Category: 2001 / 06

Když Kryštof Kolumbus 28. října 1492 poprvé spatřil Kubu, byl okouzlen touto „nejkrásnější zemí, kterou lidské oko kdy spatřilo“.

Titulky zpráv, které se v poslední době dostaly do povědomí lidí celého světa:
– Mohutný exodus kubánských uprchlíků na chatrných vorech přes Floridský průliv do USA.
– Stovky zoufalých emigrantů se utopily na rozbouřeném moři.
– Nešťastný otec chce svého malého synka z Ameriky zpět na Kubu.
– Vede Kubánce k emigraci politický útlak, nebo ekonomické důvody?
– Maličký Elian Gonzáles letí do Havany k tátovi.
– Ivan Pilip a Jan Bubeník byli zadrženi kubánskou policií.
– Milionová demonstrace proti americkým špionům.
– Pilip s Bubeníkem se po třech týdnech v kubánském vězení vracejí do vlasti.

Ale jaký je „ostrov svobody“ doopravdy? Nebo lépe – jak se jeví Kuba turistovi, který ji projíždí na kole?


Foto: Jan Halaska

TAK SE NEZLOBTE

Cuba libre – Patria o muerte. Jméno příjemného nápoje a nápis vyražený z druhé strany „třípesovky“, kubánské mince, z jejíž lícové strany se dívá národní hrdina Ernesto Che Guevara, není jistě nutno překládat. Patria o muerte, nebo někdy malá inovace – Socialismo o muerte. Dvě hesla, při nichž lidem, kteří mají zkušenosti s komunismem, přinejmenším zamrazí v zádech. Jistě ten nepříjemný pocit znáte. Svobodná Kuba – dobrý drink. Strana, nebo smrt, socialismus, nebo smrt – studená sprcha. První dvě věci, se kterými se turista setká ihned po příletu do Havany na mezinárodním letišti José Martí International Airport, které je situováno asi patnáct kilometrů na jihozápad od města, v těsné blízkosti Parku Lenin.


Přestože je Kuba jednou z posledních bašt komunismu, krásu sakrálních staveb zničit nestačila.
Foto: Jan Halaska

Imigrační úředník se podíval na pas (v té době jsme ještě nepotřebovali na Kubu víza), popřál nám hezký pobyt a pokynul, abychom šli dál. Dokonce jsme si museli sami říci o kubánské vstupní razítko do pasů. Celník náš požadavek chápe, a tak se v našich pasech po chvíli objevují vstupní razítka República de Cuba. Je přátelský, má dobrou náladu, a tak nám vysvětluje situaci: „Víte, my tady moc razítka nedáváme, protože Američani sem mají od své vlády zakázáno jezdit, a tak sem létají z Mexika, a my, aby neměli doma problémy, jim nedáváme razítka do pasů, tak se nezlobte.“

Nezlobíme se, tuhle benevolenci vůči Američanům, agresorům, špionům a imperialistickým vykořisťovatelům (z pohledu oficiální politiky Kuby), občanům země, která dodržuje přísné hospodářské embargo na Kubu již desítky let, prostě nechápeme.

NEJSLADŠÍ TŘTINA NA SVĚTĚ

Ve staré Havaně je většina staveb ještě ze španělské koloniální doby (památky jsou pod záštitou UNESCO). Co dům, to skvost. Dominantní a nejzajímavější jsou jistě pevnosti Castillo de San Salvador de la Punta a Fortaleza de San Carlos de la Cabaña, chránící vjezd do přístavu. I promenáda vedoucí od Capitolu k pevnosti nás překvapila svojí staromoderní krásou a hlavně čistotou. Boční uličky už tak čisté nejsou, ale kouzlo jim propůjčují prodavači dobré kubánské pizzy a hlavně nápojů. Batido je skvělý hustý koktejl vyrobený z jednoho nebo více druhů exotického ovoce, třtinového cukru, trošky sušeného mléka a ledové tříště. Je osvěžující a zažene i hlad. Pro nás Evropany však stále zůstává nejexotičtějším nápojem Guarapo. To není nic jiného než čerstvá, právě vylisovaná šťáva z cukrové třtiny, podávaná s drceným ledem. Kubánská třtina je ta nejsladší, jakou jsem kdy ochutnal.

Poblíž Capitolu a Parku de la Fraternidad je zase Čínská čtvrť a hlavní stanoviště taxíků. Milovníci veteránů si zde přijdou na své. Po Havaně, stejně jako po celé Kubě, jezdí stovky vozidel s rokem výroby 1959 a dříve. Byl to rok revolučního převratu v zemi, rok, kdy se vlády ujali komunisté pod vedením Fidela Castra Ruze, byl to rok, kdy se do země téměř přestaly dovážet nové vozy. Kubánští řidiči se proto o své staříky vzorně starají, na první pohled vypadají, jako by právě sjeli z výrobní linky. A tak tu můžeme spatřit vedle sebe 50 a více let staré vozy známých značek, jako jsou Buick, Plymouth, Cadillac, Chevrolet, Volha, Moskvič, Škoda Octavia, Ford, Dodge, ale také vozy značek, které dnes snad už ani neexistují – Mercury, Power Glide, Fleeting… Obrovské limuzíny ladně plují starou Havanou a dodávají jí zvláštní kouzlo. Prostě k ní patří, stejně jako polorozpadlé koloniální domy podepřené a rozepřené trámy přes ulici o sousední dům, jen aby se nerozpadly. Ochrana památek UNESCO zřejmě ještě neznamená dotace na jejich záchranu a údržbu. A tak se dostává jen na ty nejvýznamnější, a zbytek historické části s hezkým názvem Havana Vieja se nenávratně rozpadá.

Hlavní město Kuby má dnes i své metro, neboli „metrobus“. Je levné a dá se s ním dostat téměř všude. Oficiálně se tak nazývají silné americké nákladní „truckové“ tahače s návěsem upraveným pro přepravu osob. Jsou to jakési obří autobusy. Speciální návěs zajímavého tvaru na tahači s nesmyslně silným motorem. Jsou uprostřed snížené (hrbaté), a tak se jim obecně přezdívá velbloudi. Metro má tři dráhy: M1, M2 a M3. Jezdí výhradně na povrchu. Jako všude ve velkých městech, i tady je „metro“ víc než přetížené. Tahače s návěsy přeplněnými lidmi za dunivého zvuku motorů projíždějí pro změnu zase novou Havanou.

Procházíme se po ulicích a nasáváme atmosféru jednoho z nejklidnějších hlavních měst, která znám. Občas nám někdo nabízí ke koupi zaručeně nejlepší a nejlevnější kubánské doutníky. Je těžké nabídky odmítat. Kolem nás prošla skupina mladíků. Všudypřítomné doutníkové aroma výrazně zesílilo. Ale jak to? Nevšiml jsem si, že by někdo z nich kouřil „havana“. Ani nikdo jiný se zapáleným doutníkem není na blízku. A najednou mi to došlo. Kouřili ty nejobyčejnější kubánské cigarety. A ty se na Kubě nevyrábějí z ničeho jiného než z odřezků nejkvalitnějšího kubánského tabáku použitého pro výrobu nejžádanějších a nejdražších doutníků světa. Tady horší tabák než tento „odpad“ prostě nemají.

Večerní Stará Havana je typická rušností malých uliček, desítkami dohazovačů ilegálního ubytování, prodejci hašiše, jídla a lehkých holek. Je to příjemné město s latinskoamerickou atmosférou. Bývalo prý dobrou tradicí, že se v Havaně dívky už od malička učily nejstaršímu řemeslu světa. Učily je to jejich matky a dívka, která byla ve své profesi opravdovým odborníkem, na to byla patřičně hrdá.

„Amigo chikita, chikita,“ – to magické slůvko služebnice lásky na nás pokřikují i malí chlapci. Ta slova nám znějí v uších, ještě když usínáme. Tak to je socialistická Havana a my jsme se jí málem báli.

ROHLÍKY NA PŘÍDĚL

Čekaly nás hory se vším, co k tomu patří. Cordillera de Guaniguanico je velmi členité pohoří táhnoucí se skoro přes celý ostrov západně od Havany. Nejvyšší vrchol Pan de Guajaibón nemá ani 700 metrů nad mořem, ale cesty jdou jako v každých horách nahoru a dolů, pořád dokola. Při denních teplotách okolo 25 °C se docela zapotíme. Naštěstí máme cestou San Diego de los Banos, lázně na horkých minerálních pramenech. Na koupel se už těšíme. Bohužel, vstupné pro bílé turisty je vyšší, než jsme ochotni zaplatit. Čtyři dolary za dvacetiminutovou koupel nezaplatí nikdo. Bereme za vděk řekou hned vedle.

Jedeme dál do hor, dál od měst. Honza si jde v jedné vesničce koupit rohlíky k obědu, mají s Helenkou konzervy rybiček ještě z domova. „Livreta amigo, livreta.“ Honza se nechápavě dívá na prodavačku. Ukazuje na rohlíky, jediné zboží, které má, a na prstech jí ukazuje, že chce šest kusů. „Livreta, livreta,“ je neoblomná prodavačka. Přídělový systém na Kubě je dokonalý. Sortiment zboží, které se dá koupit v levném přídělovém systému, není velký, a tak umožnil naprosto přesnou evidenci bez jakékoli možnosti obchodování s tím, co by vám případně zbylo. Evropa po válce fungovala na lístky, které se daly falšovat a prodávat. Kuba je v tomto dokonale chráněna, zavedli tu knížkový registrační přídělový systém. Každý člověk má svoji knížku. Na jméno. Do ní se všechny nákupy zapisují. Aby byla kontrola úplná, může každý majitel knížky nakupovat pouze v jediném obchodě, tam, kde je zaregistrován, tam, kde je jeho jméno ve velké knize, kam se jeho nákupy také zaregistrují. Ztratíš knížku, nevadí – máme svoji evidenci. Každý obchod dostává zboží přesně odpovídající počtu registrovaných zákazníků. A tak nemohou kšeftovat ani prodavači. Nemáš knížku nebo tady nejsi registrovaný, tak nedostaneš ani rohlík. Za prvé ti nesmím prodat a za druhé – kdybych to udělal, tak by se na někoho jiného nedostalo. Je to dokonalé. Jen nevím, jak by to dělali, kdyby jeli na dovolenou. Ale to už je asi jiná kapitola.

Nakonec smějící se prodavačka darovala Honzovi jeden rohlík ze svého přídělu. O hladu ho přece nenechá. Vidíme, že sehnat jídlo mimo velká města nebude jednoduché. Ale proč se teď zabývat maličkostmi, když příroda kolem je tak nádherná. Už jsme opustili asfalt a jedeme si pěkně šotolinovou horskou cestou mezi pastvinami. Několikrát stavíme stany na místech, kde se nám nejvíce líbí. Vždy máme večer společnost. Přicházejí lidé z okolních domků, přijdou se na nás podívat i děti. Někdy nás zvou přespat k nim domů. Nechápou, proč tu chceme spát u potůčku na louce. I nějaké jídlo by pro nás našli. Jako všichni chudí lidé by se nám rozdali. Dali by nám to nejlepší, co mají. Nosí nám ovoce a kokosové ořechy. Mají radost, že jsme se u nich zastavili. Někdy jdeme na návštěvu a pozdě večer se vracíme do stanů. Usínáme s nebem plným hvězd nad hlavou a vlhkou vůní kubánských hor ve vzduchu. Těšíme se na každý další den.

CHLAPI, KTEŘÍ VĚDÍ, CO SE SLUŠÍ


Kubánští kovbojové nejsou tak známým symbolem, jako ti severoameričtí. Přesto ale jsou neodmyslitelnou součástí zdejšího koloritu.
Foto: Petr Jahoda

Jedeme dál překrásnou zemí opravdových kovbojů, kteří dodnes pracují na koni. Mají kovbojský klobouk, krásná sedla s nezbytnou „hruškou“ a velké stříbrné ostruhy. Koupit sedlo je téměř nemožné. Poprvé v životě jsem zažil zrušení obchodu až po zaplacení. Kubánský kovboj se mnou uhádal pro něho slušnou cenu, nechal si zaplatit, chvíli se pomazlil s mými dolary, a nakonec mi je vrátil se slovy: „Víš, já ti to sedlo nemůžu prodat, já bych zítra neměl s čím jít do práce. Já ho prostě potřebuji, chápeš to?“ Chápal jsem. Jen jsem nevěřil, že ještě existuje země, kde chlap neprodá své sedlo, ale chápal jsem. Přečetl jsem dost knih o Divokém západě, abych věděl, že sedlo je to nejcennější, co kovboj má. Kniha Jacka Schaefera „Muž se srdcem kovboje“ byla kdysi skoro mojí biblí. Jen jsem nebyl připraven na to, že ho potkám právě tady, na socialistické Kubě. Kovboj je na venkově běžnější než auto. Honáky jsme viděli všude. Na pastvinách, na vesnici, u silnic, ale i ve městech, kromě těch největších. Mají statné, dobře živené koně a krásná „westernová“ sedla ověšená nástroji denní potřeby, což je laso a zpravidla mačeta. Někteří mají vzadu za sedlem ještě přivázaný nepromokavý kabát.

Všichni byli stejní. Rovní, čestní chlapi, co rozumí své práci. Chlapi, kteří vědí, co se sluší. Vždycky večer, když jsme se rozcházeli, zavezli nás na koních až ke stanům. Jako Divoký západ před třemi sty lety. Kuba zůstane navždy v mojí paměti jako „poslední země kovbojů“.

CHE GUEVARA, TABÁK A ČERVENOMODŘÍ PIONÝŘI

Dalším naším cílem je Sierra de los Organos – Varhanní hory, jedna z největších přírodních nádher Kuby. Vápencová oblast s desítkami jeskyní je známá především díky svým obrovským otevřeným skalním převisům, přes které doslova tečou vápencové krápníky. Celý přírodní útvar pak působí dojmem obřích varhan.

Nachází se zde i slavná Cueva de los Portales, jeskyně, ve které v roce 1962 asi 40 dní žil Ernesto Che Guevara se svými 35 spolubojovníky. Je tu postel, na které spával, stůl, u kterého sedával, stůl, u kterého velel… Všude jsou popisky a vše je dokonalé. Stejně jako velký „Che“, víc než národní hrdina. Za celou dobu jsme na Kubě viděli podobiznu Fidela Castra snad jen jednou nebo dvakrát. Zato velký „Che“ na nás shlížel odevšad. Mrtvý revolucionář už Fidela nemůže ohrozit, tak proč si přes něho nedělat vlastní propagandu. A samotný Castro se tak stává lidu vzácným.

Sierra de los Organos jsou také krajem tabáku. Tak jako se u nás pěstuje třeba řepa nebo brambory, se tady pěstuje tabák. Provincie Pinar del Río je z tohoto hlediska nejproslulejší oblastí, produkuje se zde více než 80 % kubánského tabáku. Kuba vyváží ročně 65 milionů kusů doutníků, které jsou vyrobeny převážně z tabáku vypěstovaného právě v této provincii. První, dodnes stále fungující továrna byla otevřena již v roce 1760. Zelená pole s tabákem a malé továrničky na doutníky jsou v každém údolí. Dovnitř nás nepustili, že nemají autorizaci na provádění turistů, to bychom museli do města, a tam jsme zase nechtěli my.


Ruční výroba doutníků je kubánským fenoménem. Kvůli embargu si je mohou i američtí prezidenti koupit pouze mimo území Spojených států.
Foto: Jan Halaska

Helenka se jako učitelka chtěla zastavit také ve škole. Stejně jako nedávno u nás musely být všechny děti v pionýru, tak jsou i na Kubě. Ale na rozdíl od nás jsou zde dvě pionýrské organizace. A tak ve školních lavicích sedí na jedné straně děti s červenými pionýrskými šátky a na druhé straně, přes uličku, děti se šátky modrými.


Pionýr před pomníkem Che Guevary v Santa Clara symbolizuje jednu historickou epochu, která už přežívá jen v několika málo zemích světa.
Foto: Jan Halaska

Je to od režimu velmi chytré. Nic tolik nevyburcuje aktivitu dětí, jako přirozená soutěživost. A tady trvale stojí proti sobě dvě přátelské, ale stále se předhánějící organizace. Modří a červení, červení a modří. Dnes i zítra. Jsou důsledně odděleni, a přesto stále spolu, jen přes uličku. Každý chce být první, každý chce být nejlepší. Rozhoduje prospěch, chování i sportovní výsledky. Hodnotí se všechno. A děti se s výsledky hodnocení seznamují každý den. O kolik jsou dnes lepší modří a o kolik jsou celkově lepší červení. Dokonalá a trvalá motivace. Je to ďábelské. Jde jen o to, kam kubánští učitelé tuto nevinnou dětskou aktivitu nasměrují.

Helenka jim ukazuje, jak se z papíru skládají čepice, vlaštovky, lodě nebo holubičky. Děti nám na oplátku ukazují zase svoje obrázky, které nakreslily. Na Kubě děti malují továrny s kouřícími komíny a kubánskou vlajku. Červení a modří. Patria o muerte. Jejich aktivita už má svůj směr…

PICO TURQUINO V MĚSÍČNÍM SVĚTLE




Kaktusy v provincii Guantánamo by udělaly radost nejednomu z našich botaniků. Dají se zde najít opravdové skvosty.
Vyfotografoval Petr Jahoda

Přes Guantánamo a Santiago de Cuba, kde se zachoval nejstarší koloniální dům na Kubě – Casa de Diego Velázquez z roku 1522, míříme do národního parku Sierra Maestra. Naším cílem je přechod těchto velmi hezkých hor se sezonními deštnými lesy. K tomu, abychom mohli vystoupit na nejvyšší horu Kuby, Pico Turquino (1994 m), potřebujeme zvláštní povolení, které lze získat právě v Santiagu. Asi hodinu pracně vysvětluji úředníčkovi, co potřebujeme a proč chceme právě na Pico Turquino. Zdá se, že úředníček konečně pochopil. Za hodinu si mám pro povolení přijít. Dostaneme ho. Skvělé. Šlo to lépe, než jsem doufal. Za hodinu se vracím a po další hodině čekání mi úředníček ze sousední kanceláře přinesl naše pasy a s milým úsměvem mi říká: „Tak jste to nedostali.“ Nevěřím svým uším, ale chápu. Přišel čas na „neoficiální poplatek“. „Dobře, tak mě pusťte k vašemu veliteli, já se s ním zkusím domluvit,“ říkám úředníčkovi a sahám si do kapsy pro připravenou dvacetidolarovku. „To nejde,“ zní suché odmítnutí úředníčka.

Rozhodujeme se, že kvůli takové maličkosti, jako je povolení ke vstupu do národního parku, nebudeme měnit naše plány. Jedeme k vytouženému kopci. Cestou se koupeme v teplém Karibském moři, šnorchlujeme na korálových útesech a vychutnáváme si klid a pohodu téměř neobydlených oblastí Kuby. Večer jsme přijeli do Las Cuevas, výchozího místa pro výstup na Pico Turquino. Obhlížím terén. Početná hlídka strážců parku na vyvýšeném místě nad přístupovou cestou. Nic moc. Pokouším se sehnat domácího průvodce. Všichni se okamžitě ptají na povolení. Tvrdím, že ho mám a že průvodce vlastně ani nepotřebuji. Odcházím z vesničky a vidím to bledě. Přiběhli za mnou dva kluci. „Helou, John, kdybys chtěl, tak známe zkratku, až se setmí, tak vás můžeme dovést nahoru a ani nemusíme jít kolem strážců. Moc by to nestálo, třicet dolarů“. Chytrý kluk. Po krátké úvaze to bereme. Ostatně nám nic jiného nezbývá.

Na naše malé noční dobrodružství jsme se vydali krátce po osmé hodině. Měsíc krásně svítil na cestu, cikády cikaly jako o život, moře vonělo. Z mostku na dohled stanici rangerů jsme se pustili vyschlým korytem řeky pomalu nahoru. Proběhlo to zcela hladce. Zostra šlapeme do prudkého kopce. Někde to klouže, ale únavu necítíme. A krása okolních scenerií při měsíčním svitu to vše jen podtrhuje. Chladné kovové světlo dává všemu nádech tajemnosti. Asi o půl desáté jsme se s našimi průvodci rozloučili na prvním vrcholu na hlavní cestě. Tady už nemůžeme zabloudit. Máme jít až za první vrchol, Pico de Cuba. Tam prý je poslední hlídka, a tak by bylo lepší to přejít ještě v noci. Zaplatili jsme a vyrážíme dál sami.

Chytili nás asi po pěti minutách. Čekali na nás. Viděli nás scházet z mostu do řeky. Odvedli nás dolů. Byli víc než příjemní, přátelští a tolerantní. Přesto, že museli v noci nahoru jen kvůli nám. Dovedli nás až k jejich stanovišti v Las Cuevas. Nabídli nocleh a vodu z ledničky. Nechtěli úplatek, aby nás pustili zpět do hor. Jedině povolení ze Santiaga. To jediné, co jsme jim nemohli dát. Jinak pokuta tisíc dolarů. Tady se nedá nic dělat. Stavíme stany na krásném vršku s výhledem na moře a na Pico Turquino, kousek od stanice. Je krásná měsíční noc, skoro úplněk. Z Pico Turquino nebude nic. Nechce se nám spát. Sedíme a díváme se na kopec, kam nás nepustili. Jako by to věděl, tak se teď ukázal v celé kráse.

RÁJ NA ZEMI V „ZONA MILITAR“


Kuchyně v naší chaloupce komfortem zrovna neoplývala, přesto se zde dala vykouzlit vynikající jídla.
Foto: Petr Jahoda

Po ranní koupeli v moři odjíždíme směrem na západ. Máme pod pokutou zakázáno nejen Pico Turquino, ale i vstup do NP Sierra Maestra. Kdekoli. Asi po 30 kilometrech jsme to nevydrželi. Cesta nevede údolím, jak jsme čekali, ale nahoru na hřeben. Všude roste spousta vynikajících maličkých planých citronků, velikostí tak mezi vejcem „C“ a pingpongovým míčkem. Vysoko na nebi krouží velcí orlovití ptáci a my konečně mizíme za hřebenem. Před námi se otvírá další nádherné údolí. Scházíme dolů. Je zde hezká chata s několika obyvateli, řeka, tůň, kde se dá i plavat, a malý vodopádek. Ráj na zemi. Od domácích dostáváme na jídlo juku a batido z papáji. Je to vynikající. Tady se také porvé troufám zeptat na cestu. Máme jít přes vesnici Mina del Frío do San Lorenza a pak už po silnici do Bartolomé Masó. To by bylo i podle plánu, který jsme měli. Dokonce s námi kousek cesty půjde jeden človíček. Jsou to krásné hory s mnoha možnostmi koupání, sem tam chaloupka a občas někdo na koni. Když nepomůže, tak určitě neublíží. V jedné chaloupce jsme dostali vynikající šťávu z cukrové třtiny s citronem. Kde tady vzali třtinu? Všichni se tu pohybují na koních, tak jsme jim pěšky a s batohy připadali jako největší podivíni. Strávili jsme zde několik dní, nespěchali jsme, bylo tu moc hezky.

Na poslední noc jsme zůstali zase u tůňky s vodopádem. Kousek odtud je už ta velká cesta, po které dojdeme do Bartolomé Masó. Jsou zde i jakési ubikace, do kterých večer přišli vojáci. Divili se, jak jsme se dostali až sem, že prý je to zona militar, ale jinak je to moc nezajímalo, dokonce nám ani nekontrolovali pasy. Zato dopoledne, když jsme došli až do Mina del Frío (mimochodem, opravdu je to studená vesnice), je to zajímalo až moc. Tady si zkontrolovali pasy všechny. Tentokrát si nás i zapsali. Jde do tuhého? Naštěstí ne. Posílají nás po štěrkové cestě do šest kilometrů vzdáleného San Lorenza. Zdvořile nám pomáhají nasadit batohy, ale na můj návrh, že by bylo lépe, aby nás tam odvezli, že bychom mohli zase zabloudit, se už jen smějí. Tak to budeme muset dojít pěšky. I tak jsme měli dost velké štěstí. Maličko jsme si zahrávali s ohněm. Gran Parque Nacional Sierra Maestra totiž není jen tak obyčejný národní park. Uprostřed divoké přírody tu sídlí kubánské polní velení armády, kterým jsme právě před chvílí prošli.

OSTROV BEZ RYBOLOVU

Nemohli jsme si vybrat lepší místo pro odpočinek než Holguín. Ne proto, že se zde vyrábí vynikající pivo, ale pro celkovou atmosféru města, kde je mimo jiné i jediná maličká mechanická továrna na varhany. Kromě skvělé cukrárny, kde zapomněli na turistické ceny, zde stejně jako ve většině kubánských měst používají pro městskou hromadnou dopravu osvědčené kočáry tažené koňmi. Mají tu jak nové moderní, svařené z plechu a kulatiny, tak i staré kočáry – drožky. Každý kočár má vzadu jasně viditelnou poznávací značku a cedulku s technickými parametry. Obsahuje maximální počet povolených osob a cenu jízdného. Je krásné usínat večer na hotelu a poslouchat, jak vám pod okny klapou podkůvky koní zapřažených do projíždějících kočárů.

Pro dosažení maximální regenerace jsme se ještě jeli na pár dnů potápět na nedalekou pláž Guardalavaca, kde je poměrně velký korálový útes a také mořské delfinárium. Před dlouhým přejezdem to bylo nutné. Čekala nás cesta přes Las Tunas, Camagüey, Ciego de Ávila, okolo největší kubánské přehradní nádrže Embalse Zaza (127 km² vodní plochy) a přes nejstarší město v kubánském vnitrozemí Sancti Spíritus až do Trinidadu.

V tomto nejzachovalejším španělském koloniálním městečku s typickou atmosférou mají turisté možnost nahlédnout do staré továrny na doutníky, a dokonce si i sami zkusit, jak se ručně válí. Na Trinidad si pamatujeme i proto, že to bylo jediné místo, kde se nám během celého pobytu na Kubě podařilo koupit ryby. Kuba jako ostrovní stát nemá téměř žádný pobřežní rybolov. Dokonce ani na odvrácené straně od Ameriky nesmí lidé vlastnit lodě. Dokonce i malé bezmotorové loďky jsme viděli jen výjimečně.

KLIDNÁ BAŠTA KOMUNISMU

Cestou zpět do Havany přes Cienfuegos jsme nemohli vynechat legendární Zátoku sviní a známou Playa Girón, kde byla 17. 4. 1961 krvavě potlačena kubánská kontrarevoluce podporovaná americkou CIA. Místo vylodění kontrarevolucionářů bylo prozrazeno, a tak v uchystané pasti vše skončilo po 72 hodinách marného boje. Dvě stě kontrarevolucionářů bylo zabito, 1197 zajato. Kubánská armáda tehdy sestřelila 11 letadel. Pláž Girón se tak zapsala do světové historie.

Nechtěli jsme vynechat ani národní park Zapata hned vedle, kde žijí tisíce ptáků, počínaje pelikány a konče kolibříky, nejmenšími ptáky na světě, kteří z Kuby pocházejí. Kolibřík je jen o něco větší než kobylka luční a váží pouze dva gramy. V NP Zapata jsou také poslední kubánští krokodýli žijící ve volné přírodě.

Jako špatní turisté jsme opomenuli na naší cestě Kubou navštívit jednu z nejznámějších lokalit na ostrově, světoznámý plážový komplex Varadero. Po všem krásném, co jsme na Kubě prožili, se nám tam už nějak nechtělo.

Kuba, jak jsme ji poznali, je klidnou, politicky stabilní komunistickou zemí, vlastně poslední baštou komunismu. Převažující část obyvatelstva je naprosto spokojena se stávajícím režimem. Obecně převažující názor je, že kubánská revoluce setřela rozdíly mezi chudými a bohatými. Nikdo se nikomu nemůže smát, že je chudý. Možná jsme měli poslední šanci vidět ji takovou, jaká je (ani velký Fidel Castro není nesmrtelný a kdo ví, co se pak bude dít…).

Ať už se o Kubě traduje ledacos, je to překrásná země, kde většina obyvatel doslova miluje svého vůdce a kterou určitě stojí za to vidět. Podle našich měřítek se lidem na Kubě žije asi velmi špatně, ale oni to nevědí. Podle svých měřítek jsou šťastní. Nehodnotí komunismus, jestli je dobrý, nebo zlý. Nemají možnost porovnat ho s jiným systémem. Důležité je, říkají Kubánci, že máme co jíst, že víme, že budeme mít co jíst i zítra, pozítří, vždycky. Že naše děti nemají hlad. Že máme jistotu. A za to vděčíme Fidelovi. Většina chudších lidí, a chudí jsou kdekoli na venkově, jí dvakrát až třikrát denně celých sedm dní v týdnu rýži s čočkou, v lepším případě ještě se škvarky. Za to jsou Fidelovi vděční, za to ho milují. Paradoxem je, že Fidel Castro je údajně jedním z nejbohatších lidí světa.

Jedním dechem nám řekli, jak je to skvělé, že Fidel odstranil rozdíly, že jsou si všichni rovni, a v druhé větě řekli, aniž by si to uvědomili, že je mrzí, když nemohou svým dětem koupit bonbony, protože ty jsou jen za dolary. A dolary, přestože se všichni mají stejně, má jen někdo. Jsou moc drahé a těžko se shánějí.

