Category: 1999 / 11

Srdce mi buší snad až mezi ušima, po skráních se řine pot. Naprosté ticho umocňuje vypjatou atmosféru… ještě pár kroků nahoru po úzké skalní římse, a budeme konečně nad hranicí lesa… ale máme vůbec ještě sílu? Zarytě hledím na své nohy, boty se pomalu sunou vpřed krok za krokem jako skomírající stroj… přece to teď nevzdáme! Snad celou věčnost trvalo, než se prales rozestoupil, ale teď už je to fuk. V němém úžasu zíráme dolů, hluboko pod námi se do nekonečna vine nedozírná amazonská rovina. Jsme zády přišpendleni ke skalní stěně těsně pod vrcholem tepuy Yapacana a stále se nemůžeme do sytosti nabažit fascinující podívané. V modravém oparu v dáli se třpytí klikaté zákruty řeky Río Orinoco a za ní pak již jen zelená „věčnost“ od obzoru k obzoru. Náhle si oba uvědomujeme devastující vedro a palčivý žár slunce… V noci nemohu usnout. Převaluji se v hamace a hlavou se mi v rychlém sledu promítají obrazy a zážitky dnešního dne. Konečně jsme u cíle a nejspíše jsme první Češi, kteří se k vrcholu tepuy Yapacana, ztracenému uprostřed amazonské pustiny, vůbec kdy plahočili!

ORINOKO, DALEKOHLED A RUM

Naši pouť k tepuy Yapacana jsme zahájili v Puertu Ayacucho, venezuelském správním středisku teritoria Amazonas. Kousek za městem se vypíná skalní masiv, ze kterého je vpravdě spektakulární výhled do amazonské planiny i na skalnatá pohoří daleko na jihu, ale hlavně na peřeje Raudal Atures. Několik stovek metrů široké řečiště Orinoka je zde poseto nesčetným množstvím balvanů a kamenitých ostrůvků, nezřídka porostlých bujnou vegetací (ostatně Orinoko je v tomto úseku nesplavné, ale do nejbližšího přístavu vede poměrně slušná silnice). Vzpomínám na kontroverzního českého cestovatele Enrika Stanko Vráze, který nejspíše přesně z tohoto místa před více než sto lety (1892) pozoroval divoký kraj, jenž je hluboko dole pode mnou, a zároveň zde pořídil vůbec první fotodokumentaci.

Ještě před cestou je ovšem nutné nakoupit jídlo pro čtyři lidi (nás dva a dva lodníky) nejméně na čtrnáct dnů, na auto naložit vařič, plynové bomby, hamaky, provazy, svítilny, lodní motory, barely na tisíc litrů benzinu, pušky, udice a sítě na ryby, harpuny, mačety, oblečení do tropického vedra, deště i zimy, repelenty, léky, psací a malířské potřeby, příručku k určování ptáků, dalekohledy a… samozřejmě pivo i několik lahví rumu pro dlouhé večery, meruňkovici na pravidelnou ranní „dezinfekci“… a je to všechno, nebo jsme proboha zase něco zapomněli? Náš kapitán Fremio budí úctu svou rozložitou postavou, jihoamericky šibalským knírkem a mohutnými tlapami. Jeho syn Israel bude kuchařem a pomocníkem výpravy a je to spíše typ „na nic se mě neptejte, taťka to ví líp“! Ostatně správný výběr lodníků i dalších pomocníků při výpravách do nitra Amazonie je nesmírně důležitý. Doslova a do písmene totiž svěřujete těmto lidem do rukou svůj život i osud.

BONGO A PLECHOVÉ NECKY

Přístav Samariapo je asi šedesát kilometrů dále proti proudu a působí poněkud dezolátním dojmem. Silnice tu končí mezi shlukem nevzhledných barabizen a dál se dostanete pouze po vodě. V jediné hospodě je plno opilých vojáků, pár pestře oděných děv na vratkých nohou a několik dalších divoce vyhlížejících chlapů. Dlouho však neotálíme a lopotně stěhujeme náklad do naší lodi. Ostatně mám dojem, že je to snad nejkrásnější bongo, jakým jsem se zde dosud plavil. S uspokojením konstatuji, že do trupu patnáctimetrové lodi vydlabané z jediného kmene obrovitého stromu vůbec nezatéká, že střecha z palmových listů je spolehlivě bytelná a že také dva mohutné motory Johnson vzbuzují pocit bezpečí. Trochu rozpačitě však hledím na záložní člun – jsou to jednoduše plechové necky!

Po krátké zajížďce k peřejím Maipures, které i za současného vysokého stavu vody (hladina řeky Orinoko v době dešťů stoupne až o čtrnáct metrů!) působí nesmírně romanticky, konečně stáčíme příď proti proudu přímo k jihu. Voda sviští kolem boků lodi, motor na zádi pravidelně přede a ze vzdálených břehů se dolů valí hradba pralesa.

Dalekohledem pozoruji okolí a s uspokojením konstatuji, že díky aktivitám ochranářských organizací (FUDECI) zde přibylo vodních želv terek. Hodiny však ubíhají, oči se klíží únavou a možná nastal správný čas, abych se zmínil o cíli naší cesty.

Jako malíř a vědecký ilustrátor se účastním projektu Moravského zemského muzea, jehož úkolem je dokumentace některých původních ekosystémů v Jižní Americe, včetně tropických deštných pralesů. Se svými přáteli zoologem Miroslavem Šebelou a ichtyologem Antonínem Prouzou jsme oblast horního Orinoka navštívili již dvakrát (1992, 1996). Tentokrát mne ale doprovází moje žena Eva a máme v úmyslu plout ještě dále proti proudu Orinoka až k břehům Národního parku Yapacana, jemuž vévodí nevysoká stejnojmenná tepuy (1345 m). Ostatně pokud je mi známo, budeme zřejmě první Češi, kteří se pokusí horu zdolat.

V dvousetkilometrovém úseku mezi Puertem Ayacucho a San Fernandem de Atabapo tvoří řeka společnou hranici Venezuely s Kolumbií, a mimo jiné také proto musíme být obezřetní a nepodceňovat někdy snad přehnaně hrůzostrašné historky domorodců. Až teprve těsně před San Fernandem se široké koryto řeky stáčí k jihovýchodu do venezuelského vnitrozemí.

První noc trávíme na malé písečné kose při pravém břehu. Spíme v hamakách zavěšeni na silné větvi přímo nad vodou. Z pralesa ponuře bučí stromové rosničky, měsíc je v úplňku a my u láhve karibského rumu tiše slavíme Eviny narozeniny. Závěrečná koupel je úžasná, ale pozor na rayas a jejich jedovatý osten! Tihle rejnoci jsou všude, a proto se člověk musí ve vodě pokud možno vznášet nebo při chůzi po dně nenašlapovat z výšky, nýbrž šoupat nohama. Tak tyto obávané ryby zaplašíte, a električtí úhoři i hojné piraně vzdor své pověsti žádné zvláštní nebezpečí nepředstavují. Čarokrásná krajina nabývá stříbřitých tvarů ve stoupajícím měsíci a atmosféra nemá daleko k jelenům na pasece…

BOTANICKÁ ZAHRADA NA NÁMĚSTÍ

Čas oběda trávíme na malém ostrůvku uprostřed řeky. Israel klohní maso z tapíra, které jsme již dříve koupili od indiánů. Hnilo v přímém slunci na barelu s benzinem hned vedle mých smrdutých tenisek, a poněvadž jsem náš budoucí oběd považoval za návnadu k lovu ryb, ani mraky much rojících se kolem mě vůbec nevzrušovaly. Tapír chutná trochu jako hovězí, ovšem poněkud tuhé.

V přístavišti San Fernando de Atabapo jsme zakotvili až ve čtyři odpoledne. Městečko se ospale choulí uprostřed pralesů na soutoku dvou velkých řek: Guaviare přitéká od západu z Kolumbie a od jihu se valí temně čajové vody Atabapa, které kousek nad městem splývají s bílými vodami Orinoka. Z původní slávy bývalého kaučukového centra dodnes přežilo „koloniální“ náměstí, pojmenované samozřejmě Plaza Bolívar. Uprostřed se zelená park, kterému vévodí mohutný strom. Chodím se na něj dívat, neboť jeho rozložité větve hostí metráky bujných epifytů, jako bromélie, tilandsie, kapradiny, filodendrony i orchideje, a tak dozajista vytváří snad nejúžasnější botanickou zahradu, kterou jsem kdy na náměstí viděl.

Atabapo je přenádherná řeka. Černá voda ostře kontrastuje se sněhobílým pískem břehů, tu a tam k nebi ční oblé černé balvany a teprve v dáli se ve slunci tetelí pruh podmáčeného pralesa. Teď, na počátku zimy, jsou rozsáhlé porosty nízkých lesů zcela zatopené a akvarijní rybky se doslova prohánějí v korunách stromů. Nápadné jsou také bohaté porosty balzy, v jejichž větvích hřadují rybaříci nejméně tří druhů, ale také hadovité anhingy, kormoráni, občas se nad řekou objeví dlouhozobý tukan či hejno hlučných papoušků amazoňanů i arů malých. Kapitán Fremio směřuje loď k ostrovu, který již z dáli září bělostnou pláží. Nálada stoupá, místo je to totiž pohádkově romantické. Také hamaky zanedlouho visí mezi stromy, a tak se můžeme s nevázanou rozkoší vnořit do průzračné říční vody, abychom vzápětí užasle zírali na koncert barev, který na nebi vykouzlilo zapadající slunce.

MALÍŘ V PRALESE

V noci lilo! Příštího dne nás přivítalo pošmourné ráno a všude jak slepice řvou amazoňani. Navíc jsem rozmrzelý, zkrátka bylo by hříchem nevyužít tyto skvělé okolnosti k bohulibé činnosti: tasím tedy tužky, pastelky a barvy, neboť jsem se rozhodl obohatit svůj skicák o kresbu ledňáčka, kterého jsem včera dlouho pozoroval dalekohledem. Ostatně i nyní čepýří svou chocholku na hlavě a směšně komíhá ocasem na větvi poblíž našeho bonga.

KOUPÁNÍ S DELFÍNY

Pádíme na jihovýchod, dále do vnitrozemí, k peřejím Santa Bárbara. Kolem desáté dopoledne jsme navštívili jednu z evangelizovaných vesnic indiánů Curipaco. Ze zkušenosti vím, že domorodci jsou k vetřelcům velmi rezervovaní a často až otevřeně nepřátelští. Zřejmě také oni mají svoje zkušenosti. Držíme se proto za zády světaznalého Fremia a díky jeho výřečnosti a patrně i tomu, že je po matce indián, se nám nakonec daří doplnit naši lodní kuchyni o velký trs platanos (banány na vaření), dva téměř půlmetrové ananasy a tři velké maniokové placky kasáve navrch!


Cerro Autana, posvátná hora indiánů Piaroa.

Úsek před soutokem Orinoka s Río Ventuari je nádherně dramatický! Řeka zde vytváří jakousi vnitřní deltu posetou stovkami ostrůvků i větších ostrovů (je jich údajně na 320), které se jen tak tak drží nad divokou vodou pod záplavami pralesní zeleně. Na noc jsme zakotvili na levém břehu asi dva či tři kilometry za vesnicí indiánů Piaroa. Koupeme se nazí v řece za zádí bonga a kolem nás zvědavě dovádí a pokukuje parta dva až tři metry dlouhých toninos, sladkovodních delfínů inií amazonských. Snad je přilákalo naše šplouchání a teď se střídavě vynořují z vody všude kolem nás, hlasitě „vzdychají“ a připlouvají stále blíž. Delfíni jsou velmi milí a jistě neškodní, ale když se přiblíží tak, že pod hladinou cítíme proudění jejich těl, pro jistotu volíme potupný úprk do lodi.

NOČNÍ DOBRODRUŽSTVÍ

Za nepatřičně veselého pokřiku opic kdesi nad námi se schlíple snažíme rozhýbat prokřehlé údy po další deštivé noci. Jedeme dál! Řeka je s přibývajícími kilometry stále zajímavější. Na obloze, v korunách stromů, ale i na vodní hladině loví, poletuje či jen tak zevluje nesrovnatelně více ptáků a dalekohled jde neustále z ruky do ruky. Na četných písčinách se sluní desítky kajmanů a snad i vzácných orinockých krokodýlů či želv terek, kteří při průjezdu naší lodi v celých skupinách neslyšně sjíždějí do vody. Křepčím nadšením nad žlutobřichým trogonem zeleným, jehož pestře zbarvené peří září v paprscích ranního slunce snad všemi barvami duhového spektra, ale to největší dobrodružství jsme měli zažít až večer. Ale popořádku… Především je naše lodní posádka posílena o podsaditého Piaroa jménem Agusto. Je to náš průvodce na zítřejší výpravě k Cerro Yapacana, ale podle pušky také další lovec. Ostatně na lovu jsme vlastně neustále a na podlaze bonga se začíná kupit sušené i čerstvé maso různých zvířat a zejména ryb, které se postupně staly naší hlavní potravou. Indián se bez reptání lodníků okamžitě stal mlčenlivým vůdcem výpravy. Stojí nebo sedí s puškou na přídi, soustředěně pozoruje břehy i vodní hladinu a loď posuňky vede stále hlouběji do pralesa.

Řečiště se zužuje v pouhý kanál, který se náhle rozlévá v mělkou bažinu či celý řetězec menších i větších jezírek a lagun. Jsme obklopeni lehce mrazivým přítmím, větve se sklání až k hladině, mnohé stromy však již padly pod svou tíhou a leží neuspořádaně při březích, ale i všude vůkol. Také motory již dávno ztichly a do olejově těžké hladiny pokryté vrstvou pylu se v pravidelném rytmu noří dva páry vesel. Sedíme bez hnutí a – sám nevím proč – neodvažujeme se ani špitnout. Kolem lodi se tu a tam s tichým šplouchnutím jak nějaká prehistorická monstra ponořují želvy matamaty. Znám je již velmi dobře, ale takové obry jsem tedy ještě neviděl! Z hladiny na nás zírají strnulé pohledy početných kajmanů všech velikostí a já mám intenzivní pocit, že se zastavil čas.

Konečně bongo zakotvilo u jednoho z ostrůvků. Fremio nejdříve veslem zahnal okukující krokodýly, a zatímco s Evou chystáme hamaky, navazuje s Israelem i Agustem na vlasce háčky a háky nejrůznějších velikostí. Stojíme v rozestupech na písečném ostrůvku, nahazujeme do mělké vody a taháme jednu rybu za druhou. Kořist se utěšeně kupí v písku za našimi zády. Převažují asi třicet až čtyřicet centimetrů dlouzí pavoni, kousavé guabiny a piraně.

„Perro de agua!“ tiše sykl Fremio a ukazuje kamsi před sebe. Ale to už je vidím i já. Také ostatní jako na povel přestávají lovit a tiše zírají na blížící se skupinku pěti vyder obrovských. Zvířata vesele a s nesmírnou grácií skotačí ve vodě, výskají a chrochtají nadšením ze hry. Jako aerodynamické střely vyskakují nad vodu, válí sudy, a vůbec vyvádějí neuvěřitelným způsobem. Ještě nikdy jsem se s těmito převzácnými tvory, kteří jsou vážně ohroženi vyhubením, nesetkal v takové blízkosti, kdy jsme se na sebe smáli doslova tváří v tvář. Vzácný okamžik trval jen pár vteřin, možná minutu nebo snad pět. Nevím, ale jak se vydry z čista jasna zjevily, tak se také jako přízrak rozplynuly ve spleti kořenů a větví…

Naši průvodci si vzdor pokročilé noční hodině našli novou zábavu. Agusto stojí rozkročen na přídi člunu a v ruce svírá harpunu. Fremio tiše vesluje podél břehu a naviguje plavidlo v hustém podrostu. My ostatní svítilnami pátráme v mělké vodě a je to neuvěřitelné, všude, opravdu všude objevujeme ryby mnoha druhů i velikostí! Agusto se změnil v kočkovitou šelmu, vybírá si ty největší kusy a vrhá harpunu do vody, pak následuje tupý úder a na podlaze člunu se v jakési děsivé tichosti začíná hromadit naše kořist. Lov se postupně mění v naprostá jatka, odhaduji, že během půlhodiny jsme nalovili přinejmenším padesát kilo ryb.

Slizká těla polomrtvých ryb už zcela zaplnila loď a Israel konečně nastartoval motor. Fremio na mne divoce gestikuluje a chce, abychom sklonili hlavy na kolena, nebo aspoň obličej skryli rukama. Náhle se loď rozjela… a pak to začalo! Bác, udeřila mne kilová ryba po hlavě, a „prší“ další a další. Ale to už mám hlavu vraženou mezi kolena podobně jako pohotovější Eva. Ryby nám bubnují po zádech, bolestně zasahují naše holé paže, a jak loď zrychluje, před její přídí z vody vyskakují další a další. Mnohé uvázly také na podlaze, kde se postupně hromadí na mrtvých tělech svých družek. „Do prčic,“ říkám si udiveně, „k čemu ta šaškárna s harpunou, když jednoduše stačí rozjet loď, a ta je za okamžik plná.“ Ale surrealistický déšť pokračuje a my do noci „jedeme dál“!

SETKÁNÍ S BANDITY

Nebe v úzkém průzoru nad lagunou rychle bledne. Svítá. Protahuji ztuhlé údy a otupěle zírám na kapky deště pravidelně se tříštící o vypoulené oči a čumák kajmana na šedé vodní hladině opodál. Pak teprve pohlédnu nahoru, kde nízko nad šedým lesem visí těžké šedé mraky.

Když v zátočině mezi ostrůvky nad pralesem na obzoru vykoukne tepuy Yapacana, jen stěží potlačuji výbuch takřka dětinské radosti! Temný masiv má skutečně téměř pravidelný tvar krychle, který jakoby omylem ční k nebi uprostřed naprosté roviny amazonské pláně. Snad právě proto hora i přes svou nepříliš impozantní výšku působí mohutně a skoro až hrozivě. Je od nás vzdušnou čarou vzdálena nejméně deset kilometrů, a přesto se její vrchol ostře odráží na hladině Orinoka před námi. Řeka je i zde, odhaduji, nejméně dvě či tři sta metrů široká a proud je velmi silný. Strhává bongo stále doleva, a tak se mně zdá celou věčnost, než se konečně dostaneme k protějšímu břehu a vplujeme do pravostranného úzkého přítoku Caño Cotua. Asi po třech kilometrech plavby proti proudu je voda v říčce již tak mělká, že bongo nemůže dále pokračovat.

Zakotvili jsme u malebného ostrůvku, v kotlíku voní čerstvé ryby a Fremio chystá záložní, menší člun. Dokonce se mezi temnými mraky tu a tam objevilo slunce, a tak nálada, ale i vzrušení kulminuje. Znenadání se v ohbí říčky objevila kánoe se dvěma, ne, vlastně třemi lidmi na palubě! Agusto je skokem u své pušky, také Fremio hrábl tlapou dozadu za sebe. Kánoe se stočila ke břehu asi padesát metrů před námi, kde zastavila. Dalekohledem zjišťuji, že posádku tvoří indián u vesla, malý kluk a nějaký snad běloch či kreol, a to je špatné! Může to totiž být člen obávaných band brazilských či kolumbijských garimpeiros, ilegálních zlatokopů a snad největší pohromy venezuelské Amazonie! Ovšem zdá se, že lidé v kánoi jsou z našeho setkání ještě vyplašenější než my. Agusto však již s puškou v ruce kráčí po písečné kose k nim, něco haleká ve svém jazyce a pak dlouze hovoří s indiánem v kánoi. Konečně se vrátil a nyní zase stejně rozvláčně diskutuje s Fremiem. „Juane,“ volá na mě Fremio po chvíli. „Sí, je to garimpeiro, ale tady jste zcela pod ochranou Agusta a jeho kmene,“ uklidňuje mne. „Nemusíte se vůbec ničeho bát! Sí, claro, ten hombre ví, že kdyby se vám něco stalo, tak je indiáni všechny do rána pozabíjejí.“ Typickým gestem si významně přejede palcem pod krkem a pak hlasitě luskne prsty. To mne tak uklidnilo, že kdybych s sebou měl cigarety, tak asi znovu začnu kouřit.

„Mira, Juan,“ pokračuje kapitán, „ta jejich kánoe je ale dost velká, aby vás vzala s sebou proti proudu co nejdál, a tak ušetříte spoustu času, protože se nebudete muset tak dlouho plahočit chůzí po souši. Caño, to je no problema, naše druhá loď se nikdy tak daleko jako ta jejich lancha nedostane!“ A mele a mele, jak má ostatně často ve zvyku, ale na druhou stranu musím uznat, že to dokonce má jistou logiku, a když kývne i mlčenlivý Agusto, nakonec souhlasím také.

ÚTOK NA YAPACANA

Je asi půl desáté, když se konečně spolu s Agustem cpeme jako sardinky do úzké loďky našich nových společníků. Fremio s Israelem zůstanou zde, aby ohlídali loď i naše věci. Takže ahoj zítra! Břehy zprvu lemované lesem nyní obrůstá jalové nízké houští. Zde také bereme svá zavazadla a dále musíme pěšky. Vrchol tepuy se mezitím opět zjevil nahoře před námi, je již jasně rozpoznatelná hranice lesa i skalnaté plato, které částečně halí těžký mrak. Nedočkavě vyndavám dalekohled, ale garimpeiro kroutí hlavou a varuje mne, ať to nedělám. Některý z jeho kamarádů by mě totiž mohl na dálku odstřelit v domnění, že patřím k vojákům Národní gardy, kteří se zde čas od času snaží udělat pořádek.

Křovinatá vegetace překvapivě ustoupila savaně, a my konečně můžeme obdivovat celou horu od úpatí až po její vrchol. Je to fascinující pohled. Masiv Yapacana vyrůstá z roviny asi pět kilometrů přímo před námi. Zde opět začíná prales, který pokrývá úpatí i úbočí hory do výše asi tisíc metrů, a teprve pak kolmo vzhůru vybíhají skalní stěny se zeleným platem nahoře. Venezuelská vláda uznala nárok původních obyvatel na jejich území, a tak zde doslova v oblacích na březích říčky legálně rýžuje zlato indiánská komunita, která se proti vetřelcům brání se zbraní v ruce. Proto ani my se až nahoru bohužel nedostaneme a musíme svůj výstup ukončit předčasně, i když těsně pod vrcholem. Snažil jsem se přemluvit Fremia i Agusta, ale oba dva naprosto rezolutně zamítli jakoukoliv možnost byť jen vystrčit hlavu přes okraj skalního převisu.

Postupujeme zvolna, pochod v horku a takřka absolutní vlhkosti je velmi vyčerpávající. Do půli lýtek ve vodě se brodíme dále, stále blíže k úpatí hory v oparu před námi. Jsem zbrocen potem, na zádech táhnu mokrý ruksak, Agusto vláčí pět litrů pitné vody a zásoby jídla. Eva rozverně poskakuje za námi a obdivuje četné žluté, rudé, ale i jinak vybarvené exotické květy. Mezi palmami s řevem poletují páry obrovských žlutomodrých arů ararauna, ale jinak krajina působí pustě a zakřiknutě. Po hodině a půl chůze jsme se opět vnořili do příjemného přítmí pralesa. Vedro a vlhko se však záhy téměř neúnosně stupňuje, lapáme po vzduchu a stále častěji musíme odpočívat. Navíc stezka nyní šplhá po jihovýchodním úbočí hory, a tak se krátké zastávky množí.

Jsou to zároveň chvíle, kdy odhazuji ruksak a prozkoumávám s mačetou a dalekohledem okolí. Mezi stromy typicky třepetavým letem proletují různé druhy motýlů čeledi Heliconiidae, ale i tyrkysově modří obři rodu Morpho. V průzračně křišťálové tůňce jsem objevil hejna pestrých cichlid, ale k mému překvapení i tzv. „guabiny“. Zdá se, že tyto agresivní ryby žijí snad úplně všude! Pod peřejemi mne na balvanech vylekali obrovští pavouci, ale to již dalekohledem pátrám po původu hluku v korunách stromů nad hlavou. Málem poskakuji radostí, konečně mám vzácnou příležitost pozorovat pár opic titi límcových, které jsem dosud znal pouze po hlase! Převážně černě zbarvené opičky s bílou kresbou na hrdle a rukou záhy zmizely z dohledu, ale i tak jsem nevýslovně nadšen!

S AMAZONIÍ POD NOHAMA

V jednu hodinu po poledni jsme konečně stranou stezky vytipovali místo pro základní tábor. Agusto v lese schoval naše zavazadla a k závěrečnému výstupu se tedy chystáme jen na lehko, pouze s puškou a láhví vody. Stoupání nahoru není technicky příliš náročné, avšak nesnesitelné horko a dusící vlhkost v pralese způsobily, že jsme si sáhli na samé dno svých sil! Jsem v dobré fyzické kondici, a přesto nyní musím každých dvacet pět či třicet kroků odpočívat. Po očku a s obavami sleduji Evu, vypadá vyčerpaně, je zadýchaná, ale tvrdí, že je v pořádku. Svah je stále strmější a v jednom místě dokonce musíme šplhat ve skále po improvizovaném žebříku z kůlů a lián. Když jsem se vysoukal na úzký skalní převis, nemohl jsem vůbec popadnout dech a cítil jsem, že ztrácím vědomí. Mimo silné brnění v rukou jsem snad nevnímal již vůbec nic a začal jsem tiše propadat panice, že prostě umírám. Neměl jsem ani sílu odhánět obtížný hmyz a mravence, kteří se na mne slétali snad ze všech stran. Agusto nám nechal pušku a zmizel na výzvědy. Jsem tady sám s Evou, je mně trapně z mého selhání a s tímto hloupým pocitem se pomalu loučím se světem. To jsem si tedy představoval jinak, hořekuji, ale pak jsem si uvědomil, že mám v postranní kapse kalhot placatici s rumem, a přece ji nenechám na poslední chvíli ladem! A zase jsem jednou udělal pravou věc v pravý čas. Doušek rumu totiž zapůsobil téměř zázračně. Selhávající životní funkce v mžiku „naskočily“. Cítím, jak mi v žilách znovu proudí síla, a abych to nezakřikl, pojistil jsem se ještě jedním či dvěma hlty…

Po překonání vodopádu padajícího ze skály, jsme postupovali po úzké skalní římse. Prales zůstal hluboko pod námi, ale výhledu do kraje stále brání hustá keřovitá vegetace. Vedro se vystupňovalo a my se vlastně pohybujeme v přímém slunci přískoky ze stínu do stínu. Poměrně rychle šplháme ještě asi sto, či dvě stě metrů vzhůru, když se náhle před námi otevřel volný výhled. Hluboko dole ubíhají kadeře panenského pralesa, který se táhne do dáli zelené amazonské pánve, kamsi za modravý obzor snad až někde v Brazílii. Na východ od nás se jako stříbrný had v četných meandrech klikatí Río Orinoco, až nakonec také mizí v mihotavém oparu. Tady jasně vidím, že prales je místy přerušován savanou a netvoří souvislou plochu, jak se na první pohled zdálo. Vychutnáváme tu úžasnou podívanou, která nám leží „u nohou“, a znovu a znovu, skoro jako v hypnotickém transu, přejíždíme pohledem od obzoru k obzoru a zpět. Vlevo pod námi se ze skály snáší vodopád a kousek nad ním se směrem k severu prostírá nižší stupeň vrcholového plata. Ovšem k hlavnímu vrcholu nám chybí ještě dobré dvě stovky metrů. Agusto však kroutí hlavou, také Eva na mě volá, ať již sestoupíme zpět do lesa, nebo se tu uvaříme. Tak jo, povzdechnu si, ale chci ještě pořídit pár snímků fotoaparátem, a proto ještě chvíli pobíhám nahoru a dolů a hledám ten nejlepší záběr… Při sestupu se na chvíli zdržíme u vodopádu a osvěžujeme se vydatnou koupelí v padajícím proudu vody. Do základního tábora jsme dorazili těsně před soumrakem, který se v tropech snáší velmi rychle, takže než se člověk naděje, panuje neproniknutelná černočerná tma. Slyším Evu, jak se převaluje v hamace, zřejmě tak jako já nemůže usnout. Je nejen dusné vedro, ale hlavou se mi také honí myšlenky i zážitky uplynulých hodin. Agusto v pravidelných intervalech s nabitou puškou obchází okolí a hlídá naše bezpečí. Vím, že nespal celou noc!

Category: 1999 / 11

Dvě tetky si na rynku vyměňují novinky. Kolem nich se propotácí čtveřice „civilů“ v podroušeném stavu… „Podivaj sa na ty potvory ožralé,“ horlí jedna tetka. Za okamžik se objeví dočista stejně opilí chlapci v pestrých svátečních krojích. Zpívají na celý rynek. A druhá tetka si libuje: „Jak sú ti šohaji pěkně veselí!“ Je konec léta na Podluží.

KDE SE VZALY?

