Category: 2000 / 10

Setkání s ní je zážitek. Během našeho rozhovoru jsem vnímal její taneční pohyby, čistý, upřímný pohled a chvílemi propadal pocitům, že má velké štěstí, anebo je prokletá. Na svůj věk toho tato křehká „čarodějka“ viděla a zažila až příliš. Sešli jsme se v podzemním prostoru zajímavého podniku U Chlupatého ducha. Ten název k ní jakoby patřil. Působila na mě jako z jiného světa, takže jsem neodolal otázce, jak tráví svůj čas.

Neustále žiju v podzemí. Bydlím v podzemí (je to přízemní byt, ale vlhký jako suterén, pozn. red.) a svou knihu v ruštině píšu u kamaráda v podzemí. Ve volném čase sháním peníze na cesty, abych mohla odsud vypadnout. Kromě krátkých cest – teď jsem byla dva měsíce v Peru a tři měsíce na Sibiři u svých Evenků – se mi to už pět let nepodařilo. Od roku 1990 do roku 1995 jsem jezdila na Sibiř každý rok.

To zní, jako by se Sibiř stala vaší drogou?

Taky to tak je. Už se bez toho neobejdu. Po návštěvě v Peru jsem zjistila, že potřebuju svou Sibiř. Peru byla zajímavá zkušenost, ale Sibiř ke mně bytostně patří. Všechny důležité věci ve mně se odehrávají na Sibiři.

Nemáte náhodou pocit, že jste kdysi na Sibiři žila?

Takhle striktně to neberu. O buddhismus se sice zajímám, ale pro mne je důležitá přítomnost: je natolik nabitá, že nějaké minulé životy mě nechávají chladnou. Pokud existují, mohu je pociťovat na několika místech. Cítila jsem to i v Peru. Mám třeba silný vztah ke Krétě, k Řecku nebo k Egyptu. I když jsem tam nebyla.

Zkusila jste si pojmenovat váš vztah k Sibiři?

Jsem tam vždycky jakoby vtažená do situací, kde musím hledat jistotu sama v sobě. Je to vlastně riziko. Tady ve městě má člověk spoustu známých a jakoby na někom víc závisí. Na Sibiři tyto závislosti ztrácím, ty vztahy zůstávají tady, i když jsou ve mně.

Po přečtení vašeho deníku mě hned napadla asi neobvyklá otázka: jak se cítíte v „ženské kůži“?

(úsměv) Já se s tím od malička těžko smiřuju. Když jsem začala psát básničky, psala jsem je v mužském rodě: něco mi říkalo, že ženský hlas není ve světě příliš platný, prostě že mám smůlu. Tak jsem alespoň používala mužský rod, a protože jsem se za to styděla, nedávala jsem své básně nikomu číst. Zvykala jsem si na to, ale utvrzovala jsem se v tom, že nechci být nikdy tak závislá, jako je žena. I když se mi to líbí. Kdyby to bylo úplně podle mé přirozenosti, tak klidně budu sedět doma a budu mít kupu dětí.

Tohle víte, nebo to bytostně cítíte?

Bytostně to cítím, ale vím, že není dobře v takovém pocitu zůstat. Je dobré si pěstovat v sobě muže a sjednotit v sobě mužskou i ženskou stránku. Pak se stávám méně zranitelná. A já v sobě zranitelnost velmi intenzivně cítím. (úsměv) Já mám vůbec problém žít tady v tomto světě. Vymyslela jsem na sebe takovou fintu: nezranitelnou se stávám tím, že někam odjedu a střetnu se sama se sebou. Pokaždé mě to nějak totálně zničí a zároveň posílí. Uvědomím si to až zpětně. Při těch posledních pobytech na Sibiři mně šlo docela o život.

Takže vás přitahují vypjaté situace…?

Odkrývají mě, posilují, protože pak už nejsem tolik závislá na tom, jestli mě někdy nějaký člověk opustí. Normálně bych se zhroutila. Je to čím dál lepší, neříkám, že to je ideální. Já jsem tím od dětství hodně trpěla. Z velké části jsem se tak narodila a z velké části to ovlivnila rodinná atmosféra: postrádala jsem úplnou jistotu.

Máte dobrodružnou povahu. Při srovnání s vámi mě napadá Jack London. Máte ráda literaturu tohoto typu?

(smích) Mám. Jsem v podstatě odkojená mayovkami.

Váš literární talent mi též připomíná Ivu Pekárkovou, která se podobným způsobem střetává s neřestmi civilizace jako vy s neřestmi divočiny či primitivních národů.

Já se setkávám s neřestmi v sobě… Sibiř mi vyhovuje, protože jsem vyrůstala ve vesnici u lesa. Já les nějak potřebuju. Pak jsem cítila, že lidé ze severu, kde jsou kruté podmínky, jsou jakoby hodnější.

Z vašeho deníku tohle poznání nevyznívá…

Byla to má dětská iluze, kterou jsem ztratila. Já ji vždycky ztratím, a ona se pokaždé nečekaně vyloupne zpátky.

Napadlo mě, že dotyk s vypjatými lidskými projevy vás fascinuje, protože hledáte, kam až lidská bytost může dojít.

Já ty vypjaté momenty potřebuju. Mám pocit, že skrze ně do sebe dostávám esenci života. Není to tak, že bych se libovolně vrhala do jakékoliv situace, láká mě vrhnout se do prostoru a nechat ho na sebe působit. Funguje to jako zrcadlo: to, co se v něm odráží, je má povaha. Podle mého charakteru prostor reaguje. Líbí se mi, že když se tam s nějakým cílem vrhnu – třeba tam píšu pohádky nebo příběhy – stávám se…, vlastně lépe čtu svůj vlastní příběh. Musím v té mlze najít svou cestičku a je zajímavé nechávat na ni vstupovat lidi. To místo pak začne hrát nějakou hru a mě baví ji sledovat.

Pokud tomu rozumím, tak každé prostředí, ve kterém žijete, vám nastavuje zrcadlo…

Je to tak. A jak se měním já, mění se i to zrcadlo.

Dokonce jsem měl dojem, že vás fascinuje blízkost smrti, která číhá na každém kroku…

Střetávání se smrtí je hodně zvláštní… Já od malička žiju s intenzivní představou, že umřu. Myslím, že je důležité se na smrt co nejlépe připravit. Vlastně jakoby o nic jiného nejde: člověk by se měl před sebou tak svléknout, aby ho už nic nepřekvapilo a byl na smrt připravený.

Naše smrt bude pro nás možná tím největším překvapením…

(úsměv) Hlavně aby život prošel správně.

Čeho se vy osobně nejvíce bojíte? Smrti asi ne…

Můj první střet se smrtí byl v mých sedmi letech, kdy mi umřel dědeček. Jako dítě jsem tomu nerozuměla, ale dědovi jsem strašně fandila. Nejvíc se asi bojím osamělosti. Ale druhá strana osamělosti je totální svoboda, takže já se učím mít tu osamělost ráda a trénuju se na Sibiřanech. (smích) Druhá strana osamělosti je úžasně opojná.

Jakou osamělost teď prožíváte?

Teď jsem se ze Sibiře vrátila do prázdného bytu – můj přítel si sehnal jiný byt. Špatně jsem si to vysvětlila, takže jsem prožívala takové malé šílenství. Já se totiž šestnáctého května na Sibiři opravdu střetla se smrtí… Těšila jsem se domů na mužskou náruč, a čekal mě šok. Co bude dál, to se uvidí…

Můžete mi vylíčit váš střet se smrtí?

Vyrazila jsem se dvěma lovci po řece Čambě. Byla velká voda, řeka stoupla o čtyři metry a uprostřed peřejí nám chcípl motor. Hned jsme nabrali vodu a loď šla ke dnu. Měli jsme na sobě kožichy a vysoké boty, takže nás to táhlo dolů a lovec, který se mě snažil zachránit, se vzápětí stal mým závažím. Držel mě tak pevně, že jsem ho musela odkopnout a zachraňovat se sama. Když se mi podařilo dorazit na břeh, stmívalo se, byl už mráz a nikoho jsem neviděla. Stáhla jsem ze sebe věci a vyždímala je. Pak jsem uslyšela hlasy. Pochopila jsem, že je musím zachránit. Když jsem je našla, jeden uvázl uprostřed řeky na vzpříčené kládě a druhý byl daleko na opačném břehu. Uvázlý lovec byl v šoku a vydával hrozné zvuky. Bylo to sto dvacet kilometrů od vesnice. V kapse mi zůstaly zápalky v celofánu, nůž, budík a fotoaparát. Ostatní věci jsem ztratila. Křičela jsem na ně, ale nakonec jsem se rozzlobila a řekla si, že půjdu do vesnice sama. Vydala jsem se na cestu, ale pak jsem se k nim vrátila a pokoušela se s tím na druhém břehu domluvit. Ukazoval mi, kterým směrem mám jít: nakonec mi ukázal ten opačný. Utíkala jsem, všude bylo mokro, skákala jsem po drnech, každou chvíli jsem zapadala do vody. Mráz kolem nuly. Pak jsem narazila na boční potok a pokoušela se ho přes spadlý modřín přejít. Sundala jsem boty, hodila je přes potok a jako veverka se dostala na druhý břeh. Tam mi došlo, že jsem na druhé straně zapomněla ponožky. Rozřízla jsem si svůj arabský šátek a udělala si onuce. Běžela jsem asi půl hodiny v kraji, kde tou dobou začínala medvědí říje. Pak jsem uslyšela hukot motoru. Běžela jsem, téměř už ve tmě, zpátky do vody. Musela jsem do ní skočit, křičela jsem a mávala rukama. Podle výrazu a barvy tváře jsem poznala, že dva rybáři na palubě jsou totálně namol. Mladší křičí: „Ženština ve vodě!“ a dědeček po chvíli: „Rusalka, čoi, čto eto?“ Ženská v tajze je opravdu nezvyk.

K čemu u vás v té chvíli došlo?

K rozštěpení. Jedna moje část se strašně bála, druhá mi strašně nadávala a třetí to vnímala jako divadlo a hrozně se smála. A já se opravdu smála, když jsem těm opilcům vysvětlovala, že jsem etnografka. Ptali se, odkud jsem a jak u nás „vojna iďot“ a „kakaja politika“, a já furt ve vodě. Pak mě vytáhli, já se ke zděšení dědečka převlékla, vypila jsem jim třetinu vodky a nakonec se nám podařilo zachránit oba lovce.

Jste po takových zkušenostech méně či více imunní vůči lidské bolesti?…

Asi více. Pokud jsem se dřív setkávala s lidským utrpením, víc mě to rozložilo a měla jsem tendenci brát vše na sebe. A nikomu jsem tím nepomohla. Teď se mi víc daří zachovat chladnou hlavu. V té situaci s lovci, která se mi zdála být bezvýchodná, jsem musela posbírat všechny síly a toho lovce odkopnout. Bylo to něco hrozného, protože jsem ho odkopla do největšího proudu. Na druhou stranu v tu chvíli nic jiného udělat nešlo.

Dá se říci, že už lidským bolestem víc rozumíte?

Jsou už pro mne srozumitelnější. V podstatě jsem dospělejší. Dříve jsem ve světě pořád hledala nějaké zachránce, a teď se stávám zachráncem sama sebe.

Z vašeho psaní mi též vyplynulo, že o lidech nemůžete mít příliš velké iluze. Viz následující text: „Evenka Nataša hned prošmejdila dům a bez ptaní sbalila ze stolu pár sušenek pro malého Sašku. Sotva zašla za roh, strčila si sušenky do pusy a na syna zapomněla.“ Nebo když píšete, že si Evenkové ty nejlepší psy ze závisti trávili…

Oni je teď kradou a jedí, protože nemají co jíst. (smích) Myslím, že velké iluze už nemám. Vlastně nemám žádné. Ale tahle věta by se mi mohla vymstít. Proto je pro mne představa partnerství hodně těžká. V momentě, kdy nemáte o druhém člověku žádné iluze, je pro mne těžkým úkolem žít s ním. Ale teď už to vnímám i jako výzvu.

Vy jste se na jednu stranu velmi obohatila, ale též jste to také trochu přehnala…

Říkám si, jestli jsem to nepřehnala, a proto se teď snažím produkovat nějaké iluze, aby mě to víc bavilo.

Třeba se už nikdy nezamilujete…?

Ale jo, to se mi stává často. (smích) Ale zase se to rychleji léčí.

Když vám jeden Evenk s nožem u krku nabízel manželství, jakoby jste neměla strach a vnímala hlavně jeho osamění…

V tu chvíli se mi to zdálo tak absurdní, že jsem to vnímala jakoby shora. Cítila jsem jistotu, ale pak jsem se dozvěděla, že už dva lidi zabil. Mohl mě zabít. Často to přeháním, zbytečně hazarduju. Z těch peřejí vyplynulo poučení, že se musím zeptat, s kým do té lodě nastupuju. Kdybych ty lovce nevnímala skrze svou iluzi, ale pořádně se na ně podívala, nemuselo k tomu dojít. Tak je to i v životě: člověk si musí dát pozor, s kým se dává dohromady, s kým do té loďky nasedne.

Máte po těchhle zkušenostech pocit, že stále lépe technicky vybavená civilizace současně s technikou kultivuje i lidský cit?… Nebo jsou ti Sibiřané něčím prokletí a jejich chování by nedokázala zkultivovat žádná technická a ekonomická pomoc?

Já vám rozumím, ale mně to všechno přijde daleko složitější. Když se podívám, jak ten mechanismus světa funguje… Někam to spěje lépe nebo hůře vždy ve vztahu k nějakým konkrétním věcem. Jestli je svět horší nebo lepší, na to nemohu odpovědět. Mé soudy se mi po čase jeví hloupé…

Jste člověk, který se bude neustále měnit, takže se ptám na váš momentální stav…

V tuto chvíli nevím. I na Sibiři se to mění. Když jsem kočovala s rodinami v tajze, viděla jsem vlastně starý svět. Teď po šesti letech jsem zjistila, že ti lidé buď nežijí, anebo že žijí v jakémsi „domově důchodců“, který pro ně v roce 1995 postavili. Staré lidi svezli z celé oblasti do Vanavary, kde je o ně v rámci možností postaráno. To už je nový svět. A co se týče opravdovosti citů, zažila jsem v tom domově důchodců úžasný moment. Je tam dědeček, který měl v polovině osmdesátých let své sobí stádo. Shodou různých okolností o něj přišel. Neměl ženu. A řekl si, že přece nebude žít jen sám pro sebe. V domově důchodců si našel slepou babičku, o kterou se stará. Když jsem se Evenků ptala na zamilovanost, odpověděli mi: „To je přece jedno. Najdeš si člověka ne podle toho, jestli si s ním rozumíš, ale proto, že chceš mít někoho ráda. Pak si na něj zvykneš a dáš mu možnost vedle sebe žít.“ Tam se nezamilovávají. Dohodnou se, že chtějí spolu žít, a teprve potom přichází láska. Přijde mi, že tohle je k té opravdovosti blíž. Okolnost, že ta žena pak třeba svého muže zabije, je další věc… (smích)

Ale tohle je také, či právě o opravdovosti citů…

Možná, že v tomhle je ten starší svět skutečně opravdovější.

Kdybych vám dal volbu, že budete žít ve starém, nebo v novém světě…?

Já bych se spíše nechala překvapit, co mi život přinese. Ale koketuju s myšlenkou, že budu žít na Sibiři. Už jsem tam podepsala nějaké smlouvy, ale asi to nepůjde.

Proč?

Měla bych minimální možnost jezdit do Prahy, protože bych si tam na cestu nevydělala… O etnografech hezky psal antropolog a lingvista C. Lévi Strausse. Etnografové opouští svou kulturu a přibližují se té takzvaně primitivní, ale zůstávají na půli cesty. Nikdy nejsou tou druhou kulturou úplně přijati, jsou někde „mezi“. Prostě, technickému světu přestávají rozumět, a primitivní svět je pro ně stále „UFO“. I tohle souvisí s osamělostí a opuštěností. Ale nejdůležitější a nejkrásnější je ten okamžik cesty – odjezd do neznáma.

Nemohu si pomoci, tohle je především mužská doména…

Ale já cestuju po žensku. Muž se pohybuje z místa na místo, ale já odjedu do světa a tam po žensku bydlím. Podle toho, jak se zabydlím, se ke mně chovají i domorodci. A pak vznikají příběhy jako s těmi lovci.

„Lovci zabíjejí celý život…“ Tak zní jedna věta z vašeho deníku… Berete člověka jako lovce, nebo jste k němu shovívavější?

Člověka beru jako dravce. Když se seshora kouknu na lidské hemžení, vidím boj o přežití. Je těžké v tom chaosu rozeznat opravdovost a je těžké vůbec se vnitřně k nějakému člověku přiblížit. Opravdu… Každý bojuje o přežití, pohybuje se v rámci své kukly. Není snadné najít partnera, který tu kuklu odhodí.

Zdá se vám v hemžení nebezpečnější muž, nebo žena?

Tak stejně, ale je to hodně individuální. Já vnímám především, jaký to je člověk. Na Sibiři jsem se s muži pokaždé dohodla, ale ženy mě braly jako konkurenci, ohrožovala jsem jejich zaběhnutý způsob života. Muži se začali zajímat, jak se žije jinde, a tím jsem nepřímo zpochybňovala existenci jejich žen. Považovaly mě za ohrožení sebe sama a ani jsem je nezajímala. Mohu tedy říct, že na Sibiři se ke mně ženy, pokud nebyly babičkami, chovaly nepřátelsky.

„Naši šamani už dávno předpověděli, že je s Evenky konec. Tak proč vlastně,“ říkají Evenkové. „Proč mají vlastně žít?“ Odpověděla jste si na to?

Tuhle otázku si dávám pořád a nemohu říct, že na ni mám odpověď. Sbírám jejich pohádky po kouskách a lepím je dohromady. Teď už jezdím na Sibiř jejich pohádky vyprávět, protože už je neznají. Budou mít sedmdesátileté výročí Evenkie a já pro ně sepisuju knížku. Mám pocit, jako bych dělala věnec na hrob.

Je to vaše poslání?

Cítím to jako potřebu, poslání je silné slovo. Mám pocit, že to je moje povinnost. Oni se o mě starali, převáželi mě helikoptérami, měla jsem možnost s nimi kočovat, takže si říkám, že už nemůžu jinak, než to sepsat a dát ven. Oni si sami moc knih nevyprodukovali. Ačkoliv by ode mě bylo nefér opomenout práce ruských etnografů…

Dovedete si vysvětlit, proč mají takové prokletí?

Je to důsledek jejich chyb, jejich karma – výsledek nějakých příčin. Bývalý režim jejich kulturu systematicky ničil a oni to dopustili. Zalíbily se jim ty bolševické novoty, žilo se jim najednou „lépe“. Sice odvezli do lágrů nebo vyvraždili jejich šamany, rozkulačili jejich rody a vyvrátili jejich kulturu, ale k moci byli vyneseni lidé, kteří byli chudí a jimž se nechtělo pracovat. Líbilo se jim schůzovat a hovořit o zářných zítřcích. Jejich krajina se začala osidlovat, žili jakoby lépe, jezdily tam expedice hledat suroviny, ale tohle oživení bylo krátkodobé, protože nevyplynulo z jejich úsilí. Důsledek krachu je současné vymírání, nehledě k tomu, že tam v třicátých až padesátých letech sehrály roli epidemie tyfu a cholery.

Jste věřící, nebo věříte šamanům, nebo jste ateista?

Jsem věřící, ale nemůžu se zařadit nikam. Spíše to sama objevuju na vlastní pěst. Mám třeba zkušenost ze šamanského obřadu, kde se pila ayahuasca, což je výtažek z liány. Od malička mám několik setkání s jinými stavy vědomí. Velmi intenzivní. Sama se sebou jsem komunikovala někde jinde, v jiném rozměru. V roce 1991 jsem tři dny prožívala takové stavy, kdy jsem si myslela, že jsem zešílela: měla jsem pocit, že se rozpadám. Právě jsem se vrátila ze Sibiře, takže u mě došlo k nějakému velkému, asi kulturnímu šoku. Měla jsem pocit, že do mě proudí energie, která mi trhá břicho na kousíčky. Síla, která mě dusí. V noci mě budila a já viděla kamenná vrata, za nimiž byla nádherná zahrada plná stříbřitých stromů a květů. Vnitřně jsem cítila, že je to zahrada čisté duše. Pak jsem se vrátila a začalo u mě docházet k automatické kresbě. Pořád jsem v pravé ruce cítila horkost, těžkost a mravenčení. Pak jsem vzala tužku a pořád se mi kreslily koule. Pak se mi napsalo slovo „cygne“. Za tři dny jsem se dozvěděla, že to znamená labuť. A malovaly se mi labutě. Měla jsem pocit, jako bych v břiše měla světelnou kouli, která se stala mým těžištěm. Víc jsem vnímala sama sebe.

Jste vděčná za ten zážitek, nebo vás příliš vylekal?

Už ho mám v sobě docela uložený. Už ve mně „bydlí“.

Porozuměla jste mu?

Asi ano. Ono to totiž stále pokračuje, jakoby se to vyvíjí.

Ta Sibiř byla asi prostředek. V roce 1994 jsme se s jedním starším Evenkem vraceli do vesnice. Neměli jsme pět dní jídlo ani vodu, šli jsme po spáleništi. A špatným směrem. Posadila jsem se vyčerpáním a najednou jsem vstupovala do obrovského světla, jakoby do slunce. Viděla jsem tam průvod stínů a pak mě Evenek probral. Prožívala jsem pocit blaženosti a pociťovala jsem za tuto spontánní zkušenost vděk. Tenhle zážitek mně umožnil, abych odmítla pokračovat směrem, kterým chtěl jít Evenk. Pohádala jsem se s ním, ale pak se ukázalo, že jsme narazili na cestu, což bylo vysvobození.

Všiml jsem si, že i zvířata, konkrétně psy, vnímáte na stejné úrovni jako obyvatele Sibiře.

Psi se v té primitivní kultuře podobají lidem. Co pes, to charakter. A podle toho se pozná, komu patří. Chviličku jsem dělala pošťačku, tak jsem si všímala, jaký vyběhne pes. A spolehlivě určil charakter pána, byla to vždy kopie psa. (smích) Nejde jen o mé vnímání, ale v evencké legendě se praví, že pes byl dříve člověkem.

Šamani ke svému „řemeslu“ používají i duchy zvířat. To vím od Stanislava Grofa z knihy o holotropii…

To jsou takoví duchové pomocníci, průvodci po mystické řeči po výstupu šamana na strom světa. Když šaman vstupuje do jiného stavu vědomí, tak mu tito duchové pomáhají.

A také jsem se tam dočetl, že šelma, jako je třeba leopard, cítí úctu k oběti. Jeden z pacientů si totiž ve stavu vyššího vědomí prožil pocity šelmy…

Tohle mají i staří lovci. Ti mladí většinou špatně loví. Napadlo mě, že asi necítí úctu ke zvířecí duši, a proto nedokáží tolik zvěře ulovit. Staří lovci nikdy nemluví o tom, že jdou zabíjet. Říkají, že na to nemůžou ani myslet, protože by tak zvířecího ducha vyplašili. Když jdou do tajgy, nejdou zabít, ale prosí zvířecí duši o odpuštění, protože potřebují přežít. Naloví jenom tolik, kolik potřebují. Současní lovci to porušují a tím porušují v přírodě rovnováhu a zvěř z tajgy mizí.

Jakou nejdůležitější katarzi vám vlastně skýtá cestování?

Tím, že jsem tam cizinkou, mám určitá privilegia. A když si ten pocit v sobě převezu sem, vlastně jsem cizinkou i tady. Mám stejná privilegia a díky té nezúčastněnosti si mohu dovolit víc, než jsem myslela, a vystupuju tak z vlastního příběhu. Je to vlastně osvobození od osudu.

A jaká je daň vašeho cestování?

Mizející vztahy, zabydlená místa a zažité situace. Cesta ke svobodě probíhá tak, že se člověk okrajuje, než se okrájí úplně do syrova. To všechno hodně bolí. Když člověk vnese do svého života spiritualitu, zažívá víc svého boha, duši, sám sebe, je obohacen, ale aby ji mohl přijmout, přichází úplně o všechno. Musí všechno ztratit, aby to pak mohl nalézt. Je to proces jdoucí skrze bolest.


Pavlína Brzáková, studentka etnologie a mongolistiky na FF UK v Praze, absolvovala šest cest na Sibiř, kde se věnovala hlavně studiu šamanismu a místního folkloru. Vznikly tak knihy čerpající z ústní slovesnosti sibiřských Evenků (GOROMOMO GOROLO, 1996) a něneckých kočovníků (JAMTANA, 1997). V srpnu jí vyšla první novela STÍNY NA KUPECKÉ STEZCE. Je šéfredaktorkou časopisu Dotek – nezávislého měsíčníku pro duchovní kulturu.

Category: 2000 / 10

Stal se součástí moderní civilizace a jen těžko si bez něj umíme představit rozvoj dopravní infrastruktury, chyběl by i ve stavebnictví, svůj neoddiskutovatelný význam měl při rozvoji elektrické a telefonní sítě, scházel by zcela jistě i v řadě dalších lidských oborů. Je užitečný a ošklivě hnědočerný až černý, většině lidí zapáchá a umazat se od něj není problém, problém je se od něj očistit. Je řeč o asfaltu, zemské smole nebo smůle, jak ji nazývali v minulých stoletích. Dnes se většinou získává jako derivát při destilaci ropy, je to vlastně jakýsi odpad, ovšem nesmírně cenný. Ale lidstvo zná asfalt a ropu dlouhá tisíciletí, obojí se totiž, i když velice vzácně, dá nalézt také v přírodě.

SUROVÝ ASFALT

V přírodě se vyskytuje v místech, kde jsou přirozené výrony naftenových rop, které se při okysličení mění v asfalt. Často přitom impregnuje porózní horniny, pískovce, písky, některé vápence, sádrovce nebo brekcie. Tyto asfaltem nasycené horniny se často průmyslově těží a získává se z nich přírodní asfalt. Známá jsou ložiska ve Venezuele, v Kalifornii, Oklahomě, Coloradu, proslulé je ložisko St. Muray na řece Athabasca v Kanadě, ale známe je i z Evropy, z Francie či Švýcarska, a jsou také v Izraeli a Sýrii.

Na světě jsou ale místa, kde se asfalt dostane až na povrch a tady potom vytváří podivuhodná černá jezera přírodního asfaltu, která patří k přírodním kuriozitám. Asi nejznámější, a také největší jezero je na ostrově Trinidad, kde na ploše asi 800 x 100 metrů dosahuje asfaltová vrstva mocnosti až 60 metrů. Menší i méně známá jsou asfaltová jezera z Blízkého východu, ze starobylé Mezopotámie, ale právě odtud jej znali a také využívali již před tisíciletími staří Sumerové.

ASFALT MÍSTO MALTY

Asfalt snadno taje již při teplotách od 10 do 170 °C, dobře se zpracovává a vytváří vrstvy nepropouštějící vodu. Proto se již před tisíciletími používal především v jihoiráckých marších – bažinatých oblastech při soutoku řek Eufratu a Tigridu – při stavbě lodic. Vymazávali jím i kulaté košatiny pletené z rákosí nebo palmových listů, sloužící jako převoznické lodice na zavlažovacích kanálech – a ke stejnému účelu se asfalt v těchto oblastech používá dodnes.

