Category: 2000 / 05

ARCHIV VYDÁNÍ MAGAZÍNU KOKTEJL

LIDÉ Z TUNDRY A TAJGY

Kategorie: 2000 / 05

Nedozírná dálka tundry zbarvená odstíny blížícího se podzimu. Zasněžené štíty Uralu zvedající se na východě. To je domov kočovných pastevců sobů – Chantů. Toto etnikum je jednou z takzvaných malých národností severu. Spolu s příbuznými Mansy a nám známějšími Maďary patří do ugrické skupiny ugrofinské jazykové větve. Jejich počet se pohybuje okolo 20 tisíc. Oč menší je jejich počet, o to větší rozlohy obývají. Jsou to ohromné prostory západní Sibiře a především povodí veletoku Ob. Právě tato mohutná řeka se svými nesčetnými přítoky a okolní tajgou poskytuje chantským lovcům a rybářům dostatek potravy již po staletí.

Kočovné pasení sobů, převzaté severními skupinami Chantů až v 15. století od sousedních samojedských národů, a způsob života s tím spojený jsou vlastní také dalšímu etniku – Něncům. Skupina lesních Něnců se od tundrových bratří odlišuje nejen jazykovým dialektem, ale i způsobem života. Zatímco tundroví Něnci se živí převážně kočovným chovem sobů, tajga svědčí spíše lovu a rybolovu.

CHANTOVÉ

Zkuste se zaposlouchat do tichého šumu řek protínajících krajinu, a možná uslyšíte hlasy zvonečků na postrojích zapřažených sobů. Zařaďte se do dlouhého průvodu jejich saní a běžte s nimi. Po několika hodinách zastaví. Třeba na skalnatém ostrohu nad malou říčkou Ljok Jelec s vodou tak čistou, že se z ní dá pít.

Muži vypřáhnou soby a ženy začnou připravovat obydlí. Studený vítr fičí, ale ony v krásných barevných krojích ze silné látky nebo v podzimních kožíšcích nosí fošny tvořící podlahu stanu, dále rohože, kůže, stolky, nádobí a mnoho dalších věcí potřebných pro život v tundře. Nad tím vztyčí dvounožku z dlouhých tyčí zhnědlých kouřem a do kruhu staví další a další. Takto vzniklou kostru pokryjí dvěma vrstvami. Spodní silnou, izolační, a svrchní plachtou proti dešti. Za chvíli už uvnitř praská oheň. Ozve se: „Čaj piť!“ Žena před vás postaví hrneček na čaj. Ze společné misky nebo dřevěné dížky budete jíst vařené sobí maso s těstovinami či rýží. Po jídle hospodyně umyje nádobí, utře a uklidí stolek. Zatím se rozhlédnete po obydlí. Ve středu hoří oheň, nad který se věší čajová konvice nebo kotlík. Naproti vchodu stojí větší stůl s petrolejkou – a televizorem. Při stěnách jsou rozloženy kožešiny a pokrývky. U vchodu bude možná chroupat svůj zelený oběd mladý domácí sob.


Jestliže v táboře zůstanete více dní, můžete vyrazit s některým z mužů ke stádu pasoucímu se v tundře. Bude-li pršet – jako že to není nic neobvyklého – a máte-li pouze nízké holiny, mokrá křovíčka dosahující nad kolena vám brzy v botách utvoří jezírka. Občas se zastavíte a váš společník sleduje dalekohledem krajinu. Nad tundrou se převalují cáry mlhy. Když konečně spatří roztroušené soby, začne je shánět do jednoho stáda. Asi vás pošle, abyste na něho někde počkali. Sám zatím za hlasitého volání a s pomocí psa prohání soby po okolí. Konečně vidíte stádo pohromadě. Les paroží, bekání zvířat, šustot a cvakání kopyt v měkké, vodou nasáklé půdě.

Krátká přestávka s horkým čajem a kusem sušeného masa. Protože je konec léta, ženete soby k táboru. „Hrr, da!“ rozléhá se kolem. Nevolá pouze pastevec, ale i vy. Ženete soby přes pahorky porostlé trávou, údolíčky s vyššími keři, napříč malými i většími bažinami. To, že přes ně přejdou sobi, ještě neznamená, že přejdete i vy. Hlavně zachovejte chladnou hlavu, až vám nohy zmizí v bahnisku. Je-li však krásný slunný den, není práce u sobů až tak krušná. Chant sežene stádo dohromady, lehne si mezi keříčky a za chvíli spí. Ví, že stádo zatím půjde podle větru. Po nějaké době se vzbudí, řekne vám „pošli,“ a jde se dál. Sobi se střídavě brodí mělkým korytem malé říčky nebo postupují po břehu, kde se musejí chvílemi prodírat hustým vyšším porostem. Za zátočinou se objevil tábor s ladnými kužely stanů.

Odpoledne nastává další část práce se soby. Ženy se psy se rozestoupí kolem stáda, muži pomalu přicházejí. Stáčejí rozvážně své tenžany – lasa spletená z proužků kůže – a vyhlížejí si svůj cíl. Lov začíná. Chant se přiblíží k vybranému sobovi, popoběhne a vrhá tenžan. „Poděrži, podnimaj, mans, mans!“ mísí se ruština s chantštinou. Následujete lovce a pomáháte, kam vás pošlou a kde je třeba. Tu přišlápnete paroh povaleného sobího samce, tu podržíte nohu, aby domorodce nezranil sob při marném boji o svoji mužnost. Mladí samci jsou kastrováni a letošní mláďata označena majitelovou značkou. Tu tvoří zářezy do uší, v některých případech z ucha ubyde podstatná část, spolu se znakem vyřízlým do husté srsti na boku zvířete. Takto se sobi a muži honí až do soumraku. S příchodem večera honička končí. Ženy se vracejí do stanů, muži kouří a povídají si. Znavení sobi se pomalu rozcházejí do šeřící se tundry. Slunce klesá k obzoru a okolní krajinu zbarvují odstíny žluté a červené. Na svazích nedaleké hory se rozprostřel neskutečný fialový závoj.

Život v táboře nekončí, je doba jídla. Proč vařit, vždyť ten malý sob, který leží v trávě, je ještě teplý. Zručné ruce stahují kůži, vyvrhují vnitřnosti a spolu s některými kusy masa je dělí do připravených nádob. Ženy už nesou nože a stoličky ze stanů. Jí se venku. Všichni se sesednou kolem hostiny a každý si bere, na co má chuť. Přece nechcete urazit! Že nemáte nůž? Ale tady je! „Vozmi eto!“ Krvavá ruka vám podává žebro s kusem masa.

