Category: 2001 / 04

Na první pohled nepoznávám, co je to vlastně na udusané hlíně složeno. Teprve když se nad fotku nakloním, poznávám ruce, nohy a podivně se šklebící hlavy s vyhaslýma očima. Jsou to opičí těla. Přesněji řečeno – to, co zbylo z těl šimpanzů bonobo. Části jejich těl jsou vyuzené a naházené na jedné hromadě. Takhle nějak vypadá obchod s masem vzácných zvířat žijících v tropické oblasti afrického kontinentu. Netýká se jen šimpanzů, ale i goril, kočkodanů, vzácných antilop, slonů a dalších druhů.

LOV, ANEBO JATKY?

Lov divokých zvířat patřil k životu člověka odedávna. Bývala na něm závislá existence jednotlivců i celých komunit. Poslední desetiletí ale přinesla řadu změn a změnil se i charakter lovu. Přestal být způsobem obživy. Stal se koníčkem, zábavou, a především obchodem.

V poslední době se v Africe odehrává to, co v Evropě probíhalo celá minulá staletí. Člověk a především jeho společnost se tu překotně transformují od prvobytně pospolné přes feudální až do jakési výhodně tržní společnosti jednadvacátého století. Výhodná je pro malou skupinu neomezených – omezených vládců, tvářících se jednou jako demokraté, podruhé jako marxisté, nebo monarchisté, ale v každém případě pevně držících moc v rukou. Výhodně tržní jsou mnohé africké státy také pro zahraniční monopoly, s jejichž pomocí se často vládci drží u moci. Vládci dodají levnou pracovní sílu a takzvaně vyspělá civilizace západního typu představovaná monopoly dodá technologie, zařízení, stroje a také zbraně a munici umožňující daleko efektivnější využívání jak neživých, tak živých přírodních zdrojů.

Příroda, ale také myšlení místních lidí se nedokáží těmto překotným změnám tak rychle přizpůsobit. I pro vzdělané je těžké tyto změny vůbec pochopit. Motorovou pilou padne strom, který rostl sto padesát let, za několik desítek vteřin, aniž by si dřevorubec uvědomil svou skutečnou roli. Každou vteřinu na planetě přibývá lidí, a zároveň ubývá stromů a s nimi i organismů na ně vázaných. Tato nepřímá úměra se neustále prohlubuje.

Nůžky se ale otevírají i u jednotlivých živočišných druhů. Se stejnou chutí k lovu, se kterou dříve lukem ulovil jedno zvíře za několik dní, složí dnes lovec stádo goril automatickou zbraní za několik vteřin. Nemusí se schovávat a plížit, a může zabíjet ve velkém na velké vzdálenosti. Touha a chuť zůstaly stejné, ale účinek a dosah dnešního lovu je v důsledku technického rozvoje a pokroku katastrofický.

Velké části tropických lesů se staly přístupné díky silnicím, nemilosrdně ukusujícím ze zdravé tkáně zelených plic světa. Těžařské a dřevařské společnosti nejenže drancují suroviny v přírodně nejcennějších územích. Jejich činnost v těchto oblastech má další vedlejší, ale stejně neblahé následky. Díky silnicím nabývá lov tropických zvířat obrovských rozměrů. Právě tyto silnice jsou tepnami, po kterých proudí tuny masa exotických zvířat. Slonů, antilop i velmi vzácných lidoopů, jako jsou šimpanzi, gorily nebo bonobo. Pytláci je postřílejí, rozsekají a na místě vyudí. Jejich bezohlednost je neuvěřitelná. Díky narůstající dopravě se pak zboží rychle dostane i na vzdálená tržiště. Obrázek je stále stejný. Ubité opice s usekanými hlavami, hromady uzeného gorilího a šimpanzího masa, vyhublá mláďata, kterým pytláci zavraždili rodiče. To je dnes bohužel běžná součást tohoto „využívání“ tropických lesů.

A za vším stojí obchod a lovci. Lov vzácných zvířat je samozřejmě nelegální, ovšem vlády afrických zemí zatím neprokazují ani velkou snahu, ani přílišnou schopnost chránit své přírodní bohatství. Pytláci jednoduše dělají to, co jim nejvíc vynáší. A vlády zatím mají jiné – vlastní zájmy než nabídnout místním lidem alternativu v obživě anebo důsledně hájit dodržování zákona. A tak se pytláci zatím trestů příliš obávat nemusejí.

EAZA A BUSHMEAT

Proti stavu, který v současnosti v Africe panuje, proti vybíjení ohrožených druhů zvířat se bouří mnoho organizací po celém světě. Jednou z nich je i EAZA – Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií.

Zoologické zahrady jsou dnes ve zcela jiné pozici než zahrady padesátých let dvacátého století. Místo dřívějšího pouhého předvádění vzácných exotů má jejich dnešní profesionální chov nezpochybnitelný přínos pro udržení geneticky hodnotných skupin těch nejcennějších druhů zvířat v zajetí, a tím i pro zachování biologické rozmanitosti celé planety. Místo dřívějších odchytů a oslabování populací zvířat v přírodě připravují dnešní zoologické zahrady, tam kde je to možné, řadu druhů na návrat do původní vlasti. V tomto směru mají nezadatelný podíl také české zahrady, které vracejí zpět do přírody buvoly, přímorožce, koně převalského, ale také tetřevy, orly, rysy, kočky divoké, puštíky bělavé, sovy pálené, hoholy severní a celou řadu dalších. Aby významné zoologické společnosti a světové zahrady zajistily ochranu životního prostředí a místa přirozeného výskytu ohrožených druhů, kupují si celé kusy pralesa. Jen tak mohou mít jistotu, že se v těchto cenných biotopech nebude těžit, stavět či jinak „blbnout“.

Přes tyto nesporné úspěchy však stále převažuje ničení nad ochranou, hloupost nad rozumem a chamtivost nad tolerancí a láskou k životu ve všech jeho podobách.

Představu o tom, co se stále ještě v africké divočině děje, získal svět zásluhou fotografií švýcarského fotoreportéra Karla Ammana. Jde o drastické obrazy vypovídající o praktikách dnešních lovců. Na základě těchto reportáží připravila Evropská asociace zoologických zahrad kampaň, která má pomoci stav věcí změnit. Dostala název BUSHMEAT, doslovně přeloženo „maso z buše“. V rámci kampaně Bushmeat chce EAZA sebrat podpisy pod petici, která apeluje na vlády evropských zemí, Evropský parlament a africké politiky, aby se zasadili o zastavení ilegálního lovu. Nemělo by zůstat jen u petice.

Organizována bude i sbírka, která má shromáždit peníze na podporu konkrétních projektů, jež by měly za cíl záchranu divokých zvířat v Africe. V nich je třeba dát lidem v rovníkové Africe alternativy pro obživu, které pro ně budou výhodnější než vybíjení zvířat.

BUDÍKY PROTI PYTLÁKŮM

Do přípravy této významné celosvětové kampaně se samozřejmě aktivně zapojily i české zahrady. V září 1999 v dánském Ålborgu na výročním zasedání EAZA byl přijat návrh Unie českých a slovenských ZOO. Podle něho bude kampaň odstartována na Den Země. V neděli 22. dubna se tedy v mnoha zahradách světa rozezní budíky. Přesně ve dvanáct hodin budou zvonit návštěvníci, kteří přijdou oslavit Den Země a zároveň podpořit kampaň Bushmeat. Je na vás, aby váš budík nechyběl! Právě zvonící budíky by měly být symbolem nutnosti podniknout všechny kroky k tomu, aby vlády afrických zemí začaly problémy s drancováním tropických oblastí konečně řešit.

Budíky nebudou zvonit poprvé. Úplně poprvé se rozezněly v Podkrušnohorském zooparku v Chomutově v roce 1996. Akce „Lidé, probuďte se“ tehdy proběhla také v rámci oslav Dne Země. Lidé zvonili budíky, aby symbolicky probudili veřejnost k účinné ochraně Země. V roce 1999 zoopark na myšlenku zvonění budíků navázal. Tehdy se už pokusil o světový rekord v počtu najednou zvonících budíků. Rok 2000 přinesl pokračování tradice, překonání původního rekordu a navíc rozšíření zvonění do mnoha evropských zemí. Zvonilo se v Česku, na Slovensku, v Litvě, Rusku, na Ukrajině a v Lotyšsku. Letos se tedy bude zvonit po čtvrté, ale tentokrát na podporu konkrétní kampaně – Bushmeat. Každý, kdo přijde 22. 4. 2001 do své ZOO, může na místě připojit svůj podpis pod citovanou petici. Záleží na nás všech, aby budíky zněly po celé planetě.

BUSHMEAT A DOST?

Problémy, na něž upozorňuje Bush-meat, jsou závažné. Ohrožují přírodu na kontinentě, který je pro většinu lidí symbolem neporušené divočiny. Ochrana životního prostředí ale nezačíná a nekončí Bushmeatem. Pro mnohé z nás je jednodušší podepsat petici na záchranu divočiny v Africe, než se zamyslet nad neustále vzrůstající spotřebou materiálu, energií a přírodních zdrojů přímo v naší zemi. Nad tím, co se děje s odpadem, který vyhodím, když vynesu svůj koš, a nad desítkami dalších, zdánlivě malých a malicherných věcí.

Vidět v Číně na tržišti zubožená zvířata, která mají záměrně zlámané nohy, aby „klidně“ ležela, než si je někdo koupí na svůj stůl, je tristní. Tragické je, když svázané polomrtvé žáby, kraby a raky potkáte i v obchodech čínské čtvrti v San Francisku, tedy v zemi, která se honosí svými zákony, vnucuje světu svou představu fungování společnosti, včetně ochrany přírody. Ještě smutnější je fakt, že pomalu umírajícího kraba uvidíte i na ledové tříšti vedle plátků lososa v mnoha odděleních mořských živočichů různých českých supermarketů!

Asi bychom neměli pro veliké a globální problémy zapomínat na ty malé a nám nejbližší. Protože ty velké vznikají z malých a ty malé z těch úplně titěrných. A ty úplně titěrné můžeme pomáhat řešit i my. Každý den! Způsobů, jak chránit a podporovat, je mnoho a lidí, kteří by se nad nimi měli zamyslet, na šest miliard. Včetně nás samotných.

Category: 2001 / 04

Důležité není ani vyhrát, ani se zúčastnit, ale dojet – nezáleží na tom, jak. Dojet do cíle je to jediné, co se počítá. I přesto, že vám stále zbývá přes 2000 km, fouká silný protivítr a teplota šplhá ke 40 °C ve stínu, i přesto, že kamenitá cesta vytřepala poslední zbytky zdravého rozumu z vašeho mozku poté, co se z řídítek stala pneumatická kladiva. A to i přesto, že neodřených zbytků kůže je na vašem těle stále méně a méně a tam, kde už není vůbec, se vám holé maso lepí na tričko nebo šortky. Původní obyvatelé jim říkají „bushbikers“. Závodníci toužící po neznámém dobrodružství, kteří přijeli do Austrálie, aby si splnili svůj sen, aby zjistili hranice svých možností, a mnozí také proto, aby si sáhli až na úplné dno. Takový je šestnáctidenní závod napříč Austrálií, taková je Crocodile Trophy.

NEJTĚŽŠÍ, NEJTVRDŠÍ A NEJDELŠÍ MOUNTAINBIKOVÉ DOBRODRUŽSTVÍ NA SVĚTĚ

„Každý z nich tady najde svou mez – mnozí za hranicí vlastních možností. To je pro většinu z nich hlavní důvod, proč přijeli. Chtějí prožít a překonat něco nového, něco, co se ničemu nepodobá, a to jim tento závod umožní,“ tak hodnotí organizátor závodu Gerhard Schönbacher (bývalý profesionál na silnici, účastník několika Tour de France a hlavní organizátor závodu) důvody, pro které se někdo rozhodne jet až do Austrálie, aby zde podstoupil tato dobrovolná muka.

„Nejtěžší, nejtvrdší a nejdelší mountainbikové dobrodružství na světě,“ tak prodává Gerhard „svou“ Crocodile Trophy. Aby dostál svému rčení, vybral tu nejkrásnější krajinu a úchvatnou scenerii, kterou lze nalézt ve východní části australského kontinentu. Trať je nádherná a nezaměnitelná: asfaltová část tvoří jen necelých 10 % z celkového počtu 2120 km (tedy asi 200 km), zbytek je kamenitý, velmi prašný a písčitý. Napříč Austrálií během pouhých 16 dnů, to je výzva, která volá po skutečných mužích. Není to však zcela pravda, což dokazuje účast několika zástupkyň něžného pohlaví.


Z celkového počtu kilometrů Crocodile Trophy tvoří asfaltová část jen 10%, tedy asi 200 km. Zbyrek je kamenitý, velmi prašný a písčitý. Během šestnácti dnů každý ze závodníků najde svou mez – mnozí za hranicí vlastních možností.

„Když se podívám zpět, byly to ty nejtěžší dva týdny v mém životě.“ S těmito pocity dokončila závod jediná žena v cíli, 29letá bývalá reprezentantka USA ve veslování Carrie Edwardsová. Druhá žena

na původní startovní listině, Němka Barbara Schwartzmannová, nebyla schopna snášet enormní fyzickou a psychickou zátěž a odstoupila ze závodu v průběhu prvního týdne. „Toto dobrodružství bylo neopakovatelným výletem do vlastní duše, seznámením s prožitky, které jsem nikdy předtím nepoznala. Jsem si jista, že to, co jsem zde prožila, ovlivní můj budoucí život,“ říká Carrie a směje se, ale na ztrhané unavené tváři a dobitém těle je poznat, že to myslí vážně. Byla jedním ze 34 závodníků, kteří dokončili závod v Kurandě (na startu v Adelaide jich bylo o 8 víc).

POSTARAT SE O SEBE

Na Crocodile Trophy se váš život omezí na nejzákladnější lidské potřeby. Žádné jiné zde nemáte, protože vám to ani závod, ani místní podmínky nedovolí. Během několika dnů si na tento jednoduchý a prostý život zvyknete a stane se každodenní rutinou. „Jediné, co tady musím, je postarat se sám o sebe. Postarat se o to, abych měl kde spát a co jíst a abych byl schopen zítra dojet do cíle etapy. Dál než jeden den dopředu tady nepřemýšlíte. Co to znamená? Vstávám v 5 hodin ráno, vykoupu se v řece, posnídám za pološera, protože slunce zde vychází až v půl sedmé. Co více před startem? Sbalím stan a ostatní zavazadla, dám je do kamionu, naplním láhve energetickými nápoji a rozdělím je do předem označených beden pro jednotlivá depa, naposledy zkontroluji kolo a namažu si nohy, ruce a tvář krémem proti slunci. Po etapě se vše opakuje: vyložím bagáž v campu, najdu vhodné místo pro stan, vyperu a usuším propocený dres, vykoupu se a konečně – jdu najít něco k jídlu!“ Několikahodinový pobyt v sedle přirovnává 34letý Ole Simonsen z Dánska a otec 2 dětí ke stejně dlouhému letu z Evropy do USA, který jako pilot Scandinavian Airlines (SAS) absolvuje každý týden 2x. Byli však i takoví, kteří při průjezdu cílovou páskou ani nezpomalili a s výrazem horníků ve tváři přijížděli přímo k levným plastový stolům a židličkám. Jídlo má na Crocodile Trophy přednost před hygienou, kolem i střechou nad hlavou. „Je to tady nejdůležitější věc – vše, co se dá jíst, je dobré, jím třikrát více, než co je normální,“ komentuje situaci Luciano Visintini z Itálie. Je to ale pochopitelné, protože se zde průměrná denní spotřeba kalorií pohybuje v rozmezí 8000 až 10 000. Tento fakt také dokresluje celkovou spotřebu potravin, kterou v průběhu celého závodu zabezpečovala naše mobilní tropická kuchyně: 250 kg těstovin, 50 kg rýže, 150 kg masa, 16 000 krajíců bílého chleba, 3000 energetických tyčinek, 1500 jablek, 2000 banánů, 1200 pomerančů a asi 10 000 litrů pitné vody.

PROFÍCI I AMATÉŘI

Letošní, již šestý ročník Crocodile Trophy se lišil oproti předchozím tím, že nezačínal v samotném srdci australského kontinentu Alice Springs, ale na jižním pobřeží v Adelaide.

Závod odstartoval na konečné stanici tramvaje, která vozí turisty z centra Adelaide na pláž Glenelk. Již krátký prolog v hlubokém písku na pobřeží Indického oceánu ukázal 42 jezdcům z 11 zemí nový rozměr „jízdy“ na kole. Ten v mnohém připomínal jinou cyklistickou disciplínu, na kterou mnozí z nich zcela evidentně nebyli připraveni. „Pocity? Představte si, že se snažíte jet na kole ve velké bedně do poloviny zasypané pískem,“ tak naříkal jeden z nejlepších závodníků v ultratěžkých závodech na současném profesionálním poli a dvojnásobný vítěz slavného ultramaratonu na kole „Race across the America“, který 6 km dlouhý prolog absolvoval chůzí a s kolem na zádech.

Po úvodním prologu následoval 680 km dlouhý transfer do více než 200 let starého městečka Marree, které bylo v době svého vzniku významnou železniční spojkou. V současnosti je jižním začátkem tzv. Birdsville Track, po které jsme se vydali příští ráno na naši cestu směrem na Queensland.

Při 145 km dlouhé etapě do Mungeranie bylo již po několika desítkách kilometrů zřejmé, že jsme opustili civilizaci a veškeré její výdobytky na několik dnů a jedinou naší audiencí budou po mnoho dní jen klokani, emu, stáda dobytka a tisíce komárů a much.


Každá, byť jen chvilková ztráta koncentrace v extrémně náročných podmínkách znamená chybu – ať je to defekt, či další odrané místo na těle.

Z průběhu prvních etap bylo také zřejmé, že rozdíly mezi účastníky budou obrovské. Jak v jejich výkonnosti, tak i v zázemí, které si s sebou přivezli. Na straně jedné profesionálové, kteří zde bojují o každé místo v celkovém pořadí a mají podporu maséra, mechanika, ale i vlastního kuchaře, tak jako tomu bylo letos u Fuji Teamu. Na straně druhé ti ostatní, kteří neměli jinou možnost, než využít standardního zabezpečení. Rozdíly jsou samozřejmě i v celkové přípravě. Prvně jmenovaní soustřeďují trénink během celého roku pouze na tento závod a veškeré náklady jsou hrazeny sponzory. A potom ti druzí, kteří si financují toto dobrodružství doslova z vlastní kapsy a k tréninku využívají svůj volný čas. „Mám tři děti a vlastní firmu, a jak to dělám? Správný ‚timing‘ – to je odpověď,“ svěřuje se 35letý sympaťák, Belgičan Rudi Donckers, bývalý reprezentant v triatlonu a nyní obchodník s auty.

ORGANIZACE V EXTRÉMNÍCH PODMÍNKÁCH

První polovina závodu vedla přes vyprahlé kamenité pouště Sturt Stony Desert a Tirari desert. Stovky kilometrů dlouhé rovné úseky ztrácející se v nekonečnu…

„V průběhu tohoto závodu má vaše mentální síla hodnotu jen do té doby, dokud je vaše tělo schopno a ochotno snášet bolest,“ tak hodnotil své pocity po odstoupení ze závodu Eric Vanderaeden (jeden z největších favoritů a do té doby vedoucí závodník, bývalý profesionál na silnici, několikanásobný mistr Belgie a vítěz 6 etap na slavné Tour de France), který si na rovné, ale kamenité cestě za 4 dny odral zadek tak, že dál nemohl sedět nejen na kole.

Letos se také znovu potvrdilo, že i organizační zajištění není v těchto extrémních podmínkách jednoduché a závod může mít mnohá úskalí, která si nechcete připustit, dokud se skutečně nestanou. Mnohdy je to pouze satelitní telefon, který vám umožní spojení se světem. Při jednom z krátkých transferů se převrhl a porušil barel s 1000 litrů pitné vody. Následující tři dny jsme byli odkázáni pouze na to, co nám nabídne řeka na konci příští etapy. Austrálie je ještě stále jedna z mála zemí, kde se i na tuto eventualitu můžete spolehnout. Takových úskalí nabízí Crocodile Trophy každý den několik.

KRÁLOVSKÁ ETAPA

To nejtěžší však měli všichni ještě před sebou. Pověstnou „královskou“ 12. etapu se startem na břehu řeky Karma a vedoucí do Laury. Někdy také asi pomáhá, když nemáte tušení, co vás čeká a jak těžké ještě bude dojet až do konce. Protože právě teď je na řadě nejnáročnější a nejtěžší část cesty. Součástí etapy je i padesátikilometrový úsek s „kamennými“ schody a hlubokými kamennými řečišti, kdy není jiná možnost, než kolo tlačit před sebou, a to více než 10 km. Posledních 40 km před cílem se pak promění ve strastiplnou pouť hlubokým pískem. Jedinými svědky jsou mlčenlivé Anthills, které lemují trasu. Poslední závodník přijel do cíle za ohromného jásotu místních obyvatel po více než čtrnácti hodinách strávených v sedle a za asistence terénního vozidla, které mu poslední tři hodiny svítilo na cestu.

Čím více jsme se přibližovali k pobřeží Tichého oceánu, měnil se ráz krajiny, ale i celkový charakter závodu. Cesty se rázem proměnily na strmé a úzké stezky, takže pro terénní 4 WD bylo téměř nemožné dojet do cíle etapy stejnou cestou jako závodníci. Deštný prales s překypující vegetací byl perfektním místem pro závěrečnou část závodu, výjimkou nebyla ani strmá stoupání (20-30 %), ani dlouhé a nebezpečné sjezdy vedoucí k pobřeží Tichého oceánu. Velká vlhkost vzduchu znesnadňovala každý pohyb. „Loni jsem se po závodě zařekl, že už se nikdy nevrátím. Ale tyto etapy deštným pralesem jsou jediný důvod, proč jsem změnil své rozhodnutí. Jsou tak nádherné a tak těžké, něco, co nenajdete nikde jinde na světě,“ zpovídá se Ron Schoens, ještě nedávno profesionál na silnici, pro kterého je tento závod poslední v kariéře.

Každá, byť jen chvilková ztráta koncentrace v těchto extrémně náročných podmínkách znamená chybu – ať je to defekt, či další odrané místo na vašem těle. „Nevím, jak a co se stalo. Poslední, co si pamatuji, je, že jsem spadl při sjezdu a bolela mě hlava…“ Jeana Paula jsme našli asi 12 km od místa, kde spadl, jak se snaží vyměnit prasklou duši na kole, které bylo zlomené, stejně jako jeho helma.

JEDINÝ ČECH

Jediným a také prvním Čechem v celé historii Crocodile Trophy byl letos Jan Kopka z Jablonce. Do Kurandy dorazil na vynikajícím čtvrtém místě v celkovém pořadí se ztrátou 2 hodiny a 17 minut na vítěze. Nutno dodat, že se tak stalo na vypůjčeném kole. Jan byl výjimečnou osobností nejen sportovními schopnostmi, ale také přístupem k závodu. Již v úvodních etapách vešel do povědomí zúčastněných tím, že kromě energetických nápojů, jak tomu bylo u všech závodníků, ho každých 40 km čekalo v depu také pivo. „Musíte být trochu opilí, abyste to tady přežili,“ žertoval a obhajoval své počínání. Svou porci smůly si vybral už ve druhé etapě. Ráno zaspal, přesto si ještě stihl sbalit stan, ale na snídani mu čas již nezbyl, a tak se chystal na start hladový. Nesl si zavazadla do kamionu, když uslyšel tupou ránu – Gerhard mu nešťastnou náhodou přejel v campu kolo, které leželo v trávě. Svým terénním 4×4 ho doslova rozpůlil. Gerhard se v momentě překvapení nezmohl na víc než pouhé konstatování: „To je Crocodile Trophy.“ A Janovi nezbylo nic než souhlasit… Dostal náhradní kolo, ale to zdaleka nedosahovalo kvalit původního stroje, a tak si oprávněně vysloužilo přezdívku „Beach Cruiser“ i přesto, že na něm mechanici pracovali několik nocí, aby mu dali alespoň trochu „aerodynamické“ tvary. Jan už po několika desítkách kilometrů věděl, že na tomto kole závod nedokončí, a do cíle etapy, ve které ztratil více než hodinu na vítěze, přijel s bolestí v zádech, křečemi v nohou a žaludku, odranými dlaněmi a zadkem. Ve druhé polovině závodu dostal kolo Wolfganga Faschinga, který závod nedokončil ze zdravotních důvodů.

NA POKRAJI SMRTI


Crocodile trophy znamená pro bikery totéž, jako slavná Tour de France pro silničáře. Vítězí všichni, kteří dojedou.

Nejtragičtější sportovní, ale i životní moment celého závodu se stal po dojezdu etapy, která končila u majáku nad městem Cooktown, dvě etapy před koncem závodu. Přihodil se 27letému Rogeru Smeetsovi z holandského Fuji Teamu, který zvítězil v 7 předešlých etapách a do té doby byl vedoucím jezdcem celkového pořadí s odstupem tři a půl hodiny na druhého v pořadí, svého stájového kolegu Simona Apperllo. Po etapě se v hotelu zhroutil se zimnicí a vysokými teplotami. Lékař závodu si nevěděl rady, tak následoval převoz do místní nemocnice a nakonec, pozdě v noci, další převoz, tentokrát však helikoptérou do fakultní nemocnice v Cairnsu na jednotku intenzivní péče. Horečka stoupla až na 41, následovaly srdeční problémy a lékaři posléze potvrdili, že chybělo možná půl hodiny, aby Smeets transport do Cairnsu nepřežil. Důvod Smeetsova zhroucení? S největší pravděpodobností dehydratace organismu a s tím spojená momentální indispozice srdce. Rekonvalescence potrvá několik měsíců a není jisté, zda se Roger, který vyhrál letos třináct MTB závodů, ještě někdy vrátí do sedla. Nikdo z nás se neodvažoval nahlas pomyslet na to, co by se stalo, kdyby se Roger ocitl v tomto stavu před třemi dny, kdy jsme byli vzdáleni jakémukoliv zdravotnickému zařízení stovky kilometrů.

DOJET ROVNÁ SE ZVÍTĚZIT

Poslední den byl pro každého velkou odměnou za všechny bolesti, strasti, muka a útrapy z předešlých 13 dnů. Zbylých 41 závodníků jelo již tradiční promenádní jízdu deštným pralesem s vědomím, že konec je vzdálen pouhých několik hodin, několik desítek kilometrů. Pomalé tempo jim poprvé umožnilo vnímat přírodu okolo sebe, vidět varany, jak mizí ve spleti lesa, nebo slyšet kakatoos zpívat jungle-melodies. Do Kurandy přijeli všichni společně, protože o tom, kdo vyhraje poslední etapu, se rozhoduje v závěrečných divácky atraktivních okruzích v centru města. Všem, kteří dojeli až sem, se dostalo nadšených ovací stovek přihlížejících.

„Mám smíšené pocity. Jedna má polovina je šťastná, že jsem závod dojel, a co více, celkově desátý. Druhá polovina je zklamaná, že jsem ke konci závodu ztratil veškerou motivaci a že jsem byl frustrován každodenním několikahodinovým pobytem na kole. Nemohu tomu uvěřit, ale tento závod jsem podcenil.“ To jsou poslední věty z deníku Pata Norwila, sportovního novináře a zkušeného MTB jezdce, který má za sebou takové závody, jakými jsou „Race across America“ nebo každoročně pořádaný 1100 mil dlouhý závod na Aljašce, kde teploty dosahují neuvěřitelných -50 °C a kde se jede hlubokým sněhem dnem i nocí.

Zvítězili všichni, kteří dojeli do konce, protože měli jak morální, tak i fyzickou sílu podstoupit 2120 devastujících kilometrů napříč nejvzdálenějším kontinentem a se zatajeným dechem říct: „Těžké, ale nádherné.“

„Crocodile Trophy znamená pro bikery totéž, jako slavná Tour de France pro silničáře,“ hodnotí závod letošní vítěz Simon Apperllo z Holandska a jedním dechem dodává: „Neznám nic, k čemu by se tento závod mohl přirovnat, je to nejtěžší a nejnáročnější dobrodružství na kolech.“

Ale tváře těch, kteří přijíždějí do cíle etap první, vám nikdy neukáží to, co stojí toto dobrodružství ty, kteří bojují sami se sebou o to, aby do Kurandy dojeli.


CELKOVÉ POŘADÍ:

1. Simon Apperllo, Nizozemsko ………. 81:14:44
2. Thomas Dam, Dánsko ………. 81:45:19
3. Robert Vlug, Nizozemsko ………. 82:50:22
4. Jan Kopka, Česká republika ………. 83:32:35
5. Ard Jansen, Nizozemsko ………. 83:41:31
6. T. Moderbacher, Rakousko ………. 85:20:28
7. Tino Zieger, Německo ………. 85:51:20
8. Frank Fynbo, Dánsko ………. 86:37:03
9. Jack Oldfield, Austrálie ………. 87:27:49
10. Pat Norwil, USA ………. 87:45:55

Poslední v celkovém pořadí (34.) v čase 116 hodin, 39 minut a 31 sekund a s celkovou ztrátou 35 hodin, 24 minut a 47 sekund na vítěze přijel do cíle Douglas Hooft z Nizozemska.

ROZPIS JEDNOTLIVÝCH ETAP:

Prolog: Adelaide – Adelaide ………. 24 km
Transfer Adelaide – Marree ………. 680 km
2. Etapa Marree – Mungeranie ………. 145 km
3. Etapa Mungeranie – Clifton Hills ………. 120 km
4. Etapa Clifton Hills- Birdsville ………. 159 km
5. Etapa Birdsville- Bedourie ………. 190 km
6. Etapa Bedourie – Boulia ………. 196 km
Transfer do Hughendenu
7. Etapa Hughenden – Reedy Springs ………. 135 km
8. Etapa Reedy Springs – Clarke River ………. 168 km
9. Etapa Clarke River – Minnamoolka ………. 167 km
10. Etapa Minnamoolka – Mareeba ………. 167 km
11. Etapa Mareeba – Karma Waters ………. 142 km
12. Etapa Karma Waters – Laura ………. 166 km
13. Etapa Laura – Cooktown ………. 145 km
14. Etapa Cooktown – Cowbay ………. 137 km
15. Etapa Port Douglas – Kuranda ………. 80 km

www.crocodile-trophy.com
crocodile.trophy@Eunet.at Příští ročník Crocodile Trophy se uskuteční ve 2. polovině září roku 2001.

Category: 2001 / 04

Tanzanie je známá díky slavné přírodní rezervaci Ngorongoro, parku Serengeti a třeba nejvyšší hoře Afriky Kilimandžáru. Přitom každému zájemci o drahokamy se nejdříve vybaví tanzanit. Je to nový významný drahokam, jenž se nikde jinde nenachází a který především v USA začíná v prodeji „dotahovat“ takzvanou velkou čtyřku – diamant, smaragd, rubín a safír. V Tanzanii jsou ale i významná ložiska diamantů, rubínů a safírů, pouze smaragdy tu zatím byly nalezeny jen v málo významném množství.

SAFÍRY Z UMBY

Tanga je významný přístav na severu země a je odtud přístupné slavné ložisko safírů na řece Umbě u hranic s Keňou.

Historie této lokality je dlouhá. První safíry tu byly v říčních náplavech nalezeny již v 50. letech a claim získal místní obchodník řeckého původu, zvaný Papas. Těžil tu s úspěchem řadu let, ale pak přišlo znárodnění dolů v roce 1972, a Papas musel utéci do Keni. Odletěl malým letadlem a s sebou vzal i všechny vytěžené drahokamy, takže nouzí zřejmě netrpěl. Doly pak byly několik let opuštěné. O jejich znovuotvírání nám vyprávěl majitel hotelu v Tanze, kde jsme bydleli. Prý to byla velmi nebezpečná práce, protože staré výkopy a haldy byly plné jedovatých hadů, kteří se nechtěli dobrovolně vystěhovat. Zahynula při tom na uštknutí spousta lidí, ale těžbu obnovili a při naší návštěvě jsme už hada ani nezahlédli.


Krystal růžového safíru z Umby zarostlý v rule.

Safíry z Umby jsou světoznámé díky mimořádně velkému množství barev, ve kterých se tu vyskytují. Laici znají jen modré, ale jako safíry se označují i všechny další drahokamové odrůdy minerálu korundu s výjimkou červeného rubínu. Rubíny byly na Umbě také, ale převažují safíry fialové, modré, žluté, oranžové, zelené aj. Kromě nich tu byla také řada granátů a nejvýznamnější výskyt byl těžen v malém lomu. Získávaly se tu červené granáty s lehce nahnědlým odstínem. Jsou barevně velmi podobné našim českým granátům, ale jsou větší. Není proto divu, že tanzanské granáty jsou běžné jako velké centrální kameny v našich granátových špercích a právě české granáty jsou často jen ty nejmenší. Z Umby pochází i jeden unikátní druh granátu. Má červenooranžovou barvu, na rozdíl od běžných červených až fialových granátů. Horníci ho proto dávali zvlášť a říkali mu svahilsky malaya, což znamená prostitutka. Teprve v 70. letech se zjistilo, že jde o chemicky unikátní člen granátové skupiny, a navíc že i barva je atraktivní, takže dnes i přes nelichotivý název jde o vyhledávaný a ceněný drahokam. Je však tak vzácný, že se s ním mohou setkat jen specializovaní sběratelé.

RUBÍNY A ZOISITY

Po Tanze se naší základnou stala Arusha, turistické město ve vnitrozemí s příjemným klimatem. V jejím okolí je řada významných ložisek drahokamů. Bohužel jsme se nedostali na to nejdéle známé, rubínový důl Longido. Ložisko údajně objevil německý důstojník již na začátku 20. století, kdy byla ještě Tanganika německou kolonií. Dodnes se tu těží až 20 cm velké krystaly rubínu zarostlé v zelené hornině. Rubín je neprůhledný, ale je ideální hlavně pro vyřezávání sošek, kdy se využívá i s okolní horninou.


Rubínový důl jižně od Morogora.

Z Arushy jsme se dostali k našemu hlavnímu cíli, Merelani. Merelani je název nízkých kopců, odvozených od místních zakrslých keřů. Přímo u kopců leží město Zaire, které má sice několik tisíc obyvatel, ale není na žádné mapě. Přístup sem a především na blízké doly je cizincům zakázán, a museli jsme proto mít speciální povolení, které nám několikrát kontrolovali. První průhledný modrý kámen tu údajně našel začátkem 60. let minulého století indický prospektor Manuel D’Souza, který ho považoval za safír. Kameny se dostaly do Evropy a brzy se zjistilo, že jde o dlouho známý minerál zoisit, který je znám i z Čech. Jeho modrá brousitelná odrůda se ale dodnes nikde jinde nenašla.

SNY O VELKÉM TANZANITU

Název tanzanitu dal prezident slavné klenotnické firmy Tiffany z New Yorku. Ze začátku byl tanzanit velmi vzácný a cena se dostala na maximum v 70. letech 20. století. V roce 1988 se ale naplno rozběhla těžba, a cena se stabilizovala. Velká reklamní kampaň slavila úspěch, a jak již bylo řečeno, popularita tanzanitu v USA již předstihla například i drahý opál. Jak ale vlastně tanzanit vypadá? Vytěžené kameny jsou většinou hnědé, ale stačí zahřátí v obyčejné troubě, a změní barvu. Kameny jsou pak v jednom směru modré jako safír a kolmo na něj fialové jako ametyst. Při správném vybroušení se modrá s fialovou objevují zároveň. Cena kamenů pak rychle roste s velikostí a sytostí barvy.


Dokonalý krystal tanzanitu dlouhý asi 2,5 cm.

Tanzanity se na Merelani nacházejí v pruhu širokém jen stovky metrů, ale dlouhém několik kilometrů. V 80. letech minulého století tu načerno těžily desetitisíce lidí, pak ale vláda nasadila vojsko a horníky vyhnala. Ložisko rozdělila na čtyři bloky, a ty pronajala různým společnostem. Jeden z bloků byl rozdělen mezi drobné místní těžaře a je „divácky“ nejatraktivnější. Jsou tu totiž ručně kopané šachty hluboké i přes 150 m, ovšem bez žádného zabezpečení. Horníci dolů lezou po lanech a vytěžená hornina se většinou vytahuje ručně. V době naší návštěvy tu sice bylo několik tisíc horníků, ale jen pár kompresorů nebo jiné techniky. Horníci často nepracují za mzdu, ale za podíl na nalezených kamenech. Potkali jsme tu i patnáctileté horníky s úplně černými zuby, což je následek nekvalitní stravy bez vitaminů. Nejchudší z nich spí přímo na haldách. Všichni ale věří, že právě oni naleznou ten příští velký tanzanit, a stanou se boháči.

Místo toho ale přišel loňský duben, kdy po neobvykle silných deštích došlo u řady dolů k zatopení a zahynulo odhadem kolem stovky lidí. Doly byly vyčištěny, ale těžba se zatím zdaleka nedostala na původní výši.

ŽIVOTU NEBEZPEČNÉ ZLATO

Po Merelani jsme navštívili ještě menší lokalitu fialových granátů a zelených turmalínů, a zbyl nám čas i na jednodenní safari na úpatí sopky Mt. Meru. Cestou zpět jsme u Dodomy neplánovaně navštívili i malé ložisko zlata. Přestože bylo objeveno teprve před pár měsíci, pracovalo tu už několik set lidí a kolem vyrostla malá vesnice. Šachty už měly téměř dvacetimetrovou hloubku. Doslova nás ale šokovalo zpracování rudy. Vytěžené křemenné žilky dělníci roztloukali v dřevěných hmoždířích na prach a ten pak na misce jeden z nich holýma rukama mísil s ryzí rtutí. Vzniklý amalgám se potom vyžíhá, a zůstane zlato. O účinku na zdraví dělníků a životní prostředí se ale můžeme jen dohadovat.

DOBŘE UKRYTÉ DOLY

Morogoro leží na úpatí krásných kopců, v nichž se skrývá řada malých dolů na rubíny. S jejich majiteli jsme několik z nich navštívili a rozhodně to stálo za to. Na rozdíl od předchozích lokalit je jižně od Morogora ještě zachovalá džungle a protéká tudy bahnitá řeka Ruvu. Rubíny v hornině jsou těženy malými lomy a majitelé musí být stále na místě, nebo tu mít svého důvěryhodného zástupce. Kvalitních kamenů je totiž málo a jeden kámen opravdu špičkové kvality může znamenat třeba i 90 % zisku. Pokud majitel není přímo u nálezu, horník ho často zatají a prodá jinde.

Bohužel nám už nezbyl čas na velké doly na diamanty ležící daleko ve vnitrozemí u města Mwadui. Ložisko nalezl roku 1940 britský geolog Wiliamson a řadu let patřilo k těm světově nejvýznamnějším. Našlo se tu i několik známých velkých růžových diamantů. V současnosti je ale ložisko již skoro vyčerpané a těžba slábne.


RYZÍ ZLATO je velmi oblíbené mezi sběrateli minerálů, zvláště pokud se vyskytuje v krystalech. Zatímco nuggety (valounky) jsou běžné, krystaly zlata jsou velmi vzácné a jsou známy jen z poměrně mála lokalit. Nejkrásnější evropské vzorky pocházejí z Rumunska, ale nejlepší světové jsou z Venezuely a z USA. Z těchto dvou zemí se stále objevují krásné vzorky, ale šokující vzorky (vzhledem ke stoleté historii intenzivní těžby) byly nalezeny v současnosti v Kalifornii. V prosinci 1992 byly v Jamestownu nalezeny plechy zlata, z nichž nejtěžší vážil 25,79 kg! Ironií je, že z tohoto dolu byly předtím známé jen drobné zlatinky. K dalšímu senzačnímu nálezu došlo v lednu 1998, kdy byl na kalifornském dole Colorado Quartz Mine nalezen vzorek krystalovaného zlata měřící 15 cm, který je považován za nejkrásnější na světě. Jde o srostlici extrémně ostrých osmistěnů o hraně až 1 cm. Podle svého tvaru byla pojmenována Dragon (drak) a je nabízena za „maličkost“, jeden milion dolarů.

Category: 2001 / 04

Kanadské Skalnaté hory, Rocky Mountains, vděčí od nejčasnějších dnů svého osidlování za svoji hojnou návštěvnost železnici. Několika osvíceným jedincům vděčí i za včasnou ochranu před bezohlednými podnikatelskými aktivitami, které mohly změnit hluboké lesy v řady pouhých pahýlů a kvetoucí údolí zaplnit haldami hlušiny. První rezervace zde byly vyhlášeny již na počátku století. Rozhodneme-li se dnes sledovat cesty lidí, kteří se podíleli na objevování Rocky Mountains, můžeme prožít stejně nádherné chvíle jako první osadníci, neboť i naše putování je poznáváním jednoho z nejrozsáhlejších komplexů zachovalé horské krajiny na světě, k nimž můžeme přiřadit i vlhký jehličnatý les kanadského západního pobřeží, Pacific Rim. Můžeme chodit po cestách traperů a průvodců prvních horolezců. Můžeme přitom srovnávat, jaká byla příroda v národních parcích Banff, Jasper a Yoho před stoletím, a jaká je nyní.

VELKÝ KOPEC

Čtyři lokomotivy zahalené oblaky dýmu tlačily deset osobních vozů vlakové soupravy Canadian Pacific Railway (CPR) vzhůru do průsmyku Kicking Horse (průsmyk Kopajícího koně). Trať vybudovaná v roce 1885 a vedoucí podél stejnojmenné dravé řeky zde měla sklon neuvěřitelných 5,5 %! Nejednou se už stalo, že lokomotiva nevydržela přetopení a vybuchla. V hantýrce strojvůdců „Big Hill“ byla trať ještě nebezpečnější při cestě dolů, z průsmyku do městečka Golden.

Strojvůdci trnuli, ale cestující byli spokojeni. Pod nimi se valila kalná řeka unášející vyrvané kmeny mohutných stromů. Indiáni ji nazvali po nešťastném geologovi Jamesi Hectorovi, jehož zde kopl kůň do prsou. Sice dost dobře nechápali úsilí bílých mužů najít ve skalách v údolí další 530 milionů let staré zkameněliny živočichů, ale uctili tak jeho památku a vystihli charakter řeky. I když ta by si zasloužila pojmenování spíše po zkamenělinách zatvrdlých ve vápenci, které jsou úžasným svědectvím minulosti. Rocky Mountains jsou pohořím mladým, vyzdviženým ze dna někdejšího oceánu, a proto v jejich složení převládají břidlice a dolomitické vápencové horniny. Jejich různobarevné vrstvy jsou zprohýbané s lehkostí jablečného závinu do obrovských a úžas budících tvarů.

Cestující vlaku v ohromení hleděli na zasněžený vrcholek hory Mt. Cathedral s výškou 3064 m n. m., dominující údolí, kudy se železnice probíjela. Hrozil chladnou bělostí i v parném létě. Ne nadarmo nazývali Indiáni od věků Rocky Mountains Zářícími horami.

Po hodinách supění dorazila vlaková souprava do průsmyku Kicking Horse a stanice Lake Louise. Rozhled se obohatil o nové třítisícové vrcholy hor, jako Ďáblův palec či Včelí úl, a dále na sever bezpočtem dalších. Kdyby měli cestující možnost jen krátkého pohledu z ptačí perspektivy, dohlédli by přes hradbu bílých vrcholů až k největšímu kanadskému kontinentálnímu ledovci kolem vrcholu Mt. Columbia.

Nadšení pasažéři na zastávce ochotně opouštěli vlak, aby přestoupili do bryček, jež je přepravily do exkluzivního hotelu Chateau na břehu jezera Lake Louise. Nad ním se tyčil vrcholek Mt. Victoria s obrovskou bílou galerií ledovce, z něhož se neustále za mohutného dunění řítily laviny. K údolí Hromu s jezerem malých ryb dovedli Toma Wilsona, jednoho z geografů trati, až v roce 1882 Indiáni kmene Stoney. Do té doby bylo smaragdové jezero, dnes jedna z nejfotografovanějších vyhlídek v Rocky Mountains, bělochům neznámé.


Medvědi grizzly jsou dnes v Rocky Mountains velmi vzácní, přesto však dost často vídaní. Tato krásná, ale bohužel nesmírně nebezpečná zvířata jsou dokonce obávanými hosty některých kempů. Do divočiny je strážci – pověstní rangers – zahánějí čmoudícími světlicemi.

PRVNÍ REZERVACE JIŽ POČÁTKEM STOLETÍ

V roce 1881 se stal manažerem CPR Van Horne, s jehož jménem je spojena nejenom prosperita železnice, ale i budoucnost národních parků západní Kanady. Z nepříjemné nutnosti vynechat ve vlakových soupravách mířících vzhůru do průsmyku Kicking Horse jídelní vozy, aby se ulehčilo lokomotivám, vznikla potřeba zastávek, na nichž se cestujícím podávalo občerstvení. Van Horne si brzy povšiml, že zastávky se stávají velmi populární, a investoval do jejich vybavení. Nahrála mu náhoda.

V Banff železniční dělníci v zimním období nalezli při své prospektorské činnosti horké prameny. Ředitel CPR ihned pochopil, že taková zřídla nad železniční zastávkou mají cenu milionů dolarů. Získal je, investoval do jejich úpravy a část horké vody nechal svést do nově postaveného hotelu. Ne ledajakého. Hotel Upper Hot Springs byl v roce 1888 největším na světě. V roce 1909 jej využilo 10 000 turistů.

Hned poté přistoupil Van Horne i k podpoře stavby hotelu Chateau u Lake Louise, kam sice bylo nutné turisty dopravit od stanice dráhy cestou plnou serpentin a později úzkokolejnou železnicí, ale vyplácel se zrovna tak. Pro svoji vyhlídku se stal rovnocenný hotelu Hot Springs v Banff. Za kontinentálním předělem, dolů po řece Kicking Horse, vyrostly stanice jako Field a Golden, odkud byla stejně úchvatná vyhlídka na Zářící hory od západu.

Na konci století přijíždělo do Rocky Mountains stále více turistů. Část z USA, ale hlavně z Evropy, kde se jim slibovalo dobrodružství v krajině „padesátkrát větší než Švýcarsko“, v divočině dalekého Západu, kde bylo ještě mnoho nezlezených hor. Evropa té doby totiž žila prvovýstupy.

V Kanadě a USA začaly vznikat první alpské kluby se zaměřením na Rocky Mountains a ještě většímu zájmu o alpinismus napomohla zcela paradoxně smrt amerického horolezce Philipa Abbota, který zahynul v roce 1896 při výstupu na Mt. Lefroy, jeden z vrcholů čnících právě nad Lake Louise. V údolí Šesti ledovců najdete na cestě k ledovci jeho pomníček.

Ředitel Van Horne se rozhoduje: „Potřebujeme zkušené horské vůdce, kteří učiní výstupy do hor bezpečnější a stejně populární jako v Evropě. Tím získáme pro železnici a její hotely další klientelu.“ V roce 1899 nabízí několika švýcarským horským vůdcům zaměstnání v Rocky Mountains. Obraz horského vůdce té doby je nerozlučně spjat s botami okovanými hřeby, pumpkami, vlněným sakem, holí a dýmkou. Ale rovněž s bezpečností, protože Švýcaři neměli problémy s úrazy ani tehdy, když pod jejich vedením zdolávaly zasněžené vrcholy emancipované dámy v dlouhých sukních. V roce 1999 slavily správy národních parků Banff a Yoho stoleté výročí příchodu horských vůdců ze Švýcarska.

Slavily ovšem i úsilí a předvídavost Van Horna ochránit krajinu kolem Banff a údolí řeky Kicking Horse jako přírodní rezervaci. Od roku 1885 se tato část pohoří, proslavená nejenom horskými výstupy nad Lake Louise, ale i nad sousední jezero Moraine, do údolí Desíti vrcholů, nebo k vodopádům Takakkawa, kde vody ledovce Waputik padají z výšky 378 m do údolí, těšila různé formě ochrany jako rezervace. Pahýly stromů v podhůří dokazují, co hrozilo. Původní hluboké lesy západních svahů zmizely bez náhrady. Zalesňování byl donedávna v Kanadě neznámý pojem.


Pohádkový příkrov zeleného panství: vlhké jehličnaté lesy na nejzápadnější výspě ostrova Vancouver, v národním parku Pacific Rim. Mechy, lišejníky a kapraďorosty obalují vše živé a rostoucí.

Plocha rezervací se díky úsilí Van Horna postupně zvětšovala. Dnes jsou národní parky Rocky Mountains součástí světového přírodního bohatství, od roku 1990 chráněné dokonce deklarací UNESCO. V roce 1885, v atmosféře dobývání Západu, bylo vyhlášení rezervace revolučním činem, zvláště na popud manažera železnice, která kromě lidí měla převážet hlavně dřevo, uhlí, rudy a dobytek.

Obrovská plocha 20 160 km² dnešních národních parků Banff, Yoho, Kootenay a Jasper s přilehlými plochami dalších chráněných území kolem hor Mt. Robson a Assiniboine, Kananaskis a Wildmore je jedním ze světových unikátů civilizací příliš nepoznamenané přírody. Společně se zachovalými zbytky deštných vlhkých jehličnatých lesů kanadského západního pobřeží, národního parku Pacific Rim, vytvářejí dech beroucí přírodní fenomén, jenž nemá ve světě srovnání.

CESTA DO DIVOČINY

Když drsní a divočině uvyklí geografové CPR okouzleně procházeli Rocky Mountains, byli i oni, jako dnes my, provázeni útrapami putování horským terénem křížem krážem z údolí do údolí a obtěžováni miliardami bodavého hmyzu a divokou zvěří. „Houževnatí ďáblové“ pracovali doposud pro americké železnice v prériích. Zde to bylo něco jiného.

Tmavě modrá obloha s bílými oblaky plujícími kolem monumentálních hor s bílou čelenkou ledu přechází na jejich úpatích do syté zeleně nekonečných lesů ze vzrostlých smrků, jedlí, modřínů, jalovců, borovic, cypřišů a nápadně vysokých douglasek. Do těchto lesů je v nižších polohách vmíšen bezpočet druhů topolů a javorů, jejichž barevná hýřivost je považována za jeden ze zázraků přírody.

A když oko nepatrného člověka v monumentu hor sklouzne z oblaků a korun stromů k zemi, pak se měkce odrazí od polštářů lišejníků a mechů pokrývajících stromy, keře i vše na zemi. Přes tisíce keříků vrb a zakrslých břízek přejde pohled do údolí s divoce ubíhajícími řekami s průzračnou vodou. Časté vodopády s dunícími spoustami vod ožívají v září a říjnu stříbrnými těly lososů, podávajících neskutečné důkazy síly a touhy po zrození nového života kdesi nahoře v horách, kam je třeba se probít až z vod Tichého oceánu. Losos je v těchto oblastech základem potravního řetězce, obživa mnoha živočichů, člověka nevyjímaje.

Slunné mýtiny, v létě pestře porostlé rudě plápolajícím indiánským štětcem, ostružinami, dřínem, růží nízkou s příměsí žlutých pryskyřníků, jestřábníků a nízkých lilií, přebarvují na podzim společně s listy topolů a javorů, ale i zakrslými břízami, vrbami a bezpočtem bobulovitých keříčků do měkkého koberce narudlých barev.


Jen zbytky původních kanadských lesů se zachovaly tak, jako v katedrálovém háji na ostrově Vancouver. Nezčetné pily dokázaly totálně zničit porosty s jedlí douglasovou, smrky, borovicemi a tújemi (zerav západní, jejichž výška dosahovala 60 metrů.

Když zapadá slunce, vycházejí z lesíků a křovin kolem řek jeleni wapiti, ostražití, ale sebevědomí svou silou a parožím, aby se napojili. Jen o trochu výše ve svazích narazíte na ovce tlustorohé a ještě výše splývají se sněhovými poli kamzíci běláci. Černí medvědi všech velikostí jsou všudypřítomní, i když mnohé turisty zklamou zdánlivou nevšímavostí, zaujati zcela svojí neutuchající honbou za potravou. Není lehké uživit se v této arktické divočině převážně lesními bobulemi, hmyzem a zdechlinami. Proto jsou huňáči tak aktivní a agresivní už při sebemenším pachu. Přesto jsou přísně chráněni. Ani mnohem vzácnějším medvědům grizzly tu nesmí nikdo ublížit. I když se jich každý bojí, všichni v Rocky Mountains tvrdí, že člověk se v národním parku musí naučit žít i s těmito hnědými obry, nesmí je střílet jen proto, že si nezodpovědní turisté zaviní ročně mnoho smrtelných střetů.

VĚČNÍ RIVALOVÉ

V roce 1900 se vedení CPR rozhodlo přebudovat trať kolem řeky Kopajícícího koně. Masivem vrcholů Ogden a Cathedral byly proraženy dva tunely ve tvaru osmičky, které sice prodloužily trať, ale snížily stoupání. Spiral tunel, jak se mu dnes říká, se stal další atrakcí CPR, i když chlapi na strážních stanovištích železnice byli i nadále vystaveni krutým zimám a medvědům.

Na svoji šanci však čekal sever hlavního hřebene Rocky Mountains, oblast kolem usedlosti Jasper, 300 km západně od rozrůstajícího se olejářského Edmontonu. Konkurenční projekt společnosti Canadian National Railway měl protnout tuto část Rocky Mountains průjezdem do Jasperu a dále do průsmyku Yellowhead, a dolů podél řeky Fraser do Britské Kolumbie. V roce 1914 se to podařilo a někdejší chata trapera Jaspera se změnila v osadu, v jejíž blízkosti vlastníci dráhy postavili po vzoru svého rivala nádherný hotel. Tím se otevřela nová cesta do nitra dosud neprozkoumaných částí Rocky Mountains, a mnozí dobrodruzi toho náležitě využili. I zde byly nalezeny horké prameny, Miette Hot Springs. Oproti Banffu byly sice otevřeny později, trumfly však vodou 41 °C horkou.


Mocné vrstvy jílů tvoří základ rozsáhlého údolí kolem řeky Red Deer, páteře parku Dinosaur. Byly navršeny při rozsáhlé záplavě Rocky Mountains, která pohřbila ve svém dusivém zajetí nejenom zvířata období křídy, ale i stromy a hmyz.

Šachovnice znalostí o Zářících horách s dosud neznámými poli se postupně zaplňovala. Nepoznaných však zbývalo ještě 280 km prostoru mezi Jasperem a průsmykem Kicking Horse. V cestě byl rozsáhlý ledovec Icefield s několika jazyky směřujícími do údolí všech světových stran.

Zajímavá žena, milovnice botaniky a malování Mary Schäfferová objevila s pomocí Indiána Samsona Beavera údolí jezera Maligne, největší jezerní vodní plochy v Rocky Mountains, ležící v hlubokém a nepřístupném údolí severovýchodně od Jasperu. Mysterious Lake, nazvané tak Indiány, protože jeho vody přes léto vysychají, je na cestě údolím níže. Jezero Maligne patří dnes k nejobdivovanějším místům Rocky Mountains.

V roce 1911 se vypravila první expedice k hoře Mt. Robson, vysoké 3954 metrů. Kolem tohoto nejvyššího vrcholu Canadian Rocky Mountains se dá i dnes nádherně trekovat. Již na dohled je nejnověji vyhlášená rezervace Rocky Mountains, hora Terryho Foxe.

A až v roce 1923 přešel jeden z legendárních průvodců Zářících hor Jimy Simpson s koňskou karavanou údolí ledovce Saskatchewan a otevřel tak cestu do rozsáhlého prostoru kolem hory Mt. Columbia, nazývaného Columbia Icefield.

Ledovec kolem nejvyšší hory Britské Kolumbie se rozkládá na ploše 350 km². Je to zbytek kontinentálního ledového příkrovu vytvořeného před 10 000 lety, a rovněž hydrologický vrchol Kanady, z nějž stéká voda přes Hudson Bay i do Atlantského oceánu. Z plání vysoko v horách, zasypávaných každoročně novou až čtyřicetimetrovou vrstvou sněhu, stékají nové a nové spousty ledu vlastním tlakem do několika údolí. Nejznámější je ledový jazyk Athabasca, nad nímž ční krásný a divoký vrchol Andromedy.

