Category: 2000 / 11

„Strýčku, zachraň mě. Já si tě vezmu za muže.“ Sotva slyším tu dvacetiletou holku s řeckým profilem a smolným copem. „Zachraň mě. Budu ti dobrou ženou.“ Dívka mi zaryla prsty do ramene a tiskne se ke mně, jako by do mě chtěla prostoupit. Granáty naštěstí zpívají, než dopadnou. Další výbuch. Všichni se svíjíme na zemi jako červi, nad námi se pomalu snášejí světlice a ty zasrané minomety nahoře ve stráni do nás šijou ostošest.

Zpozorovali nás. Asi osmdesát čečenských partyzánů, osm novinářů a několik civilů, co se pokoušejí projít ruským obklíčením z pekelného kotle Grozného. Přískok, pád, přískok, pád. Na záda se mi sype hlína. „Strýčku, do smrti ti budu sloužit.“

Další světlice. Dívka má obrovské černé oči. Vypadají jako oči lapeného zvířátka. Další granát. A znovu. Dopadají všude kolem a mezi nás. Pád, přískok, pád, přískok. Ryju bradou v blátě. Granátů jsou stovky. Až za dvacet minut mizíme v lese. Nikdo není zraněn. Čečenský velitel šeptá: „Mají jen granáty, co vybuchnou až po dopadu. Babralové.“

To nám zachránilo krk. I když takový granát dopadne deset metrů od vás a vy ležíte, nic se vám nestane, střepiny vás přeletí. Vytahuji kameru a točím tmavé stíny partyzánů mizející v bukovém porostu.

Ta krásná holka, která by mohla být mou vnučkou, pláče.


Jaromír Štětina

Vaše zpravodajství z posledních dvou let je většinou popisem válečných konfliktů nebo situací, kde to doutná. Daří se vám být při zaznamenávání lidského utrpení striktně objektivní?

Já nevím, co to znamená být striktně objektivní. Je falešná představa, že novinář popisující válečné hrůzy nad tím zůstane zcela a do důsledku chladný. Kdysi jsem si myslel, že to možné je a že válečný zpravodaj má být jako lékař. Tam říznu, tady amputuji, a večer jdu domů. Padla, už o tom nevím. Byl to přece pouze technický proces. I velcí lékaři ale silně a emotivně prožívají smrt každého svého pacienta. Dnes se domnívám, že správný novinář by měl umět svoji emoci ukázat, a dokonce ji přenášet na diváka nebo čtenáře. Tím se na špinavosti světa lépe poukazuje. Už nestačí jen konstatovat.

A co práce amerických válečných zpravodajů za války ve Vietnamu? Jejich reportáže mi často připadaly velmi neosobní.

To je to známé dilema – dítě v hořícím domě. Přijde fotograf a má se rozhodnout. Fotografovat dítě a udělat otřesný snímek pro odsouzení války, nebo jít a dítě zachránit? Pro mě je to naprosto jasné. Tu kameru odložit, jít a dítě z domu vytáhnout.

V poslední knížce od vás asi mnozí čekali strohý popis hrůz a ještě větších hrůz, vyextrahovaných až na dřeň. Vy v ní sice popisujete válku a lidské utrpení, ale není to jen a jen o tom. Nabízíte povídky z celého světa, které jsou vaším koktejlem smutku, slz, smíchu a ironie.

To vzniklo z mého celkového pohledu, protože si myslím, že zeměkoule je příliš malá na to, aby se na ni člověk nedíval jako na celek, a hrabal se jen v jedné oblasti. Proto tam jsou povídky z Ruska, Tibetu, Číny… Jako geolog vidím Zemi jako kuličku, která se řítí nekonečným vesmírem, a je to hrozně malá kulička. Průměr 12 756 km, to opravdu není nic velkého, a my v Česku nejsme žádné hnízdečko pohody, kterému do okolí nic není. Mně do toho, co se děje ve světě, je hodně. To vyplývá z nejzákladnějších principů, že člověk má protestovat proti násilí a bezpráví všude tam, kde je. A nemysleme si, že jsme ze všeho venku. To je jen pocit, že v klidné kotlině uprostřed Evropy jsme za bukem. Naše dějiny jsou krvavé. Kde je psáno, že to nemůže nastat znova?

Opravdu se lidstvo učí ze svých zkušeností tak pomalu a těžce?

Pro mě byla obrovským životním zklamáním válka na Balkáně. Říkal jsem si, že po roce 1945 Evropa konečně dospěla k něčemu, co bude věčným mírem, nebo aspoň situací, kdy národy nebudou řešit svoje spory flintami. Ono se to nestalo. Nejsilnější pocit zmaru jsem měl po eskalaci konfliktu v Kosovu. Tam jsem si uvědomil, že koncentrované zlo na státní úrovni může být i v Evropě. Že to není jen problém exotických států. V období bombardování Kosova a velkých etnických čistek jsem byl zrovna v Africe. Keňské noviny, myslím, že to byly „Standard“, psaly: „U nás by přece takové hrůzy jako na Balkáně nemohly být.“ Keňské noviny! V tom okamžiku mně to připadalo paradoxní. I v Africe pochopili, jaká je to nepřípustná a strašná hrůza. Bohužel. Navíc se konflikty stávají součástí historie a zapomíná se, jak to doopravdy bylo. A v Kosovu se dnes zapomíná rychle. Už třeba výroky pana Dienstbiera, že etnické čistky byly způsobeny zásahem NATO, jsou hrubou falzifikací a možná jednou povedou i k falzifikaci historie. Já vím, že to tak nebylo. Já jsem byl v Kosovu v roce 1998, ještě před bombardováním. Viděl jsem vyčištěný obrovský trojúhelník mezi hranicí, Peči a Prizrenem. Stovky vysídlených a vypálených albánských vesnic.

Pan Dienstbier tam tehdy asi nebyl.

Možná nebyl. Možná je to skutečně v jeho neznalosti. Je to další důkaz toho, že žurnalistika na místě je potřebná, poněvadž aby člověk poznal cenu krve, tak ji musí ucítit vlastním nosem, jinak nepochopí. Jestli chcete pochopit lidskou chudobu, tak si ji musíte s chudými prožít. Dotknout se jí. A toto by se podle mého soudu mělo týkat především politiků.

Já jsem byl za války v Karabachu v roce 1990 úplně u vytržení, jak neschopná je například Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Měla za úkol konflikt zastavit. Chystala konferenci v Římě, která se nakonec neuskutečnila. Tehdy jsem říkal, že by tyto mezinárodní organizace měly raději vytvořit něco jako týmy mladých diplomatů, kteří by pracovali na místě. Novináři se v každém konfliktu objeví skoro okamžitě po jeho vypuknutí. Ale kde jsou diplomati, kteří by to měli řešit? Ti si přijedou až za půl roku, když už ten požár pořádně hoří a uhasit ho nelze.

S politiky se moc neshodnete…

Za mnou chodili poslanci, že by se rádi jeli do Karabachu podívat a zjistit, o co tam běží. Rychle jsem pochopil, že jim jde jen o to, být na stránkách novin, aby si jako politici dělali body. Všeobecně se domnívám, že politici jsou nepřátelé lidstva. Mají právo jakési exteritoriality, a já nevím proč. Když udělá tesař špatně střechu na baráku a zatéká do ní, tak ho polír vyhodí a už od něho nikdy práci nevezme. Politici odvádějí špatnou práci, střecha je děravá, a nikdo je netrestá.

Teď jste měl na mysli naše politické divadlo?

Když se dívám na to veřejné pódium, tak nenacházím žádného politika, kterého bych viděl jako člověka oděného do „režné košile“, co chodí mezi lidmi a čiší z něj snaha udělat něco pro svoje voliče, pro naše společenství. Je tam snad někdo, kdo by jen trošičku měl odstávající uši Gándhího? Není. Možná snad snílek Havel.

Tak ho ale dnes vidí jen okolní svět.

Doma není nikdo prorokem. Byl jsem v New Yorku ve 34. patře Empire State Buildingu. Tam je Úřad na ochranu lidských práv – Human Rights Watch. V jeho obrovské centrální chodbě nevisí žádný obraz. Až na jediný – portrét prezidenta Havla. Náš svět dnes bytostně potřebuje politiky snílky jako protiváhu politikům pragmatikům.

Které povídky si dnes, s odstupem času v knížce nejvíce ceníte?

Asi povídky Uzlíkové písmo. Příběh politického vězně, který si dělal poznámky ve vězení pomocí uzlíků. Hlavní hrdina Asir Sandler je skutečná postava. V roce 1989 jsme se setkali na Sibiři a on přede mnou vytahoval z hromádky zauzlovaných šňůrek jednu za druhou, po létech uzlíky četl a s pomocí magnetofonu dělal jejich přepis. Příběhy, které v povídce jsou, jsou příběhy vězňů. Ty napsal Asir Sandler. Já k nim dodal už jen příběh kupčení s kostmi předků. To je nejhorší, co se může stát, a to jsem si nevymyslel. V Magadanu jsem se opravdu setkal s lidmi, kteří ve stalinských lágrech vykopávali hroby, „těžili“ lebky a dělali z nich barevné hudby. Dovnitř dávali lampičky, červená sklíčka do očnic. Prodávalo se to dobře.

Pomáhá při mezních situacích víra v boha?

Jsem ateista. V 57 letech věřím na lidský rozum a na to, že každý je sám svého štěstí strůjcem a k tomu pána boha nepotřebuje. Na druhou stranu, dokud nemá lidstvo nějaký jiný spolehlivý foršrift, jak se chovat, pokud nemá nic lepšího, než je například desatero, tak se tím musí řídit. Jiné principy nejsou. Vím, že to moc a moc pomáhá u Čečenců. Ve válce je jejich islámská víra něco neobyčejně povznášejícího. Tehdy Čečenci nepijí alkohol. Nepoužívají drogy. Islám jim to zakazuje. Dodávat si odvahu hltem vodky považují za zbabělé. Na druhé straně je ruská armáda a, jak jsem to viděl mnohokrát, je opilá. Byl jsem v městečku Novogrozněnsk. Rusové na ně stříleli ze tří linií kanonů. Opilí byli všichni. Od frajtra po generála. Stojí tu proti sobě dva principy – přiblížení se k bohu a opírání se o boha, jak to dělají Čečenci, a neznabožská, nelidská povrchnost ruské armády. Víra je velká věc. Tak to cítím, i když nevěřím.

Může bůh odpustit?

Nemůže. Už jednou to vyřešil Karel Čapek v jedné z Povídek z jedné a druhé kapsy. Je o tom, jak zločinec přijde do nebe a dívají se spolu s bohem dolů. On mu ukazuje kuličku, která se mu v mládí zatoulala a spadla do jímky pod okapem. Dodnes tam je. Hrdina se ptá: „A proč ty vlastně, bože, nesoudíš?“ Bůh odpovídá: „Nemůžu soudit, protože všechno vím.“ A já si myslím, bůh, když všechno ví, nemůže odpouštět. Protože odpouštět – to už je soud. Už se stáváte sudím. Náš křesťanský bůh je tu proto, abychom se ho báli. On je tou metlou nad námi neposlušnými. Tak si to křesťanství nalajnovalo.

Co pro vás skrývá pojem štěstí?

Především to, že jsem si dokázal, jak se věk v posledních desetiletích stává stále méně určujícím faktorem pro člověka a jeho možnosti něčeho dosáhnout. Celý život jsem chtěl být novinář a podařilo se mi to až v padesáti letech. Cokoliv začínat v padesáti, se ještě před půl stoletím považovalo za nemožné. Člověk byl kmet na konci cesty, ten, co už neměl právo něco začínat. To je můj stálý pocit štěstí. Ten krátký, nejintenzivnější pocit jsem zažil loni, když jsem pobýval v obklíčeném Grozném. Město bylo pořád ostřelováno. Dopadaly na ně tisíce tun výbušnin a kličkovat v tom moři prskajících střepin byla nebezpečná loterie. Já jsem se ale celých deset dnů, co jsem tam byl, cítil nesmírně šťastně. Nedovedu to popsat. Byl jsem tam šťastný, a nevím proč.

Váleční zpravodajové nasazující svůj život ve snaze dostat se k základním informacím o konfliktu jsou u nás nedocenění. Kdybyste pracoval jinde, byla by značka „Štětina“ synonymem pro zpravodajskou hvězdu…

Uvědomte si, že válečné zpravodajství je řemeslo, které se u nás nikdy moc nedělalo. Váleční zpravodajové nebyli. Takže to všechno vzniklo jako odvětví až po devadesátém roce. U nás je celá řada mladých dravců, kteří by to dokázali dělat daleko lépe než já. V téhle branži je to všechno otázka peněz. Média u nás na to peníze nemají a válečné zpravodajství je „drahá sranda“. Třeba loni v Grozném moji kolegové z Paris Match a z Associated Press měli každý na cestu 30 000 USD!

Na cestu do města, kde se nedalo nic koupit?

Na nákupy to není, ale už jen samotný pohyb ve válečném konfliktu je drahá věc. Ceny za služby, které musíte používat, dramaticky rostou. Zvlášť, když chcete něco točit a máte drahé zařízení. Běžná cena je dnes 200 USD za auto a den, a to je ještě levné. Dál ochranka. V Somálsku jsme platili 200 USD samopalníkům, kteří nás měli chránit. Kdybychom nezaplatili, oni by byli asi první, kteří by nás odpráskli.

V Čečensku pokud nemáte kamarády, kteří by službu poskytli zadarmo, tak za ochranku také platíte. Když jsem se z Čečenska probíjel zpátky do Ingušska, tak jsem na každém postu dával příslušnému vojáčkovi padesát dolarů, aby mě pustil dál.

To stačilo? Je nezajímaly vaše zavazadla, kamera a nahrané kazety?

Videokazety jsme posílali přes posty po ženských. Čečenky je vyvážely pod sukněmi – to je zavedená praxe, protože tam vojáci ženským pod sukně nelezou. Já si myslím, že za pět set dolarů projede přes ruské posty plný náklaďák partyzánů i s těžkým kulometem. A nebudou mít problémy, protože na postech jsou vojska ministerstva vnitra, která pracují systémem, že tam jdou na šest neděl a pak je vystřídají. Za šest neděl si musí vydělat co nejvíc. Kvůli tomu tam přece jedou. Tam se nejezdí bránit vlast proti zlým Čečencům. Mám na mysli oficíry. Všichni berou, a tak každá babička musí při cestě do města zaplatit třeba 20 rublů. Není to moc, ale když babiček projde denně postem třicet, je to už finančně zajímavé.

Vaše agentura Epicentrum je u nás pořád něco exotického…

Je to o tom, že sdělovací prostředky peníze nemají a tohle řemeslo nemá tradici. Západní válečný zpravodaj, když už ho nějaké médium vyšle, má neskutečnou podporu v redakci. Ten systém je úžasně vypracovaný. Jen v redakci jedou na něj dva lidi a celou dobu ho podporují, zajišťují mu všechen možný servis, berou od něj příspěvky a pořád jej povzbuzují stylem: „Ty jsi pašák, byl jsi na první stránce, všichni na tebe myslíme, kdo jiný, než ty…“ atd.

Já když jsem se z Grozného poprvé dovolal do České televize a ptal se, jestli by nechtěli aktuální telefonát, tak mi řekli: moment… Chvíli bylo ticho a potom mi ta slečna vysvětlila, že vedoucí vydání prý říkal, že už mají zprávy o Grozném hotové z „agentury“, a že to nepotřebují. Později se to zlepšilo, příslušný redaktor asi dostal za uši, ale je to učebnicový příklad, jak spousta lidí, kteří sedí v redakcích, vůbec neví, co takové válečné zpravodajství obnáší.

Psal se rok 1977 a při sjíždění Indu zahynuli vaši kamarádi Vašek Jindrák a Jirka Koudela. V roce 1993 zastřelili v Moskvě při puči kameramana Ivana Škopana. Jak se vyrovnáváte se smrtí kolegů a kamarádů?

Ono se to v hlavě sčítá. Vzpomínám si na kamarádku, která psala pro Obščuju gazetu a já s ní pracoval v Čečně v roce 1995. Výborná ruská novinářka. Jednoho dne ji tam našli mrtvou. Někdo ji zastřelil ranou do týla. Poprava. Kdo to byl, se neví. Když mi to telefonovali do republiky, dostal jsem něco jako hysterický záchvat. Strašně jsem brečel a křičel. Víc si nepamatuji. Žena si myslela, že jsem se zbláznil.

Noční můry existují?

Ty má každý z válečných zpravodajů. Ať mi nikdo neříká, že ne. V roce 1990 přijel do Karabachu francouzský novinář. Chtěl psát o tom, jak Ázerbájdžánci z města Šuša ostřelují raketami Stepanakert. Přijel, nic se nedělo, a tak se pořád ptal Arménů: „Tak kdy bude to bach bach bach?“ A oni mu odpovídali: „Však počkej…“ Pak to bach bach bach opravdu začalo a trvalo tři dny. On zalezl do sklepa a celou dobu nevystrčil nos. Bojí se ale i otrlí vojáci. V Grozném jsem byl s Čečenci v „domě Pavlova“, který Rusové dobývali celých 50 dnů. A nedobyli. Šili do něj z kanonů, my leželi uvnitř v sajrajtu, co na nás padal ze stropů. Díval jsem se po očích okolo a všude v nich byl strach. Oni se báli taky, i když byli stateční. A taky se o tom dokázali dlouze bavit. Věděli, že mít strach není žádná hanba.

Kdy je to pro zpravodaje nejnebezpečnější?

Já se nejvíc bojím v okamžiku, kdy se na frontu probojovávám, kdy se ke konfliktu přibližuji. Je to vždycky neznámo, které mě děsí. Nevím, co mě čeká. Kolem vzrůstá zločinnost a napětí mezi lidmi. Novinář vždycky svítí. Navíc – je bohatý a podezřelý. Na frontě už moje obavy pomalu mizí. Jsem na místě, uklidním se a je to v pohodě. Pak už je jen obtížná situace, kdy tam musíte sehnat nějakého spolupracovníka. Na někoho musíte vsadit, abyste pronikli do centra dění. Třeba k partyzánům. Nesmí to být provokatér. Zatím se mi daří.

Existuje pro vás, „pozorovatele“ brodícího se lidským neštěstím a hrůzou, dokonalý svět?

Z technického hlediska je to Internet. Každý den přemýšlím, co to udělá s lidstvem, když každý z nás může vědět všechno a hned. V duševní oblasti je to láska. Je dokonalost sama a strašně očistná věc. I když teď, jak nad tím přemýšlím, vidím, že i láska stojí v opozici proti technickému rozvoji. Součástí lásky je sex, a možnost virtuálního sexu může strašlivým způsobem lidstvo ovlivnit. Vezměte si třeba všeobecné zbožštění masturbace na internetových sítích. Toho druhého k sexu dnes vlastně ani nepotřebujete. Když si dnes prohlížím ty dokonale provedené pornostránky na Internetu, tak se bojím, aby se nestalo, že se lidi přestanou milovat a děti budou vyrábět ze zkumavky jako výsledek orgasmu, který vůbec nesouvisí s objektem lásky. Hrozná představa.

Kdy se směje Štětina?

Mám rád dobrou srandu. Když nemůžu v noci spát, mám připravenou knížku. Někdo čte bibli, já čtu Petra Kukaně z Kukaně od Vladimíra Neffa. Jedno z největších a nejúsměvnějších děl moderní české literatury. Vlastně nechápu, že to zatím nikdo nezfilmoval. Je to český Fanfán Tulipán třicetileté války a už napsaný.

A moc se směju při dobré pijatice.

Dobrá rovná se inteligentní?

Většinou platí, že dobrá neznamená automaticky inteligentní, a v Rusku ty „velice inteligentní“ pijatiky nějak nejsou. Při ruských „vypivkách“ se srandy neužije. Ruská melancholie je tak obecná, že všechny večírky si jsou podobné jako vejce vejci. Nejdříve těžká melancholie při kytaře. Dotkne se vás smutek lidské duše. Potom, při zvýšené hladině alkoholu, to přechází do odvázaného křepčení, tance na stole a pěstní potyčky. I to je ale projevem ruského smutku. Na závěr přichází obyčejné delirium a ranní vstávání mátožných stínů. Jednu výhodu ale ty ruské pijatiky mají. Jako všechno v Rusku jsou velice široce pojaté. Bez skrupulí. Tam, když se pije, tak se pije. Mám to rád a nestydím se za to. Neznám jediného válečného zpravodaje, který by nepil. A platí to i o Andreji Babickém, který je asi největším a nejlepším válečným zpravodajem na světě. A kdyby byl Američanem, tak už dávno má Pulitzerovu cenu.

V čem je rozdíl, že je lepší?

On jde tvrdě za tím, aby dostal nějaké informace, aby byl v obraze.

Vy taky…

Jenže on v tom žije! Já se občas seberu a odjedu do Čech. On nemůže. Je na tom stejně jako ti Čečenci nebo ruští vojáci, kteří tam musí být, i když se jim nechce, a dělá to dokonale. Čečenci ho milují, protože jako jeden z mála ruských novinářů mluví pravdu. Tam ruskými sdělovacími prostředky všichni opovrhují. Lže se v nich od rána do večera, ale Babického poslouchají všichni.

Je teror státu prostřednictvím armády proti vlastnímu obyvatelstvu všude na světě stejný?

Je podobný. Srbské jednotky ministerstva vnitra v Kosovu mi velice připomínaly jednotky ministerstva vnitra v Čečensku. Dobře organizovaná a placená síla, která pracuje ve jménu myšlenky a velice často si neuvědomuje, že ta myšlenka je falešná. Celá řada z nich si skutečně myslí, jak chrání vlast před terorem. Na druhé straně většinou stojí špatně vyzbrojení partyzáni se svojí pravdou. Přiznávám, že ti partyzáni jsou mi vždycky sympatičtější, než dobře vykrmení, centrálně řízení vojáci. Z novinářského hlediska je to výhodnější, protože od nich se člověk víc dozví. Sdělovací prostředky jsou z hlediska vojáků vždycky nepřátelé. Pro partyzány je to naopak. Je to opozice a ta novináře potřebuje.

Chovají se muži a ženy v krizových situacích podobně?

Záleží na tom, kde to na zeměkouli je. Náboženství to samozřejmě taky ovlivní, ale ať je to kdekoliv, tak při velikém neštěstí vidíte ve tvářích žen veliký smutek, ale nikdy tam neuvidíte vztek nebo vzdor. Ten je vidět u chlapů.

Prezident republiky vám propůjčil státní vyznamenání Za zásluhy…

Mně to připadá jako věnec na náhrobek. Jako by se vyznamenáním nad člověkem zavřela hladina tůně. Taky je určitě spousta jiných, starších a zasloužilejších než já… Navíc, já si nevzpomínám na nikoho, kdo by dostal nějaké státní vyznamenání a pak ještě něco dokázal.

Co se v takové situaci odpovídá do naježených mikrofonů?

Já upozorňuji na lidi, kteří celý život dřou, dělají obrovské věci, a nikdo o nich neví. To, že novinář nebo filmař je víc viditelný, není žádná zásluha. Je to samozřejmě pro mě čest, mám radost, ale myslím si, že by ta volba mohla být někde jinde. Mám na mysli třeba humanitární organizaci Člověk v tísni a Tomáše Pojara nebo Šimona Pánka, kteří z nápadu vybudovali fungující organizaci, která dodnes zprostředkovala humanitární pomoc za více než půl miliardy korun. Česká novinařina si takové ocenění nezaslouží, protože je příliš mladá. Deset let je málo.

Jak vnímáte moderní civilizaci, která dnes „válcuje“ všechno kolem?

Jsem upřímným zastáncem globalizace a myslím si, že civilizace svět neválcuje.

Zajímavý názor od člověka, který zná svět. Skoro všichni, kterým jsem podobnou otázku položil, se pohoršovali, jak je špatné, když plechovku Coca-Coly dostanete všude, že původní životní styl mizí, překrytý něčím pseudonovým.

No a co? To je přece dobře, že tu kolu dostanete všude. Člověk, který chce něco k pití, si ji může koupit a nepije špinavou vodu z louže.

Ale co zprávy a údaje o tom, jak třeba africká kultura taje pod lakem světového kulturního mixu?

Kvůli tomu, že u nás v Čechách máme televizi a Internet a že se v centru Prahy objevil ošklivý McDonald’s, se na Moravě přece nepřestanou zpívat lidové písničky. Stejně tak to platí pro Afriku.

A právo na vlastní kulturu?

Je lepší ztratit něco ze své kulturní identity, ale neumřít hlady.

Teď se pro mnohé radikály odhalujete jako panděratý měšťák…

Pakliže se panděratý měšťák dívá na jednu věc ze všech stran a přemýšlí o ní, tak s pojmenováním vřele souhlasím. Já třeba nemůžu bagatelizovat činnost Mezinárodního měnového fondu v Africe, protože je zatím jedinou mezinárodní silou financující tam veškerý výzkum a boj proti AIDS. Zkrátka, já bych si netroufl hodit rajče na Kongresové centrum.

Takže…?

Takže si myslím, že je to všechno složitější než zkratkovitá vyjádření protestujících před kamerami a nedá se s tím už nic dělat. Globální ekonomika, ničení rozmanitosti kultury, mizení celých živočišných a rostlinných druhů, to všechno můžeme těžko vrátit do doby před velkými námořními objevy.

Protesty proti globalizaci beru jen za jinou, modernější formu třídního boje. Celá řada lidí spíš protestuje proti sociální nerovnosti, a tak jsou v jednom šiku ekologičtí aktivisté i komunisti. Nic nového. To už bylo v šedesátých letech při nepokojích v Paříži

Já jen nedokážu pochopit, když někteří mluvčí takových skupin třeba řeknou: „Uděláme vše, abychom překazili jednání MMF.“ To přece nejde. Jestli se máme na tom světě směstnat, tak musíme být tolerantní. Protestovat ano, ale nemohu násilně kazit, když někde někdo o něčem jedná. Protest ano, násilí ne.

Které myšlenky vás z hlediska budoucnosti nejvíc oslovují?

Hezky to kdysi vystihl Solženicyn, když řekl: „Národy jsou pouze solí lidské historie.“ Tím chtěl podtrhnout, že je důležitější člověk sám o sobě, než k jakému národu patří. Přitom je ale krásné, když národy existují a mají svůj jazyk a kulturu.

I lidstvo je ale ve stadiu, kdy celé národy mizí.

Je to přirozená věc a otázka vývoje. Já jsem zastáncem jedné světové rasy a myslím si, že jednou budeme všichni žlutí. A už bychom se na to měli morálně připravovat. Moje rodina s tím už začala, poněvadž syn si vzal Japonku.

Jak se Štětina díval na léta 68-89, když je prožíval, a jak se na ně dívá teď, jedenáct let poté?

Sovětské armádě jsem vděčný, že v roce 1968 přišla. Kdyby toho nebylo, tak jsem někde skončil jako unavený, šedivý a blahobytný náměstek ve státní firmě a neměl bych tak zajímavý život. Nemohl jsem dělat to, co jsem chtěl, dělal jsem, co se dalo, prošel mnoho řemesel, a třeba na dobu, kdy jsem pracoval v Severočeském uhelném revíru na dole Maxim Gorkij, chodil v gumákách a ve vaťáku, na to vzpomínám jako na jedno z nejšťastnějších období života.

Když jste to období žil, tak jste o tom byl taky přesvědčen?

Tenkrát jsem si to moc neškrábal. Bral jsem to jako situaci, která je. Vadilo mi to ale u jiných. Když jsem dělal v geologickém průzkumu, tak tam byla spousta podobných případů. Denně se setkávala nespravedlnost se statečností. Šéfa mi třeba dělal Jarda Václ. Patřil mezi bradáče. Mezi ty, kteří si při okupaci nechali narůst vousy a rozhodli se je nesundat do jejího ukončení. Až odejde poslední sovětský voják. Nikdy se netajil svým názorem a taky si nikdy neškrtnul! No a potom tam byli ti, co vlezli do partaje a poklonkovali. Ani tehdy, ani teď se proti nim nedá nic dělat. Zbývá jediné – opovržení.

Výpravy s Matyldou byly jakýmsi druhem exhibice, když nebyla jiná možnost být viditelný?

Tenkrát jsem na zviditelnění nemyslel. Chtěl jsem cestovat, vidět svět, a tak vznikla Matylda. Jako člun, na kterém se dá žít a plout po řece. Vždycky mě ale víc zajímalo to, co se děje na jejích březích, než její vlny.

Dneska je to něco jiného. Zviditelnění se nezříkám, protože je to součástí vytváření obchodní pozice, kterou člověk má. Když podnikáte v novinářství, tak o vás lidé musí vědět. Někomu to může splývat s pojmem sláva, což je ale jiná věc, velmi obtížná a krátkonohá. Slávu je třeba jenom snášet.

Před domem máte admirálskou kotvu z Jeniseje, schováváte veslo z prvního raftového člunu Matylda, loďku rybáře z národa Keto… Suvenýry si vozíte programově?

Vozím, protože jsem vyznavačem pravidla, že člověk si může radost z cestování užít třikrát. Poprvé, když cestu připravuje, podruhé, když na té cestě je, a potřetí, když na ni vzpomíná. Kotva před domem slouží jako poznávací znamení pro kamarády. Na jejím dříku je malá pohyblivá příruba – když jsem doma, je dole, když odjíždím, dám ji nahoru. Tu svoji kotvu chápu jako vyjádření jistoty, klidného přístavu, který každý z nás chce někde mít nebo ho hledá.


Jaromír Štětina, narozen 6. dubna 1943, absolvent VŠE a UK (geologie). Jeden z prvních propagátorů raftingu na světě (kniha S Matyldou po Indu – 1975, reedice 2000). V letech 1990-92 působí jako zpravodaj Lidových novin v Sovětském svazu. Od června 1993 do ledna 1994 byl jejich šéfredaktorem. Zakladatel nadace Člověk v tísni, společně s Petrou Procházkovou v roce 1994 zakládá agenturu Epicentrum, která se zaměřuje především na zpravodajství z oblastí světových krizí. Nositel Ceny Františka Kriegla za rok 1992, Ferdinanda Peroutky 1997. Je podepsán pod knižními tituly Studna pro Manon, Jezdec na Šedobílém koni, Od pramenů k oceánu (poslední dvě společně s Otakarem Štěrbou). Letos mu vyšla kniha Století zázraků. Je ženatý a má syna. Dne 28. října letošního roku mu prezident republiky propůjčil státní vyznamenání Za zásluhy.

Category: 2000 / 11

Přestože lze podle historických pramenů velmi těžko určit, kdy a kde začali lidé pít čaj, za pravlast lahodného trpkého moku je pokládána Čína, země s jedinečnou, téměř pět tisíc let dlouhou kulturní tradicí. Kromě technických dovedností, originální filozofie, tradičního lékařství a vytříbeného umění se Číňané na plátno světového kulturního dění podepsali i jako vynikající kuchaři. Není tedy divu, že zde spatřil světlo světa podivuhodný nápoj s osvěžujícími účinky, který se postupem času stal druhým nejrozšířenějším na Zemi. Tím prvním zůstala voda.

POČÁTKY ČAJOVÉHO OPOJENÍ

Stopa prvního čajového krůčku se ztrácí v šeru legend. Vypráví se, že čaj kolem roku 2700 př. n. l. objevil Šen-nung – božský oráč a léčitel, jeden ze tří bájných vladařů, kterému je přisuzováno, že naučil Číňany obdělávat půdu a seznámil je s léčivou mocí mnoha bylinek. Protože měl průhledné tělo i vnitřnosti, mohl prý velmi dobře pozorovat účinky rozličných rostlin na lidský organismus. Všiml si, že pokud voda na pití přejde varem, zabrání se mnoha chorobám. Když si jednou na svých toulkách krajem převařoval nad ohništěm vodu, napadaly mu do kotlíku lístečky z nedalekého keře čajovníku. Sklonil se, aby je vyndal, a ustrnul v údivu nad příjemnou vůní vznášející se nad nádobou. Neodolal, vzniklý odvar ochutnal, a byl okouzlen jemnou natrpklou chutí a téměř okamžitými osvěžujícími účinky. Navíc se ve svých průsvitných útrobách přesvědčil o léčivé, pročišťující schopnosti čaje. Proto, když při výzkumech omylem snědl jedovatou rostlinu, léčil se žvýkáním čajových lístků…

Čaj doprovázel Číňany téměř od počátků jejich dějin. Zprvu byl pokládán spíše za lék. Přestože se později v Číně masově rozšířil, originální kultura s ním spojená je duchovním dítětem vzdělanců a literátů, jejichž mysl ovlivňoval konfucianismus, taoismus a buddhismus a v neposlední řadě také čínské dějiny. Své pocity učenci promítli i do přípravy a pití čaje. Není tedy možné mluvit o čaji v Číně bez znalosti její historie a o čajových rituálech bez poznání výjimečného, oduševnělého světa čínských vzdělanců.

