Category: 2000 / 06

Návštěva Angoly je zatím stále nebezpečná kvůli organizovaným přepadům, špatné morálce policie a vojenských složek, nedostatku intenzivních vojenských zásahů ve vnitrozemských provinciích a díky nevybuchlým polním minám ve venkovských oblastech. Není divu, že když jsem pak seděla na oddělené pláži v Ponta das Palmeirinhas, třicet mil na jih od hlavního města Luandy, a horký písek se mi lepil na chodidla, připadala jsem si jako první turista, který se v Angole objevil po 26 letech.

Varování Státního poradenského ústavu USA pro cestování rozhodně odrazuje všechny příznivce rekreační turistiky. Idylické pláže, které se zvolna svažují do Atlantiku, jsou totiž rámovány jednou z nejkrvavějších a také nejdelších občanských válek světa. Návštěva samotné země se pak kvůli hlavním bojištím ve vnitrozemí stává natolik riskantní, že si ji každý potenciální prázdninový host raději předem rozmyslí.

Rozhodla jsem se zemi navštívit po přečtení reprezentativní knihy angolského ministerstva pro cestovní ruch, která představuje zemi z jiného pohledu – s jejími úžasnými vodopády a fantastickou architekturou. Přestože se tato oficiální publikace tváří velmi přívětivě, bez veliké vytrvalosti a trpělivosti není vůbec snadné se do země dostat.

S tlustým fasciklem zvacích papírů a pažemi poďobanými od očkovacích injekcí jsem se vypravila na ambasádu ve Washingtonu. Dobře oblečená angolská úřednice si mě podezřívavě prohlížela, zatímco jsem vyplňovala žádost o vízum, a položila mi nejméně pět různých otázek, které se shodně snažily zjistit, proč vlastně vůbec chci zemi navštívit. O několik týdnů později mi nakonec bylo uděleno vízum a já konečně vyrazila na čtyřicetihodinovou cestu ze Spojených států.

Ještě jsem ani neopustila letiště v Luandě, a už jsem měla příležitost poprvé zakusit zvláštnost života v Angole. Bez dokladu o očkování proti žluté horečce, který zůstal v zavazadle kdesi na letištní kontrole, jsem byla okamžitě zatažena do chabě osvětlené postranní místnosti. Jakýsi muž se zakroucenými kníry a plovoucíma očima mi hned nabídl přeočkování. Při pohledu na zrezivělou jehlu jsem raději zvolila zaplacení „poplatku“ 50 dolarů.

TVÁŘE LUANDY

Svůj první den jsem strávila prozkoumáváním chátrajícího města. S trochou představivosti tu člověk ještě zahlédne zašlou slávu období koloniální nadvlády Portugalců. Rozpadávající se stará sídla se dodnes vypínají na kopci a majestátně shlížejí na moře. Některá z nich jsou dokonce omítnuta, skrývají se v nich vojenští pohlaváři a ropní magnáti pod ochranou ozbrojenců s AK-sedmačtyřicítkami.

Vně těchto zdí se rýsuje mnohem ubožejší obraz. Děti, které válka připravila o končetiny, se belhají po zaprášených ulicích a snaží se prodat cokoliv míjejícím nablýskaným Mercedesům a Land Roverům, které patří cizím ropným společnostem a bohatým vládním představitelům. Od sítí proti moskytům a nářadí až po toaletní papír a žiletky.

Chtěla jsem ze země uvidět co nejvíce. Bohužel vyjet si ven za město tu prostě není možné. Venkovské silnice jsou totiž natolik zaminovány, že se na ně vlastně odváží jen ti, kteří právě prchají před bojem, nebo ti, kteří do něj právě narukovali. Jediný způsob, jak se dostat do vnitrozemí, je podniknout cestu letadlem.

Podařilo se mi sehnat místo v malém letadle organizace World Food Program, mířícím do Huamba v centrálním pohoří Angoly. Když jsme se v prudké spirále spustili střemhlav k letišti, myslela jsem, že se mě mladí osmahlí jihoafričtí piloti jenom pokoušejí vyděsit. Později mi vysvětlili, že se jenom snaží vyhnout střelám reagujícím na žár, o kterých je známo, že je používají vzbouřenci. Toto opatření byli nuceni přijmout za své poté, co byla v předcházejícím roce sestřelena dvě letadla Spojených národů.

VÁLKA JAKO NORMÁLNÍ STAV

Pro obyvatele Angoly se válka stala součástí každodenního života, stejně jako zůstává z větší části nepovšimnuta zbytkem světa. Do titulků novin se znovu dostala, když se boje vzbouřeneckých oddílů chátry v hnutí UNITA, vedených nechvalně proslulým Jonasem Savimbim, rozšířily až za hranice země a v souvislosti s tím byli v únoru v namibijském pásmu safari Caprivi zabiti tři francouzští turisté. Zmiňovaný útok způsobil šokovou ránu obtížně se rodícímu turistickému průmyslu a pohřbil naděje na zisk a cizí měnu, kterou by turismus do oblasti přinesl.

Dokonce už jen samotný let nad pralesem do Huamba odhaluje známky čtvrt století trvajícího konfliktu. V jinak svěžím lesním terénu jsou to například vysekané stezky, které ještě dnes zahalují volské potahy oranžovým prachem. Klikatí se napříč celým územím a označují dlouhá putování, která museli podstoupit lidé opouštějící svoje vesnice a domovy na cestě do vládou kontrolovaných měst. Symbolizují nucenou migraci venkova a ztrátu spojení obyvatelstva s jeho půdou. Představují násilné vytržení z kořenů celých čtyř milionů lidí, což je téměř třicet procent celkové populace, z nichž většina dnes není schopna se uživit.

ROZPADAJÍCÍ SE HUAMBO

Samotné Huambo je malebné město, které kdysi bývalo exotickou enklávou portugalské dynastie v Angole. Široké třídy lemované vysokými palmami se tu snoubí s okouzlující architekturou. Tvůrci města v něm viděli „nový Lisabon“ Afriky a měli v plánu ustavit jej hlavním městem Angoly. Postavili v něm univerzity, divadla, kavárny a železnici, spojující 650 kilometrů vzdálené přístavy na pobřeží Atlantiku s obchodními cestami východní Afriky. Barevné pastelové kachle zde ještě stále zdobí kdysi svěží budovy.

Jako ve spoustě jiných koloniálních měst se i budovy Huamba pomalu rozpadají. Ale nejsou to jen jejich zchátralé konstrukce, na které je žalostný pohled: je to hlavně až obscénní množství střel, jimiž byly všechny fasády zkropeny. Napadalo mne, že vojáci, kteří tohle ničení prováděli, si museli připadat jako mladí Rambové v nějakém seriálu hollywoodské produkce. Ale vojáci tvrdí, že takto divoce střílejí proto, že jedině velkým hlukem přesvědčí nepřítele o své síle. Po čtyři dny svého pobytu v Huambu jsem byla ráno co ráno buzena opilými vojáky, kteří kropili kulkami další budovy. Připadali mi jako kohouti snažící se navzájem překřičet ve svém skřehotavém ranním kokrhání.

Obrazy nesmyslného válčení – tragického dědictví studené války – jsou zde dramatické a jejich následky bolestně hmatatelné. V Huambu se v padesátých letech shlukovala portugalská inteligence, ale poté co se Portugalsko zavázalo k nezávislosti Angoly, zahořkle město opustila a nechala všechno za sebou. Někteří stačili pouze zamknout své domy a automobily a po cestě ze země hodit klíče do oceánu. Jiní si s sebou brali obrovské bedny, do kterých dali všechen svůj majetek. Po bývalých kolonizátorech tu jako nepatřičná památka zůstal v garáži zaparkovaný starý Jaguar. Na předměstí stojí tank, kolem hlavně se mu pne vinná réva…

ŽIVOT UPROSTŘED MINOVÝCH POLÍ

Přes přítomnost vojáků se zdá, že ve městě panuje klid a mír. Lidé jako by rezignovali na svůj osud. Ti z takzvaně oficiálně vysídlených, kteří měli odvahu se vrátit, sklízejí svou úrodu a chodí s ní na trh i přes nebezpečí min, položených zde před patnácti lety. Vstávají za východu slunce a jdou denně dvě hodiny pěšky ze svých táborů prodávat mango a dřevo na otop, aby si vydělali něco málo peněz. Na trhu si nakoupí nezbytnosti, jako uhlí nebo kukuřici, a putují zase zpátky. Ženy nosí náklady dřeva na hlavách, děti uvázané na zádech. Denně tak ujdou pěšky a naboso dobrých 15 kilometrů.

Bohužel tento zdánlivý poklid se nedá rozhodně zaměňovat s mírem. Během svého pobytu jsem se stala svědkem nočního rabování v sirotčinci. Jedno dítě a ošetřovatel při něm byli zabiti náhodnými kulkami. Pozorovatelé spekulovali o tom, že za akcí nestáli vzbouřenci z UNITA, ale spíše nezaplacení vojáci, často opilí nebo pod vlivem kokainu, kteří si chtěli snadno opatřit nějaký dolar prodejem ukradených pokrývek a přídělů jídla. Jak válka v zemi pokračuje, násilí se jeví spíše jako nástroj přežití než politických svárů. V řadě oblastí neplacení vojáci mnohem častěji plundrují, aby se nasytili, než aby bojovali s partyzánskými oddíly. Převážná většina lidí si už také na zbytečné násilí zvykla.

Houževnatost nevinných Angolanů zanechává v každém trvalý dojem. Pro všechny, kterým je méně než 26 let, je válka přirozenou součástí života, musí se s ní tedy prostě naučit žít. Viděla jsem děti v sirotčinci, jak se smály a tančily na pozadí čerstvých střel ve zdi. Viděla jsem odhozené staré plechovky od sodovky, přetvořené s neobyčejnou představivostí a dokonalostí na dětská autíčka. Děti běhající po ulicích a hrající si se svými ručně vyrobenými hračkami se mě hrdě vyptávaly, jak se mi Huambo líbí. Jako by viděly své město takové, jaké muselo být před 26 lety, bez jizev a známek násilí.

VALENTININ PŘÍBĚH

V jednom z táborů pro oficiálně vysídlené obyvatelstvo jsem se seznámila s osmatřicetiletou Valentinou. Stála před vchodem do svého kartonového domku a bránila slunci, které se dralo dovnitř. Poodešla dovnitř po hliněné podlaze a otevřela další okno. Bylo těžké dívat se na cokoliv jiného než na její útlou siluetu, vratce zavěšenou do dvou odřených hliníkových francouzských holí. U nohou jí pobíhaly tucty morčat. Jejich prodej jí snad zajistí trochu peněz navíc, potřebných pro nadcházející hubené zimní měsíce.

Valentina, která byla v roce 1993 donucena odejít ze svého domova, přišla o nohu – podobně jako stovky tisíc dalších Angolanů – při našlápnutí na minu. Den, kdy se to stalo, si živě pamatuje. Sháněli s manželem něco k jídlu, když najednou uslyšela výbuch a viděla, jak k ní muž běží s hrůzou v očích. Nechápala, proč k ní běží. Zpočátku necítila žádnou bolest, jenom krev. Manžel jí násilím zakryl obličej cárem z košile, kterou měl na sobě. Pak si už jen vzpomínala na nemocnici a lidi pobíhající kolem.

Valentinin příběh není neobvyklý. V některých městech každý čtvrtý ztratil končetinu nebo byl zabit minou. Byla sice uspořádána rozsáhlá kampaň, která měla Angolany o nebezpečí min poučit, ale skutečnost je taková, že většina lidí je nucena shánět si na venkově potravu a denně podstupovat smrtelné nebezpečí. Valentina občas zapomíná, že nemá nohu, a padá pak na podlahu. Velmi obtížně si zvyká na to, že už nikdy nebude mít svoji bývalou svobodu. Potřebuje nosit vodu, sbírat dřevo a starat se o své čtyři děti ve věku od dvou do dvanácti let. Naštěstí nalezla porozumění u lidí, které požádala o pomoc; brzy se kolem ní našlo mnoho takových přátel.

Život tady pro nikoho nekončí. Lidé se normálně smějí a zpívají, mají jen pocit, že pro změnu stávající situace toho nemohou mnoho udělat. Když se cena plynu zvýšila o 1600 procent, protestovala jich jen hrstka. Ostatní na svůj osud rezignovali.

UDRŽOVAT NEUDRŽITELNÉ?

S lítostí jsem opouštěla Huambo, abych se vrátila do hlavního města Luandy. Jakmile jsme se poprvé dotkli země, nadšeně jsem zatleskala, protože jsem měla vážně strach, že to je opravdu poslední let mého života. Součástky letadla při něm totiž nebezpečně rachotily a kyslíkové masky nepředvídatelně vyskakovaly z poliček nad hlavou. Když kola podvozku konečně políbila pevnou zem, spatřila jsem jiné letadlo. Sedělo nejistě na straně ranveje poté, co mu předchozího dne upadl při přistávání kus kýlu. Ptala jsem se v duchu, jestli i s tímhle bude ještě dál možné létat. Pokud ano, byla by to skvělá metafora pro celou Angolu, kde se lidem nějak podivuhodně daří udržovat v chodu věci již naprosto neudržitelné.


KOŘENY NÁSILÍ ANEB PŘÍBĚH ROPY A DIAMANTů

Diamanty jsou pro většinu lidí na Západě symbolem věrné lásky. Pro Angolany jsou spíše falešným pozlátkem, které jim přináší masové vraždění a destrukci. Tam, kde by mohl být tropický ráj, přilévají třpytivé kamínky olej do ohně nejkrvavější a nejdelší občanské války na světě.

Angola je země požehnaná diamanty vysoké kvality, bohatými nalezišti ropy a krajinou porostlou bujnou vegetací. Díky těmto obrovským zdrojům a ideálnímu klimatu by proto měla prosperovat. Místo toho viděla, jak bylo 650 000 jejích obyvatel vyvražděno, 200 000 horníků zmrzačeno v dolech a jak více než 4 miliony lidí skončily na útěku za azylem bez jediného dolaru v kapse. Dětský fond OSN dnes klasifikuje Angolu jako nejhorší zemi na světě, kde lze být v současnosti dítětem. To vše je chmurná připomínka nekonečné občanské války, která začala po získání nezávislosti na Portugalsku v roce 1975.

Tato ironie zaslouží vysvětlení. Diamanty většinou přispívají k prosperitě a rozvoji, jak tomu bylo například v Botswaně, Namibii nebo Jižní Africe. Provozovatelům dolů v těchto zemích se podařilo přilákat miliony zahraničních investic a vytvořit tisíce pracovních příležitostí tam, kde je jich nejvíce potřeba. V Angole se ale diamanty staly kvůli „geografickému nedopatření“ příčinou krvavé občanské války. Nejbohatší diamantové doly se totiž nacházejí v údolí řeky Kwango, odlehlém regionu kontrolovaném organizací UNITA (akronym, jehož překlad z portugalštiny znamená Národní unie pro úplnou nezávislost Angoly). Unitě se podařilo získat ještě předtím, než byly na obchod s diamanty uvaleny sankce Rady bezpečnosti OSN, 3 miliardy amerických dolarů. Tento obchod učinil z malé skupiny otrhaných rebelů vedených Jonasem Savimbim vysoce efektivní válečný stroj. Díky transakcím s diamanty mohl Savimbi nakupovat zbraně, které jsou v rozvojovém světě výjimkou – ruční střely vzduch-vzduch, kulomety těžkého kalibru a satelitní telefony. Jenom za poslední rok sestřelili rebelové dvě letadla OSN a zdálo se, že jsou jenom kousek od vítězství nad vládními silami vedenými prezidentem José Eduardo dos Santosem.

Útok rebelů byl zase odvrácen jenom proto, že angolská vláda, financovaná západními ropnými společnostmi, jako jsou BP Amoco, Total, Texaco, Chevron a Elf, začala sama horečně nakupovat vlastní zbraně. Za poslední dva roky zaplatily ropné společnosti více než 900 milionů amerických dolarů za práva na nové mořské vrty. Včasné převedení finančních prostředků postavilo hráz vzdouvající se vlně – alespoň prozatím.

Přírodní zdroje učinily z angolské vlády a z Unity jedny z nejbohatších sil v Africe, ale pro většinu Angolanů zůstávají prokletím. Válka je nákladnou kratochvílí, která v jiných zemích, například v Mosambiku, jednoduše vyšuměla. Tam už nezbyly žádné zdroje, ze kterých by vláda a rebelové mohli občanskou válku dlouhodobě financovat. Angola má naopak jedinečnou schopnost udržovat svou válečnou mašinerii v chodu zásluhou moře ropy a diamantů. V roce 1998 utratila vláda 5,1 miliardy za podporu válečného průmyslu, ale vydělala „pouhých“ 1,836 miliardy. Žádná banka by už dál nepokračovala v poskytování takových půjček, kdyby nebyla nalákána bohatou odměnou. Přestože jde o přísně střežené tajemství, předpokládá se, že dos Santosova vláda zastavila velké procento angolské ropy.