Tma halí tábor. Ve stanech hoří ohně a vy spokojeně popíjíte svůj horký čaj a díváte se do plamenů, nebo jako většina obyvatel tábora – na televizi. Jako doma! Spát můžete jít do svého stanu, nebo do jiného, kde je méně lidí. I když je pozdě v noci, dostanete ještě čaj a něco k snědku se také najde. Venku zmlkl agregát, žárovka zhasla. Žena rozžala petrolejovou lampu, oheň mihotavě ozařuje tváře. Chant trpělivě odpovídá na vaše otázky a dává vám možnost nahlédnout do minulého i současného života svého národa. Naslouchejte pozorně.

LESNÍ NĚNCI

Automobil se divoce zmítal a poskakoval. Opět jsem se ocitl nad sedadlem. Jakási deska ze stropu kabiny se uvolnila a povážlivě se nahnula nad naše hlavy. Kolja se vyklonil z okénka a bylo zřejmé, že neobdivuje krásu okolní krajiny, poničené těžbou ropy. Kolja je Něnec, lovec a rybář. Přestože postup těžařů zabírá jeho rodová loviště a mění je v ekologův zlý sen, vychází s „buravými“, jak jim říká, dobře. Tak dobře, že jeho i nás vezou svým terénním autem směrem k domovu a bezstarostně se hostí jeho vodkou. Koljův tábor se ukrývá kdesi v hloubi sibiřské lesotundry, severně od obského města Surgutu.

Dohromady nás svedla náhoda, v Rusku pravidelná – vodka. Kolja přišel do osady ležící na železniční trati Moskva – Karotčevo nakoupit zásoby. Zásoboval se však i vodkou, a tak skončil na stanici milice. Když jsme se ve vesnici tázali po domorodcích, byl nám místními úřady „přidělen“.

Vůz zastavil. Cesta ani to, po čem jsme dosud jeli, dál nevede. Nahodili jsme své „devadesátilitráčky“ a vydali se za Koljou. Tajga nás pohltila. Za sebou jsme nechali těžební věže, potrubí i hořící plyn, a vstoupili jsme do jiného světa. Prodíráme se po břehu malé říčky. Pomalu se šeří. Kolja volá přes vodní hladinu do blížící se noci. Čekáme. Ze stínů a jemného mlžného závoje se tiše vynoří malá loďka – Viktor, Koljův soukmenovec. Táboří tu nedaleko se svou rodinou v jednom stanu. Zůstali zde jako poslední. Ostatní, včetně Kolji, odcestovali před šířící se těžbou hlouběji do tajgy. Tam je po několika dnech následujeme i my.

Přišli pro nás dva průvodci a my ve snaze udržet s nimi krok poskakujeme třicet kilometrů bažinami. Příroda je tu však nádherná. Stovky jezer, jejichž břehy tvoří krásné písčité pláže, jsou propojeny nenápadnými říčními zákruty. Krajina si doposud uchovala svou divokou tvář, ale i určitou melancholičnost. Kromě několika domorodců zde takřka nikoho nepotkáte.

Tajga, to je hlavně světlý sosnový les. Písečnou půdu pokrývá koberec lišejníků – oblíbená potrava sobů. Hojně zastoupená je i bříza. Její kůru používají Něnci již odedávna k výrobě různých krabiček a nádob. Lepší než papír je i při rozdělávání ohně. Důležitým stromem je limba – kedr. Z jejích šišek získávají chutná jádra (kedrové oříšky), dalším doplňkem potravy je množství tzv. „jagod“ – borůvek, brusinek…

Početná a rozmanitá je i zvířecí říše tajgy. Jejím pánem a „hospodářem“ je hnědý medvěd. Domorodci k němu chovají úctu. Když je nutné ho zabít, uspořádají na jeho počest „medvědí svátek“. Důležitou součástí něneckého života i ekonomiky je sob. Poskytuje ošacení, potravu, v zimě pokrývku na stany (nazývané čumy), táhne saně – je nepostradatelný. Dříve hojný divoký sob v 80. letech, po stavbě železnice do Korotčeva, takřka vymizel. V místních lesích se občas ještě objeví los, jeho lov je ale omezen. Hojněji zastoupené jsou menší druhy – zajíci, lišky, veverky, hranostajové a také burunduk – zemní veverka. Z ptáků převládají vodní – kachny, čírky, nad jezery krouží rackové a chaluhy. Za kořistí se z nebe občas snese orel – kanum. Na písečných přesypech v lesích tu žijí tetřevi, ve větvích limb poskakují ořešníci – kedrovky.

Až takřka za tmy dorážíme do tábora. Tvoří ho čtyři čumy, krčící se v řídkém lesíku na břehu jednoho z jezer. Přišourali jsme se k ohni na prostranství před stany, kde unikáme útokům zuřivých komárů. Noc trávíme u bratrů Arťoma a Sergeje a hned druhý den je pro nás postaven čum vlastní, byť poloviční.

V táboře žije okolo třiceti členů rodu Pjak, náležícího ke skupině něneckého etnika tzv. lesních Něnců. Z celkového počtu 34,2 tisíce Něnců tvoří lesní jen malou část v počtu asi 2 tisíc. Jejich domovem jsou lesotundry purovského a nadymského rajonu Jamaloněneckého autonomního okruhu. Jazykově něnečtinu řadíme do skupiny samojedských jazyků uralské rodiny. Něnecké názvy zdejších jezer a řek nezní jen u táborových ohňů, ale nalezneme je i na mapách. Odkazují například ke jménům rodů – Aivasjedapur lze přeložit jako „velká řeka rodu Aivasjeda“. Svá jména si vysloužily i osady ruského obyvatelstva. Nepřipadají mi ale příliš lichotivá – Purpe například znamená „smradlavé místo“.

Lovecká sezona zde začíná v září, kdy tudy táhne vodní ptactvo. Dříve Něnci natahovali nad hladinou jezera sítě a naháněli do nich ptáky. Dnes už k lovu používají brokovnice, ale ještě ve 20. letech používali luk s tupými šípy. Brokové pušky jim zde slouží i k lovu větší zvěře, lovci si dle potřeby nabíjejí speciální kovové nábojnice. Místo broků je možné vložit mohutnou olověnou střelu na vysokou či dutý váleček pro setkání s nevrlým medvědem.

S blížící se zimou nastává čas lovu kožešinové zvěře – veverek, lišek, hranostajů… Lovcův pohyb zimním lesem umožňují dřevěné lyže-sněžnice, někdy podlepené kůží. Na delší cesty se vedle tradičního sobího spřežení používají i sněžné skútry. Puška s uříznutou hlavní a pažbou pak dovoluje lovit i za jízdy. Vedle soba je dalším důležitým dopravním prostředkem kaldanka – malá a, jak jsem se mohl přesvědčit, velice vratká loďka vydlabaná z jednoho kmene. Plavci obeznámenému s místní složitou sítí jezer a řek dovolí plout na velké vzdálenosti a ušetří ho namáhavého pochodu po bažinatém terénu.

