Category: 2001 / 05

V Paříži vládlo pravé prosincové počasí. Sníh s deštěm, tři stupně nad nulou. „Vy se vracíte od moře?“ usmála se na mě letuška při pohledu na můj slaměný klobouk. „Kdepak,“ odpověděl jsem, „jen jsem rok pracoval uprostřed afrického buše.“ Nevěřícně na mě pohlédla, ale bylo tomu tak. Celý rok 2000 jsem strávil jako lékař v Bozoumu, malém městečku na severozápadě Středoafrické republiky. Bez telefonu, televize a Internetu dny plynuly pomaleji a klidněji. Některé byly smutnější, jiné veselejší, ale většina z nich si byla velmi podobná. Jako třeba tento den.

6.00

Okolo 6. hodiny ranní se s železnou pravidelností vyhoupne nad kopec Binot slunce a rychle rozpustí ranní mlhu v údolí. Noční hlídač na misii rozhoupe starý zvon a tak hlasitě oznamuje všem v Bozoumu, že začal nový den.

7.00

Snídám na verandě. Je ještě velmi příjemně, jen asi 22 °C. Z verandy se mi otevírá nádherný výhled na celý Bozoum. V údolí pod misií se mísí slaměné střechy stovek domků s tmavozelenými korunami mangovníků, jejichž větve se prohýbají pod tíží zralých plodů. Snídaně je prostá. Sušené mléko, marmeláda a místní „chléb“, který je poněkud nezvyklé chuti. Pekaři v Bozoumu totiž často přidávají do těsta místo soli cukr.

7.45

Nasedám do svého malého Citröenu CV3 a jedu do nemocnice. Musím jet pomalu, neboť cesta je plná výmolů a kamenů. Cestou potkávám vesničany jdoucí na trh. Jsou to především ženy, nesoucí na hlavách ve velkých nádobách maniok, zeleninu, arašídy, banány a další plodiny. Na zádech v šátcích mají přivázané své nejmenší. Okolo běží děti do školy, usmívají se, mávají a hlasitě vykřikují: „Bara mo, docteur. – Ahoj, doktore.“ Tady v malém Bozoumu se všichni znají.

8.00

Po chvíli přijíždím do nemocnice postavené na malém návrší. Pracuji zde již čtvrtý měsíc jako lékař – dobrovolník, bez nároku na plat. Nemocnice je státní a její spádová oblast je velká asi jako polovina České republiky. Tvoří ji komplex přízemních budov se střechou z vlnitého plechu a betonovou podezdívkou odolnou proti termitům. Jsou zde čtyři základní oddělení: chirurgie, interna, porodnice s gynekologií a dětské oddělení. Dalšími objekty v areálu jsou ambulance, operační blok a lékárna. Uprostřed na dvoře pod starými obrovskými mangovníky táboří příbuzní nemocných. Na ohništi připravují jídlo, perou prádlo a použité obvazy. Nemocnice není obehnána zdí, a tak se mezi nimi popásají vepříci, kozy a slepice obyvatelů Bozoumu.

Den začíná na chirurgii. Podle místního zvyku si se všemi nejprve podám ruku, a pak už začíná vizita. Jde se mnou šéf oddělení – „major“ Goum. Je to sympatický schopný člověk, na kterého se mohu ve všem spolehnout. Propouštím dva vyléčené pacienty. I přes nedostatečné vybavení nemocnice a špatnou hygienu je zde pooperační úmrtnost minimální. Nepřičítám to ani tak svým schopnostem, jako spíše neuvěřitelné odolnosti domorodců a praktické absenci přidružených civilizačních onemocnění, jako jsou ischemická choroba srdeční nebo cukrovka.

Před nemocnicí postávají rodiče s malým klučinou. Má zlomenou ruku. „Ať nejí a nepije,“ říkám rodičům, neboť jej budu muset uspat, abych zlomeninu srovnal. Děti sladké ovoce láká, lezou po stromech a některé občas spadnou. V nemocnici tomu sestry říkají „syndrom mangovníku“. Většina zdejších úrazů vzniká podobně. Při sklizni ovoce, při práci na poli, vzácněji při rvačkách a soubojích. Těžká komplikovaná poranění, která znají evropští chirurgové z automobilových nehod, jsou zde vzácností. V celém městě se 17 000 obyvateli je jen asi 10 aut.

Za normálních okolností bych zlomeninu ošetřil hned, ale dnes jsem tu jediný lékař, a proto musím projít celou nemocnici. Můj černý kolega dr. Baté je jako obyčejně na cestách. V Bozoumu, tak jako ve většině středoafrických nemocnic, pracuje jen jeden lékař. Ten navíc spíše plní funkci ředitele nemocnice, vyplňuje statistiky, neustále jezdí po nejrůznějších schůzích, a tak mu na vlastní léčení pacientů prakticky nezbývá čas. Lékařskou péči, včetně jednodušších operačních zákroků, vykonávají sestry, přesněji řečeno bratři, neboť v Africe vetšinu středního zdravotního personálu představují muži. Ti s lékařem konzultují jen nejasné nebo komplikované případy. Profesní úroveň „sester“ je různá. Některé neznají prakticky téměř nic, ale najdou se i takové, které díky své každodenní praxi a snaze mají velké zkušenosti a znalosti mnohdy převyšující úroveň sester u nás.

Další na řadě je interní oddělení. Zastoupení nemocí se zde poněkud liší od Evropy. Jsou tu pacienti s TBC, malárií, jaterní cirhózou, ale především s AIDS. Tato nemoc se v Africe velmi rychle šíří. Během několika let práce v evropských nemocnicích jsem viděl méně případů AIDS než během prvních 3 týdnů v Africe. Celkový počet HIV pozitivních odhaduji na 15 % obyvatel Bozoumu. Toto onemocnění spolu s malárií zodpovídá za většinu úmrtí v nemocnici. Mezi hospitalizovanými je též jedna mladá, asi 22letá žena s AIDS. Je dcerou jednoho zdravotního „bratra“. Ten je zoufalý, neboť ví, že jí zbývá již jen několik měsíců života.

Porodnici procházím rychle. Jsou tu jen dvě matky, které dnes v noci bez komplikací porodily. I když jsou rodiče velmi často chudí, pro své novorozence vždy nějak opatří pletený obleček včetně malé čepičky a ponožek. Děti mají světlou kůži (černý pigment se začne tvořit pod vlivem slunečního záření až za několik dnů), a tak zpočátku připomínají děti z Evropy. „Pane doktore, ani jedna ještě nezaplatila poplatek za hospitalizaci,“ žaluje mi rozhořčeně porodní asistentka Regine. Jen krčím rameny. Vím, že peníze již nejspíše nemají, neboť je vydaly za oblečky. S penězi je to tu věčný problém. V zemi žádné zdravotní pojištění neexistuje, a tak pokud někdo onemocní, musí plně hradit použité léky a zdravotnický materiál až do poslední jehly, navíc pak poplatek za hospitalizaci, eventuálně za operační výkon.

9.00

Poslední zastávkou je pediatrie – nejvíce vytížené oddělení v nemocnici. Ve dvou malých místnostech se tísní asi 15 nemocných dětí se svými matkami a dalšími příbuznými. Přichází Semplice, šéf oddělení. Zase nastává nezbytné podávání rukou. Pak mi sděluje smutnou zprávu. Ráno zemřela Marie, osmiletá holčička, která byla již řadu měsíců v nemocnici s těžkou plicní a břišní formou tuberkulózy. Moc mě to mrzí, neboť jsem si tuto malou trpělivou holčičku zamiloval. I když se v průběhu týdnů přes moji veškerou snahu její stav postupně zhoršoval, takže nakonec nemohla pořádně jíst ani dýchat, nevzpomínám si, že by si někdy stěžovala. Každé ráno mě na vizitě vítala širokým úsměvem a na mé otázky jen tiše odpovídala: „Yakape. – Je mi dobře.“ Poslední dny již ani neměla sílu vstát, ale úsměv z její tváře nikdy nezmizel. Většina afrických pacientů je takových. Jsou trpěliví, nenároční, vděční za každou sebemenší pomoc.

Musíme ale pokračovat. „Ala sigigi, – Ven,“ křičí Semplice a energicky vyhání příbuzné. Během vizity vyžaduje klid. V rychlosti prohlížím všechny černoušky a kontroluji jejich léky. Jako obvykle najdu několik dětí, jimž některé chybějí, protože na ně jejich rodiče nemají peníze. Po vizitě je půjdu hledat do skladu na misii. V rohu jedné místnosti nalézám čtyřletou holčičku, kterou jsem minulou noc operoval. Včera ráno si při pádu na poli propíchla o větev bříško a rodiče ji nesli na zádech 40 km do nemocnice. „Tonga na nie? – Jak ti je?“ ptám se. „Nzala a sala mbi, – Mám hlad,“ stěžuje si tiše a kouká do země. Dnes jí sice ještě najíst dát nemohu, ale jsem rád, že se jí daří dobře.

10.15

Rychle spěchám do skladu na misii, abych přivezl chybějící léky pro chudé děti. Musím spěchat, neboť mě ještě čeká operace tříselné kýly. Ve skladu jsou léky, které misie dostává od přátel a sponzorů z Evropy. Také mně se před odjezdem do Afriky podařilo sehnat několik bedniček zdravotnického materiálu z Francie, ze Švýcarska, ale i z Prahy. Tak mohu doplnit pacientům léky, na které jim již nezbývají peníze.

Po chvíli se vracím do nemocnice. Přibíhá porodní asistentka: „Pane doktore, přivezli jednu ženu, která rodí již od včerejška!“ Jdu ji hned vyšetřit. Případ je jasný. Žena má zúženou pánev. Musí se co nejdříve provést císařský řez. Kýlu musím odložit.

11.00


Porod císařským řezem. Díky němu se žena dočkala svého prvního dítěte. Všech předchozích šest při porodu zemřelo, tentokrát dorazila včas. Černošské děti mají zpočátku světlou kůži, pigment se začne tvořit vlivem slunečního záření až za několik dnů.

„Kanga be ti mo, – Vydrž,“ říkám mladé černošce, beru do ruky skalpel a jen v lokální anestezii rychle otevírám břicho a dělohu. Jakmile vybavím novorozeně, můj asistent vstříkne ženě do žíly anestetikum. Po zbytek operace bude spát. Ale na počátku jsem ji uspat nemohl. Není tu totiž možnost umělé plicní ventilace a nemohu riskovat, že matka začne ve spánku při vybavování dítěte zvracet, ani že dítě bude mít v důsledku podaných léků po porodu dechové obtíže. Kontrola dýchání se zde uskutečňuje velice prostě. Pacientovi se nalepí pod nos smotek bavlny. Dokud se bavlna pohybuje, svědčí to o tom, že pacient ještě dýchá.

Operace probíhá bez problémů. Černoška se po letech dočkala svého prvního dítěte. Všech šest dětí jí při předchozích porodech zemřelo. Tentokrát dorazila do nemocnice sice na poslední chvíli, ale ještě včas.

Po operaci dělám RTG snímek dítěti se zlomenou rukou, které na mě čeká již od rána. Rentgenový přístroj je ve zdejší nemocnici horkou novinkou. K jeho získání mi pomohla náhoda. Před časem jsem se seznámil s panem Buhlem, nejvlivnějším mužem v kraji. Je šéfem rozvojového programu DROP, financovaného německou vládou, který se zabývá výstavbou silnic a renovací nemocnic. Poslal za mnou svého řidiče, že je mu tuze špatně. Diagnostikoval jsem mu žlučníkovou koliku způsobenou kamenem a sdělil prognózu. Protože velmi dobře znal místní podmínky, hned druhý den odletěl do Evropy a nechal se operovat. Kámen mu našli, odstranili a on mi z vděčnosti slíbil pomoc s instalací RTG přístroje. Také mi nabídl, že mi pomůže doplnit vybavení nemocnice, které je zde na velmi nízké úrovni. Nejenže chybí kyslík, anesteziologický přístroj nebo inkubátor, ale je tu nedostatek i tak základních zdravotnických potřeb, jako jsou obvazy či náplasti. Nejprve jsem uvažoval asi o třech nástrojích, ale nakonec jsem do Německa odeslal objednávku na přibližně padesát chirurgických nástrojů (Humbyho dermatom, set pro transoseální trakci, zubařské kleště atd.) v celkové hodnotě asi 28 000 DM. Pan Buhl dodržel slovo, a tak je Bozoum nyní jednou z nejlépe vybavených nemocnic v zemi.

RTG snímek ukázal, že jde o vzácnější typ zlomeniny v oblasti lokte. Nejsem dětský traumatolog a repozici takovéto zlomeniny jsem nikdy nedělal. Nejbližší dětská chirurgie je v hlavním městě, 450 km daleko. Rodiče dítěte ale nemají ani na zaplacení cesty, natož na léčbu na tomto oddělení. Je potřeba situaci nějak vyřešit. Tak si beru na sál svou učebnici chirurgie a postupuji krok za krokem jako podle „kuchařky“. Zdařilo se.

13.00


V nemocnici není možnost umělé plicní ventilace, a tak se kontrola dýchání při operacích uskutečňuje velice prostě – pacientovi se pod nos nalepí smotek bavlny. Pokud se pohybuje, znamená to, že pacient ještě dýchá. Mnoho operací se proto provádí jen v lokální anestezii.

Nakonec ještě operuji původně plánovanou kýlu. Na operačním sále, který pochopitelně nemá žádnou klimatizaci, stoupá teplota na 33 °C. Mám na sobě operační plášť z tlusté neprodyšné látky, čepici, ústenku. Je mi hrozné vedro, můj pomocník Goum mi musí co chvíli otírat čelo, po kterém mi stékají potůčky potu. Mám žízeň, ale nejprve musím dokončit operaci. Tak ještě poslední steh na kůži, a je to. „Awe, – Hotovo,“ vydechuje s uspokojením můj asistent Albert. Také toho má již za dnešek dost a těší se na odpolední siestu. „Můžete jíst a pít, co chcete,“ říkám pacientovi, který se již obléká, „Goum vás odvede na pokoj.“ Kýly se zde operují zásadně jen v lokální anestezii.

14.45

Na misii jsou již všichni po obědě, ale jídlo pro mě naštěstí schovali v kuchyni. Okolo jde otec Marcello, šéf misie. Neustále má pocit, že moc nejím. „Jez, jez, jinak tě sní Afrika,“ pobízí mě s úsměvem. Po obědě si jdu na chvíli odpočinout, neboť bych chtěl odpoledne jet s otcem Sebastienem, mladým indickým knězem, do Konkere. Je to malá vesnička asi 40 km od Bozoumu, kde bude sloužit mši. Pro mě je to vítaná příležitost na chvíli uniknout z kolotoče nemocnice a také se podívat na život v buši.

15.00

„Odjíždíme,“ volá Sebastien, „vezmi s sebou vodu.“ Plním kanystr s přefiltrovanou vodou a utíkám k terénnímu náklaďáčku, kde na mě čeká s Marinou, usměvavou uruguayskou řádovou sestrou, která jede s námi. Ujíždíme po hliněné cestě směrem na sever. Je období sucha a za námi se zdvihají mračna červeného prachu. Kolem se míhá spálená vysoká tráva a nízké pokroucené kmeny křovinatého buše. Vidím k nebi stoupat sloupy dýmu z četných požárů. Okolo krouží několik dravců. Loví drobnou zvěř prchající před ohněm. Cesta však netrvá dlouho.

Jsme již očekáváni. Mezitím co otec Sebastien zpovídá, místní pěvěcký sbor nacvičuje písně. Marina pomáhá nachystat oltář a organizuje setkání vesnických dětí ze společenství „Aita kwe“. Nejprve se jdu trochu projít po vesnici. Je stejná jako desítky jiných, které již znám. Hliněné domky se slaměnou střechou a malými okénky beze skel, kurníky na vysokých kůlech, ohniště přede dveřmi, kozičky a vepříci. Po chvíli se vracím ke kapli zazpívat si s „Aita kwe“. Africké děti jsou rozhodně nejsympatičtější část populace. Jsou stále usměvavé, plné radosti a nadšení i z těch nejmenších věcí. I mezi zdejšími misionáři jsem jediný, kdo má světlé vlasy a modré oči. Jiní běloši zde nejsou. Ani obchodníci, ani turisté. Jsem tedy pro děti velkou atrakcí. Neustále se za mnou otáčejí a ty nejmenší a nejzvědavější se mě přicházejí dotknout. Co když se ta bílá barva dá setřít?

16.30

Mše se nese v radostném duchu. Ve vesnicích v buši je mše jen jednou za několik týdnů, když na ně vyjde řada. Je to pro slavnost, a tak černoši divoce bubnují, tančí a zpívají. Též se přidávám.

17.45

Když vycházíme z kostela, zapadající slunce barví vše do ruda. Ženy ve vesnici zapalují před domky oheň a připravují večeři. Jeden vesničan nás zve k sobě domů. Takové pozvání tady nemůžete odmítnout. Vcházíme do nízkého domku. Uprostřed místnosti asi 2 x 3 metry je na nízkém nahrubo otesaném stolku připravená večeře. Koule z manioku, kousky vařeného kuřecího masa se zeleninovou omáčkou. Slavnostní a tradiční jídlo. Hostitel před nás pokládá na zem nádobu s vodou na umytí rukou. Jí se rukama. Marina mi ukazuje, jak si mám správně uždíbnout špetku ze společné koule manioku a namáčet ji v omáčce. Hlavou mi problesknou vzpomínky na přednášky z parazitologie a varování z turistických průvodců. Rychle je zaplaším. Nemám moc na vybranou. Malinký příbytek osvětluje jen petrolejová lampa. „A nzere mingi,“ chválíme jídlo a záhy se zvedáme k odchodu. Nemůžeme sníst vše. Hostitel nám dává ze svého nedostatku. Ještě poslední stisky rukou, a už se vracíme do Bozoumu. Dlouho slyším za námi volání: „Ala lango nzoni. – Mějte se dobře.“

18.15

Terénní Toyota se otřásá a nadskakuje na kamenité cestě. „V příští vesnici je jedno nemocné dítě. Že se na něj podíváš?“ naklání se ke mně Marina. Unaveně kývám hlavou. Zastavujeme před skupinou chýší a necháváme rozsvícené reflektory. Z jedné chýše vylézá statný černoch a nese v náručí v hadrech zabalené miminko. Nemám s sebou vůbec nic. Ani stetoskop, ani teploměr, ale beru děcko do rukou a rychle jej vyšetřuji. Přitisknu si jej k uchu a poslouchám, jak dýchá. Po několika měsících pobytu v zemi, kde chybí téměř vše, jsem se již naučil vystačit si pouze se svými smysly. Po chvíli jej vracím otci. „Bude to dobré,“ říkám, „ale musíte s námi na misii pro léky.“ Muž souhlasí a vylézá na korbu auta. Ještě v noci se vrací pěšky 10 km s léky do své vesnice.

19.50


I ti nejchudší si zde potrpí na parádu. Pletený obleček včetně čepičky a ponožek nesmí chybět ve výbavičce žádného novorozence, byť by kvůli tomu nebyli rodiče schopni zaplatit hospitalizaci spojenou s porodem.

Po společné večeři na misii ještě jedu zkontrolovat do nemocnice pacienty, které jsem dnes operoval. V nemocnici se nesvítí. Již pátý měsíc v Bozoumu nefunguje veřejné osvětlení. Jen z baráčku, kde je noční služba, probleskuje otvory v zavřených okenicích slabé světlo z petrolejové lampy. Přesto je dobře vidět. Celý dvůr tone v záři úplňku, který se odráží od plechových střech pavilonů. Proti jasnému nebi se černají obrovské koruny starých mangovníků. Všude je ticho. Vcházím na chirurgii a otáčím se k černým stínům postav, ležících na zemi. Jsou to příbuzní nemocných. „Barala kwe. – Zdravím vás všechny.“ „Bara mingi mingi, mon docteur,“ ozývá se ze všech stran ze tmy. Jdu najisto za svými pacienty a s baterkou v ruce kontroluji rány, dreny a jejich celkový stav. Žena po císařském řezu se již dobře probrala z narkózy. Novorozeně leží vedle ní zabalené do pruhu látky. Otáčím se k rodičům: „Jaké jste jí dali jméno?“ Opáčili: „A jak se jmenujete vy, pane doktore?“ Já na to: „Marcel.“ Oni: „Tak se tedy bude jmenovat Marcelline.“ Takže nyní je v Africe o jednu Marcelku víc. I pacient po plastice kýly a děcko se zlomenou rukou jsou v pořádku. Mohu jít klidně spát. Vracím se pomalu na misii. Na cestu mi jasně svítí měsíc a z městečka v údolí se nese zpěv a zvuky tamtamů. Končí další africký den.

Category: 2001 / 05

Říká se, že o Chorvatsku by se daly psát romány – je to skutečně tak. Když jsme ze severovýchodní části dojeli až k jihovýchodnímu cípu, měli jsme za sebou tři tisíce kilometrů dlouhou cestu zemí tak rozmanitou a krásnou, že kdyby se volila mezi státy Miss, byla by Croatia ověnčena vavříny. Tahle balkánská krasavice je jako záhadná žena, která sice bezelstně otevírá náruč a odhaluje vám svou duši, ale když začínáte mít pocit, že o ní něco víte, nečekaně vás překvapí a vy se ptáte, kolik tváří ještě má.

VZHŮRU DO VELKOMĚSTA!

Přilétáme do Záhřebu. U východu z letiště se proplétáme davem mladých mužů, kteří nasedají do přistavených autobusů jednotek SFOR. Sledujeme, jak taxikář kličkuje mezi doprovodnými vozidly a přes jistou nevoli velitelů nakonec zastavuje před jejich džípem: „Dobro došli,“ zdraví nás a pak pohodí hlavou směrem k vojenskému mumraji: „To jsou nové přírůstky jednotek SFOR, ale ti tu nezůstávají, jen Chorvatskem projíždějí.“ Cestou z letiště se skvěle zhošťuje role záhřebského zpravodaje a mluví o všem možném: „Tak tohle je místní Beverly Hills,“ komentuje novou zástavbu na předměstí, kde už nás „město milionu srdcí“ vítá obrovskou cedulí: Dobro došli u Zagreb! Vystupujeme v jedné z nejhezčích čtvrtí – secesním Dolním městě. Taxikář nás ještě upozorňuje na impozantní budovu hotelu Esplanade: „To je nejstarší z dvaadvaceti záhřebských hotelů a spí v něm samé významné osobnosti. Co já už se jich navozil!“ říká hrdě a jmenuje Woodyho Allena, Deep Purple, Erose Ramazzottiho… Kousek odtud je Glavni kolodvor – nádraží, kde stavěl proslulý Orient Express. Právě zde našla Agatha Christie inspiraci k napsání slavného detektivního románu.

Rušnou Pražskou ulicí jdeme až k záhřebskému „Václaváku“. Náměstí nese jméno bána Jelačiče a kolem jeho sochy se točí každodenní všední život Záhřebanů. „Kdo má nějaký problém nebo požadavek, může si zajet do Horního města. Na náměstí svatého Marka sídlí prezident, vláda i parlament a každý týden tam mohou lidé přijít a mluvit s nimi,“ dává se s námi do řeči starší pán a ukazuje nám cestu k lanovce, která spojuje Dolní město s Horním. „Některým stačí, že s nimi promluvila taková autorita.“

Jedeme do Horního města. Lanovka je jen kousek od náměstí a v provozu je od roku 1888. „Tu si postavili Horňáci, aby se nemuseli drápat do kopce, když se vraceli domů podnapilí,“ směje se šibalsky pán u kasy. Vstupujeme do kabinky a za 55 vteřin už stojíme u Lotrščacké věže, odkud je nádherný výhled na Dolní město a ze které každý den hlásí Záhřebanům poledne výstřel z gričského děla.

Horní Gradec býval obcí, jež tu stála už v 11. století. O čtyři století později se spojil s biskupskou obcí Kaptol v uherské královské město. Tyto dvě části od sebe dodnes dělí středověká Kamenná brána, v jejímž oblouku se nachází malá mariánská svatyně. Tři stařenky zapalují svíčky a usedají do lavic, aby se v tomhle „kostele pod širým nebem“ pomodlily. Stěny podloubí jsou osázené děkovnými cedulkami a mladé dívky, které tu tiše postávají, doufají, že Majka vyslyší i jejich prosby. Panna Marie od Kamenné brány je patronkou a ochránkyní všech Záhřebanů…

Kostely v Chorvatsku bývají vždycky plné. V roce 1991, kdy proběhlo poslední sčítání lidu, bylo 76,5 % katolíků, 11 % pravoslavných věřících, 1,2 % muslimů a přibližně stejné procento protestantů. Od vyhlášení samostatnosti Chorvatska stát církvím vrací majetek, a tak mají sakrální stavby ve městech většinou „nový kabát“. Záhřebské čtvrti Kaptol vévodí nádherná novogotická katedrála, největší církevní stavba v Chorvatsku, kterou rekonstrukce teprve čeká. Davy věřících přispívají do pokladny na její obnovu a z obrovského plátna, umístěného na lešení, se na ně přívětivě dívá nejvyšší církevní hodnostář…

Samozřejmě si nemůžeme nechat ujít vyhlášený trh Dolac. Tohle místo se ráno promění v pestrobarevný koberec, kterým se linou vůně květin a kde si můžete koupit, na co si vzpomenete. A na co si nevzpomenete, to vám trhovci připomenou: „Dóóómááácí klobásy! Váájíčkáá!“ Samozřejmně se počítá s turisty, a tak se tu prodávají výšivky, záhřebská pouťová srdíčka a také typické zimní bačkory: „Jedna Američanka si u mě loni v létě koupila najednou třicet šest párů, jak se jí líbily,“ chlubí se usměvavý, téměř bezzubý děda. Vedle nabízí trhovkyně kravaty (víte, že to je vlastně chorvatský „vynález“?) a mechanické tužky, které patentoval Slavoljub Penkala. Málokdo ví, že tenhle Záhřeban vymyslel také termosku.

Kousek od nás vylepuje vlasatý mladík plakáty. Jeden z nich zve do kina na nejnovější chorvatský trhák – dokument „Novo, novo vrijeme“. Za padesát kun si kupujeme lístek a jsme zvědaví, co příštích 102 minut uvidíme. Film byl charakterizován místním tiskem jako „politický voyerismus“ – jeho tvůrci totiž natáčeli malou digitální kamerou víc než rok devět předních chorvatských politiků. Sledujeme spolu s ostatními diváky jejich spontánní projevy a pikantní detaily ze zákulisí předvolebních kampaní – chvílemi je to až komické. Jeden z autorů filmu, novinář Igor Mirkovič, v den premiéry řekl: „Nemohu se dočkat, až se politici nebudou považovat za největší hvězdy a lidé k nim přestanou vzhlížet jako k bohům.“ Dokument začíná smrtí prezidenta Tudjmana a mapuje složité období, kdy se Chorvatsko ocitlo bez nositele absolutní politické moci, až do okamžiku zvolení Stipe Mesiče prezidentem. Film je pro nás zajímavý nejen proto, že čerstvý prezident je právě v Česku na oficiální návštěvě. Především je o současném Chorvatsku. O zemi, která sice řeší podobné problémy jako my, ale má tak hluboké křesťanské kořeny, že se tu lidé potýkají s otázkami postavení žen ve společnosti, homosexuality či drog…

Trochu nám vyhládlo a také chceme vědět, jak Chorvatsko chutná. V útulné konobě s krbem ochutnáváme nejprve štrukli, což je jakýsi štrúdl plněný balkánským sýrem, pršut (šunka, která se před uzením natírá popelem ze spáleného dřeva a je nad ohništěm tak šikovně zavěšená, aby k ní mohl i čerstvý vzduch) a paški sir (čerstvý ovčí sýr) s výborným teplým chlebem a jehněčí na roštu s horou zeleninového salátu. Skvělou večeři zapíjíme chutným vínem a kávou z džezvy. Záhřeb zatím přikryla tma a my se procházíme vyhlášenou Tkalčevovou ulicí – tady se scházejí především studenti. V létě se frekventovaná silnice úderem sedmnácté hodiny změní v pěší zónu, na které vyrostou stánky a z kaváren se židle a stolky vynesou na ulici. Atmosféru zpříjemní hudba a do rána „to tu žije“…


Split – největší město chorvatského pobřeží s krásným přístavem. Jeho dominantou je Diokleciánův palác, zapsaný v seznamu světových památek UNESCO.

TAM, KDE NEJVĚTŠÍM KOPCEM JE MELOUN

Míříme do Slavonie. Její východní část hodně připomíná jižní Moravu. Je to širá rovina s úrodnou půdou a typickými staveními, za nimiž se táhnou vinohrady. Jako součást Chorvatska patřila kdysi Slavonie k uherskému státu a byla po staletí vystavena nájezdům nebezpečného osmanského souseda. Turci vypalovali vesnice, pustošili města, aby je na 150 let ovládli. Stopy turecké nadvlády jsou tu dodnes, a tak se nenechte překvapit mešitami a vojenskými pevnostmi.

Po odchodu Turků sem v 18. století směřoval také první přistěhovalecký proud Čechů a o století později druhý. Češi se usídlili kolem Pakrace a v Daruvaru, kde dnes tvoří pětinu z deseti tisíc obyvatel. Mají svůj krajanský spolek, knihovnu Franty Buriana, vydávají český týdeník Jednota a před dvěma lety slavnostně otevřeli novou českou školu. Možná si ještě pamatujete, že právě daruvarské děti byly v době války Chorvatska se Srbskem v Čechách. „Bylo mi dvanáct a válka se mě tenkrát nijak nedotýkala,“ vzpomíná dnes už student střední školy Tomislav. Je původem Čech a jeho předkové se sem přistěhovali už v roce 1860. „Když si pro nás do Seče přijeli rodiče, hodně dětí brečelo. Já ne. V naší rodině se nikomu nic nestalo a dům, kde bydlíme, měl jen díry po granátech. Ale ostatní domy byly úplně zničené a někteří mí spolužáci se nemohli vrátit domů nebo přišli o své blízké. Začal jsem chápat, co znamená válka, ale úplně mi to došlo, až když jsem byl s rodiči ve Vukovaru.“

Pak už nám nadšeně vypráví o místním radioklubu, kde tráví téměř každý víkend: „Chci se letos rozjet do Čech – na mezinárodní setkání radioamatérů.“ Na malé vývěsce v ulici vidíme pozvánku na výstavu o Václavu Havlovi a opodál novotou zářící pivovar, kde se vaří Staročeško. Procházíme upraveným náměstím, kde se opravené domy honosí novými fasádami. Je to jarním sluncem a usměvavými lidmi, nebo to zařídili místní radioamatéři, že je Daruvar naladěný na optimistickou vlnu?

NA VÝCHOD OD RÁJE

Přijíždíme do trojúhelníku zvaného Baranja. Tahle část Slavonie byla do chorvatských rukou vrácena teprve před třemi lety. Leží mezi hranicí s Maďarskem, Drávou a Dunajem. Při soutoku obou řek se na ploše 17 770 hektarů rozkládá národní park Kopačevská bažina (Kopacki Rit). Jejím centrem je Kopačevské jezero, spojené podzemními cestami s Dunajem.

„Od konce jara až do podzimu tudy pronikají do jezera vody se spoustou ryb. Jezero se rozlévá do okolních lesů a luk a vzniklé bažiny se stávají domovem pro vodní ptáky. V létě bažinu pokryjí lekníny, vodní traviny a rákosí,“ říká na úvod ředitel rezervace Tibor Miklos a pak nám podrobně popisuje bohatou faunu a flóru. „Bohužel, větší část rezervace není přístupná,“ říká a bez dalšího vysvětlování nám pouští krátký, ale výstižný film. Záběry na minami roztrhaná těla zvířat jsou víc než výmluvné: „V téhle oblasti probíhaly těžké boje a ještě není celá odminovaná. Proto se návštěvníci mohou pohybovat jen po přísně vyznačených trasách.“ Další část filmu už přibližuje Kopačevskou bažinu v létě – živou a barevnou. Je slunečné jarní počasí. Tibor nám podává dalekohledy a vyjíždíme do terénu. Vítr si pohrává s mraky na obloze a slunce jako reflektor osvětluje okolní krajinu. Nevšední scenerie mají každým okamžikem jinou atmosféru. Pozorujeme z loďky kolonie kormoránů, nad hlavami nám občas zakrouží orel a do ticha vstoupí jen ptačí orchestr…

Další část parku projíždíme autem. „Za turecké nadvlády vedl přes baranjské močály a bažiny haťový most, který nechal postavit kvůli svým výbojům turecký sultán Sulejmán. Most vedl z Osijeku do osm kilometrů vzdálené vesnice Darda a trvalo desítky let, než se ho podařilo zničit,“ vypráví Tibor a klikatou lesní cestou zatáčí k Tikveši. Uprostřed malebného místa stojí válkou zničené torzo krásného loveckého zámku, který byl vystavěn Habsburky a z něhož si po druhé světové válce udělal Josip Broz Tito své rezidenční sídlo. „Po rekonstrukci tu bude turistické informační centrum a biologická stanice,“ říká nám po prohlídce areálu Tibor. Na rozloučenou si jdeme dát rybí specialitu do nedaleké restaurace: „Víte, že ryba pluje třikrát? Ve vodě, v oleji a ve víně…“ Pochutnáváme si na dobrém obědě a už nepochybujeme o tom, že Kopacki Rit bude brzy jednou z nejnavštěvovanějších turistických oblastí.

„Po pádu Vukovaru byl Osijek první na řadě při postupu srbských jednotek do vnitrozemí Chorvatska. Všechny ženy, děti i muži nad šedesát let byli evakuováni. Můj otec musel zůstat, i když mu bylo dvaašedesát, protože pracoval jako vedoucí pošty a uměl morseovku,“ vypráví nám třicetiletá Osiječanka Nikoljana. „My jsme byli odvezeni do vnitrozemí a na jaderské pobřeží a bydleli jsme tam po ubytovnách. Mnoho lidí si tam našlo práci a teď šetří peníze, aby se mohli vrátit.“


Osijek byl po pádu Vukovaru první na řadě při postupu srbských jednotek do chorvatského vnitrozemí…

Osijek byl před válkou více než stotisícovým městem, kde bylo 41 % Chorvatů a 37 % Srbů. Během války tu zůstalo dvacet tisíc lidí. „Měli jsme strach, protože nás bylo málo, a těžko bych popsal všechny pocity, které mě provázely,“ vypráví pětačtyřicetiletý Ante. „Jsem Srb, narodil jsem se v Osijeku, moje žena je Chorvatka a nikdy jsem tu neměl žádný problém. Válčil jsem na straně Chorvatů.“

Ante pracuje v místním sociálním centru: „Po válce sem začala přicházet spousta lidí s tím, že nemohou spát, mají problémy s jídlem nebo nezvládají vlastní agresivitu. Jsou to typické příznaky posttraumatického stresového syndromu. Ke stálým klientům patří mladí hrvatski branitelja. Jsou mezi nimi invalidé i nezaměstnaní, někteří propadli alkoholu a drogám a mají existenční problémy. Centrum jim nabízí právní a sociální pomoc i speciální programy, které vedou psychologové a defektologové. Válka poznamenala všechny lidi. Já dodnes nemůžu slyšet silvestrovské petardy…“

Procházíme se Osijekem. Na ulicích se honí děti, útulné kavárničky jsou plné a v centru září novotou řada obchůdků. „Od války se tu přece jen dost změnilo – na některých domech už nenajdete ani díry po granátech. Přijeďte příští rok a možná to tu ani nepoznáte,“ loučí se s úsměvem Nikoljana. Přes opuštěné vesnice, kde stojí jen tu a tam jako bílé vrány obydlené domky, jedeme směrem k Vukovaru. Leží při ústí řeky Vuky do Dunaje. Chorvaté o něm s nadsázkou říkají, že stál dřív než New York a prý to dokládají i archeologické vykopávky z blízkého naleziště Vučedol staré 5000 let. Tohle přístavní město mělo řadu reprezentativních budov: barokní zámek Eltzů, františkánský klášter, filipojakubský kostel (třetí největší po Záhřebu a Šibeniku), muzea, divadla i galerie. Během války byl však Vukovar téměř srovnán se zemí. Historické budovy se proměnily v trosky, rozsáhlé sbírky muzeí, galerií i vzácné církevní památky si Srbové odvezli a stotisícové město bylo vylidněno…

„Vukovar byl úplně odříznut od světa,“ přibližuje nám události v době války místní průvodkyně. „Lidé se schovávali po sklepích, neměli nic potřebného pro život, měli jen strach. Nejhorší byla situace v nemocnici. Přibývalo raněných, chyběla krev a nedostávalo se léků. Když o tom v rádiu informoval novinář Siniša Glavaševič, nikdo mu nevěřil, dokonce ani mezinárodní červený kříž. S mikrofonem v ruce byl zastřelen v momentě, kdy podával poslední zprávy o tom, co se děje. Srbové pak všechny raněné a celý nemocniční personál převezli v kamionech jugoslávské armády na farmu Ovčara, vzdálenou dvacet minut od města. Lékaře navěšeli na háky, „operovali“ je za živa a ostatní se na to museli dívat. Pak je po pěti dovedli k vykopané jámě na poli a tam je stříleli – nemocné, ženy i děti, celkem dvě stovky lidí. Mezi posledními pěti byl jeden ozbrojený civilista, který se celou dobu vydával za nemocného. Než stačili už namol opilí a unavení Srbové dát povel k palbě, vytáhl pistoli a postřílel je. Běžel pak celou cestu, aby řekl, co viděl. Ještě žije, ale změnil identitu…“

Další lidskou tragédii připomíná nový hřbitov, postavený v blízkosti dalšího masového hrobu, kde bylo objeveno 938 těl. Některá z nich nebyla dodnes identifikována. Když se na záhřebské patologii podaří totožnost některého z popravených zjistit, objeví se na připraveném pomníčku jméno s datem identifikace. Na paměť popravených tu stojí čtyřmetrový bronzový kříž.