Angola trpí konfliktem téměř tři desetiletí. Nejprve šlo o osvobozenecký boj s Portugalskem. Několik stovek tisíc kolonialistů zemi opustilo s hořkostí a ve velkém spěchu. Většinou za sebou zanechali jenom velice málo materiálních statků a téměř žádné vzdělání, které by Angolanům umožnilo dále rozvíjet kdysi prosperující podnikání.

Po odchodu kolonialistů nastoupilo období svárů supervelmocí. Bohatou africkou krajinu protkly klikaté bojové linie studené války. Zatímco Spojené státy americké podporovaly rebely, Rusové a Kubánci poskytovali vojenskou pomoc MPLA, známé také jako Lidové hnutí za osvobození Angoly. MPLA organizovala marxistický stát a za to se jí dostalo pomoci od komunistických zemí. 50 000 kubánských jednotek poskytovalo angolské vládě nejenom technickou pomoc – položily také po celé zemi rozsáhlou síť min, která dodnes mrzačí nevinné civilisty. Tyto jednotky se z Angoly stahovaly až po ukončení studené války – od ledna 1989 do května 1991.

Od té doby proběhly dva neúspěšné pokusy o mír. V září 1992 si UNITA vynutila vyhlášení voleb – prvních, které v Angole proběhly od roku 1975. Voleb se zúčastnilo 90 % obyvatel a dos Santos v nich porazil Savimbiho rozhodujícím způsobem. Savimbi ale odmítl výsledky uznat, a válka tak nabrala nový směr. Už se nejedná o boj politických ideologií, ale jde o konflikt kvůli zisku. Pokračující boje nezastavila ani přítomnost mírových jednotek OSN, které v Angole pobývaly od února 1994 do února 1998.

Není to válka, kterou může svět sledovat nečinně a s čistým svědomím. Konzumní zvyky Zápaďanů násilí v Angole zastavit nepomohou. A nejsou to jenom konzumní zvyky Západu. Podle Roberta R. Fowlera, kanadského velvyslance při OSN a předsedy výboru pro vyšetřování následků embarga proti Unitě, téměř tucet zahraničních vlád umožňuje rebelům obcházet sankce týkající se zbraní, ropy, financí a diamantů. Zpráva výboru uvádí detailní informace o tom, jak rebelové využívají místní obyvatelstvo k nuceným pracím v dolech a směňují diamanty za zbraně a peníze. Většina nelegálních diamantů končí v Antverpách, největším světovém trhu se surovými diamanty, přičemž Belgie neudělala téměř nic, aby tento nelegální obchod zastavila.

Zpráva také uveřejnila seznam současných a minulých vedoucích vládních představitelů členských zemí OSN, které sankce porušily. Prezidenti Toga a Burkina Fasa jsou obviněni z účasti na aktivitách, které umožnily rebelům z Unity získat za diamanty zakázané zbraně a peníze. Mocný viceprezident Rwandy umožnil Unitě „jednat víceméně svobodně“ v Kigali, kde organizovala obchod s diamanty a jednala s obchodníky se zbraněmi. Další často zmiňovanou zemí, která je zapletená do prodejů zbraní Unitě, je například Bulharsko. Zdá se, že Angola má stále spoustu diamantů a ropy, aby mohla nadále protahovat nenasytnou válku a kupovat si výhody. Zlatý důl si zjevně z tohoto špinavého obchodu udělali obchodníci se zbraněmi. Nikdo dnes neumí odpovědět na otázku, kdy skončí bezohledné masové vyvražďování místního obyvatelstva. Zdá se, že lidem zde zbývá válčit tak dlouho, dokud bude existovat touha po penězích.

Category: 2000 / 06

„Žijeme v nenavyklém světě, v němž se velké, nezvratné změny dějí během jednoho lidského života. Žijeme v době, kdy se naše poznání a chápání světa rozmáhá a prohlubuje tempem a s dosahem dosud nepoznaným a kdy problémy aplikace poznání pro potřeby a naděje lidí jsou nové a jen velmi spoře osvětlované naší historií.“

J. R. Oppenheimer v eseji Úvahy o vědě a kultuře z r. 1959

Píše se rok 2010… Tak se s oblibou začínaly první sci-fi romány. Když v tomhle horizontu uvažovali takový Jules Verne či H. G. Wells ve druhé polovině 19. století, mohli zaujmout čtenáře už jen tím pohledem do hlubin dosud nezrozeného času. Pro nás už je to mělčina. Někdo spočítal, že po roce 1900 stačilo lidstvu 40 let ke zdvojnásobení vědomostí. V roce 1950 to bylo jen 12 let. A dneska? Zítra…? Dobrá, píše se rok 2010. Jdeme s vnučkou po pražské Letenské pláni ke Špejcharu. Z dálky nás magneticky přitahuje skleněná kopule, veliké oko mhouřící se před sluncem. Vedeme zvláštní rozhovor:

„Proč má ten dům tak velké oko?“

„Aby v něm nebylo ani vedro, ani zima. Tak akorát.“

„A co má v břiše?“

„Spoustu překvapení. Sama uvidíš, uslyšíš a pocítíš. Dostaneš brýle. Ne ty na čtení, ale trojrozměrné. A rukavici. Ne jako ty, co máš na sáňkování, ale datovou.“

„A na co si sáhnu?“

„Na co budeš chtít. Třeba na Měsíc. Na velrybu. Na chvíli se staneš velrybou. Nebo africkým dítětem, co má pořád strašný hlad.“

„Možná se budu trochu bát.“

„To já taky. Ale jsme na to dva…“

Ten příběh je fiktivní, ale jen napůl. Veliké oko nevzhlíží ještě k slunci ze Špejcharu, ale zatím jen z rozkreslených studií a rozmanitých vizuálních prezentací, včetně té poslední jarní v Královském institutu britských architektů. A duchovní otec myšlenky „univerzity třetího tisíciletí“, český umělec Federico Díaz (slovenská maminka, argentinský tatínek, dědeček Španěl), sice dosud nedovršil třicítku, ale dovede snít. Přesvědčivě a navíc dopředu. Dokonce i v tom nejosobnějším tónu: „Moje babička je indiánka a já si řekl, že musím život prožít jako bojovník. Než jednou umřu, chtěl bych si sednout se svými nejbližšími a vědět, že jsem život prožil dobře a nechal tu nějakou hodnotu. Že jsem na tento svět a na jeho přírodu nereagoval apaticky, protože dnešní společnost je hodně apatická. Mám dojem, že ta česká zvlášť…“

OTVÍRÁNÍ VĚŽÍ ZE SLONOVINY

„Je zřejmé, že stojíme před obrovskými problémy komunikace, informování lidí o věcech a vyučování lidí. Je to nesmírná práce, která se nikdy nedodělá, nikdy neskončí. Je to úkol učit na všech úrovních a ve všech smyslech toho slova.“

J. R. Oppenheimer v eseji Úvahy o vědě a kultuře z r. 1959

Projekt E-area získal za necelé dva roky své existence řadu autorských definic i novinářských epitet. Mluví a píše se o multifunkční budově, o prototypu kulturního a vzdělávacího střediska pro vědu a umění, o virtuální univerzitě třetího tisíciletí, energeticky hospodárném, ekonomicky výhodném a ekologicky uvědomělém centru. Mělo by fungovat na bázi obnovitelných energetických zdrojů (sluneční energie, dešťová voda) a s využitím u nás dosud nevídaných moderních informačních technologií. Jádrem aktivit centra jsou holofonní prostory, kde mohou být pomocí virtuální reality, prostorového trojrozměrného zvuku a obrazu, simulovány třeba různé přírodní jevy, galaktické děje, globální i mikrobiologické procesy, fyzikální teorie i sociální situace. Zvuk linoucí se odevšad doplní obraz v pohybu a je s ním synchronní. Lidský mozek přece nevnímá jen horizontálně, ale taky vícerozměrně: vidíte let ptáka a zároveň slyšíte vzduch, nárazy křídel, ptačí křik… V holofonním prostoru je tak vjem mnohem silnější. Kouzlo spočívá v četnosti forem působících na rozum i cit. Vlastně tu lze mluvit o jakémsi „zesilovači smyslů“, který nás podle autorů nechá vidět jinak neviditelné, slyšet neslyšitelné, uchopit neuchopitelné. Tedy prožít to, co lze jinak prožít jen těžko, nebo spíš vůbec.

Člověku se ovšem při naslouchání těmto vizím nutně vkrádají do slovníku i pojmy „popularizace“ a „zábava“… „Je mnoho vědců uzavřených do svých věží ze slonoviny,“ komentuje Federico Díaz. „Pracují často na nesmírně zajímavých, nádherných věcech, ale těžko je zprostředkují dál.“ Přitom je zřejmé a mnohokrát ověřené, že řada pozoruhodných myšlenek získá právě popularizací novou dimenzi, aniž by to nutně znevážilo jejich hodnotu. Otec projektu to cítí takto: „Míra popularizace je vždycky pochodem na ostří žiletky. Zápasíme o to, aby myšlenka nesklouzla do âDisneylanduÔ, abychom zachovali vědeckou úroveň, zároveň však co nejvíc otevřenou a vstřícnou pro laickou veřejnost.“

Na téhle hraně se pohybuje například jeden ze speciálních softwarů, který právě teď tým tvoří. Jeho cílem by měl být individuální přístup k návštěvníkovi. Programové vybavení by zkrátka mělo umět – na základě informací, které mu budeme ochotni dát sami o sobě – uzpůsobit sebesložitější program úrovni našeho chápání. Prvním tématem je teorie relativity A. Einsteina. „Spousta lidí ji zná, ale skoro nikdo ji neumí vysvětlit,“ říká Federico. Tým (Jan Fikáček, Martin Ličko, Vlasta Daněk) tedy pracuje na virtuálním prostředí, ve kterém se rychlost světla z 300 tisíc km/s změní na běžný rozměr 100 km/hod. Pak bude možné pomocí datové rukavice manipulovat s předměty, naučit se, co je to kontrakce délky pohybujícího se tělesa nebo dilatace času. Jak prosté…!

E MOLL, NEBO E DUR?

„Je tu myslím jedna nezbytná podmínka – že totiž budou objevy skutečně rezonovat a měnit myšlení lidí, budou-li splňovat nějakou naději, nějakou potřebu ve společnosti už přítomnou…“

J. R. Oppenheimer v eseji Úvahy o vědě a kultuře z r. 1959

Mnohotvárnou pestrostí forem je zjevně nejvíc nabito samo úvodní „E“ v názvu projektu. Vzhledem k tomu, jak úzce je myšlenka E-arey spjata s teorií Gaii – Matky Země, na níž jsme jen jedním z druhů, nikoli majitelé ani správci (a naše budoucnost tedy mnohem víc závisí na správném vztahu k Zemi, než na nikdy nekončícím dramatu lidských zájmů, jak říká James Lovelock), člověka hned napadne: E jako Earth – Země. „Dneska je E v módě hlavně ve významu elektronického obchodu a ekonomiky,“ konstatuje Federico. „Vzpomeňte na e-commerce, e-bussines! Ale nám – a projektu – jde o mnohem víc…“ Bezpochyby! E-area vyjadřuje E jako empatii, ekologii, energii, estetiku i emoce. Celý vějíř možností, celou řadu dveří, které stojí za to otevřít. Dokážeme-li ovšem přijmout tuto myšlenku a třeba i její pomocí postupně měnit svůj hodnotový systém.

Federico Díaz označuje E-areu za projekt pro městského člověka, který ztratil přirozenou kontinuitu soužití s přírodou. „Uprostřed přírody jsme vytvořili města. Ta byla zpočátku ještě součástí přírody, ale dneska jsou lidé, kteří se rodí v obrovských městských aglomeracích a město fakticky nikdy neopustí.“ A najednou se ve Federicovi ozve umělec: „Možná že jistý vývojový civilizační zlom přišel už v renesanci. Tehdy se začala poprvé používat okna ne k tomu, aby jimi procházelo dovnitř světlo, ale taky proto, aby se člověk mohl dívat ven. Vytvořil si zkrátka prostor, ze kterého mohl vyhlížet, aniž musel vyjít. Tak se možná rodily první bariéry mezi městem a přírodou a my se naším projektem snažíme – mimo jiné – i tyhle bariéry bourat.“

E-area přitom nechce být příkazem, nemá v úmyslu mentorovat. Chce nám jen ukazovat to, co uniká našemu vnímání, cítění a smyslům. Nevnímáme spoustu věcí. Jestliže je však pochopíme, mohou nám leccos napovědět. Třeba že naše planeta je živý systém, o který musíme pečovat, a ne ho jen využívat. A k onomu „uchopení neuchopitelného“ mohou významně pomoci právě interaktivní technologie. Federico Díaz to ilustruje jednoduchým příkladem: „Představte si program, ve kterém hraje roli necivilizovaná krajina. Vstoupíte do programu, ten vám nabídne stavbu budovy, ale s tím souvisí pokácet pár hektarů lesa, a v reálném čase vám ukáže výsledky vašeho zásahu – ty okamžité i následné. Třeba o kolik kyslíku jste přišli, jak zapracovala eroze, jak se z té krajiny stane poušť…“

TAK JAKO SLUNEČNICE…

Že je E-area samotná jako objekt v českém kontextu zcela netradiční, dokládá i její ekologická vstřícnost. Architektonické řešení vyšlo z důsledného promýšlení a propojení dvou základních témat: přírody a vesmíru. Podněty ekologické filozofie se promítají jak do tvarosloví stavby inspirovaného rostlinnou říší, tak do její funkce. Ústřední budova trojdílného centra, které dál sestává ze samostatné galerie a obytného komplexu pro studenty a zahraniční návštěvníky, se zvedá nad terén celoskleněnou kopulí ve tvaru čočky, zapuštěnou víc než z poloviny do země. Zornice oka se obrací ke slunci a zrcadlí mnohotvárnost vesmíru. Trojdílný ústřední půdorys může připomenout tvar rostlinného stonku a stejně tak lze nalézt ozvěnu přírody v žebroví klenby. Je totiž utvářeno z překrývajících se spirálovitých soustav kopírujících uspořádání semínek květu slunečnice. Symbolika slunečnice se vrací v klenbě i v podobě slunolamu, který má kopuli zvnějšku vždy asi z jedné třetiny zakrývat, automaticky reagovat na pohyb slunce a zajišťovat optimální klima a světelnost interiéru. Koneckonců, v rodné řeči Díazova otce se slunečnice řekne mirasol a znamená „otáčet se za sluncem“. Není to symbolické..?

Vyvážené klima je udržováno také pomocí fotovoltaických článků a mezivrstvy dvou kopulí, která umožňuje rekuperaci tepla a jeho skladování v podzemních zásobnících. Dílny a přednáškové sály pro četné aktivity centra jsou uspořádány kolem arény ve třech patrech pod úrovní země. Výsledky jejich činností budou prezentovány v kulových prostorách holofonních simulátorů.

SÍŤOVÉ MYŠLENÍ

„Dlouho mne velmi znepokojuje, že jsme v tomto světě změn a vědeckého růstu ztratili schopnost mluvit jeden s druhým. V tom velkém sledu hlubokých objevů jsme se jeden druhému vzdálili nejen v tradici, ale dokonce i v jazyce. Neměli jsme ani čas, ani energii, ani schopnost říkat si navzájem, co jsme zjistili, ani pořádně poslouchat, ani vidět to, co by mohlo přispívat k růstu naší společné kultury a obohacovat obecné chápání…“

J. R. Oppenheimer v eseji Úvahy o vědě a kultuře z r. 1959

V Česku to zatím možná nepozorujeme tak naplno, ale ve vyspělých zemích stoupá strmou křivkou zprostředkovaná komunikace, která lidi na jedné straně spojuje, na druhé odděluje či vzájemně vzdaluje. Do lidského rozhovoru vstupují nejmodernější technologie. „Sám to sice taky nevidím růžově, ale ve všem se snažím hledat pozitivní stránku,“ vysvětluje Federico Díaz. „Proto jsme si dali za úkol, že oním jazykem městského člověka – jazykem technologií – chceme lidem zprostředkovat to, co už nevnímáme. Co dneska zbývá, když chcete prosazovat pozitivní vztah k rodné planetě? Ekologický terorismus? Nesmysl! Myslím, že cestu musíme hledat právě ve všech dostupných i vyvíjených technologiích – koneckonců virtuální realita už přece například v medicíně pomáhá zachraňovat životy. Když si lékař může virtuálně předem projít celou složitou operaci, poskytuje mu to velkou výhodu! Navíc moderní informační technologie kromě své racionální složky dovedou působit na city. Možná, že dáme na citové prožívání víc než na rozum, což potvrzuje reklama.“

Lidé se scházejí a dávají hlavy (nehodilo by se dnes říci spíš počítače?) dohromady, potřebují-li něco rozhodnout či prodiskutovat společně. Lhostejno, zda jde o válku v Kosovu, ekologickou katastrofu či rodinnou krizi. Právě tehdy takříkajíc zapojují „síťové myšlení“ spočívající v tom, že se problém řeší do co nejmenších detailů v nejhustší možné síti, aby bylo možno vyloučit co nejvíc chyb. Dnešní technologie přitom dovedou během sekund či minut vyhledat a poskytnout obrovské množství informací důležitých pro rozhodování – a to je zase součást racionální odpovědi, kterou nabízí E-area.