Mladí dnes odcházejí do města. Většinou je odvádí lepší pracovní příležitost, dokonalejší služby, víc kultury, i když často jen té masové. České i moravské vesnice se vylidňují a vyklízejí pole městským chalupářům. Ale ti, kteří emigrovali „za lepším“, stejně jako ti, co ještě zůstávají věrní rodné vsi, mají v kalendáři červeně zatrženo pár svátečních událostí, u kterých nechtějí, nebo prostě nemohou chybět. Právě hody jsou jednou z nich. Kdo je na vesnici doma, toho z hodů omluví snad jen těžká nemoc. A kdo není, vrací se. Navštívit rodiče, vidět se s kamarády, vždycky znovu nahmatávat tenké kořínky dětství, nasát vůni zvyků předávaných z generace na generaci, uvědomit si, odkud vyšel a kam patří. Na vesnicích Podluží v okolí Břeclavi jsou hody vrcholnou společenskou událostí roku. Tradiční lidová slavnost, stejně jako třeba masopust nebo jízda králů ve Vlčnově. Popravdě jen málokdo si uvědomuje, že je to vlastně vedle chráněných kulturních památek či chráněných přírodních výtvorů zvláštní forma národního kulturního dědictví. Chceme-li pátrat po původu hodů, musíme jít hlouběji do historie. Když na venkově kdysi vyrostl kostel, byla to pro obec věřících událost. Proto se vždy ve výroční den světce, kterému byl boží stánek zasvěcen, konala oslava. Obvykle procesí, mše, lidová veselice, v Čechách posvícení a na Moravě hody. Podobně, i když jistě primitivněji, však slavili svátky už naši dávní předkové. Svou roli při nich sehrávala právě tak doba letní hojnosti, jako čas podzimu, kdy ubývalo polních prací. Klasické martinské hody ve Staré Břeclavi uzavírají v neděli po listopadovém svátku svatého Martina hodovou sezonu, začínající na Podluží obvykle už na konci července.

ČÍ SÚ HODY? NAŠE!


Klobouku se říká guláč a kromě pera-kosírku ho
na hody zdobí větvička rozmarýnu.

Tak zní nejčastější pokřik krojovaných chlapců během hodových oslav. Jejich uspořádání – zajištění sálu, muziky a ostatních nezbytných záležitostí – mívá dodnes na starosti chasa, neformální společenství svobodných chlapců a děvčat se vztahem k tradicím, kroji a vínu. Nemusejí to hned být nějací zapřisáhlí folkloristé. Vesměs jde prostě o mladé vesničany nebo i městské „přeběhlíky“, kteří se na hody rádi oblékají do kroje a baví se podobně jako v minulosti jejich rodiče a prarodiče. Každý rok mezi sebou vybírají dva stárky, na jejichž hlavu padnou starosti s přípravou hodů nejvíc. Jinak se ale chystání hodů dotýká téměř všech obyvatel vesnice.

Samozřejmostí v každém domě bývá velký úklid, často i vymalování nebo oprava fasády. Hospodyňky už týden předem chystají cukroví a jídlo. Příprava vína a sklípku zůstává zase na mužských. Přirozeně, neobejde se bez nezbytného koštování… Před hody se musí naplnit i domácí spižírna. Kdo má hospodářství, zabije prase nebo alespoň husu. I pár slepic obvykle skončí v tradiční hodové polévce.

Chasa chystá kroje. Chlapci si nechávají šít nové košile, protože vyšívané rukávy dostaly v uplynulé sezoně pořádně zabrat. Děvčata se chtějí na hodech objevit v nových sukních, také mašle zdobené malováním, které jsou nutnou součástí obou krojů, musí být nové. Připravit pro syna či dceru takový kroj není přitom jednoduché ani levné. Každou součást totiž šije na míru jiný lidový tvůrce a cena úplného kroje jde od patnácti tisíc korun nahoru.

STAVBA MÁJE

Týden před hody už začínají pro chlapce z chasy ty příjemnější povinnosti. S koňským povozem se vypraví do lesa pro stromy na stavbu máje, která zůstává hlavním symbolem hodů. V lese pokácejí stromy vybrané stárkem a po cestě zpátky zpívají:

Éj, mája, zelená mája,
dovézli ju chlapci z poštorenského hája.

Stavění máje je prastarý obyčej lidových slavností venkovanů snad po celé Evropě. Zvyk má zřejmě kořeny v blahodárných vlastnostech duchů stromů, ve které lidé věřili.

Celý týden chlapci po večerech čistí přivezené stromy od kůry. A den pak často končívá zpíváním ve vinném sklípku. V sobotu na hody se mája staví. Aby byla dostatečně vysoká a z daleka viditelná, je obvykle složena ze tří stromů spojených železnými obručemi. Na vršku zůstávají zelené větve, které děvčata ozdobí fáborky. Stavba máje se těší velké pozornosti, protože na ní přímo závisí uskutečnění hodů. Je to vlastně dominanta hlásající širokému okolí, že právě tady začínají hody.

Vztyčování máje řídí stárci za asistence starších rádců – bývalých členů chasy. Samozřejmě že každý kritizuje, co dělají mladí špatně. „Taková hokejka? To není žádná mája. To za nás, když jsem stárkoval, to byla mája, ale toto?“… Ve Staré Břeclavi a ve většině okolních vesnic se dnes mája staví dokonce pomocí malého autojeřábu. Ručně postavit máju vysokou někdy až čtyřicet metrů dovedou snad už jen v Lanžhotě, kde se stavby účastní celá vesnice.

Malé májky pak staví ti nejmladší z chasy také před hospodou Na Obecní – hlavním stanem hodů – a v parku, na místě bývalého hřbitova. Ještě do předloňska se stavěla malá májka i před domem stárky, vybrané partnerky prvního stárka. Jenže loni se děvčata nějak nedomluvila, a chasa zůstala bez stárky. Samosebou ne bez odezvy: „Letos není stárka a za rok už nebude ani stárek!“ nechal se u vína slyšet jeden z šohajů. Uvidíme.

Máju na rynku obvykle v noci hlídají chlapci z chasy, aby ji někdo nepodřezal. To by se pak musela v neděli ráno mája znovu rychle postavit. Jinak je s hody amen.

MUZIKO, VESELE!

Na hodovní neděli se sejdou všichni příbuzní a přátelé. Upravená dědina vyhlíží o poznání veseleji, štíhlé tělo máje svítí do dálky a barevné pentle na jejím vršku se třepetají ve větru. Pro věřící všechno začíná už ráno v kostele, na ranní mši, kdy lavice září barevnými kroji. Hodování zahajuje oběd. Stoly se prohýbají, obvykle se podávají řízky nebo husa s bramborovým salátem, potom množství zákusků a koláčků domácí výroby – přímo uměleckých výtvorů, kterými si konkurují místní hospodyně. Na martinské hody už bývá i letošní mladé víno. Koštuje se a chválí nebo haní, jaký byl letos vinařský rok.

V jednu hodinu se krojovaní chlapci z chasy scházejí Na Obecní, aby si s dechovkou v čele průvodu došli pro stárka. Šohajové nesou víno v malovaných láhvích a cestou dávají okoštovat všem známým, které potkají nebo kolem jejichž domu jde průvod. Šlape se po silnici ve dvoustupech s absolutním právem přednosti v jízdě. Chasa je veselá, stárkovi před domem zazpívá a dostane pohoštění. Chlapci nesmějí zapomenout zatančit si s ženami a dívkami ze stárkovy rodiny. Zpátky Na Obecní si vyzvednou děvčata a na rynku pod májí tančí a zpívají. Při podzimních hodech ve Staré Břeclavi, jen dokud jim není zima. Pak se zábava přesune do sálu.

Lidé na Podluží tancují tři základní tance – klasický valčík, upravenou polku zvanou třasák a vrtěnou, při které tanečníci nejdřív předzpívají píseň, pak ji kapela zahraje a tančí se. Tanečníci s partnerkami stojí při vrtěné k sobě bokem, pevně se drží a tančí rychle dokola. Vyloženě mužským tancem je verbuňk (cifrování). Šohajové při něm opět nejdřív zpívají a potom tančí. Nohy se jim při tom míhají a ruce se zdvihají nad hlavu, jako by tvořily větve stromu. Být dobrým verbířem a zpěvákem zůstává ctižádostí každého šohaje.

V podvečer se v sále vítají přespolní, krojovaní chlapci ze sousedních dědin. Stárci jim nechají zahrát pochod, po kterém zpívají a verbují. Nakonec jim domácí přivedou tanečnice z místní chasy a muzika jim zahraje sólo. Před večeří se ještě zpívají hošije. Sólo mají šohajové, a když dozpívají, muzika melodii zopakuje a oni skáčí tanec podobný verbuňku, při kterém je důležitá výška skoku. Na večeři si pak chasa bere domů přespolní hosty, a nikdo nezůstane o hladu. Po osmé hodině začíná večerní taneční zábava. Při víně se probírá uplynulý rok, protože roky se na Podluží počítají od hodů do hodů. V řadě židlí podél parketu zvané „súdná stolica“ sedí tetky a stařenky, přísné soudkyně tanečních schopností a krojů. Muzikanti obvykle končívají mezi druhou a třetí hodinou ráno. Zábava se pak stěhuje do sklípků, kde mladí často zpívají až do bílého rána.

AŽ DO RÁNY NA BUBEN

Zdá se vám, že hodování už bylo dost? Omyl! Hody na Podluží trvají tři dny. V pondělí ráno jsou tedy sotva v polovině. Říká se: „Večer šohaj, ráno šohaj.“ Leckdy bývá lepší ani nevyzouvat čižmy (kožené holinky), protože unavené nohy by otekly a znemožnily by opětovné obutí. Proto si šohaj často ráno jen vymění košili. Někteří posnídají slaninu nebo spolknou lžíci sádla, aby vydrželi déle střízliví. Kdo je schopný, chodívá zrána uctít památku zesnulých z rodiny na hřbitov a potom na mši. Před obědem se pak v sále volí mužácký stárek, tedy někdo z ženatých bývalých šohajů. Pondělní hody jsou totiž právě pro „mužáky“. Chasa má v pondělí v noci za úkol ve sklepě vymyslet nějaké převleky a zábavný program na úterní večer. Úterní dopoledne je zasvěceno spánku, a zábava začíná až odpoledne. Večeru se pak říká „maškary“, protože se chasa předvádí v rozmanitých veselých převlecích. Hody končí až úderem bubnu. Ptáte se, jak je možné, že na Podluží slaví tři dny hodů a nejdou do práce? Je to tak! Tradice je tradice, hody nutno ctít, práci omezit a vzít si dovolenou. Lidé na moravském venkově jsou zvyklí těžce pracovat na polích a se stejným nasazením pak slavit své svátky. Kdo dovolenou nemá, musí zkrátka od muziky rovnou do práce a z práce zase k muzice. A tak dokud na Podluží bude zrát víno, budou i šohajové zpívat a tančit pod májí…

Category: 1999 / 11

Zatímco ve státě Guinea-Bissau zuřila občanská válka, vesnice Dempel Jumpora se vojenská vřava ani nedotkla. Hordy ji prostě minuly. A tak zůstává život fulanských muslimů po staletí stále stejný. Bez ohledu na měnící se společenské klima sídlí mezi palmami a bohatými, sytě zelenými rýžovými poli jako zastara.

Fulanští muslimové se tradičně věnují zemědělství i pastevectví. Jejich každodenní potravou přesto zůstávají obyčejné obilniny bez příloh. Vzácné maso připravují domorodci jen během oslav a zvláštních obřadních ceremonií.

Ves je pro fulanské ženy středem vesmíru. Zastávají veškeré domácí práce a pachtí se s večerními pokrmy, jejichž náročná příprava trvá čtyři až pět hodin. Na starosti mají i stavbu a opravu chýší. Muži pasou dobytek a kopou studny. Chlapci si už v patnácti letech osvojují práci otců a ti je při tom kontrolují a vedou. V tomto věku chlapci stavějí vlastní chatrč a začínají samostatně žít. Později v chýši přijmou první ženu. Všechny další manželky budou mít vlastní chatrče, bez privilegia pravidelné mužské přítomnosti. Svazek většiny Fulanů má polygamní charakter a ženou může být sestřenice nebo jiná příbuzná. Hlavou fulanské domácnosti je vždy muž, okolo něj se točí manželky a děti.


Ubi-Tako má již v útlém věku uši propíchnuté zlatými
náušnicemi a kolem krku náhrdelník z vyřezávaného dřeva.
Je dcerou náčelnííka kmene a musí podle toho vypadat.

Zatímco ženy připravují složité večerní jídlo, muži studují učení Mohamedovo a uctívají staré tradice. Vesnice je místem s pevnými pravidly a povinnostmi jednotlivých členů. A buš znamená volnost a svobodu.

Fulané, kočovní pastýři, migrovali jižně přes Guineu Bissau v průběhu patnáctého století. Někteří se smísili s mandingskými domorodými kmeny. Ti, kteří se oženili nebo vdali za Mandingy, byli zváni „černými“ a dnes jsou známí jako Fulakundové. Mluví řečí fulacunda, jež patří do větve západního Atlantiku, jazykové rodiny nigerijsko-konžské. Fulakundové kočují v severovýchodních, jižních a jihovýchodních regionech Guineje Bissau. Přesto uctívají mnoho původních fulanských zvyků a tradic. Vše v jejich životě se točí okolo stád dobytka. Čím více ho vlastní, tím jsou mocnější. Někteří pastevci dokonce pracují pro královská stáda v Súdánu, stejně jako to dělali jejich otcové.

Fulané se dobře přizpůsobili prostředí, v němž žijí, i měnícím se politickým a ekonomickým podmínkám. Museli. Guinea-Bissau je totiž jednou z nejzadluženějších zemí světa. Dluží více než 700 procent toho, co vydělává exportem. S národním dluhem 750 milionů dolarů je totálně závislá na zahraniční pomoci. Otázkou zůstává, jak se s tak osudovou závislostí vyrovnají lidé přírody, domorodí Fulané, kteří doposud všechny pohromy světa přežili. (Reportáž o Guineji Bissau jsme uveřejnili v magazínu Koktejl č.1/1999.)

Category: 1999 / 11

Celý ekvádorský stát je vlastně geograficky rozdělen do tří pomyslných zón. Vysoká hradba And procházející středem země od severu k jihu od sebe odděluje nížiny na západě, ztrácející se ve vlnách Pacifiku, a zelené amazonské království pokrývající východ Ekvádoru. Amazonie a její příroda – vzor všech pralesů, druhové rozmanitosti a domov tolika tajemných indiánských kmenů – oslovuje asi každého. Biologa s jakýmkoliv zaměřením pak dvojnásob! Obzvlášť botanici a zoologové musejí při návštěvě tropických deštných lesů v Amazonii prožívat jakousi pracovní euforii. Všichni čteme o jedinečnosti, kráse a nezastupitelnosti tohoto koutu Země. Občas se objeví sentimentální úvahy o dědictví minulých generací. Bohužel stejně často se setkáváme se zprávami o ničení pralesů především v Brazílii, Ekvádoru, ale i Kolumbii, což všichni registrujeme…

Tolik tedy sny a představy promísené s novinářským balastem, se strohostí vědeckých separátů a s alibisticky vylepšeným vlastním úsudkem. Ekvádorská Amazonie je nám na dosah a všichni tři se do toho zapařeného, podmračeného kotle těšíme s klukovskou radostí a touhou splnit si to, o čem jsme tolikrát snili jako kluci pod babiččinou duchnou. Nebo pod prošívanou dekou coby ženáči (pod polštářem však vždy s knihou od Josefa Kořenského, pánů Hanzelky a Zikmunda či s příslušným průvodcem Lonely Planet).

Sjet do rovin amazonské nížiny je stejně krkolomné jako dostat se do horských oblastí. Naštěstí je toto utrpení kratší vzhledem k převládající jízdě z kopce. Východní svahy And porostlé horským lesem, přecházejícím pozvolna v tropický deštný les, jsou druhově nejpestřejšími společenstvy rostlin Země. Někdy jsou dokonce vzletně označovány jako zahrada planety. Uvádí se, že tu na jednom hektaru roste často více než 100 druhů stromů a keřů! To, co pozorujeme už řadu hodin z okna autobusu, nás zaráží stále hlouběji do sedaček. Tuším obrovský průšvih!

ŠUÁROVÉ A CIVILIZACE

Místa v blízkosti vesnic a také po celé trase při hlavní a zároveň jediné silnici jsou bez kompromisu zničena. Z původních lesů zbyla jen torza, která dávají tušit, že tady všude, a to ještě před nedávnou dobou, musel být panenský tropický deštný les. Vzpomínám si, že jsem v jedné moudré knize četl, že v Amazonii je centrum vývoje některých palem poskytujících mnohostranný užitek. Lidé tady vykáceli úplně vše, jediné, co ční nepoškozené k nebi, jsou právě užitkové palmy. „O to snáz se hledají,“ pobrumlávám si sarkasticky. Vesničané nechávají stát chontu (Bactris gasipaes), taguu (Phytelephas macrocarpa) a další botanické zajímavosti. Ovšem zajímavosti z pohledu Evropana.

Chonta je jakýsi symbol života pro indiány kmene Šuárů. Její plody jsou velmi vítaným doplňkem stravy, štípané řapíky se používají k výrobě šípů do foukaček (španělsky cervantesa, šuársky ume) a dřevo slouží ke zhotovování pevných a tvrdých oštěpů (šuársky naanki). Pro Šuáry byla chonta dokonce i kalendářem, protože doba jednoho roku se určovala, podle dozrávání červenožlutých plodů této statné palmy s ostnitým kmenem.

Tagua je zase typickým dokladem parádnické povahy některých indiánských kmenů. Semena této palmy jsou pro svou tvrdost i barvu označována a nabízena jako rostlinná slonovina. Šuárové z ní vyrábějí nejrůznější figurky, amuletky, kostky a i jednotlivé části tolik oblíbených korálů.

Obrázek krajiny se příliš nemění, ale od základu se změnil náš pohled na stav ekvádorské Amazonie. Bylo to snad nejdrsnější procitnutí z klukovského snu, tolik nafackováno jsem už dlouho nedostal. Jirka ani Karel na tom nejsou o mnoho lépe. Nejhorší je, že kam oko dohlédne, je „vyfáráno“, a úseky mezi jednotlivými vesnicemi jsou spojeny nepřerušeným pásem vytěžených lesů.

Lidem se samozřejmě žije o kus lépe než před sto, ale i než před dvaceti lety. Otázkou však zůstává, jak dlouho je tohle příroda ochotna, ale především schopna snášet. Amazonie je relativně obrovský kus země, ale v porovnání s rychlostí, jakou dřevařské společnosti postupují, se opravdu jeví jako zcela bezvýznamná placička, která nemá proti rozpínavosti a chamtivosti lidského plemene nejmenší šanci. Obávám se, že příroda se snaží stav věcí udržet do poslední chvíle. Ekologická rovnováha však padne v momentě, kdy se vykácí poslední strom nebo keř, který nenávratně zhoupne pomyslné misky vah – bohužel, v náš neprospěch.


Jedna z nejvyšších orchidejí světa,
SOBRALIA ROSEA, dorůstá výšky
hodně přes dva metry.

Když jsem se vrátil se slzami v očích domů, jel jsem si vylít dušičku naplněnou smutkem k řediteli Pražské botanické zahrady v Tróji Jirkovi R. Haagerovi – znalci ekvádorské flóry, jenž nám poskytl řadu cenných informací před cestou. Fakt, že naleziště některých rostlin navštívil osobně ještě před pár lety, a já našel mnohdy už jen vypálenou stráň, okomentoval s neskrývaným smutkem v hlase: „Brát ti klukovský iluze před cestou by byla sviňárna, ale že je to takhle v řiti, to jsem ani já nečekal…“

ČASY SE MĚNÍ

Že se někdy objevím v Sucua jsem netušil ani v té nejbujnější fantazii. Kdysi to bylo místo, odkud odvážní cestovatelé pořádali starty svých dobrodružných expedic, ať již za některými indiánskými kmeny, nebo za přírodou do nitra Amazonie. Bylo to místo setkávání dvou světů a jedno z mála míst, kde se „pocivilizovaní“ Šuárové (španělsky Jibaros) pokoušeli o život se zcela odlišným žebříčkem hodnot. Shodou okolností jsme do Sucua přijeli přesně padesát let po našich slavných cestovatelích, pánech Hanzelkovi a Zikmundovi. Svět, který jsme našli, jasně odráží dobu, a fakt, že i z této ještě před půl stoletím těžko dostupné končiny je nyní možné napojit se na Internet a poslat e-mailovou zprávu, hovoří sám za sebe.

Ať však postoupila civilizace jakkoliv, ať je tlak euroamerické kultury na potlačení kultur ostatních jakkoliv velký, Šuár nikdy neztratí tajemnou tvář a odstup před bílými lidmi. V autobuse, na ulici a také na trhu je slyšet šuárština, jejich původní jazyk. Jeho naprostá nesrozumitelnost a nepodobnost s nám známými jazyky podtrhují šuárskou osobitost.

Málokterý indiánský kmen se proslavil tolik jako Šuárové, a to především svými válečnými výpravami, jejichž úspěch byl korunován ukořistěním hlavy nepřítele, ze které byla speciálním postupem vyrobena zmenšenina velká asi jako pomeranč, tajemně zvaná tsantsa. Mnohé knihy ještě z počátku našeho století, kdy byly výpravy do těchto oblastí opravdu nebezpečné, přisuzovaly Šuárům neobyčejnou krutost, krvežíznivost, a dokonce se hovořilo i o tzv. náboženském kanibalismu. Teprve s rostoucími vědomostmi o jejich životě se podařilo jasně dokázat, že Šuárové, žijící obklopeni svými pověrami, pověstmi, zvyky a animistickým náboženstvím, jsou hnáni k těmto činům ukrutným strachem z nepřítele. Život Šuárů velkou měrou ovlivňovala také přikázání kouzelníků, jejich um uvařit opojný nápoj yagé… Již na přelomu našeho století se mnozí cestovatelé pokoušeli získat tsantsu, ale ani v té době to nebylo nijak jednoduché. Později dokonce stát vydal zákaz zhotovování tsants, ale kam tento slaboduchý úřednický rozkaz z Quita dolehl, to nikdo neví. I když od tohoto nařízení uplynulo mnoho desítek let, pevně věřím, že Amazonie, ve svém nitru neznající státní hranice, žije doposud svým vlastním životem, kterému žádný podivný rozkaz nemůže nařídit a narýsovat běh všedních dnů.

KUPTE SI LES

Jestliže je Sucua jakési správní centrum Šuárů, pak je Misahuali odrazovým můstkem pro všechny, kteří chtějí poznat život hlouběji v dosud méně zničených amazonských pralesích. Řeka s kouzelným jménem Río Napo je tou nejlepší bránou.

Už v nedalekém městě Tena, kam dorážíme po mnohahodinové jízdě autobusem „na stojáka“, se na nás vrhají domorodí průvodci, aby nás přesvědčili o jedinečnosti a exkluzivitě svých nabídek. Ke svému údivu zjišťujeme, že celou desetinu posádky až po střechu narvaného autobusu tvoří Češi. Kromě nás tří vystoupili další tři krajané dychtící po dobrodružství. Už po pár větách monologu, který vede jeden z dotěrných rádoby průvodců, začínám nabývat přesvědčení, že bez „místního s razítkem“ si ani „neškrtneme“. A mám pravdu.

Slovo dalo slovo, a naši tři krajané utvořili spolu s námi skupinu, na kterou lze uplatňovat slevy, protože ať se chcete vydat kamkoliv, musíte mít v zádech průvodce s legální živností požehnanou státem. Chcete-li vyplout po řece, musí vám zajistit povolení k nalodění od místní capitania. Ta vám ho nevydá v případě, že s vámi není průvodce, a to zřejmě hlavně proto, že každý guía platí šéfovi přístavu slušný bakšiš za každý oštemplovaný pas. Chcete-li vše risknout a vydat se na vlastní pěst bez razítka v pasu, musíte počítat s tím, že žádný majitel loďky si nevezme na palubu osoby bez příslušného povolení. Každý „zajatec“ bez patřičných dokumentů je označen za potenciálního narkotrafikanta a v lepším případě vyvázne jen s pokutou. Průvodci to tedy mají slušně vykoumané, a krach jejich „cestovní kanceláře“ tak nepřichází vůbec v úvahu.

Gabriel, kterého jsme si vybrali, patřil k lepší a vzdělanější sortě zdejších průvodců. Nutno však podotknout, že díky tomu byl schopen s námi jednat s patřičnou elegancí, s rozšafným úsměvem a s kajícným souhlasem ve tváři, pokud jsem něco namítal. Cena všech těchto vydřiduchů je na naše poměry příšerná. Závratné sumy v dolarech dosahují astronomických čísel při přepočtu na sucre. Je třeba se připravit na to, že den strávený v tropickém lese s ubytováním v rákosových cabañas přijde každou hlavu výpravy minimálně na 25 dolarů. Vydáte-li se za indiány žijícími „skoro“ původním způsobem života, pod padesát dolarů za den se nedostanete – a nejkratší výprava trvá čtyři dny.

Bláhově jsme se zprvu domnívali, že ceny uváděné v letáčcích průvodců (např. 250 či 300 USD) jsou za celou skupinu. Chyba lávky. Sejde-li se průvodci pět či šest lidí, je to „poměrně“ slušný výdělek, uvážíme-li, že průměrná měsíční mzda dělníka na plantáži se pohybuje okolo 40 dolarů a středoškolský učitel si vydělá asi dvaapůlkrát více…

Pozitivní však bylo Gabrielovo uvažování, co se tropických lesů týče. „Tady nezastaví těžbu asi už nikdo. Možná, že vláda ani nechce, protože by si neporadila s nezaměstnanými lidmi. Proto nám, kteří vyděláváme na tom, že turisté chtějí vidět Amazonii, nezbývá než si selvu kupovat,“ dodává s patosem v hlase, a to především proto, že ho hektar stojí kolem šesti set dolarů. Sám Gabriel vlastní celkem pěkný „kousek“ selvy, jak se tady říká tropickému deštnému lesu. V jeho blízkosti postavil jednoduché cabañas k přespání, a o byznys je postaráno. Možná, že to je jediný způsob, jak zachránit větší část amazonských lesů, které neměly to štěstí, aby byly olemovány hranicí národního parku.

V PODHŮŘÍ (ALE ZATRACENĚ VYSOKO)

Míjíme jakoby mimoděk nepěkná města Coca a Lago Agria, která vyrostla jen kvůli tomu, že se v oblasti našla ropa. Jejich odpudivost tím byla předurčena, protože lidská sídla zrozená uměle, kvůli penězům a práci, nestojí za nic nikde na světě. Po mnohahodinové jízdě začíná motor autobusu supět do kopečků, což je neklamné znamení, že jedeme zpět do And. Přechod z dusna, horka a téměř nulové nadmořské výšky je sakramentsky znát. Ve vesničce Papallacta, která je naší poslední zastávkou před příjezdem do hlavního města, je to už průšvih. Leží ve výšce asi 3200 metrů nad mořem a svěží horský vzduch je příjemným zpestřením po amazonské prádelně. Ovšem plíce nenavyklé na tak řídký vzduch a tělo vzpouzející se tak rychlé změně mají občas problémy. Dnes večer si tedy odepřu svou milovanou dýmku…

Horké prameny, které Papallactu proslavily, vyvěrají nad vesničkou, kde je také vybudován krásný komplex hotelů, lázní a koupališť pro náročnější klientelu. Bohatší lidé tady často tráví svůj volný čas, jelikož oněch 40 kilometrů, které dělí Papallactu od Quita, se dá slušným autem překonat za čtyřicet minut. Nám se v Papallactě také líbí, a to především kvůli báječně připravovaným pstruhům, jež stojí i pro nás pakatel. Pstruzi duhoví pocházejí ze zdejších teplých potoků nebo možná i z velkoodchoven, které tady provozují japonské společnosti. Nedá se ale nic dělat, čas nás tlačí, a i když se nikomu z nás nechce, musíme se přesunout do mumraje hlavního města.

REKVIEM PRO EKVÁDORSKOU AMAZONII

Opustit Amazonii, bájné místo, sen všech snů a tolikrát opěvovaný symbol Jižní Ameriky, se nám daří vcelku bez sentimentu. Vyděšeni realitou, která na nás mávla z laciné periferie amazonského království, vnímáme každý kus souvislejšího lesa jako oázu ve vyprahlé poušti. Snad kus dál na východ, tam, kde i dnes mají mapy tajemné označení regiones poco conocidas (málo známé oblasti), je to, co jsme si vysnili. Tam žijí mýty opředení Kofáni, Huaoraniové, Čiveni, Zaparové. Tam je ta Mekka biologů a ráj dobrodruhů. Bohužel, každé poznání něco stojí a v ekvádorské Amazonii to platí dvojnásob a doslova!


