Category: 2001 / 10

I would like to live in Buenos Aires, in Buenos Aires, big apple – zpívá Madonna v muzikálu Evita. Pro Evitu Peronovou, ctižádostivou průměrnou dívku ze zaprášených argentinských Kotěhůlek, muselo být Buenos Aires fantastickým objevem, ve kterém našla nejen závratnou rozkoš zábavy na nejvyšší úrovni, ale také možnost, jak uplatnit svůj prvotřídní politický a sociální instinkt. Procházíme-li kolem slavného balkonu, ze kterého Evita řečnila k uchváceným masám, anebo kolem její sochy vztyčené před Národní knihovnou těsně (časově i prostorově) u sochy papeže Jana Pavla II., napadá nás mimoděk, jak se město změnilo. Zmoudřelo a stalo se apatickým.

Argentina je velká země s 38 miliony obyvatel. V této velké zemi si ale zhruba třetina obyvatel šlape po hlavách v Buenos Aires a okolí. Parcely si mohou koupit jen nejbohatší, na koupi bytu se průměrná rodina musí dlouhá léta zadlužit. Do vnitrozemí se však nikomu moc nechce. Je čarokrásné, ale s nepatrnými možnostmi získat práci jinde než v zemědělství a s mnohem nižšími platy. Existence ve vnitrozemí je jednotvárná a izolovaná. Život je jinde: pulzuje v rozmanité, světácké metropoli, která se podobá velkému, šťavnatému, jasně červenému jablku, máte-li v životě to štěstí, že se vám podaří ukousnout si z jeho radosti a požitku.


Foto: Pavel Štýbr

ŽÁDNÁ LÁSKA NA PRVNÍ POHLED

Buenos Aires je obrovské, desetimilionové město. První dojem je velikost, moře betonu, obrovské zalidněné prostranství a vlastní nepatrnost. Příchozí potřebuje čas, aby si zvykl na jiný rozměr, na jiné vzdálenosti. Jako šňůry rovné, nezáživné, nekonečné ulice začínají ve středu města nudnými průmyslovými kolosy a končí nízkými domky na předměstí. Všude stejné reklamy, stejné butiky, stejné benzinové pumpy, vše působí sterilně, uniformně a amerikanizovaně. Takový je první dojem z Buenos Aires.


Hlavní třída Buenos Aires. Střed města si nezadá s moderními evropskými a severoamerickými městy. Kdysi (v roce 1536) v těchto místech stála jen ubohá osada…
Foto: Pavel Štýbr

Uplyne dost času, než člověk začne vnímat město jako celek a vidí jeho krásy. O Buenos Aires panuje vžitá představa, že je to krásné město. O středu, výstavném a honosném, to platí bez debaty. Nezadá si s moderními evropskými a severoamerickými městy, Latinskou Amerikou to tu rozhodně nedýchá ani náhodou, spíše Španělskem, Itálií, anebo Hamburkem. Střed města tvoří velkoryse řešené a nákladně působící jádro, vzniklé z původní ubohé osady založené v roce 1536 na březích Río de la Plata.

Ještě zakladatel města, Juan de Garay, rozdělil město do čtverců, kterým se říká kvadra, nebo manzana. Kvadra je domovní blok o délce strany zhruba 100 metrů. Ulice, většinou jednosměrné, křižují další ulice za každou kvadrou. Řeknou-li vám místní, že to, co hledáte, se nachází dvacet kvader odtud, zbývá vám ujít dva kilometry. Jakmile si však zvyknete na jinou dimenzi, před vaším zrakem se jeden po druhém začnou vylupovat krásné, vkusné, vytříbené majestátní (señorial) domy, vklíněné mezi ohavná moderní monstra. Je jich tu na stovky a právem jsou chloubou města. Následkem překotného vývoje města v dobách hospodářského růstu nevynikají, ale svoji krásu neztratily.

LITERÁRNÍ BOHÉMA

Buenos Aires je literární středisko Latinské Ameriky. Dvě nejznámější literární ulice Buenos Aires jsou Corrientes a Florida. Corrientes je dlouhá ulice, začínající u přístavních doků a přetínající střed města u známého Obelisku. Corrientes byla a je nejznámější tepnou argentinského kulturního života: kavárnami, kiny a knihkupectvími se to tu jen hemží.

Druhá, neméně slavná, ale daleko kratší ulice je Florida. Jsou tu k vidění místa, která proslula častými návštěvami J. L. Borgese, Viktorie Ocampo, Bioy Casaresa a Roberta Arlta. Do kruhu vyvolených argentinských spisovatelů nebyl připuštěn neméně slavný, leč přivandrovalý Witold Gombrowicz, který se po této slavné ulici denně potuloval po celých 24 let bez groše v kapse, dokud se nad ním nesmilovaly štěstěna a francouzská vláda. Ta poslední mu poskytla azyl a slušnou existenci do konce života. Borges byl rodák z Buenos Aires a Gombrowicz pro něj byl pan Nikdo. Jedno však měli společné: oběma unikla Nobelova cena jen o vlásek.

Florida je pěší zóna i nákupní středisko pro cizince zároveň, ale na každé kvadře je alespoň jedno knihkupectví. Argentinská knihkupectví jsou skvostná, výborně zásobená, mnohá mají maličkou kavárničku. Objednají vám cokoliv a kdekoliv, pokud to už nemají. Argentinská knihkupectví mají na pultech veškeré novinky téměř okamžitě poté, co vyšly. Mnohé knihy se vydávají ve Španělsku a rychle dopravují na latinskoamerický trh. Vůdci vydavatelství jako Santillana či Tusque si pečlivě hlídají latinskoamerickou klientelu. Je tu také dost antikvariátů. Literární život města je bohatý. Prestižní deníky, zejména Pagina 12, se pyšní pravidelnými literárními přílohami z více objemných časopisů, podobnými spíš almanachům. Ještě výraznější Clarin (téměř 600 000 výtisků denně) propaguje nejnovější román Ernesta Sabata a stojí za jeho internetovým vydáním.

Zbývá dodat, že kouzlu Buenos Aires propadli i další slavní spisovatlé, jako Eugene O’Neill či Rafael Alberti.

TANGO ARGENTINO

Vzpomínáš, bratře? To byly časy!
Muži byli jiní, mužnější než my.
Chlapci si nepomádovali vlasy.
Morfium a koka tehdy nebyly.
Vzpomínáš, bratře? To byly časy!
Pětadvacet dubnů, které se nevrátí!
Kde jsou ta děvčata věrná, ohnivých srdcí, ženy, jež jímaly závratí?
Ty, co si v tančírně u Laury vjížděly do vlasů, každá hotova bít se za lásku svou?
Vzpomínáš, bratře, jak jsem za těch časů přebral bláznu Cepedovi Mireyu Blonďatou?
(Dnes je z ní zbědovaná žebračka v cárech, ale jedné noci jsem si pro ni málem život vzal.)
Vzpomínáš, bratře, na moji krasavici? Jak tančila, okolo ní kruh diváků…
Když ji tak sešlou vidím jít po ulici, odvrátím pohled a divže nepláču…


Zpočátku bylo tango tancem proletářů a společenské spodiny: tančili ho muži v nevěstincích, aby si ukrátili čekání. Ve 20. letech 20. století už bylo tango slavný tanec, který se nestyděl tančit ani proslulý Valentino, a pronikal do salonů lepší společnosti.
Foto: Contrast

Tango Staré časy s textem Franciska Canara nazpíval Carlos Gardel v roce 1926. Traduje se, že Blonďatá Mireya byla skutečná osobnost a pocházela z úctyhodné uruguayské rodiny francouzského původu.

Tango byl původně tanec mužů. Do Buenos Aires se slévaly řeky imigrantů, převážně mužů, kteří pro nedostatek partnerek tančili spolu. Zpočátku bylo tango tancem proletářů a společenské spodiny: tančili ho muži v nevěstincích, aby si ukrátili čekání. Ve 20. letech 20. století už bylo tango slavný tanec, který se nestyděl tančit ani proslulý Valentino a pronikal do salonu lepší společnosti. Hudební doprovod se rozšířil na více nástrojů, ale muziku vždy tvrdily především harmoniky.

Tango, jak se dnes tančí na různých show pro turisty, je velmi sofistikovaný, afektovaný a složitý tanec, který se nedá zvládnout bez dobré předchozí průpravy. Japonka Mici, která přicestovala do Buenos Aires, aby zde studovala tango, mi sdělila, že zde žije už tři měsíce a má v úmyslu setrvat rok. Jak se nakonec naučí tančit, je otázka: viděli jsme tango v provedení německé tanečnice. Pohyby Němky byly technicky bezchybné, kroky přesné, ale celkový výraz působil prkenně. Něco tu chybělo. Tango je třeba mít v krvi.

V provedení rodilých tanečníků je ale tango skutečné umění a tanečníci dokáží vykouzlit tak elektrizující a erotickou atmosféru, že se divákům tají dech. Sami se ovšem na sebe téměř nedívají. Jsou natolik zaujati složitými figurami, natolik pohrouženi do krokových variací, že mluví těly. Tváře zůstávají strnulé, nehybné, vážné. Teprve v samém závěru se jeden druhému podívají do očí. Ten pohled znamená katarzi v závěru dramatu. Tango je totiž obraz života z domova vyrvaných přistěhovalců, toužících po lásce jiné než prodejné, po rodině zanechané tam daleko za oceánem. Tango je tanec mužů rozhodnutých uspět.

Tango se dá tančit na mnoho způsobů. Jeden z nich je rozpustilý, pepíkovský, až přisprostlý. Nejznámější je ale vážně pojaté, chmurné a obřadné. V metropoli existuje Universidad del Tango na ulici Carlos Calvo 1140, a 12. prosince se slaví Den tanga. Je to totiž den, kdy se narodily hvězdy tanga Carlos Gardel a Julio de Caro.

PORTENOS A TI DRUZÍ

Rodilí obyvatelé Buenos Aires si říkají Portenos, od puerto – přístav. Nepovažují se za Argentince, jsou prostě Portenos. Abychom objasnili toto zvláštní rozvrstvení městské společnosti, musíme se vrátit zpět do historie. Buenos Aires bylo dlouhá léta přístavem, který žil z pašeráctví a fungoval jako samorostlý organismus. Pohádkové bohatství, které získaly jednotlivé rodiny, udělalo z města výkladní skříň Latinské Ameriky. Na začátku století byla Argentina jedna z nejbohatších zemí světa (páté místo). Dodnes zde obíhá 10 procent celkového objemu amerických dolarů na světě. Tuto obrovskou sumu ale kontroluje jen zlomek Argentinců, usazený převážně v hlavním městě. Staré buenosaireské rodiny do svých řad pouštěly nové příchozí jen nevolky. Na nové příchozí, i na potomky nově příchozích z první generace, se dívali jaksepatří spatra, o provinciálech ani nemluvě. O těch se dodnes vyjadřují s despektem a říkají jim cabezitas negras, černé hlavičky. Znají lépe Londýn a Paříž než vnitrozemí vlastní země. Utrácejí pohádkové sumy za cestování. Nejsou ukáznění občané ani pracovití lidé. Žijí ze svých příjmení, ze svých nashromážděných majetků. Všeobecně se jim připisuje povýšené a arogantní chování. Spíše než arogance je to ale obranný reflex, při bližším seznámení jsou Portenos zdvořilí a nezávazně, ale přirozeně srdeční.

Zvláštní kapitola je starší generace. Pravý Porteno nikdy nevypadá jako dědek, je to starší pán, upravený, s napomádovanými vlasy, přes svůj pokročilý věk pohledný, s inteligentním, dvorným a zdrženlivým vystupováním. Ačkoliv se ho bolestně dotýká krize hodnot, která v posledních letech postihla zemi, nikdy se nerozčiluje nahlas, nerozkřikuje se, není neurvalý. Zajímá se o politiku, kupuje si knihy a navštěvuje své oblíbené kavárny. Ženy pozoruje, ale nekomentuje, a když, tedy jen pochvalně. Libuje si ve starožitnostech. Nemá rád rozruch, nepomlouvá, a když, tak jen velmi diskrétně, pravý Porteno je prostě caballero každým coulem. Být caballero à la Porteno neznamená jen vypadat vzorně a chovat se bezvadně, ale také mít přirozený smysl pro čest a společenský takt. Tito starší pánové jsou to, co si představujeme pod starým Buenos Aires, které žilo svůj život stranou doků, dřevěných baráků a přecpaných činžáků.


Kongres – budova, kam se dostane málokterý člen neprivilegovaných rodin. Politik, který pochází ze skromných poměrů, je vnímán jako přechodný jev.
Foto: Pavel Štýbr

Žijeme-li v Buenos Aires, této rozhodně luxusní a podle mínění mnohých i krásné výkladní skříni, můžeme snadno podlehnout dojmu, že Argentina je ráj, kde lze poctivou prací a vytrvalostí, v souladu se snem o zbohatlých selfmademanech, docílit kýženého blahobytu. Ve skutečnosti ale otěže bohatství a přístupu k němu třímají jen příslušníci dobře zakotvených, letitých rodin. Uchování tradičních pák moci se soustředí jen na několik oblastí: především na zahraniční politiku a finančnictví. Dobrým příkladem toho jsou argentinští politikové: vysoká třída je nechá, aby krváceli ve vnitrostranických půtkách, ale sama si udržuje bezpečný odstup. Politik, který pochází ze skromných poměrů a vyšvihl se vlastním přičiněním, je vnímán jako přechodný jev, je akceptován jen potud, pokud je u moci. Na jeho pád se hledí jako na něco logického.

Bohatí Argentinci, a o Portenos to platí dvojnásob, málokdy žijí z vlastní práce. Většinou jsou rentiéři. Jejich heslem je: „Chytrý žije z hloupého, hloupý žije z vlastní práce.“ Jejich manželky, upravené, vzorně vychované, ale většinou velice povrchní dámy, přenechávají služebnictvu nejen péči o domácnost, ale také o vlastní děti a domácí zvířectvo. Jejich život se odvíjí na společenských akcích, mezi městem a venkovským sídlem. Nevědí, co je spěch, žijí pomalu a rozkošnicky, soustředěné na svůj vzhled a na své pohodlí.