Veverky se v tajze vyhledávají pomocí loveckých psů. Ti je zaženou na strom a štěkotem přivolají lovce s malorážkou. Běžně se zde používají kupované kovové pasti – železa, také však starší typ pasti, která zvíře usmrtí nastraženým dřevěným břevnem.

Medvěd, jak jsem již zmínil, se neloví často. Napadá-li však soby, postaví lovci okolo strženého kusu ohrádku se smyčkou a čekají opodál v úkrytu. Jestliže se medvěd do nástrahy chytí, je třeba včas zaútočit a dobře mířit. Sergej vzpomíná na svůj první lov na medvěda: „Bratr se už chystal vystřelit, ale já jsem se na něho strachy s křikem pověsil: nestřílej, nestřílej!“ Lov zřejmě dopadl dobře, když se s námi Sergej mohl o svůj zážitek podělit.

Malí chlapci pobíhají lesem s luky a prohánějí po stromech burunduky. Jen co trochu povyrostou, přehodí si přes rameno malorážku a hrdě vyrazí s otcem na opravdový lov. Velkou část ulovených kožešin i ryb Něnci prodají. Za utržené peníze nakoupí zásoby mouky, soli, cukru a dalších nezbytných, v tajze těžko sehnatelných věcí.

I mně byla propůjčena brokovnice s náboji a Arťom mě vzal na lov kachen. Křižovali jsme říčky a jezera. Domorodec vysvětloval, kde a proč ptáci bývají. Tiše jsme pluli zátočinami, opatrně se plížili lesem a ve mně se ozvala lovecká vášeň – a to tak silně, že jsme si už odpoledne pochutnávali na pernatých darech přírody.

Rybolov je poněkud méně vzrušující, ale pro místní obyvatele neméně důležitý. Něnci buď přehrazují říčky tzv. zápory – soustavou prutů vetknutých do dna, které umožňují rybám přímou cestu do nastavené vrše, potažmo na pánev, do sušárny, či udírny, nebo loví rovnou do sítí. Ať už napnutých proti proudu, nebo zatahovaných po hladině. Lov do sítí je možný i v zimě, skrze systém do ledu vysekaných děr.Večerem se nesou údery sekery – Arťom chystá dřevo na oheň. Jeho bratr Sergej pravidelnými tahy nože opracovává část nových saní. Chvílemi se zastaví, hledí do plamenů a vypráví příhody z lovů, plné zvuků běžících zvířat a úspěšných zásahů. Tak žijí po generace, obklopeni kdysi nekonečnými lesy. Jejich divoká tajga se však stále zmenšuje. Postup toho, čemu se říká civilizace, je nezadržitelný.květen 2000Tagy: Koktejl20005RuskoEvropaTomáš Boukal

Category: 2000 / 05

Najdeme tu jednu z největších sbírek broušených drahých kamenů na světě, či jeden z dvaceti dochovaných skeletů blbouna nejapného, vyhubeného již před třemi sty lety. Do zdejších sbírek patří také originály soch z Karlova mostu a poklad svatého Eligia, patrona zlatníků. Nabídnou nám tu artefakty dovezené od Indiánů, a také noty Bedřicha Smetany. Kde? V našem nejstarším muzejním ústavu, od jehož založení (15. 4. 1818) uplynulo v dubnu 183 let. Jak vypadá tato obří instituce, kterou má „na svědomí“ česká šlechta, dnes? Co všechno skrývá ve svých depozitářích? Pojďme se Národním muzeem projít od sklepa až po střechu, od minulosti k současnosti.

STOLETÍ VĚDY

Po vytrvalém úsilí vznikla společnost, byť prozatím jen formálně, po které česká šlechta prahla už řadu let. Od konce 18. století vzkvétala sice u nás Společnost nauk, která chtěla podporovat vědu, zkoumání v oblastech historie a přírodních věd, i později Společnost přátel umění pro podporu výtvarného umění, avšak chyběl dosud ústav, jenž by sbíral a opatroval historické a přírodovědecké sbírky, knihy, listiny i rukopisy.

Osvícenské snahy prvních patriotů o posílení vlasteneckého ducha, kultury i řeči českého lidu a o upevnění národního sebevědomí se objevují ojediněle již ve druhé polovině 17. století. Postačí vzpomenout učeného jezuitu Bohuslava Balbína či později hraběte Františka Antonína Šporka. Tito humanisté se tak stali jakýmisi průkopníky, kteří předešli o celé století epochu racionalismu a sociálních změn.

HRABĚ KAŠPAR MARIA ŠTERNBERK

Významný přírodovědec, botanik, proslulý paleontolog. Nadšený učenec, osvícený aristokrat, muž, s nímž je nejtěsněji spojen vznik muzejní společnosti. Snad nejlépe vystihuje hrabě Šternberk důvody, které vedly jeho samotného i spoluzakladatele, vlastními slovy v jednom ze svých článků: „Nedostávalo se ještě ústavu, jenž by spojoval různé instituty, Společnost nauk, Hospodářskou společnost, polytechnický institut s univerzitou a byl s to podati to, co všem jim chybělo, hojné přírodovědecké a starožitnické sbírky a vybranou knihovnu takových děl, jež ve veřejné knihovně nemohla býti opatřena, aby všem těmto ústavům byl jednotícím středem. Čilá láska k vlasti vyplnila i tuto mezeru.“


Hrabě Kašpar Maria Šternberk – muž, s nímž je nejtěsněji spojen vznik prvního českého muzea v roce 1818.

On sám se inspiroval obdobnými institucemi, které v té době již úspěšně existovaly. Především to bylo Joanneum založené nedlouho předtím ve Štýrském Hradci jako vůbec první v rakouských zemích. Válka, která se v Evropě opětovně rozpoutala, však jeho plány na několik let odložila. Teprve začátkem dubna roku 1818 byla svolána schůze dobrovolného spolku, jíž se zúčastnili vedle hraběte Kašpara Šternberka další osobnosti stejného smýšlení. Byli to hrabě Klebelsberk, hrabě Antonín Isidor z Lobkovic, hrabě František Šternberk a hrabě Prokop Hartmann. Výzvu k založení muzea vypracovali hrabě František Klebelsberk a hrabě Kašpar Šternberk a ve formě provolání ji předložili dne 15. 4. 1818 nejvyššímu purkrabímu Františku Antonínu Kolovratovi Libštejnskému k podpisu. Tímto aktem bylo národní české muzeum formálně založeno. Prvním prezidentem muzejní společnosti se stal hrabě Kašpar Šternberk. Ten také muzeu věnoval své vzácné sbírky nerostů, cenné herbáře s 9000 druhy rostlin a knihovny. Provolání, které se zprvu příliš nelíbilo vlastencům, neboť postrádalo zmínku o národním hnutí a české řeči, bylo po vzájemné dohodě ještě v témže měsíci otištěno v českém překladu Josefa Jungmanna v Krameriových novinách. Stanovy společnosti, jež byly posléze předloženy císaři ke schválení, získaly souhlas a podporu Veličenstva až v červnu roku 1822. Původní název Národní české muzeum byl ale pozměněn na Vlastenecké muzeum v Čechách. I toto označení však doznalo později změn, a to v roce 1847 jednoduše na České muzeum, a šest let poté jej vláda změnila na Muzeum Království českého. K poslednímu, dosud platnému přejmenování došlo nedlouho po rozpadu habsburské monarchie roku 1919.

