Category: 2001 / 03

Rozlehlý ostrov Krakatau, ležící v neklidné ostrovní zóně v tropické části Indického oceánu, známé jako Velké Sundy, musely lodě proplouvající Sundským průlivem do Jávského moře obeplouvat. Ostrov se v jižní části průlivu zvedal do výše 800 metrů a tvořily ho vlastně tři sopečné kužely. V roce 1883 tam došlo k jedné z největších sopečných explozí novověku.

V květnu vybuchla jedna ze sopek a v červnu a srpnu následovaly exploze dalších dvou. Dlouhá série výbuchů vyvrcholila 27. srpna, kdy nastala ohromná detonace, která rozmetala obě sopky, a zbytek třetí se rozlomil. Zpěněná láva a popel vylétly do vzduchu a s nimi i skalní hmota ostrovů změněná v prach, štěrk a kamení. Nad průlivem se po dva dny rozprostřelo šero. Okolní moře, ostrovy i lodě bombardovaly padající kusy lávy, kamení a snášející se popel, pod nímž zmizely i ulice Jakarty, vzdálené od místa výbuchu 130 km. Obrovský obal prachu obletěl sedmkrát zeměkouli a poslední jeho zbytky se usadily až v příštím roce. Do té doby vytvářely v atmosféře kouzelné východy a západy slunce a měsíc dostal modrou barvu.

Výbuchy však nebyly jediným utrpením, které obyvatele na pobřeží Jávy a Sumatry postihlo. Půl hodiny po výbuchu se přiřítily obrovské přílivové vlny, z nichž nejvyšší dosáhla 39 metrů. Tato vlna pronikla hluboko do vnitrozemí, smetla vše, co jí stálo v cestě, a zahubila většinu z 36 000 obětí výbuchu. Vlny se šířily Indickým oceánem rychlostí 700 km/h a poničily přístavy v Africe, Austrálii i v Asii. Na místě původního ostrova zůstal zbyteček – ostrůvek nazvaný Rakata. Když tam v roce 1884 připlula vědecká výprava, našel se na ostrově pouze jeden pavouk. Také ostatní ostrovy i pobřeží byly bez života. Avšak díky tropickému podnebí (1698 mm ročních srážek) se Rakata stala jedinečnou laboratoří, kde se dal sledovat návrat života do zcela zničené krajiny. Vítr tam zanesl semena trav, kapradin i stromů. Další pavouci přilétli na vláknech babího léta. Po moři přicestovali hadi a varani a na plovoucích kmenech stromů se dostali na ostrov krysy, suchozemští krabi, ještěrky, mravenci a termiti. Koráli pozvolna obnovili poničené útesy. A dnes – po sto letech – sídlí na ostrově i rudí ledňáčci.

Category: 2001 / 03

„Až přistanete v Shark Bay, nemějte strach. Opravdu tam žijí lidé, i když se vám tomu zprvu nebude chtít věřit,“ varoval nás s humorem recepční ubytovny v hlavním městě spolkového státu Západní Austrálie Perthu. A opravdu, při přeletu nad dvěma poloostrovy obklopenými pohádkově tyrkysovou vodou, jsme kromě úzkých vyježděných cest, suchých keřů a několika roztroušených domků neviděli jinak nic a ani človíčka.

V KRAJI CYKLONŮ

„Vítejte ve Žraločí zátoce,“ zarecitoval nám o pár okamžiků později šofér minibusu, který nás přepravil z malého letiště do nejzápadnějšího australského přístavu Denham, vzdáleného šestadvacet kilometrů od Monkey Mia, pověstného střediska pro výzkum delfínů. Samotný Denham sestává z hlavní ulice, táhnoucí se podél pobřeží, několika hotýlků, benzinových pump a rodinných domků. Na rozhoupané mořské hladině poskakovaly plachetnice a rybářské lodě.

„Pár dnů teď bude foukat silnější vítr kvůli cyklonu John,“ vysvětlil nám majitel jedné denhamské ubytovny. Právě v den našeho letu z Perthu do Shark Bay se totiž severním pobřežím Západní Austrálie přehnal cyklon nejvyššího stupně. Naštěstí „odfoukl“ jen dva prázdné karavany – ne tak jako Tracy, který v roce 1974 skoro úplně zničil Darwin. Časté australské cyklony nezabírají přední stránky světového tisku, protože zdejší cyklonové oblasti jsou osídlené velmi řídce a obvykle dochází jen k materiálním škodám a dočasnému přerušení cestních tahů kvůli vzduté mořské vodě. Jediná denhamská ulice byla teď na pár dnů prostě zavátá pískem.

Na západě Austrálie žije přinejmenším osm z dvaatřiceti druhů delfínů. Bottlenose – podle „lahvovitého“ tvaru delfíní tlamy, u nás známí jako delfíni skákaví (Tursiops truncatus), obývající Shark Bay, dorůstají délky 3-4 metrů, jsou neobyčejně hraví, dobře trénovatelní, a proto také nejoblíbenější aktéři zábavních, ale i vědeckovýzkumných delfinárií. Jejich přátelský smích odhaluje zhruba čtyřmilimetrové zuby. Hřbet mají tmavě či světle šedý, břicho bílé, někdy skvrnité.

VÝZKUM DELFÍNŮ V MONKEY MIA

Hned druhý den jsme se za nimi vypravili do Monkey Mia. Vstupní brána, celá sestavená z mušliček, chodník mezi bungalovy vedoucí přímo k pláži. Ačkoli je ještě brzy, u mola už postávají davy lidí, po kolena ve vodě. Masa těl mi zakrývá výhled na dva ošetřovatele se kbelíky plnými ryb a staršího obtloustlého muže s mikrofonem. Je zjevně čas ranního krmení, ale všechno to trochu páchne – víc komercí než rybinou. Konferenciér nás vítá, hřbety delfínů se vlní, krmení začíná. Vzrušení proběhne davem ve chvíli, kdy ošetřovatelé vybírají z houfu pár šťastlivců. Snažím se vnímat atmosféru očima pozorovatele postupně ztrácejícího počáteční skepsi. Delfíni vás prostě dovedou přivést do jiné nálady… V očích těch vybraných šťastných čtu: „Já? Opravdu já smím vložit rybu do té rozesmáté delfíní papuly?“ Je legrační, jak reagují. Někteří zvládnou úlohu krmiče na jedničku, jiní vzrušením rybu upustí, tomu největšímu trémistovi dokonce do vody spadne kamera… Za chvíli je po snídani. Sytí delfíni odplouvají, lidé se kvapem rozcházejí – do stínu restaurace, na paluby jachet a katamaranů. Ne každý snáší palčivé australské slunce.

Zůstávám na dopolední pláži skoro sama, s prvními zážitky, když se delfíni znovu vracejí a vesele si hrají na mělčině. Teprve v tom okamžiku mě opouštějí poslední zbytky skepse z podobných atrakcí. Blaží mě nepopsatelný pocit svobody, ba dokonce jakési pocty, že mohu být tak blízko těmto volně žijícím nádherným savcům. Zažila jsem to už jednou, před dvěma lety při plavání s delfíny u rybářské vesničky Kizimkazi na Zanzibaru… Vracejí se po skupinkách, matky s mláďaty i mladí samci. Když zpomalí, dají se skoro chytit. Ale všudypřítomný ošetřovatel taktně upozorňuje: „Prosím, nechytejte je!“ Jak plavou podél pláže, sleduje je z břehu dlouhonohá žena, která s jednou dlaní stále na tváři bez přestání sama k sobě mluví… Později jsem zjistila, že celou tu dobu „krmila“ svůj malý přehrávač podrobnými informacemi o chování jednotlivých delfínů. Zda připlul sedmiletý Nomád s novým kamarádem, jestli nějaký mladý samec nedoprovází osmnáctiletou maminku Surprise s ročním mládětem Sparky…

Výzkumníci v Monkey Mia mají zkrátka každý viditelný pohyb delfíního hejna pod palcem. Když před dvaceti lety začínali, moc se toho ještě o volně žijících delfínech nevědělo. Dnes ale právě jejich zásluhou 85 procent nových výzkumných poznatků pochází přímo odtud, ze Shark Bay. Dlouhonohá dáma s přehrávačem je jednou z členek americko-kanadského týmu, který zavítal do Žraločí zátoky před dvěma desítkami let a začal s výzkumem z obyčejného karavanu.

V zátoce žije asi 600 delfínů, z nichž 120 dostalo jméno podle charakteristické hřbetní ploutve, tak individuální jako lidská dlaň. Podél pláže obvykle proplouvají tři matky se čtyřmi mláďaty a nechají se nakrmit dvakrát denně – ale jen malými „porcemi“, aby byly nuceny učit mladé vlastní lovecké technice. Jeden z ošetřovatelů mi některé delfíny ochotně představil: ten s jakoby odříznutým vrcholem ploutve se jmenuje Blip. Dvouletá Kia má na spodní části ploutve dva hluboké zářezy, sameček Puck zase zářezy podél celé plochy ploutve. „Samičky se dožívají pětačtyřiceti let, samci zpravidla jen pětatřiceti, protože vedou agresivní život,“ vysvětlil mi ošetřovatel. Přímo před námi vyplouvá na mělčinu Fat Fin, aby se pochlubila teprve dvouapůltýdenním mládětem Blubbym. „Je na něj opravdu pyšná. Před ním ztratila dvě mláďata ze tří, která buď nepřežila útok žraloka, nebo se nakazila virem…“ Malý Blubby se ustavičně dotýká matčina boku. Za čtyři roky začne chytat „vlastní“ ryby a na pár hodin denně se stane nezávislým, až do šestého roku, kdy definitivně opustí „teplo domova“. Fat Fin se vrátí do skupiny samiček a odrostlý Blubby se stane právoplatným členem hejna. Teprve pak se jeho matka začne znovu pářit. První mláďata začínají přivádět na svět třináctileté samičky a rodí až do čtyřicítky. V zátoce je prý i jedna dvaatřicetiletá matka s dvouletým mládětem.

MOŘSKÉ ŘASY, KTERÉ NEVIDÍME

Nastupuji do osmnáctimetrového katamaranu Shotover. Pod patronací Jaspera a Scottyho, dvou usměvavých průvodců, si máme prohlédnout zajímavosti mořského parku Shark Bay: delfíny, dugongy („mořské krávy“), mořské řasy, želvy, mořské hady a žraloky. Bílou krasavici Shotover, původně postavenou pro oceánské závody, která si hned při své první soutěži vyplavala rychlostní rekord jižní polokoule, řídí Scotty. Rodák ze zátoky Jasper moderuje výlet ze špice katamaranu. „Protože nám už pár dnů silně fouká, nemůžete bohužel vidět raritu zátoky – mořské řasy…“ Škoda! Shark Bay je největší oblastí mořských řas s nejvyšším počtem dosud zaregistrovaných druhů mořských řas na světě – dvanácti. To Evropa a Severní Amerika se mohou pochlubit jen jediným druhem… V mělké, ale zakalené vodě vidíme během plavby jen konečky řas. Za normálních okolností je ale prý mezi koberci řas vidět až na písečné dno. Tentokrát jsme neměli štěstí – za dvě hodiny na moři jsme dostihli jen tři delfíní samce. Snad tedy druhý den odpoledne dopadneme líp…

V Monkey Mia nám nabídli i pozoruhodný film o delfínech. Využila jsem ho pro rozšíření svých znalostí. Film zachycující výzkum sociálního chování delfínů za posledních třicet let mi prozradil, jak se delfíni pro výzkumné účely chytají, jak se chovají a co vše se zatím nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Při záběrech porodu mláděte v zajetí jsem se dozvěděla, že se dosud nikomu nepodařilo vidět porod ve volné přírodě. Odrostlá mláďata se sice vydávají na několikahodinové dobrodružné výlety bez matky, ale vždycky ji najdou pomocí dorozumívacího pískotu. Proč však opouštějí bezpečí, se zatím neví. Podmořská kamera zachytila i chování tří mladých samců během hry. Tříletí samečci dosáhli ustavičným vzájemným otíráním erekce, aby se pak vzápětí vrátili k matce. Delfíní dětství je plné fyzického kontaktu a vzdělávání. A čím jsou mláďata nezávislejší, tím jsou později zkušenější a úspěšnější.

Druhý den ráno jsem se na pláži cítila už jako zkušená pozorovatelka. Během dne se tu spolu s lidmi bezstarostně procházeli velcí pelikáni. Přisedla jsem k jednomu z nich. Jen si mě nonšalantně přeměřil a přimhouřil oči. Ale když jsem se opatrně dotkla zarosených konečků peří na jeho hlavě, slastně, jako pes, se oddal hlazení.

ZA MOŘSKÝMI KRAVAMI

Druhý výlet na katamaranu byl úspěšnější. Už když jsme se u mola otáčeli do plánovaného směru, zaleskla se ve vzduchu vedle nás dvě delfíní těla v nádherném výskoku. Tenhle druh pohybové synchronizace delfíních samců nazývají odborníci „mužskou koalicí“. Někdy se však dají dohromady dvě samčí dvojice, aby zaplašily jinou nevítanou dvojici. To je „politická intrika“. Nechali jsme hrající si samce za zádí, stejně jako všudypřítomnou a pyšnou Fat Fin s Blubbym. Za chvíli, už v zátoce, se dokonce ukázal mořský had, brázdící hladinu typickým esovitým pohybem. Prý je sice smrtelně jedovatý, ale neagresivní. Náš výlet se tentokrát soustředil na dugongy (Dugongidae). Jeden z pěti druhů těchto „mořských krav“, savců z řádu sirén, žije totiž právě v tropických a subtropických vodách Austrálie. Až do 400 kg dorůstající a někdy i třímetrové „mořské krávy“ se prý dožívají i sedmdesátky. „Vyplouvají na hladinu jen kvůli nadechnutí, přibližně každých šest minut,“ vysvětlil nám Jasper. Jeden z dugongů k naší radosti vyplul aby se nadechl přímo před přídí katamaranu a chvíli zůstal dobře viditelný pod hladinou. Scotty zatím uspokojoval naši zvědavost. „Věk dugongů se odhaduje podle počtu růstových vrstev na tesácích – podobně jako se stáří stromu měří podle letokruhů… Samičky rodí každé tři, nebo pět let. Pokaždé jen jedno mládě, které pak osmnáct měsíců kojí. To znamená, že míra přežití dospělých dugongů je velmi vysoká…“

Cestou zpátky do přístavu nás provázely skákající dlouhé rybky, tenké jako tužka. Shark Bay, přírodní oáza, která je součástí Světového přírodního dědictví a jejíž krásy si rok co rok přijíždí vychutnat na sto padesát tisíc lidí, ve mně i přes ten mírně komerční nádech vyvolala příjemný pocit člověku tak vzácné přírodní svobody a inspirace k přemýšlení.


SHARK BAY

Žraločí zátoka leží na území Západní Austrálie, asi 800 km severně od Perthu. Nejzápadnější cíp Austrálie tvoří dva poloostrovy, několik ostrovů a ostrůvků. Samotnou zátoku omývá 8000 km² moře s průměrnou hloubkou 10 metrů. Čtvrtina zátoky však není v průměru hlubší než pouhý metr.

Před čtyřmi stoletími se jeden z poloostrovů stal místem historicky teprve druhého vylodění bělochů na australském kontinentu, když Holanďan Dirk Hartog vstoupil 25. října 1616 na dnešní Cape Inscription. Angličan William Dampier tu strávil v srpnu roku 1699 týden a musel zřejmě vidět spoustu žraloků, protože právě po nich pojmenoval zátoku. Jeho kuchař Goodwin je také prvním známým Evropanem pochovaným na australské půdě, právě v Shark Bay. Městečko Denham dostalo jméno po kapitánu Denhamovi, který v roce 1858 zmapoval celou oblast Shark Bay a jeho jméno také stále figuruje v námořních mapách. První chovatelé dobytka osídlili zátoku v šedesátých letech 19. století – právě v době, kdy se obchodníci z Perthu začali zajímat o hojně se vyskytující perly v zátoce. Od sedmdesátých let 19. století pak v této oblasti vyrůstalo mnoho usedlostí. Evropští perlaři najímali Malajce a Indonésany, zatímco Číňané s vlastními loděmi konkurovali při lovu perel Evropanům. Obchod s perlami kvetl zhruba až do období velké hospodářské krize ve 20. století. Dnes je v Shark Bay hlavní obživou rybolov a v zátoce žije asi 500 lidí. Shark Bay se v roce 1991 stalo součástí Světového dědictví (World Heritage Area). Příklad hlavních období evolučního vývoje Země poskytují nejstarší formy života – stromatolity v Hamelin Pool. Jsou to nejstarší a největší zkameněliny na světě, vytvořené činností mikroorganismů. Unikátním přírodním fenoménem je i Shall Beach – šedesátikilometrová Mušlová pláž, pokrytá miliony drobných bílých mušlí místy až do hloubky 10 metrů. Na tomto přírodním unikátu se podílí vliv větru, vysoké teploty a tvaru i mělkosti Žraločí zátoky. Významným přírodním prostředím, kde stále přežívají ohrožení živočichové a rostliny, je Monkey Mia se střediskem pro výzkum delfínů a mořských řas. Ve třech klimatických zónách Shark Bay žije deset druhů savců, 98 druhů plazů, víc než sto druhů ptáků a 700 druhů divokých rostlin. Klima je teplé během celého roku, s průměrnými teplotami 15,7 °C v zimě a 27,3 °C v létě a průměrnými srážkami do 180 mm za rok.

Category: 2001 / 03

Datum vzniku obrazu Vincenta van Gogha „Bílý dům v noci“ určili američtí astronomové z Texasu. Naprosto přesnou dataci jim umožnila identifikace na obraze zachycených hvězdných objektů, v tomto případě Venuše. Na základě tohoto „objevu“ upozorňují odborníci na malířův skvělý smysl pro detail, a to přesto, že noční oblohu ukazuje jen pět dalších obrazů van Gogha. Výpočet polohy Venuše provedl počítačový program. Předtím ale museli astronomové z týmu Donalda Olsona ze Státní univerzity jihozápadního Texasu lokalizovat stavení, které posloužilo za předlohu. U domu ve městě Auvers-sur-Oise severozápadně od Paříže pak Američané zjistili úhel malířova pohledu. K takto vypočtenému datu – 16. června 1890 – Olson podotýká: „Kolem sedmé hodiny večer na dům ještě dopadají poslední paprsky slunce, ale jakmile slunce zapadne, Venuše se stane velmi jasnou a zřetelnou.“ Podle Olsona proto obraz vznikal nejspíš v podvečer a večer a byl malován odspoda vzhůru… Ve 30. letech byl obraz, který vznikl pouhých šest týdnů před malířovou sebevraždou, ukryt před německými rabovači, poté zmizel a byl objeven v Rusku v roce 1995.

Category: 2001 / 03

Lidstvo si oddechlo, konec světa se nekonal. Zatím. Přesto se čeká. Zjevení Jana, apokalypsa, přitahuje i děsí… Leckomu se zdá, že Bohu už nutně musela dojít trpělivost, že nezůstane kámen na kameni, mrtví povstanou, živí zemřou.

Mesiáš má přijít Zlatou bránou jeruzalémskou. Kdy? Nikdo neví, ale třeba zrovna o Velikonocích.

SVATÍ VE SVĚRACÍCH KAZAJKÁCH

Kromě přecpaných hotelů a hostelů se čeká i nával na klinice, na psychiatrii. Čekají se zástupy Josefů a Marií, Pavlů a Petrů… Na pochytané, ve svěracích kazajkách přivlečené biblické postavy mají v Jeruzalémě zvláštní oddělení. Diagnóza vždy stejná: jeruzalémský syndrom.

Desítky lidí ročně přijdou, aby se náhle rozpoznali, podle jiných aby se „zbláznili“.

Stačilo málo… a blázinec ani mě neminul. Jsem totiž křtěná Maria Magdalena, a jsem křtěná ve Svaté zemi. Vloni.

OKUPOVANÝ BETLÉM

U Damašské brány beru scherut, rozhrkaný mikrobus s cedulí Betlém. Hned za Jeruzalémem, na dostřel k Betlému – v Izraeli je ostatně všechno na dostřel, izraelský voják pečlivě kontroluje doklady mých arabských spolujezdců, já ho vůbec nezajímám.

Betlém je jako vloni, a jako nikdy, v představách věřících samý Arab, samý rygol, hlína, špína. Arabské městečko jako každé jiné.

Na kopci za Dómem děda, prodavač překližkových Kristů a Panenek Marií, ke mně vystartuje a nesvatě mě poplácá, kde to nesnáším. Gestem pohádkového dědečka mávne k obzoru… a já jdu.

Jdu za nosem a… ranní jarní slunce si hraje se stíny… arabské dětičky s taškami na zádech a v uniformách se udiveně ohlížejí a mizejí v zaprášené budově. Biblická krajina, kraj pouště, kopce, kopečky… a také novodobé krychle vilek a paneláků. No a mezi vilami, v olivovníkovém sadu plném plastikových láhví od Coca-Col, pase Beduín biblické ovečky. Kdybych kouřila, tak si zapálím.

SAMOVAZBA

Za nosem, jinou možnost nemám, se sunu do údolí. S poslední vilou se konečně gumují dvě tisíciletí. Olivovník, olivovník, teráska, olivovník, teráska… jeskyňka… Slyším zpěv ptáků. Pode mnou, pod převisem, na šňůře vlaje černý mnišský hábit. Vypínám mozek na pár sekund, na pár metrů, a stojím před jeskyní, pak před ním. Je rád, je jasné, že On je rád. Ovšem z jeskyně mě lifruje ven. Tuší správně, že pokřtít jsem se nenechala… a jeskyně je příliš svatá a příliš jenom mužská. Je to klášter nejpřísnější, dobrovolné asketické vězení. Usedáme pod tisíciletý olivovník. Dostávám kafe, chleba a zelené olivy.

„Až do Velikonoc je půst, my pravoslavní máme jíst jen pár oliv a vodu.“ Moc mi to chutná.

Povídáme, tedy povídá On. Nejdříve anglicky, pak přechází na svoji mateřštinu, srbštinu.

Je mi fajn, brzdím slunce na obloze, abych mohla zůstat ještě chvíli. Ale koule mizí za Betlémem a On znervózní a vystrčí mě z jeskynní rezidence: „Pozítří přijdu na Golgotu, navštiv zatím ruský monastýr na Olivetské hoře. Navštiv baťušku Ilju a popros ho o křest.“

Tuším mučednickou cestu.

MŠE

Cestu na Olivetskou horu odkládám.

Až tedy nakonec nahazuji co nejslušnější oděv a ploužím se povinně a pokorně stmíváním na svatou horu. Alibisticky doufám, že vchod nenajdu… Jenže umouněná malá Arabka mě strká k brance.

„Ja by chotěla govoriť s baťuškom Iljom,“ škemrám, ale couvám zároveň.

Malinký slepý arabský vrátný otevře a zavře.

Jsem v pasti. Černé stíny kuželkoidních jeptišek se slévají ke vchodu chrámu. Ta, co se tváří nejpřísněji, je, jak odhaduji, matka představená. Opovržlivě ohodnotí můj model a vytáhne silonový šátek typ kolchoznice. Poslušně se měním na ruskou matronu a zasouvám se do nejtemnějšího kouta už tak dost ponurého kostela.

Černé zakuklené kuželky šustí vlečkami…, přesouvají se podél ikon, třikrát pokřižovat, políbit, posunout se, třikrát pokřižovat… Asi se to má, napadá mě, ale zůstávám ve své bezpečné tmě.

Baňatá kuželka zapaluje svíčku, nasazuje brýle, otvírá buclatou knihu a pusu k táhlému „áááááááááááá“.

Ostatní kuželky, vesměs také obrýlené, občas zavyjí sborově: „Hospodě pomiluj, hospodě pomiluj, hospodě pomiiiiiiiluuuuuj.“

Hodina. A žádného mužského nevidím, natož baťušku. Odevzdaná do osudu mihotavého světla svíček, nasládlého oparu kadidla a kvílení kuželek začínám i já občas padat na kolena. Baculka jen po mně loupne spokojeně okem. Konečně provlaje mužské roucho a zmizí v ikonostasu. Radostně padám na kolena… Mše začíná, končí po dalších dvou hodinách.

Vypotácím se z chrámu a pátrám po baťuškovi.

„Ujechal na avtomobile,“ oznamuje kuželka. „Zavtra útrom v pjať časov.“

Hrdinně se sunu nocí z Olivetské hory kolem tisíce židovských hrobů.

VSTAŇ, LAZARE

Ani druhý den si tříhodinovou bohoslužbou nevyprosím slyšení. Co řeknu Jemu? Být pokřtěna, musím být pokřtěna. Teď už nejen pro možnou komunikaci s ním, ale i z prestiže.

Na nádvoří vleče parta policistů pytel bezvládného Američana.

„Dostal infarkt na Golgotě, je po něm,“ sděluje mi Jurij, spřátelený policista – Rus.

Tlupy turistů se chytají za otevřené pusy a ustupují pruhovaným záchranářům. Koušu si nehty a nervózně kmitám po nádvoří.

„Kde je? Má zpoždění!“

Pruhovaní andělé pobíhají mezi nekompromisní rovnou linkou na monitorech a smutným americkým břichem. Přesto znovu a znovu připlácávají na turistovu nahou hruď masážní žehličku. Hodinu a půl. Hrstka duchovních v černých talárech oblehla nezúčastněně sinalé tělo. Dělejte něco! Koušu si nehty vzteky a bezmocí. Nejste tu snad jen pro Amen!!! Amen.

„Tamhle jde,“ přitočí se policista Jurij.

Vrhám se směrem k hubenému rozervanému taláru, táhnu ho zběsile k mrtvému.

Policisté obživnou jako na povel, zastupují nám cestu. „Pusťte ho, on jediný mu může pomoci, pusťte ho!!!“ ječím a buším pěstičkami do uniforem. Báglík s balzámem letí do kouta, za ním On, za ním já. On kleká a spíná ruce k zoufalé modlitbě. Otáčí stránky ošuntělé knížky, zakrývá si obličej… a slzy tečou skrz prsty.

Něco se děje. Záchranáři vstávají, lekám se jejich prstu otočeného směrem dolů. Vrtí ale hlavou a podávají si ruce.

„To nechápu, to je zázrak. Všechny funkce naskočily,“ usmívá se spokojeně na zrůžovělé břicho červený anděl.

On zmizel. Vím, kde Ho hledat. Známý potrhaný hábit čouhá zpod kamenného oltáře na Golgotě.

KŘEST

Dostávám další jméno otce, nyní z Nazaretu.

Otec Roman mě ubytuje ve svém domě. Žije tu pár milých lidiček, ruských emigrantů. Za dva dny dlouhých bohoslužeb tuším, že i pro mě jde o trvalý pobyt. Nesměle se bráním. Otec se zachová otcovsky a nechá mi naději, že snad příště. Za dva dny mě v Jeruzalémě shání sám. Mám se připravit na křest a přijet.

Nazaret, Kane, Kapernaum. Řidič a duchovní v jedné osobě. Otec Benjamin, ruský emigrant, si lebedí vzadu.

„Čitajetě na ruski ili po anglijski?“

„Bože můj, to bude trapas,“ mimoděk v duchu zvolím příznačné oslovení. Galilejské jezero před námi mi sevře trémou žaludek.

Červené věžičky ortodoxního kostelíka utopeného v poli a ranním oparu mě něžně pohladí. Sympaťák v pravoslavné uniformě: plnovous a… otevírá vrata jen pro nás. V kostelíku si vybírám nekřesťansky drahý křížek, poslušně pokrývám hlavu, jak pravil… Otec Roman se ujímá práce. Činím, jak káže, jak káže rusky, k tomuhle tedy bylo to x-leté školní trápení. Káže, maluje kříže do vzduchu, já se klaním, koktám v kdysi nenáviděném jazyce. Po hodině do kostelíka vbíhá tlupa kolchoznic, odráží mě i otce Romana, vrhá se na ikony.

Čeká mě akt druhý, koupel v jezeře. Kolchoznice zatím rozbalily svačiny na břehu svaté vody a čekají na atrakci. Ve zbrusu nové haleně ťapkám kolem přežvykujícího obecenstva. Otec Roman ladí nástroje: kadidelnici a misku s olejem. Vrávorám po balvanech, co byly Kristem přeměněny na chléb, rozhrnuji stříbrnou hladinu… a přihlouple se usmívám. Otec Roman mává kadidlem, rukou a ukazuje prstem dolů. Chápu a třikrát zmizím pod hladinou. Coby rousňák se drápu ven. Kolchoznice se ke mně vrhají a vítají mě do nového života.

Třetí akt je oddechový. Kroužím pod kopulí se svíčkou v ruce. Na víc si nevzpomínám. Jen se usmívám…

Chvíle siesty na břehu. Probíráme s otci co jiného než válku v Kosovu.

Za rekordně krátkou dobu ťapkám do biblického údolí. V jeskyni se mihotá světlo věčné svíčky. Černý hubený stín se rozzáří. Odevzdám mu důkaznou mokrou halenu, on připraví večeři – dnes slavnostní: chléb, olivy, humus (drť z cesmíny). Usmívám se jak měsíc v úplňku, jak úplněk, co právě vyšel na jasném nebi.

V noci zahřmělo, strhla se bouřka. Bez deště. Svíčka zhasla. Bezdůvodně.

Category: 2001 / 03

Motor řve ve vysokých otáčkách. Stoupáme v jižních Tyrolích po strmé cestě, kam se stěží vejde jedno osobní auto. Představuji si, co by se asi stalo, kdybychom se v protisměru potkali s mikrobusem jezdícím kyvadlově nahoru a dolů a vozícím turisty, kteří si chtějí prohlédnout netradičně zrekonstruovaný hrad. Za pár okamžiků už mám možnost porovnávat své představy se skutečností – mikrobus je v protisměru. Podle okamžité reakce bez zaváhání ale mohu odhadnout, že se to místnímu řidiči rozhodně nestalo poprvé a že hradní pán, který řídil rekonstrukci hradu i stavbu příjezdové cesty, myslel i na tuto možnost. Míjíme mikrobus v těsné blízkosti a jsme opět o kousek blíž k setkání s tím prozíravým hradním pánem. S horami má své zkušenosti a tento hrad je jeho letním domovem už několik let. Hrad se jmenuje Juval a hradní pán Reinhold Messner.