Je to nejčastější zastávka turistů na dnešní silnici spojující Jasper a Banff. Tvrdí se o ní, že má nejkrásnější scenerii na světě. Od roku 1950 je ledový jazyk Athabascy, dosahující hloubky až 350 m, zpřístupněn pro turisty speciálními vozidly. Nekonečná změť vrcholů Icefield je proťata dvousetkilometrovým údolím, jehož jihozápadní stranu lemuje linie nepřerušovaného 54 km dlouhého hřebene zvaného Endless Chain. Připomíná obrovitou nakloněnou kru, naproti níž jsou rozeklané vrcholy s ledovými poli. Je to jedno z nejmonumentálnějších, byť drsných a chladných míst Rocky Mountains.

U KOLÉBKY ŘEKY FRASER

V předělu mezi hlavním hřebenem Rocky Mountains a souběžně ubíhajícím pohořím Columbia, na jihozápad od Jasperu, pramení řeka Fraser. Běží na západ pod průsmykem Yellowhead, jímž železnice CNR opouští Jasper a probíjí se do nížiny k městu Prince George, kde se stáčí prudce k jihu. Místa jako 108 Mile House nebo 100 Mile House jasně dokazují, že kolem řeky vedla cesta zlatokopů, osadníků a později i dostavníků. Na půli cesty k městu Vancouver, kde se Fraser vlévá do Tichého oceánu, míjí řeka ranč Hat Creek, někdejší dostavníkovou stanici, historickou památku.

Je neděle a v jabloňovém sadu za budovou s barem a několika historickými hotelovými pokoji naslouchají okolní farmářské rodiny kapele povykující na malém pódiu. Na horizontu nad rančem jsou šedivé suché hory porostlé řídce borovicemi, kolem řeky je však šťavnatá tráva a na ní dobytek. O kousek dále sítěmi přistíněná pole se zeleninou. Je tu horko jako v peci.

Farmář, v jehož obrovité ruce vypadá plechovka s pivem jako tužková baterie, naslouchá muzice a chce se dát do hovoru. „Odkud jste?“ Odpovídám. „To jsme skoro krajané. Já jsem přijel jako malý chlapec z Rakouska.“ Ptám se, jestli se byl už někdy podívat doma. Přívětivá tvář se zachmuří. „Já bych nesnesl pohled na tu bídu, víte?“ Marně vysvětluji, že jeho rodná země je dnes kvetoucí kout Evropy s bohatými lidmi. Nedůvěra z jeho očí nemizí. Vypráví mi o rodině, dvou synech, s nimiž farmaří, a obavách z počasí. Evidentně žije jen prací a jinak jej nezajímá nic.


Ranní nálady při kempování v kanadském vlhkém jehličnatém lese.

Kousek od nás se prochází starý Indián v tradičním oděvu. Vypadá efektně, i když na jeho kožené haleně je už hodně syntetických vláken. Je Sukmaviš, příslušník jednoho z kmenů Haida. Samozřejmě nezabíjí bizony, ale neživí se ani jako fotografická figurína pro turisty. „Pracuji jako sociální poradce pro otázky začlenění Indiánů.“ Na tento farmářský potlach jej pozvali, aby něco řekl o tradičním životě Indiánů. „Tady za Hat Creek je i indiánská vesnice. Stany, ohniště jako ve filmu, ale my jsme si stavěli i chýše, zvláště na pobřeží. Moc se toho o nás neví.“ Jak stojí pod jabloní, oděn v pestrý oděv a peří, připomíná spíše dětský sen, než dnešní realitu.

Přichází však jeho výstup, kdy ochotně a s nadhledem starého muže vypráví ztichlým farmářům o rodinném životě svých soukmenovců. O vztazích mužů a žen, které jsou stejně úsměvné jako naše. Zatancuje, zazpívá, když nejde mikrofon, zajde k aparatuře a sám si jej zapojí. „Pro Indiány tu není obsluha,“ zažertuje. Naslouchající jej berou vážně. Kanada prožívá období hledání vlastní tváře, a to tím, že dává šanci každému etniku, aby se prezentovalo. Zde v Hat Creek, i ve velkých městech. Proto se také indiánská setkání odbývají za velké účasti veřejnosti. V Banffu kdysi dokonce vyhlásili Den Indiánů Stoney. Přijeli na koních, za Banff postavili svá týpí a předvedli, jak se pohybují v přírodě. První bílí trapeři se to učili od nich. Na konci minulého století příroda Indiány ještě dokázala uživit. Ale nedělejme z toho idylu, s bílým prostředím Indiáni nesplynuli dodnes. Ani v podhůří Rocky Mountains, ani na pobřeží.

VELEBNOST VLHKÉHO LESA

Řeka Fraser se valí i pod Hat Creek dále na jih. Proti ní putovali v 60. letech minulého století od městečka Hope vzhůru na sever po stezce zlaté horečky do divočiny dobrodruzi a zoufalci za svými sny. Na cestě je záhy čekala soutěska Ďáblova vrata, kde korytem širokým jen 33 m protéká 2,4 milionu litrů vody za sekundu. Strašlivá síla vody stísněná v rokli zabila každého, kdo spadl, takže povozy musely šplhat vzhůru do kopců. Cestu lemovaly trosky kol. Zato železnice, jak CPR, tak i konkurenční CNR, si razily bezohledně cestu kolem vody i soutěskou, až ji skoro zavalily odstřeleným kamením. Pro tah lososů proto museli inženýři vybudovat betonové propustě s přepážkami, aby se ryby dostaly výše proti proudu. Znemožnit tah ryb, jejichž stříbřitá těla sloužila za potravu lidem kolem řeky od ústí až po Rocky Mountains, si nemohly dovolit ani všemocné dráhy.

Za kolébku téměř všech druhů pacifických lososů je považován ostrov Vancouver, a zvláště jeho západní pobřeží. Tato část ostrova, nazývaná Pacific Rim, je dnes národním parkem. Kanaďané se hlásí i s dvouletým předstihem, aby mohli projít 50 km dlouhou stezkou podél pobřeží jen s tábornickým vybavením. Nevadí jim, že se celý týden propadají do bahna vlhkého jehličnatého lesa, kde se mísí obrovské túje se smrky, borovicemi, jedlemi bílými a jalovci. Mohutnost stromů připomíná sloupy katedrál. Každý strom i keř je zde obalen lišejníky a polštáři mechu. Voda prosycuje všechny póry lesa i půdy. Není divu, protože na pobřeží naprší až 3050 mm srážek ročně. V některých částech tohoto maritimního ekosystému na západním pobřeží Kanady dosahují srážky až 5000 mm za rok. Vodu odpařenou z Tichého oceánu ženou časté vichřice proti pevnině. Téměř bez ustání zde duní vlny bijící do pobřeží, takže až kus od příboje rostou křečovitě přikrčeny první nízké jalovce a svídy. Tyto houževnaté stromy vytvářejí hustou, jakoby k vodě nakloněnou střechu, za níž se zvedá hojnější a vyšší vegetace, aby se vzápětí vzepjala až do výše hustého pralesa. Mezi kořeny stromů se prodírají potoky čisté vody, v jejichž klidných tůních se vytírají lososi. Když do této hojnosti zasvítí slunce, vše se zahalí do oparu mlh, do nějž občas zazní výkřik lovících orlů bělohlavých. Na takové dny, byť plné deště, se nezapomíná. Do tohoto poklidu v chrámu lesa připlouvají lososi, aby zde dali život novému plůdku, a to za život vlastní. Statisíce stříbrných těl zde slouží za potravu zvěři a ptákům. Jsou to smutné, ale nadějeplné přírodní hody.


Pohled na sněhová pole ledovce Athabasca, součásti kontinentálního ledovce Icefield o rozloze 350 km2.

Bohužel, vytírání lososů se musí podporovat v umělých stanicích, které zřídila kanadská vláda na sklonku 70. let, aby zabránila drastickému úpadku populace lososů. Každá chovná stanice vypěstuje až 10 milionů ročních rybiček, které vypouští do stejného potoka, jímž připluli jejich rodiče. Jen s 10 miliony kanadských dolarů ročně se dá zachránit jeden z největších potravních řetězců divoké přírody Britské Kolumbie, a prakticky i celého západního pobřeží Kanady.

Osada Tofino je ukryta v jednom ze západních zálivů ostrova Vancouver. Je živa z prodeje zásob a služeb Indiánům roztroušeným po okolních ostrovech, lososím farmám a turistům. Ti přijíždějí nejenom kvůli vlhkému lesu, ale i velrybám. Kolem pobřeží ostrova Vancouver táhne ročně až 30 000 těchto velkých kytovců. Jen plejtvákovec šedý, živící se jako jediný z kosticovců cezením písku dna s korýši, se zdržuje u ústí řek při pobřeží celoročně. Kosatky dravé, budící zájem i strach, jsou nomádi moří. Objeví se tak náhle, jak zase mizí. Kdo má na ně štěstí, nezapomene. Na ostrovech kolem Tofina jsou pláže, na něž vytahovali Indiáni kmene Nuu-chah-nultha ulovené velryby. Dnes jsou tyto krásné písčité plochy pusté, zato na skalnatých ostrovech je spousta ptáků, racků, kachen a husí bernešek, několik vzácných papuchalků, ale i bouřňáků, kteří hráli v indiánské mytologii velký význam. Spolu s orly bělohlavými a podivnými opeřenými hady jsou nejčastěji zobrazovanými zvířaty indiánských totemů a kreseb. Při jejich spatření, stejně tak jako když se vynoří šedivý hřbet velryby s gejzírem, je cítit závan minulosti, něčeho, co by se už nikdy nemuselo vrátit a bude žít jen ve zbytcích umění a vzpomínkách. Třeba na cestu od Skalnatých hor k vlhkému jehličnatému lesu s potoky plnými stříbrných těl lososů.

Category: 2001 / 04

„Irsko je země zvrásněná, hornatá, kyprá, vodnatá, lesnatá a bažinatá,“ všiml si Gerald z Walesu na konci 12. století. A stejně jako za doby vlády jeho vysilatele Jindřicha II. je i dnes Irsko kusem pevniny s panensky netknutou přírodou, kde je tráva sytě zelená po celý rok. Irsko je místem proslulým útulnými hospůdkami, dobrým pivem a tradiční hudbou. Zdejší obyvatelé se hrdě hlásí ke svým keltským „pohanským“ kořenům, stejně jako nedají dopustit na svatého Patrika, který celou zemi úspěšně přivedl na křesťanskou víru. Mnoho století to byli Britové, kteří udávali tón chodu celé země. Irsko proslulo svou zaostalostí a zpátečnictvím – pro zbytek Evropy to byl ostrov sužovaný chudobou, hladomory, a později člen evropských organizací, který vždy čekal s nataženou dlaní na dary bohatších sousedů. Dnešní realita se ovšem hodně liší od stereotypního obrazu země. Jen za malé pozornosti okolního světa se během poslední generace změnilo v Irsku možná více, než od dob Geralda z Walesu do odchodu Britů. Země si pro oko běžného návštěvníka stále zachovává dokonalý dojem původnosti a úzké vazby na dlouholetou tradici, ve skutečnosti ovšem prochází ve všech aspektech života dramatickou přeměnou – ekonomický zázrak nastartoval modernizaci, posouvají se dokonce i dosud strnule ortodoxní morální hodnoty „poslušných oveček svatého Patrika“. Snad nikdy předtím tu neprobíhala tak ostrá konfrontace mezi starým a novým. Irsko prochází tichou revolucí. Dokáží Irové skloubit svůj původní svět s výzvami moderní doby?

ZELENÝ OSTROV

Skulinou malou jako klíčová dírka se těžkými tmavými mraky prodere kužel světla. Jediný sílící paprsek protne beznadějně vypadající průtrž mračen. Slunce natáhne svou dlouhou paži až k zemi a rozzáří sytě zelenou trávu. Mraky letí jako o závod a s nimi poskakuje, pádí a uhání kužel světla přes malé zídky, rybníčky, kamenná stavení, rašeliniště a močály Roundstone, přes remízky zakrslých borovic, zurčící potůčky, huňaté hřbety pasoucích se ovcí a dále nahoru po strmých úbočích pohoří Dvanácti ohybů v národním parku Connemara na západním pobřeží Irska. Paprsek světla bláznivě a nespoutaně trhá mraky. Nad horami se stále zarputile drží těžká deštivá duchna, ale tady nad močály se dere modrá obloha, kapky deště hned padají mnohem veseleji a brzy se v ostrém svitu rozesmějí do pestrobarevné duhy, která se jako most klene na obloze od Clifdenu snad až po Galway.

„Je tu tak deštivo, stále pod mrakem, vzduch nasáklý mlhou, že i v létě zažiješ stěží tři jasné dny za sebou. Nikde totiž není víc větrných smrští, lijáků a povodní, než v Irsku,“ poznamenal Gerald z Walesu. Mohlo by se zdát, že Irsko je takovým uplakaným ostrovem, ale Irové k dešti přistupují zcela jinak. Irský déšť má totiž své zvláštní kouzlo, protože dokáže přijít nečekaně a stejně tak odejít, a navíc se mnohdy lidem omluví vytvořením krásné duhy a fantastického počasí, které jako mávnutím kouzelného proutku nahradí boží dopuštění. Irsko je v Evropě na předním místě v množství srážek.


Rybářský přístav v městečku Dingle prosperuje díky okolním bohatým vodám. I když si rybolov udržuje své důležité místo v irské ekonomice, na vzestupu jsou především nové obory, jako je mikroelektronika, informační technologie nebo farmakologie, do které ve velkém investují američtí podnikatelé.    

Obyvatelé některých měst na západním pobřeží s oblibou počítají deštivé dny v roce. V Galway se mnohdy dostanou přes tři sta a jednou hrdě napočítali 23 deštivých dní v jediném měsíci – srpnu! Irsko bez deště je jako Sahara bez písku. Po celý rok je na ostrově díky teplému Golfskému proudu příjemné mírné klima. „Chladnější počasí sem přichází se všemi větry, stejně z východu, jihozápadu a západu, jako ze severu a severozápadu. Ze všech stran s mírou a nepříliš studené. Travnaté pastviny se v zimě zelenají jako v létě. Proto tady také nesekají trávu na sena a nestavějí na zimu stáje pro stáda. Skoro celý rok tu vládne příjemně teplé jarní počasí,“ popsal Gerald Irsko, které je dodnes trefně přezdíváno „zeleným ostrovem“.

ŽIVÁ VODA

Uprostřed venkovské krajiny rozčleněné tisíci kamennými zídkami a ohradami do malých pastvin, které do sebe zapadají jako jedna obrovská papírová skládačka, stojí několik stavení tvořících vesničku Redcross, jež leží sotva hodinu jízdy z Dublinu. Ruch velkoměsta s uspěchanými lidmi pobíhajícími s mobilními telefony u ucha přes vozovky plné aut je tu cizí. Do Redcrossu jednadvacáté století se všemi svými plusy i minusy ještě ani náznakem nedorazilo. Z malé domácí pekárny tu voní čerstvé pečivo soda breat, a jakmile vyhasnou červánky, přestane vrčet poslední motor traktoru vracejícího se z pole a utichne cinkání zvonků pasoucích se ovcí. Pak je slyšet jen vítr od nedalekého oceánu, a když se i ten utiší, nastane tady líbezné ticho.

To přeruší až vrznutí dveří s nápisem PUB – hospoda, knajpa či saloon – jak chcete. Ta v Redcrossu vypadá jako saloon na Divokém americkém západě někdy v 19. století, kde dokonce i hospodský je místním vzácným exponátem. Stojí za barovým pultem, kde ovšem není žádná pípa – jen v rohu má basy s pivem a několik lahví whiskey. Vržou zde nejen dveře, ale i stará dřevěná podlaha, na které stojí několik dlouhých stolů s poctivě udělanými lavicemi. Tady se nedělá ani černý nebo bílý puding, nemají tu vajíčka se slaninou a nepodávají ani hustou polévku z masa a zeleniny Irish stew. Na jídelníčku jsou pouze delikatesy v tekuté formě. „Jednu pintu, prosím,“ položí první zákazník na stůl pětilibrovou bankovku a kromě Guinnesse dostane vráceno na penci přesně. Spropitné se tu nedává. To už je zahrnuto v ceně. Hospůdka se začíná plnit. Nepřicházejí jen samotní muži, obvykle mají za doprovod manželky, které už brzy švitoří o tom, jaké bylo dnes pěkné počasí (pršelo jen půl dne) a jak se tráva hezky zelená a ovce mají už pěkně huňatou srst. Muži řeší poslední vývoj utkání v ragby, fotbalu, metané a nezapomenou probrat výsledky posledních dostihů. Zatímco si ženy vychutnávají legendární černé pivo čokoládové barvy s hustou krémovou pěnou – některé mají Guinness, jiné si dávají neméně dobré konkurenční značky Murphy a Beamish – muži proženou hrdlem místní whiskey, která tu má tradici už od začátku 17. století. Na rozdíl od té skotské (kromě písmene navíc) se nedestiluje dvakrát, ale zpravidla třikrát v kotlíkových destilačních přístrojích a z nenaklíčeného obilí, což nápoji dodává jemnější a možná trochu sladší chuť.


O městečku Doolin na západním pobřeží se říká, že je centrem té nejlepší tradiční hudby v Irsku. Ve zdejší hospodě O´Connors Pub se pije, hraje a zpívá dlouho do noci.    

Večery v hospůdkách, pití piva a whiskey je samotným jádrem irské kultury. Hospůdky jsou po celé zemi, všechny jsou typicky irské, ale zároveň má každá své vlastní zvláštní kouzlo. V dublinské čtvrti Temple Bar se scházejí především studenti, kteří utratí za měsíc v průměru 80 liber za alkoholické nápoje. Tady se poslouchá legendární irská U2 nebo jiné rockové a popové kapely. V menších městech jsou ovšem více tradiční hospůdky, které často plní funkci obývacího pokoje irské domácnosti. Scházejí se tu místní všech věkových i sociálních skupin, aby si popovídali, zatančili, zazpívali – jednoduše aby si užili craic, což v irštině znamená zábavu, pohodový večer. Večery nad sklenicí Guinnesse, přezdívaného též „blondýn v černé sukni“, nebo nad panákem whiskey, známé jako „živá voda“, zpestří potulný vypravěč příběhů seanachaí. Podnik ožívá po deváté večer s příchodem kapely.

HARFA A BENDŽO

„Tři klíče odemykají jazyk: důvěra, láska a opilost,“ praví staré irské přísloví. Právě když už jsou všichni místní z malé vesničky Redcross v té správné náladě, nabere vzduch do své harmoniky muž s vysokým čelem, bílými vlasy a do červena ošlehaným obličejem a po prvních tónech se k němu přidá jeho syn na bendžo. Zrzaví, na krátko ostříhaní vnukové rozezvučí další bendžo a harmoniku. Vnučky doprovázejí rodinnou kapelu na flétnu a housle. Hudba zaplní celou místnost a doléhá i na ulici – brzy přiláká další hosty. Starší muž svým hlubokým zvučným hlasem zpívá staré písně, balady i legendy a mládež jej doprovází. To už jsou ze středu místnosti odklizené židle a lavice a z uvolněného prostoru se stává taneční sál. Rázná a rytmická hudba nenechává nikoho dlouho sedět. A ti, kdo netančí, alespoň doprovázejí skupinu zpěvem.

Podobně bujará nálada jako v Redcrossu panuje ve všech hospůdkách po celé zemi. Někde lidé zpívají balady, jinde písně veselé a vtipné, a nezapomenou obvykle přidat ani několik písní „nacionalistických“, kde se rádi strefují do špatných, zhýralých či panovačných Britů, kteří „na ostrově nemají co dělat“. Všude má muzika patřičné grády – hudebníci dávají do svého vystoupení vše. Hrají totiž srdcem – tím irským.

Irská hudba má tisíciletou tradici – rytmy a melodie se dlouho předávaly z jedné generace hudebníků na další pouhým odposlechem a imitací. Noty byly zapsány až mnohem později a dodnes se muzikantství dědí z otce na syna, jako se dříve u nás předávaly rodinné podniky nebo řemeslnické dílny. Z irské tradiční hudby přezdívané trad dodnes čerpají skladatelé všech žánrů. Hudba ze zeleného ostrova má ve světě velké renomé – pochází odsud U2, Sinéad O’Connor nebo skupiny jako The Cranberries nebo Boyzone. Irsko je jedinou zemí na světě, kde se do státního znaku dostal hudební nástroj – lyra. Ta je dnes v hospodách již vzácností, ale při nahrávání hudby ve studiu se stále používá. O irských hudebnících se tvrdí, že každé jednotlivé vystoupení téhož muzikanta nebo skupiny je jedinečné díky jejich mistrnému umění improvizace.

LEGENDÁRNÍ SVĚTCI

Thomas Cahill v knize „Jak Irové zachránili civilizaci“ nazývá Irsko – zemi sv. Patrika a Evangeliáše z Kellsu – „ostrovem světců a učenců“. Jedním z nejslavnějších byl i sv. Kevin. O jeho životě se dodnes vyprávějí legendy. Jedna z nich o něm hovoří jako o vznešeném vyznavači a opatovi. Když svatý Kevin kdysi proslul u Glendalough svatostí svého života, jakýsi urozený hoch, který byl jeho žákem, onemocněl a zatoužil po čerstvém ovoci. Světec ze soucitu s ním vznesl prosebnou modlitbu k Bohu, a jedna vrba, co rostla nedaleko kostela, vydala plody, které přinesly zdraví nejenom tomuto chlapci, ale i ostatním nemocným. Od té doby až dodnes dává ta vrba a stejně tak ty, které z ní naroubovali jako sad kolem celého hřbitova, každý rok plody, i když má nadále všechno, listí i korunu, jako vrba. Její plody jsou bílé a podlouhlé, spíše zdravé než chutné a u místních lidí se těší veliké úctě. Lidé si je s sebou odnášejí do nejvzdálenějších koutů Irska jako lék proti nejrůznějším nemocem; říká se jim ovoce svatého Kevina.


Grafton street je hlavní nákupní pěší zóna v Dublinu. Je to výkladní skříň Irska, které se po letech postavilo na vlastní nohy – lidé nakupují oblečení světových návrhářů i drahá zahraniční auta. Takhle dobře se tu lidé snad ještě nikdy neměli. Za vším jsou však skrytá léta odříkání, katolický sklon k poctivosti, pořádku a rostoucí kvalita vzdělání.    

Dodnes přijíždějí stovky Irů i cizinců po stopách světce do širokého malebného údolí Dvou jezer, zvaného také Irské Delfy, v pohoří Wicklow jižně od Dublinu. Tiše kráčejí starým hřbitovem s keltskými kříži, okrouhlou věží a ruinami chrámů a přitom se snaží zaslechnout zvuky, jež tu prý slyšel legendární světec Kevin, když sem roku 600 n. l. přišel a založil klášter, který byl až do 12. století druhým nejvýznamnějším poutním místem po klášteře v Clonmacnoise. Na útesu asi 10 metrů nad hladinou Horního jezera je dodnes otvor do malé jeskyně, kterému se říká lože sv. Kevina. Zde údajně myslitel a přítel zvířat meditoval. Kdyby byl nesmrtelný, meditoval by tu zřejmě dodnes – tedy pokud by do Glendalough roku 1398 nevpadla anglická armáda, která skoro celý areál do základů zničila. Vzpomínka na sv. Kevina ovšem v duších Irů žije dál, stejně jako trpká zkušenost se svými sousedy a kolonizátory.

KOLONIÁLNÍ DĚDICTVÍ

„Jejich barbarská kultura, jak v odívání a holení, tak ve smýšlení, z nich dělá lidi zaostalé,“ prohlásil o Irech vyslanec anglického krále Jindřicha II. Gerald z Walesu: „Je to lesní a nepřátelský národ. Živí se zvěří a žijí jako zvěř. Je to barbarský národ, opravdu barbarský, neboť ve srovnání s moderním životním stylem jsou Irové se svým oblečením, neupravenými vlasy a vousy zaostalost sama. Tito lidé žijí v odlehlém koutu lidského světa, jako by už žili v jiném světě. Za největší bohatství považují to, že se mohou těšit ze svobody.“ Ta byla vždy největším snem všech Irů, který se po dlouhých staletích britské nadvlády uskutečnil teprve ve 20. století, kdy konečně Brity silou vůle i zbraní přesvědčili, že nejsou tak zaostalí a hloupí, aby si nedovedli vládnout sami. Skončila éra, kdy jim Britové zakazovali kupovat půdu, mluvit irsky a svobodně vyznávat svoji katolickou víru. Tradiční nevraživost mezi oběma národy tím ovšem neskončila. Mnozí soudí, že Irsko bude zcela svobodné, až dokáže překročit svůj vlastní koloniální stín a Britům odpustit. Vždyť ve stále větší míře rozhoduje o vnitřních záležitostech obou zemí jejich společná evropská vláda v Bruselu.

EVROPSKÉ LÍBÁNKY

Úzkou politickou i ekonomickou vazbu na Velkou Británii nyní stále více nahrazují vztahy v rámci EU. Už od roku 1973, kdy Irsko vstoupilo do tehdejšího Evropského společenství, přinášelo členství zemi téměř samá pozitiva. Z Bruselu přicházely štědré finanční transfery v podobě rozsáhlých dotací irským farmám a grantů do sociálních a regionálních fondů. Peníze z Bruselu už více jak čtvrt století každoročně zvyšují o několik procent příjmy státního rozpočtu vlády v Dublinu. Finance od EU také významně napomohly modernizaci Irska, které se dostalo z dlouhé stagnace a nastartovalo ekonomický růst. Snad ještě mnohem důležitější než peněžní dotace byla psychologická pomoc EU, která dala Irsku potřebné sebevědomí zbavit se nelehkého břemena koloniální minulosti, kdy mu vládla sousední Británie. „Ještě nedávno jsme sami sebe hodnotili vždy v porovnání s Velkou Británií,“ přiznala vicepremiérka Mary Harneyová pro deník Financial Times. „Největším přínosem členství Irska v EU je to, že otevřelo oči a rozšířilo obzor našim politikům i podnikatelům. Nyní vidíme sami sebe ve světě novým způsobem, který překračuje naše vztahy se sousedním ostrovem.“ Dnes je Irsko vůbec nejnadšenějším stoupencem EU ze všech jejích členů.

Až do nedávné doby se tedy debata o přínosech irského členství nesla v jednostranně optimistickém duchu. O to větším překvapením bylo, když s kritikou vystoupila ministryně kultury Sile de Valera, vnučka „otce zakladatele“ Irské republiky legendárního Éamona de Valera. Ve své řeči před americkými Iry v Bostonu prohlásila: „Nařízení a regulace sjednané v Bruselu mohou vážně ovlivnit naši identitu, kulturu a tradice.“ Připomněla, jak už prezident J. F. Kennedy vyzdvihoval irskou neutralitu, a naléhala na vládu, aby volila „ostražitější, bdělejší a kritičtější postoj k Evropské unii“. Není divu, že i v Irsku sílí hlasy euroskeptiků. Ekonomové se shodují, že někdy v roce 2006 přestane Irsko dostávat od Unie dotace a naopak ze svého rozpočtu začne přispívat do společné evropské kasy.


Jezero Lough Derryclare. V pozadí vrcholy The Twelve Bends v národním parku Connemara, který byl ještě nedávno zapomenutým koutem Irska, a dnes je nově objeveným rájem pro obdivovatele přírody. Je tu mnohem více ovcí a ryb, než aut. Boháči z Evropy a Ameriky si zde kupují domy, malé pevnosti či hrady jako svá letní sídla. Nejedna oblast v Irsku vyvolává nostalgické vzpomínky na panenskou divočinu z dobrodružných románů.    

I když irský proevropský entuziasmus slabě ochabuje, převládá střízlivý názor, že není možné, aby Irsko volilo politiku „vezmi si příspěvky a uteč“. Irská ekonomika je už příliš úzce provázaná s evropskou, než aby si mohla dovolit silácky spoléhat pouze na Ameriku.

IRSKÝ EKONOMICKÝ ZÁZRAK

Zatímco velká část Evropy se nyní potýká s problémy nízkého ekonomického růstu a vysoké nezaměstnanosti, Irsko nabralo vítr do plachet. Ještě nedávno byla země považována za zaostalou periferii starého kontinentu, stagnující „ošklivé kačátko“ na konci Evropy. V posledních šesti letech však ekonomika rostla o přímo zázračných 8 % ročně. S vyšší zaměstnaností a rostoucí produktivitou práce se růst v posledních dvou letech ještě zvýšil. V polovině 90. let bylo hlavní vládní prioritou vytvoření nových pracovních míst – nezaměstnanost dosahovala hrozivých 16 %. Dnes je to jen čtvrtina této cifry, a v některých oblastech je lidí dokonce nedostatek. Zaměstnáno je i mnohem více žen, které dříve zůstávaly v domácnosti. Zájem je především o technicky vzdělané lidi – vláda chce přilákat 200 tisíc kvalifikovaných pracovníků ze zahraničí během dalších pěti let, a proto uvolnila imigrační politiku. Státní rozpočet se těší rekordním příjmům, které se snaží investovat do vzdělání. Z konzervativní, až zpátečnické země se rychle vyvíjí moderní stát otevřený všem inovacím. Dlouhá léta lákalo Irsko investory svými nízkými daňovými sazbami i kvalifikovanou pracovní silou. Stalo se proto sídlem řady nadnárodních společností – především amerických výrobců softwaru a mikroprocesorů. S necelými čtyřmi miliony obyvatel se dnes Irsko podílí na třetině všech amerických investic v Evropě do oblasti elektroniky. Americké investice stimulovaly i domácí růst a dnes v zemi roste nová generace irských moderních firem. Snad nikde jinde nejsou poslední změny tak patrné jako v Dublinu.

„Na předměstích rostou nová satelitní městečka jako houby po dešti, rostou ceny nemovitostí a stavějí se nové moderní budovy. Lidé se mají lépe. Podívejte, ještě před deseti lety po silnicích jezdily leda tak staré fordky, nyní se tu prohánějí nablýskané nové vozy mercedes či BMW,“ ukazuje dublinská rodačka paní O’Malleyová. I když v souvislosti s rostoucí inflací a cenami nemovitostí varují někteří experti před „přehřátím“ ekonomiky, nezpochybnitelný ekonomický úspěch Irska naznačuje, jak daleko se v poslední době země dostala.


Tradiční irská stavení v Doolinu s doškovými střechami jsou nejen turistickým lákadlem, ale i výrazem irské hrdosti na nadčasovou krásu díla jejich dědů a pradědů. Raději, než by si postavili stavení nová, vyspraví osvědčenými metodami své kamenné příbytky, často přilepené na srázu někde vysoko na skále tak, aby dokonale splývaly s okolní krajinou.    

ENNIS – VESNICE BUDOUCNOSTI

Úzké uličky a pestrobarevně natřené domky obchodů nijak neodlišují městečko Ennis v hrabství Clare na západním pobřeží Irska od desítek a stovek podobných maloměst a vesnic po celé zemi. Hned za posledním domkem mečí kozy za tradičními ploty z kamenů a návštěva mše se zdá být hlavní událostí týdne. „Romantické, ale zaostalé,“ řekl by každý nezasvěcený návštěvník, pro kterého představuje moderní Irsko pouze Dublin. Omyl. Projekt za 17 milionů liber nepozorovaně přeměnil Ennis z poslední vesnice v Evropě na příkladnou komunitu v rozvoji informačních technologií. Projekt začal Ericom, bývalá státem vlastněná telekomunikační společnost, která si chtěla otestovat nové produkty a zjistit, co se stane, když budou mít všichni lidé přístup k nejmodernějším komunikačním vymoženostem. Firma dala každé domácnosti ve městě počítač, zavedla Internet

a e-mail lidem, kteří dříve mnohdy neměli ani telefon. Dnes Ericom odhaduje, že 75 % rodin v Ennisu používá elektronickou poštu a 82 % Internet. Celonárodní irský průměr 14 % je hodně pozadu za většinou zemí EU. To se možná již brzy změní a i v dalších maloměstech budou následovat příklad Ennisu. Zde pracuje na počítači každé školní dítě a většina firem už dnes prosperuje na prodejích přes Internet, které zažívají boom. V malém městečku tak firmy zákazníkům objednávají „on-line“ léky, knihy a řadu dalších výrobků, za nimiž by jinak museli cestovat do většího města. Custy’s je prodejna tradičních hudebních nástrojů a její majitel si počítačovou revoluci velmi pochvaluje: „Dnes už máme své webové stránky i v japonštině! Je řada zákazníků z Tokia a dalších měst po světě, kteří si oblíbili irskou hudbu a objednávají si touto cestou hudební nástroje.“ Cesta na státní úřady a čekání patří minulosti – v Ennisu se žádosti a formuláře posílají a vyplňují přes počítač. Dokonce i církev jde s dobou. Křtiny, svatby a další zvláštní služby kostela sv. Pavla si dnes lidé mohou objednat elektronickou cestou!

DĚDICTVí SV. PATRIKA

Patrik (žil 385-461), prohlášený za svatého, byl v mládí zajat a unesen z Británie do Irska. Po svém návratu byl osloven ve snu irskými zástupy, které ho prosily, aby se vrátil hlásat slovo boží. Provedl rozsáhlou christianizaci země a téměř za jednu generaci obrátil Irsko na víru. „Víra je na ostrově už tak dlouhou dobu od svatého Patrika a téměř nepřetržitě se rozrůstá,“ poznamenal si Gerald z Walesu, a to platilo až donedávna. I přes snahy Britů násilně přimět Iry ke konverzi k anglikánské církvi, nebyla nikdy pevnost víry a zásadních přísných morálních a etických kodexů církve tak ohrožena jako nyní.

V dobrých i špatných časech bylo a stále je katolické vyznání páteří irské keltské identity. Za vlády Britů byl kněz jedinou osobou, která hájila zájmy obyčejných lidí. Nedělní mše, jediná událost, které se účastnili všichni společně, pomáhala udržet původní keltskou potřebu vnitřní soudržnosti místního společenství. Z kazatelny a prostřednictvím zpovědnice si kněz uchoval zásadní vliv na život lidí ještě dlouho v tomto století. Ještě nedávno měli představitelé církve zásadní vliv na tvorbu zákonů. Dnes církev stále kontroluje státní základní a střední školy. I když je statisticky stále více jak devět z každých deseti Irů katolického vyznání, přestávají být dříve nevyslovitelné činy pro Iry tabu.

Dříve nedotknutelnou autoritu katolické církve v poslední době narušilo i několik dramatických událostí. Jednou z nejvýraznějších byl případ „X“. Čtrnáctiletá dívka byla znásilněna otcem svého kamaráda a vláda se jí pokusila zabránit ve vycestování do zahraničí na interrupci, která byla v Irsku zakázána. V tomto precedentním případě si mnoho rodičů dívku „X“ identifikovalo se svými dětmi, které by se také mohly ocitnout v podobné situaci. Irští katolíci najednou přestali opovrhovat „pohanskými“ stoupenci umělého přerušení těhotenství a mnozí sami začali roznášet letáky na podporu legalizace interrupce. Renomé pohoršené církve vzápětí utrpělo skandálem okolo kněze Eamonna Caseyho, když vyšla najevo jeho milostná aféra s Američankou, kterou předtím navíc na veřejnosti lživě popřel.


Rašeliniště v horách Wiklow tvoří nehostinnou a divokou krajinu. Kdysi zde vystavěli Britové pověstnou military road – mimořádně náročný a odvážný projekt, jak zpřístupnit dobyvatelskému vojsku hory, kde se skrývaly poslední síly irského odporu.    

V 70. letech se do irského parlamentu dostala Mary Robinsonová, jež protlačila první revoluční zákon, legalizující prodej antikoncepce. Někteří katolíci hovořili o tom, že se „Irové odvracejí od boha“, jiní jí přezdívali „antikoncepční Mary“. Když se po dvaceti letech stala prezidentkou, už ji celý národ nazýval „naše Mary“. V roce 1993 dokonce legalizovala homosexualitu. Irští voliči si nadto v referendu odsouhlasili legalizaci vycestování za účelem provedení interrupce v zahraničí (domácí zákaz daný v ústavním zákoně zatím stále platí). Další referendum rozhodlo o uzákonění rozvodu, což bylo dosud zakázané a mnohá manželství končila tzv. „irským rozvodem“, kdy muž ženu jednoduše opustil. Zákon byl velkým osvobozením především pro ženy, které musely v „povinném“ manželství mnohdy snášet alkoholismus či násilnické sklony svých zákonných manželů. Nyní se dají tyto problémy řešit, a dokonce se o nich i veřejně hovoří. Dosud zapovězené téma sexu se stalo velmi populární náplní většiny veřejných debat.

Dramatické změny v životě Irů mají i další dopady – Irové mění i svůj postoj k ženám. Podle irské ústavy je místo ženy v domácnosti, ale dnes již něžné pohlaví tvoří třetinu irské pracovní síly a jejich podíl stále roste. Význam žen ve veřejném životě byl podpořen i volbou první irské ženy prezidentky – Mary Robinsonové, kterou vystřídala v listopadu 1997 další žena Mary McAleeseová.

KŘÍŽE S KELTSKÝM KRUHEM

Posun základních hodnot způsobil, že sen irské nevinnosti, hlásaný „otcem zakladatelem“ svobodného Irska Éamonem de Valera, se začíná rozplývat. Znamená to, že vize starého Irska bere za své a dobré tradiční irské hodnoty musí být opuštěny? Na podobném rozcestí stáli kdysi irští Keltové, kteří se rozhodovali, zda přijmout křesťanství, nebo být Kelty. Důkazem jejich volby jsou dodnes raně křesťanské kříže s motivem keltského kruhu. Dnešní Irové řeší pnutí mezi starým a novým například tím, že sice zavádějí moderní technologie, ale zároveň se stále více lidí znovu učí již téměř zapomenutou irštinu. Chtějí být moderní, a zároveň neztratit svou původní identitu. Mají jejich přání vnitřní rozpor, nebo se naopak vhodně doplňují?

„V Irsku se toho hodně změnilo,“ přiznává mladý muž, který žije na farmě nedaleko Doolinu. „Změny už vrátit nelze, a tak uvidíme, jestli si dokážeme nové Irsko vytvořit z toho nejlepšího, co jsme zdědili po našich předcích, a skloubit to dohromady s tím, co nám přináší moderní doba. Jen čas nám ukáže,“ zahledí se do dálky z Moherských útesů, o které se tříští vlny Atlantiku. Obzor se mu ztrácí za zakřivením Země stejně, jako Geraldovi z Walesu, který si někde tady na západním pobřeží Irska povzdechl: „Dál už totiž není žádná země, kterou by obýval člověk nebo divá zvěř. Přes všechen horizont se do nekonečna rozlévá jen širý oceán a bloudí po svých nevyzpytatelných cestách.“


IRSKO (irsky Éire, anglicky Republic of Ireland)

ROZLOHA: 70 285 km²
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ: republika v čele s prezidentem
SPRÁVNÍ ČLENĚNÍ: 4 provincie, 26 hrabství, 4 městská hrabství
POČET OBYVATEL: 3,8 milionu
NÁBOŽENSTVÍ: katolíci (93 %), anglikánská církev (3 %), židé, presbyteriáni aj.
MĚNA: irská libra = 100 pencí
HLAVNÍ JAZYKY: irština (irská gaelština), angličtina (úř. j.)
NÁRODNOSTI: Irové (94 %), Angličané Nejstarší osídlení Irska se datuje do doby kolem roku 6000 př. Kr. O 4000 let později vytvořily kmeny z jižní Evropy vyspělou neolitickou kulturu. V 5.-4. století př. Kr. přišly keltské kmeny, které postupně na ostrově spolu s domácím obyvatelstvem vytvořily pět navzájem bojujících, nicméně prospívajících království. Keltská kultura prožívala vzestup až do normanských vpádů v 9. století. Irové velmi brzy přijali křesťanství – kolem roku 432 byla země christianizována misií sv. Patrika. Náboženství velmi významně ovlivnilo kulturu – jejími středisky byly v 6.-9. století zejména kláštery, které se staly i centry významné misijní činnosti jak na Britských ostrovech, tak i v kontinentální Evropě. V 8.-11. století bylo Irsko vystaveno výbojům dánských a norských Normanů, ve 12. století udělil papež Hadrián IV. panství nad ostrovem anglickému králi Jindřichu II. Plantagenetovi, což byl počátek více než osm století trvajícího boje mezi Iry a Angličany. Irská povstání ve 14. století omezila anglickou moc na oblast kolem Dublinu. Reformace na počátku 16. století vedla k pronásledování irských katolíků. Na počátku 17. století byli skotští a angličtí protestanti vysláni jako kolonisté na sever Irska a do oblasti kolem Dublinu. V letech 1649-52 dobyl Irsko Oliver Cromwell a přeměnil je v první anglickou kolonii. Pod vlivem americké války za nezávislost se koncem 18. století začíná organizovat národně osvobozenecké hnutí. Britská vláda si však připoutává Irsko ještě těsněji Aktem o unii z r. 1801, který vyhlašuje Spojené království Velké Británie a Irska a ruší irský parlament. Z ostrova byla vytvořena korunní kolonie. Po hladomoru v letech 1846-47 začíná masová emigrace do USA a Austrálie. Celé 19. století bojují Irové za nezávislost či autonomii. Roku 1905 je založena nacionálně revoluční strana Sinn Féin (My sami), která má masovou podporu obyvatelstva. Ve volbách roku 1918 získává Sinn Féin většinu hlasů, ustavuje Irské národní shromáždění, které vyhlásilo nezávislou Irskou republiku. Na její obranu se formuje Irská republikánská armáda (IRA). Po bojích mezi britskými a irskými jednotkami je roku 1921 podepsána dohoda, která umožňuje vznik Irského svobodného státu se statutem dominia v rámci britského Commonwealthu. Šest převážně protestantských hrabství Severního Irska však bylo odtrženo a zůstalo spojeno s Velkou Británií s omezenou autonomií. Nová ústava vyhlašuje vedle angličtiny i irštinu za státní jazyk. Roku 1932 se premiérem stává Éamon de Valera, jehož vláda bojuje za likvidaci zbytků britského panství. Přijímá roku 1937 novou ústavu, která ruší statut dominia a vyhlašuje nezávislost Irska, ignorujícího rozdělení země na Sever (Ulster) a Jih. Za 2. světové války zachovává Irsko striktní neutralitu. Po válce ruší ústavní spojení s Velkou Británií a formálně vyhlašuje republiku. Od 70. let se v irské vládě střídají politické strany Fianna Fáil a koalice Fine Gael s menší Labour Party. V referendu v roce 1992 byla vyjádřena podpora maastrichtským dohodám o EU. Všechny vlády kladou důraz na mírové řešení problému Severního Irska, jež zůstává nadále klíčovou otázkou. Šest hrabství zahrnuje 900 000 protestantů a 600 000 katolíků. Od roku 1968, kdy vypukly ozbrojené srážky mezi oběma komunitami, je status Severního Irska často dominantním faktorem ve vztazích Irska k Británii. K poslední zásadní dohodě o ukončení nepřátelství mezi severoirskými unionisty, separatisty a Londýnem došlo v dubnu 1998, kdy byl podepsán kompromis mezi stranou Sinn Féin (politická odnož IRA) a ulsterskými unionisty o budoucím statutu Severního Irska. 94,4 % irského obyvatelstva souhlasilo v referendu v květnu 1998, aby byl škrtnut nárok Irské republiky na Severní Irsko, jakož i na zřízení celoirských institucí. O měsíc později se konaly první volby do nového regionálního parlamentu. Dva hlavní strůjci Stormontské dohody o Severním Irsku, katolík John Hume a unionista David Trimble, dostali Nobelovu cenu míru za rok 1998. Situaci v Severním Irsku i nadále komplikuje otázka odzbrojení ulsterských polovojenských skupin. Mírové uspořádání konfliktu, který trval 30 let a doposud si vyžádal 3600 obětí, je nadále velmi křehké.

Category: 2001 / 04

Poušt – místo, které je pro člověka symbolem čehosi nehostinného, neúrodného, smrtonosného, jinými slovy část světa, které je lépe se velkým obloukem vyhnout. Zvířata a rostliny se tady však naučily žít. Není to zrovna procházka růžovým sadem, ale o to zajímavější je podívat se na jejich život zblízka. Jednou skupinou rostlin, která se mistrně a elegantně přizpůsobila těmto drsným podmínkám, jsou kaktusy. A právě jim a jejich nelehkému bytí v pouštích je věnován tento článek.

POUŠŤ JE KDYŽ…

Hned v úvodu jsem záměrně zvolil nesprávné, leč velmi zažité tvrzení, kdy jsou kaktusy spojovány výhradně s pouštěmi, přičemž ve skutečnosti tomu zdaleka tak není. Kaktusy se totiž rozšířily především v podmínkách klimaticky daleko příznivějších, než jsou pouště. Najdeme je také v polopouštích, v opadavých lesích, ale některé druhy rostou i v nitru tropického deštného lesa v korunách pralesních velikánů.

Americké pouště a polopouště, kde mají kaktusy svůj domov, jsou nesmírně rozdílné, ale jedno mají společné – ve všech je limitujícím faktorem nedostatek vody, a tomu se musely přizpůsobit nejen kaktusy, ale i všechny ostatní rostliny.

Pouště jsou bezesporu jedním z nejméně příznivých míst pro život všech organismů, a to nejen kvůli zoufalému nedostatku srážek. Ty se v pravých pouštích pohybují mezi 50-200 mm. V těchto pouštních oblastech bývá efekt vodního nedostatku znásoben nerovnoměrným rozložením dešťů v průběhu roku, obrovským slunečním zářením, vysokými teplotami a mnohdy také velkými rozdíly mezi denní a noční teplotou v nejchladnější periodě roku.


Barevná krása a elegance kaktusových květů je bezesporu jedním z důvodů jejich obliby mezi amatérskými pěstiteli.

Pod pojmem polopoušť si lze představit oblast s řídkým rostlinným pokryvem a právě na všech třech amerických subkontinentech se v polopouštích rozšířily velkou měrou především kaktusy. V těchto oblastech naprší přibližně 250 až 400 milimetrů srážek ročně. Při úvaze, že u nás naprší jen o něco málo více (asi 500-600 mm), se jistě mnohým vkrádá na mysl otázka, čím je způsoben tak propastný rozdíl mezi naší přírodou a polopouštními oblastmi třeba Mexika nebo Bolívie. V úvahu musíme brát jednak to, že všechny tyto oblasti se nacházejí mnohem blíže k rovníku a mají především subtropický charakter klimatu, a také fakt, že srážky přicházejí nejčastěji během dvou či tří měsíců v roce, a po zbytek roku bývá skoro naprosté sucho.

RANNÍ MLŽNÁ SPRCHA

Chilské pobřeží v celé své délce je jedním z nejnehostinnějších míst světa. Nejen že zde takřka neprší, ale fouká tu také chladný vítr a směrem k jihu bývá pořádná zima. Kaktusy i ostatní rostliny se tedy musely naučit žít z vody, která každé ráno, resp. celou noc přichází ve formě mlhy. Tyto mlžné srážky, kterým se říká garuy, jsou natolik vydatné, že se během jedné noci vysráží až 5 milimetrů vody! Poušť Atacama je charakteristická poměrně stabilní teplotou, která kolísá asi od 18 do 35 °C.

Jelikož se v těchto oblastech dostává voda především do povrchových a mělkých podpovrchových vrstev, mají také zdejší kaktusy mělce rostoucí, hustou kořenovou soustavu, která je schopna maximálně využít vysráženou vodu z vydatných mlh. Tímto způsobem nejčastěji přijímají vodu zástupci rodů Copiapoa, Islaya či Eulychnia.

ŽIVOUCÍ STUDNY

V ostatních pouštích a polopouštích se kaktusy také chovají jako ti nejlepší hospodáři s vodu, které je, vyjma několika málo týdnů v roce, neustálý nedostatek. Třebaže nejsou zařízeny na tak intenzivní využívání mlžných srážek, v podstatě umějí využít životodárnou tekutinu stejně dobře jako jejich nejbližší příbuzní z Chile.

Je to dáno především zvláštně utvářeným stonkem kaktusů, kterému se obvykle říká tělo. Rostlinní anatomové a morfologové tento pojem neuznávají, ale co naplat, když je tolik výstižný…


Barevné květy dokáží k opylení přilákat hmyz z velké dálky.

Kaktusy se během dlouhé doby vyvinuly z běžných listnatých rostlin, které začaly v důsledku aridizace (vysychání) oblasti redukovat své listy a zvětšovat objem stonku. Tak vznikly mnohé sukulentní rostliny, u nichž jsou listy zmenšeny a nebo je jejich počet snížen třeba i na pouhé dva. Kaktusy coby nejznámější stonkové sukulenty šly ještě dál. Listů se zbavily zcela (většina druhů a rodů) a přeměnily je na trny. Krátké postranní větévky přeměnily na areoly, z nichž trny vyrůstají, a objem stonku zvětšily natolik, že se z něj stala jakási živá zásobárna vody, která dovoluje kaktusu přežít i dlouhé měsíce bez vody. Jsou známy případy, kdy je kaktus schopen přežít bez jediné kapky vody i několik let. To ovšem závisí na velikosti a objemu stonku a přirozeně platí, že čím větší rostlina je, tím déle vydrží bez vody.

Domnívám se, že je vhodné v tomto článku uvést na pravou míru několik zažitých polopravd, z nichž jedna již byla vysvětlena (kaktusy a pouště). Další z řady pověr a mýtů kolem kaktusů je lichá představa, že po rozříznutí kaktusového stonku z něj vytéká čirá voda, která zachránila život nejednomu na smrt žíznivému poutníkovi… Voda je v kaktusech vázána ve formě buněčných šťáv a měkké části stonků jsou opravdu dužnaté. Tekutina z nich vymačkaná nechutná nijak příjemně, ovšem v případě krajní nouze by mohla jako doplnění tekutin posloužit.

K tomu, aby kaktusy v těchto nepříznivých podmínkách strádaly co nejméně, přizpůsobily mnohé druhy charakter růstu tak, že většinu svého stonku skrývají pod zemí. Nad povrch vyčnívá jen nepatrná část „těla“, a to ještě pouze v období, kdy je kaktus plný vody. Během suché periody je prakticky celý ukryt v půdě a bývá problém ho v přírodě vůbec objevit. To je příklad i krásného Ariocarpus kotschoubeyanus, který roste v rovinatých oblastech severního Mexika.

OBRANA, OCHRANA A NĚCO NAVÍC

Už bylo řečeno, že kaktusy mají trny, které se vyvinuly přeměnou z listů. To je také hlavní rozdíl mezi trnem a ostnem. Osten je totiž vychlípeninou pokožkových a podpokožkových vrstev na stonku, kdežto trn je přeměněný orgán. Z toho jasně plyne vysvětlení dalšího zažitého omylu, že kaktusy mají ostny. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že kaktusy mají trny, kdežto růže mají ostny!

A jaký vlastně mají trny pro kaktusy význam? Především je to bezpečné naježené brnění, které rostlinu poměrně spolehlivě chrání před býložravci.

Jak jsem se však mohl přesvědčit ve středomexickém státě San Luis Potosí, v období dlouhotrvajícího sucha je sebevětší trn před pasoucími se, věčně hladovými kozami slabou ochranou. Nevěřil jsem vlastním očím, když pastevec ženoucí početné stádo vyprahlou krajinou zastavil u rozrostlého keře opuncie a mačetou nasekal její články (lidově nazývané placky) na nevelké obdélníky, které po dopadu na zem kozy s gustem konzumovaly. Opuncie totiž mají v areolách ještě malé drobné trníčky se zpětným háčkem, tzv. glochidy. Pokud se vám zabodnou do kůže, postižené místo svědí a nepříjemně píchá, přičemž pouhým okem jen s obtížemi zjistíte, že z pokožky trčí drobounké hnědavé jehličky, které jdou jen velmi špatně vytáhnout. Proto jsem žasnul, když jsem viděl kozy žeroucí nasekané opuncie, a při představě zapíchaných glochid v jazyku se o mě pokoušely mrákoty. Sám jsem si jednou při konzumaci plodů opuncií pár glochid do jazyka zabodl. Jejich tahání bylo velmi nepříjemnou zkušeností, a to nejen pro mě, ale i pro mé okolí, jelikož jsem co chvíli otevíral ústa a s nejrůznějšími triky jsem vyplazoval jazyk, který jsem se snažil uchopit a pinzetou z něj uvízlé glochidy odstranit. Zkušenost, kterou netřeba opakovat vícekrát za život.


Zřejmě největší květ mají zástupci rodu Hylocereus, květ na snímku měl délku neuvěřitelných čtyřicet centimetrů.

Trny však nechrání kaktus jen před býložravci, jsou také přirozenou ochranou před neustále žhnoucím sluncem. U některých kaktusů, např. u Espostoa lanata, zahalují trny růstovou zónu kaktusového stonku prakticky zcela, a tím pádem je záruka, že se sluncem nepopálí nejchoulostivější části. Trny u zmiňovaného druhu jsou dokonce přeměněny v jakési jemné vlasy, které zároveň fungují jako velmi dobrá ochrana před chladem.

V některých případech mají trny dokonce i funkci nasávací a jejich prostřednictvím tak dochází k příjmu vody. Tyto trny, např. u Discocactus horstii, mají korkovitý charakter a voda z ranní rosy je jejich porézní strukturou odváděna do buněk. Existují ovšem i kaktusy beztrnné. U nich fungují jiné obranné mechanismy, jako např. u Lophophora williamsii, která má díky svým alkaloidům halucinogenní účinky, pročež ji nežerou zvířata, ale s gustem vyhledávají a konzumují lidé…

Samozřejmě že trny kaktusů jsou jedním z důvodů, kvůli kterému lidé kaktusy tolik obdivují a proč je láká jejich pěstování. Nejen barevná krása květů a zvláštní tvar stonku, ale také různorodost a variabilita otrnění je bezesporu jedním z důvodů tak velké popularity kaktusů.

KAKTUSY VE SLUŽBÁCH ČLOVĚKA

V místech, kde jsou kaktusy součástí původních rostlinných společenstev, se je naučili tamní domorodí obyvatelé také využívat. Vzhledem k tomu, že kaktusy rostou ponejvíce v poměrně chudých a méně pohostinných oblastech, byly kaktusové plody mnohdy jediným „ovocem“, které mohli domorodci sklízet. Plody kaktusů jsou dužnaté bobule, jež mohou u některých druhů dorůst velikosti tenisového míčku. Běžně jsou však menší, ale většinou chutnají velmi dobře. Asi nejznámějšími plody kaktusů, které se zcela běžně konzumují, jsou růžovo-zelené bobule opuncií. Těm se snad na celém světě říká tuna a dnes se již běžně pěstují v jižní Evropě, především ve Španělsku. Do obchodů se dostávají již zbavené drobných trnů, které poněkud komplikují manipulaci s nimi.

V severním Mexiku si domorodci často zpestřují jídelníček plody volně rostoucích kaktusů. Známé jsou plody sloupovitých kaktusů, nazývané např. pitahaya (Machareocereus, Stenocereus aj.), na poloostrově Baja California a v Sonoře je často jako šťavnaté ovoce prodáván tzv. cardón (plody Pachycereus pringlei). Drobné sladké bobulky velmi rozšířeného Myrtilocactus geometrizans znají domorodci pod označením garambullo – obzvláště děti je mají velmi v oblibě, i když jejich chuť je až mdle sladká.

Dodnes se potomci indiánů Tohono O Odham ze sonorské pouště, žijící na pomezí USA a Mexika, každým rokem vydávají trhat v době zrání plody suaguár (Carnegiea gigantea). Dnes už jde o symbolický rituál, ale v minulosti jim červené plody sloužily jako základní surovina pro výrobu džemů, jako sladký základ ke kvašení vína, a oddělená drobná semena používali dokonce k výrobě mouky.

Současná mexická kuchyně velmi často používá mladé články opuncií, které jsou upravovány nejrůznějšími způsoby, od mléčného kvašení na způsob našeho zelí přes sterilizaci ve sladkokyselém nálevu až po smažení, vaření nebo v čerstvé formě nakrájené na nudličky do salátů. Mohu potvrdit, že vhodně upravené opuncie chutnají opravdu znamenitě a snad nejvíce připomínají chutí – např. ve sladkokyselém nálevu – naše houby.