Rozhodovat se – zejména ve sféře sociální – často předpokládá umět se vcítit do problémů jiných lidí a poznat je. A Federico Díaz slibuje, že software E-area bude umět ve svých zážitkových a poznávacích programech nabídnout například i virtuální model životní situace jiného člověka. Vídáme fotografie či filmové záběry hladovějících somálských vesničanů a jejich podvyživených dětí. Ale ten stav je nám natolik vzdálený, že se do něj nedovedeme vcítit. Prožít ho, byť v krátkém časovém úseku a ve virtuální podobě, může být emotivně velmi silné a ovlivňující…

„Přál bych si, aby E-area byla místem permanentního setkávání vědců, umělců, studentů i laiků, kteří mají chuť dozvídat se o nejrůznějších problémech ze všech možných úhlů a stran, učit se chápat náš svět, naši planetu i sebe samotné a hledat společná řešení,“ shrnuje neobvyklý týmový sen Federico Díaz.

Neobvyklost projektu spočívá už jen v tom, že na rozdíl od tradičního postupu od zadání a objednávky ke konkrétní podobě stavby včetně její filozofie E-area postupuje opačně – tvar i funkce se tu rodí z myšlenky a filozofie. Tvůrci však vědí, kolik práce je ještě čeká. Definitivní ukončení studie předpokládají zhruba za šest let. Proto se rozhodli zkrátit časový horizont pilotním projektem, který by měl asi za dva roky přiblížit veřejnosti i zatím vstřícným sponzorům (mezi nimiž stojí v popředí tak respektované firmy jako Andersen Consulting či Silicon Graphics) alespoň hlavní centrum – kulovitý holofonní prostor o průměru 20 metrů. Snad se tedy dočkáme dokonce „snů na pokračování“. Takové, jsou-li z rodu příjemných, bývají přece ty nejkýženější…


MALÝ SLOVNÍČEK

DATOVÁ RUKAVICE – zařízení, které umožňuje interaktivní pohyb v trojrozměrném prostředí (3D).

DILATACE ČASU – v teorii relativity zpomalení běhu času při relativistických pohybech (blízkých rychlosti světla) vůči pozorovateli v klidu.

EMPATIE – vcítění se do prožitků druhého.

FOTOVOLTAICKÝ ČLÁNEK – zařízení využívající hradlový fotoelektrický jev k získávání elektrické energie přeměnou z energie světelné.

INTERAKTIVNÍ – konverzační, dialogový, vzájemně působící.

KAPALNÝ (TEKUTÝ) KRYSTAL – látka, jež se některými svými vlastnostmi podobá krystalům, tekutostí však kapalině. Snadná měnitelnost optických vlastností slabým elektrostatickým polem se využívá např. v displejích, přilbách či brýlích pro trojrozměrné vidění.

KONTRAKCE DÉLEK – relativistické zkrácení délek hmotných předmětů pohybujících se vůči pozorovateli rychlostmi blízkými rychlosti světla.

AUTORSKÝ TÝM PROJEKTU E-AREA

Federico Díaz, Stanislav Veselý, Martin Ličko, Marcel Vojanec, Michal Cepka, Milan Guštar, Jan Fikáček.

ODBORNÁ RADA PhDr. Jiří Zemánek – kurátor, Ing. arch. Vlado Milunič – architekt, Ing. Michal Klimeš – obchodní ředitel Silicon Graphics pro střední Evropu, PhDr. Zdeněk Neubauer – konzultant pro makromolekulární biologii, René Kubášek – konzultant.

Category: 2000 / 06

Zářivá běloba pevninského ledovce, zeleň hor a fjordy s křišťálově čistou vodou. Malá údolí s pasoucími se stády ovcí a osadami, kde dodnes stojí zbytky obydlí z dávných dob Vikingů. To je „zelená země“ – Grónsko.

Svou rozlohou 2 130 750 km² je největším ostrovem na světě. Jižní cíp s Narsarsuaqem a Narsaqem leží na stejné rovnoběžce jako norské Oslo.

Většina návštěvníků míří na jeho jižní část, jmenovitě do Narsarsuaqu, což v překladu znamená „velká planina“. Američané tu za druhé světové války vybudovali leteckou základnu, později přeměněnou na mezinárodní letiště. Odsud je už blízko k pevninskému ledovci. Ten pokrývá 1 833 900 km² pevniny a je v průměru 2300 m silný.

Původní obyvatelé pevniny jsou Eskymáci, kteří do Grónska přišli v době 4000 let př. n. l. Okolo 10. stol. n. l. si jižní Grónsko oblíbili i Vikingové. Dali mu název Greenland. Zelená země. Název, který použil poprvé Erik Rudý, měl podle pověstí přilákat nové osadníky na břehy nehostinného ostrova. Grónsko také posloužilo jako odrazový můstek jinému Vikingovi – Leifu zvanému Šťastný – k dobytí severoamerického kontinentu. Pět století před Kolumbem…

Všechna města „zelené země“ nejsou podle našich měřítek ničím jiným, než vesnicemi. Vždyť parlament v nejsevernějším hlavním městě světa Nuuku zastupuje pouze 55 000 obyvatel ostrova. Grónsko je také zemí kontrastů. Tradiční způsob lovu ryb a tuleňů na kajacích doplňují lodě s dlouhými vlečnými sítěmi. Vedle zaparkovaných moderních aut typu „off road“ stojí opřené postroje psích spřežení. A na slunci se pak vedle saní vyhřívá jejich motor – psi huski…

Category: 2000 / 06

„Dej si bacha na nohy, ty nože jsou ostrý jako břitva,“ křičí chlapi u arény pro kohoutí zápasy. Svižně přeskakuji mantinely a raději fotografuji spoza dřevěného brlení. Opeřená skřehotající koule přeskakuje z rohu do rohu a zanechává za sebou chomáče barevného a zakrváceného peří. Indonéský ostrov Bali je jedním z mála míst na světě, kde jsou kohoutí zápasy povoleny. Na mnoha vesnických tržištích vidíte malé pětimetrové arénky, ve kterých měří síly místní bojovníci. Majitelé dávají své opeřence v plen, protože je to příležitost k výdělku i veliká zábava. Na vítězného kohouta sázejí zevlující chlápci a doufají, že se i jim podaří přivydělat pár rupií. Opodál arény nerušeně obchodují babky se zeleninou a zbylí chlapi, které nebaví kohouti, mastí karban.

NOŽE NA PAŘÁTY

Každému zápasu předchází pečlivá příprava kohoutího přeborníka. Hlavní je, aby měl bojovného ducha, to ostatní za něj zařídí majitelé. Kohouti jako jediní nemohou mít ze zápasů téměř žádný užitek… Rozhodčí otevírá miniaturní černý kufřík s červeným polstrováním. Tři sady různě velikých nablýskaných nožíků házejí ostrá prasátka v poledním žáru slunce. Malé, velké a největší oboustranné břitvy. Majitelé kohoutů se domlouvají na kalibru vražedných zbraní. „Dáme ty prostřední.“ Pomocníci přidržují načepýřené borce a uvazují jim nožíky se špičatým hrotem za zadní drápy. Nožíky velikosti ukazováčku připevňují rudou bavlnkou křížem krážem nekonečným množstvím tahů, aby se ani nepohnuly. Kohoutí bojovníci jsou připraveni.

Majitelé drží pevně své favority za stehna a představují publiku jejich kvality. Staví je proti sobě. Kohouti se okamžitě načepýří – budou bojovat. „Jo jo jo jojojoj,“ povzbuzují diváci. Je čas na sázky. „Gade, Gade, Gade, Made, Made, Made,“ řvou sázející jména favoritů. Zvedají vzrušeně ukazováky a výběrčí kasírují sázky. Řev utichá a chlapi jdou z rohu ringu doprostřed. Představují kohouty tváří v tvář a nakonec jim fouknou do zobáků. Kohoutí bojovníci vzrušeně kokrhají a mávají křídly. Krok zpět, a kohouti mohou konečně ukázat, co umí. Neváhají ani vteřinu, instinkt je neomylně žene proti sobě. Zbavit se soka. Koule peří přeskakuje po aréně a barví se krví. Muži okolo v tranzu řvou a rozhodčí občas odtrhne kohouty za nedovolené chvaty. Ani nepostřehnu, jak se to stalo, a jeden z borců víří ve smrtelných křečích prach arény. Je po všem.

KOHOUTÍ VÝVAR NAKONEC

Vydržím ještě jedno kolo. Soupeři v barvách Black and White jdou do toho. K překvapení povzbuzujících se bílý dává na úprk. Podlézá arénu a mizí mezi babkami na tržnici. Fandím mu, ale není to nic platné. Za okamžik dezertéra přivlečou, a aby mu zarazili útěkářské choutky, ukládají oba bojovníky pod proutěný koš. Bílý kohout, jako by věděl, že z toho už se jen tak lehko nevyvleče, zasazuje protivníkovi jedinou smrtelnou ránu… Alespoň trochu byl boj spravedlivý.

Výhry jsou vyplaceny, usekané nohy s drahocennými kudlami skládají pomocníci na kámen, kohoutí hlavy padají do prachu a v černém kotli vaří chlapi vodu. Vývar z poražených má prý neuvěřitelnou sílu a léčivé účinky. „Dobrou chuť,“ říkám a chlapík, co dere kohoutí peří, na mě spokojeně mlaskne a odpoví, „dobrou chuť.“

Category: 2000 / 06

V severní části Egypta, uprostřed pouště v údolí Wádí-Natrún, je skryta kolébka koptské mnišské kultury. V prvním století po Kristu opustili první egyptští křesťané nilskou deltu a hnáni svým přesvědčením i nutností vystavěli postupně sedm klášterů. Tyto pevnosti se staly „ochrannou baštou“ komunity, která se s postupem islámu omezovala pouze na tyto kláštery. Jejich izolace přispěla k zachování silných tisíciletých rituálů.

POTOMCI FARAONŮ

Návštěva v klášterech ve Wádí-Natrún – do dnešního dne se zachovaly pouze čtyři – znamená nejen pouť ke kořenům křesťanské mnišské kultury, která posléze zapustila kořeny i na Západě, ale umožňuje také porozumět odolnosti koptského křesťanství. Obecně se tvrdí, že egyptští Koptové jsou „nejbližšími potomky faraonů“ (slovo Kopt totiž pochází od řeckého Aigyptos, což znamená Egypťan, jeho význam se však s postupující arabizací a islamizací dále omezoval). Oslabováni trvalým tlakem islámu, který přišel po třech stoletích dominantního postavení Koptů v zemi (4.-7. století našeho letopočtu), a vystaveni častému pronásledování vytvořili Koptové silně uzavřenou společnost. Dnes nepředstavují více než 6 % populace (6-9 milionů obyvatel). Zachování vlastní identity je stále jejich hlavní snahou, a tak členové koptské komunity jen málokdy uzavírají manželské svazky s nekoptskými obyvateli. Představitelé koptské episkopální církve, jejíž vliv sahá až do Etiopie, kde se Koptové udrželi jako většina až do dneška, jsou vybíráni právě mezi mnichy z Wádí-Natrún. Papež Shenoudha III., který je již od nicejského a cařihradského koncilu v roce 451 stosedmnáctým nástupcem sv. Marka, vládne dnes této orientální církvi, jež je nezávislá na Římu i Cařihradu.

Přenesení evangelia do Egypta se připisuje sv. Markovi, který údajně zemřel mučednickou smrtí v Alexandrii v roce 67. Šíření evangelia po Nilu a potom dále do Etiopie probíhalo za těžkých podmínek. Vedle pronásledování ze strany římské moci byli křesťané rozděleni na řadu navzájem nepřátelských sekt. Asketové, anachoreté a cenobité opouštěli nilskou deltu a mnozí našli útočiště na poušti.

SV. ANTONÍN ZAKLADATELEM

Za zakladatele mnišského způsobu života je považován sv. Antonín (251-356), ústřední postava koptského náboženství. Podle tradice se dožil 105 let a ve dvaceti uslyšel zvěst sv. Matouše „prodejte vše, co máte…“ Stal se představitelem asketického proudu, založeného na představě, že je možné zachránit svou duši odmítáním světa, který se v Egyptě vyvinul i za spolupůsobení křesťanské zvěsti. První mnišskou komunitu v Egyptě vytvořil sv. Antonín v roce 325 v Nitrii (Al Barnoudji). O pět let později se rozhodl sv. Makarius založit kláštery v ústraní Wádí-Natrún. Pouštní proláklina, ležící asi 25 m pod úrovní hladiny moře, vytváří údolí, které bylo lidmi navštěvováno často i ve starověku. V té době tam bylo více než 20 slaných jezer, jež každoročně v létě vysychala a vznikaly zde usazeniny uhličitanu sodného. Tento minerál, známý také pod názvem „natron“ nebo „natrum“, dal nakonec jméno celému údolí. V době faraonů byla tato sůl důležitým materiálem používaným při mumifikacích.

Ve stopách sv. Antonína se vydalo ve 4. století mnoho mladých Koptů. Říká se, že polovinu mužské populace té doby tvořili mniši, anachoreté a poustevníci. Má se za to, že jeskyně sv. Antonína se nacházela někde ve východoegyptské poušti, jižně od Suezu, v místech, kde nyní stojí klášter jeho jména. S příchodem císaře Konstantina, který byl křesťanství nakloněn, pomohl sv. Antonín svým příkladným životem šíření křesťanství v Egyptě.

KAPLE V POUŠTI

Budovy koptských kostelů a konventů jsou okrouhlé harmonické stavby, záměrně odlišené od faraonského stylu.

Na poušti již existovaly kaple postavené na místech společenství pouštních otců, jejichž život byl považován za příkladný. Kolem těchto kaplí, které se staly srdcem klášterů, vyrůstaly postupně další budovy. Ty byly v průběhu času přestavovány buď v důsledku vyplenění, zboření, vyhnání obyvatel nebo jejich uvržení do otroctví. Vysoké opevněné zdi, které kláštery obklopují dnes, pocházejí z 9. století. Ty chrání jednak vlastní kostel a příbytky uvnitř a také ukrývají zahrady, na nichž mniši pěstují víno a olivy. Ve sklepeních jsou ukryty hluboké studny, které mají pro soběstačnost základní význam.

Uzavřenost těchto klášterů před světem byla taková, že se vytvořil dokonce i zvláštní systém vstupu do nich. Byly zde jen jedny vstupní dveře pod strážní místností vedoucí k padacím dveřím, jimiž byli pomocí navijáku vytahováni lidé i potraviny. Posledním místem odporu proti útočníkům byla strážní věž, podobně jako v syrských klášterech, která má čtyřúhelníkový půdorys a je chráněna padacím mostem. Může odolat obléhání, neboť ve svých útrobách ukrývá sklepy, dílny, kuchyň, cely mnichů, kapli…

V dnešní době věž sice ještě někde zůstává, ale dřívější systém vstupu nahradily široké dveře a do Wádí-Natrún vedou nové silnice. Kláštery vítají členy koptského episkopátu z celého světa, jakož i laiky této církve, kteří si přejí najít zde na pár týdnů útočiště. Aby zcela splynuli s klášterním životem, musejí tito „civilové“ nosit požadovaný oděv. Ovšem až na určité kontakty s místními rolníky, kteří jsou také Koptové a přicházejí na větší církevní obřady, zde otevřenost vůči světu končí.