Městská společnost ale není rozvrstvená jen na „Portenose“ a „Neportenose“. Argentinská společnost je společnost tak třídní, tak kastovní, že si na to Evropané jen těžce zvykají. Střední třída, která bojuje o přežití, se křečovitě drží toho, co ji klasifikuje jako střední třídu. Posílá své děti do drahých soukromých škol, platí služebnou, udržuje dům mimo město. Za městem se rozkládají rozlehlé, oplocené a bedlivě hlídané rezervace, uvnitř kterých mají obyvatelé města domy. Dům obklopený vzorně posekaným trávníkem s bazénem, okolo betonové cestičky. Široko daleko žádný les, hájek nebo cokoliv, co by připomínalo přírodu v její přirozené podobě. Argentinci se ale ve svých rezervacích necítí stísněni, pro jejich způsob odpočinku jim zajišťují ideální podmínky. Jídlo, na které jste pozváni, je většinou koupené v místní pizzerii anebo se peče maso na grilu, zvané asado. Maso je v Argentině prvotřídní, ve stejném provedení je ale po desáté jednotvárné, zejména pokud se k němu podává jen salát a chléb. Oblibu asada si lze vysvětlit také tím, že je to výhradní záležitost mužů, a žena je tedy zbavena povinnosti vařit. Ženy ze středních vrstev považují vaření za obtížnou a potupnou činnost. Vařit se doma nenaučily, protože za dob hospodářského boomu měla řada rodin kuchařku. Úpadek, který postihl Argentinu v posledních desetiletích, tedy řeší tím méně bolestným způsobem: kupují hotová jídla anebo stravují rodiny po restauracích. Říkají tomu zákon nejmenší námahy.

Přes veškerá negativa – a kdo je nemá? – jsou lidé v Buenos Aires milí, zdvořilí a vstřícní, ať už patří ke kterékoliv třídě. Sami o sobě žertem tvrdí, že věřit se jim moc nesmí, to v žádném případě, ale slušné vychování jim nedovoluje, aby někoho odmítli. Snad.

A PŘES PŘÍVOZY STÍNY JDOU

Buenos Aires, jako každý přístav, vzniklo z doků a jejich zázemí. Doky, vybudované roku 1894 a zvané Puerto Madero podle jejich zakladatele Eduarda Madera, jsou nejkrásnější za mlžného dne. Z mlhy vyvstávají dlouhé řady červených budov, dnes zrenovované a neobyčejně půvabné, dříve však, podle vyprávění pamětníků, špinavé a dickensovsky ponuré, ale se zvláštní atmosférou. Za mlžného dne si bez potíží představíme jejich dávnou podobu s hemžícími se přístavními dělníky, pobíhajícími příručími a rušným říčním provozem. Dnes je ale Puerto Madero přeměněno na šňůru drahých restaurací a kanceláří. Již dávno by nestačilo požadavkům provozu. Buenos Aires, to je totiž především přístav. A to přístav významný. A tak se překladiště a doky přesunuly blíže k ústí řeky, kde je více prostoru pro mohutné nákladní lodě, a z bývalých doků se stalo korzo.


V barevné italské čtvrti Boca se nežilo lehce. Natěsnané domky sbité z plechu nebo dřevěných desek nemají hygienické zázemí! Veselé jsou jen ty barvy…
Foto: J. Halaska, Contrast

Chceme-li si udělat představu o tom, z čeho povstalo Buenos Aires, stačí zajít si do zálivu zvaného Boca. Zde, v ústí říčky Riachuelo, přistáli roku 1536 první kolonisté. Shluk několika domků a dvě tři uličky evokují atmosféru přistěhovalecké čtvrti z přelomu století. K sobě natěsnané domky, sbité z plechu anebo dřevěných desek, jsou natřeny veselými barvami, ale je zřejmé, že život v nich jistě nebyl žádný med. V činžácích žily rodiny napěchované v úzkých, papundeklem od sebe oddělených kotcích bez náležitého hygienického zázemí. Nájemníci byli převážně Italové. Však také čvrť nazývali Piccola Italia. Dělnická čtvrť, povýšená na turistickou atrakci, mi připadá malebná asi tak jako Libeň. Ovšem tango, které se zde předvádí turistům, stojí za to. A copak nás Bohumil Hrabal neučil vidět poezii i v Libni?

Boca je meka turistů, ale také Argentinců. Je totiž sídlem stejnojmenného fotbalového klubu, jehož fanoušci sejí strach, kam přijdou. Řekli jsme, že Argentinci jsou milí a zdvořilí?


Boca je dnes mekou turistů, ale i Argentinců. Je totiž sídlem stejnojmenného fotbalového klubu, jehož fanoušci šíří strach, kam přijdou.
Foto: Pavel Štýbr

Půjdete-li ovšem na fotbal, žádnou uhlazenost nečekejte. Fotbal je tu otázka života a smrti, ve srovnání s ním jsou prezidentské volby, mezinárodní politika, soukromé problémy a sociální situace směšně nicotné.

EVROPŠTĚJŠÍ NEŽ EVROPA, AMERIČTĚJŠÍ NEŽ (SEVERNÍ) AMERIKA

Bohaté a střední vrstvy jsou výhradně bílé rasy. Stačí podívat se na žactvo kterékoliv soukromé školy. Ve městě je početná japonská kolonie. Argentinci jako celek, a tím více obyvatelé Buenos Aires, si zakládají na svém výhradně evropském původu a nevraživě hledí na Brazilce a ostatní obyvatele Latinské Ameriky. Rádi slyší, řeknete-li jim, že Buenos Aires je největší evropské město. Eurofilství se považuje za projev dobrého tónu. Spojené státy Argentinci vydatně využívají, avšak příliš se tím nechlubí. Velkou Británii pak nemají v lásce vůbec. Ať už si myslí cokoliv o pozadí konfliktu kvůli Malvínským ostrovům, v otázce teritoriální příslušnosti jsou v jednom šiku: Malvíny jsou argentinské území. Otázka národní prestiže. Na silnicích ve vnitrozemí se setkáváme s plakáty se sloganem: Malvíny jsou argentinské!

Britové si ovšem s bezzubým argentinským rozhořčením těžkou hlavu nedělají. Vědí velice dobře, že praktičtí, leniví, mírumilovní a dobrosrdeční Argentinci nedají hlavu na špalek pro Malvíny, které navštíví ročně nanejvýš pár stovek posléze zklamaných turistů. Vztahy s Velkou Británií jsou z výše uvedeného důvodu lehce napjaté, ale tradičně silné. Nad tím, aby se nepokazily nadobro, bdí tzv. Věž Angličanů (Torre de los Ingleses) na náměstí, původně zvaném Britské, nyní však náměstí Argentinského letectva. Náměstí bylo přejmenováno na znamení argentinské nevole a byl na něm vybudován pomník obětem malvínské války. Sedmdesátimetrová věž má zajímavou historii. Britové ji věnovali městu jako náhradu za to, že se pro úmrtí Edvarda III. jejich delegace nemohla dostavit na oslavy 100. výročí revoluce 5. května (státní svátek Argentiny). Věž, ve výsledném dojmu velmi anglická, disponuje pěti zvony, z nichž každý váží 6 tun. Hodiny odměřují čas a připomínají majestát a trpělivost „věčné Anglie“, která s neochvějnou houževnatostí trvá na svém, ať si tam dole říká kdo chce co chce. Ovšem když princ Charles navštívil v roce 1999 Argentinu, neváhal na znamení britské blahovůle položit květiny k památníku obětem malvínské války.

Chudé vrstvy žijí v Argentině na otřesně nízké úrovni ve srovnání s tím, jak žijí majetné vrstvy. Jediné, co je nemůže nikdy potkat, je hlad. Argentina je soběstačná v zásobování potravinami. Vzrůst cen, tak prudký v posledních letech, se netýká ani tak potravin, jako především vzdělání, zdravotnictví, komunikací a sektoru služeb. Chudé vrstvy se rekrutují z latinskoamerických přistěhovalců, kteří sem přišli za prací. Práce v továrnách ale ubývá, jak postupuje recese argentinského průmyslu, a přistěhovalce málokterý soukromník zaměstná. Mít v Argentině tmavou barvu pleti znamená patřit na okraj společnosti. Nezbývá, než se živit jinak než prací. Zloději se to v Buenos Aires jen hemží. Ve středu města operují hlavně ti profesionální: Indiáni z Peru a Bolívie, neslyšní a neviditelní, vás zbaví peněženky rychle a bravurně. Přijdete ale jen o peníze, a pokud se rozhodnete oznámit případ bezmocné policii, též o čas. K přepadením, poměrně drsným a častým, dochází spíše mimo střed města, protože čím dále směrem na periferii, tím jsou čtvrtě nebezpečnější, úměrně k tomu, jak řídne počet nasazených policistů. Samozřejmě, že taková situace nepřispívá k oblibě a asimilaci barevných.

V Argentině existuje rasová nevraživost, ale nikoliv nesnášenlivost. Lynče a útoky na příslušníky jiných ras tu jsou vyloučeny. Rasová diskriminace paradoxně zvýhodňuje bílé přistěhovalce, kteří sem proudí již ne z Itálie, Německa a Španělska, ale z Ukrajiny, Ruska nebo i Polska. Ne že by měli na růžích ustláno, to v žádném případě. Ale mají jakés takés šance na získání práce, práce tvrdé a špatně placené, ale zajišťující živobytí snad lepší, než by měli ve své vlasti. Jejich šance na práci zvyšuje i jejich zpravidla mnohem vyšší kvalifikace: zatímco přistěhovalci z latinskoamerických zemí jsou klasičtí proletáři, z východní Evropy přicházejí mnohdy i vysokoškolsky vzdělaní lidé. Tak se struktura evropské imigrace výrazně mění oproti situaci na začátku 20. století, kdy v Argentině hledali obživu převážně dělníci a řemeslníci.

JOSÉ DE SAN MARTÍN A JEHO GRANADEROS

Letos Argentina oslavila 150. výročí smrti otce vlasti, generála Josého de San Martína (1778-1850). San Martín je také nazýván Osvoboditel podle úspěšného tažení, kterým osvobodil Peru, Chile a Argentinu ze španělského područí. Sám byl potomek Španělů narozený v argentinské provincii Misiones a ve Španělsku také vystudoval a udělal vojenskou kariéru. K jeho nejobdivuhodnějším činům patří bezesporu pochod přes Kordillery, srovnatelný s Hannibalovým tažením na Řím. Účelem tažení bylo porazit royalisty, jejichž základnou bylo Peru. Aby zmátl nepřítele, rozhodl se San Martín přejít s vojskem Kordillery ve výšce 3000 m a zaútočit v Chile. Pochod přes majestátní hory, jejichž výška dosahuje v nejvyšším bodě 6969 m, stál San Martína téměř všechny koně, mnoho sil a polovinu zavazadel, ještě více však nahlodal jeho vojenským životem už beztak podlomené zdraví. Vyčerpávající 25denní tažení se ovšem neminulo cílem, nepřítel byl poražen v bitvách u Maipú a Chacabuca. Nikdo ale není doma prorokem. Generál zemřel v exilu ve Francii, chudý a osamělý. Argentinci ho považují za prototyp politické osobnosti čistých rukou, muže naprosto oddaného myšlence, nezištného a věrného. Za svou oblibu vděčil nepochybně i své lidskosti a skromnosti, která vyzařovala z jeho celoživotního konání, ze vztahu ke služebnictvu, domorodému obyvatelstvu, jediné dceři…

Eskadrona, kterou založil San Martín poté, co byl pověřen reorganizací vojska, se nazývala Granaderos. Z pietních důvodů existuje dodnes a nechybí na žádné přehlídce ani slavnosti. Jako za časů San Martína jsou Granaderos především jízdní útvar a doprovázejí veškeré významné státníky, kteří navštíví hlavní město. Pohled na nastoupené Granaderos je impozantní. Ztepilé postavy vojáků v napoleonských uniformách na vzorně vyhřebelcovaných, vyšňořených koních dokonale evokují atmosféru starých časů.

V Buenos Aires je mnoho míst, která připomínají památku Osvoboditele. Především je to náměstí, které nese jeho jméno: zde je vztyčená velká socha generála na vzpínajícím se koni. Celá váha pomníku spočívá na zadních kopytech koně. Autorem je francouzský sochař Louis Joseph Daumes (1801-1887). Ruka jezdce ukazuje směrem, kudy vedla tažení, jimž velel. Možná, že San Martínova přání budou jednoho dne vyslyšena a latinskoamerické státy se spojí stejně jako severoamerické, aby mohly snáze čelit regionálním problémům. Velké myšlenky nestárnou. Jen se těžko razí.

ŽARGON

Naivní našinec se do Argentiny dostaví vyzbrojen učebnicí španělštiny, pokud možno tou nejtlustší, která je k mání. Protože však veškeré učebnice španělštiny vycházejí z jazykové normy používané ve Španělsku, první krůčky bývají velice klopotné. První, co se dozvíte, bude, že v Argentině se nemluví španělsky, ale kastilsky. Výslovnost však není jediným úskalím. Druhým je slovní zásoba. Užívají se slova, která se ve Španělsku neužívají, a slovní spojení, jež ve Španělsku nic neznamenají. Budete-li tvrdohlavě trvat na svém a i nadále používat slovíčka z výše zmíněné učebnice, připravte se na to, že budete působit jako don Quijote, který se ocitl v Latinské Americe. Do obličeje se vám ovšem nikdo smát nebude, naopak, kdekdo bude chválit vaši snahu a tvrdit, že mluvíte báječně. Argentinci jsou zdvořilí na doraz. Rozumět vám ale budou jen sečtělí a vzdělaní lidé, kteří četli Cervantesa.

Třetí kámen úrazu je fantastická rychlost, s jakou obyvatelé hlavního města polykají souhlásky „s“, „d“, a někdy celé slabiky.

Čtvrtý kámen úrazu je okolnost, kterou sice považoval za kouzelnou a pitoreskní Borges, ale pro nebohého cizince je posledním hřebíčkem do rakve jeho jazykovědných ambicí: jsou to různé žargony, rozšířené mezi emigranty. Cocoliche je žargon s mnoha italskými prvky, valesco mísí jidiš a kastilštinu a lunfardo jsou hantýrky galerky. Lunfardo znamená zlodějíček. Může se vám stát, že se s ním setkáte, aniž byste jen zavadili o okrajové vrstvy společnosti, mezi mladými lidmi jsou totiž některé jeho prvky v módě.