EKVÁDORSKÁ PŘÍRODA VE STROHÝCH ČÍSLECH

  • nachází se zde asi 25 000 druhů cévnatých rostlin; pro porovnání – v celé Severní Americe bylo objeveno a popsáno pouze 17 000 druhů
  • z území Ekvádoru je známo 1500 druhů ptáků, z toho například 120 druhů kolibříků a asi 45 druhů papoušků
  • je tu možné objevit více než 300 druhů savců; žije zde např. největší hlodavec světa – kapybara, několik druhů lam, tapír, mnoho druhů opic, jaguár, puma aj.
  • v Ekvádoru poletuje na 4500 druhů motýlů a žijí tu desítky tisíc druhů ostatního hmyzu
  • potkat se můžete s 350 druhy plazů a s přibližně stejným počtem druhů obojživelníků
  • ve sladkých vodách můžete ulovit až 1000 druhů ryb, z nichž některé jistě známe z našich akvárií
  • více než 16 % území Ekvádoru pokrývají národní parky, rezervace a jiné chráněné plochy

Pozn.: Tyto číselné údaje v sobě zahrnují i počty druhů vyskytujících se na ekvádorských Galapágách.

Category: 1999 / 11

Není snad v Čechách fotografa, kterého by jedni milovali a druzí s takovou vervou zatracovali. On sám kritiky opovrhuje a oni mu nezřídka oplácejí stejnou mincí. V dějinách české fotografie se dosud neobjevila tak provokující osobnost. Provokuje svým chováním, názory a nakonec i fotografiemi natolik, že mnohým dělá potíže uvěřit v jeho upřímnost. Nikdy nikde neprosil o žádnou výstavu, přesto je jedním z nejžádanějších fotografů. Nikdy nefotografoval nic jen proto, aby se uživil. Přesto, že v době před rokem 1989 byl pro české země oficiálně pouhým dělníkem, své fotografie vystavoval v zahraničí. V roce 1980 dostal za své fotografie poprvé tisíc dolarů, což byl v té době jeho celoroční plat dělníka. Dnes mají na světovém trhu jeho práce vysoké, až exkluzivní ceny.

V závěru roku 1990 byl vyznamenán francouzským rytířským titulem „Chevalier des arts et lettres“, kterým se může chlubit jen nemnoho světových umělců. Přesto velmi napjaté vztahy mezi českou „odbornou veřejností“ a příliš hubatým Saudkem vyústily v minulém roce v jeho rozhodnutí uspořádat svou poslední výstavu fotografií s agresivním reklamním názvem „Sbohem, Jane“. Je to jeden z dalších mistrně provokativních činů Jana Saudka, který totiž ani náhodou neodchází do ústraní. Jeho nová aktivita – obrazy – zcela jistě ještě rozbouří až příliš klidné vody českého rybníka. Zvláště když Saudek otevřeně přiznává, že maluje pod zvětšovákem…

Berte tedy tyto fotografie jako letmý průřez a připomínku fotografické minulosti Jana Saudka, která skončila-neskončila.

Category: 1999 / 11

Jezero Inle leží na severozápadě Šanského státu ve střední části Myanmaru. Toto mělké, 30 km dlouhé a 11 km široké jezero se rozkládá v nadmořské výšce 950 metrů. Obývá jej etnická menšina Inntha, jejíž děti se učí dříve plavat než chodit. Pro život na jezeře je to totiž nezbytné pro případ vypadnutí z „hnízda“. Lidé Inntha jsou obratní rybáři s unikátní rybolovnou technikou. Jsou mistři v řemeslech, jako je stříbrotepectví, kovářství a tesařství, ale jsou také výborní tkalci hedvábí a bavlny.

TRH V YWAMA

Jezero je obklopeno bažinami, a tak jediný přístup je kanálem ze severu z městečka Nyaung Shwe. Na mělčinách a malých ostrovech je sedmnáct vesnic, v nichž žije asi 70 000 lidí. Každý den je v některé z nich plovoucí trh.

Na pronajaté loďce jsme se vydali na trh do vesničky Ywama. Plavba zde je však pomalá, protože se nám neustále na lodní vrtuli naplétají trsy vodních rostlin, jimiž je celé jezero porostlé. Po dvou hodinách se přibližujeme k úzkému kanálu vedoucímu do vesnice. V ústí stojí několik malých kánoí. Zpomalujeme, abychom se jim vyhnuli, ale v tom okamžiku loďky prudce vyráží k nám. V první chvíli nechápeme, co se děje. Dochází k několika nárazům a zahákování jako při přepadení piráty. Prodavači suvenýrů chtějí být první, a tudíž nejúspěšnější. Začíná boj o zákazníka. Nabídka je bohatá, ale ceny vysoké, a tak pomalu plujeme dál v doprovodu loděk, jejichž majitelé se nás stále přidržují.

I když Ywama leží na plovoucím ostrově, nijak jsme to nepocítili. Je zde velké tržiště na břehu i na vodě. Lidé na malých kánoích nabízejí pro místní především rýži, ovoce i zeleninu a suvenýry pro turisty. Vracíme se stejnou cestou a naši loďku obklopují stejní prodejci. Tentokráte jsou ceny o nulu nižší. Nelze odolat. Pár krásných vyřezávaných sošek kupujeme za směšnou cenu.

JEZERO KURIÓZNÍCH VESLAŘŮ


Už malé děti se učí pádlovat rukama-nohama. Matka se pak
může v klidu věnovat kojení dalšího jezeního dítka.

Jezero křižují úzké kánoe rybářů. Jedni vrhají sítě, druzí umísťují velké vrše. K tomu potřebují volné ruce. Malé loďky ale neuvezou dva lidi, a tak nezbývá než veslovat „rukonožně“. Rybář drží konec vesla jednou rukou a přes střední část vesla přeloží nohu v koleně. Ruka jde dopředu, noha dozadu. Připomíná to jednonohého člověka jdoucího o berli. Zvlášť komický je tento světově unikátní způsob veslování v provedení malých dětí. Ale důležité je, že jedna ruka zůstává volná.

PLOVOUCÍ ZAHRADY

Další kuriozitou jezera jsou plovoucí zahrady. Okolní bažiny nejsou vhodné pro pěstování plodin, a tak si lidé opět poradili. Z jezera vytahují velké trsy vodních rostlin a vrší je na loďky. Rostliny tvoří základ plovoucích zahrad. Jsou vršeny do úhledných záhonů a proloženy zeminou. Aby neuplavaly, jsou ke dnu přidržovány bambusovými tyčemi. Záhony neunesou člověka, a proto se veškeré obdělávání uskutečňuje z loděk. Hlavními produkty jsou rajčata, fazole, květák, zelí, kapusta, česnek, cibule a melouny. V mokřadech na severu jsou i rýžoviště.

KOČIČÍ KLÁŠTER

Vesničané se samozřejmě neobejdou bez buddhistických klášterů, kterých je zde několik. Jsou to dřevěné stavby uprostřed jezera. Nejznámější je Nga Phe Kyaung, jemuž se také říká klášter Skákajících koček. Kromě dřeva je postaven i z vlnitého plechu. Podnikaví mniši zde naučili domácí kočky proskakovat malým kruhem. Turisté obdivují tuto atrakci někdy více než krásu a ohromné bohatství nádherných oltářů, svezených z celého okolí.

Category: 1999 / 11

Ostrov Kefalloniá leží v Jónském moři, západně od Patraského zálivu. Je snad nejzelenější ze všech řeckých ostrovů a představuje skutečný ráj.

Kefalloniá byla v historii velmi výhodným strategickým místem, a tak je tu celá řada zajímavých památek svědčících o vlivu jiných kultur, zejména Římanů a Benátčanů. V roce 1810 byl ostrov obsazen Angličany a v roce 1864 se Kefalloniá spojila s Řeckem.

Po občanské válce v roce 1953 se ostrov doslova vylidnil. Zůstalo tu jen 2000 obyvatel. Většina ostatních utekla k rejdařským společnostem do zahraničí. Ale postupně se sem vraceli a z našetřených peněz vystavěli mnoho krásných domů a apartmánů.

Cestovní ruch je tu zatím velmi málo rozvinutý, především proto, že obyvatelé svůj ostrov chrání před přílivem zahraničního kapitálu. Stavět tu mohou jen Řekové a na celém ostrově nenajdete stavbu, na které by se finančně podílel zahraniční partner. Peníze z cestovního ruchu tedy zůstávají na ostrově a slouží k tomu, aby se pomalu budovala další místa odpočinku pro zahraniční návštěvníky. A těch je tu zatím jako šafránu. Na rozdíl od olivovníků, které rostou prakticky všude.

Ze dřeva olivovníků se vyrábějí upomínkové předměty a z plodů olej, který je hodně tmavý. Olivy rostou ve výšce až 1600 metrů. Jen o něco níž se rodí znamenitá vinná odrůda Robola, jejíž hrozny se zpracovávají ve vinařském závodě stejného názvu.

Nedaleko od něj, v Agios Gerassimos, je nádherný klášter, zasvěcený svatému Gerassimovi. Žil sám na úpatí hor v malé jeskyni. Měl léčitelské schopnosti a byl velmi pracovitý. Aby mohli lidé osídlit planinu, našel v okolí kláštera vodu a sám vyhloubil čtyřicet studní. Jeho ostatky jsou dodnes velmi uctívány a je patronem tohoto kouzelného pohádkového ostrova.
Cestu reportérky zajistila cestovní kancelář CZECH TOUR CORFU Jablonec nad Nisou.

Category: 1999 / 11

V severním Thajsku jsem navštívila několik horských kmenů, zvaných v thajštině chao khao, neboli „mountain people“, tedy lidé z hor. Horské kmeny je souhrnné pojmenování pro etnické menšiny žijící v horských oblastech severního a západního Thajska. Každý kmen má svůj vlastní jazyk, stejně jako styl oblékání, zvyky a náboženství. Většina kmenů je nomádského původu a přišla do Thajska z oblastí Tibetu, Číny a Laosu v průběhu minulých dvou set let, i když některé z nich žijí na území Thajska mnohem déle. Jsou to lidé „čtvrtého světa“ – nepatří k území žádné velmoci ani k zemím třetího světa. Vždy migrovali bez ohledu na státní hranice a momentální občanství, jež pobytem v té které zemi časem nabyli. Hranice jejich světa určuje jazyk a kulturní zvyklosti. Některé kmeny žijí zcela mimo civilizaci, jiné se postupně asimilují do života moderního Thajska.

Podle Institutu pro výzkum horských kmenů v Chiangmai existuje v Thajsku deset různých kmenů, ačkoliv jejich počet je možná až dvojnásobně vyšší, a populace těchto etnik je odhadována na zhruba půl milionu lidí. Kmeny se kromě jazykových a kulturních rozdílů navzájem liší hlavně oděvem, účesy a ozdobami žen.

KARENOVÉ

Mým průvodcem při návštěvě kmene Karenů byl obyvatel jedné z těchto etnických vesnic, mladík nevyslovitelného jména s přezdívkou „Bandito“. Karenové jsou nejrozšířenější horský kmen v Thajsku. Většina jejich komunit se rozkládá v horách na jih od Chiang Raie.

Po celodenním pochodu takzvanou primární džunglí, která byla začátkem léta vyprahlá a jako bez života, jsme dorazili do první z karenských vesnic. Karenové, kteří si občasnými návštěvami turistů vylepšují „obecní rozpočet“, mají život téměř nedotčený civilizací. Chýše jsou sroubeny ze dřeva a střechy pokryté listím, uvnitř každého obydlí je ohniště, místo na spaní a hůl na pověšení několika svršků. Podlahy jsou zvednuty asi metr nad zemí, pod nimi pobíhají prasata, drůbež a hrající si děti. K návštěvníkům se obyvatelé vesnice chovají přátelsky, ale obezřetně si udržují odstup. Snažím se prolomit bariéru kulturní odlišnosti a nabízím dětem sladkosti, mladé dívce se líbí moje spona do vlasů, a tak se s ní s lehkým srdcem loučím. Komunikace se omezuje na úsměvy a výměnu pozorností, protože Karenové až na ty, kteří odešli do města za prací, nehovoří jinak než domorodým jazykem.

Večer dostávám pozvání na jídlo do jedné z chýší. Pojídám rýžovou kaši spolu s mladou rodinou s několika dětmi, které po mně zvědavě pokukují. Hořící louče osvětluje skromný příbytek, jíme mlčky. Jedno z dětí, dospívající dívka, sedí v rohu místnosti a tiše pláče. Nikdo se nediví, nikdo se na nic neptá. V tomto stísněném prostoru jsou všichni zvyklí na sdílení emocí a nálad svých bližních.

Karenové se živí pěstováním rýže na skromných políčkách, vyvzdorovaných na džungli. Občas někdo z nich zajde do údolí a prodá ve vesnici látky, které jejich ženy vyrábějí. Lidé kmene Karenů žijí kočovným způsobem, a tak se vždy po několika letech přesunou do jiné oblasti, kde založí nová pole a postaví chýše.

Navštívili jsme tři různé komunity Karenů, jejichž život se v mnohém navzájem podobal. Každá vesnice však mluví jiným dialektem, a tak je jejich vzájemný kontakt minimální. Druhá karenská osada byla vzdálena další den chůze džunglí. Zdejší obyvatelé patří ke skupině „kuřáků opia“. Několik dýmek jsme zahlédli i v první vesnici, ale zde byl tento zvyk daleko více rozšířen. Kouřili téměř všichni dospělí – někteří během dne, ale většina usedla s dýmkou do chládku své chýše až po západu slunce. Dýmku připravil nejstarší muž v rodině, a ta pak kolovala mezi všemi dospělými příslušníky rodu. Čas plynul, Karenové spolu tiše hovořili, občas se někdo zasmál. Opium je zde přirozenou součástí života, která nezpůsobuje problémy ani nerozvrací rodiny. Jen se zdá, jako by obyvatelé této vesnice žili v jakémsi pomalejším, klidnějším světě.

U DLOUHOKRKÝCH

„Long necks“ je turistický název pro horský kmen z tibetsko-barmské etnické skupiny, která žije v severozápadním Thajsku při hranicích s Barmou. Už cesta z Chiang Raie do hlavního města provincie Mae Hong Son byla předzvěstí zvláštního setkání. Pahorkatina se změnila v exotické stolové hory, džungle byla na rozdíl od řídkého porostu v krajině Chiangmaie neproniknutelným pralesem.


„Žirafí ženy“ jsou příslušnice thajského kmene,
který je vládou dotován jako součást kulturního
dědictví země.

Z Mae Hong Son pokračovala cesta k dalšímu z horských kmenů, který jsem se chystala navštívit. Vesnici „žirafích žen“, jak se také přezdívá tomuto kmeni, jedinou svého druhu v Thajsku, nebylo lehké najít. Po asi dvou hodinách jízdy z Mae Hong Son však nakonec prašná silnička vyústila v improvizované parkoviště s informační tabulí a budkou pro prodej vstupenek. Tento na první pohled bohem zapomenutý kmen je totiž chráněn a dotován thajskou vládou jako součást kulturního dědictví země.

Obydlený skanzen, do kterého vcházíme, má zvláštní atmosféru. Lidé jsou k fotografování neobvykle vstřícní a evidentně jsou na občasné návštěvy turistů zvyklí. Ženy sedí před chýšemi ze dřeva a z palmových listů a vyrábějí „tradiční suvenýry“ či vyšívají. Mužů je zde málo – buď jsou za prací v nedalekých vesnicích, anebo (a to častěji) polehávají v chládku uvnitř svých obydlí. Turistické informace na tabulích jsou kusé, navíc psané kostrbatou angličtinou, a tak zkoušíme komunikovat s domorodci. Jedna z žen, která sedí před chýší a pozoruje skupinku turistů se stejným zájmem, s jakým si prohlížíme domorodce my, je viditelně potěšena, když se s ní dáváme do řeči. Má tak možnost uplatnit svou angličtinu, kterou na rozdíl od ostatních obyvatel alespoň trochu ovládá. Thajsky nerozumí – její rodina, stejně jako většina ostatních obyvatel vesnice, přišla před lety z horských oblastí Myanmaru, odkud je vyhnala válka. Usadili se v Thajsku, kde pro ně vládní podpora znamenala konec kočovného života. Peníze, které od thajské vlády pravidelně dostávají, jsou trochu umělou snahou o udržení zvláštní tradice „dlouhých krků“.

Přesný původ a důvod tohoto zvyku není znám. Barmské kmeny tak pravděpodobně původně uchovávaly „rodinné úspory“, které byly při častých přesunech nejbezpečnější přímo na těle. Naše průvodkyně však tvrdí, že tento zvyk je čistě estetického rázu a symbolizuje ženství. Pokud se tím míní ženství jako úděl i symbol utrpení a obětování, tak je to na první pohled pravda. Těla žen jsou touto zátěží deformována a omezena v pohybu, v dospělosti dosahuje zátěž na krku až pěti kilogramů. První kruhy jsou dívkám nasazovány už v útlém dětství, kolem čtvrtého roku, a během několika let je jim přidávána další zátěž. Kruhy si ženy nikdy nesundávají, a tak je svalstvo pod nimi po čase zcela ochablé a ozdoba se stává nutnou součástí těla. Z fyziologického hlediska neznamená postupné nasazování kruhů skutečné prodloužení krční páteře, ale naopak stlačování hrudního koše směrem dolů. Ženy tedy vypadají, jako by měly dlouhý krk, ale ve skutečnosti jde o deformaci hrudníku.

Naše průvodkyně si však ani v nejmenším nepřipadá deformovaná. Tradice je pro ni tím, čím pro nás nošení prstýnků anebo propichování uší. Tvrdí, že práce, spánek ani hygiena nejsou touto ozdobou nijak ztíženy. Navíc, jak se smíchem tvrdí, práci zastávají většinou ženy – a to, co vidím, tomu odpovídá. Estetické funkci těchto ozdob odpovídá i fakt, že kruhy, které zdobí i deformují ženský krk a údy, nejsou vyrobeny z nijak drahého kovu, a tak rozhodně nepředstavují žádné bohatství.

I přes podivnost existence v živém skanzenu si příslušníci kmene „dlouhých krků“ uchovali svou hrdost. Většina z nich se chová tak, jako by jim občasná přítomnost turistů ani nevadila, ani je neuváděla v nadšení. Jsou nositeli a udržovateli zvláštní vymírající tradice, bez níž by byl svět chudší. Zdá se, že jsou si toho vědomi.

Category: 1999 / 11

Mraky rozpíchané alpskými štíty vydatně skrápějí zem – hotely, banky a kostely ve Svatém Mořici, lesklé asfaltky i neklidnou hladinu mořického jezera. V Ledovcovém expresu, jenž má neoficiální přízvisko „vyhlídkový“, se i dnes navzdory počasí vystřídají během 260 kilometrů dlouhé jízdy davy lidí. Turisté většinou po osmi hodinách dojedou až na konečnou – do malebného Zermattu.


Rychlost Glacier expressu není nijak závratná – na necelých
300 kilometrů vlak potřebuje téměř osm hodin. Rychleji by to
ani nešlo, protože jenom viaduktů vlak přejíždí 291.

Na minutu přesně vyjíždí z malého nádraží jeden z nejslavnějších vlaků světa. „Glacier express“ se vydává na cestu, při níž vystoupá do výšky více než 2000 m n. m., překoná 291 mostů a projede 91 tunely. Dnes ho vyprovází zvuk hromu. Svatý Mořic, městečko nevelké rozlohou, nicméně pro Švýcary obrovské významem, nechává za zády.

SVATÝ MOŘIC

„Banka, luxusní obchod, cestovní kancelář… typické Švýcarsko,“ směje se naše průvodkyně, když se loudáme jednou z úzkých mořických uliček. „Tady v Mořici mají zastoupení všechny švýcarské banky,“ dodává, abychom se moc nedivili, když míjíme jednu za druhou. Jenže my se nedivíme ani trochu, protože jestli tohle horské městečko nemá o něco nouzi, tak jsou to bohatí návštěvníci. Když je dobrý rok, vystřídá se jich tu kolem 250 000. Téměř všichni obyvatelé letoviska pracují v cestovním ruchu, ať už jako zaměstnanci, provozovatelé či majitelé hotelů, nebo jako průvodci, lyžařští instruktoři a obsluhovatelé nejrůznějších, většinou sportovních atrakcí. Jen pro příklad, zdejších 350 km sjezdovek obhospodařuje 60 vleků a lanovek.

Ovšem dávno předtím, než lidé objevili kouzla zimních radovánek, byl Sv. Mořic známým a vyhledávaným letním střediskem. Už ve středověku sem mířili návštěvníci za léčivou minerální vodou a zbytky prvního zřídla se datují do doby bronzové. Dnes tu lidé mohou v létě hrát golf, jezdit na koních, bicyklech či windsurfingu. Co se týče zimních aktivit, neexistuje snad žádná, která by se tu nedala provozovat.

Přes ohromující počet návštěvníků si městečko uchovává provinční ráz. Budovy se zde neškrábou do závratných výšek, o co je však všechno menší, o to je to luxusnější.

„Vidíte, že tu nemáme jenom luxusní obchody, ale i obyčejné,“ snaží se nás navnadit průvodkyně a ukazuje na značkový obchod Luise Benettona. Hm.

Popíjíme kávu v jedné „obyčejné“ restauraci a povídáme si. V angličtině. Stejně tak bychom ale mohli hovořit německy, italsky nebo rétorománsky, neboť tyto jazyky se tu běžně používají. Ačkoli je beznadějně zataženo, odevšad se na nás šklebí malá žlutá sluníčka. Jsou na popelnících, ubrouscích, jízdních řádech, hotelových vozech i odpadkových koších. Žluté sluníčko je symbolem Svatého Mořice a ten se stal ve třicátých letech prvním místem, které si svůj symbol nechalo patentovat. Později, v osmdesátých letech, měl už Mořic patent na celé logo. Jeho součástí je věta „St. Moritz – Top of the World“. Tak už to zůstane navždy, i když městečko leží v nadmořské výšce kolem 1800 metrů.

„To sluníčko není jen tak náhodně zvolené. Podle oficiálních statistik má Mořic 322 slunečných dní v roce. Když je při vaší návštěvě náhodou zataženo, jste vlastně svědky výjimečné události,“ chlácholí nás průvodkyně.

Obohaceni o jednu výjimečnou zkušenost smutně pozorujeme proudy deště, bušícího na okna restaurace.

NEJVYŠŠÍM TUNELEM ALP

Vlak se dává do pohybu a turisté ještě naposledy kontrolují, zda mají své fotoaparáty nabité. Jízda Ledovcovým expresem je trochu něco jako safari, jen kromě divoké zvěře se do objektivů loví neustále se měnící švýcarská krajina.

Ta je cestou ze Svatého Mořice zpočátku milá, údolí Engadin, v jehož horní části Sv. Mořic leží, je rozkvetlé, na pohled příjemné. Cestu lemují modříny a alpské pastviny, turisté se vyklánějí z okýnek a pátrají na mírných svazích po kozorožci, jenž tu má vedle dalších pětadvaceti druhů savců žít. Engadinské údolí je poměrně vysoko položené, a tak se alpské vrcholy nezdají ani tolik nepřístupné a příkré. Jelikož se ale štíty dnes odmítají ukázat, kocháme se engadinskou architekturou. Většina selských stavení má obytné prostory, dvůr, ohradu na dobytek, stodolu a stáje. Tento typ staveb vznikl již v 16. století a dobře odráží drsné klima velehor. I tady však lidé měli smysl pro krásu, a tak jsou stavení ozdobená sgrafity, mají velké vyřezávané portály a malá okna často zdobí paličkované krajky. Pravda, občas i červení trpaslíci.

V údolí Engadin sleduje trať Ledovcového expresu řeku Inn a opouští ji ve vesničce Scuol, kde zahýbá do údolí Val Bever. Brzy se ocitneme v drsných údolích Mittelbundenu. Nejdříve si ale vychutnáme první z „železničních lahůdek“, jež jsou pro nás přichystány: na neuvěřitelně krátké trase 12,6 kilometrů vlak překonává za pomoci obloukových tunelů, mostů a nadjezdů převýšení 416 metrů! Krátce nato vjíždíme do další technické zajímavosti. Tunel Albulatunnel je dlouhý necelých šest kilometrů a se svou nadmořskou výškou 1820 metrů je nejvýše položeným železničním tunelem v Alpách. Vyplivne nás ve vesnici Preda, která se narodila až ve chvíli, kdy se začal stavět tento úsek železnice – v roce 1898.

VIADUKT A NÁKUPY VE VLAKU

Když se v roce 1902 začal stavět unikátní Landwasserviadukt, byl to počin vpravdě revoluční. Tento most, nesený šesti elegantními oblouky s rozpětím 20 metrů, dodnes bezpečně překračuje zpěněnou řeku. Při jeho stavbě byla použita tehdy velmi neobvyklá technologie – pilíře se totiž vyzdívaly bez lešení. Uvnitř měly zazděny ocelové sloupové konstrukce, které během stavby nesly jeřáby. Jeřáby byly umístěné mezi jednotlivými pilíři a s jejich pomocí byl nahoru dopravován stavební materiál.

Na viadukt vjíždíme 215 metrů dlouhým tunelem, který ústí na kolmé skalní stěně.

Do Thusis pak sjíždíme dlouhým údolím, nejprve úzkým tak, že se na jeho dno vejde jenom divoká řeka a na svah koleje. Postupně strmé svahy ustupují, až nakonec údolí pojme celé město a mohutný Zadní Rýn, jehož vody jsou nyní žluté a rozdivočelé. Vlak už vyjel z mraků a bezpečně klouže širokou rovinou, jejíž obzory stále ohraničují vysoké kopce. Jsme ale bezpečně v nejnižších místech naší cesty, v nadmořské výšce kolem šesti set metrů. Po krajině jsou roztroušené zámky, hrady a zříceniny, jichž bychom podle průvodce měli vidět celkem dvacet. Což se vzhledem k mlžnému počasí nedaří, a tak se mnozí cestující věnují nákupu suvenýrů, které nabízí personál podobně jako v letadle. Mohou si tu například zakoupit láhev vína s vinětou Glacier express za devatenáct franků či odznak s týmž motivem za franků osm. Krom toho se mohou zabavit jídlem či pitím nebo jezdit prstem po mapě vyvedené na každém stolku.

ZA HUMNY JE DIVOČINA

V Reichenau přepřaháme lokomotivu, což nám umožní vystoupat neuvěřitelných téměř čtrnáct set metrů až na Oberalppass. Zatím ale jen mírně stoupáme kaňonem Rýna, zvaným také Ruinaulta, který je uzounký a divoký a v němž jedinou známkou civilizace jsou koleje, po nichž supí náš vlak.

Představujeme si ohromné přírodní síly, které tohle údolí modelovaly. Po poslední době ledové tu došlo k obrovským sesuvům skal. Masa kamení a štěrku pokryla plochu téměř 50 km2 a místy dosahuje tloušťky až 300 metrů! Až mnohem později si touto překážkou začal razit cestu Rýn. Výsledkem jsou říční zákruty, strmé vápencové stěny, žleby a věže – krajina děsivá, krásná, nedotčená a člověkem nedotknutelná.

Nakonec se začnou znovu objevovat lidská stavení, salaše s ovcemi a případně pravými švýcarskými krávami, celé vesnice a konečně město Ilanz. Na téhle trati, a na Švýcarsku vůbec, je nejzajímavější, že takřka neschůdnou cestou jedete někam, odkud se vám zdá, že už není návratu. Objevíte tam prosperující město a ještě dál v ještě nedostupnějších terénech další. A hloupě vás překvapí, že vidíte nablýskané banky, školy, kostely a rychlá auta, i když za humny je divočina.

STÁLE VÝŠ

Ve starobylém městečku Disentis znovu přepřaháme a pasažéry Ledovcového expresu zachvátí šílenství. Fotografují nádraží, vagony, lokomotivu, sebe před nádražím, před vlakem. Sebe s nádražním zřízencem, jehož oranžová uniforma je okrášlena kloboukem tyrolákem a moderní vysílačkou. Foťáky putují z ruky do ruky a filmů ubývá. Přitom nás to nejlepší teprve čeká…

Z Disentisu začne vlak ukrajovat výškové metry rychlostí, z níž nám zaléhají uši. Stoupáme k průsmyku Oberalppass, do výšky 2033 metrů. Místy vlak s osmi vagony připomíná spíš lanovku. Však mu také na strmějších úsecích pomáhají ozubená kola a ozubený hřeben mezi kolejemi, a to jak při stoupání, tak při brzdění. Tato dráha, zvaná Furka-Oberalp-Bahn, byla postavena v letech 1911-1915. Ovšem již v roce 1916 musel být v důsledku finančních problémů, chronického nedostatku pracovních sil a vypuknutí 1. světové války zastaven její provoz, který pak byl obnoven až v roce 1926.

Poslední úsek cesty na Oberalppass vede jakýmsi polotunelem vydlabaným v bočním svahu. Jedna jeho stěna je v pravidelných úsecích volná, ovšem výhled uspokojí asi jen milovníky extrémního počasí. Šedá tma z husté mlhy dává totiž jen tušit hloubky pod námi. Jsme v mracích, kapky vody pleskají na střechu. Pak pár stovek metrů úplnou tmou, a šok. Vjíždíme do světa sněhu a ledu, tak vysoko, že i mraky, které nás celý den trápily, jsou pod námi. Ostré slunce odrážející se od sněhu bodá do očí. Celý vagon vydechne překvapením. Na nejvyšším bodě této trasy, v těsné blízkosti vysokých alpských štítů, opouštíme kanton Graubunden a vjíždíme do kantonu Uri. Chvíli jedeme zimní krajinou, pak začneme mírně, ale vytrvale klesat. Už jsme na kropenatě zasněžené zelené trávě. Kvetou tady blatouchy. Hluboké klesání je rozvrženo do mnoha zatáček, které stráň omotávají jako hadice. Za chvíli jsme u konečné stanice lyžařského vleku. Městečko Andermatt máme pod sebou jako na dlani.

