Category: 2001 / 09

Údolí řeky Teresvy, která pramení pod horskými hřebeny Podkarpatské Rusi, je nadmíru chudé. Chleba je zde málo, zato dřiny zbývá dost pro všechny. V kamení roste zas jen kamení, říkají zdejší lidé. Proto je tady každý kousek země pečlivě obděláván, pastviny, louky a zahrady, oddělené od sebe navzájem dřevěnými ploty a ohradami, nesou stopy starostlivého hospodáře, ať už jimi procházíte dole ve vesnici, nebo na kraji lesa. Každé stéblo trávy má již rezervováno místo v některém z dřevěných seníků, každý brambor sázený do kamenité půdy má již své místo v hrnci na plotně.

Usť Čorná leží v údolí Teresvy vysoko v horách, asi tak třicet kilometrů za koncem světa. Pod strmými kopci se krčí několik set dřevěnic tvořících vesnice, ve kterých můj hostitel, slovenský katolický misionář Peter Krenický, již sedmým rokem vykonává svou namáhavou misi. Vyzbrojen silnou vírou a možná ještě silnějším drsným humorem, který jako slunce po bouřce rychle vyjasňuje beznadějné situace, zde pečuje o duše i těla svých svěřenců, z nichž mnozí žijí na hranici mezi životem a smrtí. Na hranici, jejíž obrysy jsou skryty pod každodenním všedním tepem vesnice a objeví se teprve tehdy, když nějaká tragédie poodhrne závěs skrývající bídu a zoufalství. „Teprve tady jsem si uvědomil, co je to pravá víra, tady to prožívám zcela jinak,“ vysvětluje otec Peter a na klíně houpe malou, asi čtyřletou holčičku, jedno z těch dětí, které si „vyprosil“ – přesvědčil totiž její rodiče, aby si ji nenechali vzít. „Můj šéf na nebi vidí, že jedu na doraz, ostatní nechávám na něm. A přece nemůžu nic moc změnit – všechno úsilí je jen jako kapka v moři. A když mi síly nestačí, abych pomohl sám, tak si to u něj vybrečím a on vždycky pomůže. A to je každou chvíli,“ říká s unaveným úsměvem člověka, který má za sebou ten den již čtvrtou bohoslužbu a večer ho ještě čeká rozdávání léků nemocným. Asi se netvářím příliš chápavě, protože dodává: „Tomu možná nebudeš rozumět – tady je totiž země zázraků. Tak tedy na šťastnou hodinu tvé smrti a smrti tvých dětí,“ připíjí mi s odzbrojujícím širokým úsměvem domácí slivovicí v kuchyni svého „budinku“ v Usť Čorné.

Co vás přivedlo sem, do zapadlých Karpat?

Pocházím z východního Slovenska. V Prešově byl ukrajinský rozhlas, takže jsem se trochu přiučil ukrajinštině a měl jsem k Ukrajině blízko. A když se naskytla příležitost, tak jsem neváhal. Zpočátku jsem měl jen nadšení, myslel jsem si, že to je jen pár kilometrů od Slovenska a že to bude stejné jako u nás doma. Teprve postupně se mi otvíraly oči. Až na Ukrajině jsem si uvědomil, jak může politický systém zničit člověka.

Jste v Usť Čorné již sedmým rokem. Jak vidíte svou úlohu dnes?

Zápasíme tady o zachování lidské důstojnosti, o to, abychom lidem vrátili sebedůvěru a odpovědnost za své osudy. To vše místním lidem vzali komunisté a dodnes těm, kteří jsou u moci, velice vyhovuje vládnout lidem bez vůle k samostatnému životu, žebrákům bez možnosti sebemenšího zaměstnání, kteří si zvykli být odkázáni jen na milodary mocných. Je třeba lidi vyvést z bolševického otroctví a všudypřítomného strachu, dát jim možnost, aby se uživili sami, jinak zůstane tato bohatá země domovem chudáků, kteří budou utíkat za prací do ciziny. Nejhorší na tom ale je, že často bída není vidět. Lidé raději trpí v ústraní, než aby žebrali na ulicích. Pak se vám stane, že se ve vaší blízkosti, aniž o tom cokoliv víte, pokusí o sebevraždu nezaměstnaný otec dvou dětí poté, co je sám zabije. Jako se to před nedávnem stalo ve městě Ťjačevo.

Katolická církev má na Podkarpatské Rusi svou tradici. Jak vypadá situace po obnovení náboženské svobody?

Do roku 1949 byli na Podkarpatské Rusi převážně katolíci. Po válce je komunisté uvěznili, odvlekli na Sibiř, mučili za to, že byli představiteli katolické církve. Teprve za Gorbačova, když se začal náboženský život obnovovat, dostali katolíci povolení k činnosti. Ale nevrátili nám žádné objekty, které nám kdysi patřily, žádné kostely nebo fary, vše připadlo pravoslavné církvi. Zpočátku jsme proto sloužili mše na ulici nebo ve větších domech. Teď už se nám podařilo získat několik kostelů a další budeme stavět. A kde máme střechu nad hlavou, tam lidé přicházejí a vzpomínají si na to, že jejich rodiče byli katolíci. Ale pořád máme problémy s místní mocí i s pravoslavnými popy. Například v Dubové nám pravoslavní nevracejí čtyři kostely. A když jsme jednali s židovskou obcí a ta souhlasila s tím, abychom využívali jejich bývalou a nyní prázdnou synagogu, okresní úředníci to zamítli. Stále proto řeším problém, zda za získané peníze stavět střechu nad hlavou, anebo pomoci těm, kteří jsou v nouzi. Když mám, tak to musím podělit. Vždyť co má větší cenu? Budova, kterou opravujeme, nebo ti lidé? Když jedu ze Slovenska nebo Čech a vezu to, co nám lidé darují, tak už cestou musím nakoupit stavební materiál, jinak bych to doma rozdal, tomu se nelze ubránit. Vždyť i od tebe tvoje žena vytáhne všechno, co máš. No a mojí ženou je celá farnost.

Vztahy s představiteli pravoslaví tedy asi nejsou nejlepší. Jaké jsou kořeny jejich odmítavého postoje ke katolíkům?

Nejsou nejlepší, ale my se snažíme nevyhledávat konflikty a naše komunity rostou. Pravoslavní popové se modlí v kostele, aby papež zemřel do června, kdy má přijet na Ukrajinu (návštěva papeže se uskutečnila – pozn. red.), a tvrdí, že pod čepicí má vytetováno znamení ďábla 666, proto ji prý nosí. To můžete slyšet z kazatelny v kostele. Ale není se co divit, protože v minulosti všichni popové byli spolupracovníky KGB a o nějaké duchovní formaci se u nich nedá mluvit. I nyní se pravoslavná církev udržuje ve strachu a v pověrách. Ostatně po staletí byla servilně ve službách moci a stejná situace je i dnes. Například na Velký pátek je zvykem vynášet před chrám plátno. A všude popové prosí, aby místní politici, starosta nebo primátor byli u toho. Přitom to má být výraz víry, a ne politická akce. Samozřejmě útoky se nevyhnou ani mně, tvrdí o mně, že si tady v horách dělám kariéru za velké peníze a že nám papež přiveze dolary, abychom si kupovali dušičky. Návštěva papeže je pro nás velkým povzbuzením, teď už nás tolik neponižují jako předtím.

Kolik lidí se tedy dnes hlásí ke katolictví a jak velká je vaše horská farnost?

Rusíni jsou přirozeně religiózní, jsou více emocionální než my a mají větší přirozenou potřebu náboženského vyžití. Moc lidí ale ještě vyčkává. Bojí se, že budou atakováni okolím, bojí se chodit přes den do kostela. Pravoslavní báťuškové vytvářejí v kostele psychózu zaměřenou proti katolíkům, a lidé se pak obávají se k nim přidat. Proto chodí raději v noci, na noční modlení – to máme vždycky vyprodáno. Například v Německé Mokré je 85 % katolíků, v Usť Čorné rovněž 85 % a v Dubové 20 % katolíků. Tam ale nemáme kostel, takže jich může být mnohem více. Celkem mám osm farností a dva kaplany jako pomocníky. Na celý okres jsme čtyři a v neděli nám přichází ještě pomoc z údolí. Vy, když se řekne horské prostředí, si představíte malé vesničky. Ale vesnice, které patří do mé působnosti, mají od tisíce do třinácti tisíc obyvatel. Nejmenší z nich má patnáct set lidí a ve škole je tři sta třicet dětí. Máme velkou porodnost, jsme jediným okresem na Ukrajině, kde je větší porodnost než úmrtnost.

Takže vylidnění horských údolí Teresvy nehrozí?

To není tak jednoznačné. Lidé utíkají za prací, což je důsledek komunistických dotací, které v naší oblasti způsobily určité přelidnění. A jak se zhroutilo hospodářství a tím i průmysl, tak se v horách ztratily pracovní příležitosti a zůstala jen práce v lese a zemědělství, což již tolik lidí neuživí. Pokud mají kam, tak lidé odcházejí. Navíc se po povodních zjistilo, že kopce nad Ruskou a Německou Mokrou se mohou kdykoliv sesunout, a vláda rozhodla obě obce úplně vystěhovat. Nikdo se nechce podepsat pod to, že se tam dá žít, protože sesuvy jsou tam časté, během letošní povodně to například zasypalo osm domů. Na vystěhování obcí však nejsou peníze, na nový dům vláda lidem poskytuje jen třicet tisíc hřiven, což je hrozně málo.

Jak vypadá obyčejný život v horách?

V zimě je sněhu až po komín a do domů scházíme po schodech vyházených ve sněhu. V posledních letech nás navíc trápí povodně. Kamenné obchody fungují jen krátkou dobu. Donedávna se obchodovalo pouze na tržišti a i dnes jsou tržiště plná. Vláda v tom nechce udělat pořádek, protože ti, kteří vládnou, sami loví v kalných vodách. Navíc je pro místní lidi všechno drahé. Kilo chleba stojí v přepočtu 20 korun, dvě hřivny. Přitom důchod je pouze 40 hřiven, tedy asi dvacet bochníků chleba. Z toho se nedá vyžít. A když se člověk topí, tak hledá, čeho by se chytil. Tak se i lidé u nás obracejí na mne s prosbou o léky a jinou pomoc a já jim to nemohu odmítnout. Pokud mám, tak pomůžu. Bydlím například v podnájmu v domě lidí, kteří odešli za prací, a teď jsem tam udělal internát pro mládež. Na jaře od nás lidé odcházejí hledat si práci a přicházejí za mnou prosit o peníze na lístek na cestu. Lékaři jsou kvalitní, ale musí se platit, protože stát je platí velice málo. A umřít je taky luxus, na to se složí celá vesnice, protože ukrajinská pohostinnost velí, že vás musí pohostit, i kdyby měli být měsíc o hladu. Podobně jako lékaři jsou na tom i učitelé, vláda neumí ohodnotit inteligenci, to je tragédie budoucnosti. Chtějí po ní, aby se obětovala pro národ, ale i inteligence musí něco jíst. Například ředitel naší školy, výborný chlap, odjel nakonec do Německa, odkud se nám snaží pomoci, protože nemohl uživit rodinu. Kvůli těmto podmínkám je úroveň školství velice nízká. Ukrajina je na tom špatně a my jsme v zapadlých horách na jejím okraji, takže jsme na tom ještě hůř. Paradoxně jsme vděčni i za povodně. Moc rodin na tom bylo špatně a my jsme jim neměli jak pomoci. Díky katastrofám máme světlo, už nám ho nevypínají, a začali starým lidem vyplácet minimální důchody. Takže jim je alespoň trochu lépe.

Jezdí od vás hodně lidí na práci do Čech?

Pro naše dělníky je luxus dostat se na práci do Čech a je to taky pod lidskou důstojnost. Normální pobyt v Čechách je nemožný kvůli vízové povinnosti. Vízum získáte jedině přes zprostředkovatele a stojí kolem 80 až 100 USD, podle toho, jak člověk spěchá. Zatímco mafie hranicemi bez problémů projde, normální člověk nemůže, protože tolik peněz na víza nemá. Vypadá to, jako by česká a slovenská vláda ve spolupráci s ukrajinskou spustily novou železnou oponu.

Pomáhají vám některé humanitární organizace?

Já osobně nemám v lásce humanitární pomoc, protože ničí mezilidské vztahy. Jakmile přijede kamion s pomocí, tak se v lidech ozývají všechny negativní vlastnosti. My se to proto snažíme utajit a pak pomoc roznést po rodinách tajně. A přitom neděláme kasty, buď pomoc pro všechny, nebo nikomu. A když to utajit nejde, tak se snažíme rozdělovat balíčky za práci. Když kluci třeba opraví někde někomu plot, tak dostanou balíček, jinak ne. Zvláště mladí lidé, když si zvyknou na nečinnost, tak spějí k nějaké tragédii. Nesmíme z lidí dělat žebráky a brát jim jejich lidskou důstojnost. Jsou někteří, kteří chtějí být žebráky. Dobrá, je to jejich věc, ale já se na tom podílet nebudu. Nejhorší například je, když přijedou vystěhovalci, místní rodáci, kteří se uchytili třeba v Německu, a ukazují, že oni mohou šlapat po lidské důstojnosti. Rozsypou na ulici kýbl sladkostí a pak mačkají fotoaparáty, aby tu bídu zachytili. To se nedělá ani s opicemi v ZOO. Bída není, když je někdo chudý, ale když někdo chce pomoci druhému, a přitom nemá úctu k člověku.


Bohoslužba – pouze jedna z činností misionáře v chudých Karpatech.

Má místní mládež nějakou perspektivu, naději na zlepšení situace?

Pokud se sami nebudeme snažit o zlepšení, tak se toho příliš k lepšímu nezmění. Místní mládež je talentovaná, ale nemá příliš mnoho příležitostí svůj talent rozvíjet. Koupil jsem proto bývalý kulturní dům a teď ho opravujeme. Chci v něm pořádat pro mladé diskotéky bez alkoholu, aby se naučili bavit se kulturně. Budu tam klidně tančit, jen abych jim ukázal, že to jde. Snažím se dát těm talentovaným lidem možnost vydělat nějaké peníze pro své rodiny, pomáhám i studentům. Naše děti například hezky zpívají, a tak jsme se rozhodli, že budeme jezdit po těch bohatších vesnicích v nížinách, kde se toho přece jenom urodí více než u nás v horách, s programem duchovní hudby. Abychom kousek toho, co umíme, vyměnili třeba za trochu jídla a z toho mohli žít. Já miluji jejich ukrajinské písničky, občas si tak sedneme s chlapy a zpíváme si – dodává mi to ohromnou sílu. Naučil jsem se jejich písničky a melodie, abych je pak zase já učil tomu, co je pro ně typické.

Má mládež nějakou možnost podívat se do světa?

Pro rodiče je to všechno příliš drahé. Mí pomocníci v Čechách mi navrhovali, abych od nás přivezl nějaké děti s sebou do Čech. Moc dětí u nás má po povodních deprese a tam by přišly na jiné myšlenky. Ale k čemu by to bylo, kdyby to všechno v Čechách viděly? Pak by se s žalem vrátily domů a litovaly toho, že jim rodiče nemohou dát to a ono a že musí žít v horách, které ještě před odjezdem pokládaly za svůj domov. A měly by ještě větší deprese než před odjezdem. To není způsob pomoci. Ani dospělí se s tím často nedokáží vyrovnat, natož děti. Když byl můj kaplan poprvé na Slovensku, tak měl po návratu taky problém vyrovnat se s touhou po všech těch věcech a možnostech, které se u vás nabízejí a každý je vlastní. Na Západě jsou lidé zkaženi tím, že neustále musejí mít to a ono a bez toho nemohou žít. Taky jsem si myslel, že bez koupelny a splachovacího záchodu nelze žít, ale není to pravda. Podstatné je žít pro druhé, ale to se nesmím hrabat jen v sobě a ve své touze po věcech. Cestování může spíše pomoci vám. Když naříkáte, jak je u vás zle, tak přijeďte k nám, a hned budete spokojení a šťastní.

Jakým způsobem lze těm lidem tedy pomoci, kde začít v takovémto prostředí, když se člověk může spolehnout jen sám na sebe?

Žít pro lidi se dá kdekoliv, i v těch nejhorších podmínkách. Na Ukrajině lidé ale dnes nevěří, že to s nimi někdo myslí opravdu vážně. V duchovním smyslu jsou na úrovni malých dětí, umějí se ale těšit z toho, co pro ně uděláš. Jsou nezralí brát na sebe odpovědnost a starat se o sebe, řídí se ale tím, co uděláš ty. Uvědomil jsem si, že evangelium nelze hlásat jen teoreticky, ti lidé se musejí přesvědčit, že to funguje i v mém životě. Oni mne zkoušejí a pozorují z každé stránky, jestli jsem takový, jaké evangelium hlásám. Anebo jestli jsem takový, jakého mne popisují pravoslavní báťuškové – že jsem si přijel udělat kariéru a jsem placený papežem. Zamiloval jsem si je a chci jim ukázat, že jim mám co nabídnout, že společně nám může být lépe.

Odkud čerpáte sílu k tomu, pracovat ve dne v noci pro druhé?

Abych nebyl pohlcen nenávistí, které jediné je tady dostatek, tak sám musím čerpat sílu z modlitby. Učím tomu i ostatní. Proto jsme začali dělat pro lidi v beznaději, kteří se například utápějí v alkoholu, modlitby v noci. Děláme to jednou za měsíc a stalo se to velkým osvěžením a slavností pro všechny. Když se všichni sejdeme a modlíme se do rána, tak bůh nemá na vybranou – musí nám dodat síly, ukázat, že on ještě neodešel z Karpat. Je to ohromný zážitek, vidět, jak lidé prožívají tu noc, jak se během ní mění a jak se v jejich tvářích rodí radost a optimismus.

Pomáháte mnohým lidem, kteří vás potřebují. Dostává se vám na oplátku něčeho od nich? Já jsem vděčný bohu za to, že jsem tady, protože tady jsem objevil hodnotu svého života i své poslání. Když jsem působil jako duchovní kdekoliv jinde, tak jsem byl spíše frajírek než kněz. Teprve tady jsem objevil, kolik je ve mně opravdové víry. Uprostřed těch lidí v horách jsem zjistil, co to je víra, co to je duchovno v životě člověka, jak je lidem třeba pomoci navázat osobní kontakt a jaká je to síla, když se to povede. Všude se tím chválím, že jako katolický kněz mám na Ukrajině 12 dětí, jejichž rodiče jsem přesvědčil, aby nešli na potrat. To jsou ty mé děti, které hned po bohoslužbě běží ke mně. Pro mě je podstatné, abych všechny tady miloval a abych chtěl pro ně žít a obětovat se. Ono se totiž vyplatí investovat do života pro jiné a nevyplatí se žít jen pro sebe, takový člověk nenalezne uspokojení. I když se člověk nedočká uznání, i když vám nepřipnou metál, stojí za to ty druhé milovat. A když to jednou ochutnáte, tu opravdovou lásku, tak se k tomu budete stále vracet. Proto jim z kazatelny pořád říkám: není důležité, zda přijde povodeň, nebo ne, důležité je, aby až zahyneme, byly doklady na cestu v úplném pořádku. Abychom se na konci života nemuseli stydět a mohli umřít šťastně. A nikdo nám přece nemůže zabránit, abychom si navzájem pomáhali a chovali se k sobě jako lidé – to záleží jen na nás. A právě proto jsem tady a ne jinde – tady udělám největší kariéru.

Category: 2001 / 09

Byl to malý kousek ráje, i když jej místy tvořil jen uzounký pásek zeleně sevřený vyprahlými skalami a žlutým pískem pouště, která jako by jej chtěla pohltit. Ale poušť se o to snaží v nilském údolí celkem bez úspěchu již po dlouhá tisíciletí. Přesto se tok Nilu stále táhne jako předlouhá, tenounká zelená nitka ve zdánlivě nikde nekončící žlutavé ploše Sahary. Souboj řeky a pouště je nejméně tak starý, jako dějiny této země, a tak prochází Nil i celou dlouhou historií Egypta. Jeho vliv zasahuje ještě mnohem dál, do dob, kdy měnící se klima vyhnalo nomády z bohatých savan proměňujících se v poušť k životodárným vodám této řeky. Z pastevců se stali zemědělci a po tisíciletí potom obyvatele Egypta živily každoroční nilské záplavy přinášející nejen vláhu, ale i úrodné bahno. „Egypt je dar Nilu,“ tvrdí slavný Hérodotův výrok. Platil po dlouhá tisíciletí a platí dodnes, i když…

Právě letos uplyne třicet let od okamžiku, kdy se začalo vodou plnit dílo, které mělo ukončit tisíciletou závislost Egypta na rozmarech přírody. Jedna z největších přehrad světa se několik kilometrů nad Asuánem postavila do cesty Nilu, aby zadržela jeho vody a vytvořila dostatečnou zásobu vláhy pro horká období. Bohužel to ale nebyl jediný výsledek gigantického a rozporuplného díla.


Jen uzoučký proužek zeleně, a potom už jen poušť…
Foto: Jiří Rudolský

VŠECHNO JE JINAK…

Z pohodlí horní paluby lodi třídy Sheraton jsem sledoval ubíhající krajinu a před očima mi probíhal film z dávné minulosti. Skupinka chrámových kněží v něm starostlivě sledovala stoupání hladiny řeky. Na výši nilské záplavy záviselo, zda sýpky budou plné, a tak od květnových dnů byli v neustálé pohotovosti. Bylo to jen kousek odtud na jih, na „niloměru“ v Asuánu – starobylé Elefantině. Tady začínal Horní Egypt a dalo se zde předpovědět, jaká bude příští rok úroda a s ní spojený i příjem z daní. A tak denně sestupovali po schodech „niloměru“ a počítali, na kterém stupni si namočí sandály. Ideální stav byl něco málo přes osm metrů. Pokud výše povodňové vlny nevystoupala nad šest metrů, byl hlad, a když přesáhla devět metrů, přišly povodně ničící pole a s nimi opět hlad.

Tak taková je ta slavná řeka, jedna z několika na světě, na jejichž březích vznikaly dávné velké civilizace. Pluli jsme v líném proudu, ale namísto dívek oblečených jen do sítí, které kdysi poháněly vesly faraonovy výletní lodě, někde hluboko v podpalubí tiše hučely mohutné diesely. Končilo září a podle tisícileté tradice měly být vody Nilu rudohnědé a ještě do široka rozlité a jen na nejvyšších místech nivy měli feláhové začít osévat první osychající políčka. Ale namísto černého bahna a zvolna opadávající vodní hladiny byla všude kolem šťavnatá zeleň. Vody byly chvílemi dokonce modrozelené a klidné a řeka tiše plynula ve svém korytě lemovaném rozcuchanými, štíhlými palmami. Sem tam plul po hladině trs vodního hyacintu a rybáři z malé loďky zatahovali své sítě. Kde jsou tisícileté tradice? Proč se to změnilo? Všechno, ale úplně všechno je jinak.

V HLAVNÍ ROLI VODA


Krajinu v deltě charakterizuje všudypřítomná datlová palma.
Foto: Jiří Rudolský

Ekonomická síla starověkého Egypta se rodila v místě, kde Nil splýval se Středozemním mořem. Delta poskytovala nejúrodnější půdu, na níž se pěstovalo obilí, ovoce a zelenina, v jezerech delty se nacházela hojnost ryb a v rákosí lovné ptactvo. Egypt byl obilnicí starého světa a stejně jako Nil měl být věčný.

Nepočítalo se ale s obrovskou populační explozí země. V dobách faraonů muselo něco přes osm milionů hektarů úrodné půdy v povodí řeky a její obrovské deltě uživit asi sedm milionů obyvatel Egypta. Stejná plocha živila na začátku roku 1800 jen necelých dva a půl milionu Egypťanů. Ale již v roce 1882 při sčítání lidu napočítali 6 800 000 obyvatel, a v roce 1960, kdy se začala stavět nová velká přehrada, tu žilo již něco přes 26 milionů obyvatel. Dnes jich má Egypt už 70 milionů a každý rok přibývá více než jeden milion lidí. Stomilionová hranice se rychle blíží, ale rozloha obdělávaných pozemků roste jen pomalu. A všichni chtějí jíst. Egypt je sice země s obrovskou rozlohou, ale jen 3,5 % z ní představuje orná půda. Všechno ostatní je poušť. A i když klimatické podmínky dovolují na mnoha místech získávat i dvě úrody do roka, limitujícím faktorem se stala voda.

DVĚ PŘEHRADY


Asuánská přehrada fotografovaná z družice po období dešťů na horním Nilu. Voda vtéká do přehrady z jihu a je zadržována hrází, zřetelnou v levém horním rohu obrázku. Nil potom pokračuje 900 km až do Středozemního moře. Voda vtékající do přehrady z pravé strany je vádí Allaqi.
Foto: NASA / ISIFA

A tak se před třiceti lety začala napouštět gigantická přehrada několik kilometrů nad Asuánem. Nebyla první. Několik kilometrů pod ní vyrostla začátkem minulého století přehrada mnohem menší, jež měla zajistit dostatek vody pro bavlníkové plantáže. Ta ale dokázala zadržet jen malou část nilských záplav, a tak bahno, které přinášely nilské vody, mohlo dál zúrodňovat políčka feláhů. Egyptská bavlna byla v té době výborným vývozním artiklem a vody této přehrady byly určené především k zavlažování bavlníkových plantáží. Ale obyvatel země přibývalo mnohem rychleji než nových polí, kterým stejně chyběl dostatek vláhy, a tak prezident Násir přistoupil k realizaci obrovského kontroverzního projektu – stavby nové mohutné přehrady na Nilu, která by dokázala zadržet veškeré vody z jarních povodní a umožňovala je postupně vypouštět nejen na stávající, ale především na nově získaná zavlažovaná pole.

NÁSIROVA PYRAMIDA

Objevila se přede mnou jako monument moderního věku. Sadd al-Álí – Vysoká hráz, tak se jmenuje nová přehrada, která vyrostla na jih od Asuánu. Stará přehrada, kterou jsem míjel cestou, to byl jen drobeček proti tomu, co se mi zjevilo před očima. Obrovská, mohutná hmota přehrady, žlutá jako poušť, která ji obklopuje, jako by z oka vypadla gigantickým stavbám komunismu na sibiřských řekách. A jak by ne. Násirovo spojenectví se Sovětským svazem přineslo i přepracování původního německého projektu a zbudování přehrady za pomoci sovětských odborníků.

Bez ohledu na hlasy cizích expertů, varující před zásahem do tisíce let fungujících přírodních systémů a jeho dopadem na životní prostředí, i bez ohledu na ztráty, jež přinese zatopení nedocenitelných kulturních památek jedné z nejstarších světových civilizací – stavba přehrady začala. Zděšení celého světa vyvolalo zjištění, že pod vodami obrovského jezera zůstane nejen okolo dvaceti velkých núbijských chrámů, několik pevností a obrovské množství často ještě neobjevených hrobů a chrámů ukrytých v písku pouště, ale i jedna z největších a nejznámějších egyptských památek, proslulý chrám Ramesse II. v Abú Simbelu. Pod vodou měla zmizet celá historie starověké Núbie. Suma jedné miliardy dolarů, kterou měla přehrada stát, nezahrnovala rozpočet na záchranu památek. „Stát se musel především postarat o živé,“ tvrdil egyptský prezident a sovětští poradci Násira v jeho rozhodování jen utvrzovali. Světové kulturní organizace, UNESCO i celé státy si uvědomovaly obrovskou hodnotu dědictví jedné z nejstarších civilizací světa, a tak došlo k nebývalému vzepětí světového společenství na jeho záchranu. V oblasti začalo pracovat na padesát archeologických týmů z celého světa a symbolem celé akce se stala záchrana unikátních chrámů v Abú Simbelu.

SOUBOJ S HMOTOU I ČASEM

Byl to projekt na hranici utopie a dodnes vzbuzuje pozornost nejen nákladností, ale i důmyslným a odvážným řešením. Ke spolupráci byly pozvány ty nejrenomovanější firmy z celého světa, a tak tu vedle Švédů pracovali Italové společně s německými odborníky, Američané či Britové nebo Francouzi. Egypťané drželi především dozor nad památkami. Hlídali si pečlivě to, co se vlastně rozhodli zničit. A byl to nejen boj s nesmírně náročným technickým řešením, ale i závod s časem, neboť stoupající hladina jezera hrozila nakonec zmařit celé to obrovské úsilí. Konec dobrý, všechno dobré. Výsledkem bylo nakonec přenesení obrovských skalních chrámů o celých 64 metrů výše a vybudování umělého pahorku, který v sobě ukrývá nejen oba chrámy, ale i technické zázemí unikátních památek. Zachráněn byl nejen Abú Simbel. Chrám z Kalabše byl přemístěn do Nové Kalabše poblíž Asuánu a stejně byly přemístěny i chrámy ze Sibúí a Amady. Chrám z Dabodu skončil v madridském parku a chrám z Denduru našel místo v novém křídle Metropolitního muzea umění v New Yorku. Několik dalších zachráněných menších chrámů nebo hrobek skončilo v muzeích a desítky dalších památek byly alespoň prozkoumány. O těch, které nebyly nalezeny a zůstaly pod vodní hladinou, se nehovoří.

KRÁSA UKRYTÁ POD BETONEM

Pískovcový, ničím nezajímavý pahorek přede mnou nenaznačoval, že v sobě skrývá nějakou krásu. Spíše jsme měli starosti s houfem toulavých psů všemožně pomíchaných plemen, kteří jistě dobře znali jízdní řád autobusu vyjíždějícího ráno z Asuánu, a shromáždili se kolem, aby si něco vyžebrali.


Nic nenasvědčuje tomu, že monumentální, částečně rytá kresba, znázorňující bitvu u Kadeše, byla rozřezána a opět sestavena pod umělým pahorkem.
Foto: Jiří Rudolský

Došli jsme na křemínky vysypanou pláň na březích jezera a před námi se jako zjevení objevily obrovské, dvacet metrů vysoké sochy Ramesse II. na průčelí velkého chrámu a vedle jen o něco menší sochy bohyně Hathor a Ramessovy ženy Nefertari. Monumentálnost i dokonalé provedení díla starověkých umělců mě ohromily stejně jako preciznost těch, kteří přišli po nich, aby dochovali a zachránili jejich dílo. I když jsem samozřejmě věděl, že oba chrámy byly přemístěny, nic nenapovídalo tomu, že byly rozřezány na tisíc bloků – až desítky tun těžkých – a přeneseny o 64 metrů výše, kde byly znovu sestaveny. Čtyři roky horečné práce a 46 milionů dolarů, které záchrana Abú Simbelu stála… Ani uvnitř chrámu, na nástěnných malbách znázorňujících proslulou bitvu u Kadeše v Sýrii, kde se utkalo šedesát tisíc mužů v snad největší bitvě starověku, nebylo nic poznat. Všechno bylo sestaveno a zrekonstruováno tak dokonale, že i nejsvětější svatyně, vytesaná v hloubce 64 m do skalního masivu, byla umístěna tak, aby pravidelně dvakrát ročně – 20. února a 20. října – pronikly sluneční paprsky do jejího nitra a osvítily sochy tří velkých bohů Ptaha, Rea a Amona společně se sochou Ramesse II. Dnes stejně jako před více než třemi tisíciletími.