PENĚŽNÍ SBÍRKY

Myšlenku zřídit vlastenecké muzeum dal tedy hrabě Kašpar Šternberk a s pomocí hrabat Fr. A. Kolovrata Libštejnského a Fr. Klebelsberka ji uvedl ve skutek. Nadšení a první darované sbírky však na zahájení činnosti nestačily. Byly potřeba peníze. Císař František sice založení muzea přivítal a po čtyřech letech schválil stanovy, ale žádost o dotaci zamítl. Zakladatelům muzejní společnosti nezbývalo než se obrátit na širokou veřejnost, obdobně jako tomu bylo o půl století později při sbírce k vybudování Národního divadla. Nutno ovšem přiznat, že muzeum vždy bylo ve stínu slávy milovaného divadla, a to i v době, kdy se stavěla jeho nová, velkolepá budova. Divadlo mělo totiž svým zaměřením lidové zábavy přece jen blíže k širokým vrstvám obyvatel, zatímco muzeum jako vědecká instituce obyčejného člověka příliš neoslovovalo. Byla to tedy především zemská šlechta, která svými finančními dary umožnila vzniknout prvnímu českému muzeu. Bývá proto právem považováno za dílo domácí aristokracie. Vždyť mezi 101 členy Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách bylo 67 šlechticů. Ještě do konce roku 1818 získali bezmála sto tisíc zlatých, rovněž sbírky vznikaly z darů vlastenců, zprvu šlechticů a později od příslušníků všech vrstev obyvatelstva.

Sbírky byly uloženy nejprve v klášteře minoritů u sv. Jakuba, v budově Polytechniky a v paláci hraběte Hartiga. Roku 1821 získává Společnost prostory Šternberského paláce na Hradčanech. Vlhké a chladné místnosti však už zanedlouho začaly uloženým exponátům škodit a kapacita byla pro narůstající sbírky nedostačující. Navíc, poměrně značná vzdálenost z centra města zapříčinila i nedostatečný zájem veřejnosti. Uplynulo dvacet let od založení Společnosti vlasteneckého muzea, než byl podán návrh na postavení nové budovy. Ta měla být součástí velkolepě projektovaného střediska vědy a kultury nazvaného Francisceum (na paměť Františka I.) na dnešním Smetanově nábřeží. Z celého plánu byl však realizován pouze pomník císaře. Čeští stavové proto kupují dům hraběte Nostice, a tak se muzeum roku 1846 stěhuje do nového objektu na Příkopy. Ovšem ani tato budova zdaleka nemohla pojmout všechny kolekce a exponáty.

HLEDÁ SE BUDOVA

Až do své smrti roku 1838 stál v čele muzejní společnosti hrabě Kašpar Šternberk. Ještě v době jeho působnosti, na sklonku dvacátých let, doznává činnost muzea některých změn. Sám Kašpar totiž vtiskl svému ústavu příliš aristokraticko-vlastenecký ráz, do značné míry též německý, a díky jeho odbornému zaměření bylo muzeum vědeckým institutem se silným sklonem k přírodním vědám. To vše bylo důvodem častých výtek. Teprve František Palacký prosadil změny, jež přiblížily muzeum širšímu okruhu obyvatel. Založil muzejní časopis a zasloužil se roku 1830 o vznik Matice české, díky níž mohla vyjít stěžejní díla české vědy a literatury 19. století.

Požadavky muzea na samostatnou budovu jsou opět aktuální až na počátku šedesátých let a vedou se intenzivní jednání s představiteli pražské obce. Ta nakonec roku 1876 po návrhu Františka Ladislava Riegra věnovala cenný a velmi výhodný prostor na místě Koňské brány o výměře 13 600 m². Přestože byla brána ještě v témže roce zbourána, následující průtahy zbrzdily začátek stavebních prací až do roku 1883, kdy byl vyhlášen veřejný konkurz na architektonické řešení. Jako vítězný z celkem 27 anonymních návrhů vyšel projekt profesora Vysoké školy technické v Praze Josefa Schulze, podaný pod názvem „Pro patria“. Schulz, pověstný svou precizností, neponechával nic náhodě a projektoval budovu do nejmenších detailů včetně vitrín, klik, či dokonce krytek na klíčové dírky. Stavba pod jeho dohledem měla být hotova za pouhé 4 roky. Celkové náklady dosáhly bezmála 2 milionů zlatých, které uhradil český sněm jako reprezentant Země české. Rovněž císař František Josef I. podpořil stavbu osobním finančním darem. Dne 27. června 1885 bylo vydáno povolení ke stavbě a už roku 1890 je celá stavba včetně monumentální sochařské výzdoby takřka hotova. „Stavba jest již dokonána,“ konstatoval výbor muzea ve svém dopise zemskému výboru 4. 5. 1891 a o 14 dní později byla uspořádána zahajovací slavnost České akademie v Pantheonu, která se stala současně slavnostním zpřístupněním nové budovy Muzea Království českého.

Museum regni bohemiae – jak je zlatými písmeny psáno ve vlysu středního štítu, tak se tehdy jmenovala muzejní společnost. Budova muzea leží v ose hlavního pražského náměstí na jeho nejvyšším místě.

Vedle vlastní architektury je to zejména výzdoba slavnostních prostor prováděná z nejlepších importovaných i českých mramorů, výzdoba malířská, dekorativní a sgrafita, které činí tento čtyřpatrový neorenesanční palác umělecky velmi cenným. Na exteriérové sochařské výzdobě se podílela celá řada věhlasných i méně známých umělců a dnes bychom jen těžko hledali v Praze stavbu pyšnící se tolika skulpturami. K nejvýznamnějším prostorám interiéru náleží bezesporu vstupní vestibul, odkud vyúsťuje monumentální dvorana hlavního schodiště, a zejména sál Pantheonu.