KOPTSKÉ VÁNOCE

Od roku 640 se projevily první známky nástupu arabské nadvlády ústupem křesťanství z jeho pozic. Ten pokračoval až do okamžiku, kdy místokrál Mehemet Ali uznal v 19. století svobodu koptského vyznání. Tváří v tvář trvalému tlaku islámu si po dobu jedenácti století koptská církev udržela své obřady, a to právě díky klášterům v poušti. Jedním z tradičních obřadů jsou koptské Vánoce, které se slaví v noci z 6. na 7. ledna. Jako v jiných kostelech se i zde zapalují před obřadem svíce a mniši vyměňují svá černá roucha za bílá, čímž symbolizují čistotu andělů. Obřad začíná ve čtyři hodiny odpoledne a trvá zhruba do dvou ráno. Jde o dlouhou liturgii se zpěvy a modlitbami, z nichž mnohé se nezměnily od dob sv. Marka. Účast celé kongregace na bohoslužbách je neobyčejně důležitá, a to zejména při zpěvu. Mnoho chvalozpěvů nebo liturgických zpěvů je věnováno Panně Marii. Liturgie probíhá v arabštině, ale také v koptštině, což je velmi starý jazyk odvozený z jazyka, jímž se mluvilo v dobách faraonů. K zápisu se však používá řecké písmo. Kláštery dosud neztratily svou funkci útočiště. V roce 1981, krátce před zavražděním prezidenta Sadata, přinutila vláda současného papeže Shenoudhu III., aby se uchýlil do exilu do Wádí-Natrún. Vláda prezidenta Mubaraka mu dovolila místo opustit až v roce 1986 s tichým předpokladem, že již nebude zasahovat do politického dění, přičemž hlavním výsledkem tohoto nuceného exilu byla jeho zvýšená popularita.

Category: 2000 / 06

Rok 1968 …k účasti na výpravě je vybrán pro své fenomenální jazykové znalosti. Co kdy přečetl, to si – na rozdíl od nás všech ostatních – také pamatuje. Lehce střídá angličtinu s francouzštinou, francouzštinu s němčinou, němčinu s italštinou, ruštinou, …včetně arabštiny a jazyka swahili. Může nás kdykoli na požádání zásobovat jakýmkoliv potřebným datem nebo jménem s celým rodokmenem…

Takhle viděl osmadvacetiletého Luboše Kropáčka jeho kolega Petr Bárta během expedice Lambaréné, vedoucí přes třináct afrických států a převážející zdravotnický materiál do nemocnice Alberta Schweitzera v gabonském Lambaréné. To bylo před dvaatřiceti lety. Ve výčtu schopností a dovedností menšího muže s pečlivě střiženými vousy lze pokračovat. To nejdůležitější ale skrývají oči. Optimismus, kombinovaný s důvěrou v lidi někdy až zarážející…


Luboš Kropáček

Co vás dovedlo k zájmu o Orient a Afriku?

K tomu mě dovedl osud a musím říct, že jsem osudu vděčný. Po maturitě v roce 1957 jsem nebyl kvůli špatnému kádrovému původu přijat na vysokou školu. Odešel jsem tedy pracovat do Pragoexportu – úřednická práce, osm hodin denně. A já toužil po cestování. Tak jsem si úřednická léta zkrášloval studiem indologie, indických jazyků. A po dvou letech mi konečně dali doporučení ke studiu na vysoké škole. Indologii ale bohužel neotvírali. A tak mi u přijímací komise doporučili, ať to zkusím s arabštinou. Přeorientoval jsem se tedy z indologie na arabštinu a později si k ní přibral ještě afrikanistiku.

Špatný kádrový profil?

Otec byl právník. Navíc ve státních službách – za první republiky pracoval jako soudce a potom na ministerstvu spravedlnosti. Konec života strávil jako pomocný státní notář, protože byl nepohodlný…

Ale i později jste měl problémy s vyšší mocí…?

V době normalizace. Já jsem nikdy nevstoupil do KSČ a řečeno tehdejším jazykem jsem se „neangažoval“. A když se tehdy v roce 1974, opět řečeno tehdejším jazykem, „zkvalitňoval“ kádrový stav fakulty, bylo mé postavení neudržitelné. Navíc jsem byl věřící křesťan. Na fakultu jsem se pak vrátil až v roce 1990. Na tutéž židli, k týmž úkolům.

Po odchodu z fakulty jste pracoval jako překladatel a tlumočník. Bylo vám to bližší než pedagogická činnost?

Není snadné říci, co mi bylo bližší. Kdybych býval zůstal na fakultě, mohl jsem to v publikační činnosti dotáhnout mnohem dál, než když jsem byl na 17 let vyřazen… Na druhé straně jsem měl možnost cestovat a v 70. letech jsem byl téměř jediný, kdo mohl arabštinu tlumočit. Vzhledem k věku jsem dnes velmi rád, že jsem se mohl na fakultu vrátit a využít nabytých zkušeností a postřehů.

Jste odborníkem na islám. Kdy jste navštívil svou první muslimskou zemi?

V roce 1967 se situace a poměry uvolňovaly a tehdejší Československo mělo rozvinutou výměnu postgraduálních stipendií s Násirovým Egyptem. No a já jsem se také vešel do stanovené kvóty. Strávil jsem tam jeden školní rok.

Měl jste za sebou roky studií. Překvapilo vás v Egyptě něco?

Vždycky jsem byl a jsem věřící křesťan. Tím je dán i můj zájem o náboženskou problematiku. Při studiu arabistiky jsem se vždycky s mimořádným zájmem věnoval otázkám islámu. A tam existoval živý islám. Hovořil jsem s desítkami věřících, zjišťoval jsem, jak jim jejich muslimská víra pomáhá snášet někdy těžké, třebas materiální, podmínky. Ta víra v nich byla hluboko, hluboko zakořeněná.

Vracel jste se často do muslimských zemí?

Hodně často. V 70.-80. letech jsem se živil jako tlumočník a styky mezi Československem a arabskými zeměmi byly na vzestupu, přitom tlumočníků se nedostávalo. A tak jsem jezdil já.

Máte mezi arabskými státy své oblíbence?

Všude jsem nalezl něco, co se mi líbilo, co mě oslovilo. Arabský svět není jednotný. Libyjec je jiný než Egypťan nebo Jemenec…

Tím spíše by se měli najít oblíbenci…?

Má práce s sebou nesla, že jsem tyto země s výjimkou ročního pobytu v Egyptě navštěvoval víceméně jenom na kratší dobu. Týden, maximálně dva. A musím říct, že se mi opravdu líbilo všude. Těšil jsem se vždy právě na to osobité, co tam naleznu.

Kterou zemi jste navštívil nejčastěji?

Myslím… nejspíš Sýrii.

Jste věřící křesťan. A dějiny křesťanství a islámu jsou zejména dějinami střetů. Věříte ve shodu?

V minulosti nepochybně docházelo k velmi mnoha střetům. A tyto střety měly své fáze. Jednou byla iniciativní ta strana, jindy druhá. Dnes prožíváme prostřednictvím moderních médií bezprostředně to, co se děje na druhém konci zeměkoule. Naši muslimští sousedé evropské pevniny jsou dnes i našimi partnery v tom našem novém světě a není jiné možnosti než se vzájemně poznávat a obohacovat. Je to cesta jediná. Alternativou by přeci byl pouze nějaký ozbrojený střet a ten by poškodil všechny.

Sázíte tedy na dohodu…?

Já pro ni i aktivně pracuji! Účastním se některých forem křesťansko-islámského dialogu. To je sféra duchovní… Snažím se přispět i k tomu, čemu se říká „dialog civilizací“. Úsilí, na kterém se podílejí některé hlavy států a na své úrovni i orientalisté. Prostě lepší vztahy na základě vzájemné znalosti.

Zní to akademicky. Není to příliš vysoká úroveň? Co to praktické střetávání kultur v běžném životě?

Mohla by být. Ale situace se lepší. Lidé si přejí překonat předsudky vůči tomu, na co se kdysi dívali jako na cizí. Dnes se s „exotickými“ lidmi setkáváme na ulicích…

A není právě to ten problém, že je potkáváme?

Podívejme se na západní Evropu. Tam mají zkušenosti s hromadným přistěhovalectvím. Ze severní Afriky do Francie, z Pákistánu a Indie do Velké Británie, z Maroka nebo Turecka do Belgie a Holandska. Ve Francii žijí 4 miliony muslimů a je z tohoto hlediska zemí číslo jedna. Domácí obyvatelstvo vytvořilo leckde občanské iniciativy pomáhající svým novým spoluobčanům. Vznikly tak modely vzájemného chování a lidé se naučili překonávat některé předsudky.

Co se stane ve chvíli, kdy si tito přistěhovalci uvědomí sami sebe a začnou se politicky organizovat? Neohrozí to v současnosti vyvážené politické systémy?

Takovéto znepokojující úvahy existují. Počet muslimů – ať už přistěhovalců, anebo potomků z druhé a třetí generace – žijících ve státech EU se odhaduje na 11-13 milionů. Přišli za prací a našli tu svůj domov a novou vlast. Mnozí – patrně většina – se snaží být plně loajální s novou vlastí a vedle svých starých hodnot přijali hodnoty nové. Dokonce se integrují do stávajících politických struktur. Představte si, že v Nizozemsku Turek pan Čörüš dokonce kandidoval na poslance za křesťanskodemokratickou stranu! Přistěhovalce ale najdeme i v jiných stranách, většinou levicově orientovaných, což je reakce na vzestup krajní pravice např. Le Pena ve Francii.

Otřáslo někdy něco vaší důvěrou v islám?

Vraždění turistů v Egyptě, masakry v Nigérii… Podobné události nesu velice těžko. Důvěrou v islám… Atentátníci nemají právo dovolávat se islámu, jak činí. Teroristé v Alžírsku například během několika posledních let vystupňovali svoji činnost během svatého měsíce ramadánu. Ze svých studií vím velmi dobře, že ramadán věřícím ukládá nejen povinnost nejíst a nepít od úsvitu do západu slunce, ale i nemluvit hrubě, nehádat se. Ten, kdo ty kampaně organizoval, nemá právo dovolávat se islámu. To je zneužití.

Je to skutečně věc menšin? Nezrcadlí to většinový názor?

Je to problém malých a hlučných skupin. Bohužel je zákonem novinařiny, že o miliony lidí, kteří žijí slušným a poctivým životem, se média nezajímají. Píše se vždycky o několika darebácích.

Přemýšlel jste někdy o konverzi k islámu?

Naprosto ne. Já jsem věřící katolík a nalezl jsem ve své víře tu potřebu jistoty.

Vaše práce je hlavně o jazycích. Kolik řečí umíte?

Aktivně pracuji se všemi světovými jazyky.

Všemi?

Angličtinou, francouzštinou, němčinou, italštinou. O něco hůře španělštinou a číst mohu také portugalsky, holandsky a slovanskými jazyky. No a pak některé jazyky semitské a africké. Arabština, stará církevní etiopština. Pokud jde o africké jazyky, je na prvním místě svahilština, kterou vyučuji na fakultě.

Cestovatelským milníkem ve vašem životě byla Expedice Lambaréné. Jak vypadala příprava?

Nebylo to snadné. Musíme si uvědomit, že to byla 60. léta – bylo tu sice na jedné straně uvolnění, ale na druhé straně lidé nebyli zvyklí, že by někdo tímto způsobem cestoval. Naše výrobní podniky také nebyly zvyklé, že by se na ně někdo obracel o pomoc. Když jsme žádali o podporu, což je dneska běžné, překvapilo je to. Později se v nich probudila chuť k jakési solidaritě s těmi mládenci. Nejvíc nám pomohl tehdejší podnik pro vývoz automobilů Motokov, protože jsme se mu zavázali, že budeme pracovat na propagaci vozů Tatra, což jsme poctivě dělali.

Kdy to bylo za těch 257 dní expedice nejhorší?

Nejhorší byl průjezd Kongem (tehdy Zairem). Na tom by se asi všech osm účastníků shodlo. Několikrát jsme byli ohroženi na životě. Několikrát nás přepadli zairští vojáci a považovali nás za žoldnéře. Velice tvrdě nám vyhrožovali. Tehdy se uplatnila klidná, mírová diplomacie, která byla mým úkolem. Pokládám za jeden ze svých největších úspěchů a přínosů pro expedici, že jsem s těmi, co nás ohrožovali, dospěl vždy nakonec k nějaké dohodě.

Konkrétně?

Nejhorší situace nastala, když jsme dojeli k řece Lubilash, kde byl zničený silniční most. Zbýval jedině most železniční. My jsme ale věděli, že nemůžeme naložit auto na vlak, protože naše Tatra je příliš vysoká pro železniční profil. Tak jsme se šli menší skupina čtyř lidí podívat, zdali bychom se přes most nedokázali dopravit po vlastní ose. Jenže vesničané o nás podali zprávu místním vojenským jednotkám a ty na nás čekaly před mostem a tam na nás regulérně zaútočily. Díky tomu, že jsme se okamžitě vzdali, jsme zůstali na živu. Pod odjištěnými samopaly nás pak dopravili zpátky na železniční stanici.

Prý jste rozuměl, že vás chtějí zlikvidovat…?

Ti vojáci mluvili špatně francouzsky a potom jazykem lingala. Já lingala běžně nerozumím, ale ze situace to bylo naprosto evidentní.

Co vám běželo hlavou?

Ve chvílích, kdy mi šlo o život, jsem byl klidný a vyrovnaný. Ale bylo v tom určité nervové napětí, a to i u ostatních kolegů. To nervové napětí se vybilo večer. To je velmi smutná zkušenost… Večer toho dne, kdy nám šlo o život, místo abychom cítili úlevu a radost, převládla strašná nervozita a my jsme se začali strašně hádat kvůli úplným hloupostem. Jen aby se to napětí, co tam bylo napěchované, uvolnilo.

Než jste vyrazil na Lambaréné, prožil jste jako student v Egyptě šestidenní válku mezi Egyptem a Izraelem. Jak jste ji vnímal?

Na to nikdy nezapomenu. Stoupalo napětí až k hranici nesnesitelnosti. Na ulicích, v televizi, v rozhlase… Například Egypťané věděli, že Izrael má velmi silné letectvo. Ti prostí lidé měli někdy takové jednoduché představy, jakým způsobem by například letadla mohla bombardovat Káhiru. A bránili se třeba tak, že zabarvili autům světlomety a nechali jen úzký průzor. Když válka skutečně vypukla a egyptské letectvo bylo zničeno na zemi, docházelo ke scénám, kdy si někdo na ulici zapálil cigaretu a davy volaly: Itfi n-núr! Itfi n-núr! Okamžitě zhasni! Lidé měli představu, že hořící cigareta postačí k identifikaci města.

Hodně do vašeho života zasahovala politika. I do české arabistiky?

(dlouhá pomlka) …Jistě že zasahovala. V případě arabistiky byl ku prospěchu ten fakt, že vládnoucí komunističtí bossové zařadili některé arabské země do rubriky „oddíly světového revolučního hnutí“. Jako všechny ideologické nálepky to samozřejmě byl nesmysl. Oni vedli arabským světem i hranice třídně rozděleného světa! Byla tedy dána možnost studovat arabistiku jakožto jazyk potenciálních spojenců, zatímco studium hebraistiky bylo od poloviny 70. let na fakultě zcela vymýceno.

Jaká je situace dnes?

Dneska se učí všemu…

Dotkl se arabských států rozpad SSSR?

Zánik bipolárního světa se na Blízkém východě bezprostředně odrazil. Arabsko-izraelský konflikt byl zařazen na mapu celosvětového soupeření za studené války. I spory mezi jednotlivými arabskými státy se dostaly do této polohy. Jednu stranu podporoval Západ, druhou SSSR. To skončilo. Bohužel v téže době, kdy svět prožíval euforii z konce studené války, na Blízkém východě v srpnu 1990 Irák okupoval Kuvajt. Vytvořilo se nové ohnisko napětí, které vyvrcholilo mnohonárodnostní vojenskou operací Pouštní bouře.

Vy sám tuto operaci schvalujete?

V podstatě ano. Nevím o žádném jiném řešení. Potom, co bylo Iráku zabráněno vojenskou operací v okupaci Kuvajtu, nastoupil mírový proces na Blízkém východě, zejména směrem k izraelsko-palestinskému urovnání.

Ten vázne na mrtvém bodě…

Dnes už ne. Od doby, kdy zvítězil Ehud Barak, se mírový proces zase pohnul…

V posledních měsících bombardoval Izrael Libanon.

Ano. Ale zároveň se dá očekávat, že budou realizovány sliby premiéra Baraka a Izrael se stáhne z jihu Libanonu. To bude další pokrok. Důležité je, aby ten mírový proces dospěl co nejdříve k dohodě mezi Izraelem a Sýrií a aby dopadl dobře i ten proces, který nepochybně už brzy vyústí ve vyhlášení palestinského státu.

Vy jste vlastně…

Optimista?!

Určitě. Sledujete arabský svět už dlouhou dobu. Nastal během této doby nějaký výrazný posun z hlediska životního stylu nebo hodnot?