Snažil jsem se vybudovat naprosto soběstačnou stanici. Proto tady máme i vlastní farmu a zvířata. Snad kromě vlastní těžby soli jsme schopni přežít z vlastních zdrojů i několik měsíců.

A nepřipadalo vám, že se v okamžiku, kdy budete bydlet na hradě, stanete terčem kritiky? Reinhold Messner, ten už neví, jak na sebe upozornit, snob jeden…?

Myslíte? (s úsměvem) Ale ano, napadlo mě to. Docela dlouho jsem bydlel v rodinném domě, ale to, co mi zpočátku bylo příjemné, totiž popularita a přízeň fanoušků, se mi začalo vracet nepěkným z působem. Někdy se mi stávalo, že jsem načapal cizí lidi, jak mi do zahrady a do domu koukají z dálky dalekohledem, anebo se dokonce pokoušejí přelézt přes zeď. Tady na tomto kopci se mi něco podobného už rozhodně nestane. Na jaře a na podzim máme otevřeno pro veřejnost a já vím, že pokud jsem tady v době naší „otevírací sezony“, jsem něco jako maskot. Lidé sem částečně přijedou kvůli mně, a pokud mne tu potkají, musím mít čas se s nimi alespoň krátce pobavit a podepsat jim své knihy. Když ale mám přes léto zavřeno, to je doba, kdy tu bydlím se ženou a s dětmi, a oni nemají jak se sem dostat.

Jak vypadala realizace tohoto vašeho snu?

Ano, byl to sen, v určitou chvíli jsem si začal představovat, jaké by to bylo, bydlet na hradě, který přesně vyplňuje vrcholek úzkého kopce. Tak, aby z něj byl výhled po kraji, ale aby se k němu nedalo dostat, pokud nechci. Jezdil jsem po celých Tyrolích, měl jsem dokonce agenty, kteří mi pomáhali něco takového najít. K ničemu to ale nebylo. I když v této oblasti je hrad anebo zřícenina snad na každém kopci, nebyl jsem schopen najít stavbu, která by při své poloze a rozměrech byla i dostatečně útulná. Už jsem se toho snu začal pomalu vzdávat, když jsem jednou tudy projížděl po silnici pod hradem. Zahlédl jsem hrad, a už jsem odbočoval nahoru. Bylo to tu zchátralé a zničené. Na dveřích petlice a zámek. Vylezl jsem bokem přes zeď a ve chvíli, kdy jsem doskočil na první nádvoří, jsem věděl, že to pravé místo je nalezeno. Neměl jsem představu, kolik práce a peněz bude rekonstrukce představovat, ale věděl jsem, že tady se do toho chci pustit.

Kolik práce a peněz rekonstrukce představovala? A jak dlouho trvala?

Mnohem víc, než se dalo předpokládat. Než se hrad dostal do podoby, v jaké jsem ho chtěl mít, trvalo to skoro patnáct let.

Jak je teď hrad zabydlen? Rozsekal jste zdi a zavedl elektřinu a ústřední topení?

Ne. V jedné části je pár místností, kde jsem si udělal pracovnu a kde se dá bydlet. Dole ve sklepích mám skladiště expedičního materiálu a výbavy. Celý hrad mi dal perfektní prostor pro umístění většiny kusů z mé sbírky tibetiky, na kterou jsem velice hrdý. Zadní část s věží, která byla nejvíc poškozená, jsem ani moc nepředělával. Udělal jsem z toho takové auditorium, kde pořádáme malé koncerty anebo třeba i diskusní sezení s přáteli.

V průběhu celé rekonstrukce jsem chtěl, aby původní charakter hradu zůstal co nejvíc zachován. Proto jsem ani neobnovoval střechu na věži. Přemýšlel jsem, jak udržet ten ráz hradních trosek, a přitom zabránit další erozi a poškozování zdí. Nakonec to vyřešila skleněná střecha. Chrání stavbu před deštěm, pomohla akustice. Přitom ale můžete dole sedět a pozorovat, jak plynou mraky anebo třeba svítí hvězdy.

Ze svých cest nemáte pohledů na mraky a hvězdy dost, a proto je chcete mít na očích i doma?

Dá se to tak říci. Ale není to úplně přesné. Pokaždé když jsem na nějaké expedici, v nějaké pustině, kde je člověku zima, nedá se pořádně dýchat a ze stravy už je mi špatně, říkám si, proč jsem tam vůbec jezdil? Proč raději nezůstanu doma? Ale stejně to nejde, dokud se o svůj cíl nepokusím. Když jsem pod vrcholem anebo i na vrcholu hory, nemyslím na radost z vítězství, člověku je většinou tak zle, že se těší na to, až bude dole. No a když jsem pak nějakou dobu doma, už se mi to zajídá a nemohu se dočkat, až zase konečně někam vyrazím. Je to tak pořád dokola. Svých cílů nedosahuji ani tak proto, abych měl další skalp nebo zářez, či jak bych tomu říkal, ale abych si dokázal, že toho je člověk schopen, že to jde. Že toho jsem schopen. Když někam lezu, kladu si otázku, jestli to je vůbec možné. Ať už šlo o póly, vrcholy všech osmitisícovek anebo přechody Antarktidy, Grónska a koneckonců i Arktidy. Jestli je možné se tam dostat a ve zdraví se vrátit. Všechno dělám ne proto, abych dokázal, že člověk si může podmanit přírodu, ale naopak abych zřetelně ukázal, že pouze tehdy, pokud se člověk bude snažit maximálně porozumět přírodě a jednat v souladu s ní, ona se mu otevře, a dokonce ho nechá, aby to i přežil. To je vlastně to, co chci také prosazovat v politice. Přírodu si nepodmaníme. Musíme udělat všechno, co je v našich silách, abychom se ji pokusili pochopit.

Jste optimista, věříte, že se to podaří někdy prosadit? Věříte v ten dobrý potenciál člověka?

Rád bych odpověď na tuto otázku rozdělil. Já jsem rozhodně optimista. Kdybych nebyl optimista a neměl nějaké pozitivní návrhy, tak bych se nedával do politiky. Určitě bychom neměli dělit lidi na dobré a špatné, protože člověk je celkově nedokonalý a vždy je souhrnem dobrých a špatných vlastností a činů. Nemám moc rád takové to dělení lidí na dobré a špatné, protože to vypadá, jako by si člověk dokazoval, jak je ve srovnání s přírodou strašně důležitý. Navzdory tomu všemu jsem ale přesvědčen, že člověk se vyvíjí a jde dál. Samozřejmě, že jednoho dne celé lidstvo vymře, podobně jako zemře jeden člověk, lidstvo jednoho dne vymře, tak jako vymřeli dinosauři. Ti vymizeli ne proto, že bychom je zabili, ale proto, že se prostě změnily životní podmínky. To všechno znamená, že tu jsme jen na určitou dobu a dřív nebo později odtud zmizíme. Určitě si ale nemyslím, že to bude za deset nebo za sto let.

To je tedy jedna věc. Svět v budoucnu bude takový, jaký si ho uděláme, a to závisí na tom, že nebudeme žít myšlením odděleně na jednotlivých kontinentech, ale budeme si uvědomovat, že třeba v Americe vedle sebe žijí muslimové, buddhisté i křesťané, že v různých částech světa žijí lidé různých barev pleti. Jde o to, abychom se učili – tak jak se o to v současnosti svět pokouší – žít spolu a žít vedle sebe. Je důležité, abychom se znovu naučili dělat činnost nejen pro peníze, ale opět pro potěšení právě z té činnosti, tak jako třeba na kopec lezeme jen pro radost.

Jste jednou rozveden a podruhé ženatý. Asi to s vámi ani vaše současná žena nemá jednoduché, že?

Proč myslíte?

Máte doma dvě děti a manželku, a přitom jste podstatnou část roku na cestách, ze kterých není jasné, jestli se vůbec vrátíte. A ke všemu, když už jste nakrásně v Evropě, mnoho času zaberou zasedání Evropského parlamentu, jehož jste poslancem…

Tak to rozhodně ne! Když si mne Simona brala, věděla, že jsem horolezec. Také věděla, že se své záliby nevzdám. Myslím, že je lepší, když má veselého a hodného manžela a děti takového tátu, který zkrátka občas odjíždí pryč, než kdyby měly nepříjemného mrzouta, který je naštvaný z toho, že je pořád doma.

Jak vnímáte svoji politickou kariéru?

Beru to tak, že svůj celý život si můžu postupně dělit na různá období. Jedno období bylo vertikální, když jsem lozil po horách a snažil se dobýt vrcholy. Pak bylo období horizontální, kdy jsem se snažil dosahovat pólů a přecházet pustiny – Grónsko, Antarktidu, Gobi atd. Teď mám prostě období, kdy se snažím zúročit své zkušenosti a vědomosti. Koneckonců mám už na to i věk.

Jak si připadáte mezi politiky? Za svůj život jste si asi spíš zvykl činy vykonávat, než o nich mluvit?

Pokud byste si myslel, že politika nevyžaduje rozhodné činy a jasný postup, potom byste se mýlil. Je to hodně namáhavá a vysilující práce. Ale někdy si připadám trochu, řekněme, zvláštně.

Proč?

Podívejte, já vím, že pokud nebudu v příštím období znovu zvolen, tak to pro mne nic zásadního neznamená a alespoň budu mít čas na spoustu jiných věcí, které teď právě kvůli politice musím odkládat. Často mám ale pocit, jako by někteří kolegové poslanci při rozhodování nepřemýšleli o tom, jestli je to které rozhodnutí užitečné pro Evropu, ale spíš o tom, jak se přiklonit na určitou stranu tak, aby to vypadalo efektně a aby si tím pojistili místo i po příštích volbách. A to je zlé.

Možná to bude znít podivně, ale víte, že jste mne tím trošku uklidnil? Já jsem si myslel, že tak uvažují jen politici u nás v ČR. Co se s tím ale dá dělat?

Bojovat proti tomu a nevzdát se jim. Každý politik, který při rozhodování myslí jen na sebe, i když se na svoje místo dostal díky tomu, že ho lidé zvolili, aby při rozhodování myslel na ně a na jejich zájmy, by měl o to místo přijít. A nesmíme se jim vzdát, i když jsou neúnavní. Každý jednotlivec tohoto typu, který odejde, dává svým odchodem politice význam.

Zmiňoval jste své horizontální období, kdy jste se snažil překonat pustiny. Jak jste se vyrovnával s neúspěchem, když jste musel vzdát pokus o přejití Arktidy z Ruska do Kanady přes severní pól?

Bylo to velice těžké. Myslím si, že přechod Arktidy touto trasou je ještě náročnější, než zdolání Mount Everestu. Když se ale ohlédnu zpět, je tu několik kladných bodů. Jednak jsem rád, že jsme to já i můj bratr přežili. A další – víte, když to vezmu z dlouhodobého hlediska, každá prohra má pro člověka mnohem větší význam, než vítězství. Pokud se mi podaří něčeho dosáhnout, mohu být se sebou spokojen a můj pohled se ubírá opět k nějakému jinému cíli. Když se mi ale něco nepovede, mám důvod o sobě přemýšlet, snažit se najít příčiny toho, proč jsem vlastně selhal. A toto hledání může být pro člověka ještě přínosnější, než radost z vítězství.

To mi připomnělo Thora Heyerdahla, se kterým jsme se měli možnost čtyři roky docela pravidelně potkávat. Jak se díváte na jeho dobrodružství a úspěchy?

Na Thora Heyerdahla mám velice silné vzpomínky z doby, kdy jsem byl malý chlapec a četl jeho knihy, jako třeba tu o expedici Kon-Tiki, večer před spaním. To, co dokázal, je naprosto obdivuhodné. Docela mu i závidím to, že v době, kdy uskutečňoval svá dobrodružství, nebyly ještě vynalezeny družicové navigační systémy, satelitní telefony a všichni ti malí techničtí pomocníci, které máme dnes. V jeho době byla moře hlubší a nebezpečí divočejší. Také si myslím, že je obdivuhodné, jak se mu daří i v jeho věku udržovat v kondici a jak je neustále aktivní.

Myslíte si, že ještě je co ve světě objevovat?

V podstatě každá generace znovu objevuje svět. Nic není definitivně objeveno, a pokud se zaměříme třeba na vědu, budeme mít pocit, že postupuje pořád dopředu. Vždy, když se něco odhalí, hned za tím je mnoho nového prostoru pro nová bádání. Každá generace vždy znovu objevuje svět, znovu objevuje horolezectví, a to je, myslím si, veliká výzva pro kreativitu mladých lidí.

Rád bych tady zmínil ještě jednoho muže. Znáte jméno Valušiak? Je to Slovák a spolu se dvěma Rusy uskutečnil výpravu, kterou jste právě musel vzdát. Podařilo se jim v roce 1998 přejít z Ruska přes severní pól do Kanady.

Slyšel jsem, že už se to podařilo uskutečnit. Sám za sebe mohu říci, že přechod Arktidy považuji vůbec za jednu z nejnáročnějších expedicí, jakou člověk může uskutečnit. Jak už jsem říkal, podle mne je to určitě těžší, než vylézt na Mount Everest. Celá expedice totiž naráží na problém tání ledu a pohybu ledových ker. Musíte mít nejenom velkou odvahu, vůli a zkušenosti, ale také obrovskou dávku štěstí. Stačí, aby se trochu oteplilo, led se dá do pohybu a začne pukat. Potom se vám může stát, že se probudíte uprostřed noci, stihnete sotva vyběhnout ze stanu a podstatná část veškerého vybavení skončí před vašima očima ve vodě v místě, kde ještě večer byl pevný led. Tak jak se to stalo při mém pokusu o přechod. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se zachránili.

Loni vyšla i v českém jazyce vaše kniha, ve které, podle svých slov vysvětlujete fenomén sněžného člověka – yettiho. Viděl jste ho?

Ano, ale prosím, abych nebyl pochopen špatně. Viděl jsem to, co si pod pojmem yetti představujeme. Původně jsem na tuto legendu nevěřil, ale když jsem tenkrát v noci uviděl to obrovské chlupaté stvoření, které navíc jaksi pískalo, měl jsem strach a byl jsem si jistý, ano, toto musí být yetti. Musíte si uvědomit, že jsem byl ve vysoké nadmořské výšce, unavený a v pustině, kde neuvidíte živou duši. Tenkrát v noci jsem viděl tibetského medvěda. A yetti, to je souhrn legendy a zoologické reality, je to určitý součet fantazie a skutečnosti. Když si to všechno sečteme, musíme si uvědomit, že pokud chceme yettiho chránit, musíme chránit místní divočinu, Himálaj a především ta zvířata, tibetské medvědy.

Tím přišel svět o jeden mýtus. Není to škoda?

Velice nerad bych otřásl tou legendou yettiho nebo ji rozbil. Pokud jsem poškodil ty vize, které vytváří Hollywood a podobní, potom mi to nevadí a jsem docela rád. Když se ale přenesu do oblastí Nepálu, Tibetu, Bhútánu a Mongolska, do oblastí těch divočin, tam, kde skutečná pověst yettiho vznikla a existuje, tak tam jsem touto legendou neotřásl ani v nejmenším. V Hollywoodu vznikají virtuální mýty, kterými budu rád otřásat, ale ty mýty, které vznikají v horách, vycházejí z přírody. A tady máme dva odlišné přístupy k fantazii. Naopak bych byl rád, kdyby se podařilo udržet tvorbu mýtů, které vycházejí z přírody.

Pořád máte chuť a energii něco nového vymýšlet a zkoušet. Je něco, co byste mohl říci lidem, kteří právě třeba v Evropě, v celé západní kultuře trpí tím pocitem, že pro ně není místo? Těm, kteří trpí ztrátou energie a motivace?

Zastávám názor, že energie vychází z cílů. Svět se vyvíjí dál a energie, kterou v sobě nalezneme, se odvíjí od toho, k jakým cílům ji chceme využít. Žiji svými cíli, vylezl jsem na všechny osmitisícovky, prochodil jsem Grónsko a Antarktidu, ale to, co mne posiluje a co mi dává hnací sílu, jsou mé myšlenky a mé úvahy. Já jsem doslova těhotný idejemi, někdy i déle než devět měsíců, a až ta myšlenka dozraje do toho správného stadia, potom se ji snažím uskutečnit. Z toho získávám sílu. Myslím si, že mladí lidé by měli vytvářet to, čemu já říkám reálné utopie, a měli by mít sílu je uskutečňovat. Také by pak měli být těmi, kteří své ideje budou soudit – to je velmi důležité. Jsem velice rád iniciátorem, hrozně rád vymýšlím a uskutečňuji nějaké změny, nějaká svá přání a plány. Možná to bude někomu znít zatěžko, co teď řeknu, ale dnes lidé příliš moc sedí u televize, příliš moc telefonují atd., takže se nevěnují svým myšlenkám a přáním a na jejich uskutečnění už jim pak nezbývá čas.


Rozhovor vznikl pro sdružení Camera Incognita při natáčení dokumentárního cyklu Neznámá Země – Svět podle Reinholda Messnera.


REINHOLD MESSNER

Toto jméno je v současné době synonymem odvahy a nezlomné vůle. Messner bývá označován za muže, který posouvá hranice lidských možností. Jako první vylezl na všech čtrnáct osmitisícových vrcholů. Je první člověk, který stanul (8. 5. 1978 spolu s Petrem Hablerem, který užil dýchací přístroj) na vrcholu Everestu bez použití kyslíkového dýchacího přístroje. V srpnu roku 1980 se mu totéž podařilo po absolutně sólovém výstupu.

Dosáhl severního i jižního pólu Země, pěšky prošel Grónsko, Antarktidu, poušť Gobi a východní Tibet.

Své zkušenosti z prostředí velehor a pustin v oblasti Nepálu a Tibetu využil při hledání možného vysvětlení záhady sněžného člověka – yettiho. V roce 1998 vydal knihu „Yetti – legenda a skutečnost“ (česky vydala Mladá fronta v roce 1999), ve které, podle svých slov, tuto legendu vysvětluje.

Narodil se v roce 1944 ve Villnösu v jižním Tyrolsku, jednou se rozvedl, dnes žije s manželkou Simonou a dvěma syny. Napsal třicet pět knih. Na jeho přednášky lidé zaplňují celé sportovní haly. Kromě mnoha jiných současných aktivit je poslancem Evropského parlamentu za stranu zelených a věnuje se výzkumu okolností Shackletonových expedic do Antarktidy. Má rád Nietzschovu filozofii. Sám o sobě říká: „Mé putování odráží rozervanost romantického člověka, který žije touhou po širém světě, když je doma, a strádá touhou po domově, když je ve světě. Já jsem zrádce touhy po domově.“

Category: 2001 / 03

Osmitisícové vrcholy zdolává v posledních letech s chladnou rozvahou skupina českých a moravských horolezců nazvaná Himalaya 8000: Josef Šimůnek, Soňa Vomáčková, Luděk „Bouda“ Ondřej, Radek Jaroš, Martin Minařík a Josef Morávek. Vloni se celému vrcholovému družstvu podařilo zdolat nejvyšší bod Lhotse v těsném sousedství Mount Everestu. V roce 2000 padla volba na Kančendžengu – třetí nejvyšší „paní horu“ na téhle planetě.

NEJPRVE BOHOVÉ

Kámen na kámen. Na dvoumetrovou hromadu. Pomalu se z náhorní plošiny mezi morénou olbřímího ledovce Khumbu splazujícího do údolí a úpatím Everestu, Lhotse a úžasné hradby Nuptse zvedá kamenný pilon. Ne moc vysoký, zato dost široký v základně. Kamení na jeho stavbu nosí každý člen expediční skupiny. Pro velmi racionálně uvažující a jednající Evropany je to činnost nezvyklá, když staví společně se Šerpy čorten – modlitební mohylu. Z jejího vrcholku nakonec zavlají modlitební barevné praporky. Každý z nich je potištěn modlícím textem, a pohne-li praporkem vítr, bohové modlitbám naslouchají. V Nepálu pofukuje alespoň trochu vítr pořád, a praporky se za Nepálce – a teď i za šest Čechů – přimlouvají u božstev hor bez ustání.

Postavit po příchodu do základního tábora čorten je už pro lidi z Himalaye 8000 stejně samozřejmé, jako pokaždé se pořádně umýt, než vyrazí na kopec. To kdyby si je božstva hor povolala, aby s nimi nezůstali jako šmudlové…

Lhakpa Dorjee Sherpa chodí kolem kamenné pyramidky a mručí. Je to bohoslužba nazvaná pujju, kterou lama žádá duchy hor, aby tolerovali snahu smrtelníků vystoupit až k jejich sněhovým a ledovým trůnům na vršcích božského Himálaje. Teď u čortenu je Lhakpa Dorjee Sherpa za buddhistického lamu. Jinak si ho všichni úžasně cení hlavně proto, že tenhle chlapík je skvělý výškový nosič a čestný sirdar – muž, který jedná za bílého sáhiba, šéfa expedice, s ostatními nosiči a často i s mírně úplatnými nepálskými úředníky.

Jen ne žádného havrana nebo lavinu, opakuje si v duchu Soňa Vomáčková, jediná ženská mezi horolezci. Hypnotizuje přitom očima vrcholek čortenu. Pevně svírá rty. Při loňské výpravě na Lhotse, právě při slavnosti pujju, nejen že uprostřed usmiřování bohů usedl na stožár uprostřed čortenu velký černý havran, ale navíc na závěr sjela s pořádně zlověstným hukotem v dálce lavina. Hrozivé, mrazivé znamení pro každého, kdo ve velkých horách byl, natož pro Nepálce, kteří v horách žijí. Tehdy se Lhakpa až do konce expedice nezbavil podvědomých obav, že se něco ošklivého chystá, neboť v jeho očích byla obě znamení bohů velmi ponurá. Přesto se na hlavní vrchol Lhotse podařilo triumfálně vystoupit.

Na úpatí Kančendžengy se pujju vydařila skvěle. Pod skoro černě modrým himálajským nebem bohové proti výpravě nic nenamítali.

I domorodý kuchař se po obřadu kolem čortenu zbavuje napětí a s otvírákem na konzervy v ruce se vrací ke svému vařiči na kerosin. Ani havranem, ani lavinou, ani čímkoli jiným zlým tentokrát bohové velkého Himálaje skupinu nevarovali. Vařič hučí, ve stanu je kvůli bublajícímu kotlíku s polévkou brzo jako v prádelně. Kuchař roztrhává další pytlíky s instantním tajemstvím. Podle něj je budoucnost jasná – počasí bude pěkné, laviny nikoho nezabijí a cesta zpátky bude krátká. A slíbené peníze taky dostane.

Zatím před jídelním stanem postávají lezci a s patrnou ustaraností pozorují masiv před sebou.

TĚCH STAROSTÍ PŘED

Zatímco podle Nepálců lze zahájit expedici tehdy, pokud během pujju bohové modlitby přijmou, podle vedoucího skupiny Josefa Šimůnka je těch podmiňujících „drobností“ přeci jenom víc.

Začíná to nejméně půl roku před odjezdem sháněním peněz. Na podobný – jak on sám znechucen omíláním slova „expedice“ říká – zájezd je třeba shromáždit nějakých 55 tisíc amerických dolarů. Především od sponzorů. Nebývá to snadná patálie. Potom, když už se datum odletu v dáli času ozývá, shromažďuje se materiál: mačky, péřové bundy, krémy na obličej, karimatky, repelenty na cestu tropickým lesem, vysílačky a… A celá kuchyň. Nenahraditelným a také patřičně sebevědomým je v tomto okamžiku Luděk „Bouda“ Ondřej. Jen on dokáže shromáždit s nevysvětlitelnou intuicí desítky kilogramů trvanlivých potravin i surovin tak, že když ho jako vrchního provianťáka vyzkouší přímo v základním táboře náhlou mlsotou stižený horolezec, sáhne někam do pytlů a tahá poklady: plechovku s pivem, kyselé rybičky, vepřovou kotletu.

A pak přijde Nepál! Krásný i špinavý. Orientálně poutavý i nepochopitelný. Vzorově tolerantní i odpudivě prolezlý korupcí. A s onou korupcí je třeba před osvobozujícím odjezdem do hor svést boj. A k tomu vítězný. Je totiž nutné zajistit si povolení k přístupu ke kopci. Platí se. Povolení na určité lezce na určitý termín na určitou horu. Platí se hodně. Skládá se záloha na „odpadky“ – peníze, které nepálská vláda buď vrátí, nebo nevrátí, to podle toho, jestli jste podle zástupce úřadů nechali po sobě v základním táboře nějaký svinčík, nebo ne. Platí se například při pokusu o Mount Everest 2000 dolarů.

ŠERPOVÉ TO MYSLÍ DOBŘE

Dalekohledem se dívá dlouhé minuty Josef Šimůnek na dvě postavičky šerpských nosičů, jak si to metelí po kopci dolů. Něco se děje. Ráno se přeci rádiem domluvili, že nosiči, kteří přespali v prvním výškovém táboře, půjdou s lany, sněhovými kotvami a ledovcovými šrouby zajistit cestu do druhého tábora. A buď ve dvojce rovnou zůstanou, nebo sestoupí do prvního tábora. Ale určitě se nemluvilo o sestupu až na základnu. A teď ten spěch!

Josef se snaží z každého pohybu obou domorodců vyčíst událost, příčinu, důvod, proč dva zkušení Šerpové tolik spěchají dolů. Na vysvětlení ale bude muset čekat ještě tak dvě tři hodiny. Dříve se sem nedostanou.

Pro všechny případy zatím Soňa, zdravotní sestra výpravy, mobilizuje lékárnu. Jeden na horách nikdy neví. Uvažuje, zlomenina to nebude, to by nešli tak rychle. Možná omrzliny, ale žádnou zvláštní zimu nehlásili. Možná ztráta materiálu, někdo spadl i s lany a vším někam do trhliny. Nebo že by problémy s výškou? Pro jistotu se hned začínají vařit litry čaje.

Už jsou tady. Oba v pořádku a s úsměvy na tvářích. Žádná katastrofa, žádná nehoda. Jenom jim prostě došlo lano, ještě než se do druhého tábora dostali, a když sestupovali do jedničky, shodli se na tom, že bez lezeckého zajištění na kopci stejně nejsou nic platní a v základním táboře se vaří přeci jenom lépe. A tak přiběhli na večeři.

Čtyři dny poté míří do druhého tábora, tou dobou už hotového, Bouda. Vynáší si teplé oblečení na očekávaný vrcholový útok. Má batoh pěkně nacpaný, možná nějakých sedmnáct kilo, ale jde se mu dobře. S ubývajícím kyslíkem ve vzduchu a už dost nízkým atmosférickým tlakem žádný problém nemá. Jediná „blbá“ věc je mlha. A dost houstne. Bouda je na stezce mezi dvěma tábory ten den sám. Stopy ve sněhu dávno zavál vítr, a tak cestu značí jenom občas zapíchnuté trasírky, bambusové proutky. Jak mléko mlhy houstne, není vidět od jedné trasírky k druhé. Chvílemi se ale bílá netečnost rozfoukne a na chvíli v tom ničem blýskne do oka druhý nejbližší tenký proutek. Honem si zafixovat směr a vyrazit. Ale žádný spěch. Rychlost vehnala už hodně lezců do záchvatu horské nemoci. Takže pěkně pomaličku. Jenomže kde je ta trasírka? Minuty kloužou kolem. Krok, krok. Bambus nikde. Vrátit se? Zkusit to trochu tady stranou? Jsou tu trhliny! Jsem tu sám. Sám. Když budu moc hledat a chodit kolem, zdupu si sníh tak, že kdybych se rozhodl pro návrat, po které stopě jít? Tak ještě kousek. Určitě tímhle směrem? Nestočil jsem? Miliony výčitek a pochyb. Adrenalin. Ztratit se sám v největším masivu ze všech osmitisícovek… Trasírka. Tady je! Vydechnout a počkat, až vítr zase mlhu trochu rozfoukne…

Bambusem tyčkovali cestu Šerpové. Když šli oni, bylo vidět dobře. Nebylo těch klacíků potřeba dávat moc, pár jich dokonce přinesli zpátky do kempu…

I KOSMONAUTI PŘECI MUSÍ

…na záchod. Jak je to s tímhle na nejvyšších kopcích?

V základních táborech často a hojně navštěvovaných hor, jako třeba nejvyššího Everestu, které se navíc nacházejí v národním parku Sagarmatha, dělají nepálské úřady velké obstrukce. Každá expedice si musí s sebou přinést a v kempu postavit takový stan, stánek o základně ani ne metr na metr se špičkou navrchu, a pod ním vykopat díru a do té díry zasadit kanystr s uříznutým vrškem, a do toho kanystru… Ale doporučuje se to nejpozději do půl desáté ráno, potom totiž vše na pár hodin rozmrzá.

To není všechno, jednou za pár dní přijde do základního tábora nosič speciálně vyslaný vládou a ten si taky přinese kanystr a odebere z tamtoho kanystru a odhadne, kolik asi tak toho nabral, a podle toho dostane za odnos peníze.

Pod „Kančou“ tomu tak ale není. Jednak je to sem z nejbližší nepálské civilizace dva tři dny cesty, a jednak je tady Himalaya 8000 v téhle roční době sama. V takových případech spoléhá Nepál na slušnost svých návštěvníků. Nastupuje tedy lopatka a na odpadky, které hoří, zvláštní ohniště.

Jenomže horolezec není pořád jenom v základním táboře. Často velmi obveselujícím tématem bývá mezi horolezci trumfování se, kde to koho přepadlo. Vysoko na body vede v rámci Himalaye 8000 Bouda. Jeho líčení nenadálé potřeby těsně před koncem ledové stěny, kdy musel nejprve zafixovat sebe, potom batoh, potom ledovcové zbraně, potom opatrně, aby mu nic nesletělo, se i v bezpečnostním úvazku mírně přiodstrojit… „Hodina,“ končí Bouda své líčení. Ale ti, kteří ho znají, znají i pokračování. Když totiž Bouda po napínavé hodině všechno zvládl, stoupal ještě dvě tři minuty stěnou…, a octl se na nádherné, prostorné, bezpečné a pohodlné skalní plošině…

VÍTR

Byl to vítr, kdo doslova vyhnal skupinu českých horolezců ze svahů Kančendžengy.

Začalo foukat, když bylo všechno připraveno k vybudování čtvrtého výškového tábora, který se měl stát zároveň útočným. Odtud měli lezci vyrazit k pokusu o vrchol třetí nejvyšší a zároveň snad nejobtížnější hory světa.