SPOLEČNOST NÁRODNÍHO MUZEA

Společnost Národního muzea bývá dnes mnohdy chybně ztotožňována s činností Národního muzea – ačkoli mají nepochybně mnoho společného. Společnost je dnes složena z několika odborných sekcí, které v podstatě korespondují s odbornými odděleními muzea a ne náhodou jsou jejich představitelé často zároveň vědeckými pracovníky muzea. Dokonce i Matice česká dosud vyvíjí aktivitu v rámci společnosti. Nevydává už časopis ani knihy, jako tomu bylo při jejím založení, ale pořádá řadu přednášek a kulturních akcí. Není tedy výjimečné, že v těchto sekcích pracuje řada externích odborníků, a lze ji tedy chápat jako vědeckou instituci se sbírkovou základnou. V čele společnosti stojí předseda, v současné době je jím žena, Dr. Johnová.

POCHVALA OD HUMBOLDTA

Národní muzeum už od svého počátku sleduje dva základní vědecké směry a lze ho tak rozčlenit na oblast přírodovědných oborů, jež tvoří základ Přírodovědeckého muzea, a oblast historických věd, které reprezentuje muzeum Historické.


Kostra samice velryby plejtváka myšoka (Balaeonoptera physalus) je největším exponátem přírodovědeckého muzea. Dosahuje délky 22,5 metru a váží více než 4000 kg. Z norského ostrova Langøy, kde byla vyvržena už v roce 1885, se do Čech dostala zásluhou Antonína Friče o dva roky později.

První přírodovědné sbírky pocházejí z darů jeho zakladatele hraběte Šternberka, a tak se datují současně se vznikem Vlasteneckého muzea rokem 1818. Právě Přírodovědecké muzeum jako první zpřístupnilo své exponáty po otevření nové budovy na Václavském náměstí v roce 1892. Dnes je rozděleno do devíti oddělení a mnohé kolekce se řadí ke světovým unikátům. Tak například mineralogicko-petrologické soubory exemplářů patří dnes k největším a nejvýznamnějším na našem kontinentě, zvláště cenná je sbírka meteoritů či broušených drahých kamenů. Ta už přesáhla srovnání v Evropě a náleží k největším svého druhu na světě. O paleontologické sbírce prohlásil už při své návštěvě tehdejšího Vlasteneckého muzea věhlasný přírodovědec Alexandr von Humboldt: „…žádná sbírka na světě nad ni množstvím, krásou a vzácností exemplářů a vědeckou důležitostí nevyniká.“ K nejatraktivnějším a nejnavštěvovanějším oddělením patří tradičně zoologické sbírky. Obzvláště cenné jsou přirozeně preparáty těch druhů, s nimiž se ve volné přírodě ani v chráněných rezervacích už nesetkáme. Kosterními pozůstatky dronte mauricijského, nelétavého ptáka známého též pod populárnějším jménem blboun nejapný, se pyšní nejen zoologové, ale jsou chloubou celého muzea. Pocházejí z jedince, kterého choval na svém dvoře už Rudolf II. Uhynulý pták se pak stal exemplářem císařova „kabinetu kuriozit“. Následujících dvě stě let však o něm není dochována žádná zmínka a náhodně byl objeven teprve v polovině minulého století. Člověku se tohoto ptáka podařilo nadobro vyhubit už před třemi sty lety a na celém světě dnes existují skelety jen z dvaceti kusů. „Český“ dronte má ale ze všech největší zobák, a představuje proto světový unikát.

Zatímco většina sbírek Přírodovědeckého muzea setrvává v hlavní budově, historikové mají své expozice na několika detašovaných místech. Vedle Lapidária jim náleží výstavní prostory Lobkovického paláce s expozicí zachycující dějiny v českých zemích od počátku doby historické až do vzniku samostatné republiky v roce 1918, stálá výstava historických lékáren v Nerudově ulici, Archiv Národního muzea, Tyršovo muzeum tělesné výchovy a sportu, Památník Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra.

MEZI DESETI NEJKRÁSNĚJŠÍMI

Cílem většiny návštěvníků, kteří zavítají na pražské Výstaviště, je zpravidla divadelní či koncertní představení, hokejový zápas, nejrůznější veletrhy nebo každoroční matějská pouť. Nízká budova pavilonu poblíž hlavního vchodu, která tu stojí už od jubilejní výstavy roku 1891, tak bývá často opomíjena. Naší pozornosti by však určitě ujít neměla. Dnes je sídlem Lapidária Národního muzea a je zde dokumentován vývoj kamenosochařství v Čechách v 11.-19. století. Krocínova kašna, Mariánský sloup, originály soch z Karlova mostu a řada dalších děl slavných sochařů totiž představují jednu z nejatraktivnějších expozic současné Prahy. V roce 1995 v mezinárodní soutěži bylo dokonce zařazeno mezi deset nejkrásnějších muzejních expozic v Evropě.

Stálá výstava s památkami národní minulosti umístěná v krásných prostorách Lobkovického paláce na Pražském hradě byla nedávno rozšířena o tzv. poklad svatého Eligia, patrona zlatníků. Poklad byl založen z podnětu Karla IV., který daroval mitru sv. Eligia pražskému cechu zlatníků. Tento dar se stal základem pokladu, jejž v průběhu staletí cech nashromáždil a který vlastnil do konce 18. století.

Z podnětu Františka Palackého byl v roce 1846 položen základ muzejního archivu, zlaté pokladnice písemných pozůstalostí významných osobností. Prvním správcem tohoto u nás nejstaršího organizovaného veřejného archivu se stal významný český básník a etnograf Karel Jaromír Erben.


V oddělení restaurátorů sledujeme mravenčí práci na úpravě taneční masky z Nového Irska a keramice pocházející od středoamerické kultury Colyma.

Mnohé sbírky Historického muzea vyžadují vedle objemných prostor depozitářů a výstavních ploch také odborné a technické zázemí. Především se jedná o materiály prehistorického a protohistorického oddělení. Bez konzervátorských a restaurátorských laboratoří by totiž jen stěží odolávaly času, který bývá jejich největším nepřítelem. I tak je řada vystavených exponátů proto jen dokonalým duplikátem.

„Dějiny sokolského hnutí 1862-1994“, „Počátky českých sportů do roku 1914“ a „Zahraniční Sokol 1863-2001“ – Tyršovo muzeum tělesné výchovy a sportu s historickou knihovnou a fotoarchivem patří k nejrozsáhlejším svého druhu. Vedle rozsahu sbírek a svého působení usiluje o světové prvenství i na základě starých tradic naší tělesné výchovy. Ačkoliv v Tyršově domě sídlí už od roku 1953, názvu po zakladateli Čs. obce sokolské se mu dostalo až o čtyři desítky let později.

