Category: 2000 / 02

Byl to velmi zvláštní pocit. Seděl jsem s člověkem, který mi vyprávěl „všechny hrůzy světa“ – lidská fantazie na ně většinou nestačí – a představoval jsem si dětské tváře černoušků, jak se usmívají na fotografa, který snímá jejich usekané ruce a nohy… Probírali jsme spolu pocity beznaděje, dotyky smrti a kde se to zlo v lidech bere, a přesto jsem si nakonec odnášel nesmírně pozitivní pocit. Nedokázal jsem si jej vysvětlit. Snad jen tím, že Jan Šibík se do ničeho nestylizoval, vyřčené věty pramenily z hloubi jeho duše a chtěly co nejčistším způsobem postihnout pravdu. Nevím jak vy, ale já takové lidi často nepotkávám.


Jan Šibík

Kdyby všechny slzy světa, tak… Určitě k tomu máte nějaký dodatek.

Kdyby šlo jenom o ty slzy, tak je to jen o emocích. Ale ve skutečnosti je to daleko horší. Není to tak poetické, jak z názvu vyplývá.

Já v tom názvu cítím víc bolest než poetičnost.

Jestli v tom cítíte bolest, cítíte to správně. Tak to bylo myšleno. Přesto název nevystihuje to, jak to vidím a cítím. Je to parodie na Seifertovy memoáry „kdyby všechny krásy světa“. Nakladatel původně přišel s názvem „Taková báječná devadesátá léta“ – řekl jsem jim, že se zbláznili. Věci, které fotím, jsou smrtelně vážné a bytostné a často na nich lidé bojují o život, ironie k nim absolutně nejde.

Dovedl byste pojmenovat, co vás žene k tomu, abyste byl tam, kde je většinou smrt?

Důvodů je několik. Chci přinést nějakou výpověď, chci poukázat na to, co se kde děje, mám možnost hodně cestovat a chci jako fotograf udělat silné a dobré fotky. A kde se dělají silné fotky? Tam, kde jsou velké emoce. Když lidé bojují o život, když je válka, emoce jsou obrovské. Při takovém focení získáváte výjimečné zkušenosti. To není fráze. Přijdu domů, sáhnu na vypínač, světlo se rozsvítí, voda teče z kohoutku… Opravdu si toho vážím. Tady nikdo hlady neumírá. Když pak vnímáte tu neskutečnou nespokojenost v naší společnosti, najednou trochu nechápete. Dokážu si tu nespokojenost vysvětlit, ale lidem by hodně prospělo, kdyby měli alespoň trošku srovnání, které mám já. V neposlední řadě je pro mne tohle focení droga.

Prostě už musíte…?

Já i když nejsem doma, nahrávám zprávy na dvě videa. Přijdu domů v jednu hodinu v noci a prohlédnu si všechny zprávy. Mám satelit o sto čtyřiceti pěti stanicích, denně čtu Dnes, Lidové noviny, Právo. Každý den, celý rok. Někde se něco stane, a já tam musím být. Teď třeba trpím kvůli Čečensku, ale nejsem už plašan. To je velmi nebezpečné.

Byl jste plašan?

Každý, kdo začal jezdit fotit do války, byl plašan. On si to každý představuje tak, jak to vidí v televizi, ve filmech, ale realita je jiná. A to ho vyvede z rovnováhy, zazmatkuje, což se mu může stát osudným.

Na vlastní oči vidíte, jaká zvěrstva je schopen člověk dělat. Nutí vás to k úvahám, co je člověk vůbec za tvora?

Několikrát jsem si dal otázku, kde se ta nenávist v bývalé Jugoslávii bere. Vždyť před deseti lety pro nás byla malým Západem, kde bylo všechno v pohodě: v jedné vesnici byli Chorvaté a Srbové, popíjeli spolu, zpívali… A potom čtyři války a čtyřikrát stejný agresor. Kde se to najednou vzalo?!

Skončilo to u otázky, nebo jste našel odpověď?

Nenašel. Na besedách se mě často ptají, kde to bylo nejhorší. Nevěděl jsem, jak odpovědět. Teď už mám přesnou odpověď – Sierra Leone. Všechno má svá pravidla. I válka. Když jedete do války, musíte být připraven na to, že tam budou ranění a mrtví. A oni tam jsou. Střílejí se vojáci, střílejí se i civilisté a většinou dospělí. Pokud se zastřelí ženská, je to ve všech televizích a znamená to zdvižený prst. Pokud se zabije dítě, nepřímo nějakou bombou, už to je hodně na pranýři. Ale co se letos odehrálo v Sieře Leone?… Kdo v této zemi ovládá diamanty, získá hodně peněz, za ně nakoupí zbraně, ovládne zemi a stane se prezidentem. Za dva roky ovládne diamanty někdo jiný, a vláda se vymění. Strana RUF vtrhla letos v lednu z džungle do hlavního města Freetownu a mačetami začala masakrovat obyvatelstvo. Masakrovali hlavně děti. Dvouletým až desetiletým dětem usekávali ruce a nohy. Ze Rwandy jsme byli zvyklí na fotografie, na kterých dítě plakalo nad mrtvou maminkou či tatínkem. Ale tady to bylo obráceně. Dostal jsem se do kempu, kde se o děti i s rodiči starala humanitární organizace Handicap International. Bylo to velmi depresivní. Věděl jsem, že je musím nafotit, ale každou minutu jsem si odtrpěl. Pokud chci udělat dobré fotky, musím s těmi lidmi navázat kontakt a strávit s nimi určitý čas. Bylo to to nejhorší, co jsem v životě zažil.

Co vám v tu chvíli probíhalo hlavou?

Ti lidé byli přátelští, milí, snažili se mi pomáhat, a přitom někteří z nich ty masakry dělali. Říkáš si, kde se to v těch lidech vzalo…? Je to v každém z nás, nebo jenom v někom…? Ve kterých lidech…? Jenom otázky. Neznám člověka, který by na ně znal odpověď.

Pokud se člověk účastní tak vyhrocených situací, jako je válka, vraždění, může ho to poznamenat.

Musí. V každém případě to změní žebříček hodnot.

Změní ho to i negativně?

Já myslím, že mě to ovlivnilo jenom pozitivně. Možná jsem otrlejší vůči smrti… Ale vlastně ne: já pokud vidím nějakou mordu v kině, tak klopím oči. Mě to neovlivňuje negativně, jenom pozitivně.

Váš kolega Antonín Kratochvíl mi vyprávěl, že někteří fotografové se z takových pohledů už nevzpamatovali…

Každou cestou dostávám určitou dávku. Možná jednoho dne jí bude příliš. Někteří fotografové po takových zkušenostech fotí krajinky. Mně to zatím nehrozí: každé zvěrstvo a bezpráví, které fotím, mě motivuje, abych to fotil ještě víc a víc to dostával do lidí, přestože je to příliš nezajímá. Nechtějí to vidět. Ale já musím nacházet takové formy, aby to pro ně bylo stravitelné, prostě jim ty klapky z očí sundat.

Někdo by mohl říci: Jak můžete takové věci fotografovat, vždyť je to neetické, profitovat na lidské bolesti?

Už se mě na Internetu kdosi zeptal, jak můžu fotit děti s usekanýma rukama. Tvrdě na mě zaútočil, že žádná výstava nemůže napomoci tomu, aby se vybrala jediná koruna pro postižené, a že mi jde jen o ceny a slávu.

Slyšel jsem, že někteří fotografové jdou po těchto situacích jako paparazzi…?

Jezdím na hodně míst, kde by takoví fotografové mohli být. Nejsou. Kdo fotí válku, nedělá to pro peníze. Západoevropský fotograf má slušný plat, ale stejné peníze získá v nějakém okresním plátku třeba ve Vídni. Ve fotografii „událostí“ nejsou desetitisíce dolarů za fotku jako u paparazziů. Velký prachy jsou v showbyznysu a v reklamách. Pokud si za billboard řeknete sedmdesát tisíc, nikdo nebude protestovat. Když si za fotku ze Rwandy řeknu patnáct set, tak si myslí, že chci příliš.

Vy jste si tu otázku ohledně etiky nikdy nepoložil?

Tu otázku bych si položil, pokud bych nedodržoval určitá pravidla, která jsou pro mne dogma. Nikdy nefotím, pokud si to lidé nepřejí. V kritických situacích se zeptám a oni většinou kývnou „ano“. Mají totiž pocit, že by bylo dobré, aby ty fotky vznikly. Dokonce i spolupracují.

Zažil jste situaci, kdy člověk s vámi spolupracoval a vzápětí zemřel?

Ne. To by se mnou asi zamávalo. Potom bych byl vlastně spoluviníkem.

Stát se vám to ale může…?

Ne. Nevěřím tomu. Nepřipouštím si to. To by pak to pozitivní bylo daleko přebité negativním. Doufám, že se mi to nestane.

Co myslíte, jsou války nevyhnutelné, patří k lidským dějinám i do budoucna, nebo je tu naděje, že se jich někdy zbavíme?

(bez zaváhání) Žádnou naději nevidím. Spíše to vidím horší a horší. Nechci, aby to vedlo k tomu, že se na všechno vybodneme. Naději nevidím, ale přesto doufám. Pravděpodobně to bude horší, ale přesto nějaká jiskérka naděje tu je a určitě stojí za to se snažit, aby se ta jiskérka rozhořela. To není otázka fotografie nebo filmování, ale euroamerického stylu života.

Získal jste k nějaké zemi osobnější vztah?

K zemi ne, ale k lidem ano. Mé fotky jsou založené na lidech. Pouze jedinou fotku mám bez lidí: centrum rozbombardovaného Grozného po válce. Tam jsou ti lidé ale podepsaní. Samozřejmě se mi lépe fotí v křesťanském světě, horší je to v muslimském, je mi vzdálenější. Dobře se mi fotí v zemích, kde je buddhismus, protože buddhistická víra vede k nenásilí. Hůře se fotí v New Yorku, kde jsou černoši často velmi agresivní. Velice přátelské mi to připadalo v Indonésii. Pro bílé je velice nepřátelské prostředí v Africe: Súdánu, Etiopii, Somálsku, Rwandě. A přesto mě to víc táhne do Afriky než do Indonésie. Já si ale nevybírám, kde budu fotit.

Co vás ve světě nejvíc překvapilo? Je to lidské zlo?

Asi ano. Vždycky mám pocit, že mě už nic nepřekvapí, a pak jsem znovu a znovu překvapený, že to je horší, než jsem myslel. Opravdu nechápu, kde se v člověku bere to, že vezme do ruky mačetu a usekne dítěti ruku. Oni mi to pak vysvětlovali: chtěli udělat taková zvěrstva, aby se všichni báli.

Proč?

Aby si zachovali neomezenou moc.

Takže jde jenom o prachy?

Afričtí černoši nemají pragmatické uvažování, takže neznají ani pragmatickou odpověď.

Jaká odpověď by se k těm lidem nejvíce hodila?

Jen tak… To je děsivé zjištění. Jenom pro ilustraci: pokud měli mačety tupé, tak dětem řekli, aby počkaly, a pak před nimi mačety brousili o kámen. Tohle byste nevymyslel v nejhrůznějším hororu, a přitom se to událo v roce 1999, na přelomu tisíciletí, kdy družice letí na Mars a vy se s pomocí Internetu můžete domluvit s kýmkoliv a kdekoliv.

Získal jste k některým vyfoceným lidem intimnější vztah? Myslím, jestli si s nimi třeba dopisujete?

(chvíli přemýšlí) Ne. Jezdím maximálně na měsíc, a to není doba na to, abyste navázal nějaký hlubší vztah. Někdy jim pošlu fotku. Ačkoliv si s nimi nedopisuji, některá setkání se mi vybaví i po několika letech.

Zajímalo by mě, co člověku, který je tak často u lidské bolesti, dělá nejvíc radost?

Manželka a syn. A obecně civilizace. Pro mě je to magické slovo. Na Západě to je nudné, ale fungují tam principy civilizace.

Co si pod tím pojmem představujete?

To, že mám doma teplo a světlo, a když mám hlad, mohu se najíst. Pokud čekám na autobus, který má pět minut zpoždění, stejně vím, že přijede. Též si pod tím představuji, že pokud vznikne nějaké bezpráví, existuje nějaké odvolání. Když se třeba vracím z Afriky, civilizace mě dojímá. K slzám… A na druhou stranu je to v západních zemích nudné.

Nemáte obavy z toho, že v přecivilizovaném světě ztrácejí lidé emoce?

Určitě. Proč myslíte, že jsou v Americe tak oblíbené emocionální filmy jako „Kramerová versus Kramer“ nebo „Forrest Gump“? Američané své emoce v osobním životě čím dál méně prožívají, a proto je chtějí vidět alespoň v kině. Slzejí před plátnem, protože si tam za dvě hodiny prožijí to, co marně hledají ve svém životě.

Nabízí se úvaha, že pánbůh či nějaká vyšší síla ví, proč se ve světě děje to, co se děje…

Já si myslím, že ten pánbůh to řídí – maminko, promiň – zkurveně blbě. Jinak by nemohlo být tolik bezpráví.

Nevěříte v nějakou vyšší spravedlnost, nevěříte, že vše, co se děje, má svůj důvod?

Obecně tomu věřím, ale každá moje cesta mi tu víru o pořádnej kousek ubere.

Máte třeba nějaké koníčky, nebo vás fotografování absolutně pohlcuje?

Pro mne to není jen fotografování, ale způsob života. Snažím se nebýt před ničím zabedněný. Fotografování obsahuje tolik sfér, že absolutně pokrývá veškeré mé zájmy.

Co jste dělal rád, než jste začal fotografovat?

Natáčel. Původně jsem chtěl být kameraman, dokonce jsem se stal asistentem kamery, ale zjistil jsem, že při téhle profesi nejste sám za sebe. Potřebujete zvukaře, osvětlovače, drahé kamery, kdežto s fotoaparátem jste sám za sebe. A to rozhodlo. Pak mi pomohlo štěstí. Konkurzu do Mladého světa se zúčastnili lepší fotografové než já, a přesto jsem se tam dostal.

Tahle cesta ve vašem povolání asi nevede až do stáří…?

Proč ne…?

Nedá se to přece unést?

To utrpení za lidi se mi přeměňuje na motivaci. Pro mě bylo hodně důležité, abych v té své fotografické knize aspoň mohl říci i své příběhy. Teď si uvědomuji, že tuhle práci musím zužitkovat i jinak. Nikdy jsem neudělal výstavu z jedné cesty, tolik dobrých fotek neuděláte, ale mezi dokumentem a fotkou je velký rozdíl. Fotka stojí, nehýbe se. Pokud má přesah, je to hrozná síla, a vy před fotkou neutečete, kdežto video uteče, a zůstane jenom pocit. Když jsem si fotky z Kosova prohlížel, řekl jsem si, že i když to lidé dennodenně vidí v televizi, musí ty fotky vidět. Společně s nadací Člověk v tísni a Reflexem jsem na Václavském náměstí udělal výstavu, a za devět dnů se vybralo sedm set padesát tisíc korun. Poprvé jsem měl pocit, že jsem přispěl k něčemu pozitivnímu. Stejným způsobem bych rád pomohl dětem v Sieře Leone. Asi se mi to nepodaří, ale musím se o to pokusit. Vyberu deset velkých fotek, vystavím je na místě, kde je hodně lidí, a pokusím se vybrat nějaké peníze. A přímo s těmi penězi zajet ke konkrétním dětem, koupit jim učebnice, oblečení, hračky, bonbony…

Dokážou si takto postižené děti hrát?

Víte, co bylo nejvíc depresivní? Ty děti se projevovaly jako děti a nedávaly znát svůj handicap. Vím, že bych tou sbírkou nevyřešil nic zásadního, ale je to přece jen víc, než dělat fotky.

Co myslíte, vybíráte si tyto cesty sám, nebo si ony vybírají vás?

(chvíle ticha)

Rozumíte otázce?

Rozumím… Já myslím, že obojí. Když jsem nastoupil do Mladého světa, nebylo zvykem někam jezdit, a já nevěděl, co fotit. Pořád jsem hledal, co by vyhovovalo mému naturelu, a zároveň abych našel svou pozici, svou parketu, a vyšly z toho mé cesty. Poprvé jsem jel v roce 1988 na zemětřesení do Arménie. Později jsem zjistil, že mi vyhovuje si cesty kompletně zařizovat: sám si cestu vyberu, sám si seženu víza, seženu sponzora… V Reflexu by to taky udělali, ale trvalo by to dlouho a udělali by to blbě. Takže se ptám: vybralo si to mě, nebo jsem si to vybral já?

Berete svou práci jako poslání, rozumím tomu dobře?

To je příliš nadnesené slovo. Beru svou práci jako věc, která je v rámci mých možností nějak prospěšná.

Fotíte do Reflexu i portréty. Je to pro vás odpočinek, nebo naopak nejhorší práce?

Odpočinek to není, spíše se s tím trápím. Pokud je to možné, snažím se je udělat jako reportáž. Tohle k absolutní dokonalosti dovedl Antonín Kratochvíl. Přišel s novým prvkem: portrét jako reportáž. Jenže on to umí a díky svému jménu může fotit hvězdu třeba půl dne. Mně dají tak půl hodiny.

Co byste rád fotil třeba za dvacet let?

To, co fotím teď.

Myslel jsem, že vás nachytám…

Víte, já fotím lidi a společnost. Společnost se vyvíjí a jsou stále nové a nové vztahy. To se nedá dokončit. Krajiny a portréty mají mnohá omezení, tam udělat něco nového je strašně těžké.

Znám fotografy, kteří měli období focení aktů…

Nikdy. Já bych nemyslel na focení, bral bych to jako zástěru kvůli těm holkám. (smích) Asi by mi bylo trapně, asi bych se styděl jí říct, aby si sundala podprsenku.

Jste člověk, který už umí pracovat se svými emocemi?

Pracuji na tom. Jsem emocionální, někdy to nedokážu utlumit a nedokážu být třeba nestranný. V konfliktu jsem vždy na nějaké straně. Z hlediska mé profese to je možná špatně: já prostě vidím na nějaké straně pravdu. Abych si tím způsobil co nejméně problémů, snažím se být na straně slabšího. Kdyby se mi podařilo dostat se do Čečenska, chtěl bych fotit na straně Čečenců. Na straně Rusů bych měl pocit, že s nimi kolaboruji.

Pokud tomu dobře rozumím, nemůžete mít o lidech velké iluze…?

Nic moc.

Poznamenalo to i váš vztah k přátelům?

Díky své práci mám úžasnou manželku z Maďarska. Líbily se jí mé fotky a tak jsme se seznámili. Mám teď asi i víc přátel a lidí, kteří mne respektují, než kdybych nefotil. Jakoby si mne váží.

Určitě jste si během své práce vytvořil nějaký názor na život. Zajímal by mě.

(dlouhá pauza) Svět sice stojí za hovno, ale udělejme maximum, abychom ho prožili co nejlépe.

Fotil jste i na safari. Jak vám bylo mezi zvířaty? Cítil jste něco jako chvilkové osvobození?

Já vím, co ode mne chcete slyšet. Že mi tam bylo líp, než když fotím války. Ale ono se to nedá absolutně srovnávat. Každému bych přál, aby jednou mohl jet na safari. Myslel jsem, že zvířata budu muset hledat, ale ono jich je tam stovky, tisíce… Safari je oáza. Ale pokud by všichni jezdili pouze na safari, válek a bezpráví by ve světě neubylo. Tím by si každý léčil jenom svou dušičku.

(Portfolio Jana Šibíka jsme uveřejnili v magazínu Koktejl č. 3/99, str. 120-123.)


Jan Šibík (15. 4. 1963)
po absolvování gymnázia pracoval jako operátor ve výpočetním středisku, v letech 1985-87 byl asistentem kamery v ČT, poté byl po kunkurzu přijat jako fotograf do Mladého světa a od roku 1992 pracuje v Reflexu. Tímto rokem odstartoval svou sérii cen. V soutěži firmy Olympus získal hlavní cenu – nejlepší fotografii roku 1992. V roce 1995 v soutěži Czech Press Photo získal hlavní cenu, loni se opět stal celkovým vítězem. V období mezi těmito lety obdržel celkem 22 cen. V roce1997 získal hlavní cenu v soutěži Fujifilm Press Photographer, letos 1. místo v kategorii reportáž. Šibík je všude tam, kde řádí válka, bezpráví či boj o moc. Vystavoval v Polsku (1988), ve Florencii (1990), v Moskvě (1996), v Bruselu, Káhiře (1997). Jeho fotografie se dnes prostřednictvím agentury Sipa tisknou v německém Der Spiegelu, ve Sternu i v americkém Timesu. Vydal knihu KDYBY VŠECHNY SLZY SVĚTA (1998).

Category: 2000 / 02

Převážné většině Evropanů by se mohlo zdát, že tam, kde začíná Sahara, končí civilizace. Je to stejné už od starověku tudy vedla také hranice Říše římské. Většina obchodníků s otroky, kteří připlouvali k africkým břehům za obchodem, se neodvážila dále do vnitrozemí, proto nemohli objevit bohatá královská a císařská města za neprostupnou džunglí. Tito kolonizátoři viděli jen vesnice – periferii, z tohoto důvodu měli nízké mínění o africké civilizaci.

