Category: 2001 / 02

Text a foto: Vladimír T. Jiroušek   Město s nejdelším názvem na světě, nebo raději Bangkok, bylo založeno v roce 1782 v zátoce řeky Chao Phraya. Bangkok je něčím výjimečný, není však ani City of Angels – „město andělů“ – jak by jej chtěli vidět Thajci, ani Sin City – „město hříchu“, což by uvítali někteří cizinci. Bangkok má všechny nectnosti moderního velkoměsta, a zároveň poezii staré asijské kultury. Žije zde 10% obyvatel Thajska, což je přibližně 6,3 milionu. Ročně sem zamíří téměř sedm milionů turistů.

THANON KHAO SAN – MEKKA VANDROVNÍKŮ

Thajsko je ráj turistů, pro vandrovníky vše začíná a končí v Khao San. Před mnoha lety začali do Thajska přicházet vandrovníci s batohy. Podnikaví Thajci a Číňané využili příležitosti, a tak se nevelká ulice stala nejlevnějším centrem turistiky. Tato ulice je uzavřený svět cizinců, kam smí jen taxíky a tuk tuky – motorové tříkolky. Místní lidé, kteří se netočí okolo turistiky, sem nechodí a ani tuto enklávu neznají. Někteří mladí cizinci tu však tráví týdny a měsíce nicneděláním. Žijí zde mnohem levněji a především volněji než v rodném Německu, Švédsku nebo v Americe.

Khao San nechodí spát, pouze mění tvář. Nejrušnější je okolo půlnoci, po šesté ráno poněkud utichá, aby vzápětí v úplně jiné podobě opět vstával. Jinou tvář má odpoledne, když žár poleví. Stovky pultů zaplaví chodníky, takže jsou téměř neprůchodné. Večer jej ozáří neonové reklamy, prodejci sklidí část zboží a na jejich místa nastoupí noví s jiným sortimentem. Na kárách s propanbutanovými vařiči se vaří večeře. Každému podle chuti a především peněženky. Kromě piva jsou hlavní „potravou“ cizinců velkoplošná videa. „Výživné“ americké akční filmy jsou konzumovány jeden za druhým. Bar vedle baru stejný obraz, jeden se snaží přehlušit druhý a upoutat co nejvíce. Panuje tu naprostá národnostní i rasová shoda. U jednoho stolu sedí bílí, černí i žlutí. Milé místní dívky zamilovaně pohlížejí na toho svého, jemuž jsou oddané tak dlouho, jak mu stačí kreditní karta. Na pravidla hry zpovzdálí dohlíží turistická policie, která zde má velké sídlo a je tu opravdu pro turisty.

Sociologové se zamýšlí nad důvodem úspěšnosti thajské sex-turistiky. Thajské dívky jsou jiné než Evropanky, lákají něžným úsměvem a stejným úsměvem reagují i na odmítnutí. Nabízejí iluzi, vůni dálek, exotiku, a to vše za přijatelný peníz. V Asii je nejmenší časovou jednotkou den, a tak zde dívky nespěchají jako jejich evropské kolegyně.

V Khao San dostanete vše mnohem levněji než v centru. Chcete si nechat ušít oblek, levný nebo z luxusní látky – stačí pár dní. Cestovky vám nejen prodají letenky do celého světa, ale do druhého dne vám vyřídí víza do všech okolních zemí. Stačí zaskočit pro fotky vedle k polaroidu – nevadí, že vypadáte jako z alba zločinců.

Chcete mezinárodní novinářský, studentský nebo jiný průkaz? Vyberte si, za pár hodin jej držíte v ruce. Od originálu je k nerozeznání a je s vaší fotografií. Telefonní automaty vám umožní spojení s celým světem. Většina turistů však využívá mnohem levnějšího spojení s rodinou e-mailem.

BANGKOCKÁ TRŽIŠTĚ

Pravé asijské tržiště, kam turisté zavítají jen zřídka, navazuje na park Chatuchak poměrně daleko od centra Bangkoku. Trhy začínají v sobotu ráno a končí v neděli večer. Na ohromné ploše nabízejí prodejci nejméně deset druhů banánů – dlouhé, hranaté, žluté, zelené, načervenalé. Žlutou i zelenou papáju, mango, chlupaté rambutany, citrusové plody, kokosové ořechy a ananas. Velké plody jackfruitu a duriánu, které jsou si podobné. Ohromné hromady feferonek a cibule. Pytle rýže všech možných odrůd a kvality.

K dostání je mnoho druhů akvarijních ryb, různá plemena domácích koček a psů, včetně klícek, kartáčů, umělých kostí a pytlů granulovaných krmiv. Nepřeberné množství látek a oblečení, nábytek, porcelán, mramor, tropické rostliny a všechno ostatní, co jsem nestačil vyjmenovat. Thajsko přestalo být centrem obchodu s divokými zvířaty. Mnoho lidí, se kterými jsem mluvil, to s hrdostí zdůrazňovalo. Proto v Chatuchaku již nekoupíte ani živé gibony, ani hadí kůže.

Zapomenout nesmíme ani na velmi populární plovoucí tržiště, kde převážně ženy nabízejí na svých sampanech kromě ovoce vše možné i nemožné. Tržiště slouží především místním lidem, tak jako v jiných asijských zemích.

PATPONG – MÍSTO HŘÍCHU

Asi se najde málo turistů, kteří nenavštíví Thanon Patpong, dvě souběžné ulice, kde sídlí hřích. Patpong patří ke koloritu města, žije čtyřiadvacet hodin, i když ve dne má jinou tvář. Bary a noční kluby uspokojí každého. Je překvapující, že Thajsko je velmi puritánské, je zakázáno koupání nahoře bez. Nudismus je trestný. Thajky se obvykle koupou oblečené v tom, v čem právě přišly.

Otevřenými dveřmi nakukujeme do go go barů, na pódiu se vlní štíhlé dívky v bikinách. Intimní bary, kam nechodí ženy a kde se o vás dívky všestranně starají, nejsou pro mne. Pro jistotu jsem si s sebou vzal manželku jako nejjistější antikoncepci, a tak nás naháněč tlačí na live family show. Necelé dva metry před námi se na molu v rytmu hudby pohupují děvčata různých hmotností i kvalit. Nutno podotknout, že jsou zcela nahá. Ještě jsme se pořádně nerozkoukali, a už přibíhá obsluha. Chci nejlevnější pivo.

„Jaké nejlevnější máte na mysli, pane?“ nechápe číšník, ale hned mi podává pivo. Dívenka se lísá a vůbec jí nevadí, že po pravici sedí moje žena.

„Pane, koupíš mi kolu?“

Chvíli odolávám, ale chci mít pokoj, jedna kola mne nezabije, budiž!

„Pane, ty jsi úžasný, super džentlmen!“ začne tleskat, jako bych jí koupil mercedes.

„Pane, koupíš kolu také mojí kamarádce?“

Nahá dívka na molu se ke mně povážlivě natahuje. Live show je spíše artistické vystoupení. Hlavním aktérem ani tak nejsou dívky samy, ale jejich nejintimnější orgán. Slouží jako zásobník pro sérii žiletek navlečených na niti. Nebo jako zásobník pro hedvábné šátky, pingpongové míčky, které vypadávají do připravené misky. Zasunutou trubičkou postupně sfoukávají svíčky na papírovém dortu, pískají na píšťalku, kouří cigarety, a šipkami sestřelují nafouknuté balonky. Dokonce slouží jako otvírák korunkových uzávěrů lahví.

Manželka se zjevně nudí a ani já nedychtím po dalším vystoupení, dopijeme pivo a jdeme. Vtom přichází rychlomalíř a svítícími barvami maluje na krásné nahé tělo ptáka Ohniváka. Dívka se chvíli předvádí na molu, pak obejde hosty a jde vedle do sprchy. Škoda, kresba byla skutečně krásná a vystoupení decentní.

Beru si své přidělené číslo a jdu ke kase. Na velké tabuli, kterou mi naháněč umně zakryl tělem, stojí: „Jednotná cena nápojů – whisky, pivo, kola atd.: 300 bathů.“

Proto ten údiv nad mojí objednávkou laciného piva. Thajský bath je o něco málo méně než naše koruna, a tak jsem jediné opravdové vzrušení zažil při placení.

RENESANCE VODNÍ DOPRAVY

Hlavní dopravní tepnou Bangkoku jsou kanály na řece Chao Phraya. Břehy jsou ještě stále lemovány dřevěnými kolovými stavbami. Lidé nechtějí opustit tradiční život na vodě, i když za nimi již vyrostly mrakodrapy. Řeka je pro ně nejen obydlím, ale i prádelnou a koupelnou. Ženy s typickými slaměnými klobouky stále ještě veslují ve svých sampanech. Původní linková lodní doprava prodělává opět renesanci. Nejen že je velmi levná, ale je mnohem rychlejší a pohodlnější než doprava na silnici. Zajišťují ji dlouhé rychlé čluny, nazývané vodní expresy. Koncert rozehrávají při přistávání. Průvodčí na zádi navádí lodníka sedícího na přídi sériemi krátkých hvizdů. Loď molo poněkud přejede, náhle dá zpátečku a zádí se dotkne mola. Pokud vystupuje a nastupuje jen málo pasažérů, loď vůbec nezakotví – lidé stačí vyskočit a naskočit. A i když průvodčí upevní lano k molu, je to stejně otázka jen několika vteřin. Někdy je zastávka na opačném břehu. Na druhý břeh se dostanete menší loďkou, která funguje jako přívoz a neustále křižuje napříč kanálem. I když je most hned vedle, chodce na něm neuvidíte, vždyť přívoz stojí pouhou korunu.   Na kanálu je samozřejmě mnoho lodí turistických. Honosné, s altány, s prolamovanými střechami, plovoucí restaurace a další monstra. Oblíbené a pro toto město typické jsou uzounké rychlé čluny poháněné a řízené vrtulí na dlouhé tyči. Říká se jim „dlouhoocasá taxi“. Jejich lodivodi s vámi provádějí opravdová kouzla, z nichž je vidět, že se na vodě narodili. Nadchl mne také kuriózní „zametací“ stroj na vodní cesty, sbíral odpadky plovoucí na hladině. Bangkok se již vyrovnal s nečistotou ulic, která je typická pro méně rozvinuté asijské země. Nyní se snaží vyčistit i vodní cesty a zdá se, že se mu to podaří.

Category: 2001 / 02

Severozápadní pohraniční provincie se v délce 700 km táhne podél afghánsko-pákistánské hranice, vklíněna mezi horskými masivy Hindúkuše a Karákóramu a úrodnými pláněmi v povodí Indu. Toto území bylo pro národy Persie a střední Asie po tři a půl tisíce let vstupní branou na indický subkontinent. Prošli tudy šiřitelé buddhismu i islámu, velcí dobyvatelé Alexandr Makedonský i Čingischán, sikhové z Paňdžábu i britští kolonizátoři. Nikomu se však nepodařilo podmanit si divoké Paštuny, tamní národ válečníků, dnes považovaný za největší kmenovou společnost světa. Britové zřídili provincii v roce 1901 jako obrannou hradbu proti možnému vpádu rozpínavého Ruska ze střední Asie a Paštunům vyčlenili čtvrtinu její rozlohy jako autonomní oblast. Pákistánská vláda má dnes ze severozápadu své země stejné obavy jako kdysi Britové, snad ještě znásobené přílivem uprchlíků ze sousedního Afghánistánu, vypuzených z vlasti krvavou občanskou válkou.

PAŠERÁKŮ RÁJ

Afghánistán nechvalně proslul coby největší světový producent heroinu. Ze země putují drogy na západní černý trh přes republiky střední Asie, Írán nebo právě skrz pákistánskou Severozápadní pohraniční provincii. Přes hranici je převezou afghánští podnikavci, prodají je nebo vymění za nedostatkové spotřební zboží v provinčním městě Péšávaru a rychle zase zmizí v Afghánistánu. Kilogram heroinu se tady dá koupit za 20 000 rupií, asi 12 000 Kč. O další dopravu se postarají organizované pašerácké gangy a drobní pěšáci.

Takovým býval i Mohammed, kterého jsem potkal ve vlaku do Péšávaru. Dnes je důvěryhodně vyhlížejícím úředníčkem ve státní správě, jeho minulost se však pohybuje poněkud dále za hranicí zákona. Z Péšávaru přepravoval zásilky do hlavního města Islámábádu. Za doručení obdržel odměnu 10 000 rupií. Celou vzdálenost sto padesáti kilometrů musel urazit pěšky, aby se vyhnul policejním kontrolám. Zatímco Mohammed nenašel v pašování velké zalíbení a po třech letech se začal živit jako nízký úředník s měsíčním platem 2000 rupií, pár jeho přátel rozjelo obchod s drogami ve velkém. Jeden převážel heroin do Evropy v rýži na lodích z Karáčí a dnes je majitelem soukromého letadla. Další pašoval drogy na četných cestách letadlem do Frankfurtu a našetřil tak na deset bytů pro své příbuzné v nejluxusnější čtvrti Islámábádu. Vloni mu to však nevyšlo, a tak si pár let pobude v německé věznici.

MĚSTO NA HRANICI

Tak zní překlad jména Péšávar, hlavního města Severozápadní pohraniční provincie a obchodního i dopravního centra celé oblasti. Kdysi to byla konečná stanice karavan naložených hedvábím, zlatem, kožešinami, kořením a koberci z Buchary a Samarkandu. Tady obchodníci zboží prodávali na ohromných tržištích nebo vyměňovali za čaj a látky. Většina finančních transakcí tehdy probíhala v carských rublech, do konce minulého století nejcennější světové měně. Romantika dva tisíce let starého obchodního města přetrvává dodnes; pestré bazary stále pulzují svým chaotickým orientálním ruchem a jeho obyvatelé jsou směsicí asijských národů, které tady žijí téměř stejným způsobem jako před staletími.


Čajovna v Péšávaru. Ve velkých mosazných samovarech se vaří kawa – paštunský druh zeleného slazeného čaje

Péšávar tvoří dvě části, rozdílné jako noc a den. Jednu postavili Britové za své koloniální éry. Široké bulváry se táhnou rozlehlými čtvrtěmi s parky, kostely, vojenskými budovami a honosnými domy boháčů. Druhou tváří je Staré město se svými úzkými uličkami ucpanými povozy, taženými koňmi a buvoly, motorikšami, pomalovanými autobusy a pokřikujícími prodavači. Drobné obchůdky jsou natěsnané jeden vedle druhého v přízemí starobylých chátrajících budov, mezi útulnými hospůdkami a čajovnami, kde se ve velkých mosazných samovarech vaří kawa, paštunský druh zeleného slazeného čaje. Nejživější částí celého města jsou bezpochyby nekonečné bazary, rozdělené podle druhu zboží – Misgaram Bazar s mědí a mosazí v ulici Vypravěčů, Namakmandi – solný trh, kde také sídlí obchody s falešnými zuby, označené nepřehlédnutelnými tabulkami s vyobrazenými protézami, Pipal Mandi – obilný trh, Ander Šahar – bazar klenotníků, Moči Lara – trh s kůžemi, Sabdží Mandi – zeleninový trh sousedící s kořenáři, Mína Bazar s látkami a mnoho dalších. Horký letní vzduch je prosycen vůní koření, čaje a kebabů opékajících se v mrňavých restauracích všude kolem. Prodávající jsou výhradně muži, stejně jako kupující, kteří s sebou jen výjimečně berou své ženy, a když, tak zahalené od hlavy k patě.

Pro úřady končí Pákistán prakticky za předměstím Péšávaru, i když vlastní hranice s Afghánistánem leží až o 60 km dále, v proslulém Chajbarském průsmyku. Za městem totiž začínají kmenové autonomní oblasti řízené svou vlastní samosprávou, z nichž část vedoucí k hranici obývá paštunský kmen Afridiů. Pro novináře a humanitární pracovníky je Péšávar naopak výchozím bodem do Kábulu; sídlí zde asi osmdesát humanitárních organizací.

Z válkou zmítaného Afghánistánu uprchly přes Chajbarský průsmyk více než dva miliony lidí a většina se jich natrvalo usadila v oblasti Péšávaru (město samotné má sotva 350 000 obyvatel). Pákistánská vláda se snaží udržet uprchlíky v utečeneckých táborech zbudovaných za městem, Afghánci však ovládli značnou část obchodních aktivit v Péšávaru – především na dopravu mají téměř monopol – a dnes už neodmyslitelně patří ke koloritu jeho starých čtvrtí. Jejich integraci usnadnil také fakt, že většina z nich patří ke kmeni Paštunů jako místní obyvatelé a mluví stejným jazykem paštó. Ze své vlasti si přinesli i svérázné tradice, včetně krvavé hry buzkači, jakéhosi ragby na koních, kdy se dva týmy jezdců snaží dopravit mrtvou kozu na určenou část hracího pole.


Nejživější částí Péšávaru jsou bazary, rozdělené podle druhu zboží

„Kupte si nůž, pane! Pravá afghánská ocel,“ přesvědčuje mě na jednom bazaru kluk s proutěným košem se srovnanými kindžály. Jmenuje se Ačma a je mu dvanáct let. Do Péšávaru prý uprchl z Kábulu se strýcem. Ostatní členové jeho rodiny zahynuli při bombardování. Tady od rána do večera běhá po ulici za movitě vyhlížejícími lidmi (mezi něž jakožto cizinec bezesporu patřím) a nabízí jim své nabroušené produkty. Dva nože jsem si od něj nakonec koupil. To jsem ještě netušil, jaké problémy mi dvaceticentimetrová dýka způsobí při policejní kontrole o týden později ve vlaku do Láhauru. Zkrátka ne vše, co se prodává na trhu každému na očích, musí být legální.

NESPOUTANÍ PAŠTUNOVÉ

Většinu území Severozápadní pohraniční provincie a východního Afghánistánu obývají Paštunové, válečný národ, jehož příslušníci dnes čítají přes třiadvacet milionů příslušníků (patnáct milionů v Pákistánu a osm v Afghánistánu), a považují se tak za největší kmenovou společnost na světě. Přestože se sotva uživí jako chudí zemědělci a pastevci, jsou neobyčejně hrdými lidmi, pro něž svoboda a čest znamená více než samotný život. Proto bylo vždy takřka nemožné si je podmanit. Nepodařilo se to žádné vnější síle – ani mocným Mughalům, ovládajícím po dvě staletí téměř celý indický subkontinent, ani britským kolonizátorům. Pro Brity bylo jejich území obzvláště důležité, dělilo je totiž od území ovládaného Rusy, obávanými rivaly ohrožujícími moc britského impéria v Asii. I když šlo o nepřátele, Britové velice obdivovali Paštuny jako skvělé bojovníky. Zavedli také dnes užívané jméno tohoto národa – Paštunové nebo Patháni odvozené z hindského pakhtana – lidé mluvící východoíránským jazykem paštó nebo paktu. Předtím byli všeobecně označováni za Afghánce.

Na uznání jejich tvrdohlavé nezávislosti jim nakonec Britové oficiálně vyhradili 70 000 km² tzv. „kmenových oblastí“, kde si Paštunové mohou vládnout svými vlastními zákony. Nová vláda, která vznikla s nezávislostí Pákistánu, jejich autonomii uznává dále a pákistánské zákony se zde prakticky nedají uplatňovat. Paštunové se dnes dělí na zhruba padesát různých a často vzájemně znepřátelených kmenů. Každý kmen ovládá své území, kterému vládne malik, kmenový vůdce. Cizinci a nepaštunští Pákistánci do většiny těchto území nemají vůbec přístup. Dlouho se mluví o možnosti vytvoření Paštunistánu, nezávislé svobodné země, která by sjednotila všechny paštunské kmeny. Vzhledem k častým vnitřním rozporům mezi jednotlivými skupinami je však tato alternativa značně nereálná.

Společnost Paštunů proslula svým tvrdým morálním řádem zvaným paktunválí, který řídí každodenní život jejích členů. Paktunválí má čtyři hlavní části. Melmastia vyžaduje projevování pohostinnosti vůči všem návštěvníkům bez nároku na odměnu. To sice vyžaduje i islám, paštunská pohostinnost však nezná mezí; hostitel by podle melmastie měl pomoci i hledaným zločincům na útěku, pokud se dostanou do nesnází, a dokonce za své hosty položit život, pokud by to bylo nutné. Nanvatai je naprosté ponížení poraženého před vítězem. Poražený má svého pokořitele prosit o odpuštění a ten by ho pak měl velkomyslně udělit, čímž poníženému člověku vrátí jeho důstojnost. Badal, pomsta, se vykonává za každou, i neúmyslnou urážku či nespravedlnost vůči jedinci, rodině nebo kmeni. Krevní msta se mnohdy zvrhne v léta trvající řetězec násilí a dokáže zničit celé klany. Nang znamená čest, a ta je hrdým Paštunům nade vše. Zachovat si čest svou, své rodiny a klanu patří k základním povinnostem každého Paštuna. Především ženská čest je velmi citlivé téma. Zneuctění ženy často ústí v ty nejkrvavější konflikty, přitom k němu může dojít pouhým pohledem cizího muže na odhalenou ženskou tvář.

Nad dodržováním paktunválí bdí džirga, jakási rada starších, složená z uznávaných mudrců vesnice nebo kmene. Džirga je také soudem rozhodujícím všechny spory v okruhu své působnosti, od drobných nesvárů o plot mezi sousedy až po vraždy. Džirga řeší konflikty vždy v souladu s paktunválí, i když mohou být v rozporu s pákistánskými zákony, jež tady neplatí. Například muž, který zabije svou ženu, protože flirtovala s jiným mužem, by podle práva pákistánského státu dostal vysoký trest odnětí svobody, ne-li trest smrti. Džirga však uzná, že byl v právu, a navíc přikáže otci či bratrům provinilého muže, aby záletníka také usmrtili. Jakkoli kruté se nám tyto zákony mohou zdát, v paštunské společnosti je rozhodnutí džirgy vždy respektováno a považováno za spravedlivé.

Slovo parda v perštině označuje zástěnu, pomocí níž se původně v domech bohatších rodin poskytovalo soukromí ženám. Dnes se tento výraz používá pro celý zvyk ukrývání žen před zraky cizinců. Parda se praktikuje ve většině islámských zemí, u Paštunů však dosáhl patrně nejstriktnější formy. Paštunské ženy tráví naprostou většinu času za zdmi svých domů. Ven vycházejí pouze v doprovodu mužů své rodiny a vždy v burce, vše zahalující pytlovité róbě sahající až ke kotníkům. Šaty zahalují i obličej ženy, až na malou mřížku v prostoru očí umožňující pohled ven. Venku neexistuje pro ženu žádná možnost kontaktu s okolím. Jakákoliv její náhodná konverzace se považuje za zostuzení celé rodiny. Vše zařizují příbuzní muži – bratři, otcové, manželé nebo manželovi bratři. Pocit volnosti zažijí paštunské ženy jen v dětství. Asi do svých dvanácti let si mohou hrát venku s ostatními dětmi a volně pobíhat po vesnici. I tak však všechny výhody požívají jejich bratři – více jídla, vzdělání, zábavy a v případě nemoci léků. Pak začíná parda a svou burku žena nesundá do svých šedesáti let (pokud se jich v drsných podmínkách dožije), kdy již nehrozí nebezpečí, že by svou krásou, kterou pod šaty skrývá, přitahovala mužské oči. Její role je pouze vychovávat děti, především syny, a starat se o domácnost. Přísné podmínky pardy v sobě shrnuje staré paštunské rčení: „Pro ženu buď dům, nebo hrob.“


Ženy vycházejí ven pouze v burce a jen v doprovodu muže z rodiny

Do tradičního života divokých Paštunů se už však pozvolna vkrádají hodnoty moderních Pákistánců, především pak ve městech, kde pravidla paktunválí brzy berou za své. Džaved, mladý student politologie z města Mánséhra, sotva připomíná typického Pákistánce, natož pak Paštuna. Tradiční šalvár kamíz, dlouhou košili se širokými kalhotami, vyměnil za tričko a džíny a na staleté hodnoty svého národa nemá ani pomyšlení. „Paktunválí?“ usmívá se shovívavě, „no, jsme sice Paštunové, ale v naší rodině si na tom nikdo moc nezakládá. Nevidím v tom žádnou spravedlnost, krevní msta mi připadá brutální a nesmyslná. Vždyť my doma nemáme ani žádnou zbraň, my jsme hodní Paštunové.“

KALAŠNIKOV A SPOL.

Přecpaný minibus se pomalu prodírá zácpami z péšávarských předměstí. Za chvíli jsme z města venku a vozidlo nabírá rychlost. Jedeme vyprahlými pláněmi s nízkými keřovitými porosty, v dálce se v mlžném oparu rýsují holé skály. Auta před námi najednou zpomalují a řidič cosi křikne dozadu. Harún, Afghánec sedící vedle mě, mi kyne, abych se schoval pod sedadla. Blíží se policejní kontrola a já tady jako cizinec nemám co dělat. Právě vjíždíme do Kohatského hraničního regionu, součásti kmenových území. Nedávno se v Darra Adam Khel, cíli mé cesty, odehrál krvavý střet dvou znepřátelených klanů, a úřady v Péšávaru přestaly vydávat cizincům povolení nutné ke vstupu do této oblasti. Policisté jen letmo nahlížejí do minibusu okýnky a nechávají řidiče pokračovat v cestě. Za půl hodiny vystupujeme s Harúnem v Darra.

Darra Adam Khel je malé město s jednou asi kilometr dlouhou ulicí, obývané afridijskými Paštuny. Naprosto ojedinělým se v Pákistánu stalo díky zdejšímu „průmyslu“. Asi 40 000 mužů – naprostá většina místního obyvatelstva – se živí výrobou funkčních kopií zbraní všech světových značek.

Harún mě vede boční uličkou do dílny, kde pracuje. Tam se mě ujímá jeho šéf pan Džalbai a vysvětluje celý systém. Výroba zbraní má v Darra stoletou tradici. V malých, spoře osvětlených dílničkách vyrábějí muži i malí chlapci věrné repliky pistolí, loveckých zbraní i těžkých kulometů. Často pracují jen s pomocí svěráku a několika jednoduchých nástrojů. Zručný dělník dokáže sestrojit duplikát zbraně, kterou nikdy předtím neviděl, za deset až dvanáct dní a každý další kus za dva tři dny. Nechybí ani vyrytá značka originální firmy a přesvědčivá výrobní čísla. Pan Džalbai mi ukazuje dvě identické kulovnice renomované firmy Holland & Holland. Ani při bližším pohledu nedokážu rozeznat kopii od originálu. Jeden zaměstnanec zrovna dokončuje na zvláštní přání zákazníka průhledný zásobník do americké M-16. Místními specialitami jsou střílející kuličková pera nebo deštníky. Odhaduje se, že ve městě se vyrobí pět set až sedm set zbraní denně.

Produkty se pak prodávají na hlavní ulici ve více než stovce obchodů se zbraněmi. Malá pistole se dá koupit za 300 rupií (asi 200 Kč) a kalašnikov, nejoblíbenější samopal, přibližně za 3000 rupií. Obchody jsou často úplně přecpány nebezpečným artiklem. Na stěnách visí srovnány v řadách samopaly, některé dokonce zabalené v plastikových pytlích, americké kolty, granáty, nože, neprůstřelné vesty… Obchodníci ovšem zdaleka nejsou tak vstřícní jako jejich dodavatelé a s foťákem mě často vykazují ven. Pokud si chce zákazník zbraň vyzkoušet, vyjde s ní před obchod a bez okolků vypálí pár ran nebo i celý zásobník do vzduchu. Chvíli mi trvá, než si na tento jev zvyknu a přestanu se při každé ráně instinktivně krčit.

Střelné zbraně jsou v Pákistánu drahým a často nedostatkovým zbožím, a tak jsou levné duplikáty z Darra vítanou alternativou. Většina jich jde do rukou Paštunů, s jejichž bouřlivým životním stylem jsou zbraně nerozlučně spjaty. Odběrateli ve velkém bývali kdysi afghánští mudžáhidové. V Darra přestali nakupovat poté, co byla jejich země doslova zaplavena kvalitnějšími produkty ze Západu. Stále populárnější jsou mezi prodejci movitější kupci z Paňdžábu a Karáčí. Na Darra se jako na kmenovou oblast nevztahují přísné pákistánské zákony o zbraních, a zbraň si tady bez povolení může koupit úplně každý, pokud na to má. Obtížnější je provézt takový nákup přes důkladné policejní kontroly do ostatních provincií. K tomuto účelu se tu najímají profesionální pašeráci, kteří převezou rozložené části zbraně přivázané pod šaty na těle.

Před jedním obchodem mě zastavují dva příslušníci zdejší kmenové policie v černých uniformách a baretech. „Povolení? To nemám,“ krčím rezignovaně rameny. Muži se spolu chvíli o čemsi dohadují a pak mě vedou kamsi stranou hlavní třídy. S hrůzou si začínám představovat studenou policejní celu a přemrštěnou pokutu. Policisté mě však usazují v útulné čajovně. „Odkud jsi?“ začíná ten vyšší z nich za dohledu ostatních hostů. „Čekoslovákia?“ Muži uznale pokyvují hlavou. Český zbrojní průmysl má u místních odborníků dobré jméno. Jeden z nich mě nakonec bere do svého krámku a nechává mě před ním za policejního dozoru vystřelit párkrát do vzduchu. To abych měl svou návštěvu se vším všudy. Strážci zákona mi pak na silnici zastavují autobus jedoucí zpátky do Péšávaru a ten mě veze do relativně odlišného světa.