Páté a poslední úskalí je obrovské lexikum, jež pod praporem španělštiny užívá celá populace Latinské Ameriky a Španělska. Je velice nesnadné zapamatovat si, která slova se užívají v Kolumbii, která v Mexiku a která v Argentině. Také význam výrazů se může měnit v závislosti na zeměpisné šířce nebo délce.

BARRIO NORTE A RETIRO: STYL EVROPSKÝ, OBCHODY SEVEROAMERICKÉ

Prolínání evropského a severoamerického vlivu, tak charakteristické pro Buenos Aires, je nejvýraznější v Severní čtvrti. Ta vznikla jako rezidenční čtvrť bohatých rodin, které sem přesídlily po epidemii žluté zimnice v roce 1871. Jižní část města, dnes čtvrtě San Telmo a Montserrat, zůstala vylidněna a ztratila svůj blahobytný ráz. Kdo mohl, přesídlil tam, kde proudil čistší vzduch. Norte je dnes čtvrť bohatých. Je zde mnoho obchodů se starožitnostmi, výstavních síní a půvabných zákoutí. Avenida Alvear je všeobecně považována za nejvíc chic: často je srovnávána s 5. avenue v New Yorku. Nevtrhly sem hamburgery, supermarkety ani obchody s levným zbožím. Tady panuje panský, koloniální, neotřesitelný klid. V sousedství majestátních budov velvyslanectví Francie a Brazílie, panských paláců ve stylu Ludvíka XV. a Ludvíka XVI. a paláce Apoštolské nunciatury se tyčí socha Carlose Pellegriniho, argentinského prezidenta, dílo francouzského sochaře Felixe Coutana. Nedaleko sídlí exkluzivní společenský Jockey Club, výlučně pánský, který Pellegrini roku 1882 založil. Klub se pyšní knihovnou o 62 tisících svazků, přístupnou pouze členům klubu.

Obchody, které lemují avenidu, jsou ty nejdražší. Slavný hotel Alvear, starý, solidní a luxusní, bývá dějištěm svateb mnoha celebrit a pořádá četné recepce zahraničních úřadů. Další starý a vyhledávaný hotel je hotel Plaza, který pamatuje takové hosty jako Indíru Gándhíovou, španělského krále Juana Carlose či Nelsona Rockefellera. Prezident USA Clinton si jako rezidenci vybral rovněž nedaleký, ale už moderní hotel Sheraton. Poslední dva hotely se nacházejí na hraniční čáře, která dělí Severní čtvrť a čtvrť Retiro.

Mezi společenskou elitou se proplétají lidé venčící drahé čistokrevné psy, charakteristický jev města. Mít psa na úrovni patří k dobrému tónu, jakož i svěřovat péči o jeho venčení jiné osobě. Venčení psa přijde majitele na 100 dolarů měsíčně. Člověk táhnoucí za sebou hafající smečku nejrůznějších ras a velikostí si tak může přijít na slušné peníze. Napsala Lenka Celebič

Category: 2001 / 10

Od rána se v centru horského městečka Kandy tísní davy lidí. Přijeli sem z celé Srí Lanky, aby spatřili to největší a nejfantastičtější procesí, jaké si jen dovedete představit. Ve světle zapadajícího slunce se jim splňuje jejich sen. Nadchází velká noc, úplněk měsíce esala. Perahera se dává do pohybu. Více než šedesát slonů, stovky bubeníků a tisíce tanečníků z celého ostrova předvádějí show, při které se tají dech. Show, jejímž středem je slon, přezdívaný král, nesoucí na svém hřbetě posvátný Buddhův zub.

ZUB ZACHRÁNĚNÝ Z POPELA

Historie pořádání peraher, což v češtině znamená procesí, se datuje již od čtvrtého století našeho letopočtu. V té době se totiž na Srí Lanku dostal ze sousední Indie posvátný Buddhův zub, který mistrovi žáci kdysi zachránili z popela pohřební hranice. Zub se stal rychle symbolem celého království. Denně se mu přicházely poklonit zástupy věřících. Klaněl se mu i samotný král. Pro všechny buddhisty to byla relikvie ze všech nejvzácnější a nejsvětější. Proto se král rozhodl pořádat každoročně festivaly, při kterých bude zub oslavován a veleben. Po celé zemi se v měsíci esala začala pořádat procesí. To největší vždy v královské metropoli. Jelikož na ostrově žije nezanedbatelné procento hinduistů, musela se perahera přizpůsobit také jejich víře. Úplněk měsíce esala je pro všechny hinduisty totiž oslavou narození boha Višnua a je to také den, kdy zvítězil nad nepřáteli bohů. Oslav se začali zúčastňovat hinduističtí hudebníci, tanečnice, přibylo slonů, a procesí se tak stalo ještě pestřejší a zajímavější. To, že je perahera slavností s nepopsatelným významem pro všechny obyvatele Srí Lanky, si dobře uvědomovali i Britové, kteří ostrov dlouhou dobu kolonizovali. Nikdy ji jako některé ostatní oslavy nezakázali, naopak chovali k ní respekt a úctu. Anglický cestovatel Robert Knox, jenž pobýval na Cejlonu v polovině sedmnáctého století, například napsal: „Je to ten největší svátek, jaký si dokážete představit. Dnem i nocí po čtrnáct dlouhých dní, defilují v královském městě ty největší krásy ostrova. Stovky slonů ozdobených velkými měděnými zvonci se majestátně procházejí po čistých a upravených ulicích. Mezi nimi tisíce bubeníků, trubačů a hráčů na jiné podivné nástroje. Jsou zde také tanečníci, krásné ženy všech společenských skupin, mnoho ctihodných pánů, kněží, mniši, vojáci a spousty jiných lidí…“




Tanečníci jsou oblečeni v různých slavnostních kostýmech podle toho, který buddhistický chrám reprezentují.

BEZPEČNOST JE PRVOŘADÁ

Od poloviny 18. století se největší perahera koná pravidelně v horském městečku Kandy. Datum pořádání tohoto festivalu se určuje podle lunárního kalendáře. Vážený astrolog z chrámu Buddhova zubu se každý rok v dubnu rozhodne podle konstelace hvězd buď pro červencový, nebo srpnový úplněk. Tímto dnem je podle tradice celá perahera zakončena. Začátek je o deset dní dříve.

Každou noc tak mohou diváci sledovat omračující podívanou, jež vyvrcholí dramatickou nocí úplňku. Prvních pět dní je tak trochu přípravných. Procesí není zatím úplné a účinkující nejsou ještě správně vyhecováni a sladěni. Dokončuje se nazdobení města. Do černé oblohy září každý večer víc a víc barevných žároviček zavěšených na stromech a střechách vysokých budov. Šestý den je poslední nepsanou generálkou na tři nadcházející a nejdůležitější večery plné ohně, rytmického bubnování, akrobatických skoků tanečníků a jiných neuvěřitelných výkonů.

„Nejlepší bude, když se procpeš na místa, kde natáčí televize. Je to hned na začátku trasy průvodu, kousek od chrámu. Všichni účinkující jsou plní energie, každý se chce vytáhnou ve světlech televizních reflektorů. Tanečníci metají salta, bubeníci bubnují jako o život a všichni sloni majestátně troubí. Pořídíš tam ty nejlepší fotky,“ radí mi mladý mnich v pozdním odpoledni devátého dne festivalu, když už je většina ulic města obsypána davy lidí.

Dbalý jeho rady se prodírám na doporučené místo. Úkol to není zdaleka snadný, protože celou akci provázejí přísná bezpečnostní opatření. Perahera by měla sice napomáhat k idylickému soužití buddhistických Sinhalců s hinduistickými Tamily, skutečnost je však bohužel jiná. Před několika lety došlo na peraheře dokonce k výbuchu bomby, která zabila několik diváků. K útoku se později přihlásila teroristická organizace Tamilských tygrů. Podobná hrozba visí ve vzduchu stále, všichni diváci jsou proto podrobně šacováni. Bedlivým zrakům policie neuniknou ani zahraniční turisté.


Úvodní předehru celého programu obstarávají artisté s ohnivými tyčemi a obručemi. Někteří z nich své umění předvádějí dokonce na chůdách.

KROTITELÉ BIČŮ A ZÁSTUPCI PEKLA

Po dokonale vyčištěné ulici projíždí podivně nazdobený automobil, oznamující všem divákům blížící se začátek. Sotva utichne zvuk jeho motoru, spustí se odkudsi z dálky hlasitá střelba. Střelba se opakuje ve stejné kadenci opět o něco blíž. Prásk, prásk, kousek od mého ucha. Dlouhý bič v rukou svalnatého chlapíka mně div neolízl tvář. On a jeho kumpáni tvoří předvoj celého průvodu a svým práskáním mají prý zklidnit bouřící diváky.

Těsně za nimi se z padající tmy vynořují krotitelé ohně. Oblečeni do umouněných a špinavých hadrů připomínají zástupce pekelných mocností. Divoce roztáčejí ohnivé obruče, žonglují s loučemi a mistrně vládnou ohnivým tyčím. Někteří z nich dokonce na chůdách. Plameny víří takovou rychlostí, že splývají v souvislé obrazce, kmitající až k chodníkům. Ti největší pekelníci mají do vlasů vpletený silný provaz, na jehož konci je hořící koule. Pohyby hlavy ji roztáčejí tak, aby kolem nich opisovala obrovské ohnivé kruhy.


Artisté s talíři tvoří nedílnou součást perahery, stejně jako kejklíři s ohněm, nosiči loučí osvětlující celou podívanou nebo alegorické vozíky vezoucí rozličná božstva.

TŘESKOT BUBNŮ A SMRŠŤ SKOKŮ

Celé procesí je složeno vlastně z pěti menších. Každé z nich reprezentuje jeden svatostánek víry. To největší a nejdůležitější vychází z chrámu Daladá Meligáva, nebo-li chrámu Buddhova zubu. Ostatní, zastupující hinduistické svatyně bohů Višnua, Kataragamy, Náthy a Pattinídéví, na něj čekají před branami, aby se pak všechna společně slila v jeden obří, nekonečný celek.

Za krotiteli ohně pochodují vlajkonoši, elitní jednotky šermířů, artisté s rotujícími talíři, trubači a mnoho jiných. Po obou stranách silnice se vine had planoucích pochodní nasvěcujících celé představení. Objevuje se první slon. Je navlečen do jedovatě barevného přehozu a připomíná spíše alegorický vůz než ušlechtilé zvíře. Je nasvícený blikajícími žárovičkami jako nějaký vánoční stromeček. Jeho chůze je klidná a elegantní.

Celou ulici najednou jako uragán zavalí třeskot bubnů a kvílení fujar. Přicházejí polonazí bubeníci, dodávající průvodu nový, zvukový rozměr. Na svoje nástroje rozehrávají po celý večer jednoduché a monotónní rytmy, které mají ale velký rituální význam. V patách jim jdou první tanečníci. Všichni bosí, oblečení v jednoduchých kostýmech s odhalenou hrudí. Jsou to zástupci jedné z tanečních škol, kterých jsou po celém ostrově desítky. Jejich pohyby jsou naprosto nepředvídatelné. Ze začátku jakoby odpočívají a houpavými úskoky z nohy na nohu se pomalinku šinou kupředu. Naráz se ale otočí, na zlomek vteřiny ztuhnou, aby pak zaplavili ulici smrští skoků a přemetů. V ďábelském tempu škubou svými těly, křečovitě se šklebí, do toho duní rachot bubnů, stále rychleji, rychleji – až do posledních zbytků sil. Ještě vteřinu, a procesí se zase zklidní a pokojně pokračuje dál.


Všichni tanečníci procházejí několikaletým tvrdým tréninkem. Jejich taneční umění je na celé Srí Lance velice ceněno a jsou zahrnováni upřímným respektem všech obyvatel.

SLONÍ KRÁL

Uběhla již dobrá hodinka, a průvod zdaleka nekončí. Přicházejí další a další hudebníci s tanečníky, šlechtici a břichatí hodnostáři v drahocenných kostýmech, následováni nazdobenými slony. Těch je v celém procesí nejméně šedesát. Zhruba uprostřed pak kráčí ten největší a nejslavnější, samotný sloní král. Až po konec chobotu mu sahá skvostně vyšívaná maska s otvory pro oči. Celé jeho mohutné tělo je zabalené do toho nejvzácnějšího přehozu vykládaného zlatem. Je to vážené a uctívané zvíře, které je po celý rok hýčkané na rozlehlém chrámovém dvoře. Pochutnává si na těch nejšťavnatějších bambusových výhoncích a ananasech. Nemusí ani pracovat. Je totiž pověřeno úkolem ze všech nejdůležitějším. Na svém hřbetě nese ve zlaté skříňce posvátný Buddhův zub – pravý symbol celého festivalu.

V králově závětří přicupitávají kandyjští tanečníci, největší mistři svého oboru. Od ostatních tanečních škol se na první pohled odlišují bohatostí svých kostýmů. Na nohách jim řinčí stříbrné nákotníky, na rukou chřestí desítky rolniček. Na hlavách se blýskají přívěšky zlatých čelenek a kolem krku mají zavěšeny rozličné amulety. Součástí jejich dokonalého, až magického tance je také sugestivní zpěv, který má mnoho podob od jakéhosi mručení přes halekání až k hlasitému sténání. Starým jazykem opěvují Buddhu a dovolávají se jeho přízně a požehnání pro všechny přítomné diváky. V neposlední řadě ho prosí o dobrou úrodu a vydatné srážky.


Intenzita bubnování se stupňuje, všichni tanečníci se divoce natřásají až se zdá, že ozdoby na jejich těle se musí rozletět do stran. Ještě několik ďábelských pohybů a je dobojováno, vše se zklidňuje a procesí pozvolna postupuje dál.

PROCHÁZKA PO ŽHAVÉM UHLÍ

Součástí oslav je chůze po žhavém uhlí, při které si věřící ověřují úroveň své duchovní vyspělosti. Příprava ohniště probíhá již od časných ranních hodin, aby vrstva uhlíků byla co největší. Jako topivo se používá velice tvrdé vzácné dřevo tamarindových stromů. Uhlíky tak vydrží dlouhý čas rozpálené do ruda.