Kdo si myslí, že se na Kubě domluví rusky, mýlí se. Na školách se totiž vyučuje překvapivě angličtina. Rusky umí jen ti, kteří byli v Sovětském svazu pracovat. Lidé mají Fidela rádi i proto, že – jak říkají – byl vždy svůj. Nikdy si prý nenechal nic diktovat. Ani zprava, ani zleva. No, kdo ví.

Na naší cestě jsme poznali mnoho zajímavých a přátelských lidí, z nichž se někteří stali i našimi kamarády. Pro nás zůstává Kuba perlou Karibiku, zemí, kam stojí za to se vrátit.


KUBÁNSKÁ REPUBLIKA

Hlavní kubánský ostrov je patnáctý největší na světě, s rozlohou 110 860 km², délkou 1250 km a šířkou 191 km. Je součástí souostroví Velké Antily a v Karibském moři je největším ostrovem. Podstatnou část Kuby pokrývá úrodná rovina, kde se pase dobytek a pěstuje se cukrová třtina, káva, tabák, citroníky a rýže. Převážná část jižního pobřeží je pokryta bažinami, zatímco sever lemují nepříliš jemné pláže. Asi 25 % země zabírají hory – nejvyšší je Pico Turquino (1994 m). Podnebí je tropické, celoročně pod vlivem pasátů, bez větších rozdílů teplot mezi jednotlivými ročními obdobími. Od listopadu do dubna panuje období sušší zimy s průměrnou teplotou 22 °C.

Kubánskou nejhojnější faunou jsou plazi včetně krokodýlů, leguánů, ještěrek, mloků, želv a 15 druhů nejedovatých hadů. Z Kuby pochází také nejmenší pták na světě – kolibřík. Na ostrově se vyskytuje přes 6000 druhů rostlin, z nichž více než polovina je endemických, a říká se, že tu roste přes 20 milionů palem. Kuba je jedním z mála míst v tropickém pásmu, kde se nevyskytuje malárie.

Dnes na Kubě žije 11 milionů lidí. V hlavním městě Havaně jich žije 2,2 milionu. Úředním jazykem je španělština. Hlavou státu je předseda státní rady Fidel Castro Ruz, nar. 13. 8. 1927, u moci od r. 1959, v úřadu od 2. 12. 1976. Kuba je správně rozdělena na 14 provincií a zvláštní území ostrova Isla de la Juventud (asi 350 maličkých korálových ostrovů, z nichž jen málo je natolik velkých, že je lze obývat). Měnová jednotka: 1 kubánské peso = 100 centavos. Náboženství: 47 % katolíků, 4 % protestantů, 2 % afro-amerických spiritistů a 47 % ateistů.

Historie Kuby se datuje od doby asi 3500 let před Kristem, kdy byly prokázány první známky osídlení rybáři, lovci a sběrači, kteří připluli z Jižní Ameriky. Byli to Sibonejové (skalní lidé), Guanajatabejové, Tainové a Hatuteyové. Po příchodu Španělů (kolonizace od roku 1511) byli v 16.-17. století zcela vyhubeni.V roce 1868 byla zahájena desetiletá válka za nezávislost, vedená Carlosem Manuelem de Céspedes. Skončila porážkou, přesto Kuba získala roku 1878 částečnou samosprávu. V roce 1901 se stala protektorátem USA a 20. 5. 1902 byla vyhlášena nezávislá republika. USA si v oblasti Guantánama, kterou si pronajaly na 99 let, vybudovaly vojenskou základnu. V březnu 1952 provedl za podpory USA Fulgencio Batista y Zaldívar vojenský puč. Nastolil tvrdou diktaturu, kterou na konci roku 1958 svrhlo hnutí odporu pod vedením Fidela Castra. Moci se pokusila ujmout vojenská chunta, ale 16. 2. 1959 definitivně zvítězil Castro.červen 2001

Category: 2001 / 06

Kávovník (Coffea) zahrnuje množství druhů keřovitého, stromovitého a někdy i liánovitého vzrůstu pocházejících z tropické Afriky. Kávovník arabský (Coffea arabica) je stále zelený keř, nebo nízký strom původem z vyšších poloh Etiopie. Dorůstá do výšky 2-3 m. Sklizeň jeho plodů dnes představuje 65 % světové produkce kávy.

KÁVA


Keř kávy arabika produkuje plody během 3-4 let po vysazení a plodí 20-30 let. Arabika má ráda oblasti s průměrnými teplotami od 15 do 24 °C. V Kefě – oblasti Etiopie, která je jejím původním regionem, roste dodnes divoce na zalesněných pahorcích. Nadmořská výška 1500 m je tady pro plantáže ideální. Plantáž je třeba částečně odlesnit, ale také zajistit, aby byl kávovník chráněn před nejprudším poledním sluncem. Polovina etiopské sklizně padá na místní spotřebu, která je nejvyšší v Africe.

Etiopská oblast Kefa nese název stejnojmenného království, které se kdysi rozkládalo převážně zde. Jestli ovšem je původ názvu království v kávě, která odtud s největší pravděpodobností pochází, nebo mají pravdu ti, co slovo káva odvozují od arabského kaweh (vzrušující), je sporné. Stejně sporné jsou i legendy popisující, jaké to bylo, když káva poprvé přišla k lidem. Hovoří se o pasáku koz, který si všiml, jak jsou jeho zvířata neklidná, když se krmí tmavě zeleným listím keře s bobulemi. Další vypráví, jak pecky bobulí někomu upadly do ohně a opražené na sebe upozornily svým aroma. Zajímavou legendu šířil opat jemenského kláštera Šedohet. Vyprávěl, jak mu první kávovník přinesli černí křesťané – Habešané.

Každopádně tehdejším obyvatelům Habeše patří prvenství při objevení kávy a Arabové se zase významně podepsali na jejím rozšíření. Poznali ji s největší pravděpodobností v Hareru – centru muslimského života na území Habeše – a černý povzbuzující nápoj je okouzlil tak, že mu pomohli k expanzi do celého světa. Přesto všechno ale káva v Etiopii nezdomácněla. Pili ji jen etiopští muslimové a byla brána jako jejich nápoj. Vyvážela se, ale nepila. Etiopská ortodoxní církev navíc tento zvyk brala jako jeden z velmi vážných hříchů. Pití kávy se dokonce trestalo vyobcováním z církve. Zlom nastal až za vlády Menelika II. (1889-1913), který při své expanzi postupně dobyl jak království Kefa, tak Harer. Ovládl zároveň rodiště kávy i největší obchodní centrum s ní. Sám začal pít kávu a církev postupně přehodnocovala svůj vztah k černému pokladu. Dokonce tak, že to dnes na první pohled vypadá, jako by káva (bunna) byla od nepaměti základním etiopským fenoménem, a přitom je to zvyk, který se v etiopské křesťanské kultuře pevně usídlil teprve před 120 lety.

TI, KTERÉ MĚLA ŽIVIT KÁVA

Tepi je město ztracené uprostřed pralesa, částečně přetvořeného zemědělstvím. Ráno po probuzení je ospalé a vlhké. Hnědá půda, světle šedá mlha nad ní zahaluje okolní zeleň a tlumí všechny zvuky. Slunce ještě nevyšlo, ale ráno je tady. Z chýší se ozývá kašlání. Někdo vyleze ze dveří. Když je to muž, tak se většinou vymočí hned vedle a potácivě zmizí zpátky. Občas nějaká postava zůstane sedět na zápraží. Mžourá na nový den, který bude stejný jako všechny předešlé.

Děti vyrazí s kanystry pro vodu. Sesednou se kolem pumpy a čekají, až se rozeběhne čerpadlo. Většina z nich smrká. Je vlhko a skoro nikdo nemá boty. Otvírá první hospoda – teplý čaj z termosky a čerstvá kobliha. Čistič bot si bere bedýnku s hadříky a vyráží ke svému obvyklému místu u restaurace. Přes mlhu je slyšet, jak se otvírají další bufety. Před chatrčemi šustí po zemi košťata. První náklaďáky-taxíky se proplétají mezi těmi, co chodí do práce pěšky. Ze vzdálené vesnice nesou nejbližší příbuzní těžce nemocného do zdravotnického střediska. Bezmoc na nosítkách. Kolemjdoucí pohlížejí na průvod jako na atrakci, ale možná si každý v tom krátkém okamžiku říká – ještě že to nejsem já.

Dnešní Tepi je konglomerát pěti tisíc lidí, které měla živit káva, sklizeň banánů a ananasů. Jenže je krize. Káva se sklízet bude, ale práce nebude pro všechny. Co s volným časem? Přes den ho lze rozmělnit v nekonečném posedávání před restauracemi, klábosení a snaze sehnat obživu. S večerem ožijí bary. Spousta piva. Hudba z magnetofonů a tanec. Vypadni, nudo! Světlo petrolejek maluje bizarní stíny návštěvníků po zdech. Tma venku, tma uvnitř. Vzadu u pultu někdo poslouchá rádio a zprávy, které se z něj linou, jako by přicházely z jiné planety. Svět je přece takový, jaký ho známe tady.

Pouliční osvětlení svítí jen do půlnoci. Pak agregát ztichne a Tepi pohltí tma. Vzadu za městem oblohu párkrát osvítí blesk. Spadne pár kapek a za chvíli se řítí k zemi provazy vody. Na ulicích nikdo. Hlídkující policajti někam zalezli. Tmavá, vlhká noc a čekání na ráno. Ve tři přestane pršet. V pět šlapou ulicemi ti, kteří musejí na autobus. Mlaská bláto. V šest projedou po hlavní třídě dva autobusy a do mlhy začne vycházet slunce. Další den města, jež měla uživit káva. Ta, která se někde tady narodila, ale už jako dítě utekla z domova jinam.

TĚŽKÝ ČASY

„Vítejte v mý továrně!“ v dlouhém plášti, s basebolovou čepičkou na hlavě zdraví Ben Gebre. „Jak bych to řek, no teď nejsou ty správný časy na obchodování s kávou. Byznys se nehýbe. Studoval jsem obchodní akademii v Kansasu a jedenáct roků jsem tam i pracoval. Pak jsem se s rodinou vrátil a investovali jsme asi 200 000 dolarů do fabriky na zpracování kávy. Ale teď jsou mizerný časy.“ Nerozumíme. Dnes mu tady pracuje asi stovka žen a kolem strojů v třídírně se motá dvacet chlapů. „Jó, vidíte dobře, ale kdybych prodával, jak si představuji, mám jich tady dvakrát tolik. Všechno kolem je to staré rok a půl. Běží to vždycky 5-6 měsíců v roce. Zpracováváme kávu z širokého okolí. Kolik za rok? Asi 5000 pytlů po 70 kg – to je 350 tun kávy. Jó, děsný, ale děsný je taky to prodat. Na světových trzích nemá naše káva žádnou přednost. Ano, ví se o ní, že je nehnojená, ekologicky čistá, fajn… ale s tím dnes neprorazíte. Jsou holt těžký časy. Trh je plnej. Kolega vedle, asi sto kiláků odtud, má plný sklad ještě od loňské sklizně. Nainvestoval do vybavení, pronajal si půdu na další plantáž, a teď nemá peníze, aby kávu odvezl do Addisu, pokud by ji někdo chtěl. Momentálně nechce.“

Z druhé strany to vidí usměvavá Sukaro jednoduše. Je jí asi 24 let a o práci bojuje každé ráno před továrnou. Ví, že zase budou scény a že se s tím nedá nic dělat. Musí přijít nejpozději v osm a to bude blíž bráně. Je tu spousta žen a na všechny se nikdy nedostane. Zatím měla vždycky štěstí. Kolem půl deváté začíná šéf vybírat. Základní trik – být spolehlivá a nevyčnívat. Nepracuješ dobře? Nevybere tě. Přišla jsi pozdě? Máš smůlu. Moc při práci mluvíš? Tak si počkej, možná že ještě bude místo, ale dobře to nevidím. Scény přemlouvání od těch, co zůstaly před bránou. Vztek, pláč. To už je ale Sukaro dávno za bránou. Udělá si místo na betonové podlaze pod střechou hlavní budovy a přinesou jí pytel s kávovými zrny. Sukaro jej vysype na podlahu a začne přebírat. Nečistoty, které unikly strojovému zpracování, a narušená zrna musejí pryč. Za 8 hodin práce přebere polovinu ze 70kilogramového pytle. Její odměna je 12 birrů (asi 50 Kč) za pytel. Celých šest birrů za den. Některým matkám pomáhají dcery. Škola? Pche! Jiné mámy dokáží při vybírání ještě akrobaticky kojit. Hovor, smích, ječení a hádky neustávají. Sukaro je ráda, že už má děti větší a nemusí je sem tahat. Konec směny. U brány ještě čeká osobní prohlídka. Sukaro aktivně ukazuje i kapsy a nechá se strážkyní osahat. Všechno v pořádku. Ví, že si nemůže dovolit žádný průšvih. V kapse má 6 birrů a snad ji vyberou i zítra. Brána za ní zaklapne.


Metody zpracování etiopské kávy:
Suchá cesta – malí producenti, kteří zásobují převážně místní trh, plody proplaví, zbaví je nečistot a pak je suší až čtrnáct dní na slunci za častého prohrabování. Potom z nich zrna vysvobodí buď roztloukáním ve velkých hmoždířích, nebo na loupacích strojích. Následuje čistění a třídění na velkých sítech, až zůstane kávové zrno na prodej. Nevýhodou je, že se zpracovávají i méně hodnotné plody, takže káva má nižší jakost.
Vlhká cesta – upřednostňuje se v průmyslové výrobě. Sklizené červené bobule se plaví a propírají. Oddělí se tak nezralé plody a nečistoty. Ve speciálních strojích se semena zbaví dužnatého oplodí a ve fermentačních nádržích jeho zbytků. Následuje sušení a loupací stroje, kde se semena zbavují svrchní části osemení. Vysušená semena se dotřiďují podle kvality do tříd mild, soft a hard, přičemž první značí nejvyšší chuťovou kvalitu. Teprve tato zelená káva se exportuje.

Kata jedlá (Catha edulis). Stále zelený keř dorůstající výšky až sedmi metrů. Trhají se z něj mladé výhonky – tzv. čat. Při jejich žvýkání se uvolňuje kathin (D-norpseudoefedrin), jehož působením mizí pocit hladu a únavy. Kata roste ve vysoko položených chladných údolích východní Afriky (Etiopie, Tanzanie, Keňa) a jižní Arábie (Jemen). Nejznámějším centrem pěstování a jejím původním domovem je etiopský Harer a nejbližší okolí.


Účinky čatu:
Krátkodobé – mizí pocity hladu, únavy a deprese.
Dlouhodobé – žaludeční vředy, nedostatek stravy (žvýkající nemá pocit hladu) vede k vyčerpávání organismu hladem. Dochází k vypadávání zubů a poruchám mozkové činnosti.

ČAT

Awodeji. Awodeji? Awodeji! Kde to je? Tak se může ptát jen člověk neznalý věci. A nemůže to být Etiopan. Protože každý tady přece ví, kde leží Awodeji. Skoro každý vám neomylně zapíchne ukazovák do mapy kousek před Harer. Tady je Awodeji, místo největšího trhu s čatem na světě.


Na etiopských tržnicích lze najít nejrůznější existence, pro které je čat základním smyslem života.

V Awodeji je centrem všeho zdí obehnané tržiště. Velikost? Polovina fotbalového hřiště. Čat, čat, čat a zase čat. Zelená barva všude, kam se podíváte. Ženy přesypávají čat z loktuší do velkých pytlů. Nosiči je přenášejí sem a tam. Děti krmí čatem z legrace kozu – chutná jí. Hromadou odpadků uprostřed plochy se probírají dva „zčatovaní“ žebráci. V rohu tržiště krejčovská dílna. Vrčí šicí stroj – vedle látky se povaluje hromádka zelených lístků. Krejčí si do ní občas sáhne a pokračuje v práci. Kolem zuří čatové tornádo.

Větší objemy prodeje se sjednávají stylem – ukaž vzorek a budeme jednat o ceně. Když je dohodnuto, začíná se plnit kamion. Pro rozlišení se čat dělí na tři třídy. První je oreta – lístky její kvality musí být částečně červené a šťavnaté. Co není červené, je jasně zelené. Cena: 350-500 birrů za kilo. Druhá třída: karti – bílý čat. Není tak šťavnatý a červený a stojí maximálně 50 birrů za kilogram. Chara – třetí třída – jsou už jen úlomky a suché lístky, zbytky s cenou kolem 4 birrů za kilo.

V Awodeji to vypadá, že se tu čat pěstuje od nepaměti. Není to pravda. Ještě před patnácti lety zde převažovalo pěstování kávy. Pak nastoupil čat a káva už svoje místo neobhájila. „Čat, to je opravdový byznys!“ pochvalují si všichni na tržnici. „Káva? Ta rodí maximálně třikrát za rok, ale čat se může sklízet každý den.“ Kdysi stály v Awodeji jen ubohé tukuly. Dnes jsou na jejich místech rozlehlé zděné domy s hliníkovými střechami. Podle odhadů se v období dešťů na zdejším trhu prodá 10 tun čatu denně. V období sucha asi polovina. Každý den startuje z letiště v nedaleké Dire Dawě jedno letadlo s čatem směr Džibuti. Export do Holandska jde zase přes Addis Abebu. Prý dvakrát týdně.

KRÁLOVSTVÍ ZELENÉHO BOHA

První zmínka o Hareru se v etiopských kronikách objevuje až někdy kolem 14. století. Přitom už v 10. století byl významným centrem islámu. V roce 1520 ho dobyl Ahmad ibn Ibráhím zvaný Graňň (Levoruký) a prohlásil jej za hlavní město Adalského sultanátu a centrum džihádu – svaté války proti křesťanské Etiopii. Po jeho porážce ztrácí město politickou a vojenskou moc. Na obranu proti tlaku oromských kmenů z okolí budují jeho obyvatelé v letech 1551-1569 hradby kolem celého města. Harer se tak stal jediným islámským opevněným městem ve východní Africe. Pro bělochy zůstalo na dlouhá staletí uzavřené. První, kdo ho navštívil, byl cestovatel Richard Burton. Psal se leden 1855, když prošel dovnitř jednou z jeho sedmi bran v převlečení za arabského kupce. Strávil tu deset dnů, které popsal v knize „První kroky v západní Africe“. O Hareru se dozvěděl svět. V roce 1875 dobyl město egyptský expediční sbor a skomírající obchodní život získal nový impulz. Egypťané odešli v roce 1884 a už roku 1887 zdejší muslimský emirát porazil budoucí císař Menelik II. Etiopie konečně získala potřebnou cestu k moři. Zároveň je od této doby pestřejší o muslimské město, které svým charakterem nemá v celé západní Africe obdoby.

Centrum dnešního Hareru by Burton spolehlivě poznal. V jeho křivolakých uličkách by možná i nabyl dojmu, že se nic nezměnilo. Skoro všechny domy, na které by si vzpomněl, by našel na svém místě. Možná i ve stejné barevné úpravě. I dnes by mohl pozorovat, jak se na městském tržišti setkávají tři světy. Svět původních obyvatel města, tzv. Aderas, svět Somálců z nekonečných jihozápadních plání a svět Oromů žijících v okolí. Stejně jako kdysi se tady obchoduje se zeleninou, dřevem, velbloudími kůžemi a výbornou kávou. Vrčí šicí stroje krejčích, fungují řezníci. Pokud by se Burton dal do hovorů s lidmi, byl by překvapen. Jeho oblíbená káva, kdysi tutový obchodní artikl, už nepíská první ligu. Každému už nějak vstoupil do života čat.

S NÍM TO JDE LÍP

Bedel je kovář. Dobrý a vyhledávaný. Kovárnu má v kovářské části starého Hareru a od rána do večera se nezastaví. Být dobrým kovářem znamená mít plný dvorek zemědělců a pastevců z okolí, kteří si přinesli sekyrky a motyky na opravu. Na první pohled nic neodpovídá tomu, že kováři byli v Etiopii vždycky v dolních partiích společenského žebříčku. Kovář byl podezřelý. Pracoval s ohněm a oheň, to je přece peklo a ďáblové. Při neštěstí ve vesnici – nemoci, sucho, neúroda – byl kovář první, na kom si obyvatelé vylévali vztek.

„Bedele, prosím tě já bych chtěl, Bedele, mohl bys, Bedele, co stojí ta sekyrka? Bedele, Bedele, Bedele…“ Zpocený Bedel buší do rozžhaveného železa a prohání pomocníky. Ví, že když někoho neobslouží dnes, tak zítra půjde ke konkurenci. Na dlouhou přestávku není čas. Jen krátká pauza na cigaretu a čat.

Holčička se zdrogovaným otcem před jednou z městských bran. Otec na mě mává, oči nepřítomně svítí. Potom jeho bezzubá ústa něco přikazují malé holčičce. Maximálně pět let. Stojí přede mnou a sleduje každý můj pohyb. Kudrnaté vlasy, „kilometrové“ řasy. „Pane, když jí něco dáte, tak jí to táta vezme. Jó, tamten. Je hotovej z čatu a používá ji na žebrání. Když jí nic nedáte, bude smutná… no, je to na vás.“


Jusuf Bachar Má prý 65 roků, ale to tvrdí okolí. On už si nic pořádně nepamatuje. Dvacet pět roků žije s čatem, poslední roky už jen pro čat. Jako všem jemu podobným mu díky čatu vypadly přední zuby, takže si zelené lístky čatu musí nejdřív rozdrtit ve skleničce a vzniklou směs pojídá lžičkou. Povídání s ním je jako hovor s alkoholikem. Všechno se semlelo samo. Měl dům, rodinu a obchod. Potom umřela manželka, a už se v tom prý pomalu vezl. Prý ho všichni opustili. Zůstal mu jen čat. Jaký měl obchod, si už nepamatuje. Ale prodával a lidi rádi nakupovali. Měl hodně kamarádů a čatu – dokud měl peníze. Teď žije na tržnici. Všichni ho tu znají a on ví, že tu vždycky najde něco k jídlu a pokaždé vyžebrá na čat.

Podobných situací je tady možné vypozorovat desítky. Špička ledovce. To, co pro Harer a jeho okolí čat znamená, jak silný fenomém to je, se nejvíc projevuje v neděli. Jako by platilo: neděle – svátek čatu. Nepracuje se, je čas pro žvýkací obřad, kterého se účastní kromě dětí snad opravdu všichni. Hotelová obsluha, chlapi hrající v restauraci domino, ženy, jež dopraly prádlo, číšník obsluhující hosty, taxikář čekající na klienta. V kostele končí bohoslužba. Věřící vycházejí a dávají se do žvýkání. Čatové opojení zakrylo Harer křídly pohody.

Hej ty, no ty!! Čat. Chceš si dát? Nechceš zkusit? Charu tu nabízí na ochutnání skoro každý, kdo si chce povídat. Karti je pro cizince na prodej se slevou. V očích plamínky zvědavosti. Co to s ním udělá?

Něco jiného je dotěrného obchodníka odbýt rozkousáním pár lístků, a něco jiného je čat opravdu žvýkat.

Je to o pohodě a klidu. Sednete si s přáteli. Kdekoliv, kdykoliv, hlavně do stínu. Zapředete hovor. Lhostejno o čem. Z igelitového pytlíku nabíráte zelený poklad. Drtíte lístky mezi zuby a v puse vám narůstá zelená koule. Vaše sliny se míchají s uvolňovanou drogou. První dojmy? Hořké. Tak to má být. Část slin vyplivnete. Pěkně daleko, jako zkušený čatař. Jsou zelené. Tak to má být. Trochu přestáváte cítit jazyk. Ostatní vjemy se dostavují později. Mizí pocity únavy a hladu, vše se zdá strašně jednoduché, každý je vám sympatický. Všechno chápete. Tak to má být.

OTEC HYEN Z HARERU

Jusuf Mohamed je z národa Oromo. Má 44 let, jednu ženu a šest dětí. Dům si postavil pod městskými hradbami. Za plotem začíná městská skládka a skoro to vypadá, jako by Harer chtěl nějakým způsobem vytěsnit muže, který se stal součástí jeho image. Jusufa to nermoutí. Je neděle a stejně jako všichni v jeho okolí i on žvýká čat a nechápe, proč si s ním chceme ještě povídat. Vždyť jsme přece včera všechno viděli. Co k tomu má ještě říci? Je to přece jednoduché. V noci vyjde před dům, vytáhne kýbl s velbloudím masem a začne jím krmit hyeny.


Hyeny krmím velbloudím masem, protože z velblouda je tady ceněna především kůže, a tak mám často maso prakticky zadarmo. Někdy je problém, že žádného velblouda v okolí nezabíjejí, a potom musím potravu kupovat.

„O ‚otcích hyen‘ z Hareru se v literatuře objevují útržkovité zprávy už dost dlouho. Ta vaše profese se dědí?“

„Nedědí. Tady není moc lidí, co by to chtěli dělat. Vzpomínám si, že první, kdo s tím začal, byl jistý Denzo. Je tomu asi 35 roků. Toho si ale nepamatuji. Jeho nástupce Misru už ano. Ten začal krmení provozovat před 20 lety. Když před 8 roky umřel, nebyl nikdo, kdo by pokračoval. Tak jsem to zkusil. Rozhodně to není rodinná tradice. Samozřejmě, že jsem to měl lehčí než třeba Denzo. Já už měl hyeny navyklé.“

„Při krmení vypadáte klidně.“

„Ta zvířata mě dobře znají. Jsou zvyklá na určitý ceremoniál. Nevadí jim nasvícení reflektory auta. Je to krotitelský vztah. Já si dávám hlavně pozor, aby je nějaká neočekávaná akce v okolí nevyvedla z míry. Hyeny se obyčejně snaží utéct, ale mohly by zareagovat útokem. Když mi žerou z ruky nebo držím kost v zubech, pořád sleduji jejich čelisti. Mají v nich neskutečnou sílu.“

„Je to risk?“

„Když už mám kost v zubech, je to o důvěře. Ještě jsem žádný úraz neměl.“

„Ve kterém okamžiku jste nejvíc napjatý?“

„V závěru krmení, když vysypávám zbylé maso mezi celou tlupu. Najednou je jich tam spousta. Přiběhnou i ty, co nejsou zvyklé žrát z ruky. Vzniká tahanice a většinou se mezi sebou porvou. Tehdy by se mohlo něco stát, a tak se snažím diváky držet v uctivé vzdálenosti. Zatím nikoho nepokousaly.“

„Krmíte jenom tehdy, když jsou platící diváci?“

„Kdysi to tak bylo, teď už jsem je ale tak ochočil, že krmím vždycky, když mám maso. Dnes už je poznám na dálku a ony mě asi taky. Vím, kde mají za městem nory. Kdybych je dlouho neviděl, tak by se mi asi stýskalo.“


Články jsou úryvky z knihy „Čas je dar Afriky“ Hynka Adámka a Pavla Mikeše, vzniklé za podpory kameramana Jiřího Škvora. Její elektronickou podobu najdete na adrese www.ikoktejl.cz/eknihy.

Category: 2001 / 06

Žijeme v době, jejíž technické vymoženosti přesáhly chápání běžného smrtelníka. Přesto, nebo možná právě proto se lidstvo znovu ohlíží po původních, chemií a utrpením zvířat nezatížených potravinách. Možná jde o racionální kalkul „když budeme žít zdravě, budeme žít déle“, možná o přechodnou, módní záležitost. V každém případě se na vlně „návratu k přírodě v podmínkách rozvinuté civilizace“ živí seriózní farmáři, stejně jako prodejci, kteří by původ potravin rozhodně uvádět nechtěli.

Co nastane, když se zemědělec rozhodne produkovat „zdravé“ potraviny? Notabene v odvětví, jež jako by stálo na okraji zájmu? Kozí farmy v České republice bychom spočítali na prstech jedné ruky. Ve vesnici Březí se nachází jedna z nich a její majitelé jsou právě „v přechodu“ – přechodu na ekologické zemědělství.

GRAVIDNÍ BŘEZÍ

Vesnička Březí leží u vesnice Hvožďany nedaleko Březnice. Nic vám to neříká? To je v pořádku. Jedná se totiž o naprosto nevýznamnou ves, kterých jsou u nás stovky. Pravidelné autobusové spoje tady sice jezdí, ale jen tak, aby se děti dostaly do školy a důchodci k doktorovi. Bez vlastního auta je zdejší existence poměrně nepohodlná. Na druhé straně jsou místní ke stopařům poměrně ochotní. Ale zase jich po zdejší asfaltce jezdí málo, takže mezi intervaly jednotlivých aut by člověk v klidu přečetl zdejší tisk.

To, že jsem na místě, mi hrdě oznámila cedule s „pracovní dobou“ kozla, který má v popisu práce být připouštěn ke koze. V době mé návštěvy si Březí svůj název zasloužila, protože většina ze 100 koz je těsně před porodem. Tedy kromě několika kozlů a jedné kozí matky, jejíž dvojčata už jsou na světě. Na podestýlce jich z vyboulenými břichy leží desítky. Na první pohled by nikdo nehádal, že v rozpadajícím se statku s vyhořelou stodolou a kupou teplého hnoje před „kozincem“ může prosperovat stohlavé kozí stádo. Z hnoje se kouří a já mám neodolatelnou chuť strčit do něj ruku, abych zjistil, jak moc je teplý. A zároveň se stydím udělat ze sebe pitomce, burana z města. Ze stěn stáje opadává omítka, ale uvnitř je teploučko a voní to senem. Ty desítky těl si to krásně zadýchají samy, takže přes venkovní, vpravdě únorovou teplotu je stáj příjemně vyhřátá. Původně jsem čekal, že po pobytu v kozlinci budu „smrdět jak cap“. Kozy nesmrděly, ale když jsem si přičichl k ruce poté, co jsem pohladil kozla, dal jsem starému pořekadlu za pravdu.