„Já jsem tu s rodinou od začátku roku 1998, kdy Srbové vrátili Vukovar Chorvatsku. Vukovar má dnes necelých deset procent z původního počtu obyvatel. Rekonstrukce sice postupuje jen velice pomalu, ale jsme optimisté,“ říká tahle zajímavá žena a pyšně ukazuje na novou budovu pošty, hotel a nové obchůdky.

Ve slavonském tisku se polemiky a články na téma obnovy zničených měst objevují denně. Některé jsou pesimistické a mluví se v nich o apatii a nezájmu chorvatské vlády, jiné přinášejí informace o tom, jaké dotace poskytly země jako například Dánsko, Švédsko, Norsko a o snahách jednotlivých ministerstev podpořit malé a střední podnikatele a celou řadu projektů.

Přemýšlím o všem, co jsme viděli a slyšeli. Připomíná to trochu situaci v česko-německém pohraničí…


Válka? Ne, teď už jen květiny a radost ze života.

V JINÉM SVĚTĚ?

Vesnice, které míjíme na cestě jihovýchodní Slavonií, většinou nemají klasickou náves. Obdélníkové domky jsou otočeny bokem k silnici, jako vojáci za pochodu. Všechna okna míří na dvorek a do každé místnosti se vstupuje z pavlače zvláštním vchodem. Vedle branky u plotu jsou lavičky a za plotem květinové zahrádky. Cestou nám už splývají v jednu, až na Vukojevci. V téhle svérázné vesnici zdobí dojemně upravené skalky staré žehličky, dráty, ozubená kolečka a kostry kol, na nichž jsou připevněné ozdoby od umělých zvířátek až po vycpanou kočku. Také fasády domů jsou výrazem místní lidové tvořivosti, na rozdíl od dvorků, které vypadají jako před „železnou nedělí“, a zahrad, co připomínají zakázané skládky.

Zastavujeme na kraji vesnice a v mžiku vzbuzujeme pozornost: „Za kým jdete? Hledáte někoho?“ pokřikuje na nás starší Romka. Její zvučný hlas přilákal ostatní. Dohadují se, jestli jsme „sociálka“, nebo „špinaví novináři“ – fotoaparát přece jen budí nedůvěru. Když říkáme, že jsme jen turisté, natahují pro změnu dlaně a chtějí peníze. „Love nane,“ odpovídáme k jejich velkému údivu. „Hej, voni rozuměj cigánsky!“ a už nás zvou k sobě. Ušmudlané děti s čokoládovýma očima kolem nás poskakují jako kobylky a ženské mluví jedna přes druhou: „Jen se podívejte, jak tu žijeme! Já mám šest dětí, tady Nevena deset, a peníze nemáme! Sbíráme starý železo, ale za kilo nám támhle dají dvacet lipa!“ Ukazují směrem k honosnému domu, před nímž okázale parkuje BMW. V něm žije svůj americký sen bohatý Rom zvaný Luka, pro kterého je železo slušný byznys. Jeho dům tvoří pomyslnou hranici, jež dělí Cikány, co železo sbírají, od Romů, kteří ho od nich vykupují. Třicetiletý Dragan se ovšem ohrazuje: „Nejsme žádný Cikáni ani Romové. Máme přece seriózní firmy!“ Osmdesátiletý děda z domku odnaproti je asi jediný gadžo z celé vsi a vidí to jednoznačně: „Všechno je to verbež, která nechce dělat! Chlapi pijou, ženský jenom zvedaj sukně a roděj děti, a ještě berou za měsíc tolik, co nemám za celej rok!“

Připadám si jako Malý princ, který opouští „Železnou planetu“ – obyvatelé vesničky jako by žili úplně odtrženi od veškerého dění kolem.

„ČUVAJME SVOJU PRIRODU!“

Snad jen s výjimkou velehor najdete v chorvatské krajině všechno. Placaté roviny, nabobtnalé vršky s chundelatými borovými lesy, bílá vápencová pohoří i ostře řezané hřebeny skalnatých hor, jezera, hluboké kaňony i rašeliniště, krasové jeskyně, vodopády, říční údolí… a samozřejmě moře s pohádkovým pobřežím a mnoha ostrovy a ostrůvky. V Jadranu jich je 1185. Ty největší mají pobřežní čáru dlouhou hodně přes deset kilometrů a takových tu je 69, z nichž je na prvním místě ostrov Krk (409 km²). Nejvyšší pohoří má Brač – 778 m nad mořem. Na všech ostrovech žije celkem asi 200 tisíc obyvatel.

Po úzké silnici, která se kroutí jako had, vjíždíme do severní Dalmácie. Před námi se vynořuje kamenité pohoří Velebit, jehož vršky se bělají sněhovým popraškem a chvílemi se ztrácejí v mlžném oparu. Jsme v národním parku Paklenica, téměř liduprázdné pustině s nedotčenou divokou přírodou, kde se prohání čtyři tisíce druhů živočichů a roste tu sedm set druhů rostlin. Centrum parku tvoří dva mohutné kaňony, Velika a Mala Paklenica. Je krásné jarní ráno, když se ze Starigradu vydáváme na pěší túru. „Jdete lézt?“ ptá se nás u pokladny mladý muž. „Tady je to pro alpské lezení jako stvořené. Každoročně se tu na konci dubna koná Big Wall Speed Climbing. Jezdí sem alpinisté z celého světa, ale zatím tu nebyl nikdo z Čech.“


Drsně krásná příroda nejednou posloužila filmařům jako ideální kulisa.

Procházíme čarokrásným kaňonem, jehož skalní stěny svírají koryto stejnojmenné bystřiny. Ta v létě jako ostatní horské prameny vysychá, a v celé oblasti nenarazíte na vodu. Stoupáme už nějakou chvíli po strmé kamenité stezce do vršku, když zaslechneme zvonec. Naproti nám jde děda se dvěma mulami. Tváře má ošlehané větrem, usmívá se, a když vidí naše překvapené obličeje, zastavuje: „Já mám tady nahoře domek. Bydlíme tam s mojí ženou. Všichni už dávno odešli bydlet dolů, ale nám to nevadí. My si stačíme sami. Je mi osmdesát a jinde bych už bydlet nechtěl. Když je něco potřeba, donesu to,“ pobízí muly a mává na nás. Za dvě hodiny už bude dole. Šplháme ještě pár metrů nahoru. Paklenica se odhaluje v celé své kráse a nám se naskýtá nádherný výhled na moře.

Také další národní park v severní Dalmácii je neosídlený – nejhustší jaderské souostroví Kornati, které tvoří 109 ostrůvků. Některé jsou jako placky a jiné zase připomínají bochánky. Na žádném z nich není sladká voda, a tak jsou vhodné jen pro občasné pikniky a potápění. Pokud vám šplouchání moře nestačí a chcete si poslechnout, jak šumí „Niagara na chorvatský způsob“, tak se vydejte k vodopádu Krka, který padá dolů přes největší kaskády v Evropě. V uších vám možná zazní melodie z filmu Vinnetou.

NA ČOKOVAC!

Sjíždíme k Zadaru a trajektem pokračujeme na ostrůvky Pašman a Ugljan. Jsou od sebe odděleny čtyři metry hlubokým průplavem a spojeny malým mostem. Oba ostrovy jsou porostlé olivovníky a místní obyvatelé se zabývají zemědělstvím. Na polích jsme však viděli jen staré lidi: „Mladí odešli do měst a sem jezdí tak na víkendy,“ prozrazuje osmdesátiletá babička, která okopává malé políčko. „Nebýt toho, že to tu v létě pronajímám, asi bych se neuživila.“ Dříve byla půda ve vnitrozemí ostrovů vzácným rodinným pokladem, ale dnes má větší cenu pozemek na pobřeží. Pole uvnitř ostrova Ugljan jsou pro mladého člověka „danajským darem“. Zatímco si povídáme, míří objektiv fotoaparátu do tváře další babičky: „Tobě se nelíbí mladé holky, že fotíš babky?“ směje se na fotoreportéra a komicky se natřásá.

Na ostrůvku Pašman vyjíždíme na kopec Čokovac, kde je jediný fungující benediktinský klášter v Chorvatsku. Po několik staletí byl významným střediskem hlaholského písemnictví. Zdejší mnichy povolal císař Karel IV. do Prahy do kláštera v Emauzích.

Tahám za šňůrku se zvoncem, a hned nám přichází otevřít mladý pohledný muž. Zdvořile nás zve do zahrady a představuje se jako Jeroným: „Víte, já jsem v klášteře teprve rok a na některé otázky vám nemohu odpovědět ani vám nemohu vyhovět. Je nás tu sice šest, ale teď jsem v klášteře jen já a dva nemocní mniši, o které se starám. Dva jsou ve městě a jeden studuje teologii. Víte, my tu žijeme velice skromně, asi byste stejně nic neviděli,“ omlouvá se, že nás nemůže pozvat jinam než do kostela.

Na rozdíl od benediktinského je klášter Visovac, ležící uprostřed Visovackého jezera, mnohem okázalejší a zdobnější. Také mniši mají o něco uvolněnější režim. „Tady máme basketbalové hřiště a na protějším břehu trénujeme fotbal, abychom tu nerozbili okna,“ říká nám mnich, jemuž vítr zvedá sutanu a pod ní se modrají rifle. Do tohoto kláštera se jezdí dívat turisté, na rozdíl od Čokovace, který je veřejnosti naprosto nepřístupný.

DELTA NERETVY

Kdysi byla delta Neretvy nejchudší kraj. Voda se často vylévala z břehů a řádila tu malárie. Neretva pramení v Bosně, po proudu si razí kaňon a přes Mostar vede její koryto až do Metkoviče, kde se rozlévá na několik desítek větví. V šedesátých letech začala meliorace a z nánosů vznikla velice úrodná políčka. Lidé je obstarávají z lodiček, kterým se říká trupice. Už dva tisíce let mají tahle úzká štíhlá plavidla stále stejný tvar. V horní části delty Neretvy roste přes milion citrusových stromů. Pěstitelé prodávají jejich plody podél silnic a samozřejmě v jejich stáncích nechybí domácí rakije, hruškovice a víno.

Tam, kde se mísí sladká voda se slanou, se daří spíše pšenici. Krajina je tu velmi zvláštní – potkává se tu řeka s mořem, nížina s krasem a jezero s bažinou.

Zdálo by se, že lidé tu žijí jen prací, ale výjimka zřejmě potvrzuje pravidlo: ve vesnici Komin vymýšlí své vynálezy „kominský Ikarus“ Stipe Vlahovič Pače. Z bouraných kamionů si sváží domů náhradní díly a z nich udělá motorovou koloběžku, repliku starého jednoplošníku, a teď dokonce žirokopter, na kterém chce v létě přeletět deltu Neretvy: „Když se něco pokazí, tak skočím dolů. Vždyť skok je přece také let!“

OD MĚSTA K MĚSTU

Města na jaderském pobřeží mají svou neopakovatelnou atmosféru. Každé z nich má svého patrona, svůj příběh a za sebou bohatou historii. V každém z nich je pořádný rybí trh a starobylé úzké uličky, kde vám nad hlavou vlaje prádlo na šňůře, spojující protější domy. Jejich obyvatelé vám s přehledem řeknou, jaký vítr vane a co to znamená.


Ulice přímořských měst jsou „prodlouženým obývákem“…

„Když vane vítr z pouště, kterému říkáme jugo, bude dusno a nízký tlak. V minulosti dokonce bylo uzákoněno, že když je jugo, nesmí se vydávat žádná rozhodnutí! Severní vítr buru fouká v zimě a je velice ostrý a nepříjemný. Nejpříjemnější je mistral,“ vysvětluje nám v Dubrovniku Chorvat, který má za manželku Češku. „Většina domů je stavěna podle slunce, větrů a dešťů. Jsou na to přísné předpisy.“ Kamenné domy nejsou jen šikovně situované, ale dokonale promyšlené. Jsou úzké, aby se ušetřil prostor. Byty v těchto domech mají v každém patře jednu místnost, přičemž kuchyně a toalety jsou kvůli zápachu v podkroví. Není tedy žádnou senzací, díváte-li se při pohledu z historické věže na červené střechy domů někomu přímo do hrnce nebo když vám v restauraci přinesou jídlo z půdy. V Dubrovniku vás během několika dní už nepřekvapí nic: že se kolem osmé večer malé děti vracejí ze školy (je tu jen jedna a střídají se na směny s gymnazisty), že si tu hýčkají holuby a radnice dokonce dotuje krmení (dokonce si zvykli slétat se přesně v pravé poledne u sloupu na náměstí), že digitální hodiny na staré věži mají římské číslice a že patron Dubrovniku sv. Blažej je ve městě dokonce třiadvacetkrát!

Navečer se na náměstí začínají procházet lidé. Ty místní poznáte velmi snadno podle toho, že jsou perfektně značkově oblečeni. Korzování tu patří k místnímu koloritu a nikdo by si na sebe nevzal levnou konfekci nebo „uniformu“ z vietnamské tržnice. Také tu asijské trhovce vůbec nepotkáte! „Tady je jiná mentalita. Doma nemusíte mít nic, kromě skříně s oblečením. I kdyby na chleba nebylo, koupí máma dítěti značkové botičky v Bennetonu,“ upozorňuje nás při večerní kávě náš společník u stolu. Obchody ve městě nabízejí především zlato, kožené doplňky a značkové oblečení. Prostě všechno, potřebné k životu v turistickém městečku… Výletní loďky vás také zavezou na malé ostrůvky, kde si užijete romantiky, co hrdlo ráčí. Během deseti minut doplujete z Dubrovniku na Lokrum, ostrov s největším eukalyptovým hájem. Vzrostlé stromy se tyčí do několikametrové výšky a mezi nimi „sedí“ v trávě obří opuncie, japonské pomeranče a jiné exotické stromy. Ostrov je také hustě porostlý palmami a olivovníky, které vytvářejí v horkých letních dnech příjemný stín. Jestli se bojíte žraloků, zaplavete si tu v bezpečném mrtvém moři.

Nedaleký malebný ostrůvek Lopud byl oblíbeným místem spisovatele Viktora Dyka, jenž tu často pobýval, ale v roce 1931 se utopil v jedné zátoce. Dodnes tu má pomníček a ještě prý žijí pamětníci, kteří ho znali. Nebyl jediným Čechem, který tu byl vítán. Ve dvacátých letech byli dokonce Češi na Jadranu hlavní klientelou a v průběhu dalších let sem směřovaly tisíce lidí na dovolenou! A není divu: když tuhle krásku objevíte, toužíte se k ní znovu vracet a trochu více ji poznat.


Stejně jako v celé Evropě, tak i tady propadly děti kouzlu stříbřitých koloběžek.
Category: 2001 / 05

Autor: Irena Páleníčková

Řekovi stačilo natáhnout ruku, a olivy a fíky mu do ní padaly samy. Tvaroh zapomenutý v jeskyni uzrál Francouzům na vynikající rokfór. Norové pouze přehradili řeku, a sítě byly plné lososů. Nizozemcům příroda zadarmo nedala nic. Téměř nic. Jen strategickou polohu v deltě řeky Rýna a Šeldy u Severního moře. O zbytek, o pár desítek tisíc hektarů podmáčeného bahna a slaných močálů, urputně bojovali. Co ale s nimi? Co s nimi chceš, člověče, vlastně dělat?

HOLANDSKO NEJSOU JEN TULIPÁNY

Větrná, blátivá země s věčně zataženou oblohou. Kulaťoučké tlusté ovce obtížně našlapují v rozbahněných podmáčených loukách a jen ty nejšťastnější mohou spásat trávu na devět metrů vysokých ochranných hrázích, snad jediném místě podzimního Nizozemska, kde není bahno, kanály přetékající vodou nebo hnědé kalné moře. Vichřice nám nedovolí jezdit na kole a nárazový vítr nám hned napoprvé rozbije deštník, takže po zbytek cesty chodíme v dešti jen tak. Ostatně tak to dělají i sami Nizozemci, na rozdíl od nás se ale ani v tomhle nečase nevzdají svých kol.

Podobné počasí předcházelo i všem katastrofickým záplavám, jejichž výčet by vytvořil pořádně dlouhý seznam. Silné, dlouhotrvající větry od moře se obvykle spojily s vysokým skočným přílivem při úplňku nebo novoluní, a voda vtrhla na pevninu. Tak tomu bylo v roce 1953 v deltě Rýna a Šeldy i 19. listopadu 1421 za povodně svaté Alžběty, která zdvihla vodu o 3,2 metru, protrhla hráze ve středním Holandsku a bezpočet lidí připravila o přístřeší i o život. V průběhu 13. století se nad budoucím nizozemským pobřežím přehnalo na 35 mohutných smrští s bouřemi, které postupně narušily pás písečných dun chránících severní Frísko. Moře se provalilo průrvami v dunách, zaplavilo pevninu a daleko od břehu zůstaly jen její zbytky – ploché fríské (Waddenské) ostrovy. Tuto část Evropy začalo lemovat relativně mělké Waddenské moře. Jako by ani to nestačilo, v noci 12. prosince 1287 vlny prorvaly další kus břehu, a ze sladkovodních jezer vznikly rozlehlé mořské zálivy Zuiderzee (dnes opět sladkovodní jezero IJsselmeer) a severněji ležící Lawerszee (současné sladkovodní Lawersmeer).


Hráz – nalevo moře při odlivu.

Zdá se, že první kolo více než dva tisíce let trvajícího zápasu člověk-Holanďan versus moře vyhrála naprosto suverénně voda. Ale Holanďan se nedal: v roce 1852 dokončil vysušení Haarlemského jezera, 1932 oddělil hrází od moře 350 000 ha rozlehlou zátoku Zuiderzee, 1969 přehradil další záliv Lawerszee a roku 1998 si mohl říct – teď je hotovo, mám klid. Tehdy definitivně dokončil plán Delta. Od té doby celé nizozemské pobřeží chrání buďto přírodní duny, nebo uměle vybudované hráze vysoké tak, aby uchránily zemi i při zvýšení hladiny moře o 5 metrů nad N.A.P. (střední úroveň moře v amsterdamských kanálech). Tím boj načas zdánlivě ustal.

Vítězství lidí není definitivní, úder se může opakovat v podobě nenávratných ekologických chyb, proto se také nerealizovaly plány na úplné vysušení IJsselmeer a ani Waddenské ostrovy nebyly vráceny do stavu před rokem 1300 a znovu spojeny s mateřskou pevninou. Někteří ekologové upozorňují na nepřirozeně ostrou hranici, jež vzniká postavením hrází mezi slanou a sladkou vodou. K tomu se přidává nadměrné hnojení, vysoký stav skotu a ostatních domácích zvířat (na počátku 90. let připadalo na 15 milionů Nizozemců 14 milionů prasat a 5 milionů kusů skotu).

Zápas je krutý a nelítostný, ztráty jsou na obou stranách, ale příroda bohužel stále více slábne a v tomto případě je třeba jí držet palce. Vždyť i průvodce po Muzeu hrází nám řekl: „Zvyšování říčních hrází vyřeší problém jen pro naši generaci. Další bude muset hráze zvyšovat znovu. Jak se vzala řece možnost rozlévat se při povodních do šíře, stoupá její energie. Je třeba pokusit se zadržet co nejvíc vody na horních tocích a kus země obětovat pro přirozené povodně. Řeka potřebuje prostor pro své jarní vody.“ Ale dřív? Vraťme se ještě jednou do minulosti, o dva a půl tisíce let zpět.

TERPELAN – ZEMĚ NA UMĚLÝCH PAHORCÍCH


Haringvlietdam – samonosné segmenty, které spojují pilíře a nesou vozovku, jsou dlouhé 58,5 m, široké 22 m a váží 6000 tun.

Severní Frísko, rok 500 před Kristem. Na jílovité vyvýšenině, jen o metr přesahující okolní plochou krajinu lesknoucí se četnými jezírky a močály, stojí zablácený, nepříliš čistý muž a přemýšlivě se rozhlíží.

Ano, tady by se v létě mohl pást jeho dobytek. Staví primitivní chýši a řeže okolní rákos na střechu. Na zimu, kdy přicházejí přílivové bouře a povodně ukládají novou vrstvu úrodné půdy, odchází na východ do výše položených oblastí své země. Šťavnaté louky ho ale přitahují, a tak se příští rok vrátí a přivede i část svého rodu. Starý přístřešek zbourají, trosky zahodí do křoví a vybudují několik dalších, vždyť příští rok sem chtějí přivést i ženy a děti.

Vracejí se rok co rok, generaci po generaci. Malý jílovitý kopeček se rozšiřuje – všechen odpad putuje za plot, zimní záplavy ho zpevní úrodným jílem nebo pískem, lidé nově vzniklou vyvýšeninu urovnají, terpa se zvětší. Za čas ani to nestačí a musí se vytvořit nový umělý pahorek. Pak přijde nečekaná katastrofa – deště ve vnitrozemí posílí přitékající řeky a jim se postaví do cesty moře vzedmuté přílivem a vichřicí.


Afsluitdijk – ročně po hrázi projede na 4 miliony aut.

Na nedohledné vodní ploše plavou kusy dřeva, vyrvané keře, ulámané stromy a na směšných kopečcích se u proutěných chatrčí krčí spolu s vylekaným dobytkem ustrašení lidé. Příště už budou moudřejší a kolem pastvin postaví z vrbových větví a jílu hráze, které usměrní vodu. Ale možná bylo všechno jinak. Možná se při záplavách jen docela lidsky nudili, protože největší vypravěč a šprýmař zůstal na sousední terpě, anebo tam možná spolu s mladým sousedem zůstala i vlastní záletná manželka. Vznikla první hráz – původně jen cesta sloužící v době záplav jako spojnice mezi jednotlivými terpami (fríské slovo dijk znamená zároveň hráz, i cesta).

Oblast severozápadního Fríska se proto dnes někdy nazývá Terpelan (země terp). Bez upozornění bychom si jich ale v krajině nevšimli. Jen ta nejvyšší ve vesnici Hogebeintum je nápadná. Je 9 metrů vysoká, čímž převyšuje i většinu hrází, a je zajímavé, jak velký rozhled v ploché krajině nabídne (snad má pravdu starý holandský vtip, že pro lepší přehled o zemi stačí vylézt na dostatečně velkou krtinu). Někdy terpy upozorňují na svou existenci i ve městech, která vznikla spojením několika terpových osad. Ulice je najednou do kopce a někteří Nizozemci seskakují z kol a do kopečka je tlačí, vždyť mnohá holandská městská kola nemají převod, není proč, všude je rovina.

BAHNO – ZÁKLAD STÁTU

Nizozemské vesnice, města, kláštery, spolky, a snad i stát vznikly z nutnosti hrabat se v bahně a bahno přemísťovat tak, aby ho na jednom místě bylo dost, protože je úrodné, aby se na jiném místě navršilo do dostatečné výšky a zadrželo moře a na třetím místě naopak nebylo a dovolilo tak lodím vyplouvat z měst na moře nebo umožnilo odvádět vodu. Princip odvádění vody do moře je po staletí stejný a geniálně jednoduchý. Při odlivu, kdy mořská hladina klesá jeden až dva metry pod N.A.P., se hráze otevřou a voda volně odtéká do moře. Při přílivu se vrata zavřou, sladkovodní hladina zůstane na nízké odlivové úrovni a moře stoupá jen za hrází.

Problém, který Nizozemci po staletí řeší, spočívá v tom, že minimálně jedna šestina jejich země leží pod úrovní moře a přibližně polovina území téměř na jeho úrovni, takže bez hrází by byla pravidelně zaplavována přílivem. Nejníže položený bod země nedaleko Rotterdamu je -6,5 m, západní nejhustěji osídlená oblast státu má průměrnou nadmořskou výšku -5 m a rotterdamské letiště leží např. čtyři metry pod úrovní moře. Voda se musí nejdřív odvést do sběrných kanálů a nádrží, složitě a často naněkolikrát přečerpat do výše položených kanálů a teprve z nich může při odlivu odtékat do moře.

Po staletí se země zrcadlí v hladině kanálů a mává lodím, které převážejí všechno, co jinde v Evropě vozí kamiony po silnicích. Dlouhé nákladní kolosy o nosnosti několika set tun jsou zároveň i hausbóty pro svou, často rodinnou posádku. Nevěřícně se zadívám na kapitánský můstek dlouhého lodního náklaďáku s pískem – klec s papouškem, květiny, krajkové záclony a za kormidelním kolem žena. Obratně přirazí s lodí k boku propusti, zařadí zpátečku, zastaví kolos a manžel jde do kanceláře zaplatit. Když pak stejně pohodově vyjíždí směrem na Rotterdam, pozorujeme výzdobu za okny obytné zádě a malinko jim závidíme životní říční romantiku i naleštěný Mercedes, který si s sebou vezou. Až jim vyloží v přístavu písek, oni sami si vyloží vlastním lodním jeřábkem své auto a pojedou na nákup. Bude-li zastávka krátká, vyhodí si na břeh kolo. Jeden parník za druhým, nahoru dolů, tam a zpět. A každý si veze na střeše auto a každý má na palubě minimálně dva bicykly.

Když lidé zabránili mořské vodě zaplavovat souši, plíží se alespoň spodem. Pod pískem a jílem zasahuje hluboko pod pevninu a ještě 50 km od moře se při vrtech narazí ve stometrové hloubce na slanou vodu. Nad ní je sice sladká voda, ale voda ze studní se na pití už dávno nedá používat, lidé si ji zničili a od 60. let berou i na venkově všechny domácnosti vodu z vodáren.

Moře se snaží nenápadně likvidovat i hráze a soustavně hledá praskliny, kde by zimní vlny mohly najít uplatnění pro svou energii. Proto v malé vesničce Petten na břehu moře, což v této zemi znamená za hrází, tam, kde kdysi povodeň sv. Alžběty prorvala duny, stojí speciální výzkumná stanice. Elektrické sondy zabudované do kamenů 11,5 metrů vysoké hráze monitorují energii vody a jiné sondy umístěné na mořském dně až do vzdálenosti osmi kilometrů od břehu monitorují pohyb písku.

Současné hráze jsou opravdu grandiózními díly a nejvíce obdivu si zaslouží ty, které jsou přímo na břehu moře. Betonový had porostlý zelení svírá krajinu. Svou nepřirozenou rovností a nekonečností nahání trochu strach. Svými rozměry vzbuzuje úctu – u nás. Pro Nizozemce je jen dalším důkazem jejich vlastní houževnatosti a pracovitosti, kterou se ostatně rádi nenápadně pochlubí. Tak jako bývalý kameník a stavitel hrází: „Patřili jsme k vážené kastě, stejně jako stavitelé poldrů, ale pracovat jsme museli poctivě všichni – předáci i obyčejní dělníci. Ti bydleli na stavbě v barácích po 10 až 15 i s manželkami, my jsme měli privilegia – lepší bydlení a vlastního chlapce na vaření a praní. Pro stavbu Uzavírací hráze nám vedoucí stavby vyjednal ubytování ve vysloužilé vojenské lodi s přepychovými kajutami. Vždyť jinak bychom museli do práce na Afsluitdijku jezdit po hrázi speciálním vlakem na dálku až patnáct kilometrů.“

HRÁZ S DÁLNICÍ

Na nejexponovanějším místě, na styku s mořskou hladinou, jsou všechny hráze zpevněny do výše dvou metrů bazaltovými kvádry (kameny se musejí z větší části importovat), od dvou do sedmi metrů je na povrchu asfaltobeton, korunu hrází kryje jíl a téměř celoročně zelená tráva. Asfaltobeton mají v oblibě motoristé, a pokud jim to dopravní značky nezakáží, zkouší na šikmých hladkých plochách přilnavost pneumatik svých aut. Hráze jsou ideálním místem pro cykloturistiku a vycházky – v létě. V ostatních částech roku poskytují ideální podmínky jen pro větrné elektrárny, které se k moderním nizozemským dijkům hodí stejně dobře, jako duby na hráze jihočeských rybníků (jedna elektrárna zásobuje elektřinou na dvě stě domácností). Tráva na některých hrázích je přímo poseta ovčími bobky, a tak tabulky zakazující psům vykonávat zde svou potřebu působí poněkud paradoxně.

Jedna z nejimpozantnějších hrází je 32 km dlouhá Uzavírací hráz oddělující jezero IJsselmeer od moře. Její výška se pohybuje mezi 7-8 metry nad N.A.P., na jejím vrcholu vede čtyřproudá dálnice a cesta pro cyklisty, na úrovni vodní hladiny je široká 90 m, pata hráze na mořském dně má šíři 220 metrů, což odpovídá asi 17 tahačům s návěsy. Pátráme, proč se jmenuje Afsluitdijk. To není jméno, to je prostě Uzavírací hráz. „Je tak známá, že o ní všichni od začátku mluví jen jako o Uzavírací hrázi, zvláštní jméno nepotřebuje,“ vysvětluje nám správce jednoho ze dvou stavidel, která umožňují vyrovnávání hladin.


Enkhuizen – lidé kdysi dovolili moři, aby vplulo do jejich ulic. Dnes kotví na kanálech propojených s jezerem IJsselmeer plachetnice a historické parníky přestavěné na obytné lodě.

„Počkejte ještě,“ chytá nás za ruku tenhle strejda ve vytahaném svetru, který vůbec nevypadá na člověka ovládajícího živel, „podívejte se, tenhle graf ukazuje, jak klesá hladina v jezeře. Až voda poteče dvacet minut, hladina klesne o dva centimetry. Stačí zmáčknout mobil, a poslechněte si, jaká je hladina v Deltě.“ A cpe nám k uchu telefon – záplavě čísel v holandštině samozřejmě nerozumíme, ale je nám jasné, že tohoto taťku povodeň jen tak nedostane.

Je odliv, stavidla jsou naplno otevřená a nám pod nohama proudí 3000 kubíků vody (ty by zaplnily tři miliony litrových limonád, které by utvořily 300 km dlouhou řadu, informují nás o něco dál panely umístěné tam, kde se kdysi spojily oba konce hráze). Někdy jsou stavidla pootevřená jen na 50 cm u dna, tím se zabezpečuje tah lososů a mořských pstruhů na jejich trdliště.

Vyslazení zátoky trvalo pět let a všechnu práci v podstatě obstarala řeka IJssel, stačilo jen hlídat, aby se voda nemohla vrátit. Sedíme v kanceláři Ministerstva veřejných prací a oba inženýři nám snášejí haldy grafů, technických výkresů a přehledné tabulky. Co si dáte? Kávu? Čaj? Chodbou kolem kanceláří tiše prochází nažehlená servírka s naleštěným chromovým vozíkem s termoskami. Inženýři vytahují poukázky na oběd a platí. Pracovní doba využitá na 110 %. Nabývám dojmu, že nejen vodní hospodářství se v Nizozemsku výrazně liší od našeho.

Inženýři mi však moc času na podobné úvahy nedávají a zaníceně vykládají dál: „Vysoušení části dna začalo ještě během stavby hráze. Tehdy bylo půdy opravdu málo a nás bylo moc. Vždyť ještě na počátku 50. let jsme měli obavy z možného přelidnění, např. v letech 1931-1946 vzrostl náš počet o dva miliony. Dnes už nevysoušíme a ze zamýšlené stavby pátého poldru byla realizována jen 30 km dlouhá hráz napříč jezerem, sloužící dnes motoristům jako výborná zkratka.“

Jedeme vodou – nalevo jezero, napravo moře. Za chvíli se jinou cestou vracíme – nalevo jezero, napravo jezero. Pokračujeme – nalevo kanál, napravo kanál. Míjíme kótu vyznačenou na mapě – nadmořská výška 2 metry! Skutečný, nefalšovaný kopec! Dřív byl Schokland ostrůvkem v jezeře a ještě dřív ostrůvkem v moři. Až vytvoření poldru z něj udělalo malý nenápadný kopeček v krajině. Jen kostra staré rybářské lodi ležící vedle na louce (a krytá střechou, protože se jedná o archeologickou památku ze 17. století) připomíná, že jedeme po mořském dně. My cizinci si uvědomujeme nezvyklost situace – zastavujeme u aleje zlatých podzimních dubů a výškoměr na hodinkách nám ukazuje -3 metry. Domorodci se o nadmořskou výšku nezajímají, nevěděli ji ani v turistických informacích. Nizozemcům evidentně stačí fakt, že je chrání dostatečně pevné hráze.

Znovu si vzpomeneme na slova inženýrů: „Celý stát je hrázemi a řekami rozdělen na 53 samostatně uzavíratelných oblastí, ze kterých se voda může vzájemně přečerpávat. Hladina vody všech velkých vodních ploch se soustavně monitoruje a udržuje na přibližně stejné úrovni – mezi 40 až 90 cm pod N.A.P. Je třeba sledovat nejen moře, ale i počasí v Evropě, stačí, aby ve Švýcarsku nebo Německu déle pršelo, Rýn přivede víc vody, a musíme začít vypouštět.“

PROTIBOUŘKOVÁ BARIÉRA

Na hráz protibouřkové bariéry přes východní rameno Šeldy vjíždíme za přílivu a západu slunce. Krajinu stvořenou větrem, solí, pískem a vodou přemodelovaly buldozery, lodě, jeřáby a lanovky. Teď postrádá cokoliv, co by ji zařadilo na zem. Podobným způsobem si jednou člověk přestaví cizí planety – beton, asfalt, oblé hráze, umělé kopce. Nedozírné parkovací plochy a tiché kvílení vrtulí bílých větrných elektráren, které nahradily stromy. Mléčně zelené moře odráží mrtvolné slunce a šedesáti třemi úzkými průlivy se řítí do pevniny – jen mi dejte trochu volnosti, ukáži vám svoji sílu.

A pak je tady ona – slavná protibouřková bariéra (dokončena 1986), vrcholné dílo plánu Delta. Mnohatunové černé kovové uzávěry nahánějící až strach uvádějí do pohybu surrealističtí obři z elektrických kabelů a pneumatických zařízení, sídlící v mohutných betonových pilířích (ty váží 18 000 tun a podle hloubky dna jsou vysoké až 39 metrů). I když v porovnání s miliardami kubíků moře nejsou téměř ničím, přesto právě ony spolu s dalšími třemi hrázemi dokáží v případě kompletního uzavření (během jedné hodiny) zachránit Deltu.

Ústí Rýna do Severního moře na mapě nikdo nenajde. Brzy po překročení nizozemsko-německých hranic se Rýn větví na tři mohutné toky – na sever odbočuje řeka IJssel, z ní se odděluje Lek tekoucí do Rotterdamu a do Delty pokračuje hlavní tok Waal. Téměř souběžně s ním vtéká do moře Maas a jižněji přitéká přes belgické Antwerpy Šelda.

Od svého dokončení se bariéra kompletně uzavřela dvacetkrát, v době naší návštěvy uplynuly od posledního uzavření čtyři roky. Zatěžkávací byl rok 1990, kdy během pravidelného bouřkového období od září do března voda celkem sedmkrát vystoupila tři metry nad N.A.P., a hráze bylo nutné uzavřít. Je samozřejmé, že podobné extrémní situace lákají, a průvodce v místním muzeu nám to potvrzuje: „Když se podle názoru fotografů dostatečně zhorší počasí, telefonují nám jich desítky a ptají se, kdy budeme uzavírat hráz.“

Při návštěvě muzea WaterLand Neeltje Jans na uměle vybudovaném, původně pracovním ostrově procházíme i dvěma pilíři hráze – konečně získávám představu, jak depresivně by asi působil betonový protiatomový kryt.

Pro nás je ale největší špičkou prázdná dvouproudá cyklistická asfaltka na hřebeni hráze. Auta sviští za plechem zábradlí po jim vyhrazené silnici a my kroužíme na kolech po nám vyhrazené cestě. Je sobota, pět hodin večer, Holanďané opřeli kola o ploty u svých pečlivě udržovaných domečků a za velkými okny bez záclon zasedli k televizi. Svůj boj s mořem na čas vyhráli, teď mohou svým hrázím, které je na daních stály miliardy guldenů, věřit. Copak by bez moře mohli žít?