Černý lepkavý asfalt se uplatnil i jako spojovací materiál, vždyť jeho název pochází z řeckého asfaltos – upevňuji. Snad nejznámější z této doby je využití asfaltu jako tmelu na nádherné mozaice proslulé jako „standarta z Uru“ – snad části nějaké šperkovnice, kde spojoval úlomky lazuritu, perleti a dalších barevných kamenů do složitého obrazu života z dávných dob. Sumerští umělci z něj vytvářeli i drobné sošky, ale sloužil i prozaičtějším účelům – na stavbách místo malty. Sumerové, kteří jako jedni z prvních používali cihly, maltu prostě neznali.

JEZERA PLNÁ ASFALTU

Černá asfaltová jezera v Mezopotámii se nacházejí na třech místech – v Ain Japchu, Abu Džíru (arabsky otec asfaltu) a u města Heet na Eufratu, zmiňovaného již v Bibli. Asfalt tu z velkých hloubek na povrch vynášejí hořkoslané vody, chuchvalce a cáry asfaltu vytvářejí zdánlivě pevnou černou vrstvu na povrchu jezírek. Časem vrstvy asfaltu ztvrdnou a vytvoří pevnou desku přírodního asfaltu, a prameny si musí nalézt jinou cestu o kus dál. V pouštní depresi Ain Japcho je největší ze zdejších asfaltových jezer. Asfaltová deska se tu rozprostírá ve sníženině o průměru asi jednoho kilometru ve vrstvě jeden až dva metry silné.

Asfalt se vyskytuje i v Mrtvém moři a odtud jej asi znali staří Egypťané, kteří jej využívali při mumifikaci. Potom se na dlouhá tisíciletí na asfalt pozapomnělo.

Pro moderní použití byl asfalt znovu objeven až v 19. století a jeho využití, především ve stavebnictví, se spojuje se jmény francouzských inženýrů Darcyho, de Coulaina, Furnela a především inženýra Malo. A od té doby se jeho uplatnění rozšířilo do mnoha nejrůznějších oborů.


ASFALT je černý, plastický až tvrdý a křehký derivát živice (bitumenu). Je prakticky netěkavý, taje mezi 10-170 °C, z velké části je rozpustný v sirouhlíku. Asfalt je směsí různých sloučenin a v průměru má toto elementární složení: přibližně 84 % C, 10 % H a 6 % O. Surový obvykle obsahuje značnou minerální příměs (písek, úlomky hornin, vodu, plyny). Asfalt vzniká okysličením tekutých živic (rop) s asfaltovou základnou různě rychle v závislosti na jejich chemismu. Většinou impregnuje porózní horniny, písky, některé vápence nebo brekcie. Někdy se vyskytuje v podobě žil nebo jezer. (z geologického slovníku)

Category: 2000 / 10

„Pomáci jsou strašně velcí chlapi, kteří nezvaným návštěvníkům uřezávají hlavy a s oblibou je baští s lutenicí. Je velmi těžké se mezi ně dostat, je to uzavřená komunita, která mezi sebe jen tak někoho nepustí. Ještě nedávno tam ženy musely chodit sedm kroků za mužem a stínem koně. A v místech, kde byly miny, musely jít naopak před ním,“ varoval nás chlápek daleko před Tigridem před návštěvou vesnice Žrebovo v Západních Rodopech. „Je to na samém konci světa, a když budete mít štěstí a nebudou rozvodněné potoky, tak se tam snad s pomocí boží dostanete.“ Ani toto kuriózní varování nás neodradilo, abychom se vypravili za lidmi, jejichž předkové, ač přijali islám, si zachovali mnohé slovanské obyčeje a zůstali Bulhary…

NA KONEC SVĚTA

Cesta do hor je šílená. Projedou po ní kromě koňských povozů jen osvědčené Lady a staré ruské náklaďáky. Popojíždíme krokem a několikrát vystupujeme před zaplavenou cestou. Nevíme, zda jedeme dobře, ukazatele směru tady neexistují. Prvním důkazem existence mohamedánů byla nevábná věžička – minaret v tureckém stylu, stojící hned naproti malému kostelíku v Trigradu. Za komunistů neměli pomáci dovoleno stavět si mešity, takže musela vzniknout teprve nedávno. Jiné zřetelné znamení jsme cestou neviděli. Až u jednoho osamělého stavení potkáváme skupinu žen s pestrobarevnými šátky na hlavě, které se vracejí z práce na poli.

Pomácké ženy si všeobecně kryjí hlavu a tělo, dokonce některé si dosud zakrývají obličej závojem (feredže). To se však liší od vesnice k vesnici. Některé nosí šálu na hlavu (zabradka) a dlouhé oblečení nebo dlouhé kalhoty – pantalony (šalvari), jiné bílou roušku a nápadně barevné pracovní šaty.

Právě takovýchto v pestrobarevných zástěrách se ptáme, zda jedeme správně, a vybalujeme časopisy, abychom jim vysvětlili účel naší návštěvy. Dozvíme se, že to je už jenom „kousek“, ale na delší rozhovor nezbývá čas, stařenky vyplašené celostránkovou fotografií člověka v masce čerta před námi prchají.

Obloha se zatahuje a po dvaceti minutách už lije jako z konve. Přijíždíme do vesnice mezi oprýskané domy a dřevěné kůlny. Na současné Bulharsko žádný luxus. Určitě však posun oproti zemljankám a chatrčím z kamene, dřeva, proutí a bláta, ve kterých tu žili lidé v době osmanské nadvlády, poté co museli zbořit své kláštery, kostely a pevnosti. Zastavujeme před jedním ze dvou barů, které zde jako jediné fungují, vylezeme do nánosu trusu a bahna a utíkáme se schovat pod stříšku. Trojice žen s igelitkami s nasbíranými petrklíči před námi prchá. Zdá se, že jediní tvorové, kterým je naše přítomnost úplně lhostejná, jsou kravky, jež se tu potulují. Za chvíli přichází hostinský, kouká na nás odměřeně: „Jeďte zpátky do Trigradu. Tam je hotel, kde se můžete ubytovat. Tady místo nemáme…“ Nakonec se slituje, otevře bar, zatopí a vaří nám první kafe. Několik formálních frází, s druhým kafem už sedí u nás a zdá se, že se ledy začínají prolamovat. Tak jako vždy, když se vzdálíme od turistického „centra“, pokud to tak lze nazvat v případě Trigradu, lidé jsou otevřenější, srdečnější, počáteční nedůvěra se rychleji odbourá. Tomáš vyráží na prohlídku vesnice. Zpráva o hostech se již zřejmě roznesla, do baru si nás přicházejí omrknout první odvážlivci – srkají v baru sodovku a naoko sledují bulharskou obdobu televizní soutěže Kolotoč, na které je nejzajímavější dívčí složení kapely, vyhrávající folklorní muziku.

ŽREBOVO

Jsme hladoví jako vlci. Žádáme hostinského, Borena Asenova Kolenarova, o něco k jídlu, jeho manželka nám odchází něco připravit. Za chvíli je zpátky s mísou plnou opečených brambor posypaných výtečným ovčím sýrem a proložených kousky špeku. Zdejší tradiční jídlo, brambory jsou základní složkou místního jídelníčku, v nás zmizí jako mávnutím proutku. Po další várce následuje přímo rodopská delikatesa – kačamak, kterou nám připravila sama Kolenarovova maminka. Vybrala k tomu tu nejlepší kukuřici, kterou vařila ve vodě podobně jako knedlík. Přidávali jsme si těsto do jehněčí polévky kurban a občas nám mezi zuby zaskřípal písek, to jak byla kukuřice ručně drcena na obrovských mlýnských kamenech. Dali jsme si každý po pivu, abychom spláchli mastnotu, a tím jsme zároveň vypili všechny zásoby zlatavého moku v místním baru. Nad sklenkou rakije pak do večera sondujeme situaci v této zapadlé vesnici.

Žije zde dvě stě obyvatel, a jen čtyři z nich pracují. Tedy mají práci. Pracují tady samozřejmě všichni, a to, jak se můžeme přesvědčit následující dny, doslova od rána do večera. Den za dnem, bez oficiálních svátků, sobot a nedělí, každodenní poctivá práce, aby tady v pro nás nuzných podmínkách přežili. Všichni ve vesnici chovají ovce, kozy, krávy, slepice – na maso, mléko, vejce. Prasata ne, jsou to přeci muslimové. Z mléka si vyrábějí máslo, sýry, tvaroh a jogurty. „V zimě tu spíme, hrajeme karty a staráme se o zvířata.“ Ženy tkají košile, vždyť když se tady žena vdává, musí dát svému nastávajícímu čtyřicet ručně vyrobených košil, které by měly zabrat místo od podlahy ke stropu. Vydělávají kůže a vyrábějí přikrývky kitenik. Jejich základem je tkaná ovčí vlna, do které se ručně vkládají 15 až 20 cm dlouhé prameny z vybrané ovčí vlny. Výroba jedné z nich trvá měsíc a půl. Nepotřebují skoro žádné peníze – „kupují“ si jen chleba, a to barterovým způsobem, vše ostatní si sami vypěstují – hlavně brambory, kukuřici a cibuli. Přilepšují si také sběrem bylinek, borůvek a hub v okolních horách. „Houby tu už moc nejdou. V posledních letech ovládli jejich výkup mafiáni, kteří přepadávali ostatní prodejce a nasazovali dumpingové ceny.“ Nejisté kšefty v nejisté době. Všichni tady čekají, až tu v blízkosti otevřou nějaký přechod do Řecka. „Hranice je odtud co by kamenem dohodil a k Bělomoří to je odsud čtyři hodiny pěšky. Hned bych tam šel dělat, všichni by šli. Copak se dá vyžít s důchodem 30 leva, který mnohdy ani nedostanete?“ říká Mitko se zkušeností gastarbeitra v Česku.

V minulosti, kdy to bylo jedno území bez hranic, vojáků a ostnatých drátů, vodili rodopští pastevci na zimu svá stáda dolů k Egejskému moři. V současnosti jsou však hranice uzavřené, nejbližší přechod do Řecka na míle daleko a navíc ta pro Bulhary zatracená vízová povinnost.

Je čas jít spát. Zítra je velký den – první vyhánění ovcí na pastvu. Ovce a kozy jsou stále základem pro život mnoha rodopských komunit – každá rodina jich vlastní několik, většinou je svěřuje vesnickému pastevci. Mléko a mléčné produkty společně s nasoleným masem určují jejich hlavní zimní jídelníček. Z ovčích a kozích chlupů tu tkají pokrývky, které vydrží až osmdesát let, a kozí kůže se dá potom využít na cokoliv od žoků na víno a sandálů po dudy (gajdy). Chceme se ještě k zítřku dozvědět nějaké podrobnosti, ale jsme odbyti: „Buďte trpěliví, vše uvidíte zítra.“ Všechno tady má svůj čas. Hajdy do hajan. Oproti všem chmurným předpovědím nakonec končíme v pomáckých postelích, zachumlaní do obrovských přehozů z ovčí vlny.

PRVNÍ VYHÁNĚNÍ

Od šesti ráno jsou už ve Žrebovu všichni na nohou, ženy dojí krávy. Mléko přinesou v kýblech do baru, hostinský Kolenarov je přelije do odměrek a hliníkových kádí a za soustředěného a napjatého pozorování majitelek kyblíků zapíše do knihy, kolik kdo přinesl. Mezitím přijede z Trigradu náklaďák s chlebem a šrotem. Šrot pro zvířata se tu mění za brambory, mléko, ze kterého se vyrábí trigradský kaškaval, za chleba. Výtečné rodopské mléko tu takto „prodávají“ v přepočtu za 0,2 DM za jeden litr. Čerstvému svařenému, které jsme měli k snídani, se už vůbec nic nevyrovná. Než ho dopijeme, shromáždí se skoro všichni majitelé ovcí na návsi, v ruce třímají lístečky s jejich počtem. Ty pak končí srolované v klobouku, z něhož se vylosuje pořadí, jak se budou střídat v chození na pastvu. Tady prý umějí všichni všechno. Ve vzduchu je cítit nervozita. Do toho ohlušující bekot a rachot zvonců. Nahnat ovce do ohrady. Je to poprvé a chlupáčům se tam očividně nechce. Utíkají, chlapi a ženské je nahánějí, některé tam musejí odnést na svých ramenou. Jedna babička si zapomněla označit ovce a teď pobíhá po ohradě a hledá ty svoje, hladí je, značkuje si je zelenou barvou. Konečně jsou všechny pohromadě. Až se všichni trochu uklidní, odvede je první vylosovaný do hor na pastvu. Po ovcích se celá procedura opakuje i s jehňaty, ta však budou v salaši na pastvě zůstávat po celou sezonu. Ovce se večer seženou dolů, kde se podojí, a hned se začne připravovat sýr.

JAKO CHÁN V RÁJI

Do hor vyrážíme i my. Z vesnice vede nahoru kamenitá cesta. Místní po ní chodí pěšky nebo jezdí na koních, cestu si zpříjemňují popěvky. S motykou na rameni každý den dva až pět kilometrů ke svým malinkatým políčkům. Ta si tady nahoře dělají, takřka kde se jim zlíbí. Je to dřina. Doplahočit se sem, pak vyrvat drny a odstranit kameny. A aby ze země vůbec něco vzešlo, přihnojovat koňským trusem.

Vysoko na kopci buší nádherná sedmdesátiletá žena do země rytmicky svou motykou. „Máte u vás v Čechách demokracii? Tak se podívejte, co nám tahle demokracie udělala. Musíme se dřít s motykami, dřív na to byly traktory,“ nostalgicky vzpomene na „zlatou“ dobu socialismu a pokolikáté už se sehne, aby vyhodila další kámen. S ohromným balvanem jí musí přijít na pomoc manžel. Deset minut gymnastiky s dvoumetrovým železným páčidlem, a šutr je venku. O krůček dál k políčku na sadbu brambor. Pak ho ještě oplotit nízkým plůtkem, aby všechna ta námaha nepřišla kvůli divé zvěři (hlavně divokým prasatům) nazmar.

Zastavujeme se pod rozkvetlou švestkou a kocháme se okolní krajinou. Vpravo hory, vlevo hory, zvlněné zelené moře zalesněných roklí a vrcholků (na některém z nich se kdysi možná nacházel chrám boha Dionýsa), nelze je celé přehlédnout. Vysoké jedle a smrky mající větve až na zem tu voní a zelenají se spolu s borovicemi a duby, zelené jsou i louky, poseté žlutými květy. Mezi tím vším upravená malá políčka a nespočet potůčků a pramenů, skalky a skály. Nad hlavou nám krouží sokoli, k tomu bzučí včely a zpívají ptáci. „Tady budu žít do 150 let jako chán. Tohle je moje království,“ říká náš mladý průvodce Ognjan.

Na okamžik mu začínám závidět. I já si tu chvíli připadám jako v ráji. Ráj díky poctivé a usilovné práci místních, což například pro Ognjana obnáší denně šest hodin sekat 2000 m2 luk. Ačkoli je podle legendy ve zdejších horách ukryta až tuna a půl zlata z místního kostela, které zde schovali Turci, nikdo je prý nehledá. Štěstí a bohatství se dá přece nacházet i jinak. Třeba v bohu. Ognjan je ho plný. Ne Alláha, ale boha křesťanského. Je jedním z deseti křesťanů, kteří v pomácké vesnici žijí, a jak sám dodává, nemají s tím žádné problémy: „Nezáleží na bohu, kterého uctíváš, ale jaký člověk jsi.“ Pomáci i křesťané tu kromě víry mají mnoho společného, ať už to je minulost, tradice, jazyk nebo styl života.

V HARMONII S PŘÍRODOU

Ognjan nás vede na skálu Fat Maka, odkud je nádherný výhled na okolní krajinu. Nahoru a dolů po vyšlapaných cestičkách. „Sofiané tady tomu říkají hory, ale pro nás to jsou roviny. Na toto místo chodím každý den, denně tady nachodím desítky kilometrů.“ Když vylezeme na vrchol, začíná se obloha jako včera hrozivě zatahovat. „Za chvíli je tady déšť, měli bychom jít, abychom se před ním stačili schovat,“ tvrdí rozhodně náš průvodce. Poslechneme ho. Žije tady v tomhle kraji, rozumí mu, umí předvídat. Slezeme dolů a už s prvními kapkami pokračujeme stylem chůze-běh do hlubin zdejšího pralesa. Okamžitou průtrž, která se tady přežene každý den, přečkáme v jedné rokli. Střechou nad hlavou nám jsou větve a listy stromových velikánů. Posilňujeme se, stejně jako místní, chlebem a žlutým sýrem kaškaval, a zapíjíme průzračnou vodou z potoka. Po celodenním chození, které Ognjan absolvoval v tradičních seřízlých gumovkách, nám všem chutná. „Když pracuju v horách, tak je mojí jedinou stravou bochník suchého chleba,“ říká náš průvodce a nám je jasné, že obyčejný sýr je dnes pro něj luxus.

Ustává déšť – je čas jít zpátky. Zase nahoru a dolů po vodou nasáklých blátivých stezkách. Potkáváme tetu s taškou hub, které tu za den nasbírala, a také Mitka, jak se vrací se svou ženou do údolí. Brambory má konečně zasazené, a tak si i po celodenní robotě oba dva pískají a zpívají. Zpívají o práci, lásce, přírodě. V písních, ve kterých je ukryta etika lidu (nepozvedneš ruku proti otci, dáš najíst chudému), si přejí dobrou úrodu, zdraví a štěstí.

Na protějším kopci pase někdo krávy. Ognjan zapíská, složí ruce před ústa a zvolá. Za chvíli zazní z 500 metrů vzdáleného vrcholku odpověď. S úžasem sledujeme, jak dva lidé komunikují na takovou vzdálenost. Dorozumí se bez vymožeností moderní komunikace, jako jsou mobilní telefony. Tady je nepotřebují. V těchto horách nejsou žádné rušivé vlny v éteru, tady ještě zní a je slyšet obyčejné lidské slovo.

PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ

Když seběhneme do vesnice, je už dávno po dešti. Místní se vracejí z hor, děti hrají badminton na „hlavní třídě“, kolem nich pochodují v zástupech kravky. Nechávám se strhnout hrou a jdu si s nimi zaházet létajícím talířem. Vůbec nám ani dvěma babičkám, které se k nám na chvíli přidaly, nevadí, že nám talíř občas spadne mezi kravská lejna.

Večer trávíme s novými známými opět v baru. Přišly si k nám přisednout i dvě mladé holky, nastrojené v zářivých mikinách. Jednu z nich jsme viděli ráno v gumovkách a teplákách s oslem u napajedla. V oranžové a kamarádka v růžové mikině vypadají opravdu rozkošně. Tomáš si je chce vyfotit, odbíhají pryč, aby se za chvíli vrátily s nalíčenými obličeji. Snažily se asi vypadat jako herečky, které viděly v televizi, ale realita byla úplně jiná. Celý večer jenom sedí, všemu se usmívají, ale do rozhovoru se nezapojí. Ožijí, jen když se pustí kazeťák – to nás učí tancovat současný bulharský tanec čaulgu. Naše nemotorné pohyby, zdá se, baví všechny přítomné, zvláště ti mladší se dostávají do ráže. Když však ve snaze ukázat svou světovost imitují taneční umění Michaela Jacksona s rukou v rozkroku, opouštíme barový mumraj a jdeme navštívit Ognjanovu rodinu.

Ačkoli zvenčí nevypadá prostorné třípatrové stavení nijak vábně, uvnitř nás překvapí bohatě zdobený, barvami hýřící interiér. Pokoje jsou skromně vybavené (postele, stůl, židle, kamna, skříň, nějaké police), vkusně však vyzdobené a zútulněné pokrývkami, polštářky a koberci. Přívětivost často dotváří teplá barva dřeva. Vítá nás Ognjanova matka, na sobě má typický oděv rodopských žen (u kterých se nikdy nehodnotila jen krása, ale zároveň i pracovitost – jak si vedly u přeslice, kolovratu či stavu), nezbytný šátek, zástěru, sukni, pestrobarevné punčochy a pletené střevíce s vyšívanými rostlinnými ornamenty. Trochu nám dělá práci se s ní dorozumět, mluví totiž dialektem podobajícím se ruštině a staroslověnštině, který si tu lidé předávali z pokolení na pokolení, nejčastěji formou písní a popěvků. Ty byly ostatně spolu s gajdami a kavalami v těžkých dobách poroby mnohdy to jediné, co jim zůstalo.

Poprosíme ji, jestli by nám něco nezazpívala. Nejprve se trochu stydí, ale pak bez doprovodu spustí, a to tak nádherně, až nám běhá mráz po zádech. Zvlášť při písni, kterou si Bulhaři zpívali jako svoje poslední přání, když je Turek vedl na smrt. Na závěr nám se slovy, zda nemáme hlad, nabízí jako největší vzácnost každému po hrnku domácího jogurtu.

V noci, zachumlán opět do ovčích přikrývek, přemýšlím o těchto lidech a světě, ve kterém žijí. Všichni ti ovčáci, sýraři, dřevorubci, sedláři, kováři, měditepci, soukeníci, cínaři jsou určitě silní lidé. Ne neprávem se o Rodopanech říká, že to jsou jediní praví muži v celém Bulharsku. Co všechno už zakusili – a vydrželi. Ale ani turečtí dobyvatelé, kteří sem pronikli a násilím obraceli již porobené bulharské obyvatele na muslimskou víru, nedokázali vyvrátit bulharský kmen Smoljanů, který tady žil po Thrácích, Řecích a Římanech. Přežili i ti, které sem jako „nepohodlné“ posílala carská vláda do vyhnanství. Dál pěstovali obilí, kosili horské louky a hrabali seno, poráželi stromy a sváželi klády k řece po nebezpečných cestách, lovili ryby, pěstovali a navlékali tabákové listy na sušení, orali nejprve jen kovanou špicí na dřevěném pluhu, později zapřahali koně a volky, pásli ovce, vyráběli sýr, pěstovali len, vinnou révu, rajčata, kopali hlínu a vyráběli si keramiku.

Život se tu uzavřel na dlouhá staletí beze změny – do roku 1918 sem nevedla silnice, do 30. let našeho století nejezdil k jihu žádný vlak ani autobus. Rodopané byli zvyklí všude chodit pěšky. Když sem přijel první vlak, stěhovali se do klidu, dál od tratě. Čekala je vždy jen tvrdá a poctivá práce, kterou neodstranily ani výdobytky moderní civilizace. Z těch se sem dostaly za poslední desetiletí maximálně tak auta, za socialismu na chvíli nějaký ten traktor, a samozřejmě také kazeťák nebo televize. Mladí sice přičichli k „velkému světu“ ve škole v Trigradu a ti odvážnější se vypravili daleko za hranice. Zdá se však, že většina jich onomu jinému světu, který občas vidí skrz televizní obrazovku, příliš nerozumí. Nechápou například, jak si lidé u nás mohou nakupovat všechny potraviny v nějakých hangárech, oni si je vypěstují sami.

„Tady budu žít jako chán do sto padesáti let,“ vzpomínám na Ognjanova slova. Ten už si svůj svět vybral.

Zmalované holky nepochybně tápou, staří jsou rádi, že žijí. Nepotřebují rozumět – a žijí dlouho. Právě v Rodopech žije nejvíce stoletých občanů z celého Bulharska! Že by recept na dlouhověkost? Každého volba…


RODOPY

Rodopy nepůsobí tak monumentálně jako jiné velehory Balkánu, představují však specifický, rozlehlý a velmi komplikovaný horský systém s nesmírně krásnou přírodou, která je díky své strategické poloze minimálně narušena a pozoruhodně zachována. Víc jak ze tří čtvrtin je tvoří lesy.

Rozkládají se na bulharsko-řeckém pomezí na ploše přibližně 18 000 km² (délka 240 a šířka 100 km). Jsou velmi členité a komplikovaně uspořádané, dělí se na více horských skupin a více řad horských hřebenů. Východní část je nižší s charakterem vrchoviny a nadmořskou výškou nepřesahující 700 až 1200 m, Západní Rodopy mají skutečnou horskou morfologii. Nejvyšším vrcholem je Goljam Perelik (2191 m) v Perelickém hřebeni.

Rodopy jsou (orograficky) součástí prastarého rozsáhlého trácko-makedonského masivu, který pokrývá centrální část Balkánského poloostrova. Homér nazýval tento velký horský systém „Sněžnými horami Tráků“, Ovidius spojoval jejich jméno s legendou o pyšné lásce cara a královny, kteří se sami nazývali Zeus a Hera. Hromovládce je potrestal tím, že je přeměnil do dvou pohoří – Hemus a Rodopy. Podle jiné legendy bylo jméno Rodopy dáno jedním egyptským faraonem na počest jeho milované manželky, která se v tomto kraji narodila.

Pro pohoří jsou charakteristické komplikované systémy zaoblených i strmých hřbetů a hřebenů, soutěsek i širokých kotlin a údolí. Převládajícími horninami jsou ruly, vápence, na západě i žuly. Legendární je prý bohatství rud, které kamenité hory ukrývají. Za éry socialismu, kdy se vláda chtěla vypořádat se zaostalostí zdejších obyvatel, se zde těžilo olovo, azbest, cín, křemen, chrom.

Rodopy jsou význačným rozvodím, veškeré jejich vody patří k úmoří Egejského moře. V horách byla vybudována řada údolních nádrží a sádek na ryby.

Podnebí Rodop je výrazně pod vlivem teplého proudění vzduchu od nedalekého Egejského moře. Zimy jsou zde poměrně krátké a nepříliš mrazivé, avšak s hojností sněhu. Západní Rodopy jsou vlhčí, bohatě zalesněné listnatými a ve vyšších polohách jehličnatými lesy s příslušnou horskou faunou. Trigradská krasová oblast je jedna z největších v Bulharsku. Zde můžete objevit fantastické rokle a soutěsky, o kterých se říká, že byly místem narození bájného pěvce Orfea.

Rodopy jsou etnograficky velmi svérázné, neboť zde vedle Bulharů žijí početné komunity Turků. Koncem 17. století byli skoro všichni Bulhaři násilně poislámštěni – 80 % z nich se stalo pomáky, bulharskými muslimy. V jedné části Rodop bylo po roce 1668 rozbořeno při násilném převádění na muslimskou víru 33 klášterů a 218 kostelů. Nelehký život dal vzniknout podivuhodnému umění Rodopanů, jejichž specifický životní styl je opravdovým bohatstvím v kraji, kde se nadlouho zabydlela bída.

Symbolem Rodop jsou chaliště – sytě barevné pokrývky z ovčí vlny (Rodopanky si nepotrpí na pestrost, ale sytost barev), z nichž ty nejlepší mají vlas dlouhý 15-20 cm. V životě Rodopanů měly tyto koberce či pokrývky a přehozy vždy významné místo – ženy je chystaly na uvítanou mužům – pastevcům vracejícím se po zimě se stády od Egejského moře, pro něž byly první připomínkou domova. Ač se dříve chaliště stlávala jen o velkých svátcích, dnes zútulňují domov po celý rok. Tkají je většinou ženy, a to ručně na domácích stavech, vlna se získává z nevelkých ovcí zvláštního chovu. Ženy je také barvily a sušily pod širým nebem. V západní a střední části Rodop se vyskytuje nejčastěji barva malinová, na východě jsou barvy bledší.