Opuncie jako jedny z nejrychleji rostoucích kaktusů vůbec chtěli zemědělci v suchých oblastech využít jako krmivovou základnu pro svá stáda dobytka. Došlo k perfektnímu zvládnutí pěstitelských i sklizňových technologií, byly vyšlechtěny beztrnné formy těchto kaktusů, ale bohužel – zvířatům tato jednotná strava nedělala dobře a po čase dobytek začal trpět velmi závažnými onemocněními zažívacího traktu. Proto se od tohoto využití upustilo a opuncie slouží jen jako velmi malý doplněk stravy.


Peyotl – meboli lopophora williamsi je jedním z kaktusů s narkotickými účinky. O jeho popularitu se postaral právě obsah alkaloidů ve stoncích.

Domorodci dodnes využívají kaktusy jako zdroje přírodních léčiv. Stonky vysokých sloupovitých druhů a také opuncií slouží jako bezvadný a neproniknutelný živý plot okolo zahrádek a domků. Ještě nedávno používali jihoameričtí indiáni rovné, pevné trny kaktusů jako perfektní jehly. Původní obyvatelé Dolní Kalifornie (Baja California) znali sílu toxinu u druhu Machareocereus gummosus, jehož nadrcené stonky vhozené do vody bezpečně přiotrávily ryby, které pak bylo možné posbírat z hladiny. Dodnes se kaktusů využívá ke zpevnění půdy, dřevnaté stonky slouží jako výborný stavební materiál.

Bezesporu jeden z nejkurióznějších příkladů využití kaktusů je pěstování stonků opuncií coby „živné půdy“ pro tzv. červce nopálového. Tento savý hmyz z rodu Dyctylopius parazituje na opunciích, ze kterých saje šťávy, přičemž mrtví jedinci poskytují velmi kvalitní přírodní červené barvivo, které je produkováno v omezené míře ještě i nyní. Dalo by se patrně přijít ještě na řadu nejrůznějších možností, ale dnes je asi nejdiskutovanější využívání některých druhů kaktusů coby halucinogenní drogy. O tom však až někdy příště.

KAKTUSY NA INDEXU

Pěstování kaktusů, jako každý velký koníček, je regulérní mánie se vším všudy, a snad proto každý kaktusář touží mít ve sbírce nějakou rostlinu z přírody, aby si udělal obrázek, jak se tzv. import liší svým růstem od kulturního jedince. Nemluvě o tom, že rostliny z přírodních nalezišť mají svou velkou botanickou hodnotu. Ovšem doby, kdy bylo možné kaktusy v přírodě sbírat a vyvážet ze zemí původu, jsou nenávratně pryč. Naposledy snad legendární Alberto Vojtěch Frič někdy na počátku minulého století dovážel kaktusy do Evropy po tisících a vlády všech jihoamerických zemí a Mexika byly rády, že je zbavuje obtížných „plevelů“. Všechny země, kde kaktusy rostou, mají nyní velmi přísné zákony na ochranu přírody, a co víc, celá čeleď kaktusovitých je zahrnuta do prvního a druhého dodatku CITES. Tato mezinárodní úmluva reguluje a velmi omezuje obchod s ohroženými druhy rostlin a živočichů, takže i kaktusy, orchideje, cykasy, vzácné tilandsie a řada dalších druhů rostlin podléhá těmto přísným pravidlům. Dnes je proto takřka nemožné vyvézt např. z Mexika třeba jen jediný kaktus, včetně opuncie. Kdo tak činí, porušuje nejen mexické zákony, ale také mezinárodní úmluvu CITES. Právě Mexiko se stává cílem mnoha turistů, kteří chtějí poznat dobrodružnější kraje, a bohužel v mnoha případech již došlo z neznalosti problému k velmi nepříjemným situacím. Nic netušící turista si coby suvenýr chtěl odvézt kaktus, který ho na letišti stál nemalou pokutu a nepříjemné opletačky s komisními úředníky! Každý, kdo tedy vyjíždí z Mexika, Bolívie, Peru, Brazílie, Argentiny, ale také např. z USA, musí mít na paměti, že kaktus v zavazadle je poukázkou na pokutu, v případě halucinogenního peyotlu (Lophophora williamsii) pak vstupenkou do žaláře!


Součástí původní vegetace ve Střední Americe na lokalitách, kde rostou také kaktusy, jsou i agáve. Na snímku je agave macrocantha z nadmořské výšky asi tři tisíce metrů.

Všechna přísná opatření zakazující jakýkoliv vývoz kaktusů jsou však v tvrdém rozporu se situací na přírodních stanovištích. Bohužel, právě ty nejvzácnější druhy nejsou přímo ohroženy sběrem a obchodem, ale především tím, že se postupně ničí jejich biotop. Jedná se hlavně o zemědělství, stavby silnic a dálnic, mnohé populace kaktusů byly zatopeny vodou nově vznikajících přehrad, které slouží jako zásobní nádrže, a v neposlední řadě se na likvidaci ohrožených druhů kaktusů podílí také těžba vápence a nerostů. Každá narušená lokalita pak podléhá velmi rychle účinkům vodní eroze, která dokončí dílo zkázy. Na místech, kde se vodní eroze objeví, neroste pak téměř nic. Krajina je protkána hlubokými vráskami erozních rýh a obrovské plochy bez jediné rostlinky dávají tušit, že je cosi v nepořádku. Jen Mexiko udává alarmující číslo – 60 % pouštních a polopouštních ploch je narušeno účinky vodní eroze!

Od doby, kdy první výpravy z Nového světa přivezly neznámé „melounovité“ rostliny – kaktusy, uplynulo více než pět set let. Přibylo poznání o těchto rostlinách, přibylo pěstitelů i badatelů, kteří jim zasvětili celý život, jen kaktusům je jaksi stále více ouvej. Tlak člověka na přírodní stanoviště nejen kaktusů, ale obecně – všech původních společenstev rostlin i živočichů je v poslední době příliš velký na to, aby byl vidět nějaký „světlejší zítřek“. O mýcení tropických deštných lesů slyšíme snad den co den, o afrických slonech a nosorožcích se mluví soustavně, stejně jako o ohrožení stavu velkých kytovců ve světových oceánech. Rád bych, aby tento krátký příspěvek upozornil také na velmi tristní stav pouštních a polopouštních ekosystémů, které jsou kvůli své skryté a neokázalé kráse na okraji zájmu.


KAKTUSY – INFORMACE A REKORDY VE ZKRATCE

ČELEĎ: kaktusovité – Cactaceae

POČET DRUHŮ: v závislosti na pojetí botanického systému je uváděno přibližně 2000 druhů kaktusů

NEJPOČETNĚJŠÍ ROD: s více než 300 druhy je to rod Mammillaria

PŮVODNÍ ROZŠÍŘENÍ: všechny tři americké subkontinenty

SOUČASNÉ ROZŠÍŘENÍ: prakticky všechny subtropické a tropické části světa, kde se pěstuje omezený počet druhů pro užitek nebo okrasu

NEJSEVERNĚJŠÍ VÝSKYT KAKTUSŮ: přibližně 57. rovnoběžka severní šířky na Peace River v Kanadě, kde byla nalezena Opuntia compresa

NEJJIŽNĚJŠÍ VÝSKYT KAKTUSŮ: přibližně 49. rovnoběžka jižní šířky v Patagonii u San Julian, kde byly nalezeny Teprocactus darwinii a Maihuenia patagonica

NEJVĚTŠÍ NADMOŘSKÁ VÝŠKA: Tephrocactus floccosus byl nalezen v nadmořské výšce bezmála 5000 m n. m.

NEJVYŠŠÍ KAKTUS: Carnegiea gigantea – saguaro dorůstající výšky okolo 18 m

NEJMENŠÍ KAKTUS: zřejmě Blossfeldia minima, která je květuschopná již při průměru stonku 5 milimetrů

NEJDELŠÍ TRNY: s největší pravděpodobností u druhu Ferocactus rectispinus, jehož středové trny dosahují délky až 25 centimetrů

NEJVĚTŠÍ KVĚT: pravděpodobně rody Hylocereus a Selenicereus, u kterých se průměr květu při plném rozvití pohybuje okolo 30 cm

NEJZNÁMĚJŠÍ KAKTUS: z botanických zahrad jistě velká žlutotrnná koule Echinocactus grusonii – nazývaná někdy také jako „židle pro tchyni“

Category: 2001 / 04

Je jich u nás patnáct s celkovou rozlohou 590,4 ha a milionovými rozpočty. Málokdo z běžné veřejnosti navštíví zoologickou zahradu na víc než několik hodin ročně. Rodiče se podívají na „vystavené exempláře“, děti v dětském koutku pohladí párek koz kamerunských a všichni společně politují bíleho potkana „krčícího se v koutě, který čeká, až ho had zardousí“. Tedy pokud jsou zrovna přítomni krmení a daná ZOO chovatelovýma rukama potkana neusmrtí dřív, než to udělá had. Pokusil jsem se přijít, vidět a pochopit denní rutinu lidí, kteří mají na starosti naše zoologické zahrady. Pochopit jejich smysl. Přesvědčit se, zda se naše ZOO mění v „moderní chovatelská a vědecká zařízení“, jak tvrdil jeden z jejich tiskových mluvčích.

VETERINÁŘ

Před osmou ranní procházím branou pro zaměstnance. První živý tvor, kterého vidím, je spící pávice na římse okna centrální přípravny potravin. Dnešek strávím s veterinářem brněnské ZOO MVDr. Stanislavem Mazánkem. „Důležitá je příprava,“ říká pomalu a pečlivě skládá nádobíčko, které bude potřebovat, do plastikového kufříku. Převážnou část tvoří stříkačky opatřené na konci chemlonovým stabilizátorem, jehly různé síly a jednotlivé léčebné „ingredience“. A nezbytná foukačka. „Když se něco zapomene, člověk by se naběhal. ZOO je docela rozlehlá a ranní příprava ušetří člověku nechtěný klus. Stejně se vždycky něco vyvrbí,“ vysvětluje. Když se dívám na vybavení, vzpomenu na chronické nářky kohokoli na nedostatek peněz. „Jistě že je to drahé. Takové uspání tygra vyjde zhruba na 1400 Kč. Jedno balení Domitoru na uspávání velkých koček stojí dva tisíce. Když se netrefím a mám v šipce zhruba tisícovku, není mi z toho dobře od žaludku.“ Rohypnol, čtu název na lékovce a snažím si vybavit nějakou konkrétní informaci. Určitě ten název odněkud znám. „Jo, uspávačky,“ navede mě veterinář. „Kdysi ho používali k uspání movitých klientů. Občas používáme léky humánní (lidem určené, pozn. red.) medicíny. Ony ty opice jsou nám přece jen v lecčems podobné.“

Navlíknout maskáče, aby člověk vypadal jako chovatel, a jde se. Nervozitou z bílého pláště netrpí jen lidé. První „zákazníci“ jsou zebry. Než se stihnu rozkoukat, trčí zebře Chapmannově z levé zadní charakteristický střapeček označující místo vstřelu. A v těle koluje očkování proti tetanu a chřipce. Snadné jako cokoliv, pokud se to umí.

Jednotka chovatelů a zootechniků v celkové síle šesti mužů se chystá na zteč. Tentokrát je cílem odchyt dvou mladých antilop, vodušek lečve. „Musíme tam vtrhnout najednou, bez váhání, překvapit, znehybnit.“ Odkládám foťák, bundu a spolu s ostatními proklouzávám. „Bacha, párá mě zadníma.“ Jeden z chovatelů má bolestivě zarytá kopýtka v předloktí. Na rozpárání to rozhodně není, na modřinu téměř jistě ano. Jedná se o čipování, tedy o jeden ze způsobů nezaměnitelného označování jedinců. Jehla vtlačí do svalu zvířete nepatrný čip. Když se nad ním přejede speciální čtečkou, na displeji se objeví kód zvířete. Co čip, to kód.

„Jeden z dobrých vynálezů, umožňující kontrolu daného kusu. Pašeráci zvířat nemají toto zařízení moc v lásce.“ Zajímavé je, že čtečky mezi pašeráky jsou, ale na hranicích je jich nedostatek. Navíc chybí odborníci, kteří by dané druhy dokázali rozpoznat.


Manipulace s velkými kočkami vyžaduje mimořádná bezpečnostní opatření.

Další zebří pacient má prodělat běžné očkování. Jako by to klisna věděla, schovává se za svého druha a znemožňuje doktorovi správně zamířit. Najednou přece jen odhalí levou zadní, dobrá vzálenost i střelecký, tedy foukací úhel… a nic. Napnuté tváře, foukačka pro jistotu namířená k zemi na dřevěnou podlážku… a pořád nic. Zamrzla. Myslím, že je to vtip, ale není. Zřejmě sraženým dechem navlhlý chemlon opravdu zmrznul, a zablokoval tak úspěšné vyfouknutí šipky. Krátké nahřátí na ústředním topení, a další, tentokrát úspěšný pokus. A očkované zvíře může být transportováno do moldavského Kišiněva. Pak už jen odebrat mladým kozorožcům krev na rozbor, nadávkovat antibiotika do potravy levhartovi cejlonskému, který si nešťastně zlomil nohu, a ošetřit děravý krunýř želvě pardálí. „Vůbec nevím, jak to vzniklo. Kdyby to bylo prasklé, tak by mohla odněkud spadnout, ale taková pravidelná díra…? Je třeba to vyčistit. Dalo by se to zalepit, je na to speciální tmel, ale zkusím podpořit vlastní růst a později se uvidí.“ Závěrem je třeba „nafouknout“ léky lvovi a vypadá to na konec směny.

MVDr. Mazánek spustí počítač. Je vidět, že je se svou profesí hodně spjatý. Vždyť i jeho PC má značku Equus. „Všechno, co jsme dneska udělali, teď musím napsat. Stačí pár dní odkladů, a pak se to nasbírá. V naší databázi se dá najít všechno podstatné. Veterinární zápisy, chovatelské podklady, přírůstky. Nemám přístup do všech souborů programu, chovatelé mají svoje a já taky.“ A tak se z doktora oblečeného do maskáčů stává úředník, plnící svoje povinnosti pro zdraví svěřených zvířat a uchování poznatků pro další generaci chovatelů a veterinářů. „Občas tyhle informace používám při přednáškách. Proto si taky točím na video všechno, co jde.“ Šichta končí, pomalu se šeří a pávice se houfují okolo centrální přípravny. Asi tam někde uniká teplo.

ŘEDITEL

Ředitelské kanceláře jsou si v zoologických zahradách více méně podobné. U čeho to jen trochu jde, má zvířecí tematiku. Na stěnách kůže, lebky, zoologická, ale i manažerská literatura. U ředitele Podkrušnohorského zooparku v Chomutově MVDr. Přemysla Rabase to doplňoval odlitek lebky šavlozubého tygra a živé mládě vydry říční. Za okny je ještě tma, ale už se řeší ty nejurgentnější problémy. „Norci přijedou už zítra, je třeba vyklidit a upravit klece. Všechno, co nehoří, odložit, je třeba připravit jejich ubytování.“

Po několika telefonátech a zadání úkolů svým zaměstnancům pokračuje v přerušeném hovoru. „Jedním z cílů ZOO je eliminovat soukromé obchodníky,“ řekl a podal mi nabídkový list Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA). V podstatě je to inzerce typu, která ZOO co hledá a nabízí. „Ve chvíli, kdy mám možnost si hledaný druh sehnat v rámci asociace, nebudu ho kupovat někde pod rukou a většinou dráž. Existuje dohoda mezi zahradami, že si budou zvířata poskytovat zdarma, nebo za minimální poplatek,“ vysvětluje tuto výměnnou a výpůjční službu chomutovský ředitel. „Výpůjčky a depozice zvířat se provádějí hlavně v rámci záchovných programů s ohledem na genetické souvislosti chovných skupin. Pokud bude mít nějaká česká ZOO problémy s kšeftováním se zvířaty – a takové u nás jsou – hrozí jí vyloučení z Unie českých a slovenských zoologických zahrad. Tím by mohly přijít o dotace, zkomplikovala by se jim spolupráce s dalšími zahradami, prostě by se to v konečném součtu nevyplatilo.“ Všechny zahrady se vyvíjejí a cílem ředitelů je tento vývoj usměrňovat. Ale zároveň komunikovat s ostatními zahradami, sledovat záchovné programy, řešit personální problémy. Vycházet s magistrátem, který je základním chlebodárcem, absolvovat „zdvořilostní návštěvy“ v muzeu a dalších institucích.

„Nedá se oddělit soukromý život a život zahrady,“ popisuje svoji práci dr. Rabas. „A sledovat veřejné mínění. V otázkách zahrad jsem pro otevřenou, věcnou diskusi a jsem přesvědčený, že máme na to, abychom byli v argumentech přesvědčivější. Bohužel, tenhle můj názor není mezi zahradami nějak populární. Jako by ostatní do střetu jít nechtěli. Na druhou stranu extrémní ochránci zvířat chtěli krmit šelmy sojovým masem.“ Měl jsem pocit, že jsem se přeslechl. „Cože, sovím masem? Proboha proč sovím?“ „Ne sovím. Sojovým!“ uvedl mě do reálu ředitel.

„Ředitelská práce je víc manažerská, než zoologická, nebo ne?“ tipuji si. „Asi by to tak mělo být, ale já se rád mezi zvířata podívám a vzhledem k tomu, že jsem vzděláním veterinář, pomáhám i tady. Správný ředitel by se měl obklopit takovými lidmi, aby nemusel řešit podružnosti a malé problémy. Já mám ale snahu kontrolovat všechno. Je to tím, že jsme malá zahrada a dá se to zvládnout. A nebo nejsem dobrý ředitel,“ dodává s úsměvem.

Další z telefonů oznamuje příchod novináře z BBC. Potřebuje natočit sajgy tatarské a zdejší zoopark je z nabízených světových možností ta nejlepší. Když se na ně jdeme podívat, tak se chovají naprosto přirozeně. Kopýtky si vyhrabávají trávu zpod sněhu a evidentně jim nevadí, že se na obzoru rýsuje panelákové sídliště. Ředitel si spokojeně přejede pohledem svoje „antilopy s chobůtkem“ a posteskne si nad tím, že musí pohlídat, aby tyhle krásné, rozlehlé prostory nepadly pod magistrátní sekerou na výstavbu nemovitostí.

KRMIVÁŘ

Krmení přebytky z chovů zatím není možné. Veřejné mínění by to nesneslo a přes magistráty, které platí většinu zahrad, by to neprošlo. Přesto ale, pokud je v zahradě nadprodukce pekari (druh malého jihoamerického prasete), která by se dala ke zkrmení například jaguárovi, mělo by zvíře nejen nevykrvené maso, ale i vnitřnosti a kůži. Šelma by tím získala látky v běžné hovězí svalovině nedostupné. Aby nedocházelo k přebytkům, zvířatům se v rozmnožování zabraňuje. Hormonální antikoncepcí, operativně nebo fyzickým oddělením. Protože co se narodí, je třeba uživit.


Takto upravená „tabule“ čeká na roznesení v ústecké ZOO. Největší část nákladů na potraviny padne na nákup zeleniny.

Jak je to s potravou, jsem se vydal zjistit do ZOO v Ústí nad Labem, ve které se za potravu zvířatům v roce 2000 zaplatilo 2 600 000 Kč. Denně se tu zkrmí zhruba 50 kg masa, 350 kg ovoce a zeleniny. Ročně se spotřebuje 90 t sena, 200 metráků krmné řepy, 3900 myší, 1600 potkanů a 145 litrů larev potemníků. Krmivářka Ing. Dagmar Nováková nastupuje v sedm hodin ráno. Sympatická ženská, která mě bez váhání a zbytečných ceremonií zasvěcuje do režimu krmiváře.

„Znamená to nakupovat potraviny, dodávat je do kuchyně, mít přehled, co je ve skladech, hádat se s dodavateli, organizovat dopravu potravin v rámci zahrady. Vědět, co máme z vlastních zdrojů a co je třeba nakoupit, navštěvovat jednotlivé chovatelské úseky a domlouvat případné změny krmných dávek, evidovat faktury a přijatý materiál. A v neposlední řadě i sledovat v literatuře nové informace o krmení zvířat. A to i v zahraniční.“ Po krátké poradě s kolegou vyrážíme do kuchyně. Tady se vaří maso, rýže a vše se dávkuje do beden, které se rozvezou na jednotlivé úseky. Chovatelé to už rozdají sami. Zároveň mají přehled, kterému konkrétnímu zvířeti co chutná, a mají možnost trochu ovlivnit denní skladbu potravin. „Když vím, že včera zbyly banány, nebudu je chtít po přípravně. Náš způsob, kdy mám šanci denně vše sledovat, mi vyhovuje,“ říká chovatelka Mirka Malá.

Podle nařízení paní ředitelky se ale nesmí krmit živou potravou (kuřata, hlodavci) v době, kdy by to mohli návštěvníci vidět. Zřejmě byly stížnosti na to, že se děti dívaly na přirozený proces lovu. V pražské ZOO se v této souvislosti objevil zápis návštěvníka. „Vydra trápila kapra, až tento pištěl.“ Během mé návštěvy v kuchyni přivezl chovatel králíky k odprodeji, určené kočkovitým šelmám. „Živé je kočkám nedáváme. Šelma by se při útoku v omezeném prostoru mohla zranit, takže usmrtit je musí chovatel.“ Někteří plazi upřednostňují živou potravu, nehybná a studená je pro ně neatraktivní, takže se krmí až večer. „Jde ale o příkazy shora. Zdá se, že paní ředitelka dá víc na návštěvníky, než na chovatele,“ zní z několika úst. Ing. Zdenka Jeřábková, ředitelka ZOO, to vidí jinak: „Samozřejmě že krmíme živými zvířaty, tedy těmi, u kterých nám to umožňuje zákon. (Zákon o ochraně zvířat proti týrání, pozn. red.) Ovšem naše společnost zatím není na takové úrovni, abychom to mohli dělat během návštěvní doby. To by člověk musel stát před každou klecí a pořád jen vysvětlovat.“

Samozřejmě že se nekupuje všechno. Z vlastních zdrojů má ZOO různé druhy bambusů, hmyz (cvrčky, sarančata, octomilky, potemníky, šváby), hlodavce i zelené krmivo z přilehlých polí.

Závěr dne patří, jak jinak, kanceláři. Kontrola faktur, plánování nákupů na další den, čtení došlé pošty („hele, tady nám někdo nabízí zmrzlé ryby“), psaní výkazů spotřeby potravin a další krmivo pro byrokratického šimla. Vzhledem k tomu, že peníze do ZOO plynou zejména z městských magistrátů, je potřeba mít výdaje podložené. Stejně ale, vést přesnou evidenci je těžké. „Máme nějaké sponzory, občas se něco zkazí a vyhodí. Rozhodně nejdražší je ovoce a zelenina. Platíme za ně víc než za maso. Seno od soukromníků taky není zadarmo. Volné stojí okolo 100 Kč za metrák, v balících kolem 120 Kč. Jeden supermarket zdarma dodává staré pečivo, které nasušíme do zásoby. A taky prošlé jogurty.“ Došlo mi, že krmivář je něco zcela jiného než krmič.

VZDĚLAVATEL

Cestu do výchovného oddělení ZOO Dvůr Králové nad Labem jsem nezačal ve Dvoře Králové, ale na brněnském veletrhu „Regiontour 2001“. Tam měla ZOO Dvůr Králové n. L. svůj propagační stánek. Šestiletá dvacetikilová krajta tmavá se jménem Napoleon se líně obtáčela kolem těla Jana Machka, místostarosty města Dvůr Králové n. L, a okázale ignorovala návštěvníky. „Je to neuvěřitelně klidné zvíře. Děcka si sáhnou častěji než dospělí,“ říká místostarosta.

Ing. Tomáš Hajnyš, který právě zastává funkci vedoucího oddělení výchovy a propagace, považuje výchovnou práci za oblast, která prolíná celou zoologickou zahradou. „Všechno je tady spojené s výchovou: expozice zvířat, vzdělávací panely, pravidelné setkání se zvířaty, Darwinova stanice, středisko ekologické výchovy. Když jsem tady před šesti lety nastoupil, výchova v tom moderním slova smyslu byla na okraji zájmu. Vůbec jsem nechápal, proč se středisko ekologické výchovy jmenuje tak, jak se jmenuje. V podstatě šlo o obyčejný promítací sál.“


Chovatel Pavel Zvolánek nabízí ostravským žirafám jednu z největších pochoutek – sladké rohlíky.

V současnosti ZOO provozuje 14 vzdělávacích ekologických programů rozšiřujících školní osnovy v oblasti přírodovědy a biologie. V roce 2000 se jich zúčastnilo 242 školních skupin s celkovým počtem 9570 žáků. Program pro slabozraké a nevidomé „Okno dokořán“ je zdarma. Odehrává se mimo jiné také u slonů. „Slon prostrčí skrze hrazení chobot a nevidomí mají možnost si na něj sáhnout. Cítí, jaké je to obrovské zvíře.“

Královédvorská ZOO vlastní největší stálou výstavu obrazů s prehistorickou tematikou nazvanou „Pravěk očima Zdeňka Buriana“, která návštěvníkům představuje vývoj života na Zemi. Skupina, jež si objedná tento vzdělávací program se zdejším zooučitelem, hledá podobnosti mezi prehistorickou zvířenou a současnými zvířaty, která vidí v ZOO kolem sebe. To byl Burianův odkaz i přání zároveň.

Programy přibližují zoologické, botanické, etologické i ekologické souvislosti. Zkusil jsem zaprovokovat citátem z řad odpůrců o nevýchovném poslání ZOO: „Když jsou zvířata vystavována v nedůstojných podmínkách, tak ZOO neplní svou výchovnou funkci.“ Od Tomáše Hajnyše se mi dostalo odpovědi: „O českých zoologických zahradách, které jsem navštívil, se to říci nedá. ZOO má vyvolávat otázky, které nutí přemýšlet. Proč má pralesní antilopa bongo rohy směřující dozadu a není nejvyšší v kohoutku jako antilopa stepní? Proč, proč, proč…?“ Ač jsem provokoval, někdy až moc okázale, nevyšlo to. Vzdal jsem to až ve Vodním světě a Ptačím ráji. Tam by argumenty o nedůstojných podmínkách vyzněly až příliš nuceně a křečovitě.

„Ne vždy jde všechno tak, jak by mělo. U nás si nemůžeme dovolit, aby zvířata byla v nedůstojných podmínkách. Příjem ze vstupného je zásadní položkou. Přáli bychom si, aby se lidem u nás líbilo a rádi se sem vraceli. Tím zčásti zabezpečíme chod této zahrady.“ Takže i výchova má svoji ekonomickou stránku. A jak se zdá – vyplácí se.

INSPEKTOR CHOVU

Zbyněk Šíša to vidí jednoznačně: „Je mi jasné, že je zahrada i pro lidi, ale stejně je nejkrásnější, když poslední návštěvníci odejdou.“

Inspektor chovu je odpovědný za všechno. Při ranním zhruba dvouhodinovém maratonu přes jemu podřízené ubikace zjišťuji, že všechno znamená opravdu všechno. Od zajištění a kontroly práce včetně její bezpečnosti přes navrhování odměn až po konzultace s veterinářem. Od přípravy technické dokumentace na nové prostory, výběhy a pavilony až po organizování záskoků za nemocné zaměstnance. Podivuji se nad množstvím žen a dívek v roli chovatelek.

„Chlapi sem nejdou, platy jsou pod celostátním průměrem.“ Zatímco pozoruji slony, jak pohupují nohou v železném, na řetěze připevněném kruhu, inspektor nařizuje výměnu žárovky za doutnavku. Svou roli – signalizovat stav elektrického ohradníku – bude plnit stejně dobře, a nebude oslňovat.

„Máme tři oddělení, tedy tři inspektory. Systém odpovědnosti je jasný: ředitel – náměstek – zoolog – inspektor chovu – chovatel.“ Svižně obcházíme jeden pavilon za druhým. Stručné a přesné pokyny, jasné informace. Bez poznámkového bloku. Je vidět letitá praxe a hluboká znalost věci. A zaujetí pro zvířata. K odpůrcům ZOO má Zbyněk Šíša jednoznačný postoj: „Jsou to mladí radikálové nebo staří demagogové. Nedůstojné podmínky jsou způsobené historicky. Dneska už zahrada opravdu není menažérií, jako kdysi. Problém je jasný – čas a peníze. Podívejte se okolo. Všude se staví, zlepšuje. A kde byli ti kritici, když se sháněly peníze? Kde byli, když se stavěly první klece?“ Odporuje se těžce, ale diskuze je možná.

Konec směny je, jako všude, v kanceláři. Nad papíry, hodnoceními, podklady hotovými či čekajícími na dokončení. „Tohle všechno chci převést do počítače,“ ukazuje mi několik šuplíků s chovatelskými záznamy. Nezbývá než popřát hodně štěstí a kvalitní sekretářku. Na kterou inspektor nemá nárok.

CHOVATEL

„Když děláte průzkum zahrad, proč jste nezačal rovnou u chovatelů? Tam je přece základ,“ ptá se mě ing. Petr Čolas, zoolog ostravské zahrady. A má pravdu. Přes veškerá rozhodnutí, plány, chovatelské strategie – vše začíná a končí u lidí, kteří denně přicházejí se zvířaty do styku, znají jejich individuální návyky i každodenní problémy. Vidí neblahé dopady rozhodnutí „těch nahoře“ a na vlastní kůži vědí, co to je denně přeházet kilogramy hnoje. Alespoň ti u hrochů, žiraf, zeber, antilop nebo slonů.

„Pavilon je nedokonalý, na spoustu nedostatků se přichází až za provozu, proto každoročně děláme plány oprav. Pavilon byl ve své době jeden z nejmodernějších, dneska je už ale hodně zastaralý,“ říka chovatelka Karin Skýbová. Přestože je zima a tudíž minimální návštěvnost, u klecí lelkují tři mládenci. „Chcete se podívat na žirafu?“ ptá se a zároveň láká Pavel Zvolánek, zdejší „šéf-chovatel“, který má na povel nejen mě, ale i další tři lidi. Kluci kývnou a jdou se podívat na mohutného samce žirafy Rotschildovy, ale přece jen ostych nepřekonají. Přestože mají ideální příležitost, na nic se neptají. „Asi školní výlet,“ usoudí Pavel. „Když už si zaplatili, snažím se jim ukázat a vysvětlit co nejvíc. Posledně jsem tady s vysvětlováním nějakému dědovi s vnučkou strávil skoro půl hodiny. Jenže jsou lidi, kteří se jen podívají, a víc nic.“ Občas dochází až k absurdním situacím. Když maminka s dcerkou pozorovaly chovatelku, jak čistí kanálek v kleci, maminka nezaváhala a poučila ratolest: „Vidíš, když se budeš špatně učit, dopadneš taky tak.“ O tom, že chovatelka má dvě maturity, nevěděla.


MVDr. Stanislav Mazánek odebírá krev mladým kozorožcům v rámci běžného vyšetření na parazity.

„To je ale ten zábavnější příklad. Jinak jsou návštěvníci strašní. Nezodpovědní, neukáznění. Lezou k šelmě, aby se s ní vyfotili,“ horlí Karin.

A celou tu dobu se uklízí. Zametá, podestýlá, škrábou výkaly ve výběhu, čistí zem, stěny, korýtka. Dodávají větve na okus. Mezitím valník přiveze základ krmných dávek, které je třeba doplnit a roznést do jednotlivých ubikací. Sotva se nachystá krmení, přivezou seno, které se musí přeházet do skladištních prostor. Silný prachový závoj, který tuto práci doprovází, jasně naznačuje, že alergik by neměl šanci. Pauza na oběd a znova přijdou ke slovu koště, hrábě, vozík a dopravník, který hnůj odtransportuje pryč z chovatelského zařízení. „Dneska máme přednášku od veterináře. Chceme, abychom byli víc platní při lékařských zásazích, a vůbec se hodí vědět víc. Proto máme v rámci naší zahrady další vzdělávání chovatelů,“ vysvětluje Pavel, proč se dnes do „civilního“ převléká dřív. „Když se něco narodí, je to radost, když je komplikovaný porod, tak je to průšvih a býváme tu pak hezky dlouho. Naše ZOO nemá vlastního veterináře, takže někdy než ho seženeme…“ Práce chovatele, to je úklid, úklid, úklid. Občas přitom najde mezi krmením čas pohladit svého zvířecího mazlíčka, ale na nějaké dlouhé pozorování není čas.

…SKLÁDANKA JE U KONCE

Nikdo není dokonalý a v případě našich zoologických zahrad lze dodat, že nic není dokonalé. Něco má holt větší prioritu, na něco slyší sponzoři lépe. Některé zahrady prodávají zvířata do soukromých rukou, jiné zase opravdu silně navozují atmosféru „kriminálu“ pro zvířata. Beton a mříže. Přitom když se vymění mříže za sklo, vypadá to esteticky lépe, ale zvířatům je to fuk. Sklo je sice bezpečnější, ale hlavní úlohu tady hraje psychická pohoda. Návštěvníka!

Přes všechny leckdy oprávněné výhrady se zdá, že naše zahrady směřují k západoevropskému či severoamerickému trendu. Směr vývoje se zdá být totožný s tím, jak jej o amerických zahradách popsal list The Economist: „ZOO jsou více zábavné pro návštěvníky a o hodně lepší pro zvířata. V roce 1981 američtí zoologové vytvořili první záchranný plán, dnešní ZOO v Bronxu vede 270 projektů v 51 zemích.“

Je úkolem ředitelů prodat výsledky svých zahrad veřejnosti tak, aby se nesklouzávalo jen do „křtů zvířátek slavnými osobnostmi“, ale dařilo se ukázat i další biologické souvislosti. Co pokulhává, a to zřejmě velice, je vědecká práce zahrad. „Ve Dvoře Králové zrušili vědecký ústav, měli tam zvířecí sperma ještě z Vágnerových dob, a všechno se to vylilo. Měli krevní obrazy, ze kterých se my veterináři učíme,“ hořekuje a kritizuje zároveň dr. Rabas.

„Dělat vědu v našich podmínkách je nesmysl,“ podporuje ho, aniž o tom ví, zoolog Petr Čolas. „Když jsem dostal do ruky sborník z Indie věnovaný mým oblíbeným opičkám, zjistil jsem, že jednomu druhu se tam celosvětově věnuje okolo padesáti lidí na plný úvazek. A já abych to tady dělal po práci a v podstatě na koleně! Stejně si ten sborník přečtu a tu svoji vědu budu dělat dál.“ Opravdu nikdo a nic není dokonalé.


HISTORIE ZOO

Zvířata provázela člověka od nepaměti. Zaměříme-li se na jejich cílený chov, tak mezi prvními zdomácnělými zvířaty se objevil pes (16 000 let), ovce, koza a prase (11 000 let), skot a osel (8000 let), kůň a velbloud (5000 let). Později se chov zvířat objevil jako projev moci a bohatství. Královna Hatšepsowet zřídila okolo roku 1500 př. n. l. Amónovu zahradu u chrámu Dél el Bahrí v Thébách. Nejprve zde byla zvířata z údolí horního Nilu, ale později i z Indie. Přibližně ze stejného období jsou zprávy z Aššuru i Číny. Tam císař Wen-Wang založil 400 ha velkou „zahradu moudrosti“, která přetrvala až do našeho století a zanikla až pádem mandžuské dynastie. Chováno tu bylo velké množství zvěře včetně exotické, což dokazuje i svědectví Marca Pola. Zvířata byla chována snad na každém panovnickém dvoře, Jeruzalém měl své „jámy lvové“ a Alexandr Makedonský zaměstnával profesionály, kteří se výhradně zabývali zřizováním parků a stavbou zařízení pro chov zvířat. Známé jsou i chovy v Římě, jejichž zvířata se později používala pro hry gladiátorů. Zároveň byly pořádány lovecké výpravy. A nejednalo se o výpravy malé. Roku 169 př. n. l. nabízejí Scipio Nasica a Publius Lentulus 63 levhartů a 40 medvědů. Ve zvěřinci Gaia Octavia Augusta bylo podle Plinia chováno 3500 zvířat. Mimo jiné i 420 tygrů a 260 lvů. S pádem říše římské byl konec i těmto zvěřincům. Teprve koncem 12. století se opět objevují zařízení, kde jsou chována cizokrajná zvířata. Jedny z prvních zvěřinců byly vybudovány v Anglii a Nizozemsku. Z roku 1251 máme záznam o medvědu ledním, což je asi první zmínka o tomto druhu v zajetí. Roku 1451 byla založena ve Stuttgartu zahrada s divokými zvířaty a poprvé se objevuje označení Tiergart.

První zoologickou zahradu, která má dodnes nepřerušený provoz, založil císař František I. se svou manželkou Marií Terezií roku 1752 v Schönbrunnu. Velká francouzská revoluce zrušila zveřinec v zahradě Versailles a některá zvířata byla roku 1793 přemístěna do Jardin des Plantes v Paříži. Roku 1828 vznikla zoologická zahrada v Londýně. Jejím zakladatelem je Londýnská zoologická společnost – The London Zoological Society. Ta se stala na dlouhá léta vzorem a byly podle ní budovány další zoologické zahrady. Toto označení se vžilo. Převratem v koncepci zoologických zahrad byly volné výběhy, které si Carl Hagenbeck nechal patentovat roku 1896 a 7. května 1907 otevřel ve Stellingenu, součásti dnešního Hamburku, Carl Hagenbecks Tierpark. Ale i předkolumbovská Amerika měla své velké zvěřince. Když Hernán Cortez přišel roku 1519 do Tenochtitlanu, našel velký zvěřinec císaře Montezumy.

Podle knihy L. Dobroruky: Zoologické zahrady, SPN, Praha 1989 zpracoval Topí Pigula

ZOO A JEJICH ODPŮRCI

Stará zásada římského práva, která by měla platit dodnes, říká: „Budiž slyšena i druhá strana.“ Možnost vyjádření dostaly organizace, které jsou s právy zvířat tradičně spojovány či tuto činnost deklarují. Šlo o: Greenpeace, Different Life, Děti Země, Hnutí Duha, Sdružení pro záchranu velkých koček, NESEHNUTÍ. Žádána byla odpověď na otázky: 1) Jsou nějaké výhrady k zoologickým zahradám všeobecně? 2) Máte výhrady k českým ZOO? 3) Dají se ZOO nahradit? 4) Je potřeba mít v ČR 15 zoologických zahrad?

Pokud se odpovědi vztahovaly k otázkám, zde jsou. Někdy se však jednalo o nekonkrétní, všeobecné proklamace, a některé z oslovených organizací se neozvaly vůbec. Z knihy O. Štěrby Máme rádi zvířata? vycházejí mnohé argumenty ochránců zvířat. Proto i ona byla použita jako jeden z „oslovených“.

VÁCLAV VAŠKŮ
GREENPEACE Česká republika

„Naše pobočka v České republice nevede žádnou kampaň, která by se nějak dotýkala etologie nebo zacházení se zvířaty. Nikdy jsme takové otázky neřešili. Obávám se, že ani na úrovni Greenpeace jako mezinárodní organizace nebude k mání žadné stanovisko k tomuto problému, protože na něm zkrátka nepracujeme. Není to náš obor, ve kterém se pohybujeme.“

DIFFERENT LIFE postoupil otázky koordinátorovi projektu Bratr medvěd
ROMANU RÖGNEROVI

„Patnáct ZOO na tak malý stát je hodně. Hlavní úkol, který by měly ZOO plnit, tj. odchov ohrožených druhů a jejich návrat zpátky do přírody, by mohlo zastat jen pár zahrad. O tom, že ZOO plní výchovný účel, bych rád pochyboval, protože když lidé vidí tento stav (zvířata v nedůstojných podmínkách), má to na ně spíše negativní efekt.“

Nicméně Different Life ve svých internetových materiálech, vzhledem k výše popsaným otázkám, uvádí toto: „Rozmnožování v zajetí se ukazuje jako neefektivní z důvodů ekologických i ekonomických. Zatímco ochrana v přírodě se týká celého ekosystému, rozmnožování v zajetí chrání pouze jeden atraktivní druh, na což doplácí mnoho druhů méně známých, ačkoliv stejně ohrožených. Zatímco se ZOO chlubí tím, že jejich stávající zásoba ohrožených druhů nebyla odebrána z divočiny, ale vznikla z umělého chovu, znamená to, že tato zvířata nikdy nezískají dovednosti, které nezbytně potřebují pro přežití v případě navrácení do svého přirozeného prostředí. Rovněž z ekonomického hlediska se reprodukce ohrožených zvířat v zajetí jeví jako značně nerentabilní. Vzhledem k neschopnosti zoologických zahrad ukázat více než jak zvíře vypadá a podat minimální informaci o původu a stupni ohrožení, je zřejmé, že tuto formu seznamování se s přírodou nelze považovat za hodnotnou. Existující a nové výběhy jsou často navrženy tak, aby vystavovaly zvíře po celou dobu s malým nebo žádným ohledem na jeho fyzické potřeby a možnost úkrytu. Z rozpočtových důvodů neplní zoologické zahrady povinnost starat se o zdraví zvířat. Rozmnožování v zajetí je dalším negativním vlivem ZOO. Řešením se zdá být postupné zastavení činnosti ZOO – ne náhlé zrušení.“

Mgr. MARTIN ANDER
Nezávislé sociálně ekologické hnutí – NESEHNUTÍ

„Zvířata by neměla být vystavována zbytečnému stresu z přítomnosti návštěvníků, a navíc by jim měly být poskytnuty takové podmínky, aby co nejlépe vyhovovaly přirozeným potřebám zvířete. Domníváme se, že většina českých ZOO takové podmínky zvířatům neposkytuje. Dle našeho názoru by měly ZOO sloužit pouze jako záchranné stanice pro ohrožené druhy zvířat. Zde by probíhaly záchranné programy s jednoznačným cílem navrátit tyto druhy zpět do volné přírody. Do těch částí ZOO, kde by tyto programy probíhaly, by veřejnost neměla přístup. Ve veřejné části ZOO by byly umístěny pouze takové druhy zvířat, které jsou na člověka zvyklé. Českým zoologickým zahradám, zvláště těm malým, bychom vytkli především nevyhovující stísněné prostory. V těch větších se situace podle nám dostupných informací zlepšuje, stále to však není stav, který bychom považovali za ideální. Čím exotičtější zvíře, tím hůře lze připravit důstojné podmínky pro jeho život. Domníváme se, že v době, kdy je audiovizuální technika na tak vysoké úrovni, není třeba věznit exotická zvířata ve střední Evropě jen proto, aby se s nimi mohli lidé seznámit. Rozhodně není potřeba mít patnáct ZOO. Zvláště pokud ty menší si na sebe dokáží jen stěží vydělat, a trpí tím především zvířata (nemám na mysli nedostatek potravy, k tomu snad nedochází, ale především možnosti zvětšit výběhy, zatraktivnit prostředí, ve kterém zvířata žijí, apod.).“

PETRA VETEČNÍKOVÁ
Hnutí DUHA

„Domníváme se, že s divokými zvířaty a jejich životem se člověk může seznámit, pouze pokud se vypraví za nimi do přírody, do prostředí, jehož jsou tato zvířata součástí, nějaký čas tam pobývá, přizpůsobí se jejich vlastnímu prostředí a nenápadně pozoruje jejich život. Pokud namísto toho zvířata vytrhne z jejich prostředí a zavře je do klece či do výběhu, sebere jim soukromí a otevřeně se na ně chodí dívat, získá zcela zkreslenou představu. Proto se nám zdá výchovný efekt dnešních zoologických zahrad spíše negativním: děti zde získají zcela zkreslený obrázek divokých zvířat, pocit nadřazenosti člověka nad zvířaty a přesvědčení, že zavírat zvířata do klecí pro vlastní potěšení nebo ‚vzdělání‘ je správné. Nejlepší náhradou dnešních zoologických zahrad by podle našeho názoru byla jakási osvětově-výchovná centra. Byly by tu promítací a přednáškové sály, kde by se promítaly filmy o životě zvířat a jejich životním prostředí, o přírodě všeobecně, pořádaly by se tu kurzy a přednášky s touto tematikou, nechyběly by kroužky pro děti, jejichž součástí by byla pravidelná pozorování zvířat v jejich přirozeném prostředí.“

OTAKAR ŠTĚRBA
hydrobiolog
„Máme rádi zvířata?“ (citace z knihy)

„V denním životě jsme ke zvířatům krutí. Ve výkrmnách, na zvířecích farmách, při lovu i jinde. Ale přece není zapotřebí veřejně týrat zvíře a ještě za to vybírat peníze. I kdyby se nakrásně podařilo některé zoologické zahradě svým způsobem přispět k záchraně nějakého druhu, nemusíme ještě zavírat do klecí stovky jiných divokých zvířat, která běžně žijí v naší přírodě. Doufám, že v krátké době přijmou všechny státy úmluvu, že do zoologických zahrad nepřijde žádné zvíře z přírody a počet druhů, které se budou moci v zoologických zahradách rozmnožovat, bude striktně omezen. Mám hrozně rád zvířata, i ta, která jsou v zoologických zahradách. Tam je mi jich hrozně líto, a když mohu, tak je potajmu krmím. Co však nemám rád, jsou zoologické zahrady.“

Category: 2001 / 04

Lidstvo si oddechlo, konec světa se nekonal. Zatím. Přesto se čeká. Zjevení Jana, apokalypsa, přitahuje i děsí… Leckomu se zdá, že Bohu už nutně musela dojít trpělivost, že nezůstane kámen na kameni, mrtví povstanou, živí zemřou.

Mesiáš má přijít Zlatou bránou jeruzalémskou. Kdy? Nikdo neví, ale třeba zrovna o Velikonocích.

SVATÍ VE SVĚRACÍCH KAZAJKÁCH Kromě přecpaných hotelů a hostelů se čeká i nával na klinice, na psychiatrii. Čekají se zástupy Josefů a Marií, Pavlů a Petrů… Na pochytané, ve svěracích kazajkách přivlečené biblické postavy mají v Jeruzalémě zvláštní oddělení. Diagnóza vždy stejná: jeruzalémský syndrom. duben 2001

Desítky lidí ročně přijdou, aby se náhle rozpoznali, podle jiných aby se „zbláznili“.

Stačilo málo… a blázinec ani mě neminul. Jsem totiž křtěná Maria Magdalena, a jsem křtěná ve Svaté zemi. Vloni.

OKUPOVANÝ BETLÉM

U Damašské brány beru scherut, rozhrkaný mikrobus s cedulí Betlém. Hned za Jeruzalémem, na dostřel k Betlému – v Izraeli je ostatně všechno na dostřel, izraelský voják pečlivě kontroluje doklady mých arabských spolujezdců, já ho vůbec nezajímám.

Betlém je jako vloni, a jako nikdy, v představách věřících samý Arab, samý rygol, hlína, špína. Arabské městečko jako každé jiné.

Na kopci za Dómem děda, prodavač překližkových Kristů a Panenek Marií, ke mně vystartuje a nesvatě mě poplácá, kde to nesnáším. Gestem pohádkového dědečka mávne k obzoru… a já jdu.

Jdu za nosem a… ranní jarní slunce si hraje se stíny… arabské dětičky s taškami na zádech a v uniformách se udiveně ohlížejí a mizejí v zaprášené budově. Biblická krajina, kraj pouště, kopce, kopečky… a také novodobé krychle vilek a paneláků. No a mezi vilami, v olivovníkovém sadu plném plastikových láhví od Coca-Col, pase Beduín biblické ovečky. Kdybych kouřila, tak si zapálím.

SAMOVAZBA

Za nosem, jinou možnost nemám, se sunu do údolí. S poslední vilou se konečně gumují dvě tisíciletí. Olivovník, olivovník, teráska, olivovník, teráska… jeskyňka… Slyším zpěv ptáků. Pode mnou, pod převisem, na šňůře vlaje černý mnišský hábit. Vypínám mozek na pár sekund, na pár metrů, a stojím před jeskyní, pak před ním. Je rád, je jasné, že On je rád. Ovšem z jeskyně mě lifruje ven. Tuší správně, že pokřtít jsem se nenechala… a jeskyně je příliš svatá a příliš jenom mužská. Je to klášter nejpřísnější, dobrovolné asketické vězení. Usedáme pod tisíciletý olivovník. Dostávám kafe, chleba a zelené olivy.

„Až do Velikonoc je půst, my pravoslavní máme jíst jen pár oliv a vodu.“ Moc mi to chutná.

Povídáme, tedy povídá On. Nejdříve anglicky, pak přechází na svoji mateřštinu, srbštinu.

Je mi fajn, brzdím slunce na obloze, abych mohla zůstat ještě chvíli. Ale koule mizí za Betlémem a On znervózní a vystrčí mě z jeskynní rezidence: „Pozítří přijdu na Golgotu, navštiv zatím ruský monastýr na Olivetské hoře. Navštiv baťušku Ilju a popros ho o křest.“

Tuším mučednickou cestu.

MŠE

Cestu na Olivetskou horu odkládám.

Až tedy nakonec nahazuji co nejslušnější oděv a ploužím se povinně a pokorně stmíváním na svatou horu. Alibisticky doufám, že vchod nenajdu… Jenže umouněná malá Arabka mě strká k brance.

„Ja by chotěla govoriť s baťuškom Iljom,“ škemrám, ale couvám zároveň.

Malinký slepý arabský vrátný otevře a zavře.

Jsem v pasti. Černé stíny kuželkoidních jeptišek se slévají ke vchodu chrámu. Ta, co se tváří nejpřísněji, je, jak odhaduji, matka představená. Opovržlivě ohodnotí můj model a vytáhne silonový šátek typ kolchoznice. Poslušně se měním na ruskou matronu a zasouvám se do nejtemnějšího kouta už tak dost ponurého kostela.

Černé zakuklené kuželky šustí vlečkami…, přesouvají se podél ikon, třikrát pokřižovat, políbit, posunout se, třikrát pokřižovat… Asi se to má, napadá mě, ale zůstávám ve své bezpečné tmě.

Baňatá kuželka zapaluje svíčku, nasazuje brýle, otvírá buclatou knihu a pusu k táhlému „áááááááááááá“.

Ostatní kuželky, vesměs také obrýlené, občas zavyjí sborově: „Hospodě pomiluj, hospodě pomiluj, hospodě pomiiiiiiiluuuuuj.“

Hodina. A žádného mužského nevidím, natož baťušku. Odevzdaná do osudu mihotavého světla svíček, nasládlého oparu kadidla a kvílení kuželek začínám i já občas padat na kolena. Baculka jen po mně loupne spokojeně okem. Konečně provlaje mužské roucho a zmizí v ikonostasu. Radostně padám na kolena… Mše začíná, končí po dalších dvou hodinách.

Vypotácím se z chrámu a pátrám po baťuškovi.

„Ujechal na avtomobile,“ oznamuje kuželka. „Zavtra útrom v pjať časov.“

Hrdinně se sunu nocí z Olivetské hory kolem tisíce židovských hrobů.

VSTAŇ, LAZARE

Ani druhý den si tříhodinovou bohoslužbou nevyprosím slyšení. Co řeknu Jemu? Být pokřtěna, musím být pokřtěna. Teď už nejen pro možnou komunikaci s ním, ale i z prestiže.

Na nádvoří vleče parta policistů pytel bezvládného Američana.

„Dostal infarkt na Golgotě, je po něm,“ sděluje mi Jurij, spřátelený policista – Rus.

Tlupy turistů se chytají za otevřené pusy a ustupují pruhovaným záchranářům. Koušu si nehty a nervózně kmitám po nádvoří.

„Kde je? Má zpoždění!“

Pruhovaní andělé pobíhají mezi nekompromisní rovnou linkou na monitorech a smutným americkým břichem. Přesto znovu a znovu připlácávají na turistovu nahou hruď masážní žehličku. Hodinu a půl. Hrstka duchovních v černých talárech oblehla nezúčastněně sinalé tělo. Dělejte něco! Koušu si nehty vzteky a bezmocí. Nejste tu snad jen pro Amen!!! Amen.

„Tamhle jde,“ přitočí se policista Jurij.

Vrhám se směrem k hubenému rozervanému taláru, táhnu ho zběsile k mrtvému.

Policisté obživnou jako na povel, zastupují nám cestu. „Pusťte ho, on jediný mu může pomoci, pusťte ho!!!“ ječím a buším pěstičkami do uniforem. Báglík s balzámem letí do kouta, za ním On, za ním já. On kleká a spíná ruce k zoufalé modlitbě. Otáčí stránky ošuntělé knížky, zakrývá si obličej… a slzy tečou skrz prsty.

Něco se děje. Záchranáři vstávají, lekám se jejich prstu otočeného směrem dolů. Vrtí ale hlavou a podávají si ruce.

„To nechápu, to je zázrak. Všechny funkce naskočily,“ usmívá se spokojeně na zrůžovělé břicho červený anděl.

On zmizel. Vím, kde Ho hledat. Známý potrhaný hábit čouhá zpod kamenného oltáře na Golgotě.

KŘEST

Dostávám další jméno otce, nyní z Nazaretu.

Otec Roman mě ubytuje ve svém domě. Žije tu pár milých lidiček, ruských emigrantů. Za dva dny dlouhých bohoslužeb tuším, že i pro mě jde o trvalý pobyt. Nesměle se bráním. Otec se zachová otcovsky a nechá mi naději, že snad příště. Za dva dny mě v Jeruzalémě shání sám. Mám se připravit na křest a přijet.

Nazaret, Kane, Kapernaum. Řidič a duchovní v jedné osobě. Otec Benjamin, ruský emigrant, si lebedí vzadu.

„Čitajetě na ruski ili po anglijski?“

„Bože můj, to bude trapas,“ mimoděk v duchu zvolím příznačné oslovení. Galilejské jezero před námi mi sevře trémou žaludek.

Červené věžičky ortodoxního kostelíka utopeného v poli a ranním oparu mě něžně pohladí. Sympaťák v pravoslavné uniformě: plnovous a… otevírá vrata jen pro nás. V kostelíku si vybírám nekřesťansky drahý křížek, poslušně pokrývám hlavu, jak pravil… Otec Roman se ujímá práce. Činím, jak káže, jak káže rusky, k tomuhle tedy bylo to x-leté školní trápení. Káže, maluje kříže do vzduchu, já se klaním, koktám v kdysi nenáviděném jazyce. Po hodině do kostelíka vbíhá tlupa kolchoznic, odráží mě i otce Romana, vrhá se na ikony.

Čeká mě akt druhý, koupel v jezeře. Kolchoznice zatím rozbalily svačiny na břehu svaté vody a čekají na atrakci. Ve zbrusu nové haleně ťapkám kolem přežvykujícího obecenstva. Otec Roman ladí nástroje: kadidelnici a misku s olejem. Vrávorám po balvanech, co byly Kristem přeměněny na chléb, rozhrnuji stříbrnou hladinu… a přihlouple se usmívám. Otec Roman mává kadidlem, rukou a ukazuje prstem dolů. Chápu a třikrát zmizím pod hladinou. Coby rousňák se drápu ven. Kolchoznice se ke mně vrhají a vítají mě do nového života.

Třetí akt je oddechový. Kroužím pod kopulí se svíčkou v ruce. Na víc si nevzpomínám. Jen se usmívám…

Chvíle siesty na břehu. Probíráme s otci co jiného než válku v Kosovu.

Za rekordně krátkou dobu ťapkám do biblického údolí. V jeskyni se mihotá světlo věčné svíčky. Černý hubený stín se rozzáří. Odevzdám mu důkaznou mokrou halenu, on připraví večeři – dnes slavnostní: chléb, olivy, humus (drť z cesmíny). Usmívám se jak měsíc v úplňku, jak úplněk, co právě vyšel na jasném nebi.

V noci zahřmělo, strhla se bouřka. Bez deště. Svíčka zhasla. Bezdůvodně.

Category: 2001 / 04

Naházel jsem do batohu košili, deku, vitaminy, cigára, láhev na vodu, foťák a objektivy. S vědomím, že přes íránskou hranici lze legálně převézt maximálně pět filmů, jsem jich do báglu přihodil dvacet. Ještě dárek pro domorodé obyvatele, kteří mě, doufám, občas srdečně pohostí ve svých příbytcích plných mladých žen, jejichž krása zůstane pod černými závoji neodhalena. Zavazadlo na dva následující měsíce vážilo celkem osm kilo, ale jeho rozměry se měly během cesty postupně rozšířit díky létajícím kobercům, vodním dýmkám, dečkám, velké šavli a cetkám, jež jsem různě získal darem.

