Category: 1999 / 12

Docela příhodný název jakéhokoli pojednání o Bali by byl „ostrov nepřetržitého svátku“. Balijský rok je svátky přeplněný už proto, že svůj speciální svátek může mít každý chrám, a těch je na tomto ostrově, hustě osídleném třemi miliony obyvatel, podle seriózních odhadů skoro 20 000. Balijský rok se kromě toho řídí simultánně hned třemi kalendáři, z nichž každý má řadu svátečních dnů. Ačkoliv k pochopení těchto kalendářů a jejich souběhů není zapotřebí matematického génia (jak se humorně píše v jedné z prestižních průvodcovských knih, vydané v angličtině už patnáctkrát), dokonale se v nich orientuje málokdo. Prostí Balijci to ostatně ani nepotřebují, protože to za ně zvládnou jejich kněží. Od nich se zpráva o nejbližším svátku dostane zaručeně včas i k poslednímu zemědělci či rybáři v nejzazším koutu ostrova.

MAGIE TŘÍ KALENDÁŘŮ

Je asi nošením dříví do lesa opakovat známou skutečnost, že Bali je jediným z obydlených ostrovů Indonésie (kterých je na tři tisíce), kde se udrželo hinduistické náboženství, přinesené sem kdysi z Indie. Ačkoli na Bali došlo v průběhu staletí k mnoha jeho modifikacím, je první z balijských kalendářů, zvaný saka, nezměněným přímým importem z indického subkontinentu. Má střídavě dvanáct a v určitých letech třináct měsíců, řídících se narůstáním a ubýváním Luny.

Každý úplněk může v různých částech Bali zvěstovat příchod svátečního dne. Nejdůležitějším svátkem kalendáře saka je však den po novoluní, připadající na konec března nebo začátek dubna. Je považován za konec roku, tedy za jakýsi balijský silvestr. Nazývá se nyepi a je na místní poměry nezvykle tichý, protože během něho mají být zlí duchové přesvědčeni, že je ostrov prázdný a nebudou tu mít proto v přicházejícím roce nic na práci. Jakákoli aktivita je nepřípustná. O to hlučnější je den a noc před nyepi, kdy jsou zlí duchové vyháněni ze všech koutů zvukem bubnů, gongů a průvody mužů a žen s hořícími loučemi.

Druhým balijským kalendářem je gregoriánský, vhodný především pro kontakt s vnějším světem a pro dataci veřejných svátků, dodržovaných v celé Indonésii. K těm patří kromě Nového roku a Dne nezávislosti (17. srpen) i tři křesťanské svátky (Velký pátek, Nanebevzetí Krista a Boží hod vánoční), ačkoliv křesťanství je v Indonésii výrazně menšinové.

Balijským svátkem svátků je bezesporu poslední den kalendáře wuku, třetího a zároveň nejsložitějšího z balijských kalendářů. Wuku rozděluje rok na týdny různé délky, které plynou souběžně, a proto se překrývají. Souběh týdnů má zpravidla nějaký význam. Například třídenní a pětidenní týden se setkají každý patnáctý den, pro Balijce obdoba našeho smolného „pátku třináctého“. Třídenní, pětidenní, sedmidenní a desetidenní týdny se sejdou dohromady každý 210. den, který znamená konec roku wuku a je, jak už bylo řečeno, nejsvátečnějším ze všech balijských svátků. Jmenuje se kuningan. Začíná se slavit už od dvouset prvního dne, kdy začíná galungan, sváteční dekáda.

Magickou hru čísel kalendáře wuku na sobě pocítí každý rozený Balijec, i když si na ten zážitek nebude pamatovat. Během prvních 210 dní života se totiž nesmí žádné dítě dotknout země, neboť by do něj mohla v tomto útlém věku vstoupit nějaká zlá síla. Balijská maminka by si nikdy nedovolila položit kojence na zem, dokud od jeho narození neuplyne celý rok wuku. Je si jistá, že by mu tím nenapravitelně ublížila. V poněkud černobílém vidění balijské víry, která je formálně monoteistická, ale v níž přitom fungují desítky různých božstev, je jednotícím elementem předpoklad, že dobro je nahoře a zlo dole. Nejdůležitější chrámy jsou proto nahoře – na úpatí nejvyšších sopek, a v rámci každé obce pak na tom konci, který směřuje k nejvyšším horám. Na opačné straně – dole, tedy směrem k moři, jsou chrámy mrtvých. Tam lze také nejsnáze přijít do styku s leyakem, duchem vládnoucím nekalými kouzly. Samozřejmě, že není o co stát. Přesto se může doslova každý Balijec chlubit, že už se s leyakem setkal – když ne jinak, pak alespoň v tradičním tanci – dramatu Barongu. Proti mystickému stvoření Barongovi, reprezentujícímu pozitivní síly a hájícímu lid, tu vystupuje zlá vdova – čarodějnice Rangda, královna leyaků. Klasické masky a obleky Baronga a Rangdy patří k nejfantastičtějším výtvorům svého druhu.

TANEC NA SOPKÁCH

Bali není veliký ostrov. V rámci ostrovní republiky Indonésie je co do rozlohy až na čtrnáctém místě, a kdybychom hledali srovnání v nám blízkém Středomoří, pak by byl asi o třetinu menší než Kypr, Kréta nebo Korsika. Kdyby se však sečetlo množství obyvatel těchto tří – nikterak pustých – ostrovů, nedalo by vzniklé číslo ani polovinu obyvatelstva Bali.

Předtím, než se část obyvatel začala živit turistickými službami, tedy historicky nedávno, ležela celá tíha obživy přelidněného ostrova na jeho mimořádně úrodné půdě. Ta je paradoxně dílem nebezpečných sopek, které jsou seřazené v pásu procházejícím severní polovinou ostrova. Nejvyšší, nejhrozivější a nejposvátnější z nich leží na východě a podle map měří 3142 m n. m. Jmenuje se Gunung (hora) Agung, a její skutečná výška bude asi o něco menší, protože o svůj vrchol přišla v roce 1963 při výbuchu, který stál životy tisíců lidí ve vesnicích na úpatí. Osady už opět stojí takřka na původních místech, protože právě půdy, vzniklé na vylité lávě mají zázračnou vlastnost dávat několikrát do roka bohatou úrodu.

Ve světle toho, co zde bylo nazváno „nepřetržitým svátkem“, nepřekvapí, že zmíněný výbuch Gunung Agungu přišel v době, kdy se celé Bali připravovalo k jednomu ze svých velkých svátečních dnů. Katastrofa byla proto vykládána jako boží hněv, ačkoli nikdo kloudně nevysvětlil, na co se vlastně v onom nešťastném roce 1963 bozi hněvali. (Množné číslo je na místě: z božích bytostí to mohl být Dharma, Višnu, Šiva nebo ten, který všechny „zastřešuje“ – všemocný Sangjang Widi Wasa.)

Dorazit na Bali uprostřed největšího svátku galunganu mohlo vyvolávat nepříjemnou reminiscenci (co kdyby se bozi zase jednou rozhněvali), ale takhle zřejmě uvažuje málokdo. Určitě se podobnou myšlenkou nezabýval šofér Ketut, kterého jsme si se ženou najali i s jeho mikrobusem první den po příjezdu a u nějž jsme už zůstali po celou dobu pobytu.

Byla sice půlka listopadu, ale nebyl problém střídat požitky, které nabízí balijská kultura doslova na každém kroku. V „legongových“ restauracích zpestřovaly posezení hostům ze Západu i Východu výstupy mladičkých tanečnic klasického balijského tance legongu. A ty, kdo byli ochotni vyjet za kulturou mimo zónu svých pláží, večer co večer omračovala v několika amfiteátrech podívaná na smečku polonahých mužů v kostkovaných sukních, vlnících rukama a rytmicky skandujících čak – a – čak – a – čak v chóru, doprovázejícím tradiční taneční drama v moderním hávu – kecak.

Jak ale vypadal galungan, čas obětin, kdy nejvyšší bůh Sangjang Widi Wasa sestupuje se svými průvodci na zem, aby zde hodoval?

DENNÍ STYK S BOŽSTVY

Při pěší procházce Sanurem, naším dočasným bydlištěm, jsme doslova šlapali mezi obětinami. Byly to kvítky, někdy svázané do kytic, ovoce nebo hrstičky rýže naaranžované na palmových listech, ale i kousky masité potravy, vesměs položené před vchody domů. Některé chodníky byly takřka neprůchodné: jedna obětina ležela vedle druhé a v průběhu dne jich řada vzala za své. Byly rozšlapány, jejich květiny zvadly a maso sežrali psi. To však zřetelně nikomu nevadilo, vždyť esence těchto obětin, jak každý ví, je vstřebána božstvy ještě předtím, než podlehnou zkáze.

Tato stránka víry je velmi praktická především u obětin, předávaných té polovině božstev, jejíž zástupci ovlivňují život v pozitivním smyslu. (Obětiny položené na zemi mají usmířit tu druhou, zlou polovinu – vše podle výše zmíněné teze, že zlo je dole a dobro nahoře.) Pro dobrá božstva to už nejsou zdaleka jenom kvítky nebo plátky masa, ale například i celá kuřata nebo selata. Jakmile se božstva nasytí esencemi, najdou si pochoutky cestu na „normální“ balijský stůl. To platí i o jedlé části nejmalebnějších obětin – válcovitých útvarů z ovoce a květů, jejichž základnu tvoří pomeranče, grapefruity a především jablka, držené pohromadě jakousi skrytou konstrukcí (jablka se přitom na Bali vůbec nepěstují, dovážejí se ze sousední Javy).

Tyto bohaté a převážně jedlé obětiny se umísťují na oltáře, jimiž disponuje nejen každý chrám, ale doslova každý dvorek na Bali: čím je majitel bohatší, tím lépe je jeho soukromá svatyně vybavená, což platí především o sochařské výzdobě. Snad se ani sami Balijci nevyznají v tom, jaká stvoření reprezentují různé příšerky, které se šklebí na dvorcích nebo zahrádkách vedle oltářů. Sochy totiž nikdy nemají obyčejnou lidskou podobu – vždycky jde o obludy, často sympaticky veselého vzezření, kombinující lidské, zvířecí a fantazijní prvky. Sochařské kamenictví (pracuje s lehkým a snadno opracovatelným sopečným tufem) je na Bali uměleckým řemeslem, které evidentně nikdy nebude mít nouzi o odbyt. Pestře oblečené ženy, směřující k chrámům a svatyním s dekorativními obětinami na hlavách, a muži, stavící slavobrány nebo připravující čerstvě zabitá selata, nebyli zdaleka jedinými posly blížícího se kuninganu. Byly jimi například i ony zmíněné slavobrány. Nebylo vesnice či městečka, které by jimi nebylo vyzdobeno. Slavobránám se říká penjory, skládají se ze dvou po celé délce zdobených štíhlých bambusových tyčí postavených proti sobě na obou stranách cesty. Tyče jsou ve výšce asi čtyř metrů zatíženy třapcovitou ozdobou, která způsobuje jejich obloukovité prohnutí vysoko nad cestou. Jeden penjor následuje druhý v odstupu dvou či tří desítek metrů, takže při průjezdu vesnicí jste prakticky neustále pod slavobránami.

„Nikdy kromě deseti dnů galunganu nestojí penjory současně po celém Bali. Jindy si je staví každá vesnice zvlášť – především během pohřbů,“ vysvětluje nám Ketut. (Pohřeb, při němž se nebožtík spaluje na vysokém lešení, je – jak jinak – svým způsobem další z malebných balijských svátků.) Tím, že směřuje přímo k nebi, je penjor něčím jako výzvou dobrým duchům. Zprostředkuje jim poselství venkovanů: všimněte si nás, vždyť vidíte, jak na vás pamatujeme.

SKVRNY NA KRÁSE

Byli jsme s Ketutem domluveni, že v den kuninganu nás vyzvedne v hodině pagi pagi, což znamená časně ráno. Kdyby pro nic jiného, stálo za to být vzhůru těsně po úsvitu proto, že se naskýtala v dané roční době jediná příležitost vidět ze sanurské pláže posvátnou sopku Gunung Agung, kterou záhy na to vždy zahalily mraky.

Pláž v Sanuru nedaleko hlavního města Bali Denpasaru je památná z několika důvodů. V roce 1967 tu postavili první výškový hotel (Bali Beach), který se svými deseti patry důkladně porušil do té doby svatý zákaz převýšit vrcholky palem světskou stavbou. Tím odstartoval poněkud pochybný hotelový boom, jenž v očích pravověrných Balijců deklasuje nejjižnější část jejich ostrova na něco zkaženého.

Jsou však horší vzpomínky, spjaté se Sanurem. V roce 1906 se tu vylodili tehdejší koloniální vládci, Holanďané, aby potrestali vzpurného rádžu. Nebylo to poprvé (vlastně šlo už o šestou holandskou expedici do oblasti, která byla v očích kolonizátorů jednou z nejproblematičtějších), ale tentokrát na sebe trestná výprava poprvé obrátila pozornost celého světa. Holanďané táhli na Denpasar, ale tam se místo s ozbrojeným odporem setkali s němým pochodem celého rádžova dvora proti přesile střelných zbraní. V čele šel rádža a jeho kněz, od kterého se panovník nechal v okamžiku, kdy průvod zastavil před mířícími Holanďany, zabít dýkou. Byl následován dalšími sebevrahy, ale to už tento puputan (balijský výraz pro rituální sebevraždu) podpořila střelba kolonialistů, při níž zahynuly stovky nebránících se lidí.

Nebyl to jediný puputan v balijských moderních dějinách. Dalším, hned v roce 1908 ve východobalijském Klungkungu, skončila na Bali 600 let trvající éra dynastie Madžapahitů. Ale ještě po druhé světové válce, v roce 1946, se balijský národní hrdina Ngurah Rai společně s 95 muži nechal raději zabít Holanďany ve svérázné formě puputanu, než by se vzdal jejich přesile. Dnes se po Raiovi jmenuje mezinárodní letiště v Denpasaru.

Na konci dvacátého století se už zdálo být vše zapomenuto. Alespoň podle obsazení „našeho“ hotelu v Sanuru, kde jsme jakousi shodou okolností byli zřejmě jedinými hosty, kteří nepřicestovali z Holandska nebo Japonska. Japonci mají přitom na svědomí další ze sanurských malérů: 19. února 1942 se tu vylodili jejich vojáci, obsadili celý ostrov a na více než tři roky zavedli na Bali onen typ brutální okupace, jímž Japonci tolik prosluli během světové války ve východní Asii a v Pacifiku.

Navzdory pohnuté historii je sanurská pláž pěkná – obzvlášť za přílivu. Na průrvách v korálovém lemu, vzdáleném půl kilometru od břehu, umístili místní rybáři penjory, ukotvené ve dnu tak, že vzdorovaly i slušnému vlnobití. I na moři musí mít bozi jistotu, že na ně Balijci ve dne v noci myslí.

KUNINGAN V MASU

Chrám v Masu, ve vesnici nedaleko hlavního centra balijské tradiční kultury Ubudu, nám Ketut vybral záměrně – pocházel odtud. Musel být z velké rodiny, neboť prozradil, že je první ze dvou Ketutů. Jména synů balijské rodiny se opakují v cyklech: za sebou jdou prvorozený Waynan, pak Made, Nyoman a Ketut, pátý je znova Waynan, a tak dále. „Náš“ Ketut byl tedy čtvrtým synem, jeho stejnojmenný bratr osmým.

Před chrámem několik organizátorů dohlíželo na to, aby se muži, celí v bílém, ženy s obětinami na hlavách a jejich děti řadili do dlouhé fronty uvnitř rozlehlého stinného přístřešku bez postranních zdí. Postavili tam i nás, ale předtím jsme se museli od pasu dolů zahalit sukňovitými sarongy, ovázanými žlutou šerpou.

Z tlampačů byla slyšet řeč jednoho z kněží. Byla v balijštině a střídavě zřejmě měla charakter kázání a pak zase organizačních pokynů. Každopádně masa čekajících vždy asi po půlhodině zareagovala a posunula se. Také my jsme vešli branou kelod, společně s dalšími asi dvěma stovkami lidí, do prvního chrámového nádvoří. Od hlavního nádvoří nás dělila zeď, jejímuž středu dominovala impozantní brána kori agung se třemi kamennými příšerami, dvěma po stranách a jednou nahoře. Kdyby jich nebylo, měli by zlí duchové přístup do nejposvátnějších prostor.

Čekání nám krátila v rohu nádvoří umístěná kapela provozující v mezerách mezi řečí z tlampačů gamelan, tradiční balijskou hudbu xylofonů a gongů. Na rozdíl od všech přítomných mužů – poutníků i kněží – nebyli gamelanisté v bílém, ale měli tradiční modré uniformy a červené čapky.

Konečně nás organizátoři vpustili na hlavní nádvoří. V několika otevřených pavilonech tam byly umně naskládány obětiny – ovoce, květy, ale i keramické nádoby a jiné předměty. Nad nimi hrozivě valily oči démonické masky, mající patrně úlohu hlídačů. Jak u zdi v nejdůležitějším směru kaja (směrem k hoře Agung), tak u jedné z postranních zdí se nad pavilony tyčily k nebi kónické útvary složené z několika střech, směrem nahoru stále menších. Byly to svatyně jednotlivých bohů. Nebylo problémem zjistit, která z nich patří Sangjangovi: evidentně ta nejvyšší s jedenácti střechami.

Kněz – organizátor nás, dva cizince, vykázal k okrajové zdi. Všichni ostatní nejprve složili své obětiny a pak se ukázněně nechali seřadit tak, aby vyplnili prostor mezi jednotlivými pavilony a svatyněmi. Poklekli. Udivilo mě, že jsou obráceni ve směru kelod, tedy od hor dolů. Směr kaja zřejmě přísluší kněžím, kteří je oslovují a procházejí jejich řadami.

Modlitba se překvapivě podobala křesťanské, ozýval se však při ní jenom hlas kněze z tlampače. Klečící věřící sepjali ruce a drželi je nad hlavou. Po modlitbě připažili, ale zůstali klečet. Pak se pemangku, chrámoví kněží v bílém obleku, vydali mezi řady, v jedné ruce se stříbrnou nádobou připomínající plechovku od oleje a v druhé s klacíkem (nebo štětečkem?), kterým stříkli do tváře každého věřícího vodu, nabranou v nádobě.

Všechno probíhalo důstojně a organizovaně. I odchod z hlavního prostoru byl takový. Současně vcházela nová várka věřících a zaplňovala modlící prostor. Venku před chrámem se stále tísnil neuvěřitelně početný dav; fronta na vyznání víry neubývala, spíše s tím, jak se blížilo poledne, narůstala.

Vraceli jsme se ke Ketutovu autu okolo krámků s látkami, obleky, suvenýry, keramikou, nápoji a potravinami. Jako u nás na poutích, i tady jsou církevní obřady provázeny obchodními aktivitami trhovců a hospodských. Charakteristická vůně nás přivábila k jednomu ze stánků. Na podnosu tu ležel rožněný vepřík, do zlatova vypečený.

Byl čas oběda a tomuhle se těžko odolávalo. Přisedli jsme k několika hodujícím Balijcům a nechali jsme si odříznout kus libového masa z toho, co ještě před hodinou bylo obětí bohům. Copak jsme mohli odolat pokušení zúčastnit se prvně v životě skutečné božské hostiny?


KECAK

Kecak (kečak) proslavil balijské taneční umění ve světě víc než kterýkoli jiný tanec. V posledních letech měl na tom největší zásluhu film Baraka s efektními sekvencemi vlnění paží stovky polonahých příslušníků chóru, kteří současně s pohyby těla a paží vydávají zvuk čak – a – čak – a – čak v něčem, co není ani recitace ani zpěv, ale je to daleko působivější. Chór je na kecaku to nejzvláštnější, a to nejen proto, že má zcela nevídané účinky, ale také proto, že jeho hlasy nahrazují tradiční doprovod všech ostatních balijských tanců – gongovou a xylofonovou hudbu gamelan. Veškerá činnost pěti nebo šesti nádherně vystrojených sólových tanečníků, předvádějících epizodu ze staroindického eposu Rámájana o únosu a záchraně princezny Sity, je stínována, zvýrazňována, podporována nebo naopak zamítána pohyby a hlasy chóru. Provádí se to na otevřeném prostranství a přesto, že tanec trvá přes hodinu, divák ani na chvíli neztratí pocit napětí a požitku ze zcela originálního uměleckého díla.

Jde o tradiční tanec v moderním hávu. Co je na něm moderního?

Jako celek vznikl kecak až v třicátých letech našeho století. Chór byl původně pouze doprovodem krátkého tance sangjang, provozovaného hochy uvedenými knězem do transu a schopnými pak tancovat na hořících kokosových slupkách. Nikoliv snad samotná choreografie, ale řád tance a jeho spojení s epizodou z Rámájany je dílem Evropana. Jmenoval se Walter Spies, byl to Němec narozený v Rusku a především člověk mnoha talentů. Jeho dvanáctiletá činnost na Bali (1927-1938) byla pro balijské umění a jeho proniknutí do světa důležitá nejen zásluhou kecaku, jehož první představení připravil pro německé filmaře v roce 1938. Spies měl velký vliv především jako malíř (byl jedním z těch, kdo se zasloužili o to, že balijští tradiční umělci zvládli evropské malířské postupy a techniky) a pocházejí od něj také důležité záznamy tradiční balijské hudby gamelanu.

Spiesovy poslední roky byly neobyčejně smutné, nejprve byl uvězněn Holanďany pro podezření z úchylných homosexuálních praktik a potom pro změnu svými krajany Němci, kteří ho za války pokládali za holandského špiona. Při převozu vězňů ze Sumatry na Ceylon (dnešní Srí Lanku) v lednu 1942 byla oď bombardována, potopila se a Spies utonul.

SESTUP LEGONGU Z PALÁCŮ DO HOSPOD

Výraz „legongová“ hospoda sice nezní příliš ušlechtile, ale o to je výmluvnější: je to místo, kde se po požitcích z kulinární sféry návštěvník může oddat i požitku kulturnímu. Svým způsobem připomíná tohle zařízení třeba andaluské hospody, kde se tančí po večeři flamengo. Zatímco však španělský večer s flamengem je plný vášně a jeho hlavními protagonisty jsou zralé vyzývavé ženy, hrdinky balijského večera s legongem jsou holčičky bezmála před pubertou.

Přesto se legong považuje za kvintesenci ženskosti a grácie. Dívky, které ho tančí, jsou vychovávány od útlého věku k tomu, aby doslova každý pohyb jejich těla včetně očí a prstů byl schopen vyjádřit nějakou, často zcela abstraktní ideu – touhu, hněv, okouzlení, odmítání, zamyšlení. Jako všechny balijské tance, má legong poměrně zamotaný děj, jehož znalost je prospěšná pro odborníky a fandy, ale bez níž se lze obejít. (V klasické, dnes už většinou opuštěné verzi je onen složitý děj nejprve předříkán vyprávěčen za zvuku gamelanu.) V podstatě jde o odchod krále do boje, který má podstoupit s bratrem princezny, již našel ztracenou v lese a nevrátil – takže ji vlastně unesl. Cestou potká ptáka, který mu věští zlý osud. Král ho neposlechne a v následujícím boji je zabit.

Nápad nechat tančit tento epický příběh třemi dívkami, z nichž dvě „hlavní“ jsou identické v obleku, ozdobách, nalíčení i tělesných proporcích, připadá nám Evropanům trochu absurdní, ale zřejmě nám k jeho pochopení schází předlouhá hinduistická tradice. O to víc se lze při sledování legongu soustředit na estetickou stránku tance. Kromě neopakovatelných arabesek, vykreslovaných ve vzduchu neustále především pohybem prstů (i ostatních částí těla), zaujmou také nádherné čelenky nad nalíčeným obličejem tanečnic a hlavně pak jejich brokátový oděv, stahující jejich stále ještě dětská těla jako krunýř, v němž se nicméně dovedou pohybovat s nesmírnou grácií.

Původně byl legong ušlechtilým rozptýlením balijských princů a k produkcím v jejich palácích byly vybírány a vychovávány nejhezčí a nejšikovnější dívky, sotva se vybatolily z kolébky. I dnes se s tréninkem začíná už v předškolním věku a stejně jako dřív, kariéra legongové tanečnice vrcholí mezi jejím desátým a čtrnáctým rokem. Nezměnilo se ani to, že sláva nejlepším vydrží po celý život, ačkoliv už dávno netančí. Rozdíl je jen ten, že legong sestoupil z paláců k prostým lidem a dnes je neodmyslitelnou součástí kulturní nabídky turistům – ačkoliv jeho produkce v hospodách může zastáncům tradic připadat jako svatokrádež.Napsal Vladimír Plešinger

Category: 1999 / 12

Oblast Champagne-Ardenne se nachází na severu Francie. Vinná réva se zde pěstuje již od prvního století, kdy bylo toto území okupováno Římany. Dnes již nikdo přesně nezjistí datum začátku výroby šampaňského vína, a tak můžeme jen odhadovat, že tento skvělý nápoj, který nám zpestřuje nejednu slavnostní příležitost, byl objeven na konci 17. století.

DOM PERIGNON (1638-1715)

Tento benediktinský mnich z opatství Hautvillers je považován za objevitele metody, pomocí jíž se šampaňské víno vyrábí. O mnichu Perignonovi je známo, že experimentoval s mísením vín a opět zavedl používání korkových uzávěrů, které nahradily dřevěné špalíčky omotané nití. Vínu zasvětil plných 47 let svého života.

METHODE CHAMPENOISE

Pro výrobu šampaňského vína mohou být použity pouze odrůdy Chardonnay, Pinot Noir a Pinot Meunier, které musí být vypěstovány na vymezeném území Champagne-Ardenne.

Hrozny těchto odrůd se trhají obvykle v polovině října. Sklizeň začíná na všech vinicích ve stejný den a trvá přibližně týden. Všechny hrozny jsou sbírány ručně, použití strojů je zde na rozdíl od oblasti Cognac zakázáno. Bývá přesně stanoveno množství, které se smí z hektaru sklidit (letos 13 000 kg). Zbytek hroznů se buď nechá ptákům nebo se použije pro výrobu destilátu.