MOŘE JE JEJICH OSUD

Vztah Nizozemců a moře se většinou prezentuje jako nesmiřitelný zápas. Byly to však právě oceány, které dovolily této malé zemi stát se slavnou po celém světě. Stačí otevřít zeměpisný atlas:

New York se původně jmenoval Nový Amsterdam.

V roce 1616 obeplul W. Schouten mys Hoorn a pojmenoval ho po svém rodném městě Hoorn na břehu jezera IJsselmeer.

Když J. P. Coen založil v 17. století dnešní Jakartu, nazval ji Batavia po kmeni Batávů, prvním známém kmeni, který žil za Římanů na území Holandska.

Řeka Hudson byla pojmenována po holandském kapitánovi H. Hudsonovi, který se na počátku 17. století plavil proti jejímu proudu.

Při hledání severní cesty do Indie objevil W. Barents ostrovy Novaja Zemlja a přilehlá část arktického oceánu nese dnes jeho jméno.

I ostrov Tasmánie vděčí za svůj název holandskému mořeplavci a objeviteli – A. J. Tasmanovi.

Jak specifická je nizozemská země, tak zvláštní jsou i její přístavy. Po celém světě vycházejí přístavní města vstříc moři a usazují se na jeho březích, tady si lidé moře přivedli do města a lodě od nepaměti kotví na náměstích a ulicích. Na štítech starých kupeckých domů ze 17. století čteme nápisy vonící dálkou: Jáva, Sumatra… A před nimi odpočívají plachetnice, jejichž stěžně převyšují štíty domů. Kdysi se pod vlajkou slavné Východoindické společnosti plavily po oceánech a domů spolu se slávou vozily koření, kávu, kakao, tabák…


Tisíce kanálů vyžadují tisíce zdvihacích mostů. Starší a menší jsou ze dřeva, novější a větší železné.

Ještě stále se zdvihají malebné dřevěné, bíle natřené mosty, aby lodě mohly vyplout na svou cestu mezi loukami a poli a posádka mohla vyzkoušet své plachty na jednom z fríských jezer nebo na moři. V zemi se každoročně pořádá mnoho regat a přehlídek historických lodí, z nichž nejmasovější je jízda po vodních tocích mezi 11 frískými městy (Elfstedentocht), která začíná a končí v hlavním městě Fríska Leeuwardenu (koná se jednou za tři roky a příští bude v létě 2002). Nejprestižnější je závod nákladních a rybářských plachetnic postavených okolo roku 1900 Skutsjesilen (SKS). Účast v něm je omezena na 14 speciálně upravených lodí, pro zbylé zájemce se pořádá otevřený závod IFKS (vše na fríských jezerech).

Obyčejné rybářské plachetnice i nákladní lodě z přelomu století mají svou pohnutou historii. Velké části z nich vzalo obživu nebo ji alespoň notně zkomplikovalo uzavření Zuiderzee a Lawerszee. Samy úřady však byly překvapeny, jak málo se rybáři a námořníci bouřili proti stavbě Afsluitdijku. Snad právě slavná řeč královny Wilemíny na zasedání parlamentu v roce 1913 přesvědčila nejen poslance, ale i rybáře od zátoky, že jde o dílo prospěšné. Vždyť slovo královny mělo a má v Nizozemsku stále svou váhu.

Velká část starých lodí byla později přestavěna na obytná charterová plavidla většinou pro 20 až 40 hostů a celoročně nabízí své služby, zatímco jiná část poskytuje svérázné soukromé bydlení na kanálech uprostřed měst, typické hlavně pro Amsterdam. Část rybářů si své přístavy přestěhovala do klidných vod za hrází a na moře musí projíždět vraty, zatímco druhá část se odvážně usadila před hrází. V mělkém Waddenském moři se loví ve velkém především garnáti. Sítě zatížené kusy želez táhne loď dvě hodiny po dně v hloubce dvou až pěti metrů. Jedna loď za druhou křižuje podél břehů a není divu, že největší úlovky jsou v pondělí, po nedělním klidu.

V přístavu se k nám připojuje rybář jako z obrázku: černý kabát, černá placatá čepice se štítkem, a jak jinak, vysoký štíhlý blonďák. Umí perfektně anglicky a lepšího společníka si nemůžeme přát. Vysvětluje, že hned na zpáteční cestě se celý úlovek garnátů 7 minut povaří, proto na všech vracejících se lodích dýmají malé komínky. „Vidíte tu vyvěšenou modrou vlajku na hrázi,“ upozorňuje nás, „právě vrcholí odliv a vrata hráze jsou otevřená. Pokud chcete fotit, jděte teď.“ Dvakrát dvanáct obrovských ocelových desek vyjelo vzhůru a pod nimi se řítí vody Lawersmeer za svobodou, za mořem. Čeká je volnost, síla, ve své náruči je vítá nespoutaný živel. Nad místem jejich shledání se táhne malinký asfaltový hádek, po kterém se posunují směšné kovové krabičky s titěrnými človíčky, kteří by chtěli svázat a ovládnout oceán. Copak je možné, aby se jim moře jednou provždy vzdalo?

Category: 2001 / 05

Manas vyjel na neznámou planinu. Vtom se před ním objevil stařec s bílým vousem a podal Manasovi meč a kopí se slovy: „Jsem duch kyrgyzského národa. Vezmi tento meč a toto kopí. Byly ti předurčeny předky. S nimi dobudeš slávu kyrgyzskému národu.“

Manas, vybájený hrdina, který se nejvíce proslavil sjednocením Kyrgyzů, ochránil svůj národ a se svou družinou porazil i nejobávanějšího souseda – Čínu. V Talasu, městě, kde se narodil, se slavilo výročí 1000 let od jeho narození. Chcete si koupit na památku nějaký suvenýr? Množství obrázků, knih, dřevěných maličkostí vám bude připomínat právě tuto slavnou část kyrgyzské historie. Legend a mýtů se vypráví mnoho. Zajímavý je i původ Kyrgyzů. Odkud sem přišli? Za to prý vděčí parohaté sobí máti, která sem přivedla od Jeniseje dvě kyrgyzské děti.

VZPOMÍNKY NA REVOLUCIONÁŘE


Mnoha historickými památkami se Kyrgyzstán chlubit nemůže. I tato mešita pochází zcela jistě z 20. století.

Jinak se Kyrgyzstán příliš bohatou historií pochlubit nemůže. Hlavní město Biškek bylo ještě na počátku 20. století malou vojenskou osadou Pišpek. Teprve od roku 1924 se stalo hlavním městem, ovšem pod novým jménem Frunze, na počest sovětského hrdiny Michaila Frunzeho. Po rozpadu Sovětského svazu se začaly přelepovat staré cedule a Frunze přišlo na řadu jako první. Že by sovětští revolucionáři vyšli rychle z módy? Kdepak, často se vzpomíná a město stále zdobí sochy Lenina, Marxe, Engelse, Frunzeho a dalších soudruhů.

„Nejlepší to bylo za Brežněva,“ vypráví Batyr, policista – milicioněr z venkova, který je v Biškeku na návštěvě u sestry. „To byly zlaté časy. Pak to s námi šlo z kopce. Za Andropova byl sice pořádek, ale už to nebylo ono. A teď? V hlavním městě si musíte dávat pozor i na policajty, okrádají cizince.“ Škoda že tato rada přišla pozdě, známe to už bohužel z vlastní zkušenosti.

Co se čistoty týče, Prahu by Biškek určitě předstihl. To ale nechoďte na ošský bazar, kde si rázem poopravíte svůj dojem. Co může Biškek nabídnout? Mimo divadla, stadion a zábavní parky hlavně hory a nedaleký kaňon Ala Arča. Sem směřuje většina hotelových taxíků s turisty, ale i mnoho místních.

HORY – VŠECHNO BOHATSTVÍ I BÍDA KYRGYZSTÁNU

Lázně s teplými léčivými prameny, vysoké hory se stále zasněženými vrcholky… V horách je všechno bohatství i bída Kyrgyzstánu. „Až sem přijedete za pár let, bude z Kyrgyzstánu středoasijské Švýcarsko,“ vykládá řidič náklaďáku, který vozí do Biškeku ovoce. Jenže – co to je „za pár let“? O Švýcarsku v srdci Střední Asie se mluvilo už po revoluci v roce 1917 a Kyrgyzstánu předpovídali skvělou budoucnost. Ano, kyrgyzské hory lákají a splňují milovníkům přírody, horolezcům i turistům jejich přání. Urta-tau, Kašgar-tau, Naryn-tau. Vybírat je z čeho – od nejnáročnějších výstupů na sedmitisícové vrcholy přes několikadenní vysokohorské pochody až po vyjížďky na koních, třeba i s průvodcem. Turisty, o které Kyrgyzstán tolik stojí, je ovšem třeba do hor odvézt. A tady je první kámen úrazu. Chybí silnice, a pokud náhodou jsou, zřejmě ještě dlouho vás při vzpomínce na ně bude tlačit noční můra. Návštěvníky je třeba také ubytovat. Dobrá, budeme předpokládat, že žádný luxus nevyžadujete a spokojíte se se skromným noclehem. Přijedete do okresního města (na vesnicích budete hledat ubytovnu marně) a ptáte se na volná místa. „Ale ovšem, jen se pojďte podívat,“ zve recepční. „Omluvte malý nepořádek, ještě jsem nestačila vytřít.“ Zajímáme se, kde je koupelna. „Bohužel nesvítí světlo a koupelna nemá okna,“ upozorňuje recepční. Ještě že máme baterku. Otáčíme kohoutky, ale voda neteče. „No ano, voda neteče. Používáme tu, která je před hotelem.“ „A záchod tady máte?“ „Samozřejmě, je právě naproti.“ Díra v betonu a dvě šlapátka. „Jak se splachuje?“ „Nesplachuje se. Jednak neteče voda, a jednak je rozbitý odpad. Všichni chodíme ven.“ Už se raději na nic neptáme, jen si bereme klíče. Přečkat noc a rychle pryč. Kyrgyzstán bude opravdu muset „pár let“ počkat. Byla by ovšem škoda nechat se odradit prvním špatným hotýlkem. Kyrgyzstán je krásný a s tím sebehorší ubytování nemůže nic udělat.

MORE – NAŠE POLJE


Issyk-Kul je obrovské jezero ležící ve výšce 1600 metrů nad mořem, obklopené horskými hřbety. Je hluboké více než 600 metrů a jeho nikdy nezamrzající vody jsou bohatou zásobárnou ryb.

Co si tedy vybrat? Třeba „kyrgyzské moře“. Nebo také „horké jezero“. Ano, je řeč o Issyk-Kulu, obrovském jezeře v horách. Plochou je menší než známější Aralské jezero v Kazachstánu, ale je hluboké přes 600 m a vody má dvakrát více. Jezero je obklopené ze dvou stran horskými hřbety: Kungej Alatau („obrácený ke slunci“) a Terskej Alatau („odvrácený od slunce“). Přesto že je Issyk-Kul ve výšce 1600 metrů, nikdy nezamrzá. Issyk-Kul není jen místem rekreace, je i bohatým zdrojem ryb. „More – naše polje,“ říkají rybáři u města Balykči, dřívějším Rybače. Ryb je v jezeře dost a bohaté úlovky se hned na břehu jezera zpracovávají v rybárenských závodech. S nejjednodušším zpracováním si poradí rybáři sami – vykuchané ryby usuší na slunci a navlékají na drátky. Prodej mají na starosti děti, které v Balykči vyhlížejí projíždějící auta a hlavně autobusy. „Kupte si sušené ryby, solené jen za deset somů.“ „Ne, moje jsou mnohem lepší,“ odstrkuje malého prodavače starší konkurent. Kdo se dostane k otevřeným dveřím první, má výdělek téměř jistý, protože sušeným rybám jen málokterý cestující dokáže odolat.

V zimě mají rybáři práci navíc, ale odměnou je jim zpestřený jídelníček. U Balykči přezimují labutě, které lovci loví. Hospodyňky si musejí při nákupu dávat pozor, protože některé jsou cítit rybinou a bahnem a takové kousky rozhodně žádnou pochoutkou nejsou.

KDE NEŽIJÍ VEGETARIÁNI



Pastevecký a kočovný způsob života určuje jídelníček Kyrgyzů. Základem je maso, pochoutkou jsou smažené placky z listového těsta – katamy. Zapíjí se kumysem, což je zkvašený, lehce alkoholický nápoj z kobylího mléka.

Kyrgyzstán je ovšem spíše zemí pastevců než rybářů. Pastevecká tradice zanechala stopy v celém životě Kyrgyzů, od zvyků kolem narození dětí, svatby až po pohřeb. Odlišná je samozřejmě i kyrgyzská kuchyně. „Tak vegetariány byste u nás hledali dlouho,“ říká Anarbek, který má stádečko několika ovcí, ale se zvířaty nekočuje, protože má ještě malé pole, na němž pěstuje obilí. „Maso je základ. Je sice drahé, ale bez něj to není ono. Takový bezparmak… Hned bych si dal.“ Bezparmak je národním jídlem i v sousedním Kazachstánu. Když chtějí návštěvu opravdu pohostit, uvaří v kotli rozporcovaného berana a do vývaru ještě dají uvařit lapšu – nudle. Maso se promíchá s lapšou, postaví se doprostřed stolu na společný talíř a každý si rukama nabírá podle chuti, proto také bezparmak – pět prstů. Zapíjí se bujonem. Po několika návštěvách v různých rodinách máme bezparmaku už dost.

„Dnes udělám katamy,“ slibuje hospodyně. Na stůl pak přináší smažené placky z listového těsta, je to opravdu pochoutka. No a na zapití samozřejmě kumys – zkvašený, lehce alkoholický nápoj z kobylího mléka. Ten se mezi pastevci pije ve velkém množství. Vyrobit dobrý kumys není legrace. Nadojené kobylí mléko se po celý den přidává do vaku z kobylí kůže – saby – a večer se tluče dřevěnou holí, dostane kolem 2000 ran. Ráno je kumys hotov. Vak musí být stále v teple a jednou za týden je třeba ho dobře umýt a vyudit.

CHYTŘÍ VLCI A PASTEVCI

A jak dnes žijí pastevci, pro které je kočovnická tradice stále nedílnou součástí jejich života? Tolik se toho změnilo, a přece – práce je pořád dost. Ta je přesně rozdělena mezi muže, ženy a děti. Když je třeba pomoci, dělá muž i ženskou práci, ale nesmí ho nikdo ze známých vidět. „Honem sem pojďte, to budete koukat,“ volá hospodářův švagr a táhne nás ke kravám. „A na co máme koukat? Obyčejné dojení krav.“ „Copak to nevidíte? Hospodář a dojí krávy,“ vysvětluje švagr. „Veliká ostuda, vždyť je to ženská práce.“

Mimo dojení krav a kobyl mají ženy na starosti ještě vaření a nošení vody. Aby s nošením pomohl muž, nepřipadá v úvahu – to je přece také ženská práce. Muži mají na starosti výrobu kumysu a stáda. Jinak se pasou ovce a kozy, jinak krávy a jinak koně. Stádo se žene vždy tak, aby zvířata nepošlapala nespasenou trávu a aby jim v poledne nesvítilo slunce do očí. Večer se stádo přižene zpátky k jurtě – stanu, ve kterém pastevci s rodinou přes celé léto bydlí. O všech zvířatech má hospodář přehled.

„Kde je ten černý beránek, který šel na pastvu poprvé?“ Všichni hledají, hospodář se vrací na pastvinu, ale beránek nikde. „Tak nás asi navštívil vlk nebo liška,“ smutně říká hospodář. „Musím lépe hlídat, abych nedopadl jako sousedi. Večer se jim ztratili tři koně. A za to nemůže vlk, ale oni sami, protože jim špatně svázali nohy. Teď už se koníci asi prohánějí vysoko v horách, ale za pár dní je vlci stejně dostanou.“ Vlci jsou chytří. Když se vydávají zjara pastevci se svými stády z údolí do hor, kde stráví léto, číhají na nejužších místech cesty a ovce shazují do propastí, aby pak mohli nerušeně hodovat.

Po rozpadu kolchozů je pastevců i zvířat mnohem méně a už se nekočuje daleko. Každý pastevec má své místo, kam se – pokud se vloni osvědčilo – zase vrací. Zpátky do vesnice v údolí kočuje až v říjnu nebo začátkem listopadu. Když má malé děti, musí se vrátit už v září, aby stihly včas školu.

UKRADENÉ NEVĚSTY

Dětí mají pastevci hodně. Největší radost má hospodář z prvorozeného syna. Když se narodí první dcera, nevadí, další bude určitě syn. Jakmile je syn konečně na světě, už v porodnici začne oslava. Bude komu předat hospodářství. Po návratu z porodnice oslavy pokračují a prarodiče vybírají jméno. Rodičů se nikdo neptá. Často se nikdo neptá ani nevěsty, koho si chce vzít. Ženich nevěstu ukradne, a už je ruka v rukávě. „Teď už to není, jak bývalo,“ říká hospodyně. „Mladí spolu často chodí, a pak se vezmou. Ukradených nevěst je čím dál méně. Já jsem viděla manžela před svatbou jen jednou, pak mě ukradl a podruhé jsem ho viděla až na svatbě.“


Dnes se nevěsty nekradou. Mladé ženy současného Kyrgyzstánu už si své ženichy často vybírají samy.

Svatba – toj – není vůbec levná záležitost. Svatební hostina trvá tři dny a po nějaké době je třeba ještě zaplatit rodičům nevěsty kalyn. Ten se platí buď v penězích, nebo dobytkem. Rodiče nevěsty pak návštěvu oplatí a ženichovu rodinu obdarují. Při každé návštěvě je hostina, na kterou vždycky doplatí jeden nebo více beranů, a někdy dokonce i koní. Na hostiny si Kyrgyzové potrpí, a pokud není právě co slavit, oslavuje se šerne – několik rodin se domluví a každý týden jedna vystrojí pro ostatní hostinu. Zapíjí se vodkou a vodky musí být hodně!

„Tak až do dna! Všichni jsme sice muslimové, ale bez vodky to zkrátka nejde,“ omluvně říká hospodář a pronáší slavnostní přípitek – tost.

Slaví se i pohřby. Hned po úmrtí se postaví smuteční jurta, mrtvý se položí za závěs a ženy kolem pláčí a naříkají. Muži do jurty nejdou, musejí stát venku. Pozůstalí a známí čekají tři dny, pak mrtvého zabalí do látky a pohřbí do hrobu. Uzbeci, Kazaši a Dunganové pohřbívají mrtvé ještě tentýž den. Rakve ani rodinné hroby Kyrgyzové neznají, každý má místo a pomníček na hřbitově jen pro sebe. Při stavbě pomníku, což bývá nejčastěji po roce od úmrtí, se zařízne kůň, pozvou se známí a na hřbitově se pohostí. Pak už se na hřbitov příliš nechodí, Dušičky Kyrgyzové totiž neslaví.

HRY S BEZHLAVÝM KOZLEM

Hostiny nejsou jedinou zábavou Kyrgyzů, volný čas věnují i hrám. Na pastvinách jezdí nejvíce na koni a tohle umění ovládají dokonale. Aby také ne, když do sedla vysazují děti, kterým nejsou ještě ani tři roky. Jezdecké umění mají příležitost zúročit při jezdeckých soutěžích, kdy musejí nejen prokázat, že mají rychlé koně, ale důležitá je i zručnost. Při některých výročích dává oslavenec ceny (nejčastěji dobytek), o něž se pak soutěží.

Nejnapínavější je asi kozlodraní, svérázný koňský fotbal. Proti sobě hrají dvě mužstva po pěti hráčích, kteří sedí na koni. Hřiště má dvě branky a doprostřed se dá bezhlavý kozel. Úkolem hráčů je kozla sebrat a projet soupeřovu bránu, čemuž se protihráči snaží samozřejmě zabránit. Kozlodraní cvičí i malé děti, ale nehrají s bezhlavým kozlem, vystačí si třeba i s kusem hadru.

Mezi chlapci je oblíbený také alčyk. Do kruhu dají ovčí kostičky a dalšími kostičkami je z kruhu vyrážejí. Kdo vyrazí kůstek nejvíce, vyhrává. Děvčata se mohou jen dívat – alčyk je pouze pro chlapce.

UČITELOVÁNÍ V HORÁCH

Mezi Kyrgyzy jsou silné příbuzenské vztahy a každý by měl znát své předky alespoň čtyři generace zpátky. Většinou je také znají, ale ten, kdo se v příbuzných nevyzná, může mít s pochopením vzájemných vztahů problémy. „Zítra přijede na návštěvu sestra,“ oznamuje Nurgul. „Sestra? Vždyť jsi říkala, že jste jen čtyři sourozenci.“ „Jistě, doma jsme čtyři, ale ta, která přijede, není rodná sestra.“ Že by sestřenice nebo nevlastní sestra? „Vaši rodiče byli sourozenci?“ „Kdepak, ale můj otec Karalbek měl otce Moldokmata a ten měl otce Naskeje. Žibek má otce Ajbeka, jeho otec byl Saparbek a jeho otec Murzachmat. No a Murzachmat s Naskejem byli rodní bratři, takže my jsme také sestry. Vždyť je to docela jednoduché.“ Docela jednoduché. Raději se dál neptáme, protože o našich prapředcích a jejich sourozencích toho moc nevíme.

Od pastevců se vracíme do vesnice v údolí. Bydlíme u Ajbeka, učitele zeměpisu. Jaké to je, být učitelem v kyrgyzských horách? Učitelé tady neměli nikdy na růžích ustláno. Po roce 1917 se začalo učit ve velkém – negramotnost byla téměř 90 %. Učil každý, kdo uměl alespoň trochu psát, a co neuměl, musel se doučit v několikatýdenním rychlokurzu. Hodně učitelů ve 30. letech své povolání ovšem draze zaplatilo. Pro basmače – partyzánské bojovníky proti novým sovětským pořádkům – byli učitelé zrádci, se kterými není možné mít žádné slitování. Během 2. světové války se vedlo dobře málokomu a po válce ještě dlouho trvalo, než se něco začalo lepšit. „Práce bylo hodně a prázdniny jsme neznali,“ říká Ajbek. „V létě jsme museli pomáhat v horách u čabanů nebo se zavlažováním polí ječmene a brambor a v zimě zase odklízet sníh. To všechno byla práce pro učitele a žáky. Na druhou stranu jsme zase dostávali z kolchozu obilí a maso, na zimu jsme měli zadarmo uhlí a přes celý rok elektřinu. Teď už jenom učíme, ale na uhlí, dřevo a elektřinu peněz z mého platu moc nezbude.“

Vystačit s 600 somy (asi 500 korun) na měsíc není vůbec jednoduché, přesto si Ajbek příliš nestěžuje. „Když se rozpadl kolchoz, lidi přišli o práci a jsou živi jenom z toho, co se jim urodí na malém políčku. Trocha brambor a ječmene, pár ovcí. Já mám práci pořád a ještě dostávám příplatky za práci v horách. Musíme si ale ve škole brát hodně hodin navíc, abychom si vylepšili výplatu.“

Týdenní úvazek učitele je jen 18 hodin, ve skutečnosti učitelé učí často i přes 25 hodin. Prázdniny trvají tři měsíce – od začátku června do konce srpna. Do školy se ovšem chodí i v sobotu. Školství je v Kyrgyzstánu jen dvoustupňové – základní škola trvá 11 let a po jejím skončení se mohou žáci hned hlásit na univerzitu.

Se znalostmi jsou na tom kyrgyzské děti velice dobře. A nejen děti – zeměpisné znalosti jsou výborné i u dospělých Kyrgyzů. Téměř všichni znali Československo a teď i českého a slovenského prezidenta. Horší je to ve škole s učebními pomůckami. „Mapy nám chybí,“ stěžuje si Ajbek. „Máme pořád ještě sovětské, přelepoval jsem změněné názvy, vybarvoval nově vzniklé státy, ale už dosluhují. Nové asi těžko dostaneme, jedna mapa stojí přes 100 somů. S učebnicemi a ostatními pomůckami je to podobné.“

Mapy jsou vzácné zboží. Když jsme si při odjezdu z vesnice v autobusu rozložili mapu Kyrgyzstánu, hned si ji všichni spolucestující chtěli prohlédnout, a někteří dokonce říkali, že se do mapy ještě v životě nepodívali.

Autobus zastavuje a dál se musí pěšky. Jsme na hranici dvou oblastí (krajů) a přes ni autobusové linky nevedou. Jiný kraj, jiná doprava.

ČERNÁ DÍRA

Rozhlížíme se, jak dále k jezeru Son-kjol. Je prý překrásné, položené uprostřed hor ve výšce přes 3000 m. Odsud nám zbývá ještě asi 70 km po špatné kamenité cestě. Snad zastaví projíždějící náklaďák, který vozí uhlí z povrchového černouhelného dolu. Máme štěstí. Nasgul, skladnice z dolu, právě jede do práce na novou směnu. Spolu s ní nastupujeme do kabiny náklaďáku. „Z dolu je to k jezeru už asi jen 30 km. Snad vás něco vezme.“ Nevzalo. Na horách nad „černou dírou“ se popásají koně. Dvě ženy vyšly z jurty pro vodu, ale jinak je tu mrtvo. Co teď? Nasgul nám výlet k jezeru skvěle vynahradila. Vzala nás s sebou do dolu, přímo do centra dění. Je právě svačina. „Zdravstvujtě. Vy špiony?“ snaží se o žert vedoucí provozu. Dělníci nám podávají hrníček a nabírají z velké konve kumys. Nasgul nás vede k těžební jámě. Staré opotřebované stroje, bagr, nákladní auto až po podvozek ve vodě. Nikdo se zde nepředře, ale život tady stejně není lehký.

Sto dvacet zaměstnanců pracuje na dvě směny, vždy po 15 dnech. Spí se v pokojích po osmi, v zimě mráz až -40 °C, domů daleko. Odměnou je plat dvakrát vyšší než kyrgyzský průměr – až 1500 somů. „Když budeme těžit pořád stejně jako teď, máme práci na 300 let. Zásobujeme celý Biškek, Kara-Baltu i Balykči. Škoda jen, že na uhlí v současné době moc lidí v Kyrgyzstánu nemá. V dole stojí tuna 350 somů a kdo si ji kupuje, platí už 650 somů. To si někdo nevydělá ani za měsíc. Však také berou za své všechny stromy, protože nařezat si dříví je zadarmo,“ vypráví „direktor“.

HORKÉ VZTAHY VE FERGANSKÉ NÍŽINĚ

I když se při pohledu na mapu Kyrgyzstánu může zdát, že kromě vysokých hor už jsou tu jen ještě vyšší hory, jedna výjimka existuje. Ferganská nížina. Jmenuje se podle města Fergana, které je v Uzbekistánu – ostatně do Kyrgyzstánu zasahuje jen malá část celé Ferganské nížiny. Zatímco v horách se užije teplý svetr i v létě, ve Ferganské nížině slunce nemilosrdně pálí. Čtyřicetistupňová vedra rozhodně nejsou vzácností. Na druhou stranu právě díky tomu se v Kyrgyzstánu může pěstovat bavlna, tabák, slunečnice i rýže. Nouze není ani o zeleninu a ovoce – broskve, nektarinky, meruňky, hroznové víno, jablka, rajčata, ořechy, melouny. Na trhu je všeho dost a až neuvěřitelně levné. Ceny oproti horám nejsou ani poloviční. Kdo přejde hranici do Uzbekistánu, nakoupí ještě levněji. „Dřív jsme hranice mezi sebou nepotřebovali. K čemu to také je, asi aby jenom trápily lidi. Z uzbeckých celníků máme strach pořád, nikdo neví, co je napadne,“ rozčiluje se řidič mikrobusu, protože hranice do Uzbekistánu jsou pro auta i autobusy uzavřené. Pro místní je to těžší ještě o to víc, že na druhé straně hranice mají často příbuzné.

„Tak kde je to lepší, v Kyrgyzstánu nebo v Uzbekistánu?“ ptáme se na uzbecké celnici. „Přece tam, kde jste doma,“ bez váhání odpovídá celník. Na kyrgyzské straně žije hodně Uzbeků, kteří s Kyrgyzy pořád dobře vycházeli. Jen začátkem devadesátých let po rozpadu SSSR dostaly dobré vztahy pořádné trhliny. Při rozdělování kolchozní půdy přišli Uzbekové zkrátka, a proto se začali o svá práva hlásit se zbraněmi v ruce. Na obou stranách byli mrtví, ale dnes už vášně opadly.

Jestli se Biškek nemůže pochlubit bohatou hiostorií, města ve Ferganské nížině jsou pravým opakem. Druhé největší město Kyrgyzstánu Oš slaví 3000 let od založení, starobylý je i Uzgen a Džalal-Abád. Ošský bazar byl proslavený v celé Střední Asii a město bylo jednou ze zastávek na hedvábné stezce. V Oši se musíme s Kyrgyzstánem rozloučit a vrátit se autobusem do kazašské Alma-Aty. Kyrgyzstán si nás získal. Pastevci v jurtách, koně pasoucí se volně na horských pastvinách, stáda beranů a koz a všude dobrosrdeční lidé. Na první pohled tak nevypadají, ale kdo je poznal, bude jistě souhlasit. Jen škoda, že tržní myšlení proniká už i sem a samotné Kyrgyzy to mrzí. „Jestli jsme se měli dřív líp nebo hůř, na to se názory různí. Ale že jsme drželi všichni pohromadě a všechno nepřepočítávali na peníze, v tom se určitě shodneme,“ s povzdechem říká knihovnice v ošské knihovně.

Category: 2001 / 05

„Dříve neměli naši lidé žádný zdroj příjmů a dokonce měli negativní vztah k vikuním, protože ony spásaly trávu na pastvinách určených pro jejich ovce a krávy…“ říká Carlos Espinoza, ředitel organizace SNCI – Sociedad Nacional de Criadores de Vicuňa (Národní společnost chovatelů vikuní). Situace se však v posledních desetiletích na mnohých místech v Peru i okolních andských zemích obrátila a obyvatelé těch nejvyšších partií velehor se nyní stále častěji upínají právě k chovu těchto zvířat. Obchod s vikuním rounem bývá mnohdy jedinou možností, jak v drsných a nehostinných podmínkách přežít. Cenné vlákno je totiž v porovnání s ostatními druhy jemnější a také nejžádanější. Zdejší domorodci to už dobře vědí.

VLNA JEMNĚJŠÍ NEŽ KAŠMÍR

Zatímco dnes si na každém tržišti, v každém obchůdku v peruánských městech i vesnicích můžete vybírat z nepřeberného množství svetrů, ponč, rukavic, typických kulichů a všelijakých pletenin z pravé vikuní vlny, před staletími bylo vikuní vlákno hodné zdobit pouze vznešená těla urozených panovníků, nejvyšších Inků. Smrtí trestali každého, kdo by se opovážil nosit oděv ze srsti tohoto vzácného tvora.

Španělé krátce po dobytí největší předkolumbovské říše Jižní Ameriky kradli vše, co slibovalo byť jen sebemenší přísun peněz a posílali to do Evropy. Velmi rychle se naučili rozpoznávat ahuasca, oděv určený obyčejným lidem, od vzácných cumb (z vikuní vlny), jež byly výsadou bohatých. Tkaniny byly vskutku klíčovým prvkem incké civilizace a veškeré transakce se děly právě pomocí látek.

Vikuní vlna byla jemnější než kašmír, je dokonce často považována za nejjemnější na světě a od počátku byla i na starém kontinentě určena jen pro nejvyšší aristokracii. Králi Filipu II. byly dopravovány na dvůr do Madridu nádherné látky, koberce a přehozy z vikuní vlny. Obchod zanedlouho inicioval nový módní trend, jenž pochopitelně vyžadoval stále větší lov vikuní a během následujících čtyř století tento vzácný druh přivedl až na pokraj úplného vyhubení. Ročně se do Evropy dopravovalo kolem tří tun vikuní vlny, každý rok tak bylo pobito nejméně šest tisíc zvířat. To trvalo až do roku 1920, kdy vláda Bolívie vydala zákaz lovu vikuní a prodeje vikuní vlny, o šest let později se přidala Argentina. V roce 1928 bylo vydáno úplné embargo na vývoz vzácné vlny z Jižní Ameriky. Přesto tato legislativa s cílem zakázat pytláctví měla jen omezené výsledky.

V Peru teprve v posledních desetiletích roste snaha o záchranu a obnovu stávající populace tohoto vzácného živočišného druhu. V roce 1967 byla založena národní rezervace Pampa Galeras v departamentu Ayacucho, v nadmořské výšce čtyř tisíc metrů, nedaleko turistického centra světového významu Nazca. O osm let později byla vikuňa umístěna podle Dohody o mezinárodním obchodování s divokými druhy flóry a fauny na seznam ohrožených druhů. Pochopitelně tento krok vyvolal obrovský nárůst ilegálního odchytu vikuní. Ještě před třiceti lety byla tato plachá a velmi hbitá zvířata na pokraji zániku, populace poklesla na pouhých pět tisíc kusů oproti dvěma milionům, které se pásly na náhorních planinách v době, kdy do země přišli první dobyvatelé z Evropy. I když se i dnes považuje vikuňa za ohrožený druh, k jeho vyhubení díky upravené legislativě pravděpodobně nedojde. Ilegální obchod byl potlačen a populace stád se znásobila v Peru až na 70 tisíc kusů. (V Chile je to více než 26 tisíc, v Bolívii 12 tisíc, v Argentině 23 tisíc a v Ekvádoru přesahuje jen pouhých 500 kusů.)

EL CHAKKU

Znovuzískání vikuní populace a nové obchodní možnosti oživily v posledních letech staré tradice, jejichž kořeny sahají až do období Inků. El chakku je prastarý předhispánský rituál, kterým pravidelně oslavovali „matku přírodu“ (Inkové ji nazývali Pača-Mama), aby jim i po celé následující období byla příznivě nakloněna a nedopustila na svém lidu strádaní a hladomor. Lov vikuní, jehož se zúčastňovalo několik desítek tisíc lidí, spočíval v obklíčení a společném nahánění zvířat do připravené ohrady.


Jen několik samců bývalo na pahorku obětováno. Ostatním zvířatům bylo ostříháno zlaté rouno a poté byla z ohrady vypuštěna. Z každého kusu zvířete je možné získat maximálně 500 g vlny s délkou vláken 4-8 cm.

Chakku začínal před svítáním, kdy vikuně ještě spí. Muži připravili dlouhé provazy s barevnými útržky látek, vytvořili řetězec a postupně pak vytlačovali stáda vikuní z okolních hor dolů na náhorní planinu. Z ohrady vedly nálevkovitě se zužující chodby, zakončené průlezy vždy jen pro jedno zvíře. Pouze několik samců bývalo zabito a obětováno, ostatním zvířatům se ostříhalo zlaté rouno, a pak byla z ohrady vypuštěna. Tak bylo zaručeno, že vládci měli dostatek vikuní vlny, ale přitom stav těchto zvířat v přírodě nedoznal úhony. Slavnost řídili inčtí vladaři, nošeni ve svých nádherných zlatých nosítkách. Ti obdrželi vikuní rouno, a maso obětovaných zvířat bylo rozděleno mezi přítomné z okolních vesnic.

Dnešní chakku usiluje tyto velkolepé slavnosti přiblížit všem návštěvníkům co možná nejvěrohodněji.

CHAKKU V ROCE 2000

Pálivé sluníčko tady, v pouštní krajině okolí města Nazca, pomalu kulminuje. Blíží se poledne a my stále ještě čekáme na kraji silnice kousek za městem, přesně tam, kde nám doporučili zdejší domorodci. Pravda, byli poněkud překvapeni, že se vydáváme na chakku, neboť se cizinci zpravidla zajímají jen o zdejší unikátní světovou zajímavost – záhadné linie a obrazce. „Musíte mít trpělivost, aut nahoru mnoho nejezdí a místní lidé dnes vyrážejí na chakku, takže budou přeplněna. Pravidelná doprava nefunguje…“ upozorňovali nás všichni. A měli pravdu. Od časného rána marně máváme na všechna kolemjedoucí auta. Ta, která projela, byla pod tíhou cestujících a nákladu sotva schopna pohybu, anebo nás technický stav vozidla od náročné cesty do hor odradil. Krátce po poledni konečně opouštíme Nazcu. Tentokrát jsme již nepohrdli nepohodlnou jízdou na korbě a spolu s několika domorodci přenecháváme vše osudu… Během pár hodin jsme překonali výšku více než 3000 metrů, kyslíku citelně ubylo, z neustálého natřásání sotva stojíme na nohou a hřejivé paprsky sluníčka dávno vystřídal mrazivý vzduch andských velehor. Jsme na místě, na nevelké planině Pampa Galeras, v nadmořské výšce 4000 metrů. Nic však nenasvědčuje tomu, že by se právě tady zítra měl odehrát slavný incký rituál. Jen několik domorodců se připravuje k nocování a zaběhlá vikuňa si přišla prohlédnout první účastníky. V noci klesne teplota hluboko pod bod mrazu. Vytápěný hotýlek, jak se zdá, nenajdeme, a tak s vděkem přijímáme nabídku zdejších ochránců zákona. Přespali jsme na policejní stanici. V kamenném příbytku sice nebylo o mnoho tepleji, přesto jsme nocleh v závětří na rozvrzaných vojenských palandách ocenili všichni. Ani ráno se rtuť teploměru nedokázala přehoupnout přes bod mrazu, a tak musíme nad ohněm rozpouštět zmrzlou vodu na čaj.