Vyšel jsem z dusného tmavého nitra chrámu opět na žhnoucí slunce. Přede mnou se lehce vlnila modravá hladina obrovského Násirova jezera, které mělo tu nádheru pohltit. Vešel jsem nenápadnými dveřmi vedle Ramessových soch do zákulisí velkého chrámu. Chvíli trvalo, než si oči oslněné africkým sluncem zvykly na mírné příšeří, a pak jsem již s údivem hleděl na to, co dokázalo spojenectví vůle a techniky dvacátého století. Pod pětadvacetimetrovou kopulí se ukrývají nejen hranaté bloky, na které byla výjimečná architektonická památka rozřezána, ale i celá řada unikátních přístrojů měřících nejen obvyklou teplotu a vlhkost vzduchu, ale i tlaky v nadloží na klenbu, nejrůznější tahy a tlaky v klenbě i případné otřesy půdy. Ten, kdo by předtím nenavštívil Ramessův chrám, neuvěří při procházce po galeriích a lávkách nad čtverhrannými, betonem zpevněnými bloky, že pod sebou ukrývají takovou krásu.

UMÍRAJÍCÍ DELTA

Nová mamutí přehrada na Nilu svůj úkol splnila – Egypt se sucha obávat nemusí. Obrovské Násirovo jezero se táhne stovky kilometrů na jih až do Súdánu a zadržuje vody, které předtím zdánlivě bez užitku odtékaly do moře. Bez nich by jen těžko přežilo egyptské zemědělství osm afrických suchých let v období 1982-1989. Přehrada zastavila i každoroční záplavy, které nejen zavlažovaly, ale často také ohrožovaly pole feláhů.

Ale současně s vodami zůstává za přehradní zdí i úrodné bahno. To, namísto aby zúrodňovalo pole, dnes pozvolna zanáší dno jezera. Přes 12 mohutných Francisových turbin projdou jen 2 % nejjemnějších sedimentů, celých 98 % jich zůstává za přehradní zdí. Eroze je přírodní činitel a neohlíží se na potřeby lidí, a tak i z území delty odnášely nilské vody odjakživa úrodnou půdu. Povodně s nánosy sedimentů ale vždy stačily doplnit úbytek půdy, kterou eroze sebrala, a ještě přidaly něco navíc. Dnes jsou vody téměř průzračné, eroze zesílila a povodně ani nová zemina nepřicházejí. Egypt tak ročně přichází o stovky hektarů úrodné země v deltě. A to je víc, než kolik se daří získat rovnoměrným čerpáním nilských vod, nehledě na to, že stará půda byla mnohem úrodnější než nově získané, uměle zavodňované pozemky. Úrodné bahno zůstává na dně přehrady a řeka si dnes při jižním okraji jezera v Súdánu buduje novou deltu, zatímco ta původní skomírá.

Nejen že narůstající eroze ubírá stále více půdy, ale delta je poklesávajícím územím. Severovýchodní strana delty se ponořuje o půl centimetru ročně, severozápadní o tři milimetry. Dříve poklesy dorovnávaly roční přínosy až 55 milionů tun nilského bahna, které dnes zůstává za přehradní zdí. Jen pro ilustraci, ještě v roce 1967 byla stará pobřežní silnice z Port Saidu ohrožována mořskými vlnami, dnes je ponořená v moři a ročně jsou ztraceny tisíce čtverečních metrů pobřeží. Zvyšuje se nebezpečí i pro půdu, která je zatím nad vodou. Tu ohrožuje zvýšení hladiny podzemní vody a vzrůst salinity. A zasolené půdy dávají nejen nižší výnosy, ale časem se stanou pro hospodaření zcela nepoužitelné. A nejúrodnější půdu odebírá i postupná urbanizace, neboť v deltě žije 75 % veškerého obyvatelstva Egypta. Všude tam, kde jsou dnes ulice, hotely a vily, byly stovky čtverečních kilometrů úrodné půdy a z dalších milionů tun úrodné půdy se staly miliony červených cihel, vyplňujících železobetonové konstrukce. Ty se vyrábějí z nejúrodnějších půd delty, neboť rolníci vyprodali svrchní metr své země cihlářům, zatímco rozemleté staré, na slunci sušené cihly z historických sídlišť se paradoxně využívají na hnojení.

CHYBÍ ČISTÁ VODA


První katarakt Nilu těsně nad městem Asuán. Katarakty (peřeje) byly pro velké lodě nesplavné, a tak na tomto místě končily egyptské plavby z delty směrem na jih. Dnes brání plavbě přehrady.
Foto: ISIFA

Kolik má dnešní Káhira, největší město Afriky, obyvatel, si dnes netroufne odhadnout asi nikdo. Nejnižší odhady se pohybují mezi 12-15 miliony, ty nejvyšší šplhají ke 20. Odhaduje se, že zde žije na jednom čtverečním kilometru asi 100 000 obyvatel. A jsme u dalšího problému, který souvisí s obrovskou přehradou nad prvním nilským kataraktem. Tím je voda, pitná a čistá voda. Zatímco vody pro zavodnění polí je dostatek, skutečnost, že řeka již nepřináší úrodné bahno, přinutila egyptské zemědělce používat stále větší množství umělých hnojiv a pesticidů, až se dostali na jedno z nejpřednějších míst ve světě. A vegetací nevyužitá umělá hnojiva a ochranné prostředky vyplavované do nilských vod včetně solí obsažených v půdě znečišťují spodní vody, odkud dosud převážná většina Egypťanů čerpá pitnou vodu. Navíc i rozrůstající se průmysl, jenž dostal životodárnou injekci v podobě dostatku elektrické energie z nové přehrady, vypouští tisíce tun chemického odpadu, který končí v deltě. Jen v Alexandrii je soustředěno přes 37 % veškerého průmyslu, včetně papíren a barvíren látek. Káhira produkuje 3000 tun odpadu a do jezer delty volně odtékají veškeré splašky z měst, vesnic i z průmyslových podniků. Vody jsou plné olejů a těžkých kovů, plastikové pytlíky plní kanály, které se dusí odpady. Jen málo obyvatel Egypta má dostatek čisté vody na pití, natož na mytí či praní. Jednou z nejstarších nemocí pocházejících z vody byla již před čtyřmi tisíci lety bilharióza schistozomi. Symptomy této nemoci byly detailně popsány v papyru z Kahunu. A k ní dnes přibylo celé široké spektrum nemocí ze znečištěné vody.

Egypt je dnes jednou z nejchudších zemí světa na čistou vodu, ale vinit z toho mohou Egypťané jen sami sebe. Nejsou však osamoceni. Čistá, zdravotně nezávadná voda se ve světě stává strategickou surovinou. Pro více než jednu miliardu lidí světa je nezávadná voda z přírodních zdrojů nedostupná a na balenou nemají prostředky. A ani budoucnost není růžová, dva ze tří lidí na světě budou za čtvrt století trpět nedostatkem vody vůbec, neboť spotřeba vody rychle stoupá – v období let 1990-95 stoupla celosvětově šestkrát.

ZELENÉ NEBEZPEČÍ

Je zde další doutnající hrozba. Vody plné vyplavených nevyužitých hnojiv jsou živným prostředím pro vodní hyacint. Ten je sám o sobě schopen ucpat zavlažovací a odvodňovací kanály a dnes již ohrožuje i samotné Násirovo jezero. Přemnožují se i hlodavci, neboť chybí obrovské záplavy, jež vždy vytopily jejich hnízda. Hlodavci tak dnes ujídají z jídelníčku Egypťanů, který je sám o sobě dost chudý. Země se stala z vývozce potravin jejich dovozcem. Dováží kolem 40 % své spotřeby, a to i přesto, že kromě užitkových rostlin tu až na nepatrné výjimky nenajdeme jinou zeleň.

OTAZNÍKY MÍSTO ODPOVĚDÍ

Převažují klady, nebo zápory vyvolané přehrazením Nilu? Hovořit o tom je asi dnes předčasné. Zdvojnásobila se výroba potravin a je dostatek vody i pro nově budované zemědělské zóny. Negativní dopady zastavení náplavů úrodné půdy by mohl zvrátit vývoj geneticky ovlivněných rostlin, odolných proti chorobám a škůdcům, které by nepotřebovaly pesticidy, případně spotřebovávaly nižší dávky umělých hnojiv. To by mohlo pomoci k záchraně vod v deltě. Zatím tam znečištěná voda přináší nejen řadu nových nemocí, ale ničí i rybářství v jezerech delty. Samotné zastavení povodní znamenalo ve Středozemním moři pokles výlovu sardinek, neboť se zvýšil obsah solí ve východním Středomoří. Ohrožuje je i milion ptáků, kteří v deltě přezimují. Zvýšily se škody způsobené erozí, neboť rychle tekoucí vody zbavené unášených sedimentů podemílají nejrůznější vodní stavby, mosty i silnice v povodí Nilu.

A tak asi jeden z největších přínosů stavby nové přehrady je záchrana núbijských chrámů. A to nejen pro mírové využití špičkové techniky při záchraně nedocenitelných památek, ale hlavně pro široké vzepětí světové spolupráce, které unikátní projekt vyvolalo a umožnilo. Bylo to něco jako příslib lepší budoucnosti nejen Egypta, ale celého lidstva.


ENERGIE Z NILU


Foto: Břetislav Aleš, Michael Photobank

Mohutná sypaná hráz Sadd al-Álí patří mezi dvacet největších přehrad světa. Dosahuje výšky 111 m a délky 3830 m a její základna u paty hráze má šířku téměř jeden kilometr, přesně 980 m. Ne neprávem se jí říká Násirova pyramida, vždyť spolykala 44 300 000 m3 materiálu, tedy šestnáctkrát více než pyramida Cheopsova. Tahle ohromující masa písku, kamení, hlíny a betonu uzavřela cestu Nilu a jeho vody tu vytvořily 500 km dlouhé a v průměru 90 m hluboké Násirovo jezero. Tomu odpovídá i objem zadržené vody – 169 miliard m3. Podle smlouvy se Súdánem, na jehož území jezero pokračuje, smějí oba státy odebrat z tohoto objemu asi 74 miliard m3, z čehož Egyptu náleží 55,5 miliardy m3. Dnes má tedy Egypt více než dostatek vody pro zavlažování žíznících polí, ale i těch, jež se teprve připravují. Cenou za to bylo i přestěhování téměř sta tisíc rolníků a súdánských núbijských kočovníků, kteří museli opustit své domy i vesnice a přemístit se do nových zemědělských zón. Jedna byla vytvořena i 50 km na sever od Asuánu v údolí Kawm Umbú. Sžít se s novým prostředím se ale většině nepodařilo a jejich tragický osud je neustálým námětem diskusí. Na druhé straně přehrada umožnila výrobu obrovského množství elektrické energie – kapacita elektrárny na přehradě je 2100 MGW, množství, které dovolilo nejen rozvoj průmyslu, ale rovněž elektrifikaci i těch nejmenších vesnic a vesniček. Změnilo se také klima v okolí přehrady, neboť odpar z 5000 km² vodní hladiny je obrovský. Díky dostatku vody mohla být rozšířena plocha orné půdy o 15 %, zdvojnásobila se úroda, ale to vše ještě ani zdaleka nestačí držet krok s obrovskou populační explozí země.

Category: 2001 / 09

Ptal jsem se kapitána Nema, zda spatřil ryby v hloubkách ještě větších. „Ryby?“ opakoval. „Velmi zřídka. Ale co o tom ví a co si myslí dnešní věda?“ „Víme, pane kapitáne, že směrem k mořskému dnu mizí rychleji říše rostlinná než živočišná. Víme, že tam, kde jsou ještě živí tvorové, neroste už ani jediná vodní rostlina… víme, že posádka lodi Bull-Dog z anglického královského námořnictva vylovila hvězdici z hloubky čtyř tisíc metrů! Ale vy mi asi, kapitáne Nemo, řeknete, že nevíme nic.“ Před více než sto lety napsal Jules Verne román Dvacet tisíc mil pod mořem. Přestože se jednalo o sci-fi tehdejší doby, je fantastické, jak málo se odchýlil od skutečnosti.

ŽIVOT V PODMÍNKÁCH K NEŽITÍ

Většina suchozemského povrchu je prozkoumána, a byť do všech obrovských pralesních prostor člověk ještě nevkročil, přesto je zná. Alespoň ze satelitního snímkování a leteckých záběrů. Totéž se ale nedá říct o mořských hlubinách. Přeletět nad pralesem totiž není tak technicky náročné, jako potopit se do temných hlubokomořských příkopů. Základní informace o tmavých hlubinách, ve kterých cosi tajemně poblikává, k dispozici samozřejmě jsou. Leč vědecké novinky se schovávají do odborných sborníků, psány jazykem, kterému laik jen stěží porozumí. Navíc je rychlost lidského poznání v mořských hlubinách limitována pro člověka nepřirozenými podmínkami. Mezi ně patří naprostá tma či neuvěřitelný tlak. Ale hlubiny nejsou podmořskou pouští bez života. Naopak! Odhady počtu nových druhů z mořských hlubin jdou do desítek milionů. Naše, tedy lidské představy o tom, v jakých podmínkách se dá žít, vycházejí z toho, co je nám blízké a přirozené. Kyslíkatá atmosféra k dýchání, světlo k fotosyntéze rostlin a tlak vzduchu, který ani necítíme. Každý, kdo se potopil jen několik málo metrů hluboko, vnímal tlak vody v uších a potřeba nadechnout se jej velice rychle vyhnala nad hladinu. V hlubinách tisíců metrů pod hladinou je to mnohonásobně silnější. S každými deseti metry hloubky stoupal tlak o jednu atmosféru, takže přepočet byl jednoduchý. Jenže teď, když fyzikové počítají v pascalech… Pořád ale platí, že každý kilometr výšky vodního sloupce s sebou nese stonásobný vzestup tlaku. Pro nás smrtelná tíha vodního sloupce je pro podmořské organismy přirozená. Ve chvíli, kdy je vytáhneme k hladině, je zabijeme. Jejich přizpůsobení k okolnímu prostředí, které udržuje vnitřní rovnováhu, je roztrhá. I to je jeden z důvodů, proč jsou tak vzácnými chovanci několika málo světových akvárií. Simulovat a udržovat tak náročné podmínky je totiž nesmírně pracné a nákladné.

SVĚTLO V HLUBINÁCH

Vzhledem k tomu, že stovky metrů pod hladinou je už naprostá tma, je potřeba světelné komunikace mezi živočichy velmi důležitá. Bioluminiscence, jak se světélkování živočichů správně nazývá, je jev relativně známý. Stačí vzpomenout na naše světlušky. Název pochází z řeckého slova bios – život a latinského lumen – světlo. Odhady množství ryb, které v hloubkách používají světélkující orgány, se pohybují od poloviny do dvou třetin hlubokomořských druhů. Základem světélkování je chemicky složitý proces. Látka nazývaná luciferin reaguje za účasti enzymu luciferázy s kyslíkem. Během tohoto procesu se 96 % energie uvolní jako viditelné světlo. Takže technici mohou jen tiše závidět. Energie obyčejné rozsvícené žárovky je z více než 90 % přeměněna v teplo a na světlo zbývá jen zlomek.

Bylo by spravedlivé zmínit úlohu bakterií, které jsou v řadě případů světélkujících mořských živočichů skrytými herci tohoto barevného divadla. Jenže bakterie svítí většinou nepřetržitě a jejich kolonie jsou ukryty v nejrůznějších kožních řasách. Pokud živočich potřebuje světlo „zhasnout“, přeruší tok světla tak, že kožní řasou překryje místo, kde je bakteriální kolonie usídlená. Tímto primitivním způsobem dokáží některé ryby „blikat“ podle potřeby. Jiný způsob je, že omezí krevní zásobení místa výskytu bakterií, a tím sníží přísun látek potřebných k jejich životu.

Některé z ryb svítí už tím, že látky obsažené ve slizovitém povrchu těla se chemickou reakcí při styku s mořskou vodou „rozsvítí“. Barva světla je závislá na vyzařované vlnové délce. Některé barvy jsou ve vodním prostředí pohlcovány více (červená), jiné méně (zelená či modrá). Přesto nejsou mořské temnoty ozářeny jen několika málo podobnými barvami. Naopak, místy vybuchuje v hlubinách barevný ohňostroj. Někdy se různé barvy nacházejí na těle jednoho živočicha. Od krvavě červené přes zelenkavou až k studené modři. Červená, přestože je výrazná, není vzhledem k rychlému absorbování okolním prostředím příliš preferována. Naopak „moderní“, která „se nosí“, je zelená a modrá.

Je třeba si uvědomit, že k vidění tohoto světla je nutné mít přizpůsobenou stavbu očí, která není identická například s okem savců. Proto určité světlo v hlubinách není člověk schopen zaregistrovat pouhým okem.

Některým druhům slouží světelná signalizace k lákání potravy, jiným k druhově specifické pohlavní komunikaci. Dokonce se předpokládá, že jednotlivým „rozsvěcováním“ se udržují hejna světélkujících ryb pohromadě. A v neposlední řadě jde i o jeden ze specifických obranných mechanismů, kdy napadená ryba „zhasne“ a zmizí v temnotách. Jedna z čeledí ryb má svůj český název odvozený od světélkujících útvarů.


Tato „chlupatá“ potvora je čertovník. už sám název napovídá, že nebude oplývat krásou. A když se k tomu přidá, že patří do širšího příbuzenstva ďasů…

TI, KTEŘÍ NOSÍ SVĚTLO

Světlonošovití (Stomiidae) patří mezi jedny z kuriózních rybích osadníků. Tito dravci agresivní vizáže, kteří se vyznačují nebezpečně vyhlížejícími zuby, jsou charakterističtí právě světélkujícími útvary. Možná že kvůli kontrastu je jejich tělo většinou tmavé. V současnosti je známo téměř 230 druhů světlonošovitých. Jedná se o druhově nejpočetnější čeleď, která patří k řádu velkoústých (Stomiiformes). Právě tato skupina ryb má v hlubinách oceánů „trvalé bydliště“. Zubatka patří mezi ně a už z jejího pojmenování je patrné, čím je asi nejnápadnější. A právě její svítící orgány umístěné kolem úst mohou lákat případnou kořist. Některé zubatky mají okolo úst až 350 drobných světélkujících útvarů. Pestrosvítivec dlouhovousý Photostomias mirabilis má v názvu hned dva důležité znaky. Nejen svítící orgány, ale i přítomnost dlouhého vlajícího vousu, který může délku těla přesahovat až desetinásobně. Tento vous se podobným způsobem odráží i v pojmenování jednoho druhu světlonoše Grammatostomias flagellibarba a drakouše Macrostomias longibarbatus. České pojmenování často ukazuje na vztah člověka k danému organismu. Ďasové (řád Lophiiformes) asi krásní nebudou. Většina z jejich zhruba 100 druhů obývá teplejší části Antlantského, Tichého i Indického oceánu. Vyskytují se v hloubkách mezi 1000-3000 m.

A což teprve tvary čertovníků, čeleď Caulophrynidae, kteří k ďasům patří? Jejich dlouze protažené hřbetní a řitní ploutve ukazují na smysl pro humor a originalitu jejich designéra nebo stvořitelovu bujnou fantazii. Méně už na smysl pro estetiku. Když se k tomu přidá způsob rozmnožování, dojde u té nejješitnější části mužské populace k čertovníkovu zavržení. Jejich samečci totiž parazitují na samičce. Jsou mnohonásobně menší. Kupříkladu u druhu Ceratias holboelli měří samice okolo jednoho metru, samec ale nedoroste víc než 8-10 cm. Zatímco váha samice se udává v kilogramech, jejich samčí protějšky lze vážit v dekagramech. Po připojení na její krevní oběh už „chlapáci“ nejsou schopni samostatného života. Smutně visí v okolí samičích pohlavních orgánů a v podstatě slouží pouze k zachování druhu. Extrémní ukázkou této sexuální dvojtvárnosti je druh Protocorynus spiniceps, kde samec přirůstá samici na čelo.


Tato krasavice je samice bradovousa rodu Linophryne. Její „ženskost“, tedy pohlavní dvojtvárnost, je ukryta právě v onom keříčkovitém útvaru pod bradou. Samcům totiž chybí.

NEJEN RYBY

Když se kapitán Nemo potkal s obrovskou chobotnicí a gigantickým rakem, nebyl zas až tak daleko od pravdy. Velké hlavonožce opravdu v hlubinách lze najít. Nemo a jeho zajatci mohli v temnotách získat pocit, že se v podmořských jeskyních ukrývají draci a jiné příšery, kdy studeně světélkující oči prozrazují jejich nebezpečnou přítomnost. Krakatice se stala jedním ze symbolů podmořských příšer a má svou pověst založenou na úctyhodné délce. Prokazatelně největší jedinec byl téměř 17 metrů dlouhý. Rod Lycoteuthis je zase znám svým světélkováním. Jiného z hlavonožců, loděnku hlubinnou, mohl Nemo potkat na svých poutích do mořských temnot až 400 m pod hladinou. Tato „živá fosilie“, která pluje oceány v nezměněné formě od konce druhohor, má ve Vernově románu svého jmenovce. Latinský název loděnky je totiž stejný, jako jméno kapitánova plavidla – Nautilus. Dokonce i světélkující kalmary, patřící k hlavonožcům, by potkával relativně často.

Nemo byl, připustíme-li jeho existenci, přírodovědec, který na draky nevěřil, a úžasnou tvořivost přírody dokázal ocenit. Přesto by se asi podivil nad miliony většinou bezobratlých organismů, které jsou součástí hlubinných ekosystémů. Ty mají své vlastní potravní řetězce často založené na „konzumaci“ síry a jiných prvků pocházejících z vulkanické činnosti a jejich život je dán tlakem, temnotou a velkou teplotou.


Zubatka je dalším ze zástupců světlonošovitých, tedy těch, kteří osvětlují mořské hlubiny a zároveň se vydávají na dravé výpravy.

KUŘÁCI

Vlivem posunů kontinentů dochází k „rozpraskání“ dna oceánů, vývěrům žhavotekutého magmatu a i tady, v několikakilometrových hloubkách, dochází k sopečným erupcím. Právě v těchto místech dochází k tomu, že se vlivem obrovských tlaků voda ani při několikasetstupňové teplotě nestane plynem. Stoupá vzhůru v podobě „kouře“, což je vlastně jen minerálními látkami zabarvená horká kapalina. V okolí těchto kuřáků existují samostatná, donedávna vědě neznámá společenstva, pro něž je kyslík prudce jedovatým plynem. Některé teorie tvrdí, že před miliardami let mohl v podobných podmínkách vzniknout život. Na jednu stranu tady najdeme složité organismy, jako jsou třeba červi či krabi, na druhou rozsáhlé kolonie jednoduchých bakterií. A právě ty jsou základem zdejšího jídelníčku. V těchto jednochudých organismech se možná ukrývá odpověď na otázku, odkud vlastně pocházíme. Přestože víme víc, než se dozvěděl profesor Arronax se svým sluhou Conseilem a velrybářem Landem na palubě Nautilu, pořád ještě, a možná stále víc platí, že nevíme nic. Ale budeme hledat. I ve vašem jméně, kapitáne Nemo.


Chobotnice je asi nejznámější zástupce hlavonožců. Její velké oči a „papouščí zobák“ ji možná činí nevzhlednou, ale její sociální chování svědčí o poměrně velké inteligenci.

TECHNIKA V HLUBINÁCH

Odkrývání tajemství mořských hlubin se stále zrychluje a poznatky zpřesňují. Objevy spojené s potápěním a vývojem podmořské techniky lze sledovat od starých bájí skrze snad všechny civilizace, neboť všude je hnacím motorem lidská touha po poznání.

Pokusme se pominout snahu o odposlouchávání, sledování a likvidaci protivníka. Vývoj podmořské techniky a zbraňových systémů spolehlivě pracujících pod vodou je pořád „top secret“ a zároveň hit vojenských specialistů. Bohužel. Nedávná tragédie ponorky Kursk ze 14. srpna 2000 to ukazuje v celé hrůzyplnosti.

Zaměříme-li se na mírové vědecké využití techniky, které bohužel od válečného často nelze oddělit, náš seznam událostí silně zhubne, válečné využití podmořské techniky bylo přece jen častější.


Kalmaři z podřádu Teuthoidea obývají volné moře a jsou poměrně oblíbeným zpestřením jídelníčku v přímořských oblastech. Někteří jejich zástupci (rod Lycoteuthis) dokáží světélkovat.

1818 – Sir John Ross se potopil více než míli do severního Atlantiku a pozoroval velké mořské hvězdice a červy.
1858 – Byl položen a zprovozněn první transatlantický telegrafní kabel.
1864 – Norové vytáhli z hlubin žijící mořské organismy, které byly do té doby známy pouze jako fosilie staré 120 milionů let.
1870 – Jules Verne ve své knize Dvacet tisíc mil pod mořem popisuje život v mořských hlubinách. Přestože se prakticky nepodílel na vývoji žádné ponorky, jeho fikce o životě v hlubinách byla později částečně potvrzena.
1920 – Alexander Behm vypracoval a vyzkoušel novou metodu založenou na měření vln odražených od mořského dna. Tímto způsobem založil nový způsob měření mořských hlubin.
1934 – William Beebe a Otis Barton sestoupili na upoutaném přístroji do hloubky půl míle a objevili světélkující ryby a bizarní organismy.
1938 – Rybáři u Jižní Afriky vylovili lalokoploutvou rybu, o které se předpokládalo, že je už miliony let vyhynulá.
1952 – Marie Tharpová při studiu odražených zvukových vln v hlubinách objevila Středoatlantský zlom, dlouhé zlomové údolí vedoucí přes celý Atlantský oceán. Zlom souvisí z hlubokomořskou vulkanickou činností a pohybem kontinentů.
1950 až 1952 – Dánská loď Galathea se zařízením na získávání vzorků mořského dna vytáhla z hlubin obsáhlé soubory bezobratlých.
1960 – 23. ledna plavidlo Trieste dosáhlo nového světového rekordu, kdy se dotklo dna Mariánského příkopu nedaleko Guamu v hloubce 35 800 stop.
1964 – Američané vyvíjejí systém hlubinného průzkumu pomocí pilotované hlubinné vědecké ponorky Alvin.
1965 – Americké námořnictvo testuje prvního podvodního robota.
1970 až 1980 – V rámci výzkumů se zdokonalují přístroje určené k podmořskému sledování a špionáži.
1973 – Americká NAVY začala pracovat na novém typu robota, schopném sestoupit do hloubky čtyř mil.
1977 – Potápěči na Alvinu popisují nové formy života v horkých pramenech ve zlomových oblastech Pacifiku.
1979 – Vědci nacházejí v oblasti Kalifornského zálivu podmořské komíny chrlící oblaka tmavého „kouře“. Na okrajích komínů jsou popisovány zcela nové druhy organismů.
1980 – Horké prameny mořského dna jsou označeny za místa, kde jsou podmínky podobné těm, které umožnily vznik života na Zemi.
1982 – Vulkanické oblasti jsou nalezišti vzácných kovů včetně minerálů a zvyšuje se tlak ze strany vyspělých států na jejich využití. Zároveň se OSN snaží ratifikovat úmluvu o zachování těchto oblastí pro veškeré lidstvo.
1984 – Američané objevují nové typy hlubokomořských ekosystémů.
1985 – V hloubce více než 2 mil je pomocí podmořského plavidla Argo nalezen rozlomený vrak Titaniku.
1986 – Nový robot Jason Junior prozkoumává interiér vraku Titaniku. V neveřejné misi se k němu vydávají dvě americké ponorky, Thresher a Scorpion.
1987 – Z Titaniku jsou vyzvednuty předměty denní potřeby a dětské hračky.
1989 – Pomocí plavidla Argo je v hloubce 3 mil nalezen vrak německé bitevní lodě Bismarck. Stejný tým Jasona a Ballarda nalézá ve Středozemním moři tucty artefaktů ztracené římské lodě.
1990 – Americké námořnictvo poskytuje možnost civilním vědcům využít nukleární ponorku NR-1.
1991 – Plavidlo Mir se potápí více než 2 míle hluboko, aby pro kanadskou společnost IMAX natočilo vrak Titaniku.
1992 – Vědci v mořských hlubinách objevují a popisují nové druhy hlubokomořských organismů. Jejich předpoklad je, že se zde vyskytuje více druhů organismů, než bylo dosud známo na pevnině.
1993 – Japonsko testuje robota Kaiko, přístroj s nejhlubším ponorem.
1994 – Civilní vědci se na americké útočné ponorce dostávají pod arktický led, kde mají možnost unikátních výzkumů.
1995 – Ballard se potápí s americkou NR-1 a nachází ve Středozemním moři archeologický unikát – vrak více než 2000 let starý.
1996 – Soukromé i státní instituce využívají dostupné techniky a zpřesňují poznatky podmořského vulkanismu, biologie hlubokomořských ekosystémů a geologie hlubin mořského dna. Robot Jason se podílí na průzkumu horkých vývěrů na Středoatlantském zlomu. Na podvodní mikrofony se zaznamenávají pohyby dna i zpěvy velryb.
1997 – Američtí experti hledají pomocí robota Odyssea v temných vodách Nového Zélandu legendární příšeru – obrovskou oliheň.

Zpracoval Topí Pigula podle Uscher J., Deep-Sea Machines W. J. Broad, The Universe Below: Discovering the Secrets of the Deep Sea

Category: 2001 / 09

Naše vlast je na hradní památky neobyčejně bohatá, a to dokonce i v evropském měřítku. Díky císaři Karlu IV. a husitským vynálezům jsme světu dali mnoho významných hradních vylepšení a inovací. Zhruba 60 % našich hradů a zřícenin stojí v Čechách, které udávaly směr pokroku a vývoji, protože většina novinek k nám přicházela ze západu, z Francie a přes Německo. Výstavba slezských a moravských hradů byla spíše ovlivněna poněkud zastaralými vzory z Podunají. Naším nejstarším kamenným hradem je Přimda, tyčící se nad bavorským pomezím. Na našem území můžeme nalézt přes 1000 hradů a tvrzí, a další desítky se jich nalézají v oblastech za naší hranicí, které bývaly součástí Českého království. Mnohdy o jejich osudech víme velmi málo nebo skoro nic, ale to právě probouzí naši fantazii a přitahuje k jejich zbytkům v hlubokých lesích a na skalních útesech stále nové zájemce a poutníky.

KRÁLOVSTVÍ ČESKÉ – KRÁLOVSTVÍ STRAŠIDEL

Stejně jako samotné hrady, tvoří i lidové báje, pověsti a legendy silný motivační prvek pro různá putování a trmácení se po vlastech českých a moravských. Ba co víc – ve všech těchto zkazkách je ukryto veliké bohatství národní historie a lidové moudrosti, což je právě to, co stmeluje určitou skupinu lidí do tvaru nazývaného národ.

Čechy, Morava a Slezsko, tři historické země, patří mezi krajiny s dlouhou kulturní tradicí. Mnohonárodnostní složení království uprostřed Evropy vytvořilo výborné podmínky pro prolínání jednotlivých kultur, tedy i bájí a pověstí.