Pro Rodopy jsou také typické rozmanité polštářky, pokrývky, ubrusy, běhouny, koberce z ovčí a kozí srsti, pýchou domu bývají kromě jednobarevných chališť vlněné pestrobarevné pokrývky – čergy. Široké se nazývají matky, úzké pak kuřátka nebo také louky, chleby, řasy, duhy (podle rostlinných nebo geometrických ornamentů).

Ženy kromě textilií vytvářely obřadní chleby a koláče – symboly úrodnosti – tvarované a zdobené stuhami, kvítím a ovocem, pastýři vyřezávali rukojeti čaganů, v řezbě převažují přírodní motivy. Za zmínku stojí také výrobky denní potřeby jako pastevecké zvonce nebo tepané měděné talíře a konvice. Dnes si každý nosí, co chce. Kroje se zde nosily po staletí, dnes jen při svátečních příležitostech. Rodopské kroje jsou velmi dekorativní a prý i pohodlné, v minulosti označovaly příslušnost k vesnici, k sociální skupině a postavení v rodině, ale i přibližný věk a stav jeho nositele; různé byly letní a zimní kroje. Chloubou každého muže byl v minulosti červený pás dlouhý až 8 m, ve kterém nosili vše potřebné (nůž, tabák, peníze, pistoli), typickým oděvem pak široké kalhoty (potury) – zavinuté nohavice zastrčené do pestrých ponožek, bílá košile a tmavá kazajka zdobená černým prýmkem.

Category: 2000 / 10

„Nichts ist doofer als Hannover,“ – „Není nic fádnějšího než Hannover,“ – říkávají někteří Němci o metropoli Dolního Saska. Město totiž leží v rovině a na konci války bylo z 85 % zničeno spojeneckými nálety. Přesto nabízí těm, kdo se umějí dívat, spoustu půvabů, zvláště teď, kdy se kvůli světové výstavě odělo do nového hávu. Má spoustu zeleně, barokní královskou zahradu, půvabné historické centrum s několika cennými kostely a starou radnicí – vše pečlivě rekonstruováno – a je kulturním centrem širokého dosahu. Navíc má onen typický mladistvý šarm univerzitního města, kde za večera ulice neosiří, nýbrž ožívají. Možná k pomluvám přispěl spíš fakt, že zdejší obyvatelé mluví ze všech Němců nejspisovněji.

Jediné, co budete dlouho hledat, je kavárna – obyvatelé severu Německa totiž holdují spíše posezení při pivu než při kávě. Na návštěvníky ovšem jedna exkluzivní – Expocafé – čeká hned u nádraží. Pražáky jistě pobaví, že jezdecká socha krále Ernsta Augusta před nádražím je asi obdobným místem dostaveníček jako náš svatý Václav – i Hannoveřané se scházejí „pod ocasem“ (unterm Schwanz).


Dvě lanové dráhy spojovaly všechny čtyři cípy výstaviště Expo s neuvěřitelnou rychlostí a ohromnou kapacitou.

SVĚTOVÉ VÝSTAVY TO MAJÍ TĚŽKÉ

Hannover je po Frankfurtu nad Mohanem nejvýznamnějším veletržním městem, nicméně tou pravou injekcí k oživení jeho slávy se stala teprve světová výstava na prahu nového tisíciletí. Přesto se k ní mnozí dlouho stavěli kriticky a někteří obzvláště zapálení odpůrci jí škodí dodnes.

Už když před deseti lety dolnosaská metropole pořadatelské privilegium získala, nevnímala to veřejnost ani zdaleka jednoznačně jako vítězství. Tábor odpůrců byl přibližně stejně silný jako tábor příznivců. V samotném Hannoveru trvaly spory plné dva roky, než v červnu 1992 získali sympatizanti výstavy v lidovém hlasování těsnou většinu. Přitom hospodářsky je výstava pro město nepochybně přínosem – mimo jiné znamená nové investice do infrastruktury a tisíce pracovních příležitostí.

Hannover se stal po Berlínu druhým největším staveništěm sjednoceného Německa. Dokonce ještě v předvečer zahájení nikdo nevěřil, že se za noc všechen ten stavební nepořádek dá vůbec odstranit. Ráno po něm přesto nebylo ani památky. Ledva však skončil stavební mumraj, vystřídala ho obava z dopravního kolapsu pod očekávaným náporem sta tisíc návštěvníků denně. Výsledkem všeobecné hysterie bylo, že na zahájení sice přijelo 150 tisíc hostů, ale druhý den už jen polovina a třetí den pouhá desetina tohoto počtu! Média zareagovala jako obvykle – po třech dnech už hovořila o fiasku a nevyčíslitelných ztrátách v důsledku údajně nadsazených cen vstupenek (69 DM na dospělou osobu a den, mimoto různé slevy, od července mají děti do 12 let přístup zcela zdarma!). Kdykoli však žurnalisté dali slovo samotným platícím návštěvníkům, nikdo z nich vynaložených peněz nelitoval a za jedinou ztrátu by považoval výstavu nenavštívit. Blíž už totiž Expo hned tak nebude – za pět let byste kvůli němu museli vážit cestu až do Japonska a za deset let do Jižní Korey.

Z dlouhé řady více než 60 světových výstav jich zase nebylo tolik, jež by se do dějin zapsaly zlatým písmem. Své místo tam jistě najde ta první, kterou uspořádal viktoriánský Londýn v roce 1851, a samozřejmě pařížská výstava z roku 1889, pro niž postavil ing. Eiffel svou proslulou věž. V paměti nadlouho zůstala i pařížská výstava z roku 1900, na níž se lidé prvně vozili po pohyblivých chodnících a která přerostla v bujnou lidovou veselici.

Ve 20. století udivovaly výstavy pokročilou technikou, ale jako kulturní události širšího dosahu lze označit asi jen tři: Expo Brusel 1958, Montreal 1967 a Ósaku 1970. Poslední výstavě, pořádané po 22leté přestávce v Seville, chyběla dle názoru mnoha odborníků spojující myšlenka. Lisabonská výstava před dvěma lety byla specializovaná zase příliš úzce – na oceánografii a mořeplavbu. Konala se vlastně k uctění 500. výročí památné plavby Vasca da Gama kolem mysu Dobré naděje do Indie.

EXPO 2000 A EKOLOGIE

Právě s onou všespojující myšlenkou se snaží na prahu nového tisíciletí přijít Němci. S precizností sobě vlastní a věrni ekologickým ideálům posledních třiceti let učinili stěžejním motem výstavy harmonizující spojení „Člověk – příroda – technika“, tedy nikoli řevnivý boj kdo z koho, vystižený kdysi heslem „Poručíme větru, dešti“, nýbrž důraz na provázanost a vzájemné obohacování.

Ke cti pořadatelů budiž řečeno, že letos prvně nebyla pro Expo zastavěna „zelená louka“, nýbrž využilo se již stávajícího veletržního výstaviště, které bylo pouze rozšířeno ze 100 na 160 hektarů. Uvážíme-li, že je to přibližně plocha maličkého Monaka, nezdá se to sice mnoho, ale na únavu to bohatě stačí. Německé dráhy poskytují návštěvníkům značné slevy jízdného, také České dráhy organizují výhodné zájezdy lehátkovými vozy. Přesto se právě železniční doprava – nejekologičtější ze všech dopravních prostředků – stala na počátku června obětí sabotáže odpůrců výstavy…

Protestovat proti technickému pokroku je pošetilé. Rozumnější je zapojit ho do služeb člověka, k harmonizaci narušeného životního prostředí. Velkolepé technologické projekty předvádějí na výstavě nejen vyspělé státy, od nichž se to očekává, ale i země zaostalé, o nichž jsme zvyklí čítat a slýchat zprávy vesměs apokalyptické. Tak třeba Zambie využila vodní rostlinu, která zaneřádila její řeky, k výrobě nábytku. Eritrea vám zase hrdě předvede, jak zefektivnila tradiční pece, aby šetřila stále drahocennější dřevo. Země trpící suchem se pokoušejí zlepšit své zavlažovací systémy apod. Tyto pokusy jsou po pravdě řečeno působivější než obří Tematický park, kde vás zahltí technikou a našlapete tu celé kilometry, anebo japonské veleprojekty včetně okázalé dětské hry na záchranu planety, přičemž právě Japonci jsou ti, kdo likvidují poslední stáda velryb.

Dokladem toho, že i technicky náročná show může mít estetickou úroveň a přitom encyklopedickou náplň, je třeba „mediální zahrada“ v německém pavilonu anebo Planeta vizí, kde procházíte z rajské zahrady do budoucnosti a nalézáte tam archeologické vykopávky z naší současnosti. V pavilonu Duálního systému, který se v Německu zabývá recyklací odpadu, vás nalákají hlavně na působivě zhudebněné tornádo, ale přitom se jaksi mimochodem dozvíte i leccos z biologie a fyziologie, o spotřebě vody v různých zemích, o nadprodukci obalové techniky po jediné snídani a k jakým neblahým koncům nás až může naše nerozvážnost v hromadění odpadu přivést.

MULTIKULTURNÍ SMĚSICE

Co ale činí Expo vůbec nejlákavějším, je neuvěřitelný propletenec ras, kultur a náboženství, který se vám tu předkládá. Expo je jakousi zhuštěnou miniaturou dnešního světa, a tím i nesmírně zajímavou učebnicí, která na vás nechrlí pouze data, nýbrž působí na všechny vaše smysly. Kde jinde si na tak malé ploše můžete osahat dosud nevídané přírodniny, sošky upomínající na dávné kulty a rituály, pozorovat zblízka lidi žijící jinak tisíce kilometrů daleko, zazpívat si s nimi a zatančit anebo ochutnat, co mají zrovna pod pokličkou.

Každý den má některá ze 155 zúčastněných zemí svůj národní svátek, kdy prezentuje svou kulturu a zvyky obzvlášť intenzivně. Při zahajovacích ceremoniálech můžete spatřit i nejednoho monarchu. To ovšem neznamená, že by v tyto dny ostatní umělci zaháleli. Spíš se vám stane, že nebudete vědět, kam dřív – zda zůstat na ohlášeném programu pod širým nebem, anebo se nechat unášet různými pouličními představeními. Někdy můžete pravda utrpět i lehký šok – když se třeba proti vám vyřítí horda Marokánců na koních a metr od vás všichni vystřelí do vzduchu. Docela jinak vás zamrazí při pohledu na 30metrový sloup, kolem něhož se na dlouhých lanech točí čtyři Mexičané a jejich kněz jim k tomu na vrcholku – bez jakéhokoli úchytu! – píská na píšťalu tak bezstarostně, jako by stál někde na pasece.

Krátce nato můžete porovnat, jak rozdílné je pojetí tance i hudby v jihovýchodní Asii. Indická chrámová tanečnice má všechen svůj rytmus v nohou, ale vnímat budete hlavně její svůdné pohyby rukou a pohledy, jež by slabší jedince dokázaly dohnat k zločinu. Korejci naopak sázejí spíše na poddajnou zdvořilost než na erotiku, zato vás přikovají do sedadel svou trpělivě stupňovanou všestranností, s jakou dokážou zároveň tančit, hrát na buben a ještě usměrňovat vlající dlouhatánskou stuhu na klobouku. Indonéské tanečnice jako by tvořily jakýsi přechod mezi oběma výše jmenovanými, ale s vějířem občas zacházejí vpravdě chlapsky. Panamské tanečnice vás o kus dál zatáhnou doprostřed lidové veselice, brazilský karneval můžete potkat přímo na ulici (oficiální časy vystoupení stejně nikdy nedodrží). U jezera (s nohama ve vodě) můžete zvolna jihnout při pohledu na polonahé tahitské krásky a o hodinu později už se svíjet třeba v rytmu černošských bubnů anebo spočinout na islámském odpočivadle, pozorujíce při čaji nebo kávě polozahalené břišní tanečnice, případně ruch pravého arabského bazaru v sousedství. Nemusíte nakupovat, stačí se dívat, poslouchat a vdechovat jemné i kořeněné vůně Orientu.

EXOTICKÉ RITUÁLY

Uzbecká čajovna trochu připomíná turistickou noclehárnu – čaj vám tam naservírují přímo do postele se stolečkem. Po návštěvě mongolské či kyrgyzské jurty pochopíte, proč v nich Jára Cimrman nedoporučuje defenestraci – až na výjimky nemají okna. Tady si vás nikdo ani nevšimne, zato Egypťané vás zahrnou prospekty a ještě k vám vyšlou faraonského synka, jen aby vás nalákali na půvabné napodobeniny starých maleb na papyru, nebo alespoň na skarabea pro štěstí. Ekvádorský šaman z vás zase bude kouřem a zaříkadly vyhánět zlé duchy.

V Oceánii se dokonce můžete přichomýtnout k rituálu pití kavy. Nejde ovšem o nám důvěrně známé „kafe“, nýbrž o domorodý nápoj ostrovanů z Tongy, který obsahuje drogu, jež by měla oživit vaše malátnějící kroky. Nedělejte si ale naděje na nějakou obdobu hašišového happeningu – v jinak poměrně liberálním Německu dosud nejsou povoleny ani měkké drogy, a tonžská kava je proto silně ředěná, navíc velmi trpké chuti. Sám rituál pití však za vidění rozhodně stojí a končí velkou taneční merendou Polynésanů s Evropany. Popovídáte-li si pak s německým dovozcem kavy, dozvíte se i něco o problémech smíšeného manželství: například že on chce zpátky do Oceánie, zatímco jeho tonžská manželka si nemůže vynachválit německý pořádek a skvělou nabídku zboží a ani slunce a jižní moře jí moc nechybějí.

S docela jinými těžkostmi se potýká sbor černých bubeníků a tanečníků z chudého Burundi. Město je nechává zdarma přespávat ve stanovém táboře v městském parku a na letenku se jim složili bývalí belgičtí kolonizátoři. Jaký to rozdíl oproti dávné výstavě v Bruselu roku 1897, kde černoši z Konga sloužili jako cimrmanovský živý obraz a mnozí z nich své pózování na chladném severu zaplatili životem. Ostatně i burundská tanečnice si stěžovala na hannoverské chladné noci, zatímco my tenkrát v červnu horkem nemohli spát.

S narůstajícími vedry přibývalo na výstavišti i vodních ploch k osvěžení. Vítaným osvěžením uprostřed horké exotiky byla i modrá (a stále mokrá) krychle Islandu – snad právě z tohoto důvodu trůní zcela mimo všechny evropské pavilony. Uvnitř skýtá příjemný chládek a uklidňující filmovou projekci vrcholící vytrysknuvším gejzírem. Kanadská zpívající fontána vám zase trochu připomene tu mariánskolázeňskou anebo pražskou Křižíkovu, ovšem v malém. Venezuelský stánek se sice zpozdil s expozicí o tři týdny, ale o to více upoutá svým exteriérem ve tvaru rozvírající a zavírající se orchideje.

TROCHA DIPLOMACIE NIKOHO NEZABIJE

V pavilonu Srí Lanky jsme chtěli personál potěšit znalostmi získanými přes spolužačku naší dcery. Náš pozdrav „vanakam“ (dobré ráno) však vyvolal reakci velmi chladnou. Ouha, pozdravit řečí hinduistických Tamilů vládnoucí buddhistické Sinhálce zjevně nebyl ten nejdiplomatičtější tah. V Eritreji už jsme byli moudřejší a Etiopii raději nechválili.

Zato nás překvapilo a potěšilo těsné sousedství Izraele, Sýrie a Palestiny ve společné asijské hale. Palestinci nás kupodivu zahrnuli prospekty o bibli, jako by chtěli podpořit stánek Svaté stolice na opačném konci výstaviště. Nezdálo se, že by tu docházelo k sebemenším konfliktům – snad by to mohla být předzvěst bolestně se rodícího campdavidského vyrovnání…

Geografické hledisko bylo ve výstavištním místopise dodržováno jen málokde. Nepál měl původně sousedit se Spojenými státy, avšak po jejich odřeknutí si parcelu pronajal pivní stánek mnichovského Oktoberfestu. „Kdybychom to byli věděli, tak bychom sem vůbec nešli,“ nechali se slyšet jinak tolerantní Nepálci. Uklidnilo je až vysázení hustého a vysokého živého plotu. Je pěkný, ale skoro zbytečný – pivní stánek totiž pro malou návštěvnost skomírá na úbytě, kdežto Nepálci mají ve svém chrámu stále plno. Na uvítanou vám tu udělají červenou hlinkou puntík na čelo. Možná je to pro ně nenápadná denní statistika návštěvnosti a zároveň reklama, ale v jejich krásném templu s bazénem vám bude rozhodně dobře. V bhútánském chrámu zase budete žasnout nad technikou stavby (jako pojidlo je použita kravská kůže!) i nad živými himálajskými mnichy.

SNĚŽNÝ MUŽ A NAŠE PRAMÁTI

Další památky z horských oblastí najdete na stanici lanovky. Reinhold Messner tam připravil nejen přízrak yettiho, ale i rekonstrukci fešáka Ötziho z mladší doby kamenné, jehož mumie byla v roce 1991 nalezena v jihotyrolském údolí Ötztal.

Za pozůstatky nejstarší ženy světa – 3,2 milionu let staré Lucy – musíte na opačný konec výstaviště, do půvabného stánku Etiopie. Starou dámu, přesněji její kosterní pozůstatky, tam najdete v originále! Její potomky můžete pozorovat jednak při vaření v domorodé kuchyni, jednak při tanci a muzicírování.

Jordánci vás nedaleko odtud zaujmou jak uměleckou expozicí pod širým nebem, tak suvenýry ze sypaného, různě zbarveného písku. Hojné návštěvnosti se těší také věrné napodobeniny dvou velkých arabských staveb – středověkého hliněného výškového domu z Jemenu a palácového komplexu Arabských emirátů.

Za touto pohádkou jako z Tisíce a jedné noci na vás čekají evropské pavilony. Každý z nich má co nabídnout, ale mně osobně se nejvíc líbil ten maďarský a interiér řeckého a chorvatského. Nizozemsko proti své přirozenosti překvapilo výškou svého pavilonu i množstvím zeminy a rostlin, jež do něho přestěhovalo. V polském „ožil“ Bělověžský národní park a solný důl Lubljanka, v českém zase karlštejnská kaple svatého Kříže (jak to souvisí s motem Expa, se mne ale neptejte).

Tradičně pospolu najdete země skandinávské, včetně těch konečně svobodných, zvaných „pobaltské“ (jakkoli pobaltské jsou s výjimkou Norska všechny). Kdo očekává ze severu chlad a melancholii, bude překvapen vtipem a nápaditostí jejich expozic. Nesmírnou pohodu zažijete ve veselé Belgii, kde si po souboji s neživým davem a po náročné kolotočové jízdě příjemně odpočinete na „zaručeně pravých“ sedátkách slavných belgických cyklistů. A pokud byste samou únavou ze sedel už padali, pak je pro vás ideální společná hala „zbytkových“ evropských států: Lucembursko vás vyšle na cestu do vesmíru vsedě, Lichtenštejnsko ke svému Liechtensteinu – světelnému kameni – přistavilo opravdu pohodlné pohovky a krásy Rakouska na filmovém plátně si můžete vychutnat vyloženě vleže. Tahle cesta kolem světa zkrátka stojí za to.

Category: 2000 / 10

„Metoda je sice prostá…,“ vysvětluje Muhammad Gajás a vzápětí několika zručnými pohyby roztíná žíly na končetinách svého pacienta. Z čerstvých ran se řine potemnělá krev. „…Ale velmi účinná,“ dodává s vážnou tváří.

ČEKÁRNA

V úzké uličce za dillískou Páteční mešitou se už hodinu před otevřením ordinace shromažďují první pacienti. Unaveně postávají podél drátěného plotu, na němž trojjazyčné cedule slibují vyléčení takřka jakýchkoli neduhů. Nikomu není do řeči, každý je uzavřen ve svých starostech, ve svých chorobách.


Přestože je doktor Gajás muslim, do jeho ordinace přicházejí pacienti takřka všech vyznání, jako například sikhové.

Ani ti, kdo sem dnes přicházejí poprvé, nemají odvahu klást všetečné otázky. Mlčí i manželský pár, který s sebou přivedl pětiletého syna postiženého dětskou obrnou. Oči obou rodičů ale bloudí kolem a němým křikem hledají spasitele. Stěží lze odhadnout, čím vším už museli projít, jak úzkostlivě asi schraňují každou jiskřičku naděje, každou novou zprávu o dalším zázračném lékaři, který by pomohl jejich dítěti. To se jen vylekaně tiskne do máminy náruče. Nemá důvěru k novým experimentům, nechápe, proč tohle všechno musí znovu a znovu v obměněných podobách podstupovat.

ORDINACE

Několik minut před devátou se objevují pomocníci věhlasného léčitele a rutinními pohyby poklízejí ordinaci – zaprášený dvorek, po kterém se líně procházejí kozy.

Ve vzdálenější části dvorku je jakýsi operační sál, tedy betonový stupínek, pod nímž je vyhlouben mělký kanálek.

Metoda je prostá, prosté je i zařízení – pár dlouhých kovových lavic a ohromný sud s vodou.Vtom už na scénu vstupuje doktor Gajás. Jeho zavalitá postava, oděná do džínového obleku, vzbuzuje respekt. Však ho také pacienti oslovují uctivým titulem hákim (tj. vládce či vyšší úředník, což je v byrokratických zemích totéž). Hákim Gajás si narazí na hlavu vyšisovaný stetson a bez dlouhých cavyků se pouští do práce. Jeho pomocníci už mezitím dlouhými úzkými pruhy látky stahují končetiny prvních pacientů.

Léčí se bez jakékoli diagnózy, bez nákladných vyšetřovacích přístrojů. Těch ostatně není potřeba, neboť všichni jsou kurýrováni stejným způsobem. Jediným pracovním nástrojem, který doktor Gajás používá, je půlená žiletka, vždy nová pro každého pacienta, aby se předešlo infekci. Čepelka je ještě posvěcena krátkou modlitbou či zaříkávadlem, a pak už následuje samotný zákrok.

„Všimněte si té temné, pomalu vytékající krve,“ upozorňuje mě hákim. „Právě ta je příčinou potíží. Hromadí se v končetinách a zabraňuje správné cirkulaci.“

Po operačním zákroku stojí pacienti ještě asi 20 minut na přímém slunci, aby tato „špatná krev“ mohla vytékat. Během této doby jsou rány omývány vodou, dokud se nezastaví krvácení. Po uvolnění stahovadla jsou ještě ošetřeny zásypem z hojivých bylin.

Celá léčba se během následujících dní několikrát opakuje, přičemž je nutno vystřídat všechny končetiny.

„Tato léčebná metoda není žádnou novinkou. Používala se již v dávných dobách a v západním světě je známá jako pouštění žilou. Zmiňují se o ní islámské texty i ájurvédské spisy.“ Doktor Gajás tvrdí, že tento postup byl používán již za časů proroka Mohameda. On sám se léčitelskému řemeslu naučil od svého děda, súfího Abdula Kábira Nakšbandího, který opustil tento svět v požehnaném věku 114 let.

ZÁZRAKY

Muhammad Gajás se pyšní tím, že dokáže vyléčit všechny nemoci kromě zažívacích potíží. Do jeho kliniky přicházejí pacienti trpící revmatismem, srdečními problémy, cukrovkou, dokonce i rakovinou a mnoha dalšími neduhy. Své úspěchy dokládá ctihodný hákim množstvím děkovných listů od mnoha vysoce postavených osob, dokonce i lékařů. Neméně zajímavé jsou i vizitky zahraničních televizních štábů a celé řady novinářů. Každý z nich je váženým hostem, neboť právě díky jejich svědectví se svět může dozvědět o léčiteli, který se dokáže postavit čelem i zákeřné nemoci AIDS.

Mám možnost promluvit si s pacienty a nenajde se mezi nimi jediný, který by neměl pro hákima Gajáse slova chvály. Někdo se cítí naprosto vyléčený, jinému se alespoň značně ulevilo.

Stěží bychom v řadách lékařů hledali někoho, kdo se může pochlubit 95% úspěšností léčby jako hákim Gajás. Za 19 let, kdy zde vykonává svoji léčitelskou praxi, uzdravil přes 20 tisíc pacientů!

Ze všech koutů Indie se sem sjíždějí nemocní, kterým vrací zdraví. A dokonce nejenom z Indie – v návštěvní knize jsou děkovná slova zázračně vyléčených z Pákistánu, Velké Británie, Kanady, Spojených států, Saúdské Arábie a mnoha dalších zemí.

Zní to až příliš fantasticky, a tak si mnozí nejspíš řeknou: stará známá písnička o tom, jak někdo dokáže vydělat na lidském neštěstí. Omyl, omyl, omyl. Doktor Gajás léčí zdarma!

Na druhou stranu dary a příspěvky neodmítá. Rozhodně ale nemají vliv na kvalitu léčby. Ženě vysokého armádního důstojníka se dostane stejné péče jako chudému řidiči rikši.

ZÁZRAK, ŠARLATÁNSTVÍ, NEBO ZNOVUOBJEVENÁ LÉČEBNÁ METODA?

V daleké zemi indické se lze dozajista setkat s množstvím roztodivných věcí, neřkuli zázraků. Je léčebná metoda doktora Gajáse jedním z nich?

MUDr. Jana Fialová, odbornice na léčbu peritoneální dialýzou z II. interní kliniky VFN v Praze, má na celou záležitost zcela jednoznačný pohled. Zde je ovšem nutno předeslat, že v západní medicíně je hluboce zakořeněn nedůvěřivý postoj k jednoduchým a účinným metodám.

„Nechci mluvit za jiné medicínské obory, ale léčit například zánět ledvin žiletkou je podobný nesmysl, jako operovat šedý zákal pomocí klystýru,“ netají rozhořčení MUDr. Fialová. Pak ale přece jenom nabízí serióznější vysvětlení: „Pouštění žilou se dosud používá k léčbě několika málo nemocí, při kterých je chorobně zvýšená krvetvorba nebo jsou nadměrné zásoby železa v organismu. U těchto stavů jsou opakované odběry krve opravdu výhodné. Jsou to však nemoci vzácné a domnívám se, že pacientů s podobnými potížemi kolega Gajás mnoho nemá.“

A co tedy svědectví o zřetelné úlevě a ústupu zdravotních potíží, o němž se zmiňovali naprosto všichni pacienti, se kterými jsem měl možnost hovořit?

MUDr. Fialová nabízí vysvětlení: „Některým pacientům, jejichž nemoc je spojena s převodněním, jako například městnavá slabost srdeční nebo některé choroby ledvin, může pouštění žilou přechodně ulevit, ale dlouhodobě žádné zlepšení určitě nepřináší. Jsem přesvědčena, že u naprosté většiny pacientů, kteří říkají, že jsou vyléčeni, jde o tzv. placebo efekt, tedy: věř a víra tvá tě uzdraví.“

NA VLASTNÍ KŮŽI

Slunce rozpaluje dvorek za dillískou mešitou. Doktor Gajás snáší polední výheň na rozdíl ode mne se stoickým klidem. Vždyť sluneční svit je důležitou podmínkou pro úspěšnou léčbu. Pociťuji první známky úžehu. Hlava se mi začíná točit. Hákim si povšimne mých potíží.