V tomto období se do oblasti sjíždí velké množství sběračů. Jejich hodinová mzda se pohybuje okolo 40 franků, francouzští gipsies jsou však placeni od kilogramu.

Dalším krokem je lisování vinné révy. Najednou se vždy zpracovává 4000 kg hroznů (toto množství se nazývá marc), ze kterého se musí získat nejméně 2666 litrů moštu. Prvním lisováním se získává 2050 litrů nazývaných cuvée, což je mošt nejvyšší kvality.

Hrozny sebrané z různých vinic se lisují zvlášť a také se zvlášť skladují. První kvašení obvykle probíhá od října do března. Velcí výrobci používají nerezové tanky, menší zůstávají věrni tradici a nechávají víno kvasit v dubových sudech.

Velmi důležitou operací při výrobě šampaňského vína je assemblage neboli mísení vína. Probíhá obvykle v březnu a je při ní smícháno několik desítek druhů vín sklizených z různých vinic a během prvního kvašení zvlášť skladovaných.

Po tomto mísení je do výsledného vína přidán liqueur de tirage (tirážní likér), což je směs základního šampaňského, cukru a kvasinek. Poté se víno naplní do láhví s korunkovým uzávěrem, stejným jako na láhvovém pivu. Ukládá se do hlubokých křídovcových sklepů (crayéres), vykopaných Římany za účelem získání materiálu na stavbu kostelů. V jejich chladných hlubinách probíhá druhotné kvašení (10 dnů až tři měsíce). Dalším krokem je remuage – každodenní ruční nebo strojové otáčení láhví, aby se sediment dostal do hrdla.

Po skončení remuage se víno bez odstranění sedimentu nechává dále vyzrávat. Obvyklá doba u špičkových vín je tři roky.

Čím déle šampaňské zraje, tím lépe, neboť sediment obsahuje mrtvé kvasinkové buňky, které se postupně rozkládají a dodávají vínu zvláštní chuť, vůni a buket.

Jedním z posledních kroků je dogorgement, odstraňování sedimentu nahromaděného v hrdle. Láhev je ponořena do lázně mrazivé solanky a po sundání uzávěru je sediment vlivem vnitřního přetlaku vystřelen ven.

Před uzavřením korkovou zátkou s drátěným košíčkem se ještě přidává expediční likér, který obsahuje cukr. Jeho množství určuje typ vína (brut, extra-dry, dry, semi-dry). Před konzumací se doporučuje nechat šampaňské určitý čas odležet.

V současné době je v oblasti Champagne-Ardenne dva tisíce firem zabývajících se výrobou šampaňského vína. V roce 1998 se ve světě prodalo celkem 292 milionů láhví šampaňského, z toho plných 179 milionů ve Francii. Inu „proti chuti žádný dišputát“.

Category: 1999 / 12

Naši otcové zdědili od svých otců všechna stará životní pravidla, která zakládají moudrost generací. Nevíme jak, neumíme říci proč, ale dodržujeme tato pravidla, abychom mohli nerušeně žít… Bojíme se toho, co vidíme kolem sebe, a bojíme se všech neviditelných věcí kolem nás, všech, o nichž jsme slyšeli v mýtech a legendách našich prapředků.“

Aua (Iglulik), Rasmussen 1929

Předlouhé a studené zimy panují každoročně na arktickém pobřeží, sahajícím od Grónska přes nejsevernější Ameriku až po východní Sibiř. Hladina moří i jezer se promění v neproniknutelný, silný, ledový krunýř a celé týdny tu kraluje noc. Temnota, kterou jen na kratičký okamžik přerušuje jemné příšeří kolem poledne.

Ale i v těchto krajinách žijí lidé Inuité, jimž jsme si navykli říkat Eskymáci. Vždyť po devítiměsíční zimě a temnotě přijde nádherné léto plné života, barev a vůní. Slunečné dny jsou příjemně teplé, uprostřed léta dokonce slunce nezapadá vůbec. Pak ovšem převezme vládu opět zima, obloha se zatáhne a zemi pokryje sníh a led.

Není proto divu, že se pro Eskymáky víc jak pro jiné národy kdekoliv na světě stává ústředním tématem potrava. Hlad uprostřed ledových plání je velkým nepřítelem. V takovém prostředí je pochopitelně největším zdrojem obživy lov.

Snad právě proto si zvířat nesmírně váží a dodržují veškerá tabu zděděná po otcích, aby se vrtkavá štěstěna neodvrátila a zvířata se neurazila. Porušení takového tabu, například společným uvařením tuleního a sobího masa, znamená riskovat odvetu nadpřirozených sil v podobě bouří nebo nemocí – či dokonce smrti.

Eskymáci věří, že na počátku světa mezi lidmi a zvířaty neexistoval žádný rozdíl. Člověk se klidně mohl proměnit, kdy chtěl, ve zvíře a naopak. Všichni mluvili stejným jazykem a žili stejným způsobem. V dávných dobách bylo také možné, že jeden starý sobí Inuita se natolik rozzlobil na svoji dceru, protože odmítla nápadníka, kterého jí vybral, až ji vyhnal ze svého obydlí a donutil provdat se za psa. Na vzdáleném ostrově, kam se nešťastná dívka uchýlila, žila se svým podivným manželem a porodila mu smečku štěňat. Jediné, co ji drželo při životě, byla touha po pomstě. Proto poslala své děti – štěňata, aby převrátily dědečkův kajak a utopily ho. Potom odřízla podrážky svých bot, které Eskymáci nazývají kamiky, a položila je na hladinu. Své psí děti rozdělila na polovinu. První posadila na jednu podrážku, která se záhy proměnila v kajak, a poručila jejím plavcům, aby byli zruční. Kajak odplul daleko od ostrova až do země bílých tváří, aby z nich vzešli všichni běloši. I druhé polovině štěňat se podrážka pod tlapičkami proměnila v kajak, ale těm matka poručila, aby vždy pamatovala na vraždu svého dědečka, a se všemi lidmi, které potkají, pak zacházela obdobným způsobem. Tito psi se pak toulali zemí a stali se předky Indiánů, tradičních nepřátel Inuitů.

Category: 1999 / 12

Milovníci dobrého vína i atrakcí s tím souvisejících mají na podzim své znojemské vinobraní. Nejrozšířenější český mok má jednou ročně svůj Pivex. Posluchači folkové a trampské muziky mají Portu. Horolezci jezdí na festival horolezeckých filmů do Teplic.

I všichni cestovatelé – fotící, točící i píšící, jejich fandové a hlavně fandové cestování mají konečně svoji pravidelnou akci GO KAMERA – FESTIVAL CESTOVATELSKÝCH FILMŮ, FOTOGRAFIÍ A PUBLIKACÍ. Akce je součástí doprovodného programu veletrhu cestování GO. V lednu 1999 proběhl za značného diváckého zájmu druhý ročník festivalu. Původní prostory brněnského filmového klubu, kina Art-klubu náročného diváka se ukázaly být příliš těsné, nestačily obrovskému diváckému zájmu a bylo třeba se porozhlédnout po větším objektu, kam by se všichni fandové cestování vměstnali. Příjemným řešením se ukázaly být prostory Kongresového centra areálu BVV. Na výstavě fotografií bylo možno spatřit sto vybraných nejlepších snímků od cestovatelů – fotografů z nejrůznějších koutů planety. Snímky z nedalekých Alp podobně jako fotografie z Afriky, severního pólu, Everestu i dalších extrémních míst. Z vystavovaných fotografií vybral Zdeněk Thoma, legenda cestovatelské fotografie, snímky, které byly oceněny. Ve dvou přilehlých sálech se průběžně promítaly filmy a diapozitivy z cest, spojené vždy s besedou s jejich autory. Maraton promítání symbolicky zahájil Zdeněk Thoma pořadem Údolí dřevěných chrámů. Jeho snímky z nepálských míst jsou absolutní špičkou oboru. V. Poltikovič představil svůj nejnovější film Karmapa – Dvě cesty božství, ve kterém je průvodcem sám dalajlama. Na kole kolem světa jsme se projeli s V. Dostálem a známý akční fotograf Jan Šibík nás zavedl na místa válečných konfliktů a katastrof. Druhý a třetí den byl ve znamení Sněhu, ledu a mrazu. Se svým povídáním se vystřídali M. Jakeš, V. Rudolf, O. Bubák, P. Valušiak a mnozí další. Vrcholem posledního festivalového dne bylo zcela určitě vystoupení M. Zikmunda a projekce filmu Kde je na světě ráj? nejslavnější cestovatelské dvojice Hanzelka – Zikmund.

A jakou podobu bude mít třetí ročník festivalu, tedy GO KAMERA 2000, který se uskuteční 13. 1.-16. 1. 2000 v prostorách Kongresového centra areálu BVV v Brně? Nejpodstatnější novinkou je rozšíření festivalu o novou kategorii – cestovatelskou publikaci. Knihy vybere a ocení osoba nejpovolanější – Dr. M. Stingl. Ze zasílaných filmů na videokazetách postoupí tři do finále a promítacího sálu. Výběr nejlepšího amatérského filmu provede kameraman J. Bálek. Vítěze jednotlivých kategorií samostatně ocení (kromě dalších atraktivních cen) i mediální partner akce – magazín Koktejl. Velkou atrakcí festivalu bude i samostatná výstava legendy cestování – Dr. M. Stingla, na které představí své knihy a fotografie z cest. A hlavní magnety bohatého programu? Blok ZA LOVCI LEBEK – hlavní protagonisté: ing. M. Zikmund s filmem Lovci lebek, Dr. M. Stingl se dvěma filmy – Poslední ráj – Tahiti a jeho sousedé v Polynésii a pořadem Kouzla Karibiku, Dr. V. Plešinger – Pygmejové střední Afriky, T. Petr – Etnické kmeny Etiopie, dále Expedice Papua-Nová Guinea 99 a Expedice Irian Jaya – Zapomenutý svět. Zajímavostí ze zcela jiného světa by měli být V. Rudolf a O. Bubák, kteří se na přelomu prosince 1999 a ledna 2000 pokoušejí o dosažení mety jižního pólu. Stihnou podělit se o nejčerstvější kuriózní zážitky? Netradiční filmy z Antarktidy promítne i slovenská „hvězda“ – P. Valušiak. Šplhat budeme opět na osmitisícové vrcholy s nejznámějšími horolezci podobně jako nahlížet do tajemných mořských hlubin s profesionálními potápěči. Větší prostor bude věnován cestujícím spisovatelům. Herci divadla Husa na provázku přijdou s netradičním představením. Součástí festivalu bude i výstava a prodej suvenýrů z cest, exotických výrobků a cestovatelských potřeb, vybavení, časopisů, map, knih a kuriozit. A PROTO: CESTUJTE, FOŤTE, TOČTE, PIŠTE! A URČITĚ PŘIJEĎTE NA NAŠI SPOLEČNOU CESTOVATELSKOU RADOST.


GO KAMERA je příležitostí pro spolupráci, předávání informací, setkávání tvůrců a cestovatelů s veřejností a popularizaci jejich aktivit. Je i místem neformálních setkání fotografů, filmařů, cestovatelů a jejich příznivců. Filmy, videopořady, fotografie a publikace přihlášené do soutěže mají společného jmenovatele: cestování, poznávání nových částí světa a jejich kultur. Do soutěže jsou přijímány pouze snímky a publikace s touto tématikou. Akce určená nejen profesionálům, ale i nadšencům cestování se zálibou ve fotografování či natáčení.

1) Nesoutěžní projekce filmů a videopořadů zajímavých témat a osobností v cestování spojené s přednáškami a besedami s autory. Na akci vystoupí nejzajímavější protagonisté českého cestování. Objeví se osobnosti jako M. Stingl, M. Zikmund, pokořitelé nejvyšší hory světa – Everestu, podobně jako odvážlivci, kteří stanuli na pólu. Extrémní snímky z horských ledovců stejně jako unikátní záběry ze světa tajemných mořských hlubin. Kromě předem vybraných atraktivních titulů budou promítnuty i tři filmy ze síta materiálů zasílaných širokou veřejností na akci.

2) Soutěž cestovatelské fotografie: 100 vybraných nejzajímavějších snímků bude vystaveno na akci GO KAMERA a později na dalších atraktivních místech. Tři nejlepší fotografie budou oceněny. Výběr provede známý fotograf Zdeněk Thoma.

3) Soutěž cestovatelských publikací. Deset nejzajímavějších knih, publikací bude vystaveno. Tři nejlepší budou oceněny. Výběr provede známý spisovatel M. Stingl. Výstava publikací bude spojena s prodejem knih.

4) Projekce diapozitivů, přednášky a besedy s tvůrci a protagonisty uváděných snímků, spisovateli a dalšími zajímavými osobnostmi.

5) Výstava fotografií, knih, materiálů a artefaktů cestovatelské legendy – Dr. Miloslava Stingla.

PODMÍNKY ÚČASTI: Filmy, videopořady a publikace mohou do festivalu přihlásit oprávněné osoby (výrobci, majitelé, autoři a pod). Do festivalu mohou být přijaty filmy, fotografie a publikace, které nebyly prezentovány v minulých ročnících. Účast na jiných festivalech není překážkou pro účast na festivalu GO KAMERA. K přihlášce filmů a videopořadů by měla být přiložena komentářová (dialogová) listina v českém jazyce, soupiska se jmény autora, kameramana, režiséra a střihače. Organizátoři uvítají rovněž fotografie a propagační materiály. Videokazety, fotografie a publikace musí být doručeny na adresu organizátorů festivalu nejpozději do 31. 12. 1999. Dopravu filmů, fotografií a publikací na festival hradí přihlašovatel. Nevyžádané materiály zůstávají majetkem SDRUŽENÍ GO KAMERA. Vyžádané snímky a publikace se vracejí na náklady přihlašovatele. Náklady spojené s pobytem na festivalu si hradí účastník sám. Přihlášení do soutěže je bezplatné. Účast každého přihlášeného je podmíněna přijetím a dodržováním těchto podmínek. Změny podmínek si pořadatelé festivalu vyhrazují. Kritéria přihlášených videofilmů a fotografií: videopořad musí být dodán na formátu VHS Pal a velikost fotografií musí být nejméně 20 x 30 cm. KONTAKT: Ing. Rudolf Švaříček, tel/afp/editor/fax: 05/42214645, e-mail: svaricek@livingstone.cz
Zde žádejte i informace, propozice, vstupenky.

Category: 1999 / 12

Zdůrazňuje JOSEF RAKONCAJ, muž, který se devětkrát díval na svět z těch nejvyšších míst. Právě tolik osmitisícovek mu podlehlo. Ačkoli mnohokrát bojoval s vichřicí, mrazem, nedostatkem kyslíku i s vlastní slabostí, stále žije a užívá si života. S trochou nadsázky by se dalo napsat, že v zóně smrti, jež je ohraničena právě výškou osmi kilometrů, je jako doma. K nebezpečnému sportu, kterým horolezectví nepochybně je, přidal v posledních letech také létání na ultralehkém letadle. Přesto se zuby nehty brání označení dobrodruh. Stejně nerad má ještě slova náhoda a přátelství.


Josef Rakoncaj

Když se člověk podívá na výčet vašich výstupů, přímo se vnucuje představa, že jste chtěl zlézt všechny osmitisícovky, stejně jako Reinhold Messner. Bylo to tak?

Ne, tak to nebylo. Když jsem v sedmdesátých letech zatoužil po vysokých horách, lezlo se tam velmi omezeně. Dříve jsem také toužil udělat hlavně prvovýstupy a to mě provázelo celou mojí lezeckou kariérou. Například himálajské průstupy severní stěnou Kalanky nebo Nanda Devi, jižní stěnou Lhoce Shar či severní stěnou Shisha Pangmy, kterých jsem byl spolutvůrcem, jsou toho důkazem. A pak, vlády států, na jejichž území Himálaj leží, cestovnímu ruchu moc nepřály. Bylo celosvětovým trendem protlačit u těchto vlád možnosti vstupů do nejatraktivnějších zón. První československá expedice odjela do Himálaje až v roce 1969 a to bylo dost pozdě.

Messner byl asi první, kdo přišel s myšlenkou zlézt všechny osmitisícovky. Měl na to nejen lezecky, ale byl schopen překonávat i administrativní potíže.

Vy jste o tom tedy nikdy ani nesnil?

Dnes si myslím, že kdybych býval začal s velehorami dřív, možná… Vylézt všechny osmitisícovky jsem chtěl v roce 1986, tenkrát se začala rýsovat italsko-francouzská skupina L’espria Sequipe, jejíž lídr Benoit Chamoux měl právě tento cíl. Já jsem byl jejím členem, ale skupina skončila v roce 1990.

Vy jste se zúčastnil všech jejích výstupů. Jaké jiné cíle vás potom lákaly?

Byl jsem ve skupině Hallo World, která se snažila vylézt na nejvyšší vrcholy jednotlivých kontinentů. Byl jsem s nimi na Aconcagua, Mt. Mc Kinley a na Kilimandžáru. Na El’brusu jsem byl už v roce 1973. Projekt skončil, protože vedoucí skupiny se zabil na Mont Blancu, podotýkám, že na normální cestě.

Změnila smrt kamarádů něco na vašem vztahu k horám? Jste opatrnější?

Změnila, určitě změnila… Získané zkušenosti však člověka svazují. Vždycky jsem byl přesvědčen, že když do toho strčím nos, musím mít ke každé hoře vlastní přístup. Důležité je spíše se podcenit, než být hrdina, být trpělivý, a potom čas na výstup sám přijde. Proto jsem nikdy nechtěl být tlačen sponzory, i když jsem byl tři roky zaměstnán jako horolezec.

Horolezectví a smrt k sobě bohužel patří. Víte o smrti víc než ti, kteří nikdy neunikli o vlásek lavině?

Když jde člověk do vysokých hor, musí s tím počítat. I když asi nikdo nevěří, že by tam zůstal zrovna on. Ale i to se dá taktikou omezit na minimum.

Mnohokrát jste se dal slyšet, že sázíte na jistotu. Je pro vás náhoda nepříjemným faktorem?

Náhoda je pro mě většinou nehoda. Když vás potká náhoda, jde vlastně o vaši nepřipravenost. Náhoda je věc, která vás může překvapit, ale vy ji můžete vyloučit přípravou, znalostí terénu, znalostí počasí a znalostí lidí. Samozřejmě se může stát, že spadne kus stěny, lavina nebo serak, ledovec se proboří. Ale musíte předpokládat, že v horách to takhle je. Jsou stále v geologickém vývoji a jsou zde většinou skály a ledovce. Tím pádem, když spadne lavina, není to náhoda, ale skutečnost. Na tu se musíte připravit.

V lezení i v životě je to stejné. Když vám někdo nabídne kšeft, není to náhoda, ale souhrn určitých okolností, které jste vytvořil.

Umění přežít v extrémních výškách jistě souvisí se schopností umět se včas vrátit. Vy jste to dokázal, vrátil jste se dvakrát zpod vrcholu Everestu. Jaké to je otočit se pár metrů od vrcholu?

V tu chvíli vůbec žádné. Někdy je souhrn špatných okolností takový, že opravdu nelze jít dál. Ale vždycky si říkám: „Když tam ale teď nedojdeš, budeš se sem muset vrátit, radši to vylez hned…“ Ale to je momentální uvažování, a horolezectví je celoživotní stav.

Samozřejmě je to také o únavě. Když jsem šel na první osmitisícovku, opravdu jsem ji chtěl vylézt. A sestup jsem si zabezpečil tím, že jsem ho vlastně nezabezpečil – schválně jsem si nevzal čelovku, abych nemohl za tmy sestupovat, protože terén tam byl strmý a rok předtím se tam zabil jeden Japonec. Předem jsem si určil taktiku, že když nestihneme sestoupit, zabivakujeme. Přečkal jsem tedy noc pod vrcholem, ve výšce 8550 m n. m. Ovšem když jsem později studoval bivaky, které byly provedeny nad osmi a půl tisíci metry, zjistil jsem, že téměř všechny byly osudové. Nejspíš jsem byl ohrožený více, než kdybych sestoupil.

Tenkrát na Everestu jsme byli v 8650 metrech v půl čtvrté, do setmění scházely tři a půl hodiny. Na vrchol bychom se dostali, ale při zpáteční cestě bychom museli zabivakovat, a to jsem nechtěl. A neudělal jsem to již nikdy.

Není vám líto, že „všechny osmitisícovky“ vám unikly vlastně o fous? Přemýšlel jste o tom, že byste to dokončil?

Ne. Já si vždycky víc cenil prvovýstupů. A to se mi podařilo čtyřikrát v Himálaji, z toho na dvě osmitisícovky. To je základ lezení, nová cesta. Vymyslet něco nového, a pak to zrealizovat. Také jsem se snažil vylézt na osmitisícovky velmi rychle. Třeba na Broad Peak za tři dny nahoru a dolů. Totéž na K2. To byly supervýkony. To alespoň u nás nikdo jen tak nezopakuje. Jednou jsem měl na to vylézt na Manaslu a slézt za 24 hodin, ale byl jsem nucen zůstat ve výšce 6800 m n. m. 10 hodin. Ale sestup z 8165 m n. m. mi pak trval jenom 9 hodin a to se jednalo o 4000 metrů převýšení!

Dá se vůbec za tři dny stihnout nějaký zážitek?

Dá. Tím, že budete točit film a fotografovat. Můžete to pak zpětně vychutnat. Těžko můžete plně zachycovat, když lezete na doraz.

Kdysi jsem měl takové dilema – v jednom roce jsem poprvé vylezl na K2 a také udělal v Sedmihorkách prvovýstup údolní stěnou na Kapelníka. Posuzoval jsem, který zážitek je pro mě lepší. Nakonec jsem zjistil, že K2 je přeci jenom na vyšší úrovni. Až zpětnou vazbou mi došlo, že je to i společenská záležitost.

Jaká událost v normálním životě je srovnatelná s pocitem, když člověk vyleze těžkou cestou na vysokou horu?

Myslím, že žádná. Žádný pocit to nenahradí – jste fyzicky na dně, takzvaně „vorvanej“, v malé skupince lidí nebo úplně sám, a máte ohromný pocit odstrčení od ostatního světa. To nikde jinde není. A první vstup nad hranici osmi tisíc metrů je zážitek jako hrom.

V horách jste často sám. Jste rád sám?

Jsem rád sám. Nemusím se přizpůsobovat rychlosti druhých. Vadí mi, když jde někdo pomaleji než já nebo dělá kratší stopu než já. Když jdu sám, prošlapávám si sníh, jak mi to vyhovuje. Je to pěkné, ale má to určité hranice. I v tom, že večer či za dva, tři dny se setkám s ostatními.

Takže do hor neutíkáte před lidmi?

To v žádném případě. Nikdy jsem takovou potřebu neměl, ale je hezké být sám. Řešit absolutně sám krajní situace, které v tu chvíli ale vnímám jako normální.

Jakým způsobem si vybíráte lidi, s nimiž jste ochoten jet na expedici?

Špatně. Většinou jsem totiž byl přizván do určitého kolektivu. Takový kolektiv pak od vás očekává určité vlastnosti, které jsem třeba měl, a už nemám. Ale vstupu do nových kolektivů jsem se nestranil, vždycky bylo hlavním cílem vylézt si na osmitisícovku a pomoci v tom druhým. Byla to věc nabídky a poptávky. V expedici na Nanga Parbat jsem dělal vedoucího a tehdy jsem si vybral lidi, kteří mi vyhovovali.

Podle jakých kritérií?

Museli být schopní vylézt až nahoru. A většinou to byli lidé, kteří už se mnou někde byli. Nemusel to být zrovna Himálaj, ale ti lidé už měli zkušenosti se mnou a já s nimi.

Vždy jsem byla přesvědčená, že horolezec musí být velmi silná individualita. Jak se to snáší s oním pověstným „kamarádstvím na laně“?

Necítím se být žádnou individualitou, pokud jsem, nepřipouštím si to. Žena o mně říká, že jsem sobec – člověk samozřejmě musí být trochu sobec, když si protlačuje věci, které jsou rodině trochu na obtíž. Co se týče kamarádství, mám pár kamarádů už několik desetiletí. V padesáti letech už těžko navazuji nová přátelství, jsem trochu zabrzděný vůči okolí.

Vytvoří se mezi lidmi, kteří spolu vylezou na osmitisícovku, nějaké zvláštní pouto?

Je to silné pouto. S každým, s kým jsem vylezl na osmitisícovku. S jedním klukem jsem byl asi na čtyřech, ale nyní se nestýkáme, možná i proto, aby se něco nepokazilo.

Považujete se za dobrodruha?

V žádném případě ne. Nevím, jaký je rozdíl mezi kamarádem a přítelem. Stejně tak nevím, co je to dobrodruh. Za dobrodruha snad považuji člověka, který byl v minulém století schopen obeplout jižní točnu. To byli dobrodruzi, protože vůbec nevěděli, do čeho jdou. Ale s dnešní výzbrojí, znalostmi o zeměkouli, nehledě na existenci GPS… Dobrodružství začíná tam, kde končí známé věci. Do tohoto věku už to slovo nepatří. Snad jen v souvislosti s dobýváním vesmíru. Ale na zeměkouli je už velice, velice málo neznámých míst. Už asi neexistují.

Která země by vás lákala jako cestovatele?

Chtěl bych chvíli žít v Kanadě nebo v Norsku, kde je sice civilizace, ale stále trochu free. A kdysi jsem si říkal, že perfektní země by byla Patagonie. Kdysi nás tam chtěl prý vystěhovat Hitler. Když jsem tam byl, říkal jsem si, že by pro český národ udělal jedině dobře, protože jednotliví osadníci zde mají ohromné pozemky, souseda neznají, a tudíž mu nemůžou nic závidět. Příroda, rozloha, ideální zeměpisná šířka. Drsný život a krásná obloha.

Byl jste mnohokrát ve světě a zároveň jste slavný v Česku. Vypozoroval jste, že by Češi měli nějakou typickou vlastnost?

To jsem naznačil v předešlé odpovědi. V každém národě jsou takoví lidé, ale u nás to bylo vysoce koncentrované.