OD VOJTY NÁPRSTKA K DIAPOZITIVŮM

Už od nepaměti je člověk hnán touhou po poznání, objevování nových neprobádaných oblastí, krajin, lidí, kteří v nich žijí. Přestože prvenství zámořských objevů patří jiným evropským národům, mohou být Češi na svou cestovatelskou minulost právem pyšni. První misionáři se na španělských galeonách vydávali za oceán kázat slovo boží už nedlouho po objevení Nového světa. Tajemná země indiánů, ale i ostatní světadíly však později lákaly další a další dobrodruhy, odvážlivce, vědce i badatele. Mnozí z nich na svých cestách získávali vedle zkušeností a informací též vzácné artefakty hmotné povahy. Ty se posléze staly základem muzea, které založil významný pokrokový liberál Vojtěch Náprstek, jehož jméno dnes muzeum asijských, afrických a amerických kultur nese. Ve třicátých letech Náprstkovo muzeum přechází pod správu Národního muzea. Dnes jsou stálé expozice pravidelně doplňovány krátkodobými výstavami, přednáškami s promítáním diapozitivů či naučnými kurzy, v nichž je našincům dána možnost naučit se nejrůznějším dovednostem lidí ze všech koutů světa.

SMETANA A DVOŘÁK POD ZÁŠTITOU UNESCO

Z úcty k hudebním velikánům minulého století byla zřízena monotematická muzea Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka jako součásti samostatného oddělení Muzea české hudby. Originální rukopisy skladeb, notové autografy, korespondence i předměty osobní potřeby. Muzeum Antonína Dvořáka vlastní dokonce 80 % všech dnes na světě dochovaných rukopisů. Taková je náplň výstavních prostor i depozitářů. Většina rukopisů je starší než sto let, některé Smetanovy záznamy více než 170 let a jejich fyzický stav tomu samozřejmě odpovídá. Podle schválené technologie jsou postupně jednotlivé materiály dezinfikovány, odkyselovány a odstraňovány na nich následky mechanického poškození. Současně se řeší problém jejich uložení v chemicky a klimaticky optimálním prostředí. S tím souvisí i vytváření duplikátů pro výstavní účely. Záštitu nad tímto projektem převzalo UNESCO. V současné době se připravuje rekonstrukce bývalého Státního ústředního archivu v Karmelitské ulici, který by měl sloužit právě Muzeu české hudby (záměrem je instalace expozice hudebních nástrojů).

CENNÉ SPISY A STARÉ TISKY

Neodmyslitelnou součástí muzea je i rozsáhlá knihovna. Nutnost její existence byla vyjádřena už v provolání z roku 1818, ale upřesnění její úlohy se jí dostalo teprve zásluhou Josefa Dobrovského. Vedle početných soukromých knihoven, které věnovaly věhlasné osobnosti i méně známí sběratelé, jí náleží cenné spisy, rukopisy a staré tisky, jakož i bezpočet knih jednotlivých vědních oborů, časopisy a nejrůznější periodika.

Nejvzácnější fondy knihovny představují nepochybně rukopisy. Jedná se o sbírku, která dnes čítá více než šest tisíc svazků, sbírku inkunábulí a starých tisků a dvě palácové knihovny, Nostickou a Kinských. Za nejcennější a také nejznámější exempláře považují odborníci Mater verborum, naučný slovník ze 13. století, nebo Jaroměřskou bibli, dokládající iluminátorské umění druhé poloviny 13. století. Součást muzejních sbírek tvoří i několik zámeckých knihoven v Čechách i na Moravě. Přestože je dnes řada z nich po restituci vrácena jejich původním majitelům, roli odborného správce nadále vykonává oddělení zámeckých knihoven Národního muzea.

Přítomnost Národního muzea přesáhla hranice hlavního města, a tak se s některými expozicemi setkáváme na řadě míst po celých Čechách. Vedle zámeckých knihoven a nádherných prostor zámku ve Žďáru nad Sázavou, kde se v tamním Muzeu knihy můžeme seznámit s dějinami knihy a knihtisku od počátku až do současnosti, nabízí Národní muzeum k návštěvě památník Josefa Suka v Křečovicích u Sedlčan, památník Antonína Dvořáka v Nelahozevsi, zámek Liběchov u Mělníka se stálou expozicí asijských kultur Náprstkova muzea či Vrchotovy Janovice zachycující společnost v Čechách 19. století. V roce 1992 byla právě ve středověkých sklepeních janovického zámku zpřístupněna stálá expozice „České zvonařství“.

OD KOTELNY PO STŘECHU

Hrabě Šternberk i František Palacký by se jistojistě podivili nad stavem muzea po více než sto padesáti letech, neboť netušili, jak gigantických rozměrů nabude a jak výrazně se změní i jeho tvář. Dříve tak poklidný život za tlustými stěnami muzejních budov, které jako by chránily naši minulost před současným „běsnícím“ světem, byl, jak se zdá, nenávratně narušen a muzeum přestává být jen mrtvým symbolem naší historie, muzeum žije. A jako takové potřebuje, aby všechny jeho životní funkce spolehlivě pracovaly. Od topiče, vrátného a šatnářky přes vědce a badatele v devíti odděleních, kteří ošetřují a zkoumají miliony exponátů vystavených i uložených v depozitářích, celou řadu tzv. technického a administrativního personálu až po samotného ředitele tohoto kolosu.

Své putování jsme začali kde jinde než na samém „dně“, v kotelně. Od počátku fungování této stavby se topilo černým uhlím, později mazutem, který byl teprve před pěti lety nahrazen parovodním vytápěním. Obrovský hukot plynových kotlů se rozléhá úzkými podzemními chodbami a naznačuje už z dálky jejich velikost. „V době silných mrazů, kdy klesá teplota na 20 stupňů pod nulou, stoupá výkon kotelny až na dva a půl tisíce kubíků denně,“ tvrdí nám topič pan Hnětkovský. Teplotu vodní páry, jež je vedena do celé budovy i přilehlé stanice metra, však nelze vhodně regulovat, a tedy ani zajistit její potřebnou hodnotu a vlhkost vzduchu pro mnohé citlivé exponáty. Navíc narezivělé trubky, které zde beze změny rozvádějí teplo už od samého počátku, způsobují každoročně před zahájením topné sezony obavy před možným prasknutím.


Preparátorská dílna zde funguje od počátku existence hlavní budovy.