Spočítat všechny druhy strašidel a duchů, provádějících svoji činnost v našich krajích, je prakticky nemožné. Vždyť v každém pořádném rybníku se vyskytuje nějaký ten vodník Volšoveček nebo Česílko, v močálech tančí vodní víly a divoženky, nad nimi létají bludná světýlka a v lese křepčí lesní víly, ječí hejkal a doutná ohnivec (na Chodsku přezdívaný Fajrmónek). Kromě toho mají své duchy, někdy hodné, jindy rozmrzelé, i některá naše pohoří. Patronem ze všech nejstarším je Krakonoš, „pán kerkonošských hór“. Němci, v jejichž bájích lze dodnes vysledovat stopy krvavých a krutých vikinských ság, mu už od 13. století říkali Rýbrcál a strašně se ho báli. Jenže Krakonoš, stejně jako Rampušák, patron Orlických hor, byl ve skutečnosti hlavně ochráncem chudých horalů. Podobně na tom byl se strašením jejich synovec Muhu, dobrý duch Jizerských hor. Svého patrona mají i Brdy, nejvyšší české vnitrozemské pohoří. Říká si Fabián a své hlavní sídlo má na pověstmi prošpikovaném Plešivci. Na našem území se však vyskytovalo i mnoho jiných strašidel, která zde z pochopitelných důvodů mohou být jenom zmíněna: baziliškové, divoké baby a víly, běsi, bejválkové, bludičky, čarodějnice, divocí lovci a jejich strašidelné družiny, hejlalové, noční cmůry. Klekánice, plivníci a ohnivci, prašivci, skalníci, štrakakalové a vlkodlaci. Většina z nich se vyskytuje i ve zříceninách českých a moravských hradů.

České a moravské hrady

ÚZKÁ SPECIALIZACE – HRADNÍ STRAŠIDLA

„Vůbec vše, čím se kdo straší, obzvláště pak příšery a obludy, dle obecné pověry nejvíce v noci obcházející, kteréž má lid buď za zlé duchy, anebo za duše zemřelých, jimiž takové obcházení uloženo za trest nebo za hřích, za něž neučinily dostatečného pokání na tomto světě. Víra v strašidla nachází se u všech národů a má za základ jednak víru v nesmrtelnost duše, jednak chorobný stav duše, jevící se v subjektivním vidění. Srov. Hallucinace.“

Definice strašidla, 2. díl Slovníku naučného z roku 1862 autora Dr. Františka L. Riegra.

Kromě těchto „venkovních“ strašidel se u nás vyskytují i jejich příbuzní, kteří pro svoje rejdy potřebují nějaký zámek, hrad, zříceninu a podobně. Není se čemu divit. Naše nejstarší stavební památky zažily více než 300 000 svítání, soumraků a půlnocí. Právě v těchto objektech se nejvíce formoval a tvořil český stát, soustřeďovala moc a bohatství. V jejich zdech byla z nejrůznějších pohnutek prováděna závažná rozhodnutí a často krvavé činy. Citlivé duše tak mohou na těchto místech výrazné bolesti, zjitřené ještě dalšími osudy desítek dávno zemřelých generací, opravdu pocítit závan něčeho iracionálního.

DOYEN ČESKÝCH A MORAVSKÝCH STRAŠIDEL – BÍLÁ PANÍ

Bezesporu naším nejčastějším hradním a zámeckým strašidlem je bílá paní. Toto původem pohanské zjevení u nás v době od 14. století tak zdomácnělo, že stopy po jeho výskytu nalezneme celkem na 108 místech! Je to také jedno z mála našich strašidel, u kterých známe jejich občanské jméno (za života), a můžeme tak vznik pověsti časově zcela přesně určit. Naší nejznámější bílou paní je paní Perchta ze zámků v Jindřichově Hradci, Rožmberku a Českém Krumlově. Paní Perchta, rodové strašidlo Vítkovců a Rožmberků, se narodila v krvavých časech husitských válek a zemřela kolem roku 1475. Za svého života byla proslavená hlavně rozdáváním sladké kaše chudině. Tento zvyk se udržel přes různé reformační i církevní obstrukce až do konce 18. století, protože bílá paní každému, kdo chtěl tuto tradici zrušit, zle zatopila. Zvěstovala také narození posledního Rožmberka, pana Petra Voka. Údaje o jejím zjevení, často velmi věrohodné, sahají až do 20. století a zdá se, že bílá paní je nejenom hodné, ale také vlastenecké strašidlo. Za německé okupace byl totiž Rožmberk využíván nacistickou organizací Bund deutscher Mädeln, která zde měla svůj letní tábor. Když se chystaly mladé nacistky poprvé vztyčit vlajku s hákovým křížem na hranatou věž Dolního hradu, spatřily – a s nimi i jejich vedoucí – na ochozu stát bílou postavu, která jim zle kynula. To stačilo, aby holky s děsným jekem utekly z věže. Strašidlo viděl i správce hradu, kterého vedoucí tábora donutila vylézt na věž pro vlajku – sama k tomu neměla odvahu. Když už si nikdo nevěděl rady a věc hrozila skončit politickou blamáží, rozhodla se vedoucí dokonce zavolat obávané gestapo. Ani to však s vyšetřováním neuspělo. Faktem zůstává, že od dalšího vztyčování hákového kříže na hradě už Němky upustily.

V Německu se první písemná zmínka o bílé paní datuje až roku 1486 ze zámku v Bayreuthu. Stejně jako u nás tehdy věštila smrt hradního pána. Kromě toho se však její zjevení stává často i poselstvím o narození potomka rodu, nebo varováním před hrozícím požárem či jiným nebezpečím. Tento duch velmi rád cestuje: bílá paní se už zjevila na mnoha místech Evropy od Stockholmu na severu po Vídeň a Řím na jihu a od Londýna na západě až po Moskvu na východě, kde ji v roce 1812 jako zlé znamení před ústupem spatřil dokonce pragmatik císař Napoleon Bonaparte. Existují i zprávy o výskytu bílé paní v Americe.

SMRTÍCÍ BÍLÁ PANÍ ŠELMBERSKÁ

Nejčastější a nejromantičtější částí každé české zříceniny je vysoká obranná věž – bergfrit. Hrady s touto věží patří k našim nejstarším. Celé feudální sídlo tvořilo jen několik stavení obehnaných hradbou a bergfritem a namačkaných na velmi omezeném prostoru. Věž sloužila jako poslední útočiště v případě dobytí hradu, proto se v jejích někde až 9 metrů tlustých zdech normálně nežilo, pouze sklepení bývalo používáno jako vězení. Vstup do bergritu byl jen úzkými dveřmi po dřevěné terase nad úrovní nádvoří, která šla samozřejmě lehce strhnout.

Krásně zachovalý vchod do bergfritu je např. ve věži podblanického Šelmberka. K této pěkné zřícenině se váže hrůzyplná pověst o zabijácké bílé paní. Ačkoliv jsou tato stvoření na našich hradech většinou považována za hodná strašidla, šelmberská paní je právě tou výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Podle zkazek to byla za svého života nešťastně zamilovaná dcera hradního pána, která si nemohla vzít toho, koho milovala. Po své smrti se v závisti nad štěstím druhých rozhodla, že když jí byla láska odepřena, nedovolí ani nikomu jinému se mít lépe. Proto se na hrad nebo v jeho okolí nedoporučuje chodit milencům, pokud nechtějí ještě tu noc zemřít, nebo osamoceným zamilovaným lidem přijímat od bílé paní jakékoliv věci. Ty se totiž mohou stát příčinou společné smrti obou zamilovaných. Starousedlíci v Kamberku, vzdáleném asi 6 km, se ještě dnes dušují, že od přestavěné kamberské tvrze u rybníka vede do hradu podzemní chodba, kudy se občas vydává šelmberská bílá paní na své výpravy do okolí.

NA HRADĚ OKOŘI, SVĚTLA UŽ NEHOŘÍ, BÍLÁ PANÍ ŠLA UŽ DÁVNO SPÁT…


Vysoké věže hradu Okoř sloužící k obraně jsou ideální procházkovou terasou pro bílou paní i bezhlavého rytíře. Snad proto, že jsou zdaleka vidět? Každý chce svých 10 minut slávy.

Ve vysoké věži hradu Okoř nedaleko Prahy také strašívá bílá paní. Na rozdíl od své vzdálené šelmberské kolegyně je to však duch veskrze hodný. Podle známé trampské písně zde dokonce s místním šerifem o půlnoci eroticky vyvádí. Kromě této milé povinnosti má za úkol hlídat velký poklad. Že se nejedná jen o novodobou pohádku, svědčí i nález z konce minulého století, kdy byl v jedné ze síní této rozlehlé zříceniny objeven vyrytý nápis „letha Panie 1456 kopali jsme zde…“ doprovázený vyrytou střelou.

Ve zříceninách hradu Nový Herštejn u Kdyně straší dokonce hned tři bílé paní. Pověst vystavěná na skutečných historických událostech praví, že byl hrad za panování loupeživého rytíře Jana z Herštejna roku 1475 obléhán Bavory. Když hradní pán poznal, že jde do tuhého, nechal v jedné části hradu – dnes nazývané Panenská bašta – zazdít všechny svoje poklady a své tři dcery. Jenže – hrad byl dobyt, Jan odvlečen do Bavor, kde byl umučen, a jeho dcery tak bez pomoci zemřely ve věži hladem a žízní. Od té doby střeží otcův poklad. Zjevují se jen jedenkrát do roka, na bájnou Květnou neděli, stejně jako mnoho jiných strašidel, a vysvobodit je může jenom mladík, který tu noc objeví poklad nešťastného lapky Jana z Herštejna.

HRADNÍ POKLADY – MOŽNOST, JAK RYCHLE ZBOHATNOUT

Hned po bílé paní, co se počtu výskytů týká, se nejčastěji můžeme ve zříceninách setkat s pověstmi o ukrytých hradních pokladech, většinou hlídaných různými skřety, duchy hradních pánů, čerty, divokými psy apod. I tyto pověsti mají své pravdivé základy. Na hradech bylo vždy uloženo značné bohatství, které mnohdy v případě nečekaného přepadení nebo vzpoury nebylo možno odvézt na bezpečné místo. Zbývala jediná možnost – pokusit se poklad rychle ukrýt přímo na hradě. Další události však mnohdy nabraly velké tempo. Při dobývání mohl být například zabit velmož, který poklad někam zazdil, a tak stopa po něm vychladla. V lepším případě se mu sice podařilo uprchnout, ale na vyzvednutí pokladu někdy v budoucnu už nebyly vhodné podmínky: majitel hradu musel odejít do vyhnanství nebo zůstalo panství už natrvalo v rukou těch, kteří hrad dobyli. A když se mohl původní majitel třeba po mnoha letech, mnohdy tajně, na hrad vrátit, nemusel už poklad po složitých přestavbách ani najít. Přesto známe z historie mnoho případů, kdy se informace o pokladech ukrytých buďto ve zdech zámků, nebo v tajných sklepeních zřícenin ukázala i přes nepřesná ústní podání jako pravdivá a stala se klíčem ke znovuobjevení pokladu nesmírné ceny, často nejen historické. Poslední známý případ se stal v roce 1985, kdy Státní bezpečnost završila čtyřicet let trvající pátrání po pokladu ukrytém koncem druhé světové války sudetskou šlechtou v západních Čechách. Pátrání bylo korunováno úspěchem, když policie objevila pod podlahou kaple sv. Petra na hradě Bečov nad Teplou zlatý relikviář sv. Maura, výjimečnou zlatnickou práci z 12. století, blížící se svojí hodnotou k českým korunovačním klenotům.

Některá pátrání po ukrytých pokladech byla neúspěšná (přinejmenším dosud). Legendárním svojí smůlou, ale i neústupností se stal Jan Horduval-Chamaré, jenž strávil 40 let hledáním pokladu loupeživého rytíře Mikuláše na hradě Potštejn, který za tu dobu doslova přeoral a rozbořil. Jeho příběh se stal také námětem pro celovečerní film.

HRADY JAKOUBKA Z VŘESOVIC – DOUPATA NEŘESTI A HŘÍCHŮ

Jiným rozšířeným typem hradů, objevujícím se zhruba ve stejné době jako bergfritový styl, byl hrad donjonového typu. Donjon, francouzsky obytná věž, sloužil k bydlení, a byl tudíž lépe vybaven než strohý bergfrit. Měla ho už Přimda, i když se zde jedná o případ, který o více jak 200 let předběhl svoji dobu. V prvním patře byl většinou rytířský sál, který sloužil k hostinám a důležitým jednáním, nahoře byly ložnice. V případě ohrožení se však donjon těžko bránil.


Pustý zámek je dnes opravdu pustinou. Alespoň na první pohled. Ale pokud tam straší, tak si hejkal či divoženka docela užijí. Tady, v turisticky atraktivní oblasti Kokořínska, mohou plnit svá strašidelná předsevzetí na víc než 100 %.

Jedna z největších obytných věží u nás je na hradě Pajrek u Nýrska. Dodnes má rozměry 16,5×16,5 metru. Posledním majitelem byl potomek husitského hejtmana a loupeživého renegáta Jakoubka z Vřesovic, pan Jindřich Kostomlatský z Vřesovic, taktéž občanským povoláním loupežník. Když byl Pajrek roku 1472 dobyt, byl tento lotr na Pražském hradě popraven mečem. Hradu se vyplatí v noci zeširoka vyhnout, protože v něm straší hned pět strašidel – z toho tři životu nebezpečná. V jeho sklepeních si prý schoval poklad čert Urian. Hlídá mu ho zde velký černý pes. Když si hradní zbytky koupil později sedlák z Nýrska a dozvěděl se o pokladu, rozhodl se ho zmocnit. Zařídil se podle rady místního kněze a pozval si v noci na pomoc dalších jedenáct mužů včetně velebníčka. Jakmile kněz začal odříkávat kouzelnou formuli, poznal čert, že pokud něco ihned neudělá, přijde rychle o svůj poklad. Přivolal si tedy na pomoc divokého lovce. Ten přiletěl za hrozného lomozu, a shromáždění zlatokopů se rozprchlo. Ve zříceninách můžeme také potkat zakletou dceru hradního pána, která v podobě zmije s korunkou čeká na své vysvobození. Svého času tu žil i obr, jenž vlastně nebyl žádným strašidlem. Lidem neškodil, naopak, když si od něj někdo potřeboval půjčit obrovské kladivo, šel za ním, a obr pomohl. Dokonce se svým přítelem, žijícím na zřícenině blízkého Rýzmberku (také obrem), postavili společně kostel v Loučimi. Každé ráno si obři navzájem podali ze svých hradů ruce – na vzdálenost dobrých 30 kilometrů…

Stejně jako nejslavnější český vojevůdce Jan Žižka, který si vybudoval u Litoměřic svůj vlastní hrad, po němž se i psal „z Kalicha“, postavil si v tomto kraji vyhaslých sopek, tak vhodných pro výstavbu sídel (neboť odolávala nové ničivé zbrani – dělostřelectvu), svůj hrad i hejtman Jakoubek z Vřesovic, tehdy ještě poctivý husita. Stalo se tak po roce 1426, pojmenoval ho v duchu své doby Oltářík. Hrad, vystavěný na strmé skále na dohled několika dalších pevností (Košťálova, Házmburku a Litýše), byl tvořen také donjonem, ale díky své expozici byl prakticky nedobytný. Možná právě proto se o něm traduje, že tu ve sklepě stojí obrovský sud kvalitního vína. Opilci však mají jen nepatrnou šanci na úspěch – k sudu vede tajná chodba, která se otevírá jen jedenkrát za rok na Květnou neděli. Kdo se tu navíc zpije do němoty, zůstane v podzemí uvězněn, protože večer se chodba na celý další rok opět uzavře. Přesto se vyplatí na hrad vylézt: zvláště za zimní úplňkové noci, kdy měsíční zář osvětluje kolem něj jenom sněhem pocukrované lesy, má noční host pocit, jako by stál na můstku lodi plující zpěněným oceánem.

Na samém okraji Českého středohoří a měsíční krajiny mostecké pánve stojí perfektně zachovalá zřícenina hradu Sukoslav. Kromě bergfritu s netypickou nástavbou zvanou máselnice má hrad i dva paláce a velké předhradí. V roce 1434, v čase osudné lipanské bitvy, byl hrad obléhán právě Jakoubkem z Vřesovic (t. č. už spíše loupežníkem). Hrad se mu podařilo dobýt těsně před příchodem vítězných posil z lipanského bojiště. Tváří v tvář této náhlé změně politického vývoje hejtman Jakoubek nelenil a na rozdíl od většiny svých ještě nedávných spolubojovníků, bojujících proti Němcům do posledního dechu, se ihned přidal na stranu císaře Zikmunda. Po své smrti byl však za svoji zradu potrestán – dodnes musí noc co noc o půlnoci bloudit zříceninou s vypáleným černým kalichem na čele.

FEXTI, DRACI, UPÍŘI, VLKODLACI…

Klasickým hradním strašidlem jsou také draci, saně a velcí hadi. Prakticky vždy jde o strašidlo člověku velmi nebezpečné. Výskyt těchto potvor je doložen na 36 místech Království českého, ale stopy po nich najdeme navíc ještě v dalších 134 lokalitách.

V oblastech obydlených převážně Němci se strašidel vyskytovalo mnohem více než v českém vnitrozemí. Německá zjevení byly také na rozdíl od mnohdy dobromyslných českých protějšků pěkné potvory. Na Krušnohorsku řádili hlavně různí zlí skřetové, na Vysočině a jižní Moravě byl zase ráj fextů. Fextové byli lidé, kteří nemohli být zastřeleni obyčejnou kulkou a jejich těla se ani po smrti nerozložila. To, že se z člověka stane fext, bylo možno zjistit už při narození, pokud přišel novorozenec na svět v plodovém obalu. Většina pověstí o fextech vznikla v době třicetileté války.

Vzdálenými příbuznými fextů byli kostlivci, také dost nebezpečná a při pouhém setkání velmi nepříjemná strašidla, a zvláště pak upíři – vampýři. Slovo vampýr je tureckého původu, označuje démona a do střední Evropy se dostalo přes Balkán, kde zvláště v Rumunsku a Haliči zapustilo silné kořeny (viz hrabě Drákula). V Čechách se upírům nejvíce dařilo opět hlavně v poněmčených oblastech – vůbec se zdá, že se Němci rádi nechávají strašit. Např. ještě v roce 1751 je olomouckým opatem Calmetem popisován případ měšťana z Libavé (dnešní vojenský prostor), který vstával neporušen z hrobu a chodil vysávat své sousedy. Naopak nejstarším dochovaným případem je zpráva z roku 1366 opata Neplecha z Opatovického kláštera o upíru, bývalém pastevci Myslatovi ze vsi Blov kousek od Kadaně. Protože byli upíři považováni za jedno z nejstrašnějších a nejnebezpečnějších zjevení, byla metodika obrany proti nim vypracována na vysoké úrovni, což vedlo mimo jiné ke zvýšené oblibě česneku.

RALSKO – NEJTAJEMNĚJŠÍ Z TAJEMNÝCH

Mohutná zřícenina hradu, tyčící se vysoko nad bývalým ruským vojenským prostorem, připomíná maják. Za hezkého počasí můžeme z hradeb obhlédnout celou třetinu Čech! Po celá desetiletí byla zřícenina nepřístupnou, nebo jen za cenu plížení velmi obtížně dostupnou metou všech trampů v okolí. I dnes, když už pominulo nebezpečí, že tu zvědavému návštěvníkovi prosviští kolem hlavy dávka z kalašnikova, má hrad, obsahující velmi vzácnou raritu – hned dva donjony, své silné genius loci. Možná i proto, že přes svoji velikost a význam Ralska patří historie hradu k těm doposud nejméně prozkoumaným a samotné počátky hradu v polovině 13. století jsou zahaleny v úplnou šeď. Úměrně k nedostatku historických podkladů se ale k hradu vztahuje mnoho bájí a legend. Povídá se, že v zasypaném podzemí hlavní věže se nalézají velké poklady, které však hlídá nebezpečný vlkodlak. Přesto se tu v honbě za zlatem již několikrát skutečně kopalo. Při nočním výstupu po staré hradní cestě je také možné před sebou zahlédnout černý kočár tažený koňmi, jimž z huby šlehají plameny. Na kozlíku sedí bezhlavý rytíř s hlavou v podpaží. Je to přízrak hradního pána, kterého husité po dobytí hradu takto poslali na onen svět za napáchané krutosti. Strávit noc ve spacáku pod donjonem nebo ve stínu štítové zdi, dosud šest metrů silné(!), může být tedy i dnes nejen velmi romantické, ale stát se také pořádnou zkouškou odvahy. A nemusí to být jen za silné letní bouře, kdy její klikaté blesky při pohledu z kopce ozáří velkou část kraje kolem hradu.

STRAŠNÝ RYTÍŘ HUNEC – METLA KRÁLOVSKÉHO HRADU VRŠKAMÝKU


Poblíž přehrady Kamýk se zjevuje duch zabitého rytíře Hunce. Ten by se měl dodnes prohánět v okolí hradu Vrškamýku. Možná by některý z trampů, zdejších častých návštěvníků, mohl být jedním z jeho přátel…

Královské hrady patřily mezi nejhonosnější a nejpevnější opěrné body. Byly budovány od počátku 13. století jako hrady s obvodovou zástavbou (výjimečně podle vzoru francouzských kastelů), kdy kromě věží a brány byly hradby přerušovány velkými paláci po celém svém obvodu, a to nejen podél zemských hranic, ale i na důležitých místech ve vnitrozemí. Ani jim se pověsti a báje nevyhnuly. Například na Vrškamýku, královském hradě Václava I. umístěném na první pohled v lehko dostupném místě poblíž dnešní Kamýcké přehrady, se dodnes zjevuje duch krutého rytíře Hunce. Onen ničema velmi trápil své poddané, a tak není divu, že když si jednou vyjel na koni ke Zduchovicům, byl v lese Jezero přepaden a zabit. Na místě jeho smrti pak stála dlouho malá kaplička. Jeho duch, štván výčitkami svědomí, se tak dodnes musí projíždět lesy kolem hradu, v jehož zdech se skvěle táboří.

SKALNÍ HRÁDKY A JEJICH BÁJE

Uprostřed Pálavy se na ostře bílých vápencových srázech tyčí romantické zbytky Sirotčího hrádku. Podle pověsti tu straší životu nebezpečný černý pes. Jeden místní učitel prý odmítl uvěřit pověstem o jeho zjeveních a vydal se přenocovat do hradu. Druhý den za světla však byl nalezen mrtev, zalitý krví a s chumáčem černých chlupů v ruce. Pokud se sem vydáme v noci, riskujeme navíc, že nás tu přejede bezhlavý templářský rytíř. Za svého života totiž hrubě porušil stanovy řádu tím, že se tajně oženil a měl syna. Komtur se to dozvěděl a rytíře i jeho ženu předal katovi. Jejich syna však ušetřil, pokřtil ho na Orfanuse (Sirotka) a vychoval ho. Po zákazu řádu se dospělý Orfanus dozvěděl od svědka popravy svůj příběh a odešel jako mnich do lesů pod hradem, kde záhy zemřel. Od té doby noc co noc cválá jeho bezhlavý otec od hradu na Stolovou horu a Turold. Někdy se s ním zjevuje i Orfanus.

V severním českém pohraničí, v divokých roklích Českého Švýcarska se na území jen několika čtverečních kilometrů ukrývá šest pískovcových skalních hradů. Prakticky nic o nich nevíme – i jejich jména jsou až na dvě nepůvodní. Vystavěl je jako soustavu opěrných a strážních bodů rod Berků z Dubé, stejně jako dalších 13(!) hrádků na území Saska, které bylo tehdy součástí Českého království. Berkové byli nepřátelé husitů a na jednom z největších hrádků v oblasti, Falkenštejnu (tento název je původní), uvěznili husitského hejtmana a kněze. Hejtmanovi se v noci podařilo z hradu uniknout po laně úzkým oknem, ale kněz byl natolik vypasený, že se oknem neprotáhl, a tak musel v zajetí zůstat. Podle jiné pověsti byl posledním vojákem z tohoto okna vyhozen hradní pán, který Falkenštejn bránil proti Lužičanům. Ten se pak po své smrti ještě dlouho zjevoval na zbytcích hradeb. Každopádně zdejší krajina, neuvěřitelně krásná a dodnes místy absolutně liduprázdná, byla skutečným eldorádem lupičských tlup. Jedna z takových band podle pověsti sídlila právě na Falkenštejnu, ale komplice měla i na blízkém Chřibském hrádku, kde měli lotři uschován poklad (mimochodem historicky doložený a dodnes neobjevený) a na Kyjovském hrádku. Dlouho nikdo nevěděl, kde lupiče ve skalách hledat. Teprve po čase se na Krásném Buku přihlásila děvečka z Falkenštejna a vše vyzradila. Loupežnický hrad byl obléhán, dobyt a většina lotrů zajata a pověšena. Ti zbývající pátrali po tom, kdo je zradil, a stopa je přivedla do mlýna v kaňonu Křinice, kde se schovávala jejich bývalá služka. Všechny obyvatele lupiči povraždili, informátorku si nechali na konec a připravili jí strašnou smrt – podélně jí rozřízli pilou na žernovy. Za svoje skutky však draze zaplatili: po své smrti jsou každou noc jako hořící psi štváni ďáblem v podobě černého myslivce skalami zdejší divočiny až do České Kamenice.

I NA MORAVĚ STRAŠÍ… Na Moravě se mnohdy až do husitských válek stavěly hrady podle zastaralého rakouského nebo uherského způsobu jako forty s plášťovou hradbou (to znamená, že hrad neměl žádnou věž a všechny stavby včetně paláce byly nižší než hradba, která tvořila jedinou obrannou linii). Jednou z nejromantičtějších zřícenin hradu s plášťovou hradbou je však bezesporu Nový hrádek vysoko nad „nejbobrovatější“ Bobří řekou na Moravě – Dyjí. Velmi hezká je i zřícenina prastarého hradu, možná už přemyslovského hradiska Děviček na výrazném kopci Pálavských vrchů. Měl dost drsnou historii – dobyli ho kromě jiných Kumáni, ale ještě předtím se ho snažili na Moravanech získat Rakušané tím, že zajali hradního pána Crha a nutili ho hrad vydat – i když mu pro zdůraznění vyloupli oči, hrad zůstal náš. Podle pověsti byly při posledním dobytí hradu Švédy v roce 1645 v jeho sklepení zasypány dvě dcery hradního pána, které se tu od té doby zjevují jako dvojice bílých paní.

Category: 2001 / 09

Po dlouhých letech občanských válek se obě části „přirozeného“ Jemenu na jižním cípu Arabského poloostrova konečně sjednotily. Na jihu tak skončil první a poslední experiment arabské socialistické republiky a nyní se v celé zemi rozjíždí nesmělý pokus o jedinou arabskou demokracii. Moc centrální vlády je přesto jen omezená. Zemi kontrolují kmenoví náčelníci a vedle státního zákona šaría se uplatňuje zvykové právo, které tu funguje již několik tisíc let. Jemen byl centrem jedné z nejstarších světových civilizací a stále je jednou z nejpůvodnějších arabských zemí právě díky své dosavadní izolovanosti od okolního světa. Nyní se pomalu otevírá moderním vlivům. Návštěvníků přijíždí jen málo, což mají na svědomí časté únosy – jen od roku 1993 skončilo v roli rukojmích více než sto cizinců. V minulosti ležel Jemen na tradiční cestě mezi Indií, východním Středomořím a Afrikou. To byl také zdroj jeho velkého bohatství. Dnes je jen chudou popelkou ve srovnání například se sousední Saúdskou Arábií. Poslední objevy ropných ložisek však dávají nemalé šance, že by se země mohla stát Kuvajtem 21. století. Území dnešního Jemenu nazývali staří Římané Arabia felix – „šťastná Arábie“. Platí to o Jemenu i dnes? Mohou být šťastni obyvatelé jednoho z nejchudších států světa, když jejich vláda většinu bohatství země uloží do vlastních kapes? Stačí, když mocipáni úspěšně čtyřem z pěti Jemenců nacpali ústa uklidňující drogou zvanou kat, která byla v okolních arabských zemích zakázána?

CESTOU KADIDLA A MYRHY

Nikdy jsem nebyl na jiné planetě, ale tak nějak jsem si jako malý kluk představoval výlet na Měsíc nebo na Mars. Přelétáme bájnou zemi královny ze Sáby, starověký Ma’rib a pod námi se otevírá poušť Ramlat as Sab’atain. Vzduch pod námi se tetelí tropickým horkem, a tak nevím, zda to, co vnímám, je skutečnost, či iluze. Uprostřed nekonečné pouště zbarvené snad všemi odstíny šedé od pouštních dun až po rozpálené balvany, ovály, štěrk i větrem vyhlazené valouny jako bych najednou spatřil zvolna se pohybující stíny. Že by karavana? V mé fantazii se objeví líně přežvykující velbloud, který stejně jako jeho ošlehaný beduínský průvodce kráčí napříč pouští. Nemají zde žádný orientační bod, cesty jsou zaváté, ukazatele neexistují – pouze instinkt, zabudovaný GPS, je navádí tím správným směrem.


Jemen má typické klima Arabského poloostrova – prakticky tu neprší. Pokud se tak několikrát do roka stane, země se jako zázrakem celá zazelená, prašné cesty se rozblátí a ulice ožijí sváteční náladou. Každý vyrazí ven, aby zkusil, jak krásné je to po dešti.

Obchod mezi Asií a Afrikou dnes již přes vnitrozemí Jemenu neputuje, Beduíni i velbloudi ale zůstali a připomínají dodnes bohatě naložené karavany, jež spojovaly starověké světy slavnou „cestou kadidla a myrhy“, podél které vyrostla řada starověkých říší, výstavních měst a oáz. Některé pohltila poušť a pohřbila je do propadliště dějin. Jiné v Jemenu žijí nepřetržitě již několik tisíc let.

Poušť mizející v oparu kdesi na sporné hranici se Saúdskou Arábií se začne náhle měnit. Se zatajeným dechem pozoruji, jak široká vyschlá koryta odvádějící po deštích vodu se náhle propadají do hlubokých vádí. Jako po obrovském zemětřesení vypadá zdejší krajina, rozpraskaná do stovek hlubokých roklí, které se jako mohutná chapadla chobotnice rozpínají prostorem. A náhle se všechny seběhnou v živoucí organismus. Jaká krása! V srdci nehostinné pouště se objevuje zeleně svítící pás datlových hájů a palmových oáz. Svou několik kilometrů širokou náruč otevírá Hadramaut, největší vádí na Arabském poloostrově. Ve své délce sto šedesáti kilometrů dává od pradávna život, vláhu i úrodnou půdu zdejším obyvatelům. Na dvě stě tisíc jich tu dnes pod tři sta metrů vysokou hradbou strmých skal nachází ochranu před nehostinností okolní pouště. Někteří historikové tvrdí, že údolí bylo zmíněno už v knize Genesis pod jménem „Hazarmaveth“. Traduje se, že mezi prvními obyvateli byli i prorok Hud, potomek Joktana, vnuka Noemova. Podle doložených archeologických nálezů tu lidé žijí nejméně tři tisíce let, a snad i déle!

MĚSTO TISÍCE PALEM


Nejcennějším pracovním prostředkem většiny Jemenců je oslík nebo velbloud. Dostane se na místa, kam nevyjede ani nejmodernější traktor.