„Co vy, nechcete se také nechat ošetřit?“

Rázem se vzpamatuji. „Ne, cítím se zcela zdravý.“

„Moje metoda slouží nejenom nemocným,“ vysvětluje doktor Gajás. „Třebaže vaše auto jezdí naprosto spolehlivě, měl byste každých půl roku zajet do servisu, kde vám zkontrolují olej, brzdy a další maličkosti. S lidským tělem je to úplně stejné…“ Ctihodný hákim se ke mně zkoumavě pootočí. Stačí ale chvilka nepozornosti a hle… I mistr tesař se někdy utne! Z rozevřené rány pobledlého pacienta prýští krev jako z prasklé zahradní hadice. V pravidelných intervalech, znovu a znovu.

Tepna!

„Pání láó, přines vodu,“ nevzrušeně osloví hákim svého pomocníka.

Hlava se mi točí, svět se začíná utápět v mlze. Nevím, zdali je to ze sluníčka, nebo z té podívané. To teď ale není důležité. Hlavou mi projede varovný signál. Jenom se tu nesložit… Metoda doktora Gajáse určitě zabírá i na mdloby! Rychle se loučím a bez dalšího otálení pospíchám do bezpečí.

Category: 2000 / 10

Poslední český král Ferdinand V. z habsbursko-lotrinské dynastie abdikoval 2. prosince 1848 v Olomouci ve prospěch svého synovce Františka Josefa I., kterému přenechal i císařský titul. Od tohoto data zůstal český trůn až do rozpadu habsburského soustátí na konci první světové války neobsazen. Vyhlášení republiky pak definitivně uzavřelo více než tisíciletou existenci monarchistického zřízení v českých zemích.

ČEŠTÍ MONARCHISTÉ

Rex Numquam Moritur. – Král nikdy neumírá. Věta, kterou si členové Monarchistického hnutí Čech, Moravy a Slezska říkají prakticky každý den. Více než 80letá existence republiky jim ale „brání“ v prosazení jejich požadavků. Tím hlavním je obnova království, zřízení, jež by podle monarchistů v čele s Daliborem Ptákem v budoucnu vyloučilo krize, jimiž musela naše země ve 20. století projít. Jeden z místopředsedů hnutí, které má dnes asi 500 členů a zhruba dva tisíce příznivců, Tomáš Kordač k tomu dodává: „Republika je přežitkem, budoucnost je pouze v monarchii. Monarchii pravicové, konzervativní a co se týče formy – konstituční. Monarchii spravedlivé a antikomunistické.“

HABSBURKOVÉ ZNOVU NA ČESKÝ TRŮN?

Na základě legitimních nároků by podle monarchistů měl na obnovený český trůn usednout Habsburk. Tato idea, která je možná z historického hlediska pochopitelná, je však pro mnoho lidí dodnes těžko přijatelná. Je sice pravda, že současní evropští panovníci vládnou svým zemím pouze v duchu demokratických principů, Češi ale dodnes pociťují hořkost při vzpomínce na některé události z minulosti spojované právě s Habsburky. Současná hlava tohoto rodu, Ota Habsburský, se přesto snaží s historií částečně vyrovnat. Za největší chybu svých předků považuje zejména nevypořádání se s Českým královstvím v rámci monarchie v minulém století, a také nekorunování Františka Josefa I. a Karla VI. za české krále.

Monarchisté tak Habsburky vyzvali, aby se vyslovili, zda trvá jejich zájem o uprázdněný titul českého panovníka, a ti to neodmítli. Sami ale tuto volbu nepovažují za příliš aktuální, a to zejména kvůli nečlenství České republiky v Evropské unii. Proto integraci naší země do „patnáctky“ považují v této chvíli za důležitější.

Vedle Habsburků se uvažuje i o jiných šlechtických rodech, které by mohly u nás vládnout. Mezi ně patří především Lobkovicové a Šternberkové, jejichž sídlo na řece Sázavě Český Šternberk je místem, kde rodina přebývá od počátku svého vzniku.

PRAŽSKÝ HRAD


Ferdinand d’Este s rodinou kolem roku 1908.

Čeští králové sídlili v minulosti na několika místech, nejčastěji však na Pražském hradě, který je dodnes vnímán jako symbol naší státnosti. A i v případě obnovení království by podle monarchistů nový panovník sídlil právě zde. Korunovace by samozřejmě probíhala v katedrále sv. Víta a korunu by na královu hlavu pokládal opět pražský arcibiskup. V případě královny by symbol jejího titulu byl položen na rameno. Při této příležitosti by byl obnoven i tradiční průvod vedoucí po známé „královské“ cestě. A ať už by se králem stal kdokoli, základní podmínkou pro jeho vládnutí v českých zemích je znalost českého jazyka, který v minulosti ovládali i takoví panovníci z habsburského rodu jako Ferdinand I. či Rudolf II.

SVATÝ VÁCLAV

„Svatý Václave, vévodo české země…,“ slova druhé nejstarší dochované české písně, která jako jediná zřejmě může nahradit současnou hymnu. Právě ji by monarchisté, věrni svým tradicím, chtěli uzákonit jako novou hymnu Českého království.

K základním symbolům naší státnosti nepochybně patří i korunovační klenoty. Ty jsou dodnes uzavřené pod sedmi zámky. Každý klíč k jednotlivým zámkům vlastní jeden významný státní úředník, a tak je vyloučeno, že by došlo bez vědomí některého z nich k neoprávněné manipulaci s těmito cennostmi. Navíc se říká, že kdo by si přeci chtěl nasadit korunu na hlavu, aniž by byl zvolen za krále, zemřel by. Historie tuto věštbu jen potvrzuje, což dokládá případ říšského protektora Reinharda Heydricha.

TITULY MÍSTO VYZNAMENÁNÍ

Žižkův vojenský řád, Řád Klementa Gottwalda, Řád práce, Řád bílého lva, vyznamenání, jejichž názvy i důvody udílení se měnily podle toho, kdo byl zrovna u moci. Některá z nich by chtěli monarchisté nahradit udílením šlechtických titulů v podobě pobělohorské titulatury. K nim by tedy patřily tituly rytíř a svobodný pán, hrabě a kníže.

Udělování titulů by však nejprve muselo předcházet zrušení dosud platného zákona, který zakazuje užívání šlechtického titulu s přídomkem nebo dodatkem naznačujícím šlechtictví. Monarchisté v této souvislosti zvažují podání podnětu Ústavnímu soudu, zda v tomto případě nedochází k porušení Listiny základních práv a svobod (právo na jméno).

KONSTITUČNÍ MONARCHIE

Nejvhodnější formou státního zřízení by měla být konstituční monarchie, zachovávající všechny principy demokracie. K ní patří i dodržování zákonů a ochrana jednotlivce i jeho majetku. V této souvislosti monarchisté uvažují i o tolik diskutovaném trestu smrti, jehož znovuzavedení podporují. Podle zastánců obnovení království by monarchie principiálně mohla vyřešit i samu podstatu odpovědnosti za spáchaný trestný čin a také by znamenala i dodnes zpochybňovanou nezávislost soudců.

ZEMĚ KORUNY ČESKÉ

Království by měly tvořit – Čechy, Morava a Slezsko, samozřejmě při zachování současných hranic. Určitá nostalgie po kdysi tak mocném a rozlehlém království však mezi monarchisty dodnes existuje. Hranice jednotlivých zemí Evropy ale nezpochybňují. Podle návrhů monarchistů by Morava získala v novém uspořádání opět statut markrabství a Slezsko velkovévodství. Český král by zároveň získal i tyto tituly. Český stát by se tak alespoň zčásti vrátil ke svým historickým tradicím, a i o to se členové Monarchistického hnutí snaží…

Category: 2000 / 10

„Ty, který se díváš na tyto fotografie…, jistě vidíš bídu, utrpení… Možná si myslíš, jak mnoho je třeba udělat, a máš pravdu… Možná si představuješ těžkou práci misionářů, konání velkých skutků pomoci, účast na obrácení mnohých, nebo snad velké dobrodružství – a zatím – je to naprosto obyčejný, všední život s Bohem ve službě druhým v jiné zemi.“ slova Zdislavy Noskové k výstavě
fotografií z kazachstánské misie

Kazachstán se řadí díky obrovským zásobám ropy, plynu a nerostného bohatství mezi potencionálně nejbohatší státy světa. Po roce 1991 měl také čtvrtou nejsilnější nukleární výzbroj a současně také největší světové středisko pro nukleární zkoušky – Semipalatinsk. Vláda Kazachstánu však odzbrojila a pracuje na odstranění škod po několika stovkách jaderných výbuchů. Do země v poslední době přicházejí investice z mnoha rozvinutých zemí včetně USA a Německa. Přesto tu zhruba šedesát procent obyvatelstva stále žije pod hranicí chudoby a nezaměstnanost dosahuje alarmujících čísel.

Ačkoli hlavními náboženstvími v zemi jsou sunnitský islám a ruské pravoslaví, žijí tu také katolíci, jichž jsou asi tři procenta. Proto v osmdesátých letech přichází do Almaty, tehdejšího hlavního města, otec Michael, františkánský kněz z Litvy. Dnes je klášter domovem pro několik kněží a sester ze všech koutů světa. Jsou tu Italové, Poláci, Korejci, Slovenky. Do misie přijíždíme i my, abychom zde dva měsíce fotografovali.

O POMOCI A BEZMOCI

V zemi, kde je naprostá většina věřících pravoslavných či muslimů, nehledají místní obyvatelé cestu do misie snadno. Ledy začaly roztávat až poté, co se součástí kláštera stala ambulance, kterou kněží-lékaři začali provozovat nedlouho po svém příchodu. Zdravotnictví je v Kazachstánu ve špatném stavu, nejsou k dostání ani základní léky. Klášterní ordinaci tedy navštěvují hlavně chudí a nezaměstnaní. Léčí je tu především homeopatiky a akupunkturou, nejlevnější dostupnou metodou ve státě, kde se za léky platí v dolarech takové sumy, že si je může dovolit jen horních deset tisíc.

V čekárničce je nabito a od lidí se dozvídáme, že kdo by se sem chtěl zapsat jako pacient, musel by čekat zhruba rok, aby na něj přišla řada. Při fotografování v ambulanci se musíme střídat, je tak malá, že se při práci pleteme pod nohy sami sobě i doktorům a jejich místnímu personálu. Ve vzduchu je tolik bolesti, smutku, starostí a chudoby, že vydržím fotografovat nejvíce půl hodiny, a musím ven na vzduch. Některým lidem tady nedokáží pomoci – přichází mladík se zlomenou rukou. Posílají ho do státní nemocnice, mladík vrtí hlavou a odchází sledován bezmocným pokrčením ramenou hlavního lékaře.

Pravidelně dvakrát týdně vyjíždí celá ambulance do okolních vesnic. Scény se neustále opakují – bábušky s oteklýma nohama, mladá maminka s nehybným děckem v náručí, nezaměstnaní v teplákových soupravách. Těm, kteří to nejvíce potřebují, koupí řádové sestry antibiotika ze svého symbolického platu. Když peníze dojdou, nedá se nic dělat.

DĚTI A ŠTĚŇATA

Misionáři založili dětský domov. Sedmnáct kluků a holek mezi deseti a patnácti lety si hraje s našimi foťáky, vznikají nekonečně přirozené snímky dětí rozdováděných návštěvou. Značíme si filmy, abychom si omylem nepřivlastnili cizí snímky, rozdáváme prázdné krabičky. Všude je plno koťat a kočiček sebraných z ulice, maličké štěně s obrovským nafouklým bříškem. Přišlo sem včera odpoledne bůhví odkud, černé jako uhel.

„Musela jsem ho několikrát umýt, abych se o něj neumazala,“ říká jeho dvanáctiletá panička. „Nejedlo asi delší dobu, a teď se tak přecpalo, že nemůže chodit. Víc už mu nedám, bojím se, aby mi neprasklo.“

Vychovatelka nás zve na společný oběd. Po společné modlitbě všichni vážně a tiše jedí – polévku a vařenou rybu s brambory. Do večera mají děti volno, zítra je neděle, a tak se jde na osmou ranní do kostela na mši. Odpoledne procházka a v pondělí zase do školy…

POZVÁNÍ NA KARTOŠKU

V malém dřevěném domku v sousedství kláštera se řád rozhodl otevřít před zimou jídelnu pro chudé. Jedna místnost s několika sraženými stoly, výdejní okénko, kuchyň a v ní obrovské hrnce a v sudech naložené zelí ve slané vodě. Dnes je poprvé otevřeno, v kotli se vaří všudypřítomná „kartoška“.

Už půl hodiny jsou otevřené dveře na ulici, ale nikdo nepřichází. Dovnitř nakukuje stařík ve špinavém obleku s medailí na klopě. Vchází a zaraženě si vybírá židli sledován pohledy kuchařek. Je prvním strávníkem a všechny se předhánějí, aby ho obsloužily. Přes rozčilené protesty dostává porci, s níž by si neporadil ani horník po směně. Kuchařky ho nadšeně pozorují.

Toho dne nepřišel už nikdo a brambory se dojídaly ještě druhý den. Je prý potřeba, aby si lidé zvykli.

. . . . .

„Bojuj všemi silami proti bídě ve všech podobách, bídě, která zotročuje člověka, ale zůstaň chudým… zůstaň prostým v srdci – a budeš šťasten.“ (Zdislava Nosková) Součástí našeho projektu byla i humanitární sbírka pro misijní ambulanci. Díky několika dárcům, mezi které patří výrobce léků Apotex, se nám podařilo nashromáždit a předat léky v hodnotě sedmdesáti pěti tisíc korun. Vzniklo také několik maket knih seznamujících se životem v Kazachstánu a s prací misie, které slouží řádu k prezentaci u případných sponzorů. Proběhlo několik výstav, z nichž ta hlavní bude k vidění od 2. do 30. listopadu v Pražském domě fotografie.

Category: 2000 / 10

Mono Lake patří k těm málo světovým jezerům, o kterých se v posledních padesáti letech hodně mluvilo. Je totiž nejen krásné, ale také v mnoha ohledech originální. Už z dálky, když se k němu blížíte, vypadá zvláštně. Třpytící se hladinu totiž lemuje něco jako vyplavené bílé kosti pravěkých ještěrů nebo solné sloupy Mrtvého moře. Uprostřed vodní plochy „pluje“ ostrov připomínající vápencový model newyorského Manhattanu.

Miliony let mělo jedno z nejstarších jezer Severní Ameriky dostatek vodních přítoků z pohoří Sierra Nevada, mohlo bez větších problémů přežít až dodnes. V roce 1941 však nastala prudká změna. Na jihu kalifornského pobřeží se tehdy závratnou rychlostí rozrůstala jedna z největších aglomerací světa – Los Angeles. Superměsto zbudované na poušti a jeho obyvatelé zoufale hledali zdroje pitné vody. Obří akvadukt se pak stal příčinou ekologické katastrofy postihující Mono Lake. Do Los Angeles bylo totiž odvedeno jeho pět nejdůležitějších přítoků. Do roku 1994 klesla hladina o kritických 12 metrů. Sůl a alkalické sloučeniny v jezeře se začaly silně koncentrovat, zvýšila se zásaditost vody a spousta živých organismů začala odumírat. Dnes je jezero takřka mrtvé. Žijí v něm jen jednobuněčné řasy a drobní mořští krabi. Těsně u vody nad kalužemi a vlhkým pískem se rojí tisíce malých slanomilných mušek.

Změnila se i celková vizuální podoba jezera. Klesající hladina vody odhalila zvláštní tufové formace, které zblízka připomínají vápencové krápníky. Některé jsou vysoké až 10 metrů. Během tisíců let rostly ukryty pod vodní hladinou. Příčinou jejich vzniku jsou prameny vyvěrající ze dna jezera. Voda, bohatá na soli a uhličitany, odtud probublávala a unášela s sebou na povrch vápenité sloučeniny. Proto je tělo každého tufu vystavěno z usazenin uhličitanu vápenného. Tyto tisíce let vznikající křehké stavby jsou dnes rychle narušovány erozí. Je absurditou, že se tento jezerní hřbitov stal záhy populární turistickou atrakcí. I díky tomu, a také zásluhou velkého úsilí ekologů, se v roce 1994 podařilo pokles hladiny zastavit. Voda navíc v jezeře začala stoupat! V budoucnu se bílé tufové sloupy vrátí pod vodní hladinu. Doufejme, že si je budeme moci prohlédnout jen z fotografií druhé poloviny 20. století.

Category: 2000 / 10

Poprvé jsme se s Ottou viděli jen velmi krátce na výstavě jeho obrazů v jedné malé galerii v Celetné ulici v létě roku 1998. Potom až 5. 11. na letišti v Limě. To už jsem ale s sebou vezla tříčlenný štáb, 16mm kameru, filmy a mlhavou představu o Ottově peruánské adrese. Od Pacifiku zavál slaný větřík a dýchla na nás America del Sur…

VZHŮRU DO SAN FRANCISCA

Vydali jsme se natočit filmový dokument o českém malíři, který se ve svých 34 letech rozhodl opustit nadějné místo asistenta na pražské Akademii výtvarných umění, a založil si rodinu mezi indiány. Otto Placht (*1962) nyní žije v místě s honosným názvem San Francisco – je to však malá vesnice v Peru, v nárazníkové oblasti mezi civilizací a divokou džunglí, na území indiánů kmene Šipibó. Je vzdálená asi hodinu jízdy motorovou lodí po jezeře Yarina Cocha, kam se dostanete omláceným taxíkem po hliněných cestách z letiště u Pucallpy, posledního města před branami Amazonie.

Dosedli jsme na pucallpské letiště a začalo tropické vedro. Jedině po dobu plavby foukal trošku vítr a na chvíli nás osvěžil. Voda v „jezero-řece“ Ucayali připomínala kafe – zbarvením i teplotou. Přistáli jsme u břehu, Otto dlouho hledal správné místo – prý stoupla voda o 1,5 metru a vypadá to tu jinak. U břehů je prales spíš hodně kulturní, vychozené cestičky a poměrně málo divoce vyhlížející rostlinstvo. Ale je tu ještě větší vedro a vlhko. Otto nás zavedl k chýši, kterou postavil pro návštěvy.

Maloca měla kruhovou podlahu z tvrdého dřeva zvýšenou asi o půl metru nad okolní terén – to kvůli období dešťů. Šest trámů neslo střechu pokrytou palmovým listím. Kolem dokola byla vypnutá síť proti hmyzu a tvořila tenkou průhlednou stěnu, která nás měla příští měsíc oddělovat od pralesa. Moskyti se však velmi brzy naučili tuto překážku překonávat.

Asi o čtyřicet kroků dál začínala ves Ottovým domkem ve tvaru písmene L, se vzdušným ateliérem přímo pod střechou. Stejně jako většina indiánských domů neměl stěny. Ottova žena indiánka Monika vaří jídlo na vařiči s plynovou bombou v kuchyňce, kterou tvoří jen stůl, kýbl s vodou, trocha smaltovaného nádobí a jedna police na potraviny. Zásoby nejsou velké, protože by se tu jinak rychle zkazily. Zbytky jídla ze smetiště hned za sporákem dojídají velké zelené ještěrky. Dvě děti, Klárka a malý Otíček (jeho indiánské jméno je Pinunsui, „kolibřík“), se baví tím, že věčně šplhají z lavice na bytelný dřevěný stůl a zase dolů na zem nebo se houpají v hamakách zavěšených na nosném trámoví. Kmeny tvořící konstrukci nejsou spojovány hřebíky, ale provázány lýkem, takže se celý dům stále trochu houpe, ale je mnohem odolnější proti otřesům a nárazům větru. V ložnici stojí manželská postel z masivních prken s moskytiérou, jednoduchá skříňka na věci a pár kousků oblečení schne na šňůře.

NEJSLAVNĚJŠÍ PERUÁNSKÝ MALÍŘ

První Ottův krok do Peru v roce 1993 iniciovaly vizionářské obrazy proslulého malíře Pabla Amaringa, které viděl při střídání své výstavy na univerzitě v Miami.

Pablo se narodil na předměstí Pucallpy jako mestic (míšenci bělochů s indiány tvoří dnes zhruba 30 % populace v Latinské Americe). Matka ho chtěla dát do semináře, neměli však na studia peníze, a tak se Pablo rozhodl, že bůh je jenom pro bohaté a začal falšovat a omalovávat bankovky. Zavřeli ho, ale z vězení utekl a na kánoi se vydal hluboko do džungle. Šamani ho zasvětili do léčebné ceremonie spojené se silnou rostlinnou drogou, připravovanou z liány ayahuasca. Po čase zjistil, že u všech lidí po požití halucinogenního vývaru vznikají v hlavě stejné vize, a pokusil se je namalovat. Vznikla knížka „Náboženská ikonografie peruánského šamana“, která slavila velký úspěch v celé Americe. Z prodeje svých obrazů založil Amaringo v Pucallpě školu „Usco Ayar“ jako ekologický projekt, kde se děti učily co nejvěrněji namalovat rostliny a zvířata džungle, které z okolí začaly nenávratně mizet. Škola měla velkou odezvu, žáci se rozjeli do všech koutů světa.

„MALÍ OPIČÍ LIDÉ“

Šipibó-Conibó je kulturní oblast etnické skupiny asi 20 000 indiánů, žijících na horním a dolním toku řeky Ucayali, pramenného toku Amazonky. Vlastní slovo šipibó v překladu znamená „malí opičí lidé“.

Vydáváme se na první seznamovací procházku vesnicí, jejíž název si zkracujeme na důvěrnější označení „Frisko“. Otto nás představuje sousedům a vysvětluje místní zvyklosti. Ženy ještě chodí v kroji – černá sukně vyšívaná tradičním místním ornamentem, kamizola z lesklé látky a těžký pás z korálků kolem pasu. Muži už nosí kalhoty a civilizace sem pronikla v podobě módy triček s nápisy a baseballových čepic. Jako všude v Jižní Americe i tady milují blýskavé fotbalové dresy a stejně náruživě propadli hře samotné.

Většinu práce obstarávají ženy – pečují o děti a domácnost, vypalují a zdobí keramiku nebo spřádají vlákno z bavlníkových bobů, aby z něj pak ručně tkaly látky. Společně s muži obdělávají pole, kde se pěstuje především juka neboli maniok – rostlinná hlíza neutrální chuti. Muži se zde dříve tradičně věnovali koce, což je nyní zakázané, a když tuhle obživu ztratili, tak prý radši leží v hamace. Hlavním zdrojem potravy je lov ryb, které se jedí uvařené ve vodě vcelku i s hlavou. Dětem se za odměnu nechává vysrknout rybí očko, jehož čočku pak žvýkají jako žvýkačku. Přílohou bývá nejčastěji rýže, juka nebo platano, zvláštní druh nesladkých banánů, které se jedí buď vařené, nebo pečené. Znají také kukuřici a čočku, ve městě kupují špagety, vejce a kuřata. Kromě soli, česnesku a pimenta nepoužívají žádná koření, takže Evropana záhy omrzí chuťová monotematičnost. Hlady ani žízní tu však nikdo umřít nemůže. Příliš se zde nehraje na soukromé vlastnictví, a obrovské šťavnaté ananasy, manga, papáje, camu-camu i další citrusy, které rostou na stromech všude okolo, jsou k dispozici všem.

Pro vodu a prát se chodí k pumpě, což je místo s vybetonovanou podlážkou asi tak v prostředku vesnice. Výborně se hodí pro vnitřní meditaci, člověk čeká, až na něj přijde řada ve frontě žen s kýblem, pak s nimi usedne na rantl čtverce, který ohraničuje pumpu, a pere a pere a pere svoje věčně špinavé spodky. Má to hodně co do sebe. Tady někde si člověk uvědomuje obtížnost své existence. Indiáni jsou nesmírně přímočaří – není tu přetvářka, vypočítavost, hraní si na důležitost. Jsou usměvaví a přirození.

MONIKA

Její rodina bydlí na předměstí Pucallpy, na Yarině, kde se také Otto s Monikou před šesti roky seznámil na jedné vánoční fiestě. Hned jak vešla do dveří, upoutala jeho pozornost. A přestože ještě neuměl moc španělsky, nastalo mezi nimi zvláštní porozumění, téměř mimoracionální blízkost. Když mu za pár týdnů řekla, že je těhotná, ale aby si s tím nedělal starosti a že může klidně odjet, cítil, že je to přesně to, co se mělo stát. Od té doby měl vnitřní pocit, že se něco spojilo, a tak je casado, ženatý. Vlastní svatbu zařídili až mnohem později. Tady sňatek není důležitý, není na to zákon a většina rodin takto žije. Otto se ale nakonec oženit chtěl, aby mohl s dětmi přiletět na návštěvu za babičkou do Evropy. Zvolili nejlevnější formu obřadu – „matrimonio masivo“, kdy je sezdáno více párů najednou.

Monika umí číst a psát a v indiánské komunitě je považována za silnou osobnost, která je schopná dávat lidi dohromady. Dřív totiž pracovala jako sekretářka v „Organizacion de Mujeres de Amazonico Peruano“, tedy v organizaci, která podporuje indiánky, aby si uvědomily své postavení, protože většina žen kmene Šipibó je nesmírně plachých. Nejspíš i proto, když Otto hledal místo pro budoucí domov v džungli, v San Franciscu mu řekli: „Otíto, my tě známe – máš za ženu jednu z nás, tak si postav svůj dům tady, na území indiánské rezervace.“

UMĚNÍ MALOVAT

Jednoho rána jsme našli Ottu sedět s indiánským sousedem nad hromadou rozseknutých dužnatých zelených plodů, velikých asi jako citron. Brali jeden po druhém do ruky a nožem vydlabávali semínka do kotlíku. Asi po dvou hodinách jakž takž zaplnili dno nádoby, zalili vodou a postavili na oheň. Semena ze stromu víto pustila modročerný inkoust, ale pozor – nesmí se to začít vařit, jinak by se barva opět ztratila.

To je tedy recept na tradiční černou barvu, která se buď pije pro vyvolání samovolného potratu, nebo si s ní indiánky barví vlasy a malují geometrické ornamenty na tělo a artesanie – vlastnoručně vyráběné hliněné nádoby, látky a přírodní ozdoby. Náramky, náhrdelníky i náušnice sestavují z korálků, rostlinných plodů nejrůznějších tvarů a kostí ulovených zvířat. Nezřídka na šňůrce objevíte piraní čelisti, kostnaté šupiny dravých ryb, opičí lebku, kajmaní zuby nebo zobák tukana. Typický šipibó ornament se naučíte rozeznávat poměrně rychle – tlustší čarou vystavěný základní tvar je vevnitř doplněn tenčí klikatou – ale teprve po čase si všimnete, že každá žena si vymýšlí vždy nový vlastní vzor. Jsou to skutečné umělkyně a jejich domky jsou pravými dílnami i ateliéry.