OSADA MUDŽÁHIDŮ

Zatímco v jižních oblastech provincie převažují sunnitští muslimové jako na většině území Pákistánu, lidé na severu v Čitrálském údolí, táhnoucím se v délce 350 km Hindúkušem, se zpravidla hlásí k ismáílismu. Toto náboženství vzniklo v 8. století jako odnož šíitského směru islámu. Několik milionů vyznavačů dnes žije v odlehlých oblastech Pákistánu, Indie, Íránu, Sýrie a východní Afriky. Ismáílijci se nemusejí řídit tak striktními pravidly jako přívrženci koránu. Modlí se jen třikrát denně – před východem slunce, kolem poledne a večer. Místo mešity slouží džamat chana neboli společenská budova. Ženy ismáílijců málokdy žijí tak izolovaným životem v ústraní svého domu, jak je v pákistánské společnosti zvykem.

Garam Čašma je nevzhledná osada s jednou zablácenou ulicí, lemovanou chatrnými kůlnami – obchody se spotřebním zbožím, rozvodněnou řekou a kamennými baráčky nalepenými na strmých svazích všude okolo. Mezi tím pendlují Čitrálci, potomci starověkého národa Cho mluvící svým vlastním jazykem chovárštinou, se svými pakoly, placatými bavlněnými čapkami, a Afghánci s mohutnými turbany. Ačkoli se na první pohled nijak neodlišuje od jiných vesniček v Hindúkuši, Garam Čašma byla v době války v Afghánistánu jednou z hlavních zásobovacích základen mudžáhidů, povstalců bojujících proti sovětské armádě a prosovětské afghánské vládě. Potraviny, léky a zbraně tady s Pákistánci měnili především za drogy a na koňských hřbetech je pak převáželi přes 4554 metrů vysoký Dorahský průsmyk do zničeného Afghánistánu. Tamní provincie Badakšan dnes žije v míru pod dohledem hnutí Taliban, pohraniční obchod však nerušeně pokračuje. Jen artikl se trochu pozměnil: místo zbraní dnes Afghánci kupují hlavně textil, džípy a koně. Levné opium však do Pákistánu proudí dál.

Levnými drogami si muži často dochucují i své cigarety. Oblíbenější je však nasuár. Tuto nahnědlou hmotu složenou z tabáku, koření a vápna nosí snad každý schovanou v malém pytlíčku v kapse. Stačí kousek uždíbnout, užmoulat malý váleček a zasunout jej za dolní ret. Za chvíli se člověk zklidní a oči se mu rozsvítí spokojeností. Tak to alespoň funguje u navyklých Paštunů. Já jsem nasuár zkusil jednou; po chvíli se se mnou zatočil celý svět a musel jsem si na půl hodiny lehnout.Garam Čašma doslova znamená horký pramen. Jeden tady na začátku vesnice skutečně vyvěrá. Pan Abbas, místní podnikavec, u něj postavil bazén s hotelem a zahradou. Vše obehnal vysokou zdí, a vytvořil tak snad první lázně v Pákistánu. Sirný pramen prý účinně léčí kožní nemoci, dnu, revmatismus i chronické bolesti hlavy. Voda je ovšem tak horká, že koupel při poledním slunci je pro běžného smrtelníka takřka nemožná. Přicházím sem až o půlnoci, poté co voda zchladla na přijatelnou teplotu. Nechávám se nadnášet hustou tekutinou a příjemné teplo mi pomalu pohlcuje celé tělo. Absolutní ticho a klid hvězd na bezmračné obloze lehce dávají zapomenout na tak protikladný svět za zdí – 30 kilometrů vzdálenou hranici, chaotické bazary Péšávaru, horkokrevné Paštuny, nebojácné pašeráky i pistolníky z Darra.

Category: 2001 / 02

Termín hill tribes – horské kmeny – se vztahuje na etnické minority žijící v hornatých oblastech severního a západního Thajska. Thajci je nazývají chao khao, což doslova znamená lidé z hor. Každý horský kmen má svůj vlastní jazyk, způsob oblékání, zvyky a víru. Většina kmenů je polonomádského původu a během posledních 200 let se do Thajska přistěhovaly z Tibetu, Myanmaru, Číny a Laosu. Oficiálně je rozlišováno zhruba deset různých horských kmenů, ve skutečnosti jich může být až dvacet. V roce 1999 se počet jejich příslušníků odhadoval na 570 000. Nejpočetnější kmeny se jazykově řadí do 3 skupin: tibetomyanmarské (Lisu, Lahu, Akha), karenské (Karen, Kayah), austrothajské (Hmong, Mien).

LAHU

Populace: 82 000
Země původu: Tibet
Současný výskyt: jižní Čína, Thajsko, Myanmar
Pěstované plodiny: rýže, kukuřice, opium
Víra: animismus, křesťanství
Charakteristické znaky: Příslušníky kmene Lahu lze poznat podle černých a červených kabátků, ženy nosí rovně střižené sukně.

Lahu v překladu znamená lovec. Tito domorodci jsou velmi vyspělí v bylinné medicíně a tkalcovství. Sběratelé si cení jejich umně tkaných brašen na rameno, tzv. yaam.

LISU

Populace: 31 000
Země původu: Tibet
Současný výskyt: Thajsko, Čína
Pěstované plodiny: rýže, kukuřice, opium; k tomu chov dobytka
Víra: animismus
Charakteristické znaky: Ženy nosí přes kalhoty dlouhé pestrobarevné tuniky, někdy mají na hlavách turbany se střapci, muži se oblékají do pytlovitých, dole stažených zelených či modrých kalhot.

V komunitách Lisu je běžný předmanželský sex, mladým lidem je ponechána volnost ve výběru partnerů. Veškeré soudnictví v těchto patriarchálních kmenech je řešeno celým kmenem.

HMONG

Populace: 111 000
Země původu: severní Čína
Současný výskyt: jižní Čína, Thajsko, Laos, Vietnam
Pěstované plodiny: rýže, kukuřice, opium
Víra: animismus – věří v ducha oblohy, který stvořil celý svět
Charakteristické znaky: Hmongové nosí jednoduché černé kabátky a kalhoty či sukně v barvě indiga s pruhovanými okraji, které bohatě zdobí stříbrnými šperky a starými mincemi. Většina žen si splétá vlasy do velkých drdolů.

Rodové společenství se odvíjí od patriarchátu, je povolena polygamie. Své domy si na rozdíl od většiny ostatních horských kmenů nestaví „na nožičkách“, ale přímo na zemi. Hlavní obytná místnost je ale i tak trochu vyvýšená kvůli spižírně.

KAREN

Populace: 353 000
Země původu: Myanmar
Současný výskyt: Thajsko, Myanmar
Pěstované plodiny: rýže, zelenina; rovněž chov dobytka
Víra: animismus, buddhismus, křesťanství
Charakteristické znaky: Karenové se oblékají do halen různých barev z hustě utkaného plátna s výstřihem do tvaru V.

Příbuzenství se odvozuje podle matriarchálních pravidel, Karenové praktikují endogamní manželství, tzn. že sňatek je povolen pouze s partnerem ze stejného či příbuzného kmene. Mezi Kareny patří i známí tzv. long neck – dlouhokrcí.

AKHA

Populace: 50 000
Země původu: Tibet
Současný výskyt: Thajsko, Laos, Myanmar, Čína
Pěstované plodiny: rýže, kukuřice, opium
Víra: animismus
Charakteristické znaky: Lidé z kmene Akha si své černé čapky zdobí korálky, stříbrem a peříčky.

Akha je jeden z nejchudších kmenů, snaží se vzdorovat asimilaci s většinovým thajským obyvatelstvem.

MIEN

Populace: 42 000
Země původu: střední Čína
Současný výskyt: Thajsko, jižní Čína, Laos, Myanmar, Vietnam
Pěstované plodiny: rýže, kukuřice, opium
Víra: animismus, taoismus
Charakteristické znaky: Ženy chodí v černých kalhotách a kabátcích s červeným límcem z materiálu připomínajícího kožešinu, vše zdobí složitými vyšívanými vzory. Na hlavách nosí tmavě modré nebo černé turbany. Společnost je patriarchální, manželství bývají polygamní. Projevuje se tu velký vliv čínské kultury, Mienové k zápisu svého jazyka užívají čínské písmo.

Category: 2001 / 02

…ale člověk se přesto chová, jako by hledal koně, na kterém sedí, říká v rozhovoru náš nejznámější mystik Judr. Eduard Tomáš.

Nejdříve jsem měl poslat okruh otázek. Dělám to nerad, ale jakmile jsem napsal první, spontánně se ze mě chrlily další a další; jako bych s Tomášem vedl rozhovor na dálku. Zvolil jsem osobní a naivnější tón: připadalo mi to nejvhodnější a nejsmysluplnější. Za pár týdnů jsem se dozvěděl, že rozhovor je hotový a k převzetí. Ale pan doktor chtěl „podivného“ redaktora vidět. Velmi jsem se těšil. Ani mě nepřekvapilo, že bydlí prostě a také jeho zájmy jsou obyčejné. Nedávno na videu zhlédl posledního Ramba: „To byla pěkná pitomost, ale takové kovbojky s Clintem Eastwoodem, to se mi líbí.“ Paní Míla, která je evidentní hlavou rodiny, mi vysvětlovala, že i mystici, zvláště ke stáru, žijí jako prostí lidé. Koupil jsem si od ní knihu, a když mi vracela nazpátek, drobné mi s přáním, aby se množily, „očarovala“. Peněženku jsem druhý den ztratil. Tomášovy písemné odpovědi jsem záměrně nezměnil, pouze některé nepatrně zkrátil.


Judr. Eduard Tomáš

Jste náš nejznámější mystik a učitel jógy. Reinkarnaci berete jako přirozenou součást života… Většina lidí v reinkarnaci nevěří. Čím si to vysvětlujete?

Nemáte pravdu. Většina lidí na světě v reinkarnaci věří, dokonce i australští domorodci, ba oficiálně i někteří křesťané. Například v Etiopii. Tam totiž křesťanský zákaz této teze, která pochází ze 6. století (koncil tridentský), nedošel, protože to bylo daleko a cesty neschůdné. Církevní otcové tak rozhodli proti původní křesťanské nauce. Prý byli tenkrát na velmi nízké duchovní úrovni a obávali se, že by se nemohli opět stát duchovními pohlaváry, v čemž měli pravdu.

Podstatou buddhismu je princip, že každý náš skutek či myšlenka jsou „potrestány“: předchází a tím zároveň vytváří naši budoucnost. Myslíte si, že dobré či špatné skutky jsou včas „trestány“ většinou už v našem současném životě, anebo až v příštím?

To není jen učení buddhismu, ale všech velkých náboženství světa. Nejde ovšem o potrestání, to je naivní názor – kdo by koho trestal? – Jde o vyrovnání. Příroda miluje rovnováhu. Naše skutky a myšlenky – dobré, horší i nejhorší – jsou novými zkušenostmi rovnováhy, a to většinou už v současném životě. Ale když na to není čas a někdy i z jiných příčin, vyrovnání se přesouvá do dalších životů. U duchovně pokročilejších lidí jde vyrovnání rychle, někdy přímo, okamžitě, u duchovně zaostalých velmi, velmi pomalu. Takže ti už ani nevědí, proč to či ono na ně přišlo. A na druhé straně se lidé diví, proč takový darebák má úspěch a všechno se mu daří. To je právě tím osudným odkladem.

Znáte příběh o pokrývači?… Padá ze střechy mrakodrapu a stále si v každém poschodí říká: „Ještě to je dobrý. Pořád ještě je to dobrý.“ Nakonec je to tak, že k nápravě přece jen dojde. Ovšem nesmíte se dívat na člověka zorným úhlem jen jediného vtělení.

Vy znáte své životy ze starověkého Egypta i z Afriky, kde vás pokousal lev a dodneška vás z toho pobolívá koleno. Tomu nerozumím. Za co vás to koleno trestá, když žijete takřka jako svatý muž?

Tak za prvé, nežiji jako svatý muž, ale zcela normálně. A za druhé, to koleno mě netrestá, ostatně mě přestává bolet. Při vzpomínce na toho lva se už dávno jen směju. Mohlo to tak být, ale nemuselo, mně je to dnes už jedno. Konkrétní důkaz na to nemám, jako u jiných případů. Je to jen subjektivní vzpomínka, taková humoristická hra se slovíčky. Někdy mně to koleno připomínalo, že je zde ještě tělo, ale tomu byste asi neporozuměl, proto to nebudu příliš rozvádět. Řeknu jen tolik, abychom si lépe porozuměli: podle mé osobní zkušenosti my lidé nejsme jen fyzickým tělem, jak si mnozí často myslí. Máme je, jako máme boty a šaty, to je pravda, ale nejsme jím. Ba ani nejsme smysly, ani egem a jeho myšlenkami, ba ani pránickým dechem, protože jsme čistým vědomím a čistou existencí a také blažeností. V tomto stavu žije správný mystik – v úžasné pohodě. Je schopen pracovat jako jiní, a to do všech konsekvencí, které život přináší, a nikdo o jeho mystice nemusí ani vědět. Může ho prozradit jen dobrá nálada, tolerance a případně poněkud zvláštní lesk jeho očí. To je všechno. A přitom se duchovně prohlubuje od moudrosti k moudrosti. Nestálo by vám to za pokus?… Anebo vašim čtenářům? Návodů je teď všude dost.

Mnoho čtenářů vás i jiné mystiky má za blázny. Co lze takovým lidem říci, aby na chvilinku zapochybovali?

Dejte jim přečíst tohle naše povídání. Ovšem kdo zapochybuje jen na chvilinku, s tím je lépe příliš nemluvit, škoda slov. Jedině z důvodu soucitu. Ale teď mě napadá, že pokud se budou chvilinky opakovat, bude z nich nakonec třeba hodina, nebo i celý den. A to už by stálo za to.

Co by měli dělat? Když člověk omezí mysl, která stále vyráží na povrch, a když ji ponoří do srdce, pak se ego, to jest myšlenka já, rozpustí ve svém vlastním zdroji, takže po ní nezůstane ani stopa. A to je poznání. Vše, co existuje, se pak jeví jako projev svrchovaného Bytí, Vědomí a Blaženosti. Člověk vidí, jak úzce je spojen se vším. Kdyby aspoň tohle lidé věděli, to jest zažívali, přestaly by války a vůbec nesváry na celém světě. Mystikové to vědí, ale je jich málo. A tak řekněte sám: je tohle výsledek bláznovství, nebo je v tom alespoň trochu moudrosti?

Lidé si cení především lidského rozumu, který se odráží zejména ve vědě. Věda odmítá připouštět věci, jež nelze vědecky dokázat. Omezuje se tím, nebo jinou cestu zvolit nemůže?

Opět se mýlíte. Ledaže mluvíte jen o lidech kolem sebe. Věda už je dál. Přečtěte si třeba dánského fyzika Fritjofa Capru: TAO FYZIKY. A také si přečtěte jiné moderní fyziky a matematiky. A to nemluvím o Albertu Einsteinovi, který s tím začal. Ostatně celé jedno odvětví jógy je přísně vědecké. Je to džňánajóga, jóga moudrosti. Mimochodem moje nejoblíbenější disciplína.

Nejsou „zázraky“, které by nebylo možno vědecky vysvětlit, nebo vyvrátit jako záměrné výmysly. Absolutno pracuje bez chyby a bez zázraků. Je mu však třeba porozumět a poznat je hlavně praxí. Jeho moudrost je daleko za lidským intelektem, to je pravda. Ale je ji možná, přesto zažít, když se to umí. Je však nutno umět se Absolutnu přizpůsobit, podle rady Mistrů. A pamatujte si, budoucnost jógy patří vědě. Je třeba jen jít hlouběji pod povrch mysli a nespočívat jen na událostech a zkušenostech světského života. Ostatně sféra za myslí je dosud silně opomíjena, respektive pokládána za nesmysl, nebo v lepším případě za magii. Naštěstí část lidstva si už začíná zvykat žít hlouběji.

Přiznám se, že mě irituje, když vědci popírají existenci věcí, které existují mimo dosah lidského rozumu. Mám totiž za to, že pokud by věda dokázala pochopit tajemství života, znamenalo by to zároveň konec života. Souhlasíte? Možná že ty nejpřirozenější věci jsou nejvíce tajemné…

Nesouhlasím s tím koncem života. Proč?… Život sám ani jeho původ pochopit nelze. To je pravda. Neboť nemá začátek ani konec, jenom JE. Ale je možné se s tím vědomě ztotožnit, totiž stát se vědomě jeho nástrojem, a to je vlastně účel mystiky. Jedině pak bude žít člověk přirozeně, šťastně, i když je to opravdu největší tajemství. Ale přesto čeká tato zkušenost člověka, jen přestane-li být sobecký, bázlivý, neinformovaný a bude mít touhu poznat. Přeju vám z celého srdce aspoň částečné takové prohlédnutí.

Často si říkám, proč tu člověk vlastně je, když ho příroda doopravdy nepotřebuje – zatím je její největší škůdce…

Kdyby ho nepotřebovala, nebyl by tady. Jeho cíl je však daleko vyšší, než lze zatím dohlédnout. Dosud je mnoho lidských jedinců v plenkách. A tak se teprve učí žít. To jsou zejména ti, kteří relativně nedávno opustili své zvířecí formy, což se neustále bohužel děje. A pak se nedivme, že člověk plundruje přírodu. Prostě jí nerozumí. Později s ní vědomě splyne do jednoty. Ale na to si ještě nějaký čas počkáme. Aby to tak dlouho netrvalo, bylo by dobře, kdyby vzrostl počet těch, kteří do toho mají co mluvit. Ostatně, někteří již promlouvají – vědci, spisovatelé, novináři. Církve zde ještě bohužel většinou zklamaly. Hodí se dnes jen pro základní etiku, ale už ne pro metafyzické zdůvodňování, i když by mnohé mohly. Neboť literaturu mají, ale nejsou lidi. Praxe chybí, a ta jediná je přesvědčivá. Přesto dělají, co mohou, a buď jim dík za to, ale je to málo. Je to široké, ale dnes už málo hluboké, dogmatické, a proto někdy i nepřesvědčivé.

Napadá mě, že jediné nové a pozitivní, co člověk do života vnesl, je humor. Pomáhá vám humor? Používal jste ho, nebo je pro meditaci zbytečný a rušivý element?

Humor používám snad od počátku svého myšlení, protože na mě působí odjakživa jako gejzír průzračné, čisté vody. Prostě ho miluji. Proto není správné předpokládat a představovat si starého jogína jako rozmrzelého, zádumčivého dědka, vždyť jóga sama působí často na humor, uvolňuje vás a úžasně osvobozuje. Člověk nemusí sedět v jeskyni, aby se stal mystikem nebo jogínem, a ani bych mu to nedoporučoval.

Víte, jsem přesvědčením buddhista, ale je mi to v podstatě k ničemu – neumím podle toho žít. Dokonce neznám většího nepřítele než sama sebe. Někdy se mi zdá, že nejsem pánem ani svých vět… A když se někdy snažím polepšit, jako vichr mě smete vír „hříchu“. Připadám si jako prokletý a vidím jediné vysvětlení: je to můj osud. Jak byste vlastně definoval osud?

Co je to osud? Vlastní náprava vlastních hloupostí, řízená odvěkým zákonem karmy. Promiňte mi moji upřímnost, ale podle mého názoru nejste moc dobrý buddhista. Nejste ani moc dobrý křesťan, ba ani moc dobrý ateista. Nejenže si připadáte, jak sám uvádíte, prokletý, ale vy jím skutečně v tomto případě jste. Jste prokletý vlastní nevědomostí, respektive vlastní duchovní zaostalostí. Proč nejdete dál, když na to máte? Osud máte ve svých rukou, to je jasné. A přitom ještě přijímáte osud i té části lidské společnosti, ve které se nejčastěji pohybujete.

Jak z toho ven?

Návodů je mnoho, ale nebudou vám nic platné, dokud z vlastní vůle a touhy po pravdě nepadnete na kolena, a to myslím doslova, nejen obrazně. Každý den, dokud to nezabere. To je rada ze zkušenosti člověka, který nikdy nebyl a ani dnes není světec. Snažím se spíše o moudrost než o svatost. Moudrost je daleko lepší, i když stát se moudrým je obtížněji dosažitelné. Ale teprve pak se doopravdy žije. Smím-li vám radit: nežádejte ničeho, co k vám samo nepřichází, a snažte se dosáhnout džňánou k vlastnímu zdroji. Tento zdroj trvá během všech věků a stavů, trvale září vlastním životem a JE. Proberte to pátravým a trvalým sebedotazováním, „kdo jsem já?“, a to tak dlouho, až mysl zmizí. Teprve pak spočiňte ve zdroji samém, ve kterém není ani nejmenší myšlenky či stopy ega. To je moudrost a také svatost (když si ji budete přát) a také blaženost.

Vážený pane redaktore, vážně cítím, že máte pro tohle předpoklady a bylo vám to už jednou v životě ukázáno. Tak nepromarněte příležitost jako dosud. Proto se tak rozepisuji. Příroda má sice s námi svatou trpělivost, ale když promarníme její pomoc, pak tato pomoc není častá. Nebo si chcete počkat na další vtělení?… Máte svobodnou vůli odkládat duchovní cestu do nekonečna, ale použijte raději vlastního rozumu. Nač byste ho jinak měl? V Boha Stvořitele věřit nemusíte, nechcete-li. Buddha se bez něho také obešel. Ale v Absolutno.

Čím jsem starší, tím víc tuším, že láska je dar, který je mnohým odepřený. Dokonce bych řekl, že je to čím dál vzácnější dar. Nebo se mýlím, a láska byla mezi lidmi vždy stejně rozdána?

Láska zde byla vždy a vždy zde bude. Je to latentní síla Absolutna, vedle bytí a vědomí. Všechno to dohromady tvoří jeden princip, z něhož je vytvářen vesmír, nebo lépe řečeno vesmíry. Někde se tomu principu říká Bůh, ale je to jen název něčeho, nebo někoho, co jednou povstalo z Absolutna a zase v něm jednou zmizí. Protože Absolutno nelze pochopit, můžete se k němu modlit. Jak říkám, nejlépe na kolenou kvůli vyvinutí pokory, která je nutná na začátku, uprostřed i na konci každé duchovní cesty. Jestli jí nemáte dost, a kdo ji má vlastně dost, proste o ni. Pomáhá to rozpouštět ego, což je hlavní umění mystiky a jógy a vlastně nejdůležitější podmínkou duchovního úspěchu. Ego nás drží v kleštích od narození až do smrti. Nikdo ho nepřemůže naráz, tento zápas je obyčejně dlouhý a trvá třeba několik let nebo i vtělení. Ale jednou se zdařit musí. Není smrtelníka, který by se mu mohl vyhnout. Tak proč nezačít právě teď?

Mám dojem, že vinou techniky ztrácíme i sílu prožitku. Pokud pročítám středověké kroniky, cítím tam víc upřímnosti, čistší emoce, vlastně víc života. Rozumíte mi?

Rozumím vám velmi dobře. Zdá se, že jste tak trochu bhakta, ale to není na škodu. Naopak. Zkuste to s modlitbou a překročíte tak zlo techniky. Stejně je jen dočasné. Možná vám dnes modlitba připadá jako směšný nebo dětinsko-atavistický akt. Ale to by byl další omyl. Pro mystika znamená modlitba intenzivní oddanost k hledanému cíli, žhavou touhu, láskyplné uctívání a hlubokou pokoru. Schválně to zkuste. Budete se divit, jak všechno pak půjde jako po másle.

Dříve slovo mělo větší váhu. Dneska se politici urážejí jako malí kluci, ale dřív by za něco podobného platili přinejmenším soubojem. Souvisí to s tím, že jsme ztratili důstojnost?

Taky, ale souvisí to hlavně s duchovní zaostalostí, v níž někteří zapomněli na jednotu všeho se vším. A druzí se o ní dosud ani nedozvěděli. Jsou to prostě vývojové prosté améby. A přece je to všechno tak jasné. Hledá se vlastní Já. Což je život v člověku samém, ne jeho ego. Ego je jen odraz tohoto života od lidských závislostí. Proto je tak zmatkové, plné tužeb a chtění. Tento život je totiž naším pravým Já. Hledáme Já, nic jiného. Ale člověk se přesto chová jako by hledal koně, na kterém sedí. Není to hloupost? Jak tedy hledat. Najděte posledního pozorovatele v sobě, to je ono Já. Toho, který si všechno uvědomuje, všechno vidí, všeho si všímá a je posledním svědkem všeho. To, co je uvědomováno, čeho si svědek všímá a čeho je svědkem, to není ono, to není hledané Já. Jenom poslední pozornost, to je to pravé hledané Já. Osiris, Kršna, Buddha, Ježíš, Maháriši z Arunáčaly a jim podobní je našli. Našli je v sobě a pak všude.

Vybavujete si svůj první moment, kdy vás políbil okamžik jakési božské věčnosti?

Těch okamžiků bylo mnoho. Začalo to v útlém dětství a já jsem potom stále toužil od případu k případu. Ještě jsem ani nedovedl mluvit. Později v pubertě blaženost trochu přestávala, ale namísto ní nastoupil částečný prožitek skutečnosti. Nejrůznější formou a třeba i vizemi světla a nekonečných prostorů. Nakonec přišly záblesky pravdy. Ale to už nebyl částečný prožitek skutečnosti, ale většinou úplný, jenže bohužel dočasný. Všechno je to zároveň blažené, ale nakonec i moudré a hlavně skutečné. Nejsou to žádné domněnky ani nálady.

Zažil jsem okamžik, kdy jsem omdlel a vpadl jsem do jakési pohádkové zahrady, kde mi bylo neskutečně dobře. A když mě kamarádi z toho stavu vyprostili, velmi jsem se na ně zlobil. Dosud mě nic krásnějšího nepotkalo. Zdá se mi smutné, že sen či drobounká klinická smrt je krásnější než skutečný život.

Bohužel u většiny lidí se tato pomoc božích sil objeví jen jednou, nejvýš dvakrát v životě. Ale to se může spravit. V tom svrabu nemusíte zůstat až do smrti. Skoro každý měl takový zážitek: buď na něj zapomněl, nebo si s ním neví rady. Vy jste na něj nezapomněl. A to je známka jisté pokročilosti.

V čem je tedy chyba?

Nedovedl jste tento blažený stav opakovat. Protože chyběl duchovní trénink a možná i duchovní touha. Skutečný život může být stejně krásný oproti snům nebo halucinacím a může být i relativně trvalý. Zažil jsem podobnou zkušenost, ale nejhlubší byla ta, když mě oběsili. Ano, slyšíte správně. Oběsili mě na větvi smuteční vrby v Havlíčkových sadech. Tehdy se jim říkalo Grébovka. Bylo mi sotva deset let. Hráli jsme si s klukama na policajty a lupiče a já byl těžko polapitelný lupič jménem Der Die Das. Rozsudek zněl: trest smrti provazem. Jenže provaz jsme neměli. Nahradili jsme ho několika spojenými řemeny od kalhot. Než odkopli zahradní stoličku, povídá kamarád: „Hele, vole, až nebudeš moct dejchat, tak řvi!“ Jenže řvát pochopitelně nešlo. Nato ji opravdu odkopli a já visel. Poslední slova, která jsem ještě zaregistroval, byla: „Kluci, ten blbec modrá a neřve!“ Nato jsem byl v ráji. Nebudu vám ho popisovat, když ho znáte. Všude převažovala záplava neobyčejného světla a neobyčejné blaženosti. Také jsem se zlobil, když mě probudili.

Když o tom uvažuji, mám za to, že jsme tenkrát byli ve stejné posmrtné atmosféře. A to je druhý důvod, proč si myslím, že na to máte.

Vy už asi cítíte dotyky smrti? Znal jsem jednu dámu, která se na smrt velmi těšila, protože jí skýtala moment překvapení…

Nic takového necítím. Bude mi teprve devadesát dva. Ani se netěším, ani nemám strach. Vždyť jde jen o přechod ze stavu do stavu a případně později naopak. Nebo už ne?… To by bylo nejlepší, zatím se o to snažím. Ale necháme to Pánu Bohu, co kdyby mě ještě někde potřeboval? Třeba v Americe, tam je to dnes duchovně dost suché, i když i tam se pomalu začíná probouzet touha po lepších duchovních časech.

Když jsem se setkal s dalajlamou, žasl jsem hlavně nad tímto poznáním: on je krásné, usměvavé velké dítě. A přitom je nesmírně moudrý. Asi je moudré zachovávat v sobě bezprostřednost dítěte… Nebo jsem to špatně pochopil?

Ale ne, dobře jste to pochopil. Měl jsem při setkání s ním stejný dojem, i když se toho mezi námi odehrálo víc. Těším se na nové setkání s ním, možná až po smrti: to by byla jen představa, ale sympatická. Ale zevní život je konec konců taky představa.

Často mě napadá, jak asi umírali Hitler nebo Stalin. Zvláště v souvislosti s mým přesvědčením, že okamžik smrti je finále našeho života.

Jak umíral Stalin, nevím. Slyšel jsem, že měl zlé vidiny. Kdyby pak už nebylo nic, byly by to snadné konce a zákon karmy, to je vyrovnání čili odplaty, by nebyl naplněn. To se nestává, buďte ujištěn, že právě tady existuje univerzální spravedlnost přesná jako chronometr. Ne aby trestala, ale aby napravovala, co bylo pokřiveno a co se z původní dokonalosti stalo zmatkové, egoisticky ubližující a nedokonalé. Neboť z dokonalosti jsme kdysi vyšli a do toho království nebeského se zase vrátíme. Ve skutečnosti neexistuje vlastně už teď nic jiného než úplná ryzí dokonalost. Vše ostatní je pouhé zdání. Ale o tom zase jindy.