V souvislosti s proměnlivými dějinnými událostmi se měnila i příprava čaje. Na samém počátku čajových dějin se ve vodě povařovaly čerstvě natrhané lístky divokého čajovníku. Postupem času planě rostoucí keře přestaly stačit poptávce a čajovníky musely být uměle vysazovány a kultivovány. Čajové lístky se začaly sušit a upravovat. Od 3. století se rozemílaly na prášek, který se vařil ve vodě. Později se lístky napařovaly, drtily na hrubou kaši a lisovaly do cihliček a koláčků, často s působivým reliéfním vzorem. Je samozřejmé, že musely být dokonale vysušeny. Odlomený a rozmělněný čaj se vařil ve vodě s mnoha dalšími ingrediencemi: zázvorem, solí, mlékem, rýží, cibulí, octem, pomerančovou či citronovou kůrou.

Jednalo se převážně o zelený čaj. Ten patří i dnes v Číně k nejoblíbenějším.

VE VÍRU ČAJOVÉHO MÁMENÍ

PAN SIAO MI POSLAL ČERSTVÝ ČAJ Z ŠU
Poslán došel mi čaj, svěží až překvapivě
Když spařen je vodou z Wej – teprv pak
okusíš, jak vzácně lahodný je
Plný šálek se podobá ňadru, polaskat
můžeš jej dlaní
A je ti jak tomu, kdo uprostřed jara
lačně se po víně shání

Paj Siang-šan, pravým jménem Po Ťü-i, 772-864,
překlad Marta Ryšavá

V epoše dynastie Tchang (618-906) patřilo čínské císařství k největším státům světa a bylo nejmocnější říší Asie. Metropole Čchang-an, dnešní Si-an, se stala rušným kosmopolitním velkoměstem, které svou rozlohou a nádherou předčilo všechna města na světě. Nebývalá tvůrčí energie se projevila i na poli umění a literatury.

Ani čaj nezůstal stranou uměleckých projevů. Ve svých dílech ho houfně opěvovali básníci a literáti. V uměleckých, filozofických a aristokratických kruzích se vyvinul velmi vytříbený způsob přípravy a pití čaje. Věhlas čaje byl navíc umocněn významnou rolí, kterou měl pro čínské hospodářství. Rozvinulo se monopolizované obchodování nejen s hedvábím, solí a porcelánem, ale i s čajem. Soukromý prodej čaje byl pod přísným trestem zakázán.

Do poloviny osmého století vyšlo o čaji několik pojednání, avšak dílo, které by se systematicky zabývalo historií a kulturou čaje, stále chybělo.

NA SCÉNU VSTUPUJE VELKÝ ČAJOVÝ MÁG – LU JÜ

„Nejlepší čajové lístky musejí být svraštělé jako kožené boty mongolských jezdců, zakroucené jako laloky mocného býka, rozevřené jako mlha stoupající z úvozu, lesklé jako jezero hlazené zefýrem, měkké a vlahé jako jemná půda čerstvě zkropená deštěm.“

Tento emotivní popis nám ve své slavné Knize o čaji (Čcha-ťing) zanechal literát, učenec a botanik Lu Jü, žijící v letech 733 až 804. Jeho kniha patří k nejvýznačnějším čajovým dílům všech dob a Lu Jü v ní podal vyčerpávající přehled o všem, co v té době bylo o čaji známo a co s kulturou čaje souviselo.

V první kapitole Čcha-ťingu se Lu Jü zabývá původem čajovníku, vlastnostmi, názvy a druhy čaje. Také chválí čaj jako lék.

„Jelikož čaj má studený charakter, je vynikajícím lékem na střevní problémy… Když je člověk mírně rozčilený či podléhá melancholii, trpí bolestmi hlavy, pálí ho oči, je zachvácen bolestmi údů a kloubů, měl by pít čaj čtyřikrát až pětkrát denně. Chutná jako nejsladší rosa nebes…“

V dalších kapitolách Lu Jü probírá nástroje používané při sběru a zpracování čaje, klade důraz na pečlivý výběr kvalitních lístků, mluví o nezbytném čajovém náčiní a vhodné keramice, popisuje dvacet čtyři kusů různého čajového náčiní od přenosných kamínek, kotlíku, misek na čaj, po naběračku či bambusové síto. Jsou chvíle, říká, kdy je možné nějaké náčiní opomenout či nahradit. Pokud by však někdo hostil vzácnou návštěvu s vytříbeným vkusem ve městě a chyběla by mu jedna jediná věc ze zmíněných čtyřiadvaceti, neměl by podle Lu Jüa čaj vůbec podávat!

O SAMOTNÉ PŘÍPRAVĚ ČAJE

Pátá kapitola je o alchymii, potěšení, rituálu, uměleckém provedení i filozofickém vyznění. Čajová placička byla nejprve pražena, dokud nezměkla jako paže nemluvněte, a pak rozdrcena na prášek. Lu Jü neuznával jiné přísady než sůl a velmi podrobně se zaobírá výběrem vody vhodné na čaj i stupni varu. Rozeznává tři jeho fáze. První stupeň varu přirovnává k vypouklým očím ryb plovoucích po hladině. V tomto okamžiku se přidává sůl. V druhé fázi, kdy se bublinky po obvodu nádoby řadí jako náhrdelník z perel, se do vody nasype čaj. A na závěr se divoce vzpínající a převalující čajový odvar zklidní trochou studené vody, a tím se zároveň obnoví mládí vody a čaj se usadí. Nadchází nejkrásnější chvíle. Z nápoje rozlitého do misek stoupá pára, nezbývá než obdivovat a vychutnávat jeho barvu, vůni i jedinečnou natrpklou a osvěžující chuť.

„Kniha o čaji“ ve své době vzbudila značný rozruch. Během následujících staletí byl Lu Jü zbožněn a stal se uctívaným patronem majitelů plantáží a obchodníků s čajem.

ODUŠEVNĚLÝ SVĚT ČAJOVÝCH MYSTERIÍ

Období dynastie Sung (960-1279), rozdělené na období Severních a Jižních Sungů, bývá nazýváno „nejskvělejším věkem Číny“. Stalo se časem tvůrčího rozmachu, charakterizovaného nebývalým rozvojem všech vědních odvětví, do detailu propracovanou filozofií i velmi rafinovanou a překvapivě všestrannou kulturou vzdělaných vrstev.

Čaj se stal nejen nejrozšířenějším nápojem, ale i významnou součástí životního stylu vzdělanců. Umělecké pojetí přípravy a pití čaje bylo prostředkem k dosažení duševní pohody a vnitřního vyrovnání. Dbalo se na smysluplnou prostotu, která člověka přibližovala přírodě, i na vytříbený vkus.

Čínští úředníci nebyli jen komisními byrokraty, ale i obdivuhodnými tvůrci jedinečných kulturních hodnot. Z velké většiny nastupovali úřednickou dráhu plni vznešených ideálů, po letech však přišla skepse, rozčarování, až znechucení ze života u dvora a touha žít v poklidu na venkově. Životní sílu nacházeli v umělecké činnosti, kterou provozovali ve svém volném čase. Psali eseje, básně, věnovali se kaligrafii, malířství, hudbě, kultuře čaje…

MO-ČCHA – ŠLEHANÝ ČAJ

Doba Sungů oprostila čaj od veškerých přísad. V souladu s ideálem pronikání k podstatě věcí a jevů a návratu k smysluplné prostotě se oceňovala především „ryzí“ chuť čaje. Sušené čajové lístky se na kamenných mlýncích nejprve rozemlely na jemný zelený prášek, který se zalil horkou vodou a vzápětí se v širokých keramických miskách bambusovou metličkou rozšlehal do bělavé pěny. V jedné básni děkuje Su Š‘ svému příteli za čaj, který je tak vzácný, že drcení jeho lístků nelze v žádném případě svěřit sluhovi. Vybrané druhy čaje sami sobě i svým přátelům připravovali mnozí z význačných mužů té doby.

O NEJLEPŠÍM ČÍNSKÉM ČAJI VŠECH DOB

Na jihu Číny, mezi věncem malebných hor a snivým Západním jezerem – Si-chu, leží starobylé město Chang-čou, které si za hlavní město zvolili císaři dynastie Jižních Sungů. V romantické hornaté krajině se odedávna skvěle dařilo čaji. Pocházejí odtud nejproslulejší druhy čaje. Samozřejmě i skvostný a jedinečný Lung-ťing – Dračí studna, pro svěží vůni, jemnou nasládlou chuť a nefritové zbarvení znalci pokládaný za nejlepší čínský čaj. Velmi si ho cenil i Lu Jü. V jeho době se mu ovšem říkalo mnohem poetičtěji – Bílý oblak vonícího lesa. Slavný básník Su Š‘ zdejší čaj přirovnával ke krásné ženě. V jednom z chrámů poblíž místních plantáží v první polovině 18. století nedočkavě čekával císař Čchien-lung na jarní sklizeň, aby se mohl napít božského nápoje, připraveného z čerstvě natrhaných a usušených čajových lístků. Čaj určený pro císaře se sbíral pouze z osmnácti nejstarších a nejlepších keřů.

Lung-ťing se pro své nesporné ochlazující účinky doporučuje pít především v horkých letních dnech. Rozhodně to není čaj vhodný na snídani či k zapíjení jídla. Hodí se k politickým diskusím i filozofickému rozjímání. Říká se, že jeho lahodné chuťové vlastnosti se znásobí, pokud se při přípravě použije čerstvá voda ze zázračného Tygřího pramene, který se nachází nedaleko zdejších plantáží.

Dnes se v půvabné krajině se stráněmi porostlými smaragdově zelenými čajovými keři scházejí milovníci čaje z celého světa, aby v čajovém pavilonu postaveném přímo u proslulého pramene vychutnali „nejlepší šálek čaje svého života“.

ČAJ A ČCHANOVÝ (ZENOVÝ) BUDDHISMUS

Mistr Čchao-čou se jednou zeptal nového mnicha:

„Byl’s tu už někdy předtím?“

„Ano, před rokem,“ zněla odpověď.

„Vezmi si tedy šálek čaje,“ řekl mistr.

Později Čchao-čou položil stejnou otázku jinému mnichovi.

„Nikdy jsem tu ještě nebyl,“ odvětil mnich.

„Vezmi si tedy šálek čaje,“ opět pronesl proslulý čchanový mistr.

Mnich Indžú na Čchao-čouovi vyzvídal: „Jak to, žes oběma nabídl čaj, když každý z nich odpověděl jinak?“

„Indžú!“

„Ano, mistře?“

„Vezmi si šálek čaje.“

Není lehké porozumět čchanovým hříčkám. Podle čchanového buddhismu se i ve zdánlivě banálních a všedních věcech ukrývá hluboký smysl. V doutnající vonné tyčince hoří celý svět. V šálku čaje se může promítnout celý vesmír, či půvabně tančit éterické mořské víly… Čchanový buddhismus i čajový kult spojuje snaha po prostotě. Pro své povzbuzující účinky byl čaj vítanou vzpruhou pro meditující mnichy a díky němu občas dosáhli i vytouženého osvícení. Přípravu a pití šlehaného čaje čchanoví mniši rozvinuli v rituál, při němž se shromažďovali před obrazem legendárního Bódhidharmy a jako posvátnou oběť postupně z jediné misky upíjeli čaj. Tady má svůj původ proslulý japonský čajový obřad – čanoju.

SAN-ČCHA – ROZPTÝLENÝ ČAJ

V druhé polovině 13. století padla dynastie Jižních Sungů pod náporem mongolských hord. Zjemnělá čínská kultura utrpěla těžký šok. Vytříbený čajový rituál byl zapomenut. Útisk a hospodářský úpadek čínské říše vyvolal v polovině 14. století řadu povstání, jež vedla k vyhnání Mongolů. Zakladatelem nové dynastie Ming (1368-1644) se stal vůdce čínských povstalců, buddhistický mnich Ču Jüang-čang. Znovu byly oživeny tradice a ideály sungské doby, mezi jiným i obřadné pití čaje. Kultura čaje dosáhla dalšího vrcholu. Avšak změnila a zjednodušila se jeho příprava. Usušené lístky zeleného čaje se nasypaly do šálků či konviček a zalily horkou vodou, která předtím prošla varem. Nápoj dostal název san-čcha – rozptýlený čaj. Vzdělanci a literáti ho při svých setkáních připravovali a popíjeli se stejným zaujetím jako za Sungů čaj šlehaný či za Tchangů čaj povařovaný.

Doba poslední čínské dynastie Čching (1644-1911) na přípravě a pití čaje téměř nic nezměnila. Spařovaný a louhovaný čaj z časů Mingů se pije dodnes. Doslova revoluci však čaj vyvolal v zahraničním obchodě. Vzrůstající zájem, ba přímo posedlost Evropanů a Američanů po čaji vynesla na výsluní společnosti zabývající se vývozem a dovozem čaje a výrazně ovlivnila čínské dějiny. Evropští mořeplavci a obchodníci velmi brzy zjistili, že čaj je skvělým obchodním artiklem, který vysokými zisky předčí ostatní zboží. Počátky čajového boomu jsou spojeny s Holanďany, kteří se o jeho osvěžujících účincích přesvědčili na své obchodní základně na Jávě, kam byl v roce 1602 čaj dopraven na čínských lodích. O osm let později do přístavu v Haagu připlouvá první loď s nákladem čaje. Patří holandské Východoindické společnosti.

V 18. století už čaj představuje 90 % čínského vývozu na britské souostroví. Zisky z dovozu čaje byly obrovské – prodával se za dvacetinásobek nákupní ceny! Není divu, že kvůli obchodu s čajem vznikaly války, i když do historie vstoupily jako opiové…

Při posledním z těchto konfliktů se v roce 1860 britsko-francouzské oddíly dostaly až do Pekingu a zcela zničily nádherný císařský letní palác Jüan-ming-jüan. Teprve tehdy se podařilo Čínu přinutit k dodržování předešlých smluv, což znamenalo hluboké narušení její svrchovanosti. Na dlouhou dobu se vůči cizím mocnostem ocitla ve značně nerovnoprávném postavení. Mimo jiné to pro cizí obchodníky znamenalo i volný obchod s opiem…

KONEC CÍSAŘSTVÍ A ÚPADEK ČAJOVÉ KULTURY

„I když jsem šel jen do zahrady přímo v paláci, provázel mě šik lidí,“ vzpomíná na své dětství čínský císař Pchu-i v knize „Byl jsem posledním císařem čínským“. Popisuje, jak před ním i za ním kráčela celá řada eunuchů rozličných hodností, aby mu byli ve všem k dispozici. „Za těmito eunuchy, vyčleněnými k osobní obsluze, kráčeli eunuchové z čajového oddělení, nesoucí krabice se zákusky a sladkostmi, a pochopitelně i konvici s horkou vodou a čajové náčiní,“ pokračuje Pchu-i v líčení svého života v Zakázaném městě.

Císařem se stal ve třech letech v roce 1908 a zůstal jím do roku 1912, kdy byla vyhlášena Čínská republika. Jejímu vzniku předcházela vleklá sociální, hospodářská a kulturní agonie. Říše středu se zmítala v lidových bouřích a nepokojích. Není divu, že se v tomto drsném a krutém revolučním období příliš nedařilo zjemnělé čajové kultuře, spojené s vybranou přípravou, filozofováním a poetickými hříčkami, a postupně upadala v zapomenutí. Čaj a typické čínské čajovny však nadále zůstaly nezbytnou složkou všedního života. Tak je tomu i dnes.

PŘIJDE-LI HOST, NALIJ ČAJ

Traduje se, že ve správné čínské domácnosti nesmí chybět sedm věcí: rýže, olej, sojová omáčka, sůl, ocet, palivo, a samozřejmě čaj. Bez čaje se v Číně neobejde žádné setkání, oslava či návštěva, čaj je hostu podáván okamžitě při vstupu do domu hostitele. Nabídnout příchozímu horký osvěžující čaj je projevem úcty a snahou podělit se s ním o velice příjemný zážitek. Odmítnout pozvání na šálek čaje je nezdvořilost, či přímo urážka.

Se šálkem čaje se Číňané budí i usínají, čaj je provází celý den. Většina typických čínských čajoven vzala za své během „kulturní revoluce“ a mnohé nově vznikající městské čajovny, kde se prodávají i podávají vybrané druhy čaje, jsou velmi drahé. Konvička čaje v nich může přijít až na čtvrtinu průměrného čínského měsíčního platu. Avšak čaj můžete dostat v každé restauraci a levné jídelničce. Na začátku, během jídla a hlavně na jeho závěr. Přesně podle zásad čínského stolování: ten, kdo myslí, že po polévce – která je posledním chodem – může zapomenout na čaj, je na tom stejně, jako zapomnětlivý malíř, jenž namaloval krásný obraz, a zapomněl na podpis.

Také bývá zvykem postavit před hosta širokou misku se silným čajem. Cizinec neznalý poměrů ji zpravidla vypije, ale nečiní dobře. Slouží totiž k opláchnutí jídelních tyčinek, polévkových lžic, někdy i rukou. Není to bez důvodu, čaj má prokazatelné dezinfekční účinky.

Nepříliš zkušení čajaři mívají s pitím čaje připraveného zalitím čajových lístků přímo v hrnku určité problémy. Výstižně je popsal Angličan Alec Le Sueur, který strávil dlouhý čas v Tibetu i Hongkongu:

„Čínský čaj se nepije snadno. Lístky vyplouvají k hladině a člověk si musí osvojit umění hlasitě usrknout a současně lístky odfouknout. Je to složitá procedura, kterou jsem nikdy beze zbytku nezvládl. Když nejste dost opatrní, dopadne to tak, že máte pusu plnou čajových lístků a musíte je buď spolknout, nebo vyplivnout…“

ČAJ NA TVRDÝCH SEDADLECH

Ať už se cizinec ubytuje v jakémkoliv z čínských hotelů, určitě mu na pokoji nebude chybět termoska s horkou vodou, šálky a čaj. S čajem se ale setká i při cestách vlakem. Pokud je dobrodružné povahy a použije nejlevnější třídu tzv. „tvrdých sedadel“, určitě na tento zážitek nezapomene. O tom, kdo a jak dlouho přežil cestování v této třídě, se mezi cizinci často mluví a jedinci s výkonem nad dvacet čtyři hodin jsou velmi obdivováni.

Na nepohodlných dřevěných sedadlech se mačká nejméně dvojnásobný počet cestujících, další postávají a polehávají v uličkách mezi hromadami zavazadel. Když Číňané ve vlaku zrovna nekouří či hlučně nedebatují, nechroustají slunečnicová semínka, neplivou na podlahu, tak pijí čaj. Na chodbičce každého vagonu funí, dýmá a upouští páru mohutný přístroj na horkou vodu. Kdyby tu chyběl, státní dráhy by určitě riskovaly povstání pasažérů.

Teprve ve vlaku vyniknou výhody „čínského čajového šálku konce dvacátého století“, za který je možno považovat zavařovací sklenici se šroubovacím víčkem. Lidé třímající uzavřenou sklenici s horkou vodou v nekonečných proudech překračují spáče a klopýtají přes zavazadla. S obyčejným hrnkem by dozajista opařili polovinu pasažérů. Když se opět vmáčknou na své místo, nasypou do sklenice špetku zeleného čaje, zašroubují víčko a s graciézností barmana vytřepají z lístků veškerou chuť a aroma. Obvykle po celou dobu cesty čajové lístky nevymění a už po pátém zalití vlastně popíjejí horkou vodu, ve které jen jako šidítko víří dokonale vymacerované, mrtvolně bledé lístky. Avšak i v této podobě a silně zhuštěné atmosféře si Číňané dovedou čaj vychutnat. Pomalu jej srkají, blaženě přivírají oči, zatímco rychlík se řítí ke svému cíli, i po dvoudenní jízdě překvapivě na minutu přesně.

NÁPOJ PRO VŠECHNY

Čaj v Číně má a vždy měl nekonečně proměnlivé množství podob. Pil se u císařského dvora i ve venkovských usedlostech, v buddhistických klášterech i chatrčích poustevníků, v honosných domech zbohatlíků i elegantních zahradách literátů a básníků. Vařil se, šlehal a spařoval. Používal se jako lék, povzbuzující prostředek při čchanových meditacích, ušlechtilý nápoj při filozofických debatách, či jen k zahnání žízně.

Popíjel se ze skvostných porcelánových šálků i zdánlivě prostých keramických misek vyhlášených mistrů. Dnes se pije z plastikových kalíšků, zavařovacích sklenic, plechových hrnků i jedinečných porcelánových i keramických souprav…

Těžko říci, která z podob čaje je ta pravá. Asi všechny a žádná. Záleží jen a jen na vás…

Pozn. redakce: Autoři článku připravují obsáhlou obrazovou publikaci Příběh čaje, která vyjde na začátku příštího roku. Zkrácené části této knihy se v několika nepravidelných pokračováních objeví na stránkách magazínu Koktejl.


ANI ZA VŠECHNY ČAJE ČÍNY!

To je okřídlené anglické úsloví, které se používá ve významu „ani za nic“. A skutečně, čínských čajů by se ani ten nejdůslednější puntičkář nedopočítal. Čína sice není největším producentem čaje na světě, ale najdeme zde nejrozmanitější množství druhů. Valnou většinu produkce tvoří zelené čaje, z osmdesáti procent určené pro tuzemský trh. Kromě nejrozšířenějších a nejvěhlasnějších druhů existuje i nepřeberné množství originálních čajů vyráběných třeba jen v jedné vesnici v celé Číně. Černý čaj se netěší takové oblibě, ale přesto – jeho základních druhů je na třicet. Polozelený čaj, stejně jako černý, je hojně exportován. Ačkoliv se pěstuje téměř výlučně v provincii Fu-ťien, rozlišují se desítky základních druhů, které mají okolo tří tisíc variant.

Obtížnou orientaci v čínských čajích neusnadňuje ani babylon jazyků – některé druhy čaje mají v různých částech Číny různý název. Jedno jméno může označovat více druhů čaje, a jeden čaj může mít i více jmen. Do Evropy se z Číny běžně exportuje několik desítek druhů.

ZELENÉ ČAJE

Jedním z nejvíce exportovaných zelených čajů je Gunpowder, neboli Střelný prach – tak se totiž tento čaj (jinak označovaný jako Ču-čha – Perlový čaj) jevil anglickým obchodníkům. Jeho lístky jsou svinuté do drobných zrnek připomínajících říční perly. Díky tomuto tvaru je mimořádně odolný vůči stárnutí a vstřebávání pachů.

Číňané ho spařují v konvicích (či v šálcích s pokličkou – zvaných čung) vodou o přibližné teplotě 80 °C. Používají poměr jedné lžičky čaje na čtvrtlitr vody. Čaj je důkladně vylouhován už po dvou minutách, a když je vypit, může se zalít další vodou, hořkosladká chuť Gunpowderu je dost bohatá.

Tento čaj je velmi oblíbený v arabském světě, kde ho připravují s cukrem a mátou. Do konvice s vroucí a bohatě oslazenou vodou – pět a více lžiček cukru na jeden litr – se přidají čtyři lžičky Gunpowderu, pět lístků kvalitní máty, a vše se minutu povaří. Bezprostředně nato se čaj, pěkně z výšky, nalije do skleniček. Zní to jako paradox, ale jen těžko si lze představit chutnější a vhodnější nápoj do parného a dusného prostředí severní Afriky!

Již dříve zmíněný zelený čaj Lung-ťing je díky vynikající pověsti velmi vyhledávaný a v Evropě ho lze zakoupit v mnoha jakostních třídách. Aby vynikla skvělá chladivá balzamická chuť, je potřeba ho velice pečlivě připravit! Ačkoliv se může zdát absurdní používat při vaření čaje teploměr, v případě Lung-ťingu a dalších kvalitních zelených čajů může mít použití příliš horké, či studené vody zcela zničující následky. Lung-ťing by měl být zaléván vodou o teplotě kolem 70 až 75 °C. Rozumné množství lístků jsou dvě lžičky čaje na čtvrtlitr vody při dvou a více minutách louhování. Čaj se může zalít horkou vodou nejméně dvakrát.

Dalším čajem mimořádné kvality je Pi-luo-čchun, neboli Modrozelené spirálky jara. Čajové lístky, z nichž se vyrábí, se sbírají z keřů vysazených v ovocných sadech, kde přirozenou cestou získávají svěží podmanivou vůni probouzející se přírody. Pevně svinuté lístky čaje mají tvar černých kadeří, v nichž občas zazáří bílý vlásek výhonku. Zalít tento čaj vodou teplejší než 65 °C by bylo takřka svatokrádežné! Když se však do konvice vloží tři lžičky čaje na čtvrt litru vody doporučené teploty, pak je po třech minutách na světě nektar tak podmanivé chuti a vůně, až se z toho může zatočit hlava. Lístky čaje Pi-luo-čchun lze navíc znovu zalít až čtyřikrát, aniž by tím chuť nějak utrpěla.

DALŠÍ ČAJE ČÍNY

Za zmínku stojí i čínské černé čaje, třeba jemný Čchi-men, který je ceněn pro svou nasládlou karamelovou chuť, nebo Jün-nan, jenž má podle chemiků nejvyšší obsah kofeinu ze všech čajů. Na přípravu černých čínských čajů není potřeba zvláštní průprava, hlavní je mít dobrou konvici (a nezapomenout ji před použitím vyhřát) a kvalitní, právě vroucí vodu. Jedna lžička čaje na čtvrtlitr vody a tři, maximálně šest minut louhování, to jsou stálice pro všechny druhy černých čajů z celého světa.

Velice významné jsou v Číně a na Taiwanu čaje polozelené, tzv. oolongy. Za nejkvalitnější z nich jsou znalci ochotni platit neuvěřitelné částky, pohybující se v řádech tisíců dolarů za sto gramů čaje. Pro tyto skvělé čaje byl vyvinut i velice specifický způsob pití.

KUNG-FU-ČCHA – „ČAJ PŘIPRAVENÝ S NEOBYČEJNOU ZRUČNOSTÍ“

V Číně neexistuje přísně stanovený a dodržovaný čajový rituál, jako například v Japonsku. Odporuje to taoistickému vnímání přirozeného běhu dějů a věcí. Umění čaje je zde založeno na výběru kvalitních čajových lístků, vhodných konvic a šálků, pečlivé přípravě a pití ve společnosti stejně naladěných přátel, širokých kulturních znalostech a v neposlední řadě i schopnosti relaxovat…

Avšak čaj připravovaný ve stylu kung-fu nemá k obřadu daleko. Takto si na jihu Číny připravovali čaj už před pěti sty lety:

Lístečky čaje – nejlépe oolongu – se nasypou do malé neglazurované kameninové konvičky. Velké oblibě se těší miniaturní isingské servisy, které vypadají, jako kdyby byly zhotoveny v říši trpaslíků. Kromě konvičky a čtyř šálečků obsahují i misku krytou víkem s otvory, jež slouží na nahřívání, odlévání a odkapávání čaje. Čajovými lístky se nijak nešetří, konvička musí být zaplněna zhruba do třetiny. Vše zalijete vroucí vodou, která se ihned vylije do zmíněné misky. Účelem je prohřát a propláchnout čajové lístky. Při té příležitosti se sluší nadechnout se zemitého aromatu, které spařené lístky vydávají. Pak se konvička co nejrychleji znovu naplní horkou vodou a odloží na misku s odlitou horkou vodou, aby nálev nevychladl. Následuje pět velmi pomalých výdechů a nádechů (necelá minuta), ladné zakroužení konvičkou nad miskou, aby do ní případné kapky čaje mohly odtéci, a rozlití do čtyř drobounkých šálečků, sotva na dva malé loky. Aby každý z hostů dostal stejně silný nálev, nejprve se šálky naplní jen do poloviny a teprve pak se doplní. Případný zbytek čaje se vylije do misky. To vše se opakuje asi pětkrát, dokud božský nektar neztratí svou vyváženou, silně natrpklou chuť. Říká se, že první nálev je nejvyzrálejší, druhý nejsilnější a třetí nejsladší. Po každém novém zalití se doba louhování prodlouží o jeden nádech a výdech (zhruba o deset vteřin). Čas louhování se dnes řídí spíše podle hodinek, nikoliv podle vdechů a výdechů. Na přípravu čaje ve stylu kung-fu se však nadále musíte plně soustředit. Je to čaj silný a trpký, vhodný ke koncentraci mysli před studiem, vážnou debatou… Je dobré vědět, že neglazované isingské nádobí by mělo být zasvěceno jen jednomu druhu čaje. Pokud zvolíte oolong, povařte konvičku i šálky nejprve ve vroucí vodě spolu s čajovými lístky a ve vzniklém odvaru je ponechejte několik hodin. Póry se „zatáhnou“ a absorbují osobitou příchuť použitého čaje. Isingské čajové nádobí jen vyplachujte, nikdy nemyjte. A už vůbec ne saponáty! Patina vzniklá dlouholetým užíváním je chloubou každého milovníka čaje. Takovou konvičku stačí zalít horkou vodou, a kolem se ihned rozlije příjemná vůně oolongu.

Category: 2000 / 11

Sedáme si v opuštěném warungu nad vodou a objednáváme téměř nepoživatelně pálivou indonéskou obdobu guláše s nudlemi. Mezi dráty elektrického vedení se na pavučinách lesknou obrovští pavouci. Zlatou atmosférou tropického západu slunce jdeme pomalu na autobusový terminál. Nekuřácký, klimatizovaný autobus superturistické třídy ještě před odjezdem zahalí oblaka cigaretového dýmu. Před námi je šestihodinová cesta na západ do města Bandaaceh, dvě hodiny trajektem, a pak už to dál na západ nejde. Stojíme na nejzápadnějším místě Indonésie, na březích nevelkého ostrova Weh (150 kilometrů čtverečních) u severních břehů Sumatry.

KDE ZAČÍNÁ INDONÉSIE

Oficiální nultý kilometr Indonésie leží na 95. stupni 13. minutě východní délky a 5. stupni 54. minutě severní šířky. Otočíme-li se k Evropě zády, před námi je více než pět tisíc kilometrů mnohonárodnostního indonéského kolosu.

Tabulka s oficiálními čísly je umístěna na útesu vysokém 43 metrů a nechybí u ní ukazatele s kilometráží světových velkoměst. Jsme uprostřed pralesa. Projeli jsme opičím lesem, ujeli jsme sprintujícím opičákům, kteří nechtěli pochopit, že banány jsou pro nás a ne pro ně, a fotografujeme cedulky stejné s těmi, které najdete na tak „obyčejných“ místech, jako je nejzápadnější mys Francie nebo norský Narvik! Jen čísla se liší: New York 17 303 km, Paříž 9748. Když se o 14 dní později vracíme z hlavního města Sumatry domů, cesta z hotelu k našim zahradním vrátkům trvá 39 hodin.

PULAU MINI INDONESIA

Ostrov (pulau) Weh, nazývaný místními obyvateli podle svého hlavního města také Sabang, je opravdu jakási Indonésie v malém. Má například svůj prales, kde opice čekají na turisty stejně jako ve všech známých opičích lesích na Bali. A jako všude jinde, i tady na hranicích lesa čekají prodavači banánů. Ale protože je pulau Weh menší, jsou menší jejich stánky i nabízené ovoce. Ačkoliv jsou šesticentimetrové banány s tvrdými semínky určené pro opice, jsou fantasticky aromatické a sladké.


Máte chuť na kokosové mléko? Stačí pár švihů mačetou, a je možno pít.

U stánků se kromě banánů dá koupit i benzin. Skladuje se ve velkých rezavých sudech. A protože maminka právě kojí a tatínek je pravděpodobně někde na kokosové palmě, benzin ze sudu nabírá asi desetiletá holčička v čisté školní uniformě. Požadované množství přeleje do kbelíku odměrkou a nakonec vše naleje přes cedník trychtýřem do motorky (benzin vychází v přepočtu na 4 koruny za litr).