Dobré rysy mohou vzniknout, pokud něco umíte. Národ může být hrdý, když dokáže udělat dobré věci, srovnatelné či převyšující to, co je venku. Když Čech zaběhne na mistrovství světa první místo, je to světové. Bez diskuse dobré. Nebo když vyrobí první kontaktní čočku, je to bomba. Kdyby takových věcí bylo víc, bylo by to perfektní.

Dnes do Himálaje – dá se říci – proudí davy lidí. Láká vás ještě?

Momentálně ne. Protože spousta lidí si tam jezdí dělat image, jde o komerční záležitost. Je mi to líto, ale je to tak. Na Everest se dnes pořádají zájezdy. Je to móda, která přejde. Dost lidí se tam zabije, stačí, aby fouklo, a hned je třicet mrtvých. Patří to k řemeslu, to je byznys, který má svá pravidla jako každý jiný. Třeba v Americe existuje toto: lidé se přihlásí na Everest a dotyčná treková agentura má v nabídce, že procentuální výstup na Everest je zajištěn. Pak dotyčný na vrchol nevyleze, a po návratu žaluje agenturu, že nesplnila podmínky. Je to šílené, ale je to tak.

Neuvažoval jste o tom stát se vůdcem komerční expedice?

Chtěl jsem to udělat, ale přeci jenom bych asi nestrávil stýkat se tam s těmi lidmi.

Proč? Jsou špatní jenom proto, že si chtějí zaplatit někoho, kdo by jim pomohl dostat se nahoru?

Myslím, že jsou špatní v přístupu k věci, a ten přístup do hor nepatří. Obdivuji jejich drzost, nesoudnost a blbost. Zajímal jsem se o to, proč jdou na Everest a ne někam jinam. Oni si totiž vytvářejí image. Když totiž řeknete, že jedete na Everest, ostatní lidé zpozorní. Stačí říci jen tohle. Když tam navíc budete mít přístup k satelitním přenosům nebo budete dopisovatel či budete dávat zprávy do médií, vaše image závratně poroste. Pochopím třeba člověka, který dříve lezl, teď už moc ne, ale chce si to vylézt, a tak si vezme vůdce. Ovšem novináři, který tam jede, aby napsal, jaké je tam smetiště, jak se lidé hádají, jaký je vztah mezi Šerpy a bílými, a který navíc tuší nějakou katastrofu, tak tomu jde jen o kšeft. To je trhák – jakmile tam někdo umře, je to svým způsobem fantastický byznys. Připadá mi to velmi podobné, jako když za rudé Číny chtěli Číňané zdolat Everest s Rudou knihou Mao Ce-tunga. Dnešní klienti jsou také cvičeni ke stoprocentní důvěře ve svého vůdce. Oba druhy mají něco společného – to, že nepoužívají mozek.

Jsou rozdíly mezi ženami a muži v horolezectví? Patří ženy do vysokých hor?

Já jsem nikdy s ženami nelezl a lézt nebudu. Vždycky jsem si o tom myslel své – žena, která má ruksak na zádech a je zpocená, není žena. Žena má být okrasa muže, a to v horách nelze a je to zbytečné. Ženy, které lezly osmitisícovky, byly vždy svým způsobem imitace muže. Buď absolutně důvěřovaly muži, který s nimi šel, nebo se jen chtěly muži vyrovnat. Ještě nikdy ženské družstvo nevylezlo na osmitisícovku jako první.

Vy si neumíte představit, že stejně jako to táhne do vysokých hor vás, může to tam táhnout i ženy?

Jasně. Ať tam lezou, ale ne se mnou. Já v tom nevidím žádnou ženskost.

Horolezectví je tedy sportem mužů. Jak vypadá opravdový muž podle Josefa Rakoncaje?

Měl by být schopen vydat ze sebe fyzicky úplně všechno a ještě u toho přemýšlet. Neměl by být uzavřený, měl by mít smysl pro humor. Měl by umět odejít z civilizace a zase se do ní vrátit.

Lákají vás adrenalinové sporty? Bungee jumping, kaňoning…

Mám v sobě zafixováno, že nesmím spadnout. Postavit se někde na římsu a skočit – to bych v životě neudělal. Lezu vždy s vědomím, že každý pád, i kontrolovaný, může způsobit úraz. Každý malý úraz se pak sčítá. Adrenalinové sporty – já myslím, že když desetkrát skočím po hlavě, je to věc tréninku. Není to adrenalin, je to rutina. Vím, že když jsem na jaře vyrážel lézt na pískovec, adrenalinu v tom bylo mnohem víc, než když jsem na podzim lezl už stou cestu. Ovšem nejde jen o adrenalin, ale o návyk související s fyzickou námahou. Super je třeba skákání s padákem s výdrží z útesů.

Létání, vysoké hory – to vše evokuje slova jako prostor, svoboda. Jste svobodný člověk?

Každá svoboda je limitovaná. Nemůžete si dělat, co chcete. Nikdo není svobodný. Vždy jste vázán na někoho, na civilizaci. Alespoň malá svoboda je to, že jeden den jdete někam, kde jste sám, a děláte si, co chcete.

Jste spokojen se vztahem člověk – příroda?

Země zanikne. Zničíme si ji.

Co se s tím dá dělat?

Nedá se proti tomu dělat vůbec nic. Tady vládne byznys, a ne soulad s přírodou. Z hlediska odpadů jsme v zánikové situaci a ekologie je záležitost dílčích věcí. Například auta. Třetinu průmyslu tvoří výroba automobilů. To je absolutní zahlušení. Každý v tom autě jezdí sám.

Máte auto?

Jezdím v něm sám. Já nejsem lepší než zbytek. Jsem normální člověk. A stáhnout se z tohoto postu bude velmi těžké a možná nás nezachrání nic.

Věříte v boha? Před pěti lety jste řekl Koktejlu, že možná…

Myslím, že jo. V tom smyslu, že nějaká nadřazenost existuje.

Byl jste mnohokrát v Nepálu, Tibetu. Oslovil vás nějak buddhismus?

Ne. Je to pro Evropana nestravitelné. Patří to lidem, kteří na daném území žijí a mají za sebou nějaký vývoj. Buddhismus a hinduismus beru jako velmi příhodná náboženství, která nebudí celkem žádnou nenávist.

Ale buddhismus a hinduismus jsou také jejich stavby a vůbec lidé. Někteří už jsou zasažení civilizací, třeba klášter na začátku ledovce Khumbu je velmi navštěvovaný a připadá mi, že mniši jsou zde jen atrakcí. Ale i tak je to stále nádherné, fantastické.

Kdybyste byl buddhistou a přemýšlel o reinkarnaci, čím byste chtěl být?

Asi zase sám sebou. Nikdy bych ale nechtěl zažít znovu to, co už jsem zažil, protože už je to vyřešená záležitost. Ale jsou z toho krásné vzpomínky.

Proto jste psal knížky?

Psát, to je dlouhotrvající řehole, která se nedělá kvůli penězům, ale kvůli tomu, aby ta knížka prostě byla. Je to jako vzpomínka. Myslím, že každý chce napsat nějakou vzpomínku. Tak, aby po něm něco zůstalo.

Jaký máte vztah k Šerpům?

Od sedmdesátých let jsem pozoroval, jak se z údolí ledovce Khumbu stahují do Káthmándú a jak se z nich stávají nížinní lidé. Teď chodí do údolí jen za účelem byznysu.

Horolezci tedy zničili a ničí jeden národ?

Ničí. Ale co to je, ničí? Procházíte vesničkou a vidíte kolem políčka, na kterých vyrostou jentaktak nějaké brambory. Nad nimi je ohnutá stará žena, pak se vrací do svého přístřešku, kde nemá vůbec nic. A kolem jde Šerpa oblečený v džínách, který několik měsíců v roce žije s americkou komunitou a je prakticky na jejich úrovni. A co je lepší? Šerpská žena živořící na pokraji bídy, nebo ten Šerpa, který je proti ní „vysmátej“? Každý člověk chce jít dopředu, nikoli dozadu. Nevím, co je lepší. Lidi, kteří mají jedno kamenité políčko, by takhle mohli žít miliony let. Ale ti, co budou žít jako my, skončí tak, jak jsem říkal.

Litujete něčeho v životě, máte nějaké nesplněné sny?

Dalo by se říci, že ničeho nelituji. Většinu snů jsem si splnil. Jeden můj známý, stejně starý jako já, mi říkal: „Vždyť nám bude skoro padesát roků a ten život tak utekl!“ A já na to: „Co blbneš, já jsem se svým životem plně spokojený. Co jsem chtěl, toho jsem dosáhl. Co jsem nechtěl, to jsem nedělal, a co se mi nepovedlo, to je moje záležitost, a vidím v tom i nějaká pozitiva.“

Jste podnikatel. Mnoho lidí tvrdí, že podnikání je také svým způsobem dobrodružství, riziko. Cítíte to také tak?

Nevím, asi ano. Ale já moc neriskuji.

Proč? Vždyť jde jenom o peníze, a v horách jde o život.

Riskovat by se mělo, jenom když o něco jde. Tady jde jenom o peníze a navíc je mnohem snazší rizikům předejít.


JOSEF RAKONCAJ
se narodil 6. dubna 1951. Má manželku Janu, syna Lukáše a dceru Lucii. Žije v Turnově a je majitelem firmy, která šije sportovní vybavení – Sir Joseph.

Je naším nejúspěšnějším výškovým horolezcem. V roce 1983 vylezl na K2 (8611 m n. m.), jež je považována za nejtěžší osmitisícovku vůbec. V roce 1984 následovala Lhoce Shar (8383 m n. m.), v roce 1986 znovu K2 a Broad Peak (8047 m n. m.), v roce 1988 Annapurna (8078 m n. m.), 1989 Manaslu (8156 m n. m.), 1990 Shisha Pangma (8013 m n. m.) a Čho Oju (8153 m n. m.) a v roce 1992 Nanga Parbat (8125 m n. m.). Kromě horolezectví se nyní věnuje létání na ultralehkém letadle, které si postavili spolu se synem. Je autorem čtyř knih: K2 (1986), Tulákem ve větru Himálaje (1989), Na hrotech zeměkoule (1993) a Polibek nebo zatracení (1995), a videofilmu Terra incognita – Mt. Asgard.

Category: 1999 / 12

Vůbec prvním mimoevropským státem, který jsem kdy měl možnost navštívit, byla Čína. A okouzlení touto nádhernou zemí a její fantastickou tisíciletou kulturou mě už nikdy neopustilo.

Na první pohled Čína a také Japonsko a Korea do vyprávění o milostném životě cizích národů a kultur jakoby nepatří. I já jsem měl při své první návštěvě v Říši středu, jak Číňané své vlasti kdysi říkali, pocit, že příslušníci tohoto národa jsou mimořádně ostýchaví a stydliví. Ani jednou jsem během svých četných cest do Číny, Japonska a Koreje nespatřil milence, kteří by se na veřejnosti líbali. A nespatřil jsem je dokonce ani v těch oblastech Dálného východu, ve kterých jsem jinak pociťoval větší vliv Západu.

CUDNOST A VYTŘÍBENOST

Skvělá čínská kultura (a stejně tak kultura Japonska i Koreje, na které nesmíme zapomínat) svou vytříbenou jemnost dokazovala i ve věcech erotiky, v mileneckých vztazích. Protože jsem samozřejmě nenahlížel do ložnic Číňanů či Japonců, objevil jsem první svědectví o sexu národů a kultur Dálného východu v jejich podivuhodném výtvarném umění.

Například v Japonsku si v novějších dobách získaly velikou proslulost o sexu značně otevřeně hovořící tisky, jimž se tu říká šunga. V zemi vycházejícího slunce zcela běžně – až do konce 19. století – dostávaly zasnoubené dívky do své výbavy i erotické svitky, na nichž byly přesně a velice detailně vyobrazeny všechny formy pohlavního styku, které má nastávající nevěsta po sňatku se svým chotěm praktikovat. Mě z těchto erotických výtvarných děl dálněvýchodních zemí nejvíce zaujaly obrazy na hedvábí. A o „hedvábném sexuálním životě“ Číňanů a jejich sousedů na východě Asie bude řeč v tomto díle našeho seriálu.

O tom, že radosti milování nebyly Číňanům cizí, nesvědčí jen jejich obrazy, ale i klasická literatura. Každému, kdo se o toto téma zajímá, doporučuji, aby si přečetl překrásný soubor orientálních milostných textů shromážděných vynikající českou znalkyní Číny Zdenou Novotnou-Heřmanovou.

HEDVÁBNÁ EROTIKA

Spatřil jsem ji v podivuhodném souboru, který shromáždil čínský znalec výtvarného umění sběratel Wang Fang ju. Na hedvábných akvarelech, jejichž reprodukce doprovází i tento článek, nepůsobí už lidé Dálného východu vůbec stydlivě. Na dílech Wang Fang juovy sbírky nalézáme zpodobněné souložící páry. Muže a ženy, jimž pohlavní styk viditelně činí vrcholné potěšení. Vidíme na nich také, že lidé Dálného východu, stejně jako Indové, praktikovali při milostném styku různé polohy. Z principů taoistického učení vyplývá, že pro Číňany byly vhodnější takové polohy, při nichž jsou k sobě muži a ženy obráceni tváří, a to ať už se milují vestoje, vsedě, vleže, či když se jenom líbají. Líbání bylo totiž pro tyto národy milostným kontaktem, který se v jejich představách skutečnému pohlavnímu aktu značně blížil.

FALICKÉ KULTY VE STARÉ ČÍNĚ

Jestliže v Indii se o zdůraznění významu sexu v životě přičinila tantra, v Číně se o to zasloužil taoismus. Narozdíl od buddhismu, který přišel do zemí Dálného východu odjinud, taoismus se zrodil zde, v Číně. Je dítětem této velkolepé civilizace.

Sex zřejmě hrál velice důležitou roli už v životě nejdávnějších Číňanů, o nichž víme. Ruský badatel Vasiljev například zjistil, že před 4000-5000 roky dominovalo v životě zdejších lidí velice aktivní uctívání mužského pohlavního údu, čili falu. V sexuálním životě měli v oněch dávných časech muži i ženy rovnoprávné postavení.

Později se však kyvadlo vývoje přiklonilo na stranu mužů. Zejména těch vznešených. Ti mohli mít ne už jen jednu partnerku, ale dvě i více. Císaři dynastie Čou směli mít a měli prý dokonce desítky sexuálních partnerek, jejichž postavení bylo různě odstupňováno. Císař mohl mít jednu „první“ manželku, tři „druhé“, devět manželek „třetí třídy“ a osmdesát jedna souložnic. Úhrnem prý mohl panovník legálně spát s devadesáti čtyřmi ženami.

Ženy však měly i v normálních manželstvích zpravidla méně rovnoprávné postavení. Sňatky většinou sjednávali rodiče, a to mnohdy prostřednictvím dohazovaček. Chudé dívky bývaly někdy odevzdávány do rodin svých budoucích manželů, kteří však v té době byli ještě dětmi. Budoucí manželka tak svému příštímu choti byla dlouhý čas chůvou.

A služebný vztah čekal čínské ženy často i poté, co vstoupily do manželského svazku. Číňanky přitom můžeme, stejně jako Japonky či Korejky – a tady bych rád vyslovil i vlastní názor – považovat za hezké, mnohdy až půvabné. Vynikající čeští orientalisté manželé Hrdličkovi popisují například čínské ženy z doby dynastie Sung takto: „Ideálem ženské krásy byla křehká postava připomínající vrbový proutek, vlasy bohaté jako černé mračno, oči kulaté jako meruňky a zářící jako tišina vod podzimního jezera. Pleť hladká jako broskev, obočí klenuté jako srpek měsíce. Ústa připomínala rozpuklou třešeň, zuby semena granátového jablka a prsty bambusové výhonky. Dokonalý půvab se přirovnával k vonnému květu, k jadeitu nebo drahokamu. Grácii ženského zjevu vyjadřovaly větve vrb, kolébající se ve větru, a chůze se podobala klouzavému letu vlaštovky. Když ženu potkala nepřízeň osudu a proudy slz potřísnily její nalíčenou tvář, byla jako měsíc, který zastínil temný mrak, jak květ pošlapaný v prachu silnice.“

Číňané milují děti. V dřívějších časech byl však zejména pro chudé rolníky nadbytek dětí velikou přítěží. A tak se někdy stávalo, že novorozeňátka, zvláště jednalo-li se o děvčátka, byla ihned po příchodu na svět utopena ve vodě. Tomuto smutnému obyčeji se v Číně říkalo „ledová koupel“.

MUŽSKÝ A ŽENSKÝ PRINCIP

Vztah mužů a žen se v Říši středu formoval několik tisíc let. Do erotických vztahů však přinesl zásadní posun příchod nového učení – taoismu. Právě taoismus byl hlavním hlasatelem a zdůvodňovatelem významu pohlavního života.

Otcem taoismu je čínský mudrc Lao-c‘, který formuloval jeho principy před zhruba dvěma a půl tisíci roky ve svém základním díle „Kniha o tao a ctnosti“. Samotný výraz tao, od něhož je odvozen název taoismus, znamená v čínštině „cesta“.

Podle taoistů existují dva principy: mužský – jang a ženský – jin. Aby byl „svět v pořádku“, musí mezi mužským a ženským principem proudit neustále energie (čchi). Tento nikdy nepřerušený proud čchi zajišťuje „světovou harmonii“. Český propagátor orientálních systémů inženýr Vacek charakterizuje základní taoistický požadavek takto: „Při výměně energií mezi mužem a ženou je důležitý tělesný kontakt pohlaví, úst i očí.“

Taoisté silně vyzdvihují moc a účinek spojení muže a ženy. Přirovnávají je k vytvoření elektrického dynama ze dvou oddělených magnetů – muže a ženy. Muže a ženu lze také přirovnat ke kladnému a zápornému pólu zdroje elektrické energie. Když se spojí, uzavře se tím okruh, kterým energie probíhá. Tuto energii lze skutečně pociťovat, pokud jí věnujeme pozornost a dáváme-li jí průchod.

Chladný ženský princip (jin) spojují taoisté se zemí. Mužský – horký (jang) pak s vesmírem. Aby zajistili harmonii, o niž taoisté usilují, mají výměnu energie co nejaktivněji podporovat, kromě jiného právě tím, že budou muži se ženami co nejčastěji souložit. Každým orgasmem, který muži u své partnerky vyvolají, každým jejím výronem vaginálního sekretu, slin či výronem mléka z jejích bradavek pak udržují svět v pořádku, v chodu.


Muž se má podle taoistických zásad věnovat
pohlavnímu styku až do velmi pokročilého věku.
Jeho partnerky mohou být výrazně mladší.

Jestliže však taoisté doporučují, aby muž vyvolal u svých, pokud možno několika, partnerek co možná největší počet orgasmů, on sám má se svým semenem co nejméně „plýtvat“. Zbytečnou ejakulací milenec oslabuje mužský princip jang. Souložit však muž má (bez toho, že by dosáhl vyvrcholení) co nejčastěji.

Jakýmsi klasikem taoistických názorů na sex je proslulý čínský mudrc Ke Chung. Číňané ho často nazývají také titulem „mistr jednoduchosti“. Ke Chung na počátku prvního tisíciletí našeho letopočtu vysloveně varoval, že pokud muž souloží za noc pouze s jednou či dvěma partnerkami, může si přivodit předčasnou smrt. Za ideální a nejzdravější Ke Chung považoval, jestliže měl jeden muž během noci pohlavní styk postupně s deseti různými partnerkami.

Čísla hrála v erotickém životě starověkého Dálného východu – podobně jako v Indii – významnou roli. Jestliže Indové stanovovali vhodný počet souloží, staří Číňané doporučovali zejména vhodný počet správných forem vniknutí pyje do pochvy. Pro tehdejší čínské taoisty tolik vyžadovanou výměnu energie mezi silami jin a jang zajišťovaly jen správné pohyby a správný rytmus při pronikání údu.

UČEBNICE LÁSKY

Poté co Lao-c‘ zformuloval zásady taoismu a jeho žáci začali přikládat pohlavnímu styku čím dál tím větší význam, začaly vznikat i četné staročínské učebnice sexu, z nichž některé byly zveřejňovány i v Japonsku.

Tyto milostné příručky popisují zmíněné vhodné formy milostného pohybu a způsobu průniků údu do pochvy a také vhodné polohy pohlavního styku. Mnohé mají velice půvabné názvy. Například takzvaná Příručka tajuplné ženy (vznikla asi před dvěma tisíci lety) uvádí těchto pozic devět. Doporučuje například polohu „jeřábů se spojenými krky“. Postupem času taoisté rozlišovali na třicet různých poloh pohlavního styku. I řada dalších poloh má v dálněvýchodní erotické literatuře velice líbezné označení. Například „spojení ledňáčků“, „let motýlů“, „pár tančících fénixů“, „bambus na oltáři“, „stočený drak“ a „skok bílého tygra“. Některé měly trochu komická označení – například poloha nazývaná „kočka a myš ve stejné díře“.

Pro soulož používali Číňané výraz a znaky „vítr“ a „voda“ nebo častěji „mrak“ a „déšť“. K tomuto označení se pojí orientální báje, která vypráví o jistém princi, jenž kdysi usnul na kopci u Sečuanu. Ze spánku ho probudila víla. Pomilovala se s ním. A když pak odcházela, řekla mu: „Já jsem ta, která ráno přináší první mrak a večer odchází s prvním deštěm…“

Pro sexuální vztahy milenců a manželů vždycky platil nejdůležitější taoistický požadavek – muži sice mají souložit s co největším počtem žen, ale tak, aby u nich docházelo k vyvrcholení pokud možno zřídka.

Autor jedné z nejznámějších staročínských učebnic sexu, lékař Tchung Jüan, mužům přitom výslovně ukládá, aby „nebyli líní“ a aby způsoby milostného pohybu co nejčastěji obměňovali. Zároveň jim – poslušen magie čísel – přesně ukládá, kolikrát mají muži který druh vstupu do ženské pochvy uskutečnit. Každý druh, každý rytmus průniků má být proveden přesně devětkrát. A ideální je, když muž do ženy vstoupí devětkrát na devět odlišných způsobů – tedy úhrnem jednaosmdesátkrát.

JADEITOVÁ BRÁNA A JADEITOVÝ STVOL

Tchung Jüan – tak jako většina tehdejších čínských učenců – půvabně označuje pochvu za „jadeitovou, nefritovou bránu“ a mužský úd za „jadeitový stvol“. (Mimochodem – mléko ze ženských bradavek nazývali taoisté stejně poeticky – „bílý sníh“. A ženským slinám „jadeitový pramen“.) Souložit měli lidé co možná nejdéle. Zajímavé je, že taoisté dříve považovali za sexuálně výkonnější muže tlusté. Tlustí měli ve dvaceti letech ejakulovat dvakrát denně, hubení však jen jednou. V sedmdesáti letech měli muži souložit už jen jednou za měsíc. Je zajímavé, že taoisté mužům také radili, aby neobcovali v zimních měsících, poněvadž prý v tomto studeném období roku hrozí mnohem větší ztráta jangu než v jarních a letních měsících.

O erotickém životě v Číně informoval Evropany poprvé už před několika stoletími veliký cestovatel Marco Polo. Popisuje, kterak v tehdejší Mongoly ovládané metropoli, na jejímž místě později vyrostl Peking, žilo celých 20 000 prostitutek. To bylo mnohem více lidí, než kolik obyvatel měla v té době většina evropských měst. Benátský cestovatel vypráví, jak byly prodejné ženy „velice zkušené v umění laskání“. A vzpomíná také, že na každých sto a tisíc místních prostitutek dohlížel specializovaný státní úředník, jehož povinností bylo mezi nimi opatřovat pro vzácné hosty císařského dvora zvlášť půvabné a výkonné partnerky na noc. Prostituci a veřejné domy v Číně připomínají i novější cestovatelé. Upoutaly je zejména takzvané „plovoucí bordely“ (omlouvám se za tento výraz – Číňané jim někdy říkali „květinové lodě“). Květinové lodě se plavily po Perlové řece a jiných vodních tocích jižní Číny. Na jejich palubách mladé prodejné dívky poskytovaly svým návštěvníkům tolik sexu, kolik si jen hosté byli schopni zaplatit, provozovaly ale také hudbu, zpěv a tanec.

Také dívky z „květinových plovoucích nevěstinců“ patří do historie milostného života ve východní Asii. Zatím jsme hovořili převážně o Číně, bylo by ale nespravedlivé tvrdit, že intenzivní erotický život byl v této části světa jen čínskou výsadou. Stejně usilovně se mu oddávali i obyvatelé Japonska. Ti také přeložili mnoho čínských učebnic milování, které v prvním tisíciletí taoističtí učenci psali, do japonského jazyka. Některé pozoruhodné dálněvýchodní „školy sexu“ známe vlastně jen díky japonským překladům.

TAKÉ JAPONSKO A KOREA

V souvislosti s Japonskem nesmí být opomenuty proslulé japonské gejši, které jsou bohužel v představách mnohých obyvatel Evropy či Ameriky hlavními a jedinými aktérkami sexuálního života na Dálném východě. Gejši – tento skvost japonské kultury – byly mnohem více. Musely být svým mužským hostitelům inteligentními a zajímavými společnicemi, ale v žádném případě společnicemi sexuálními.

Čínu, Koreu i Japonsko jsem navštívil mnohokrát. Díky těmto cestám se postupně změnil můj pohled na cudné, na veřejnosti tak zdrženlivě vystupující obyvatele Dálného východu. Objevil jsem u nich zejména hluboký, řekl bych „poetický“ pohled na vztah muže a ženy. A poznal jsem také, jak intenzivní obdiv pociťují zdejší obyvatelé ke kráse lidského těla. Nikdy například nezapomenu na svůj pobyt v snad nejpamátnějším korejském městě Kjongdžu, kde jsem se zúčastnil jakéhosi festivalu korejské národní kultury. Nemohl jsem se tehdy vynadívat na korejské dívky, které zpravidla obdivujeme pro jejich pracovitost a výkonnost, tentokrát ve zcela jiné roli. Při tancích, jimiž jako by samy vzdávaly hold svému půvabu. Stejný pocit jsem měl, když jsem se při jiné cestě náhodou v Soulu připletl k natáčení velkolepého kostýmního filmu z korejské historie, který byl celý realizován v areálu Korejského královského paláce. Ženy i mladí muži v korejských lidových krojích byli neuvěřitelně hezcí. A příběh – ten byl plný citu. A takový byl a asi i je milostný život obyvatel zemí východní Asie – na pohled cudný, ale intenzivní a cituplný.