Na prvém místě je potřeba říci, že lidé na Blízkém východě jsou lidé končícího 20. a počínajícího 21. století. To je první věc. Materiální civilizace, kterou mají k dispozici, je civilizací této doby. Mají k dispozici tytéž Internety, tatáž elektronická zařízení, kterými disponuje západní svět. Další věcí je islamizace života, která nastoupila od 70. let v mnoha zemích a společenských prostředích. Cesta zdůraznění jednoho pevného, neměnného mravního řádu, který se promítá do právního řádu jménem jediné závazné pravdy. To je protiklad proti euroatlantickému prostoru, kde nabyla vrchu postmoderna. Velký vliv těch, kteří hlásají islamizaci ve společnosti, vidíme i na něčem takovém, jako je oblečení. Když jsem v roce 1967 studoval v Egyptě, tak naprostá většina studentek chodila prostovlasá. Dneska si hlavu pečlivě zahalují.

A je to dobře?

Jestliže to činí z osobního rozhodnutí, jestliže jsou přesvědčeny, že je to správné, pak si myslím, že ani ve smyslu vlastních hodnot nemáme právo jim to vyčítat. Špatné by bylo, kdyby to byl výsledek tlaku, který je nutí, aby se izolovaly.

Není to právě tak, že jsou nuceny, a kdyby měly možnost, rozhodly by se jinak?

Domnívám se, že to nemůžeme shodit takhle jednoduše ze stolu. Turecko je z muslimských zemí nejreformnější a sekulární charakter státu tvrdě hájí turecká armáda, která zasahuje proti každému, kdo by chtěl prosazovat tradiční islámské hodnoty. A v tomto Turecku v minulých letech několikrát studentky pořádaly demonstrace za to, aby mohly chodit se zahalenou hlavou do školy.

Není to výsledek působení otců?

Tím by se asi taková demonstrace mladých děvčat dala těžko vysvětlit. Může tam být vliv rodinné výchovy, ale to není totéž.

K obrazu současného arabského světa patří embargo na některé státy a režimy. Nesnaží se tak euroamerické státy prosadit své cíle a hodnoty?

I takovýto prvek v téhle složité politické hře může být. Jistěže, nejdůležitější roli hrají zájmy. Ale mohou být i některé prvky, které znamenají, že porušování lidských práv překračující určité meze nelze tolerovat a svět si toho všímá. Například Taliban, který zavádí ve jménu islámu podmínky velmi kruté k místnímu obyvatelstvu. Myslím, že je nutné zvažovat všechny jednotlivé případy.

Chtěl jste se někdy na Blízkém východě nebo v Africe usadit?

O tom jsem nikdy neuvažoval. Ale vážně jsem uvažoval o tom, že bych adoptoval malé africké dítě. Neměl jsem ale k tomu rodinné předpoklady.

Ještě uvažujete?

Je mi jedenašedesát. Já se těším, že budu mít vlastní vnouče.

Kdybych se vás zeptal, zdali po těch letech studia skutečně rozumíte arabskému způsobu života, arabskému systému hodnot, arabskému uvažování?

Myslím, že odpovědět obecně kladně na tuto otázku by si asi nemohl dovolit nikdo. Jsou velké rozdíly v mentalitě obyvatel jednotlivých arabských států. Maročan nemyslí jako Egypťan nebo Iráčan. Ty rozdíly jsou velmi značné a projevují se i v tom, že Arabové se na mnoha otázkách neshodnou ani mezi sebou. A někdy ani uvnitř země. Ilustrativním případem byla libanonská občanská válka, kdy rozumět tomu, proč v jedné čtvrti obrátili samopaly proti svým včerejším spojencům, mohl jenom ten, kdo do toho byl bezprostředně zapojen. Tak rychlé proměny je prakticky nemožné sledovat zvenčí.

Jste odborníkem na domorodé kultury Afriky a Asie. A ty z dnešního světa pomalu mizí i se svými zvyky a dovednostmi… Má cenu je bránit?

Lidstvo je bohaté bohatstvím svých kultur, které stojí za to uchovávat pro budoucnost. Použiji formulaci Clauda Léviho-Strausse. Ten přirovnává lidstvo k souboru lidí, kteří hrají na stolech herny v Monte Carlu a každý z nich sází na jinou kombinaci. Lidstvo jako celek má naději, že vyhraje právě proto, že jednou zvítězí ta kombinace a podruhé jiná. Třeba Eskymáci dokázali neuvěřitelné věci – ukázali, jak žít v mraze. Afričané přežívající v podmínkách deštného lesa přinesli také svůj vklad do pokladnice lidské kultury. Evropané se zase orientovali na vědu a techniku a ukázalo se to jako sázka velice dobrá. A jsou další sázky. Je dobré, že se hraje na řadě stolů na různé kombinace…


Doc. PhDr. LUBOŠ KROPÁČEK, CSc. se narodil 23. února 1939 v Praze. Absolvoval hospodářskou školu pro zahraniční obchod a v letech 1959-64 Filozofickou fakultu UK, kde studoval angličtinu, arabštinu a afrikanistiku. V roce 1967 postgraduálně studoval na Káhirské univerzitě v Egyptě. Za svůj život vystřídal zaměstnání úředníka, pedagoga, spisovatele, tlumočníka i překladatele děl z arabského a afrického prostředí.

Category: 2000 / 06

Tuny vody narážejí na osamocenou stavbu uprostřed oceánu. Na malé okenní tabulky útočí vodní tříšť a kamenné zdi se otřásají. Další dvacetimetrová vlna opakuje útok a pokouší se zničit výsledek lidské odvahy a vůle – maják. O několik námořních mil dál zalije slané běsnící peklo palubu rybářské šalupy a loď se propadá do černé mokré hloubky. Tři páry očí pátrají ve tmě. Konečně žlutý kužel světla krátce prořízne temnotu. To maják poslal první pozdrav od prozatím tak vzdálené bezpečné pevniny.

NEBEZPEČNÉ POBŘEŽÍ

I když se zavedením satelitů a navigačních přístrojů GPS význam majáků poněkud poklesl, plavba podél atlantického pobřeží i v kanálu La Manche je bez nich nemyslitelná. Září do tmy nebo houkají do mlhy od Severního Irska až k jihu na Gibraltarské skále. Nejbouřlivější moře a nejnebezpečnější pobřeží má na tomto mnohatisícikilometrovém okraji Evropy departement Finistère, nejzápadnější část francouzské Bretaně. Zároveň je podél 3500 kilometrů bretaňského pobřeží velmi hustá koncentrace námořní dopravy a dřív totéž platilo i o rybolovu. K osmdesáti mlhavým dnům za rok, k častým bouřím, velkým vlnám a silným proudům způsobeným mohutným, 4 až 15 metrů vysokým přílivem se přidávají četné skalnaté ostrůvky a útesy skrývající se ve vodní tříšti.

Proto také správa majáků Finistère ve významném vojenském přístavu Brest spravuje třicet velkých majáků, stojících jak osamoceně v moři (těch je třináct), tak i na pobřeží. Dohlíží také na práci 14 radiolokačních navigačních stanic a stará se o 325 menších majáků a velkých svítících bójí. Zatímco francouzština nebo angličtina je pojmenovává přesně, naše suchozemská čeština je v tomto směru značně omezená. A tak se pod jedno obyčejné české slovo nějak musejí schovat všechny francouzské „mořské hrady“ – nejstarší maják Cordouan, postavený na konci 16. století z příkazu krále před estuáriem Gironde v jihozápadní Francii, zrovna tak jako nejvyšší evropský maják Ile Vierge vysoký 82,5 metru. Stejné slovo použije čeština i pro menší maják Pontusval, který vypadá jako bílý vesnický kostelíček, jen místo kříže má na věži lucernu.

Protože maják musí být jasně identifikovatelný a nezaměnitelný, vysílá každý své otáčivé světlo v záblescích, jež se dálkou a frekvencí jasně odlišují od ostatních. Navíc se všechny velké majáky musejí zřetelně lišit i svým vzhledem, a tak jsou červené, bílé, i černo-bíle kostkované, kulaté, čtverhranné i vícehranné. Některé pevninské majáky jsou natřené bíle jen z té strany, která je obrácená do moře, aby loď poznala, pod jakým úhlem se blíží k pevnině.

NEROVNÝ ZÁPAS


Pobřeží u majáku Ploumanach tvoří zvláštní žula, proto se také tato část Bretaně nazývá „pobřeží růžové žuly“.

Většina majáků v Bretani byla postavena v 19. století a záznamy o jejich výstavbě by poskytly námět na dobrodružný román o lidské vytrvalosti a tvrdohlavosti. Pustit se do stavby mořského majáku uprostřed oceánu je totéž, jako vyzvat na souboj samotného boha vod Neptuna. Snad to ani není stavba, ale urputný zápas na život a na smrt bez ohledu na to, stojí-li maják od pobřeží pár stovek metrů nebo několik kilometrů.

Nejobtížnější je postavení základů pro mořské majáky. Obvykle se do kamenného dna zarazí duté železné válce, voda se vyčerpá a prostor se vyplní betonem. Pracovat se může jen za vrcholícího odlivu, kdy je vybraná skála nad hladinou nebo těsně pod ní. Jakmile se základ zdvihne nad úroveň nejvyššího přílivu, práce pokračují mnohem rychleji.

Je to celkem jednoduché, až na to, že se maják musí postavit v místě pro lodě nejnebezpečnějším, kde je moře nejbouřlivější. Jinak by neměl význam. A moře se brání. V rozbouřených vodách museli dělníci pracovat v záchranných vestách a byli k sobě připoutáni lanem jako horolezci. Např. při stavbě majáku La Jument (jižně od ostrova Ile de Quessant, západně od Bretaně) se v průběhu roku 1904 mohli lidé dostat na staveniště jen sedmnáctkrát, bouře a vichry jim dovolily odpracovat v tomto roce pouze 54 hodin.

Symbolem věčného boje člověka s oceánem se stal maják d’Ar Men u ostrova Ile de Sein, opět u západních bretaňských břehů. Neptun si tady svá práva bránil ze všech sil. Práce začaly v roce 1867, kdy se dělníkům podařilo jen sedmkrát doplout na staveniště a vyvrtat zde 15 děr pro základy. V následujícím roce byla situace ještě horší, mohlo se odpracovat pouze 18 hodin. Za šest let dosáhla stavba vodní hladiny a až po čtrnácti letech práce byl maják dokončen.

Ale ani po dokončení staveb se moře nevzdává. Proudy a vlny nedovolují přistát u skalisek, na nichž majáky stojí, a doplňování paliva pro lampy nebo výměna osádky probíhají velmi komplikovaně. Lidé i jejich zásoby se dostávají na pracoviště speciálními kladkami, lanovkovými výtahy, a dokonce i pomocí helikoptér.

HLÍDAČI SVĚTLA

Jen málokteré povolání je opředeno tolika historkami a legendami. Den za dnem žije dvojice strážců životem, který určuje rytmus zažíhání a vypínání světla. Ve francouzských vodách stojí celkem 37 mořských majáků. Ať už se jedná o d’Ar Men, Kereon, La Vielle nebo Le Four, popisují jejich bretaňští strážci své dobrovolné vězení jediným stejným slovem – peklo. Žijí ve stísněném studeném prostoru několik desítek metrů nad hladinou okolního moře a svět představovaný bouřemi a nízko letícími mraky, vidí jen malými okny. Hodinu za hodinou buší vlny do zdí a kamenná stavba se chvěje.

Na první místo žebříčku pekelnosti umístili strážci maják Le Four, který je z břehu dobře a jasně vidět. Byl dokončen v roce 1874 a stojí na žulové skále o průměru jen 25 metrů, jež je známá svou schopností odrážet a lámat vlny tak, že vodní tříšť zahalí celý maják vysoký 28 metrů. Samotné vlny dosahují v blízkosti pobřeží a tedy i majáků maximálně pětimetrové výše. Pověstné, až dvacet metrů vysoké vlny vznikají jen na velké hloubce dál v moři. Rámus je však v každém případě ohlušující a u nezasvěceného vyvolává pořádné mrazení v zádech.

Dnes je peklo na Le Four bez lidí, od roku 1993 je spouštění světla automatizováno, stejně jako na d’Ar Men, odkud poslední strážce odejel v roce 1990. Automatizován je také La Jument, postavený z daru boháče, který jen o vlásek unikl ztroskotání lodi právě v této oblasti. I poměrně mladý maják Nividic z roku 1912 je bez lidí, ačkoliv má na svém vrcholu, nad lucernou, speciální plošinu pro přistávání vrtulníku, která umožňuje doplňovat zásoby plynu do lampy.

Automatizován je také jeden z nejsilnějších majáků na světě, 54 metrů vysoký Le Creac’h na Quessantu, jehož světlo je vidět na 80 námořních mil daleko. Opuštěný však není vůbec. V bývalé budově elektrárny, která zásobovala maják elektřinou, je nyní unikátní muzeum majáků, jehož expozici samozřejmě začíná vzpomínka na jeden ze sedmi legendárních divů světa – alexandrijský maják na ostrově Pharos (odtud také francouzské pojmenování majáku – Le Phare).

Kdysi na vrcholcích varovných věží, nebo přímo na pobřežních skalách hořely skutečné ohně, spaloval se vorvaní olej, později zde našly své první uplatnění petrolej a elektřina. Někde se elektřina vyráběla i větrnými generátory, jinde se přiváděla podmořským kabelem. Obyčejné lampy vystřídala xenonová a halogenová světla. Halogenová lampa do majáku je překvapivě levná (200 franků) a vydrží většinou okolo 600 hodin. Co však dělá halogen opravdovým majákovým světlem, je speciální soubor vybroušených skleněných pásů o trojúhelníkovém průřezu, poskládaných do zvláštní „koule“. Poprvé ho vytvořil francouzský fyzik Augustin Fresnel na počátku 19. století (vznikající světelné efekty poněkud připomínají velké skleněné plastiky ve vestibulu metra na nám. Republiky v Praze).

Muzeum je sice zajímavé, ale stát vysoko nad mořem v koruně majáku vedle jeho světelného srdce a potřást rukou živému strážci majáku – tomu se nic nevyrovná. V oblasti Finistère však bohužel zůstaly už jen tři mořské majáky s lidskou obsluhou: Pierres Noieres, Tevennec a Kereon. Poslední z nich se začal stavět v roce 1907 díky daru příbuzných námořního poručíka de Kereona, který byl popraven v roce 1794 ve věku 19 let.

Lodě k jednotlivým majákům zajíždějí jen v době střídání dvoučlenné posádky v cyklu: 2 týdny na majáku, týden doma, týden na majáku, týden doma, a tak až do penze. Pokud to rozmary počasí a oceánu dovolí. Strážci musejí počítat s tím, že bez ohledu na rozpis služeb mohou na majáku zůstat tři až čtyři týdny. Ženy funkci strážce mořského majáku vykonávat nesmějí a ani nemohou na takovém majáku pobývat se svým manželem.

Nezbylo tedy než se spokojit s majáky na pobřeží (několik z nich je v sezoně přístupných také pro turisty, maják Eckmühl je přístupný celoročně, i když až ke světlu se na majácích nemůže).

U těchto majáků bydlí strážci v erárních domech, což zvyšuje jejich nepříliš vysoký plat 8 až 10 tisíc franků měsíčně. Po telefonátu z ústředí majáků v Brestu nás strážce sice očekává, ale nejprve ho musíme nechat dokončit oběd. Doba mezi 12. až 14. hodinou je v Bretani posvátná a jen opravdu mimořádná bouře odnášející lucernu majáku by monsieura Louarna přinutila oběd přerušit. Má sice námořnicky ošlehaný obličej a mořem vyšisované modré oči, ale místo stoupání po 158 schodech si raději sedá ve své pečlivě uklizené dílně a zapaluje si gitanku. Pochlubí se nám nově instalovaným GPS napojeným na sedm satelitních družic, několikrát nás upozorní, abychom nahoře na nic nesahali, a pak i se svými šroubováky zůstává dole. A tak máme na vrcholu dost času. Obdivujeme krásně naleštěné součástky, hřídel otáčející lucernou i celou dřevem obloženou místnost s malými kulatými okénky v mosazi, která vypadá jako kajuta na staré plachetnici. Rozhled z ochozu je úžasný. Navíc maják Saint Mathieu stojí na okraji útesu v ruinách benediktinského opatství ze 16. století; zdejší mniši již za vlády Ludvíka XIV. zapalovali na věži zvonice signální světlo, aby pomáhali lodím najít bezpečnou cestu do nedaleko ležícího Brestu. Klášter byl však jako mnoho jiných zničen za Francouzské revoluce a současný maják byl postaven až v roce 1835.

NĚKDY ANI MAJÁK NEPOMŮŽE

Zvedá se vichřice, občas drobně prší, je obvyklých bretaňských zimních deset stupňů. Mrzne jen výjimečně, desetistupňový Atlantik místní podnebí příjemně otepluje. Okolo majáku Corn Carhai se tříští vlny. Tak nějak asi vypadalo počasí, když zde 16. 5. 1978 necelý kilometr od majáku ztroskotal tanker Amoco Cadiz, vylitá ropa znečistila na 160 kilometrů pobřeží a zapříčinila tak dosud největší ekologickou katastrofu v dějinách Francie.