V podsaharské Africe jsou ale místa, kde byla míra civilizovanosti a přirozeně také vzdělanosti i kultivovanosti přinejmenším srovnatelná s dobou největší slávy České země. Mám na mysli dobu Karla IV., kdy se Praha stala centrem Evropy. V tom samém období procházela rozkvětem města v severní deltě řeky Niger. Byla to centra velkých říší se vším, co k tomu patří. S monumentálními mešitami, vyšperkovanými paláci a měšťanskými domy. Jedním z nejslavnějších a nejkrásnějších měst bylo Djenné, kde postavili univerzitu dokonce dříve než v Praze.

TRANSSAHARSKÁ KŘIŽOVATKA

Představte si Saharu, kde se od pravěku až do starověku měnilo radikálně klima. Období sucha a vlhka se střídala každých sto tisíc let. Dochází proto k velké migraci obyvatel, kteří se snaží usadit, ale při každé klimatické změně přijde veškerá jejich práce nazmar. Budují hráze, kanály, své domy, a potom je opět opouštějí, to samé opakují o stovky kilometrů dále znovu, a pak se další generace vrací zpět a snaží se křísit to, co jejich předkové kdysi zbudovali. Z těchto důvodů je první zmínka (pravděpodobně dost nejistá) o konečném usazení a vytvoření stabilní civilizace datována kolem roku 300 př. n. l. Pod Saharou se utvářejí velké říše – Mali, Ghana, Songhaj… Funguje tu čilý obchodní ruch, kvetou řemesla, zemědělství, náboženství, umění…

V 11.-12. stol. nastává dramatická změna s invazí islámu, prostřednictvím obchodních karavan z Mahgrebu. Střetávají se zde dvě kultury, a vyhrávají muslimové – nejprve v Timbuktu, které je od pradávna vstupní branou do černé Afriky, a poté v 13. století v Djenné. Díky Maročanům dochází k nebývalému rozmachu těchto měst. Stala se z nich centra vzdělanosti, intelektuálního a duchovního života. Karavany postupovaly na jih podél Nigeru, kde byla vegetace. Dokáži si představit, jak na ně muselo zapůsobit místo, kde dnes Djenné stojí. Ostrov uprostřed řeky, která tak tvoří dokonalý obranný systém proti vetřelcům. Ochrana je navíc zdrojem životodárné vody a ryb. Zvláštností této řeky je i dnes to, že její některá ramena občas vysychají, a tak lze přejít po jejich dně. Je v tom ale háček. Musí se vědět kudy, protože suchý pouštní vítr vysouší na povrchu dna tenkou vrstvičku, která pouze vytváří iluzi pevnosti. Může se tedy stát, že když se tudy vydáte, proboříte se lehce do bahna. Proto je velmi obtížné dostat se do města jinudy než po uměle vytvořené hrázi se silnicí.

Na ostrově bylo výhodné vybudovat město. Nabízel se totiž jako místo pro přístav na nejdůležitější severojižní obchodní tepně. Exportovalo se odtud zboží do 354 km vzdáleného Timbuktu a odtud dále do Evropy, ale také do arabského světa a na východ, kam se postupně Niger stáčí. Djenné se stalo ideální transsaharskou křižovatkou pro obchod s otroky z jižních guinejských pralesů. Z jihu (přesněji z Pobřeží slonoviny) na sever se transportovalo též zlato, slonovina a sůl. Z toho všeho se městu přirozeně odvádělo clo a bohatl i místní trh.

Město začalo velmi rychle prosperovat, a tak si místní obyvatelé mohli dopřávat takový luxus, jako je umění. Djenné tedy rostlo i do krásy. Domy zdobily nádherné ornamentální okenice v marockém stylu a tvořily tak působivý kontrast k minimalistickým hliněným stěnám. Po ulicích chodili muži i ženy ověšeni překrásnými látkami a šperky místní produkce. Nosily se nádherné účesy zdobené mušlemi a mincemi. Jeden z nejefektnějších šperků, jaké jsem v Africe viděl, pochází právě odtud. Jsou to velké zlaté náušnice v podobě tropického plodu. Umělci tu vytvářeli terakotové a bronzové sošky odvážných tvarů, o které se dnes perou všechna etnografická muzea světa. V roce 1940, kdy došlo k významnému archeologickému objevu hliněných figurek z 11. až 15. století, začalo systematické objevování Djenné. V okolí města se našla i spousta předmětů ze starověku – například velké množství pohřebních uren a prsní disky bojovníků.

CESTOVATELÉ A DOBYVATELÉ

Jak je vidět, Evropa teprve nedávno začala vědecky a historicky objevovat Djenné. Jaká však byla minulost tohoto pro nás tajuplného města, bude dnes už velmi těžké zjistit, protože písemných historických dokladů je poskrovnu, a to především ze dvou důvodů. Za prvé – místní verze dějin je spíše mytologická, a navíc většinou zachovaná pouze v ústní tradici. Existují-li přeci jenom nějaké rukopisy, jsou z mnoha důvodů ohroženy. Například i tím, že majitelé nedisponují financemi na jejich záchranu a údržbu. Za druhé – zájem evropských dějepisců o tuto oblast byl vždy minimální a byl-li už nějaký, týkal se velmi specifických, většinou obchodních záležitostí. Navíc první zmínka o Djenné z evropských pramenů sahá pouze do 16. století. Jejím autorem je italský obchodník a letopisec Antonio Malfante. Ani jeho informace ale není autentická, protože on sám Djenné nikdy nenavštívil, a spolehl se pouze na zprávy od jiných – možná arabských cestovatelů. I tak se zmiňuje pouze o prosperitě důležitého středověkého města. Jedna z mála cenných zpráv o tomto místě, která je navíc autentická, pochází od francouzského průkopníka Reného Caillé. Ten navštívil podsaharskou oblast údajně jako první Evropan v roce 1828 a provedl detailní popisy některých měst – přirozeně i Djenné.

Co je tedy známé? Předpokládá se například, že Djenné získalo opravdovou podobu města ve velkém stylu díky obchodníku Soninkovi. Jisté je, že v roce 1465 dobyl už velmi prosperující město songhajský císař Sonni Ali. Dalším dobyvatelem, kterému se povedlo v roce 1818 Djenné obsadit, byl vládce Maciny – Shehu Ahmadu Lobbo. Tímto způsobem se vyvíjely dějiny i nadále. Dobývání a podmaňování strategického města se stalo velmi typickým. V roce 1861 se to podařilo rovněž tukulorskému císaři al-Hádž Omarovi a o 32 let později i Francouzům.

NA SKOK VE STARÉ AFRICE

Navštívit Djenné v současnosti je požitek, zvláště pro Evropana, který nic netuší o místní slavné minulosti. Jsem přesvědčen, že bude okouzlen, až spatří siluetu města ze staveb zakončených hřebenovitými střechami. Dnes se Djenné nachází ve středu neúprosné pouště, poseté tu a tam osamocenými baobaby. Občas je možné zahlédnout stádo krav nebo koz. Najdou se i malá políčka s rýží. Není bez zajímavosti, že v okolí Djenné dnes žije sedm různých etnických skupin.

Dojem z města je zvláštní. Máte pocit, že jde spíše o monumentální vesnici. To se týká nejen vnější vizuální podoby, ale také života zdejších obyvatel, kteří jako by ustrnuli ve středověku. Je to možná tím, že poklesla důležitost říčního transportu zboží. Z Bamaka, hlavního města Mali, byla postavena asfaltová silnice na sever do Gaa, a kamiony jsou rychlejší než lodě.

Budete-li mít zájem, najde se určitě i nějaký ten průvodce. Ukáže vám, jak se tu solí a suší ryby na střechách a terasách domů, zavede vás do šperkařské dílny (vřele doporučuji), můžete nahlédnout i tam, kde se tkají místní typické černo-bílé látky, je možné projít se po hřebenových střechách domů a udělat si přehled o tom, kde je trh, univerzita, ale především to nejúchvatnější, co může město nabídnout – mešita. Jde o opravdový klenot muslimské architektury.

Z dálky připomíná ohromné termitiště. Je dokonce postavena ze stejného materiálu – z hlíny nanášené na monumentální dřevěný skelet. Jde o typický příklad malisko-songhajské hliněné architektury. V užším slova smyslu se jedná o mešitu v tzv. ďulském stylu. Byl rozšířen ďulskou obchodní komunitou, cestující po západní Africe. Podle mého názoru jde o nejkrásnější stavbu tohoto typu vůbec. Tato vzácná mešita je jedinečná svou velkorysostí a čistotou stylu. Byla vystavěna v 15. století na monumentálním soklu obehnaném zdí. Díky tomuto podstavci obklopuje stavbu široká terasa, přístupná ze tří stran vchody se schodištěm. Mešita je dlouhá 150 metrů, vysoká 20 metrů. Je velmi chytře zkonstruována tak, aby vodorovné trámy vyčnívaly ven z fasády. Výsledný efekt je nejen velmi působivý, ale také praktický. Ostny na zdech mohou sloužit jako ornament i jako lešení ke každoroční rekonstrukci stěn. Velmi svérázným a charakteristickým prvkem jsou také vertikální pilíře ukončené věžičkami. Vertikálnost je výrazná i uvnitř mešity, kde více jak sto sloupů nese dřevěnou plochu střechy velké modlitebny. Na severní a jižní straně stavby vyčnívají tři hranaté minarety, v nejvyšší části zúžené do špičky. Na vrcholu jsou korunovány pštrosími vejci, která jsou pozůstatkem animistické náboženské tradice. Mají údajně vyzařovat magické ochranné kouzlo. Na břehu řeky Niger zapadá slunce. Připlouvají poslední trojúhelníčky plachetnic. Od vody mě dělí asi tak 150 metrů vyschlého dna. Přímo přede mnou nabírá několik žen vodu z děr provizorně vyhloubených do bahna na dně řeky. Většina těchto jezírek slouží obyvatelům města jako studánky i skládky. Nikdo nepřemýšlí nad tím, jestli tuto vodu bude pít, nebo nebude. Kde je stará zašlá sláva Afriky?

Category: 2000 / 02

Svazové státy severovýchodní Indie byly dlouho citlivou a neklidnou oblastí. Sedm malých států, před nezávislostí Indie souhrnně označovaných jako provincie Assam, leží ve výběžku hraničícím s Bhútánem, Čínou, Barmou a Bangladéšem. Po léta tak byly vystaveny vlnám utečenců, prchajících ze sousedních zemí před ekonomickou krizí a represivními režimy. Kopcovitý region je domovem četných horských kmenů, které jsou více příbuzné národům Barmy, Thajska a Laosu než Indům. Kvůli svému jednoduchému životnímu stylu se tito lidé nedokázali bránit vlivům Bengálců přicházejících z přelidněných indických nížin ani cizincům z okolních států, kteří svým počtem dnes místy převažují nad původním obyvatelstvem. V polovině osmdesátých let začaly první incidenty bouřících se etnických menšin a brzy vyústily v masové násilí namířené proti přistěhovalcům a indické centrální vládě. Vláda poslala na severovýchod tisíce vojáků, aby situaci dostala pod kontrolu a celou oblast uzavřela cizincům. Dnes jsou tři ze sedmi států po dlouhé době opět otevřeny, násilí a terorismus však zdaleka nevymizely.

ASSAM

Urvat ve třetí třídě indického vlaku místo k sezení je obdivuhodný výkon, k němuž je zapotřebí naskočit do správného vagonu ve chvíli, kdy souprava vjíždí do stanice. Podařilo se mi dostat se do volného oddílu expresu Siliguri-Guváhátí, snad až podezřele lehce. Za chvilku zjišťuji proč – tři vagony včetně toho mého jsou vyhrazeny jen pro armádu. Vojákům ale vůbec nevadím, místa je tady na rozdíl od běžné třetí třídy dost pro každého.

Projíždíme siligurským koridorem, vstupní branou do Assamu, a tím vlastně celého severovýchodu. Za časů britské kolonie se do této části země běžně cestovalo přes tehdejší provincii Východní Bengálsko, dnešní Bangladéš. Za okny ubíhá zelená krajina, v níž se střídají rýžová políčka s kopcovitými čajovými plantážemi. Assamu se odedávna říká „země červených řek a modrých kopců“. Je to jedna z nejúrodnějších částí Indie. Silný assamský čaj se na celoindické produkci podílí šedesáti procenty. Vysoce úrodnou půdu zajišťují naplaveniny mohutného veletoku Brahmaputry, proudícího z Tibetu přes Indii do Bengálského zálivu v Bangladéši, a jejích sto dvaceti přítoků. Říká se, že zdejším farmářům stačí zasít rýžové sazeničky, a pak jen o něco později přijít a sklidit bohatou úrodu. Čas mezi setbou a sklizní tráví spaním. To vyjadřuje i pověstnou povahu Assamců, charakterizovanou slovy láhe, láhe – pomalu, pomalu.

Dávám se do řeči s přátelskými vojáky. Vracejí se z roční služby v Kašmíru domů na měsíční dovolenou. Každý dostal od ministerstva obrany povolení ke koupi tvrdého alkoholu v maximálním množství sedmi láhví. Jak mi hrdě ukazují, mnoho z nich udaný limit skutečně naplnilo, a to bhútánským rumem za dumpingovou armádní cenu 50 rupií za litr. K večeru se láhve začínají otevírat a kolovat celým vagonem. Nikdo se nenapije bez pronesení přípitku – na Indii, na Assam, na armádu, na Matku Terezu i na Čechy. Do Guváhátí, hlavního města státu, přijíždíme po půlnoci ve značně povznesené náladě. Jeden vojín se nabízí, že mě s sebou vezme domů, s ostatními se na nádraží loučím. Prý mám někdy přijet na návštěvu do Kašmíru.

Guváhátí je dnes znečištěné, nevzhledné město, přecpané rikšami, vrakovitými autobusy a náklaďáky. Takový je alespoň můj první dojem. Daleko příjemnější jsou břehy Brahmaputry s vratkými loďkami rybářů a okolní kopce poseté hinduistickými chrámy. Historie města sahá až do 4. století př. n. l., kdy bylo známo jako Pragiyotišpura – „východní město světla“ a centrum říše Kamrupy, často zmiňované v hinduistickém eposu Mahábháratě.

Jméno Assam může pocházet ze sanskrtského slova asom – „nemající soupeře“, nebo také „nerovný“ podle rozmanitého povrchu tvořeného kopci, lesy, nížinami a řekami. Další domněnkou je, že tehdejší samostatné království dostalo jméno podle buddhistické dynastie Ahom, která zde vládla téměř 600 let, až do 19. století. Ahom nezničilo ani sedmnáct útoků muslimských dobyvatelů Mughalů, ovládajících většinu indického subkontinentu. Začátkem 19. století přišli Britové s myšlenkou pěstovat v příhodných podmínkách Assamu čaj, království dobyli a připojili ke svému impériu.

Téměř na každém rohu v Guváhátí i jiných místech Assamu, před každým úřadem, školou, na křižovatkách i v parcích hlídají po zuby ozbrojení vojáci indické armády. Všude platí zákaz fotografování všeho vojenského. Armáda tady není příliš oblíbená ani v médiích a nestojí o žádnou publicitu. Vláda rozmístila v Assamu tak obrovský počet vojáků v listopadu roku 1990. Záminkou jí byla smrt Surendra Paula, vlivného člena zdejších skupin pěstitelů čaje, kterého zavraždili bodští teroristé. Extremistických skupin etnických Bodů vzniklo v Assamu hned několik. Za nejmilitantnější je považována Bodo Liberation Tiger Force (BLTF) – Tygří síla osvobození Bodů, která požaduje vytvoření autonomie Bodoland z poloviny území Assamu. Svého cíle se domáhá častými atentáty a útoky na vojenské i civilní objekty, například ostřelováním vlaků. Další silná skupina povstalců, The United Liberation Front of Assam (ULFA) – Sjednocená osvobozenecká fronta Assamu, zaměstnává indickou armádu už dvacet let. Na rozdíl od BLTF jí nestačí jen autonomie, ale dožaduje se úplné nezávislosti Assamu na Indické republice. Její příslušníci se po každém útoku stáhnou do džungle nebo za hranici do Bangladéše, a tak je takřka nemožné celou organizaci zničit. Jistého úspěchu dosáhla rozsáhlá operace Nosorožec, kdy se armádě podařilo zlikvidovat značnou část členů ULFA. Skupina se však znovu rychle sjednotila a dnes v plné síle pokračuje ve svých útocích.

Vládou cenzurovaná média jsou dobře informována o úspěších vládních vojsk v boji proti vzbouřencům, málokdy se však objeví zprávy o rozšířeném porušování lidských práv, jehož se armáda údajně dopouští. Povstalecké skupiny se těší podpoře obyvatelstva hlavně na venkově, armáda proto často podezřívá vesničany z poskytování úkrytů a pomoci rebelům a systematicky prohledává vesnice, především ty, kde žijí etnické menšiny. Typická razie se odehrává uprostřed noci. Vojáci seřadí všechny muže doprostřed osady a vyptávají se jich na vzbouřence. Podezřelé jedince odvedou s sebou do tábora, kde probíhá důkladnější výslech. Z pozdějších výpovědí vesničanů vyplývá, jakých zvěrstev se vojáci dopouštějí. Výslech obvykle doprovází mučení – běžné je strhávání nehtů, pálení kůže cigaretou, elektrické šoky do genitálií nebo bití bambusovou holí. Výjimkou nejsou ani nezákonné popravy a znásilňování.

Armáda někdy napadá i média, která podle ní příliš zveličují zdejší problémy. Příkladem je případ novináře a aktivisty v oblasti lidských práv Čenirama Natha. V květnu roku 1997 ho vojáci zatkli a odvedli k výslechu. O dva dny později bylo nalezeno jeho mrtvé tělo s roztříštěnou lebkou a několika bodnými ranami po bajonetech. Policie oznámila, že byl zabit den předtím v potyčce s extremisty ve vesnici Komarčuburi. Tam však toho dne k žádnému konfliktu nedošlo.

Po téměř dvouhodinové jízdě přecpaným autobusem vystupuji v Hadžo, pouhých 30 km od Guváhátí, na severním břehu Brahmaputry. Hadžo je významným poutním místem pro buddhisty, hinduisty i muslimy. Někteří buddhisté věří, že právě zde Buddha dosáhl nirvány.


Assamští hinduisté patří k sektě
vajšnavitů, kteří neuznávají uctí-
vání model. Přinesli však do Assamu
například kastovní systém, který
původní obyvatelé neznali.

Nejvíce sem přichází hinduistů, aby navštívili chrám Hajagriba Madhab. Prostranství před chrámem zaplňují stánky s obřadním zbožím – růženci, květinami, vonnými tyčinkami a sušenkami. Těmi krmí věřící obrovské kapry v posvátném jezírku. Do templu se vystupuje naboso dlouhým schodištěm, po jehož stranách posedává pár žebráků a slepý hráč na dotaru, smyčcový nástroj se dvěma strunami. Vnitřní svatyně je plná poutníků čekajících na požehnání od bráhmana a položení obětin u oltáře. Kolem pobíhají obtloustlé kozy, vykrmené od štědrých věřících.

Assamští hinduisté patří k sektě vajšnavitů, neuznávajících uctívání model, a tak je chrám vcelku prostý ve výzdobě. Hinduisté, kteří se přistěhovali spolu s Brity z indických nížin, s sebou přinesli i svoje rozdílné náboženské tradice, jaké Assamci původně neznali. Tak se tady ujal například kastovní systém, i když ne příliš výrazně.

Nedaleká mešita Pao Mekka zeje prázdnotou, přestože dnes muslimové oslavují konec postního měsíce ramadánu. Hodně jsem jich viděl po cestě na velkých shromážděních ve vesnicích, kde seděli oblečeni v bílém na zemi a naslouchali řeči svých představených. Jméno dostala mešita podle toho, že prý obsahuje čtvrtinu – pao – svatosti velké mešity v Mekce.

Místo muslimů tady potkávám filmaře ze stanice Delhi International 1. Zahraniční turisté se severovýchodní Indii vyhýbají, a štáb má natočit dokument, jímž by se tento region představil světu jako výjimečná destinace pro všechny cestovatele. Režisér Déba využívá mé přítomnosti a natáčí se mnou rozhovor. Přitom zdůrazňuje, že bych měl mluvit co nejvíce pozitivně. Je těžké mluvit nadšeně pět minut o nevalných dojmech z jednoduché prázdné mešitky. Jsem tu dnes první a zřejmě i poslední cizinec, a filmaři si mě chtějí vypůjčit jako průvodce zdejšími poutními místy. A tak trávím zbytek dne cestováním v jejich luxusním Ambassadoru a procházením chrámů se zpoceným kameramanem v zádech.