ZERMATT

Řekne-li se Zermatt, musí se dodat Matterhorn. Městečko se totiž rozkládá pod určitě nejfotografovanější horou světa, jež byla poprvé pokořena roku 1865. Od té doby jsou k ní horolezci přitahováni jako vosy k medu a 4478 metrů vysoký vrchol hostí denně kolem šedesáti lezců. Již z tohoto čísla je zřejmé, čím žije Zermatt – samozřejmě turistikou. Stejně jako jiná horská městečka, i Zermatt obývá pevně stmelená komunita lidí. Toto sdružení občanů se nazývá Burgergemeinde a vlastní lesy, pastviny a hotely. V posledních třech a půl stoletích do tohoto sdružení pronikla jedna jediná „cizí“ rodina.

Ve srovnání se Sv. Mořicem je Zermatt méně luxusní (hotely mají výrazně horský charakter) a více sportovní. Ostatně Zermatt zavřel dveře před automobilovou dopravou, a pohybovat se tu můžete pouze elektromobily nebo koňmo. Jenže mnoho lidí se přes den po Zermattu netoulá – všichni v zimě jako v létě využívají rozmanité lanovky, vláčky a zubačky (dokonce i metro!), aby se dostali výš. Stojí to za to. Kochat se totiž mohou nejen majestátním Matterhornem, ale také pohledem na Monte Rosu či Weisshorn.

Zermatt je také konečnou stanicí Ledovcového expresu. Úsek z Andermattu do Zermattu je přitom stejně zajímavý jako ty předešlé. Ráno v Andermattu nás rozesmutní – mlha je všudypřítomná. Jedeme jen několik desítek minut a noříme se do 15,4 km dlouhého tunelu Furka-Basistunnel. Díky tunelu podjíždíme kantonální hranici, vedoucí sedlem Furkapass (2431 m n. m.). Kanton Wallis nás příjemně vítá: mlha je pryč, na dosah ruky jsou zasněžené vrcholy, ještě blíž rozkvetlé louky. Daleko za námi, ale stále na dohled, je sedlo Furka, v němž se pohodlně rozvalují cáry mraků. Nyní až do starobylého Brigu neustále klesáme, poslední úsek vede pohostinným údolím Rhóny.

A nakonec finále. Úsek Brig – Zermatt se stavěl dva a půl roku a byl otevřen roku 1891. Po kolejích tehdy přijel k obyvatelům Zermattu blahobyt. U města Visp vlak opouští údolí Rhóny a obrací se k jihu. Jede podél slunných svahů Visperteminenu, kde nejvýše v Evropě – v nadmořské výšce 1400 metrů – roste bílé víno. Vlak najíždí opět na ozubená kola a supí nahoru, podél řeky Matter – Visp, jež hučí hluboko pod námi. Jedeme podél divokých stěn, přes mosty a tunely a zklidňujeme se v oblasti luk a pastvin, v Kapeltranu. Na západním úbočí se rozkládá nejstrmější z walliských vesnic – Embd (1538 m n. m.). Říká se, že zdejší obyvatelé musejí přivazovat i drůbež, aby jim nespadla do propasti.

Pohodlně usazeni v sedadlech Ledovcového expresu míjíme St. Niklaus, který býval v dobách prvních pokusů o dobývání Alp střediskem horských vůdců. Ve vesnici Täsch musejí automobilisté opustit své plechové miláčky, neboť příští stanice je Zermatt a tam auta nesmějí. My do Zermattu vjíždíme Glacier expressem, který s námi projel kus Švýcarska a přesvědčil nás o tom, že jestliže jsou Švýcaři hrdí na své dráhy, mají na to svaté právo.

Category: 1999 / 11

Autor: Jana Patková

„Zlatý trojúhelník“ označuje obrovské hornaté území severního Myanmaru (dříve Barmy), severního Thajska, západního Laosu a neklidný kraj na jižní hranici Číny. Oblast je známá především tím, že z ní proudí do celého světa opium. Mnohem zajímavější jsou ale lidé, kteří ji obývají – a mnohdy mák skutečně pěstují. Desítky kmenů roztroušených na ploše několika států neznají hraniční patníky a putují v krajině bez cest. Stěhují se územím pěti států, zaklíněni do sebe a odděleni vlastním jazykem a obyčeji. V odloučení se rozpadají jednotlivé národnosti na menší podskupinky, rozlišované obvykle podle rozdílné barvy ženských šatů. Hory severního Thajska obývá asi deset hlavních etnických skupin, Laos dokonce třicet. Na mapě Myanmaru bývají zakresleny státečky, o nichž se školní atlasy nezmiňují: Karenský, Wajský, Kentungský, Kajaský, Kačjinský, Kokangský a Šanský, jehož lid nevyhledává výšiny, ale naopak plochá údolí s dostatkem vláhy. Celá oblast je už několik desítek let mimo kontrolu ústřední vlády.

Mezi šest hlavních horských národů patří Karenové, Hmongové, Yao, Akhaové, Lisuové a Lahuové. Každý kmen má svoji řeč, kulturu, náboženství a kroj. Kromě zmíněných tří zemí žijí tito lidé také v Číně, Kambodži a Vietnamu.

Category: 1999 / 11

Gilgameš. Jméno, které známe ze školních učebnic. Byl vládcem Uruku kolem roku 2600 př. n. l. Vypráví se, že prý panoval 126 let. Kdo ví. Legendy rády přehánějí. Téměř jisté však je, že nesmrtelnosti, po které toužil a pro kterou podnikl dlouhou, poučnou, ač strastiplnou pouť, nedosáhl. Svůj příběh o hledání nesmrtelnosti vytesal Gilgameš údajně sám do kamenných tabulek. Zhruba toto se v nich praví…

Na počátku své vlády jsem žil, pravda, nezřízeně. Miloval jsem ženy a bral si je bez ptaní. Desítky panen mi musely být po vůli, až se jejich otcové a mužové modlili k matce bohů Aruře a prosili ji, aby stvořila protivníka, který by se mi mohl postavit. Tak byl zrozen Enkidu, divoký muž stepi. Nikdo ovšem nemohl tušit, že právě my dva se staneme největšími přáteli. Sice jsme se nejprve trochu poprali, pravda, až se zdi otřásaly. Ale nakonec jsme se přeci jen shodli a vymyslili první společný plán hodný naší síly a odvahy. Společně jsme zabili Chumbabu, lidožravého obra z cedrového lesa, jehož řev je zbraň rovná potopě, jehož řeč je oheň a jehož dech je smrt.

Doma pak po mně, hrdinovi převlečenému v čistém rouše opásaném šerpou, šílely všechny ženy. I krásná bohyně Ištar mě chtěla za muže. Ale já ji znám. Každého svého milence, kterého se nabažila, proměnila v nějaké zvíře. Kdepak. Odmítnul jsem ji. Jenže to jsem neměl dělat. Nevěděl jsem, jak smrtelně raní ženu, když ji muž odmítne. Ta saň vlétla na nebeskou oblohu a prosila svého otce Anua, aby jí dal nebeského býka, který by mě srazil k zemi. Když pak tohoto býka přitáhla do Uruku, stačilo, aby si ta potvora jenom odfrkla, a už pukala zem a do jejích hlubin padaly stovky uruckých mladíků. Ale můj přítel Enkidu se na něj vrhl a statečně s ním bojoval. Já mu pak vrazil meč do šíje, vyvrhl vnitřnosti a jeho kýtu vmetl Ištaře do tváře. Ta koukala.

Bohužel v tomto boji Enkidu zemřel a já zdrcen odešel z Ururu, abych našel odpověď na to, proč život končí, a abych se znovu setkal se svým přítelem. Nebyla to snadná cesta. Musel jsem přejít hory, v jejichž průsmycích číhali lvi, bránou, kterou střežili lidé-škorpioni, přebrodit prastarý močál beznaděje a projít zahradou drahokamů až k břehům moře. Není divu, že jsem byl pěkně zřízený, když jsem dorazil k šenkýřce bohů Siduri. Nejdřív ze mě měla strach, protože si myslela, že jsem nějaký pobuda, vrah a lupič. Nakonec mi ale poradila, ať vyhledám u vod smrti lodivoda Uršanabiho a přemluvím ho, aby mě vzal přes moře s sebou.

Tak jsem se konečně dostal k Utanapištimu, tomu, který se svou ženou přežil potopu světa, a dostal jsem odpovědi na své otázky. Nebyly však takové, jaké jsem čekal: „Žádný nespatří smrt, žádný nespatří tvář smrti,“ pravil Utanapišti, „žádný neslyší hlas smrti, surová smrt jen lidstvo podetíná.“

„Ale co nesmrtelnost? Ty jsi přeci nesmrtelný,“ nevydržel jsem již muka nejistoty. Utanapišti se jen usmál a poradil mi, ať podstoupím zkoušku nesmrtelnosti. Šest dní a sedm nocí jsem měl bdít. Jenže já byl po té štrapáci tak unavený, že jsem celých těch sedm nocí a šest dní prospal. Když jsem se probudil, pochopil jsem, že má snaha dosáhnout nesmrtelnosti je marná. Utanapišti mi však dal novou naději. Daroval mi božskou rostlinu omlazení. Když jsem se však vrátil do Uruku, ukradl mi ji had. Smutně jsem vzhlédl vzhůru k obloze, a vtom jsem to spatřil. Hradby města, které jsem rozestavěl. Ano. To je moje nesmrtelnost. Dostavím hradby a chrám, a moje dílo přečká věky!

Category: 1999 / 11

Prastará indická kultura má v dějinách milování zcela nezastupitelné místo. Když jsem postupně poznával, jak o sexu uvažovaly dávné civilizace, nalezl jsem jen tři starověké kultury, které sex nejen praktikovaly, ale také nad ním uvažovaly, opěvovaly ho a také učily.

První z těchto civilizací byla dávná Čína, kde už za dynastie Chan prý vznikaly učebnice lásky. Druhou byla antika – Řekové, Římané i Etruskové. Konečně třetí ze starověkých civilizací, které věnovaly intenzivní, doslova „vědeckou“ pozornost sexu, byla Indie. Své pohledy na lásku nám stará Indie zanechala ve slovech i obrazech.


ilustrační foto

ČEŠI A INDIE

Písemnou památkou o sexu je indická Kámasútra, oním výtvarným dílem je pak indické Kadžuraho. Musím ale zdůraznit, že kultura starověké Indie je nesmírně bohatá a komplikovaná, a proto nám její pochopení činí nemalé potíže. Já jsem měl v tomto směru zvláštní štěstí. Už na gymnáziu jsem měl spolužáka a vynikajícího kamaráda, který se o Indii velice zajímal, mnohé o ní věděl a mnohé mi o ní vyprávěl dávno předtím, než jsem mohl uskutečnit svoje první cesty do této země. Jmenoval se Vladimír Miltner. Byl tím, kdo mě seznámil s Kámasútrou, a mimochodem později celý český překlad tohoto staroindického textu zveřejnil. Svému zájmu o Indii zůstal věrný až do své předčasné smrti, která ho potkala také v Indii.

S dalším vynikajícím znalcem indické kultury jsem se poznal, sotva jsem přišel do Prahy na univerzitu. Vedoucím katedry etnografie a rovněž oponentem mé disertační práce byl shodou okolností veliký znalec staré Indie – profesor Otakar Pertold.

CO SI MYSLÍ TANTRICI

Kámasútra a vůbec všechno, co je ve starověké Indii spojené s kultem sexu, vychází z učení, že celý náš svět a celý vesmír vznikl tak, že božský Šiva obcoval s bohyní Šakti. Tantrici – vykladači proslulých tantrických textů, kteří se dnes těší na západě obrovské popularitě – se pak domnívali, že každým dalším pohlavním spojením Šakti a Šivy se svět obohacuje o další a další výboje jakési zvláštní kosmické energie.

Jako se milují Šiva se Šakti, tak se podle představ tantriků mají milovat i lidé. Indické tantry se navíc vyjadřují zvláštním, „druhým“ jazykem, kterému se říká sandhábášá – něco jako „skrytá řeč“. Tato tantrická „skrytá řeč“ používá velice často právě erotické výrazy.

V tantrických rituálech hraje zcela prvořadou roli obřadní soulož (maithuna). A to buď konaná ve dvojicích, nebo společná, skutečný „tantrický skupinový sex“, kterému se říká čakra. Tuto skupinovou soulož konají tantrici pod vedením svých učitelů – guruů.

Obřadním souložením přitom neuspokojují tantrici jen své vlastní tělesné potřeby, ale zároveň i uctívají bohy Šivu a Šakti, z jejichž milostného spojení vznikl přece celý svět.

ANGARANGA A KÁMASÚTRA

Tantra je dnes skutečně v celém světě velice populární. Kupodivu v její vlasti se kyvadlo vývoje ve věcech sexu pohybovalo jiným směrem. Zdá se, že ve starověké Indii byly pohlavní styky mužů a žen daleko častěji promiskuitní a mnohem rozmanitější, než je tomu dnes. V novějších dobách totiž bráhmani, příslušníci kněžské kasty a zároveň vlastně oficiální vykladači hinduistického náboženství, doporučují stálý partnerský vztah jednoho muže s jednou ženou.

Svědectvím starých „svobodných“ poměrů je Kámasútra – asi nejslavnější kniha o sexu, jaká kdy byla na celém světě vytvořena.

Zatímco druhá základní „učebnice milování“ sepsaná v Indii – Angaranga – byla někdy v 15. století vytvořena jako návod úspěšného sexuálního života v manželství, takového, který by nesváděl partnery, aby z nudy hřešili manželskou nevěrou, Kámasútra je evidentně určená milencům. Učí radosti z pohlavního styku mezi každým mužem a každou ženou. Je adresována všem těm, kdo se chtějí radovat z jednoho z pěti M, z pěti radostí života. Jako „pět M“ se označují proto, že v sanskrtu začínají jejich názvy hláskou M. Milování je tedy maithuna, dalšími radostmi jsou mamsa – tedy maso, mada – tedy alkohol, matsja – tedy ryba, a konečně mudra. O přesný překlad smyslu tohoto sanskrtského slova se odborníci dosud přou.

Kámasútra vznikla pravděpodobně ve 3. či 4. století našeho letopočtu. Je jistě ironií, že autor této velkolepé oslavy fyzické lásky byl mnich jménem Vátsjájana, který se sám nikdy se ženou (a ani s mužem) nemiloval.

MNICH VÁTSJÁJANA KÁŽE O LÁSCE

Vátsjájana sepsal své dílo v době, kdy v Indii běžně docházelo k výměnám sexuálních partnerů. Mnich jim nabízí mnoho variant sexuálního styku. V prvé řadě vypočítává jednotlivé vhodné bandhy, tedy polohy klasického koitu. Uvádí ale také dokonce osm různých forem orálního sexu. Rovněž popisuje a uvádí rozmanité druhy líbání.

Když jsem před mnoha lety začal v Indii procházet tamější chrámy, mnohokrát jsem spatřil lingam – do kamene vytesaný ztopořený mužský pohlavní úd. Uctívání lingamu má zřejmě v Indii velice dlouhou, doslova tisíciletou historii. Lingam je pro Indy zároveň symbolem boha Šivy.

Někteří Indové považovali pro pohlavní život za nejvýznamnější část pyje jeho kořen. Muži však měli podle tehdy vládnoucích představ na svém těle i jiné erotogenní zóny. Zvláště citlivou zónou na ženské dráždění je prý konečník.

Z mužova údu vystupuje semeno – bindu. Tomu přisuzovali už dávní Indové, a stejně tak i dnešní tantrici, zcela prvořadý význam. V tom se indičtí tantrici velmi podobají čínským taoistům, o nichž bude řeč příště. Mužovo semeno je pro stoupence těchto orientálních učení cosi takřka svatého. A tantrici odsuzovali, lze-li to tak říci, „nadbytečné mrhání semenem“. Doporučovali mužům, aby často souložili, ale aby neejakulovali. Doporučován byl také „přerušovaný sex“ (coitus interruptus, coitus reservatus), pokud možno neukončený orgasmem.

Na okraj je třeba říci, že u tantriků sex jako by překračoval sociální hranice vytvořené už ve staré Indii tradičním kastovním systémem. Proto ve své sexuální praxi tantrici často uplatňovali to, co pravověrní hinduisté zavrhovali. Například mužům doporučovali styk s menstruujícími ženami. Někdy také bylo tantrikům jejich guruy doporučováno, aby si své chýše budovali na hřbitovech, protože to je jediné místo, kde se setkávají po své smrti příslušníci všech kast.

V Kámasútře je lingamu věnována velká pozornost. Mnich Vátsjájana třídí muže právě podle velikosti jejich pohlavního údu. Ty s malým pyjem označuje za „zajíce“, středně vyvinuté nazývá „býky“ a ty s největším údem označuje jako „koně“. Stejně tak i ženy jsou rozděleny podle velikosti pochvy na „laně“, „klisny“ a „slonice“. Přitom je prý vhodné, aby se laně milovaly se zajíci, klisny s býky a slonice s koňmi.

Nejdůležitější a velice detailní jsou v této více než 1500 roků staré indické příručce milování popisy jednotlivých poloh a možnosti jejich obměn. Badatelé zpravidla uvádějí, že v Kámasútře autor uvádí 84 poloh pohlavního styku. Jeden z učenců, který se Kámasútrou zabývá, v ní však prý nalezl dokonce 729 různých variací poloh.

Čísla milostný kodex staré Indie často používá. Způsoby dotýkání se partnerova těla měly být čtyři. Stejně Indie znala i čtyři druhy objetí: objetí „liánové“, objetí „mléka a vody“, objetí „sezamu a rýže“ a konečně objetí, kterému říkala „výstup na strom“. Líbat však bylo možné deseti různými způsoby. S tím, že nejvíce vzrušujícím měl být pro partnery polibek jazykem.

Přitom na rozdíl od některých jiných kultur požaduje autor Kámasútry, aby milostnou aktivitu podněcoval nejen muž, ale aby stejnou iniciativu vyvíjela vždy i žena. Vátsjájana například radí:

„Je-li milenec už znaven trvalým zléháním, aniž došlo k ukojení chtíče, tu s jeho souhlasem ho milenka převrátí pod sebe a pomáhá mu v činnosti po mužsku; nebo z vlastní vůle toužíc po změně anebo milenci pro zábavu. A hodlajíc se dostat navrch, převrátí ho vpochvena, nebo nikoli. Takto se rozkoš nepřeruší, nýbrž pokračuje, a to je jedna možnost. Ona k němu přistoupí od samého začátku; a to je druhá.

A s uvolněnými květy v uzlu vlasů, smějíc se téměř bez dechu a přibližujíc svá ústa k milencovým, tiskne mu ňadra k hrudi a opět a opět k němu sklání hlavu; a oplácí mu vše laskání, jež činil předtím. Směje se a bijíc ho, hrozí mu slovy: A teď ti to oplatím! A potom jeví stud a prahne po oddechu.

A doráží po mužsku. O čemž promluvíme.

Když žena leží na lůžku s myslí zmámenou řečmi milencovými, tu on uvolní její roucho. Brání-li se, vzrušuje ji polibky na tváře a hněte ji, maje pyj ztopořen. Jde-li o první milování, tře ji mezi sevřenými stehny; totéž s pannou. A také ňadra skrytá v dlaních, a podpaží, ramena a šíji. A s chlípnicí podle nálady, a jak se hodí. Při líbání ji nemilosrdně drží za pramen vlasů a sevřenými prsty za bradu.

A přivírá oči studem; to při prvním milování a panna.

Při souložení jest s ženou zacházet tak, jak se jí líbí. Kamkoli upře zléhaná zrak, tam jest ji laskat. To je tajemství žen. Tak praví Suvarnanábha.

Známky rozkoše u ženy jsou: ochablost údů, mhouření očí, nedostatek studu a činná účast v milování.

Vrtíc se a lnouc k milenci, v závěru soulože mává rukama, potí se, kouše, nedovolí mu vstát a kope ho nohama.

Před vpochvením jest hníst hrmu rukou co slon a vpochvit se, až zvláční…“

(Překlad V. Miltner –
Státní zdravotnické nakladatelství, 1969)

SEX NA STĚNÁCH SVATYNĚ?

Co Vátsjájana v Kámasútře opěvuje slovy, to řečí výtvarného umění popsali a velebili i tvůrci nádherných erotických skulptur zdobících chrámy v indickém městě Khadžuraho. Do Khadžuraha jsem dojel z hlavního města dnešní Indické republiky celkem snadno: vlakem do města Džhánsi a potom tři hodiny jižním směrem autobusem po docela dobré silnici.

To, co jsem zde spatřil, patří k mým nejzajímavějším zážitkům z cest po této velké asijské zemi. Kolem roku 1000 bylo v Khadžurahu – za vlády tehdy panující dynastie Čandelů – postupně vybudováno osmdesát pět hinduistických chrámů. Mnohé z nich byly sice později zničeny, dvaadvacet chrámů tu však ve větší či menší míře přežilo až do dnešních časů.

Pozoruhodné hinduistické chrámy jsem spatřil i na mnoha jiných místech Indie a také v Nepálu, na severu Srí Lanky, dokonce i na indonéském Bali. Ty zdejší se však pyšní nesmírně bohatou sochařskou výzdobou vnějších stěn. Například Šivovi zasvěcený chrám Khandarija Mahadéva je ozdobený více než devíti sty takovými skulpturami! Stejně bohatou výzdobu má také zdejší Višnuovi věnovaný chrám Lakšman, ale i svatyně Džagadamby a další.

K nejobvyklejším námětům sochařské výzdoby khadžuražských svatyní patří právě vyobrazení sexuálních styků. Spatřil jsem tu zobrazení nejrůznějších poloh. Některé zřejmě vyžadovaly od milujících doslova akrobatické schopnosti. Jsou zde ale vyobrazeny i pohlavní styky jednoho muže s více ženami, nebo naopak jedné ženy milující se současně se třemi muži najednou.

Khadžuražské chrámy jsou svědectvím toho, jak důležitou roli hrála v životě tehdejší indické společnosti fyzická láska. Navíc ti, kdo nechali zdejší svatyně vybudovat – králové čandelské dynastie a elita jejich společnosti – sami praktikovali obřady, jejichž součástí byl mnohdy i pohlavní styk.

SPALOVÁNÍ VDOV

Bráhmani se v pozdějších stoletích indické historie snažili původně zcela neohraničený zájem o sex omezovat. Místo hesla volnost hlásali nyní věrnost. Věrnost doslova až za hrob. Tak vznikl i obyčej satí, Tedy spalování vdov. Satí, což znamená zhruba tolik co „ctnostná žena“, se nemá odloučit od svého životního partnera ani po jeho smrti. Právě naopak. Má ulehnout na hranici vedle mrtvého manželova těla a nechat se také spálit. Ve zvláštních případech, kdy měl zemřelý více partnerek (což ale nebývalo obvyklé), měly se nechat zaživa zpopelnit všechny po něm pozůstalé ženy.

V době, kdy oficiální vykladači hinduismu prosazují ženinu „věrnost za každou cenu“, se rodí i další pozoruhodný obyčej – panenské vdovy. Dívky jsou nyní často zaslíbeny svým budoucím manželům ihned po svém narození s tím, že až obě děti dospějí, uzavřou sňatek. Takový závazek dívčiny věrnosti měl platit až do její smrti. A jestliže její snoubenec – například dvouletý chlapec – zemřel, stalo se děvčátko vdovou. A vdovou a přitom pannou muselo zůstat až do své smrti.

Obřad satí byl v Indii oficiálně zakázán už v minulém století. A instituce panenských vdov zmizela v této zemi úplně. Co naopak dnes znovu počíná hlasitě promlouvat, je obdiv, úcta a zdůrazňování významu milostného života. Není jistě náhodou, že právě tantrici jsou dnes ve světě tak nesmírně populární. A takové úctě mezi věřícími, a to i mimo Indii, se těší také indický bůh Kršna. Přitom měl podle některých vyprávění přesně 16.108 partnerek, z nichž každá mu prý porodila deset synů a navíc vždycky i jednu dceru. Ze všech Kršnových partnerek je pak v Indii jistě nejpopulárnější Rádha. Jejich milostná spojení jsou opěvována mnohými slavnými indickými literáty, například bengálským básníkem 12. století Džajadévou a jeho následovníky. Bohové Kršna či Šiva, chrámy v Khadžurahu, učebnice lásky a mnohé ostatní jsou darem starověké Indie. Darem kultury pro nás možná mimořádně komplikované, ale nesporně nesmírně bohaté, krásné a inspirující.

Category: 1999 / 11

Sotva lidstvo sestavilo první sadu znaků k zaznamenání nejvýznamnějších milníků své doby, naráželo na nejrůznější nedostatky svých psacích potřeb. Tak jako v každém oboru lidské činnosti i na poli písemného záznamu bylo mnoho příležitostí ke zlepšování. Od tesání do kamenných destiček přes seříznutý ptačí brk až k moderním plnicím perům uplynulo mnoho času. Přestože plnicí pero dnes už převratnou novinkou není, stále si udržuje své nezastupitelné místo mezi psacími potřebami. Jen samotná pera prošla za posledních více než sto let bouřlivým vývojem. Jedním z nejvýznamnějších zlepšovatelů a vynálezců v tomto oboru byl George S. Parker. Jeho příjmení, respektive produkt, který přivedl na svět a propůjčil mu své jméno, je synonymem kvality a luxusu.

LEPŠÍ PERO

Na konci minulého století byl George S. Parker řadovým učitelem ve wisconsinském městečku Janesville. Jeho životní situace nebyla nikterak uspokojivá. Plat učitele byl mizerný, a tak si George přivydělával jako prodejce per značky John Holland. Je pochopitelné, že mezi svými žáky našel i dost zákazníků, což mu nakonec velmi pomohlo. Jako správný prodejce se o nabízené zboží staral. Při každé z četných reklamací se cítil povinován pokusit se pero rozebrat a opravit. Tím získal jedinečné zkušenosti, které později využil ve svůj prospěch, poznal četné nedostatky per a stal se skutečným odborníkem.

Nic nebránilo tomu, aby konečně zhodnotil své zkušenosti a v roce 1888 založil vlastní firmu. Uplynul sotva rok podnikání, když Parker získal první patent, a další technická vylepšení přicházela závratným tempem.

AMERICKÝ SEN

Roku 1894 bylo Parkerovo snažení konečně korunováno obrovským úspěchem. Tehdy spatřil světlo světa nový revoluční model pera Lucky Curve, které získalo jeho produktům pověst „čistých“ per. Pero Lucky Curve totiž mělo geniálním způsobem vedeno inkoust do hrotu pera tak, aby nedošlo k nepříjemnému potřísnění prstů uživatele. Modré skvrny na konečcích prstů byly do té doby znamením písařů!

Poptávka byla všude, navíc Parkerova pera fungovala lépe než ostatní a zároveň vynikala i vytříbeným designem. Není divu, že obchod vzrůstal. Nejen díky svému designu se staly jeho produkty skvělými dárky. Následovaly nové a nové vzory i vylepšení. Společnost rozšířila řady nabízených per, aby uspokojila poptávku na všech známých trzích. Za několik let si Parker vydobyl renomé výrobce vysoce kvalitních produktů, které splňují vše, co se od nich žádá. Ještě do konce minulého století se ze špatně placeného učitele telegrafie stal uznávaný průmyslník, jehož jméno bylo známé po celém světě.

PARKER V DĚJINÁCH

Svou cestu si pera Parker pochopitelně našla i k profesionálům v oboru, čili k těm, kteří se psaním přímo živí. Tak například roku 1896 napsal Giacomo Puccini perem Lucky Curve svou slavnou operu La Bohéme, Arthur Conan Doyle použil pera Parker ke ztvárnění postavy Sherlocka Holmese a tatáž značka byla nástrojem zrodu divadelní hry George Bernarda Shawa Pygmalion, předobrazu muzikálového hitu My Fair Lady. I o mnoho let později dokazuje Ernest Hemingway, že plnicí pera ještě nemají zdaleka odzvoněno. K napsání svého románu Komu zvoní hrana použil právě pera Parker.

Kupodivu ani válečná léta, kdy múzy mlčí, neznamenala pro firmu Parker žádnou ztrátu. Naopak, značka Parker dosáhla během první světové války dalšího rozmachu, a to díky zakázce americké vlády na výrobu per pro vojáky na frontě. Parker tehdy přišel s revoluční novinkou. Důmyslné pero Trench Pen psalo „instantním“ inkoustem, který si vojáci mohli sami připravit z tablety smíchané s vodou přímo ve víčku pera.