. . . . .

Tolik z dopisu Judr. Tomáše. Byl jsem tím dědouškem nadšený. Působí trochu pohádkově a zároveň neuvěřitelně skutečně. Zeptal jsem se, jak to myslel, když mi napsal, že jsem prokletý svou nevědomostí. Řekl: „Nejde o intelektuální nevědomost, ale tu vnitřní. Přečíst si pár knih neznamená nějakou vědomost, musíte jít za mysl. Vy žijete venku. Je lépe být uvnitř… Já jsem vás ale cítil. Vidím, jak ten člověk vypadá. Nemám ale na mysli obličej,“ usmál se.

„Při ranním pohledu do zrcadla bývám někdy i vyděšený. Nevidím zrovna ušlechtilou tvář,“ přiznal jsem se.

„Vy jste ale vevnitř velmi ušlechtilý.“

„Rád bych to připustil, ale moc platné by mi to asi nebylo.“

„Proto jsem vám psal, že na to máte.“

Po celou dobu se mě snažil přesvědčit, že na to mám, ale já věděl své: osud se dotýká mého ega víc, než je žádoucí. Raději jsem stočil řeč na dalajlamu, ve kterém poznal přítele z minulých století. Zajímalo mě, jestli dalajlamovi jeho politická práce neubírá příliš sil.

„On to taky ví, že to ještě nemůže učit. V tomto životě toho hodně zanedbal, protože ho pořád tahali do politiky. Říkal mi to. Je uznávaný jako nejlepší, největší tibetský duchovědec, ale ví, že to není pravda. Nemohl to stihnout, vždyť ho od devatenácti let podstrkávali k Mao Ce-tungovi. On byl chudák. Co se dá dělat, ale on to dohoní. V tomto životě už ne, ale později. Chce tu být pořád, nechce zmizet v absolutnu. Buddha čtyřiadvacetkrát dosáhl nejvyššího poznání, než začal kázat. Dalajlama má v sobě milostnost, toleranci a lásku ke všemu, ale on ještě není Buddhou moudrosti.“

„Ale vy svým minulým životům nepřikládáte příliš velkou důležitost, nebo ano?“ zeptal jsem se po chvíli.

„Potud, že už jsem svou cestu v minulých letech začal. Což bylo v jedenáctém století. Vlastně už v Egyptě,“ usmál se a dodal: „Ale já tomu opravdu nepřikládám žádnou zvláštnost. Ty věci z minula se mi objevují spontánně. Nevyhledávám je. Většinou jsou to nějaké blbiny, které jsem neměl dělat.“

„Objevují se vám ve stavu meditace?“

„Je to trochu jiný stav.“

„Uznáváte holotropní dýchání, které tyto stavy může též vyvolat?“

„Je trochu dobré, ale zároveň hýbe s věcmi, se kterými se hýbat nemá.“

„Přiznám se, že mě holotropní dýchání přitahuje. Asi doufám, že se mi pak trochu rozsvítí,“ řekl jsem a vnímal, jak jeho oči svítí.

„Podívejte, můj syn jej prodělal přímo Stanislavem Grófem, a k ničemu to nevedlo. Ale můžete absolvovat všechno. Co se vám může stát… Vám se rozsvítí, až bude vaše ego pryč. Ale zvlášť intelektuálové mají své ego vybroušené. I mně to dalo práci, ale já na svém egu pracoval už v minulých životech. Proto mi to šlo snadněji. Zvláště ze začátku. Jako kluk jsem se v tom doslova koupal.“

„Já se teď občas koupu v alkoholu. Chutnal vám někdy?“

„Nemůžu říct, že bych nikdy nic nepil. Ale každý den po něm rozhodně netoužím. Ani to nejde. Pokud chcete meditovat, nemůžete mít mysl podroušenou alkoholickými párami. (úsměv) Mám v pokoji nějaký chlast, ale ani jsem ho ještě neotevřel. Někdo mi dal slivovici. Lékařka mi dokonce štamprličku na noc doporučila: mám totiž půlku srdce pryč. Ale já se nedivím, že k němu máte sklon, protože máte sklon k vnitřní radosti. I meditací získáte vnitřní radost, a pak se na alkohol už sám vykašlete. To je pro malé děti. Já se opil akorát po maturitě, a pak když se mi narodila holka: jeden strýc, který měl vinárnu, mi poslal bednu vína. Pozval jsem kamarády, trošku jsem se zlísknul, ale nebylo mi dobře. A řekl jsem: Dost! To mi bylo sedmadvacet.“

„Opravdu si myslíte, že člověk není taková škodná?“

„Není to pravda, oni jsou ještě tvorové nad námi. Ale ty my dobře nevidíme. My jim říkáme andělé nebo čerti…“

„Anebo duchové?“

„Také to existuje. Ale proč se takovými podřadnými věcmi zabývat…?“

„Jsou léčitelé, kteří s nimi jakoby pracují…“

„To jsou povídačky, neberte je vážně. Asi jeden z tisíce vám řekne pravdu. Na duchy se vykašlete. Jděte od toho dál. Kdyby ste do toho rýpal, skutečně byste se mezi ně dostal. A to je nepříjemné. Já jsem něco podobného také dávno zažil. Ono se to potom mstí. V mládí jsem někam zalezl, kam jsem neměl. S kamarádem jsme dělali určitý druh jógy, kterému jsme nerozuměli. A tak jsme zapadli do astrálu. To bylo ošklivé.“

Opět jsem zdůraznil, jak se sám sebe bojím. Pousmál se: „Čeho byste se bál, v sobě máte to nejkrásnější, co můžete zažít.“

Category: 2001 / 02

Noc zaplňuje prázdný prostor pode mnou a zakrývá vše kromě mlhavého okraje kaňonu a svažujícího se útesu. Vstával jsem velmi časně, ještě před výjezdem prvního okružního autobusu, abych měl dostatek času vychutnat si ten nejpůsobivější východ slunce na světě – východ slunce nad Grand Canyonem. Stojím na úzkém výběžku, který je znám jako Hopi Point. Přímo přede mnou leží Grand Canyon, zatím ještě ponořený do hluboké tmy. Jediný slyšitelný zvuk je hřmot vody mířící k soutoku řek Little Colorado a Colorado na více než kilometr hlubokém dně kaňonu. Jak se přiblížilo svítání, rozjely se i první „šatly“, které z místních kempů přivážely diváky chtivé stejného zážitku. Vybaluji si své fotografické nádobíčko. Rychle, ať nezmeškám! Desítek, ba možná stovek lidí si nevšímám.

Světlo ozářilo okraje bouřkových mraků, které v noci připluly a rozložily se mi nad hlavou. Z rovného horizontu pode mnou se začínají vynořovat stěny útesů, vzduch se zaplňuje rudým oparem. Obloha se konečně rozzáří. Všechno kolem zahaluje závoj čirého světla, rozptýlený a nehybný. Jsem uchvácen podivnou krásou tohoto okamžiku. Grand Canyon se probouzí.

JAK VZNIKL VELKÝ KAŇON

Jako otevřená geologická kronika se na téměř pěti tisících čtverečních kilometrech rozprostírá Národní park Grand Canyon. Její kamenné stránky, psané den po dni neúnavnou erozí, sahají až někam do poločasu dosavadní existence Země! Zvedání ohromných mas zemské kůry vyvolané vzájemným pohybem kontinentálních desek a způsobující vrásnění, tedy vznik pohoří, je v geologicky méně aktivních obdobích střídáno erozivním obrušováním, vymíláním a odnosem. Tyto procesy a samotný vznik „praotce“ všech kaňonů se návštěvníkům parku pokouší populárně vědeckou formou přiblížit zdejší Yavapai muzeum. A opravdu jen pokouší, neboť je těžké pochopit vznik jednoho z nejpozoruhodnějších přírodních výtvorů světa na jihozápadě Spojených států.

Dnešní Coloradskou náhorní plošinu, jak se přesně vědecky nazývá území, kde můžete nahlédnout hluboko do nitra Země, pokrývala v dávné minulosti obrovská jezera. Do jejich prohlubenin naplavovala voda množství usazenin vzniklých postupnou erozí a odnosem původně pevných hornin. Nemalou roli hrálo i prehistorické moře, které v obdobích poklesu zaplavovalo celou pevninu. Postupně se na sebe ukládaly jednotlivé geologické vrstvy, jež byly následně zase „rozebírány“ větrem a vodou. Teď žijeme ve fázi zvedání zemské kůry a už asi sto milionů let „pracuje“ soustavná eroze na „obrušování“ hornin, které jsou následně splavovány a odnášeny do moře. „Zanedbatelných“ deset milionů let se na utváření plošiny podílí také řeka Colorado, jež se zařezává stále hlouběji a hlouběji do masy z kamene, jílů a písku. Každý dnes může na vlastní oči vidět, co řeka během tak dlouhé doby dokázala. Denně se její koryto prohlubuje o desetiny či setiny milimetru a řeka odnáší všechno, co jí zkříží cestu.

NA DNO KAŇONU


Na více než kilometr hlubokém dně kaňonu se stékají řeky Little Colorado a Colorado. Říční koryto se denně prohlubuje o desetinu milimetru

Pozorovat východ či západ slunce nad největším kaňonem světa je jistě nezapomenutelný zážitek, ovšem pro náročné je tu připravena další lahůdka. Je možné sestoupit až na samé dno kaňonu, ke smaragdově zelené řece Colorado, která se tak významně podepsala na vzniku tohoto obra mezi kaňony. Návštěvník však musí počítat s tím, že mu jednodenní túru k místu Phantom Ranch na dně kaňonu a zpět strážci parku příliš doporučovat nebudou. Na četná úskalí tohoto riskantního dobrodružství upozorňují varovné cedule za hranicemi parku. Pokud tedy nejste fyzicky zdatní a necítíte se dokonale fit, raději na to ihned zapomeňte! Nicméně i tato velmi náročná túra se dá za den „udělat“. Pokud se už pro sestup rozhodnete, mějte na paměti, že musíte vyrazit brzy ráno, ještě za tmy, s dostatkem tekutin a jídla na celý den! Sestup můžete začít z Yaki Pointu, odkud vede úzká stezka, která je místy kluzká a písčitá.

Čtyři sta padesát metrů pod jižním okrajem kaňonu se nachází vyhlídka Cedar Ridge. Nabízejí se odtud nádherné pohledy do hloubky kaňonu, a to ze zcela jiné perspektivy než u okraje. Na tomto místě si dobře rozmyslete, zda budete pokračovat a sestoupáte až na dno kaňonu, nebo ustoupíte od původního záměru a vydáte se zpět nahoru. Máte-li přece jen dostatek elánu, nejspíš budete pokračovat směrem dolů.

Po překonání dalších asi pěti set metrů výškového rozdílu dorazíte až k chatkám na Phantom Ranch. Dolů to nebylo tak strašné. Ve společenské místnosti ranče můžete posedět, najíst se a doplnit tolik potřebnou energii na zpáteční „výšlap“. Na hřbetech mul sem dopravují i pivo.

Zpátky je to však mnohem horší. Čím níže se v kaňonu nacházíte, tím vyšší je teplota. Rtuť teploměru se na jeho dně mnohdy vyšplhá až ke čtyřicítce! Dlouhý odpočinek na ranči však v žádném případě není možný, tedy pokud se hodláte do tmy vrátit a nechcete strávit noc v jednom z kempů na dně kaňonu. Člověk by musel vyrazit velice brzy ráno a mít obrovskou dávku štěstí a také peněz, aby sehnal na Phantom Ranch ubytování. Jistou zálohou pro ty, kteří přecení své síly, jsou volná místa pro předem neohlášené turisty v blízkém kempu Bright Angel.

Při výstupu jděte raději pěkně pomalu a dělejte často krátké pauzy. Počítejte nejméně s osmi hodinami intenzivního stoupání v příšerném vedru. Písčitý podklad cestu vzhůru ještě více znepříjemňuje. Realita mnohdy překonává i ta nejhorší očekávání. Serpentiny vzhůru jsou nekonečné.

TURISTÉ A DOBRODRUZI

Grand Canyon svou nekonečností vždy přitahoval pozornost dobrodruhů. Člověkem, jenž toto území doslova proslavil, byl J. Wesley Powell, který se svou expedicí v roce 1869 oblast Velkého kaňonu podrobně prozkoumal. Jen o několik let později (už v roce 1893) zde musela být kvůli přílivu tisíců „turistů“ zřízena přírodní rezervace.


Už v roce 1893 musela být kvůli přílivu tisíců turistů zřízena v Grand Canyonu přírodní rezervace

Dnes toto místo kromě turistů hojně navštěvují také stovky milovníků nejrůznějších adrenalinových sportů. Průlet kaňonem v ultralehkém letadle, seskok padákem, nebo dokonce rafting na rozbouřeném Coloradu jsou jen malou ukázkou toho, co je možné se zvláštním povolením a hromadou amerických „babek“ v kaňonu provozovat. Rozloučit se s Velkým kaňonem, který svou velkolepostí v každém zanechává nezapomenutelné dojmy, není snadné. Naštěstí budete mít před opuštěním parku ještě dostatek příležitostí počíst si této v kamenné kronice Země. Dále k východu následují vyhlídková místa Grandview Point, Moran Point a Lipan Point. Z posledního z nich je vidět nejdelší kus řeky Colorado. Na Desert View si můžete naposledy vychutnat nádhernou scenerii, která svou impozantností nemá ve světě obdoby.

Category: 2001 / 02

Patří asi k těm nejjednodušším, ale i nejgeniálnějším a nejstarším vynálezům. Vynálezům, bez kterých se lidstvo ještě asi dlouho neobejde. A je úplně jedno, zda mu říkáme dutinka, komínovka, blok C7, nebo prefabrikát. Ty všechny mají jednoho jediného prapředka – cihlu, docela obyčejnou plnou cihlu.

Věřili byste, že by cihla mohla slavit snad jedenáctitisící narozeniny? Opravdu. První ručně tvarovaná cihla se objevuje koncem 9. až počátkem 8. tisíciletí před Kristem v Palestině. Tedy téměř současně, nebo jen o chloupek později, kdy se člověku podařilo kultivovat první obilniny – ječmen a pšenici, a lidé se začali proměňovat ze sběračů a lovců na první zemědělce. A protože si již tehdy musel člověk pracně obdělanou půdu chránit, a nejen před zvěří, začal si vedle polí namísto lehce přenosných stanů a chatek stavět stálejší obydlí. Začala se rodit vesnice.


Stejně jako před tisíciletími se kouří z pyramidy vypalujících se cihel v malé cihelně u Borsipy v Iráku. Požárem spečené bloky cihel na této lokalitě inspirovaly Ericha Dänikena k myšlence, že právě odtud startovaly ke zpátečnímu letu mezihvězdné koráby, které navštívily Zemi

Tam, kde byl dostatek kamene, se stavělo z něj, kde nebyl, a to bylo většinou v místech s úrodnou půdou, se stavělo z materiálu, který byl po ruce – z hlíny.

Trochu vody smísené s narýpanou hlínou a dostatek rukou, jež plácaly na sebe to, co se jim podařilo nabrat, to byla ta první a nejjednodušší technologie. Pravda, nebylo to zrovna nejtrvanlivější obydlí, ale v krajích Předního východu, kde se začínala rodit historie lidstva, zase tak moc nepršelo. A když člověk přišel na to, že po přidání trochy slámy nebo písku je zeď mnohem pevnější a odolnější, pouštěl se do stále větších a náročnějších staveb.

NIC NOVÉHO POD SLUNCEM

O tom, že staré stavební praktiky, ať vypadají sebeprimitivněji, nejsou ani zdaleka zapomenuty, se můžeme přesvědčit na řadě míst ve světě a někde bychom jistě ustrnuli v údivu nad tím, co všechno ta obyčejná hlína vydrží. Stovky let již stojí několikapatrové „činžáky“ v San’á a stavební technika, kdy se na sebe nanášejí hliněná mazanice vrstva za vrstvou, tedy jedna z prvních používaných stavebních technik známých již před tisíciletími, tu přežila do dnešních dnů. Ani moravská „nabíjanica“, používaná u nás někde ještě v minulém století, není ničím novým. Znali ji již před tisíciletími, ale tady bylo zapotřebí mít alespoň trochu dřeva na bednění, do kterého se hliněná směs pěchovala. Jenže tyhle techniky ještě cihlu neznaly a muselo se počkat, až někdo zapomene kus blátivé směsi na slunci a všimne si, jak je po vysušení tvrdá a pevná.

ZRODILA SE CIHLA…

Ať již to bylo opomenutím, nebo úmyslně, stalo se. Ty první, na slunci sušené cihly standardními rozměry zrovna nevynikaly, ale bylo to poprvé, kdy si stavební materiál uměl člověk připravit do zásoby. Cihly byly polovypouklé, takové bochníky chleba, a rovnou měly jen spodní stranu. Dělaly se většinou po žních, kdy byl dostatek nalámané slámy. Právě takové cihly se používaly koncem 9. a začátkem 8. tisíciletí př. n. l. v údolí Jordánu ve starobylém Jerichu, a to je i nejstarší doklad o používání hliněných, na slunci sušených cihel. Na některých se nám dochoval i originální podpis jejich tvůrců, charakteristický dekor „rybí páteře“, když se snažili prsty co nejvíce zhutnit materiál cihly.

Ostatně, na slunci sušená cihla je stavební materiál, který se na Předním východě, ale nejen tam, používá dodnes. Je to snadno dostupný i dostatečně pevný materiál s vynikajícími izolačními vlastnostmi. Pokud tu vystoupí teploty nad 32 °C, což je v těchto oblastech v letních měsících běžná teplota, je uvnitř domů postavených z nepálených cihel příjemný chládek a teplota kolem 21 °C, zatímco se v betonových stavbách bez klimatizace šplhá k 37 °C. A jen pro zajímavost – Přerovské strojírny mají ve svém výrobním programu pojízdný lis na výrobu sušených cihel dodnes.

I zdánlivě mnohem složitější konstrukce hrázděných staveb, které nás okouzlují svojí malebností, mají své tisíce let staré předchůdce. Jejich prapředky nalezli archeologové v jednom z největších sídlišť na Anatolské plošině v Catal Hüyüku. Kdy to bylo? Asi 6850 až 6300 př. n. l., tedy v době, kdy v Egyptě nebylo ještě ani památky po nějaké velké civilizaci. A přesto se právě tady dřevěné konstrukce vyzdívané cihlou objevují poprvé. Ani tento způsob konstrukce v průběhu tisíciletí nezapadl a rozšířil se především v oblastech s dostatkem dřeva. Hrázděné stavby si oblíbili nejen na severu Evropy, ale i v západní Francii. Takový Honfleur v Normandii nebo Vannes v Bretani, to jsou doslova skanzeny hrázděných staveb.

Sídlišti v Catal Hüyüku patří více prvenství. Je to obdivuhodné, ale před téměř devíti tisíciletími tu znali a dělali jako první dokonce i barevné omítky, které se obnovovaly zřejmě každý rok – bylo nalezeno až 120 nátěrů! Sídliště v Catal Hüyüku ohromuje také velikostí – rozloha 12 hektarů byla na sídla v těchto dobách obrovská, v Evropě se tehdy potulovaly po lesích lovecké tlupy s pár desítkami členů. Přesto lidé koncem 7. tisíciletí př. n. l. sídliště opustili – zřejmě se jim život s aktivní sopkou za zády nezdál dost bezpečný.

CESTA KE SJEDNOCENÍ A ARCHITEKTUŘE

Před devíti tisíci lety byla na slunci sušená cihla na Předním východě již běžným stavebním materiálem. I ve staré Sámaře v Mezopotámii se nalezly domy budované touto technikou. Tady, na lokalitě Tell as-Sauván, žili zemědělci, kteří nechtěli být závislí na rozmarech počasí a snad jako první na světě, 6300 let před naším letopočtem, používali umělé zavodňování svých polí vodami z Tigrisu. Jejich rozlehlé, někdy až 150 m² velké domy, často i s patnácti místnostmi, se pečlivě budovaly z kvádrových cihel, jejichž délka byla téměř standardní – 60 cm.

I když vypouklá cihla s jednou rovnou plochou byla obrovským pokrokem, nebyla ideálním stavebním materiálem. Každá byla trochu jiná, menší, větší, tlustší, tenčí, a tak nezbylo starověkým cihlářům než cihlu inovovat a vynalézt nějakou formu. Ten historický okamžik nastal někdy ke konci šestého tisíciletí př. n. l. A společně s formou se zrodila cihla, jak ji známe dnes. Skončila doba náhodnosti a člověk dostal do ruky stavební materiál ustálených rozměrů. Materiál, který nejen usnadňoval a urychloval stavbu, ale nabízel nové možnosti. A tak se právě tady někde rodí i první architektura. Pravidelně vytvarovaná pravoúhlá cihla umožňovala stavbu koutů, výklenků, a dokonce také zcela nového stavebního prvku – klenby. Ale i když se cihla „standardizovala“, zůstala rukodělným výrobkem a otisky prstů starověkých cihlářů, kterými mačkali před tisíciletími hlínu do formy, se zachovaly na cihlách z jižního Iráku na lokalitě Tell Avajlí.

A CIHLA SE VYDALA DO SVĚTA

Tehdy již cihla dávno opustila teritoria, kde se zrodila, a na svých stavbách ji běžně užívali Egypťané, znali ji v Číně a v údolí řeky Kvéti v dnešním Pákistánu vyrostlo z nepálených cihel v Kali Gul Mohamedu celé sídliště. V Mezopotámii již uměli vyrábět cihly nejrůznějších rozměrů a jedny z nich, malé kvádrovité, ze kterých stavěli především nejrůznější pilíře, tzv. „páskové cihly“, se pro svůj charakteristický tvar a velikost staly pro archeology dokonce určujícím znakem pro celé tzv. „urucké“ kulturní období.

ZEMĚ, KDE NEZNALI KÁMEN


Malý minaret Abú Dulafovy mešity je jednou z mála staveb, jež se zachovaly v Samáře, snad nejvelkolepějším městě, jaké kdy vzniklo v islámském světě v 9. století. Většina budov z nepálených cihel prakticky zmizela z povrchu země, význačnější stavby postavené z pálených cihel přečkaly celkem bez pohromy do dnešních dnů

Asi to nebyla žádná náhoda, že největšího pokroku ve výrobě cihel dosáhli v Mezopotámii. V zemi, kde se zrodila jedna z prvních velkých světových civilizací, se o kámen často nezakopne, a tak tu spatřila světlo světa další novinka – pálená cihla. Byla mnohem tvrdší, pevnější, ale především odolnější vůči povětrnostním vlivům. Vynalezli ji tu i přesto, že stejně jako kamene je zde nedostatek topiva, lesy v Mezopotámii tak trochu chybí. Zato tu byla „zemská smola“ – asfalt, který, unášen podzemními prameny vod, samovolně vytéká na povrch, kde dodnes na několika místech vytváří celá jezera. Staří Sumerové dobře znali vlastnosti asfaltu – snadnou zpracovatelnost a odolnost proti vodě. Uměli jej využít jako spojovacího materiálu, ale také věděli, že dobře a vydatně hoří. I když byla pálená cihla výrobně mnohem pracnější a nákladnější, objevovala se na mnoha stavbách především jako poslední ochranná vrstva před povětrnostními vlivy. Je s podivem, že tak vyspělá civilizace, která uměla dokonale vyrábět i používat cihlu, prakticky neznala maltu v našem pojetí, a jako spojovací materiál kromě hliněné mazanice používala asfalt. Fakt, který zřejmě unikl Dänikenovi, a tak si na Borsippě nad požárem spečenými cihelnými bloky představoval startovací rampu pro rakety vesmírných civilizací.

KONEČNĚ PEVNÁ STŘECHA NAD HLAVOU

S poznáním pálené cihly se objevil další významný stavební prvek. V krajích, kde bylo dřevo vzácným materiálem, býval problém vytvořit střechu. Pevná pálená cihla umožnila stavbu oblouků a kleneb. Je zajímavé, že i když v Mezopotámii používali cihly mnohem delší dobu, tento prvek se objevil v Egyptě možná o stovku let dříve. První klenutý oblouk známe z hrobky v Helvánu z období první dynastie asi 3000 let př. n. l., v Mezopotámii jej známe z lokality Tell Razuk asi z období 2900 př. n. l. Přesto předobraz staveb s klenutou střechou musíme hledat v rákosových chatrčích obyvatel jihoiráckých marší, stavbách, které i přes pomíjivost stavebního materiálu mají nejen půvab i osobitou architekturu, ale také solidní konstrukci. Jejich obrázky známe nejen z hliněných tabulek starých Sumerů, ale i ze současnosti, neboť obyvatelé marší je tu staví podnes.

Zatímco v Egyptě se oblouk příliš neujal, v celé levantské oblasti a předovýchodní, ale i středovýchodní architektuře se stal nezbytným stavebním prvkem a jednotlivé kultury jej od sebe přebíraly, aby nakonec jako otevřený íván zakotvil i v islámské architektuře.

KOLOS NA HLINĚNÝCH NOHOU

Teprve tehdy, když se lidé naučili vyrábět základní typy tohoto stavebního materiálu a ovládat technologii stavby, začali využívat cihlu i jako výtvarný činitel a s její pomocí ovlivňovat výtvarný i umělecký dopad stavby.

O tom, že i ze sušených cihel lze vytvořit monumentální dílo, svědčí nejen pyramida Amenemhéta III. v egyptské Hawwáře, ale především zikkurat, který nechal postavit kasitský král Kurigalzu II. asi 40 km západně od dnešního Bagdádu. Většinu staveb tu zavál prach pouště, ale zbytky zikkuratu se dodnes tyčí do výšky téměř šedesáti metrů. Zmizel sice plášť z vypalovaných cihel, ale jeho jádro jen ze sušených cihel tu stojí dodnes. A vidíme i to, jak se staří stavitelé vypořádali s ohromnou vahou cihelného masivu. Vždy po sedmi vrstvách cihel přišla vrstva rákosových rohoží, která pomáhala rovnoměrně rozkládat obrovský tlak. A tak tu i po třech a půl tisíci letech stále stojí kolos doslova na hliněných nohou a udivuje smělostí stavby a svojí výškou.

Kasité přinesli ještě jeden prvek do architektury z cihel – lisované pálené cihly s plastickými ozdobnými motivy. První kasitský král Karaindaš nechal vyzdobit cihlami s obrazy pozemských a vodních božstev vnější zeď v posvátném okrsku v Uruku u chrámu zasvěceného bohyni Inanně. I když se tento zdobný prvek objevoval i na jiných stavbách a nejen z kasitského období, vrcholu asi dosáhl při stavbě Babylónu a perských Sús, kde však pracovali babylonští umělci.

BABYLÓN – BRÁNA BOHŮ NEBO CIHLOVÝ LOM

Před více než 1600 lety zmizelo toto město z povrchu světa, ale z paměti lidstva nevymizelo nikdy. Na jeho stavbě se, ať už dobrovolně, nebo z přinucení, podílely snad všechny národy tehdejšího světa. Městu do vínku vložil král Nabukadnezar II., jenž vládl v letech 605-562 př. n. l., nejen velikost a krásu, ale především nedobytnost.

Spotřeba cihel by byla ohromující i v dnešních technických podmínkách. Pokud bychom věřili údajům řeckých historiků Strabóna, Diodóra či Ktésia, jen na postavení vnějších hradeb, které obklopovaly město v délce 70 km, byly zapotřebí téměř 4 miliardy cihel (dnešních rozměrů). A to bereme v úvahu ty nejnižší odhady výšky hradeb podle popisů Strabóna a Ktésia, jež byla asi 22 metrů při šířce 7 metrů. Za nimi byly ještě další dvoje, které chránily vnitřní části města. Podle dnešních odhadů byla délka hradeb „jenom“ 16 km, ale i tak bylo nutno vyrobit téměř miliardu cihel. A podle německého architekta Koldeweye, jenž vedl vykopávky v Babylónu, použil při svých stavbách Nabukadnezar II. vedle obrovského množství nepálených cihel i na 15 milionů cihel pálených. A nebyly to cihly ledajaké. Babylonští umělci vyráběli nejen cihly s plastickým dekorem, ale znali i tajemství cihly s barevnou glazurou. A tak tu z nádherné modři podkladu vystupovaly plastické figury lvů a sirušů – posvátných draků se psím, ale šupinatým tělem, kteří provázeli vstupující od mohutné Ištařiny brány celou procesní cestou. I ta byla součástí mohutného obranného systému města – přesto Babylón padl. Nebyly to ale hradby z cihel, které povolily, ale lidská zrada za ně vpustila vojska Alexandra Makedonského, avšak to už je jiná historie. Potom jako mnohá starověká města, zavál Babylón prach pouště. Lidé si na jeho trosky vzpomněli při stavbě moderního města Hilly, jehož velká část je dnes postavena z babylónských cihel.

VÍTĚZNÉ TAŽENÍ OBLOUKU

Cihla ani klenba nezůstaly jen doménou Předního východu či Egypta, používali je také ve starém Řecku. Avšak mistry v užívání cihel, především při stavbě oblouků, se stali Římané. Ti přiváděli do svých měst vodu často ze vzdálených horských pramenů a museli na cestě překonávat často hluboká údolí i několikapatrovými akvadukty. Cihla se tu uplatnila mnohdy v kombinaci s kamennými kvádry, především při formování oblouku či klenby. Akvadukt Pond du Gard ve Francii je jen jednou z ukázek jejich stavebního mistrovství.