MEGHALAYA

Meghalaya znamená „domov mraků“. Přezdívku dostal tento svazový stát po zdejším vlhkém klimatu a hornatém terénu. Městečko Mósinram patří ročním úhrnem srážek 11 800 mm mezi nejdeštivější místa světa. Jednou zde spadlo dokonce 26 460 mm za rok! Zelenavá krajina lehce se vlnících kopců skrývá neobyčejné množství řek, malých potůčků a vodopádů. Laitkorské hory v centrální části státu kdysi uctívali místní obyvatelé. Věřili, že jejich předci sestoupili z nebe po zlatém žebříku a usadili se v hustých lesích. Lesní plochy však dnes rychle ubývají v důsledku necitlivého zemědělství. Horské kmeny žijící v zalesněných oblastech totiž používají zúrodňovacího způsobu zvaného džum, kdy vypálí část lesa, aby tam pak pěstovali kukuřici a rýži. Také nekontrolovaná těžba dřeva rychle redukuje kdysi tak bohaté lesní porosty.


Prodavačky betelových listů na trhu
v Shillongu.

Shillong, hlavní město státu Meghalaya položené v nadmořské výšce 1500 m, Britům připomínal podnebím jejich domovinu, a tak si ho zařídili po svém. Postavili zde kostely a honosná sídla ve viktoriánském stylu, pólové, a dokonce i golfové hřiště – nejvlhčí na světě. V úmorných letních vedrech se sem jezdili rekreovat z bengálských nížin nebo zůstávali natrvalo. Brzy byl Shillong znám jako „Skotsko východu“. Koloniální stavby po Britech zůstaly, většinu městské zástavby však dnes tvoří vysoké betonové domy natěsnané jeden na druhém, přeplněné ulice a živá tržiště. Trhy zabírají nejvíce veřejného prostoru. Většinou na nich lidé z okolních vesnic prodávají zeleninu, maso, tabák nebo betelové listy. Na jeden artikl zpravidla vychází jedna ulice. Tato místa jsou hlavně večer centrem malých pojízdných stánků, kde se navečeříte za pět rupií. Typickým pokrmem je vařená či smažená rýže s rybou nebo masem. Místní specialitou je pak prasečí mozeček na zázvoru. Vše se spláchne rýžovým pivem. Rikši, jinak samozřejmá součást každého indického města, tady chybějí. V kopcovitém terénu by šlapací tříkolky nemohly fungovat, a tak strmé ulice brázdí žlutočerné taxíky, autobusy a koňské povozy.

Meghalaya je jedinečná také složením obyvatelstva, 65 % z dvoumilionové populace tvoří původní národy Khasiů, Džantiů a Garů. Zatímco první dva jmenované jsou mongolského původu, Garové patří k tibeto-barmské národní větvi. Díky početní převaze těchto skupin ve státě byly úředními řečmi vyhlášeny jazyky Khasiů, Garů a angličtina. Jazyk Khasiů je jeden z mála přežívajících dialektů mon-khmerské jazykové rodiny v Indii. Pro hindštinu či bengálštinu nezbylo místo. Většina místních novin je psána etnickými jazyky v latince. Nápisy psané jinak než latinkou jsem v Meghalayi neviděl.

Typické pro zdejší etnické skupiny je praktikování matriarchátu. Ženy mají v rodinách hlavní slovo a majetek se dědí z matky na dceru. Muži jsou zpravidla malí a robustní, oblečení do tradičních barevných, často kostkovaných šatů, někdy si halí hlavy do turbanů. Muži i ženy se v kteroukoliv denní dobu oddávají svému nezdravému zvyku – žvýkání nezralého betelového ořechu se sušeným tabákem a vápnem zabalených do betelového listu. Kovovou krabičku s vápnem nosí na dlouhém řetízku na krku jako nějaký talisman. Těm starším už se kvůli jejich zlozvyku místo zubů jen červenají prázdné dásně. Původně animistické kmeny se, podobně jako v jiných částech Asie, dostaly pod vliv křesťanských misionářů a většina jejich příslušníků přijala nové náboženství za své.

Když se Bangladéš v roce 1971 osamostatnil, bengálští uprchlíci, především menšinoví hinduisté, zaplavili severovýchodní Indii. V Meghalayi je většinová kmenová společnost nepřijala s nadšením a vláda státu odmítla finančně přispívat na jejich pomoc. V Shillongu vyhradila bangladéšským utečencům jeden slum na okraji města, kde ve stísněných podmínkách žijí naskládané ve stanech z igelitu a několika hadrů celé rodiny. Potkal jsem tady sikhského sociálního pracovníka, který se snaží zdejším chudákům všemožně pomáhat. Zavedl mě za panem Kumarem Rayem, předsedou Asociace pro obyvatele bez domova. Jeho organizace se snaží najít domov asi deseti tisícům lidí, nejen Bangladéšanům, ale i lidem ze vzdáleného Paňdžábu a jiných částí Indie. Dobrovolníkům nechybí pracovní nadšení, potřebují však podporu vlády, a té se jim nedostává. „Jsme sice řádně registrovaná nezisková organizace, od vlády v Dillí jsme však od roku 1986 nedostali ani odpověď na naše časté žádosti o finanční příspěvek. To je typické pro celou Meghalayu. Pro ty v Dillí jsme příliš vzdálení a příliš nezajímaví.“

TRIPURA

Sedím v autobuse směřujícím ze Shillongu do Agartaly, hlavního města maličké Tripury. Natáhl jsem na sebe všechno své oblečení, a stejně se klepu zimou. Žena sedící přede mnou otevřela okno dokořán, aby mohl její synáček zvracet ven, a studený horský vzduch proudí celým autobusem. K ránu sjíždíme do teplých nížinných džunglí Tripury. Za hranicí státu čekáme, až se z vozidel zformuje dostatečně dlouhý konvoj. Pak se připojuje eskorta džípů s policisty v neprůstřelných vestách a se samopaly. Terorismus povstaleckých skupin se nevyhnul ani tomuto zapadlému státečku, druhému nejmenšímu v Indii. Etnickým skupinám však často už ani tak nejde o politické cíle, jako o peníze. Přepadáváním autobusů a únosy se tady dá slušně vydělat.

V Tripuře žije devatenáct původních kmenů tibeto-barmského původu, souhrnně označovaných za Tripuřany. Nejvíce zastoupení jsou Kukiové, Halamové, Tamatové, Usajové a Reangové. Většinou žijí ve vyvýšených domech z bambusu, zvaných tong. Bambus je pro tyto kmeny životně důležitou plodinou. Vyrábí se z něho předměty denní potřeby, včetně tkalcovských stavů, které živí celé rodiny. Místo uctívání určitých božstev zpravidla uctívají bambus jako symbol různých bohů. Tripuřané jsou známí svou láskou k hudbě a tanci, které odrážejí jejich emoce a přání, což se projevuje hlavně při četných svátcích. Kupříkladu samotné vyjádření touhy slovy se považuje za vulgární, a proto lidé musejí své pocity vyjádřit symboly – tanci a písněmi. Tak mají Halamové svůj tanec hai hak, Gariové tančí a zpívají za prosperitu během svátku Garia Púdža, Čakmové slaví tancem bizu konec roku a Lusaiové tancem čero oslavují narození dítěte ve své vesnici.

Tripuru skoro ze všech stran obklopuje Bangladéš. Pro bangladéšské uprchlíky se stal maličký stát pro svou blízkost a snadný přístup výhodným útočištěm, a Bengálci svým počtem brzy převýšili původní obyvatelstvo – v dějinách samostatné Indie naprosto ojedinělý případ. Etničtí Tripuřané se tak stali menšinou ve vlastní zemi. Bengálci se dostali do místní samosprávy a ovládli politiku. Obsadili města a původní kmeny pozvolna vytlačili do odlehlejších oblastí v džungli. Následkem toho vzniklo několik kmenových vzbouřeneckých skupin, které začaly napadat bengálské usedlosti. Centrální indická vláda nelenila a podobně jako v Assamu poslala do Tripury armádu. Přestože zde není vojenská přítomnost tak viditelná a útoky se zmírnily, téměř denně uvádí zdejší tisk zprávy o incidentech mezi Tripuřany a Bengálci. Šakti, mladý příslušník kmene Reangů, který se mnou přijel ze Shillongu, si stěžuje na bengálskou vládu. Tripuřané mluví jazykem kokborok psaným latinkou, ve škole se však musejí učit bengálsky. Bengálci dostávají díky své většině i lepší pozice v zaměstnání a politice. Šakti studuje na univerzitě v Shillongu, protože v Agartale ho prý kvůli jeho národnosti na školu nepřijali. Takových studentů je v Tripuře mnoho, v Meghalayi se navíc na vysokých školách vyučuje v angličtině, což je pro hrdé Tripuřany snesitelnější než vynucená bengálština.

Z královských indických států je prý Tripura nejstarší, což dokládají i zmínky v legendární Mahábháratě. Mahárádžové zde vládli bez přerušení plných 1300 let. Jejich častých válek se sousedními státy využili Britové a začátkem 19. století si tady zřídili protektorát. Mocný mahárádža Radha Krišna Kišore Manikya Bahadur se zasloužil o výstavbu hlavního města Agartaly v roce 1850. Agartala zůstala jediným velkým městem Tripury, i přesto však připomíná spíše větší vesnici než metropoli svazového státu. Jedinou důstojnou budovou je sídlo vlády – honosný palác Udžajanta, postavený v indo-saracénském slohu. V přilehlém jezírku se ráno a večer koupou dělníci a rikšové. Zbytek města tvoří nízké dřevěné domky a prašné silnice. Jako cizinec jsem tady nadmíru exotický. Tripura je totiž nejméně navštěvovaným státem Indie. Například v roce 1993 navštívili stát pouze dva zahraniční cestovatelé, roku 1995 tu bylo 72 cizinců. Vláda očekávala, že po zrušení nutnosti povolení ke vstupu do Tripury se návštěvnost zvýší, nikdo se ale do zapadlého kouta na konci Indie moc nehrne.

Pan Khagen Das, můj hostitel a předseda zdejší vládnoucí komunistické strany (CPI – Communist Party of India), mi chtěl dokázat, že jeho malé království má i své atrakce, a tak dal dohromady asi polovinu své rodiny a za stranické peníze pronajal džíp i s řidičem. Jedeme na jih od Agartaly, kolem rýžových polí, kaučukových a čajových plantáží a malých vesniček s domky uplácanými z hlíny do lesní rezervace Sepahidžala. Na ploše 18 km² se tady prohánějí zvláštní druhy žíhaných jelenů, opice a poletuje ptactvo. Pro indické výletníky, většinou rodiny s malými dětmi, je tady vystavěno příšerné ZOO, kde jsou v těsných klecích bez zeleně nebo možnosti výběhu natěsnány opice, tygři a medvědi. Více prostoru zde mají jen dva nosorožci v zahradě za betonovou ohradou. Kýčovitou atmosféru všemu dodává vláček, který nás za vřískotu všech zúčastněných dětí proveze zalesněnou částí rezervace.

Ze Sepahidžaly pokračujeme dál na jih, kde v blízkosti hranice s Bangladéšem stojí nejznámější turistická atrakce Tripury, vodní palác Nirmahal. Nádhernou mughalskou stavbu s věžičkami, temnými chodbami a zahradami si nechal postavit tehdejší mahárádža na konci minulého století, a to přímo na malém ostrůvku uprostřed jezera Rudrasagar. Na prohlídku je tedy třeba najmout člun. Malými loďkami rybářů je jezero doslova poseto. Mezi nimi poletují hejna ptáků, kteří většinou přiletěli ze severu a tady přečkávají zimu. V paláci už dávno nikdo nebydlí a jeho staré zdi pomalu začínají chátrat. Indům se z pozoruhodné architektury nejvíce líbí ta nejnovější část, která se sem vůbec nehodí – moderní fontána z modrých kachlíčků a kovových trubek. Říká se jí „tleskající fontána“, protože její čidla reagují na zvuk, a pokud návštěvníci začnou všichni najednou tleskat, vodotrysky vychrlí vysoko stříkající proudy vody. Druhý den ráno se koná průvod na počest narození indického politika Netadžiho, pocházejícího právě z Agartaly, který před svou smrtí přispěl k získání nezávislosti Indie. Dasovi mě nejdříve vezou do sídla komunistické strany, kde pod obrazy Lenina, Marxe a Engelse srkáme spolu s vedením čaj s mlékem a ostatní členové mě přesvědčují, že po pádu komunismu se v Čechách máme daleko hůře. Paní Dasová mě z té lví jámy táhne do školy, kde kdysi učila. Ta je také dějištěm příprav na veliké procesí. Snaží se mě seznámit se všemi svými bývalými kolegy, což po chvíli přestává být zábavné, protože jich tady na 1200 žáků připadá přes šedesát. Konečně se průvod dává do pohybu. Studenti, ukázněně seřazení na místním hřišti, se v pestrých kostýmech vydávají na pochod do ulic. Každá skupina má před sebou jakéhosi vlajkonoše, který nad hlavou drží ceduli s bengálským nápisem, co mají ti za ním představovat. Malí žáčci v bílých košilích, šedých vestičkách a s knírem namalovaným fixem zastupují indické politiky, holčičky v barevných šatech ověšené šperky ukazují kroje různých indických národů. Za nimi pochodují představitelé mnoha typických profesí, rikši počínaje a ministry konče. Pan Das mi ukazuje na dvojice dívek jdoucí ruku v ruce za sebou. Jedna je vždy Bengálka a druhá Tripuřanka, každá oblečená do tradičních šatů svého národa. „Symbol národnostního sbližování,“ vysvětluje pan předseda, „naše strana se snaží dát původním kmenům stejnou šanci jako Bengálcům.“ Na důkaz svých slov mi představuje ministra kultury, informací a turistiky státu Tripura, rodilého Tripuřana. Bude však zřejmě trvat ještě dlouho, než tripurští rebelové zahodí své zbraně a začnou se s Bengálci vodit za ruce.

Category: 2000 / 02

„Před dávnými časy lidé říkávali, že pamatuje-li si člověk příběhy, které se předávají z generace na generaci, dají mu tyto příběhy sílu. Stačí i malá část těchto vyprávění, abyste vy i vaše děti zůstali silní a dokázali čelit všemu, co vás čeká v budoucnosti.“ (Ray Yazzie, Navaho)

Indiáni z jihozápadu, jako například Navahové či Apači, používali a používají své mýty a dávné příběhy jako výchovný prvek, který má v důsledku daleko větší účinek než poučování, mentorování a přísné zakazování. Možná bychom si z této zkušenosti mohli vzít příklad. Žádný Indián by totiž úmyslně neudělal něco špatného, protože dobře ví, jaké následky by jeho chování přineslo. Děti se podle starých vyprávění učily poslušnosti a dospělí po celý život v těchto příbězích nacházeli zdroj morálních pravidel. Když se však přeci jenom Indián dopustil zlého skutku, říkali o něm ostatní, že za to nemůže, že se lépe chovat neumí, protože neměl dědečka, který by mu vyprávěl staré příběhy.

A tak se zimu co zimu v táboře Indiánů scházely děti v týpí svého dědečka, aby naslouchaly jeho povídání. S nimi často přicházeli i dospělí. Co také za dlouhých večerů dělat, když venku padá sníh a tma je tak brzy. Navíc některé indiánské kmeny věřily, že vyprávění dobrodružných a napínavých příhod, v nichž vystupují medvědi, hadi a jiná zvířata, je bezpečné pouze během zimních měsíců, když jsou zalezlá v horách, v zemi a ve skalách. Také hromy a blesky, jež jsou dalším nástrojem trestu pro nehodné, v zimě nehrozí.

Není však jednoduché zjistit podrobnosti o těchto mýtech, neboť Indiáni své tajemství pečlivě střeží a nesmějí je nikde vypravovat, či dokonce zaznamenávat. Proto je například pravda o stvoření světa každému Indiánovi svěřena teprve po jeho zasvěcení a uvedení do kivy (více než tisíc let staré rituály jihozápadních puebel – kiva je společenským centrem, kde se shromažďují muži z vesnice, ženy jsou obvykle vyloučeny, i náboženským střediskem k předávání tajných rituálů). Samozřejmě že starci ukojí i nenasytnou zvědavost dětí, ale je jim vyprávěn pouze obecný příběh postrádající „pravdu pro zasvěcené“, neboť malí caparti jsou nespolehlivými strážci tajemství. A tajemství, to ví každé malé dítě, má kouzelnou moc. Indiáni jsou přesvědčeni, že prozrazením „pravdy o stvoření světa“ si nejen zkracují život, ale především připravují mýtus o jeho nadpřirozenou moc léčit nemocné a sjednocovat lidi s přírodou. A v neposlední řadě je mýtus duchovním pokladem a majetkem kmene a nikdo nemá právo plýtvat svými poklady.

Z toho, co se přeci jenom podařilo zjistit a co prosáklo z jihozápadních puebel až k nám, je snad nejzajímavější indiánská víra ve střídání světů. Podle Hopiů je náš svět čtvrtý a podle Navahů dokonce pátý talíř na hromadě použitého nádobí. Lidé přicházejí na svět lezením z jednoho talíře na druhý, který se vznáší nad prvním, atd. Trochu to připomíná Platonův mýtus o jeskyni, i když považuji za vyloučené, že by tento filozof vůbec něco věděl o jihozápadních Indiánech. Horní svět totiž není jen dalším světem, ale je to svět vědění a vidění, zatímco ty předešlé jsou jakési podzemní jeskyně, kterými je ovšem třeba projít, abychom vůbec byli schopni ocenit hodnotu toho dalšího. Odchod lidí do nového světa je však většinou vynucený zničením světa předešlého. Buď potopou či jinou přírodní katastrofou, často také zlými čáry a kouzly. I když z našeho pohledu mohou být zlé jen relativně, protože přivedly lidstvo k vyššímu poznání. Nejobvyklejším důvodem ke zničení předchozích světů a lidí je skutečnost, že byli špatní. Například tvrdili, že štěstí je lidský vynález. Jak pošetilé.

Jednotlivé světy obvykle vznikají díky snaze Stvořitele, který v nich, jak jinak, zhmotní svá přání nebo je přímo vyrobí ze substancí svého těla. Papagský Stvořitel například udělal zemi z prachu a potu setřeného ze své kůže. Krásný je navažský mýtus o stvoření lidí z kukuřičného prachu, vody a kůže z ňader Stvořitelky. Do mytologického světa se promítly i nové skutečnosti, o kterých s největší pravděpodobností původní Indiáni neměli tušení. Mám na mysli především poznání lidí s jinou barvou kůže. Například u Pimů se traduje legenda o Kouzelníkovi, který uhnětl lidi z hlíny a vypálil je v peci. Protože ho však při práci rozptyloval kojot svým mluvením, vytáhl výrobky nejprve moc brzy – tak vznikli běloši, a pak zase moc pozdě – tak vznikli černoši. Potom teprve, na třetí pokus, se mu podařilo vystihnout ten správný čas, a stvořil Pimy.

Category: 2000 / 02

Alpské lyžování má miliony vyznavačů po celém světě. Alpy by se proto daly nazvat „mekou sjezdařů“ a ten, kdo alespoň jednou nezavítá s lyžemi na svahy nejvyššího evropského pohoří, rozhodně nemůže říct, že lyžoval… Země, které mají to štěstí a alespoň část jejich území tvoří alpský masiv, toho během minulého století náležitě využily a dřina a bída života vysokohorských obyvatel byla odměněna i bohatstvím. Ne náhodou dnes tyto oblasti patří k nejdražším, tudíž i nejbohatším v Evropě. Dvacáté století přineslo nečekaný rozvoj lyžování a lyžařského průmyslu. Člověk se začal bavit tam, kam před sto lety jen málokdo vkročil…


Masiv Mont Blancu vyčnívá vysoko nad ostatní vrcholy, proto je viditelný snad z každého francouzského střediska.

PROSTĚ NEJ…


Val Thorens vyhledávají především cizinci. Francouzi mají zase v oblibě sousední Meribel…

Střediska všech alpských zemí se předhánějí, které má největší rozlohu, kde jsou nejdelší sjezdovky, kde je více lanovek… Pomyslné tabulky už poměrně dlouho vede Francie, kde před třiceti lety začala vznikat opravdu monstrózní střediska. Největší z nich a zároveň největší komplex svého druhu na světě se nachází v Savojských Alpách a nese název Les Trois Vallées – Tři údolí. Výchozím bodem do všech tří údolí je městečko Moutiers na řece Izeře a je v podstatě jedno, jakým směrem se odtud rozjedete. Každé údolí totiž nabízí okolo 200 kilometrů sjezdovek v nadmořské výšce od 1300 do 3500 metrů. Všechna střediska jsou navíc propojena sítí lanovek a ubytování je často řešeno tak, že stačí sjet výtahem, vyjít před budovu, nasadit si lyže a jet… Vzdálenost sjezdovky od postele je jedním z parametrů, který určuje cenu ubytování.

„Doporučuji si s sebou na lyžování brát mapku a pečlivě sledovat, v kolik mají lanovky napsanou poslední jízdu…“ radí nám sympatická průvodkyně Karine a ví proč. Ve třech údolích se totiž můžete během dopoledne vzdálit až desítky kilometrů od vašeho ubytování…

Pro lyžaře „odkojené Špindlem“ je to doslova nepředstavitelný ráj. V podstatě se tu dá celý den lyžovat a ani jednou nesjet po stejné sjezdovce. Fronty u lanovek a vleků jsou akorát příjemné na to, aby si člověk trochu vydechnul. Jejich kapacita je opravdu obrovská. Podle dostupných čísel přepraví 205 lanovek a vleků ve Třech údolích okolo 200 000 lidí za hodinu!