Malování je zde považováno za ženskou práci, a proto když Otto o sobě říká, že je malíř, nemá to pro indiány žádnou vážnost ani příchuť exotiky. Otto se rozhodl přizpůsobit svůj umělecký projev podmínkám, ve kterých právě žije. Maluje přírodními barvivy na tenké moskytiéry výjevy ze života indiánů, poskládané do sebe a přes sebe podobným způsobem, jakým rostlinná droga ayahuasca přináší vize během seance. Barvy získané z kůr a plodů tropických stromů mu poskytují mnohem širší možnosti vyjádření, i když mají svá úskalí, protože se mění a chytají plísně z ovzduší. Malíř si připravuje barvu sám se staromistrovským pocitem, že zachází s barvou, které rozumí, jak vzniká. Je to víc než barva z tubičky, přenáší ze stromu energii i magickou sílu, kterou dává jen míza vegetálů.

Obraz je věc pomalá a v něm se postupně projevuje spousta stavů duše umělce Otto Plachta. V jeho tvorbě se nyní skládají dva úhly pohledu – jeden malířsky akademicky vycvičený a druhý primitivní, podobně jako když Picasso maloval své „Avignonské slečny“. Ačkoliv to dnes vůbec není moderní, Ottovi je to sympatické. Malířství, jak sám tvrdí, je bezútěšný život idiota na okraji společnosti. „Yo soy exoto – teď už jsem exotem všude, ať se objevím v Praze, v Limě nebo tady v džungli…“

OBTÍŽE PŘI FILMOVÁNÍ V DŽUNGLI

Všichni se snažíme vyrovnat s těžkostmi po svém. Jednoho ničí víc vedro, jiného zase moskyti. Jeden to řeší alkoholem, jiný agresí. Občas propuká ponorková nemoc. Velice brzy se unavíme, a dokonce i Otto všude usíná. Přepadá nás fatální neschopnost myslet a dohodnout se. Při jednom večerním návratu z natáčení jsme tak vysílení, že se mi povede utopit v rákosí vlastní foťák.

Okolní prales má pro nás denně nějaké nové překvapení. Za pouhé tři dny nepřítomnosti v maloce nám úplně zplesnivěly boty, v batohu si udělaly hnízdo myšice a asi vrcholem bylo, když neopatrná tarantule spadla kolegovi ze střechy přímo na holá záda. Občas kolem projde téměř dvoumetrový leguán, aniž bychom mu stáli za povšimnutí, nebo se zvláštním čmeláčím zvukem poletují kolibříci kolem našich hamak. Většinu exotické fauny není vidět v množství stále dorůstající zeleně propletené džungle, zato o sobě dává vědět bohatým rejstříkem žbluňkavých a vibrujících zvuků.

Je zde trochu problém se světlem. Protože jsme blízko rovníku, slunce ráno vstává a večer zapadá hrozně rychle, a tak nejkrásnější atmosféry v šikmém osvětlení nebývají dlouho filmovatelné. Navíc venku na slunci je takzvaně světla moc. V domku pod střechou bývá zase málo. Nutíme Ottu, aby ve střeše svého pracně postaveného domu kvůli natáčení vysekal okno, protože lampy s sebou samozřejmě nemáme. Úplně stačí, že s sebou musíme na zádech stále vláčet dřevěný stativ, kameru, objektivy, spotmetr, fotoaparáty, zvukové zařízení a hlavně filmovou surovinu, v celkové váze přes třicet kilogramů. A jako by to nestačilo, jakmile se 16mm film vybalí ze zatavených sáčků a založí do kamery, rychle chytá okolní vlhkost a slepuje se. Výsledkem bývá potrhaný záběr a rozbitá kazeta. Navíc se tu rychle vybíjejí baterky a solární dobíječka jako na potvoru přestala fungovat. Nakonec se rozhodujeme pro kompromis – čas od času musíme odjet pryč z džungle do „velkoměsta“ Pucallpy a zaplatit si noc v hotelu, kde dobijeme baterky sobě i kameře.

Nedá se oddiskutovat fakt, že s návratem „normálních“ podmínek (sprcha, slušné jídlo, žádní moskyti a zábavný program chůze po městě) se vrací i schopnost intelektuální činnosti. Najednou není problém točit, dohodnout program na další dny, napsat zápis do deníku i seznam natočených záběrů a zvuků i plánovat další scény a otázky. Toto vše však v džungli téměř nejde, nebo jen s nadlidským úsilím. Člověk tu ve městě má dokonce i chuť do života, tam je spíš vděčný za živoření a přežití. Je to úžasné – nad hlavou mám větrák jak z Lynche – nemusím řešit problém, zda radši padat vedrem, nebo se nechat zeštípat komáry.

AYAHUASCA – „ROSTLINA BOHŮ“

Slovo ayahuasca pochází z kečuánštiny – jazyka starých Inků, kteří jako první podle historických pramenů objevili magické schopnosti této rostliny. Aya znamená smrt, huasca liána, v překladu tedy „liána smrti“. Jak název naznačuje, ayahuasca umožňuje kontakt s duchy, se kterými se člověk jinak setkává až po smrti. Je to vlastně jed, silný vývar z liány rodu Banisteriopsis, který určitým způsobem otráví mozek. Současně je to ale i mocný lék. Amazonští indiáni z ní mají velký respekt a používají ji jako základní léčebnou halucinogenní drogu, umožňující šamanskou cestu k rozšířenému stavu vědomí a vizím, při nichž je možné zahlédnout příčinu nemocí a problémů v komunitě. Při přípravě nápoje se nařežou deseti až patnáctileté vedlejší větve na kusy, zatímco hlavní kmen roste a mohutní pořád dál, protože jako každá liána je i ayahuasca vlastně parazit. Indiáni čekají na svou silnou ayahuascu po celý život, těší se na ni, ale současně se setkání s duchem rostliny obávají…

Šaman jako osoba s magickou mocí moduluje přírodní sílu většinou tak, aby byla ostatním k dobru. Při zasvěcování odchází alespoň na pět let sám do džungle a učí se poznávat rostliny s léčivými schopnostmi. Aby se mu zjevili duchovní strážci rostlin, je zapotřebí izolace a dieta, jejíž podstatou je získat ícaro, zpěv z magického světa. Touto melodií šaman-curandero pak léčí a usměrňuje vize dalších účastníků během rituálu.

Ještě před šedesáti lety žili v okolí Pucallpy šamani-brujos s velkými schopnostmi škodit. Uměli třeba poslat vzdušný vír, který zblázní ducha člověku tak, až se vyzvrací k smrti. Dodnes při nejčastější bruchérii čaroděj nafouká svoje kouzlo do nápoje, po jehož vypití okamžitě rozbolí břicho. Anebo škodí tak, že střílí prostým okem neviditelné trny. Curandero však všechny tyto špatné energie při ayahuascovém léčebném obřadu vidí a vysrkává je z pacientova těla.

Příprava ayahuascy začíná už brzy ráno, kdy se začínají v desetilitrovém kotli ve vodě vařit rozdrcené kousky liány spolu s listy keříku čakruny. Poté co se téměř všechna voda vyvaří, dolije se nová, a tak to jde asi sedmkrát dokola. Na konci celé procedury – kdy šaman bedlivě přikládá na oheň pod kotlem a nesmí přitom jíst, ani se bavit se ženami či s osobami, které měly předešlou noc pohlavní styk, aby se duch rostliny nerozzlobil a vize se nepokazily – se slije necelý litr koncentrovaného vývaru do láhve.

Tradiční léčebný ayahuascový rituál začíná kolem desáté hodiny večerní, kdy už konečně nastává ve vesnicích klid. Don Beníto, kterého jsme natáčeli pro náš dokument, si zval své pacienty do domku, jenž mi nápadně připomínal lazaret. Nejprve si zapálil v dýmce mapačo (silný pralesní černý tabák, který se tu suší v rolích, jež připomínají useknutou ruku), natáhl ho do plic a mohutnými výdechy pak vykuřoval celý vnitřní i blízký vnější prostor domku od zlých duchů. Pak nalil do skleničky vždy dávku koncentrátu, asi 1 dcl, a podal postupně všem, kteří měli zájem drogu okusit. Nakonec se napil také. Pak zhasl jedinou svíčku a vše se pomalu ponořilo do „světa vizí“.

NA VLASTNÍ KŮŽI

Máme ayahuascový rituál za sebou! Bylo to sice dost hrozné, ale nakonec toho nelituji. Pili jsme ayahuascu, kterou pro nás Don Beníto předevčírem uvařil. Otta hned poté, co jsme vypili každý svou dávku, prohlásil, že je strašně silná. Snažila jsem se to v sobě naředit vodou. Pak asi půl až tři čtvrtě hodinky nic. V momentě, kdy začala droga působit, vedle v druhé půlce domku začalo plakat dítě. Vůbec zvuky najednou zintenzivněly a ty nepříjemné trápily. Lehla jsem si, ale nechtěla jsem zavřít oči. Přes normální obraz nastoupila taková počítačová grafika – drobné růžové, zeleně fosforeskující, červené a modré jednoduché obrazce, ale milionkrát rozkopírované vedle sebe. Jako by záviselo na původním obraze, podle jeho struktury se tahle „televize“ začala vlnit a točit v malých vírech. Když jsem se pokusila promluvit, zdálo se mi, že to mluví někdo jiný než já – znělo to dětsky. Sotva jsem zavřela oči, obrazy zhoustly, na člověka to doráželo a chtělo ho to. Ale já tam prostě nechtěla, nebavilo mě to a jen jsem čekala, kdy to skončí. Pojem o čase byl samozřejmě pryč. V jednu chvíli naběhly sexuální představy – těla, asi ženská, dost tmavá, ale mě to nebralo, tak jsem se to snažila zrušit. Pak jsem uslyšela šamana zpívat a šumět – vysílal takové šustící zpěvy, které ty barevné mršky uklidňovaly. Viděla jsem, jak má někoho před sebou a léčí. Pak mi došlo, že je to Otto. Zdálo se mi, že Otto před ním cvičí – něco jako jógu či levitaci. Někdy potom myslím přišla první vlna nevolnosti. Pořád jsem to chtěla ustát a nejít zvracet, ale to nešlo. Když už jsem to měla až v krku, došlo mi, že musím okamžitě ven…

Hlavní účinek ayahuascy je „čistící“. Fyziologicky očišťuje samotného pacienta a odtud dostala i další název purga, očista. Zlí duchové a nemoci opouštějí tělo všemi možnými způsoby – zvracením, stolicí, močí, potem i dechem. Obřad vrcholí šamanským vysrkáváním nemocí z míst, která jsou napadena chorobou, a závěrečným soplením, kdy curandero ústy rozprskává speciální voňavou aquu florindu na pacienta, čímž ho zklidní a připraví na návrat do reality.

Do oblasti kolem řeky Ucayali přijíždí dnes určité procento turistů, kteří chtějí zažít tradiční šamanský léčebný rituál na vlastní kůži. Léčí se tu také narkomani, kteří se nemohou vymanit z těžké závislosti na heroinu. Jinak se vývar ayahuascy používá i dostatečně zředěný a čistý bez čakruny – má totiž léčivé účinky na játra, ledviny, plíce a revmatismus, pomáhá na anémii a nádorová onemocnění.

Ayahuasca je velký učitel k poznávání mocných sil pralesa a ezoterického plánu bytí všehomíra. Spousta lidí se ve vizi setká se šamanem, který jim předá poznání. Šaman pomůže uvidět, co si sami přejí, aby se jim vyjasnilo, a lze se ho i telepaticky zeptat. Během obřadu tak lze promyslet a vyřešit spoustu věcí, mozek se dostává do rychlého zřetězení myšlenek, které se otevírají jako kino či virtuální realita, jejíž je člověk sám plnou součástí.

Ženský duch ayahuascy je však žárlivý a chce, aby se mu člověk cele zasvětil – což je vlastně způsob poustevnictví. Otto se zpočátku pokoušel svět vizí propojit s rodinou, protože se tu žije hodně tělo na tělo: „Tady neodcházíš na celý den do práce a nevidíš děti jen večer v postýlce.“ Dnes už ayahuascu nepije, protože za to, že žije rodinným způsobem života, ho ayahuasca prý trestá. A protože se nechce systematicky věnovat léčivým rostlinám a lidským nemocem, tak nemá smysl ayahuascu pít. Nyní když maluje, tak mu za určitých okolností stačí chviličku se soustředit, a je schopen se dostat do stejného stavu, jako kdyby ayahuascu pil.

PŘÍRODNÍ MEDICÍNA

Na tržišti se zastavujeme u stánku místní babky kořenářky. Hlavním artiklem tu jsou kůry a kořeny z různých stromů, jejichž dlouhodobým macerováním v alkoholu se vyrábějí léčivé nápoje především na podporu imunity. Apatykářka nám dává ochutnat z láhve tmavý nápoj s názvem „siete raizes“, oslazený medem divokých včel. Byl vymacerován ze sedmera kořenů dřevin chuchuhuasi, clavohuasca, remokaspi, ajosquiro, bobinzana, renaco a shihuaci a má prý blahodárně působit na potenci. Velmi žádané je též máslo z anakondy či mast z elektrického rejnoka na lepší srůstání kostí. Hadí tuk zase dobře zaceluje rány a rychle regeneruje kůži. Najdeme tu i slavnou rostlinu „uňa de gato“ – kočičí dráp, která má tak silný imunologický efekt, že se o ní říká, že umí vyléčit i AIDS. Bohužel v okolí jich tu roste na třicet druhů, ale jen jeden z nich zázračně posiluje imunitní systém. Nakonec si odnášíme pytlík s listím koky, abychom si mohli uvařit čaj pro povzbuzení a zlepšení našeho těžce zkoušeného trávicího traktu.

MYTOLOGIE

Přestože jsou indiáni kmene Šipibó už „nakaženi“ civilizací, stále ještě si udržují spojení s matkou džunglí. Je pro ně nejvyšší instancí – dává jim obživu, léky, životní i duchovní prostor. Komunikují se světem duchů, který je pro ně realitou, ne pouze otázkou víry. Indiáni s duchy každodenně žijí.


Nejfrekventovanější dopravní prostředek v celé Amazonii – mělká dlabaná loď s benzinovým motorem.

Yakuruna je obávaným vodním duchem, který žije v tůních a na mělčinách a poté co klesne voda, zůstává i na plážích. Šéfové místních lodí zvaných lancha, nejfrekventovanějšího dopravního prostředku, ji respektují a jezdí raději prostředkem proudu. Yakuruny mohou být zlovolné – vypouštějí puch, kterým oběť omámí a vtáhnou do víru. Vypráví se, že před čtyřmi roky yakuruna unesla chlapce, když čural z kánoe. Dodnes ho občas indiáni kmene Šipibó vidí, jak se třese zimou u vody. Je v pořádku, ale plně v moci ducha. Když se k němu chce někdo přiblížit, skočí hned zase zpátky do řeky.

Jindy jsme zase vyslechli vyprávění o tom, jak sladkovodní delfíni vystupují o fiestách na břeh Ucayali. Nosí opasky z anakondí kůže, na nohou mají boty z ryby karačamy a mluví šipibó řečí. Svádějí ženy, a pak je topí. Za démona považují indiáni i černého jaguára. Žije ve vyšších polohách, vydává zvláštní zvuk a má nadpřirozené síly, kvůli nimž ho nemohou ulovit. Buď se jim pokazí puška, nebo usnou, a on je sežere.

Většina šamanů má doma na zdi pověšeného Ježíška. Duch Ježíše je totiž dobrý a je výhodné brát si z něj sílu. Asi proto jsou ve Frisku kostely hned tři – církve evangelické, katolické a pentakostální, aby trojjediný bůh pomohl indiánům proti zlým duchům…

PARADOXY V INDIÁNSKÉ VESNICI

Osada San Francisco je vlastně plná paradoxů. Od brzkého rána až pozdě do noci tu vyhrává z několika tlampačů místní rozhlas. Začali jsme mu přezdívat „rádio trabajo“ (rádio práce), protože hlasatel neustále přerušuje šipibó melodie, aby do mikrofonu oznámil, co se ten den musí a bude ve vesnici dělat. Žádá o pomoc nebo vyhlašuje politické mítinky či soukromou inzerci. Nejčastěji se vyskytují zprávy typu: kdo má trysku do motoru, protože Josému se bohužel rozbila a potřebuje novou – nato se ozve jeden indián, že on ji měl před časem, ale půjčil ji Manolovi, tak ať ji Manolo vrátí… Po půl hodině přijde Manolova žena, že muž ji propil, tak ať se zkusí zeptat v hospodě Juana.

Snad největším důkazem o vzájemném neporozumění dvou kultur jsou vládní projekty, kterými se bílí snaží „vylepšit“ životní podmínky v indiánských komunitách. Protože je však vymýšlejí za psacím stolem gringové (hanlivé označení pro bílého cizince), drtivá většina těchto projektů dopadne v džungli špatně.

Příkladem jsou snahy o hygienu – do vesnice velice komplikovaně po řece přivezli budky z tvrdého kvalitního dřeva, kinídžy. Nalakovali je namodro, u každé chýše vykopali a vybetonovali čtvercovou jámu. Záchod pro indiány, aby nemuseli chodit do okolního pralesa! Jenže všechny ty latríny vybudovali bez odtoku, a jak asi tušíte, v džungli nejezdí auto, které by vyváželo fekálie z vesnic, jak je tomu zvykem u nás. Když jsme odjížděli, indiáni začali svá WC slavnostně používat. Co se však stane, až jámy naplní? Budou chodit zase do džungle, jenom v blízkosti domů jim bude smrdět časovaná mina plná bakterií a choroboplodných zárodků. A až přijde období dešťů, kdy hladina Ucayali vždy stoupne a napůl zatopí vesnici, voda to všechno vyplaví ven.

Indiáni sice nepřijímají rady gringů, vědí předem, že pro ně nejsou moc použitelné, ale dokud jim bílí nosí peníze – proč by se bránili? Domorodci nechápou, co znamená „chodit do práce“, starají se především sami o sebe a o svou každodenní obživu – to je vlastně jejich práce. Indián peníze nepotřebuje, neplatí daně a nepotřebuje úřad, svatby – rozvody – doklady ani povolení. Když má hlad, uloví si rybu, vymačká si pár citrusů na džus, večer si dopřeje aguardiente (destilát z cukrové třtiny) a je mu dobře. Když je mu teskno, zpívá krásné pentatonální baladické písně, které se tu skládají na každou příležitost a v nichž vyjádří všechny potíže a emoce, jimiž momentálně přetéká jeho duše.

DŽUNGLE MÁ DOSUD POSLEDNÍ SLOVO

Všichni lidé na světě jsou v podstatě stejní, i když někteří jsou syrovější. Slyšeli jsme příběh o opici a dědovi, který byl vlastně indiánským vtipem. Jednou seděl opičák „mono negro“ na větvi a snažil se roztlouct si k obědu kokosový ořech. Pod ním právě procházel děda na lov, a tak se opičák úplně nesoustředil. Místo do ořechu se praštil do koulí, spadl bolestí ze stromu, a celá rodina tak měla jídlo.

Každý večer si dědkové sednou, zapálí mapačo a vypráví o boji. To je něco, co jsme v Evropě už dávno zapomněli a co děláme „jen jako sport“. Ale tady je to nutnost a životní potřeba pro muže – stát se bojovníkem. Indiáni jsou velmi pyšní na svou tradici. „La Madre Selva“, matka džungle, tu má živou energii a legendu a indiáni jsou součástí přírody. Nejsou jejími pány – jsou jejími dětmi. Tím, že v ní žijí, ji vlastně uctívají. Oni si neuvědomují, že když ji vykácejí, už nebude. Protože džungle je pořád taková spousta, že ji mají zatím stále kolem sebe – jako matku, která jim dává živobytí.

CO VE MNĚ ZŮSTALO

Sedím ve tmě na premiéře v sále pražského divadla Archa. Projektor prosvítil poslední políčko z našeho hodinového dokumentu. Poprvé jsem viděla celý film na velkém plátně. Srovnávám si v hlavě vzpomínky, které se ve mně znovu otevřely. Už Ottovi rozumím, začínám chápat, co se nám snažil komplikovaně vysvětlit uprostřed jihoamerického pralesa.

„Džungle z evropské perspektivy připomíná jakýsi labyrint, kam člověk vstupuje mimo lineární prostor a čas – kde je všechno nějak rozpuštěné, nejasné, neuchopitelné. Přitažlivost pralesa je nebezpečná, je to velká síla, která nenechá člověka klidným. Kdo jednou navštíví amazonský prales, pokud někdy odjede, už provždy bude mít pocit, že mu něco chybí…“

Categories: 2000 / 09, 2000 / 10

Letos 26. prosince to bude 110 let, co krátce před svými devětašedesátými narozeninami zemřel člověk, který světu objevil poklady starověku. Říká se, že nebe přeje vyvoleným, a to platí doslova o Heinrichu Schliemannovi. Jako dítě pastora ze zapadlé německé vísky poblíž polských hranic poslouchal otcem vyprávěné příběhy o trojské válce, které ho zaujaly natolik, že zatoužil dozvědět se víc o slávě starého Řecka a dokázat, že Homérovy příběhy mají pravdivý základ.

Prvním krokem k tomu bylo získat jmění. Snadno se učil řeči, mluvil plynně anglicky, francouzsky, španělsky, holandsky, italsky, portugalsky a naučil se i rusky. Jako dvacetiletý se vydává do Ameriky, která ve čtyřicátých letech 19. století slibovala možnost nabýt velké bohatství. Nechal se najmout na loď do Venezuely. Když se loď za bouře potopila a nahý Schliemann spadl do moře, musel se přidržovat sudu, dokud ho záchranný člun nedopravil k holandským břehům. Tam zjistil, že jeho zavazadlo se všemi věcmi doplavalo neporušené na pláž. Od tohoto osudového zásahu provázelo Schliemanna už jen štěstí. Pozdější majitel kalifornských zlatých dolů, finančník ruských carů a vládce pařížské burzy se teprve ve svých šestačtyřiceti letech začíná zabývat archeologií a studuje řečtinu. V létě 1868 odjíždí s malou výpravou amatérů na ostrov Ithaka hledat palác svého hrdiny Odyssea. Nasbíral tam dost drobných starožitností, aby sám sebe přesvědčil, že našel sídlo Odyssea a jeho věrné Penelopy.

Poté se vydává na pláně Malé Asie – do země, která se dříve nazývala Troas – přesvědčen podle Homérova popisu v Iliadě, že tam přistálo achajské loďstvo. Drží se Homéra a proti názoru několika vědců, kteří vůbec nevěřili v existenci Tróje, se rozhodne 11. října 1871 kopat na jiném místě. A 14. června 1873 nachází Schliemann nejen Tróju, ale i poklad. I když se po jeho smrti prokázalo, že se jedná o poklad trojského krále o tisíc let staršího než Priamos, šlo o největší archeologický nález 19. století. Svým uměleckým stylem se nalezené překrásné skvosty nepodobaly ničemu, co bylo dosud známo. Jen z jedné stříbrné vázy vysypal 8700 zlatých předmětů a všechny byly z 23karátového zlata! Schliemann věnoval celý poklad berlínskému muzeu. Po druhé světové válce byl jako válečná kořist převezen do Moskvy. Rusové teprve v roce 1993 přiznali, že poklad vlastní.

Category: 2000 / 10

Pygmejové dnes představují jednu z posledních lovecko-sběračských společností deštných pralesů střední Afriky. Najdeme je roztroušeny v sedmi různých státech: Burundi, Rwandě, Zairu (dnešní Konžská demokratická republika, pozn. red.), Středoafrické republice, Kongu, Gabonu a Kamerunu. Jméno dostali od starých Řeků – pygmaios totiž znamená vysocí jeden loket. A je to právě výška postavy, která je pro pygmeje tak charakteristická – jen zřídkakdy totiž přesáhne 160 cm. Pygmejové však nejsou jednotným či celistvým národem. Jedná se o několik jazykově odlišných populačních skupin. Podle některých starších názorů jsou přímými potomky prapůvodních obyvatel tropických pralesů, sídlících v tomto prostředí ještě před příchodem prvních zemědělců. Co k tomu ale říkají současné antropologické výzkumy? Pojďme si říci, kde a jak tito lidé žijí. Jedině tak se totiž dozvíme, proč jsou vlastně tak malí.

LOVCI-SBĚRAČI KDYSI A DNES

Pygmejové patří svým ekonomickým zaměřením k lovecko-sběračským společnostem. To je mimochodem docela důležitá okolnost. Připomeňme, že první zemědělské komunity vznikají teprve až před 12 tisíci lety, a jsou tedy z pohledu evoluce člověka relativně nedávnou událostí. Do té doby se lidé živili, počínaje již dobou svého vzniku zhruba před 2 miliony let (tedy po více jak 99 % trvání své existence), kořistnickým, či lépe řečeno lovecko-sběračským způsobem života. Člověk si prostě z přírody bral to, co mu nabízela.

Dalo by se tedy s určitou nadsázkou říci, že lovecko-sběračský způsob života je nám všem vlastně fyziologicky a anatomicky blízký a podle některých antropologických teorií mu vděčíme za mnohé, co nás od našich zvířecích předků odlišuje – kupříkladu za ztrátu ochlupení. S předpokládanou loveckou aktivitou našich pradávných předků totiž podle některých vývojových teorií souvisí potřeba okamžitého a účinného ochlazování, pro nějž je bezpochyby výhodnější kůže holá a neosrstěná. Člověk, jinými slovy nahá opice, totiž v lovu zvěře nikdy nemohl konkurovat velkým šelmám, které přes celý den odpočívají ve stínu stromů a na lov vycházejí brzy ráno nebo k večeru, když polední vedra opadnou. Skupiny prvních lidí adaptujících se na denní lov musely tedy postupně chtě nechtě zvolit jinou strategii – zbavit se své srsti. Se ztrátou ochlupení našich pradávných předků souvisí i zmnožení potních žláz, pomocí nichž se zahřáté tělo snáze ochlazuje, a které jsou u člověka daleko početnější než u ostatních primátů. S tímto novým termoregulačním systémem však vznikají i nové problémy, s nimiž se naši pradávní předkové museli nějak vyrovnat. Se ztrátou velkého množství vody z těla souvisí totiž i větší závislost na vodních zdrojích a v souvislosti s přesvětlením kůže vzniká ochranná pigmentace pokožky, kterou si v tropech žijící populace uchovaly prakticky dodnes.

Ale zpět do současnosti. Dnes je lovecko-sběračský způsob života spíše jakýmsi pozůstatkem biologického a kulturního vývoje člověka. Tento způsob obživy udržují dnes už jen nevelké skupiny lidí. Odmyslíme-li si myslivce, kteří udržují tradici lovu prakticky ve všech společnostech, jsou výlučně lovecko-sběračské populace dnes velmi vzácné. V Africe jsou to kromě Sanů právě oni malí pygmejové. Je zajímavé, že tito lidé upřednostňují v zásadě méně účinný skupinový lov před lovem individuálním. Jedinec při něm nezíská sice tolik potravy, jako kdyby se na lov vydal sám, ale má daleko větší pravděpodobnost, že se z lovu nevrátí s prázdnou, i když bude jeho úlovek relativně menší. Za velmi důležitou okolnost považujeme i to, že pygmejové ochotně spolupracují s okolními zemědělci. Za maso ulovených zvířat, med, či dokonce i námezdní práci dostávají od svých sousedů zemědělské plodiny či oblečení.