Všechna mláďata jsou roztomilá, ale „miminka“ patřící k savcům u nás vzbuzují nejněžnější emoce.

Jedno z mých skrytých přání je vidět porod kůzlat. „Už je to tady,“ jásám asi dvakrát, naštěstí tak potichu, že si toho nikdo nevšiml, a rychlou kontrolu foťáku berou jako moji nacvičenou rutinu. Naštěstí proto, že onen „plod“ se okamžitě po opuštění rekta rozpadal na desítky malých hnědých bobků. Nějak jsem v tom natěšení a nadšení přehlédl, že porod bude fyziologicky o kousek níž. Zatímco se snažím ostřit v šeru stáje, jedna z budoucích matek vysunula hlavu skrze hrazení a vesele mi ožužlává nohavici. Přestože nejsem romantik, vidět pár desítek hodin starého kozlíka, jak hledá struk a pak se zavřenýma očima pije, mi přišlo něžné. Druhý mezitím zdolává výstup na břicho jedné z kozích „tet“, která čekala na svoji hodinku. A podle velikosti to jedináček nebude.

ÚNOROVÁ RUTINA

Moje představa farmáře vstávajícího za ranního kuropění, který vidle pustí z ruky, jen aby popadl trakař a vyvezl slámu ze stáje, vzala hned ráno za své. Jsem připravený pomoci s čímkoli a taky to dávám halasně najevo. Březí kozy ale rodit nechtějí, a tím pádem je práce minimálně. Zatím kromě čestných výjimek nejsou mláďata, tím pádem není mléko, není syrovátka a není ani práce. Poklidit dvůr je jedna z nejakčnějších činností. „Teď, dokud se nic neděje, tak se nic neděje,“ shrnula to lakonicky Emilie Citterbartová, která sice ráno vstala, ale hlavně proto, aby zjistila, jestli se jí stádečko během noci nezmnožilo. „V létě, když jedeme naplno, tak se fakt nezastavíme, ale teď je odpočinková sezona a čekání na prcky. Až když to začne, což může být každou chvíli, tak nebudeme vědět, kam dřív skočit.“

Krmení je jednoduché, seno se nahrne do uličky a v okamžení se v dřevěném hrazení, které je přizpůsobené kozím krkům, objeví hlava vedle hlavy. Strkají se a ty, jež mají pocit, že na ně nezbude, řeší situaci dle hesla „když to nejde silou, jde to ještě větší silou“, a s drobným rozběhem se k senu přes hradbu těl prostě prorvou.


Mladá kůzlata jsou spolu s ostatními ve společných kotcích a někdy mají trochu problém probojovat se ke společnému přídělu. Proto se trocha sena háže i přímo do ohrad.

Ve volné chvíli prohlížím pár novinových výstřižků, které se farmou Citterbartových zabývají. Kachlová pec příjemně hřeje pod zadkem a v místnosti voní kafe. „Původně jsme měli jenom jednu kozu, pak malé stádečko. Historie koz, které jsou teď už naše, byla složitá. Tyhle kozy byly kdysi ve vlastnictví firmy, jež se domnívala, že se na tomhle druhu podnikání dá zbohatnout. Získala několikamilionový úvěr, a firma se vytunelovala. Peníze zmizely, jenže kozy musejí žrát denně! A tak jsem se do toho pustila s tím, že zůstanou dluhy, nedůvěra okolí a bude trvat hezky dlouho, než se z toho vyhrabem. Přitom jsou kozí sýry zdravé a dobré,“ říká současná majitelka farmy. „A drahé,“ dodal jsem, když jsem zjistil jejich cenu. Přesahuje, podle druhu přidávaného koření, 280 korun za kilo.

„Cena je vysoká, to jo, ale už se tady vytváří sorta lidí, kteří si za biovýrobek připlatí, a dokonce jej vyhledávají. V podstatě se už známe z nejrůznějších prodejních veletrhů a akcí zaměřených na zdravý životní styl.“

SÝRÁRNA JAKO OPERAČNÍ SÁL

Zdejší sýry můžete najít nejen v blízkém okolí, ale i v Praze či Českých Budějovicích. Chuťově vůbec nejsou špatné. Ještě aby za tu cenu byly, že? Výrobna sýrů je, na rozdíl od statku, nová. Možná je to tím, že je ve dvoře Citterbartových, tedy „doma“ – v tom přiléhavějším slova smyslu. Ale těsně před výrobnou je čerstvě vykopaná studna, takže když je rozmoklo, je okolo bahnito. A to dneska je. Lesk nerez kovu, odrazy v chromu a vypulírované dlaždičky výrobny ale připomínají operační sál. Várnice, kotel a další vybavení – vše je připravené přijmout první desítky litrů kozího mléka.

„Máme stálé zákazníky, asi 10 % výrobků prodáme přímo u nás na farmě. Zbytek se rozveze a prodá u odběratelů.“ Vybavení výrobny je tak nové, že vyhovuje aktuálním veterinárním, potravinářským a hygienickým předpisům.

„Raději ať to na fotkách není. My jsme si museli několikrát natlouct, než jsme začali všem normám vyhovovat. Kdyby to konkurence viděla, tak by to měli moc jednoduché,“ říká Pavel Citterbart, manžel majitelky farmy. Takže nějaká kooperace ani náhodou. „Když se vzájemně navštívíme, tak s úsměvem probereme, jak se kozám daří a co kůzlata, ale vždycky se snažíme být na trhu dřív než ostatní. To víš, že není dobré slyšet: my bychom si sýr od vás vzali, ale byli tu už z Vodňan.“

Technologie výroby se za staletí změnila jen minimálně. Nadojené a přecezené mléko se chladí a poté pasterizuje, tedy znova zahřívá. Vypadá to nelogicky, nadojit – zchladit – zahřát, ale má to své hygienické opodstatnění. Pasterizací se ničí bakterie, které by se v mléku mohly vyskytnout. Jsou v jakémkoli mléku, nejde o kozí specifikum. Pak následuje přidání zákysu a syřidla. „To se kdysi dělalo z telecích žaludků, dneska se používá profesionální přípravek Laktosin.“ Pro spotřebitele dodávám, že ten se taky dělá z telecích žaludků. Po sražení se výsledná hmota převaluje a sebere do formiček, které už udávají sýru budoucí tvar. Z jejich perforovaných stěn přebytečné mléko vykape. Syrovátka, tedy „odpad“, se u Citterbartů přidá do krmení. Komu jinému než kozám, že?


Děrované formy na sýřeninu udávají nejen tvar budoucího sýrového bochánku, ale i jeho velikost a váhu. Odtékající syrovátka je zpětně použita jako krmivo. Nic nevyjde nazmar.

KOZA – ZAČÁTEK BÍDY?

Starosta Březí Jaroslav Fous je radikálním zastáncem hospodaření ve velkém. Bydlí v klasickém rodinném domku s chlívkem a zahradou. Vesnická idyla a romantika lidí, kteří jsou tady doma, pro ně znamená jen neudělanou práci. Je třeba nakrmit prasata, starat se o zahradu.

„Já to říkám dávno, koza, to je začátek bídy,“ říká úvodem. „Farma obci nic nepřinesla a ani nic nepřinese. Proto ji nebudu podporovat. Ať se stará, jak chce, stejně zisk, kdyby byl, vrazí do nákladů, aby nemusela platit daně.“ Nechápu, co je na tom špatného, tak to přece dělá každý. Včetně zdejšího družstva – konkurenta v otázce využití pozemků. Argument, že se mu v obci dokáží „jeho“ lidi sami zaměstnat, vůbec nebere v úvahu. „Jaképak zaměstnání, když dělají u koz?“ Z jeho povídání na mě zavanul duch centrálního plánování. „Já jsem hnojíval pod brambory 21 metráků prášku.“ Holt poručíme větru, dešti. Jako starosta obce, kde není ani 100 stálých obyvatel, má přehled o každém z nich a o farmě valné mínění nemá. „Stejně se tam moc nenadřou.“

„Kdybys zaměstnala zdejší, to by bylo něco jiného,“ snaží se najít argument pro svoje stanovisko starosta. „Ale koho? Řekněte koho… Dyť tu nikdo není!“ A už jsou zase v sobě. Oba zaseklí ve svých pozicích. Postoj jezeďáka proti soukromníkovi, oba neústupní, tvrdě přesvědčení o své pravdě. „Ale jako člověk není zlý, když jsem potřebovala odtáhnout auto, přijel s traktorama a pomohl,“ obhajuje představitele obce paní Citterbartová a dál vysvětluje souvislosti.


Budoucí biofarma v Březí zaměstnává především členy rodiny. Pouze výjimečně najímá krátkodobě sezonní dělníky.

Otázku zaměstnanosti na farmě osvětluje krátce. „Většinu dělám sama s pomocí rodiny. Výjimečně najmu někoho sezonně, ale tady nejsou lidi. Občas chodí kluci vymést hnůj, aby měli na diskotéku. Berou tak 30-40 korun za hodinu. Jako studenti. A při 90 kozách jde o 80 tun kvalitního hnoje ročně.“

CZ-CR-KEZ-001-BIO

Získat certifikát výrobce biopotravin má své výhody. Mimo jiné se tím zdůvodňuje cena výrobku (kvalitnější, tedy zdravější, a proto logicky dražší) a zároveň je to informace pro spotřebitele, který ví, že kvalitu od tohoto soukromníka garantuje stát. Ale ten za to něco chce. U nás je zhruba 10 kozích farem, ovšem certifikát BIO – produkt ekologického zemědělství, má jen 5 z nich. Co vlastně v případě chovu koz znamená přívlastek „ekologický“? Mimo jiné nesmějí být zvířata uvázaná na roštech, kozlové mají běhat volně ve svých skupinách po celou dobu říje, nesmějí se užívat drátěná pletiva v případě rohatých plemen. Většinu roku musí být na pastvě nebo alespoň ve volných výbězích. „Chodí kontroly z KEZu (Kontrola ekologického zemědělství) i veterinární správy a pořád je tu nebezpečí pokuty. Taky už jsme pár tisíc zaplatili.“ Kozí farma v Březí se certifikát výrobce biopotravin snaží také získat, proto se nyní nachází v přechodovém období. Během něho se veškeré procesy související s chovem a výrobou kozích sýrů a pomazánek musejí řídit ministerskými normami, které alternativní zemědělství dotuje. To platí od krmiva a kontroly jeho původu až po vakuové balení hotových sýrů.

„Počkej, vezmu si bílý svetr,“ brzdí mé fotografické přípravy majitelka farmy. „Co kdyby mě veterinářka viděla v časopise oblečenou barevně?“ Ve výrobně je nařízené bílé oblečení. Kontrole podléhá i přivezených 40 q mláta, tedy vylisovaného sladu z pivovarského ječmene, kterým se kozy dokrmují. Je jasné, že na bázi ekologického zemědělství se nedá zbohatnout. Alespoň ne ve fázi prvovýrobců. „Ale uživit se tím umíme. Pomalu platíme dluhy a jednou budeme jenom vydělávat.“ Když si vzpomenu na polorozpadlou stáj a vyhořelý seník, tak ono „jednou“ je ještě hodně daleko. Je-li zemědělec nadšencem pro obor a je ochotný obětovat svůj čas, pohodlí i případnou ztrátu, tak se možná – jednou – svého zisku dočká. Na druhé straně, pokud člověk, tedy spotřebitel, chce žít vyloženě podle současného zdravého trendu a jíst chemicky nehnojené a ničím nekontaminované potraviny, musí si za ně připlatit.


BIOFARMA

Selský rozum napovídá, že kdyby býložravci žrali seno a ne masokostní moučku z jiných zvířat, nemohla by se na ně přenést bovinní spongiformní encefalopatie (BSE), známá jako nemoc šílených krav. Jsou u nás místa, kde toto nehrozí ani teoreticky. Jedná se o biofarmy.

Jedna z definic ekologického (udržitelného) zemědělství praví, že „má kořeny v hodnotách, které odrážejí uvědomění mezi ekologickými a sociálními reáliemi. Během práce se chrání všechny zdroje a minimalizují odpady a poškození životního prostředí“. Zemědělské produkty, jež se dostanou na trh touto cestou, nesou označení na svých výrobcích BIO – produkt ekologického zemědělství. Značku uděluje Ministerstvo životního prostředí ČR a její držitelé musejí dodržovat přísná pravidla daná zákonem o ekologickém zemědělství, který vešel v platnost 1. 1. 2001. Ten říká, že „ekologickým zemědělstvím je zvláštní druh zemědělského hospodaření, který dbá na životní prostředí a jeho jednotlivé složky stanovením omezení či zákazů používání látek a postupů, které zatěžují, znečišťují nebo zamořují životní prostředí nebo zvyšují rizika kontaminace potravního řetězce, a který zvýšeně dbá na vnější životní projevy a chování a na pohodu chovaných hospodářských zvířat“. Zákon stanoví podmínky hospodaření v ekologickém zemědělství stejně tak, jako podmínky pro výrobu biopotravin. Zákon je v mnoha ohledech nesmírně přísný, neboť mimo jiné zakazuje vytápět stavby pro ustájení přežvýkavců, dospělé drůbeže a prasat, krmit mláďata savců krmnými směsmi ze sušeného mléka, používat metody přenosu embryí v rámci reprodukce. Tento zákon se dokonce vztahuje i na včely, takže včelař, který má včelstvo v okolí dálnice či skládky (její velikost není v zákoně stanovena), má smůlu. Stát uděluje bioznačku garantující kvalitu, ovšem mnozí z prodejců, kteří nesplňují normy, se snaží vydělat, ale pravidla nedodržet. Místo garantované značky pak označují své produkty jako „přírodní“ nebo jen „z kontrolovaného pěstování“. Lord Northbourn použil v roce 1940 v knize Look to the Land termín „organický“ v širokých souvislostech v rámci vyrovnaného, přírodě neškodícího zemědělství. V USA tento termín zavedl a popularizoval J. I. Rodale. Dnes existují desítky vědeckých ústavů po celém světě a tisíce prací popisující to, čím se přirozeně řídili naši dědové v dobách před nástupem agrochemie.

KOZY


Plemeno „koza bílá krátkosrstá“ má ve svých standardech povolenou rohatost. A tak se ve stádu může objevit rohatá hlava, která nemusí patřit kozlovi. Většina zvířat je ale bezrohá.

Čeleď turovitých (Bovidae), kam mimo jiné patří i kozy, ovce a další již dlouho domestikovaná zvířata, má stále svá skrytá tajemství. Mohlo by se zdát, že kozy díky svému dlouhému soužití s člověkem jsou poměrně známou skupinou zvířat. Že tomu tak není, ukazuje i skutečnost, že zoologové nejsou jednotní v počtu druhů, které do rodu Capra patří. Udává se 8-11. Na našem území se vyskytuje jediný druh divoké kozy, koza bezoárová (Capra aegagrus). Ale i ta k nám byla introdukována. Velice dobře prosperovala například na jihomoravské Pálavě. Bohužel si vedla v destrukci chráněného území tak úspěšně, že její chov musel být zastaven a nyní je jen ojediněle v oborách. Kamzík, který se koze podobá, patří do rodu Rupicapra a naší koze je trochu vzdálen. V běžném chovu je koza domácí (Capra hircus), jež má množství vyšlechtěných plemen. Jedná se o jedno z prvních domestikovaných zvířat a s velkou pravděpodobností jejím divokým předkem byla právě koza bezoárová. Jedním z argumentů pro tuto teorii je fakt, že se jedná o nenáročná zvířata a že se vyskytovala v oblastech, kde docházelo k rozvoji zemědělství prvních lidských civilizací (Irák, střední Asie). Přesné hranice jejího výskytu nejsou známy. K její domestikaci došlo zhruba před 12 000 lety. Název plemene klasické „české“ kozy je bílá krátkosrstá. Jde o nejrozšířenější plemeno koz u nás. V roce 1945 u nás bylo více než 1,5 milionu kusů. Ovšem už roku 1963 se jednalo o zhruba půl milionu a roku 1984 bylo u chovatelů pouhých 53 000 koz.

Category: 2001 / 06

Na mapě naší planety mizí každým rokem další bílá místa. Jedna říše však zůstává lidem v mnohém nepoznaná. Je to podzemní svět bílých krápníků, stékajících vodopádů, propastí, bizarních kamenných kulis. Svět jeskyní, svět speleologických výzkumů.

OBŘÍ STAN PLNÝ TAJEMSTVÍ

Stále jsou v různých částech světa hlášeny objevy nových jeskynních systémů, z nichž mnohé se ihned stávají cílem dalších výprav a vzbuzují také zájem o komerční využití. Takový „zájem“ však mívá negativní dopad na celou jeskyni. Dochází k narušení mikroklimatu, znečištění podzemních vod, ohrožení krápníkové výzdoby, která vznikala miliony let.

Proto jeskyně, v nichž vznikly unikátní a citlivé podzemní formy, musíme pro jejich záchranu před člověkem uzavřít a ukrýt. Jednou z nich je i jeskyně Emine Bojir Chasar Nižnij, která leží na Krymském poloostrově na hřebenu Čatyr Dag.


Krápník, který podle svého tvaru dostal jméno „Socha Svobody“.

Hřeben Čatyr Dag se vypíná nad hlavním městem Krymu Simferopolem a nad černomořským pobřežím kolmými skalními stěnami do výše 1500 metrů. Již staří Řekové považovali tuto horu, která z dálky připomíná obří stan, za posvátnou a pod jejím vrcholem postavili svou svatyni. Mnoho jeskyní na hřebenu znali lidé od nepaměti a některé z nich mají i svou pohnutou minulost. V jeskyni Bim Baš (Tisícihlavá) objevili archeologové veliké množství lidských koster, jež jsou smutným důkazem zločinu středověkých nájezdníků, kteří do jeskyně nahnali na tisíc domorodých Tatarů a pak je ohněm a kouřem zahubili. Jeskyni Suuk Koba obývali lidé už v neolitu.

Hřeben Čatyr Dag patří ke krasovým rajonům s největším výskytem jeskyní, a proto také vždy poutal pozornost speleologů, krasových turistů a dalších hledačů jeskyní. Jeskyně zde byly bez ochrany, a tak krápníková výzdoba většiny z nich končila v rukou sběratelů minerálů nebo ve stáncích prodejců suvenýrů. Proto se simferopolští speleologové rozhodli podívat do podzemí hřebenu, velmi citlivě zpřístupnili dva z jeskynních systémů, ale to nejcennější zcela uzavřeli. Tím přírodním pokladem je Emine Bojir Chasar Nižnij.

POD ŽELEZOBETONOVOU ZÁTKOU


Vstup do Sálu přízraků.

Jeskyně byla simferopolskými speleology objevena v roce 1976 a po zjištění, co vše ukrývá, ihned uzavřena. Až v roce 1981 přizvali ke společné expedici české speleology z Bohumína a vstup do podzemí o průměru třiceti centimetrů, uzavřený železobetonovou zátkou, byl opět otevřen. Jediná zahraniční výprava tehdy v podzemí pracovala nepřetržitě sedm dní a kromě mapové a fotografické dokumentace se podařilo objevit i další pokračování jeskyně. Po skončení prací v podzemí byl vstup opět uzavřen na dlouhých 20 let.

Teprve v říjnu tohoto roku se simferopolští speleologové rozhodli jeskyni znovu otevřít pro expedici, k níž přizvali opět pouze bohumínské speleology. Kromě dalších výzkumných prací byla cílem i nová fotografická a filmová dokumentace, aby unikátní výzdoba jeskyně mohla být představena celému světu. I tentokrát byl po skončení výpravy vstup neprodyšně uzavřen, podle předpokladu znovu na mnoho let.

Proč vlastně mohlo vstoupit do podzemí dosud pouze 40 speleologů a proč je jeskyně tak přísně chráněna? Není jednoduché popsat slovy to, co zde příroda za statisíce let dokázala vytvořit. Stěny jeskynních chodeb a dómů, krápníky i dno jsou pokryty miliardami krystalů kalcitu a aragonitu, mnohdy tenkými jako vlas. Téměř všude jsou obrovské trsy bílých krystalů, připomínající tvary kamenné kytice chryzantém. Každý dotyk vyluzuje škálu zvonivých tónů a neopatrný pohyb znamená zničení velmi křehké krásy.


Drúzy kalcitových krystalů v Mléčné chodbě (nahoře) a v Krystalovém sále (dole).

Nejkrásnějším místem jeskyně je sál Nokturno. Osmdesát metrů dlouhý a třicet metrů vysoký dóm nemá jinou barvu než bílou. Husté jehlice krystalů pokryly vše. Po krystalech se i kráčí. Z Nokturna vede Mléčná chodba. Délka, bohatství a hustota krystalové výzdoby je zde fantastická. Člověku se až tají dech při pohledu na miliony bílých jehlic a stébel a připadá si jako v pohádkové zimní krajině. Zcela opačně působí Sál červených máků. Více jak sto metrů dlouhý dóm má sytě červenou barvu. Červené jsou i krápníky, na nichž vyrostly tisíce krystalů, které připomínají květy červených máků. Takové množství a bohatost tvarů krystalů nejsou známy nikde na světě. Nitro jeskyně je opravdovou pokladnicí a učebnicí krasových forem. červen 2001

Category: 2001 / 06

Vzpomínkami na světovou válku se to poslední dobou jen hemží. Ať už jsou to nově objevené paměti legionářů, ze kterých se později stali generálové, anebo vzpomínky obyčejných vojínů – přispívají do mozaiky poznání naší minulosti.

KOUZLO STARÝCH DOPISŮ

Žijeme v době, kdy se historici zaměřují na obyčejné životy obyčejných lidí, zkoumají, jaké měli lidé ve středověku sny anebo jaká byla úloha rodiny a ženy. Razí teorii velkých a malých dějin. Jak se ovlivňují a jak se prolínají. Snad proto nebude od věci připomenout si, jak se v dějinách první světové války promítají osudy jednoho obyčejného sedláka. Toulky českou i evropskou minulostí jsou o to zajímavější, že jsou zdokumentovány nejen fotografickým aparátem – jedná se tak možná o jednu z prvních válečných fotoreportáží. Stovky dopisů otevírají vzácný průhled do každodenního života první světové války. Pohled jiný, než jaký nabízejí učebnice dějepisu, ale i Remarquovy romány.

V navlhlé plesnivé krabici od margarínu ležely dlouhá desetiletí dopisy a fotografie, pečlivě převázané podle ročníku. Pro žurnalistu se objev něčeho takového rovná pokladu. Několik kilogramů staré zažloutlé c. k. feldpost, kterou naštěstí nikdo v rámci jarního úklidu neodnesl do sběru. Četl jsem je jako napínavou detektivku – mimo jiné také proto, že jejich autorem byl můj praděd, František Michalec.


Bradatí u štafle.

40 000 MRTVÝCH KOZÁKŮ

František Michalec doputoval ve vagonu zvaném kytlák do světové války, když mu bylo třicet let. Prvních čtrnáct dní neměl co na práci, jak píše, a potom za čtyřiadvacet hodin vypravil celý sanitats anstalt, předal osmdesát drážních vozů čtyřspřežných a pak přebral patnáct vozů civilních. To všechno psal v chvatu na feldpost korrespondenzkarte, koresponďáky s předtištěnou hlavičkou Franze Josefa. Prolínání malých osobních příběhů a velkých dějin je zde patrné na každém kroku. Napříkad u Lvova zajali pět tisíc kozáků, ale pro pradědu bylo důležitější napsat v dopise, že vymohl padesát korun měsíčně podporu na byt pro svou ženu Aničku. To už byl čtyři týdny ve světové válce a ještě věřil, že by do Vánoc mohl být doma. Za celé ty týdny nedostali od sebe s prababičkou žádný dopis, a přece pořád oba každý den psali, protože věděli, že jejich dopisy bloudí poštou. A skutečně, když praděda při zrychleném přesunu urazil s jednotkou 150 km za tři dny, dostal naráz 24 dopisů. To už postoupil z Lvova do Přemyšle, kde „podél cest bylo na metr a půl mrtvých Rusů“. Celkem tam padlo čtyřicet tisíc ruských kozáků, pro pradědu to bylo první opravdové střetnutí s válkou, ale on psal, že si na kozáky už zvykl a jeho největší nepřítel je déšť a potřebuje poslat kaučukovou pelerínu s kapucou. Prababička mu vyčítala, že se nastydne, že měl „ty vlněné spodky nosit na tenkých bílých, ale on je nosil jenom tak“.


Jeden z mnoha válečných experimentů – bojová vzducholoď.

JAZYKOVÁ ŠTAFLE

To už měl přidělenou svoji jednotku, které se říkalo štafle, staffel, kde byl leutnantem, poručíkem. Každý den dovážel munici a potravu z týlu na frontovou linii do zákopů, a pak z chráněného návrší za rachotu strojních pušek pozoroval vítězně postupující rakouské oddíly. Z hlediska diskuse o podobě Evropské unie může být zajímavý jeho obraz mnohonárodnostní vojenské jednotky, ve které se všichni nakonec domluvili. Velel stovce lidí osmi národností a měl u štafle nejen Poláky, Maďary a jednoho Slováka, ale také Němce, Rusíny, Rumuny a jednoho Srba. Praděda píše, že „ždrmolil všechny možné jejich jazyky jako nějaký c. k. Hotentot“, a jako potvrzení svých slov dokonce jednou psal prababičce polsky: „Do stolu suadam, za piuro chwytam s Toba sie kochane serduzsko serdeczne witam. Jenže já chwytam za olówek a nie za piuro, a bo ji piura niema.“ Přesto jazyk někdy způsoboval delikátní problémy: „Jako když se pohádali Polák s Čechem a Polák řekl takové nepěkné slovo, které ale Polákům zní běžně, a na to slovo si šel postižený hned ke mně stěžovat: Já jsem poctivé matky syn.“


Rakousko trestá vlastizrádce.

IRONIE ČESKÁ

V počátcích světové války si po dobytí Haliče koupil praděda pocztówku s obrázkem haličského kostela a napsal na ni: „Srdečný pozdrav z cest zasílá František. Dokud bude co jíst, budeme se bít.“ Tenkrát nebylo na nějakou cenzuru ještě ani pomyšlení a dopisy spíše připomínají cílenou propagandu. Praděda píše o tom, jaký to je skvělý pocit vítězství a že je hrdý na své mocnářství: „Je veliké teplo, koupáme se proto v Sávu, to je panečku pohoda, voda je sice ještě trochu červená, byly tu nedávno hrozné boje, ale nám to nic nevadí, a jak se naskytne příležitost, budeme se koupati zase.“ Válečné úspěchy ale začaly váznout a nadšení u vojska opadalo. Své způsobila jistě i pověstná byrokracie, a tak se později nikdo nedivil, když dopisy chodily v obálkách rozlepených c. k. úředníky. Jinak to zní ve Švejkovi a jinak to vypadá, když držíte v ruce dopis, na kterém jsou vytečkovaná a podtržená závadná slova a věty. Zajímavé také je, že praděda nikdy nepoužil slova bombardování nebo střelba. Zato skoro v každém dopise bylo, že celou noc nespali z té muziky, kterou doprovázel někdy i ohňostroj. Pro definici naší národní povahy a kořeny pověstné české schopnosti improvizovat se zde nabízí neprozkoumané pole k bádání.

VŠI, SVRAB A ÚČTY

Světová válka mého pradědy z dopisů byla rozhodně jiná než v „military“ literatuře, kde se popisují plynové útoky, zákopová válka a boj na bodáky. Praděda psal, aby se doma nestrachovali, že nemá teplé oblečení nebo dost jídla, protože tam na frontě „se to vždycky nějak zařídí“. Chlubil se, že jeho padesát koní netrpělo žádnými chorobami, na rozdíl od velitelů jiných štaflí. Z dopisů, které ani po letech neustaly v pravidelném rytmu s maximálně třídenní pauzou, se zdá, jako by se chvílemi světová válka měnila na vandr, jindy zase na zemědělskou brigádu. Horkého léta 1916 měl oberleutnant Michalec štafli rozpuštěnou: polovina vozila štěrk a druhá prováděla rolnické práce. Dopisy také svědčí o tom, že se nebojovalo ani tak proti Rusům, jako proti vším, svrabu a skvrnitému tyfu, které napadaly nejdříve koně a pak lidi: „To byli skuteční nepřátelé, tahle trojice kosila.“ Ovšem ještě těžším nepřítelem byly v byrokratickém Rakousku účty: „Za leden a únor jsem shledal, že jsem zkrmil o sto metráků ovsa víc, než je předepsáno. Celou noc na mě padaly vagony s ovsem a ráno mě voják našel v posteli mezi samými papíry, a jak jsem se podíval do těch akt, za dvě minuty jsem přišel na chybu a nescházelo mi nic.“


Dobrý doušek nemůže škodit – a hřeje.