Střediska se nacházejí v nadmořské výšce nad 1800 metrů. Lidé v podhůří často ani netuší, jak krásně je nahoře…

Les Trois Vallées není ale zdaleka jediným střediskem ve francouzských Alpách. Snad každý, kdo se alespoň trošku zajímá o zimní sporty, zná jména jako La Plagne, Les Arcs, či Tignes a Val-d’Isère nazývané také l’Espace Killy po fenomenálním francouzském sjezdaři. Každé z těchto středisek nabízí okolo dvou set kilometrů upravených sjezdovek, ale i možnost dalšího sportovního i nesportovního vyžití. Kromě klasických atrakcí je možné si v Les Arcs vyzkoušet olympijskou trať letmého kilometru, nebo v La Plagne projížďku v olympijské bobové dráze… K samozřejmostem patří i freeridové terény mimo sjezdovku. Kdo se chce ale spustit mimo upravené tratě, měl by si najmout průvodce. Vjet do hlubokého sněhu se podobá skoku do jezera, jehož dno nemáme prozkoumané…

GENERATION SNOWBOARD

Přestože se střediska tardičně nazývají lyžařská, nemalá pozornost je věnována i snowboardistům. Už asi nikde by si dnes nedovolili zavřít brány „jednostopým vozidlům“. Samozřejmostí je proto všude upravený snowpark s U-rampou a množstvím skoků.

Už podle atmosféry městečka vnímavý člověk vycítí, že jedním z „nejsnowboardovějších“ středisek je Les Deux Alpes. Nejednotný styl výstavby a rušný noční život mu vysloužily přezdívku Divoký západ. Na místním ledovci se nachází údajně největší snowpark v Evropě, jehož předností je i to, že je v provozu po celý rok. Toho využívají i snowboardové firmy ke každoroční prezentaci nových modelů…

Poněkud divočejší je i každoroční „ďábelská akce“ na jedené z místních černých sjezdovek – Diable. Účastníci mají za úkol ji pokořit třemi různými způsoby – například na lyžích, na snowboardu a monoski… U toho hraje samozřejmě ďábelská hudba, ďábelsky se pije a paří až do rána…

PALANDY, ŠUPLÍKY ANEBO SVAŘÁK U KRBU






Ve Val Thorens jezdí lanovka přímo nad hotely… V Alpe d’Huez se zase zdá, že sjezdovky vedou po skále.

Není jednoduché napsat, které středisko je nejlepší. Každý by si určitě našel „to svoje“ a určitě při tom nebude vzpomínat jen na bílé svahy. Téměř půlku pobytu totiž stráví v hotelu, apartmánu či chaletu. A to by si měl každý uvědomit…

Právě fakt, že francouzská střediska zažila největší boom na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, poznamenal jejich architekturu. Občas si bez nadsázky připadáte jako na pražském Jižáku, který obklopují zasněžené vrcholy. Pokoje jsou řešeny „velmi prakticky“ – každé volné místo se dá na noc vyplnit postelí, třeba ze šuplíku…

Výstavba ale stále probíhá a je vidět, že se Francouzi rozhodně poučili. Mnohem více se opět využívá tradičních materiálů – kámen, dřevo. Nejpříjemnější ze široké nabídky ubytování se zdají být tzv. chalety, v nichž má několik, většinou dvoulůžkových pokojů společnou místnost s krbem. Po celodenním lyžování není totiž lepšího odpočinku, než se svařákem a savojským sýrem u teplého krbu. I to je lyžování ve Francii… únor 2002

Category: 2000 / 02

Umění objevitele je nacházet nádheru tam, kde ji nikdo nehledá. Zcela opomíjený je nenápadný a všudypřítomný půvab lišejníkového světa, který nás obklopuje téměř v každém suchozemském prostředí. Na první pohled jsou lišejníky něco úplně obyčejného, co v podstatě ani nestojí za povšimnutí. A přitom jde o geniální spojení dvou životních forem, rostlinu která se dokáže přizpůsobit i velmi drsným podmínkám. Od žhavých pouští, nehostinných skal až po krovky nosatcovitých brouků.

JAK SE POZNÁ KRÁSA LIŠEJNÍKŮ?

Popravdě řečeno někdy obtížně, ovšem pro zvídavé oči, kterým není zatěžko dívat se pozorně kolem sebe, se v jejich miniaturním světě otvírají dvířka k velkým tajemstvím. Proč v miniaturním světě? Většina našich lišejníků nepřesahuje svou velikostí několik málo desítek, výjimečně stovek milimetrů, zpravidla však jsou podstatně drobnější. Jejich tvary jsou stejně zajímavé jako jejich názvy – dutohlávka, pupkovka, misnička, šálečka… Než se vypravíme na lišejníkovou exkurzi, měli bychom se nejdříve seznámit se třemi základními skupinami lišejníků.

První skupinu tvoří lišejníky korovité. Rostou na kamenném podkladu stejně často jako na borce stromů nebo dřevě, ale i na půdě, v tropech též na listech. Ty rostoucí na kamenech, tedy litochorní, se ze svého kamenného lože nedají bez poškození odstranit. Některé druhy nejen že svými kyselinami naleptávají geologický podklad, ale jsou dokonce schopny celé do skály zarůst. Pokud byste si chtěli takový lišejník vzít, nezbylo by vám nic jiného, než se chopit kladívka a sekáče a kus skály odštípnout. Ale pozor! Korovité lišejníky často najdete na sochách a jejich poškozování by se nemuselo líbit majiteli. Korovité lišejníky vypadají často jako skvrny na kamenech, které v sobě mají malé výstupky a důlky různého tvaru. Samotný název celé skupiny – lišejník – navozuje představu „lišeje“ kůry stromu či kamenu.

Z hlediska velikosti je zajímavější druhá skupina – lišejníky lupenité. Ty odstávají od podkladu a jejich stélka se složitě větví do mnoha laloků. Sice jsou také většinou přirostlé k podkladu, ale už se dá prozkoumat jejich rubová strana. Složitost a rozmanitost tvarů těchto lišejníků zvlášť vynikne, pokud se na ně díváte pod lupou nejméně 10x zvětšující.

Jedny z nejkrásnějších a u nás druhově nejvzácnějších jsou lišejníky keříčkovité. Ty vypadají jako malé keříčky či zmačkané, propletené provázky visící z větví dolů nebo rostoucí přímo ze země mezi kameny. Některé druhy keříčkovitých lišejníků dosahují v příznivých podmínkách velikosti až několika metrů.


Cladonia pyxidata

Patří sem i samostatná skupina lišejníků dvojtvarých, mezi nimi dutohlávky rodu Cladonia. Jejich dvojtvarost spočívá v přízemních šupinách, které se vzdáleně podobají listům vyrůstajícím z podkladu, jímž může být starý pařez či obnažený zářez lesní cesty. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že jde o lišejník lupenitý. Z šupin ale vyrůstají několik centimetrů dlouhé útvary, podécia, zakončené často barevnými plodničkami, odborně zvanými apotecia. Jindy jsou dutohlávky rozčleněny do složitě tvarovaných kmínků, u nichž by člověk bez zaváhání řekl, že se jedná o lišejník keříčkovitý. Dutohlávek je u nás kolem 65 druhů.

PŘÍKLADNÉ SOUŽITÍ?

Ačkoliv se může zdát, že lišejník je jeden organismus, není to pravda. Skládá se totiž ze dvou organismů – z houby (mykobiont) a řasy (fotobiont), kterou v některých případech zastupuje sinice (cyanobiont). Fotobiont tvoří hmotnostně malé množství stélky, pouhých 3-10 %. K čemu je spojení houby a řasy (sinice) pro jednotlivé členy tohoto uskupení užitečné?

Houba poskytuje stín, který některé řasy potřebují, protože nesnášejí přímé sluneční světlo, ale především přináší minerální látky rozpuštěné ve vodě a dává ve většině případů tvar lišejníkové stélce. Příkladem řasy nesnášející světlo by mohl být zástupce rodu Trebouxia. Houby zároveň poskytují vodu, kterou dokáží zadržovat. Řasa zase na oplátku pomocí svého zeleného barviva (chlorofylu) a slunečního záření vyrábí složité látky, například cukry, které jsou potřebné pro obě složky lišejníku.

Vidíme tedy, že se jedná o oboustranně výhodnou spolupráci. Alespoň na první pohled. Dlouho byly lišejníky v učebnicích udávány jako příklad dokonalé symbiózy. Vztah fotobiontu a mykobiontu se liší podle druhu lišejníku. Existují i názory, že se v některých případech jedná o parazitismus, kde roli parazita zastupuje mykobiont.

Rozhodně však je toto spojení jedním ze základních faktorů, které umožňují lišejníkům přežít v naprosto extrémních podmínkách. Dlouhodobé soužití obou lišejníkových složek se zásadním způsobem odrazilo v jejich samostatné existenci ve volné přírodě. Přesněji řečeno – žádná houba z lišejníků nikdy nežije v přírodě samostatně. Natolik už je společným vývojem pozměněna jejich morfologická stavba. Složitost přírodních systémů může naznačit také fakt, že i lišejníkové stélky mají své vlastní parazity.

Ve vědeckém systému patří lišejníky do říše hub, protože jen houba se v nich pohlavně rozmnožuje a je nositelkou genetické informace. Řasa se množí pouze dělením. Proto můžeme lišejníky označit i jako lichenizované houby.

VĚK LIŠEJNÍKŮ

Jeden ze způsobů, jak může lišejník osídlit nové stanoviště, je odnesení malého zlomku lišejníku větrem, tedy fragmentace stélky. Odvátý fragment se časem zachytí v příhodném prostředí a tam roste dál. Věk lišejníků může být neobyčejně vysoký. Řádově i stovky let, podle daného druhu. Stáří se určuje podle velikosti lišejníků, vědci totiž vědí, jak rychle co do rozměrů některé druhy lišejníků rostou. Spíše než o rychlosti růstu bychom ale měli mluvit o pomalosti. To proto, že obvyklý přírůstek, zejména u korovitých lišejníků, je okolo jednoho milimetru za rok. Podle věku lišejníku je možné určit stáří podkladu, na kterém se nachází. Lichonometrií je zjišťováno například stáří nových ostrovů, které vznikly sopečnou činností, tedy biologicky zcela „neposkvrněných“ míst. A lišejníky bývají jedni z prvních úspěšných kolonizátorů. Tato metoda byla například použita při zjišťování stáří soch na tajemných Velikonočních ostrovech. Je třeba říci, že byť se jedná o vědeckou metodu, jde často o měření doplňková, která musí souhlasit s dalšími vědeckými poznatky (archeologickými, paleozoologickými a dalšími).

KAM NA NĚ?

Na hřbitov. Zní to možná jako neobvyklá rada, ale na hřbitovech nalezneme staré stromy a nejrůznější kamenná podloží. Od tmavých mramorových desek přes bílé sošky z vápenců až po těžké žulové náhrobky. Když si prohlédnete podrobně a zblízka kůru stromů, staré náhrobky a zdi, téměř jistě na některý z lišejníků narazíte. Asi je budete marně hledat na zdech panelových domů stojících uprostřed sídliště. Není bez zajímavosti sledovat, jak se mění složení lišejníků v okolí vašeho domova. Na zdech a borce stromů s vyšším pH můžete najít žlutý terčovník zední (Xanthoria parietina). Ten indikuje zásadité podloží, proto mu nejsou cizí starší betonové zdi a sloupky. Často společně s ním roste jeho příbuzná Xanthoria elegans, která je zbarvena oranžově. Na kůře stromů se často vyskytuje misnička (Lecanora conizaecoides), jež tvoří zelenavý povlak s vystouplými, asi 1 milimetr velkými bochánky. Právě ta byla před několika málo desítkami let známa jen z několika míst v Krušných horách. Nyní se rozšířila téměř po celé republice vlivem negativních změn ovzduší. Častým nalezištěm lišejníků je kůra listnatých stromů, která jim svým chemickým složením a v koexistenci se znečištěným ovzduším vyhovuje víc než jehličnany. Koneckonců, kde jinde bychom hledali lišejník se jménem větvičník (Evernia), než na stromech? Při výletech do okolí, dál od měst, určitě najdete podstatně víc druhů. Kameny pokryté mechem bývají útočištěm hávnatek (Peltigera), jež u některých druhů jako hnědý až černý plášť přikrývají povrch kamenů.

ČLOVĚK A LIŠEJNÍK

Kolik je vlastně na světě lišejníků? Při této otázce se odborníci tváří rozpačitě, neboť přesný údaj o jejich počtu nemají po ruce. Nejpravdivější, ale zároveň vyhýbavá odpověď na takovou otázku by zněla: několik desítek tisíc druhů. U nás v České republice je popsáno přes 1550 druhů, v USA 3600 druhů, a mnohé teprve čekají na své vědecké zařazení.

Přestože se jedná o nepříliš známou skupinu organismů, lidé využívali lišejníky odjakživa. Není divu, vždyť obsahují nejméně 500 různých chemických látek. V Severní Americe používaly domorodé indiánské kmeny lišejníky na barvení obřadních rouch či léčivé lektvary. V Evropě (a poté i v Severní Americe) sloužily k výrobě otrávených návnad na myši i vlky. Tím se proslavil druh Letharia vulpina. Sukno na známé skotské mužské suknice, kilty, bylo barveno lišejníkovými substancemi. Bez lišejníků by nebylo ani lakmusu, který si pamatujeme z hodin chemie. Lišejníky se používají v čajích usnadňujících odkašlávání hlenů. Našly široké použití i v kosmetickém průmyslu při výrobě parfémů. V dobách nedostatku se lišejníky přidávaly do mouky, za druhé světové války se v oblasti dnešního Ruska jedl vousatec žlutohnědý (Alectoria ochroleuca), protože díky vysokému obsahu cukrů dodával lidskému tělu energii. Látky známé jako „lišejníkové kyseliny“ jsou v mnoha ohledech využitelné i v lidské činnosti, ovšem jejich přítomnost ve stélce je důležitá zejména pro samotný lišejník. Některým druhům zajišťuje ochranu před přílišným UV zářením, jiným pomáhá zničit bakterie a spory rostlin. Ty by v případě úspěšného vyklíčení byly konkurentem v boji o světlo.

Pod chemickým vzorcem C18H16O7 se skrývá kyselina, která i v silném zředění zabíjí původce tuberkulózy, mykobakterii s latinským jménem Mycobacterium tuberculosis. A právě tato kyselina je ve velkém množství obsažena v již zmiňovaném vousatci. Asi nejvíce jsou svým antibiotickým účinkem známy provazovky. Ty jsou dodnes například ve skandinávských zemích součástí oficiálních léčivých mastí a čajů.

Nejen lidé dokáží lišejníky využít. Notoricky známé jsou lišejníky jako potravní zdroj v tundře, kde je ve velkém množství spásají sobi. Jako potravu je využívají i někteří hraboši, veverky, a dokonce dva druhy ploskonosých opic. Americké druhy rosniček Hyla versicolor a Hyla avivoca zase využívají své krycí zbarvení, které je podobné lišejníkům, a dávají přednost stromům, kde se tyto druhy lišejníků vyskytují. Totéž platí i o některých plazech. Zajímavé přizpůsobení má jeden druh rostoucí na krunýřích dlouhověkých galapážských želv. Zajišťuje si tím dopravu za světlem. Šanci má ale pouze na samcích, protože krunýře samic jsou v době páření „odírány“ svými protějšky, kteří se snaží o reprodukci.

SMRTELNÉ NEBEZPEČÍ

Lišejníky jsou známé zejména svou citlivostí na znečištění prostředí. Lidská činnost má na přírodní systémy i konkrétní druhy zásadní vliv. Vztah mezi znečištěným ovzduším a úbytkem množství lišejníků ve sledovaném regionu oznámil světu roku 1859 biolog L. H. Grindon, který prováděl svůj výzkum v tehdy už poměrně industriálním Manchesteru.

V případě naší republiky se jedná o ústup citlivých druhů (Usnea spp, Lobaria pulmonaria) v závislosti na množství imisí v ovzduší. Na jejich místo se dostávají různé více toxitolerantní druhy. Tam, kde je znečištění příliš silné, nastupují místo lišejníků mechy a řasy. Jejich přítomnost či nepřítomnost ukazuje na množství škodlivých plynů v ovzduší. Citlivé jsou lišejníky zejména na oxidy síry, přízemní ozon a sloučeniny fluoru.

Proč jsou ohroženy právě lišejníky? Citlivost lišejníků je dána stavbou jejich stélky, na které se nenacházejí žádné ochranné struktury, jako například voskový pokryv. Při průniku zplodin dovnitř dochází ke zpomalení až zastavení fotosyntézy (je ničen chlorofyl), a tím se ochromí přenos živin a energie. V extrémních případech pak nastupuje tzv. lišejníková poušť, a na místo lišejníků se dostávají odolnější řasy. Jelikož lichenologové znají množství škodlivin, které způsobuje vyhynutí konkrétních druhů a celých skupin, dokáží od lišejníků odvodit stav znečištění ovzduší.

Například velice citlivé lišejníky provazovky (Usnea) se v Krkonoších již téměř nevyskytují, jsou zde na pokraji vyhynutí. Důkazem, že tento lišejník se v Krkonoších v minulosti poměrně hojně vyskytoval, jsou staré figurky Krakonošů, které měly z provazovky vyrobeny vousy. Provazovku lze ale prozatím najít třeba na Šumavě nebo na Českomoravské vrchovině.

Další druh lišejníku důlkatec plicní (Lobaria pulmonaria) vyhynul v Krušných horách roku 1917, v Beskydech byl naposledy nalezen roku 1955, ale vyskytuje se ještě asi na deseti místech na Šumavě. V severočeských městech se lišejníky hledají hůř. V kopcích nad městem je při troše trpělivosti objevíte, ale v okolí továren a v městských centrech asi bude vaše snaha marná. Ten, kdo se vydá hledat lišejníky, je vlastně také pozorovatelem stavu ovzduší ve svém okolí. A často je to neveselé pozorování. Pokud bychom uvažovali jen zde zmiňované druhy, tak britský seznam citlivosti lišejníků, sestavený biology Hawksworthem a Rosem a revidovaný roku 1970, uvádí mimo jiné toto: Pokud je v ovzduší více než 170 mikrogramů SO2 na 1 m3 vzduchu, budou zde řasy, jako např. Desmococcus viridis. Misnička Lecanora conizaeoides se objeví při koncentraci okolo 150 mikrogramů. Další z velice běžných druhů vyskytujících se na našem území, terčovka bublinatá (Hypogymnia physo), snese zhruba 70 mikrogramů. Zmiňovaný důlkatec plicní (Lobaria pulmonaria) ustupuje při koncentraci nad 30 mikrogramů. A jsou samozřejmě i citlivější druhy. I mezinárodně jsou některé lišejníky v kritickém ohrožení. Heterodermia sitchensis je hlášena pouze ze dvou lokalit v Britské Kolumbii, druh z tropického pralesa Papuy-Nové Guineje Mazaediothecium rubiginosum je považován za vyhynulý, neboť při posledním terénním průzkumu již nebyl objeven na poslední známé lokalitě. Přestože jsou vědou objevovány nové druhy, a to dokonce i v naší republice, je smutným faktem, že mizení lišejníků je podstatně rychlejší, než by bylo v případě přirozeného vývoje bez zásahů člověka.

Category: 2000 / 02

Mazatlán leží na západním pobřeží Mexika. Jeho nádherné písečné pláže, které jsou posety desítkami luxusních hotelů, omývají vody Tichého oceánu. Po celý rok sem v neměnném rytmu přijíždějí tisíce turistů z celého světa. Převažují ovšem Američané a Kanaďané, pro než se stal Mazatlán hlavně v zimních měsících jakousi oázou, kam se mohou uchýlit za dlouhých a mnohdy tvrdých zim Severní Ameriky.

Tady, v subtropickém podnebí, se mohou v prosinci prohánět v motorových člunech nebo se za nimi nechat nést na padáku. Ti zámožnější si pronajmou jachtu a nechají se unášet větrem po mírně zvlněné hladině. Ti, kteří se chtějí oprostit od zaběhnutého stereotypu, se mohou procházet po nekonečném pobřeží a pozorovat hejna pelikánů, snášejících se s neuvěřitelnou rychlostí k vodní hladině, kde svými obrovskými zobáky dovedně nabírají neopatrné ryby. Jejich hejna jsou největší tam, kam se svými bárkami přijeli rybáři s čerstvým úlovkem a kde to čpí vyvrhnutou rybinou. Ti, kteří se odváží proniknout až do středu města, poznají mnohem více z jeho koloritu, ale i odvrácenou chudou stránku, tak odlišnou od té přepychové, na niž jsou zvyklí. Prodavači zeleniny a ovoce se podbízejí kolemjdoucím, stánky s masem a rybami se prohýbají pod tíhou zboží. Desítky obchůdků posazených vedle sebe jako garáže s vytaženou roletou. Zlatnictví, boty, laciná elektronika. Voják se samopalem střežící banku Nationale před možným přepadením. Tucty malých hospůdek a bister. A v tom bláznivém mumraji se prodírají tisíce lidí za svou každodenní obživou.