Myriády ocelově ledových jehliček a lomcující poryvy výškového hurikánu. Zmítající se stany. Fackující kapucy přes nechráněná místa obličejů a stany mizející před očima pod sněhem a ledem. Supermrazivý vichr jako by se hnal od vrcholu dolů.

Nikomu se nechce dolů. Ale nahoře zůstat nelze. Na nějaké stoupání není ani u těch nejkurážnějších pomyšlení. Jen se dostat v pořádku dolů. A s sebou pobrat, co jde.

Nakonec na stěně „Kanči“ pod ledem zůstávají za oběť dva stany a spousta lan. Dolů.

Ještě tři dny se dívají horolezci ze základního tábora se zakloněnými hlavami nad sebe na vrchol hory, na dokonale modré nebe a na zvířené obláčky sněhu ve výšce nad 7000 metrů. Ty obláčky znamenají, že tam teď zuří pekelný mrazivý uragán. Letošní pokus o zdolání Pěti pokladnic sněhu nevyšel. Možná si bohové nepřáli být na svých nejposvátnějších místech rušeni. Znovu bude pod Kančendžengou prosit bohy česká skupina možná za dva, možná za tři roky. Ještě předtím ale chce Himalaya 8000 požádat o náklonnost ducha hory K2.

Category: 2001 / 03

Kigonigoni byl mistr ve svádění děvčat. Jednoho dne se rozhodl, že půjde a zeptá se boha, jestli je pohlavní styk dobrý. „Protože jestli je dobrý, tak ho budu provádět každý den,“ řekl si.
A tak šel Kigonigoni dál a dál, až tam, kde končila cesta. Uslyšel hlas boha a položil mu svou otázku:
„Je pohlavní styk dobrý?“
„Není dobrý s jednou ženou, ale je výborný s mnoha ženami.“ A tak mají svahilští mužové hodně žen.
(volně podle J. Knapperta – Svahilské legendy a mýty)

Jako je hlavní atrakcí Keni překrásné pobřeží, je hlavním centrem pobřeží Mombasa. O nejdůležitější přístav východní Afriky byly od jeho vzniku, datovaného do 12. století, sváděny mezi arabskými, perskými a portugalskými obchodníky tuhé boje. Své strategické pozici v Indickém oceánu vděčí město za dvojité vypálení, následnou reinkarnaci, a vznik pevnosti Fort Jesus. Nedobytná portugalská střílna z roku 1593 svým majitelům nicméně dlouhodobou nadvládu stejně nezajistila, a až do vyhlášení nezávislosti Keni v roce 1963 ovládal pobřeží společně s britskými kolonizátory zanzibarský sultán.

Pozůstatky importovaných kultur jsou rozpoznatelné nejen v jazyce, ale i v architektuře a samozřejmě v náboženství a jemu přizpůsobenému stylu života. Podstatnou část Starého města tvoří pouliční trh, typický pro arabský svět, a hned o pár ulic dál zklidňuje tepající atmosféru hinduistický chrám.

Ulice mě vyvrhla v obchodním centru. Procházím kolem bank a kamenných obchodů, z internetové kavárny se mi daří bez problémů odeslat e-mail, a pak s obdivem sleduji pouličního prodavače kokosů. Během několika vteřin oseká z ořechu zelený obal, kus skořápky, druhou rukou do otvoru vrazí brčko, a třetí rukou vrací peníze. A hned zase znova, v poledním horku je žízeň veliká.

Mé nepatřičné postávání budí pozornost vyzáblého chlápka, se širokým úsměvem se zjevuje přede mnou a vítá mě ve městě: „Karibu Mombasa, jsem průvodce a ukážu ti Staré město a hinduistický chrám.“ S díky odmítám, že jsem to již viděla. To mu nevadí, protože i tak bude raději chodit se mnou, jelikož v centru se pohybuje mnoho somálských uprchlíků a ti by mě určitě napadli s nožem a okradli. Já je prý nepoznám, ale on ano. Nechápe, jak mohu nesouhlasit.

Jindy postávám se svou novou přítelkyní Edith na pláži, kam každý den přichází, aby až do večera prodávala suvenýry, zaplétala afro-copánky a pomalovávala turistům kůži henou. Stejně tak jako desítky dalších domorodců. Edith pochází z obce Mtwapa ležící deset minut od Mombasy. Má osm dětí, nejstarší je čtrnáctiletá dcera. Žijí společně v cihlovém domečku se střechou z vlnitého plechu, jeho dvě místnosti slouží k přespávání a jako skladiště osobních věcí. U keře se pase koza a asistuje jí i pár slepic. Majetek doplňuje políčko s kukuřicí. Ptám se Edith na otce jejích dětí. S bohorovným klidem přiznává, že otec žije s novou ženou v Mombase. Hakuna matata. No problem. Kigonigoni se neptal jen za sebe.  

Category: 2001 / 03

„První ranní pohled z okénka kabiny na Lofoten ukáže žasnoucímu oku především neobyčejné množství balvanů v nejrůznějších konfiguracích; jsou nadobro lysé a zlatově hnědé na mléčné opálové hladině vody, a jen místy jim z podpaží vyrážejí trsy tuhé trávy; pěkné oblé valouny vyhlazené příbojem, skalní věže naštípané povětřím, agregáty balvanů, stáda skalin nebo samotářské kameny; tu a tam majáček nebo výstražná věžička, tu a onde lešení z dlouhatých žerdí, asi na sušení tresek; tak tohle tedy je Lofoten,“ poznamenal si Karel Čapek při své cestě lodí na sever Norska. „A pak vystoupí člověk na palubu, aby toho viděl ještě víc, a uzří, že z té krajky balvanů tryská do nebe kytice hor.“

LOFOTSKÁ ZEĎ

Přes padesát tisíc ostrovů a ostrůvků lemuje rozeklané norské pobřeží od Osla až po Nordkapp. Snad nejpověstnější svojí přírodní krásou a jedinečností je souostroví Lofoty, ležící na dalekém severu za polárním kruhem. Na mapě jsou Lofoty vyznačené jako šňůra perel, kterým se říká Austvagoy, Gimsoy, Vestvagoy, Flakstadoy a Moskenesoy. K Lofotům patří i Vaeroy a Rost, které vyrůstají z moře tak daleko od hlavní skupiny ostrovů, že když jejich obyvatelé jedou navštívit své příbuzné na Moskenesoy, říkají, že míří na Lofoty.

Lofoty vybíhají z pevniny do moře jako obrovská natažená paže. Poloha ostrovů přitahovala pozornost už od dávných dob – zakreslené jsou už na starověkých mapách. Stopy osídlení Lofot sahají více jak 5500 let do historie. I mě zlákala pověstná krása ostrovů s drsnými přírodními podmínkami, útulnými sruby rorbu, pitoreskními rybářskými vesnicemi a vodami oplývajícími miliony tresek. Vydal jsem se proto za polární kruh na dálný sever Norska zjistit, jak je Čapkova „Cesta na sever“ aktuální ještě dnes.

Je konec jara – doba nekonečných dnů, kdy tu slunce šimrá pod nosem dvacet čtyři hodin denně. Paprsky svítí, ale nehřejí, a tak mráz stále štípá do tváře. Na loď najela poslední auta a kamiony s potravinami, stroji, sítěmi, navijáky, lodními motory, nepromokavými obleky, gumovkami, cisterna s palivem, basy piv i kartony s vodkou a vůbec se vším, co je třeba pro přežití několika stovek zocelených lidí, kteří nazývají Lofoty svým domovem. Kapitán táhle a hlasitě zatroubí, aby bylo všem jasno, že právě vyplouváme.

Čekám malé černé tečky – perly pověstného lofotského náhrdelníku. Místo toho se objevila nepřetržitá stěna hor, dramaticky vymodelovaná působením ledovců a dalších sil přírody do stovek špičatých skalisek a útesů, které se zvedají z oceánu a jejichž zasněžené vrcholky rostou do výšky tisíce metrů. „Rostou opravdu rovnou z vody: některé košatě jako jasany, duby a jilmy, a jiné vysoko a strmě jako jedle, břízy nebo topoly; i urodila se zahrada hor, která se jmenuje Lofoten,“ všiml si Čapek. Ostrovy jsou tak blízko vedle sebe, že průlivy mezi nimi působí pouze jako fjordy pod jednolitou masou skal, která se táhne v délce sto šedesáti kilometrů a přezdívá se jí Lofotenveggen – Lofotská zeď.

HROZIVÝ MAELSTROM

Připlouváme na ostrovy Rost a Vaeroy, které tvoří skaliska obsypaná koloniemi tuleňů a vřeštícím mořským ptactvem – především tisíci mořskými racky. Žijí tu i papuchalci, kormoráni a občas se objeví i vzácný orel mořský. Příjezd lodi je opravdovou událostí dne. Na molu se sejdou snad všichni přítomní obyvatelé ostrova, kromě rybářů, kteří jsou právě na moři. Lidé pomáhají vyložit potraviny, ovoce, zeleninu, lana, barvy na nátěr stavení i trámy a prkna na stavbu stojanů na sušení tresek. „Túúú, túúúú,“ houká kapitán a loď opouští náruč skal ostrova Vaeroy a vyplouvá na širé Norské moře směrem na sever.

Za neobydleným ostrovem Mosken vystupuje z velké hloubky mohutný mořský práh, který se v šíři několika kilometrů skrývá pouhých 40-60 metrů pod hladinou. Dvakrát denně se během přílivu a odlivu přes tento práh řítí obrovské množství vody naplňující a vyprazdňující záliv Vestfjord. Výše hladiny se přitom mezi vrcholem přílivu a odlivu může lišit až o 4 metry. Přesně v polovině cyklu mění proud svůj směr, a v oblasti okolo podmořského prahu vznikají mohutné a silné mořské víry přezdívané Maelstrom. Úžina mezi Lofotskými ostrovy je považována za místo, kde vzniká jeden z nejsilnějších proudů spojených s přílivem a odlivem na světě. Jeho rychlost dosahuje až šesti uzlů. Pověstný proud je známý už od nepaměti. Jeho nebezpečí popisuje už řecký historik Pýtheás před dvěma tisíci lety. Jedna z prvních známých ilustrací Maelstromu je z roku 1539 od Olause Magnuse v „Carta Marina“. Stejný autor v „Dějinách nordických národů“ z roku 1555 popisuje Maelstrom jako mořský vír, který pobíhá každý den po hladině a přitom pohlcuje velké lodě, aby je po chvíli opět vyvrhl. V roce 1591 okresní královský správce píše: „Když je Maelstrom na vrcholu své síly, je vidět obloha a slunce skrz mohutné vlny, které se ženou oceánem jako vysoké hory.“

Mořské víry u Lofot byly vděčným námětem pro mnoho slavných mistrů slova od norského básníka Pettera Dasse až po Julesa Verna, který Maelstrom popsal jako živel na nejnebezpečnějším koutu moře na Zemi. Sílu proudu přirovnal ke stádu bizonů, které se řítí po prérii. Líčil, jak proud stahoval lodě pod hladinu, kde je rozmlátil o mořské dno. Autoři se zmiňují o obrovských velrybách, které vydávaly hrozivé zvuky, když je uchvacovaly zrádné víry, jež rozechvívají v základech dokonce i domy na břehu. Edgar Allan Poe ve své povídce Pád do Maelstromu dramaticky líčí: „Upřeně jsem pozoroval, jak tento proud nabýval na monstrózní rychlosti. Každým okamžikem získával na své střemhlavé prudkosti. Za chvíli bylo celé moře neovladatelně zuřivé. Zdálo se, že se vody rozdělily do tisíce soupeřících proudů, roztrhly se do náhlého zuřivého vření – dmuly se, vařily, syčely…“

Obyvatelé rybářských vesnic Hell a Refsvika, kteří žili Maelstromu nejblíže, se zlobili na senzacechtivé autory, kteří při popisování proudu značně přeháněli. Maelstrom byl pro místní přesto fantastickou podívanou – rádi šplhali vysoko do hor, odkud byly víry lépe vidět. „Maelstrom byla naše televize, když jsme byli ještě děti,“ říkají dnes. Lidé věděli, že se v mořských vírech s oblibou prohánějí obrovská hejna třpytících se ryb, která lákala rybáře vidinou bohatého úlovku. Nikdy ovšem „velký Maelstrom“ nepodceňovali. Dobře věděli, že nedostatek respektu k Maelstromu už připravil o život nejednoho rybáře. „Dnes už veslice nahradily lodě se silnými motory, které umožní Maelstrom navštívit,“ vysvětuje dívka v informacích, když přistanu v Moskenes. „V hlavní sezoně odplouvá každý den loď s turisty, kteří chtějí vidět tento fantastický přírodní úkaz, a navíc si k tomu dobře zarybařit.“

SKÁLY A POČASÍ

Lofoty tvoří vůbec nejmladší i nejstarší druh hornin, které známe. Ty starší – pravěké – jsou pozůstatky kdysi rozsáhlé planiny, jejíž věk se odhaduje na tři miliardy let. Na Lofotech jsou takto staré skály na ostrově Moskenesoy. Mladší hory se vypínají z moře do ostrých jehel a hřebenů, které jsou tak vysoké, že podle vědců nebyly během poslední doby ledové před 18-20 tisíci lety pokryty ledem. Dnes má nepřerušený pás vysokých hor klíčovou úlohu při vytváření počasí – rozděluje geograficky Lofoty na vnitřní a vnější pobřeží. Vnitřní pobřeží patří Vestfjordu a vnější Norskému moři. „Západní pobřeží je mnohem více vystavené hustým mlhám a prudkým větrům přicházejícím z otevřeného oceánu, zatímco východní pobřeží je chráněné masou hor,“ říká Roar z Moskenes. „Tady na východním pobřeží jsme obvykle ušetřeni mlh, které se po několika teplých dnech objeví z moře na západním pobřeží a celou oblast přikryjí jako hustá deka. Jen několik kilometrů daleko za stěnou hor přitom svítí slunce a je modrá bezoblačná obloha.“ Hrdý rodák z východního pobřeží nahlas ovšem nepřizná fakt, že i západní pobřeží má svá pozitiva: krásně se odsud pozoruje půlnoční slunce mezi 25. květnem a 17. červencem. V srpnu už sice slunce za obzor zapadne, ale pak celou oblohu zaplaví krásnými nadýchanými červánky, jež se v mořské hladině odrážejí tak, že to vypadá, jako by se koupala celá mateřská školka dětí, které s narůžovělými tělíčky právě vyběhly z rozpařené sauny.

LOFOTY A MOŘE

Díky své pozici přitahovaly Lofoty silné větry, bouře, déšť, ale také životodárný Golfský proud. Ten obtéká pobřeží Lofot a jak na souši, tak i na moři vytváří mnohem mírnější podnebí, než by se na zdejší severní zeměpisnou šířku dalo očekávat. Bez teplého proudu by byly Lofoty studeným a jen velmi těžko obyvatelným místem. Dost možná by sem také nikdy nezavítali rybáři a nezjistili by přítomnost zdejšího největšího bohatství – tresek. Dnes jsou Lofoty pověstné největšími úlovky na světě. Vestfjord mezi ostrovy a pevninou je přezdíván největší světovou tresčí líhní. Právě sem se připlouvají během zimy tresky třít. Pak až do věku sedmi až osmi let dovádějí v Barentsově moři. Na přelomu listopadu, října a prosince se po dosažení své sexuální dospělosti vydají na úžasnou cestu zpět do místa, kde se narodily. Jejich zázračný instinkt je dovede přes osm set kilometrů až ke břehům Lofot. Tady naklade každá tresčí samice okolo 2,5 milionu vajíček, ze kterých nakonec vyroste okolo dvaceti ryb. I když ztráty jsou obrovské, stejně vyroste dostatek ryb, aby mohli rybáři vytahovat plné sítě.

BOJ O TRESKY

„Čekáme na ně každou zimu v lednu. Bez ohledu na zaměstnání se každý v této době zabývá jen rybařením. Každý se zajímá, jak plné jsou sítě – zda je dostatek tresek. Ptají se i ženy, děti, prodavači aut a nábytku i výběrčí daní. Všem je jasné, že celý zbytek roku závisí na několika měsících, kdy se tresky loví. Celý život na Lofotech je s rybami svázán jako dítě s matkou pomocí pupeční šňůry. Bez ryb by se tu lidé neuživili,“ vysvětluje jeden z rybářů v přístavu Reine a dodává: „Od konce osmdesátých let jsme zažili několik velmi slabých sezon. To byly těžké časy. Teprve v roce 1995 se tresky vrátily ve větším počtu, a úlovek byl dostatečný. Ryby se však drží dále od břehu, a tak mají šanci především rybáři s většími loděmi, ti chudší, kteří se nevydávají tak daleko na moře, na tom nejsou s úlovky tak dobře.“

Lov tresek má na Lofotech svoji tisíciletou tradici, která začíná v době, kdy ustoupily ledovce a připluli obyvatelé z pobřeží Skandinávského poloostrova. Lidé začali chytat tresky, pojídat čerstvé ryby – jejich játra i jikry, ryby sušit a získávat z nich rybí tuk. Dary moře pak směnili za jiné potřebné zboží. Už před rokem 1000 začal na Lofotech významně vzkvétat obchod s rybami. Připlouvali sem lidé z blízkých i vzdálených přístavů na pobřeží, aby se každoročně zúčastnili výprav za treskami, které sušili a brali zpět domů nebo prodali místním obchodníkům. Několik set let tvořily ryby ze severu a především z Lofot až 80 % celkového exportu všech Norů. Ze severu pocházely také velmi ceněné mroží kůže. Není proto divu, že se o práva na tyto bohaté vody tradičně sváděly boje mezi králi a šlechtici ze severu i jihu.

NESSEKONGER – KRÁLOVÉ LOFOT

Jak rostl objem exportu, tak se zvyšoval i počet lidí na severu. Lofotští rybáři měli náročný a nebezpečný život. Každý rok se mnoho z nich nevrátilo z moře, které pohltilo jejich malé otevřené lodě. Po ostrovech se dodnes tradují příběhy velkých katastrof, kdy rozbouřené moře připravilo o život několik set mužů najednou. Ti, kdo přežili a dostali se zpět na břeh, museli čelit mrazům a větru. Často pracovali promočení až na kůži dlouhé hodiny na otevřené lodi. Na pevnině pak mnoho z nich muselo spát venku v úkrytech mezi skalami, v jeskyních nebo pod vlastními loděmi a plachtovím. Královský správce oblasti E. H. Schonnebol si roku 1591 zapsal: „Mizérie, kterou tito chudí lidé trpí pro získání své obživy, se ani nedá popsat. Jsem si docela jistý, že nikdo na světě netrpí tolik pro svoji nuznou existenci, jako tito strádající lidé v oblasti Nordlandu.“ Situace se změnila v polovině 18. století, kdy hanzovní liga německých kupců a další obchodní monopoly ztratily svoji kontrolu nad Lofoty a byly přijímány zákony o volném obchodu. Roku 1900 byl povolen vývoz přímo z jednotlivých rybářských vesnic. Poprvé se tak exportéry stali místní statkáři, jako byl Langas ze Sundu, Dahl z Nusfjordu, Ellingsen z A, Sverdrup z Reine a Berg ze Svolvaeru. Zdejší statkáři byli obvykle bývalými obchodníky, kteří si na Lofotech začali kupovat pozemky a domy na začátku 19. století a jejich moc rychle rostla, až se stali jakousi místní novou šlechtou. Místní jim přezdívali nessekonger – byli to pro ně noví mocní králové severu. Jejich formální právo nad moři bylo zrušeno až zákonem z roku 1857, moc si však udrželi i nadále.

SRUB RORBU

Svoji pozici si „nová šlechta“ na Lofotech zajistila i stavbou mnoha srubů rorbu. Slovo pochází z norského ror (veslice, rybářská loď) a bu (žít nebo zůstat). Bylo to ubytování pro rybáře, kteří přijížděli jen na několik měsíců a sami na ostrovech nežili. Nejstarší sruby měly jednu místnost čtyři na čtyři metry a malou předsíň. Na podlaze z udusané hlíny bylo ohniště. Zde si rybáři připravovali jídlo, jedli, spali, sušili promočené oblečení, spravovali sítě a rybářské nástroje. Do jednoho stavení rorbu se muselo vejít deset až dvanáct rybářů. Vstávali o šesté ranní a plachtili nebo veslovali jako o život, aby si zabrali nejpříznivější místa pro rozložení svých sítí. Navraceli se až pozdě večer.

Domky rorbu byly pro sezonní rybáře životně důležité. Ihned jak přistáli na Lofotech, běžel kapitán za místním statkářem, aby jej požádal o pronájem rorbu. Když na ně rorbu nevyzbyly, museli po každé výpravě vytáhnout veslici na břeh, otočit ji dnem vzhůru a ukrýt se pod ní. Za pronájem rorbu museli rybáři platit z peněz získaných z úlovků. Bez ohledu na zákony o volném obchodě museli prodávat ryby statkářovi, a to za jeho ceny. Statkáři svého postavení mnohdy zneužívali, přesto si nemohli dovolit nechat rybáře umřít hlady, protože by pak nebyl nikdo, kdo by pro ně lovil. Teprve roku 1938 začala ceny určovat asociace prodejců ryb, a vliv statkářů tak upadal na úkor rybářských asociací, podporovaných politickými stranami. Formální role „králů Lofot“ tak definitivně skončila po druhé světové válce, fakticky si však uchovali důležité slovo ve svých komunitách a vesnicích ještě dlouho po přijetí významných zákonů, které jejich moc omezovaly.

Jedno je však jisté – „nová šlechta“ již nemůže nikomu diktovat, jaký druh lodí a sítí používat na lov tresek. Určité druhy lodí mají jen omezené působiště, které si vymezili sami rybáři. Ti stanovili působení moderních lodí, které jsou schopny vylovit velké množství ryb, jen na určité oblasti. Tradiční menší lodě mohou lovit bez územního omezení. Přesto přetrvává značná nevraživost mezi rybáři používajícími různé druhy vybavení a lofotská pobřežní stráž musí hlídat, zda jsou ujednané hranice působišť různých druhů lodí s odlišnými sítěmi v praxi striktně dodržovány.

PŘÍCHOD MOTORŮ

„Motory jsou na palubě lodi velké neštěstí, stejně jako ženy a jejich štěbetání nebo sýr,“ tvrdili zpočátku pověrčiví rybáři. Přesto snad nic nezměnilo život na Lofotech tak, jako právě příchod lodních motorů, které nahradily vesla a plachty. První motor se objevil v roce 1905. Rybáři nejdříve nové technice vůbec nevěřili, snad se jí i trochu báli. Tvrdili, že hlasité motory zastrašují ryby. Jiní říkali, že větší motorové lodě vychytají všechny tresky dříve, než se stačí vytřít. Konala se protestní shromáždění rybářů požadujících zákaz používání motorů na lodích. Za rybáři zpočátku stáli i místní statkáři. Dokud rybáři měli pouze lodě s vesly, byli více méně odkázáni na působení v jedné oblasti a celou sezonu se na přespání vraceli do srubů stejného statkáře, od kterého si kupovali zboží a prodávali mu svůj úlovek. Statkáři se obávali, že se rybáři na motorových lodích stanou více nezávislými ve svém pohybu, a naruší jejich dosavadní monopol. Nakonec si lodě s motory sami jako první pořídili. To se jim vyplatilo, protože své lodě brzy začali rybářům pronajímat. Získali tak nad nimi ještě větší kontrolu než dříve.

Jak se objevily první motory, začali rybáři snít o své vlastní lodi na zázračný pohon. Žádali o půjčky banku i společnost, jež motory vyráběla. Neměli však ani dům, ani bohatého příbuzného, kterými by mohli splacení půjčky garantovat. Nakonec skončili v domě statkáře s nataženou rukou o pomoc. Mnohým bohatí statkáři skutečně vyhověli. Zato od nich požadovali patřičné závazky. Museli odevzdávat část svých úlovků, napsat statkáře jako spoluvlastníka lodi, který bude mít kontrolu nad tím, jak je s ní nakládáno. V roce 1920 už takto brázdilo vody v okolí Lofot přes 140 lodí s motorovým pohonem. Místní lidé tu byli obvykle kapitány stále jen ve svých nenaplněných klukovských snech. Vzácnou výjimkou bylo několik lodí, které dohromady vlastnilo družstvo rybářů bez účasti statkáře.

Motory byly zpočátku pomalé, ale přesto umožnily rybářům s mnohem menším úsilím dorazit i na vzdálenější loviště, a to mělo zásadní vliv na osídlení ostrovů. Dříve rybáři zakládali své vesnice co nejblíže místům s největším výskytem ryb, jako byla osada Ostre Nesland, kde v polovině minulého století byl v nepříznivém počasí břeh plný lodí a ve zdejších srubech rorbu bylo i přes sto mužů. Ostre Nesland byl ale osadou, která nebyla chráněna skalami, a tak byla plně vystavena všem rozmarům počasí přicházejícím z Vestfjordu. Za svou existenci vděčila jen nedalekým bohatým lovištím tresek. S příchodem motorových lodí už nebylo třeba snášet nepřízeň počasí, a rybáři se odstěhovali do přístavů v zátokách krytých skalami a na loviště raději dále dojížděli. Kdysi živá vesnice Ostre Nesland brzy téměř zanikla. Podobný osud potkal i další místa. Například na ostrově Vaeroy byla až do padesátých let našeho století osada Mastad, která je přístupná pouze z moře nebo úzkou pěšinou přes mořské útesy. Její obyvatelé si zpestřovali svůj rybí jídelníček chytáním papuchalků na nedalekých mořských útesech. Při náročné práci využívali speciálně vyškolených psů, kterým přezdívali „psi na papuchalky“.

POVOLÁNÍ: ŽENA RYBÁŘE

Zatímco si rybáři z pobřeží Norska už od podzimu připravovali své vybavení na výpravu na Lofoty, jejich manželky, služky, sestry i dcery jim chystaly výbavu, která jim měla umožnit přežití po několik měsíců daleko od domova. Připravovaly jim „lofotské truhly“. Do nich napekly suchary, které měly dlouho vydržet. Zabily domácí zvířata a nasolily nebo usušily zásoby masa. Mužům napletly vlněné oblečení, které odpuzovalo vodu a drželo teplo, i když bylo mokré. Příprava „lofotské truhly“ zabrala ženám stejně času, jako vlastní rybářská sezona, která trvá od ledna do konce dubna. Údajně se traduje, že k jídlu je vhodná pouze treska ulovená v měsíci, jehož název obsahuje hlásku „r“ – tedy norsky februar, mars, april.

Na samotných Lofotech manželky připravovaly své muže neméně svědomitě. Když tresky připluly a muži mizeli den co den na moře, ženy sušily jejich promoklé oblečení a staraly se i o rybáře, kteří připluli z pevniny. Následně pak ryby dávaly sušit a zpracovávaly je, jako to ostatně dělají dodnes, i když v moderních továrnách na zpracování ryb. Nejnapjatější okamžiky nastaly, když se jejich muži vraceli zpátky z moře. „Ve vzduchu bylo obrovské nadšení,“ zapsala si do deníčku statkářova dcera Ingrid v roce 1896, „vyběhli jsme všichni na nejvyšší bod okolních kopců a vyhlíželi lodě. Čekali jsme, jak hluboko jsou ponořené ve vodě. Když byly lehké a úlovek mizivý, ve vesnici nastala poraženecká atmosféra. Zato když přijely obtěžkané treskami, lidé radostně běželi do přístavu, smáli se, rozjařeně mávali rukama a křičeli: tresky už připluly.“

Rybařina je vzrušujícím podnikem, jehož úspěšnost se nikdy nedá dopředu odhadnout. Dříve hrozil každým rokem rodinám hlad z nedostatku ryb a muži se pouštěli na moře s vidinou obrovských úlovků v podobě bohatého rybího pokladu, který uvázne v jejich sítích.

KADIDLO SEVERU

„Podívejte – to jsou naše peníze, visí nám venku ve všech přístavech,“ směje se dívka a ukazuje na desítky, stovky, tisíce tresek, které se zavěšené na stojanech třepotají ve větru podél pobřeží celých Lofot. Přijet sem na přelomu května a června je velký zážitek nejen pro lidský zrak, ale i čich. Vše je stále na svém místě, jako před půl stoletím – rybářské vesnice tvoří tucet dřevěných domků, z nichž dva slouží jako místní hospoda. Dále jsou tu už jen dva obchody a pošta. „Vše ostatní (kromě telegrafních tyčí a skal) jsou tresky, visící na dlouhých bidlech, latích a stojanech, páchnoucí zkaženým klihem a tiše šelestící v nordickém vánku,“ všímá si Čapek a svým bohatým jazykem poznamenává: „Stojany na sušení tresek jsou největší budovou ve městě; jsou to celé treskové katedrály, kde místo varhan duní miliardy much a zápach tresek stoupá k nebi jako kadidlo Severu.“

Žádná jiná země na světě nemůže konkurovat Lofotům ve způsobu konzervování jídla. Mnoho zemí, jako například Island, se o to pokusilo, ale bez úspěchu. Na konzervování ryb je totiž třeba velmi přesně dodržet určité podmínky. Vzduch nesmí být příliš suchý a teploty mají být poměrně nízké, aby nebyly ryby znehodnoceny mouchami, které by při vyšších teplotách do sušených ryb nakladly vajíčka. Vzduch ale musí být na druhou stranu dostatečně teplý, aby nezačaly tresky mrznout. Neustálý mořský vánek s dostatečným obsahem solí je na Lofotech ideální. Díky tomu jsou sušené tresky dokonale zdravou potravou bez chemických přísad. Konzervace vzduchem je energeticky zcela nenáročná, a navíc uchová všechnu výživnou hodnotu čerstvých ryb i v rybách sušených – pouze odstraní vodu. Výživná hodnota jednoho kila sušených ryb se tak rovná pěti kilům ryb čerstvých. Pokud se sušené ryby dobře uskladní, vydrží léta. Jejich nízká váha je ideální pro snadnou přepravu. Díky tomu se sušené ryby staly jednou z prvních komodit živočišného původu, se kterými se kdy mezinárodně obchodovalo.