PŘECHOD HRANIC

Má vždy zvláštní kouzlo, protože svou větší či menší komplikovaností dokáže prozradit leccos o zemi, do níž člověk vstupuje.


Zlatá mešita v městě Qom, druhá nejsvětější v Íránu. Jejím centrem je hrobka sestry Imána Aliho Rézy, uznávaného učitele Islámu.

Na turecké straně íránské hranice začali přítomní Íránci mně i mým společníkům strkat různé audiokazety, džíny a další zboží, které oni sami do jejich zbožňované země dovézt nesmějí. Celní kontrola turistů zde totiž probíhá několikanásobně mírněji, než je tomu u Íránců. V případě oněch audiokazet se jednalo zejména o nahrávky písní íránské zpěvačky, která své íránské písně vydává v emigraci ve Spojených státech. Nemusím dodávat, že po průchodu celnicí nám dotyční všechno „pašované“ zboží zase vzali.

Na cestě Íránem jsem se pak střídavě potkával a na čas zase rozcházel s Ondrášem a dvěma kamarádkami, kteří už v této zemi byli před rokem. My muži jsme spolu vyjeli z Prahy stopem, bábovky jsme potkali v Istanbulu.

TEHERÁN

Hlučné a špinavé město plné smogu, jak jsme zjistili hned po příjezdu, a proto jsme íránskou metropoli opustili a odjeli do nedalekého města Qom. Tam se tyčí krásná mešita se zlatou kopulí, která patří mezi nejsvětější místa v celém Íránu. Je v ní pochována sestra Imána Rézy, a proto sem nesmí vstoupit žádný nemuslim.


Žena v čádoru, který by ji měl zahalovat od čela až po kotníky. Většinou si jej ženy ještě přidržují zuby.

Hned naproti stojí hotel a v něm náš pokoj s balkonem a nádherným výhledem přímo na mešitu, a to za jeden dolar na osobu a noc. Svatost místa zdůrazňují všudypřítomné zástupy talebe – studentů islámu, kteří s turbany, v tradičních bílých košilích do půl lýtek a přes ně přehozených hnědých kabátcích navštěvují místní školy islámského učení. Právě v Qomu totiž působí nejvíce náboženských škol v zemi.

Vyprahlým městem se klikatí vyschlé koryto řeky, v němž nás překvapilo asfaltové parkoviště. Avšak vzhledem k tomu, že Qom, jako většina měst centrálního Íránu, leží uprostřed pouště, kde spadne asi 40 až 50 mm srážek za rok, není se vlastně čemu divit…

Tady jsme se také poprvé setkali s typickou íránskou pohostinností. V místní čajovně jsme narazili na družného chlapíka, který se tu osvěžoval se svým synem. Nakonec nás pozval k sobě domů jedinou větou, již byl schopen vyslovit anglicky: „Come to my house for tea.“ Ve svém příbytku ukrýval dvě opravdu krásné dcery na prahu dospělosti a jednu o dost mladší rošťandu. Když si ještě během odpoledne potřeboval kvůli nějakým záležitostem zajet do své kanceláře, vzal mužskou polovinu naší výpravy s sebou, neboť nechat cizí muže v domě se ženami je zde ve většině rodin prostě nemyslitelné. Vrátili jsme se s ním na večeři. To byl již dům zaplaven strýci, babičkami a sestřenicemi, kteří nám zpívali, tančili a dávali dárky – isfahánské dečky, korále, náušnice, prstýnky.


Střechy nad Jazdem. Nad prostorami bazaru vystupuje minaret místní mešity.

Zpěv a tanec je v Íránu zakázán, ale návštěva íránské rodiny vypadá většinou právě tak, že se celou noc zpívá a tancuje. Celá sešlost sedí okolo místnosti a uprostřed stojí vždy jeden člověk, který tančí nebo zpívá. Po chvíli jej vystřídá další a pak ještě další, včetně všech hostů. Ve víru zábavy, jež byla tak spontánní, že jsem se neodvážil vytáhnout foťák, si jedna pokrokovější sestřenice sundala šátek i svrchní závoj, takže zůstala oblečena jen v krátkém tričku. Tehdy jsem zjistil, jak strašně chlupaté ruce mají Íránky. Na rozdíl od evropských žen snad ještě nějakou dobu zůstanou nesvázány imperativem depilace.

PETROLEJÁŘI

Na návštěvu nás k nim vzal kamarád řečený Íráč, s nímž se zbytek naší skupiny seznámil při předchozí návštěvě Íránu. Íráč je anglicky hovořící prodavač koberců, soustřeďující se na balení cizinek. Jeho snahy se mu však, dle mých závěrů, nikdy nepodaří dotáhnout do konce, neboť přes vysoký stupeň své západní orientace ještě není poevropštěn natolik, aby nezačal čtvrtý den mluvit o svatbě.

Petrolejářovi jsou rodinkou bydlící nedaleko od Isfahánu, tvořenou Petrolejářem, jeho rodiči a sestrou. Petrolejář je náš známý mladý Íránec, jenž studuje v Íránu významný obor, který jsem nazval petrolejistikou. Celá Petrolejářovic rodina byla velmi příjemná, jen tatík seděl poněkud stranou a zamlkle si nás měřil pohledem. Teprve když došla řeč na víru a Ondráš odpověděl, že je muslim, vyskočil zamlklý otec Petrolejář ze židle a jal se Ondru vroucně objímat. Pro jeho půl roku neholený plnovous a holou hlavu mu již neřekl jinak než Taliban. Po večeři dokonce donesl domácí pálenku od jejich arménského souseda a neustále si Ondráše dobíral, že jako pravověrný muslim nemůže pozřít ani kapku alkoholu, protože to Mohamed zakázal! Ale i Alláh v noci spí, a tak jako v každé íránské rodině došlo i na tanec a zpěv. Petrolejářovi byli unešeni polkou, valčíkem a posléze také pálenkou.

V BANDAR-E BUSHEHRU

Řidič našeho autobusu vysadil všechny íránské cestující na autobusovém nádraží a nás vzal na okružní jízdu městem. Okamžitě nás zalil hustý pot jako po dvou hodinách v sauně. Bandar-e Bushehr je turistické město, ale pouze v zimě, protože v létě se tam nedá kvůli vedru vydržet. V noci dosahovala teplota vzduchu 45 °C, přes den vyšplhala ještě o deset dílků výš. Unikátní občerstvení v těchto vedrech představují v Íránu prodavači ledu. Ti obvykle čekají u rozpálené silnice na zákazníka, nejlépe na celý autobus. Autobusák pak vytáhne kostku ledu a šroubovákem z ní odseká menší kousky, které snadno roztají. Ledovou vodu pak dodává, a to všem z jediného kelímku.


Most Kchaju – pohled na čajovnu. Čajovny pod mosty nebo i přímo na mostech jsou běžné.

Řidič se s námi rozloučil před pětihvězdičkovým hotelem, kde si zřejmě představoval, že strávíme noc. Vešli jsme dovnitř a málem zmrzli, protože výkonná klimatizace tu „vyrobila“ pouhých 22 stupňů, což bylo tak o dvacet méně než venku na ulici. Padesáti dolarům za noc jsme se vysmáli a za pomoci tamní policie sehnali musafer chaanné, ubytovnu pro chudé poutníky za necelý dolar za osobu.

Bander-e Bushehr je v současnosti v Čechách znám díky své jaderné elektrárně, ale pozornosti návštěvníka neujde spíše povrchová kanalizace, která se klikatí uličkami uzounkými tak, aby do nich proniklo co nejméně slunečních paprsků. O zdi domů se opírají desítky zpocených mužů kouřících vodní dýmky. Ženy jsou zavřené v domech.

Pro nesnesitelné vedro jsme si neodpustili koupání v Perském zálivu. Od místních lidí se nám dostalo důrazného varování před žraloky, medúzami a nápadem, že by se dívky koupaly jinak než oblečené od hlavy k patě včetně šátků. Moře bylo jen o něco chladnější než vzduch, odhaduji, že mělo kolem 30 stupňů.

BANDAR-E ABBÁS

Znamenal stejná muka, neboť leží ještě o hezkých pár kilometrů jižněji. Jeho návštěvu jsem však v žádném případě nechtěl vynechat, protože právě zde chodí ženy zahaleny vedle tradičních čádorů a šátků ještě do pestrobarevně vyšívaných masek, upevněných na obličeji. Plamenná červeň jejich hábitů a obrazců nakreslených henou na jejich dlaních jiskřila ve sluncem rozpálených ulicích a ony se úpěnlivě bránily pohledům mého fotoaparátu.

Přes téměř stoprocentní zahalení ženských těl jsem se zde setkal se zvláštní situací. Nomádka, čekající s malým dítětem na autobusovém nádraží, si náhle čádor rozhalila a začala před zraky všech přítomných své dítě kojit. Na žádném Íránci nebylo vidět, že by byl tímto jednáním jakkoli zaskočen.

BAM

Je to především starověká rozlehlá pevnost, která je celá postavena z nepálených cihel. Na její rekonstrukci zde pracuje několik dělníků. Nový stavební materiál vyrábějí velmi jednoduše – postaru, smetou opadanou hlínu ze země, smíchají s vodou a z této hmoty pak vysuší nové cihly. Na prohlídku pevnosti jsme kvůli vysokým denním teplotám v pouštním Bamu vyšli již s východem slunce. Hned za branou jsme narazili na zmíněné dělníky a okamžitě od nich obdrželi pozvání na snídani. Většinou se zde podává čaj s chlebovými plackami, jogurtem a masem v omáčce. Jí se zásadně rukama, což nám zpočátku dělalo velké problémy, protože uchopit pomocí chlebové placky kousek masa a bezpečně jej dopravit až do úst vyžaduje jistou zručnost.


Plnovous minimálně na šířku dlaně, bílý turban, to vše značí pravověrné muslimy. Složité turbany se nerozmotávají, ale sundávají se vcelku jako čepice.

Zpět v centru Bamu jsem v čajovně ze zvědavosti ochutnal sousto pokrmu, který tu syn jakéhosi chlapíka odložil nedojedený. To pro ně bylo dostatečnou záminkou nejen k tomu, aby nám všem objednali toto jídlo nové, ale dokonce aby nás pozvali do svého domu. Domluva s jedním z nich probíhala v perštině. Znali jsme jen základní fráze a pár desítek slovíček, takže jsme nevyrozuměli, že nás svým autem hodlá odvézt do několik hodin jízdy vzdálené pouštní oázy, kde měl dům a krámek se základními věcmi, jež každý dobrý muslim potřebuje – prsteny z Mašhadu, dečky, korále. Jen nám bylo trochu divné, že před výjezdem z města nakládal do vozu barely s vodou, plynové bomby a další podezřelé věci.

Původně jsme plánovali, že k němu zajdeme na večeři a ráno z Bamu vyrazíme dále. Když jsme se vinou jazykových bariér ocitli na neznámém místě uprostřed pouště, museli jsme plány změnit. Čtyři dny jsme si pak žili v zahradě našeho hostitele jako v ráji a hráli si s dětmi. Se ženou se pán domu staral kromě dvou vlastních dětí také o jedno malé děcko z Pákistánu a Afghánistánu. Starší dcera využívala jako každé pubertální dítě nepozornosti svých rodičů a rozlehlosti zahrady k tomu, aby si s našimi společnicemi zapálila a vyjádřila nespokojenost s otcem a matkou. Ženy v Íránu samozřejmě kouřit nesmějí. Když si zapálily naše dvě bábovky, dostali jsme my muži od Íránců vynadáno za to, že naše ženy kouří. Bylo naprosto zbytečné jim vysvětlovat, jak to chodí v zemi, z níž pocházíme.

ZÁHEDÁN

Dorazili jsme v den, kdy nám již potřetí vypršela víza. Íránské úřady nám je totiž vždy vydaly jen na pět dní, i když jsme v Isfahánu potkali skupinku Čechů, kterým je prodloužili na celé čtyři týdny. Nebyli jsme si však jisti, zda chycení cizince při snaze o úplatek není ceněno výše než zajištění cizince bez platného víza, a tak jsme se raději s pětidenním povolením k pobytu vždy smířili. V Záhedánu nám místní úředník další prodloužení víza zamítl s tím, že pokud budeme ve městě ještě následující den, nechá nás zatknout. Pak prohodil něco o tom, že máme víza do Pákistánu a hranice je jen hodinu jízdy. Ale naše kroky vedly jiným směrem, a tak jsme se nazítří večer raději za 20 dolarů přepravili letadlem do Teheránu s úmyslem vyprosit si prodloužení víza tam.

Před budovou teheránského úřadu se táhla dlouhá fronta Pákistánců čekajících na pracovní povolení. Samozřejmě typicky pro Írán byla oddělena ženská a mužská fronta. Ty se navíc stěhovaly z jedné strany ulice na druhou, protože nejprve vyběhl úředník rozčilený z toho, že se mu Pákistánci opírají o okna, pak si zase přemístění Pákistánci stěžovali na to, že musejí stát na sluníčku. Když jsem ten zmatek psychicky neustál a začal na jednoho úředníka česky řvát, že to nevydržím, vzal nás beze slova přímo k přepážce, za níž seděl jiný úředník, který na nás spustil plynnou angličtinou průpovídky hodné texaského kovboje. Nicméně obdrželi jsme víza zase jen na pět dní s tím, že pak už musíme definitivně opustit zemi.


Pevnost Agréde Bam. Bývalé sídelní město v oblasti Balúčistánu. Balúčové jsou etnikem, jehož kultura se kromě Íránu vyskytuje i v jižním Afgánistánu a západním Pákistánu. Stavby jsou z nepálených cihel sušených na slunci. Město bylo vysídleno v okamžiku, kdy vyschl pramen. V současnosti se celá pevnost znovu rekonstruuje tradiční technologií a některé z budov se využívají i jako kanceláře.

Ovšem nic není tak horké, jak se zdá. Kovboj nám prozradil, že zůstaneme-li v Íránu déle, půjdeme pak k soudu, kde zaplatíme pokutu ve výši jednoho dolaru na osobu a vízum nám bude prodlouženo. Tím jsme si starosti ohledně víz přestali dělat.

Před soudem jsme na konci našeho pobytu v Íránu skutečně stanuli. Bylo to v Teheránu. Soudce byl, jak je v muslimském světě běžné, školený v islámském i světském právu. Jeho první otázka tedy nemohla znít jinak než: „Shomá Muselman?“ (Jsi muslim?) Ondráš nadhodil, že muslim je. Soudce si zřejmě chtěl ověřit, zda tomu tak skutečně je, a jal se ho zkoušet z koránu, navíc v arabštině. Ondrášovy znalosti spolu s hustým černým plnovousem udělaly na soudce nakonec silný dojem. Pomodlili se spolu, vyměnili si korálky a on nás nechal jít.

JESKYNĚ ALÍ SADER

Tyto jeskyně, jak uvádí bedekr, se pro jejich krásu skutečně vyplatí navštívit. Průvodce však také doporučuje, abychom si k návštěvě vybrali jiný den než pátek, kdy mají muslimové volno, a jeskyně jsou tedy plné domácích výletníků. Nám Alí Sader vyšly ovšem právě na pátek.

Jedná se o rozlehlý komplex vzájemně propojených jeskyní, kterými protéká podzemní řeka. Všechny větší krápníky zde mají anglická jména.

Po příchodu jsme dostali pořadové číslo 620 a nezbylo než čekat, až nás vyvolají ke vstupu do jeskyně. Mezitím se davy čekajících rodin bavily poslechem pouličního rozhlasu, kde probíhala soutěž islámského vědění. Kdo znal správnou odpověď na položenou otázku, mohl se přihlásit talebovi a získat tak odměnu v podobě dečky s posvátným kamenem z prachu pouště Karbalské. Tu se podařilo získat i mně od nadšeného taleba jako dar za znalost textu arabské modlitby.

Když zrovna Íránci nejedou v pátek do jeskyní, je jejich nejoblíbenější zábavou piknik. Vytáhnou na deku spousty jídla, a pak až do večera jen tak sedí a pokuřují.

JAZD

Město, kde jsem objevil první internetovou kavárnu v celém Íránu. I když zde její majitel provozoval jediný počítač, jednalo se o výkonné Pentium III, které jsem si vskutku přál mít doma. Mailování za poplatek v přepočtu 60 korun za hodinu je ale pro obyčejného Íránce nesmírně drahé.


Portrét mladé Íránky. Nejenže jí vykukují vlasy ze šátku, ale je jí vidět i kus krku. Vyjadřuje tím pokrokové názory a lehký odpor k fundamentalismu.

Jazd se prostírá na úplné rovině, pro lepší rozhled jsem musel vylézt na střechy jeho domů. Po nich se dalo procházet jako po terasách, a tak jsem si z této výšky prohlédl celou starou část města. Tu tvoří spleť křivolakých uliček, v nichž je člověk záhy ztracen – zejména když některé z nich, dlouhé až půl kilometru, jsou slepé. Ze střechy se mi omylem podařilo nahlédnout do jednoho uzavřeného dvorku, kde právě probíhala jakási rodinná slavnost. Vůbec jsem se nepokoušel fotit a rychle jsem se v tichosti odplížil pryč, protože Evropan, který zahlédl tak intimní záležitost včetně odhalených tváří žen, by byl pro rodinu jistě velkým šokem.

Po bloudění jsem odpočíval v místní čajovně a popíjel silný neslazený čaj tak, jak to mají Íránci rádi. Do úst si k němu vkládají kousky cukru odsekané z cukrových homolí nebo zkaramelizované placičky. Téměř ve všech íránských čajovnách dostanete nápoj ve skleničce na mělké mističce, do níž si čaj postupně ulíváte, aby se rychleji ochladil. Občas lze potkat také potulné prodejce čaje, táhnoucí za sebou vozík s plynovým hořákem, na kterém vaří čaj svým zákazníkům na počkání.

VĚŽE TICHA

Okrouhlé stavby, na jejichž vršky pokládali zarathuštrovci, vyznavači učení proroka Zarathuštry, své mrtvé. Jejich víra totiž zakazuje pohřbívat do země, proto pokládání nebožtíků na věže ticha, kde je rozklovali supi, bylo nejvhodnější cestou, jak vrátit jejich těla zpět do lůna přírody. Poslední takové pohřebiště v Íránu leží pár kilometrů za Jazdem, neboť tato oblast je posledním centrem zarathuštrovců. Přestože je již padesát let zakázáno na věžích ticha pohřbívat, mají zarathuštrovci v Jazdu svoji svatyni, kde přes 1400 let bez přerušení plápolá posvátný oheň.

Cestu k věžím ticha jsem nemohl dlouho najít, a proto jsem se na okraji města zeptal ve vrátnici jakési honosné budovy. Jak jsem se vzápětí dozvěděl, jednalo se o sídlo Radia Yazd. Dříve než mě zaměstnanci dovezli k věžím jejich autobusem, se mnou anglicky mluvící redaktor udělal asi půlhodinový rozhovor o krásách Íránu.

PŘECHOD HRANIC

Má vždy zvláštní kouzlo, protože svou větší či menší komplikovaností dokáže prozradit leccos o zemi, již člověk opouští.


Západ slunce v Hamadánu. Na střeše hotelu je další možnost spaní, ale mohou tu bydlet jenom muži, pro něž je takové ubytování celkem běžné.

Když jsme ve dvě hodiny ráno přijeli k celnici, řidič autobusu vyhnal všechny pasažéry ven, autobus zamkl a šel se najíst, protože tu má jídlo a pití zadarmo. I když tento zážitek zmiňuji až zde, vězte, že tohle dělají řidiči v Íránu poměrně často a je třeba se na takové situace psychicky připravit. Celkově jsou hromadné dopravní prostředky v Íránu poněkud svérázné. Městské autobusy dělí v půli železná tyč na přední mužskou a zadní ženskou polovinu. I když je vpředu narváno k prasknutí a vzadu sedí jen jediná žena, nesmí se žádný pasažér odvážit nastoupit do zadní volné části. Ve vlaku na cestě do Isfahánu se nám zase v noci stalo, že se lokomotiva uprostřed pouště zastavila a do vagonů vtrhli vojáci, kteří nutili všechny cestující, aby vystoupili a pomodlili se v poušti. Modlitba byla pro všechny kromě nás povinná. Po jejím skončení se vlak dal neprodleně do pohybu a jelo se dál.

Dalších několik hodin se na hranici nic nedělo. Jen jsme se dozvěděli, že v autobuse před námi našli celníci čtyřicet kilo heroinu. Odpočívali jsme tedy v místním hotelu, kde jsme se vinou jeho majitele zřídili ilegální vodkou balenou v plechovkách od piva. Následky byly strašné. Uvědomil jsem si, že jsme se opili na nesprávné straně hranice. Přestože pár desítek metrů odtud čekala relativní svoboda, v místech, kde jsme se nacházeli, ještě stále platil přísný zákaz alkoholu.

Íránci z našeho autobusu byli chytřejší. Po hraniční kontrole vběhli do prvního tureckého duty-free shopu a začali se opíjet na správné straně hranice. Přestože se ihned po opuštění Íránu atmosféra citelně uvolnila, naše bábovky si nechaly šátky na hlavách ještě další dva dny. Šátek se pro ně za ty dva měsíce stal nenásilnou a účinnou ochranou před obtěžujícím mužským okolím, i když nyní se již jednalo o Turky.


Nikdo přesně neví, proč zhruba tři až čtyři tisíce žen z oblasti Bandar-E Abbás nosí červené vyztužené škrabošky, které pocházejí z dob portugalských kolonialistů a zakrývají z obličeje to, co nestačí zakrýt čádor.
Category: 2001 / 04

„Nikdo nám neříkal, o co jde. Nikdo neprozradil, jak nebezpečné je to, s čím si hrajeme. Že to tady může zářit i dalších tisíc let. Vždycky je to tak, že živí si nebezpečí nedokáží představit, a mrtvým je to jedno.“

Za oknem dodávky se míhala nekonečná pole a osamělá stavení. Podněpří – krajina bez kopců – spolehlivé narkotikum. Byli jsme asi 110 km za Kyjevem, když se mnou řidič Andrej začal cloumat. „Zóna, zóna,“ opakoval chraplavým hlasem. Venku tma, daleko vpředu svítí nějaké zářivky. Naděje na konci tunelu? Za tři minuty se z naděje klube osvětlená závora. Andrej hledá po kapsách povolení. Po tvářích nám klouže paprsek z policejní baterky. Jenom dva? Závora jde nahoru. Andrej řadí jedničku a divoce se rozchechtá: „Vítej v zóně podivnosti, života a smrti.“ Najednou jede pomaleji, než je zvykem. „Sem ti říkal, že je to zóna podivností. Za tmy se tu potulují divocí koně a obrovští divočáci. Nechci se s nimi srazit.“ Mineme tabuli Černobyl. Z inkoustové tmy naše reflektory občas vyhmátnou postavu. Proč se tady nesvítí? Andrej kroutí hlavou: „Sem ti říkal o životě a smrti. Proč na všechno hned vidět? Buď rád, že některé věci spatříš až zítra.“

ZÍTRA

Nad Černobylskou zónou se válí mlha. Jako by slunce navždy zapomnělo vycházet nad městem, které dalo jaderné elektrárně jméno. Počasí, kdy podzim končí, a zima ještě nepřišla. Průvodce Sergej Pletencev se směje a dlouze popisuje, jak tu bylo před dvěma dny nádherně. Jaký měli letos hezký podzim. Nepozorovaně zavřu oči, a je mi, jako by přede mnou četl Šolochovův Tichý Don v originále… Pak přehodí výhybku a nasadí komisní tón. „Aby bylo jasno: na všechno se ptej, všechno odpovím. Všechno uvidíš.“ Vytáhne dozimetr: „Aby bylo jasno: půjdeš jen tam, kam ti to dovolím. Pro začátek si pamatuj: asfalt je bezpečný, vše ostatní v okolí může být radioaktivitou pěkně nacucané.“

První vesnice v desetikilometrové tzv. vnitřní zóně kolem elektrárny je Kopači. Vlastně byla Kopači. Zbyla jen tabule s nápisem. Kopači měla smůlu – v důsledku směru větru od elektrárny patřila mezi nejvíc zasažené radioaktivním spadem. V 680 domech bydlelo asi 2500 lidí. Nezůstalo nic. Buldozery zničily domy a všechno zahrnuly hlínou. Kvůli vysoké radioaktivitě se nikdo nemohl vrátit, natož cokoliv odnést. O tom, že tu kdysi někdo žil, svědčí kus plotu. Stojí na pasece, a neohrazuje nic. Ze země trčí žluté pruty s trojúhelníkovými cedulemi. Na nich značka radiace a hodnota, která tu byla před 15 lety naměřena. Na stromě se jakoby zázrakem stále drží opuštěný úl. Včelařství v Kopači bylo vyhlášené…

Z celé vesnice dnes zůstala jen hlavní asfaltová silnice zarůstající trávou. Po stranách se zvedají kopce hlíny – zahrnuté domy. Z mlhy se vynořují a zase do ní mizí auta jedoucí jakoby odnikud nikam. Ti, co jdou pěšky, nespěchají, ale taky se nezastavují. Bez zájmu procházejí kolem. Okamžik, a mlha udusí všechny zvuky.

TEPNA PRIPJAŤ

Řeka je tepnou každé krajiny. Pripjať přitéká z Běloruska, z území známého ekologům a hydrobiologům jako Pinské bažiny – jedinečný přírodní fenomén. Dnes značně pozměněný radioaktivním spadem. Radioaktivita se z přítokové oblasti dostává do Pripjati, která se při každoročních záplavách rozlévá v krajině kolem elektrárny. Po opadnutí povodně zůstanou radioaktivní nánosy bahna. Výsledek? Neustále se zvyšující radioaktivita, a to i na území, které bylo zasaženo relativně málo. Jedinou obranou je vybudovat v zátopových oblastech hráze, aby se řeka nerozlévala. Na bývalé nádherné pláže sypou náklaďáky kamení.

U elektrárenského přístavu je krajina zbarvená do žlutohněda. Nad vodní hladinu se zvedají jeřáby, které už nikdy nic nenaloží. Rozežere je rez, zřítí se, zbude z nich hromada kovových pilin, ale budou pořád zářit.


Hřbitov v blízkosti elektrárny.

Chci udělat fotku na nedalekém hřbitově. K obloze trčící kříže. Stromy, které jim dodávaly stín, dávno podlehly radioaktivitě a jejich kmeny se válejí mezi hroby. Postupujeme loukou. Sergej drží v ruce chrastící dozimetr a před vysokou trávou se rezolutně zastaví. „Jestli chceš, tak si tam zaběhni a rychle zpátky.“ Dozimetr klape jako vzteklý. „Já zůstanu tady. Dělej, dělej…!!!“ U hrobů těch, co zemřeli dávno před stavbou elektrárny, je ticho. Co by řekli svým radioaktivním náhrobkům, kdyby věděli?

ELEKTRÁRNA Z DÁLKY

Krajina těsně kolem elektrárny je protkána sítí silnic a vodních kanálů. Když bylo jasné, že tu bude stát šest bloků, bylo taky zřejmé, že to Pripjať svojí vodou neuchladí. Vznikla umělá nádrž – 24 000 ha vodní plochy. Ryby z ní jsou navždy radioaktivní. Jenže všichni kolem mají rybí maso hodně rádi.

Vyhlídková „novinářská věž“ u sarkofágu čtvrtého bloku. Nad vchodovými dveřmi ukazuje digitální dozimetr 56 mikrorentgenů za hodinu. Ve druhém patře, kde je umístěný snímač ze střechy, je to už 121. Pro všechny zájemce je připraveno stejné představení. Krátký film o historii katastrofy a současnosti elektrárny, a pak už návštěva může fotit, co je libo. Informátorky – holky v hezkých kostýmcích, jsou na úrovni. Zahraniční hosté se střídají prakticky obden…

Návštěvníka tu dostihne pocit, jak je každá katastrofa na vlastní oči daleko syrovější, než sebedůraznější masáž v médiích. Nejde přenést pocit neklidu, který vyvolávají měnící se údaje na displeji dozimetru a šedá hromada betonu obalující IV. blok.

Sarkofág vypadá na dálku neprodyšně, ale opak je pravdou. V jeho střeše jsou díry, beton se drolí a je nebezpečí dalšího úniku radioaktivity. Teď se rozbíhá program „Ukrytie“ – vybuduje se ještě jeden, definitivní sarkofág nad tím stávajícím. V zahraničí na něj bylo vybráno 768 milionů USD. Na zdi visí vlajky donorů. Slovenskou vlajku vidím, naši nenajdu. Průvodkyně Máša mi rozebere malý model čtvrtého bloku, názorně ukáže, co a proč se tam stalo, a končíme. Oknem pozoruji, jak k ostnatým drátům ohraničujícím vnitřní bezpečnostní okruh kolem sarkofágu přijíždí traktor. Zvedne se závora, traktor zmizí za budovou. Jinak se nic nehýbe.

Venku zabřednem se Sergejem do diskuse na téma „jeho průvodcovské rutiny“. Kroutí hlavou: „Na tohle si nezvykneš. To garantuji. Můžeš být v takové hrůze dnes a denně, ale rutina nepřichází. Bohužel. Říkám bohužel, protože kdyby přišla, byl bych určitě psychicky odolnější a neprožíval pořád dokola pocity beznaděje.“

GOROD ATOMŠČIKOV

Začali ho stavět v roce 1970 a byla to velká sláva. Noviny, televize… „Pripjať – gorod atomščikov…,“ chlouba Sovětského svazu, město mladých. Něco podobného u nás zažíval v době svého zrodu Havířov, nejmladší město republiky. Celá nádhera měla „drobnou“ vadu na kráse – atomovou elektrárnu na dohled. Nikdo z těch, kdo v ní pracoval, to neměl do práce dál než tři kilometry.

Když přišel ten den, bylo odtud navždy vystěhováno 48 tisíc lidí. Dalších 18 tisíc lidí bylo vysídleno z města Černobyl a zbytek z okolních vesnic. Celkový součet asi 96 tisíc lidí, kteří během několika dnů navždy změnili bydliště.

Kontrola u závory na příjezdové cestě, upozornění na pohyb pouze po asfaltu a už z dálky svítí heslo: „Partijnaja linija, sila narodnaja, nas k toržestvu komunisma věďjot!“ (Stranická linie a síla národa nás vedou k vítězství komunismu.) Ten nápis ze zdi jednoho z paneláků nechybí v žádné reportáži o Pripjati. U těch, co tady nikdy nebydleli, vyvolává úsměvy. Ti, co tady žili, se nesmějí nikdy.

Pohled kolem je koncentrovaná hrůza. Nad městem zvítězila příroda. Pro husté křoví nevidíte z jedné strany ulice na druhou, kořeny podkopávají vozovku, beton puká pod náporem mrznoucí vody. Projedeme kolem říčního přístavu. Do Kyjeva se odtud dalo jezdit rychlou raketou. Byl to krásný výlet. Žádná raketa už ale nikdy nepřipluje. Nikdo se nebude tlačit na nástupním molu. Žádní koupající se…

Všem řekli, že to bude jen na tři dny. Ale musejí odejít. Není to bezpečné. Před každý dům přijel autobus, „dozorci“ procházeli byty a kontrolovali, jestli nikdo nezůstal. Staré lidi, kteří nemohli sejít po schodech, snášeli. Moc jich nebylo. Pripjať – město mladých. Všichni věřili, že opravdu jedou jen na tři dny. Každý si bral nejnutnější hotovost a věci. Jen na tři dny. Máte dojem, že vy byste nevěřili? Zkuste se vžít do toho dne. Bydlíte v Pripjati bez jakýchkoliv zkušeností s takovou situací. Vždycky platilo: o tom, co systém vyhlásí, se nediskutuje. Poslechli všichni. Poslechli byste i vy. A všichni se za několik dnů chytali za hlavu při vzpomínce na to, co si určitě ještě měli vzít.


Světlušky – tak říkali evakuovaným dětem ze zóny.

Během několika hodin bylo město prázdné. Pripjatí začaly procházet speciální skupiny milicionářů. Čtvrť od čtvrti, blok od bloku, dům od domu. Ničili věci, které mohly podlehnout zkáze. Obsahy ledniček byly odváženy na skládky. Ještě bylo objeveno několik zapomenutých osob, problémy byly se zapomenutými psy, kteří vyli v prázdných bytech. Potom všechno utichlo. Byl vypnut plyn a elektřina. Pripjať usnula. Jako Šípková Růženka. Jenže už nikdy nepřijde žádný princ, který by ji probudil. Ještě přišlo období, kdy se obyvatelé mohli na chvíli vrátit a odvézt si vybrané věci. V určité dny a pouze ty, které byly propuštěny radiologickou kontrolou. Přísný zákaz platil pro vývoz dětského oblečení a hraček. Nastalo stýskání a zapomínání.

Dnešní návštěva každého opuštěného domu je pochmurný zážitek. Byty ve spodních patrech totálně vybydlené, ale směrem výš nábytku a věcí přibývá. Kdo by se s tím tahal dolů. Rezavé novinové schránky na chodbě, v kuchyni sporák, pootvírané skříňky, tapety se pomalu odlepují od zdí. Je to patnáct let. Některá okna jsou rozbitá. I zvenku je vidět, jak se panely pomalu rozestupují. Voda a mráz dělají své. Některý z domácích to nevydržel a na dům si napsal: „Prosti měňja, moj dom…“ Odpusť mi, můj domove. Jako kdyby to šlo, omluvit se věci za to, že už nikdy, nikdy nic…

V centru služeb na hlavní ulici pořád visí cedule s nápisem, kdy pracuje nábytkářská dílna, vedle je poštovní schránka, do které už nikdo nehodí dopis.

Jedinými „stálými“ obyvateli Pripjati jsou dnes zaměstnanci monitorovacího centra. Celkem 32 stanic je rozmístěno po celé zóně a každou hodinu vyšlou naměřené hodnoty do centrálního počítače. Všechno se ukládá, vyhodnocuje a vyhodnocovat bude. Desítky let. Monitorovací systém sleduje zónu třináct a půl roku, hodinu za hodinou. Dnes, zítra, pozítří… Člověk rozhodně zóně nevládne, ale aspoň trochu ví, co se v ní momentálně děje.

Před domem monitoringu je památník pracovníkům centra, kteří zemřeli na nemoc z ozáření. Sergej nad nápisem mávne rukou: „Když ono je těžké zjistit, co je a co není nemoc z ozáření… Každopádně prací tady si život neprodloužíš.“

Měl být nádherný první máj roku 1986. I dětem se měl líbit. Na náměstí, hned vedle stadionu, dávali dělníci dohromady zábavní park. Kolotoč, houpačky, ruské kolo, autodrom. Potom se přehnal čas a opuštěné kolo se stalo symbolem opuštěného města a nejfotografovanějším ruským kolem na světě…

Co dokáže udělat příroda za 15 let s městem? Třeba úplně pohltit fotbalový stadion. Z tribuny se dnes můžete dívat na vzrostlou lesní školku, které se daří tam, kde se pohybovali hráči. Spolehlivě vás ale dorazí ticho. Je všude. Na celé Pripjati je nejhrůznější. Od města čekáte zvuky. Auta, lidi, cinkání tramvají, neustálý hluk produkovaný jeho životem. Tady neslyšíte nic. Sergej jde přede mnou asi sto metrů a pak zahne za roh. Zvuk jeho kroků mezi paneláky neslábne. Jasně rozeznám okamžik, kdy rozšlápne skleněný střep. Ještě pár kroků. Sergej se zastavil a rozhodl se na mě počkat. Vítr nefouká, lehce poprchává, mraky klesají těsně nad nejvyšší domy.

„KAŽDÝ PTÁK JE ZVYKLÝ NA SVOJE BLÁTO“

Mají své osudy. Původní obyvatelé (samosjoly), které zpátky přivál stesk po domově a zjištění, že nemají kde dožít. Bezdomovci, ženy, které vyhnal manžel, bývalá šlapka vyobcovaná rodinou. Žijí v napůl uzavřené zóně a tak nějak nepatří nikomu. Stát se postará o nejnutnější. Elektrický proud jde a možnost koupit si jídlo je. Do vybraných zdravotnických center přijíždějí ordinovat doktoři. To je vše. A oni víc nepotřebují.

Marija Antonovna Rabčenko – 76 let, jedna z posledních obyvatel vesnice Paryšev.

Přes 600 domků roztroušených na dohled jakoby ztracené v nekonečných plochách bažin, lesů a obdělávaných polí, to byl Paryšev. Dnes tu žije 35 samosjolů.

Marija má za sebou 37 let práce v kolchoze. V roce 1991 jí zemřela matka. Bylo jí 91 let. Před dvěma lety zemřel manžel. Vzal si ji po smrti své první ženy. Děti neměli. Na dvorku před domkem je pořád ještě hromada dříví, kterou naštípal.

„Otec mi zahynul ve finské válce. Manžel bojoval ve Velké vlastenecké a naštěstí přežil.“ Vzpomíná, jak měl deset medailí, jak vyprávěl, že jednu ztratil, když plavali přes nějakou řeku. „Už nepracuji. Jen se starám o zahradu, prase, slepice a kočku.“ Na ten den vzpomíná, až když mi ukáže, jak přede kočka, když ji pohladí, jak má naučené slepice na zvuk plechového talíře a prase na lusknutí prstů.


Marija Antonovna Rabčenko z Paryševa se vrátila…

„Tehdy jsme nejdříve odvedli krávu a tele na porážku, že se to prý musí… Pak přišli milicionáři a že musíme odejít. Ať si vezmeme to nejnutnější. Nechtěla jsem jet a nechat tu nezaopatřená prasata. Prý jedeme jen na tři dny. Ale copak by vydržela? Nakonec jsem musela nastoupit do autobusu… S sebou jsem měla tři misky, tři lžičky a kotě. V noci jsme dorazili do vesnice Boroďanka. Byly to tenkrát smutné Velikonoce. Padly akorát na 4. a 5. května. Nakonec nás svezli do Lukjanky. Ne do té věznice…,“ usmívá se, když naráží na vtip (v Kyjevě je ve stejnojmenné městské části umístěno vězení, pozn. aut.). „V Lukjance jsme bydleli tři roky. U sedláka. Časem to přestávalo být ono. A postupně jsme se my z Paryševa sami sobě ztráceli. Najednou bylo jasné, že v den, kdy jsme odešli, skončila i vesnice. Někteří zůstali v Lukjance, jiní odjeli za rodinou do Moskvy, další měli příbuzné v Kyjevě a šli tam. Jednoho dne mi manžel řekl, že se vracíme. Že chce umřít doma. Díval se na mě a já v tom pohledu viděla tak strašný stesk po domově i obrovskou radost z rozhodnutí – vracíme se! Ať se děje co se děje. Byla jsem šťastná. Z kotěte byla velká kočka, ale ve světnici si okamžitě lehla na svoje místo na peci, jako by si na všechno vzpomněla. Vrněla blahem, my jsme s manželem plakali a vzpomínali.

Tady se nám – zbylým nežije špatně. Snad kdyby tudy občas projel autobus… Ale co. Mě se ptáte na věk? Jsem mladá. To všichni kolem jsou staří. Já ještě požiju. Co pořád máte s těmi otázkami na sny? Žádné nemám. Asi je to tím, že hodně pospávám přes den. Večer se dívám na televizi, společnost mi dělají kočky.“

Pak se začne potutelně usmívat a žertuje se Sergejem. „Pořád se mě, Serjožo, ptají na tu radiaci, když tady žiju. A já jim povídám: Je modrá, zelená, nebo černá? Když nevím, jaká je, jak ji v lese poznám? Jak se mám vyhnout?“ Zvážní, my se zvedáme k odchodu a Marija to uzavírá příslovím: „Každý pták je zvyklý na svoje bláto. Já si zvykla tady. Tady umřu a odtud mě vynesou.“ Před vrátky se loučíme. „Bůh vás posilni,“ šeptá. Chvíli postojí u plotu, jako by se chtěla přesvědčit, že skutečně odjedeme.

ELEKTRÁRNA ZEVNITŘ

Celá plocha před vchodem do třetího bloku elektrárny byla komplexně dezaktivována. Půda do hloubky jednoho a půl metru odhrabána a odvezena. Všechny budovy několikrát důkladně omyty. Nátěry na zdech seškrabány a natíralo se znovu. Havarovaný čtvrtý reaktor je odtud vzdálený asi 400 metrů a třetí (díky hrdinství zachránců) zůstal po havárii neporušený, jen zamořený. Před vchodem nás čeká Irina z oddělení pro styk s veřejností. Vnitřní ostraha nás nechce pustit. Pořád znovu a znovu diskutují a ukazují Irině něco na její osobní kartě. Irina se dopálí a začne zvýšeným hlasem vysvětlovat, jak ji včera pouštěli normálně a že tu měla patnáct skupin… Byli na to jen dva, běhali tam a zpátky a ochranka si jich nevšímala. Další telefonát někam. Pánové vracejí Irině kartu, a jsme uvnitř.

Viktor, šéf odboru pro styk s veřejností, vypadá jako učitel. Menší postavy, na ruce dva zlaté prsteny, padnoucí oblek, přepečlivě vyleštěné boty. Postává nad velkým modelem elektrárenského komplexu, v ruce ukazovátko. Kolik že má výkon třetí reaktor? Víte? Nevíte?! Tak já vám to řeknu… Ukazovátko sviští vzduchem. Vůbec bych se nedivil, kdybych uslyšel, jak dodává – dnes je to naposledy a zítra tuhle látku zkouším. Kdy se začala stavět Pripjať? Víte? Nevíte?! Tak já vám to řeknu.

„Kdyby se všechny plány podařilo realizovat,“ Viktor se zasní, „… a k tomu už moc nezbývalo, byla by to suverénně největší jaderná elektrárna v Evropě. Šest jaderných bloků.“ Byla, kdyby… Napadá mne, jestli si tak obrovský komplex o tak obrovský průšvih svými rozměry sám neříkal.

„Za poslední rok třetí blok vyrobil 747 mil. kWh elektřiny. A teď se tam nahoře něco naplánovalo… oni se vůbec nedívají o úroveň níž. Ano, my 15. prosince třetí blok odstavíme, i když pravda, ještě teď děláme kroky, abychom mohli vyrábět i po tomto datu. Podívejte se kolem elektrárny, jak se tu buduje. Z druhého a třetího bloku bude třeba vyvézt jaderné palivo. Sklad, co tu máme, na takový nápor není projektován, a tak stavíme nový. Bude hotový v roce 2003.“ Venku se skutečně motají postavy a nápisy na přilbách mluví o amerických, anglických a belgických firmách… Záruka bezpečnosti?

Celá konzervace třetího bloku je počítána na 8 let. Skončit by měla v roce 2008. Dekontaminace zabere dalších sedm let. Bude následovat dalších 30 až 100 let nepřetržitého monitoringu. Zatím třetí blok peníze vydělával, teď je začne spotřebovávat. „Všimli jste si venku těch trub, které ukládáme do země? Víte, co se děje? To je náš zápas o teplo. Teď je hej, hřeje nás teplo z reaktoru. Ale až to 15. skončí? Potřebujeme teplo a teplárna, která bude stát 30 mil. USD (Ukrajina do ní už dala 7,5 mil. USD, zbytek platí USA), nebude hotova včas. Do prosince se to nestihne. Vypadá to tak na duben. My ale potřebujeme přežít zimu. Naší jedinou nadějí je tenhle komín.“ Viktorova ruka něžně hladí malý komínek na modelu elektrárny, schovaný v rohu komplexu. Malá záložní kotelna. Pojede na doraz.

Ani pro lidi to nebude jednoduché. Celkem jich tu dnes pracuje 5789. Během roku jich má odejít 2700. Je otázkou, jak to udělat. Je tu spousta pracovníků, kteří by dnes měli odejít na odpočinek s penzí o výši 100 USD, jak se kdysi rozhodlo v parlamentu. „Ale kde to vláda vezme? Jak si to představují? Někdy mám dojem,“ úpí Viktor, „že se pánové nahoře domnívají, že zastavit elektrárnu je něco jako zamknout tady dole hlavní vchod, klíče si dát do kapsy a odejít na autobus. Ano, když se zmáčknou příslušná tlačítka, trvá to 18 sekund, a reaktor stojí. Další hodiny se to ještě chladí, ale co pak…? Oni nevidí starost o lidi, co přijdou o práci, o palivo, které bude třeba z reaktorů vyvézt. Myslím si, že jsme měli reaktor dalších 10 let provozovat. Jenže politika je politika a té nerozumím.“ Viktor se na chvíli odmlčí, pak se ukloní a odchází. Audience skončena.


Dnešní Pripjať.

Se Sergejem a Irinou projdeme nenápadnou chodbou ke dveřím, které vypadají jako vstup do obýváku, a jsme v místnosti pro hosty. Na věšácích bílé čepice, pláště a umělohmotné sandály, které se po návštěvě vyhazují. Zabezpečovací zařízení. Irina do mikrofonu ohlásí, že jde ona a dva. Dveře cvaknou. Dlouhá chodba k velínu třetího bloku. Těžký vzduch. Všichni v bílém. Nebýt dozimetrů na jejich pláštích, připadal bych si jako v pekárně. Chodba má určitě kolem čtyř set metrů. Všichni někam spěchají. Zachytit něčí pohled je problém, poznat v něm zájem nemožné. Vstup do velínu – být teroristou a nemít pořádný plánek, tak ty nenápadné dveře bez nápisu tutově minu. Otevřely se. Vzduch ještě více ztěžknul.

UŽ NIKDY V JEDNOM VELÍNĚ

První dojem: uvnitř 6-7 „pekařů“ a spousta budíků. Vedoucí směny je Sergej Šaršun. V obličeji trochu kulaťoučký, pár zlatých zubů a z každého gesta je cítit, jak mu všichni od novin jdou děsně na nervy. Nechci si s ním povídat, chci si tady jen sednout do některého křesla a vžít se do pocitů těch, kteří tu 26. dubna 1986 seděli o kousek dál v prakticky stejném velíně čtvrtého bloku. Šaršun si mě chvíli nevšímá, ale potom se přitočí a rozpovídá. O tom, jak v elektrárně pracuje od roku 1980. Jak měl v roce 1986 směnu 25. dubna. Jak pak jel domů – do Pripjati. Jak jinak. Jak si celou situaci prožil z druhé strany, jako řadový obyvatel města. Jak si i on myslel, že se ještě do Pripjati vrátí. „Co byste dělal na místě tehdejší obsluhy?“ ruším monolog otázkou. Moje chyba. Okamžitě přehodí výhybku a od osobní zpovědi je rychle na koleji oficiálního prohlášení. Je neoblomný. Obsluha chybu neudělala. Pracovali podle typizovaného programu. Všechno bylo, jak mělo. Tak v čem byla chyba? Pokrčení rameny… zkrátka vznikla situace… Mlčím a tvářím se jako někdo, kdo nerozezná jadernou elektrárnu od cukrovaru. Šaršun, tak jak je naučený, povídá, že vlastně nikdo neví, co se stalo, že existuje několik verzí a kdo že se v tom má vyznat… Alibismus a solidarita s těmi, co tehdy seděli prakticky za zdí a jimž se to nějak „samo“ vymklo z rukou. Co čekat jiného? Že mi řekne, že to byli nezodpovědní blázni a že on by to tak v životě neudělal? Já zítra odjedu, ale on tu chce ještě chvíli pracovat.

„Zavření elektrárny? Jen a jen politické rozhodnutí. My fungujeme bez jakýchkoliv problémů. Z technologického a technického hlediska není pro uzavření žádný důvod. Všichni přemýšlíme, co bude dál. Já odcházím, protože pro mě práce nebude. Nevím kam. Všichni se rozběhneme po světě. Konec. Už se nikdy nesejdeme na stejné směně.“ Zavládne ticho. Velínem teče řeka skepse. Potom se při hledání opory pro foťák bezděky opřu o pult s tlačítky a Šaršun okamžitě zpozorní: „Bacha, to nesmíš!“ Rychle zkoumá pár budíků. Představa, že bych přivedl třetí blok do potíží zmáčknutím nějakého tlačítka, mi připadá bizarní. Šaršunova tvář hovoří o opaku. Naposledy cvakne závěrka a vyprovází nás ke dveřím. Má to za sebou.

Bylo 22. listopadu a do úplného zastavení reaktoru třetího bloku zbývalo dvacet tři dnů. To věděli všichni. Nikdo netušil, že zbývá pět dnů do nouzového odstavení reaktoru pro prudký pokles napětí ve vysokonapěťovém vedení na trase Vinica – Černobyl a čtrnáct dnů do nouzového odstavení reaktoru kvůli úniku radioaktivní vody.

PRIPJATČIKI – KYJEVANÉ Z PRIPJATI

Není těžké je najít. Je těžké přinutit je vzpomínat. Vy byste byli nadšení z návštěvy, která vás nutí znovu prožívat nejsmutnější dny života?

Galina Kofton: „Tenkrát se do Pripjati nejdříve stěhoval otec a za ním jsme dorazili my. Bydlela jsem tam od roku 1980 a začala tam chodit do 7. třídy. V jejích posledních dnech jsem ale ve městě nebyla. Studovala jsem v Kyjevě.

Měli jsme byt v Kaštanové ulici. Ve čtvrtém patře. Adresu nikdy nezapomenu. Obyčejný dům, kousek od něj byla škola. Bylo to jedno z nejzvláštnějších měst v celém SSSR. Věkový průměr 37 let. Škola skončila, všichni běželi do lesa, který byl tak blízko.“

Lidé brali na tehdejší dobu velké peníze. Říkalo se tomu město první kategorie. Dokonalé služby, příjemný život. Do Kyjeva autobusem tři hodiny. Přibližně stejně dlouho to trvalo raketou – rychlou lodí. Tehdejší ředitel elektrárny Brjuchanov měl rád růže. Moc se mu líbily, a tak v celém městě rostly záhony růží. Evakuace?

„To bylo strašné. Dost často se o tom píše, ale představte si, jak odcházíte ze svého domova s minimem věcí. Všichni měli se změnou potíže. Obrovská nechuť žít někde jinde. Nenáviděli jsme Kyjev. Tady jsme se o všem dozvěděli až po Prvním máji. Matka se z Pripjati vrátila první. Otec zůstal a pracoval na záchranných projektech. Zajímavé je, že na elektrárnu se vrátili pracovat skoro všichni. Báli se nevrátit – vliv strany byl silný. Všechno destruktivně ovlivnilo rodinný život. Devastace vztahů byla katastrofální. Pod vším vykukovalo heslo ‚užívej si, vždyť možná žiješ poslední dny života!‘ Najednou byly běžné případy, kdy (díky turnusové práci) se žily dva vztahy. Dvě manželství se vším všudy. Na elektrárně žila žena s jedním mužem, po návratu z turnusu domů s druhým. O Pripjati se mi zdává, ale ne o té dnešní. Ve snu jdu opuštěným, hezkým městem a nikdo v něm není… Nemyslím si, že se někomu může zdát o městě, jaké poznal po katastrofě.“

FOND POMOCI ČERNOBYLSKÝM DĚTEM

Dobrovolná organizace, která se snaží pečovat (ozdravné pobyty, zdravotní prohlídky) o děti, které byly vystěhovány ze zóny, o děti rodičů, kteří tragédii zažili. V databázi má dnes asi 20 000 jmen. Přežívá jen a jen díky obětavosti jejích členů – většinou žen z postižené oblasti. V kanceláři jich postupně potkávám sedm a jejich vyprávění jsou jako kamínky do mozaiky tehdejších dnů.

„I poslední den, než město umřelo, běželo všechno normálně. Od rána si děti hrály venku. Někteří i s dětmi si vyšli kousek za město, až na most, a dívali se, jak se z elektrárny nezvykle hodně kouří. Jako na atrakci! Ale už od čtyř ráno se nedalo telefonovat ven. A autobusy z okolí dopoledne taky nepřijely. Z města vyjel jen jeden v 5:10 ráno. Pak už bylo uzavřené.“

„Na plážích u řeky bylo od rána plno lidí a nedaleko od nich nabíraly osádky vrtulníků písek, aby ho za chvíli sypaly na obnažený reaktor. Lidi se samozřejmě seběhli, dívali se, obsluha se na ně usmívala. Všechno je v pořádku. Neznepokojujte se. Když zněly sirény, ještě se to bralo jako cvičný poplach. Nikdo z nás to nikdy nezažil doopravdy, cvičilo se tolikrát, že už nás to nevzrušovalo. Děti běhaly po městě jako každý den. Některé bosky… Kolem poledne přivezli do nemocnice první ozářené. I tu nemocnici nakonec museli zavřít. Září, a pořádně. Dodnes.“

„Nás evakuovali vlakem do Charkova. Všichni jsme měli s sebou co nejvíc a co nejlepšího jídla. Vzali jsme útokem obchody, než je pokropili pěnou, která měla absorbovat radioaktivní prach. Dopadlo to tak, že jsme se ve vlaku skoro všichni poblili. U některých to navíc určitě zesílily projevy nemoci z ozáření.“

„Ještě tři dny potom bylo v celé oblasti vidět na slunci vznášející se částečky radioaktivního prachu. Ti, co se tam pohybovali bez roušky, to dál dýchali.“


O opuštěnou krajinu v zóně je třeba se starat. Je třeba udržovat lesy, opuštěná pole, zabezpečovat hydrologický režim. Vše s ohledem na postupné snižování radioaktivity.

„Dojela jsem až do Ivano-Frankovska. Děti už byly nemocné. U mladšího syna to byl ‚jen‘ zápal plic a u staršího bronchitida. Lékaři jen krčili rameny, když jsem jim řekla, odkud jsme. Ani za boha nechtěli dát do papírů zmínku, že by to mohlo být jako důsledek ozáření. Přitom můj desetiletý syn v té době zářil 100 mikrorentgenů za hodinu! Společně s mladším synem jsme dnes invalidy druhého stupně. A to máme štěstí. Některé nechtějí uznat za invalidy dodnes.“

„Energie z atomu vůbec není levná, jak nám všichni říkají. Oni lžou. Ta energie stála lidské životy. To je strašně drahé.“

„Rozdělilo nás to. Nevzdělaní lidé ze začátku vůbec nechápali, o co jde. Především brali jako křivdu, když se do jejich dokončených bytů v Kyjevě (a jiných městech) měli stěhovat evakuovaní z Pripjati. Ti, kterým se tam tak dobře žilo a měli samé vymoženosti. Najednou jsme byli přistěhovalci odněkud z elektrárny. Invalidi v Kyjevě sice mají bezplatnou dopravu, ale to by museli nosit viditelné označení. Jako byste byli prašiví…“

KLUB PRIPJATNIKŮ – „ZEMLJAKI“

Obrovské sídliště v Kyjevě, oblast, kde bydlí nejvíc evakuovaných. Na sídlišti školka a z druhé strany budovy vchod do klubu. Působí jako muzeum, kulturní středisko a zachránce všeho, co po kultuře v Pripjati zbylo. Fotografie, kronika, databáze evakuovaných, jejich hledání, výuka jazyků, svatby.

Šéfová Tamara Bochančenko: „První roky práce tady byly strašné, ale pro mě to byla skvělá ochrana před stresem. Ten byl všude kolem nás. Lidi se nás tu báli. Bylo normální, že jsem přišla do obchodu a všichni přede mnou ustupovali, že prý mám paprskovou nemoc. Jdi pryč! Záříš… Některým vytloukli okna v jejich bytech, ale to se dalo čekat. Těžko se smířit s tím, že mi najednou v mém novém bytě bydlí přistěhovalci bůhvíodkud.

Začínám se děsit věcí, o kterých se moc nepíše. Třeba problematika Slavutiče – města vybudovaného za zónou až po tragédii. Dnes tam žije asi 27 000 lidí. Co s ním bude, až skončí elektrárna? Až lidé začnou odcházet? Vznikne druhá Pripjať? Vždyť to s ním ani nemůže dobře dopadnout. Když ho v roce 1987 začínali stavět, našli na místě, kde měl stát, starý hřbitov. Do hloubky 30 cm shrábli půdu a stavělo se. U nás se říká, že když se staví na půdě hřbitova, tak to nikdy nemůže dobře dopadnout. Někteří z nás budou nepoučitelní, i kdyby zažili deset Černobylů.“

Z DOPISU VALENTINY FEDOROVNY LOPAŤJUKOVÉ

Vážený soudruhu Javorivský!