Category: 2000 / 02

Na Kalimantan jsem přijela za domorodci, kteří jsou souhrnně označováni jako Dajakové. Dajaků je několik desítek kmenů, které se od sebe v mnohém liší, mimo jiné svými jazyky, zvyky a uměním, jež bylo hlavním předmětem mého zájmu. Základnou pro můj výzkum měla být univerzita v hlavním městě Západního Kalimantanu – Pontianaku, a především její dajakologické centrum. Přes veškerou snahu univerzity vypravit tým z řad studentů a zaměstnanců dajakologického centra jsem nakonec vyrazila do vnitrozemí s několika dopisy v tašce sama.

BEZ MAPY, ZATO S PRŮVODCI

Trochu rozechvělá, ale zvědavá jsem nastoupila do polorozpadlého autobusu, abych podstoupila cestu do vnitrozemí dlouhou asi 900 km. Cesta měla trvat „pouhých“ 22 hodin, což mi všichni neustále s pýchou připomínali. Tato jediná cesta byla totiž postavena teprve před několika lety a skutečně výrazně zkrátila vzdálenost k poslednímu většímu osídlení, k městu Putussibau. Dříve se tam bylo možné dostat pouze po řece Kapuas, která je nejdelší indonéskou řekou (1150 km), a cesta trvala při dobrém stavu vody zhruba šest dní.

V Putussibau jsem zjistila, že žádnou mapu neseženu, a tak jsem se začala ohlížet po nějakém vhodném průvodci. Má indonéština nebyla ještě natolik dobrá, abych se sama bez problémů domluvila, a navíc jsem byla zaskočena zdejšími poměry. Dál se cestuje už jenom po vodě, a loďku je pro cizince neznalého prostředí dost obtížné sehnat. Vše funguje formou domluvy a klíčem k úspěchu je vědět, na koho se obrátit. Jakéhosi průvodce jsem nakonec sehnala, ale o jeho kvalitách jsem se přesvědčila později a hořce jsem této volby zalitovala. Gumárus se uvedl tím, že přišel pozdě a domluvil loď směrem, kam jsem vůbec nezamýšlela jet.

Shánět informace, kde kdo žije, jsem občas považovala za nadlidský úkol. Mnohokrát mi nezbývalo než se někam podle nejasných informací vydat a čekat, jestli to náhodou nebude to, co hledám. Nejednou jsem dorazila do vesnice s úplně jiným kmenem, než jsem očekávala, a s jinými tradicemi, než po jakých jsem se pídila. Pak mi nezbývalo nic jiného, než chodit po vesnici – někdy i několik dní – a někoho přemlouvat, ať mě odveze.

LOVCI LEBEK

Dajakové jsou většinou usedlí zemědělci, ale jsou i kmeny, jež kočují. Dokonce se tvrdí, že existuje několik dosud neznámých kočovných kmenů, které, zatlačeny do obtížně přístupného vnitrozemí, zapomenuty okolním světem a netknuti jakýmikoli vnějšími vlivy, doposud praktikují svá animistická naboženství a tradiční lov lebek. Ten nebyl prvotně motivován kanibalistickými sklony, nýbrž touhou po společenské a sociální prestiži. Větší množství lebek bylo symbolem mužnosti a statečnosti a jejich majitelé byli mnohem žádanější jako nápadníci. I když o té statečnosti by se dalo možná pochybovat, vezmeme-li v potaz, že se někdy nezdráhali zabíjet ze zálohy i ženy a děti. Nad takovým úlovkem se však ve vesnici nikdo nepozastavoval. Muž měl zkrátka uříznuté hlavy a ty se počítaly.

Hlavy se pečlivě zbavily kůže a vykuřovaly nad ohněm za bedlivého střežení obyvatel domu. O tom, jak jsou lebky nepřátel důležité, svědčí i starost o usmíření ducha zabitého. Má-li třeba někdo z obyvatel dlouhého domu sen, ve kterém žádá hlava o jídlo, uspořádají Dajakové slavnost na usmířenou. Kdyby snu nedbali, duchové by se jim mohli mstít a trestat je. Lebky se po vykouření pověsily v jakémsi košíčku z rotangu na krov na verandu či na jiné veřejné místo v dlouhém domě. Jejich funkcí je ochraňovat dům před nepřáteli a zlými duchy, zajistit dobrou úrodu rýže, spoustu divoké zvěře v lesích, úspěch při lovu, zdraví lidí v domě a plodnost jejich žen.

Přestože lov lebek je většinou díky vlivu křesťanství již minulostí, vyprávěli mi příslušníci kmene Kendajan, že při různých kmenových bojích je dosud zvykem bezprostředně po zabití nepřítele vyříznout a sníst jeho syrové srdce a mozek. Ti, kteří takto pojí, se ve vhodném okamžiku stanou odvážnější. Mírně mě zamrazilo v zádech a vzpomněla jsem si na nedávné boje mezi kmeny Madura a Dajaky. Takové boje vznikají velmi rychle, vlastně bez jakéhokoli předběžného varování, proto jsem se začala zajímat, jak vlastně poznají nepřítele. Domorodcům přišla tato otázka kupodivu poměrně namístě. Vysvětlili mi, že těsně před bojem začnou vzývat jisté předky a sílu, kterou pojmenovali terijú. Popisovali ji jako „červeného býka“, který po sestoupení do těl navodí stav podobný tranzu. V takovém stavu pak mají lidé neuvěřitelně citlivé smysly, ale poněkud zatemněný mozek. Pak i na několik metrů ucítí a identifikují člověka a lehce poznají, je-li to přítel, či nikoli. Přijala jsem to jako fakt, jsou věci mezi nebem a zemí…

DAJACKÉ NÁMLUVY

Jednotlivé kmeny žijí samostatně a mnohdy striktně udržují odstup od ostatních kmenů. Smíšená manželství sice nejsou již výjimkou, ale svatební obřad a poté status manželů je mírně odlišný. Tito lidé jsou nesmírně hrdí na svůj kmen a přesně vědí, odkud se kdo přivdal či přiženil. Jednotlivé kmeny jsou různě společensky postavené a všichni vědí o této skutečnosti, mající původ hluboko v minulosti. Rozhodovala právě kritéria statečnosti celého kmene, jeho bohatství a početnosti… Také platí, že čím dále je vesnice po proudu řeky, tím její obyvatelé pocházejí z urozenějšího předka a těší se větší vážnosti. Přestože tyto hodnoty dnes již většinou neplatí, vědomí o nich je v lidech hluboce zakořeněno. Proto není snadné, vybere-li si vzdělaný muž, který je poměrně úspěšný ve své profesi, žije ve větším městě a také jeho rodina je dobře situována, ženu, jež těchto kvalit nedosahuje, ale pochází z výše postaveného kmene. Byla jsem na takové svatbě, a přestože rodina ženy žila ve velmi bídných poměrech a vesměs to byli analfabeti, jméno ženicha vyslovovali se značným a neskrývaným despektem. Navíc musel muž za ženu zaplatit značnou sumu peněz, aby trochu usmířil příbuzné.

DLOUHÝ DŮM

Vesnice na Kalimantanu je vlastně jeden velký dlouhý dům, kde všichni žijí pod jednou střechou. Tyto domy stojí u břehů řek na kůlech vysokých několik metrů. Dům dosahuje délky i několika stovek metrů a výšky několika desítek metrů. To, že je dům postaven na tak vysokých kůlech, má hned několik výhod. Hlavně je to určitá pojistka proti častým povodním, které i přes tuto ochranu občas strhnou celý dům. Podlaha je ze dřevěných prken, mezi nimiž jsou mezery a těmi propadá všechna nečistota a odpad dolů, kde je místo pro domácí drůbež či pro prasata. Základní konstrukce domu je z velmi tvrdého dřeva zvaného belian, které se v anglické literatuře označuje jako „ironwood“. Je velmi žádané pro svou tvrdost a životnost i několik století, a valem ho ubývá. Na Kalimantanu působí také mnoho zahraničních těžebních společností, které belian vyvážejí. Pro domorodce to sice znamená určitý přísun financí, ale na druhou stranu ztrácejí stavební materiál, který je pro ně životně důležitý. Vysvětlovali mi, jak hluboko do džungle musejí jezdit pro dřevo, chtějí-li postavit nový dům nebo přistavit novou část. Kvůli nedostatku stavebního materiálu jsou občas nuceni opustit tradiční způsob života a dočasně bydlet v provizorních oddělených domech. Mnozí tím však značně trpí. Život ve společném dlouhém domě znamená totiž určitou sociální jistotu, třeba v dobách neúrody. O tom, že je to navíc místo veškerého společenského života, ani nemluvě.


Rohože slouží ke spaní, sezení i jako „stůl“ a jsou
z rotangu, který je na Kalimantanu nejběžnějším mate-
riálem. Rotangu se používá i k výrobě nejrůznějšího
zemědělského a loveckého nářadí.

Dlouhý dům má vždy společnou verandu, kde vesničané tráví večery – ručními pracemi nebo klábosením. Veranda je pod střechou, která přikrývá dlouhý dům a bývá většinou 5 metrů široká. Po celé délce domu stojí dřevěná stěna oddělující soukromí od veřejného místa. Ve stěně jsou dveře do pokojů jednotlivých rodin. Za prvním pokojem je kuchyně s otevřeným ohněm. Kouř odchází průchodem ve střeše, který se za deště uzavírá nepřipevněným prknem. Hloubka domu kolísá od 15 až ke 30 metrům. Někdy je za kuchyní ještě malý dvoreček, kde může být i jakýsi záchod, což je opět vynechané prkno, tentokrát v podlaze. Nábytek v domě zastupují pouze police z rotangu, který je tady nejběžnějším materiálem. Používá se i k výrobě nejrůznějšího nářadí potřebného k zemědělství či k lovu a rybaření. Z rotangu jsou vyrobena velká oka na lovení divokých prasat, válcovité klece na ryby nebo rohože na spaní, sezení či na jídlo.

Život v dlouhém domě má svůj pevný řád a společenské uspořádání. Platí, že náčelníkovi a jeho rodině je vyhrazena místnost uprostřed domu. Návštěvník musí přísně dodržovat rituál představování a respektovat hierarchii v domě. Je žádoucí, aby po vstupu do domu bez okolků a zastavování ihned vyhledal náčelníka, kterému je povinen říci o sobě patřičné informace a sdělit důvod návštěvy. Náčelník je zase povinen se o hosta postarat a zajistit mu místo k přespání. Neznalost tohoto oficiálního uvedení neomlouvá, nýbrž je posuzována jako opovrhování a neúcta k osobě náčelníka. Kromě tohoto nejvyššího postu je ještě důležitá osoba jeho zástupce a člověk, který zná obřady a právní systém kmene. Neopominutelný je nejstarší muž kmene, jemuž je také záhodno projevit úctu.

Domy jsou obklopeny džunglí a často jsou i z loďky těžko viditelné. Někdy se dají poznat pouze podle nenápadných schůdků, které vedou od řeky k domu. O tom, jak je voda pro zdejší obyvatele důležitá, se snad ani nemá cenu zmiňovat. Koupou se dvakrát denně, řeka jim dává pitnou i užitkovou vodu a v neposlední řadě slouží za odpadní stoku a záchod.

DLOUHÉ DNY DAJAKŮ

Den tady začíná velmi brzo a není výjimkou budíček ve tři hodiny ráno. Následuje obvyklý rituál sestávající z osobní hygieny, koupele a uvaření rýže a kávy ke snídani. Povinnost koupání a očisty mají všichni na zřeteli, a než jsem došla se svým provizorním kyblíčkem s hygienickými potřebami k řece, zeptalo se mě pokaždé nejméně pět lidí, jdu-li se skutečně mýt. Po návratu do pokoje se opět ujistili, zda se všichni umyli, a teprve pak se mohlo začít jíst. V této otázce byli tak podivuhodně nekompromisní – ve čtyři hodiny ráno je ještě pořádná zima!

Všechno práceschopné obyvatelstvo po snídani vyrazí na rýžová pole, vzdálená i několik kilometrů od vesnice. Na poli jsou domorodci celý den a v dobách sklizně zde spí v malých provizorních chatkách.

Každá rodina vlastní a obhospodařuje své pole. Pěstování rýže je na Kalimantanu trochu odlišné od běžného způsobu, což je dáno zdejšími přírodními podmínkami. Zdejší pole, nazývaná ladang, nejsou pravidelně zavodňována a jsou značně kopcovitá. Ladang se získává vypálením kusu lesa a je v užívání pouze jeden rok. Potom se musí najít k vypálení jiné vhodné místo.

Poměrně častý je na Kalimantanu také rybolov a prodej ryb bývá pro obyvatele vesnic blízko větších měst i určitým zdrojem příjmů. Ryby se konzumují vařené nebo sušené. Občas je jídelníček zpestřen masem z divokého prasete, které považují za velikou pochoutku, ovšem mně chutnalo nesmírně odporně. Bohužel, právě vepřové maso je často nabízeno důležitým hostům na přivítanou a odmítnutí je více než nezdvořilé. Přílohou k rýži bývají nejrůznější druhy vařené zeleniny, které jsem pokaždé identifikovala jako trávu. Samozřejmě nelze pominout ovoce, nejběžnější jsou banány a kokosové ořechy.

DUCHOVÉ PŘEDKŮ

Při vstupu do dlouhého domu si nemůže návštěvník nevšimnout dřevěných soch a hlav, jimiž jsou zakončeny vstupní schůdky, nebo které tvoří jakýsi plot před dlouhým domem. Jejich umístění není náhodné, mají ochrannou funkci a nepustí člověka se zlými úmysly nebo nepřítele. Sochy zapíchnuté do země představují zemřelé předky. V minulosti byly velmi důležité pro celý kmen. Vždy se vztyčují po pečlivé přípravě, jejíž součástí jsou přísné půsty a rituály, kterých se mohou zúčastnit jen zasvěcení jedinci. O tom, kdy je vhodný čas sochy zbudovat a postavit na místo, rozhodují zemřelí předci, komunikující s vybranými jedinci prostřednictvím snů. Protivit se jejich vůli se nevyplácí. Jsou velmi silní a mohou člověka zabít či jinak potrestat. Vyprávěli mi tu také o tom, že mnohé sochy jsou spící udatní bojovníci, kteří ve válkách znovu ožívají.

Sochy mnohdy nejsou na vysoké umělecké úrovni, často jde pouze o nahrubo opracované kůly. To ale není důležité. Důležité je, že je v nich přítomen duch předka. Domorodci nejsou zatíženi žádnými názory na to, jak by mělo umění vypadat, a jednoznačně oceňují individualitu. Třeba při hře na hudební nástroje – což jsou většinou nejrůznější druhy bubnů a gongů – není důležité, zda jsou vyluzované tóny libozvučné, či nikoli. Jednoduše respektují, že si člověk nalezne nějakou cestu, jak s nástrojem komunikovat, a vše ostatní je nepodstatné.

Sochy mohou mít lidskou nebo zvířecí podobu. A právě podle zoomorfních motivů se mnohdy dá poznat, o jaký kmen se jedná. Podle tradičního náboženství každý kmen považuje určité zvíře za svého prapředka. Může to být pes, krokodýl, nebo pták. Víra ve schopnosti některých druhů zvířat je stále živá a ani křesťanství jí neubralo na aktuálnosti. Pouze oběti nejsou tak časté a veřejné. Není se čemu divit, když rovnou z kostela jdou Dajakové k řece a obětují krokodýlovi, nebo je právě narozené dítě zasvěceno drakovi.

Dajakové také stále naslouchají zvířecím hlasům a řídí se jejich pokyny. Poznala jsem to při cestování – občas se stalo, že jsme i několik dní místo chůze prostě jen tak stanovali. Ráno jsme si zabalili a vyrazili, ale po pár metrech jsme se otočili a šli zpět. Moji průvodci mi vysvětlili, že pokaždé zaslechli hlas ptáka, který ohlašuje neštěstí. V takovém případě by je nikdo nedonutil tohoto varování neuposlechnout.

TETOVÁNÍ NA ÚSTUPU?

Původní obyvatelé ostrova byli a jsou kromě lovu lebek proslavení i tradicí tetování těl. Nejznámější a nejumnější v tetování jsou příslušníci kmenů Iban, Kajan, Kenjah a Kelabit. Důvody k tetování jsou různé a dnes již mnohdy těžko popsatelné a vysvětlitelné. Přesto však o určitých pohnutkách hovořit lze. Byla tetována jak mužská, tak ženská těla, přičemž tetování na ženách bylo zpravidla lépe provedené. Tetování zdůrazňuje a potvrzuje vyspělost ženy a dokládá její schopnosti při domácích pracích. Pro některé kmeny bylo ženské tetování také znamením krásy. Začínalo se s ním zhruba ve věku 11 let a ve 14 letech už byly nejdůležitější části těla potetovány. Jednotlivé kmeny měly své ornamenty, které používaly a znalo je i okolí. Pro ženy kmene Kajan bylo typické tetování pouze horizontálními nebo vertikálními čarami, a to tak hustými, že mezi nimi nezůstalo žádné volné místo. Bylo-li vidět nevyplněné místo, považovala se žena za méně atraktivní. Kmen Ukit zase používal výhradně geometrické vzory. Ženy byly tetovány především na krku, nohou, rukou a prstech. Tetování prstů signalizovalo schopnosti dívek vykonávat domácí práce.

Mužské tělo bylo většinou tetováno celé. Některé vzory však byly určeny pouze pro jisté části těla. Uzavřené cyklické ornamenty mohly být například na ramenou nebo na vnější straně zápěstí. Pro větší motivy, jako třeba psa, škorpiona či draka, byly vyhrazeny vnější strany stehen. Speciální vzor byl určen pro krk. Tetování rukou vypovídalo o muži statečném a úspěšném v boji, tedy o získání několika lidských hlav. Oproti tomu existoval také speciální znak, který se tetoval na zadní stranu krku. Tento obrazec – například u kmene Murut to byl čtverec – označoval muže zbabělého, který z boje utekl.

Díky tetování byli od sebe muži při kmenových bojích jednoznačně odlišeni. Důležitou vizitkou bylo tetování pro muže, který cestoval. Podnikání dlouhých a náročných cest se považovalo za projev mužnosti, statečnosti a dospělosti. Přišel-li cestující k jinému kmeni, mnohdy nehovořil jejich řečí, ale jeho tetování mluvilo za něj. Tetování vypovídalo i o společenském postavení jedinců. Aristokracie a vyšší společenské vrstvy měly výsadu používat jiných ornamentů a vzorů než třeba otroci a měli také tetování lépe provedené specialistou, kterého si ostatní nesměli dovolit. Na první pohled tak bylo zřejmé, s kým kdo má tu čest.

Tetování bylo také chápáno jako jisté posvěcení lidského těla, někdy i jako prostředek, díky němuž se duše po smrti dostane na onen svět. Tetované tělo hrálo svoji nezastupitelnou úlohu při nejrůznějších rituálech. V boji zvětšovalo sílu bojovníka a bylo důležité i pro komunikaci s předky, kteří mohli přijít ve snech, tranzu či při postech. Pro ducha zemřelého předka byly ornamenty na kůži jasným a neomylným vodítkem, s kterým člověkem má navázat kontakt.

Tetovalo se následujícím způsobem. Vzorek se nejdříve otiskl na tělo a poté se pomocí speciálně vyrobené jehly (specialisté používali až 3 jehly najednou) a klacíku vyťukával předtištěný vzor. Barva je směsí černého inkoustu, cukru a vody. Aby se tetování nerozšiřovalo, okamžitě se místo potíralo rýží. Vytetovat jeden vzorek trvalo přibližně jeden měsíc. Někdy se mohl proces tetování zpomalit – při úmrtí v rodině tetovaného se muselo přestat, a pokračovat se dalo nejdříve za rok.

A jaká je dnešní realita? S používáním tradičních vzorů se pomalu ale jistě přestává. Potkala jsem mnoho starších lidí, kteří měli tetování ještě z dob, kdy statečnost ve válce a množství lidských hlav něco znamenaly. Dnes jsou tyto hodnoty mnohdy již pouze nejasnými pojmy. Mladší lidé často touží uniknout z pout společenské hierarchie, proto se snaží dostat do měst za prací či studiem, a v takovém prostředí se příliš na tetování nehledí. Naopak – je to někdy pokládáno za primitivismus. Dnes je také tetování dostupné každému. Je třeba pouze příslušný finanční obnos a vzor může být jakýkoli. Ženy se téměř přestávají tetovat a muži, kteří zůstávají ve vesnici, upřednostňují obrazce, jimiž chtějí působit zajímavěji. Na svá těla si nejednou nechávají vytetovat věty typu „I love you“ či obrazy Ježíše Krista. V horším a častějším případě to jsou obrazy různě souložících lidských párů či ženská těla v ne zrovna lichotivých polohách.


BORNEO – INDONÉSKY KALIMANTAN

je svou rozlohou (746 546 km²) třetím největším ostrovem světa. Leží v souostroví Velké Sundy v jihovýchodní Asii. Ze severu je omýván Jihočínským mořem, z východu Celebeským a na jihu Jávským mořem. Kalimantanem prochází rovník, který určuje i podnebí na tomto ostrově – vlhké tropické. Vnitrozemí je hornaté s nejvyšší horou Mt. Kinabalu (4101 m n. m.), 85 % území pokrývá tropický deštný prales, který je domovem orangutanů a gibbonů. Ostrov je velkou zásobárnou nerostného bohatství. Jsou zde doly na těžbu zlata, diamantů a drahokamů.