RYBÍ KOŠTÉŘI

Okolo sušených ryb se postupně vyvinula celá složitá věda. 12. červen je tradičně den, „kdy se chodí pro tresky“. Od té doby začíná náročná práce pro znalce ryb, kteří mají posoudit jejich kvalitu a roztřídit je podle řady různých kritérií. Tito rybí koštéři jsou skutečnými přeborníky ve svém oboru – každou rybu musí zrakem a čichem rychle ohodnotit. Nejprve ryby rozdělí do tří hlavních kategorií – „prima“, „sekunda“ a „africa“. V rámci těchto tříd se pak ryby dále dělí podle kvality, tloušťky a délky do třiceti podskupin. Třídící systém má svoji dlouholetou tradici, jež sahá až do dob přítomnosti hanzovních kupců, kteří se snažili vyjít vstříc rozdílnému vkusu a požadavkům na velikost, váhu a chuť na jednotlivých trzích. Například sušené ryby mířící do Itálie jsou označovány se zvláštní pečlivostí. Jen v rámci nejlepší první třídy je dvanáct kategorií lofotských tresek, kde se kromě váhy a délky bere v úvahu i vzhled ryby. Protože jde většina ryb na export, označují se kategorie podle místa určení i místními názvy, jako je Italia Grande, Italia Piccolo, Italia Medio. Například v roce 1994 vyvezli norští rybáři téměř pět tisíc tun sušených ryb do třiceti zemí světa. Mezi významnými odběrateli jsou země jako USA, Německo nebo Nigérie. Jedna země však v odběru tresek vysoce předčí ostatní – do italských kuchyní míří čtyři pětiny všech tresek. Ne náhodou starosta ostrova Rost rád říká: „Bůh žehnej italským hospodyňkám a jejich kuchyním. Ať dlouhá léta vzkvétá italská kuchyně!“

TRADICE OTEVŘENOSTI

Na Lofotech je dlouhá tradice otevřenosti – při přijímání hostů, nových zpráv, lidí z blízka i daleka. Během posledních staletí se na ostrovy přistěhovali lidé z mnoha odlišných oblastí. Lidé přicházeli ze studeného severu i teplého jihu, připlouvali rybáři z norských fjordů i lidé z vnitrozemských údolí, a dokonce obyvatelé jiných zemí. Kromě rybářů přijížděli obchodníci, dobrodruzi a umělci.

Jedním z nich je i Švéd Jörg, který v Reine vlastní útulnou hospůdku s ubytováním. „Projezdil jsem celý svět od Fidži až po Ameriku, ale právě tady na severu jsem na svá stará kolena našel tu pravou krásu,“ básní Jörg a přidává i prozaičtější důvody své přítomnosti na Lofotech: „Tady v Norsku jsou také lepší platy a vyšší výdělky než u nás doma ve Švédsku. Tam jsem musel konkurovat levným libanonským restauracím a navíc platit vysoké daně. Tady je to lepší, i když tu lidé hovoří stále jen o počasí a o rybách.“ Na konci malebné vesnice Nusfjord žije snědý Ital, který se představil svým norským jménem Kristmar Slovsmil. „Před dvaceti lety jsem se na své cestě po Indii seznámil s Norkou, do které jsem se zamiloval. S ní jsem rovnou z Asie odletěl až téměř na Nordkapp, nedaleko kterého žila. Bylo to v zimě. Její rodiče mi museli přivézt teplé oblečení, abych cestou z letiště nezmrzl. Čtyři roky jsem tam rybařil a za ušetřené peníze si na Lofotech koupil dům. Už nerybařím – je to příliš stresující – příliš rychle se mění počasí, zvednou se vlny, a pak jde skutečně o život. Dnes chytám ryby jen pro radost, a to pouze na řekách ve vnitrozemí. Teď se živým výrobou šperků,“ ukazuje svoji prostornou uměleckou dílnu s obrovským oknem, za kterým je jako kýčovitý obraz fjord ohraničený vysokými skalisky. „Dříve jsem pracoval jako dentista, a dnes svých znalostí využívám při umělecké tvorbě. Místo toho, abych dělal zuby, vyrábím na stejných přístrojích prstýnky, náramky a řetízky a vůbec nejrůznější šperky, kterými se ženy rády zdobí. Dnes už mám své renomé – přijíždějí lidé z blízka i daleka. Na návštěvě jsem měl i norského a švédského krále s manželkou. Moje šperky přijeli fotit i lidé z Elle. Mnozí se diví, že se neodstěhuji pracovat do velkého města ke své manželce, která tam pracuje jako herečka. Říkají, že tu musím mít dlouhou chvíli, když se tu celý rok nic neděje,“ usměje se Kristmar a energicky dodává: „Člověk může žít v New Yorku nebo v Paříži, a přitom se může nudit – ne proto, že by to byla nudná města, ale protože je nudný on sám. Já žiji na Lofotech a nikdy se tu nenudím – stále vymýšlím nové a nové věci, a proto mě život těší.“ Kdyby tu dnes seděl Karel Čapek, tak by stejně jako před více než půl stoletím poznamenal: „Od ostrovů Fidži až po polární kruh je to vlastně totéž: člověk tu není jen proto, aby se uživil, ale aby zpodoboval svět a vytvářel věci pro jejich krásu a svou radost.“

Category: 2001 / 03

„Jezte med, je dobrý.“ I když to vypadá jako nevýrazný reklamní slogan některého ze supermarketů, je to citát z bible. Podobně se o medu zmiňuje i korán. Včely jsou na světě zhruba 15 milionů let a již první člověk zařadil med do svého jídelníčku. Dopomohl mu k tomu medvěd, který vylupoval včelí hnízda v dutinách stromů. Pračlověk brzy poznal, že vybíráním plástů s medem včely ničí, a naučil se získávat med z dutin padlých stromů, jimž se říkalo brtě, aniž by včelám ublížil. Proslulost tohoto způsobu lesního včelaření je v Evropě spojena s prvními Slovany.

ELIXÍR DÁVNOVĚKU

Není vůbec přehnané tvrdit, že med byl elixírem dávnověku. Svědčí o tom nápis pocházející ze čtvrtého století před naším letopočtem, který byl vytesán na průčelí řeckého chrámu: „Nerozčiluj se, jez mléko s medem, pěstuj divadlo, gymnastiku, a dožiješ se klidného vysokého stáří.“ A když se někdo vysokého stáří nedožil – jako třeba Alexandr Veliký – tak jeho tělo, aby ho dopravili z Persie do rodné Makedonie, zakonzervovali do medu. Dokonce se říká, že med nalezený v pyramidách byl i po těch staletích poživatelný.

Podle nejnovější definice je med potravina přírodního sacharidového charakteru, vytvářená společenstvím včel z nektaru či medovice ze živých částí rostlin. Včely obojí sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají zrát v plástech. Med – ať již květový, nebo medovicový – je extraktem rostlinné šťávy obohaceným o vše, co rostlina získává z půdy, vody a ze vzduchu. Světlý květový med získává včela na květních i mimokvětních nektariích rostlin. Tento med obsahuje kromě jiného bílkoviny z pylových zrn. Medovicový med vzniká jako vedlejší produkt činnosti některých mšic, puklic, červců a dalších zástupců třídy hmyzu. Ti nabodávají listy nebo jehlice stromů, vysávají rostlinnou šťávu, ale spotřebují z ní převážně bílkovinu. Přebytečnou šťávu, bohatou na cukry, vystřikují ve formě kapének na povrch listů nebo jehlic. Tyto kapénky včely sbírají a vytvářejí z nich silně aromatický tmavý med s minimálním množstvím bílkovin, ale zato s velkým množstvím rostlinných silic a minerálních látek. Oba druhy medu jsou stejně hodnotné. Vedle svého účinku na posílení imunitního systému a nesporného příznivého vlivu na zažívání je med i vynikajícím zdrojem okamžité energie při fyzickém nebo psychickém vyčerpání. Edmund Hillary – pokořitel Mount Everestu – používal při nejobtížnější části výstupu med. Jako včelař věděl, že mu rychle dodá ztracenou energii, a přitom nejméně zatíží zažívací trakt. V medu obsažené složité cukry – dextriny – mají značný hojivý vliv na lidskou kůži a sliznici. Medový obvaz, který se přiloží na popáleniny, napomáhá rychlému zhojení i rozsáhlých jizev. Hlavní význam chovu včel však spočívá v opylování hmyzosnubných rostlin, bez něhož by se příroda neobešla. Proto také státy Evropské unie hradí z poloviny náklady na rozvoj a zachování včelařství.

CESTA ZA MEDEM

Na pastvu vylétají většinou včely létavky. Vycítí nektar na vzdálenost až pěti kilometrů, ale cestou zpět značnou část nektaru spotřebují. Proto je nejpříhodnější, aby pastva byla do dvou kilometrů od včelína. Létavka sbírá nektar nebo medovici a plní tak svůj medný váček, což je rozšířený konec zažívací trubice před žaludkem. Při pastvě a při zpracovávání v úlu přidávají včely k nektaru či medovici výměšky svých trávicích žlázek. Ty obsahují enzymy, které štěpí nevstřebatelné složité cukry na cukry jednoduché. Tím je zahájen proces zrání medu. Vedle toho mají včely ještě jednu výjimečnou schopnost – dokáží z nasbíraného nektaru odfiltrovat škodlivé látky. Když vědci zkoumali vzorky medu, pylu a vosku z hlediska obsahu škodlivých látek z ekologicky různě zatížených oblastí, ke svému překvapení zjistili, že zatímco obsah škodlivin v pylu a vosku byl shodný s mírou znečištění jednotlivých oblastí, vzorky medu znečištění nevykazovaly. I z těch nejvíce ekologicky zatížených oblastí byl med kvalitní jako z oblastí bez výskytu škodlivin.

Když létavka přiletí do úlu, předává obsah medového váčku úlovým včelám, což jsou mladé včely, které ještě nedospěly pro práci venku. Není jistě bez zajímavosti, že k naplnění medového váčku musí létavka navštívit asi tisíc květů. Úlové včely odeberou nektar a obohacují jej výměšky svých trávicích žláz. Velmi důležitou částí jejich činnosti je zbavit nektar vody. To dělají úlové včely máváním svých křídel. Po dokonalém odpaření vody nastává přeměna nektaru v med a ten je ukládán do buněk v plástech. Když je buňka naplněna medem, dochází k jejímu zavíčkování včelím voskem. Tím se vytvořila jakási konzerva, v níž med zraje, a záleží na včelaři, aby vystihl správný okamžik, kdy začne svým včelám med odebírat.

Když včelař brtník kdysi poznal, že může včelám odebírat voskové dílo s medem, aniž by včely zničil, našel i způsob, jak se včelám při vybírání medu bránit. V nejstarší době to byla smolná louč a později nejrůznější druhy „dýmáků“, což jsou nádoby, ze kterých vychází kouř potřebný k omámení včel. V jedné více než dvě stě let staré příručce se praví: „Kdo umí včely kouřem ovládnouti, ten tím podal první důkaz svého praktického mistrovství v chovu včel.“ Podle lékaře Mattioliho se měly používat vonné látky z rostlin – především z pelyňku, aby se včely kouřem netrápily.

Modernizace včelařství a konec éry těžby medu starým způsobem začíná rokem 1865, kdy byl objeven medomet. Vynálezcem medometu je Čech – František Hruška. Na myšlenku medometu přišel po příhodě, kdy vložil chlapci do košíčku kousek medového plástu. Hoch se před včelami bránil točením košíčku kolem hlavy. Když přišli domů, med v plástu nebyl. Hruška předvedl svůj medomet na brněnském sjezdu včelařů (originál medometu je uložen v Zemědělském muzeu na zámku Kačina). Fungoval na principu odstřeďovacího stroje používaného v cukrovarech.

Včela však nepřináší užitek jen tvorbou medu, ale jejím produktem je také vosk. Je vylučován ze čtyř párů voskových žláz na spodní části zadečku. Původně se myslelo, že se jedná o včelí výkaly, než se zjistilo, že jde o zažívací produkt včel. Vosk je stavebním materiálem včel při zhotovování plástů, do nichž si ukládají med a matka klade vajíčka, je to však i velmi cenná surovina. Již Boleslav II. v roce 993 při zřízení Břevnovského kláštera uložil včelařům povinnost dodávat vosk na svíce jako daň. V současné době se ho využívá jako součást některých kosmetických a lékařských výrobků.

FASCINUJÍCÍ KOLOBĚH ŽIVOTA A SMRTI

Po slunovratu při teplejším počasí začíná matka s kladením vajíček a každoročně se tak opakuje jeden z nejpozoruhodnějších koloběhů života. S nastupujícím jarem a s prvním přínosem pylu z rozkvetlých lísek a jív matka zvyšuje počet nakladených vajíček až na tři tisíce denně. Když včelstvo zaplní úl tisíci nově vylíhnutých včel a novými zásobami pylu a nektaru, projeví se u včel rozmnožovací pud. Jeho vznik může urychlit nepříznivé počasí, kdy včely nemohou vylétat, nebo stará či vadná matka. Včely začnou na plástu s výstavbou svisle uložených buněk – matečníků. Do nich nakladená vajíčka jsou zárodkem nových matek. Tehdy včely pátračky naleznou vhodný prostor pro usazení nového včelstva a při zavíčkování prvního matečníku vylétá za teplého počasí z přeplněného úlu stará matka s částí včelstva. Zatím se v úlu vylíhne první matka, která poruší matečník – buňku, kde se líhnou budoucí matky. Pokud je za určitých okolností nezničí, vylétávají vylíhlé matky v tzv. „porojích“, které většinou nepřežijí zimu, protože si nestačí vytvořit zásoby medu.

Mladá matka pak za teplého počasí vylétá na shromaždiště trubců, což je klimaticky nejpříhodnější místo v okolí, kde se každoročně uskutečňují snubní lety. Během několika výletů je matka oplodňována, dokud není její semenný váček plný. Každý z trubců, který přispěl k obtěžkání matky, umírá. Ti, co neuhynou během zásnubního letu, jsou na podzim izolováni v úlu, vyhladověni, a oslabené trubce vynesou včely z úlu, aby neubírali přes zimu potravu. Po návratu do úlu začíná matka zhruba po dvou dnech s kladením vajíček a sama si určuje, do které buňky naklade oplodněné vajíčko. Kdyby záleželo jen na včelách, tak by vzhledem ke svému pohlavnímu pudu vystavěly víc větších buněk. Proto se jim v tom včelaři snaží zabránit tzv. mezistěnami, čímž nutí včely stavět menší buňky pro dělnice. Ty se rodí za 21 dnů, trubci za 24 dny. Všechny larvy jsou po svém vylíhnutí krmeny po tři dny „mateří kašičkou“, což je výměšek hltanových žláz včel. Potom se „mateří kašičkou“ krmí jen ty larvy, z nichž se mají vyvinout matky. Ostatní larvy jsou krmeny směsí z květového pylu a medu. Vývin matky v buňce trvá šestnáct a půl dne. Matka se dožívá až čtyř let, zatímco včela v době snůšky pouze šesti týdnů. Velká výživná hodnota a výrazný hormonální účinek mateří kašičky jsou zřejmé při přepočtu na člověka. Obrazně řečeno to znamená, že by se žena dožila 2500 roků a denně by rodila 15 dětí! Vzhledem ke specifickým účinkům mateří kašičky se jí používá v krátkodobých léčebných kúrách při poškození centrálního nervového systému nebo při degenerativních onemocněních mozkové tkáně, jako je Parkinsonova nemoc.

ČESKÝ MED OD ČESKÝCH VČEL

Tradice českého medu přetrvává od středověku dodnes. Náš med patří díky své kvalitě mezi nejlepší na světě. Dnes však trpí téměř všechna včelstva po celé planetě varroázou, způsobenou roztočem Varroa jacobsoni. V Evropě je varroáza záležitostí posledních dvaceti let. Rozšířila se z Indie, kde roztoč napadl včelu indickou, která sídlí na stromech. Když došlo k napadení, odstěhovalo se včelstvo jinam, což včela medonosná nedokáže. Pokud nejsou včely léčeny, hynou. Uchránit včelstva před varroázou lze jedině pomocí léčiv, jejichž zbytky však zůstávají v medu a znehodnocují jeho kvalitu. Nejnázornější je příklad Izraele, kde teplé podnebí umožňuje rychlý rozvoj roztoče, takže léčení se musí opakovat téměř každý týden. Ale i ostatní země s teplejším podnebím mají podobné problémy s následky léčení varroázy. K léčení se používala většinou nejrůznější antibiotika a navíc léčba probíhá nepravidelně a nesystematicky.

U nás se podařilo Výzkumnému ústavu včelařství ve spolupráci se Státní veterinární správou vypracovat metodiku léčení, kterou nám svět závidí. Pomocí přípravku varidolu se ničí roztoči, ale včelám se neublíží. Léčba se uskutečňuje komisionálně nejméně třikrát do roka mimo období snůšky. Důslednou prevencí se tak podařilo ochránit včelstva před nákazou a zároveň uchránit med před zbytky léčiv. Také v případě včelího moru, jenž ohrožuje včelstva na celém světě, vyvinul Výzkumný ústav včelařství účinnou metodu jeho zjišťování z plodu, která umožňuje spálit jenom úly se včelstvem postiženým nákazou. Vedle těchto opatření závisí kvalita medu na jeho zpracování a uskladnění. Med je vhodné uchovávat při teplotě od 5 do 20 stupňů Celsia a v temnu. Když porovnáme, při jakých teplotách a často i v nádobách nevhodných pro potravinářské účely je uskladňován med v Číně a Jižní Americe, odkud se do Evropy z 90 % dováží a v supermarketech prodává, není se čemu divit, že v něm probíhají chemické změny působící negativně na jeho kvalitu. V českém medu jsou nežádoucí látky hluboko pod stanovenou normou. Svědčí o tom i ta skutečnost, že v Německu se prodává český med jako německý ekologicky nezávadný med.

Category: 2001 / 03

V rámci studia medicíny jsem strávil několik měsíců na praxi ve státních nemocnicích v brazilském státě Mato Grosso a díky tomu jsem se často dostal do míst pro běžného turistu nedostupných. Jedním z takových míst byla rezervace indiánského kmene Nambiquara, patřícího do etnické skupiny Katitaurly. Rezervace o rozloze 187 km² se nachází na hranicích brazilských států Mato Grosso a Rondônia, 500 km západně od města Cuiabá. Nad rezervací drží ochrannou ruku státní organizace FUNAI (Fundacao Nacional do Indio – Společnost na ochranu Indiánů), která pravidelně vysílá expedice antropologů, aby zaznamenaly poznatky ze života Indiánů a zároveň je chránily před postupující civilizací. Měl jsem možnost se k jedné z takových expedic připojit a prožít několik dní v indiánské vesnici Sararé.

CESTA K INDIÁNŮM

Když jsem se dozvěděl o možnosti navštívit „pravé“ Indiány, rozbušilo se mi srdce. To se rozhodně nestává každý den, proto nechci ponechat nic náhodě a vydávám se do města na nákup. Hamaku, mačetu a síť proti komárům mají všude, ale sehnat uprostřed amazonské džungle jabloneckou bižuterii se ukázalo jako problém. Druhý den ráno stojím na autobusovém nádraží v Cuiabě. Společnost budoucích cestujících je víc než různorodá. Skupinka mužů v kovbojských botách a kloboucích, částečně zakrývajících opálené a větrem ošlehané tváře, o kousek dál babička zastrkávající slepici hlavu do pytle, malé děti hrající si na schovávanou mezi obrovskými krabicemi. A k tomu prodavači s tak širokou nabídkou sortimentu, že by se za to nemusel stydět leckterý obchodní dům.

Ačkoli okolo stojí moderní autobusy, ten náš pravděpodobně na této lince jezdí od jejího vzniku. Možná také něco napovídá o svých pasažérech a o cíli své cesty. Asfaltová cesta se často střídá s prašnou a nakonec mizí úplně. Zato se častěji na cestě objevují obrovské kameny, výmoly a několikrát se musíme s autobusem i brodit. Uznávám, že starý autobus na vysokém pérování se ukázal být vhodnější než moderní nízkopodlažní. Krajina, kterou projíždíme, je poměrně vyprahlá, všude je suchá tráva, uschlé keře, občas někde vyšší strom. Brazilci tomu říkají cerrado a krajina zdaleka není tak bez života, jak vypadá. Je výborným útočištěm pro mnohá zvířata, která však necvičené oko sotva postřehne. Postupem času začínám barevně splývat s ostatními, ne že bych se tak rychle opálil, ale v autobuse nejde zavřít několik oken a neustálý příval prachu z cesty udělal své. Začíná se stmívat a krajina se pozvolna mění. Více zeleně, převážně vysoké stromy, větší vlhkost vzduchu a také častější brodění vodou.

Po osmi hodinách jízdy se v malém městečku Pontes e Lacerda setkávám se skupinou antropologů. Připevňuji batoh na korbu terénní toyoty a vyrážíme. Čekají nás dvě hodiny jízdy po „silnici“ a potom další dvě džunglí. Během cesty je několikrát potřeba prosekat zarostlou stezku, a tak mám možnost vyzkoušet svou novou mačetu. Do vesnice dorážíme před půlnocí, vypínáme motor auta a skládáme zavazadla z korby. Náhle jsme obklopeni skupinou Indiánů. Přišli úplně neslyšně, zaregistroval jsem je, až když byli půl metru ode mne. Někteří mají na sobě pouze trenýrky, jiní vůbec nic. V té tmě mě nejvíc zaujaly jejich velké hnědé oči, které se na mě klidně, ale zároveň zvídavě upřely, když jsem jim byl představen.

Upevňujeme si hamaky v malé dřevěné chatičce a ukládáme se ke spánku. Nemohu usnout, částečně proto, že nejsem zvyklý spát v hamace, částečně pod vlivem dnešních zážitků. Splnil se mi klukovský sen – jsem u Indiánů.

POSEZENÍ NAD MANIOKEM

Po svítání se vydáváme na cestu do hlavní vesnice. Teď za světla mám teprve možnost prohlédnout si krajinu okolo. Vysoké stromy nepropouštějí příliš slunečních paprsků, proto se v nejnižších vrstvách nacházejí pouze popadané větve a kmeny a seshora visící provazce rychle rostoucích lián, které vše spojují a vytvářejí nepropustnou síť. Mačety nezahálejí, ale občas musíme použít i techniku v podobě navijáku, abychom odstranili spadlé kmeny stromů nebo naopak vytáhli zapadlé auto, a tak se není co divit, že průměrná rychlost nepřesahuje 8 km/hod. Dokonce musíme postavit provizorní most přes řeku, protože ten předešlý odnesla velká voda na konci posledního období dešťů, které před měsícem skončilo.

Brzy odpoledne se najednou džungle rozestupuje a my vjíždíme na sluncem zalitou planinu, kde stojí asi deset chýší a jedna dřevěná budova. Jsme u cíle. Hned upoutáváme pozornost skupiny dětí, které si hrály s ochočeným mravenečníkem a opičkou. Přibíhají k nám, okukují auto a věci v něm, ale ničeho se ani nedotknou. Uvítat nás přichází stařec, celý pokrytý vrstvou prachu. Jedinou jeho ozdobou je šňůrka korálků kolem krku. Zve nás na návštěvu do svého obydlí, což je střecha z palmového listí na čtyřech kůlech. Stěny zde nepotřebují, tepla je dost a chýše slouží pouze jako úkryt před deštěm a tropickým sluncem. Uvnitř chýše visí několik hamak, uprostřed hoří oheň, do kterého ženy házejí z velkých proutěných košů maniok. Přicházejí muži a starci z ostatních chýší, vesměs oblečeni jako náš hostitel. Usedáme společně k ohni a začíná diskuse, při které pojídáme do černa spálené nasekané kusy manioku. Ten je, jak se dovídám, hlavním zdrojem výživy Indiánů, společně s cukrovou třtinou a banány. Maso mají pouze tehdy, když si něco uloví, a to nebývá často. Za nejvybranější pochoutku považují opici, potom tapíra, nepohrdnou ani malými hlodavci nebo ptáky. Úprava potravy je zcela jednoduchá, menší zvířata se opékají nad plamenem, ryby se dávají přímo do ohně a pro tapíra se vykope jáma, kam se přikládají žhavé uhlíky. Z takto uzeného zvířete se po kousíčkách odřezává maso.

Diskuse v chýši se protáhla do večera. Témata jsou různá a často se mění, ale většinou se točí kolem ochrany rezervace před hledači kovů a dřevařskými společnostmi, plánování oslav a samozřejmě lovu. Také o mé přítomnosti se debatuje a na otázku, odkud pocházím, mi rychle pomáhá odpovědět můj přítel Ari. Vysvětluje, že jsem se musel dostat přes velké moře a potom ještě dlouho cestovat. Indiáni se zdají být s odpovědí spokojeni, a tak už přicházejí jenom jednodušší otázky – v jakého boha věřím, jaká máme u nás v lese zvířata a zda jsou všichni tak vysocí (měřím 190 cm). Hostitel hází do ohně listy z cukrové třtiny, což je nepsaná výzva k odchodu. Muži se zvedají a tiše se vytrácejí do tmy, každý do své vlastní chýše. Ulehám do hamaky a nechávám se uspat lahodnými, ale zároveň mrazivě strašidelnými zvuky džungle.

VE ŠKOLE

Učitel Fabio, který zde se svou snoubenkou pracuje jako misionář, mě zve na návštěvu školy. Je to jediná dřevěná budova ve vesnici. Ve třídě, která se nijak neliší od běžných učeben, sedí děti ve věku od šesti do čtrnácti let. Učí se matematiku, portugalštinu, mateřský jazyk nambiqara a potom předmět, kde se malí Indiáni dovídají vše o okolním světě. Právě mají hodinu mateřského jazyka, a tak se snažím něčemu přiučit. Jazyk nambiqara má, podobně jako některé asijské jazyky, čtyři hlasové úrovně. Slovo tvoří jedna slabika, při skloňování se k základní slabice přidá další. Minulý a budoucí čas se opět tvoří přidáním slabiky pro příslušný čas. Takže např.: koroptev – HO SU, zabiji koroptev – HO HA NA TUWA, zabil jsem koroptev – HO HA A NA LA. Nakonec se spokojuji s indiánským pozdravem WIX NA LA, který má mnoho významů: jak se máš, mám se dobře, šťastnou cestu, dobrý lov, souhlasím, dohodnuto a řadu dalších, pro cizince nepochopitelných.

Hodina matematiky je pro děti nejtvrdším oříškem, protože jejich rodiče stále ještě rozlišují jeden, dva a mnoho. Příklad, kdy mám 10 realů (brazilská měna), za 2 realy si koupím mléko a za 4 realy čokoládu – kolik realů mi prodavač vrátí, spočítá s pomocí jen ten nejstarší. Na závěr hodiny rozdávám pohledy z České republiky. Nejpopulárnější jsou ty, kde je sníh. Učitel Fabio přináší mapu světa a já ukazuji malým Indiánkům uprostřed džungle, kde leží Česká republika, vyprávím, kolik máme obyvatel, jaká zvířata u nás žijí, co pěstujeme, jak se co řekne česky a jak vypadá sníh. Nakonec si střídavě zpíváme. Všechny indiánské písně jsou o zvířatech a toto téma se opakuje do nekonečna. Domlouváme se s učitelem a každý žáček musí na mapě světa ukázat Prahu, aby dostal bonbony, které jsem přivezl.

OCHRANA REZERVACE

Odpoledne vyjíždíme s Arim zkontrolovat hranice podél rezervace. Zastavujeme u farmářů, kterým patří přilehlé pozemky. Auto s nápisem FUNAI vyvolává respekt, a tak jsme všude zdvořile přijati, ale na obličejích farmářů vidím, že k vítaným návštěvníkům rozhodně nepatříme. Dovídáme se, že čas od času tudy projede v noci velký kamion naložený až po okraj chráněnými stromy z rezervace. Farmáři se hájí, že je musejí přes své území pustit, protože řidiči se prokazují propustkami od samotného guvernéra oblasti. Ari se rozčiluje, protože souhlas ke vstupu může vydat pouze FUNAI.

Bohužel, kácení lesů není jediná pohroma, která rezervaci sužuje. Potloukají se zde tzv. garimpeiros, což jsou hledači zlata a drahých kamenů. Žijí v malých táborech uprostřed džungle, kde jsou katastrofální hygienické podmínky, takže se tato místa velice často stávají ohniskem infekcí. Navíc při amalgamaci zlata (což je nejjednodušší způsob očištění zlata od nežádoucích příměsí, při kterém se tzv. šlichy – zlato z rýžování nebo z rud – mísí se rtutí a ze vzniklého amalgámu se vyžíháním získá zlato) se do vody dostává rtuť, a ekologická katastrofa je na světě. Také dost často dochází k ozbrojeným potyčkám mezi zlatokopy a Indiány. Naštěstí se to zatím v této rezervaci vždy obešlo bez ztrát na životech.

Nad právy Indiánů drží ochrannou ruku FUNAI. V roce 1910 založil známý brazilský bojovník za práva Indiánů Marachel Candido Rondon (1865-1958) sdružení Service de Protecao ao Indio (SPI), které mělo chránit Indiány před vykořisťováním a přemísťováním. Bohužel Randonovy ušlechtilé záměry ztroskotaly, když se SPI stalo prostředkem oficiálního násilí proti samotným Indiánům, a tak bylo v roce 1967 nahrazeno organizací FUNAI. Tato státní organizace byla v minulosti často spojována s majetkovými podvody, kdy bylo nezákonně prodáno indiánské území. V současnosti se FUNAI těší důvěře a provádí několik slibných projektů, mezi které patří satelitní fotografování indiánských území. Podle mých vlastních zkušeností s lidmi, které jsem v rezervaci viděl v akci, odvádí tato organizace velmi záslužnou práci. Bohužel vedle lásky k Indiánům se tu objevuje korupce a vedle úmorné práce skupiny touha jedince po moci a majetku. Ale taková už je Brazílie – plná kontrastů.

NA LOVU

Vstávám před rozedněním a vyrážím společně s ostatními na lov. Ozbrojen lukem a šípy, které se mi včera podařilo vyměnit za několik pytlíků jabloneckých korálků, přidávám se do skupiny svého přítele Indiána Rafaela. Až na několik šťastných jedinců, majitelů pušek, je většina mužů ozbrojena pouze lukem, šípy a desítkami různých hrotů, které nasazují na šípy podle druhu lovené zvěře. Například pro rybolov jsou hroty úzké a dlouhé se zpětnými zářezy, na savce (tapíra, kapybaru, jaguára) poměrně široké z tvrdého dřeva a na ptáky s kulovitým zakončením, aby je šíp při letu ochromil.