Category: 1999 / 12

Město na místě dnešní Mdiny založili už před třemi tisíci lety Foiničané. K vybudování svých obydlí si vybrali náhorní plošinu uprostřed největšího z maltských ostrovů. Proč, to pochopíte, teprve až se rozhlédnete z nejvyššího místa Mdiny. Uvidíte totiž téměř tři čtvrtiny rozlohy celého ostrova. Říká se, že jde už o sedmé město na stejném místě. Základy současných paláců údajně stojí na troskách dřívějších sídel, z nichž nejstarší byla neolitická osada, která vznikla někdy před pěti tisíci lety. Strategicky výhodnou plošinu však dokázali bezezbytku využít až Římané, vybudovali tu třikrát větší město, než je Mdina dnes. V době římské se toto centrum celého souostroví jmenovalo Melita – odtud je také odvozen název ostrova Malta. Ať se tomuto místu říkalo v historii jakkoli, po dlouhá staletí to bylo politické, kulturní a náboženské centrum Malty. Teprve až v šestnáctém století převzala tyto role nově postavená Valletta.

Jméno Mdina mají na svědomí Arabové, kteří město v devátém století dobyli. Rozdělili sídlo na dvě části a nazvali je po svém. První část římského osídlení obehnali mohutnými hradbami a baštami, postavili strážní věže, vyhloubili příkopy a nazvali ji jednoduše Medina (arabsky město). Ostatní nazvali Rabat (arabsky předměstí). Po arabských dobyvatelích přišlo mnoho dalších vládců, ale charakter Mediny – Mdiny zůstal dodnes stejný. Jediné, co se změnilo, bylo její okolí. Rabat je už několikanásobně větší než samotná Mdina, kterou svírají hradby.

Snad díky tomu se Mdině podařilo zachovat si jedinečný středověký charakter. Kamenné uličky jsou tak úzké, že jimi těžko projede jakékoli auto. Žije zde jen asi tři sta stálých obyvatel, většinou přímých potomků slavných aristokratických rodin. To je také důvod, proč si Mdina vysloužila příznačný přídomek „mlčící“ nebo „tiché“ město. Po založení nového hlavního města Valletty význam Mdiny rychle upadal. Dnes je vlastně jakýmsi muzeem, ale vůbec nic neztratila ze svého věhlasu. Její obyvatelé důsledně dbají na zachování až patricijského rázu svého města. Nepřipouštějí, aby někdo rušil jejich klid. Nedovolí dopravním prostředkům vjíždět za městskou bránu (samozřejmě kromě aut). Autobusy a auta přivážející „cizáky“ musí být zaparkovány v uctivé vzdálenosti před hradbami, jejich osádky za to pak mohou hodiny a hodiny bloudit temnými a opuštěnými uličkami starobylého města. Dokonce i obchůdky a výborné restaurace jsou proti pravidlům obchodu pečlivě ukryty před zraky svých zákazníků, aby nerušily kouzelnou atmosféru. Tady se potvrzuje, že dobré zboží se chválí samo, a nepotřebuje být prezentováno na křiklavých vývěsních štítech.

Zdi šlechtických paláců, klášterů, kaplí a kostelů tvoří typické uličky. Některé z paláců zabírají celé bloky. Hlavní náměstí, malé prostranství jakoby vystavěné z divadelních kulis, je „orámováno“ jen čtyřmi budovami. Hlavní vchody domů jsou většinou bohatě zdobeny a dveře září křiklavými barvami. Často je to červená, zelená nebo tmavě modrá a je na nich připevněno tradiční klepátko. Každý dům i palác je opatřen nenápadným keramickým štítem s názvem budovy. Dodnes je v Mdině jméno domu platnou poštovní adresou. Pravděpodobně nejhezčí budovou Mdiny je Palazzo Falzon, nebo také normanský dům na ulici Villegaignon. Za pozornost stojí také katedrála svatého Petra a Pavla nebo palác Xara. Na každých deseti krocích je co obdivovat, i ten nejmenší dům má svůj vlastní příběh, začínající v temných dobách středověku. Není divu, že Mdina je chráněna organizací Unesco jako jedna z nejpozoruhodnějších městských památkových rezervací na světě.

Category: 1999 / 12

Stříbrná schránka se houpala na vlnách Pacifiku. Pětitunová konzerva od rybiček, v níž se místo obvyklých sleďů nebo makrel tísní lidé. Ještě před několika desítkami minut se s nimi jejich lesklý úkryt řítil atmosférou rychlostí 11 032 m/s, aby dopravil na Zemi tři dobyvatele Měsíce – plukovníky letectva Michaela Collinse, Edwina Eugena Aldrina a zkušebního pilota Neila Aldena Armstronga.

V PRACHU

Je neděle 21. července 1969, čtyři dny před přistáním modulu na hladině oceánu. „Houstone! Zde základna Tranquility! Eagle přistál!“ ozývá se hlas z Měsíce. Hovoří Armstrong. Tady na Zemi je hluboká noc, a přesto miliony lidí hledí na obrazovky televizorů a sledují právě Armstronga, který jako první porušil panenství Luny přítomností člověka. Snímky příčných drážek jeho bot v prachu dna Moře Klidu obletí doslova celý svět.

V Houstonu ve středisku kosmických letů mají za sebou pernou noc. Let nebyl tak úplně bez problémů. Lunární modul Eagle, ve kterém astronauti Armstrong a Aldrin přistáli na Měsíci, připravil několik stresových situací jak Armstrongovi, jenž dokonce musel chvíli pilotovat ručně, tak tisícům techniků a vědců na floridském mysu Canaveral, kde je základna pro americké vesmírné lety. Collins s nimi není. Sedí sám v kabině Apolla 11 a jistí let z mateřské lodi.

Nahoře jsou sami. Dole nechali téměř půl milionu lidí podílejících se na uskutečnění této mise. Dole je i záložní posádka na simulátoru, která provádí všechny kroky shodně podle pokynů z Apolla 11. Kdyby se něco pokazilo, vědělo by se přesně, co se odehrává tam nahoře.

Spíše než samotné přistání je však důležité, jakým způsobem se využije získaných poznatků. Jestli se peníze, čas a energie vrátí…

ČAS LETŮ

To, že jsou tři astronauti nahoře, je ohromný úspěch pro lidstvo. Pro Spojené státy pak zvýšení prestiže. Už několik let zuří mezi nimi a další velmocí SSSR válka o neobydlený prostor. Jeden z důvodů pro vznik projektu Apollo.

„Věřím, že tento národ si může vytyčit za cíl přistání člověka na Měsíci a jeho bezpečný návrat na Zemi do konce tohoto tisíciletí,“ prohlásil v roce 1961 prezident USA J. F. Kennedy. V řečnických cvičeních představitelů obou velmocí se slovo národ objevovalo velmi často. Jedině „národní zájem“ mohl ospravedlnit miliardové výdaje na obou stranách.

Apollo byl americký projekt, který navazoval na předchozí zkušenosti z misí Lunar Orbiter a Surveyor. Sondy těchto programů úspěšně mapovaly povrch Měsíce a připravovaly půdu pro první lidmi řízený let na Měsíc.

Jak Rusové, tak Američané v této době řešili řadu stejných problémů. S různým úspěchem. Od začátku bylo jasné, že dosáhnout cíle přímým letem ve stylu Verneovy cesty na Měsíc v projektilu není možné. I kdyby se podařilo přistání, neexistovala na světě raketa, která by celou kosmickou loď mohla odlepit od měsíčního povrchu.

Stále více se tedy nacvičovalo spojování a rozpojování lodí na oběžné dráze, s čímž souvisel výstup člověka do volného kosmického prostoru. První okusil pocit vesmírného pohybu kosmonaut Alexej Leonov a na americké straně o několik měsíců později Edward H. White. Nebylo jednoduché pracovat v agresivním prostředí vysoko nad zemským povrchem. Hrozilo přehřívání skafandrů; s omezeným pohybem a tím ztíženou manipulací s nástroji se počítalo. Pouhopouhá kapka potu v oku astronauta nebo zamlžené sklo znamenaly opakování pokusu.

Vzhledem k úspěchům v této přípravné fázi se od poloviny šedesátých let začalo rýsovat, kdo v souboji o Měsíc zvítězí. Američanům se v roce 1965 podařilo spojení lodí Gemini 6 a 7 dvě stě kilometrů nad bouřlivými vodami Pacifiku. Ovládli technologii a směřovali nesmlouvavě ke svému cíli. Sovětům se už nedařilo tak, jako dřív, ale díky skvělé propagandě to svět ještě nevěděl. Hodí do ringu ručník?

NA VÝCHODĚ

Situace v Sovětském svazu byla napjatá. Na vesmírných výzkumech zde pracovalo hodně lidí. Jsou i prostředky, ale s výsledky je to horší.

V sovětském Rusku totiž hraje první housle hned několik lidí na nestejné startovací čáře. Za prvé je to konstruktér raket dalekého doletu Sergej Koroljov, který stál za veleúspěšným sovětským dílem s názvem R-7, mimo jiné nosiči jaderných hlavic. Jeho konkurentem byl zejména Vladimír Čeloměj (oba byli akademici), který byl lépe politicky zapsán. Namísto aby se peníze věnovaly nejúspěšnějšímu projektu a intenzivně se na něm pracovalo, rozutekly se finance do konkurenčních programů obou rivalů. Potom chyběly tam, kde mohly rozhodnout.

Sověti měli také hlavu příliš ve hvězdách. Měsíc? Ten je bezpředmětný. Chovali se, jako by ve vesmíru už už stála celá města šířící ideály revoluce za hranice Země. Jinak si nelze vyložit cíle sovětské kosmonautiky na období let 1960-67: pravidelné výpravy na Měsíc, postavení velké orbitální stanice a nakonec pilotované oblety Marsu a Venuše. Byla to doba, kdy se hranice možného rozšířily (nezmizely však) a nemožné se zdálo být jen výmluvou neschopných. Jak se později ukázalo, politici určující směr na základě počátečních výsledků podlehli sebeklamu vlastní dokonalosti. Realita je nezajímala.

„Er sedmička“ sice katapultovala Sověty na první místo v dobývání vesmíru, ale její nosnost sedmi tun umožňovala pouze pilotované lety v blízkosti Země a dopravu družic bez lidské posádky k Měsíci. Pro nové záměry potřebovala vláda v Moskvě rakety řádově desetkrát silnější. To už byl problém.

Na rozdíl od Sovětů Američané nosič podobný R-7 neměli, a proto zaangažovali tvůrce německých raket V-2 Wernhera von Brauna na projektu, na jehož konci stála raketa Saturn. Až ona opravdu otevřela dokořán dveře americkému dobývání vesmíru.

První krok tam nahoru tedy udělali Sověti se Sputnikem, prvním tělesem v kosmu vyrobeným člověkem. I když uměl jenom „létat a hlásit se“, byl první, jenž překročil hranici. Pár let nato přišla opravdová bomba: 12. dubna 1961 letěl člověk – Jurij Alexejevič Gagarin.

To byla pro Američany studená sprcha. Po nezdařeném letu Luny 1, která Měsíc minula, dopadla na jeho povrch v roce 1959 Luna 2 a v témže roce Luna 3 fotografovala odvrácenou stranu Měsíce. A o dva roky později si komunisté vypustí do vesmíru člověka. Amerika se semkla. Nesmí prohrát!

VESMÍRNÉ KŘÍŽE

V soutěžení se běžným prostředkem k získání informací stala špionáž. Šlo opravdu o velké peníze a prestiž. Proto nepřekvapí, že mezi prvními vypuštěnými satelity byly ty, které z vesmírného nadhledu vyzrazovaly záměry protivníka.

Už v polovině roku 1961 vypustili Sověti první špionážní družici Zenit. Američané kontrovali satelitem Discover 1. To byl obrovský průlom ve sledování nepřítele, i když rozlišovací schopnosti tehdejších fotoaparátů byly proti dnešním zanedbatelné.

Agenti navíc získávali vědce z tajných programů na obou stranách fronty. Nejdůležitější bylo nepustit nepřítele do „breaku“. Americká špionážní letadla přelétávala nad kosmodromem Tjuratam (kvůli utajení dostal své známější jméno – Bajkonur) a referovala o všem, co se kolem hangárů a ramp objevilo.

Navzdory zákulisním hrám pokračovali Američané metodou pokusů a omylů na projektu Apollo. V šesti kurzech vybrali šedesát šest mužů, kteří splňovali kritéria kladená na astronauty. Ti se postupně učili ovládat blízký kosmos na lodích Mercury a Gemini. Také na sebe nedaly čekat první oběti. Z této skupiny zemřelo do ledna 1969 osm lidí a devět jich odešlo z jiných důvodů.

Asi největší tragédie postihla tříčlennou posádku Apolla 1. Aniž se astronauti odpoutali od Země, vznikl v překysličeném prostředí uvnitř lodi požár a oni neměli nejmenší šanci. Nikdo nepočítal s tím, že by mohlo dojít k takovému neštěstí při simulaci. Záchranáři museli se zásahem několik hodin vyčkat, než loď vychladla natolik, aby z ní vyprostili zbytky jejich těl.

Smrt zastihla i sovětského kosmonauta Vladimíra Michajloviče Komarova, který se s neovladatelně rotující kabinou svého Sojuzu při návratu doslova zarazil do povrchu Země. „Sojuz je dobrá loď, jen je třeba naučit ji létat,“ prohlásil po neštěstí první ruský kosmonaut Jurij Gagarin. V té chvíli jistě netušil, jak moc si zahrál na proroka …

Se smrtí se však muselo počítat. I když vždy znamenala zdržení dalších pokusů, větším nepřítelem letů do vesmíru byla zhoršující se mezinárodní situace. Pro Američany znamenala finanční černou díru válka ve Vietnamu, která navíc na sebe stáhla veškerou publicitu. Kde není zájem veřejnosti, nejsou ani peníze. To v USA platí dvojnásob.

V této situaci bylo téměř hrdinstvím obhajovat projekt Apollo za 24 miliard dolarů, jehož přínos se části veřejnosti jevil, ať už právem, nebo neprávem, jako zcela pochybný. Protinázor k smysluplnosti amerického snažení asi nejlépe vystihuje nápis, který se objevil u základny na mysu Canaveral v den vzletu Apolla 11 v rukou černošských diváků: „Šťastnou cestu našim astronautům – žijeme za 41 centů denně.“ Nebýt silných amerických antipatií ke komunistickému režimu, které živila národní propaganda, mohlo být všechno jinak. Kdoví kdy by člověk zvířil měsíční prach, nebýt jeho vlastní ješitnosti.

DO DÁVNOVĚKU

Vědci velmocí padesátých a šedesátých let dvacátého století měli své zdatné předchůdce. Badatelé v různých dobách a místech planety krok za krokem sestavovali mozaiku, jejíž jednu část dokončili Američané v roce 1969.

Už více jak desetiletí před prvním letem provokoval Měsíc pana Z. Bay natolik, že od jeho povrchu nechal odrazit radarový signál, který se poslušně vrátil na zeměkouli. První radarová ozvěna od Měsíce byla zachycena r. 1946 a byl to první nesmělý kontakt mezi oběma vesmírnými tělesy.

Couváním v čase se mění způsoby, přístupy i média pro výzkum Měsíce. Dávno před radary přišla fotografie. Chvíli to trvalo, než se vypořádala s dětskými chorobami, ale už v roce 1840 vystoupil ze své temné komory pan J. W. Draper a v ruce držel v průměru pětadvacetimilimetrový snímek Měsíce. V letech následujících se fotografie stala pravou rukou astronomů.

Snímkování různými teleskopy zčásti nahradilo ať už papírové, či ryté mapy, z nichž nejedna byla sama o sobě uměleckým dílem. Selenographia, sive Lunae Descriptio ze 17. století je jméno snad vůbec nejznámější monografie své doby. Její autor hvězdář Jan Hövelcke (známý jako Heweliusz) popsal a v neuvěřitelně přesných nákresech zachytil Měsíc jako nikdo před ním. Jeho dílo nemělo srovnání více než století.

Století 17. je vůbec v dějinách selenologie (obor zabývající se Měsícem) zapsáno tučným písmem. Nesmrtelný odmlouvač a bořitel mýtů Galileo Galilei předvedl svá pozorování Luny. Něco vyobrazil naprosto přesně a jiné věci vzhledem ke svým skromným technickým možnostem přenechal svým následovníkům. Před Galileem je ale časová propast. V poznávání Měsíce a vlastně v celé astronomii.

Nit měsíčních pozorování se převinula o více jak tisíc let nazpět do starověkého Řecka, kde se filozofové dohadovali o povaze a vlastnostech bílého kotouče nad jejich hlavami. „Světlo si vypůjčil od Slunce,“ tvrdil Thalés. „Měsíc je země podobná té, kterou obýváme,“ vyžadoval Pýthagorás. Byli ale i jiní, kteří tolik nespekulovali – kupříkladu Ptolemaios, který formuloval první empirickou teorii měsíčního pohybu.

Posunuli jsme se z věku lidí do věku bohů. Měsíc teď zastupuje nadpřirozené síly – Lunu ve starověkém Římě nebo Selené starých Řeků. I Inkové v Jižní Americe uctívají Měsíc, a to jako manželku boha Slunce. Uctívání se nevyhnul ani v Egyptě jako posvátný býk Apis a v kolébce civilizace oblasti úrodného půlměsíce v předobraze babylonského boha Sina. Stopa se pomalu vytrácí v dávných tisíciletích. Ze zpráv lidí už nelze nic víc vyčíst. Posledním bodem v téhle dlouhé historii je jakýsi kromaňonský umělec, který vyryl do zvířecí kosti jednotlivé fáze Měsíce téměř třicet tisíc let před Kristem. Snad nemohl usnout, a rozhodl se nakreslit to jediné, co v mrazivých nocích viděl. Ale ani to není úplný začátek. Ten přišel ještě daleko dřív. Když člověk poprvé zvedl hlavu k noční obloze.

Category: 1999 / 12

První leden není mezi původními obyvateli Ekvádoru příležitostí k novoročním předsevzetím a projevům, ale neutuchajícím pokračováním oslav z minulého dne. Většina indiánů z vesnic v podhůří sopky Altar v Národním parku Sangay vítá příchod nového roku pitím, zábavou a hrami.

POSLEDNÍ ZVONĚNÍ

Kolem poledne je většina mužských obyvatel indiánské vesnice v ekvádorských Andách opět (anebo stále ještě) pod vlivem alkoholu a postává či polehává poblíž cesty, kde se omladina čile baví. První den nového roku je totiž „posledním zvoněním“ pro ten starý. Děti, nastrojeny do všech možných masek fantastických zjevů, podomácku vyrobených čertů, zvířat a roztodivných příšer, mají dnes možnost vylepšit si svůj rozpočet. Před vesnicí postavily dřevěnou závoru a projíždějící pocestní musí povykující skupinu malých výběrčích uplatit několika mincemi. Pokud tak neučiníte (třeba proto, že po předchozím zdanění v několika předešlých vesnicích už nemáte drobné), riskujete neoblomné vyjednávání a občas nějakou tu nadávku, které v indiánském jazyce quichua naštěstí nerozumíte. Všechny děti však mluví zároveň plynnou španělštinou, v níž vás žádají o bakšiš anebo alespoň o drobnou pozornost. Postupně se tak zbavuji přebytečných tužek, gumiček do vlasů, zbytku čokolády i dnešní svačiny. Dva rohatí čertíci pak spolu s upírem a prasátkem zvednou konečně závoru a my se můžeme vydat na další cestu.

„Tady se příchod nového roku slaví minimálně týden,“ vysvětluje Angelo. Známky požití alkoholu jsou patrny téměř na všech obyvatelích vesnice kromě dětí. Indiáni, z nichž většina mluví ještě původním jazykem, nedají jinak a musíme si s nimi několikrát připít místní pálenkou. „Alkoholismus je mezi indiány zatím jediným problémem, který vyvolal styk s civilizací,“ tvrdí náš průvodce.

CHYŤTE KUŘE

V poslední indiánské vesnici pod svahy vyhaslého vulkánu je opravdu živo. Děti na místním hřišti pořádají fotbalový zápas a ti nejmenší hrají stolní hokej, který jim nějaký dobrodinec přivezl až sem a postavil na místo s nejkrásnějším výhledem do údolí. Ženy sedí na mezi a se zaujetím pozorují fotbalové klání, zatímco mužští obyvatelé vesnice se baví po svém: za zvuku ryčné dechovky se pořádá závod „Chyťte kuře“. Několik mladíků na koních se snaží dohonit a vytrhnout živé kuře z ruky tomu, kdo je právě na řadě. Alkohol dodává hudbě říz a hráčům vášeň, z koňů stříká pot a chudák kuře už víc než chvíli nejeví známky života. Když je konečně rychlejším hráčem vyrváno svému dočasnému majiteli, jeho role skončila a je odhozeno na hromadu těch dříve umučených. Důkazem toho, že den pokročil, je kromě zapadajícího slunce i zvyšující se počet společensky unavených indiánů. Někteří se pohybují vrávoravým krokem po vesnici, pár jich upadlo právě tam, kde už je nohy odmítly nést dál. A tak to bude pokračovat ještě několik dní – vždyť nový rok je třeba pořádně oslavit, i když je to ve vesnici na konci světa…

Category: 1999 / 12

Mnoho podob má nevelká země při pobřeží Severního moře. Můžeme ji klidně nazvat zemí dřeváků a větrných mlýnů. To je obrázek tradičního Nizozemska, který přežívá hlavně v muzeích a skanzenech jako součást významného turistického byznysu. Podobně netrefíme vedle, řekneme-li země sýra a tulipánů. Můžeme se tu samozřejmě obdivovat typicky placaté krajině země na vodě, symetricky sevřené v korytech kanálů a průplavů, zpomalit v mírumilovné atmosféře fríského venkova a nezastavit se ve víru excentrického velkoměsta Amsterodamu. Naslouchat historii hovořící skrze starobylá města a vesnice. Výstavné kupecké domy zde samy vypovídají o bohatství a moci, získaných v průběhu předcházejících staletí. Kulturní dědictví v podobě bohatých uměleckých sbírek na straně jedné a vymoženosti techniky na straně druhé. Dřeváky i mikročipy. Bavoráky i oprýskané bicykly. Jemné tahy štětců holandských mistrů a mohutné přehrady a protipovodňové hráze. To vše v prostoru svobody a tolerance, otevřeném uprchlíkům a vyděděncům. Každý si tu může beztrestně koupit lehké drogy. Šestnáctiletý kluk prohlásí muzeum sexu za atrakci pro puberťáky, kterou viděl jako žák základní školy, a to nejspíš ještě během školního výletu. Žije přeci v jedné z nejuspořádanějších společností na světě! V národě cyklistů, bruslařů, jachtařů a vyznavačů zdravého způsobu života. Ještě jeden šálek kávy? Vyrazit za další atrakcí! Každý si v Nizozemsku najde něco svého. Byznysmen uzavře obchod, a „technománička“ propaří noc v rotterdamském klubu Ruut Tompot…

U MOŘE

Suchozemce jaksi bytostně přitahuje moře, a tak i naše první kroky vedly právě sem. Pěšky trvá cesta na pláž z centra Renesse čtvrt hodiny, a kdybychom měli kola, jsme tam prakticky ihned. Takhle musíme projít výstavnou vilovou čtvrtí, obejít několik kempů s karavany a bungalovy a překročit „kobližky“ od koní, na nichž se projíždějí turisté. Moře sice ještě není vidět, ale šumění vln, poletující rackové a písek, který mi vítr zavál do očí, dávají tušit jeho blízkost. Musím však ještě překonat poslední překážku, několik metrů vysokou písečnou dunu. Tyto duny, řídce porostlé křovinami a travinami, se táhnou podél celého pobřeží Severního moře a po staletí slouží jako ochranná hráz proti jeho rozbouřeným vodám. Počasí se odpoledne sice umoudřilo, přesto jsem snad jediný, kdo se jde při západu slunce vykoupat. Nejsem tady ale úplně sám. Mnoho lidí se ještě v podvečer prochází po pláži a nechává se ovívat přímořským větrem. Shodím ze sebe všechny věci a běžím vykonat očistnou koupel. Dvacet metrů od břehu se zastavuji, voda mi sahá stále někam ke kolenům. Moře je zde totiž mělké, jak vlny za přílivu a odlivu odnášejí písek z pláží od pobřeží. Intenzita tohoto procesu je přitom taková, že obnova pláží je nutná každé dva až tři roky.

Dlouhé písečné pláže v okolí čtrnáctitisícového Renesse využívá v sezoně až desetinásobek lidí – zahraničních návštěvníků. Celé město dnes proto žije výhradně z turistického ruchu. Zdá se, že si už každý druhý obyvatel vydělal na vlastní jachtu. „Od června do září se nezastavíme,“ říká majitelka jednoho penzionu. „Se svými sousedy se setkáváme až v zimě, kdy máme dovolenou. Jachty tady patří většinou německým hostům, my máme menší loď vhodnou k rybaření,“ vysvětluje skromně.