ČLOVĚK V PRALESE

Procházíte-li se tropickým deštným pralesem, zmocní se vás velmi brzy pocit, že se ocitáte v botanické zahradě. Kromě povědomého nasládlého pachu tlejícího listí vám to jistě připomene vysoká teplota, společně s vysokou vzdušnou vlhkostí. Oba tyto faktory velice rychle způsobí, že se pot z vašeho těla nestačí odpařovat, ulpívá na pokožce, a váš organismus se přehřívá. Výsledkem je to, že jste při sebemenší námaze po chvíli celí udýchaní a upocení. Je to zpočátku docela nepříjemný pocit, ale zvyknete si – ostatně nic jiného vám ani nezbývá! Na nepříjemné tropické vedro deštného pralesa zapomenete zvláště tehdy, zaposloucháte-li se do zpěvu nejrůznějších ptáků a křiku opic, ozývajících se z korun stromů.


Z useknuté liány načerpáte značné množství dobré pitné vody.

Podobně jako Sahara nebyla během poslední doby ledové bezvodou písčitou pouští, byl i tropický deštný prales svou rozlohou v této době daleko větší. Dokládá to ostatně i to, že stejný typ fauny se nachází ve dvou v současné době oddělených deštných pralesích – v pralese hornoguinejském, rozprostírajícím se od Libérie po Ghanu, i v pralese dolnoguinejském, který zasahuje od Nigérie hluboko do Konžské pánve. V těchto místech je celoročně stálá teplota bez výraznějších denních či nočních výkyvů, která nikdy neklesá pod 20 °C. Vegetace dosahuje v deštném pralese úctyhodných rozměrů a vytváří dokonce jednotlivá patra, čímž účinně brání průchodu slunečních paprsků. V příšeří primárního deštného pralesa nenajdete nic víc než spadané tlející listí, větve a kmeny stromů, eventuálně některá termitiště, a brzy si uvědomíte, že toto prostředí není pro lovce-sběrače nijak zvlášť bohatým zdrojem potravy.

Podle novějších antropologických průzkumů se zdá, že primární deštný prales je pro člověka vlastně neobyvatelný, druhová diverzita tu totiž není veliká. Bylo zjištěno, že pygmejové si zajišťují dokonce až 2/3 potřebných kalorií od sousedních zemědělských společností. Není tudíž vyloučeno, že tito lidé původně žili spíše jen na mozaikovitém pomezí tropických pralesů a savan a do nitra rovníkového deštného pralesa se dostali až společně se zemědělci, a možná až po nich. Zemědělci nejprve museli vymýtit části původní divoké vegetace primárního deštného pralesa. Tím vznikl druhotný deštný prales s vyšší diverzitou živočišných i rostlinných druhů a tedy i vyšší nabídkou potravy pro lovce-sběrače.

KDO JE VLASTNĚ PYGMEJ?

Ještě dříve než se pustíme do antropologických teorií pokoušejících se vysvětlit výšku postavy afrických pygmejů, řekněme si několik poznatků o jejich společenské organizaci a o nich samotných. Tak především je třeba vědět, že pygmejové jsou značně nejednotní, zejména po jazykové stránce. Pokračujeme-li v rámci jejich středoafrického rozšíření od východu na západ, rozeznáváme skupiny, jako jsou Kola, Ka, Ngombe, Bongo, Aka, Mbenzele, Twa, Cwa či Mbuti. Je to také důvod toho, proč se pygmej dnes již nepíše s velkým počátečním písmenem. Mluvíme spíše o lovecko-sběračských společnostech tropických pralesů Afriky. V rámci jednotlivých jazykových skupin se dále nacházejí různé kmeny, jako např. Efe z iturského pralesa v severozápadním Zairu, pokládaní dříve za pygmeje „rasově čisté“. Nelze v této souvislosti nevzpomenout na výzkumy českého cestovatele a antropologa Pavla Šebesty, který v poříčí Ituri pracoval již na začátku 20. století. Na jeho výzkumy později navázala celá řada zahraničních badatelů.

Dr. Šebesta si povšiml rovněž jednoho velmi zajímavého společenského jevu, významného z populačně genetického hlediska. Pozdější výzkumy amerických antropologů jeho pozorování ostatně potvrdily. Zatímco zemědělci si často za manželku vezmou dívku, kterou od pygmejů vykoupí, pygmej si dívku pocházející ze zemědělské rodiny nikdy nevezme. Ne že by jí opovrhoval, je tomu spíše naopak – zemědělci mu ji prostě nedají a dívka sama mezi lovce-sběrače nechce. Pygmejovi nezbývá tedy nic jiného, než se spokojit s dívkou pocházející z rodiny nějakého jiného pygmeje. Pygmejské geny tak tedy proudí pouze jedním směrem, a sice k zemědělským populacím, kde jsou postupně absorbovány. Do populace pygmejů se však geny zemědělců nedostanou. Popsaný typ partnerské výměny, jak antropologické výzkumy naznačují, může platit již po řadu generací a vede k relativní homogenitě genofondu jednotlivých pygmejských skupin. Nedostatek žen v pygmejské společnosti spolu s necitlivým mýcením pralesů lze pak rovněž považovat za hlavní příčiny toho, že lovecko-sběračské společnosti tropických deštných pralesů Afriky pomalu ale jistě vymírají. Jejich dnešní odhad se pohybuje okolo 200 000 osob.

VÝŠKA POSTAVY

Výška postavy je jednou z nejvýznamnějších a velmi často sledovaných antropologických charakteristik. Jako u všech ostatních biologických znaků se na výšce postavy podílejí jak genetické vlohy, tak i vlivy prostředí. Na základě studia dvojčat byl vliv prostředí odhadnut zhruba na 20 %, což je vzhledem k ostatním znakům poměrně mnoho. Taková míra vlivu prostředí tudíž dává značný prostor k uplatnění nejrůznějších adaptačních mechanismů v evolučních i mikroevolučních procesech. Výška postavy pygmejů, alespoň u nejlépe studovaných Efe, málokdy přesáhne 160 cm. Muži měří v průměru asi 150 cm, ženy jsou zhruba ještě o 10 cm nižší.

Jedna z teorií, která se pokouší vysvětlit výšku postavy této skupiny lidí, vychází z adaptace na přirozeně teplé a vlhké klima deštného pralesa, které jsme popsali výše. Mohli bychom ji nazvat teorií termoregulační účinnosti. Jak bylo uvedeno, Evropané, ale i ostatní normálně vysocí Afričané se v tomto prostředí snadno přehřívají a při zvýšené tělesné aktivitě, kterou lov divoké zvěře předpokládá, se velmi rychle unaví. Do tohoto prostředí se tedy nehodí. Proč? Odpověď je jednoduchá – jsou totiž příliš velcí. Vysvětluje to vlastně jednoduchý fyzikální princip, podle kterého se menší organismy snáze ochlazují. Stačí k tomu středoškolské znalosti. Menší těleso má relativně větší povrch (v poměru k objemu) než těleso větší. A vzhledem k tomu, že se člověk, stejně jako i jiní živočichové, ochlazuje právě povrchem těla, je jeho ochlazování relativně účinnější, je-li menší. Dále se již jedná o klasické evoluční schéma. V počáteční populaci, která se musela přizpůsobit životu v prostředí deštných pralesů, byli nízcí jedinci oproti jedincům vysokým zvýhodněni. Jejich úlovky byly vyšší, dožívali se vyššího věku, měli i více manželek a, což je asi nejdůležitější, plodili i více potomstva. Trval-li tento stav řadu generací, stali se vysocí jedinci postupně vzácnými a průměrná výška postavy populace deštného pralesa se snížila.

Alternativní teorii vysvětlující nízkou výšku postavy afrických pygmejů bychom mohli nazvat teorií snížení kalorických požadavků. Jak již bylo naznačeno, je primární deštný prales na potravní zdroje relativně velmi chudý. A v takovém prostředí mají výhodu právě ti, kteří toho tolik nezkonzumují, jejichž kalorické požadavky jsou nižší. Jsou to bezpochyby právě jedinci menšího tělesného vzrůstu. Tuto skutečnost lze ostatně demonstrovat i u ostatních savců. Někteří ekologové ukazují, že populace relativně větších jedinců jednotlivých druhů savců žijí v prostředí, kde dochází k periodickému nedostatku potravního zdroje. I když větší jedinci vyžadují více potravy, jsou schopni přečkat delší časové období jejího nedostatku. I toto pozorování do našeho logického rámce zapadá. Prostředí tropického pralesa je sice chudou zásobárnou potravních zdrojů, na druhé straně však tyto zdroje poskytuje stále a bez větších časových prodlev.

OD PYGMEJŮ KE SLOVANŮMDnešní scénář vykreslující africké pygmeje je vlastně jakýmsi opakem obecného kulturního a společenského vývoje člověka na Zemi a opakem toho, jak ho předchozí badatelé interpretovali. Na rozdíl od ostatních typů prostředí, kde lovecko-sběračské společnosti předcházely společnosti zemědělské, jsou to právě zemědělci, kteří vymýtili primární tropický prales a začali pěstovat kulturní plodiny, aby v konečném důsledku umožnili i život lovcům-sběračům v tropickém pralese. Řada studií zabývajících se šířením prvních zemědělských technologií do Evropy klade lovecko-sběračské a zemědělské komunity do vzájemného protikladu. Zavedení nové „revoluční“ technologie výroby potravin v Evropě je pak vysvětlováno buď aspekty kulturními, nebo demografickými. V poslední době se však začínají objevovat i studie operující s pojmy vzájemné spolupráce obou dříve nesmiřitelně protikladných komunit. Ukazuje se, že skrze souvislosti odkryté etnologickými a antropologickými studiemi současných populací můžeme porozumět lépe naší vlastní minulosti.říjen 2000

Category: 2000 / 10

Přestože Severní teritorium zabírá sedmnáct a půl procenta Austrálie, žije zde jen jedno procento obyvatelstva, přibližně 180 000 lidí. Mnohem více sem však každým rokem zavítá turistů. A nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že též botanici, zoologové a etnologové zabývající se australskými domorodci jsou v tomto koutě Austrálie uspokojeni jako v málokterém jiném. Nedaleko hlavního města Northern Territory Darwinu se na ploše téměř dvaceti tisíc čtverečních kilometrů rozkládá národní park Kakadu.

DĚDICTVÍ

Národní park Kakadu je ve vlastnictví aborigines a australská vláda jej má na sto let v pronájmu. Správou parku je pověřena „Australian Nature Conservation Agency“, v jejíž čtrnáctičlenné správní radě jsou jen čtyři zástupci australské vlády. Zbývajícími členy jsou původní obyvatelé této oblasti, dnešní vlastníci. Park je jedním z mála míst na světě, které je zapsáno na Listině světového dědictví UNESCO, a to ze dvou důvodů. Tím prvním je zachování přírodního dědictví, druhým důvodem pak kulturního dědictví. V Kakadu lze totiž nalézt v hojném počtu jedny z nejlepších skalních maleb dokládající vývoj desítky tisíc let staré nepřerušené kultury aboriginů. Údajně zde stále v duchu této kultury žije přes tři sta domorodců a australská vláda se je četnými nařízeními snaží chránit před vlivem průmyslu a turistiky. Jejich posvátná místa a pohřebiště je striktně zakázáno navštěvovat, stejně jako vstupovat bez zvláštního povolení do Arnhem Land – pískovcové náhorní plošiny ležící na východní hranici Kakadu. Arnhemská země je odhadem asi šestkrát větší než Kakadu a i aboriginů zde žije mnohem více.

Národní park Kakadu také chrání celé povodí velké tropické řeky South Alligator a ohromující počet rostlinných a živočišných druhů, z nichž mnohé jsou vzácné a vyskytují se pouze zde. Stále jsou objevovány nové druhy. Na tomto území je možné spatřit celkem šest tváří krajiny: savanu, která pokrývá asi sedmdesát procent plochy parku a je pro turisty tou nudnější partií. Monzunové lesy na několika izolovaných místech a hory, jež se zvedají v jižních částech parku. Pískovcovou náhorní plošinu, která sem zasahuje z Arnhem Land. Povodněmi zaplavované oblasti, ležící obvykle v blízkosti říčních toků, a mořská pobřeží s mangrovníkovými porosty.

V KRAJI KROKODÝLA DUNDEEHO

Od stanice správy parku, která kontroluje vstup, máme před sebou ještě desítky a desítky kilometrů asfaltové silnice Arnhem Highway do malé osady Ubirr. Ta totiž leží na druhé straně parku, těsně u hranice s Arnhem Land, která je v tomto místě vytyčena řekou East Alligator. Cestou, vedoucí většinou savanou, překračujeme nejprve řeku West Alligator a později South Alligator. Všechny „aligátoří řeky“ dostaly jméno od prvních pionýrů, kteří bádali na severu Austrálie a mylně si zaměnili místní krokodýly s aligátory.

Zastavujeme u břehů řeky East Alligator. Je čas k obědu, a tak se „kuchtí“. Vyhlédli jsme si stůl hned za cedulí varující před útokem slanovodních krokodýlů. K řece, na jejímž druhém břehu nás jeden menší asi dvoumetrový pozoruje, to máme deset metrů. Brodit se a navštívit zakázanou zemi Arnhem se teď nezdá být jako moc dobrý nápad.

Skalní galerie v Ubirru je opravdu bohatá. Nepřeberné množství skalních kreseb na převislých stěnách skal údajně dosahuje stáří až padesát tisíc let. Několik motivů těchto maleb jsem znal z turistických suvenýrů, ale teď jsem se konečně dočkal. Vyšplhali jsme na jednu skalní vyhlídku a mně se nabídl pohled jako vystřižený z „Krokodýla Dundeeho“. Nádherný kamenný, místy až tři sta metrů vysoký útes tvoří po celé své hranici pískovcová náhorní plošina Arnhem Land. Savana je zde okrášlena spoustou skalisek a směrem k moři přechází v sytě zelenou oblast s menší vodní plochou, která tu ještě zůstala po opadnutí povodí. Nad hlavou nám krouží orli a na horizontu stoupají obrovské sloupy dýmu četných lesních požárů.

ZDRAVÉ POŽÁRY


Po požáru jsou kmeny stromů a jejich větve černé a země pod nimi je pokrytá buď popelem, nebo nově rašící trávou.

Požáry, které pozoruji z vyhlídky v Ubirru, nejsou ohně smrtící, ale životodárné. Po tisíce let spoluvytvářely mnohá rostlinná společenstva, která tady dnes můžeme nalézt. Savana tak získala poněkud odlišnou tvář než kdekoliv jinde na světě. Kmeny stromů a jejich větve jsou černé a země pod nimi je pokrytá buď černým popelem, nebo nově rašící trávou. Vše záleží na tom, kolik času uplynulo od posledního požáru, kterému stromy, stejně jako například termitiště, za ta léta již dokáží odolat.

Ohně jsou rovněž součástí kultury aboriginů. Užívali je a stále užívají jako prostředek ke vzájemné komunikaci, k vaření či konzervaci potravin, k honbě lovené zvěře, ale hlavně k čištění krajiny. Říkají: „Když vypalujete savanu, nová tráva může růst a zvěř bude přilákána hojností potravy. Nová tráva, nový život.“ Faktem zůstává, že se požáry staly součástí zdejšího ekosystému. S příchodem Evropanů rapidně klesla populace aboriginů nejen zde v Kakadu, ale v Austrálii vůbec. Následkem toho se snížil i počet požárů zakládaných člověkem před příchodem vrcholu období sucha. Příroda sama nestačila vykonávat – za pomoci blesků – svou očistu na všech potřebných místech, a tak se během několika let nahromadila v lesích Kakadu nebezpečná vrstva humusu. Když pak neopatrný kuřák nebo blesk zapálil takto nashromážděný humus, vznikl požár smrtící. Jeho vysoká teplota a doba hoření neničily jen „špínu lesa“, ale i les samotný. Proto se dnes místní rangeři a zbytek zde žijících aboriginů společně snaží obnovit pravidelné požáry.

ZEMĚ PADAJÍCÍCH VOD

Pokračujeme dále na jih. Po několika desítkách asfaltových kilometrů odbočujeme na silnici vedoucí k hlavním magnetům Kakadu – vodopádům Jim Jim Fall a Twin Falls. Táboříme nedaleko vodopádů Twin Falls, cesta k nim stojí za to. Vydáváme se na pěší túru vedoucí nahoru na pískovcovou náhorní plošinu, ze které se vodopády Twin Falls řítí dolů. Stromový buš se záhy mění v pískovcové skály, maličká údolí, soutěsky a rokle. Na jednom místě zřetelně uhýbáme z vyšlapané pěšiny. Průvodce Trant nás žádá, abychom po jistou dobu přestali mluvit, nelámali větvičky a našlapovali jen na kameny. Řeknu vám upřímně, že splnit ony podmínky v hustě zarostlém buši je docela nelehký úkol. Když Trant uslyšel zapraskání lámajícího se dřeva nebo uviděl na zemi stopu někoho z nás, uštědřil provinilci vyčítavý pohled. Stopy za námi pak zahladil. Ocitli jsme se totiž na místech, kam se turisté běžně nevodí.

Po další hodině chůze jsme konečně u cíle. Stojíme na okraji pískovcové desky, kde se řeka v několika kaskádách nejprve propadá o šedesát metrů níže, a pak rozděluje na dva (Twin) proudy padající dalších devadesát metrů dolů.

Po více jak dvouhodinovém pobytu na vrcholu vodopádů se vydáváme na cestu zpět k záchytnému parkovišti a odtud k základně vodopádů. Vyrážím napřed, nechávaje za sebou Tranta i ostatní. Hned na začátku mne na chvíli zdrží cedule s informacemi o smrtonosných slanovodních krokodýlech, kteří se občas vyskytují ve vodách Twin Falls. Asi po sto metrech se pěšina připojuje k řece, jejíž břeh pak dál sleduji proti proudu. Ale nejenom ji. Celé okolí tady má nějakou zvláštní atmosféru a každé zašumění trávy ve mně vyvolává představu útoku krokodýla. Po dalších sto metrech cesta zabíhá do řeky. Dál už to jinak nejde, než do ní vkročit.

Už už se to chystám udělat, když vytřeštím oči na kámen čnějící z vody. Leží si na něm krokodýl. Je menší než čtyři metry, čili to nemusí být zrovna ten nebezpečný slanovodní druh. O chvíli později se v řece zjevuje skupinka turistů, což mohu považovat za první známku toho, že onen krokodýlek je sladkovodní. Když doplavali až ke mně, ověřuji si svůj úsudek krátkou diskusí s nimi. Údajně je neškodný a kdoví zda je vůbec živý. Takhle nehybně tu prý leží už několik hodin. Důvěřuji jejich osobní zkušenosti a vrhám se do řeky. Není však minuty, abych se neotočil a nepřesvědčil o krokodýlově nehybnosti. Poslední nekonečné stovky metrů tedy plavu, překonávám kamenné hráze a prodírám se zdejší vegetací. Téměř vysílen docházím na místo jako vystřižené z romantických filmů. Vodopády, kaňon, jezero, písečná pláž. Nic víc teď nepotřebuji.

Čeká nás ještě ten největší vodopád, který lze v Kakadu najít, Jim Jim Fall. Oproti cestě na Twin Falls se však neškrábeme pěšinou, kde by se čas od času prohnala nějaká výprava. Jdeme hotovou džunglí a žádná pěšina tu vlastně ani nevede. Najít správnou cestu není lehké ani pro Tranta, ačkoliv už zde mnohokrát šel. Vede nás úzkou strží, která se tu znenadání objevuje mezi kolmými pískovcovými stěnami. Je však zatraceně příkrá.

Stále se zesilující hluk vodopádu nám dává kontrolní informaci, že postupujeme správným směrem. Nakonec se dostáváme úzkým průduchem mezi povalenými obřími balvany na skalní plošinu zařezanou asi padesát metrů do okolní krajiny. Z jedné strany se sem spouští stejně vysoký vodopád nořící se do skalního jezírka. Na druhé straně oné plošiny se voda z jezírka převaluje přes ostrou hranu skály a padá dalších sto padesát metrů dolů. Plížíme se k této hraně a pohled dolů nám bere dech. Díra jako do pekla.

BILLABONGY

Přijíždíme k břehům řeky Mary River, která už do národního parku Kakadu nepatří, jen na jednom místě tvoří po několik desítek kilometrů jeho jihozápadní hranici. My se zde máme setkat tváří v tvář se symbolem severu Austrálie – slanovodním krokodýlem. Přestože jsou naše čluny malé, jejich silné motory je dokáží pěkně odlepit od hladiny. Uháníme si to s větrem o závod a křižujeme zdejší vody sem a tam. Krokodýli tady číhají na každém metru.

Trant nám radil přibližovat se do jejich blízkosti bokem lodi, kdy budíte dojem většího tvora. Naše čluny ovšem stěží dosahovaly délky tří metrů, a potkat nějakého šestimetrového lidožrouta, nevím nevím. Někteří krokodýli na naši přítomnost vůbec nereagovali, jiní alespoň otevřeli tlamu. Jeden dokonce z ničeho nic vystřelil a namířil si to přímo k naší lodi. Jen co se ocitl ve vodě, zmizel pod hladinou, což jen zvýšilo naše napětí. Stejně tak se však zvýšily i obrátky našeho motoru a my uháněli pryč.

Před západem slunce parkujeme džíp na turisticky docela rušném místě nazývaném Yellow Water Wetlands, jež patří do ekosystému povodněmi zaplavovaných oblastí řeky South Alligator. Krajina zde má zcela jiný ráz, než jsme měli možnost poznat v uplynulých dnech. Spousta zelených ploch, stromů, keřů a trav, dále močály a zatopené lesy, ale hlavně billabongy. Australští domorodci – aboriginové – nazývají billabongem část řeky, která ožívá jen v období dešťů. V období sucha je tato část od hlavního řečiště oddělena a stává se klidnou stojatou vodou, životodárnou oázou ve vyprahlých okolních savanách. Můžeme se zde samozřejmě setkat se slanovodními krokodýly a mnoho turistů se za tím účelem vydává na křižující plavby po řece. My si vychutnáváme kouzlo večera, tisíce divokých husí křičí do západu slunce. Obloha se začíná proměňovat a její barva postupně přechází ze žluté do červené, zatímco země pomalu černá a siluety stromů se zjevují v roztodivných tvarech. Klidná vodní hladina pak zdvojuje kouzlo těchto pohledů.

Category: 2000 / 10

Zřídka vycházím ven, když se však cítím ochablý, jdu se vzchopit na Pere-Lachaise… Vyhledávaje mrtvé, vidím život. Balzac

Snad nic neilustruje útlý chodníček mezi životem a smrtí tak dobře, jako hřbitov. Dá se v něm číst jako v knize. Lhostejno, zda jde o příběh malého venkovského hřbitůvku, v němž staré náhrobky, stará jména a stará životní dramata neodvolatelně zarůstají trávou, či o příběh pompézní metropolitní „zahrady smrti“, kde kamenné postavy vstávají ze svých lůžek, jako by je právě vyrušil nějaký nepatřičný hluk, jako by se krátce předtím bez varování proměnily v mramor.

Přitom je zvláštní, jak málo skličujícího si uchovávají zejména pařížské hřbitovy! Skupinky turistů ustavičně slídí po slavných jménech, která jsou k nalezení na každém rohu, v každém koutě hřbitova montmartreského, montparnasského a ovšem, kultovního Pere-Lachaise. Tady leží Chopin, tamhle Gertruda Steinová, Proust, Oscar Wilde, Sarah Bernhardtová, Isadora Duncanová, Auguste Comte, Georges Seurat, Edith Piaf či Heloise a Abélard.

Ve Francii, a v Evropě vůbec není na zájem o hřbitov pohlíženo jako na cosi morbidního a nepřirozeného. A naštěstí ještě nestačil podlehnout teatrálnosti amerického pohřebního průmyslu. Začátkem listopadu, na svátek Všech svatých a o Dušičkách, se na hřbitovech shromažďují tisíce Pařížanů. Ošetří hrob svých blízkých, setrvají v zadumání u náhrobku někoho slavného, posvačí a přátelsky poklábosí při tomto zvláštním listopadovém pikniku. Většina francouzského hřbitovního sochařství vznikala s ambicí stát se cílem obdivu, médiem někdy vážného, jindy ale dokonce i svého druhu žertovného poselství…

Být pohřben na Pere-Lachaise
je jako mít doma
mahagonový nábytek…
Victor Hugo

Největší z pařížských hřbitovů Pere-Lachaise, i když je koncipován téměř jako malé městečko, připomíná frekventované tábořiště. Máte tu stejný pocit přeplnění a hemžení lidí, kteří – jako v kempu – stavějí své stany, kde se dá, a nijak je přitom netrápí těsná blízkost sousedů. Týž pocit, že (s trochou štěstí) tu budou vaše privátní rituály taktně ignorovány nejbližším sousedem… Ačkoli je pokládán za zahradní hřbitov, jeho vnitřní spojovací cesty jsou překvapivě městské, lemované kamennými přístřešími a označené jako regulérní ulice.

Nejstarší z existujících pařížských hřbitovů byl otevřen v roce 1804 z popudu Napoleona, který se v tomtéž týdnu stal císařem. Paříž tehdy zoufale potřebovala nová pohřebiště. Pozůstatky deroucí se ze starých přeplněných hřbitovů už strašily kolemjdoucí a působily hygienické skandály, vedoucí dokonce k přechodnému uzavření. Dokonce v roce 1786, tři roky před Velkou francouzskou revolucí, která pak sama o sobě zásobila Paříž nezanedbatelným množstvím nových nebožtíků, byl jižně od metropole otevřen lom, kde se skladovali přebyteční mrtví…

Vyhovovala-li však anonymita málo důstojnému uchovávání „obyčejných“ kostí, zcela jistě nebyla tím nejvhodnějším způsobem posledního adié těm „neobyčejným“. Několik let po utišení tance gilotiny se tedy začalo pracovat na alternativách. Městský architekt Nicholas Frochot koupil půdu, která původně patřila zpovědníkovi Ludvíka XIV. otci Lachaisovi, ale v době obchodní transakce už ji vlastnil baron Desfontaines. Pan architekt musel být vskutku přesvědčivý obchodník! Nejen že barona přemluvil k prodeji za velmi nízkou cenu a k tomu, aby pozemek uvolnil během pouhých osmi dnů, ale o osmnáct let později mu část hřbitovního pozemku odprodal zpět za 280násobek původní kupní ceny…!

Zpočátku se ovšem mrtví na nový Východní hřbitov moc nehrnuli. Aby dodal místu víc prestiže, inicioval sem proto Frochot přemístění ostatků slavných mužů francouzského písemnictví Molièra a La Fontaina a o pár let později rekrutoval další dva historicky proslulé nebožtíky – Heloisu a Abélarda. Mezitím se sice začaly otevírat další hřbitovy, Pere-Lachaise však zůstal tím nejprestižnějším. Vlastně až dodneška zůstává oblíbeným místem posledního odpočinku – alespoň pro ty, kdo jsou ochotni akceptovat zdejší vysoké nájemné.

Hlavní vchod do hřbitova je z bulváru Menilmontant, ale možná lepší způsob, jak se seznámit s půvaby a zajímavostmi oněch 118 slávou nasáklých akrů, je vystoupit na stanici metra Gambetta, dát se po avenue Pere-Lachaise a vstoupit branou z ulice Rondeaux. Přivede vás to sice k zadní straně hřbitova, ocitnete se však na vrcholku svahu a pak budete při své objevitelské pouti už jen sestupovat dolů.