Věřící, kteří se rozhodnou rituál podstoupit, musejí dodržet přísný čtrnáctidenní půst. Většina z nich se také radí s hvězdami o nejpříhodnějším okamžiku a před aktem podstoupí posvátnou koupel. Všichni si oblečou bílé a červené úbory a drží rozličné relikvie. Poté co ohniště očistí posvátnou vodou od všech démonů, vstupují jeden po druhém dovnitř. Někteří kráčí rozvážně a pomalu, další jakoby tancují a jiní peláší, aby to měli rychle za sebou. Nikdo z nich se ale nespálí. To se může stát jen člověku nepřipravenému, bez dostatečné vnitřní víry. Paul Wirz, německý spisovatel, o tom říká: „Ti, co chodí po žhavém uhlí, musejí být opravdu duchovně na výši. Dlouhý čas před aktem se modlí, soustředí se na svého boha, spočívají v jakési permanentní meditaci. Jejich schopnost nespálit se, se nedá vysvětlit rozumem. Ani psycholog nemůže říci, jak to dělají. Je to tajemství, které zůstane záhadou navždy.“

Je již hodně po půlnoci, když dorazí celé procesí zpátky na nádvoří chrámu Buddhova zubu. Za sebou má více než pětihodinové představení, jež stálo všechny účinkující mnoho sil. Poslední etapu průchodu městem absolvují někteří v mrákotách, na pokraji vyčerpání. Přesto se musejí dát do zítřka dohromady, čeká je totiž závěrečné vystoupení. Den úplňku, slavnostní zakončení perahery, pohádkový večer, ve kterém se všichni rozloučí s Buddhovým zubem…

Category: 2001 / 10

had na pět způsobů, ale řeči zvířat stále nerozumím

Na vietnamské přístavní město Hue padla noc a zahalila do černého závoje vše od polorozpadlých domků po opravené penziony. Sedíme v taxíku a zvědavě vykukujeme z okénka, lační po nových objevech. Ovšem jediné, co našemu zraku nezůstalo ukryto, byly osvícené restaurace, hotely a krámek se suvenýry. V zákoutí za mostem se krčila i malá restaurace se zelenými neony. Restaurace s hadem ve štítu. „Tak tady zastavte,“ křikli jsme na řidiče a rychle vyskákali ven. Vešli jsme do království lovce hadů.

HADÍ VYSOKÁ

Domek se na první pohled nijak neliší od ostatních staveb. Jednoduché dvoupatrové stavení se sklepem však skrývá jedovaté tajemství. Do domu jsme vstoupili po milém přivítání a pokračovali jsme přímo do sklepa. Na malém stolečku dohořívá cigareta a kouř se nenuceně povaluje po láhvích. Napočítal bych tisíce a tisíce láhví různých velikostí i tvarů. Jen obsah každé z nich je stejný. Had. Od malých nejedovatých po velké kobry královské, patřící mezi nejjedovatější hady Vietnamu. Připadáme si jako zajatci v hadím království, sledováni pohledy rozdrážděných, ale mrtvých těl hadů. Chov hadů nebo jejich lov je jedním z tradičních způsobů obživy obyvatel horských vesniček. Znalosti a zkušenosti se dědí z otců na syny, ze synů na vnuky. Mezi lovci hadů jsou spíš známé rodiny než jednotlivci.

Jmenuje se Phuong Long a vystudoval vysokou školu, obor hadi: „Hadi jsou pro mě tajemnými bytostmi, kterým bych chtěl víc porozumět. Už od šesti let mě otec poodhaloval roušku tajemství hadího království, bral mě na lov a ukázal mi, jak had, a zvlášť kobra, žije. Vystudoval jsem vysokou a teď pracuji i s mámou v restauraci a dopisuji disertační práci,“ vypráví zlomek ze svého života čtyřiadvacetiletý mladík se zájmem o francouzský fotbal. Velmi rychle jsme se skamarádili a ani nepostřehli, že je čas na večeři. Mezitím jsem musel vyzkoušet domácí speciality, jako kobru naloženou společně s kořínky keřů a bobulemi ve víně, jemné rýžové oplatky a zelený čaj.

RITUÁL ZABITÍ

Je devět hodin a celá rodina se schází, jsou zvědaví na návštěvu tří Čechů. Starý pán odběhne od stolu a po chvíli přináší asi metr a půl dlouhého nejedovatého hada, který žije v lesích a občas se zatoulá do rýžových políček, kde pouze vystraší děti. Had koluje z jedné ruky do druhé a nesmíme vynechat symbolický polibek.

Poté se had vrátí do připravené kóje a vytáhne se jiný, určený k večeři. Je také jeden a půl metrů dlouhý, ale jedovatý. Kobra. S nezbytným hákem připevněným na konci dřevěné násady drží Phuong starší kobru za ocas a snaží se ji rozdráždit. V duchu si říkám, co by na to řekla některá z organizací bojujících proti týrání zvířat. „Takhle vypadá rituál zabití,“ zasvěcuje mě Phuong, jakmile vidí nechápavý výraz v mém obličeji. Všichni napjatě sledujeme práci lovce hadů a ani nedutáme.

Chirurgické pomůcky leží připravené na stole, v kuchyni je rozžehnut oheň, talíře rozdělené podle chodu, čerstvá zelenina, hrnce s horkou vodou, olej a desítky koření a ingrediencí, které neznám ani podle vůně. Had se ještě za živa omyje vlažnou vodou a do skleničky vypustí jed. Na hlavu se mu navlékne kovová spona, která zajistí, aby nemohl být nikdo uštknut. Malým skalpelem se suché tělo hada na spodní části rozřízne tam, kde je srdce. Pulzující srdce se jemně vyjme a opatrně vystřihne. Rychle vytékající teplá krev z rány dopadá na podlahu, dokud se nepodstrčí umělohmotný trychtýř a krev se nechá odkapat do skleněné láhve s alkoholem. Společně se žlučí se zamíchá, a na čich odpudivý aperitiv je na světě.

„Srdce bije dalších patnáct minut,“ chlubí se lovec a staví skleničku doprostřed stolu. Zbytek úpravy se odehrává v kuchyni, kde je již připravené nezbytné nádobí. Had se stáhne z kůže a vyvaří v horké vodě. Naporcuje se a jednotlivé části se společně s orgány rozdělí podle počtu chodů. My jsme si vybrali menšího hada a domluvili se na částce třiceti dolarů.

HAD NA PĚT ZPŮSOBŮ

Veranda skromně vyhlížejícího domu slouží jako jídelna. Stůl je rozložen pro víc lidí a prostřen. Po hodině čekání se nese první chod. Vnitřní orgány osmažené na oleji s chlebem a zeleninou. Sójová omáčka v malém kalíšku s papričkami nám posloužila jako dochucovadlo a my se maximálně krotíme, abychom se nepřejedli hned na začátku gurmánského hodování. Aniž bychom dojedli první jídlo, nesou ženy další talíře, tentokrát smaženou kůži se zeleninou a chilli omáčkou. Po té se nám trochu kroutí pusa, ale nenecháváme se odradit. Třetí chod je mleté hadí maso s mátou a rýžové, do běla opražené placky, kterými si nabíráme maso. Smažené maso s houbami a s lístky ze stromu jong či ču jsou na talíři pro čtvrtý chod. To již umíráme a nikterak nelitujeme, že máme chodů jen pět. Na samotný závěr přinášejí polévku. Specialita a delikatesa na konec, podle slov přísedících. Polévka je vývar z hada se zeleninou, kořínky a houbami.

„Vezmi si ocas,“ šeptá mi do ucha Phuong. Když jsem se ptal proč, odpovídá, že v ocasu hada je ukryta jeho síla a moc, kterou přeberu na sebe. Chtěl jsem se zeptat, zda také porozumím řeči zvířat, ale vzdal jsem to při představě, že bych sáhodlouze vypravoval českou pohádku o Zlatovlásce a kuchaři Jiříkovi. Dojedli jsme a rozvaleni v nepohodlných židlích odpočíváme. Ručička ukazuje dvacet minut po půlnoci a nezbývá, než se rozloučit.

Prodíráme se nočním Hue a na každém rohu na nás pokřikují, zda nemáme zájem o některou slečnu. Nemáme. V kapse si pevně držíme dáreček od rodiny Phuong Long, tzv. božské oříšky. Mohly by se nám v budoucnosti hodit, protože mají údajně schopnost vysát z krevního oběhu jed nebo i vzteklinu. Oříšek, hat dan ma, se rozřízne a každá polovina se přiloží na ránu. Jak rád bych uvěřil, už proto, že strach z uštknutí ukončil náš výlet na severu Vietnamu v národním parku Ba Be, ale nemohu. V druhé kapse máme víno s naloženým hadem, které vyléčí i rakovinu a AIDS. Krásný večer a krásná pohádka!

Category: 2001 / 10

Autor: Petr Blahuš

„Spatřila jsem hraběte ležícího v bedně na hlíně, která ho pádem bedny na zem zčásti zasypala. Byl na smrt bledý jako vosková figurína a rudé oči mu plály příšerným vítězným pohledem, jejž jsem znala tuze dobře… Vtom okamžiku se kmitl bleskem Jonathanův nůž. Zděsila jsem se, když jedním rázem prořízl hraběti hrdlo. Vtom již páně Morrisův velký tesák vnořil se mu do srdce. Tu se stal div: před našima očima, nežli jsme téměř mohli vydechnout, rozpadlo se celé tělo v prach a zmizelo nám z očí. Hrad Dracula stál nyní proti rudé obloze a každý kámen jeho rozpadávající se stavby se odrážel v zapadajícím slunci…“


Freska je vyobrazením hraběte Draculy na jeho rodném domě v Sighisioaře, který je pod patronátem UNESCO.
Foto: Štěpán Mikoláš

Hrabě Dracula, ačkoliv to bude pro většinu lidí velkým překvapením, skutečně existoval. Jmenoval se Vlad III. – Tepes (Narážeč – podle své úchylné záliby v popravách narážením na záměrně ztupělý kůl), narodil se roku 1431 v Sighisoaře. Jeho nelichotivá přezdívka Dracula vznikla původně lidovým zkomolením titulu „dracon“, nosič korouhve s drakem, což byla pocta udělená podle starobylého zvyku císařem Zikmundem Draculovu otci za statečnost v boji. Postupem času si Valaši slovo „dracon“ zaměnili na „dracul“, což v rumunštině znamená ďábel a lépe odpovídá charakteru svého nositele. Koncovka „a“ vyjadřovala ve středověkém Valašsku šlechtické postavení asi jako francouzské „de“ nebo německé „von“.

Památek na Draculův život se dodnes v Rumunsku dá najít celá řada. Ve městě Tirgovišti se dosud zachovala část jeho hradu, obrovská věž Chindia, kde vojvoda zřídil vězení. Pod vápencovými srázy Piatra Crailui (Králův kámen) stojí jeho letní sídlo Bran, jeden z mála zachovalých rumunských hradů. V Sighisoaře se dochoval dům, kde se podle pověsti narodil, a pod svahy Transylvánských Alp stojí na skále vysoko nad řekou Arges zbytky jeho sídelního hradu Poenari, dobytého roku 1462 Turky.

Vojvoda Vlad III. – Dracula se nesmazatelným způsobem zapsal do dějin jihovýchodní Evropy. V polovině 15. století bylo Valašsko pod silným vlivem Osmanské říše. Pod tlakem sultána Mehmeda byli Valaši dokonce nuceni přemístit své hlavní město z dobře chráněného sídla Curtea de Argeş na svazích Karpat do těžko hájitelné Dunajské nížiny. Zakládací listina z 20. září 1459 je tak první historická zmínka o hlavním městě Bukurešti. To však už bylo na Vlada příliš, a tak záhy odmítl platit Turkům vazalský tribut, což dal najevo tím, že nechal přibýt sultánovým vyslancům fezy na hlavy. Výsledkem takové dramatické audience mohla být samozřejmě jen válka. Dracula vytáhl proti obrovskému tureckému vojsku, čítajícímu tehdy neuvěřitelných 250 000 mužů, se svým malým vojskem. Jeho taktika se nápadně podobala partyzánské gerile, což umožňoval jak terén, vyhovující nečekaným útokům ze zálohy na zásobovací konvoje, tak vesměs jízdní valašské vojsko. Dalším, velmi důležitým faktorem byl děs, který u Turků Draculovo jméno šířilo. Naprosto oprávněně, protože u něho se jedná o výjimečný případ, kdy románová podoba, byť velmi záporná, zdaleka nedosahuje „kvalit“ předlohy. Dracula totiž nebral zajatce. Při jednom přepadu napočítali pečliví kronikáři 23 809 uťatých tureckých hlav (a k tomu odpovídající počet uřezaných nosů a uší). Turecké posily při ofenzivě proti Tirgovišti musely pochodovat značně deprimujícím špalírem desetitisíců krajanů naražených na kůly.

Přesto se nakonec potvrdila oprávněnost přísloví, že „Bůh vždy přeje silnějším plukům“, a Dracula byl poražen. Jeho hrad Poenari byl dobyt a jemu se jen zázrakem podařilo uniknout. Uchýlil se do Uher, ale král Matyáš Korvín ho dal uvěznit. Po 12 letech vězení, která si podle kronikářů vojvoda krátil jen každodenním napichováním dodávaných krys na špejle, byl Dracula z politických důvodů propuštěn a znovu se ujal vlády ve své zemi. A opět se po jeho knížectví rozléhal křik nešťastníků, kteří se mu jakkoliv znelíbili a zaplatili za to strašnou smrtí na kůlu. Svého snu, absolutně samostatného knížectví, se totiž Dracula nevzdal. Jeho šťastná hvězda zapadla v listopadu 1476, kdy byl obklíčen tureckou armádou v bažinách u Bukurešti a zabit kopím. Jiná verze praví, že mu najatý vrah zezadu usekl hlavu. Tu, zakonzervovanou v medu, poslali sultánovi na důkaz vítězství, a ten ji nechal vystavit na cařihradských hradbách. Bezhlavé tělo bylo pohřbeno v monastýru na ostrůvku Snagov uprostřed stejnojmenného jezera. A to byl náš cíl.