Příroda i lidé dokázali všechny stopy neštěstí za dvacet let odstranit a Amoco Cadiz připomíná jen kotva tankeru na nábřeží malého přístavu Portsall. Váží neuvěřitelných 20,5 tuny! Ředitel sekce majáků v Brestu mluví o selhání lidského faktoru a vysvětluje, jak se v budoucnu bránit podobnému neštěstí (v roce 1980 došlo k podobné havárii, ale do moře vyteklo „jenom“ 30 tisíc tun ropy).

Každá loď, která vjíždí do výsostných francouzských vod, je dvacet námořních mil západně od ostrova Quessant napojena na pobřežní vysílání a monitorována radarem. V případě, že by loď z nějakého důvodu nerespektovala pravidla mořského provozu a ignorovala upozornění dávaná majáky, budou na ni helikoptérou vysazeni vojáci – specialisté, kteří převezmou velení a dovedou ji bezpečně do přístavu. Domů se vracíme 13. prosince. Jako blesk z čistého nebe působí zpráva, že se 12. prosince rozlomil západně od Bretaně maltský ropný tanker Erika a podle odhadu se do moře vylilo na 5 až 6 tisíc tun ropy. O několik dní později smutně sledujeme v televizi záběry na Bretaňce, jak opět odklízejí ropu z pláží. Moře zase jednou zvítězilo nad technikou, ale bylo to vítězství pořádně sebevražedné.

Category: 2000 / 06

Doktor Albert Schweitzer bojoval každý den s tropickými chorobami v zemi nikoho hluboko v gabonském pralese. Léčil, i když mu většina pacientů nikdy nezaplatila. Tedy penězi… Zato mu dali jméno. Oganga. Bílý doktor a kouzelník.

Na ideály muže z alsaského Kaysersbergu navázala tři roky po jeho smrti česká „Expedice Lambaréné“. Cíl byl jasný. Předání zdravotnického materiálu nemocnici Alberta Schweitzera v gabonském Lambaréné.

Osm lidí vybojovalo bitvu za svůj sen s desítkami úřadů i podniků socialistického Československa. Sehnali peníze i potřebná razítka. Dokonce i kopřivnická Tatra zapůjčila vůz Tatra 138 VN, a tak 1. ledna 1968 vyrazila „Expedice Lambaréné“ v 10.23 ze Staroměstského náměstí v Praze směr Gabon.

První africkou zastávkou byl Egypt. Země na Nilu byla v šoku po prohrané válce s Izraelem. Všude vojáci, přísná bezpečnostní opatření. Jak se ukázalo později, problémy s vojáky doprovázely expedici až do jejího konce…

Tatra ukrojila další stovky kilometrů tentokrát po silnicích Súdánu. A pak Etiopie, Keni, Tanzanie… Celkem osm afrických států na cestě do Gabonu.

V některých momentech šlo i o život. V Keni Tatra projela pod ochranou vojenského konvoje oblastí ovládanou šifty – loupežníky bojujícími pouze za sebe a proti všem. Kilometr po kilometru v rozbláceném terénu, kdy klid noci zajišťovaly pouze natažené samopaly vojáků.

Přesto nejtěžší oříšek na všechny ještě čekal. Kongo. Kdysi Zair. Ve městě Tananga zadrželi vojáci auto i výpravu. Dotazy na vládu v Kinshase nebraly konce a Tatra stála. Nebýt starého belgického restauratéra pana Felixe, do jehož podniku chodila místní honorace, kdo ví, jak by vše dopadlo. „Co to děláte, to jsou hodní kluci a já za ně ručím,“ tato jeho slova znamenala víc než desítky depeší mezi Kinshasou a Tanangou. Vysvětlilo se i přepadení v železniční stanici Kisamba, kde členy expedice téměř zlikvidovali vládní vojáci, kteří je považovali za žoldnéře…

Po mnoha zdrženích dorazili Češi konečně na hranice Gabonu. Tady přišla poslední a nejhorší rána. „Nevpustíme vás do země,“ znělo oficiální stanovisko gabonské vlády. Bez udání důvodu. K setkání se zástupci nemocnice v Lambaréné tedy došlo pouze při mezipřistání lodi „Generál Mangin“ v hlavním gabonském městě Libreville. Jen na chvíli na palubě lodi…

Cesta zpět vedla přes válčící Nigérii, Niger a Alžír. Sahara s teplotami přes 50 stupňů ve stínu připravila poslední zkoušky lidem i vybavení. S číslem 35 000 kilometrů na tachometru ukončila Tatra svoji jízdu Černým kontinentem. Doba trvání expedice – 257 dní. Vzorek pneumatik zůstal v půdě třinácti afrických zemí. Zemí krásných i krutě chudých zároveň…
Přečtěte si rozhovor s Lubošem Kropáčkem, účastníkem expedice Lambaréné!

Category: 2000 / 06

Orchideje patří mezi rostliny, které člověka fascinují od pradávna. Pro krásu barev a bizarní tvary květů je právem řadíme k nejkrásnějším a nejzajímavějším výtvorům přírody. Výjimečnost orchidejí však nespočívá pouze v jejich kráse. Jedinečný je i způsob jejich vývoje vázaný na symbiózu se specifickými houbami, ale hlavně v rostlinné říši ojedinělý způsob rozmnožování.

Zjednodušeně by se dalo říci, že květy orchidejí se během dlouhého evolučního procesu dokonale přizpůsobily svým opylovačům. A to nejen tvarem, ale i nejrůznějšími adaptacemi.


Ophrys oxyrrhynchos

Většina druhů orchidejí přitahuje opylující hmyz optickým nebo chemickým signálem. Je zajímavé, že jen málo z nich nabízí hmyzu nektar, proto své opylovače musí přivábit jiným způsobem. Řada druhů láká hmyz prostřednictvím zabarvení a vůně květu, některé však používají velmi rafinované způsoby. Například květy střevíčníku pantoflíčku mají takovou stavbu, že pro hmyz představují dokonalé pasti s cílem přinutit ho, aby je opyloval. Jiné druhy zase žádný hmyz nepotřebují, protože se jednoduše dokáží opylovat i samy. Nejneuvěřitelnější a velmi rafinovaný způsob opylování má však evropský rod tořič (Ophrys).

OBJEV PSEUDOKOPULACE

Květy těchto rostlin totiž velmi nápadně připomínají některé druhy hmyzu. Dlouho bylo záhadou, jaký biologický význam tato nápadná podoba má. K jejímu objasnění jako první přispěl Francouz Pouyanne, který vypozoroval, že u tořiče Ophrys speculum jsou jedinými návštěvníky samečci jednoho druhu žahalky, kteří při návštěvě květu vykonávají kopulační pohyby, jako by tento květ pokládali za samičku. Výsledkem pozorování bylo objevení nového principu opylování, který byl označen jako pseudokopulace. Nikdo tomu ale tehdy nevěřil a až mnohem později Kullenberg v rozsáhlé práci s konečnou platností tento fenomén potvrdil a podrobně popsal. Zásluhou těchto dvou vědců se tak svět dozvěděl o jedinečném způsobu opylování v rostlinné říši.

PACH SAMIČEK

Téměř u všech známých druhů tořičů je způsob opylování založen na stejném mechanismu. Květy představují pro opylující hmyz atrapy samiček a svým živým předlohám se nápadně podobají. Aby je však hmyz navštívil a opyloval, musí květy imitovat další důležité signály, hlavně pak ty, které u opylovačů vyvolají kopulaci. Z nich nejdůležitější je pachový signál, pomocí kterého samečci vyhledávají samičky. Vnímají ho smyslovými brvami na tykadlech a jejich evoluční rozpoznávací mechanismus jim umožňuje mezi tisíci pachovými signály přesně určit tu směs pachů, kterou vypouštějí samičky jejich druhu. Vědeckým zkoumáním bylo dokázáno, že květy tořičů se vyznačují vysoce specializovanou směsí pachů, které produkují v početných buňkách rozmístěných na pysku. Je překvapující, že tyto pachy se úplně neshodují se směsí pachů skutečných samiček, ovšem jsou tvořeny pomocí chemicky odlišných látek, které u samečků hmyzu vyvolávají stejné reakce, jako kdyby šlo o skutečné pachové signály samiček.

KLAMÁNÍ „TĚLEM“

K vyhledávání sexuálních partnerů hmyz do značné míry využívá i optické signály. Ty samečkovi nejen přesně ukáží, kde je samička, ale pomocí specifických optických znaků signalizují, zda se skutečně jedná o tu správnou samičku. I když zatím neexistují systematické studie o úloze optických signálů v rodu Ophrys, je možné z různých analogií vyvodit určité zákonitosti. Porovnáním květů různých druhů tořičů můžeme podle několika detailů rozlišit tři typy vzhledu samiček. Prvním typem jsou květy, které napodobují samičky velmi detailně i pro lidské oko. Druhý typ už není tak podobný, ale má barvu a vzor připomínající samičku opylovače. Konečně třetím typem jsou květy, které imitují samičku jen základním zbarvením. Tento typ je mezi tořiči rozšířený nejvíce.

HLAVOU NEBO ZADEČKEM?

Při opylování květu hrají velmi důležitou roli i další faktory. Především je to celá řada dotykových podnětů. Jakmile samečci hmyzu dosednou na květ – atrapu samičky, okamžitě vnímají prostřednictvím dotyků chodidel a těla kontaktní signály, jako je směr ochlupení a jiné specifické vjemy. Většina druhů má směr chloupků od blizny k okraji pysku, pouze druhy z okruhu Ophrys lutea a Ophrys fusca je mají směrované opačně, tedy od kraje pysku k blizně. To vyvolává zajímavou reakci. Opylující samci hned po přistání na květu zaznamenají postavení chloupků.

U druhů okruhu Ophrys lutea a fusca se proto automaticky obracejí hlavou ke spodnímu okraji pysku a kopulují v opačné poloze než většina ostatních druhů. To má za následek, že zatímco převážné většině samečků se brylky nalepí na hlavu, u těchto druhů se brylky samečkům lepí na zadeček.

PÁŘENÍ V KVĚTU

Popišme si nyní průběh opylování květů tořičů. Jak už jsme uvedli, opylování zprostředkovávají výlučně samečci některých druhů hmyzu, kteří tyto květy považují za samičky. Líhnou se asi o dva týdny dříve než samičky a jejich první povinností po vylíhnutí je naplnit své poslání – tedy zabezpečit pokračování druhu. Proto intenzivně vyhledávají samičky, aby se s nimi mohli spářit. V tomto období, kdy skutečné samičky ještě nejsou vylíhnuté, si samečci květy tořičů snadno spletou se samičkou, jak dokazuje jejich další chování.

Jakmile se sameček dostane do pachového okruhu pro něho vhodného květu, což je asi 10 až 15 metrů, začne hledat zdroj pachu. Klikatým letem se přiblíží až ke květu, a když jej zpozoruje, rychle na něj dosedne, zaujme správnou polohu a okamžitě vykonává prudké kopulační pohyby. Tento akt vykoná několikrát a přitom se snaží najít pohlavní otvor samičky. To se mu však nedaří, proto po čase odlétá na jiný květ. Většinou už bývá „ozdoben“ pylem tořiče, který nevědomky přenáší na další květy. Samečci totiž při prudkých kopulačních pohybech často narazí hlavou nebo zadečkem do vnitřku květu, kde jsou uložené rozmnožovací orgány. Tady se nachází i pyl, který je u většiny orchidejí slepený do zvláštních brylek na stopkách, opatřených ploškami s lepivou a na vzduchu rychle tuhnoucí tekutinou. Pomocí této tekutiny se na hlavu nebo na zadeček samečka tyto brylky přilepí a on je přenáší na další květy, čímž zabezpečuje jejich opylení.

Že je tento způsob opylování skutečně detailně propracovaný, svědčí i další zajímavý fenomén. Přilepené brylky stojí na těle hmyzu určitý čas kolmo nahoru, což je důležité pro zabránění samoopylení květu. Až po určitém čase se ohnou a předkloní dopředu a to má pro úspěšné opylení květu tořiče zásadní význam. Sameček totiž při návštěvě dalšího květu vykonává stejné kopulační pohyby a nalepené brylky ve správné poloze otírá o níže položenou bliznu. Zabezpečí tím úspěšné opylení květu. Je zajímavé, že nalepených brylek se jen obtížně zbavuje a často s nimi létá i několik týdnů.

ZMOUDŘENÍ SAMEČKŮ

Dlouhodobým vědeckým zkoumáním bylo dokázáno, že princip pseudokopulace je v přírodě poměrně vzácný. Zjistilo se, že podvedení samci po krátké době odhalí klamavý manévr květů a už na ně dál nelétají. Nové nálety podnikají jen samečci, kteří s takovými květy ještě nemají zkušenosti. Proto je úspěšnost opylení v jedné populaci tořičů pouze 5 až 10 %. Na zachování a přežití druhu to však bohatě stačí. Vždyť každý opylený květ dokáže vyprodukovat až 12 tisíc semen. Tento jedinečný způsob opylování je charakteristický i vysokou specializací vztahu květů k opylovačům. Bylo dokázáno, že každý druh tořiče napodobuje signály jediného opylovače, což zaručuje jednotlivým druhům přenos pylu jen v rámci vlastního druhu. To znamená, že jednotlivé druhy tořičů mají svého jediného opylovače, a proto je i období jejich květu přesně načasované na dobu jeho vylíhnutí.

Category: 2000 / 06

Nevadské město Las Vegas je sice proslulé spíše jako Mekka světového showbyznysu, svůj domov tu ale našly i šelmy, které před lety vzbudily na veřejnosti senzaci – bílí lvi a bílí tygři. Začátkem osmdesátých let s jejich chovem začalo duo Siegfried and Roy, kouzelníci, mistři magie a iluzionisté.

Tehdy vyhledal oba baviče mahárádža z Baródy, aby jim vyprávěl příběh svého otce, mahárádži z Rewy. V roce 1951 si mahárádža z Rewy vyrazil do indické džungle na lov tygrů a ke svému úžasu narazil na třímetrového tygřího samce. Tygr měl na bílé kožešině úzké hnědé příčné pruhy. Samce nechal odchytit a umístil ho do své soukromé zoo k osamělé bengálské tygřici. K překvapení všech tygřice zanedlouho vrhla čtyři tygří koťata. Dvě byla normálně zbarvená a dvě byla bílá. Mahárádža z Rewy před svou smrtí odkázal pár bílých tygrů zoologické zahradě ve Washingtonu, a ta jejich potomky postoupila zoo v Cincinnati. Od té pak kouzelníci získali samici Sitarru, o které se soudilo, že je neplodná.

Kouzelníci Sitarru připustili k normálně zbarvenému bengálskému tygru a v roce 1981 spatřila světlo světa tři bílá tygřata. Dnes žije jenom v Las Vegas osmatřicet bílých tygrů a na celém světě už jich je víc než sto šedesát. Dva žijí také u nás, v zoologické zahradě v Liberci.

Po úspěšném odchovu bílých tygrů se Siegfried and Roy pustili i do chovu bílých lvů. Pro bílé krále zvířat nechali kouzelníci v blízkosti lasvegaského hotelu Mirage vybudovat veřejnosti přístupnou Tajnou zahradu, ve které dnes žije patnáct bílých lvů. Bílí tygři se před lety prodávali za závratné sumy a mnoha zoologickým zahradám přinesli prudký nárůst návštěvnosti. Dnes je množí řada chovatelů a především cirkusy. Pro cirkusové drezury je totiž bílé zvíře velmi efektní, navíc mívá klidnou povahu. Bílý tygr je však pouze barevná mutace poddruhu tygra indického, tedy biologicky méněcenný jedinec, stejně jako bílá vrána nebo bílý lev. Podle odborníků by tito jedinci už ve volné přírodě nepřežili, díky kouzelnické dvojici však alespoň nezmizeli z povrchu planety Země.

Category: 2000 / 06

„To mi budou kluci v hospodě závidět!“ chlubí se Franta s neskrývanou radostí své přítelkyni. Na očích sluneční brýle, na zápěstí digitálky, v ruce plastový kelímek s pivem – a na hlavě středověkou drátěnou kuklu. S takovou pokrývkou hlavy se do jeho oblíbeného lokálu jistě běžně nechodí. Tady je však jedním z mnoha, kteří se po městě procházejí v historickém kostýmu. Jsme totiž v Českém Krumlově, hlavním sídle Rožmberků, a účastníme se hry na minulost, jejímž patronem je poslední člen mocného rodu Petr Vok z Rožmberka. Podle květiny v jeho erbu se hra jmenuje Slavnosti pětilisté růže.