Věřím, že Vás můj dopis najde a Vy si vzpomenete na matku syna, který zemřel, zachraňuje životy druhých. Jmenoval se Lopaťjuk Viktor Ivanovič. Po vyučení pracoval jako elektromontér, pak starší elektromontér. Je to už měsíc a půl, co ho dostihla smrt. Nevěřím tomu. Pořád si myslím, že přijde z práce, usměje se… Patřil k těm, kteří do bolesti milovali život a nejraději začínající jaro, přesně ten čas, kdy se to stalo. Před necelým rokem se oženil, ale stejně se mu nevyplnilo, aby slyšel pláč a smích svého dítěte. Scházelo mu 18 dnů, a dožil by se. Narodila se mu holčička. Dali jí jméno Julie, ale to se on nikdy nedozví.

Tři hodiny tehdy pracoval ve smrtelně nebezpečné zóně zároveň s Lepečenkem – náčelníkem směny, který pořád opakoval, držte se, chlapci, držte se. Zachraňujeme nejen třetí blok, ale i Pripjať a Černobyl, Kyjev. Ptáte se mě, odkud to všechno vím? 7. května mě, otce Viktora a jeho bratra Jurije pozvali do Moskvy, do nemocnice, kde on ležel. 9. května nás k němu pustili. A tohle nám vyprávěl. Pořád opakoval: Splnil jsem svůj dluh. Tam musel někdo dělat. 15. května pochopil, že prohrává. Prosil. Vím, že umřu, nic už mne nezachrání. Bílou smrt mám za zády, ale ať už se mi narodí holčička, nebo chlapec, řekněte jim, že jsem nebyl zbabělec. Že jsme zachránil vás i ji nebo jeho. Řekněte, že jsem se v moment smrti nebál. Pořád se usmíval, i v ten den. Žertoval. Umřel 17. května.

Ti, co tam byli s ním, mluvili, že na bloku ztratil vědomí. Dostal první pomoc. Sotva se probral, uvědomil si, že zapomněl vypnout jednu rozvodnou skříň. Nechtěli ho pustit. Vytrhl se jim. Pořád opakoval, musím vypnout tu skříň.

Děkuji, že jste mluvil v televizi o Lepečenkovi… Vždyť můj syn tam byl zároveň s ním. S hlubokou úctou a díky Valentina Fedorovna Lopaťjuková.


Poděkování patří Klubu Pripjatniků – Zemljaki za zapůjčení fotografií z jejich vzácného archivu. Kontakt na Fond pomoci černobylským dětem zájemcům rád předám.


HODINY, DNY, ROKY

1970 – Slavnostní zahájení výstavby Černobylské jaderné elektrárny V. I. Lenina a města Pripjať.

PROSINEC 1983 – Do provozu je uveden IV. blok jaderné elektrárny.

25. DUBEN 1986

01:00 – Zahájeno plánované odstavení IV. bloku. Snižování výkonu reaktoru. Před odstavením měl být proveden vcelku běžný experiment, který měl ověřit, zda bude turbogenerátor po rychlém uzavření přívodu páry schopen setrvačným doběhem ještě chvíli napájet čerpadla havarijního chlazení aktivní zóny reaktoru.

13:05 – Výkon generátoru snížen na polovinu, nepředpokládaná žádost energetického dispečinku, další snižování na devět hodin zastaveno. Odklad způsobuje, že experiment provádí směna, která na něj není připravena.

23:10 – Snižování výkonu pokračuje. Chybou operátora dochází prakticky k zastavení štěpné reakce a reaktor se dostává do značně nestabilního stavu. V ten okamžik měli operátoři experiment ukončit a reaktor definitivně odstavit. Reaktor byl mimo oblast povoleného provozu. Operátoři dál pokračují v přípravě experimentu. Protože reaktor je nestabilní a jeho výkon kolísá, hrozí neustále spuštění havarijní ochrany. Operátor ji zablokuje! Pokračuje se ve zvyšování výkonu na plánovaných 200 MW potřebných pro experiment.

26. DUBEN 1986

01:22:30 – Operátoři si nechávají vypsat počítačem stav reaktoru. Počet regulačních tyčí v aktivní zóně odpovídá sotva polovině povolené hodnoty. Po takovém zjištění měli reaktor okamžitě odstavit. Ještě to bylo možné. Rozhodli se pokračovat.

01:23:04 – Operátoři se dopouštějí poslední osudové chyby. Zablokují havarijní signál, který by po uzavření přívodu páry na turbínu okamžitě odstavil reaktor, a zahajují experiment. Katastrofa se neodvratně blíží. Průtok chladící vody reaktorem byl snížen, začala růst její teplota a tlak. Nestabilní stav reaktoru, zvýšený vývin páry a zvýšení reaktivity způsobují jeho zvýšený výkon. Voda se rozkládá. Vyvíjí se vodík.

01:23:40 – Až teď dávají operátoři příkaz k havarijnímu odstavení reaktoru – zasunutí regulačních tyčí. Téměř všechny jsou ale vytaženy z aktivní zóny, a tak je jejich účinek vzhledem k tomu, co se už v reaktoru děje, velmi pomalý.

01:23:44 – Reaktor je tak přetlakovaný, že se voda rozkládá na kyslík a vodík. Následují dvě exploze v rozmezí tří sekund. Už první zvedne a odsune horní betonovou desku reaktoru o váze 1000 tun. Exploze rozmetá část aktivní zóny včetně jaderného paliva a už hořícího grafitu a způsobí destrukci horní části budovy reaktoru. Vše vede k požáru na střeše turbínové haly a v prostorách reaktorové haly. Do ovzduší se dostává radioaktivní cezium, jód, stroncium a plutonium.

01:28 – Přijíždějí hasiči, a pořádně nevědí, co vlastně hasí. Hoří v různých výškách 7, 10 a 50 metrů. Plocha požáru dosahuje 500 m².

02:20 – Požár na 4. bloku lokalizován a o tři hodiny později uhašen za cenu životů hasičů, kteří tak zabránili jeho rozšíření na další bloky elektrárny. Nemoc z ozáření postupovala rychle. Dvacet devět mužů svojí obětí zabránilo daleko větší katastrofě. Pohřbili je v olověných rakvích.

27. DUBEN 1986 – Švédsko zachytilo první stopy úniku radionuklidů. Odpoledne začíná evakuace Pripjati a později všech obyvatel v třicetikilometrové zóně kolem elektrárny.

28. DUBEN 1986 – Meteorologové potvrzují, že čtyřnásobně zvýšená radiace zachycená na švédské jaderné elektrárně Forsmark přichází ze 700 km vzdáleného Černobylu.

29. DUBEN 1986 – Naše sdělovací prostředky otiskují zprávu: Rada ministrů SSSR v pondělí oznámila, že na Černobylské jaderné elektrárně (Ukrajina) došlo k havárii, při níž byl poškozen jeden z reaktorů. Jak uvádí zpráva TASS, jsou podnikány kroky k odstranění následků a postiženým je poskytována pomoc. Byla vytvořena vládní komise. Ve světě došlo k podobným haváriím nejednou. Jak uvádí TASS, havárie v Černobylské jaderné elektrárně je první havárií tohoto druhu v Sovětském svazu.

30. DUBEN 1986 – Z fotografií pořízených z vrtulníků je patrné, že téměř čtvrtina grafitových bloků stále hoří – teplota je kolem 5000 °C! Do ovzduší se dostávají radioaktivní látky z aktivní zóny. Reaktor je postupně zasypáván 5000 tunami sloučenin bóru, dolomitu, písku a olova shazovaných z výšky kolem 200 m.

1. KVĚTEN 1986 – Na oslavu Prvního máje vyrážejí v celé zemi všichni do průvodů. Režim si nedokázal představit, že by se snad neslavilo.

6. KVĚTEN 1986 – Podle sovětských zpráv je únik radioaktivity prakticky zastaven, protože jaderná tavenina ztuhla.

7. KVĚTEN 1986 – Aktivní zóna je chlazená tekutým dusíkem a teplota klesá na 300 °C.

10. KVĚTEN 1986 – Je rozhodnuto zakonzervovat celý blok včetně strojovny do betonové obálky s vestavěným chladicím systémem, tzv. sarkofágu. Celkem čtyři sta horníků z doněcké a moskevské oblasti se začíná podkopávat pod zničený reaktor. V dalších dnech vyrazí 136 metrů dlouhý tunel, vytěží kontaminovanou horninu a všechno zalijí betonem tak, aby podloží uneslo obal z olověných desek a betonu, který se začíná budovat nad reaktorem. Začíná se totálně měnit život krajiny, život v zóně a v elektrárně.

1988 – Odborníci se poprvé dostávají do šachty vedoucí k reaktoru č. 4. Nenajdou zde žádné palivo. Po počátečním ohromení zjišťují, že se jádro reaktoru úplně roztavilo a vše ztuhlo v obrovských stalaktitech.

1991 – Definitivně uzavřen II. blok elektrárny.

1996 – Definitivně uzavřen I. blok elektrárny.

1997 – Snaha rozběhnout projekt nového sarkofágu nad starým (postaveným v roce 1986), do kterého začíná pronikat voda a začínají se v něm tvořit trhliny.

2000 – Objevují se spekulace, že by nové osídlení zóny mohlo začít kolem roku 2015, a to asi na 40 % území. Při současném tempu dezaktivačních prací by mohla být zóna relativně čistá v létech 2060-70.

15. prosinec 2000 – 12:16 – Prezident Ukrajiny Leonid Kučma vydává příkaz k vypnutí třetího – posledního fungujícího reaktoru Černobylské jaderné elektrárny. Technik otáčí nenápadným vypínačem s nápisem AZ-5. Za osmnáct vteřin je po všem. Je 12 hodin 17 minut místního času.

28. duben 2001 – Od havárie uběhlo patnáct let. Unikátní krajinná oblast Polesie, kde se stýkala ruská, ukrajinská a běloruská kultura, je navždy mrtva. V krajině se pohybují vědci, kteří dokumentují vše od zanikající svérázné architektury po unikátní jazyk, kdy se některé názvy pro věci denní potřeby odlišovaly vesnici od vesnice, sídlo od sídla.

Elektrárna od svého odstavení nevyrobila ani kilowatthodinu elektrické energie. Probíhají rozsáhlé konzervační práce. Pokračuje stavba meziskladu vyhořelého paliva. Vede se diskuse o tvaru konečného – druhého sarkofágu. Stále víc zaměstnanců z elektrárny odchází, protože už pro ně není práce. V zóně dál probíhají dezaktivační projekty. Odborné týmy hodnotí patnáct let působení v zóně jako příležitost sledovat experiment, jaký nemá na zeměkouli obdoby. Úroveň radiace se sice snižuje, ale velmi pomalu.

MÝTUS: ČERNOBYL – TO BYL ATOMOVÝ VÝBUCH

Žádný reaktor na světě nemůže vybuchnout jako atomová bomba. Technicky to není možné. Výbuch v Černobylské jaderné elektrárně nebyl jaderný, ale byl to výbuch vodíku. V důsledku rostoucí teploty se přehřátá pára přeměnila na vodík a kyslík a směs těchto plynů vybuchla.

MEZISOUČET ANEB JAK SE KOUZLÍ S ČÍSLY

Při hodnocení černobylské tragédie se objevují neskutečná čísla postižených. Greenpeace například udává 650 000 obětí. Hnutí Duha hovoří, že do roku 1991 zemřelo na následky havárie minimálně 10 000 jejích likvidátorů. Dalších 125 000 prý postupně zahubí rakovina. Z hlediska striktně vědeckého pozorování mají taková čísla pramalý význam, protože nejsou ničím podložena. Často vznikají tak, že se výskyt všech nemocí a přirozených úmrtí v oblastech zasažených havárií připíše jejím účinkům. Proti takovému přístupu stojí tzv. tvrdá data – pečlivě změřené a statisticky ověřené údaje, získané standardní metodikou a prošlé vědeckou oponenturou.

WHO – Světová zdravotnická organizace ve své epidemiologické studii o dopadu černobylské havárie na zdraví obyvatel postižených oblastí uvádí, že do nemocnice bylo těsně po havárii dopraveno 237 lidí. U 134 z nich byla diagnostikována akutní nemoc z ozáření. Dvacet osm lidí zemřelo během prvních tří měsíců. Čtrnáct dalších zemřelo během následujících deseti let, ale jejich smrt nelze dávat do přímé souvislosti s ozářením. Neoddiskutovatelným důsledkem je prudký vzrůst počtů nádorů štítné žlázy u dětí v postižených oblastech Ruska a Běloruska. V roce 1995 – 800 případů a tři úmrtí. Zbylé případy léčeny. Nebyl ale odhalen žádný vzrůst počtu nádorových onemocnění a leukémie, který by mohl být dáván do souvislosti s havárií. Řadu zpráv o vzrůstu onemocnění mezi obyvateli postižených oblastí, které udávají různá čísla, považují experti WHO za nepřesvědčivé. Jestliže budeme vycházet přesně z čísel udávaných WHO, dojdeme k počtu 31 obětí. Z hlediska rozsahu je to neskutečně málo, ovšem v tom je právě zrádnost suché statistiky, která vůbec nedokáže postihnout rozměr tragédie.

Podobně najdeme šílená čísla pod úvahami, kolik lidí ještě zemře. Vycházejí z tzv. lineární bezprahové teorie – tedy že každá, i sebemenší úroveň radioaktivity má na člověka negativní vliv a že žádná bezpečná prahová úroveň radiace neexistuje, a tudíž se vzrůstající dávkou záření by měl stoupat úměrně i počet případů rakoviny. Tato teorie je ovšem v poslední době kritizována. Co lidé žijící v místech, kde je přirozená radioaktivita vyšší než jinde? Proč se to v takových oblastech neprojeví zvýšenou úmrtností?

Zkrátka tvrzení o milionech těžce postižených dětí v důsledku havárie je podle vědců velice nevěrohodné, podezřelé a podle radiologických expertů už samo o sobě škodí veřejnému zdraví.

Jaká je situace v naší republice? Odborníci ze Státního ústavu radiační ochrany uvádějí: „Celková dávka radiace, kterou obdrží průměrný občan České republiky následkem Černobylu po dobu svého života, je asi stejná, jako dostane při běžném rentgenovém vyšetření. Daleko víc radiace obdrží při letu Evropa – Amerika.“

BĚLORUSKO To, že vlastní elektrárna leží na území Ukrajiny, se pro Bělorusko stává svým způsobem handicapem (především menší tok finančních prostředků) při řešení problémů kolem katastrofy a jejích následků. Přitom se uvádí, že na území dnešního Běloruska skončily 2/3 radioaktivního spadu. Odhad zamoření je 46 000 km², což je čtvrtina republiky. Celkem bylo vystěhováno 130 000 lidí, na relativně čistší území bylo přesídleno 34 600 rodin. Nejdříve z pomyslné třicetikilometrové zóny kolem reaktoru, později z oblastí, kde radioaktivita překračovala únosnou mez. V třicetikilometrové zóně je dnes úplně pusto, kdysi tam bylo 60 vesnic. Oblast je prohlášena za první radiologickou rezervaci na světě. Škody odhadovány na částku, která se blíží dvaatřiceti ročním rozpočtům republiky. duben 2001

Category: 2001 / 04

„Hamletovské pocity nemám,“ říká Jiří Winter-Neprakta, kreslíř vtipů a sběratel lebek.

Někdo by měl zadat statistický průzkum na téma, jestli jsou úspěšní autoři kreslených vtipů stejně známí jako třeba filmové hvězdy. Myslím, že pak by se to oficiálně potvrdilo: s typickými kreslenými postavičkami se nám vrývá do mozku jakýsi snadno čitelný obrazový kód. Žijeme přece ve věku obrázků. Ale na rozdíl od tváří známých osobností, kreslíře poznáme podle nezaměnitelného rukopisu, podle nálady, zatímco jeho tvář nám může zůstat utajena. Takových kreslířů není mnoho. A jedním z nich je Jiří Winter, známější pod pseudonymem Neprakta. Rozhovorů s ním za těch 52 let, po která baví český národ, již vyšlo nepočítaně. Proto jsem nechtěl klást otázky, na něž jsem už znal odpověď předem: že Jiří Winter se narodil v rodině skláře, že je o několik let starší než pražská zoologická zahrada, kam hrozně rád chodil chytat mouchy (ze sloního hřbetu a pro rosničky, které doma choval), že lovil myši pro zoologické oddělení Národního muzea, že původně chtěl být přírodovědcem, ale když v roce 1942 maturoval, vysoké školy byly zavřeny, takže se dal na další střední školu – grafickou. A tak se z přírodovědce, který amatérsky ilustruje své knížky, stal výtvarník, jenž má zvláštní zálibu ve zkoumání přírody. A ne jen tak ledajakou. Od ředitele Zooparku v Chomutově a spolupracovníka Koktejlu Přemysla Rabase jsem se dozvěděl, že Jiří Winter-Neprakta má jednu z největších sbírek lebek a etnických masek v Česku. Aby celou tu sbírku bylo kam dát, má k tomu krásnou starobylou vilu v Praze na Ořechovce, kde také vznikal náš rozhovor.

Slyšel jsem, že máte jednu z největších, anebo možná vůbec největší sbírku lebek v Česku. Kolik jich vlastně je?

Asi osm set.

Jak jste se k tak zvláštnímu koníčku dostal?

Mně se to líbí. Z lebky se dá usoudit, jak ten člověk vypadal, jaký byl. Je to docela zajímavé.

Vy jste zpracovával pro muzeum vědeckou práci na téma lebky českých panovníků. Znamená to, že jste ty lebky držel v ruce, porovnával je…?

České panovníky dělal doktor Vlček a já jsem mu k tomu něco kreslil. Vždy to, co bylo třeba. Například u císaře Karla IV., kterého tehdejší malíři znali osobně, není třeba dělat nějaké rekonstrukce. Věrných podob je dostatek. Ale panovníci, po kterých nezbylo nic než lebka, se museli dokreslovat. Ono z té lebky lze přečíst hodně. Zvlášť z doby, kdy žil svatý Václav. Tehdy se nosily dlouhé vlasy, což je z mého hlediska kreslíře fajn, protože z lebky nelze vykonstruovat, jaké měl kdo uši. Tím odpadá jedna starost.

Zjistil jste nějaké velké rozdíly mezi představou, jaká panovala, a skutečností přečtenou z ostatků, jak měl ten který panovník vypadat? Třeba Jan Hus byl prý malý a tlustý, a ne velký a hubený, jak ho většinou malovali.

Bohužel, my to víme jen podle zpráv, protože z Husa se nezachovalo nic. Jak je psáno, Jana Husa upálili a popel hodili do Rýna, takže není co studovat. Ale že byl malý a tlustý, to dosvědčili i jeho současníci. Dokonce i on sám si stěžoval na svou tloušťku. Občas chodil na oběd na Hrad jako stolovník krále a napsal o tom, že do toho kopce se mu špatně chodí, protože „jsa tlust, se zadýchávám“.

Jsou nějaké příklady, že by studium lebky vyvrátilo nějaký obecně rozšířený omyl?

Ne. Pouze u Karla IV. je taková drobná změna. Lidi ho měli někdy za podivína, protože chodil nahrble, a když měl slyšení, seděl na trůně a řezal si nožem vrbové proutky. Asi proto, že chodil nahrblý, se tradovalo, hlavně ve 20. století, že to byl hubený človíček menší postavy. Jelikož máme jeho kostru komplet, můžeme vidět podle toho, jak jsou na kostech úpony svalů, že to byl trénovaný rytíř. Doslova mohutný chlap, impozantní postava, rozložitý, ramenatý. Opravdu vypadal jako císař a bojovník.

Je známo, že jako mladý hoch bojoval v Itálii. Tam přišel k těžkému zranění, měl silně poškozenou páteř. Protože mu to špatně srostlo, chodil nahrble. A to, že řezal vroubky do vrbových prutů, to nebylo žádné podivínství, naopak. Tehdejší lékaři mu to předepsali jako velice inteligentní rehabilitaci, aby si cvičil svaly v ruce. Takže on to musel dělat. Že to byl statný chlap, je vidět i z toho, kolik měl manželek a že všechny byly spokojené. I poslední kněžna Alžběta Pomořanská, co lámala meče a přetrhávala sedla a porodila mu i syna Zikmunda, který byl velice schopný, i když my Češi jsme ho neměli rádi. Karel IV. i kněžna Pomořanská, která se vdávala, a ještě jí zdaleka nebylo dvacet, si navzájem sexuálně velice vyhovovali.

Máte lebky králů i ve své sbírce?

Historické lebky ano, ale krále ne. Ani by se nehodilo, abych tady měl ve škatuli nějakého panovníka.

Ale máte i spoustu etnicky zajímavých lebek?

Mám tady jednoho Indiána, také nějakého Čukču…

To je ta historka, jak vám lebku přivezl cestovatel, který ji našel ležet venku. Je to běžný způsob, jak přicházíte k novým lebkám do sbírky?

Někdo ji takhle přiveze, nebo z nějaké kostnice, to je různé.

Vy máte taky takovou malou kostnici ve sklepě.

Ano, něco takového. Z té Čukotky sehnat lebku, to je spíš o tom, že když tam někdo vidí umrlce, řekne si, že tady v Čechách je jeden blázen, kterému by to udělalo radost. Ale získat to tam není těžké. Nemohou pohřbívat do hrobu, zem je tak zmrzlá a pod sněhem, že to není možné. Oni nebožtíky pohřbívají v korunách stromů, aby je nesežrali vlci. Umrlec tam krásně zmrzne a zachová se. Pak přijde jaro, všechno rozmrzne a on spadne se stromu dolů. A už ten kostlivec nebo částečný kostlivec leží pod stromem, kde ho může na jaře najít nějaký cestovatel. Pokud ho nenajdou dřív vlci nebo dravý pták, který si na něm pochutná.

Nemrazí vás někdy, když si uvědomíte, že to byli živí lidé? Nemáte hamletovské pocity?

Ne. Když člověk umře, duch z něj odejde. Je to jenom kostlivec, jenom materiál. Je to bývalý člověk, prázdná skořápka, z které někdo, nějaký predátor, vykousal toho šneka – a skořápka zůstala.

Tohle vlastně říká i hinduismus. A proto hinduisté rituál smrti jakoby neodsouvají do uzavřených ústavů, jako naše civilizace, ale ponechávají ho veřejným. Máte blízko k takovýmto náboženstvím?

Líbí se mi to. Zrovna v hinduismu nebo v tibetském buddhismu, kde je zvykem pochovat nebožtíka do duté věže, zatímco už nahoře čekají supové, kteří ho pak zlikvidují. Zůstanou tam kosti, které pak někam vyvezou. Svým způsobem je to hezká věc, protože i sup je z hlediska přírody zrovna tak živá bytost, jakou jsem byl já. Je ode mě hezké, když ještě po smrti dokážu pohostit nějakou jinou živou bytost.

Není pro vás takovýto koníček protiváha k vašemu povolání – vyrábíte humor, kreslíte vtipy?

Já jsem o tom nikdy takhle neuvažoval. Mám rád humor a vtipy zrovna tak, jako mám rád kostlivce. Ačkoliv zdánlivě je to něco jiného, není to tak odlišné. Člověk se nemá bát toho, že jednou zemře. Já si myslím, že dokud jsem živ, tak si mám uvědomit, že teď jsem tady, a že jednou nebudu. Což se stalo všem lidem přede mnou, a nejenom lidem, ale i těm tvorům, ze kterých lidstvo vzniklo. Všelijakým neandertálcům a i těm, co byli ještě před nimi, pitekantropům a podobně. Prožili nějaký život, narodili se a žili a dříve nebo později zase odešli.

Kromě lebek máte také hodně masek.

Já rád sbírám rituální věci. Nejenom masky, ale i všelijaké předměty, třeba orientální, hlavně na čarování a zaklínání.

Zkoušíte i sám dělat nějaké rituály?

Spíš mám rád pocit, že ten rituální předmět mám. Protože ten, kdo dělal masku, rituální dýku nebo misku, která se používala při některých nekromantických obřadech, na to věřil, a tudíž to musel vyrábět dobře. Kdyby udělal masku boha šišatě, tak toho boha vlastně provokuje. Když svou práci zkazil, tak ji raději zničil a začal znova, protože jinak by riskoval mnoho. Jakmile někdo dělá něco, čemu upřímně věří, tak to vždycky má nějaké fluidum.

Zhruba v tuto chvíli mě napadlo, co se mi od začátku rozhovoru nedařilo pojmenovat: Jiří Winter se vyjadřoval slovy se stejnou elegancí, s jakou coby značka NEPRAKTA propůjčoval lehkost a vtip svým obrázkům. Společnými znaky byly jasné kontury, lehkost a jednoduchost, i když šlo o věci těžké a složité. A stejné prvky jsem v tu chvíli viděl i na maskách přírodních národů. Jako kdyby do sebe vše zapadalo.

Nepomohly vám masky někdy při kreslení? Třeba když jste hledal výraz zloby nebo vášně?

Asi pomohly. Když vidím, že nějaká maska má dobrou grimasu, tak si to zapamatuji. Taková grimasa mě pak mohla inspirovat.

Máte oblíbené masky podle náboženství nebo zemí?

Těžko říct. Například ve střední Africe, kde jsou masky primitivní, tak čím jsou primitivnější, tím jsou monumentálnější. Kdežto když dělají třeba japonští řezbáři masky do divadla, tak jejich masky jsou sice mistrovské věci, ale tím, že jsou vypracované a vymyšlené do všech detailů, to bohužel ztrácí na té monumentalitě. Takže si musím vybrat, čemu dávám přednost. Jestli je důležitá monumentalita, záběr na první pohled, anebo jestli si to chci vzít do ruky, prohlížet a vychutnávat detaily. Na detaily je lepší asijské umění, na monument jako celek umění střední Afriky anebo také staré aztécké masky. Ovšem americké věci nesbírám, protože jsou tady u nás těžko dostupné.

Už více než hodinu jsem těkal očima po místnosti, která mi víc než co jiného připomínala muzeum, anebo… kancelář vydavatele Koktejlu. Stěny byly obloženy etnickými maskami – teď mi bylo jasné, že hlavně africkými a japonskými. Nad tím byly zavěšené samurajské meče a ještě nad nimi jakýsi obraz s etnickými motivy. Na celou místnost, z níž jsem popsal jen zlomek, shlížela přísná maska bůžka v podobě jakéhosi démona z lidských lebek. Podobnou jsem kdysi viděl v Nepálu a byla to Kálí – bohyně zla. V tomto případě však šlo o smířlivějšího boha…

Jmenuje se Durto Dagva, je to povoláním pán hřbitovů a je to lamaistická maska. U mě má opravdu prestižní místo. Když se dělá tanec camp, to je taková estráda před lamaistickým chrámem, tak na konci se koná obřadní tanec. Doba tance začíná tím, že přijde tento pán hřbitovů, tančí a vlastně posvětí pódium. Pak tam mohou vtančit ostatní bohové a předvést tanec, který je Pravda.

Kdo z lidí si nasadí masku, ten se ztotožňuje s tím kterým bohem. Kdyby tam vběhl obyčejný smrtelník, tak okamžitě padne mrtvý. Jestli někdy opravdu padnul, to nevím, ale myslím, že to pro jistotu nikdo nezkouší. A když končí tance, objeví se zase Durto Dagva, jakoby odpečetí vstup do chrámu od tabu, a zase tam mohou proudit věřící. Takže je to důležitý pánbíček.

Která z masek ve vaší sbírce vás nejvíc oslovuje?

Pěkní jsou tihleti duchové zemřelých afrických náčelníků. Když je v Africe maska bílá, tak je to nějaký nebožtík. Většinou náčelník nebo někdo, koho si lidé váží.

Na hlavě má ta obílená maska náčelníka jezdce na koni.

To je atribut, který upozorňuje na nějaký jeho významný čin. Buď jezdil do bitvy na koni, nebo zabil nějakého muže, který přijel na koni.

A ty meče nad maskami jsou samurajské?

Ano. Tenkrát ve starém Japonsku byl třeba sochař jen obyčejný řemeslník, ale kovář mečů byl umělec. Jako člen příslušného svazu měl mnoho povinností. Například když koval meč, musel napřed kovárnu vysvětit. Ještě předtím se musel vykoupat, namazat se voňavkami. Vykovat meč byla rituální záležitost.

Obraz nad meči jste maloval vy?

Ne, to je japonský obraz. Znázorňuje sen samuraje Reika. Zatímco spí, jsou nad ním vidět všechna strašidla, která sužují Japonsko a jež vidí ve snu. Když se samuraj vzbudil, rozhodl se, že musí svou zem těch strašidel zbavit. Tak se s kamarády samuraji vydali na cestu do sídla ďábla Šutenduči, který byl šéfem všech strašidel.

Zdá se, že máte strašidla docela rád. Objevují se často i ve vašich kreslených vtipech.

Opravdu mám rád strašidla, proto se mi ten obraz líbí. Tady je například Rokuroku, speciální strašidlo, které není nikde jinde než v Japonsku, protože jinak se strašidla celého světa podobají. Je málo strašidel endemických.

Co třeba český hastrman?

To je slovanské strašidlo. V Rusku ho mají taky, spíš jako vodního démona: žije někde v Kaspickém moři, ale je velký jako autobus. Rusové mají všechno velké. Proti českému hastrmanovi je i dost hloupý. Například Lužičtí Srbové mají pro změnu zase hastrmana jako takového krasavce, nastrojeného často jako ženicha.

Jak se díváte na etnickou módu dnes? Mladí lidé nosí nepálské batůžky, etnické krámky jsou na každém rohu a masky nebo jejich napodobeniny si můžete koupit všude. Líbí se vám to, anebo je to spíš takové zvulgarizování umění přírodních národů?

Samozřejmě je to vulgarizování, ale já nejsem proti tomu, protože když někdo díky takovým krámkům etnické věci začne sbírat a začne se o to hlouběji zajímat, najednou uvidí, že to je vulgarizování. Díky tomu jde třeba do muzea a vidí tam pravé věci, může to přejít do vážného zájmu. Já si myslím, že je lépe začít takhle než nezačít vůbec.

Co na přírodním umění anebo primitivních náboženstvích lidi přitahuje? Klasické náboženství je dneska na ústupu, ale šamanismus zažívá boom.

Jistě, protože v šamanismu je určitá poezie. Navíc v každém z nás je někde na dně primitiv, kterého přitahuje primitivní náboženství. Ono se dá dobře chápat, animismus není tak abstraktní, jak by se zdálo. Je srozumitelnější, poezie jednoduchosti je přitažlivá.

Máte nějakou oblíbenou postavu pro kreslené vtipy?

Spíš oblíbená období. Například z ráje, ze starého Egypta, prostě z období, kdy už existovaly dějiny. Hodně vtipů pochází ze středověku, kde mám rád takovou klasickou postavu rytíře.

Máte spoustu koníčků a jedním z nich prý například bylo, že jste pěstoval hady.

Ano, ale pak už na ně nebylo místo.

Jaká zvířata byste chtěl pěstovat, kdybyste měl svou ZOO?

Nejraději mám krokodýly a takové ty potvory, které už vymřely.

Prý máte tsantsu, zmenšeninu lidské hlavy, a dokonce jste se sám pokusil ji vyrobit?

To je pravda. Po válce, protože jsem měl recept, jak se to dělá, jsem si donesl z patologie nějakou hlavu a pokusil jsem se to vyrobit. Ale nějak se mi to moc nepovedlo, i když jsem postup zachovával. Ono se to vyplňuje říčním pískem, nějakým kamenem se pak rozmlátí lebeční kost a potom se to vyndá krkem. Samozřejmě, pořád se to mačká, udí se to nad ohněm a máčí se to ve všelijakých olejích z rostlin, které jsem neměl. Takhle jsem to zkoušel, ale musím říci, že neúspěšně. Kdyby se to filmovalo, tak to jde, ale výsledek nebyl dobrý. Moc bych se k tomu nehlásil, protože to je pokus, který nedopadl dobře. Nedokázal jsem to, co dovede každý Indián támhle o pár tisíc kilometrů dál, který tam běhá nahý. Bohužel nejde jen o to, zachovat návod, ale jsou k tomu zřejmě potřeba i ingredience, bez kterých to nejde.

Vy sbíráte věci spojené s cestováním, ale třeba ve střední Africe, kde jsou masky, které obdivujete, jste nebyl?

Tady šlo cestovat jedině tak, že by mě někam delegovali – a tak dobře jsem na tom nikdy nebyl. A jak to dělal Čedok – na čtrnáct dní do Indie – to je blbost. To, co znám z filmů, je víc, než bych tam stačil vidět. Já jsem se dostal řekněme do Arábie, severní Afriky, protože to šlo. V Maroku umí všichni Marokánci francouzsky tak blbě jako já. Takže jsem si tam připadal jako domorodec. Oni mě brali, jak dobře mluvím, a já jsem s nimi taky mluvil plynuleji než s rodilými Francouzi.

* * *

Poděkoval jsem za rozhovor. Není zač, řekl mi pan Jiří Winter, alias Neprakta. Ale já si myslím, že je za co. Kromě tohoto rozhovoru i za oněch více než 32 000 kresbiček s podpisem NEPRAKTA, nekonečnou studnici dobré pohody v těch často pochmurných dobách. A mimo jiné i za tu kresbičku, kterou mistr čtenářům Koktejlu věnoval. A ještě na schodech jsem se dověděl tajemství, jak se taková sbírka dá pořídit. „Hodně věcí jsem získal tak, že se jiný sběratel oženil, a manželka mu lebky anebo masky vyhodila z bytu,“ říkal Jiří Winter, ale nesmál se při tom. Zůstával stejně klidný a nad věcí, jako když mi popisoval výrobu zmenšeniny lidské hlavy. „Rozsáhlou sbírku jsem tak koupil za zlomek ceny, a byla to taková nezvyklá nezaokrouhlená cifra – na korunu přesně tolik totiž stála nová lednička.“


Jmenuje se JIŘÍ WINTER, je původem Čech a Pražan. Narodil se 12. července 1924, absolvoval reálku a Státní grafickou školu. První z jeho kreseb vyšla tiskem na podzim roku 1948. Spolupracoval s Československou televizí už od jejích prvních krůčků – jeho kreslené vtipy se používaly na první přestávky.

Je autorem několika animovaných filmů, z nichž například „Poselstvo krále Jiřího“ získalo v roce 1965 Stříbrnou loď na festivalu v Buenos Aires. A také mnoha knih, z nichž uvádíme alespoň některé: Motivy z amfor (Mladá fronta 1960), 106 od Neprakty (Lipnická edice Východočeského nakladatelství 1961), Třináctero návštěv (Lipnická edice 1969), Špehýrky (Lipnická edice 1969), Anekdoty s Nepraktou (Lidové nakladatelství 1979), Na návštěvě u Neprakty (Petrklíč 2000).

Z mnoha poct i cen jmenujme alespoň I. Haškovu cenu v roce 1961 anebo Zlatou medaili Satira 1978. Firmu Neprakta založil s Bohdanem Kopecným, který mu dvacet let, až do své smrti, vymýšlel náměty. Dalším dodavatelem námětů byl Miloslav Švandrlík, který o Nepraktovi říká: „Vyzná se v historii i zoologii, sbírá lebky, mince, východní umění a žoužel všeho druhu. Potkáte ho na Pražském jaru, v zápasnické aréně i na produkci historického šermu. Navštíví Louvre, ale nevyhne se ani výstavě samorostů. Zahrádkaří, pěstuje škorpiony a diskutuje o vědách lékařských. Leze do starých hrobek, avšak vyzná se i v čínské kuchyni. Dovede okamžitě nakreslit vše, na co si vzpomene. Lenochoda tříprstého, rypouše sloního, hledače zlatého rouna, válečníky i kurtizány všech věků, a to vše navíc obklopí spoustou charakteristických detailů. Ví, jaké knoflíky nosil Napoleon, jak se česaly jeho milenky a do čeho se oblékali sluhové. Má dar přívětivé nadsázky a hromadění pitvorných detailů obrázkům nikdy neškodí. Bohatost nepůsobí dojmem přeplácanosti, natož pak bezradnosti. Neprakta má rád konfliktní situace a nesnáší statičnost.“

Category: 2001 / 04

Přicházím tmou s davem poutníků a ve vzduchu začínají rezonovat hluboké vibrace. Jako bych se blížil k ohromnému sršnímu hnízdu. Húúú, nebo spíš hluboké óóóhhmmmm vystupuje odněkud z hloubky. Stojím na mostě nad soutokem posvátných řek Gangy, Jamuny a Sarasvatí, nad Sangamem. Pod nohama v hloubce dvaceti metrů pulzuje tábor s třiceti miliony poutníků, svatých mužů a noviců. Sršní hnízdo se zahřívá okolo svých králů – sádhuů. Ti první k ránu vstoupí do řeky a smyjí z těla hříchy. Óóóhhmmmm, je slyšet ze všech stran a dav mě postrkuje jako jednu třicetimiliontinu kupředu. Napravo i nalevo, kam oko dohlédne, září stanový tábor, podobající se sletu cirkusáků z celého světa. Právě kulminuje kumbhméla, největší shromáždění lidstva na Zemi.

Od devátého ledna do dvacátého čtvrtého února prvního roku nového milénia probíhá u indického Iláhábádu na soutoku tří posvátných řek největší hinduistický svátek – kumbhméla. Nejpočetnější náboženské shromáždění planety Země. Astrologové vypočítali, že dvacátého čtvrtého ledna je výjimečná konjunkce planet, další taková příležitost přijde až za sto čtyřicet čtyři let. A to už nikdo z žijících nestihne. Proto se už od začátku svátků valí k městu Iláhábád nekonečné pestrobarevné řeky lidí. Prognózy mluví o sedmdesáti až sto milionech poutníků.

SOUBOJ BOHŮ

Někdy v dávných dobách prý podle jedné z verzí hinduistické mytologie bojoval bájný Garuda, tvor s hlavou orla a nosič boha Višnua, o pohár nesmrtelnosti a rozhodoval o budoucnosti naší planety. Během dvanáctidenního boje si čtyřikrát odpočinul a na těchto místech ulpěly kapky božského nápoje. Jedním z oněch míst je i soutok tří indických řek: Gangy, Jamuny a mytické Sarasvatí. Dodnes se v místě soutoku řek, nazývaném Sangam, slaví každých dvanáct let největší svátek světa kumbhméla. Dvanáct let proto, že den božský znamená jeden rok lidský. Mezitím slaví hinduisté v tří a šestiletých periodách svátky menší.


Rozhrnout vodu posvátné řeky na čtyři světové strany a potopit se. Hříšníci jsou očištěni.

Hinduisté věří, že se v Ganze očistí a narodí v příznivějších podmínkách. Očista jim pomůže uspíšit řetěz nepříjemných reinkarnací i pozemských peripetií a oni se co nejdříve ztotožní s nejvyšším bohem, ABSOLUTNEM.

POUTNÍK Z EVROPY

Mě nepřivezl bájný Garuda, ale Indian Airlines. Na letiště ve Váránasí dosedám za soumraku. Mám pár hodin na to, abych se přesunul sto třicet kilometrů na západ, k městu Iláhábád. Největší oslavy světa budou za dvanáct hodin vrcholit. Beru si jediné taxi na letišti, krásný bílý anglický model. Řidič se ke mně chová jako k sáhibovi a nasazuje podle toho i cenu. Jedu. Cestou předjíždíme náklaďáky a povozy nacpané lidmi k prasknutí. Provoz houstne a pěších přibývá, až nakonec vše definitivně ztuhne a auto nemůže ani tam, ani zpět. Opouštím nešťastného řidiče. Zbývá pár desítek minut do půlnoci. Jsem ještě daleko od cíle.

PROUDY

Kráčím v ohromné řece lidí. Slunce se chystá obarvit šedou oblohu do oranžova a to je nejlepší čas pro očistu od všech lidských hříchů. Žlutá, oranžová, červená sárí indických žen a muži zachumlaní v šálách i turbanech. Svatí muži – sádhuové, s trojzubci, kleštěmi na popel a nádobkami lótá na vodu z posvátné Gangy. Psi, krávy, žebráci, mrzáci, obchodníci s balíky na hlavě. Děti, stařenky, stařečkové. Všichni směřují k jednomu cíli. Šinou se pomalu a ohleduplně, co trepka trepku mine. Nikdo se nestrká, nehudruje, nepředbíhá. Čekám hysterii, a nacházím absolutní toleranci, trpělivost a ohleduplnost. Všichni jsou myslí spolu, nikdo není vyčleněn z davu. Policie zatarasila některé cesty k sangamu a pro příchozí je určena asi třímetrová ulička mezi kamennými domy periferie Iláhábádu. Je tu přece jen trochu těsno. Odtud se nedá vrátit. Nechávám se omílat a nést. Ještě hodinu. Najednou se dav roztáhne, nadýchne a širokou prašnou ulicí mezi stany pomalu směřuje k řece. Přes Gangu směrem k sangamu vedou četné provizorní pontonové mosty. Je na nich povolen jen jednosměrný pochod – tam, zpátky, tam, zpátky… Jsem jedním z mravenců, kteří směřují TAM.

SANGAM – PRAČKA HŘÍCHŮ

Sangam je prastarý název pro soutok tří posvátných řek: kalné Gangy, průzračně modré Jamuny a mytické Sarasvatí. Dvě viditelné řeky se stékají jako nohy, přecházející v trup, který dál plyne coby řeka Ganga. Mytická Sarasvatí ústí údajně mezi rameny obou řek. To je také místo, které vyhledávají miliony poutníků. Proud řek z každého sejme hříchy a odnese je pryč. Stačí se ponořit ve správný den.


Cudné hinduistky vstupují do řeky oděné. Břeh se po koupeli mění v hromadnou sušičku pestrobarevných sárí.

Trychtýř třiceti milionů poutníků ústí k sangamu. Připadám si jako jeden z nich. Pociťuji zvláštní kolektivní štěstí a radost, že je tu možné bez úhony přežít. Jsem poutník-pozorovatel. Zvědavec, který sleduje, jestli se řeka obtěžkaná hříchy nějak promění a zda se promění lidé hříchů zbavení. Čekám, jestli masa čítající tři moje rodné země ukáže svou sílu. Čekám marně na extrémy. Hinduisté ve své odříkavé existenci jsou v míru se vším, co je právě obklopuje. Protože jejich bůh je tím, čím se stanou jednoho dne úplně všichni. Spěchem a nervozitou se reinkarnacím nevyhnou.

Jako první vstupují do řeky sádhuové – svatí muži, kteří se vzdali světského a nastoupili cestu k bohu, oděni do oranžových pruhů látek nebo jen pomazaní šedým popelem, který je jejich asketickým oděvem. Vstupují majestátně do proudu, rozhrnují hladinu na čtyři světové strany, pomodlí se, vteřiny soustředění a zahloubání. Jenže tady není místo na soukromí. Proto rychle vycházejí z řeky a nazdobené traktory nebo náklaďáky je odvážejí zpět do tábora k jejich kmenovým stanům.

Na řadu přicházejí obyčejní poutníci ze všech koutů Indie. Písčitý břeh sangamu zalijí drobná světýlka svíček posílaných po řece pro štěstí. Vzduch je provoněn stovkami santalových tyčinek a voda unáší oranžové květy afrikánů. „Hallo Mister, odkud jsi,“ krátí si poutníci čekání zvědavými otázkami a tetelí se zimou. „Júrop, Júrop,“ jektají zuby a pouští mě s typickou úctou k bílému muži ke břehu. Když přijde na poutníky řada, svážou své šaty do uzlíku, položí je na břeh, vykoupou se, a rychle pryč. Žena mi ve zmatku strká své sárí do náruče. Hlídám ho a fotím očistu. Někteří poutníci řádí ve vodě, většině je ale taková zima, že ani policisté nemusí zasahovat a vyhánět z vody, aby se na každého dostalo. Tam, zpátky, tam, zpátky, tetelí se barevné tečky poutníků a očištěné ženy nechávají vlát dlouhá sárí ve větru jako plachty lidských plachetnic, které osychají. Svíčky, sepnuté ruce, šťastné pohledy. Všechny indické kasty jsou si tu rovny. Štěstí a úlevu čtu z tváří poutníků. K večeru po nich zůstanou jen ztracené cáry šatů, stovky trepek zašlapaných do břehu Gangy a hříchy plující k oceánu.


I svatý muž občas podlehne svodům trhovců prodávajících barevné cetky. Inu, některé vlastnosti smrtelníků nelze potlačit.

MANY PEOPLE, MANY SADHU…

Tak děl obrýlený Ind, hledě rezignovaně na beznadějné davy lidí a hledaje u mě porozumění. Ztratil se tu jako stovky jiných poutníků. Jsme oslepeni prachem. Slunce už zahřálo zem. Prach víří jako malá písečná bouře a zahaluje vše do šedohnědé mlhoviny. Skřípe mezi zuby i v samozaostřovacím zařízení Canonu. Poutníci se halí do látek i šál a hibernují semknuti v malé kruhy. S večerem přibývá ohýnků a k prachu se přidává štiplavý dým. Spousta lidí je nastydlých a všichni chrchlají jako v obrovském tuberkulózním sanatoriu. „Jak se dostanu do centra Iláhábádu?“ ptám se pro změnu já, ztracený u stanu s nápisem Information. „Centrum, centrum,“ kroutí smutně hlavou dívka, „co je to centrum?“ – „Centrum města přece,“ napovídám. „Aha, já asi vím, co chceš, ale tady města žádné centrum nemají. Když půjdeš rovně, dojdeš k nádraží…“ udává mi směr. Iláhábád má dva miliony obyvatel a celkem pět nádraží.

RITUÁLY

„Čtyřicet procent cestovatelů z Evropy a Ameriky jsou sádhuové,“ konstatuje zcela vážně indický kamarád Vírú při pohledu na mou čelenku. „Jenom tak vypadají,“ namítám, ale Vírú považuje myšlenku za kompletní a nehodlá se k ní vracet. Je tedy čas opravdové sádhuy – svaté muže, navštívit. Jim patří nejkrásnější stany v samém centru tábora, které připomínají obrovská šapitó. Uvnitř jsou provizorní svatyně i menší stany pro sádhuy, guruy, askety, pandy i novice. Jsou to malé vesničky jednotlivých hinduistických sekt, které v noci září neony a barevnými žárovkami jako kolotoče.

Vchod do šivaistického stanu sekty „bábá“ ohraničuje slavobrána v křiklavých barvách. Centrální ulička patří svatým mužům a jejich družině. Také pandům, jejichž základní funkcí je evidence svých poutníků, jejich rodin a zanesení jmen do rodových knih, kde bude zmíněna účast na očistě při každé slavné kumbhméle. Za to vybírají pandové do svých pokladnic tučné balíčky rupií. Obchod je pro ně tak důležitý, že se o své ovečky občas i pohádají. Většinou ale zachovávají dekorum. „Namasté,“ kyne mi asketický naháč a já se zouvám a usedám mezi rozkošně pomalované muže s vlasy upravenými do sežmolených pramenů – dredů. Spínám ruce a ukláním se svatým mužům. Jsem přijat. „Namasté.“ Klaním se trišulu, trojzubému Šivovu „žezlu“. Nahý muž oděný popelem bere do rukou těžké kovové kleště, zvané čimtá, nabírá žhavý popel a tiskne mi palcem tečku na čelo. Silou. Krásně hřeje a já cítím, jak ze mě opadává únava. Chvíli se na sebe díváme a rituál mého očištění pokračuje. Móhan Giri nabírá trišulem další várku posvátného popela a naznačuje, abych rozevřel dlaně, rozetřel popel a potřel si jím obličej. První pokus jsem nezvládl, popel byl příliš žhavý. Aha, chce to rychlými pohyby rozdrtit žhavé uhlíky mezi dlaněmi. Jsem očištěný a popelavý jako nefalšovaný sádhu. Dostávám výbornou zeleninku a sladký čaj s mlékem v malém keramickém kalíšku – kulladu, který je na jedno použití a odhazuje se za stany, kde se rozšlapáním opět mění v prach. Očištěn jsem ještě mnohokrát a mohl bych být i víckrát, kdyby se za to ovšem neplatilo.

Usínám zmožen dojmy v jednom ze stanů pro návštěvníky za zvuku brumlavých modliteb a vzdálených prskavých tlampačů. Hřejivý pocit na čele od prvního akupresurního ztlačení od sádhua si nesu do svých snů.


Krmení řadových členů sekt provázela nervozita, vojenský dril i bití noviců.

MILITANTNÍ SEKTY

„Hééjj! Hééjj!“ slyším od stanů sekty nága bábá. Polonazí, divoce vyhlížející muži s dlouhými dredy se připravují k očištění. Vše probíhá ve vojenském drilu. Starší sekty s holí dohlíží na novice a občas je preventivně přetáhne po zádech. Je čas holení vlasů. Holiči se mohou přetrhnout a břitvy ukrajují půlmetrové dredy. Na zemi se kupí jako hadí klubka nemyté vlasy a divocí „dredaři“ mění image na vyrovnané, holohlavé hinduisty, nastupující cestu oddanosti. Nabuzení chlapi se předvádějí a nadřazený starší je naštvaný, že mu bourám útvary. Hrozí holí a nejraději by přibral i mě. „Fik, fik, chroust,“ skřípe břitva, a na hlavách už není ani chlup.

Pozor, něco se děje. Sádhu velí k odchodu k řece. Houf sta noviců se řadí do útvaru a svižným krokem se přeskupuje ke Ganze. Teď jsou všichni o poznání nervóznější. Je třeba doholit neoholené a rozdělit novice podle pořadí, ve kterém budou vstupovat do řeky. Bití přibývá a já už nedokáži rozlišit systém složitého přemisťování osob. Sektu hlídají policisté, sádhuové i starší. Tady už přestává legrace a nefotí ani japonští žurnalisté. Rituál je uvnitř sekty vygradován až na samou mez a největší cavyky se dělají s čuráním noviců, které je nutné provést za hranicí kruhu. Všichni novicové už jsou zkrotlí a je možné přejít k očistě v Ganze. Áááách…, to je úleva, s křikem se vrhají popelaví muži do kalné řeky a ta z nich smývá popel a všechny hříchy…

HRA S PENISY

Procházím mezi stany skupiny nága bábá a muži se na mě mračí. Jsou nevrlí z věčného otravování fotografů a kameramanů z celého světa. Odprejskni, nebo dej prachy, já tě pak pomažu popelem a můžeš si udělat jednu fotku. Tak nějak by se dalo rozvést minimalistické gesto většiny sádhuů. Co s tím? Prachy mě přestalo bavit rozdávat. Sádhuové jsou zkažení jako všude tam, kam přijedou bohatí běloši, a poté co jsem dostal výchovnou ránu holí do baťůžku, jsem obezřetnější. Sedám si na čaj mezi nahé chlapíky, co jsou v pohodě, a nic po nich nechci. Srkáme čaj, občas se vzájemně ukloníme a je nám dobře. Chválím jim dredy i parádní prsten nasazený na kořeni penisu. To si zaslouží dárek. Ne peníze. Nasazuji penisovému parádníkovi náhrdelník z Latinské Ameriky na sádhuovskou šíji, a jsem jeho. „Tak, teď ti něco ukážu,“ naznačuje chlapík a já nestačím žasnout nad divadýlkem, které přede mnou rozehrává.


Prsten na přirození je poměrně decentním výrazem asketismu svatých mužů. Nad některými sebetrapičskými kousky sádhuú se mi až tajil dech.

Bambusová hůlka v jeho rukou není nic divného. Když si na bambus navine penis a udělá z něj ulitu, začne mě produkce zajímat. Když své přirození ještě překroutí o sto osmdesát stupňů, jsem fascinován, a když si přirození, z něhož je nyní uzel namotaný na holi, prostrčí dozadu mezi nohy a kolega mu na hůl vystoupí, nedokáži zakrýt svůj obdiv. „To ale není všechno, podívej se na kamaráda,“ říká a před očima mám najednou třiceticentimetrový šourek – to je pro změnu kýla! Kroutím hlavou, ale jako bych ponoukal dalšího, který si zastrčí penis do šourku a předvádí jogínské pózy. „Proč to všechno?“ ptám se. „Je to výraz askeze a odříkání si sexu,“ vysvětlují mi naháči skupiny nága bábá. Zvláštní, ale asketou nebudu, rozhoduji se pevně.

SEBETRÝZNITELÉ – MEDIÁLNÍ HVĚZDY

Vnější projevy askeze jsou nejvyhledávanější atrakcí reportérů. Viděl jsem muže, který měl dvacet sedm let zdviženou ruku. Odumírající svaly a nekrotické prsty. Viděl jsem muže, který si nikdy nelehne a spí s hlavou zavěšenou v houpačce s polštářkem. Muže stojícího na fakírských botách s hřeby, muže stojícího na jedné noze i muže nemluvící. Všichni prošli zpravodajstvími celého světa. Z jejich nejhlubší meditace a odhodlání vymknout se pozemskému bytí zůstane pro mnohé jen ten vnější projev.

HLEDAČI

Cizinci bloudí kumbhmélou jako bájný Ahasver. Bílí reportéři, bílí sádhuové, bílí hledači, bílí romantici. Patřím k nim. Jsem hledač – pozorovatel s image sádhua. Mohu tak nerušeně sledovat, jak bílí „sádhuové“ meditují a bledé Američanky upadají do tranzu u svatých ohňů. Pravý piknikový sádhu se tomu všemu směje pod vousy a hledá příležitost, jak nás pumpnout o nějakou tu rupii. Většina setkání bílých s Indy končí předáváním rupií za trochu toho duchovna. Smýváme za prachy stres ze svých duší.

TLAMPAČOVÁ KULTURA

Co Ind, to muzikant – nesporně. Každý větší stan produkuje své písně a živou produkci přenáší pomocí zesilovačů ven. Chyba je, že to dělá každý. Stovky interpretací na podobná témata mísí muziku v gigantickou kakofonii zvuků, připomínající legendární Plastic People. Přidají-li se k tomu chroptivé agitky z amplionů, mám před očima hlásání z komunistických nádraží. Když se mi výjimečně podaří najít odcloněné muzikanty, s radostí mezi ně usedám a oddávám se podmanivé hudbě. „Haré Krišna, haré Ráma, Ráma, Ráma…“


Nahuštěné pontonové mosty zajišťovaly jednosměrný provoz přes řeku Gangu ze Sangamu do stanových táborů.

BAMBUSOVÁ POLICIE

Přes dvacet tisíc policistů zajišťuje pořádek na největším shromáždění světa. Přes dvacet tisíc píšťalek a bambusových holí. „Plovárna“ a píšťalky se k sobě docela hodí. Policie má za úkol zabránit davovému šílenství či eventuálnímu ušlapání a utonutí stovek poutníků, jak se to nejednou při oslavách kumbhmély stalo. Novým nařízením je zákaz fotografování koupajících se, a s tím je kříž. Já to prostě musím udělat. Hřeším na historickou slušnost k sáhibům a porušuji nařízení. Píšťaličky pískají a já využívám neprůchodnosti davu a hraji s pronásledovateli hru na schovávanou. Indický policajt je ale úředník s bambusovým klackem a úředník v Indii je fenomenální post. Radostné a uznávané povolání. Proto nelze indickým policistům upřít především snahu pomáhat lidem. Byli nejspolehlivějšími informátory a většinou zachovali chladné hlavy. Až na drobné excesy, kdy měli pocit, že budou pošlapáni, a pustili se do lidí bambusy. Až na to, že jednou v podvečer rozmlátili žebrákům vše, co za celý den vyžebrali. Až na to, že v jedenáct večer vzbudili několikakilometrový koberec těch nejchudších, spících jen pod dekami. Několikamilionový koberec se zavlnil, zvedl, a co teď. Kdybych byl policajtem v takové menšině, nikdy si něco takového nelajstnu. Proto se ptám: „Jak jsi vlastně myslel, Gándhí, tu pasivní rezistenci a nenásilí…?“

HYGIENA PŘEDEVŠÍM

Dvacet tisíc záchodků, sedm tisíc metařů a tuny nehašeného vápna. Voda rozvedená po táboře a desetitisíce vojenských stanů. Na Indii je to vskutku komfort a nezbývá než se uklonit pořadatelům. Kumbhméla znamená vše ve velkém, a tak jsou k vidění ohromná labyrintová městečka záchodů. Každý turecký záchod sestává z paravanu a vykopané díry, přes kterou jsou položena prkna. Když je díra plná, zasypou ji zřízenci pískem a vápnem a paravan přenesou o kus dál. Po toaletách zůstávají jen vápenné krtince. Malou stranu ale vykoná každý, kde chce, a obě pohlaví vyznávají shodnou techniku přičapnutí na bobek. Metaři zarputile víří prach a smetí. Už jste někdy viděli uklízet poušť košťaty? Nezbývá mi než vdechovat pískovápenná oblaka a chrchlat jako ostatní. Japonští žurnalisté byli opět napřed. Vybalili respirátory.