Konečně přistáváme v hlavním městě vádí, v Sejúnu, přezdívaném díky své zeleni „město tisíce palem“. Ten tam je stres a shon metropole San’á – tady v Hadramautu lidé nikam nespěchají, kromě vůně medu je ve vzduchu nepopsatelný duch nadčasového klidu a pohody. Vádí tvoří vlastní izolovaný svět. Není divu, že si obchodníci vybrali právě toto místo jako významné tržiště na cestě karavan, které tudy putovaly napříč zemí. „Naši předkové tady kdysi vyvinuli důmyslný zavlažovací systém, a tak tu i v období sucha můžeme pěstovat kromě datlí a kokosových ořechů i pšenici, kukuřici, banány, pomeranče, melouny, cibuli, česnek, rajčata a brambory. Nejskvělejší je ovšem náš med, kterým se naše údolí proslavilo po celém Jemenu, ten jistě musíš ochutnat,“ září oči Fejsanovi, mému taxikáři. S radostí mě vzal ze Sejúnu na projížďku po vádí. Hned jak jsem coby „exotický“ cizinec nasedl, jeho stařičký Peugeot se zaplnil dalšími devíti pasažéry, a mohli jsme vyjet. Panuje bujará nálada – anglicky hovoří pouze řidič a všichni ostatní se jeho prostřednictvím snaží se mnou popovídat a přiučit mě něco v arabštině. Za okénkem ubíhá krajina s malými políčky a pasoucími se stády koz. Ženy zahalené v dlouhých černých šatech pracují uprostřed výhně, která tu v létě dosahuje i čtyřiceti až padesáti stupňů ve stínu.

„Všimni si, jak mají upletené klobouky hodně do výšky. Ty nosí ženy jen ve vádí Hadramaut, chrání je před horkem a umožňují cirkulaci vzduchu,“ ukazuje bystře Fejsan. Co chvíli projíždíme okolo výstavní hrobky některého z mnoha islámských světců, až dojedeme do Tarímu, kde mají nejvyšší minaret Arabského poloostrova. Je to významné náboženské centrum, které založil roku 951 ve vádí Hadramaut už jeden z potomků proroka Mohameda. Dnes se říká, že je v Tarímu 365 mešit – pro každý den v roce jedna. Není divu, že Hadramaut nejen díky své odlehlosti a konzervativnosti patří k nábožensky nejortodoxnějším částem Jemenu.

SULTÁNI A RESTITUCE

Stejně jako v dalších významných městech vádí Sajúnu a Šibámu, i v Tarímu stojí výstavní paláce a rozlehlé domy a rezidence. „Ty nejsou postaveny za peníze pocházející z Hadramautu,“ reaguje na mé udivené pohledy Fejsan, který mě s typickou arabskou pohostinností zve na oběd do jeho oblíbené „taxikářské“ zájezdní hospůdky. Podává se čaj, rýže, vajíčko, placky s pálivými papričkami.


V Sejúnu před sultánovým palácem. Po sjednocení obou Jemenů se bývalí vládci vracejí a těší se přirozenému respektu místních obyvatel.

„Ty výstavní domy, které mají navíc uvnitř krásné zahrady, těchto 23 hliněných sídel patří rodině Al-Kafů, příbuzné s bývalými zdejšími sultány. Údajně zbohatli na Dálném východě, snad někde v Singapuru. Když se rodiče těšili velkému úspěchu v obchodu v zahraničí, vrátily se jejich děti zpět do Tarímu a investovaly bohatství zde. Nebyly zdaleka samy. Vrátilo se i mnoho dalších emigrantů, kteří si velmi dobře vydělávali v Saúdské Arábii. Měli tak prostředky, o nichž se místním zemědělcům nikdy nesnilo. Dnes tu pro ně řada lidí pracuje. Je to výhodnější, než se dřít celý den na poli.“ Největší poslední vlna návratu emigrantů nastala po sjednocení země v 90. letech. Přišlo i mnoho bývalých sultánů a jejich potomků. Oficiálně jsou ovšem jen soukromí občané. Jejich vlastnictví včetně paláců bylo znárodněno, a tak je dnes otázka restitucí v bývalém jižním Jemenu horkým tématem. Mnoho lidí navíc pamatuje doby, kdy tito „navrátilci“ požívali v pozici sultánů a místních vládců nemalé vážnosti ve společnosti. Hovoří se proto o jejich aktivním zapojení do politiky.

BOHATSTVÍ ZEMĚ: KÁVA A ROPA

Jemenští obchodníci byli tradičně považováni za velmi schopné. Největší úspěch zaznamenali v 15. století, kdy se hlavním vývozním artiklem stala káva. Přístav Al-Makha se brzy stal nejvýznamnějším přístavem k obchodu s kávou na světě. V 17. století zde angličtí i holandští obchodníci otevírají první továrny na zpracování kávy. Obchod zažívá boom – okolo roku 1720 má Jemen prakticky monopol na světový obchod s kávou. Obchodníci již nejsou ani schopni uspokojovat poptávku. Pak je rostlina kávovníku propašována ze země, a Evropané začínají sami pěstovat kávu na Jávě, Šrí Lance a v Jižní Americe, kde jsou ještě mnohem lepší přírodní podmínky než v samotném Jemenu. Ten již brzy není konkurenceschopný a pouhých 20 let od svého fenomenálního zenitu se zahraniční obchod s jemenskou kávou téměř hroutí.

Arabský poloostrov si dnes ovšem tradičně spojujeme s tekutým zlatem. Až do 80. let 20. století byl Jemen považován za opravdovou anomálii, protože sice byl na „správném“ poloostrově, ale neměl žádné naleziště ropy. S těžbou na prvním nalezišti začala až společnost Hunt Oil, a to na území mezi oběma Jemeny. Jen o pár let později už Jemen úspěšně vyváží ropu do zahraničí. Objevy dalších ložisek na sebe nenechají dlouho čekat. V polovině 90. let už v Jemenu působí asi třicet těžařských společností. Ropa se stává motorem národního hospodářství. Přestože se v domácím měřítku ropa stará o mírný ekonomický růst, celosvětově se Jemen na přelomu tisíciletí podílí pouze 0,3 % na světové produkci ropy.

„Naše společnost provádí velmi intenzivní výzkum hned v několika oblastech a zdá se, že Jemen má mnohem větší ropný potenciál, než se zatím tušilo,“ prozrazuje Američan pracující pro těžařskou firmu na letišti v San’á. „Jednou se mi vysoce postavený manager z velké těžařské společnosti svěřil, že se jim s největší pravděpodobností podařilo najít obrovská ropná ložiska v jemenských teritoriálních vodách Adenského zálivu,“ říká přítel Muftí, který pracuje pro velkou rejdařskou společnost v přístavním městě Al-Mukalla. „Doslova mi řekl,“ září mu oči, „pokud se náš průzkum potvrdí, mohl by mít Jemen snad i více ropy než Saúdská Arábie!“

RYCHLÉ ZMĚNY

„Podívejte, takto vypadala Mukalla ještě před několika lety,“ zahledí se nostalgicky na obraz ve své kanceláři rejdař Adel. Na snímku je přístav a stará čtvrť obehnaná hradbami. Za nimi už je jen pustina a údajně i tygři, před kterými se každý večer zavírala městská brána. „A dnes,“ podívá se Adel směrem k přístavu, kde místo písečné pláže je betonový val a moderní promenáda, „všude vyrůstají nové betonové domy, spekulanti s realitami skoupili desítky kilometrů pobřeží v okolí Al-Mukally a staví tu nové vily a sídliště. Ještě tam nikdo nebydlí, ale až nastane ten ropný boom – jak všichni doufají – tak půjdou ceny rychle nahoru.“

Je právě neděle a slunce již zapadlo za pobřežní hory. V zrcadlově klidné vodní hladině se třpytí světla neonů. To tu ještě nedávno neměli ani elektřinu. Zatímco ženy sedí v hloučku oblečené do černých šatů, muži si pod obrovským portrétem prezidenta hrají s malými dětmi. Opodál kluci čutají fotbal, kupují si zmrzlinu a nebo bublinkovou vodu zvučných západních značek. Někteří zapadnou do nedaleké internetové kavárny, již tu nedávno otevřeli ve starém domě, kde dost možná před pár lety ještě středověkým způsobem pracovaly ženy spravující rybářské sítě nebo snad sešívající plachty. Dojdu až na konec promenády, kde je snad nejkrásnější část staré Al-Mukally. Hlouček lidí tu posedává na mohutných betonových pilířích, jako by to byl nějaký amfiteátr. Pozorují mohutný bagr, který právě bourá starý dům. „Potřebujeme více místa na vyšší a modernější stavby,“ říká mladý muž, „je to dobře, že alespoň tuto část starého města nahradí vzdušnější a pohodlnější prostory pro bydlení a podnikání. Myslím, že to tak má být.“

ADEN: BRITOVÉ I MARXISTÉ


Aden je rájem pro rybáře, kteří se každý den vracejí s bohatým úlovkem, v němž nechybí mohutní mečouni nebo malí žraloci.

Kosmopolitní a moderní, takový je Aden – obchodní centrum země, které slouží jako strategický přirozený přístav již několik tisíc let. Tradičně prosperoval ze svého postavení na cestě z Evropy do Indie. Když roku 1497 Vasco da Gama objevil námořní cestu okolo Afriky, význam Adenu upadl, aby zažil renesanci po otevření Suezského průplavu v roce 1869. Aden měl vždy v Jemenu zcela mimořádné postavení. Jako centrum britské správy vyrostl v moderní velkoměsto, které jako by patřilo do jiné doby, než lidé žijící snad jen sto či dvě stě kilometrů dále na sever. Po zvláštní kapitole marxistického experimentu to platí stále.

„Není snad jiné místo v Jemenu, kde by byla oficiálně povolena konzumace alkoholu, máme tu i diskotéky, noční kluby a bary,“ říká plynnou ruštinou Agell, který se podobně jako mnoho místních dostal za socialismu na studia do Sovětského svazu. Trochu paradoxně jsme se potkali na molu „Prince of Wales“ pod nápisem „Welcome to Aden“, a když slyšel slovanský jazyk, pookřál a pozval mě na pivo. „Já jsem byl v Petrohradě, jiní studovali v Alma-Atě, a tak dnes na to rádi vzpomínáme,“ směje se a požitkářsky do sebe obrací plechovku s dováženým, velmi předraženým pivem. Sedíme ve stínu palem Gold Mohur Clubu, kde si užívali britští důstojníci, později ruští vojáci, a dnes si tu v sousedství postavili hotel Američané. Bohatí Jemenci sem chodí na bujaré večírky nebo jen tak s dětmi na vyhrazené koupání a svými mobilními telefony řídí obchody.

Mimořádné postavení Adenu uznal i prezident Sálih, když jej prohlásil za zimní hlavní město sjednoceného Jemenu. Od roku 1994 se sem každý listopad na tři měsíce stěhuje spolu s celou vládou. Aden se po socialistickém experimentu opět probouzí do své kosmopolitní atmosféry 21. století.

KMENOVÝ SEVER

Nedaleko za Adenem se z vyprahlé přímořské nížiny zvedají dramatické hory tradičně obývané sebevědomými kmeny, které si vždy zakládaly na své odlišnosti a nezávislosti. „Na jihu i na severu Jemenu se hovoří stejně, jen máme jiný dialekt,“ říká učitel z Ta’izzu pan Mohsen. „Přesto byly obě části Jemenu příliš dlouho rozdělené, a tak jsou mezi lidmi velké rozdíly. Ti na severu si mnohem více zakládají na tradici, mají méně vzdělání, a o to více jsou hrdí na kmenovou a národní příslušnost.“

Jemen je v tomto ohledu na Arabském poloostrově výjimkou, kde ropné bohatství sjednotilo jednotlivé kmeny, a jejich význam se tak postupně vytratil. Jemen – a platí to především o jeho severní části – je stále kmenovou společností. Kmeny dokonce tvoří větší skupiny, jakési federace. Mají takovou moc, že bez jejich souhlasu a účasti nemůže být sestavena v Jemenu žádná vláda. Ta musí vždy vyváženě reprezentovat hlavní kmenová společenství. Na severu jsou dnes nejmocnější Hašídové a Bakilsové, kteří se ovšem sami uvnitř dělí na mnoho menších kmenů a skupin. V bývalém jižním Jemenu bylo cílem vlády zničit „konkurenční“ sílu místních šejků – kmeny jsou proto mnohem více rozdělené a nejednotné. Navíc dnešní mobilita obyvatel je na jihu mnohem vyšší, a tak se jejich volební preference neřídí ani tolik podle oblasti, ve které leží jejich vesnice, ale častěji se řídí sociálním postavením ve společnosti.

STŘEDOVĚKÉ ZVYKY

Ceremoniální zahnutá dýka džambíja připevněná ke koženému pásku místo kravaty a kalašnikov jako symbol mužnosti, tím se na první pohled od „jižanů“ liší obyvatelé severských hor. Podle zdobení dýky, způsobu, jak nosí dlouhou košili futa nebo jak si váží svoji pokrývku hlavy, je navíc možné zkušeným okem poznat, ze které oblasti nebo do jakého kmene patří. V průběhu staletí, kdy lidé žili v horách oddělených vysokými hřebeny a hlubokými kaňony, se zde vyvinula řada odlišných zvyků i tradic. Drobné rozdíly jsou i v tanci a hudbě či oslavách hlavních událostí lidského života, jako je svatba či narození dítěte. Přesto mají jednu věc společnou: nezávislého a nezkrotného ducha. Příslušníci jednotlivých kmenů, kteří zpravidla žijí na jednom pohoří či hoře, se obvykle snaží být ekonomicky soběstační – budují své zásobárny vody a svá políčka tak, aby se dokázali uživit i bez cizí pomoci. Obchod s půdou se zpravidla odehrává pouze mezi členy stejného kmene, který tvoří vnitřně ucelenou jednotku. Její členové mají svá práva i povinnosti. Společně se vedle islámského práva řídí právem zvykovým. „Rada starších“ každého kmene si zvolí svého šejka, který musí být respektovaným a váženým mužem, schopným diplomaticky řešit spory mezi členy kmene navzájem i případné nesváry s kmeny ostatními. Jeho moc však není neomezená – pokud ztratí důvěru či zklame očekávání kmene, může být kdykoli nahrazen. Andrew Cocburn, zkušený zpravodaj ze zemí Středního východu, takto popsal rozhodování místního šejka u Sa’dá na severu Jemenu: „Sympatický osmadvacetiletý muž Othman byl před rokem zvolen radou starších za šejka a již má své renomé pro svou spravedlnost a rychlost rozhodování. Dokonce i lidé z jiných kmenů mu přicházejí svěřit své problémy a spory. Othman právě rozhoduje nelehký spor pana Bashira, který před několika měsíci zabil muže, když se od něj pokoušel vybrat dluh a rodina dlužníka začala střílet, aby jej zahnala. On střelbu opětoval s fatálními následky. Pozůstalí se dožadují trestu smrti. Muž byl zatčen státní policií, ale z vězení utekl a nyní klečí u nohou šejka a čeká na rozhodnutí. ‚Není to jednoduchý případ,‘ přemýšlí Othman. Nakonec se rozhodne nechat viníka ve vězení ještě jeden rok, než se rodina oběti trochu uklidní a zmírní se její touha po odplatě. ‚Pak s nimi budu jednat o výši peněžní kompenzace, za kterou tě rodina dovolí propustit, a nakonec budou všichni spokojení.‘ Nikdo si nedovolí protestovat. Ani vláda neuplatní své zákony proti vrahovi. Vždyť je pod šejkovou ochranou. Porušit ji by bylo velkou urážkou! Celý kmen by se za šejka postavil a učinil patřičné kroky proti vládě.“

JEMENSKÉ ÚNOSY


Prostí vesničané často nevědí, co si myslet o proslulých jemenských únosech, kterými se kmeny snaží přimět vládu ke splnění neuskutečněných slibů.

Neúspěšné vyjednávání mezi kmenem a centrální vládou někdy narůstá do nechvalně známých rozměrů v podobě únosů – tím se kmeny snaží přimět vládu ke splnění neuskutečněných slibů, například zavedení elektřiny či vybudování kanalizačního systému nebo lepší silnice a podobně. Kvůli množství únosů si Jemen vysloužil velmi špatnou pověst v zahraničí. Kromě obchodníků a politiků jsou totiž unášeni i turisté.

„Trochu neprávem máme špatnou reputaci v zahraničí, vždyť únosci svá rukojmí považují za vážené hosty, kterým splní vše, co jim na očích vidí. V duchu vyhlášené arabské pohostinnosti zabijí na jejich počest každý den jedno zvíře, poskytnou jim nejlepší možnou stravu a ubytování. Jeden Němec si přál svoji oblíbenou čokoládu a oni mu ji sehnali až v Evropě a do tří dnů přivezli! Při propuštění je navíc obdarují – třeba stříbrnými šperky,“ vysvětluje Bilal Al-Washli z Caravan Tours ve starém San’á a smutně dodává: „Cizinci byli vždy v Jemenu ctěni a váženi. Nikdo jim nic neudělal, až do tragického roku 1998. Během té prosincové přestřelky mezi únosci a vládními vojsky zemřelo několik cizinců. Byl to první a zatím poslední tragický případ za více jak sto únosů v posledních deseti letech. Jenže to nebyli typičtí únosci, za to mohou fanatičtí islamisté!“

Od roku 1998 přistoupila vláda k mnohem větší ochraně cizinců v zemi. Na vybraných úsecích se mohou pohybovat pouze v doprovodu početného vojenského konvoje, který si předtím turista (či jeho dopravce) musí objednat na ministerstvu turismu či na místní policii. „Jemenská ambasáda v Praze mi sdělila, že se do Jemenu na vlastní pěst nemohu dostat. Musel jsem si zaplatit zájezd zprostředkovaný jednou českou cestovní kanceláří. Vyšlo mě to na padesát tisíc. Jinak bych nedostal jemenské vízum. Ten nabízený program za nic nestál. Tak jsem po příletu do Jemenu raději nechal peníze propadnout, pronajal si vlastního řidiče a zemi procestoval sám,“ říká Jirka z Prahy. „Ty tu cestuješ sám?“ divil se řidič kolektivního taxi, který mě veze ze Sejúnu do Al-Mukally. „To tě musím vzít na místní policii, oni ti dají povolení a obvolají kontrolní stanice na trase.“ Za půl hodiny bylo hotovo. Cestou pak ještě na vybraný úsek přistoupil voják na mou ochranu. „Tomu se nic neplatí, snad jen oběd, pokud chceš, jinak je to služba vlády. Mně bys ovšem měl něco přidat za obsazené místo,“ směje se taxikář. Podobně jsem veřejným autobusem cestoval dalších 600 kilometrů do Adenu. Koupil jsem dvě jízdenky – pro mě a „osobního strážce“ v podobě vládního vojáka, který se na každém kontrolním stanovišti vyměnil. Když jsem projížděl nedaleko místa krvavého incidentu z roku 1998 a potkal jsem konvoj terénních vozidel plný turistů, napadlo mě: „Kdo asi cestuje bezpečněji – já, sedící mezi desítkami místních, nebo skupina třiceti cizinců, které každý pozná na míle daleko?“

KULTURA SEVERU

„Ratatata, konečně, už jsem ji trefil,“ vesele pálí domorodý chlapec svým kalašnikovem na kobru, která se rychle snaží odplazit do pouště. „Už to nestihla, ta trefa šla přímo do hlavy,“ směje se hoch, který si právě krátí dlouhou chvíli nicneděláním u silnice. Opodál stojí skupinka místních vojáků na kontrolním stanovišti. Rozjařeně se přidávají. Berou hada za ocas, točí s ním nad hlavou, vzájemně se straší a co chvíli jej hodí na projíždějící auto.

„Jemenci jsou zkrátka veselá kopa, jen své emoce projevují jinak, než vy v Evropě nebo Americe. Nejdivočejší jsou snad naše svatby. Po obřadu celá vesnice tančí s dýkami či klacky na hlavě a pak začnou muži radostně střílet nad hlavou z kalašnikovů. Je to hodně divoké, ale všichni se skvěle pobavíme,“ vysvětluje Amir.

„Dnes budeme tančit s dýkami,“ září oči Moharamovi z opevněné vesnice Al Hadžara, která se tísní na skále vysoko v horách. Spolu se svými přáteli pořádá tradiční tanec s dýkami, zpěvem a hudbou v místním hotýlku funduku, kam jezdí turisté za vyhlášeným jídlem, ale i fantastickým hudebním výkonem zdejších mistrů. „Tradiční tance s dýkami se praktikují po celém Jemenu, ale tito chlapíci to opravdu umí. Zpívají ve staré arabštině krásné romantické písně o lásce,“ radí mi kamarád ze San’á. Sedíme na zemi a muži nosí obrovské tácy, které se prohýbají jídlem. Jedna porce by naplnila žaludky snad celé přítomné společnosti. To asi abychom neměli pocit, že jsme nedostali dost. Po chvilce ladění spustí svůj neuvěřitelný koncert. Neúnavně hrají, bubnují a především tančí s několika dýkami najednou. Z jejich bezchybných pohybů je cítit, že mají hudbu v krvi. Program začíná o osmé večer. Prakticky bez přestávek trvá až do půlnoci ve stupňujícím se rytmu a intenzitě. Stařík, jenž vypadá na dobrých osmdesát let, vydrží v neuvěřitelných obrátkách a kreacích tančit asi půl hodiny, než se nechá vystřídat mladšími tanečníky, kteří tančí v párech tanec zvaný lu’bah. Pohyby i gesta mají svůj význam, umění tance i zpěvu se předává z otce na syna už od dávných dob. Styl, rytmus ani slova se od středověku nezměnily. „Zamilovaní nikdy nespí,“ notuje známou píseň jeden a další jej střídají v dlouhých melodických pasážích: „Už je pozdě večer a všichni odešli domů, a dnes v noci jsem doma, stále doma, ta noc je tak dlouhá… přemýšlím o lásce, až mi vlasy zešedivěly, protože ji miluji.“ „Kam mám jít, jsem zmaten, mé srdce bolí, ó můj bože, co je to za situaci, ve které se nacházím…“

ŽIVOTNÍ ÚDĚL ŽENY

„Pět let jsem studovala v Praze, kamarádi vyráželi na diskotéky a také se bavili a chodili spolu, jak to vy v Evropě děláte – už před svatbou. Také jsem mohla, ale nechtěla jsem, protože chci být dobrou muslimkou. Celou dobu jsem nikoho neměla. V Praze jsem se sice seznámila se svým budoucím manželem – jenže on byl také z Jemenu, a tak jsme jeli domů a požádali rodiče o svolení. Dali nám jej, a tak jsme se vzali. Teď už spolu máme dvě děti a žijeme šťastně dodnes,“ svěřuje se paní Salwa, která učí na dívčí škole Bulgis v Ta’izzu. „Ten váš svět ale pro muslimské dívky není. Je tam příliš mnoho lákadel, jak zhřešit. Některé jemenské dívky se v Čechách provdaly a už u vás zůstaly navždy. Pobyt v Čechách byl fantastická zkušenost. Moc ráda vzpomínám na Karlův most i na studentské koleje. Svoji dceru bych tam už raději neposlala.“

„Hodně věcí se tu mění, dívky jsou mnohem více gramotné, než kdy předtím, a několik se jich dostává i do funkcí ve státní správě nebo ve firmách. V drtivé většině však zůstávají doma,“ říká kolega Abdul vyučující jazyky. „Sám mám ovšem problémy s tím, jak se dívky zahalují. Velmi obtížně se učí výslovnost, když si některé odmítají sejmout před mužem závoj, a já je nevidím, zda dobře či špatně artikulují.“

„V Adenu už ženy závoje dlouho nenosí, pokud by však některá vyšla ven bez zahalení v menší vesnici, tak by to vzbudilo obrovské pohoršení,“ souhlasí kolega Hakim. „Pravdou ovšem je, že většina mužů považuje tradiční roli žen za neotřesitelnou, a ještě velmi dlouho nebudou akceptovat, že by žena mohla být jejich nadřízenou. Bylo i poměrně velké množství žen, které se pokusily kandidovat do parlamentu. Žádná neuspěla.“


Ženy z vádí Hadramaut se od zbytku Jemenu liší svými slaměnými klobouky a vlastním ženským dialektem, kterému muži nerozumějí.

Jednou z nejortodoxnejších oblastí Jemenu je vádí Hadramaut, zde je segregace žen od cizích mužů snad v nejextrémnější podobě. „Ženy spolu tráví veškerý čas, znají pouze své nejbližší ženské příbuzné a sousedky, s muži nehovoří a televize je ve většině domácností stále neznámou věcí,“ říká průvodce Amir. „Dokonce si vyvinuly vlastní ‚ženský‘ dialekt, který je ostatním prakticky nesrozumitelný!“

NÁŠ PREZIDENT

„Geniální generál“ či „Sjednotitel země“, tak se přezdívá jemenskému prezidentovi. Alí Abdalláh Sálih je v Jemenu zřejmě doživotním garantem místní formy demokracie. Jako důstojník severojemenské armády se Sálih v roce 1974 podílel na vojenském puči. O čtyři roky později převzal úřad hlavy státu v severním Jemenu a vrchní velení ozbrojených sil. V roce 1990 byl potvrzen ve funkci prezidenta sjednoceného Jemenu. Všeobecný lidový kongres v čele se Sálihem zvítězil v roce 1993 v parlamentních volbách po spojení obou států. A parlament opět potvrdil Sáliha v úřadu po skončení občanské války v říjnu 1994. Prezidentem je dodnes. Jeho podobizny jsou naprosto všude – na čelních sklech autobusů, ve veřejných i soukromých budovách, na náměstích v nadživotní velikosti. „To musíte mít prezidenta opravdu rádi?“ ptám se osmadvacetiletého Agila z Ta’izzu. „To musíme,“ suše odvětí. „Jeho plakát jsem sice povinně nafasoval, ale zatím nevylepil. Mám však prezidentovu podobiznu doma připravenou, kdyby přišla kontrola, abych ji mohl rychle píchnout na zeď. No, nechci mít potíže.“ Amilovi se trochu rozjasní tvář: „Většina Jemenců má ovšem prezidenta vcelku ráda. Koneckonců i já jsem volil jeho stranu. Přece nechci, aby utvořili vládu marxisté nebo extrémní islamisté! Samozřejmě, prezident má své chyby – jeho vláda je prolezlá korupcí. Kradou všichni. Ale je snad pro nás lepší vojenská vláda, která by nedostala ani dolar zahraniční pomoci? Nebo ta současná, jež sice vládne tvrdou rukou, ale zato se jí podařilo sjednotit zemi a získat zahraniční pomoc? Z té se lidem dostane jen málo, ale není snad prospěšnější dostat alespoň něco, než nic?“

ŠTĚSTÍ SI NEKOUPÍŠ „Ještě živě si vzpomínám, jak se tu před pár lety střílelo. Tolik lidí padlo za občanské války. Když bojujeme se Saúdskou Arábií o území bohatá na ropu, která nám kdysi vzala, tak to ještě chápu, ale když se zabíjejí Jemenci navzájem jako v nedávných občanských válkách, tak to považuji za naprostou zbytečnost. Tomu udělal náš prezident přítrž,“ říká Nasir a přitom si nacpává pusu zelenými lístky katu (droga, kterou jsme pod názvem čat představili v článku Etiopské drogy v magazínu Koktejl č. 6/2001 – pozn. red.), jehož žvýkáním si v Jemenu „zpříjemňuje den“ 80 % veškerého obyvatelstva. „Navíc nám všem dovolil užívat tolik katu, kolik chceme, což už v některých zemích na Arabském poloostrově lidem zakázali. Taková blbost – prý že to demoralizuje společnost! My chceme mír a svůj kat. Pocit štěstí už přijde sám.“

Category: 2001 / 09

Kdesi nad rozhraním albánských a řeckých kopců stoupalo slunce a žhavilo svůj středomořský gril. Dopili jsme kávu a plivali na terasu apartmánu semínka opuncie. Dole se jich ujímali velcí mravenci. Klekli jsme si, abychom mohli zblízka sledovat jejich štrapáci směřující pod olivovník v zahradě. Z dálky několika desítek let se ozval hlas: Co ti mravenci provádějí, je nad lidské

síly. Pro ně je takové semínko totéž, co by pro tebe znamenalo přinést domů v náručí slona… To byla naše ranní mše za přírodovědce Geralda Durrella (1925-1995) a jeho bratra Lawrence (1912-1990). Možná budete mít za zvláštní, že někdo podniká dlouhou cestu na tenhle krásný řecký výběžek, kde jsou jeho společníky jen skály, vzduch a moře… Oba dva strávili nejkrásnější roky svého dětství a mládí, ještě než z nich vyrostli známí spisovatelé, na ostrově Korfu. A pro oba se později stal někdejší ráj slonem, kterého vláčeli domů celý zbytek života. Chtěli jsme si ho taky potěžkat.


Jedno z mnoha oken paláce bájného antického krále…

RAPSODIE V MODRÉM

Když se člověk blíží k nějakému ostrovu, snadno podléhá literárním vzpomínkám: bude to ostrov pokladů? Pak často přichází zklamání. Cestou na Korfu v roce 1933 tomu u osmiletého Gerryho Durrella bylo naopak – první ranní paprsky slunce odhalily šedou siluetu, která nebyla nepodobná Gerryho představě pusté, holé skály. Později však stál chlapec u zábradlí, už zaujatý jeskyněmi a plážemi, kolem nichž loď projížděla… Stejně rychlá změna pocitů zastihla i nás hodinku před přistáním trajektu Express Aris na trase Brindisi – Kérkyra. Jen s tím rozdílem, že slunce zapadalo. A první ráno nám uchystalo další kontrasty.

Obloha byla jasně modrá, jak ji Gerald tolikrát popsal: přesně ta modř sojčího pírka a drobných plamínků polykajících olivová polena. Zářivé ráno! Snídaně. Denní plán lenošení i poznávání. Inspirace četbou… Jaká rozkoš, rozhlédnout se po krajině a jejích barvách. A struktury: skály, kůra stromů, věci na dotek téměř jako by se daly jíst… Ženy však někdy bývají praktické. Zapomněly, že jsme na Balkáně, a bědují nad místní verzí konání nejběžnější lidské potřeby. Nejde o nic menšího, než o toaletní papír… Nejstarší z Durrellových bratří jim za nás odpověděl stejně přímo, jako kdysi své sestře: S ohledem na poněkud excentrický systém místní kanalizace je ta bedýnka na WC opatření… abychom tak řekli na odpad, když jsi vyhověla nutkavému hlasu přírody… Tím však bylo záporné saldo našeho řeckého konta hned napoprvé a pro zbytek dnů vyčerpáno. Zmiňuji ten případ jen jako instrukci pro turistu neznalého řeckého potrubí…

Možná že při prvním pohledu na Korfu je lepší spoléhat o něco míň na mapu a o něco víc na Geralda – ostrov se skutečně podobá zahnutému luku, či na Lawrence – uvidíte, že ostrov leží proti pevnině přibližně ve tvaru srpu. Srp, luk, nebo kosa – Drépanon (jeden ze starověkých názvů ostrova) – jeho severní hrot se skoro dotýká Albánie. Na straně přivrácené k pevnině je nepokojná modř Jónského moře ostře vsávána mezi vápencová žebra a písečné rošty. Nejlépe je to vidět z vrcholu nejvyššího korfuského kopce Pantokratoru (906 m n. m.), částečně třeba z Císařského trůnu, panoramatické vyhlídky nad městečkem Pélekas. Odtud už německý císař Vilém II. někdy po roce 1907 pozoroval krásné západy. Ale pokud slunce praží a nebe halící se do mlžného oparu plane – v další přiléhavé durrellovské metafoře – modří, jakou spatříte, vhodíte-li do ohně hrst soli, to vůbec nejlepší, co asi může člověk udělat, je ochutnat moře. Na otevřeném západním pobřeží víc fouká a surfař se těší z příbojových vln. Na chráněném východě je zase moře teplejší a tvoří velkou, klidnou, skoro vnitrozemskou zátoku. Její uzavřený bazén působí jako mírná, ve vlahém vánku vlídně se čeřící modravá louka, chvílemi popírající běžné barevné spektrum. Hladina se mění od téměř fialové modře duhy až po ultramarin, přecházející do nefritově zelených mělčin.