Procházíme suterénem budovy, kde jsou umístěny nejrůznější dílny a laboratoře, konzervátorské a restaurátorské pracoviště, fotolaboratoř. Preparátorium, čteme na zašlém, sotva čitelném štítku dalších dveří. „Naše oddělení preparuje obratlovce pro sedm výstavních sálů se zoologickými expozicemi,“ říká jeho vedoucí Ing. Pražan, který v těchto místnostech pracuje už více než třicet let. „Činnost tohoto oddělení tu probíhá prakticky od počátku fungování budovy a má za sebou už několik tisíc preparátů. Uhynulé zvíře se nejprve změří, zajistí se potřebná fotodokumentace, popřípadě obrazový materiál. Poté dojde ke stažení kůže a podle rozměrů se vytvoří přesný model z hlíny či plastelíny. Nakonec se zvířeti znovu „obleče“ vyčiněná kůže. Každý kus pro nás znamená mnoho hodin práce, samozřejmě v závislosti na jeho velikosti. Dosud nejvíce času, bezmála šest měsíců, jsme strávili nad nosorožcem indickým.“

Na patře je též tiskárna, která jako dnes už jedna z mála oddělení nezaznamenala žádnou modernizaci a funguje tu dlouhá desetiletí takřka beze změny. Pohled na ručního sazeče, jak pečlivě sází písmenko k písmenku a tiskne na prastarých strojích veškeré muzejní tiskopisy, patří minulosti, a ne „počítačové“ současnosti. Podobně archaicky vyhlížejícím nákladním výtahem se přesouváme na půdu, abychom se na Václavské náměstí a okolní ulice podívali ze střechy, z výšky asi šedesáti metrů. Alegorické sochy u kopule, zespoda vyhlížející jen jako nevelké „figurky“, teprve tady působí giganticky. Bohužel však ani jejich mohutnost, ani kámen, z něhož jsou vytesány, neodolaly silným otřesům, které způsobuje obousměrný provoz magistrály svírající celý komplex budovy, a tak jsou vidět četné praskliny či upadlé kusy kamene.

CHYSTANÁ REKONSTRUKCE

Tak jako důsledně byla stavba Národního muzea před sto lety navržena a postavena, stejně pečlivě byla pak střežena a spravována. Již na přelomu století zdůvodnil Zemský výbor nutnost opravy opadávající omítky tím, že „fasáda budovy muzejní nebyla posud opravována od vystavění budovy“. Podobné péče se jí však později dlouhá léta nedostávalo. Po druhé světové válce probíhala oprava středního traktu poničeného v květnu 1945 leteckou bombou, další následky útoku sovětských vojsk v roce 1968 se odstraňovaly na počátku 70. let. Nemalé zásahy odborníků si později vynutily škody způsobené výstavbou metra a dálnice. Současný stav budovy tak oprávněně a naléhavě vyžaduje její generální rekonstrukci. Realizace tohoto záměru závisí na vývoji státního rozpočtu, který ovšem, alespoň v nejbližší době, s uvolněním dotace na nutnou opravu nepočítá. Nedávno byly zahájeny alespoň úpravy vestibulu hlavní budovy. Podle nové koncepce úlohy a služeb této instituce dojde i k úpravám interiérů tak, aby v budoucnu splňovaly požadavky a kritéria moderního evropského muzea (modernizace vybavení, rozšíření prostor pro návštěvníky, obchodů, oddělení pro práci s dětmi a v neposlední řadě odstranění bariér pro handicapované).

ROZTROUŠENÉ BOHATSTVÍ

Když nové vedení začalo řešit problémy vzniklé čtyřicetiletým zanedbáváním muzejních sbírek i celé budovy, zjistilo, že muzeum se potýká s katastrofální situací „dislokační“. V porovnání s tímto stavem se pak starosti finanční jevily jako druhořadé. Muzejní sbírky byly v té době doslova roztroušeny na sto dvaceti nejrůznějších, a nutno dodat mnohdy i prapodivných místech. Nalezli byste je ve sklepích, protileteckých krytech, za staženými roletami zrušených obchodů, na farách i ve školách po celém Česku. Bylo nanejvýš nutné řešit ze všeho nejdříve právě tento stav. Ačkoli se do dnešního dne snížil celkový počet adres pracovišť a depozitářů na 50, považuje to generální ředitel muzea doc. Dr. M. Stloukal za velký úspěch, neboť se tím nastartovala cesta, ze které, alespoň jak doufá, už není návratu a jež by měla muzeum vyvést z této situace. V současné době je již v provozu rozsáhlý objekt o rozloze bývalých kasáren v Terezíně, který byl upraven jako depozitář pro sbírky Historického muzea, a byl již dokončen komplex přírodovědných depozitářů v Horních Počernicích. Jejich zprovozněním se v hlavní budově zvětší výstavní plocha, dosud využívaná jako „příruční depozitáře“, minimálně o polovinu. Vždyť z celkového počtu bezmála 14 milionů exponátů je v muzeích, která sdružuje NM, vystaveno pouhé jedno procento. Na konci minulého roku převzalo Národní muzeum do své správy také Národní kulturní památník Vítkov.

QUO VADIS MUZEUM?

Za dobu od svého vzniku před bezmála dvěma stoletími vyrostlo první české muzeum v mohutný organismus složité struktury a rozvětvené muzejní činnosti v řadě vědních oborů. Svou velikostí stojí dokonce na jednom z předních míst v Evropě. Chce-li být nyní, na prahu jedenadvacátého století, oním dynamickým, „všeobjímajícím“ ústavem a oslovovat i nadále co nejširší okruh lidí ve společnosti tak často nazývané konzumní, musí vedle své základní úlohy – zpřístupňovat sbírky a exponáty veřejnosti, nabídnout i další aktivity nad rámec výstavní a vědecké činnosti. Hlavním krédem současného propagačního oddělení, jak říká jeho ředitel Mgr. L. Viktora, je „být muzeem pro všechny“. Tedy nejen pro zájemce o nejrůznější vědní obory, které jsou zde prezentovány, ale i pro ty, kteří do muzea na prohlídky zpravidla nechodí. Pravidelné koncerty na monumentálním schodišti hlavní budovy střídají módní přehlídky, jindy v muzejních prostorách významné osobnosti podepisují své knihy. Zkrátka, Národní muzeum dnes nabízí mnohem více, než by běžný návštěvník mohl očekávat. Nezapomínejme ani na slova jeho zakladatelů: „Nemělo by býti Čecha, který by je byl nenavštívil.“


PANTHEON – SRDCE MUZEA

Pantheon Národního muzea je ideovým centrem budovy a nepochybně i jedním z nejslavnostnějších sálů v českých zemích. Jeho význam si jistě uvědomovali i členové komise, která rozhodovala o konkrétní podobě architektury, neboť právě Schulz ho ve svém projektu jako jediný navrhl. Vždyť v prapůvodním významu byl Pantheon antickým chrámem zasvěceným těm nejvznešenějším bohům. Později pak místem – což zřejmě přivedlo architekta Schulze na myšlenku vybudovat český Pantheon – odkud byli vyprovázeni největší umělci a učenci národa na poslední cestu. Je umístěn pod hlavní kopulí a zaujímá výšku prvního i druhého patra. Slouží k uctění osobností, které se ponejvíce zasloužily o rozkvět kultury, vědy a umění v našich zemích. Na ploše 400 m² dnes můžeme vidět 6 soch a 42 bust. V nadživotní velikosti tu k návštěvníkům pohlížejí Tomáš Garrigue Masaryk, František Palacký, hrabě Kašpar Maria Šternberk, Jan Neruda, Jan Amos Komenský a Jan Hus. Původní záměr konat v těchto prostorách slavnosti a shromáždění je i přes rozdílnost jejich významu dosud zachován, ale vypravování pohřbů zde skončilo již v roce 1948 smutečním rozloučením s prezidentem Edvardem Benešem.