Pohled na nádvoří Draculova hradu Bran.
Foto: Michal Novotný

Cestování po Rumunsku v místech, kde nejezdí vlaky, je dost problematické. Autobusové spojení je natolik chaotické, že o něm mnohdy nevědí ani místní, vlastním vozem by jel do Rumunska leda tak blázen a autostop je nejistý. Z toho důvodu byl ještě donedávna Snagov těžko dostupný. V dobách Ceauşescova režimu byl sice na břehu jezera vybudován velký rekreační areál pro obyvatele hlavního města, ale doba a ceny se změnily. Dnes je komplex prakticky nevyužívaný, protože benzin je drahý a vlak do Snagova jezdí jen jednou denně. Půjčovna lodiček však stále fungovala. Zaplatili jsme v přepočtu 10 marek za loď na hodinu a odrazili od břehu. Asi kilometr od kotviště, zhruba v polovině jako banán protáhlého jezera, ležel náš cíl, jinak nedostupný ostrov Snagov. Veslovali jsme jako o život. Obepluli jsme zalesněný výběžek, obsypaný rybáři (jezero je vyhlášeným rybářským rájem) a už jsme uviděli nad mohutnými stromy vyčnívat věžičky monastýru. Kousek vlevo bylo vidět rezidenci rumunského prezidenta. Nebylo pochyb, je to on. „Kurz přímý, plnou parou vpřed,“ zavelel největší nedočkavec Robert, ale nebylo třeba pobízet. Ačkoliv nikdo z nás na strašidla nevěřil a také se mu později nestalo, že by cítil nad Draculovým hrobem nějaké zvláštní chvění, jak o tom nedávno v jednom deníku psala pravděpodobně halucinogenními drogami omámená česká okultistka, genius loci nás hnalo vpřed.

Monastýr na ostrově Snagov byl postaven již v 15. století. Jeho dnešní podoba pochází z nákladné přestavby vojvody Mihney cel R^au a dalších valašských vládců v 16. století. V současnosti je klášter, vedený na seznamu UNESCO, již 15 let opravován a většina jeho fresek je schována za lešením. Místo, kde je pohřbený hrabě Vlad III. Tepes, je však pietně uklizeno. Hrobka je označena prostým náhrobkem a jeho zarámovaným obrazem. Podle pověsti byl pohřben uprostřed kostela, aby každý věřící při návštěvě chrámu musel překročit jeho hrob a převzít na sebe jeden z jeho hříchů.

V roce 1931 byl na ostrově Snagov a v monastýru proveden rozsáhlý archeologický průzkum, který přinesl dost děsivý nález velkého množství koster, pohřbených v naprosto nezvyklé svislé poloze. Pravděpodobně se jednalo o pobité bojovníky knížecí družiny, popravené obligátním způsobem naražením na kůl. Při této příležitosti byl i komisionálně otevřen Draculův hrob. K obecnému překvapení v něm však byly údajně nalezeny jen zvířecí kosti a stará keramika. Naopak, při otevření dalšího hrobu u zvonice, která je postavena mimo monastýr, byly nalezeny lidské kosti zahalené ve zbytcích drahé červené hedvábné látky a několik šperků s Draculovým znakem, jež byly převezeny do bukurešťského muzea. Zkoumání nalezených předmětů je dnes však už nemožné, protože v neklidných dobách druhé světové války zmizely. Podle některých odborníků je ale možné, že skutečný vojvodův hrob leží opravdu pod náhrobkem poblíž chrámového prahu, protože jejich předchůdci údajně nalétli na dost průhledný a už dávno používaný trik ukrytí skutečného hrobu pod hrobem fingovaným.

Kdo ví, kde je slavný Rumun nakonec skutečně pohřben. Pravdu se asi jen tak nedozvíme, protože současné Rumunsko zmítané hospodářskou krizí má teď jiné starosti, než investovat nemalé sumy do pátrání po své historii. A to je špatné, protože jak už řekl Cicero: „Kdo nezná svoji minulost, je odsouzen ji prožít znovu.“

Napsal Petr Blahuš


TAJEMNÝ HRAD V KARPATECH


Foto: Michal Novotný

„Vítám vás, já jsem Dracula.“ Takto vítá návštěvníky svého tajemného hradu v Karpatech legendární kníže ve slavném filmu Francise Forda Coppoly, natočeném podle knihy irského spisovatele Brama Stokera. Podle této literární předlohy žil Dracula ve svém paláci postaveném v průsmyku Borgo, nedaleko města Bistrice. Právě tam se proto dnes vozí turisté za zaručeně krvelačnou atrakcí. Kde však Dracula skutečně pobýval? Stopy nejčastěji vedou na hrad Bran nedaleko Brašova. Jedná se o skutečný „tajemný hrad v Karpatech“ viditelný už z dálky.

Když jsem po vystoupání schodů vedoucích ke hradu procházel vstupní místností na malé nádvoří, trochu mne, přiznám se, mrazilo v zádech. Podobný pocit jsem měl už chvíli předtím, když jsem Bran poprvé spatřil. Stál jsem u obce Predelut, obklopen vrcholky Karpat, a v dálce se z mlhy nořily čtyři věže legendárního hradu. Každá z nich označuje jednu světovou stranu, snad aby náhodný poutník věděl, kam má jít. Málokdo však prý zdi tajemného sídla dobrovolně opustil. Hned na zmíněném nádvoří, obklopeném vysokými zdmi, stála studna, která opět dle legend vede k podzemním skrýším. Podobné zkazky se tradují i o hradním sklepení, kde měl Dracula zabíjet mladé ženy a koupat se v jejich krvi. Raději jsem se tedy vydal vzhůru do jednotlivých pokojů. Jedna místnost střídala druhou, málokdy ve stejné úrovni, všechny byly spojené úzkými chodbami, chodbičkami a schodišti, někdy prudce stoupajícími a vytesanými ve skále. A osvětlení? Pochopitelně ponuré. Až na pokoje upravené pro rumunskou královskou rodinu, která v první polovině 20. století Bran obývala. Je to prostě jeden velký labyrint, rozsáhlé bludiště. Kdo se v něm nevyzná, nenajde cestu ven.

Náhlé bouchnutí dveří mě vylekalo, ale byla to celkem příjemná, asi padesátiletá průvodkyně. Pokynula mi a zavedla mě do místností pro turisty nepřístupných. „Tady leží medvěd zastřelený Ceauşescem, dalším upírem, který tu žil,“ sdělila mi s úsměvem. Nechápal jsem, proč mě sem zavedla. Pokračoval jsem dál v prohlídce na vlastní pěst a hledal nějaké vyobrazení Draculy. Z různých publikací jsem ho znal – jednou vypadal jako uhlazený šlechtic s mohutným vousem a čapkou zdobenou diamanty, jindy jako netvor s rozježenými vlasy a upířími zuby. Nic jsem však nenašel. Jeho duch tu ale určitě byl a ještě dlouho poté, kdy jsem se od hradu Bran vzdaloval, mi v uších zněl jeho posupný smích… Napsal Robert Mikoláš, ČRo1

Category: 2001 / 10

„To je v pořádku, drobné nechte na klášter.“
„Díky, pane.“
„Vy děláte sbírku na Tibet? Tak to já vám tam taky přihodím.“
„To jste hodná.“

Před půldruhým rokem jsme s přáteli deset hodin supěli čtyřicetikilometrovým stoupáním do Khardung La. Nic moc průměr, já vím. Jenže městečko Leh (kraj Ladakh, severozápadní cíp Indie) má kolem 3300 m n. m. a průsmyk Kardung je svými 5600 metry nejvyšším sjízdným sedlem na světě. Nový štěrk nám vyrážel řídítka z rukou a kyslíkuprostý vzduch bral dech. Dech beroucí byl taky pohled zpátky na jih přes údolí Indu na perleťovou šňůru ledovců Zaskarského hřebene. Před námi na severu vlály sněžné chocholky z bělostných pyramid kdesi na hloupé hranici mezi „indickým“ a „čínským“ Tibetem.


Foto: Václav Hupka

Mezi pyramidami a námi zela dva kilometry hluboká strž řeky Shyok. Dvacet kilometrů západně přijme ze severu Nubru a ponese svoji a její vodu dál z „indického“ Kašmíru do „pákistánského“ Kašmíru. I ten si páni roztrhli. Tam v Baltistánu budou do té vody čurat taky Tibeťané, jenže vyznáním musulmané.

Ale vraťme se na soutok. Ve sjezdu jeli proti nám na skútru dva mniši. Za řídítky mladý gecchül (mnich-čekatel) a na tandemu khämpo (představený kláštera). Srdečně nás zvali, Diskit se to prý u nich dole jmenuje. Za čtyři hodiny tam prý budeme.

Gönpa Diskit visí na skále na severním úpatí ladakhského hřebene (který jsme právě překonali na bicyklech). Patří tradici gelug čili sektě žlutých čepic, řečené žaser. Jako většina tibetských buddhistických klášterů je labyrintem domečků a dvorečků, schodišť a kozích cestiček. Plazí se do prudkého svahu podél okraje hluboké a svislé strže, která rozčesává kopec jako rána obří sekerou. Stupňovitá nádvoříčka jsou lemovaná stúpami-čhorteny, budkou s dvoumetrovým modlitebním válcem, žerděmi s chocholkou z jačího ocasu a z vybledlých praporků. Na rozích další mlýnky, pak tajemná dvířka a okýnka.


Ranní siesta na břehu Shyoku. Veliké konve se slaným bílým čajem mají dobrých deset litrů.

Jé, cizincíí přišlíí! Deset „vrabčáků“ v červených sukních vylétlo na nádvoří. Kluci mají povinnosti. Tahají z kuchyně veliké konve se slaným bílým čajem nahoru do modlitebny. Desetilitrové konve sotva unesou. Je jim od 4 do 14 let, ale jsou prťaví, a tak konvemi ťukají o příliš vysoké stupně strmého schodiště, hekají a bryndají. Z chrámu vyplula jejich veličenstva – staří mniši. Poctili nás jen plachým úsměvem a odcupitali.

Zůstali geše Losang Kečhok a lama Norbu – první s trochou angličtiny a druhý s povinností přivítat hosty. Tedy každého turistu zvlášť tu nevítají, ale my nejsme každý. Odlišit se lze mírou zájmu, snahou komunikovat nebo dárkem – a ten nemusí být nutně hmotné povahy.

Každý dospělý mnich má vždy svoji komůrku, byť malinkou. Norbu je zástupce opata a jeho relativně prostorná světnička s úchvatným výhledem na soutok je vybavena standardně: pryčna, nízký stolek, skříň, police a oltářík. V rohu vařič, kýbl s vodou, koště – nic ohromujícího. Zajímavější byla předsíň s funkcí skladiště. Analýzou její fotky jsme odhalili šicí stroj, hoblík, kladivo a stolařskou pilku. Ne, nebyla to klášterní dílna, to lama Norbu osobně dokazoval podivné pravidlo: Nejvíc pracují ti nejvyšší. Navíc tu byl zřejmě ve funkci správce žängo. Čaj jsme vypili a rituální koblížek zdobený svastikou jsme odnesli do sbírek.

Na horním nádvoříčku v oblaku prachu mávala tmavočervená figurka obřím koštětem. Geše Losang Kečhok. Hned utíkal odemknout nám svatyňku, pak zas půlkilový zámek vrátil na dveře. Totéž desetkrát u dalších kaplí a pousteven, a mezitím zametal nebo čekal na naše přání. Nejvíc pracují ti nejvyšší. Sužba je odměna.

Losangu, co můžeme udělat pro Diskit?

Začínají sem chodit turisté, potřebovali bychom pro ně pohlednice kláštera. Vy máte velkou kameru, to musíte být velký fotograf…


Nový den v klášteře začíná bučením lastur.

Losang mi nemusel lichotit. Tohle byla krásná výzva, příležitost dát výpravě smysl, důvod zůstat. Sešli jsme do vsi najíst se a hlavně pro hrst filmů a v pozdním odpoledni už jsme byli zpátky. Se zrcadlovkou v ruce jsem honil z nádvoří na nádvoří, z terasy na plochou střechu, ze svatyně do kuchyně a tak podobně mnichy malé i velké. S hobojem gjaling, s trumpetou kanling, s troubící mořskou lasturou dunkar. S pozouny rang dung a dungčhen nás zastihl soumrak.

Na byt a stravu nás vzal Lobsang do svého třípokojového domečku. V kuchyňce plynový vařič a zásoby čaje a sušenek, v předsíni vybetonovaný roh s dírkou v podlaze u zdi – asi sprchový kout s pisoárem. Voda v kyblíku.

Ložnička měla ovšem šmrnc. Obvyklý oltářík se sútrou, diamantovým žezlem dordže a zvonkem dilbu, nalevo od něj fotky: Losang na střední škole, na buddhistické univerzitě v Dharmasale, se svým švédským sponzorem, který ho na studiích držel. Vpravo od oltáře dva plakáty – Manhattan a blondýnka s psíkem. I geše Losang Kečhok je člověk.


Hoboj neboli gjaling, další z tradičních nástrojů.

Nový den v gönpě Diskit začal za svítání bučením lastur a nádhernými alikvoty gongu gjanga. Malátné postavičky se šouraly na WC, tedy pod příjezdovou cestu jen tak za skalky mezi balvany. Vodu na pití i mytí naštěstí spolehlivě přivádí kilometrová polyuretanová hadice z horního toku říčky.

Před sedmou jsem zamířil jako k modlitbě, ale u dveří do kuchyně jsem tak dlouho váhal, až mě pozvali na čaj bílý od jačího másla, slaný a výtečný. S dřevěnou miskou jsem pak seděl u okýnka a hleděl na havrany plující sice hluboko pod klášterem, avšak stále vysoko nad domky a políčky a nad alejí čhortenů. Z meditace mě vytrhl rachot snad jakési lopaty v barelu. To klučík nabíral šufánkem čaj z kotle. Šufan to byl tak dvoulitrový a hrnec mnohasetlitrový.