Poválečná konjunktura znamenala další rozkvět značky. Při výrobě byly použity nové výjimečně odolné plasty. Odolnost per byla tehdy demonstrována v reklamní kampani pádem pera z letadla z výšky čtyř tisíc stop. I mnohokrát potom Parker dokázal, že je vždy originální a o krok napřed. V době, kdy byla všechna pera uniformně černá, uvedl na trh křiklavě červené pero s názvem Parker Duofold, které získalo přezdívku „Big Red“. Díky své hřejivé barvě a robustním rozměrům zaznamenalo toto pero okamžitě úspěch! Psal se rok 1933, když získal parkerovský design svůj nejosobitější znak, kapesní klip ve tvaru šípu. Nejvýznamnější odborné uznání Parker získal v roce 1950, kdy byl model Parker 51 oceněn módní akademií za výjimečný styl, preciznost a dokonalé řemeslné zpracování, a byl dokonce vyhlášen jedním z deseti nejlépe navržených spotřebních produktů moderní doby vůbec.

PARKER A SOUČASNOST

Značka Parker si za dobu své existence získala tak pevnou pozici mezi znalci a sběrateli umění, že si mohla dovolit vydat celou řadu speciálních limitovaných sérií určených jen skutečným „labužníkům“. Tak například v roce 1965 to byla pera zdobená stříbrem ze španělského námořního pokladu, který byl potopen na začátku osmnáctého století. Speciální edice také připomínají významné události v dějinách lidstva. Tak bylo v roce 1968 u per Space Pen použito kovu z lodi Atlas, která vynesla Johna Glenna do vesmírného prostoru. Futuristický vzhled per T-1 udivil celý svět, vždyť na jeho výrobu byl použit titan z přistávacího modulu Apollo. Obdiv a uznání si zaslouží i řada World Memorial z roku 1991, která připomíná odzbrojení a konec studené války. Pera jsou zdobena emblémy vyrobenými z plášťů hlavic sovětských a amerických jaderných střel!

Pera Parker jsou často vyrobena speciálně jen pro konkrétní podpis světodějné události. V průběhu let je používali světoví vůdci, když měnili chod dějin, bez nadsázky se tedy dá říci, že právě tato pera píší dějiny. Tradice má své kořeny už v roce 1899, kdy byla perem Parker podepsána španělsko-americká mírová dohoda.

Ani následující dokumenty za ní svým významem nezůstávají pozadu: v květnu 1945 použil Parkerů 51 vrchní velitel spojeneckých vojsk, generál Dwight D. Eisenhover ke stvrzení konce druhé světové války na evropské frontě, hned o čtyři měsíce později podepsal svým vlastním dvacet let starým perem Parker Duofold generál Douglas MacArthur japonskou kapitulaci na palubě bitevní lodi Missouri v tokijském přístavu, 27. července 1953 si vybral Parker generál Mark W. Clark, aby stvrdil uzavření příměří zažehnávajícího korejský konflikt.

Zatím poslední historická událost, u níž asistovala pera Parker, byla rusko-americká dohoda, kterou podepsali George Bush a Boris Jelcin, zavazující obě strany ke zničení dvou třetin jejich strategických jaderných zbraní.

MYSLÍ I NA DOBROČINNOST

Značka Parker svůj kredit nevyužívá „pouze“ na to, aby asistovala u významných mezníků v historii lidstva. Už několikrát Parker (zde se pochopitelně nejedná o samotného zakladatele, ten zemřel v roce 1937) souhlasil s tím, aby nejen dobrý zvuk jeho jména, ale i potřebná sponzorská pomoc zaštítily některé humanitární projekty. Jedním z chvályhodných činů bylo vydání speciální emise per Parker World Memorial – výtěžek z jejich prodeje byl věnován Fondu pro oběti katastrof.

Dosud nejrozsáhlejší akcí humanitárního charakteru byla celosvětová kampaň Parker Words of Inspiration Appeal. Cílem tohoto programu, v němž Parker spojil síly s Dětským fondem Organizace spojených národů – UNICEF, bylo získat prostředky pro účinnou pomoc v boji s negramotností ve třetím světě. Organizátoři hnutí v čele s lordem Richardem Attenboroughem, který v UNICEF zastává funkci „A Goodwill Ambassador“ – posel dobré vůle, vyzvali více než sto padesát světových osobností a celebrit, aby společně vytvořily ručně psanou knihu osobních inspirací. V březnu byl tento unikát i se sběratelskou kolekcí per Parker Snake Pens, kterými byly jednotlivé příspěvky zapisovány, vydražen. Veškeré takto získané prostředky, jednalo se o částku sto tisíc dolarů, byly věnovány organizaci UNICEF. Ta je použila na vzdělávací programy pro tisíce dětí v zemích s nejnižší gramotností na světě – v Indii, Rwandě a na Mali.

Jednotlivé příspěvky byly ručně psány do putovní knihy, jež podnikla doslova světové turné. Při této příležitosti ji doprovázela i putovní výstava per Parker, dokumentující historii samotné značky. Zlatým hřebem expozice byla i nová limitovaná sada Parker Snake Pens, kterou byly příspěvky do sborníku Words of Inspiration psány. Touto sadou Parker opět prokázal, že jeho výrobky mohou být vnímány i jako umělecké dílo. Pera zdobí elegantní stříbrný had se zelenýma smaragdovýma očima. Parker už mnoho let spojuje tradici s technickým pokrokem, pomáhá tak světu a píše dějiny…


PSACÍ NÁSTROJE PARKER V DATECH 1888 – George Safford Parker vyrábí první pero.
1892 – G. S. Parker a W. R. Palmer zakládají společnost The Parker Pen.
1894 – Parker patentuje systém zásobování inkoustem Lucky Curve.
1898 – Je patentováno nasazovací víčko pera.
1899 – Je patentováno plnicí pero vyrobené z jednoho kusu.
1903 – Parker ustanovuje první zámořské distributorské středisko.
1904 – Parker vyrábí první mechanický plnicí inkoustový systém, který využívá gumového háčku.
1911 – Parker patentuje vylepšené zásobování inkoustem Lucky Curve.
1916 – Je představeno zámkové plnění a je patentován kapesní klip.
1920 – Parker představuje první mechanickou tužku.
1926 – Parker začíná pro svá oblíbená pera Duofold používat nerozbitné plasty.
1931 – Je představena, patentována a zaregistrována nová formule čisticího inkoustu.
1937 – Umírá zakladatel společnosti George S. Parker.
1950 – Parker 51 dostává Cenu módní akademie 1950 za výjimečný styl, preciznost a dokonalé řemeslné zpracování.
1955 – Parker se stává první společností, která nabízí tužku s tekutou tuhou.
1956 – Parker představil pero Parker 61 – první samoplnicí pero.
1968 – Parker představuje mechanickou tužku s automatickým zásobníkem Cartridge Pencil.
1988 – Parker slaví 100. výročí.
1993 – Parker uvádí na trh plnicí pera, kuličková pera, rollery a mechanické tužky Sonnet.

Category: 1999 / 11

Severozápad Jihoafrické republiky vypadá z letadla jako rozervaná skalnatá krajina bez života. Skořicová barva vyschlé země se ostře odráží od temně modrých vod Atlantiku. Jediný pás zeleně se táhne podél hranice s Namibií, kterou tvoří řeka Orange. Žlutavé vody klidně tekoucí řeky dávají život hektarům vinic, a ty pak světu známá jihoafrická vína.

Chvíli předtím, než se z Orange stane hraniční řeka a zdroj závlah, provede tento tok jeden nevídaný kousek. Poté, co se vine skalnatou krajinou, najednou zrychlí a zničehonic se propadá několika až 70 metrů vysokými vodopády pod úroveň krajiny, mezi kolmé stěny kaňonu. Zdánlivá nepochopitelnost tohoto jevu a krása strmých stěn skalnatého kaňonu učinily z vodopádů jménem Augrabies široko daleko vyhlášenou atrakci. Mohutné vodopády i následný kaňon, asi 15 km dlouhý a až 300 metrů hluboký, spadá nyní pod správu Národního parku Augrabies Falls.

Do kaňonu pod vodopádem Augrabies se koncem srpna sjely nejlepší týmy rafterů a rafterek z celého světa, aby změřily své síly v každoročně pořádané prestižní soutěži Camel White Water Challenge. Poslední tři ročníky této soutěže jsou navíc uznávány Mezinárodní raftovou federací jako Mistrovství světa.

Protože rafting je v celém světě velmi populární právě svým těsným sepětím s přírodou, udělili správci parku pro závod výjimku, a na dno kaňonu se tak dostali první rafteři v historii. Dostatek vody obstarala přehrada na řece Vaal, odkud bylo s týdenním předstihem vypouštěno neuvěřitelných 200 kubických metrů vody za sekundu. Jen pro srovnání, korytem vody tak každou minutu proteklo asi 20 plaveckých bazénů. Něco podobného nemá ve světě obdoby. První den tak vyrazili do kaňonu Augrabies natěšení rafteři ukázat své dovednosti v peřejích, ve kterých nikdo před nimi nepádloval, a nikdo netušil, co vlastně s raftem udělají. Už toto byla sama o sobě velká výzva, jak rafteři říkají, Great Challenge.

„MOC NAD TÍM NEŠTUDUJ A JEDEM!“

Tuto lakonickou větu pronesl kapitán českého týmu, známý všude jako Chrudoš. To, že se nepáře vůbec s ničím, navíc dokázal na zahajovacím večírku, kdy zlikvidoval pár litrů červeného, ač je jinak zvyklý na pivo. Ten večer on a další dva z týmu, Doďa a Nekomerčák, vyhráli. Šli spát jako poslední, až když bylo všechno vypito. Možná i proto kluci naskákali do raftu trochu motavě a vydali se do obrovských vln a válců úvodní peřeje zvané Kamenný horor. Na břehu této peřeje už asi půl hodiny přešlapovalo 20 nejlepších raftových týmů svých zemí, a nikdo se nemohl odhodlat vyzkoušet na vlastní kůži tu změť divoké vody, která nenabízela žádný jednoduchý průjezd. „Pozor, už jedou první,“ ozývalo se v tu chvíli ze všech stran. „They are crazy, those Czechs,“ a jiné komentáře. Po našich se do peřeje spouštěl jeden raft za druhým, stejně jim ani nic jiného nezbývalo, protože tohle je Camel White Water Challenge, tady už nejde couvnout.

Pracně vymyšlený průjezd vzal záhy za své. Posádky raftů, obklopené řvoucí vodou, spíše instinktivně řídily svůj člun vlnami. Rafty mizely v pěně a hned byly zase vystřelovány k obloze. Vodáci připomínali šest kovbojů marně se snažících zkrotit divokého býka.

Za Kamenným hororem následovalo ještě pět peřejí, pojmenovaných před několika lety prvním kajakářem, jenž se ilegálně vydal do kaňonu. Časová smyčka nebo obávaná Transylvanie byla jména míst, na kterých se řeka propadala až o 7 metrů a vytvářela nevídané vodní útvary, jimž Američané říkají tak krásně – „hydraulics“.

CAMEL WHITE WATER CHALLENGE

Soutěž se skládá z několika disciplín, při kterých musí rafteři ukázat nejen svoji odvahu, ale i šikovnost a vytrvalost. Nejprve soutěžily týmy ve slalomu. Branky měly postaveny na první, nejobávanější peřeji Kamenný horror a vůbec jim průjezd peřejí neusnadnily, spíše naopak. Každý druhý raft se převrátil nebo byla jeho posádka ve vodním toboganu smetena do zpěněné vody. Závodníci v plném výkonu byli najednou hluboko pod vodou, plovací vesta ve zpěněné vodě jaksi neplavala a ruce zoufale hledaly pověstné stéblo. Pak museli nastoupit záchranáři, zatímco se ostatní vodáci na břehu mohli potrhat smíchy.

Ačkoliv u nás žádné podobné peřeje nejsou, česká posádka předvedla typickou „českou uličku“ a peřejí projela suverénně a v nejrychlejším čase. Spolu s nejnižším součtem trestných bodů za dotyky na brankách to znamenalo vítězství v první disciplíně a zlaté medaile ze slalomu. To byla výrazná odpověď na ironické poznámky šéftrenéra Slovinců, který sem přišel s dalšími podtrenéry, maséry a psychology a způsobným, sponzory „ologovaným“ mužstvem, jež chodilo hned po večeři bez odmlouvání spát. Naši byli úplný opak, smečka užívající si života, bez trenérů a sponzorů. A tak když se jich nad ránem Slovinec ptal, kde mají trenéra, jen pobaveně ukázali na šéfredaktora Koktejlu, který tam s nimi popíjel, a řekli: „Tohle je náš trenér.“ Chrudoš to ráno jen škytl: „Trener for alcohol.“ Ráno na startu už ale každého zajímala kapalina ne ve sklenicích, ale ta temně hučící v kaňonu.

V paralelním sprintu bylo nutno vystartovat rychleji než soupeř a i v nejtěžších vlnách pak neudělat chybu. Jakékoliv zaváhání znamenalo v K.O. systému konec nadějí. Naši zaváhali v souboji s Američany, které sice nakonec porazili, ale v konečném součtu skončili na pátém místě.

Ve sjezdu musí každý tým sjet všech pět peřejí i s úseky mezi nimi v pokud možno nejrychlejším čase. Naši vyrazili jako blesk a v první peřeji vedli celé závodní pole. Pak ale následoval karambol. Raft v tu chvíli jedoucí uprostřed vln asi třicetikilometrovou rychlostí narazil na kámen ukrytý pod vodou. Tři členové posádky, tedy celá polovina, pokračovali setrvačností dál, i když bez člunu, a zmizeli v bílé vodě. Trvalo celou věčnost, než jim kamarádi pomohli zpět do raftu. Je velmi těžké pokračovat v závodě poté, co se člověk přitopí v peřeji. Našim to trvalo dost dlouho, a bylo z toho až šesté místo ve sjezdu.

Všechno záleželo na posledním závodě kajakářů. O vítězi bylo sice rozhodnuto, ale na druhém až pátém místě se přetahovali o pozice Němci, Rusové, Jihoafričané a Češi. Náš David Mrůzek, zvaný Doďa, se ale držel po celou dobu závodu na čtvrté pozici a nikam se moc nehnal.

„No, chladil jsem to a čekal jsem, jestli udělají v peřejích chybu,“ vyprávěl po závodě. Dočkal se pouhých pět minut před cílem. Celá vedoucí čtveřice se dostala na čtvrté peřeji Transylvania do obrovského vodního rotoru, jen chvílemi se objevovala dna lodí, pádla nebo kajakáři. Ven vyjel jako první Slovinec, za ním náš David. Němce a Jihoafričana vypláchla voda ven z jejich kajaků, což znamenalo nedobrovolnou koupel, a tedy konec nadějí na medaile. V cíli byl první závodník Slovinska, za ním Doďa, třetí Rus Anton.

V Camel White Water Challenge tedy celkově zvítězili Slovinci, na druhém místě byli naši vodáci, třetí skončili závodníci Ruska. Šampaňské teklo proudem, vždyť s jedním zlatem ze slalomu a stříbrnou medailí z kombinace byli naši druhou nejúspěšnější výpravou, a nejen na vodě. Tu noc místním ještě Češi ukázali, převlečeni v dámských šatech, jak šíleně umějí tančit. Jeden kroužil tak zuřivě, až mu oděv spadl na zem, ale on nepřestal a tančil dál nahý, neboť nebyl žádná padavka, ale člen týmu CRAZY CZECHS. Medaile a diplomy nebyly ale to nejdůležitější. První i poslední tým tady musel něco dokázat. Pro všechny byla řeka Orange velká výzva. Ztracená v rozpálené a vyprahlé poušti žulových kamenů a skal, bouřící obrovskými peřejemi. Všichni tím vyzvali na souboj nejen nejlepší raftery z jiných zemí, ale hlavně sami sebe a svůj strach. Řeka jim jen na chvíli dovolila, aby s ní žili a dýchali dechem peřejí zakletých do skal nehostinné pouště. I taková je Camel White Water Challenge.

Category: 1999 / 11

Cesta k výbuchu atomové bomby nad Hirošimou v srpnu 1945 začala náhodným objevem německého vědce Otto Hahna v roce 1938. Bombardoval vzorky uranu neutrony, a uvnitř uranu nalezl atomy barya, o nichž se zprvu domníval, že jsou formou radia. Jeho spolupracovnice Lise Meitnerová, která po útěku z nacistického Německa pracovala v Nobelově institutu ve Stockholmu, pochopila, že bombardováním neutrony se atom uranu rozštěpí a v jediném zlomku vteřiny nastává řetězová reakce, při níž se uvolní nesmírné množství energie.

Když v roce 1939 tajná služba USA zjistila, že nacistické Německo objevilo princip jaderného štěpení, byl na hrozící nebezpečí upozorněn prezident Roosevelt dopisem, podepsaným americkými vědci v čele s Einsteinem a Oppenheimerem.

V nejpřísnější tajnosti začaly týmy vědců zkoumat možnost vybudování jaderného reaktoru, jiné skupiny pracovaly na oddělení izotopu uranu, nezbytném kroku k uvolnění energie v řetězové reakci. V roce 1942 se J. R. Oppenheimer ujímá koordinace dosažených výsledků a v zapadlém městečku Los Alamos v Novém Mexiku byl zahájen nejdůležitější program armády USA pod krycím názvem „Projekt Manhattan“. Tým vědců, mezi nimiž byla desítka současných či budoucích nositelů Nobelovy ceny, pracoval s nesmírným vypětím tak, že 16. července 1945 mohlo dojít v poušti Nového Mexika k pokusnému výbuchu. „Fat Man“ (Tlouštík), jak byla bomba pro svůj baňatý tvar nazvána, byl upevněn na ocelové věži. Po odpálení dálkovým detonátorem se celá věž za ohlušujícího rachotu jakoby vypařila, půda se chvěla a bílý oblak kouře vytvořil ve výšce jedenácti kilometrů děsivý hřibovitý mrak. Po kapitulaci Německa někteří vědci pochybovali o nutnosti použít bombu proti Japonsku. Zvláštní výbor jmenovaný prezidentem Trumanem, jehož členem byl i Oppenheimer, však doporučil svrhnout bombu na Hirošimu bez varování. Podle některých pozorovatelů sice zachránila bomba životy milionů vojáků, již by zřejmě zahynuli při bojích po invazi do Japonska, ale už dva měsíce po Hirošimě Oppenheimer prohlásil, že lidstvo bude jména Los Alamos a Hirošima proklínat. Jenomže už 29. srpna 1949 odpálil SSSR svou první jadernou pumu, což nikdo nepředpokládal. Národní bezpečnost USA vyžadovala urychlený vývoj vodíkové bomby. Proti výrobě superbomby se však veřejně postavil Oppenheimer. Bývalý Oppenheimerův spolupracovník na „Projektu Manhattan“ Edward Teller sdělil vyšetřovatelům FBI, že Oppenheimer zdržoval výzkum vodíkové bomby. A v roce 1954 předává ředitel FBI zprávu pro Bílý dům, v níž obviňuje Oppenheimera jako tajného agenta. Ani po třítýdenním podrobném a zaujatě vedeném křížovém výslechu nebyla Oppenheimerovi prokázána spolupráce s cizí mocností. Plné satisfakce se dočkal až čtyři roky předtím, než zemřel na rakovinu plic. Prezident Kennedy mu v den svého zavraždění 22. listopadu 1963 oznámil, že mu uděluje Fermiho cenu.

Category: 1999 / 11

Je vůbec namístě dnes mluvit o jižní Venezuele stále ještě jako o „ztraceném světě“? Dnes, kdy jednu z jejích nejatraktivnějších částí – Gran Sabanu – protíná asfaltka, na diamantové řece Caroní stojí jedna z největších přehrad světa a jména jako Canaima, Salto Angel a Roraima, dříve lákavě tajemná, se stala symboly turistického rozmachu Venezuely? V následujícím textu se s tímto rozporem pokouší vyrovnat autor, jehož kvalifikací je kromě toho, že pracoval ve Venezuele šest let jako geolog, i fakt, že se zabývá ztraceným světem Guayanské vysočiny (jejíž součástí jsou všechna zmíněná místa) prakticky od své první návštěvy těchto končin v roce 1974.

KONTINENT STARÝ SKORO DVĚ MILIARDY LET

Původce výrazu „ztracený svět“, anglický romanopisec Arthur Conan Doyle, měl při jeho zavedení na mysli pouze plošiny nejcharakterističtějšího prvku vysočiny – stolových hor. Díky dokonalé izolaci od okolní krajiny se na nich podle Doyla i jiných autorů mohly udržet relikty pravěkého života. Zajímavé je, že existuje spor o to, co bylo Doylovi inspirací pro ideu ztraceného světa. Podle většiny autorů jí byl první dokumentovaný výstup na nejcharakterističtější stolovou horu Guayanské vysočiny Roraimu, který podnikli v roce 1884 Angličané Im Thurn a Perkins a jenž měl v tehdejší Velké Británii neobyčejnou publicitu. Ale – podle jiných pramenů – inspirací mohlo být také vyprávění plukovníka Percy Fawcetta, který vedl v roce 1908 expedici financovanou britskou Zeměpisnou společností, při níž kromě jiného navštívil a popsal izolovanou stolovou horu jménem Huanchaca, zvedající se v severovýchodní Bolívii při hranici s Brazílií. (Byl to tentýž slavný Percy Fawcett, který v roce 1925 záhadně zmizel v brazilském pralese při hledání „ztraceného města“, což v moderní době inspirovalo jednu z epizod Indiana Jonese.)

Ať už to bylo jakkoli, dnešní Lost World má zcela přesnou lokalizaci, a tou je jižní část Venezuely a přilehlá území sousedních států. Rozkládá se zde Guayanská vysočina, mateřská oblast stolových hor. Například pramen Orinoka, největší řeky vysočiny, nemá s těmito zvláštními horami přímou spojitost, a přesto se na jeho objevení čekalo až do druhé poloviny našeho století.

Stolové hory (pro něž se v oblasti obydlené indiány Pemony vžil název tepuy nebo tepui, plurál tepuys) se však staly symbolem celé rozsáhlé vysočiny zcela zaslouženě – na tom se asi shodnou všichni, kdo kdy viděli jejich majestátní stěny, zdvíhající se v kilometrových výškách kolmo nad krajinu, která je obklopuje. S touto okolní krajinou jsou svázány geologickými dějinami, jejichž stáří je v rámci naší planety téměř bezkonkurenční.

Sedimenty, které budují dnešní stolové hory, se usadily v prahorním moři, z nějž se pak společně se svým podkladem, tvořeným krystalickými horninami (žulami, diority, rulami, migmatity a dalšími), vynořily v údobí dlouho před začátkem prvohorní éry. Poté co se stalo souší, nepostihl už rozlehlé území guayanského masivu, pokrývající zhruba 700 000 km2, žádný horotvorný pochod a také nebylo opakovaně zaléváno mořem jako sousední území dnešního andského a karibského systému. Tato nenarušenost masivu, tvořícího za všech okolností „suché“ jádro kontinentu obklopeného mořem, trvá už dobrých 1700 milionů let.

Povrch krystalických hornin tvoří dnes jakousi základnu vysočiny o nadmořské výšce 200 až 600 metrů. Výjimečně se zdvíhá i výš a tvoří pak „normální“ pohoří bez stolových hor. Zdaleka nejvýraznějšími morfologickými prvky vysočiny jsou však stolové hory z pískovců a křemenců, na vrcholcích jakoby uťaté, se svislými stěnami, jejichž výška se měří v kilometrech – proslulé guayanské tepuys. Nejvyšší z nich mají povrch až okolo 3000 metrů nad mořem.

FORMACE MATKY ŘEK V ZEMI VOD

Pískovce a křemence jsou dominantními horninami ve všech stolových horách. Jsou do té míry všude stejné, že geologové pro ně mají jednotný termín – formace Roraima. Při křtu formace použili jméno stolové hory, na níž se setkává hranice tří států – Venezuely, Guyany a Brazílie. Podle ní se jmenuje i celý nejsevernější územní celek Brazílie, donedávna „teritorium“, dnes „spolkový stát“ Roraima.

Slovo guayana (v anglickém přepisu guyana) znamená v jazyce karibských indiánů „země vod“ a slovo roraima „velká matka řek“. Vody tu spadne skutečně požehnaně. Díky jejímu stálému přísunu měly guayanské řeky vždy dostatečnou sílu na vyhloubení kaňonů v měkčích horninových partiích. Kaňony se rozšiřovaly do rozlehlých údolí, nad kterými posléze zůstaly trčet v izolovaných krách jen ty nejodolnější části pískovcového souvrství, obsahující podstatný díl křemene. Ani ty však nezůstaly ušetřeny eroze. Vodorovné uložení sedimentů vedlo k vytvoření pravoúhlého systému puklin, a tím i k tvorbě kvádrů, které se působením pronikající dešťové vody odlamovaly a padaly k úpatí příkrých svahů. Každá stolová hora tak má svůj lem ze zřícených kvádrů, zarostlých už dávno vegetací a tím poněkud méně patrných. Ty větší mají také vysoké okrajové vodopády, svědčící o tom, že „země vod“ nepřišla ke svému indiánskému jménu náhodou.


Jedna z mnoha říček Gran Sabany protéká na lokalitě Quabrada
Jaspe korytem ze sytě čeveného jaspisu.

O určitou geologickou pestrost v jednotvárném souvrství se starají ve formaci Roraima nejmladší horniny guayanského komplexu, jimiž jsou vyvřeliny proniklé ze zemských hloubek na některých místech tehdy už usazenými sedimenty prahorního moře. Tyto diabasy (jejichž složení není totožné s našimi diabasy středních a západních Čech) mají kromě jiného ten význam, že když byly před více než miliardou let žhavou lávou, nažhavily i křemité usazené horniny, jimiž pronikaly. Ty pak překrystalizovaly a na kontaktu vznikly různé odrůdy rohovců, jaspisu nebo drúzy krystalů křemene. Tomuto pochodu vděčí dnes za svou slávu např. Quebrada Jaspe (jaspisový důl) – lokalita, v níž jedna z řek venezuelské Gran Sabany teče v nádherně barevném korytu, anebo „Údolí krystalů“ – vypreparovaná křemenná žíla na povrchu hory Roraimy.

SEN O ZTRACENÉM SVĚTĚ

Vědce, fantasty a dobrodruhy už po více než sto let vzrušuje fakt, že přírodní podmínky – takové, jako jsou teplota, sluneční radiace nebo dešťové srážky – jsou na plošinách stolových hor stejné jako před mnoha miliony let a že se pravděpodobně nikdy radikálně neměnily. Život rostlin a pozemských živočichů se tu proto mohl vyvíjet zcela nerušeně, a to bez interakce s okolím – té přece bránily příkré kilometrové srázy, pod nimiž navíc vládly zcela rozdílné klimatické a hydrografické poměry. Proč by se v izolaci povrchu velkých tepuys nemohly udržet pravěké druhy, eventuálně proč by se z nich po sériích mutací nemohly vyvinout druhy úplně odlišné od těch žijících o patro níže?

Doyle to ve své knize Ztracený svět, inspirované prvním dokumentovaným výstupem Im Thurna a Perkinse na Roraimu, poněkud přehnal, jak se sluší na jednoho z prvních autorů sci-fi: umístil na svou stolovou horu nejen druhohorní dinosaury, ale i pravěké lidi, vypůjčené z doby kamenné. Těm by se na tepuys žilo opravdu těžce – když už pro nic jiného, pak pro takřka každodenní lijáky a prudké bouřky. Ale především by se tam neuživili: žádná lovná zvířata tam nežijí a půda je dokonale neúrodná.

Na zvětralém povrchu pískovců a křemenců se totiž nevytvoří dostatek humusu na to, aby mohl vzniknout souvislý půdní pokryv. Voda prosakuje do hlubších pater anebo odtéká v prudkých bystřinách, které pak padají podle stěn stolových hor ve vodopádech. Stolové hory Venezuely doslova vytvářejí své vlastní klima, odlišné od terénu pod úpatím nejen v teplotě vzduchu, ale i v četnosti a distribuci srážek. Výsledkem souhry klimatických faktorů je permanentní oblačnost, která nad stolovými horami znemožňuje letecké a satelitní mapování bez pomoci radaru.

DOMÉNA MASOŽRAVÝCH ROSTLIN

Některé větší tepuys jsou přes zmíněný nedostatek humusu poměrně hustě porostlé vegetací. Vesměs se tu daří druhům, které si nějak vyřešily přísun živin víceméně netradičním způsobem. Berou si je například z hmyzu: na celé zeměkouli pravděpodobně neexistuje druhá oblast s tak vysokým podílem masožravých rostlin na skladbě vegetace. Ale plošiny některých tepuys jsou i rájem hledačů bromélií a orchidejí, z nichž řada druhů je pozemních, nepotřebujících ke svému životu hostitelský strom. Není proto náhodou, že ve výčtu nejznámějších průzkumníků plošin stolových hor mají jasnou převahu botanici. Nikde jinde se nedaří tak „snadno“ objevovat nové druhy rostlin jako právě tady.

Se zvířaty je to, jak se ukázalo, poněkud složitější. Endemické druhy tu sice žijí, ale málo z nich je omezeno pouze na tepuy, jak by si to zasloužila teorie maximální izolace po miliony let. Pro větší zvířata, jak se zdá, není výstup na takové hory, jako je Auyán Tepuy nebo Pico da Neblina, zcela nemožný. Naděje na nějaký kolosální objev však neumírá: například největší znalec Auyán Tepuy, Litevec Alexander Laime (který žil poustevnicky třicet let pod úpatím jmenované stolové hory), přísahal na to, že viděl nahoře zvířata připomínající miniaturní Plesiosaury, tedy druhohorní vodní dinosaury.