„VYHOĎME HO Z KOLA VEN“

Pantheon, jenž má být trvalým projevem úcty k největším osobnostem českých dějin, doznal v průběhu své stoleté historie nemálo změn. Během druhé světové války, kdy bylo muzeum zcela pod vlivem nacistů, byly mnohé sochy a busty odstraněny. „Národní“ v názvu bylo změněno na „Zemské“ muzeum, zavedeny byly německé kurzy, pořádaly se velkolepé výstavy oslavující německou říši. Podivná hra „škatulata, batulata, hejbejte se“ pokračovala i s poúnorovým nástupem dělnické třídy. Komunistická zvůle v obavách před narušováním demagogického hlásání stalinovských ideálů neváhala „kádrovat“ ani mlčící bezbranné sochy českých vlastenců a liberálů. Řada osobností tak musela opustit tyto prostory a byla ukryta do depozitářů či postupně přemístěna na jiná, méně důstojná místa budovy. O pověstnou reorganizaci se na počátku padesátých let zasloužil tehdejší ministr kultury Zdeněk Nejedlý, který „poslal“ Kašpara Šternberka na ochoz 1. patra, odstranil plastiky Beneše, Masaryka, Riegra, předtím ještě Lobkovice a J. Clam-Martinice a mnoho dalších bust, jako Kiliána Ignáce Dienzenhofera, Josefa Emlera, Tadeáše Hájka, Petra Parléře, Václava Vladivoje Tomka či mistra Theodorika. Na oplátku byl po sametové revoluci „boj o místa“ dokončen roku 1991 odstraněním bust Nejedlého a Fučíka.

Ačkoliv dnešní demokratická společnost zaručuje trvalé místo všem osobnostem v Pantheonu, není pohled na budoucí úlohu tohoto místa jednotný. Neví se například, zda je počet soch a bust konečný, či zda sem budou instalovány podobizny dalších osobností, a jestliže ano, jaká kritéria musí splňovat. Není ani zřejmé, kdo by měl ve „výběrovém řízení“ o nominovaných rozhodovat.

Podle nové koncepce, kterou předkládá historické oddělení muzea pod vedením Dr. Věry Přenosilové, je nutné vymezit jasná pravidla pro uspořádání a funkci Pantheonu. Osobnosti, které mají či nemají býti „členy klubu vyvolených“, by neurčoval pouze jediný člověk, nýbrž nezávislá komise složená z několika odborníků. Dalším předpokladem má být alespoň padesátiletý časový „filtr“, který prověří „nesmrtelnost“ kandidáta, a tedy i právo získat věčné místo mezi elitou českého národa. Rok 1989 sice přislíbil obnovení původního významu Pantheonu, avšak sílící komerční zájmy nakonec znemožnily navázat na jeho předválečné tradice. Dnes již nikoho nepřekvapí, že se zde namísto národních slavností či pohřbů významných osobností setkáváme s prezentačními akcemi obchodních firem, nejrůznějšími recepcemi či podpisovými akcemi sportovců. Současný trend využití tohoto prostoru tak naznačuje, že by se Pantheon mohl stát jen dalším „uzavřeným“ pomníkem starých časů, který už nebude naplňovat ideály, s jakými byl postaven. Zcela jistě však najdeme v českém národě osobnosti i z doby ne příliš vzdálené, které by mohly být důstojnými „kolegy“ všech stávajících v Pantheonu a mohly lépe oslovit dnešní generaci. Prvním z těch, kteří budou usilovat o obnovení zašlé slávy tohoto místa, je Karel Čapek, jehož busta zde byla slavnostně instalována 22. 12. 1998. květen 2001

Je zřejmé, že dnes dochází ke střetu zájmů zastánců vlasteneckých idejí a nedotknutelnosti tohoto národního svatostánku, a průkopníků nových, moderních pohledů na úlohu nejen Pantheonu, ale i celé budovy muzea. Je tedy nabíledni se ptát, co bude dál?

Category: 2000 / 05

Na čtyři tisíce kilometrů dlouhém a dvě stě kilometrů širokém pásu při pacifickém pobřeží Jižní Ameriky leží Chile. Tvar a poloha tohoto státu, sevřeného mezi vysokým hřebenem And a Tichým oceánem, podmiňuje výskyt úžasných přírodních úkazů.

Jestli má někdo chuť ocitnout se na jednom z nejsušších míst na světě, musí přijet právě sem. Pláštěnky si do pouště Atacama opravdu brát nemusí, nepršelo tu totiž více než padesát let.

Nejdůležitějšími částmi výbavy na okruh po písečné krajině je klobouk, láhev s vodou a baterka. Přicházíme do měsíčního údolí. Stezka zpočátku vede uzoučkým kaňonem mezi pískovcovými stěnami. Náhle se však ztrácí v tmavé díře. Ve světle baterky sledujeme úzkou a členitou dutinu. Útvary jsou podobné jeskynním. Některé „krápníky“ jsou čiré a – jak zjišťujeme – slané. Projít poslední úžinou znamená pořádně se přikrčit a protlačit kolem velkého balvanu. Nic pro klaustrofobiky.

Atacama, to nejsou jen písečné duny, ale i různé hřebeny a vrcholky z odolnějších pískovců.

Vítr se zrnky písku z nich ale jako smirkový papír postupně ukrajuje a je jen otázkou času, kdy zde zbude jen písečná pláň.

Horká termální voda, která si našla cestu z hloubky země až na povrch pouště, vytvořila další zajímavý úkaz nedaleko San Pedra. Gejzíry El Tatio zpravidla vystřelují v pravidelných intervalech. Bohužel, během naší návštěvy si jen tiše bublaly a nechtěly se ukázat v plné kráse. I tak však sloupce páry, zvedající se mezi trsy sytě žluté trávy, vytvářely v ranním oparu tajemnou atmosféru, příznačnou pro celou oblast pouště Atacama.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This