Ale vraťme se ještě do Mezopotámie, i když se přehoupneme do našeho věku. Výroba cihel již nedělala nikomu obtíže, a stavitelé se pouštěli do stále odvážnějších staveb. Jednou z nich byla audienční hala Taq Kisra v paláci sasánovských králů v Ctesiphonu. Palác vyrostl na březích Tigrisu jižně od dnešního Bagdádu a je vynikajícím příkladem starého blízkovýchodního klenutí, kde dobře vypálené cihly spojovali asfaltem. Dosáhli v tom nebývalého mistrovství a hala, kterou stavěli někdy mezi 3.-6. stoletím po Kristu, kromě vynikající akustiky proslula především odvážným architektonickým řešením i svými rozměry. Taq Kisra je největším nevyztuženým cihlovým obloukem na světě a přes své nemalé stáří, kolem patnácti století, tu dosud stojí a udivuje subtilní konstrukcí i výškou 28,4 metru a šířkou 25,5 metru. Na dlouhá staletí se potom tento otevřený typ zaklenutí jako íván stal nedílnou součástí islámské architektury.

NÁVRAT KE SLUNCI Věřili byste, že i stavby z docela obyčejné plné cihly mohou být krásné? Především islámští stavitelé v zemích, kde je dostatek slunečního světla, uměli využít ostrého rozhraní světla a stínu. To jim poskytovalo dostatek inspirace k povrchové výzdobě staveb. Jako jedni z prvních využili plastického působení cihelného dekoru ve středoasijské Buchaře. Nevelká, ale o to krásnější stavba mauzolea Ismaila Samaniho, postavená na přelomu 9. a 10. století, je stejně jako minaret Kaljan, vybudovaný zde v roce 1127 vladařem Arslán-chánem, mistrovskou ukázkou využití cihly k plastickému dekoru povrchu stavby. Umění využít světlo a stín putovalo celým islámským světem. Při stavbě abbásovského paláce v Bagdádu jej ještě vylepšili o řezbu do cihly, která našla později své vyvrcholení na stavbách mešit, medres a paláců na západní hranici islámské říše, v Maroku. Použitím cihly jako ozdobného prvku nepohrdla ani gotika a teprve 20. století s moderními stavebními prvky – panely, CDM bloky či betonovými konstrukcemi – odsunuly po dlouhých jedenácti tisíciletích cihlu z pozice hlavního stavebního materiálu.

Category: 2001 / 02

Bývala bezmocnou vodní párou; pak napršela na zem a spláchla všechno, co jí stálo v cestě. Nakonec nabrala sílu a ledovými drápy a jazyky sevřela celou zemi, celý Skandinávský poloostrov a okolní moře. Pod její vahou se hory bořily do země a do dlouhých hlubokých údolí pronikalo moře. Jiná údolí přehradila ledovcovými morénami a vytvořila jezera, která se od fjordů liší jen sladkou chutí své vody.

Obyčejná voda. Zmrzlá, stará několik tisíc let, přeměněná mrazem a tlakem na ledovec.

Norové by jí měli být vděční, bez vody a ledu by své obdivuhodné fjordy neměli. Ten nejdelší z nich, Sognefjord, se prokousal 205 km do vnitrozemí a dosahuje hloubky až 1308 metrů. Bez vody by Norskému království chyběla i další velká turistická zajímavost – ledovec. Největší norský a zároveň kontinentální evropský ledovec Jostedalsbreen je přístupný celkem snadno. Stojím pod ním. Úžlabinou mezi skalami na mě padá přímo z modré oblohy. Je obrovský a velebný. Vymyká se mým středoevropským měřítkům. Má určitě hroznou sílu. Kdyby chtěl, zavalí nás i celé údolí a nikdo už nikoho nenajde. Bojím se ho. Je krásný, ale není to kamarád. Je to Pán. Jeho splazy se spouštějí hluboko do údolí a klesají až do 300, 200 i 60 metrů nad hladinou moře. Navíc k nejznámějším ledovcovým splazům vede téměř na dosah asfaltová silnice a pěšky se musí maximálně pár kilometrů.


Patnáct metrů vysoké čelo splazu, zpod kterého vytéká mléčně namodralý potok (Kjenndalsbreen)

JOSTEDALSBREEN – ZA LEDOVCEM DO MUZEA

Norové by vlastně měli vodě postavit pomník. Místo toho ledovcům vybudovali alespoň muzea: Norsk Bremuzeum (toto ledovcové muzeum bylo ve Fjaerlandu otevřeno v roce 1996) a Jostedal Nasjonalparkcenter (park byl založen 1991 a má plochu 1230 km²). V nich se o ledovcích dovídáme téměř všechno, mimo jiné i díky tomu, že veškeré popisky jsou trojjazyčné: v angličtině, v němčině a v pro nás naprosto nesrozumitelné norštině. Například i to, že Jostedal má plochu 487 km², sahá od 60 do 1957 metrů nadmořské výšky a jeho maximální tloušťka je 600 metrů. Celý jostedalský ledovec obsahuje asi 73 kubických kilometrů, to je 73 x 1012 litrů sladké vody. I když je to číslo hodně velké, Norové by ho spotřebovali za sto let. O čísla není v muzeu nouze – největší sněhová pokrývka naměřená na ledovci je 12 metrů, atd. atd.

Je těžké si představit, že před sto a více lety vedly přes ledovec obchodní cesty, spojující oblast fjordů s vnitrozemím, a že náklad, koně i dobytek doprovázely ženy v dlouhých sukních. Tehdy byl ale Jostedal kompaktnější, dnes je strmější a je v něm mnohem víc trhlin. Proto se také na ledovec bez průvodce nesmí. Není ani možné kousek ledovce si odloupnout. I když to tak na fotografiích nevypadá, tvoří ho opravdu kompaktní led.

Pracovníci ledovcového muzea si ale mohou každý týden z nedalekého splazu Supphellebreen odštípnout přibližně jednu tunu ledu. Ledovci to totiž nevadí, za posledních deset let stejně o 75 metrů ročně narůstá a led se z něj bere už od minulého století. Dával se třeba do ledniček na parnících s turisty, kteří sem v té době připlouvali po jednom z ramen Sognefjordu. První cizinci se na ledovec vypravili v roce 1880 a již o tři roky později se nechal zaregistrovat první průvodce po ledovci.

Do téhož ledu pak mohou návštěvníci v muzeu vrtat, zatloukat skoby (to se mi nepodařilo), zjišťovat, že je opravdu studený, a pozorovat krystaly. Ty se tlakem zvětšují a dole na splazu, a tedy i v ledovcovém muzeu, mají pět až deset centimetrů. Stačí na kus ledu nalít obarvenou vodu, která obtéká krystaly a kopíruje tak jejich tvar a velikost. Je to zvláštní pocit, držet v ruce několik set let starý led, do údolí totiž stéká nejstarší část ledovce. Slovo stéká je opravdu namístě, po strmých hladkých skalách se ledový splaz posunuje rychlostí až dva metry za den. Při tom praská, sténá a vydává ohlušující rány.

BOYABREEN – NOC U LEDOVCE

Protože v celé Skandinávii platí báječné dávné zvykové právo dovolující nocovat a chodit všude, kde se tím vyloženě nenarušuje soukromí druhého člověka, můžeme spát mezi břízami jen pár stovek metrů od nejrychleji tekoucího ledového splazu Boyabreen. Moc klidná noc to ale není. Ledovec hřmí a my se pokaždé běžíme podívat, jestli se právě teď neutrhl pořádně zajímavý kousek. Světlo nás neomezuje, jsou bílé noci a vidět je stále. Soukromí nesoukromí, večer vedle nás brzy zastaví další obytná auta. Před půlnocí přichází stádo krav, kterým se hrozně dobře drbe hřbet o bok auta a ponožky sušící se na šňůře chutnají evidentně víc než louka okolo. Kromě toho je hned vedle tunel, turistická sezona v červenci vrcholí, a tak provoz ani po půlnoci příliš neutichá. Druhý den ráno do tunelu vjedeme i my; raději nemyslet na to, kolik stovek metrů skály a ledovce je nad autem.

BRIKSDALSBREEN – VZNEŠENÁ ŠMOLKA

Na velikém parkovišti pod dalším splazem Briksdalsbreen už krávy nejsou, s přenocováním lidí v autech nebo stanech se počítá, stačí jen zaplatit za celonoční parkování, vystoupat pěšky tři kilometry vzhůru, a je tady Pan ledovec – Briksdal. Všechna varování upozorňující v mnoha světových jazycích na možná nebezpečí nejsou nic platná, Briksdal má tak nádherně jasně modré pukliny, že každý chce mít svou fotku „já a ledovec“. A tak všichni přelézají provazy a alespoň se o ledovec na chvilku opřou. Na moc dlouho ne, zblízka to celé modro-bílo moc přátelsky nevypadá. Je to totiž nadlidsky velké.

Zdálky jsou vidět zelené břízy a hned za nimi sníh a led a kolem holé skály. Popojdeme, přelezeme balvany: malinké břízy se krčí u dvoumetrové kompaktní klouzavé hráze ze starého ledu a šotoliny, hned za ní se tyčí pět až patnáct metrů ledové rozpraskané stěny, kape voda, občas to praskne, a jinak nic, sem člověk podle mého nepatří. A asi právě proto netouží po ničem jiném, než na to vylézt.

Kdo chce, zaplatí si bezpečnou procházku po ledu s průvodcem, protože varovné nápisy o třicet až čtyřicet metrů hlubokých puklinách určitě nelžou. Ledovec pracuje, reaguje na změny ovzduší, mění se. Před šesti lety efektně spadal do jezírka, po kterém pluly odloupnuté kusy ledu jako bizarní surrealistické labutě. Teď postupuje kupředu a jezero zmizelo. Skandinávie je opravdu zvláštní, na celém světě se mluví o globálním oteplení, a tady ledovce narůstají.

Poměrně strmé stoupání od parkoviště však zbylo. Norové jsou sice mistry ve zdolávání terénních nástrah a určitě by dokázali vybudovat silnici až na dohled ledovce, ale to by se místní připravili o zdroj příjmů – vozí totiž turisty k ledovci kočáry, které táhnou zvláštní plaví severští koně, rasa, jež má původ v oblasti fjordů pod ledovci. Koně vozí turisty k Briksdalu již od minulého století, v té době se ale návštěvníci vezli až od parníku zakotveného ve fjordu, přibližně 28 km.

Zdejší obyvatelé si založili v roce 1923 jakési družstvo, aby tak chránili své zájmy. Nedivím se, že se naučili využívat každou možnost výdělku. Například kraj Jolster, na jehož území ledovec také zasahuje, má 3000 obyvatel žijících na ploše 672 km², z nichž 90 km zabírá ledovec, 43 voda, a holých pustých skal je tolik, že se nikdo neobtěžoval je vyčíslit. Dnes v sezoně koluje po cestě k ledovci na čtyřicet koní a kočárů, a informační leták mluví dokonce o možnosti vytváření front.

KJENNDALSBREEN – TROCHU ZAPOMENUTÝ LEDOVEC

Ve stínu Briksdalu zůstává, co se návštěvnosti týče, jeho nepříliš vzdálený soused Kjenndalsbreen.

Kopce kolem jezer v údolí Londal, kudy vede asfaltka ke Kjenndalu, jsou pěkně vysoké (až 1500 metrů) a strmé. V roce 1905 se do jezera sesunulo na třicet tisíc kubíků zeminy a následná jezerní vlna se u břehu vztyčila do 40 metrů a výletní parníček odnesla tři sta metrů daleko do lesa (a zabila 60 lidí). Farmáři se ihned vrátili. Vrátili se i turisté, kteří se na následky katastrofy jezdili dívat po tisících. A pak o dvacet let později přišel ještě ničivější zával, turistika ustala a údolí po více než sto letech rozvoje usnulo (první turisté sem zavítali už roku 1820).

SVARTISEN A KAREL ČAPEK

Snažit se popsat norskou přírodu a ledovce po Karlu Čapkovi je možná trochu troufalé, zachytil je ve svém cestopise Cesta na sever víc než dokonale. Co napsal o druhém největším norském ledovci Svartisen?

„A pak je holá moréna hnědé suti a potom skutečný ledovec, visící skoro až k moři: ohromný jazyk skelného ledu, vyplazený z firnových polí nahoře mezi štíty hor, tlustý na dvacet metrů, samé ledové balvany, propasti a lišty; a to všechno je modré jako šmolka, jako modrá skalice, jako ultramarín.“


Ledovec Svartisen leží u polárního kruhu

Pokud se vydáte na sever, nekupujte si drahé průvodce, vezměte si Cestu na sever, úplně stačí. Všechno další pak můžete získat zadarmo přímo na místě v četných turistických kancelářích.

Category: 2001 / 02

To jsou závěrečná slova příkazu, jímž francouzský král Ludvík XVI. pověřil hraběte Jeana Françoise Galaupa de La Pérouse k cestě po stopách Jamese Cooka s úkolem doplnit poznatky, které přinesly jeho cesty. Zkušený námořník a diplomat vyplul se dvěma loděmi Boussole a Astrolabe 1. srpna 1785 a jeho výpravu lze považovat za počátek oceánografie. Ve výpravě, která měla ryze výzkumný charakter, byla proto řada vědců.


Hrabě Jean-François Gallaup de La Pérous

Prvním výzkumným úkolem bylo zjistit, zda existuje jiný průliv než Magalhãesův. La Pérouse obeplul mys Hoorn a pořídil jeho přesné zmapování. Zastavil se na Velikonočních ostrovech, odkud zamířil k ostrovům Sandwichovým (Havajské ostrovy). Objevil nejjižnější Havajské ostrovy, ale podle příkazu krále na nich nevztyčil francouzskou vlajku. Potom plul přímo k pobřeží Aljašky. Zakotvil v zálivu nedaleko dnešní hranice mezi Aljaškou a Kanadou. Odtud plul podél amerického pobřeží až k San Francisku, a jak se ukázalo, dokonale zmapoval západní pobřeží Spojených států.

Když výprava shromáždila dostatek vědeckých poznatků, nastoupila zpáteční cestu. Po přeplutí Tichého oceánu zakotvuje La Pérouse v Macau, které bylo naplánovaným místem setkání s ministrem námořnictví. Rychlá plavba Pacifikem však měla ještě jeden důvod – rozbroje vznikající mezi posádkou a týmem vědců. Vědecké přístroje zabíraly příliš mnoho prostoru, což ještě víc zmenšovalo námořníkům již tak dost stísněné podmínky na odpočinek. La Pérouse byl znechucen a chtěl expedici ukončit a později sestavit novou. Jenomže králův příkaz zněl vrátit se na sever, obeplout pobřeží Číny, potom i Tatarsko (dnešní východní Sibiř), a odtud se vypravit na padesátou rovnoběžku do Petropavlovska.

Začátkem února 1787 tedy obě lodi znovu vypluly. Expedice navštívila Formosu a proplula Cušimským průlivem, oddělujícím Koreu od Japonska, a zastavila na ostrově Yaso (dnešní Hokkaidó). Po nebezpečné plavbě objevil La Pérouse nepohodlný průjezd mezi severním Yasem a jižním cípem Sachalinu, který je dnes nazván jeho jménem. Pak spustil kotvy před velkým ostrovem, o němž se domníval, že je Kamčatkou. Z omylu ho vyvedli místní rybáři, když mu nakreslili obrysy ostrova a východní pobřeží Sibiře. Když La Pérouse zjistil svou chybu, opravil trasu a průlivem, jemuž dal jméno Tatarský, přistál na Kamčatce v Petropavlovsku. Zde se mu dostalo královského přivítání a dozvěděl se, že ho král jmenoval admirálem. V Petropavlovsku nechává La Pérouse vyložit všechny nashromážděné dokumenty a po svém příteli Lessepsovi, dědečkovi muže, jenž nechal prorazit Suezský kanál, je posílá do Francie. Sám se pak podle instrukcí krále vydává k Austrálii ověřit mapu Nového Zélandu pořízenou Cookem.

Po deseti týdnech připlouvá na Samou. Zde je nejprve bouřlivě přivítán, ale potom dochází k nepochopitelné změně. Když se kapitán Astrolabe Fleuriot De Langle naposledy vrátil na pevninu pro vodu, byli všichni muži po vystoupení z člunu povražděni. Divoši vrátili jen tělo De Langla. Ostatní snědli. La Pérouse, pamětliv příkazu krále, pokračoval bez pomsty k Austrálii. Tam obě lodi přistály v zálivu Botany Bay, kde admirál zanechal svůj deník s popisem cesty od Kamčatky. Potom se obě plavidla vypravila k východu a nikdo je už víc nespatřil. Francie vysílá v roce 1791 loď, která má pátrat po zmizelých plavidlech. Velitel d’Entrecasteaux se vrátil do míst, kde byl La Pérouse naposledy viděn, a objevil ostrůvek Vanikoro. Avšak ze strachu před obrovským vřením vody v pobřežním pásmu u ostrova nepřistál. Až v roce 1828 se potvrdilo, že Astrolabe u ostrova skutečně ztroskotala. Podle nalezených dokladů se prokázalo, že v době plavby d’Entrecasteauxa žili ještě na Vanikoru dva muži z posádky Astrolabe a viděli jeho loď na moři. Tajemství konce lodi Boussole bylo odhaleno až v roce 1964, když francouzská expedice zjistila, že zatímco Astrolabe ztroskotala na mělčině, Boussole se potopila do padesátimetrové hloubky. Inventarizace obsahu vraku přinesla nové informace o námořnictví konce 18. století a potvrdilo se, že La Pérouse uměl utrpení snášet, a nečinit příkoří jiným.

Category: 2001 / 02

„Dejte mi psy a zimu – a zbytek si můžete nechat!“ Tato slova napsal dánský polární badatel a etnograf inuitských kultur Knud Rasmussen (1879-1933). Muž, který podnikl nejdelší cestu, jakou kdy člověk podstoupil na saních tažených psy. Její délka činila 18 000 kilometrů, tedy téměř polovinu obvodu Země. Jeho slova si vzali k srdci čeští musheři (jezdci se psím spřežením), byť jejich cíle byly neskonale skromnější. České milovníky psů severských tažných plemen a jízdy se psím spřežením přivábil drsný finský sever.

EXPEDICE INARIJÄRVI 2000


Václav Faust a jeho zadák – sibiřský husky Bendži

V pondělí 6. března „obsadilo“ pražské náměstí Jiřího z Poděbrad dvanáct aljašských malamutů, sedm sibiřských husky, dvě pomalovaná expediční vozidla a sedm členů musherské expedice Inarijärvi 2000 – Jindřich Zelenka, Ctirad Tyroler, Václav Faust, Milan Urban, Pavel Židov, Jiří Motyčák a Zdeněk Klečka. Čeští poutníci 9. března přesně v 15 hodin přejeli severní polární kruh, magický bod, který Středoevropanovi dokáže rozbušit dobrodružné srdce. A úderem půlnoci dorazila expedice do městečka Inari. Konečně skončila cesta za volantem. Teploměr ukazoval minus 25 stupňů Celsia, leč dobrodruhům přišel odpočinek ve spacácích vedle auta docela vhod.

Ráno se před Čechy a jejich psy rozprostřela vodní plocha laponského jezera Inari, nyní pokrytá ledem a sněhem, o výměře větší než 1300 km². Z jezera vystupuje mnoho ostrovů a ostrůvků, a na mnohých budou naši dobrodruzi nocovat.

„10. března za malým hotýlkem u sněhové bariéry připravujeme nezbytnou musherskou výstroj na trail přes jezero Inari. Místní obyvatelé nás se zájmem pozorují. Psím spřežením tady již dávno odzvonilo, supertechnika ovládla i daleký sever. Americká auta, japonské sněžné skútry a malá letadla, která přistávají na jezerní ploše, ovládly finskou dopravu. Jediným pozůstatkem dávných dob drsného severu zůstal nůž, který tu má skoro každý u pasu.“ (z deníku V. Fausta)

Po poledni tři spřežení a čtyři běžkaři konečně vyrážejí. „Snažili jsme se najít tu správnou skútrovou cestu,“ vysvětluje Václav. „Bez ní se zde se spřežením v tuto roční dobu nedá nikam dojet. Minete-li skútrovku, máte problém na krku (nebo v botách): proboříte se vrstvou sněhu do vody, a když jí máte asi po kolena, pak teprve narazíte na pevný led. To jsme si bohužel hned na začátku vyzkoušeli a dost nás to vyděsilo. Při minus dvaceti je to o strach.“

Svůj první tábor postavila expedice na malém ostrově při západu slunce. Nejprve je vždy třeba nakrmit psy. Pořádnou dávku granulovaného krmiva s kusem tuku je nutno přelít slušnou dávkou vlažné vody. „Voda je nesmírně důležitá,“ vyvětluje Václav. „Dehydrovaný pes za jízdy chňape po sněhu a nesoustředí se na práci.“ Muži zase hltali instantní polévky jako o závod, aby jim ta dobrota nezmrzla. Vždyť teploměr ukazoval minus 27 °C. „Brzo jsme zalezli do stanů,“ vzpomíná Václav Faust, „vysvlékli se do spodního prádla a zalezli do spacáků. Když máte kvalitní výbavu, tak jsou i noci pod mrazivým polárním nebem příjemné.“

Ráno vyměnili musheři spacáky za péřové bundy a spěchali prohlédnout psy, nocující v záhrabech. „Byli v pohodě, až snad na fenečku Sáru,“ vypráví Václav. „Sára si nechala kvalitní kožíšek doma a ve Finsku doháněla, co se dalo. Byl pěkný slunečný den a pořádný mráz, přesně tak jsem si sever doma nad mapou představoval. Zpočátku jsme pejsky moc nehonili a nechávali je rozkoukat. Nedozírná bílá pláň byla pro ně něčím novým, ostatně to platilo i pro nás. Tábor jsme postavili už odpoledne, za silného nárazového větru.“

PSÍ A CHLAPSKÉ SÍLY

Nazítří se chlapi už rozhodli prověřit své i psí síly. „42 kilometrů od nás byl na podrobné mapě zakreslen záchytný srub,“ vzpomíná Václav. „S lyžaři jsme se domluvili, že do něj odvezeme veškerou výstroj a část cesty se jim vrátíme na pomoc. Naše spřežení běžela jako o závod mezi ostrovy zasněženou nádherou. Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Ten, kdo to vymyslel, asi nikdy nestál na sáních a neměl před sebou smečku upalujících psů. Zachumlaní do péřovek lámeme jeden kilometr za druhým stále směr sever. Dojeli jsme stádo sobů, které nám křižovalo cestu. Psi měli amok, patrně si mysleli, že jsme je vzali na lov. Sobi byli našimi dopravními prostředky tak okouzleni, že zastavili a mlčky přihlíželi. Odpoledne jsme našli srub, vyložili věci… a tradááá čičiny! – jeli na pomoc běžkařům. Pejsánkové měli večer v pacičkách 58 kilometrů. Slušný výkon!“


Aljašští malamuti připoutaní na stake outech nedaleko otevřeného záchytného srubu

Ráno musheři napájejí svoje tahouny vodou s porcí medu a tuku. „Med dodává energii a tuk ji drží,“ tvrdí Václav. Další etapa bude měřit 35 kilometrů. Jindra, Radek a Václav vyrážejí první, chtějí dojet na smluvené místo, postavit tábor a navařit polévky pro běžkaře. „Nekonečná bílá pláň – cesta stejná jako předešlý den,“ vypráví Václav Faust. „Haskouni a malamuti cupitají na jistotu a šetří síly. Odpoledne jsme rozbili tábor, vpodvečer dorazili bežkaři. Ticho tábora přerušil štěkot mého leadera – jedenáctileté fenečky, která cizího člověka rozpozná na sto honů. Z dálky se k nám přibližovali tři lyžaři, táhnoucí půlky. Kluci z Pyrenejí nám hned lámanou angličtinou sdělovali svoje zážitky. Španělská a česká expedice u jednoho ohně za polárním kruhem – to je fajn zážitek. Ve 22.30 hodin nám hovor přerušila aurora borealis – severní záře. O ní jsme dosud jenom četli a slýchali, ale že je to tak velké a impozantní světlo, to jsme fakt netušili.“

Ráno probudilo muže a psy mrazem minus 22 °C a bílou tmou. Hustá mlha vytvořila z krajiny bílé neviditelno. „Slibujeme běžkařům, že je po celý den potáhneme za sáněmi,“ vypráví Václav. „Španělé vyrážejí na západ, my na sever. Jindra a já připřaháme po jednom běžkaři, na Radka zbyli dva. Před námi je 30 kilásků bílé tmy. Všechno má svůj konec, i tento nekonečný den. Táboříme v otevřeném srubu s finským půlkařem, který cestuje sám. V plechovém kbelíku máme zase jednou šanci spáchat společnou hygienu. Fenečka Sára spí v bedně na dřevo a vypadá spokojeně. Spokojení jsou ovšem i psi, kteří nocují v záhrabech venku. Je minus 25 °C, a oni se tam vyvalovali jak někde na pláži.“

Na expedici se 16. března rozhněval laponský bůh větru Bieggagaleš a ne a ne se udobřit. Expedici čeká „jen“ 24 kilometrů na sever. Vítr, sníh a sněhové návěje jsou silným protivníkem. „Zaplať pánbůh za ty péřovky,“ horuje Václav Faust. „Byly naším brněním proti mocnému nepříteli. Tábor jsme postavili v nejsevernějším cípu jezera. Kameraman Zdeněk Klečka nám smutně sdělil, že došla moravská slivovice. Bylo to jako přijít o dobrého kamaráda. Taková slivovička vám ráno vypálí červa, přes den vyčistí čočku fotoaparátu, večer vám podpálí táboráček. Když jdete na kutě, vydezinfikuje vám prasklé puchýře a v noci umrtví bolavý zub. Ve 23 hodin se s námi přes mobilní telefon spojuje Radiožurnál. Povídám si s redaktorem o naší cestě za vytí psů, které vyrušilo pípání přístroje. Informuji, že nám dochází zásoba chleba. O slivovici mlčím, nechci, aby s námi trpěl celý český národ.“

SEVERSKÁ TUNDRA

Výprava opustila zamrzlé pláně jezera Inari a pokračovala dále do oblasti Sevettijärvi, kde už začíná království severské tundry. Jízda tu byla pestřejší – chvíli po hladině zamrzlých jezírek, chvíli lesíky. „Připadali jsme si jako na horách, jsou tam dokonce i pětimetrové kopce,“ líčí Václav Faust. „Po té věčné jezerní rovině něco nádherného. Utábořili jsme se poblíž srubové osady Sevetti. Večer jsem s Radkem vyrazil na průzkum. Oknem jsme nakoukli do místního lokálu, a byl přesně takový, jak jsme si představovali. Celičký ze dřeva a nakoupíte v něm alkohol, nápoje, jídlo, noviny, prostě všechno, co zrovna potřebujete.“

Putování expedice se 18. března opět stočilo k jezeru Inari. Muže a psy čekala cesta tundrou, která je měla přivést na západní stranu jezera. Běžkaři byli vyčerpáni, humoru a sil jim očividně ubývalo. „Není se čemu divit,“ vysvětluje Václav. „Tolik dní se honit za psím spřežením dá do těla i dobrým sportovcům. Celý den na běžkách a večer namísto vyhřáté chaty a grogu – jen zmrzlý sníh, třeskutý mráz, vítr; a v tom všem stavět stany, vařit jídlo a ošetřovat bolavé nohy. Pár kilometrů od nás vedla silnice z Norska do Inari. Provoz určitě nebude velký, ale ráno se běžkaři pokusí dojet do cíle stopem.“ (To se jim také bez větších obtíží podařilo. – pozn. aut.)

Dne 19. března Jindřich, Ctirad a Václav zapřáhli psy a před nimi bylo do Inari nejkratší cestou rovných 100 kilometrů. Teploměr ukazoval pouhých minus 7 °C a muži se obávali nepříznivé změny počasí. Psi pelášili jako o závod a všechno se zdálo být v pohodě. „Na otevřené jezerní ploše, kde nevidíte nic než bílé nekonečno, se odpoledne proti nám vyvalila černá mračna,“ vzpomíná Václav. „Vítr do nás udeřil zběsilou silou a psům kvapem ubývaly síly. Zkusili jsme se schovat za sáně, ale všechno bylo marné. Jindra s Radkem studovali mapu a já zoufale hledal po kapsách aspoň ždibek čokolády. Kluci objevili na mapě nalevo od nás malý ostrůvek, tak honem tam! Psy jsme uvázali mezi pár stromků, které na ostrově rostly. Když jsme zalézali do stanů, bylo všem třem jasné, že jestli tohle peklo do rána nepřejde, budeme tu muset čekat.“

První jarní den přivítal mushery zuřivou vichřicí. A to znamenalo čekat. Psi se choulili ve sněhu, chlapi vařili ve stanu poslední zbytky instantní kávy. „Ještě 45 kilásků, a pak si lehnete na slámu,“ sliboval Václav psům zahrabaným ve sněhových jámách. „Kolem desáté hodiny nastala změna,“ líčí Václav. „Černé mraky se počaly trhat a nesmělé sluneční paprsky se letmo dotkly jezera. Neváhali jsme ani vteřinu, sbalili tábor a začali zapřahat. Psi vyrazili jako vystřelení z praku. Ve 14 hodin jsme dojeli do Inari, kde už nás čekali běžkaři. Dokázali jsme to! Objeli jsme jezero a přidali ještě něco navíc! Radostně jsme si tiskli rukavice a psům tlapky. A to prý čeští psi vydrží na severu stěží tři dny. Máme to ale chlapíky!“

FINSKÁ TAJGA 2000

Finský sever přitahuje české mushery jak ledový plamen arktické můry. Nezávisle na první expedici působila v Laponsku další, tentokrát česko-slovenská musherská výprava. Ve finském městě Nurmes se mistrovství Evropy v „midu“ psích spřežení (závody na střední vzdálenosti) zúčastnil mistr republiky v „longu“ (závody na dlouhé vzdálenosti) Jaroslav Bulva a Slováci Daniel Filo a Jozef Oráč. Na evropském šampionátu se jelo třikrát po šedesáti kilometrech a jistě není bez zajímavosti, že Daniel Filo vybojoval stříbrnou medaili. Bezprostředně po závodech se trojice musherů s osmnácti psy plemene aljašský husky přemístila do města Kuusamo asi sto kilometrů pod severní polární kruh, aby zde zahájili svou výpravu na sáních dlouhou 1600 kilometrů.