Přijíždějí první autobusy s návštěvníky festivalu. U transparentu s nápisem „VII. FESTIVAL INTERNACIONAL DE LA VICUŇA“ domorodci připravují horké nápoje, jiní prodávají šály a rukavice, jak jinak – z vikuní vlny, a ostatní jen tak postávají a čekají na něčí pokyn k zahájení slavnosti. Muži i ženy, kteří vytvoří na kopcích onen řetězec, odešli již za svítání. Teprve kolem poledne vidíme první stáda vikuní, jež před naháněči sbíhají z okolních hor. Kolem ohrady se tlačí zvědaví turisté i novináři a na protější straně se připravuje průvod v čele se samotným Inkou a jeho ženou. Slavnost může začít. Stovky vyděšených zvířat jsou nahnány do ohrady a obíhají kolem malého pahorku uprostřed, připraveného k obětování. Přinášejí Inku v doprovodu manželky a dlouhého zástupu členů družiny. Ve zlatých nosítkách je vynesen na vrchol pahorku, z něhož pak promlouvá k přítomným. Přichází okamžik obětování dvou vybraných zvířat a senzacechtiví žurnalisté se předhánějí, kdo pořídí lepší záběry. Začíná palba blesků a všechny kamery se upínají k obětišti. Omámeným vikuním jsou naříznuty uši a Inka s pohárem jejich krve v ruce cosi nesrozumitelného zvolává. Rituál vrcholí. Zvířata jsou vypuštěna a Inku i s jeho ženou odnášejí. Domorodci z okolních vesnic i návštěvníci se začínají rozcházet. I když vše bylo jen „jako“, všichni zúčastnění prožívali celou událost s nezvyklým zaujetím, opravdově.

S hrdostí předváděli herci z řad současných obyvatel této části andských velehor dávnou zvyklost svých předků. A i když se nejvyšší Inkové – panovníci, nenesli v nosítkách z pravého zlata, ozdoby na jejich oděvech už nahradily pozlacené fólie, také od krveprolití nevinných zvířat se upustilo a dávnému rituálu zcela jistě nepřihlíželi dotěrní reportéři, chce dnešní chakku podobně jako Inti Raymi v Cuzcu zdůrazňovat význam kulturních tradic vybudovaných mocnou říší Inků ještě před příchodem prvních Španělů na počátku 16. století. Dnes je součástí chakku také návštěva nedaleké vesnice Lucanas. Právě v této oblasti totiž žije hlavní populace vikuní nejen v celé zemi, ale i ve světě. V loňském roce získali zdejší obyvatelé dokonce cenu nazvanou „Obraz Peru“ udělovanou společnostmi Adex a Promperu. Kromě toho máte příležitost právě tady ochutnat během „festivalu sýrů“ ty nejlepší výrobky z celého kraje.

PŘÍKLADNÁ EKOTURISTIKA

Peruánská vláda oficiálně předala ochranu vikuní do rukou těm vesničanům, obyvatelům And, kteří po léta sdíleli společně s těmito zvířaty pustošení životního prostředí v oblastech nad hranicí lesa. V posledních desetiletích zaznamenává také Peru trend v migraci obyvatel typický pro všechny rozvojové země. Venkovské obyvatelstvo opouští svá obydlí a stěhuje se do velkých měst. Všichni Inkové žili téměř výhradně v horách, na konci 18. století obývaly Peruánské Andy více jak tři čtvrtiny veškeré populace, v roce 1940 ještě šedesát pět procent, zatímco dnes tu zůstává jen necelá třetina všech Peruánců. Těžké životní podmínky, tvrdá práce zemědělců každoročně odvádějí mnoho horalů dolů do měst na pobřeží či v Amazonii. Ti, kteří zůstávají, tu svádějí den co den boj o přežití s nehostinnou, pustou krajinou. Chov vikuní však, zdá se, předznamenává blýskání na lepší časy. Nejen že domorodci získávají stále větší finanční prostředky z prodeje vikuní vlny, nýbrž i rostoucí cestovní ruch mnohým rodinám přináší zlepšení životních podmínek. Mezinárodní festival vikuní je tak jednou z dalších forem tzv. ekoturistiky, zaměřené na úzký vztah mezi návštěvníkem, turistou a současnou realitou horských vesniček. V dohledné budoucnosti by se mohl tento model fungování tradičního zemědělství a kultury spolu s cestovním ruchem stát příkladem pro rozvoj dalších podobných oblastí v zemi.


NĚCO MÁLO ZE ZOOLOGIE

Vedle vikuni tvoří skupinu andských savců z příbuzenstva lam další tři zástupci čeledi velbloudovitých: alpaka (Lama pacos), lama krotká (Lama guanie f. glama) a guanako (Lama guanicoe). Domestikace lam má v Andách velmi dávné tradice. Nejčastěji se popásají na horských planinách s rostlinnými formacemi parámos či puna, vidět je můžeme i v jiných výškových stupních. Většina z nich ale byla civilizací z nižších nadmořských výšek (např. ze zóny lomas v pobřežním pásmu) vytlačena. Vikuňa (Vicugna vicugna) je nejmenším druhem z rodu lam z čeledi velbloudovitých (Camelidae) a patří do podřádu mozolnatců (Tylopoda). Nepočítáme-li dlouhý krk, dosahuje výšky 70-90 cm a váhy pouhých 30-50 kg. Má tabákovou až rusou barvu, téměř bílé břicho a plece. Z jednoho kusu je možné získat maximálně 500 g vlny v délce vláken 4-8 cm. Naopak největším zástupcem této čeledi je lama krotká (Lama guanie f. glama), která dosahuje až 1,5 m výšky (nepočítaje krk) a 80-100 kg váhy. Například alpaka, která je jen o něco málo menší, dává přes 3 kg vlny při každé střiži. Vikuňa se poměrně dobře adaptovala na své vysokohorské prostředí. Nejlepší zbraní vikuní před nepřáteli je jejich rychlost. Ta totiž může dosahovat až 45 km za hodinu. Před obrovskými výkyvy teplot během dne, které mohou dosáhnout až 50 °C, je chrání husté rouno.

Category: 2001 / 05

Alexandr Kundrát působí nesmělým dojmem… Ne, špatně: Alexandr Kundrát na vás nijak nepůsobí. Nejspíš poslední, co by chtěl, je na vás zapůsobit. Za Alexandra Kundráta však působí jeho fotografie.

Začal „trochu fotit“ na vysoké elektrotechnice s kamarády. Ale potom školy nechal a začal cestovat. Dnes má ženu a dvě malé děti. Své černobílé snímky vyvolává doma v koupelně.

Jak snáší jeho manželka, když jí zabere koupelnu?

„Copak ženuška, ale děti skotačí a dovádějí, když se tam zavřu.“ Černobílá fotografie se mu jeví spíš jako koníček, i když posledně přinesl do Koktejlu moc hezkou barevnou reportáž o pouštění žilou.

Dnes je černobílá fotografie dražší než barevná. Počítá při tom peníze?

„Rád bych počítal, kdyby nějaké byly…,“ odpovídá s úsměvem, ale dodává, že žije stále v minulých časech, kdy se při černobílém fotografování nebral ohled na spotřebu materiálu, a nedělá to dodnes.

„Pro mě je to jako dovolená, vyjet na tři měsíce do Indie, tam si v klidu fotit, bez rodiny.“

Na otázku, které noviny ho zaměstnávají, říká, že není nikde.

„…fotografií se neživím, a těžko bych mohl.“ Na další dotírání, čím se živí, odpovídá jako v Indii: „Někdy něčím,“ ale dodává: „Momentálně přežívám s rodinou na překladech z angličtiny.“

A myslí si, že by mohl pro některý deník dělat fotografa?

„Moc rád, ale zatím se ta možnost nenaskytla. Na teplé místo v redakci se stojí fronta, člověk musí napřed tak dva roky běhat jako externista po ulici a žít ze vzduchu, aby se mohl prosadit.“

Jak tedy vidí sám sebe do budoucna coby fotografa?

„Fotka mě baví a rád bych se jí věnoval víc. Když to nevyjde, nedá se nic dělat. Mohu ji mít jako koníčka dalších deset, dvacet let…“

Čím vás přitahuje Indie?

„Těžko si představit zemi, kde byste mohl tak dlouho a tak levně žít, tolik toho zažít, a ještě se tam tak levně dopravit. Na Indii je nejdražší čas, a toho jsem měl donedávna hodně. Kdo má v cestovním pase razítko Attari Road, ví, o čem mluvím.“

Na mnoha fotografiích používá postavy v popředí jen jako kulisu. Ostrost a soustředění snímku leží často až ve „druhé linii“.

„Asi vím, co chcete říct. Tahle věc rozhodně není můj patent, právě naopak. Připadá mi to jako jeden z charakteristických rysů černobílé novinářské fotografie. Je to hra s kompozicí, která, když je dobře provedená, působí, jako by snímek vznikl za pochodu, ledabylým stisknutím spouště, kdy se tam náhodou někdo připletl. (Podívejte se na práce Francesca Zizoly, třeba na jeho vítěznou fotografii z World Press Photo 98 a další a další!) Náhoda to určitě není. Víte sám, že jedna šťastná náhoda je vykoupena desítkou, někdy stovkou stejně vzácných, ale promarněných příležitostí.“

Ale v tomhle výběru jsou vidět i jiné, možná klasičtější jednoduché kompozice a motivy?

„To jsou většinou snímky ze staršího období. Řekl bych z naivního období, kdy se člověk snažil udělat záběr na plné políčko filmu. Dneska už si leckdy vypomáhám výřezy a nestydím se za to. Snaha o objektivitu dokumentu je nesplnitelný cíl. Vždyť fotograf ovlivňuje výsledek už jenom tím, jaký zvolí objektiv či úhel záběru. Nikdo nefotí, co vidí, ale co chce vidět, a hlavně jak to chce vidět.

Navíc v Indii jsou motivy tak zajímavé, že dohánět záběr složitou kompozicí člověk často ani nemusí. Vlastně vůbec nic hledat nemusí, spíš je potíž nenechat se zahltit. Všechno útočí na vaše smysly, a proto je spíš důležité dojmy odfiltrovat a zjednodušit.“


Peking, Čína 1993
Dávno tomu bylo… Připomínka pohádkové doby, kdy ještě existovala bílá místa na mapě a kdy se nevyplatilo cestovat na míň než půl roku. Tehdy se do Hongkongu jezdilo železnicí za pouhých 50 USD. (Snímek pořízen stařičkou A-1, plný rámeček, bez nadržování pod zvětšovákem – přesně v duchu puritánského hesla „veškerá práce fotografa končí stisknutím spouště fotoaparátu“.)

Protesty proti MMF, Praha 2000
Jedna z fotografií ze série „Jiná zpráva o odpůrcích globalizace“. Když jsem tuhle fotku zvětšoval, do „fotokomorokoupelny“ se mi neustále dobýval Jonáš. Babička ho nemohla odehnat. Jana v tu dobu ležela v porodnici, kde se nám den předtím narodil Šimon. Další den byla uzávěrka soutěže Czech Press Photo. Nakonec se vždycky všechno stihne…

Nádraží v Dillí, Indie 1997
Cestující se snaží obsadit volná místa při přistavení Púrva expresu do Kalkaty. Kdo nemiluje boj na život a na smrt, může si za malý bakšiš najmout svého ostrého hocha – nádražního portýra, který za něj odvede veškerou hrubou práci. O „rozmazané“ obrázky není velký zájem, určitě ale mají něco do sebe, a proto se je čas od času pokouším „propašovat“ do tisku.

Udajpur, Indie 1997
Starší indická generace dodnes dojatě vzpomíná na československé motocykly značky Jawa, které obstály i v konkurenci japonských strojů.

ALEXANDR KUNDRÁT


Foto: archiv Alexandra Kundráta

Narozen 17. listopadu 1968 v Praze
1991-1992 – po třetím ročníku ČVUT se vydává na cesty po Velké Británii a Spojených státech
1993-1994 – po čtyřech měsících civilní služby v nemocnici další cesta, tentokrát po souši přes Rusko a Čínu do Hongkongu
1994 – první kratší pobyt v Indii a na Šrí Lance
1995 – druhá cesta do Indie, tentokrát po zemi
1997 – spolupráce s grafickým studiem Magic Seven a současně výkon civilní služby v Informačním centru nadací, který byl přerušen třetí návštěvou Indie
1998 – dokončení civilní služby v nadaci Nová škola
1999 – další pobyt v Indii, tentokrát „diapozitivní“

OCENĚNÍ:

1. cena CZECH PRESS PHOTO 2000, Reportáž/série
1. cena CZECH PRESS PHOTO 1997, Každodenní život/série
1. cena CZECH PRESS PHOTO 1996, Reportáž/série
2. cena CZECH PRESS PHOTO 1999, Věda a technika/série
2. cena CZECH PRESS PHOTO 1997, Reportáž
3. cena CZECH PRESS PHOTO 1997, Každodenní život
Cena firmy Minolta 1996 „za zachycení opravdové kvality“
Fotografické práce otištěny v časopisech Koktejl, Lidé a země, Týdeník MF DNES.
Hlavním sponzorem zahraničních cest je „HARLEQUIN – knížky lásky a touhy“.


Předměstí Bombaje, Indie 1995
(Práce oceněná cenou firmy Minolta, Czech Press Photo 1996)
Všichni známe ty opakující se obrazy lidského neštěstí – starostlivá máma utěšuje hladové a plačící dítě. Vsadil bych se, že většina dětí z těch záběrů naříká jenom proto, že má strach z neznámého vetřelce, který na ně míří svou fotografickou zbraní. Jednoduchá kompozice a měkoučké, nevýrazné světlo – tuhle kombinaci nemají fotografové rádi. Mně nevadí – tvář mi připadá nejsdělnější, a proto téměř všechny moje černobílé fotky jsou portréty.
Category: 2001 / 05

Prašné ulice Gazy jsou plné kontrastů a života. Prodavači se snaží udat vše, od velkých podobizen Jásira Arafata po vázaná vydání koránu. Elegantní oděvy jsou vidět za sklem výkladních skříní, avšak ženy, které spatříte na ulicích, jsou zahaleny od hlavy až k patě. Oslíci převážejí ovoce a zeleninu sem a tam po blátivých tržištích. Je zde draho a uživit velké rodiny není jednoduché. Obnovené boje mezi Palestinci a Izraelci, které propukly v posledních zářijových dnech, měly za následek uzavření hranice mezi oběma územími. Tím rozvíjející se obchod, a tedy i stálý příjem pro mnohé palestinské rodiny, začal zadrhávat, až nakonec ustal úplně. Pro už tak slabou ekonomiku to bude mít zničující důsledky.

Dorazila jsem do Izraele 3. října, asi 5 dnů poté, co Ariel Šaron, 72letý bývalý armádní generál, válečný hrdina a jestřáb ve vedení strany Likud, navštívil posvátnou mešitu Al Axa a zažehl tak nové boje na tomto těžce zkoušeném území.

Vydala jsem se do židovské osady Netzarim v Gaze, kde, jak jsem slyšela, se bojovalo. Nenalezla jsem však to, co jsem očekávala. Mladí chlapci házeli kameny, kuličky a občas nějaký ten Molotovovův koktejl na silně opevněná kasárna. Bylo těžké si představit, že by některý z těchto kamenů pronikl dovnitř, ovšem oni byli vytrvalí a zdálo se, že je tato činnost těší. Provázeno zpěvem, smíchem a vlajícími vlajkami to celé mělo mnoho atributů jakési bizarní sportovní události. V ústraní za opuštěnou budovou prodával nějaký obchodník zmrzlinu a sodovku.

Již nevím, jak dlouho to všechno trvalo, než se z kasáren ozvaly výstřely.

Následoval jekot sirén a zpoza budovy vyrazila sanitka, aby odvezla chlapce, který byl zasažen. Nezjistila jsem, zda to byl gumový, či ostrý náboj, a pokoušela jsem se pochopit, co onoho neviditelného izraelského vojáka za zdmi z betonových panelů vyprovokovalo k tomu, aby na dítě vystřelil. Podivné divadlo pokračovalo až do soumraku, kdy jsem se vrátila do hotelu. Od kolegů jsem se později dověděla, že těsně poté, co jsme odjeli do hotelu, byl nějaký jiný chlapec smrtelně zraněn.

Brzy ráno jsem pozorovala něžné vlnky mořského přílivu. Seděla jsem v opuštěném hotelu Cliff a zažívala falešný pocit klidu a míru. Při troše představivosti by si člověk mohl myslet, že je v rekreačním středisku u moře na nějakém exotickém místě. Slyšet bylo pouze bzučení ledničky a usmívající se majitel Abu Mohamed mi nabízel ještě trochu nescafé. Příjemná atmosféra však byla jakousi surrealistickou předehrou k tomu, co mělo následovat. O to bylo to, čeho jsem se měla stát svědkem, depresivnější.

Byla jsem právě na cestě na pohřeb chlapce zastřeleného za soumraku předchozího dne. Stovky a stovky rozezlených mladých mužů skandovaly „allah akbar“ na zaprášených rozbitých ulicích. Tito muži byli na cestě do nemocnice, aby vyzvedli tělo zemřelého a odnesli je rodině. Čekala jsem se ženami zahalenými do černého, sedícími a plačícími v tmavém pokoji. Uběhly celé hodiny, než jsem v dálce uslyšela skandování davu. Hlasy byly stále silnější a silnější, až jsem se vyklonila z okna a uviděla shluk lidí nesoucích rakev, zahalenou v palestinské vlajce. Ozývala se střelba do vzduchu a ženy se krčily za stěnami ze strachu před zbloudilou střelou. Lidí bylo příliš mnoho, než aby mohli projít s rakví úzkým vchodem, takže pokračovali dál, aby odnesli tělo do blízké mešity, kde probíhaly modlitby. Brzy nato, obklopen davem, byl mladík pohřben.

Takové scény se opakovaly téměř každý den.

Kameny, kuličky, projektily, vlajky, pohřby, slzy, přísahání pomsty a vzájemné každodenní obviňování ze strany nesčetných politiků, to vše stále pokračuje. Každý den je zabit někdo další, zrodilo se nejméně 100 mladých mučedníků. Palestinci nejsou vyzbrojeni, aby mohli vést s Izraelem válku, ale budou to zkoušet, protože cítí, že nemohou nic ztratit.

Category: 2001 / 05

To, že návštěva Guatemaly bude stát za to, se jasně ukázalo už na hranicích. Na mexické straně v chiapaském Ciudad Cuahtémoc celník sám věděl o rozdělení bývalého Československa, zato jeho guatemalský kolega v La Mesilla jen lišácky pokýval hlavou nad našimi pasporty a vědoucně prohlásil: „República Checa. Hmm… Africa.“ To nás poněkud zarazilo – přestože jsme se hygieně nevěnovali s bůhvíjakou příkladností, pořád jsme byli odstínem zdaleka nejsvětlejší osoby překračující hranici.


Potomky původních obyvatel najdete prakticky všude – 45% guatemalského obyvatelstva je indiánského původu, zbytek tvoří běloši a černoši.

MOKRÁ CESTA

Na hustě zarostlé prudké svahy okolních kopců vydatně prší, a tak rychle nastupujeme do prvního autobusu. Umístit batohy na jeho střechu by v takovém lijáku nebylo zrovna to nejlepší řešení, proto si je bereme s sebou dovnitř – a neoblomný průvodčí si bere dalších patnáct quetzalů za každý batoh, tedy za každé místo, které jsme v poloprázdném autobusu zabrali. Pomalu se šeří, ale i tak je pohled na okolní kopce pokryté hustým lesem fantastický. Zelenou peřinu jen občas přeruší linka vodopádu. Po dvou hodinách jsme vystoupali do výšky 1900 m n. m. a jsme v městečku Huehuetenango. To leží na jižním okraji hor Sierra de los Cuchumatanes. Směrem na jihozápad odsud se pak v pohoří Sierra Madre tyčí Volcán Tajumulco, který je se svými 4210 m n. m. nejvyšší horou Guatemaly i celé Střední Ameriky (kromě Mexika).

Specialitou středoamerických silnic jsou topes – hliněné, asfaltové, železné, kamenné či dokonce dřevěné retardéry krotící nadměrnou rychlost místních horkokrevných řidičů. Jsou umístěny převážně ve městech, ale cesta z Huehuetenanga do Quetzaltenanga – kam míříme – místy připomíná celé nekonečné série topes, které řidič lehkomyslně přehlíží, a snižuje tak pravděpodobnost dosažení vyššího věku svých cestujících.

VZHŮRU NA SOPKU


Quetzaltenango je po Guatemala City druhým největším guatemalským městem. Ve výšce 2335 m n. m. zde žije 90 000 obyvatel. Z rušného autobusového nádraží Terminal Minerva se můžete vydat i po Llanos del Pinal, výchozí vesnice pro cestu na sopku Santa Maria.

Ráno po probuzení v Quetzaltenangu jdeme na ulici do chladného, ale už prosluněného dne a hned za rohem vidíme cíl naší návštěvy – sopku Sta. Maria. Lákavě vykukuje z mraků, které střídavě zahalují její 3772 m vysoký vrchol, nebo její střední část vystupující nad okolní kopce. Po doplnění proviantu jdeme na autobusové nádraží Terminal Minerva sousedící s rušným až neprostupným trhem, ze kterého vycházejí nejrůznější barvy, vůně, zápachy a zvuky. Erozí poznamenanou cestou nás veze poloprázdný autobus do vesničky Llanos del Pinal, která se rozkládá na úpatí sopky. Množství prachu, jež proniká dovnitř vozu, je na pováženou, takže na konci cesty vystupujeme z autobusu doslova bez dechu. Políčka na okolních svazích jsou učebnicovou ukázkou eroze, některé domky jsou ještě hliněné, ale jedno z políček je zavlažováno zcela moderními hadicemi s rozstřikovačem.

Na stezce vedoucí k vrcholu potkáváme pár pasáčků a domorodce s velkými svazky dřeva, které obratně nesou na hlavě. Vyrazili jsme hodně pozdě, výrazně se ochlazuje, kyslíku ubývá a sil taky. Stezka je čím dál tím bahnitější a mazlavější, za šera potkáváme několik posledních poutníků, kteří se vracejí z vrcholu. Smějí se – asi tomu, že na vrchol chceme dojít ještě dnes.

Už je tma, mlhavo, svah je místy nepříjemně prudký a cesta se zdá bez konce. Po namáhavém pochodu ve tmě jsme se doplazili na vrcholek, který je na rozdíl od zalesněného zbytku hory pokryt tundrovitým porostem trav. Na chvíli se mraky protrhaly a dole pod námi září do noci Xela (čteno „šejla“), což je kupodivu jiné jméno pro Quetzaltenango. Snažíme se zahlédnout i malý boční kráter Santiaguito, který je činný, ale kvůli mrakům jen párkrát ve tmě zahlédneme zářící „uhlík“. Rychle stavíme stan, vaříme párky a zajídáme je odporně nasládlou vekou, jejíž nepříjemná chuť nás pronásledovala celou cestu po Guatemale.


Pohled z vrcholu sopky Santa Maria z výšky 3772 m n. m. směrem na severovýchod. Asi 1500 metrů pod mraky je vidět část Quetzaltenanga. Samotná sopka spí, ale její boční kráter Santiaguito (2488 m n. m.) je stále činný a v noci ho lze vidět jako zářící tečku na jihozápadním svahu mateřské hory.

Ráno je neobyčejná zima, v poryvech větru se vždy jen na pár vteřin otvírají pohádkové pohledy dolů do údolí nebo na sousední sopky. A těch je v Guatemale požehnaně. Na kamenitém vrcholu Sta. Marii je celkem pusto, jen na jednom z nejvyšších kamenů posedává malý ptáček – strnad žlutooký (Junco phaeonotus). Naše rozjímání přerušil příchod skupinky několika indiánů včetně malých dětí – vrchol Sta. Marii je poutním místem. Příchozí začínají na samém vrcholku za neustálého obcházení v kruhu odříkávat posvátné texty. To působí ze začátku jako zajímavá kulturní bizarnost, ale po dvou hodinách je nám jasné, že co je moc, to je moc. Prcháme po slizké cestě, jak jen to její kluzkost dovoluje, a kocháme se nádhernými sceneriemi horského mlžného lesa. V dolní části jsou zpestřením desítky krásně kovově zelenomodrých kolibříků druhu Colibri thalassinus. Velice nás potěšilo i pozorování lesňáčka růžového, který se endemicky vyskytuje pouze v Guatemale a sousedním mexickém státě Chiapas, k němuž Quetzaltenango až do roku 1840 patřilo.

OBLUDÁRIUM V QUETZALTENANGU

Skoro stotisícové Quetzaltenango je známé nejen díky místním indiánským kulturám, ale v poslední době hlavně svými jazykovými kurzy. Není divu – krásné koloniální město má svoji typickou atmosféru a navíc poloha ve výšce 2335 m n. m. je zárukou mírně chladného prostředí s čistým vzduchem. Velmi příjemné je prostě jen tak posedět na náměstí Parque Centroamérica a kochat se pohledem na neoklasicistní budovy, které dávají tušit, že Quetzaltenango bylo už v devatenáctém století bohatým centrem Guatemalské vysočiny.


Tradiční indiánský trh v Chichicastenangu je pestrou koláží barev, vůni i zvuků.

Zlatým hřebem dne je pro nás ale návštěva místního Museo de Historia Natural. Už jen taxa za vstup pro domácí (jeden quetzal) versus pro gringos (šest quetzalů) leccos napovídá. Jako zanícení přírodovědci jsme archeologickou expozici spíše proběhli a vrhli se rovnou na zoologické exponáty. Něco takového jsme opravdu ještě neviděli. Kolibříci sající z kýčovitých umělohmotných květů, mládě želvy v lahvičce od marmelády s nápisem „Gourmet“ (gurmán), dvouhlavé tele, koza se čtyřmi rohy, vycpaná kolie s molitanovým jazykem, leguán přetřený zeleným latexem, gorilí lebka s královskou korunkou, savec nejistého původu s velkýma zářivě modrýma očima (s dlouhatánskými řasami) z mrkací panenky… Mločík (zde popsaný jako gekon) s uřezaným ocasem – láhev byla pro něj příliš malá. Olysalé lasičky přetahující se o molitanového hada (zřejmě pokus o zobrazení proslulé scény z přírodovědných seriálů „promyka mungo v boji s kobrou“). Hromada velrybích kostí, které asi nikdo nedokázal poskládat dohromady, a proto je tam prostě jen tak pohodil. Popisky zvířat jsou vystřiženy z lesklého vánočního papíru a k dovršení všeho jsou na vitrínách nalepeny kreslené naivní obrázky zvířátek vystřižené z dětských časopisů. Obludárium. Jen stěží jsme udrželi své bránice v klidu. Zato místní rodinky to braly při poučování svých ratolestí smrtelně vážně. Navštívíte-li Guatemalu, nesmíte vynechat tento výjimečný kulturní stánek. Zajisté se dobře pobavíte. A stejně tak by byl hřích nechat si ujít tradiční indiánský trh v Chichicastenangu.

PESTROST NADE VŠE

Do Chichi jsme dorazili další den z Quetzaltenanga za necelé tři hodinky autobusem, který neustále nabíral a vyvrhoval kvanta indiánů a jejich nákladů. Je přece jen čas vánoční a domorodci se vracejí domů – rozdíl mezi přecpaností předvánočních autobusů a jejich naprostou prázdnotou po svátcích je propastný.


Náměstí v Chichicastenangu vévodí Iglesia de Santo Tomás. Kostel pochází z doby kolem roku 1540 a je místem tradičních rituálů, které jsou jen lehce ovlivněny katolickým náboženstvím.

Konečně jsme tedy v Chichi, je čtvrtek a z okolních hor se sešli vesničané se svými výrobky a výpěstky, chtějí je prodat na tradičním trhu, který se koná každý čtvrtek a neděli. Město přetéká návštěvníky, kteří si nakupují různé nezbytnosti, případně se levně a chutně krmí v lidových jídelnách – comedorech, kde vám jídlo připraví přímo pod nosem. Tržiště má přibližně čtvercový půdorys, v jeho rozích jsou dva pitoreskní kostely – Iglesia de Santo Tomás a Capilla del Calvario. Na jejich schodištích se spalují obětiny (místní obyvatelé nekonvertovali ke křesťanství a drží si svou tradiční víru), posedávají tam trhovci a bohužel i turisté. Kvůli důkladnému využívání všemožných petard schodiště vypadá, jako by se po něm projel tank. Kolorit dokreslují kromě přepestrého zboží i neuvěřitelně znetvoření žebráci – mnohdy je s podivem, jak je možné, že vůbec ještě žijí. Krásné barvy prodávaných textilií jsou však bohužel moderním syntetickým výrobkem – ty tradiční, přírodní, jsou nenápadné a spíše mdlé. Byznys je byznys, turisté mají rádi pestrost, a tak musela zase jednou tradiční technologie ustoupit moderním požadavkům.

Nejen osmitisícové městečko, ale i jeho okolí je potěchou pro oko. Už jen samotný příjezd do města po krkolomných serpentinách hlubokého horského údolí je nezapomenutelný. Zážitkem je také pozorovat jednu z mnoha úzkých dlážděných uliček, která je z jakýchsi nepochopitelných důvodů hlavním dopravním tahem skrz město. Když se v ní setkají dva autobusy a rozměrný truck, tak je skutečně na co se dívat.

HUDEBNÍ ZÁŽITKY OD PACIFIKU

Chichicastenango leží v nadmořské výšce přes dva tisíce metrů. Naše další cesta směřovala o dva tisíce metrů níže do rezervace Monterrico. Míříme na jih, stavíme v městečku Escuintla, naháněči na autobusovém nádraží vykřikují s kulometnou rychlostí názvy destinací „Guate, Guate, Guate!!!“ a „Chichi, Chichi, Chichi, Chichi!!!“ Vegetace kolem cesty se mění. Postupně ji tvoří borovicové lesy s epifytickými tilandsiemi, pak kakaovníkové plantáže a nakonec rozsáhlé porosty rozkvetlé třtiny. Na jižní straně krásného jezera Lago de Atitlán se lákavě tyčí kužely sopek Tolimán (3143 m) a Atitlán (3535 m), ale my pokračujeme dál do Puerto de San José a nakonec vystupujeme ve vesnici Iztapa na břehu Tichého oceánu.

Ospalý a ošuntělý vzhled vesnice nijak nenapovídá, že Iztapa byla vůbec prvním pacifickým přístavem v Guatemale – první ji použil nikdo menší než Pedro de Alvarado, který v roce 1523 přišel dobýt Guatemalu pro španělského krále. V roce 1853 ovšem vznikl přístav v Puerto de San José, a sláva Iztapy tak jednou provždy skončila.

Jsme unavení po dlouhé cestě, a tak jdeme na pivo do nejbližší, mimořádně obskurně vyhlížející hospody. Vedle neuvěřitelně archaického juke-boxu (je divné, že už dávno nezkameněl) se potácí vetchý stařík a snaží se uvést toto zařízení do chodu. K našemu úžasu se mu to podařilo a místnost zaplavily falešné tóny cukernatého hitu, který tady mohl letět tak těsně po první světové válce. Juke-box má své nejlepší roky evidentně dávno za sebou. Zní to, jako by jednotlivé nástroje byly nahrány na samostatné pásky, z nichž každá mění rychlost svého převíjení nezávisle na ostatních. Výsledkem je neuvěřitelně falešná produkce, která nás dohnala k záchvatům hysterického smíchu. Ostatní osazenstvo podniku se pochichtává taky. K našemu zděšení však naše dobrá nálada zaujala tři krajně pochybné ženštiny od vedlejšího stolu. Začínají na prstech ukazovat ceny za potenciální služby, takže rychle dopíjíme pivo a mizíme do vedlejšího podniku. Na hromadě beden od piva značky Gallo tady trůní televize, takže si dopřáváme alespoň trochu kultury.

DRAHÉ NEPOCHOPENÍ

Do cíle naší cesty, rezervace Monterrico, autobus z Iztapy nejede, a tak jednáme s domorodcem, který je ochotný nás tam odvézt na loďce. Rukama nohama se domlouváme na ceně šesti quetzalů (což se nám zdá odpovídající, doprava je v Guatemale velice levná). Pro jistotu píšeme dohodnutou částku do písku, na což chlapík souhlasně pokyvuje hlavou. Sedáme ještě s jeho otcem do podlouhlé malé lodičky a můžeme vyrazit. Jedeme po kanálu Chiquimulilla, který je ze strany k oceánu lemován porosty mangrovů, na straně opačné se kužely přes tři tisíce metrů vysokých sopek monumentálně tyčí nad rozsáhlými pastvinami, po nichž se prohánějí stáda dobytka a honáci na koních. V mangrovech pozorujeme desítky nádherných ptačích druhů, např. volavky bělostné, modrošedé, tříbarvé a proměnlivé, čápům příbuzné nesyty lesní, obrovské rybaříky obojkové a proužkované, v přilehlé mokřině se procházejí elegantní pisily karibské, ostnáci trnití a zahlédli jsme i kurlana chřástalovitého, jediného zástupce své čeledi, která je příbuzná jeřábům. Nádherné ptačí safari se odehrává v jasném ranním světle a příjemném pobřežním vánku, nečekaný zážitek nám úplně bere dech. Nakonec nám však vzalo dech bohužel ještě něco jiného.

Cesta byla podstatně delší, než jsme čekali, do kýženého cíle jsme dorazili až za hodinu a půl. Po přistání v Monterricu chci zaplatit smluvenou sumu. Guatemalec se ale tváří nějak divně a jde zase cosi psát do písku. Snad nás nechce natáhnout? Nebude chtít třeba šedesát? Moje obavy se nesplnily. Bohužel. V písku se totiž za šestkou neobjevila nula jedna, ale dvě. Zkameněle na něj zíráme. To má být vtip? Poté co se k místu hádky dostavilo několik dalších rybářů, se ukázalo, že to jako legrace míněno nebylo, a tak jsme zaplatili. Tím jsme se bleskurychle zbavili celé částky plánované na zbytek pobytu v Guatemale. V chmurné náladě se s Milošem vrháme do vod Tichého oceánu – s hlavou plnou myšlenek na to, jak to dál finančně zvládneme.

PENÍZE, PENÍZE…

Za pár dní se po krátké návštěvě hlavního města Guatemala a sousedního Hondurasu probouzíme v městečku Santa Elena na břehu Lago de Petén Itzá – jako tradičně v místnosti obskurního hotýlku, již zcela vyplňují dvě postele. Kromě holých zdí je pokoj vybaven miniaturním okýnkem, které spolehlivě zabraňuje proniknout slunečním paprskům právě se vynořujícího oranžového kotouče. V ranní mlze se matně rýsují linie ostrovní části dvojměsta – Floresu. Na okolních stromech posedává několik ukřičených vlhovců, docela blízko se z mlhy vyloupli dva amazoňané žlutolící, aby v ní zase hned zmizeli. Za poslední peníze nakupujeme jídlo na dalších pět dní, zbývá nám jen na vstup do národního parku Tikal – podle zpráv domorodců stačí zaplatit vstupné (50 quetzalů) a můžeme zůstat dle libosti.

Po hodince jízdy colectivem nás ale u vstupu do parku čeká nepříjemné překvapení – platí se za každý den. Takže jeden z největších snů a cílů našeho středoamerického čundru se zase rozplývá. Jediný místní člověk vládnoucí angličtinou je přímo ředitel parku. Vrací se až po páté večer – což je po odjezdu posledního colectiva z parku. Jestli ho nestihneme, budeme muset zaplatit vstupné na další den. Pak nám ale nezbude ani na cestu na belizské hranice…


Chrám Velkého jaguára v Tikalu ohraničuje jednu stranu hlavního náměstí a je zrcadlovým obrazem naproti postaveného Temple II. Národní park Tikal byl vyhlášen v roce 1955 a dnes zabírá plochu 576 km². Na listinu světového dědictví byl zapsán v roce 1979 a od roku 1990 je součástí Maya Biospheric Reserve.