Historie Kalimantanu sahá do dávné minulosti. Jsou o něm zmínky již v Ptolemaiově „Úvodu k zeměpisu“ datovaném zhruba do roku 150. O tom, že obyvatelé ostrova měli určité kontakty s okolním světem, svědčí např. obchod s korálky, kterých si Dajakové dodnes velmi cení a přičítají jim magické schopnosti a síly. Dále jsou z této doby známé vlivy indo-javánské, jejichž hmotné pozůstatky archeologové datují do 2. a 3. st. př. n. l. Z 5. st. př. n. l. pocházejí kameny s rytinami s hinduistickou tematikou, které potvrdily existenci hinduistického království v jižním Kalimantanu. Pozdější zprávy pocházejí z 13.-16. st., kdy byl Kalimantan částečně pod vlivem Madžapahitské říše. Podrobnější informace však pocházejí až z 16. st. s příchodem islámských králů, kteří si na pobřeží zakládali sultanáty. Středověkým Evropanům zprostředkoval kusé zprávy o Borneu italský františkánský mnich a cestovatel Odoriko z Pordenone (nazývaný též Boemus, neboť jeho otec byl českého původu), který ve 14. st. podnikl jako papežský vyslanec cestu do Asie. Na počátku 17. st. Portugalci a Španělé začali ztrácet svůj obchodní monopol a posléze byli vystřídáni Holanďany. Na severu a severozápadě ostrova leží území zvaná Sarawak, Sabah a Brunej, která byla r. 1888 vyhlášena britským protektorátem. Zbylé 2/3 území Kalimantanu zůstaly pod holandským vlivem. Během druhé světové války byl Kalimantan okupován japonskými vojsky. Úplné samostatnosti a nezávislosti obyvatelé ostrova dosáhli v roce 1949 a stali se jednou z provincií Indonéské republiky. Oblasti pod britskou správou (s výjimkou Bruneje) dosáhly nezávislosti v r. 1963 a připojily se k Malajské federaci. Brunej byla pod správou Velké Británie do r. 1983. Nezávislým státem je od 1. 1. 1984.

Ostrov je osídlen obyvatelstvem asijského původu. Tři čtvrtiny populace tvoří původní obyvatelé – Dajakové, dále muslimové, což mohou být konvertité rekrutovaní z původního obyvatelstva nebo muslimové kalimantanského původu, Číňané a jiné malé skupinky přistěhovalců. Hustota obyvatelstva je velmi nízká, pouhých 31 lidí na km².

DAJAKOVÉ

Toto označení je veskrze evropský termín a jsou jím nazýváni lidé žijící ve vnitrozemí Bornea, kteří ještě donedávna měli svá animistická náboženství, a dnes jsou většinou christianizovaní. To je hlavní znak, jenž je odlišuje od ostatních obyvatel Kalimantanu, kteří se nazývají Malajú. Nejedná se však o etnické Malajce, ale o část populace vyznávající islámskou víru. Ti žijí převážně na pobřeží celého Bornea. Dajaků je několik desítek kmenů, obývajících často jen těžko prostupné území džungle. Je velmi obtížné určit přesný počet obyvatel, ale udává se přibližné číslo přes 2 miliony. Dělí se na velké skupiny, které sdružují několik kmenů. Mezi největší patří kmeny Bahau (zahrnující např. Kajan, Kenjah, žijící v centrálním a východním Kalimantanu), kmeny Ngadžu v jižní části, vnitrozemští Dajakové v jihozápadní části a v oblasti zvané Sarawak, mořští Dajakové, mezi něž patří asi nejznámější kmen Iban, a mnoho dalších.Kmen od kmene se liší jazyky a zvyky, stejně jako sociálním a společenským uspořádáním. Praktikují jak matrilineární systém, tak patrilinearitu, některé kmeny mají velmi podrobně vypracovanou společenskou hierarchii. Nalezneme jak kmeny praktikující exogamii, tak i kmeny endogamické. Tento výčet by samozřejmě mohl pokračovat dlouhou řadou odlišností. To, co mají společné, je stejný typ zemědělství, tzn. pěstování rýže, rybolov a lov. Jejich zbraněmi jsou meč, štít a otrávené šípy. Jejich jazyky spadají do indonéské větve austronéské jazykové rodiny.

Category: 2000 / 02

Přes 200 000 lidí ze všech koutů světa se každým rokem rozjede do Liège v Belgii, aby zde 15. srpna oslavili národní svátek státu, který nenajdete na žádné mapě: svobodné republiky Outremeuse.

Oslavy jsou směsicí náboženských, folklorních, a vlastně i politických prvků. Na dobu tří dnů probouzejí ze spánku kousíček minulosti, zasutý až kdesi hluboko, ale mající překvapivě čerstvou chuť.

NA ZAČÁTKU BYLA STUDENTSKÁ RECESE

Outremeuse je ostrov v centru Liège tvořící samostatnou městskou čtvrť. Každým rokem se na dobu tří dnů hlásí ke své nezávislosti a odtrhuje se od zbytku Belgického království.

Vše začalo, když se psal rok 1921 a parta studentů z Liège podnikla „studijní“ cestu do Paříže. Co se studií týče, těžištěm jejich zájmu byly především kabarety okolo Montmartru, jemuž byl právě kulturními institucemi čerstvě udělen titul Svobodná obec starého Montmartru.

Studenti se vrátili do Liège právě v době, kdy se město chystalo na každoroční procesí místní farnosti spojené s Nanebevzetím Panny Marie. Z čisté provokace se – v Belgickém království – rozhodli založit „svobodnou republiku Outremeuse“. Zvolili mezi sebou prezidenta, na ostatní zbyly ministerské posty. Celá cháska se pak v procesí patřičně předvedla.

Všechno mohlo skončit jako studentská recese, nebýt toho, že se jim od místního obyvatelstva dostalo přijetí vpravdě triumfálního. Republika Outremeuse tak byla na světě a 15. srpen, den jejího zrodu, se pochopitelně stal národním svátkem.

Vláda republiky nemá žádnou výkonnou či legislativní moc a ani po ní neprahne. Její stanovy jsou jasné: „chránit folklor a zlaté lidské srdce“. Takže důvod její existence je zároveň i jejím úkolem: ochraňovat a zušlechťovat lidovou tradici. Minulost s lidským rozměrem. Prezident a ministři se snaží zhostit tohoto úkolu co nejlépe a nejvíce práce mají samozřejmě s přípravami oslav na 15. srpna.

PÍSEŇ PRO MARIE

Prezident republiky Léon Mormont strávil skoro celý den tím, že blahopřál k svátku všem Mariím republiky. Je jich několik desítek, mladých i starých, ze samoobsluhy i z útulku. Jedna z nich dnes dokonce slaví sté narozeniny. Každá dostane růži, a to za doprovodu sboru, který zpívá:

„Máří, Marie,
kdo víno nalije,
sklenice září.
V polích se rozvije
pro tebe lilie,
Marie, Máří.“

Nyní má prezident před sebou další povinnost: zažehnout sérii slavnostních petard. Je pět hodin ve městě ohnivě červených cihel, městě s tisíciletou historií bohatství a nezávislosti, kde ze slavné hornické minulosti dnes zbývá jen nezaměstnanost. Liège se otřásá stovkami kaskádovitých detonací. Říkají tomu salva, neboli „le tir des Campes“. Stovky litinových nádob napěchovaných střelným prachem řetězově explodují. Jediným cílem tohoto unikátního pyrotechnického kousku je udělat co největší kravál. Jasný signál k započetí oslav, který rychle probouzí město z blažené letní ospalosti.

Spousta rozbitých okenních tabulek. Pár lidí sice brblá, ale všichni z toho mají legraci. Kouř se zvedá, mračna stoupají k nebi. V průběhu tří dnů bláznivost narůstá a otřásá celou republikou.

POSMĚVÁČEK, REMCAL A OCHMELKA

V muzeu Tchantchs, jež je sídlem vlády svobodné republiky, se právě zvedá červená opona. „Pssst!“ sykne hlas ze zákulisí. Na scénu se dokolébá veliká loutka. Osůbka s rozplácnutým nosem, okolo krku červený kapesník, v modré haleně a černé čepici. Typický kostým horníka z 19. století. Tchantchs.

Tchantchs, valonská varianta běžného Francois, je víc než jen maskot. Mít republika vlastní měnu, byl by Tchantchs vyražen na mincích. Jeho upřímnost, kuráž a věčná žízeň jsou ztělesněním typického obyvatele nejen Outremeuse, ale i Liège: posměváčka, remcala a ochmelky.

Tchantchs se zrodil v roce 760. U kolébky stáli dva místní pobudové. Již jeho první výrok byl zaznamenáníhodný: „Šenkýřko, nalej!“ Na mléko byl od malička alergický a z vody se mu dělalo zle. Takže byl odkojen sušenkami máčenými v pécketu, což je místní obdoba jalovcové. Převeden na pevnou stravu ve formě slanečků, získal dokonalé předpoklady pro trvalou žízeň.

Tenhle pravdomluvný sympatický násoska hrál zpočátku v místních loutkových představeních spíše druhé housle. Jeho hlavním úkolem bylo rozehřát atmosféru v sále a živou gestikulací doprovázet klasické kramářské písně, popisující dobrodružství Rolanda a Karla Velikého. Publikum si jej však brzy zamilovalo, a Tchantchs se zařadil mezi hvězdy. Pár scénářů bylo přepsáno tak, aby na něj vyšla nějaká ta hlavní role. Když pak potřeboval družku, stvořili mu ji. Celá věc se sice obešla bez necitlivých biblicko-chirurgických zásahů do hrudního koše, nicméně i tak je Nanesse nepochybně žena drsných pěstí a charakteru. Byl rovněž uveden ke Karlovu dvoru, kde v něm Roland našel učitele a přítele. Povídá se, že i s tou bitvou u Roncesvalles to bylo trochu jinak, než je zapsáno v knihách. Tchantchs se jí samozřejmě také zúčastnil. Poté co si na svůj účet připsal na tři tisíce uťatých saracénských hlav, příjemně unaven se rozhodl dát si menšího šlofíka. Pak není divu, jak to s Rolandem dopadlo.

Od těch dob je dobrým zvykem, že každá zahraniční (rozuměj „mimozamázská“) folklorní delegace během své návštěvy svobodné republiky podaruje Tchantchse novým oděvem. Jde přece o prince ze Zamází. Dohromady jich dnes má už něco přes tři stovky.

Když dorazíte do Outremeuse slavit 15. srpen, nemůžete na Tchantchse a Nanesse nenarazit. Jsou zkrátka všude. Ti, kteří byli zpočátku pouhými loutkami, dnes ožívají v podání stovek lidí. Osobně ztělesňují legendu a ztotožňují se s tradicí. Na ulicích a u barových pultů se to hemží postavami v hornických modrácích, čepici, se šátkem kolem krku a červeným nosem. Líčidla nejsou zapotřebí. Lokály se naplňují, půllitry vyprazdňují, oslavy jsou v plném proudu.

CHODÍCÍ KVĚTINOVÝ KOBEREC

V kostelíku Saint-Pholien, který byl tak drahý Simenonovi, „nejslavnějšímu občanu Liège hned po Tchantchsovi“, se připravuje ta nábožnější část oslav, protože pro křesťany je 15. srpen liturgickým svátkem Nanebevzetí Panny Marie. Socha černé Madony dnes sestoupí se svého piedestalu a bude nesena v čele procesí. Spolu s ní se v něm objeví spousta dalších, menších madon. Téměř každá ulice má vlastní sošku, ze dřeva či ze sádry. Přes rok je umístěna v nějakém venkovním výklenku a ochraňuje okolí. Každá soška má svou opatrovnici, která ji před oslavami oblékne do slavnostního šatu, vlastnoručně ušitého a hýřícího krajkou a stužkami. Během oslav přijdou stovky lidí zasypat madony květinami.

Tahle úspěšná alchymie slučující církevní a světský svátek je pro oslavy v Outremeuse charakteristická. Vůbec nezáleží na tom, co si kdo myslí sám pro sebe. Slaví se společně a každý tu najde své místo. Jediným a nepsaným pravidlem je vzájemná tolerance.


Tři dny teče v Liège alkohol proudem
i po kapičkách. Kořalka se tu jmenuje
pécket a vyrábí se destilací z jalovce.

Jedním z důkazů zmíněné směsi světského a církevního je bouquet, květinový koberec víc než šest metrů dlouhý a vážící okolo osmdesáti kilo. Po celé délce jej zdobí směsice symbolů: najdeme zde křesťanský kříž, zednářské oko a trojúhelník, i čistě světského valonského kohouta, který je emblémem zamázské vlajky. Nesen na ramenou a doprovázen vyhrávající kapelou, procestuje bouquet celý ostrov. Po salvě des Campes je tohle druhá tradiční ceremonie oslav 15. srpna. Trasa je zpestřována četnými posilňovacími a občerstvovacími zastávkami. Kapela hraje zastaveníčko, místní obyvatelé vycházejí ven a nabízejí všem něco k pití. Alkohol teče proudem. Kdyby někdo byl náhodou natolik nahluchlý, že by se mu salvu podařilo přeslechnout, tento signál začátku oslav je prostě nepřehlédnutelný.

ČAROVNÝ PÉCKET

Dvě první noci a den mezi nimi jsou určeny výhradně k doladění formy. Skotská se pije jako pivo a „jen tak na chuť“ se k ní přikusují kousky sýra. Dát si „trochu bílého“ může být pro nezkušeného překvapením. Nedonesou mu ani víno, ani sýr (což by se dalo čekat ve Francii), ale sklenku alkoholu zvaného pécket, vyráběného destilací z jalovce. Pécket je oním čarovným nápojem ostrova Outremeuse, pramenem opojení, který násobí radost z pospolitosti.

Je vlahá letní noc. Dav se přelévá, přitéká, kypí, pění, a hlavně – pije. Improvizované nálevny vyrašily jako houby po dešti. V pitoreskních uličkách v samém srdci ostrova se veselí tisíce lidí. Potkávají se, popíjejí, tančí. Vzrušení narůstá přímo úměrně hladině alkoholu. Roztržky se nekonají. Projednou jsou zas všichni dětmi a slaví a slaví. Kolotoč seznamování, přípitků a nacházení „starých dobrých známých“ nebere konce.

Rozbřesk nového dne. Spousta lidí ani oka nezamhouřila, ale nezdá se, že by to někomu vadilo. To se přece dospí později, bude na to celý dlouhý rok. Ještě pořádně rozjaření z noční pitky se scházejí na mši ve valonském dialektu. Nutno podotknout, že zdaleka ne všechny obličeje jsou schopny udržet jakž takž duchapřítomný výraz. Po mši se vrávoravě přidávají k procesí černé Madony.

VELKÝ MARATON

Zlatým hřebem oslav, na nějž se všichni těší stejně jako na ohňostroj, je tradiční lidový průvod. Zamázané jej chápou jako příležitost ukázat svou pravou sílu. Je 15. srpna, 15 hodin odpoledne. Na velikém dvoukoláku v čele průvodu se objevují dvě obrovité figury: Tchantchs a Nanesse.

Za nimi jdou všichni, již přijeli oslavit virtuální republiku, kterou teprve jejich přítomnost činí reálnou. Sjížděli se sem od rána, jako velká voda zaplavili ulice a kavárničky. Sešli se, navázali nové známosti, pobratřili se, popili.

Kolik jich může být? Sto či dvě stě tisíc jak účastníků, tak diváků, stmelených jednou velkou žízní po veselí a alkoholu.

A kdo vlastně jsou? Nejrůznější panstvo na vozech i pěší, bratrstva labužníků a další spolky, historické skupiny a kapely. Dále pak obři, čarodějnice, maškary, společnosti taneční, divadelní, i operní. Rovněž dragouni, pěšáci a kavaleristé.

Dovoleno je cokoli, ale hlavně být sám sebou.

Sjeli se odevšad. Z druhé strany řeky Meuse, z ostatních čtvrtí Lige, z opačného konce valonské provincie, z Flander, z Francie, dokonce i z Argentiny. Každý se svým kouskem folkloru, jakkoli nepatrným. Krajíček vlastní tradice odříznutý od bochníku zapomnění. Ať už je to tanec, uniforma, nebo třeba recept na kulinářskou specialitu, na podobě nezáleží. Důležitá je snaha uchovat dědictví ve všech formách.

Až do večera budou procházet ulicemi, zpívat, hrát, nabízet a ochutnávat pécket a pivo, k tomu přikusovat plněné palačinky zvané bouquettes, či jiné speciality vlastní výroby, které takto zajišťují nesmrtelnost.

Hudba je všude, čím dál neposednější, nálada dosahuje vrcholu a stupeň porozumění rovněž. S příchodem noci vycházejí hudebníci do ulic, vzniká tepající směs lidí a rytmů. Atmosféra nebezpečně hraničí se šílenstvím. Pro některé je to už třetí probdělá noc za sebou, s hektoliry piva, smíchem, spoustou křiku a řevu. Bouřlivými chemickými reakcemi vznikají četné nové dvojice a rozpadají se páry staré.

Je to jeden velký maraton. Všichni jsou na nohou, až do úplného vyčerpání se trmácejí ulicemi se sklenkou v ruce, pohlceni vírem téhle horečnaté noci. Za úsvitu se slavnost ukládá ke spánku. Během dne pak dav pomalu přichází k sobě, a není to probuzení z nejveselejších. Po reji smyslů nezůstalo než pár stop.

VESELÉ POHŘBÍVÁNÍ

Uklízecí čety odvážejí tuny prázdných kelímků. Ulice, tedy až po důkladném umytí, se znovu stávají královstvím aut. Poslední noční ptáci se po cestě domů míjejí s těmi, co jdou do práce. Pro příště už bude rozehřívat červené cihly města Liège zase jen letní slunko.

Ovšem úplný konec oslav to ještě není.

Následující den totiž skrývá další tajemství, a to takové, o jakém se příchozím odjinud ani nezdá. Aby je člověk mohl objevit, musí zůstat i šestnáctého, kdy se po třech dnech třeštění znovu rozbíhá normální život. Je to jako zemětřesení. Otřes, který město zakusí 15. srpna, se opakuje i den následující.

V Liège se zkrátka po oslavách opět slaví. Tím dalším seizmickým záchvěvem je pohřbívání Mati l’Ohé.

Je třeba vyčkat samého sklonku dne, kdy i ten poslední turista či návštěvník dá městu vale. Okolo muzea Tchantchs vládne podivný rozruch. Smutek zaplavuje chodníky, všichni celí v černém, ženy se závoji. Lidé v přestrojení s hranými výkřiky omdlévají a předstírají slzy. Atmosféra je ohromná i zvláštní, blízká duchu oslav, které předcházely. Je to jedna dlouhá litanie, z níž se zřetelně ozývají výkřiky plaček: „Vrať se nám, Mati!“

Konečně se objevuje rakev, spíš tedy rakvička, nese ji vysoko nad hlavou jeden uslzený Tchantchs. Před ním kráčí biskup, samozřejmě rovněž falešný, který svým věrným ovečkám adresuje požehnání poněkud obscénního charakteru. Brzy je vidět, že biskupský háv skrývá pana ministra pro věci církevní svobodné republiky. Přítomna je i kapela, která doprovázela bouquet na začátku slavností. Složena ze zarudlých obličejů, na nichž se důkladně podepsaly propité a projásané noci, obklopena alkoholovými výpary, kráčí před rakví Mati l’Ohé a hraje na střídačku kousky ubrečené a veselé. Za nimi následuje namazaná populace republiky namázské, všichni ti, kteří tak usilovně pracovali během tří dnů oslav, se smíchem či pláčem, jak si to muzika žádá. A ještě jednou pécket, ten vpravdě tekutý tmel, proměnuje jednotlivce v nárůdek.

Tradice Mati l’Ohé, což ve valonštině znamená Matoušova kost, je rodem z těch starých pohanských. Mati je vlastně pořádná kost, kterou je nutno na konci slavností zakopat do země, a tak jí poskytnout příležitost, aby se do příštích oslav mohla sama znovu obalit masem.

Za doprovodu muziky Mati slavnostně putuje celým ostrůvkem a vztyčuje tak naposledy pomyslný prapor zachované lidové tradice, historie s lidským rozměrem, svobodné republiky. Tyhle závěrečné pitky jsou nejspíš ty nejkrásnější a nejopravdovější z celých slavností. Vidět ten průvod rozrůstající se neustále o nové plačky a muže ve smutečním, to je jako uslyšet výkřik, který tne do živého.

V samém srdci Zamází, na Gabrielově náměstí, se všichni zastaví. Kruhem obstoupí rakev. Chvilka soustředění. Kruh se těsně semkne. Tchantchs přistoupí k rakvi a ze džbánku pécketu kost pokropí. Škrtnutí sirkou, a Mati je v plamenech. Ticho. Už ani výkřik. Všichni jsou najednou zamyšlení, oči vážné a zvlhlé, ztracené v modravých plamenech, které olizují rakev.