Kdo dobře hledá, najde na Weh také malou sopku – spíš sopečné pole ukryté v hustém lese, kde ze sopek velkých jako mraveniště nebo krtina vystupují pořádně horké plyny. O aktivitě souboru minisopek svědčí vzduch, který je nad kamenitou plochou horký téměř k nevydržení. Během vteřiny jsme propocení do poslední nitky. Spolu s opalovacími krémy pot odplavuje i repelent a toho samozřejmě využívají všudypřítomní obyvatelé pralesů – komáři.

Horko a dusno je v období dešťů všude. Horko je i zvířatům, a tak se v moři koupou nejen lidé, ale také psi. Ti si sednou na kraji pláže do vody a nechají si proplachovat kožich vlnami.

Koupat se dá i v přírodním bazénu pod vodopádem, který je populární nejen u turistů, ale také mezi místní mládeží. Tropická vodní idyla je často záhy vystřídána otázkou: „Excuse me sir, may I practise English with you?“ Slušně vychovaný turista tedy vylézá z vody, obléká se a ve stínu padesátimetrových tropických velikánů procvičuje angličtinu. To, že nejlepší obranou je útok, platí i v tropech, a proto se na otázky vyplatí odpovídat otázkami: Apa di bahasa Indonesia…? Jak se řekne indonésky…? Indonésané si sice velmi rádi povídají, ale po chvilce výuky indonéštiny jsou obvykle unavení důkladností a vytrvalostí bělocha a u vodopádu, na pláži nebo v pralese se opět rozhostí klid, rušený jen šuměním vody a bzučením hmyzu.

DĚDEČKA JÍST NEBUDU

K Indonésii patří samozřejmě koupání, pláže a ryby. Všeho je dost i na pulau Weh. Některé pláže jsou až neslušně reklamně bílé, jiné jsou bílé jen půl roku. Dalšího půl roku nejsou – zmizí. Když v květnu začínají foukat monzuny, vlny odplaví z pláže Lhong Angen písek a na černé sopečné kameny ho vrátí až za půl roku. V úžině mezi Sumatrou a ostrovem Weh dokáží moře a vítr provádět i jiné věci. O nich se kupodivu dovídáme na místním trhu.

Exotické trhy si podmaní každého turistu, ať už na nich nakupuje ovoce, dárky nebo ryby. Ty zaručeně čerstvé se poznají podle červených žaber, jasných očí a pružného masa, které se po stlačení prstem ihned vrací do původní polohy. Na tržišti v Sabangu se nabízí překvapivě málo druhů. Přitom je v indonéských mořích stále velké množství rozmanitých korálových i jiných ryb, přestože se k lovení někdy používají výbušniny a do přístavů připlouvají japonské, honkongské nebo čínské lodě, aby vykupovaly celý úlovek a zároveň přeplácením zdvihaly ceny na trzích.

Za chvíli je všechno jasné. Vysvětlí se i to, proč na dnes nepříliš významný Weh jezdí nejmodernější trajekt (rok výroby 1996) a proč při plavbě na ostrov posádka předváděla, jak se nasazují záchranné vesty (už sama existence záchranných vest je na lodích místní meziostrovní dopravy něco naprosto nezvyklého).

Před třemi roky se jen dvacet minut plavby od přístavu potopil starý trajekt. Byla noc, mezi Sumatrou a Weh táhly jako obvykle silné proudy, záchranné lodě nikde.

Až od té doby začali záchranáři a potápěči na místních plážích pravidelně cvičit. Většina z nich sice ve vodě téměř vyrůstala, ale viděli jsme i jednoho záchranáře, který plavat neuměl.

Z přibližně 400 lidí se tehdy zachránilo jen pár desítek těch, kteří si zachovali chladnou hlavu a nechali se odnést proudem na závětrnou stranu ostrova, kde pak doplavali na pláž. Zbytek odnesl proud dál na volné moře nebo je sežrali žraloci a jiné ryby. Rybářství na Weh pak určitou dobu stagnovalo, nikdo neměl chuť na rybu, která se předtím možná vykrmila na dědečkovi (na Weh prý nebyla rodina, která by po této tragédii nepostrádala alespoň jednoho člena). Až čas vrátil lidem chuť a ryby se na trhu znovu objevily. Jen k některým druhům mají lidé stále podezíravý postoj, co když…?

Zato místní hotelový kuchař Yan-Sophie je nadšený z toho, jak turisté z Čech zbožňují ryby. Nejenom jemu, ale i spolustolovníkům z Austrálie nebo Holandska se zdá nepochopitelné, že skutečně čerstvé a navíc levné mořské ryby se v Česku koupit nedají.

MILIONÁŘ, NEBO BLÁZNI?

U malého ostrova Weh leží ještě menší ostrov Rubiah, jedna z mořských rezervací v Indonésii. U ní turistická ubytování, potápěčská střediska, turisté. A také měkké drogy, levné pivo, ještě levnější kořalka a samozřejmě krásná korálová pole. Pro mnoho turistů právě v tomto pořadí.

Pod vodou čeká naprosto jiný svět. Z trsů tvrdých korálů vystrkují hlavu murény a líně se rozhlížejí po okolí, na dně pod námi zarývají mořské želvy hlavu do měkkých korálů a jejich „mlaskání“ je pod vodou jasně slyšet. Místní nás sice ujišťují, že žraloci by neměli nad korálovými poli plavat, protože by se mohli při chytání ryb odřít, přesto však s oblibou plavou nad korály mezi námi a břehem a občas si nás zvědavě prohlížejí. Tady racionální uvažování nepomáhá, při pohledu na zvědavého, metr a půl dlouhého žraločího macka vytváříme při plavání ke břehu své osobní rekordy.

Nejplněji je ve vodách u pulau Weh v lednu a únoru. Tehdy mořské proudy přinesou množství planktonu a za ním připlouvají až sedmimetrové manty a několikametroví bílí žraloci. Manta je naprosto neškodná, protože nemá rejnokův ostrý, občas elektřinou nabitý ocas, a bílí žraloci se živí planktonem (tak nám situaci alespoň vysvětlují bílí zaměstnanci místních potápěčských středisek). Kdo se bojí pod vodu, najme si loďku, aby mohl pozorovat zblízka skoky mant nad hladinu. Ve všech pobřežních vesnicích jsou tou dobou slyšet rány, které vydávají manty při dopadu zpět do vody.

Jindy si za čtyřicet korun půjčujeme na celý den jukung, domorodou lodičku s vahadly, a pádlujeme na Rubiah. Kolem ostrova vede kamenná dlážděná cesta zarůstající džunglí. Je zde již dlouho, a kdysi ji kdosi stavěl tak pečlivě, že kameny osekával podle růstu kořenů. Někde kameny chybí a jsou položeny jen betonové obrubníky pro metr širokou cestu, jejíž poslední úsek byl nákladně dobudován v roce 1990.

Jdeme „po zarostlém chodníčku“ džunglí, vyhýbáme se pichlavým pružným šlahounům rotanových palem a Abdulah, který jde kolem ke svým kokosovým palmám, nám prodává dva ořechy. Na ostrově se ale bojí žít, protože je plný duchů. Toho se odvážil jen jeden Američan se Španělkou, kteří se před třemi lety usadili ve zdejších opuštěných bungalovech v místě, kde přistávají jukungy a kde také začíná záhadná okružní cesta. Ani oni neznají původ všech staveb. Němci? Japonci? Nebo bohatý holandský milionář – kolonizátor? Možná že tady kdysi opravdu stál ústav pro choromyslné či malomocné, kteří v rámci „léčebného programu“ cesty stavěli a umírali. Místní se jejich duchů opravdu bojí, a proto na ostrově nežijí, ale mladým středoškolákům to při výletech vůbec nevadí: „May I practise English with you?“ ozývá se opět.

ZAŠLÁ SLÁVA, TROPICKÉ STROMY

Hlavní město ostrova Sabang dýchá nostalgickou koloniální atmosférou, která pomalu zarůstá mohutnými tropickými stromy, jež sem před více než sto lety přivezli běloši ze Střední Ameriky (nejnápadnější jsou planoucí lososové koruny stromů Delonix Regia).

Weh leží na začátku Malackého průlivu, a to určilo jeho strategický význam. Největší rozkvět zaznamenal s nástupem parních strojů do námořní dopravy, kdy svým významem předčil i Singapur. Tehdy Holanďané vybudovali na ostrově velké sklady uhlí dováženého ze Sumatry a lodě se zde na svých cestách na východ zastavovaly pro doplnění paliva a pitné vody, která se čerpala z velkého jezera nedaleko Sabangu. Objevily se hotely, kavárny i plavecký bazén se skluzavkou. Některé stavby již zlikvidovala tropická vegetace, ale rezavou, polorozpadlou skluzavku používají děti až dodnes, zatímco betonovými základy pro kavárnu prorůstají banánovníky a překrásně kvetoucí heliconie.

Poslední velký rozkvět zažil Sabang v letech 1970-1986, kdy byl vyhlášen bezcelní zónou. I tato doba slávy minula a dnes zbývá obyvatelům pouze rybolov, pěstování hřebíčku, nepříliš velké příjmy z turistiky a klid, který je doposud největším pokladem ostrova.

Byli jsme na Weh v době pádu prezidenta Suharta a prvního velkého zdražení pohonných hmot. Na ně reagovali Indonésané stejně jako Češi: frontami a vykoupením ostrovních zásob.

„Zůstaňte tady, co vám schází,“ prosil nás tehdy Yan. „Chybí vám rozhlas? Stane se něco, když dojdou zprávy o bouřích o čtyři dny později? Raději si zaplavte, pak vám udělám curry z tuňáka…“ Tak nevím, neměl pravdu?

Category: 2000 / 11

Isfahán, taková malá Paříž Íránu, je dnes krásné a výstavní město s rozlehlými parky a zahradami, dlouhými třídami a nádhernou islámskou architekturou. Je třetím největším městem v zemi s jedním a půl milionem obyvatel. Najdete zde například Velký bazar, více než 200 mešit, 28 medres (islámských škol) a četné paláce. V průběhu staletí byl Isfahán několikrát zcela pobořen, obyvatelstvo vyvražděno a mezi vypálenými ruinami, jak tvrdí pamětníci, pobíhaly jen tlupy toulavých psů a hyen. Příkladů je víc než dost. K nejdrastičtějším patří vpád Mongolů v roce 1386. Brutální mongolský dobyvatel Timur město obsadil, zničil a uprostřed centrálního náměstí Mejdánu nechal navršit pyramidu ze sedmdesáti tisíc hlav pobitých obyvatel města. Vpád dvaceti tisíc Afghánců v roce 1712 ukončil vládu dynastie Safíjovců. Ukončil i poslední období prosperity a bohatství. Město bylo zcela zničeno a vypáleno, zlatý poklad uloupen a slavné stavby ponechány v dezolátním stavu. Sídlo hlavního města bylo přemístěno do Mašhadu. Isfahán pustl, obyvatel rapidně ubývalo, koncem 19. století zde žilo, obklopeno ruinami opuštěných domů, pouze osmdesát tisíc lidí. Teprve na začátku dvacátého století se město začalo probírat z letargie. Opravy staveb, ulic i čtvrtí probíhaly až za vlády Rezy Šáha Pahlavího (1925-1941). Dnes, kdy se město opět zaskvělo ve své nádheře, je znovu Mekkou všech obdivovatelů islámského umění.

SVĚT MUŽŮ A ŽEN

Sem přijíždíme po dvanácti hodinách strastiplné cesty dálkovým autobusem z Teheránu. Jsou tři hodiny ráno, chladno, tma a my stojíme na autobusovém nádraží. Do města je daleko a nic nejede. Nezbývá než hodit karimatky na zem a dospat noc. Mnoho dalších Íránců potkal stejný osud. Na příjezdové betonové ploše rozlehlého autobusového nádraží takto dospávají stovky lidí, žen i celých rodin.

Ženy v čádorech upravují lůžka svým manželům a otcům. První a poslední povinností muslimské ženy je dbát o blaho svého manžela a pána. Není-li spokojen, znamená to její zatracení nejen na tomto, ale i na onom světě. Samy ulehnou na holý beton, přikryjí se čádorem. Ráno pak vstanou, připraví na benzinovém vařiči jídlo, jednoduchou polévku či vejce natvrdo s cibulí, pak umyjí sebe a děti a pokračují v cestě.

Svět mužů a žen je v Íránu od sebe oddělen ve všech sférách života. Dívky už od školních let chodí zahalené v černém závoji zvaném čádor (doslovně stan) a studují ve školách odděleně od chlapců. Jakékoliv další aktivity u žen jsou silně omezeny. Žena nemůže sama do kina, do parku ani na diskotéku. I sport, zábava a zaměstnání u žen je vázáno zahalením. „Je naprosto nepřípustné, aby se žena odhalila kdekoliv na veřejnosti před očima cizích mužů,“ říká naše íránská průvodkyně Fatima.

Některá ustanovení koránu potvrzují podřízenost a poslušnost ženy vůči otci, manželovi, bratrovi nebo strýci, vůči tomu, kdo je jejím živitelem. Ten rozhoduje o jejím vzdělání, sňatku a dalším životě. Otec rozhoduje, za koho se dcera vdá, nevěsta pak musí být pannou, i když na ženichovi se panictví nevyžaduje. Žena si může vzít pouze muslima, u muže to není podmínkou. V manželství se pak žena mnohdy dělí o manžela s několika manželkami, nebo i milenkami. Nikdy to však nesmí být naopak.

Žena mužovi nesmí odporovat ani vyvolávat hádky, ale i výjimka potvrzuje pravidlo. Setkáváme se také se ženami, které se na veřejnosti sice mírní, ale na první pohled je jasné, kdo má v rodině hlavní slovo.

I rodinný dům je rozdělen na ženskou a mužskou část. Ženské části obvykle náleží místnosti kolem vnitřního dvora, kde tráví spolu s dětmi větší část svého života. Této části se říká harém (arabsky harim, odvozeno od haram – posvátný okrsek). Přístup sem je mimo manžela zakázán všem mužům, vyjma těch, u kterých pokrevní příbuzenství vylučuje nezákonný styk s ženou pána domu. Proto také je vždy mužská návštěva uvedena přímo do mužského pokoje tak, aby návštěvník nepřišel do styku s žádnou ženou z domu.

Když se v roce 1979 po čtrnácti letech triumfálně vrátil ajatolláh Chomejní do země, rozhodlo referendum, že se skoncuje s veškerým západním vlivem. Konstituční monarchie byla oficiálně nahrazena Íránskou islámskou republikou, kde je prezident podřízen duchovnímu vůdci, a ten je nejvyšší autoritou v zemi. Radikální návrat ke starobylým tradicím islámu znamenal i zavedení tělesných trestů (například useknutí ruky za krádež, bičování nebo kamenování za cizoložství). Jejich použití samozřejmě závisí na řadě přísných, zákonem striktně vymezených podmínek (například čtyři svědkové musí dosvědčit cizoložství).

ISFAHÁN, HLAVNÍ MĚSTO PERSKÉ ŘÍŠE

Isfahán již odedávna patřil k význačným íránským městům a v dějinách islámské Persie nejednou hrál významnou roli. Chceme-li pochopit souvislosti, musíme nahlédnout do jeho historie.

Století za stoletím procházeli Asií z východu na západ i opačným směrem obchodníci, dobrodruzi, poutníci, misionáři, diplomaté, armády i celé národy. Nejcennějším zbožím, které tudy karavany dopravovaly, bylo hedvábí. Tyto spletité cesty vedly i přes íránské území. Velké karavany, které udržovaly spojení mezi Čínou a Západem, přivážely bohatství Orientu – vzácné kameny, hedvábí, skleněné zboží, železo a zlatou nit. Tehdy byl Isfahán ještě malým tržním městem.

Jeho doba přišla až později, za vlády Safíjovců. Safíjovská dynastie byla v Persii založena Ismáílem, který sjednotil zemi po desetiletích vnitřních nepokojů. Roku 1501 se prohlásil za šáha Ismáíla I. a dynastie, kterou založil, zde vládla 200 let a proslavila Isfahán po celém svetě.

Ale až za vlády Abbáse I., nejvýznačnějšího vládce safíjské éry, se městu otevřelo nejskvělejší období. V roce 1598, kdy se stalo vládcovým sídelním městem, zde došlo k nebývalému rozvoji hospodářství a zbudování nejkrásnějších staveb. Počet obyvatel stoupl na dvojnásobek. A v době největšího rozkvětu mělo město šest set tisíc obyvatel.

Šáh si však nevšímal jen svého nového hlavního města, staral se i o ostatní končiny své říše, stavěl silnice, mosty, karvánseráje (nocležny pro pocestné), podporoval obchod a řemeslnou výrobu. Na hranicích usídlil tisíce Kurdů jako hraničáře a do Isfahánu přivedl 5000 rodin zručných arménských řemeslníků.

Safíjovský dvůr sem přivábil řadu evropských cestovatelů, diplomatů, kupců a učenců prahnoucích poznat slavnou perskou říši a rozvíjet s ní důležité obchodní styky. Šáh přijímal diplomaty z celé Evropy a Asie. Ač byl k vlastním poddaným nemilosrdný a krutý, k cizím návštěvníkům se choval uctivě a projevoval velký zájem o jejich kulturu. Byl se svou malou a statnou postavou, černým knírkem a pronikavýma očima velmi energický, miloval lov a ovládal řadu řemesel. Často byl spatřen, jak tká látku, ková meč či se snaží zhotovit sedlo pro svého koně. Byl manuálně zručný a pohrdal leností druhých.

MEJDÁN

Prvním jeho stavebním projektem bylo velké obdélníkové náměstí zvané Mejdán, které se rozkládá na ploše osmi hektarů (510 x 165 m) a dnes patří k největším náměstím světa. (Je dvakrát větší než Rudé náměstí v Moskvě a sedmkrát větší než Piazza di San Marco v Benátkách.) Šáh jej nechal postavit nedaleko starého města a už v tehdejší době zde byla velká vodní nádrž, lemovaná platany, trávníky a záhony květin. V patrových arkádách kolem celého náměstí byly řemeslnické dílny, čajovny a hostince. Volné prostranství bylo zaplněno stanovými krámky, kde se prodávalo mimo jiné i jídlo, kožené a bavlněné zboží, koření, hedvábí a satén, železné a dřevěné nástroje. Také se hrávalo pólo, které zde v Persii vzniklo jako cvičení pro jezdectvo. Hra se později rozšířila do dalších zemí, do Arábie, Tibetu, Číny a Indie, odkud ji Britové přivezli na Západ. Po pólu na náměstí zůstaly jen brankové tyčky a ty jsou zde dodnes.

Dobové prameny tvrdí, že na náměstí bylo možno tehdy spatřit i různá představení, kejkle nejrůznějších šarlatánů. Soustřeďovali se zde i různí potulní obchodníci se vzácným kořením, přednašeči veršů i různých pověstí a příběhů z dalekých zemí.

Stejně jako tehdy, i dnes se zde v podvečer procházejí lidé ve vlhkém, květinami provoněném vzduchu a obdivují nádheru staveb a okolních zahrad.

Dnes jsou budovy a mešita osvětleny reflektory a nad vodní nádrží se stále vznáší mrak vodní tříště z řady velkých vodotrysků. Jen klapot koňských kopyt a hluk kočárů jezdících s návštěvníky kolem dokola ruší klid a pohodu večerní atmosféry města.

ŘEMESLNICKÉ DÍLNY

Stejně jako v minulosti, i dnes náměstí obepínají dvoupodlažní arkády bohatě zdobené modrými dlaždicemi, které proslavily perskou keramiku po celém světě. Také dnes jsou v těchto prostorách řemeslnické dílny. Zde se nejen prodává, ale i předvádí výroba různého tovaru. Nahlížíme do dílniček, obchodů a pasáží. Hned jsme zváni dovnitř, na čaj. Cizinecký ruch zde i všude v Íránu nepatří zrovna k těm nejrozvinutějším odvětvím a západní turista je tu pořád ještě vzácností a budí pozornost. Není proto divu, že pro obchodníky je lákavým zdrojem příjmů.

Navštěvujeme kovotepeckou dílničku pana Aliho, plnou různých nádob, mís, talířů, karaf a jiných výrobků, nádherně zdobených různými orientálními ornamenty. Tepané výrobky pokrývají všechny stěny, regály a police i výklenky malé místnosti. Celému krámku dominuje obrovská karafa, která svou výškou přesahuje svého majitele. Je to mistrovské dílo, provedené do nejmenších detailů. Pan Ali na něm pracoval celých sedm let a je chloubou jeho podniku.

Říká, že přesto, že o jejich práci je velký zájem i ve světě, řemeslo upadá, řemeslníků je čím dál tím méně. Řemeslo je náročné. Mistrovským kovotepcem se chlapec nevyučí za rok. Málokdo je ochoten už od raného mládí tak usilovně pracovat. Úlohu zde také ještě hraje cit a rodinná tradice.

Přicházíme do oddělení perských koberců a vyšívaných prostírání. Umělecká řemesla zde měla odjakživa tradici. Za vlády Safíjovců dosáhl dokonalosti textil a tkaní nádherných brokátů a sametových atlasových látek s bohatým pestrobarevným dekorem, motivů především rostlinných. Také tvorba vázaných koberců v tomto období dosáhla svého vrcholu.

Ty mají ve svém středním poli zobrazenu zahradu vyplněnou stylizací stromu nebo vegetace, zpestřených vodní faunou. Zvláštní kapitolou jsou koberce hedvábné, protkané zlatem a stříbrem, volné vazby vysokého střihu ve světlých barvách. Ty byly dílem tehdejších manufaktur a šáhem byly zasílány jako dary evropským panovníkům.

Jen odborníci vědí, že v Íránu vlastně před několika tisíci lety vázání koberců vzniklo a že zde vyrobené koberce jsou nejkvalitnější na světě. V zemi existuje prý několik tisíc lokalit, kde se koberce váží a každá oblast je charakteristická jiným provedením, tedy hustotou vazby, barvou a pojetím námětu.

KRÁLOVSKÁ MEŠITA


Do královské mešity se vstupuje obrovskou branou vysokou téměř 30 metrů. Je celá zaplněná islámskými dekorativními panely zvanými makáme.

Královská mešita je typickou ukázkou okázalé safíjovské architektury. Její obrovský povrch je pokryt lesklou mozaikou a dlaždicemi s geometrickými květinovými vzory. Z mešity ční majestátní tyrkysová kopule, která dominuje celému městu. Je neskutečně modrá, jako by byla zhotovena z rajčího peří. Záplavy modři a spletité vzory arabesek vytvářejí kouzelnou atmosféru. Vlastní kopuli jako prsten obepíná kaligrafický pás posvátných textů v bílé barvě, který září v poledním slunci na tmavě modrém pozadí.

Dovnitř se vstupuje obrovskou branou vysokou téměř třicet metrů. Je celá zaplněna islámskými dekorativními panely zvanými makáme, které jako jakési plástve či krápníky visí dolů. Podle islámského učence Sejjeda Hosejna Nasra jsou „krystalizací nebeské substance či éteru v pozemské podobě“. Nádvoří a modlitební síň jsou situovány k Mekce, nejsvětějšímu městu islámu a rodišti Proroka Muhammada.

Na vlastním nádvoří jsou čtyři ivány, z nichž největší tvoří vstup do svatyně, kterou završuje obrovská kopule. Celý povrch je pokrytý jasně modrými dlaždicemi s bohatým dekorem. Odhaduje se, že na celou stavbu bylo použito téměř půl milionu dlaždic.

Stavba Královské mešity byla započata v roce 1611 a dokončena až devět let po smrti Abbáse. Přestože šáh na dostavbu pospíchal a její dokončení se snažil urychlit na úkor kvality barev a lesku, patří pohled na zářivě modrý sen Královské mešity v Isfahánu k tomu nejúchvatnějšímu, co může islámská architektura ve světě nabídnout.

Královská mešita je výrazem státního náboženství, kterým byla forma islámu známá jako ší’a. Šíité se odtrhli od hlavního proudu islámu počátkem 7. století. Tvrdí, že jedinými pravými imámy, čili náboženskými hlavami muslimské obce, mohou být pouze potomci Alího, Prorokova bratrance a zetě.

ALI KAPU

Na západní straně Mejdánu ještě stojí palác Ali Kapu (Vysoká brána). Impozantní vchod ústí do náměstí. Štíhlé dřevěné sloupy podpírají dvacet sedm metrů vysokou galerii či balkon, dominující náměstí. Odtud šáh se svým průvodem přihlížel hrám a slavnostem konaným na Mejdánu, v něm soudil, udílel audience a přijímal cizí velvyslance.

Malý palác, který vzadu navazuje na tuto stavbu, je rozčleněn na mnoho malých místností s bohatě malovaným dřevěným zdobením. Dále se rozprostírá rozsáhlá zahrada s topolovými alejemi a několika dalšími stavbami.

VELKÝ BAZAR

Na severní straně náměstí navazuje na celý komplex isfahánský bazar, který patří k těm největším typicky orientálním bazarům na Středním východě. Je to malé město pod střechou, nekonečné ulice a uličky napěchované zbožím a lidmi. A tím vším se proplétají motorky či vozíky se zbožím, děti a psi. Mumraj a chaos tu končí až ve večerních hodinách. Upachtěný turista, který by chtěl poctivě projít celým bazarem, by absolvoval vzdálenost několika kilometrů, a mimo jiné by zhlédl ulice plné zlatnického zboží, obuvi, keramiky, látek, tepaného zboží, koberců a také různých drobností, suvenýrů, knih a pohlednic. Poznal by řadu řemeslnických dílen, kde se zboží nejen vyrábí, ale i prodává, řadu čajoven, lázní, mešit a zahrad, kde už si pak může jen léčit své unavené tělo.

KONEC PROSPERITY

Šáh Abbás I. zemřel po třiačtyřicetileté vládě v roce 1629. Francouzský hugenot Jean Chardin, který navštívil Isfahán v polovině 17. století, napsal, že „když Abbás Veliký přestal dýchat, přestala Persie prosperovat“. Konec jeho vlády znamenal počátek století úpadku, intrik a chudoby.

Po Abbásovi I. nastoupil jeho vnuk Safí, potomek stejnojmenného syna, kterého Abbás nechal popravit jako řadu dalších svých přátel, jimž nedůvěřoval. Safí nezdědil žádnou z dobrých dědových vlastností, jen krutost a podezíravost. Rukou katovou skončilo mnoho safíjských princů i několik princezen a všichni věrní pomocníci a rádci Abbáse Velikého. Po smrti Safího se vystřídali další vládcové, kteří nebyli o nic lepší. Posledním v řadě byl Husajn, jehož konec už známe. Ale psal se rok 1722 a před branami Isfahánu stojí dvacet tisíc afghánských bojovníků.

SOUČASNÉ MĚSTO

Město se svou elegancí parku i krásou žen, rozlehlostí tříd, perských zahrad a jedinečností světových památek je v rámci země něčím výjimečným, tak jako Paříž v kontextu Evropy.

Hlavní tepnou rozlehlého výstavního města je třída Cáhar Bágh, což v perštině znamená Čtyři zahrady. Byla vybudována již v dobách šáha Abbáse, v roce 1597. Je dlouhá pět kilometrů, prochází celým městem a obklopují ji rozsáhlé parky a zahrady.

Na isfahánském předměstí kdysi žil a učil své žáky lékař, filozof a básník Ibn Síná Abú Alí al-Husajn ibn Abdalláh, na Západě známý jako Avicenna (980-1037). Jeho lékařské knihy se používaly v Evropě celá staletí a vycházely neustále v dalších a dalších vydáních.

Zhruba o sto let později město terorizovala sekta asasínů. Náhle se ve městě začali ztrácet lidé a nikdo nevěděl kam. Panický strach se šířil městem. Lidí stále ubývalo a nikdo si nebyl jist životem. Všechna opatření selhávala, lidé mizeli dál. Až nakonec náhoda ukončila řádění sekty.

Jak se později zjistilo, nevidomý stařec pod záminkou, že ztratil cestu domů, lákal kolemjdoucí ke svému domu, kde už dotyčného do otevřených dveří vtáhli asasíni.

Jednou však kdosi zaslechl křik, seběhli se lidé a vše se prozradilo. Po důkladné prohlídce v hlubokých sklepeních pod domem se našlo pět set ukřižovaných lidí. Někteří ještě umírali. Strach se z Isfahánu vytratil a všichni zločinci byli upáleni na hranici.

Řeka, která pramení v pohoří Zagros a teče od západu k východu, protíná město v širokém korytu a rozděluje jej na dvě části. Za řekou, oddělena od města, zůstává arménská čtvrť Džolfa. Ještě dnes zde žijí křesťanští potomci několika tisíc arménských řemeslníků, jež sem přivedl Abbás I. a kteří se zasloužili o rozvoj města.

Řeku protíná řada historických mostů. Nejstarší z nich je 1500 let starý. Druhé dva byly postaveny v 17. století za Abbáse I. Okraje mostovky sloužily pro pěší, střed pro jezdce na koních. Některé mosty, jako Sí-o-Se, dnes mají ve svých spodních patrech vybudované stylové čajovny.

ČAJOVNA

Večer trávíme v právě takovéto čajovně, ve vnitřní části historického mostu. Most dlouhý 300 metrů má 33 klenutých oblouků a pochází z roku 1650. Uvnitř procházíme po lávkách těsně nad vodou. Z lávky nahlížíme do místnůstek, kterých je zde bezpočet a všechny jsou zaplněné.

Íránská čajovna je chrámem mužského světa, ženy sem nemají přístup. Alkoholu se tu neholduje, muslim jej má zakázaný. Ani jídlo se zde většinou nepodává. Zato čaj tu mají výborný. Pije se klasický černý v krásných, různě prolamovaných malých skleničkách, do kterých vám mnohdy ještě nasypou dva centimetry krystalového cukru.

Jako v celém muslimském světě, ani tady nesmí chybět na stole vodní dýmka a ta je mnohdy krásně zdobená a vyřezávaná.

V odlehlých čajovnách, kam se nedostanou policejní kontroly, se prý kouří i opium. Drogy jsou v Íránu tvrdě postihovány a už jejich přechovávání se přísně trestá. Jsme varováni: „Ruce pryč od drog. Ať vlastníte 3 gramy nebo 5 kilogramů, spáchali jste hrdelní zločin. Jste vlastně mrtví.“

Zlatý půlměsíc – Pákistán a Afghánistán se po Zlatém trojúhelníku stal druhým největším zdrojem heroinu ve světě. Opium se pěstuje především v Afghánistánu, zpracovává v kmenových oblastech Pákistánu, kam pákistánské zákony nedosáhnou, a pak je jako hotový produkt pašováno do Íránu, aby odtud zamířilo na Západ. Asi 10 % drog, které se dostanou do Íránu, je určeno pro místní spotřebu. Mezi šedesáti miliony obyvatel Íránu je asi milion drogově závislých.

Východ a jih Íránu protínají trasy pašeráků zbraní a drog. I my na ně později narážíme při své cestě na východní hranici do Pákistánu. Kdesi v horách, v noci, nás zastaví vojenská hlídka. Právě při přestřelce s pašeráky zahynul voják. Cesta je neprůjezdná. Čekáme celou noc, než se stane bezpečnou.

Nakonec se i pro nás najde místo v čajovně. V úzké dlouhé místnosti, vyzdobené po stěnách koberci, sedíme na hrubých dřevěných lavicích u dlouhého stolu. Od stropu se na nás dívají ze zarámovaných fotografií tři pohlaváři Íránské republiky. Zesnulý Chomejní, prezident republiky Chatámí a islámský vůdce Chameneí. Jen prezident se usmívá. Zbylí dva hledí přísně a zachmuřeně na nás a na všechen lid v úřadech, v prodejnách i na ulicích celého města i země.

Při čaji a vodních dýmkách v oblacích modravého dýmu sedíme v družné zábavě až dlouho do noci. Pětašedesátiletý hospodský, veselý a přátelský, ukazuje na prezidenta a říká: „Ten je dobrý.“ Zbylé nehodlá komentovat. Vyptává se mne, kolik mám žen a dětí. „Jen dvě děti?“ tváří se překvapeně. Ženu má prý také jen jednu, ale dětí šestnáct. Kohosi z nás napadne, zda ví, jak se vlastně všechny jmenují. Směje se a hned je pomalu všechny vyjmenovává.

Náš íránský hostitel vidí ve svém početném potomstvu boží požehnání. Současné odhady říkají, že v muslimském světě je asi 60 procent populace mladší než 20 let. Navíc přibývá i přestupů k islámu. Před dvaceti lety představovali muslimové asi 18 procent světové populace. Při současném tempu růstu prý dosáhnou v roce 2025 tyto hodnoty 30 procent. Dnes je islám s více než jednou miliardou vyznavačů druhým největším náboženstvím na světě, hned po křesťanství. Splní-li se tato prognóza, postoupí na místo první.