Skoro běžíme na vykopávky. Postupně se vynořují z okolní zeleně. V Tikalu bylo dosud odkryto přes 3000 staveb, kterým vévodí čtyři mohutné pyramidy označované jako Temple I až IV. Po zdolání 44 metrů vysokého Temple II jsme nadšení. Výhled na hlavní náměstí (Grand Plaza) a protější symetricky umístěnou pyramidu (Temple I, chrám Velkého jaguára) je úchvatný. Na vrcholu nejvzdálenější – čtvrté – pyramidy je nám jasné, že tady musíme zůstat za každou cenu. Z vršku údajně nejvyšší předkolumbovské (a jistě i dlouho pokolumbovské) stavby se rozhlížíme na nekonečné lesy táhnoucí se až za horizont.

Slunce se pomalu kloní k obzoru, a tak jdeme za ředitelem. Poslední dopravní spojení do Floresu už je pryč, takže je nám jasné, že domluvit levné ubytování prostě musíme. Naši nejistotu ze setkání s nejvyšším představitelem národního parku okamžitě zahnalo jeho sympatické vystupování. K našemu neskrývanému nadšení nám slibuje dva dny zdarma v krásném prostorném bungalovu v sousedství svého vlastního. „Měl jsem v životě taky řadu problémů a potřeboval jsem cizí pomoc. Takže jste mými hosty – dva dny v parku máte jako dárek k Vánocům.“

LOV JEDOVATÝCH HADŮ

Po ubytování v nejluxusnějším pokoji za celou naši cestu vyrážíme za tmy s baterkou do lesa na sběr všemožného hmyzu, pavouků, štírů a bičovců s bizarně dlouhatánskýma nohama. K našemu překvapení jsme narazili i na dva křovináře druhu Bothrops asper – prudce jedovaté hady, před kterými nás ředitel varoval. Jeden prchl v nepřehledném podrostu. Druhý však díky Milošově obratnosti skončil v naší síťce na motýly. Ráno si ho vyfotíme.

Druhý den jsme si křovináře vyfotili a chceme ho vypustit zpět do lesa. Nadšený herpetolog Miloš si však neodpustil předvést ho našemu dobrodinci. Ředitel tikalského parku na tohoto docela běžného hada reagoval kupodivu neobyčejně emocionálně, což se vysvětlilo vzápětí, když s velkou radostí děkoval bílému sáhibovi za záchranu svých malých potomků, kteří mohli na smrtelně jedovatého křovináře lehce narazit blízko bungalovů. Řešení vzniklé situace? Ředitel pochopitelně navrhuje usmrcení hada, s čímž jako zoologové nesouhlasíme. Kompromisem má tedy být vypuštění křovináře, ale někde jinde. Yellow bar (jak se mu také říká) se ocitá na korbě ředitelova jeepu, ještě stále v síťce. Pracovník parku, který nás doprovází, si sedá na korbu v uctivé vzdálenosti od našeho nebezpečného úlovku. Po asi deseti(!) kilometrech jízdy ho Miloš pod bedlivým dohledem pana ředitele vypouští na okraji pralesa. Ředitel sleduje, jestli se had opravdu plazí směrem od bungalovů. Had nasadil správný kurz, takže kolt pana ředitele nepřišel ke slovu. Zatím.

Další cesta kupodivu nemíří zpět k našemu dočasnému domovu, ale naopak ke vstupu do parku. Ředitel mizí ve strážní budce a vzápětí se vrací s láhví místního výtečného třtinového rumu a nalévá nám do hrnků dvě mamutí dávky. Strážci vytahují ukryté láhve piva a oslavují záchranu potomstva jejich představeného bílými cizinci. Láhev s rumem je za chvíli prázdná. Její funkce tím ovšem nekončí. Umístěna na hromadě cihel se stává terčem střelby koltu pana ředitele, který se ovšem není s to strefit – což je vysvětlitelné nejen přibývajícím šerem. Zprovodit ji ze světa se nepodařilo ani Milošovi. Zásobník je za chvíli prázdný. Patovou situaci po krátkém zaváhání vyřešil ředitel jedinou ránou z brokovnice, kterou si donesl ze strážního domku. Radost strážců nezná mezí, srdečně se loučíme a vracíme se v družné náladě do parku. Takže tohle je ta Latinská Amerika…

LA JUNGLA


Jižní část Guatemaly je posetá množstvím sopek. V jejich vrcholových partiích se ocitáme v tichém, klidném a tajuplném světě horských mlžných lesů.

Tikal je mezi světovými národními parky proslulý a je tomu tak plným právem. Spojení neporušeného primárního deštného pralesa s dokonale zachovalými a zrestaurovanými mayskými památkami nemá obdoby.

Osídlení této severní nížinné části Guatemaly (El Petén) začalo už v 8. století př. n. l. První dochované stavby se datují do 3. století př. n. l. a největšího rozkvětu pak Tikal dosáhl ve druhé polovině prvního tisíciletí (především v letech 700 až 800 n. l.), kdy zde údajně žilo asi 100 000 obyvatel. Po celé řadě válek s okolními městskými státy však nakonec kolem roku 900 došlo k definitivnímu zhroucení mayské civilizace. Celé obrovské město přikryla džungle. Až v roce 1848 vyslala guatemalská vláda speciální expedici, která zdokumentovala tehdejší stav ruin. Pyramidy tehdy vypadaly jen jako nápadné kopečky v jinak docela ploché krajině El Peténu. Během archeologických výzkumů bylo na ploše 16 km² odkryto přes 4000 budov, nepočítaje přes 200 stél a oltářů, několik stovek hrobů a více než 100 000 dalších artefaktů. Aby návštěvník viděl všechny zajímavé památky, musel by ujít přes 10 km. Dnes je podstatná část staveb odkryta a zrestaurována a po anglických trávnících mezi pyramidami a dalšími stavbami se procházejí hloučky turistů z celého světa. To ovšem zdaleka nebrání v možnosti pozorovat neuvěřitelně bohatou místní faunu a flóru, které jsou dalším trumfem tohoto národního parku.

Po udržovaných trávnících se kromě turistů procházejí i krocani paví. Tento krásně pestře zbarvený krocan je endemitem Yucatánského poloostrova. Návštěvníka také jistě zaujmou tukani žlutoprsí a arasariové, kteří sice patří mezi běžné druhy i jinde než jen v Tikalu, ale svým bizarním vzhledem (k obrovskému zobáku je jako malý doplněk připojeno tělíčko) pobaví snad každého, kdo se s nimi setká. Dalším nepřehlédnutelným druhem je liška sorra zvaná též zorro gris. Tento druh se kromě masité kořisti (králíci a drobní hlodavci) živí i ovocem. Vzhledem ke své zvláštní potravní specializaci je liška sorra mezi psovitými šelmami unikátní svou schopností šplhat po stromech. V jejich korunách se akrobaticky prohánějí chápani a z dálky se ozývá ryk vřešťanů.

Z okolního pralesa se občas vynoří zvědaví nosálové. Jeden z nich se na scéně objevil, zrovna když jsme se kochali pohledem z chrámu IV, oné nejvyšší stavby v Americe před Kolumbem. Nosál ucítil v Milošově kapse naši snídani – sušenky. Zvíře zřejmě taky nesnídalo, soudě alespoň podle zavilosti, se kterou se pustilo do zuřivého párání kapsy od kalhot, kde se náš potravinový poklad ukrýval. Po krátkém souboji se dal nosál na ústup… a hbitě odtáhl do hlubin lesa fotografickou kabelu nedaleko sedících turistů.

Kromě více než padesáti druhů savců bylo na území parku zaznamenáno 333 druhů ptáků, včetně takových vzácností, jako jsou ara arakanga, čáp jabiru či kondor královský. Z plazů lze zastihnout endemického krokodýla, čtyři druhy křovinářů a několik desítek dalších druhů plazů a obojživelníků. Kromě toho se parkem prohánějí tři druhy mravenečníků, pekariové, tapíři, kunovitá šelma hyrare, puma, ocelot, jaguarundi, a samozřejmě nechybějí jaguáři.

ŠTĚDRÝ DEN, BOŽÍ HOD A LOV UPÍRŮ

Prší. A to vydatně. I když se kvůli tomu celý den touláme v nejbližším okolí návštěvnického centra, tak máme přírodovědných zážitků požehnaně. Každodenní přírůstek desítky zbrusu nových druhů ptáků se už stal standardem a vůbec nás nepřekvapuje. V jezírku sousedícím s návštěvnickým centrem se skrývá asi dvoumetrový krokodýl, po hladině se mihnul bazilišek, na plovoucí vegetaci pobíhá rodinka ostnáků trnitých – vzorný tatínek a několik ochmýřených mláďat na nohou s absurdně dlouhými prsty. Pozorujeme páření ropuch obrovských, které dosahují délky až 25 cm. Podařilo se nám odchytit i skoro dvoumetrovou užovku Spilotes pullatus. Pozoruhodné divadlo nám pak poskytl i vlhovec obrovský. Tento příslušník početné čeledi vlhovcovitých dosahuje délky kolem 50 cm a jeho majestátní vzhled je doplněn dlouhým, u hlavy velmi robustním a na konci velice špičatým zobákem. Zaujal nás večerní tok tohoto nápadného ptáka. Při něm samec sedí na větvi, ozývá se hlasitým jódlujícím a bublavým zpěvem a zároveň se otáčí kolem podélné osy větve tak, že nakonec visí se široce roztaženými křídly hlavou dolů. Celé představení se opakuje stále dokola, ale nás neomrzelo ani po několika dnech.

Vzhledem k omezenosti našich prostředků hrají roli štědrovečerního kapra sardinky doplněné místní sladkou vekou. Za pečlivě odpočítané peníze si kupujeme čtyři piva a „bujará“ pitka pokračuje pozřením několika sušenek a plechovky jablečného džusu, kterou nám věnoval náš soused. Šťastné a veselé!

Ráno jdeme na krásnou vyhlídku nedaleko bývalé přistávací plochy. Pohled z vratké plošiny v koruně stromu je nádherný: zamlžená „la jungla“ a z ní se vynořující vrcholky mayských pyramid. Je zde požehnaně krásných ptačích druhů a nezapomenutelných pohledů na prales. Náš bungalov se postupně plní řadou živočichů, a tak není divu, že ho pan ředitel označil za ZOO.

Už se šeří, co tedy s načatým večerem? Je Boží hod, a tak jdeme na lov upírů (Desmodus rotundus). Přes den jsme jich pár našli v různých škvírách mayských staveb – bohužel mimo náš dosah. Večer jsme se proto vybavili síťkou na motýly. Já svítím baterkou a po několika rychlých mávnutích se v Milošově síti zmítá malý tvoreček, který tak znepříjemňuje život místním teplokrevným živočichům. Děláme pamětní foto, pouštíme malého krvežíznivce na svobodu a vracíme se do bungalovu.Ráno se po pěti dnech v Tikalu loučíme s ředitelem a teď už i naším dobrým kamarádem. Opouštíme toto krásné místo jen váhavě a doufáme, že ještě někdy uvidíme vystupovat tikalské pyramidy z ranní mlhy nad pralesem.květen 2001

Category: 2001 / 05

Kolumbus zemřel v chudobě, Giordano Bruno byl upálen, polárník Scott umrzl, cestovatel Kryštof Harant byl sťat na Staroměstském náměstí – ve vyjmenovávání průkopníků dobrodruhů, kteří skončili neslavně, bych mohl pokračovat. Patří k nim i kapitán a navigátor, Angličan Henry Hudson.

Měl zřejmě neustálé spory s posádkami svých lodí. Roku 1610 byl při plavbě ve vodách Hudsonova zálivu (jak byl záliv později pojmenován) rozzlobenou posádkou nekompromisně vysazen do malé loďky a ponechán svému osudu. A tak byl osud Hudsona, jeho malého syna a dalších sedmi mužů zpečetěn. S minimálními zásobami potravin, v malém dřevěném člunu bez přístřeší, obklopeni jen ledovou vodou, neměli nejmenší šanci na přežití.

Hudsonova smrt byla jistě neobvyklá, ale zajímavější a určitě důležitější byl jeho objev, který byl učiněn díky nepředvídané náhodě.

Na jaře roku 1609 vysílá holandská obchodní společnost z Amsterdamu Henryho Hudsona na cestu Severním ledovým oceánem kolem Ruska. Námořník má hledat průplav do Asie. Šlo vlastně jen o nalezení levnější cesty na asijské trhy. Tuto plavbu již od počátku provázely půtky mezi členy posádky. Zprvu šlo jen o drobné malichernosti, například stížnosti na špatnou práci kuchaře. Pak zas holandská část posádky vytýkala kapitánovi, že nedodržuje zásady stolování, které byly na takovýchto plavidlech zvykem. Závažnější problém nastal v okamžiku, kdy již ustrašená posádka neunesla plavbu lodi Half Moon mezi obrovskými ledovými krami v Severním ledovém oceánu. Tehdy se kapitánovi z druhé ruky doneslo, že muži plánují vzpouru, a tak jednal. Za prvé jim oznámil, že je nechá všechny pověsit, donutí-li ho vrátit se zpět, a za druhé udělal kompromis a nabídl posádce, že budou průjezd hledat dál, ale opačným směrem. Posádka souhlasila.

A tak obrátil kapitán Half Moon k Americe (dnes již nevíme přesně kdy, víme jen, že to bylo v létě roku 1609). Doplul až k Newfoundlandu a potom při pobřeží téměř do Jamestownu. Od této osady byl vzdálen jen asi 100 km, když plavidlo opět otočil a severně kopíroval americké pobřeží. Dne 3. září 1609 zakotvil v jednom zálivu. Do tohoto zálivu se vlévala velká řeka a kapitán hledal vhodné místo pro vplutí do ní. Přitom nechával neustále měřit hloubku, aby se plavidlo nerozbilo o mělčinu. Hluboké koryto pro vplutí bylo nakonec nalezeno, a cesta za poznáním mohla začít.

Cestou proti proudu pozorovala Half Moon skupinka indiánů. Kapitán je pozval na palubu, kde se zprvu projevovali opatrně a zdvořile, ale vzápětí poranili několik členů posádky. Po první hořké zkušenosti s indiány kapitán poněkud procitl a při dalším setkání byl již opatrnější. Tito indiáni ho však mile překvapili, a dokonce prý zlámali své šípy na důkaz přátelství. O všech událostech si kapitán vedl podrobné údaje.

Proti proudu řeky plul Hudson ještě asi 200 km. Přitom indiány opíjel vínem a směňoval s nimi evropské cetky za bobří a vydří kožešiny. U Albany loď otočil a po proudu řeky se vydal zpět přes oceán do Evropy. Posádka již nezlobila a 7. listopadu 1609 přistál Hudson v anglickém Dartmouthu. O krásném kraji plném zvěře a půdy k obdělávání informoval ihned obšírným dopisem zaměstnavatelskou společnost. Holandští obchodníci dlouho neváhali a zakrátko vyrostla na onom místě osada s názvem Nový Amsterdam. To již ale byl Hudson několik let po smrti. Z malé osady vyrostl po čase velkolepý New York a zdejší řeka dostala název Hudson River. Po kapitánovi Hudsonovi je pojmenován i onen ledový záliv na severu, místo jeho tragické smrti.

Category: 2001 / 05

Je to už šest let, kdy jsem poprvé stanula v údolí řeky Carhuasanty. Tehdy jsem se zúčastnila expedice organizované Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy. Zážitků bylo mnoho, ale ten nejsilnější byl právě tady, v nehostinné krajině andských velehor. Šlapeme už několik hodin, kyslíku citelně ubylo, a tak sotva lapáme po dechu, jsme unaveni. „Dál už se dnes nedostaneme,“ oznamuje nám zklamaně doc. Janský a zvednutým prstem ukazuje kamsi do dálky, „támhle pod tou horou pramení Amazonka…“ Nemohli jsme tenkrát pokračovat dál. Všichni tři, tedy já, Vladimír Šimek a doc. RNDr. Bohumír Janský, jsme si však v tu chvíli, aniž bychom to vyslovili, společně řekli: „Sem se musíme ještě jednou vrátit.“ Tehdy jsme také poprvé, právě z úst doc. Janského, zaslechli jméno Samuel Fritz. „Víte vlastně, že první přesnou mapu Amazonky nakreslil misionář z Čech?“ zeptal se nás při návratu z údolí řeky Carhuasanty, jedné z pramenných zdrojnic největší řeky světa, Amazonky.

DUCHOVNÍM DOBYVATELEM NOVÉHO SVĚTA

S obrácením na křesťanskou víru se u domorodého obyvatelstva Jižní Ameriky důsledně započalo až s příchodem prvních misionářů. Postupem doby sílil vliv církve a v polovině 16. století pak výrazně zasahují do osudů obyvatel Ameriky jezuité. Mezi nejvýznamnějšími z nich, kteří se zapsali do historie amerického kontinentu, byl i Samuel Fritz z české provincie tovaryšstva Ježíšova. Narodil se v Trutnově 9. dubna 1654. Na sklonku roku 1683 Samuel Fritz navždy opouští Čechy, aby se stal misionářem mezi divokými indiány na řece Amazonce. Po dvou letech strastiplného putování se konečně dostává na horní Maraňon, do střediska jezuitské misie La Laguna. Byl mu přidělen jeden z nejpočetnějších a nejobávanějších kmenů na Amazonce – Omaguové, kteří obývali více než tisícikilometrové území na středním toku Amazonky (viz KOKTEJL 11/1997).

FRITZ BY SE MOŽNÁ PODIVIL…

Životní osud Samuela Fritze a skutečnost, že dosud nebylo přesně určeno místo pramene Amazonky, mne společně s Vladimírem Šimkem nakonec přivedly k přípravě poměrně rozsáhlého projektu. Vydáváme se tedy za Samuelem Fritzem do povodí největší a nejdelší řeky ze všech, do tajemné Amazonie. Pravda, s více než třísetletým zpožděním, ale snad nám to odpustí. Chceme totiž jeho jméno, na které si v jeho rodné zemi vzpomene už jen málokdo, znovu lidem připomenout.

Jedním z cílů našeho projektu bylo také umístění dvou pamětních desek věnovaných osobě Samuela Fritze. Součástí každé z nich je kámen, který pochází z místa, jež je úzce spjato se životem pátera Samuela. Na desce, kterou vezeme s sebou do Ameriky, je kámen z trutnovské dlažby, aby v daleké cizině připomínal Fritzovo rodiště, naopak na desce, která zůstane v Čechách (v Trutnově), bude připevněn kámen pocházející z místa, kde Fritz prožil poslední léta svého života.

V ekvádorském Quitu jsme navštívili bývalou jezuitskou kolej, kam Fritz po dlouhé cestě z přístavu Cartagena v dnešní Kolumbii dorazil v srpnu roku 1684. Ředitel zdejší knihovny, jezuita P. J. Bravo a historik Dr. O. Latorre nám poskytli další cenné informace o Fritzově kartografickém díle i historii této misijní oblasti. Dlouho se ale v tomto městě nezdržujeme. Převážná část našeho putování po Fritzových stopách nás totiž čeká ještě stovky mil odtud…

Po více než hodinovém letu z Limy přistáváme v Iquitos, největším městě peruánské Amazonie. Tři a půl stupně pod rovníkem vykazují ty správné parametry tropického klimatu. Téměř stoprocentní vlhkost vzduchu a teplotu zpravidla neklesající pod třicítku během dne pociťujeme na každém kroku a jen těžko tomu přivykáme. V podvečer přijíždíme k přístavu, abychom pokračovali do La Laguny, tedy té osady, která byla i Fritzovým prvním cílem v Amazonii. Na lodi s výstižným názvem připomínajícím údernické období mladých budovatelů socialismu – Zemědělec – sotva najdeme volné místečko k zavěšení našich hamaků. Na přídi lodi je uvázáno stádo několika krav, všude jsou cestovní pytle a tašky s nejrůznějším obsahem, mezi nimiž pobíhají bosé indiánské děti spolu s kohouty a slepicemi, bedny s ovocem a nekonečná řada závěsných sítí na spaní čili hamaků. Třídenní plavba do La Laguny slibuje vskutku nevšední zážitek. Na lodi začíná život velmi brzy a stejně tak i ve vesnicích, které cestou míjíme. Po probdělé noci, neboť ohlušující rámus z lodní strojovny přímo pod námi nedovolil, abychom byť na okamžik usnuli, jsme nuceni vstát. Kolem nás totiž vede cesta do kuchyně, a tak se všichni s hrnci a miskami tlačí, předhánějí a strkají do nás ze všech stran. A nutno dodat, že si nás náležitě prohlížejí, neboť nemají příliš často příležitost vidět na těchto lodích gringos. Teprve na denním světle máme možnost si naše plavidlo dokonale prohlédnout. Nevím, zda bychom se vůbec nalodili, kdybychom žalostný stav Agricultora odhalili již předešlý večer. Jiná možnost však nebyla, a jak jsme zanedlouho poznali, úroveň ostatních lodí na řece byla stejná, ne-li horší. Prorezivělé stěny i podlaha, namísto oken jen potrhané cáry černého igelitu, všudypřítomný pach a hluk, a pod tíhou nadměrného nákladu se sotva šineme kupředu. Navíc v tuhle roční dobu, kdy je v řece nejvyšší stav vody, plavou na hladině kusy kmenů, větve, ba i celé stromy z okolních lesů. Při nedokonalém osvětlení (posádka má k dispozici pouze jediný ruční reflektor) jde pak v noci či v silném lijáku skutečně o život. Minuli jsme soutok Maraňonu a Ucayali (odtud nese řeka název Amazonka) a stoupáme proti proudu řeky Maraňon až k ústí pravostranného přítoku Huallaga. Tady měníme kurz a pokračujeme dál po této řece. Konečně jsme přistáli krátce před půlnocí v La Laguně. Zvýšená hladina řeky zatopila nízký břeh přístavu, a tak se brodíme několik metrů bahnitou vodou i s bagáží. „Mnoho se tu od dob Fritze asi nezměnilo,“ napadne nás po první procházce vesnicí. Při hlubším poznání života dnešních obyvatel však poznáváme, že to není tak úplně pravda. Dřevěné chatrče sice už po staletí nemění svou architekturu, ale velká řeka sem dopravila celou řadu vymožeností moderní civilizace. Rádia, plastové nádobí, plechové hrnce a kbelíky, dresy národního fotbalového týmu, kšiltovky, pivo či telefonní automat.

To vše v La Laguně najdete, ale přesto je tu bída cítit na každém kroku. Misionář José Luis z Mexika nám vypráví o těžkých životních podmínkách domorodců, s nimiž společně svádí každodenní boj o přežití. Dvacet procent populace je negramotných a téměř všichni jsou bez placené práce. Nedostávají se finance prakticky na nic a většinou chybí i snaha svůj život změnit. Ani vzdělání se mnohým dětem nedostává, přestože je školní docházka povinná. Lidé raději využívají své ratolesti k těžké práci na poli i doma. Situace se výrazně zhoršila zejména v posledních letech. Dříve tady operovala pověstná skupina Sendero Luminoso (Světlá stezka), která v okolí vlastnila řadu pozemků k pěstování nechvalně proslulé koky. Když vláda prezidenta Fujimoriho potlačila veškeré aktivity teroristů, vypálila pole, zdejší lidé přišli o prakticky jediný zdroj příjmů. Na tento jistě chvályhodný čin hlavy státu tak doplatili jen ti nejobyčejnější lidé, kteří možná o konečném produktu z vypěstované koky nic netušili. O další osud těchto lidí se však již nikdo z představitelů země nezajímal. Otec José Luis se sice snaží projektem zaměřeným na chov slepic vyvést vesnici z kritické situace, ale chudoba zřejmě bude ještě dlouho věrným společníkem všech obyvatel vesnice.

MEZI OMAGUY

Houževnatý a neúnavný Samuel Fritz se nespokojil s misijní prací pouze mezi omaguiskými indiány, a tak se rozhodl postupovat dál po proudu řeky. Postupně rozšířil svou působnost až na bezmála dva tisíce kilometrů dlouhé území. Založil zde na čtyřicet „redukcí“ (osad určených pro pokřtěné indiány). Dostal se až k Yurimaguům, indiánům žijícím při ústí Rio Negra. Na počátku roku 1689 se vydává ze střediska své misie San Joaquín na dlouhou cestu k těmto divochům. O tom, že se sem vrátí až po bezmála třech letech a co všechno tato cesta přinese a změní v jeho životě, neměl tehdy ani tušení…

PLAVBA DO NEZNÁMA


Každoročně stoupá hladina Amazonky o několik metrů. Veškerý život se pak odehrává „na vodě“. Kánoe jsou jediným prostředkem zajišťujícím lidem přísun potravy i vzájemnou komunikaci mezi sebou.

Fritz se tedy vydal na plavbu dolů po proudu. My jsme zatím opět v Iquitos a na cestu do Brazílie se teprve připravujeme. Chceme zjistit, zda existuje dosud některá z vesnic, jež na řece založil. Třísettisícový Iquitos je dnes centrem vzdělanosti v celé peruánské části Amazonie, je sídlem univerzity i knihovny s příhodným názvem Biblioteca Amazonica. Vydali jsme se za jejím zakladatelem a ředitelem Centra teologických studií Dr. Sanchezem. On a spolu s ním i kapitán přístavu a hydrolog Mantilla nás ale od úmyslu hledat Fritzovy vesnice zrazují, neboť jsou přesvědčeni, že žádná z nich už neexistuje. Tak obrovský a dynamický fenomén, jakým Amazonka bezesporu je, neustále přeměňuje okolní krajinu. Pravidelné záplavy spojené se stoupáním hladiny v období dešťů o deset i více metrů mají za následek mimořádnou erozivní činnost toku, a tak dnešní tvar koryta už zdaleka není totožný se stavem před třemi sty lety. Stejně tak ostrovy mnohokrát změnily svůj tvar i polohu. Přestože všechny důvody se zdají být logické, nenecháváme se odradit a v dobré víře, že najdeme třeba jen jedinou osadu, vyplouváme na dalekou cestu do neznáma.

Tradiční život indiánů, s jakým se Fritz při své práci setkával, je možné nalézt už jen v těch nejodlehlejších částech pralesa. Abychom poznali život domorodců bez zřejmého vlivu moderní civilizace, vydáváme se na malé kánoi, vydlabané z jednoho kusu kmene, na jeden z malých přítoků Cochiquina poblíž peruánsko-brazilských hranic, asi dva dny plavby od jeho ústí do Amazonky. St. Torribius na levém břehu Cochiquina je malinká osada čítající jen pár desítek obyvatel. Není tu hostál, jídelna ani krámek, lidé tu nemají peníze a jejich jídelníček se skládá pouze z toho, co sami vypěstují a uloví. Škola (jedna z chatrčí vybavená několika lavicemi) tu sice funguje od dubna do září, avšak letos (je už květen) učitel ještě nedorazil. Zdá se, že to zdejším dětem vůbec nevadí. Třebaže místní žádného turistu dosud neviděli, kontakt s „civilizací“ jim zajišťuje soukromá dřevařská firma, která v okolí kácí stromy. Díky nim i sem pronikly některé výdobytky moderní doby. Přesto je St. Torribius poklidným místem, kde lidé žijí v dokonalé symbióze s okolní přírodou. Dovolili nám ubytovat se v jedné z opuštěných chatrčí, typickém amazonském příbytku na kůlech. Přestože jsme měli zprvu v plánu zůstat zde několik dní, po první noci urychleně balíme všechny věci, a rychle pryč… Strašlivá „komáří“ zkušenost nám vzala veškeré idylické představy o tomto místě. Hamak s moskytiérou zkrátka nevydržel Vláďových 80 kilogramů a protrhl se. Na propocené tělo bělocha, jehož pach byl zřejmě pro zdejší hmyz lákavou změnou, bleskurychle zaútočily tisíce komárů a mravenců. Utéci nebylo kam a moje síť by dalšího nocležníka neudržela. Nezbývalo než aby Vladimír zavázal vzniklou díru, čímž se sice minimálně o polovinu zmenšil už tak omezený prostor, ale alespoň se ubránil dalším bodancům. Celých deset hodin tak musel přečkat v nepřirozené poloze až do východu sluníčka. Teprve pak se dotěrný hmyz schovává.


Tikuny označuje ve svých zápiscích už Samuel Fritz jako tvrdohlavý a bojovný národ. Dodnes jsou tito indiáni pyšní na svou minulost a tradice.

Místo, kde Amazonka opouští území Peru, je současně hranicí tří států (Peru, Kolumbie a Brazílie). Z peruánského Santa Rosa přejíždíme na protější břeh řeky do brazilského přístavu Tabatinga. Jelikož naše loď směřující do Manausu odplouvá až zítra, využíváme odpolední čas k návštěvě nedaleké komunity. Živobytí Tikunů je sice stejně skromné a ubohé jako u většiny ostatních venkovanů, avšak právě Tikunové, kteří dnes roztroušeni v několika komunitách obývají oba břehy Amazonky, žijí v této oblasti už po staletí. Fritz je vyznačil i na své mapě, a přestože jako misionář mezi nimi nepůsobil, několikrát tento bojovný a tvrdohlavý národ ve svých zápiscích zmiňuje. Zatímco Omaguové a Yurimaguové se kvůli historickým okolnostem, které je přinutily opustit svá domovská území a přestěhovat se daleko od nich, asimilovali mezi ostatní skupiny a postupně na svůj původ zapomněli, Tikunové stále hovoří svým vlastním jazykem a hlásí se ke své minulosti a tradicím. Dnes už jen těžko najdete někoho, kdo by o sobě tvrdil, „já jsem Omagua“, naproti tomu k příslušnosti k Tikunům se ve vesnici, kterou jsme navštívili, se zjevnou pýchou a hrdostí hlásili všichni.

NA PALUBĚ ITAPURANGY

Rozdíl mezi životní úrovní peruánské a brazilské části řeky jsme poznali teprve v přístavu. Oprýskané a prorezivělé plovoucí bedny brázdící vody peruánské Amazonky postrádají nejen smysl pro estetiku, ale i základní bezpečnostní a hygienické normy. O to víc lahodil našemu oku pohled na nablýskané „paní lodě“ v tabatinském přístavu. Bíle natřená dřevěná konstrukce, uzavřená kormidelna s navigačními přístroji, uniformovaná posádka, čistotou zářící paluba i kuchyně se stoly a lavicemi, bar s televizí.


Vesnici San Pablo (portugalsky San Paulo) založil Samuel Fritz v roce 1694. Vesnice odolala každoročním záplavám i útokům portugalských vojáků.

Míříme k San Pablu na palubě lodi Itapuranga. Právě vesnici San Pablo jsme po zvážení všech hydrologických kritérií a historických údajů vytipovali jako tu, která mohla ve zdejších podmínkách přetrvat. Samuel Fritz ji založil roku 1694 na vyvýšeném místě pravého břehu Amazonky na území Omaguů. Zda původ dnešního San Pabla v brazilském státě Amazonas sahá až do doby Samuela Fritze, uvidíme teprve na místě. Na obzoru se krátce po rozednění konečně ukázala silueta vesnice. Naše naděje stoupají. Kostel je skutečně na kopečku, dobrých 70 m nad hladinou. Uvidíme…

Naše kroky vedou do knihovny zdejší školy. Tuto vesnici skutečně založil, jak nám z místních dokumentů potvrzuje učitel José Francisco Patricio, před třemi sty lety misionář ve službách španělské vlády Samuel Fritz. Naše cesta nebyla marná. Po dlouhém a strastiplném putování jsme na břehu Amazonky našli první výraznou stopu otce Samuela. Nezničily ji ani každoroční záplavy, ani střety španělských a portugalských dobyvatelů. San Pablo žije.

INAUGURACE

Po svém návratu z Pará, kde byl Samuel Fritz tamním guvernérem bezmála dva roky zadržován pro podezření ze špionáže, se vrací do své misie. O své cestě pak Fritz přichází informovat místokrále do Limy. Při návratu na jaře roku 1693 chtěl Fritz dokončit své velkolepé mapové dílo. Provádí proto měření i na horním Maraňonu, o němž se domníval, že je hlavní zdrojnicí Amazonky. Vysokohorské jezero Lauricocha v dnešním departamentu Huanuco označil jako pramen veletoku a zakreslil ho i ve své mapě. Tím, že splul řeku až k jejímu ústí a zpět, přešel andské hřebeny a dorazil až do Limy, se stal jedním z prvních Evropanů, dost možná vůbec prvním, který překonal napříč celý kontinent, od moře k moři, od Atlantiku k Pacifiku.


U jezera Lauricocha v nadmořské výšce 4000 m jsme umístili pamětní desku věnovanou p.Samueli Fritzovi. Zdobí ji kamínek z trutnovské dlažby, aby připomínal jeho rodné město.

Také my teď směřujeme k andským hřebenům až k jezeru Lauricocha, ležícímu v nadmořské výšce 4000 m. Pamětní deska se tak blíží k cíli své dlouhé cesty. Po několika hodinách neustálého natřásání v terénním autě zdejšího misionáře Manuela přijíždíme konečně k jezeru. Za uzounkým průjezdem při severní straně se nám otevřela přenádherná scenerie. Průzračná voda odráží bochánky mraků a siluetu okolních hor se zasněženými vrcholky. Jen pár chatrčí při východní přístupné straně a pasoucí se koně dokazují přítomnost člověka. S hledáním místa vhodného pro umístění desky mnoho práce nemáme. Jen několik desítek metrů od cesty se vypíná nad jezerem mohutný balvan velikosti autobusu. Jako by byl přímo předurčen k tomu, aby Fritzovu přítomnost na tomto místě navždy připomínal. Kromě nás, Fritzových krajanů, otce Manuela, Carlose, studenta teologie z Limy, a kameníka z nedaleké vesničky Baňos přihlíží slavnostnímu aktu skupinka domorodců. Pravda, obdobné události mají u nás poněkud jiný průběh, avšak právě tato zcela ojedinělá atmosféra, která nezvyklým shromážděním tolika odlišných lidí vznikla, oprostila celou akci od zbytečných formalit. A vůbec přitom nevadilo, že jméno Samuel Fritz místní lidé dosud nikdy neslyšeli…

V MÍSTĚ POSLEDNÍHO ODPOČINKU PÁTERA FRITZE

Už při prvním pohledu na bílá místa v nejnovější mapě této oblasti nám bylo jasné, že dostat se do Jeberos nebude vůbec snadné. Osada, která v době jezuitského rozkvětu na horním Maraňonu patřila k nejdůležitějším a nejpočetnějším, je dnes zapomenutou vesničkou uprostřed pralesa v povodí malé říčky Aipeny, přítoku Huallagy.

Pravidelné lodní spojení nefunguje, a tak čekáme v La Laguně na obchodníky, kteří nazítří pojedou do Jeberos se zbožím a přislíbili vzít nás s sebou. Jestliže jsme si dříve stěžovali na stísněné podmínky lodní dopravy, pak jsme ještě nic netušili o cestě do Jeberos. Malá dřevěná kánoe dlouhá jen několik metrů, bez střechy a lavic k sezení. Pytle s rýží, rybí konzervy, prací prášky s hrdinským názvem Bolívar, těstoviny, barevné limonády, mýdlo a toaletní papír. Uprostřed barely s naftou, mezi nimiž nám obchodníci vyčlenili místa k „přečkání“. Sezení totiž naše zkroucená poloha sotva může připomínat. Začíná pršet. Nevadí, Carlos vytahuje žlutý igelit a zboží včetně nás přikrývá. Sluníčko již zapadlo a noc bude dlouhá. Po rozednění zastavujeme v malé zátoce a musíme celý náklad přeložit na ještě menší loď. Poslední úsek cesty je totiž meandrovitá a příliš mělká říčka široká jen pár metrů. Je poledne a my se konečně blížíme k jeberoské zátoce. Vesnice je od břehu vzdálená ještě dalších pět kilometrů. Jeden z důvodů, proč odolává každoročním záplavám. Obtěžkáni čtyřiceti kilogramy bagáže nastupujeme dvouhodinový pochod pod pálivými paprsky tropického slunce, jejichž intenzita právě v tuto dobu kulminuje. Kolem pěšinky jsou jen juková pole, a tak odpočinout si ve stínu stromů je nemožné. Kolem nás probíhají indiánské děti i dospělí s nákladem zboží, které jim naše loď přivezla. Polední žár domorodcům, zdá se, nijak pohyb neztěžuje. To jen do poslední nitky propocení gringos funí pod tíhou filmařské a fotografické techniky.

Jsme v Jeberos. Tady Fritz prožil více než deset let svého života a právě zde v březnu roku 1725 umírá. Zděný kostel tu před třemi sty lety zcela jistě nestával, a tak se jdeme informovat ke zdejším misionářkám. O Fritzově mimořádném uměleckém nadání toho bylo mnoho zaznamenáno, můžeme se proto domnívat, že nádherně vyřezávaný oltář, zdobící jinak strohý interiér dnešního kostela, pravděpodobně on sám vlastnoručně vytvořil. „Byl přestěhován z původního hliněného svatostánku, který kdysi stával v těchto místech a míval střechu z palmového listí,“ říká sestra Carmen a ukazuje na místo uprostřed náměstí. Podle zvyklostí jezuitů byli otcové pochováváni přímo v kostele, a tak jsme zřejmě kráčeli velmi velmi blízko Fritzova hrobu. Jako by ten náš kontakt s ním byl právě tady intenzivnější než na jiných místech, která jsme v Amazonii navštívili. Otec Samuel chodil těmito uličkami a pěšinami, díval se na stejné nebe. Jen lidé jsou tu jiní, ale ani dnes mnohým z nich není jméno Samuel Fritz cizí.