VŠEDNÍ SVATÝ DEN

Uprostřed kuchyně praskaly pořádné větve na velkém ohništi. Nad ním vřel v kotlíku čaj. Vyčouhlý geněn (novic) do něj vmíchával campu a dva malí dapové plácali z těsta úhledné bábovičky – „dalamánky“ k snídani. Mouku campu melou vesničané v malém vodním mlýně tam, kde klášterní potok vtrhl mezi domky osady Diskit. Jačí máslo a campa slouží často jako platidlo mnichům za jejich předpovědi šťastných dnů a vhodných míst pro cokoliv, za modlitby za zdraví novorozeněte či za příznivé bardo zemřelého.

Do tmy kuchyně zazářil ode dveří Losangův úsměv. Vyštrachali jsme se po příkrém betonovém schodišti do sálu. Asi sedm mnichů tam sedělo na běhounu podél řady nizoučkých stolků. Cípy suknice šamthab si potahovali tak, aby nevykouklo nahé lýtko a „nevyvolalo u žen nežádoucí emoce“ (jak praví literatura). U krku si upravili spodní žlutou blůzku ngolän a svrchní tmavočervené tögö s modrým lemem. Vesta tögö je komplikované zařízení: límec splývá na jednom konci až k pasu, symbolizuje sloní kel, a stříšky nad horním okrajem průramků představují sloní oční víčko. Na pátý pokus si přehodili přes levé rameno zän dostatečně elegantně. Záleží na něm nejvíc, protože představuje původní roucho Buddhy Šákjamuniho a je to nejzřetelnější vnější odznak mnišství.

Dva staří mniši ozdobili na chvilku své šedivé ježečky žlutou sklápěcí čepicí žarno serpo. Nemohla to být slavná čepice lama thedzema, neboť už její jméno říká, že je určeno lamům, tedy těm několika málo nejvzdělanějším. Je třeba ctít hierarchii: dapa – školák, geňen – novic, gecchül – mnich aspirant, gelong – řeholník, geše – doktor, rabdžampa, dorampa, karampa, cchokrampa, lharampa či ngakrampa – církevní profesoři, lama – vysoký hodnostář, tülku – převtělenec.

Jeden ze starších předbrblával hlubokým chraplavým hlasem. Byl to mistr předzpěvák umdzä, sbor se pak rozeběhl do volnoběžného předení. Občas přidali plyn a zrychlený rytmus vyústil do nepříliš koordinovaných úderů zahnutou paličkou do visících bubnů langa a do rachotu vypouklých činelů bubčhel.

Po půlhodině dva dapové nasypali všem do misek mouku. Třetí pak přilil čaj a nastalo hromadné válení těstové kuličky na dně misky. Když kuličky zhltli, pokračovali v mručení. Uždiboval jsem svou kuličku campy a bylo mi blaženě. Opravdová meditace je asi něco jiného, ale pro začátek to prý stačí.

Po hodině se shromáždění rozešlo. Zůstali ti dva staří mniši. Dapové přinesli zezdola campové těsto camdur ušoulané do kuliček a jehlánků. Bude z nich obětina – torma. Tu ale nelze předat bohům jen tak. Je třeba tormu posvětit zaříkáním v patřičné pozici čili mudře s občasným pocinkáním na činýlky tingša a kropením vodou. Pak se předá adresátovi prostřednictvím ptactva božího. Malý mníšek odnesl kuličky a jehlánky na střechu a hodil je holubům a havranům.

Je čas zajít do klášterní školy. Sednu si do zadní lavice a budu tiše sledovat výuku. O zlomení nohy jsem po schodech z balvanů slezl do jednotřídky. Dapové vyskočili ze země a těsně mne obklíčili. Taky pan učitel (lobpön) se těšil na fotografování, tady se osnovami honit nedali. Jen ta angličtina, pane učiteli! Tsewang mi ještě předvedl slabikování sútry, ale dál na můj inspekční pobyt nebyli zvědaví. Mně se zas nechtělo sedět na zemi – po ranním modlení mi kolena ztuhla dostatečně.

Muži a ženy z městečka Leh mají ve tvářích vrytou nadmořskou výšku svého domova – 3300 m n. m.

SÍLA A POŽEHNÁNÍ MÍSTA

Půjdu si je protáhnout, vyběhnu k praporcům kousek nad klášter. Bylo to sotva dvě stě metrů, jenže výškových a do dobrých čtyř tisíc. „Vybíhal“ jsem to hodinu. Zpod tuctu šňůr s desítkami povlávajících praporců lungta shlížel do doliny malý čhorten. A v jeho výklenku jsem našel poklad: cchaccha. To není citoslovce úžasu, nýbrž označení malých hliněných výlisků s reliéfy božstev.

Tzv. pohřební cchaccha jsou vylisována z hlíny smíchané s rozdrcenými zbytky kostí zemřelého po tzv. vzdušném pohřbu, čili po sežrání supy. Ponechají se v pohřebním čhortenu, dokud se nerozpadnou. Vysocí lamové jsou po smrti zpopelněni a z tohoto popela a hlíny se vyrábí vzácná cchaccha. Mohou být rozdána žákům zemřelého k upevnění pouta mezi nimi a učitelem. Ochranná cchaccha jsou jen hliněná, věřící je nosí ve schránkách gau, a když jsou nemocní, mohou je i po kousíčkách sníst.

Na tomhle čhortenu byla obětní cchaccha, vyráběná mnichy. Poutníci je dostávají nebo si je za pár mincí kupují. Uloží je na duchovně silné místo (např. do čhortenu) a jiná si z toho místa odnesou domů. S nimi i sílu a požehnání onoho svatého místa. Neodolal jsem.

PS: Do Diskitu jsme vloni na oplátku přivezli 4000 pohlednic. Je to série osmi kusů, většinou s rituálními hudebními nástroji. Zbytek pohlednic prodáváme a schraňujeme do prasátka. O spropitném a darech byla řeč v úvodu. Asi za to objednáme namalování krásné velké monstrance thangka. Jména šlechetných dárců napíšeme na rub thangky a s ní se pak objeví ve svatyni kláštera Diskit. Jiné dobré nápady uvítám na adrese lebloch@post.cz.

Category: 2001 / 10

Po nedávném zatčení Ivana Pilipa a Jana Bubeníka je lepší pro Čechy, ale i pro Slováky při celní kontrole neuvádět, odkud jsou. Propaganda okolo zatčení byla zřejmě silná a o rozdělení Československa se tu ještě příliš neví. V typické karibské vesničce Santa Clara na severozápadním pobřeží Kuby jsme se od místního rybáře dozvěděli, že „Češi sem přišli dělat kontrarevoluci“. A za to se trestá. Před odletem na Kubu jsme se proto na doporučení nadace Člověk v tísni museli poctivě nazpaměť naučit jména a adresy kubánských disidentů, se kterými jsme plánovali setkání. Seznam byl dlouhý a paměť neslouží vždy. Proto pomůže zašifrovaný zápis do diáře. Pro jistotu – co když zapomenete a zatouláte se někam jinam, například do nejznámějšího havanského vězení Villa Marista, kde si svých pár dní odseděli také čeští politici.

LÉKY NAD ZLATO

Symbolicky – na okraji Havany – žije Anna Aquililla, manželka méně známého politického vězně. Je odkázána na pomoc okolního světa a přátel. Vzděláním vysokoškolská učitelka angličtiny nemůže pracovat. Stát jí to zakázal. Finanční podpora ze zahraničí ji proto rozplakala. Její manžel je ve vězení od roku 1994, kdy ho odsoudili na 15 roků za „vyzrazení vojenského tajemství“. V podstatě ale šlo o aktivity boje za lidská práva. Svého manžela může matka dvou dětí navštívit jednou za dva měsíce. Chtěla si přivydělat soukromými hodinami angličtiny. Všudypřítomná tajná policie ale potencionální studenty předem upozornila, že jde o „nepřítele režimu“.


Aurora Albistur Piedra drží v ruce fotografii svého režimem pronásledovaného syna Augusto Cesara San Martin Albistura.

Známější osobností kubánského disentu je Dagoberto Valdéz, který se jako „kontrarevolucionář“ proslavil, když začal vydávat časopis Vitral v městečku Pinar del Río. Prostřednictvím televizní obrazovky mu dokonce vynadal i sám kubánský prezident. „Pravda je však taková, že Vitral je časopis o morálce a vzdělání,“ říká Valdéz.

Našli jsme ho u kostela, kam chodí pomáhat. Zarazilo nás, že jsme u vchodu na faru našli plakát „Nezapomínej na vězně svědomí“. Na otázku, zda to někomu vadí, Dagoberto s odhodláním odpověděl, že „proti režimu, který rozsévá strach, je potřeba bojovat s odvahou“. Jedním dechem ale dodal, že kolem jeho domu je „pár bonzáků“, se kterými se už stačil seznámit. Stěžuje si pouze na nedostatek papíru pro svůj časopis. „To ale trápí i vydavatele Granmy,“ dodává Dagoberto, kterého inspirovala i kniha českého prezidenta Václava Havla „Moc bezmocných“. Z čeho žije? Ze zahraniční pomoci materiálně a z vnitřní potřeby pomáhat duchovně. Uspokojuje ho to.

Na houpacím křesle a s bolestmi v zádech nás uvítal René Goméz Manzana. Před jeho domem parkovalo auto tajné policie. Bílý Peugeot 206 s tmavými skly a žlutou poznávací značkou. „Kašlete na něj, ten je tady vždy, když se scházíme,“ řekl a ještě více než peníze uvítal lék Ibuprofen, který na Kubě dostanete pouze za dolary. Specialitou Manzany je venkov. „Tvrdost režimu se projevuje na venkově,“ zdůraznil a uvedl příklad malé krádeže na východě ostrova. Jistý mladík tu ukradl peníze i oblečení. Ze strachu ale nechal peníze na místě loupeže a soud v Santiagu de Cuba ho poslal na dvacet jedna let za mříže. Ještě horší poměry vládnou podle Goméze u drobných chovatelů dobytka. Když se rolník rozhodne bez státního povolení zabít krávu, může ve vězení strávit deset let. Stejně dopadne, když mu tu krávu někdo ukradne. „Castro tak chce Kubáncům ukázat, že je tu nejsilnější,“ dodává René Goméz.

V kubánských disidentských kruzích je jedním z nejskloňovanějších jmen Oswaldo Payá SardiĘas, autor projektu Varela. O co jde? „Lidé musejí promluvit a žádat svoje práva,“ vysvětluje. Kubánci podle něho umějí vyjádřit nesouhlas. Mnozí ale věří „mýtu komunistické neporazitelnosti“, stejně jako tomu, že odstranění režimu by mohlo vyústit v krveprolití. Projekt Varela, představující přípravnou fázi lidového hlasování, které Kubánci sepíší a předloží oficiálním představitelům, je podle něj samoosvobozením.

SOUKROMÉ PODNIKÁNÍ, NEBO VYDÍRÁNÍ?

Vláda Fidela Castra udělila Kubáncům po pádu komunistických režimů ve východním bloku dvě „výhody“, které od základu změnily život na ostrově. Tou první je soukromé podnikání a druhou možnost vlastnit americké dolary.

Znalci kubánských poměrů tvrdí, že od té doby se vynalézavý karibský národ dělí do tří skupin: ti, kteří dolary posílají, a ti, kteří je dostávají. Třetí skupina nemá nic. Všechny skupiny vědí, že přijímání dolarů od bohatých příbuzných z Floridy je vedle turistiky jedním z největších zdrojů příjmů. Stát považují za největšího vyděrače. Ti, kteří pronajímají domy turistům nebo provozují malé restaurace, to nemají lehké. Neustále jsou kontrolováni hygieniky a policií. Musejí navíc platit krkolomné daně. Majitelé restaurací, tzv. paladares, se zase přes zákaz prodeje ryb občas snaží zákazníkům vyhovět. Pokud si zákazník objedná mořské produkty, obslouží ho jeden zaměstnanec, další běhá kolem domu a hlídá, zdali do restaurace náhodou nesměřuje inspektor. Když ano, požádá na smrt vyděšeného turistu, aby rybu schoval.

Disidenti tvrdí, že systém nutí soukromníky nakupovat na černém trhu a podplácet. To se odráží v cenách, které rychle rostou, ale kapitalista v komunismu nemá jinou možnost. Snaží se přežít. Na Kubě se říká, že „utíká“.

KUBÁNSKÝ IDOL – DEVIZOVÝ CIZINEC

Kuba byla začátkem 90. let v hitparádě všech větších cestovních kanceláří civilizovaného světa. V katalozích zůstala, ovšem na ostrově se od té doby mnoho změnilo. Na turistech chce vydělat každý, korupce proto kvete. Kubánci nabízejí nejrůznější služby za nejrůznější ceny, jen aby se k tvrdé měně dostali.

Dobrým příkladem „zahnívajícího komunismu“ může být návštěva tabákové továrny Partagás v srdci Havany. Podnik, ve kterém by chtěl pracovat každý kubánský proletář, má v přízemí obchod s doutníky. Jenže málokdo je tam kupuje. Turisté si raději nakupují doutníky za méně peněz u mladých průvodců fabriky. Balík kvalitní Cohíby je u nich i o polovinu levnější. Potom stačí už jen dohodnout místo setkání a obchod uzavřít. Doutníky pašuje i tabákový proletariát. Při jejich prodeji si může jedinec přivydělat až okolo 50 dolarů týdně. Pro průměrného Kubánce, vydělávajícího 12 dolarů, jde o závratnou sumu.

Kubánským idolem se tak stal turista z bohaté země s plnou kapsou dolarů. Na rozdíl od obyvatel „ostrova svobody“ má přístup všude a dostane všechno. Devizoví cizinci se stali i impulzem k prostituci. Ženské, mužské, a bohužel také dětské. Disident Oswaldo Payá říká, že Kuba sa stala zemí, kde moc získali bohatí, a zbytek společnosti nemá nic. Kubánská společnost se dolarizovala. Payá si myslí, že právě proto Castrův režim ztratil ideologický náboj. „My, kteří jsme se vzepřeli, jsme dostali nálepku přátelé imperialismu,“ dodal známý disident, vděčný za každou pomoc ze zahraničí. Nemá na rozdíl od zbohatlíků nic. Ti mají kubánské poznávací značky a silná auta. Platí kreditními kartami, stravují se v hotelích pro cizince a jejich děti studují za hranicemi. Ostatní Kubánci „utíkají“ a disidenti na to s rizikem vězení prostřednictvím zahraničních návštěv upozorňují.