Hodiny na věži kostela sv. Víta právě odbily půl osmé a vzduch poklidného města začíná vířit duněním bubnů. Za jeho doprovodu se křivolakými uličkami vydává k náměstí neobvyklý průvod. Cestu razí zbrojnoši a za nimi kráčí vznešené panstvo v čele s Petrem Vokem a jeho chotí. Následuje nižší šlechta, lovci na koních a myslivci, měšťané, kupci a řemeslníci, chudí rolníci a nakonec žebráci. Dnes neplatí v Krumlově zákony 20. století a žebrota na veřejnosti se netrestá, takže jsou mezi dávnými obyvateli zastoupeny skutečně všechny společenské vrstvy. Možná že si někdo udělal ze žebrání snadnou brigádu, ale dokud se žebráci nemění v lupiče a jen unaveně postávají či polehávají před kostelem, vše je v pořádku. Dva pobudové asi obtěžovali kolemjdoucí nad únosnou míru, pročež skončili na pranýři. Zavřeni do dřevěné klece uprostřed náměstí, nepřestávají škemrat o almužnu nejen finanční. Nepohrdnou ani kouskem jídla, avšak jejich nejlepší kořistí je lepá děva, která se neprozřetelně ocitne na dosah. V mžiku je vtažena do klece a mizí pod roztaženým rubášem chlípníků, kde se s ní dějí podivné věci.

SETKÁVÁNÍ V ČASE

Pestrý rej historických postav v ulicích vytváří dokonalou iluzi středověku. Barrandov dal Slavnostem růže přednost před natáčením třiatřicetidílného seriálu pro Egypt a poskytl místní divadelní půjčovně kostýmy pro 500 dobrovolníků. Navíc šermíři, kejklíři a hudebníci, kteří na slavnosti přijeli, mají zpravidla vlastní dobový šat, stejně jako někteří návštěvníci, jež historický kostým zbavuje povinnosti platit vstupné. Šaty však proměňují člověka jen naoko, a obyvatelé středověkého Krumlova se nezříkají vymožeností budoucnosti. Kupec s keramikou, kterému dochází zboží, vytahuje mobilní telefon a objednává u svých kolegů další várku hrnků, vznešená dáma nakonec podléhá zlozvyku a třesoucí se rukou si zapaluje své oblíbené Marlboro (i když tabák do Čech ještě nedorazil) a Petr Vok pije se svými poddanými staré dobré pivo z plastového kelímku. Jen městští policisté a vojáci, dohlížející na veřejný pořádek, zůstávají věrní svým uniformám, jako by chtěli říci: „My vás hlídáme pořád!“

Kupci a řemeslníci byli kdysi průkopníky rozvoje města. Podobně jsou dnes jejich stánky první předzvěstí blížících se slavností. Soustřeďují se zejména v Široké ulici, která je nejširší ve starém centru a trhy se tu konají už od 15. století. Kromě běžného sortimentu suvenýrů nabízejí prodavači ze všech koutů království různé ozdoby i užitečné věci ze dřeva, keramiky a přírodních materiálů. Historické zboží lze výjimečně zakoupit za moderní české koruny a navíc za rozumné ceny. Některé výrobky vznikají pod rukama šikovných řemeslníků přímo na tržišti. Košíkářovi se pruty míhají mezi prsty tak rychle, že málem nejsou vidět, a kovotepec dokáže z kousku beztvaré mědi vytvořit elegantní přívěsek s reliéfem pětilisté růže za slabou půlhodinu. Kovář rozdmychává ohniště a buší do kovadliny, opodál zbrojíř obratně spojuje jemné kroužky do drátěné košile. Kupující rádi přiloží ruce k dílu a vyrobí si něco na památku sami. Velmi těsno je například u včelařského stánku, kde stojí malá vana s rozehřátým voskem a kolem ní se kupí děti i dospělí. Namáčejí do husté voňavé tekutiny provázek a pak čekají, až vrstvička vosku na něm vychladne a ztuhne. Opakováním této jednoduché procedury se provázek postupně nabalí do tvaru krápníku. Stačí ho dole seříznout, aby stál špičkou vzhůru, a svíčka je hotová.

Vzhledem i vůní lákají k zakoupení všelijaké dobroty včetně tradičních jihočeských specialit. Zdejší rybníky zná každý, ale čerstvou rybu grilovanou na roštu u běžných stánků s občerstvením nepořídíte, stejně jako zelňáky (slané sušenky se zapečeným zelím), domácí sýry a perníky, smažené kobližky nebo mandle s cukrem pražené v ohromném kotli přímo před vašima očima. Když už je řeč o jídle, doporučuji staročeskou hospůdku U Dvou Marií, kde můžete okusit třeba staročeský jahelník nebo polévku s květy sedmikrásek. Ze šesti druhů podávané medoviny mi nejvíce chutnala teplá se skořicí.

KEJKLÍŘI I UMĚLCI

Na Slavnostech růže se však mohou nabažit do sytosti zejména lidé kulturychtiví. Město se promění v jedno velké divadlo pod širým nebem, v němž účinkuje doslova každý, kdo chce, třeba už jen tím, že si oblékne kostým. Připraveného kulturního programu se účastní několik desítek souborů se 350 členy a se svou troškou do mlýna přispívají i ti, kteří nejsou uvedeni na plakátech, a přesto chtějí veřejnosti předvést své umění nebo si zahrát jen tak pro radost. Mají k tomu jedinečnou příležitost, neboť Slavnosti pětilisté růže jsou jedinými dny, kdy je v Krumlově povolena pouliční produkce a organizátoři jsou dokonce rádi, když se návštěvníci aktivně zapojí do hry. Mladík John Paul a jeho dřevěný kašpárek přicestovali až z Ameriky. Ten první mi pověděl, že už je v Česku poněkolikáté a že při poslední návštěvě vystupoval se svou marionetou i na Karlově mostě. Ten druhý se zatím pod jeho rukama pohybuje na nitích jako živý a svými pohyby a gesty dokáže vyjádřit opravdu všechno: před někým se stydí, na jiného se zlobí a s dalším se chce kamarádit.

Na několika pódiích rozmístěných po celém městě se střídá jedno představení za druhým, a protože probíhají i současně, těžko se z pestré nabídky vybírá.

Cirkus života (Circus vitae) divadla Continuo rozbalil svou pomyslnou manéž přímo na náměstí. Herci předvádějí mistrné akrobatické kousky a zároveň vyprávějí několik příběhů o přátelství, lásce a životě vůbec, které přivádějí diváky ke smíchu i zamyšlení. Mráz běhá po zádech, když Smrťák skolí jednoho z účinkujících a jeho kamarádi ukončují představení. Smrt se zlobí a volá na všechny: „Pokračujem! Pokračujem!“ A divákům dochází, že má pravdu, že ona si s lidmi nikdy hrát nepřestane.

HRÁTKY SE SMRTÍ

Možná odvěký strach ze smrti způsobuje, že si na ni lidé rádi hrají, jak se přesvědčuji v zámeckém parku. Panu Antonínu Michaelovi z Ebbersbachu je zde před zraky davu sděleno samotným Petrem Vokem obvinění z nečestného jednání a oznámen rozsudek smrti. Dle starých pravidel má provinilec šanci se hájit, a proto pán z Ebbersbachu, jakožto věhlasný učenec, žádá, aby se mohl bránit svou moudrostí. Ať ukáže šachová partie, zda je vinen, či nikoliv! Pan Vok vybírá hráče za obžalobu a hra začíná. Na šachovnici o rozměrech 12 x 12 metrů položenou na trávníku nastupuje dvaatřicet živých figur, které se pohybují podle rozkazů svých pánů. Hráči, figury i my diváci jsme stejně velcí a stojíme na stejné úrovni, což všem znesnadňuje orientaci ve hře. Na stav boje soudím podle počtu „mrtvých“, kteří jsou dvěma pacholky odváženi na káře mimo šachovnici. I tak se kdysi hrávaly šachy. A nacházelo-li se panstvo ve zvláště dobrém rozmaru, museli se do figur převléci odsouzenci, kteří své vyřazení ze hry skutečně zaplatili životem.

Mistr Antonín dnes partii vyhrál, a zachránil tak svou kůži. Ovšem historie se příliš nedržel. Ve skutečnosti nechal Petr Vok tohoto alchymistu uvěznit ve sklepení zámecké věže, kde zemřel roku 1593. Ve sklepích pod Horním hradem byl podle pověsti vězněn i sv. Václav, a proto se jim říká Svatováclavské. Dříve byly jistě místem velmi pochmurným, dnes jsou však upraveny na netradiční výstavní síň, která se v několika patrech noří do hlubin skal. Až má člověk strach, že za dalším rohem už uvidí pekelné kotle.

ŘEČ ZBRANÍ


Kejklíř Vojta Vrtek bavil diváky vtipnými průpovídkami a udivoval mistrovskými kousky.

Vraťme se ale na světlo boží, kde se z rytířského ležení v městském parku rozléhá řinčení zbraní. Koná se tu rytířský turnaj v koňských a pěších disciplínách. Pokud do sebe rytíři zrovna nebijí ze všech sil, seznamují diváky podrobně se svými zbraněmi a ukazují, jak se střílí z kuše nebo jak funguje vržnice seker a oštěpů. V přestávkách, kdy si bojovníci dopřejí chvíli oddechu, baví obecenstvo hudebníci a kejklíři. Komu krev ztuhne v žilách při soubojích, zajisté se mu znovu rozproudí smíchem při vystoupení žongléra Vojty Vrtka. Vejce, pánve nebo pochodně létají kolem jeho těla, jako by pro ně neplatily přírodní zákony. Ale to nevadí, vždyť pan Newton se ještě nenarodil!

ZAKLÍNADLO PETRA VOKA

Středověký ruch v ulicích neutuchá ani s přicházejícím večerem a pokračuje dlouho do noci. Půl hodiny před půlnocí prochází městem druhý průvod. Řady diváků lemují jeho trasu a s tichou úctou sledují procesí postav, jejichž tváře osvětlené jen mihotavými plameny pochodní se vynořují ze tmy jako z hlubin dávnověku. Psům zbrojnošů se oranžově lesknou oči a netvorovi, který vyjel do průvodu na koni i se svou kráskou, kančí tesáky v hrůzném obličeji. Pohádkovou atmosféru ještě umocňuje zhaslé veřejné osvětlení na náměstí a v přilehlých ulicích, jehož výpadek způsobil (nebo domluvil se starostou) snad nějaký čaroděj. Možná sám Petr Vok v podání Zdeňka Krajíčka, o němž se proslýchá, že zná tajný obřad, kterým zajišťuje pro slavnosti pěkné počasí. Jeho zaklínadlo pomohlo patrně i tentokrát, neboť z hrozivých mraků, které se převalily nad městem, spadlo jen pár kapek. Doufejme, že bude fungovat i příště.

Výlety do historie pořádají Krumlovští pravidelně již od roku 1990, přičemž navazují na krátkou tradici z konce 60. let. Pokud se s nimi chcete vydat proti proudu času i vy, navštivte město ve dnech 16.-18. 6. 2000. Své kouzlo má však Český Krumlov stále, a ať sem zavítáte kdykoli, můžete si vychutnat jeho podmanivou atmosféru. Nepospíchejte večer do postele a projděte se nočním zámkem, jehož vnitřní nádvoří zůstávají přístupná celou noc, nebo si přivstaňte a prohlédněte si město za svítání. V ranním tichu ucítíte minulost dýchat z malovaných zdí starobylých domů a v ozvěně kroků půjdou s vámi po kamenné dlažbě dávní obyvatelé této historické perly.


NEJEN VE ZNAKU RŮŽE

Jméno města Krumlov je patrně odvozeno z německého výrazu „Krumme Aue“, česky „Křivý luh“, neboť leží v esovitě zakřivených meandrech řeky Vltavy.

Tok Vltavy byl přirozenou přístupovou cestou do této oblasti. Nejstarší osídlení na Krumlovsku spadá do starší doby kamenné a dále se rozvíjelo v době bronzové. Keltské osídlení je doloženo z mladší doby bronzové, Slované přišli do těchto končin asi v 6. století našeho letopočtu.

Trasy vedoucí podél řeky Vltavy se za raného středověku ustálily v obchodní stezky. V 9. století území patřilo patrně českému knížecímu rodu Slavníkovců, kteří byli roku 995 vyvražděni konkurenčním rodem Přemyslovců. Přemyslovci udělují državy v oblasti Krumlova v léno členům panovnické družiny – Vítkovcům. Podle legend sahá historie rodu Vítkovců až do antického Říma, ve skutečnosti však Vítek přišel do jižních Čech ve 12. století z Prčice. O jeho vysokém postavení svědčí například to, že jeho državy nepodléhaly právu odúmrti, ale Vítek směl se svým majetkem volně disponovat a rozdělil ho mezi čtyři syny, z nichž každý dostal do znaku pětilistou růži v různé kombinaci květu a podkladu. Tento významný historický okamžik je zachycen na obraze „Dělení růží“, který je dnes součástí prohlídkové trasy zámku Český Krumlov.

Přemysl Otakar II. podporoval rozvoj dosud málo osídlené šumavské oblasti, aby propojil své dosavadní državy v Čechách s nově získanými územími v Rakousku. Při těchto snahách zasahoval ale do oblastí, které byly dosud výsostnou doménou rodu Vítkovců, a docházelo k neshodám i ozbrojeným střetům mezi ním a členy jednotlivých větví rodu.

Roku 1240 se Krumlov poprvé objevuje v písemném záznamu, a to jako Krumbenowe. Město vznikalo ve dvou stavebních etapách. Jeho první část vznikala spontánně pod Krumlovským hradem. Nazývala se Latrán a osídlili ji především lidé, jejichž existence byla spjata se zajišťováním hospodářského chodu hradu. K názvu a vzniku této části města se rovněž váže legenda. Hrad a město vznikly podle ní v místech, kde Vítkovci rozehnali loupežnickou bandu, která je přepadávala. A na paměť skutečnosti, že se v těch místech skrývali lotři, dostala prý tato část města název Latrán. Ve skutečnosti latinské „latus“ znamená česky stranu, a jednalo se tedy o sídlo postavené u hradu. Druhá část města byla typickým příkladem osídlení založeného na „zelené louce“, tzn. v místech, kde dosud žádné sídliště nestálo. Tím byla umožněna dispozice města ve tvaru typického kolonizačního půdorysu s kvadratickým náměstím v centru, z jehož rohů vybíhají ulice směřující k městským hradbám. Již od počátků byla mezi obyvatelstvem zastoupena jak česká, tak i německá národnost, sporadicky se vyskytovali např. Italové.

Roku 1302 vymřela krumlovská větev Vítkovců a člen další vlivné větve – Jindřich z Rožmberka – si na králi Václavu II. vymohl porušení práva odúmrti a převedení Krumlovských panství do držení Rožmberků. Ti učinili Krumlov hlavním sídlem svého rodu. Město i hrad za vlády rodu Rožmberků zaznamenaly největší rozkvět. Rozvíjela se řemesla a obchod, stavěly se honosné měšťanské domy, město bylo nadáno nejrůznějšími právy, jako např. právem mílovým, várečným a trhovým. K roku 1376 čítalo město 96 domů.

Za vlády Petra I. z Rožmberka byl zaznamenán značný rozmach rožmberského panství. Petr se stal prvním mužem soudobé politiky a zároveň nejbohatším šlechticem země. V Krumlově založil kostel sv. Víta, špitál s kostelem sv. Jošta a na hradě nechal vystavět kapli sv. Jiří. Roku 1334 dosáhl na žádost u krále Jana Lucemburského povolání židů do města. Židům byla vyhrazena zvláštní ulice a starali se především o správu rožmberských financí ve funkci komořích. Ve všech aspektech se Petr snažil vyrovnat lesku královského dvora, dokonce se oženil s vdovou po zavražděném králi Václavu III. Violou Těšínskou. I Petrovi synové působili v královských službách, jeho nejstarší syn Jindřich padl roku 1348 po boku Jana Lucemburského v bitvě stoleté války u Kresčaku.

V patnáctém století byla pro Krumlov nejdůležitější osobnost Oldřicha II. z Rožmberka. Za jeho vlády došlo k maximálnímu územnímu rozmachu panství, především v souvislosti s jeho obratnou politikou v období husitských válek. Oldřich byl zprvu podporovatelem husitského hnutí a aktivně se zapojil do sekularizací církevních majetků, při nichž se značně obohatil. Po utišení husitských bouří konvertoval opět na stranu katolické církve a jeho dvůr v Krumlově se stal útočištěm katolické inteligence a umělců vypuzených z Prahy. Ve 20. letech 15. století se v Krumlově začíná těžit stříbro a město se dokonce po určitou dobu nazývalo svobodným horním městem.