Je deštivé ráno a my v domku Miguela, jeho ženy Talit a osmiletého synka čekáme, zda pro nás přiletí z městečka Yurimaguas letadlo. Miguelův dům je stejný jako většina ostatních. Dřevěných příbytků na kůlech tu ale mnoho nenajdete. Tady v Jeberos se totiž staví „hliněnky“. Základem je jednoduchá dřevěná konstrukce, kolem níž se uplácají zdi z hmoty připravené z písku, hlíny a kousků trávy. Střecha je z palmového listí. Skříně a dřevěné postele tu nemají a nohy stolů a lavic jsou postaveny do plechových konzerv s petrolejem, které jsou spolehlivou překážkou na cestě za potravou pro jinak všežravé termity a mravence. Přestává pršet. V kanceláři, dá-li se tak nazvat polorozpadlá chatrč, v níž jsme zakoupili letenky, vážíme na prastarém mincíři naše bágly. „Kde je letiště?“ ptáme se, neboť celá vesnice je obklopena hustým pralesem. „Jděte támhletou pěšinou, na konci se dejte doleva a dojdete až k letištní budově.“ Držíme se příkazu obtloustlé indiánky, ale místo, k němuž přicházíme, v nás vzbuzuje úžas i zděšení zároveň. Nevíme, zda se máme usmívat a oddaně nechat vše osudu, anebo se dát na úprk. Onu „letištní budovu“ představují čtyři kůly s děravou střechou z vlnitého plechu, kolem je poházeno několik odpadlých částí letadla, o jehož tragickém konci není pochyb. Na vykácené mýtině je jen pár desítek metrů dlouhá betonová startovací dráha. Další hodiny čekání. V dálce se konečně objevuje bzučící tečka, která s ubývající vzdáleností zdůrazňuje obrysy malé Cessny. Startujeme. Minuli jsme konec betonové dráhy a dalších sto metrů brázdíme rozbahněnou silnici. Bláto stříká až na křídla… Přetížené éro se s citelnou těžkostí odlepilo od země a přehouplo se těsně nad vrcholky stromů. Letíme. Mezi zabalenými věcmi odvážíme i kámen, který se stane součástí trutnovské pamětní desky, aby připomínal místo posledního odpočinku Samuela Fritze, člověka, který otevřel cestu k vědeckému poznávání Amazonky. Jeho prvořadým posláním však byla péče o indiány. I tady vykonal na svou dobu mimořádné dílo, třebaže může být dnes pod dojmem obecné kritiky misionářské činnosti ve světě přehlíženo. Hodnocení významu a důsledků šíření křesťanské víry ve světě, zvláště pak mezi přírodními národy, vyvolává širokou diskusi a nezřídka zaznívají pochybnosti a důkazy negativního vlivu na život domorodých obyvatel mnohých částí světa. Je však naivní si myslet, že by některé oblasti odolaly rozpínavosti stále vyspělejší civilizace, a činnost misionářů pak může být paradoxně tím, co je před jejími negativními dopady uchrání. Nelehká práce misionářů, s níž jsme se v Amazonii setkali, nás o tom přesvědčila. Samuel Fritz byl mírumilovný, spravedlivý člověk, pro něhož cena života byla tou nejvyšší. Díky ní se stal i aktivním politikem při řešení španělsko-portugalských sporů na území Nového světa. Nakonec přestěhoval na malých kánoích tisíce Omaguů a Yurimaguů daleko od jejich domovů, až na horní Maraňon a Ucayali, aby je uchránil před neustálými útoky portugalských vojáků.

Dvě pamětní desky, dokumentární film, který jsme natočili pro Českou televizi, připravovaná výstava a publikace jsou jen malou odměnou za neobyčejné dílo člověka, jehož jméno by možná zcela zmizelo z českých encyklopedií, historických knih i povědomí jeho krajanů.


SPORY O PRAMENY AMAZONKY

HATUN MAYU 2000

Samuel Fritz určil kdysi jezero Lauricocha jako pramen Maraňonu i celého veletoku a po dvě stě padesát let se jeho údaj všeobecně přejímal. Teprve od poloviny 20. století je za hlavní zdrojnici považována řeka Ucayali. Do Peruánských And se tak vydává v několikaletých intervalech jedna výprava za druhou, aby našla její prameny. V roce 1999 a 2000 se k nim zařadily také české expedice Hatun Mayu, které na základě studií peruánského profesora Peňaherrery a doc. Janského z Karlovy univerzity určily a podrobně změřily celou pramennou oblast Amazonky.

Po skončení Hatun Mayu 99 se zdálo být vše vyřešeno a o další cestě se neuvažovalo. Teprve nové pochybnosti vyvolané článkem Jaceka Palkiewicze, který předkládá jiné výsledky svého výzkumu, vedly doc. Janského k přípravě další výpravy (o expedici HM 99 viz KOKTEJL 5/2000). Mediální ohlas akce nakonec pomohl finančně lépe zajistit průběh následující expedice. Do Peruánských And odjíždí jedenáctičlenná skupina Čechů. Zájem o expedici Hatun Mayu 2000 vyvolal především nedávno vzniklý spor s americkou společností National Geographic Society.

START JE V AREQUIPĚ

1. července roku 2000 začíná expedice ve městě Arequipa na úpatí jihoperuánských And. Tentokrát se výpravy zúčastňuje i peruánská strana, zastoupená osmi odborníky z Limy a Arequipy. Z hornické osady Cailloma (4300 m n. m.) vyrážíme k místu základního tábora, do údolí řeky Lloqueta.

Byla použita stejná metoda měření včetně přístrojů jako v loňském roce. Získávaly se hodnoty průtoků, délky toků, nadmořská výška, základní chemické vlastnosti vody a odebíraly se vzorky pro potřebnou analýzu v laboratořích. Výzkum byl rozšířen o práci geomorfologů a klimatologa, zjišťovaly se geologické a pedologické charakteristiky oblasti. Mrazivé noci, kdy rtuť teploměru klesala bezmála na -20 °C, a citelný nedostatek kyslíku mnoho sil do dalších dnů nedodávaly. Napětí a vzrušení z konečného porovnání naměřených hodnot ale naplňovalo energií všechny členy pracovního týmu. Až do poslední chvíle nikdo netušil, která ze čtyř kandidátek na post „pramene Amazonky“ zvítězí. Nejprve se měřila Apacheta, kvůli které se vlastně celá akce uskutečnila, poté její přítok Sillanque. Údolí Ccaccansy přineslo nečekané překvapení. „Ta řeka snad nemá konce,“ shodovali se všichni. Několik set záměrů nakonec dalo v součtu 8926 m. Je to nejdelší zdrojnice ze všech.

Terénní práce expedice Hatun Mayu končí. Spolu se čtyřmi účastníky se vracím o den dříve. Ostatní ještě podniknou výstup na Mismi (5628 m n. m.), vyhaslou sopku uzavírající údolí, na jejímž severním úbočí pramení Carhuasanta (tuto zdrojnici změřila již předešlá výprava). Vracíme se dolů. V údolí Lloquety, cestou k autům vidíme přicházet karavanu nosičů a mul, kteří se pod tíhou nákladu jen stěží šinou kupředu. Na protější straně údolí se staví rozsáhlý tábor. Kdo to může být? Teprve po setkání s ostatními v Limě se dozvídáme, že to byla mezinárodní expedice organizovaná americkou geografickou společností. Oba šéfové, tedy doc. Janský i Andrew Pietowski, se na místě dohodli na vzájemném informování se o výsledcích. Udivený a zklamaný výraz ve tváři vedoucího velkolepé výpravy prozradil nelibost z naší přítomnosti. „Jak je možné, že nějací Češi nám vyfoukli prvenství?“ honilo se jim zcela jistě hlavou.

„Česká expedice Hatun Mayu objevila prameny Amazonky“, tak zněly nejčastěji titulky v novinách. I když byly poněkud nadnesené, skutečnost, že jsme byli první na světě, kdo celou pramennou oblast změřil a může spolehlivě definovat pramen největší řeky světa, je nepochybná. Ani Američané, kteří svým prohlášením z prosince loňského roku porušili slíbenou dohodu a snažili si prvenství neprávem přisvojit, na tom nic nezmění a dříve či později budou muset tento fakt přijmout.

A JAK TO VLASTNĚ DOPADLO? Na otázku, která z oněch čtyř kandidátek nakonec zvítězila, není k překvapení všech jednoznačná odpověď. Zkrátka každá jako by si dělala nárok na prvenství, na to být pramenem největšího veletoku planety. Jedině Sillanque svým sotva šest km dlouhým tokem v boji neobstála. Apacheta je nejvodnatější, má největší množství protékající vody (50 l/s), Ccaccansa je zase nejdelší a má nejvýše položený pramen ve výšce 5175 metrů nad mořem, je však nejméně vodná. Snad Carhuasanta si uzurpuje největší podíl na pomyslném koláči, představujícím kritéria pro určování hlavního toku. Vedle délky a nadmořské výšky je to také plocha povodí a velikost průtoku. Carhuasanta má největší plochu povodí – 19,6 km², největší vydatnost pramene a vrchol Mismi je nejvzdálenějším místem, odkud se hypoteticky může voda dostat až k ústí Amazonky do Atlantiku.

Category: 2001 / 05

Tropický deštný prales je v posledních desetiletích vystaven obrovskému tlaku civilizace. Každý rok ho na naší planetě zmizí 11 až 15 milionů hektarů, za každé dvě sekundy to je rozloha dvou fotbalových hřišť. Při takovém tempu zničí některé země pralesy na svém území kolem roku 2035. Na ničení má největší vliv mohutná migrace, nevhodné zemědělství, intenzivní chov dobytka a živelná těžba dřeva. Nikdo se nestará o opětovné zalesnění, s požehnáním vlád dochází k postupné kolonizaci, industrializaci a následně faktické likvidaci „plic planety“. Změnu způsobů využívání přírodního bohatství produkovaného lesy tropického pásma člověkem si klade za cíl studie Octopus.

FARMY NAD KORUNAMI STROMŮ

Studie Octopus předpokládá vybudování zemědělských stanic – kolonií nad korunami stromů nejvyššího patra tak, aby bylo okolí těchto stanic co nejméně ovlivňováno vlastní činností farem. V souladu například s poznatky profesora přírodních věd na Harvard University Edwarda O. Wilsona předpokládá, že pravidelný sběr přírodního kaučuku, ovoce, rozumná selektivní těžba atd. povedou k daleko šetrnějšímu způsobu zacházení s přírodním bohatstvím, aniž by bylo devastováno okolní prostředí pralesa.

„Díky tomu, že se stanice nacházejí nad korunami stromů, jsou takřka bez omezení přístupné ze vzduchu, a nejsou tudíž závislé na budování případných přístupových komunikací. Zároveň tento způsob umožňuje maximální zachování tolik potřebné zeleně a pralesních organismů,“ říká autor projektu Rostislav Müller. Základním parametrem změny způsobů využívání tropického deštného pralesa je, zjednodušeně řečeno, přesunutí těžiště využití z relativního výškového bodu 0 o 50 metrů výše – nad koruny tzv. emergentů (stromů nejvyššího patra deštného pralesa). Paralelu s tímto způsobem využití bohatství deštných pralesů lze s určitou nadsázkou spatřovat ve způsobu využívání moří a oceánů, s nimiž alespoň doposud nachází člověk o něco méňe drastické soužití.

EXPLORERS A MISSIONS

Studie předpokládá vybudování samostatných obytných stanic, pracovně nazvaných Explorers, či libovolně velkých kolonií, tzv. Missions. Základní stavební jednotkou těchto stanic je modul složený ze dvou na sobě nezávislých jednotek: z vertikální části – věže, na jejímž vrcholu se nachází obytná stanice s heliportem, a horizontální části – nezávisle zavěšené nafukovací rozety. Základní věž (její výška je zhruba 46-50 metrů a průměr její konstrukce činí necelých 7 m) je rozdělena třemi podestami, jejichž výšky zhruba odpovídají výškám jednotlivých pater deštného pralesa (28, 18, 6 m) a umožňují vstup do jeho jednotlivých úrovní. Uvnitř je rozdělena na 3 patra, přičemž v dolním patře se nachází obytné a řídící centrum, ve druhém patře je klidová zóna a ložnice a ve třetím patře jsou skladové prostory. Všechna tři patra jsou spojena komunikační osou protínající zároveň celou věž a umožňující dopravu materiálu z útrob deštného pralesa do horního skladu. Z heliportu umístěného na střeše stanice je materiál odbavován pomocí helikoptér či zepelínů a následně transportován vzdušnou cestou do sběrných stanic. Odtud by měl standardním způsobem putovat k jednotlivým odběratelům.

Nezávisle zavěšená nafukovací rozeta o průměru přibližně 50,5 m umožňuje osadníkům – farmářům pohyb nad korunami stromů a rychlou dosažitelnost jednotlivých míst v horizontálním směru. Efektivita tohoto horizontálního pohybu roste úměrně s počtem rozet rozmístěných na plantáži v korunách stromů. Jádrem této rozety je šestipaprsčitá volně zavěšená nafukovací hvězdice, umožňující na věži nezávislý, flexibilní pohyb nahoru a dolů tak, jak se v čase pohybuje horní patro pralesa. Stálá optimální poloha rozety vůči vertikální části je zabezpečena konstrukčním systémem, tzv. korunkou, která pomocí soustavy táhel umožňuje stabilizaci jednotlivých ramen rozety v potřebném tvaru a napětí. Mezi jednotlivými paprsky rozety je vypnuta hustá pochozí síť.

POKUS O ALTERNATIVU

„Studie OCTOPUS si, vzhledem k neblahým důsledkům intenzivní kolonizace deštného pralesa, klade za cíl pokusit se nalézt alternativní způsob trvalého využívání obnovitelných přírodních zdrojů unikátního biomu tropických deštných pralesů tak, aby byl plně v souladu s obecnými potřebami lidstva a především s potřebami zúčastněných států, na jejichž území se les tohoto typu nachází.“ Zní to tak trochu jako pohádka. Samotná studie určitě nezmění svým způsobem antagonistický vztah člověka a tropické přírody. Z ekonomického hlediska se však netradiční zacházení s tropickým deštným pralesem mnohonásobně vyplatí. Ze střednědobého a dlouhodobého hlediska vede dokonce tento způsob k podstatně hospodárnějšímu a až sedmkrát výnosnějšímu hospodaření než současné, s největší pravděpodobností jednorázové drancování pokladů deštných lesů.

Doposud byl ekosystém deštných lesů velice stabilní a hraje klíčovou roli v globálním klimatu. V pralesích žije 50-80 procent druhů všech forem života. Z toho je 10 procent popsáno a 1 procento prozkoumáno. Přestože o tomto ekosystému nevíme mnoho, používáme tento znalostní fragment k výrobě 25 procent všech známých léků. V hlubinách deštných pralesů se pravděpodobně skrývají úžasné rostliny včetně prapůvodně planě rostoucích kulturních plodin a rostlinných léčiv, jejichž účinné látky by člověku mohly třeba pomoci při léčbě mnoha nemocí. Kdyby už nic jiného, tak za možnost zkoumat a zachovat unikátní přírodní bohatství deštných pralesů každá taková studie určitě stojí. (O největším zločinu lidstva – devastaci tropických deštných lesů – jsme podrobně psali v listopadovém vydání magazínu Koktejl v roce 1998, v článku „Varování – zničíme deštné pralesy?“ na str. 110.)


Obytná jednotka na vrcholu věže ve tvaru válce má průměr zhruba 5,3 m a výšku asi 8,3 m. Tropický deštný prales je několikavrstevné prostředí. Schematicky ho lze rozdělit na čtyři navazující vrstvy. Asi 40 metrů nad zemí se nachází nejvyšší stromové, tzv. emergentní patro. Stromy rostou tak blízko u sebe, že se jejich větve vzájemně zaplétají a vytvářejí kompaktní vrstvu. Druhé patro, tzv. baldachýn, opět s velmi propletenými korunami stromů se nachází ve výšce asi 26 metrů, třetí pak ve výšce 18 metrů nad zemí. Poslední vrstvou je tzv. patro křovin a travin dosahující výšky 6 metrů. Toto patro nebývá vzhledem k nedostatku slunečního světla příliš husté. Ve všech patrech tropického deštného pralesa se dále nachází nepřeberně množství flóry (např. lián, epifytů atd.) a fauny. „Současný postup civilizace vede k intenzivnímu narušování biologických struktur deštného pralesa. Budování komunikací zpřístupňuje neobydlené oblasti a umožňuje jejich následnou kolonizaci. Tím je možno pronikat hluboko do nitra pralesa a jeho území efektivně obsazovat a následně využít. Bohužel, přetínáním území pozemními komunikacemi, těžbou přírodních materiálů a nerostných surovin a následným zakládáním farem na odlesněných oblastech dochází k přetrhání vazeb nezbytně nutných pro zdravy život pralesního organismu. Tím se zasazují postiženým oblastem i jejich okolí těžké ekologické rány.“
Category: 2001 / 05

Je kolem poledne, polovina srpna 2000. Ve společnosti desítky družných Arabů přejíždíme místním minibusem řeku Jordán a přibližujeme se těsně k izraelské hranici. Po krátké zastávce na zběžnou kontrolu dokladů se už definitivně ocitáme na území židovského státu.


Palestinci provokující izraelské vojáky v obléhaném Netzarimu. Napětí je vysoké, protože obě strany se navzájem obviňují za nedávné boje a upouštějí od mírových rozhovorů. (8. října 2000)

Zvenčí na první pohled téměř totéž jako před hranicí, ale s prvním krokem do rozlehlé haly pohraniční stráže jako byste se přenesli někam úplně jinam. Uvnitř totiž nenajdete pupkaté čtyřicátníky v ošoupaných uniformách, s tlustými cigáry a unuděným výrazem, kteří na špinavé přepážce jediným letitým razítkem označkují váš cestovní pas. Uvidíte tam tým mladých lidí do pětadvaceti let, s účesy a oblečením podle izraelské verze poslední euroamerické módy. Přinejmenším z polovičky jsou to ženy, či spíš dívky, protože v Izraeli platí vojenská služba a výcvik se zbraní pro všechny bez rozdílu. V uších mají sluchátka a v rukou samopaly, dívají se do monitorů počítačů, pracují efektivně, koncentrovaně a naprosto profesionálně. Z jejich postojů, těkavých pohledů a celého chování vyzařuje neustálá připravenost na cokoliv. Cítí to i procházející Arabové a nedokáží v tomhle cizím a nepřátelském prostředí potlačit stísněnost.

ŽIDÉ VOLNO, ARABOVÉ STOP!

Do Palestiny se konečně dostáváme po několika dnech strávených na severu Izraele v Galileji a oblasti Golanských výšin. Coby hraniční území se Sýrií, tedy stále ještě formálně nepřátelskou zemí, mají Golany díky své poloze a nadmořské výšce strategický význam. Minová pásma a vojenské základny se střídají s poloprázdnými osadami, jen zvolna se plnícími novými, převážně ruskými imigranty. Potkat tam Araba je mnohem méně pravděpodobné než třeba v Praze. Naproti tomu hustě zalidněná Palestina pulzuje arabským živlem, o přelidněném pásmu Gazy vůbec nemluvě.


Palestinci reagují na raketový útok bojových helikoptér u policejní stanice v Ramallahu. Útok byl proveden jako rychlá odplata za smrt dvou izraelských vojáků ubitých davem na západním břehu Ramallahu. (12. října 2000)

Od Šestidenní války v roce 1967 zůstává území levého břehu Jordánu – tedy dnešní Palestina – vojensky obsazeno Izraelem. Vždy proto bylo určitým státem ve státě a o to víc od doby, kdy získalo částečnou autonomii. Hranici Palestiny lemuje řada kontrolních stanovišť s izraelskou vojenskou posádkou a každá spojnice s okolním územím je ostražitě střežena. Vzezření checkpointu nenechá nikoho na pochybách, že se počítá se vším. Malá plechová strážnice je ze všech stran obklopena masivními betonovými bloky a obsazena zhruba desítkou vojáků s nezbytnými samopaly. Opodál stojí ještě několik armádních vozidel. Silnice je zde zúžena a vychýlena z přímého směru – to aby nepřicházel v úvahu pokus o násilný průjezd.

V okamžiku, kdy se postavíme na kraj silnice, stáváme se středem pozornosti. Jeden z vojáků k nám zamíří sledován ostatními, ruku ostražitě položenou na hlavni zbraně. „What do you want here? Smuggling drugs?“ Jeho tón napovídá, že žertovat není radno, a tak se horempádem dušujeme, že s drogami nemáme nic společného, že jen stopujeme. Naše trochu povadlé vzezření je totiž výsledkem bezmála týdne stráveného bez střechy nad hlavou. „Sure? No drugs?“ ujišťuje se ještě, zatímco nám rýpe hlavní do zavazadel. Zůstáváme v klidu a brzy si můžeme ulehčeně vydechnout.

Máme tak ideální příležitost sledovat, jak provoz na hranici funguje. Brzy je zřejmé, že tu víceméně existuje volnost pohybu, ovšem pozor: pouze pro naprostou většinu automobilů se žlutými značkami, které označují židovsko-izraelské majitele. Ty jen zpomalí a pokračují bez problémů dál. Jakmile se však objeví vůz se zelenou palestinskou značkou, nastávají potíže. Řidič nejen že musí zastavit a ukázat doklady, ale ve většině případů se také podrobit zběžné prohlídce sebe i vozidla. Není-li navíc nějaký oprávněný důvod, proč z Palestiny ven, odkazuje jej posádka bez váhání zpět. Nic nepomáhá palestinskému taxikáři ani fakt, že si ho prokazatelně najal cizí turista, aby jej odvezl kamsi mimo okupované území. Hlasité protesty a nadávky utiší až několik namířených hlavní. Proti tomu lze argumentovat jen těžko. Z tuctu Palestinců, kteří se za onu hodinu pokusili o průjezd, uspěli snad jen dva či tři. Diskriminace je to jasná a nijak nezastíraná, což je zřejmě v téhle zemi vypjatých emocí běžným jevem.

PALESTINSKÁ „POLICIE“ A HRÁTKY S KOKAINEM


Palestinští příznivci hnutí Hamas v Gaze zvedají zbraně na protest proti rozhodnutí Jásira Arafata zúčastnit se krizového summitu v Egyptě. Ten má zastavit stupňující se násilí na Středním Východě. (Pondělí, 16. října 2000)

Přes tisíciletou židovskou historii je dnes Jericho téměř čistě arabským městem, které má vedle rozpadlých ruin starověkého osídlení a jednoho muslimského paláce jen málo co nabídnout svým návštěvníkům. Pořádek tu udržují ony známé a tolik diskutované palestinské samosprávné jednotky, jejichž podobu jsme měli brzy poznat na vlastní oči. Jedno z jejich stanovišť se nachází na přístupové cestě ke zmiňovanému paláci, takže jej pěší cestovatelé jako my mohou jen stěží minout. Překvapeně si prohlížíme omšelý domek velikosti české čekárny na autobus. Před ním sedí kolem jednoduchého dřevěného stolu asi půl desítky mladíků okolo 20 let. Popíjejí kávu, hlasitou zábavou zahánějí nudu a přitom – jak jinak – šermují všudypřítomnými samopaly.

Sotva zpozorují zájem, naznačují nám přátelským máváním, abychom se připojili a pomohli rozptýlit denní nudu. Arabská pohostinnost, jež dodnes přežívá v každém jednotlivci všech generací, se dá jen těžko odmítnout. Zkušenosti, které jsme dosud nasbírali, navíc radí, že nemusíme mít strach. S tradičním pozdravem „as-salám ‚alajkum“ přisedáme ke stolu. Znalost základních frází vyvolá u mladých ozbrojenců pobavené uznání, které přerůstá téměř v nadšení, sotva se ukáže, že jsme dokonce schopni arabsky komunikovat. K prvním povinnostem patří obstarat hostům občerstvení, a to je zároveň příležitost se trochu vytáhnout. Jak se hned dozvídáme, je ve strážnici talládža (lednička), takže si můžeme dopřát opravdový luxus a popít v okolním čtyřicetistupňovém parnu ledovou vodu.

Pokusy o debatu se po představení brzy stáčejí k věcem zvláštního zájmu. Vzhledem k přísné islámské morálce je většina Arabů přirozeně zvědavá na naše vztahy mezi muži a ženami. Když přiznáme, že máme doma přítelkyně, naši ozbrojení společníci trochu závistivě pokyvují. Něco podobného je v arabské společnosti téměř nemyslitelné. Jako cizinci musíme mít určitě zkušenosti i s dalším velkým tématem, a to drogami. „Kouřím marihuanu a jednou jsem zkusil kokain,“ svěřuje se Ahmed. „Byla to paráda.“ Jak absurdně zní takové přiznání z úst člena rádoby policejního útvaru, by pravděpodobně nepochopil. A tak se jen neutrálně usmíváme.

Zkusíme využít příležitosti a zavést hovor na horké téma: Izrael. Dozvídáme se jen obvyklé patetické fráze, dál se bavit nechtějí. Jsou příliš mladí na vlastní názor, ale i kdyby nebyli, přijali by zřejmě pohled většiny. Usilovat o vyhnání Izraelců je povinností každého Palestince a je to přímo součást národní definice. Když hovor znovu uvázne, přistrčí nám Zajd, další z mladíků, hrdě svou zbraň. Musíme si ji vzít do ruky a pochválit její kvalitu. Znovu nelze nemyslet na to, jak by tihle naivní, bezstarostní, naprosto nezkušení a neukáznění chlapci dopadli při střetu s profesionální izraelskou armádou. Závěr je jasný: Palestinci by neměli nejmenší šanci na úspěch, a to zřejmě ani s dnes nepravděpodobnou podporou sousedních arabských zemí.

Setkání s hlídkou se nám vrývá natrvalo do paměti, ale očekávají nás další zážitky. Tentokráte přímo v centru dění, onom příslovečném jablku sváru. Řeč je samozřejmě o Jeruzalémě, posvátném městě tří (tedy vlastně všech) světových monoteistických náboženství. Vítá nás podivným způsobem. Jakmile ze severu objedeme Olivetskou horu a v dohledu se zjeví svahy stoupající k branám Starého města, objevuje se v podobě izraelské patroly první potíž. Voják, který zastavuje náš vůz, je zjevně nervózní a působí dojmem duševně vyšinutého. „Vystup,“ vyštěkne anglicky na arabského řidiče a se samopalem pevně sevřeným v dlaních ho odvádí k nedaleké armádní dodávce. Znervózníme, netušíme, co bude následovat. Zadním okénkem můžeme sledovat, jak se řidič legitimuje, a vzrušenou výměnu názorů doprovázenou prudkými gesty. Je vidět, že zatímco Arab slovní potyčku po chvíli vzdá, vojáci trvají s urputnými výrazy na svém. Šofér se posléze vrací s předstíraným úsměvem a v tónu několika slov prohozených se spolujezdcem pociťujeme zřetelné pohrdání. Prudce otáčí vůz a objíždí uzavřenou oblast neuvěřitelně strmými a úzkými uličkami přes hluboké Kidronské údolí. Pět minut nato se už ocitáme v hustém provozu před Damašskou branou, srdcem turistické části Starého města.

PŘÍLIŠ MNOHO KONTRASTŮ


Palestinský voják křičí na pohřbu 27letého Musbaha Abdelgadra Abu Atiga, který byl den předtím zabit izraelskými vojáky v Gaze. Už jen málo Palestinců věří v blízký mír. (17. října 2000)

Jeruzalém má mnoho tváří, které svým vzájemným prolínáním vytvářejí jeho nezaměnitelný charakter. Každý nově příchozí se nejdřív setká s tou obrácenou vstříc masám turistů, plnou hotelů, restaurantů a bezcenných suvenýrů. Za tím se přirozeně skrývá snaha co nejvíce vydělat, v čemž jsou zvláště Arabové se svými nesčetnými trhy opravdoví mistři. Podobná situace vládne na některých židovsko-křesťanských svatých místech, kde vás na „dobrovolném vstupném“ zase neváhají obrat židovští činovníci. Z tohoto pohledu se tedy Svaté město jen sotva odlišuje od běžných turistických center. Stačí ovšem trocha vnímavosti, abyste tu nebo tam vycítili jedinečnou atmosféru tajemného věkovitého kouzla. Hned poznáte, že Jeruzalém není izraelská obdoba Las Vegas, ale místo s vlastním autentickým duchem, které se po tisíce let podílí na dějinách velké části lidstva.

Druhou stranou mince je město poznamenané každodenním životem svých obyvatel. I v tomto ohledu se al-Quds, jak se arabsky Jeruzalém nazývá, vymyká běžným představám. Mezi oběma národy, které tu den co den přicházejí navzájem do styku, by totiž šla nakreslit ostrá dělicí čára. Když půjdete po širokých ulicích západní části města, sotva poznáte, že nejste v Evropě. Uvidíte moderní budovy, budou vás míjet evropská auta a autobusy, můžete zajít do běžných obchodů, potkat naprosto normální lidi. Ale čím blíž ke starému městu nebo ortodoxní čtvrti Mea She’arim, tím víc uvidíte černě oděných pravověrných Židů se širokými klobouky a charakteristickými „pejzy“. To vám vedle hebrejských nápisů připomene, kde se nacházíte.

Arabské čtvrti proti tomu vypadají jako chudý příbuzný, jelikož mají jen sotva užitek z investic dravé ekonomiky židovského státu. Ulice jsou užší a křivolaké, domy často o mnoho starší, obchodů jen velmi omezené spektrum, takže celé město vypadá tak nějak schouleně. To ale neplatí o atmosféře, která tu panuje: množství lidí v ulicích, ruch, zmatek a ovzduší typicky arabské mezilidské blízkosti a srdečnosti. Žije se otevřeněji a společenštěji, ovšem v pevných mezích islámské morálky, jak na pohled dokládají ženy s vlasy skrytými pod šátky. Obě etnika se liší snad vším, čím se lišit mohou – tedy náboženstvím, zvyky, mentalitou, způsobem života, světonázorem atd., takže vůbec nedochází k vzájemnému míšení. Vám z tohoto ryze arabského ruchu stačí jen pár kroků k návratu do lehce upjaté osamělosti moderního židovského města.

JEDEN VRŠEK A STARÁ ZEĎ DŮVODEM STALETÉHO SPORU?

Nelze se divit, že prudké kontrasty spolu s pocitem utrpěných křivd vyvolávají neustálou hrozbu konfliktu. Těžce ozbrojené izraelské hlídky jsou proto pravidlem a zejména ve starém městě ostražitě sledují situaci doslova na každém rohu. Nejvíce střežená je samozřejmě oblast kolem Zdi nářků. Rozlehlé prostranství pod Chrámovou horou je přístupné čtyřmi vstupy opatřenými detektory kovů a nezbytnou vojenskou ochranou. „Máte u sebe zbraň, nůž, nebezpečné předměty?“ ptá se bez zájmu ozbrojenec, zatímco systematicky prohrabává můj batoh. Náhle si vzpomenu na kapesní nůž – no prý se nedá nic dělat, musím přijít příště. Prostor před Zdí zaplňují hluční turisté z celého světa, zvlášť nápadné jsou skupiny Japonců nepřetržitě pózujících pro svoje zamilované skupinové fotografie. Židé tu vykonávají své modlitby za pomoci zvláštních kývavých pohybů, občas se zpěvem skupinově vynášejí ze sklepení tóru a později ji znovu vnášejí.

Když se rozhlédnete, dojem z návštěvy nejsvětějšího místa se znepokojivě naruší. Vojáci jsou všudypřítomní. Také na přilehlém parkovišti stojí tři policejní vozy s nepřetržitě nastartovaným motorem, jejich řidiči sedí ostražitě uvnitř a poslouchají instrukce z vysílačky. Hrozba je reálná: už zhruba za měsíc tady začnou pršet kameny shazované muslimy po páteční modlitbě z vrchu al-Harám aš-Šaríf (tedy Chrámové hory). Právě tam se nyní se zástupem dalších turistů chystáme. Od zdi vede totiž jediný vchod otevřený pro nemuslimy, takže se před branou tvoří dlouhé fronty ve čtyřstupu. „Dnes konec,“ oznamuje náhle velitel početné hlídky. Zklamaní se snažíme vyzvědět proč: „Je to pro vaši bezpečnost,“ nechává se slyšet voják a ignoruje další pokusy o komunikaci. Totéž nastává zítra – přes pevně stanovené turistické přístupové hodiny je Chrámová hora bez udání důvodu uzavřena.


Izraelští vojáci hlídají osadníky modlící se u vojenské základny v Gaze. (19. října 2000)

Třetí den konečně slavíme úspěch a ráno pronikáme na al-Harám, samozřejmě po zaplacení tučného vstupného. Vzhledem k denní době je na návrší klid, proto si lze jen stěží představit páteční poledne, kdy je celý prostor zaplněn muslimskými věřícími. Zouváme se a vstupujeme do krásného Skalního dómu (Qubbat as-Sachra) se zlatou kopulí, která skrývá posvátnou skálu. Z ní se měl prorok Muhammad vypravit na svou legendární cestu do Nebes, zvanou mi’rádž. Ani zde nechybějí hlídky, které jsou ovšem v tomto případě arabské a mají na starosti především kontrolu vstupenek, případně nalézání skrytých fotoaparátů, pro něž platí uvnitř mešity zákaz.

Jen několik kroků od dómu se nachází malé Palestinské muzeum, které vedle několika desítek předmětů z bližší či vzdálenější minulosti uchovává památku na poslední konflikt v prostoru Chrámové hory. Okolo krví nasáklého cáru oblečení s otvory po kulkách je rozvěšeno asi půl tuctu portrétů. „To jsou šahídové,“ vysvětluje dozorčí muzea, „mučedníci, kteří přispěli ke slávě boží.“ Přes nepochybnou tragičnost tehdejších událostí působí malá výstavka svými fanatickými doprovodnými texty značně nepřesvědčivě. Nyní také ještě netušíme, že podobných exponátů tu bude zanedlouho k mání mnohem více.

Konečně se vydáváme k největší stavbě na al-Harámu. Tou je mešita al-Aqsá, jež má pro muslimy nejen náboženský, ale i historický význam jako důležité centrum středověké vzdělanosti. Stavba v tradičním „mešitovém“ stylu není vysoká, zato velice rozlehlá a plochá, schopná pojmout tisíce věřících. Tiše procházíme velkou prostorou k mihrábu, modlitebnímu výklenku orientovanému na Mekku. Jakmile unaveně usedáme na koberec, mává na nás hněvivě místní uklízeč: „No sit, muslims only!“ Víme dobře, že takový zákaz islám nezná, nicméně nemá smysl odporovat. Podráždění proti Izraelcům se často rozšiřuje i proti dotěrným turistům.

Ačkoli islám přikazuje modlitbu (salát) pětkrát denně, má ta o pátečním poledni zvláštní význam. Muslimové se nemodlí v soukromí, ale shromažďují se při ní do velkých mešit, jako je tahle, kde si vyslechnou kázání chatíba (kazatele). To se často vztahuje k aktuálním politickým tématům. Právě taková ohnivá slova zavdají počátkem října příčinu k vypuknutí nové vlny hnutí občanského odporu, jež podle této mešity ponese název Intifádat al-Aqsá. V ten páteční den začnou také na hlavy Židů u Zdi nářků poprvé dopadat zmíněné kameny.

ROZBUŠKA BEZ POJISTKY

Hébron, neboli arabsky al-Chalíl, leží pár desítek kilometrů jižně od Jeruzaléma a představuje další krok k poznání Palestiny „naostro“. Je to docela obyčejné město, až na několik maličkostí. Tak především zde žije 40 000 Arabů ve společnosti zhruba 400 ortodoxních židovských osadníků, od nichž je odděluje kolem 10 000 izraelských vojáků! Ve čtyřicátých letech odtud vymizeli původní Židé, poté co byli v živelných arabských nepokojích částečně zmasakrováni a částečně nuceni odejít. S o to větším zadostiučiněním se sem vrátili po Šestidenní válce v roce 1968 a začali s novým osidlováním za podpory izraelské vlády.

V čem vlastně tkví příčina násilné snahy o znovupožidovštění města? Ve městě se totiž nachází Abrahamova mešita, další z nejsvětějších míst monoteistů. Je postavena nad velkou jeskyní Machpelah, ve které údajně spočívají ostatky patriarchy Abrahama, Izáka, Jákoba a jejich žen. Abrahama považují za svého praotce muslimové i Židé, a tak ani jedni nehodlají zápas vzdát. Přijíždím do města vmáčknut do malého mikrobusu s desítkou dalších Arabů. Na první pohled vypadá Hébron jako většina jiných palestinských osad: má vesměs nedobře udržované domy a centrum s živelným, přelidněným súqem (trhem). Když se jím však prodírám směrem k mešitě, scéna se pomalu mění. Obyvatel ubývá, zatímco na ulicích naopak přibývají plechové budkovité střílny, betonové bloky proti nájezdům a kulomety opatřená armádní auta plně obsazená vojenskou posádkou.