Kdo neviděl ty vážné, nalíčené a vyčerpané obličeje, nemůže plně porozumět Outremeuse. Tradice, kterou zachovávají, je čistá, nepředstíraná a není než odleskem jejich lidskosti.

Jakmile kost dohoří, půjdou znova tančit a pít.

Díky, Mati! Díky tobě, díky jim všem, příští rok bude ještě lepší.

Category: 2000 / 02

V nemocnici v Ústí nad Labem umírá koncem ledna roku 1984 žena po těžké autonehodě. Po několika opakovaných vyšetřeních je potvrzena mozková smrt. V pražském IKEM čeká tým kardiochirurgů pod vedením profesora dr. P. Firta na vhodného dárce, aby se pokusil o první transplantaci srdce v zemích východního bloku. Veškerá vyšetření potvrzují, že transplantace je uskutečnitelná. Dr. Ivan Vaněk odjíždí do Ústí uskutečnit odběr.

Ruce chirurga pracují se strojovou přesností. Blíží se půlnoc. Vyjmuté srdce je v igelitovém obalu uloženo do kontejneru obloženého ledovou tříští.

Tehdy ještě nebyl mezi Ústím a Prahou ani kilometr dálnice, a tak se houkající sanitka s blikajícím majáčkem řítí městy a vesnicemi. Dopravní policie zajišťuje, aby nedošlo k nějaké kolizi. Když se dr. Vaněk podívá v Krči před nemocnicí na hodinky, chybí pár vteřin do pětačtyřiceti minut od odjezdu z Ústí. A pak následuje rutina, kdy každý pohyb celého týmu, nesčíslněkrát vyzkoušený na zvířatech a stejně tolikrát promítnutý v hlavě, umožňuje napojení životně nejdůležitějšího lidského orgánu do těla příjemce. Čtyřiačtyřicetiletý technik z Ostravska žil s novým srdcem třináct let.


ilustrační foto

Již od raného starověku se nejdříve kněží a posléze lékaři zabývali možností, jak v těle člověka nahradit nefungující orgány. Na uskutečnění tohoto snu si muselo lidstvo počkat až na počátek dvacátého století. Ale budoucí přenášení lidských orgánů z jednoho těla do druhého bylo umožněno již objevem W. Harveye z roku 1616, který na základě pitev a mnoha pokusů prokázal pravdivost své teorie krevního oběhu. Ve svém spisu Anatomický výzkum o pohybu srdce a krve živočichů objasnil princip krevního oběhu, vyvrátil tím půldruhého tisíciletí tradovaný Galénův názor o centrifugálním směru krevního proudu a dokázal uzavřenost krevního oběhu. Do té doby se totiž tepny nepovažovaly za systém, v němž proudí krev, protože po smrti jsou většinou prázdné. Svědčí o tom i jejich název arterie, což znamená „vzdušné cévy“. Lékaři samozřejmě z válek věděli, že lidé přicházejí o nohy, a protože jsou poraněny cévy, člověk vykrvácí. Snažili se tomu zabránit různými trubičkami, používali se dokonce mravenci, kterým se po zakousnutí kusadly utrhla hlavička, ale nic nepomáhalo. Nebylo čím cévy sešít. Následovala buď drastická amputace, nebo v horším případě trombóza a smrt. Dnes to zní téměř neuvěřitelně. Vždyť pro současné chirurgy není problém sešívat milimetrové cévy.

CARRELŮV „U“ STEH

Zásadní změnou byl objev cévního stehu. Francouz A. Carrel byl v Paříži svědkem atentátu na srbského cara, který byl střelen do třísla a vykrvácel. Carrela, jenž se problémem zabýval od roku 1902, přivedla tato příhoda k rozhodnutí zkusil cévy sešít tzv. „U“ stehem. Jeho technika spočívala ve vychlípení konců tepen nahoru a jejich sešití hrubým materiálem. Stehy nebyly uvnitř cévy, a krev mohla volně proudit. Jenomže tehdy ještě nebyl objeven heparin zabraňující srážlivosti krve, takže se tepna často okamžitě ucpala krevní sraženinou. Carrel odešel zdokonalovat svůj objev do USA a v roce 1912 mu byla za práce o sešívání a transplantaci cév a jiných orgánů udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu.

Začátek skutečných transplantací se datuje rokem 1902. V okamžiku, kdy chirurg uviděl první kapky moče po transplantaci ledviny, byl nastartován jeden z nejnáročnějších a nejvýznamnějších lékařských výkonů konce tisíciletí. První úspěšnou transplantaci ledviny provedl v roce 1950 americký chirurg R. Lawler. Ale ještě do poloviny tohoto století nebyla známa tzv. odmítavá reakce organismu na štěp – příčina, proč nebylo možné úspěšně transplantovat i jiné orgány. Nejdále ve svých pokusech dospěl Rus Děmichov. Ten vymyslel techniky transplantace srdce, které mu vždycky nějaký čas fungovaly. Ale protože nevěděl nic o imunologii, pokusná zvířata po několika hodinách umírala.

ČESKÝ VĚDEC PŘI OBJEVU STOLETÍ

V roce 1960 byl oceněn anglický vědec P. B. Medawar za objev získané imunologické tolerance k cizím tkáním. Není jistě bez zajímavosti, že ke stejnému objevu došel i český vědec Milan Hašek. Ovšem tehdejší rozdělení světa způsobilo, že Hašek zůstal opomenut. Oba vědci došli ke stejnému závěru, že když se vymění genetická informace ve vajíčku, dochází v něm k navození imunologické tolerance – ke spojení, které předává genetickou informaci. Tím se dokázalo, že genetická bariéra není nepřekonatelná. Sám Medawar při přebírání Nobelovy ceny podotknul, že lituje nepřítomnosti českého vědce, který by měl stát vedle něho.

Současně probíhal výzkum farmakologický. V šedesátých letech byly objeveny imunosupresivní účinky kortikoidů (tj. tlumící imunitní reakci organismu). Ty byly původně vymyšleny jako lék proti progresivnímu onemocnění kloubů. Zároveň se z původně protinádorového léku 6 mercaptopurin odvodil azathioprin – první imunosupresivum. Ten spolu s kortikoidy umožnil zahájení programu transplantací ledvin. Jsou nejsnadněji přístupné a imunologicky velmi výhodné.

Chirurgové však začali přemýšlet i o transplantaci jiných orgánů. Ještě před transplantací srdce uskutečnil v roce 1963 americký chirurg T. Starzl transplantaci jater u tří pacientů. První pacient zemřel během operace, druhý po sedmi a třetí po dvaadvaceti dnech. V témže roce transplantoval J. Hardy plíce. Pacient však po osmnácti dnech zemřel. Následovaly transplantace slinivky břišní a střeva. Jenomže dosavadní imunosupresiva nestačila na náročné transplantace, kdy se přenáší větší množství tkání. Navíc se u těchto orgánů nepodařilo zjistit okamžik, kdy dochází k odhojivé reakci, která vyžadovala nasazení velkého množství kortikoidů, aby se zabránilo imunologické reakci. Proto se transplantace ostatních orgánů staly předmětem klinického výzkumu a pokračovalo v nich jen málo pracovišť. Ta začala propracovávat diagnostika – jak včas poznat odhojivou reakci.

PSI A LIDSKÁ SRDCE

Jedním z nich byla univerzita ve Stanfordu v USA. N. E. Shumway tam v roce 1966 dokončil několikaletý výzkum techniky transplantace srdce, kterou dokonale popsal na psu. Výzkumný program nesl název „Manhattan Project“ podle jména projektu atomové bomby. V té době byl ve Stanfordu na stáži C. Barnard. Zlí jazykové tvrdí, že Shumwayovi „vyfoukl“ první transplantaci před nosem, i když je pravdou, že i v Groote Schuur Hospital v Kapském Městě pracovali na stejném problému. Tam také 3. prosince 1967 uskutečnil profesor Barnard po nespočetné řadě pokusů na psech první transplantaci lidského srdce. Příjemcem byl pětapadesátiletý Louis Washkansky. Na životě ohrožený kardiak dostává srdce pětatřicetileté smrtelně zraněné ženy. Ačkoli se operace zdařila, Washkanski po osmnácti dnech umírá. Barnard se nenechává neúspěchem odradit a již 2. ledna 1968 uskutečňuje druhou – úspěšnou transplantaci. Příjemcem je Philip Blaiberg a dárcem černoch. Blaiberg žil po zákroku 19 měsíců. Po této operaci následovalo v krátkém období 112 neúspěšných transplantací srdce. Každý to chtěl zkusit. Příčina neúspěchů spočívala většinou v tom, že se nepodařilo včas zjistit, zda transplantované srdce je, nebo není přihojené. Některé státy, např. Anglie, transplantace dokonce zakázaly.

Ve Stanfordu se ale pokračovalo dál. V 80. letech byl z houby rostoucí v severním Norsku získán nový imunosupresivní preparát cyklosporin. Jiná imunosupresiva před ním poškozovala celý imunitní systém. Zabránilo se sice odmítnutí transplantátu, ale pacient se stával náchylným vůči jakémukoliv i banálnímu onemocnění a zvyšovalo se nebezpečí onemocnění zhoubným nádorem. Zároveň se Shumwayovi podařilo vymyslet jednoduchou, a přitom geniální techniku, jak rozpoznat odmítavou reakci organismu. Krční žílou se do srdce prostrčí tenká sonda, na jejímž konci jsou miniaturní klíšťky. Těmi se odebere ze srdce vzorek tkáně, jehož vyšetření umožní poznat odmítání transplantátu. Toto vyšetření se provádí nejdříve týden po transplantaci, a pak se v pravidelných intervalech opakuje. Teprve tato metoda spolu s cyklosporinem umožnila v 80. letech rozvoj srdečních transplantací.

Současně se rozpracovávala diagnostika odmítavé reakce organismu a hledala se nová imunosupresiva. Druhou možností je najít lék, který by potlačil protilátky jen proti srdci dárce, nebo pomocí genetického inženýrství imunitně pozměnit příslušný orgán tak, aby onu reakci nevyvolával. Tady je volné pole působnosti pro pokračování v tom, co začali Medawar s Haškem, anebo je nutné překročit současné veto a začít s klonováním lidských orgánů.

DĚVČÁTKO SE SRDCEM PAVIÁNA

Není žádným tajemstvím, že lidských orgánů vhodných pro transplantace nebude nikdy dostatek. Je to dáno pokrokem medicíny, který umožňuje uskutečňovat stále větší množství transplantací. V úvahu pro získání náhradních orgánů proto přichází jiný biologický druh. Počítalo se s primáty. Již v roce 1964 našil J. Hardy dítěti šimpanzí srdce, a to hodinu fungovalo. V roce 1984 našil chirurg L. Bailey z jedné kalifornské kliniky srdce osmiměsíčního paviána čtrnáctidennímu děvčátku. Dítě zemřelo po třech týdnech na následky odmítavé reakce organismu. Veřejnost přijala transplantaci z opice na člověka s rozhořčením. Od pokračování se upustilo nejen kvůli tabu, které z ústředního lidského orgánu vytvořili teologové, filozofové i sami lékaři, ale také vzhledem k nebezpečí přenosu některých infekcí, jako je např. AIDS. Dospělo se ke zjištění, že nejvhodnějším dárcem budou prasata. Ta mají např. stejný typ aterosklerózy jako člověk a na nich se zkouší i její léčba.

Třetí cestou jsou transplantace umělých orgánů. I když je to paradoxní, tak pro vytvoření umělého orgánu je nejvhodnější srdce. Umělá játra neexistují, stejně tak umělé střevo. Umělá ledvina existuje, ale není transplantovatelná, protože to je rozměrný přístroj – v podstatě celá skříň. Existuje umělá slinivka břišní, kde funkci části slinivky může nahradit zařízení, které plynule vstřikuje do krevního oběhu inzulin. Může fungovat tak tři dny a má význam pro těžké diabetičky při porodech. Proces vývoje umělého srdce je zatím nejdál. Již v roce 1969 se americký chirurg D. Cooley rozhodl implantovat elektrickou pumpu o váze 340 gramů, kterou zkonstruovali D. Liotta a Ch. Bell. V 70. letech vytvořili američtí vědci DeVries a Jarvick umělé srdce. Problém nespočíval v nemožnosti jeho implantování, ale v tom, že umělé srdce potřebuje pneumatický pohon. Srdeční chlopně pracují jako jednocestné ventily a musí se otevírat v určitém čase, daném desetinami vteřiny. V té době totiž nebylo technicky možné docílit, aby se chlopeň zavírala plynule, nikoliv trhaně. Navíc byl celý systém velmi komplikovaný. Pacient byl napojen na hadicích, hrozilo nebezpečí infekce, jelikož krev hadicemi cirkulovala. Teprve počátkem 90. let se podařilo úspěšně vyřešit elektrický pohon srdce. Dnes žijí desítky nemocných s umělým srdcem. Nosí jakousi umělou kapsičku – „ledvinku“, v níž je přístroj pohánějící umělé srdce. Nicméně v USA není umělé srdce povoleno coby definitivní srdeční náhrada, ale pouze jako „bridge“ – čili určité překlenutí doby, než se pro pacienta sežene srdce biologické. Přitom není bez zajímavosti, že ti, co mají umělé srdce Jarvick 77, se nikdy biologického srdce nedočkají, byť jsou na čekací listině pro transplantaci! Biologických srdcí je značný nedostatek a tito pacienti mohou za předpokladu, že se neporouchá přístroj v „ledvince“, žít zcela normálním životem. Kdyby se umělé srdce uzákonilo jako léčebná metoda, požadoval by tento zákrok každý, a přitom finanční ohodnocení se pohybuje kolem 80 000 dolarů. Jediným východiskem je proto zdokonalit umělé srdce natolik, aby bylo programovatelné podle námahy jako pacemaker a finančně daleko méně náročné.

U NÁS DOMA

První transplantace srdce v bývalém Československu a v socialistických zemích se uskutečnila v roce 1968 na Slovensku. I když je přisuzována akademiku Karolu Šiškovi, uskutečnil ji mladý chirurg dr. Laco Kužela, který byl předtím na stáži ve Stanfordu. Šlo vysloveně o politickou prestižní záležitost, jak tomu bylo ostatně v socialistickém táboře zvykem. Operace nebyla důkladně připravena, sám dr. Kužela z toho byl rozpačitý, a pacient záhy po operaci zemřel.

V Česku uskutečnil první transplantaci srdce koncem ledna 1984 v pražském IKEM tým kardiochirurgů pod vedením profesora dr. P. Firta, jemuž asistovali dr. Ivan Vaněk a dr. J. Hejnal. Transplantace by mohla proběhnout daleko dřív, ale bránil tomu postoj Sovětů, kteří nemohli přenést přes srdce, že by je někdo předstihl. Jako záminku si vybrali svou zákonnou úpravu, podle níž se v té době neuznávala mozková smrt za předpoklad pro odnětí orgánu. Teprve s příchodem generace mladých lékařů došlo i v SSSR ke změnám názorů, a dr. Vaněk s úsměvem vypráví, jak ho sovětský ministr zdravotnictví později bodře poplácával po rameni a zajímal se o práci českých chirurgů. Vůbec mu nevadilo, že byl Vaněk oblečen v džínách a že budou Češi první v socialistickém táboře.

BOMBA V TĚLE

Projekt transplantace slinivky břišní se připravoval v IKEM deset let pokusně na zvířatech. Slinivka je z hlediska anatomického celkem nepatrná žláza, uložená za žaludkem od ohbí dvanáctníku ke slezině, ale svým významem přesahuje ledviny, plíce, a dokonce i játra. Účelem transplantace slinivky břišní je zajistit pro diabetické pacienty normální přeměnu látkovou, neboť při dlouhotrvajícím zánětu slinivky dochází k těžkému poškození zraku, ledvin i drobných cév. Jak říká profesor dr. Vladimír Bartoš, autor projektu transplantace, slinivka je bombou v těle. Vyrábí trávicí enzymy, které štěpí základní živiny, a pokud se tyto enzymy dostanou jinam než do střeva, kam přichází potrava, dochází k natrávení vlastní tkáně. Takové odumření slinivky je problémem dodnes. Zároveň slinivka produkuje hormony inzulin a glukagon upravující hladinu cukru v krvi. Nedostatek inzulinu způsobuje cukrovku. Než byl v roce 1921 inzulin objeven, tak se na diabetické kóma umíralo.

S prvními transplantacemi slinivky se začalo v USA na univerzitě v Minneapolisu (stát Minnesota) v roce 1965. Po prvních deseti transplantacích přežil pouze jeden pacient, a uvažovalo se o zastavení dalších pokusů. Výzkum však pokračoval, aniž by se vědělo, zda to k něčemu bude. V té době se objevil na scéně dr. Vladimír Bartoš, který se na klinice v Hradci Králové zabýval chorobami slinivky, konkrétně jejím prudkým zánětem. Po roce 1968 byl po komunistickém způsobu vyhozen s posudkem znemožňujícím jakoukoli lékařskou činnost. Jen díky porozumění a odvaze profesora Prokopa Málka byl přijat na pokusné pracoviště v IKEM, kde hlavním těžištěm výzkumu byly tehdy kardiovaskulární choroby a transplantace. Dr. Bartoš přišel s návrhem zahájit projekt transplantace slinivky. Návrh byl přijat a on byl pověřen vypracováním metodiky transplantace.

Problém spočíval v tom, jak zachovat schopnost slinivky transportovat inzulin do krve a potlačit schopnost pankreatických enzymů trávit okolní tkáně. Do projektu se zapojil dnešní přednosta kliniky kardiovaskulární chirurgie ve fakultní nemocnici v Praze na Karlově profesor dr. Ivan Vaněk. Po mnoha pokusech se přišlo na to vyplnit systém vývodů, jimiž proudí pankreatická šťáva do střeva, speciální tuhnoucí hmotou, čímž se vývody jakoby „zaplombovaly“. Po čase se žláza přeměnila ve vazivový orgán, v němž zůstaly Langerhansovy ostrůvky, vylučující inzulin a glukagon.

Začátkem sedmdesátých let začal francouzský urolog profesor Dubernard v Lyonu s „plombážemi“ u lidí. Když Bartoš s Vaňkem viděli, že „plombáže“, které měli odzkoušené na psech, fungují u lidí, rozhodli se nastartovat přípravu transplantace slinivky. Ta se uskutečnila 26. června 1983. Dárkyní byla čtrnáctiletá dívka po autonehodě a příjemkyní žena napojená na umělou ledvinu. Úspěšnou operaci prováděl tehdy mladý kardiochirurg dr. Ivan Vaněk za účasti docenta dr. Vladimíra Bartoše. I při transplantaci slinivky měla tedy Praha primát v zemích sovětské zóny.

Koncem letošního srpna se konal v Austrálii světový kongres o transplantaci pankreatu, jehož se od nás zúčastnili dr. František Saudek, první Bartošův spolupracovník, a chirurg dr. Miloš Adamec, kteří se nyní problémem zabývají. České republice se tam dostalo velkého uznání, neboť se stovkou uskutečněných transplantací slinivky jsou před námi pouze Američané a Němci.

NENECHÁVEJTE ORGÁNY NEBESŮM, POTŘEBNÉ JSOU NA ZEMI

Problémy s darováním lidských orgánů existují od samého počátku transplantací. Dnes již převažuje názor, že darování lidských orgánů není v rozporu se žádnými etickými či náboženskými hledisky, neboť každý si přeje žít déle, a proto by se neměl bránit darování svých orgánů. Rozdíl je pouze v tom, jakým způsobem se k tomu v té které zemi přistupuje. U nás platí tzv. předpokládaný souhlas, což znamená, že pokud někdo výslovně neuvede, že nesouhlasí s použitím svých orgánů pro transplantace, dochází při jeho úmrtí automaticky k odběru. Následuje pouze dotaz na příslušný obecní či městský úřad, zda dotyčný neprojevil svůj nesouhlas. Předpokladem však je, že příslušné orgány jsou schopné transplantace. V některých zemích se vyžaduje tzv. informovaný souhlas, který se uskutečňuje písemným souhlasem s odběrem. Tento způsob je velice komplikovaný a v USA to řeší zápisem v řidičském průkazu.

Češi v tomto směru také svým způsobem vydatně přispěli. Ještě v době totality se v roce 1989 vyjádřil právě vysvěcený litoměřický biskup Josef Koukl pochvalně o darování orgánů pro transplantace. O dva roky později připomenul tuto skutečnost dr. Ivan Vaněk papeži při své návštěvě Vatikánu, kam byl pozván u příležitosti kongresu o transplantacích, konaného v Římě. Papež byl touto iniciativou litoměřického biskupa nadšen. Z tohoto setkání také vznikl slogan: „Neber si orgány na nebesa, nebe ví, že jsou zapotřebí na zemi.“

Současným velkým etickým problémem je zneužití lidských orgánů pro transplantace. Svědčí o tom názor dr. Vaňka, který říká: „Člověk je tak velká potvora, že dokáže zneužít všechno.“ Problémem se zabýval i Evropský parlament ve Štrasburku. Probíraly se tam „kšefty“ s lidskými orgány. Jenomže – je neetické, jestliže někdo z rozvojových zemí prodá někomu ledvinu, a tím nejen zachrání jinému člověku život, ale také zajistí své rodině živobytí na několik let? A jak hodnotit, jestliže se např. v Mnichově objeví bohatý cizinec třeba z Libye, který si s sebou přiveze „příbuzného“ ochotného darovat mu ledvinu? Je zcela evidentní, že vše je nahrané, ale díky zkorumpovanosti tamních úřadů je i ten pas pravý. Navíc je potvrzeno, že dárce má určitou genetickou shodnost s příjemcem.