Psi, kteří do té doby nejevili nejmenší známky aktivity a celé dny polehávali ve stínu, teď nervózně pobíhají po vesnici a nedočkavě vrtí ocasy. Vytváříme zástup a vcházíme do lesa. Každého dospělého Indiána následuje žena s velkým proutěným košíkem na zádech. Psi reagují na povel svých pánů a s hlasitým štěkotem nám mizí z dohledu. Postupně se rozdělujeme na malé skupinky. Prosekáváme se džunglí, když se najednou Rafael zastaví a zaposlouchá, a pak jako střela vyráží úplně jiným směrem, nehledě na neprostupnost džungle. Snažím se ho následovat a slyším sílící štěkot. Dostihnu ho, když stojí s puškou zapřenou o strom a sleduje mně neviditelné zvíře. Výstřel, a znovu se ozývá hlasitý štěkot psů sledujících pomyslnou oběť. Z Rafaelova výrazu poznávám, že střela nezasáhla cíl. Rafael čistí uříznutým proutkem hlaveň pušky a potom tím samým proutkem napěchovává střelný prach. Zamýšlím se nad účelností této zbraně, která je pro majitele spíše znakem jeho postavení v sociálním žebříčku kmene než výhodou při lovu. Rafaelovi už zůstává jediný náboj a ten si schovává na obranu pro případ, že bychom potkali oncu – jaguára. Přichází řada na mě a můj luk. Rafael mě tlačí k zemi a ukazuje mi, že se mám připravit. Se zatajeným dechem a napjatou tětivou pozoruji prostor před sebou. Slyším sílící štěkot, podle zvuku už musí být blízko. Přemýšlím, co se přede mnou z lesa asi vynoří a jak zareaguji. Štěkot se ale vzdaluje, a tak se pouštíme hlouběji do džungle. Je již hodně po poledni a začínáme být unaveni proplétáním se mezi liánami a ostrými trny různých rostlin. Objevují se naši psi a olizují si rány od trnů. I na nich je znát únava a možná také zklamání z nezdaru. Vracíme se do vesnice, když Rafael najednou začne skákat a ukazuje nahoru na strom, kde se nám směje skupinka opic. Než se naději, Rafael už šplhá na strom a křičí, abych střílel. Napnu luk, podívám se nahoru, ale zase luk sklopím. Opravdu nemám to srdce vystřelit na malou opičku, a tak celá skupina s veselým křikem přeskakuje na okolní stromy a ztrácí se v zeleném bludišti větví. Cestou zpátky cítím Rafaelovy mlčenlivé výčitky, že jsem nestřílel, protože opice patří k největším pochoutkám Indiánů. Ve vesnici zjišťujeme, že podobně dopadly i ostatní skupiny. Jediné ženy nepřišly do vesnice s prázdnou – přinesly nůše plné různých kořínků. Pro kmen to znamená, že minimálně další týden bude bez masa.

STAL JSEM SE INDIÁNEM

Dnešní noc je ve znamení úplňku a ve vesnici se koná pajelancia – slavnost za uzdravení nemocných. Pro mě je to poslední noc s Indiány. Ari mi vyřizuje pozvání od náčelníka a zároveň mi vysvětluje průběh a zvyklosti takové oslavy.

Po setmění se celá vesnice schází u jediného uzavřeného domku. Děti a ženy postávají okolo, protože dovnitř mají vstup povolen pouze dospělí muži. Ti přicházejí jednotlivě a s patřičnou vážností vcházejí do domu. V ruce nesou několik bambusových fléten a malý košíček s tabákem, ale na sobě kromě svých ozdob nemají vůbec nic. Jako poslední přichází náčelník a šaman v jedné osobě. Muži usedají podél stěny a v tichosti si zapalují ubalené cigarety. Za chvíli se místnost zahalí do mlhy tabákového kouře tak, že sotva vidím svého souseda. Z druhého rohu, z místa, kde sedí náčelník, se najednou ozve tichý zvuk flétny, ke kterému se postupně přidávají ostatní. Tohle hudební těleso nemá žádný řád, každý se přidá, kdy uzná za vhodné, a stejně tak přestane, aby si natáhl trochu kouře z cigarety. Melodické zvuky flétny jenom občas přeruší výkřiky dětí hrajících si venku. Asi po hodině flétny utichají, muži vycházejí ven a přidávají se ke zpívajícím, možná lépe řečeno kvílejícím ženám. Všechno se soustředí kolem hloučku žen, které pod dozorem šamana míchají v kotli „kouzelný nápoj“. Od Ariho se dovídám, že podstatou nápoje je kvas z cukrové třtiny a byliny z džungle, ale přesné složení zná jen indiánský kouzelník. Náčelník pozvedá misku s nápojem, uklání se na všechny světové strany a pokleká směrem k měsíci, poté přednese projev a předá misku dál, a tak to jde dokola. Obsahu proslovu nerozumím, ale všichni okolo se zdají být spokojeni, protože souhlasně pokyvují hlavou a prozpěvují. Miska se dostala až ke mně, a tak prostřednictvím Ariho překladu děkuji Indiánům za jejich pohostinnost a každému dávám nějaký dárek. Něco jsem k tomu účelu přivezl, něco jsem vybral ze svých osobních věcí. Přistupuje ke mně náčelník, ze svého krku sundavá náhrdelník z drobných korálků z kokosového ořechu a připíná mi jej kolem krku se slovy, která mi ještě dlouho znějí v uších: „Agora voce es indoi.“ – A teď jsi Indián.Dlouho do noci sedím u ohně a snažím se vrýt si do paměti veselé výrazy lidí žijících uprostřed přírody. Celkem se mi to podařilo, protože ještě teď, když píši tento článek, je vidím – možná také vlivem kouzelného nápoje.březen 2001

Category: 2001 / 03

O japonské kultuře se často říká, že nikdy nic sama nevytvořila, ale vždy jen přijímala cizí vlivy. Ať už s tímto názorem souhlasíme, nebo ne, převzaté zvyky a kulturní hodnoty Japonci vždy dokázali přivést na samou hranici dokonalosti. Vytvořili tak svébytnou kulturu, která dnes svým bývalým vzorům slouží za zdroj inspirace. To platí i o čaji, který se do Japonska dostal spolu s buddhismem zhruba v 6. století.

Historie tohoto nápoje je v Japonsku svázána s mnoha originálními osobnostmi – vzdělanci, umělci, samuraji, císaři i vojenskými vládci. Je to historie prodchnutá jemným citem pro krásu a řád, ale i politickými intrikami a potoky krve.

ZA VŠECHNO MŮŽE DHARMA NEBOLI DARUMA

Stejně jako v Číně se i v Japonsku vypráví legenda o zakladateli zenového buddhismu Bódhidharmovi, jeho dlouhých meditacích, o tom, jak si ve vzteku nad tím, že usnul, utrhl oční víčka, ze kterých vyrašily první keře čajovníku. Pověst je zde ještě populárnější než v Číně. Přestože tradice popisuje světce jako divého zarostlého chlapíka se široce rozevřenýma pronikavýma očima, v Japonsku bývá často zobrazován v podobě kulovité, trochu legrační figurky – Darumy, protože mu prý po devíti letech úporných meditací úplně zakrněly ruce a nohy.

Bódhidharmovi Japonci za čaj skutečně vděčí, ačkoliv jinak, než říká legenda. Na studijních cestách do Číny se japonští vzdělanci setkávali s čajem především ve čchanových (zenových) klášterech. Tamní mniši čaj používali nejen na povzbuzení těla i mysli během dlouhých meditací, ale také ho z jedné misky rituálně popíjeli před obrazem Bódhidharmy. Z toho se vyvinula jedna z nejdůležitějších japonských estetických hodnot – čajový rituál čanoju.

Výchozím principem zenu je poznání, že neexistuje způsob, jak vysvětlit, co zen vlastně znamená. Protože dějiny čajového rituálu začínají v zenových klášterech a jsou tímto učením silně ovlivněny, má zen v příběhu čaje jednu z hlavních rolí.

Zenový buddhismus i kult čaje spojuje neustálá snaha po prostotě, pro pochopení všech zákonitostí přírody a následného dosažení duševní i tělesné vyrovnanosti a harmonie. Obřadná příprava plná hlubokého soustředění, natrpklá, svíravá, ale zároveň lahodná chuť čaje, jeho pití v družné společnosti lidí, mezi nimiž v té chvíli neexistují společenské rozdíly, hluboké niterné potěšení z prosté krásy čajového náčiní – to vše navozuje atmosféru klidu a vnitřního vyrovnání i pocitu sounáležitosti s přírodou a celým vesmírem. V takové chvíli stačí jen málo, a dojde k osvícení. Ne nadarmo se říká: zen i čaj jedno jsou. Čaj se stal věrným společníkem zenových mnichů a vzdělanců. Pronikl také na císařský dvůr, oblíbila si ho vojenská i dvorská šlechta.

K rozšíření čaje mezi všechny vrstvy japonské společnosti došlo až ve čtrnáctém století. Jednalo se o tzv. čaj šlehaný – japonsky mačča, což jsou velmi jemně namleté lístky toho nejvybranějšího zeleného čaje. Mačča, která vypadá jako jasně zelený pudr, se spařuje v misce a za pomoci bambusové metličky se rozšlehává, až vzniká hustý zelený pěnivý nápoj. Tak jako mnoho jiných dovedností a zvyků, byla znalost výroby čaje mačča importována z Číny. Dnes se však tento velejemný čajový prášek produkuje a pije téměř výhradně jen v Japonsku.

OD ČAJOVÝCH ORGIÍ K ČAJOVNÁM

Ve čtyřicátých letech čtrnáctého století se čajová shromáždění stala velmi vyhledávanou módní záležitostí. Nevídanému zájmu se mezi samuraji těšily čajové turnaje nazývané čajoriai nebo také tóča, při kterých se po čínském vzoru soutěžilo o to, kdo podle chuti a vůně rozpozná, z jakých plantáží pocházejí podávané čaje. Na vítěze se uzavíraly vysoké sázky. Hrálo se o šperky, vzácný čínský porcelán, nejjemnější hedvábí… Setkání často vyústila v nákladné hostiny spojené s bezuzdnými pitkami, při nichž však proudem netekl šlehaný čaj, ale rýžové víno saké. K dovršení bujaré zábavy se metaly kostky o tak vysoké sázky, že docházelo k ožebračení celých rodin.

Představu o tom, jak rozverná čajová shromáždění vypadala, si můžete udělat z popisu setkání, které uspořádal jistý šlechtic Sasaki Dódžó:

„Opět se daimjóové scházejí v hlavním městě a celé dny holdují čaji a předhánějí se v luxusu všeho druhu. Shromáždili poklady z celého Japonska i cizích zemí. Nachystáno je sto míst k sezení pokrytých tygřími a leopardími kůžemi. Dvořané oblečení v damaškových a zlatem vyšívaných brokátových oděvech zaujímají svá místa v řadách za čtyřmi nejváženějšími hosty. Činí to dojem, jako by se 32 bódhisattvů, ztělesňujících sto morálních vlastností, shromáždilo na Zemi, jako by tisíc zářících Buddhů sedělo v řadě.

Tato událost si v ničem nezadá s legendárními bankety pořádanými velmoži v jiných zemích, při kterých se hosté účastní hodování vzácných a hojných pokrmů. Pro každý z deseti chodů je přinesen zvláštní stůl o rozměru 5 čtverečních stop, na každém je 10 jídel, která obsahují sto druhů zeleniny, sto druhů sladkostí, ryb a drůbeže pěti příchutí i ovoce sladké, kyselé, hořké a ostré chuti.

Po jídle se třikrát podává saké. Při čajové soutěži hosté soutěží o sto cen…“ (Herbert E. Plutschow, Historical Chanoyu, The Japan Times, Tokyo 1986)

Místnosti, ve kterých se čajové turnaje odehrávaly, měly stěny potaženy drahocennými látkami a bývaly vyzdobeny nádhernými uměleckými a řemeslnými předměty a výrobky dovezenými z Číny. Říkalo se jim karamono. Jednalo se především o věci sloužící k přípravě a pití šlehaného čaje, keramiku, porcelán, ale také o tušové krajinomalby či kaligrafie.

I buddhističtí mniši si zdobili místnost určenou k přípravě a pití čaje čínskými uměleckými předměty, jež se později staly nezbytnou součástí klasické čajové ceremonie. V souladu se svým učením tak činili se střídmostí a prostou elegancí. Do speciálního výklenku – tokonomy, zavěsili tušovou malbu či kaligrafii, do skvostných sungských váz vkusně naaranžovali květiny. K poctě patriarchů zenu ve vykuřovadlu zapálili vonné tyčinky.

Je nutno podotknout, že pravzorem interiérů určených k čajování i vybavení čajových domků, které se průběhem dalších let začaly budovat, se staly právě síně zenových klášterů. Tedy prostor, jenž v duchu zavedených tradic není ani modlitebnou, ani poutním místem, ale spíše studovnou, místem určeným k meditacím, disputacím a čajovým obřadům.

Pití čaje se rozšířilo i mezi prostými lidmi. Obchodníci a měšťané se čajovým obřadem snažili přiblížit aristokracii, rolníci zvyku pít čaj využili k přátelským setkáním a schůzkám. Na sklonku 14. století se začaly objevovat veřejné čajovny a pouliční prodavači nabízeli čaj na tržištích, u svatyň i chrámů. Čaj natrvalo vstoupil do života všech Japonců.

ZROZENÍ ČAJOVÝCH MISTRŮ

Traduje se, že když chtěl Rikjú studovat umění čaje u Takeno Džóoa, podrobil ho slavný čajový mistr následující zkoušce. Požádal ho, aby zametl zahradu. Ta však už byla velmi pečlivě uklizena. Rikjú se rozhlédl a bez zaváhání zatřásl několika stromy, jež v zahradě rostly. Sprška překrásně zbarvených podzimních listů se snesla na zelené mechy i omšelé kameny… Umělecké dílo bylo dovršeno. Teprve nyní zahrada získala atmosféru přirozené, člověkem téměř nedotčené krajiny. Džóo pochopil, že před ním stojí mimořádná osobnost, prodchnutá duchem wabi. A dychtivého jinocha s potěšením přijal za svého žáka.

V 15. a zvláště v 16. století došlo v Japonsku k vytříbení a zdokonalení čajového umění. Kultura a svérázná filozofie, jež se kolem čaje vytvořila, dostala, s ohledem na těsné propojení se zenovým buddhismem, název „Čadó – Cesta čaje“. Často se lze setkat i s pojmenováním čanoju, což doslova znamená „horká voda na čaj“. Ve zdánlivě všedním názvu výjimečné události, jíž čajový rituál bezesporu je, plně zaznívá duch zenu a také principu wabi, který patří k jedněm z nejdůležitějších japonských estetických ideálů. Dá se velmi těžko definovat: je v něm obsažen prostý rustikální půvab, krása v prostotě a jednoduchosti…

K uznávaným mistrům čanoju patřil Murata Šukó, jenž žil v letech 1422 až 1502. Zdůrazňoval, že při čajových shromážděních konaných ve velkých sálech přeplněných množstvím uměleckých předmětů lze jen těžko najít pocit souznění a klid duše. Do čajové ceremonie promítl zenové myšlenky: sebekázeň, meditační cvičení, schopnost soustředění a nový pohled na život i umění.

Šukóův rafinovaně prostý a zároveň duchovní čajový styl sice prozatím příliš neovlivnil honosná čajová shromáždění provozovaná šlechtou, avšak nalezl silnou odezvu mezi prosperující vrstvou obchodníků, kteří velmi rychle přejímali principy šógunské kultury. Z jejich řad vzešli přední čajoví mistři, jakými byli Takenó Džoó a Sen no Rikjú.

KRÁL ČAJOVÝCH CHÝŠÍ

Sen no Rikjú je nepochybně největší postava japonské čajové historie. Vyšel z obchodnické rodiny, studoval u slavného mistra Takenó Džoóa a ve dvaceti letech už byl úspěšným a uznávaným čajovým mistrem. Nesporný talent a neobyčejné kouzlo osobnosti ho během života vynesly na samý vrchol čajového umění i politického vlivu. V jednom z nejdrsnějších a nejkrvavějších období japonské historie dokázal ve své čajové chýši vytvořit ostrůvek klidu, míru a sociální rovnosti. Stal se čajovým mistrem i přítelem dvou vojenských vládců Japonska. O to horší a krutější byl jeho pád.

Na počátku 16. století byla země rozdělena mezi dvě stě padesát válčících knížat – daimjóů, nad kterými neměl císař ani poslední ašikagský šógun Jošiaki pražádnou moc. Neustálé krvavé bitvy a šarvátky krutě sužovaly celé Japonsko. Příležitosti stát se sjednotitelem a vládcem rozvrácené říše se chopil mladý a ctižádostivý Oda Nobunaga, daimjó malého panství Owari. V roce 1568 Nobunaga ovládl téměř celé střední Japonsko a zatoužil si podmanit i bohaté přístavní město Sakai. Podle deníku čajového mistra Cúdy Sógjúa se zpočátku sakaiští obyvatelé nechtěli Nobunagovi poddat a chystali se k obraně. V pečlivě vedených zápiscích se lze dočíst, že bylo nejprve evakuováno cenné čajové náčiní, teprve pak ženy a děti.

Naštěstí vše skončilo dohodou přijatelnou pro obě strany. Na smírném řešení se významně podílel sakaiský čajový mistr Imai Sókjú, jenž mocného nepřítele osobně navštívil a věnoval mu skvostné čajové náčiní. Na Nobunagu dar udělal patřičný dojem. V té době se umění čaje stalo ve vybrané společnosti téměř nezbytnou součástí života a znalci čaje byli váženými a vítanými hosty všech znesvářených stran, čehož Nobunaga dovedl skvěle využít k výměně informací i politickým jednáním. Mezi sakaiskými čajovými mistry, kteří vstoupili do Nobunagových služeb, byl i Sen no Rikjú.

Naskýtá se otázka, proč vlastně Nobunaga, libující si v přepychu a okázalosti, nalezl zalíbení v Rikjúově čajové estetice, jež dávala přednost prostotě a jednoduchosti. A co Rikjú? Čím mohl krutý a megalomanský Nobunaga imponovat vzdělanci, který při svých čajových setkáních zavedl princip rovnosti a pokorného souznění s přírodou? Oba byli velcí znalci čajového umění, ale existují doklady, které dokazují, že jejich vztah měl i politický rozměr – Sen no Rikjú sloužil Nobunagovi mimo jiné jako informátor, jehož mohl bez nebezpečí poslat ke kterémukoliv znepřátelenému daimjóovi…

V roce 1582 se Nobunaga stal obětí zrady. Na jeho místo nastoupil generál Hidejoši, také velký znalec čajového umění a přítel Sen no Rikjúa.

ODLOŽ MEČ, SKLOŇ HLAVU

Z dnešního pohledu lze těžko pochopit, jak se mohlo umění čaje, zaměřené na prožitek krásy a souznění s přírodou, stát součástí krvavých a krutých válek. Japonští vojevůdci a válečníci neznali soucit a slitování, poražené nepřátele většinou nemilosrdně vyvraždili i s celou rodinou, včetně nemluvňat. Zároveň však byli fanatickými hledači krásy a smyslu bytí. Rádi se obklopovali jedinečnými uměleckými výtvory člověka i přírody. Například Hidejoši s sebou všude vozil obrovský kámen zvaný Fudžito. Pečlivě zabalený do hedvábí a střežený skupinou samurajů. Z kamene vyzařujícího tajemné kouzlo prošlých věků čerpal sílu a vnitřní jistotu. Podobně působil i vysoce kultivovaný a do posledního gesta promyšlený čajový obřad.

Dá se však předpokládat, že čajová shromáždění konaná uprostřed válečné vřavy sloužila nejen k uklidnění a soustředění mysli, ale i k výměně citlivých politických informací a utajeným diplomatickým jednáním.

Vztah vojenského vládce Hidejošiho a Rikjúa byl zpočátku velmi vřelý a Rikjú Hidejošimu připravoval čaj při mnoha válečných taženích. Například při bitvě u Jamazaki. Jen kousek od hrůzných válečných výjevů nalezl Rikjú u kláštera Mjókian příjemné zákoutí s výhledem na řeku Jodo a postavil tu prostou čajovou chýši taian, zcela prodchnutou duchem wabi.

Rozměr čajové místnosti zmenšil na dvě tatami. Úzkým a nízkým vchodem nidžiriguči o rozměrech 91 x 84 centimetrů donutil Hidejošiho před vstupem do prostoru čajovny odložit meče, schýlit hlavu a padnout na kolena. Rikjú tím chtěl vyjádřit, že ne vždy a všude platí síla zbraní, pýcha a moc. Hidejoši tuto Rikjúovu filozofii chápal a přijímal, časem se však mezi ně vloudil svár a nepochopení…

POSLEDNÍ ČAJ VELKÉHO MISTRA

Existuje několik hypotéz o tom, co bylo tou příslovečnou kapkou, která způsobila, že Hidejoši rozkázal svému kdysi tak oblíbenému čajovému mistru, dlouholetému rádci a příteli, aby spáchal rituální sebevraždu – seppuku. Nejpravděpodobnějším důvodem je Hidejošiova závist vůči věhlasu, jemuž se Rikjú v čajovém světě těšil.

Jinou tezi uvádí Kakuzó Okakura. Ve své Knize o čaji z roku 1906 píše, že Rikjúovi nepřátelé našeptali Hidejošimu, že ho chce Rikjú při čajovém obřadu otrávit, a pokračuje:

„Pro Hidejošiho bylo samo podezření dostatečným důvodem k okamžité popravě a před mocí rozzlobeného panovníka nebylo žádného odvolání. Odsouzenci se dostalo jediné výsady – cti zemřít vlastní rukou.

V den určený k vlastní smrti pozval Rikjú své nejvýznamnější žáky na poslední obřad. Zarmouceni sešli se hosté ve stanovený čas na prahu čajové místnosti. Když se rozhlédli po zahradě, zdálo se, že stromy se chvějí, a v šumotu jejich listí byl slyšet šepot potulných duchů. Šedé kamenné lucerny byly jak osamělé stráže před branami Podsvětí. Vlna vzácné vůně z čajové místnosti zvala hosty ke vstupu. Jeden po druhém vcházeli dovnitř. Ve výklenku visel závěsný obraz kakemono – nádherný nápis mnicha dávné doby týkající se pomíjivosti všech pozemských věcí. Jak voda v nádobě vřela, zpívající konvice připomínala zpěv cikád loučících se s létem. Poté vešel hostitel. Každému byl podán čaj, každý vyprázdnil svou misku, nakonec i hostitel. Podle pravidel požádal nejváženější host o dovolení prohlédnout si čajové náčiní. Rikjú jim předložil různé předměty včetně závěsného obrazu. Poté co všichni vyjádřili svůj obdiv k jejich kráse, Rikjú každého podaroval na památku. Ponechal si pouze misku. ‚Již nikdy se této misky, znečištěné rty neštěstí, nedotkne člověk,‘ řekl a rozbil ji na kousky.

Obřad skončil. Hosté stěží zadržují slzy, naposledy se loučí a opouštějí čajovou místnost. Pouze jeden, nejbližší a nejdražší žák, je požádán, aby zůstal a stal se svědkem konce.

Rikjú si sundal čajový oděv, opatrně jej složil na rohož, a ukázalo se bílé smuteční roucho, které pod ním bylo skryto. Něžně pohlédl na lesknoucí se čepel osudového meče a oslovil jej vytříbeným veršem:

‚Vítej, meči věčnosti!
Skrze Buddhu
a skrze Dharmu
musel sis razit cestu!‘

A s úsměvem odešel Rikjú do neznáma.“ (Kakuzó Okakura, Kniha o čaji, z angl. originálu The Book of Tea, vydaného nakladatelstvím Kenkjúša v Tokiu, přeložila Dita Horáková. Vydaly Brody, Praha)

Estetické principy a myšlenky slavného čajového mistra šířené žáky a početnými následovníky přetrvaly do dnešních dob a ovlivnily nejen čajový obřad, ale i mnoho dalších uměleckých oborů: malbu, poezii, kaligrafii, keramiku, ikebanu, zahradní architekturu. Sen no Rikjú se stal nejdůležitější postavou japonských čajových dějin a duchovním otcem dnešní podoby čajového obřadu.


HOSTEM NA ČAJOVÉM OBŘADU

KLÍČEM JE POZVÁNÍ

Na čanoju jste obvykle pozváni dopisem – většinou uměleckou kaligrafií napsanou samotným hostitelem či hostitelkou. V tradičním provedení bývá tato pozvánka svinuta do ruličky. Sluší se, abyste odpověděli a poděkovali.

Pokud čanoju proběhne v klasickém stylu, trvá tři až čtyři hodiny, při méně formálním podávání řídkého čaje usuča zhruba hodinu.

V případě klasického čanoju si Japonci oblékají elegantní kimona tlumených barev a bělostné palcové ponožky zvané tabi. Ve výbavě hosta by neměl chybět skládací vějíř sensu a papírové ubrousky kaiši.

K povinnostem čajového mistra patří příprava pohoštění, jež se skládá ze speciálního lehkého jídla zvaného kaiseki, což v doslovném překladu znamená nahřátý kámen. Ten si zenoví mniši při dlouhých meditacích přikládali na žaludek ke zmírnění pocitu hladu i chladu. Kaiseki je většinou složeno z rýže, polévky a nádherně, v působivém kontrastu se zeleninou, naaranžovaného kousíčku syrové ryby či krevety. Také se podává tradiční cukroví, někdy vývar, pečená ryba a podobně.

Dále čajový mistr vybere příhodný svitek s malbou či kaligrafií, pečlivě uklidí domek i zahradu, ve chvíli inspirace stvoří čabanu – květinovou výzdobu určenou pro čajový obřad – někdy však o její naaranžování požádá až jednoho z hostů.

PŘÍCHOD A UVÍTÁNÍ

Dějištěm klasických obřadů zpravidla bývá čajový domek – sukija, obklopený malou zahradou. Je rozdělen na dvě části: přípravnu zvanou mizuja a samotnou čajovou místnost – čašicu.

Sluší se, aby hosté dvacet minut před zahájením čanoju prošli pootevřenou brankou do vnější části zahrady a shromáždili se v čekárně. Tady si účastníci obřadu, kterých nebývá více než pět, odloží pláště a přezují se do sandálů či dřeváků. Také si musejí zvolit hlavního hosta – šókjaku, jímž se obvykle stává člověk nejstarší věkem nebo s nejvýznamnějším postavením. Dohodnou se i na přesném pořadí, podle něhož v čajové místnosti zaujmou svá místa. Z vystaveného svitku či paravánu usuzují, v jakém duchu bude obřad probíhat a co se od nich očekává.

Po nějaké chvíli se objeví hostitel, oblečený v kimonu nenápadných barev. Krátkou úklonou se přivítá s hosty a po zahradní stezce je vede k čajovému domku. Nenápadnou venkovskou brankou projdou do vnitřní části zahrady. Tímto aktem za sebou hosté nechávají rušný vnější svět a vstupují do míst plných klidu a míru. Cestou obdivují zahradní scenerie, tiší a koncentrují svou mysl. U nádržky s vodou si umyjí ruce a vypláchnou ústa, čímž ze sebe symbolicky smývají prach a balast světa. Podle určeného pořadí pak nízkým vchodem pokorně sehnutí a bez bot vejdou do čajovny…

PRŮBĚH PRVNÍHO SEZENÍ

Uvnitř čajového domku vládne příjemné přítmí, vzduch je prosycen jemnou vůní kadidla. Hosté se nejprve pokloní, a pak postupně jeden po druhém přistupují k výklenku tokonoma, aby obdivovali svitek, jenž je tam zavěšen. Po chvíli vstanou, přistoupí k ohništi, v jehož popelu jemně žhnou uhlíky, znovu pokleknou a ukloní se. Vzdají tím poctu umění a dovednosti čajového mistra, který vše přichystal. Když se všichni jakoby v jediném sledu vystřídají, zasednou na tatami přesně podle pořadí, které si určili. Hlavní host sedí na čestném místě blíže tokonomy, poslední u dveří. Úklonou se všichni znovu pozdraví a poprosí hlavního hosta, aby je vedl.

Když v místnosti zavládne ticho, vstoupí hostitel, pozdraví a prohodí s hlavním hostem a po chvíli i s dalšími účastníky několik vět. Mluví se o kráse zahradních scenerií či smyslu svitku vystaveného v čekárně mačiai, či v tokonomě.

Nastal čas, aby hostitel donesl dřevěné uhlí, rozdmýchal oheň, naplnil vodou železný kotlík. Z přípravny mizuja přinese na lakovaných táccích lehké pohoštění kaiseki, pobídne hosty k jídlu, vzdálí se a za malou chvíli donese konvičku s rýžovým vínem saké a mělké mističky. Nalije saké hlavnímu hostu, ostatní účastníci obřadu si nalévají sami, vždy však jeden druhému, nikoliv sami sobě. Je samozřejmostí, že hosté pohoštění pochválí a hostiteli za ně poděkují.

Na závěr první části obřadu hosté dostanou krásně vytvarovaný a zajímavě zbarvený sladký zákusek omogaši a jsou požádáni, aby si na lavičce v zahradním přístřešku odpočinuli a vyčkali, až budou pozváni k ústřednímu bodu obřadu – podávání hustého čaje koiča.

HLAVNÍ SEZENÍ GOZA-IRI

Po chvíli, potřebné k tomu, aby hostitel nachystal novou scénu, zazní údery gongu, které účastníky obřadu zvou k návratu do čajového domku. Atmosféra čajové místnosti je trochu změněna. Někdy je tento pocit umocněn tím, že asistent čajového mistra odstraní rohože stínící okna, a pokoj se prosvětlí, jindy se pootevře posuvná stěna, což umožní výhled do zahrady. Z výklenku tokonoma zmizel svitek a nahradila ho květina naaranžovaná v jednoduché váze. Hosté pokleknou před květinou, a pak vzdají hold kotlíku, jenž tiše bublá na žhnoucím ohništi. Posléze všichni tiše zaujmou svá místa.

Po několika málo minutách napjatého očekávání vstupuje hostitel. V ruce nese čajovou misku – čawan, na ní leží lžička, uvnitř misky je položená bambusová metlička. Vše uloží na přesně vymezené místo a odejde pro nádobku na použitou vodu a stojánek s naběračkou na vodu. Jeho pohyby jsou vyvážené a propracované do nejmenšího detailu.