Vstupovali jsme do moře a nechávali se – jako chlapci Durrellovi – nést tváří ke dnu, na rozdíl od nich však vybaveni základním potápěčským náčiním, přes skaliska a mezi chomáči mořských řas. Chvílemi jsme se potápěli, jak píše Gerald, abychom vynesli na povrch něco, co upoutalo naše oči: lasturu, jasněji zbarvenou než ty ostatní, nebo kraba poustevníka nesoucího na své ulitě mořskou sasanku… Ale také solí nasáklou tenisku, autobaterii či pneumatiku. V době mládí Durrellů trofeje spíše nečekané, pro nás smutně samozřejmé. Daň civilizaci, nebo tradiční návyk domorodců považovat moře za skládku? Vzdor tomu je Jónské moře stále ještě považováno za jedno z nejčistších v Evropě…

BÍLÝ DŮM

„To se ví, já tě vozím všude. Jenom řekneš,“ ujistil nás lámanou angličtinou řecký šofér autobusu, jehož klimatizace marně bojovala s vůní česneku stoupající z černých šátků korfuských venkovanek.


Durrellův dům na skále a ošklivě starorůžové bungalovy, které tu za časů Durrellů nestály…

Řekli jsme Kalami a Kouloura, dvě půvabné sesterské zátoky, slibující letmé stopy po bratrech Durrellových, a dokonce po Henry Millerovi. V první z nich vznikly Larryho kniha „Prosperova cela“ popisující Korfu v dobách, kdy ještě nebylo v turistickém obležení, a náčrt Millerova „Kolosu z Maroussi“. Ve druhé prý Gerry psal světoznámou kroniku svého korfuského dětství „O mé rodině a jiné zvířeně“.

S dorozumíváním nejsou na ostrově velké problémy – základní angličtinou, podobnou té šoférově, mluví snad kromě vnitrozemských vesničanů skoro všichni, stejně jako italsky – opos agapáte – jak je libo. Čecha zahřeje, že s přílivem našinců na ostrov v posledních letech přibylo korfuským číšníkům a prodavačům už i pár českých slůvek. Zdálo se nám, že milý prim mezi nimi hraje „Děku…“, za jehož nedonošenost si můžeme sami polykáním koncovek. Naopak, jako všude jinde v cizině, je dobré znát pár místních slov, která zase z cizích úst zahřejí vstřícné Korfany. Kaliméra (dobré jitro), kalispéra (dobrý večer), parakalo (prosím) a evcharistó (děkuji) celkem stačí.

Opustili jsme česnekový autobus v zákrutě nad Kalami a sestupovali pěšinou mezi ošklivě starorůžovými bungalovy, které tu za časů Durrellů nestály, až se nám v průzorech mezi olivovníky a cypřiši nabídl příslibný pohled, který staršího z bratrů zasáhl už tenkrát: bílá zeď, na níž se sušily rybářské sítě… zapomenutý balkon… bílý dům sedící jako kostka na skále, ctihodný svými jizvami po větru a vodě… Holý výběžek kamene krytý olivami a cesmínou, ve tvaru Venušina pohorku, který se stal naším vytouženým domovem…

Právě prázdniny v Kalami stvrdily počátek celoživotního přátelství dvou osobností literárního světa, Henryho Millera a Lawrence Durrella. Sedmadvacetiletý Larry, který pobýval na Korfu nejdřív s maminkou, sestrou a bratry, a poté s manželkou Nancy, tu přivítal o dvacet let staršího přítele na prahu války, v roce 1939. Zatímco Miller považoval ty prázdniny a setkání s Řeky za svůj nejvýznamnější životní objev a jeden z nejsilnějších zážitků, Larrymu zpívalo poslední korfuské léto labutí píseň. Po válce se na ostrov už nikdy na delší dobu nevrátil. Henry, Larry i Nancy se cákali v Jónském moři nazí – ovšemže za nocí, protože jinak by u tehdejších ortodoxních ostrovanů budili stejné pohoršení jako u těch dnešních, kteří nudismus (neoficiálně) tolerují jen na dvou plážích v Myrtiótisse a Pélekasu… Ostrov byl pro to perfektní, jako kulisy pro film, s cypřiši trčícími rovně vzhůru, s olivovými hájky namalovanými proti hvězdné obloze, s velkým měsícem vznášejícím se nad vodou…

Ochutnávali svobodu a radost z dlouhých osamocených vycházek, těšili se z typicky řecké filótimo, tiché důstojnosti a hrdosti domorodců. Okouzlený a překvapený Miller, zdá se, našel na Korfu sám sebe: Řekové mě postavili tváří v tvář sobě samotnému, očistili mě od zášti, závisti a intolerance…

V taverně uvnitř „bílého domu“ shlížejí oba mistři slova ze zarámovaného novinového výstřižku s lehkým zarmoucením na skupinku svých spoluobčanů odkojených skotskou whisky, jak s rozpaky konzumují objednané ouzo. Ani pikantní bourdétto, bílá ryba v ostré paprikové omáčce s olivovým olejem, podávaná po národním aperitivu, zřejmě neodpovídá britskému ideálu stánkové fish and chips. Domácí číšník s rozpačitým úsměvem, ale nikoli bez stopy hrdosti, vysvětluje: „Sorry, sirs, todle taverna, ne žádná fást fúd…“

Ostrov Korfu býval podle Larryho místem, kde čas neznamenal víc než slovo a vzdálenost se měřila délkou pokouřeníčka… Zeptej se korfuského rolníka, jak daleko je do nějaké vesnice, a obvykle ti odpoví, že je to záležitost tolika a tolika cigaret… Podle tohoto měřítka je to z Kalami do sousední Kouloury sotva jedno nacpání dýmky. A tam, v útlé intimní zátoce kryté cypřiši, další vila na pobřeží, utopená, zamčená na řetěz a nepřístupná v husté zeleni. Sotva krůček od břehu, kde mlži uzavírali své ústní otvory před přívalem písku, krabi na sebe pokládali sasanky, aby získali mimikry, nad tím vším průzračné moře a ve stejně průzračném vzduchu v pableskujícím listoví se milovaly kudlanky nábožné a samička pojídala hlavu samečka… Odstavec nad sto bedekrů!

V korfuské „durrellografii“ je původních příbytků, které rodina ve třicátých letech vystřídala, ještě víc. Jen je najít… Do třetice jsme pátrali v zálivu Gouvia, který dnes už tvoří spíš předměstí Kérkyry. Dům měl být podle Geraldova svědectví ve vesničce Kontokali, ležící mimo hlavní silniční tah, a nás lákala nejen durrellovská stopa, ale i pikantní historie příbytku, svázaná s bezhlavým zvoníkem. Tenhle zvoník byl zloduch, který kolem roku 1604 vykonával na Korfu funkci kata a představeného místní mučírny. Nejdřív své oběti podroboval rafinovanému týrání, a než je nakonec sťal, chodil jim zvonit umíráčkem. Obyvatelé Kontokali, kteří už měli jeho běsnění plné zuby, vtrhli jednoho dne do vily a uřízli mu hlavu. Od té doby se nebožák zjevuje v podobě bezhlavého strašidla, jehož objevení vždy předchází hlasité zvonění… K našemu smutku jsme dům nenašli a bezhlavého zvoníka nepotkali. Na Korfu mu zřejmě odzvonili. Možná trochu neuváženě a předčasně, jako sousední vesničce Dassia, tvrdošíjně vydávané ještě posledními bedekry za působivý živý skanzen korfuské lidové architektury a starých řemesel.

ROZTROUŠENÉ SMARAGDY

Kdybyste se pokoušeli telefonovat z Česka nějakému Korfanovi – třeba majiteli apartmánů – mezi třetí a pátou odpolední, setkali byste se nejspíš s nevraživou reakcí. Na ostrově, stejně jako všude na jihu, tou dobou vládne všemi ctěná siesta. Život se zklidní, obchody zavřou a cizinec, který si nahlas pouští hudbu či rámusí s pronajatým skútrem, riskuje pokutu. Venkované zavřou okenice a malý korfuský svět na dvě hodinky spočine v náručí Morfea, syna boha spánku. Zastihne-li ta téměř povinná pauza člověka pod širým nebem, mohou mu přinést úlevu po úmorné cestě slunečním žárem temné a chladivé stíny olivových hájů. O jejich hojnost se kdysi, během několikasetleté okupace, zasloužil benátský námořní stát peněžními prémiemi za každou stovku vysázených olivovníků. Zato s cypřiši je třeba vycházet opatrně, jako se strašidly. Korfané naléhavě varují pod nimi usnout, protože kdybyste pod cypřišem usnuli, až se probudíte, budete jiní. Zatímco spíte, jeho kořeny vám vrostou do mozku a ukradnou vám rozum…

Vyjma siesty však ostrované občas osvědčují podivně zacílenou živost, tu jako by podléhali zvláštnímu ostrovnímu kouzlu, tu zas přirozené impulzivnosti… Když řecký venkovan navrhuje hotel, dopadne to někdy tak, že špatný vkus provinčního Francouze vypadá jako dílo génia…


Budou-li vám průvodci tvrdit, že Paleokastrítsa je nejkrásnější scenerií celého Středomoří, snadno jim uvěříte. Hlavně z nadhledu…

Snad nikdo nezásobil stránky knihy „O mé rodině a jiné zvířeně“ výstižnějšími historkami o povaze onoho ostrovního kouzla, než doktor Theodor Stephanides, první Gerryho korfuský učitel a vychovatel. Nebylo možné si jej nepřipomenout ve chvíli, kdy jsme v závěsu za kolonou pronajatých džípů, obsazených podroušenými Západoevropany, klesali nebezpečnými úzkými a ostrými serpentinami k Paleokastrítse… Kdysi se tu dva autokary řízené místními šoféry rozhodly závodit. Lepší vyhrál. Poražený soupeř skončil v rokli, na což jeden pasažér doplatil zlomenou nohou…

Budou-li vám průvodci tvrdit, že Paleokastrítsa je nejkrásnější scenerií celého Středomoří, snadno jim uvěříte. Především z nadhledu vesničky Lákones. Šestice malých zátok zahalených do hávu olivovníků, citronovníků a cypřišů vybízí k průzkumu mořských jeskyní činících si nárok na královské sídlo bájného Alkinóa. Jenže mytické kouzlo sotva přežije dovádivou rallye směrem dolů k pobřeží. Pátrat po tom, zda Odysseus, kterého tu prý kdysi vyvrhlo moře, dosud bloudí mezi davy turistů přelévajícími se od stánků s kýči a suvenýry k hamburgerům, je úkol titánský… Ale ještě počátkem století v tomto středisku, nyní znetvořeném vředy hotelů a vil, neexistovalo nic jiného než klášter a chatrč na pláži, kde prodávali garnáty…


Mnišské cely pod typickou zvoničkou, symbolizující svatou trojici, zejí prázdnotou…

Korfu (či spíše také Korfu) se rádo prodává jako „smaragdový ostrov“. Ale člověk bažící i po vnitřních prožitcích z prázdnin shledá ony smaragdy patrně už značně roztroušené. Platí to o čisťoučkém malém klášteře, zdobícím hlavní zalesněný útes Paleokastrítsy, kde pod typickou zvoničkou, symbolizující svatou trojici, mnišské cely i kádě na šlapání vína zejí prázdnotou, střeženy dobromyslnou matičkou poněkud příliš uvyklou portrétování. A stejně třeba o zámečku Achilleón, místu těžkých osobních splínů rakouské císařovny Alžběty (Sissi), jehož korfuskou nepatřičnost ospravedlňuje snad jen romantická zahrada plná krásných průhledů na moře a ošklivých soch. Mnohonásobně „nadživotní“, skoro pětitunový Achilles, jak jej pojednal Johann Goetz, nikdy nedohoní želvu z oblíbené logické hříčky. Ba nedohnal by ani svého želvího jmenovce, ke kterému tak přilnul malý Gerry: …ovoce, které měl Achilles nejraději, byly lesní jahody. Sotva je spatřil, počínal si přímo hystericky, pajdal sem a tam a natahoval krk… Jen tato představa nás pod jedenáctimetrovým germánským kolosem dokázala pobavit. Čest a slávu mytických řeckých hrdinů zachraňuje naopak v zahradě kolosův umírající dvojník, který má mnohem blíž nejen k mytologické pravdě, ale také k řeckému pojetí krásy.


Zahrada Achilleónu, smutná se Sissi i bez ní…

Družina smutné Sissi se chtě nechtě patrně stala na sklonku 19. století předvojem korfuské turistiky, která později odřízla pobřeží od vnitrozemí ostrova, prakticky nedotčeného, změtí chromu a skla, obrovských hotelů… A přece ještě za mládí Durrellů bývalo na ostrově, jen pomyslete, dokonce i padesát turistů, kteří vyvolávali nepopsatelný zmatek a chaos. Mohli jsme je sledovat podle sloupců zvířeného prachu na obzoru a utíkali jsme na opačnou stranu, abychom se jim vyhnuli…


Když Sinarades, městečko v kopcích, na dvě hodinky spočine v náručí Morfea…

Kdo se chce dneska vyhnout, musí opravdu hlouběji do nitra Korfu. Snad někde tam, v uličkách horského městečka Sinarades, pod benátskou kostelní věží, oprýskanými omítkami pokrytými vodopády květů, pod malým pootevřeným okénkem, z něhož se ozývá tichý, leč důrazný chropot venkovské siesty, na terase prostého kafepantopoleíonu obsluhovaného podsaditou Řekyní s tmavým knírkem, kde se po stropě prohánějí gekoni, na vás korfuské kouzlo dolehne tak jemně, jako pyl. Zrádný mladičký burčák ze sinaradských vinic má, pravda, ještě dlouhou cestu k báječným zásobám vína, které Řekové pijí při všech příležitostech. Ale kupodivu vás, stejně jako kdysi malého Gerryho, naučí krásnému pozdravu Chairete, neznamenajícímu nic víc a nic míň, než „buď štastný“.

Cožpak se člověk tehdy mohl cítit jinak než šťastný? napsal Gerald Durrell o pár desítek let později, se smutným důrazem na slovo tehdy… To když už cítil destruktivní účinky překotné turistiky. Návštěvníci moc neutratí. Jedí v hotelích, opékají se na pláži a jediný zisk, který městu přinesou, spočívá v tom, že si koupí pár pohlednic. To je jejich příspěvek k ekonomice ostrova. Všechno ostatní jde tour operátorům a vedení hotelů, takže Korfu je dál chudé…

Jsou ostrovy s památkami na dotek, ostrovy s bahenními koupelemi, ostrovy dobré na astma. Korfu – mimo svá nejrušnější střediska – však dosud nabízí jinou medicínu, obdivuhodně působící stejně dnes, jako v době, kdy si tu Miller psal poznámky ke „Kolosu z Maroussi“. Být zticha celý den, nevidět noviny, neslyšet rádio, neposlouchat drby, být skrz naskrz netečný k osudu světa, to je ta nejlepší medicína, kterou si člověk může naordinovat. Slunce zapadlo za hradbu Pantokratoru. Na terasu apartmánu klesl stín noci. Čekali jsme, až nás odvezou do Kérkyry k půlnočnímu trajektu. Za vzdálené melodie syrtaki, nesoucí se z blízké taverny, jsme sloužili večerní mši za Gerryho a Lawrence Durrellovy. Mladší z nich se vztyčil a začal na špičkách tančit kolem bratra. Ostrov, zklidněný v moři barvy tmavého vína bezpečných třicátých let, dál působil svým kouzlem na oba muže, ačkoli dnes už k němu měli jiný vztah. Nikdy se nevracej tam, kde ses cítil šťastný, bylo Larryho přesvědčení, zatímco Gerryho stále pudila touha vrátit se na ostrov… Sdíleli jsme ji s ním.


Citace v článku pocházejí z knih Lawrence Durrella „Prospero s Cell“, Geralda Durrella „O mé rodině a jiné zvířeně“ a „Zahrada bohů“, Henryho Millera „The Collosus of Maroussi“ a Davida Hughese „O Durrellovi a jiné zvířeně“.

Category: 2001 / 09

Slovenský celník se nás při vstupu do Maďarska zeptal: „Tak kam máte namířeno?“

„Nejdřív k Balatonu,“ odpověděl jsem, čímž jsem ho trochu zaskočil. Byl totiž konec listopadu a zrovna dneska ráno se objevily po poměrně teplém podzimu i první mrazíky.

„Koupat se?“ zeptal se už s úsměvem.

„Ano,“ a ani jsem si moc nevymýšlel. Na území Maďarska vyvěrají stovky teplých pramenů, které jsou od pradávna využívány k lázeňským účelům. Ani okolí Balatonu není výjimkou.

Nikdy předtím jsem v Maďarsku nepobýval. Pouze jsem jím ještě jako dítě několikrát projížděl do bývalé Jugoslávie a dvakrát jsem přestupoval na budapešťském letišti. Nepatřím ke generaci, která jezdila do Maďarska pro elpíčka a na koncerty západních skupin. Prostě jsem znal tuto zemi pouze z doslechu, přestože ještě donedávna byli Maďaři našimi sousedy. Maďarsko pro mě vlastně bylo od dětství schované do několika symbolů – Coca-Cola, kulaté žvýkačky, Rubikova kostka, Balaton, a hlavně „nudná a nekonečná rovina“. A proto jsem se tam teď těšil.

Hned po přejezdu slovensko-maďarské hranice jsem automaticky začal srovnávat s Českem. Asi podmíněný reflex na nekonečné dohady evropských komisařů, která země je připravenější na vstup do EU… Ti, co jezdí autem, dávají určitě přednost Maďarům – silnice tu jsou opravdu v perfektním stavu. Trochu horší je to s vozovým parkem. Po několika letech jsem si opět docela intenzivně počuchal výfuky slavných německých dvoutaktů.

MAĎARSKÉ MOŘE

Z roviny se náhle začaly zvedat kopce. Přijeli jsme do městečka Sümeg. Po několikahodinové jízdě jsme uvítali malou procházku, ke které vybízela zřícenina středověkého hradu na kopci přímo nad městem. Kuželovité vrcholy vulkanického původu byly ve středověku ideálním místem pro stavbu opevnění. Hrad Sümeg patří k nejpůvabnějším svědkům turecko-habsburských šarvátek, pro něž se území dnešního Maďarska stalo bitevním polem. Myslel jsem si, že bychom z hradu mohli zahlédnout lesknoucí se hladinu Balatonu, ale byl zavřený. Tak jako každý normální hrad koncem listopadu…

Sedáme proto do auta a za půl hodiny vjíždíme do Keszthely, nejstaršího města na pobřeží Balatonu. Snažím se vyslovit jméno města, zní mi to tak „maďarsky“ – keštély.

„Kestej,“ vyvádí mě kolega Ivo z omylu. Na rozdíl ode mne už v Maďarsku byl, a tak alespoň ví, jak se co vyslovuje.

Blíží se čtvrtá hodina, tedy konec světla – tak trochu i konec dne. Ale nedá nám to a v Balatonu si alespoň smočíme ruce. Více než sedmdesát kilometrů dlouhé jezero odráželo zapadající slunce. Představoval jsem si, jak je tu v létě asi nabito. Ve čtyři hodiny odpoledne hlava na hlavě, ve vodě po sobě cákají děti… Teď jsme tu široko daleko sami. Za zády nám zapadá slunce a kdesi na obzoru je poloostrov Tihany, který jezero z velké části přehrazuje, na levém břehu impozantní panorama sopečného pohoří Badacsony.

To, že Balaton je letní turistické středisko „No. 1“, nám dává tušit nespočet restaurací, směnáren a penzionů na okraji města. Ale není sezona, všechny podniky jsou zavřené… V centru potkáváme jen místní na předvánočních nákupech.

Přeje nám počasí, a tak si neváháme ráno přivstat na východ slunce. Vlastně nám ani nic jiného nezbývá, pokud chceme v krátkém podzimním dni něco stihnout.

„Ta voda je fakt docela čistá,“ chválí Ivo vodu z jezera. „Ale že bych se jí měl napít?“

Včera jsme totiž na nějakém letáku četli, že voda v jezeře je tak čistá, že se dá Balatonu přijít na chuť doslova skrz skleničku. My jsme si netroufli a raději jsme dali přednost skleničce vína z oblasti Badacsony. Jižní svahy vulkanických kopců, které se zvedají až do výšky 400 metrů nad hladinu Balatonu, jsou ideálním místem pro pěstování vína. Zrcadlící hladina poskytuje révě hojnost slunečního svitu a společně se zvláštním složením půdy to dává vínu charakteristickou vůni, která místní mok proslavila i v cizině.

Vulkanické síly nechaly na severním pobřeží Balatonu celou řadu geologických úkazů. Na kopci Szent György vytvořila tuhnoucí láva obří čedičové varhany, jejichž sloupce mají v průměru metr. V lomu Hegyestü jsou naopak tisíce drobných čedičových sloupků, které vypadají jako volánky z kamene utkané záclony…

V nedaleké Tapolce si horké prameny vyryly do vápencových hornin spletitou síť chodbiček a podzemních sálů, kterou zaplavila křišťálově čistá voda…

Z Tapolci se přes kopce po klikatých silničkách vracíme zpět k jezeru. Na první pohled je vidět, že okolí Balatonu je poměrně bohatý region, fasády domů jsou vzorně opravené, téměř v každé vesnici je několik nových vilek. Podobně jako v našich turistických střediscích je i zde na většině domů nápis „Zimmer frei“. Najít ubytování teď, v listopadu, ale zase tak jednoduché není. Poprvé máme asi štěstí. U prvního domu, kde zvoním, otevírá asi třicetiletý muž.

„Do you speak English?“ zkouším to.

S úsměvem kroutí hlavou. Neumím moc německy, ale pár slov zvládnu: „Haben Sie Zimmer?“

„Ah, Zimmer…“ první, ale taky poslední slovo, kterému já i Maďar rozumíme. Pak už mluví pouze maďarsky a rukama nohama nám vysvětluje, že snad nějaký jeho známý. Odvádí nás k němu…

Další noci už přespáváme ve větších penzionech. Zimmer frei jsou prostě zařízeny pouze na léto…

Balaton opouštíme z poloostrova Tihany. Kdysi dávno to byl vlastně ostrov, který se vlivem sedimentace spojil na severní straně s pevninou. Jižní část je vzdálena od protějšího břehu jen 1,3 kilometru, tvoří tak nejužší místo celého jezera.

Postavili jsme vůz do fronty na přívoz, který každou hodinu převeze pár aut. Dá se tak zkrátit cesta na jižní pobřeží, kde začíná i dálnice na Budapešť. Lodní motory zabírají a my se plavíme po Balatonu. Slunce se odráží v průzračné vodě, rybáři na loďkách tahají sítě s rybami a maďarský byznysmen stojící vedle mě mluví do mobilu. Možná si odkládá schůzku, protože se trochu zpozdil. Balaton je totiž krásný…

PTAČÍ RÁJ


Ptačí ráj v rezervaci Kis-Balaton se opět začíná vzpamatovávat. Mementem z dob vysušování jsou torza stromů čnějící z obnovených mokřadů.

Přírodní rezervace Kis-Balaton (Malý Balaton) se nachází v západním cípu jezera. Původně to byla zátoka Balatonu, ovšem nahromaděná rašelina a náplavy ji časem oddělily. Nemalou měrou k tomu přispěla i ruka člověka. Lidé se totiž snažili vysušit a zúrodnit okolní bažiny. Svedli řeku Zala přímo do jezera, čímž na počátku minulého století způsobili ekologickou katastrofu. Po vysoušení v roce 1922 zbyl už pouze kilometr čtvereční otevřené vodní plochy, takže největší a nejkrásnější ptačí ráj na území Maďarska byl téměř zničen.

Na druhé straně to neprospělo ani samotnému Balatonu. Malý Balaton totiž působil i jako přírodní filtr. Čistá voda jezera se tak začala znečišťovat nánosy bahna.

Od roku 1984 se ale situace začala opět zlepšovat. Zala byla přehrazena, čímž vznikla nádrž o rozloze 1870 ha. Řeka nyní protéká tímto 22 kilometrů dlouhým umělým jezerem a teprve potom se vrací do původního koryta. Místní mokřady přilákaly opět hejna ptáků – nejméně 100 druhů zde hnízdí a desetitisíce se tu zastaví během tahu.

Památkou na přírodní katastrofu jsou suché kmeny stromů, které ční jako torza z vodní plochy. Trochu to připomíná naše vodní veledílo Nové Mlýny… Umělá vodní nádrž se stala zároveň i rájem rybářů. Most, po kterém se dá přejít na ostrov Kányavári, je jimi doslova ověšen. Poměrně v klidu je sledovala jen několik desítek metrů vzdálená volavka. Kromě pár racků to byl ale skoro jediný pták, kterého jsme viděli zblízka.

Na ostrově jsou dvě pozorovací věže. Buď jsme ale neměli štěstí, nebo silný dalekohled. Ptačí hejna byla sotva viditelná několik set metrů od nás…

ZEMĚ LÉČIVÝCH VOD

Do okna nám začaly pronikat první paprsky slunce a já si všiml, že Ivo už něco natáčí z balkonu.

„Co tam vidíš?“ ptám se.

„Pojď se rychle podívat. To je naprosto fantastické,“ volá na mě a trochu se klepe v ranním mrazu.


Egerszolok je typickým důkazem toho, že v Maďarsku stačí zavrtat do země, a léčivá voda vyteče na povrch. Ke koupání si můžete vybrat: sprchu, nebo vanu…

Asi kilometr a půl před námi byla doslova kupa mraků. Doleva se pak táhnul pruh oparu až k Balatonu. Nízká teplota vzduchu způsobila nad termálním jezírkem a jeho odtokem lokální oblačnost. Ihned balíme a odjíždíme si to prohlédnout zblízka. Areál je ještě zavřený, a tak obcházíme jezírko po pěšince. Nedočkavost mě donutí přelézt plot a sáhnout si do vody: „Ta voda je fakt teplá,“ volám přes plot na Iva. Hodinky ukazují 8.45 – „Tak jdeme. Za čtvrt hoďky otvírají.“

Podobné termální jezero je možné najít snad jen na Islandu. Denně tu vyvěrá 60 milionů litrů lehce radioaktivní, sirné vody o teplotě 36 °C. Voda v jezírku je po celý rok příjemně teplá, protože objem jezírka se obmění během třiceti hodin.

Společně s maďarskými a rakouskými důchodci, kteří si sem přijeli léčit revmatické potíže, se nořím do vody a proplouvám ven. Vzduch má jen několik dílků nad nulou, okolo mě se na hladině červenají indické lotosy. „Už abych byl v důchodu,“ napadlo mě…

Lázně jsou ale v Maďarsku téměř všude a lázeňství tu má tradici již po tisíciletí. První lázně pocházejí z doby, kdy se tomuto území říkalo ještě Pannonia Provincia a náleželo Římu. Na pravém břehu Dunaje v Budapešti, v místech, kde kdysi leželo hlavní město provincie Aquincum, bylo dosud nalezeno 21 lázní. Ty byly zničeny v bouřlivých dobách stěhování národů. Novodobá éra lázeňského průmyslu začala v 18. století, kdy vznikala mnohá léčebná střediska. Jenom v Budapešti je 50 lázní. V Maďarsku téměř neexistuje významnější sídlo, kde by nebyly termální prameny. Denně na území Maďarska vyvěrá 350 000 m3 termálních vod!

PUSZTA – MAĎARSKÁ STEP

Budínské vrchy a hustší provoz na dálnici nám dávají najevo, že se blížíme do Budapešti. Podobně jako u nás Praha, je to vlastně jediné maďarské velkoměsto a život v něm se asi dost liší od zbytku země. Jelikož nemáme moc času, rozhodujeme se v Budapešti vůbec nezastavovat. V hustém provozu jsme se protlačili na druhý břeh Dunaje a následovali směrovky na dálnici M3, směr Hortobágy. Po třiceti kilometrech se před námi otevřela nekonečná rovina Velké uherské nížiny. Na jejím severovýchodním okraji se nachází jeden z nejzajímavějších maďarských národních parků – Hortobágy.

Ve středověku byla tato blast poměrně hustě osídlena. Ještě dnes je možné na mnoha místech najít ruiny kostelů a domů, které vzaly za své během mongolských a tureckých nájezdů. Byly vykáceny původní lesy a krajina se proměnila v step. V jinak suché a neúrodné stepi je spousta močálů a jezírek, v nichž jsou nenahraditelná hnízdiště desítek druhů ptáků. Oblast je poměrně suchá a chudá na srážky, přesto tu v minulých letech byly pokusy o její rekultivaci. Močály byly přeměněny na rybníky s chovem ryb, díky zavlažovacím systémům vznikly bavlníkové a rýžové plantáže.

Na rovných pláních tu potkáváme šedé maďarské krávy s neuvěřitelně dlouhými rohy, ovce s rohy pro změnu zakroucenými jako vývrtky, koně a veškerá zdomácnělá zvířata. Kolem domů pobíhají nenahraditelní pomocníci místních pastevců, psi.

Po devítiobloukovém kamenném mostě přes řeku Hortobágy, který je nejdelší svého druhu v Maďarsku, vjíždíme do vesničky Hortobágy – centra stejnojmenného národního parku. Teď v prosinci je zde sice liduprázdno, ale podle parkovacích kapacit odhaduji, že v sezoně – to tu musí být cvrkot. Trochu se divíme vybetonované ploše, za kterou je konstrukce připomínající tribunu fotbalového stadionu.

„To jsou tribuny pro místní slavnosti,“ ukazuje mi Ivo fotografie v turistické brožuře. A opravdu. Na obrázku jsou místní pastevci v krojích, jak vytáčejí nějaký tanec, a za nimi plně obsazené tribuny. Před podobnými tribunami předvádějí také místní „kovbojové“ svoji jedinečnou jízdu s pětispřežím. Tři koně vpředu a dva vzadu. Na jejich hřbetě stojí vzpřímený jezdec. Představení se ale konají jen v létě.

Nekonečná rovina, zapadající slunce a pasoucí se stádo koní u napajedla s tradiční vahadlovou pumpou působí velmi romanticky, až kýčovitě. Pomalu se stmívá a puszta se na noc přikrývá mlhou…

KRÁL VÍN, VÍNO KRÁLŮ

„Co to tam nahoře svítí?“ sleduji červené světýlko vysoko nad obzorem. Je tma. Blížíme se k Tokaji.