Vyrážíme do centra, kterému dominuje kostel uprostřed náměstí. Útulné bary, restaurace, diskotéky, herny s převážně německými důchodci či další zařízení na výrobu zábavy nám však nic neříkají, vracíme se brzy zpět. Chvilku se ještě pleteme do cesty cyklistům, než si uvědomíme, že vlastně nekráčíme po chodníku, ale po jejich stezce. Cyklistické stezky vedou jako dvojčata podél krajnic snad všech silnic v Nizozemsku. Pokud nevedou úplně mimo vozovku, odlišuje je od silnice obyčejný pruh barvy. Jezdci na kolech se asi na metrovém pruhu aut bát nemusejí. Odpovědnost za případnou havárii nese totiž vždycky řidič auta. I my si proto dáváme bedlivý pozor na mnohdy bláznivou jízdu milovníků tohoto způsobu dopravy. A že jich je v Nizozemsku jako máku! Holanďany si asi bez kola nelze ani představit. Prohánějí se na nich po placaté zemičce snad hned poté, co se naučí chodit. A pokud jim kolo nikdo neukradne, jezdí na něm dnes a denně. I v pokročilém věku, když už je pro ně obtížné řízení auta, usedají Nizozemci do sedel bicyklů. Vždyť co se v mládí naučíš…

NA HRÁZI

V Zeelandu vždy nevládla taková idylka jako během naší návštěvy. Nízké pobřežní hráze se tu opakovaně protrhávaly. Ničící záplavy měnily zem v bahnité nížiny a vyháněly obyvatele pryč po celá staletí. Mnozí lidé si ještě dnes pamatují noc z 31. ledna na 1. února roku 1953, kdy mohutná bouře zvedla hladinu Severního moře o více než čtyři metry. Hráze v Zeelandu se protrhly na více než 200 místech najednou a divoká slaná voda s bahnem zaplavila 200 tisíc hektarů země. I přes okamžitou domácí a zahraniční pomoc zahynulo během této osudné noci 1835 lidí, 72 tisíc jich muselo být evakuováno. Celá země byla v šoku. Jediné, o čem nikdo nepochyboval, bylo odhodlání, že toto se už nikdy nesmí opakovat! A tak se Nizozemci pustili do největšího vodního díla na světě – přehrazení většiny mořských ramen v provincii Zeeland.

Jedeme na přehradu v zátoce Oosterschelde. V tematickém parku Vodní svět Neelte Jans a informačním centru Delta Expo máme možnost dozvědět se nejen o historii stavby hrází Delta projektu a hráze Oosterschelde, ale i o koloběhu vody na Zemi. „Přehrazení zátoky Oosterschelde snížilo pravděpodobnost velkých záplav z častosti jednou za osmdesát na jednou za čtyři tisíce let, a její vybudování trvalo deset let,“ říká Ted Sluiter z informačního centra, který se sám na stavbě přehrady a unikátním projektu Delta podílel. „Nejvyšší prioritou byla bezpečnost zdejší krajiny. Lidé si však byli vědomi i toho, že slaná voda je pro zátoku Oosterschelde také nesmírně důležitá. Zdejší území je bohatým zdrojem obživy pro milion a půl stěhovavých vodních ptáků. Chov ryb v zátoce, lov ústřic, mušlí, mlžů, a celý navazující průmysl i obchod by byly stavbou také ohroženy!“ vypráví Sluiter. Z celonárodní diskuse se proto zrodil plán ponechat přehradu v některých místech částečně otevřenou. Zátoka Oosterschelde zůstala volně spojená s mořem pomocí propustných přehradních vrat, která nebrání přítoku vody při přílivu, a lze je během špatného počasí uzavřít. Tento ekologický aspekt zvýšil náklady na stavbu asi o 4,5 miliardy marek!

Pobíháme po hrázi ve snaze ulovit co možná nejlepší záběry. Připadám si jako mraveneček, který se vydal prozkoumat jez na Berounce. Masa vody naráží na pootevřená přehradní vrata a vytváří zpěněné válce vln na druhé straně. Možná právě teď tudy proplouvají hejna ryb, aby si odpočinuly v poklidnější zátoce. Obdivujeme se stavitelskému umění Nizozemců i rozvaze, díky které dokázali zachovat přirozené přírodní prostředí zdejší fauny a flóry.

NIZOZEMSKÉ VESNICE

„Ve Volendamu se vám bude určitě líbit. Kromě toho, že to je rodiště slavných fotbalistů a zpěváků, je to také asi největší holandská atrakce po Amsterodamu. Japonci, kteří přijedou na týden do Evropy, se v této malebné vesničce určitě nezapomenou zastavit,“ řekli nám na rozloučenou naši noví přátelé z Rotterdamu. Měli jsme již sice určité představy o nizozemské „vesnici“, bývalá rybářská vesnička v severním Holandsku nám však přichystala další překvapení. Představy vzaly za své. Jako bychom dostali nafackováno. Holandská vesnice se totiž vůbec nepodobá klasické české vesnici s mrtvou návsí, několika procházejícími se husami, jednou hospodou a obchodem se smíšeným zbožím. Vesnice zde vypadají spíše jako vilová předměstí velkých měst, kam se omylem zatoulaly kravky. Výstavné kostely, luxusní obchody, restaurace a kavárny jsou jejich samozřejmou součástí. Všechny domky jsou úhledné, vyšperkované, s velkými okny bez záclon, které jakoby ruší hranice mezi ulicí a bytem. Na minimálním prostoru v nich je umístěno maximum předmětů, pozůstatek věčného boje o půdu a její využití. Vše charakterizuje smysl pro prostor a jeho utváření. Za okny jsou vystavovány sošky, kaktusy, keramika. Ale žádné kýče, spíš pravý porcelán. Nenápadná dokonalost a péče o čistotu hraničí až s uniformitou. V každé takové vesnici lze naštěstí objevit vždy něco specifického, co vybočuje z roviny těchto zobecňujících charakteristik.

Volendam je katolická vesnice, proslulá ve světě svými tradičně krojovanými obyvateli. Ve starém přístavu je dnes opravdu živo, stejně jako na hlavní ulici na vrcholu staré mořské hráze. Kdysi působili rozruch hlavně rybáři, kteří se sem vraceli se svými úlovky. Dnes to jsou turisté, ti okupují všudypřítomné obchody se suvenýry a snack bary. Proplétáme se mezi davy návštěvníků, z nichž mnohé spíše než starobylé domy ve vesnici přitahují luxusní moderní jachty, kotvící v přístavu. Když však sejdeme po schodech z bulváru dolů, ocitneme se v jiném světě – v labyrintu úzkých uliček a jednopatrových cihlových domků s dřevěnými štíty. Ženy v černých šatech s barevným límcem a pruhovanou zástěrou, typickém volendamském oděvu, a další krojované obyvatele spočítáme na prstech jedné ruky. Můžeme se tu však s nimi, samozřejmě za úplatu, vyfotografovat či si kostým pro fotografování zapůjčit.

Marken je kalvinistický protějšek Volendamu, přísně se zde dodržuje sabat a charakteristické místní kroje, zdobené kytičkami, lidovými vzory, proužky a křížky, se tu nosí pouze při speciálních příležitostech. Vesnička leží na bývalém ostrově, který je od roku 1957 spojen hrází s pevninou. Rozbouřené moře v minulosti hnalo vodu často až do úzkých uliček, všechny domy jsou tu proto dřevěné a stavěné na kůlech, aby mohla voda protékat pod nimi. Dnes, když záplavy již nehrozí, zastavěli mnozí lidé prostor pod zelenobíle nebo černě natřenými domky, aby získali více místa. Nahlédnu do vnitřku jednoho z domů, místnost připomíná pokojíček pro panenky. Zaujmou mne zdobené truhly, kam se ukládají tradiční kroje. Žena, která tu sedí v kroji, má vlasy schované pod typickým čepcem. Údajně si vlasy zpevňuje ne vlasovým gelem, ale pouhou cukrovou vodou. Muži nosí zase široké černé kalhoty se stříbrnými knoflíky. V barevném přístavu nasávám atmosféru bývalého ostrova. Zdá se mi, že si Marken i přes popularitu u turistů zachoval více ze své autentičnosti a půvabu než turistický Volendam.

DŘEVÁKY A VĚTRNÉ MLÝNY


Starobylé město Edam se proslavilo hlavně tradiční výrobou
sýra, který byl po něm pojmenován (EIDAM).

Volendam a Marken jsou jedny z mnoha vesnic a měst ležících u břehů sladkovodního jezera IJsselmeer, dřívějšího Zuiderzee. Býval to přílivový záliv Severního moře, sahající až k Amsterodamu. V roce 1932 byl přehrazen 32 kilometrů dlouhou hrází (Afsluitdijk), spojující provincie Severní Holandsko a Frísko. Přehrada změnila život statisíců lidí kolem bývalého zálivu. Známá rybářská městečka Hoorn, Edam a Enkhuizen, odkud v 16. století vyplouvaly do zámoří všechny námořní lodě, naprosto změnila svou podobu. Z rybářů se stali dělníci, technici vodních staveb, inženýři a úředníci. Rozsáhlé odvodnění ploch na bývalém mořském dně dalo zemi novou půdu. Na poldery přišli noví sedláci a chovatelé skotu. Ostrovy Urk a Marken byly spojeny s pevninou. O hrdinných zápasech obyvatel s rozbouřeným mořem se dnes dozvídáme už jenom díky starým příběhům. Tradice dávných dob, kdy IJsselmeer bylo ještě Zuiderzee, přežívají v přírodních muzeích a skanzenech, jako Zaanse Schans nebo Enkhuizen. Tady vidíme, jak se z jednoho kusu špalku vyrábí klompen – dřeváky, jeden ze symbolů Holandska. Můžeme je sice vidět v každém městě, kde jsou nedílnou součástí sortimentu stánků s upomínkovými předměty, na ulici je však jejich klapot slyšet jen výjimečně. To, že majestátní větrné mlýny, tyčící se jako majáky nad krajinou, nepomáhaly v minulosti pouze udržovat výšku vodní hladiny v kanálech, ale například během druhé světové války varovaly lidi před nálety a útoky, se dozvídáme také v těchto muzeích: „V minulosti byly mlýny ústředním bodem pro celé okolí. Mlynář dával prostřednictvím pozice křídel stojícího mlýna lidem vědět, co se děje v místní komunitě. Pokud zastavil křídla těsně předtím, než dosáhla horizontální polohy (přicházející – veselá poloha), znamenalo to, že se zde odehrává nějaká radostná událost, například narození potomka.“ Smrt v komunitě se zase vyjadřovala zastavením vertikálního křídla těsně za nejvyšší pozicí (jdoucí – smuteční poloha). Když se pak křídla zastavila v horizontální a vertikální pozici, chystal se právě mlynář pustit se do práce. Jestliže hodlal delší dobu odpočívat, zastavil mlýnská křídla do „X“.

COFFEE SHOPY A ČERVENÉ LUCERNY

Jedeme po dálničním obchvatu Amsterodamu a málem pějeme oslavné ódy na zdejší řidiče a dopravu vůbec. Sporťáky, limuzíny i veteráni silnic jedou pěkně za sebou předepsanou rychlostí. Spěchat se nevyplácí. Pokuty za překročení rychlosti jsou příliš vysoké, radary s fotoaparáty na každém kroku. Že jedeme jednu chvíli pod vodou a v dáli jako by se projížděla po poli loď? Jsme přece v Nizozemsku, všechno je možné. Například hlavní silnice a dálnice nikdy nevedou přímo středem města, ale obloukem se mu vyhýbají. Samozřejmostí jsou pěší zóny a všemožné silniční retardéry nutící řidiče přibrzdit na nejvyšší povolenou rychlost, pokud si nechtějí rozbít spodek svého auta. V Amsterodamu zaparkujeme v centru nedaleko hlavního nádraží. Město má tisíce lákadel, proto se s Pepou rozdělíme a jdeme si každý svou cestou. Moje kroky zamíří tentokrát do Čtvrti červených světélek, jedné z nejstarších částí města.

„Kokain? Extázi? Chceš nějakej kokain nebo extázi?“ osloví mne na ulici černošský dealer drog. Jako by právě vypadl z nějakého newyorského slumu. Na sobě má umaštěné kalhoty a odřenou koženou bundu, v ruce jako jediné zavazadlo rozpadající se igelitovou tašku. Tvář má podivně sevřenou, cuká mu v koutcích úst a rozšířené zorničky těkají v žlutém bělmu ze strany na stranu. „Mám Mitsubishi, kus za 25 guldenů. Že jsi to ty, dám ti jich 5 za stovku,“ snaží se mi udělat nabídku. Odbudu ho tím, že u nás lze všechny drogy sehnat za poloviční cenu, a snažím se dozvědět něco víc o černém trhu s drogami ve městě. „Tady všichni sjížděj kokain. Celý město v tom jede. Snadno se sem dostane mezi nákladem lodí, který přijížděj do našich přístavů. Největší kšefty tu maj ale fízlové. Představ si, že se ztratilo 150 kilo čistýho koksu přímo na policejní stanici! Co s tím asi tak udělali? Kdybys něco potřeboval, jsem tady každej den,“ končí rozhovor. Všimne si ještě mého fotoaparátu a dodá: „Tady nefoť, jinak skončíš i s foťákem v kanále. Když budeš mít štěstí, tak tě fíci možná vylověj.“ Procházím se po úzkých uličkách čtvrti nevěstinců a prostitutek a připadám si chvílemi jako někde v Bangkoku. Bílé, černé, hnědé, ale snad nejvíce žluté holky se nakrucují v erotickém spodním prádle za velkými skleněnými tabulemi oken. Kolem očumují houfy zvědavých turistů, málokdo sem přišel proto, aby si užil. Předvádění se ve výkladech je prvořadá turistická atrakce. Holky ve výlohách si nikoho nevšímají, to by člověk musel projevit opravdový zájem.

Čtvrť tvoří nejen sex shopy, živá sex show a „muzea“ sexu, kterých je tu jako hub po dešti, je zde také soustředěno nespočetné množství coffee shopů, heren, barů, obchodů s nezbytnými zbytečnostmi a třeba i tetovacích salonů. Hash-Marujuana Museum demonstruje dávnou historii vztahu člověka a konopí. Hned vedle je Sensi-Seed Bank, kde se prodávají všechny možné odrůdy konopných semen a rostlin. Tato „banka“ je jediným oficiálním prodejcem některých nejlepších – co do obsahu účinných látek – druhů semen, jako například Northern Lights. Za dalším mostem se nachází jedno z nejznámějších míst Čtvrti červených světélek – sex divadlo a erotický klub Casa Rosso, a kousek opodál erotické muzeum. Nevím, kam se dívat dřív, jestli nalevo nebo napravo. Zářivé neonové reklamy vyzývají ke vstupu a slibují nevšední zážitky. Hubené náctileté kočičky vedle dam ve středních letech, jak z Rubensových obrazů. Člověku je jich až líto. Zatočila se mi z tohoto panoptika hlava, a tak se jdu uklidit do jednoho z místních barů. Samozřejmě že jsem vlezl rovnou do coffee shopu!

Tato speciální kavárna, kde si můžete koupit a rovnou vykouřit konopí (marihuanu) nebo hašiš, nevypadá sice nejvábněji, ale určitě tu nenarazím na drogové dealery z podsvětí. Materiál ke kouření tady stojí od patnácti do pětadvaceti guldenů za gram, čím lepší, tím dražší. Ten, kdo si neumí sám ubalit, může si koupit i poctivého jointa. A když si dá člověk kafe nebo pivo, může kouřit i vlastní modely. Některé head shopy nabízejí i množství druhů psychoaktivních houbiček a extází na přírodní bázi. Toto vše se klidně děje přímo před zraky policistů. V psychedelicky pomalované kavárně pozorují kuřáci konopí venkovní mumraj. Ke stropu stoupá nasládlý kouř a v místnosti zní poklidné rytmy reggae. „Jsem šťastnej, že žiju v Holandsku,“ usměje se místní prodavač a potáhne z obrovského jointa ze směsi hašiše a tabáku. Americký turista, kouřící zde beztrestně z dýmky čisté konopí, mu může státní úředníky, kteří tolerují prodej a užívání lehkých drog, jen tiše závidět. Možná že skupinka konzervativně oděných pánů středního věku, která sedí u stolu vedle, si sem zrovna odskočila z jednoho takového úřadu odpočinout po namáhavém pracovním dni.

U VENKOVANŮ NA JACHTÁCH

Cestou po hrázi do Frísku máme pocit, jako bychom jeli po mořské hladině. Jedeme do země, která má ojedinělé postavení mezi zbývajícími nizozemskými provinciemi. V minulosti byla jádrem království, rozkládajícího se od Oldenburgu až po Bruggy, jehož obyvatelé, Frísové, se od okolních zemí lišili jazykem, vzhledem i kulturou. Šedesát procent z dnešních šesti set tisíc obyvatel mluví vlastním jazykem, fríštinou, která je více podobná angličtině než nizozemštině. Zdejší kraj má venkovský ráz, pro který jsou charakteristické velké zemědělské usedlosti roztroušené mezi zelenými lány úrodných pastvin protkaných sítěmi průplavů a odvodňovacích kanálů. Louky spásají početná stáda skotu (80 % nizozemského skotu pochází právě z Fríska). Pouze malá část pozemků je obdělána, pěstují se na nich nejrůznější druhy brambor.

Jedeme podél pobřeží jezera IJsselmeer, po trase Makkum, Workum, Hindeloope a Staveren. Projíždíme po vedlejších silničkách, které často vedou po vrcholku hráze a kde se stěží vedle sebe vejdou dvě osobní auta. Jedeme pomalu, tady nikdo nespěchá.

Zdá se, že jedinou činností zdejších obyvatel je posedět dopoledne nad šálkem kávy v jedné z mnoha půvabných kaváren a restaurací, a pak donekonečna opravovat a zdobit štíty, fasády a okna domů vrstvami nových nátěrů, zakrývajících i ty nejmenší možné vady na jejich kráse. Polední slunce dává signál potomkům svobodných námořníků, že je čas zvednout kotvy a vyrazit na projížďku. Z přístavů vyjíždí jedna loď za druhou, a za chvíli je jezero pokryté bílými trupy jachet a plachetnic, plovoucích jen tak pro radost jejich majitelů. I my symbolicky zvedneme kotvy a spěcháme do Arnhemu.

HOREČKA PÁTEČNÍCH NÁKUPŮ

To snad není možné! My jedeme dolů… tady mají snad i kopce!

Co na tom, že to je jen mírné, táhlé stoupání a klesání silnice zalesněnou krajinou v okolí Arnhemu, když je to asi vůbec první převýšení, které po devíti dnech v Holandsku vidíme. Vzpomněl jsem si tehdy na pumpaře ze Zeelandu, jak mi s hrdostí v hlase říkal: „Náš Mount Everest (Vaalserberg) je vysoký 323 metrů nad mořem!“ Tehdy jsem se jen pousmál, jak Nizozemci nazývají každý hrbolek vyšší než padesát metrů kopcem, ale teď se z toho pocitu jet nahoru a dolů upřímně raduji. Asi jako se mohou radovat jenom Holanďané, když napadne jednou za čas na duny u pobřeží Severního moře sníh a oni se po nich mohou nahoru a dolů prohánět na běžkách.

Arnhem se poněkud liší od měst, která jsme zatím navštívili. V jeho okolí se v roce 1944 odehrála významná bitva druhé světové války, a většina památek byla zničena. Po Rotterdamu druhé válkou nejvíce poničené město země je dnes „obyčejné“ město jako stovky podobných. Leží na dolním Rýnu, ale v centru byste kanály spočítali na prstech jedné ruky. Ani starobylé domy či historické památky nejsou tím hlavním, co tvoří kolorit města. Moderní centrum je vlastně jedna velká pěší zóna se spoustou obchodů, kaváren a nákupních středisek. Nepřipadalo by mi to vůbec zajímavé, kdyby zde nebylo tento podvečer tak nezvykle živo. „Dneska je tu koopavond,“ prozrazuje mi místní prodavač tajemství koncentrace lidí v Arnhemu, která je srovnatelná s množstvím zahraničních turistů na pražském Staroměstském náměstí. „Každý čtvrtek je ve velkých městech prodloužená prodejní doba, nakupovat sem jezdí hodně lidí z okolí.“

Nákupní den má však daleko do obrazu nějakého davového šílenství, mnohem více mi připomíná obřad a společenskou událost zároveň. Lidé nahlížejí do výkladních skříní na jedné straně ulice, aby se na konci otočili a šli po druhé straně zpátky. Korzují v několika proudech sem a tam, až zaplní celou ulici, že jen zkušený cyklista nebo řidič malého motocyklu má šanci mezi nimi prokličkovat. Když už lidé vstoupí do obchodu, tak si určitě něco koupí. Ještě předtím se však zastaví na šálek dobré kávy v jedné z mnoha otevřených kaváren a restaurací. Kávu a nakupování totiž Holanďané bytostně milují. Bez kávy si snad ani nedovedou život představit. Pijí ji od rána do večera, nabídnutí šálku kávy přichází na řadu hned po pozdravu a optání se na cestu.

Z obchodů a kaváren zní hudba, z indonéských restaurací se linou exotické vůně vybraných pokrmů. Pepa dostává chuť na speciality z darů moře, které nabízí jedna z místních restaurací. „Ještě zítra sem zaskočím a dám si pořádně do nosu,“ rozhoduje se. To, že bude následující den zírat pouze na stažené rolety, ještě netuší. Po koopavondu se tady totiž odpočívá, horečka večerních nákupů se přesouvá do malých měst a vesniček.

Denní světlo už dávno vystřídal svit pouličního osvětlení, přesto se venkovní zahrádky okolních barů a restaurací stále více zaplňují. Ani po deváté večer, kdy už je většina obchodů zavřena, se tady s návratem domů nespěchá. Stoly zabírající celé náměstí, jsou do posledního místa obsazené. Vaří se káva, balí tabák, chladí nápoje. Pro někoho večer teprve začíná.

PŘÍRODA A ATRAKCE PO HOLANDSKU

„Safari park je jednou z nejstarších atrakcí Burger’s ZOO,“ vysvětluje místní průvodkyně. „Pokud chce zoologická zahrada přitahovat návštěvníky, kterých sem přijede 1 300 000 ročně, musí pro ně každých pět let připravit novou atrakci…“ Díky rozsáhlým zásahům člověka se z původní nizozemské flóry zachoval jen nepatrný zlomek. Jenom asi o jedné setině území lze hovořit jako o krajině člověkem nedotčené (oblasti močálů těsně u hranice Nizozemska a Dolního Saska). Neporušena jsou také rozsáhlá vřesoviště, duny a pobřežní mělčiny. Původní smíšený les, kde převládaly duby a břízy, je zachován již jen místy a rostou v něm hlavně borovice. Více jak dvě třetiny území pokrývají louky, zahrady a pole. Lidé si těžce vydobyté a vzácné půdy velice váží a přísně si ji také brání. Všechny pozemky jsou buď oplocené, nebo jinak chráněné. Na velice málo místech lze jen tak sejít z ulice a zmizet ve volné přírodě. Nizozemci však dokáží využít i této „nevýhody“. Budují různé parky, květinové zahrady a zábavní střediska. V Nizozemsku je celkem 8 národních parků a více než 10 000 hektarů chráněných krajinných oblastí. Za přírodní rezervaci byla prohlášena i nejnižší část oblasti rekultivované země provincie Flevoland, kterou tvoří louky, zahrady a pole.

Procházíme obřími skleníky, ve kterých se simulují přírodní poměry jihoamerické pouště a tropického pralesa. „Tady vidíte největší nizozemský vodopád.“ Samozřejmě umělý. V Safari parku jsou od nás nejbližší zvířata vzdálena asi sto až dvě stě metrů, což nás trochu štve, vždyť podobných zoologických zahrad existují ve světě stovky. Ale zase tu mají největší akvárium s mořskou vodou na světě! Nevadí, že není ještě zcela dokončené, davy návštěvníků sem proudí tak jako tak.

V lákání turistů na tyto druhy atrakcí jsou Nizozemci skutečnými mistry. Zeedierenpark Harderwijk je největší mořský zoopark v Evropě s delfináriem (představení cvičených delfínů, lvounů, tuleňů) a lagunou, kde lze pozorovat její podmořský život. Mořský park umožňuje navíc návštěvu projekce trojrozměrného filmu Mořský sen, výzkumného střediska chovu delfínů a odpočinkové pláže Veluwestrandt. Ve vodním parku Duinrell vybudovali zase největší toboganovou síť v Evropě a kromě toho dalších tisíc lákadel, zejména pro děti. Samozřejmostí jsou ohromné kempy a ubytovací prostory, zábavy totiž není nikdy dost, tak proč si jí neužít co nejvíc právě tady třeba na rodinné dovolené?

Procházíme se umělým květinovým rájem v Keukenhofu, kocháme se krásou vyšlechtěných rostlin a jejich naaranžováním mezi vodotrysky a fontánami. Posadím se na odpočívadlo a zpod keře zní meditativní japonská hudba. Pozoruji zběsilé pobíhání turistů s fotoaparáty a mám z toho všeho najednou takový divný pocit, že pomalu přestávám rozlišovat mezi skutečným a umělým, mezi přirozenou touhou bavit se a poznávat a naaranžovanými možnostmi zábavy, tak jak ji masově prezentují v Nizozemsku.

Naštěstí má tato země mnoho tváří. Každý si může sám vybrat tu, která mu nejvíce vyhovuje a pro kterou mu stojí za to se do malé země při pobřeží Severního moře vypravit.


NIZOZEMSKO

OFICIÁLNÍ NÁZEV:
Nizozemské království (Koninkrijk der Nederlanden); zahrnuje vlastní Nizozemsko a v karibské oblasti Nizozemské Antily (Nederlandse Antillen) a ostrov Aruba. Jméno Holandsko, jak je Nizozemsko často nazýváno, se vztahuje pouze na historické území někdejšího hrabství Holland, které se stalo jádrem pozdějšího státu.

STÁTNÍ ZŘÍZENÍ:
konstituční monarchie s parlamentním systémem vlády, hlavou státu je od roku 1980 královna Beatrix I.