SIGNUM LAUDIS

Možná že to praděda psal jen proto, aby se prababička nestrachovala. A možná aby ukázal, že má pro strach uděláno. Vždyť i tento dopis končil obligátním „líbá tě František“. A ještě pod podpisem bylo doplněno: „Náš známý Oříšek, o kterém jsi mi vyprávěla, jest mrtev, dostal prý granát přímo na hlavu.“

Jako bývalý učitel v hospodářské škole lesní a myslivecké měl ing. Michalec dobrou mušku. Také proto za světové války střelil džika, divočáka. Takhle začínal jeden z dopisů prababičce. Prý ohromný kus skolil jedinou ranou a u štafle se na jeho počest konala veliká oslava. Celý den přijímal gratulace, ale nebylo to na počest skolené černé svině, Jeho Veličenstvo vyslovilo mému pradědovi za namáhavé a obětavé služby před nepřítelem nejvyšší svoje vyznamenání a propůjčilo mu válečnou medaili „signum laudis“. „Ze všech komandantů štaflí celé divize jsem já jediný, kterému se takového vyznamenání dostalo,“ psal pyšně oberleutnant Michalec.

PRABABIČKA VE SVĚTOVÉ VÁLCE

Všichni ze štafle už byli na dovolence doma, jenom oberleutnant Michalec pořád nejel. Tak tedy přijela prababička za ním. Nebylo to nic neobvyklého, „celé armády ženských osob přijížděly na Velikonoce nebo Vánoce, když papež vyjednal příměří,“ ujišťoval praděda prababičku, když ji do světové války lákal. Ale přijíždělo se i za stavu válečného. Proto nebylo divu, že i prababička se po roce světové války vypravila za ním do okolí Haliče. Když měl laureát ceny Jeho Veličenstva volno, chodili spolu na procházky do lesa a do polí. Za ty dva měsíce ve světové vojně prababička zdomácněla, dokonce začínala pomalu komandovat štafli. Moc se při tom prý rozčilovala, protože formani ji nechtěli poslouchat, a praděda jí po návratu s chutí musel sdělit, „jaký ohlas zanechalo u divize, jak jsi chodila s holí k visitě, jak jsi kárala a chválila a snad i tou holí mlátila, a to všechno jest dnes v celé divizi všeobecně známo, že jsi vlastně ty byla po celý čas komandantem zásobovací kolony na východním bojišti.“


Jižní slunko suší oříšky i reumatismus.

HISTORKY ZE ZÁSVĚTÍ

Stejně jako Internet, mobilní telefony, rogala a mnoho dalších užitečných věcí, které přišly na svět díky válečnému výzkumu, docházelo podle pradědových dopisů ve válce k experimentům, jež se nepodařily. Jako pohotový fotoreportér vše zaznamenal, takže můžeme vidět vozíky s proviantem tažené psy, bojové vzducholodě, které měly zřejmě sloužit jako pozorovatelny. Zavedeno bylo také nové krmivo pro koně, které pradědu nejprve nadchlo, ale pak se proti rakouským jenerálům definitivně zatvrdil: „Máme také pro koně nové krmivo, a sice tak jednoduché a laciné, a kolik je ho všude nadbytek. Divím se, že na to někdo dřív nepřišel. Jest to dříví z listnatých stromů. Dle chemických rozborů obsahuje velké množství škrobu, cukru a buničiny, kůra se oloupá a hoblíkem se nadělají hoblovačky.“ Když o rok později přišlo nařízení krmit koně zeleninovými řízky, posteskl si, že je to stejný nesmysl jako s tím dřevem.

PORTRÉTY VÁLKY

„Myslel jsem, že obrázky dělat nebudu, ale takovou příležitost si přece ujít nenechám,“ dušoval se často praděda a posílal nové a nové portréty války. Přes všechno, co viděl, neztrácel smysl pro humor, takže na snímek mrtvoly, přebírající ve ztuhlých prstech růženec, připsal z druhé strany: „Pěkný pozdrav ze světové války zasílá Tvůj František.“ Po čase se stal jeho fotografický aparát pověstným a v dopisech se nejvíc rozepisoval o tom, co kde „odklapnul“: „Včera jsem si most sfotografoval, také cerkev, všechny lidi před kostelem a starý farář mezi nimi. Nevím, co se děje, ale celá ves chodí ke mně, abych fotografoval. Máme takové zakázky, že o tom budou psáti dějiny.“ Blížil se konec války a oberleutnant Michalec naštěstí neuposlechl c. k. nařízení, které vybízelo amatérské fotografy, aby zdařilé obrázky odevzdali nadřízeným úřadům. Přes Rumunsko, Rusko, Polsko a Itálii se vrátil domů a přivezl s sebou hromadu fotografií a destiček, které později nazvětšoval a uspořádal do alb. I když se z první světové války šťastně vrátil a stal se ředitelem místní školy, světová válka se mu přesto stala osudnou, tedy ta druhá v pořadí. Zemřel v roce 1942 po úspěšné operaci oboustranné tříselné kýly ve výtahu, když při cvičném vojenském poplachu přenášeli v nemocnici pacienty do krytu ve sklepě. Podle jiných údajů zase zemřel na schodech, stižen srdeční mrtvicí. Jisté však je, že fotografie a dopisy, které po něm zůstaly, nyní ožívají jako podivuhodné svědectví doby, o níž mnoho takových zpráv nemáme.

Category: 2001 / 06

Před třemi lety se světově proslulý francouzský badatel Bernard Buigues dozvěděl od kočovných pastevců sobů o existenci vzácného srstnatého mamuta, který je ve zmrzlé zemi sibiřské tajgy. Protože se o mamuty vždy velmi zajímal, začal plánovat jednu ze svých nejzajímavějších cest…

BÁDÁNÍ V JESKYNI

Vznikl tým 37 špičkových vědců z osmi různých zemí, který obsáhl široké spektrum speciálních disciplín, včetně studia masožravců, malých savců, srstnatých mamutů, mamutích klů, pylů a vegetace, archeologie, virů, hmyzu, ryb, patologie, geomorfologie a izotopní analýzy ledu a hmoty. Konečně mohla začít expedice za objevením a záchranou jednoho z jedenácti mamutů nalezených v posledních 200 letech na Sibiři. Už od roku 1998 vznikaly plány na vyzdvižení Jarkovova mamuta, pojmenovaného po muži národa Dolganů, který pozůstatky mamuta na Tajmyrském poloostrově našel. S pomocí ruských přátel se Buiguesovu mezinárodnímu týmu – částečně vybavenému finančními prostředky od Discovery Channel, který také vyrobil a vysílal dokument o expedici – podařilo mamuta v říjnu 1999 vyprostit. Jednou z neobvyklých technik použitých při vyprošťování bylo roztavení části ledu za použití vysoušeče vlasů. „Jak led roztával a my byli blíže k srdci mamuta, mé srdce tlouklo stále rychleji,“ popsal vědecký koordinátor expedice Dick Mol své dojmy poté, co se mohl dotknout těla mamuta a jeho srsti. „Pracuji s mamuty více než 25 let a nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy se mé prsty skutečně mamuta dotkly. Bylo to ohromující,“ dodal světově uznávaný nizozemský odborník na mamuty.

Ve své studené hrobce – 22tunovém kvádru zmrzlé země – byl mamut dne 17. října 1999 letecky přepraven do obrovské, od místa nálezu 322 km vzdálené ledové jeskyně v blízkosti města Chatanga v Rusku. Na rozmrazování této 20 tisíc let staré ledové schránky s Jarkovovým mamutem začali pracovat členové expedice v srpnu 2000. Celý blok byl seshora lany rozdělen na síť dvaceti různých sekcí o velikosti 0,5 m². Rozmrazeny byly pouze dvě sekce (1 a 16), a to do hloubky 25 cm, obsahující části mamuta – srst, zjevnou měkkou tkáň a kosti. V sekci 16 nalezli čtyři obratle. Na páteři nebyly nalezeny žádné svaly nebo měkké tkáně, což naznačuje, že mamut není kompletní, jak se vědci původně domnívali. „Nejdříve pro mne byly nálezy v jistém směru zklamáním, protože jsem doufal, že jsme nalezli daleko úplnější zvíře. Na druhou stranu to, co jsme nalezli, mi otevírá daleko více dveří do vědeckého světa, než jsem čekal,“ uvedl Bernard Buigues. Výzkum v ledové jeskyni totiž umožňuje poprvé v historii odebrat vzorky z prehistorického zvířete, i když je ve zmrzlém stavu. „To je velice důležité, protože to znamená, že vědci mohou provádět své výzkumy bez toho, aby ničili ledovou schránku mamutova těla,“ vysvětluje Dick Mol. Vědci nyní mohou dostat ty nejčerstvější vzorky v historii, neboť důležité vědecké informace nejsou roztaveny nebo odplaveny, jak se stávalo v minulosti při stříkání hadicí. Je to důležité především pro výzkum DNA.


Kly z nálezů v tundře seřazené v jeskyni Chatanga.

K analýze DNA se pokouší směřovat otázku vyhynutí mamutů kurátor a odborník na vyhynulé tvory Amerického přírodovědeckého muzea Dr. Ross MacPhee spolu se svým kolegou Alexem Greenwoodem. Mimo jiné pátrají po známkách virů nebo jiných chorob. Jejich výzkumy ukazují, že DNA je v kosterních vzorcích, které odebrali, velice dobře zachovalá. Zřejmě proto, že mamut byl po tisíce let uložen v relativně chladném a suchém prostředí.

PÁTRÁNÍ V PREHISTORICKÉM RÁJI


Vedoucí expedice Bernard Buigues s mamutím klem – jedním z více než 1000 nalezených pozůstatků pleistocénské přírody.

Teploty minus patnáct stupňů však pro laboratorní tým znamenaly také mnohé problémy, například zdržení rozmrazovacího procesu. Na druhou stranu vědci mohli podnikat výpravy do tundry a sbírat pozůstatky jiných savců doby ledové, což je pro výzkum rovněž důležité. Bernard Buigues zorganizoval největší expedici, jaká kdy byla v oblasti pleistocénské čtvrtohorní paleontologie tak blízko severního pólu podniknuta. S pomocí helikoptéry bylo v srpnu a září 2000 na různých místech Tajmyrského poloostrova vysazeno 11 dvoučlenných týmů, které za doprovodu kamery strávily 10 až 15 dní v „prehistorickém ráji“ hledáním dalších pozůstatků. Nejužší výběr z celého vědeckého týmu se k expedici Bernarda Buiguese přidal přímo na místě. Společně zde sebrali více než 1000 různých pozůstatků pleistocénské přírody. Mezi nimi bylo více než 100 mamutích klů a dvě krásně zachovalé lebky srstnatého mamuta, dále ostatky mamutů, koní, pižmoňů východních, tehdejších sobů, losů, stepních bizonů a vlků. „Z nálezu tolika kosterních pozůstatků (kosti, kly, zuby) jsme schopni určit, v jak hojném počtu se mamut v pleistocénské éře na Tajmyrském poloostrově vyskytoval. Z našich nálezů můžeme celému světu ukázat, že srstnatý mamut nebyl tak velký, jak si lidé mysleli,“ tvrdí Dick Mol.

SIBIŘŠTÍ MAMUTI A DOBA LEDOVÁ

Poslední doba ledová se skládala z mnoha období ochlazování a oteplování. Z jiných důkazů vyplývá, že přibližně před 45 000 až 22 000 lety měla tato část Sibiře teplejší letní podnebí než dnes. Jedním z důkazů byly nalezené rostliny, které na poloostrově tehdy rostly, ale dnes je zde již nenajdete. Soudě čistě z množství zkamenělin z tohoto období, velice dobře vyhovovaly tyto podmínky mamutům a jiným velkým zvířatům, která na Tajmyrském poloostrově žila evidentně v hojném počtu.

Po teplejším období přišlo asi před 20 000 lety náhlé ochlazení, které je známé také jako poslední ledové maximum. I v tomto období žili na Tajmyru velcí savci. Poté přišlo celosvětové oteplení, a velké ledové vrcholky v Severní Americe, menší v Evropě a severní Asii začaly tát. To vedlo k velkému přílivu vody, která se rozlila z nedostatečných říčních koryt a jezer. V případě Tajmyrského poloostrova se předpokládá, že hladina jezera Tajmyr se z dnešních 5,2 metru zdvihla až na 45,7 metru. Je pravděpodobné, že velká část tundry byla zaplavena a stala se pro velké savce neprůchodnou. Mamuti na několik tisíc let zmizeli ze záznamů radiokarbonové metody. Pravděpodobně se na určitých místech ztratila i další velká zvířata. Asi před 13 000 lety se mamuti na břehy Tajmyrského jezera, které se mezitím utvořilo do své dnešní podoby, vrátili. V tomto období bylo podnebí někdy velice příznivé, jindy příliš studené nebo vlhké. Jakmile se ale životní podmínky zlepšily, mamuti se vždy vrátili, až do doby před 10 000 lety, kdy zmizeli navždy.

VÝSLEDKY VÝZKUMU – JAKÝ BYL MAMUT


Srst mamuta zkoumaná na Amsterodamské univerzitě v Nizozemsku.

Na základě analýz stoliček z horní a spodní čelisti byl Jarkovovův mamut asi 47 až 49 let starý. Zahynul pravděpodobně při sesuvu půdy. Oba velice dobře zachované kly vážily levý 47 a pravý 45 kilogramů, měřily 294 a 298 centimetrů. Podle jejich předběžných výzkumů (Dr. Daniel Fisher z Michiganské univerzity v USA) se ukázalo, že zvíře zemřelo buď v pozdní zimě, nebo na brzkém jaře. Prostřednictvím analýzy lebky a klů se také zjistilo, že tento samec byl průměrné velikosti, měřil v kohoutku 260 až 270 cm. Z mamuta se kromě klů, lebky, horní a spodní čelisti a stoliček našlo také velké množství srsti a podsady (charakteristické pro srstnatého mamuta). Dále se zachovala žebra, páteř, velká kost z přední nohy a tři kosti z chodidla přední nohy. Při rozehřívání a rozboru srsti a podsady byly objeveny vzorky rostlin, řas, semen a hmyzu.

Dr. Bas van Geel z Centra pro geo-ekologický výzkum ICG na Amsterodamské univerzitě objevil ve zmrzlém bloku květy aremisie, zbytky květů trav a travní semeno. Přítomnost těchto vzorků ukazuje na stepní vegetaci, suchou krajinu s trávami bohatými na živiny, odlišnou od studené vlhčí tundry dnešního Tajmyrského poloostrova. Sucho je důležitým faktorem v tomto typu vegetace, což odhaluje, že ani v nejstudenějším období poslední doby ledové nebyl Tajmyrský poloostrov pokryt ledem.


Zvětšené květy Aremisie, zbytky květů trav a travního semene, nalezené v usazenině ledového bloku v srsti mamuta. Tyto nálezy ukazují, že prostředí, ve kterém žili mamuti, byla step.

Důkazy o stepních životních podmínkách stojí v přímém kontrastu proti obvyklým a dlouho zastávaným názorům, že srstnatý mamut žil v tundře. Podnebí tundry je dosti vlhké a silná sněhová pokrývka způsobuje pasoucím se zvířatům problémy. Trvá týdny, než sníh roztaje, což vede k opožděnému odhalení rostlin. Mnohé rostliny, jež v tundře rostou, jsou nepoživatelné a některé druhy jsou pro velké býložravce dokonce jedovaté. Protože se rostlinné zbytky v mokrých podmínkách rozkládají pomalu, produkují tundrové rostliny ne zcela rozložený humus. Vrstva humusu chrání půdu před letními teplotami a brání tání, takže rozmrzne jen malá vrstva půdy. Tundrové rostliny mají tudíž mělký kořenový systém a půda je chudá na živiny.

Oproti tomu stepi jsou suché a dominují na nich trávy, které nejsou toxické. Zimní traviny jsou dokonce energeticky výživné. V létě ve stepi nastává veliké tání a pro býložravce je zde dostatek výživy rostoucí ze silnější vrstvy půdy.

Stáří Jarkovova mamuta bylo určeno analýzou rozpadu uhlíku ze vzorků srsti, kůže a kostí odebraných v roce 1999 z mamutovy lebky a čelisti. Jarkovovův mamut je přibližně 20 380 let starý. Radioaktivní izotop uhlíku ze 31 kosterních vzorků mamuta odebraných na Tajmyrském poloostrově ukazuje, že mamuti v této oblasti žili v období před 53 000 a 10 000 lety a poté náhle zmizeli.

O celém životě mamuta se toho můžeme mnoho dozvědět z analýzy klů. Kly rostou celý život a skládají se z mnoha vrstev materiálu. Jejich struktura a složení ukazují na stáří a velikost jedince a v jistém ohledu také na složení stravy a prostředí, ve kterém žil. Sezonní a každoroční změny klimatu vyčtené z nalezených klů ukazují, že mamuti mohli migrovat mezi regiony s různými zeměpisnými šířkami. Budoucí výzkum by měl potvrdit frekvenci a důležitost takové migrace. Dnešní sobi migrují na jih, aby se vyhnuli dlouhým temnotám polární zimy. Vědci doufají, že se dozvědí, zda mamut praktikoval něco podobného. Výzkum struktury a složení klů může také odhalit smrtelnou sezonu mamuta a jaké v ní byly podmínky. Jarkovovův mamut pošel téměř přesně v přechodu mezi polární zimou a brzkým jarem a zdá se, že těsně před svou smrtí byl v dobrém zdravotním stavu. Když je totiž mamut ve špatném stavu, kly vykazují nižší přírůstky a příznačné složení. Za posledních pár měsíců se však na klech Jarkovova mamuta neobjevilo nic víc než typické hubené období pozdní zimy…

VZKŘÍŠENÍ MAMUTŮ? Není to poprvé, co byl na Tajmyrském poloostrově nalezen srstnatý mamut, ale je to poprvé, kdy byly pozůstatky srstnatého mamuta úspěšně ve zmrzlém stavu vyproštěny a udržovány v kontrolovaném prostředí pro detailní průzkum. Vědci studují každý milimetr bloku Jarkovova mamuta. Každý kousek půdy kolem mamutova těla je velice důležitý, chceme-li se o jeho životě dozvědět víc. Vědci věří, že jim další výzkumy pomohou odhalit fakta o životním prostředí mamuta, jeho stravovacích návycích, příčině smrti a možná i nitky, které by mohly vést k příčině vyhynutí celého druhu. Doufají, že se jim podaří použít zmrzlé sperma mamuta k oplodnění slonice. Mamut by tak mohl opět ožít po deseti tisíci letech… Jen si to představte… Mamut – zvíře, které se poprvé objevilo v Africe před více než 4 miliony let a později se stěhovalo na sever, kde se růstem chlupů přizpůsobilo mrazivým teplotám – bude možná za pár let k vidění v zoologických zahradách. Anebo se bude opět prohánět ve volné přírodě?

Category: 2001 / 06

Když se něco označilo za stavbu pětiletky, vždycky to zavánělo zbytečnou megalomanií. Když se navíc poukázalo na „potřebu socialistické společnosti“ a chránily se „zájmy lidu“, tak bylo téměř jasné, že stavba, přes všechny protiargumenty, je de facto schválená a stavbařsko-vodárenská lobby má o zakázku, práci i popularitu postaráno. A ten, kdo tvrdí opak, riskuje v lepším případě ztrátu kariéry. Dnešní společnost má tendenci nazývat se demokratickou, ale Novomlýnské nádrže jsou stále námětem diskusí, pří i protiprávního jednání. Jen ta příroda si, navzdory všem prognózám, dělá, co chce. Několikrát se mě ptali, proč „dělám“ zrovna tenhle příběh. Odpověď je prostá. Protože mohu.


Foto: RNDr. Petr Macháček

KÓTA JE, KDYŽ…

Ochranáři, vodaři a dokonce už i místní obyvatelstvo začali naprosto běžně používat v řeči o nádržích slovo „kóta“ a k němu přiřazují číslo s přesností na dvě desetinná místa. A vědí, která bije. Takže lidsky a stručně.


Hladina novomlýnských nádrží zakryla hektary unikátního lužního lesa. Zbytky tohoto vzácného ekosystému jsou zachovány v rezervaci „Křivé jezero“.
Foto: RNDr. Petr Macháček

Postavily se nádrže a po jejich napuštění dosáhla voda určité nadmořské výšky. Výška 170,35 metrů nad mořem, tedy kóta 170,35, znamenala původní hladinu, ze které se začínalo a jež měla být stálá. Povodí Moravy po nejrůznějších tlacích snížilo hladinu o 85 cm, na kótu 169,50 m. To znamenalo obnažení dna a ochranáři zajásali. Po šesti letech začalo Povodí Moravy vodu zase napouštět. Každý centimetr z tohoto pohledu hraje roli. Vodař vidí zvýšení vodních rezerv, mluví o využití vody pro elektrárnu a závlahy. Jachtaři se těší na možnost využití mořských jachet s hlubokým ponorem, ochránce přírody drásá ztráta znovu vznikajících lužních lesů. Své k tomu říká jak břeclavská hygienická stanice, tak nedaleké Rakousko. A v současné době i Vláda ČR, která si v rámci jednotlivých rezortů přehazuje problém nádrží jako horký brambor. Jenže si přehazují problém současný, a „ekologická fronta“ jako jediná pořád ještě argumentuje nesmyslností samotného díla, jeho podstaty. Zatímco místní je mají za zelenou totalitu, přírodovědci chtějí vrátit alespoň část přírody do stavu, v jakém byla před touto problematickou stavbou. To znamená snížit hladinu, odkrýt dno a nechat přírodě volnou cestu k návratu. Národní přírodní rezervace Křivé jezero, kde jsou u vesnice Nové Mlýny zachovány zbytky původního lužního lesa, jim ukazuje, jak obrovské množství organismů je tady doma. A bylo by i v nově zelesněném dnu nádrže. Ale jak se zdá, v boji, kde příroda jako fenomén není přizvaným účastníkem jednání, zůstávají přírodovědci čím dál osamělejší.

LAIK SE DIVÍ, PŘÍRODOVĚDEC ŽASNE

V roce 1984 jsem se v rámci akce Dno účastnil přesazování bledulí a ladoněk ze dna budoucí nádrže, patřící k systému Vodního díla Nové Mlýny. Odborné polemiky šly tenkrát mimo mě. Sraz byl ráno, my z Ostravy jsme se snažili dorazit noc předtím. V deníku z té doby mám napsáno: „…Ve tmě jsme několikrát zapadli do nějakého rybníčku nebo bažiny. Podařilo se mi zakopnout a ztratit baterku. Na prvním suchém místě jsme se vyspali a ráno jsme pořádně zabahnění dorazili na sraz k Pavlovu. Při práci jsem nafasoval úkol nosiče. Nosil jsem vyrýpané bledule a přepočítával je. Nakonec jich bylo přesazeno 17 174. Pěkná cifra.“ O nějaký čas později už se nad stejnými místy proháněli cejni. Nejenom cejni, v horní nádrži bylo v letech 1973-78 zaznamenáno 32 druhů ryb. V konečném součtu plave v nádržích 41 druhů ryb, což rybáře i pytláky naplňuje docela slušným uspokojením. Vždyť jsou to skoro dvě třetiny všech našich druhů. Objevila se hlavačka mramorovaná (Triterorhinus marmoratus), což je v současné době jediný dokázaný výskyt u nás.

„To je vaše loďka?“ ptal se mě okolo jedoucí cyklista, když viděl, jak se s batohem na zádech a foťákem na krku hrabu z vrbiček. V houští se pohupuje uvázaná pramička. „Ne, nejsem zdejší,“ ujistil jsem ho. „Hm, tak to bude nějakého jiného pytláka.“ Byl mokrý březen roku 2001, takže jsem si klidně zašel do zbytků lužních lesů pod nádržemi. Před lety mě komáři z lužního lesa vyhnali. Zastavení komářích kalamit byl jeden z nahlas proklamovaných cílů stavby. Ale paradoxně díky stavbě přírodovědec „komárolog“ zajásal. Objevil a popsal nález líhniště komára Uranotaenia unguiculata v průsacích boční hráze třetí zdrže. Tento druh byl znám pouze z rybníku Nesyt, a to jen na základě odchytu jediné komářice. Jenže to asi normálního rekreanta nenadchne. Desítky druhů bodavého hmyzu (počty druhů komárů jdou opravdu do desítek) do lužního lesa patří. Byly tady před stavbou, budou i po ní. Jen se změnilo druhové spektrum. Některé druhy potřebují volnou a klidnou hladinu, jiné podmáčená, zarostlá mokřiska s vlhkou půdou. Objevily se druhy rodu Anopheles, což začne být zajímavé ve chvíli, kdy se řekne, že anofelové jsou právě ti komáři, kteří přenášejí malárii. Jejich množství udával v roce 1990 entomolog Jaromír Vaňhara „průměrně 39 kusů na 100 cm² vodní hladiny v případě odvodňovacích kanálů.“



Situaci před zatopením ukazují černobílé snímky. Horní je z pravidelných jarních záplav, které posloužily jako argument pro stavbu nádrže.
reprofoto Jarmila Kocourková

Celou dobu existence vodních nádrží se toto téma a spor o výšku hladiny odráží ve vysokých politických kruzích. Před 11 lety se v poslanecké interpelaci od pánů poslanců J. Špačka, M. Tejkla a S. Žaluda objevila věta: „Na odhaleném dně vypuštěné nádrže nemůže samovolným procesem dojít k obnově lužního lesa a plocha vypuštěné nádrže zůstane dlouhé roky vlastně divokou pustinou,“ přičemž se odvolávají na nejmenované odborníky. V témže roce byli biologové zajedno, že les tam samozřejmě být může a bude, jen to bude nějakou dobu trvat.

„Pro krajinné ekology jsou Nové Mlýny nádhernou experimentální plochou. A podle mě je to jejich jediný užitek. Díky studiím tam dělaným budeme muset trochu přepsat učebnice dendrologie. Dočtete se v nich, že vrbové semeno má krátkou klíčivost – tam se ukázalo, že to není pravda. I po několikaměsíční proluce, kdy jsme nepředpokládali, že se na obnaženém dnu vrba uchytí, bylo na 1 m² až 120 vrbových semenáčků,“ říká Ing. Antonín Buček z Mendelovy univerzity v Brně. RNDr. Miroslav Šebela z Moravského muzea jej o pár dní později doplní. „V letech 1984-87 bylo obnaženo dno jedné z nádrží, aby se opravila hráz. Došlo k okamžitému nástupu vrbových a topolových houštin. Šlo to tak rychle, že to všechny překvapilo. Dneska tam zabloudíte v lese několikametrových stromů.“ Biologické studie v roce 1991 pesimisticky tvrdily, že „při vypuštění dolní nádrže není reálné v době kratší než 10 let vrátit alespoň částečně charakter krajiny do původního biotopu“. Očekávaný návrat přírody co do pestrosti druhů a zejména rychlosti překvapil i ty největší optimisty. Místy na obnaženém dně docházelo k absurdním jevům. „Byla tam rajčata, která se tam dostala s vodou s příbřežních pěstitelských oblastí. Normálně tam vznikla malá rajčatová plantáž,“ tvrdí dr. Šebela.

NA PTÁKY JSME KRÁTCÍ?

Ptačí společenstva jsou po těch lidských na Nových Mlýnech těmi nejnápadnějšími. Kdokoli se projde po hrázi kterékoli z nádrží, uslyší křik mnoha druhů. Ti šťastnější uvidí sokola či orla, ti méně šťastní určitě alespoň několik druhů racků a vodního ptactva. A co se racků týká, tisícová hejna nejsou žádnou zvláštností. Na první pohled ptačí ráj a inspirace pro Hitchcocka. Letošní jaro bylo pro ornitology zážitkem. Mezipřistání tisíců párů hus přilákalo z daleka příznivce a milovníky opeřenců s dalekohledy. „Já je viděl támhle za ostrovem,“ hlásí mi chlap, který si mě podle foťáku zařadil do cechu ptáčkařů. „Já tady čekám od rána,“ tvrdí další, jenž popíjí čaj z termosky a s videokamerou čeká v autě na svoji chvíli. Svistot křídel přelétajícího hejna o několika tisících ptáků je opravdu výjimečný zážitek.

Před napuštěním nádrží zde bylo 158 druhů ptáků, z toho 88 hnízdících. V letech 1979-80, tedy po napuštění nádrže, bylo zjištěno pouze 20-25 hnízdících druhů. Později začali hnízdící páry rušit rekreanti provozem loděk. Opravdu malou náplastí je 5 ptačích druhů, které jsou zde díky nádržím nové. Útěková vzdálenost ptáků je přitom poměrně velká, což svědčí o tom, že ptáci mají se soužitím s člověkem své zkušenosti. A z čím větší dálky prchají, tím jsou jejich zkušenosti horší.

NEJEDNOTNOST PŘÍRODOVĚDNÉ FRONTY

Už od počátku stavby bylo jasné, že široká přírodovědná fronta je proti stavbě. Na první pohled to tak vypadá i dnes. Jenže podmínky se změnily a jednotlivé biologické obory nahlížejí na současnost nádrží různě. Shodnou se v tom, že kóta 170,35 metru je nesmysl, 170,00 metrů je pro ně nevýhodný kompromis a nejlépe by bylo jednat o dalším snížení.

Problém je mimo jiné v tom, že samotní ochránci přírody nejsou ve svých požadavcích na budoucnost nádrží jednotni. Od striktního „vypustit!“ přes „rozkolísat“ až po „udělat další studie“. Ale všichni se shodují v tom, že stavba byla zločinem na přírodě a společnost má víc než morální povinnost zachránit, co se dá. A jak přirozený návrat lesa ukázal, zachránit se dá mnoho. Představa o výšce hladiny ichtyologa, tedy „rybího“ odborníka, se liší od ochránců ptáků, odlišné představy má hygienik či lesák. Jeden z přírodovědeckých požadavků je rozkolísanost hladiny. RNDr. Josef Chytil to vysvětluje.