Přes nejrůznější dohady a hypotézy zůstávají dodnes z obratlovců jedinými objevenými endemity vrcholů stolových hor obojživelníci (např. několik druhů žab) a dále různé druhy hmyzu a členovců. Nadějně to vypadalo s hady (např. ve vraku slavného letadla Flamingo, v němž Jimmy Angel nepodařeně přistál nad „svým“ vodopádem Salto Angel, se našel po dvaceti letech velký počet svlečených hadích kůží), ale žádný nový druh tu dosud objeven nebyl.

INDIÁNI, MÍŠENCI A GARIMPEIROS

Guayanská vysočina byla po staletí domovem svérázných indiánských etnik. Některá z nich se tu dokázala udržet dodnes ve stavu pouze částečně ovlivněném bělošskou civilizací. Na rozdíl od sousedních severnějších území při Karibiku byla totiž pralesní vysočina daleko obtížněji obyvatelná pro bělochy a míšence, jejichž invaze na jihoamerický subkontinent začala krátce po Kolumbově objevu.

Z důvodů popsaných výše se žádní indiáni nikdy neusídlili přímo na plošinách stolových hor. Hory však přesto hrály v jejich životě důležitou roli. Stejně jako staří Řekové, umístili Pemoni na východě vysočiny, Makiritarové v jejím středu a Piaroové na západě na nejvýraznější vrcholky svá božstva, přičemž pro jedny se Olympem stala Roraima, pro druhé Sarisariñama a pro třetí Cerro Autana. I nejdivočejší a nejpočetnější z guayanských indiánů Yanomamové odvozují některá svá tabu z blízkosti hor, na něž narážejí při putování po svém rozlehlém území na rozvodnici Orinoka a Amazonky.

Výše použitý termín „invaze bělochů a míšenců“ lze v Guayanské vysočině aplikovat beze zbytku až na dvacáté století, a především na jeho druhou polovinu. Souvisí s objevy ložisek nerostných surovin a v poslední době i s rozvojem turistiky. Zlaté doly v El Callau (sto padesát kilometrů jižně od dolního Orinoka) byly mezi guayanskými lákadly výjimkou v tom, že fungovaly – a to tenkrát velice úspěšně – už v devatenáctém století. Všechny další objevy jsou novějšího data. Dnes se těží především železná ruda na dolním Orinoku, ale hlavní příčinou „invazí“, které se nevyhýbají ani těm nejméně přístupným územím, jsou štěrkovité a písčité náplavy v korytech guayanských řek. Samozřejmě že nikoli pro jejich štěrk a písek, nýbrž pro úplně jiné kamínky: ukázalo se totiž, že v náplavech některých z těchto řek se vyskytuje zlato a diamanty.

Venezuelští, a ještě ve větší míře brazilští hledači pokladů v říčních náplavech – garimpeiros – jsou největším nebezpečím „ztraceného světa“, jeho indiánů, vegetace, zvířeny i nerostů. O jejich bezohlednosti se ví a píše, jejich činnost je do jisté míry i monitorována, ale po pravdě řečeno si s nimi nikdo neví rady. Nedaří se před nimi uhlídat ani národní parky, jichž je v Guayanské vysočině devět, z toho šest ve Venezuele. Všechna ta území jsou příliš rozlehlá, nepřístupná a vzdálená od vládních center, která navíc nejsou, stejně jako místní autority, imunní vůči korupci.

FENOMÉN GRAN SABANY


ROZBRÁZDĚNÝ VRCHOL MASIVU AUYÁN TEPUY.

Obě dosud zde jmenované stolové hory, Auyán Tepuy a Roraima, k nimž lze ještě připojit sousední horu Roraimy Kukenán Tepuy, jsou ze všech pískovcových útvarů Guayanské vysočiny nejnavštěvovanější a nejprozkoumanější. Všechny jsou součástí oblasti, která je zároveň srdcem i nejvýjimečnější částí vysočiny. Nalézá se na jihovýchodě Venezuely, odkud zasahuje do přilehlých částí Brazílie a státu Guyana. Zabírá rozlohu zhruba poloviny České republiky. Jmenuje se Gran Sabana.

Gran Sabana je svým způsobem jedno velké „první patro“ mnoha tepuys, které se z ní tyčí. Na rozdíl od zbytku Guayanské vysočiny není většina povrchu Gran Sabany tvořena krystalickými horninami, nýbrž stejnými pískovci, jaké budují vlastní stolové hory. Nadmořská výška povrchu Gran Sabany je kolem 1000 m, tedy podstatně víc, než je průměr Guayanské vysočiny. Geologické složení obdobné s vrcholky stolových hor přináší i podobnou neúrodnost půdy. Výraz gran sabana znamená ve španělštině „velká louka“, což je velice přesné označení: tráva a rostliny, které ji příliš nepřevyšují, jsou tu daleko nejrozšířenějším vegetačním pokryvem, zatímco souvislé větší lesy jsou vzácností. Jakékoli pokusy o pěstování kulturních plodin ve větším měřítku tu skončily fiaskem.

Stolové hory dodávají této krajině dalekých obzorů, protkané sítí stovek řek a potoků, zcela jedinečnou dimenzi. Tyčí se z ní jako mlčenliví svědci vznešené strnulosti prastaré části zemské kůry, trvající stamiliony let. Je jich tu hodně, ať osamělých, nebo seřazených v jakýchsi řetězcích, ať tvarovaných jako klasické stoly (např. Ptari Tepuy), dlouhé lavice (Roraima), nebo naopak jako štíhlé obří prsty ukazující k nebi (Guadacapiapuy Tepuy). Více než polovina všech stolových hor tvořených sedimenty formace Roraima je domovem na Gran Sabaně.

OD DOBRODRUHŮ K ORGANIZOVANÝM TURISTŮM

Části Gran Sabany byly známy už klasickým guayanským průzkumníkům, jako byli sir Walter Raleigh (který podal v roce 1596 britské koruně bombastickou zprávu o „Objevení obrovské, bohaté a krásné říše Guayany“) či mnohem později R. H. Schomburgk (který se ocitl pod úpatím Roraimy v roce 1838 při cestě, jež měla vymezit hranice Britské Guyany). Z Britské Guyany vedla také cesta prvních pokořitelů Roraimy Im Thurna a Perkinse v roce 1884.

Bližší poznání a první hrubé zmapování Gran Sabany má však až překvapivě nedávné datum: odehrálo se v třicátých letech našeho století. Svou roli při tom sehrála tehdejší nepřístupnost terénu, do nějž nevedla z Venezuely žádná cesta kromě té, kterou skýtají peřejovité vody velkého orinockého přítoku Caroní, mocné řeky obtékající Gran Sabanu ze západní strany. Pionýry poznávání Gran Sabany (stejně jako jiných oblastí jižní Venezuely) byli misionáři. Ti však nebyli ve své expanzi zdaleka tak agresivní jako prospektoři, působící tu od let čtyřicátých, kdy se štěrkové náplavy řeky Caroní a jejího levého přítoku Icabarú dostaly do povědomí světa jako proslulá naleziště diamantů.


KASKÁDA U KAVAKU NA ÚPATÍ
AUYÁNU TEPUY.

Zdá se však, že největší revolucí v moderních dějinách Gran Sabany bylo vypuknutí turistického ruchu. Odstartoval jej vlastně už starý dobrý Jimmy Angel svým objevem skoro kilometr vysokého vodopádu, padajícího do kaňonu v centrální části Auyán Tepuy (1935), a pozdějším založením cestovní společnosti nesoucí příznačný název „Cesty k mému vodopádu“. Na vodopádech a laguně řeky Carrao, odvodňující Auyán Tepuy, vznikla pak o patnáct let později rajská osada Canaima, kde dnes fungují předrahé chatičkové hotely a velice frekventované letiště.

Korunu všemu nasadilo otevření asfaltové silnice přes Gran Sabanu v roce 1983. Mám v paměti, jak těžce jsme se v sedmdesátých letech probíjeli Gran Sabanou po písčité cestě, která asfaltce předcházela. V době silných dešťů byl přejezd nemožný. Dnešní silnice, vedoucí na brazilskou hranici přes výchozí bod cest na Roraimu, osadu San Francisco de Yuruani, je jednou z nejkvalitnějších ve Venezuele. Z Roraimy se její zásluhou stalo poutní místo backpackerů a Gran Sabana přinejmenším v okolí silniční tepny definitivně ztratila punc panenskosti, jímž byla tolik přitažlivá.

MONUMENTY NEPŘÍSTUPNOSTI

Pro každého odpůrce masové turistiky v Gran Sabaně naštěstí existuje útěcha. Spočívá v tom, že většina z tepuys, které se tyčí mimo Gran Sabanu, jsou hory dokonale nepřístupné a z velké části neprozkoumané. Platí to ostatně i o řadě tepuys Gran Sabany, vždyť na některé z nich dosud nedokázala přistát ani helikoptéra. Ty nejtajemnější však leží v pralesní oblasti Venezuely a v přilehlých partiích Brazílie na západ a jihozápad od Gran Sabany. Jsou rozesety na rozloze daleko větší, než je Gran Sabana, ale vyskytují se podstatně méně koncentrovaně.

Jakkoli to zní těsně před vstupem do třetího tisíciletí neskutečně, stolové hory venezuelského pralesního jihu nejsou dokonce ani přesně zmapované. Po zemi se k jejich úpatí lze dostat jedině expedičním způsobem, jehož úspěch není nikdy zaručený – kdyby pro nic jiného, pak už jen pro rozmary počasí. Nákladnost pozemních expedic si nezadá s leteckým průzkumem, přičemž nároky na čas a odolnost účastníků jsou extrémní.

Dokonalost mapování ze vzduchu (včetně použití satelitů) je limitována oblačností, porostem a omezenou možností interpretace tam, kde jsou na snímcích hluboké stíny. Přímý průzkum vrtulníky se zdá být jednodušší, ale praxe dokazuje, že ani ten není zárukou úspěchu. Nikdy není jisté, zda se pilot k tepuy vůbec dostane. Podaří-li se to, je nutno řešit problém přistání na povrchu připomínajícím jednou skalní města Českého ráje, a jindy zase škrapovou planinu, nemluvě ani o častých zrádných mokřinách. Takový průzkum si kromě toho vyžaduje blízkost základny, kde může vrtulník tankovat. Vzdušná vzdálenost od nejbližších větších sídel ke skladišti pohonných hmot může přitom jít do několika stovek kilometrů.

HOREČKA ZTRACENÉHO SVĚTA

Přitažlivost venezuelských stolových hor, těchto takřka posledních mohykánů mezi bílými místy na mapě světa, je nesmírná. Američané přišli s výrazem tepuy fever – „horečka z tepuy“. Podléhají jí především přírodovědci a dobrodruzi, ale v podstatě každý, kdo o tepuys něco ví. To, že mnohé tepuys úspěšně odolávají touze těchto lidí po bližším poznání, má kromě vlastní nepřístupnosti i ekonomické, a dokonce i politické důvody. Venezuelské vládě jde pochopitelně o to, aby měla svou zemi dokonale zmapovanou a prozkoumanou. V posledních šestnácti letech však tato dříve nejbohatší země Jižní Ameriky upadla do hluboké ekonomické deprese, a na pořádání drahých expedic prostě nemá.

Bohaté země, především Spojené státy, by prostředky sehnaly, a zdá se dokonce, že s nadšením. Venezuela si je však nechce připustit k tělu tak, jak to kdysi udělal diktátor Pérez Jiménez (vládl v letech 1952-1958). Ten povolil americkým misionářům z organizace zvané Nuevas tribus (Nové kmeny) nekontrolovaný pohyb a časově neomezený pobyt v guayanském prostoru. Z některých misionářů se zakrátko vyvinuli průzkumníci vybavení nejmodernější technikou. Nepochybuje se o tom, že shromáždili více údajů o přírodním bohatství guayanské části Venezuely nežli samotní Venezuelci, veškerou dokumentaci si však nechali pro sebe.

Za těchto okolností je nutné ocenit toleranci venezuelských vlád let osmdesátých, kdy podpořily rozsáhlé mezinárodní vědecké expedice do pískovcových masivů Neblina na brazilské hranici a Chimantá v Gran Sabaně. Dlužno připomenout, že obě byly započaty ještě před „černým pátkem“ roku 1983, který prudkou měnovou devalvací odstartoval vleklou venezuelskou ekonomickou krizi.

Kdyby se cesta k poznání „ztraceného světa“ upírala tímto směrem, mohli bychom my všichni, kdo jsme postižení nakažlivou tepuy fever (či spíše horečkou ztraceného světa), klidně spát. Sloupy vysokého vedení, které se najednou vztyčily v osamělé krajině tepuys přesně v době mé poslední návštěvy Gran Sabany letos v květnu, mohou být naopak symbolem pozvolného zániku jedné legendy. Energie z hydrocentrály Guri na řece Caroní poputuje tímto vedením Gran Sabanou do severní Brazílie. Může mít někdo Venezuelcům za zlé, že chtějí využít obrovského potenciálu území, které zabírá čtyřicet procent plochy jejich země? Zní to nepřejícně, ale nám ostatním nezbývá než doufat, že „ztracený svět“ ubrání své nejtajemnější partie před přílišnou civilizací přinejmenším ještě pár desetiletí.

Category: 1999 / 11

Setkání s Janem Saudkem se dá připodobnit k návštěvě divadla jednoho herce. Mohlo by se namítnout – divadlo dvou herců, ale Sára Saudková, která byla při rozhovoru přítomna (a je přítomna asi pokaždé), je tu jako inspicient. Příšeří bytu vás zaskočí – jeho majitel očividně nesnáší světlo. Nezbytná patina stěn, kterou známe ze Saudkových fotografií, je v každém z jeho několika bytů. Saudek je hercem, aniž by mu někdo napsal roli. Mimikou, rychlými pohyby a provokativně vyhrocenými větami, které si často protiřečí, famózně vyjadřuje sám sebe. Úžasné, mistrovské, upřímné… Skoro to chce aplaus. Závidíte mu. Ale při té strhující hře vás napadne, že se autor i herec v jedné osobě neustále snaží něco dohonit, polapit a zmocnit se toho. A najednou pochopíte, že se mu to nikdy nepovede, že jeho život bude probíhat ve zběsilé honičce, lovu za něčím, co je nedostižitelné. Pak se však dostaví vnuknutí: co blázní, vždyť už to dávno zachytil?! Ale právě s tím se tento čtyřiašedesátník, s jehož fyzickou kondicí by se spokojil padesátník, smířit nehodlá. Tak toto je má katarze ze setkání s Mistrem a Sárou.


Jan Saudek

Mám u vás pocit, že se mohu zeptat na cokoliv. Je můj pocit správný?

Ano.

Kdy jste si naposledy pomyslel: to jsem ale geniální?

Lehce geniální, což jsem řekl dokonce v novinách. Ale geniální…? To je příliš nadnesené. Jednou jsem sice řekl, že jsem to nejlepší, co tahle země dává světu – samozřejmě, že je takových víc. Ale je pravda, že do svých fotek dávám něco, co tam ostatní nedávají. Protože o tom nevím, a dělám to instinktivně, pravděpodobně v tom bude něco, řekl bych, osvíceného. Mé zvětšeniny se prodávají po šedesáti tisících, a to mi připadá, že je na živého autora až neslušné. Teď jsem slíbil, že nebudu v Čechách fotografie vystavovat, tak vystavuji obrázky. A za ty chci od devadesáti do sto padesáti tisíc, a dostávám to taky. Ale mě ty peníze nezajímají, já se chci prostě lidem připomínat.

Ale peníze pro vás důležité jsou…?

Velice. Poněvadž jsou měřítkem úspěchu. Čeští fotografové se diví, jak se může prodávat takové svinstvo, ale lidé si nekupují svinstvo, pokud to chtějí mít na zdi. Ty obrázky jsou z hlediska umění ubohé, dojemně neobratné. Buďto je někdo koupí, protože kupuje obraz od Jana Saudka, anebo se někomu skutečně líbí.

Za Karla Gotta taky kdosi zaplatil přes milion korun…

To jsou ještě větší sračky než moje, ale plně to chápu, kupujou práci slavného muže. Člověk obyčejně dělá to, co neumí. Já bych chtěl zpívat a malovat. A neumím ani jedno, ani druhé, ale pokouším se o to. Zpíval jsem dokonce v jednom polském filmu lidovou písničku. A prý to z té hudby bylo nejlepší.

Co vlastně považujete za geniální?

Geniálního člověka si snad v současné době nedovedu představit. Režiséři, jako jsou Miloš Forman nebo Roman Polański, jsou geniální, ale je to tím, že jsou obklopeni skvělým štábem.

Nemáte pocit, že takoví géniové, jako byl Mozart, Michelangelo nebo Nietzsche, se už nerodí?

Mám dojem, že teď jsou především úzce specializovaní lidé, kteří svou práci dělají na vysoce profesionální úrovni. Já mohu posoudit pouze fotografy a mezi nimi se geniální zjev nevyskytuje. Ale je pravda, že jsou skvělí hudebníci, ale takové velikány, jako byli Mozart nebo Beethoven, mezi nimi neshledávám.

Jak vnímáte konec dvacátého století? Je to hodně depresivní?

Vnímám ho lhostejně. Je pravda, že jsem vůbec netušil, že bych se ho mohl dožít. Před mnoha desítkami let jsme si s přáteli dali na silvestra schůzku před Savarinem a o půlnoci si slíbili, že se opět sejdeme v novém tisíciletí. Jsem si jist, že tam nikdo z nich nepřijde. Nikdo ani nevěřil, že by se toho dožil. Já neslavím Vánoce, na Nový rok někam zalezu a probouzí mě až petardy. Zrovna tak si nebudu všímat roku 2000. Pro mě se nic nezmění, akorát budu ještě zoufalejší a sešlejší, což nevítám.

Víte, působíte na mě tak nějak opuštěně…

Pravdou je, že v současné době mám asi tak patnáct žen, které si myslí, že mě milují. Já jsem pořád na útěku.

Můžete mít stovky žen, a přesto se můžete cítit opuštěný…

Já se necítím, já jsem opuštěný. Neberu telefony, neotvírám dveře, dokonce už nečtu dopisy. Jestli chci něco dokázat, a já pořád sním o tom, že udělám velkou fotku, což je samozřejmě blbost, protože v pětašedesáti to nejde, tak se na to musím soustředit. Velmi uctivě jednám pouze s novináři, ale jinak dělám, že neexistuju. Mimořádná dobrovolná izolace, zcela v rozporu s tím, jak jsem žil před třiceti lety, kdy lidi zůstávali u mě do rána, protože tam byly vždycky ženské a chlast. Byl bych raději, kdyby chodili kvůli mně. S tou opuštěností… Jste skvělý pozorovatel, nedávno mi nějaká dívka z venkova také řekla, že jí připadám velice opuštěný a že by mě alespoň jednou za měsíc, pokud jí to manžel dovolí, přijela potěšit. A také to dělá. Ovšem já se vždycky ožeru, poněvadž jsem alkoholik, a pak si nic nepamatuju.

Pijete výhradně se ženami?

Nikdy se nenapiju sám, nikdy s přáteli, pouze se ženskými. Ale jak jsem říkal, přeženu to, sápu se na ně, ale pak si nic nepamatuju. Ony mi sice ráno říkají, jak jsem byl skvělej, ale já jim moc nevěřím.

Řekl bych, že to s tím vaším pitím není tak zlé…

Teď už piju skoro každý druhý den. Mám velkou klientelu: namlouvám si, že ty dámy zvu kvůli tomu, abych je fotil, což jsou samozřejmě kecy. Zvu je jenom proto, že to jsou ženský, a fotka jde stranou. Opilej jsem dokázal udělat dobrou fotku asi desetkrát v životě. Ale byla to vždycky náhoda.

Z vašich fotografií lze vyčíst zálibu v tom, co se všeobecně považuje za ošklivé. Co je pro vás esteticky ošklivé?

Ošklivá je smrt, nemoc, věci, které jsou bolestivé a nevoní, věci, které nechceme. Zmrzačení, pobití lidé, toho se varuju.

Zrovna jedna z vašich nejhezčích fotografií se týká zmrzačené dívky…?

To je moje nejoblíbenější fotka. Na tu jsem se připravoval rok a ta dívka též. Každý měsíc jsem se s ní několikrát scházel, popíjeli jsme, objímali se… Ona se styděla a já se bál vidět ty rány. Kdybych její fotku chtěl prodávat, tak Amerikáni by ji nakupovali jako šílení. Ale já to nepřipustil. Dal jsem jí slovo, že ji sice použiju v knize, ale že ji nebudu prodávat v uměleckých galeriích. Na tu fotku jsem velice pyšný. Takové fotky jsem udělal dvě za celý život. Na té první, staré čtyřicet let, držím jednoho z mých synů v náručí. Ty všechny ostatní jsou póvl, hříčky. Tyhle dvě fotky mají co říct k našemu lidskému údělu.

Jaký úraz utrpěla ta dívka?

Jako malou osmiměsíční cikánečku ji nechali u ohně a skoro celá pravá polovina jí uhořela. Nedávno jsem slyšel, že se jí narodilo dítě. Zmizela, ale ta fotka tu bude napořád. V tom spočívá můj spor s Joe Peterem Witkinem, který fotí mrtvoly a mrzáčky. Nemám ho rád. Je to laciný frajer. Jen pro zajímavost, v Paříži se pokoušel o mou francouzskou milenku. On se dokonce rozhodl, že mi sem přinese mrtvolu a bude mě s ní fotit. Řekl jsem mu: „Go fuck yourself!“ Witkin fotí mrtvoly a mrzáky, protože to lidi chtějí.

Máte pocit, že necítí žádný soucit?

Ne, on to dělá proto, že má neobyčejně zlou ženu a ona potřebuje peníze. Witkin fotografuje též dětičky a květinky, ale stydí se za to, protože chce vystupovat jako tvrdej chlap.

Jste vy tvrdej chlap?

Jistěže ne. Ještě sice uběhnu dvacet kilometrů a plavu tak rychle, že porazím svého pětadvacetiletého synovce, ale jinak jsem zbabělec. Nevím, co bych dělal, kdyby došlo ke skutečnému nebezpečí.

Vy jste velmi upřímný člověk. Kam až jste ochoten zajít?

Ve chvílích, kdybych tím někoho ohrozil, tak bych zvolnil, tak bych mlčel. Ale pokud jde o mne…?

Myslíte si, že jste k sobě upřímný, nebo sám před sebou hrajete to největší divadlo?

Jsem k sobě velmi upřímný. Nenávidím se a to je důvod, proč mám ve všech pražských bytech takové přítmí. Má upřímnost na ženské zabírá. Umělecký kritik mnou opovrhuje, ale ženy mou neomalenost vidí jinak. Proto mou poslední výstavu navštívilo osmdesát procent žen. To o něčem svědčí. Ženy životu rozumí.

Slovo žena je ve vašem slovníku i v životě hojně zastoupeno. Jsou muži, kteří k ženám přistupují jako k „posvátnému zvířeti“. Mění se váš přístup k ženám?

Řek Zorba napřed vyznával lásku, a pak ji kopnul do boku. Vztah se mění jako počasí. Není možné neustále klečet a vzývat hvězdu. Já se snažím nedat vztekle stařecky najevo svoji nenávist. Teď mám devatenáctiletou přítelkyni a nemůžu ji proklínat za to, že je mladá, krásná a že voní jako dítě.

Žil jste velmi živelně…

Žiju živelně pořád víc a víc, a proto jsem tak strhanej a mám potom výčitky svědomí, že málo pracuju. Vstávám pak v pět hodin, abych to nějak napravil. A to vede k nadprodukci.

Vzal byste něco ze svého života zpátky, nebo vše, co jste udělal, bylo svým způsobem posvěcené?

Vzal bych zpátky komunismus: ztratil jsem čtyřicet dva let. A neženil bych se. A kdybych se ženil, tak bych nedělal děti. Nejsem dobrý otec, nikdy jsem jím nebyl a není možné, aby všechny mé partnerky byly špatné. Špatný jsem byl já, protože to vždycky špatně dopadlo. Kdybych to mohl vrátit, tak bych se snažil přemluvit svého bratra, dvojče, aby byl se mnou, abychom pracovali jako bratři Formanové, spolu. Bez manželek.

Co myslíte, je vám jistý otcovský přístup odepřen?

O ne, cítím jej velmi silně. Asi před dvaceti lety, kdy jsem se vzmáhal ze zoufalé bídy, jsem koupil barák a věřil tomu, že tam děti se mnou budou sedět kolem velkého stolu…

Sám jste řekl: „Většina mých dětí je na drogách, na alkoholu, jsou psychotici.“ Máte pocit viny?

(chvíle ticha) Mají to v genech. Není přece možné, aby žádné z těch dětí nebylo ani trochu dobré. Kdyby alespoň jedno. Připouštím, že vystudovaly vysokou školu, ale aby byly dobré a ryzí, abyste jim mohl věřit jako třeba tady Sáře, takové není ani jedno z nich.

Proč svým dětem tak nedůvěřujete?

Několikrát jsem je přistihl při tom, jak mě okrádají. Věřil jsem jim dlouho, ale teď mou důvěru absolutně ztratily. Nechápu, proč by pětašedesátiletý starobní důchodce měl platit pětatřicetileté dceři. Takové dítě má silné paže, může lámat skály a přispět mně na pár láhví dobrého vína. To víte, že by bylo krásné mít dceru, která by byla třeba tanečnice a pracovala by na své kariéře, to bych byl šťasten. Nic takového nemám.

Co vás na životě nejvíc vzrušuje?

Ženské.

Myslím po ženské.

Úspěch, což je pro fotografa nemožné. Od fotografa jsou známé fotky, ale jak vypadá, nikdo neví.

Vy jste tím úplně posedlý…

A mám to předstírat?

Čím myslíte, že to je?

Komplex malého člověka.

Máte na mysli vzrůst?

Ne, ten mi nevadí, na to jsem nikdy nemyslel. Je to komplex malého českého člověka, který je nic, a chtěl by se vyrovnat velikánům.

Vy si přece uvědomujete, že jste slavný člověk, ale vám vadí, že vás lidé nepoznávají na ulicích…?

Poznávají.

No tak vidíte…?

Od té doby, co jsem byl v Kotli, tak mě poznávají. Ale Sára se nechala přemluvit, aby dělala v prasáckém Peříčku, a tu poznávají ještě víc.

Ale toho pocitu, že nejste slavný, jste se už zbavil…?

Do jisté míry. Stala se jiná věc: probíhala tu třeba oficiální večeře s francouzským prezidentem, a já pozván nebyl, přestože jsem jeden z pěti Čechů, kteří jsou nositelem vysokého francouzského vyznamenání. Tehdy jsem byl bez sebe. Nebo sem přijede módní fotograf Helmut Newton a novináři se ho ptají, co říká Saudkovi, a on odpoví: „Nic moc.“ To bych ho, dědka, zabil. Protože vím, že když jsem přišel s nápadem, jak jsou lidé jednou oblečeni a jednou svlečeni, tak on to za rok měl ve své knize! A na mé pařížské výstavě v roce 1986 civěl dvě hodiny na mé fotografie.

Máte pocit, že nejste na takové akce zván, protože jste skandalista?

Já nejsem skandalista, já měl v mládí služku a vychovatelku, takže mám to, čemu se říká „kinderstube“, dovedu se skvěle chovat.

Čím si tedy vysvělujete, že vás nemají rádi?

Jedna studentka vysoké školy grafické mi řekla, že vůči mé osobě existuje na škole tak nepříčetná nenávist… Nechápu vůbec proč. Přispívám na psy, miliony dávám na rakovinu, každou chvíli dávám peníze na nějaké nadace…

Nerozčiluje je právě vaše upřímnost? Je ve vašich fotografiích i ve vás samotném. Nic neskrýváte.

Já nevím. Teď jsem četl rozhovor s Egonem Bondym, který byl třikrát v seznamu udavačů, a on tvrdí, že je underground. Já jsem underground! Ano, teď jsem bohatý, ale před lety jsem měl hlad a vyhazovali mě z tramvaje, protože jsem neměl šedesát halířů. On je houby underground. Šel na Slovensko, protože ho tam nechali přednášet na vysoké škole. Já jsem underground, protože jsem nikdy nedostal státní podporu, žádný grant, žádné vyznamenání. Ano, pouze od Francouzů: jsem rytířem literatury a umění. Rok po mně ho dostal doktor Hrabal a za dva roky Jiří Menzel.

Máte rád umělce jako takové?

Vážím si novinářů, kteří dělají svou práci a někdy jsou v nebezpečí života, ale nenávidím ty takzvané umělce. Nemám je rád pro jejich bohorovnost a že si dokážou udělat z lidí srandu. To já jsem nikdy neudělal. Oni dělají pro manželky: potřebujou peníze. Já pro manželky nedělám. Moje poslední mladá žena zemřela, nevím proč, a pro děti dělám už pramálo.

Máte přátele?