„To je snad letadlo…“ zírá skrz přední okno Ivo.

Vjíždíme na most přes Tisu, míjíme ceduli Tokaj a na kruhovém objezdu se rozhodujeme, kam zahnout, abychom našli nějaký nocleh.

Ráno zjišťujeme, že ono světlo zavěšené ve vzduchu byl televizní vysílač na kopci Nagykopasz. Jeho jižní svahy jsou přímo stvořené pro pěstování vína. Dá se říci, že hora dala lidem práci. Tvrdou práci, která jim přinesla slávu po celém světě.


Tokaj je nejznámější vinařská oblast ve střední Evropě. Zasloužili se o to především místní vinaři, ale svou roli sehrála také turecká válka a plíseň…

Legenda praví, že za tureckých válek utekli lidé do hor. Když se vrátili, byla celá úroda plesnivá. I tak jim bylo hroznů líto, sesbírali je a vylisovali. Nazlátlý mok měl překvapivě dobrou sladkou chuť. Smíchali tuto „plesnivou úrodu“ s loňským vínem, a tokajské bylo na světě…

Dnes se na svazích Tokaje pěstují převážně dvě odrůdy – Furmint a Lipovina. Jejich směs se nazývá samorodné víno. To může být buď suché, nebo sladké. V pomyslné hierarchii stojí nejvýš Tokaj Aszu – dvou až šestiputnové.

Putna je nádoba, do které se vejde přibližně pětadvacet kilogramů hroznů. Ty se v Tokaji nechávají na keřích tak dlouho, dokud je neobalí plíseň, která z nich vytáhne vodu. Vinný mošt je hustší, obsahuje více cukru, který je potřeba pro pozdější přeměnu na alkohol.

Esence z puten se pak přidává do směsi lipoviny a furmintu. Podle toho, kolik puten se do 140litrového soudku se směsí furmintu a lipoviny přidá, tolikaputnové víno se získá. Výsledek je zlatý, až medovitě táhlý nápoj. Čím víc puten, čím starší – tím tmavší, táhlejší, cennější a samozřejmě dražší víno.

Až na vrchol kopce Nagykopasz vede silnička. Výhled na okolní krajinu je úžasný. Jižním směrem se až k obzoru táhne Velká uherská nížina, přímo pod námi jsou vidět jezírka a slepá ramena Tisy. Na západě se zvedá pohoří Bükk a za ním Mátra – nejvyšší maďarské pohoří. Severovýchodním směrem, mezi řekami Tisou a Hornádem se táhnou Zemplínské vrchy. Kdesi za nimi jsou slovenské hranice a Košice.

Počasí nám přeje, jen ranní mrazík zahalil údolí Tisy do mlhy, ze které občas vysvitne vycházející slunce. Míříme do Sárospataku. Cestou neodoláme a vjíždíme polní cestou do vinic, které se táhnou po celé délce jižních svahů Zemplínských vrchů. Zahýbáme po kamenité cestě mezi vinice. Zastavuji a symbolicky ochutnávám jednu zbylou kuličku na keři. Náhle zjišťuji, že jen pár kroků ode mě místní vinař zastřihuje keře. Rozhlédnu se kolem na nekonečné řádky révy. To má tedy do jara co dělat…

Sárospatak je pro Maďary něco jako Cambridge pro Brity. Místní reformní kolej byla založena již v roce 1533 a v letech 1650-1654 tu působil i Jan Amos Komenský.

Do Tokaje se vracíme trochu oklikou, přes Zemplínské vrchy. Kolem zříceniny hradu Regéc sjíždíme do údolí Hornádu. Zatímco jižní svahy už slabé prosincové slunce ohřálo a rozpustilo ranní mlhy, tady vjíždíme do oblačnosti způsobené inverzí. Během chvíle jsme obklopeni neprostupnou mlhou, stromy jsou ojíněné. Čím víc se blížíme k Tokaji, oblačnost slábne a až neuvěřitelně přesně, v místě, kde se objeví první vinice, vysvitne slunce. O tři sta metrů dál není po oblačnosti ani památky. Místní vinaři to tu prostě znají…

V Tokaji je skoro liduprázdno. Opět si lze jen představit, jak tu v sezoně proudí davy lidí a sklípky jsou přeplněné „žíznivci“. Kromě vášnivé debaty, která byla slyšet z otevřených oken radnice, je v ulicích ticho a klid. Restaurace i sklípky jsou zavřené. Bloudíme centrem, hledáme nějakou otevřenou vinárničku. Nakonec jednu malou nacházíme, od pohledu spíš pro místní. U jednoho stolu debatují nad pivem a panákem čtyři chlapi, jinak je prázdno. Konečně si objednáváme to tokajské. Chuť je trochu sladší, než jsme zvyklí, ale je výborné. Dáváme si další a další, ale už okolo deváté se chlapi zvedají, tušíme správně – konec. Cestou domů ještě přemýšlím o Maďarech. Stejně jako kdekoli v Maďarsku, i tady byl problém se domluvit. Jen málokdo totiž umí alespoň pár slov německy, natož anglicky. Ve vinárně jsem měl navíc takový trochu nepříjemný pocit, jako bychom jim rušili jejich maďarské soukromí. Připadalo mi, že nás tam spíš jen trpí. Možná je to tím, že v létě je tu turistů plno, a tak si chtějí alespoň teď odpočinout. To paní, která nás ubytovala v penzionu, se mohla s konverzací přetrhnout. Spíš než její maďarštině, jsem ale rozumněl její znakové řeči…

Ó HORY, Ó HORY…

Jak už jsem se zmínil, snad každý má Maďarsko spojené s rovinami. Většina území opravdu rovinatá je (rovina okolo Kolína je proti tomu docela kopcovitá). Proto mě docela překvapila hornatá severní část země. Vždyť nejvyšší vrchol Maďarska Kékes, který se nachází v pohoří Mátra, měří 1015 m n. m. Bohužel, čas vyměřený na naši cestu se pomalu chýlil ke konci, nezbylo nám, než hory jen projet.

Ještě předtím jsme se zastavili v lázních Miskolctapolca. Turistické letáky slibovaly koupel v jeskyni. To si přece nemůžeme nechat ujít! Podobně jako v Hévízu, i tady se prodíráme mezi důchodci – lázeňskými hosty – dovnitř. Venku je totiž pěkná zima. Okukujeme od nich systém poněkud zastaralé šatny, a již v plavkách procházíme venkem, kde je dobrých pět pod nulou, do jeskyně. Po vykachlíčkované podlaze míříme k vodopádu, který teče z jakési průrvy nad námi. Nořím se do proudu příjemně teplé vody a plavu. Tedy spíš se nechávám unášet proudem, chodba zahýbá pořád doprava, až před sebou najednou vidím stát Iva.

„Jak ses sem dostal?“ ptám se ho, protože jsem si myslel, že plaval za mnou.

„Vždyť já pořád stojím na místě…“ Rozhlížím se a opravdu, přestože jsem plaval pořád „po proudu“, připlul jsem zpět na stejné místo.

Jeskyně má ještě několik dalších „sálů“, kde se dá plavat, sedět na „perličkovém křesle“ a nebo se nechat jen tak unášet. Většina lázeňských hostů se ale teď v zimě zdržuje ve sterilním prostředí vstupní budovy, kde je ještě několik bazénů. V nich je totiž voda teplejší.

Po ranní koupeli vyrážíme do pohoří Bükk. Jak asi tušíte, český překlad by byl Bukové pohoří. A není divu. Úzká silnička se klikatí nekonečnými bukovými lesy. Na vápencovém podkladě se jim tu daří. Celý masiv je dílem moře a vodní eroze. Více než 70 milionů let ležel tento kraj na mořském dně, kde sedimentovaly vápencové usazeniny. Poté co moře ustoupilo, vodní eroze dotvořila započaté dílo a vznikl krasový masiv, který je doslova protkán chodbami jeskyň. Dodnes jich bylo objeveno zhruba 800 o celkové délce přes 35 km. Mezi nejznámější patří 40 tisíc let stará jeskyně Anny, známá také jako Petöfiho. Uvnitř je kromě stalagmitů a stalagtitů možno pozorovat i prehistorické rostliny, které překryl usazený vápenec.

Projíždíme bukovými lesy po vyhlídkové silnici. Nad námi se tyčí skalní masivy a na nich, ve výšce okolo 900 metrů nad mořem, je Bükk Plateau – přezdívané také Stůl obrů. V jedné ostré zatáčce sjíždíme ze silnice a stavíme u kamenné kopule, která je obložena vlnitým plechem. Všude okolo jsou hromady nařezaného bukového dřeva. Vystupujeme z auta a přibíhá k nám malý pes – ořech. Trošku štěká, ale když vidí, že se vyprovokovat nenecháme, odloudá se zpět ke svému pánovi. Ten nám nevěnuje sebemenší pozornost a postupně přihazuje poleno za polenem do otvoru v milíři. Nedaří se nám ani zjistit, co tu vlastně pálí, ale vzhledem k tomu, že v okolí odpradávna žili paliči dřevěného uhlí, myslel jsem si, že je to jasné. Ivo, který vystudoval lesnictví, byl ale jiného názoru: „Když se pálí uhlí, musí být milíř vzduchotěsný. To tenhle není. Možná pálí vápno.“

Záhadu se nám rozluštit nepovedlo, ale ve všech materiálech jsem se dočetl pouze o paličích hnědého uhlí…

Odpoledne ještě přijíždíme do nejnavštěvovanější oblasti Národního parku Bükk – údolí říčky Szalajky. Muzeum lesnictví je zavřené, a tak dáme zavděk alespoň procházce ke kaskádě Fátyol. Na počátku zimy teče v potoce jen málo vody a chlouba zdejší přírody teď nevypadá nejlíp. Křišťálově čistá voda se ztrácí v bahně a my se trochu zklamaně otáčíme zpět k autu. Cestou debatujeme o výhodách a nevýhodách cestování v zimě. Výhody: nikde žádný turista, po celý den dobré světlo na focení. Nevýhody: krátký den, všude zavřeno. Opět se nám totiž přiblížila čtvrtá hodina a v údolí se začíná docela rychle stmívat.

Do Egeru, jednoho z nejkrásnějších měst Maďarska, přijíždíme už za tmy. Na okraji města stavíme ve sklípku. Přivítá nás usměvavá Maďarka, která dozajista pečlivě ochutnává, jestli se nějaký ten soudek nekazí. Právě s ní jsme si za celou cestu asi nejvíce popovídali. Česko-anglicko-německy jsem požádal o víno, a ona pochopila – skvělé. Pak už jsme si vystačili s jejím veselým „rici-pici Bikavér, rici-pici Merlot…“. Podle toho, kterou odrůdu jsme zrovna ochutnávali.

Čabajku jsem koupil někde na vesnici v řeznictví. Už mám v autě tokajské i Býčí krev…

Tak ještě kuličkové žvejky a Coca-Colu…


REPUBLIKA MAĎARSKO

ROZLOHA: 93 033 km²
POČET OBYVATEL: 10,3 milionu
HLAVNÍ MĚSTO: Budapešť – 2,1 milionu obyvatel
STÁTNÍ ZŘíZENÍ: republika v čele s prezidentem
MĚNA: 1 forint = 100 fillérů, 100 forintů = 13,133 Kč
ETNICKÉ SLOŽENÍ OBYVATELSTVA: Maďaři (98 %), Romové, Němci, Chorvati, Slováci, Srbové, Slovinci, Židé, Rumuni aj.
JAZYKY: maďarština (úř.), romština, slovenština, němčina, chorvatština, rumunština aj.
NÁBOŽENSTVÍ: katolíci, kalvinisté, luteráni, menšiny (maďarští pravoslavní, židé, muslimové) a ateisté
ADMINISTRATIVNÍ ROZDĚLENÍ: 19 žup + 20 měst se župním právem
KLIMA: kontinentální – nejchladnější měsíc leden, nejteplejší měsíce – červenec a srpen
TERÉN: převážně rovinatý – Velká uherská nížina, na severu mírně hornatý
VÝŠKOVÉ ROZDÍLY: nejvyšší bod Kékes 1015 m n. m.
ŘEČ: Maďaři patří do ugrofinské jazykové větve uralské jazykové rodiny. Jejich „příbuznými“ v Evropě jsou pouze Finové a Estonci. Přesto jsou si finština a maďarština vzájemně nesrozumitelné, stejně jako je maďarština pro nás. Pokud neumíte maďarsky, neporozumíte ani slovo. V Budapešti a v turistických oblastech je to jiné, ale na venkově jen málokdo mluví některým jiným evropským jazykem. Maďarštinou mluví asi 14 milionů lidí.

ODKUD PŘIŠLI MAĎAŘI? Maďaři jsou na evropské poměry docela noví přistěhovalci. Původní sídla ugrofinských kmenů se nacházela na území dnešního Ruska, na východ od Uralu. V 9. století n. l. se kočovní pastevci začali přemisťovat na západ, nejdříve do Lebedie – území mezi Dněprem a Dunajem. Odtud byli později vytlačeni až do karpatské kotliny. Přiřítili se sem tak divoce, až se místní obyvatelé zalekli, že se vracejí obávaní Hunové. Byli to však Maďaři a svým vpádem v podstatě způsobili rozpad Velkomoravské říše. I pak pokračovali ve výbojích dále na západ. Teprve po porážce na řece Lechu (955) se usadili a začali se věnovat zemědělství. Koncem 10. století proběhla christianizace a vznikl první státní celek Maďarů – Uherské království.

Category: 2001 / 09

Jedno z nejúžasnějších arabských měst roste ze dna údolí Hadramaut uprostřed palmových a datlových hájů, oddělené asi dvě stě kilometrů širokým pásem nehostinné pouště od Indického oceánu. Přezdívku „Manhattan pouště“ si Šibám vysloužil díky svým pěti stům „mrakodrapům“, které jsou nahuštěné v sevření městských hradeb v těsné blízkosti na území sotva pět set na pět set metrů. Když sem zřejmě jako vůbec první běloch doputoval roku 1935 cestovatel Hans Helferitz a spatřil uprostřed izolovaného, neznámého údolí výškové budovy Šibámu, popsal je v ohromení jako „Chicago pouště“. I dnes je cesta do Šibámu dlouhá a náročná. Po zemi vede rozpálenou pouští přes území mnohdy nepřátelských beduínských kmenů. Avšak každý, kdo spatří mrakodrapy v zapadajícím slunci v pozadí s mohutnými stěnami kaňonu, uzná, že cesta stála za vynaloženou námahu. Zdejší až devítipatrové mrakodrapy působí v kontextu okolní krajiny jako dokonalá fata morgána města bohů, nikoliv lidí, kteří tu žijí již několik tisíc let. Šibám byl opakovaně hlavním městem celé oblasti – poprvé už ve třetím století před naším letopočtem a naposledy ve století patnáctém. Dnes tu žije asi sedm tisíc obyvatel, kteří jako by svým životním stylem ani neopustili dobu středověku.

V úzkých uličkách chodí jako přízraky zahalené ženy, kterým nejsou přes závoj či hustou mřížku vidět ani oči. Muezzin svolává z minaretu na modlitbu, jako to dělal už za dob proroka Mohameda, zatímco v úzkých stinných uličkách cinkají zvonky koz, které se vracejí z pastvy do těsných chlívků přímo v obytných domech, kde dlouho do noci pracují stříbrotepci a řemeslníci na svých výrobcích, zatímco jejich ženy připravují jídlo z toho, co dala okolní poušť.

Šibám má velmi kompaktní půdorys a je fantastickým příkladem starodávné architektury. Hliněné opevnění chrání domy, které dosahují výšky až třiceti metrů. Většina má čtyři až sedm pater, podle úrovně, v níž stojí jejich základy. Všechny domy jsou vybudovány tak, aby měly střechy stejně vysoko. „Věžáky“ jsou vynálezem lidí z údolí Hadramaut a jejich dnešní podoba se neliší od té, kterou měly již před mnoha staletími. Stále se staví výlučně z hliněných cihel. Ty vznikají ve dřevěných formách smíšením bláta s trávou a rákosem a takto zpevněné pak uschnou na slunci. Vyrábí se dvě šířky cihel. Ty silnější, asi padesáticentimetrové, se používají na stavbu základů a spodních pater, z tenčích se budují horní podlaží. Když je hrubá stavba hotová, zahladí se omítkou. Na celou spodní část domu je použita omítka hnědá, udělaná z hlíny, a na horní podlaží z vápna. Na dekoraci slouží ještě vrstva omítky udělané z vaječných skořápek. Parapety na střešních terasách mnoha domů jsou vybíleny a mají v rohu okrasné vlny či věžičky.

Hliněné město vybudované na dně údolí nemělo nikdy na růžích ustláno – bylo vždy velmi zranitelné sice sporadickými, avšak katastrofálními záplavami. Částečně bylo zničeno v 16. století, ze kterého pochází většina dnešních staveb. Neobvykle silné deště v letech 1975, 1982, 1989 a 1998 poškodily řadu domů. V osmdesátých letech zařadilo UNESCO Šibám společně se San’á na seznam světového kulturního dědictví a přispělo částkou čtyřiceti milionů dolarů na záchranu města. Kromě obnovy jednotlivých domů je plánována i stavba přehrady, která by město do budoucna ochránila před nečekanou velkou vodou. Jen těžko však předejde případu, který se stal před několika lety. Jedna rodina ze Šibámu opustila svůj dům a odstěhovala se do Saúdské Arábie. Po čase se najednou celý dům zřítil. Příčina? Zapomenutý kapající kohoutek.

Category: 2001 / 09

Objevením a vydrancováním říše Aztéků a Inků zlatá horečka Španělů nekončila. Hernando de Soto, který se roku 1532 zúčastnil dobývání Peru, zbohatl na zlatě Inků natolik, že si od něho půjčoval i sám král. Z vděčnosti ho Karel I. jmenoval guvernérem Kuby a Soto se pokusil opakovat svůj peruánský triumf průzkumem poloostrova Floridy, kde hodlal nalézt sedm měst bájné Ciboly skrývajících údajně nesmírné bohatství.

Sestavil výpravu složenou ze 600 mužů, 213 koní, smečky psů a stáda prasat, pak na sedmi lodích vyplul do Nového světa. Po zastávce na Kubě se v květnu 1539 vylodil v zálivu Tampa na Floridě. Výprava se vydala na sever. Jejich pochod se vyznačoval nesmírnými krutostmi vůči indiánům, Soto na ně pořádal hony a předhazoval je psům, kteří je trhali na kusy. Také jim nechával stínat hlavy, aby se jeho vojáci mohli procvičit při zacházení s meči. Plenili a vypalovali vesnice, náčelníky umučili, obyvatele pobili. Ty, které ušetřili, brali s sebou jako otroky v okovech kolem krku. Ale ani v Georgii, Severní i Jižní Karolíně žádné poklady nenašli. Jediným cenným předmětem, jenž Soto získal, byl perlový náhrdelník darovaný náčelnicí kmene Kríků na řece Savannah. Ani setkání s Juanem Ortizem, který žil deset let v indiánském zajetí, nepřesvědčilo Sota, že se tam žádné zlato nenachází. Hnal své lidi dál. Mnozí z nich však považovali tamní kraj za tak úrodný a indiánská děvčata tak hezká, že se rozhodli u Kríků v Georgii zůstat. Jejich děti se staly prvními mestici na území Severní Ameriky a dodnes tvoří hlavní část obyvatelstva v bývalých španělských koloniích.

Soto se vydal k západu do Tennessee a potom k jihu do Alabamy. Tam je napadli Indiáni a museli ustoupit. Míjely měsíce a Soto se prodíral hustými lesy, bojoval s Indiány a v květnu 1541 se objevil na severu dnešního státu Mississippi, kde se přeplavil přes stejnojmennou řeku, pojmenovanou podle indiánského výrazu missi siippi – velká řeka. Tam postavil čtyři čluny a plavil se až k dolnímu toku řeky, kde onemocněl horečkou a roku 1542 zemřel. Ještě před smrtí určil svým zástupcem Luise de Moscoso, pod jehož vedením prozkoumala výprava severovýchodní Texas. Když však zjistili, že žádné poklady nenajdou, vrátili se k Mississippi, kde s použitím všeho dostupného vybavení včetně řetězů a okovů, jimiž byli spoutáni otroci, postavili sedm plachetnic. Na jaře 1543 se zbývajících 322 mužů nalodilo a vydali se na tisícikilometrovou cestu do Mexického zálivu, podél jehož pobřeží dopluli až do Tampika, ležícího na řece Panuco. Tam spatřili evropsky oblečené indiány a zjistili, že jsou ve španělském Mexiku. Tak skončila výprava, která nenašla poklady, zato objevila řeku Mississippi a dokázala, že se po ní dá proniknout do Severní Ameriky.

Category: 2001 / 09

Bansko je bulharské zimní rekreační středisko, ve kterém v létě „chcípl pes“. Ne tak docela: u zdejší tepávici je po celý den pěkně živo. Dnes svítí slunce, proto se místní ženy rozhodly pro velké prádlo. Přikrývky a koberce přes zimu od kouře z kamen trochu zatuchly, a tak ženy zapřáhly osla, naložily je na vůz a zajely s nimi k této důmyslné „přírodní automatické pračce“.

Svedený proud průzračné tekutiny z horského pramene zde z výšky padá do veliké dřevěné vany. Do vytvořeného vodního víru dávají ženy kus po kusu velké prádlo. Koberce a přikrývky se točí jako o život, s každým otočením o stěny vany (tepaním) jsou čistší a čistší…

Takto to tu vypadalo už v časech dávno minulých, stejným způsobem tady právaly velké prádlo jejich matky a matky jejich matek. Dnešní ženy jsou však již „modernější“ a využívají vynálezů posledního století. Díky přidání pracího prášku do víru tepávici budou všechny koberce a přikrývky jistě ještě čistší a voňavější, než by byly při použití „běžné prací techniky“. Radost pro všechny, až se do nich za třeskutých zimních mrazů na úpatí Pirinských hor zabalí.

Category: 2001 / 09

Byl jsem na kůži promoklý, okradený, a navíc zatčený. Nedokázal jsem se domluvit ani se svým pákistánským průvodcem, který mě převedl přes sedla Hindúkuše. Smůla se mi lepila na paty a teď jsem byl bez víza a bez spolehlivého doporučení na území Afghánistánu.

MŮJ NEŠŤASTNÝ PŘÍBĚH

Vše začalo už v Pákistánu, kde mi ukradli téměř všechny peníze a poskytli samé nepravdivé informace. Měli pravdu pouze v tom, že ve Wakhanu není válka a že nejpozději do večera dorazíme do vesnice Sarhadd. Ale tvrzení, že zde nejsou žádní vojáci, se brzy ukázalo jako nepravdivé. První lidé, s nimiž jsme se za hranicí potkali, byli dva vysocí Afghánci se samopaly, kteří si nás nedůvěřivě prohlíželi. Místní komandant a jeho pomocník. Jak jsem se později dozvěděl, vybírali právě poplatky za ochranu při pašování drog. Posuňkovou řečí mi naznačili, že jsem zatčený a mám na ně počkat dole ve vesnici, kam mě měl můj průvodce doprovodit. Byl to milý chlapík, ale sled událostí ho natolik znejistěl, že se rozhodl přebrodit řeku na nejnevhodnějším místě. Chtěl ušetřit čas, aby mohl utéci před nevraživým komandantem, a málem se utopil. Sám jsem jen horko těžko zachránil fotoaparáty a filmy před zničením.

Tady v těch končinách, kde podle mapy byla nejbližší cesta dvě stovky kilometrů na západ, mi připadalo auto, stojící ve vesnici před jedním domkem, jako vidina. Nevěřil jsem svým očím, dokud z něho nevystoupila štíhlá běloška, která mi pevně stiskla ruku a se skotským přízvukem povídala: „Seems to be a great trip. I am Hermione Youngs, Director of NAC (Norsko-afghánská společnost).“ Mluvila persky a šéfovala dobročinné organizaci, která v rámci rozvojové pomoci každoročně poskytovala Afghánistánu 3 miliony dolarů. Byla právě na inspekční cestě ve Wakhanu – nejodlehlejším cípu severovýchodního Afghánistánu, jímž prochází jedna z nejdůležitějších drogových cest v Asii. Nepřístupné hory tu vytvářejí dobře organizovaným tlupám pašeráků ideální podmínky pro transport opia a heroinu do pohraničních oblastí Číny a Tádžikistánu.

Wakhanský koridor vznikl jako nárazníková zóna již v 19. století a odděloval dvě obrovské koloniální mocnosti – carské Rusko a Velkou Británii. Dnes je součástí Badahšánu, poslední afghánské provincie, která není pod kontrolou Talibanu, ale tzv. vládních vojsk. Velel jim nejznámější mudžahedín z dob sovětsko-afghánské války – Ahmed Šáh Mas’úd.

Při silném čaji jsem rozmýšlel, jak se z té kaše dostat ven. Borogilské sedlo, přes které jsme sem přišli, nebylo sice daleko, ale návrat do Pákistánu nepřicházel v úvahu. Můj průvodce umíral strachem při myšlence, že by nás komandant při útěku mohl chytit. Navíc se šířily pověsti o chystané ofenzivě Talibanu z pákistánského území a každý cizinec byl podezřelý. Hermione vyprávěla o francouzských novinářích, kteří strávili měsíc ve vězení kvůli podezření ze špionáže pro nenáviděný Taliban. A místní lidé si šeptali o záhadném zmizení západních turistů. Jejich batohy prý vlastní komandant Aminulah, s nímž jsem se před několika hodinami setkal pod sedlem.

„Nikomu nevěř, na Afghánce se většinou nedá spolehnout,“ řekla mi nakonec vážným hlasem Hermione a dodala, že jsem sice ve velkém nebezpečí, ale pokusí se mi pomoci, protože je nepravděpodobné, že by se Aminulah ještě dnes vrátil, a zítra nás už nedostihne. Žila tu už osmým rokem, znala všechny velitele mudžahedínů a slíbila mi získat povolení přímo od nich. Časně ráno jsme nasedli do bílého džípu s modrým praporkem a dvacetikilometrovou rychlostí jsme ujížděli do centra Badahšánu cestou, po níž by se u nás nevydal ani traktor.


Oddělit zrno od plev pomáhá ve Wakhanu vítr.

V oslepujícím slunci se na modré obloze třpytily ledovce šestitisícovek jako brilianty. Rozeklaná údolí se střídala s rozsáhlými suchými pláněmi a vesničky se zdály být jen fatou morgánou uprostřed skalnaté vysokohorské pouště. Terasovitá políčka kolem kamenných domků vytvářela přesné geometrické obrazce. Byl čas žní a pestře oděné ženy vytrhávaly pšenici i s kořeny a vázaly ji do malých snopků. Chlapi se oháněli cepy a vymlácené obilí nadhazovali do vzduchu, aby silný vítr oddělil zrno od plev. Políčka byla zavlažována dokonalým systémem příkopů přivádějících vodu z ledovcových potoků. Jakmile ale v zimě nenapadl sníh, lidé trpěli neúrodou přinášející hlad. Snad proto je tu do obchodu s drogami zapojen každý – bez příjmu z pašování by lidé nemohli přežít. Potkávali jsme karavany koní a dvouhrbých velbloudů naložené pytli opia. K čínské hranici musely urazit 300 km a čekal je desetidenní pochod.

I když místní sedláci žijí v bídě, pohostinnost je pro Afghánce božím přikázáním. Často nás zvali do svých příbytků. Sedávali jsme na podlaze vystlané koberci a pán domu přecházel kolem nás s konvicí vody a s miskou. Poléval nám ruce vodou, abychom je měli čisté k jídlu. Potom se prostřel na podlahu ubrus a začalo se nosit jídlo. Ženy, které ho připravovaly, jsme nikdy neviděli. Zůstávaly v oddělených částech domů, nikdy se nepřiblížily k cizincům a jedly zvlášť. Hermione si užívala svého mimořádného postavení i faktu, že může porušit tuto letitou tradici.

RŮŽENEC A MOBIL

Komandant Waid Chán seděl v Iškašimu – správním centru Wakhanu – v páchnoucí místnosti budovy velitelství mudžahedínů na koberci a střídavě si pohrával s kuličkami muslimského růžence a mobilním telefonem. Měl pěstěné ruce, příjemný hlas, ale bylo těžké odhadnout, co se za jeho úsměvem pod slunečními brýlemi, cloněnými z boku růžovým toaletním papírem, skrývá. Nevěřil mi ani slovo a nejraději by mě viděl ve vězení. Ale Hermione se za mne zaručila a já viděl, že komandant má před touto dámou respekt. Vysvětlil jsem mu, že mě jejich válka nezajímá a že chci napsat reportáž o lazuritových dolech. Nakonec mi po delším váhání a výslechu napsal doporučení pro guvernéra Badahšánu. Od té chvíle jsem se v Afghánistánu cítil skutečně bezpečně.


Vousatí chlapi s nebezpečným pohledem v malé jídelně v Madanu.

Ve městě Badahšánu, v Baharaku, byly následky pětadvaceti válečných let vidět na každém kroku: rozbořené domy, krátery po bombách, děti se zmrzačenýma rukama a muži s amputovanýma nohama. Obchody na širokém bazaru byly plné íránského a ruského zboží. U zničených ruských tanků a obrněných transportérů byli přivázáni osli a koně mudžahedínů. Kolem nich hlídali mladí chlapci, jejichž tváře prozrazovaly předčasnou dospělost. Na sobě měli typický afghánský oděv šalvar kamiz, což je prodloužená košile a široké kalhoty, na hlavě kulatou vlněnou čapku a přes rameno kalašnikov. Ženy bylo vidět jen v doprovodu mužů z rodiny. Už jen pohled na cizí ženu zahalenou do dlouhého pláště zakrývajícího její tělo od hlavy až k patě – jen kolem očí a nosu je hustě tkaná síťka – je považován za neslušnost, natož pak snaha promluvit s ní! Nevěra se tu stále trestá ukamenováním ženy a na jejího milence se vztahuje krvavá pomsta příbuzných. V nejlepším případě a při diskrétním postupu se může takový spor vyřešit vysokým výkupným podvedenému manželovi.

Guvernér Badahšánu Daulat Džon byl příjemný a velmi kultivovaný člověk. Přijal mne jménem afghánské vlády a vystavil mi povolení k volnému pohybu po celém území kontrolovaném mudžahedíny. Po dvou dnech se mi podařilo sehnat auto, s kterým jsem se vydal do Madanu, centra těžby nejkvalitnějšího lazuritu na světě.

Seděli jsme na korbě starého vojenského náklaďáku a za námi bylo šest hodin výmolů, nesnesitelného řevu motoru, prachu a vedra. Po setmění začalo sněžit. Častokrát jsme museli sestoupit a jít pěšky, neboť strmé stoupání by naložené auto nezvládlo. Navíc některé serpentiny byly sjízdné jen s velkým rizikem, a my jsme se raději přemístili k bočnici orientované ke skalní stěně, abychom mohli rychle vyskočit.