SVÁTEK

Pracovní týden v Íránu probíhá od neděle do čtvrtka. Pátek a sobota jsou volné. Dnes je sice úterý, ale Íránci nepracují, mají svátek. Svátečně oblečeni a svátečně naladěni vycházejí do ulic. Hrdé a elegantní Íránky jsou zahaleny v zajímavě vyšívaných čádorech, muži mají černé tesilové kalhoty a bílou nebo světlou košili. Volno využívají k různým návštěvám známých či k cestám do jiných oblastí země.

Zde v Isfahánu většinou tráví den u řeky na travnatém nábřeží, kde se rodina rozloží do trávy, vybalí jídlo, nápoje a užívá volného dne. Jsou veselí a přátelští, a dokonce se chtějí s námi fotografovat. Neplatí zde rada: „Nefotografujte ženy, budou po vás házet kameny.“ Stává se, že i celé rodiny se nechávají zvěčnit a dávají nám za to malé pozornosti. Jako cizinci jsme zde určitou raritou. Největší zájem je o Michala, vysokého blonďáka. Nevěřícně se dotýkají jeho vlasů a diví se, že jsou pravé. Není divu, jsme v zemi černovlasých. Po smrti ajatolláha Chomejního se začíná konzervativní režim uvolňovat. Situace se rychle mění k lepšímu. Typickou ukázkou změn je zrušení nechvalně známých revolučních gard zvaných Komité. Situace je zřejmá i z chování žen. Ženy ve vesnicích či malých městech chodí stále pečlivě zahaleny a při setkání s cizinci svůj čádor ješte víc stáhnou do čela a odvrátí tvář. Ve městech je tomu právě naopak. Zvláště mladší ženy a dívky už nenosí čádory, ale dlouhé elegantní kabáty střízlivých barev, šátky často provokativně posunuté z čela tak, že vlasy jsou odkryty. Pod kabáty oblékají normální evropské oblečení, džíny, sukně ke kolenům, halenky a svetry. I obchody ve velkých městech jsou plné západního zboží, módního oblečení a kosmetiky. Ale všechny tyto výdobytky západní kultury zatím zůstávají skryty pod kabáty či čádorem a ukazují se jen ve skrytu rodiny.

Category: 2000 / 11

Je jim sedmnáct a mají za sebou první expediční zkušenost: měsíc v pravé sibiřské divočině. Tři gymnazisté z Jablonce nad Nisou, Jana Menšíková, Jan Antonín a Vojtěch Abraham se nebáli jít proti proudu. Namísto západu jim učarovala hranice opačným směrem. Nenechali nic náhodě. V přírodovědecké soutěži Avuanga se poprali o svou šanci odletět sedm tisíc kilometrů na východ a na vlastní kůži ochutnat jedinečný a zatím téměř nedotknutý kout světa – sibiřský Bajkal. Jana, Honza a Vojta zvítězili a zaslouženě strávili u břehů nejhlubšího jezera světa bezmála čtyři nezapomenutelné týdny prázdnin.

Na záda si naložili dvacetikilový batoh a prošlapali s ním panenské kouty bajkalské přírody. Dostali se do přísně chráněných míst, kam se běžní cestovatelé nikdy nepodívají. Deset dní vychutnávali pocit samoty na neosídlených a přísně chráněných Uškaních ostrovech, kde se v nejhojnějším počtu vyskytují sladkovodní tuleni bajkalští. Ve dne v noci proleželi hodiny nad útesem, pod nímž tuleni odpočívali, a pozorovali je. Potom na vlastní kůži okusili neprostupné bajkalské hory. Lezli po skalách, brodili se řekou, bloudili v zarostlé tajze, drali se klečovitou tundrou, máčeli v bažinách. Místy se drápali nahoru s batohem na zádech po čtyřech, razili si cestu v neprostupném terénu a hledali ten správný směr.

Stálo je to dost sil. Přesto nelitují.

TAK TOHLE JE SIBIŘ?

Po cestě z udusané hlíny, která nese jméno Karla Marxe, se líně vleče několik krav. Na moment zmizí v oblaku prachu. Červená sajdkára, která je právě minula, přibrzdí u jednoho z tmavých dřevěných domků s typickými modrobílými okenicemi. Středně velká čuba neurčité rasy bojácně stáhne ocas mezi nohy a bez rozmýšlení proklouzne škvírou pod vraty. Tři kozy, které hledají u protější dřevěnice něco k snědku, se ani neotočí. Jedna z nich se drze opře předními kopyty o vysoký neprůhledný plot a s chutí ukousne zelenkavou větvičku, která trčí ven.

Tak tohle je Sibiř?

Tiše pozorujeme tu pouliční podívanou. Mlčky, zato plnými doušky hltáme prazvláštní atmosféru prašné cesty lemované nepřístupnými dřevěnými hradbami z tmavých latí.

Expedice Avuanga směr Bajkalské jezero začíná.

Bajkal. Kolikrát to jméno za poslední rok zaznělo? A pak to konečně přišlo. Pondělí 17. července, devět ráno: z ranveje pražské Ruzyně startuje Boeing 737. Na palubě šest členů expedice Avuanga. Tři z nich, sedmnáctiletí gymnazisté z Jablonce nad Nisou, Jana, Honza a Vojtěch, mají měsíční výpravu do divoké přírody u břehů nejhlubšího jezera světa za odměnu. V konkurenci sta dalších tříčlenných týmů zvítězili v přírodovědecké soutěži Avuanga, projektu, který pro studenty všech středních škol s maturitou v celé České republice připravilo ostravské ekologické sdružení Vita, Studio Yorick a mezinárodní ochranářská společnost Amba project, jež se věnuje vědecké a ochranářské práci na Sibiři a Dálném východě. Právě díky Amba projectu teď může trojice jabloneckých studentů a jejich tříčlenný doprovod na vlastní kůži okusit, jak chutná bajkalská divočina.

Mají na dosah místa, kam je běžným cestovatelům vstup zakázán: nedotknuté Uškaní ostrovy – čtyři kusy pevniny zamknuté uprostřed nekonečné bajkalské hladiny. A pak hory, jež se zvedají přímo z vody: téměř dvoutisícový Svatý nos a ještě o pár set metrů mohutnější Barguzinský hřbet.

„To jsou žiletky,“ hlásí Vojta, když se i s Honzou a Janou při první příležitosti vrhají na pláži v Usť-Barguzinu do ledových bajkalských vln. Voda nemá víc než okolo osmi stupňů Celsia. Její průměrná celoroční teplota nepřesáhne čtyři stupně. Pětadvacet dní nám bude tahle voda osvěžením v horkém dni, lázní po namáhavé cestě i bezednou studnou, ze které budeme denně pít.

Desetitisícový Usť-Barguzin je město vesnického typu na jihovýchodním břehu Bajkalu, kde leží Burjatská republika. Vedle tmavých Burjatů, etnika se všemi asijskými rysy, tu žije v dřevěných domcích také mnoho evropských Rusů, kteří se sem kdysi přijeli podívat a už zůstali. Bajkal jim učaroval.

Když jsme se jej poprvé dotkli my, pochopili jsme proč: nekonečná modrá pláň, kde je od severního k jižnímu cípu více než šest set kilometrů, tedy asi tak daleko jako z Aše do Košic. Na obzoru v oparu mohutné kopce hor, které Bajkal ze všech stran střeží. A někde mezi nimi, uprostřed jezera, chráněné Uškaní ostrovy – první cíl expedice Avuanga.

CHLEBA SE ŠPEKEM A SÍLA SAMOTY

Je hodinu před půlnocí, třetí den cesty, když železná loď jménem Sándor Petöfi naráží na mělčinu při břehu Dlouhého ostrova, druhého ze čtyř Uškaních ostrovů. Jejich území patří mezi tak zvané zapovědniky Zabajkalského národního parku (z ruského „zapovědnaja zona“), tedy přísně chráněná místa, kam se bez zvláštního povolení tamních ochranářů nikdo nedostane.

Ujdeme sotva pár kroků, když Honza Antonín mlčky ukáže k zemi. U nohou nám leží bez hnutí dvě tulení mláďata. „Dotáhli jsme je sem z druhé strany ostrova dnes ráno,“ vysvětluje slovenský biolog Peter Vršanský, který na ostrovech studuje spolu s dalšími třemi Slováky pod hlavičkou Amba projectu chování a život tuleně bajkalského (článek o tomto výzkumu jsme uveřejnili v magazínu Koktejl č. 9, 1999). „Nevíme, proč zemřeli. Už tu byli vědci z Irkutsku. Vzali vzorky pro laboratoř. Možná je to nějaký virus,“ dodá nad mrtvými těly, kterým už krkavci vyklovali oči z důlků a pomalu se pustili i do vnitřností.

Kruté seznámení.

„Budete je s námi pozorovat. Každé dvě hodiny je potřeba počítat, kolik jich je na kamenech a kolik plave ve vodě. A pak uděláte herbář zdejší flóry,“ dostávají druhý den ráno Jana, Honza a Vojta své výzkumné úkoly. Okamžitě vyrážejí na druhý konec ostrova k tulenímu odpočívadlu. Cestou už se po očku ohlížejí po květinách rostoucích kolem.

Krůček po krůčku sestupují z mírného svahu dolů k vodě. Musejí opatrně: tuleni sice špatně slyší, ale vyplaší je každý rychlejší pohyb a nadto výborně cítí. Dva mladíci a dívka se obezřetně přiblíží až na samý okraj útesu a užasle hledí dolů. Na černých balvanech se tu vyhřívá asi patnáct tuleňů. Dalších šestnáct plave okolo.

Přikrčení v trávě hltají tu královskou podívanou: skupinka tuleňů si labužnicky vychutnává hřejivé odpolední slunce. Podřimují, občas se slastně protáhnou či podrbou na břiše, nebo jen tak znuděně zívnou. Na balvanech naoko líná neohrabaná stvoření, která vypadají komicky. Pod vodou mrštné vodní šelmy, praví dravci.

Celých deset dní, kdy jsme dočasnými obyvateli kilometrového Dlouhého ostrova, vstřebáváme plnými doušky tu nepředstavitelnou sílu samoty. Sedm tisíc kilometrů od domova a desítky kilometrů od jakékoli civilizace. Odkázáni jen sami na sebe.

„Vařit se nebude. Nefouká žádný vítr a zbytečně bychom vyplašili tuleně,“ ohlásí expedici jednou ráno Peter Vršanský. Trvá to dva tři dny: pokud oheň, tak nanejvýš večer, někdy ani to ne. Přes den pouze chleba, kterého zbývá už jen pár bochníků. Mažeme na něj ostrou sibiřskou hořčici, krájíme špek, přikusujeme cibuli a česnek. Zapíjíme vodou z Bajkalu. Honza se pokouší rozmíchat ve studené vodě francouzskou polévku ze sáčku. „Nic moc,“ zhodnotí, ale dál sytí prázdný žaludek.

„Sbalte si věci, pokud připluje nějaká loď, pokusíme se nastoupit,“ hlásí desátý den ráno šéf expedice Zbyněk Pavlačík. Naposledy spočítat tuleně, naposledy pohled na vzdálené kopce Bajkalského hřbetu na západním břehu jezera. Pramení tam Lena.

TAJGA, TUNDRA, BAŽINY

„Vstávejte, za hodinu jedem,“ burcuje výpravu čtrnáctý expediční den vedoucí Pavlačík. Plán je zřejmý: po ostrovech přijdou hory. „Cíl prvního výšlapu je tady,“ dodá a ukáže prstem na bezejmenný vrchol pohoří Svatý nos, které ční přímo z Bajkalského jezera.

Do výšky 1831 metrů nad mořem nás doprovází sám Jevgenij Ovdin, šedesátiletý znalec přírody, dříve profesionální lovec, dnes ochranář a jedna z hlavních postav Zabajkalského národního parku. Po boku mu jde Nura, jeho půlroční fenka sibiřské lajky – plemene, které má v rodokmenu pravé vlčí geny.

Cesta na vrchol vede přímo vzhůru. Batohy brzy těžknou na zádech. Jak stoupáme, hlína pod nohama se postupně mění v suťovinu a ještě výše v žulový masiv. „Vodu,“ ozývá se stále častěji. Nejvíce sil má Nura – radostně pobíhá okolo, jako by se laskala s místy, odkud pocházeli její předkové.

„Tundra,“ zajásá Vojta, když se výprava kvečeru vyškrábe na hřeben. Namísto skalnatých srázů je nahoře krásná plošina s mechovištěm. Tam nocujeme. Nad hlavou ledabyle poházené stovky hvězd a souhvězdí.

„Vydržíte toho hodně,“ pochvaluje si ochranář Ovdin, jen co druhý den večer sestoupíme zpátky k jezeru. V nohou pětadvacet kilometrů a dohromady tři tisíce metrů převýšení.

„Tohle už zvládnete hravě,“ podává nám Ovdin mapku s trasou na dalších pět dní: Barguzinský hřbet.

Jako průvodce jde tentokrát jeden z řadových zaměstnanců parku, osmadvacetiletý Kolja Bilkov. Sotva vstoupíme do lesa, sáhne do krosny pro kulovnici. Nabitou zbraň pak celých pět dní svírá ve svalnaté pravačce. „Na medvěda bych ale nevystřelil. Mohl bych ho leda zranit a zraněný medvěd je to nejhorší, co by nás mohlo potkat. Podobně jako matka s medvíďaty,“ říká na vysvětlenou. U pasu se mu houpe dlouhá těžká dýka. Ostrá ocelová čepel slouží jako nůž, mačeta i sekyrka. Stejně dobře s ní krájí chleba, jako seká břízky, když není kudy přebrodit řeku.

„Hele, co mám,“ ozve se třetí den cesty po hřbetu, když se výprava na chvíli zastaví na jednom ze sedmi stanovišť padesátikilometrové trasy. Honza drží v ruce medvědí lebku. Ležela poblíž srubu v trávě.

Pátý den nás cesta svede z hor zpátky k bajkalským břehům. Před očima pohoří Svatý nos. Za zády Barguzinský hřbet, kde jsme minulou noc spali. Obojí jsme si prožili na vlastní kůži. Za sedm dní, kdy jsme putovali horami, jsme našlapali osm desítek kilometrů.


Stálo to za to. Stoprocentně. Viděli jsme přírodu Sibiře. Tajga, tundra – to u nás není.

„Stálo to za to. Stoprocentně. Viděli jsme přírodu Sibiře. Tajga, tundra – to u nás není,“ říká Honza.

„Zažili jsme všechno: vodu, hory, tajgu, tundru, skály, bažiny,“ doplňuje Zdeněk Jakubka z ostravské Vity. Před sebou ústí Velkého Čivirkuje, řeky, kterou jsme tam nahoře viděli pramenit. Malý nesmělý pramínek se proměnil v silnou a dravou řeku, aby dole konečně splynul s nekonečným Bajkalem.

Scházíme k vodě, spokojeně zouváme těžké boty a pečeme na ohni ryby k večeři. A pak nám to pomalu dochází: tohle je konec. Zbývá už jen jediná cesta: domů.


EXPEDICE AVUANGA STARTUJE DO DALŠÍHO ROČNÍKU

Studujete střední školu a zajímáte se o studium biologie a ochranu přírody? Chcete letní prázdniny strávit na atraktivní přírodovědecké expedici v tisíce kilometrů vzdálených končinách? Jste připraveni vytvořit tříčlenný tým kamarádů, který se bude pídit po informacích, jež rozhodně nenajdete ve svých učebnicích, a pak ještě podstoupit tvrdou fyzickou a psychickou zátěž? Pak Vám nabízíme jedinečnou příležitost! I v letošním školním roce jsme totiž pro Vás připravili přírodovědeckou soutěž, jejíž vítězové vyhrají účast na velmi zajímavé expedici. Loňští vítězové, trio studentů Jana, Honza a Vojta z Jablonce nad Nisou, strávili necelý měsíc v překrásném prostředí sibiřského jezera Bajkal, kde prožili nezapomenutelné chvíle. Více se dozvíte v reportáži v tomto čísle magazínu Koktejl.

Také druhý ročník soutěže je určen pro všechny studenty středních škol zakončených maturitou, ale pozor, tentokrát už nejenom pro studenty z České republiky, ale současně i ze Slovenska. Cílem organizátorů totiž mimo jiné je navést studenty ke spolupráci na mezinárodní úrovni. Do Mongolska tak vyrazí dva tříčlenné týmy, jeden z České republiky a jeden ze Slovenska.

Cíl expedice – Mongolsko. Vítězné týmy o letních prázdninách opět vyjedou tisíce kilometrů východním směrem, avšak tentokrát do severozápadní části exotického Mongolska. Cílem bude horské jezero Chup-su-gul a nedaleké pouště, ve kterých se nalézají unikátní fosilní naleziště – od skvěle zachovaných exemplářů desítky milionů let starého hmyzu až po zbytky dinosaurů. Fosilie budou také jedním z hlavních pracovních témat pro studenty, jejichž úkolem bude pod vedením špičkových vědců popsat jeden fosilní živočišný druh. Scházet pochopitelně opět nebude minimálně týdenní výlet do hor, pozorování nedotčené přírody Mongolska, návštěva pouště Gobi a další zajímavosti.

Expedice bude mít pro svou práci náležité vybavení. Jako základna bude sloužit speciální vozidlo Tatra v expedičním provedení, jehož hlavním řidičem bude zkušený „dakarista“ Tomáš Tomeček, které má na svém kontě několik cenných skalpů z nejtěžší rallye na světě, Paříž-Dakar. Expediční Tatra vyjede z České republiky se zásobami a vybavením po vlastní ose, vítězné týmy se do oblasti určení patrně dopraví částečně letecky a částečně vlakem.

Podmínky účasti v soutěži:
– vytvoření tříčlenného týmu, ve kterém musí být vzhledem k psychické a fyzické náročnosti aspoň jeden muž
– v době expedice (červenec-srpen 2001) minimální věk 17 let
– bezvadný zdravotní stav
– písemný souhlas rodičů

Pokud splňujete tyto podmínky, hledejte na svých školách plakát se zadáním otázek a dalšími podrobnými pokyny.

Každého čtvrt roku budete na tomto místě nacházet v magazínu KOKTEJL aktuální informace vztahující se k soutěži. Nezapomeňte si proto zajistit únorové číslo! Pokud chcete vědět, jak probíhal výběr loňského vítězného týmu, zalistujte v magazínu Koktejl 9/2000, kde na toto téma naleznete podrobnou reportáž.

Přejeme Vám hodně úspěchů a nezapomenutelných zážitků!!!

Organizátoři soutěže: AMBA Project, Sdružení Vita a Studio Yorick.

Generálním sponzorem ročníku 1999-2000 byla akciová spol. Třinecké železárny, sponzorem PST Ostrava, a. s. a soutěž dále podpořilo Ministerstvo životního prostředí ČR.

Ptáme se Ing. Jiřího Ciencialy, CSc., předsedy představenstva a generálního ředitele Třineckých železáren, a. s.:

Proč se Třinecké železárny rozhodly expedici Avuanga podpořit? Co je přesvědčilo?

Třinecké železárny dlouhodobě svou průmyslovou činností ovlivňují životní prostředí v okolním regionu. Péče o zlepšení kvality životního prostředí je proto součástí jejich strategie. Zlepšování stavu okolní přírody, zvláště v posledních několika letech, dokumentuje, že značné finanční prostředky, které Třinecké železárny do technologických akcí vložily, přinášejí své ovoce. Součástí přístupu k ekologické problematice je otevřené informování veřejnosti a také podpora smysluplných akcí, které mají ekologický podtext a jsou zaměřeny hlavně na mladou generaci. Projekt Avuanga se nám jevil jako zajímavý a nevšední, a proto jsme se rozhodli ho podpořit.

Co to pro TŽ znamená – v čem to má smysl, postavit se za takovou věc? Jaký pocit z toho máte vy osobně? Není vám líto, že už nejste středoškolák a nemůžete se také zúčastnit soutěže a odjet na měsíční expedici třeba na Bajkal? Chtěli jsme mladým lidem ukázat, že i taková průmyslová firma, jakou jsou Třinecké železárny, může podpořit takovou soutěž, která sice nemá přímou souvislost s hutní výrobou, ale oslovuje některé mladé lidi se zájmem o stav našeho okolního prostředí. A stav životního prostředí není naší firmě rozhodně lhostejný. Na druhou část otázky je má odpověď lakonická. Trochu závidím skupince vítězů soutěže, která měla možnost naplnit své záliby v odlehlých končinách exotické přírody Bajkalu.

Category: 2000 / 11

Jak jsem se včera snažil vesničky najít, tak se jim dnes vyhýbám. Jak jsem je včera nemohl najít, tak se jim dnes nemohu vyhnout. Jdu mimo cesty, alespoň kde to jde. Plán Jihu jsem vzdal. I mí přepadači to neviděli dobře. Je to kousek na území divoce žijících Bume a ti mě prý zastřelí určitě. Zastavuji jen ve vesnicích, kde mě spatřili, přece jen – nejsem na útěku. Další samopalník mě dohonil a chce zaplatit. Chytá mě za batoh a nechce mě nechat jít. Vyhrožuji mu holí, schyluje se ke konfrontaci. Lehkovážně riskuji s jeho samopalem. Domnívám se, že nemá náboje. Asi ne. Nakonec mě stejně dostal. Bere asi tříkilový kámen a vyhrožuje, že hodí. Včera už po mně házeli kameny dva kluci za to, že jsem jim nic nedal. Za rozbitou hlavu mi to nestojí. Čert vem principy. Nedávat se lehce řekne, ale hůř udělá. Vzpomínám na filmy o severoamerických indiánech a vžívám se poprvé v životě docela reálně do pocitů osadníků v prérii.

CESTA DO VĚČNĚ ZELENÉ ZEMĚ

Informace o kmeni Surma se i v Etiopii získávají velmi těžko. Většinou jsou kusé a často protichůdné. Jediné, na čem se všichni shodují, je fakt, že příslušníci kmene Surma jsou velmi nebezpeční, nevypočitatelní a mají samopaly. Sice chodí nazí, ale mají samopaly. Nebyla nouze ani o historky, jež končily turisty okradenými o vše, co měli, dokonce i o turistech, kteří se vraceli doslova nazí. Protože už jsem měl podobné zkušenosti s obdobně divokým kmenem Mursi (magazín KOKTEJL č. 10/1998), tak bylo těžké stanovit hranici toho, kde končí pravda a kde už začíná legenda. To byl také důvod, proč jsem se rozhodl cestovat tentokrát raději sám.

Na rozsáhlé území obývané kmenem Surma se dlouhá léta nedalo dostat. Pouze na zvláštní povolení. Žijí ještě dál za řekou Omo, blíže k súdánské hranici v blízkosti NP Omo, v oblasti, která byla donedávna zpřístupněna pouze mezinárodním archeologickým a paleontologickým expedicím. Ještě nedávno se sem dalo dostat pouze malým letadlem a pak několikadenním pěším pochodem. Přesto, že už je dokončena cesta pro terénní vozidla, musel jsem letět. Kvůli dešťům je údajně cesta na delší dobu nesjízdná. Avšak ani let není jistý. Bude-li dále pršet, přestane být rozmoklá travnatá letištní plocha provozuschopná. To by mohlo ohrozit cestu tam, případně dokonce znemožnit na určitou dobu návrat. Rozhoduji se to risknout. O závažnosti problému mě ujišťuje i skutečnost, že ještě po startu pilot neví, jestli bude moci přistát. Letenku mi proto vypisuje až těsně před cílem.

Těžké bouřkové mraky se povalují těsně nad horami. Pilot se rozhodl letět pod nimi. Máme možnost pozorovat krajinu při letu v malé výšce. Jde o horskou oblast v pásmu deštných lesů. Etiopané ji nazývají věčně zelená země. Jsou to překrásné strmé, rozeklané a skutečně věčně zelené hory s ostrými hřbety. Celá oblast je nesmírně rozlehlá a hory ji rozdělují na několik nedozírných širokých údolí. Úbočí hor se pozvolna zvedá až do strmého hřebene, mnohdy s kolmými stěnami skal. V pozvolné části úbočí jsou menší kopečky, údolíčka a pastviny. Všude rostou stromy, tvarem koruny podobné jabloním. Vypadají jako vysázený sad. Při přelétávání hřebenů jsme sotva padesát až sto metrů nad terénem. Často měníme směr letu až o sto stupňů. Asi se vyhýbáme nejhorším mrakům. Docela nás to vytřepalo. Na přistání jdeme pěkně zostra, ze zatáčky a ještě „po nose“. Pilot je opravdu mistr. Dvakrát třikrát si poskočíme a jsme tady. Odtud do oblasti kmene Surma by to mělo být dva až tři dny cesty, buď pěšky, nebo na koních, což ovšem nelogicky trvá déle. Kůň neprojde tam, kde člověk přeleze. Nechám se přesvědčit na cestu pěšky.

Moje první cesta vedla k Johnu Haspelsovi, Američanovi, který ke kmeni Surma přišel jako první misionář teprve před sedmi lety. Do Afriky přijel se svými rodiči, když byl ještě malý. Je stejně jako jeho otec misionář, protestant. Žije tu se svou ženou a má se dobře. Hlídá ho několik bojovníků kmene Surma se samopaly. Nepustili nás k němu hned, protože mistr John právě spal po obědě. Na dvoře „fary“ stojí nablýskaná Toyota a terénní motocykl. Johnovi je něco přes padesát let, je veselý a vypadá spokojeně. Misionářský život mu vyhovuje. O kmeni Surma toho mnoho neví. Mistr John tu není proto, aby poznal zanikající pohanskou kulturu kmene Surma, ale aby je přivedl na správnou víru, naučil je pracovat, pěstovat kukuřici, nosit šaty… Učí i sám sebe. Jen malý příklad. Platí Surmy za donesené mravenčí královny. Termiti staví své hrady na polích s kukuřicí, a tak jim ničí úrodu. Brzy však přišel na to, že Surmové boří termitiště v širokém okolí, jen aby dostali zaplaceno za královnu. Každá mince má dvě strany.

AŽ NA OSTŘÍ NOŽE

Zase ta rajská zahrada, sad, skalní stěna, jeskyně. Vyšlápl jsem si k ní, je to jen skalní rozsedlina. Pak na vrchol hřebenu. Nádherný výhled. Jsou zde jedlé houby, poletují tu desítky pestrobarevných motýlů a zoborožců. Žijí zde černé guarézy, rostou krásné salámovníky s jedovatými plody a vše dokreslují libé zvuky píšťal nahých pasáčků dobytka. Tato kombinace hor, stromů a zvuků ve mně vyvolávala dojem rajské zahrady, kterou však stráží stovky malých ďáblíků a „mistr kalašnikov“. Naplánoval jsem si cestu za hřeben, dál na jih. Mohu tu zůstat ještě dvě až tři noci. Dostanu se tak dosti daleko. Vracím se dolů a jdu navštívit ještě jednu vesničku, kterou jsem minul. Fakt se špatně hledají. Je to jen kousek.

A tady jsem byl doslova uloven. K té vesnici jsem nikdy nedošel. Jeden Surma mi nadbíhal, aby mě pozdravil. Další dva přicházeli. Jeden měl hůl, druhý sekeru a třetí samopal. Ještě stále jsem si neuvědomoval, o co jde, ale i kdyby, nic by se tím nezměnilo. Pozdravil jsem je. Samopalník okamžitě hodil na zem svůj přehoz, abych si sedl, a zůstal tu stát nahý. A to už mi to došlo. Hledal, za co bych mu mohl zaplatit. A to už jsem věděl, že zaplatím. Lhostejno za co, ale zaplatím. Hledali záminku. A když ji nenajdou, tak si ji vymyslí. Přesto jsem zkusil odejít. Vysvětlili mi, že bez zaplacení to nepůjde. Nerespektoval jsem to, a tak došlo k fyzickému zadržení a vzápětí na přehlídku jejich zbraní. To už byla jasná výhrůžka, nicméně jsem se po dalších asi deseti minutách vyjednávání pokusil ještě jednou o odchod. Scéna se zadržením se opakovala, jen byla trošku nervóznější a agresivnější. Pochopil jsem, že tudy cesta nevede, a tak jsem chtě nechtě musel přistoupit na vyjednávání o ceně. Dal jsem samopalníkovi jako projev dobré vůle jeden birr (1 ETB = přibližně 5 Kč). Samopalník odmítl. Dva pro každého po dalších deseti minutách taky nebylo dost. Dalších neuvěřitelně dlouhých dvacet minut. Zkouším přidat deset, to už je šestnáct. Bere si je samopalník, „vypadá“, že je spokojen. To je první dobré znamení. Ale nestačí to. Další dva chtějí také svoje, samopalník se přidává. Vidím, že situace začíná být bezvýchodná. To je to, o čem jsem zatím jen slyšel. Nic nebude stačit. Nic nebude dost. Žádná cena nebude dobrá. Nakonec si vezmou vše. Budu rád, když odejdu v trenkách. Mám u sebe naštěstí jen asi 600 ETB a 80 USD, ale vybavení asi za dvacet tisíc. Drahá zkušenost. Po dalších třiceti minutách zkouším přidat ještě deset – obracím kapsu, demonstruji, že víc už nemám. Ale moje vesta a kalhoty mají spoustu kapes. Nedostal jsem je. Další bojovník si vzal své. Zbývá už jen jeden. Chce ještě čtyři ETB, aby měl taky deset, a pak že mohu jít. Vím, že to není pravda. Ale čas hraje proti mně. Pokud přijdou další, tak je to vážně bez šance. Všichni budou chtít stejně. Všichni budou chtít hodně. Dalších třicet minut. Čas neúprosně běží. Rozhoduji se to zkusit a ukázat jim, že mám další kapsu s penězi. Bude to chyba? Byla. Omylem jsem vytáhl pět ETB. Samozřejmě to nestačí. Jeden dostal o jeden birr více, a tak to chtějí všichni. No co, zkusil jsem to. Ani v této kapse nemám mnoho peněz a zatím si je držím stále od těla, zatím si nikdo nedovolil na moje kapsy sáhnout. Zkoušeli to, ale zatím si dali říct, ještě si to nechali zakázat. To by se mohlo rychle změnit. Rozhoduji se riskovat. Půjdu až na ostří nože. Už jednou jsem jim demonstroval, že se samopalu nebojím, tak ho položili na zem. S notnou dávkou asertivity hraji skoro hysterii. Ukazuji na samopal a chci, aby mě tedy zastřelili, že více peněz nemám. Ujišťují mě, že mě nezastřelí, ale musím připlatit. Mohla by to být správná cesta. Rozčiluji se víc a trvám na svém zastřelení. Dva mě začínají uklidňovat. Odháním je a chci zastřelit. Věřím tomu, že mám situaci stále pod kontrolou a že bych svoji popravu stihl včas zastavit. Stalo se neuvěřitelné, propouští mě!!! Ale ještě nemám vyhráno. Odcházím. Nepustili se za mnou, ale do Kibishe to mám nejkratší cestou nejméně čtyři až šest hodin cesty…

Jak jsem se včera snažil vesničky najít, tak se jim dnes vyhýbám. Jak jsem je včera nemohl najít, tak se jim dnes nemohu vyhnout. Jdu mimo cesty, alespoň kde to jde. Plán Jihu jsem vzdal. I mí přepadači to neviděli dobře. Je to kousek na území divoce žijících Bume a ti mě prý zastřelí určitě. Zastavuji jen ve vesnicích, kde mě spatřili, přece jen – nejsem na útěku. V první kupuji kyšku – výbornou. Cestou mám ještě jeden vážnější konflikt. Další samopalník mě dohonil a chce zaplatit. Chytá mě za batoh a nechce mě nechat jít. Vyhrožuji mu holí, schyluje se ke konfrontaci. Lehkovážně riskuji s jeho samopalem. Domnívám se, že nemá náboje. Asi ne. Nakonec mě stejně dostal. Čert vem principy. Nedávat se lehce řekne, ale hůř udělá. Spokojil se neuvěřitelně jen s dvěma birry, o které si sám řekl. Pak mě ulovil ještě jeden, ale ten si vzal jen jeden birr a ještě k tomu to bylo jakoby za fotku. Mířím do Kibishe jako do pevnosti.