Mám jednoho Američana už pětatřicet let, jednoho Čecha přes čtyřicet let a jednoho Němce, bankovního úředníka, amatérského fotografa. Víte, přítel je člověk, který, když k němu přijdete promočený v noci, vám dá suchý šaty a na nic se neptá. A když mu řeknete, že potřebujete peníze na další cestu, tak vám je dá. A to mně tihle tři chlapi dají. Mám několik přítelkyň, to je přesně naopak.

Fotografujete především lidská těla. Co vás na nich nejvíce fascinuje?

Zašel jsem kdysi s přítelkyní na nudistickou pláž na Šeberáku. Byli tam tlustí, hubení lidé, někteří měli hrb, někteří byli beznadějně staří, a ona najednou řekla: „Podívej, jak jsou krásní.“ A měla pravdu.

Připadá vám lidské tělo dokonalé oproti třeba lani nebo delfínovi?

Mně lidské tělo připadá jako stroj na výrobu rozkoše. Jsou na něm nedokonalosti, ale je to otázka pohledu. Ležel jsem v hotelu na nějakém ostrově s francouzskou milenkou, dívali jsme se na televizi, kde se ukázal nějakej krasavec. Ona mi řekla, že se jí chce zvracet. Pak se tam objevil zpěvák, ztrhanej opilec se skobou, a ona: „Tohle je chlap.“ V drobných nedokonalostech je ten zázrak. A já je ve svých fotografiích podtrhuju. A ono se to líbí.

Zajímavý je též váš vztah k dětem. Mám pocit, že vám děti připadají kruté…?

Děti jsou nelítostné. Mám ateliér v osmém patře jednoho paneláku a vidím, jak si ve dvoře hrají děti. Je tam strom a ony se do něj tak dlouho opírají, dokud ho neulomí. Běhá tam nějaké zvířátko, a tak dlouho ho honí, dokud ho neutlučou kamenem… Samozřejmě, nejsou takové všechny. Děti kdyby mohly zabíjet…? Kolik dětí by rádo zabilo svou učitelku. Dítě naštěstí nemá zbraň a nemá sílu. Víte, ono je to všechno spíše tím, že se s dětmi nejedná s důstojností, že se s nima jedná, jako by to byli méněcenní tvorové. I když je pravda, že jsem právě s jednou svojí dcerou jednal s největší úctou a důstojností, a ta dopadla nejhůř. Dala se na heroin, kradla kvůli tomu, a dostala se do vězení. Možná pár facek nebo věty „jdi se upravit, ty ses vyznamenala“ by jí pomohly víc.

„Existuje jenom bezmoc dětství, která zase přijde ke konci života.“ Zkuste tuhle vaši myšlenku rozvést…

To je prosté: člověk nakonec nebude mít zuby, vlasy a budou ho převinovat, protože už bude bezmocný. A bezmocným se člověk i rodí.

Vaše vzpomínky z dětství hodně okupuje téma smrti. Vy jste byl v koncentráku, vašemu otci zemřelo všech sedm bratrů…

Je zajímavé, že mladí lidé myslí na smrt víc než dospělí. Ti o tom nechtějí vůbec slyšet. Děti si se smrtí hrají snad právě proto, že je tak daleko. Koketují s ní a někdy k ní i dospějí. Já viděl lidi umírat. Není to dobrý. Bojím se, že za smrtí nic není. Proto se zaživa snažím stihnout co nejvíc. Šíleně si užít. Já si zvu i nevěstky. Ne abych s nima spal, to se bojím, ale abych měl společnost, zaplacenou, jako Rembrandt. Je mi jasný, že dědek jim je protivnej, ale zase…

Vám vyhovuje zaplacená společnost?

Zamilovaná ženská, a mám jich pár, ta nechce odejít, chce být s vámi pořád. Kdežto když si ji zaplatíte, odejde. Ale taky se mi stalo, že se do mě zamilovala nevěstka, protože jsem jí dal něco navíc. Co to je, nevím.

Co vás dokáže dojmout?

Jsem unesen, když slyším Devátou, dodnes mi něco říká pohled na rodnou krajinu. Já bydlím na venkově a někdy narazím na takovou nebeskou mísu nádhery – v lesích, na louce – že nezbývá než pokleknout a políbit tu zem. A beze svědků. Vycházím z toho, že tahle zem je ze všech nejkrásnější. Považuju se za dobrého Čecha, i když si kupuju japonská auta. Nikde na světě se nebudu cítit tak skvěle jako tady, kde máme společnou řeč.

Ještě vás baví vaše ješitnost, nebo byste se jí konečně rád zbavil?

Já nejsem ješitný, já jenom nechci lidi nudit. I když po ničem jiným netoužím, než po úspěchu. Pro mne byl úspěch, když mne pan Fenič dal jako jediného českého fotografa do dokumentárního cyklu GEN. Aniž bych ho o to žádal. Tam dokonce lidi nabízeli i stovky tisíc za to, když je mezi elitu národa zařadí. Jsem úspěšný, ale mohlo by to být ještě lepší.

Poděkoval jste osudu za to, jak jste doposud úspěšný?

Děkuju všem, kteří mně ty schody zametli a dovolili mi jít nahoru. Jak to řekl pan Karel Gott, že děkuje všem, kteří ho poslouchají, protože bez nich by nebyl, kým je. Vážím si ho, ale ještě jsem zažil, jak ho v šedesátém třetím vyhodili z vlaku, že s takovým pištidlem nepojedou. Rok nato byl slavný. Prostě na to nebyli připravený: poslouchali ty bučivé barytony Cortéze, Adama, Vašíčka…

„Je země mrtvých, a těch, kdo žijí, a mezi nimi je láska, most, který všechno spojuje a všemu dává smysl.“ Z těchto vět usuzuji, že láska je pro vás důležitá, ale vy ji na druhou stranu považujete za šílenství, jež vás ničí…?

Ty věty nejsou bohužel moje, jsou to slova krále Ludvíka od Lorda Byrona a překládal je můj strýc před padesáti lety. Zamilovat se? … Jenom to proboha ne! To bych se zbláznil. Zvláštní je, že jsem byl několikrát zamilovaný, a pokaždé to byla devatenáctiletá dívka.

A vždy vás to ničilo?

Jankoval jsem, blbnul, nevěděl jsem o sobě. Lidi to zvenčí viděli tak, jako střízlivý vidí opilého, ale já to neviděl. Tragické je, že to nebyla nikdy dáma kolem čtyřiceti, nebo vlast, nebo můj pes, ale vždycky devatenáctiletá holka. Což je důkaz, že jsem lacinej frajer.

Přitahuje vás na ní to voňavé mládí?

Vůbec ne. Už v televizi jsem řekl, že moje nejlepší milenka měla šedesát sedm let. Protože to sledovalo tři miliony diváků, stěžovala si mi, že je jí šedesát šest. Řekl jsem jí: „Alenko, víte, já jsem čekal, že to budou vysílat za rok.“

Teď jste do té devatenáctileté dívky zamilovaný?

Pokouším se o to. Udělá všechno, co chci, ale… Nedá se to naordinovat. To je jako: dneska ráno vstanu a udělám umělecké dílo… Copak já vím, co udělám za mazanici? Pokouším se být zrcadlem té holky, aby se ona zamilovala. Ale co s ní pak budu dělat, nevím. Současně balím několik jiných dam, takže jsem jako zajíc, který chce běžet všemi směry.

Nevyčítají vám některé dámy, že jdete trochu po povrchu?

Nikdy! Já s nimi nerozmlouvám o avantgardě třicátých let, to je nudí. Já rozmlouvám s dámama třeba o menstruaci. To je téma, které je jim naprosto blízké, a poskytnou vám detaily, ze kterých se mi moje zbylé obarvené vlasy vztyčí na hlavě. Já jsem báječně primitivní a to se líbí: žena se nechce zatěžovat nepodstatným, ona životu rozumí.

Vyprávěl jste mi o svém rychlém pití alkoholu a o nezřízeném životě. Dá se říct, že jste svým způsobem masochista?

No, to je zajímavý nápad. S některýma holkama to tak mám: oni jsou maminka a já chlapeček, kterému nabacají, když nebude hodný.

Měl jsem na mysli masochismus obecně. Prostě žijete tak, že si až úmyslně ubližujete?

(Sára napovídá, že masochismus se u něj projevuje tím, že se obklopuje většinou parazity) Zítra přijde nějaká madam, tak vám slibuju, že budu pít úměrně.

Opijete se někdy na veřejnosti?

Nikdy. Spousta lidí, se kterými chodím cvičit, mi nevěří: myslí, že jsem se v životě nenapil. Pravdou je, že já vypiju láhev vína nebo čvrt litru whisky, a hned padnu, takže si nestačím tolik ublížit, ráno nic necítím.

Měl jste někdy sebevražedné sklony?

Jo, měl. Nějak mě trápila ženuška, kterou jsem asi měl velmi rád, tak jsem se trávil práškama. Naštěstí mě někdo našel, vypumpovali mi žaludek, dokonce jsem nemusel ani do blázince. Nikdy potom jsem to už nezkoušel.

Bojíte se smrti?

Dobrá otázka… Nechtěl bych, aby přišla příliš brzy, poněvadž bych chtěl ještě něco udělat. Bojím se jí. Mám několik přátel lékařů, tak doufám, že mě nechají umřít tak, abych neřval bolestí.

Čeho se nejvíce bojíte?

Zapomenutí. Že po mé smrti nebudou mé obrázky nic říkat. Nevěřte, že třeba Jaromír Funke dneska někomu něco říká. Kunsthistorici si ho váží, ale na jeho výstavu přijde pár rozpačitých lidí. Některé mé věci vydržely už pětačtyřicet let, a padesát až sedmdesát let je prý doba, která dílo prověří.

Musíte hodně bojovat se svým egocentrismem, nebo jste to už vzdal?

Mám dojem, že člověk musí být soustředěn na sebe, aby něco dokázal.

Může taky ublížit…

Toho se také nejvíc bojím, že bych po své cestě lidem ubližoval, bojím se, aby můj chatrný úspěch nebyl založen na mrtvolách, pláči a skřípání zubů. Ale asi to tak bude, protože štěstí jednoho je založeno na neštěstí někoho jiného. Když některá ženská má svého miláčka, tak jiná pláče, protože jí ho vzala. Tak já vidím svět. Ale co mám dělat? Mám to vzdát?

Fotografie Jana Saudka najdete v tomto čísle magazínu Koktejl.


Jan Saudek (13. 5. 1935) patří mezi naše nejznámější umělecké fotografy, přesto je naší odbornou kritikou s jistým despektem přehlížen. Vystudoval dvouletou grafickou školu v Praze (1952). Měl přes 350 výstav po celém světě, mnohé se konaly bez jeho vědomí. Nejdůležitější: Art Inst. of Chicago (1976), Pompidou Centre Paříž (1981), Musée National de la Ville de Paris (1986), National Gallery of Australia, Melbourne (1987), Arles Festival France (1990). Saudkovi vyšlo několik knižních publikací ve Francii, v Itálii, v Německu, v USA, v Holandsku, u nás se například výpravná kniha s názvem Jan Saudek – Divadlo života prodala v neuvěřitelném nákladu 75 000 kusů. Poslední výstava fotografií v Čechách proběhla v Obecním domě: zisk 7 milionů věnoval Nadaci pro transplantaci kostní dřeně. Zařekl se, a proto zde nyní vystavuje pouze své obrazy. Naposledy například v létě v Dobříši. Francouzské ministerstvo kultury ho vyznamenalo Řádem rytíře umění a literatury.

Category: 1999 / 11

Arba Minch – jih Etiopie: „Na severu po sobě začali střílet. Víte o tom?“ Dobře živený policista si nás se zájmem prohlížel a zprávu oznamoval stylem – tam někde přistál létající talíř. „Podrobnosti? Nemám. Tak to asi nebude nic důležitého…“

Na válku si zvyknete. V Africe jsou desítky míst, kde lidé mír nepamatují. Obrázek muže se samopalem přes rameno je běžný. Smrt je přirozená. To je i případ Afrického rohu. Mezi Etiopií a Eritreou zuří regulérní válka.

PŘEDEHRA

„Jsme stále věrní své politice mírového řešení, ale jsme také připraveni se bránit,“ prohlásil v červnu 1998 etiopský premiér Meles Zenawi. Ochota k usmíření zněla i z druhé strany. Přesto se válčí. Ozbrojený boj začal v květnu. Do vyprahlé krajiny oblasti Yigre v severní Etiopii vnikli první eritrejští vojáci. Umírali první lidé. Asi stovka Etiopanů. Etiopská vojenská mašinerie se probouzela pomalu. Byla zaskočena. Eritrejci neztráceli čas. Tisíce vojáků se zakopaly u pohraničních měst Badme a jižnějšího Šerana.

Útok „Izraele Afriky“, jak se Eritreji přezdívá, vyvolal okamžitou mezinárodní reakci. Obavy z destabilizace regionu vzrostly. Poslední stabilní zemí v oblasti zůstalo Džibutsko. Somálsko je ovládáno zájmovými gangy, Súdán je v občanské válce severu proti jihu, a teď Etiopie s Eritreou. Do sporu vstoupily USA. Vypracovaly společně s Rwandou mírový plán. Nikdo nechtěl domýšlet, jak by mohl vypadat vojenský střet Eritrey s desetkrát větší a třináctkrát lidnatější Etiopií: problém uprchlíků, hladomor, tisíce mrtvých civilistů a vojáků…

Ale všechno má svůj háček. Mírový plán totiž předpokládal stažení Eritrejců z už dobytého území. I přes deklarované snahy o mír toto odmítli. Válečná propaganda obou států chrlila na protivníka záplavu silných slov.

V centru dění zůstávají zejména dva muži. Meles Zenawi, premiér Etiopie, a Isayas Afewerki, prezident Eritrey. Oba se dobře znají. Bojovali bok po boku za svržení bývalého etiopského diktátora Mengistu Haile Mariama. Ale to je už sedm let.

Patnáctiletý Tom se v Bahir Daru živí prováděním turistů. Jeho perfektní angličtina je mu ale momentálně nanic. „Blbej byznys, všichni se bojí války, a já už nemám skoro žádný peníze!“ „Třeba se Meles a Isayas dohodnou,“ namítáme. „Ti dva? Leda tak o nové válce!“

ZÁMINKA

Oba soupeři uzavírají skupinku států s nejnižším příjmem na jednoho obyvatele na světě. Ve válce jde přitom většinou o peníze. Proč tedy bojují? Jde o to, co Hitler nazýval „životní prostor“. V daném případě spíš prostůrek, asi 400 km2. V roce 1906 byla Etiopie oficiálně rozdělena a na základě etiopsko-italské smlouvy vznikla Eritrea. Její území patřilo v té době už víc než deset let pod italskou koloniální správu. Bohužel, tehdejší vyjednávači se nedohodli na několika územích. Měla být doměřena zvláštní komisí, která se však nikdy nesešla.

Italům to ale příliš nevadilo. Zkrátka zakreslili sporná území do svých map jako eritrejská – tedy italská. Se vzrůstající mocí fašistického režimu nebyla snaha situaci měnit. Přišlo září 1935.

Mussoliniho válečný stroj převálcoval Etiopii (dříve nazývanou Habeš). Jedním z důvodů invaze se stala právě snaha Etiopie o delimitaci sporných hraničních území s italskou Eritreou.

Nakonec byl duce poražen. Eritrea však po válce nikdy plně neobnovila svou samostatnost a současnou okupaci sporných území opřela právě o italské předválečné mapy. Chápe je jako poslední hranice své nezávislosti. Podle všeho je také jediným vlastníkem těchto dokumentů, ale nechce je ukázat. Uvolnila pouze jedinou Mussoliniho mapu z roku 1935. Zlé jazyky tvrdí, že ostatní by jí mohly spíše ublížit…

PENÍZE, PENÍZE…

Vraťme se znovu k penězům. Tentokrát bez záminky. Eritrea maximálně těží ze své jedinečné polohy. Kontroluje průjezd z Rudého moře do Indického oceánu. Odhlédneme-li od žonglování s mapami, je zřejmě právě toto jádrem problému.

Po rozdělení v roce 1993 byla malá Eritrea ekonomicky svázána se svou velkou sestrou. Po rozluce šlo asi 90 % eritrejského exportu na etiopský trh. I přes postupné snížení tohoto čísla není v eritrejském zahraničním obchodě žádný významnější partner.

Ale pro Etiopii není Eritrea z hlediska obchodu zase tak důležitá. Většina exportu míří do zemí EU, Japonska a USA. Je tu však zakopaný pes.

Po rozdělení se Etiopie velkoryse rozloučila s přístupem k moři. Možná příliš velkoryse. Velká část jejího exportu i importu tedy putovala přes eritrejský přístav Aseb. Samozřejmě s příslušnými, dosti vysokými tranzitními poplatky. Skutečná krize přišla před dvěma lety – nová měna. Eritrejská nakfa vznikla v poměru 1:1 s doposud používaným etiopským platidlem birrem. Eritrejci doufali, že ji bude možné používat i na etiopském území. Navíc žádali Etiopii o odkoupení nepotřebných birrových bankovek za zhruba 200 milionů amerických dolarů. Birry byly ale de facto bez hodnoty. Přepočítali se – Etiopie odmítla a ke všemu oznámila změnu v platebním styku mezi oběma státy: od nynějška za tvrdé jako s každým jiným, žádné preference! To byla rána do vazu eritrejského hospodářství. Pro zemi, jejíž hrubý národní produkt nedosahuje ani 70 USD na hlavu, tragédie.

PRVNÍ KOLO

Červen 1998. Válka je v plném proudu a mimo pozemní síly jsou nasazeny i letouny. Etiopská letadla útočí na Asmaru. Eritrejské Migy 23 na Adigrat a Mekele. První sestřelení. Etiopského pilota potupně provedli ulicemi eritrejského hlavního města Asmary a podobný osud měl jeho eritrejský protivník u Mekele. Nabídky ke smíru sršely z obou stran, ale válečné operace pokračovaly. Do sporu se vložila i Organizace africké jednoty (OAJ). Konečně světélko na konci tunelu! V polovině června se obě strany dohodly na zastavení leteckých útoků. Opravdová snaha vyřešit konflikt? Anebo jen nedostatek peněz?

Asi peníze, protože příměří skončilo tak rychle, jak začalo. Eritrea obvinila Etiopii z blokování civilního leteckého provozu, a střílelo se nanovo. Oko za oko, zub za zub. A pak další příměří. Eritrejci zůstali zakopáni na zhruba 10 km2 etiopského území. Nesplnili tedy základní podmínku, kterou požadovaly mírové plány: stažení z dobytého území. Tak proč se nestřílí?

Reuters, Erde Mattos 18. 6. 1998, severovýchodní Etiopie:
Slunce pálí na 11 mrtvých těl ležících v ohradě pro zvířata kousek od frontové linie mezi Eritreou a Etiopií. Podle etiopských vojáků jde o mrtvoly příslušníků eritrejské armády. Kromě ran na jejich hlavách ale není jasné, jakým způsobem přišli o život.

KDE JE DOMA?

Se smrtí vojáků se ve válce počítá. Ale umírají také civilisté. Dokonce děti, jako v Mekele. Dvě bomby zasáhly školu. O život přišlo 50 dětí a zaměstnanců. Eritrejci tvrdili, že šlo o chybu. Cíl prý byl jasný: místní letiště. Pozorovatelé ovšem uvedli, že pilot po prvním zásahu provedl nový přelet a druhou pumu shodil mezi ty, co vyběhli na pomoc. Letiště je přitom aspoň pět kilometrů od školy. Chyba, nebo záměr, mrtvým je to jedno…

Bohužel, v Africe jsou neustále na cestě statisíce lidí. Od května 1998 do ledna 1999 se z Eritrey do Etiopie kvůli nepřátelství a ztrátě zaměstnání vrátilo asi 22 000 lidí – podle ověřených zdrojů. Etiopie ale tvrdí, že jen v květnu bylo deportováno více než 40 000 Etiopanů, prý za krutého zacházení. Frontovou linii navíc opustilo asi 24 000 starousedlíků. Etiopie ovšem nezůstala pozadu. Amnesty International oznámila věznění a deportace desítek tisíc lidí eritrejského původu. Nejdřív pár dní vězení a pak domů. Ale kam? Většina deportovaných žije od narození v Etiopii. Má její pas. A přesto musí. Neberou se přitom ohledy ani na těhotné ženy a děti. Od června 1998 do ledna 1999 jich bylo asi 52 000.

Podle Etiopanů jsou vyháněni pouze členové a sympatizanti eritrejské vládní strany EPLF. Možná. Tak či onak jsou dnes na cestě desetitisíce, v horším případě statisíce běženců. Pro chatrné ekonomiky obou států je to neřešitelný problém.

Gambela – starý Amhar Haile, vedoucí party zedníků, si vyhrnul tričko a ukazuje stopy po kulkách: „To mám od Eritrejců. Bojoval jsem proti nim už za Mengista. A teď to začalo znovu. Já nevěřím, že bychom je mohli porazit. Porazit národ, který dokázal za svou svobodu bojovat třicet jedna let? Vždyť oni jsou na válku tak zvyklí, že mír je pro ně nenormální stav!“

DRUHÉ KOLO

Únor 1999. Končí osmiměsíční status quo. Srážky opět vypukly v okolí města Badme. Etiopie zaútočila na eritrejské jednotky stále zakopané na etiopském území. Osmiměsíční „volno“ využily obě strany. Dozbrojily. Státy bývalého SSSR hrají v konfliktu velkou roli. Ještě za dob diktatury Mengistu Haile Mariama se na území Etiopie nahromadilo obrovské množství sovětských zbraní. Zůstali zde také poradci, kteří dnes vlastně celou válku řídí. Obě strany hlásí tisíce mrtvých a zraněných na soupeřově straně. Samozřejmě vždy v obráceném poměru. Otevírá se další fronta u Tsorony. Obě strany bombardují vojenské i nevojenské cíle. V noci ze 16. na 17. února se etiopská letadla snažila zničit nádrž s pitnou vodou u eritrejského přístavu Aseb. Částečně byla úspěšná. Přijde žízeň…

Bilance posledních dnů se uzavřela. Etiopie přišla nejméně o 44 tanků a Eritrea o Mig 23. K tomu tisíce mrtvých. Pozorovatelé hovoří o bojích srovnatelných s druhou světovou válkou. Krutý luxus pro země ničené hladomory…

Reuters 26. 5. 1999:
Z 22. 5. na 23. 5. 1999 po dvou měsících znovu vypukly boje u řeky Mareb na etiopsko-eritrejské hranici. Eritrea oznámila 380 mrtvých a 975 zraněných etiopských vojáků. Etiopie hlásí 400 mrtvých a 1500 zraněných nepřátel. Mírový proces uvázl na mrtvém bodě. Vypadá to na třetí kolo.

ZVYKY SE NEMĚNÍ

Přišel znovu červen, tentokrát 1999.

Etiopie: „Při těžkých čtyřdenních pohraničních bojích s Eritreou jsme zabili, zranili nebo zajali 8200 eritrejských vojáků.“

Eritrea: „Vyřadili jsme z boje více než 4200 etiopských vojáků.“

Sestřelené vrtulníky, letadla. Tahle válka má pořád stejné schéma. Opět není možné ani jeden z údajů ověřit. Po čtyřech dnech vraždění se už poněkolikáté rozjela vyjednávání.

Vede je Alžírsko, které je v současné době v čele OAJ. Eritrejci deklarovali upřímnou snahu se dohodnout. Prý vůbec nechápou, proč válka začala. Stěžují si na tisíce mrtvých mladých lidí, kteří zemřeli naprosto zbytečně. Kdo vlastně chce tuhle válku? Jak to tak vypadá, všichni bojují proti své vůli. Uzavřít další příměří by tedy mělo být jednoduché. Vždyť nikdo tuhle válku nechce…


ERITREA

Počet obyvatel: 3 589 687 (1997)
Hlavní město: Asmara
Národnostní složení: 50 % Tigrajové, 40 % Tigrejci a Kunama, 4 % Afarové, 3 % Saho
Úřední jazyk: tigriňňa
Vládnoucí strana: EPLF (Eritrean People’s Liberation Front) – vládne bez opozice
Měna: nakfa

Eritreu odtrhli od Etiopie v roce 1890 Italové. Italská koloniální správa trvala až do roku 1941, kdy britská vojska vytlačila italské fašistické jednotky. V roce 1952 byla na základě rozhodnutí OSN znovusjednocena s Etiopií. Měla však autonomii. Etiopie se snažila potlačit národní snahy Eritrejců, mj. zavedením etiopské amharštiny jako úředního jazyka. Na sklonku roku 1961 začal ozbrojený boj Eritrejců za vlastní stát. Ten na začátku podporovali zejména muslimové sdružení v Eritrejské osvobozenecké frontě (ELF), kteří nesouhlasili se zařazením do křesťanské Etiopie. V roce 1962 etiopský císař Haile Selassie formálně zrušil eritrejskou autonomii. V roce 1974 byl císař svržen levicovým vojenským pučem.

V roce 1977 nastoupil k moci diktátor Mengistu Haile Mariam, kterého podporovala Moskva. Naděje na vlastní stát vzaly za své.

Znovu museli Eritrejci bojovat. Diktátora se podařilo svrhnout v roce 1991. Za 30 let boje za nezávislost zemřelo asi 40 000 civilistů a tři čtvrtě milionu lidí muselo zemi opustit. Nezávislý stát vyhlásili Eritrejci 24. 5. 1993 na základě referenda o odtržení. Pro hlasovalo přes 98 % oprávněných voličů.

Category: 1999 / 11

Má-li někdo představu, že věda a umění je něco naprosto nesmiřitelného, chtěl bych tuto iluzi důkladně zpochybnit. Nedávno jsem měl možnost seznámit se s uměním německého přírodovědce. Jsem přesvědčen o tom, že jméno Ernst Haeckel je pro českou veřejnost naprosto neznámé. Zdrojem informací, které vám chci nabídnout, je nádherná kniha, jež vyšla nedávno v Německu pod názvem Umělecké formy přírody (Kunstformen der Natur).

Bylo by nereálné pokoušet se plně popsat bohatý život profesora Haeckela, který procestoval ohromný kus světa od ruské Sibiře až po Cejlon, od Alžíru až po Indonésii… Smyslem jeho výprav bylo poznat přírodu v její bohatosti a celistvosti. Ze všech expedic, které za svůj život vedl, se zmíním pouze o jediné, a to o té, jež měla zásadní vliv na jeho umělecké dílo. Byla to jedna z jeho prvních studijních výprav a vedla do italské Messiny, kde chtěl prostudovat podmořský svět. Výsledkem několikaletého bádání se stalo dílo – Monografie o radioláriích (paprskovití živočichové).

Více než 12 let se Haeckel věnoval studiu těchto organismů. Jeho výzkum těžil z hloubek světových moří. Na svých cestách popsal více než 4000 živočišných druhů a v kresbách zachycoval jejich uchvacující mnohotvárnost. Tvrdil, že v nich sama příroda nastupuje v roli umělce. Jeho umělecké zájmy ho vedly až k panteistickým představám o oduševnělosti přírody, kterou vyjádřil termínem „duše plazmy“. Ve svých kresbách ukazuje na rozličných formách jejich stereometrii, podléhající principu symetrie. Z toho usoudil, že se příroda zdá být ve své jednotě symetrická. Z těchto důvodů zformuloval „teorii organické stereometrie“.

Snahou Ernsta Haeckela bylo ukázat veřejnosti hlavně neznámé formy přírody. Sázel na to, že tyto nové tvary budou pro lidi přitažlivé svou exotičností a až fantaskní krásou. Na litografické desky zachycoval neuvěřitelné tvary forem, jaké až doposud málokdo spatřil. Tak vznikla později kniha Umělecké formy přírody. Námětem kreseb („tabulí“), které tuto knihu ilustrují, se staly buňky či mikroorganismy neuvěřitelných, ale přesto reálných tvarů komponované do ornamentálních forem a do prostředí s jednotným pozadím. Zobrazované organismy pocházejí z nejrůznějších oblastí světa a autor mnohé z nich popsal jako první.

Každá jednotlivá „tabule“ není ilustrací kuriozity, ale jejím cílem bylo do jisté míry demonstrovat „základní biologický zákon“, což byla Haeckelova hlavní myšlenka. Podle tohoto zákona se jednotlivé formy vyvíjí podle určitých pravidel a „rekapitulují“ předchozí individuální a rodový vývoj. Haeckel byl přesvědčen, že lze vypozorovat celé vývojové linie a dokonce „rodokmeny“ (Obecná morfologie organismů, 1866).

Haeckel byl zastáncem a obhájcem Darwinovy evoluční teorie. Nezůstalo však pouze u propagace a obhajob. Pokusil se na Darwinovi postavit svoji vlastní teorii – „Stručný návrh evolučně-biologický pochopitelné biologie“. Tento Haeckelův počin byl ve své době dost revoluční.