Sama Abrahamova mešita se navenek podobá obrovské neforemné krychli s hranatým minaretem. Dříve byla bez rozdílu přístupná následovníkům obou náboženství, než do ní roku 1994 vtrhl nepříčetný Baruch Goldstein a postřílel při modlitbě téměř tři desítky muslimů klečících zády k němu. Od této tragédie mešitu rozdělili na dvě části spojené pouze výhledem na impozantní patriarchův náhrobek. Okolo tradiční vojenské hlídky a přes detektor kovů vcházím dovnitř muslimským vchodem. Nůž naštěstí smím tentokrát nechat u vchodu. Hned se mě ujímá místní unuděný hadži (islámský učenec), který s nadšením kvituje mou ochotu rozmlouvat po arabsku. „Tady je vchod do posvátné jeskyně,“ ukazuje mi miniaturní otvor v podlaze zakrytý ozdobným příklopem. „Nevěřícím je ale vstup zakázán,“ dodává ještě a mně se nechce ho přesvědčovat, že starozákonní postavy patří stejně tak Židům, jako křesťanům.

Než stačím dokončit prohlídku, vchází dovnitř v doprovodu dvou mladých Palestinců odbarvený mladík s náušnicí v uchu. Jak se brzy dozvídám, jmenuje se Thomas, pochází z Anglie a cestuje po těchto místech sám, bez znalosti arabštiny. Skupinku potkávám znovu před mešitou. Thomas se očividně snaží zjistit, co znamenají nepřehlédnutelné policejní oddíly v okolí stavby, ale jeho průvodci umí anglicky tak, že vůbec. Jsem ochoten jim přispět na pomoc. „Řekni mu,“ naklání se ke mně Chálid, jeden z Palestinců, kterého předtím vojáci z nějakých důvodů vůbec nevpustili do mešity. „Řekni mu, že oni tu jsou neprávem,“ říká s jiskrou v očích, „že dokud tu budou, my budeme bojovat… až dokonce.“ Zajíkavě překládám větu do angličtiny a pozoruji strnulý výraz v Thomasově obličeji.

Zpátky se vydávám ne přes střed města, ale po dlouhé třídě oddělující židovskou čtvrť od zbytku Hébronu. Tady už si připadám téměř jako ve válce – těžko uvěřit, že tucty vojáků, betonové zátarasy a těžká výzbroj jsou každodenním obrazem. V bezpečném dosahu izraelských zbraní se ostentativně procházejí malé skupinky Židů sledovány tvrdým pohledem přítomných Palestinců. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet. Každý den bez konfliktu je tu vlastně zázrak, který má za měsíc nadlouho pominout. Pak tu budou přestřelky na běžném pořadu dne. Lehce otřesen se raději vracím do Jeruzaléma, v tuto dobu ještě relativně bezpečného.

PROLOMIT ZAČAROVANÝ KRUH


Izraelští osadníci v Gaze se starají o svou jednoroční dceru v novém domově. (Středa, 25. října 2000)

Jeruzalém a s ním i celý Západní břeh – malé území, které dnes spoluurčuje mezinárodní politiku velmocí – opouštíme směrem na jih k Mrtvému moři. Vzhledem k izraelské vysoké ekonomické produktivitě jsou vysoké i všechny ceny, včetně nákladů na dopravu. Logickou volbou se proto stává autostop. Ven z Palestiny se dostáváme relativně snadno, dál už však nastávají potíže, to znamená hodiny čekání na smilování některého z řidičů. Ti izraelští nezastavují, protože mají strach. A to z teroristů, z Arabů i z cizinců obecně. Tragické a v jejich očích nesmyslné útoky Palestinců je nutí trvat pevně na svých stanoviscích, což jejich protivníkům zavdává opětovně příčinu k dalším marným excesům. V začarovaném kruhu zbývá na straně Palestinců bezmoc a zášť, na straně Izraelců strach a odhodlání užít k vlastní ochraně vší síly.

K Mrtvému moři nakonec dorážíme téměř symbolicky: část cesty s postarším mimopalestinským Arabem a část s židovským mladíkem, kteří se oba zdají oproštěni od emocí sporu. Přes všechny kontrasty jsme si Palestinu zamilovali, naučili se chápat její obyvatele a porozuměli alespoň částečně oběma protikladným hlediskům. Na fatální válečné řešení dnes nemá ani jedna ze stran dost sil a těžko se dá věřit, že by vyhrocená situace trvala donekonečna. Dřív nebo později se tedy mírový proces dočká svého pokojného řešení. Otázkou zůstává, kolik mužů, žen a dětí odnese průtahy zdravím či životem…


NEJVÝZNAMNĚJŠÍ SPORNÉ BODY MÍROVÉHO PROCESU

  • Problém Jeruzaléma a Chrámové hory: Obě etnika jsou rozhodnuta mít Jeruzalém za své hlavní město a vyžadují neomezený bezpečný přístup ke všem svým svatým místům.
  • Otázka židovského osídlení na územích většinově obydlených Palestinci: Z největší části se jedná o ortodoxní židovské osadníky, kteří považují trvalou kolonizaci všech oblastí Izraele za svoji náboženskou povinnost. Vedle menších osad je dobrým příkladem město Hébron, kde žijí stovky osadníků oddělených od desetitisíců Arabů tisíci izraelskými vojáky. Bez opuštění převážné části židovských osad nebude vznik homogenního a stabilního palestinského státu možný.
  • Vodní zdroje na palestinských územích: Jsou v palestinských podmínkách značně omezené a představují určující faktor praktické životaschopnosti nezávislého státu. Izraelské návrhy donedávna zaručovaly jen sotva dostačující vodní kapacitu, což by mohlo vést k přímé závislosti samostatné Palestiny na sousedním Izraeli.
  • Problém palestinských uprchlíků: Datuje se už od vzniku Izraele v roce 1948, kdy arabské obyvatelstvo masově opouštělo palestinská města v částečně oprávněném strachu z radikálních židovských milicí (Irgun, Hagana). Do vypuknutí 1. arabsko-izraelské války uprchlo ze svých domovů přes půl milionu původních obyvatel. Během bojů a po vyhlášení Izraele se k nim přidal zhruba stejný počet, který v dalších letech a dekádách dále narůstal (zejm. statisíce po válce roku 1967). Dnes se celkový počet exilových Palestinců odhaduje na několik milionů. Specifikem jejich situace je dlouhodobý status uprchlíků, nikoli tedy plnoprávných občanů azylového státu. Nutnost žít ve zpravidla nuzných podmínkách polních lágrů navíc neustále přiživuje vášnivou touhu po návratu do zaslíbené země. Dnešní realita je taková, že návrat většiny uprchlíků by s jistotou znamenal ekonomickou katastrofu nejen pro Palestinu. Nedávným rozhodnutím Ligy arabských států prohlásit právo na návrat za svaté se otázka nadále komplikuje.
  • Izraelská vojenská strategie: Palestinci ve shodě s představiteli arabských zemí po dlouhá léta považovali za svůj cíl likvidaci židovského státu a zahnání jeho obyvatel na západ „do moře“. Aby izraelská armáda tomuto ne zcela nereálnému nebezpečí čelila, je rozhodnuta udržet si strategické kontrolní body co nejdál od středomořského pobřeží.

ZKRATKA DĚJINAMI ARABSKO-IZRAELSKÝCH VZTAHŮ
VE 20. STOLETÍ

PŘEDEHRA K VYTVOŘENÍ IZRAELE

Dějiny novodobého návratu Židů do Palestiny jsou spjaty s ideologií „praktického sionismu“ Rakušana Theodora Herzla a jeho knihou Židovský stát (1896). Úsilí o vytvoření židovského státu vždy provázela snaha získat na svou stranu politiku koloniálních velmocí. Výsledkem byla tzv. Balfourova deklarace zaslaná r. 1917 Lionelu Rotschildovi, která vyjadřovala myšlence sionismu podporu britské vlády pod podmínkou, že nebudou narušena práva arabských obyvatel.

Do 1. světové války narostl počet židovských obyvatel Palestiny asi na 80 tisíc, v meziválečném období pak stoupl až na zhruba 500 000 v porovnání s necelým milionem Arabů. V letech 1936-39 proběhlo krvavé protižidovské povstání. Ve stínu válečných událostí vydali Angličané tzv. Bílou knihu, která rušila příslib rozdělení Palestiny mezi Židy a Araby a měla zablokovat sionistické přistěhovalectví. Tento záměr nakonec vzhledem k drastickým osudům evropských Židů nezdařil, a imigrace pokračovala.

Doba po 2. světové válce byla časem obnovených jednání o vytvoření státu Izraele. V Palestině zároveň začaly působit židovské militantní nacionalistické organizace (Irgun, Stern, Hagana), které měly na svědomí rovněž rapidní zhoršení vztahů s britskou mandátní správou. Po rozhodnutí o jejím zrušení byla roku 1947 přijata rezoluce OSN č. 181, která počítala s rozdělením Palestiny na dva státy – židovský a arabský. Proti ní se ostře postavila de facto znevýhodněná palestinská strana. Nastává období teroru, ve kterém převzali iniciativu spíše Židé, jejichž organizace přímo či nepřímo způsobily útěk nejméně 100 000 Arabů.

NEZÁVISLÝ STÁT DO VYPUKNUTÍ TŘETÍ, TZV. „ŠESTIDENNÍ“ VÁLKY

Dne 14. 5. 1948 britská vláda oficiálně oznámila zrušení mandátní správy a začala evakuovat své jednotky. Téhož dne vyhlásila Židovská národní rada zřízení státu Izrael v čele s prezidentem Chaimem Weizmannem a předsedou vlády Davidem BenGurionem. Stát byl vzápětí uznán USA i SSSR. O den později společně zaútočily na Izrael všechny velké země arabského východu. Počáteční arabskou iniciativu brzy vyvážila kvalita izraelských sil přecházejících do protiútoku. V arabském táboře se projevila nejednota a rivalita, takže boje mohly být oficiálně ukončeny v lednu 1949 a do konce roku podepsány separátní dohody. Izrael zvětšil své území asi o čtvrtinu a vyhlásil Jeruzalém hlavním městem. Ze země během války uprchlo přes půl milionu Palestinců. Následovala doba neskrývaného nepřátelství.

Druhá válka vypukla po znárodnění Suezského průplavu 26. 7. 1956 egyptským prezidentem Gamálem Abd an-Násirem. Vznikla utajovaná aliance Izraele s Británií a Francií, které se cítily znárodněním poškozeny. Jako preventivní krok proti arabským přípravám na jeho likvidaci zaútočil Izrael na podzim 1956 na Egypt. O několik dní později jej následovaly britsko-francouzské síly obsazením Suezského kanálu. V důsledku nečekaného sovětského ultimata a odmítavých reakcí mnoha dalších států byla aliance donucena stáhnout na konci roku své síly z Egypta. Obě evropské velmoci utrpěly v suezské krizi velkou diplomatickou porážku, nezískal ani Izrael. Na Suez byly po konfliktu rozmístěny mezinárodní jednotky OSN.

Období do Šestidenní války bylo ve znamení otevřeného zbrojení a příprav na další konflikt. V lednu 1964 padlo na arabské konferenci v Alexandrii rozhodnutí utvořit Organizaci pro osvobození Palestiny, která byla téhož roku ustavena Palestinským národním kongresem z dosavadních bojových skupin. Přijata byla ostře protiizraelská Palestinská národní charta, v čele Výkonného výboru OOP stanul Jásir Arafat. V následujících letech došlo ke zformování palestinského hnutí odporu, jež zahrnovalo i extremistické organizace mimo OOP.

FENOMENÁLNÍ VOJENSKÝ ÚSPĚCH A REAKCE

Třetí arabsko-izraelská válka (Šestidenní) byla vyvrcholením drobnějších konfliktů podél izraelské hranice a příprav arabských zemí vést „totální válku“. V květnu 1967 dostala izraelská vláda od parlamentu plnou moc k nutným bojovým operacím a počátkem června Izrael brilantně zaútočil na sousední země, když zlikvidoval téměř veškeré jejich letectvo ještě na zemi. Po šesti dnech válka skončila vítězstvím Izraele se ztrátami v poměru přibližně 1:20, židovský stát navíc obsadil Sinajský poloostrov, Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny. Reakcí na výsledek války byla rezoluce OSN č. 242 požadující stažení izraelských vojsk, řešení problému uprchlíků, zřízení demilitarizovaných pásem. Konflikt vedl k dalšímu znásobení uprchlických vln, i přes nabídku Izraele na bezpečný návrat. Důsledkem bylo také egyptské rozhodnutí uzavřít po dobu okupace svých území Suez.

Další vývoj ovlivnilo několik významných událostí: 1) V roce 1968 byla Arafatova OOP posílena vstupem militantních skupin v čele s al-Fatah. 2) Během „černého září“ 1970 vykázal jordánský král Husajn ze země příslušníky sílícího Hnutí palestinského odporu, jejichž jádro se usadilo v Libanonu. 3) V září 1970 zemřel egyptský prezident Gamál Abd an-Násir a nastoupil Anvar as-Sádát. Jednání o mírovém řešení napjaté situace ztroskotávala přes diplomatickou aktivitu OSN na rozdílných požadavcích, Izrael se odmítal vzdát dobytých území. Léta před další válkou proslula protiizraelským terorem (přepadení Izraelců na olympiádě v Mnichově roku 1972) a mohutným zbrojením obou stran – v Egyptě za vydatné podpory SSSR.

POSLEDNÍ VELKÁ VÁLKA A BOJE V LIBANONU

Předehrou ke čtvrté válce se stala propalestinská rezoluce OSN navrhovaná osmi neutrálními zeměmi, jejíž přijetí vetovaly USA. Egyptsko-syrsko-palestinský útok začal dne 6. 10. 1973 novou válku, které se podle židovského svátku říká jóm-kippurská nebo také ramadánová. Díky momentu překvapení se arabským silám podařilo téměř zničit izraelské stíhací letectvo, které však bylo brzy obnoveno dodávkou z USA. Židovská armáda se přednostně věnovala zastavení těžkého syrského náporu a jeho zahnání daleko za hranice. Egyptské vojsko proto proniklo až za Suezský průplav, kde však rychlý izraelský protiúder vzápětí vytvořil na egyptském břehu předmostí ohrožující samotnou Káhiru. Arabské země reagovaly na zvrat snížením těžby ropy, svět zažil ropný šok. Nadále se vyhrocující události skončily 25. října 1973 zásahem supervelmocí a přijetím tří rezolucí OSN.

Po konfliktu byly do některých oblastí nasazeny mírové síly OSN (Suez). Diplomatické úsilí pokračovalo mírovou konferencí v Ženevě ještě roku 1973, kde však veškerá jednání ztroskotala na neústupnosti Izraele opustit území okupovaná od roku 1967. Od podzimu 1977 došlo k výraznému sblížení Egypta s Izraelem, které vyvrcholilo v polovině září 1978 podpisem přelomových mírových smluv v Camp Davidu, podle nichž navázaly obě země standardní vztahy a Izrael vyklidil Sinajský poloostrov. Zároveň státníci stanovili zásady pro další postup v otázce Palestinců.

V této době se vyhrotily poměry v Libanonu, kde početná a nezvladatelná komunita palestinských emigrantů přivedla zemi svými pohraničními výpady proti Izraeli ke krvavé občanské válce. Izrael reagoval na další provokace hrozbou vojenského zásahu. Situace se dále stupňovala ve znamení oboustranného terorismu, který sérií útoků na izraelská zastupitelství zavdal příčinu k vypuknutí války. Dne 6. 6. 1982 napadly a obsadily židovské síly jižní Libanon s údajným cílem zaručit mír v oblasti. Během čtyř dnů stály před hlavním městem Bejrútem, kde předtím nalezlo útočiště jádro ozbrojených sil OOP. Během týdne bylo předměstí metropole se 600 000 zbylými obyvateli totálně obklíčeno a Izraelci zahájili jeho dlouhodobé ostřelování a bombardování.

Spor se přenesl i do diplomacie obou supervelmocí a hrozil přerůst v globální konflikt. Izraelská armáda zahájila 4. srpna frontální útok na obklíčené části města, které byly v jeho průběhu téměř zničeny. Pod tíhou nesnesitelných životních podmínek nakonec palestinské síly město opustily. Brzy po jejich odchodu se tábory civilních palestinských uprchlíků dočkaly masakrů prováděných roztrpčenými libanonskými obyvateli. Své návrhy na řešení krize předložily jak USA, tak i SSSR a arabské země, všechny však ztroskotaly. Dohoda o ukončení válečného stavu byla podepsána 17. května 1983 a na jejím základě si stažené izraelské síly ponechaly pod svou kontrolou jen bezpečnostní pásmo na jihu země. Do Libanonu se brzy poté začaly vracet palestinské jednotky, které byly definitivně odzbrojeny až roku 1990 s koncem občanské války. Ta si celkem vyžádala na 170 000 obětí.

OBDOBÍ INTIFÁDY A PRVNÍHO SBLIŽOVÁNÍ

Velení OOP se následně přestěhovalo do Tunisu, ale v řadách nejednotné organizace se brzy projevily silné rozpory mezi jednotlivými složkami. Oslabený Jásir Arafat musel v polovině 80. let pod tlakem opozice přerušit i nadějné tajné rozhovory s Izraelem v rámci tzv. Ammánské dohody. Nastalo další období palestinského teroru, které obecně podkopalo důvěru v OOP. Zlomem se stal rok 1987, kdy na protest proti údajnému brutálnímu chování izraelských vojáků vypukla na obsazených územích tzv. intifáda neboli neozbrojené lidové povstání. Proklamovaným cílem bylo vytvoření nezávislého státu v sousedství Izraele. OOP zároveň převzala od Jordánska formální svrchovanost nad palestinským územím a překvapivě vytvořila vlastní státní útvar v čele s prezidentem Arafatem.

Na Valném shromáždění OSN v Ženevě roku 1988 uznal Arafat poprvé právo všech stran žít v míru a odsoudil jménem OOP všechny formy terorismu. Ačkoli palestinský stát zatím de facto neexistoval a intifáda i zabíjení pokračovaly, stalo se prohlášení podkladem pro zahájení dialogu. Rostoucí prestiž OOP utrpěla citelnou ránu podporou Iráku během války v Perském zálivu. Proto přistoupila organizace na svoji účast v sérii mírových konferencí (Madrid, Washington, Moskva), které byly sice krokem kupředu, ovšem nezastavily nadále probíhající krvavé potyčky na palestinských územích. Ty pokračovaly i v dalších letech.

Po dílčích izraelských ústupcích oznámil v srpnu 1993 premiér Jicchak Rabin připravenost Izraele poskytnout autonomii pásmu Gazy a oblasti kolem Jericha na Západním břehu Jordánu. S OOP navázala vláda jednání na nejvyšší úrovni. Pokračující mírové rozhovory byly pravidelně narušovány útoky extremistických skupin a dalšími incidenty (masakr muslimů v hebronské mešitě), které však nezabránily konečnému podpisu dohody o autonomii 4. května 1994 v Káhiře. Přes nesporný význam palestinské samosprávy žilo mimo její území nadále na 6 milionů uprchlíků a řešení sporu o Jeruzalém bylo prozatím jen odloženo o dva roky. Velice slibné vyhlídky na další pokrok mírového procesu zmařila v listopadu 1995 tragická smrt Jicchaka Rabina rukou židovského extremisty. Rabinův konzervativní nástupce Benjamin Netanjahu zaujal k otázce rozšiřování palestinské samosprávy spíše negativní postoj, a tak mírová jednání uvázla na mrtvém bodě. Po intervenci Billa Clintona roku 1998 bylo sice přijato memorandum shrnující další plánované kroky, nicméně na lepší časy se blýsklo až s nástupem současného premiéra Ehuda Baraka. Množství nadějných návrhů na řešení problému dosud většinou ztroskotává na neporozumění obou stran ohledně několika sporných bodů, z nichž nejvýznamnější jsou: otázka Jeruzaléma a Chrámové hory, problém židovských osad, dostupnost vodních zdrojů a samozřejmě nejasná situace milionů Palestinců žijících v exilu. Bude mimořádně napínavé sledovat, jestli současní aktéři odolají tvrdé vnitřní i vnější opozici a dovedou mírový proces do šťastného konce, nebo alespoň k dalšímu pozitivnímu zlomu.

Category: 2001 / 05

Očekává nás Šrínagar, hlavní město státu Džammú a Kašmír, perla severozápadní Indie. Po několikahodinovém letu z Amritsaru přistáváme ve výšce 1700 metrů nad mořem. Na letišti nás vítají po zuby ozbrojení indičtí vojáci – nacházíme se v jedné z nejneklidnějších částí subkontinentu.

Totální nedostatek turistů nám dává velice výhodnou pozici pro smlouvání ohledně ubytování, ale přesto nás neušetřil vstupních úřednických formalit. Po vyjednávání dostáváme luxusní apartmá na výhodném místě za cenu noclehárny ve zbytku Indie. Pan Azíz Shera, syn majitele hausbótu, vzdělaný, poměrně bohatý člověk se stal naší vstupní studnou informací. Vysvětluje nám specifičnost zdejších poměrů. Na rozdíl od ostatní Indie, v níž je kolem 10 procent muslimů, je zde víra v Alláha téměř stoprocentní.

Relativně vysoké příjmy obyvatel jsou odčerpávány bez užitku státem ve formě daní a mizí v černé díře, kterou představují fantasticky chudé a hladovějící, avšak neproduktivní a nepracující miliony na jihu. Separatismus, který je naprosto logickým vyústěním takové situace, ovšem po jisté době přesáhl míru tolerance vlády. Do oblasti byla poslána početná armáda (z velké části financovaná ze zdejších zdrojů), která dokázala spolehlivě přerušit hlavní tok peněz – turistický ruch. Věc je jasná: buď budete hodní a my vás necháme vydělávat na cizincích, s tím, že vám hodně vámi vydělaných peněz sebereme, anebo zde bude dále operovat armáda a vy se můžete jít pást. Při naší otázce, zda by nechtěli unii s Pákistánem, se Pan Shera zhrozil. To by bylo z bláta do louže. Jezero Dal, na němž bydlíme, je kouzelné. Jaké musí být na jaře, kdy na něm kvetou leknínové koberce? Vyjeli jsme s naším průvodcem Alim na projížďku v místním dopravním prostředku zvaném shikara, trochu podobném benátské gondole. Míjíme „floating gardens“ – plovoucí zahrady. Vstupujeme do místních dílen na výrobu papírových váz, vyřezávaného nábytku, kašmírských látek, hedvábných koberců… Všude stejný problém. Plné sklady, není komu prodávat. Jsme zde téměř jediní cizinci. Místní nekupují, sami mají málo, vyvážet znamená prorazit bariéru indické byrokracie, což je téměř vyloučeno. Místní pilní řemeslníci strádají nedostatkem u obchodů plných vlastního nádherného zboží. S cenou jsou ochotni jít jakkoli dolů, snaží se, nabízejí, ale my čtyři nemůžeme přece vykoupit celý Šrínagar. Doby, kdy se zde poflakovaly tisíce koupěchtivých Evropanů a Američanů, jsou pryč. V Šrínagaru platí zákaz nočního vycházení, a proto trávíme večer na hausbótu. Elektřina je často vypnutá, a pokud jde, je světlo žárovek velmi slabé. Noční ticho přerušují občasné přestřely. Je slyšet dávky ze samopalů i jednotlivé výstřely pušek. Nemohli jsme vynechat výlet do Gulmargu, který je od metropole vzdálen asi padesát kilometrů, avšak s převýšením zasahujícím do 2730 m, tedy skoro o kilometr. Cesta malebným kašmírským údolím je přerušována častými vojenskými kontrolami. Vojáci požadují pasy, evidentně se zde nudí a vidí v nás vítané zpestření služby. Výslech se ale nekoná, protože vojáci anglicky neumějí. A jestli s naším řidičem mluví kašmírštinou, nebo nějakou jinou indickou řečí, nerozeznáme zase my. Příroda v Gulmargu má již ráz himálajského podhůří. Za jasného počasí je možno odtud vidět štít Nanga Parbatu (8126 m n. m.), my jsme však měli smůlu.

Category: 2001 / 05

V září jsou po celém kalifornském pobřeží mlhy, úporně sedí těsně nad Pacifikem a silnice se často dostane nad jejich úroveň, oceán zmizí v oblacích vodních par. Měl jsem štěstí, našel se i slunečný den. Na malé pláži spal velký osamocený samec rypouše, na krku měl četné krvavé šrámy z předchozích bojů. V němém úžasu jsem pozoroval spící horu masa a tuku. Samec náhle zabublal a vztyčil se do výšky.

Rypouši jsou největší ploutvonožci a jsou dokonale přizpůsobeni k životu ve vodě. Potápějí se do hloubky 350-650 metrů. Údaje o rekordech se ale liší, různé prameny uvádějí dokonce hloubky 894 až 1500 metrů. Průměrný pobyt rypouše pod vodou je uváděn 19,2 minuty, nejdelší ověřený je 48 minut. I v tomto ohledu však mají rypouši své rekordmany, kteří údajně vydrželi pod vodou déle než hodinu, a podle dalšího zdroje dokonce 119 minut!

Rypouši loví chobotnice, rejnoky, malé žraloky a ryby. Na zemi se pohybují neohrabaně, skrčením a natažením velmi pohyblivé páteře. Nápadní jsou výrazným pohlavním dimorfismem, samci jsou podstatně větší. Během roku migrují v oceánech, dvakrát do roka se shromažďují na stále stejných plážích. Jedinými predátory, kteří je uloví, jsou žraloci a kosatky dravé. Systematikové popsali dva druhy rypoušů, oba mají velmi blízkou biologii, liší se pouze velikostí, dobou rozmnožování a délkou laktace. V ZOO jsou chováni velmi vzácně, denně zkonzumují 60 kg sleďů. V osmdesátých letech devatenáctého století byli masově vybíjeni a dostali se za kritickou hranici vyhubení. Jen díky účinným ochranářským opatřením neskončili pouze jako muzejní exponáty.

LIDSKÁ CHAMTIVOST HNALA RYPOUŠE NA JATKY


Přírodní rezervace Año Nuevo se stala útočištěm rypoušů v roce 1955. Už ve dvacátých letech však vláda USA vyhlásila ochranu těchto zvířat, která se v roce 1892 dostala na pokraj vyhubení. Tehdy zůstalo na ostrově Guadalupe posledních 100 rypoušů.

Pacifický oceán obývaly statisíce rypoušů severních, než je v devatenáctém století objevili lovci. Jen v roce 1860 jich bylo uloveno 250 000. Lovci dokázali za den pobít až 400 rypoušů. Čtyřmetrový rypouš poskytl 325 litrů tuku, zpracovala se pouze kůže. V roce 1892 se dostali na pokraj vyhubení. Na ostrově Guadalupe v Baja California zůstalo posledních 50 až 100 zvířat.

V roce 1922 naštěstí vyhlásilo ochranu rypoušů severních Mexiko, o několik let později je následovaly Spojené státy americké. Nyní, když mají zajištěnu plnou ochranu, je meziroční nárůst populace asi 14 %, ročně se narodí okolo 25 000 mláďat. Samice poprvé rodí ve 3-4 letech. Samci dospívají v pěti letech, v osmi letech jim mohutní horní pysk, harémy si začínají tvořit mezi osmým až dvanáctým rokem. Rypouši nejsou nijak dlouhověcí, dožívají se 14 až 15 let.

Rypouší život je, velmi zjednodušeně řečeno, sháňka po potravě a rozmnožování.

Během roku rypouši samotářsky migrují a neopouštějí vodu. Poprvé se shromažďují v období línání. Je to nepříjemné období, se starou srstí se odlupuje i povrchová vrstva kůže, která visí v cárech. Línání probíhá postupně, v dubnu až květnu línají samice a mláďata, v květnu až červnu mladí samci, v červenci až srpnu dospělí samci.

KRVAVÉ BOJE O SAMICE


V listopadu nastává období, kdy samci začínají bojovat o dominantní postavení – narážejí do sebe mohutnými těly a snaží se navzájem přetlačit. Vítěz si sestaví ze 40 až 50 samic harém, který během říje oplodňuje.

V listopadu začíná období rozmnožování, zvířata se podruhé vracejí na místa, kde se narodila. Samice se shromažďují na plážích, v pravidelných intervalech loví potravu, připravují se na dny půstu. Alfa samci začínají bojovat o dominantní postavení. Staví se proti sobě, narážejí do sebe mohutnými těly a snaží se navzájem přetlačit. S blížícím se obdobím páření jsou boje o získání co největšího počtu samic stále urputnější. Na tělech samců přibývají krvavé šrámy, které si způsobují zuby. Koncem prosince se tvoří harémy, dominantní samec shromáždí 40 až 50 samic. Alfa samec zaujme postavení uprostřed harému, mladší beta samci leží na okraji. Další dospělí, takzvaní periferní samci jsou rozloženi paprskovitě v dostatečné vzdálenosti a doufají, že se jim přece jen podaří využít nepozornosti dominantního samce a najdou šanci k páření. Vládce harému hladoví a veškerou pozornost věnuje hlídání samic, nepustí je ani k vodě. Kolonie je v této době velmi hlučná, zvláště vyniká hlasité „bublání“ mohutných samců. Na čenichu mají jakýsi chobot, který působí jako rezonanční orgán a podle něhož dostali nepříliš šťastný český název. V době říje se jeho velikost až zdvojnásobí. Říje trvá 3 až 5 dnů. Samice jsou schopny páření již 24 dní po porodu předchozích mláďat, avšak oplodněné vajíčko se nevyvíjí. Důvodem je pravděpodobně značná spotřeba energie, která by samici v době půstu a kojení chyběla. Tento unikátní fenomén je známý i u jiných savců. Březost rypoušů trvá 11 měsíců, protože se však první 4 měsíce vajíčko nevyvíjí, je skutečná březost sedmiměsíční.

První mláďata se na plážích rodí okolo Vánoc. Většina však až koncem ledna, v rozmezí 25-28 dnů. Po narození měří mláďata 127 cm a váží 30 až 45 kg. Jsou vychovávána ve společných školkách a živí se velmi tučným rypouším mlékem. Kojení trvá až pět týdnů a samice za tu dobu ztratí až polovinu své hmotnosti. Mladí rypouši rychle rostou, za dalších 27 dní už váží 158 kg. Odstaveni jsou v pěti až šesti týdnech, v té době línají, černý kožíšek nahradí zářivě stříbrný. Zpočátku se bojí vody, odvažují se pouze do prohlubní s dešťovou vodou a do mělčin. Ale plavat se učí velmi rychle a ve vodě tráví stále více času. Koncem dubna se rozptýlí po Pacifiku.

STÁTNÍ PŘÍRODNÍ REREVACE AÑO NUEVO – RYPOUŠÍ RÁJ


Kolonie rypoušů severních se v rezervaci Año Nuevo úspěšně rozrůstala – první mládě se zde narodilo v roce 1961 a dnešní stav kolonie je asi 11 000 zvířat. Každý rok v lednu se tu rodí okolo 2000 malých rypoušů.

Na pacifickém pobřeží USA můžete pozorovat kolonie rypoušů severních v Kalifornii, jižně od Santa Cruz ve státní přírodní rezervaci Año Nuevo, která je pojmenována podle protilehlého ostrova. První rypouš se na Año Nuevo vrátil v roce 1955, první mládě se zde narodilo o šest let později. Na konci osmdesátých let se kolonie rozrostla už na 2000 zvířat. V sezoně 1994/95 se zde již narodilo 2000 mláďat, současný stav kolonie je asi 11 000 zvířat.

Po zaplacení symbolického vstupného absolvujete v návštěvnickém centru menší školení a zavážete se, že se nepřiblížíte ke zvířatům více než na 7 metrů. Cesta parkem je dobře značená, pro větší pohodlí jsou písečné duny místy pokryty rohožemi. K pozorování rypoušů jsou určeny dvě vyhlídky, jižní a severní. Velká dunová pláž na severu je pro návštěvníky uzavřena. Klid zvířat střeží dobrovolníci ve žlutých bundách, kteří navzdory studenému větru ochotně podávají informace celý den.

Konec září, kdy jsem kolonii navštívil, není obdobím nejlepším. Nejvhodnějším měsícem k návštěvě rezervace je leden, kdy se rodí mláďata a probíhá páření. Nejvíce zvířat je tu shromážděno v březnu, nejméně právě v září. Navíc pozorování ztěžují věčné mlhy. Nakonec jsem však za jednoho slunečného dne spatřil na pláži spát velkého osamoceného samce, na krku měl z předchozích bojů četné krvavé šrámy. Zdálo se, že na akční fotografii není nejmenší šance, hora masa a tuku tvrdě spala. Fotoaparát se nedočkavě chvěl na stativu. Když už jsem chtěl čekání vzdát, samec náhle zabublal a vztyčil se do výšky. Závěrky obou mých fotoaparátů pracovaly tak dlouho, dokud nedošly filmy. Převinout jsem již samozřejmě nestačil.

Na další pláži se pod útesem v klidu povalovalo asi 200 samic, o období páření pravděpodobně teprve tiše snily. Samci ještě neměli vyvinuté mohutné čenichy, ale jejich „bublání“ bylo dobře slyšitelné. Pomalu již začínali nacvičovat souboje, ve vodě bylo vždy několik dvojic, které trénovaly přetlačování. Nejvíce rypoušů jsem viděl dalekohledem na stejnojmenném protilehlém ostrově, který byl jejich těly doslova posetý.

Pozorování kolonie rypoušů je nejen pro zoologa nezapomenutelný zážitek. I když foukal studený vítr, nemohl jsem se od podívané odtrhnout. Pobyt je povolen do západu slunce, zůstal jsem na pobřeží sám a nikdo mi nebránil, abych se mezi rypouši procházel. Měl jsem však dlouhá skla, a tak jsem mohl fotografoval z dostatečné vzdálenosti. Nechtěl jsem rypouše rušit, což bylo dobře, neboť znenadání „vyrostl“ ze země strážce parku, pozdravil, zkontroloval moje povolení a naznačil, že je čas stanoviště opustit.

Na zpáteční cestě jsem se ještě stavil u rypoušího obra, ležel bez hnutí a nevěnoval mi pozornost. Nicméně jsem mu poděkoval za pózu, kterou mi předtím věnoval.

KOLONIE PIEDRAS BLANCAS

Další, snadněji dostupná kolonie se zdržuje jižněji, na pláži Piedras Blancas blízko pobřežní silnice č. 1, severně od Cambrie. Je pod patronací „Společnosti přátel rypoušů“. O populační dynamice rypoušů svědčí její historie. Dvacátého pátého listopadu 1990 připlulo do zátoky prvních 24 rypoušů. Na jaře 1991 zde již bylo přibližně 400 zvířat. V lednu 1992 se zde narodilo první mládě. Kolonie se začala velmi rychle rozrůstat. V roce 1993 se narodilo přibližně 50 mláďat. V roce 1995 to bylo již 600 mláďat. Populace se neuvěřitelně rozrůstala. V roce 1996 se počet narozených mláďat přiblížil k tisíci a kolonie se roztáhla po pobřeží. Dnes žije v kolonii Piedras Blancas asi 7500 rypoušů.

Další kolonie jsou na jihu na ostrovech San Miguel a San Nicolas. Současná světová populace rypoušů severních se odhaduje na 160 000 až 200 000 zvířat.


RODINA RYPOUŠŮ

Rypouš sloní (Mirounga leonina) je největší ploutvonožec, je 4,5-6 m dlouhý a samci váží 3700 kg. Rekordní délka je 9 m a hmotnost 5000 kg. Samice měří 2-3 m a váží 900 kg. Rozmnožuje se na subarktických ostrovech a jižním pobřeží Argentiny, tři velké populace se zdržují na jihu státu Georgia, USA a severozápadním Atlantiku. Zvláště zvířata, která se ještě nerozmnožují, migrují až na vzdálenost 5 tisíc km. Příležitostně jsou pozorována u pobřeží jižní Afriky, Nového Zélandu, Austrálie a v Indickém oceánu. Obdobím rozmnožování je září až listopad. Období kojení a odstavu je delší než u rypouše severního. Rypouš severní (Mirounga angustirostris) je druhý největší ploutvonožec, měří 4-5 m a samci váží 2000-2700 kg. Samice měří 2-3 m a váží 900 kg. Areál tohoto rypouše je od jižní Aljašky až po poloostrov Baja California. Je vývojově starší než rypouš sloní.