Zahalený muž, který mne již delší dobu pozoroval, nevěřícně potřásal hlavou. Ještě nikdy neviděl v těchto horách cizince bez doprovodu, jenž by nehovořil persky a neměl zbraň, dokonce ani pořádný nůž. K mému překvapení mne oslovil bezvadnou ruštinou. Islamudin byl Tádžik a už několik roků pracoval v lazuritových dolech. Choval se ke mně od počátku jako k bratrovi, chránil mě, a pokud si nebyl jistý, že jsem v bezpečí, chodil za mnou jako pes. V Madanu jsem byl jeho hostem a po dlouhé hodiny mi vysvětloval vše, co o lazuritu a jeho těžbě věděl. Stal se mým tlumočníkem i ochráncem bez nároku na nějakou odměnu. Udělil mi lekci pohostinnosti a lásky k bližnímu, jaká existuje jen mezi Peršany.

POLODRAHOKAM ZVANÝ LAZURIT


Technické vymoženosti připomínající středověk udělaly z Afghánců mistry improvizace.

Lazurit (lapis lazuli) je nádherný tmavomodrý polodrahokam, který se používal už v předhistorických dobách na výrobu šperků a kultovních předmětů. Stal se symbolem vládců a panovníci starých říší ho nechávali vyvažovat zlatem. V egyptských pyramidách zdobil posmrtné masky faraonů a od středověku se stal v Evropě žádaným materiálem na výrobu ultramarinového pigmentu. Naleziště lazuritu v údolích centrálního Hindúkuše okolo dnešního Madanu jsou známá už pět tisíc let a za celou tu dobu se při jeho těžbě nic nezměnilo. Předkové dnešních Tádžiků zahřívali mateřskou horninu ohněm a po rychlém ochlazení vodou ji lámali kovovými klíny. Byla to nepředstavitelná námaha, protože dřevo i vodu museli vynášet po strmých svazích na vlastních bedrech. Výškový rozdíl byl většinou pět set metrů. Dnes se láme skála dynamitem, jenž se dřevěnými kolíky zatlouká do předvrtaných děr. Stačí malá jiskřička, a důl má o několik pracovníků méně. Nehody jsou zde pravidelnou událostí, ale všichni jsou na riziko zvyklí. Kromě předpotopních sbíječek a dynamitu tu nic nepřipomíná jednadvacáté století. Nouze udělala z Afghánců mistry improvizace, ale úroveň jejich technických vymožeností připomíná středověk. V okolních horách je dnes něco přes sto šachet, z nichž většina patří státu – to znamená generálu Mas’údovi a nejvyšším velitelům mudžahedínů, kteří kontrolují těžbu. Není žádným tajemstvím, že zisky z prodeje slouží na nákup zbraní.

Když ráno detonace otřese vrchem nad vesnicí, začíná pro zarostlé a divoce vyhlížející chlapy nejdůležitější den v týdnu. Dnes mohou pracovat v šachtě číslo 1, a protože se zde razí nejlepší lapis na světě, mají možnost vydělat kupu peněz. Po výbuchu se musí půl hodiny počkat, aby se dalo v nevětraných podzemních chodbách dýchat. Potom do nich vejde správce se zástupci vojenského velení. Ve světle petrolejových lamp plní bílé pytle nejhodnotnějšími kameny a přitom nezapomínají na vlastní kapsy. Kradou tu všichni. Majzlíkem a kladivem vylamují ze žíly nejhezčí kusy lazuritu, a když mají dost, ukrývají pytle pod dohled ozbrojené hlídky.


Ve světle petrolejových lamp vybírají správce a zástupci vojenského velení v šachtě č. 1 nejhodnotnější kameny. Nejlepší lapis na světě putuje do pytlů i do jejich vlastních kapes.

Obyčejní dělníci se zatím nervózně tlačí před vchodem do šachty a čekají na signál. Pro mnohé z nich je ladžvar (perský název lapisu) jedinou šancí na přežití. Nesmějí ztratit ani minutu. Běží tmavou, svíčkami osvětlenou štolou, shýbají se a plazí úzkými průchody až k místu, kde výbušnina rozšířila chodbu o další půlmetr. Žene je chamtivost a zvířecí touha zmocnit se co největšího kusu pokladu. Přehrabují kamennou suť pod nohama, nevnímají nepříjemný sirný zápach dráždící oči ani bílý prach, který jim rozežírá plíce. Otáčejí kámen po kameni a nacpávají si velké pytlíky zavěšené na každém kousku oděvu. Světelné kužele jejich baterek protínají temnotu šachty jako světla diskotéky, ale situace je vážná, příliš vážná na zábavu. Dělníci nedostávají žádnou mzdu a to, co teď najdou a později prodají, je jedinou odměnou za jejich práci při odstraňování suti ze šachty. Jejich mzdou je oněch dvacet minut, potom musejí začít s vynášením hlušiny. Nakládají si na hřbet balvany, štěrk a kamení dávají na nosítka. Teď už nikdo nepospíchá. Každý kamínek bude ještě několikrát překontrolován, naposledy při denním světle na haldě.


Vyjednávání před šachtou. Kromě křiku a vychvalování se ceny dojednávají také systémem znamení, která určují prsty při podání rukou.

Venku před šachtou čekají ve skupinkách obchodníci i kupující. Živě se gestikuluje, křičí, vychvaluje se či znevažuje kvalita lazuritu a určuje se cena. Při sjednávání si obě strany podávají ruce a prsty si dávají znamení, aby okolostojící nepoznali výši nabídky. Je to dokonalý systém znaků, a i když projednávání probíhá veřejně, obchodní tajemství zůstává zachováno. Kuriózní situace nastává při placení, jelikož kurz dolaru vůči afghánské měně je 1:120 000 (stav na územích ovládaných mudžahedíny z listopadu 2000), přitom největší bankovka je 10 000 afghání (přibližně 4 Kč). A tak si obchodníci při větších obchodech vyměňují půl pytle peněz za půl pytle lazuritu.

„AFGHANI PEOPLE IS VERY ANIMAL“

Tak se vyjadřuje lámanou angličtinou Inajat. Hnusí se mu tento cirkus a raději obrací pohled někam do dálky. Studoval v Kábulu na vysoké škole a později utekl před Talibanem do Mas’údovy armády. Je voják, ale vojnu nenávidí. Podle něho by už byl v Afghánistánu dávno mír a fanatici z Talibanu by nikdy neovládli zemi, nebýt hospodářských a mocenských zájmů světových velmocí. Rusové, bývalí okupanti, se stali přáteli a podporují Mas’úda nejen na diplomatickém poli, ale i vojenskou technikou. Spojené státy, Pákistán a Saúdská Arábie vsadily na riskantní kartu a podporují Taliban, neboť mají zájem vybudovat plynovod z nově odhalených ložisek v Turkestánu. Ten by měl obcházet území Ruska. Výsledkem je bratrovražedná válka, kterou trpí především obyčejní lidé. Vždyť nepoddajné kmeny Paštunů, bojující deset let po boku mudžahedínů proti sovětské armádě, jsou dnes na straně agresora představovaného Talibanem. Ale údolí Hindúkuše nebyla nikdy dobyta ani Brity, ani Rusy a nedobudou je ani „žáčkové islámu“, jak Inajat posměšně nazývá Taliban. Lidé jsou již z této pětadvacet let trvající války unaveni a on sám by nejraději utekl někam do Evropy, aby mohl žít normálně. Pašeráci žádají 5000 dolarů za dopravu do Londýna, ale tolik peněz nedá on nikdy dohromady. A ke krádeži se nechce snížit.

Kalifa Dodar je jedním z mála soukromých podnikatelů v Madanu. Před čtyřmi roky si pronajal od státu šachtu číslo 3 a měl od začátku štěstí. Kámen, který mu Alláh dopřál před třemi roky, ještě nikdy nikdo neviděl. Vytěžil 28 tun čistého lazuritu v celkové hodnotě víc než milion dolarů. Každý v Madanu oslavoval, a Kalifa nemyslel na budoucnost. Stavěl mešity, mosty, mnohým chudým mládencům dal peníze na svatbu, žebráci stáli v řadě před jeho domem a nikdo neodešel hladový. Najednou se však žíla ztratila a zbylé peníze rozkutálely. Poslední dva roky investuje do šachty bez valného výsledku. Dnes má dluh ve výši 18 000 dolarů a na bazaru mu odmítají dávat na úvěr. Teď ale jeho lidé našli minerály, které se vyskytují v blízkosti lazuritu. Kalifa se každý den modlí, aby narazili na novou žílu. Jinak zkrachuje jako mnoho jiných před ním.

DYNAMIT A ŽENSKÉ OBLEČENÍ


Páteční bohoslužba na nádvoří mešity, která je spolu s bazarem jediným centrem společenského života.

Dole v údolí stojí řady kamenných domů těsně vedle sebe. Žije tu na 5000 lidí v nejjednodušších podmínkách. Záchody jsou pod volným nebem, neteče voda, pokud nemáme na mysli místní potok, není elektrický proud a o telefonu se jim může pouze snít. Nejbližší nemocnice je vzdálena pět hodin jízdy autem, a protože auta tu jezdí zřídka, čeká nemocného pochod trvající jeden a půl dne. Chod nemocnice zabezpečují západní dobročinné organizace. Jedinými místy, kde se soustřeďuje společenský život, jsou mešita a bazar. Sedí tu vousatí chlapi s nebezpečným pohledem při zeleném čaji a čekají na devátý den. Zbývajících osm vyplňuje náhodná práce, návštěvy a ohnivé diskuse o politice. Ve dvou malých hospůdkách nabízejí fazolovou polévku a kebab – grilované pikantní kousky jehněčího masa. Ve dvou pekárnách prodávají třikrát denně výborný čerstvý chléb. Jinak je tu ještě obuvník a několik obchodů se smíšeným zbožím. Nejvíc se prodávají baterky, dynamit a ženské oblečení, ačkoliv v Madanu není ani jedna žena! Pokud se na chlapy usměje štěstí a mají peníze, nakoupí dárky, aby se nemuseli vracet domů s prázdnou.

NAMAK MAMDÍ – CENTRUM OBCHODU S LAZURITEM

Z těch stovek tun lazuritu, které se ročně v okolí Madanu vytěží, nezůstane v Afghánistánu téměř nic. V zapečetěných, přesně odvážených pytlích po 35 kilech se kámen transportuje na hřbetech oslů i koní do Pákistánu. Karavanám stojí v cestě dvě vysoká sedla Hindúkuše a 120 km náročného pochodu. Mnohá z podvyživených zvířat tuto namáhavou cestu nepřežijí. Jejich zdechliny lemují horské chodníky a zápach smrti doprovází karavany na dlouhých úsecích této šílené cesty.

Namak Mamdí, malá čtvrť na okraji starého města, je centrem mezinárodního obchodu s lazuritem. V zamřížovaných sklepích leží bílými plachtami přikryté tuny tohoto polodrahokamu. Od kousků velikosti štěrku až po třísetkilogramové kusy kamene nejrůznější kvality a všech odstínů modré barvy. Laciné světlemodré odrůdy s vysokým stupněm znečištění jsou určené pro asijský trh. Čistě tmavomodré až fialové kameny s žilkami pyritu, které jsou důkazem pravosti, kupují velkoobchodníci z USA a západní Evropy.

„Nevstupuj do žádného domu, nejez žádné jídlo a nepij čaj, který ti nabídnou neznámí lidé. Už okradli hodně cizinců,“ vysvětluje Malim, kterého mi přátelé doporučili jako spolehlivou kontaktní osobu. Provází mne spletí dvorců a úzkých uliček k obchodníkům, jež osobně zná a kteří jsou ochotní o obchodování hovořit. Každý z nich o sobě tvrdí, že je největším exportérem na Západ, a ihned mi nabízí kameny za nadsazenou cenu. Světový trh je zaplaven bezcennými syntetickými napodobeninami lazuritu a pouze jejich zboží je zaručeně pravé, říkají. Pravdou však je, že v posledních letech poklesl prodej na minimum. Největší burziáni v Indii, Číně anebo v Hongkongu mají zájem jen o méně kvalitní lazurit, na němž se dá mnohem víc vydělat. Z větších kusů kamene se vyrábějí vázy a sošky Buddhy, ze štěrku laciné cetky pro turisty. Trh v Evropě momentálně za mnoho nestojí.

Malim mi vyprávěl, jak mu matka dávala v dětství prášek z rozemletého lazuritu do čaje, a dodnes věří, že to je nejlepší lék proti střevním chorobám. Přiložený na hrudi prý pomáhá i proti astmatickým záchvatům a vdané ženy ho mají nosit na krku, protože odhání hříšné myšlenky a je symbolem věrnosti. Ezoterikové považují lazurit za kámen moudrosti a pravdy. Kdo se v tom všem má vyznat? Na stole mám dodnes vystavený krásný modrý kámen, který mi daroval Inajat. Určitě ho ukradl v šachtě číslo 1. Do konce života mi bude připomínat čarovnou duši Afghánistánu.


STRUČNÝ PRŮŘEZ HISTORIÍ AFGHÁNISTÁNU1500 př. n. l. – árijské kmeny osídlují hory Afghánistánu a dávají nové vlasti jméno Ariana
6.-3. stol. př. n. l. – země je součástí perské říše
330 př. n. l. – vítězné tažení Alexandra Makedonského, vliv Řecka na místní kulturu
250 př. n. l. – říše Kušánů, rozšiřuje se buddhismus, ale i zoroastrismus a hinduismus
8. stol. n. l. – islamizace země, kolem roku 1000 se stává důležitým islámským centrem
13. stol. n. l. – po nájezdech Čingischána je země zpustošena Mongoly a nadlouho rozdělena mezi Persii a mogulskou říši
18. stol. n. l. – Ahmadšáh Durrání sjednocuje afghánské kmeny a zakládá dynastii vládnoucí až do roku 1973
19. stol. n. l. – Afghánistán se stává britským protektorátem v rámci britského impéria
1973 – diktátor Muhammad Dáud svrhl posledního šáha, změnil ústavu a prohlásil se prezidentem republiky
1978 – levicový převrat podporovaný SSSR, hrozba občanské války
1979 – invaze vojsk Sovětské armády, sjednocení mudžahedínů v boji proti společnému nepříteli, který po deseti letech končí porážkou Sovětů
1989 – M. Gorbačov stahuje vojska z Afghánistánu, začíná nepřehledná občanská válka
1994 – v Pákistánu vychovaná skupina náboženských fanatiků Taliban, podporovaná Pákistánem, Saúdskou Arábií a USA, zasahuje do bojů a postupně obsazuje 90 % území
2001 – mudžahedínové pod vedením generála Mas’úda kontrolují jen část severního Afghánistánu, na území Talibanu autokratický teror a náznaky nespokojenosti obyvatelstva, mír v nedohlednu

Category: 2001 / 09

Ze začátku to probíhá živelně. Náhodou vás někdo někde na cestách (nejčastěji stopem) pozve do rodiny. Po pár dnech se přistihnete, že žijete jiný život. Najednou vidíte svět jejich očima. Možná že vás tyto nahodilé proměny životního stylu zaujmou natolik, až se začnete pídit po tom, jestli takovéto výměnné pobyty nelze plánovat organizovaně.

Někde se doslechnete, že jakási organizace už existuje. Zjistil jsem si adresu a napsal tam. Dostal jsem katalog, který mě fascinoval. Cosi jako zlaté stránky na bydlení – fotky domů z celého světa a pečlivě rozepsané kategorie bydlení včetně takových věcí, jako je gril na zahradě. Podobné jako cestovka, až na ten detail, že to je vlastně dobrovolná činnost. Princip je jednoduchý – když chcete bydlet někde ve světě, musí zase někdo jiný chtít bydlet u vás.

Tahle společnost se jmenuje Intervac a založili ji v roce 1954 kantoři v Anglii. „Měli hluboko do kapsy, hodně dovolené přes léto a chtěli poznávat,“ říká Antonín Macháček, který organizaci zastupuje v České republice. Macháčkovi mají pěkný dům v Praze, ve kterém co chvíli bydlí někdo ze světa. Tak co by se oni nepodívali na oplátku k nim? „Pro nás to začalo hned po revoluci. Momentálně je v Čechách asi dvacet až třicet rodin, které platí poplatky za to, že jsou ve světovém katalogu.“

Po telefonu anebo e-mailem výměnu dojednáte rychle. Nakonec to je, jako když jedete ke známým. Často člověk tímto způsobem ochutná i exkluzivní životní styl. „Lidé, kteří jezdí do Spojených států, bydleli v haciendě, kde dřív žila nějaká filmová hvězda,“ vzpomíná pan Macháček. „Dvacet místností, bazény, auto k dispozici. Aby bylo splynutí s prostředím dokonalé, dají vám lidé, se kterými výměnu provádíte, kontakty na svého doktora a své známé. Přebíráte také domácí povinnosti jako krmit rybičky, posekat trávník…“ Zřejmě ideální cestování pro postbatůžkářský věk a situaci, kdy vás již nefascinuje, že v Jihoafrické republice žijí černoši, ale chcete poznat jemnější detaily toho, jak žijí. Takové detaily, které vnímají jenom ti, co tam žijí. A na druhou stranu máte jistotu, že vám někdo nevykrade byt. „V Kapském Městě jsme byli v takovém malém baráčku, naproti měl rezidenci Mandela,“ vzpomíná pan Macháček a ukazuje fotografie. „Paní, se kterou jsme byt měnili, nám pomohla s půjčením auta, zaručila se svou kreditní kartou. V Itálii se nám stalo, že jsme seděli venku a najednou se tam objevili nějací Slováci a ptali se nás, jestli nesháníme nějaké brigádníky na sklizeň jablek. Tak jsem jim řekl: ‚My jsme zrovna takoví jako vy.‘ Je to normální všední život bez pozlátka. V Holandsku nám půjčili taková stará kola, rachtačky, ráno jsme jeli do městečka pro sýr. Všude jsme byli součástí té země, připadali jsme si jako jedni z nich.“ Celosvětově je v Intervacu kolem 10 000 rodin, což teoreticky znamená, že by mohlo být 10 000 výměn za rok, ale v praxi jich je i víc. Například Američané si zorganizují výměn za rok i deset a naplánují si tímto způsobem zajímavou cestu po Evropě. „Otevřelo mi to svět. Když se rozhodnu, že chci třeba do New Yorku, tak Internetem někoho vyhledám, domluvím se a během čtrnácti dnů můžu letět. Svět se tak stává příjemnějším. Letos jsme psali asi osmdesát pohledů k Vánocům.“

Category: 2001 / 09

Co by se asi stalo, kdyby onoho listopadového dne roku 1532 Francisco Pizarro s hrstkou svých mužů v podhorském městečku Cajamarca nezajal posledního vládce Atahualpu, nemanželského syna Inky Huyana Capaca, a nezmocnil se tak největší indiánské říše amerického kontinentu? Jak by vzkvétala země zlata a co všechno by Inkové dokázali, kdyby…? Historie kdyby nezná, a tak nezbývá než přijmout sled událostí, které vedly k zániku Incké říše, k rozšíření španělského impéria v Novém světě, k následujícímu osvobozeneckému boji za nezávislost, a dále až k současným ekonomickým a politickým problémům této oblasti. Na konci středověku, kdy Evropu sužovaly války a hladomor, však právě tady, uprostřed andských velehor, vzkvétalo Cuzco, největší metropole předkoloniální Ameriky, hrdě nazývané pupkem světa, i celá říše Inků, synů Slunce.

LEGENDA SE ZLATOU HOLÍ

Historie jihoamerického kontinentu a zvláště pak území náležejícího dnes republice Peru bývá často spojována výhradně s říší Inků. V oblasti mezi současnými hranicemi Kolumbie, Brazílie, Bolívie a Chile však žily mnohé kultury dávno předtím, než první Inka usedl na sluneční trůn. Žádná z nich však nedosáhla takového věhlasu a významu jako právě kultura Inků. Ti podle legendy vzešli z divokých kmenů žijících v oblasti jezera Titicaca, které sjednotili a „polidštili“ první Inkové vyslaní samotným stvořitelem Slunce Manco Capacem a jeho ženou a sestrou Mama Ocllo. Aby mohli přivést na Zem civilizaci, museli nejprve založit a vybudovat hlavní město. „Vezměte si tuto zlatou hůl,“ řekl jim otec slavnostním tónem. „Nejprve přijdete k velkému jezeru. Potom se dáte na sever. Pokaždé, když se zastavíte, abyste se najedli a uložili ke spánku, zkusíte hůlku zarazit do země. Tam, kde se vám to podaří bez sebemenší námahy, vystavíte Cuzco, odkud budete spravovat říši boha Slunce.“ Tak praví legenda. Historické prameny naproti tomu uvádějí, že údolí kolem Cuzka bylo osídleno peruánskými Indiány dávno před Inky. Ví se však o nich jen velmi málo, a tak se dočteme pouze o jediné významnější kultuře Chanapata.

NEJMOCNĚJŠÍ ŘÍŠE JIŽNÍ AMERIKY


Kamenné Cuzco, mocné a vznešené, nechal vybudovat nejslavnější z Inků Pachacutec v polovině 15. století. Z vrcholu Sacsahuamanu se nabízí nejlepší pohled na celé město, nazývané kdysi „pupek světa“.

Zpočátku Inkové vytvořili jen nevelký politický útvar na území kolem města Cuzco. Jejich expanzivní politika a dlouhodobé dobyvatelské úspěchy pomohly říši podmanit si obrovská okolní území, až se nakonec stala největším a nejmocnějším impériem na celém kontinentě. Před příchodem prvních Evropanů se rozkládala Incká říše na ploše bezmála milionu čtverečních kilometrů, od jihu Kolumbie k chilské řece Maule, od pobřeží Pacifiku až k amazonským pralesům.

S odstupem času získává pohled na existenci této výjimečné kultury zcela nový rozměr, obohacený sice o mnohá fakta a nová překvapivá poznání, avšak stále zahalený čímsi tajemným a nevysvětlitelným. Jak schopní, inteligentní a pracovití lidé museli být ti, kteří se nazývali syny Slunce, ti, kdož za necelých tři sta let (největší rozmach a rozvoj přitom představuje pouhé jedno století před conquistou) dokázali sjednotit velkou část jihoamerického kontinentu v ucelené impérium protkané sítí silnic a zavlažovacích kanálů, s řadou administrativních center, dosud se pyšnících skvělou architekturou, a složitým dokonale organizovaným úřednickým aparátem? Rychlost, s jakou Inkové vybudovali tak rozsáhlou říši, pak musí nutně vzbuzovat úžas.

DOMNĚNKY, NÁZORY, FAKTA…

Inkové, navzdory stavitelskému mistrovství a umění v mnohých dalších řemeslech, nikdy nepoznali tajemství písma (používali pouze tzv. quipu [kipu] – systém šňůrek a uzlíků, jejž sice někteří historikové považují za určitou formu písemného dorozumívání, avšak většina se shoduje v tom, že plnil pouze funkci počítadla), a tak celá znalost jejich historie vychází pouze z vyprávění členů rodiny posledního Inky, které zaznamenali první kronikáři ze starého kontinentu. O pravdivosti a spolehlivosti těchto informací se dodnes vedou spory a mnozí odborníci přicházejí s novými objevy, které vycházejí z jejich vlastních dedukcí výsledků archeologických výzkumů, ale jsou v rozporu s poznatky oněch nejstarších „písmáků“. Typickým příkladem nejednotného názoru na původ a funkci důležité incké památky je Sacsahuaman…

Přesto mnohé ze života Inků se zdá být jednoznačné a nezpochybnitelné a je odborníky i veřejností všeobecně přijato. Kamenné Cuzco, mocné a vznešené, nechal vybudovat v polovině patnáctého století teprve devátý Inka Pachacutec Yupangui, nejslavnější ze všech, poté co dal srovnat se zemí původní hliněné stavby. Samotné slovo pachacutec znamená v jazyce kečua, jímž Inkové hovořili, „reformátor“ či „proměnitel světa“, někde se uvádí i jiný překlad „zvrácení světového pořádku“ nebo „ten, kdo otřásá zemí“ – avšak význam zůstává zachován.

Pachacutec byl autorem plánu celé přestavby města, kterou posléze dokončil jeho syn a nástupce Tupac Yupangui. A tak se v jednom údolí andských velehor ve výšce bezmála 3500 metrů nad hladinou moře, mezi říčkami Huantanay a Tullumayo, zrodilo velkolepé město. Metropole, jež nemá v dějinách dávných civilizací obdoby. Úžasnou a dosud pro nás nepochopitelnou technologií, bez znalosti kola, kladky či železných nástrojů, vybudovali Inkové své sídlo a snad právem a s patřičnou pýchou je nazvali „pupkem světa“. Pro svou říši měli dokonce i úřední název Tahuantinsuyu, což doslova znamená „země čtyř částí“. Bylo to pojmenování symbolické i administrativní, neboť obývané území bylo uspořádáno právě kolem Cuzka ve čtyřech obrovitých výsečích orientovaných podle světových stran. Na severu se rozkládalo Chinchasuyo, na jihu Collasuyo, Cuntisuyo se táhlo na západ a Antisuyo se otevíralo východním směrem, k Amazonii. Metropole říše se dělila na severní, výše položené Horní Cuzco a jižnější Dolní. Zatímco hořejší město vystavěné z jednoduchých přízemních či jednopatrových domů obývali prostí lidé a řemeslníci, Hurin (Dolní) Cuzco patřilo výhradně incké elitě, příslušníkům nejvyšší vládnoucí vrstvy. Téměř dvousettisícová metropole byla mnohovýznamovým centrem celého impéria.

Impéria, které však bylo, jak později historie ukázala, jen „obrem na hliněných nohou“. Pouze díky neomezené moci jediného panovníka, absolutní oddanosti a poslušnosti všech příslušníků společnosti, jejich přesné a nedotknutelné hierarchii od nejvyšších curaků z královského rodu až po posledního indiána v zapadlé andské vesničce, mohla celá země po staletí fungovat, vzkvétat a nabídnout Španělům bohatství a poklady, o jakých se žádnému z nich nesnilo. Život každého jedince tu určoval stát – nejvyšší Inka. Dělení všeho a všem bylo spravedlivé a neměnné, jakož i požadovaná práce a daně, tedy přesně určený díl z každé sklizně. Nikdo nemohl zbohatnout, ale stejně tak nemohl nikdo zůstat hladový a bez příbytku.

NAD PUPKEM SVĚTA

Rozsáhlá přestavba hlavního města započala až v polovině patnáctého století. Půdorys představoval tělo pumy, posvátného zvířete uctívaného pro jeho sílu. Kyklopská pevnost Sacsahuaman, jež se majestátně vypíná nad městem, představovala hlavu šelmy, město samotné pak její tělo. Sacsahuaman nechal vybudovat společně s Cuzkem Inka Pachacutec a jeho stavba pokračovala až do konce století. Dokončena tedy byla pravděpodobně až za vlády Huyana Capaca. Sacsahuaman – to jsou tři mohutné zdi klikatící se rovnoběžně za sebou v délce několika set metrů, které vytvářejí nedobytný objekt, jenž nedovolil žádnému vetřelci zmocnit se zbožňovaného sídla.


Každý návštěvník se může na místě přesvědčit o dokonalosti incké architektury. Mezi jednotlivé balvany nelze vsunout ani čepel nože.

Každá tato kamenná hradba, šestačtyřicetkrát lomená, podpírala terasu. Tři takto vzniklé náspy, sahající dohromady do výšky více než dvaceti metrů, byly tvořeny řadou výstupků, výklenků a pilířů. Byly tu jen tři vstupní brány, z nichž jedna nese jméno hlavního stavitele. Syn indiánské princezny Chimbu Ocllo a španělského důstojníka, slavný kronikář Garcilaso de la Vega o Sacsahuamanu prohlásil: „Toto je největší a nejhrdější dílo, jaké kdy Inkové vykonali, aby dokázali svou moc a svůj majestát.“ Gigantické bloky vysoké až deset metrů, široké pět a silné bezmála čtyři metry působí skutečně nadpřirozeným dojmem a jen stěží si dnes dokážeme představit, jak tyto kamenné obry, vážící mnohdy i několik desítek tun, vynesly na vrchol kopce jen ruce Indiánů. Jak dokázali bez použití jediného dopravního prostředku vláčet břemena, se kterými by si dnes jen těžko poradila nejmodernější technika? Důsledná organizace a píle dala vzniknout tomuto i dalším dílům, jež si bezesporu zasluhují úctu a obdiv. Kamenné kvádry vláčelo k pevnosti najednou tisíce dělníků. Srovnání můžeme nalézt snad pouze v Egyptě za dob vlády faraonů a ve staré Číně. Nikde jinde ve světových dějinách totiž na stavbu jediného díla nebylo nasazeno takové množství lidí.

DOSUD PLATILO…

Historik Victor W. von Hagen se však domnívá, že při technologii této stavby používali Inkové přece jen primitivní dopravní prostředek, který jim usnadnil vláčení těžkých balvanů z protějšího údolí až na vrcholek k Sacsahuamanu. Ve své knize uvádí: „Nalámaný kámen dopravovali na staveniště po válečcích, tam vykopali jámu a do ní uložili první kvádr, na něj pak dopravili druhý kámen po rampě z kamení a udusané hlíny (tento postup viděl údajně jeden jezuitský kronikář ještě v 17. století). Výstupky na zdivu tu kameníci ponechávali úmyslně, aby o ně opírali sochory při ukládání kamenných bloků. Je zřejmé, že na staveniště přicházel kámen neopracovaný a teprve na místě byl otesán…“

Na otázku, jak tyto balvany Inkové opracovávali, jakým způsobem, jakou silou donutili tvrdý kámen „roztát“ tak, aby jednotlivé kusy do sebe zapadaly s přesností kostek v dětské stavebnici, nezná nikdo jednoznačnou a přesvědčivou odpověď. Žádné přitom nejsou spojeny jedinou lžící malty, a přesto (o tom jsme se při první příležitosti přesvědčili) nezapadne mezi ně ani čepel nože. Podle jedné z teorií Inkové používali jakési výtažky či šťávy z rostlin, jimiž kameny potírali. Jejich účinek byl tak silný, že balvan změkl a stal se tvárným.

K pevnosti náležely i tři věže, kde byly údajně umístěny vojenské jednotky střežící Cuzco a které byly později, v době španělské conquisty, zbourány. Věže byly spojeny podzemními chodbami s největší z nich Mujacmarcou. V době bezprostředního ohrožení Cuzka a hlavy říše byla právě Mujacmarca (považovaná za oko pumy na obraze, jež Cuzco a Sacsahuaman vytvářely) osobním bunkrem panovníka a jeho rodiny. Aby se snad v případě nebezpečí neztratily či nepoškodily státní poklady, byla pevnost spojena tajnými koridory i s vlastním níže položeným sídlem. Tělo pumy představovalo město ležící v údolí pod ochranou sacsahuamanských hradeb. Celé pohanské Cuzco mělo být podle dobyvatelského scénáře Španělů srovnáno se zemí stejně, jako byl zničen aztécký Tenochtitlan. Naštěstí tento záměr nebyl důsledně vykonán, mnohé budovy, chrámy a paláce však byly rukama conquistadorů zničeny či z velké části poškozeny.

CO PLATÍ DNES…

V červnu loňského roku jsme navštívili Sacsahuaman již potřetí. Před pár dny skončila oslava Inti Raymi, a tak z obrovské volné plochy mezi stavbami ještě nestačili odnést lešení, které podpíralo tribuny pro návštěvníky, ani „zlatá“ nosítka pro nejvyššího Inku. Turisté tu v malých hloučcích pozorně naslouchají zasvěceným výkladům průvodců. Dnes, vloni, stejně jako před pěti lety, kdy jsme do Cuzka a na Sacsahuaman zavítali poprvé, slyšíme stále tytéž monology oněch „vyslanců“ cestovních kanceláří. Pravdou je, že jich za tu dobu notně přibylo.