Snad stojí za upozornění, že u bran hřbitova a také v sousedních květinářstvích jsou lacino nebo dokonce gratis k dostání malé plánky s vyznačením hřbitovních ulic a seznamem nejslavnějších hrobů. Ušetří spoustu času a bloudění! Výběr je přepestrý. Nabídnu tedy alespoň procházku o šestero zastaveních, při kterých mohou na drobné i větší lahůdky kápnout hlavně milovníci skandálního folkloru světa umění, politiky a náboženství.


Hrob Thomase Coutura, muže, který tvrdě kritizoval Maneta.

Hned ve 4. divizi lze krátce vydechnout u náhrobní busty patřící akademickému malíři Thomasi Couturovi (1815-1879). Dnes po něm, pravda, ani pes neštěkne, ale v době, kdy vedl svůj akademický ateliér, štěkal naopak on po začínajících impresionistech, které nazýval „mazaly a opilými klauny“. Svého žáka Édouarda Maneta dokonce málem shodil se schodů z důvodu, který nám dneska může připadat poněkud paradoxní. Mladý Manet totiž tvrdošíjně odmítal malovat jedině přípustné akademické mytologické krásky podle klasicky nahých modelek. Chtěl je mít oblečené, protože tvrdil, že „záleží jen na tom, abychom byli lidmi své doby a malovali to, co vidíme“. K nahotě – ovšemže zcela neakademické – se později vrátil v proslulé skandální Snídani v trávě a v portrétu Olympie, kterou lidé Couturova vkusu označili za „hanebně zavalitou modelku“ a „gorilí samici“. Ctihodného Coutura dnes na Pere-Lachaise střeží dva andělé celkem zbytečně. To za Maneta se přece na aukcích platí miliony…! Nikdo zkrátka doma není prorokem…

Hned v bezprostředním sousedství akademikova hrobu je kouzelný prezidentský náhrobek. Leží tu málo známý prezident šesté francouzské republiky Félix Faure (1844-1899), který by patrně zůstal nepovšimnut, nebýt toho, že zesnul zcela v duchu tehdejší Belle Époque („Zlaté doby“) v náručí své milenky. Faktem je, že u galantních – a galantní příběhy milujících Francouzů tím získal větší popularitu než svou bezvýraznou politikou. Celý v bronzu se pozvolna zvedá z lůžka a natáčí hlavu bokem, jako by se právě probudil v milenčině budoáru a dumal nad tím, kam se jen poděla…

Zastavení v 6. divizi nejspíš probudí sentimentální vzpomínky v dnes padesátiletých někdejších rockerech. Patří totiž prostému kamennému kvádru, jehož horní plocha hostí poněkud insitní bustu vlasatého mladíka, pár pivních láhví, v nichž pivo vystřídaly květiny, a nápis neumělého písmomalíře (dneska se jim říká sprejeři) „Sex, drugs and rock’n’roll“. Pod ním odpočívá leader, zpěvák a textař kdysi populárních Doors Jim Morrison (1943-71). Ovšem toto není dodnes zcela jisté…

Nadaný americký muzikant a rockový básník (od dětství IQ 149!) flirtoval se smrtí neobvykle často a rád. Když však psal svou proslavenou skladbu „Nikdo odtud neodejde živý“, asi sotva tušil, že se ta slova v jeho vlastním případě naplní tak brzy a k tomu v zemi, jejímž jazykem se ani nedomluvil. Pokud se ovšem přihodilo to, co zůstává oficiální verzí…

Kromě té muzikantské si Jim ve svém krátkém životě vyzkoušel několik dalších rolí: vážný básník, těžký pijan, brilantní student filozofie, miláček rockových fanynek a fanoušků, veřejný „enfant terrible“. Jeho kariéra vrcholila mezi léty 1967-1970, ale své poslední měsíce strávil v Paříži, kde se snažil najít sám sebe a dát svému životu poněkud jiný směr. Užíval si města na Seině, kde žily i jeho filozofické idoly Sartre a Simone de Beuavoir, a údajně mu prospíval krátký oddech od přílišného zájmu veřejnosti. Bohužel, jeho chronický alkoholismus a náklonnost k drogám přetrvávaly. V pondělí ráno 5. července 1971 se vynořily pověsti, že Morrison je mrtvý. Manažer skupiny Doors Bill Siddon telefonoval z Los Angeles Jimově ženě Pamele, aby zprávu potvrdila, a vzápětí odletěl do Paříže. Po příletu mu Pamela ukázala už jen zapečetěnou rakev a podepsaný úmrtní list. Podle něj slavný muzikant zemřel ve vaně na infarkt. Hned následujícího dne byla rakev tajně pohřbena na Pere-Lachaise a nechala nad sebou miliony truchlících fanoušků a množství nezodpovězených otázek.

Pamela Morrisonová, jediný svědek údajné Jimovy smrti, zahynula tři roky nato v Africe při autonehodě. Co je však pozoruhodné – ti, kteří byli v roce 1971 pouhými batolaty, dnes chodívají držet noční hlídku k Morrisonovu hrobu, byť nikdy nikdo nepotvrdil, že v něm tahle hvězda showbyznysu opravdu spočívá. Koneckonců Pamela si ještě za svého života „nemohla vzpomenout“ na jméno doktora, který podepsal úmrtní list. A vědělo se o Jimově častém fantazírování, jak světu oznámí, že zemřel, a začne nový život pod jinou identitou. Dokonce prý plánoval, že se spojí se svou agenturou pod anagramem, který sám vymyslel: pan Mojo Risin. Je dojemné, jak vytrvale čekají potomci jeho fanoušků, ačkoli Mr. Mojo stále nepřichází…

Jak Abélard řekl Heloise,
nezapomeň prosím
napsat mi pár řádků…
Cole Porter

Cole Porterův ne právě uctivý úvod k písni „Jen jedna z těch věcí“ zdůrazňuje asi nejslavnější a zároveň nejmíň pochopitelnou stránku vztahu dvou světově proslulých milenců Abélarda (1079-1142) a Heloisy (1101-1164), jejichž náhrobek najdete v 7. divizi. Světoznámé Dopisy Heloisy a Abélarda, byť patří ke klasice středověké romantické korespondence, nejsou totiž ani tak upřímnými a vášnivými vyznáními, která bychom jako lidé dvacátého století nejspíš očekávali, jako spíše stylizovanými epištolami s morálním posláním. Zejména ty, které byly publikovány, ukazují, jak byli protagonisté onoho poněkud tragikomického příběhu vlivem životních peripetií přivedeni ke službě Bohu a jak se odpoutali od hříchu.

A že to byly peripetie i na svou dobu docela kruté! Bezmála čtyřicetiletý brilantní kritický filozof a teolog, který přitahoval studenty z celé Evropy na levý břeh Seiny a jehož hned první dílo nechala katolická církev spálit, se v Paříži stal soukromým učitelem půvabné šestnáctileté neteře kanovníka chrámu Notre Dame Fulberta. Shledal však zřejmě jako atraktivní především dívčiny fyzické kvality a snadno ji svedl. Důvěřivý strýc odhalil milostnou aféru pozdě. Heloise byla těhotná. V zájmu filozofovy reputace se milenci nechali tajně oddat. Ironií osudu pak jejich tajnůstkářství způsobilo faktický konec manželství i Abélardovy kariéry. Ve snaze zmírnit už tak napjaté vztahy s kanovnickým strýcem a poručníkem předstírala Heloise vstup do kláštera. Její muž se za ní potajmu vypravoval, aby mohli (jak to nazývala církev) „konzumovat manželství“. Žel, kanovník Fulbert o tom (opět) neměl ani zdání. Ba naopak, soudě, že novomanžel přerušil s jeho neteří všechny styky, najal hrdlořezy, kteří jedné temné noci filozofa přepadli a připravili – nikoli o hrdlo… Propuknuvší skandál definitivně pohřbil učencovy naděje na vysoké postavení v církvi a Heloise nakonec legitimně složila církevní slib.

Po letech se vztah znovu oživil slavnou korespondencí, která ale vyšla najevo až v 16. století. Samozřejmě každá epocha si příběh interpretovala po svém: jednou jako romantický vztah ideálních milenců (ve druhém jednání už jen platonický), jindy v duchu spisovatele Marka Twaina, který Abélarda považoval za „bezcitného svůdníka“. Tak či onak, náhrobek, nad nímž se vtírá vzpomínka na Abélardovu autobiografii Historia Calamitatum – Historie mých pohrom, nemusí nutně vyvolat ani představu sentimentálních milenců, ani svůdce a jeho oběti, ale spíš originálních dopisů, které nám osvětlují pohled na středověk. A pokud jde o Abélardovu osobní ztrátu, byť byla nepochybně citelná, zůstala, řečeno s Cole Porterovou prostořekou písní, zkrátka „jen jednou z těch věcí…“

Neb musí, vícekrát kdo žil,
též umřít vícekrát…
Wilde

Ve smrti, tak jako v životě, stálo soukromí velkého irského spisovatele Oscara Wilda v centru veřejného zájmu. Jako by se naplnily ony verše z jeho kruté Balady o žaláři v Readingu…

Autor děl Obraz Doriana Graye, Jak je důležité míti Filipa a Salomé strávil dva roky v žaláři kvůli obvinění z homosexuality a zemřel tři roky po svém propuštění, protože se nevzpamatoval z těžkých podmínek věznění. Po devítileté „čekací době“ na hřbitově v Bagneaux byly jeho ostatky 19. července roku 1909 nakonec převezeny na Pere-Lachaise. Jacobu Epsteinovi trvalo tři roky vytesat náhrobek, který básníka představuje jako okřídleného posla v jakémsi poněkud podivném stylu egyptské secese. Když se Epstein dostavil na hřbitov, aby provedl poslední drobné úpravy díla, nalezl je ke svému překvapení zahalené látkou a hlídané četníky. Hlavní hřbitovní strážce shledal totiž náhrobek neslušným a zakázal jeho veřejnou prezentaci. Úřady odmítly podrobit se tlaku pařížských intelektuálů na odhalení pomníku, dokud nebyla provedena přijatelná úprava – překrytí kontroverzní části pomníku (mužského pohlaví poslova) plaketou jako fíkovým listem…

Nakonec byl přece jen zpřístupněn v roce 1914. Ale už v roce 1922 skupinka rozjařené pařížské mládeže při divoké noční návštěvě hřbitova onu maskovací plaketu odsekla, a s ní ovšem i část toho, co zakrývala. Poněkud peprnější verze příběhu tvrdí, že se oné surové „demaskulinace“ dopustily dvě Angličanky, uražené tím, že sochař Wilda – posla metaforicky obdařil tak marnotratně… Nějakou dobu se také říkalo, že onen strážce hřbitova, který původně označil Wildův náhrobek za neslušný, používal odseknutou část jako těžítko na spisy. Morálce – zvláště té pokrytecké, je zřejmě těžítek zapotřebí…

Konečně v 92. divizi lze objevit neobvyklý náhrobek žurnalistův. V hrobě pod ním sní svůj věčný sen – sen o tom, že nevymáchané pero se leckdy nevyplácí – dvaadvacetiletý novinářský benjamínek Victor Noir, který se s onou krutou pravdou seznámil už v roce 1870. Napadl totiž v několika novinových sloupcích synovce Napoleona III. Pierra Bonaparta a ten ho za to skolil v souboji. Náhrobek je pozoruhodnou ukázkou hřbitovního sochařství. Předvádí nebožáka v životní velikosti ležícího naznak s cylindrem u nohou. Pomníku se ovšem přisuzuje zvláštní moc. Mladé Pařížanky toužící po děťátku místo navštěvují už plných sto třicet let pravidelně a hojně a pro štěstí se dotýkají jisté části anatomie skulptury mladíka, který opustil svět v plné síle. Soudě podle výrazně světlejšího rozkroku sochy oproti jejímu zbytku si i tenhle mýtus, podobně jako mnohé jiné, uchovává jistou platnost. O ní koneckonců svědčí nejen četné písemné prosby, ale také děkovná vyjádření shromažďující se v cylindru. Pro novináře zůstává Noirův pomník bezpochyby krutým životním poučením a mýtus jen slabou posmrtnou útěchou. Ale pro vás, kteří se neživíte perem, může zůstat zábavným zastavením a potvrzením toho, že hřbitov nemusí sloužit výhradně chmurám a smutku…

Category: 2000 / 10

Co bychom říkali rozhlasovému přijímači, který by dokázal naladit kteroukoliv stanici na světě, a dokonce bez ohledu na to, kde na Zemi se zrovna nacházíme? Naši oblíbenou českou stanici by nám mohl snadno zprostředkovat i na pláž jižního moře. A navíc by nám zahrál jakoukoliv hudební skladbu, na kterou bychom si právě vzpomněli. Pochopitelně v nejvyšší digitální kvalitě a právě ve chvíli, kdy bychom na ni pomysleli. To by ale ještě nebylo vše. K takovému přijímači bychom navíc mohli připojit brýle s miniaturními displeji v obroučkách a stereofonními sluchátky nebo čelenku s malým laserovým projektorem. Pak by se náš kapesní přístroj změnil v televizi nebo v cestovní kino. Opět by splnil jakákoliv naše přání, pokud jde o program. Tentokrát by bylo navíc možné vybrat si jakýkoliv film, videopořad, ale samozřejmě i sportovní přenos. Nejen že zvuk by byl v digitální kvalitě a prostorový, ale navíc i obraz by byl plastický. A kromě toho by se z našeho přístroje dalo telefonovat. Přenášel by nejen zvuk, ale i obraz, takže by fungoval jako videotelefon…


ilustrační foto

O VERNOVÝCH SNECH

Ne, nejsme v pohádce ani ve vědecké fantazii. Vždyť v dobách Verna bylo také neuvěřitelné si představit, že by lidé někdy dolétli až na Měsíc.

Vernovy představy byly tenkrát stejně pohádkové, jako se nám dnes zdá být fantazií přístroj popsaný před chvílí. A přesto jsme k takovým zázrakům mnohem blíže, než byl Verne ve své době k letu na Měsíc. Veškerá technika potřebná ke stvoření popsaných přístrojů již totiž existuje a většinou existují i přístroje samotné. Jediné, co je ještě zapotřebí vyřešit, je masová výroba takových zařízení. Masové rozšíření totiž tuto techniku výrazně zlevní. Do několika let se tedy mohou výše zmíněné zázraky přesunout z pohádek do naší domácnosti nebo rovnou do naší náprsní kapsy. Stejně tak, jak se již dnes z fantazie do naší kapsy přesunul mobilní telefon.

O ZMĚNĚ PODOBY INTERNETU

Studie IDC uveřejněná letos v únoru předpovídá, že již v příštím roce se ve Spojených státech prodá více specializovaných komunikačních zařízení pro přístup k Internetu, než bude činit prodej osobních počítačů. Odhaduje se, že celosvětový trh komunikačních zařízení spotřební elektroniky vzroste z 11 milionů kusů v roce 1999 na více než 89 milionů zařízení v roce 2004. Pokud jde o tržby v tomto segmentu, ty se ve stejném období zvýší ze 2,4 miliardy USD na 17,8 miliardy. A v roce 2002 se mají stát ti uživatelé Internetu, kteří se připojují prostřednictvím osobních počítačů, již menšinou ve srovnání s lidmi připojenými spotřební elektronikou.

On vlastně ani běžný mobilní telefon není ničím jiným, než specializovaným počítačem se vším, co k němu patří: s procesorem, operačním systémem a aplikačními programy – povšimněme si například, že se na něm dají hrát hry. Přitom počet uživatelů mobilních telefonů v České republice již v únoru překročil 2 miliony, tedy 20 % populace, a stále silně vzrůstá. Mobilních telefonů je tedy u nás čtyřikrát více, než kolik činí optimistické odhady počtu českých uživatelů Internetu. Počítače ale najdeme i jinde v našich domácnostech: počítačem je i obyčejný CD přehrávač či diskman, mikrovlnná trouba nebo digitální záznamová kamera. Také zde je podíl populace, která již zmíněnou technologii přijala, vysoký. Některý z právě zmíněných specializovaných počítačů můžeme určitě nalézt i právě v té naší domácnosti. Z tohoto pohledu se tedy dá říci, že se již těžko hledá česká domácnost, ve které by nebyl ani jeden počítač.

Co mají všechny tyto nové podoby počítačů společného? Jsou velmi snadné na obsluhu. S těmi několika tlačítky přehrávače nebo kamery se snadno naučí pracovat každý, kdo umí obsluhovat dálkový ovladač televize.

Dostáváme se tak k jedné podstatné síle, která na masovém trhu působí: většina uživatelů je konzervativních. K přijetí jakékoliv technologie na masovém trhu je zapotřebí, aby tato technologie přinesla běžnému uživateli prokazatelné výhody, zároveň jej ale nesmí odradit svou komplikovaností. Obojí například platí u CD přehrávače, pokud jej srovnáme s gramofonem. Jednoduchost obsluhy již ale nenajdeme u počítače PC, když jej srovnáme s psacím strojem. Pokud možno se tedy musí nová služba podobat některé stávající a obsluha takového zařízení nesmí být nad síly běžných uživatelů. Pokud porušíme první zásadu, nezískáme pro naši novou službu dostatek zákazníků, pokud porušíme druhou zásadu, zabráníme zákazníkům stávající služby, aby přešli k nám a začali používat náš výrobek.

O PŘERODU POČÍTAČŮ

Když tedy hovoříme o vstupu počítačů do domácností, vidíme, že počítače tu naráží na konzervatismus (chceme-li, můžeme říci rovnou pohodlnost) lidí a na jejich nechuť učit se něčemu novému (a už vůbec ne složitému ovládání). Porovnejme dvacetiprocentní rozšíření mobilních telefonů v České republice s pětiprocentním rozšířením Internetu. Inu, mobilní telefony se ovládají a vůbec používají podobně jako telefony klasické. Internet žádného přímého předchůdce nemá, a navíc se k němu dostaneme prostřednictvím počítače, jehož přímým předchůdcem je – zase jen počítač. A proto je dnes přístup k Internetu snadný asi tak – inu jako ovládání počítače.

I to se ale začíná měnit. Internet se snaží získat své přímé předchůdce malou lstí. Minulý rok zaznamenal velkou popularitu takzvaný protokol WAP (Wireless Application Protocol), což je alternativní cesta k přístupu na obsah některých zdrojů Internetu právě prostřednictvím mobilních telefonů. Na cestě jsou další změny podoby Internetu a zejména jeho jazyka HTML, který je používán k doručení obsahu internetových serverů uživatelům do jejich browserů. Tento jazyk bude zřejmě časem nahrazen některou z variant jazyka XML (eXtensible Markup Language) a doplněn celou řadou softwarových technologií, které z něj učiní mnohem silnější nástroj. Celý tento vývoj směřuje ke dvěma velkým změnám.

Především bude možno obsah doručit na nejrůznější specifická zařízení (která mají například různě velké displeje) bez nutnosti vytvářet různé verze stránek pro různá zařízení, jako je tomu dnes pro WAP. Ale tato změna je pouze předznamenáním té hlavní, jež přijde hned vzápětí.

Internetové zdroje budou moci komunikovat s koncovými zařízeními již zcela automaticky, bez zásahu lidské obsluhy. Doposud vždy sloužil Internet jako nástroj pro zobrazení obsahu stránek na našem počítači. Sloužil tedy jako velká tabule, k níž si mohli kdekoliv na světě sednout uživatelé, kteří mohli na tabuli z různých stran kreslit a mohli si prohlížet obsah, který tam nakreslil někdo jiný. Ale vždy tam museli být: tabule bez uživatelů totiž nedává žádný smysl – stejně jako noviny bez čtenářů. Živí uživatelé byli tedy nedílnou součástí celého procesu, kterému říkáme dnešní Internet.

To je ale obrovská škoda, vždyť Internet je vlastně počítačovou sítí, a počítače mají schopnost některé činnosti automatizovat. Počítače mohou pracovat za nás a nemusí nás k tomu tak důrazně vyžadovat. V budoucnu tedy neposadíme k tabuli živé lidi, ale počítače (které tam stejně jsou) a zadáme jim úkoly. Počítače spolu budou komunikovat automaticky a zařídí pro nás většinu činností samočinně, bez našeho zásahu. Budoucí koncová zařízení nebudou tedy potřebovat dokonce vůbec žádný displej. Displej můžeme v našem příměru chápat jako symbol pro lidskou obsluhu.

Tato oblast automatického propojení informačních systémů pomocí Internetu se již dnes začíná rozvíjet zejména v podnikové sféře (a říká se jí elektronické obchodování mezi podniky, také Business-to-Business). V budoucnu však velmi citelně zasáhne právě oblast domácností a koncových uživatelů, takže pro ni bude muset vzniknout nový, výstižnější název.

O PŘÍSTROJÍCH BUDOUCNOSTI

Počítače budoucnosti se tedy vůbec nemusejí podobat dnešním počítačům. Jak jsme již naznačili, pro obchodní úspěch nových aplikací je naopak velmi vhodné, aby si vypůjčily podobu, která je stávajícím uživatelům důvěrně známá. Nové terminály Internetu tak mohou mít například tvar náramkových hodinek, kapesního záznamníku, nebo třeba podobu oněch elektronických skládacích novin. Nebo třeba ledničky, která s námi nebude komunikovat vůbec, ale zato v ní vždy najdeme dostatečné množství základních potravin.

Rádio nové doby proto bude vypadat a fungovat jako rádio (ovšem s digitálním zvukem, neomezeným repertoárem a zmíněnými skladbami na přání), noviny budou i nadále novinami (ovšem vždy čerstvými, a navíc se zaměřením na oblasti, které právě nás a právě teď zajímají), kapesnímu záznamníku zůstane schopnost plánování času (navíc se ale schůzky s vybranými partnery budou sjednávat a rušit automaticky a přístroj nás nikdy nebude obtěžovat třeba uprostřed koncertu). Tato zařízení budou moci vzniknout proto, že s novými počítači bude do našich domácností ruku v ruce přicházet také Internet. Bude ovšem stejně neviditelný, jako je pro většinu uživatelů nespatřitelný počítač v dnešním CD přehrávači.

Cesta počítačů na domácí trh je tedy již prošlapána. Stanou se z nich ovšem trochu jiné počítače – jednoúčelová zařízení spotřební elektroniky. Je proto pravdivý i ten pohled, který tvrdí, že počítače z našeho (viditelného) života zcela zmizí.

O NEJVĚTŠÍM TRHU SVĚTA

Dnes se celosvětově používají stamiliony počítačů. Číslo je to sice obrovské, trh zařízení spotřební elektroniky je ale ještě o řád větší – počet jeho potenciálních uživatelů se pohybuje v miliardách. A to je skok, který ještě počítače mohou – a jejich výrobci chtějí – udělat. Ze světa sálových počítačů, kdy jeden obrovský a drahý stroj sloužil mnoha uživatelům, jsme tedy již prošli érou osobních počítačů, kdy měl každý z nás svůj přístroj pro svou osobní potřebu. A právě nyní vstupujeme do doby, kdy bude každému člověku sloužit více počítačů najednou. Prostřednictvím komunikací, ať už se jim bude v budoucnu říkat Internet, nebo jakkoliv jinak, budeme sdílet i výpočetní potenciál dalších systémů a nepřeberné množství informací v nich uložených. Například tedy i program naší oblíbené rozhlasové stanice nebo obsah novin. Nebo informace o jakékoliv zemi na světě – počínaje její historií a konče aktuálním počasím a teplotou moře.

O DĚTSKÝCH SNECH

Jako kluk jsem měl také jeden sen. Vzpomínám si na chvíli, ve které mi můj táta ukazoval používání mapy. V té chvíli jsem se nevinně zeptal: „Tati, a jakým způsobem vlastně poznám, kde na té mapě jsme?“ Tatínek mi začal vysvětlovat, že se mapa musí nejdříve správně zorientovat a pak že musíme přemýšlet o tom, kde je okolí podobné tomu, co vidíme kolem sebe. Například sloupy elektrického vedení, cíp lesa, červená značka…

Já jsem ho ale nevnímal. Zasnil jsem se: správná mapa by nám přece měla sama ukázat, kde jsme, nebo snad ne?

K mému dětství se váže ještě jedna vzpomínka. V panelovém bytě, kde jsem vyrůstal, jsme měli velký papírový kalendář. Velký list papíru ukazoval všechny možné dny daného měsíce. Ptal jsem se maminky, který z těch mnoha dnů je dnešní. Řekla mi, že to musíme poznat sami. Říkal jsem si tehdy, že by náš domácí kalendář přece měl ukazovat správné datum bez ohledu na to, zda dobře odhadneme, že je čtvrtek a že měsíc začal teprve nedávno…

Kalendář už máme i na svých náramkových hodinkách, nemluvě o datumu, který je na displeji našich hodin v kuchyni. A dokonce i mapa, která je vybavena onou „samozřejmostí“, o níž jsem snil, již běžně existuje. Kombinace počítače s mapovým softwarem a systémem GPS (globální poziční systém) nás už dnes zorientuje kdekoliv na světě.

Až můj syn Michal jednou vyroste, bude žít v trochu jiném světě, než žijeme my. Doufám, že si i v tom novém světě najde čas na procházku. Spolu se svým synem dojdou k velikému stromu a na chvíli se zastaví. Tehdy dojde i na vysvětlování mapy. Michal vyndá jednu takovou ze své kapsy – s vysvětlováním bude ovšem mít strašně jednoduchý úkol: „Podívej, Franto. My jsme prostě tam, kde je ten velký červený puntík. A vidíš? Náš vláček, kterým jsme přijeli, je už v Senotíně. Ale podívej tady – ženou se na nás mraky. Už je to tak, za deset minut zde bude pěkná letní bouřka. Co budeme dělat? Už to vidím. Mapa říká, že tady hned vedle ve vesnici je restaurace, kde právě uvařili dobrý segedínský guláš. Máš chuť? Dám jim hned vědět, ať už na nás čeká na stole.“

O SNECH NAŠICH DĚTÍ

A kdo ví, třeba je tato představa ještě příliš konzervativní. Nakonec nemusí žádná fyzická mapa vůbec existovat. Můžeme mít v naší kapse jenom docela malý přístroj, připomínající trošku walkman. Ten přístroj může být malý také proto, že vůbec neobsahuje žádný displej, a dokonce ani žádná tlačítka k ovládání. Je ovšem spojen se zvláštní čelenkou na naší hlavě. Součástí této čelenky je nízkoenergetický laser pracující v oblasti viditelného spektra, jehož světelný paprsek je promítán přímo na sítnici našeho oka. Navenek tedy není vidět téměř nic, z našeho pohledu se ale zhruba ve vzdálenosti jednoho metru před námi vznáší s neuvěřitelnou realističností plastický barevný plující obraz, obsahující obrovské množství detailů. Tento obraz nám ovšem nezastíní náš reálný výhled – pouze nám do našeho obrazu přidá několik potřebných informací. Na konci mýtiny, zrovna ve chvíli, kdy se nám zdá, že se cesta začíná ztrácet, se tedy objeví výrazná šipka ukazující, kterým směrem se máme dále ubírat. Dojdeme na vyhlídku a chtěli bychom vidět mapu. Nemusíme vůbec nic vybalovat z kapsy, v našem výhledu se mapa prostě objeví – stejně samozřejmě, jako se nám ve výhledu objeví hodinky, kdykoliv budeme chtít znát čas.