To všechno jsou problémy, které čekají na vyřešení. Ale již dnes je jasné, že hranice etického problému transplantací se budou posouvat směrem k úplnému uvolnění.


TRANSPLANTACE

V roce 1869 objevil J. Reverdin metodu rychlého hojení kožních defektů transplantací kůže.

První úspěšnou transplantaci lidské oční rohovky uskutečnil v roce 1906 rakouský lékař E. K. Zirm.

Americký chirurg R. H. Lawler provedl v Chicagu v roce 1950 první transplantaci ledviny.

Šesti obětem ozáření po havárii v Ústavu pro jaderný výzkum nedaleko Bělehradu byla v roce 1958 transplantována intravenózně kostní dřeň. Metodu vypracoval francouzský onkolog G. Mathé, vedoucí ústavu specializovaného na výzkum nádorového bujení. Transplantace se uskutečnila v Paříži, kam byly oběti převezeny letecky.

V roce 1963 provedl americký chirurg J. D. Hardy první transplantaci plic. Pacient však po 18 dnech zemřel. V témže roce jsou v Denveru (USA) poprvé transplantována játra. Zákrok uskutečnil tým pod vedením T. E. Starzla v krátké době na třech pacientech. První zemřel týž den, druhý po týdnu a třetí žil dalších 22 let.

S prvními transplantacemi slinivky se začalo v roce 1965 na univerzitě v Minneapolisu (USA). V roce 1967 přichází na řadu transplantace srdce.

Category: 2000 / 02

„Na vsích dostane člověk jen kyselé mléko a nepečené, černé těsto a něco krupice vařené,“ napsal z Charpatu svému příteli Vojěchu Náprstkovi rokycanský rodák Josef Wünsch. Na svých cestách měřil, zakresloval a opravoval málo prozkoumaná a nepřístupná místa Evropy, Asie i Afriky.

Hubený vysoký profesor, který svou pořádkumilovností, cílevědomostí a tuhou disciplínou naháněl svým žákům hrůzu, málokdy řekl něco vtipného, a když, tak s notnou dávkou sarkasmu. Tak ho viděli jeho žáci.

Narodil se 29. června 1842 v Rokycanech. Vystudoval gymnázium a potom filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Stal se učitelem a během prázdnin cestoval.

Jeho první cesta ho zavedla r. 1874 do Německa, Dánska a jižního Švédska. O rok později přišla na řadu alpská část Rakouska, Uhry a Halič. Jihovýchodní výspa mocnářství ho ovšem nezastavila. Pokračoval tureckým územím východního Balkánu do Cařihradu a zpět do Čech se dostal přes Egejské moře, Jaderské moře a přístav Terst.

Po dalších třech cestách, z nichž nejdelší končila až v severoafrickém Tunisu, byl dostatečně připraven na vrchol svého badatelského úsilí.

Dne 25. října 1881 stál Wünsch na lodi plující z Terstu do Egypta. Tam se však objevily první problémy. „Do Tanty už poslali vojsko. Arabi Bey řekl, že jakmile první evropský voják vstoupí do Egypta, dá na Evropany střílet. Nejspíše to nebude zlé, neboť zdejší Řekové se na to již náramně těší, že prý si na hrobech něco vydělají,“ píše v roce 1882 z Káhiry.

Zlé to ale bylo. Pokračovat dál do Súdánu nemohl pro povstání al-Mahdího, takže byl nucen změnit plán cesty. Nakonec kvůli povstání Arabiho Beye musel uprchnout z Egypta a jeho cílem se stal Kurdistán a Arménie.

Byl v neustálé finanční tísni. Poté co si vyzvedl 1800 franků ve zlatě, zaslaných jeho přítelem Vojtěchem Náprstkem do Banque Imperiale Ottomanne, napsal: „Celkem pozoruji, že jste při tomto kšeftu se mnou mnoho nevydělal, ať vám to pánbůh odmění, zde byste toho ode mne se nikdy nedočkal.“

V Charpatu si prodloužil o další rok dovolenou, aby mohl pokračovat v započatých výzkumech. „Za dva dny se vydám do Dersimu na území Duskik-Durdů, kam ještě noha žádného kartografa nevstoupila,“ napsal Náprstkovi v květnu 1982. Po návratu do Čech v září 1893 se Josef Wünsch plně věnoval publikaci svých poznatků v časopisech i knižně. Byl znám jako pravidelný přispěvatel tehdy populárních časopisů Lumír, Květy, Osvěta či Světozor. Potlesk sklidil i za svou kartografickou činnost – podařilo se mu zmapovat 16 278 km² pramenné oblasti Eufratu a Tigridu. V roce 1900 věnoval všechny své sbírky z této i z dalších cest Náprstkovu muzeu v Praze. Zemřel roku 1907.

Category: 2000 / 02

Na konci 2. světové války odvezla Rudá armáda do Ruska největší válečnou kořist dvacátého století. Malby Rembrandta a van Gogha, trojský zlatý poklad, a neuvěřitelnou sbírku prvotisků. Sto třicet sedm velmi cenných knih z patnáctého století, včetně „Putování do Svaté země“ – patrně jednoho z prvních tištěných cestovních průvodců, pokud ovšem pomineme skvělý „Milion“ Marca Pola z druhé poloviny 13. století.

Poklad byl od té doby uložen v tajné místnosti Leninovy knihovny v Moskvě. Celé půl století zůstal světu skryt. Dlouho se věřilo, že ho pohřbily trosky německých měst bombardovaných spojenci. Leninova knihovna však zjara roku 1995 otevřela svou „tajnou komnatu“ a poprvé ukázala světu válečnou kořist.


Překlad části textu: „Cestou proti toku Nilu nás napadli Saracéni.
Byli ozbrojeni oštěpy, zastavili nás a požadovali peníze. Tvrdili, že
kohokoli zastaví, ať na souši, nebo na vodě, ten musí platit. Po-
kud není ochoten, vynutí si peníze silou. Sultáni se chovají po-
dobně. Považují se za nejurozenější z urozených, ale ve sku-
tečnosti nejsou nic jiného než zloději. Nikam nepatří a putují se
stany z místa na místo…“

PŮL STOLETÍ TEMNA

Jak cenná byla tato sovětská trofej, jsem si uvědomil před rokem, když petrohradská Ermitáž vystavila impozantní sbírku obrazů, o nichž se soudilo, že se staly obětí spojeneckého bombardování Německa. Díla takových mistrů, jako byli van Gogh, Cézanne, Renoir a Degas, tvořila přitom jen zlomek válečné kořisti uzamčené v Ermitáži – sedmi set obrazů odcizených ze soukromých objektů a muzeí v Německu. Ruské úřady odhadují množství uměleckých děl a předmětů uloupených sovětskou armádou v Německu na konci války asi na 40 tisíc. Německé odhady hovoří asi o dvou stech tisících uměleckých předmětů, dvou milionech knih a třech kilometrech archivů. Celková hodnota uměleckých pokladů představuje asi 6,4 miliardy dolarů. Trochu přehnané? Nevíme ovšem, co všechno se skrývá za dalšími zamčenými dveřmi Ermitáže!

Historička umění Taťána Dolgorová nás, jako první cizince, doprovází za tajemstvím Národní (dříve Leninovy) knihovny v Moskvě. Se svolením nového mladého ředitele knihovny Igora Filipova sestupujeme do sklepa k tajné komnatě, o jejíž existenci se i on sám dozvěděl až po dvou letech ve funkci. Dlouhé tmavé chodby jsou prosycené pachem vlhkého papíru. Těžko věřit, že jsme v samém intelektuálním srdci někdejší sovětské říše, kam se sjížděli odborníci z celého světa studovat zásady komunismu, aniž tušili, jaké a jakým způsobem nabyté poklady leží půl století ve zdejších sklepeních…

PRVNÍ CESTOVNÍ PRŮVODCE SVĚTA

Dvakrát trojí otočení klíčem naší průvodkyně – nejdřív v zámku těžkých dveří a pak ještě masivní skříně – poněkud připomíná některé ruské byliny. Ostatně, jeden z jejich cyklů, popisující kupecká dobrodružství z cest, nemá zase až tak daleko k rukopisu, který chceme vidět… Holá žárovka visící od stropu vrhá mdlé světlo na řady starodávných kožených a měděných vazeb knih naskládaných na policích. Taťána Dolgorová vytahuje z truhlice dva objemné svazky: „Sto třicet sedm prvotisků z patnáctého století, první evropské knihy, odvezené z Německa na konci války,“ šeptá, když otvírá jednu z nich. „Nesměli jsme o nich mluvit. Až v posledních letech jsem dostala povolení studovat je. Jsou neuvěřitelně vzácné.“

Jsou mezi nimi například tisk první Ciceronovy „Encyklopedie historie přírody“ z roku 1466 s dvěma tisíci rytinami léčivých rostlin, Gutenbergova první tištěná bible a konečně i tři exempláře „Putování do Svaté země“ – předchůdce moderních cestovních průvodců. Je to dílo vytištěné v roce 1486 v německém Mainzu jedním z Gutenbergových žáků.

JAKÁ CESTA!

Tři poutníci se vydali z německého Mainzu 25. dubna 1483 na cestu do Jeruzaléma a na horu Sinai. Jen dva z nich se koncem ledna následujícího roku vrátili zpátky. Nebylo to nic neobvyklého. Cestování v oněch dobách bylo nebezpečné a podmínky v Jeruzalémě měly daleko ke zdravotní nezávadnosti. Během cesty si Bernard von Breydenbach, děkan katedrály z Mainzu, zapisoval dojmy, dělal si podrobné poznámky o oděvech, zvycích, jazycích a písmu. Jeho společník Erhard Reuwich, jeden z nejznámějších holandských ilustrátorů 15. století, pořídil náčrtky navštívených měst a zvířat i lidí, s nimiž se na cestě setkali.

Benátky, řecké ostrovy, Rhodos, Jeruzalém, hora Sinai. Jejich itinerář je živě popsán slovem i obrazem. Kniha, financovaná zčásti samotnými autory, vyšla jen pár měsíců po jejich návratu. Byl to bestseler přeložený nejméně do čtyř jazyků. Cestopis s praktickými poznámkami, například jak vyměňovat peníze, jak poznat muslimy a jak s nimi mluvit, je vybavený malým slovníčkem základních výrazů umožňujících domluvit se ve všech zemích ležících na trase a upozorňuje rovněž na rozmanitá nebezpečí. Byla to vůbec první kniha publikovaná s ilustracemi měst na základě bezprostředního pozorování. Informace o různých místech se do té doby přebíraly vesměs ze starých rukopisů více či méně vzdálených realitě (snad s výjimkou už zmíněného Polova „Milionu“), kdežto autoři uvedli fakta přesně tak, jak je viděli. „Pro ně byla kniha mnohem víc než záznamem náboženské pouti do Jeruzaléma,“ říká Taťána Dolgorová. „Chtěli nejen vykoupit svoje duše, ale byli zároveň odhodláni přinést užitečné informace pro ostatní cestovatele.“

PÝCHA A POKÁNÍ KULTURNÍCH PIRÁTŮ

Sedmdesátiletý Adrian V. Rudomino mě pozval na svou pohodlnou daču v lesích na předměstí Moskvy. Okolní dači patřívaly kdysi nejvyšším nomenklaturním kádrům: Stalinovi, Beriovi. Pro některé Rusy je Rudomino dosud kniha, kdežto Němci ho mají za zloděje. Právě on totiž „Putování do Svaté země“, Gutenbergovu bibli a všechny ostatní inkunábule přivezl z Německa v roce 1945. „Moji matku, velkou dámu literatury, poslali do Německa, aby tuto operaci organizovala. Setkal jsem se s ní v Berlíně po dvou letech bojů na frontě.“ V Rudominových očích se objeví slzy, když si to připomene. „Pod jejím vedením jsem pracoval pro Delegaci zvláštního výboru obrany, což byl orgán vytvořený na sklonku války přímo Stalinem za účelem vyvezení uměleckých děl.“

Delegace určená k uskutečnění velké průmyslové a kulturní loupeže v poraženém Německu se zformovala v Berlíně v květnu 1945. Přijeli největší sovětští odborníci, aby identifikovali a utřídili díla, která měla být odeslána do SSSR. Margarita Rudomino, předválečná zakladatelka Knihovny zahraniční literatury, patřila mezi experty. Stalin spěchal. Byl rozhodnut shromáždit kořist dřív, než budou rozmístěny americké jednotky. Věděl proč.

Adrian a jeho matka vyslali hlídky a nákladní auta prohledávat berlínské trosky a okolní oblasti. Dům od domu hledali vzácné knihy, protože se domnívali, že je Hitler v předtuše konce války nechal uschovat právě ve sklepeních soukromých domů. „Našel jsem tyhle knihy ve sklepech zámku barona a baronky von Raustein, ve vesničce nedaleko Lipska,“ říká Rudomino. „Matka mě informovala, že sbírka je právě tam. Ti lidé nekladli žádný odpor a nikdy potom jsem je neviděl. Později jsem se doslechl, že je poslali do gulagu.“

Delegace zvláštního výboru obrany vyvíjela svou činnost ve východním Německu ještě další dva roky. Soudružka Margarita měla pověření odvézt stovky děl, která poté zaplnila poválečné knihovny sovětů.

Počátkem perestrojky v roce 1987 požádala Margarita Rudomino o přijetí na Ústředním výboru. Cítila, že se blíží změna, a rozhodla se vrhnout světlo na část válečné kořisti, na jejímž získání se podílela. Byl to pokus o vykoupení duše po dlouhém mlčení? Na její žádost o vystavení cenných prvotisků jí tenkrát odpověděli, že doba ještě není zralá.

„Ona už zemřela,“ řekl mi Adrian Rudomino. „A teď je na mně, abych její boj dokončil. Přišel čas vynést celou záležitost na světlo.“ Věci však dostaly jiný spád. Německé úřady už nějakou dobu požadují návrat vzácných exemplářů „Putování do Svaté země“, 137 prvotisků a celé válečné kořisti. Podle mezinárodního práva jde o ukradené předměty. Jenže Rusové se na to dívají jako na malou kompenzaci těžkých ztrát utrpěných vpádem Hitlerových vojsk do Ruska. Vrátit věci zpět by pro ně znamenalo ztratit tvář. Takové rozhodnutí by bylo velmi nepopulární a nepochybně by hnalo vodu na mlýn nacionalistům. Je nutné dál trpělivě čekat, až se šrámy zahojí.

Category: 2000 / 02

Podle stopy ussurijského tygra tušíme, že jsme v panenské přírodě. Dýchá na nás tajga, povodí Ussuri a mandžuské lesy. Jsme v srdci ussurijské tajgy, v jednom z mála míst, kde se minulost snoubí se současností. Prapůvodní lesy současnosti jsou posledním místem třetihorních živočichů, místem, kde miliony let stará tajga zůstala neporušená, panenská, stejná, jakou ji znali naši nejvzdálenější předkové.

Tyto lesy jsou v současnosti posledním domovem vzácných živočichů. Jedním z nejkrásnějších je levhart amurský, šelma, kterých je na světě jen dvacet čtyři jedinců. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Přesně tolik, možná o jednoho víc. Vymírá vinou nás všech, a přitom je v moci každého z nás přispět k záchraně vzácného zvířete.

ZMRAZENÍ OKAMŽIKU

Je mrazivý březen a sníh ještě pokrývá prastarou půdu. Noc je příjemná, plná hvězd a siluet stromů přetínajících měsíc.

Amba, mladý samec, se plíží nocí a naplňuje ji svou živočišnou existencí. Nohy klade do starých stop, které vyšlapal, hned jak napadl první sníh.

Kráčí lehce, jako světec, s instinktem nejvnímavějších. Opatrně, možná že se někde skrývá potrava, kořist. Už týden nic neulovil. Kromě toho si ještě vzpomíná na podivné bytosti se světlem v rukách, které ho často pronásledují. Nesnáší je. Někteří lidé Ambu pronásledují, prý aby ho chránili. Ty nenávidí nejvíc, o jejich pohnutkách má své pochybnosti. Jeden nikdy neví.

Posledních dvacet kilometrů chůze neucítil žádnou kořist, a tak se Amba ukládá k spánku. Spí velmi krátce. Zjitřený zvláštními snovými obrazy se samec probouzí do nového rána. Začíná nový den, krásný jako ten předešlý, ale levhart má hlad. Až po dvou týdnech se mu ho, zcela vysílenému, podaří přece jen ukojit.

Obdivuje, jak se les mění. Dokonce našel noru medvěda, který spí zimním spánkem. Doposud nevěděl, kam se ta obrovská zvířata v zimě ztratí. Nejednou má pocit, že v zimě je na světě úplně sám. I zvířat je méně, i lidí.

AMBA ZNAMENÁ SVATÝ

Amba sám neví proč, ale srovnává zimu s létem. Léto je úplně jiné a vytratilo se, ani si toho nevšiml. Tehdy cítil pach každé větvičky a mohl kráčet se zavřenýma očima. Nyní udeřil mráz, a necítí nic, jen stopy zvířat, která mají ve sněhu obrovskou výhodu – dlouhé nohy.

V létě kvete a plodí ženšen vzácné červené plody, po kterých se zdají zvláštní sny a šelma má po nich takovou sílu…

Vrátí se ještě léto, anebo svět zamrzl navždy?

Vše je pod sněhem, rostliny, květy, beznozí tvorové, i fantastický hmyz. Ten se ukryl stejně jako medvěd. Ale jeho skrýš se mu zatím nepodařilo vypátrat. Možná že všichni zahynuli.

LOV BUDOUCNOSTI

Přišlo jaro a s ním malé vítězství – tahle zima nebyla poslední. Potrava je dostupnější. Mladý samec se prodírá hustým porostem. Země je ještě pokrytá suchým listím. Jaro na Ussuri je podobné středoevropskému podzimu.

Samec sklouzl do nehluboké rokle, ve které teče potok, u něhož vyrůstal. Jelen sika stojící opodál nic netuší, nevidí, neslyší. Levhart Amba se blíží. Zůstává stát dvacet metrů před kořistí. Samec se opatrně, jak jen to nejlépe dokáže, staví na zadní nohy. Nejprve zdvihá pravou tlapu, pomalu za ní následuje levá. Vypadá to, že se čas zastavil. Stojí na zadních a zdá se, jako by stál na špičkách. V tom uvidí kořist a stejně opatrně dosedá zpátky na všechny čtyři. Potom udělá pár opatrných kroků a zůstává deset metrů od kořisti. Jelen sika stále nic netuší. Levhart se nahrbí a jako vystřelený neviditelnou silou vyráží. Po prvním, dvoumetrovém skoku následuje o něco delší a potom obrovský skok, snad sedm metrů dlouhý. Až nyní se jelen vzpamatoval a vyráží k běhu o život. Trvá snad pouhou vteřinu, než ucítí na své šíji nejprve horký dech a potom váhu levhartova těla. Spojeni poutem kořisti a dravce proletěli lesem a svalili se na úpatí obrovského ořechovníku. Je konec. Krev není vidět. Lidé, kteří pozorovali lov, jako by neměli srdce. Soucítí s oběma tvory, s kořistí i s dravcem. Zúčastnili se lovu, úspěšného lovu, a naplnil je pocit spokojenosti. Amba přežije.

MEZINÁRODNÍ PROJEKTY AMBA

Jsou zaměřeny na ochranu velkoplošných území významných z celosvětového hlediska. V projektu je zainteresováno sedmnáct vědců z celého světa, kteří pracují pod záštitou UNESCO a publikují v předních geografických magazínech. Za největší úspěch je považován objev pěti set nových druhů žijících i fosilních živočichů. Jedním z nejohroženějších tvorů, jimiž se projekt zabývá, je amurský levhart, kterého zbylo na světě pouze dvacet čtyři jedinců.

Projekt AMBA se snaží zachránit toto mimořádné stvoření. Není to nemožné. Pokoušíme se o navrácení jedince přírodě a znemožnění jeho lovu pytláky, kteří využívají kosti a zuby v posvátné tibetské medicíně. Nejvíc ze všeho je nám nakloněna příroda a lidé, kteří se ho snaží ochránit. Osud levharta amurského je plně v našich rukou. Zachováme se všichni jako ti co již pomohli, a pomůžeme přežít jednomu vzácnému druhu?

Zatím mimořádně pomohly: UNESCO, NABU, Ruská akademie věd, International systematic association – Oxford, AMNH – New York, BNHM – Londýn, Open Society Fund – Bratislava, Imperial College – Ascot, Univerzita Komenského – Bratislava, Zoologický ústav SAV, AOCR, ZIPP, Vzájomná životná poisťovňa, SIEMENS, CHIRAMED, Charta 77 Foundation, HYDROSTAV, Slovnaft, HUECK, Magazín KOKTEJL.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This