Nastává dlouho očekávaný okamžik. Čajový mistr pravou rukou uchopí hedvábný sáček, v němž je ukryta nádobka na čajový prášek, a plynulým, elegantním pohybem nádobku vyjme z obalu a položí ji před sebe. Rituálním způsobem poskládá ubrousek fukusa a otře jím víčko a boky nádobky. Dává tím najevo, že vše je dokonale čisté.

Pak do misky naběračkou nalije horkou vodu, v níž protřepe a provlhčí bambusovou metličku. Vodu vylije do určené nádoby a misku vytře předpisově poskládaným plátěným ubrouskem čakin.

Nyní uchopí lžičku čašaku a dózu čaire, z níž nabere tři vrchovaté lžičky čajového prášku, které vloží do čajové misky. Pak lžičku odloží na hranu čajové misky a krouživým pohybem do ní vysype celý obsah nádobky čaire, do které si předem připravil tři lžičky čajového prášku na každého z hostů. Nabere plnou bambusovou naběračku horké vody, část z ní nalije do misky. Uchopí časen a elegantními pohyby ruky směs vody a čajového prášku šlehá tak dlouho, až vznikne hustá, napěněná, hráškově zelená tekutina.

Když je nápoj dokonale rozšlehán, čajový mistr uchopí čajovou misku a položí ji na předepsané místo. Nyní se ujímá své role hlavní host. Po kolenou se přisune k misce, uchopí ji do hedvábného ubrousku kobukusa, jenž pozorný hostitel umístil opodál, a vrátí se na své místo. Položí misku na tatami mezi sebe a druhého hosta. Pak s ostatními hosty pronese zdvořilostní frázi, jež v překladu znamená „společně přijměme tento dar“, a poděkuje hostiteli. Teprve potom se napije. Po prvním usrknutí se sluší pochválit výraznou chuť a vůni hustého silného nápoje. Následují ještě jeden či dva doušky. Po tomto úkonu hlavní host položí čajovou misku před sebe, v místech, kde se jí dotkla jeho ústa, ji otře papírovým ubrouskem kaiši, otočí ji čelem k sobě a předá dalšímu z hostů. Než se všichni vystřídají, vládne v místnosti klid a soustředění, občas přerušované mumláním nezbytných zdvořilostních frází: „Napijte se první vy, prosím. Promiňte, že piji před vámi…“

Když se všichni napijí a miska je zcela prázdná, donese ji poslední z účastníků hlavnímu hostu.

Na závěr přípravy hustého čaje čajový mistr poklekne před východem z čajové místnosti, omluví se za svou nedokonalost a všem hostům poděkuje. Také oni mu vyjádří svoji vděčnost.

PODÁVÁNÍ ŘÍDKÉHO ČAJE USUČA

Poslední dějství čajového obřadu začíná úpravou ohniště, hosté jsou pozváni, aby úkonu přihlíželi. Tato část bývá velice příjemná, obzvláště v zimě, protože celému rituálu dodává atmosféru tepla a útulnosti.

Když je ohniště upraveno, hosté se vrátí na svá místa. Čajový mistr do kotlíku dolije studenou vodu, postaví ho na ohniště, nabídne hostům polštářky na sezení, aby se cítili pohodlněji, někdy jim přinese i krabici s dlouhými dýmkami. Málokdo však možnosti kouřit využije.

Řídký čaj usuča čajový mistr postupně připravuje každému hostu zvlášť do jeho misky. Používá k tomu jen dvě lžičky čajového prášku mačča, který zalévá vodou – v zimě poměrně horkou, aby se hosté zahřáli, v létě chladnější, aby se osvěžili.

Nastal čas na obdivování čajové misky a ostatního nádobí a náčiní. Nálada je však o mnoho uvolněnější než při podávání koiča, hosté mezi sebou mohou rozmlouvat, přidat si ještě misku čaje. Velmi často si nápoj pro sebe namíchá i sám hostitel, aby se ještě více přiblížil hostům…

Hovor zvolna umlká, hostitel posbírá zbylé předměty, před odchodem z místnosti znovu poklekne, omluví se za své chyby a poděkuje hostům. Jeho slova nezůstanou bez odezvy, hosté mu také děkují a ubezpečují ho, že vše proběhlo k jejich spokojenosti a potěšení.

Nakonec si mezi sebou poděkují i účastníci obřadu. Dveřmi, jež jim otevřel sám čajový mistr, s poslední úklonou odcházejí…

SLOVO NA ZÁVĚR Popsat čajový obřad se vším, co k němu patří, je téměř nadlidský úkon. V Japonsku jeho výuka obvykle trvá tři roky. Vše, každičký pohyb, sebemenší gesto, se řídí přesně určenými pravidly, jež musí adeptům Cesty čaje vejít do krve. Vůbec nic není ponecháno náhodě, i obyčejné otevírání dveří má svůj neměnný, předem určený řád. Proto berte předešlý popis čajového rituálu jen jako letmé přiblížení nesmírně složitého děje, jehož smyslem je, trochu paradoxně, objevování krásy v těch nejprostších a nejpřirozenějších věcech a dějích, které nás obklopují.

Category: 2001 / 03

Jen několik málo jídel tvoří jídelníček běžného obyvatele západoafrického státu Ghana. Základem veškeré zdejší gastronomie je červená omáčka z palmového oleje.

Omáčka je univerzální pro celou Ghanu, jen její pálivost je v různých regionech různá, většinou však značná. V ní plavou velké kusy vařeného masa, zpravidla skopového. I ryba se může s omáčkou podávat. Přílohy k této omáčce jsou tři: koule z rozvařené rýže zvané banku, jež jsou lehce lepkavé a nemají prakticky žádnou chuť. Jejich nespornou výhodou je, že se jimi dá dobře nabírat ona omáčka – vyjma restaurací ve velkých městech se totiž všude jí rukama. K velkému kameninovému talíři, ve kterém je podáváno jídlo, tak dostanete ještě umyvadélko s vodou. A je ho opravdu zapotřebí, neboť omáčka stéká po prstech, zvláště pokud je přílohou kenke nebo fufu. Kenke je jakýsi kukuřičný knedlík, který chutná nakysle. Jeho příprava je náročná – kukuřice se na několik dní namočí a pak se rozemele. Vzniklá hmota se znovu nechá na nějakou dobu stát a posléze je již ve tvaru vzdáleně připomínajícím knedlík dlouho vařena. Fufu je jídlo pro Ghanu nejtypičtější. Jedná se o kaši, která konzistencí i chutí připomíná plastelínu. Dělá se buď ze zelených banánů zvaných plantains, a tam, kde nejsou, z kasave. Podle místních je fufu z kasave méně chutné a je to jídlo chudých. Fufu se tluče jakýmsi tloukem – ohromnou palicí dole roztřepenou. Při tlučení se fufu namáčí vodou tak dlouho, dokud kaše není úplně hladká. Ghanské ženy dosahují úplného mistrovství v tom, jak dokáží mezi jednotlivými údery pomocí tlouku fufu obracet.

Ghanský jídelníček doplňují ještě ryby, zvláště na pobřeží. Jejich příprava je po staletí neměnná – suší se a částečně udí na hliněných pecích, stojících v každé rybářské vesničce. Výsledkem jsou rybky chutí připomínající slané crackery. Tím nejchutnějším, co se dá na ghanských ulicích pořídit, je rýže s přílohou – rybou, vajíčkem, výjimečně kuřetem. Pouliční lahůdkou je také místní kebab, maso na špejli. Nevýhodou této pochoutky je, že často bývá s masem opékána kůže i s chlupy, jindy je špejle tvořena neidentifikovatelnými vnitřnostmi. Všechny tyto dobroty se zapíjejí vodou. Pivo je zde poměrně drahé, i když lahvová verze se dá pořídit téměř ve všech městech. Točené pivo zvané bubra bubra je vynikající, jenom tácek se nedává pod sklenici, ale na ni – aby do piva nepadaly zpitomělé mouchy.

Category: 2001 / 03

Hudba z nitra černé Afriky… Naše povědomí o ní je většinou jen matné. Tušíme, že se stala inspirací pro latinskoamerické rytmy, víme, že jejím základem je buben. Můžeme si přečíst o tom, že jednotlivá černošská etnika používala hudbu jako nedílnou součást slavností a rituálů, či o tom, že bubny sloužily k dorozumívání. Jen málo Středoevropanů s ní ale umí zacházet tvůrčím způsobem. Jedním z nich je perkusionista Miloš Vacík. Při vstupu do místnosti plné knih a jeho obrazů jsem zaregistroval bubny a bubínky a něco, co jsem považoval za luk.

Přijde mi nelogické, když Čech hraje africkou muziku. Je to, jako by se Afričan pokoušel o klasickou českou polku.

To záleží na tom, co tím chce ten Čech říci. Mě zajímá technika, rytmy, a přepracovávám to do toho, jak to cítím a mám rád. Ale už to není nejčistší. Já africké nástroje kombinuji třeba s arabskými. Mám nástroje kubánské, brazilské, které mají svůj původ v Africe, ale liší se tvarem, zvukem nebo materiálem, z něhož jsou vyrobeny.

Ale proč zrovna Afrika?

K africkým nástrojům jsem se dostal oklikou. Přes profesora, který perfektně zvládal věci latinskoamerické. Ty mají africké kořeny. A vůbec to není hudba primitivní. Když přišel běloch do Afriky, viděl, jak tam tlučou do bubnů a svíjejí se, prohlásil to za primitivní, protože tomu nerozuměl. Opak je pravdou! Tamní hudba je historicky podložená, nic tam není náhoda! Stejně tak tance. Muzika doprovázela všechny obřady. Svatby, narození dětí, pohřby, ale i modlitby a války! Byla a je nedílnou součástí všedního života.

Jak ale můžete oslovit české posluchače, kteří ono historické povědomí nemají?

To je právě umění přenosu a zjednodušení. Nejde to bez poctivého studia. Etnické hudbě se musíte hluboce věnovat. Pak se můžete pokusit muziku přenést tak, aby ji lidi pochopili, abyste je oslovil. Jde o to, předat sílu a energii, která je tu zakletá.

Hudbou se může manipulovat. Jak jsou na tom bubny?

Bubny to jde nejlíp! Bubny byly podle mě první nástroj. Když člověk bouchne do hrudi, tleskne – to už je bicí zvuk. Když chce šimpanz zahnat geparda, tak mlátí klackem do země. Opice pozná, že úderem může něco dokázat. Člověk celou historii ovlivňuje bicím nástrojem druhé. A nebo sebe. Afričané pomocí rytmů komunikují s duchy. Vojenští bubeníci dodávali odvahu ještě v předminulém století. Hudba je předání emoce. V bubnech je veliká moc.

Není to tady ve střední Evropě jenom módní záležitost?

Je moderní používat etnické vlivy v moderní hudbě. Může to být pro ten typ posluchačů, které nebaví poslouchat jen elektronickou hudbu, a tak se začíná kombinovat s etnickými vlivy či nástroji. A pak je jiná kategorie lidí, kam si myslím, že patřím já. Populární hudba kolem nás a její kvalita je tak nízká, že se za etnickou hudbou vydávají. Já osobně to neberu tak, že je to móda, ale že se mi líbí, čerpám z ní, a je na posluchačích, aby na to reagovali. Už to dělám dvanáct let, takže nejde o vyloženě módní záležitost. Navíc opravdu velkou část etnické muziky tvoří improvizace, to znamená, že ji dotváříte srdcem.

Nakonec vzal Miloš Vacík do ruky berimbau, luk s drátěnou tětivou, a zahrál pomocí bambusové hůlky a kamínku kousek skladby, která jako by vycházela z hloubky brazilského kontinentu. A mně došlo, že tenhle luk nesloužil k zabíjení.


MILOŠ VACÍK je kapelníkem skupiny TAM-TAM ORCHESTRA a je jedním z nejlepších českých perkusionistů. S hrou na bicí soupravu začal ve svých dvanácti letech pod dohledem profesora Ivana Domináka. Nástupem do skupiny Laura a její tygři začala jeho profesionální hudební dráha. S Pražským výběrem absolvoval tři turné. Důležitými učiteli na etnické bicí nástroje byli profesor Alex Papavergou, kubánský profesor Gali ze Santiaga de Cuba a profesor Monty Louis Elison z Kalifornie. Miloš Vacík se ve své několikaleté kariéře perkusionisty a bubeníka podílel hráčsky či autorsky na více než 90 CD. Vydal i svůj vlastní, autorský CD.

Category: 2001 / 03

Avignon voní po kadidle, Arles bouchacími kuličkami, jimiž děti zdraví alegorický průvod na oslavu sklizně rýže. Nad Saintes-Maries-de-la-Mer se vznáší pach zpěněných býků a do marseilleského přístavu přivážejí zaoceánské lodě vůně celého světa. Všechny vůně a pachy francouzské Provence se v teplém středomořském vzduchu míchají, jedna ale bezpečně vítězí:
VŮNĚ LEVANDULE

Tahle vcelku nenápadná fialová květinka se stala pro jihofrancouzský kraj Provence takřka symbolem. Vůni levandule ucítíte na náměstích i v ulicích, ve vlasech šarmantních Francouzek, v peřinách venkovských hotýlků; bude na vás útočit i pod zavřenou přilbou, poje-dete-li jako my na motorce, bude vás šimrat v nose, až se budete procházet za humny měst i vesnic. A bude vám chybět, až tenhle kraj opustíte. Tak teplý, tak příjemný, že učaroval mnoha světově proslulým umělcům i bezejmenným kumštýřům, kteří utrácejí svůj čas v provensálských kavárničkách.

SLÁVA A ČEST RÝŽI VE MĚSTĚ ARLES

O Arles se říká, že je vstupní branou do prapodivného kraje, plného bažin, solisek, komárů, koní, býků, sedláků a rýže. I kolem Arles, stejně jako všude v Provenci, jsou mezi divokou levandulí rozházené antické památky, jichž si celkem nikdo nevšímá. A to i přesto, že právě Juliu Caesarovi vděčí za vznik samotného Arles a památkám na římskou dobu vděčí za zařazení města na Listinu světového dědictví UNESCO. Město je rozloženo kolem římského amfiteátru, římských Constantinových lázní a římského divadla. Přestože všichni arleští občané mají přístup do těchto památek zdarma, zřídkakdy sem najdou cestu. Pokud ovšem nedávají v bývalém divadle koncert nebo pokud se neživí turistickým ruchem. A mnoho se jich živí – prodávají látky s nádhernými provensálskými vzory, v nichž dominují žluté slunečnice a fialovo-modré levandule, nabízejí průvodcovské služby či dobré vínko v kavárně s výhledem na amfiteátr.

Pravou tepnou Arles je ale bulvár des Lices, kde se každou sobotu koná trh. Trh jak z vesnických románů minulého století, na nějž přijíždějí farmáři z okolních vesnic. Ke koupi tu jsou čerstvé i všelijak upravené ryby, ovoce a zelenina, samozřejmě sýry, naložená rajčátka, med vonící po levanduli. A nádherné řezané květiny, vázané do obrovských pugétů. Když trh po obědě skončí, zůstane po něm podivně pustá ulice plná odpadků. Městští strážníci bulvár na hodinu uzavřou a nechají na něm řádit uklízecí čety.

Tuhle zářijovou sobotu se ale ulice des Lices stane středem všeho dění v kraji Camargue ještě jednou. Bude se oslavovat začátek sklizně rýže, pro zdejší farmáře plodiny číslo jedna. Jednotlivé vesnice a usedlosti, z nichž některé čítají jenom jednu rozvětvenou rodinu, se na slavnost dlouho připravují – jejich alegorické vozy tažené koňmi bych neváhala nazvat pojízdným muzeem, kdyby ovšem někteří účinkující nesáhli ve snaze postihnout všechny aspekty farmářského života také po poněkud modernějších podobenstvích. Takže večer vidíme i valník, na němž se kroutí nádherně příšerně zmaskovaní popoví zpěváci.

Je už po desáté večer, kolem bulváru se tísní desítky dospělých i dětí a všichni čekáme, až konečně projedou ulicí nejprve policejní auta a pak strážníci na koních. Velká prosba za dobrou sklizeň může začít. Přijíždějí první vozy. Koně pokojně klapou kopyty po asfaltu a jedna z camargueských rodin představuje život sedláků v minulých stoletích. Kroje jsou samozřejmostí, na seně dokonce hoří oheň a ani ne roční přírůstek rodiny v tom hlomozu spí ve starodávné košilce v košíku. Načančané farmářky a farmáři rozhazují plné hrsti rýže a my konečně chápeme, proč jsou děti z řad diváků vyzbrojeny brčky – rýže je skvělým nábojem této jednoduché zbraně. Divoká jízda na koních tančících na zadních ani ne půl metru ode mne uvádí příběh o římských vojácích a místních lidech, kteří byli chytáni do otroctví. A další vůz, tentokrát s pravěkou tematikou: ženy, děti v kůžích, muži vyzbrojení ohromnými kyji vlečou uloveného mamuta… Na dalším valníku jede vesnická škola, pak se znázorňují čajové dýchánky z doby, kdy tu pobýval van Gogh. A stále plné hrsti rýže, bílými zrníčky je posetý černý asfalt moderního města na břehu Rhôny. Úplně nakonec dostávají slovo koně skrytí. S ohlušujícím řevem projíždí bulvárem des Lices několik desítek stylově naprosto čistých harleyářů na naleštěných strojích. Jako nádherná tečka za tvrďáky na motorkách i za celým průvodem přichází mladá harley-žena s malinkým harley-špuntem, který si táhne umělohmotného harleye na provázku. Pravým vínem a kořalkou si nakonec všichni připijí. Na co? Na rýži, která se tu pěstuje už od římských časů!

CAMARGUE – TAM, KDE ŽIJÍ KONĚ VEDLE LIDÍ

Těsně předtím, než Rhônu spolknou teplé vlny Středozemního moře, zpomalí a poskytne svou náruč rybám a ptákům. Bažiny, v něž její břehy zvolna přecházejí, jsou líhní milionů komárů. A ti otravují život nejen lidem, ale také bílým polodivokým koním a obrovským býkům. Vítejte v Camargue! I když proslulé letovisko Saint-Tropez je odtud vzdušnou čarou vzdáleno necelých dvě stě kilometrů, ve skutečnosti jako by leželo na druhé straně oceánu. I když tu pobřeží omývá stejné moře, nebrázdí jeho hladinu luxusní jachty ani nafukovací lehátka s přismahlými Středoevropany. Vítejte na 14 000 hektarech bažin, solisek, pastvin, dun a svobody!

„Hej, hojaáa, hej,“ tak nějak, volně přeložen do češtiny, zní pokřik honáků z vesničky Saintes-Maries-de-la-Mer. Úzkou ulicí městečka na samém konci pevniny ženou mladí muži ve sněhobílých košilích několik býků. Obrovských, funících a šířících kolem sebe pach camargueských bažin. Jejich cílem je amfiteátr, ve kterém se odpoledne jako každou neděli budou konat býčí zápasy. Čekání na koridu, tady zvanou course, si krátíme potulkami po úzkých silničkách a cestách, jimiž je Camargue protkáno.

A od té doby, řekne-li někdo svoboda, já dodám – bílí koně z Camargue. Jejich bílé hřívy cuchá přímořský vítr, když se zvědavě přijdou podívat na ty dvounožce, kteří se cpou bílou bagetou a zapíjejí ji červeným stolním vínem. Jak elegantně se objeví, tak nenápadně zmizí. Potkáme je znovu na pobřežních dunách.

Nad hlavami nám létá spousta ptáků – mělo by jich tu být k vidění na 350 druhů. Ptačí rezervace je něco mezi zoologickou zahradou a nepřístupnými mokřisky delty Rhôny. Upravené cestičky nás vedou mezi rybníky, na jejichž hladinách se s naprostým nezájmem o lidské návštěvníky producíruje vodní ptactvo. Pokud sem z nedaleké silnice přeci jenom dolehne nějaký nepříjemný zvuk, hejno plameňáků se líně zvedne, párkrát plácne křídly a usedne o několik metrů dál. Pro ně běžný životní úkon, pro nás úchvatný zážitek plný růžových křídel a šplouchání.

Z býčích zápasů mám strach, strach, že mě mrtvá zvířata neuvedou v to správné nadšení. Zbytečně, smrt se v Camargue už od konce 19. století nenosí. Při provensálských zápasech krev (většinou) neteče. Řízná kapela nastupuje na pečlivě uhrabaný písek koridy, zatímco poslední diváci se ještě trousí. Na betonové stupně amfiteátru usednou, teprve když se v aréně objeví osm mužů, tzv. raseteurs, kteří bojují vždy s jedním býkem a vždy pouhou čtvrthodinu. Během ní se snaží býkovi z rohů sundat jakousi červenou pentličku souvenir. Všech osm raseteurs spolupracuje – někteří upoutávají býkovu pozornost, zatímco vyvolení tryskem nabíhají na býka a kovovým „hřebínkem“ upevněným na ruce se snaží sebrat býkovi jeho ozdobu rohů. K divácky vděčným kouskům patří situace, kdy mladík švihem přeskočí dřevěnou ohradu, zatímco býk do ní narazí. A pokud je dostatečně zuřivý, začne ji prkno po prknu rozebírat.

Vzrušení z těch chvil, kdy dřevěná prkna létají vzduchem, mi docela stačí. Boj na život a na smrt vůbec nepostrádám, zvlášť když vidím, že někteří býčkové mají k zuřivosti docela daleko a už se těší, až uplyne jejich čtvrthodina a oni se vrátí zpátky na pastvu.

AVIGNON – PŘÍBĚH KRÁSY

V pozdních večerních hodinách to žije spíš než na proslulém avignonském mostě na náměstí l’Horloge. Rozsvícený kolotoč z přelomu století jako by už vrostl do dlažby, stejně jako hudba z oné doby jako by nikdy nepřestala hrát. Kavárny, hospody, vinárny, stánky s kebaby a čínské restauranty už pomalu sklízejí ze stolků pocákané ubrusy, ale přicházejí další žíznivci. Před půlnocí se nikomu v Avignonu nechce spát. Na chodnících se vrší odpadky, opilci se dávají do zpěvu, číšníci okrádají turisty stále bezuzdněji. Turisté prchají do svých hotelů a Avignon, bezpečně chráněn středověkými hradbami a klidnou řekou Rhône, konečně usíná.

Ráno slunce pere do vybělených domů, stejně jako téměř celý rok, století po století. A domy a bývalé paláce v tom žáru stojí, některé už trochu nakřivo a některé oprýskané, stále však poskytující blahodárný stín. V zimě kámen drží teplo, v létě chlad. Byty se skrývají za zavřenými okenicemi, úzkými uličkami sem tam proběhne pes nebo se probelhá babka. Ačkoli do Avignonu míří statisíce turistů ročně, naštěstí jsou tu místa, kam to nikoho neláká. A právě tady je třeba hledat zprávy o současných obyvatelích prastarého města.

Takové zprávy se musí nyní, v poledne, hledat po čichu. Z jedněch dveří je cítit trochu zatuchlého papíru a také vývěsní štít už potvrzuje, že stojíme před antikvariátem. Dráždivá vůně provensálského koření? No jistě, malinká restaurace se čtyřmi pidistolky. Indické tyčinky napoví a vousáč v batikovaném triku potvrdí, že v prvním patře bývalého paláce bydlí ctitel jiné kultury než té papežské, za níž sem jezdí půl „civilizovaného“ světa.

Po polední siestě se k vjemům čichovým přidají ještě sluchové – jazz, rock, klasické piano, swing. V žádné z uliček, dodnes pojmenovaných po řemeslech, která se tu ve středověku provozovala, neslyšíme … jak to jednoduše vyjádřit … třeba Oreiro.

Při procházce historickými čtvrtěmi města se nemůže stát, že by člověk nakonec nenarazil na papežský palác. Papežové i vzdoropapežové tu původně skromnou budovu přestavěli v ohromný komplex s mohutným opevněním. Rozloha paláce s deseti věžemi nakonec dosáhla 15 000 čtverečních metrů. Poprvé se Avignon stal srdcem římsko-katolické církve v roce 1309, když sem papežský dvůr přestěhoval papež Klement V. Poslední papež odsud prchl v roce 1403, to už se ale jednalo o vzdoropapeže (Benedikt XIII.). Za tlustými gotickými zdmi se mezi těmito dvěma daty řešily záležitosti náboženské i světské, hodoval tu dokonce i náš Karel IV. Svého času byl papežský palác velmi luxusním sídlem, po spěšném odchodu posledního papeže ale byla většina zařízení postupně rozkradena a zničena. Ohromný palác by tak zel prázdnotou, kdyby…

Kdyby se Avignon nestal Evropským městem kultury 2000 a kdyby francouzský přístup k umění nebyl tradičně odvážný. Radní města Avignonu se rozhodli v papežském paláci instalovat výstavu „Příběh krásy“. Mocnosti pekelné a andělské tu jsou v představách výtvarníků zastoupeny krásou a jejím zrozením skrze lásku. Téměř jako svatokrádež působí videoinstalace v hlavní kapli – znovu a znovu tu na smyčce přicházejí dva muži, z nichž jeden je sežehnut plameny a druhý… Vedle bývalé papežovy ložnice rozhýbají kroky návštěvníků stínohru ďáblíků s růžky a s opravdu nepřehlédnutelným přirozením. Na kamennou zeď reprezentačního sálu, místa, kde se scházeli kardinálové při volbě nového papeže, jsou promítány bouřkové mraky, na které se z obrovské kolorované fotografie dívá Björk. Ze zdí paláce trčí červené zkroucené hadice – tepny znovuobživlého paláce.

MARSEILLESKÁ POTOPA

Pokud se nám Provence zatím dávala poznat coby mírný kraj vesnického rázu, kde i městský čas plyne pomaleji než jinde, kde se nahlas nemluví o bohatství ani o chudobě, kde se dobře jí a pije a večery u kavárenských stolků jsou nekonečné jako van Goghova snaha uzavřít Provence do svých pláten, Marseille na nás dýchla tu těžko definovatelnou směs vůní a zápachů velkoměsta. A ke všemu na nás seslala potopu.

Do Marseille se vždycky přijíždí seshora, jinak to po souši nejde. Nejprve to vypadá, že se před vámi rozprostírá město jako na dlani, ale k Marseille patří desítky a desítky kilometrů pobřeží, k přístavu velkých zaoceánských lodí nelze ani dohlédnout. A tak když se z libovolného směru spustíte do skutečného labyrintu širokých bulvárů, odvážných silničních nadjezdů, mostů a podjezdů, brzy podlehnete pocitu méněcennosti vůči této směsici nejmodernější architektury, nejstarších domů a nejnebezpečnějších bulvárů, zvané Marseille. Naštěstí zdejší radní dobře vědí, že jako turista nejspíš míříte do starého přístavu Vieux Port, takže na každé sebebezvýznamnější křižovatce najdete směrovku.

Tvar pobřeží přímo vyzýval první osadníky, kterými byli Řekové už v 7. století př. n. l., k založení přístavu. Později si výhodnou polohu tehdejší Massillie uvědomili i Římané a přístav obsadili. Po nich během staletí přicházely další a další národy, které se zdržely na kratší či delší dobu a zanechávaly tu své potomky. A Marseille rostla až do dnešní podoby druhého největšího a jistě nejkosmopolitnějšího města Francie.

Vieux Port je vlastně původním přístavem, chráněným u vjezdu dvěma pevnostmi – Saint-Nicholas na jižní straně a Saint-Jean na severu. Vjezd do přístavu je poměrně úzký, a tak jej dnes využívají pouze tisíce jachet a rybářských lodí, kotvících přímo naproti proslulému bulváru Canebiere. Přijíždíme do města odpoledne a na pozdrav nám cinkají tisíce stěžňů, které rozkýval stále sílící vítr. Netušíme, že za pár hodin se La Canebiere stane dravou řekou, elegantním splavem ústícím přímo do vod přístavu. Obloha je čím dál tmavší a ze stolků pouličních restaurací padá nádobí. Nakonec to přijde – jak se později z francouzské televize dozvídáme, zuří nad námi tornádo. Okolo přístavu vede jedna z nejrušnějších ulic a ve chvíli, kdy už je jasné, že příroda chystá cosi nezvyklého a velkolepého, jsou na ní uvězněny desítky automobilů v pravidelné odpolední zácpě. Z oblohy padá stále více vody, která si razí cestu ulicemi a uličkami, nakonec i sklepy a obchody dolů do přístavu. Za chvíli plavou v zálivu stolky, židličky a také kabelky některých nešťastnic. Marseillané berou to řádění živlů s klidem – okýnky automobilů vylévají vodu, cyklisté hodí kolo na ramena a stávají se z nich plavci. Na místě už jsou policisté, hasiči a také televizní štáby. Stále prší a někteří se pokoušejí odnést si domů vyplavené kavárenské zařízení. Jiní na ně s úsměvem volají policisty. Ani my už se nebojíme, nabyli jsme dojemmu, že tornádo je v Marseille běžné stejně, jako u nás bouřka. „Žiju tady padesát let, a něco takového jsem zažil podruhé,“ vyvádí nás nazítří z omylu náš průvodce.

Ráno stále ještě poprchává a celé město žaluje na matku přírodu protivným zvukem puštěných čerpadel, která se snaží dostat vodu z míst, kam nepatří. Odpadky jsou spláchnuty do moře a Marseille se nám jeví jako znovuzrozená. Nejlepší čas pro procházku starým městem, čtvrtí zvanou Panier. Křivolaké staré domy stojí dnes na začátku své nové historie. Poválečné dějiny této čtvrti totiž nápadně připomínají osudy historických jader mnoha našich měst – pro zámožnější občany se stavěly nové čtvrti s moderními byty a stará centra osidlovali sociálně slabší občané. A stejně jako v Česku Romové, v Marseille přistěhovalci z Portugalska či z Maroka neměli stejné představy o hygieně jako původní obyvatelé. A ani peníze na opravu čím dál více chátrajících budov. Marseilleská radnice tak dnes řeší zajímavý problém – na vlastní náklady zrekonstruovat historicky cenné objekty, ve kterých žijí často chroničtí neplatiči nájemného, nebo se snažit byty prodat bohatším lidem a pro stávající nájemníky najít jiné bydlení? Problém podle slov našeho průvodce komplikuje ještě fakt, že některé byty jsou v soukromém vlastnictví.