Troje sáně, každé tažené šestispřežím aljašských husky, musely vézt veškeré vybavení pro pobyt v zimní přírodě za polárním kruhem. Nejtěžší složkou bylo bezesporu krmení pro psy – zhruba 200 kilogramů granulovaného krmiva Fitmin Profi a 200 kilogramů hovězího a vepřového tuku. Nezbytnou součástí výstroje se staly sněžnice. „Bez nich se člověk často zabořil více jak po pás do prašanu,“ informuje Jarda.

V KRAJI VLČÍCH SMEČEK

Po překonání hory Valtavaara (492 m n. m.) zamířila musherská výprava do národního parku Oulanka. Trail s hlubokým sněhem vedl klikatým údolím mezi skalami, stále bylo nutno objíždět vodopády a nezamrzlé peřeje. „Dano jel vepředu,“ vzpomíná Jarda Bulva, „a za jedním z ohybů byla volná peřej. Když ji spatřil, jeho první psi se už bořili do ledové vody. Okamžitě dal povel: doleva! – a psi rychle vyjeli na břeh. Takřka v poslední chvíli, Dano byl totiž se sáněmi již po kotníky ve vodě.“

Po zdolání Oulanky pokračovala výprava přes pohoří Salla tunturi a Poro puisto (Sobí pustina) na sever. Muži si nemohli odpustit ještě velký okruh do Suomo hills u jezera Kemijärvi.

Dalším cílem expedice byl finský národní park Urho Kekkonen, kde žije více jak 20 000 sobů, mnoho vlčích smeček, medvědi, rosomáci a losi. Cestou výprava zdolala pohoří Sorsatunturi a vystoupila na nejvyšší kopec Sorsa (629 m n. m.). Jejich cesta vedla v těsné blízkosti ruských hranic, které jsou vyznačeny dosti nezřetelně. Jednou musheři udělali chybu v navigaci a dokonce přenocovali ve srubu ruských pohraničníků.

Svoji trasu absolvovala expedice zhruba z 80 procent po skútrových cestách, kde byl denní průměr 80-100 kilometrů. Zbylou cestu musheři museli doslova prošlapávat v hlubokém prašanu. A kritické body výpravy? „Nepříjemné byly tři dny, kdy byla obleva a hustě pršelo,“ vypráví Jaroslav Bulva. „Psi i lidé byli dokonale promočeni a pěkně nám to lezlo na nervy. Jinak bylo vlastně vše v pohodě. Měli jsme jen jeden dvoumístný stan, já jsem spával ve vaku svých přejezdových sání. I při minus třiceti se to dalo zvládnout bez problémů. Měli jsme s sebou benzinový vařič, ale použili jsme jej pouze třikrát. Jinak bylo všude možno rozdělat otevřený oheň. Finské předpisy to na mnohých místech umožňují. Přestože jsme jim dávali opravdu značně zabrat, naši trénovaní psi neměli problémy. Spávali v záhrabech; když jsme použili záchytných otevřených srubů, brali jsme je dovnitř. Krmili jsme je půl kilogramem granulované stravy s přídavkem půl kilogramu hovězího masa nebo vepřového tuku a množstvím vody. Každé ráno bylo nutné psy namasírovat, prohlédnout jim tlapky, případně jim je namazat mastí či obout speciální botičky – samozřejmě podle terénu.“ Za pětadvacet dní zdolala výprava mushingem úctyhodných 1600 km.

Category: 2001 / 02

„To jsme tady měli jednoho, kterej chodil za kobylu. Celej den v pořádku, ale když přišlo na porážení, tak dostal strach. Přitom chodil spoustu let! Ale vždycky před porážením se nám ztratil. Museli jsme ho hledat, abychom vůbec mohli maškaru ukončit. On měl strach, že se ras při porážení nestrefí. Poráží se totiž tak, že se kobyle rozepne čepice a ras ji srazí ježovicí. On měl tehdy hroznej strach z toho, že se přes den něco vypije, a že se ras nestrefí do čepice, ale někam jinam…,“ povídal Jaroslav Šmahel, když se za okny hospody objevily první maškary. „Teď už ale musím jít. Táhnou na Lhotu,“ dodal a zamířil ke dveřím. Za dveřmi vířil rej pravého staročeského masopustu – takového, který se už jen tak nevidí.

SVOLENÍ

Řízná dechovka ohlašuje náves. Maškary kobyl, hlavní postava laufr, vedle něj žena, za nimi židi, kominíci, rasové a vzadu kapela, vyrazili ke starostovi. Jdou pro svolení. Bez něj nemůže maškara začít. Štrúdl dobových staročeských masek doprovází půlka vesnice. „Není tady člověk, který by pamatoval, kdy začaly chodit takto nastrojené maškary. A to tady máme devadesátníky,“ říká Jaroslav Šmahel, který již několik let třímá otěže vortovského masopustu ve svých rukou.

Laufr žádá starostu o dovolení, maškary slibují, že se budou „dobře“ chovat. „Jinak to o masopustu ani nejde,“ přizvukují pod vousy slamění a vyrážejí na lov do neposkvrněného davu. Spolu s kominíky a kobylami na ně rok co rok připadá veledůležitý úkol. Nenechat ve vsi ani jednu tvář bílou. Mažou pro štěstí, poctivě a každého, jen co je pravda. Prosby o slitování na „černé“ neplatí. Naopak. Bráníš se, utíkáš – jsi krutě „trestán“. Černoty zadělané ze sazí dřevěného uhlí, smíchané se stolním olejem, indulonou a voňavkou je víc než dost…


Kobyla chodí v čele maškary a „táhne“

Do dvora u starosty se hrnou Turci, dva modří, dva červení. Mají vysoké čepice s pentlemi, ozdobené krepovými růžičkami, krajky, bílé rukavičky, bílý šátek, jezdecké boty. Na břiše kyrysy. Na kyrysech blýskavé tretky, které symbolizují a přinášejí bohatství do domu.

Maska Turka má skutečně předobraz ve výbojných Turcích a jejich slavných taženích Evropou. Dnes o masopustu však Turci nebudou drancovat a loupit, ale tancovat. A první tanec patří starostovi. Jak by ne, když dal svolení k maškaře! Brzy je jasné, proč se do masky Turka oblékají mladí kluci po škole. Celý den tancovat, to je pořádný zápřah.

U starosty zbývá ještě ochutnat starostenské kobližky, zahřát se štamprlou, a za laufrem. Ten maškaru diriguje a řídí. Bičem ukazuje ven z vesnice. Jde se do hájenky. Je povinností maškary zajít do všech domů i samot, které pod obec patří.

ZA LAUFREM

Laufr otevřel branku a se ženou vchází do dvora. Z domovních dveří jim jdou vstříc domácí. Nesou mísu kobližků, na tácku rozlité panáky fernetu a pokrájené uzené maso. Tady je hned jasné, že maškara je vítána. To nemusí být samozřejmostí. Právě proto do domu nejprve vstupuje laufr se ženou a ptají se, zda si rodina přeje, aby k nim maškara zavítala. Laufr také vyjednává, kolik písniček se bude hrát a jaké. Ještě před stoletím se za zahrání písničky platilo vejci, moukou, vším k snědku, co dům dal. Dnes penězi. Při placení se své role ujímá žena a vybrané peníze putují do košíku. „Je to hospodyně pro maškary,“ komentuje úlohu ženy laufr, a nic na tom nesejde, že ženskou představuje chlap. „To ovšem není podmínkou. Také si pamatuji, že za mě chodila masku ženy pořádná ženská,“ ujišťuje pamětník mnoha masopustů, pan Ladislav Šmahel.

Kominíci na nic nečekali a vtrhli do domu. Je třeba konat černou práci a tady se za kamny schovávají „bílé tváře“. Z okna v přízemí je brzy vidět vyskakující postavy. Prchají do sadu. Kdo může, drží se od černých dál. Kdo nemůže, nechá se dobrovolně čárnout sazemi. Jen nováčci na masopustu se snaží bránit. Není je záhy těžké rozpoznat od domorodců. Jsou černí od ucha k uchu. Kominík v maškaře hlavně běhá, honí omladinu a dává jí co proto černou mazaninou. Vedle toho také plní své profesní poslání. Stará se o komíny v každé chalupě a nezapomene je postaru „vymést“ holí.

Kapela na cestě před domem vyhrává, Turci v zahradě pod okny tancují kruhový tanec. Připojila se k nim žena s laufrem, jak je jejich zvykem, a do dvora postupně vcházejí zbývající maškary. Každá má svoji roli, svůj úkol a nejde někde něco ošidit, vynechat.

ŽIDI A RASOVÉ

Obchodníci na slovo vzatí jsou v maškaře židi. Nabízejí různé tretky, vzorníky látek, ale hlavně volovinky. Také služby: „Tak tady to přistřihneme. A co oholit? Oholíme, učešeme, navoníme.“ Pracují zásadně v týmovém duchu. Dva tři vás obstoupí, čepice musí dolů. Nůžky, hřeben a dřevěná břitva se jen kmitají. Nakonec voňavka. Máte-li štěstí, tak ani moc nesmrdí. „A pane, nezapomněl jste zaplatit?“ zívá na vás otevřená šrajtofle.

Když se vám podaří vymanit ze spárů židů, o korunky lehčí, věřte, že si vás najde ras. Ten ještě v 19. století chodil po vesnici zabíjet králíky, likvidovat zdechliny, utrácet nemocná zvířata, ale i léčit lidi. Jeho postavu ve vortovském masopustu nepřehlédnete. Bílý oblek šmrncnutý červenými doplňky, mezi nimi hraje prim šňůra špekáčků omotaná kolem těla, škraboška na obličeji a ježovice v ruce. Ras také nosí doktorská sluchátka. Poslouchá hlavně „spodní proudy“ a rozdává tabletky. Letos letí viagra. Co chvíli vyndává z plechové krabičky pilulku. Účinek tabletek je sice stejně pochybný, jako léčebné metody rasů před více než sto lety, ale když nic jiného, tak alespoň chutnají jako lentilky.

K rasovi patří kobyla, o kterou se stará. Musí ji hlídat, popohánět, ale může ji také „prodávat“ hospodářům. A aby hospodář věděl, že nekupuje zajíce v pytli, vyhání ras kobylu na hnůj. Na hnoji kobyla ukáže, co umí: zahrabe, podupe. Když však ani to nepřesvědčí hospodáře ke koupi, musí kobyla do připraveného zápřahu vozu s naloženou fůrou hnoje.

Židi a rasové mají jednu věc společnou – ježovici. To je hůl, která má na konci bambuli vycpanou vatou nebo měkkým materiálem. A co se s ježovicí dělá? „Především ženy se s ní pošťuchují v intimních místech…“ usmívá se jeden z rasů. Takto se dříve přivolávala na ženy plodnost. Ptáte se, proč se holi říká ježovice? Vysvětlení je prosté. Ještě 20. století pamatuje časy, kdy se na bambuli na konci hole připevňovala kůže z ježka.

PLODNOST

Masce ze slámy se říká různě. Někde je to matenice, věchet slámy, slaměňák, hřebenář, na Slovácku pohřebenář, na Slovensku slameník, bábina a kurina baba… Ve Vortové jedině slaměný. Každá hospodyňka by si z něho měla utrhnout stéblo slámy a dát si je pod husu, kačenu nebo slepici. To aby se vyvedly mladé.

Plodnost přenášejí slamění také na lidi, a to válením. Strategie je jednoduchá. Slamění se domluví, jeden zezadu uchopí oběť a i s ní se povalí na znak. Na to čeká druhý. Zalehne kolegu s civilem na břiše, a dokonalý sendvič je hotov. Ne nadarmo chodí do „slámy“ chlapi jak hory. „Pořádně válet budeme ale až po obědě. Vždyť by z nás jinak nic nezbylo,“ stěžuje si slaměný a pokukuje po zválené vestě.

Vyrobit masku ze slámy není legrace. Každý rok se dělá nová, na jedno použití. „Sláma musí být cepová. Nemůžete jít a sebrat ji od kombajnu. Letos prvně jsme si pronajali políčko od obecního úřadu a zaseli. Soukromník vám slámu nenechá. Slámu musíte nasekat, vymlátit, starat se o ni od podzimu do vostatků, aby ji myši nesežraly,“ vysvětluje Jaroslav Šmahel.

Lidé, kteří dovedou vyrobit fortelnou masku slaměného, by mohli mít své místo v Červené knize ohrožených druhů. Vlastní výroba jedné masky trvá tři až čtyři hodiny. Zvlášť se pletou rukávy, vesta, sukně, bič, čepice. Vše se kompletuje naostro až v den masopustu. Jednotlivé části v pořadí vesta, sukně a rukávy se spojují v lemu provázky. Délka sukně a rukávů se zastřihuje, aby to mělo fazonku. Pak už jen zbývá nasadit krajzlíky, čepici, začernit tváře, do ruky vzít bič.

S KOBYLOU DO CHLÉVA

O masopustu mají maškary navrch. Něco si s nimi začít, to smrdí sazemi, ježovicí, pařáty židů nebo válením slaměných. Ale přesto není větší pokušení, než ukrást maškaře kobylu. To se vám ji však musí podařit zatáhnout do chlívku a uvázat ke žlabu. Když se vám to náhodou povede, pak už jen čekáte, až se maškarou ozve: „Kde je kobyla?“ Jste-li dobrý obchodník, můžete kobylu prodat rasům za lahvinku dobrého pití.

„Někdy nebylo ani tak těžké kobylu zavřít,“ vzpomíná pamětník pan Ladislav Šmahel. „Měli jsme tu taky jednoho, který už toho chození měl dost. Nechával se schválně zavírat, aby si odpočinul. To víte, rasové to měli pěkně drahé, a to ho pak hnali!“

Zavřít kobylu není to jediné, co můžete maškarám provést. Stejně jako ony, i vy můžete válet. „Ale když si maškaru svalíte, budete mít saze až za ušima,“ směje se Jaroslav, syn Ladislava Šmahela a pokračovatel masopustní tradice ve Vortové. „To si pište, že si vás pak chytnou a zatáhnou do hospody. Tam jim budete muset zaplatit nejednu štamprlu.“

PORÁŽENÍ

Čas maškary vypršel. Poznáte to snadno. Stačí se podívat kominíkovi na záda a na zadek. Na zádech má kominík našité hodiny, kde ručičky ukazují začátek maškarády. Hodiny níže umístěné říkají, kdy by měla obchůzka vrcholit. Ale protože kominíci jsou veselá chasa, filutové, brzy zjistíte, jak mají případnou nedochvilnost pojištěnu. Každý má na tom svém „orloji“ trochu jiný čas. Nevím, co by se muselo stát, aby se alespoň jeden kluk kominická nestrefil do černého. Obvzláště pak, když se o masopustu čas počítá zásadně na celé.

Před hospodou se scházejí maškary, tak trochu jako švábi na pivo. Není se ale vůbec čemu divit. Těch stavení, kobližků, uzeného, štamprlat… „Někdo to snese, někdo neudrží,“ směje se pan Ladislav, ale vážně dodává: „Málokdy někdo odpadl! To už muselo být. Maškara není o pití, jak si někdo myslí.“

Turci, slaměný, židi, kominíci, rasové, žena, laufr a kapela stojí v půlkruhu. Přihlížející civilové kruh uzavírají, kapela vyhrává. Kobyly cválají, hrabou, tu a tam zařehtají. Na jednu však čeká zubatá s kosou.

Ras zvolna rozvine lejstro a čte poslední řeč. V ní říká, kam všude kobyla maškaru dotáhla, že se na nikoho nezapomnělo, a rozděluje „maso“ z porážky: „…oči její dáme na obecní úřad, kdyby přestala světla svítit… Nohy její dáme na ČSAD do Hlinska, kdyby náhodou vynechali linku…“

Kobyly bezstarostně křepčí, chtějí a pokoušejí se rasovi lejstro sebrat a sežrat. Jenže je konec. Připravený ras rozepne kobyle čepici, další máchne ježovicí a čepice padá a s ní i masopustní veselí. Kobyla leží na zemi. Maškary na výraz smutku sundávají čepice, přistupují a pokládají je kolem poražené. Muzikanti hrají Hřbitove, hřbitove…

Ne, ne! Tak smutně přece nemůže masopust skončit! Kobyla dostává štamprle na oživení, kapela zvesela zvučí první tóny Kobylky malé a před chvílí poražená kobyla vyskakuje. Maškary už mají opět nasazené čepice a začíná taneční vřava. Ale teď netancují jen Turci. Tancuje všechno, co má nohy. Maškary, civilové.

KDEPAK KONEC!

Skončila masopustní maškara. Ještě půlhodinku po poražení kobyly vyhrává kapela, a pak nastává oddechový čas. Ne nadlouho. V osm hodin v hostinci na parketě. Povinně. Je ostuda, když se ten, co šel za maškaru, nedostaví. To si ho pak dobírá celá vesnice. „Tys dopadl, tys nevydržel…“


MASOPUST

Počátky masopustu a masopustních obchůzek je třeba hledat v předkřesťanském kultu zimního slunovratu. Váha soudobého masopustu se ale přenesla na příchod nového vegetačního období, jarního novoročí. V lednu a v únoru se dokončovaly práce hospodářského roku. Domlacelo se obilí cepy, zpracovávala konopná a lněná příze. V životě lidí byl čas svateb, zabijaček, tancovaček, řady obchůzek s prvky koledy, hrály se divadelní scénky s masopustní tematikou. Zároveň se konaly přípravy k nadcházejícímu hospodářskému období, které začínalo jarními pracemi na polích.

Doba konání masopustu se určuje zpětným odečítáním podle lunárního roku. Neděle po prvním úplňku následujícím po 21. březnu je nedělí velikonoční a 46 dní před ní je masopustní úterý. To zosobňuje konec masopustního období započatého na Tři krále (6. ledna).

V masopustní úterý před Popeleční středou by měl vyvrcholit masopust, o půlnoci se pochovávala „basa“ a začínaly týdny předvelikonočního odříkání po období plném bujarého veselí. Ale s rozdělením pracovní doby ve 20. století se masopustní obchůzky přesunuly na nejbližší předcházející sobotu a neděli.

Tradice masopustních obyčejů s výraznými blahonosnými, plodnostními a ochrannými motivy ztrácejí změnou životního stylu své místo v životě lidí. (Čepice masek dříve zdobily nalepené soudobé pohlednice. Dnes je nahradily fotografie nahotin. Význam plodnostní…) Celá řada zvyků zůstává dnes již jen na stránkách kronik. Masopust v podobě, kterou zažili naši předkové, se uchovává zlomkovitě a jen v určitých lokalitách.

VARTOVSKÁ MAŠKARA

LAUFR – také strakatý, podle typického bílého obleku celého pošitého malými kousky barevných látek; maškaru vede a drží pohromadě; do masky chodí zkušený masopustní harcovník

ŽENA – muž převlečený za ženu (není pravidlem); vede ji laufr; „hospodyně“ maškar; do masky chodí mladí do vojny

KOBYLA – v masopustu mnohde zpodobňuje jezdce, ve Vortově kobylu; chodí v čele maškary, táhne; může mazat sazemi

SLAMĚNÝ – maska upletená ze žitné slámy; válí, maže sazemi

TUREK – maškara tanečníka; do masky chodí kluci do vojny (co je vojna taková, jaká je, už to není pravidlem)

ŽID – zpodobňuje obchodníka; v maškaře musí vydělat, na čem se dá; maska je zhotovena ze zbytků tkaniv textilních stavů (mnohde jen kabát „hubertus“ různě pošitý a nazdobený)

RAS – řezník, veterinář a doktor v jednom; vychází ze skutečné postavy rasa; dva a víc v maškaře

KOMINÍK – stará se o komíny v chalupě, kam maškara zavítá, hlavně však maže sazemi;
laufr a žena se v maškaře nezdvojují, chodí vždy jeden, jedna, ostatní masky minimálně v počtu dvou a více, Turci však musí být alespoň čtyři, aby mohli tancovat kruhový tanec

KYRYS – býval jednoduchý ochranný kryt tureckých vojáků

JEŽOVICE – hůl s bambulí vycpanou na konci měkkým materiálem; nosí ji v maškaře rasové a židi

KRAJZLÍK – krajka

„VOSTATKY“ – ostatky, fašank, končiny = masopust „BASA“ – pochování basy (hudebního nástroje) má význam v symbolickém konci masopustních zábav a veselí, někde se zavírá basa do skříně (tento obyčej souvisí s předvelikonočním půstem ve významu zřeknutí se zábav, tancovaček)

Category: 2001 / 02

Jihoafrické Kimberley, metropole provincie Severní Kapsko, se nachází asi 500 km jihozápadně od Pretorie. Město a jeho okolí proslulo těžbou diamantů, a to v rozsahu, který výrazně ovlivnil ekonomický vzestup Jižní Afriky.

První vzácný kámen našel syn místního farmáře při pasení dobytka v roce 1866. Diamantová horečka v pustinách Severního Kapska propukla plnou silou o tři roky později. Zakrátko již zde působilo 50 000 hledačů diamantů se svými rodinami. V roce 1871 byly objeveny diamanty na malém návrší zvaném Kolesberg Kopje. Následkem intenzivní těžby byl pahorek zpočátku srovnán s okolním povrchem, později na jeho místě vznikl neustále se prohlubující povrchový důl, kolem něhož byla vybudována osada, pojmenovaná v roce 1873 na počest tehdejšího britského ministra pro kolonie Kimberley.

Naleziště velké přibližně 300 x 200 metrů bylo postupně rozděleno na 1600 čtvercových dílců, na nichž pracovalo přes 30 000 lidí. Dobývání diamantů jednotlivci směstnanými na malém prostoru postupem času přerostlo v chaos, který se dal jen velmi těžko organizačně zvládat. Pořádek zde nastolil až britský přistěhovalec Cecil Rhodes.

Dnešní Kimberley poskytuje návštěvníkům celou řadu příležitostí obeznámit se jak se současnou technologií těžby, tak i s památkami připomínajícími diamantový boom, vrcholící před více než 100 lety. Na východním okraji města se nachází diamantový důl společnosti De Beers, v němž dosud probíhá těžba. Zájemci o exkurzi jsou vítáni, avšak prohlídka podzemních štol není ničím obzvlášť příjemným. Návštěvník je sužován nejen značným vedrem, ale také extrémně vysokým atmosférickým tlakem, který je způsoben vahou vzduchu mezi zemským povrchem a spodními patry dolu.

Podstatně příjemnějším zážitkem je prohlídka muzea těžby diamantů a přilehlého původního povrchového dolu, přezdívaného Big Hole. „Velká jáma“ je skutečně impozantní. S rozlohou kolem sedmnácti hektarů, obvodem o délce 1,6 km a současnou hloubkou 800 metrů je to pravděpodobně největší prohlubeň na Zemi vytvořená lidskou rukou. Do roku 1914, kdy byl důl uzavřen, se vytěžilo 22,5 milionu tun zeminy, z níž bylo vyrýžováno 2722 kg diamantů. Jinými slovy, na získání 1 kilogramu diamantů bylo třeba přemístit více než 8000 tun hlušiny. Současné Kimberley je moderním městem postaveným v evropském stylu. Jeho dominantou je správní budova společnosti De Beers, která, stejně jako dříve, obchoduje s veškerými diamanty vytěženými v Jižní Africe.

Category: 2001 / 02

Bhumibol Adulyadej, Ráma IX., devátý panovník z dynastie Čakrí, jeden z nejdéle vládnoucích králů na světě, byl korunován v roce 1950. Princ Bhumibol se narodil v roce 1927 ve státě Massachusetts v USA jako nejmladší ze tří sourozenců. Jeho otec studoval na Harvardu medicínu, matka ekonomii a zdravotnictví na Simons College. Po smrti otce (budoucímu králi byl pouhý rok) se rodina přestěhovala do Švýcarska. V roce 1934 nastoupil na trůn Bhumibolův starší bratr, který však tragicky zahynul dvanáct let poté. Bhumibol nejdříve dokončil své vzdělání, oženil se s dcerou thajského velvyslance pro Francii a pak teprve přijal korunu thajského krále.

Ráma IX. inicioval více než 900 projektů na zlepšení ekonomických, sociálních, ale i kulturních poměrů. Angažuje se v ekologické sféře, pomáhá znovu zalesňovat vytěžené pralesy na severu Thajska. Veškerá místa, kde se realizují jeho projekty, opakovaně navštěvuje a kontroluje. Kromě náročné práce se rád věnuje i neuvěřitelnému množství zálib, kdy nechává promlouvat svůj umělecký talent. Pokud zrovna nelyžuje ve Švýcarsku, nehraje tenis a nepotápí se, pak fotografuje, vyřezává ze dřeva, hraje na klarinet, trumpetu, saxofon či piano, komponuje, překládá do thajštiny díla z několika světových jazyků, popřípadě staví modely lodí.

V Thajsku se život jednotlivce dělí na 12roční, resp. 6leté cykly. Nejdůležitější narozeniny jsou na konci jednoho a na začátku dalšího cyklu. Ráma IX. oslavil 5. 12. 1999 konec svého šestiletého cyklu. Oslavy byly vskutku pompézní – davy lidí včetně dětí s transparenty provolávaly slávu svému panovníkovi. Hudba, zpěv, tanec. V menších městech „alespoň“ slavnosti s ohňostrojem, kulturním programem a naprosto nepostradatelnou výstavkou fotografií Rámy IX. Především král samotný, ale i jeho manželka a čtyři děti jsou thajskými občany milováni. Je přípustné kritizovat vládu, kulturu, cokoliv, jen ne panovníka a jeho rodinu. To platí samozřejmě také pro turisty. Jako urážka království bývá vnímáno i opomenutí vstát při hymně, kterou mimochodem zkomponoval Ráma IX.

Category: 2001 / 02

Byli jsme tři. Dva dospělí a dítě. Naší dceři chybělo několik měsíců do oslavy druhých narozenin. Po příletu do Bangkoku jsme ještě neměli jasnou představu o tom, jak strávíme v této zemi půl roku. Naše první zastávka na ostrově Ko Samui a život zdejších rybářů Petra inspirovaly k tomu, abychom koupili loď a žili jako oni.

Po noci strávené na pláži v malém přístavním městečku Pak Sara na jihu Thajska se Petr odebral na průzkum do přístavu. Když se vrátil, oznámil mi, že za chvíli nám přivezou naši loď. Byla jsem šokována. Nikdy jsme loď neřídili. Fungování přílivů a odlivů, kotvení lodě a další práce s tím spojené byly pro nás velkou neznámou. Naše nedostatky jsme pocítili velice brzy v podobě různých nehod a pohrom, ale s rostoucími zkušenostmi jsme jim dokázali čelit.

LOĎ

Naše loď byla osm metrů dlouhá. Měla malou dřevěnou kajutu, ve které jsme mohli všichni tři spát nebo sedět. Naftový motor se startoval klikou. Nastartovat tento typ motoru byla pěkná dřina. Mně se to nikdy nepodařilo. Úschovné prostory jsme měli plné zásob – kanystry s naftou, vodou, několik kilogramů rýže, sušené mléko, cukr, čaj, ovoce, zápalky, petrolejka, nádobí na vaření a neméně důležité rybářské potřeby. Nezbytnosti pro toho, kdo se rozhodl stát se námořníkem. Musela jsem se smířit s tím, že komfort není silnou stránkou této lodi, a k vaření mi musel stačit oheň rozdělaný na pláži.

NOVÝ ROK

Nový rok jsme oslavili na Realy Beach ve známé horolezecké oblasti. Na silvestra se sem sjíždějí jachtaři z celého světa. Jejich plachetnice se majestátně houpaly na vlnách. Díky malému rozměru našeho plavidla jsme mohli mezi nimi proplouvat a prohlížet si je pěkně zblízka. Pak se stalo to, po čem jsme v skrytu duše toužili. Jeden mladý pár z plachetnice nás pozval na návštěvu, která se protáhla do pozdních večerních hodin. Novozélanďanka a její přítel Francouz se s námi podělili o zkušenosti ze své letité námořnické praxe. Na rozloučenou nám věnovali pravou námořní mapu jižního Thajska a kompas.