Napsal Peter Schwarz, vyfotografoval Peter Kowalski


Chcete se dozvědět více o aktuální situaci v Afghanistánu, médíích ve válce nebo české zahraniční politice a krizových oblastech?

Category: 2001 / 10

Třetina minerálních a termálních pramenů v Evropě se nachází právě v Rumunsku. To si uvědomovali už staří Římané, kteří se tak právě sem, do své někdejší provincie zvané Dacia, jezdili léčit a odpočinout si.

Nejstarší se nacházely v místě dáckých pevností Sarmizegetuza a Porolissa, proslulé pak byly hlavně Herculovy lázně, kam velmi rád jezdil i císař František Josef I. se svou chotí Alžbětou. Do rumunských lázní jezdili i další panovníci, např. ty v Calimanesti-Caciulata si oblíbil Napoleon III., který si tu léčil ledviny. Některé oblasti s výskytem „zázračné“ vody jsou známé i několik tisíc let, např. u dnešních lázní Baile Felix se nachází jezero, které „přežilo“ dobu ledovou a roste zde vzácný druh leknínů Nymphaea Lotus thermalis. No a našinec si zcela jistě vzpomene na léčivé bahno z černomořského pobřeží, z Eforie Nord a Eforie Sud. Vraťme se ale k Římanům: „Ad Aquas Herculi Sacras,“ (k posvátným Herculovým pramenům) uváděli, když šli k Herculovým lázním, k osadě nacházející se v roklině podél řeky Cerny, jen asi 40 kilometrů od města Drobeta-Turnu Severin. Drobeta byla římská pevnost, kde císař Traján zřídil stálou vojenskou posádku. Navíc zde nechal postavit most přes Dunaj spojující Dacii se samotnou říší. Vzduch v Herculových lázních je prosycen negativními ionty, místní prameny mají vysokou radioaktivitu a vše umocňuje i příznivé středomořské podnebí. To v konečném důsledku vede až k zázračnému zlepšení celkového stavu zdejších pacientů, zejména co se týče jejich nespavosti a stresu. Právě proto sem často jezdili i bojem unavení římští vojáci. A pocta bohu pramenů a širé přírody je v tomto městečku patrna dodnes. Herculovy lázně stojí v údolí řeky Cerny. Z obou stran je dokonale chráněno bělostnými vápencovými stěnami. Každý, kdo sem zavítá, tu tak najde doslova oázu klidu. Vše umocňuje množství zeleně, rostou tady hlavně břízy, kaštany a smrky, mezi nimi prokukují lázeňské budovy.

Category: 2001 / 10

Medicína zaznamenala během druhé poloviny dvacátého století neuvěřitelný rozvoj. Snaha člověka o pronikání do vesmíru si vyžádala vznik medicíny kosmické. Jak platná je kosmická medicína nám, obyčejným pozemšťanům?

Porazíme díky vesmírným výzkumům rakovinu, nebo se alespoň zbavíme mořské nemoci?

KONEC MOŘSKÉ NEMOCI


Kde je dole a kde nahoře? Stav beztíže klade značné nároky na prostorovou orientaci. V poslední době bývá strop a podlaha ve vesmírných modulech barevně odlišována. Každý třetí astronaut ve vesmíru trpí nevolností. Proto jsou vyvíjeny moderní léky potlačující tuto nevolnost. Jsou to ty léky, které si vezmete, aby se vám na Máchově jezeře neudělalo špatně při projížďce výletní lodí. Na fotografii je Susan Helmsová a Jurij Usačev na palubě ISS.

Například nemoc z pohybu, neboli kinetóza, také nazývaná mořská nemoc, která znepříjemňuje cestování mnohým z nás, je intenzivně zkoumaná vědci na oběžné dráze. Ke kinetóze dochází v důsledku dráždění centra rovnováhy ve vnitřním uchu. Toto dráždění je však v přímém rozporu s tím, jaké informace předávají do mozku oči. Trvá-li toto dráždění dostatečně dlouho, začnou se v jeho důsledku projevovat příznaky jako žaludeční nevolnost, bledost a někdy také bolesti hlavy. Celý stav se s pokračujícím drážděním zhoršuje, až dojde ke zvracení.

Kinetóza bývá velmi nepříjemným průvodním jevem mikrogravitace při kosmickém letu. Proto je ze strany kosmických lékařů této skutečnosti věnována značná pozornost. Astronaut musí soustředěně pracovat, což je ovšem velice obtížné, uvážíme-li, že se mu chce zvracet. Aby se nepříjemným příznakům zabránilo, jsou kosmickými lékaři vyvíjeny účinné léky.

Moxastini teoclas dokáže zařídit, že se nám např. při plavbě po Máchově jezeře neudělá špatně. Má to ale jeden háček! Po podání tohoto a jemu podobných léků dochází k nepříjemným vedlejším účinkům, jako je ospalost či poruchy koncentrace. Na odstranění takovýchto vedlejších příznaků pracuje kromě jiných i kosmický výzkum.

LÉKY „MADE IN SPACE“

U vývoje léčiv ještě zůstaňme. Ukazuje se, že vývoj některých léků ve vesmíru může být v budoucnu velice lukrativní záležitostí.

Jako první příklad si uveďme firmu Ortho-Pharmaceutical. Tato firma testuje ve vesmíru, tedy v podmínkách stavu beztíže, technologii čištění látek.

Další velice zajímavý výzkum na oběžné dráze provádí firma Bristol-Myers Squibb, která zkoumá nové možnosti fermentace neboli kvašení. V rámci výzkumného programu letů raketoplánů Columbia a Discovery se vědci snaží pomocí různých technik manipulovat s genetickou výbavou mikrobů. Poznatky z těchto experimentů, prováděných na oběžné dráze, se dále využívají při výrobě antibiotik. Tomuto snažení přidá na důležitosti, uvědomíme-li si, že dnešní mikroorganismy jsou stále méně citlivé na běžná antibiotika.

Ve vesmíru lze vyrábět látky, jejichž výroba na Zemi by byla příliš obtížná, nákladná, a v některých případech úplně nemožná. Ve vesmíru totiž mnohé chemické látky vykazují kvůli stavu beztíže (mikrogravitaci) úplně nové vlastnosti.

Již dnes dokáží vědci ve vesmíru vyrobit např. vysoce čištěné hormony mnohem levněji, než běžným způsobem na Zemi.

PORAZÍME RAKOVINU?

Bádání člověka v laboratořích na oběžné dráze sehrává také významnou úlohu v boji proti zákeřné rakovině. V kosmickém prostředí jsou totiž organismy vystaveny zvýšeným dávkám kosmického záření, které způsobuje poškozování buněčné DNA, jejíž řetězce jsou trhány. Tyto řetězce se musejí stále znovu a znovu spojovat. To pak ve svém důsledku vede k častému vzniku chybných spojení. Tak se vytvářejí mutace buněk. Tyto buňky potom odlišně rostou, vzniká nádorové bujení a vědci mohou sledovat jeho zákonitosti. Toto sledování povede, jak doufáme, k pochopení podstaty patologického růstu buněk, což by mohlo vést k vytvoření účinných metod léčby rakoviny.

VÁPNÍK A PEVNÉ KOSTI

Jak víme, ve vesmíru dochází u člověka vzhledem k velmi nízké gravitaci k rozdílné distribuci vody a celé řady látek. Všimněte si často oteklých tváří kosmonautů na fotografiích, pořízených během kosmického letu. Právě z těchto záběrů je patrná tendence přesouvání tělesných tekutin směrem do horních partií těla. Během těchto masivních přesunů dochází ke ztrátám celé řady důležitých látek. Výsledky výzkumů prováděných na oběžné dráze ukazují, že například ztráty vápníku z kostí se pohybují kolem jednoho procenta za měsíc. Pochopit proces dekalcifikace je pro vědce velmi důležité. Na rozdíl od ubývání svalové hmoty, kterému se dá vhodným cvičením zabránit, ztráty vápníku a oslabování kostní trámčiny nemůžeme zásadněji ovlivnit.

K podobnému procesu dochází u člověka ve stáří. Takzvaná osteoporóza je metabolické onemocnění kostí, při kterém se kost stává křehčí a lámavou.

Vědci ve vesmíru se snaží podstatě tohoto problému přijít na kloub a vyvinout takové preventivní a léčebné metody, jež by zamezily ztrátám vápníku.

ASTRONAUT, ČLOVĚK SE SRDCEM

Ve stavu beztíže dochází k oslabování kardiovaskulárního systému. Jak takto oslabené srdce reaguje po návratu astronauta na Zemi? To je předmětem výzkumu, na kterém se kosmičtí lékaři podílejí ještě dlouho po návratu z kosmické mise. Tento výzkum je potřebný zejména z toho důvodu, že pacienti upoutaní dlouhodobě na lůžko při prvním postavení se na nohy po týdnech či měsících omdlévají v důsledku oslabení srdce. Nejednou se u takto postižených pacientů setkáváme i s náhlou srdeční smrtí. Aby to nedošlo tak tragicky daleko, podílejí se kosmičtí lékaři na vývoji celé řady léků proti nejrůznějším poruchám srdečního rytmu a cvičebních technik posilujících kardiovaskulární systém.

TECHNIKA ZACHRAŇUJE


Glenn na palubě raketoplánu DISCOVERY při tréningu na ergometru. V beztížném stavu dochází ke značnému úbytku svalové hmoty, zejména na dolních končetinách. Proto astronauté vyvíjejí cvičební postupy pro zamezení tomuto jevu. k něčemu Podobnému dochází i u pacientů dlouhodobě upoutaných na lůžko. Ve vesmíru jsou pro tyto nemocné vyvíjeny metody účinné rehabilitace.

Své nezastupitelné místo v biomedicínském vesmírném výzkumu má vývoj a testování lékařských přístrojů a jiných zdravotnických pomůcek. Astronauti na oběžné dráze testují různá supermoderní diagnostická zařízení. Na palubách raketoplánů se setkáme s echokardiografy, přístroji, jež měří srdeční ozvy, můžeme se setkat s tonometry na měření krevního tlaku nebo s teploměrem, který měří tělesnou teplotu přímo v těle astronauta.

Kosmická technika zachraňuje životy lidem, kterým se přitíží při dlouhém letu dopravním letadlem. Jak řešit srdeční záchvat někde nad Atlantikem? Dříve byla takováto situace standardně řešena leteckým personálem tak, že resuscitace a jiné odborné zákroky byly konzultovány s lékařem na letišti prostřednictvím vysílačky nebo se mezi cestujícími lékař nacházel. Dnes je již na světě mnohem efektivnější způsob záchrany života na palubě letadla. Italská firma Alenia Aerospazio pracuje na výzkumu možností nepřetržitého multimediálního spojení posádky se Zemí, prostřednictvím přenosu signálu z letadla na Zemi přes telekomunikační družici. Tato tak-zvaná telemedicína vychází ze zkušeností z videokonferencí, ale také z kosmického výzkumu. Jistě víte, že zdravotní stav astronautů je nepřetržitě sledován pozemním řídícím střediskem. Aby byl umožněn kontakt mezi posádkou raketoplánu a Zemí, je pohyb astronautů snímán kamerami. Na těle mají připevněny senzory snímající dle potřeby jejich fyziologické funkce. Výsledky tohoto monitorování jsou nepřetržitě vysílány na Zemi, kde je lékaři důkladně analyzují.

JINÁ REALITA

Jednou z nejpopulárnějších novinek počítačové technologie je virtuální realita, před níž stojí široké možnosti využití na Zemi i ve vesmíru.

Protože se zde zabýváme především lékařským vesmírným výzkumem, zmíníme se zde o virtuální realitě ve vesmíru z pozice medicíny. Při letu STS-90-NEUROLAB byl testován tzv. VEG – virtual environment generator. Toto zařízení různými audiovizuálními efekty působí na smyslová ústrojí člověka. Při této stimulaci se zkoumají reakce astronautů ve stavu beztíže. Je sledováno, jak tato stimulace ovlivňuje prostorovou orientaci. Těmito experimenty vědci získávají poznatky o fungování smyslových a pohybových ústrojí, což jim umožní lepší pochopení podstaty a způsobů léčení nejrůznějších neurologických onemocnění. Choroby jako Parkinsonův syndrom, Huntingtonova choroba či syndrom častých pádů ve stáří jsou provázeny špatnou pohybovou koordinací končetin. Některé studie říkají, že virtuální realita bude v budoucnu významným pomocníkem v léčbě, rehabilitaci a nakonec i v běžném životě takto pohybově postižených lidí.


Na obrázku vidíme Mudr. Williamse při experimentu s virtuální realitou. Pomocí zařízení zvaného VEG (Virtual Environment Generator) je prováděn výzkum souhry očí a pohybového aparátu při chytání míčku. VEG astronautům pomáhá v prostorové orientaci. Již brzy bude toto zařízení pomáhat lidem trpícím poruchami stability.

GLENN ZNOVU VE VESMÍRU

Letu STS-95 amerického raketoplánu Discovery byla věnována značná mediální pozornost. Do vesmíru se spolu se šesti astronauty vydal také John Glenn, první oficiální astronaut. NASA let tehdy 77letého Glenna zdůvodnila potřebou výzkumu vlivu mikrogravitace na stárnoucí organismus. Na Glennovi byl prováděn výzkum hormonálních reakcí organismu na stresovou zátěž. Vědci se domnívají, že při ztrátách bílkovin, ke kterým při pobytu ve stavu beztíže dochází ve zvýšené míře, se vyplavuje do krevního oběhu větší množství stresových hormonů.