DVACET ČTYŘI HODIN VE VĚZENÍ

Pár kilometrů pod sebou, skoro v údolí, vidím konečně Kibish, poslední baštu civilizace uprostřed divočiny, kde dál už není nic. Žádná cesta, žádný běloch, žádný státní úředník. Jen divocí domorodci. Mířím k „městu“ a veškeré napětí několika posledních hodin ze mě opadá. Těším se na dobré jídlo za pevnou cenu, na lidi, kterých se nebudu muset obávat. To ještě netuším, že budu po příchodu okamžitě zatčen. Jiný kraj jiný mrav.

Kibish je skutečné město naháčů. Poslední výspa civilizace a vládní moci, jako kdysi na Divokém západě. Speciální vojenská posádka a policejní stanice. Ozbrojená vládní posádka a jinak slaměné chýše rodinných příslušníků. Místo, kde si vládní nařízení a vojenské rozkazy vykládá každý po svém. Tady je Kibish a do Addisu je odtud daleko. „Tohle není Addis, a tak to bude tak, jak říkám já, protože tady jsem zákon já,“ to je tu oblíbené řešení jakéhokoli problému. Kibish, to jsou vládní ozbrojenci a market, kde Surmové prodávají, co mohou – pivo, med, sorgam, kyšku, mléko, kabidž. Vojáci je tu drží hodně zkrátka. To je asi také důvod, proč by bělocha nezastřelili. Asi – jeden nikdy neví. Surmové jsou si zřejmě vědomi toho, že kdyby to udělali, vláda je vystřílí a vybombarduje všechny. Stejně jako kdysi Indiáni, i Surmové se stali nežádoucími ve své vlastní zemi.

Byl jsem zadržen a zpovídán, proč jsem přišel až dnes v poledne, když můj průvodce přišel před dvěma dny. Bylo zbytečné a nemoudré vykládat jim, že se bál jít se mnou dál k Surmům bez ozbrojeného doprovodu. Tvrdil jsem tedy, že jsem ho ztratil, a proto že jsem o něj měl strach, hledal jsem ho, až jsem zabloudil. Neprošlo to. Můj průvodce již na sebe a na mě stihl prásknout pravdu.

Byl jsem tedy nucen k zaplacení poplatku, na který nemají nárok, a za služby, které jsem nečerpal. Už v turistické kanceláři v Addisu mi říkali, že mají informace o tom, že místní úřady tyto neoprávněné a nelegální platby od turistů vybírají. Žádali mě, abych je neplatil a informoval je o tom. Přejí si, aby se v jejich zemi turisté cítili bezpečně. A tak jsem si tedy, celkem nesmyslně, postavil hlavu. Měl jsem na to čas a neměl jsem v úmyslu platit si tu další den pobytu. Viděl jsem již více, než jsem doufal, že uvidím. Pro tuto expedici to bylo víc než dost. Nyní mi zbývala jen cesta na letiště a tam den čekání na letadlo, tak proč nečekat tady?

Strávil jsem příjemné odpoledne a následující dopoledne na dvoře policejní stanice před místním vězením pozorováním procházejících Surmů a nakupováním drobností od nich. Je to pravé vesnické vězení. Policejní stanice je z klacků a se slaměnou střechou. Z klacků je i vězení, jen jsou řidší, a tak tvoří dojem jakési mříže. Dveře se do vězeňské cely dávají jen na noc, přes den je vchod přepažen těmi samými dveřmi, jen položenými, aby se daly překročit a nemusely se pokaždé otevírat. Na dvoře hlídá uniformovaný samopalník. Vězni mají na nohou zamčené řetězy, nebo řetězem přivázanou ocelovou kouli. Na noc jim řetězy svazují i ruce. Řetězy se zamykají visacími zámky.

Byl jsem sice vězeň, ale do vězení mě nepustili. Byli tam už nějací Surmové a k nim mě dát nechtěli. Ti však byli na noc propuštěni, a tak jsem chtěl jít do vězení, alespoň spát, bylo by to pohodlnější. Ale chtěli mi vzít batoh, což jsem nedovolil, a tak jsem musel stanovat na dvoře věznice. Večer jsem se se stráží příjemně opil tačem, mimochodem nejchutnějším a nejsilnějším, co jsem v Etiopii pil. Ráno mě po něm bolela hlava. Koupil jsem další kalabasu s bezkonkurenčně nejlepší kyškou. Od policie jsem jako vězeň za uplynulých dvacet čtyři hodin nedostal jídlo, a tak mě po reklamacích ve 13 hodin odvedli k soudu. Soudil mě Surma. Došlo na vybalení všech věcí a osobní prohlídku. Nechtěl jsem to dovolit, ale tady měl pravdu tentokrát bezpochyby ostře nabitý kalašnikov. Poté co ho na mě policista rozčileně namířil a já uslyšel zvuk náboje zasouvaného do komory, posadil jsem se a odevzdal jejich vůli. Měl jsem, co jsem chtěl. Mohu jít bez placení, ale vše, co má něco společného s kulturou Surmů, tu nechám. Mám obavu o foťáky a filmy. Platím, co chtějí. Jinak to ani dopadnout nemohlo…

V podstatě se na Surmy nezlobím. Vysvětlovali mi to. Vždy chtěli zaplatit za něco. Za to, že chodím po jejich zemi a dívám se na jejich přírodu. Vysvětlovali, že jim tu vše patří – stromy, tráva, hory. Chtěli vlastně vstupné. V NP zaplatím třicet dolarů za den a ani nemrknu. Tady se tomu bráním jen proto, že to není nařízeno. Vlastně mají pravdu a chtějí jen to, co jim snad i právem patří. Jen jim to nikdo nechce dát. A tak se tu turista bez doprovodu postupem času stal lovnou zvěří.


KMENY SURMA


Žena kmene Mursi s typickou ozdobou – terakotovým talířkem.

Surmové mají podobnou řeč, tradice i zvyky jako již známý kmen Mursi. Jejich nejvýraznějším znakem odlišujícím je od všech jiných afrických kmenů jsou „talířky“ ve rtech. Ženy kmene Surma si v době, kdy jsou připraveny na vdávání (13-16 let), rozříznou spodní ret a začnou si jej vytahovat, aby se jim tam vešel co největší talířek, stejně jako to dělají ženy kmene Mursi. Čím je talířek větší, tím je žena hezčí. Aby talířek správně držel, musí si žena vytrhnout dva spodní přední zuby. Talířky jsou keramické, vyrobené z terakotové hlíny, barvy hnědé, černé, glazurované nebo malované. Mohou být někdy i na přední straně rovné a hranaté, používají se i talířky s otvorem uprostřed. Po smrti manžela si žena ret uřízne úplně, aby se tak na znamení smutku už nemohla zdobit. Podobné talířky si ženy i muži vkládají do rozříznutých a řádně vytažených ušních lalůčků. Tyto „náušnice“ bývají většinou zdobeny buď kresbou, vrypy, nebo kombinací obojího. Do uší se vkládají i těžké plné náušnice zvonovitého tvaru.

Dalším výrazným znakem kmene Surma je malování celého těla bílou hlinkou. Muži tohoto kmene chodí velmi často zcela nazí. Někteří si malují celé tělo včetně penisu a šourku ornamenty z bílé hlinky podobným způsobem, jako to dělávají Mursiové. Z dálky pak vypadají, jako by byli oblečení.

Surma se vyznačují i tím, že mají znatelně menší hlavy a oči, než bývá obvyklé. Muži, děti i mladé dívky si holí hlavy téměř dohola a vyholují si na nich hezké ozdobné ornamenty. Děti, ale i muži někdy nosí na nohou rolničky, děti také na rukou.

Podle stáří a váženosti se dělí muži do čtyř skupin: LUSI jsou velmi malí a mladí chlapci, TAGAJ jsou mladíci a bojovníci, ROR (Rori) vážení muži a stařešinové a HIRI nejváženější starci kmene. Ženy se dělí pouze do tří skupin: SEDDEJ – malá děvčátka, DOGOLI – mladé ženy a ROR – vdané ženy, vážené ženy a stařeny. Muž prý může mít i několik žen, ale málokterý si to může dovolit. Za ženu musí muž zaplatit rodině. Platí se kravami, bývá to i několik kusů.

Surmové jsou dnes pastevci a zemědělci. Chovají krávy, ovce, kozy a včely. Pěstují kukuřici, sorgam a tabák. Ženy i muži kouří vodní dýmky vyrobené z plodu lahvovníku, vyřezané a vydlabané dřevěné trubice. Keramická násada je zhotovená z vypalované terakotové hlíny. Do ní se dá tabák a nahoru nutný kousek žhavého dřevěného uhlíku. Vodní dýmka je jedna z mála věcí, které nejsou ochotni prodat. Od bílého člověka už se totiž stihli něco naučit. Převzali od nás poněkud divný žebříček hodnot. Za těch několik málo let jsme je dokázali naučit, že peníze jsou to nejcennější, co mohou kdy v životě vlastnit. Pochopili to dokonale. Peněz si cení více než vlastního zdraví, než jídla pro své děti…

Nejvýznamnější složkou potravy Surmů jsou sorgam a mléko. Sorgam je druh obilniny, který na kameni rozemelou (rozdrtí), a uvaří jakýsi hrubý knedlík. Jako příloha se podává kabidž, něco mezi špenátem a kapustou. Je to docela dobré. Mléko se pije samotné nebo smíchané s kravskou krví, jí se jako kyška nebo tvaroh. Kravskou krev pijí Surmové i samotnou. Z původních potravin zbývá ještě med, který umějí nalézt v dutých kmenech stromů, semena polní trávy, jež Etiopané hanlivě nazývají „surma teff“ (teff je plodina, z níž se dělá etiopské národní jídlo – injara), v řeči Surmů se však tato tráva nazývá keri. Dříve nejedli ryby, protože je neznali, a ani vejce, protože by neměli kuřata. Jedli plody deštného lesa a lovili zvěř.

Nádoby používají jako většina původních Afričanů buď vypalované z terakotové hlíny, nebo z vydlabaných plodů různých druhů lahvovníku. Chýše stavějí ze dřeva a trávy (slaměné střechy). Jsou nízké a účelné. Uprostřed je ohniště a nahoře jakási půda, sloužící coby skladiště. Spí na zemi na podložkách z hrubě vydělané hovězí kůže, na které nechávají srst. Jako mnoho jiných kmenů rovníkové Afriky používají na sezení a v noci jako podložku pod hlavu malé nízké „židličky“. Děti si vyrábějí z bobulovitých plodů, které vydlabou, jakési píšťaly se čtyřmi tónovými a jedním dechovým otvorem. Dovedou na ně velmi hezky hrát. Ženy vyrábějí již zmíněné talířky do rtů a uší a také těžké hruškovité náušnice, jež se někdy nosí místo talířků.Samopaly zatím u Surmů nejsou tolik rozšířené jako u dříve objevených kmenů. Zatímco u kmene Mursi mají samopaly občas i děti, u Surmů jsou spíše výjimkou. Mnoho mužů ještě stále nosí tradiční dlouhé hole, které slouží jak k opírání, tak i k nekrvavým soubojům.listopad 2000

Category: 2000 / 11
Category: 2000 / 11

Svět ještě dávno není objevený, vlastně je objevený jenom teoreticky, je objevitelný. S každým novým úhlem pohledu a životním stylem nastává úkol nově ho přeměřovat. Baťůžkáři tak činí podle finanční dosažitelnosti a „prostupnosti“ exotických zemí, cykloturisté se dívají na krajinu měřítkem „průjezdnosti“ – tohle se ještě dá jet, a tohle už ne.

Cykloturistika je hitem posledních let a kombinace plavby lodí s kolem je prý světová premiéra svého druhu – alespoň tady v Chorvatsku. Loď vás doveze k jednomu z více než tisíce ostrovů a ostrůvků, které tady jsou, vy ho přejedete na kole a večer se zase nalodíte k plavbě. Kombinace námořníka s cyklistou ale nemění nic na tom, že správní cykloturisté, oddaní svému koníčku, jsou další z oněch čerstvě vznikajících a už uzavřených komunit.

Až poté co jsem absolvoval několik tras, začínal jsem to chápat. Kolo a člověk spolu navazují vztah. Kolo je jediný kontakt člověka s pevnou půdou, je na něj odkázaný. Proto ty portréty dvoukolého krasavce v otevřené krajině, cosi jako vrcholový snímek pro horolezce. Proto to obřadné podávání kola z paluby plachetnice. Jen aby se, proboha, neodřelo. Vybaveni podrobnými mapami, kreslí cykloturisté nové mapy zase po svém – co jak kdy sjet na horském kole. Jako druh jsou oblíbeni u hoteliérů. Nejenom že jsou šetrní k přírodě, ale hlavně toho po hospodách, restauracích, barech a podobně hodně snědí i vypijí. Spálené kilojouly je třeba doplňovat a namáhavě napumpovaný endorfin podporuje družnou zábavu. A tak se stalo, že osamělý, zaprášený cykloturista vstoupil těžkým krokem do vesnické hospody a střízlivým hlasem objednal sto piv. A spolu s těmi devatenácti cyklisty, kteří dorazili po něm, je vypili a pak odjeli po svých.

Cykloturista je poddruhem outdoormana a je zřejmé, že outdoorman není totéž co starý dobrý tulák, kterým byl původně cestovatel. Spíš naopak, vymezuje se jaksi proti němu. Náročné cesty absolvuje se značkovým vybavením, večer se vrací do pohodlí, vyšamponuje se a vyrazí do některého z mnoha příjemných nočních barů. Má blíž k Jamesi Bondovi než třeba Eskymo Welzlovi. Typickými průvodci cestovatelů zastaralé generace byly nechutné jídlo, špinavé propocené triko a nevyzpytatelní domorodci. To všechno patří do starého železa. Outdoorman je polykač předem odhadnutelných výkonů. Před startem každé etapy dostáváme ofocené mapky trasy a instrukce o povrchu a možných zkratkách. Nutno přiznat, že zrychleným přesunem kolmo jsou vjemy ostřejší, rytmus šlapek a střídání přírodních scenerií neúprosnější a pneumatika pěkně bzučí o silnici. Cítíte krajinu tak nějak celým tělem. A ta krajina, stejně jako ostrovy uprostřed turistického ráje na Jadranu, překvapovaly svou pustotou a exotičností. Jejich jména, jako Hvar, Brač, Korčula, jsou v Čechách stejně známá jako třeba Máchovo jezero, Slapská přehrada anebo Berounka. Jen kousek od známých letovisek na pobřeží je však v hornatém vnitrozemí ostrovů jiný svět, který objevíte, když ráno vyrazíte z paluby plachetnice.

Category: 2000 / 11

San Francisco de Yare leží ani ne sto kilometrů od hlavního města Venezuely Caracasu. Cesta, jež tudy vede, sleduje tok říčky Guaire, která by byla dost bezvýznamná, kdyby právě údolí na jejím horním toku neposkytlo prostor pro výstavbu venezuelské metropole.

Všechna větší sídla na říčce po jejím výtoku z caracaského údolí se jmenují po svatých – Santa Lucia, Santa Tereza, San Francisco… Vznikla kolem kostelů, postavených v sedmnáctém a osmnáctém století černými otroky z okolních kakaových plantáží pod vedením mnichů františkánského řádu. Ti tu šířili své náboženství nejen slovem, ale i zbraní, jak o tom svědčí střílny a speciální ochozy pro střelce v kostelích. Místní indiáni nebyli příliš ochotní vzdát se svobody a víry svých předků a někdy odpovídali na násilí zoufalým útokem na to, co považovali za jeho symbol.

Jedním z odbojných náčelníků byl jistý Yare z kmene Moričů. Nikdy nepřijal křesťanství a zahynul v boji proti kolonialistům. Jméno městečka San Francisco de Yare vzniklo tedy dost paradoxně ze spojení křesťanského světce a „pohanského“ nepřítele křesťanů.

To, proč se Yare (první část názvu se obvykle opomíjí) dostalo do všech publikací o Venezuele, souvisí se vším, co bylo zmíněno: s křesťanskými církevními obřady, s indiánskou tradicí totemů a masek i s černošskými rytmy importovanými z Afriky černými otroky.

„Proslulí tančící ďáblové z Yare jsou nejstarší společností tančících ďáblů fungující v Novém světě,“ dočtete se v odborných publikacích. „Původ těchto slavností je třeba hledat v rituálech středověkého Španělska. Originalita ďáblů z Yare však spočívá především v dokonalém prolnutí všech tří místních tradicí – evropské, africké a indiánsko-americké.

To, co se děje na svátek Božího těla ve venezuelském městečku Yare, vypadá na první pohled jako nějaká oblíbená tradiční pouť se stánky plnými pochoutek a suvenýrů a se svátečně naladěnými lidmi, sjíždějícími se ze široka daleka. Vzápětí po onom „prvním pohledu“ si však uvědomíte, že je tu něco neobyčejného.

Originalitu a svéráz dodávají pouti muži a hoši v šarlatových kalhotách a košilích, na jejichž hlavách spočívají obrovské obludné masky s kravskými rohy a ušima, vykulenýma očima a vyceněnými zuby. Některé masky působí strašidelně, jiné spíše dobrácky, další směšně; ale ani dvě mezi desítkami a stovkami nejsou stejné. Na košilích ďáblů se třpytí zlaté křížky, na opascích se houpají zvonce a v rukou kmitají maracas, dutá chřestítka, zdůrazňující rytmus, který přichází z bubínku ďábla-hudebníka.

Ďáblové se spolčují v cuadrillách, vedených vždy capitanem – starším ďáblem, odlišeným maskou s třemi rohy. Během dne projdou jednotlivé cuadrilly několikrát hlučně městem, ale k hlavnímu průvodu se všechny tyto jednotky spojí až před západem slunce, kdy projdou k městskému hřbitovu. Tam si na prostranství u kaple odtančí každá skupina svůj tanec a všichni se pak – už v neorganizovaném veselém houfu, v němž se ďáblové promísí s civilními poutníky a obyvateli Yare – odeberou na náměstí před kostel. Tanec tam vrcholí při světle lamp a loučí.

O náboženském charakteru reje ďáblů svědčí nejen to, že se odehrává vždy v den katolického svátku, ale i to, že ďábelský tanec vrcholí před kostelem. Samotný tanec a průvody přes městečko působí však ve své spontánnosti a bujarosti velice světsky, a dokonce pohansky – jako by se ďáblové křepčící při zvuku bubnu a chřestítek přesunuli přímo odněkud z animistické černé Afriky. Vžitá náboženská koncepce ďábla jako ztělesnění zla bere ostatně tak jako tak v městečku na řece Guaire za své: přes svou obludnost jsou šarlatoví ďáblové z Yare bytosti radující se ze života a rozdávající svou radost poutníkům, kteří sem přicházejí ne za pokáním, nýbrž za veselím.

Category: 2000 / 11

„Vy bílí nejíte krokodýly nebo opice, třebaže chutnají dobře. Kdybyste neměli tolik prasat a krabů, jedli byste krokodýly a opice, protože hlad bolí. Je to všechno jen záležitost mravů. Když zabiji nepřítele, je lepší ho sníst, než aby se promarnil. Velká zvěřina je řídká, protože neklade vejce jako želvy. Špatná věc není být sněden, ale být mrtvý. Neznám zvěřinu, která by chutnala lépe než člověk. Vy bílí jste opravdu příliš vybíraví.“

(náčelník kmene MIRANDA
v odpovědi na otázku, proč jeho lidé praktikují kanibalismus)

UŽ PŘEDCHŮDCI ČLOVĚKA

Kanibalismus (termín kanibalismus se užívá i pro označení pojídání jedinců vlastního druhu u živočichů obecně, pro stejný jev u lidí existuje také speciální pojem antropofagie) je přisuzován již australopitekům, kteří snad využívali kamenných nástrojů i k ubíjení a následnému pojídání jedinců svého druhu. U homo erecta jsou za doklady kanibalismu pokládány nálezy z Čou-kou-ťien, datované do období 400-300 tisíc let př. n. l. V blízkosti ohnišť zde byly nalezeny lidské lebky se stopami násilného poškození, s největší pravděpodobností za účelem vyjídání mozků. Tento pekingský člověk již pravděpodobně také využil ohně k úpravě lidského masa.

Z Evropy pocházejí nálezy, které lze interpretovat jako doklady kanibalismu u homo erecta, z lokality Bilzingsleben v Německu, kde se v prostoru pravěkého sídliště vyskytovaly úlomky záměrně rozbíjených lebek a jednotlivé zuby člověka.

Neandertálský člověk zanechal stopy po kanibalismu i v jeskyni Monte Circeo, kde byly objeveny lidské lebky se stopami vybírání mozků, v Krapině a v Hortu, kde se vyskytly i stopy řezání a násilných zásahů na některých kostech.

KOSTI PROMLOUVAJÍ

Přítomnost kanibalů není vyloučena ani na světoznámých moravských lokalitách starší doby kamenné, které obývali již lidé dnešního typu. V Předmostí u Přerova byla nalezena pravá polovina lidské dolní čelisti v popelu pod stehenní kostí mamuta. Později byla objevena opět část spodní čelisti a ramenní kost společně s kostmi zvířecími. V Dolních Věstonicích byl nalezen přepálený zlomek lidské lebky, později částečně spálená kostra dítěte a několik spálených fragmentů lebek dospělých jedinců.

Zatímco z paleolitu (starší doby kamenné) jsou známy často jen jednotlivé kosti či zuby, v neolitu (mladší době kamenné, 5500-4000 př. n. l.) se vyskytují zřetelnější doklady lidských obětí a rovněž i kanibalismu. Z krasové jeskyně Tiefenellern, zřejmě obětního místa, pochází kromě množství zvířecích kostí také silně zničené kosti 30-40 lidí: 10 až 11 dospělých jedinců, z toho pouze 2 mužů, 5 dospívajících jedinců a 24 dětí. Stopy na lebkách a dlouhých kostech jsou interpretovány jako doklady kanibalismu. Z přibližně stejné doby jsou i stopy kanibalismu ve Slatěnicích u Prahy. V jámě se mezi dalšími odpadky našla část lidské lebky se stopami řezání.

V mladších obdobích neolitu, v prostředí lengyelského kulturního komplexu (zejména území Slovenska, jižní Moravy, Dolního Rakouska a Maďarska) narůstá počet nepietně uložených lidských pozůstatků. Na lokalitě Ružindol na Slovensku byly na dně příkopu opevnění nalezeny zbytky kostry ve zvláštní poloze, mimo kostru ležely některé její kosti, na lebce a několika oddělených kostech byly zjištěny štěpné lomy, záseky a stopy po ohryzání. Z příkopu rovněž pocházejí další kosti s podobnými stopami, které náležely dospělému jedinci a dvěma novorozencům.

Podobné nálezy z neolitu a eneolitu (pozdní doby kamenné, 4000-2000 př. n. l.) jsou známy např. z lokalit v Německu, ale i na některých lokalitách v Rakousku.

Lidojedství provozovali také eneolitičtí obyvatelé severní Evropy. Doklady kanibalismu z mladší doby kamenné jsou rovněž známy např. z Balkánu a Ukrajiny.

KANIBALSKÉ RITUÁLY

Zdá se, že vrcholu dosáhl kanibalismus, alespoň podle množství kosterního materiálu s charakteristickými zásahy, v době bronzové (asi 1900-750 př. n. l.). Z Cézav u Blučiny na jižní Moravě jsou známy pozůstatky více než 200 jedinců, jednotlivé kosti, částečné či neúplné kostry, často s charakteristickými stopami (štípání, lámání, řezání, výjimečně opálení). Kosti se vyskytovaly v jámách, v ohništích a mezi balvany. Velká část nálezů patřila dětem. Všechny tyto kosti pocházejí z různých období doby bronzové.

Snad nejvíce nálezů se stopami kanibalismu je v našem prostředí spojováno s knovízskou kulturou mladší doby bronzové (asi 1300-950 př. n. l.) ve středních a severozápadních Čechách. Lidské kosti a kostry byly uloženy převážně v jámách mezi zvířecími kostmi a střepy z nádob. Na kostech byly stopy štípání, řezání, přerážení, rozbíjení a opalování, objevují se i doklady odsekávání úponů šlach od kostí, otloukání, vydlabávání a ohryzávání. Častým znakem bylo roztříštění mozkovny, spodní čelisti, nebo případně celé obličejové části. Tato poškození však nemusí spolehlivě ukazovat přímo na kanibalismus.

Mezi pověstné lokality se zbytky lidských obětí se stopami antropofagie náleží jeskyně Kyffhäuser u Frankenhausenu, ke které se ještě v nové době vztahovala pověst o drakovi, jenž zde požíral lidi.

Příslušné nálezy z doby bronzové ukazují pravděpodobně na rozkvět rituálního kanibalismu spojeného s různorodými a častými obřady tehdejších, již značně rozvinutých společností. Vyloučeny však nemohou být ani jiné důvody (hlad, chuť, magie).

Z počátků starší doby železné (asi 750-500 př. n. l.) jsou známy obětní šachty hluboké 3-8 metrů, ve kterých se nacházejí rozštípané zvířecí i lidské kosti. Také v těchto případech lze uvažovat o kanibalismu jako součásti rituálů.

Ze starší doby železné na našem území pocházejí pravděpodobné doklady kanibalismu z hradiště v Obřanech u Brna. Také na Stolové hoře u Mikulova byly na ploše s pravěkým osídlením objeveny části lidských koster a jednotlivé lidské kosti mezi kameny společně s kostmi zvířecími.

Z doby bronzové a starší doby železné jsou nálezy, které mohou ukazovat na kanibalismus, rozšířeny od Dolního Rakouska a Slovenska přes Bavorsko, Čechy a Moravu do Německa, Dánska, Švýcarska a Francie. Z písemných, více či méně věrohodných zpráv antických autorů se dovídáme o výskytu kanibalismu také u některých východních starověkých národů.

Z mladší doby železné (500 př. n. l.-0), kdy většinu západní a střední Evropy ovládali Keltové, jsou známy stopy po antropofagii například z pohřebiště Singen am Hohentwiel, objevují se jámy s rozštípanými lidskými kostmi společně se zvířecími. Tyto nálezy ukazují na to, že kanibalismus přežíval u Keltů i do jejich mladšího období. Ze severní Evropy jsou doklady lidojedství z této doby vzácnější a také spornější. Jako stopy po antropofagii jsou v této oblasti někdy chápány některé nálezy z bažin z doby stěhování národů (5.-6. století n. l.).

OTESÁNKOVÉ STŘEDOVĚKÉ EVROPY

Lidojedství však nebylo v evropském prostoru omezeno jen na pravěk. K archeologickým pramenům přistupují i prameny písemné, které příležitostně dokládají antropofagii od raného středověku po novověk. Zprávy misionářů, cestovatelů, vojáků a vědců pak informují o početných a pestrých formách kanibalismu z mimoevropského prostředí.

Zdá se, že ve středověké Evropě byl kanibalismus provozován většinou jen v důsledku velkého hladu. Případy, které byly v této době zaznamenány, se velmi pravděpodobně ve svých základních rysech odehrávaly i dříve, v dobách, pro něž nejsou písemné prameny k dispozici.

V 5. století, neklidné době formování středověké Evropy, popisuje biskup Idacius důsledky velkého hladomoru v Hispánii. Bylo pojídáno lidské maso, matky údajně zabíjely své děti, pekly je a živily se jejich těly. Podobné záznamy však v sobě ukrývají riziko nevěrohodnosti, jelikož přehnané líčení hrůz patřilo ke kronikářským stereotypům. Patrné je to i v následující zprávě od clunyjského mnicha Raula Glabera pro roky 1032-1034: „…Zuřivý hlad způsobil, že lidé pojídali lidské maso. Pocestní byli odvlékáni silnějšími lidmi, než byli sami, byly jim usekány údy, upečeny na ohni a pozřeny. Mnoho lidí, kteří se ubírali z jednoho místa na druhé, aby unikli hladu a našli i cestou pohostinný krov, bylo v noci zamordováno a posloužili za potravu těm, kdo je pohostinně přijali. Mnozí ukazovali dětem kus ovoce nebo vajíčko a odlákali je na odlehlá místa, kde je zabili a snědli. Na mnoha místech byla ze země vykopána těla mrtvých a rovněž posloužila k ukojení hladu.“

Kanibalismus, ne sice z hladu, ovšem i tak z podobných důvodů jako v pravěku, se tu a tam vyskytl také později. Je zaznamenán při křížové výpravě roku 1098, kdy si křesťanští velitelé dávali upéct a připravit k jídlu hlavy zabitých nepřátel – jako demonstraci vítězství a akt ponížení. Opačný případ, kdy bylo pojídáno maso anglických zajatců Turky, je zaznamenán k roku 1669. Ze 17. století jsou zejména v souvislosti s událostmi třicetileté války známy i další případy lidojedství.

V Čechách je kanibalismus zmiňován při velkém hladomoru roku 1282 a na přelomu let 1316 a 1317. Roku 1598 sužovala obyvatele jurského pohoří skupina lidí, kteří táhli krajem, zabíjeli ostatní, sáli jim krev a živili se jejich těly. Přibližně ze stejné doby máme z našeho prostředí doloženy případy magického kanibalismu, který se uplatnil na základě pověr v prostředí zločinu. Šlo o pojídání orgánů nenarozených dětí. Tyto případy byly spojeny se surovými vraždami těhotných žen na venkově. Tímto způsobem si chtěly dotyčné osoby zajistit úspěch ve svých dalších zločinech. Případy podobného charakteru se spolu s pověrou udržely ve specifickém sociálním prostředí sporadicky až do počátku 20. století.

V zákonících germánských kmenů ze 6. století je kanibalismus zmiňován v souvislosti s čarodějnicemi. Ty měly podle tehdejších představ získávat sílu pojídáním lidského masa. Podobné představy se uplatnily v lidových pověrách a magii. V lidové slovesnosti se lidojedství objevuje až do našich dob jako ústřední motiv některých pohádek (O perníkové chaloupce, O Otesánkovi, O Smolíčkovi aj.).

HLAD, CHUŤ, NEBO MAGIE?

Podle účelu, jehož mělo být pomocí pojídání lidského masa dosaženo, bývá rozlišováno několik základních forem kanibalismu.

Nejrozšířenější byl kanibalismus nutriční, tedy pojídání lidského masa z hladu. U kanibalismu magického býval příčinou pojídání lidského masa akt pomsty či ponížení, nejčastěji se však magický kanibalismus provozoval v důsledku víry v přenos síly a žádaných vlastností pojídaného na účastníky hostiny. Důležitá úloha rozličných částí lidského těla se udržela v lidové magii hluboko do novověku. Další formou byl kanibalismus rituální. Šlo o součást náboženských obřadů, kterou, stejně jako ostatní rituální úkony, řídila privilegovaná skupina zasvěcenců nebo k tomu určení jedinci (kněží). Jinou formou je kanibalismus symbolický. Je to akt bez lidských obětí, který vznikl jejich nahrazením symbolickými úkony či zástupnými oběťmi. O skutečném kanibalismu se tedy v tomto případě už nedá hovořit. Existují či existovaly i jiné druhy kanibalismu, jako např. v souvislosti s masakrováním a mučením obětí či zvláště v mimoevropském prostředí nemálo rozšířený kanibalismus labužnický, z důvodů oblíbenosti lidského masa. Tyto příčiny byly samozřejmě možné i v evropském pravěku. Všechny uvedené formy neexistovaly čistě odděleně, ale mnohdy byly vzájemně provázany.

Názor, že kanibalismus z hladu byl soustředěn jen do oblasti tropů, kde nebyl dostatek velké zvěře a nebyl zde chován skot a brav, neodpovídá zcela skutečnosti. Nutriční kanibalismus se vyskytoval i u zemědělců mírného klimatického pásu, jak koneckonců dokládají i případy ze středověké Evropy. Jeho výskyt souvisel s více či méně častými dobami krutého hladu, který býval zapříčiněn zejména katastrofálními neúrodami, úhynem dobytka, všeobecnou bídou jako důsledku válečných konfliktů, u loveckých společností nedostatkem zvěře. Záleželo na intenzitě krizových situací.

Příkladem takového druhu kanibalismu byly zvyklosti obyvatel Ohňové země, popsané ve 30. letech 19. století Ch. Darwinem. Hladoví domorodci zde v zimě zabíjeli (udušením v kouři) a jedli stařeny z vlastního kmene, a to ještě dříve, než snědli psy. Své konání vysvětlovali domorodci tím, že psi mohou ještě chytat vydry, staré ženy už nikoli. Jak vidno, svou roli hrály při praktikování nutričního kanibalismu i čistě pragmatické důvody, z hlediska přežití však pochopitelné.