ZÁCHRANÁŘI

Po důkladné prohlídce mapy jsme změnili kurz a nějaký čas jsme se plavili po „kanálech“. Řeka má také své kouzlo. Tiše plynoucí voda, bujná vegetace, zpěv ptáků a praskání větví jsou zvuky, které moře postrádá. Jednoho dne jsme zahlédli dva muže mávající bílým šátkem. Nejdříve jsme mysleli, že nás zdraví, pak nás ale napadlo, že možná potřebují pomoc. Změnili jsme směr a za několik minut jsme přirazili k jejich loďce. Jeden z mužů držel v ruce přetržený řetěz z motoru. „Áxident,“ snažil se opakováním jednoho slova popsat závažnost situace. „No problem,“ odpověděl Petr. Lanem jsme přivázali jejich loď k naší a odvezli jsme je do vesnice. Za dobrý skutek nám dali kraby a ryby, které nalovili.

V BOUŘI

Jednou nám kdosi řekl, že Andamanské moře je velmi mírné a přátelské. Ale jako správným mořeplavcům nám bylo souzeno poznat jeho drsnou tvář. Klidná plavba z ostrova Ko Phi Phi se změnila v zápas o přežití. Během krátké chvíle se moře rozbouřilo. Vlny se na nás valily ze všech stran. Petr stál za kormidlem a jeho tvář prozrazovala napětí a vzrušení. Dostala jsem obrovský strach. Nikdy jsem necítila větší bezmocnost. Výčitky kvůli dceři byly ze všeho nejhorší. Neměla jsem ale mnoho času přemýšlet o svých pocitech. Musela jsem pumpovat vodu, která rychle vnikala do lodě. Dcera neměla ani tušení, co se kolem ní děje, a spokojeně vychutnávala svoji polední siestu. Po pěti hodinách vše skončilo. Když jsem ucítila pevnou půdu pod nohama, byla jsem opravdu šťastná. Moje první myšlenka byla, že se na loď už nevrátím. Touha po dobrodružství ale zvítězila nad strachem.

MEZI MOŘSKÝMI CIKÁNY

Ostrov Ko Libong od pevniny odděluje několik desítek metrů široký průplav. Soumrak v Thajsku nastává brzy, okolo sedmé hodiny, a padl ve chvíli, kdy jsme projížděli průplavem. Měsíc byl zrovna v novu, a tak jsme kvůli nebezpečné tmě museli zůstat na noc v průplavu. Ráno nás probudily zvuky motorů z loděk, které se svými majiteli vyplouvaly na moře. Z malé loďky nás zdravil muž se ženou: „Savadiká.“ Muž nám naznačil, ať jedeme za nimi. Dlouho jsme se nerozmýšleli, stejně jsme potřebovali doplnit zásoby vody. V malé rybářské osadě ženy vymotávaly kraby ze sítí a za chvíli už nám je vařené s rýží nabízely. Snídaně přišla vhod hlavně naší dceři. „Aloj, aloj?“ ptaly se nás ženy, zda nám chutná.

NAROZENINY NA MOŘI

S oslavou dceřiných druhých narozenin jsme si nedělali příliš velkou hlavu. Shánění dortu by bylo v dané situaci absurdní. Zrovna jsme hledali místo ke kotvení u ostrova Ko Bulon. Zátoka byla plná velkých rybářských škunerů. „Hallo. Speak thai?“ dotazoval se nás neznámý muž z rybářské lodi. „No,“ odpověděli jsme. „Kinkao,“ volal na nás. „Asi nás chtějí pozvat na jídlo,“ uvažovali jsme nahlas. Proč ne? Exkurze na tak velké lodi bude určitě zajímavá.

Paluba byla plná mužů. Náš průvodce nás odvedl do lodní kuchyně. Kuchař nám ukázal malého žraloka, kterého se chystal připravit k jídlu. „Very good kinkao,“ komolil angličtinu s thajštinou kapitán lodi. O chvíli později jsme si už pochutnávali – několik druhů pikantních omáček, rybí maso upravené na několik způsobů, polévka a samozřejmě rýže. Dorozumívali jsme se stále tou podivnou směsicí thajštiny a angličtiny, ale po několika vypitých pivech už to nebylo tak obtížné.

VODNÍ ŘÍŠE

Andamanské moře je cílem mnoha potápěčů. Díky teplé vodě můžete hodiny pozorovat rozmanitost vodní říše. Nejsem na rozdíl od Petra nikterak zdatný potápěč, takže mě plně uspokojilo šnorchlování na hladině. O tom, co jsem nemohla vidět, jsem si nechala vyprávět. Na jedné ze svých loveckých výprav se Petr ocitl mezi žraloky. Jak se později svěřil, moc bezpečně se mezi nimi necítil. Setkání ale dopadlo dobře. Horší bylo, když se jednoho dne píchl o osten jedovaté ryby. Dva dny strávil v horečkách.

Někdy nás na cestách doprovázeli delfíni a svá krásná těla nám předváděli skoky na hladině. Mořské želvy, murény, rejnoci, hadi a mnoho dalších živočichů tvořilo vodní svět, který jsme díky naší lodi mohli poznat.

ZPÁTKY NA SOUŠ Tak jako přesýpací hodiny pomalu ale jistě odměřují čas, kalendář směřoval ke dni, kdy nám končila platnost víz. Vraceli jsme se na pevninu. Chtěli jsme prodat loď a zájemce se přihlásil brzy. Thajský podnikatel a majitel potápěčského centra v Aonangu naši loď koupil jako dar pro svého dvanáctiletého syna. Vše se seběhlo velice rychle. Najednou jsme stáli se sbalenými batohy na pláži. Naše námořní dobrodružství skončilo.

Category: 2001 / 02

Ko Chang (ko je thajsky ostrov) se nachází v Thajském zálivu, v jihovýchodním cípu Thajska, nedaleko hranice s Kambodžou. Svou plochou 492 km² je to druhý největší ostrov Thajska, přitom zde žije pouze něco málo přes 4,5 tisíce stálých obyvatel. Spolu s desítkami okolních drobných ostrůvků a několika desítkami km² moře je součástí chráněného území „Ko Chang National Marine Park“.

Osídleno je pouze pobřeží, zatímco vnitrozemí ostrova, celých 70 %, je pokryto primárním deštným pralesem. Je to jeden z nejlépe zachovaných deštných lesů nejen Thajska, ale podle různých publikací i celé jihovýchodní Asie.

BEZ TURISTŮ TO NEJDE

A právě tato skutečnost spolu s informacemi o relativně malém narušení pobřežních ekosystémů turistickým ruchem byla důvodem našeho čtrnáctidenního pobytu.

Že informace o minimu turistů na ostrově už asi budou patřit minulosti, se přesvědčujeme nedaleko města Trat, v přístavu Laem Ngop, jednom z výchozích bodů pro návštěvu Ko Changu. Lodě na ostrov odplouvají každou chvíli, přesto se zde tísní desítky návštěvníků, převážně baťůžkářů z Evropy. Jak je v Thajsku zvykem, pečuje o ně dokonalý servis. Každý je okamžitě odchycen, nasměrován, opatřen zpátečním lodním lístkem i informací o času odjezdu.

Cesta lodí trvá přibližně třičtvrtě hodiny. Ostrov, který se zpočátku spíše jenom rýsoval v silném oparu, se postupně ukazuje v plné kráse. Nad tenkou pobřežní linií kokosových palem ční mohutné hory. Vrcholy sice dosahují výšek pouhých 500-600 m n. m. (nejvyšší Khao Chom Prasat I měří 661 m), ale protože jsou skutečně přímo nad mořem, jde o značné převýšení. Dalekohledem rozeznávám na pobřeží pouze tu a tam osídlení, hory pokrývají svěže zelené lesy.

V přístavu nás opět očekává dokonalý turistický servis. Než se stačíme rozhlédnout po okolí, jsou všichni cestující z lodi opět odchyceni, naloženi na korby dvanáctimístných terénních aut a dle přání rozvezeni do tzv. rezortů, pobřežních campů vybavených bambusovými i zděnými bungalovy s příslušným zázemím. Zázemí má různou úroveň, od jedné prkenné restaurace na kůlech a obchodu až po turistická centra vybavená mimo jiné Internetem a potápěčskou základnou. Rezorty jsou rozesety po celém západním pobřeží, přibližně lze říci, že od severu k jihu postupně mizí to, co představuje masovou turistiku, a přibývají místa blížící se představě ráje na Zemi.

VEČERNÍ SETKÁNÍ

Za základnu si vybíráme jeden z nejjižnějších rezortů, v místě, odkud se dá nejsnáze proniknout do lesních porostů a kde je zároveň ploché pobřeží s řekami a zátokami s mangrove.

S prvními zajímavými živočichy tropické Asie se setkáváme hned první večer. Brzy po setmění se ozve intenzivní štěkavý hlas, znějící přibližně jako několikrát opakované to-ke. Znám ho velmi dobře z terária, patří největšímu zástupci gekonů, gekonu obrovskému. Je to poměrně velký ještěr, dosahující délky až 40 cm. Bez problému se pohybuje po stěnách, umožňují mu to prsty opatřené lamelami s mikroskopickými háčky. Gekoni loví večer hmyz přilákaný světlem lamp. Časem mne počáteční nadšení přejde, když zjistím, že z nádherných brouků přiletujících na světlo pro mne kvůli gekonům zbudou jenom kousky krovek. Gekoni samozřejmě vzhledem ke své velikosti neloví jenom hmyz, jejich kořistí se stávají i jejich menší příbuzní z rodu Hemidactylus, kterých je na každé budově několik.


Při nočním odlivu se ve světle baterky objevují stovky krabů pobíhajících po obnaženém dně

V dalších dnech se věnuji močálům podél říček a okolí lagun. Je zde překvapivě málo ptáků, daleko méně, než znám z obdobných biotopů ve Střední a Jižní Americe i z okolí vod střední Evropy. Za celou dobu pobytu nevidím jediného racka, rybáka či bahňáka, ptáky běžné na všech mořských pobřežích. Zahlédnu pouze několik volavek vlasatých, volavku červenou a orlovce říčního, tedy druhy žijící i v Evropě. Z místních druhů jednu volavku pobřežní, lovící mezi skalisky drobné kraby a rybky, a na laguně několik málo dalších ptáků včetně dvou druhů ledňáčka a jednoho chřástala.

Je otázka, proč je zde ptáků tak málo. Když ale vidím, jak místní obyvatelé dokáží z mořských i suchozemských živočichů zkonzumovat téměř vše, napadá mne, že asi není důvod se domnívat, že by v případě ptáků dělali výjimku.

Dle literatury na ostrově trvale žije celkem 61 druhů ptáků, především druhů tropického deštného lesa. Mimo jiné tři druhy zoborožce. Dalších dvanáct druhů ptáků na ostrov migruje.

Teprve ve druhé polovině pobytu spatřím pro mne velmi zajímavého dravce, mohutného orla bělobřichého, příbuzného našeho populárního orla mořského. Loví ryby obdobným způsobem jako náš orel. Kořist si vyhlédne z velké výšky, rychle se spustí k hladině, přejde do horizontálního letu a z vody ji vytáhne máchnutím mohutných pařátů. Orel bělobřichý vedle ryb s oblibou loví i prudce jedovaté mořské hady vodnáře.

ÚZEMÍ VARANŮ

V blízkosti řeky a lagun zjišťuji, že zde žije jeden nádherný ještěr, varan skvrnitý. Je to vedle známého komodského varana druhý největší varan, může dorůst i více než třímetrové délky. Oproti varanu komodskému je ale mnohem subtilnější a podstatná část jeho délky připadá na dlouhý ocas. Tito varani žijí především v okolí vody. Dokonale plavou a potápějí se, loví různé v okolí vod žijící živočichy. V potravě nejsou příliš specializovaní, když mají příležitost, vyberou v noci i kurníky ve vesnici. Jsou zde nesmírně plaší, mnohokrát se k několika asi metr dlouhým dorostencům pokouším přiblížit s teleobjektivem. Marně. Při spatření člověka okamžitě mizí ve vodě či neprůhledných břehových porostech. Ti, kteří nezmizeli, už jsou asi dávno snědeni, což mi potvrdila i jedna Evropanka, jež se zde natrvalo usadila. Jenom jednou se mi podařilo dostat k varanovi na dosah čtyřstovky, než jsem ale stačil zaostřit, zahnal mi ho pes, který mne doprovázel.

Tito místní psi jsou kříženci, dost často podobní australským dingům. Povalují se ve vesnicích a cizího návštěvníka, pokud je ignoruje, si nevšimnou. Běda ale, když se na ně podíváte a prohodíte vlídné slovo. Pes, který má asi vrozenou potřebu doprovázet lovce, nadšeně vyskočí a minimálně na celý den máte věrného průvodce, jenž pochopitelně vše vyplaší.

Fascinující jsou i místní kočky. V tomto případě mám na mysli ty chlupaté, čtyřnohé. V restauraci, kam chodíme na večeři, jsou široké bambusové lavice s polštářky na sezení. Chvíli poté, co se host usadí, se objeví některá z koček a způsobně usedne na polštářek vedle. Po přinesení jídla znalecky prohlédne talíř. Pokud host objednal něco, z čeho nejsou žádné zbytky, nebo nedej bože ovocný salát, kočka znechuceně odejde. Pokud je ale na talíři ryba či krevety, vyčká a dá náležitě najevo, že má zájem. Celou kostru i krunýře hozené na zem zhltne beze zbytků.

LÉTAJÍCÍ HAD

V blízkosti laguny s varany nalézám i jednoho z velmi zajímavých hadů, bojgu rodu Chrysopelea. Někteří zástupci tohoto rodu dokáží strmě plachtit z korun stromů. Roztáhnou při tom žebra tak, že jejich tělo má na průřezu profil padáku. Podle filmových záběrů se při plachtění vlní jako při pohybu po zemi. Nalezená bojga ovšem, než stačím vyměnit objektiv, mizí v koruně palmy.

Na ostrově žijí i další hadi, mimo jiné i obrovská krajta tmavá dorůstající až 6,5 metru a ještě delší krajta mřížkovaná, která je s prokázanou délkou 9,75 m patrně nejdelším hadem světa. Krajty jsou aktivní především v noci, setkat se s nimi ve dne, kdy se vyhřívají, je věcí obrovské náhody a štěstí. Mnohokrát jsem dalekohledem prohlížel stovky metrů břehových porostů řek, kde je asi setkání, především s krajtou mřížkovanou, nejpravděpodobnější. Ale marně. Přitom žijí určitě také v těsné blízkosti lidských sídel, mají zde totiž daleko větší nabídku potravy v podobě psů, koček, slepic a hlodavců než v deštném lese.

Na ostrově žije i nejdelší jedovatý had světa, královna pralesa, kobra královská. Je to impozantní had dorůstající délky až 5,6 metru. Pokud se takto dlouhý exemplář při setkání s člověkem vztyčí po kobřím způsobu, mohou se na sebe dívat téměř z očí do očí. Tato kobra se na rozdíl od menší a běžné kobry indické vyskytuje především v původních lesích. Žije skrytě, nebezpečná je především v době, kdy hlídá svá vejce v hnízdě postaveném z listí a větviček. V té době prý při vyrušení útočí. Ve skrytu duše jsem na jedné straně doufal, že se s tímto hadem při cestě lesem setkám, na straně druhé si ovšem nejsem jist, jak by na toto náhlé setkání reagoval můj trávicí trakt.

DĚŠTNÝ PRALES


Až na několik málo cest lze do nitra pralesa proniknout pouze korytem drobných řek. Samozřejmě pouze v období sucha

Po několika dnech pobytu na ostrově zjišťuji, že cesta nahoru do kopců, do nitra deštného lesa nebude zdaleka tak jednoduchá. Většina cest končí těsně pod svahy. Les je sice místy průchodný, ale většinou převažují jen obtížně zdolatelné strmé svahy. Navíc pohybem v tomto terénu se vše bezpečně vyplaší. Přechod ostrova na šířku, což je asi deset kilometrů, je patrně otázka několikadenní expedice.

Je to dobře. Těžký terén je asi jedinou zárukou, že deštné pralesy nebudou v nejbližších letech, na rozdíl od pobřeží a přilehlých úseků moře, zničeny masovou turistikou.

Jedinou možností, jak se nám daří dostat do nitra lesů, je turistická stezka k vodopádům a dále nad nimi korytem řeky.

I tak se ovšem nedostaneme dál než asi 3 km od pobřeží. Při těchto cestách zde spatříme ze živočichů především různý hmyz, hlavně desítky druhů motýlů a různé brouky. Jenom občas zahlédneme některého z lesních druhů ptáků či drobného plaza. Veškerý nesmírně bohatý život je zde skryt za neprůhlednou zelení a v korunách stromů. Velcí jihoasijští savci, jako jsou slon či tygr, zde kvůli malé rozloze ostrova a jeho izolaci nežijí. Savci jsou zde zastoupeni mimo jiné makaky, cibetkami či luskounem.

ZA FAUNOU MOŘE


Na korálových útesech v okolí ostrova jsou hojní velcí mlži, zévy. Největší exempláře zévy obrovské údajně dosahují délky více než 2m

Vyzbrojen pouze základní výbavou na šnorchlování a jednoduchým plastovým boxem na focení pod vodou vyrážím několikrát na prohlídku podmořského života. Nejsou zde ideální podmínky, patrně kvůli rozsáhlým mělčinám i každodennímu větrnému počasí je voda kalná, s viditelností pouze 2 až 3 metry. Korálový útes je poměrně daleko od břehu. Abych se dostal k jeho okraji, musím přeplavat minimálně 200 metrů písčin. Protože jsem v kalné vodě sám a daleko od břehu, nemám zrovna dobrý pocit. Většinou udělám jenom pár záběrů a vracím se zpět. Útes taky nevypadá nejlépe, řasy a tu a tam odumřelý korál svědčí o organickém znečištění. Je to pochopitelné. Veškerý odpad z bungalovů a restaurací na břehu končí v moři. Za nádherou nenarušených korálových útesů musí návštěvník i v těchto odlehlých končinách lodí do okolí vzdálenějších, neobydlených ostrůvků.

S faunou moře se turista také může seznámit v nabídce restaurací, kde jenom zírá, co všechno se dá sníst. Bohužel vedle běžných, tradičně lovených druhů, jako jsou některé ryby, krevety či olihně, si může nechat grilovat i korálové rybky. Kšeft je kšeft a nikoho ze stovek rybářů a prodejců zde zřejmě nezajímá, že je v „mořském národním parku“. Z ostrova odjíždíme se smíšenými pocity. Známí, kteří tu byli před pěti lety, konstatují, že „už to není ono“. Když vidíme, jak všude po pobřeží vyrůstají nové komplexy bungalovů, zjevně bez jakékoliv koncepce a limitů, jsme přesvědčeni, že při případné návštěvě za pár let budeme konstatovat totéž.

Category: 2001 / 02

Polední slunce mi pálí nad hlavou a mám sžíravou žízeň. Voda mi došla už dávno. Vidím mnicha, jak zahnul do uličky vpravo. Jdu za ním, určitě mi dají napít chladné vody z kameninové nádoby. Vcházím do brány a vidím před sebou ten nejkrásnější chrám, jaký jsem dosud v Thajsku viděl.

Připadám si jako v pohádce, protože i chrám je pohádkový. Na žízeň jsem zapomněl. Znám honosné a bohatě zdobené chrámy a paláce v Bangkoku, staré chrámy a pagody ze starých královských měst Ayutthaya a Sukhothai, překrásné chrámy z Chiangmai i jiných měst, ale tohle je něco úplně jiného. Prostý, a přesto bohatě zdobený chrám Wat Methn Nya nedaleko Sukhothai na thajském venkově. Zvenku i uvnitř je chrám zdoben výjevy ze života Buddhy. Nádherné malby jsou vyvedeny ve stylu těch nejkrásnějších ilustrací z dětských pohádkových knížek. Jsem okouzlen krásou a rozmanitostí barev. Mnichy můj zájem potěšil a zvou mě dovnitř do chrámu. Atmosféra je pro mě skoro posvátná. Na krku mi visí fotoaparát, ale nechci se ptát, zda mohu fotit, abych to kouzlo neporušil. Obrazy jsou ve dvou patrech nad sebou. Jsou všude, nezbylo místečko volné. Kolik to muselo dát práce. Nade vším bdí zlatá socha Buddhy se dvěma sochami jeho učedníků v popředí a s obrazem znázorňujícím hojnost přírody v pozadí. Skoro nedýchám a snažím se vše si zapamatovat. Tolik krásy v tak malém prostoru jsem již dlouho nikde neviděl. Z vytržení mě vyrušil až starší mnich, který mi s pomocí mladšího, jenž mu překládá, nabízí, abych si chrám vyfotil. Vysvětluje, že když mniši viděli moje zaujetí, požádali ho, aby mi dovolil fotit, jak budu potřebovat. Chvíli nechápu, co mi vlastně říká, pak se ale probouzím a moc mu děkuji. Říkám po pravdě, že je tu málo světla a že bych musel ze stativu, což by trvalo dlouho. Chvíli se radili a pak začali otevírat okenice, dveře a všemožně mi pomáhali. Moc jsem nevěřil, že fotky vyjdou, ale když jsem viděl jejich radost z toho, jak se mi jejich chrám líbí, nemohl jsem jim to pokazit. A tak jsem si díky náhodě a nadšení mnichů přivezl domů nádherné vzpomínky na jeden den cesty, vzpomínky na krásu, na štěstí, na porozumění a na radost. Buďte šťastni ve svém malém království.

Category: 2001 / 02

S právě uplynulým stoletím se objevilo v různých magazínech a novinách po celém světě velké množství článků, které se pokoušely uplynulých sto let podle různých kritérií zhodnotit. Pokud by bylo kritériem mírové a poklidné soužití lidí žijících v zemích se značně kulturně a etnicky pestrým obyvatelstvem, bylo by jedním z adeptů na místo v čele tabulky nepochybně asijské království Thajsko. Navíc ve srovnání s asijskými zeměmi, na jejichž území žije početná čínská diaspora, by si v tomto ohledu Thajsko zcela jistě zajistilo příčku nejvyšší.


Jak Číňané, tak rodilí Thajci byli vždy zastoupeni ve všech oborech ekonomiky

ŽIDÉ VÝCHODU

Při pohledu na tuto 60milionovou zemi neobstojí obecně přijímaný názor, že kulturní rozdíly mající kořeny v době předmoderní nevyhnutelně vedou k etnickým konfliktům v době moderní. Kulturní a etnická rozmanitost v předmoderním Siamu (dřívější název Thajska) nebyla o nic menší než ta v Jugoslávii 20. století. Přes některá období, která byla poznamenána etnickým napětím, nezažilo moderní Thajsko žádné krvavé a sužující interetnické konflikty, jako například sousední Malajsie a především Indonésie. Demonstrace thajských Číňanů ve dvacátých letech tak nikdy zdaleka nedosáhly protičínských pogromů roku 1969 v malajsijském hlavním městě nebo exodu Číňanů z Indonésie v souvislosti s ekonomickou krizí a pádem bývalého prezidenta Suharta před dvěma lety. Vláda v Kuala Lumpuru zavedla takzvanou „novou ekonomickou politiku“, která si dávala za cíl posílení především ekonomického postavení většinových Malajců a s tím zároveň i potlačení jejich nenávisti vůči bohatší a úspěšnější čínské komunitě. A zatímco dnes v Malajsii sílí tlaky na odstranění této politiky obecně nazývané „affirmative action“, jejíž efekt na malajsijskou ekonomiku a společnost byl spíše sporný, sousední Indonésie se snaží přilákat své bývalé čínské spoluobčany zpět i s jejich tolik ceněným kapitálem. Stejně tak jako v Malajsii, i v Indonésii je a byla v různých obdobích tamní čtyřprocentní čínská menšina vystavena různému stupni nesnášenlivosti, perzekuce i fyzických útoků ze strany domorodého obyvatelstva. Tito „Židé východu“, jak je nazval v jedné své eseji thajský král Važiravudh (1910 až 1924), v obou zmíněných zemích dominují určitým oborům jejich ekonomik, jsou velice majetní a úspěšní, a jsou proto v centru protičínských nálad. Jak je možné, že takovému mezietnickému konfliktu nemuselo nikdy čelit Thajsko se svou zhruba 12% čínskou menšinou?

POLITIKA SIAMSKÝCH VLÁDCŮ

Pro odpověď na tuto otázku je třeba se vrátit přinejmenším o sto let zpátky do siamského království druhé poloviny 19. století. Třebaže již dlouho předtím žil na jeho území nezanedbatelný počet Číňanů, od tohoto období se datuje jeho prudký nárůst. Postupné otevírání siamské ekonomiky, které bylo podpořeno i obchodní smlouvou s Brity, přitáhlo velké množství imigrantů především z jihovýchodní Číny. Podobně jako tomu bylo i v okolních zemích, Číňany do Thajska lákala velká nabídka práce v různých odvětvích hospodářství včetně příležitosti ujmout se role zprostředkovatelů, přes které probíhal například prodej a nákup různého zboží mezi místními producenty a evropskými firmami. Soužití různých kultur dlouho nepředstavovalo pro siamské vládce vážnou hrozbu. Jak se však království v průběhu minulého století postupně ocitalo v pevném sevření koloniálních mocností, kdy z jihu a západu ukrajovala ze siamské říše značná území Velká Británie a z východu se rozpínalo francouzské impérium, siamští monarchové čelili zcela nové situaci. Počínaje králem Mongkutem, který království vládnul od roku 1851, se siamští panovníci snažili o proniknutí do filozofie západního myšlení a o pochopení mentality evropských stoupenců koloniální expanze. Intenzivními styky se západními misionáři, podporou západního stylu vzdělání a četnými cestami do okolních asijských kolonií a Evropy začali chápat princip západního pojetí „národního státu“, který mimo jiné Francouzi a Britové tak často používali jako ospravedlnění pro utváření svých koloniálních impérií. Podle této teorie je předpokladem fungování státu, aby v něm pod jednou vládou žilo společenství lidí, které spojuje stejné dědictví a jež tak sdílí společný osud. Siamští vládci tušili, že budoucnost jejich říše byla v přímém ohrožení a že bylo nutno na tuto novou situaci reagovat. Od vlády krále Čulalongkorna, který stál v čele království poslední třetinu 19. století, se tak datuje proces transformace siamské říše do moderního thajského národního státu.

THAJCI NEBO ČÍŇANÉ?

Při sčítání lidu v druhé polovině 20. století bylo opakovaně zjištěno, že 99 % populace se cítí být občany Thajska, 97 % z nich hovoří thajsky a až 95 % jich vyznává buddhismus. Je to poměrně překvapivé zjištění s ohledem na skutečnost, že Thajsko během posledních několika století pohltilo ohromná množství lidí z odlišných kultur pocházejících převážně z okolních říší. Ještě pozoruhodnějším faktem je, že se do thajské společnosti asimilovaly i miliony příslušníků čínského etnika, které je známo ohromnou loajalitou ke své mateřské kultuře. Situace, ve které se dnes nacházejí čínští imigranti v Thajsku, ostře kontrastuje se situací v sousední Malajsii a především na indonéské Jávě. A právě srovnání příkladů Thajska a Jávy mnohé vysvětluje. Na rozdíl od Indonésie, kde dnes žijí tisíce Číňanů udávajících svou rodovou linii až dvanáct generací nazpět, neexistují v Thajsku prakticky ani Číňané čtvrté generace. Zatímco na jedné straně přijímali thajská jména, zvyky, hodnoty a ztráceli svou čínskou identitu, na Jávě si uchovali svá jména a generace po generaci sami sebe identifikovali jako Číňany. Vysvětlení pro tento propastný rozdíl je třeba hledat v odlišné historické zkušenosti obou národů. Mezi Thajci a Javánci je možné vysledovat rozdíl v sebevědomí a síle kultury obou národů. Lidem odjakživa imponovala kultura silných a sebevědomých národů více, než těch slabých a porobených. Když tak přicházeli v 19. století Číňané na Jávu, byla to země v rukou cizí koloniální mocnosti, s obyvatelstvem stíhaným pocitem méněcennosti a ponížení. Když však přišli do Siamu, setkali se se silným a sebevědomým národem, plným pocitu kulturní nadřazenosti pramenícího hlavně ze skutečnosti, že si jako bezmála jediní v Asii uchovali vlastní nezávislost. Zatímco tak atmosféra v porobené javánské společnosti asimilaci rozhodně nepomáhala, sebevědomá thajská společnost a její kultura naopak čínské imigranty přímo přitahovala.