Když se dnes procházíme úzkými uličkami středověké Marseille, hledíme místy na fasády poznamenané staletími, jindy je tvář domů rozsvícená novými nátěry, za kterými se ve stísněných prostorách nacházejí supermoderně vybavené byty. Někde seprané kousky oblečení sušící se na oprýskaných oknech hlásají chudobu obyvatelů Panier, jinde se po parapetech pne pečlivě udržovaná exotická zeleň. Panier se zvolna mění – a možná v době, kdy budou všechny fasády růžovo, oranžovo, zeleno – rozjásané, zmizí kousek nechtěné romantiky velké Marseille. Zatím tu člověk musí sklonit hlavu, chce-li vejít do malých krámků, takových, jaké se jinde ve Francii snad už nevidí. Večer se tady zavírá brzy a procházky se nedoporučují. Nedaleké doky velkého přístavu kouzlí po setmění čarodějně hororový obraz Marseille takové, jakou by ji raději nikdo neviděl. Jinou tvář nastaví ráno. Rybáři přímo na nábřeží Vieux Port nabídnou své čerstvé úlovky, řečtí, italští a bůhvíjací přistěhovalci otevřou svá bistra a budou snít o velké restauraci, kterou si jednou pořídí. Turisté se rozběhnou po pamětihodnostech, studenti se budou snažit na svých motocyklech prokličkovat ranní zácpou a dostat se do školy. Každý si v tom obrovském mraveništi, kde jako na jediném místě v Provenci neucítíte vůni levandule, půjde za svým.

Category: 2001 / 03

Kriticky vzato, dávali si Evropané s objevováním černé Afriky na čas. Šlo přitom o kontinent, který měli prakticky na dohled. K tomu, aby se dostali do míst, v nichž začíná souvislé osídlení lidmi černé pleti, jim stačilo sledovat atlantický břeh tajuplné pevniny někam k ústí řeky Senegal na patnáctém stupni severní šířky, což nebyl technický problém už za starověkých Féničanů. Evropský středověk však dlouho nebyl vhodnou dobou pro geografické objevy. Chiméry vírů směřujících do pekel či mstících andělů v oblacích zdržovaly plavce víc než faktické překážky. Z moře byla proto subsaharská Afrika objevena zásluhou Portugalců až ve stejném století jako Amerika.

Ještě pomalejším procesem prošlo pak objevování afrického vnitrozemí; teprve v poslední dekádě devatenáctého století mizela ne-li poslední bílá místa, tedy určitě poslední velké bílé plochy na mapě Afriky.

Takřka současně s tímto procesem, v roce 1902, vydal poangličtělý Polák Joseph Conrad knihu s názvem, který je nejsugestivnější metaforou pro neznámé africké vnitrozemí: Heart of Darkness, Srdce temnoty.

Přes poněkud fantasmagorický děj knížky vycházel Conrad při jejím psaní z reality: v devadesátých letech devatenáctého století sloužil jako lodní důstojník na parníku, plujícím po veletoku Kongo. Tato velkolepá řeka byla tehdy už víceméně známá, zato se však vědělo pramálo o jejích severních, tedy pravostranných přítocích. Lze-li Conradovu „temnotu“ vykládat jako symbol něčeho tajemného, bělochy dosud nepoznaného, a tudíž hrozivého, a zároveň – doslovněji vzato – lze-li si za ní představovat přítmí nekonečného tropického pralesa, co má pak větší nárok na poetické Conradovo označení nežli právě ta část povodí Konga, která byla v jeho době nejméně známá?

Nezmapované území na sever od toku Konga bylo větší než Francie, ale ještě v roce 1892 z něj Evropané znali prakticky jen okolí vojenské stanice založené Francouzi o tři roky dříve u peřejí řeky Ubangi, k nimž bylo možno celkem bez obtíží doplout proti proudu po odbočce z konžského veletoku. Nad ně se tenkrát ještě žádný běloch nepodíval. Zatímco v jiných částech Afriky Evropané komunikovali s černými královstvími už v době vlády Jiříka z Poděbrad, na řekách Ubangi, Sangha a Šari, v samém středu Černého kontinentu, zůstávala Afrika Evropany nedotčená ještě v době narození našich babiček. Není to fascinující?

TAJEMNÁ MOC ŘÍČNÍCH LIDÍ

V červenci roku 1989 jsem se v největším tropickém vedru na břehu řeky Ubangi potil v tmavém obleku a s kravatou na krku v zástupu zvaných hostů při slavnostním projevu prezidenta Středoafrické republiky. Uplynulo právě sto let od založení zmíněné vojenské stanice Bangui. Během těch let se stala někdejší stanice hlavním a také vlastně jediným městem kolonie a posléze republiky, jejíž území pokrývá onu historicky poslední bílou plochu na mapě Afriky. Dnes má Bangui půl milionu obyvatel, ale ještě pěkných pár let po svém založení nebylo ničím jiným než obtížně udržovaným předsunutým postem francouzské armády na břehu řeky, proti jejímuž proudu se sem Francouzi dostali na svých lodích.

V jazyce sango slovo bangui znamená peřeje. Proto se také ona slavnost konala u hotelu Safari Sofitel, ležícího na břehu přímo proti peřejím, které znamenají stop pro všechna větší plavidla na cestě proti proudu do vnitrozemí. Jistou pikantnost dávalo obřadu to, že se prezident ve své řeči musel chtě nechtě zmínit o tom, že město nezaložili Středoafričané, nýbrž Francouzi. Ostatně část řeči adresovanou zahraničním hostům pronesl ve francouzštině. Jinak mluvil v sangu, které je původně řečí „říčních lidí“ ze středního toku Ubangi, ale rozšířilo se jako dorozumívací jazyk po celé republice. Prezident Kolingba shodou okolností k menšinovému etniku říčních lidí z břehu Ubangi patřil a vědělo se o něm, že je stejně jako někteří jeho soukmenovci schopen se tajně změnit v rybu nebo krokodýla.

Ještě větší mocí nad svou i cizí podobou údajně vládl sedmadvacetiletý muž stojící v první řadě prezidentské svity. Jmenoval se Kowada a jeho oficiální funkce byla „prezidentův duchovní poradce“. Byl to féticheur, tedy šaman, původem rybář z prezidentovy rodné vesnice, člověk bez znalosti písma, zato však disponující schopností kontrovat proti eventuálním šamanským intrikám prezidentových nepřátel. I tam, kde se podobné intriky neočekávaly, bylo lepší se preventivně pojistit, a proto šaman absolvoval všechny prezidentské porady i zahraniční cesty po boku svého zaměstnavatele.

(Někdo by se mohl mýlit a vysvětlovat si předchozí odstavce jako ironické podceňování středoafrické elity. To rozhodně není autorský úmysl. Šamanismus je prostě středoafrickou skutečností a věří v něj i brilantní afričtí vzdělanci s tituly z prestižních evropských či amerických univerzit. V tom jsou ostatně podobni Čechům: copak jsme neměli ještě nedávno šéfem jednoho z nejdůležitějších ministerstev astrologa, věnujícího se čtení osudů lidí a států z postavení hvězd?)

Když jsem se díval na Kowadu zblízka při oslavách století Bangui, nemohl jsem tušit, že mladému, leč mocnému šamanovi zbývá pouhý rok života. Přišel o něj drasticky přímo v jednom ze tří banguiských sídel, jež si za pár let služby v prezidentském paláci nechal vybudovat pro sebe a své ženy za plat, který byl desetkrát vyšší než plat ministrů.

Majitel těchto nemovitostí, obehnaných vysokými zdmi, se stal během krátké doby po svém příchodu ze vsi nejvlivnější osobou prezidentské svity. Vědělo se o něm, že má bezprostřední spojení s duchy vody, umí perfektně předvídat budoucnost a nenechá se „překouzlit“ žádným jiným šamanem. Jeho moc a vliv na nejvyššího státního představitele vzrůstaly každým dnem. Všichni dosavadní prezidentovi spolupracovníci včetně členů rodiny byli odsunuti na vedlejší kolej. To pochopitelně budilo jejich žárlivost, závist a posléze touhu zbavit se nepohodlného vetřelce. Jak se však zbavit člověka, který ví dopředu, co se na něj chystá, a má schopnost zastavit náboj vystřelený z pušky?

Pomohlo sedm žen s čarodějnickými schopnostmi. Všechny byly ze vsi Bokanga, ležící jihozápadně od hlavního města v oblasti osídlené etnikem Mbaka Nabo. Dodaly sílu k potlačení Kowadových fetišů třem vojákům, kteří na sebe vzali riskantní úkol překonat Kowadovy zdi a kouzla. Nepochybně měli slíbenou královskou odměnu, vždyť ti, kdo si je najali, byli nejvyššími úředníky země. Spekulovalo se dokonce, že se s nimi spojila i prezidentova žena Myriam.

Vražda, k níž pak došlo v Kowadově rezidenci v banguiské čtvrti Fatima, svědčila o tom, že vojáci se panicky báli šamanova obživnutí. Všichni tři do něj vyprázdnili celý zásobník svého samopalu, což rozstříleného Kowadu zbavilo podoby, a tím i možnosti vstát z mrtvých.

Vojáci se ztratili se svou odměnou někde ve vedlejším Kongu nebo Kamerunu, ale část viníků se našla: všech sedm čarodějnic z Bokangy putovalo do vězení Ngaragba na břehu Ubangi. Na Kowadově pohřbu napadl jeho příbuzný ministra národní obrany nožem a v následných půtkách zahynulo devatenáct lidí. Prezident Kolingba se pohřbu nezúčastnil, protože stejně jako jindy při krizových situacích zmizel na pár dní z veřejného života. Středoafričané o tom věděli své: prezident byl prostě v řece za rybu nebo krokodýla.

MEZI UBANGI A ŠARI

Vraťme se však ještě na skok do oné doby okolo založení Bangui, které jsme tak důstojně – ještě se slavným šamanem – oslavili na břehu Ubangi.

Jak bylo řečeno výše, evropské dobrodružství na Ubangi proběhlo v posledních dvou dekádách devatenáctého století. Východiskem pro ně byla cesta od Atlantiku proti proudu Konga. Průběh tohoto veletoku i jeho břehy byly tou dobou už známé, neboť je zmapovala monstrózní expedice, vedená v letech 1874 až 1877 Američanem Stanleyem z opačné strany, tedy od východu a po proudu. Zcela neznámé však zůstávaly největší pravostranné přítoky veletoku, Sangha a Ubangi. Do vzdálenějšího a většího z nich, Ubangi, vplul sice jako první v roce 1885 misionář skotské národnosti Grenfell, ale od toho vzápětí převzali štafetu Belgičané a Francouzi. Ti už pak na Ubangi žádné jiné Evropany nepustili. Nešlo o žádnou spolupráci, nýbrž o tvrdý souboj, z něhož Belgičané vytěžili území na jižním břehu nově objevené řeky (které připojili k tomu, co už „obsadil“ Stanley ve službách belgického krále Leopolda a co po čase dostalo jméno Belgické Kongo), zatímco Francouzům se podařilo udržet si území na severu. Snili o tom, že je spojí s tehdy už objeveným okolím Čadského jezera, vzdáleného od Ubangi tisíc kilometrů severním směrem. To se jim nakonec podařilo, ale stálo je to ještě značné úsilí a nemálo lidských životů.

V roce 1894, po několika riskantních průzkumných pochodech územím na sever od Ubangi, se cítili Francouzi natolik pány onoho území, že je označili za svou kolonii. Dali jí jméno Ubangi-Šari, k jehož vysvětlení je dlužno dodat, že řeka Šari je hlavním a vlastně jediným přítokem Čadského jezera. Jak Šari, tak Ubangi byly pouze hraničními toky kolonie, takže jméno vyjadřovalo především to, co leží mezi oběma řekami – na jih od Šari a na sever od Ubangi.

Popis toho, co leží mezi Ubangi a Šari, dává beze zbytku i charakteristiku dnešní Středoafrické republiky, neboť republika zdědila hranice po kolonii. Do těch hranic by se vešlo sedm a půl Českých republik, ale přesto by to Středoafrická republika s naší středoevropskou zemičkou prohrála, pokud by šlo o rozmanitost a malebnost reliéfu. Máme u nás vyšší pohoří a širší úvaly, máme krajiny ozvláštněné sopečnou i krasovou činností, máme skalní města s kaňony a máme i nížiny s rovinami „jako když střelí“. Naproti tomu krajina mezi Ubangi a Šari je na devadesáti procentech povrchu mírně zvlněná placka bez dominant a výhledů, budovaná z větší části prastarými krystalickými horninami. A ani zbývajících deset procent nenabízí – snad až na pár pěkných vodopádů – nějakou krajinnou zvláštnost, za níž by vyloženě stálo za to sem jezdit.

Oč jednotvárnější je povrch země, o to zajímavější je to, co z této země vyrůstá a co po ní leze, běhá, chodí nebo plave v jejích řekách.

Typickou krajinou je tu savana, tedy v podstatě travnatý terén s četnými keři a stromy, které však většinou netvoří kompaktní les. Od severu k jihu je středoafrická savana stále zelenější a šťavnatější, což je odrazem toho, že tímto směrem přibývá srážek. „Dole“ na jihu, přesněji zhruba od zeměpisné šířky hlavního města Bangui směrem k rovníku, se vydatné deště, neklesající vysoké teploty a z toho plynoucí vlhkost zasloužily o vznik jedinečného ekosystému, jímž je africký deštný prales. Díky lidské činnosti je dnes severní hranice pralesa o trochu jižněji nežli v dobách příchodu Evropanů, ale prales stále ještě zabírá desetinu plochy Středoafrické republiky. (Připomeňme si, že to není málo: ten prales by pokryl čtyři pětiny Čech a Moravy.) Naopak na severu přecházejí savany do krajiny, která svojí vyprahlostí a neplodností připomíná typický sahel, jak ho známe ze zemí sousedících na jihu se Saharou.

Poté co Francouzi zahájili kolonizaci, vstoupila tajemná Ubangi-Šari do evropského povědomí jako pohádková zásobárna velké zvěře, schopná soutěžit s tehdy už podstatně známějšími britskými koloniemi na východě Afriky v tom, kolik nabízela lovcům trofejí. Hojně tu žila největší zvířata savan i pralesů – sloni, nosorožci, hroši, buvoli, žirafy, antilopy, lvi, levharti, gorily a mnoho dalších.

Minulý čas, použitý v předchozí větě, sice nemá dosud plné oprávnění, ale přinejmenším ona hojnost už je jenom vzpomínkou. Bílí i černí lovci a v současnosti především pytláci způsobili to, že za velkou zvěří už musíte ve Středoafrické republice cestovat do dvou národních parků, z nichž ani jeden není zrovna snadno dostupný.

PROKLETÍ UZAVŘENOSTI

V tomto článku se dopouštím něčeho, co jsem měl ve Středoafrické republice zakázané dekretem z 27. července 1970, který platí dodnes. V oficiálních stycích a písemnostech se nesmí uvádět, ke kterému etniku kdo patří. Ačkoliv Gbayové, Bandové, Zandové a mnohá další z takřka osmdesáti etnik obývajících dnes Středoafrickou republiku mají odlišné jazyky, kulturu a historii, v očích zákona nejsou nikým jiným než Středoafričany. Měl by se tím potlačit tribalismus, avšak už od samého vzniku dekretu bylo jasné, že s ním lze zacházet velice pružně. Stvořil a podepsal ho totiž diktátor Jean-Bedel Bokassa, vládnoucí v letech 1966 až 1979. Od něj to bylo gesto více než falešné, neboť byl známý kromě jiného i svým preferováním vlastního etnika Mbaka Nabo a nepřátelstvím ke dvěma daleko početnějším (a Bokassovi tudíž nebezpečným) etnikům Gbaya a Banda. Řada příslušníků elity těchto etnik doplatila na krutovládcova často planá podezření léty věznění, nebo dokonce životem.

Bez zmínky o „doživotním prezidentovi“ a později dokonce císařovi Bokassovi se žádná stať o Středoafrické republice nemůže obejít. Krátké dějiny státu (existujícího teprve od roku 1960) jím byly příliš poznamenány na to, aby byl zapomenut. V Bangui a jeho okolí navíc existuje řada megalomanských staveb z jeho éry, často nedokončených a zarůstajících divokou vegetací, přezdívaných „Bokassovy pomníky“. (Koktejl uveřejnil o Bokassovi a jeho éře podrobnější článek v dubnu 1997.)

Osobně mám na Bokassu velice živou vzpomínku, protože jsem začínal svou práci v Bangui právě v době, kdy se tam svržený císař překvapivě objevil po sedmiletém exilu v Côte d’Ivoire a ve Francii. Byl souzen ve skromné budově s hrdým názvem Justiční palác, kterou jsem měl ze svého úřadu doslova přes ulici. Ministerská protekce mi pomohla do ní zavítat v den, kdy prošedivělý excísař, jenž byl vždycky skvělý řečník a herec, si teatrálně padl do náručí se svým francouzským obhájcem Szpinerem těsně po tom, co Francouz pronesl ohnivou obhajovací řeč. Přes její působivost dostal Bokassa trest smrti, později zmírněný na doživotí.

Slogan, že „Bokassu vyprodukovali Francouzi“, použitý historikem Ubangi-Šari Kalckem, je tomu, kdo nahlédl do Středoafrické republiky, docela srozumitelný. Dal by se rozšířit na to, že vyprodukovali vlastně celé poslední století dějin. Nejprve území severně od Ubangi objevili pro sebe a Evropu a potom si je zabrali a doslova rozparcelovali na „koncese“, na nichž jejich majitelé a nájemci těžili dřevo a pěstovali kávovník za pomoci superlevné pracovní síly, získané přímo na místě. V roce 1927 odhalil pozdější laureát Nobelovy ceny André Gide v knize Cesta do Konga nelidské zacházení s černými dělníky v západní části Ubangi-Šari a svou brutálně adresnou denunciací viníků způsobil jeden z velkých francouzských skandálů své doby.

Nikoliv největším, ale zcela jistě nejučenlivějším etnikem, sídlícím v okolí Bangui, byli a jsou Mbakové Nabo. Tím, že je Francouzi pozvolna připouštěli ke zdrojům vzdělání, vytvořili podmínky pro vznik středoafrické inteligence. Ještě Bokassův otec byl údajně ubit za vzpouru proti Francouzům, ale sám Bokassa už prošel francouzskou poddůstojnickou školou a sloužil v Indočíně, kde to dotáhl na kapitána. Jiný Mbaka Nabo, první vysvěcený středoafrický kněz Barthelémy Boganda, se stal po přestupu do světského stavu prvním středoafrickým poslancem ve francouzském parlamentě a potom zakladatelem Středoafrické republiky, jejíž jméno, státní vlajka a slova hymny jsou jeho výplody. Nežli se mohl stát prvním prezidentem, zahynul v roce 1959 v troskách letadla na vnitrostátní lince. Prvním prezidentem se stal o rok později David Dacko, původním povoláním učitel. Jak Boganda, tak Dacko, i jeho bratranec Bokassa (který Dacka po pěti letech vlády svrhnul) byli příslušníky zmíněného etnika, reprezentujícího sotva pět procent populace Ubangi-Šari.

Až po pádu Bokassy a po krátké epizodě s neúspěšným návratem Dacka se dostala ke slovu jiná etnika. Kupodivu to nebyli ani Gbayové ze západu, ani Bandové ze středu, ani Zandové z jihovýchodu země. Prezidentem se stal na dvanáct let (1980-1992) zmíněný André Kolingba z „říčního“ etnika Yakoma, a po něm etnický Sara ze severu země jménem Ange-Félix Patassé. Oba byli vysokými státními úředníky za Bokassy, Patassé dokonce předsedou vlády. Za jeho prezidentství se v roce 1997 ze Středoafrické republiky po několika krizích stáhla francouzská posádka, do té doby druhá nejsilnější v Africe. Z hlediska antiimperialismu to zní povzbudivě, ale s armádou odešla i podstatná část francouzské pomoci, což dokonale vyprázdnilo státní pokladnu, v níž toho ostatně nikdy moc nezbývalo. A to přesto, že se tu ročně vytěží půl milionu karátů diamantů a že středoafrická káva patří na světových trzích k těm lépe ceněným. Je však drahá, a to především v důsledku potíží s dopravou z vnitrozemského státu, z nějž nevede ke vzdálenému a navíc cizímu pobřeží Atlantiku ani pořádná silnice, natožpak železnice. Vzdělaní Středoafričané tomu říkají malédiction de l’enclavage, volně přeloženo „prokletí uzavřenosti ve vnitrozemí“.

POSLEDNÍ MÍSTO NA ZEMI

„C’est le pays le plus difficil,“ varoval mě před odjezdem z briefingu v New Yorku můj přítel Roger, frankofonní Kanaďan, který z titulu svého zaměstnání regionálního šéfa UNDP pro Afriku neustále objížděl africké země a měl jejich reálie v malíčku.

Nejobtížnější země? Na tenhle titul by dnes mohla kandidovat nejméně desítka afrických států. Ve Středoafrické republice se sice hodně krade, ale běloch tam byl naposled zavražděn před patnácti lety (nepočítáme-li tři francouzské vojáky zabité při přestřelce s povstalci v roce 1997). Malárii se tu nevyhne vůbec nikdo, ať polyká profylaktika, nebo ne. Antimalarika pouze zmenšují pravděpodobnost, že příští záchvat bude osudný. Ale stejně jsou na tom i sousední země: rovníková Afrika už je taková.

Panují tu dost vysoké teploty a značná vlhkost, hodně prší, avšak zřídkakdy je tu počasí, které by se dalo označit za nesnesitelné. Součet kilometrů asfaltových silnic je v celé veliké zemi nižší než v sebemenším našem okrese, ale s tím se lze vyrovnat. A práce? Po zkušenosti v několika zemích černé Afriky bych si Středoafrickou republiku vybral určitě raději než třeba Sierru Leone nebo Guineu Bissau (a to jsem je obě poznal ještě před občanskou válkou).

Popravdě nejvíc jsem byl na začátku zklamán zvěří, respektive jejím nedostatkem. Ujedete stovky kilometrů savanou, aniž vidíte antilopu, opici, o slonu ani nemluvě. Dokonce i na ptáky se mi středoafrická savana zdála být docela chudá. Pak jsem ale zjistil, že na určitých trasách, pokud po nich projíždíte dopoledne, můžete vidět luskouny, menší antilopy, ženetky, obrovské savanní myši, perličky i jiná zvířata. Nikoliv však přímo v savaně, nýbrž ve vesnicích, kde středoafričtí lovci vyvěšují svůj noční úlovek a nabízí jej k prodeji. Logickým důsledkem je to, že středoafrická zvířata jsou neviditelná, protože jsou příliš plachá. V každém Středoafričanovi dřímá lovec a nenechá na pokoji nic, co se hýbe. Dočista všechno se také konzumuje. Maso kočkodanů a myší, žijících ve zdejších savanách, nad nímž se našinec zamýšlí, zda je jíst, či nejíst, platí například podle cen stanovených domorodými lovci za lepší než maso antilopy.

Velká zvířata mají na svědomí pytláci a francouzští sportovní lovci. Těm se podařilo za sto let kolonizace a následného faktického protektorství vystřílet obrovská sloní stáda a mnohonásobně tak zredukovat počet slonů. A vzácnými se jejich přičiněním stali v savaně i třeba buvoli a velké antilopy. Sloni, nosorožci a žirafy jsou v současnosti chráněni, ale jak daleko dosáhne ruka zákona z hlavního města?

Za jeden úspěšný výstřel do krásného proužkovaného těla vzácné pralesní antilopy bongo nebo do mohutných plecí Derbyho antilopy jsou bohatí Američané a Francouzi ochotni zaplatit tolik jako za drahé auto, a tak jsou tito lovečtí maniaci vítanými hosty. Proslulý Bokassa nejenže byl sám svého času největším obchodníkem se slonovinou, ale ještě „přenechal“ svému velkému příteli, francouzskému prezidentovi Giscardovi d’Estaing, revír o velikosti Moravy na východě země, jenom aby si přítel VIP mohl třikrát čtyřikrát do roka přijet střelit do živého slona. A Giscard střílel a střílel a za odměnu například spolufinancoval z francouzského rozpočtu Bokassovu císařskou korunovaci – mimochodem největší show, jakou kdy zažila černá Afrika.

A přece se najdou ještě i ve Středoafrické republice místa, kde se nad hojností velkých zvířat zatají dech. Na severozápadě, v minimálně osídlené prefektuře Vakaga, je například jezero ne větší než leckterý rybník na české návsi, do něhož se každý den naskládá k odpočinku po noční pastvě na pět set hrochů. Příměr „jako sardinky“ tady úžasně sedí: mrňavé rybičky tu však napodobuje pět stovek dvoutunových těl, jedno přimknuto k druhému tak, že z celého jezera jsou vidět místo vody jen oblé hory hroších hřbetů.

V deštném pralese na jihu země nedaleko hranice s Kongem (tím, které bylo dříve francouzské a jehož hlavním městem je Brazzaville) existuje zase paseka, na niž každodenně vycházejí stáda pralesních slonů. Nikde jinde v Africe (a tedy na světě) nelze pralesní slony, ale ani pralesní buvoly a antilopy bongo takhle nádherně pozorovat, jako zde. Zvířata sem lákají minerální prameny, jejichž voda nabízí to, co je v pralese opravdu nad zlato – sůl. „Posledním místem na Zemi“ nazval tuto jedinečnou lokalitu autor reportáže z roku 1995, který v přilehlém pralese sledoval se svými spolupracovníky kromě slonů také gorily a šimpanze. Evidentně tím myslel poslední panenské místo: dokazoval to chováním sledované skupiny šimpanzů, vykazující známky naprosté neznalosti lidí.

Zatímco vysvětlením nenarušenosti tohoto koutu Středoafrické republiky je nepřístupnost pralesa, u hrochů z jezírka Mare de Gata si lze vysvětlit jejich početnost a koncentraci tím, že dosud příliš nelákají pytláky. Hroši nenabízejí metráky slonoviny ani nosní rohy, v nichž je ukryta pohádková sexuální síla. Přitom právě severovýchod země, kde jezírko leží, je rejdištěm moderně vyzbrojených a organizovaných arabských pytláků, kteří překračují hranice ze sousedního Súdánu na koních a velbloudech a svými kulomety devastují poslední stáda slonů a nemilosrdně stíhají i poslední nosorožce.

VYPRÁZDNĚNÝ VÝCHOD

Arabský vliv se někomu může v rovníkové Africe zdát podivný, protože do severoafrických zemí s arabskou populací je odtud daleko. Zdání klame. Súdánští pytláci jsou vlastně tak trochu pokračovateli arabských nájezdníků, kteří se zasloužili o to, že třetina dnešní Středoafrické republiky je zcela neobydlená.

Tito nájezdníci, přicházející ze severovýchodu, tedy z území dnešního Súdánu, si v druhé polovině devatenáctého století dokonce zřídili ve východní části pozdější francouzské kolonie Ubangi-Šari několik stanic, které měly charakter vojenských táborů a zároveň shromaždišť otroků. Černošské osídlení severní části povodí řeky Mbomou (jež je jednou ze dvou zdrojnic Ubangi) bylo podle toho, co zjistili historici, ještě před sto padesáti lety velmi husté. Za několik desítek let, které předcházely příchodu Francouzů, je však arabští otrokáři dokázali totálně vylidnit. Ti černoši, kteří se nedostali do otroctví, prchali na západ, co nejdále od arabských táborů. Osídlili střed a západ země, a východ zůstal pustý, což trvá dodnes.

Největší překážkou francouzské kolonizace území na sever od Ubangi a Mbomou tedy nebyli vlastní obyvatelé tohoto území, jakkoli některá černá etnika nebyla zrovna poddajná. Pokud chtěli Francouzi skutečně ovládnout území Ubangi-Šari a zároveň i přilehlé území dnešního Čadu jižně od Čadského jezera, museli je dobýt nikoliv nad černochy, kteří nebyli organizovaní ve větším celku, nýbrž nad Araby. Povedlo se jim to v bitvě u Kousseri na území dnešního Čadu, v níž porazili vojsko velkého sultána Rabaha. Takřka symbolicky se ta bitva odehrála v roce 1900, otevírajíc tak novou éru v dějinách střední Afriky zároveň se vstupem do nového století.

Tento výlet do historie byl nutný k tomu, aby vysvětlil největší paradox Středoafrické republiky. Na jejím východě se rozkládá oblast zelených savan a lesů o ploše nejméně dvou Českých republik, na níž není jediná vesnice. Není to malaričtější území nežli zalidněný střed a západ republiky, není tady větší koncentrace much tse-tse, které by bránily pěstování dobytka, a půda není méně vhodná pro pěstování manioku než jinde. Nejen vesnici, ale ani to, co se dá nazvat „cestou“, tady nenajdete, snad kromě prekérních, většinu roku nesjízdných spojek do dvou loveckých kempů, které mívaly i vymýcenou plochu pro přistání malých letadel.

Z letadla znám tuto „no man’s land“ docela dobře po několika přeletech v malé cessně, které jsem absolvoval v rámci programu sčítání populace. Na spojnici mezi prefekturními městečky Obo (na horním toku Mbomou) a Birao (na horním toku řeky Bahr Oulu, zdrojnice Šari), dlouhé přímou čarou osm set kilometrů a rovnoběžné se súdánskou hranicí, jsem nikdy neviděl vůbec nic – kromě řek, stromů, keřů a trávy s obrovskými termitišti. Těšil jsem se aspoň na stádo slonů nebo antilop, ale zdá se, že tato zvířata dopadla v tomto mrtvém trojúhelníku jako kdysi jeho lidští obyvatelé: prostě zmizela.

SČÍTÁNÍ S PŘEKÁŽKAMI

Zmíněné sčítání lidu bylo nejvelkorysejší a snad i nejúspěšnější, jaké dosud v tomto prostoru proběhlo, přesto se však muselo potýkat s řadou problémů. Nejpikantnější bylo to, že si ho vlastně středoafrická vláda moc nepřála, i když to nemohla říci naplno: na sčítání lidu byla totiž vázána pomoc zahraničních a nadnárodních dárců. Čím méně lidí, tím menší „balík“ pomoci potřebují, to je jasná rovnice. Odpovědná vládní místa se zcela logicky bála, že experti napočítají Středoafričanů málo. Popravdě řečeno se tak stalo, a spočítaných 3,6 milionu zůstalo pod optimistickými odhady skoro o milion.