Takzvaný labužnický kanibalismus byl rozšířen na různých místech světa a ve společnostech s různou civilizační a kulturní úrovní. Existoval jak u primitivních společností, tak i ve společnostech na svou dobu velmi vyspělých. Ve starověké a středověké Číně existovaly kuchařské recepty na přípravu jídel z lidského masa. Užívalo se hlavně maso malých dětí nebo nepřátelských vojáků. Na základě podobnosti s mimoevropským prostředím lze předpokládat i pro evropský pravěk vedení válek také za účelem získávání zajatců pro oběti rituálního nebo labužnického charakteru.

S přechodem k zemědělskému způsobu obživy (v Přední Asii asi před 11 tisíci lety, v Evropě před asi 8 tisíci lety) se začal oproti předchozím dobám více, ne-li vůbec poprvé uplatňovat rituální kanibalismus. Získání potravy již nezáviselo pouze na schopnostech lovců či množství zvěře. Změnil se způsob obživy, společnost se stávala stabilnější, získání dostatečného množství potravy záviselo na náročnější společné práci skupiny lidí. Úspěch či neúspěch těchto snah však především mnohem více než dříve záležel na přírodních silách, ať to byly povětrnostní vlivy či úrodnost půdy. Objevila se potřeba velkých obětí k naklonění si těchto sil, nejčastěji šlo o zajištění plodivé síly půdy, dobytka či lidí. Objevila se však i potřeba vytvoření pevné struktury a integrace společnosti. Lidské oběti spojené s praktikováním rituálního kanibalismu byly k tomuto účelu velmi vhodné.

Vzájemný vztah kanibalismu a přechodu k zemědělství je obsažen i v egyptské mytologii. Egypťané byli prý před příchodem boha Usira kanibaly. Usire dal Egypťanům zákony, naučil je uctívat bohy, zavedl pěstování pšenice a ječmene. Lid pak zanechal kanibalismu. Tento mýtus neznamená, že by se Egypťané před zavedením zemědělství živili pouze lidským masem. Zmínka o kanibalismu se v této souvislosti týká pravděpodobně kanibalismu z hladu, který dávní obyvatelé Egypta praktikovali, přičemž povědomí o této skutečnosti přetrvávalo až do doby vzniku mýtu.

STOPY PO LIDOJEDECH


Drobné řezy na lidském žebru (doba bronzová, Velim u Kolína).

Jedinými přímými důkazy kanibalismu z dob minulých jsou téměř výlučně lidské kosti se specifickými způsoby poškození. Jsou to především dlouhé kosti rozštípané při vybírání morku, lebky porušené při dlabání mozku, záseky, zářezy, stopy po ohlodání, po tepelné úpravě. Ne vždy se však takovéto stopy na kostech dochovají a pokud ano, nemusí jít výlučně jen o doklady kanibalismu. V některých případech to mohou být bojová či jiná zranění, jež jedinec utržil těsně před nebo krátce po své smrti. Ani některé nápadné a výrazné zásahy na kostech nemusejí být spojeny s antropofagií, ale ukazují na surové zacházení s tělem. Je zajímavé, že štípání dlouhých kostí, považované často za prokazatelný důkaz kanibalismu, není známo z etnografických pozorování. Místa, kde se nahromadily lidské kosti s uvedenými stopami, či bez nich, ale v souvislostech podobného charakteru, lze s jistou dávkou pravděpodobnosti považovat za obětiště či jiné sakrální prostory, nebo místa, kde docházelo ke konzumaci lidského masa.


Části pažních kostí se spirálními frakturami (doba bronzová, Velim u Kolína).

Rozpoznání dokladů kanibalismu a jejich interpretace rovněž závisí na stupni zachování kostí z pravěkých sídlišť. Na těchto místech podléhají kosti mnoha rušivým vlivům. V archeologickém objektu (zbytky staveb zahloubených do země) se většinou zachová jen málo kostí z každého jedince, ostatní mohou být spotřebovány člověkem, psy, nebo zničeny půdními podmínkami. Posledně jmenovaný faktor je zvláště významný v prostředí sídlišť z mladší doby kamenné, umísťovaných často na spraších, kde se zachová jen velmi málo kostí. Ze všeho tedy vyplývá, že doklady kanibalismu mohou být ve většině případů jen nepatrnou částí jeho původního rozsahu.


Otlučená čelní kost nad levou očnicí (doba bronzová, Velim u Kolína).

Bohužel o tolik důležitém nakládání s kostmi obětí kanibalismu se etnografické popisy kanibalských hostin a obřadů zpravidla nezmiňují. Přesto je však několik způsobů z rozličných kulturních prostředí známo. Kosti (často lebky) významné oběti byly ukládány na zvláštní místo (svatyně). Později mohly být rozděleny jako cenné, silou obdařené relikvie mezi náčelníky a kouzelníky. Někdy mohla být neporušená kostra po hostině standardně pohřbena, takže při výzkumu nic neukazuje na přítomnost pozůstatků kanibalismu.


Odlomené části dolních čelistí se spirálními zlomy (doba bronzová, Velim u Kolína).

U lidských obětí se lze setkat s fetišismem, který se vztahuje na jejich kosti, často na lebky. Ty jsou různým způsobem upravovány, domodelovávány hlínou, zmenšovány. Hlavně u magického kanibalismu se nadpřirozené a žádané vlastnosti vztahují někdy i na některé kosti obětovaného a snědeného jedince. Jde třeba o využití lidských kostí k výrobě fléten, dekorací interiérů obydlí, výrobě amuletů či uchovávání ve formě jakýchsi relikvií. Podle archeologických nálezů lze rovněž předpokládat shrnutí kostí do odpadních jam nebo obřadné vhození do zvláštního objektu (jeskyně, šachta). Zbylé kosti byly také někdy odhozeny jednoduše na smětiště mezi jiné odpadky. Podle archeologických zjištění, kdy byly v jedné jámě kosti dvou, tří i více osob, ale vždy jen ve zlomcích nepatrného počtu, lze usuzovat na to, že mrtvá těla byla na nějakém místě zpracována a po částech roznesena po sídlišti mezi jeho obyvatele. Tímto způsobem se pak jednotlivé kosti téhož jedince dostaly jako potravní zbytky do několika odpadních jam. Tady se ovšem pohybujeme téměř jen v rovině hypotéz.

Charakter obřadů a s nimi spojeného kanibalismu lze přiblížit na několika příkladech z různých částí světa. Z evropského prostředí je znám keltský a germánský zvyk pít krev nepřátel. Z mimoevropské oblasti jsou snad nejznámější obřady mexických Aztéků. Jejich cílem bylo udržení Slunce při životě. Z obětovaného bylo vyříznuto srdce, krví byla postříkána podoba boha Huitzilopočtliho (podobně i u Mayů), hlava byla useknuta, tělo svrženo z obětní plošiny a snědeno. Severoameričtí Pawneeové obětovali tak, že oběť po určitou dobu opékali nad mírným ohněm, a pak ji zabili šípy. Hlavní obětník jí vyrval srdce a snědl je. Maso odřezali v malých kousíčkách od kosti a odnesli v košíkách na pole, kde z masa vymačkali krev na čerstvě zaseté zrní. U bečuánského kmene Marimů zabíjeli oběť uprostřed pšenice, aby posloužila jako „setba“. Krev spolu s čelní kostí a mozkem spálili a popel rozházeli po zemi. Zbývající tělo bylo snědeno. Indičtí Góndové obětovali při setí a sklizni. Oběť byla zabita otráveným šípem, krví bylo pokropeno zorané pole či zralá úroda a maso bylo snědeno. Khondové v Bengálsku jedli maso obětí po složitém rituálu, kdy bylo maso rozkrájeno, jen kosti a hlava byly uchovány. Oběti byla přisuzována božská úloha a účastníci tak pojídáním jejího masa přišli do kontaktu s příslušným bohem.

Oběť v těchto případech není nikdy obětí bohu či jiné síle, jde o zabití a pojídání boha samotného a předání jeho síly přírodě, přičemž bůh je představován k tomu určeným člověkem. Rozšířeným zvykem bylo pojídání boha jako svátosti ve víře, že bude získán alespoň odlesk vlastností typických pro onoho boha. U jiných obětí byla důvodem snaha o nejtěsnější vztah s bohem, kterého bylo dosaženo buď pojídáním jeho samotného, či oběti jemu věnované.

LIDSKÉ OBĚTI

U převážné většiny savců nebyl kanibalismus ve volné přírodě pozorován, u teplokrevných obratlovců je vzácný. U savců je kanibalismus blokován pravděpodobně tím, že si příslušníci stejného druhu navzájem „nechutnají“, což bylo zjištěno i experimentálně. U lidí tyto zábrany zřejmě neexistují, neboť kanibalismus byl mnohdy provozován právě z chuťových důvodů. V řadě kultur byly tyto přírodní zábrany nahrazeny morálkou a sociálními normami. Chuť jako hlavní důvod k pojídání lidského masa je doložena u některých přírodních národů. Tento jev byl často spojen s masovostí kanibalských hostin. Například na Fidži bylo takto „spotřebováno“ až několik set lidí najednou a z tohoto důvodu vybity celé vesnice.

Kanibalismus nemohl být všude praktikován přirozeně, a proto byl začleněn do různých náboženských obřadů. Tento vývoj ritualizace kanibalismu probíhal v evropském prostředí pravděpodobně během mladší doby kamenné a vrcholu dosáhl v době bronzové. Prudký rozvoj společnosti a sociálních vztahů, složitější duchovní život si vynutily nárůst a propracovanost náboženských obřadů. Kanibalismus je pevněji začleněn do těchto obřadů a praktikován v rituální formě. Zároveň se tak stává prvkem ovládání a kontroly společnosti ze strany náčelníků a kněží.

Oběť je v jedné ze svých významových rovin prostředkem k udržení jednoty mezi lidmi a bohem, ale také mezi lidmi stejné skupiny. Ti jsou spojeni vědomím společného kultu a dochází k podpoře společného vědomí. Lidská oběť spojená s kanibalismem je tím nejsilnějším poutem a nejzazší hranicí. Takovéto oběti (třeba i v symbolické podobě) umožňují silné náboženské prožitky, extázi, soudržnost skupiny i pocit výjimečnosti společenství.

DĚTI A ZAJATCI

Kdo byl obětí při kanibalských obřadech? Obětovali lidé to, co jim bylo vzácné (oběť Izáka), nebo čeho měli nadbytek? Pravděpodobně se jednalo často o zajatce nebo příslušníky té sociální či věkové skupiny, jejíž úbytek nemohl ohrozit existenci společenství: starší jedince nebo děti. Právě v této souvislosti je zajímavé, že na některých lokalitách z doby bronzové (Cézavy, Včelince) převažují v identifikovaných kosterních dokladech kanibalismu pozůstatky dětí. U Melanézanů existoval zvyk obětovat vdovy a staré lidi, aby nevešli do jiného světa příliš staří. Naopak ve Středomoří bylo typickým rysem obětování toho, co je mladé – rostlin, zvířat, lidí. Božstvo tak bylo posíleno a omlazeno.

Podle toho, zda byli pojídáni členové vlastní skupiny či cizích skupin, se hovoří o endo a exokanibalismu. V prvním případě hraje roli snaha o udržení určitých schopností mrtvého ve skupině, do níž zemřelá osoba patřila. Některé kmeny jihoamerických indiánů z tohoto důvodu své mrtvé spalují a popel smíchají s nápojem, který vypijí. Základním smyslem bylo zachovat kontinuitu živých s mrtvými. Pojídáni tedy byli i lidé, kteří nebyli usmrceni záměrně kvůli kanibalismu. Tato forma kanibalismu je podle etnografických pozorování rozšířena více u lovecko-sběračských společností, kde také pomáhá řešit případy hladu.

Exokanibalismus, pojídání příslušníků cizích skupin, byl naproti tomu více rozšířen u společností zemědělských. Bylo to dáno především složitějšími představami souvisejícími s vírou a postupujícím rozvrstvením společnosti, i se způsobem obživy. Vytvářely se složitější obřady, bylo třeba více lidských obětí. Slábla závislost skupiny na spolupráci s jinou skupinou, která byla nutná (alespoň sezonně) u malých loveckých komunit. Neznamená to však, že opačná forma kanibalismu, endokanibalismus, u zemědělského společenství vymizel. Zajímavý poznatek uvádí známý etolog K. Lorenz. Z pohledu mnohých „primitivních“ kmenů není kanibalismem, pokud snědí příslušníka jiného kmene. Za lidi totiž pokládají pouze svůj kmen, jehož název je v jejich jazyku synonymem pro slovo „člověk“.

Category: 2000 / 11

Zatímco se v roce 1941 na evropských bojištích již více než rok válčilo, tři čtvrtiny Američanů byly ještě v říjnu proti vyhlášení války Německu. Za necelých šest týdnů do ní neslavně vstoupili. V neděli 7. prosince v 7.53 hodin ráno se ozvalo z vysílačky bombardéru pilotovaného Micuo Fučidou ono pověstné: Tora! Tora! Tora!, což bylo kódové znamení japonskému válečnému námořnictvu, že zastihli americkou tichomořskou flotilu v zátoce Pearl Harbor u havajského ostrova Oahu nepřipravenou.

Po 183 letadlech první vlny japonského vzdušného úderu následovalo ve druhé vlně l70 bombardérů z východu a jihu, které dokončily dílo zkázy. Celkem 94 amerických plavidel bylo spolu s desítkami letadel zničeno. Den nato vyhlašuje prezident Roosevelt válku Japonsku i jeho spojencům v Evropě.

Japoncům, kteří se na válku se Spojenými státy dlouhodobě připravovali, se sice povedlo „válečné entrée“, ale zároveň to byl první krok na cestě k jejich porážce. Američanům se podařilo rozluštit tzv. „purpurový kód“, pomocí něhož se přenášela diplomatická korespondence. Díky tomu se americké zpravodajské službě podařilo zachytit memorandum japonské vlády, které měl velvyslanec Nomura jako „poslední sdělení Spojeným státům“ předat ve Washingtonu tak, aby se do Honolulu na ostrově Oahu, kde sídlilo velitelství tichomořské flotily, dostalo půl hodiny před započetím plánovaného útoku na Pearl Harbor.

„Tak tohle je válka,“ komentoval Roosevelt obsah dešifrované zprávy. Z memoranda bylo jasné, že Japonci něco chystají, ale nebylo zřejmé kde a co. A nyní nastává řada nepředstavitelných náhod, jež ve svém výsledku způsobily katastrofu, při níž přišlo 2403 mužů o život a 1178 jich bylo zraněno. Vrchní velitel pozemních vojsk G. C. Marshall dostává kopii zprávy až po své vyjížďce na koni. Z obsahu usuzuje, že hrozí bezprostřední nebezpečí, a nařizuje varovat všechny americké námořní základny. A nastalo rozhodování, jakým způsobem se varování rozešle. Telefonickým zprávám hrozil odposlech, a proto se po dlouhém rozhodování přistoupilo k tomu, odeslat varování telegraficky kódem. A tak se stalo, že velitel pozemních vojsk na havajském Oahu, generálporučík W. C. Short, dostal varování až po japonském úderu. Short spolu s vrchním velitelem tichomořské flotily admirálem H. E. Kimmelem byli sice odvoláni, jelikož neodhadli vážnost situace a nepřijali patřičná opatření, ale teprve po několika desítkách let se přišlo na to, že hlavním důvodem byla snaha americké zpravodajské služby neprozradit Japoncům, že byl rozluštěn jejich „purpurový kód“. Dva a půl tisíce zmařených lidských životů měly vyvážit daleko větší ztráty v nastávajícím válečném konfliktu. Ale taková už je válka. listopad 2000

Category: 2000 / 11

Když si vyjede francouzská smetánka zalyžovat, tak určitě do Savojských Alp. Tady vás hory přijímají skutečně velkolepě. Střediska zimních sportů jsou zde známa výjimečnou kvalitou sněhové pokrývky. Oblast provází legendární pověst, která nemá ve světě obdoby. Zárukou vynikající kvality zdejších středisek zimních sportů je fakt, že se tady již třikrát konaly zimní olympijské hry: Chamonix 1924, Grenoble 1968 (leží v Dauphinských Alpách) a Albertville 1992. V nekonečně proměnlivé krajině jsou zastoupeny nejrůznější typy ubytovacích kapacit, od horské vesničky až po obrovská, vzájemně mezi sebou propojená lyžařská střediska. Každé má své zvláštnosti, svá NEJ, svůj šarm i atmosféru…

LES TROIS VALLEES

Oblast „Tří údolí“ je nejrozsáhlejší lyžařský komplex na světě: 200 lanovek a vleků všech typů zpřístupňuje střediska Méribel, Mottaret, Courchevel, Les Menuires a Val Thorens. Co jméno, to lyžařský pojem. Val Thorens patří v povědomí našich lyžařů k tomu nejlepšímu, co francouzská lyžařská střediska nabízejí. A protože Val Thorens, nazývané též „vrchol Tří údolí“, je nejvýše položeným lyžařským střediskem v Evropě, je rájem milovníků lyžování až do začátku léta. Nejmodernější dopravní velkokapacitní zařízení – Funitel – jezdí na dvou rovnoběžně vedených lanech a kabina na Cime de Caron, která pojme 160 osob, zkrátí lyžařům dobu potřebnou pro přepravu směrem vzhůru a nechá jim více času k vychutnání takových sjezdařských lahůdek, jako je černá sjezdovka z Cime de Caron, patřící určitě do nejužší špičky nejlepších sjezdovek Francie.

Středisko Méribel, nazývané též „srdce Tří údolí“, získalo svůj název nejen ze středové polohy v této oblasti, ale i pro krásu hotelů a rezidencí, které jsou za použití kamene a dřeva blízké původní architektuře Savojska.

A Mottaret, to je třešnička na tomto velikém dortu. Ze žádného střediska Tří údolí není tak rychlý přístup do všech koutů této oblasti jako právě z Mottaretu. Co si přát víc. Ten, kdo tuto oblast navštívil vícekrát, jistě ocení nejvýhodněji položené místo.

Středisko Courchevel pak nabízí nejrozmanitější terény z celé oblasti Les Trois Vallées. Je dostatečně vzdáleno od obřích ubytovacích kapacit v Les Menuires a Val Thorens, a může se běžně stát, že na lanovce nebo sjezdovce budete úplně sami. Courchevel také mívá z celé oblasti Tří údolí nejlepší sněhové podmínky a nabízí největší procento černých sjezdovek této oblasti.

L’ESPACE KILLY

Ten, kdo považuje lyžování v oblasti Tří údolí za nejlepší, by si neměl nechat ujít příležitost lyžovat ve středisku Tignes/Val d’Isère. Určitě nebude zklamán. Oblast Tignes/Val d’Isère, nazývaná po legendárním rodákovi též L’Espace Killy, je pro svoji polohu a sněhové podmínky naprosto nejlepší v jarních měsících. Při olympijských hrách v Albertville hostila disciplíny jako sjezd mužů, akrobatické skoky, balet na lyžích a jízdu v boulích. Již tento výčet dává přehled o rozmanitosti zdejších lyžařských terénů. V obrovské oblasti Tignes/Val d’Isère naleznete vše od sjezdovkových „dálnic“ přes nespočetné možnosti volných terénů až po černou sjezdovku La Face, na které se jela při olympiádě v Albertville ’92 královská disciplína – sjezd mužů. Ono lehké lechtání kolem žaludku můžete pocítit již při pouhém pohledu z této sjezdovky.

Nejmodernějším a nejrychlejším dopravním prostředkem, tzv. Funivalem, který má spodní stanici v blízkosti rezidence, se za neuvěřitelné čtyři minuty ocitnete o 1000 m výše, přímo na startu sjezdovek O.K. a Orange, jež bývají v prosinci využívány pro závody Světového poháru a pro Kritérium prvního sněhu. Před sezonou zde můžete potkat závodníky ze špičky Světového poháru, kteří si dolaďují formu.

LA PLAGNE

Podle hodnocení lyžařského časopisu „Ski Francais“ (kritérii hodnocení byly informace o výškovém rozdílu střediska, velikosti oblasti, počtu a obtížnosti sjezdovek, počtu lanovek, množství přírodního a uměle vytvářeného sněhu a délce sezony) se mezi 3000 středisky celého světa umístilo La Plagne na prvním místě. Za pozici zlatého medailisty mezi lyžařskými středisky vděčí především unikátní lyžařské oblasti (10 000 ha) a kvalitě přepravní kapacity (110 lanovek a vleků). Je také velmi vysoce hodnoceno pro svoje terény vhodné pro lyžování mimo sjezdovky – „horse piste“. Velký rozsah možností lyžování sahá od neskutečně širokých plání až po sjezdovky s naprosto výmluvnými názvy Harakiri a Kamikadze. Při návštěvě La Plagne byste neměli vynechat návštěvu olympijské bobové a sáňkařské dráhy.

LES ARCS

V roce 1985 natáčel Régis Rolland v Les Arcs „Sněžnou apokalypsu“. Zde se také objevily první pokusy s těmito prkny, které se inspirovaly funboardy. Dnes je Les Arcs nespornou evropskou špičkou pro snowboardisty. Místní snowpark je rozdělen na dvě trasy. První začíná malými boulemi, druhá velkými. Trasy se občas prolínají a jsou proloženy různě náročnými skoky, můstky, vlnovkami, nechybí tu ani BOARDER CROSS.

Vstup je sem dovolen nejen „prkýnkářům“, ale také všem lyžařům. Všichni tu musejí být jako u vytržení. Nádherná přírodní scenerie proti Mont Blancu, který ční nad údolím Haute Tarentaise, svahy s největším převýšením v Evropě. S profesionálními horskými vůdci se můžete pustit do dobrodružství zvaného volné lyžování. Za vhodných povětrnostních podmínek a s výbavou do volného terénu jsou svahy ledovce z Aiguille Rouge až do Villaroger, z Grand Col, z Bellecote, z Aiguille Grive… jen a jen vaše.

Category: 2000 / 11

V roce 1933 se v Německu dostal k moci Adolf Hitler a okamžitě začalo být jasné, že se v Evropě začíná schylovat k nové válce. Jedním z nejohroženějších států se pro svůj slovanský původ, svoji historii, demokracii a bohatství stalo Československo. Pro řešení vzájemného nepoměru sil mělo v podstatě jen dvě možnosti. Vrhnout se na modernizaci tankových vojsk a letectva, nebo – po vzoru většiny evropských států té doby – vybudovat proti nepříteli mohutná železobetonová opevnění. Nakonec, zvláště s ohledem na nevýhodný tvar státu a velmi dlouhou společnou hranici s Německem, Rakouskem a Maďarskem, zvítězila druhá varianta.

Opevnění, budovaná nejenom u hranic, ale i ve vnitrozemí formou záchytných příček bránících nepříteli v hlubokém průlomu, měla ušetřit naší armádě jednotky, které pak bylo možno využít jinde. Zde, na čáře opevnění, měl být nepřítel zadržen na co nejdelší dobu tak, aby v souladu se spojeneckými dohodami bylo možno vázat až čtvrtinu sil protivníka. Následně měl být útočník vyčerpán ústupovými boji na východ, přičemž se kategoricky zakazoval jakýkoliv ústup z pozic na severní a jižní Moravě, kde hrozilo „přeštípnutí“ a obklíčení většiny armády v českých zemích. Tomu měly zabránit již zmiňované „příčky“, budované podél Vltavy, kolem Prahy a přes Kokořínsko do Lužických hor. S poslední linií odporu se počítalo na hřebenech moravsko-slovenských hor.

Výstavbou a plánováním našeho opevnění se zabývalo Ředitelství opevňovacích prací, které vzniklo na jaře 1935. O rozsahu jeho činnosti svědčí nejlépe fakt, že v roce 1938 spotřebovalo 80 % všech financí přidělených armádě! Plánované linie opevnění byly rozděleny na samostatná ženijní skupinová velitelství a dále na jednotlivé úseky. Každé velitelství mělo vlastní kód a číslo (například Rokytnice písmeno R a X – římskou desítku), proto je možno ještě dnes v terénu přesně určit všechny důležité údaje o pěchotním srubu. Každý takový objekt byl totiž svým způsobem jedinečný, a proto se na něj veškeré vybavení dělalo zvlášť, včetně střílen. Na jejich vnitřním rámu můžeme přes vrstvu rzi objevit informace, ve své době maximálně utajované. Např. soustava: 18/20 200 RM 74 znamenala náměr a odměr zbraně, výrobní číslo střílny, R jako Rokytnice a M jako kódové označení typu zbraně – dvojčete těžkých kulometů. Číslo 74 označovalo pořadové číslo srubu v linii.

Tempo výstavby bylo na dnešní poměry neuvěřitelné: na kompletní postavení tvrze se 6 objekty, skoro 2 km dlouhým podzemím, vybavením technikou a zbraněmi se v těžkém terénu počítalo s 24 měsíci, i když jedinou techniku tvořil krumpáč, kolečko, karbidová lampa a pneumatické kladivo!

Výstavba opevnění měla čtyři fáze a měla být ukončena až v roce 1951. Už za necelé tři roky se však stihlo postavit zhruba 25 % plánovaných objektů – 227 samostatných objektů těžkého opevnění a přes 10 200 objektů lehkého opevnění. Kromě toho bylo v devíti rozestavěných dělostřeleckých tvrzích vybudováno 38 objektů nejvyšší IV. třídy odolnosti.

HRANIČÁŘI – WOLFOVÉ

Obranou těžkého opevnění a některých k němu přiléhajících úseků „řopíků“ v pohraničí byly pověřeny speciální hraničářské pluky. Tyto jednotky složené z národnostně důkladně prověřených mužů tvořily skutečnou elitu naší armády. Byly vycvičeny pro náročné podmínky boje v opevnění tak, že každý voják kromě své specializace, kterou musel zvládat na výtečnou, byl odborníkem i v dalších směrech. Nezřídka se stávalo, že pěšák byl zároveň spojařem nebo dělostřelcem. Všechny určené zbraně a techniku museli vojáci ovládat i potmě. Na důkaz své příslušnosti k hraničářským plukům nosili jejich příslušníci na límcích uniforem hrdé znaky chodských psů.

Pro obranu zbylých úseků lehkého opevnění v pohraničí byly určeny zvláštní pluky ZLO (zálohy lehkého opevnění), vytvořené z místních záložníků, u kterých se počítalo s výbornou znalostí místa a s větší motivací v boji o rodný kraj. V některých úsecích, zvláště ve vnitrozemských příčkách, obsazovaly linie řopíků normální pěší pluky.

K hranici nejvíce vysunuté a nejméně kvalitní lehké objekty vzor 1936 bránili v září 1938 muži z jednotek Stráže obrany státu (SOS). Tyto „sosácké“ prapory, které nesly v zářijových bojích se Sudeťáky a wehrmachtem největší tíhu boje, byly složené z místních dobrovolníků, policistů, četníků a finanční stráže. V případě války by však byly tyto jednotky obětovány – pokud by je nesmetl nápor útočníka, zničila by je vlastní krycí palba z opevnění. Ustoupit prostě nebylo kam…

TAJEMNÉ OBJEKTY A JEJICH PODZEMÍ

V lesích a skalách, na polích, nebo dokonce ve vesnicích v pohraničí i kus od Prahy se můžeme dodnes setkat s několika druhy opevnění. O nejtěžších typech opevnění byla již zmínka. Pro samostatné pěchotní sruby se podle zkratky nadřízeného Ředitelství opevňovacích prací vžilo familiární pojmenování „řopák“. Stavěly se v několika stupních odolnosti, od tzv. „arabů“, které měly sílu stropu 100-150 cm železobetonu, až po „římany“, jejichž největší IV. stupeň odolnosti použitý u tvrzových objektů odolával díky stěnám silným 350 cm všem tehdy známým zbraním.

Nejtěžším srubům, tvořícím tvrze, se přezdívalo „řopan“. Kvalita práce, zvláště betonáže, se pečlivě kontrolovala, a pokud nebyly splněny přísné normy, čekaly stavební firmu citelné postihy a navíc musela uvést vše do pořádku na své náklady – ve výjimečných případech i za cenu zničení již kompletně postaveného bunkru. Minimální povolená pevnost u odebíraných vzorků nesměla nikdy klesnout pod 450 kg/cm, často však dosahovala i 650 kg/cm. Až na několik výjimek musel každý samostatný pěchotní srub mít vlastní studnu a zásoby jeho munice, potravin a nafty do agregátu byly pečlivě vypočteny tak, aby srub dokázal bojovat v úplném obklíčení 2-3 týdny.

Pamatovalo se skutečně na všechno. Pokud nahlédneme do rozpisů výdeje potravin, zjistíme například, že každý voják sloužící v pěchotním srubu při bojovém nasazení nafasoval denně kromě hlavních chodů i panák rumu, 20 cigaret nebo 4 doutníky (pro důstojníky Havana), 2 kyselé okurky, kompot a 50 g čokolády. Pokud by se muselo v obklíčení šetřit naftou na osvětlení, mohl si každý člen posádky denně posvítit jednou svíčkou a na 14 dní mu musely stačit tři krabičky sirek. Zásoby se skladovaly v podzemním (týlovém) patře, které půdorysně odpovídalo nadzemní bojové části bunkru. Zde byly i toalety a ubikace posádky. Protože vždy polovina osádky byla ve službě, počítalo se s jednou postelí na dva muže. Sruby byly vybaveny i chemickými filtry, které spolu s uměle udržovaným přetlakem vyrobeným mohutnými ventilátory zajišťovaly protichemickou ochranu posádky.

V horním bojovém patře bylo stanoviště velitele, spojovací centrála a podle terénu byly v jedné či ve dvou střeleckých místnostech k boji neustále připraveny hlavní srubové zbraně. Těmi byly, opět podle terénu, buď dvojčata těžkých kulometů – tam, kde se nepředpokládal tankový útok, případně tytéž zbraně v jedné střílně a v sousední ještě protitankový kanon spojený v celek s jedním těžkým kulometem. Kruhovou obranu srubu zajišťovala kulometná palba z jednoho až čtyř ocelových pancéřových zvonů nebo kopulí umístěných na střeše objektu. Přiblížení k týlu a ke vstupním pancéřovým a protiplynovým dveřím zabraňovaly lehké kulomety v pomocných střílnách. Kam jejich palba nedosáhla, například do 3,5 m hlubokého „diamantového“ příkopu pod hlavními střílnami, ústily skluzy pro vypouštění ručních granátů. Všechny sruby byly konstruovány tak, aby svými zbraněmi kryly minimálně dva sousední objekty a navíc mohly ničit nepřítele v překážkách natažených po celé linii i kolem každého bunkru.

Takovéto sruby najdeme mezi Ostravou a Krkonošemi, kde tvořily páteř naší obrany. První byl vybetonován ještě v roce 1935. Několik jich bylo také postaveno v rovinách jižní Moravy proti útoku vedenému na Brno. Bohužel mnoho z nich bylo poničeno zkouškami taktiky a zbraní wehrmachtu nebo vytrháváním ocelových střílen a pancéřových zvonů, určených většinou pro jiná německá opevnění. Nedávno byl ohlášen nález protitankové střílny z jednoho trutnovského úseku ve zničeném bunkru Atlantického valu v Normandii – přímo v americkém vyloďovacím pásmu Omaha Beach. Zbytek byl pro svoji kvalitu roztaven v pecích a posloužil pro výrobu tanků a bitevních lodí. Co nestihli Němci, dokončil po válce n. p. Kovošrot pro potřeby socialismu.

Nejstarším lehkým typem našeho opevnění byl vzor 1936, budovaný podle vzoru z Maginotovy linie ve Francii převážně pro čelní palbu. Stavěl se hlavně ve dvoustřílnové verzi, jen výjimečně můžeme nalézt v lesích objekt se třemi střílnami. Vybavení jeho interiéru bylo dost improvizované. Již vlastním československým projektem byly bunkry vzor 1937, pro které se stejně jako u pěchotních srubů vžilo stručné pojmenování „řopíky“. Celkem bylo v 5 základních typech (A, B, C, D, E), 2 modifikacích a doposud známých asi 200 variantách vybudováno 10 200 řopíků. Tyto objekty se až na výjimky stavěly pro boční palbu, která sice neumožňovala postřelovat předpolí, ale důmyslným systémem palby bránila průniku opevněním v místě nejlepším pro obranu. Samozřejmostí již byly pancéřové dveře, ventilátory a speciální lafety pro lehké i těžké kulomety. Platila zásada, že objekty se navzájem kryjí až třemi palebnými přehradami. Když si k tomu představíme důmyslný systém pěchotních a protitankových překážek, jednalo se opravdu o smrtící past.