Ale kdo by si nakonec takovou mapu přál zobrazit? Vždyť je pohodlnější si nad městy, která z vyhlídky vidíme, nechat rovnou ukázat jejich jména. A také nad horami na obzoru se začnou vznášet jejich názvy – a nad zříceninou, která je až vzadu mezi kopci, se objeví výrazná šipka, abychom si starého hradu vůbec všimli. Mapu, jak ji známe dnes, pak budeme používat jenom při plánování naší cesty. Jen tehdy budeme chtít vidět její celou trasu. Pokud si ovšem celou cestu vůbec budeme plánovat – většinou si ji pouze vybereme v seznamu doporučených tras. Zvolená cesta se v každém případě objeví jako výrazná barevná čára a zůstane zobrazena i ve chvíli, kdy se celá mapa začne překlápět do horizontální polohy a měnit ve věrohodný plastický reliéf krajiny. Uvidíme tak všechna stoupání, klesání, a samozřejmě i aktuální stav povrchu, po kterém půjdeme (pozor, v tomto úseku je právě dnes bláto). V okamžiku, kdy si trasu naplánujeme, už mapu nebudeme dále potřebovat. A nebudeme jí potřebovat ani rozumět. Bude nás automaticky hlídat náš počítač a ten nám prostě nedovolí zabloudit. Je mu přitom jedno, zda se jedná o trasu, kterou procházíme pěšky, projedeme na kole či trasu jízdy našeho automobilu.

„Popsaný obraz“, jak se kombinaci reálného vidění s virtuálními objekty začne možná říkat, se stane šlágrem technologie.

Ne každý chodí sice na výlety a ne každého zajímají názvy kopců, každý ale chodí mezi lidi. Jak by se nám někdy hodilo, kdyby se nad člověkem, jehož jsme právě potkali a který se k nám tak srdečně hlásí, vznášelo aspoň jeho (nejlépe správné) jméno. Když už ne rovnou přehled všech našich dosavadních společných setkání, jméno jeho dětí, manželky, a zejména upozornění na to, co jsme mu posledně slíbili. Jak by se hodilo hercům mít před očima text celé jejich role. Asi podobně, jako se již dnes hodí chirurgovi možnost vidět při operaci výsledky aktuálního vyšetření pacienta i přesný anatomický model lidského těla bez nutnosti rozptylovat se odhlížením mimo operační ránu.

A pak, až to jednou všechno budeme mít, si možná řekneme: jak by se nám někdy hodilo, kdybychom se uměli pohybovat přírodou bez globálního pozičního systému. Kdybychom si dokázali zapamatovat lidi, se kterými se stýkáme. Kdybychom i bez pomoci techniky věděli, co jsme dělali před týdnem a co máme naplánováno na dnešní odpoledne. Kdybychom dokázali pokračovat v našem životě i ve chvíli, kdy nebude fungovat Internet. Údajně to uměli ještě naši rodiče. Ovšem ani ti už neuměli žít bez techniky. Málokdo totiž tehdy na počátku 21. století vlastnil kvalitní jihočeské stavení s velkým špýcharem, který by mu umožnil přežít do příští sklizně. Bez ohledu na to, zda zítra půjde elektrický proud.

Category: 2000 / 10

Do chrámu Sri Venkatasvara – známějšího jako Balaji – na jihu indického státu Ándhrapradéš přicházejí věřící, aby se modlili. Za dítě, za svatbu, úspěšné zkoušky, uzdravení blízkých. A za růst vlasů… Bůh poslouchá, a ti, které vyslyší, přicházejí do chrámu znovu. Tentokrát oni darují své vlasy bohu.

Klášterem každý týden projde na sedmdesát tisíc poutníků, kteří po sobě zanechají na dvě tuny vlasů. Zbývá jenom bujné kštice prodat na nedalekém trhu. Nejznámějším v celé Indii. Peníze pak chrám rozděluje do sirotčinců, nemocnic, škol či jimi dotuje místní univerzitu. V oblibě jsou zejména dlouhé vlasy sikhů. Ti by je sice neměli za svého života stříhat, ale bůh odpustí… Zvláště v parném létě.

V Indii se jedná o kvetoucí byznys. Surovinu získávají s neporovnatelně horšími výsledky i „lovci vlasů“ ve vesnicích. Berou to, co zůstane na hřebenech žen. Odměnou dodavatelek jsou plastové hračky pro jejich děti nebo jídlo.

Umyté vlasy se třídí podle délky a vyvážejí se do dalších asijských států, kde z nich vyrobí paruky. Dříve držely výrobní prim závody v jihokorejském Pusanu a Soulu, ale dnes většina vlasů putuje do země za velkou zdí, do Číny. Typy paruk jsou závislé na módních směrech a libovůli trhu. Skutečnou katastrofou pro obchodníky byl rok 1972, kdy trh zaplavily umělé vlasy všech délek a barev. Ale móda je nevypočitatelná, a pravé vlasy se vrátily na scénu. Díky Americe. Její ženská část si totiž oblíbila indické vlasy vyráběné čínskýma rukama.

Category: 2000 / 10

Nastal čas k obědu. Někde zpoza kopce ještě pomalu doznívá nesmlouvavý hlas kostelního zvonu. V tom parném poledni se po úzké rozžhavené silnici lemované vzrostlými třešněmi vydal za kamarádem do sousední vesnice. S legračním černým kloboukem na hlavě, v hnědém ušpiněném plstěném saku a vysokých holínkách si pomaličku vykračuje. Občas se ohlédne. I když letos oslaví už své sedmdesátiny, jde vzpřímeně a jistě. Na chvíli se zastaví, podívá se na hodinky a hlubokým hlasem pozdraví. „Pro všecky jsem Joža. Ale je tu u nás na Osoblažsku krásně, viďte? Ej, vždyť nám tu říkali slezská Haná. Pravda, teď je to horší, mladí nemají práci a my staří, co jsme na polích dělali, teď už jen čekáme na tu smrt. Opravdickou bídu sem ale nevpustíme,“ hrdě pronese a otře si zpocené vrásčité čelo maličkým kapesníkem. Pak kývne na rozloučenou a několika ráznými kroky zmizí v malém březovém remízku. Chlapík, který v malém zapomenutém koutě severní Moravy, obklíčeném polskými hranicemi, už smířeně čeká na svůj odpočinek. Tak obyčejný, a přitom nezapomenutelný a symbolický. Stejně jako on totiž i další obyvatelé úrodného, památkami a malebnými zákoutími protkaného a dříve bohatého Osoblažska nostalgicky vzpomínají na mamutí zemědělské státní statky, které donedávna živily většinu zdejších lidí, na plány socialistických agronomů, na tisícihlavá stáda dobytka i na zašlou slávu šlechtických rodů, hýčkajících si svůj úrodný poklad. Pevně přitom věří, že pro ně zase někdy nastanou ty lepší časy.

DOBA ZUBATÁ JAK PILA

K obecnímu úřadu v malé vesničce Slezské Pavlovice se postupně šourají jednotliví obyvatelé obce s plechovými nádobami na jídlo v ruce. Přes poledne, kdy jsou děti ještě ve škole, zůstávají doma a na každodenní cestu k úřadu si už zvykli, tedy pokud chtějí poobědvat. V příhraniční obci totiž není žádná hospoda a před lety zavřeli i závodní jídelnu v místním statku. Na radnici proto rozhodli, že budou pro své lidi každý den vyvařovat obědy.

„Dneska je guláš a polévka. Je to dobré, kromě malého obchůdku tady vlastně nic není. Když chceme jít na pivo, tak zkrátka musíme až do Osoblahy,“ říká jeden ze strávníků Josef Chuděj. Jeho sousedka Anna Kalužníková nosí denně bandasky hned dvě. „Pro mého i dítě. Kdybych vařila oběd doma, vyjde mě to daleko dráž,“ tvrdí. Na oběd v obci, v níž většinu populace tvoří důchodci a nezaměstnaní, přitom chodí takřka třetina ze sto dvaceti obyvatel.

„Nedá se nic dělat, doba je teď zlá. Vlastně všichni mladí jezdí za prací do velkých měst. Já jsem celý týden v Brně a sem přijíždím jen na víkendy,“ smířeně prohlašuje jeden z chlapíků, kteří s oblibou postávají před místním obchodem na návsi s lahvovým pivem v ruce, aby uhasili žízeň.

„To je ale auťák, takovej jsem ještě neviděl,“ přerušuje jej další a ukazuje na kolem projíždějící zbrusu nový model škodovky. „Taky už takový neuvidíš,“ vtipkuje první a pokračuje, „nikdo by si tady takové auto nedovolil, nejsou tady peníze a z podpory se nežije příliš dobře.“

Řidič nové škodovky mezitím zjišťuje, že po chatrné panelové cestě patrně už nikam nedojede. Obrací vůz a během chvilky mizí v mračnu prachu. Silnice v Pavlovicích totiž končí na návsi, dál už nevede.

„Támhle vzadu, to už je Polsko,“ ukazují společně oba popíjející na úzký proužek za vsí. Prostor k hranici vyplňuje lán pole a několik obřích rozpadajících se kravínů a hospodářských budov. „Dřív tam na statcích pracovalo asi osmdesát lidí, dneska využívá soukromník už jen jednu budovu a zaměstnává dva, někdy tři lidi,“ povzdychne si právě příchozí traktorista v ušpiněných montérkách. Před několika lety rovněž pracoval na státním statku, nyní takřka stejně jako ostatní obyvatelé obhospodařuje už jen malý kousek půdy u svého domu. „Je to spíš zahrádka na zeleninu pro všední spotřebu,“ dodává.

Podobně je tomu i v ostatních obcích Osoblažska. Mamutí státní statky, které hospodařily na ohromném území, se po devadesátém roce rozpadly. Lány obilí, cukrovky a luštěnin zešedly, dříve přeplněné kravíny zpustly. Pozemky si pronajalo pár soukromých zemědělců, kteří jen skromně přežívají. Doby, kdy na Osoblažsku sklízeli cukrovou řepu z šesti set hektarů půdy, jsou tak nenávratně pryč, stejně jako stovky pracovních míst. Strašák nezaměstnanosti zde kvůli tomu během pár let přikryl svými temnými křídly většinu rodin. Bez práce je na Osoblažsku až dvacet procent z tří tisíc zdejších obyvatel. Ve Slezských Pavlovicích se například míra nezaměstnanosti vyšplhala na třicet procent a v malebném Dívčím Hradě dokonce na děsivých čtyřicet. Vysoká nezaměstnanost a odchod mladých lidí za prací do velkých měst dnes ovlivňuje život na Osoblažsku jako nikdy v minulosti a zasahuje do všech jeho sfér.


Jediná hospoda ve Slezských Pavlovicích je už několik let zavřená. Místem k uhašení žízně se stal obchůdek na návsi.

Podobně jako lidé za války ve vyhladovělých městech či vojáci v zákopech, vyměnili postupně mnozí obyvatelé Osoblažska hotové cigarety za vlastnoručně ubalené. Zapadlý pohraniční kraj sice nestrádá jako válečná města hladem, ovšem vlastnoručně vyráběné cigarety z levného tabáku jsou jedním z nejvíce viditelných důsledků vysoké nezaměstnanosti. „Krabička cigaret, které si sama ubalím, mě vyjde tak zhruba na osm korun. To je pořádný rozdíl proti čtyřiceti, kolik stojí v obchodě,“ říká obyvatelka Dívčího Hradu Karla Pralleová. „Smíchám vždycky dva druhy tabáku. Jeden je běžný lulkový, ale druhý je levnější, kterým se jinak běžně vykuřují skleníky. No a když kouřím v našem skleníku, zabiju tím dvě mouchy jednou ranou,“ žertuje Pralleová. Lidé se masivně rozhodli vyměnit hotové cigarety za tabák a balicí strojek asi před rokem. Vedoucí jediné prodejny se smíšeným zbožím v obci to trošku smutně potvrzuje. Na tabák podle ní přešlo asi devadesát procent kuřáků. Některé značky drahých cigaret už ani do své prodejny neobjednává.

TROUCHNIVĚJÍCÍ KOUSKY HISTORIE

Dnes již jen pokřivené smírčí kříže, rozpadající se památníky a křovím zarostlá a zpustošená archeologická naleziště připomínají bouřlivá století a události, které osoblažský kraj poznamenaly.

Centrem celé oblasti, jejíž osídlení sahá až do mladší doby kamenné, je malé městečko Osoblaha. Pamatuje keltské bojovníky, příchod prvních Slovanů, Velkomoravskou říši, Přemyslovce i olomoucké biskupy. Snad největšího rozkvětu se Osoblaha a sousední obce dočkaly ve třináctém století, kdy po loupeživých tatarských nájezdech přicházejí na Osoblažsko němečtí kolonisté. Ryze slovanská Osoblaha se mění na německý Hotzenplotz s dokonalou městskou správou i soudnictvím. Léta prosperity pak přeruší v sedmnáctém století nejprve rozsáhlé požáry a pak i děla a válečný ryk tudy táhnoucích armád Dánů a Švédů.

„Švédi, na ty je tu památka dodnes. Ten jejich sloup stojí támhle v poli, nebo aspoň myslím, že je jejich,“ už se dnes jen dohadují v pár kilometrů vzdálených Slezských Pavlovicích na návsi před místním obchůdkem chlapi a ukazují směrem k nedaleké česko-polské hranici. Nikdy se o místa, kde vyrůstali, příliš nezajímali, prý práce byla vždy přednější a na nějaké „sloupy“ neměli čas. Bohužel, neměli ho ani dřívější socialističtí mocipáni, za jejichž „kralování“ většina němých svědků dávných dob podstatně zchátrala.

Nelítostný zub času tak pomalu nahlodává stěny renesančního zámku v obci Dívčí Hrad, který donedávna sloužil jako sklad zdravotnického materiálu a dnes se namísto rekonstrukce dočkal zdlouhavých restitučních jednání o jeho navrácení řádu maltézských rytířů. Na krátkou dobu se pouze proměnil v továrnu na výrobu toaletního papíru. Podobný osud postihl i další památky. Pozdně barokní zámeček, který vyrostl na místě středověké tvrze ve Slezských Pavlovicích, ještě před pár lety sloužil i se zbytky přilehlého anglického parku jako sídlo úředníků statku. Na panelové cestě kolem oprýskaného objektu se zatlučenými okny dnes pouze dovádějí děti ze vsi.

Barokní zámek v nevelkých Slezských Rudolticích byl v osmnáctém století okázalým a přepychovým kulturním centrem Slezska se zámeckou kapelou a vlastním divadlem. Tehdejší hudební skladatelé Carl Ditters, Karel Hanke, a dokonce i proslulý poeta Voltaire, kteří zde pobývali, se dnes zřejmě obracejí v hrobech. Na masivních dřevěných vratech visí obligátní cedulka – zdravotnické zásobování.

ŽIDÉ A TI DRUZÍ

Po pečlivě přistřiženém trávníku za vysokou kamennou zdí se rozlévají poslední sluneční paprsky dne. Ze stínu okolních keřů vystupují bílé náhrobky až pozoruhodně zachovalého starobylého židovského hřbitova v Osoblaze. K posmrtným pomníkům dávných židovských kupců a obchodníků místní lidé chovají prazvláštní úctu, ačkoliv dnes Židé již v Osoblaze ani v okolních obcích nežijí. Po staletí totiž Židé představovali zvláštní kapitolu historie Osoblažska.

„Museli být hodní lidé a velebili město. Nikdo sem teď na hřbitov nejezdí. Naposledy před několika lety se tady byli podívat nějací Němci a darovali peníze na obnovu hřbitovních zdí,“ vzpomíná postarší žena, která má v těsné blízkosti židovského hřbitova svou malou zahrádku.

„Chodím to tam sekat. Vlastně sekám trávu v celé obci, alespoň si vydělám na cigarety a pivo. Nic o Židech sice nevím, ale byli dobří,“ říká zamyšleně pětašedesátiletý muž.

První židovské rodiny přišly do úrodného kraje ve čtrnáctém století z polských Hlubčic, když hledaly úkryt a záštitu před tamějším pogromem. Po několik staletí nebyli Židé v plnoprávném postavení s křesťany, žili odděleně a navíc museli tehdejší vrchnosti platit zvláštní poplatky za ochranu. Vystavěli synagogu a postupně se zařadili do bohatších vrstev obyvatelstva. Plná práva jako křesťanům jim přinesl až rok 1848. Poté se postupně celé židovské rodiny stěhovaly do větších prosperujících měst, zatímco se už na Osoblažsko dral nebezpečný německý nacionalismus.

Smutným vyvrcholením nacistické zlovůle byla smrt šesti příslušníků Stráže obrany státu, zavražděných henleinovci v obci Liptaň v létě roku 1938. V době mnichovského diktátu přitom žila v několikatisícové Osoblaze necelá stovka Čechů. Němečtí muži narukovali do Wehrmachtu a kraj na několik let zastřel válečný stín. V roce 1942 byl do Osoblahy umístěn nacistický internační tábor. V březnu roku 1945 pak Osoblahu po pětidenních bojích osvobodila Rudá armáda jako první město na českém území. Město bylo téměř zničeno, podobně obec Hlinka, kterou se prohnala válečná fronta hned třikrát.

Po válce takřka všichni němečtí obyvatelé museli emigrovat. Do úrodného pohraničí se místo nich stěhovaly rodiny Slováků, volyňských Čechů a Řeků. Ty dodnes na Osoblažsku tvoří silnou komunitu. Dodnes je Osoblažsko poseto desítkami pomníků padlých německých vojáků z první i druhé světové války. Některé se rozpadají, jiné se dočkaly rekonstrukce, jako například pomník obětem první světové války poblíž Horních Povelic. „Němci dali peníze na opravu, tak jsem se do toho pustil ještě s jedním kamarádem. Víte, i když jsem se narodil na Ukrajině a právě proti Němcům bojoval ve Svobodově armádě, je mi všech mrtvých líto. Ti obyčejní pěšáci za válku nemohli,“ ukazuje na upravený pomník dvaasedmdesátiletý strýc Kozák, který se hrdě hlásí k volyňským Čechům.

K LEPŠÍ BUDOUCNOSTI CHYBÍ DRÁTY

Nezaměstnaností sužovaný kraj plní stránky novin. I když místní lidé věří, že se vývoj obrátí k lepšímu třeba prostřednictvím turismu, smělé plány hatí i ty nejpovrchnější maličkosti. Například vláda otevřela v Osoblaze už letos v březnu hraniční přechod pro osobní automobily. Čeští celníci a policisté v nově postavené moderní budově na hranicích už třetí měsíc jen chytají lelky. Polské části celnice totiž chybí telefonní přípojka, proto je přechod z polské strany zatarasen několika železnými zábranami. Od otevření přechodu si zdejší lidé slibují příliv turistů a s nimi i peněz. Neprůjezdná celnice je jim však k ničemu. Zájem o Osoblažsko je přitom u polských turistů velký. „Chodí přes hranice do kostela, na koupaliště, ale také do restaurací a prodejen. V malých polských obcích kolem hranic chybí leckde i hospoda. Tak k nám chodí prostě na pivo,“ popisuje situaci jeden z celníků.

Osoblažští přitom mají co nabídnout a další turistická lákadla vymýšlejí. Přilákat návštěvníky má za úkol i projekt botanické zahrady, kterou chce ještě letos začít budovat v okolí zříceniny hradu Fulštejn v Bohušově podnikatel Pavel Dokoupil. Obecní úřad jeho záměr bezmezně podporuje, ovšem nyní čeká, zda se stát vzdá svého předkupního práva na zříceninu hradu. Jako třešnička na dortu pro návštěvníky v minulých letech už vyrostl pod Fulštejnem i kemp a rybník, v němž si mohou turisté zalovit bez rybářského lístku. Podnikatel nyní čeká jen na souhlas bohušovských zastupitelů. Obci nabídl, že obyvatelé Bohušova budou mít do botanické zahrady vstup zdarma. Zároveň ve svých smělých plánech počítá s tím, že několik obyvatel obce v zahradě zaměstná. Postarat by se chtěl i o zbytky hradu, které by po dohodě s památkáři zakonzervoval. „Turisti? Občas se sem někdo podívá,“ konstatuje třináctiletý Pavel, který s kamarády ve Slezských Rudolticích tráví většinu volného času v dřevěných boudách za obecními paneláky. „Chovám pět slepic, teď mi jednu někdo ukradl. Až vyrostu, odjedu třeba do Ostravy. Nechci ale, aby to tady dopadlo jako v Pelhřimovech,“ naráží na osud dříve živé sousední vesnice za kopcem, kterou dnes pokrývá doslova prales a o dřívějším každodenním lidském hemžení svědčí pouze patníky kolem děravé cesty a rozvaliny kostela.

Category: 2000 / 10

Medvědi hnědí


Medvědi hnědí

Naši medvědi si takhle hrají. Není to často, ale někdy je to popadne. A když je k tomu dobré světlo… Na naše medvědy jezdí poměrně hodně fotografů, ale řekl bych, že nemají takovou kliku… Já to mám o něco lepší, já zde bydlím.

. . . . .

Já mám rád, když je snímek z očí do očí nebo z mírného podhledu. Fotografií zvířat seshora z posedu už bylo tolik, ale zvíře najednou vypadá úplně jinak, když se snímek dělá odspodu. Najednou zjistíte, že divočák má vysoké nohy. Takže já u fotografování ležím. Když jsem si dělal takový nízký stativ, tak to vzbudilo všeobecné veselí, jak prý jsem líný, že i u toho fotografování musím ležet… Jenže když budete fotografovat vestoje kachně záda, nikdy to nebude takové, jako z její výšky, to je úplně jiný pohled. V tomhle názoru mne utvrdila kniha Rakušana českého původu Ericha Marka „Krásy lesa“. Já jsem právě v té době hledal svoji polohu a už půl roku jsem zkoušel fotografovat „vleže“. On člověk podvědomě pozná dobrý snímek, ale fotograf musí přijít na to, proč se mu ten záběr líbí. A když na to přijde, tak se na to může zaměřit.

Fotografie přírody se dnes dá dělat dvěma způsoby: buďto lítat s foťákem přes rameno po lese a zoufale hledat něco, co by se dalo vyfotit – a výsledek bude nejspíš žalostný. Druhá možnost je vymyslet si snímek dopředu, vědět, co chci, a jít si za tím. Můžete si také vymyslet záběr, najít vhodné prostředí a několik let tam čekat, než zvíře přijde. Někdy se dá zvířatům pomoci, že se jim na určené místo nasype něco, za čím přijdou. Například na pařezech, kam ptáci létají zobat třeba mravence nebo larvy, tam si to pozadí člověk opravdu může vybrat. A nejlepší možnost je zvíře si tam rovnou přivést. A takhle vzniká dnes drtivá většina fotografií přírody. Náhodný snímek může dokumentovat výskyt zvířete v určitém prostředí, ale málokdy takový snímek může být označen za výtvarný.

Takže když potřebujete výsledky, musíte si pomoci. Fotografie přírody nemusí být pravdivá, ale musí být pravděpodobná. Znám sice několik fotografů, kteří nikdy nepřiznají, že zvíře na jejich snímku je ochočené, ale myslím si, že žádný náš fotograf nemá na snímku opravdu divokého rysa z přírody.

Ale taky je pravda, že každý z nás občas do přírody musí, něco si tam najít a dokázat si, že to ještě umí. Například fotografovat tetřívka v zajetí by mně byla hanba. Takže když je tetřívčí tok nebo třeba období jelení říje, tak s fotoaparátem vyrazím do volné přírody, i když vím, že výsledek asi nebude skvělý. Ale nedá mi to, co když ano. Také však vím, že divákovi je srdečně jedno, jak dlouho mrznu na posedu nebo v trávě. A to tady u nás máme dobrého čtrnácteráka, a když budu potřebovat takový snímek, domluvím se s lesníky, navezou sem dvě tatry smrků, postavíme les a toho jelena tam na titulku kalendáře nafotografuji.

Norové a Finové tlačí do popředí trochu jiný směr: fotografují krajinu a zvíře je jako součást té krajiny. Takový živý doplněk. Ale oni mají úplně jiné podmínky. Za prvé mají překrásné scenerie, za druhé mají celý polární den krásné boční světlo. A zvěř se tam tolik nebojí.

Česká fotografie přírody si ve světě vůbec nestojí špatně. Je pravda, že asi nemáme na Němce nebo Angličany, kteří jsou na tom ekonomicky mnohem lépe a v tomto druhu fotografie je vybavení hodně důležité. Na výsledcích je velmi znát, jestli používáte objektiv za 15 nebo za 200 tisíc.

Prosadit se jako fotograf přírody dnes není jednoduché. Snad ani není taková poptávka. V naší asociaci máme registrovaných 64 členů a mezi nimi je jen několik profesionálů. A navíc specialitou například novinářských soutěží je preferovat na snímku konfrontaci zvířete a lidského prostředí. Třeba jak jsem dostal 2. cenu Czech Press Photo za snímek losice přecházející silnici mezi auty. Ale to už není normální chování zvířete. Tam je něco špatně. Když třeba mezi paneláky začnou pobíhat zajíci, tak si řekneme, je to dobré, těch zajíců už musí být, zvěře přibývá! Není to pravda, spíš to znamená, že tomu druhu zvěře mizí jeho přirozené prostředí, a tak si musí hledat jiné, ve kterém by mohl žít.


Rostislav Stach se narodil 30. 11. 1960 v Karlových Varech. Fotografuje od čtrnácti let, začínal s fotoaparátem EXAKTA VX 1000, v roce 1977 vyhrál okresní i krajské kolo v soutěži AMFO, v roce 1978 vyhrává opět okresní a krajské kolo v kategorii do osmnácti let. Od té doby se věnuje výhradně fotografování zvířat. Proto přechází na střední formát 6×6 P-SIX a vybaven teleobjektivy 2,8/180, 4/300, 5,6/500 fotografuje převážně na černobílé materiály. Získává ceny v různých soutěžích, mimo jiné je také zařazen do první desítky v soutěži „O Mistra Svazu českých fotografů“. Roku 1990 přechází zpět ke kinofilmu CANON EOS 100 a s teleobjektivem Sigma 75-300 začíná fotografovat na diapozitivy. Vyhrává soutěž „Příroda dnes a zítra“, získává 2. cenu v soutěži „Zlatý jelen Slávy Štochla“ a čestné uznání v mezinárodní soutěži „Fauna celého světa“. Od roku 1993 pracuje jako fotograf Podkrušnohorského zooparku v Chomutově, vybaven další technikou – CANON EOS 5, objektivy Sigma18-35, 170-500 a CANON USM 2,8/300 + teleextender 2x. V roce 1996 získává 3. cenu v soutěži Czech Press Photo a o dva roky později cenu druhou – kategorie „Příroda a životní prostředí“. Je voleným prezidentem specializovaného Klubu fotografů přírody při Českomoravské myslivecké jednotě v Praze a členem fotoklubu IRIS Ostrov. Také je členem redakční rady slovenského časopisu Hubertlov, spolupracuje s magazínem KOKTEJL a časopisem Myslivost.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This