ROZLOHA: 41 864 km²

POČET OBYVATEL: 15,6 milionu

HUSTOTA: 374 obyvatel na 1 km²

PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA: muži 75 let, ženy 80 let

HLAVNÍ MĚSTO: Amsterodam

SÍDELNÍ MĚSTO VLÁDY: Den Haag

ÚŘEDNÍ JAZYK: nizozemština

NÁBOŽENSTVÍ: katolické (36 %), protestantské (26 %), další náboženství (7 %), nevěřící (31 %)

ADMINISTRATIVNÍ DĚLENÍ NIZOZEMSKA:
12 provincií – Drenthe, Flevoland, Friesland, Gelderland, Groningen, Limburg, Noord-Brabant, Noord-Holland, Overijssel, Utrecht, Zeeland, Zuid-Holland

STÁTNÍ SVÁTEK: 30. 4. Den oslav královny

MĚNA: gulden, 1 NLG = 100 centů

DĚJINY NIZOZEMSKA

Do roku 400 bylo dnešní Nizozemsko součástí velké římské říše, ve středověku říše německé – Svaté říše Římské. Místní šlechta se těšila značné svobodě, rozvíjela se řemesla a obchod. Nizozemsko se skládalo ze skupiny autonomních vévodství, hrabství a biskupství, která se v 16. století sjednotila s dnešní Belgií a Lucemburskem v jeden celek a připojila se k velké Burgundsko-habsburské říši. Ve stejné době přijímá nizozemská buržoazie na severu kalvinismus. Osmdesátiletá válka proti Španělům za nezávislost donutila Holanďany prozkoumávat nové oblasti objevovaného světa. V roce 1602 byla založena holandská Východoindická společnost, první veřejná akciová společnost na světě. Dohoda z roku 1609 o příměří mezi Spojenými provinciemi a Španělskem znamenala uznání nezávislosti nového státu. Mezinárodního uznání suverenity Nizozemska bylo dosaženo až po skončení třicetileté války v Evropě v roce 1648.

Sedmnácté století, nazývané někdy zlatým stoletím, přineslo zemi velký rozkvět. Nizozemsko se v té době stává jednou z nejmocnějších námořních a obchodních mocností Evropy, kde převážně vládnou obchodní města. V roce 1621 byla založena Západoindická společnost, pověřená kolonizací Ameriky (založení Nového Amsterodamu – New Yorku, kolonie na území dnešní Brazílie).

Francouzská revoluce a armády císaře Napoleona znamenaly konec republiky Spojených nizozemských provincií, která byla připojena k Francii. Po pádu Napoleona (1813) se Nizozemsko stalo nezávislou monarchií, tvořenou Belgií, Lucemburskem a Nizozemskem. V roce 1815 vzniká Nizozemské království a je vyhlášena nizozemská ústava. Oddělením jižních, katolických provincií Belgie a Lucemburska od severních, protestantských v roce 1830 dostalo Nizozemsko svoji dnešní podobu.

Neutrální Holandsko bylo uchráněno běsnění první světové války, okupace Německem za války druhé (1940-1945) však zemi velmi poškodila. Po válce vzniká celní unie mezi Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem (Benelux), země přijímá Marshallův plán poválečné obnovy Evropy s pomocí USA. Nizozemsko patří k zakládajícím členům OSN a Evropské unie. Až do druhé světové války mělo Nizozemsko několik kolonií. V roce 1949 vstupuje Nizozemsko do NATO a uznává nezávislost Indonésie. V roce 1954 se Nizozemské Antily a Surinam staly rovnocennými partnery Nizozemska, které řídí zahraniční vztahy a obranu. V roce 1963 Nizozemsko ztrácí Západní Irian, v roce 1975 se stává Surinam nezávislou republikou a v roce 1986 se stala Aruba (část Nizozemských Antil) samostatnou zemí patřící ke království.

Category: 1999 / 12

Nad vrcholem každé chýše visely tenké pláty zlata a vydávaly ve větru zvuky, které lidé granadského advokáta Gonzala Jiméneze de Quesady považovali za nejsladší melodie světa. Psal se rok 1537 a posledních dvě stě mužů, kteří přežili devítiměsíční putování neproniknutelnou vegetací, nalezlo na kolumbijské náhorní plošině Cundinamarca kvetoucí vesnici. Dosáhli země Čibčů. Nábožní vesničané v hrůze z koní považovali příchozí za bohy sestoupivší z nebes. Původ čibčského zlata se však nenasytní Evropané nedozvěděli. Až jeden stařec při mučení vypověděl o tajemství El Dorada – Zlatého muže. Označil jezero Guatavita za obětiště, kam jistý náčelník vrhá každoročně část zlata a smaragdů. Ať už šlo o lest, jak odvést utlačovatele ze země, nebo o skutečnost, Eldorado se stalo cílem snažení nesčetných hledačů pokladů.

Jako první se pokusil vyzvednout poklad ze dna jezera Quesadův bratr Hermán Peréz. V období sucha v roce 1540 přiměl své muže, aby začali vodu z jezera vybírat tykvemi. Po třech měsících práce se jim podařilo snížit hladinu asi o tři metry. Z míst, odkud voda ustoupila, vytáhli na tři a půl tisíce zlatých předmětů, ale do středu jezera, kde se měl poklad nalézat, se nedostali.

O čtyřicet let později došlo ještě k senzačnějšímu pokusu o vyčerpání vody z jezera. Bohatý bogotský kupec najal tisíce domorodců, aby napříč jedním z okolních kopců vyhloubili koryto. Tentokrát se hladina snížila o více než 18 metrů, ale nalezen byl pouze smaragd velký jako vejce a několik drobných zlatých šperků. Tunel se probořil a zavalil většinu dělníků.

Vyzvednutím pokladu se počátkem 19. století zabýval i německý přírodovědec Alexander von Humboldt. Ač měl o poklad zájem čistě teoretický, vypočítal, že pod hladinou jezera Guatavita leží zlato za tři sta milionů dolarů. K tomuto číslu došel na základě úvahy, že během jednoho století se výročního obřadu vždy zúčastnilo tisíc poutníků, z nichž každý obětoval pět zlatých předmětů. Poslední pokus o odvodnění jezera podnikli v roce 1912 Britové za pomoci obřích pump. I když se jim podařilo většinu vody odstranit, měkké bahno na dně znemožňovalo jakýkoli pokus o pohyb. Do druhého dne pak ztuhlo natolik, že svou neprodyšností připomínalo beton. Za zlaté předměty v hodnotě 10 000 dolarů museli Britové vynaložit 60 000.

Category: 1999 / 12

Jsem dvacet pět metrů pod hladinou. Na poslední chvíli se zachytávám za skalní výstupek dna, které se zde prudce láme a skalní stěnou plnou korálů padá kamsi do hlubiny. Vodní proud je tak silný, že cítím, jak se mě snaží servat ze skály. Držím se a vlaji jako ve větru. Proud strhává i stovky barevných ryb. V průzračné vodě vidím, jak se v hlubině pode mnou mihl žralok.

Když jsem konečně po hodině na hladině, vidím naši loď ve velké dálce. Nafukuji růžový potápěčský balon ve tvaru doutníku. Jen tak mě posádka může najít. Jsem uprostřed blankytně modrých vod Indického oceánu.

MALEDIVY

Republika Maledivy se skládá z asi 1600 ostrovů celkové rozlohy 298 km². Obydlených jich je pouze 200. Maledivy leží jen kousek nad rovníkem, teplota je tu tedy poměrně stálá, kolem 30 stupňů. Teplo se ale dá vydržet, protože zde téměř pořád fouká příjemný větřík.

Všechny ty krásné ostrovy leží na jakési veliké plošině, která vznikla v dávných dobách důsledkem sopečné činnosti. Oceán zlikvidoval to, co bylo nad vodou, a pak se zde po další tisíce let ukládaly zbytky korálů. Tak vzniklo několik velikých atolů a v nich ostrovy z bílého písku a rozdrcených korálů, na nichž neroste nic kromě palem. Ostrovy obepínají prstence korálových útesů. Jezdit lodí je tu proto obtížné, o čemž svědčí množství vraků zakreslených na mapě. Pro potápěče je to však ráj.

CESTA DO RÁJE

Z letiště do tři kilometry vzdáleného hlavního města Malé je možné se dostat jedině lodí. Pokud nehodláte dovolenou strávit na některém z ostrovů přebudovaných na moderní letoviska, můžete jet na safari. Safari znamená cestu, zde je to cesta na lodi. Pluje se po dohodnuté trase od ostrova k ostrovu, z atolu na atol. Účelem cesty je navštívit nejkrásnější místa – korálové zahrady, mělčiny s azurovou vodou, neobydlené malinké ostrůvky a další pozoruhodnosti.

Při safari se vaším domovem stává na několik dní loď. Většinou se na ní plaví asi deset lidí a posádka. Nejdůležitější je zkušený kapitán a kuchař. Vyplatí se také mít místního znalce podmořských lokalit, protože potápění v hloubkách kolem třiceti metrů je kvůli silným proudům, jejichž směry se stále mění, poměrně náročné.

Lodě na safari bývají vlastně dvě. Ta velká je základnou a kotví v centru oblasti. S tou menší se pak pravidelně vydáváte do jednotlivých potápěčských lokalit. Slouží také jako skladiště všeho potápěčského nádobíčka a jako plnírna vzduchu do potápěčských láhví.

SCUBA DIVING


Na Maledivy jezdí potápěči také za žraloky, kterých
se zde vyskytuje několik druhů – nebezpeční kladivouni
i běžní útesoví žraloci, kteří nejsou člověku za normál-
ních okolností nebezpeční.

Scuba diving je anglicky potápění s přístrojem, na Maledivách snad nejkrásnější na světě. Je tu nezměrné množství vytipovaných míst, kde uvidíte velké ryby, dokonce několik druhů žraloků včetně kladivouna. Dále rejnoky, manty a želvy vážící až 160 kg. Stovky drobných barevných ryb a korálové zahrady přestane potápěč po několika ponorech úplně vnímat. Když se vynoříte po ponoru a náhodou jste neviděli nic, co by vám rozbušilo srdce, cítíte se zklamaní a říkáte, že tam tentokrát nic nebylo. Trochu nebezpečné jsou silné proudy. Voda na jednom místě přitéká do atolů a jinde zase odtéká. Vliv přílivu a odlivu je také patrný, i když si ho ani nevšimnete. Podle období se směr proudu mění. Jeho síla bývá až čtyři uzle. Na některých místech se v určitou dobu voda valí do uzavřeného atolu. Je pak krásné se při tom svézt spolu s rybami dovnitř. Běda ale, když se proud obrátí. Již několik potápěčů zemřelo potom, co je proud doslova vyfoukl na širé moře.

Potápíme se kousek nad písečným dnem v hloubce asi třiceti metrů. Nad námi se tyčí strmá skalní stěna plná děr a jeskyní. Nejlepší místo pro pozorování. V dírách se skrývají až dvoumetrové murény, jejichž kousnutí nepatří k nejpříjemnějším zážitkům. Dále pak jedovatí a krásní perutýni a spousta dalších divů přírody. My ale chceme vidět něco jiného. Jsme v místech, kde se brzy z rána vyskytují žraloci kladivouni. Využívají silného proudu a nechávají se unášet do mělčích vod atolu.

Zkoušíme totéž a jen sem tam trochu mávneme ploutví. Najednou zaregistruji jakýsi pohyb. Vidění skrz potápěčskou masku je velmi zúžené, a tak je někdy potřeba více cítit než vidět. Trochu se otočím na kolegu, který mi posuňky dává znamení a ukazuje doprava. Mluvit pod vodou lze totiž jen se speciální a velmi drahou maskou.

Asi dvacet metrů od nás spatřím tři, ne – čtyři obrovské žraloky, jak majestátně plují těsně nad dnem. Srdce mi začíná bušit a přistihuji se, že rychleji dýchám. Snažím se ovládnout, abych si nevydýchal všechen vzduch. Po chvíli poznávám, že ti žraloci zas tak obrovští nejsou. Mají něco kolem tří metrů. Navíc to nejsou kladivouni, ale běžní útesoví žraloci. Jen si nás z dálky zvědavě prohlédli a pomalu se ztrácejí v temnotě hloubek. Normálně téměř nehrozí, že by člověka napadli. Na světě je více než tři sta druhů žraloků, a jen asi osm z nich je opravdu člověku nebezpečných. Tito k nim nepatří. Uklidňujeme se, bušení srdce slábne. Ukazujeme si, že to bylo OK, perfektní, dost dobré.

Category: 1999 / 12

Mladičký ruský voják šermuje před obličeji cestujících hlavní samopalu. Běžná kontrola dokladů. „Pakaží pasport! Pasport!“ křičí na mě sotva osmnáctiletý holobrádek a svůj oprýskaný kalašnikov mi strká pod nos. Předkládám doklad totožnosti, ale zdá se, že mu to nestačí. Za chvíli se vynoří z bunkru další dva ozbrojenci v ošoupaných maskáčích. Řidič správně odhadl situaci a dává třem z nich po krabičce Marlborek. Během čekání je mezi horaly patrné napětí. Nikdo z nich neskrývá odpor k ruské armádě dislokované v Gruzii. Vojáci přijímají, a to znamená, že poslední kontrolní vojenský bod na cestě do hor je za námi. Závora, která před chvílí ještě zatarasovala silnici, nás pouští dál úzkým údolím řeky Inguri do nitra nejsvéráznějšího gruzínského kraje – Svanetie. Jsem v severozápadní Gruzii poblíž hranice s Abcházií v předhůří Velkého Kavkazu, přibližně čtyřicet kilometrů severně od Zugdidi.

KAVKAZSKÉ CESTOVÁNÍ

Stoupáme divokým údolím Inguri stále výš do nitra kavkazských hor. Silnice je v katastrofálním stavu hraničícím se sjízdností. Řidič se mistrně vyhýbá půlmetrovým jámám a své terénní auto ruské výroby vede po samém okraji cesty nad burácejícím korytem řeky Inguri. Jediné, co připomíná nedávnou dobu rozkvětu, kterou prožívala Gruzie v osmdesátých letech, je několik tunelů, zkracujících cestu o nejnebezpečnější úseky. Jako zázrakem se za poslední serpentinou rozevírá široké údolí Horní Svanetie. V pohádkově krásné krajině se objevují první shluky kamenných rodových věží s kulisou zasněžených vrcholků Velkého Kavkazu a temně modrou oblohou. Stařenka sedící vedle mne jmenuje všechny vesničky, kterými projíždíme. Marně se je snažím nalézt v mapě.

Nadmořská výška Horní Svanetie se pohybuje mezi 1400 a 2500 metry nad mořem. Hlavní kavkazský hřeben tvoří na severu hranici s Ruskem a Svanetské pohoří na jihu, dosahující výšky přes 3000 metrů, odděluje Svanetii od ostatní Gruzie. Do Svanetie je přístup v podstatě pouze dvěma průsmyky. Západním po frekventované cestě údolím Inguri, schůdné téměř po celý rok, a východní málo využívanou cestou přes Ugheltský průsmyk, který leží ve výšce 2623 metrů. I když je Ugheltský průsmyk průchodný pouze čtyři měsíce v roce, v minulosti patřil k nejvyužívanější dopravní spojnici s okolním světem. Byla to právě značně obtížná přístupnost, která zakonzervovala tisíciletou kulturu Svanů až do dnešních dnů.

„HLAVNÍM MĚSTEM“ SVANETIE JE MESTIA

Po desetihodinové cestě se naše dodávka v podvečer konečně dohrabala do Mestie, která leží ve výšce 1470 metrů nad mořem. Snažím se v centru nalézt ubytování.

Domky lemující náměstí postavené v posledních dvaceti letech připomínají časy nedávno minulé, kdy se do Mestie sjížděly stovky turistů z celé Evropy. Zpustlé obchůdky a restaurace vystřídalo několik plátěných stánků, které přežívají jen díky místním a té hrstce dobrodruhů, co Svanetii každoročně navštíví. Stěží rozeznatelný kruh ve středu náměstí na posledních zbytcích asfaltu sloužil jako heliport. Pravidelný letecký most mezi Mestií a Tbilisi nebo také západogruzínským městem Kutaisi fungoval ještě před deseti lety. Bolševický sen o přetvoření Mestie v prosperující horské středisko se rozplynul jako pára nad hrncem po vyhlášení gruzínské samostatnosti v roce 1991. Zbyly jen rezavé sloupy několika lanovek, zpustlé hotely a vzpomínky na zlaté časy hojnosti. Je však třeba seriózně přiznat, že v Mestii jako na jediném místě ve Svanetii dosud doutná poslední zbytek turistické infrastruktury.

Nakonec se ubytuji v „penzionu“, v patrovém domku na náměstí, u rázné Svanky paní Ňani. Cena za nocleh se řídí podle toho, z jaké země ten či onen návštěvník pochází. Mám „štěstí“, v Česku stejně jako v Gruzii vládl bolševik, a tak mám vše zdarma! Možná je „hoteliérka“ Ňaňa, jak ji všichni v horách znají, první vlaštovkou turistického průmyslu a prototypem obyvatele Svanetie příštího století. Služby své rodinné „cestovky“ nabízí dokonce už i na internetu!

ZURABOVA CHLOUBA

Zhltnul jsem sklenku maconi (zkyslé mléko na způsob našeho jogurtu) a ještě před východem slunce se vydal na foto obchůzku Mestií. Ve skutečnosti se jedná o společenství několika původně samostatných osad, které měla spojit v jeden celek výstavba nových domků. Záměrem bolševiků bylo zacelit volné plochy mezi vesničkami, a vytvořit tím důstojné, kompaktně vypadající městečko, hodné názvu „rajonnyj centr“. Sluneční paprsky už začínají olizovat okolní štíty hor, zatímco ranní mlha se stále ještě válí v klikatých uličkách aúlů. Až nyní se ukazuje Mestie ve své skutečné pochmurné kráse. K nebi se tyčí jako kamenný les siluety obranných věží a v šeru mladého rána vrací mé myšlenky o staletí zpět do drsného kavkazského středověku, kdy lomcoval společností horalů zvyk krevní msty a strach z vpádů cizích vetřelců. Také proto se rodové věže ve Svanetii stavěly. Uzoučké uličky, sevřené vysokými kamennými zdmi, se proplétají mezi rodinnými „tvrzemi“ a směřují vysoko nad vesnici k políčkům brambor a kukuřice. Vše vypadá velmi idylicky, ale vydobýt skromnou úrodu z chudých políček si vyžádá mnoho úsilí.

Nalepený na kamennou zeď dávám přednost stádu ovcí pelášícímu na pastvu, které shrbená stařenka kormidluje dlouhou holí nahoru nad vesnici. „Chočaladechr,“ zkouším, zda zabere svanský pozdrav, možná zkomolený mojí špatnou výslovností. Vrásčitá tvář babičky se rozzáří. Vysvětluji, už samozřejmě rusky, jak se věci mají, ale i tak je stařenka potěšena sympatiemi, které jsem jí projevil v tom jednom slůvku v její mateřštině. Mává na mě rukou, ať ji následuji. Po deseti metrech zastavujeme a ona vysvětluje, že mi chce představit bratra a synovce.

Buší na bytelná dřevěná vrata a křičí cosi směrem k věži, dokud se z rodinné „citadely“ neozve mužský hlas. Po chvíli zaskřípají vrata a malý chlapík s kulatým obličejem a s kšiltovkou na hlavě mě zve dál. „Padaždí!“ Zurab na chvíli odběhne kamsi do útrob domu a zanedlouho přivádí prošedivělého staříka neurčitého věku, svírajícího v rukou bizarně zakroucené beraní rohy – „nádoby“ na pití. Zurab se samou radostí z nečekané návštěvy může přetrhnout. Odevšad před nás se staříkem snáší talířky s domácím chlebem, s několika druhy sýra a na přikusování natě od cibule. Netroufám si odhadnout objem rohu, do kterého mi nalil tradiční svanskou pálenku ajrak. Nemá více jak dvacet procent, ale zato nepříjemně zapáchá. Ke snídani je však ajrak poněkud silné kafe.

Slunce se rozlévá po okolí. Je sedm hodin ráno a rohy byly již několikrát znovu dolity. Jako jeden z mnoha Svanů je Zurab živ z prodeje kožešin, parohů a vůbec všeho, co jde z lovené zvěře zpeněžit. Pravidelně jednou týdně vyráží na lov do okolních lesů, na medvědy, srnce, jeleny, no prostě na to, co zrovna je. Malý energický mužík ukazuje na zalesněné úbočí bezejmenné hory a chrlí ze sebe jednu loveckou historku za druhou. Vytahuji fotoaparát, a to byl ten správný signál pro Zuraba, který hbitě odběhl pro svoji největší loveckou trofej. Lebka s široce rozloženými rohy patří „horské koze“. Zurab převrací bílou lebku zvířete tak, aby byl co nejlépe vidět vyrytý letopočet 1992 doplněný nápisem v gruzínštině. To je Zurabova chlouba. Od mnohých Svanů jsem později slyšel, jak velké je umění toto zvíře, které žije jen vysoko v horách, ulovit. Loučíme se jako staří známí a děda se Zurabem prosí o zaslání fotografie. Slunce se už vyšplhalo nad obzor a bezoblačná obloha předpovídá velmi teplý den.

PŘÍJEZD DO OBČINY IPARY

Je okolo poledne, odhaduji přes třicet stupňů ve stínu, a ve vesnici nikde nikdo. Po kapsách hledám dopis od mého přítele Romana, se kterým jsem se seznámil před týdnem ve Tbilisi. „Musíš Goču ve Svanetii navštívit! Vyřiď mu, že ho moc pozdravuju…,“ nakazoval mi Roman, když psal pro svého bratra dopis. Asi po deseti minutách, patrně poté, co si mě vesničané pozorně prohlédli úzkými „střílnami“ – okny svých kamenných domů, vylézají první průzkumníci. Vesměs to jsou samé stařenky, které mají jedinou práci – udržovat rodinný krb.

Senoseč je v plném proudu, a tak každý, kdo je schopen vylézt na okolní kopce, seče nebo obrací seno. Bez něj by půl roku trvající zimu početná stáda dobytka, skotu a ovcí nepřežila.

Za chvíli jsem obklíčen pěti babkami v černých šatech s tradičními šátky na hlavách. „Gamardžobat,“ vyhrknu ze sebe pozdrav tentokrát gruzínsky, abych si před nimi neurval svanským pozdravem ostudu. „Gagimardžot,“ odpoví skoro sborem, a já začínám rusky vyzvídat, kde bydlí Goča Parlani, Romanův bratr. Poslední z nich na mě mávne, ať je následuji k nedalekému patrovému domku se zahradou. Na dvoře se prohánějí slepice a v ohradě kvičí čuníci. Všude, kde je to jenom možné, je rozvěšen dosychající tabák a marihuana. Uvnitř v domě je příjemně chladno. Všude je naprostý pořádek, i když po podlaze ťapají slepice. Dům hlídá ze zdi nade dveřmi první gruzínský prezident Zviad Gamsachurdia zvěčněný na zarámované fotografii s černou stuhou přes okraj. Jeho přísný pohled mě vítá v domě Goči Parlani v jedné z vesniček občiny Ipary.

VŠICHNI JSOU SI PŘÍBUZNÍ

Stoupáme po soumaří stezce z nejníže položené vesničky společenství Ipary. Jako na dlani se pod námi začínají rýsovat aúly vzdálené od sebe vždy jen několik desítek výškových metrů. Jsou rozesety na jednotlivých terasách vytvořených zařezávající se říčkou stále hlouběji do svého podloží. S nabývající nadmořskou výškou se klube zpoza horských hřebenů alabastrová pyramida, pětitisícovka Tetnuldi se sněhovým čepcem.

Za slabou hodinu jsme u cíle. Odměnou za ostrý výstup do sousední občiny Cvilmi je pro nás fantastický pohled na nevelkou náhorní plošinu s malebnými vesničkami, oddělenými od sebe upravenými políčky. Začíná „turné“ od jednoho domu k druhému, kde mě chtějí mí průvodci a zároveň hostitelé seznámit se svými příbuznými.

Po několika dnech intenzivních pitek s horaly jsem poznal, že Goča má příbuzné v celém deset kilometrů dlouhém údolí, v každém druhém domě v občinách Cvilmi a Ipary. Velmi starobylý rod Parlani patří v údolí ke čtyřem původním rodům, které se v průběhu staletí staly navzájem příbuznými. Je to důsledek izolovanosti jednotlivých údolí vysokými, obtížně překonatelnými horskými hřebeny.

KYNŽÁL

Dřevěná podlaha vrže pod rázným krokem Giorgiho, mého hostitele, který přináší z vedlejší místnosti půlmetrový kynžál – sečnou a bodnou zbraň s dvoubřitou čepelí. Pro Svany představuje nejcennější relikvii, někdejší odznak mužnosti. Dědí se po mnoho generací z otce na syna. Ve Svanetii však dnes dělá z chlapce muže kalašnikov nebo alespoň lovecká puška, které se povalují snad v každém domě horalů.

Elektřina tradičně nejde. Petrolejka mizerně osvětluje potemnělou místnost a vytváří na stěně děsivě pokroucené stíny sedících postav mužské části Giorgiho rodiny. Ženy sedí v koutě na palandě a mlčky pozorují družný rozhovor u stolu. Giorgi je pyšný na rodinný klenot – kynžál, za ta léta pokrytý černou patinou. I když tuto kdysi smrt rozdávající starožitnost nevidí mí spolusedící poprvé, svůj zájem o tři sta let starou zbraň neskrývají. Oboustranně broušený „mečík“ byl ozdobou mužů této rodiny a zároveň součástí národního kroje. „Tady,“ ukazuje Zurab na čtyři dobře viditelné vrypy na čepeli, „to je počet lidí, kteří skonali tímto kynžálem.“ Opatrně kynžál otáčí, jako by se měl každou chvíli rozpadnout na prach.

ZLATÝ DĚD

Stařík s vrásčitou tváří se chlubí trofejemi horských koz, které zdobí štít jeho domu. Musím pár kroků odstoupit, abych viděl obě dvě kožešiny napnuté na dřevěné konstrukci nad prosklenou verandou. Kožešiny se lesknou pod paprsky slunce, jako by byly celé ze zlata. Nevěřím vlastním očím a stále důkladněji si prohlížím jeho umělecká dílka. „Když jsem byl mladší, tak jsem čas od času rýžoval dole v Inguri zlato,“ ukazuje prstem směrem za převis do údolí. Skutečně, k mému překvapení jsou kožešiny celé pokryty různě velkými zlatými plíšky. Vzpomínám na starořeckou báji o Iasonovi, který uloupil v Kolchidě zlaté rouno. „Zlato jsme rýžovali pomocí zvířecích srstí,“ vypravuje děda. „Zlaté šupinky se v proudu říčky zachytávaly v kožešině. Po vyschnutí se rouno spálilo, a v ohništi zbylo pouze zlato,“ vysvětluje. „To je můj poklad,“ šibalsky se usmívá a z vaku sype na stolek třpytící se šupinky žlutého kovu.