Šestnácté století bylo dobou vlády posledních Rožmberků, kteří městu vtiskli jeho dnešní tvář. Renesanční kavalír Vilém z Rožmberka byl nejvýraznější šlechtickou osobností své doby. Byl iniciátorem přestaveb městských domů i zámku do renesanční podoby a vedle císaře Rudolfa II. to byl právě on, kdo se stal nejvýznamnějším mecenášem tzv. věd hermetických, zejména pak alchymie. Známí i méně známí badatelé i prohnaní podvodníčci laborují nejen v pražském rožmberském paláci, ale i na různých místech Vilémova jihočeského dominia. Kromě Krumlova i na Třeboni a v Prachaticích. K významným patří lékař a renesanční přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku, klasik české renesanční alchymie Bavor Rodovský z Hustiřan, Edward Kelley, John Dee a Antonín Michael z Ebbersbachu, jenž byl snad nejdéle působícím krumlovským alchymistou. Byl pověřen správou a vedením zdejších alchymistických laboratoří a prý pro Viléma vyrobil „aurum potabile“, zlato k pití, které omlazuje, prodlužuje život a dokonce léčí všechny nemoci. Jenže ani „aurum potabile“ nepomohlo a Vilém z Rožmberka 31. srpna 1592 zemřel. Jeho bratr Petr Vok měl k alchymistům poněkud skeptičtější přístup a nechal Antonína vsadit do žaláře.

Petr Vok z Rožmberka, poslední člen rodu, musel pro své zadlužení postoupit roku 1601 Krumlov císaři Rudolfovi II. Za třicetileté války bylo město obsazeno císařskými vojsky a roku 1648 došlo k vpádu Švédů. Během války bylo město finančně zruinováno opakovaným placením výpalného, kterým měšťané zachránili své životy i město. Po válce získává Krumlov rod Eggenbergů a roku 1719 dědí panství Schwarzenberkové. V 19. století Český Krumlov ztratil svůj charakter šlechtické rezidence. To je důvod, proč si město uchovalo svůj renesančně barokní charakter a mladší stavební zásahy se ho dotkly pouze v nepodstatné míře. Pro své zachovalé historické jádro a architektonicky zajímavý zámek byl Český Krumlov zařazen na seznam historicko-kulturních rezervací UNESCO.

Category: 2000 / 06

Tajemství, zázraky či neobvyklé skutečnosti obklopují příběhy starých mýtů. Ty keltské nejsou výjimkou. Poslyšte jeden z nich, starý velšský příběh o podivuhodných okolnostech zrození Pryderiho, syna vládce Pwylla a jeho choti Rhiannon.

Starovelšský král Pwyll vládl Llys Arberthu, neboli Narberthu. Proslavil se kupříkladu svým slavným vítězstvím nad Hafganem v zásvětní říši.

Když vládce Pwyll poprvé spatřil svou budoucí ženu Rhiannon, byl okouzlen. Doslova i obrazně. Byl totiž začarován na sněmovním místě a tehdy spatřil neobvykle krásnou dívku oblečenou v oslnivě zlatém šatu, jak kolem cválá na skvostně bělostném koni.

Pwyll neváhal a nasedl na svého oře, aby dívku dohonil. Stala se však podivná věc. Ať pobízel koně jak chtěl, ať jej bodal sebevíc do slabin, ne a ne čarokrásnou jezdkyni dohonit. Ze zoufalství na ni začal volat. A vtom se dívka zastavila, ohlédla se a vlídně se na něj usmála: „Zdravím tě, můj milý, přijela jsem, abych se stala tvou manželkou. Musíš mě jenom zbavit mého dotěrného nápadníka Gwawla.“

To nebyl pro překvapeného vládce žádný problém, vždyť slavně bojoval i v zásvětní říši. Gwawla snadno přelstil, krásnou Rhiannon si vzal za ženu a zplodil s ní syna Pryderiho.

Pryderi byl krásné novorozeně, ale jeho rodiče se z něj bohužel neradovali příliš dlouho. Hned třetí den – v předvečer prvního květnového dne, zatímco jeho chůvy spaly, byl za záhadných okolností unesen. Trápení jeho nešťastné matky si však nikdo nevšímal. Naopak, byla nespravedlivě obviněna, že svého syna zabila, a odsouzena k sedmiletému pokání. Měla sedět před branou města, kde jezdci sesedali z koně, a nabízet jim, že je na svém hřbetě odnese až do paláce.

Tutéž noc, kdy byl Pryderi unesen z paláce svého otce, narodilo se v jiném městě, v domě jeho vládce Teirnona krásné hříbě. Teirnon hlídal svou nejmilejší klisnu při porodu, neboť již několikráte předtím, vždy v předvečer prvního květnového dne, porodila hříbě, ale to vždy záhadně zmizelo. Tentokrát byl však Teirnon na stráži, a když se objevil ohromný pařát a sápal se po hříběti, Teirnon ťal hbitě svým mečem a zvíře zachránil. Venku před stájí se mezitím strhl podivný rozruch. Teirnon sice nezjistil, co se stalo, ale když se vrátil do stájí, spatřil na prahu malého chlapce zabaleného v hedvábném šátku. Teirnon se s manželkou chlapce ujali, a když dosáhl čtvrtého roku, všimli si, že je nápadně podoben vládci sousedního města Pwyllovi. I dovtípili se, že jde zřejmě o záhadně zmizelého Pryderiho, a tak vrátili chlapce jeho pravým rodičům.

Category: 2000 / 06

Mají mnoho společného. Jejich pravlastí je Mama Afrika, věří ve stejného boha a mluví podobnou církevní terminologií. Spojuje je i úděl náboženské minority opuštěné v cizí zemi. Dvě ortodoxní křesťanské církve – koptskou a etiopskou – provází také vleklá vzájemná rivalita. Černí bratři si na svaté půdě Davidova města, v blízkosti chrámu Božího hrobu, dělají vzájemné naschvály. I takovou podobu může mít touha přiblížit se bohu!

„V roce 1838, když mor udeřil na Jeruzalém, zemřeli všichni etiopští kněží. Koptové využili příležitosti a převzali kontrolu nad klášterem. Podle Etiopanů přitom spálili knihovnu včetně listin potvrzujících etiopský nárok na Deir es-Sultan,“ vypráví mi Ernst, náš židovský průvodce, zatímco stoupáme po řadě schodů vedoucích podél nejsvětějšího místa všech křesťanů – chrámu Božího hrobu. Krátce po poledni tady blíže k nebi pražilo slunce poněkud víc, než bývá v zimě v Izraeli zvykem. Proto jen letmý pohled za zrezivělá vrata s oprýskaným nápisem Coptic convent – dvůr s rozvěšeným prádlem a rezavými koťaty, na všudypřítomné antény a satelity – tento nezbytný kolorit střech domů starého města, a honem rychle do stínu.


AFRIKA V IZRAELI

Po kamenné dlažbě, vyhlazené kroky tisíců poutníků, kteří tu v minulých staletích prošli před námi, přejdeme dvorec a schováme se pod dřevěnou chatrč, kterou jako by někdo nalepil na přilehlou zeď. Ze spár na zemi a okolních zdí se odvážně hlásí k životu drobné, ale nádherné rostliny. Ocitli jsme se snad v jiném světě? Skupina malých, z bahna a dřeva ledabyle pospojovaných příbytků, ze kterých je slyšet švitoření a klapot poklic na vařících se hrncích. K jedné z těchto chatrčí znenadání přiběhne černoška a prohodí směrem dovnitř několik pro nás nesrozumitelných vět. Za chvíli doslova vylezou z přízemního vchodu, připomínajícího vrátka do chléva, další dvě ženy s mužem v patách. Proběhnou kolem kamenných laviček směrem od nás, rukama si zakrývají obličej před namířenými objektivy fotoaparátů a za chvíli zmizí v jiné „přízemní díře“…

Chvilku mi to trvá, než si uvědomím, že jsme se ocitli na samém vrcholku Božího hrobu, na místě zvaném etiopská vesnice. A že vrcholkem kopule, kterou máme na dosah, proniká světlo dolů do kaple svaté Heleny, jedné z nejstarobylejších částí chrámového komplexu, nejposvátnějšího z křesťanských míst v Jeruzalémě.

TAHANICE O STŘECHU CHRÁMU

Zdálo se, že s vyhořelou knihovnou a mrtvými mnichy budou muset Etiopané z města zmizet. Byli však zachráněni podivuhodnou shodou náhod. Samozřejmě že vládce a církev v Etiopii chtěli udržet spojení s Jeruzalémem a opěrný bod ve Svaté zemi, ale nebyli schopni své touhy naplnit. „Afričtí křesťané to nikdy neměli v zemi zaslíbené lehké. Často přežívali jen díky darům okolních náboženských obcí, někteří etiopští mniši dokonce tehdy přestoupili k Řekům, jenom aby nezemřeli hlady.“

Pomocnou ruku jim podali Britové, konkrétně anglikánský biskup jeruzalémský, biskup Gobat. Ten sloužil jako misionář v Etiopii a měl ambice obrátit etiopskou církev k anglikánství. Dnes se nad takovým nápadem jenom zasmějeme. Ale právě jeho přičiněním a bojem za původní práva etiopských křesťanů se podařilo znovu obnovit skromnou etiopskou komunitu.

Nicméně trpký spor etiopské a koptské církve o malý klášter Deir es-Sultan na střeše kostela s božím hrobem se táhne dál. V momentě, kdy byli Etiopané schopni znovu obnovit svou obec, byly klíče od tohoto místa předány do rukou Koptů.

MNIŠI BEZ KLÍČŮ

Zmatky a pře o to, jaká část budovy komu patří, nejsou vlastní jen africkým křesťanům. Nutno podotknout, že spory obcí, mezi které je chrám Božího hrobu rozdělen, nebyly nikdy příliš poklidné. V noci docházelo k častým půtkám mezi příslušníky různých křesťanských církví o nejlepší místa v chrámu. Až sultán Saladin ve dvanáctém století předal klíče od chrámu do opatrování jedné muslimské rodině, jejíž potomci dodnes otvírají a zamykají dřevěný vstupní portál. Od Saladinových dob jsou také všichni mniši bydlící v chrámu ve svých pokojích na noc zamykáni.

V roce 1852 donutil turecký sultán jednotlivé církve uzavřít závaznou dohodu o rozdělení kostela. Mniši etiopské obce jsou například vázáni daným stavem, takže si nemohou ani vylepšit své chatrče, ve kterých jsou ubytováni, pokud s tím nebude souhlasit ostatních pět obcí. A na to jejich největší nepřátelé Koptové asi nikdy nepřistoupí. Nemohou Etiopanům zapomenout skutečnost, že se od nich v osmnáctém století odtrhli. Pokud by Etiopané své skromné chýše opustili, nemohli by si nárokovat drobnou kapli Josefa z Arimathey, jedinou část Božího hrobu, kterou dnes ovládají. Ani Etiopané prý Koptům na oplátku nezůstávají nic dlužni. Křehké příměří mezi církvemi navíc bylo již několikrát porušeno, například v roce 1967, kdy Koptové úmyslně narušili velikonoční oslavy Etiopanů, následkem čehož členové obou náboženských obcí tropili ve městě výtržnosti. Dnešní stát Izrael respektuje úmluvu z roku 1852 a do tahanic křesťanů se nevměšuje. Spor Koptů a Etiopanů už dlouho leží nevyřešen u izraelského Nejvyššího soudu. Zřejmě si budou muset počkat až na samotný soud boží…


KOSTEL BOŽÍHO HROBU

Navštívit kostel Božího hrobu je zcela jistě nevšední zážitek. Vchází se sem přes nádvoří se zvonicí v severozápadním rohu a kaplemi okolo. Fasáda s vchodem pamatuje už éru křižáků – je kombinací románských a byzantských prvků. Kromě mnoha obrazů a vůní všeho druhu útočí na uši návštěvníka nespočet různých zvuků. Řekové zpívají jednohlasým sborovým zpěvem, do toho burácejí římskokatolické varhany a cinkají stříbrné zvonečky z arménské části.

Chrám nechal postavit v letech 326-335 z popudu své matky Heleny císař Konstantin na místech, kde mělo dojít ke Kristovu ukřižování, uložení do hrobu a zmrtvýchvstání. Roku 614 jej zničili Peršané, o patnáct let později byl vybudován znovu, roku 1009 jej strhli Arabové. S rekonstrukcí se opět začalo v roce 1042, kdy byla nad hrobkou vytesanou ve skále, na místě Konstantinova kostela Zmrtvýchvstání, postavena rotunda. Nejdůkladněji opravili kostel křižáci (1149) – přistavili románský kostel. Chrám tehdy ztratil původní architektonickou formu baziliky. V roce 1808 poničil objekt požár, roku 1927 zemětřesení.

Atmosféra středověkého kostela je ovlivněna stoletými spory východních a západních církví o získání patřičného podílu na vybavení chrámu. Chrám je dnes s přesností na centimetr rozdělen mezi šest náboženských obcí: řeckou pravoslavnou, římskokatolickou (františkáni), Armény, Kopty, Syřany a Etiopany. Prvním třem patří větší část kostela, ostatní mají každá po jedné kapli.

Ve společném vlastnictví je Kámen posledního pomazání – vápencová deska, kde mělo být Ježíšovo tělo před pohřbem natřeno olejem, a vlastní boží hrob, kde má být v jámě pod kostelem pohřben Ježíš. Skládá se z kaple Andělů s kamenem, na němž viděla Máří Magdalena sedět anděla po Ježíšově zmrtvýchvstání, a vlastní miniaturní hrobky s dvoumetrovou náhrobní deskou. Na pořádek ve frontě před božím hrobem dohlíží vždy příslušník jedné ze šesti církví, kteří se na vteřinu přesně v hlídkování střídají. K zahlazení stop předchůdců se vždy spotřebuje velké množství kadidla.K dalším místům komplexu chrámu Božího hrobu patří kaple Rozebrání oděvu (arménská obec) – tam se vojáci sázeli o Ježíšovo roucho, kaple Nalezení kříže (řecká a františkánská obec), oltář Ukřižování a Adamova kaple (řecká obec), kde měla být nalezena Adamova lebka po ukřižování Ježíše, hrobka Josefa z Arimathey (etiopská obec). Řekům patří také hlavní loď kostela křižáků, Catholicon, jíž dominuje lustr a „omfalos“, představující střed světa.

Category: 2000 / 06

V západní části Panamy, na karibském pobřeží v blízkosti hranic s Kostarikou, se linie země rozpadá na množství poloostrovů, ostrovů a zátok – Archipiélago de Bocas del Toro. Celkem pět velkých, desítky malých ostrovů a členité poloostrovy vybíhající z pevniny daleko do moře jsou jenom řídce osídleny. Celá oblast patří z přírodovědeckého hlediska mezi nejcennější části Panamy.


Květy rostlin kvetoucích ve spodním patře pralesa jsou velmi často zářivě červené. Vedle hmyzu je opylují i kolibříci. Na snímku září květy ipekakuanhy.

Řeky přitékající od jihu z mohutné hradby Kordiller vytvářejí při svém ústí do moře rozsáhlé močály uprostřed deštných lesů přecházejících na mořském pobřeží v neprostupné mangrove. Mangrovový porost obklopuje i plochá pobřeží některých ostrovů, zatímco jiné, skalnaté, většinou vápencové úseky pobřeží přerušované plážemi pokrývají zbytky deštných lesů. Ve vnitrozemí velkých ostrovů s vyšším osídlením jsou původní deštné pralesy přeměněny v extenzivní pastviny. Nejsou to ovšem zcela odlesněné plochy, na většině pastvin zůstalo zachováno množství obřích stromů obalených epifyty, které společně s drobnými bažinami, úseky sekundárního lesa i menšími zbytky původních pralesů vytvářejí ideální prostředí pro řadu druhů živočichů. A konečně, na mělčinách mezi ostrovy jsou nádherné korálové útesy.

Největším městem ostrovního systému je Bocas del Toro ležící na severozápadním ostrově Colón. Bocas del Toro, což znamená Zátoka býků, se jmenuje i souostroví a celá panamská provincie, ve které se tato lokalita nachází.

Město Bocas del Toro, ač leží uprostřed divočiny, je přístupné letecky z Panama-City, malé letadlo zde může přistát na polním letišti vysekaném v lese. A nebo, což byl náš případ, je možno autem vyrazit od pobřeží Tichého oceánu, překonat průsmyky hřebene Kordiller a z karibského pobřeží dojet na ostrov motorovým člunem.

Přestože město má letiště, nemocnici (těsně u hřbitova) a několik menších hotelů, v nichž se občas objeví i americký turista, je to spíše větší vesnice, kde tropická příroda proniká přímo do centra. Vedle desítek lesních druhů ptáků v zahradách přeletují i papoušci a kolibříci, kaluže na rozbité silnici jsou plné žab, po domech pobíhají gekoni a v korunách větších stromů není vzácnost spatřit lenochoda. A dostat se do opravdu „divoké“ přírody, odkud pocházejí uvedené snímky, je otázka několika hodin plavby člunem či chůze náročným terénem.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This