Category: 2001 / 05

„Nic jiného než vyniknout nad průměr nám nezbývá,“ myslí si o možnostech naší země bývalý předseda Akademie věd České republiky pan profesor Zahradník. Když jsem otvíral dveře jeho pracovny v sídle České akademie věd naproti Národnímu divadlu, měl jsem pocit novorozeněte hozeného do pračky. Snad bych mohl nadneseně říci – vcházel jsem tam s pocitem vlastní intelektuální nedostatečnosti.

Brzy mě to přešlo. Zjistil jsem totiž, že pan profesor je nejenom inteligentní člověk, ale, a to především, člověk. „Dáte si kafe?“ zeptal se a objednal ho u sekretářky. „Víte, já mám dneska snad druhý trochu volný den v tomhle roce, tak si můžeme povídat,“ dodal, když viděl, jak se dívám na hodinky, abych ho neokrádal o čas. Pak jsem se podíval nad jeho pracovní stůl. Visí tam portrét prezidenta Masaryka. Přiznám, že mi jde mráz po zádech, když pod podobným portrétem vidím zasedat některé současné pohlaváry. To, že v této pracovně je Masarykův portrét na svém místě, jsem měl zjistit během chvilky. Humanismus, lidství a tolerance je to, co profesorovi Zahradníkovi nadělily do kolébky sudičky opravdu štědře. „Víte, na švindlu se nedá postavit ani králíkárna, natož pak společnost,“ řekl mi, když si míchal kafe a já ještě nezapnul diktafon. „Ono je nutné být soudný a být si vědom své ubohosti, která spočívá v tom, že stačí jeden virus nebo nevhodná reakce několika buněk, a během pár týdnů z nás jsou tři až čtyři kilogramy fosforečnanu vápenatého.“ Pak zapálil svíčky na adventním věnci, který ležel na stole.

Pane profesore, pro vás se věda stala posláním. Jak jste se k této celoživotní lásce dostal?

Jako ke každé lásce – těžko a komplikovaně. Do patnácti jsem byl nevalný student, který neměl rád latinu, zpěv, matematiku a zeměpis. Jediné, co mě přitahovalo, byla chemie. Pak se všechno radikálně změnilo – asi za to mohli mladí a skvělí profesoři právě těch „nenáviděných“ předmětů. Najednou jsem prostě cítil, že mě vědění přitahuje. Touha po chemii však zůstala tou hlavní. Rodiče byli tak laskaví, že mi dovolili zařídit si malý pokojíček jako laboratoř. Dodnes jsem jim vděčný za to, že mi ani po výbuchu směsi chlorečnanu s fosforem pokusy nezakázali. Upřímně řečeno – dost se jim divím.

Za svůj obor jste si vybral fyzikální chemii. Můžete nějak laikovi vysvětlit, proč vás právě toto odvětví tak přitahuje?

Můj širší obor je fyzikální chemie, ten užší kvantová chemie. Byla to totiž právě fyzika, která udělala z chemie exaktní vědu. Na kvantové chemii je úžasné to, že dovoluje rozvíjet obor, tedy chemii, nejen cestou pokusnou, ale i čistě výpočtovou. S ohledem na dokonalost a obrovskou výkonnost dnešních počítačů to znamená, že se můžeme dobře orientovat v nových oblastech bez obrovské spotřeby chemikálií a bez časově velmi náročných pokusů.

V březnu skončilo vaše druhé funkční období v čele Akademie věd České republiky. Těšíte se na „důchod“?

Ano. Těším se na to, až se stanu povalečem, jak já říkám – playdědečkem…

Promiňte, ale nevěřím. Těžko si vás dovedu představit, jak sedíte na lavičce a krmíte sýkorky…

Já tím povalečstvím myslím to, že se vrátím k tomu, co je mně, pochopitelně kromě mezilidských vztahů, které jsou pro každou živou bytost maximálně důležité, nejbližší – k chemii. Chtěl bych pokračovat ve svých výpočtech, pokusím se vyprovokovat některé své kolegy k provedení určitých pokusů, na které už chvíli myslím, a chtěl bych napsat jednu, možná dvě knížky. Ale když je člověku dvaasedmdesát, tak nemá nárok na žádná zpupná přání. Takže to naznačuji jenom jako možnost, pokud Nebe s velkým N k tomu dá souhlas.

Mluvíte o Nebi. Jste věřící?

Ne, nejsem a bolí mě kvůli tomu srdce, protože si uvědomuji, že lidé upřímně věřící, jako je třeba moje žena, jsou na tom lépe než my, kterým tento dar nebyl dán.

Možná nejde jen o dar, ale i o určitou dávku bázně, vědomí, že to, co udělám, bude někým buď odměněno, nebo potrestáno. Nejenom v křesťanství a jeho představě ráje nebo pekla, podobnou filozofii mají i buddhisté s karmickým dopadem všech našich činů na budoucí životy.

Jistě, v této době je jakákoliv bázeň zcela vyhubena. My nejsme demokraty, ale demográty a podvědomě cítíme, že možné je udělat téměř cokoliv, tedy s výjimkou třeba nájemných vražd, které dosud nejsou moc populární a tolerované, a nestane se vlastně nic. Přesto a důrazně varuji před drobnými krádežemi. Ty jsou postihovány a lidé jsou za ně odsuzováni. Rozumný člověk krade od pořádného sloupku miliard výše. Pak nedává spropitné v řádech korun nebo stokorun, ale milionů, a prochází růžovým sadem.

Zní to skepticky…

No, že bych byl nějaký zarytý optimista, opravdu říci nemohu, ale v podstatě jsem spíš na té straně úsměvu a víry v budoucnost než na straně nepolepšitelné skepse.

Co to znamená „v podstatě“?

Když vidím, že v některých zemích a oblastech světa je slušnost, ohleduplnost, úcta k životu, úcta k lidství a tolerance běžná, dává mi to sílu věřit. Věřit, že nedostatečná slušnost, ubožácké hádky a lidská malost nejsou, řekněme ve Skandinávii, běžný standard a že i my se někdy dostaneme na stejnou úroveň.

Měli bychom se učit v cizině?

Je spousta jevů, které bychom nemuseli přejímat. Když člověk zkoumá rysy jakékoliv současné společnosti, tak při poctivém hodnocení musí přiznat, že všechny ty negativní věci, o kterých jsem mluvil, jsou patrné i v těch nejrozvinutějších demokraciích západní civilizace, jejichž úroveň je však významně vyšší než naše. Takže ty trapné rysy, jako podvody, chorobná „odvaha“ lhát, sklony k podrazům a úskokům jsou zhruba všude stejné. Rozdíl je ale v tom, jestli stejná dávka jedu vyteče do Tálínského rybníka, nebo Atlantského oceánu. Rozdíl je ve zředění. Ve vyspělých demokraciích prostě míra sprostoty vyčnívá méně než u nás.

Myslíte, že i tohle je důvod odlivu mladých nadaných vědců od nás do zahraničí? Nemám na mysli doby zaplaťbůh už minulé, kdy naši mladí inženýři jezdili do Německa montovat kovotěs, protože si víc vydělali. Myslím na Českou republiku třetího tisíciletí, kdy naši vědci, počítačoví experti, špičkoví manažeři míří za prací do zahraničí.

Představte si modelovou situaci – mladý harmonický pár. Mají se rádi, chápou se a tolerují. Potom se jim narodí dítě, třeba i druhé, a co dál? Jsou mladí a nehodlají zůstat natrvalo v životních podmínkách naprostých nuzáků. Chtějí běžný standard – třeba malý, ale vlastní byt, třeba ojeté, ale auto. V tom badatelství – mám to slovo raději než „věda“ – jsou platy malé, i když, a to podtrhuji a mohu doložit zcela exaktně, ti, kteří opravdu pracují, jsou zdatní a ambiciózní, mají možnost získat finanční prostředky pomocí různých podpor a grantů. Potíž je v tom, že potřebují jakýsi počáteční impulz. To, že současná společnost není tak moudrá, aby prvotřídnímu renomovanému badateli, a je úplně jedno, jestli se zabývá husitstvím nebo fyzikou plazmatu, zajistila třeba půjčku od banky na to, aby si mohl pořídit byt, který by příštích dvacet let splácel, to není vina té mladé rodiny, je to kus bídy naší současné společnosti.

Podepisuje se tato situace na stavu vědy v naší republice?

Nepochybně podepisuje.

Mohu tedy parafrázovat název jednoho filmu a zeptat se, jestli jde o „konec vědy v Čechách“?

Ne. Pane redaktore, nešiřme bezdůvodně poraženectví a skepsi. Za prvé – nemluvím o stavu vědy v České republice, to není věcí předsedy Akademie věd. Mluvím právě a jenom o stavu v Akademii. Za druhé – v oblastech technických, ale i humanitních, které za té těžké čtyřicetileté doby utrpěly nejvíce, jsou desítky oborů, ve kterých jsme rovnocennými a zdatnými partnery západních kolegů, a jsou u nás stovky badatelů, kteří mají výborné renomé u kolegů z celého světa. Rozhodně nesouhlasím s tvrzením, že jsme v roli chudáků nebo nerovnocenných partnerů.

Teď ale mluvíme o vyspělých zemích. Existují však části světa, které jsou svojí bídou a chudobou výstrahou, mementem. Co si myslíte o kontrastu mezi vyspělými technologiemi na jedné straně a chudobou třetího světa na druhé?

Tahle otázka je komplikovanější, než by se mohla zdát. Vyspělé technologie umožňují výrobu všeho možného (od lyží přes přístroje pro lékařskou diagnostiku až třeba po stíhačky) na tak dokonalé úrovni, že pozorovatel žasne. Má to jediný háček – bývá to tak drahé, že se nejenom rozvojové, ale i bohaté a nejbohatší země ptají stále častěji: „Můžeme si to dovolit?“

Je podle vás role vědy, nebo chcete-li badatelství, podceňována?

Víte, my nemáme nijak oslnivý průmysl a přes všechny podmanivé a fascinující krásy Prahy a celé země není ani turistický průmysl ještě na úrovni, kterou by u nás turista právem očekával. Takže podívejme se na to naprosto pragmaticky – nám prostě nezbývá nic jiného než být zemí intelektuálně nadprůměrnou. Je úplně jedno, jestli je člověk badatel, žurnalista, účetní, švec nebo kvantový mechanik – ale všechno, co se v této zemi děje, by mělo být na nezvykle, a dokonce až podezřele vysoké intelektuální úrovni. To je cesta, jak vyniknout nad průměr, cesta k tomu, zbavit se zažitého šlendriánství a malosti. Jenom tak získáme respekt světa.

Kdysi jste řekl, že jsme hodně zlenivěli…

Samozřejmě. Například jsem ještě nikdy neslyšel od žádného z důvěryhodných politiků, že by někdy klidným a přesvědčivým tónem řekl, že je nutné pracovat. Možná to zní banálně, ale je to základ všeho. Kdyby se například průmysl chtěl dostat dopředu za podmínek, jaké existují třeba v justici, byla by to katastrofa. Nejsem právník a je to můj vyloženě laický pohled, ale jsem přesvědčen, že kdyby se stejným entuziasmem, s jakým se řeší právní případy, řešili třeba lékaři „kauzy“ pacientů, byly by hřbitovy přeplněné.

Hovoříte o průmyslu, ten se lidí přímo dotýká, je s nimi v nejužším kontaktu. Věda je však pro mnohé něčím neviditelným, nehmotným… Jak se díváte na určitou odtrženost vědy od „normálního“ života?

U nás je už tradičně vztah veřejnosti ke vzdělání a vědě vstřícný a pěkný. Až se podaří ještě potlačit ubohé a nepravdivé pořady o všelijakých pseudovědách, astrologii a šarlatánství v televizi a rozhlase a až na jejich místo nastoupí poutavá popularizace věd, bude ještě lépe. Věřte mi, že pro zdar a prosperitu České republiky by to mělo opravdu význam.

Před rozhovorem jste mi řekl: „Provokujte mě.“ Provokaci si tedy neodpustím. Hovoříte o Bohu, a zároveň jste znám jako nesmiřitelný odpůrce homeopatie, léčitelství a všeho, co nelze vyjádřit ve fyzikálních veličinách.

Je mi prostě líto obětí pseudoléčitelů.

Dobře, ale víra v Boha je také těžko definovatelná a Boha si neumím představit jako veličinu definovatelnou a snadno pojmenovatelnou…

Tohle je noblesní provokace. Nejdříve k tomu lékařství. Existuje velice obsáhlá oblast kultury nebo, chcete-li, poznání. Ať už v horizontu tisíciletí, staletí, nebo let. Lidstvo má v ruce klíč k tomu, jak učinit život snesitelnějším. Všimněte si, neřekl jsem „ohromné znalosti“, protože ono staré „vím, že nic nevím,“ má trvalou platnost. Přesto máme k dispozici velikou paletu vědomostí, které umožňují zmírňovat utrpení lidstva, a mezi ně patří i současná medicína. Úžasný rozmach diagnostiky, ve které je plno fyziky, elektroniky… To jsou doslova zázračné možnosti, bohužel je to i dvojsečná zbraň. Někdy hrozí, že čím víc technických možností medicína má, tím může být vztah pacienta a lékaře chabější. V tom mají léčitelé určitou přednost – ovšem pouze v tom! Léčitel, pochopitelně myslím toho, který není prostě a jednoduše podvodník, má jednu ohromnou výhodu – může s nemocným vlídně a lidsky komunikovat, rozprávět, dodat mu sílu a prostě mu vysvětlit, že to s ním není tak zlé. To každý přece slyší rád. Já ale odmítám přívlastek „alternativní“ ve smyslu, v jakém se teď často používá. Medicína, chcete-li vědecká, má pouze jednu alternativu – může diskutovat a polemizovat o tom, zda třeba zánět slepého střeva léčit tím nebo oním způsobem. Pochopitelně v rámci současné úrovně vědeckého poznání – to je jediné „alternativní“ řešení. Používat místo penicilinu homeopatikum, to je pouze a jedině výraz nevzdělanosti a ubohosti.

Bojujete ze všech sil proti homeopatickým lékům…

Pokud někdo tvrdí, že x-tou potenciací, ve které je původní látka přítomna ve zředění jedna ku milionům, dosáhne léčebného úspěchu, je šarlatán.

Ale homeopatika předepisují i lékaři s diplomem…

Zřejmě se snaží aspoň neublížit. Nakonec – „doufej, a víra tvá tě uzdraví.“

Pane profesore, zpět k mé „provokaci“. Bůh nemá fyzikální rozměr a vy jeho existenci uznáváte. Není v tom protimluv?

Současné poznání, chcete-li věda, je schopno usnadňovat úděl trpícího lidstva. Jsou ale i oblasti metafyzické, které věda nezodpoví nikdy, ale člověk má právo, a snad přímo povinnost na ně myslet. To je i pro nejpřísnějšího badatele nejenom nutné, ale je to pro něho přímo rozkoš, pokud si ji může dopřát. Je tudíž naprosto nepřípustné osobní výraz přesvědčení, nebo chcete-li víry v Boha, míchat dohromady s matematikou, fyzikou nebo chemií. Tam tyto vědy nezasahují. Je to jako dům o několika patrech. Bůh je v tom nejvyšším, je to prostě jiná oblast, která má absolutní právo na existenci.

Věříte ve vědu, vyzdvihujete její přínos, ale nemluvíte o jejích „temných“ stránkách. Jak se díváte na odpovědnost vědců, nebo chcete-li badatelů, za výsledky jejich bádání? Když Fermi uskutečnil první řízenou jadernou reakci, odstartoval něco, co je na jedné straně přínos pro lidstvo, na druhé straně znamenalo Hirošimu, Nagasaki nebo Černobyl. Kde jsou hranice?

Přesně tam, jako u toho, kdo udělal první těžké kladivo a první ostrou kudlu. Nožem se dá uříznout chleba, i zabít. Použití zbraní má někdy svůj velmi opodstatněný důvod. Mluvil jste o Hirošimě. Bylo podle vás lepší použít jadernou zbraň, nebo dopustit, aby padlo ještě třeba čtvrt milionu amerických vojáků? Mluví se o strašlivém bombardování Drážďan za druhé světové války. Jistě, bylo to hrozné, ale vzpomíná dnes někdo na to, že právě v Drážďanech byly shromážděny ohromně silné a absolutně zfanatizované oddíly Hitlerjugend? Mělo kvůli tomu padnout ještě pár set tisíc Rusů? Já jsem pro to, aby ne. Zemřelo jich dost a ne vlastní vinou, oni nebyli iniciátory té superhrůzy.

Pane profesore, je o vás známo, že jste veliký stoupenec skautských tradic a hodnot, klasicky čistých mezilidských vztahů. Myslíte si, že jsou to hodnoty stále platné, nebo jsou v současné době už trochu překonané? Jak jde dohromady Mirek Dušín s vlčími zákony trhu?

Věřím, že jsou hodnoty, které nikdy překonány nebudou, jež nelze znehodnotit, ať už trhem, módou, nebo politikou. Mládí, dejme tomu ve věku mezi osmi a patnácti lety, má specifický druh idealismu. Touhu po čestnosti a po klukovském nebo holčičím dobrodružství, romantice, ale i touhu po pravdě a cti. To je to, co třeba právě tomu skautskému hnutí dává báječný rámec.

Často používáte výraz „mravnost“. Jak se díváte na ty, kteří s nostalgií vzpomínají na léta, kdy nemravnost, lež a přetvářka společnosti vládly?

Bestiální nacismus nebo komunismus – to byly nelidské, protilidské systémy. To se ovšem týká všech diktatur. Pokud je někdo schopen systém budící nepopsatelnou hrůzu vychvalovat nebo na něj vzpomínat se slzami v očích, je to samo o sobě na pováženou. Možná by si tito lidé mohli zavzpomínat v nějakém zrekonstruovaném koncentračním táboře v Německu, Polsku nebo na Sibiři. Jinak se z toho zřejmě nedostanou. Ta hrůza, a to je nutné zdůraznit, nebyla jenom v koncentrácích nebo gulazích. Šířila se dál, prosakovala do celé společnosti. Že lidé přesto žili? Ale proboha, lidé přeci žijí za největších hrůz a neštěstí, za jakýchkoliv podmínek. Žít je údělem člověka.

Pane profesore, nahrál jste mi na nepřipravenou otázku. Co si myslíte o tolik diskutované otázce eutanazie?

Vidíte, to je zrovna jeden bod, který mě nějak přesahuje. Kdyby lidská společnost sestávala z noblesy, duchovní aristokracie a byla složená ze slušných a čestných lidí, tak bych už teď dal písemně všem spolehlivým doktorům prohlášení, nebo spíš prosbu, ve které bych žádal, že až mi bude zbývat čtrnáct dní nebo šest neděl života, aby s tím něco udělali a nenechávali mě zbytečně trpět. Společnost, bohužel, ideální není.

Společnost ideální není, ale možná se trochu zlepšila. Například se teď více zamýšlí nad otázkami ekologie. Věda a průmysl často ovlivňují životní prostředí spíše v negativním smyslu. Může věda prospívat životnímu prostředí?

Průmysl dokázal, a o tom není pochyby, že může těžce poškodit životní prostředí. Cesta k nápravě však existuje – na základě vědeckých poznatků musí průmysl spolupracovat s vědou a podílet se na tom, aby vznikaly další a další uzavřené výrobní cykly, aby recyklace druhotných surovin probíhala bez závad, aby nefunkční vagony, ledničky a auta rozebíral ten, který je vyrobil, atd. atd. atd. Víme o problému, jde jen o to, striktně trvat na jeho řešení. Pokud na to chybí legislativa, je nepochybně nejvyšší čas dát ji do pořádku. Pozor – tohle všechno je důležité nejen pro přežití druhu Homo sapiens, ale i pro jeho opravdu lidský život. Je to ovšem velmi, velmi nákladné. Takže jednoduše – musíme se smířit s tím, že v budoucnu budeme mít za více peněz méně muziky, ale jinak to opravdu nejde. Neřežme sami pod sebou větev, jinak běda nám!

Které vědní obory podle vašeho odhadu čeká vzestup a které se naopak stanou „přežitkem“?

Nechci věštit, ale před matematikou a všemi přírodními vědami se rýsuje úchvatná budoucnost. Co se humanitních a socioekonomických věd týká, přál bych jim více chuti ke kontaktům s přírodními vědami. Obě strany tím mohou jenom získat.

Ve vědě jste dosáhl maxima. Jaké byly vaše životní vrcholy a pády a kterých svých objevů si nejvíce považujete?

Za úžasné štěstí považuji, že jsem se dostal na Vysokou školu chemicko-technologickou v roce 1948, tedy už po únorovém puči. O čtyři roky později jsem zase prožíval ohromný žal, nebo chcete-li „pád“, když jsem nesměl zůstat jako asistent či aspirant ve škole, protože jsem dostal nálepku „kazil by politicky mládež“. A tak se to střídalo – jako u většiny smrtelníků – celý život. Co se týká mé politické situace v letech 1948 až 1989 – byla těžká, někdy velmi těžká. Chemii jsem se ale mohl věnovat celý život a to byla veleradost. Mezi ty drobnější radosti patřila i různá uznání ze světa, kontakt s kolegy, badatelské úspěchy… Těžko se vybírá to, čeho si za svůj život nejvíce považuji. To, co jsme s mnoha spolupracovníky a studenty udělali, se týká zavedení nového řádu do několika oblastí chemie, a to právě tím, co jsem už říkal o možnostech výpočtů v kvantové chemii. Jenom malý příklad – přispěli jsme k poznání souvislostí mezi strukturou molekul a jejich barvou. Je to užitečné nejen pro teorii, jak by se mohlo zdát, ale i pro chemickou praxi.

Máte nějaké životní krédo?

Život mě naučil, že většinou to, co v pondělí vypadá jako světová katastrofa, je ve středu průšvihem průměrného formátu, v pátek běžnou lapálií a příští pondělí marně vzpomínáte, o jaký průšvih vlastně šlo. Takže krédo? Take it easy.


prof. ing. Rudolf Zahradník, DrSc.

  • narozen 20. října 1928 v Bratislavě
  • 1952 ukončil studia na VŠCHT v Praze
  • 1956 získal hodnost CSc. a v r. 1968 obhájil titul DrSc.
  • po léta vedl oddělení aplikované kvantové chemie a elektrochemie v Heyrovského ústavu fyzikální chemie a elektrochemie ČSAV
  • v červnu 1990 byl jmenován ředitelem tohoto ústavu
  • do poloviny letošního března byl předsedou Akademie věd České republiky a profesorem fyzikální chemie na Univerzitě Karlově v Praze
  • od roku 1965 do roku 1990 strávil několik období jako hostující profesor na dvanácti univerzitách v Evropě, USA a Japonsku
  • je čestným členem Švýcarské chemické společnosti a nositelem čestných doktorátů univerzit v Drážďanech, Fribourgu, Pardubicích, Georgetownu (USA), UK, Clarksonovy univerzity (USA) a Univerzity Komenského v Bratislavě
  • je nositelem mnoha plaket a medailí (např. Zlaté plakety J. Heyrovského, medaile Slovenského vysokého učení technického apod.)
  • podílel se na založení a stal se předsedou Učené společnosti České republiky
  • je autorem a spoluautorem 350 odborných publikací, řady skript a devíti knih
  • za přínos do oblasti humanitní a kulturní mu udělil v roce 1999 papež Jan Pavel II. vyznamenání „Pro Ecclesia et Pontifice“
  • květen 2001
Category: 2001 / 05

S posledním rokem tisíciletí oslavil Yellowstonský národní park své 128. narozeniny. Ověnčen tituly, jako zasloužilý veterán, je nejstarším národním parkem této planety a současně i největším parkem ve Spojených státech v rámci „dolních 48“ – tedy mimo Aljašku a Havaj. Byl prohlášen světovou biosférickou rezervací a figuruje na seznamu světového přírodního dědictví. Své mládí prožil v dobách, kdy výrazy jako „národní park“, „ochrana přírody“ nebo „ekologie“ byly mlhavými pojmy bez podstatného obsahu. Stal se důkazem, že dlouhá cesta, jež vedla k naplnění oněch pojmů, byla složitá, ale nikoliv marná.


Pokud je Island ostrovem gejzírů, sopek a ostatních projevů vulkanické činnosti, pak Yellowstone je bezesporu národním parkem téhož. Na mnohem menší ploše tu naleznete nepřeberné množství úkazů a útvarů vulkanického původu.

COLTEROVO PEKLO

Píše se podzim roku 1807, po náhorní plošině Skalnatých hor prochází osamělý traper. Nedaleko řeky, kterou Siouxové nazývají Mi-tsi-a-da-zi, což později Frankokanaďané přeloží jako řeka Žlutých skal, jej upoutá dýmu podobný závoj vznášející se nad špičkami borovic. Vzhledem k tomu, že je patrně jediným člověkem s bílou pletí pohybujícím se v těchto končinách, je třeba mít se na pozoru. Na druhou stranu ví, že kromě malé skupiny Šošonů se Indiáni této končině vyhýbají a loví tu jen výjimečně. Důvodem jsou prý místa, kde sídlí nedobří duchové. O několik okamžiků později se tento muž stane prvním bělochem, který pochopí, jaká místa mají Indiáni na mysli.

Rozlehlá pláň je pokryta dýmajícími otvory, řada z nich je vyplněna bublajícím bahnem, z bizarních vápencových útvarů vystřikuje vroucí voda a vše je zahaleno v oblacích páry. Ve vzduchu je cítit síra. Není třeba velké představivosti, aby člověk pochopil, že tady úřaduje sám ďábel.

John Colter byl zkušený horal a zálesák, ale do svých dvaatřiceti let podobnou věc nespatřil. Před pár lety se zúčastnil expedice Lewise a Clarka, která prošla napříč americkým kontinentem až k Pacifiku a zpět. Tehdy poprvé uslyšel od indiánských průvodců pověst o místech, kde se někdy „zem chvěje, že děti nemohou spát“. Ač byl jeho hlavní obživou lov kožešin, měl zvídavou duši objevitele, která ho zavedla do zdejších končin. Podobných míst pak našel v oblasti ještě několik.

Když se vrátil do civilizace, setkal se s Williamem Clarkem, kterému vše vylíčil. Clark pak části jeho popisu zahrnul do geografických záznamů a map. Colterovi současníci však brali jeho obraz geotermálních pánví s rezervou a velmi brzy se pro ně ujalo označení „Colterovo peklo“.

NÁRODNÍ PARK

Po Johnu Colterovi se v oblasti řeky Yellowstone začali objevovat lovci kožešin většinou frankokanadského původu. Jejich líčení oblasti byla stejně neuvěřitelná jako Colterova. Někteří si i přidali; např. slavný zálesák Jim Bridger popisuje zkamenělé stromy i se zpívajícími zkamenělými ptáky a řeku, která teče tak rychle, že se „ode dna rozpaluje“. První seriózní expedice prozkoumala oblast až šedesát dva let po Colterovi. Když však chtěla své poznatky uveřejnit v prestižním listu New York Tribune, byly články odmítnuty jako nevěrohodné.

V té době se už také ozývaly hlasy volající po ochraně takových unikátních oblastí před těžařskými a železničními společnostmi. Hlasy se postupně změnily v návrh zákona, který prošel poměrně snadno oběma komorami Kongresu. Bylo to zásluhou především třetí – Haydenovy expedice, která uspořádala přímo pod kopulí Kapitolu výstavu fotografií, kreseb a minerálů. Prezident Grant zákon podepsal 2. května 1872.

TĚŽKÉ ZAČÁTKY




Grand Prismatic Geyser je ojedinělým přírodním jevem. Poté co ztratil schopnost tryskat, vytvořil tento gejzír jezírko s teplou, smaragdově modrou vodou. Mikroorganismy přežívající v horké minerální vodě vytvářejí na dně tůněk žluté „koberce“. Pohled na něj je stále úchvatný, z výšky nápadně připomíná otevřené lidské oko. Škoda jen, že na území parku je zakázáno koupání.

Zákon o Yellowstonském národním parku byl zákonem bezprecedentním. Park byl sice svěřen do péče ministerstva vnitra, ale Kongres neurčil žádnou peněžní částku na jeho údržbu. První ředitel parku nedostával dokonce ani mzdu a během své pětileté vlády navštívil park dvakrát. V parku se beztrestně lovila zvěř a první turisté, kterých bylo tehdy asi 500 ročně, si běžně odsekávali zajímavé kusy gejzíritu a travertinu na památku. Ani další ředitelé se příliš neosvědčili. Významnou součástí jejich činnosti byla spolupráce se železničními společnostmi, které se snažily získat monopol na parkovou dopravu nebo ubytování. V roce 1884 Kongres ustanovil skupinu deseti strážců, avšak nedal jim ani pravomoc pokutovat pytláky či rybáře, kteří lovili nezákonnými způsoby.

Situace se stala neudržitelnou a okolnostmi tlačený Kongres přinutil ministerstvo vnitra, aby povolalo armádu.

Od roku 1886 převzala ochranu parku americká kavalerie a situace se začala zlepšovat. Kavaleristé zabránili nejhorším projevům vandalismu a pytláctví. Nicméně legální lov byl v parku zakázán až o osm let později. Když na počátku 20. století sečetli bizoní stádo, které mělo v době vyhlášení parku kolem jednoho tisíce hlav, zbývalo 25 kusů!

RANGEŘI

V roce 1908 se počet návštěvníků parku zvýšil na 18 000. Pár let poté projel branami parku první automobil a další nápor turistů se dal očekávat. V té době už bylo jasné, že sebelepší armáda park neochrání, pokud návštěvníci nezmění své chování. Proto vznikla roku 1915 instituce, která si vedle své ochranářské funkce vzala za cíl organizovat vzdělávací programy a seznamovat veřejnost s neopakovatelností, výjimečností a křehkostí yellowstonské přírody. Typické uniformy příslušníků Národní parkové služby, jak byla nová instituce nazvána, v krátké době nahradily stejnokroje kavaleristů.

Národní parková služba se stala vzorem pro zrod podobných institucí v jiných zemích a jejich přezdívka – rangers – se běžně používá pro strážce rezervací v řadě jazyků, češtinu nevyjímaje. I rangers prošli svým vlastním vývojem a právě Yellowstone se stal zkušebním prostorem pro nejrůznější parkové koncepce. Ještě ve dvacátých letech rangeři lovili vlky, kojoty a pumy nebo vhazovali do gejzírů kameny či mýdlo, aby přítomným divákům předváděli následné reakce. Zdá se to neuvěřitelné dnes, kdy jediný krok mimo chodník na travertinové vrstvě vás může přijít na pokutu 500 dolarů.

Rangeři jsou v současnosti nejen bdělými a ostražitými strážci, ale také vzdělanými odborníky a ochotnými lektory. K jejich cti je nutno podotknout, že vedle zaměstnanců tvoří jejich řady velká armáda dobrovolníků, kteří svou práci dělají jako projev své občanské angažovanosti.

BIZONI A GEJZÍRY

Yellowstonský národní park je fenomenální ve dvou směrech. Jeden a čtvrt století jeho existence způsobuje, že park patří mezi nejlépe zachované přírodní komplexy Skalnatých hor včetně původní fauny. V yellowstonském ekosystému se pohybuje 300-400 kusů medvěda grizzlyho, který již kromě Aljašky na většině území USA vymizel. Park je také jedním z mála míst, kde může běžný návštěvník spatřit ve volné přírodě bizona. Z tragického stavu na počátku století se počet zvýšil zhruba na 3000 kusů. Stavy se podařilo rozšířit díky vysazení bizonů ze soukromých rančů z Montany. Jednalo se však o prérijní poddruh bizona, zatímco původním obyvatelem parku byl bizon lesní neboli horský. A tak následné křížení způsobilo, že současní huňatí krasavci jsou již geneticky odlišní od bizonů, které potkával John Colter. Nicméně pozorování majestátních zvířat pasoucích se poklidně podél cest patří k vrcholným zážitkům.

Bizoni sdílejí pastviny společně s losy a mohutnými jeleny wapiti. V důsledku dlouhé existence parku a nedostatku přirozených nepřátel nepatří už strach k jejich genetické výbavě. To sice oceňují turisté, ale způsobuje to – spolu s přemnožováním stád – nejednu vrásku rangerům. Zvláště u jelenů wapiti se začaly projevovat známky degenerace. Parková služba nakonec sáhla k opatření, které již delší dobu vyvolávalo odpor wyomingských farmářů i senátorů, a tím bylo vysazení vlka šedého. Posledního jedince této krásné šelmy zabili rangeři ve třicátých letech. V roce 1995 bylo vypuštěno do parku prvních 14 vlků a dnes je registrováno již 11 smeček, které by měly zaručit, že příští generace jelenů a losů budou zdravé a životaschopné.

Krása yellowstonské přírody a bohatost zvěře by samy o sobě stačily přilákat mnoho milovníků přírody. Park má však druhý fenomén a tím je jeho geotermální aktivita. Náhorní plošina, na které se nachází, byla formována sopečnými silami před miliony let. Jejím centrem byl mohutný vulkán, jehož poslední erupce před 600 000 lety byla ohromnou explozí, při níž bylo vyvrženo do vzduchu téměř tisíc krychlových kilometrů popela a okolí se pokrylo silnou vrstvou horké lávy. Poté se vyprázdněný sopečný krb zhroutil a vznikla sopečná proláklina – tzv. kaldera. V její části se nachází i Yellowstonské jezero, které je největším vysokohorským jezerem ve Spojených státech. Na okrajích kaldery se objevuje největší množství geotermálních jevů. Jejich celkový počet se pohybuje okolo 10 000. Zahrnují otvory, z nichž s dýmem vyvěrají horké sopečné plyny, dále horké prameny, bahenní sopky a samozřejmě gejzíry. V parku se totiž nachází 60 % všech světových gejzírů, mezi nimi například i Steamboat, který je považován za nejvyšší gejzír na světě.

DIVADLO


Příroda si na území parku opravdu pohrála. Tato „skulptura“ je, jak jinak, jejím dílem.

Na jižním okraji Horní gejzírové pánve se schyluje k divadlu. Od přeplněného parkoviště spěchají zástupy lidí a obsazují lavičky rozestavěné do kruhu. Na koho nezbude místo, postává na širokém dřevěném chodníku v zadních řadách. Jak se davy zhušťují, přibývá i nervozity. Lidé občas pohlédnou na hodinky, ale oči většiny se upírají na nevysoký travertinový pahorek, ze kterého stoupá pára. A pak to přijde. Za temného zahučení vyrazí ze země sloup horké vody. Spouště fotoaparátů cvakají, ale, jak výsledek později ukáže, většinou marně. Gejzír Old Faithful – volně přeloženo Starý poctivec – je cudný stařík a halí se do závojů páry. Za několik minut divadlo končí a lidé se rozcházejí. Kdo však nebyl spokojen, může vyčkat na další představení. V nedalekém návštěvnickém centru ranger vyvěšuje čas příští erupce. Starý poctivec je totiž opravdu spolehlivý a vystřikuje – kam až parkové záznamy sahají – každých 70-90 minut. Je prý nejnavštěvovanějším gejzírem na světě, a i když show nemusí být každému – zvláště v turistických špičkách – po chuti, jen málokdo si tuto podívanou nechá ujít.

JE TO FRUSTRUJÍCÍ?

Pro ty, kteří jsou v době vrcholné sezony nabaženi ruchu na gejzírových pánvích, je v parku připraveno přes 1200 km stezek. Protože většina Američanů se nerada vzdaluje od svého auta, lze tu vychutnávat samotu v divočině a blízký kontakt s přírodou uspokojí i náročné milovníky. Jediným předpokladem je patřičné tábornické vybavení a povolení k přenocování od parkové služby, které se vydává bezplatně.

Současná roční návštěvnost přesahuje 3 miliony lidí a v parku si dnes najdou aktivity všichni – od rodin s malými dětmi přes náročné turisty až k důchodcům a hendikepovaným lidem. Rangeři organizují naučné procházky, přednášky a několik návštěvnických center seznamuje se současnými problémy v parku. Mezi ně patří například boj se zavlečenými živočišnými i rostlinnými druhy nebo otázka požárů.

Řada z nás si pamatuje rok 1988, kdy se nejen v americkém tisku objevily titulky jako „Ohnivá bouře sežehla Yellowstone“. Suché léto a silný vítr tehdy způsobily, že požár spálil 70 % lesních porostů v parku. Byla to téměř národní katastrofa. „Je to frustrující,“ řekla mi jedna návštěvnice při pohledu na smutně stojící kmeny spáleného lesa, jak jsou dnes stále viditelné. Ale je to opravdu tak? Mezi stromy se objevuje množství trávy a mladých stromků, deroucích se na svět a současně přinášejících potravu bizonům a jelenům. „Ten les prostě uzrál k tomu, aby shořel,“ komentují to rangeři, „je potřeba dát šanci nové generaci.“ Taková je dnešní parková koncepce – dát co největší šanci přírodě. Jakkoliv zní americky, její platnost se zdá být univerzální. Je to šance, která v sobě nese naději do nového tisíciletí. A to nejenom pro Yellowstonský národní park.