ROZPUŠTĚNÁ KOMUNITA

Z rozdílné situace, ve které se obě země v té době nacházely, vzniklo i odlišné postavení elitních vrstev v obou společnostech. Jak postupovali holandští kolonizátoři v podmaňování Indonésie, javánská elita rapidně ztrácela svůj vliv a prestiž. A proto čím více loajalita Číňanů k javánským panovníkům a jejich dvorům slábla, tím více je přitahovala vládnoucí vrstva Evropanů. V Thajsku tvořili vládnoucí vrstvu po staletí výlučně rodilí Thajci a tato vrstva s sebou vždy nesla, ve srovnání se zbytkem společnosti, velkou prestiž, bohatství, politický vliv, vyšší vzdělání a duchovní hodnoty. Moc, bohatství a vliv přitahují, a tak i Číňany v obou zemích přitahovala jejich elita a s ní spojené společenské postavení. Zatímco se tedy na Jávě ztotožňovali s Evropany a jejich kulturou, v Thajsku jednoznačně tíhli k místní elitě, a tím i její domácí kultuře. Na Jávě si Číňané s podporou Holanďanů vybudovali zvláštní postavení, když jim byla svěřena role prostředníků mezi evropskými kolonizátory a domácím obyvatelstvem. Na rozdíl od Thajska zde tvořila čínská komunita po Holanďanech druhou nejvyšší vrstvu ve společnosti – nadřazenou a do značné míry vykořisťující domorodé javánské obyvatelstvo. Ačkoliv si čínská komunita vždy podržela významné postavení mezi thajskými obchodníky, nikdy nebyla přímo spojována s určitým oborem tamní ekonomiky. Naopak. Jak Číňané, tak rodilí Thajci byli vždy zastoupeni ve všech oborech ekonomiky a ve všech vrstvách společnosti. Navíc na Jávě byli Číňané nuceni žít ve zvláštních ghettech, odděleni od domorodého obyvatelstva, a ta mohli opustit pouze na zvláštní povolení. Byl to i jeden z projevů koloniální politiky Holanďanů „rozděl a panuj“, pomocí které chtěli zabránit jejich možnému spojení s javánskými nacionalisty v boji za nezávislost. V Thajsku byla opět situace dramaticky odlišná. Číňané zde užívali plnou volnost pohybu a podnikání, takže mohli proniknout a usadit se i v té nejodlehlejší vesnici. Dá se usoudit, že asimilace probíhá podstatně rychleji, když není člověk v cizí zemi obklopen svými krajany, ale pokud možno domácím obyvatelstvem. Z tohoto důvodu se čínská komunita v Thajsku, na rozdíl od té javánské, rozptýlila po celém území státu, její příslušníci uzavírali sňatky s domorodými obyvateli, a tak docházelo k jejímu začlenění do tamní společnosti. Svou roli sehrálo nepochybně i odlišné náboženství. Rozdíl mezi islámem a buddhismem nemůže být větší. Zatímco thajský směr buddhismu zvaný théraváda je velice tolerantní a i stoupenec jiného náboženství se může považovat za buddhistu, islám je víra relativně intolerantní a exkluzivistická. Číňané si s sebou do nových domovů přinášeli svou víru, kterou je buddhismus směru mahájána. Toto náboženství bylo samozřejmě blíže a snášelo se s liberálním duchem thajského buddhismu podstatně lépe, než s těžkopádným a rigidním islámským vyznáním, které vyžaduje formální konverzi a hlubokou oddanost jedné jediné knize a bohu.

ZDRAVÝ NACIONALISMUS

Přesto revoluce v Číně v roce 1911 vyprovokovala v Thajsku čínský nacionalismus. Tehdejší panovník si byl vědom, že pokud příslušníci jedné rasy nebo etnické skupiny dominují určitému sektoru ekonomiky, může to znamenat narušení jednoty národa. Byly proto přijaty nové zákony upravující získávání thajského občanství. Podle této nové ideologie thajského nacionalismu mohl být Thajcem každý, kdo hovořil thajštinou, vyznával některou z forem buddhismu a považoval se za poddaného thajského krále bez ohledu na to, kde se narodil. Thajský nacionalismus tak zdůrazňoval kulturní stránku „thajství“ nad biologickou (fyzické vzezření atd.), jak tomu bylo v koloniálních říších v Asii a v té době též ve Spojených státech. Tato koncepce thajského nacionalismu je vysoce tolerantní vůči kulturní rozmanitosti tohoto asijského království. Všichni Číňané, kteří přiznali svůj čínský původ, ale sami sebe identifikovali jako Thajce, získali v Siamu nový etnický status. Během první poloviny 20. století tak nastal významný posun například i v ekonomické sféře. Zatímco na jeho počátku byla velká část obchodu v rukou lidí, kteří sami sebe identifikovali jako thajské Číňany, do poloviny století se většina těchto společností stala „thajskými firmami“, třebaže jejich majiteli byly stále stejné rodiny s čínskými předky. Pokud se v některých obdobích thajské historie přece jen objevily konflikty s etnickým pozadím, je pozoruhodné, že vláda v Bangkoku k jejich eliminaci paradoxně nepoužila politiku potlačující kulturní rozmanitost. Mnoho významných kulturních rozdílů bylo naopak ignorováno. Byla zde vždy snaha vyhnout se vytváření a zdůrazňování oficiálních etnických kategorií i připisování určitých charakteristik a definování jednotlivých etnických skupin. Země není rozdělována z kulturního hlediska, ale když už k nějakému dělení má dojít, potom je to spíše z hlediska regionů. Všechna etnika na území Thajska jsou proto nedělitelnou součástí jedné thajské kultury, která byla vytvořena společným úsilím jednoho celistvého a hrdého národa

Category: 2001 / 02

„…Byl to velmi rafinovaný rys. Navštěvoval naše polesí pravidelně. Bohužel, nepřicházel tudy, kudy jsem počítal, ale o hodně výše, a zpět se vracel docela spodem, kolem luk. Vždycky na mě vyzrál. Bylo až neuvěřitelné, jak opatrně si počínal. Jeho zrak a sluch mi připadaly jistější než radar…“
Jaromír Tomeček: Pod perutí orla

K nejtajemnějším šelmám naší přírody patří rys ostrovid. S každým tajemnem však zpravidla ruku v ruce chodí pověra. Rys proto bývá podezříván, že skáče na kořist ze stromu, aby jí poté vypil krev po způsobu upírů. Není to víc než myslivecká latina. Zatímco se takhle nasytí lidská fantazie, rys se ve skutečnosti sytí způsobem mnohem prozaičtějším: pracně svou kořist pronásleduje a musí přitom napínat všechny síly a schopnosti, aby si uhájil život, či aby lovem naplnil jeho smysl. Šelma jako predátor nadále zůstává jakýmsi konkurentem člověka a chtě nechtě ji stále vnímáme jako svého druhu démona. Naši představivost to vzrušuje natolik, že láska a nenávist tu planou stejným ohněm. Přitom by byl namístě spíš obdivný respekt…

Zájem o zvířata provází trvalý konflikt mezi odborníky a diletanty. Vzájemně se napadají, dílem za nevědomost, dílem za necitlivost, vyčítají si nepraktičnost nebo fanatismus. Výsledkem je vzájemná nedůvěra a přesvědčení o jediné pravosti vlastního názoru. Lovci připadají ochráncům jako kazisvěti, ochránci lovcům zas jako naivní idealisté, přičemž obě strany proklamují svou lásku k přírodě. Právě rys ostrovid je jedním z konkrétních příkladů tohoto vleklého sporu.

Připustíme-li, že životním smyslem rysa není viset v podobě stažené, vydělané kůže v některé z hájoven, ale lovit, nemůžeme si odmyslet úlohu výchovy rysího mláděte. Cožpak to není podobné, jako u lidí? Jestliže matka vypěstuje v mladém rysovi patřičné sebevědomí, trpělivě ho učí vyvíjet potřebnou rychlost, odhadnout správný okamžik k útoku a pěstovat vytrvalost a cílevědomost, pak má šelma naději, že smysl svého života naplní. Ztratí-li však rysí mládě matku předčasně, zpravidla ztrácí i naději na prosté přežití.

Sotva bychom dospěli k tomuto poznatku, kdybychom se chtěli spolehnout jen na pozorování rysa v přírodě. Prostě proto, že už jen spatřit ho ve volné přírodě můžeme jen šťastnou náhodou. Šelma je tak plachá a smyslově bystrá, že unikne i nejtrpělivějšímu pozorovateli. Koneckonců bývá nejaktivnější především v noci, což je pro pozorovatele značná nevýhoda.

Víc poznatků o rysovi lze získat z chovu v zoologických zahradách. Od zjevných pozorovatelských výhod musíme ale v tomto případě odečíst nevýhody, spočívající v zajetí. To ochuzuje přirozené projevy zvířat. Nemůže-li se projevit a uplatnit složitá soustava vrozených zvířecích instinktů, šelmy podléhají bezcílnému návykovému stereotypu a ztrácejí svou originální identitu. V ostravské ZOO jsme si to ověřovali chovem 95 rysů odchycených v Karpatech. Každý z nich reagoval na zajetí osobitým způsobem, počínaje panickým strachem z člověka a zuřivým odporem k zajetí konče. Některá zvířata si ale na přítomnost člověka brzy zvykla, neútočila a začala klidně přijímat potravu. Chov se úspěšně rozvíjel, ale zvláštní poznatky o rysí povaze přinést nemohl. Těžko si přece myslet, že jedinou potřebou šelmy je jídlo, které navíc získá bez jakéhokoli úsilí a vzrušující aktivity!

„Mláďata formuje dlouhé období sociálního tréninku, nejprve v podobě užšího sepětí s matkou, pak stoupající měrou s jinými mláďaty téhož věku a pohlaví. Sociální hra je silně rozvinutá aktivita, která zahrnuje nácvik sociálních rolí, předstíranou agresi, sexuální praktiky a průzkum okolí…“
Edward O. Wilson: O lidské přirozenosti

O rysí povaze se zkrátka nic nedovíte, pokud šelmu nezastihnete při lovu. Když jsme uměle odchovali dvě rysí mláďata, nechali jsme je dál vyrůstat jen v polozajetí – denně se mohla pohybovat ve volné přírodě. Rysí sourozenci byli od počátku zcela rozliční. Reagovali rozdílně na absenci matky. Jeden byl nanejvýš bojácný, druhý zase spoléhal místo matky na chovatele a učil se útočnosti a strategii lovu na krmných zvířatech, což ho zjevně zajímalo víc než sama kořist. Pokud mu neposkytla vzrušení rychlým únikem, usmrtil ji, aniž by ji pak ochutnal. Jenže i to byl atypický projev, protože rys nebyl nikdy hladový.

Pozoruhodný vztah se vytvořil mezi kurážným mládětem a chovatelem. Rys respektoval v chovateli svého loveckého partnera, dokonce mu občas kavalírsky přepustil kořist. Ale vyžadoval za to spolupráci – nadhánění kořisti. Své třináctileté soužití s polokrotkým rysem jsem vylíčil v publikaci Život s karpatským rysem (Amlyn 1993). Cílem tohoto chovu nebylo ochočení rysa, ale poznání jeho způsobu vnímání. Samo ochočení, tedy podřízení šelmy člověku, nebývá velkým problémem, ale zároveň nepřináší valný užitek. Složité je potlačit lidskou potřebu nadřazenosti, a přitom se zvířeti nepodřídit. Šlo tedy o jeho smysl života, o to, jak si hájí svou existenci lovem, jak ji prožívá skrze hru, protože lov a hra spolu zpravidla souvisejí.

Zprvu jsem si neuvědomoval, že ona bezděčná situace, kdy byla obě mláďata chována ve společném výběhu a spolu vyrážela do přírody, je vlastně rozhodující. Kdybych se byl předčasně věnoval jen mláděti očividně silnějšímu a schopnějšímu, byl bych ho odsoudil k jakémusi položivotu. Společnost sourozence mu totiž poskytovala nejen příležitost ke hrám, ale i možnost nacvičovat si schopnosti a dovednosti potřebné k lovu. Hra mladých rysů měla významnou funkci pro jejich příští samostatný život. Nahrazovala jim do jisté míry matku, do jejíž role jsem se tu a tam dostával já sám: vytrvale jsem povzbuzoval sebevědomí mláďat. Užitek však z toho mělo jen silnější z nich, protože to slabší se zranilo a stalo se pak ještě bojácnější a závislejší. Ale i tak nemělo dlouhou chvíli, protože silnější sourozenec ho vytrvale provokoval ke hrám, při nichž slabší bratr postupně sehrával úlohu kořisti.

V sourozeneckých hrách si zejména bystřejší mládě nacvičovalo nesčetné jemné finesy nezbytné pro lov. Vrozený lovecký pud musí být neustále rozvíjen, aby si rys dokázal zajistit potravu. Není totiž štváč, jako třeba vlk, a musí volit jiný způsob lovu: plížením se nepozorovaně dostává ke kořisti, a pokud je tak neobratný, že ho kořist včas spatří, lov bývá ztracen. Než rys takovou obratnost získá, vyžaduje to spoustu času. Jakkoli mělo obratnější mládě dost příležitostí ke cvičení loveckých schopností, trvalo dlouho, než si ve volné přírodě ulovilo svého prvního zajíce.

„Zvířata tvoří bezprávnou, němou většinu naší planety, neschopnou přežít bez lidské podpory…“
Gerald Durrell: z dovětku k Zahradě bohů

Z našich zkušeností vyplynulo mimo jiné, že chovat mládě šelmy sólově znamená odsoudit je k nudě a k pochybné roli domestikovaného mazlíčka. Rys tak ztrácí smysl života a člověk zase možnost proniknout do tajemného světa zvířecí odlišnosti. Zoologové si tento problém uvědomují, a proto začali zkoumat život šelem ve volné přírodě pomocí telemetrické metody. Opatří šelmu obojkem s malou vysílačkou, která jim pak poskytuje informace o aktivitě rysa. Než se ale tato metoda uplatnila, například u šumavských rysů, trvalo to léta. Aby se rysí populace na Šumavě rozšířila, byl v roce 1981 v oblasti Stožce vypuštěn první rysí pár odchycený v Karpatech, který prodělal karanténu v ostravské ZOO. Dnes v šumavských lesích žije zhruba sto samostatných jedinců, v celé České republice stoupla rysí populace na 120-150 zvířat v Beskydech, Jeseníkách, Brdech a Labských pískovcích.

Někteří myslivci se rozhořčeně ptají – proč? Rys je koneckonců do určité míry potravním konkurentem člověka. Na ministerstvu životního prostředí se hromadí žádosti myslivců o povolení odstřelu rysa s hlavním argumentem, že rys decimuje srnčí zvěř. Člověk tu zjevně upřednostňuje svůj lovecký požitek a nesnášenlivost vůči „konkurentovi“ vede k nepovoleným odstřelům. Spor mezi myslivci a ochranáři se vyhrocuje.

Ochranáři ovšem vnímají rysa jako součást našeho přírodního a kulturního dědictví. Dává-li stát miliony na záchranu stavebních památek, proč nešetří také nenahraditelné živé tvory? Známý zoolog prof. Zdeněk Veselovský po celá léta zpochybňuje jednostrannou osvětu: pokud by někdo mínil, že sochu svatého Václava vytvořil, dejme tomu, Leoš Janáček, společnost by ho patrně považovala za idiota. Tatáž společnost však nepovažuje za idiota toho, kdo míní, že tygr žije v Americe. Týká se tedy osvěta jen lidských výtvorů? A není významnější nebo přinejmenším stejně významné to, co vytvořila příroda – nenahraditelný život – oproti kamenným památkám? Vždyť ty koneckonců vždy někomu patří, kdežto divoká zvěř ve volné přírodě není ničí. Pokud šelmy páchají škody na domestikovaných zvířatech, stát s tím nechce nic mít. Ochranáři hájí práva přirozených lovců v přirozené přírodě proti nárokům krutého predátora – člověka. Predátor člověk neuznává práva přirozených predátorů – šelem. Nepřátelsky pohlíží na rysa, medvěda, vlka, jestřába, sokola, krahujce, orla či výra – a má odpor k jejich krutosti… Odpovídá však na tuto přirozenou „krutost“ vlastní krutostí, touhou ovládnout bezděčnou krutost přírody. Pokouší se ji eliminovat, a dopouští se přitom trapných omylů.

Když spárkatá zvěř odvykne strachu z nebezpečí, degeneruje. Jen právě hrůza z nebezpečí ji udržuje ve střehu, který jí může zachovat život. Nebezpečí je sebezáchovným faktorem: kde chybí, život se mění ve vegetování. Šelmy jsou jednou ze záruk této bystré vůle k sebezáchově. Zvěř, která smí ve svém biotopu bezstarostně vegetovat, přichází o skvělý pud sebezáchovy. Nenapovídá to něco i o přirozenosti života lidského…?

„Všichni vědí, že před logikou lidského zásahu, který přivolává katastrofu dosud nevídaným způsobem, není úniku…“
David Hughes v knize o G. Durrellovi

Obhospodařovat přírodu předpokládá pokornou snahu o její pochopení. Znamená to i úsilí porozumět lovu a hře neochočitelných tvorů. Když člověk obdivuje neochočitelné zvíře, zajásá vskrytu i nad vlastní neochočitelností. Porozumí mechanismu podivuhodně spřízněnému se šelmami: jestliže se například pronásledovaná kořist nečekaně postaví na odpor, lovec ustrne v rozpacích – nudný je odpor tam, kde byla očekávána vzrušivá hra…

Zachytí však telemetrický obojek také jemná hnutí šelmí mysli? Umí snad zjistit, že pro šelmu je pohodlnější ulovit samičí zvěř nebo slabého samce? Myslivci si nejspíš neuvažují, že myslet je schopna i šelma. Ostatně, pozorování zvířat je problematizováno tím, že pozorovatel, byť třeba skrytý, působí na chování pozorovaného tvora. Vzniká otázka, zda nepohodlí telemetrického obojku též nějak neovlivňuje přirozené chování šelmy. Získáváme-li poznatky o pohybu a režimu šelmy, něco nám přesto může unikat…

Podle vyhlášky ministerstva zemědělství (134/96 Sb., § 5) může být rys u nás loven od 1. ledna do konce února, ale jen tehdy, povolí-li lov i ministerstvo životního prostředí, které chrání rysa celoročně. Dosud nebyla povolena žádná výjimka, a přesto je známo, že na Šumavě a v Jeseníkách padlo už více nelegálně zastřelených, upytlačených rysů…

Přítomnost rysa v revíru má negativní dopad především v době, kdy šelma osidluje nová území. Jakmile se obnoví rovnováha mezi šelmou a kořistí, začne převažovat vliv pozitivní. Stabilizovaná populace rysů pak příznivě ovlivňuje jednak zdravotní stav srnčí zvěře, jednak zvyšuje její ostražitost a plachost. Nazývá se to selekční a regulační funkce v přírodě. Pouhá přítomnost rysa v revíru nutí zvěř k větší smyslové a pohybové pohotovosti, udržuje ji v kondici a zneklidňováním a rozháněním stád nedovolí zvěři působit škody na lesních porostech. Ba dokonce, kde rys loví, tam prakticky mizí vzteklina, protože lišky a toulaví psi či kočky jsou v rysím jídelníčku na jednom z předních míst a – kupodivu – les nezná rysa postiženého vzteklinou. Na počátku osídlení, kdy je zvěř přítomností rysa „překvapena“, může ovšem dojít k redukci srnčí zvěře o 30-50 %, v některých lokalitách možná i víc, a to je zřejmě hlavní příčinou oné nenávisti ze strany myslivců.

Pro zklidnění konfliktní situace navrhla skupina odborníků z Ústavu ekologie krajiny AV ČR v Brně a Správy Národního parku a CHKO Šumava způsob, jak rysa na našem území obhospodařovat. Území republiky by podle tohoto návrhu bylo rozděleno na několik oblastí. Na území národních parků a částečně i CHKO by byl rys přísně chráněn bez jakékoli redukce. V nechráněných podhůřích a vrchovinách by byl také chráněn, ale s možnými výjimkami – řízenou regulací ve zvláštních případech. V nížinné kulturní krajině by byla přítomnost rysa považována za nežádoucí. Návrh však dosud nenašel u myslivců valného pochopení. Přetrvává jejich obava, že rys postupně obsadí 70 % území republiky.

Přitom je prokazatelné, že například beskydská populace čítající 15-20 rysů se od doby, kdy sem migrovala v poválečných letech ze Slovenska, udržuje zhruba na stále stejném počtu. Také na Šumavě, kde byl rys uměle vysazen, zůstává počet jedinců stabilizován. Dvě šelmy v Brdech a pět v Labských pískovcích představují minimální ohrožení. Strach, že rysové začnou lovit zajíce v okolí Kladna či Pardubic, je tedy neopodstatněný.

„Rys u nás doplácí na vážné chyby v ekologické výchově veřejnosti. Koneckonců, v zemi s tradicemi Červené karkulky nemá ani zatoulaný vlk na růžích ustláno a v zoologických expozicích muzeí vykonávají děti, odchované pouze dobrodružnou literaturou, mstu ostrými noži na preparovaných medvědech…“
Josef Velek v reportáži Msta z r. 1988

Podivné je, že odpor vůči rysovi neprojevují jen myslivci. Jistý druh podivné zloby vůči této nádherné šelmě naší přírody se objevuje i u některých návštěvníků zoologických zahrad. Jako chovatelé býváme častými svědky dráždění a provokování zvířat. Snad ještě podivnější je však to, že i mnozí chovatelé velkých kočkovitých šelem mají ke svým svěřencům vztah málem drezérský, přestože je známo, že specifická psychologie těchto koček vyžaduje maximální ohleduplnost. Kočkovité šelmy totiž na rozdíl od psů nesnášejí sebemenší nátlak. Vynikající znalec kočkovitých šelem profesor Paul Leyhausen zdůrazňuje ve svých pracích, že chov těchto pozoruhodných zvířecích druhů musí být založen na bezvýhradném obdivu vůči nim. Předpokládá to maximální ohleduplnost: šelma nesmí být vystavována žádnému nadměrnému hluku, spěchu, či dokonce násilí. Chovatel nemůže mít nároky jen na šelmu, ale především na sebe, což je pro nedisciplinovaného moderního člověka značná obtíž. Stejně vzácná, jako schopnost obdivu, je „pasivita“, jejíž skutečné jméno ovšem zní – kázeň. Dnešní člověk rád aktivně hlučí, spěchá, uplatňuje svou panovačnost. Tak orientovaný chovatel by ale neměl mít s kočkovitými šelmami co do činění – měl by se věnovat domácím zvířatům, nejlépe psům. Pravděpodobně totiž nedokáže ocenit hodnotu klidu, ticha a odlišnosti jiných bytostí. Sotva ho napadne, že se od zvířat může lecčemu přiučit – třeba právě prožívání tajemného jiného bytí a radosti ze sounáležitosti s přírodou…

Category: 2001 / 02

Nepřítomně jsem hleděl na nápis v letištní hale. Stěží jsem si pod tímto heslem dokázal v tuto chvíli cokoliv představit. Přemýšlel jsem co dál. Před odletem do Thajska se mi dostalo od kamaráda doporučení: „Bangkok opusť co možná nejrychleji a jeho prohlídku si naplánuj určitě až na závěr.“ Po dlouhém cestování se mi do dalšího trmácení rozhodně nechtělo. Nakonec jsem přece jen překonal vrozenou lenost a vzal si dobře míněnou radu k srdci. Zamířil jsem do terminálu vnitrostátních letů – směr jižní ostrovy.

EDEN

I kritici nedávno uvedeného filmu Pláž musí přiznat, že přírodní scenerie ostrova Phi Phi, ve kterých zbožňovaný i zatracovaný Leonardo DiCaprio hledá pozemský ráj, jsou skutečným zhmotněním těchto našich představ. Příběh stejnojmenné knihy Alexe Garlanda se však neodehrává na andamanském pobřeží, nýbrž na druhé straně thajské šíje Kra. Ostrov Ko Phangan leží v oblasti dnešního národního parku Ang Thong v Thajském zálivu. Společně s dalšími více než 40 ostrovy byl skutečně ještě v sedmdesátých letech dostupný pouze „baťůžkářům“ a hippies. Dnes už se dá na největší z těchto ostrovů Ko Samui přicestovat letadlem a zalesněným hřebenem ostrova vede silnice. Ostrovy však stále patří především mladým lidem. Hlavně jejich zásluhou zde vládne mnohem více neformální atmosféra než třeba na Phuketu. Zdejší háje kokosových palem, spousta vodopádů a bělostné pláže doposud neztratily nic ze svého půvabu. Potápěči navíc místní korálové útesy řadí mezi nejkrásnější na světě.

Rozvíjející se turistický ruch ale postupně zasahuje i sem. Původní plážové bambusové bungalovy postupně ustupují betonovým apartmánům či exkluzivním hotelům pro zhýčkané turisty. Místní obyvatelé se stejně rychle orientují na turistický ruch a přizpůsobují se novému životnímu stylu. Kdo by si nechtěl koupit nový japonský automobil či u nejmodernějšího televizoru s obří obrazovkou večer zpívat karaoke. Sloni již neslouží pouze k práci v lese. Elephant trekking je zřejmě mnohem výhodnějším druhem podnikání. Na hadí farmě zase při pohledu do kobřích očí tuhne přítomným turistům krev v žilách. I na pěstování kokosových ořechů, tradičním zdroji obživy ostrovanů, se musí umět vydělat hned dvakrát. Vedle příjmů z prodeje plodů je tu i tzv. „monkey show“. Za bakšiš si můžete vyfotografovat hejno cvičených opic při sklizni plantáže. Ty nejšikovnější prý dokážou otrhat až 1000 ořechů denně.

KRÁLOVSKÉ KAMENY

Pobyt na ostrově Ko Phangan se chýlil ke konci. Vracel jsem se vnitrozemím do přístavu Tong Sala. Zvědavost mne ale táhla k vodopádům Saam Pan, oblíbenému to místu thajských panovníků. Jen král Čulalongkorn neboli Ráma V. během svého panování v letech 1868 až 1910 navštívil se svým dvorem oblast Thaansadet desetkrát. Odbočil jsem a vydal se k pobřeží. Několikrát jsem projel lesní stezkou od rozcestí až k moři. Po vodopádech však ani vidu ani slechu. Nakonec jsem hledání vzdal a zastavil u domku vedle cesty. Seděl tam starší muž a prodával občerstvení. Obchody mu zřejmě moc nešly, protože během cesty jsem nepotkal živou duši. Zeptal jsem se na cestu ke kamenům s královskými iniciálami. „Sednu si za tebe na motorku a zavedu tě tam,“ okamžitě se nabídl a napřáhl ruku. Teprve teď jsem se ubezpečil. Muž byl skutečně slepý. Vedl mne vyschlým korytem potoka. Jeli jsme téměř krokem. Asi za pět minut jsme byli na místě. I ve vodopádu bylo vody málo. O to přístupnější však byly kameny s iniciálami králů Rámy V. a VII. Více než ty mne ale začal zajímat onen slepý muž. Zatímco jsem fotografoval, seděl na obrovském balvanu a nepřítomně hleděl do okolního lesa. Vrátili jsme se k domku. Objednal jsem si minerálku a ochutnával nabízený ngoh (červené sladkokyselé ovoce velikosti vejce s vlákny – jinak též rambutan). Na dveřích visel kalendář s všudypřítomným portrétem panovníka. Muž začal hrát na nástroj, který vzdáleně připomínal housle. Bylo mu jedenapadesát let a ve třech letech ztratil zrak. Celý život tráví v tomto domku nedaleko posvátných kamenů. Sedí a naslouchá tónům svého nástroje. Jen tu a tam prodá zbloudilému turistovi plechovku Coca-Coly či tyčinku Snickers.

PHUDI

Seděl ve svém šafránovém hábitu v areálu Big Buddha Templ na ostrově Ko Samui. Na očích brýle a nad hlavou lepenkovou ceduli s anglickým textem – Photos are no problem. Udělal jsem pár obrázků. Za dobrovolný příspěvek příchozím požehnal…


Impozantně zlacená chedi chrámu Wat Phrathat, který leží na severu Thajska, 15 km západně od Chiangmai.
Foto: Kamil Rodinge

Jeden z čtvrtmilionové komunity buddhistických mnichů, které zde potkáváte denně na každém kroku. Osmělil jsem se a přisedl si na schod. Tradiční otázka na úvod, automatická odpověď v obavách, že budete muset složitě popisovat, kdeže ta vaše maličká vlast vlastně je. Starý mnich měl ale dokonalý přehled o dění ve světě. Nejenže si mne už nespojoval s Československem, ale dokonce ocenil kvality naší fotbalové reprezentace. Koukal jsem na něj jako na pohádkové stvoření. Jako by mi četl myšlenky, jen stroze dodal: „Svět se mění.“ Chvíli se odmlčel a pak pokračoval ve svých úvahách: „Je stále menší a menší. Už v něm není místo pro phudi.“ Nechápal jsem. S trpělivostí starce se mi snažil osvětlit význam tohoto slova. Jen na chvíli přerušil svou přednášku a věnoval se klečící mladé Japonce. Na závěr jí uvázal pletený náramek kolem ruky a pokračoval dál: „V chrámu je nepřípustné sedět s nohama nataženýma proti soše Buddhy, vždy je musíš mít pod sebou.“ Při vyslovení slova Buddha vzhlédl k nedaleké obří soše a opakoval: „Kde je televize, už není místo pro phudi.“

MĚSTO ANDĚLŮ

Celé jméno, kterým se honosí toto město s nejdelším názvem na světě, by se na mapu stěží vešlo. Jeho titul totiž zní: Krung Thep – Velké město a bydliště Buddhy, Nejvyšší úložiště božských skvostů, Nedobytné město boha Indry, Sídlo velké a nepřemožitelné, Velké hlavní město světa vyzdobené devíti vzácnými drahokamy, bohaté na mocné královské paláce, které se rovnají nebeskému domovu boha, Nejvyšší místo odpočinku králů a sídlo velkolepého paláce, Velká a významná říše, Město, které bylo darováno Indrou a vystavěno Višnou Karmem, Boží útočiště a místo pobytu převtělených duchů. Pro zbytek světa je tato mnohamilionová metropole Thajska známá jako Bangkok.

Město začalo vznikat koncem 18. století na místě stejnojmenné pobřežní vesnice. Přestože se dnešní Velkolepé město andělů rozprostírá daleko od břehů řeky Chao Phraya, dodnes ho řada průvodců nazývá „Benátkami východu“. Síť vodních kanálů však dnes musí ustupovat rozvíjející se moderní výstavbě. Ta s sebou přináší nemálo problémů. Podpovrchové zásobárny vody mají omezenou kapacitu a kdykoli jim hrozí zničení zasolením. Bangkok je totiž pouhých 150 cm nad mořem a hladina stále stoupá. Obyvatelé metropole tak každoročně zápasí s katastrofálními záplavami. Dalším závažným problémem je kalamitní situace v dopravním systému a s tím související znečištění ovzduší. Tyto skutečnosti ale Thajcům těžkou hlavu zřejmě nedělají. Navzdory všem problémům se thajská metropole rozrůstá denně o neuvěřitelný milion metrů čtverečních.