Ernst Haeckel studoval medicínu v Berlíně. Stal se univerzitním profesorem a později prorektorem na univerzitě v Jeně, kde založil zoologický ústav. Obdržel několik čestných doktorátů (např. na univerzitách v Edinburghu, Cambridge, Ženevě…). Zasloužil se o vznik Fyletického muzea v Jeně. Založil Německý svaz monistů. Byl autorem mnoha vědeckých publikací zásadního významu – např. Monografie o radioláriích, Generální morfologie organismů, Historie evoluce člověka, Systematická fylogenie, Záhady světa, Umělecké tvary přírody, Krystalové duše. Dílo Ernsta Haeckela je z velké části nadčasové. Jeho součástí je i určitá představa o tom, kam a jakým způsobem by se měl ubírat vývoj civilizace. V souvislosti s jeho uměleckým dílem mne zaujaly některé otázky, které si kladl. Kolik dětí může ještě dnes bezprostředně vnímat a pozorovat přírodu? Jak vypadá estetické cítění člověka, který vyrůstá ve městě, zvlášť na jeho periferii plné smetí? Jeho cítění pro krásu přírody musí nutně hynout. Takové dítě ztrácí hodnocení o pojmu krásy, a tak se může stát, že bude ohrožena budoucnost lidské společnosti. Naše civilizace je sice relativně dobře technicky vybavena, situace na Zemi je však přesto svízelná. Jednotlivci i společnost se musejí naučit myslet nejen na to, co se děje „tady a teď“, ale stejnou měrou i na budoucnost. Opravdový důvod toho, proč převládá myšlení „po nás potopa“, je ten, že člověk ztratil přímý kontakt s přírodou, ztratil lásku k její kráse.

Category: 1999 / 11

Když jsme v roce 1993 stáli na čínsko-barmské hranici, pozorovali jsme horské národy přicházející na nedělní trh (Koktejl 2/1996). Lidé byli natolik zajímaví, že jsem se načas stal jejich lovcem, jakýmsi etnografickým paparazzi. Na svých dalších cestách jsem nevynechal příležitost se s těmito lidmi setkat.

ZA LIDMI PALAUNG

V Šanském státě ve střední části Myanmaru jsme se vydali na obtížný několikadenní pochod za lidem Palaung, patřícím k mon-khmerské větvi. Původně jsme chtěli navštívit mnohem zajímavější, dlouhokrké Kareny – Padaung. Vláda však krátce před naším příjezdem oblast uzavřela.

Vzdálenost se zde měří na vesnice, první den jsme prošli tři. Kopce jsou úplně odlesněné. Je období sucha, ani plantáže se příliš nezelenají. Palaungové budují vesnice na návrších. Vzdálenost mezi nimi je dána počtem obyvatel, území musí vesnici uživit. Nejdříve se vykácejí nádherné týkové stromy, primitivními nástroji se na místě nařežou prkna sloužící jako jediný materiál pro stavbu chýší. Pak se vše zapálí, je třeba půdu pro plantáže. Další ránu přírodě zasadí uhlíři přesouvající se stále dál do vnitrozemí. Dřevěné uhlí pálí v podzemních milířích. Je to zakázané, ale vládní úředník je daleko, a především je úplatný. Myanmar je v korupčním žebříčku z devadesáti hodnocených zemí v první dvacítce, ostatně naše devětatřicáté místo není také příliš lichotivé.

Na cestě před každou vesnicí je dřevěný klášter, obývaný nejčastěji jedním mnichem. Klášter je pro vesničany jediným zdrojem vzdělání. Život v každé vsi řídí stařešinové, jednoho si volí vesničané, druhého jmenuje vláda.

Lidé Palaung bydlí v dlouhých domech. V tom, který jsme navštívili, bydlelo osm rodin, asi 80 lidí. Naše přítomnost žádný rozruch nepřinesla. Uvnitř bylo jen málo obyvatel. Nedali se vyrušit ani z pletení rohoží z palmového listí, ani z přebírání semen. Předali jsme drobné dary a žena nám po chvíli donesla dobrý čaj. Jak zde říkají – čínský čaj. Pěstují jej na okolních svazích. Nejlepší lístky prodávají, druhořadé mají pro svou potřebu.

Dům připomínal dlouhou stodolu. Vyvýšený stupínek po celé délce domu odděluje soukromé „obýváky“ od společné pracovní plochy, vchod je jeden. Každá rodina má malou ložničku a své ohniště. Oheň je trvale udržován, visí nad ním jakási digestoř, na které suší vše, co je potřeba. Děti jsou zavěšeny v hamakách na trámech. Ale společné bydlení ztrácí původní význam – obranu před nepřáteli a šelmami, a tak si stále více mladých lidí staví samostatné domky.

Hygiena je zde velkým problémem. Lidé Palaung proto neoplývají čistotou. Každá vesnice má sice studnu, ale vody je mimo období dešťů málo. Mnoho jí spotřebují také domácí zvířata. Ta žijí pod kolovými stavbami. Jsou zde ustájena vietnamská prasata a krávy zebu.

Bydleli jsme v Taung Pe, byla to třetí a největší vesnice. Žilo tam asi 260 lidí. První večer nás postupně navštívili snad všichni. Tiše si posedali dokola a pozorovali bílé exoty. Naštěstí na nás při blikání olejových lampiček nebylo příliš vidět. Domácí měl zánět žil. Moje žena si zahrála na Alberta Schweitzera a naordinovala něco z naší lékárny. Druhý den se mu skutečně ulevilo. Byla to chyba, další den přišel zástup nemocných. Naše lékárna jednak s takovýmto náporem nepočítala, a navíc mne moje znalosti veterinární medicíny neopravňovaly k zásahům do organismů, jež s moderními léky nepřišly nikdy do styku. U lidí s velkými znalostmi tradiční medicíny nás udivila bezmezná důvěra k syntetickým léčivům.

Stará paní, držíce v ruce silné barmské cigáro, kašlala tak důrazně, že jsme si museli chránit právě konzumovanou večeři. Prostřednictvím našeho průvodce radím: „Paní, to máte z kouření. Musíte přestat.“ Ale kouří od osmi let, tak to už asi nepomůže.

Byla to bohatá vesnice, koupila si agregát a televizor. Od okounění nás zachránilo televizní vysílání. Všichni se i s dětmi shromáždili ve vedlejším domě. Pozvání jsme s díky odmítli a kochali se pohledem na noční krajinu. Potmě se nezdála ani tak poničená. Z televizního domu se ozývaly salvy výkřiků, nadšení a údivů. Lidé objevovali neznámé civilizační vymoženosti. Televize skončila, agregát byl vypnut a vesnice se ponořila do tmy. Bylo na čase, náš průvodce naplánoval pochod do další vesnice na čtyři ráno. Musíme ujít co nejvíce, než začne pálit slunce.

Každá vesnice má také svoji „továrnu“. Je to úzká, nízká chýše, uvnitř je hliněná pec. Na kovových plátech se suší velké listy stromů pěstovaných na plantážích. Balí se do nich známá barmská cigára. Sušené listy vesnice vyměňuje nebo prodává. Kromě čajových lístků je to jediný zdroj peněz. V peci se opět topí dřevem, kromě slunce jediným zdejším zdrojem energie. Vesničané musí pro každý klacík dál a dál, a příroda připomíná stále více měsíční krajinu.

U PESTROBAREVNÝCH HMONGŮ

Chiang Khong je severothajské městečko s hraničním přechodem do Laosu. Hranici tvoří Mekong. Okolní vesnice na thajské straně obývají pestrobarevní Hmongové. Žijí také na laoském břehu.

Dělí se na dvě podskupiny – bílí a modří Hmongové. Ženy mají na krku nádherné stříbrné závěsy. Hmongové byli odedávna závislí především na pěstování máku, který používali k produkci opia.

Plaší, svátečně nastrojení lidé připlouvají na malých loďkách. Muži jsou drobní, černě oblečení. Lidé Hmong jsou pracovití, vytrvalí a nezávislí. Pohraniční kontrola je až nahoře na silnici. Dokonce zde nevidíme ani žádnou uniformu, ale Laosané se ani ze břehu nevzdalují.

ŽENY AKHA JSOU PARÁDNICE


Ženy kmene Akha, severní Thajsko.

Lidé Akha přišli asi před sto lety z Číny do Barmy, Laosu a Thajska. Před lety jsme se s nimi setkali na tržišti v Dalau na čínsko-barmské hranici. Tentokrát jsme je navštívili v severním Thajsku. Patří k nejchudším kmenům. Jejich vesnice mají dřevěné závory bránící vstupu duchům. Jejich nepřehlédnutelné kroje dotváří kolorit nočního tržiště v Chiang Mai. Do života některých již nesmazatelně vstoupil turistický průmysl.

VESNICE YAO KI

Za lidmi Yao (Mien) jsme se vypravili v jihočínské provincii Xishuang Banna. Ke vstupu dále na jih k laoské hranici je třeba získat zvláštní povolení. Po velkých strastech se nám to podařilo. Vesnice Yao Ki leží na pahorkatině. Lidé Yao byli tradiční pěstitelé opia, nyní si museli najít jiné živobytí.

Vítají nás rozpačitě. Nejprve nás obklopuje houf čínských dětí. Teprve po chvíli se zpovzdálí pozvolna vynořují v pestrobarevných čepičkách první chlapci Yao. Lidé jsou oblečeni v dlouhých černých šatech, mají krásné stříbrné náušnice a osobité stříbrné knoflíky jsou nedílnou součástí oděvů. S jinou větví Yao jsem se také setkal v severním Thajsku. Od čínských Yao se odlišují. Ženy mají dlouhé černé šaty a na hlavě černý turban. Do jejich vesnice jsme se nedostali, a tak jsem je „lovil“ na tržištích. Měl jsem s nimi však trable. Jednu charizmaticky vyhlížející Yao jsem objevil na tržišti v Chiang Khongu. Záhy zjistila, že je předmětem zájmu mého teleobjektivu, a tak zmizela také. Našel jsem ji až za hodinu, vybírala meloun. Postavil jsem se naproti, do patřičné vzdálenosti, a čekal, až si vybere. Viděl jsem, jak se občas zvedla její hlava. Přiložila meloun k uchu a poklepala. Už snad měla přerovnanou celou velkou hromadu a stále nenacházela ten pravý. Po chvíli se mi zdá, že se její hlava již dlouho nevynořila. Znervózním a kradu se blíž.

„To není možné, není tam. Převtělila se v meloun.“ – Nenapadá mě jiná varianta.

Z druhé strany hlídá manželka, tudy rozhodně neprošla. Prohlížím melouny, ale žádný z nich nemá červený šál.


BAREVNÍ LIDÉ Z HOR
napsal Vladislav T. Jiroušek

Horské národy na první pohled upoutají svými neobyčejnými kroji a zajímavým životem. Snad nejpestřejší jsou HMONGové (Meo, Miao), jednotlivé větve se liší zářivými barvami oděvů. Muži jsou zruční stříbrotepci.

LISUOVÉ (Lisaw) jsou tibetsko-barmského původu. Žijí v severním Thajsku, Číně a na Myanmaru. Jejich kroje jsou velmi pestré a zdobné.

LAHUOVÉ (Mussur) jsou proslulí lovci, pocházejí z hor jihozápadní Číny. Dělí se do čtyř rodů: černí, červení, žlutí a She-Leh Lahu.

YAO (Mineo, Mien) pocházejí z jižní Číny, žijí také v Thajsku.

AKHAOVÉ (Ekaw) mají tibetsko-čínský původ. První vesnici si v Thajsku založili v roce 1903. Dále obývají Myanmar, Vietnam a Laos.

Početní jsou také KARENOVÉ (Kariang). Před 200 lety se začali stěhovat z Barmy. Podle oblečení se dělí na bílé, černé a rudé Kareny. Nejčastěji jsou animisté, ale vyznávají také buddhismus, taoismus, z některých misionáři učinili křesťany.

Nicméně tyto horské kmeny jsou prozkoumány velmi málo, v názorech jednotlivých odborníků panuje nejednotnost také v názvech jednotlivých kmenů.

Category: 1999 / 11

„Dej mi jednu krční frézu,“ povídá rakouský granátník svému kolegovi v uniformě. Rakušan sundal z hlavy vysokou černou čepici, přes ni přetáhl široký popruh patrontašky a pracně pootočil měděnými knoflíky na jejím boku. Rukou zašmátral uvnitř a po chvíli námahy z ní vylovil dřevěnou krabičku, plnou ručně balených cigaret.

„Na, tady máš,“ prohodil lhostejně a kolegovi podal jednu cigaretu. Jeho ruka znovu zašátrala v patrontašce a vylovila velkou krabičku obstarožních zápalek. Rakušan jednu z nich vzal a letmým pohybem přejel po koženém boku brašny. Silná zápalka se vzňala skoro jako prskavka.

Valašské město Rožnov pod Radhoštěm a především jeho skanzen Dřevěné městečko se probudilo toho sobotního rána do troubení polnice a rytmických úderů vojenských bubnů. Jarním vzduchem se nesly rázné povely a desítky vojáků francouzské armády se mísily s vojáky armád Ruska, Pruska nebo Rakouska. Francouzský generál se po táboře mezi stany procházel se svou přítelkyní a v ruce nosil elegantně skleničku s červeným vínem. Sem tam si připil s nějakým důstojníkem, ale prostých vojáků si vůbec nevšímal. Prodavači u stánků se museli pořádně otáčet, když se začaly vytvářet dlouhé fronty na klobásky, halušky a pivo. Vínko teklo proudem a stánek se slivovicí byl v obležení. Po obědě čekal vojska přesun z Dřevěného městečka do Valašské dědiny. Bylo to několik kilometrů pořád do kopce. Koně nebyli k dispozici, a tak vojáci zapřahali kanony za traktor. Nikdo nechtěl podstoupit tu dřinu a vláčet je za sebou do kopce ručně. Spolu s vojáky se vydalo na cestu do Valašské dědiny i několik stovek diváků. V prostoru bitvy zasedli na mírném svahu jako v letním kině a vojáci zaujali bojová postavení podle cesty. Kanonýři zatáhli kanony do velitelem určených pozic, a pak se už jen čekalo na povely generálů. Jako první zazněly výstřely z děl. Diváci si zacpávali ušní bubínky a do oblaků štiplavého kouře vtrhli první vojáci. Řež to byla lítá a po několika minutách leželi na bitevním poli první mrtví i ranění. Mezi tím mumrajem pobíhaly samaritánky ve svých dlouhých sukních, ošetřovaly raněné a dávaly poslední pomazání umírajícím. Diváci si přišli na své a především děti pozorovaly to hemžení a válčení poněkud vyjeveně. Po půl hodině, jako by někdo mávl kouzelným proutkem, veškerá vřava utichla a vojáci se stáhli zpět do svých výchozích pozic. Mrtví a ranění opouštěli po svých bojiště. Mnohým tekly po tvářích čúrky potu a někteří měli propocené i svrchní kabátce. Jak je vidět, taková bitva je pěkná dřina. Z nepřátelských vojáků se stali opět přátelé. Určitě se už těší na další vzájemné zápolení. Zvlášť, když po takové bitvě teče vínko a slivovice.

Category: 1999 / 11

Snad žádný ze symbolů japonského císařství nevyvolává v našich myslích tolik otazníků a není opředen tolika předsudky a tajemstvími jako gejša. A ono se vlastně ani není čemu divit – její ženskost a životní osud jsou zahaleny pestrým kimonem, tvář i vnitřní pocity zuniformovány nánosem bílého mejkapu.

Doslovný překlad slova gejša znamená „krásná osoba“ nebo „osoba žijící uměním“ a gejša se bezpochyby řadí mezi nejkrásnější dědictví japonské historie. Zajímavým paradoxem je fakt, že tento symbol exotického ženství byl ve svých počátcích zosobňován příslušníky mužského pohlaví. Gejši-ženy získaly popularitu až v polovině osmnáctého století a teprve začátkem století devatenáctého kompletně zastínily svoje mužské protějšky.

JAK SE STÁT GEJŠOU?

V mnoha encyklopediích najdeme pod heslem „gejša“ vysvětlení, že se jedná o krásnou a inteligentní ženu, jejímž hlavním posláním a povoláním je bavit muže. Že to s tou inteligencí a šarmem nemusela být nutně pravda, napovídá způsob, jakým se dívky gejšami stávaly. Nejednalo se o složitý výběr, přijímací zkoušky či jinou formu konkurzu. Zpravidla to byla malá děvčátka z chudých vesnických rodin, která jejich rodiče prodali do jednoho z tzv. okija – domů gejš, aby je ušetřili neradostného osudu a sami mohli alespoň částečně splatit svoje vlastní dluhy. Majitelky domů, kam byla děvčata prodána, se o ně staraly, často je i formálně adoptovaly a staly se jejich legálními matkami. Mnoho mateřských citů jim však nevěnovaly. Koupily je jako budoucí zdroj peněz, a ne ze soucitu.


Ve škole pro gejši inoue se dívky učí i tančit.

Tradiční, možná trochu patetický věk pro začátek studií na gejšu byl tři roky a tři dny. Dnes se dívky rozhodují pro kariéru gejši dobrovolně a do okija mohou vstoupit až po ukončení povinné školní docházky. Předtím než se z nich stanou majko (kjótské pojmenování pro jakýsi předstupeň gejši), dostanou mladá děvčata nové, poeticky znějící jméno a naučí se správnému přízvuku, aby nebylo poznat, že pocházejí z venkova. Následuje náročná příprava na jejich povolání. Dívky musejí poctivě navštěvovat školu inoue, kde se pilně učí nejrůznějším aspektům japonského tradičního umění – od zpěvu, tance, hry na japonskou loutnu – šamizen a malý bubínek – cucumi, přes kaligrafii, aranžování květin, čajovou ceremonii až po celkovou společenskou etiketu. Poté začnou ve společnosti některé gejši získávat zkušenosti na večírcích v čajovnách a při slavnosti zvané misedaši jsou prohlášeny za majko. Po asi třech až čtyřech letech se majko při další ceremonii zvané erikae (výměna límečků) konečně oficiálně stává gejšou.

Gejša v podstatě může vykonávat svoje povolání nečekaně dlouho – za předpokladu, že je o ni mezi zákazníky stále zájem. Poněkud extrémním příkladem je Cutakijokomacu Asadži, nejstarší japonská gejša. Tato žena debutovala jako profesionální gejša v roce 1910, kdy jí bylo 16 let. Od té doby strávila bavením hostů téměř devadesát let a svoji kariéru ukončila krátce před smrtí v roce 1996.

UMĚLKYNĚ, NEBO PROSTITUTKA?

V západním světě se slovo gejša téměř stalo synonymem japonské prostitutky. Japonci, především ti zasvěcení, jsou však proti takovéto asociaci velmi nevraživí. Při návštěvě jedné čajovny, kdysi slavného zábavního podniku v Kjótu, jsem byl fascinován překrásným interiérem a požádal jsem majitele o povolení udělat si několik fotografií k případnému článku. Odpovědí mi bylo: „Ale naše gejši nebyly prostitutky!“ Takovýchto reakcí jsem v Japonsku zažil více a vyvolávaly ve mně stejný dojem, jako kdyby se inspektoru Columbovi na otázku: „Máte oheň?“ dostalo odpovědi: „Ale já ji neuškrtil!“ Je mimo jakoukoliv pochybnost, že výchova gejši směřovala k čistému umění. Je však rovněž mimo pochybnost, že některé gejši si rejstřík svých služeb dobrovolně nebo pod nátlakem okolností rozšiřovaly. I oficiální zdroje přiznávají, že linie oddělující gejšu od prostitutky byla často velmi tenká.

Od počátku 17. století mělo Japonsko detailně propracovaný systém legalizované prostituce. Prostitutky působily ve veřejných domech, zatímco gejši v čajovnách pouze k pobavení hostů hudbou, tancem a nezávaznou konverzací. Gejši tedy byly ženami večera, ne noci, a měly zapovězeno spát se zákazníky. Rozdělení gejši a prostitutky platí dodnes, proto je gejša legální povolání, zatímco prostituce byla v Japonsku v roce 1957 zakázána. Dlužno však podotknout, že ne všechny praktiky povolání gejši byly v souladu s morálním kodexem slušné ženy.

SPONZOŘI A MILENCI

Mladé majko a gejši byly od počátku své kariéry zatíženy nemalými dluhy vůči okija, které v podstatě nebylo možno splatit z jejich výdělků. Proto uvítaly každou příležitost, která by jim umožnila tyto dluhy zaplatit a zajistit si nezávislou budoucnost.

První možnost většího přínosu peněz se mladým dívkám naskytla při příležitosti zvané mizujage – jinými slovy při ztrátě panenství. Ač to může znít velmi zvrhle, i z tohoto se v Japonsku učinil výhodný byznys. V okija, kde mladá majko žila, vyhlásili připravenost adeptky k mizujage – přičemž věk nebyl zdaleka tím nejdůležitějším kritériem – a vytipovali vhodné, tedy bohaté kandidáty. A cena za „ius primae noctis“? Přibližně roční plat dělníka.

Druhý, tentokrát trvalejší zdroj peněz pro gejšu představoval takzvaný danna. Slovo danna je termín, kterým japonské ženy dříve nazývaly své muže. Ve spojení s gejšou nabývá jiného významu. V podstatě by se dalo říci, že danna je movitý sponzor gejši a jejího okija. Často to byli vysoce postavení představitelé firem, armády či politické scény a očekávalo se od nich, že budou hradit svojí gejše veškeré životní náklady, školné, kosmetiku, drahá kimona, sponzorovat taneční recitály, kupovat šperky…, za což od ní mohou požadovat „nadstandardní služby“. Pro mladou, nadějnou gejšu se vždy našlo více kandidátů, kteří se předháněli ve svých nabídkách, a gejšu samozřejmě získal ten nejštědřejší. Vzájemné sympatie, náklonnost nebo jiný druh citu nehrál při sjednávání takového obchodu žádnou roli.

Netřeba snad podotýkat, že tito téměř oficiální „sponzoři“, kupující si milenky, byli v převážné většině otcové od rodin a se svou milenkou se nikterak netajili. Spíše naopak. V předválečném Japonsku patřilo ke společenskému bontonu vydržovat si jako milenku gejšu z kjótského Gionu. Takový vztah trval zpravidla několik let a gejša měla za svůj život jednoho nebo dva sponzory.

Částečné vysvětlení poněkud nezvyklých poměrů v japonské společnosti může dát systém „smluvených sňatků“, dodnes obvyklý v zemích Dálného východu. O nalezení vhodného partnera se v takovém případě postarají rodiče nebo najatý „dohazovač“, a protože japonská společnost byla vždy silně hierarchická, na prvním místě při sjednávání „budoucího štěstí“ byla příslušnost k adekvátní společenské vrstvě, a nikoliv láska. Nezřídka se tak stalo, že se novomanželé poprvé setkali až v den svatby. Japonské ženy byly, a do značné míry ještě jsou, vychovávány tak, že jejich hlavním „povoláním“ v životě bude manželství. Za těchto okolností bylo tedy pro muže zcela běžné, ač se to může zdát z pohledu Evropana neomluvitelné, mít vedle svojí ženy „zaměstnankyně“ ještě i milenku.

S přílivem západní kultury do Japonska, s rozvojem sňatků z lásky a s rostoucí hodnotou rodiny se v tomto ohledu přeci jenom ledacos změnilo. Ale stačí se podívat do novin z léta roku 1989, naplněných články o sexuálních aférách tehdejšího ministerského předsedy s gejšami. Sosuke Uno byl nucen opustit premiérské křeslo, ve kterém strávil pouhých 68 dní, a naznačil tak, že japonské tradice mají opravdu hluboké kořeny. O tom, že nebyl jediným japonským premiérem se slabostí pro gejši, by jistě podaly svědectví historické anály.

MAJKO, GEJŠA, NEBO STUDENTKA V PŘEVLEKU?

Přestože je gejša jedním z nejtypičtějších symbolů Japonska, není pro obyčejného člověka jednoduché ji jen tak spatřit. Možná jste slyšeli od svých známých, kteří navštívili Japonsko, že se na ulici potkali s pravou gejšou, a tuto událost doložili společnou fotografií. Málokdo už ví, že se právě vyfotografoval s „obyčejnou“ japonskou studentkou ve věrohodném převleku. Japonské mladé ženy totiž neváhají zaplatit nemalý obnos agenturám, které jim poskytnou krásná kimona, černé paruky a dokonalý bílý mejkap. Takto přestrojeny se potom procházejí úzkými uličkami kjótského Gionu nebo dalších turisticky rušných míst a nechávají se fotografovat náruživými turisty. Dokonce i někteří fotografové si najímají takto nazdobené „atrapy“ pro svoje komerční záměry – cena je mnohem nižší, podoba téměř dokonalá a na stránkách časopisů nikdo nic nepozná.

Opravdové gejši nebo majko jsou však většinou nadmíru zaměstnané a jejich čas je příliš drahý na to, aby ho mohly ztrácet s turisty na ulici. Kde tedy potkat opravdovou gejšu?

Nejspolehlivější, ale zároveň nejdražší způsob je účastnit se nějakého večírku v japonské čajovně. Cena se pohybuje od 50 000 jenů výše na osobu a večer, v závislosti na věhlasu té které gejši. I když se rozhodnete peníze obětovat, nemáte nic jisté. Hosté v čajovnách nejsou totiž náhodní příchozí, ale dlouhodobí a věrní zákazníci. Nový zákazník musí být v doprovodu stálého hosta, musí být řádně představen, teprve potom může čajovnu navštěvovat.

Druhou možností jsou takzvané mijako odori, tradiční tance gejš a majko v dubnu každého roku v Kjótu. Tyto tance, pocházející z japonského tradičního divadla nó a kabuki, se datují od roku 1872 a byly uznány jako národní kulturní poklad. Při trošce štěstí můžete na gejšu rovněž náhodně narazit ve večerních hodinách v nějaké vyhlášené městské čtvrti, ovšem s největší pravděpodobností se bude jednat jenom o letmý záblesk vyparáděné ženy vystupující z taxíku a spěchající do čajovny na svoje angažmá. Nejlevnější a nejschůdnější variantou tak zřejmě zůstávají kjótské festivaly, kde gejši předvádějí některá ze svých umění nebo vám uvaří čaj podle přesné etikety čajové ceremonie.

BUDOUCNOST V DLOUHÝCH RUKÁVECH?

Před druhou světovou válkou bylo v Japonsku na osmdesát tisíc gejš. Dnes se tento počet drasticky snížil na pár tisíc, lokalizovaných téměř výhradně v Kjótu a Tokiu, jsou gejši exotické v samotném Japonsku. Za to, že se tato komunita žen baviček vůbec přelomu tisíciletí dožila, vděčí především zcela nečekané metamorfóze – před sto lety to byly právě gejši, které platily za módní inovátorky, zatímco dnes jsou spíše kustodkami staré tradice.

Příčin takového ústupu ze slávy je hned několik. Ačkoli jsou umění, která gejši ovládají a veřejně prezentují, společností vesměs respektována a obdivována, v mysli japonské veřejnosti jsou gejši v rozporuplném postavení. Jejich znovu nalezené kouzlo, ještě nedávno přitahující do čajoven Gionu stovky mužů denně, zřejmě nemá dnešní mládeži co říci. Důvod? Zatímco dnešní japonští teenageři se natírají tmavými samoopalovacími prostředky, gejša si svoji tvář vybělí k nepoznání krémem, jehož důležitou složkou je slavičí trus, a zatímco dnešní hvězdy showbyznysu odhalují nejrůznější zákoutí svých ladných či méně ladných těl, gejša oděna v krásné látce pevně vázaného kimona nemůže nabídnout více než pohled na lehce odhalenou šíji. Zřejmě nejvážnější ránu zasadilo gejšám zavedení hostesek do poválečných japonských barů. Ty sice neumějí ani zpívat, ani hrát na loutnu, ale jejich služby jsou velmi pestré a podstatně levnější. V současné době hraje neméně důležitou roli fakt, že Japonsko nabízí přece jenom lepší a pestřejší uplatnění ženám ve společnosti, než tomu bylo v minulosti, a mladé dívky logicky ztrácejí zájem strávit několik let tvrdou přípravou, než budou moci vydělávat peníze.

Nečekaný kompromis se v polovině devadesátých let objevil v tokijské čtvrti zvané Asakusa, která platila za nejživější zábavní oblast Tokia a kde před válkou působilo na pět set gejš. Poté co se toto číslo snížilo asi na desetinu, přišel jakýsi pan Okazaki s novým nápadem a založil zde furisode neboli „školu dlouhých rukávů“ (pokud má žena kimono s rukávy dlouhými až na zem, obvykle to značí, že je mladá a svobodná). Je to takový ten typ školy „gejšou snadno a rychle“. Zatímco pravá gejša obětovala svému povolání a zdokonalování se v umění celý život, furisode projdou tříměsíčním drilem, kde si osvojí základy líčení, oblékání kimona, tance a čajového obřadu, a jsou vpuštěny do terénu, tedy do restaurací mezi zákazníky. Výhodou tohoto přístupu také je, že tyto ženy nejsou nikomu a ničím vázány, a až je nošení dlouhých rukávů omrzí, mohou je klidně svléknout a užívat si života i peněz, které si z nemalého platu našetřily.

Opravdové gejši se na tuto rychlou alternativu dívají poněkud opovržlivě a oprávněně tvrdí, že tradice a umění se předává z generace na generaci. Furisode se však během svého krátkého „období v kimonu“ nic nenaučí, a proto nemají ani komu, ani co předávat.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This