Strach z našeho opevnění byl u Hitlera dokonce tak silný, že se po okupaci rozhodl všechny bunkry na území Protektorátu zničit, aby se nemohly v případě českého povstání stát centry obrany. Smutnému osudu uniklo jen několik desítek objektů, hlavně pro umístění v blízkosti domů a železnice, jejichž demolice by zároveň poškodila i široké okolí. Přesně to se stalo u Stradonic, kde Němci odstřelili řopík tak „šikovně“, že jim trosky střechy dopadly přímo na železniční trať, která pak byla na několik dnů neprůjezdná. Tam, kde nebyla taková destrukce objektu možná, se řopíky ničily zavalením kameny a jejich zabetonováním až po střílny. Tak to mělo být například i u bunkrů v zámeckých zahradách ve Smečně a v Liběchově, které jen blízkost obou šlechtických sídel uchránila před zničením. Většinou však po stovkách řopíků můžeme ve vnitrozemí objevit po namáhavém průzkumu jen kousky betonu a zarostlé krátery.

ODPOR TVRZÍ JE ROVEN MORÁLNÍ HODNOTĚ OBRÁNCŮ

Bezesporu nejatraktivnější částí našeho pevnostního valu jsou pro současného zájemce tvrze. Jak vyplývá z dobové definice: „Tvrz jest uzavřená soustava pěchotních a dělostřeleckých srubů, dělostřeleckých a minometných věží, podzemních ubikací pro posádku tvrze, skladišť střeliva a různého materiálu. Všechny tyto složky jsou spolu spojeny podzemními chodbami, na povrchu terénu jsou obklopeny souvislým pásmem překážek, a tvoří tak samostatný celek.“

Kdo jednou navštíví podzemí nějaké československé tvrze, ať již s průvodcem, nebo sám pouze s baterkou, bude ohromen rozsahem a kvalitou vybudovaných podzemních prostor. Každá tvrz musela být schopna boje v úplném obklíčení a bez možnosti zásobování minimálně po dobu dvou měsíců. Její podzemí tak muselo být schopno pojmout a uskladnit tuny potravin, miliony nábojů, náhradní díly, zdravotnický a protichemický materiál, tisíce litrů nafty na pohon agregátů ovládajících zbraňové systémy a osvětlujících podzemní velitelství, a další válečný materiál.

Základem pro postavení tvrze, která zpevňovala místní obranu, bylo opět nalezení vody a pro život v podzemí pak i kvalitní izolace. Budiž chvála práci našich dědů, uvědomíme-li si, že kromě tvrze Skutina, která nebyla dostavěna a jejíž kanalizace byla při ústupu našich vojáků v říjnu 1938 záměrně ucpána, mají všechny ostatní své podzemí dodnes v perfektním stavu. Pro vybavení našich tvrzí se ve své době použilo mnoho revolučních novinek – například splachovací toalety (na Maginotově linii se běžně používaly turecké šlapky). Podzemí tvrze bylo budováno podle typu horniny minimálně 16 metrů pod úrovní terénu, ale například na Boudě dosahuje hloubka zapuštění sálů a chodeb bezmála 60 metrů. Zmenšení zranitelnosti tvrze bylo docíleno i rozptýlením objektů v prostoru, kdy vzájemná vzdálenost srubů byla minimálně 150 metrů. Objekty tvrze také na rozdíl od samostatných srubů většinou nemají vlastní vchod, protože se ke vstupu používalo hlavně vchodového objektu v týlu (každý vstup do tvrze navíc zvyšoval nebezpečí vniknutí nepřítele). Naopak zde nalézáme zamaskované výstupy šachtami na povrch, kterými mohla přepadová útočná komanda obránců překvapivě vnikat do týlu útočníka, nebo jimi pro případ dobytí vchodového objektu uniknout z podzemí.

Do podzemí tvrze se vstupovalo zvláštním vchodovým objektem, umístěným na nejvíce chráněném místě tvrze. Sloužil i k zásobování tvrze materiálem, proto se do něj po spuštění pancéřových dveří dalo vjet také nákladními vozy. Za vstupním prostorem, bráněným kulomety nebo protitankovými kanony a umožňujícím odmoření osob a techniky od bojových plynů, se nacházelo překladiště. Odtud byly zásoby dopravovány výtahem nebo rovnou vozíky úzkorozchodné dráhy do jednotlivých sálů a skladišť. V případě dobytí vchodového objektu byla hlavní spojovací chodba zaminována a připravena ke zničení, čímž by se zabránilo postupu dále do nitra tvrze. I když podzemí každé tvrze je pochopitelně zcela individuální, jisté zásady při jeho výstavbě přece jenom platily – například hlavní sklad munice byl budován spíše u vchodového objektu a kasárna a velitelství uprostřed cesty mezi vchodovým objektem a objekty bojovými.

Nejdůležitějšími bojovými objekty tvrzí, které u samostatných srubů chybějí, byly dělostřelecké sruby a otočné věže. Jejich úkolem bylo pokrývat palbou prostor kolem tvrze, vést daleké palby proti nástupním prostorům nepřítele a krýt navzájem sousední tvrze při jejich ohrožení. Zatímco první z nich najdeme až na výjimky v sestavě každé tvrze, po otočných věžích zůstala v terénu jen obrovská prázdná sila, hluboká 15 metrů. Otočná část věže byla ze speciální oceli o síle 350 mm a celý kolos vážil 420 tun. Kromě toho existovaly plány také na minometné otočné věže, ale žádná nebyla v terénu ani rozestavěna.

Některé tvrze měly svou samostatnou dělostřeleckou pozorovatelnu, někdy i celé kilometry vzdálenou od samotné tvrze. Při jejím umístění byl totiž vždy kladen důraz na co největší sledovaný prostor. V tom případě samozřejmě nebyla s tvrzí spojena podzemní chodbou.

FORTIFIKAČNÍ UNIKÁTY

Některé úseky opevnění jsou doslova plné různých atypicky řešených objektů nebo jiných kuriozit. Ve vesnici Sazená u Prahy mají dva řopíky zamaskované do mlýna a obecní váhy. Další unikátní objekt lehkého opevnění se nalézá u Dolního Bezděkova. Je zabudovaný do náspu silnice a přímo přes jeho střechu je položena vozovka okresní silnice.

Velký vliv měl také okolní terén. Dva velmi zajímavé řopíky se dochovaly v úseku N2 u Srbské Kamenice. Na první pohled zaujme jejich střecha, která je díky umístění bunkru na strmém svahu lomená. Výškový rozdíl obou střílen dosahuje až 170 cm a byl vyrovnán schodištěm. Podle ženijních norem tyto bunkry vůbec neměly vzniknout a místo nich se měly postavit vždy dva jiné, menší objekty. Velitel stavebního dozoru však upravil stavební plány a nechal vybudovat něco, co jinde opravdu těžko najdeme. Zdejší linie je vůbec vynikající ukázkou umění našich stavitelů. Systém kolmého postřelování hlubokých kaňonů je unikátní a nenajdeme ho nikde jinde v republice. Těžko přístupný terén způsobil, že se v okolí bunkrů dají dodnes najít i různé součástky původního vybavení, a místy jsou ještě dobře patrné spojovací zákopy a střelecké průseky. Jinde však příroda již ukázala, co dovede, a bunkry zamaskovala tak dokonale, že můžete stát na jejich střeše, a nic nepoznáte.

Dalšími místy, která skrývají, nebo ještě do roku 1989 skrývala mnohá překvapení, jsou opevnění v západních a jižních Čechách. Například řopíky v údolí Úterského potoka byly, kromě velmi zajímavého řešení systémů palby, za minulého režimu upraveny pro boj ve třetí světové válce. Tyto úpravy jim měly umožnit, aby odolaly nárazu tlakové vlny vzniklé po výbuchu jaderné bomby. Jejich vnitřní vybavení bylo až na skla do periskopů a kulomety úplné, dokonce s původními ventilátory na čištění vzduchu od zplodin střelného prachu a zabránění vniku bojových plynů. Tento úsek je pozoruhodný i zapojením starších typů lehkého opevnění do palebné čáry později vybetonovaných řopíků.

V horském pásmu mezi Mladkovem a tvrzí Bouda se dochoval jediný dosud známý malý řopík, který má stejně jako objekty těžkého opevnění pod střílnou vybudovaný diamantový příkop pro ztížení přilnutí nepřítele ke stěně. O kus dál leží „vzhůru nohama“ výbuchem ze země vytržený bunkr, který je však jinak nepoškozený. V podobné pozici můžeme najít i řopíky na Maršovickém vrchu u Máchova jezera. U Prachatic na Šumavě můžeme najít unikátní přestavbu nejslabšího typu řopíku na plnohodnotný objekt, který místo původní střechy z vlnitého plechu dostal normální strop ze železobetonu. Vznikl jako pružná reakce na dodavatelské problémy s materiálem. Prostě zrovna nebyl v širokém okolí žádný přebytečný vlnitý plech. Na opavském úseku u Malých Hoštic byl zase v jediném známém provedení vybudován řopík s protitankovým kanonem, ve kterém byla 18. 4. 1945 našimi tankisty kompletně pobita posádka složená ze čtrnáctiletých členů Hitlerjugend.

U Mladkova v Orlických horách směrem k nepřístupné tvrzi Adam je v prudkém svahu vybudováno několik lomených pěchotních srubů. Nad jejich vchody můžeme i po 62 letech jasně vidět bojová hesla a státní znaky, namalované jejich obránci v roce 1938. Na objektu K-14 (K jako Králíky) je instalována pamětní deska četaři Hradovi, který odtud odmítl po odstoupení pohraničí počátkem října 1938 odejít a raději spáchal sebevraždu. Každoročně je zde pro veřejnost prováděna bojová ukázka s tématem bojů o pevnosti. Poblíž je unikátně zachovalá pozorovatelna tvrze Hůrka K-12a se stopami bojů s německými záškodníky z roku 1938. U Zemské brány zase stojí pěchotní srub R-65, krycím jménem Modřín, jehož posádka proti rozkazu přišla na pomoc „sosákům“ přepadeným Němci v Bartošovicích a v urputném boji je donutila k ústupu zpět za hranice.

Komu se nechce cestovat za řopany nebo řopáky až na hranice, může se vydat do vojenského prostoru Brdy, kde byl v roce 1936 na ploše Jordán vybudován pěchotní srub pro výcvik posádek. Jeho záběry se objevily ve Svěrákově filmu Obecná škola. Každoročně počátkem června se zde koná rekonstrukce bojů na ostravské linii z roku 1945.

VÁLEČNÉ OSUDY

I přesto, že přímo napadených objektů československého opevnění v září 1938 mnoho nebylo (Němci, Rakušané i Maďaři se jim vyhýbali jak čert kříži), ovlivňovaly naše bunkry válečné dění i v dalších letech. Vše začalo již za svítání 7. 10. 1938, kdy byla Němci provedena proti linii řopíků u Košetic a jižně od Milotického vrchu cvičná verze výsadkové operace „Bruntál“. Ačkoliv skončila fiaskem, umožnila Němcům získat potřebné zkušenosti pro plánování válečných akcí proti pevnostním liniím ve Francii, Holandsku, Belgii a Řecku.

Velký význam sehrálo opevnění na Opavsku a Ostravsku také v roce 1945. Přestože byly sruby poničeny vytrháním zvonů a střílen a také válečná technika mezi roky 1938-1945 neuvěřitelně pokročila, bylo celé pásmo těžkým oříškem pro sovětskou 38. a 60. armádu a 1. československou tankovou brigádu. Krutou ironií osudu tak naši vojáci museli dobývat zpět vlastní opevnění, někde dokonce vybavené ještě původními zbraněmi. Teprve po několika týdnech bojů se 17. a 18. 4. 1945 podařilo prolomit pásmo opevnění u Štítiny a Velkých Hoštic.

Po roce 1948 byla část linií řopíků na západě a jihu Čech upravena pro třetí světovou válku a 5 těžkých srubů u Mikulova obsadila Pohraniční stráž, která zde čekala na imperialisty. Tyto sruby spolu s několika tvrzemi mají dodnes vojenskou posádku. Naše armáda, pod silným vlivem generála Procházky, nazývaného „pevnůstkový generál“, obnovila tradici hraničářských pluků a vytvořila pevnostní prapor s posádkou v Mikulově. Otázkou je k čemu, když většina našeho opevnění stojí proti současným spojencům v NATO.

JE LIBO BUNKR JAKO BETONOVOU CHALUPU? ŽÁDNÝ PROBLÉM!

Pokud se rozhodnete stát se majitelem nějakého objektu čs. opevnění, musíte se obrátit na příslušnou vojenskou krajskou ubytovací správu (KUS), která vede jejich evidenci. Všechny objekty opevnění na našem území jsou totiž stále majetkem armády. Nápisy se zákazem vstupu ovšem stejně nikdo nerespektuje. Bunkry, které slouží jako muzea či venkovní exponáty, jsou armádou k těmto účelům pouze dočasně pronajaty – v případě branné pohotovosti by je armáda okamžitě zabavila. Ve skutečnosti se ale může majitelem bunkru stát prakticky kdokoliv, kdo se zaváže, že nebude žádným způsobem snižovat jejich beztak již problematické vojenské využití. Pokud se totiž v jakémkoliv bunkru, který nebyl dostatečně zabezpečen proti vniknutí, stane turistovi nějaký úraz, může se stát, že náklady na jeho léčbu a následné odškodnění bude muset výletníkovi zaplatit vojsko ze svého rozpočtu. Armáda se coby majitel musí ze zákona postarat, aby do jejích objektů nevstoupil nikdo nepovolaný, a to je v praxi nemožné. Podle střízlivých odhadů si naše opevnění vyžádalo od roku 1945 několik desítek obětí. Převážnou část smrtících úrazů mají na svědomí pády do nezajištěných tvrzových šachet, které mají často výšku desetipatrových domů.

Objekty lehkého opevnění jsou vyhledávány většinou trampy, kteří si je za cenu malých nákladů a se sobě vlastní kreativitou vybaví jako srub. Pro tyto účely jsou oblíbeny spíše starší objekty z roku 1936, které mají lepší tvar pro zabudování postelí, stolků a kamen, než novější řopíky. Ani těmi ale šikovný tramp nepohrdne, jak se o tom můžeme přesvědčit na Kokořínsku, Děčínsku nebo na severní Moravě.


Přestože jsou i dnes mnohdy bunkry v majetku armády, jsou často rekonstruovány skupinami nadšenců vojenské historie.

Složitější situace je u srubů těžkého opevnění. Náklady na rekonstrukci do obyvatelného stavu, nebo dokonce muzeální podoby se mohou po desetiletích chátrání vyšplhat na miliony korun. Zabrat si celou tvrz, několik objektů spojených podzemím, je už vůbec vyloučeno. Některé tvrze (Adam, Hůrka, Smolkov) jsou dodnes používány armádou, jiné (Skutina) jsou zatopeny a další nebyly dostavěny. Pevnosti Dobrošov, Bouda a Hanička fungují pro veřejnost díky obětavosti místních historiků, případně dotacím z muzeí, pod která spadají.


KDE NA NĚ MŮŽEME NARAZIT

Možností je hodně. Pokud to vezmeme od západu, narazíme nad Žacléřem na naučnou stezku tvrze Stachelberk, k níž se dostaneme autobusem z Trutnova na zastávku Babí-pevnost, nebo autem či na kole. Možný je i příchod pěšky po červené značce z Trutnova směrem na Rýchory. Zaparkovat je možno u řopíku, u kterého byl Němci při léčce 21. 9. 1938 zastřelen náš voják. Součástí expozice je i rekonstruovaný objekt lehkého opevnění, obnovené zákopy a modely.

Z Náchoda po zelené značce se zase dostaneme na pravděpodobně nejlepší české pevnostní muzeum, srub N-82 Březinka. Jeho chloubou je působivá kamufláž a model zdejší linie. V okolí vede naučná stezka po linii řopáků, která vás zavede po 1,5 km k tvrzi Dobrošov. Její prohlídka je v poslední době velmi zajímavá.

Další zachovalé pěchotní sruby najdeme v Orlických horách. Zde je také možno navštívit tvrz Haničku, legendární Sacherovo vlčí doupě, pojmenované po prvním polistopadovém ministru vnitra. Proslýchá se, že právě zde byly v zimě 1989-1990 uloženy před transportem do SSSR archivy StB. Zdejší tvrz, krycím jménem KAHAN, totiž nebyla vojenským objektem, ale posádku na ní stavělo Federální ministerstvo vnitra ČSSR. V případě války měla sloužit jako úkryt pro stranické špičky z okolí a štáb FMV, a proto jsou její objekty a zvláště podzemí narušeny výstavbou nové vzduchotechniky a dalším nepůvodním vybavením. Přesto však stojí za zhlédnutí, stejně jako na parkovišti u silnice z Rokytnice do Bartošovic stojící srub K-74 Na holém. Do něj se však těžko dostanete, i když jeho vnitřní vybavení, sháněné nebo vyráběné podle původní dokumentace, rozhodně stojí za to. Jen o 5 km dál v lesích můžete po kontaktu na http://web.telecom.cz/R65/ navštívit srub K-65 Modřín, o kterém již byla zmínka.

Odtud je asi 20 km vzdušnou čarou na další přístupnou tvrz Bouda. Od Mladkova se můžete po pevnostní naučné stezce a pak podle šipek dostat k jejímu vchodovému objektu s krycím jménem Krok. Má zajímavou historii – jedná se o jediný řopan, který naše armáda podle původních plánů vybudovala po roce 1945. Původní objekt totiž Němci v rámci zkoušek vyhodili do vzduchu. (Napojení nové stavby na původní chodbu je v podzemí dobře patrné.) Protože se s vojenským využitím tvrze Bouda počítalo i po válce, byla stavba vchodového objektu nově zadaná. Podnikatel, který jej vybudoval, se však údajně peněz za práci od armády již nedočkal, a když vzápětí přišel „Vítězný“ únor 1948, vyřešil vše tím, že se v něm oběsil.

Pod masivem Boudy a Suchého vrchu nás čeká nejdříve tvrz Hůrka, kterou sice stále drží armáda, ale na její povrch je vstup povolen. V nedalekém objektu K-5 U potoka je pěkné muzeum.

Další zajímavé sruby linie těžkých objektů je možno zhlédnout až na Opavsku u Milostic, kde se o bunkr OP-25 Trigonometr a okolní objekty stará klub vojenské historie z Opavy. Na Ostravsku jsou muzeálně upraveny objekty u Darkoviček a srub MO-19, krycím označením Alej. Lehkých objektů přístupných jako muzeum na rozdíl od těžkého opevnění mnoho není. Čestnou výjimkou je u Borovnice muzeum Veselka a soubor modernějších i starších řopíků na linii vnější obrany Prahy v rámci Vojenského skanzenu Smečno, který je skutečně kuriozitou a rozhodně stojí za vidění.

Category: 2000 / 11

Sníh v tropech, na rovníku? Ale ano, to už dnes nikoho nepřekvapí. Ovšem v polovině 19. století vzbudil německý misionář Rebmann svým tvrzením, že viděl zasněženou horu na rovníku, posměch. A v roce 1989 uplynulo už 100 let od prvního výstupu na vrchol Kilimandžára, jež bylo oním bílým vrcholem. Kdo by netoužil vidět hory, na jejichž úpatí kráčí horkým tropickým pralesem, a na vrcholu se boří do sněhu? Naší expedici se vynaložená námaha vyplatila a navštívili jsme tak tři africké velikány: Kilimandžáro, Mount Kenyu a Mount Elgon. Pro přírodovědce představuje návštěva těchto hor příležitost poznat všechny základní formace, které se v horách v závislosti na výšce vyskytnou. Můžeme spatřit daleko více než v horách mírného pásma, a navíc ještě tropické ekosystémy hostí řadu unikátních a endemických druhů. Z rozlehlých savan, jež pokrývají vyzdviženou plošinu východní Afriky, lze přejít do stupně horského pralesa skrápěného prakticky denně množstvím srážek. Jeho horní část mívá podobu bambusového lesa – svérázné formace, druhově velmi chudé. Kolem 3500 metrů nadmořské výšky už pozorujeme zvláštní subalpínskou zónu, tvořenou kvetoucími vřesovci, keři rodu Protea, slaměnkami, kniphofiemi. Ještě specifičtější pro africké velehory je afroalpínská zóna s nadmořskými výškami přes 4000 metrů. V evropských horách se v alpínském stupni rostliny krčí při zemi, kdežto tady dosahují i několikametrové výše. Jsou to hlavně starčky a lobelky, ale v sušších místech též bílé a žluté slaměnky a řada drobnějších druhů rostlin.

KIRINYAGA

Mt. Kenya je symbolem Keni a posvátnou horou zvanou Kirinyaga pro kmeny žijící v jejím okolí. Zde je například sídlo boha Ngai národa Kikuju. Pro Evropany horu objevil německý misionář Krapf v téže době, kdy na svých cestách s už zmíněným Rebmannem spatřil i Kilimandžáro. Na nejvyšší vrchol masivu Mt. Kenyi – Batian (5199 m) se první lidé dostali až v roce 1899.

Bývalý vulkán, jehož činnost skončila před 3,5 miliony let, vytváří obrovský masiv, na němž je dnes specifická fauna i flóra včetně 81 rostlinných endemitů. Vystupuje totiž jako izolovaný ostrov z Východoafrického riftu. To se ale týká i dále uvedených velehor. Už v roce 1949 byl zřízen pro polohy od 3200 metrů výše národní park Mt. Kenya, který má dnes rozlohu 715 km² a je začleněn i do světové sítě biosférických rezervací UNESCO. Jen několik málo stezek umožňuje prostup prstencem pralesa obemykajícího celý masiv. Vynikají například mohutné Ocotea ussambariensis se srdčitými listy, ale i fíkusy a spousta jiných druhů stromů. V nižších polohách byl prales vykácen a lidé zde pěstují kukuřici, banány, avokáda, papáje, ananasy, jsou zde i velké plantáže čajovníků a kávovníků.

Větve stromů v pralese porůstá spousta epifytů, zejména kapradin (např. rod Asplenium), mechů a provazovitých lišejníků. Ve výšce kolem 2800 m prales řídne, mění se jeho druhová skladba, začínají mohutné a rozložité hagenie (Hagenia abyssinica) a ty postupně střídají vysoké stromovité vřesovce (Erica arborea). Svazky lišejníků i tady dotvářejí bizarní kulisu, kterou jako závojem pronikají sluneční paprsky. Na podmáčených plošinách žlutě kvete nízká Haplocarpha rueppellii.

Stoupáme-li další desítky a stovky výškových metrů, krajina se zcela promění. Stromovité a keřovité vřesovce jsou nižší, základ porostu tvoří mohutné žlutavé trsy trav, už jen výjimečně spatříme atraktivní červené květy mečíku (Gladiolus watsonioides) či svícny kniphofií (Kniphofia thomsoni), zato se objevují pro Evropany úplně neznámé růstové formy – mohutné starčky a lobelky. A právě ty začínají s přibývající výškou dodávat ráz společenstvům.


Zelené svíce lobelek ukrývají mezi listeny stovky květů. K nim dosáhne svým dlouhým a úzkým zobákem pták strdimil, jenž také lobelky současně opyluje.

Svahy Telekiho údolí porůstá řídký „les“ několikametrových starčků Senecio keniodendron. Některé kvetou bohatým květenstvím tmavě žlutých květů, většina je ale momentálně v nekvetoucím stavu. Místy je doplňují zelené svíce lobelek (Lobelia telekii), ukrývající mezi listeny stovky fialových květů. K nim dosáhne svým dlouhým a úzkým zobákem pták strdimil, jenž také lobelky současně opyluje. Plní zde stejnou roli jako kolibříci v Jižní Americe, se kterými je ostatně příbuzný. Lobelky byly nalezeny až ve výšce 4350 m (Lobelia keniensis), kdežto starčky vystupují vzácně až do 4650 m.

Svahy obrovského masivu rozčleňují skály a homole jako pozůstatek bočních parazitních kráterů, dokládajících někdejší mohutnou vulkanickou aktivitu. Krajina má stejný ráz ještě ve výšce 4160 m, kde je Mackinderův tábor, základna pro výstup na vrchol. Můžeme tu spatřit krotké damany – drobné kopytnaté savce, které by nikdo při prvním pohledu neřadil do příbuzenstva slonů. Způsob života a vysokohorské polohy je „vytvarovaly“ do podobnosti svišťů. Ekologicky totiž zaplňují podobnou niku jako tito evropští a asijští hlodavci. Damani žijí od Sýrie po jižní Afriku, mají zavalité osrstěné tělo, jsou to býložravci a horní řezáky bez kořenů jim stále dorůstají.

Teprve těsně před setměním závoje mraků a mlhy trochu poodhalí ostré jehlany vrcholů. Strmé skály, pod nimi ledovce a rozlehlé balvanité morény. Celou scenerii doplňují malebná jezera, nyní skrytá v členitém terénu. Noční a ranní mráz dokládá extrémní podmínky, jimž zde musejí živočichové a rostliny čelit téměř každý den. Nepůsobí tu roční období, ale značné jsou právě rozdíly denních (až 30 °C) a nočních (až -15 °C) teplot. Bohaté trsy listů chrání květní pupeny. Z nich posléze vyrůstají mohutná květenství složená z jednotlivých žlutých úborů. Přitom až v těchto výškách bývají příležitostně pozorováni vzácní leopardi!

K sestupu je vhodná opačná cesta, tzv. trail Chogoria, která vede malebným prostředím, míjí jezera i hluboké kaňony s vodopády, v nižších partiích prochází i pěkně vyvinutým stupněm vysokých bambusů, poté hustým pralesem, až končí ve vesnici Chogoria, jež dala treku jméno. Vesnice je roztroušena po mírných svazích kolem říčky. Domky obklopují menší pole s kukuřicí, čajovníky, kávovníky, početné jsou banánovníky i mangovníky. Ke stavebním i palivovým účelům pěstují místní obyvatelé blahovičníky, které sem byly dovezeny z Austrálie pro svůj velmi rychlý růst.

ZAPOMENUTÝ MT. ELGON

Cestou do Nakuru čtyřikrát přejedeme rovník a zakotvíme v Kitale jako východišti k masivu Mount Elgonu, kde nás vítají hejna opic babuinů či popásající se „vodní jeleni“ (Kobus defassa).

Mt. Elgon je krásná hora, ale velmi málo navštěvovaná. Opět vyhaslá sopka, tentokrát široce rozložitá, s prostorným osmikilometrovým kráterem, v němž ještě dnes vyvěrají horké prameny. Když před 7 miliony let vulkán soptil, vytvořil obrovský kužel, pravděpodobně nejvyšší v Africe, tedy i vyšší než současné Kilimandžáro. Eroze pak za dlouhé miliony let vykonala své, proto je dnešní výška hory „jen“ 4321 metrů. Tolik má vrchol Wagagai, ležící na ugandské straně. Na keňské straně kráteru pak Koitobos dosahuje 4200 metrů. Část hory na keňské straně je dnes národním parkem. U vchodu zaplatí cizinci tučný poplatek. Vzhledem ke hraničnímu režimu a nebezpečné zvěři tvoří doprovod vojáci s puškou, kteří se zde nazývají rangers.

V nižších partiích opět horu obemyká prales. Má jiné složení než na Mt. Kenyi. Vynikají úzkolisté podokarpy (Podocarpus falcatus), rozložité Ekebergia capensis, Croton macrostachys s velkými srdčitými listy, ale i mohutné jalovce Juniperus procera, dorůstající výšky až kolem 20 metrů. Kvetoucí liány visí z větví.

V této části parku najdeme i čtyři prostorné jeskyně: Kitum, Mackingeny, Chepnyali a Ngwarisha. Jsou to místa pověstná tím, že je vyhledávají sloni, aby zde svými kly narýpali ze stěn kousky horniny a doplnili si minerální soli. Nalézají se zde také vypreparované zkamenělé kmeny z dávného pralesa tak, jak je pohřbil výbuch sopky. V posledních letech získala pak jeskyně Kitum i mnohem horší proslulost. Právě zde zřejmě došlo opakovaně k nákaze lidí jedním z nejnebezpečnějších virů světa – Ebolou. Vstupní klenba do jeskyně Kitum je prostorná. Šlapeme ve vyschlém trusu zvířat a v temnu uvnitř plašíme hejna netopýrů, kteří s pištěním poletují kolem.

Rozbahněná cesta vede výše, klikatí se dobře vyvinutým pásmem bambusů. Místy nižší a hustější, jinde až desetimetrová klenba silných bambusových stébel, v jejímž šeru lze bez problémů procházet po stezkách vylámaných slony a nebezpečnými kaferskými buvoly (Syncerus caffer). Nacházíme spoustu sloního trusu, čerstvě vylámané bambusové porosty, ale nakonec na slony štěstí nemáme. Zato tři buvoli nám zatarasili cestu při návratu. Jejich zlověstný výraz a funění budí respekt. Naštěstí po chvilce odklusali do houštin. Krátké odbočení k malému zpola zarostlému jezírku Saito Dam v houštině umožní spatřit řadu neznámých květů. Bujná vegetace kolem poskytuje úkryt drobným pěvcům. Jiná odbočka vede na tzv. sloní plošinu, dominantní skálu vyčnívající ze zeleně. Na jejím plochém vrcholu překvapí mnoho drobných rostlin s pestrými květy, ať už jsou to Craterostigma pumilum s bělofialovými květy, vzdáleně podobné velkým fialkám, ale jen na 5 cm stonku, fialové hvězdičky nizoučkých Romulea fischeri nebo žluté badily (Sisyrinchium sp.) či vyšší Aloe (snad A. rabaiensis), jejichž oranžové květy svítí na okraji skály. Je odtud i pěkný rozhled na celé rozlehlé pásmo pralesa, a dále pak na sever, kde na obzoru vystupují zamlžené homole Cherangany Hills.

Pro rozbahněnou cestu se už výše jet nedá a další postup je možný jen pěšky po úzké pěšince. Ale to už jsme dávno nad pásmem bambusů, na loukách s vřesovci, proteou, třezalkami a jinými keři. Exotickou krásou vynikají hlavně rozsáhlé louky s dominujícími kniphofiemi (Kniphofia thomsoni). Červenožluté svíce jejich květenství září ve stovkách kolem i na pozadí stálé mlhy a občasného deště. Rostlina tvoří přízemní růžici úzkých listů, z jejichž středu vyrůstají 50 až 100 cm vysoké stvoly s šišticovitým květenstvím ohnivě červených květů. Na Kilimandžáru jsou u tohoto druhu k vidění i květy čistě žluté. Louku zpestřuje svými modrými květy například Cynoglossum geometricum z čeledi brutnákovitých a jiné druhy. Nejvyššímu pásmu dominují porosty velkých starčků. Lobelek je, na rozdíl od Mt. Kenyi, velmi málo, zato vidíme mohutné, až 2 metry vysoké keře slaměnek Helichrysum formosissimum a křovité žluté třezalky Hypericum revolutum.

Škoda, že Elgon stojí stranou zájmu návštěvníků východní Afriky. Ale možná, že je to tak lepší – jde opravdu o tajemnou, majestátní a zcela zvláštní horu, které by komerce vůbec neprospěla.

KILIMANDŽÁRO – KRÁSA I KOMERCE

Po dlouhém a tvrdém vyjednávání následujícím poté, kdy se na vás v Arushi doslova vrhnou naháněči mnoha zdejších turistických agentur, se podaří snížit cenu za kompletní výstup na Kibo na 455 dolarů na osobu. Poplatky vládním úřadům prudce stoupají, a tak doba, kdy vrchol bude jen pro movité turisty ze západních zemí, je na dohled.

Kilimandžáro je vlastně pohoří. Větší než třeba Tatry. Ovál délky 60 km a šířky 40 km leží 330 km jižně od rovníku. Dávná skupina sopek vytvořila nakonec tři dominantní vrcholy. Zmíněný Shira (3943 m), dnes nepříliš výrazný, střední Kibo (5895 m), který je nejvyšší, a dále „v řadě“ ležící Mawenzi (5149 m), nejvíce rozeklaný. Shira ztratil aktivitu před půl milionem let a od té doby je erodován do zvlněného plató. Kibo začalo utichat jako poslední před 100 000 lety, občasné výrony lávy pokračovaly spíše z bočních parazitických kráterů a postupně se formoval dnešní tvar vrcholu, pokrytého ledovci.