Probíhající archeologický výzkum přináší nová zajímavá fakta o Sacsahuamanu. V zadní části stavby bylo objeveno pohřebiště pro příslušníky vládnoucího rodu.

Na Sacsahuamanu je stále co obdivovat a i několikátá návštěva může být objevná, neboť téměř vždy přinese cosi nového, něco, čeho si dříve ani pozorný návštěvník nevšiml. My jsme sem však nepřišli znovu jen s úžasem pozorovat mimořádné dílo dávných stavitelů. Věděli jsme, že zde probíhá archeologický výzkum, který už přinesl (prozatím jen odborné veřejnosti) zcela nový názor na původ a zejména funkci této stavby. Podle nejnovějších výsledků se totiž nejedná o pevnost, nýbrž o posvátné a kulturní místo Inků. Dosud platilo, že odtud Inkové bránili své Cuzco před nepřáteli, zejména před divokými amazonskými kmeny. Avšak co mohli vlastnit jiného okolní národy, jaké zbraně používali? Střelné zbraně poprvé přivezli až Španělé. Proč by pak Inkové stavěli proti lukům, prakům či šípům mnohametrové kamenné zdi? Navíc, jak tvrdí historikové, pralesní indiáni z povodí Amazonky nebyli schopni překonat vysoké andské hřebeny a dostat se až do údolí Cuzka. Nedokázali se adaptovat na tak rozdílné klimatické podmínky související se značnou nadmořskou výškou, tak odlišné od prostředí dole, ve vlhké a horké džungli. Proti komu se tedy Inkové chtěli vlastně bránit? Kronikáři Garcilaso de la Vega, Felipe Huaman Poma de Ayala či Cieza de León považují Sacsahuaman mimo jiné za skladiště zbraní, avšak žádné válečné předměty se tu nenašly.

Věž, kterou Španělé krátce po příchodu do Cuzka zbourali a jež údajně sloužila vojákům k pozorování (Mujacmarca), měla podle aktuálních poznatků astronomické a ceremoniální využití. Objevují se názory, že byla až třicet metrů vysoká, což je ovšem v rozporu se zásadami architektury. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by musely být, tvrdí architekti a stavební inženýři, vybudovány i hluboké základy, jinak by zcela jistě spadla. Mohla tedy mít jen osm až dvanáct metrů.

Cuzco bylo zejména střediskem náboženství, centrem slunečního kultu. Posvátné město bylo domovem Inků i všech jejich božstev. Čtyři hlavní vlastnosti se vztahovaly ke Slunci a ke čtyřem obdobím jeho roční pouti – slunovratům a rovnodennostem. „Nejvýznamnějším a také nejvelkolepějším svátkem byl Inti Raymi v době letního slunovratu,“ poučují průvodci zvědavé turisty a s hrdostí dodávají: „Po dobytí říše byla tato oslava zakázána a během následujících čtyř set let takřka zapomenuta. Příchod nového slunečního roku se tu opět začal slavit až roku 1944. Každoročně se tak 24. června celé město s pýchou hlásí k tradici svých předků a tato pompézní oslava je znovu neodmyslitelně spjata se životem našeho města…“ Není se co divit, vždyť je to přesně tak, jak se dočteme ve většině cestovních brožur, průvodců i v monotematických publikacích popisujících období Incké říše. I tady však, zdá se, dozná historie nových změn. Profesor Waldemar Espinoza Soriano z limské univerzity San Marco, jenž je ve své specializaci na incké období uznávanou autoritou, přichází s názorem, že organizace a průběh slavnosti Inti Raymi, tak jak je dnes předvádí každoroční fiesty v Cuzku, odpovídají podle dobových popisů slavnosti Capac Raymi. Ta byla nejvýznamnější inckou oslavou, která se odehrávala vždy v prosinci. Tehdy je však v plném proudu letní deštivé období, kterému se turisté zpravidla vyhýbají, a tak se celá slavnost Capac Raymi přesunula na červen, což je z hlediska cestovního ruchu termín mnohem zajímavější, a spojila se s méně významnou slavností dávných obyvatel zvanou Inti Raymi. Dobové kostýmy a teatrální ztvárnění rituálů vytvářejí dokonalou iluzi o životě tehdejší incké společnosti. S rostoucím přívalem turistů z celého světa, pro něž se Inti Raymi často stává největším lákadlem k návštěvě Peru, totiž znamená tato slavnost nemalý přísun peněz do městské pokladny. Všichni ti, kteří se jakýmkoliv způsobem živí či přiživují na cestovním ruchu, pak vítají každoroční pořádání slavnosti především díky vysokým výdělkům, nikoliv v úctě k tradicím. A pak nějaký ten měsíc nemůže hrát žádnou roli.

Nacházíme se na nejvyšší terase, nad třetí kamennou zdí. „Tady Inkové prováděli posvátné rituály…,“ říká Javier Condori Llamachina, archeolog a vedoucí odkrývacích prací na Sacsahuamanu. „Všimněte si, že kolem kulatého místa uprostřed vedou tři kanálky. Do nich se během obřadů nalévala chicha [čiča].“ (Chicha je kukuřičný kvašený nápoj s obsahem alkoholu, který i dnes domorodci vyrábějí podle tradiční staré receptury.) Do onoho kruhu zrovna přichází žena. S rozkročenýma nohama a zvednutýma rukama upřeně vzhlíží k nebi. Nabírá sílu, životodárnou energii. Tohle místo je prý skutečně nabito mimořádnou energií, magnetickou silou nesrovnatelně velikou v porovnání s ostatními částmi Sacsahuamanu. Ne náhodou právě tady Inkové vyčlenili nejposvátnější místo z celé stavby, a jak vidno, důvěru v jeho blahodárné účinky neztrácejí zdejší lidé ani po mnoha stech letech.

V bezprostředním okolí tohoto místa dodnes rostou některé velmi vzácné léčivé bylinky. Báby kořenářky je tu den co den sbírají, využívajíc zkušeností svých dávných předků, aby lidem dole ve městě ulevily od nejrůznějších neduhů.

Javier nás pak doprovází na protější stranu rozlehlého Sacsahuamanu, kde probíhá další výzkum organizovaný univerzitou v Cuzku. „V této části bylo pohřebiště, tady dole pro urozené příslušníky vládnoucího rodu a tam dál na kopci pak pro obyčejné lidi. Celý Sacsahuaman byl Slunečním chrámem… tady těmito kanálky odváděli dešťovou vodu…,“ vypráví o své práci nadšeně Monica P. Garcia, studentka archeologie. Ani mezi současnými odborníky však, jak jsme záhy poznali, nepanuje shodný názor na stáří tohoto unikátního díla. Javier tvrdí, že spodní zdivo pochází ještě z předinckého období a může být až 1500 let staré, zatímco Monica je tvrdou zastánkyní ryze incké stavby. Rozsoudit oba názorové proudy v moderní „sacsahuamanské“ archeologii nebude nikterak snadné. Důvod je prozaický… Peníze. Peru chybí finanční prostředky na přesné datovací přístroje, a tak výsledky ohledně stáří vyvolávají řadu spekulací a různých teorií. Dříve se na výzkumu podíleli Němci a Američané, kteří odváželi vzorky na přesná datování do Evropy a USA. Teď tu však žádní cizinci nepracují, a tak je otázkou času, kdy vláda, respektive ministerstvo kultury docení význam těchto jedinečných kulturních památek. Kdy pomůže dokončit jejich výzkum a ukázat světu, jak důležitá je pro Peruánce vlastní historie, úcta k tradicím a umění předků z období, než je zasáhla ničivá síla prvních dobyvatelů.

Na poznatku, že celý objekt plnil úlohu posvátného místa, takového, jež bylo Inky přisuzováno chrámu Slunce (Templo del Sol), se už dnes shoduje většina odborné veřejnosti. Budoucí archeologové už začínají na přednáškách slýchat o Sacsahuamanu coby incké pevnosti pouze jako o zastaralém a dnes už neplatném názoru, jenž se opíral jen o zápisky prvních kronikářů a dojmy španělských conquistadorů, nikoliv o fundovaný archeologický výzkum.

NA SKOK DO MĚSTA Procházíte-li se dnes ulicemi Cuzka, stáváte se svědky střetu zcela odlišných světů – amerického, indiánského a evropského, který sem přinesli Španělé při dobývání kontinentu. Spodní pevné zdivo původních staveb využili jako stabilní základy, na nichž vybudovali okázalé barokní stavby. Centrum města tvoří Plaza de Armas (náměstí Zbraní), stejně jako v každém peruánském městě či vesnici. Malebnému náměstí vévodí katedrála, koloniální chrámová stavba. Okolní, většinou jednopatrové budovy s podloubími a dřevěnými balkony rovněž připomínají barokní Evropu. Díky své poloze v uzavřeném údolí počet obyvatel příliš nevzrostl, změnili se však lidé, kteří tu žijí. Cuzco je kulturní a historickou metropolí dnešního Peru a pomalu si zvyká i na turisty, kteří sem každoročně ve stále větším počtu přijíždějí. Za posledních pět let tu výrazně přibylo hotelů, moderních restaurací a cestovních kanceláří nabízejících výlety do okolí a samozřejmě trhy, které neodmyslitelně dotvářejí celkový kolorit města. Místní domorodci i ti ze vzdálenějších osad a vesnic tu prodávají vše, co jen trochu připomíná jejich slavnou minulost a národní folklor. Přestože je Cuzco rušným městem, najdou se tu i tichá zákoutí, starobylé dlážděné uličky, kde můžete nasávat plnými doušky atmosféru uplynulých století. „Kdo ví, možná právě tudy,“ řeknete si, „nosili na zlatých nosítkách svého vládce, nejvyššího Inku…“

Category: 2001 / 09

„Vzpomínám si, že jsem se nebál, neboť mi rodiče vysvětlili, že operatér, většinou Peul přezdívaný ‚Biel‘, mi na záda hodí vajíčko, a v tom momentě by měla kůže z mého penisu sama odpadnout. Bohužel se tak nestalo,“ vypráví Benoit Ouoba, profesor lingvistiky a náš průvodce královstvím Gourma v Burkina Fasu.

NEBESKÝ PŮVOD

Profesor Benoit Ouoba je vedoucím programu gramotnosti pro Gulmu. Už více než deset let prochází územím Gourma a zapisuje si bajky předků, mýty a legendy předávané ústně z generace na generaci. Jedna z nich, rozšiřovaná medicinmany, přisuzuje Gourmanšům nebeský původ. Podle ní sestoupil zakladatel říše Gourma z nebe na bílém koni v místě nazývaném Koudiaboangou, což je černá hora na jih od Pamy. Na místě, kde se dotkl země, jsou prý dodnes patrné stopy jeho koně.


Moc současného císaře Youabiliho je v rámci Gourmanšského království absolutní.

Ať už první Gourmanš sestoupil z nebe, či nikoli, jisté je, že jeho potomci se usadili v jihovýchodní části dnešní republiky Burkina Faso a v čele se svým císařem dodnes udržují vlastní svébytné tradice, zvyky a uspořádání společnosti. Královským městem je pro Gourmanše město Fada-N’gourma, v němž sídlí císař Youabili. Ten současný je třicátý v pořadí a na trůn nastoupil v září roku 1992. Jeho moc je v rámci Gourmanšského království absolutní, v rámci celého Burkina Fasa je jedním ze správců země. Jako republika si totiž Burkina volí svého prezidenta i parlament. Stejně jako v řadě dalších afrických zemí, i v Burkina Fasu tak vedle sebe poměrně v klidu fungují dvě moci, dvě správy – státní a náčelnická, v tomto případě císařská. Bývalý prezident Burkina Fasa Thomas Sankara, zavražděný v roce 1987, doplatil životem zčásti i na to, že chtěl upřít moc tradičním náčelníkům, takovým, jakým je mimo jiné i císař Gourmy.

„V rozsahu své obyčejem dané moci je císař jen pomocnou figurou ve správě země. Především však udržuje Gourmanše pod svým vlivem. Je to on, kdo zaklíná viditelné i neviditelné zlé duchy. A jestliže mu vesničtí náčelníci v Gourmě stále přicházejí složit hold, je to spíš ze strachu z jeho moci, než proto, že by potřebovali, aby jeho armáda chránila jejich vesnice, jak tomu bývalo kdysi…“ vypráví nám profesor Benoit.

Moc císaře je do značné míry založena na schopnostech, které měl zdědit po svých předcích. Tou nejdůležitější je u Gourmanšů schopnost vidět do budoucnosti, zde se tomu říká „dotazovat se Bayualiho“. I založení království Gourma je s posvátnými obřady podle legendy těsně spjato:

„Kdysi žil slepý muž jménem Djaba, který věštil z tykví. Viděl tedy do budoucnosti a věděl, co se stane. Stalo se, že obyvatelstvo Kaoudiaboangou bylo postiženo hladomorem. Djaba měl šedivého koně, kterého musel prodat, aby mohl opatřit jídlo pro svou rodinu. Šel se „zeptat Bayualiho“, jenž mu řekl, aby prodal koně prvnímu člověku, kterého potká. Djabův syn Lompo, který byl prodejem pověřen, potkal muže vracejícího se z buše s otepí slámy. Tato otep slámy se stala cenou za koně, jak si Bayuali přál. Když se Lompo vrátil, rozdělal ze slámy oheň a Djabovi se zázračně vrátil zrak. Djaba byl potom zvolen náčelníkem a lidé se ho chodili dotazovat, kdykoli hodlali něco podniknout, protože pomocí svých tykví předvídal budoucnost. Po jeho smrti převzal Lompo jméno svého otce a nazýval se tedy Djaba Lompo. A stal se zakladatelem říše Gourma,“ vysvětluje počátky říše zahalené v legendy profesor Benoit. Ovšem lingvista se v něm nezapře, a tak přidává výklad o původu slova Gourma:

„Jméno Gourma pochází z jazyka songhai a znamená ‚pravý břeh‘. Songhajové dali toto jméno veškerému území na pravém břehu Nigeru, zatímco Aoussa nazývali území na levém břehu. Takže zpočátku název ‚Goulmance‘ či ‚Gourma-n kies‘ znamenal obyvatele všech oblastí v ohbí Nigeru. Později označoval nynější ‚Goulmancebas‘ či ‚Gourmanches‘ vzniklé z lidu Bemba, což byli dobyvatelé, a Buricimbas, což byli předcházející usedlíci.“

Benoit mluví měkce, pravidelně si stírá z čela pot kapesníkem, který je prachem cesty zbarven do ruda. Je květen a v této oblasti Burkina Fasa se teplota blíží 50 °C ve stínu.

TÁBOR OBŘEZANCŮ


Chlapci od dvanácti let stráví v táboře obřezaných téměř tři měsíce.

Míříme do Tantiabouli, malé vesničky ležící co by kamenem dohodil od hranice Nigeru. Právě nyní by tam měl být tábor obřezanců, což velmi zajímá nejen nás, ale i Benoita.

Za volantem jeho starého vozu Break 305, který mu v roce 1987 věnovala francouzská nevládní organizace, míříme na východ, směrem k Nigeru. Cesta je ale tak špatná, že naše rychlost sotva přesahuje 40 km/h. Kolem nás pomalu ubíhá monotónní krajina africké savany sužovaná květnovým horkem. Občas míjíme na stranách silnice vraky osobních a nákladních aut, ohořelé či rozebrané…, a vedle nich dva tři kopečky hlíny, hroby řidičů či nešťastných cestujících. Více než tři hodiny krušné jízdy za námi zůstalo město Fada-N’gourma. První kilometry za městem byly okořeněny vším, co k africkým silnicím a cestám patří – nepředvídatelnými cyklisty, duchem nepřítomnými chodci, osly, kozami a volně pobíhajícími kuřaty. Nyní už jedeme stálou rychlostí, která je přerušována jen několika kličkujícími přetíženými venkovskými taxíky a brody. Tyto přejezdy přes řeky, které jsou v tuto roční dobu vyschlé a z cesty nejsou zpravidla vidět, mají na lidi i vozidla devastující účinek, pokud je přejíždíte příliš rychle.

Ženy a malí obchodníci jsou rozšafnými diváky. Kráčejí po stranách cesty, na hlavách nádoby s vodou. Cesta je horší a horší. Benoit mlčí, je příliš zaměstnán vyhýbáním se dírám, kamenům a návějím písku a kličkováním mezi trnitými keři.

Krajina se mění. Okrová půda přechází v poušť. Obrovské stromy cailcedrates, které až dosud lemovaly cestu, pomalu mizí. Jejich místo zaujímají palmy doum a zakrslé akácie. Náš zrak však stále ještě tu a tam zachytí obrovské beztvaré siluety holých baobabů.

I vesnice jsou stále vzácnější. Míjíme jen několik usedlostí, každá složená z osmi až deseti chýší zvaných banco, které jsou spojené stěnou z prosné slámy. Vstup je tvořen kruhovou chýší s tak nízkým otvorem, že si musíte takřka kleknout, abyste se dostali přes práh. Někdy leží na podlaze sláma, malá hromádka rozbitého nádobí, klasy kukuřice či prosa, kusy kolových ořechů, slepičí peří nebo slupky podzemnice. Jsou to ochranné amulety, úlitby duchům, které mají zajistit dobrou úrodu a ochránit lidi a zvířata před nemocemi. Jiné amulety, zavěšené nad vchodem, chrání před Souanou, což je zlý duch lidožrout, který vchází v noci do chýší, aby z těla spáčů vyrval srdce. V oblasti Kantchari jsou dosud kouzelníci, kteří se dotazují na osud tykví – „radí se s tykvemi“.

Nejrozšířenějším a nejprestižnějším způsobem věštění ale zůstává u Gourmanšů geomantie. Nikdo neví, jaký je její původ nebo kým byla do Gourmy zavedena. V každém případě však tvoří základ gourmanšského společenského života, základní kodex, který nikdo nesmí ignorovat, pokud se chce účastnit veřejného života. Je to obrovská moc, kterou Benoit, sám také Gourmanš, vysvětluje a obhajuje svým způsobem:


Obřezanci musí mít těla pokrytá bílou nebo šedou hlinkou.

„Jednoho dne stvořil bůh tura zebu. Učinil jej bílého, majícího čtyři nohy a hrb na hřbetě. Na čelo mu posadil dva rohy – krásné a vzbuzující respekt. Bylo to zvíře jako žádné jiné. Bůh, jsa na sebe velmi pyšný, postavil zebu do chýše se stěnami ze slámy z prosa, tzv. seccos, aby jej některé zvědavé ženy nemohly spatřit. Potom svolal před chýši všechny ty, kteří předpovídají budoucnost, kouzelníky či proroky, ty, kteří věští z vody, čtou z tykve, geomantiky a ty, kteří věští z písku. Každý z nich se snažil uhodnout, co bůh za stěnami chýše skrývá. Nikomu z nich se to nepovedlo, až na gourmanšského geomantika, který podle více než sta znaků v písku popsal bílé zvíře se čtyřma nohama, hrbem na hřbetě a dvěma rohy na čele. Dokonce dodal, že toto neznámé zvíře by mohlo poskytovat člověku potravu, oděv a teplo… Bůh, jsa polekán neobyčejnou mocí tohoto geomantika, vymazal 100 ze 116 znaků, které použil. Proto máme v současnosti pouze 16 znaků pro styk s duchy.“ Benoit s mírným úsměvem dodává: „Ovšem to nám stačí.“

Gourmanšové nic nepodnikají, aniž by se prostřednictvím geomantika (zvaného tambipualo) poradili s duchy. Ať se jedná o neštěstí, k němuž již došlo nebo které teprve hrozí, o narození (volbu místa, kde k němu má dojít), o smrt či svatbu…

Gourmanšové se prostřednictvím geomantika dotazují Bayualiho na všechny záležitosti soukromé či společné – určení data a místa tábora pro obřízku, konání oslav nového prosa či některých jiných zemědělských obřadů v době setí. A tak je to geomantik, kdo svým způsobem dohlíží na osudy každého jednotlivce i celého vesnického společenství.

Jakým způsobem? V okamžiku, který považuje za příznivý, udeří tambipualo do země a myslí jen na to, co chce vědět. V čistém písku sleduje znaky, jež doprovázeny určitými obřady zjeví příčinu neštěstí, které se událo, nebo důvod hrozícího nebezpečí.

Jen část odpovědí však sdělí tazateli přímo. Totožnost, svatost, rod, předek, duch, kterého je třeba usmířit kajícími nebo usmiřujícími oběťmi, se nikdy nezjeví přímo. Ke sdělení tohoto druhu poselství používá tambipualo znaků, které vyrývá špičkou nože do kusu tykve. Tato písemná sdělení tazatel objeví, když jde k oltáři svých předků nebo bohů.

Jakmile Gourmanšové dosáhnou věku, kdy se lze geomantika dotazovat, naučí se luštit tyto kusy tykve. Ty jim totiž zjevují nejen předka, kterého je třeba uctívat, ale také způsob, jakým se to má dělat: úlitbou ve formě sala (kaše ze směsi prosa a dužiny plodů baobabu), obětí kohouta, kuřete, kozy, nebo řidčeji obětováním ovce či býka.

Víc nám Benoit nechtěl říci. Na naše stále přesnější otázky týkající se amuletů, geomantiky a jedů – říká se, že Gourmanšové bývali mistry v jejich výrobě – jen pozdvihl oči k nebi a pokrčil rameny. Naznačil nám, že odpovědět nám nemůže. Jako by tajemství udržované kolem jejich obřadů zaručovalo Gourmanšům, že tyto rituály dál přežijí, stejně jako bázeň, kterou vždy vzbuzovali jak ve svých sousedech, tak v cizincích.

HOSTINA U NÁČELNÍKA


Masku a oděv zhotovené ze stébel prosa mohou nosit jen ti, kteří už byli obřezáni dříve.

Tantiabouli je malá vesnice na vrcholku mírných pahorků. Na dně rozlehlých údolí leží zahrady ohraničené slaměnými ohradami seccos. Vytvářejí geometrické obrazce sytě zelené barvy, překvapující v této okrově hnědé krajině. První, koho zde navštívíme, je náčelník vesnice. Po obvyklých zdvořilostních formulkách, které u Gourmanšů spočívají v tom, že se ptáte na novinky ohledně manželky, dětí, rodičů, bratrů, sester, nevlastních bratrů, prarodičů, strýců, tet apod., …a někdy dokonce na zdraví dobytka a předků, nás náčelník ve své vesnici přijímá.

Vesnice je vlastně kruhový dvůr ohraničený stěnami ze spletené slámy, na němž jsou postaveny chýše s mírně kuželovitými střechami. Uprostřed vesnice ženy něco kutí kolem obrovského kouřícího hrnce, očouzeného ohněm.

Náčelník Labidiedo nás přijímá v kruhové, dosti rozlehlé chýši (nazývané tyuli) umístěné u vstupu do vesnice. Sedíme na slaměných rohožích a konverzace se týká úrody minulého roku a nadcházející zimy. Zima zde znamená období dešťů, což je v celé oblasti sahelu od května do konce srpna. Život vesnice závisí na množství vody, která během tří měsíců na celý rok naprší. Tohoto roku se deště nedostavily a náčelník neskrývá své obavy. Poslední tři roky byly špatné a sýpky jsou téměř prázdné. Bude to trvat několik dobrých let, než se zásoby obnoví. Ovšem obloha zůstává beznadějně modrá…

„Naštěstí máme svého nového císaře! Ten zdědil vědění svých předků a může seslat déšť, kdykoli si zamane, když bude chtít…“

Později večer nám Benoit potvrzuje, že onoho dne v září 1992, kdy Youabili nastoupil na trůn, k velkému překvapení všech ve Fada-N’gourmě pršelo.

Náčelník nám nabízí pohostinství. Jeho tři manželky připravují tho s jamy a s omáčkou gombo, což bude naše večerní jídlo. Noc přichází rychle a zapadající slunce barví krajinu do bronzova. V dálce se již ozývají tamtamy z tábora obřezaných.

I když se náčelník k možnosti, že bychom obřezance spatřili, stavěl velice vyhýbavě, přece jenom neřekl ne. Podle Benoita je to dobré znamení. Obřezané je totiž během prvních dvou měsíců jejich odloučení zakázáno navštěvovat. Chlapci z Tantiabouli byli obřezáni sotva před měsícem.


Právě obřezaní jsou v táboře zasvěcováni do zpěvů, tanců a tajných jazyků.

Benoit nám o obřízce vypráví – jak jinak – gourmanšskou legendu:

„První Gourmanšové obřezáni nebyli. Jednoho dne se jistý Mariamma, patrně původem Houssa, usadil i se svou rodinou v Tanoui, což je malá vesnice v Gourmě mezi Diapagou a Boutou. V té době byl obřezán pouze on. Legenda praví, že se jednoho dne jeho nejstarší syn Lotori, který odešel lovit do džungle, zranil tak, že si o větev roztrhl předkožku. Mariamma se rozhodl, že to použije jako záminku k jeho obřezání. Odvedl Lotoriho ven z vesnice do ohrady, kterou pro něj postavil, aby jej ženy nemohly spatřit. Po provedené operaci byl Lotori střežen šesti svými kamarády zabraňujícími jeho manželce v návštěvě. Zotavování trvalo 2 měsíce a musel čekat ještě další měsíc, dokud nebyly hotovy jeho ozdoby, aby mohl vyjít ven. Nakonec, doprovázen všemi obyvateli z Tanouy, se Lotori vrátil do své chýše, kde se zavřel.

Samozřejmě, že okamžitě sdílel lože se svou manželkou. Ta v milostných hrátkách nalezla takové potěšení, že svým přítelkyním řekla o novince v radostech, které zakusila a jež dosud nepoznala, aniž by pomyslela na to, že příčinou mohla být tříměsíční abstinence. Brzy došlo ke stávce žen, které odmítaly projevit svým manželům sebemenší náklonnost, jestliže se nepodrobí oné zázračné operaci. Mariamma tedy provedl operaci na 30 členech své rodiny. A protože žádný z nich nezemřel, všichni Gourmanšové chtěli být obřezáni…“

Noc je teplá a plná hvězd. Od východu vane horký suchý prašný vítr ze Sahary, který ohlašuje toužebně očekávaný, i když ještě nepravděpodobný déšť.

Benoit trochu sníží tón svého hlasu: „Geomantik na žádost náčelníka vesnice určí vybudování tábora pro obřezané, jakož i první den slavnosti, a to asi jednou za tři roky. Vybírá také místo vzdálené asi 500 m od vesnice na ‚chladné‘, vlhké lokalitě se stojatou vodou. Tam jsou odvedeni chlapci ve věku 12 až 16 let. Vzpomínám si, že jsem se nebál, neboť mi rodiče vysvětlili, že operatér mi na záda hodí vajíčko, a v tom momentě by měla kůže z mého penisu sama odpadnout. Ovšem naneštěstí se tak nestalo! Velmi časté jsou infekce, a správa země se proto snaží, aby se stále více a více obřízek provádělo v nemocnici. Mentalita lidí se ale tak rychle nemění.“

Benoit přestává hovořit, abychom slyšeli naléhavý rytmus tamtamů v dáli. „Během odloučení, které trvá skoro tři měsíce, jsou mladí lidé zasvěcováni těmi již dříve obřezanými do zpěvů, tanců a tajných jazyků Gourmanšů.“

OBŘAD ZASVĚCENÍ


Jakmile zasvěcení skončí, obřezaným začne nový život – mají nové jméno a mluví novým jazykem.

Následujícího dne za rozbřesku nás náčelník Labidiedo vede ke vchodu do tábora pod velkým stromem karité. Stojí tu obřezanci, nehybní, těla zcela pokrytá bílou nebo šedou hlinkou. V rukou drží dvě dlouhé tyče.

Před nimi stojí ti již dříve obřezaní, mají masky a oděv zhotovený ze stébel prosa a tančí v rytmu tamtamů. Jeden z nich drží luk a toulec naplněný stébly místo šípů.

Obřezaní tu stojí už více než dvě hodiny bez pohnutí, vyčerpaní sluncem a hlukem. Jakmile někdo z nich projeví jakoukoli známku únavy, je okamžitě volán veteránem k pořádku.

„Zasvěcení je velmi obtížné období,“ potvrzuje Benoit. „Ovšem jakmile skončí, začíná pro všechny obřezané nový život. Jejich původní osobnost se vytratí. Mají nové jméno a mluví novým jazykem…“Slunce je vysoko, když tamtamy náhle umlkají. Ohrožováni požíračem duší dávají se nově obřezaní na útěk. Pod stromem uprostřed ohrazeného místa zbyly zavěšené malé váčky naplněné zázračnými bylinami…září 2001

Category: 2001 / 09

Poloostrov Yucatán na východě Mexika tvoří vápencová plošina s nadmořskou výškou jen pár desítek metrů a většina jeho plochy je pokryta hustým pralesem. Yucatán proslavily památky a vykopávky mayské kultury a v současné době se stává čím dál více oblíbeným pro turisty, kteří touží obdivovat nejen slavné pyramidy, ale také si užívat nádherných písčitých pláží Karibiku.

Turisticky významnou oblastí je Riviera Maya (oblast mezi městy Cancún a Tulúm o délce okolo 160 km), kde vyrůstají moderní hotelové komplexy.

Nejznámějším místem pozůstatků mayské kultury je Chichén Itzá se slavnou Kukulkánovou pyramidou, s astronomickou observatoří (známou podle zvláštní točité struktury jako El Caracol – šnek) a Chrámem válečníků. Je vzdálená 3 hodiny jízdy (neskutečně rovnou silnicí) od Cancúnu.

Dalším známým místem je Uxmal. Pro spoustu turistů je trochu více z ruky, ale na ty, co vydrží delší cestu, čeká odměna v podobě dominantní Oválné pyramidy s Chrámem kouzelníka a klidná prohlídka této ukázky mayské vyspělosti.

Město Tulúm (ležící na jižním konci Riviera Maya) nabízí jako jediné pozůstatky mayského města nikoli ve vnitrozemí, ale na skalnatém útesu. Tento kontrast s blankytně modrou hladinou Karibiku je nádherný. Zde se nám však podařilo narazit na typickou mexickou byrokracii a nebyli jsme do objektu s profesionální videokamerou vpuštěni (neměli jsme patřičná povolení a částka v přepočtu 20 000 Kč se nám zdála neadekvátní).

Blízko Tulúmu se nachází přírodní biosférická rezervace Sian Ka’an, která je domovem stovek druhů ptáků (krásné je pozorovat zejména fregatky). Tato rezervace, která zahrnuje jak pevninu, tak i systém lagun a korálových útesů, patří do světového dědictví UNESCO.

Pokud byste se chtěli po návštěvách památek orientovat i na relaxaci a hříčky přírody, pak je tu Xel-Há. Tento přírodní park je spojením lagun, zátok, podzemních řek a jeskyní. Nabízí návštěvníkům dovádění s delfíny nebo potápění spojené s krmením ryb. Ale hlavně – příjemný odpočinek v tak krásné mexické přírodě.

Cestu zajistila CK Monoizáří 2001