„Podle evropské směrnice o ochraně ptáků patří mezi nejvzácnější obyvatele Novomlýnských nádrží racek černohlavý (Larus melanocephalus) a rybák obecný (Sterna hirundo). Ti si ale nestaví hnízda na stromech. K úspěšnému vyhnízdění potřebují obnaženou plochu, protože kladou vejce přímo na zem v blízkosti vody. Pokud by nedocházelo ke kolísání, mohlo by dojít k situaci, že nebudou mít kde hnízdit. Při trvale snížené hladině by vhodná hnízdiště zarostla, při zvýšené by byla zaplavena. Částečné přeplavování mimo hnízdní sezonu by mohlo být ideálním řešením. A protože se snažíme dostat do EU, měli bychom dodržovat mezinárodní směrnice, ke kterým jsme přistoupili.“ Oscilace hladiny přitom není jen teoretickým výmyslem, ale úspěšně odzkoušenou metodou.

Na druhou stranu ředitelka Okresní hygienické stanice v Břeclavi, která má rajon nádrží na starosti, snížení hladiny nepovoluje. Dr. Laštovičková ve svém záporném stanovisku uvádí: „Vlivem snížení hladiny dochází k nadměrnému prohřívání vody a růstu fytoplanktonu. Z důvodu využívání těchto vodních ploch má toto negativní vliv na zdraví lidí.“ „Navíc by při snížené hladině nebyl dodržen sanitační průtok,“ říká později. Negativní vliv na lidský organismus při koupání v nádrži, kde nastal bouřlivý rozvoj řas a sinic, je dokázaný fakt. Navíc dle některých biologů jsou nádrže „septikem Moravy“. Na druhou stranu ryby lovené ve zdejších vodních nádržích jsou komerčně prodávané do evropských států, jejich svalovina při rozborech v sobě neměla cizorodé látky a díky stavbě čističek se kvalita přicházející vody lepší.

Ve vodě se občas objevují jedovaté zplodiny produkované bakterií Clostridium botulinum. Ty mohou způsobit otravu a v případě ptáků se to několikrát stalo. Ale přestože jsou životní nároky bakterie známé, projevy její toxicity se občas objeví zcela nečekaně. Prostě si potvůrka dělá, co chce. Ptáci navíc mohou zažít a někdy i přežít otravu olovem, což má na první pohled stejné příznaky jako botulismus. Tím nemyslím na smrt zastřelením, což by nějaký cynik mohl brát jako „otravu olovem“, ale na situaci, kdy nezodpovědná kachna brok spolkne. Nebo je jen lehce zraněná, ale brok uvízne v těle. A podle množství nalezených nábojnic musí být v nádržích broků hezkých pár desítek kilogramů.

VODAŘI A JEJICH MILIONY

Povodí Moravy je státní podnik, takže by se měl starat, aby zacházel se státními prostředky co nejhospodárněji, a navíc cílem každé firmy je něco vydělat. Ovšem Novomlýnské nádrže dělají v peněžence Povodí pěkný průvan. Ztráta za rok 1991 byla 74,6 mil. korun. Přírodovědcům bylo v případě nádrží vyčítáno, že jejich argumentace postrádá „tvrdá“ měřitelná data, zatímco ekonomové měli své tabulky a grafy jasně vypočítané. Teď se ukazuje, že většina přírodovědných argumentů by měla být uznána, a prognostici, kteří hlásali ziskovost stavby, by se měli podílet na jejich milionových ztrátách.

„Nové Mlýny se rozhodně nevyplatí, ztráty platíme ze svého. Do těchto nádrží jdou prostředky jiných odběratelů,“ smutně to hodnotí ing. Košacký. „Hospoda Nové Mlýny prostě nesype. Ale zavřít se nedá, a tak ji dotujem z jiných hospod, které sypou,“ sáhne pro příklad z laikovi známější oblasti. „A jak chcete vypočítat cenu lidského života či traumat, která způsobí povodeň?“ zní závěrečný emocionální argument.

SVĚTLO NA KONCI TUNELU?

Zdá se, že celý příběh má nádherně jednoduché řešení. Zatímco všichni licitují a hádají se (a to ne vždy čestně) o výšku hladiny, stačí, aby se legislativní cestou změnil účel vodního díla. Všechny další kroky včetně výšky hladiny pak budou podléhat novému účelu. Například pokud bude upřednostněn zájem ochrany přírody, která dokáže, že vodní dílo neplní současný účel, může se hladina snížit a nastane stěhování desítek kormoránů, kolpíků a desetitisíců racků.

V opačném případě, pokud budou platit současné normy, zejména manipulační řád, není na první pohled co řešit. „Manipulák“ je závazný dokument, který určuje, jak se má zacházet s výškou hladiny při různých situacích. Je to několik desítek stran tlustý fascikl plný tabulek a nařízení. Řešení musí brát věci od začátku, a přitom se spory točí kolem skutečností pevně zakotvených někde uprostřed.

Pět let byla snížená hladina a došlo k fantasticky rychlému návratu lesa zpět na obnažené dno. Povodí Moravy začátkem roku 2001 začalo zvedat hladinu, čímž došlo k zaplavování nově vznikajícího ekosystému – lesa, který se mezitím stihl vyšplhat do několikametrové výšky. Okamžitě se zvedla vlna protestů. Povodí Moravy je obviňováno z toho, že ze státu vyinkasovalo 100% dotace na výstavbu ostrovů, které si teď vesele zase zaplaví. Skutečnost, že byly za 60 milionů postaveny dva ostrovy, a pak se začala zvedat hladina, je z ekologické fronty jeden z nejkritizovanějších momentů. Ostrovy vznikly v rámci budování biokoridoru. Ovšem možným zaplavením ostrovů i nově vznikajícího lesa na původním dně smysl biokoridoru mizí. Technicko-provozní ředitel ing. Václav Košacký to vysvětlil jednoduše: „My jsme ty ostrovy nechtěli, v podstatě jsme k jejich výstavbě byli dotlačeni ministerstvem. Snížená hladina byla pouze po dobu výstavby ostrovů. A teď nás ministertsvo životního prostředí tlačí k tomu, abychom hladinu nezvedali. Říkají, tytyty, milé Povodí, my ti dlužíme 4,2 milionu a klidně ti je budeme dlužit dál, pokud se nebudeš chovat mravně.“ Mravně znamená protiprávně, neboť rozhodnutí jde proti manipulačnímu řádu. „Ten jsme povinni dodržovat, a je tady jasně dáno, že normální hladina je 170,00 m n. m.,“ říká ing. Košacký. A ing. Adámková vše jednoduše a bez zbytečných složitostí shrne: „Kdokoli protestuje, tak směrem k Povodí zbytečně. Prostě brečí na špatném hrobě. V případě, že by byl jiný důležitý zájem společnosti, který by vyvolal potřebu změny výšky hladiny, je to možné, pouze když se změní účel vodního díla, pro nějž bylo postaveno. Kdo žádá změnu, musí ji zdůvodnit. A doložit potřebnými dokumenty a expertizami, které mohou stát velké peníze. Zatím, pokud vím, tento podnět nikdo nedal.“


Elektrárna na nádržích pomáhá snižovat finanční ztrátu, kterou zde povodí Moravy vykazuje.
Foto: Topí Pigula

Přitom ale fakt, že vodní dílo neplní některé z účelů, pro něž bylo vybudováno, je na první pohled jasný. Nejčastějším argumentem pro výstavbu byla potřeba závlah. Když se projdete okolo dolní nádrže, je vidět, že některé zavlažovací soustavy už nebyly několik let použité a jsou částečně rozkradené. Jiné patří dnes již neexistujícím firmám. „Ale odběry jsou nasmlouvané a my jsme povinni je zajistit. Bohužel, odběratel je nemusí odebrat. Navíc pouštíme vodu do Dyje, která je hraniční řekou. A do mezinárodního jednání už vůbec nikdo nepůjde.“ Dalším z argumentů, na základě kterých byly nádrže postaveny, byla ochrana před povodněmi. Josef Chytil to sarkasticky hodnotí: „Aby nedocházelo k povodním, tak se zaplavilo zhruba 3500 hektarů té nejlepší zdejší půdy. A ochrana je víc než sporná, protože na pořádnou povodeň jsou jezera příliš mělká.“ Nádrže mají opravdu regionální charakter, který ale v soustavě vodních děl nad nimi může mít svoje místo v protipovodňové prevenci.

PRÁVNICKÉ SERPENTINY PARAGRAFŮ

Spory provázejí tuto stavbu po celou dobu, to znamená už několik desetiletí. Došlo dokonce k demonstracím a výhružkám násilného vypuštění. V současné době nastala právnicky patová situace, neboť došlo k vydání dvou předběžných opatření, která jdou proti sobě. Okresní úřad v Břeclavi ukládá Povodí Moravy manipulaci s výškou hladiny na kótě 170 metrů. Česká inspekce životního prostředí ukládá totéž, jenže na kótě 169,50 metru. Ten „směšný půlmetr“ hladiny ale rozhoduje o tom, zda bude zaplaven nově vznikající les a většina plochy ostrovů, které Povodí za 60 milionů postavilo. Logika věci se ztrácí. Desítky milionů ze Státního fondu životního prostředí mají sloužit k postavení ostrovů, na nichž by mohli hnízdit vzácní ptáci. Zároveň jsou ostrovy součástí systému ekologické stability. Ve smlouvě s Fondem se píše, k čemu mají být peníze použity. K „výstavbě ostrova za podmínky snížení hladiny“. Ale někde se zatoulalo slovíčko „trvalého“, mrška jedna. A pokud jde o snížení přechodné, mohou být ostrovy po výstavbě zaplaveny. Takže se spor dostal až do kanceláře ombudsmana.

„Spor o výšku hladiny ve střední ze tří nádrží Nové Mlýny na Břeclavsku je první ekologickou kauzou kanceláře,“ řekl k tomu náš první veřejný ochránce práv. Mezitím ovšem proběhlo několik odvolání a rozhodnutí, čert (tedy právník) se v tom vyznej. A raději nebudu zmiňovat podrobnosti Směrnice Rady evropského společenství o ochraně volně žijících ptáků či mezinárodní Ramsarskou konvenci (úmluvu o ochraně mokřadů), kterou díky nesrovnalostem okolo nádrží Česká republika vesele porušuje. Nové Mlýny asi zažijí nejen novou generaci vodohospodářů, ale i právníků.

A CO NA TO ČESKÁ STRANA?

„Můžu si přisednout? Prý se má zvyšovat hladina, je to pravda?“ Tak jsem začínal hovory u piva, které jsem střídal s kávou ve vesnických hospodách okolo Novomlýnských nádrží. Oficiální stanoviska mnoha institucí, jež do toho „mají co mluvit“, jsou často velmi protichůdná. Ale mají společného jmenovatele – lidi, kteří v okolí nádrží žijí. Zaštiťují se jimi. Že se jim ulevilo od komářích kalamit, že mají zisk z turistického ruchu. Tak jsem se za nimi vydal. Neprošel jsem všechny hospody (ledviny mám jen jedny) ani všechny obce, takže vzorek lidí je silně nereprezentativní. Chlapi bezkonkurenčně převažovali. Ale názory byly ve vzácné shodě. „Zeleňouši, kterým chybí trocha selského rozumu, by měli jít dělat něco užitečného.“ Ti rozparáděnější používali i ostřejší výrazivo. „Dyť je to logický,“ říká jeden z místních rybářů, „když budu mít v nádrži málo vody, prohřeje se dřív, a ryby chcípnou.“ A sám snížil hladinu ve svém půllitru. „Jsou to všiváci,“ nadává jiný na Povodí. „Když se ryby třou, tak začnou hýbat s hladinou – to je jasné, že to rybí osádce nedělá dobře. Takže mrtvé ryby potom smrdí.“ „Jó, komáři tu byli, kolikrát se nedalo sedět venku,“ hodnotí situaci hospodská v Nových Mlýnech. „Já jsem nimrod, bobrů je tu tolik, že by se měli začít střílet. Vždyť dělají škodu.“ Je pravda, že bobřích okusů jsem viděl hodně. I bobrem skácenou vrbu, která měla průměr kmene dobrých třicet centimetrů. Sice v těsné blízkosti nádrží, ale okolní kanály bobrovi vyhovují víc než souvislá vodní plocha. Na té totiž hráz tak snadno nepostaví.

Co se člověk v hospodě všechno nedozví. Jak se do deníků zaznamenávají falešné průtoky. A jak se později tyto záznamy stávají podkladem pro studie a zdůvodnění. Stanislav Vichta, který dělá v novomlýnské elektrárně, disponuje jednoduchou logikou: „Když se blíží povodeň, což se dozví každý ze zpráv, tak se přehrada odpustí, aby se do ní vešlo víc vody. Při odpouštění během povodní chybělo 10 centimetrů, aby se nám to vylilo přes cestu. Odpouštěli jsme víc, než se psalo. Jenže než si ti nahoře mezi sebou vyřídí, co a jak, tak by bylo kolikrát pozdě. A tak musíme dělat věci na vlastní triko.“ Hospodské tlachy? Možná, ale já bych jim věřil.

Jen v hospodě v Dolních Věstonicích, které se přezdívalo U Mrtvoly, je skutečně mrtvo. Dokonce není ani nikdo, kdo by otevřel. V místě, kde měl být výrazný turistický ruch. Prší, mám mokro v botách a na nádraží je to ještě asi 4 kilometry daleko. Takže vyhlídky nic moc. „Turisto, turisto!“ mává na mě nějaký chlápek. Na zahrádce se peče sele, společnost je schovaná pod igelitovou stříškou. Jde mi naproti a rovnou nese skleničku slivovice. „Natočte turistovi pivo,“ haleká na domorodou obsluhu u zahradní pípy. „Co tady děláš, turisto?“ Znova stejné otázky a opět se celá společnost shodne. Rozhodně hladinu zvýšit! Hlas lidu, hlas boží. Stačilo se setmít a já musím opět do deště. Sice o něco rozkolísanějším krokem, ale o názory „obyčejných“ lidí bohatší. Ti mě neodkazují na oficiální stanovisko své tiskové mluvčí, která byla v případě Ministerstva životního prostředí několik dnů po sobě nesehnatelná. Třeba by se mohla prořeknout, mluvka.

…A POHÁDKY JE KONEC?


Od jara do podzimu je vidět rybáře a turisty a stopy po nich zůstávají na březích celý rok.
Foto: Topí Pigula

Pohádka o nádherném koupání, o zavlažených okolních polích, která dávají úrodu v kraji skvělého vína, má pořád rozepsaný konec. Jsou k dispozici tisíce stran studií a odborných posudků, jejichž celková váha už přesáhla deset kilogramů. Nejrůznější závěry nejrůznějších komisí odborníků jsou sice komplexní – ale navzájem si odporují. Zdá se, že každý si najde argument pro ten svůj šťastný konec. Při potulkách mezi knihovnami, odborníky i běžným lidem jsem se nejednou stal svědkem zesměšňování a pomluv protivníka. Pro někoho je zásadním argumentem úhyn škeblí, jiný argumentuje naprostou ekonomickou nesmyslností vodních nádrží a rybáři si na svoje tiché miláčky, které úspěšně prodávají nejen na místním trhu, nedají dopustit. V povzdechu ekologa „tady jsme měli zvát Holanďany a učit je stavět poldry“ je cítit smutek ze zaplavení a nejistota z výsledků dalších jednání. Jediný, kdo má ze současné situace jasný zisk, jsou právníci, kteří bloudí v zákrutech paragrafů, neboť tato stavba se stala sporným bodem mnoha právních otázek už v dobách svého vzniku. Jistotu tady nemá nikdo, neboť právo stojí rozporuplně na několika stranách najednou. A zatím tu ve stavu, kdy nic není jisté, dál tratí všichni, kteří mají s nádržemi cokoli společného. Třeba jen místo bydliště. Na každou otázku v případě Nových Mlýnů existuje několik různých odpovědí. Než zazvoní zvonec, uplyne v Dyji ještě hodně vody. A stejně se nakonec někdo proti konci odvolá.


STARÉ NOVÉ MLÝNY


Foto: Topí Pigula

Historie Novomlýnských nádrží pamatuje padesátá léta minulého století. Tehdy se objevují první oficiální podněty ke stavbě ve Státním vodohospodářském plánu. V polovině let šedesátých bylo usnesením vlády uloženo „vypracovat a schválit dokumentaci, která by mohla vyřešit úpravy odtokových poměrů na řece Dyji“. Základním argumentem, který se objevoval do poslední chvíle (a místy i dnes), je potřeba závlah a odstranění povodní. Roku 1962 byla schválena projektová dokumentace úprav řek, jež mají budoucí nádrž napájet, a projekt výstavby tří nádrží o rozloze zatopeného území více než 3000 ha byl zpracován r. 1967. Vláda rozhodla zahájit stavbu o rok později. V této době začal sílit odborný tlak biologů a ekologů i občanů, kterým se realizace stavby nelíbila, přesto ale schválení územních zásad r. 1977 odstartovalo stavbu. Ta byla rozvržena do dvou částí s tím, že druhá část se započne až po zkolaudování první. To se nestalo a stavební povolení druhé stavby bylo nelegální, což konstatovala r. 1991 i krajská prokuratura. Rok 1989 byl rokem dokončení – napustila se poslední nádrž. Tlak „zelených“ sílí, jsou pořádány demonstrace na podporu vypuštění, nebo alespoň snížení hladiny. Ministerstvo životního prostředí nechává vypracovat studie, které mají ukázat nejlepší vodní režim z hledisla ochrany přírody. Bohužel trvale jsou zatopeny lokality, jež měly unikátní význam nejen z hlediska regionu, ale i pohledu evropského. Koncem února 1993 ministerstvo rozhodlo o snížení hladiny druhé a třetí nádrže. Povodí Moravy dostalo ze státních prostředků 59 milionů korun na výstavbu dvou ostrovů, které mají být součástí zdejšího biokoridoru. Po postavení ostrovů začalo Povodí Moravy napouštět hladinu a hrozilo zaplavení postavených ostrovů. V současnosti jsou vydána dvě proti sobě jdoucí předběžná opatření a vyřešení problému výšky vodní hladiny je na nějakou dobu právnicky zablokováno. Výška vodní hladiny ale zásadním způsobem ovlivňuje vývoj zdejších společenstev, kvůli kterým celá záležitost vznikla.

Z materiálů Ekologického právního servisu a podkladů RNDr. Mojmíra Vlašína zpracoval Topí Pigula

Category: 2001 / 06

Text: Jan Baltus   Přežití slonů v Africe i Indii závisí především na zákazu obchodu se slonovinou, zvanou bílé zlato Afriky. Slonům je však třeba také najít místo, kde by mohli žít. Není to jednoduché, neboť tato zvířata divočiny nerozumějí požadavkům lidí a lidé zase jim. Pach starých sloních stezek vydává jen neochotně svá svědectví. Dnes už víme, že obchod se slonovinou má svoji staletou historii, která ovlivňovala život slonů více, než jsme si připouštěli. Dnešní boj proti pytlákům v afrických národních parcích ale i parcích všech rozvíjejících se zemí je pak dramatickým vyvrcholením tragédie zvířat, pro něž člověk zatím znamená největší zlo.

JAKÁ BUDE BUDOUCNOST?

Před posledním zasedáním CITES (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora) – organizace zabývající se obchodem s ohroženými druhy zvířat, jejímiž členy je 147 zemí, byla publikována alarmující čísla o úbytku afrických slonů. Mezi lety 1979 až 1989 klesl počet těchto krásných zvířat v Africe z 1,3 milionů kusů na pouhých 600 000. Odhady hovoří o tom, že na konci devatenáctého století jich byly tři miliony. Právě v 70. a 80. letech 20. století ztratila jen Keňa, proslulá svými hojnými populacemi slonů v národních parcích Tsavo a Amboseli, 88 % těchto zvířat, pronásledovaných a zabíjených pytláky kvůli slonovině. Zasedání CITES roku 2000 mělo buď ukončit výjimky v prodeji slonoviny, které byly v minulosti uděleny státům Botswana, Namibie a Zimbabwe, nebo zvrátit dosavadní povzbudivý vývoj – totiž úpadek obchodu se slonovinu na světových trzích způsobený dřívějším úplným zákazem prodeje.ČAS SLONÍCH MÝTŮ Kdyby mělo být pravdou, že afričtí sloni uctívají své mrtvé a díky letům učení mláďat v rodinném kruhu pod ochranou starých samic mají dokonce i své paměti, pak by vzpomínali na roky své prehistorie s pocity volných bytostí, avšak i štvanců. Ještě předtím, než je člověk v Africe zatlačil do několika málo rezervací, byla to migrující zvířata, jimž vzdálenost stovek kilometrů nebyla žádnou překážkou.

Žili v pralesích, na savanách, a dokonce se nebáli pouští. Jejich paměť jim umožňovala nalézt vodu i tam, kde ji člověk nebo jiná zvířata nedokázali najít. Sloni ze savany, největší ze všech suchozemských savců, dosahují výšky až 4 m při hmotnosti od 3,5 do 6,5 tuny. Díky malému využití potravy – často nekvalitní – jejich střevním traktem musí spotřebovat obrovská množství trávy, větviček křoví a listí stromů či dokonce jejich dřeva, aby se uživili. Za 16 hodin intenzivní pastvy denně sežerou a rozdrtí svými odzadu dopředu dorůstajícími stoličkami až 4 % své hmotnosti! Denně potřebují mezi 130 až 150 l vody, kterou vyhledávají nejenom k pití, ale i bahnění či koupeli. Tato spotřeba se jim stává někdy osudnou.

Ojedinělým tělesným nástrojem v živočišné říši je jejich chobot složený z tisícovky svalů, který slouží rovněž jako citlivý senzor čichu a hmatu. Nejvíce dohadů provázelo rodinný život slonů s jejich pohybem ve skupinách vedených nejstarší samicí. Tím, že sloni projevují určitou excitaci při nálezu kosterních pozůstatků jiných jedinců svého druhu, vznikla fáma o jejich pohřebních rituálech. Dnes je etologie slonů velice propracovaná a díky zooložce Katherine Payne, jež se proslavila nahráváním hlasů kytovců, dokonce víme, že i sloni se mohou dorozumívat na dálku zvuky o nízkých frekvencích, které člověk těžko slyší. Sloni mají vysokou inteligenci a jejich rodinný život, kdy stráví nejméně 11 let mládí ve skupině, jim umožňuje vtisknout si do paměti mnohé údaje a projevy chování, jimiž překvapují člověka. Známá je například schopnost nalézt vodu podle paměti i po létech strávených na jiných místech nebo v krizové situaci.

Soudržnost skupin a osudy jednotlivých členů rodin jsou nesmírně zajímavým a dramatickým čtením. To dodává slonům ve vztahu k veřejnosti stejný citový náboj, jako inteligence a mírumilovnost kytovců nebo primátů. Ani objekt obchodní pozornosti člověka, mohutné kly, nepoužívá slon k boji, ale spíše jen k zastrašování a jako nástroj.

Kly afrických slonů, samců a samic (na rozdíl od indických slonů, kde se jimi honosí jen samec), jsou vlastně horní řezáky. Kly samců sahaly ještě v nedávné minulosti až k zemi a výjimkou nebyla jejich hmotnost až 135 kg. Dnes tak staří a důstojní jedinci v přírodě téměř nežijí.

Sloní stáda ve východní Africe se pohybovala v obrovském, téměř kontinentálním kruhu, od etiopských pouští kolem Viktoriina jezera až dolů k řece Limpopo. Jejich populace se mísily, potravy byla hojnost a nebezpečí představovali lvi, nemoci, přírodní katastrofy a člověk. V Africe sice vždy existovaly domorodé kmeny, které mladé slony lovily pro potravu, počet takto zabitých zvířat byl ale minimální. Sloní populace východní Afriky byly však po staletí decimovány kvůli slonovině. Odkud by se jinak mohlo na Středním východě, v Indii a Číně vzít takové množství slonoviny, která už v antice patřila k symbolům vyššího stavu, bez ohledu na zeměpisnou šířku polohy příbytku majitele? Kde by se získala slonovina pro miliony svatebních náramků pro indické ženy? Takový šperk ani v nemajetných rodinách nesměl být děděn, byl spálen spolu s majitelkou při satí, obětování vdovy ohni po úmrtí manžela. A kly indických slonů se pro náramky tohoto průměru vůbec nedají využít!

Tisíce tun slonoviny putovaly také až na Dálný východ do Číny, na výrobu nosítek velmožů. Užití slonoviny v Číně je staré jako říše sama. Nikdo již nespočítá, kolik slonů východní Afriky muselo v průběhu tisíciletí zahynout, aby se pokryla spotřeba slonoviny na světě. Tam sloní paměť nesahá.HOŘÍCÍ SLONOVINA Na počátku 70. let vstoupil do povědomí široké veřejnosti mladý Brit Iain Douglas-Hamilton se svojí studií o chování slonů. Čtenáře a posléze televizní diváky fascinovala jeho odvaha, s níž přistupoval na dotek paže k pasoucím se slonům. Dosáhl toho stálým kontaktem se zvířaty, při němž studoval jejich chování. Podobně Cynthia Moss zasvětila plných 13 let života pozorování několika rodin slonů v keňském Amboseli. Oba dva přispěli vedle své vědecké práce i ke shromažďování dat o počtu slonů, kteří musejí zahynout kvůli obchodu se slonovinou. Jen v roce 1983, kdy Japonsko oficiálně dovezlo asi 825 tun slonoviny, muselo zákonitě zemřít jen kvůli tomuto obchodu asi 70 000 slonů. Tento odhad je velmi opatrný, zahrnuje však vědecké poznatky o průměrné hmotnosti klů dnešních východoafrických slonů, která je jen 29 kg, a výtěžnosti použitelných částí, jež je asi 1,8 kusu na jedno zvíře. Část slonů jeden kel ztratí, nebo je natolik zdeformovaný, že je k obchodu nepoužitelný.

Počet 70 000 zabitých slonů představuje pouze dospělé jedince nosící obchodně využitelné kly. Další tisíce slonů zahynou v přímém důsledku pytláctví a obchodu se slonovinou. Mláďata zabitých matek odsouzená k smrti hladem zvyšují číslo o dalších 10 000. Všechna tato varovná čísla vedla nakonec ke spojenému úsilí vedeném IUCN (International Union for Conservation of Nature and Natural Resources) a CITES k zastavení a zákazu prodeje slonoviny. Poté co byl ředitelem správy národních parků a turismu ve státě Keňa jmenován Richard Leakey, syn v antropologických kruzích známého a neúnavného Luise B. Leakeyho a jeho ženy Mary, stal se zákaz prodeje a exportu slonoviny v roce 1989 skutečností. Prezident Keni Daniel T. arap Moi zapálil slavnostně hranici 110 t slonoviny zabavené pytlákům, aby tak dal najevo její bezcennost pro zemi jinak známou tradičním obchodem s bílým zlatem. Světové trhy zareagovaly okamžitě a cena klesla ze 75 USD za kilogram africké slonoviny na polovinu. K oživení světového trhu se slonovinou, i v době plastů, které dokáží zcela nahradit tento přírodní materiál, došlo poté, co CITES povolil export slonoviny ze tří afrických států. Černý trh okamžitě ožil a cena slonoviny stoupla na 300 USD za kilogram jenom proto, že někteří lidé v Evropě, USA nebo Japonsku vyžadují např. biliárové koule ze slonoviny a nikoliv z elastomeru. Státy CITES přikročily k povolení kvót s tím, že v současnosti se některé africké země potýkají s problémem přemnožení slonů v národních parcích, kde ničí úrodu domorodých obyvatel. Zrodil se rovněž pojem „culling“, zabíjení slonů v rezervacích z důvodů omezení jejich stavů. Mohutní býložravci, uzavření do klidu rezervací, se totiž rozmnožují, dokud je neomezí nedostatek potravy. Při přemnožení zničí prostředí národních parků i všem dalším druhům zvířat a způsobí závažné změny krajiny.   KDYŽ OBLOHA ZČERNÁ SUPÍMI KŘÍDLY Vždy existovaly přírodní faktory, které slony východní Afriky decimovaly. Sucho je katastrofou, při které sloni a další afričtí býložravci hynou především hladem, nikoliv žízní. Vodu si sloni dokáží vydobýt i ze zdánlivě suchých koryt řek nebo za ní putují i přes poušť, ale sucho jim ničí potravu. Šílí hladem. Představu o tom, jak takový sloní hladomor v období sucha vypadá, si vědci učinili v keňském národním parku Tsavo až v roce 1959, kdy na ploše téměř 20 000 km² uhynulo během vrcholícího období sucha na 20 000 slonů. Očití svědkové tvrdí, že obloha zčernala supy snad z celé Afriky.

Tehdy šlo nejenom o přírodní úkaz, který nikdo z minulosti neznal, ale i o výsledek omezení pohybu slonů uzavřením do hranic rezervace a – což je známé až dnes – i zamezení odstřelu a lovu. Začal tak odborný spor o to, jak naložit s přemnoženými slony v rezervacích a národních parcích. Tento konflikt mezi slony a prostředím parků, v nichž jsou uzavřeni, přetrvává dodnes a vyostřuje se tak rychle, jak Afrika stravuje další a další půdu divočiny pro vzrůstající populaci svých hladovějících obyvatel.