Nejtěžší úkol – být sám při motlitbě.

CO SEMLELA KUMBHMÉLA

Kumbhméla je jedním z nejniternějších aktů, jaké může hinduista absolvovat. Přitom paradoxně nemůže být ani na chvilku sám. Je to nejtolerantnější dav, jaký jsem kdy viděl. Kumbhméla je extrakt prastarých hinduistických obyčejů, který se pomalu přizpůsobuje moderní době. Reklamy na kolu, kolotoče, stánky s cetkami i obrovské tržnice na okraji tábora. Praví i falešní svatí, žebráci, artisté, hadaři i reportéři. Prodejci vody, prodejci světla štěstí i prodejci smytí hříchů v zastoupení. Posvátné krávy, psi, koňská spřežení a sloni – živé kasičky, kterým se dává mince do chobotu a oni ji podají nahoru svým pasažérům. Světelné reklamy a občas fungující Internet. Obrovská šance pro dva miliony obyvatel Iláhábádu přivydělat si pár šlupek. A pro devadesát devět procent obyčejných poutníků je kumbhméla obrovskou šancí, jak smýt své hříchy, uspíšit strastiplné reinkarnace a stát se nejvyšším, totiž VŠEHOMÍREM.


NEJVĚTŠÍ POUŤ SVĚTA

Jednou za dvanáct let na sklonku zimy, podle indického kalendáře v měsíci mághu, když slunce stojí ve znamení Skopce a Jupiter je ve znamení Vodnáře, zaplní se soutok tří svatých řek miliony poutníků z celé Indie. Zbavují se hříchů očistnou koupelí v místech, kde se nadpřirozená moc podle hinduistické věrouky projevuje v nejkoncentrovanější podobě.

Náboženství opředlo pověstmi soutok tří řek, z nichž každá má sama o sobě v indické mytologii velmi významné postavení. Hinduisté jsou přesvědčeni, že se zde neviditelně vlévá do Gangy a Jamuny ještě třetí řeka, mytická Sarasvatí. Nazývají proto toto místo Trivénísangam, soutok tří řek. Sarasvatí prý teče pod zemí, kam se kdysi skryla před zlými démony, aby bezpečně dospěla na místo setkání s Gangou a Jamunou.

Podle dochovaných historických pramenů můžeme konání náboženských poutí pod jménem kumbhmély klást do 17.-18. století. Avšak o významu Prajágy (dnešního Iláhábádu), která byla jedním z prvních měst založených árijskými dobyvateli Indie, i o Trivénísangamu najdeme zmínky již v nejstarších indických literárních památkách. Rgvéda udává, že koupel na soutoku černé a bílé řeky vede k nebeské blaženosti a že ti, kdo zde dobrovolně zemřou, dosáhnou nesmrtelnosti. Posvátnost Prajágy a koupele v měsíci mághu dokládají i purány a ve staroindickém eposu Mahábhárata se za ponoření do vod Gangy a Jamuny slibuje poutníkům odpuštění hříchů celé rodině. I kdyby dotyčný spáchal stovky zločinů, stačí jediná koupel, aby byl očištěn.

Prajágu oslavoval ve svých básních také slavný básník Kálidása a též velký středověký filozof Šankara je v pověsti spojován se založením tradice pravidelných setkání sádhuů na posvátném místě.

Nejčastěji je však kumbhméla odvozována od jedné ze základních legend hinduistické mytologie, a sice legendy o stloukání oceánu mléka. Když bohové a démoni získali z mléčného moře nápoj nesmrtelnosti, strhl se mezi nimi boj, v němž se silnější démoni džbánu a vzácného nápoje zmocnili. Avšak Džajanta, syn boha Indry, jim jej znovu vyrval a proměněn v ptáka s ním unikal do nebeských výšin. Démoni ho pronásledovali a podle nejčastějších verzí legendy se Džajanta se džbánem střídavě snesl k odpočinku na čtyřech místech, v Prajáze (Iláhábádu), Hardváru, Násiku a Udždžainu. Dotek zázračného džbánu (kumbha) navždy posvětil tato místa a učinil z nich posvátná shromaždiště poutníků. Kumbhméla se skutečně koná i na ostatních uvedených místech, ovšem jindy a v menším měřítku než v někdejší Prajáze, čili dnešním Iláhábádu, který je nazýván tírtharádža – král všech poutních míst.

První záznam o náboženských slavnostech na tomto místě pochází z poloviny sedmého století. Tehdejší slavnosti se prý konaly v pětiletých intervalech, ale zato trvaly 75 dní (dnes trvají 42 dní). Obětí a obřadů se tehdy zúčastnili jak hinduisté, tak buddhisté, džinisté a další sekty.

Poutníci přijíždějí do Iláhábádu každoročně, ale milionové zástupy se sejdou jen jednou za šest let, kdy se koná „poloviční kumbhméla“ (ardhkumbhméla), a samozřejmě jednou za dvanáct let. Některé dny jsou podle postavení planet zvlášť vhodné pro hromadné koupání. V takových dnech je nával prostě nepředstavitelný a hraničí s možnostmi omezeného prostoru.

Nejzajímavějšími účastníky pouti jsou sádhuové – svatí muži, náboženští asketi i fakíři. Mnozí jsou členy jakýchsi stavovských organizací, ášrámů či akhár, vydržovaných příslušníky náboženské sekty a bohatými jedinci. Každá z nich má v táboře přesně vymezené místo i pořadí při společném koupání.

Většinu návštěvníků ovšem tvoří obyčejní poutníci, kteří žijí na prostranství okolo řek. Podrobují se očistnému obřadu, který vrcholí koupáním na jejich soutoku. Očistný obřad řídí takzvaní pandové, kteří svůj post zastávají dědičně. I jejich funkci vysvětluje stará pověst. Vypráví, jak při stavbě blízké pevnosti brala velká voda neustále základy stavby, a císaři Akbarovi kdosi poradil, že divoký proud Jamuny uklidní jedině obětování bráhmana. Muž, kterého vybrali za oběť, byl svolný, ale kladl si za podmínku, aby jeho potomci prováděli očistný ceremoniál pro návštěvníky pouti. Tito pandové se od ostatních odlišují zvláštními znaky na praporcích a jejich organizovanost je dokonalá. Mají rozdělenou celou Indii na obvody a také své naháněče, kteří shánějí nové klienty. Každý pravidelně přijíždějící poutník má svého pandu a ten zapisuje jeho účast do prastarých tlustých svazků. A samozřejmě za to vybírá peníze. Od pandy jde poutník k holiči. Na těle nesmí zůstat jediný vlas ani chlup. K obyvatelům Iláhábádu, některým kastám a ženám jsou zákony shovívavé.

Tradice Trivénísangamu je dosud v Indii živá a je považována za součást historie a kulturního dědictví. Do soutoku Gangy a Jamuny byla v době mély vnořena i větší část popela Mahátmy Gándhího.

Vědci spatřují v kumbhméle symbol věčných duchovních hodnot Indie a sklánějí se před nadpřirozenou autoritou sádhuů. Náboženská slavnost vyrostlá na půdě hinduismu se tak stává barometrem ukazujícím vývoj Indie. I když v případě hinduismu se nedá hovořit o pravém náboženství (nemá totiž žádné centrální řízení), právě na letošní kumbhméle byly zřetelné snahy o organizování hinduistů z centrálních bodů.

Letošní kumbhméla překonala všechny početní rekordy a prognózy mluví, že počet poutníků překročí sto milionů. Dne 24. ledna se v řece očistilo úctyhodných třicet milionů poutníků.

Category: 2001 / 04

V Nepálu jsou známi jako „medoví lidé“ a ostatní Nepálci mají sklon dívat se na ně svrchu. Jejich domovinou je planina Terai, což je pás subtropického lesa mezi Himálajem a indickou hranicí.
Příslušníků kmene Rádži je asi 3000, ovšem těch, kteří stále udržují kočovný způsob života, je mnohem méně. Dokonce méně než dvě stovky lidí dodnes putuje z tábořišť na březích řek, kde loví ryby, do lesních tábořišť, kde se věnují sběru medu lesních včel. Jejich život se točí kolem ryb a včel, nestarají se o svou minulost, netrápí se budoucností a nestaví si trvalé příbytky. Neshromažďují žádný majetek a putují tam, kam je včely vedou. Moderní doba zatím jejich životy příliš nezměnila.

POSVÁTNÉ STROMY

Za posvátné jsou u Rádžiů považovány mnohé stromy, výlučné postavení mezi nimi ale zaujímá Radža Simal – „král stromů“. Stojí uprostřed kvetoucí mýtiny a jako nepřemožitelný vládce lesa se vypíná až do výšky padesáti metrů. Jeho obvod měří u země jedenadvacet metrů a jeho větve hostí mnoho úlů plných medu. Radža Simal je ke svým „dětem“, Rádžiům, neobyčejně štědrý a ti k němu chovají patřičnou úctu. Předtím než se vypraví do jeho majestátní koruny, koná se obětní slavnost.


Úsilí sběračů medu sleduje pod stromem celá vesnice.

Ne všichni Rádžiové se ale dokáží v korunách vysokých stromů bezpečně pohybovat. V naší třicetičlenné skupině jsou pouze tři sběrači medu. Jsou to muži na vrcholu svých sil, kteří jsou si dobře vědomi nebezpečí svého počínání. Berou jej ale s filozofickým klidem: „Je-li život člověka u konce, pak tedy spadne dolů.“ Nikdy však bezhlavě neriskují.

VYSOKO NAD ZEMÍ

Maskey, Bahadur a Ram jsou těmi, kdo pravidelně šplhají do korun vysokých stromů za medem vytvořeným velkými divokými himálajskými včelami Apis dorsata. Chrání je při tom pouze jejich oděv: turban, přepásaná blůza a kalhoty. K jejich výstroji patří ještě rybářská síť, jíž si nahoře částečně kryjí obličej. V kůře stromů si vysekávají jakési stupy, po nichž velmi rychle a obratně šplhají vzhůru. Závrať je patrně tím nejmenším nebezpečím, s nímž se musejí vypořádat. Na to, aby se vůbec mohli přiblížit k úlu, musejí použít hoka – pochodeň vytvořenou ze svazku suchých větviček a čerstvého listí, která je zdrojem hustého dýmu. Sběrači ji mají zavěšenou na krku. V uších jim zní bzučení rozzuřených včel, do očí je štípe hustý kouř, a oni se ve velkých výškách kradou po větvích k hnízdům. Jakmile se sběrač dostane dostatečně blízko, použije lano, s jehož pomocí uvolní část s medovými plástvemi. Rádžiové si dávají pozor na to, aby nezničili celé hnízdo. Otevírají pouze tu jeho část, ve které se nachází med, a tak jsou schopni sebrat z každého úlu několik snůšek medu předtím, než se včely vyrojí a založí si hnízdo jinde. A pak je, stejně jako jejich předci, následují.

Kromě medových pláství sbírají tito lovci také voštiny s včelím plodem. Po upražení a ochucení se larvy změní v chutný a velice výživný pokrm, který Rádžiové neobyčejně milují.

Jakmile se sběrači zmocní kořisti, uloží ji do koše, který na laně spustí k pomocníkům čekajícím u kmene stromu. Lano je jediným fyzickým spojením mezi sběrači medu vysoko v koruně stromu a pomocníky dole na zemi.

ČEKÁNÍ NA MED

Ze země je postup sběračů sledován s velkým zaujetím. Mezi přihlížejícími jsou i pomocníci s novými pochodněmi. V případě potřeby je přiváží na lano a sběrači si je vytáhnou nahoru. Pomocníci také odebírají koše plné pláství medu spuštěné na zem. Plástve se vymačkávají, aby med mohl vytékat a byl lákavější pro vesničany, kteří se přišli na sběr podívat. S nimi Rádžiové směňují med za rýži, zeleninu a alkohol. Takto získané zboží si mezi sebe rozdělí členové rádžijské skupiny rovným dílem.


Na to, aby se sběrači vůbec mohli přiblížit k úlu, musejí použít HOKA – pochodeň vytvořenou ze svazku suchých větviček a čerstvého listí, která je zdrojem hustého dýmu.

Rádžiové následují jediný zdroj svých příjmů, jedinou věc, kterou mohou nabídnout ke směně – med. Jestliže se včely stěhují, stěhují se i Rádžiové. Začátkem jara však včely planinu Terai opouští a pro sběrače nastává mrtvá sezona. Jejich zájem se obrací k rybaření.

OHROŽENÁ SVOBODA

Začátkem jara se Rádžiové vydávají na řeku. Plují ve svých nawa, kánoích z vydlabaných kmenů stromů. Pádlují proti proudu řeky a na místech vhodných k rybaření rozbíjejí tábor. K jejich nejcennějším úlovkům patří nere, což je velká sumcovitá ryba, která může vážit až 50 kilogramů. Takovému úlovku předchází perný boj a po návratu do tábora bývá důvodem k oslavě.

Rybaření zajišťuje po část roku Rádžiům obživu. Většinu ryb spotřebují sami, přebytky pak vyměňují za jiné zboží.Rybaření a sběr medu – tak vypadá život příslušníků kmene Rádži. Život ze dne na den, bez starostí o hmotné statky, vymezený tvrdou prací. Život velice blízký původním lovcům-sběračům. Počet těch, kteří takový život žijí, ale neustále klesá. Většina Rádžiů je již usedlých a ti ostatní je zřejmě budou muset následovat. Ostatní Nepálci se totiž začínají na planině Terai usazovat a některé „medonosné“ stromy již patří farmářům. A jako všude na světě, i tady pomalu mizí základní podmínka existence kočovných sběračů – lesy.

Category: 2001 / 04

Cesta do pohádky? Nesmysl. Je možné se vypravit do některého z Disneylandů, ale dostanete se do pohádky umělé. Tu opravdovou musíte hledat na opačné světové straně. Nedostatek finančních prostředků se ve městech bývalého Sovětského svazu projevuje na každém kroku. Rušné ulice jsou lemovány řadami omšelých, zaprášených domů s napůl opadanou omítkou. Lotyšské město Daugavpils není v tomto směru žádnou výjimkou. Kromě mohutné řeky Daugavy (čili západní Dviny) a dosti zdevastované vojenské pevnosti jsme tu půl dne marně pátrali po turisticky zajímavém objektu. Když vtom se shluk jednotvárných bytovek rozestoupil a v dálce zasvítil běloskvoucí palác. Ten v okolní zástavbě září jako vybroušený diamant na hromadě kamení. Čisté bílé zdi chrámu jsou decentně ozdobeny světlounce modrým lemováním, které dojem čistoty a novoty ještě zvyšuje. Krása stavby je korunována osmi sytě modrými cibulovitými báněmi. Pravoslavná církev zaujímá v postsovětských zemích důležité postavení a její nově zrestaurované chrámy jsou ozdobou často šedých a bezvýrazných měst, podobně jako je tomu tady v Daugavpilsu. Skutečná pohádka nás ale čekala pár set kilometrů dál. Asi 70 km severovýchodně od Moskvy leží Sergiev Posad. Na první pohled docela obyčejné ruské město. Na okrajích jej obepíná typicky socialistická paneláková zástavba, k vidění jsou i zbrusu nové moderní vily, jejichž majitelé jsou zřejmě zbohatlí moskevštví podnikatelé. Směrem ke středu města přibývá původních roubených domků. Mnohé z nich zdobí pečlivě zhotovené dřevořezy, které dokazují um zdejších řezbářů. Pak se něco zlatého zablýskne ve večerním slunci. Oním zlatým zábleskem se představí jeden z největších skvostů ruského pravoslaví – Trojickosergijevská lávra. Představuje celý komplex církevní architektury, soubor malých i velkých chrámů a kaplí. Ty tvoří jeden dokonale harmonický celek. Klášter založil kolem roku 1340 Sergijev Radoněžský, zchudlý moskevský šlechtic, který se stal poustevníkem a později jedním ze svatých patronů Ruska. Po více než 650 let byl klášter duchovním světlem ruské pravoslavné církve. V areálu lávry se procházejí popové zahalení do černých kuten. Každý z nich má dlouhé vlasy, ještě delší vousy a na krku pověšený zlatý řetěz s velkým křížem. Jednomu sahá jeho pečlivě obdélníkově zastřižený vous až k pasu. Zdá se, že zahloubáni do svých myšlenek ani nevnímají své okolí. Z jednoho z kostelů se nese popův monotónní hlas. Otočen zády k věřícím a čelem k oltáři tu odříkává své modlitby nebo předčítá z tlusté zažloutlé knihy. Interiéry pravoslavných chrámů jsou velmi bohatě zdobeny ikonami a obrazy se zlatými nebo umně vyřezávanými dřevěnými rámy. Člověk neví, kam se podívat dřív. V jiné kapli medituje pop úplně sám, pouze v tichém proudu ruských slov. Zdejší atmosféra si člověka sama o sobě dokonale podmaňuje. Při pohledu na modré cibulovité kopule je mi líto, že jen málo českých turistů ví o existenci těchto krásných památek, a ještě méně se jich odváží vydat východním směrem.

Category: 2001 / 04

Noční hvězdnou oblohu s tisíci zářícími hvězdami oživuje několik zvláštních těles, která se mezi hvězdami pomalu pohybují. Planety. Vyhlížejí jako hvězdy, ale liší se od nich zcela zásadně. Zatímco hvězdy jsou žhavé a svítí, planety si pouze vypůjčují sluneční světlo, které rozptylují a odrážejí. Vévodí jim zářivá Venuše, po Slunci a Měsíci nejjasnější objekt našeho nebe. Čtvrtý v pořadí je nápadný Jupiter, ale čas od času ho krátkodobě může jasem předstihnout červenavý Mars.

Mars je planeta zhruba polovičního průměru, než má Země, s řídkou pohyblivou atmosférou. Přes četné rozdíly je Zemi nejpodobnější – dobou rotace, sklonem osy, střídáním ročních dob, výskytem vody i některými povrchovými útvary. Je znám odedávna. Stejně jako další planety byl i Mars zosobněním jednoho z bohů. Pozorovatele starověku poutala jeho červenavá barva – barva ohně a krve. Planeta byla tedy obvykle spojována s bohem války – u Řeků to byl Ares, u Římanů Mars. V indických astrologických systémech je naopak bohem lásky, neboť sídlem lásky je přece červené srdce. Před vynálezem dalekohledu provedl nejpřesnější měření jeho pohybu Tycho Brahe. Z těchto měření zjistil Johannes Kepler, že dráha planety je eliptická, a zobecnil tento objev i na další planety.

V dalekohledu uvidíme Mars jako červenavý, či spíše okrový kotouček s několika temnými nebo naopak jasnými skvrnami, vlnící se vlivem neklidu našeho ovzduší. Na jeho okraji pozorujeme bělavé skvrny polárních čepiček a oblastí jinovatky na ranní a večerní části kotoučku. Nic víc. Kdo se na Mars podívá dalekohledem poprvé, není nijak nadšen. Mnohem detailnější pohled a drtivou většinu poznatků přinesla ovšem teprve kosmická éra a četné meziplanetární sondy, které k planetě zamířily.

HRÁTKY SE SOUSEDNÍ PLANETOU

Mars je sousedem Země, obíhá jako čtvrtá planeta v pořadí od Slunce po zřetelně eliptické dráze s délkou velké poloosy 227,948 milionu km; tuto dráhu proběhne za 686,98 pozemských dnů. Země jako planeta bližší Slunci obíhá uvnitř Marsovy dráhy rychleji než Mars, takže ho dohoní vždy po 2 letech a 14 až 80 dnech a ocitne se na spojnici Slunce a Marsu mezi oběma tělesy. Tehdy Mars zůstává nad obzorem celou noc a vidíme ho na opačné straně oblohy než Slunce: říkáme, že Mars je v opozici se Sluncem. V období kolem opozice se také Mars k Zemi nejvíc přiblíží. Protože elipsa jeho dráhy má dosti velkou výstřednost, je při každém dalším přiblížení vzdálenost Marsu od Země značně odlišná. Nejtěsnější jsou přiblížení tehdy, kdy je Mars nejblíže Slunci, v takzvaném přísluní, periheliu. Označujeme je jako periheliové opozice a připadají na konec srpna. Mars se přitom může ke Slunci přiblížit na 207 milionů km, k Zemi na 56 milionů km, a právě tehdy může být jasnější než Jupiter. Nejméně výhodné jsou afeliové opozice. Tehdy je Mars nejdále od Slunce – v odsluní, afeliu. Od Slunce ho přitom dělí vzdálenost 249 milionů km a k Zemi se nejtěsněji přiblíží zpravidla na 100 milionů km. Největší vzdálenosti od Země, přes 400 milionů km, dosáhne Mars v době, kdy je na opačné straně od Slunce než Země a současně v odsluní.


Snímek z orbitální kamery Mars z akce Mars Orbiter Camere (MOC) z výšky 10 km v oblasti Coprates Chasma.

Vždy po dvou letech, před opozicí Marsu se Sluncem, se otevírá startovní okno k planetě a je možné uskutečnit kosmický let sond, které mají Mars studovat. V roce 2001 začíná startovní okno 7. dubna a trvá 21 dnů. Raketa vynášející sondu musí samozřejmě překonat zemské gravitační pole a sonda přejde na dráhu kolem Slunce, které říkáme heliocentrická. Tato dráha je v místě startu tečná k dráze Země a v cíli musí být tečná k dráze Marsu. Typická doba letu je 192 až 210 dnů. Sonda pak může pouze proletět kolem Marsu a pokračovat po své dráze dál, jak se to dělalo u prvních sond. Nyní však sonda obvykle přechází na dráhu kolem Marsu a stává se jeho umělou družicí. Může i přistát na povrchu planety. Přitom je vždy nutné snížit rychlost sondy. Provádí se to brzdicími raketami nebo brzděním v atmosféře planety. Pokud chceme se sondou na planetě přistát, pak navíc používáme padáky. Úspěšně byly již také v poslední fázi přistání použity airbagy, takže sonda dopadá na povrch jako plážový míč. Po zastavení se airbagy odhodí a pomalu vypustí.

Mars se otáčí kolem osy, která je nakloněna podobně jako osa Země – u Země zhruba o 23,44 stupně, u Marsu o 25,19 stupně vzhledem ke kolmici na rovinu oběžné dráhy. Následek je stejný: na Marsu se podobně jako na Zemi střídají roční období – samozřejmě vzhledem k delší oběžné době Marsu trvá každé z nich kolem poloviny našeho roku. Stejně jako na Zemi je ovšem na severní polokouli Marsu opačná roční doba než na polokouli jižní. Jaro nebo léto je pochopitelně vždy na té polokouli Marsu, která je právě nakloněna ke Slunci. Je to současně i ta polokoule, která je v době opozice Marsu přikloněna k Zemi. Podobně jako na naší planetě můžeme i na Marsu definovat póly, rovník, poledníky a rovnoběžky. Nultý poledník, tedy jakýsi Marsův Greenwich, prochází kráterem Airy.

Mars se otáčí kolem vlastní osy za téměř stejnou dobu jako Země, ale přece jen poněkud pomaleji. Sluneční den, zvaný sol, trvá 24 h. 39 min. 35 s. Zatímco severní nebeský pól Země leží, jak víme, blízko Polárky, na Marsu bychom pól našli mezi jasnou hvězdou Deneb v souhvězdí Labutě a Alderamin v souhvězdí Cefea. Kolem tohoto bodu se tam zdánlivě otáčí celá hvězdná obloha. Během noci by se hvězdy pohybovaly velmi podobně jako na pozemské obloze, souhvězdí jsou zcela stejná, byla by jen jinak natočena a jejich viditelnost by byla odlišná. Slunce by vycházelo a zapadalo podobně jako u nás, bylo by však zřetelně menší a méně zářivé. V noci by na obloze jako nejjasnější zářila planeta Země a namísto našeho Měsíce bychom v noci a občas i ve dne viděli Marsovy měsíčky. Jasnější Phobos by se jevil jako malý kotouček šedesátkrát méně jasný než náš úplněk a pohyboval by se spíš jako na naší obloze umělé družice. Vycházel by totiž na západě a zapadal na východě. Oblohou by procházel 4 hodiny. Slabší Deimos by byl nepatrným kotoučkem jasným jako Venuše a oblohu by přecházel od východu k západu asi dva a půl dne.

NITRO A PŮDA PLANETY

Samotné těleso Marsu je téměř kulové, s malým zploštěním: jeho průměr na rovníku je 6794 km a mezi oběma póly 6744 km, je tedy přibližně poloviční proti Zemi. Hmotnost Marsu známe dobře z pohybu sond, je to 10,7 % hmotnosti Země, tedy 642 trilionů tun. Gravitační zrychlení na takovém tělese je pochopitelně menší než na Zemi, jen 38 % pozemského. Všechno je přitahováno menší silou. Zatímco tedy na Zemi spadne těleso v první sekundě volného pádu 5 m, na Marsu to bude jen 1,85 m. Z velikosti a hmotnosti planety je možné spočítat její průměrnou hustotu; ta má hodnotu 3930 kg na krychlový metr. Je to hustota o něco větší, než odpovídá čedičům, a naznačuje, že Mars má hustší jádro, nejspíše ze železa a sulfidů železa. Tomu nasvědčuje i přítomnost magnetického pole. Je sice asi 800krát slabší než zemské, ale je dipólové a má polaritu shodnou se zemským; to znamená, že jižní magnetický pól leží na severní polokouli Marsu.


Pohled na družici Spacecraft v průhledu na planetu Mars. Družice vyhodnocuje a přehrává každou minutu údaje, které získala z povrchu Marsu telemetrií.

Vrchní vrstva planety, její kůra, je zhruba pětkrát mocnější než zemská, asi 200 km, a není rozčleněna do dílčích desek jako kůra Země. Z hlediska vývoje leží Mars mezi Zemí a Měsícem. Těleso planety vykazuje větší nerovnosti než Země, výškový rozdíl mezi nejhlubším a nejvyšším místem povrchu je 30 km, tedy o 10 km víc než na Zemi. Půda Marsu je z 50 % tvořena kyslíkem, z 10 až 30 % křemíkem. Třetí v pořadí zastoupení se svými 12 až 16 % představuje železo, které se tam většinou vyskytuje v oxidech v trojmocné formě. Ty jsou typické načervenalým zabarvením, a protože jsou železo a jeho sloučeniny rozšířeny po celém povrchu, je právě tento barevný odstín pro Mars příznačný. Čtvrtý v pořadí je v Marsově půdě hliník se 2 až 7 %, zatímco na zemském povrchu je třetím nejrozšířenějším prvkem. Dále byl zaznamenán vápník (3 až 8 %), draslík, fosfor, titan, vanad a další prvky. Síry a chloru je padesátkrát víc než v pozemských horninách. Množství síranů a chloridů v povrchových vrstvách můžeme vysvětlit tím, že byly vyneseny z hlubin, a to nejspíše hlubinnou vodou vystupující k povrchu. Je to jeden z argumentů ve prospěch tvrzení, že Mars měl v minulosti větší množství vody.

OVZDUŠÍ SE NEPODOBÁ POZEMSKÉMU

Planetu obklopuje řídké ovzduší, atmosférický tlak na povrchu kolísá průměrně kolem 700 pascalů, tedy tolik, jako v zemské atmosféře ve výšce 35 km. Atmosféra má zcela jiné složení než pozemská. Devadesáti pěti procenty je v ní zastoupen oxid uhličitý (CO2), necelá tři procenta představuje dusík, následuje argon, kyslíku je pouze zlomek procenta, dále malé množství vodní páry. V ovzduší se obvykle vznáší značné množství prachu, které se někdy zvedá do výšky přes 50 km při globální prachové bouři. Pozorujeme též místní prachové bouře, často se sezonním výskytem. Vznikají větrem, který zde bývá dosti rychlý, dosahuje až 130 metrů za sekundu. Po skončení bouře můžeme na povrchu sledovat vrstvy usazeného prachu. Místy vidíme písečné přesypy, zcela podobné pozemským. Zdálky se jeví tmavší než okolní krajina. Řídká oblačnost je tvořena ledovými krystalky jako naše řasová oblaka (cirry) a vyskytuje se ve dvou vrstvách ve výškách 5 až 10 a 20 až 40 km. Některá mračna jsou i z krystalků tuhého oxidu uhličitého. Teplota u povrchu vystoupí jen zcela výjimečně nad bod mrazu, průměrná denní teplota leží hluboko pod bodem mrazu. Teplota s výškou velmi prudce klesá, o 40 stupňů na 1,5 m. Pro množství prachu v ovzduší má obloha u obzoru růžové zabarvení, výše nad obzorem je velmi temná.

BYLY NA MARSU ŘEKY?

Na Marsu? Na planetě, která je tak suchá a na níž se voda nevyskytuje téměř nikdy v kapalném skupenství? Stop je tolik a tak průkazných, že musíme předpokládat aspoň občasné vodní přívaly, ba dokonce někdejší existenci mělkého oceánu. Atmosféra Marsu je ovšem dnes natolik řídká, že by se na povrchu planety neměla vyskytovat voda jako kapalina. Je v tuhé formě – zmrzlá jako led, sněhové krystalky nebo jinovatka. I ze Země ji pozorujeme v obou polárních čepičkách a na ranním i večerním okraji Marsu. Také při teplotě pod nulou se voda v tomto pevném skupenství vypařuje, uvolňuje neviditelnou vodní páru, která přechází přímo do atmosféry. Tomuto přechodu z pevného přímo do plynného skupenství říkáme sublimace. Vzpomeňte si jen na mrazivé dny, kdy se kupky shrabaného sněhu přímo tratí před očima. Sníh v nich netaje, ale přímo sublimuje do ovzduší. Na Marsu probíhá stejný proces. Z plynného skupenství může naopak vodní pára vymrzat jako jinovatka na překážkách terénu nebo tvořit ledové krystalky v oblacích. Tak se uskutečňuje jednoduchý vodní koloběh. Kdybychom vystavili misku s tekutou vodou na povrchu Marsu, okamžitě by začala vřít a zakrátko by se vypařila do atmosféry. Zkrátka dnešní poměry na Marsu nejsou pro existenci tekuté vody nijak příznivé. A přece…


Ačkoli nejlepší příklady vrstvení hornin se nacházejí v rovníkové a subtropické zeměpisné šířce Marsu, několik jich můžeme také pozorovat ve střední a vyšší zeměpisné šířce. Vědci z toho vyvozují, že vrstvení hornin má pravděpodobně více společných znaků, než můžeme pozorovat z oběžné dráhy.

Tekutá voda se může i dnes na Marsu vyskytovat v hloubce za vyššího tlaku ve značných objemech, v malém množství může být v prasklinách kamenů, podobně jako to pozorujeme u nás třeba v Antarktidě. Pozorování sond v poslední době odhalila na Marsu četné strže s malými vodními koryty – stopy po vyschlých bystřinách. Zajímavé je, že byly zjištěny v polárních oblastech, a to na těch svazích, které jsou odvráceny od Slunce. Podle všeho jde o stopy vývěru tekuté vody z hloubky na povrch. Než se voda vypaří, stačí vyrýt zmíněné stopy. Odborné komentáře uvádějí, že jsou staré milion let, ale to nemusíme brát příliš vážně. Milion let totiž v historii planety mnoho neznamená, a jestliže voda vyvěrala před milionem let, může někdy docela dobře vyvěrat i dnes. To jsou ovšem jen občasné procesy a strže jsou nevelké. Je to chabý odlesk bývalé slávy. Stará vyschlá vodní koryta s četnými přítoky vytvářejí místy kompletní říční síť a jsou tak mohutná, že kdysi, když v nich tekly řeky, muselo jít o mohutné veletoky. Odborníci odvodili z velikosti koryt průtoky až stamilionů krychlových metrů za sekundu, což desettisíckrát převyšuje průtok Mississippi! Napájely mělký oceán, který v dávných dobách pokrýval převážně severní polokouli Marsu. Tehdy bylo také na planetě zřejmě hustší ovzduší, které dovolovalo dlouhodobou existenci tekuté vody na povrchu.

Vývoj se bohužel ubíral nepříznivým směrem. Vodu rozkládalo ultrafialové záření Slunce na kyslík a vodík, který pak unikal do meziplanetárního prostoru. Mars vysychal. Vodu ztrácí i nyní. Dnes se na povrchu vyskytuje voda jako led zejména v polárních čepičkách a i jinde pod povrchem v nejrůznějších planetografických šířkách. Z poměru izotopů atmosférického dusíku vyplývá celkový objem 4,7 milionu krychlových kilometrů ledu, z toho v severní polární čepičce 1,2 milionu a v jižní polární čepičce 200 000 krychlových kilometrů. Kromě toho, jak jsme uvedli, nemůžeme vyloučit ani ložiska tekuté vody v hloubce. Ve srovnání se Zemí je to ovšem málo. Pro porovnání: množství vody na Zemi je třísetnásobné a samotný grónský ledovec má objem 2,4 milionu krychlových kilometrů.

Geologové dnes na Marsu rozlišují tři hlavní geologická období: nejstarší noachian, kdy byl povrch ještě vystaven častým srážkám s kosmickými tělesy velikosti několika kilometrů a vulkanickým procesům a severní polokouli pokrýval oceán. Před 2,8 miliardy roků začal hesperian, v jehož průběhu Mars vysychal a ochlazoval se. Většina vody se tehdy usadila jako led, část unikla. V nejmladší éře, amazonianu, se atmosféra stává řídkou natolik, že výskyt vody v kapalném skupenství na povrchu je zcela výjimečný a pokračuje vysychání i ochlazování až k dnešnímu stavu.

VYBOMBARDOVANÁ KRAJINA MARSU

Pravou lahůdkou je ovšem povrch Marsu. Je výrazně dvojtvarý. Severní oblast je rovinatější a o 6 km nižší než jižní polokoule. Na té vystupuje plošina s krátery a Marsův povrch se tam podobá povrchu Měsíce. Krátery jsou však plošší než na Měsíci, zejména vlivem eroze a usazování působením větru, zčásti i mrazu. Vznik kráterů není dosud zcela jasný, zčásti zřejmě pocházejí z noachianu, z etapy velkého bombardování na konci formování planet, kdy se Mars srážel s menšími tělesy, která na jeho povrchu vyryla dopadové krátery. Jiné krátery jsou i vulkanického původu. Plošinu s krátery přerušují pánve. Největší je Hellas Planitia s prohlubní o průměru 1600 km a hloubce 6 km proti střední výškové úrovni. Vznikla nepochybně nárazem většího tělesa. Přitom byl vyvržen materiál, který utvořil 2 km vysoký val a dosahuje až 2000 km od středu pánve. Část pánve je však už nyní zanesena usazeninami, původně musela být o několik kilometrů hlubší. Jde o útvar tak rozsáhlý, že pozorovatel na povrchu Marsu by si nebyl ani vědom jeho výjimečnosti. Podobnou menší pánví je Argyre Planitia, jejíž prohlubeň má průměr téměř 800 km.


Některé snímky z marsu jsou jednoduše krásné. Obrázek ze září 2000 ukazuje nakupení písečných dun v kráteru Proctor, který byl pojmenován na počest britského astronoma z 19. století.

Severní polokoule je převážně rovinatá a zajímavá tím, že je to většinou bývalé dno někdejšího oceánu. Rozkládá se tam Vastitas Borealis – „Rozsáhlá severní planina“. Na styku obou polokoulí najdeme blízko rovníku vyklenutou planinu Tharsis o průměru 3500 km, ze které vystupují grandiózní vulkanické kužely, typově shodné s pozemskými štítovými sopkami, které jsou ovšem proti nim pouhými trpaslíky. Největší je Olympus Mons se základnou o průměru 550 km a vrcholu ve výšce plných 23 km nad okolní krajinou, s vrcholovým kráterem velkým 72 km. Její kužel je tvořen utuhlými lávovými proudy jako u havajských sopek nebo Etny, není nasypaný jako třeba kužel Vesuvu. Nejvyšším vulkánem je tu však Ascraeus Mons s relativní výškou 23 944 m. Tyto sopky jsou pravděpodobně vyhaslé, nebo mají dlouhá mezidobí klidu mezi obdobími aktivity. Všechny tyto vulkanické kužely jsou sice vysoké, ale jejich svahy jsou velmi povlovné. Kdybychom stáli na úpatí některého z nich, přehlédli bychom jen jeho malou část a rozhodně bychom z něj neměli nijak monumentální dojem.

Ten bychom si vynahradili, kdybychom stáli na horním okraji grandiózní údolní soustavy Valles Marineris. Zde by nám, řečeno slohem starých patetických turistických průvodců, planeta „nabídla úchvatnou krajinnou scenerii“. Pokud bychom dohlédli do vzdálenosti dvou set a místy až pěti set kilometrů, spatřili bychom protilehlý vrchol údolí, které by před námi sestupovalo do hloubky až sedmi kilometrů. Byl by to pohled na divoké pohoří zvláštní tím, že nevystupuje, ale sestupuje do hloubky. Měli bychom pocit, že se tu Mars rozpadá na kusy, a v jistém smyslu by to byl dojem správný, protože se tu roztrhla a rozevřela kůra planety. Celková délka této údolní soustavy Valles Marineris dosahuje 5000 km. Velký kaňon v Arizoně je proti ní směšným škrábancem.

JE NA MARSU ŽIVOT?

To je zajímavá otázka, přestože ji zatím musíme ponechat bez konečné odpovědi. Období, kdy byly na rubínové planetě zakreslovány kanály považované za stavby inteligentních Marťanů, už dávno skončilo. Kanály byly zrakovým klamem. Zřejmě žádná škoda. Když se těžko snášejí lidé s lidmi, jak by se asi snášeli s Marťany?

Ani kamery sond neukázaly žádné živé tvory. Ale co když mají mikroskopické rozměry? Přistávací části sond Viking měly na palubě miniaturní laboratoře, které tento problém zkoumaly. Jejich výsledky jsou však zatím neutrální. Citlivost aparatury totiž vylučovala nalezení mikroorganismů, pokud by jejich koncentrace byla menší než milion v jednom gramu půdy. Biolog vám řekne, že to je skoro sterilní vzorek, ale i „jen“ sto tisíc mikrobů v gramu půdy by v očích laiků nebylo zase tak málo.

Problém je tedy otevřený. Další pokus o jeho rozřešení přináší průzkum meteoritů. Některé meteority nalezené na Zemi pocházejí zřejmě z Marsu. Jejich mineralogické složení ukazuje, že pocházejí z tělesa se značným množstvím vody. Známe jich nyní více než 10. Jak se k nám dostaly? Byly vyvrženy do meziplanetárního prostoru při impaktech před několika miliony let, kroužily kolem Slunce a po čase se setkaly se Zemí. Podle počátečních písmen prvních tří míst nálezu se označují SNC: Shergotty v Indii, Nakhla v Egyptě a Chassigny ve Francii. Zvláštní mikroskopické struktury uvnitř některých byly považovány za mikrofosilie, zkamenělé pozůstatky mikroorganismů. V poslední době se však většina odborníků shoduje, že tyto útvary jsou anorganického původu.

Jiný útvar, tentokráte makroskopický, je pověstná „tvář na Marsu“ v oblasti Cydonia, zvaná také sfinga. Její podoba byla argumentem pro hledače cizích civilizací. Ukázalo se však, že jde opravdu jen o hříčku přírody. Při měnícím se denním osvětlení vypadají vržené stíny jen výjimečně jako opičí obličej. Detailní záběr ze sondy Global Mars Surveyor v roce 1998 ukázal s podrobnostmi až 4,3 m obyčejný pahorek obroušený vodní a větrnou erozí, který se reliéfu obličeje nijak nepodobá. Výsledek se setkal s velkou nevolí zastánců umělého původu tohoto útvaru. Není divu, když se lidem bere jejich oblíbená hračka…

Nabídněme tedy něco jiného, bohužel však složitějšího.V poslední době se vynořila pozoruhodná koncepce hluboké biosféry. Spočívá v představě, že většina mikroskopického života na Zemi zůstává hluboko pod povrchem. Pokud by další výzkum ukázal, že tomu tak skutečně je, mohli bychom celkem oprávněně uvažovat o obdobné hluboké biosféře i na Marsu, a dokonce na dalších tělesech, která mají na svém povrchu tak kruté podmínky, že je tam život vyloučen. Myšlenka je to však natolik neobvyklá, že její potvrzení nebo vyvrácení si vyžádá hodně času i na Zemi, natož na Marsu.

Bylo by asi dobré vědět, zda život na Zemi je či není osamocený, ale důležitější je otázka, jak by se snášely dvě biosféry, které se vyvíjely odděleně na dvou planetách po miliardy let. Odborníci se obvykle shodují, že by se přenos organismů z jedné planety na druhou projevil zničujícím způsobem a mohl by rychle eliminovat život na jiném tělese. Proto jsou sondy letící ze Země k Marsu sterilizovány. Bohužel tato sterilizace nemůže být zcela spolehlivá a mimoto na Mars dopadla i tělesa, která kolem něho měla pouze proletět a sterilizována nebyla. Nezničily už pozemské mikroorganismy zanesené sondami mikroskopický život na Marsu před desetiletími? A jestliže ano, máme šanci se to vůbec někdy dozvědět? Podobně nebezpečné by mohly být organismy zanesené z Marsu k nám. A aby to bylo ještě složitější, mohly by být nebezpečné i organismy, které se dostaly ze Země na Mars, tam zmutovaly, změnily své vlastnosti a my bychom si je zavlekli zpět na Zemi. Naštěstí všechno, co jsme zatím k Marsu poslali, zůstalo na planetě, nebo se pohybuje v meziplanetárním prostoru bez možnosti návratu. Jestliže se však jednou lidé na Mars vypraví, budou se i vracet, a jakákoliv z uvedených variant kontaminace by mohla být osudová. Zatím můžeme být klidní. Výprava lidí na Mars se odkládá ne z technických, ale zejména finančních důvodů. A ty jsou obvykle rozhodující. Přesto všechno, snad se lidé jednou na Mars vypraví a kdo ví, možná že ho i kolonizují. Poměry na planetě by se totiž mohly dlouhodobými procesy upravit tak, že by bylo možné na jeho povrchu pobývat i bez kosmického skafandru, který by dnes byl samozřejmě nutný. Možná že je to čirá fantazie, ale lidstvo již uskutečnilo leccos z toho, co vypadalo v době Julesa Verna jako neuskutečnitelné.

Category: 2001 / 04

Asociace lidí jsou různé. Pod slovem „peršan“ si však většina z nich vybaví něco nádherně zbarveného, ornamentálně bohatého, jemného, měkkého, stoprocentně řemeslně dokonalého, nepředstavitelně pracného, téměř nezničitelného, ale i nesmírně drahého.

OBJEV PROFESORA RUDĚNKA

Třebaže je tato asociace v zásadě správná, přece jen značně generalizuje, a tím i znepřesňuje. Především je nutno si uvědomit, že se slovem „peršan“ většinou označují všechny orientální koberce, ať již pocházejí z vlastní Persie neboli Íránu, či byly vázány v Turecku, Afghánistánu, Pákistánu, Indii, nebo dokonce i v Číně.

Orientální koberce se váží snad již tři tisíce let a za tu dobu prošly barvitou a bohatou historií. Nikdo však není schopen přesně říci, kdy se objevil první. Máme jen údaje z literatury. Velká světová muzea s hrdostí vystavují koberce vázané v Isfahánu před více než třemi sty lety. Neznamená to, že by se tu dříve koberce nevázaly, avšak do naší doby se nedochovaly. I když mnohonásobně přežívají své první majitele, přeci jen jsou z vláken organického původu. Mají sice neuvěřitelnou odolnost proti prošlapání, ale nejsou nezničitelné. A pokud měl dříve někdo starý koberec, na kterém již byl znát zub času, vyhodil jej a pořídil si nový.

O zakladateli perského impéria Kýru Velikém píší řečtí historikové, že byl pohřben v hrobce pokryté nádhernými koberci. Snad nejkrásnější koberec, který kdy existoval, byl v ktésifónském paláci perského Sásánovce Husrava Parvéze, jenž vládl začátkem 7. stol. n. l. Obrovský koberec zobrazoval jarní zahradu v květu se stromy, potoky a květinovými záhony ze zlatých a stříbrných vláken, hedvábí, drahých kamenů a perel. Arabští dobyvatelé však tento skvost zcela zničili – vojáci jej po pádu Ktésifónu rozřezali na kousky, které si rozdělili mezi sebou.

Staré zápisy hovoří o nádherných kobercích starých dva a půl tisíce let, mnoho badatelů však pochybovalo, zda se pod tímto označením tehdy rozumělo totéž co dnes – byly to třeba jen gobelíny či jiný druh tkanin, používaných jako podlahová krytina. Důkaz, že již tehdy šlo o pravé koberce v našem slova smyslu, tedy o koberce vázané, stále chyběl.

Až v roce 1949 učinil ruský archeolog Ruděnko senzační objev, jímž vyvrátil všechny pochyby. V hrobce skytského knížete v Altajském pohoří nedaleko hranic tehdejšího Sovětského svazu a Mongolska nalezl skvěle zachovalý zhruba čtvercový koberec, jehož stáří bylo určeno na dva tisíce pět set let. Koberec představuje opravdu mistrovské dílo. Obsahuje přes 3700 uzlíků na čtvereční decimetr, což je vyšší počet, než se vyskytuje u většiny dnešních ručně vázaných koberců. Ve středovém poli je čtyřiadvacet čtverců s hvězdicovitými motivy, v postranních pěti pásech se střídají obrazy legendárního ptáka Noha, pasoucích se losů a jezdců na koních. U losů je zajímavé, že jsou zobrazeni jako pod rentgenem i s obratli páteře a vnitřnostmi. Profesor Ruděnko usoudil, že nádherný koberec je perskou prací, která se dostala do rukou skytského knížete pravděpodobně jako dar, nebo kořist.


Orientální koberce se váží snad již přes tři tisíce let a za tu dobu prošly bohatou a barvitou historií. Přesto není nikdo schopen říci, kdy se objevily první.

Jak je však možné, že se zachoval právě tento koberec, ačkoliv jiné, mnohem mladší, podlehly zkáze? Odpověď na tuto otázku je stejně zajímavá jako nález sám.

Krátce po svém uzavření byla hrobka vyloupena. Lupiči odnesli všechno zlato a ostatní snadno přenosné předměty. Všechno zlé je však pro něco dobré. Záchrana toho, co v hrobce zůstalo, byla vlastně vedlejším produktem loupeže. Voda prosákla dolů pobořenou střechou, zmrzla na kost, a protože střešní kameny fungovaly jako izolátor, zůstala zmrzlá po dva tisíce pět set let. Profesor Ruděnko pak našel v další hrobce kousek ještě staršího koberce. Tyto nálezy jsou důkazem, že původ vázaných koberců je prastarý, neboť mistrovství projevené v nálezech ve skytských hrobkách muselo být výsledkem dlouhého vývoje.

Jednotlivé země se stávaly terčem nájezdů, říše padaly, spojovaly se a vznikaly nové. Během těchto přeměn byly přenášeny také různé nástroje, materiály, pracovní postupy. I když se do vázání perských koberců částečně všechny tyto skutečnosti promítly, je pozoruhodné, že vlastní způsob vázání, charakter užívaného materiálu i základní vzory zůstaly v jednotlivých oblastech jejich výroby po celá ta dlouhá staletí bez podstatných změn.

ZÁHADNÝ PRAMEN

Peršany mají ve světě obrovskou popularitu a v současné době ani nabídka nestačí krýt poptávku. Jejich ceny neustále stoupají, a to nejen na trzích západní Evropy a Spojených států, ale i v zemích jejich původu, a to v průměru o 20-25 procent ročně. Těch, kdo jsou ochotni za minimální odměnu trávit celé měsíce jejich náročným vázáním, rychle ubývá. Ceny starožitných koberců, za které se považují všechny starší než 25 let, rostou ještě mnohem rychleji. Proto se staly i oblíbenou formou investování kapitálu.

Stačí se jen projít po jedné z hlavních teheránských tříd, třídě básníka Firdausího, kde se obchody s koberci střídají jeden za druhým s obchody se starožitnostmi a směnárnami, abyste získali přehled o bohatosti škály perských koberců. Írán je původní oblastí jejich vzniku, a proto tu najdete nejrozsáhlejší typovou bohatost a nejkvalitnější exempláře. Třeba zahradní koberce, i když značně stylizované, jsou pojaty jako kvetoucí zahrada – jednotlivé květinové záhony jsou rozděleny cestičkami a přerušovány tekoucím potůčkem. Nebo koberce zobrazující divokou zvěř – lvy, tygry a levharty útočící na rychlonohé gazely. Nádherné koberce se stromem života a pestrobarevnými ptáky v proplétajících se větvích, nesoucích různé druhy ovoce, či slavné lovecké koberce s výjevy ze štvanic. Koberce se scénami z palácových zahrad i s věčným motivem stárnoucího básníka, snažícího se získat lásku mladé ženy. Jiné zachycují portréty imáma Álího či dalších postav šíitského náboženství. Vidíte tu i zvláštní modlitební koberce, tzv. namazliky, na které si klekají věřící muslimové při každodenní modlitbě. Charakteristickým rysem těchto koberců je mihráb, rozšířený prostor začínající zhruba v polovině koberce, na některých jsou rovněž po stranách zobrazeny ruce. O ně se věřící opírá, když se při modlení klaní a čelem se dotýká země. V přední části bývá též uprostřed jednobarevná plocha, většinou ve tvaru kosočtverce, kam si věřící pokládá kamínky nebo prsť z posvátné Mekky.


Praní koberců v tajemném jezírku v Rey.

Některé námětové okruhy koberců se staly zvlášť proslulými. Sbírka nomádských koberců z íránské provincie Fárs sběratele Parvíze Tanavoliho procestovala kromě Teheránu a Šírázu i Spojené státy, Evropu a Austrálii a je mimořádně ceněna jak po umělecké stránce (Národní muzeum USA – Smithsonian Institution – ve Washingtonu k ní vydalo podrobný katalog), tak i po stránce zoologické. Podle původu těchto koberců lze totiž vystopovat i okruh původního rozšíření dnes již vyhynulého lva perského.

Nejvíc vás ale upoutají klasické isfahány, tabrízy, teherány, ghomy, kešany, kermany, šírázy, hamadány, sarúky, nainy a mnohé další, které se tu nabízejí v širokém sortimentu vzorů, barev i velikostí. V některých z těchto obchodů můžete vidět i vazače koberců při práci. Jeden z nich – před sebou nákres vzorku – pracuje na koberci zhruba o rozměrech 4 x 3 metry, jenž váže již čtyři roky a nad nímž stráví ještě nejméně další tři roky, než ho dokončí.

Není pochopitelně nad to, koupit koberec přímo v zemi původu. Nejen z hlediska ceny, která je tu o polovinu až dvě třetiny nižší, ale především vzhledem k mnohem širšímu výběru a záruce, že žádný překupník svým neodborným zásahem nemohl koberec poškodit. Největší aféra tohoto druhu se provalila začátkem padesátých let ve Spojených státech. Američané dávali totiž přednost méně výrazným barvám s pastelovými odstíny před přírodními jasnými barvami většiny orientálních koberců. Američtí importéři tedy začali kolem roku 1920 máčet dovážené koberce v chemickém roztoku, který původní jasné barvy tlumil. Působení užitých chemikálií však mělo za následek poškození vlněných vláken, která se pak třepila a snadno lámala. Tím se životnost koberce pochopitelně prudce snížila a zhruba po třiceti letech se začaly rozpadat.

Ne každá chemická koupel je však pro perské koberce škodlivá. Jižně od Teheránu je malé městečko Rey, dnes již prakticky teheránské předměstí, které přitahuje majitele perských koberců ze širokého okolí i z ciziny. Ze skály tu vyvěrá podivný pramen tvořící jezírko, v němž se denně vyperou desítky koberců. Odnepaměti se tvrdí, že pramen obsahuje neznámou chemikálii, která nejen koberce čistí, ale současně i zintenzivňuje a stabilizuje jejich barvy a zvyšuje trvanlivost vlákna. Mnoho koberců se prý stalo tím, čím jsou, teprve po vyprání v záhadném prameni. Již mnohokrát se vědci pokoušeli zjistit, jaká chemikálie má tento blahodárný účinek, a chtěli připravit roztok uměle, ale dosud bez výsledku. Prastarý pramen v Rey, v němž se praly koberce již v době, kdy toto dnes bezvýznamné městečko bývalo hlavním městem Persie, si uchovává své tajemství.

TAJEMSTVÍ VÝROBY

Každý z orientálních koberců nese charakteristický rys země nebo města svého původu, a tak mluvíme o tabrízech, isfahánech, bucharách, šírázech, kermanech a podobně. V mnoha z těchto oblastí je však ještě několik dílčích škol, které odborník dokáže podle hotového výrobku rozlišit, a často každá z vesnic v takové oblasti má ještě nějakou svou typickou zvláštnost.

Nejčastějším materiálem perských koberců je ovčí vlna. Pro jemné koberce se používá jen vlna ze hřbetu, jež má dlouhý vlas s vysokým leskem. Některé nomádské kmeny, především na íránsko-afghánském pomezí, které nemají ovce, zpracovávají velbloudí vlnu, z níž se často zhotovují koberce jen v přírodních odstínech, protože se špatně barví. Na osnovu a základní útek se též někdy používá dlouhovlákných druhů bavlny nebo vlny kašmírských koz. V některých oblastech Íránu, kde se pěstuje bourec morušový, se můžete setkat i s luxusními hedvábnými koberci. Rozhodně jsou však hedvábné koberce častější v Číně.

Zvláštní kouzlo mají nomádské koberce barvené dosud výlučně přírodními barvivy (tak např. červená barva se získává ze šťávy granátových jablek). Tyto kmeny, které jsou ve stálém pohybu, nemohou s sebou vozit velké zásoby vlny a barvy, a proto musí novou vlnu na různých místech vždy znovu a znovu dobarvovat. To vede ke znatelným rozdílům v intenzitě zbarvení jednotlivých částí koberce, čímž jsou pravé nomádské výrobky typické.

Za základních pět bodů charakteristiky perských koberců se považuje druh vlákna a hustota jeho vazby, vzor a barevná kompozice, vzor a typ bordury, materiál osnovy a útku a konečně pevnost struktury koberce.


Způsob vázání takzvaného symetrického uzlu.

Rozlišují se dva základní typy uzlíků, jimiž jsou koberce vázány – symetrický a asymetrický. U symetrického se oba konce po obepnutí osnovy zatáhnou opět dovnitř, u asymetrického připomíná vazba kolem osnovy osmičku. Lépe než dlouhé vysvětlování pomůže k jejich pochopení kresba. Tomu prvnímu se též někdy říká turecký, druhému perský, ale toto označení je zavádějící, neboť svádí k představě, že symetrickými uzlíky se vážou koberce v Turecku a asymetrickými v Persii. Nic není vzdálenějšího skutečnosti. Tak např. v Íránu se podle oblastí užívá obou těchto typů. Každý z nich má ještě několik dalších modifikací, ale to bychom již zabíhali do přílišných detailů.

Pokud jde o hustotu vazby, počet uzlíků na čtvereční decimetr značně kolísá, především též podle oblasti původu. Velkou jemností své vazby jsou proslulé isfahány a nainy, u nichž někdy dosáhne počet uzlíků na čtvereční decimetr i deseti tisíc. Velmi jemně vázané jsou i ghomy a kešany. Vazba s více než dvěma tisíci uzlíky na čtvereční decimetr se hodnotí jako velmi jemná, od 1200 do 2000 jako jemná, od 600 do 1200 jako polojemná a od 200 do 600 uzlíků jako hrubá. Hustota vazby není však absolutním kritériem při výběru koberce. Neexistuje např. kerman, který by měl více než 400 uzlíků na čtvereční decimetr, a přece jsou kermany mezi kupci velmi oblíbené, a to nejen pro svou relativně nízkou cenu.