Odborník na organizaci sčítání byl Ind, který přes racionální povahu svého zaměstnání byl iracionálně napojený na hvězdy, a za tím účelem si neustále telefonoval se svým osobním astrologem v New Delhi. Jakmile se hvězdy hněvaly, hodil se Ind marod, čemuž vděčím za oněch několik přeletů v cessně nad východní částí země. Rád jsem část jeho terénních povinností bral za něj – s vědomím společných newyorských šéfů – i když sčítání nebylo součástí „mého“ projektu.

Když Inda vystřídal odborník na počítačové zpracování dat, říkal jsem si: zaplať pánbůh, s ním se snad bude dělat snadněji než s otrokem hvězd. Informatik byl drobný zrzavý Franko-Kanaďan jménem Pierre. Když objevil, že banguiské černé slečny a paní nejsou nijak odříkavé, vyklubal se z něj neuvěřitelný donchuán, který byl občas ještě méně způsobilý věnovat se projektu, nežli Ind. Nakonec byl odvolán se zlomenou čelistí, protože se popral se středoafrickým spolupracovníkem, který byl na rozdíl od Pierra pěkný pořízek. Až dodatečně jsem se dověděl, že hezká černá dáma, již mi Pierre jednou představil v jediném banguiském supermarketu jako svoji copine, je zároveň ženou onoho urostlého kolegy, s nímž sdílel kancelář.

Samozřejmě že existovaly objektivnější problémy než ty osobní, které postihovaly profesionální sčítací experty. Některé z nich byly docela romantické: například ten, jak se dopočítat hledačů diamantů. Naleziště jsou ve dvou prefekturách, z nichž ta východní (jménem Haute-Kotto) je nejen velmi vzdálená, ale i pramálo přístupná. A prospektoři, nestojící o žádné návštěvy, jsou tu dokonale utajení. Oficiální průměrný roční výtěžek diamantů ve Středoafrické republice je 400 000 karátů, ale právě v Haute-Kotto se údajně těží podstatně víc.

A pak jsou tu ještě kočovníci. Shodou okolností k nim patří dvě etnika, z nichž jedno je nejstarší a druhé nejmladší ve středoafrickém prostoru. Tím nejstarším jsou pralesní Pygmejové. Zcela jistě žili ve střední Africe už před začátkem našeho letopočtu, což nelze říci o žádném jiném etniku. Jsou jedněmi z posledních přežívajících reprezentantů způsobu života, který provozoval člověk po devadesát devět procent éry své existence na Zemi – lovu a sběru. Jejich nejnápadnějším znakem, jemuž vděčí i za pojmenování, vypůjčené ze starořečtiny, je malý tělesný vzrůst (pygmaios má znamenat „velký jako loket“). Pygmejové žijí polokočovným způsobem ve skupinách, spojujících několik příbuzensky spřízněných rodin. Několikrát do roka se skupiny přemisťují, obyčejně však nepřekračují pomyslné hranice svých pralesních teritorií, která nicméně nemají nic společného se správním rozdělením zemí, v nichž žijí. Většinou nemají Pygmejové nouzi o styk s „velkými černochy“, jejichž vesnice leží poblíž okrajů pralesa. Kdyby v okamžiku sčítání byly všechny pygmejské skupiny ve vesnicích, tedy mimo prales, nebyl by s jejich spočítáním problém, ale tak tomu nemohlo být. Navíc jsou všichni pralesní Pygmejové negramotní a vysvětlovat jim něco o sčítání by byla ztráta času: mají svých starostí dost a kromě toho počítají – alespoň pokud jde o středoafrické Pygmeje Aka – pouze do jednadvaceti.

Dalším oříškem byli kočovní pěstitelé skotu Bororo. Ti přišli do Ubangi-Šari z prostoru dnešních států Nigérie a Kamerunu až po roce 1920. Na rozdíl od animistických Pygmejů jsou devótními muslimy, ale stejně jako Pygmejové se vyhýbají jakýmkoli školám. Ženy Bororo jsou proslulé parádnice, působící v okamžicích, kdy se nečekaně vynoří z vysoké trávy savany, jako zjevení. Žel, mladicím Bororo, na něž je radost pohledět, jejich krása dlouho nevydrží. „Musíte fotografovat rychle, zestárnou vám před kamerou,“ komentoval mé pokusy žertem francouzský biskup z misie v Berbérati na západě země. Smál jsem se, netuše, že jednou budu řešit s Borory docela jiný problém: jak mezi nimi najít sčítacího komisaře, to jest gramotného člověka, který by navíc znal mapu a věděl, kam se která skupina pohybuje.

ORTELY BEZ MILOSTÍ

„Neříkej mi takovéhle věci, to sis musela vymyslet,“ dorážel jsem na etnolingvistku Sylvii, když mi vyprávěla historii založení Yomba. Občas jsem Sylvii, která neměla terénní auto, pomohl tím, že jsem ji zavezl na jih od Bangui do vesnice etnika, které studovala. Etnikum se jmenovalo Mbaka Minagende a sídlí hlavně v dnešní Demokratické republice Kongo (dříve Zair). Francouzka Sylvie dávala dohromady první gramatiku jejich jazyka.

„Je to, jak ti říkám, vyslechla jsem už tolik lidí, snad celou vesnici…“

Mbakové Minagende se přistěhovali ze Zairu přes Ubangi do vesnice Yombo teprve před dvanácti lety. Slovo yombo znamená v jejich řeči „potok“, nebo také „vůně“. Po roce, kdy si přistěhovalci vystavěli na potoce vesnici a zasadili maniok a banány, potok zmizel. Hydrologický průzkum by pro takové zmizení jistě našel vysvětlení, ale Mbakové je nepotřebovali, protože věděli své. Sousední vesnice, vzdálená kilometr, patřila etniku Mbati, které se k nim od začátku chovalo nepřátelsky. Jejich šaman rozhodl, že bez oběti se Mbaků nezbaví, a přiměl své soukmenovce, aby zaživa pochovali osmiletého hocha. Potok v Yombu pak vyschl a už se neobjevil. Mbakové však zůstali, i když vodu teď nosili z větší vzdálenosti.

Srdce temnot… Jednou jsem se vyskytl v prefekturním městečku Obo na horním toku Mbomou krátce po jiné neuvěřitelné události.

Obo je pozoruhodné tím, že podle výpočtů francouzských geografů je geometrickým středem afrického kontinentu. Jinak je to dokonalý Zapadákov. Po zemi je během deštivé sezony nedosažitelné a obtížně dostupné za sucha. Na každý pád je to sem z Bangui tisíc kilometrů.

Obo a vedlejší Zémio jsou středisky etnika Zandé, které se stalo známé zásluhou cestovatelů druhé poloviny devatenáctého století Stanleye a Schweinfurtha. Ti je poznali v povodí řeky Uele, která je největší zdrojnicí Ubangi, ale teče celá v Kongu (dřívějším Zairu). Obě cestovatelské celebrity popsaly zálibu Zandů v pojídání lidského masa a v Evropě se záhy jméno etnika zkomolilo na Ňam-ňam. Zandové alias Ňam-ňamové se pak stali v Evropě i Americe hrdiny tisíců hororových historek a kreslených vtipů a vlastně nejznámějšími černými Afričany ještě v době, kdy na jejich území dohromady nikdo nevstoupil. V Bangui, které je dokonalým Babylonem všech středoafrických etnik, jsem s několika Zandy pracoval a shodou okolností všichni patřili k těm, na něž rád vzpomínám (což logicky nemohu říci o všech Středoafričanech).

V Obu se začaly záhadně ztrácet děti. Za nějaký čas obvinil prefektův conseiller spirituel, tedy šaman, osm mužů z toho, že jsou členy krokodýlího bratrstva. Měli mít schopnost změnit se dočasně ve velké říční dravce, ale potřebovali k tomu zabíjet děti. Všech osm obviněných putovalo do šatlavy, z té však za nejasných okolností uprchli. Nastal neuvěřitelný hon na lidi, organizovaný bývalými sousedy údajných členů bratrstva. Když je objevili, nikdo se nezdržoval se zatýkáním. Útěkem prý jasně dokázali svou vinu.

Takový byl i názor prefekta, s nímž jsem seděl na večeři pár týdnů po této události. „Samozřejmě že u nás ctíme právní řád,“ prohlásil. „Kdyby se nepokoušeli utéct, byli by souzeni podle zákona. Ale nezdá se vám být dostatečným důkazem, že od té doby se neztratilo jediné dítě?“

Americký etnolingvista Raymond Bond, muž se zkušenostmi ze středoafrického terénu, mě přesvědčoval o tom, že osmdesát procent všech soudních procesů, probíhajících na prefekturách, se zabývá kauzami typu „někdo někoho očaroval, proměnil ho ve zvíře, zavinil jeho smrt (přestože byl třeba na míle vzdálen), způsobil neúrodu…“.

Za těchto okolností jsem mohl být rád, že jsem se za čtyři roky nedostal do žádné situace, při níž bych mohl být klasifikován jako strůjce neštěstí. Existovala ostatně řada způsobů, jak se dostat do maléru i bez kouzlení a šamanů. Nejhorším ze všech nebezpečí byli tzv. coupeurs de route, silniční přepadávači. I když se o nich někdy mluvilo jako o guerille, byli to většinou obyčejní lupiči, kteří přehrazovali cestu a žádali na cestujících auto, peníze, zavazadla, a někdy i šaty. Dva mí známí Italové, podnikající v diamantech, byli takhle donuceni putovat z místa přepadu do nejbližší vesnice nazí, protože lupiči jim nenechali ani slipy.

Můj pobyt naštěstí spadal ještě do doby, kdy Francouzi přispívali na výplaty státních zaměstnanců včetně policie. Policisté mohli ve svých vozech projíždět nebezpečné úseky a eventuálně pronásledovat desperády. To dnes pravděpodobně skončilo. Protože nemohu psát na základě vlastních nejčerstvějších zkušeností, spoléhám se tu na materiál americké ambasády v Bangui, která v nótě z konce roku 2000 varuje své občany slovy: „Ozbrojené lupičství na silnicích ve venkovských oblastech je běžné, speciálně v suché sezoně od prosince do května. Když dojde k zločinu tohoto typu, oběť může být úřady žádána, aby zaplatila za vozidlo pro vyšetřující policisty, protože policie trpí jejich nedostatkem.“

Pokud jde o hlavní město, pak dlužno „ocenit“ banguiské zloděje, kteří jsou svého druhu určitě špičkou. Po řadě špatných zkušeností jsme například auta projektu nechali po Bangui raději jezdit bez rezervních kol, protože stačilo, aby šofér opustil auto na minutu, a byl bez rezervy. Totéž se týkalo všech předmětů zanechaných v autě.

Byt jsem našel vykradený dvakrát, přičemž jednou šlo spíše o vystěhování do poslední boty. Naše „koncese“ (pozemek s domky) na kraji Bangui přitom měla hlídače, kteří neustále procházeli po cestičkách mezi budovami, vyzbrojeni ve stylu doby kamenné – lukem s otrávenými šípy. Jednou ráno ležel hlídač na cestě s podříznutým krkem. Nikdo nepochyboval, že po této příhodě už si každý hlídač rozmyslí být na zloděje přísný.

VŮNĚ MANIOKU

Z výše uvedeného plyne, že paradoxně bylo pro mě méně vzácné potkat domorodce s lukem nebo kopím přímo před svým dočasným obydlím v hlavním městě nežli při cestách ve vnitrozemí. Vyloučené to však nebylo nikde, a už vůbec ne na jihozápadě země, kde sídlí pralesní Pygmejové, žijící způsobem života svých předků. Těch je tu však podle našeho sčítání pouhých patnáct tisíc. Zbytek středoafrické populace žije více či méně na úrovni konce dvacátého století. Ono „více“ se týká vymožeností, jako jsou elektřina (v hlavním městě a v sídlech prefektur), televize nebo všudypřítomná bateriová rádia, kdežto ono „méně“ platí pro způsob bydlení, stravy, zacházení s odpadky a podobně. Mezi venkovem a hlavním městem je ovšem stokrát větší rozdíl, než je tomu v našich evropských poměrech. Bangui se proto neliší od jiných hlavních měst zemí třetího světa v tom, že jeho okrajové čtvrti se neustále „nafukují“ nekontrolovatelným přílivem venkovanů, kteří zatoužili po městském luxusu.

Kdo by si však představoval, že venkov země, která byla objevena Evropou jako poslední z celé „černé“ části horkého kontinentu, je konzervou staré dobré Afriky Emila Holuba nebo Davida Livingstona, nevyhnul by se zklamání. Vesnice sice stále používají tradičních stavebních materiálů, jako je adobe, tráva a palmové dřevo, ale velice razantně si do nich našel cestu i vlnitý plech a cement. K výčtu opravdu malebných vesnic by zcela jistě nebylo zapotřebí mnoho prstů. Modelová vesnice Středoafrické republiky se skládá z chýší stojících podle jediné cesty, takže na mapě má spíše tvar čáry nežli kruhu nebo čtverce. Od tohoto typu se odlišuje jenom pět či šest největších sídel prefektur, která jsou podle počtu obyvatel městy, ale vzhledem daleko spíše připomínají velké vesnice. Faktem je, že kromě hlavní cesty mají i jiné, příčné komunikace, takže v půdorysu nejsou „čárkami“.

Dalším modelovým prvkem vesnic jsou pole manioku v jejich sousedství. Kdo ví, do jaké míry jsou dnešní Středoafričané závislí na manioku, musí se ptát, čím se asi živili jejich pradědečkové. Maniok, tato rostlina importovaná do Afriky z Ameriky, je na středoafrickém stole tři sta šedesát pět dní v roce, a to nejenom na venkově. Měl jsem tu čest být pozván v Bangui na oběd k ministrovi i k řediteli svého departmentu, a stejně tak jsem jedl mimo Bangui i s několika prefekty. Přílohou k masu byla vždy manioková boule (což je francouzské slovo používané zde pro kouli uplácanou z maniokové kaše) a salátem manioková nať.

V Bangui je maniok dvakrát dražší než na venkově, a je proto logické, že auto vracející se z vnitrozemí, ať už tam bylo za jakýmkoli cílem, musí být plné pytlů s nakrájenými kostičkami manioku, vydávajícími pronikavý zápach. Na ten si Evropan sotva kdy zvykne, ale můžete překazit kolegům výhodný nákup? Došlo k němu vždycky po krátkém smlouvání se ženami, sedícími ve své vesnici s umyvadly, plnými bělostného, pyramidovitě navršeného manioku, před nohama.

Dalším nákladem, který nemůžete jako šéf auta svým středoafrickým spolupracovníkům při zájezdu na venkov odmítnout, je dřevo. Vlastnictví elektrického vařiče je na vesnicích i v některých banguiských čtvrtích bezpředmětné, ale i tam, kam už je zavedena elektřina nebo kde není nouze o plyn, se dává přednost kuchyni na otevřeném ohni. Okolí hlavního města už na tuto náklonnost svých obyvatel k ohníčkům doplatilo tím, že stráně kolem všech výpadových cest dnes zejí travnatou prázdnotou a stávají se stále více oběťmi eroze. Dříve tu byly lesy.

PŘITAŽLIVOST MÁLO ZNÁMÉ ZEMĚ

Když jsem trochu poznal, jak to chodí ve Středoafrické republice, kladl jsem si otázku, proč je tahle rozlehlá, ale nepříliš zalidněná země přes všechny trable, které v ní člověk může zažít, pro cizince přitažlivá. Nejlacinější odpovědí by byla ta, že v ní žijí sympatičtí lidé. To je nepochybně pravda, ale jak je vidět z předchozích odstavců, existují výjimky. Jisté je, že v době před AIDS měly Ubangi-Šari a její dědický stát mezi kolonisty, kooperanty a vojáky pověst sexuálního ráje, protože středoafrické mladé ženy se ve své většině chovaly k bělochům velmi vstřícně.

Pro lidi se zatížením pro vědy z okruhu etnologie nebo entomologie je Středoafrická republika rájem dodnes. Obě disciplíny – první soustředěná na lidi a druhá na hmyz – jsou si vzdálené, ale v obou předkládá tato země nepřebernou nabídku.

Byla už zmínka o zhruba osmdesáti různých etnických skupinách a budiž ještě doplněno, že tato lidská společenství patří do zcela specifických jazykových „rodin“ a že rozdíly nekončí u jazyků, ale existují i v kultuře, způsobu obživy a fyziognomii (čehož nejfrapantnějším příkladem jsou trpasličí Pygmejové).

O hmyzu pralesa se ví, že ačkoliv jednotlivé exempláře „nic neváží“, souhrnná hmotnost hmyzu a malých členovců by převážila souhrnnou hmotnost savců. A to v pralese žijí takové kolosy, jako jsou sloni nebo hroši. Ale ani savany nejsou na hmyz chudé, což platí, žel, i o těch druzích, které dovedou být člověku nepříjemné, nebo i nebezpečné – především o komárech. Jak už ale bylo řečeno, srdce entomologa bije ve střední Africe hodně prudce: vždyť je to mimo jiné vlast nejkrásnějších motýlů a největších brouků. O Bangui se dokonce mluví jako o „hlavním městě motýlů“. Vděčí za to místním umělcům a uměleckým řemeslníkům schopným tvořit veliké obrazy z nalepených motýlích křídel.

V díle etnoložky Pauline Roulon-Boukoko, po nějaký čas mé sousedky v Bangui, se obě zmíněná vědní odvětví sešla. Když viděla, že o to mám zájem, věnovala mi Pauline svoji publikaci o jídelníčku početného etnika Gbayů, v níž kromě jiného velice přesně popsala a latinskými jmény dokumentovala skoro 50 druhů motýlů a můr, jejichž housenky Gbayové jedí. Housenky jsou ovšem důležitou součástí stravy nejen Gbayů: především pro Pygmeje a lidi žijící na okrajích pralesa představují po tři letní měsíce bezkonkurenčně základní pokrm, a na banguiských tržištích koupíte uzené housenky prakticky během celého roku. (Zde se musím přiznat, že na rozdíl od kobylek a termitů jsem housenkám nikdy nepřišel na chuť.)

Zcela jistě se Ubangi-Šari těšila vždycky speciálnímu zájmu francouzských literátů. Dvě knihy se zdejší tematikou (Maranova Batuala z roku 1921 a Conchonův Divoký stát z roku 1964) obdržely prestižní Goncourtovu cenu a jednu další knihu, o níž už byla zmínka, napsal laureát ceny Nobelovy. A stejně jako Hemingway ve východní Africe, pokusil se svoji zálibu ve střelbě do velkých zvířat ve střední Africe vtělit do beletrie i ctihodný člen francouzské Akademie Michel Droit (v knize Řeka války z roku 1985).

V době, kdy při dostatku peněz není problém zajet si kamkoliv na druhou stranu zeměkoule, ztrácí mnohde výraz „exotika“ svůj původní význam. Středoafrická republika je však dosud exotickou zemí par excellence. Má svou východní „prázdnou čtvrť“ o velikosti průměrné evropské země, do níž nevedou žádné cesty. V zastrčených koutech řídce obydlených území najdete osady, v nichž je běloch ještě vzácným živočichem. Vím to z vlastní zkušenosti ještě z oné krásné doby sčítání středoafrického lidu. Skutečnost, že dějiny soužití s Evropou jsou tady až o čtyři sta let kratší než v jiných částech Afriky, není vůbec zanedbatelná.

Označení „Zde jsou lvi“ bývalo za Římanů symbolem divokého neznáma. Pro území mezi Ubangi a Šari platilo poměrně dlouho a bylo symbolické i doslovné zároveň. V doslovném významu tu platí dodnes. Kdykoliv jsem nocoval v severovýchodní části země v prefekturách Bamingui-Bandoran a Vakaga, slyšel jsem řvaní lvů. Popravdě nikdy jsem si nepomyslel, že toho lvi tolik nařvou. Třikrát jsem přespával při cestě na severovýchod na katolické misii v prefekturním městečku (spíše však vesnici) Ndélé, a třikrát si mně sestry Klára a Lucia, původem Vietnamka s Italkou, stěžovaly, že jim lev nedávno v noci zadávil osla nebo kozu. A to misie neleží nikterak na samotě.

Až teď, po pár letech, tomu dávám symbolický význam, ačkoliv už tenkrát – při vší lítosti nad osudem Klářiných a Luciiných oslíků – jsem byl rád, že jsou ještě místa, kde se za lvy nemusí jezdit do ZOO nebo do rezervace. Cítím, že ono „Hic sunt leones“ platí pro Středoafrickou republiku dosud alespoň trošičku i v onom římském smyslu, to jest tak, že tu je dosud něco z divokého neznáma. Nemění na tom nic, že všechny důležité kóty jsou zaměřeny, průběh řek zanesen do map a lidé spočítáni. Určitě nejsem jediný, kdo je rád, že taková země existuje.


BOKASSŮV ŽALÁŘNÍK

Dvě a půl hodiny po změně letopočtu, na Nový rok 1965, vzbudil správce největší středoafrické věznice Ngaragba, umístěné nedaleko břehu řeky Ubangi, křik a tlukot na vrata.

„Zase ti Konžané,“ pomyslel si správce a pro jistotu se oblékl a šel zkontrolovat stráž u hlavní brány. V jeho zemi se všechno špatné vždycky svádělo na občany Konga, země vzdálené z Ngaragby půl kilometru vodní cesty přes řeku Ubangi.

Průhled zamřížovaným okénkem vrat ho přesvědčil o omylu. Venku stálo několik vojenských vozidel a před vraty netrpělivě čekal mezi bušícími vojáky náčelník generálního štábu středoafrické armády Jean-Bedel Bokassa, kterého ředitel dobře znal.

„Toto je revoluce na záchranu naší vlasti,“ oznámil správci Bokassa. „Pokud se nepřipojíte, projdete vojenským soudem. A teď okamžitě propusťte všechny vězně.“

Kdyby někdo chtěl napsat dobrodružnou knížku faktu, v níž by podobných dramatických scén bylo tolik, že by vydaly na akční román, nemohl by najít vhodnějšího hrdinu, než byl správce věznice, který otevíral bránu příštímu středoafrickému císaři. Očekávalo by se, že tady, v srdci Afriky, to bude černoch, ale nebylo tomu tak: oním vysokým úředníkem byl Čech z Ivančic u Brna. Aby představení bylo úplné, dlužno dodat, že Bokassa nebyl jedinou hlavou státu, které tento Čech jménem Ota Šacher tiskl ruku. Dalšími byli svržený středoafrický prezident David Dacko, generál de Gaulle, generál Svoboda a Edvard Beneš.

Jako dvaadvacetiletý poručík odešel Šacher z Němci obsazeného Československa do Polska a odtud do Francie. Tam vstoupil do cizinecké legie, s níž prodělal nesmírně tvrdý výcvik na jihu Francie a v alžírském Sidi Bel Abbesu. V roce 1940 vznikl ve Francii československý pluk, do nějž Šacher okamžitě vstoupil. (Přítelem mu tam byl Adolf Opálka, později známý člen skupiny, vysazené u nás a zlikvidované kvůli atentátu na Heydricha.) Lodí, která cestou musela prchat před útokem německé ponorky, se dostal do Anglie, kde mu bylo umožněno přihlásit se do de Gaullovy armády, bojující proti Němcům a kolaborantskému režimu ve Vichy.

De Gaulle měl základny v Africe, proto se ocitl Šacher ještě s jedenácti Čechy na palubě lodi směřující k rovníku. Přistáli v Pointe-Noire, přístavu hlavního města Brazzaville v tehdejší Francouzské rovníkové Africe, sdružující nynější Gabon, Kongo-Brazzaville, Středoafrickou republiku a Čad. V Brazzaville obdržel Šacher rozkaz k přemístění do Sýrie, kterou měla armáda France Libre (Svobodná Francie) ve spolupráci se spojenci zbavit vichystické nadvlády. Krkolomná cesta do Malé Asie přes rovníkovou Afriku vedla nejprve lodí po veletoku Kongo do Stanleyville (dnes Kisangani) a pak autem do jihosúdánské Juby. Když se odtud nakonec Šacher vlakem a lodí dostal do Káhiry, dověděl se, že válka v Sýrii skončila. Přesto tam docestoval a ujal se výcviku formující se jednotky, složené z černochů z Čadu a Ubangi-Šari. Zažil tam první boje při potlačování vzpoury na Eufratu a byl zraněn.

Jakmile se průstřel jeho nohy zahojil, odjel Šacher se svou černou rotou na frontu do Libye, kde strávil první polovinu roku 1942 v okolí Tobruku v krutých bojích proti německé Rommelově armádě. Absolvoval obležení tvrze Bir Hakim, z něhož se v červnu probil, prošel minovými poli a se zbytkem jednotky, z níž přežila necelá polovina, se připojil ke spojencům ustupujícím na východ.

Z rovníkové Afriky si přivezl Šacher malárii. Na léčení byl poslán do Bejrútu v Libanonu. Ozdravovnu navštívil de Gaulle a osobně odevzdal Šacherovi Válečný kříž. V té době už bylo ve válce i Japonsko a hrozilo nebezpečí, že obsadí důležitý ostrov Madagaskar v Indickém oceánu. Šacher se svou jednotkou tam za nelidských podmínek narychlo putoval lodí přes Káhiru a Aden. Japonský útok se nekonal, a tak měli Šacherovi černoši půlroční příležitost odpočinout si od války, což jim ještě osladila příslovečná vstřícnost malgašských žen.

Po více než dvou letech služby měli Středoafričané nárok na dovolenou. Z Madagaskaru proto odjeli v srpnu 1943 na pevninu a pak pokračovali „Stanleyovou cestou“, již slavný cestovatel podnikl v roce 1874. Vede z tanzanského pobřeží přes jezero Tanganjika na zdrojnici Konga, řeku Lualabu. Kombinací vlakové a lodní dopravy, jež kupodivu tenkrát fungovala daleko lépe než dnes, dorazil Šacher s černochy do Stanleyville (Kisangani) a pak autem (po cestě, která je dnes neprůjezdná) do Bangassou v Ubangi-Šari.

V hlavním městě této kolonie Bangui pak strávil Šacher další příjemný půlrok, během nějž se seznámil s jediným Čechem trvale zde žijícím – bývalým baťovákem a potom farmářem Vilémem Sovákem. Znova tu také mluvil s generálem de Gaullem při jeho návštěvě, jeho armádě však dal vale okamžitě, jakmile se dověděl o budování československé jednotky v Sovětském svazu. Byl propuštěn a cestoval autobusem do Doualy v Kamerunu, pak letecky do Lagosu v Nigérii a odtud lodí do Londýna. Anabáze pokračovala na další lodi, která ho přes Gibraltar dopravila do Haify, a pak pokračoval po pevnině. Dalšími stanicemi cesty byla města Bagdád, Basra, Teherán, Baku a Kyjev.

V ukrajinském Krosnu Šachera přijali generálové Lomský a Svoboda a jako veliteli mu byl přidělen prapor. Jeho přímým nadřízeným se stal generál Klapálek. Se svým praporem se pak Šacher podílel od prosince 1944 do března 1945 na osvobozování Slovenska. Devátého dubna předával v Košicích jako vedoucí čestného oddílu hlášení prezidentu Benešovi.

Pak bylo po válce a voják Šacher, držitel nejvyšších vojenských vyznamenání Československa, Francie a Sovětského svazu, pro sebe hledal uplatnění. „Objevil“ jej publicista Edvard Cenek a z jeho vyprávění napsal dvě knížky. Druhá z nich vyšla v roce 1947, ale to už se Šacher chystal zpátky do Afriky, která se mu stala osudem. Za pomoci Viléma Sováka to zkoušel v kraji Lobaye jižně od Bangui s farmařením, pak se dal najmout na stavbu národního parku Saint Floris na súdánské hranici a nakonec využil známosti s prvním prezidentem Středoafrické republiky Davidem Dackem (který měl rovněž farmu v Lobaye) a vstoupil do státních služeb.

Bývalý profesionální voják se stal v roce 1960 prvním správcem věznice právě vzniklé Středoafrické republiky. Po převratu, zosnovaném Dackovým bratrancem Bokassou o pět let později, zůstal ve vedení věznice jako jediný bílý zaměstnanec Bokassova režimu „na plný úvazek“. Ačkoliv Bokassa – nejprve prezident republiky, potom doživotní prezident a nakonec císař Středoafrického impéria – zahájil svou vládu gestem, při němž otevřel dveře Ngaragby, brzy se ze jména této věznice stalo synonymum hrůzy. Političtí vězňové tu umírali jednak proto, že byli umláceni dozorčími, jednak proto, že podlehli podmínkám. Ty byly hrozné už v tom, že ve vlhkých celách tu lidé byli běžně připoutáváni okovy ke zdem. Nejčastější příčiny úmrtí však byly žízeň a hlad. Nepodat vězňům potravu dva nebo tři týdny – a k tomu docházelo podle historiků Bokassova režimu opakovaně – znamenalo vždy uvolnit cely Ngaragby pro další kandidáty.

Bylo by snadné odsoudit Šachera za to, že se podílel na Bokassových zločinech tím, že se mu staral o věznici. Vězňové, kteří přežili, však vesměs potvrzují, že v rámci možností se mesijé Sašé snažil zmenšit jejich utrpení. Jednoho dne se proto Bokassa rozlítil a udělal ze správce vězně. Tím pak byl Šacher po celý půlrok od konce roku 1971 do července 1972. Na místě správce ho nahradil Středoafričan, ale tomu působilo technické vedení vězeňského komplexu potíže. Šacher musel být osvobozen, aby byl jmenován poradcem neschopného Bokassova člověka. Zcela bez prostředků nemohl odmítnout. Za jeho problémy se prý skrýval vzrůstající sklon k pití.

Po Bokassově pádu v roce 1979 se několik císařových přisluhovačů, kterým se nepodařilo uprchnout, stalo obětí narychlo organizovaných soudů, neváhajících vynést trest smrti. Šacherovi zachránilo život jeho francouzské občanství a především Řád čestné legie. Byl mu umožněn odjezd do Francie, kde žil od roku 1980. Podle neoficiální zprávy už válečný hrdina a později středoafrický žalářník Ota Šacher nežije. Jeho syn Paul zůstal v Bangui. Autor těchto řádků s ním během svého působení v tomto městě občas poseděl na pivu. Paul byl velmi příjemný člověk, ale velký hráč. Jeho matka byla Angličanka, neuměl česky, zato však znal dokonale oba jazyky Středoafrické republiky – francouzštinu a domorodé sango. Jako jediný běloch ze všech, které jsem ve Středoafrické republice poznal, neměl jiný pas než středoafrický. O otci se odmítal bavit. Když už musel, dal najevo, že se nemá za co stydět.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This