Se svým apetitem ničili sloni v Tsavu systematicky i sporé ostrůvky vzrostlejší vegetace, až nakonec zdevastovali prostředí sobě i všem zvířatům. Když byl totiž v roce 1948 park založen, existovaly jen mlhavé představy o tom, jak se budou šedí obři v takto přísně ohraničeném prostoru, byť o rozloze tisíců čtverečních kilometrů, chovat. Cílem bylo omezit pytláctví a obchod se slonovinou a vymezit prostředí pro jejich úplnou ochranu. Tehdy také nikdo nevěděl nic o rozsahu světového obchodu s bílou slonovinou. Sloní slzy a krev vysušily prach savan.ŠÍLENSTVÍ POSTŘELENÝCH SLONŮ V roce 1948 se mladík Bill Woodley, syn britských přistěhovalců, dobrodruh a střelec slonů, přihlásil do konkurzu o místo strážce v nově založeném národním parku Tsavo, druhém největším v Africe. Jeho hlavním úkolem bylo zabránit pytlačení slonů. Britové věděli, že obchod se sloními kly je největším nebezpečím pro chod parku. Problém byl přesvědčit domorodé kmeny o tom, že bílí lidé už nedovolí zabíjet slony, a když, tak jen za peníze. Tím bylo také dáno, že ani příslušníci kmenů usazených na hranicích Tsava, formálně poddaní koruny, nesmějí lovit slony ani pro obživu, natož kvůli slonovině.

Tento obrat v myšlení bílých lovců, kteří se donedávna bavili velkorysým lovem a podíleli se i na obchodu se slonovinou, se u domorodců vůbec nesetkal s pochopením, neboť blízkost přístavu Mombasa dávala stále obrovské možnosti obchodu se slonovinou, o jehož rozsahu Britové zatím neměli ani tušení. V roce 1949, když se Woodley se svými černošskými pomocníky utábořil u pohoří Dakadima, vtrhl do jeho tábora slon šílený bolestí. Dříve než stačili zasáhnout, svalil se na zem. Z jeho boku trčel šíp. Obloha potemněla množstvím supů a po přebrodění řeky, odkud šílené zvíře přiběhlo, spatřil překvapený Bill desítky mrtvých slonů, jimž byly čerstvě vysekány z lebek kly. Všichni sloni zemřeli po zásahu šípem, zřejmě otráveným. Bill Woodley vyrval jeden šíp ze zohavené mrtvoly a prohlížel jej. Tělo rovného šípu bylo na konci opatřeno perfektní železnou hlavicí, za níž byl pásek ještěrčí kůže s jedem. Jak chodil a trhal šípy z šedých obrů, viděl Woodley, že všechny mají stejný tvar. „Co to znamená?“ otočil se na svého černého stopaře. Ten chvíli mlčel, a pak řekl: „Wambua, bwana.“ Jméno nepřekonatelného domorodého lovce slonů, z něhož Britové vyhlášením národního parku udělali přes noc pytláka, bylo poprvé vysloveno.

Tu noc u ohně vypáčil Bill Woodley z chvějícího se stopaře další podstatné informace. Dozvěděl se, že právě zde loví věhlasní lovci, Wambua a Galano, kteří jediní dokáží ovládat big bow – velký luk. Ten se nápadně podobal rozměrem i předpětím starým britským lukům. Byl větší než lovec, tětivu měl ze dvou žirafích šlach, které vydrží silné předpětí luku. Byla to strašlivá zbraň. K jeho ovládání bylo zapotřebí velké síly, měl však obrovskou průraznost, jed na šípech pak dokonal v ráně smrtonosnou úlohu.

Při popisu lovu naskakuje Billovi husí kůže. Lovec se připlíží ke kořisti s vynikajícím čichem a nenávistí vůči jeho pachu, namíří a střílí. Hned hledá další cíl a střílí znovu. Sloni běsní vzteky a hledají původce nenáviděného pachu, aby jej rozdupali nebo ubili choboty. V prachu zvířeném běsnícími tunovými kolosy střílí lovec další a další šípy. Je-li jed čerstvý, sloni umírají na zástavu srdce do několika minut, v opačném případě šílí bolestí, protože jed jim rozkládá játra a ledviny celé týdny.

„Kam míří Wambua?“ ptá se zděšený Brit. „Na břicho nebo žaludek, ne na srdce, sloni mají široká žebra.“ Počet zabitých slonů? Když o dva roky později chytili a poslali do kamenolomu pytláka Galo-Galamu, měl na svém kontě 1500 ulovených slonů. Ale to v tu chvíli nikdo ani netušil.TISÍCILETÝ OBCHOD Obchod se slonovinou byl prvotní příčinou zabíjení slonů v Tsavu. Bylo pošetilé představovat si, že pouhým výnosem o zřízení národních parků se zastaví obchod kvetoucí snad tisíciletí. Důkazy byly najednou přímo hmatatelné. Stačilo se zamyslet nebo zalistovat v literatuře.

Největší cestovatel islámského světa Al-Mas’údí navštívil v 10. století n. l. východní Afriku a viděl, že obchod se slonovinou v rukou Ománců je zdrojem bohatství celé oblasti. Ale už v 1. století př. n. l. se o slonovině jako zboží Afriky zmiňuje ve své plavební příručce řecký spisovatel Agatharchidés i s poznámkou, že slonovina prodaná do Indie je nakonec stejně spálena při satí. Miliony šachových figurek, sošky, klávesy pianin, biliárové koule, cetky, šperky. Japonci jsou dodnes odběrateli slonoviny, protože ji rádi používají na tradiční razítka se svým jménem ve znakovém písmu.

Obchod se slonovinou byl vždy v rukou Arabů. Černý lovec slona vystopoval a zabíjel s rizikem, že bude rozdupán na kaši, pokud jej citlivý sloní chobot objeví dříve, než napne tětivu luku většího než on. Vysekal ve strachu kly z dohasínajícího zvířete, ořezal je na rozměr „rukou“, tj. zkrátil je o špičku a dutou část, a přenesl až na místo, kde je převzal překupník. Lovec dostal sotva procento ze zisku obchodníka, který byl na konci obchodního řetězce někde v Asii, Americe nebo Evropě.

Při objemu slonoviny především od slonů afrických z východního pobřeží, jež se na celém světě vyskytovala a stále vyskytuje, je jasné, že jejich zabíjení muselo závažným způsobem zasahovat do ekosystémů východní Afriky.KDE SUPI NELÉTAJÍ Poměry v Tsavu se stávaly neudržitelnými. Počet strážců byl směšně nízký na 20 000 km² národního parku. Do Tsava přichází nový šéf, David Sheldrick, slavná postava afrických safari, syn zakladatelů pověstného Tree-Top hotelu v keňském Aberdare. Tsavo je rozděleno na dvě části, východní a západní, a začíná organizovaný hon na pytláky. Woodley a Sheldrick shromažďují hlavice šípů jako kartotéku pytláků, přepadají jejich skrýše, nasazují život. Černí lovci jsou podněcováni arabskými obchodníky z Mombasy i vlastní ctižádostí. Je to boj na život a na smrt, který se stane námětem několika filmů, především snímku Kde supi nelétají. Západní média se nadchnou pro romantické příběhy. Organizované safari se stává skvělým obchodem poválečné turistiky.

Události jsou přerušeny bojem za osvobození Keni a podivným příběhem hnutí Mau-Mau, až posléze dospějí k jakémusi konci. Naši aktéři vše přežijí a postupně pochytají pytláky. Noví však povstávají, a proto se Woodley a Sheldrick rozhodnou zaútočit přímo na obchodníky. Ti mezitím zakládají asociaci s příznačným a bombasticky romantizujícím názvem Oily men.

Past napodruhé skutečně sklapne a několik obchodníků z Mombasy je nakonec odsouzeno do kamenolomu. Je to šílený podnik, neboť důkazy, „ruce“, musejí přinést lovci z buše pod příslibem beztrestnosti, ale bez dozoru. Také britští soudci těžce snášejí myšlenku omezení obchodu. David Sheldrick však slaví úspěch a jeho žena Daphne zakládá stanici pro osiřelá mláďata, zvláště slůňata, která pod jménem Nadace Davida Sheldricka pracuje dodnes.

Schyluje se však k jinému dramatu. Sloni v Tsavu, nechvalně proslulém lidožravými lvy, se v průběhu stavby železnice Mombasa – Nairobi utěšeně množí. V roce 1958 je jich již tolik, že je jejich odstřel povolen bílým lovcům. David Sheldrick protestuje. Má k tomu dva důvody. Prvním je špatný příklad pro pytláky a výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Vše začíná znovu. Tím druhým důvodem je jeho přesvědčení, že příroda národního parku si pomůže sama. Jeho názor nezviklá ani 20 000 mrtvých slonů kolem něj o rok později, za období velkého sucha v roce 1959. Ani on, ani nikdo jiný nemá dostatek zkušeností s řízením a spravováním národních parků. Dřívější lovci žijící v prostředí africké hojnosti zvěře, posléze strážci z přesvědčení žili v iluzi, že pouhý zákaz odstřelu zvěře vrátí přírodě narušenou rovnováhu.

„ETIKA JE VE SVÉ PODSTATĚ NEKONEČNÁ A UKLÁDÁ NÁM STÁLE NOVÉ ÚKOLY.“ Tím, že CITES v dubnu 2000 neprodloužila výjimku z prodeje slonoviny žádné z afrických zemí, se vyřešilo zabíjení slonů pro bílé zlato jen zčásti. Pytláctví je nadále závažným problémem všech afrických národních parků, kde jsou zvířata vybíjena často se souhlasem vlád zemí zmítaných politickými a kmenovými vášněmi. Ale když si představíme vyzáblé ženy hledící ze svého políčka s několika klasy kukuřice na kvetoucí savanu za plotem národního parku, která jako by nabízela hojnost potravy všem, vypadá to, že problém slonů zůstává neřešitelný.   Názorově se zde střetávají dva proudy. První klade dost zrůdné a scestné otázky. Je vůbec únosné dále bezvýhradně chránit slony, když je jejich odstřelem možné získat tuny masa pro obyvatelstvo? Přinášejí zemím s přírodním bohatstvím dostatek peněz z turismu, aby se ospravedlnila jejich existence v blízkosti políček s ubohou úrodou? Není naopak jejich řízený chov, rozuměj odstřel, jedinou cestou k jejich zachování v Africe?

Druhý proud představuje vášnivou obhajobu slonů i celé africké přírody, která svojí ojedinělostí patří mezi světové poklady a zasluhuje si velkorysé ochrany. Takový přístup však bude vykoupen obrovským úsilím. I nejlépe řízené národní parky, například Krugerův v Jihoafrické republice, se potýkají s problémem slonů. Od roku 1960 bylo jejich přemnožení každoročně řešeno odstřelem asi 400 jedinců. Nervy drásající snímky vraždění pološílených slonů a jejich mláďat obletěly svět a donutily nejenom JAR ale i Botswanu zastavit tato jatka. Správa Krugerova parku přikročila k podávání antikoncepce sloním samicím. Bez ohledu na nákladnost projektu jej musela zastavit, protože se zásadně narušilo chování sloních rodin. Sloní samci iritovaní pachem říjných samic neustále dotírali na samice provázené mláďaty, která by byla jinak od samic v případě jejich zabřeznutí oddělena, a zabíjeli je. V přírodě jsou samci ve stádu trpěni jen po velmi krátkou dobu a říjnou samici od stáda odhánějí. Po spáření ztrácejí zájem a samice se vrací do rodiny.

Debaty o tom, jak vnutit slonům rozumnou populační křivku, nekončí, spíše otevírají další a další problémy. Zbudování napajedel pro zvěř v Krugerově parku, kam se sjíždějí turisté, devastuje přírodu, neboť k vodě se stahuje veškerá zvěř a zdupe vše stejně jako přemnožený dobytek domorodých kmenů, který navíc přenáší nakažlivé choroby, proti nimž nejsou ani sloni imunní. Zvířata v Krugerově parku a mnoha dalších dnes nejsou vzorkem původní populace, ale jakousi grandiózní zoologickou zahradou.

Na druhé straně je třeba říci, že kdyby nebylo projektů k záchraně nosorožců bílých právě v JAR v parku Shlushluwi, pravděpodobně by již neexistovali. Etické otazníky se vznášejí nad budoucností africké přírody, a tím i slonů, jako Damoklův meč. Keňa se je snažila například vyřešit včleněním ekonomiky pastevců dobytka Masajů do podílu na ziscích z turismu. Vedlo to většinou jen k dalšímu nákupu dobytka a vytěsnění divoké fauny do neobyvatelných skalnatých částí nebo bažin parku Amboseli. Věčnou a neřešenou zůstává debata o pěstování některých druhů antilop, odolných proti nemocím Afriky napadajícím opětovně dobytek, na maso pro široké vrstvy obyvatelstva. Africká zvířata dokáží využít prostřený stůl savany s účinností perfektně fungujícího ekosystému. Člověk a jeho dobytek přírodu spíše ničí.LIDÉ TOHOTO PŘÍBĚHU Lidé našeho příběhu dělají, co mohou, aby zachránili alespoň část světa, který jim nadosmrti učaroval velebností a variabilitou, tolik odlišnou od mrtvých a zdevastovaných částí Země. David Sheldrick po předčasném úmrtí „předal“ své jméno jako symbol boje o prostor a klid pro africkou zvěř své ženě, která burcuje západní civilizace společně s Cynthií Moss a I. Hamiltonem-Douglasem dnes už také prostřednictvím Internetu. Bill Woodley zestárl jako ředitel národního parku Mt. Keňa, Richard Leakey se snaží vzdělávat své spoluobčany ve funkci státního sekretáře státu Keňa. Stavy slonů se mezitím snižují nadále a zápisy o osudech členů jednotlivých sloních rodin jsou nervy drásající drama plné jedu a dusících smyček z rezavých drátů. Ani paměť slonů je neobsáhne, přežívají jen v knihách, filmech a obrazotvornosti těch, kdo Afriku kdy navštívili. Na africkou přírodu se nedá zapomenout, ale ta se stává dalším smutným dokumentem neschopnosti člověka vyřešit otázku soužití na Zemi.

Category: 2001 / 06

…tvrdí JAN KELLER, profesor sociologie a nepřehlédnutelný komentátor dění v naší společnosti

Dáváte věci dnešní do souvislosti s minulostí a budoucností. Znáte ale svůj rodokmen?

Rodokmen dával dohromady můj dědeček, podle něj zatím všichni mí předkové byli řezníci na severní Moravě. Od Fulneku po Frýdlant nad Ostravicí. Přišli sem odněkud ze severu přes Polsko.

Nemáte i vy v sobě něco z řezníka?


Ve druhé třídě základní školy. V šesté až deváté třídě jsem pak měl velkou autoritu, protože jsem chodil v papučích s přezkou a v nich chodila kromě mě už jenom paní ředitelka.

Když jsem končil základní školu a rozhodoval se, kam jít, na prvním místě jsem měl skutečně napsáno řezník-uzenář, na druhém gymnázium. No, věřil jsem, že vyjde ta druhá možnost.

Kdyby nevyšla?

Šel bych do učení. Řezník je ale nevděčné a špatně placené povolání, navíc zdravotně nebezpečné, říznete se, a je zle.

Sociolog, když do něčeho špatně řízne, může končit taky…

Lhal bych, kdybych tvrdil, že tu určité analogie nejsou.

Když jsme si po telefonu domlouvali schůzku, přál jste si, ať se moc nebavíme o politice, že už jí máte plné zuby. Ale jak před ní utéci, když je všude? Vykukuje i za zničením soch Buddhů v Afghánistánu.

To je nádherný příklad nezamýšlených důsledků jednání. V čele státu je dnes hnutí Taliban, vyzbrojené za peníze Spojených států. Myslelo se, že po ruském vpádu přinese civilizaci. A hnutí přes islám převrátilo zemi vzhůru nohama. Předpisový příklad toho, jak někdy končívají naše nejlepší úmysly.

Na druhou stranu jsem si ale uvědomil, že jsem byl pobouřený, jak tam rozstříleli dva obrovské Buddhy, ale předtím jsem ani nevěděl, že tam nějací jsou. Nestaral jsem se o to, jestli mají v Afghánistánu nějaké sochy Buddhů. A rád bych věděl, kolik těch politiků, kteří dnes protestují, trávilo předtím čas tím, že si hledali v odlehlých částech světa kulturní památky, jež by chtěli navštívit a dozvědět se o nich něco víc. Kdyby se to zničilo bez publicity, tak se celý život nedozvím, že tam nějaké sochy byly. Teď proti tomu protestuji, což je přirozené, ale jen díky tomu, že mi to ukázali v televizi. Jinak bych se ale rozhodně nejel za svoje úspory na ně dívat.

Rozhořčení díky masmédiím. Obvyklá situace…

Jo, ovšem kdyby zapálili Louvre, tak můžu protestovat z vlastní zkušenosti. Tam jsem několikrát byl.

Bolelo by to víc?

Ano, ale nemyslím si, že tam jsou cennější věci, než byli ti Buddhové. Jsem kulturní relativista a jen proto, že nám Monu Lisu pořád předhazují, se nedá říct, že je cennější než sochy, o kterých jsme se dozvěděli, až když už byly pod palbou. Jestli to zase není jen ten náš eurocentrismus, myslet si, že nějaký Michelangelo je více než anonymní tvůrci. Přitom ty Buddhy muselo prý tesat tak 500 až 600 lidí.

Vnímali bychom to intenzivněji, kdyby někde došlo ke katastrofě s tolika oběťmi?

Člověk je schopen soucítit maximálně do třetí, když to jde dobře, do čtvrté generace. Dál ne, protože to nejde.

V mých dětech je geneticky polovina mě, v mých vnucích čtvrtina, a když se člověk dostane k páté generaci, tak je tam z něho 1/128. A s tím se už vyrovná. Proto si myslím, že jsou naivní představy o globální vesnici, kde všichni budou společně pečovat o životní prostředí. To nejde, protože máme schopnost identifikovat se jenom s omezeným okruhem lidí. Cynicky řečeno, když se nabourá vlak ve Frýdku-Místku, mohu mít strach, protože tam mohu mít nějakého svého známého. Když se nabourá vlak v Německu a bude tam pět mrtvých, tak mně to bude pořád takové divné, protože v Německu mám taky dost přátel. Při neštěstí v Bangladéši, a bude tam třeba 300 mrtvých, to se mnou, aniž bych byl nějaká stvůra, skoro nehne. Pochybuji, že by to pohlo s kýmkoliv jiným. Když na druhé straně zeměkoule zahyne tragicky 300 lidí, tak normální člověk je ten den víc rozhozený, když mu kluk donese ze školy modřinu. Myslím si, že globální zodpovědnost a solidarita neexistují. Soucítíme ještě s dětmi a s vnuky. Ale třeba osmá generace po nás? To zůstáváme vcelku chladnými. Kdyby měl člověk plakat nad každým neštěstím na zeměkouli, které ukazuje TV Nova, tak probrečí celý den. Na nic jiného mu nezbude čas. Přemíra tragických událostí dělá z lidí cyniky, protože jinak by se museli zbláznit. Kdybych si bral hodně zprávu, že předevčírem v Singapuru spadlo letadlo a je tam 82 mrtvých, tak co budu asi dělat, když mi onemocní dítě nebo rodiče?

Média vás s oblibou označují za jakousi šedou myšlenkovou eminenci našich ekologických aktivistů. Není to vaše stylizace? Sociologů je dost, ale sociologů, kteří se u nás zabývají tímto fenoménem… to je recept na úspěch, jak se dostat do povědomí.

Já se do povědomí dostávat nepotřebuji. A tohle mělo praktický a teoretický důvod. V sociologii je ekologie vyústěním moderní sociologické reality. V tom je pro mě důležitá, protože mne zajímají sociologické teorie, a tak jsem se k ekologii postupně dostal.

Jak se vám hledalo řešení ekologických problémů na rozhraní teorie a praxe?

Ekologické problémy nemají řešení. A to je jeden z důvodů, proč jsem odešel od jejich výuky. Vždycky se totiž našel někdo, kdo na konci hodiny chtěl řešení znát. A na pedagoga působí hrozně, když řekne – je mi líto, ale žádné řešení to nemá. Pak to vypadá, že odbývám svou práci, když nejsem schopen studentům říct, jak zachránit planetu. Lidi chtějí znát řešení, když třeba vědí, že za 30 let s vysokou pravděpodobností dojde ropa. Nám dvěma už to vadit nemusí, ale naše děti, které budou umírat kolem roku 2070, asi mají smůlu. Zkrátka když na konci přednášky nedáte řešení, je to odbytá práce. Na všechno řešení být nemusí, ale tohle je dost podstatný problém – jestli tu máme ještě nějakou budoucnost. Jako učitel bych měl tvrdit, že máme… už z pedagogických důvodů.

Z pedagogických důvodů bychom měli mít šanci?

Pokud člověk uvažuje racionálně, tak si to myslet nemůže. A ti, co si to myslí, podle mne racionálně neuvažují. Myslelo se, že rozum a věda povedou ke štěstí. Teď se ukazuje, že vedou k depresím a pesimismu. V polovině 18. století učenci psali, že když bude lidí na Zemi hodně, tak se nic neděje, protože budou moci být vysušeny všechny oceány a moře a jejich dna budou moci být oseta, lidi budou mít dost potravy. Navíc budou moci cestovat suchou nohou mezi kontinenty. Tak psali optimističtí osvícenci. Další příklad toho, že optimismus znamená nedostatek informací.

Hledání řešení… Není to problém Homo sapiens, že pořád hledá řešení nějakých problémů, pořád něco chce? Už si nedokážeme jen tak sednout, zkřížit nohy, obrátit dlaně ke slunci a zavřít oči.

Krampol kdysi v televizi vyprávěl krátký vtip: Kde pracujete? Nikde, já už mám všechno uděláno. – Někomu je fajn, ale dostal se do vtipu, protože rytmus umělého společenského života se už příliš odpoutal od přírodního a ty nůžky se stále více rozevírají. Není to dobře ani pro člověka, ani pro přírodu. Velké riziko je v tom, že náš životní styl už nemá žádnou vazbu na pomalý rytmus přírodního života.


Na bramborové brigádě v prvním ročníku gymnázia. Rok 1972. Nejsem si jistý, jestli jde o odpočinek po práci, nebo o náplň práce…

Rychlost se stala naším dalším zaklínadlem…

Máte auto a televizi? Máte doma jakési trenažéry rychlosti. Tady se vám našeptává – co je rychlé, je kvalitní, protože je to rychlé. Já jsem se ale třeba zděsil, když jsem zjistil, že mezi nejuspěchanější lidi vůbec patří ekologičtí aktivisté. Vykládají, jak je třeba žít jiným způsobem, více s přírodou. Potom se podívají na hodinky a – promiňte, já už za deset minut musím být na jiném místě, kde to vykládám dalším. Já jsem svoji rychlost vyřešil odchodem z Brna do Frýdku-Místku. Žiji mnohem pomaleji. Když chci, tak si do Prahy nebo Brna vyjedu, když ne, sedím doma na zahrádce.

Svět kolem nás je mužský, jeho realita je nám podávána hlavně mužskýma očima. Chlap a jen chlap v hlavní roli… není to průšvih?

No je, ale moderní společnost je založena na statutu zámožného, vzdělaného a bílého muže. Všichni ostatní mají potíže s otázkou, jak se dostat na jeho úroveň. To je velký problém liberalismu a jeho rétoriky, která se vztahuje jakoby na všechny bytosti, ale ve skutečnosti je tam řada předpokladů, které musí být splněny, aby se ta rétorika dala v životě praktikovat, a jako z udělání ty předpoklady plní nejlépe bílý, zámožný, vzdělaný muž bez závazků. Ten se o sebe dokáže postarat sám mnohem líp, než žena se třemi dětmi, kterou opustí.

To je známé z některých sociologických teorií, že „moderní muž“ si roztřídil svět na dvě části. První je řád, pořádek, rozum a civilizovanost. Sem patří muž a to, co dělá on. Na druhou stranu patří divočina, ženy a blázni. Když takový bílý muž přišel do Ameriky, tak divočinu zplanýroval – jakoby na ni položil mříž tvořenou soustavou na sebe kolmých ulic z amerických měst. Indiány vystřílel nebo zatlačil do ještě větší divočiny a ženy považoval víceméně explicitně za nižší formy tvorstva, podobně jako indiány. Být indiánská žena, to už byl hrozný průšvih. Dodnes má bílý muž z divočiny strach. Není náhoda, že v 19. století vzniká obrana před divočinou. Řeší se sociální otázka – co dělat s necivilizovanou divočinou, s chudými, s dělníky, kteří do řádu nezapadají. Vzniká feminismus, snaha, jak do systému integrovat ženy, když ony jsou ta špatně kontrolovatelná iracionální složka. Vzniká psychoanalýza, aby se podařilo divočinu, která se kupodivu projevuje i ve snech zámožného, vzdělaného muže, nějak ukáznit, aby mu přestala strašit v hlavě. Muž chce divočinu dát pořád do nějakého ghetta – ohradit, zplanýrovat, hodit na ni mříž jako na blázna, zatímco ženy mají podle dotazníků větší ekologické cítění a je vidět, že mužská racionalita není racionalita celá. Že mužský způsob uvažování je jen dílčí, jenže právě muž to vydává za celou racionalitu.

Například?

Třeba naši politici. Václav Klaus často praví, ..každý, kdo má rozum, ví, že…, a následuje argument. To znamená předpoklad, že každý problém má jediné řešení, já participuji na té pravdě nejvíce, protože mám úřad, tak já znám řešení, a ke každému řešení směřuje jen jediná cesta. Žena ale ví, že realita je mnohem složitější, že existuje víc řešení, každé něco vyzdvihne, něco potlačí. Má na skutečnost pestřejší pohled. Mužští jsou tak přímočaří, že to může prospět snad jen jednorázové, krátkodobé akci, ale ekologický pohled znamená, že domýšlím dlouhodobější a vedlejší důsledky. V tom jsou ženy nápaditější.

Je slovo globalizace jen módním pojmem, ze kterého se už některým z nás dělá kopřivka?

Kdysi se tu používal výraz globální problémy pro soubor nejpalčivějších problémů na Zemi. Globalizace ale rozhodně zní líp a hlavně vzbuzuje dojem, že se problémy řeší. Ten termín se bude používat dlouho. Určitě do doby, dokud nás naše problémy nepohltí. Kdyby dnes někdo tvrdil, že ví, jaké budou důsledky globalizace, tak je podvodník. Na globalizaci je zatím zřejmé jen to, že přináší obrovskou neurčitost. Že vyřazuje spoustu pojistek, které fungovaly, některé hůř, některé lépe – proti různým formám rizika. Proti technologickým rizikům jsme byli pojištění, proti sociálním také… Ta pojistka, to je třeba sociální stát. Globalizace tyhle pojistky vyřazuje a tvrdí, že to bude fungovat ještě líp, protože ony blokovaly chod. Že to byly bariéry. A teď jsou před námi dvě možnosti: Že to opravdu bude fungovat líp, anebo se to zhroutí. Stejně, jako když se vyřadí elektrické jističe.

Heslem dnešní doby je svoboda Internetu proti minulému diktátu papíru. Nepřehnali jsme to kdysi s diktátem papíru, že se nám zdá svoboda Internetu tak nablýskaná a všespasitelná?

Papír i Internet jsou média pro sdělení. V 70. letech tu byla euforie, jak zavedení počítačů povede k tomu, že všichni lidé budou mít co mluvit do řízení, že papír působí direktivně, že teď se každý může z jakékoliv pozice napojit do rozhodování. Byly to iluze. Zjišťujeme, že Internet nedemokratizuje rozhodování, ale zakrývá ho, že moc zůstala ve stejných patrech jako kdysi. Jediné, co Internet umí spolehlivě, je zneviditelnit kontrolu. Kontrola byla kdysi viditelná. Věděli jsme o ní. Když nás někdo kontroluje přes počítač, nevíme o něm a jsme pod daleko totálnější kontrolou než kdysi.

Dá se hovořit o mizení hranic jako o zcela jasném důsledku globalizace?

Ano, ale pozor, hranice přestávají existovat jak pro šíření dobra, tak pro šíření rizik. Takovým rizikem jsou dnes třeba nemoci šílených krav, slintavka a kulhavka. Dlouho nemoc šílených krav nikoho nezajímala, pak se to rozjelo a zprávy ve většině zemí začínaly právě o ní. Do toho se dnes přidala slintavka a kulhavka. Přichází doba hašení požárů, protože rizika se stupňují a zajištěnost proti nim se zmenšuje.

Když pak slyšíte otřepané klišé, „ale s tím budeme muset přece počítat…“

Bohužel, jak to tak vypadá, s tím zřejmě nepočítaly ty ovce a krávy.

Přepadávají vás myšlenky typu, „co já přenechám svým dětem“?

To jo, a když to převedu jen na naši republiku, tak nám hrozí, že za 20 roků, naštěstí na to nejsou peníze, ale kdyby byly, tak je tu rozvrácený vodní režim, budou velké problémy s pitnou vodou, pro potřeby dálnic bude vyasfaltováno 5-7 % území. Mluví se o globálních klimatických změnách, Morava se vysušuje, teplomilné druhy se stěhují na jih a kudlanku nábožnou si za chvíli v pohodě chytneme na sídlišti v Ostravě.