Z jedné strany sníh a led, z druhé už známé starčky (zde stromovitý druh Senecio cottoni), lobelky (Lobelia deckenii), ale i slaměnky několika druhů (např. bílé Helichrysum newii a H. argyranthum, zlatě žluté H. cymosum), kontryhely (Alchemilla johnstonii).

Výstup na vrchol zahajujeme již o půlnoci. Úzká stezka se klikatí po svahovém žebru mezi skalami. Stoupáme po strmých sněhových polích už skoro pět hodin, když se přibližuje okraj kráteru. Jsme v místě zvaném Stella Point (5745 m). Po krátkém odpočinku postupujeme podél skal při okraji zcela zaledněného kráteru až na nejvyšší místo, nazývané Uhuru (svahilsky svoboda). Jde vlastně o plošinu na okraji kráteru. V silném mrazu čekáme na východ slunce. Konečně jeho kotouč v dáli prozáří mraky přízemní oblačnosti, paprsky sklouznou po příkré ledovcové stěně ve svahu za námi a prosvětlí ledovcová pole v kráteru. Na obzoru vystupuje dosud tmavá silueta štítu Mawenzi (mawenzi znamená v jazyku domorodců tmavý, kibo pak světlý). Hluboko pod námi se vznáší bělošedé koberce mraků, které po většinu času zakrývají vrchol při pohledu zdola.

Zbytek dne počítejme se sestupem různorodými výškovými stupni. Sestup začíná na sněhových polích podél Velké ledové stěny. Kamennou a sněhovou pustinu neobývají rostliny ani živočichové. Teprve ve výšce kolem 5000 metrů se objevují nízké trsy slaměnek a vřesovců, doplňují je nízké plstnaté starčky, později i žluté křovité třezalky a kontryhele a samozřejmě trávy. Tak pestré polštáře kvetoucích slaměnek, jaké jsou k vidění na plochém kráteru Shira, bychom zde ale hledali marně. Každá expozice masivu má své zvláštnosti a flóra se úměrně tomu mění. Alpínský stupeň nabírá často vzhledem k nedostatku srážek charakter horské pouště. Ale přesto bylo v těchto polohách nalezeno 55 druhů vyšších rostlin a bílá slaměnka Helichrysum newii objevena dokonce poblíž fumarolů v kráteru Kiba v 5670 metrech!

Přibývá vřesovců, včetně stromovitých (Erica arborea a Philippia excelsa), jejich porosty jsou stále vyšší. Další stovky metrů klesání, vegetace houstne a bohatne. Objevují se i křovité Protea kilimandscharica s velkými bílými květy a kulovitými šišticemi plnými semen. V nižších partiích jsou často poznamenány požáry, které zde vznikají v suchých obdobích. Protea patří do samostatné čeledi Proteaceae a její druhy obývají vyšší polohy Afriky a Austrálie. Libují si na kyselých a kamenitých půdách. Ve výškách kolem 3500 metrů už jsou vřesovcovité porosty velmi husté, pěšina jimi vede jako v lese, svazky lišejníků visících z větví dokreslují atmosféru. Tu a tam kvetou kniphofie, na rozdíl od Mt. Kenyi a Elgonu zde ve žluté variantě. Ve vlhčích úžlabinách se opět rozrůstají typické starčky. Zde je to endemitní Senecio cottonii, Senecio johnstonii, ale i Senecio kilimanjari a jiné druhy. Lobelky reprezentuje Lobelia deckenii s listy užšími a menšími než mají starčky.

Do těchto poloh, někdy i výše na pláně, vystupují někteří kopytníci (chocholatky červené, buvoli a zejména antilopy losí). Žije tu též řada hlodavců včetně dikobraza.

Porosty bambusů na Kilimandžáru jako na nejsušší z východoafrických velehor nejsou vyvinuty. Přitom srážky v horních částech pralesa se pohybují kolem 2500 mm za rok. Od výšky něco méně než 3000 m začíná nejprve nižší, později stále divočejší porost stromů a lián, keřů i přízemních bylin, který končí okolo 1800 m nadmořské výšky. Nápadně časté jsou zde stromovité kapradiny z rodu Cyathea. Dorůstají až přes 6 metrů a jako by připomínaly doby, kdy jejich příbuzní i v Evropě tvořili základ tehdejších lesů a svými kmeny pak přispívali ke vzniku černého uhlí. Úzké a poměrně vysoké dračince (Dracena afromontana) s chocholy listů vyčnívají do prostoru pěšiny, z větví visí i pnoucí begonie (Begonia meyer-johannis). Upoutají i mohutné fíkusy (Ficus elastica), velkolisté Macaranga kilimandscharica, jeden z nejobvyklejších stromů, nebo mohutnou Mitragyna rubrostipilata s velkými oválnými listy. Větve jsou obaleny vrstvou mechů, z nich vyrůstají menší kapradiny. V korunách se co chvíli ozve stádo opic (většinou jde o černobílé dlouhosrsté guérezy), prchajících velkými skoky po větvích dál od vetřelců. Po květech létají velcí pestří motýli (např. rod Papilio). Impozantní hora, hora symbol. Bohužel také symbol komerce, způsobu, jak lze vydělávat na všem. Povinné (a vysoké) vstupné, kempovné, průvodci, nosiči… – Hakuna matata („no problem“), máte-li ovšem dost peněz.

Category: 2000 / 11

„Rozum mi říkal: Máš hlad. Jestli je to jídlo dobré pro psy – a z tebe se koneckonců pomalu ale jistě stává jeden z nich – pak přece nemůže být špatné ani pro tebe. Když jsem jedl taštičky smíchané s masem pro psy, uvědomil jsem si, že tím mezi mnou a jimi padla poslední bariéra. Až doposud jsem se alespoň na elementární úrovni snažil být, řekněme, sice ne úplně normální, ale přece jen člověk. Od této chvíle však podstatný rozdíl přestal existovat. Už jsem to nebyl já, kdo řídí sáně, a psi, kdo mě táhne. Už existovalo jen ‚my‘, téměř v majestátním slova smyslu.“

Gary Paulsen, Winterdance

PRVNÍ VLČÍ BYTOST

Slovo amarok znamená v indiánské mytologii „první vlčí bytost“. Zatímco pro Evropany vlk symbolizoval odedávna krutou bestii, která terorizuje vše živé, pro indiány byl synonymem vytrvalého a moudrého lovce, žijícího ve společenství smečky, podobně jako oni žili ve svých kmenech.

Amarok se také jmenuje chovatelská stanice aljašských malamutů a sibiřských husky Pavla Kučery, pro něhož se psi stali životní náplní, jíž podřídil téměř vše.

„Chovatelskou stanici Amarok mám od roku 1985, tehdy se ještě nesměla dávat nečeská jména kennelům,“ směje se vousatý obr. „A tak jsem tvrdil, že je to zkratka: Amarok rovná se aljašští malamuti rodiny Kučerovy. Po revoluci jsem ještě musel přidat slovo Bohemia, protože chovatelská stanice stejného jména už byla registrována kdesi ve Finsku.“

Dnes čtyřicetiletý tišnovský rodák Pavel Kučera chtěl kdysi chovat irské vlkodavy. Snad pro svou obří postavu zatoužil po obřích psech. Všechno dopadlo úplně jinak. V roce 1984 si pořídil svou první fenku aljašského malamuta Beauti Alberta. Seveřani si jej zcela podmanili a smečka se začala rychle rozrůstat. V roce 1986 se z Moravy přestěhoval na Šumavu, kde byla možnost bydlet na samotě uprostřed krásné, téměř nenarušené přírody.

Ze svého prvního vrhu si Pavel ponechal tři štěňata. Když dospěla, hned s nimi na sáních tahal z lesa dřevo. Pak přišly první závody v Mníšku pod Brdy, a Pavel propadl mushingu docela. Uchvátily jej však longy – závody na dlouhé vzdálenosti. Už v roce 1988 si jen tak pro sebe s přítelem uskutečnili přejezd Šumavy.

„Ještě jsme ani neměli krční úvazky a o granulovaném krmivu jsme si mohli nechat jenom zdát,“ vzpomíná Pavel. „Jako krmivo jsme pro psy vezli mražené ryby a podomácku vyrobený pemmikan. Náš náklad byl tak těžký, že jsme jej místy museli převážet nadvakrát. Svoji první expedici jsem absolvoval s osmi malamuty, a to byla tehdy v ‚průkopnických dobách‘ skutečná rarita.“

RODINNÉ PSÍ VZTAHY

Pavel Kučera má ve smečce šestnáct aljašských malamutů, deset sibiřských husky a tři malamutí štěňata. Své psy chová podle aljašského způsobu u boudiček na pětimetrovém řetěze.

„Nelze říci, že je chovám jako na Aljašce,“ ohrazuje se jedním dechem. „Mám řetězy mnohem delší. Máme tu svažitý pozemek a moji psi mají ze svých pozic obrovský přehled. Pod boudami si vyhrabávají nory, kde v létě naleznou stín. Boudy užívají vlastně jen v dešti nebo v zimě. Krmím je zásadně na jejich boudách, v zimě tu leží dost sněhu a já bych jejich misky pod ním ani nenašel. Psi rádi lehají na boudách a pozorují okolí. U mne má každý pes své soukromí, své teritorium a zároveň se naučí respektovat teritoria svých druhů. Naprosto souhlasím s americkými mushery, kteří tvrdí, že pes na řetěze se naučí daleko více, než pes v kotci. Stále na volno jsou pouze štěňata a fenka Cay Amarok. To je moje ‚dvanáctiletá babička‘, která štěňátka vychovává, pomáhá jim v jejich socializaci ve smečce a dává jim základy psí etikety. Před Cay má celá smečka bezmezný respekt. Je to úžasná vůdčí osobnost, prostě alfa vlčice.“

Pro své psy Pavel Kučera dokonce vybudoval i rybníček, kde se mohou ochladit a do sytosti vydovádět.

„Psy vypouštím vždy tak asi po třinácti, abych měl o nich dokonalý přehled,“ vysvětluje Pavel.

Buduje ale také kotce, neboť nechová jenom seveřany pro expedice a závody.

„Mám tu i problémové seveřany z útulků, které jsem vzal, abych jim zpříjemnil, či zachránil život,“ vysvětluje Pavel. „Psi u mne dožívají důchod. Mají na to stejné právo jako člověk.“

Pavel Kučera své odchovy kdysi prodával, ale dnes už prakticky ne.

„Nemám množitelskou stanici, mívám odchovy po dvou letech a štěňata si nechávám. Kdysi jsem navštěvoval pilně kynologické výstavy a dosáhl mnoha úspěchů. Dnes už na výstavy téměř nechodím, nemám na to čas. Plně se soustřeďuji na vytváření své vlastní linie. Chovám naprosto bezproblémové malamuty. V posledních třech letech jezdím s dvanáctispřežím absolutně bez konfliktu. Je to pro mne víc, než mít doma CACIB. Úspěch je skryt v chovu ve smečce. Psi si vytvoří svoji hierarchii a všechno si vysvětlí a vyřeší při hrách. Na závodech už pak nic řešit nemusejí, mají čistou hlavu a plně se soustřeďují na výkon.“

Hra je jediným aspektem chování psa, který ho nikdy nemůžeme sami naučit a jenž bývá majiteli často podceňován. Přitom hra psů je jedinou možností jejich úspěšné socializace. Pes má v sobě uloženy jednotlivé modely chování, podobně jako my máme roztříděny písemnosti v šanonech, které potřebujeme občas vytáhnout. Proto je nutné nechat vybít hravost psa ve hrách a rituálech s jinými psy. Držíme-li psa ve smečce, celý proces je jednodušší a přirozenější. Navíc je nutné chápat, že hra s jinými psy je pro naše miláčky nutná nejen ve štěněcím věku, nýbrž po celý psí život.

BRATRSTVO VLČÍ TLAPKY

Psi severských plemen jsou typickými smečkovými zvířaty. Jejich vlčí atavismy jsou silné a živé. Důležitým faktorem v chovu například grónských psů bylo, že po celou dobu existence plemene byl do jejich populace přikřižován arktický vlk. Eskymák vzal svou hárající fenu a přivázal ji u vlčí stezky. Obvykle umístil u feny i nějaké maso. Jednak aby zmírnil agresivitu vlčího nápadníka, jednak jako potravu pro vlastní fenku. Někdy se stalo, že vlci fenu sežrali, jindy se spojení podařilo a vlk psa nakryl. Štěňata byla velmi divoká, ale s mimořádnou výdrží a silná. Tím se Eskymáci instinktivně bránili vlivu příbuzenské plemenitby. Z kříženců byli ti nejdivočejší utraceni, mírnější se naopak stali platnými členy psí smečky.

Přestože byl na vysokém severu pes prakticky nepostradatelný, jeho život byl neobyčejně krutý. Pouze péči o mláďata domorodci nezanedbávali. Dokonce ženy mnohých kmenů chlupatá klubíčka kojily. Doba blahobytu však trvala zpravidla pouhý rok. Potom pes musel tvrdě a do úmoru, často o hladu pracovat. V létě bývali psi krmeni minimálně, nebo byli zcela ponecháni svému osudu. Když zemřel pes na stezce v postroji, posloužil často jako potrava svým šťastnějším druhům.

Využití psů k tahu sání je prastaré. Už v nejstarší „kynologické“ době sloužili v severských a horských krajinách psi k přepravě břemen – v Tibetu, Mandžusku, severní Číně a samozřejmě v Kanadě a na Aljašce. Původně byli psi zapřaženi do primitivních vleků vyrobených z větví a svázaných řemeny. Například Jakutové na Sibiři používali k tahu těžkých břemen sobů a psi sloužili k dopravě lovců. Pes táhl lyžaře na dlouhém řemenu, který měl člověk upevněn kolem pasu.

Čtyřnozí seveřané jsou pro tvrdou práci v postrojích v drsných klimatických podmínkách dokonale vybaveni. Hustý kožich je chrání před arktickou zimou a nijak jim neublíží nocování na sněhu. Jejich tlapky jim pomáhají překonávat sněhové pláně, silné drápy zvládnou ledové bariéry. Seveřané i skvěle plavou. Mají mastnou srst, která je chrání při nedobrovolné ledové koupeli, když se proboří sáně. Jsou vytrvalí a mají skvělý orientační smysl.

SE PSÍM SPŘEŽENÍM

Jízda se psím spřežením je vzrušující a nádherná, to vám potvrdí každý, kdo to jednou zkusil. Pavel Kučera se účastní longových závodů, z nichž některé i sám organizuje. Propadl také musherským expedicím v divoké přírodě.

„Mám raději longy, sprinty jezdím výjimečně a spíše na ukázku,“ vysvětluje Pavel. „Nebaví mě absolvovat trať za dvacet minut, ostatně malamuti nejsou sprinteři, nýbrž vytrvalci. Sprintových závodů je u nás hodně a na vysoké úrovni, zato longů a midů (střední vzdálenosti, pozn. autora) jako šafránu. Dříve jsem pořádal longové závody na Šumavě, ale bohužel, národní park tomu učinil přítrž. Pro vedení parku jsou důležitější turisté a běžkaři. Naštěstí jsme našli skvělý azyl v Deštném v Orlických horách, kde nám přeje radnice i všechny místní organizace a firmy. Pořádáme zde mistrovství republiky pod názvem Šediváčkův long, což je tří až čtyřdenní etapový závod. Každá etapa měří 45 kilometrů.“


Když se ochladí, trénují Pavel a jeho německá partnerka Andrea se psím spřežením i bez sněhu na tréninkové káře.

Před čtyřmi lety, když se v Deštném běžel první ročník, byl ještě před započetím závodu Pavlovi zastřelen jeho malamut Šedivák. Psa připravil o život člen mysliveckého sdružení, který dodnes nebyl potrestán. Proto tento extrémně těžký závod nese jméno Šediváčkův long.

Za svůj největší musherský úspěch nepovažuje náročnou expedici, při které přejížděli rumunská pohoří. Víc ho těší jeho letošní účast na Wild Life on Toure v Bavorsku. Akci pořádala německá liga, která bojuje za návrat velkých divokých zvířat – vlka, medvěda a rysa – zpět do přírody přirozenou cestou.

„Jelo pět spřežení a trasa vedla po běžecky upravených tratích,“ vzpomíná na nedávné zážitky Pavel. „Celková délka činila 150 kilometrů a na programu byly tři etapy. Ráno jsme vyjeli a běželi se psy přes rekreační střediska, kde jsme vozili turisty. Následovala přednáška členů ligy, a tak to šlo po celý den. Z naší akce vzniká studie – Psí spřežení a jeho vliv na národní park. S mou účastí byli Němci spokojeni, o čemž svědčí fakt, že na příští rok mám z musherů zatím pozvání jen já a můj německý kolega Thomas Gut. Pro český mushing jistě dobrá vizitka.“

Šumavská samota, srub bez elektřiny a pozemek se třemi desítkami severských tažných psů. Spousta každodenní práce, kterou Pavel musí zastat se svou německou přítelkyní Andreou. „Neměnil bych,“ dušuje se Pavel a laská pohledem pozemek s mnoha psími kamarády. Jeho plány do budoucna se pochopitelně točí kolem severských psů: „Samozřejmě chci pokračovat v mushingu a v organizování závodů. Ale v budoucnosti bychom chtěli s našimi psy vyrazit do oblastí věčného sněhu a ledu. Ne na krátkodobou výpravu, chceme tam se psy zkusit nějakou dobu žít.“

Category: 2000 / 11

Jeannette získala svobodu. Je to mladá šimpanzice, která nyní žije se skupinou svých „vrstevníků“ v rovníkovém pralese v národním parku Conkouati v Konžské republice (hlavní město Brazzaville). Dokáže se postarat sama o sebe a není již závislá na lidech, ačkoli existuje osoba, na kterou patrně nezapomene. Jeannette žila v ZOO v Pointe Noire, což je hospodářské centrum Konžské republiky, a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohla volně toulat v pralese, společně s dalšími příslušníky svého druhu. Ovšem prozřetelnost stála na její straně, když ji jednoho dne roku 1989 spatřila Aliette Jamart.

HELP CONGO

Aliette Jamart je původem Francouzka, která se roku 1963 usadila v Kongu. Dnes je prezidentkou výjimečného projektu na znovuvysazení šimpanzů do jejich přirozeného prostředí. Projektu o to výjimečnějšího, že se uskutečňuje v zemi ještě nedávno zmítané občanskou válkou, v zemi, od níž by starost o ochranu přírody málokdo očekával. V neposlední řadě v zemi, které se nedostává prostředků na řešení zásadnějších problémů. Není proto překvapením, že projekt je nyní ohrožen právě nedostatkem finančních prostředků.

Projekt vznikl před deseti lety, když bylo ustaveno sdružení „Help Congo“ (HELP: Habitat écologique et liberté des primates = přirozené prostředí a svoboda pro primáty), které Aliette Jamart umožnilo vrátit na svobodu asi dvacet šimpanzů, většinou ilegálně odchycených. Smutné je, že se odchyty děly s tichým souhlasem Congolese Eaux et Forêts, tedy konžského ministerstva, jehož starostí je ochrana přírody a lesů… Mohlo by se zdát, že se Francouzka, která k šimpanzům přilnula vlastně náhodou, pustila do boje bez naděje na vítězství.

„O šimpanze jsem se začala zajímat v roce 1988. Právě jsem se přestěhovala do místa blízko letiště v Pointe Noire a často jsem tam na ulici potkávala starého muže. Kráčel po ulici s dospělým šimpanzem, kterého držel za ruku. Po nějaké době jsem si uvědomila, že mě šimpanz poznává a pokouší se na mě upozornit svého pána… Chtěla jsem k šimpanzovi přistoupit, ale příležitost k tomu se naskytla pouze jednou. Nějaký čas poté jsem se dozvěděla, že ten starý muž zemřel. Pokusila jsem se spojit se svou přítelkyní Patricií, která se starala o spoustu zvířat, abych zjistila, zda ví, co se se šimpanzem stalo. Vyzvedla si šimpanze z domu jeho starého pána právě v okamžiku, kdy se vojáci chystali zvíře zastřelit.

Měla ho doma několik dnů a snažila se ho přimět, aby spolkl pilulky na spaní… Šimpanze nikdo nechtěl a ona nevěděla, co si s ním počít. Šimpanz odmítal prášky na spaní a nakonec musel být utracen. Tenhle šimpanz byl vychován jako dítě, starý muž jej naučil spoustě věcí. Když jsem se od Patricie dozvěděla, že byl utracen, byla jsem zoufalá. ‚Jeden šimpanz byl utracen, když však půjdeš do ZOO, uvidíš tam jiné, kteří nás potřebují,‘ řekla mi Patricie.“ Takto vypráví Aliette o době, kdy si šimpanze zamilovala a kdy začala poznávat jejich neradostný osud zvířat v zajetí.

„Nikdy předtím jsem v konžské ZOO nebyla. Lidé mě od návštěvy zrazovali, tvrdili, že jsou tam zvířata ponechána, aby pomalu zemřela. Uvědomila jsem si, že je to pravda. Tím to všechno začalo. Viděla jsem dospělé šimpanze, mladé jedince a dvě mláďata… Umírali mi před očima. Byli nacpáni v bednách o ploše asi 1,5 m2, bez podestýlky, nikdy nečištěných… Jeden z nich ležel v rohu bedny a naříkal, byl bílý, bez srsti, samá vráska. Lidé si mysleli, že je to skutečně starý kus, ve skutečnosti to ale bylo mladé zvíře.“

Tehdy si Aliette Jamart ze zoologické zahrady dvě mláďata vzala domů. Jedno z nich byla samička Jeannette, jejímž domovem je dnes rovníkový prales v národním parku Conkouati. Potom přibyla poraněná samička Olga a další zvířata. Když se rozkřiklo, že Aliette přijímá šimpanze, lidé přinášeli další a další. Brzy byl její dům přeplněn a v době, kdy vznikla myšlenka na vrácení zvířat do pralesa, žilo jich u Aliette osm. Spolu s francouzským zvěrolékařem Marcem Ancrenazem a Andrém Lucasem, odborníkem na primáty, řešila problém, co se šimpanzi.

„V té době jsem vlastně přemýšlela o tom, že odejdu z Konga a budu žít ve Francouzské Západní Indii. Když jsem ale viděla žalostný stav šimpanzů, pomyslela jsem si, dobrá, nechej plány pro Francouzskou Západní Indii zatím na nějakých deset let plavat, dokud se tito šimpanzi nedostanou z nejhoršího. Tenkrát jsem si neuvědomila, že šimpanzi se dožívají věku 50 let! Nemohlo být ani řeči o tom, že bych je opustila. Pocházejí z pralesa, a to je místo, kam by se měli vrátit, přičemž jsem si ale nemyslela, že vrátit je zpět do pralesa by byl nějaký problém.“

Jenomže problém to byl vcelku zásadní. Šimpanzi odvykli životu v divoké přírodě, dalo se předpokládat, že budou dezorientovaní, mnozí si bez lidí vůbec nedokáží opatřit potravu. Konec konců, všechny dosavadní pokusy o znovuvysazení šimpanzů do volné přírody skončily neúspěchem. Bylo zřejmé, že je třeba umístit zvířata, která nelze považovat ani za zcela ochočená, ani za divoká, do takového prostředí, kde by se mohla volně pohybovat a přesto být chráněna. A tak vzniklo sdružení Help Congo.

LAGUNA BEZPEČÍ


Lidé, kteří se o šimpanze starají, ať již vědci, placení pracovníci, nebo dobrovolníci z ciziny, musejí být schopni se ke zvířatům přiblížit, aby je mohli – až přijde čas – převézt na místo jejich trvalého pobytu.  

V roce 1991 dala konžská vláda sdružení Help Congo k dispozici tři ostrovy na laguně Conkouati, asi 180 km na sever od Pointe Noire. Chráněnci Aliette Jamart se mohou na tomto území pohybovat podle libosti, a současně jsou izolováni přírodní bariérou – vodou kolem ostrovů. Tady se mladí osiřelí šimpanzi, brutálně vytržení ze svého přirozeného prostředí, učí žít opět „ve volné přírodě“. Pobyt na ostrovech je pro šimpanze jakousi aklimatizací na život v přírodě. Část potravy se jim na ostrovy dováží, a zvířata tak mají kontakt s lidmi. Lidé, kteří se o šimpanze starají, ať již vědci, placení pracovníci, nebo dobrovolníci z ciziny, musejí být schopni se ke zvířatům přiblížit, aby je mohli – až přijde čas – převézt na místo jejich trvalého pobytu ve volné přírodě.

Když jsou šimpanzi připraveni k životu ve volné přírodě, jsou uspáni a podrobeni pečlivé lékařské prohlídce. Za ideálních podmínek by každá skupina měla být soudržnou jednotkou, aby následná dezorientace zvířat v novém prostředí nebyla příliš drastická. Stále ještě pod vlivem uspávacích prostředků jsou zvířata převezena člunem na území Triangle, do místa jejich trvalého pobytu.

Triangle je pás rovníkového pralesa a mangrovových bažin o ploše 22 km². Rozmanitost vegetace zajišťuje dostatek potravy pro šimpanze a navíc území není příliš obydlené, což platí jak pro lidskou, tak pro šimpanzí populaci. Ačkoli je vymezen řekami a lagunou, není Triangle „uzavřeným“ prostorem, a zvířata tak mohou území opustit a pohybovat se dále do pralesa.

Po devadesátiminutové plavbě šimpanzi dostanou „elektronický“ sledovací obojek a jsou vypuštěni na svobodu.

Během posledních tří let se uskutečnily čtyři operace vypouštění šimpanzů, při nichž se do svého přirozeného prostředí znovu vrátilo devatenáct zvířat. Na ostrovech teď čeká dalších pětadvacet zvířat, která by je měla následovat během dvou let.

Na území Triangle jsou šimpanzi pod pečlivým dozorem. Každý den je v pralese sledují studenti, dobrovolníci, střídáni veterináři, vědci zabývajícími se primáty a jinými specialisty na zvířecí říši. Tito šimpanzi jsou zvyklí na přítomnost lidí a na rozdíl od svých skutečně divoce žijících bratranců se dají snadno pozorovat. Členové týmu Help jsou přesvědčeni, že je důležité zajistit etologické a lékařské sledování „jejich“ šimpanzů. Aliette Jamart ale už dnes ví, že systém nesmírně přínosného pozorování budou muset v dohledné době změnit.

„Sledujeme šimpanze neustále každý den, ale pokoušíme se pozorování rozdělit do intervalů. Nyní bychom chtěli zvířata vybavit novými elektronickými obojky a sledovat je z povzdálí na základě triangulace pomocí tří sledovacích věží. Nebudeme je muset mít neustále na očích. Šimpanzi se totiž musejí naučit ostražitosti vůči lidem, aby se nestali kořistí pytláků. A navíc, jestliže vypustíme do volné přírody dalších dvacet šimpanzů v následujících dvou letech, potřebovali bychom k zajištění sledování příliš mnoho lidí.“

MEZI DIVOKÝMI PŘÍBUZNÝMI

Šimpanzi vypuštění do přírody v programu Help se poměrně hladce adaptují na staronové prostředí, na nějž normálně reagují. Navazují také kontakty s volně žijícími šimpanzi. V tom jsou samice úspěšnější a mohou fungovat jako určité rozhraní mezi oběma světy.

Samci jsou divokými zvířaty tolerováni v menší míře, často zůstávají ve své původní skupině a problémy mají především s divokými samci. David, šimpanz vypuštěný v únoru 1999, se po střetnutí se skupinou divokých šimpanzů úplně ztratil. Pro problémy „svých“ šimpanzů má Aliette Jamart pochopení.

„Mláďata divoce žijících šimpanzů se seznamují s pralesem od samého počátku svého života a zabezpečují si své území. Když jsme vypustili naše šimpanze do Trianglu, ocitli se na území obývaném svými divoce žijícími druhy. Vzali jsme šimpanze z ostrovů, které dokonale znali, a přemístili jsme je do prostředí jim naprosto neznámého. Oni jsou vystrašení, ale pokud jsme nablízku, tvoříme jakési jejich orientační body, které znají. Poznávají nové prostředí za naší přítomnosti a to jejich přechod usnadňuje. Pokud se chtějí uklidnit, mohou přijít blíž k nám. Tábor je v jednom cípu Trianglu.

Na rozdíl od divoce žijících zvířat tu nemají vypuštění šimpanzi své příbuzné. ‚Naši‘ šimpanzi jsou většinou příliš mladí a bude jim trvat celá léta, než se plně adaptují. Někteří jedinci jsou výjimeční v tom, že se stávají nezávislými velmi rychle. Vše je dáno tím, jak dlouho žili v zajetí. Některá zvířata bylo možné vypustit do volné přírody velmi brzy poté, co byla pytláky chycena, zatímco jiní šimpanzi byli v době, kdy jsme o ně začali pečovat, již v depresi a všelijak nemocní.“

Členové projektu své šimpanze sice pozorují, nijak se jim ale nehodlají plést do nového života. Čas od času se zvířata přijdou na své zachránce podívat, někdy jsou vystrašena a potřebují útěchu. Pak ale odcházejí zpátky do pralesa, jenž se více a více stává jejich skutečným domovem. Diskrétní, ale neustálá přítomnost pozorovatelů zajišťuje, že se tomuto území vyhýbají pytláci.

ZÁZRAKY SE NEDĚJÍ

Zatímco si šimpanzi pomalu „osahávají“ život v divoké přírodě a zakoušejí slasti svobody, členové sdružení Help Congo řeší jeden problém za druhým. Zázraky se totiž nedějí ani v Kongu a ani v Kongu nelze cokoli podnikat bez peněz.

V roce 1999 zastavila Světová banka svou finanční podporu, kterou tři roky projektu poskytovala. Pokud se velmi brzo nenajde nový zdroj peněz, projekt Help Congo bude ohrožen.

A není to jen nedostatek prostředků, který nad budoucností padesáti šimpanzů visí jako Damoklův meč. Velkou hrozbou jsou pytláci. V Konžské republice jako kdekoli jinde v Africe přináší obchod s divokými zvířaty velké zisky. I když jsou šimpanzi chráněným druhem, loví se buď pro maso, nebo na prodej. Kongo sice má legislativu proti pytlákům, ovšem tyto zákony nejsou uplatňovány. Nedostává se prostředků a země má jiné problémy, které mají nepochybně přednost. Boj proti pytláctví, jejž Aliette Jamart deset let vede, je stále obtížnější, neboť je zde další hrozba visící nad národním parkem Conkouati a nad Trianglem: úbytek lesa. Občanská válka, která propukla v roce 1997, vedla k zintenzivnění těžby dřeva. Tlak ze strany dřevařských společností byl takový, že konžská vláda nedávno snížila statut rezervace, kterou přeměnila na národní park s nejednoznačným statutem. Navíc bylo 9000 hektarů z celkové plochy 504 000 hektarů uvolněno pro komerční využití.

„Dlouhodobým cílem sdružení Help Congo je pomoci Konžanům uchovat si vlastní dědictví pro své děti a pro budoucí generace. Jde o záležitost zachování celého ekosystému, a to nejen pro volně žijící zvířata, ale i pro člověka. Chtěli bychom, aby si lidé uvědomili své životní prostředí, zejména aby se pokusili skončit s pytlačením a s nezákonným obchodem se zvířaty. Konžané dnes ale na ochranu životního prostředí příliš nemyslí, a proto bych chtěla uvést v život projekty rozvoje životního prostředí v Conkouati. Zejména jde o projekty výsadby rychle rostoucích dřevin kolem vesnic a projekty rozvoje ekoturistiky. Ovšem tyto projekty bude možné odstartovat pouze tehdy, až se stabilizuje společensko-politická situace v zemi,“ tvrdí realistická optimistka Aliette Jamart, žena, k níž se její šimpanzi stále vracejí. „Budu pro ně vždy někým zvláštním, i když mě již ke svému životu nebudou potřebovat. Dokonce i když jsem nebyla v pralese šest měsíců, poznali mě a přišli mě pozdravit. Nikdy nezapomenou. Jsou to společenští tvorové. I když z Trianglu odejdou, vracejí se sem, je to jejich domovská základna.“

Pozn. redakce: Pro název článku byl použit titulek filmu „Nés pour être libres“ (Zrozeni ke svobodě) o projektu Help Congo a jeho problémech, natočeného francouzskou televizí. Měl se vysílat na veřejnoprávním kanálu 12. prosince 1999, ale potom z uvedení sešlo. Nové uvedení filmu nebylo zatím stanoveno.