Způsob vázání takzvaného asymetrického uzlu.

Pokud jde o rozměry, jsou značně variabilní. Nejběžnější jsou koberce o délce do dvou metrů a šířce 1,2-1,3 metru, často se však setkáte i s koberci podstatně většími. Nádherný bidžár s červenými květinovými motivy a spirálovými arabeskami na modrém pozadí, který můžete obdivovat v teheránském Muzeu koberců, je při šířce dvou metrů dlouhý téměř pět metrů, a přesto působí díky svému vzoru velmi odlehčeně a dynamicky. Mezi sběrateli perských koberců se mimořádné oblibě těší také předložky o rozměrech 1,5 x 0,9 metru, především pro svou praktičnost a skladnost.

Muži pracují jako vazači koberců jen výjimečně. Vzhledem k mizivým výdělkům je to práce žen a především malých děvčat, která mají ještě natolik drobné prsty, že dokáží rychle za sebou vázat i ty nejjemnější uzlíky. Nejzručnější vazačky mohou za den uvázat až deset tisíc uzlíků, tzn. u koberce s nejhustší vazbou asi jeden čtvereční decimetr. Uvázání koberce o rozměru 3 x 4 metry by takové vazačce trvalo téměř tři a půl roku nepřetržité práce. To je ovšem extrémní příklad. Již vazačka, která dokáže uvázat 5000 uzlíků za den, je považována za výbornou. I když je dnes práce dětí formálně zakázána, tisíce malých íránských děvčátek sedí od rána do večera u domácky zhotovených rámů a váží krásu, za niž budou ve vzdáleném městě bohatí cizinci ochotni zaplatit tisícovkami dolarů. Je to hodně, nebo málo? Jaká je cena ztraceného dětství, vevázaného do koberce?

POKLADY Z TREZORU

„Isfahány byly vždycky koberci perských šáhů,“ ujišťuje nás pan Amir, majitel jednoho bohatě zásobeného obchodu s koberci. Drží v ruce nádherný modrobéžový isfahán a ukazuje jeho pole vyplněné poetickou spletí květů, stvolů a větviček. Jiné koberce nesou portréty významných osob. Zvlášť mistrovskou prací je koberec o rozměrech asi 2 x 1,5 m s portrétem šáha Abbáse Velikého, nejslavnějšího panovníka safíjovské dynastie, zakladatele slávy Isfahánu. Je zarámovaný jako obraz. Kvalita a preciznost práce je dobře patrná na líci i na rubu, kde je sice obraz barevně poněkud méně výrazný, ale přesto tak přesný a dokonalý, že by koberec klidně mohl viset i obráceně.


Koberec s motivy lvů z počátku 20. století od kočovných Kaškajů.

Cena? Maličkost. Přes pět tisíc sedm set dolarů.

Pan Amir nás zve, abychom si prohlédli ještě dražší koberce. Nejsou na hromadě mezi ostatními, ale ve zvláštní malé místnosti, která je vlastně obrovským kovovým pancéřovaným sejfem. Jsou tu uloženy jako nejdražší klenoty. Když jsme se s mou ženou dověděli jejich cenu, přestali jsme se jejich uložení divit. Byly to všechno isfahány a měřily od 2,2 x 1,5 m do 2 x 3 m. Jejich cena se pohybovala od šesti tisíc do devíti tisíc dolarů. Zabořil jsem prsty do hustého vlasu a cítil jsem zřetelně, jak péruje zpět. Modré, béžové, červené, jeden dokonce žlutobílý. Až zrak přecházel z té krásy, řemeslné dokonalosti a jemnosti.

Zprvu jsem si myslel, že vzhledem ke své ceně musejí být koberce v sejfu starožitné. Ale pan Amir mě vyvedl z omylu: „Víte, kolik byste dal za kvalitní starožitný koberec? Nejméně pětkrát až desetkrát tolik. Tyhle jsou tak ceněny proto, že je vázal nejlepší isfahánský mistr. Jejich cena bude časem závratně stoupat. Dnes jsou prakticky zadarmo!“

Znovu si prohlížím nádherné koberce kolem sebe. Z jejich vzoru vane dech dávné historie a prastarých kulturních tradic. Je v nich zakleta duše tisíců neznámých tvůrců dávno obrácených v prach, jejichž touha po kráse, převtělená do koberců, se stala nesmrtelnou.


NENÍ KOBEREC JAKO KOBEREC


V Teheránu si můžete zajímavý koberec koupit přímo na ulici.

Obvykle se udává od jedenácti do čtyřiadvaceti základních oblastí, které v Íránu produkují koberce a vtiskují jim své charakteristické rysy. Ve skutečnosti však existuje na jedenáct tisíc různých lokalit výroby. Každá z nich je něčím typická a vyzná se v nich jen opravdový odborník. V poslední době určení původu koberce ještě značně znesnadňuje čím dál rozsáhlejší míšení stylů, související s pohybem obyvatel. Přesto se však podívejme aspoň na těch jedenáct základních typů pravých peršanů trochu podrobněji.

TABRÍZ

Koberce prodávané na trhu v Tabrízu je většinou možno rozdělit do čtyř podskupin. Společné je jim to, že mají krátký vlas, užívají symetrického uzlu a mají bavlněnou osnovu i útek. Koberce koraja užívají geometrický vzor s příležitostným medailonem v rudém poli, podskupina ardebilských koberců, která pochází z bezprostředního okolí Tabrízu, je charakteristická geometrickými vzory nebo poli barvy slonové kosti, zatímco koberce podskupiny serab jsou nejčastěji vázány z velbloudí vlny a jejich obvyklým vzorem je opakující se osmiúhelník. Poslední ze skupiny tabrízů je podskupina herézských koberců, která zahrnuje největší koberce prodávané na tomto trhu, a to až do velikosti 4 x 3 metry. Geometrický vzor je vytvářen poli různých tónů červené barvy. Příležitostně se setkáváme na herézech i s květinovým vzorem.

TEHERÁN

Pravé teherány se dnes vyskytují na trhu již jen velmi zřídka. Industrializace této oblasti způsobila, že drtivá většina vazačů koberců zanechala své uboze placené práce a věnuje se nyní výnosnějšímu zaměstnání. Teherány vynikají rozmanitostí barev i vzorů s medailony, květinami i geometrickými obrazci kavkazského typu. Určení teheránu je nejobtížnější ze všech perských koberců, neboť se tu nejvíce mísí vlivy z ostatních oblastí, přinášené sem vazači, kteří přicházejí do Teheránu z celého Íránu.

ISFAHÁN

Isfahány jsou společně s nainy nejlépe vázanými a nejdražšími koberci, které se dnes v Íránu vyrábějí. Tyto koberce mají obvykle bavlněnou osnovu, ale v poslední době se stále více vyskytuje i hedvábí. Téměř bez výjimky mají isfahány komplikovaný květinový vzor, většinou s ústředním osmilistým květinovým medailonem. Velikost isfahánů se pohybuje od 1,5 x 0,9 m až do 5,5 x 3 m a nejlepší z nich mají hustotu až 10 000 uzlíků na čtvereční decimetr. Stále se vede spor o to, zda základ květinového motivu isfahánů byl převzat z kopule isfahánské mešity, či zda to bylo obráceně.

NAIN

Koberce z oblasti Nainu mají bohatou historii, ale jejich výroba byla mezi oběma světovými válkami přerušena a začala se rozvíjet teprve po roce 1945. Celkovým pojetím připomínají nainy isfahány, neboť také užívají bohatých květinových motivů s ústředním květinovým vzorem. Poměrně často se tu vyskytují koberce hedvábné. Nejlepší nainy se svou jemností, tj. počtem uzlíků na čtvereční decimetr, vyrovnají isfahánům.

GHOM

Také ghomy patří mezi nejkvalitnější pravé peršany. Průměrný počet uzlíků na čtvereční decimetr přesahuje obvykle 5000. Ghomy se obvykle vyrábějí do velikosti 3 x 2 m a při jejich vázání se užívá asymetrického uzlu, stejně jako u isfahánů a nainů. I když i zde se ve vzoru objevují výhradně květinové motivy, nenajdeme tu na rozdíl od obou předchozích výrazný centrální osmilistý květinový medailon. Kromě toho bývá u ghomu květinový motiv na kontrastním tmavém pozadí, zatímco pozadí u isfahánů a nainů je obvykle tvořeno pastelovými tóny a jemnými odstíny modři a červeně.

KEŠAN

Při vázání kešanu se užívá rovněž asymetrického uzlu. Tyto koberce mají krátké, velmi jemné vlákno z nejlepší vlny. Kešany mívají obvykle výrazný centrální medailon, tvořený propletencem stylizovaných květů, který je rámován dalšími bohatými květinovými motivy.

MEŠED

Útek i osnova mešedů je z bavlny. Při jejich vázání se užívá asymetrického uzlu a jsou typické tím, že mají často čtvercový formát. Mešedy vynikají měkkými pastelovými tóny převážně červené barvy a je na nich použit bohatý květinový vzor. Dříve byly na trhu velmi oblíbeny pro svou dostupnou cenu, v poslední době však jejich kvalita citelně poklesla.

KERMAN

Vzhledem ke svému atraktivnímu vzoru a rozumné ceně jsou kermany jedním z nejoblíbenějších typů koberců vyvážených z Íránu. Váží se asymetrickým uzlem a většinou mají bavlněnou osnovu i útek. Typický pro kermany je jejich protáhlý centrální medailon, zvýrazněný navíc tím, že poměrně značná část pole kolem něj je bez vzoru. Okrajový vzor pole potom téměř splývá s bordurou. V poslední době však značně stoupla produkce nekvalitních kermanů, takže kupec musí být při jejich nákupu velmi opatrný.

ŠÍRÁZ

Výrazným rozlišovacím znakem šírázů je jejich tradiční protáhlý kavkazský vzor. Počet uzlíků na čtvereční decimetr se pohybuje od 640 do 5000. Vzhledem k tomu, že se tyto koberce zhotovují mimo město v okolních vesnicích na domáckých rámech, jsou většinou malé, maximálně střední velikosti, nejvíce 2,1 x 1,5 m. Jediným místem, kde v Šírázu můžete koupit koberec, je městský bazar, kam se každé ráno sjíždějí prodavači ze širokého okolí.

HAMADÁN

Hamadán je centrem rozsáhlé oblasti vázání koberců. V okolních vesnicích se užívá mnoho rozličných motivů. Většina koberců má geometrické vzory, často kombinované s květinovými. Hamadány se někdy rozdělují na dvě podskupiny, pravé hamadány a sarabendy. Osnova a útek pravých hamadánů jsou z bavlny nebo ovčí či velbloudí vlny. U sarabendů vždy z bavlny. Kromě toho se sarabendy dobře poznají podle okrajového květinového vzoru. Oba typy jsou vázány symetrickým uzlem a hustota na čtvereční decimetr nepřesahuje obvykle 3500 uzlíků.

SARÚK Dříve nesly sarúky tradiční ústřední květinový motiv na červeném pozadí, v poslední době zde však došlo k rozvoji květinových ornamentů v poli, které zatlačily centrální medailon. Osnova a útek jsou buď bavlněné, nebo vlněné. Při vázání se užívá symetrického uzlu.

Category: 2001 / 04

Nálada národa je na konci války silně protiněmecká, hledají se a udávají kolaboranti, často se fakta mísí s osobní mstou, mnohdy nejde rozeznat sadisticky orientované úchylky od spravedlivých trestů. Konec konců, je svět opravdu spravedlivý? Když se kácí les… Těsně po konci války 19. června 1945 byly jedny „válečné třísky“ pohřbeny v hromadném hrobě v Moštěnicích u Přerova. Krutou ironií osudu je, že s válečnou mašinerií mělo oněch 265 civilistů společného pouze to, že byli v nepravou dobu na nepravém místě.
Je teplá červnová noc, která jako by potvrzovala a zvýrazňovala skutečnost, že právě skončila jedna z nejhrůznějších válek 20. století. Bukové lesy východního Slovenska už brzy ožijí hlasy dřevorubců, louky zpěvem pasáků ovcí. Těch pár, kteří zůstali v Dobšiné, se těší na své blízké, kteří, jak se dozvěděli, jsou již na cestě domů. Prý už jsou na Moravě. V Přerově. Všichni chovají a povzbuzují v duši naději na další život, aby ne. Už brzy budou zpět ti z karpatských Němců, kteří byli z Dobšiné a okolních vesnic východního Slovenska začátkem války evakuováni. Všem je jasné, že začátek bude těžký, ale tak už to chodí. Přerov leží na spojnici několika železničních tratí. Denně se tady míjejí vlaky. Tento důležitý železniční uzel má nejen několik manipulačních kolejí, ale i vlastní přednádraží. Válečný chaos trochu změnil pravidelný jízdní řád, vracejí se domů totálně nasazení, kteří Říši před krachem nespasili. Vracejí se emigranti i odsunutí. Dne 18. června zastavuje na jednom z přednádraží vlak plný lidí. Matky s dětmi, muži i starci, prostě celá plejáda slovensky a německy mluvících vesničanů. Shodou náhod na vedlejší koleji už další vlak stojí. Tak to přece na nádražích bývá. Poručík Karol Pazúr, důstojník ze štábu 4. divize Obranného zpravodajství 1. čs. armádního sboru, zaregistruje odstavený vlak plný lidí. „Kdo to je?“ ptá se nádražních zřízenců. „Nějací Němci, emigranti či co,“ zní neurčitá odpověď. „Němci!“ V Pazúrovi se vzedme vlna nenávisti, touha po pomstě a spolu s předstíraným vlasteneckým zápalem začne organizovat vražednou akci. Kdepak je jeho minulost coby člena Hlinkovy gardy? „Vystupte si,“ zazní hrubý povel. Na takové jsou vesničané zvyklí. Pazúr a četař aspirant Bedřich Smetana nechali seřadit zmatené rodiny na peroně. Na další koleji čeká na příkaz k jízdě 17. pěší pluk z Bratislavy. Je slavnostně naladěn, aby ne! Vždyť reprezentoval vítězství v průběhu slavnostní přehlídky v osvobozené, jásající, ale už pomalu k normálnímu životu se vracející Praze. „Máme oprávnění provésti jakýmkoli způsobem očistu a likvidaci lidí nepřátelských Československé republice.“ S tímto tvrzením, bez jakéhokoli ověření si „hrdinové a trestající vlastenci“ Pazúr a Smetana vypůjčili 20 samopalníků od velitele transportu, keteří vytvoří popravčí oddíl. „Budeme stříleti a trestati nacisty a další, kteří se provinili zločiny na Slovensku.“ S tímto zdůvodněním si od Místní správní komise v Lověšicích zapůjčují kopáče na vykopání hromadného hrobu. Práce na hromadném hrobu začínají v noci z 18. na 19. června na návrší Švédská šance, patřícím do katastru obce Horní Moštěnice, která se nachází v těsné blízkosti přerovského nádraží. Po půlnoci se ozývá střelba. Trvá do páté hodiny ranní. Ve chvíli, kdy je jasné, že slovensky mluvící ženy s malými dětmi asi těžko budou zrádkyně národa, se jeden z hrobařů pokusí odporovat. „Ušetřete alespoň děti.“ „A co s nimi budeme dělat, když jim postřílíme rodiče?“ zněla na první pohled cynicky logická Pazúrova odpověď. To znamená zároveň i ortel smrti pro všechny. Všechny? Útěkem se zachrání 7 lidí. Ostatních celkem 265 je zastřeleno zezadu salvami z automatů. Bez ohledu na věk. Bez zaváhání byl popraven i teprve osmiměsíční „viník a zrádce“.

Category: 2001 / 04

Odkud se bere ta podivná přitažlivá síla oněch polárních oblastí, tak mocná a neodbytná, že když je opustíte, zapomenete vzápětí na všechny útrapy, tělesné i duševní, a netoužíte po jiném, než vrátit se k nim? Kde se bere půvab oněch krajin, přece tak pustých a děsivých?
Jean-Baptiste Charcot

Život mezi lidmi je založen na jevech, a ne na podstatě.
Ale tady v přírodě tomu tak není.

Odvěká lidská touha poznat „neznámou zemi“ a dostat se na „vrchol světa“ vedla k bezpočtu tragédií. Dnes je již prakticky celá oblast kdysi tak tajemné, neznámé a nebezpečné Arktidy vědecky prozkoumána. Dávno již skončila hrůzyplná dramata, už není té strašné, třikrát prokleté Arktidy. Ale mnohé příběhy z historie jejího objevování zůstávají stále neobjasněny a jsou dodnes obestřeny tajemstvím…

Objevitelské snahy v oblasti Arktidy byly často iniciovány jen z komerčních důvodů, a tak cílem polárních výprav, jež se v 19. a počátkem 20. století vydávaly do Arktidy, bylo zejména nalezení nových obchodních cest. Nejvyšší metou však stále zůstávalo dobytí tajemného severního pólu!

Tyto polární výpravy byly vedeny lodní, pozemní i vzdušnou cestou a v minulosti se jich zúčastnila celá řada národů. Některé byly organizovány vládou, resp. šlo o výpravy vojenské. Jiné byly štědře financovány americkými milionáři, kteří si přáli zvěčnit své jméno na nově objeveném území. Finančně byly tyto expedice často podpořeny i ze strany obchodníků, tiskových magnátů, ale také hlav států. Nechyběly ani různé soukromé podniky a individuální akce polárních nadšenců. I proto byla motivace účastníků těchto expedic velmi rozdílná. Například právě vojáci, kteří se do Arktidy vydat prostě museli, často jakoukoliv hlubší motivaci zcela postrádali. Jiní zase toužili jen po slávě a bohatství, posedlí po nové senzaci, novém objevu či sportovním výkonu za každou cenu. Většina účastníků arktických expedic však hledala nejen dobrodružství, ale i vědecké poznání.

Touha lidí po nových objevech a dobrodružstvích je ale většinou spojena i s jistým rizikem. Tito naši předkové, stejně tak jako i někteří „novodobí dobrodruzi“, jej na sebe většinou dobrovolně vzali. V Arktidě však toto riziko představuje zcela extrémní a pro normálního člověka také těžko představitelné situace.

Většina polárních výprav byla vystavena drsným, a někdy až nelidským podmínkám kruté Arktidy. Samotná dlouhá polární noc, kdy slunce po řadu měsíců vůbec nevyjde nad obzor, působí silně depresivně. Prakticky neustále krutý mráz v nekonečně prázdné bílé arktické pustině. Zoufalé hladovění z nedostatku potravin, způsobující nejrůznější onemocnění, zejména kurděje. Symptom ponorkové nemoci, jenž vedl až k hluboké, nesmiřitelné nenávisti u lidí, kteří byli kdysi přáteli.

Mnozí tak poznali pocity absolutní beznaděje, totálního fyzického a psychického vyčerpání, kdy pro záchranu svého holého života museli sáhnout až na dno svých sil. Mnohým se po několika letech, ale někdy i jen měsících strávených v Arktidě zcela a navždy změnil žebříček hodnot. Historie dobývání Arktidy nám tak ukazuje celé široké spektrum chování lidí mezi oběma pomyslnými krajnostmi. Dává nám desítky příkladů nejen výjimečného hrdinství, nezdolné víry v záchranu a ušlechtilých obětí, ale také příklady nenávisti, krádeží a vražd, postupného šílenství, které vedlo i k sebevraždám či kanibalismu.

Následující příběhy z historie objevování Arktidy mají většinou společného jmenovatele. Některé sice přispěly k poznání dalekého severu, zároveň ale zůstaly dodnes obestřeny jistým tajemstvím s řadou nevyjasněných okolností, nikdy nezodpovězených otazníků nad dalšími osudy těchto polárních expedic a jejich účastníků, jež byly bohužel vesměs tragické.

Pozdější novodobé pátrací expedice, moderní vědecké metody a technologické možnosti již do některých z těchto starých případů dokázaly vnést nové světlo, a tak stále není vyloučen nový překvapivý nález či poznatek. Ale pravděpodobnost, že snad někdy budou zcela objasněny, se stále snižuje, každým rokem, ale i každým dnem, který od těchto dávných událostí uplyne…

BARENTSŮV DŮM NA DALEKÉM SEVERU
(1596-1597)

Na jaře roku 1596 se z Amsterdamu vydává na sever již třetí holandská výprava. Jejím cílem je opět pokus o objevení Severovýchodního průjezdu, a tak i obchodní cesty do Asie – Číny. Oba předchozí pokusy sice nebyly úspěšné, ale protože nalezení této nové cesty je díky rostoucí expanzi holandského obchodu považováno stále za důležité, místní obchodníci ji opět financují. Výpravu tvoří dvě lodi, znovu pod vedením kartografa Willema Barentse. Na základě tehdejších velmi nedokonalých map chtějí proniknout tímto průjezdem přes severní pól. Barentsova výprava objevuje Medvědí ostrov, kde se námořníci věnují rybolovu. Později se vylodí na souostroví, které podle úzkých špičatých hor nazvali „Spitsbergen“. Provádějí zde měření mořských hloubek a záznamy meteorologických pozorování. Na Špicberkách také jako první spatří velké množství velryb, a tím dají impulz k zahájení jejich lovu v této oblasti.

Vrací se k Medvědímu ostrovu, kde se po dohodě kapitánů obě lodě vydávají různými směry. Loď s W. Barentsem dosahuje Ledové zátoky na Nové zemi. Ještě nikdy se žádný člověk nedostal tak daleko na sever. Zde však loď uvázne v ledu. Pod silným tlakem nahromaděných mohutných ker praskají křehké lodní boky a utrhne se kormidlo. Celý trup lodi je vyzdvižen vysoko nad mrazivou arktickou pustinu. Všem je jasné, že do příštího jara se z tohoto sevření neuvolní, a tak posádce nezbývá než se připravit na kruté přezimování. Muži začínají z naplaveného dřeva a částí lodi budovat přístřešek pro přezimování, který nemá žádná okna. Uprostřed místnosti je krb s velkým komínem. Avšak ještě před dokončením stavby, kterou Holanďané hrdě pojmenovali „Barentsův dům“, umírá lodní tesař. Je tak první obětí této výpravy, ale práce jeho rukou zůstává. Umožní ostatním, aby se z polorozebrané lodi do nového domova přestěhovali a přečkali tam nadcházející zimu. Začíná dlouhá polární noc s neobyčejně silnými mrazy, neboť v 16. století byly průměrné teploty v této oblasti ještě podstatně nižší než dnes. Dřevo nasbírané k vytápění v krbu je proto brzy spotřebováno. Teploty venku jsou tak nízké, že jen občas je možné vyjít ven pro další zásoby. Maso z polárních lišek chycených do pasti obohacuje jídelníček a tuk ze zastřelených medvědů slouží jako palivo do olejové lampy, mihotavě osvětlující příbytek, kde všichni netrpělivě čekají na příchod jara. Protože se obávají otravy, vyhýbají se masu z medvědů. Ve výpravě se ale kvůli jednostranné stravě rozmáhají kurděje. Onemocní jimi i sám velitel Barents. Dojde i k dalším lidským ztrátám. Dva námořníky usmrtí lední medvěd a napůl je sežere ještě dřív, než jim ostatní vůbec stačí přispěchat na pomoc.

Až v únoru příštího roku se konečně nad obzorem krátce objeví sluneční paprsky, jež do duší zoufalých Holanďanů vnesou záblesk naděje. Námořníci začínají stavět dvě malé šalupy, v nichž se chtějí pokusit o záchranu plavbou na jih podél pobřeží Nové země k severním ruským břehům. Barents zastrčí do komínu krbu svůj deník a na stole nechá vedle rozečtené knihy Marca Pola zprávu. Je určena komukoliv, kdo by se snad někdy dostal až do těchto vzdálených míst.

Výprava se vydává v šalupách na jih, cesta je však nesmírně obtížná, a tak je postup velmi pomalý. Z naprostého vyčerpání a na kurděje umírají další dva námořníci a také velitel Barents. Zbytek vyhladovělé posádky po dvou měsících putování konečně potkává ruské lovce, od nichž si kupuje potraviny. S jejich pomocí se vrací na Kolský poloostrov, kde se setkávají s druhou lodí své výpravy. Jen 12 mužů z Barentsova domu přežilo a vrátí se na podzim zpět do vlasti. Barentsův dům postavený na Nové zemi zůstává opuštěn, a to téměř tři sta let…

Až v roce 1871 jej objeví norská velrybářská loď s kapitánem Carlssenem. Podle jeho svědectví byl Barentsův dům o rozměrech 10 x 6,2 m jen velmi málo poškozen. Norové také našli řadu předmětů patřících Barentsově výpravě. Na stole ležela tři sta let stará zpráva i zažloutlá kniha Marca Pola Milion. V komíně nad krbem byl Barentsův deník, podrobně popisující osudy výpravy, dochovaly se halapartny a střelné zbraně. Na stěně dosud visely hodiny. Některé další předměty byly nalezeny ještě v roce 1933. Dnes ale zůstaly jen čtyři základní trámy, jež odolaly vlivu staletí, zbytky krbu a množství dřevěných částí. To je vše, co zbylo z domu, v němž před mnoha staletími první Evropané strávili zimu tak daleko na severu. Přes usilovnou snahu pozdějších novodobých expedic se dodnes nepodařilo nalézt hrob W. Barentse ani sebemenší stopu po zbytcích jeho lodi.

ZMIZENÍ FRANKLINOVY VÝPRAVY
(1845-1848)

Britská admiralita se v polovině 19. století rozhodla dát definitivní odpověď na problém Severozápadního průjezdu, tedy nalezení možnosti proplout z Atlantiku do Pacifiku podél severoamerických břehů. Vedením této elitní výpravy je pověřen sir John Franklin, šedesátiletý veterán napoleonských válek, který se již účastnil několika polárních expedic. Na nich se vždy osvědčil jako člověk nejen energický, statečný a čestný, ale i neobyčejně moudrý a lidský. Snad vzhledem ke svému věku, či jisté únavě však na své poslední výpravě působil váhavě a nejistě, často měnil svá rozhodnutí…

Trojstěžníky Erebus a Terror se 128 dobře vycvičenými muži a zásobou potravin na tři roky vyplouvají v květnu 1845 z ústí Temže. Posádky jsou plné optimismu, nepochybují o zdaru expedice a myšlenky na možná nebezpečí si nikdo nepřipouští. Před odjezdem přehodí Franklinova žena svému muži přes nohy britskou vlajku, kterou sama vyšívala. Tato drobná epizoda bude ale Franklina provázet jako zlá předtucha, protože vlajkami se přikrývají mrtví…

Franklin se zpočátku bez problémů dostává do oblasti jihozápadně od Grónska. Zde jim pomocná loď odevzdá dodatečné zásoby. Převezme také poslední dopisy od členů expedice určené jejich blízkým v rodné vlasti. A to je vše. Pak uplynou tři dlouhé roky, a tato velká a nákladná expedice o sobě stále nedává nic vědět…

Ve vlasti sílí obavy o osud Franklina a jeho lidí. Admiralita proto v roce 1848 vysílá do Arktidy první franklinovskou záchrannou expedici pod vedením sira J. C. Rosse, objevitele severního magnetického pólu. Kde ale hledat? Ross přezimuje na Leopoldově ostrově, ale přes veškerou snahu je jeho hledání bezvýsledné. Vrací se do vlasti zdrcen neúspěchem, a protože zklamal očekávání, je navíc vystaven i nevybíravé kritice. Admiralita ale obnovuje pátrání ve snaze zachránit 128 lidských životů. Ztráta elitní expedice by navíc znamenala citelný úder prestiži britského impéria. Je proto vypsána vysoká odměna. A tak začíná gigantická záchranná operace, jíž se po řadu let zúčastnily desítky lodí. V roce 1850 hledá Franklina v oblasti kanadské Arktidy dokonce 13 lodí. Franklinova žena Jane také najímá z vlastních prostředků brigu Prince Albert. V srpnu téhož roku objevují velrybářské škunery kpt. Penneyho na malém Beecheyho ostrově tři hroby, rozvaliny kamenné chýše, spoustu plechovek od konzerv a dalších předmětů. Z nápisů na hrobech vyplývá, že šlo o muže, kteří zahynuli při prvním přezimování Franklinovy výpravy, což je vcelku obvyklá daň polární noci. Žádná písemná zpráva o dalších Franklinových záměrech se ale nenašla. A tak roky plynou a pátrací expedice stále nenacházejí žádné další stopy po Franklinových lodích a jeho lidech. Po mnoha letech nákladného hledání zmizelé výpravy zůstával Franklin nezvěstný. Britská admiralita proto v roce 1854 formálně vyškrtla ze svého stavu všechny členy expedice jako padlé ve službě vlasti, čímž v podstatě dala ruce pryč od dalšího hledání…

V témže roce se ale podařilo jedné ze saňových výprav se psím spřežením, kterou na sever vedl Dr. John Rae, vyměnit či koupit od místních Eskymáků řadu předmětů prokazatelně patřících Franklinově výpravě. Tato skutečnost dala jistý impulz k dalšímu pátrání. Dle vyprávění Eskymáků se trojstěžník Terror údajně potopil u Adelaidina ostrova již s mrtvou posádkou na palubě. Erebus ztroskotal u ostrova krále Williama. Se saněmi a čluny se pak zbylí muži vydali přes zamrzlý průliv na jih. Tam u ústí Beecheyho řeky Eskymáci později našli jejich pozůstatky. Některé mrtvoly byly pohřbeny v zemi, jiné ležely ve stanech či pod převráceným člunem. Podle vzhledu a obsahu kotlů bylo zřejmé, že se museli v naprostém zoufalství uchýlit až ke kanibalismu, pokud chtěli přežít. Tato svědectví Eskymáků, jež Dr. Rae zprostředkoval, nebyla ale v Anglii považována za zcela věrohodná. Zprávy o kanibalismu vyvolávaly dokonce pobouření, přesto vláda nakonec Dr. Raemu přiznává vypsanou odměnu 10 000 liber za to, že našel stopu nezvěstné výpravy.

Jen zoufalá lady Jane nechce uvěřit, že již není naděje. Obětuje zbytky rodinného jmění, uspořádá veřejnou sbírku a vypraví novou záchrannou expedici pod vedením zkušeného kapitána McClintocka. Jedna z jeho průzkumných skupin objevila v roce 1859 u mysu Victory na ostrově krále Williama nevelkou mohylu z kamenů. Uvnitř je kovový válec obsahující složený list papíru. Podařilo se tak najít první, ale dodnes bohužel i poslední písemnou zprávu o osudu expedice. Byla napsána ručně v květnu 1847 s dovětkem z dubna následujícího roku a podepsána velícím důstojníkem a kapitánem Erebusu. Vyplývá z ní, že obě lodi byly již od září 1846 prakticky neustále v sevření ledů, a proto je zbývající členové výpravy po dvou letech opustili a vydali se k jihu na zpáteční pochod. Postupně již zemřelo 24 mužů včetně velitele Franklina. Ale kde jsou pochováni, jak a na co zemřeli, zpráva neuvádí.

McClintock obětavě pokračuje v pátrání po předpokládané trase zpátečního pochodu Franklinových mužů. Cestou nachází nejen jejich opuštěná tábořiště s řadou předmětů trosečníků, ale i lidské kostry. Některé jsou pohřbeny pod navršenými kameny, jiné jen polozaváté sněhem. Kosterní pozůstatky jsou rozneseny i po okolí. Tyto neradostné nálezy definitivně potvrdily katastrofální zkázu expedice. Ale otazníky nad její záhubou zůstávají dodnes. Jak je možné, že ji nikdo nepřežil, jaké byly příčiny jejich smrti, kdy a kde zahynul poslední, proč se nenašla žádná další písemná zpráva?

Po více než sto letech se v roce 1980 s pomocí sonaru podařilo objevit na dně moře u Beecheyho ostrova vrak bárky Breadalbane, jež kdysi pátrala po Franklinovi a potopila se v bouři. Některé předměty se podařilo vyzvednout, ale k rozluštění dávné záhady to nijak nepomohlo. Akce jen povzbudila naději, že se snad někdy podaří nalézt na dně moře i zbytky Franklinových lodí.

Dosud poslední nové zjištění přinesl americký antropolog A. Beattie, který v roce 1984 provedl eticky problematickou exhumaci tří řádně pohřbených mužů z hrobů na Beecheyho ostrově. V nich objevil zcela zachovalá těla, zmrzlá ve věčném ledu sto třicet devět let. Na základě zkoumání vyloučil kurděje i zranění. Dle obsahu olova jen usoudil na možnost pozvolné otravy zkaženými potravinami. A to je zatím vše.

Zmizení Franklinovy výpravy tak zůstává dodnes neobjasněno. Svou zkázou paradoxně přispěla k poznání dalekého severu víc, než kdokoliv jiný. Přes 30 pátracích expedic přineslo o Arktidě řadu nových poznatků. Ale za jakou cenu…?

VEGA A JEANNETTE – TRIUMF A KATASTROFA
(1878-1881)

Baron Adolf Nordenskjöld, člen švédské akademie věd, vyplouvá z Göteborgu v roce 1878 se dvěma loděmi Vega a Lena. Jeho cílem je pokusit se proplout Severovýchodním průjezdem. Obě lodě dosáhnou bez větších problémů mysu Čeljuskin. Tam se ale rozdělí. Lena zamíří do Jakutska, proti proudu stejnojmenné řeky. Vega, menší velrybářská loď s parním motorem, vedená Nordenskjöldem, pokračuje dál ve své plavbě mezi plovoucím ledem podél sibiřských břehů. Počátkem září je již blízko svého cíle – volného moře v Beringově průlivu, ale nakonec je nucena přezimovat. Ve vlasti proto narůstají obavy o Nordenskjöldův osud. Příští rok se lodi Vega podaří z ledového sevření osvobodit, a tak se může vydat na zbytek své cesty. V září nakonec připluje nepoškozená do japonské Jokohamy. Záměr se podařil, všichni jsou vyčerpaní, ale šťastní. Po celou dobu na zpáteční cestě do vlasti se Nordenskjöldovi, který jako první proplul Severovýchodním průjezdem, dostává obrovských ovací.

V přibližně stejné době, kdy je Nordenskjöld triumfálně přivítán ve vlasti, se ale začíná odehrávat počátek nečekané tragédie. Americký důstojník George Washington De Long na trojstěžňovém plachetním škuneru Jeannette, který se nezvěstného Nordenskjölda původně vypravil hledat, vydává posádce svůj osudný rozkaz…

Výpravu financuje bohatý americký tiskový magnát G. Bennett, který ví, že když vyšle výpravu na severní pól (ať už dopadne jakkoli), zvýší náklad svého deníku New York Herald. Proto se De Long nevrátí, když zjistí, že Vega se zachránila sama. Místo všemi očekávaného návratu přichází onen tajný, pro posádku dosud neznámý a osudný De Longův rozkaz – pokusit se dobýt severní točnu.

Loď s 23člennou posádkou se tedy vydává dál na sever, vstříc svému neodvratnému osudu. V té době někteří vědci předpokládají, že může existovat mořský proud, který směřuje od Beringova průlivu napříč Arktidou kolem pólu až ke Grónsku. Této teorie chce De Long využít. Jeannette je brzo pevně sevřena v ledových polích, která jí berou možnost volného pohybu. S těmito ledovými poli loď velmi pomalu driftuje, nikoli však předpokládaným severním, nýbrž severozápadním směrem. Silné ledové valy ji vážně poškodí, a tak neustále hrozí její potopení. Posádka proto musí být neustále připravena k opuštění lodi. V tomto zajetí ledů a vynucené nečinnosti nakonec prožije celé dvě kruté polární zimy. V červenci 1881 již silně poškozená loď další nápor ker nevydrží. Ty ji nakonec rozdrtí, a Jeannette se po 21 měsících bludné pouti neznámým oceánem, daleko od lidí potopí.

Posádka se ocitne na pustých ledových pláních a nastane tak opravdový zápas člověka s Arktidou. Za nesmírného utrpení vlečou námořníci čluny a saně s proviantem na jih, k sibiřským břehům. Je to zoufalý zápas o čas. Zásoby potravin jsou totiž značně omezené a zlověstnou hrozbou je i blížící se zima. Po vyčerpávajícím pochodu po ledových krách se jim nakonec podaří dosáhnout volného moře. Tam se výprava musí rozdělit do tří člunů, ve kterých zamíří směrem k deltě řeky Leny. Doufají, že se jim tam podaří najít pomoc ruských lovců. Temná noc a silná bouře však De Longovy čluny postupně rozdělí. Člun č. 3 s celou posádkou pod vedením poručíka Chippa zmizí v této bouři navždy, bez jakékoliv stopy…

Posádka druhého člunu vedená ing. Mellvilem má větší štěstí. Podaří se jí dosáhnout břehů Sibiře a nalézt osadu ruských vyhnanců. Všichni jsou zachráněni! S minimem potravin, omrzlá a zcela vyčerpaná posádka prvního člunu s velitelem De Longem sice též dorazí k sibiřským břehům, ale neví, kde hledat pomoc. Navíc většina jeho lidí již není schopna dalšího pochodu do vnitrozemí. De Long proto vyšle dva nejsilnější námořníky hledat jakutské osady. To se jim sice nakonec podaří a Jakuti je nakrmí i obléknou, avšak zoufalí Američané se s Jakuty nedokáží vzájemně dorozumět a vysvětlit jim, že je nutné se ještě vrátit pro zbylé členy, kteří marně čekají na pomoc. A tak opuštěný De Long i se zbytkem mužů umírá někde u delty řeky Leny, daleko od vlasti, zcela bez pomoci.

Příští rok najde pátrací výprava zbytky jeho posledního tábora. Vedle zmrzlého těla velitele leží jeho deník s posledním záznamem: „140. den od opuštění lodi. Během noci zemřeli Boyd a Gortz. Collins umírá.“ De Long psal svůj deník až do své smrti. Zemřel jako poslední.

Po třech letech se na kře u jižního Grónska našlo několik věcí prokazatelně pocházejících ze ztroskotané Jeannetty. To dokazuje, že předpokládaný mořský proud napříč Arktidou opravdu existuje. Tato skutečnost je ale už jen posledním poselstvím nešťastné lodi dalším průkopníkům v dobývání Arktidy.

TRAGICKÝ KONEC EXPEDICE PORUČÍKA GREELYHO
(1881-1884)

Když se Mezinárodní polární konference v roce 1879 usnesla zřídit v Arktidě pevné pozorovací stanice, Amerika si vzala na starost založení dvou z nich – jedné na Grinnellově zemi a druhé na Aljašce. Poručík Adolphus Washington Greely byl pověřen vybudováním stanice na Grinnellově zemi. Protože americký kongres pro celou akci nejevil příliš velké nadšení, uvolnil na ni jen poměrně malé finanční prostředky. A tak byla vypravena nedostatečně připravená a vybavená expedice, prakticky bez polárních zkušeností. To vše v důsledku vedlo k jedné z nejstrašlivějších tragédií v dějinách dobývání Arktidy…

Greelyho vojenská expedice se v roce 1881 vydala na sever v pronajatém tuleňářském parníku Proteus. Cestou navštívila některá tábořiště předchozích polárních expedic. V jejich zásobovacích skladech si doplnila proviant, vyzvedla dokumenty z kamenných mohyl, a zároveň tam uložila své vlastní zprávy. Výpravě se podařilo dosáhnout určeného místa v zálivu lady Franklinové. Z lodi vyložili zásoby a vše potřebné ke stavbě dřevěných domků. Již za měsíc je zřízena tehdy nejsevernější polární stanice na světě. Byla pojmenována Fort Conger.

Loď Proteus se vrátila zpět do vlasti. Podle plánu má do Fort Congeru připlout opět příští rok v létě, dopravit nové zásoby a především po roce pobytu vyměnit posádku stanice, která přečkala první zimu v Arktidě. S příchodem jara její členové podnikají řadu loveckých a průzkumných výprav do okolí stanice. Provádějí i různá vědecká pozorování a měření. Nejsou to zanícení polární badatelé, ale vojáci, a tak se všichni hlavně těší na léto, kdy přijede loď Proteus s novou posádkou, která je vystřídá, a oni se konečně vrátí domů.

Ta však proti očekávání nepřipluje, a léto se chýlí ke konci. Před Greelym tak vyvstává nečekaná nutnost druhého přezimování v drsné Arktidě, s tenčícími se zásobami potravin a vyčerpanými lidmi. Greely se proto snaží udržet v mužstvu morálku nasazením železné vojenské kázně, zavede systém přísných trestů. Přesto nezabrání tomu, aby v silně roztrpčené a podrážděné posádce docházelo ke stále prudším hádkám i porušování rozkazů. V této krajně napjaté atmosféře přečkávají zcela demotivovaní vojáci ve stanici i druhou polární zimu. Když ale ani příští rok v létě nepřiplouvá ani Proteus, ani žádná jiná loď, situace se stává kritickou. I Greelymu je teď jasné, že již nelze ve stanici déle zůstávat. Třetí přezimování by již pro všechny znamenalo jistou smrt.

Greelyho lidé proto opouštějí Fort Conger v malé staré parní bárce, která zde zůstala po nedávné Hallově výpravě. Do té se ale vejde jen omezené množství potravin. Greely se v ní snaží probít na jih, kde doufá najít eskymácké osady. Ale již po dvou týdnech plavby je bárka uvězněna v ledových krách. Posádka musí proto sestoupit na led a loď opustit. Greely se nakonec rozhodne uchýlit na Grinnellovu zemi, kde věří, že objeví zásobovací skladiště. To se mu sice podaří, ale skladiště jsou prázdná. Navíc se z jedné uložené zprávy již tak zdecimovaní vojáci dozvídají další pohromu. Loď Proteus, na kterou tak dlouho a marně čekali, byla při pokusu proniknout do Fort Congeru sama rozdrcena ledem a potopila se. Její posádka ale měla štěstí, byla zachráněna jakousi náhodně proplouvající lodí. Její kapitán se o další osud Greelyho výpravy staral pramálo a sám urychleně prchal z těchto nebezpečných vod. A tak Greely a jeho lidé zůstali dál opuštění, zapomenutí.

Až pod tlakem veřejného mínění, kterým otřásla tragédie De Longovy výpravy, se americká vláda rozhodla vyslat opožděnou pomoc. V červnu 1884 našla velrybářská loď Thetis poblíž mysu Sabine zbytky posledního tábora Greelyho expedice. Co se v něm přesně odehrálo, se neví dodnes…

Když zachránci otevřeli roztrhanou stanovou plachtu, zděšeně ucouvli. Ve stanu spatřili několik zdivočelých, zbědovaných a hladem pološílených mužů. Jeden měl amputovány nohy, ostatní leželi, a jeden z nich klečel, jako by se modlil – byl to poručík Greely. Nikdo však zachráncům zpočátku nevěnoval sebemenší pozornost. Když se někteří probrali z letargie, násilím se vrhli na plechovky s konzervovaným masem, jímž je námořníci chtěli po troškách nakrmit. Zachráncům tuhla krev v žilách, když se postupně seznamovali s opravdovými orgiemi hladu, které si Greelyho vojáci prožili. Zapomenuti, ponecháni sami sobě, bez potravin a střeliva, kdy nemohli prakticky nic ulovit, dopouštěli se členové mužstva stále častěji neuposlechnutí rozkazu, vzpour a krádeží zbylých potravin. Zloděje trestal Greely nemilosrdně. Jeden byl pro výstrahu zastřelen, ale ani to ostatní neodradilo. Po vyčerpání posledních zásob začali vojáci jíst psy, později i psí řemeny, kožené oděvy či stanové plátno. Lékař výpravy skončil sebevraždou, když se předávkoval sedativy. Ostatní začali postupně umírat z hladu či na kurděje. V okolí stanu se povalovaly nepohřbené mrtvoly s vykrájenými kusy masa, což nasvědčovalo tomu, že došlo i ke kanibalismu. To jen dokreslovalo celý obraz tragédie.

Z dvaceti čtyř mužů, kteří před třemi lety přijeli na daleký sever, jich přežilo jen šest. Sedmý, krutě zmrzačený seržant, zemřel na zpáteční cestě do vlasti. Většina z nich se již stejně nikdy z prožitých hrůz zcela nevzpamatovala. Ale samotný Greely žil ještě velmi dlouho a zemřel v hodnosti generála.

LET ANDRÉOVA BALONU OREL
(1897)

Jednu ze stěn radnice ve Stockholmu zdobí reliéf tří mužů se zhrouceným balonem v pozadí. Připomíná dávnou tragickou událost, která ve své době dokázala vzrušit celý svět.

Byl to první pokus dostat se k severnímu pólu vzdušnou cestou. Jako první, kdo s tímto projektem přišel a zároveň se o tento čin i pokusil, byl švédský inženýr Salomon August Andrée. Představoval si, že by mohl ze Špicberků dosáhnout severní točny v balonu, vybaveném třemi plachtami a brzdnými lany. Právě tato přídavná zařízení měla umožnit částečnou řiditelnost balonu, protože pravděpodobnost, že by po celou dobu, nutnou k letu k pólu, vanul stále vítr přesně od jihu, byla prakticky nulová. Svůj systém Andrée vyzkoušel i v praxi s poměrně dobrým výsledkem při krátkém pokusném letu v balonu SVEA.

V červenci 1897 vzlétá z Dánského ostrova k severnímu pólu balon Orel. Je naplněn vodíkem a v jeho gondole pro tříčlennou posádku jsou lehátka a zásoby potravin téměř na půl roku. Na střeše gondoly a ve zvláštních kapsách na nosném kruhu jsou rovněž měřicí přístroje, lehké čluny, troje saně, stan a samotná zátěž. Posádku balonu pod vedením ing. Andrého tvoří mladičký pětadvacetiletý fyzik a fotograf Nils Strindberg a fyzicky zdatný inženýr Knut Fraenkel.

Orel pozvolna stoupá do výše 100 metrů. Potom ale náhle dojde k překvapivě prudkému poklesu balonu téměř na úroveň mořské hladiny. Při této operaci balon ztratí i část svých vlečných lan, tak důležitých pro jeho ovládání na cestě k vysněnému cíli. Tento dramatický okamžik je i chvílí osudové volby posádky – pokračovat za této situace v letu, nebo se vrátit? V srdcích vzduchoplavců je ale rozhodnuto, rychle vyhazují zátěžové pytle s pískem a Orel znovu stoupá. Přihlížejícím divákům postupně mizí za severovýchodním obzorem. Od té chvíle jej již nikdo nikdy nespatří…

Ticho trvá plných 33 let, a to až do léta roku 1930. Tehdy se norská velrybářská loď Bratvaag, směřující k zemi Františka Josefa, dostává náhodou a díky mimořádně příznivému stavu ledu k břehům jindy většinou zcela nepřístupného Bílého ostrova. Tam dva námořníci objevují zbytky tábořiště, jež bylo kdysi dějištěm smrtelné agónie Andrého expedice. Kolem člunu byly rozházeny nejrůznější předměty výpravy – barometr, skříňka na náboje, kalhoty i svinutá vlajka. Opodál ležely prázdné saně a petrolejový vařič. Na holé skále našli první torzo mrtvého. Kosti trupu pronikaly oděvem a chyběla hlava. Bylo zřejmé, že toto zohavení bylo dílem hladovějících medvědů. Na zádech kabátu byl vyšitý monogram A – Andrée. Mrtvola Strindbergova byla zavalena kamením, ale samotná lebka ležela vedle hrobu. Fraenkelovy pozůstatky byly objeveny až další výpravou, a to na místě poměrně vzdáleném od tábora. Tělesné ostatky všech nešťastných hrdinů byly převezeny do vlasti a se všemi poctami pohřbeny. V táboře se našel i Andréův deník a palubní deník, do něhož si Strindberg psal své poznámky. Byly objeveny i zcela nepoškozené fotografické desky. Tyto materiály umožnily zrekonstruovat téměř celý příběh expedice.

Poměrně brzy po startu ze Špicberků se počasí zhoršilo. Balon letí v mracích a vlhké, chladné prostředí zvyšuje jeho váhu. Orel ztrácí výšku, a posádka je nucena neustále vyhazovat přítěž. Na obalu se tvoří silná vrstva námrazy, gondola klesá nezadržitelně stále níž a začíná narážet i na led. Počet těchto nárazů se zvyšuje. Protože během dosavadního letu již odhodili většinu zátěže, je další let Orla nebezpečný a prakticky nemožný. Po 2,5 dnech letu k pólu za stupňujících se potíží je proto rozhodnuto. Andrée otevírá ventily, vyhazuje kotvu a posádka seskočí z koše. Let Orla skončil asi 700 km od pólu.

Vzduchoplavcům nezbývá než se pokusit o záchranu svých životů návratem na pevninu. Pro tuto eventualitu ale nejsou dostatečně vybaveni. Jak teď chybí některé zásoby vyhozené během letu! Vydávají se na těžký pochod arktickou pustinou. Každý z nich táhne po ledových krách saně s nákladem asi 160 kg. Na jedny z těchto saní naloží i člun. Terén je nesmírně obtížný a nebezpečný. Neopatrné překročení vodních kanálů hrozí smrtí. Občas se jim sice podaří zastřelit medvěda, ale jinak jednostranná a nevařená strava vede k onemocněním, jež jejich vyčerpané organismy ještě dále oslabují. Mnohdy po útrapách celodenního pochodu a změření polohy zjistí, že jsou ještě severněji, než byli ráno. To způsobuje drift polárních ker, který nešťastnou trojici neustále unáší někam jinam. Přesto se trosečníci snaží neklesat na duchu a po téměř tříměsíčním vyčerpávajícím pochodu dorazí k malému skalnatému ostrůvku.

Zde všichni postupně zahynou za podivných a nikdy nevyjasněných okolností. První pravděpodobně zemřel mladičký Strindberg. Ale co bylo bezprostřední příčinou jeho smrti – trichinóza z medvědího masa? A co se stalo potom? Jak a kdy zahynul Andrée? Zůstal snad poslední naživu fyzicky nejzdatnější Fraenkel? Zvolil snad Fraenkel po smrti svých druhů dobrovolnou smrt ještě před nástupem dlouhé polární noci, zcela sám, opuštěný a bez sebemenší naděje?

Zůstávají i otazníky etické. Nejstarší, nejzkušenější a dosud svobodný Andrée si zřejmě musel již v době příprav uvědomovat nedomyšlenost, obrovské riziko a faktickou beznadějnost svého záměru. Přesto, sám snad odhodlán ve jménu vědy zemřít, vzal s sebou na téměř jistou smrt další dva mladé lidi, kteří mu naprosto důvěřovali. A Strindbergova snoubenka čekala věrně po zbytek svého života…

STRAŠNÁ POLÁRNÍ TRILOGIE
(1912-1914)

Pro Arktidu je rok 1912 tragický, jakoby předznamenaný potopením Titaniku v severním Atlantiku. V tomto roce se do Arktidy vydává hned několik ruských výprav na lodích Sv. Anna, Sv. Fokka a Herkules. Poprvé v historii se polárních výprav účastní i ženy. Po dvou letech však zůstávají všechny výpravy nezvěstné. O žádné z nich není sebemenších zpráv, a tak začíná carská vláda pod tlakem veřejnosti organizovat záchranu. Už je ale pozdě. Osudy všech těchto tří ruských expedic jsou bohužel tragické, přitom příběhy dvou z nich se zvláštním způsobem prolnou.

Přes mnohá varování, že stav ledu v Barentsově moři je neobyčejně nepříznivý, vyplouvá koncem srpna z Petrohradu plachetní škuner Sv. Anna. Velí mu mladý poručík Georgij Brusilov. V jeho 24členné posádce je i žena – milosrdná sestra E. Ždankovová, která nahradí lodního lékaře. Brusilov se chce podél sibiřských břehů dostat do Beringova průlivu. V Karském moři je však Sv. Anna bezmocně sevřena ledem a začíná driftovat ve směru mořských proudů. Nikoho to zpočátku příliš neznepokojuje. Během prvního přezimování však posádka v důsledku nedostatku pohybu ve studeném, tmavém a vlhkém podpalubí, nečinnosti a především jednotvárné stravy začíná trpět kurdějemi. Milosrdná sestra obětavě pomáhá všem nemocným ve dne v noci. Jenom jí a kormidelníku Albanovovi se choroba vyhnula. Sv. Anna se ze sevření ledových ker nevysvobodí ani v létě příštího roku. Navíc nebezpečný drift ji postupně zanese ještě mnohem dál na sever. Druhá polární noc je ještě těžší. Mezi posádkou dochází k ostrým sporům. Despotický, náladový a prchlivý Brusilov je na pokraji psychického zhroucení. V lednu 1914 je již situace zcela nesnesitelná. Kormidelník Albanov nechce dále pasivně čekat, a se souhlasem Brusilova loď opouští. Spolu s dalšími 13 muži se chce pokusit pěšky proniknout po krách k nejbližší pevnině, ostrovům země Františka Josefa. Tento pochod, při kterém táhnou těžké saně i kajaky, je pro nemocné, promrzlé a hladové námořníky nesmírně vyčerpávající. Postupně tak umírají či mizí navždy v mlze a mrazivé vichřici arktických pustin. Jiní se utopí v bouři při plavbě v kajacích. Nakonec z nich zůstává jen Albanov, který má vysoké horečky, a námořník Konrad s omrzlými prsty. Přes veškeré útrapy svůj boj nevzdávají. Tři měsíce po odchodu ze Sv. Anny se jim nakonec podaří v kajaku dosáhnout známého skladiště potravin, zřízeného pro polární expedice na mysu Flora.

Tam je později při svém návratu zachrání Sedovův škuner Sv. Fokka a odveze do vlasti. Albanov sice podává podrobné svědectví o drastickém zpátečním pochodu, ale jaký byl další osud Brusilova, Ždankovové a všech těch, kteří na lodi zůstali, neví. Sv. Anna s nimi zmizela navždy beze stopy…

Ve stejné době jako Sv. Anna vyplula před dvěma lety z Archangeľsku i Sv. Fokka. Cílem jejího velitele, ambiciózního poručíka Georgije Sedova, je vztyčení ruské vlajky na severním pólu, a to za každou cenu. Pěší útok na pól měl začít ze země Františka Josefa, ale tam se Sv. Fokka pro hustý led vůbec nedostane, a posádka musí poprvé přezimovat na Nové zemi. Příštím rokem se jim podaří konečně proniknout k zemi Františka Josefa, kde na Hookerově ostrově rozbili svůj druhý zimní tábor. Zásoby uhlí se rychle vyčerpaly, a tak topili vším, čím se dalo. Mnozí, včetně Sedova, opět onemocněli nejtěžší polární chorobou – kurdějemi. Sedov se však přesto svého záměru dosáhnout pólu nevzdal. V polovině února 1914 se vydává spolu se dvěma námořníky, trojími saněmi a psím spřežením na sever.

Již týden po opuštění lodi má Sedov tak opuchlé nohy, že se nemůže sám pohybovat, a začíná ztrácet vědomí. O návratu však nechce ani slyšet. U Rudolfova ostrova je již jeho stav beznadějný. Po třech dnech umírá ve stanu, aniž by přišel k vědomí. Jeho kamarádi jej pochovali a přikryli vlajkou, kterou chtěl Sedov vztyčit na pólu. Zpáteční cesta jeho dvou druhů ve sněhové bouři, mlze a vánici byla strašlivá. Veškerý petrolej, nutný k vytápění stanu, spotřebovali v době, kdy Sedov umíral. Z posledních sil se dovlekli zpět k lodi, kde sdělují smutnou zprávu. Další pobyt na severu nemá smysl. Posádka Sv. Fokky ukončí vědecké práce a vrací se k mysu Flora, kde zpozoruje dva lidské přízraky. Zachrání tak Albanova a Konrada, kteří jako jediní přežili tragédii Brusilovovy výpravy ze Sv. Anny.