Bangkok je zrcadlem i mozaikou Thajska. Je však možná ještě více rozmanitý a překypující paradoxy. Vzhledem k průměrné celoroční teplotě 32 °C je mu přiřazován titul nejteplejšího města světa. Dusné a teplé podnebí umocňují navíc trvalé dopravní zácpy, při kterých si našinec v dobrém vzpomene na ty pražské. Tato fakta by stěží dokázala vyvolat sympatie, či dokonce lásku na první pohled. Zejména u toho, kdo právě vystoupil utrmácený z letadla a navíc zatížený „evropským“ myšlením. Na prohlídku monumentálních buddhistických chrámů a proslulých bangkockých památek je proto dobré být dostatečně aklimatizován a sžitý s prostředím.

GRAND PALACE


Pohled na věžovité stavbyv centrální části chrámového komplexu Wat Phra Keo. Budova s věží ve středu snímku je Prasat Phra Debidom.
Foto: Jan Ševčí

Neprohlédnout si v Bangkoku Grand Palace je pro turistu asi totéž, jako nenavštívit v Praze Hradčany. Rozlehlý komplex budov o rozloze přes 218 000 metrů čtverečních je obehnán masivní bílou zdí. Zvenčí můžeme rozlišit pět hlavních budov. Chakkri Maha Prasat je na první pohled odlišná svou italskou fasádou. Král Ráma V. byl velkým znalcem evropského umění, a proto její výstavbu zadal anglickému architektovi. Nedaleká královská rezidence Dusit Maha Prasat je naopak typická svou klasickou čtyřstupňovou střechou a štíhlými věžičkami. Dodnes zde při slavnostních příležitostech usedá na trůn nejdéle vládnoucí monarcha, dnes 72letý král Ráma IX. Nejposvátnějším místem je Wat Phra Keo, Chrám smaragdového Buddhy. Nachází se v severovýchodním rohu komplexu. S jeho výstavbou se započalo krátce poté, co byl roku 1782 Bangkok vyhlášen hlavním městem. Chrám je obehnán podloubím s nástěnnými malbami. Vypráví se na nich příběh krále Ayodhya, jenž se snažil zachránit svou manželku, kterou mu unesl král Ravana. Ve svatyni na vysokém podstavci je uložen nejposvátnější symbol celého Thajska, 75 cm vysoká soška Smaragdového Buddhy. Ve skutečnosti je však vyřezána ze zeleného jaspisu. Součástí jsou bohatě zdobená roucha. Jejich převlékání je výsadou samotného krále. Činí tak podle ročního období třikrát ročně. V Thajsku se totiž rozlišují pouze tři.

V chrámu se dbá na přísná pravidla. Po příchodu do svatyně je nutné zachovat ticho a ihned se usadit na zem. Sednout si však musíte tak, aby vaše chodidla nesměřovala k soše. Samozřejmostí jsou dlouhé kalhoty a u žen zakrytá ramena. Navíc je to snad jediné místo v Thajsku, kde se nesmí fotografovat a filmovat. I když je soška poměrně malá, dojem z návštěvy je impozantní.

CHINATOWN

Více než polovina obyvatel metropole je čínského původu. Čínští obchodníci sídlili původně na místě dnešního Velkého paláce. Museli však ustoupit jeho výstavbě. Přestěhovali se tedy jihovýchodně od starého královského města. Tento okrsek se dnes označuje jako Čínská čtvrť. Charakteristické z čela otevřené obchůdky jsou neobyčejně čisté a upravené. Přepečlivě naaranžované exotické zboží láká k výhodným nákupům. Není zde nouze o tradiční čínské bylinné medicíny včetně žraločích ploutví a ženšenu. Přejít však ulici Yaowarat na protější chodník se rovná hotové sebevraždě. Bez asistence policisty by to snad nebylo možné ani na přechodu pro chodce.

Směrem k ulici Charoenkrung leží tzv. trh zlodějů. Úzké přeplněné uličky. Zde naopak seženete všemožné cetky od použitých kuliček do ložisek přes Hi-Fi techniku či vysloužilou skříň.

Bangkok je píseň, do které se zaposloucháte až na třetí, čtvrtý poslech. Taková, co vám posléze v srdci utkví navěky. Nepostupovat dle dobře míněné rady kamaráda, nikdy bych si zřejmě nevychutnal atmosféru Města andělů naplno a stěží tak podlehl jeho kouzlu. Už vím, co znamená rčení „Dobrá rada nad zlato“. A také co si představit pod heslem „Vítejte v zemi úsměvů“.


PHUDI – THAJSKÉ POJETÍ DOBŘE VYCHOVANÉHO JEDINCE

Thajci označují termínem phudi (phu = člověk, di = dobrý či příjemný) osobu vznešeného původu s dobrým vychováním. Od ní se vyžaduje nejen dobré chování, ale i vyjadřování a myšlení. Thajské děti jsou po generace vedeny svými rodiči a starci k tomu, aby si zasloužily pojmenování phudi. Se základy dobrého vychování jsou na základních školách seznamovány prostřednictvím učebnice vydané poprvé již v roce 1913. Současní teenageři jsou však rozvojem telekomunikačních prostředků silně vystavení vlivům západní kultury. A tak v dnešní době některá pravidla dobrého vychování přestávají vyhovovat. Navíc se tento termín dnes výsměšně používá i pro někoho, kdo se chlubí svým bohatstvím či vysokým postavením ve společnosti.

Zde je výňatek ze souboru pravidel dobrého vychování podle thajských představ. Zahrnuje tři aspekty vystupování – tělo, řeč a mysl.

VYJADŘOVÁNÍ TĚLEM

  1. Phudis jsou opatrní při pohybech svých končetin a těla. Když míjejí jinou osobu, dodržují od ní náležitý odstup. Je-li to osoba starší, která navíc sedí, skloní své tělo. Záměrně nesměřují svá chodidla na osobu jinou.
  2. Phudis si váží starých lidí. Například mají-li vzít předmět, který leží nad hlavou osoby starší, neučiní tak dříve, než požádají o svolení. Posléze poděkují.
  3. Phudis se nedotýkají těla jiné osoby – zejména dospělé – pokud to není jejich blízký přítel.
  4. Phudis se nepohybují v náhlém spěchu, aby něco nerozbili. Vždy mění svůj postoj vědomě a opatrně.
  5. Phudis nikdy druhé osobě jakýkoli předmět pouze nepřistrčí, či dokonce nehodí. Nabízenou věc drží v otevřené dlani a předávají ji přímo do ruky příjemce.
  6. Phudis neprocházejí před skupinou lidí, kteří něco sledují. Je-li to nevyhnutelné, předem si vyžádají souhlas.
  7. Phudis nedělají hluk, když ostatní pracují.
  8. Phudis nedělají hluk, když je ještě někdo další v domě.

ÚSTNÍ VYJADŘOVÁNÍ

  1. Phudis nepřerušují hovořící osobu, ale počkají, až řeč dokončí či přeruší. Je nepřípustné mluvit ve stejnou dobu jako jiný člověk.
  2. Phudis mluví potichu. Jsou-li hovořící osoby blízko sebe, není potřeba mluvit hlasitě.
  3. Phudis nikdy nenadávají.
  4. Phudis nejsou tvrdohlaví, když s někým nesouhlasí. Nejdříve se omluví, a poté klidně a logicky své stanovisko objasní.
  5. Phudis nepoužívají sprostá slova.

MYSL

  1. Phudis nenechávají svou mysl „bloudit“ a utužují se modlitbou.
  2. Phudis nedávají najevo svůj hněv a učí se zklidnit svou my
Category: 2001 / 02

Yucatán – poloostrov plný otázek, umíme-li se ptát. Sloužily zdejší pyramidy jako astronomické observatoře? Sloužily obří schody k chůzi, a nebo je dávní obyvatelé užívali jako prostředek k akustické show? A jak to bylo s mezikontinentálními plavbami v předvikinském období – ano, či ne? Dokládají takové kontakty olmécké sochy v La Venta? Existují odpovědi zcela fantastické, opatrné, i přísně vědecké. Neexistuje absolutní odpověď. A tak tedy nefantazírujme, ale nebuďme příliš rigorózní. Co kdyby… Co ještě najdeme pod hromadami saharského písku, na dnech moří a v zatím neprostupných džunglích…?

ASTRONOMICKÉ OBSERVATOŘE, SKUTEČNĚ OBSERVATOŘE?

Přesun od bílých písčitých pláží Isla Mujeres u Cancúnu do Chichén Itzá zabral asi čtyři hodiny. Nudná cesta autobusem naprosto rovnou džunglí. Prvním velkým zážitkem v Chichén Itzá je Kukulkánova (Quetzalcoatlova) pyramida – monumentální stavba, ze které je krásný výhled na okolním ruiny, prostorné „náměstí“ pod ní a chlupatou džungli všude kolem. Průvodci dole u schodiště pyramidy křesají kameny o sebe a předvádějí zvláštní ozvěnu od příkrých schodů na pyramidu.


El Caracol v Chichén Itzá, celkový pohled od západu

Nejvíce mě coby astronoma a geodeta přitahuje stavba nazývaná El Caracol, takzvaná astronomická observatoř. To, co dnes vidíme, pochází z období let 900 až 1000 n. l., z období nástupu Toltéků, čili je to velmi „mladé“ (ale není vyloučeno, že základy a podzemní prostory jsou mnohem starší). Stoupám na plošinu, vstupuji pod kruhovou „kopuli“ a procházím se vnitřkem stavby. Uvnitř obvodového kruhového pláště se čtyřmi vchody je ještě jeden kruhový plášť s vchody posunutými vůči vchodům do vnějšího okruhu asi o pětačtyřicet stupňů. A uvnitř je ještě masivní pilíř, jako pro soudobý astronomický dalekohled. Jím vedly točité schody, které daly celé stavbě jméno (šnek – escalera de caracol). Tam někde ve druhém patře, kam se už nemůže, byla kruhová nástavba s dalšími dveřmi patrně na ochoz, který se nedochoval. Otvory z horního patra bylo možno pozorovat hvězdy, planety a Měsíc a zaznamenávat jejich určité pozice v určitou dobu. Šlo o tvorbu kalendáře pro zemědělství a o načasování náboženských obřadů. Pozorovací podmínky z vrcholu stavby musely být dobré, obzor není zakryt (ani vegetací, která je tu teď přebujná). Z meteorologického hlediska to už mohlo být horší, jsme obklopeni džunglí.

Chodím pořád dokola a fascinuje mě „zbytečná složitost“ té stavby. Jako by si opravdu vzali inspiraci z novodobé stavby kopule pro hvězdářský dalekohled (což je samozřejmě sci-fi). „Otočnou“ horní část, vlastní kopuli, odděluje od spodní kruhové stavby pás jako vystřižený z moderní astronomické observatoře. Tvar pásu je ovšem běžný i u ostatních staveb, zatímco válcovitý tvar věže jsem nikde jinde než zde neviděl. Na obvodu je znak boha deště Chaaca, notně poničený (bůh přišel o svůj dlouhý nos-chobot). Severní část stavby je sesutá.

Proč je to tak složité? Vždyť pro astronomická pozorování bez dalekohledu by stačila vyvýšená plošina, popř. obyčejná věž se stříškou. Prohlédneme-li si důkladně sesunutou část a vnitřek, pochopíme, jak to asi původně vypadalo. Na spodním válci byl umístěn nejspíše komolý kužel, neboť od prvního patra (nad pásem) se stěny vnějšího a prostředního pláště k sobě přibližují (stavba se musela směrem nahoru zužovat, nikoli však jako kopule). Mezi druhým a nejvyšším, nejmenším stupněm stavby mohl být ochoz, dostupný otvory v nejvyšší části. Lze si okolo obvodu představit i (dřevěné?) zábradlí. Po opuštění stavba začala chátrat odshora a od vnějších okrajů, drolila se, až se vytvořil zhruba kopulovitý tvar, jak jej vnímáme dnes.

Byla-li to opravdu observatoř, pak nejenom ta. Možná to byla primárně kultovní stavba a teprve sekundárně observatoř. Astronomické a náboženské využití se přirozeně prolíná. Astronomie byla úzce propojena s koncepcí světa plného posvátných sil, které určovaly dění na Zemi a život člověka. Nebeská tělesa byla božstvy, na nichž lidský život přímo závisel.

Má-li pravdu Morley, pak uvnitř chrámu na vrcholu pyramidy (ale stejně tak i v horním patře Caracolu) bývaly umístěny dvě zkřížené hůlky. Odtud bylo jako z pevného bodu vyznačeno místo na obzoru, většinou nějaký přírodní nápadný bod, kde vychází či zapadá Slunce, Měsíc nebo sledovaná planeta (určitě se zabývali Venuší, a dokonce i Merkurem). Když pozorované nebeské těleso vyšlo či zapadlo za tímtéž bodem po čase podruhé, ukončilo svůj synodický (zdánlivý) oběh kolem Země (chápano geocentricky). Taková pozorování byla základem pro odvození kalendáře a datování. Dlouhá řada měření je klíčem k velké přesnosti, jež některé lidi udivuje (chyba v určení zkoumané veličiny se zmenšuje s druhou odmocninou počtu vykonaných měření. Žádná „magie“ či nutnost mít dalekohled tu není.

V Palenque, v areálu „paláce“, naproti Pacalově pyramidě s chrámem nápisů je čtyřhranná věž, označovaná jako astronomická observatoř. Budiž. Prozkoumáme ji. Okna v každém patře má orientovaná přibližně směrem severním, jižním, západním a východním. Rekonstrukce věže je tak důkladná, že schody přestaly existovat. Vstup znemožněn, představa o případném nočním pozorování bere za své. Musíme se spokojit s naší představivostí.

Observatoř si žádá především výhled. Pokud dávní astronomové pozorovali kulminace těles, nemuseli mít výhled na obzor. Ale oni asi potřebovali zaznamenat i heliakický východ planet a k tomu výhled na obzor potřebovali. Jenže tady z té věže by moc dobrý nebyl. Jednak je vrch věže níže než chrámy na vrcholcích okolních pyramid, a pak na jih, jihovýchod a jihozápad jsou kopce. Výborný výhled je jen na sever, na Polárku, a na severovýchod a severozápad. Byla-li to observatoř, jak někteří striktně tvrdí, pak asi nejen to, ale hlavně strážní (vojenská) věž. Šéf projektu místního archeologického výzkumu Alfonso Morales se domnívá, že věž sloužila i pro pozorování Slunce, což je možné.

Jednoduché zjištění o pozorovacích podmínkách z věže přímo na místě jsem si po návratu ověřil podle vrstevnicové mapy, kterou kolektiv Eda Barnharta sestavil z geodetických měření na místě. Měření a 3D model terénu potvrzují, že viditelnost z palácové věže byla omezená a že nejvhodnějším místem pro pozorování by byl chrám XXIV.

AKUSTICKÉ SHOW U OVÁLNÉ PYRAMIDY V UXMALU

„To je zvuk plesknutí křídel našeho ptáka kvesala,“ nadšeně vykřikoval tatínek a po něm celá rodinka Mexičanů, když jsem tleskal a natáčel si krásnou ozvěnu tleskání u obrovité Oválné pyramidy s Chrámem kouzelníka v Uxmalu. „Jak jste na to přišel?“ ptali se s nefalšovaným překvapením. „Seznámil jsem se s akustickou Lubmanovou teorií,“ zněla moje odpověď.

Ty schody na pyramidy jsou příšerně příkré, nadává jistě každý turista, když se ve vedru sápe na vrcholky pyramid v různých místech Mexika. Proč je neudělali pohodlné na chození?! To, po čem se šlape (stupeň), je kratší, než je výška schodů (podstupnice), takže sklon schodišť je přes 45 stupňů, a to je na chůzi opravdu nepohodlné. Odpověď je jednoduchá a šokující zároveň: protože ty schody nebyly na chození (alespoň ne primárně)! Byly „na muziku“ u posvátných obřadů.

U Mayů byl zbožněn nádherný pták quetzal (česky kvesal – viz magazín Koktejl 1/2001). Vladimír Böhm píše: „…jde o doklad přežívajícího kultu totemového zvířete. Jeho nejstarší doklady se objevují v Teotihuacánu, …200 před n. l. až 255 n. l.“ Kult Quetzalcoatla (opeřeného hada, na yucatánském poloostrově nazývaného Kukulkán) má asi podobný původ. Uctívali jej zejména Toltékové, kteří v průběhu 9.-13. století ovládli celé střední Mexiko a pronikli až na poloostrov do mayské oblasti.

Křik posvátného ptáka napodobuje ozvěna, kterou vytvoříme například tlesknutím dlaní, když stojíme správně nasměrováni pod schodištěm na pyramidu, vcelku jedno, v jaké vzdálenosti od paty schodiště. Funguje to v Chichén Itzá (Kukulkánova pyramida), v Uxmalu (Oválná pyramida), ale také v Palenque (i když méně dokonale) proti Pacalově chrámu i proti schodišti k palácovému komplexu. Funguje to též na menších stavbách v Teotihuacánu u Mexico City. Tam všude měl bůh Quetzalcoatl – Kukulcán své vyznavače.

Zdroj zvuku vycházející z našich dlaní se od všech schodů schodiště odráží, a vzhledem k jejich velkému sklonu není ve vyšší části schodiště stíněn nižšími schody. Echo od podstupnice bližších (nižších) schodů se vrátí dříve, má vyšší frekvenci, od vyšších později (protože rychlost šíření zvuku je v obou případech stejná, ale vzdálenost různá) a má frekvenci nižší. Dokonale vymyšlená akustická show. Lze si představit, jak dav pod pyramidou v rámci jakéhosi obřadu pomalu tleská nebo jinak vyvíjí krátké zvuky, a ty se s mohutnou ozvěnou měnící frekvenci vracejí zpět. Muselo to být velmi působivé. V Palenque jsem přesvědčil skupinku návštěvníků, aby organizovaně tleskali. Moc jim to nešlo. K dosažení nejlepšího efektu je nutné tleskat s přestávkami.

JEZDEC PACAL MAČKÁ KNOFLÍK A DÄNIKEN SE RADUJE

Ani na Pacalovu pyramidu ke Chrámu nápisů, natož štolou dovnitř pyramidy dolů k Pacalově hrobce, se kvůli rekonstrukci nesmí, a kdoví bude-li se kdy znovu smět. Místní archeoložka mi vysvětlila důvod: lidé ve stísněném, nevětraném prostoru vydechují páru, ta se usazuje na vápencových stěnách a ničí je. Spousty návštěvníků také šlapou po schodech, všeho se dotýkají, a tak stavbu postupně „odnášejí“ s sebou.

Kopii Pacalovy hrobky si lze dosytosti prohlédnout v Antropologickém muzeu v Mexico City. Postavu sedícího muže, který je jakoby napojen na dýchací přístroj, jednou rukou mačká „vypínač“ a jednou nohou se opírá o jakýsi „pedál“, proslavil Däniken tím, že pohled na náhrobek otočil o devadesát stupňů. Pak místo vládce Pacala v posmrtném posezu s kaktusem nad sebou a v náručí smrti (symbolizované hlavou obludy) pod sebou vidí „kosmonauta“ řídícího raketu. Asi si mimozemšťané vzali svého oblíbence z řad místních obyvatel do svého létajícího stroje. Zážitek to byl tak mimořádný, že byl na věčnou památku vytesán.

Prohlídka náhrobku je neobyčejně působivou záležitostí. Jako by skutečně nějaký domorodec, reprezentant netechnické civilizace, zobrazil technický předmět, vrtulník, letadlo či něco podobného. Ale to je vnímání nás, lidí euroamerické civilizace začátku 21. století. Připomeňme ale, že Däniken ve svém nadšení pro věc opomenul dva znaky mayského písma dole na sarkofágu, které ukazují směr, jakým se má zobrazení chápat. Není to směr Dänikenův. Výjev ze sarkofágu není technický výkres, ale náboženský obraz. Nicméně by Däniken mohl dostat mexický (ale stejně tak i peruánský) metál za zvýšení turistického ruchu v oblasti.

MEZIKONTINENTÁLNÍ PLAVBY PŘED VIKINGY?


Sochy a stély zachráněné z města La Venta před těžbou ropy. Nejznámější je kolosální olmécká hlava, vážící 24 tun.
Park La Venta, Villahermosa, Tabasc

Park La Venta, Villahermosa – místo odpočinku olméckých soch a stél, které bylo nutné v rámci jejich záchrany před těžbou ropy přemístit z původní La Venty u Mexického zálivu. La Venta bylo jedno z významných center olmécké kultury, počátky sahají asi až do 13. stol. před n. l. Předpokládejme, že sochali, co viděli a jak to chápali. Při prohlídce parku narazíme na vousaté postavy, které nevypadají „maysky“ či „olmécky“, ale jako Evropané. Taková vyobrazení jsou i na jiných místech Mexika a Střední Ameriky (Koktejl 9/1997, str. 111). Díváme se snad na „portréty“ lidí, kteří tuto oblast navštívili dávno před Kolumbem i před Vikingy?

Někteří možnost transatlantických kontaktů před Vikingy odmítají, jiní ji berou za hotovou věc. V. Böhm: „Vyobrazení vousatých mužů na některých olméckých stélách v žádném případě nesouvisí s mezikontinentálními styky s euro-asijskou oblastí či Afrikou. Mezi kulturami Mexika a přilehlých oblastí na straně jedné a kulturami Starého světa na straně druhé jsou tak diametrální rozdíly, že k vzájemným stykům nikdy nedošlo… V odborné literatuře tyto styky nejsou nikde popsány, kromě jediného případu… Na území Ekvádoru se do 4000 př. Kr. vyvíjely kultury Valdivia, Mochalilla a Chorrera. V jejich keramice je velmi evidentně spatřován vliv starobylé japonské kultury jomon (džómon)… je zatím jediným projevem mezikontinentálních styků a zůstává předmětem odborných studií.“

Podobně záporně se k možnosti mezikontinentálního ovlivňování staví Joel Skidmore a dokonce říká, že je „kulturním šovinismem navrhovat, že civilizace Mesoameriky potřebovaly ke svému rozkvětu pomoc zvenčí“. Neexistuje prý žádný archeologický nález potvrzující takové kontakty.

Opačný názor má patrně Dr. Bradáč a k podání důkazu možnosti takových kontaktů chce přeplavat Atlantik z Evropy do Mexického zálivu na replice fénické lodi z 10. stol. před n. l. „bez vesel a plachet“ s využitím mořských proudů.

Přeplavat Atlantik není zase tak velké dílo. Stačí „nasednout“, i nechtěně, na příslušný oceánský proud, který vás od afrického pobřeží donese až do karibské oblasti. Problémem může být cesta zpět. A tak je možné, že se tam někteří jedinci dostali spíše jako trosečníci. Pak záleželo na osudu, zda byli ubiti a snědeni, či zbožněni. Jejich návštěva mohla mít jen lokální a dočasný vliv, bez obsáhlé kulturní a obchodní výměny. Thor Heyerdahl přeplul na balzovém voru Kon Tiki z Peru do Polynésie (1947) a na papyrové lodi Ra II z Maroka na Barbados (1970), čímž dokázal možnost kontaktu starého Egypta a americké civilizace. Technicky lze Atlantik i přepádlovat. První to v novodobé historii učinil Francouz G. d’Abovile (1980) a loni Američanka V. Mudreová. Tak proč by to nedokázala parta chlapů na festovní lodi?!

Další indicie o pradávných cestách přes oceány může dodat astronomie. Mc Ivor ukázal na podobnost souhvězdí či seskupení hvězd na Aztéckém kalendáři a v Číně. I když jeho konkrétní příklady nepřesvědčily, nápad je to obecně dobrý.

„Aztécký kalendář“ je deska z bazaltického materiálu zhruba kruhového tvaru o průměru asi 3,6 metru s řadou vyobrazení. Na okrajích kalendáře jsou řady teček, některé zdvojené, některé pospojované čarami. Mc Ivor tvrdí, že Aztékové, tak jako dnes my, takto zobrazovali souhvězdí. Seskupení hvězd vlevo dole patří do souhvězdí Střelce. Trojice hvězd vpravo nahoře podle své hvězdné velikosti a úhlové vzdálenosti mezi nimi má odpovídat hvězdám Beta, Alfa a Gamma v souhvězdí Orla. Proč ne, na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby tatáž kresba neexistovala u Číňanů. Znamená to, že se civilizace Střední Ameriky a Číny stýkaly? Nikoli nezbytně, ale určitá indicie to je. Pospojovat několik hvězd do určitých obrazců lze totiž řadou způsobů, každá civilizace to může učinit jinak. Fyzikálně mezi hvězdami a hvězdnými objekty nemusí být žádná souvislost. my dnes máme asi 90 souhvězdí, Číňané 280. Kdo ví, jak to bylo v jiných civilizacích.

Již v roce 1921 W. B. Dawson a v roce 1935 R. Henseling poukázali na zajímavou shodu mezi mayským a čínským kalendářem. V hledání počátečního data obou kalendářů dospěli k roku 3373 před n. l., kdy došlo ke konjunkci či opozici několika planet. Dospěli Mayové a Číňané k takovému výsledku, založenému na dlouhodobých pozorováních, nezávisle, nebo se znali, stýkali a vyměnovali si informace?

Přeplutí oceánu, ať už z východu či západu, by vysvětlovalo rozmanitost indiánských jazyků a rasové rozdíly. K velké migraci však touto cestou asi nedošlo. Pro ni je třeba hledat pevninské mosty, jakým v dávné minulosti byla Beringova úžina nebo jižní varianta od Austrálie přes Antarktidu do Jižní Ameriky. V dobách ledových mohla být vodní hladina globálně o 100 metrů nižší než dnes. Pro období před 40 000-20 000 lety a před 13 000-12 000 lety se uvažuje o migračních vlnách z Mezopotámie, Egypta nebo z Číny.

NA KŘÍDLECH FANTAZIE

Oficiální věda se s myšlenkou mezikontinentální plavby ještě nesmířila, ale domnívám se, že se tak postupně stane. Máme tu ovšem ještě jinou variantu, a sice že naši dávní předci létali. Bible, Epos o Gilgamešovi a řada dalších líčí létající stroje a zkušenosti, které vypadají, jako by někdo věci neznalý popisoval let vzduchem. Je to vůbec „zdravé“, nebo je to již naprostá sci-fi? Mohla na této planetě existovat jakási vyspělá Atlantida? Někdy dávno, asi před Potopou? Když na tuto možnost na chvilku přistoupíme, „vysvětlíme“ ledacos a zmatek v chronologii nás nemusí vůbec tížit. Podotýkám, že k našim fantaziím nepotřebujeme mimozemšťany, jako pan Däniken. Stačí nám pozemšťané. Pan Souček by měl radost.

Na křídlech fantazie lze v Quetzalcoatlovi vidět letadlo, mnich na stéle v La Venta řídí vrtulník, Pacal samozřejmě sedí v zapůjčené stíhačce a s radostí mačká knoflík, aniž by věděl, k čemu je, aztécký bůh deště se čtyřma očima Tlaloc má za předlohu přední masku náklaďáku či terénního vozu a čtyři oči jsou reflektory, bůh deště Chaac s dlouhým nosem-chobotem je zobrazení stroje s hákem navijáku, atd. atd.

Je samozřejmé, že takto postupovat nelze. Přenos našich zkušeností a představ do minulosti na zcela jinou civilizaci musí vést k nesmyslným závěrům. Vtíravá otázka, co se za tím vším doopravdy skrývá, však zůstává nezodpovězena. Je vůbec šance, že bude zodpovězena? Minulé události jsou historií, když jsou vypravovány z generace na generaci a poté zapsány. Nestane-li se tak, historie není, ale to neznamená, že se minulé události nestaly. I když dojde k převyprávění a zapsání, je původní obsah mnohdy tak transformován, že přestává být srozumitelný. Brát doslova, co báje říkají, nebo ne? Kdyby Schliemann nevěřil „homérovským poudačkám“, neobjevil by Tróju. S Homérovou Illiadou pod paží, s důvěrou (asi nevědeckou), že Homér (asi neexistující) popsal skutečnou událost, Schliemann Tróju vykopal. Helge Ingstad pročetl ságy a formuloval domněnku, kam Vinland, místo v Severní Americe navštívené Vikingy, lokalizovat, a začal jej hledat (1960). Vysmáli se mu: před Kolumbem přece nikdo Ameriku neobjevil! Místo nalezl na Novém Foundlandu u rybářské vesničky L’ansee aux Meadows. Nedávno vyšla populárně-vědecká kniha Noah’s Flood. V ní se vysvětluje, jak došlo k záplavě v oblasti Černého moře v rámci tání polární čepičky naší planety po skončení poslední doby ledové. Autoři netvrdí, že popisují biblickou potopu, ale inspirují k takovým úvahám. Začátek odlednění je asi 18 000 let starý, vlastní „potopa“ (přepad vod Středozemního moře přes Bospor do Černého moře) by se měla udát asi před 7600 roky. Doby ledové a meziledové se ovšem periodicky střídají. Co víme o předpotopních civilizacích? Co se z nich zachovalo?

Pin It on Pinterest

Shares
Share This