Potomkům určitě zanecháme strašně moc vyasfaltovaných ploch, hory odpadků a ojetá auta. Když jsme dělali jeden film pro děti, tak jsme v Otrokovicích chodili po skládce a majitel hrdě tvrdil: „A to všechno schováváme pro naše děti. Ony vynaleznou, jak to využít.“ Všude kolem byly staré deštníky, smradlavé zbytky všeho možného. On po tom nábožně poskakoval a povídal, jak naše děti tady budou těžit obrovské množství bioplynu. Budou tu nalézat drahé kovy. To je typická racionalizace, kdy ze svého svinstva udělám ještě dárek pro někoho. My jsme tak štědří, a kdyby tu bylo pár zlomených deštníků navíc, tak nám děti urvou ruce.

Od svého zrodu máme v hlavě představu nekonečnosti prostředí, kde žijeme. Až koncem 15. století jsme zjistili, že náš domov je omezený prostor. Jak okamžitě změnit chování, které vyplývá prakticky z celé naší existence?

V 50. letech to hezky popsal jeden americký ekonom, když mluvil o dvou typech ekonomiky: kovbojské a vesmírného korábu. Kovboj má pocit, že pláně kolem něj jsou nekonečné, že může přihánět stále víc stád a neomezeně bohatnout. Zatímco kosmonaut ví, jaké zdroje má, kolik může spotřebovat a že to pak musí vyčistit, jestli chce přežít a nemá ve zplodinách zahynout. My sice žijeme pořád v mentalitě kovbojů, kteří myslí, že pastviny nikde nekončí, ale dávno už sedíme v kosmickém korábu. Zplodiny se hromadí, a není kam odejít.

Naše minulost nás bude stát budoucnost?

Ano, i když jsme v tom částečně nevinně. Pohybujeme se po kolejích nastavených předešlými generacemi. Ty postavily koleje do kopce za něčím zářným, a my máme smůlu, že jsme první, kdo se ocitl na jeho vrcholu a vidí, že za kopcem není to zářné, co si myslely generace před námi. Už víme, kam to vede, ale koleje jsou nastavené, vlak rozjetý. Jde o to, jestli je čas, energie a politická vůle vlak přibrzdit a přehodit výhybku. Zatím to vypadá, že ne. Pasažéři jsou velice neukáznění a spíš si budou chtít ještě něco užít v jídelním voze.

Katastrofa, která by lidstvo poučila, jak změnit celkově svoje chování v korábu Země, je podle některých futurologů nevyhnutelná, ale jak bude velká?

Malá ukázka rozměrů – ekologická hnutí popsala spoustu papíru za rozšíření vegetariánství. Během dvou měsíců teď 40 % Němců přestalo jíst kvůli nemoci šílených krav, slintavce a kulhavce hovězí. To je velice výchovná akce, a přitom jde o katastrofu menšího dosahu. Zřejmě se nám nějakým takovým způsobem může i z velice rozežraného člověka stát prakticky přes noc vegetarián. Příroda je, jak se zdá, neméně systematická než člověk. Aspoň v pedagogickém působení.

Najednou je ve všem, čeho se v krajině dotkneme, schovaný problém. Cokoliv uděláme, má důsledky na okolí. Kdysi, zdá se, to bylo v pohodě. Krajina si nechávala všechno líbit. Nikdy se nestávalo, že s jedním znaménkem plus naskákaly čtyři minusy.

Ekologie tu operuje s termínem únosná kapacita teritoria. Každý živočišný druh může zaplnit teritorium do určité míry. Překročte ji, únosná kapacita je poškozena, a druh už nemůže vyžít… Když překročíte kapacitu lidí na určitém území, jeho schopnost ty lidi uživit nejenže kvůli jejich intenzivnímu působení neroste, ale klesá.

Věční optimisté o tom neradi slyší a uvádějí příklad Singapuru – kolik že tam žije lidí na kilometr čtvereční a jak se jim žije. Ano, ale potraviny se tam přivážejí z míst, kde únosná kapacita planety ještě překročena nebyla a emise jdou nad moře, do okolních oblastí. Kdybychom Singapur uzavřeli do velkého skleníku, aby fungoval jako uzavřený systém, tak bych optimistům dovolenou na takovém místě docela přál.

Hodně řečí, málo činů a ještě méně času. Tak se dá podle některých vědců charakterizovat současný stav v úsilí za zachování obyvatelnosti naší planety. Před patnácti lety se tvrdilo, že skleníkový efekt možná je, možná není. Dnes z toho vypadlo to „možná“ a „není“, ale to je zatím vše.

Zdá se, že nový americký prezident, když nedávno zrušil svůj předvolební slib, že se zasadí o snížení emisí CO2, má zřejmě stejné informace jako my před patnácti lety. To je zločin. Takoví lidé by podle mě měli jít před mezinárodní tribunál do Haagu. Pokud politik dělá takové věci, tak si myslím, že patří na stejnou lavici jako Miloševič, protože zakládá na genocidu, i když to tak zatím nevypadá. Tahle genocida nemusí brát konce.

Měl profesor Keller někdy pocit, že ve svých knihách něco vyřešil?

V myšlenkové rovině jsem snad některé problémy osvětlil, ale jinak ne. Kdybych navrhl řešení, tak se na mě sesype spousta lidí, že jsem sociální inženýr, že jsem elitář a že druhým lidem vnucuji svůj pohled na věc. Sociologie tu je od toho, aby navrhovala scénáře. Pokud se budeme chovat tak a tak, může to skončit tak a tak. Nejde o řešení. Když jsem psal knihu o automobilismu, tak jsem v ní žádnému řidiči neradil, co se stane, když přestane jezdit. Jen jsem mu vykreslil situaci, co se stane, když jezdit bude. Chceš se podílet na ničení planety pro sebe a pro své děti? Prosím, máš k tomu maximální svobodu. Vytýkat mu to nebudu…, ať to tady zplundruje, ale ať neříká, že si nemůže přečíst, k čemu to vede.

Třeba knihu od Kellera…

Měl si přečíst knížku od Kellera a pak by mu ten benzin chutnal daleko líp.

Má kniha jako tištěné médium nějakou budoucnost?

No samozřejmě. Já nemám žádné iluze o Internetu. Vždyť je i zdravější číst si knihy. V létě, když dělám, dělám 14 hodin denně. A kdybych měl při tom koukat na monitor, jsem už dávno slepý.

A co knihy v elektrotechnické podobě?

V tom jsem hodně konzervativní. A což teprve archiváři, jaké mají problémy. Ti vycházejí z psaných listin, a až budou za sto let zpracovávat naši dobu, bude všechno vymazané.

Bavila by vás práce archiváře?

Rozhodně, pokud bych nedělal tak hnusnou dobu, jako je konec 20. století. V roce 1991 jsem seděl v pařížském archivu půl roku a studoval období Ludvíka XIV. To je něco úplně jiného. Krásná doba. Všechno na papíru, inkoustem. Co je napsáno, drží. Doslova. Nikdo to nevymazal. Je to úctyhodnější než virtuální zápis na elektronické médium. Papír člověk bere vážněji.

Věříte v nadpřirozeno?

Pakliže by se člověk v té otázce chtěl dopátrat logického, uspokojivého vysvětlení, tak toho na úrovni vesmíru a kosmologických představ není schopen. Co je rozumného na tom, že neexistovalo nic, pak to nic vybuchlo, začalo se to roztahovat a pak se to bude zase smrskávat, až zas nebude nic, a pak to nic zase vybuchne. Takovou představu světa dává dneska věda. Velký třesk. Co je na tom přirozeného? Proč to nic nevybuchlo o týden dřív? Právě osvícenství a věda v 19. století si myslely, že proti náboženskému nevysvětlitelnu dá vysvětlitelný pohled. Ale dnes je věda mnohem nevysvětlitelnější než náboženství. Náboženství bylo až moc realistické proti modelům, které nabízí současná věda. Ta je úplně mimo. Mám vysokoškolské vzdělání, ale nedovedu si představit, že něco je chvíli tok energie a chvíli hmota, ale taky to může být něco jiného, a zrovna teď se to rozpíná a pak se to bude chvíli smršťovat. Věda nedovede uspokojit lidský rozum. Už je tak vyspělá, že ji rozum nebere. Z hlediska normálního rozumu se stala iracionální věcí. Iracionálnější než náboženství. Z hlediska selského rozumu se dá pochopit, že existuje pánbůh, ale nedá se pochopit, že nic jednou vybuchlo a byl z toho celý svět.

Na určité planetě se jednou za čas vyvine v kosmu civilizace, která zaniká, až planetu spotřebuje. Dál není nic. Co když jde o zákonitý vývoj?

Možná je to skutečně tak a v tom případě mi na tom nevadí, že to skončí. Mě nejvíc irituje pokrytectví, že to skončí v době, která o sobě tvrdí, že je nejrozumnější ze všech dob. V lidech pořád vládne představa, že věda a technika to vyřeší. Dnes žije na zeměkouli víc vědců, než jich bylo v celých dějinách lidstva. Je jich víc živých, než mrtvých. Máme neskutečnou techniku, ale žijeme v iracionální době. Jen blázen by dělal výhled na sto let dopředu, protože když si promítneme trendy vývoje, tak mravenci tu možná budou, ale za vyšší formy života by člověk ruku do ohně asi nedal.

Jak vám zapadá do dnešní doby móda cestovat za zážitky kamkoliv, kde to jen jde?

Moderní společnost se snažila chrlit výrobky. Na běžícím pásu naší postmoderní doby už běží jen zážitky a dojmy. Jsou dvě formy toho pásu – turistický průmysl, zážitky se docilují cestou do exotických míst, a druhý, kdy běžící pás je pás ve filmové kameře. Člověk sedí doma, běhá mu to před očima a on nemusí běhat po světě. V obou případech je tu výrazná devalvace zážitků. Jejich intenzita slábne. Pořád je třeba to futrovat – čím dál více násilí, sexu a tajemna. V případě turistiky je to jasné. Na Malorku snad jezdí už jen evropská chudina. Šikmá věž v Pise? K smíchu! Teď je třeba vyrazit do atraktivních míst a pořádně vzdálených. Práh zážitků se i tady otupuje. Jsou potřeba silnější dávky.

Něco jako návyk na drogu?

Ano a myslím si, že je úplně zbytečné dělat něco proti narkomanům, protože ti vystihli perfektně filozofii naší doby. Ona je stavěna na tom, že musí zážitky co nejvíc vybudit. Musí to vonět, být atraktivní, barevné, příjemné na dotek. To vše dělá i droga. Společnost se v případě narkomanů brání před něčím, co symbolizuje její podstatu. Narkoman si našel zkratku. Na centrum libosti v mozku působí chemicky a nemusí dřít jako kůň v práci, aby si pak šel něco koupit do supermarketu a získal příjemný pocit.


Ve čtvrťáku na gymplu. Rok 1974. muselo to být někde kolem maturity, protože k maturitě jsme se museli nechat ostříhat.

Působíte dojmem, že nic z toho, co se děje ve společnosti, vás nepřekvapí. Máte to přece srovnané a velký problém se den za dnem blíží.

Jsem rád, že se mi to potvrzuje. Každým dalším průšvihem. Když mám hypotézu o konci světa, tak mne přece musí uspokojovat každý další průšvih, protože vidím, že jsem se nespletl.

I když jste zároveň součástí takového světa?

No jo, co se dá dělat.

Nepřispíváte k chaosu moderní doby tím, že vraždíte uklidňující myšlenky a ničíte tak klid v myslích, který lidem pomáhá přežívat v dnešním světě?

Ne, to je tak nepatrné úsilí, že se takových důsledků nebojím. Nepřeceňuji svůj vliv. Jednou mi na jedné diskuzi řekli: „Keller může být rád, když kritizuje globalizaci, a ona není tak špatná, protože se mu za kritiku nic nestalo.“ Ale taky tam zaznělo: „No jo, ale on ji zatím neohrozil, proto se mu nic nestalo. Kdyby začal být nepříjemný, tak se mu něco stane.“ V tom jsem klidný. Nestane se mi nic, protože proti ní jsem naprosto bezvýznamný.

Hrozně populární jsou teď diskuze o postavení jedince ve společnosti.

Prošel jsem si pár manažerských příruček a vypsal si z nich to, co podle nich dělá člověka úspěšným v manažerských sítích. Je to krátkodobý horizont, těkavost bez trvalejších vazeb, snaha brát život jako sled epizod, které spolu příliš nesouvisejí. Je tu velký problém vypadat důvěryhodně, když kontrakty jsou krátkodobé a neví se, jestli partner příští hodinu nebude mít výhodnější kontrakt. Všechny tyhle vlastnosti úspěšného člověka sítí jsou stejné jako vlastnosti, které rakouský sociolog Roland Girtler popisuje na vídeňských bezdomovcích. Těkavost, neschopnost navázat trvalejší vazby, život jako sled epizod. Dnešní úspěšní lidé manažerských sítí mají stejné mentální vlastnosti jako bezdomovci, kteří žijí na okraji společnosti. To nebude náhoda.

Společnost úspěšných směřuje ke společnosti bezdomovců?

Ty sítě tak opravdu fungují a ty vlastnosti v lidech vychovávají. Je to tím, jak si všímají američtí sociologové, že v tradiční ekonomice ty ctnosti, které ona požadovala pro svět práce, se daly použít i v rodině, ve vztahu k sousedům a ke komunitě. Jenže dnes se najednou na lidi tlačí, aby si osvojili vlastnosti, které jim znemožňuji žít normálně sociálně. Jestliže je člověk flexibilní a pružný, tak proč by si měl ponechávat zrovna první manželku? Flexibilní člověk musí střídat své projekty a příležitosti, tak proč by měl zachovávat jednu rodinu? Flexibilita nám vynáší ve světě sítí, ale když ji aplikujeme na rodinu a přátelství, udělá z nás osoby velice nedůvěryhodné a nespolehlivé. Ekonomika tu poprvé chce od lidí vlastnosti, které je sociálně degradují. Dělá z nich ty sociální bezdomovce.

Velkým zaklínadlem je i pojem občanská společnost.

Ale to je zase tendenční! Tam je schováno všechno možné. Stejně jako když pejsek a kočička pekli dort.

A pořád se předpokládá, že občanská společnost bude působit v kladném směru. To vůbec není dáno. Klidně můžeme mít zlou občanskou společnost. Občané se prosadí proto, aby škodili. Vždyť v USA máme silné občanské spolky notorických kuřáků, které tvrdě útočí proti omezení cigaret, nebo občanské společnosti lesníků a dřevorubců a jejich lobování proti ochranářským dokumentům. Nejsilnější forma občanské společnosti v Německu? To jsou 4 miliony motoristů, kteří chtějí betonovat a stavět dálnice. Ve Francii jsou nejhlučnější částí občanské společnosti lovci, kteří chtějí střílet tažné ptáky v době tahu. Skinheadi, rasisté, to je také občanská společnost. Nikde není dáno, že se v občanské společnosti nedají dohromady lidé, kteří chtějí dělat zlo místo užitku.

Další mýtus, který Keller boří…

Já si myslím, že to je evidentní. Proč si pořád myslíme, že se do občanské společnosti soustředí jen ti, co chtějí dobro? Liberálové v době osvícenství předpokládali, že pokud člověk dostane svobodu, použije ji ke svému rozvoji a aby tvořil dobro. To je mýtus. Člověk, když dostane svobodu, ji přece může zneužít k sebedestrukci, k omezení svobody někoho jiného, nebo aby se uchlastal. To už liberálové vysvětlit nedokáží, ale je to tak.

Je noc. Na zahradě u Kellerů přistáli mimozemšťané. Pan profesor právě dopsal další přednášku o globalizaci a rozhodl se ještě vynést koš na odpadky. Díky tomu potká mimozemšťany jako první obyvatel planety Země. Co jim řekne?

Nic. Přikrčí se za popelnici…, a možná, když budou vypadat hodně cize a neznámě, si potichu vleze i do ní.


Profesor Jan Keller (*1955)

Vystudoval historii a sociologii na Filozofické fakultě v Brně. Následuje působení ve Filozofickém ústavu Akademie věd v Praze, jako závozník pracuje v pivovaru Nošovice, učí na dívčí škole v Havířově, vrací se do Brna na katedru sociologie a v současnosti působí na Ostravské univerzitě. Specializuje se na francouzskou byrokracii z přelomu 17. a 18. století. Jako radu, která mu pomáhá, uvádí citát: Jestliže si na konci života budeš moci říci, že jsi naštval hodně lidí, nežil jsi nadarmo. červen 2001

Category: 2001 / 06

Obrovský, ostře ohraničený ostrov písku posazený na kraji zeleného údolí. Jako by se kousek Sahary omylem zatoulal do Skalnatých hor. Není divu, že v roce 1932 byly Velké písečné duny vyhlášeny třicátým šestým národním monumentem v USA.

Na severní a východní straně se přímo nad dunami zdvíhá hřeben Sangre de Cristo. Impozantní je zejména silueta Creston Peaku, přestože tento vrchol není nejvyšší. Absolutní prvenství drží méně nápadný Blanca Peak vysoký 4372 metrů. Písek, ze kterého duny jsou, vznikl erozí okolních hor a byl do údolí dopraven ledovci během doby ledové a později řekou Rio Grande a jejími přítoky, meandrujícími údolím San Luis Valley. Písek pocházející ze San Juan Mountains je převážně sopečného původu. Naopak písek ze Sangre de Cristo Mountains je hrubší a nerostnou skladbou pestřejší. Místní duny zdobí tmavé vzory způsobené přítomností magnetitu. Ten ukazuje na výskyt zlata. Podnikaví prospektoři, kteří se zde od počátku století pokoušeli zbohatnout, ale neslavili příliš velký úspěch. Rozlohou zabírají Velké písečné duny asi 100 čtverečních kilometrů, nicméně co se výšky dun týká, nemají v Severní Americe konkurenci. Nejvyšší z nich dosahují k 230 metrům a návětrná strana může mít sklon až 34 stupňů. Návštěvníci, kteří si ještě nezvykli na vysokou nadmořskou výšku, mívají potíže s dechem. Před člověkem se často náhle vynoří prudký hřeben, který je snazší zeširoka obejít, než přelézt přímo. Větší část písečného pole je tak před lidmi přirozeně chráněná. Většina návštěvníků se spokojí se zdoláním prvního velkého hřebene, odkud se nabízí překrásná vyhlídka zejména na Creston Peak. Jen zanedbatelné procento lidí se vypraví hlouběji do dun. Celkový tvar dun je pozoruhodně stabilní a prakticky se nemění. Je tomu tak díky vlhkosti zachycené pískem.
I v tak nehostinném prostředí se najde život. A to písek dosahuje na povrchu teploty kolem 60 stupňů a rozdíly mezi nejvyšší denní a nejnižší noční teplotou často přesáhnou i 20 stupňů. Roste zde kolem 20 druhů rostlin a žije několik druhů zvířat. Čtyři druhy hmyzu jsou zcela unikátní a nevyskytují se nikde jinde na Zemi. Mezi ně patří i druh cvrčka žijícího v písku. Bohatší na faunu jsou křovinatá místa v bezprostřední blízkosti dun. Z blízkých hor sem časně z rána přicházejí větší savci, jako třeba divoké kočky, kojoti a jelení zvěř. V dunách oficiální stezky prakticky neexistují a je povoleno se pohybovat kdekoli. Na několika vyhrazených místech je přímo v dunách možné i kempovat. Povolení se dá snadno získat přímo na místě, v návštěvnickém středisku. Pinyon Flats kemp s 88 místy pro stany a karavany, který je mimo písečné pole, je velmi oblíbený a v letních měsících je plný do posledního místečka.

Category: 2001 / 06

ŠTÍR II. přistává na ostrůvku Sumpholmen – pro nás ostrov Štírů – nedaleko Stockholmu. Proč ostrov Štírů? Před lety tady poprvé přistál původní ŠTÍR, předchůdce dnešního ŠTÍRA II. Jeho tehdejší posádka si ostrov tak zamilovala, že se při každé plavbě okolními vodami alespoň na několik dnů či jenom desítek hodin zastavila u malého dřevěného mola, připevněného ke skalnatému břehu porostlému borovicemi a vřesem.

I posádka ŠTÍRA II. tu staví před tím, než započne svou plavbu kanálem Göta, který protíná jižní Švédsko a spojuje Baltské moře se Severním mořem.

OBKLOPUJÍ NÁS ZRÁDNÉ SKÉRY


Foto: Veronika Podzimková

Lana poutající ŠTÍRA k jeho ostrovu jsou odvázána a přímo proti větru je zahájena zpáteční plavba mezi skérami. Skéry jsou stovky menších i větších skalnatých ostrůvků, obklopujících ze strany moře okolí švédského hlavního města. Je to nádherný ráj jachtařů, výletníků a rybářů, ve kterém se bez podrobných map nedá v podstatě orientovat. Plovoucí bóje a spousty majáčků pomáhají při hledání správné cesty mezi nebezpečnými skalisky, z nichž některá číhají skryta těsně pod hladinou na sebemenší nepozornost kormidelníka či omyl navigátora. Je třeba pravidelně kontrolovat polohu lodi podle viditelných znaků na břehu a srovnávat ji s mapou za pomoci GPS.

ŠTÍR za sebou nechává království skér a vyplouvá s vytaženými plachtami proti sílícímu protivětru na volné moře. Setmělo se a síla větru se ustálila mezi 6. a 7. stupněm Beaufortovy škály. Nezbývá než křižovat, a to se ŠTÍROVI moc nelíbí. Naklání se vydatně, až do 30 stupňů, statečně bije přídí do vln, ale odmítá se svými starými vytahanými plachtami překročit rychlost 3,5 uzlu (uzel je jedna námořní míle za hodinu). Za svítání konečně ŠTÍR vplouvá do klidnějších vod mezi ostrovy obklopující vjezd do dlouhé zátoky. Na jejím konci, připomínajícím jihočeský rybník, je začátek kanálu Göta.

KANÁL GÖTA, ZÁZRAK CIVILNÍHO INŽENÝRSTVÍ

Sympatický mladík otevírá plavební komoru, první z padesáti osmi, které má ŠTÍR ještě před sebou.

Kanál, který byl vybudován v minulém století, v letech 1810-1832, Baltzarem von Platenem, je považován za nejrozsáhlejší výkon civilního inženýrství dosažený ve Švédsku. Byl prohlášen za mezinárodní historickou památku civilního inženýrství, dříve dáván na úroveň Eiffelovky, Sochy svobody, Golden Gate a Panamského průplavu. Samotný kanál a jeho okolí navštíví ročně na 1,7 milionu lidí. Během letních měsíců jej použije okolo 4500 rekreačních plavidel a pravidelné výlety po něm koná 10 zábavních lodí. Kanál Göta je 386 km dlouhý, z toho je 96 km průplavů. Götský průplav spojující jezero Vänern (od východního pobřeží) s Baltem je dlouhý 190 km. Na této délce překonává pomocí 58 zdymadel výškový rozdíl 91,8 m. Ke kanálu Göta patří i stejnojmenná řeka vytékající z jezera Vänern a ústící do průlivu Kattegat v Göteborgu. Ačkoli byl kanál zamýšlen jako transportní trasa, dnes je mezinárodní turistickou atrakcí. To přirozeně nemohl předvídat Baltzar von Platen, jenž se asi o půl roku nedožil jeho otevření, ani 58 000 dělníků, převážně vojáků, kteří jej budovali.

Kanál vede mírně zvlněnou krajinou, obklopen jehličnatými lesy, loukami a poli. Podél břehů vedou udržované cyklistické stezky a kromě plavebních komor je často přetínán mnoha silnicemi, silničkami, cestami i železničními tratěmi s nízkými mosty, které je nutno zvednout, aby mohla proplout všechna trochu větší plavidla. Občas se také stává, že voda teče po mostě a silnice vede dole pod ním.


Kanál Göta byl vybudován v letech 1810-1832. Podle plánů a pod vedením Baltzara von Platena jej budovalo 58 000 dělníků. Jeho 190 kilometrů a výškový rozdíl 91,8 metru pomáhá překonat 58 zdymadel. Kanál je považován za největší projekt civilního inženýrství ve Švédsku a zároveň i mezinárodní historickou památku v tomto oboru. Původně měl sloužit jako transportní trasa, ale dnes je oblíbenou turistickou atrakcí, kterou ročně navštíví 1,7 milionu lidí.
Mapa: AB GÖTA KANALBOLAG

PROBÍJÍME SE PROTI SILNÉMU VĚTRU

Další den plavby po tomto divu techniky se před ŠTÍREM otevírá první větší sladká vodní plocha – jezero Roxen. Normálně trvá přeplavba jezera asi tři až čtyři hodiny. ŠTÍR se sice statečně probíjí proti silnému, až sedmistupňovému větru i nepříjemným krátkým a vysokým vlnám, které jeho rychlost srážejí chvílemi pod hranici dvou uzlů, ale po vyčerpávajících dvou hodinách a po marné snaze někde zakotvit – nebylo možno najít alespoň trochu chráněné místo a kotva kvůli vlnám nechtěla držet v písčitém dně – je rozhodnuto vrátit se ke komoře v Norsholmu.

Ráno se zdá, že po včerejším vichru není ani památky. Honem nastartovat, posádka ještě spí, snídaně se udělá cestou. Než se nadějeme, je místo naší včerejší prohry za námi a kolem desáté hodiny ŠTÍR vplouvá do první komory. Švédové mají léty praxe vypracovaný jednoduchý a bezpečný systém přivazování lodí v poměrně bouřlivých zdymadlech. Voda se zde přepouští klapkami umístěnými přímo ve vratech, čímž vzniká silný proud, který se odráží od spodních vrat komory a vrací se zpět. To způsobuje víry, které odstrkují střídavě příď a záď lodi, jež by v úzkém prostoru mohla způsobit nepříjemnou kolizi s ostatními loděmi. Děláme to obdobným způsobem, jeden člen posádky dobírá lano přímo na přídi, další obsluhuje zadní úvaz a třetí pobíhá po břehu mezi nimi.

PLUJEME DO KNIH ARTHURA RANSOMA

Odplouváme k přeplavbě jezera Vättern. Opět křižujeme proti nepříznivému větru, pomáháme hlavní plachtě motorem, přesto poněkud komplikovaný vjezd mezi mělčinami do zátoky absolvujeme již za tmy. Neustále určujeme polohy pomocí GPS a kontrolujeme systém naváděcích vjezdových světel přístavu Karlsborg, která se dají snadno zaměnit se semafory na křižovatkách či brzdovými světly projíždějících aut. Neosvětlené bójky klikaté plavební dráhy hledáme pomocí baterky a dobrým pomocníkem je také echolot varující před nebezpečím mělčin. Bez podrobné mapy by byl takovýto noční vjezd nebezpečný, téměř nemožný. U mola již kotví několik plachetnic, přivazujeme ŠTÍRA na poslední volné místečko a zavíráme všechny lukny (poklopy) i vstupní dveře, protože je pěkná zima.

Ráno čekáme, až se otevře most, a s ostatními loděmi pokračujeme v plavbě po nejkrásnějším jezeře Viken. Je velmi členité, některé z průplavů jsou tak úzké, že se z dálky zdá nemožné, aby se do nich čtyři metry široký ŠTÍR vůbec vešel, a nebýt plavebních znaků, byly by těžko k nalezení. Skalnaté ostrůvky vybízejí k přistání a koupání, ale voda je studená, a proto ostrůvky zůstávají jen útočištěm vodních ptáků. Člověku se vybavují dětské knihy od Arthura Ransoma, jejichž hrdinové tábořili, plachtili a prožívali svá dobrodružství na podobných jezerech, a hned by se rád vrátil do dětských let. ŠTÍR však neúprosně rozráží vlny času a vplouvá do další části kanálu. Přichází večer, další komora v cestě, tentokrát již klesající, nejvyšší hladinu průplavu máme za sebou. Posádka přináší plnou mísu hříbků, kozáků a křemenáčů. Tady to nikdo z místních nejí. Také se podaří ulovit okouna. Příští den odpoledne je již ŠTÍR přivázán v gasthamnu přístavního města Sjötorp, ležícího na břehu největšího jezera Vänern, které čeká, aby se ŠTÍREM změřilo své síly. Zde končí Götský průplav.


Foto: Anne Krejčí

NĚMECKÉ KAMENY NA JEZEŘE VÄNERN JSOU NÁM MÁLEM OSUDNÉ

Od západu fičí nepříjemný studený vítr a obloha nad městem černá obrovitým bouřkovým mrakem. Do něj se opírají paprsky zapadajícího slunce, vytvářející na černomodrém obzoru nádherně hrůzostrašnou scenerii, podepřenou jasnou čtyřbarevnou duhou. Nikomu se moc nechce pouštět na noc přes jezero do takového nečasu, zvláště když po chvíli přichází déšť. Vyplouváme až brzy ráno, kdy se zdá, že počasí dostává rozum. Trochu pozdě si vybavujeme varování před zrádnými skalisky, která místní nazývají „německé kameny“ a jež ční nehluboko pod hladinou. Nikdo neví, jak se to stalo. Na hladině lesknoucí se sluncem nebylo tyče vyznačující odklon trasy dobře vidět, zkrátka nebýt motorového člunu s divoce mávající posádkou, který náhle změnil směr a spěchal k nám, aby nás varoval, nescházelo mnoho a ŠTÍR mohl skončit svou plavbu předčasně, jako mnozí Němci před námi. Odtud zřejmě označení tohoto místa.