Zlatonosné říčky a potoky Svanetie jsou nepochybně reálným jádrem legendy o Argonautech a zlatém rounu. Se zaujetím zlatokopa děda vypráví dál: „Američané před rokem támhle postavili vesničku pro své prospektory,“ ukazuje na úbočí protější hory. Napínám zrak a snažím se ve změti skal a sněhových polí rozeznat sebemenší náznak nějaké lidské činnosti, ale marně. „Chlapi, co tam chodí na lov, říkají, že ještě letos začnou s těžbou,“ dodává. Ať je to jak chce, ze Svanetie druhý Klondike patrně nebude, ale to nic nemění na tom, že si celá řada obyvatel aúlů Ipary a Cvilmi rýžováním přilepšuje ke svým skromným příjmům.

TOSTY, ANEB PITÍ JE OBŘAD

„Pokud nechceš hostitele k smrti urazit, potom musíš alespoň tři stakany dopít do dna,“ poučuje mě Goča. Tři stakany vodky či ajraku, to jsou tři hlavní tosty věnované několika různým tématům. Tost je označení pro velmi květnatý druh přípitku vyznačující se několikaminutovým proslovem, který začíná podle tradice vždy tamada – jakýsi vrchní bavič či organizátor. Roli tamady na sebe bere nejváženější u stolu. Obecně lze tvrdit, že tosty za zemřelé, za blízké a rodinu, za budoucí svět bez válek a násilí a ještě třeba za dobré lidi na celé zemi jsou nejen mezi Svany, ale i Gruzínci vůbec nejčastější. Mohlo by se zdát, že přípitky zavání podlézavostí k ostatním u stolu, nebo dokonce že jde o jakési divadélko před sousedy, ale zde na Kavkaze tosty lidé myslí opravdu smrtelně vážně.

V dobách, kdy se bezezbytku uplatňoval zákon krevní msty, byl tamada jakýmsi prostředníkem mezi znesvářenými stranami a někdy i „mírotvorcem“. Je zvykem, že tost pronesený nejdříve tamadou je ostatními postupně doplňován, rozšiřován a mnohdy také vybočí do zcela jiné roviny. Z tostu se pak stává doslova řečnické cvičení, v němž Svanové během své tisícileté historie dosáhli skutečného mistrovství. Jsou proslulí svojí výřečností, která je spojena s bohatou frazeologií, s množstvím slovních obrazů, a řečnickým uměním vůbec, doplněným výraznou gestikulací i mimikou.

O PŘÁTELSTVÍ A AJRAKU

Na ježka ostříhaný pán domu, pětatřicetiletý drsňák jménem Levan se stakanem pálenky v ruce drmolí svansky tost. Poté odvrátí zrak od sukovitého stolu a upře svoje oči na mě. Přípitek zopakuje rusky, abych byl v obraze. „Připíjím za ty, co už nemohou být s námi, za Kachu, co zůstal v Suchumi…“ Nakloní stakan a ucmrndne na stůl. Na mě přichází řada po Gočovi. Odmlka. Všechny oči u stolu se na mě soustředěně upírají a chlapíci u stolů čekají, co se ze mne vyklube. Soukám ze sebe na začátek poněkud kostrbaté věty a snažím se co nejlépe navázat na Goču. Chytám druhý dech, ale stejně to zdaleka nestačí na řečnický kumšt Svanů. S klidným svědomím obětuji „pár kapek“ odporně páchnoucího ajraku za zesnulé. Uznalé kývnutí kolemstojících beru za projev uznání.

Ještě chvilka ticha, a lup ho na ex do sebe. Smrtelně vážná nálada se vytratí na několik minut do příštího tostu. Dovídám se, proč byl první přípitek za mrtvé tak niterný. V živé paměti jsou ještě nedávné oběti gruzínsko-abcházského konfliktu. Snad každá rodina má důvod ke smutku a nenávidět válku. V Abcházii padlo mnoho Svanů, kteří se na straně Gruzínců zapojili do nejtěžších bojů.

Odporně páchnoucí ajrak se z litrové láhve po okurkách vypařil během půl hodiny. Rázným krokem přináší hostitel druhou litrovku slabé, asi dvacetiprocentní kukuřičné pálenky. Na první pohled jeho tvář připomíná záporného hrdinu z akčního filmu. Ostře řezané rysy tváře, holá lebka, šilhavé oči a dvoudenní strniště z něho dělají člověka, z něhož jde na první pohled strach. Svým vzhledem pouze doplňuje stejnorodou společnost kolem stolu, která připomíná bandu kriminálníků. Opak je pravdou. Jak jsem se na vlastní kůži přesvědčil, ve Svanetii žijí snad ti nejpřátelštější lidé na světě. Jenom na horním toku Inguri jsem ve společenství Ipary a Cvilmi strávil u přátel celý týden, nemluvě potom o jiných zákoutích Svanetie. Pohostinnost Svanů neznala mezí a doslova mě stavěla do trapné situace, když mě hostili lidé, kteří byli závislí pouze na tom, co si vypěstují. Hostitel je právem hrdý na to, že může poskytnout svůj dům tomu, kdo přichází v dobrém, a proto je pro pána domu největší urážka, když za nocleh a jídlo chcete zaplatit. Host do domu, Bůh do domu, to tady na Kavkaze platí dvojnásob.

MEZI NEBEM A ZEMÍ

Brodím se rozblácenými uličkami vesničky Žibiani ve společenství Ušgul k mýty opředenému chrámu Lamaria, ve kterém měla být pohřbena královna Thamar (vládla v letech 1184 až 1213), nejslavnější ze všech panovníků středověké Gruzie. Kostelík s mohutnou obrannou věží je obehnán masivní zdí a tvoří dominantu celého údolí. Svaté místo Lamaria konkuruje svojí mystickou krásou nejvyšší gruzínské hoře Pschaře (5027 m n. m.) více jak osm století.

Z okna nedaleko ode mě kdosi vylil škopek špinavé vody. Je sychravé, chladné ráno 29. července. Z nehostinné krajiny přímo navazující na sněhová pole nejvyšších kavkazských štítů stoupá mlha. Ze včerejška na dnešek bylo údolí s nejvýše položenou vesnicí na Kavkaze nemilosrdně bičováno průtrží mračen až do časných ranních hodin. Noční liják připomíná nyní už pouze po kotníky sahající blátivá kaše rozmoklé hlíny smíchaná se zvířecími výkaly.

Tradice ženy vládkyně má pro Svany v každodenním životě nezanedbatelný význam, což mnozí přisuzují právě silnému ženskému kultu vzniklému v souvislosti s úzkým vztahem královny Thamar ke Svanetii. Dnes již patrně nikdo nedokáže, zda byla v kostelíku Lamaria vůbec někdy pohřbena, ale faktem zůstává, že nedlouho po její smrti se chrám stal jedním z nejdůležitějších míst ženských mysterií na Kavkaze, které bylo trnem v oku gruzínské církvi. Ve Svanetii není nikoho, kdo by pochyboval, že je v chrámu Lamaria královna pochována. Kult královny Thamar snad i ovlivnil etiku a společenské vztahy mezi Svany, a tak nepřímo přispěl ke zcela specifickému postavení žen ve společnosti. Ty měly narozdíl od svých kolegyň v jiných Kavkazských národech značná společenská práva. Jejich hlas nebyl zanedbatelný v občinových radách, které hrály důležitou veřejnosprávní úlohu.

Tleskáním rozháním stádo krav, jež se rozvalilo na návsi a zatarasilo mi jedinou možnou cestu ke kostelu. V ranním šeru jsou vidět v dálce na stráních nad aúlem siluety postav, které vyhánějí na pastvu svůj skromný majetek stejně jako před staletími.

Doširoka rozevřené údolí se čtyřmi osadami společenství Ušgul se táhne bezmála deset kilometrů z výšky tří tisíc metrů podél divokého potoka, jednoho z hlavních pramenů řeky Inguri. Společenství Ušgul představuje vzácný ostrůvek původní svanetské architektury. Neopakovatelná atmosféra pitoreskních zákoutí a starobylost aúlů v Ušgulu s nebetyčnými horami v zádech, to je ojedinělá, nepopsatelná podoba nejvýchodnější výspy Volné Svanetie.


SVANETIE

Ekonomická situace vzniklá po rozpadu SSSR uzavřela Svanetii spolehlivě na několik příštích let masové turistice. Turistický průmysl a komercializace této snad nejkrásnější části Gruzie, a nebudu přehánět, když budu tvrdit celého Kavkazu, se zastavil v pravý čas. Nikoli však k prospěchu místních obyvatel, kterým se tak život stal těžším a vrátil se o několik desetiletí zpět. Elektrický proud nejde, silnice jsou vzhledem ke svému zoufalému stavu téměř nesjízdné a na benzin mnozí nemají. Na horských silnicích byly automobily opět vystřídány volskými povozy, oslíky obtěžkanými rozličným nákladem a jezdci na koních. V níže položených krajích, ale i v samotné Svanetii, kolují všemožné zvěsti o banditech, kteří stejně jako před sto lety nahánějí v horách hrůzu ojedinělým pocestným.

Veškerá infrastruktura implantovaná sovětskou mocí zkrachovala. Možnost vydělat si nějaké peníze je ve Svanetii mizivá. To málo peněz, co se horalům podaří za měsíc dát dohromady, stačí sotva na nákup jednoho pytle mouky, který při střídmé spotřebě vydrží šesti až osmičlenné rodině na jeden měsíc. Svanetie je prakticky stát ve státě, kde v mnohých vesničkách peníze ztrácejí hodnotu. Vesničané jsou téměř soběstační. Mléčné produkty, jako sýry a jogurty, jsou velmi chutné a nechybí při žádném jídle, stejně jako zelenina a výborný doma pečený chleba. V létě se zde na zahrádkách a skromných políčkách rodí vcelku dost úrody zeleniny, brambor, kukuřice, ale také kvalitní marihuany a „svanetského“ tabáku. Vše, co místní lidé potřebují k přežití, si sami vypěstují, vyrobí, a to málo, na co nestačí, si čas od času jedou dokoupit do města. Jediným podstatným artiklem, který z horských políček nelze vydobýt, je obilí, potažmo mouka, kterou je nutné každý měsíc kupovat od spekulantů z nížin.

O SVANECH


Svanové jsou národem bojovníků. Ve dvacá-
tém století úspěšně bojovali s fašisty i s ruskou
komunistickou mocí.

Svanové patří do kharthvelské větve kavkazské jazykové rodiny a jsou jednou z etnických skupin Gruzínců. Území svobodymilovných a hrdých Svanů se dříve neomezovalo pouze na několik horských údolí Kavkazu, jak je tomu dnes. Starověcí Řekové je znali především jako piráty a válečníky. Také jejich jazyk byl původně více podobný gruzínskému. Jsou pokládáni za velmi starobylý národ a autochtonní obyvatele jižního Kavkazu a dodnes svojí originální kulturou nepřestávají šokovat.

Gruzínské, správněji však kharthvelské kmeny přicházely na území dnešní Gruzie z východní Anatólie (kam vědci kladou jejich pravlast) již od poloviny 2. tisíciletí př. Kr. a migrace z jejich původních sídel pokračovala až do 9. století př. n. l. Svanové byli prvními z kharthvelských kmenů, kteří se v Gruzii usadili. Ze zpráv antických autorů lze usuzovat, že bezprostředně po svém příchodu obývali území mezi dnešními městy Poti a Suchumi na pobřeží Černého moře až do doby kolem změny letopočtu (Strabon je nazývá jako Heniochy). Svany vytlačila od pobřeží dále do hor Kavkazu, do nynějších sídel, někdy v průběhu prvních pěti století nového letopočtu další migrační vlna kharthvelských Zanů (jinak Kolchů). V tomto momentě patrně došlo k podstatné změně v jejich životě. Svanové dali přednost bezpečí a klidnému životu vysoko v horách Kavkazu před neustálými nájezdy sousedů do úrodných nížin Kolchidy. Klid byl mnohonásobně vykoupen velmi obtížným živobytím v extrémních vysokohorských podmínkách, které zároveň ukovaly specifické rysy v jejich kultuře, jež se zčásti dochovaly do současnosti. Od této doby žijí Svanové v krajích Horní a Dolní Svanetie a od počátku 20. století také v údolí řeky Kodori v severovýchodní Abcházii.

Původně všechny kharthvelské kmeny, ať Megrelové, či Svanové, hovořily velmi blízkými dialekty jednoho společného jazyka. Během dlouhého vývoje se jazykové rozdíly prohloubily natolik, že dnes si Gruzínec se Svanem téměř nerozumí. Svanetský jazyk se dělí do čtyř základních dialektů a mluví jím drtivá většina tohoto horského národa.

Horní Svanetie, obklopena hradbou kavkazských velehor, se stala pro Svany doslova pevností archaických tradic a hodnot. Po staletí byla rozdělena na dvě části. Na knížecí, nazvanou podle knížecího rodu Dadeškeliani, pod jejíchž svrchovaností byla dlouhá staletí celá západní část, a na východní Svanetii, známou více pod názvem Volná Svanetie. Tato část byla vždy svobodnou, nezávislou oblastí bez jakékoli centralizované feudální moci a ve srovnání se západní polovinou byla poněkud svéráznější ve všech směrech. Platily zde prastaré občinové zákony a pořádky a také moc byla v rukou jednotlivých rodů, samostatných společenství. Zde se doslova zakonzervovaly četné prvky raněstředověkých sociálních vztahů, včetně silných občinových tradic. Pro Svany je typická obranná věžovitá architektura, která mimo jiné souvisela se zvykovým právem krevní msty, které bylo živé téměř až do poloviny našeho století. Volná či Svobodná Svanetie byla do roku 1853 nejméně známou oblastí na celém Kavkaze nejen pro svoji geografickou polohu, ale také pro nedůvěřivost a podezíravost místních obyvatel k cizincům a vůbec ke všemu cizímu, co do Svanetie z vnějšího světa přicházelo.

Náboženství hraje v životě Svanů důležitou roli. Podle legendy přijali křesťanskou víru společně se sousedními Megrely přímo od apoštola Ondřeje. Svanové jsou velmi hrdi na svoji křesťanskou přináležitost ke gruzínské autokefální církvi. O svanských kostelících se právem mluví jako o pokladnicích gruzínské kultury, ve kterých jsou po staletí uchovávány vzácné umělecké památky. V lidové víře Svanů má pevné místo (podobně jako ve víře Gruzínců) sv. Jiří, který je chápán jako ochránce lidí, a je v ní možné rozpoznat i četné předkřesťanské náboženské tradice. Nejvýznamnější poutní místa ve Svanetii jsou kostel sv. Kirika na hoře Lagurka (nad vesnicí Kala) a kostel Lamaria v Ušgulu.Napsal Tomáš Kučera
(věcné informace poskytl PhDr. Václav A. Černý)

Category: 1999 / 12

Dunění bubnů a řinčení cimbálů sílí. Vše je připraveno pro veliký nástup. Zjevuje se On – Mahákála! Má velikou, až děsivě červenou masku. Je to ochránce všech Buddhů. Jedna z nejdůležitějších postav tibetského buddhismu. Jeho rituální pohyby dělají na všechny diváky velký dojem. Chvíli to vypadá, jako by se vznášel nad plochou. K hudbě se přidává hluboká rezonance dvanáctistopých píšťal. Řádění Mahákály se stupňuje. Triumf dobra nad zlem se blíží. Ještě několik prudkých výpadů, a je dobojováno. Na scénu přichází zástup mladých mnichů v opičích kostýmech.

Každoročně ve většině buddhistických klášterů pořádají festival. Konání festivalu se vztahuje k určité slavnostní příležitosti, jako je například výročí založení kláštera, narozeniny svatého patrona nebo jiná důležitá událost tibetského buddhismu. Svým významem festival daleko převyšuje jakoukoliv jinou slavnost. Pro všechny buddhisty ze širokého okolí kláštera je to vrcholná událost celého kalendářního roku. Přicházejí, aby obohatili svoje duše, prohloubili spojení s Buddhovým učením a v neposlední řadě se také dobře pobavili.

Hlavní náplní každého festivalu jsou chhamsy. Pantomimické tance, které vyjadřují rozličné aspekty tibetského buddhismu a zasévají semínka pro dobrou budoucí karmu všech návštěvníků. Vybrané skupiny mnichů v barevných kostýmech a až hrozivě vyhlížejících maskách procházejí několikaletým tréninkem, aby pak v den festivalu předvedli na nádvoří kláštera veškeré své umění. Také ostatní mniši z kláštera se oslav zúčastňují – doprovázejí tanečníky na rozličné hudební nástroje či drží rituální předměty a odříkávají mantry. Nad tím vším, usazený na trůnu, bdí hlavní lama – rimpoche kláštera.

Míst, kde se praktikuje tibetský buddhismus, je na světě několik. Jedním z nich je právě Ladakh. Toto malé území je sice součástí Indie, ale nábožensky a kulturně je daleko více ovlivněno Tibetem, s kterým odjakživa udržovalo velice těsné vztahy. Díky své odlehlosti a nedostupnosti si jeho obyvatelé dlouho uchovávali mnoho svých někdejších zvyků. V posledních letech se vlivem přílivu západních turistů v Ladakhu sice hodně věcí mění, ale silná náboženská víra a s ní spojená kultura stále zůstávají hnací silou celé společnosti. Téměř nad každou vesnicí stojí klášter – studnice moudrosti a centrum vzdělanosti v očích všech Ladakhů.

STÁTEM ORGANIZOVANÉ NÁVŠTĚVY

V době, kdy jsem pobýval v malém městě Leh, se k mému štěstí v nedalekém klášteře Phyang jeden festival konal. Dozvěděl jsem se o tom v pobočce státní turistické kanceláře, kde jsem od překvapivě ochotného úředníka dostal brožurku „Ladakh – klášterní festivaly“. Spousty skvělých fotografií mne jen utvrdily v přání být při tom. Zároveň ve mně však vzbudily obavy z toho, nejsou-li festivaly spíše atrakcí pro turisty, než tradicí s duchovním významem. Podezření ještě posílil můj nový známý Dolma. Podle něj totiž festivaly v současné době slouží hlavně k obohacení klášterní pokladny. V některých klášterech dokonce mniši posunuli ustálené datum konání do vrcholu turistické sezony. Tradice netradice, od turistů se dá vybrat rozhodně více peněz než od místních.

O tom, jak se věci mají, se vyrážím přesvědčit brzy ráno starým minibusem jedoucím z Lehu až ke klášteru. Uvnitř je pěkně našlapáno, mne však těší, že jsem tam jediný bílý turista. Po příjezdu na parkoviště pod klášterem se všechno vysvětluje. Pro valnou většinu turistů je místní doprava spíše exotickým námětem k fotografování, džípy cestovních kanceláří jsou mnohem pohodlnější.

Obě tribuny na nádvoří jsou již vcelku zaplněné a lidé sedí i na zemi. Místní jsou ve velké přesile. Každý je oblečen do toho nejlepšího. Ženy zdobí typický klobouk a velké množství modrých tyrkysů, muži jsou upravení a spíše nenápadní. Poznávacím znakem turistů jsou sluneční brýle a fotoaparát.

TURISTÉ A KLÁŠTERNÍ POKLADNY

Festival zahajuje tradiční ladakhský folklorní tanec. Na scéně se v rytmu bubnů ngačhen objevuje šest postav. Předvádějí něco ve stylu mazurky. Po chvíli uvolňují tanečníci prostor klaunům. Jejich úlohou bude získat si pozornost davů a navodit svým tancem uvolněnou atmosféru. Součástí vystoupení má být i vybírání příspěvků na klášter.

Již nástup povedené dvojice vyvolá u publika velký ohlas. Klauni se dávají do díla. Rozjíždějí jakýsi pantomimický dialog, který po chvíli vyústí v úplnou pantomimickou bitku. Úsilí obou klaunů se pozvolna přesouvá směrem k publiku. Nejprve vtipně pózují jednomu z fotografujících turistů a posléze ho vtahují do svých hrátek na ploše. Diváci jsou tím řádně pobaveni. Fotografovi očividně tolik do smíchu není. Klauni ho po chvíli propouštějí.

Začíná totiž hlavní číslo jejich programu, vybírání donation. Jeden z klaunů vytahuje bílý šátek a chytá prvního turistu do smyčky kolem krku. „Zaplať, a pustím tě!“ Z peněženky zaraženého cizince putuje jedna bankovka do natažené klaunovy ruky. Klauni obcházejí celou první řadu sedících diváků. Za oběti si vybírají pouze movité turisty. Nevydržím a na zbytek této trapné podívané raději odcházím.

CHHAMSY

Procházka po chodbách kláštera mi spravila náladu, takže se brzy vracím zpět na nádvoří. Právě začínají chhamsy. Plocha je plná tanečníků v různě barevných maskách, každá z nich reprezentuje odlišné božstvo. Z útrob kláštera vycházejí dva mniši. Jejich úlohou je hlasitě vzývat všechny démony a strážce, aby posvětili svou přítomností další průběh festivalu. Za odměnu jim obětují posvátnou vodu a jídlo.

Tribuny jsou teď již zcela zaplněné. Diváci jsou fascinováni, tanec je očividně uchvacuje. Vystoupení ochránkyně Achi má znázorňovat pocity radosti a míru duše. Doprovází ji melodický zvuk cimbál. Po ní následuje tanec krále a jeho ministra. Král Pehar byl původně démon, pak se ale obrátil na víru a stal se ochráncem. Celý příběh tohoto přerodu se na ploše odehrává v režii čtyř tanečníků.

JSOU I MÍSTA ZAKÁZANÁ

Podle programu je důležitou částí festivalu také prezentace veliké thangky – náboženské ikony namalované na látce. To se odehrává v hlavní svatyni kláštera. Trojice žen a jeden mladý mnich stoupají po schodech ke dveřím svatyně. Zouvají se a vstupují. Následuji je, u dveří mne však mnich zastavuje. Dovnitř totiž turisté nesmějí. Vůbec mi to nevadí, naopak jsem rád…

Mladý mnich se jmenuje Tsering a v klášteře je už sedmým rokem. Dneska je pro něj velký den, může se totiž po dlouhé době opět setkat se svými rodiči. Tsering mě vede na střechu kláštera. Je odtud krásný výhled do kraje. Pozorujeme silnici, po které přijíždí samotný „prime minister“ Džammú Kašmíru, jak se celý stát, jehož je Ladakh součástí, správně jmenuje. U hlavní brány ministr vystupuje ze své limuzíny a srdečně se zdraví se všemi nejvyššími lamy. Jmenuje se Abdall Farúk, je to Kašmířan, tím pádem muslim, a přijel na pozvání rimpoche kláštera. V jeho chování k lamům je znatelný respekt. Rozdíl náboženského vyznání mezi nimi není na překážku. Společně odcházejí zhlédnout závěrečnou část tanců.

Ta by měla symbolizovat konečnou porážku zla a vymícení všech démonů. Scénu opanují tanečníci v černých maskách a čepicích. Každý drží v rukou groteskní hliněnou lidskou figurku – ztělesnění veškerého zla. Za nimi přicházejí mniši nesoucí dlouhé mosazné trouby rangduny. Celé nádvoří se otřásá pod náporem hlučné hudby. Tanečníci krouží po ploše, napětí se stupňuje. Současně s prudkým úderem do jednoho z velkých bubnů rozbíjejí tanečníci připravené figurky. Ničí tak všechna ega a osvobozují sebe a diváky od negativních myšlenek. Úlomky figurek pak vrhají přes stěny nádvoří ven z kláštera.

Festival končí, diváci se pomalu rozcházejí do svých domovů. Odjíždím také a cestou přemýšlím nad tím, co jsem viděl a zažil. Vyjma úvodní scénky s klauny bylo všechno čisté a opravdové. O tom, že festival má pro místní stále obrovský význam, ani v nejmenším nepochybuji. Odjíždím s přesvědčením, že buddhistické festivaly jsou stále tím, čím by měly být – tradicí s duchovním významem.

Category: 1999 / 12

Autor: Vladimír Plešinger

Magické číslo 2000… Ať chceme, nebo ne, jsme ho všichni plní: vždyť nás už dělí pouze dny a hodiny od okamžiku, kdy se dočkáme toho, co může zažít v moderních dějinách lidstva jenom každá čtyřicátá až padesátá generace.

V onom okamžiku se změní první číslice letopočtu užívaného velkou většinou lidstva. Druhé milénium tím sice ještě neskončí, ani třetí nezačne – na to si budeme muset ještě rok počkat – ale ona magie, která se pojí s číslicí 2000, je prostě silnější než volání skeptiků varujících před těmi, kdo si pletou poslední rok s prvním, a chystají se slavit zrod tisíciletí v okamžiku, kdy půjde o jeho zánik.

Každý ví, že onen důležitý moment nenastane pro celé lidstvo najednou. Země je kulatá, otáčí se, a den a noc se střídají podle pozice, jakou zaujímá to které místo vůči Slunci. Čím dále jde člověk na východ, tím dříve má šanci vidět, jak se ohnivá koule Slunce dere nad obzor. Čím tedy stojí člověk východněji, tím dříve pro něj začíná den a tím dříve pro něj začne i nové tisíciletí. Jenže kde je hranice? Kde končí východ a začíná západ?

HISTORIE NULTÉHO POLEDNÍKU

Od té doby, co lidstvo ví, že Země je koule otáčející se podle osy s konci na severním a jižním pólu, je řešení tohoto problému jednoduché. Jde jenom o maličkost: vybrat si mezi teoreticky nekonečným počtem spojnic obou pólů, sledujících povrch zeměkoule, jakousi pomyslnou středovou linii světa oddělující západní a východní polokouli. Západ a východ se opět setkají na opačné straně zeměkoule v linii, která bude předělem mezi daty. Kdo se na ni postaví rozkročmo tváří k severu, bude pravou půlkou těla o den „mladší“ než levou.