Téhož roku připlouvá na Špicberky malý kutr Herkules, na němž se plaví Vladimír Rusanov se svou snoubenkou, studentkou medicíny z francouzské Sorbony Juliettou Jeanovou. Rusanova fascinuje sever a podaří se mu dosáhnout toho, že je carskou vládou dokonce pověřen vedením polární expedice, jejímž cílem jsou právě Špicberky. Hledá zde pro Rusko uhelná ložiska, objevená naleziště mapuje a provádí jejich zábory. Svůj úkol splní rychle a dobře, ale zpět do vlasti se nevrátí. Vydá se, a tentokrát již na vlastní pěst a bez vědomí vlády, dál na milovaný sever. Chce se pokusit proplout Severovýchodním průjezdem z Atlantiku do Pacifiku. Na palubě Herkula je s ním kromě devítičlenné posádky i jeho krásná francouzská snoubenka, další žena, která se účastní polární expedice.

Dne 31. 8. 1912 je Herkules spatřen naposledy. Z ústí průlivu Matočkin Šar míří do Karského moře, které je v tomto roce extrémně zaledněné. Pak se po Rusanovově výpravě slehne zem. Otec Julietty v Paříži umírá žalem. Po dvou letech marného čekání ztratil poslední naději, že svou jedinou dceru ještě uvidí. I když se v roce 1934 našly na ostrově Popova – Čuchčina některé předměty a útržky písemností prokazatelně patřící Rusanovově expedici a sloup s vyřezaným nápisem „Herkules 1913“, nové světlo do tohoto případu nevnesly. Tajemství zániku Herkula nebylo nikdy odhaleno.

ZÁHADA LETOUNU LEVANĚVSKÉHO
(1937)

V roce 1937 dochází k prvním úspěšným přeletům z Moskvy do Ameriky přes severní pól. Nejprve v červnu startuje z moskevského letiště jednomotorový jednoplošník ANT-25, speciálně upravený pro přelet Arktidy. Po 64hodinovém dramatickém letu, kdy se tříčlenná posádka pod vedením zkušeného pilota V. Čkalova musela neustálým manévrováním v různých výškách vyhýbat nebezpečí námrazy, nakonec přistanou úspěšně ve Vancouveru. Uskutečnil se tak první 9000 km dlouhý transpolární let mezi oběma kontinenty.

Hned následující měsíc v červenci se totéž podaří zopakovat posádce M. M. Gromova na dalším letadle ANT-25 po stejné trase. Protože měli výrazně příznivější počasí než Čkalov, podařilo se jim za kratší dobu doletět dál – přistáli dokonce až v jižní Kalifornii u osady San Jacinto. Tento druhý transpolární let zároveň znamenal překonání mezinárodního dálkového rekordu v letu po přímé linii.

V srpnu mělo přijít vyvrcholení těchto dvou sovětských úspěchů. Chystá se třetí přelet, opět po přibližně stejné trase, ale tentokrát již nikoliv na trojmístném speciálu ANT-25, ale s velkým letounem dopravního typu a početnější posádkou, který poveze již i první obchodní zásilky.

Je to velká příležitost pro mladého, ale zkušeného pilota Sigismunda Levaněvského, který se již před dvěma lety o mezikontinentální let do San Francisca pokusil, ale v důsledku k úniku oleje a nebezpečí zadření motoru se musel vrátit zpět na letiště v Moskvě. Přestože vývoj počasí na trase letu nebyl v den plánovaného odletu povzbudivý, Levaněvský se rozhodl přijmout riziko. A tak 12. srpna 1937 startuje ze Ščelkovského letiště v Moskvě mohutný čtyřmotorový středoplošník DB-A s označením

N-209. Cílem jeho šestičlenné posádky je Fairbanks na Aljašce. Tam však N-209 nikdy nedoletěl…

Po startu udržují s Moskvou neustále spojení formou radiodepeší. Ty zůstávají jediným svědectvím o počátečním průběhu letu. Nejprve šlo vše normálně, ale později se situace začala komplikovat. Silný protivítr a hustá oblačnost hrozící námrazou přinutily Levaněvského částečně změnit kurz a vystoupat do maximální výšky. Hlásí sice přelet severního pólu, ale zároveň i tvorbu námrazy. Navíc do oblasti dalšího letu N-209, který míří k Aljašce, postupuje cyklona. Levaněvského depeše jsou stále řidší. V poslední, jež byla přijata, oznamuje souvislou oblačnost a poruchu přívodu oleje, která vedla k tomu, že jeden ze čtyř motorů vypověděl službu.

V moskevském štábu zavládlo zděšení. Výpadek jednoho z motorů totiž znamenal výrazné snížení maximální letové výšky, a tedy i nutnost sestoupit do hustých mraků, kde letoun pravděpodobně pokryla silná ledová námraza. A let s těžkým, zledovatělým, špatně ovladatelným strojem může vést k přetížení a poruše dalších motorů. Přes usilovnou snahu sovětských i amerických radiostanic se již spojení s N-209 obnovit nepodařilo. A letoun se neobjevoval ani na Aljašce, ani nikde jinde…

Svět trne o jejich osud. Rusové okamžitě zahajují záchranné akce ve východním sektoru Arktidy. Ze své letecké základny na Rudolfově ostrově podnikají bezpočet pátracích letů. Do hledání se v západním sektoru zapojují i Kanaďané a Američané. Všichni vycházejí z předpokladu, že zkušený pilot Levaněvský jistě někde nouzově přistál, byť s částečným poškozením letadla. Přitom mohlo dojít také k rozbití rádiové vysílačky či vybití akumulátorů, což by vysvětlovalo i jeho mlčení. Levaněvský měl na palubě letadla bohatou výzbroj, stany, šatstvo, dostatečnou zásobu potravin a střeliva, jež by jeho posádce měly umožnit přežít v Arktidě asi půl roku. Později ale převládne mínění, že N-209 nouzově přistál či havaroval na krách poměrně blízko za severním pólem, tedy krátce poté, co mu vysadil motor a bylo přerušeno rádiové spojení. Prohledat tuto oblast byl však úkol těžko splnitelný, a nadcházející zima přinutila k ústupu i ty nejodvážnější letce. Většina letadel totiž nebyla pro zimní operace v Arktidě dostatečně vybavena. Pátrání po Levaněvském bylo tak obnoveno až počátkem příštího roku, ale přestože bylo celkem prohledáno přes 80 000 čtverečních kilometrů Arktidy, po Levaněvském se nenašla sebemenší stopa. Proto v květnu 1938 sovětská vláda pátrání definitivně ukončila.

Později se objevilo několik hypotéz. První je „aljašská varianta“. Americký duchovní Dr. Cellems zprostředkoval svědectví Eskymáků z Jonesových ostrovů ležících blízko aljašského pobřeží. Ti v srpnu 1937 zaslechli silný hukot motorů a dalekohledem pozorovali nízko letící letoun, mířící na východ. Mezi ostrovy však stroj narazil na vodní hladinu a potopil se. Dr. Cellems předpokládá, že Levaněvský nouzově přistál na kře mezi pólem a Aljaškou, pak sice znovu vzlétl, ale pro nedostatek benzinu se pokusil přistát u Jonesových ostrovů, kde se zřítil. Možná, že v jejich okolí leží na dně trosky letounu dodnes.

Podle kuriózní „jakutské varianty“ došlo po přeletu pólu ke ztrátě orientace a navigačnímu omylu. Magnetické kompasy na severu neposlouží a radiomajáky byly příliš daleko. K tomu ještě v důsledku asymetrického tahu motorů s pravotočivou tendencí a nutnosti sestoupit do pásma oblačnosti mohlo dojít ke ztrátě kurzu a obratu o 80 stupňů! Aniž by to posádka tušila, letadlo se v podstatě vrací. Podle vyprávění pamětníků se prý v té době do sibiřského jezera Seben-Kjuel nějaké letadlo skutečně zřítilo. Podle této hypotézy by se nemohlo jednat o jiný letoun než

N-209, protože v tu dobu se v dané oblasti jiné letadlo nepohybovalo ani nebylo postrádáno. Několika členům posádky se prý podařilo dosáhnout břehu, kde ale postupně zahynuli. Byly nalezeny kosterní pozůstatky i dřevěná deska se špatně čitelným vyrytým nápisem, sdělujícím, že na tomto místě zahynula Levaněvského posádka. Při pozdějším proměřování hloubky jezera se našla vyvýšenina o průměru 50 metrů, nad níž magnetometr zaznamenal výraznou anomálii. Může to být rudné ložisko, ale i trosky letounu. Jen další průzkum jezera s pomocí nejmodernější techniky by mohl potvrdit, či vyvrátit, že na dně leží Levaněvského letoun.

Za války se rozšířila i pověst, podle které prý Levaněvský nouzově přistál na kře, ale byl s celou posádkou zachráněn německou ponorkou. Později se dává do služeb nacistického Německa a účastní se náletu na Moskvu. Při něm byl skutečně sestřelen bombardér Heinkel 111 s pilotem Hansem Levanevskim. Tato „Goebbelsova varianta“ je ovšem falešná, protože sestřelený pilot neměl dle dokumentů ani podobou s Levaněvským nic společného.

Záhada letounu Levaněvského tak zůstává dodnes neobjasněna.

Category: 2001 / 04

Egyptský předák Sád při začišťování zdiva hrobky.    

…Měla to být jedna z mnoha expedic, během nichž se vždy pokoušíme především zachraňovat a restaurovat památky, které jsou vlivem mnoha staletí, jež uplynula od jejich vzniku, značně poškozené a hrozí jim téměř úplný zánik. Tentokrát jsme chtěli zkoumat bezprostřední okolí hrobky vezíra Kara. Ten byl v době, kdy žil, tedy před více než čtyřmi tisíci lety na sklonku Staré říše, druhým nejvyšším mužem staroegyptského státu, hned po egyptském faraonovi. Co poušť ukrývala, mělo značně překonat naše očekávání…

V říjnu uplynulého roku začala další z řady expedic Českého egyptologického ústavu a Českého národního egyptologického centra Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na koncesi na pyramidovém poli v Abúsíru. Přinesla mnohá překvapení v podobě unikátního nálezu téměř nedotčeného hrobového komplexu soudce Intiho, jeho zdobené kaple, kamenného sarkofágu se stélou a pohřební výbavy. K tomu přistupují osudy celé jeho rodiny, která mohla hrát významnou úlohu v dějinách staroegyptského státu, v době stavitelů posledních monumentálních pyramidových komplexů Staré říše. Její příběh je starý více než čtyři tisíce let.

ZÁHADA DVOU MUŽŮ

Pro začátek tohoto příběhu, který zatím ještě nedospěl ke svému konci, se musíme vrátit na podzim roku 1995, kdy byl v egyptské poušti, od doby stavitelů pyramid na zcela zapomenutém místě, objeven hrobový komplex vezíra Kara a jeho rodiny. Tehdy jsme ještě nic netušili o tom, co všechno nás na tomto zapadlém místě čeká. Jako by zde zapomněla nejen lidská paměť, ale i čas, který jinak své dílo zkázy koná na památkách zcela spolehlivě. Tehdy před pěti lety se již po několika málo dnech práce v hlubokém písku začal vynořovat hrobový komplex neznámého muže. Kamenné zdi vysoké několik metrů, zčásti ještě se zachovanou omítkou, se stropními bloky tak, jak je umístili staroegyptští stavitelé, a několik místností. V průběhu dalších dní se ukázalo, že neznámý muž byl vysoký hodnostář u dvora a soudce, jménem Kar. Stalo se tak poté, co se podařilo objevit jeho první kultovní kapli, jejíž stěny sice nebyly zdobené reliéfy ani malbami, ale v západní stěně byly obrovské, téměř tři metry vysoké tzv. nepravé dveře, vytesané z jednoho kusu vápence. Těmito kamennými dveřmi, které imitovaly skutečné dveře ze dřeva u pozemských obydlí starých Egypťanů, měl do kaple vcházet duch zemřelého z onoho světa a účastnit se obětních ceremonií na svou počest. Za těmito „dveřmi“ se podle představ starých Egypťanů rozprostírala říše mrtvých a duchů, egyptská eleuzínská pole obětin a nerušeného života, staroegyptský ráj.

Skutečné překvapení však nastalo, když jsme koncem listopadu vstoupili do druhé, mnohem větší kaple. Její strop začínal ve výšce téměř čtyř metrů a tvořily ho mohutné vápencové desky, které bylo nutno odstranit, abychom vůbec mohli uvnitř pracovat. Stěny kompletně dochované kaple byly zdobeny mnoha barevnými obrazy ze života starých Egypťanů. Podle nápisů patřila tato kaple rovněž muži jménem Kar, tento Kar byl ale vezírem, tedy druhým nejvyšším mužem ve státě hned po panovníkovi! Tomu odpovídala i její výzdoba, která nám vzala dech.


Vchod do hrobky byl zdoben postavami Intiho, jeho životopisným nápisem a obelisky, symboly boha Slunce.    

Ve vchodu do kaple byli zobrazeni sloužící přivádějící obětní zvířata, gazely a dobytek. Stěny kaple byly téměř celé pokryty dlouhými řadami nosičů obětin přinášejících pohřební výbavu a obětiny pro zemřelého. Nechyběli ani řezníci, kteří byli zachyceni přímo při práci, jak velkými kamennými noži podřezávají a porcují obětovaný dobytek. Pásy výzdoby pod stropem kaple byly vyhrazeny pro zobrazení jednotlivých souborů předmětů tvořících pohřební výbavu, především potravin, kamenných a keramických nádob, nábytku, nástrojů… V západní stěně byl dvakrát zobrazen samotný vezír Kar, jak s nadneseným pohledem přehlíží své sloužící. Před ním byli zobrazeni jeho synové, každý z nich i s uvedeným jménem. Tak jsme se mohli dozvědět, že se jednalo o muže jménem Inti, Kar a Senedžemib.

Kdo byl ale tento majitel kaple jménem Kar? Jednalo se o tutéž osobu, které patřila první kaple bez výzdoby? A nebo šlo o dva různé muže? Odpověď nám zakrátko nabídla dlouhá sestupná chodba, pouze jeden metr vysoká a jeden metr široká, jež vedla do pohřební komory hluboko v podzemí hrobky. Když jsme si prorazili cestu touto téměř 20 m dlouhou pasáží, otevřel se nám nečekaný pohled na obří, několik tun vážící vápencový sarkofág. Následovalo však zklamání: ve východní stěně sarkofágu zela díra, jasný doklad toho, že jsme na místo dorazili pozdě. Příliš pozdě na to, abychom mohli doufat ve velké objevy. Komora byla tedy i se sarkofágem vykradena a z pohřební výbavy nezbylo nic než dřevěný hřeben.

Přesto nám tento nález již tehdy v mnoha ohledech pomohl porozumět tomu, co jsme měli před očima. Ano, jednalo se bezpochyby o hrobku se dvěma kaplemi, které patřily jednomu a témuž muži. Co se tu zřejmě stalo, bylo to, že hodnostář Kar, poté co dosáhl věku a postavení, kdy již nebylo pravděpodobné, že ještě dále postoupí v úřednické kariéře, přistoupil ke stavbě „domu na věčnost“, své hrobky. Nemožné se ale stalo skutečností, a Kar byl povýšen do úřadu vezíra. Proto nebylo možné spokojit se s obyčejnou kaplí, a Kar musel přistoupit k rozšíření hrobky a stavbě více adekvátní, honosné a zdobené kaple, která obsahovala i jeho titul vezíra.

Tato mozaika poznatků naznačovala, že jsme se pohybovali v komplexu jednoho z nejvyšších mužů země, doposud neznámého „ministerského předsedy“ 6. dynastie, pravděpodobně z období vlády faraona Tetiho, prvního panovníka této dynastie. Jak pokračoval výzkum, podařilo se objevit několik menších hrobek dále na sever od hrobky Karovy. Tyto hrobky, jak se ukázalo, patřily dalším členům Karovy rodiny. Pozoruhodné ale bylo, že byly kompletně zničené: s výjimkou základů stěn a několika málo bloků byla veškerá výzdoba jednotlivých kaplí rozbita na větší a menší fragmenty, které byly ponechány tak, jak byly na místě. Před námi se otevřela jedna z největších skládaček na abúsírské koncesi, jež snad jednou povede k úplné rekonstrukci výzdoby hrobek. Na první pohled bylo jasné, že tyto hrobky byly záměrně zničeny, a poté si na nich jiní úředníci postavili své stavby. Již tehdy jsme se museli nevyhnutelně ptát proč? Co mohlo někoho vést k tomu, že přišel na toto místo a s vynaložením nepochybně značného úsilí rozbil a zničil hrobky několika členů Karovy rodiny, zatímco vezírova hrobka byla ponechána nedotčena?


První návštěva po více než 4000 letech. Pohřební komora Intiho s vykradeným sarkofágem a stélou s obětními formulemi.    

Pravděpodobná odpověď byla již tehdy nabíledni. Zdá se, že zatímco Kar byl na správné straně politického spektra tehdejších vládnoucích kruhů u dvora staroegyptského panovníka, jeho někteří synové mohli neúspěšně konspirovat proti panovníkovi, pravděpodobně Tetimu, a v důsledku toho byl dán posléze příkaz ke zničení jejich hrobek, aby tak byla znemožněna jejich posmrtná existence. Proto, abychom mohli dát definitivní odpověď na tento problém, jsme se sem museli vrátit a dokončit výzkum.

NEJOBLÍBENĚJŠÍ KARŮV SYN

Začátkem října uplynulého roku se začaly motyky našich abúsírských a sakkárských dělníků znovu zakusovat do povrchu pouště na stejných místech, tentokrát na jih od hrobky vezíra Kara, kde se již v roce 1995 rýsoval větší objekt. Zatím převažuje skepticismus. Soudě podle toho, že již známé hrobky jeho synů byly dokonale zničeny, nelze očekávat mnoho. Ale už první dny nám ukazují, že praxe a teorie mohou mít naprosto odlišné obsahy. To, co se před námi vynořuje, není ani zničená kaple, ani skromná hrobka jednoho z členů rodiny, ale velký hrobový komplex s komplikovanou strukturou a uspořádáním jednotlivých místností. Zpomalujeme tempo prací, abychom měli vše pod kontrolou. Musíme krotit i reisy Talála a Ahmeda el-Keretiho, kteří s českou expedicí spolupracují od 70. let a patří mezi nejvyhledávanější (a nejdražší) předáky dělníků na pyramidových polích. Na výzkumu panuje napětí, v pohotovosti je i fotograf a restaurátor. Dokumentuje se každá archeologická situace, v dokumentaci expedice se hromadí stovky políček filmu, desítky minut videozáznamu a papíry s dokumentací.

Postupně se odkrývá vstupní prostor do hrobky. Ten již sám o sobě je velmi impozantní. Dochovaný v celé své výšce několika metrů, obložený kvalitními vápencovými bloky, vyzdobený stojícími postavami velmože Intiho a dlouhým životopisným textem, působí jako z jiného světa. Je hned zřejmé, že jde o jednoho ze synů vezíra Kara, kterého známe z vyobrazení v Karově kapli. V ní je Inti vždy na čele průvodu vezírových synů. Byl tedy jeho nejoblíbenějším. Stav jeho hrobky ukazuje, že byl také rozumnější než bratři. Na rozdíl od nich byla tedy jeho hrobka mimo dosah panovníkova příkazu a trestu.


Alabastrový stojan se jménem a hlavními tituly stejnojmenného syna Kara. Nález z pohřební komory.    

Před průčelím hrobky stojí tři obelisky, symboly slunečního božstva Rea, jednoho z nejuctívanějších božstev starých Egypťanů. Hned vedle nich, na podlaze chodby, byl učiněn jeden z nejhezčích individuálních nálezů sezony. Jednalo se o několik desítek centimetrů vysokou vápencovou sošku muže jménem Nefer, jehož jméno v překladu znamená krásný, což je skutečně případný název pro majitele takové sochy. Její provedení a jemná modelace ukazují, že šlo o jeden z velmi povedených výrobků sochařských ateliérů tehdejšího hlavního města.

Za tímto průčelím se otevíral menší dvůr dlážděný velkými vápencovými deskami, ze kterého se vcházelo do vlastní kultovní kaple. Sem kdysi přicházeli každodenně kněží, aby zde kladli na oltář obětiny skládající se z potravin, nápojů a vonných mastí pálených na ohni. Kaple byla bohatě vyzdobena a v západní stěně měla nepravé dveře, stejně jako tomu bylo v hrobce jeho otce. Monolitická vápencová stéla byla natřena načerveno a obsahovala vytesané tituly a jméno zemřelého. To umožnilo částečnou rekonstrukci životní dráhy Intiho, který byl činný jako kněz, soudce a člen soudního tribunálu v paláci panovníka. Výzdoba na stěnách kaple byla ale ještě krásnější než otcova. Je zde zachycen Inti přijímající průvod obětujících hodnostářů a kněží. U nohou mu sedí jeho manželka Merut a pod jeho křeslem sedí trpaslík držící na vodítku Intiho oblíbeného psa Idžema. Inti sám je oděn v bělostné suknici a na prsou má velký propracovaný pektorál. Jeho účes tvoří pečlivě naaranžovaná paruka. Jeho tvář je dokladem toho, že majitel hrobky byl velice náročný, pokud se týče kvality odvedené práce. Majitelé staroegyptských hrobek si totiž kvalitu práce zedníků a řemeslníků odpovědných za výzdobu sami kontrolovali. Řemeslník modelující Intiho tvář musel jeho obočí, jak je dodnes vidět, tesat třikrát, než správně vystihl požadovaný tvar. Nepochybně se to projevilo na jeho platu, který byl tehdy obvykle vyplácen ve džbánech piva a kusech chlebů.

STAROEGYPTŠTÍ ZLODĚJI

Největší překvapení však následovalo, když se po několika týdnech nebezpečné práce ve 22 m hluboké šachtě situované poblíž samotné kaple Intiho podařilo dospět do jeho pohřební komory. Již během čištění šachty se ukázalo, že pohřební komora nebyla po svém uzavření vyloupena – to bylo zřejmé z toho, že v různých úrovních šachty byly nalézány obětiny, které měly Intimu zabezpečit nerušený posmrtný život – těmi byly alabastrové nádobky, keramika a obětní oltář. Na dně šachty, zahloubena v její západní stěně, byla samotná pohřební komora. U její západní stěny stál obrovský, tři metry dlouhý a dva metry vysoký sarkofág z vápence se jménem a tituly Intiho. Na sarkofágu i kolem něj byly nalezeny další součásti pohřební výbavy, jako keramické nádoby, měděné nástroje a miniaturní kamenné nádoby.


Práce v pohřební komoře Intiho postupovala velmi pomalu.    

Při vlastní dokumentaci komory se ovšem ukázalo, že pohřeb přece jen vyloupen byl – stalo se tak zřejmě již v průběhu pohřebních ceremonií. Dělníci, kteří měli za úkol postarat se o pohřeb Intiho, se v nestřeženém okamžiku vlámali do již uzavřeného sarkofágu a oloupili mumii zemřelého o amulety a další předměty osobní potřeby. Muselo se tak stát zřejmě v noci po ukončení vlastních pohřebních obřadů, kdy pozůstalí ještě nestihli zasypat hlubokou šachtu. Na základě novodobých paralel je možné odhadovat, že pět dospělých mužů na takový úkon mohlo potřebovat i několik dnů. Tak se stalo, že kosti ubohého Intiho byly roztroušeny po celé místnosti a byly i na víku sarkofágu společně s několika desítkami alabastrových nádobek. Před sarkofágem, na jeho východní straně, stála další stéla ve tvaru nepravých dveří, skutečný unikát pro archeology zabývající se dobou stavitelů pyramid. Podle všeho se zdá, že šlo o symbolickou bránu, kterou zemřelý vycházel a vcházel do podsvětí.

DALŠÍ KARŮV POTOMEK?

Jako by toho nebylo dost a my se stali oblíbenci Karovy rodiny, dostalo se nám ještě jednoho překvapení, a to v podobě ještě jedné prakticky nevykradené pohřební komory dalšího z potomků vezíra Kara. Jednalo se o místo, které bylo vzdálené jen několik metrů na sever od vchodu do vezírovy hrobky, přičemž ústí šachty vedoucí hluboko do podzemí bylo umně skryto pod zdmi pozdějších staveb. Tato komora se skrývala 16 m pod zemským povrchem a vedla do ní krátká spojovací pasáž ze dna šachty. Nejprve se zdálo, že komora je zcela zničená a vykradená. Jak ale naši dělníci postupně prostor čistili a my pronikali stále hlouběji do komory, začaly se objevovat jednotlivé součásti pohřební výbavy, které zde čekaly několik tisíc let.

V jihovýchodním rohu komory, na ploše několika metrů, byly naskládané rozměrné dvouuché amfory s plochými dny. Na první pohled bylo jasné, že jde o importované vinné amfory, jež pocházejí z některého ze syropalestinských přístavních měst a které původně obsahovaly kvalitní víno pro potřeby zemřelého na onom světě. Toto vyhledávané a velmi ceněné zboží bylo dováženo právě z oblastí na území dnešní Sýrie, Libanonu, Izraele a Palestiny. Přitom si ho mohli dovolit jen ti nejmovitější členové společnosti. Analýzy pozůstatků tohoto vína nám snad ukáží, odkud mohlo být dovezeno.

V protějším rohu byly nasypané desítky a možná stovky drobných měděných nástrojů, které měly být opět součástí výbavy zemřelého na onom světě. Vedle nich byly dochované kosti obětovaného dobytka. Hlouběji na západ, na podlaze komory, byly nalezeny četné kamenné nádobky a nástroje, z nichž některé byly určeny k symbolickému obřadu „otevírání úst“, kterým byla v průběhu pohřebních ceremonií obživována mumie zemřelého pro věčný život na onom světě. U západní stěny pohřební komory bylo místo pohřbu, jež bylo v tomto případě vysekáno v podlaze komory a které původně zakrývaly rozměrné vápencové desky. To bylo také jediné zklamání na tomto místě, pohřeb byl totiž opět vykraden a rozmetán. Starověké lupiče zcela zřetelně nezajímalo nic kromě vlastního pohřbu, stejně jako tomu bylo v případě Intiho.


Intiho manželka Merut na jižní straně kaple.    

Kdo byl tento hodnostář? Na to daly definitivní odpověď zapečetěné vinné amfory. Na jejich zátkách z nepálené hlíny byly totiž dochované nápisy udávající jméno a tituly hodnostáře Kara, pravděpodobně našeho známého vezíra, osoby, která tak byla zřejmě za tento pohřeb a jeho organizaci zodpovědná. Na jednom nálezu z pohřební komory bylo navíc objeveno jméno zde pohřbené osoby, to bylo rovněž Kar. Je proto pravděpodobné, že se jednalo o pohřeb stejnojmenného syna vezíra Kara, který je rovněž zachycen v kapli svého otce. K tomuto závěru se ale bude ještě muset vyslovit náš antropolog.

Přes všechny učiněné objevy a dosažené poznatky nám podzemí hrobek Karovy rodiny zatím nevydalo všechna svá tajemství. Při závěrečných pracích na dně této zatím poslední vykopané šachty byl totiž objeven boční vchod vedoucí hluboko do podzemí. Nic však nebylo vidět, vzhledem k tomu, že chodba byla zcela vyplněna závalem suti. V její přední části bylo nalezeno pět nádherně modelovaných kamenných hus, které byly původně uloženy na pěti velkých, rudě zbarvených keramických mísách. Že by vchod do další pohřební komory? Na všechny otázky nelze odpovědět hned, a tak si budeme muset na definitivní řešení počkat do závěru tohoto roku, až se sem vrátíme.

Expedice již skončila (koncem prosince loňského roku, pozn. red.), nicméně nedopsaný příběh rodiny vezíra Kara a jeho synů bude pokračovat dalšími kapitolami už na podzim tohoto roku, a to za bedlivé pozornosti televizních kamer. A co lze považovat za zatím nejzávažnější přínos tohoto příběhu? Dnes, kdy si často nevzpomeneme ani na to, co se odehrálo před několika lety, je pravděpodobně jedním z nejpozoruhodnějších momentů tohoto objevování hrobek jedné rodiny skutečnost, že se před námi otevírají životní příběhy lidí, kteří již více než 4000 let dlí na onom světě starých Egypťanů.


6. DYNASTIE NA SKLONKU STARÉ ŘÍŠE (24.-23. STOL. PŘ. KR.)

Toto závěrečné období dějin stavitelů gigantických pyramid Staré říše je z písemných pramenů relativně nejlépe známou dobou egyptských dějin 3. tisíciletí př. Kr. Tuto dynastii založil panovník Teti, o jehož původu téměř nic nevíme. Postavil si pyramidu v Sakkáře, její podzemní prostory vyzdobil tzv. Texty pyramid – soubory starobylých magických a náboženských textů, které měly zajistit nesmrtelnost panovníka po jeho skonu, výstup na nebeskou oblohu a jeho identifikaci s nejvyššími božstvy staroegyptského panteonu. V Tetiho pohřební komoře je dodnes možno vidět velký kamenný sarkofág, který kdysi ukrýval panovníkovo tělo. Právě pro své dobře zachované podzemní prostory patří tato pyramida mezi nejnavštěvovanější v Sakkáře a je velmi dobře známa i českým turistům.

Teti, který mohl vládnout až 30 let, musel na počátku vlády čelit mnoha problémům a nárůstu moci nejvyšších hodnostářů. Proto jednu ze svých dcer, princeznu Watetchethor, provdal za hodnostáře Mereruku, jehož hrobka patří dodnes mezi nejkrásnější stavební památky daného období. Podle toho, že za jeho vlády byly záměrně zničeny hrobky některých hodnostářů země sloužících u panovníkova dvora, můžeme usuzovat, že se velmi aktivně vypořádal s existující opozicí. Nakonec však, alespoň podle nepřímých a zprostředkovaných zpráv, byl zabit vlastní stráží.

Po Tetim vládl krátce Userkare, u kterého je známo víceméně jen královské jméno. Jeho vládu vystřídal syn Tetiho Pepi I., který si nechal postavit nádherný pyramidový komplex v dodnes turisticky nepřístupné oblasti v jižní Sakkáře. Tato stavba musela být v době svého vzniku tak monumentální a obdivuhodná, že byla nazvána Mennefer Pepi („trvalá je krása Pepiho“). Toto jméno se začalo později používat pro hlavní město tehdejšího Egypta, které se nacházelo východně od této památky. Název se dochoval až do dnešních dob ve formě Mennofer/Memfis.

Pepi vládl přibližně 50 let a jeho pohřební komplex byl obklopen nejméně šesti dalšími komplexy, které ukrývaly pohřby jeho oblíbených manželek. Z jeho doby pochází jeden z nejznámějších životopisných nápisů patřící hodnostáři Venimu, který obsahuje i nejstarší popis vojenského tažení proti nepřátelským beduínům do oblasti Syropalestiny. Veniho líčení překvapuje neobyčejnou plastičností podání a také nepokrytě popisovanou krutostí, která toto a jemu podobná tažení musela doprovázet:

„Když se Jeho Veličenstvo obrátilo proti asijským beduínům, Jeho Veličenstvo sebralo armádu čítající mnoho desítek tisíc (mužů) z celého Horního Egypta od Elefantiny na jihu až po Medenit v Dolním Egyptě, z úplně všech stran domu, ze Sedžeru a Chensedžeru, z Núbijců z Irčetu, z Núbijců z Dža, z Núbijců z Jamu, z Núbijců z Vavatu, z Núbijců z Kaau a ze země Irčet.

Jeho Veličenstvo mne poslalo na čele tohoto vojska, ve kterém byla knížata, nositelé pečeti panovníka, důvěrníci královského paláce, správci a představení královských statků v Horním a Dolním Egyptě, představení průvodců a představení kněží z Horního a Dolního Egypta, představení krajů na čele oddílu z Horního a Dolního Egypta, statků a měst, kterým vládnou, a Núbijců z těchto cizích krajů… Vedl jsem je ze Severního ostrova k Bráně Iihotepa, v kraji Hora, pána pravdy. Sestavil jsem tyto jednotky, které nikdy žádný služebník (panovníka) nesestavil.

Tato armáda se vrátila v míru, když vyplenila krajinu beduínů, když roztepala krajinu beduínů. Tato armáda se vrátila v míru, když rozbořila její pevnosti, když pokácela její fíky a její vinnou révu. Tato armáda se vrátila v míru, když vhodila oheň do všech jejích domů, když usmrtila mnoho desítek tisíc šiků, které v ní byly. Tato armáda se vrátila v míru, když z ní přivedla velmi početné šiky zajatců. Jeho Veličenstvo mne za to chválilo nade vše.“

I takové tehdy byly cesty, které uplatňoval egyptský panovník při upevňování své moci jak uvnitř země, tak v zahraničí. Pepi I. se samozřejmě také musel vypořádávat s rostoucí nezávislostí úředníků, především v jižních provinciích. Proto si vzal za manželky dvě sestry vysoce postaveného hodnostáře z Abydu v Horním Egyptě a jejich bratra Džaua učinil vezírem, tedy mužem, kterému de facto podléhala celá správa země. Tak si zajistil přízeň a podporu mocné a téměř nezávislé rodiny hodnostářů z Abydu. Po Pepim nastoupil krátce na trůn jeho syn Merenre, který byl vystřídán Pepim II., panovníkem, jenž, alespoň podle některých zprostředkovaných podání, nastoupil na trůn ve věku 6 roků, aby vládl dalších 94 let! Zpočátku za něj ovšem jako regentka vládla matka Anchnesmeryre II. O jeho vládě je známo relativně málo: víme, že pokračoval v tradici svého otce a měl nejméně čtyři manželky. Za jeho vlády rovněž narůstaly nepokoje na jihu země, kde již egyptské vojsko v důsledku narůstajících hospodářských a politických problémů nebylo schopno zajistit bezpečnou hranici. Na pobřeží Rudého moře byl jeho oblíbený stavitel lodí jménem Anachet se svými muži zabit a bylo třeba vyslat zvláštní výpravu, která zajistila jejich těla. Rovněž v Núbii byli zabíjeni vysocí egyptští hodnostáři.

Tímto panovníkem skončí slavná éra stavitelů pyramid Staré říše. Bude trvat dalších 200 let, než přijde budoucí panovník Amenemhet I. (ve 20. stol. př. Kr.), sjednotí zemi a stavbou svého pyramidového komplexu v Lištu znovu naváže na slavnou tradici staroegyptských stavitelů pyramid.


Členové expedice (zleva): J. Krejčí, M. Bárta, P. Vlčková, N. Ramadán, B. Vachala, M. Dvořák a K. Voděra (v pokleku).    

ČESKÉ NÁRODNÍ EGYPTOLOGICKÉ CENTRUM FILOZOFICKÉ FAKULTY UNIVERZITY KARLOVY V PRAZE (ČNEC FF UK) Toto Centrum je novým fenoménem na poli velkých a prestižních vědeckých institucí podporovaných přímo Vládou České republiky. Bylo založeno k 1. 7. 2000 v součinnosti s Českým egyptologickým ústavem FF UK, Fakultou stavební Českého vysokého učení technického a Náprstkovým muzeem, složkou Národního muzea. Jeho základními cíli je podpora a rozvoj bádání o dějinách a kultuře Egypta, především pak staroegyptského státu, ale rovněž tak i následujících období. Jeho členy jsou archeologové, egyptologové, geodeti, muzejní pracovníci, arabisté a studenti daných vědních oborů. Od r. 2000 provádí toto Centrum v úzké spolupráci s Českým egyptologickým ústavem FF UK výkopovou činnost v Egyptě. duben 2001

Category: 2001 / 04

„O mně se občas tvrdí, že jsem jezevec, ale kdyby se mi to podařilo, bral bych to jako výsadu,“ říká ing. Vladimír Baday. Ví, o čem mluví, protože určitě v Čechách, ale možná ani na světě není člověk, který by toho o jezevcích věděl víc než on. Dva roky s nimi žil v lese, pozoroval je od svítání do soumraku a od soumraku do svítání. Chodil s nimi po jejich stezkách, sledoval je při páření. A výzkum, i v celosvětovém měřítku unikátní, stále pokračuje, i když v mnohem stísněnějších a dalo by se říci provizorních podmínkách.

A proč vůbec „zkoumat“ jezevce, v naší přírodě poměrně běžného živočicha? Zkrátka proto, že o něm víme tak málo. Například pouze tušíme, kolik jich v Čechách a na Moravě vlastně žije.

ROK JEZEVCE

Jezevce, tohle zvíře s krásným kožíškem a cílevědomou povahou, se vám jenom stěží podaří v přírodě zahlédnout. Je totiž nočním živočichem, k čemuž ho donutila civilizace – ve dne jsou lesy u nás plné lidí. A věřte nevěřte, pachová stopa po nás zůstává nejméně osm hodin a i ta signalizuje zvířeti nebezpečí. Až kolem osmé deváté večer jezevci vylézají z nory, které se říká „hrad“. Pohrají si a vyrazí. Na pravidelné pochůzce se nažerou, „přečurají“ pachové stopy a nad ránem jdou spát. Všechna dosavadní pozorování byla proto víceméně náhodná. Dokud Vladimír Baday nezačal s jezevci žít.

Jezevce na první pohled poznáte podle typického zbarvení kožíšku – srst má stříbřitě šedou, spodní část těla a tlapky jsou černé. Kolem uší má jezevec bílý lem, po obou stranách hlavy se táhne přes ucho a oko široký černý pruh. Mláďata mají srst měkkou a bílou, s věkem jim zhrubne. Dokonce natolik, že se ze hřbetních chlupů jezevců dříve dělaly štětky na holení.

Tato nenápadná zvířata mají obrovskou sílu, hlavně v kusu – jejich lebka je totiž na rozdíl například od psa celá beze švu. O jezevčích zubech ví své i ing. Baday: „Je to jako chytat cirkulárku holýma rukama,“ vypráví o chvílích, kdy se neopatrně zamíchal mezi rozparáděné jezevce. Ruce má několikrát prokousnuté.

O jezevcích víme, že žijí v rodinných skupinách. Také jejich potravní návyky nejsou neznámé. Pro mnohé ale bude jistě překvapující, že jezevec není žádný velký lovec, k jeho hlavním „trofejím“ totiž patří slimáci, maximálně tak nějaký hraboš.


Jezevec Vendelín je připraven k zimnímu spánku. Nyní má už skoro 30 kg a mohutná vrstva tuku mu pomůže přečkat zimu.

„Jezevec není žádný trouba,“ zdůrazňuje ing. Baday. „Poradí si se vším, co se právě vyskytuje. Když je po dešti, loví žížaly, když se přemnoží hlodavci, zaměří se na ně. Na podzim dokonce může konkurovat houbařům.“ Jezevčí jídelníček je vůbec poměrně pestrý. Jako všežravec nepohrdne švestkami, slimáky, brouky, sršni, žere larvy. Už proto je jasné, že jezevci mají obrovský potenciál k udržení ekologické rovnováhy na svém teritoriu. Jezevec je sběrač, nikoli šelma a lovec, jak je vnímán v obecném povědomí. Výzkumníci zkoušeli nabídnout samci jezevce mrtvého(!) zajíce, on si s ním nedokázal poradit do doby, než jej roztrhli, než začal zavánět. Jezevec nedokáže tak velké zvíře vůbec načít! Měli bychom na něj začít nahlížet jako na zdravotní policii lesa.

Při hledání potravy se nejvíce projevuje uspořádání skupiny, v níž jezevci žijí, a hlavně dominance jezevců. Vůdce dané skupiny, a tím je ten nejschopnější, musí vědět, kam pro potravu. Nemůže si dovolit jít na švestky v červenci, kdy žádné nejsou. Tím by jeho autorita klesla, všichni ostatní ho čtyřiadvacet hodin denně následují a sledují. Své místo postupuje jinému jedinci až ve chvíli, kdy zestárne nebo je zraněný. Bez bojů. Neměnnost struktury skupiny ing. Baday obdivuje: „Jezevec je zásadový, což pro člověka dnešní doby je už skoro něco neskutečného. Své zásady nemění – ve skupině jezevců se nemůže stát, že jeden kousne druhého do zadku, aby se stal šéfem tlupy.“

I rytmus života jezevců je neměnný. Na jaře se rodí mláďata, a jakmile jsou odstavená, dospělí se okamžitě páří. Ve skupině se rozmnožuje pouze dominantní pár – samice, která rodí, žije ale mnohem kratší dobu než ostatní. Mláďatům se otvírají oči a uši až v pátém týdnu života, ve stejné době se u nich objevují náznaky černých pruhů na hlavě. Zbarvení rodičů získávají ve stáří asi tří měsíců, v pátém měsíci již vypadají (a váží) stejně jako dospělá zvířata. Jezevčata si do určité doby mohou dělat, co chtějí – dokonce i sebrat dominantnímu samci z tlamy žrádlo.

Od srpna se všechna energie jezevců soustřeďuje na přežití. Nedělají nic jiného, jenom se živí. Musí se dostatečně zásobit energií na zimu a všechno ostatní je zbytečné a neúčelné. Nakonec zazimují a spí. Na jaře pak koloběh života nastává nanovo. V průměru se jezevec dožije patnácti let.

Všechno, co už o životě jezevců víme, vyvolává další otázky, na něž odpovědi zatím neexistují. Jak to v jezevčí skupině funguje? Kdo se s kým páří? Proč se samci navzájem ve skupině nezakousnou, jaké tlumicí mechanismy tu fungují? A jak je to s jezevčím zimním spánkem-nespánkem?

SAMEC VENDELÍN A JEHO HARÉM

Osamělá hájenka nedaleko od Krnova, šestitýdenní mládě jezevce, které dostalo jméno Vendelín, a Vladimír Baday v roli pozorovatele. Tak začal unikátní výzkum zvířete, jež významnou měrou udržuje ekologickou rovnováhu naší přírody.

Vendelín byl odchycen ve volné přírodě a převeden z noční aktivity na denní, což prý nebyl žádný problém, protože v místech, kde je absolutní klid, jsou jezevci denními zvířaty. Postupně si dokázal sám opatřit potravu a začal se o sebe starat. Po celou dobu byl venku.

„Když si mládě přinesete, musíte docílit toho, aby mezi vámi vznikl vztah. To je dost složité. Teprve v této chvíli se prokáže schopnost člověka respektovat někoho nebo něco jiného. Když něco provedete člověku, můžete být zase za chvíli kamarádi – u zvířete je to ale navždycky,“ vysvětluje Vladimír Baday, kterému se oné výsady být trpěn jezevcem dostalo. Výzkum totiž nespočívá v ochočování, tím by pozbyl smyslu. V praxi vypadá takto:


Samička Vendula právě přicestovala ze ZOO v Brně. Jezevci mají sametové a tak jemné tlapky, že je například pálí kopřivy. Dokonce jsou i lechtiví!

„Jezevec si určoval, kdy vyjde. Jestli to bylo ráno ve čtyři, šel jsem ráno ve čtyři. Jezevec si pochodil, nacpal se, nebo se mu to zkrátka přestalo líbit a zase se vrátil zpátky. A já pořád s ním. To bylo velice důležité, protože si musel zvyknout, že za ním jdu. K tomu, že vnímal všechny pachy a zvuky v lese, se přidala zátěž mých pachů a zvuků. Když jsem šel přes nějaké chrastí a upadl, Vendelín se na mě podíval a myslel si něco o něčem… Ale neutíkal, a to je přesně to, co potřebujeme. Není ochočený, ale nebojí se, a tak se chová přirozeně,“ dostává se k jádru a k základním podmínkám výzkumu ing. Baday.

Během roku jezevec Vendelín dospěl. A potřeboval samici. Zatímco Vendelína výzkumníci odchytili ve volné přírodě, se získáním samice nastaly potíže. Nakonec do hájenky putovala mlaďoučká samička z brněnské ZOO. Všichni se báli, tak trochu se pletli přírodě do řemesla, když „uměle“ sestavili jezevčí tlupu.

„Samec má obrovský tlak v zubech, báli jsme se, aby mláděti neublížil. Vendelín se však k Vendule, jak jsme samičku pojmenovali, choval velice ohleduplně. Snažil se ji vychovávat, učil ji, kde co v jejich teritoriu najít. Ulovil třeba myš a jakoby ji zapomněl. Vendula chodila za ním, a když on žral třeba střevlíka, ona podle pachu poznala, že jde o jídlo. Příště už si svého střevlíka našla a sežrala sama,“ vypráví ing. Baday o začátcích své jezevčí skupiny. Pak ale začal být samec agresivní, Vendulku tahal a kousal. A inženýr Baday si pomyslel, že jedna jezevčice Vendelínovi nestačí. Další rok tedy stejná zoologická zahrada dodala Barču. Vznikla tak skupina tří nepříbuzných jezevců, jinak řečeno: Vendelínův harém byl na světě!

ZÁHADY JEZEVČÍHO ŽIVOTA

„Jestli byl můj instinkt správný a samec potřeboval další samici? Nevím, čím déle s nimi jsem, tím více zjišťuji, jak málo o nich vím,“ přiznává muž, který se jezevci zabývá už několik let. Jednou ze záhad jezevčího života je páření. Víme, že samice jezevce mají takzvanou utajenou březivost. Znamená to, že samice se páří, zabřezne, ale až za rok má mláďata. Úžasné a jedinečné kouzlo přírody, které umožňuje samici, pokud není v ideální kondici, mláďata vstřebat a vůbec neporodit! Někteří odborníci tvrdí, že samice se může pářit celý rok. A to nedává ing. Badayovi smysl, neboť on žije s jezevci v průběhu celého roku a moc dobře ví, že samec je nejagresivnější právě v březnu:

„Jeho agresivita stoupá koncem roku, samec dělá takové ‚eee‘, vydává zvláštní zvuky, i když po zbytek roku je v podstatě potichu. Pak začne víc značkovat. V období chrutí už je agresivní na všechno a jenom čeká, až bude samice schopná se pářit. Nenechá ji ani vyčurat, stojí nad ní a obtěžuje.“ Český výzkum tedy spíš ukazuje na to, že čas, kdy může samice zabřeznout, se počítá na dny, nebo možná jenom na hodiny. Teoreticky se asi může pářit celý rok, ale s nulovým výsledkem. Jak dodává ing. Baday: „On si na ní udělá svoje, ale dovnitř se nedostane. Pozoroval jsem to ze dvou metrů.“

Plné otazníků je také zazimování jezevců. V každé noře, v každém hradu je v různých výškách několik pelíšků, kterým se říká „kotel“. Jezevci jsou velice čistotní a svůj kotel si vystýlají čistou vystýlkou. V hradu, jehož hloubka se pohybuje od půl do tří metrů, mají společný záchod, místo, kam chodí, když v zimě nevylézají, a část hradu, kterou větrají. Podle všeho má celý komplex určitou vlhkost a teplotu optimální k zimnímu spánku, který není klasickou hybernací. Několik hodin denně jsou totiž i v zimě jezevci vzhůru a hrají si nebo hrabou, občas vylezou ven. Prostředí v hradu je ale „vypočítáno“ tak, že při tom všem spotřebují minimum energie. Jak ho vytvoří? Vladimír Baday vypozoroval jeden z možných mechanismů: „Když já pokosím trávu, než ji stačím shrabat či usušit, je půlka pryč. Jezevci si ji natahají do hradu. Když v zimě nastanou kruté mrazy, ta tráva začne pomaličku tlít a vzniká teplo – jezevčí mikroklima.“

Dalším ne zcela poznaným aspektem jezevčího života jsou principy, na kterých funguje skupina. Víme bezpečně, že jezevci žijí ve skupinách v čele s vůdčím, dominantním jedincem. Dosud se mělo za to, že tato skupina je uzavřená. Ovšem jestliže je to skutečně úplně uzavřená skupina, která se páří jen mezi sebou, museli by její členové postupně degenerovat. Musí se tedy nějak dělit. Ale kdo kam odchází? Mladí samci, nebo mladé samice? Jestliže se navštěvují, tak kdo koho navštěvuje?


V parných letních dnech se jezevci rádi koupou. Vydrží se vyvalovat desítky minut ve vodě, navíc výborně a rádi plavou.

„To se ještě vůbec neví. Na to potřebujeme minimálně pět let života s jezevci v terénu, a to je to, co nemáme. Potřebujeme dostat jezevce zpátky do lesa!“ naráží ing. Baday na nejsmutnější stránku své práce, na to, že s jezevci musel z lesa odejít.

PES, KOCOUR, KUŘATA A JEZEVCI

Stalo se to o Vánocích před dvěma lety. Změnil se nájemce honitby, v níž ležela jezevčí hájenka, a ten požadoval, aby pan Baday i s jezevci do 1. ledna zmizel.

„Byla to trapná záležitost. Bylo -20 stupňů Celsia a my jsme jezevce přestěhovali do úplně studeného výběhu. Už bych to nechtěl zažít,“ nerad vzpomíná ing. Baday a dodává, že už se do žádného dobrodružství pouštět nebude. Škoda.

„Pokud by měl být výzkum, musí to být smluvně i finančně zajištěno. Já jsem dobrý v tom, co dělám, nejsem manažer.“

Jezevci skončili u Badayových na zahradě. Zpočátku to bylo o strach – Badayovi mají psa, potřebují zahrádku, slepice: „Překvapilo mě, že to jde. Každoročně tu mám stovku brojlerů a nikdy se nic nestalo. Jezevci skutečně nejsou predátoři – od kuřat je dělí jen tenké pletivo, kdyby chtěli, lehce ho prorvou, pro ně není problém dostat se skrz beton. Na psa dávám pozor a kocour si dává pozor sám, není žádný trouba. Všechno jde.“

Jedna samice – překvapivé bylo, že ta mladší, Barča – zabřezla a na jaře čekalo ing. Badaye překvapení v podobě mláďat Kuby a Zofi. Pojmenovat zvířata je velice důležité, protože zvířata na své jméno reagují a při všech jejich činnostech jsou lehce identifikovatelná. I když: „Já už je poznám vizuálně, jako svoje děti,“ tvrdí Vladimír Baday. „Když se někdo odstěhuje, budu vědět kdo. A kam. Také mám naprostou jistotu, kdo je jak starý. To je na tomto výzkumu jedinečné.“

A znovu začal proces přivykání. Den trávila jezevčí mláďata u Badayových v obýváku, učila se nebát se člověka. „Začal jsem je dokrmovat flaškou, abych jim dokázal, že nejsem nepřítel. Ono se to bálo, ježilo, první tři dny jenom pobíhali a čichali. Potom zjistili, že je někdo bere stejně smradlavýma rukama jako samice, dává je do tepla a nabízí piškot. Začali zkoumat, olizovat, ocumlávat. A začal mezi námi vznikat vztah. Ne ochočování, ale vztah. Dnes je z nich pětice jezevců, kteří mě trpí.“ Nutno dodat, že jako jediného z celé rodiny. Ostatní členy jezevci neuznávají.

Část zahrady se stala jezevčím teritoriem. Vypadá to tam jako v lese, je tam ten „správný binec“, který jezevci potřebují. Část úrody patří jezevcům – maliny, jahody, třešně. Zdá se mi, že jezevci své hostitele trochu vykořisťují, ale ing. Baday mi to vyvrací: „My s nimi nebojujeme o poslední angrešt. Oni všechno nesežerou a navíc jsou velmi vybíraví. Mají zájem o přezrálé plody, které se stejně k zavařování nehodí. S jezevci tu žijeme v souladu.“

Výzkum stále pokračuje. Přes léto tráví ing. Baday s jezevci šest hodin. Fotografuje, pozoruje, natáčí. Chodí na osm hodin do zaměstnání, zbytek času se snaží „tak nějak být pro rodinu“. Někdy je práce výzkumníka notně dramatická: „Jezevci mají rádi vosy, dokonce v pohodě sežerou sršně. Když se ale zahrabe některý z nich do vos, je nejlepší utíkat, protože v tu ránu máte žihadel…“

JEDINÝ NEPŘÍTEL ČLOVĚK

Zdá se, že o užitečnosti jezevce by nemělo být pochyb. Bezpečně se prokázalo, že není lovec, jenž by ohrožoval nízkou zvěř – neumí si s ní poradit. Zato je jisté, že dokáže zlikvidovat obrovská kvanta škůdců. Pokud bychom nebrali v úvahu také estetickou užitečnost – jezevec je skutečně kus krásného živočicha, musíme si uvědomit, že kdyby jezevci zmizeli, určitě by se to nějak vymstilo. Pokud by šlo „jenom“ o přemnožení slimáků, byla by to ještě legrace. Ptáte se, jak se k jezevcům staví naše společnost?

Na počátku devadesátých let klesla populace jezevců na nejnižší možnou mez. Do značné míry za to mohla regulace stavu lišek, při níž se plynovaly liščí nory. Jezevčí a liščí nory ale nikdo nerozlišoval. Když se v roce 1990 legislativně měnily kategorie zvířat, dostali jezevci nálepku „ekonomicky bezvýznamná zvěř“. Cítíte v tom také tu nabubřelost, s níž se člověk pasuje na pána tvorstva, jemuž by mělo vše na této planetě být k užitku?

Dalším nebezpečím pro jezevce, jehož ve volné přírodě může ohrozit pouze rys, vlk či medvěd (a tyto šelmy jsou u člověka také „na indexu“), jsou lidské produkty, jako je třeba dopravní síť. Přesná čísla týkající se naší republiky nemáme (ani nemůžeme mít, když je výzkum tohoto zvířete teprve v plenkách), ale podle průzkumu uskutečněného v Dánsku zahyne v této zemi ročně pod koly aut 3600 jezevců, tedy téměř 15 % tamější populace.


Vladimír Baday a jeho jezevčí „tlupa“ – Vendelín, Vendula a Barča.

Nabízí se otázka, proč není jezevec chráněný, jako například v sousedním Polsku, proč je pro naši legislativu „bezvýznamný“. Že zatím není v naší přírodě jako druh ohrožený? Že je ho zatím zaplaťpánbůh dost? Že chráníme vzácné živočichy, je v pořádku, ale proč nechráníme také to, co drží náš ekosystém?!

Abychom ovšem toto nádherné zvíře vůbec dokázali účinně chránit, je třeba znát přesně jeho návyky, cesty, po nichž se ubírá jeho život. Ing. Baday s takovým výzkumem začal, získal skupinu jezevců, kteří jsou soběstační a schopní života ve volné přírodě. Přitom akceptují svého pozorovatele, čímž se vytvořil základ pro skutečně významný výzkum, nemající ve světě obdoby. Potvrzuje to i doktorka Daniela Lukešová z Ústavu veterinární ekologie a ochrany životního prostředí při Veterinární univerzitě v Brně: „Náš ústav se plně za tento výzkum postavil. Jezevci jsou skutečně životaschopní, nejsou to žádní ochočení mazlíčkové, takže výsledky získané tímto výzkumem by mohly výrazně přispět nejen k ochraně tohoto zvířete, ale také k pochopení mnoha dalších mechanismů fungujících v našich lesích.“

A proč ten podmiňovací způsob? Protože na zahradě rodinného domku se žádných výrazných výsledků nedosáhne.

„Jezevci si tu sice našli nové teritorium, vyhrabali si tu nory, mají vlastní mláďata, a to znamená, že jsou tu spokojení. Pokud to dopadne špatně, zůstanou tu napořád a oni i já budeme spokojení. Pokud ale chceme výzkum dokončit, musím s nimi ven, do lesa. Je to, jako byste měla nádherné auto, a měla ho ve stodole. Je otázka, jestli až ho za deset let vytáhnete, bude jezdit jako předtím. Jestli se s jezevci dostanu ven za dlouhou dobu, nevím, jestli ještě budou mít úplně přirozené návyky. A také je docela dobře možné, že je vypustím a víckrát je už neuvidím. Čím více se to oddaluje…“

Vladimír Baday dnes shání pro svá lesní zvířata les. Nebo park, nebo … území, kde by mohl výzkum dokončit. Není to nic jednoduchého a trvá to už dva roky. Zkoušel o sobě dát vědět prostřednictvím médií, a výsledek? Dvakrát se mu někdo pokusil jezevce ukrást! I při práci na článku pro Koktejl vyjádřil v tomto směru obavy. Přesto nakonec svolil:

„Nemůžu být zalezlý jako šnek v ulitě, to ničeho nedosáhnu. Tak trochu spoléhám, že váš časopis čtou trochu jiní lidé a že snad vyvolám alespoň zájem.“ Nakonec, možná se jezevcům přeci jenom trochu podobá. Jestliže jezevec vždycky přesně ví, co chce, pak o ing. Badayovi se to dá říci také.