Vytahujeme plachty a pouštíme se do nekonečného křižování přes jezero. Díky jeho rozloze jsou zde podmínky pro plavbu stejné jako na moři. Prostředkem jezera se táhne pás ostrůvků, mezi nimiž je třeba proplout. Některé z nich se téměř ztrácejí pod hladinou a skaliska jsou zdáli viditelná podle pěny vytvářené vlnami, které se tříští o jejich hřbety. ŠTÍR kolem poledne doslova prosviští na boční vítr úzkým průlivem mezi majáky a bójemi vyznačujícími bezpečný průjezd.

S východem slunce a po rozplynutí mlhy, která po několik hodin zaplavovala okolí, spatříme na obzoru zvedající se pobřeží. Vidíme první zámořskou loď. Je to taková ta ošklivá krabice na boty převážející kontejnery naskládané v řadách na sobě. První posel blížícího se moře…

Vjezd do kanálu Trollhätte působí trochu depresivně. Vítá nás poloprůmyslová zóna se dvěma mosty s výhružně svítícími červenými světly bez známky ochoty k otevření. A ejhle, mosty se zvedají a propouštějí proti nám další „zámořák“ s několika plachetnicemi. Počkat stranou, a pak honem pod první most, je to ještě daleko a řady aut stojící nahoře na dálnici nebudou čekat dlouho. Taky že ne, sakra, most se zavírá dřív, než se ŠTÍROVI podaří proplout. Honem prostudovat plavební příručku, uvádí výšku mostu něco málo přes sedmnáct metrů. To by mělo stačit, ale kdo ví. Pomaloučku najíždíme pod jeho konstrukci. „Škrt, škrt“ – to jenom konec metrové radioantény olizuje spodní nosníky mostu. Rychle plný plyn, mnohem nižší železniční most asi o tři sta metrů dál ještě čeká. Podařilo se a za chvíli ŠTÍR přistává v gasthamnu u první komory trollhättanského vodního díla, jež stojí za zhlédnutí.

KANÁL TROLLHÄTTE


Foto: Anne Krejčí

Posádka ŠTÍRA se vydává na prohlídku historických, dnes už neužívaných zdymadel vytesaných do skály, „vyhaslých“ vodopádů a elektrárny. Pohled je to opravdu monumentální a historie tohoto díla neméně zajímavá.

Lodě používaly řeku Göta a jezero Vänern po staletí. Tehdy znamenaly vodopády u Lilla Edetu, Trollhättanu a Vargönu velké potíže. Lodě musely být přetahovány okolo po břehu. Až k začátku 16. století sahají plány, jak umožnit lodím plout z jezera Vänern dolů k moři s pomocí plavebních komor. První z nich ale byly otevřeny až roku 1800. Kvůli rychlosti, s jakou narůstal objem lodní dopravy, byly nově vyvinuty a zlepšeny části vodní cesty v roce 1844, po otevření kanálu Göta, a potom v roce 1916, kdy byla dána do užívání současná zdymadla. Poslední důležitý krok byl učiněn v roce 1974, když byla řeka Göta prohloubena a otevřena pro celoroční provoz. Kanál Trollhätte je dlouhý 82 km. Z toho je 10 km uměle vykopáno a zbytek využívá přirozené vodní cesty – řeku Götu. Rozdíl hladin mezi jezerem Vänern a mořem činí 44 metrů, které jsou překonávány pomocí šesti zdymadel. Objem vody protékající během jednoho celkového proplavení činí až 12 000 metrů krychlových.

Po prohlídce se necháváme proplavit čtyřmi současnými komorami a vplouváme do proudu řeky. Už za šera přirážíme ke svodidlům nad poslední komorou na celé trase, v Lilla Edetu. ŠTÍRA po proplavení čeká už jen pár desítek kilometrů s několika mosty do Göteborgu a přeplavba průlivu Kattegat.

NA KATTEGATU SE OCITÁME UPROSTŘED VÁLKY

Ráno je pošmourné, deštivé a větrné. Na poslední chvíli doplňujeme do nádrží pitnou vodu a proti sílícímu větru se probíjíme ven z přístavu. Všude ční k nebi jeřáby a na březích okolo dokresluje nevlídnou atmosféru podivná struktura moderních budov. Míjíme ostrůvky u vjezdu do přístavu a rozhodujeme se o trase další plavby. Vítr se nečekaně stočil k západu, což je pro nás výhodné, protože to umožňuje proklouznout chráněnými vodami mezi řadou ostrůvků a pobřežím směrem k jihu a vyhnout se tak vlnobití, rozběhnutému přes celý Skagerrak. Po dosažení odbočky plavební dráhy vytahujeme plachty a ŠTÍR uhání na bočák po klidné vodě k jihu. Najednou se ocitáme uprostřed války. Nad našimi hlavami přelétají bojové vrtulníky, těsně kolem nás rejdí torpédovky a rychlé invazní čluny obsazené námořní pěchotou. Na nedalekém ostrůvku sledujeme bleskový výsadek, je slyšet střelbu. Dostali jsme se doprostřed vojenského cvičení. Není to příjemný pocit, ale naštěstí si nás nikdo nevšímá. ŠTÍR uhání mezi ostrůvky, hledáme na mapě nejvýhodnější cestu ven, na volné moře, vždy je lépe být dál od břehu, zvlášť při častém výskytu mělčin a zrádných podmořských skalisk.

Nadcházející večer přinesl od pevniny velký černý mrak, ze kterého začal foukat poryvový severozápadní vítr. Mrak se nás drží skoro celou noc. Plavba na zaďák v silném větru není příjemná, pocit uspokojení ale přichází z toho, že plavba konečně ubíhá, stříbřitá pěna okolo lodi se s šumotem bleskově ztrácí ve tmě a počitadlo ujetých mil cvaká mnohem častěji než při křižování či bezvětří. O půlnoci na GPS-ce programujeme po dlouhé době waypoint (bod dráhy) poblíž majáku Kullen, označujícího vjezd do sundu mezi Švédskem a Dánskem, čímž je zároveň definitivně potvrzeno, že dalším cílem naší plavby bude Kodaň, hlavní město Dánska.

NAVZDORY VADNÉMU TĚSNĚNÍ VPLOUVÁME DO HAMBURKU

Z kodaňského přístavu vyplouváme na závěrečný úsek plavby už jenom ve třech. ŠTÍR obeplouvá ostrůvek s pevností Tre Kronor pod plachtami, vstříc dalšímu dobrodružství. To na sebe nenechává dlouho čekat. Právě jsme se vymotali z mělčin, když přestala fungovat GPS-ka. Najednou si postavila hlavu a ztratila signál všech satelitů. Po chvíli se vzpamatovala, ale bůhví kdy si vzpomene to opakovat. Navíc při náhodném vstupu do strojovny zjišťujeme, že skrz těsnění lodního hřídele teče do lodi voda. To je vážné vzhledem k tomu, že ŠTÍRA čeká ještě mnoho hodin plavby na motor. Kapitán se jednoznačně rozhoduje pro návrat, což znamená třídenní zdržení. Do Travemünde je to ještě 150 mil. Po celé tři dny trápení s opravou bylo krásně a slunečno s jihovýchodním větrem. Teď samozřejmě opět jihozápad. To už nás nevyvádí z míry. Motor spokojeně vrčí, slunce se pomalu přehouplo přes horizont, a než nastala tma, nabrali jsme kurz na ostrov M/on a s pomocí hlavní plachty šplháme proti větru. Východ slunce zastihl ŠTÍRA už na úrovni mysu Klint, vytahujeme i kosatku a vypínáme konečně na chvíli nepřetržitě běžící motor. Do večera jsme dokřižovali až k německému pobřeží, poblíž Warnemünde, a na noc se ŠTÍR s plnými plachtami a čerstvým severozápadním větrem rozběhl rychlostí šesti uzlů přímo do ústí řeky Trave. Na druhý den, už za tmy, kolem 22. hodiny, ukončil ŠTÍR svou dobrodružnou pouť v bezpečí hamburského Moldauhafenu.

Category: 2001 / 06

Když se jako jednadvacetiletý mladík roku 1325 rozhodl splnit svou povinnost a vydal se na pouť do posvátného města Mekky, nejspíš netušil, že putování muslimským světem se stane jeho údělem. Do svého rodného města Tandža v Maroku se vrátil Ibn Battúta po čtyřiadvaceti letech.

Pocházel z urozené rodiny, studoval islámské vědy a právo. Při odchodu ze svého rodiště si byl však dobře vědom, že jazyk koránu, který jej spojuje s vírou, zákony a muslimským světem, mu umožňuje cítit se všude, kde promlouvá k lidem tato kniha, jako doma. Cestou do posvátného místa se setkal nedaleko Alexandrie se stoupencem mystického směru islámu zvaného súfismus. Ovlivněn tímto setkáním, krátce po své návštěvě Mekky, si stanovuje hlavní životní cíl: navštívit všechna velká místa svého světa.

V následujících několika letech zcestoval mnoho okolních muslimských zemí. Vždy se vracel zpět do Mekky. Stala se jeho druhým domovem. I přes své velké zdravotní problémy nebyl ochoten vzdát se svého dobrodružného života a znovu a znovu rozšiřoval složitou pavučinu svých cest, v níž nerad chodil stejnou cestou dvakrát.

Při svém dalším putování překročil s obchodní karavanou pohoří Hindúkuš a na podzim roku 1333 dorazil k Indu. V té době se Ibn Battútovy osobní poměry změnily. Dillíský sultán Muhammad Tughlak ho přijal za úředníka. Zanedlouho se stal soudcem a měl svůj vlastní dvůr. Ve vysoké úřednické funkci setrval osm let, po nichž se ocitl v podezření ze zrady a byl uvězněn. Brzy ho však propustili a získal možnost stát se žákem jednoho súfiho. Po pěti měsících náboženského rozjímání ho sultán povolal a znovu mu projevil důvěru. „Schválně jsem pro tebe poslal, abys odešel jako můj velvyslanec k vládci Číny, neboť vím, že máš zálibu v cestování a návštěvách pozoruhodností,“ řekl sultán.

Cestovatelská budoucnost ve vládních službách skončila však velmi brzy, neboť jeho výprava ztroskotala na jihovýchodním pobřeží Indie. Po dvou letech prozkoumávání této oblasti se vydal Ibn Battúta znovu do Číny, tentokrát v soukromé výpravě. Čína na něj zapůsobila silným dojmem, avšak mrzela jej nemohoucnost prosadit islámský způsob života do té míry, aby se i zde cítil jako doma. Snad ono prostředí, možná setkání s krajanem vzbudilo touhu po domově. V roce 1346 opustil Čínu a po nelehké cestě stanul o dva roky později naposledy ve svém druhém domově. Po krátké návštěvě se vydal do svého rodiště v Tandži.

Ibn Battúta však ani trochu netoužil usadit se na jednom místě. A tak se opět v roce 1351 vydal na cestu. Přešel pohoří Atlas a poté s obchodní karavanou došel do Walahy. O tři roky později se vrátil a na rozkaz sultána dává sepsat své vzpomínky marockému literátovi jménem Ibn Juzzajem. Písemná forma pamětí dostala název Rihla. Několik let po dokončení spisu, někdy kolem roku 1378, Ibn Battúta umírá v severní Africe. Určité nesrovnalosti v údajích a trasách nám nedovolují provést dokonalejší rekonstrukci všech cest do podrobností. I přesto se tu nabízí strhující dokument o největším muslimském cestovateli všech dob.

Category: 2001 / 06

Cesta se chvíli klikatí mezi zvlněnými zelenými pastvinami, chvíli proniká tunelem šťavnatého buše. Z hustého porostu stoupají bělavé chuchvalce páry, které neznalého mohou oklamat zdáním počínajícího lesního požáru, potom mě praští přes nos pronikavý zápach zkažených vajec. Následně se objeví Rotorua – nejnavštěvovanější místo Nového Zélandu.

HORKÝ VÝLET

Na světě existují jen čtyři významné oblasti s aktivní geotermální činností. Kromě Nového Zélandu jsou to ještě Island, Yellowstonský národní park v USA a Kamčatka. A proč právě v Rotorui odhaluje příroda část svých tolik ukrývaných krás a sil? Proč právě zde je tolik gejzírů, horkých pramenů, bahenních sopek, kráterů, sirných par a salnitrových teras? „Nacházíte se na jednom z nejaktivnějších zemských zlomů na světě,“ odpovídá na tyto otázky informační panel geotermálního muzea ve Wairakei.

Země je zjednodušeně řečeno složena z vnitřních tekutých vrstev rozžhaveného magmatu a z pevného zemského obalu, tzv. litosféry, která zasahuje do hloubky až 100 km. Ta je rozlámaná na „kry“, jež plují po hladině magmatu. V místech jejich styku je zemská slupka nejslabší a nejvíc v pohybu. Právě na rozhraní indoaustralské a pacifické kry se kdysi vynořil z oceánu i Nový Zéland. Přímo v Rotorui nás izoluje od všezničující síly magmatu pouhých šest kilometrů!

OKNO DO HLUBIN DANTOVA PEKLA


Wai-o-tapu je nejbarevnější vulkanickou oblastí Nového Zélandu. Minerální usazeniny vytvářejí neuvěřitelné mozaiky vzorů a barev.

Nejvíce navštěvovaná je geotermální rezervace Wai-o-tapu Thermal Reserve v centru Severního ostrova. Toto místo potěší duši geologa i estéta, i když důvod je zřejmě u každého jiný. Minerální usazeniny vytvářejí neuvěřitelné mozaiky vzorů a barev, rozlehlé terasy hrají pestrými odstíny. Horký dech země je cítit doslova na každém kroku, její zář sálá i přes podrážky bot. Na mnohých místech jsou ve skále hluboké prohlubně zející jako studny, v nichž vřou hektolitry termální vody. Největší z nich dostala název „Číše šampaňského“. Z dřevěného ochozu nad „číší“ je možné zblízka pozorovat 5 hektarů klokotající, prskající vody, vroubené temně oranžovým prstencem síry. Zahalena oblaky páry sleduji perlivé dění pod sebou a bojím se pomyslet na případnou vadu lávky. Koupat se v horkém „šampaňském“ mne ani trochu neláká.

O kus dál se u bahenního vřídla skupinka pochechtávajících školáků baví napodobováním zvuků vydávaných tímto nevábným vulkánem. Mlaskání kotle plného vařícího bahna připomíná vaření kaše doma na plotně. Plyny zde probublávají skrz vodní bariéru na povrch a unášejí s sebou drobné jílovité části. Tím vznikne vřící bahno, které vystupuje z různých děr a prohlubní. Nutno podotknout, že procházka v jejich blízkosti není úplně bezpečná. Kolem kašovitých tůní vzniká škraloup, který láká k našlápnutí. Ale pozor, obvykle se jedná pouze o tenoučký ztuhlý strup, několik centimetrů silnou vrstvičku, jež lidskou nohu neudrží.

Jiná ukázka místní tektonické činnosti se jmenuje výstižně „Pekelná brána“. Jedná se o fumarolu, tajuplný otvor v zemi, kterým by prošel i člověk. Z jeho útrob se ozývá hrozivé chrčení, způsobené unikajícími plyny v dutinách horniny. G. B. Shaw prý po návštěvě prohlásil: „Je to nejzpropadenější místo, které jsem kdy navštívil, a klidně bych zaplatil 10 liber, abych to nemusel zhlédnout.“

DAŇ ZA LEVNÉ TEPLO


„Číše šampanského“ v geotermální rezervaci Wai-o-tapu: 5 hektarů bublající, klokotající termální vody vroubené oranžovým prstencem minerálních usazenin.

Jednou z hlavních místních atrakcí jsou gejzíry. Nejmohutnější z nich Pohutu a jeho slabší příbuzní Kereru, Prince of Wales‘ Feather, Te Horu a Waikorohih vznikly v asi 150 metrů dlouhé zemské prasklině a jsou pod zemí navzájem propojeny. Sám Pohutu předvádí svůj výstup nepravidelně. Před erupcí jen tiše bublá, když však přijde jeho čas, vařící voda v jeho jícnu nejdřív vytlačí velkou průzračně modrou bublinu a pak vystřelí vodní sloup do výšky kolem 20-30 metrů. Ozve se trhavá rána jako výbuch z parního kotle a na zem se snesou hektolitry horké vody. Pak se Pohutu zklidní, ale vzápětí následuje další erupce. Kolem cvakají fotoaparáty a vrčí kamery. Konečně gejzír polevuje, síly mu docházejí a z mohutného vodního sloupu zbývá jen horká pařící se louže, která stéká po šedobílých vápníkových terasách do potoka Puarengy. Průvodkyně popisuje historii místních podnikavých Maorů, kteří se s rostoucím přílivem turistů snažili podnítit gejzír k častějším erupcím tím, že do něj házeli kusy mýdla. Toto maorské „poručíme větru, dešti i gejzírům“ však mělo za následek několikaleté oslabení činnosti Pohutu. Další oslabení mají na svědomí nadměrné počty vrtů k získání horké vody. Přírodní zdroj není nevyčerpatelný a neuvážené zásahy člověka ho mohou úplně zničit.

Hodně navštěvované bývá i blízké údolí Waimangu. Vzniklo při výbuchu nedaleké sopky Tarawera v roce 1886. Část úbočí hory byla rozmetána, několik vesnic zasypáno, vzniklo nové jezero Rotomahana. Údolím prochází mohutná trhlina z této doby. Má podobu rozeklaných skalních útesů, ze kterých dýmá pára. Voda v potůčku klikatícím se na jeho dně má teplotu až 60 stupňů. Překvapivě bujná vegetace křovin, mechů a kapradin plazící se po příkrých svazích je stále polozahalená do bělavého závoje.

Geotermální energii se lidé naučili využívat velice rychle. Horkou páru používali už v minulosti k vaření nebo k vytápění domů. Ve starších dobách se stávalo, že dům, za tímto účelem postavený na tenkém škraloupu přímo nad vařícími prameny a fumarolami, se najednou propadl do horkého podzemí i se svými obyvateli.

Tak si země vybrala daň za levné dodávky tepla. V 50. a 60. letech pak vyrostla u jezera Taupo poblíž městečka první geotermální elektrárna. Výskyt stlačené horké páry blízko pod zemským povrchem ji umožňuje napájet velice levným a čistým zdrojem energie. Tlaková pára se dnes čerpá v celé centrální oblasti Severního ostrova ze stovek vrtů hlubokých někdy až 1,5 kilometru. Teplé termální prameny jsou zas hojně využívané k lázeňským účelům, tak jako u nás v Karlových Varech. Téměř každý dům ve městě má svůj vlastní termální bazén.

MAOROVÉ – SOUŽITÍ S BÍLOU VĚTŠINOU ZASKŘÍPALO


Krajina zde připomíná okno do hlubin pekla. Bizarní tvary skal, chuchvalce páry…

Do Rotoruy turisté nejezdí jen kvůli gejzírům. Více než padesátitisícové městečko je centrem domorodé maorské kultury na Novém Zélandu. I když často jde spíš o odvar kultury, značně zkomercializované a stylizované do forem přitažlivých pro návštěvníky.

Ale vezmeme to pěkně od začátku. První Maorové, kteří dnes tvoří asi 13 procent obyvatelstva, připluli před 12 staletími z východní Polynésie. Ve 13.-14. století došlo k masové migraci Maorů (tzv. „velká migrace“). Překonání vzdálenosti kolem dvou tisíc kilometrů na několika otevřených kánoích byl skvělý výkon, srovnatelný s plavbami Vikingů. Neobydlený ráj zřejmě objevil bájný polynéský mořeplavec Kupe. I když tu neobydlenost nelze brát doslova, každý národ si rád upravuje historii ve svůj prospěch. Dle archeologických výzkumů byl člověk na Novém Zélandu dlouho před příchodem Maorů, už 3000 let před naším letopočtem. Původní primitivní národ si zřejmě výbojní dobyvatelé podrobili.

Maorové by si nejspíš žili ve své zaslíbené zemi v poklidu dodnes, nebýt zvídavého kapitána Abela Tasmana. Holandský mořeplavec přistál na severním pobřeží jižního ostrova před více než 350 lety. Jeho nížiny mu připomněly dalekou vlast, a tak nazval svůj objev Nový Zéland. Na souš však nevstoupil, neboť mu Maorové jakožto nevítanému návštěvníkovi zabili a snědli mnoho členů jeho posádky. Až o dlouhých 127 let později, v roce 1769, poslali z Anglie mořeplavce Jamese Cooka hledat bájnou zemi Terra… a on narazil na Nový Zéland, obeplul oba ostrovy a prohlásil tuto pevninu za součást britské koruny. Vyšlapal cestičku později příchozím misionářům, kteří sice naučili první Maory číst a psát, ale… Dejme slovo francouzskému osvícenci Diderotovi, který misionáře ocejchoval slovy: „Přijdou, v jedné ruce kříž a v druhé dýku, aby vás přinutili přijmout jejich názory, nebo aby vám podřízli krk.“

Aby se předešlo vzájemným konfliktům, britská vláda sice podepsala s Maory v roce 1840 smlouvu, v níž jim Britové zaručili práva na půdu, rybolov, a stejná občanská práva, jako měli britští přistěhovalci. Prakticky naplňovat však začala smlouvu až současná vláda.

Maorové, donedávna poměrně submisivní hrstka obyvatelstva, dávají v posledních letech o sobě slyšet. Tvrdí, že si pakehas (běloši) jejich zemi nevybíravými metodami přivlastnili. Dožadují se vrácení půdy a pro svoji vlast chtějí původní pojmenování Aotearoa, což maorsky znamená Země dlouhého bílého oblaku. Něčeho již dosáhli – maorština je deset let druhým oficiálním jazykem, v televizi běží maorské zprávy, mají své poslance v parlamentu, získali určitá privilegia jako například lepší podmínky při přijímání ke studiu práv a medicíny nebo při získávání zaměstnání.

To zas vytváří určitou nelibost u části bílých obyvatel. Mnozí jsou skeptičtí k úsilí vlády o zvýšení úrovně vzdělání v maorské populaci. Vzdělání totiž rozhodně nepatří v hodnotovém žebříčku této komunity na přední příčky. I Nový Zéland skýtá obrázky bolestí, které se objevují při soužití odlišných světů, kultur a mentalit. Každopádně Maorové nebyli vražděni bílými přistěhovalci s takovou surovostí jako praobyvatelé nedaleké Tasmánie, či vystrnaděni do pustého vnitrozemí jako australští aborigines. Přesto ani zde neunesli vpád bílé civilizace, která jim byla vnucena a rozvrátila jejich dosavadní svět. Pak se pro některé bílé Novozélanďany stali obtížnými sousedy. Nedovedou se prý přizpůsobit. Nebo mají pravdu právě oni, původní obyvatelé, kteří to vidí přesně naopak?

DOTEKY NOSŮ


Chráněné území Wai-o-tapu Thermal Reserve se nachází v centru severního ostrova a je místem, které potěší nejen geologa, ale i každého člověka se smyslem pro krásu.

Vraťme se ale do Rotoruy. Zde jako by byly všechny problémy a nedorozumění zapomenuty. Podíl obyvatel maorského nebo smíšeného původu je tu velmi vysoký. Nahlédnout do jejich tradičního způsobu života je možné ve dvou původních vesnicích a také v Maori Arts and Craft Institute. Ten připomíná valašský skanzen v Rožnově pod Radhoštěm, s tím rozdílem, že zdejší Maorové mají poněkud jiné zvyky než pečení valašských frgálů. Obvyklou večerní zábavou organizovanou pro turisty je maorský koncert spojený s ochutnávkou hangi. Jedná se o tradiční maorské jídlo, které se připravuje v páře. Když jsou hosté dobře nakrmeni, mohou obdivovat hudební a taneční temperament domorodců. Blonďaté Evropanky ječí nadšením, když jsou vtaženy do hry na pódiu, a fotoaparáty nestačí blikat. Atmosféru večera završují vzájemné doteky nosů, maorský pozdrav zvaný hongi, jímž se prý utvrzuje a zabezpečuje přátelství.

Po skončení představení Maorové svléknou tradiční kostýmy, nasednou do rozhrkaných japonských vozů a odjíždějí do svých domovů. Jaký tedy mají tyto show umocněné hollywoodským pojetím vůbec smysl? Jistěže, mohou připomínat jakousi umělou hmotu prsknutou mezi turisty. Ale dobrý džob z toho mají jak pakehas, tak Maorové.

Veškerý výtěžek z folklorních produkcí je prý věnován na zvelebování marai (obřadních obecných domů). „Návrat ke kořenům, to je ta správná cesta, aby si zejména mladí uvědomili svoji identitu. Odchod do velkých měst je pokazil, protože přetrhal rodinné vazby,“ vysvětluje zájemcům podsaditý padesátník a čestný režisér oslnivé show. Zřejmě ví, o čem mluví, vždyť dle průzkumů více než polovina Maorů již nemluví plynně maorsky, maorská mládež je často bez kvalifikace a bez práce, protože ve škole se naučila pouze protestovat.

V Rotorui stojí dvě původní maorské vesnice. Ohinemut na březích jezera Rotorua už téměř splynula s okolní městskou zástavbou. Zajímavostí je anglikánský kostelík v tudorovském stylu s vnitřní dekorací s maorskými prvky. Prospekty upozorňují na okno jedné kaple s leptaným sklem zobrazujícím Krista jako Maora kráčejícího po jezeře. Vtip této místní interpretace biblického příběhu je v tom, že jezero v průhledu je skutečné. Větší a zkomercionalizovanější je vesnice Whakarewarewa. Pokud by se vám název zdál příliš dlouhý, podotýkám, že jde o zkratku původního názvu Whakarewarewawatanga-o-te-ope-a-Wahio.

Zde funguje řezbářská škola, kde se udržuje řemeslná tradice. V řezbářském umění jsou Maorové skuteční mistři. Jejich bohatě zdobené kánoe, obecné domy, tvz. marai, či šperky svědčí o rozvinuté fantazii, smyslu pro detail a nesmírné trpělivosti.

DŽUNGLE Z KAPRADIN


Stromové kapradiny z Rainbow & Fairy Springs dorůstají do výšky až 20 metrů. Snad také proto se stylizovaná větvička kapradí dostala do státního znaku Nového Zélandu.

Rotorua neláká jen kulturou praobyvatel Země dlouhého bílého oblaku či geotermální aktivitou. Je tu nádherný park Rainbow & Fairy Springs, který se pyšní největší sbírkou kapradin na ostrově. Pro Evropana jsou nezvyklé zejména stromové kapradiny dorůstající do výšky 20 metrů. Kapradinovou džungli je možné nalézt pouze na Novém Zélandu. Její celková rozloha je asi jako střední Morava. Jde o raritu, a zřejmě proto se také stylizovaná větvička kapradí dostala i do novozélandského státního znaku.

V parku žijí také tisíce ptáků. Největšímu zájmu se pochopitelně těší kivi jižní (Apteryx australis), vzácný nelétavý pták, který se stal národním symbolem země a přezdívkou Novozélanďanů v zahraničí. V přírodě jej lze spatřit jen těžko, jeho přirozeným prostředím je hustý deštný buš. Přes den je schovaný v norách pod vegetací, na lov vychází až v noci. Rozhodně to není žádný krasavec. Chybí mu totiž nejen křídla, ale i ocas, má nepřiměřeně dlouhý zobák a mohutné nohy sloužící k vyhrabávání potravy a k obraně. Když je v úzkých, kope jimi jako klokan a dovede takto zahnat i kočku či kunu. Má slabý zrak, ale velmi dobře slyší a cítí pachy. Ze všeho nejvíc připomíná slepce s holí. Kivi je absolutně nelétavý a jako takový je jedním z mála endemických druhů, které přežily příchod člověka. Odhaduje se, že první Polynésané, pro které se ptáci stali důležitým zdrojem proteinu, vyhubili asi 34 druhů. Jak praví jedna ze škodolibých historek, nahrazovali si potom proteiny pojídáním svých bližních, až do doby, než Cook přivezl na Zéland prasata, která prý chutnají lépe než lidé. Dílo zkázy na populaci původního nelétavého ptactva pak dokonali savci dovezení bílými kolonizátory. Takto smutně skončil i pštros moa. Patřil k největším ptákům na světě, pocházel z horního miocénu a žil pouze na Novém Zélandu. Jeho kostry vysoké dva metry lze dnes spatřit už jen v muzeích. Poslední jedinci byli vyhubeni v 15., podle jiných názorů v 17. století.

Auto uhání po silnici směrem k Aucklandu. Je nádherný letní lednový den. Za chvíli Rotoruu připomíná pouze několik bílých chomáčů proplouvajících pod vrcholem sopky Tarawera. Ty možná inspirovaly před staletími i Maory, když své nové vlasti vybrali jméno Aotearoa. Je to skutečně příznačné pojmenování, symbolizující čistotu a neporušenost. Tu si Nový Zéland uchoval i díky své dlouhodobé izolaci – vždyť nejbližší soused je vzdálen tři hodiny letu. S moderní dobou se vzdálenosti zkracují. Turistů přibývá a s nimi i hrozba, že ostrovy definitivně ztratí pověst ráje. Rotorua zaplavená hotely se stále více podobá úhlednému balíčku v dárkovém papíře. Jaký název by asi dnes Maory napadl?

Pin It on Pinterest

Shares
Share This