Až do roku 1884 nebylo učené lidstvo vůbec jednotné v tom, co si vybrat jako nultý poledník. Pro španělské mořeplavce měl tuto funkci poledník procházející nejzápadnějším mysem ostrova El Hierro na Kanárských ostrovech, pro Francouze to byl poledník protínající Paříž a pro Angličany od roku 1667 poledník londýnské hvězdárny Greenwich. Ve hře byla ještě egyptská Cheopsova pyramida a hlavní město USA Washington. Právě v tomto městě však odhlasovala v říjnu roku 1884 komise složená ze 41 delegátů různých národů to, že nultý poledník povede přes Greenwich a že celkový počet od sebe pravidelně vzdálených poledníků bude 360. Počítat se budou od 0 do 180 na oba směry. U poledníků číslo 1 až 179 je proto nutno udávat, jedná-li se o východní, či západní délku, kdežto krajní poledníky, nultý a stoosmdesátý, nemají dvojníky.

KDE TO BUDE POPRVÉ

O čest porodit skutečně první dítě nového tisíciletí (či alespoň toho věku, jenž podle křesťanského letopočtu bude začínat dvojkou) mohou soutěžit pouze matky, které se v době porodu budou vyskytovat na stoosmdesátém poledníku nebo těsně na západ od něj – tedy ještě v oblasti východních délek. Možná že nebude příliš těžké takovou matku najít, vyskytne-li se vůbec nějaká.

Stoosmdesátý poledník se totiž trefil do pruhu, kde je snad nejméně obydlených oblastí na světě. Podívejte se na glóbus: ten pruh je samá voda! Na cestě od severního pólu na jih přetíná důležitý poledník kromě moří jenom kousek Čukotky, nejméně lidnaté části Ruska s její věčně zmrzlou půdou, a pak daleko na jihu ten nejmenší možný kus zcela liduprázdné Antarktidy, „zmenšené“ podle poledníku velikým zálivem zamrzlého Rossova moře.

Ale přece! Musíte mít pořádně velký glóbus, abyste objevili, že stoosmdesátý poledník přímo půlí ostrov v souostroví Fidži, jehož jméno je Taveuni. Je velký asi jako Krk v Jadranu nebo Sámos v Egejském moři – podle velikosti tedy patří až do čtvrté stovky světových ostrovů. Žije na něm 8000 obyvatel – většinou melanéských Fidžijců, ale také Indů, jejichž předci přišli na Fidži jako dělníci na třtinových plantážích.

Mám na Taveuni osobní vzpomínku, neboť právě nad ním jsem „ztratil“ den života. Vylétl jsem loni v pátek 30. října boeingem novokaledonské společnosti Aircalin dopoledne z Tahiti, a za pár hodin, krátce po poledni, jsem přistál na největším ostrově Fidži Viti Levu. Jenže už nebyl pátek, nýbrž sobota 31. října. Taveuni jsem pod námi při letu bezpečně poznal podle tvaru i podle toho, jak je zelený: ne nadarmo mu Fidžijci říkají „Garden Island“.

Když jsem se pak informoval o tom, jak létají místní spoje na Taveuni, usmálo se na mě příjemné děvče na letišti v Nadi: „Že vy tam jedete kupovat pozemky!“ A pak mi Fidžijka vysvětlila, že pozemky okolo stoosmdesátého poledníku na Taveuni se staly předmětem spekulací, na nichž majitelé neuvěřitelně zbohatli. Bohatí Američané a Japonci totiž nejenom chtějí vidět nástup nového tisíciletí jako první, ale touží být svědky nástupu nové éry „na svém“.

Zcela nepřístupní jsou prý podobným spekulacím obyvatelé sousedního mini-ostrůvku Rambi, který je rovněž požehnán polohou na poledníku. Ač je součástí Fidži, britská vláda sem v roce 1945 nastěhovala 2000 obyvatel mikronéského atolu Banaba z Gilbertova souostroví (dnešní Kiribati) po tom, co byl atol nenapravitelně zničen těžbou fosfátů. Druhý domov, který našli na Rambi, už si Banabané vzít nenechají.

Do třetice protíná poledník fidžijské území v nejzazším severovýchodním výběžku ostrova Vanua Levu. Na kopečku zvaném Udu Point tam budují Fidžijci „poledníkovou zeď třetího milénia“, z níž bude možno pozorovat jak poslední západ Slunce starého tisíciletí, tak první východ Slunce tisíciletí nového. Stejné úkazy pochopitelně budou k vidění na milionech dalších míst, ale co je to platné, ti, kdo se postaví na Meridian Wall, budou první.

POTÍŽE S ČASEM

Anglický obchodník, usazený ve Waiyevo na severním pobřeží Taveuni, vyřešil kdysi spory s přísnými metodistickými misionáři tím, že přesunul svou rezidenci přesně na poledník. Metodisté jsou totiž tradičně hákliví na dodržování nečinnosti během sedmého dne v týdnu. Obchodníkovi se zahálka v neděli nehodila, a tak, když vyšlo v neděli Slunce, stěhoval se vždycky ze západní strany poledníku na východní, kde byla ještě celý den sobota.

To se mohlo stát pouze před rokem 1879. Tehdy koloniální páni Angličané vtěsnali celé fidžijské souostroví do jedné časové zóny, poněkud tak modifikujíce pravidlo o dělení času podle poledníků, celosvětově uznané o pět let později na zmíněném kongresu ve Washingtonu. Podobně se zachovalo nedaleké ostrovní království Tonga, které sice leží celé na východ od 180. poledníku, ale zásluhou umělého vybočení tzv. International Data Line se dostalo do stejného časového pásma jako Fidži. Mohutnou kampaní, jejíž součástí jsou např. známky s nápisem „Království, které první na světě vítá nový den“, se Tonga dostává do povědomí světa jako nejvýchodnější země světa, ačkoliv je vlastně nejzápadnější.

Podobné starosti si, jak se zdá podle ohlasů z médií, nijak nepřipouští obrovské Rusko. Čukotka, přes jejíž takřka neobydlenou část přechází důležitý poledník, čelí v současnosti drastickému úbytku obyvatel, přičemž odcházejí zejména Rusové a Ukrajinci, dříve zaměstnaní ve zlatých a uhelných dolech. Za posledních pět let jich „zmizelo“ na padesát tisíc. Původní obyvatelé Čukčové (jichž je asi 11 000) jsou známí chovem sobů, kdežto Eskymáci (1200) lovem mrožů. Největší mroží kolonie jsou na velkém Wrangelově ostrově, položeném na sever od Čukotky přímo na stoosmdesátém poledníku. Je tam i jedna vesnice, ale jinak se o Wrangelově ostrovu, velkém přibližně jako Kypr, říká asi pravdivě, že je tam víc ledních medvědů než lidí.

SILVESTROVSKÉ DOVÁDĚNÍ

Je přirozené, že ani okolo jižního pólu se nechystají na stoosmdesáté rovnoběžce nějaké zvláštní akce. Na samotném pólu, kde se všechny poledníky spojují v jediném bodu, se však zajisté slavit bude – na americké stanici South Pole, fungující od roku 1975. Také lze očekávat, že ve vrcholné letní době jižní polokoule se někdo bude pokoušet o jednu z nejvyšších hor Antarktidy Mount Erebus, ta však leží nikoli na 180. ale na 170. poledníku, navíc západní délky.

Je-li řeč o jižní polokouli, dlužno připomenout ještě jednu akci. Jmenuje se Pacifický festival plachetnic a pořádají ji novozélandští plachtaři kromě jiného jako připomínku 230. výročí přistání kapitána Cooka u novozélandských břehů. Hlavní roli však hraje milénium, neboť silvestrovým cílem plachtařů (včetně jedné české lodi) je přístav Gisborne na Severním ostrově Nového Zélandu. Tam se bude konat oslava z toho důvodu, že – jak praví informační bulletin – „nejenom, že to bylo zrovna tady, kde se kapitán Cook prvně dotknul novozélandských břehů, ale Gisborne je také nejbližší město na světě k Stoosmdesátému, který prochází ve vzdálenosti méně než 100 mílí na východ.“

Pro spravedlnost je nutno dodat, že Gisborne není městem, které má ze všech skutečných měst nejblíž k stoosmdesátému poledníku. Neudělíme-li statut „města“ obci Somosomo na Taveuni (2000), pak nejbližším nesporným městem bude asi Lambasa (18 000) na fidžijském Vanua Levu, přímou čarou 75 km od poledníku. Dokonce i čukotský Anadyr‘ (10 000), to má k poledníku pouhých 100 kilometrů, o 20 km méně než Gisborne. Až tedy zdvihneme své číše k novoročnímu přípitku a vstoupíme – neodrazeni tím, že pedanti budou na ten okamžik čekat ještě rok – do nového tisíciletí, budou to mít lidé na Fidži, na Novém Zélandu a na Čukotce už jedenáct hodin za sebou. Angličané budou muset ještě hodinu čekat. Způsobili si to sami, když prosadili svůj Greenwich za střed světa a nikoliv za jeho východní začátek.

Category: 1999 / 12

Půl šesté ráno. Chlapi v košilích, na kterých jsou vyrýsované bílé mapy potu, začínají novou šichtu. Chystají na verštatu sklářské píšťaly. Odkrývají otvory pece, které září oranžově jako hlavy golema. První rozespalé náběry na píšťaly a kerbly tvarované svalákem kmitají hutí jako ohromné světlušky. Zlaté náustky píšťal se protáčejí v nadutých koutcích úst a dech huťáků oživuje roztavený písek a dává mu duši a tvar. Na čele foukačů vyrážejí první perly potu a tamprovna se pomalu plní sklem uraženým od píšťaly.

V okolí Nového Boru v severních Čechách prosperují desítky sklářských hutí. Jsou to archaické organismy, které fungují na stejných principech a pracovní hierarchii už pár stovek let. V posledních desetiletích sice buková polena na vyhřívání pecí nahradil plyn, chemické a technologické kroky se samozřejmě také zdokonalily, ale základní řemeslné postupy zůstaly stejné, jako je známe z tři sta let starých rytin. Proto čas od času, jakoby magnetem přitahován, musím do hutě nahlédnout. Na to hemžení a divadlo, kde chlapi nabírají v šedesátistupňovém vedru medovou sklovinu z pánví, válí ji, znovu nabírají a vyfukují baňky. Píšťalu vyndají z pusy, jen aby doplnili tekutiny nebo při pauze na cigáro. Horký vzduch se tetelí nad pecí. Huť mi připomíná podivné hmyzí společenství gigantických čmeláků s ohromnými kovovými sosáky, kterými nesají nektar, ale naopak produkují fantastické tvary z medové skloviny. To je pohled z vnějšku – romantika. Foukat sklo je ve skutečnosti řehole. Je to žár a pot. Znamená to vypít alespoň šest půllitrů tekutin za šichtu. Jsou to vyřízené plíce a osm hodin na nohou v klimatu Sahary. Kumšt i stres. „Dneska máme slušný prachy, ale taky jdeš brzy do hrobu,“ říkají chlapi.

PARTA

„Hééé, zavírej tu formu pomalu, do pr…,“ syčí předák na zadáka. „Dneska se jedou malé skleničky – v úkolu. Je to na h…!“

Huť. Hala s vysokým stropem, uprostřed níž stojí šamotová pec s několika otvory pro nabírání skloviny. Pod každým otvorem v peci je pánev s roztavenou sklovinou, kterou neustále olizuje plamen. U každé pánve na vyvýšeném verštatu pracuje jedna parta v čele s předákem, několika řadovými foukači a jedním, dvěma zadáky. Předák je mazák, borec chlap. Na opačné příčce hierarchie stojí zadák – učeň, brigádník, nedoučený… Pro chod hutě je ale neodmyslitelný. Poněkud podřadné postavení zadáka je opticky patrné tím, že zavírá formy pod nohama huťáků nebo odnáší hotové výrobky do chladicí pece. Veledůležitým úkolem zadáka je zásobování věčně vyprahlých chlapů pivem sedmičkou z kantýny.

JAK SE FOUKÁ DŽBÁN

Foukání každého skleněného předmětu začíná nabráním na píšťalu. To dělá řadový foukač. Špalek skloviny uválí na kovové destičce do mírně kónického tvaru. Když trochu zchladne, nabere na něj další sklovinu a nafoukne základní baňku. To je kerbl, který sklář tvaruje svalákem a udává mu předběžný tvar budoucího předmětu, například sílu dna, stěn, výšku… Pak zpravidla přebírá štafetu předák. Rozkročí se na kraji verštatu nad zadákem, který dřepí na štokrleti o metr níže a drží rozevřenou formu. Předák vsune baňku do pomalu zavírané formy a píšťalou fouká a kroutí, až viskózní sklovina vyplní tvar formy. Od formy se kouří a páří a dým z vypalovaného bukového dřeva řeže do očí. To musí správný zadák vydržet. Když proces foukání dokončí, dupne sklář těžkou koženou sandálou o verštat – to je signál pro zadáka, aby otevřel formu. Tělo džbánu je už zchlazené, nedeformuje se. Kopnu na konci píšťaly přejede sklář mokrým želízkem (vznikne záprask) a lehkým klepnutím na píšťalu výrobek urazí a přepíchne na přílepník, pak na kozlíku přilepí ucho. Nakonec se v trumlu rozžhaví okraj džbánu, ostré okraje se povrchovým napětím zaoblí a pinzetou zformuje hubička. Další zadák končí řetěz pracovních postupů, když na vidličce co nejrychleji dopraví vyhasínající džbán do chladící pece – aby nepraskl. Mezitím první zadák zase máčí bukovou formu v díži s vodou a foukači nabírají a sválejí a to všechno dokola až do konce šichty.

To je asi nejprostší varianta sklářské práce. Obecně platí, čím složitější a náročnější výrobek, tím méně stereotypu.

ŽENSKÝ

„Jééé, húúú,“ řičí chlapi spokojeně pokřik neandertálců, když hutí prochází exkurze prsatých gymnazistek. S píšťalou v puse se neartikuluje, a navíc to není třeba. Každý ví, o co jde. Ženská na verštatu je vzácná jako meloun v lednu. A ty pod verštatem mají k barbínám a sexyidolům skutečně daleko. „Uúú UUUúúú,“ vypadávají foukačům píšťaly z pusy a gesty naznačují vyvedené ženské znaky. Je to sranda, nadsázka, folklor, drsných chlapíků… A všichni jsou tím divadlem nadmíru spokojení.

I pracovní přestávka má svůj kolorit. Dělá se šmelina. Dárečky, věci, které frčí, skleněná prasátka, těžítka, půllitry s naturalistickými penisy, většinou velmi neotřelých barev.

Zvláštní symbiózou je spolupráce huťáků s výtvarníky. Výtvarník je bujný v nápadech a foukač to musí zvládnout. Většinou jsou to výrobky netradiční, hraničící s technologickými možnostmi. Experimentuje se – říká se tomu vzorování. Vzduch je plný emocí, adrenalinu, napětí. Hodiny ve sklárně jsou drahé a když se dílo nepovede, nedá se svítit, peníze jsou v trapu. Deyl Chihuli, Američan s pirátskou páskou přes oko je mezi skláři jednička. Démon, šoumen, řemeslník, exhibicionista. Uhlem čmárá po cáru „baličáku“ sklářské vize přímo na podlaze huti. Výsledek je profesionální. Perleťové, lasturové fantazijní tvary jsou hotové – jedinečné, možná nejdokonalejší sklo na světě umí udělat čeští huťáci.

KOUZLA A ČÁRY

Roztavené sklo dosahuje při chlazení takového stupně tuhosti, že je pro všechny praktické účely pevné, ačkoli nemá krystalickou mřížku. Kdybychom však, teoreticky, nechali sklenici stát několik tisíc let na stole, zhroutila by se jako svíčka.

Skláři občas kouzlí a čarují se sklem holýma rukama. Prostě si baňku pohladí, dotvarují rukou nebo s ní setřou dlaní smetí. Co na tom, že má kolem osmi set stupňů? Efektní grif je založen právě na vysoké teplotě skla a na nedlouhém kontaktu se žhavou hmotou. Z mozolnaté kůže se ihned odpaří vrstvička par, která na okamžik ochrání ruku před spáleninou. Důležité je vědět, že čím je teplota vyšší, tím menší je riziko popálení a naopak.

Oblíbenou zábavou huťáků je výroba bouchacích kapek. Žhavou sklovinu nechají odkápnout do kýblu s vodou. Okamžitým zchlazením vrchní vrstvy zůstane tvar kapky zachován, ale ve skle vznikne obrovské povrchové napětí, které jako by chtělo zaujmout povrch koule. Pak stačí neopatrná manipulace s kapkou a následuje exploze, při níž se sklo změní v prach. Klasický vtip praktikovaný na nováčcích v huti probíhá následovně: „Ulom mi, prosím tě, tu skleněnou nit z kapky, ať tam neplandá,“ řekne obvykle mazák. Prááásk – když se sklo nedostane do očí, je to legrace.

ŘEMESLO JAKO FÍK

„Je konec řemesel. Věk prefabrikátů a plastů. Doba laciných napodobenin. Éra, kdy si lidé, co neprodukují vůbec nic, mastí kapsy a smějí se těm, co se s něčím pachtí.“ Slyším často pesimistickou charakteristiku konce milénia. Není to úplná pravda – běžte se podívat do hutí. Na verštat, jak se udělá fortelný kerbl. Co to je přejímačka nebo krakl a vydržte tam od rána až do fajrumtu!


HISTORIE VÝROBY SKLA

První sklo vyrobili 4000 let před naším letopočtem v Egyptě. Přišli na to při výrobě glazury, která jim místy odkapávala, a vznikaly skleněné perly.

Písek, soda a vápenec byly první sklářské suroviny. Egypťané vyráběli nádoby takto: na kovovou tyč vymodelovali kouli z hlíny, tu obalili tekutou sklovinou. Po vychladnutí se hliněná koule vyhrabala, a první skleněná nádoba byla na světě.

Později se sklo tavilo v uzavřených pecích a okolo roku 10 n. l. Féničané vynalezli sklářskou píšťalu.

Velkomoravská říše – 11. století. Mohutný rozmach skláren a výroba tzv. lesního skla. Bylo bublinkaté, tmavě zelené, nehomogenní a málo kvalitní. Zelené zbarvení nebylo záměrné. Vyplývalo z neschopnosti separovat z písku oxid železa, který způsobuje zelené zabarvení. Suroviny: písek, popel z bukového dřeva a vápenec.

Itálie – 13. století. Ostrov Murano byl sklářským státem, mocností i vězením, ze kterého se nedalo odejít. Mohlo by být vyzrazeno tajemství výroby unikátního „dlouhého“ skla. Z popele mořských chaluh získávali sodu, z lastur vápenec a písek z řeky Pád. Vzniklo tzv. benátské sklo. Vynikalo možností dlouhé doby zpracování, tedy i výrobou nevídaných dekorů a tvarů. Některé tehdejší postupy nebyly dodnes překonány.

Kolem roku 1500 se v Čechách začalo vyrábět kvalitní sklo. Z písku, čistého vápence a salajky (na kilo suroviny je třeba spálit tunu buků).

Kolem roku 1800 Kašpar Lehmann preferoval sklo sodnodraselné, které nemá dlouhou dobu zpracování, zato má vyšší lesk a lepší povrchovou zpracovatelnost. Český křišťál vytlačil sklo benátské poté, co byl znovuobjeven princip odbarvování skla.

Od té doby je výroba skla podobná té dnešní. Roku 1856 byla v Kamenickém Šenově otevřena nejstarší sklářská škola světa.

Počátkem 20. století se přešlo na vytápění pecí plynnými palivy.

Současnost. Ještě stále jsme sklářská velmoc, i když zcela rovnocenné sklo dokáží vyrobit téměř všude. Prim Česká republika dosud hraje ve výrobě unikátních výtvarných hutních výrobků.

PRŮVODCE SKLÁŘSKÝM SLANGEM

Dýnko – dno skleněného tvaru

Fajrumt – konec šichty

Hladítko – dřevěné prkénko k tvarování plochých tvarů, např. dýnka

Chladička – chladicí pec; teplota skla musí klesat velmi zvolna, jinak by v něm vznikalo povrchové napětí, které je schopné skleněný výrobek roztrhnout

Kerbl – bublina na píšťale – předběžný tvar viskózní skloviny daný svalákem

Klapačka – kovový nástroj podobný velké pinzetě; používá se pro tvarování dýnka na stopce skleničky

Kmen – surovina, ze které se taví sklo (např. křemík, suroviny sodné, olovnaté a barvotvorné složky)

Kopna – přesah skla nad formou, do níž se fouká (jako pěna u piva); kopna se uráží, opukává nad plamenem nebo odbrušuje

Kozlík – sklářské štokrle s opěradly na píšťalu; sklář sedí, nad koleny má na opěradlech píšťalu, kterou válí dlaní jedné ruky, druhou paží sklo tvaruje

Krakl – záměrné povrchové rozpraskání povrchu skla za účelem vytvoření dekoru; žhavé sklo se vyválí ve vlhkých pilinách

Křídla – dřevěný nástroj na stlačování kopny nad formou

Led – silnější vrstva skloviny na dně sklenice

Nálepy – reliéfní zdobení skla nalepováním žhavé skloviny

Nitě – zdobení tenkým pruhem žhavé skloviny taženým jako dekor

Nůžky – na střihání skla, nálepů a nití

Pánev – velká šamotová nádoba, v níž se v peci taví sklo a ze které se nabírá sklovina

Píšťala – dutá kovová trubice s náustkem, na kterou se nabírá tekutá sklovina a jíž se fouká, většinou do formy, požadovaný tvar

Plaucna – papírově tenké barevné střepy, které vzniknou rozbitím baňky; nalepené na žhavou baňku barví

Přejímačka – různobarevné vrstvy skloviny; dalším zpracováním, většinou probrušováním, tak vzniká efektní dekor

Přílepník – „přepichuje“ se jím sklo; výrobek se nalepí na jakousi zaslepenou píšťalu kouskem roztavené skloviny

Svalák – dřevěná „sběračka“, pomocí které se tvaruje skleněná baňka před definitivním foukáním například do formy

Tamprovna – viz chladička

Truml – pec s kruhovým otvorem a plynovým hořákem, v níž se příliš chladný výrobek ohřívá, aby se mohl dále tvarovat Verštat – vyvýšený pracovní prostor okolo pece, na kterém se pohybují skláři

Category: 1999 / 12

Fotograf Pavel Brunclík vystudoval fyziku na vysoké škole, a ačkoli se jí už potom nikdy nevěnoval, v podvědomí mu zůstalo něco ze zkušeností i abstraktního myšlení vědce. Jeho fotografie to neustále dokazují. Lehké a vzdušné kompozice připomínají na první pohled hru náhody, je v nich však přísný řád fraktálního světa. (Fraktál je velmi členitý geometrický útvar – třeba sněhová vločka – jenž vychází z procesu větvení a jehož základní tvar se opakuje v nekonečně mnoha velikostech. Zvětšíme-li jakoukoliv část obrazu, situace se opět opakuje až do molekulárního mikrosvěta.) Mnohé Brunclíkovy fotografie připomínají obrazy získané pomocí Mandelbrotovy množiny, které jsou jedněmi z nejsložitějších a také nejkrásnějších geometrických objektů. Přesto nebo právě proto jsou už domyšlenými výřezy bez nutnosti jakékoliv úpravy.


VELKÝ KAŇON

Hlavním motivem bývá základní tvar, který doplňuje práce se světlem a barvou. Jejich vzájemná souhra, pospolitost i úměrnost pak vdechuje obrazům fantaskní život. Mohutná písečná duna v Mrtvém údolí, která se v dramatické diagonále rozlévá do stovek a tisíců jí světlem i barvou podobných tvarů. Suchá, popraskaná země, vytvářející mozaiku chaosu. Větve v praménku vodopádu se v počátečním tvrdém dramatu a kontrastu rozloží do myriády jim podobných a pak pozvolna přecházejí do měkkosti a jemnosti. Tvary a něžné delikátní barvy na fotografiích z Antelope nebo Grand Canyonu, které potěší naši duši harmonií a poetikou… Pavel Brunclík ve svých fotografiích rozehrává v barvě to, co jeho slavný kolega Edward Weston předváděl v černobílé fotografii a jehož snímky detailů přírody jsou přirovnávány k Beethovenovým kvartetům.

Pavel Brunclík má jasný názor na fotografii, kterou chce dělat. Často v krajině hledá zajímavé výtvarné detaily, mnohdy pro oko jiných neviditelné. Zaměřuje se především na tvar a světelnou atmosféru. I barva je často redukována, jeho záběry jsou v mnoha případech až monochromatické. Mnohdy dokáže na jediný motiv vyfotit několik filmů. V oblasti Grand Canyonu například naexponoval za deset dní 40 kinofilmů.

Cesta k fotografii však byla plná zákrutů. Po studiích fyziky vystudoval Pavel Brunclík ještě režii, scénáristiku dokumentární tvorby a nakonec i fotografii. Začal pracovat jako reklamní fotograf a o jeho kvalitách svědčí i to, že se dokázal prosadit také v zahraničí. V druhé polovině osmdesátých let pracoval v Rakousku a Itálii. Tam také vytvořil několik rozsáhlých audiovizuální programů, se kterými se představil zejména v Polsku. Nafotografoval mnoho módních či reklamních katalogů a zabýval se i fotografií architektury. Po celé toto období se nechal inspirovat ženami a v roce 1995 vydal knihu Cizí ženy.

V posledních letech se však reklamě věnoval poměrně málo, neboť hodně cestoval. Výsledkem jeho toulek světem byl cyklus Návraty k podstatě, který v loňském roce v soutěži Czech Press Photo v kategorii Příroda a životní prostředí získal první cenu. Pavel Brunclík bude mít v červnu roku 2000 velkou souhrnnou výstavu na Staroměstské radnici v Praze. V současnosti žije jen touto výstavou. V archivu má sice několik set, možná tisíc krajin, ale cítí, že to není ono. Mnohé z těch fotografií, které chce mít na své výstavě, bude muset teprve nafotit. Chce zmapovat Austrálii, jež je pro něho velkou neznámou, a některé oblasti Asie a Afriky. Současně se zahájením výstavy by se měla na knižních pultech objevit reprezentativní publikace nazvaná jednoduše – Pavel Brunclík: Land.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This