Astronauté dr. Pawelczyk a Mudr. Williams provádějí pokusy zaměřené na koordinaci rukou a očí ve stavu beztíže na rotačním křesle. Fotografie je pořízená při letu STS-90-NEUROLAB z dubna 1998. Výsledky těchto pokusů nám snad pomohou pochopit některé negativní účinky chorob pohybového ústrojí jako je Parkinsonova choroba, Huntingtonova choroba a jiné…

Glenn svým letem do vesmíru přispěl také k výzkumu spánkových rytmů člověka. Lékaře podstata poruch spánku a usínání zajímá. Jak víme, nespavost trápí i mnohé z nás. Glennův výzkum je o to přínosnější, uvědomíme-li si, že chronická nespavost postihuje 30 až 40 % lidí nad 65 let. Zjistilo se, že na průběh spánku má vliv hormon zvaný melatonin. Jeho vyplavování do krve vede v organismu k určitým změnám. V průběhu spánku dochází ke kolísání hladiny melatoninu a to vede ke změnám tělesné teploty. Glenn proto před spaním spolkl kapsli s miniaturním teploměrem. Tento teploměr pak vysílal naměřené údaje o vnitřní teplotě organismu do přijímače, který měl Glenn umístěn na zápěstí. Během spánku byla u Glenna sledována aktivita mozku pomocí tzv. EEG – elektroencefalografu. Dále vědci sledovali rytmus a hloubku jeho dýchání pomocí spirometru. Tato lékařská zařízení jsou ve vesmíru zdokonalována a miniaturizována.

Výsledky vývoje techniky ve vesmíru jsou pak hojně využívány v klinické praxi, v běžných nemocničních podmínkách. A opět příklad. Kosmický výzkum stál u zrodu metody zvané EEG-biofeedback. Tuto metodu vyvinul prof. Sterman z Kalifornské univerzity. Pokusná osoba si jednoduše nasadí na hlavu snímače mozkových vln. Potom dostane za úkol sledovat určitý děj odehrávající se na obrazovce počítače. Pokud je pozornost jedince zaměřena na ono dění, získává body. Poleví-li však ve sledování, EEG snímač to zaznamená, zazní alarm a dojde ke ztrátě bodů. Tuto metodu, vypadající jako zajímavá hra, začal používat úřad NASA. Astronauti za pomoci EEG-biofeedbacku cvičili svou koncentraci. Nacvičují tak například pilotované setkání raketoplánu a orbitální stanice. Dnes se již můžete s touto metodou často setkat v ordinacích mnoha lékařů a psychologů.

EEG-biofeedback je používán k léčbě poruch soustředění, čtení či léčbě mikrospánku a úzkostných stavů.

„ASI NA MNE LEZE CHŘIPKA“

Kolikrát jste v životě vyslovili tuto větu? I když chřipka může vypadat na první pohled banálně, může mít v některých případech závažný průběh, a dokonce i smrtelné důsledky. Proto firma Johnson pracuje na vývoji tzv. inhibitorů (proti působících látek) neuraminidasy. Neuraminidasa je enzym mající vliv na schopnosti šíření chřipkového viru influensae. Aby bylo možné zmapovat virus influensy, je nutné vypěstovat krystal výše jmenovaného enzymu, který má funkci jakési mapy, podle níž se lze ve struktuře viru chřipky orientovat a určit možné parametry nového léku. Příprava proteinových krystalů je možná i na Zemi, není však příliš efektivní. Pozemské podmínky totiž neumožňují krystalům čistý růst. Proto přichází ke slovu počítačová simulace, pomocí níž se za určitých různě naprogramovaných okolností napodobuje vývoj růstu krystalických struktur. Správnost počítačových výpočtů je však třeba ověřit. Ověřování probíhá ve vesmíru. Odpadají zde rušivé elementy, jako je třeba gravitace. Krystaly zde za různých podmínek rostou a tento růst je přesně sledován pomocí rentgenové analýzy (let STS-77 – 1996).

SCI-FI, NEBO REALITA?

2001: Vesmírná odysea, Star Trek, Hvězdné války – díla, ve kterých se odrážejí naděje a aspirace člověka na objevování a osidlování vesmírných končin. Blíží se doba, kdy se z vesmírné stanice na oběžné dráze vydáme dál. Vrátíme se na Měsíc, vstoupíme na Mars. Nutno dodat, že tato doba je možná blíže, než si myslíme. Na těchto cestách, kdy je posádka vesmírného korábu měsíce či roky odkázaná sama na sebe, může její členy potkat nejedno nepříjemné překvapení v podobě nemoci či úrazu. Pokud by k takovéto situaci došlo, je třeba postiženého astronauta ošetřit. Jistě, některé méně komplikované zákroky provede i vycvičená posádka. Ale může se stát, že bude nutný náročný lékařský zákrok vyžadující vysokou odbornou erudici a zručnost. Pak přijde na řadu robot, robot-operatér. Zní to jako sci-fi, ale je to fakt!


Až večer vyjdete ven, zvedněte oči a pohlédněte na hvězdnou oblohu. Tam někde pracují lidé, výsledky jejichž práce vám možná v budoucnu zachrání život. Na fotografii vidíme Jurije Usačeva, obdivujícího krásu planety Země z paluby ISS.

V kalifornském Amesově středisku kosmických letů NASA, na Stanfordově univerzitě a v americkém Zdravotnickém středisku pro válečné veterány v Palo Alto je takovýto robot vyvíjen. Měl by pracovat s precizní přesností.

Popisované zařízení bude určeno k operacím mozku, ale také jiných částí těla. Řízen může být dálkově nebo pomocí komplexních programů, podle nichž bude pracovat při různých podmínkách a změnách zdravotního stavu pacienta. Tomuto „kyber-lékaři“ pak může při jeho zásazích asistovat i zbytek posádky.

Jaký přínos bude mít tento výzkum pro nás na Zemi? Robot, který popisuji, je určen zejména pro neurochirurgii. Jeho program je nastaven tak, aby dokázal rozlišovat od sebe jednotlivé druhy mozkové tkáně a tak se orientovat v operačním poli. Aby bylo možné tento program testovat, byl v Amesově středisku NASA vyvinut trojrozměrný virtuální model mozku. A právě tento model nalézá již dnes bohaté uplatnění. Neurochirurg si před náročným operačním zákrokem může natrénovat postup budoucí operace. Byl popsán případ, kdy se lékaři podařilo zachránit život malé holčičky, díky tomu, že měl možnost zákrok nacvičit na nečisto.

V kosmickém výzkumu lze slučovat téměř neslučitelné. Když řeknu, že raketová technika má mnoho společného s medicínou, nebudete mi věřit. Tým složený z raketových inženýrů NASA a expertů na lékařskou technologii z firmy Micro Med Technology, pracuje na projektu umělého srdce.

Jedná se v podstatě o několik desítek gramů vážící pumpu, vyvinutou na základě poznatků z konstrukce pump palivových nádrží raketoplánu. Dokladem toho, že tento projekt vývoje umělého srdce značně pokročil, je to, že je již prováděn výzkum na pacientech, kteří by se bez tohoto zařízení nedočkali dne, kdy se pro ně najde vhodný dárce srdce pro transplantaci.

Mohli bychom uvést desítky dalších příkladů využívání výsledků kosmického výzkumu v oblasti biomedicíny a lékařské technologie v běžném „pozemském“ životě. Až večer vyjdete ven, zvedněte oči a pohlédněte na hvězdnou oblohu. Tam někde možná právě teď pracují lidé, výsledky jejichž práce vám třeba v budoucnu zachrání život.

Category: 2001 / 10

Pohoří Mandara leží v súdánském pásmu Afriky jižně od Čadského jezera a žije zde asi 400 000 osob. Lidé jsou tu natolik přizpůsobeni přírodním podmínkám, že současné modernizační trendy u nich probíhají daleko pomaleji než jinde. Zdejší lidé ještě zcela neopustili původní systém hodnot, který se prakticky neliší od našich představ o světské spravedlnosti. V žádném případě je ale nemůžeme považovat za ty, k nimž euro-americká kultura vůbec nepronikla. V 60. letech 20. století se již plně zapojili do peněžní ekonomie, a ačkoli tlak na pěstování bavlny ustal v 80. letech, zůstali na tomto způsobu obživy i dnes do značné míry závislí. Dosud ale úspěšně vzdorují islamizačním a christianizačním tlakům, jimž jsou vystaveni již po několik staletí. My se pochopitelně soustředíme převážně na původní africké kulturní a společenské rysy, které nás jako antropology zajímají. Obyvatelé pohoří Mandara se dělí na více než 50 etnických skupin, z nichž každá má svůj tradiční svět náboženských představ plný nadpřirozených bytostí, v nichž však figuruje často pouze jediný Bůh stvořitel. Soulad s přírodou a celková harmonie, v níž tito lidé žijí, byla, je a doufejme, že ještě nějakou dobu přetrvá alespoň u části z nich.

PRÁZDNÉ STUDNY V MANDARSKÉM POHOŘÍ


Zalévání zeleninových polí pomocí vahadla.  

Pohoří Mandara leží v rovinaté oblasti tropických savan zhruba 200 km jižně od Čadského jezera, převážně na území severního Kamerunu, ale částečně také na území severovýchodní Nigérie. Je orientováno zhruba severojižně v délce asi 200 km a tvoří jej povětšinou žulové skalní masivy. Řeky, místně nazývané mayo, jsou vyschlé a bez vody mnohdy až 10 měsíců v roce. Uprostřed tohoto horopisného celku se nacházejí náhorní plošiny dosahující výšky 700-1000 m n. m., po jejichž obvodu se terén mírně vlní, aby posléze prudkými svahy spadl do okolní roviny Čadské pánve.

V této oblasti, kde většina vodních toků pravidelně v období sucha vysychá, má příchod deště životodárný význam. V souvislosti s celkovými změnami klimatu, jichž jsme byli svědky i my sami, však od 70. let srážek stále ubývá. Soustřeďují se navíc mezi červenec a srpen, mají pak přívalový charakter a způsobují tím značnou erozi, která nepříznivě narušuje systém terasových polí, na nichž je tradiční zemědělství obyvatelů Mandarského pohoří postaveno. V souvislosti s úbytkem srážek dochází i k poklesu hladiny spodní vody a na konci období sucha bývají již některé studny prázdné. Tento periodický nedostatek vody je dnes částečně kompenzován přehradními nádržemi, jež ale pochopitelně nemohou tento problém vyřešit.

DAMAN V KOTLÍKU ANEB MANDARSKÁ GASTRONOMIE

Běžné způsoby stravování byly a jsou dány především přírodními zdroji a klimatem. Výživa a potrava jsou spojeny těsně s ekonomií, ale upřednostňování té či oné složky ovlivňují i tradice a náboženství. Tak například daman, malý savec velikosti drobného králíka, mimo jiné nejbližší příbuzný největšího suchozemského zvířete slona, je s oblibou loven a pojídán obyvateli hor, kteří jsou animisté, ale patří mezi zakázaná zvířata pro údolní Fulby vyznávající islám.

Tabu a zákazy jíst určitý druh potravy mohou být platné pro celou společnost, jak jsme viděli na předchozím příkladě, nebo se omezení týkají jen jisté skupiny obyvatel dané věkem, pohlavím, stavem či původem, např. dětí, těhotných žen, starců či klanových skupin. Velmi oblíbené jsou např. kolové oříšky, s nimiž se čile obchoduje. Nejedná se o potravinu v pravém slova smyslu, nýbrž o poživatinu, která má mírně povzbuzující účinky. Používá se rovněž jako dárek, kterým si lze naklonit přízeň dívky.

Je obvyklé, že malé děti jedí s matkou. Děti starší a odrostlé jedí zvlášť a společně z jedné mísy. Zvlášť se stravují muži, kterým vaří jejich manželka. V případě, že žen je více, muž pravidelně střídá nejen stůl, ale i lože.

Lov je výsadní mužskou činností a dříve maso ulovených zvířat zřejmě představovalo důležitou složku potravy. I přesto, že tu velká zvířata už nejsou – ta poslední nalezla útočiště v rezervacích a národních parcích – někteří muži stále vycházejí na lov. Nejčastějšími způsoby jsou kladení pastí a čihaření. Málokdy lze spatřit lovce se střelnou zbraní, naopak luk je obvyklým doplňkem. Chlapci se cvičí ve střelbě prakem a dosahují virtuózních výsledků. Těžko říci, jak úspěšný lov bývá. Během našeho několikatýdenního pobytu jsme měli možnost okusit antilopu, perličku, damana a dikobraza, vesměs připravené na stejný způsob, a to dušením. Úlovek není častý a nikdy nestačí nasytit rodinu lovce. Co se nástrah v horách týče, v několika desítkách pastí jsme nikdy neviděli úlovek.

V Africe se vaří většinou na otevřeném ohni. Ohniště je umístěno buď na volném prostranství, či v chýši, kde je chráněno před větrem a deštěm. Stačí tři silnější větve, někdy dokonce i jedna, aby se uvařila voda na čaj. Hlavní poživatinou obyvatel Mandary je prosná krupice. Většina domácností vaří dvakrát denně – ráno řidší kaši a večer jídlo poněkud více hutné, rovněž z prosné krupice, jež bychom mohli při troše obrazotvornosti nazvat knedlíkem. Uvaření jídla trvá asi čtvrt hodiny. Sečteme-li čas na var vody pro jiné účely, než je příprava jídla, vyjde nám, že v průměru oheň hoří hodinu až hodinu a půl denně v každé domácnosti. Snad se vám to může zdát málo, ale spalování dřeva k topení představuje pro vegetaci krajiny těžkou ránu. Však je také vzácné a draze se za něj platí. V některých vesnicích docházejí ženy pro dřevo až do vzdálenosti několika kilometrů.


Zeleninový trh v Garoua.  

Vybavení kuchyně je velmi strohé. K tomuto námětu se váže následující krátká historka. „Opouštíme Ngoutchoumi vozem Renault 12. Jeho řidič, asi třicetiletý muž, dorazil o půlhodinku dříve. Nevídané. Nakládáme zavazadla a po krátkém loučení směřujeme do Garoua. Cestou sbírá tři kameny obrovských rozměrů a vysvětluje, že manželka potřebuje nové ohniště. Není to sice sporák Bosh ani Mora, ale svůj účel splní.“ K vaření stačí několik keramických nádob, pár misek a měchačka či dřevěná tyč, popřípadě lžíce a nůž. Přepychem je kovová nádoba, barevné a smaltované nádobí dovážené z Číny přes sousední Nigérii.

Z prosné mouky se připravuje zejména kvašený alkoholický nápoj mírně navinulé chuti, nazývaný bil-bil, který se prodává pravidelně na jistých místech. Těmi jsou většinou stromy poblíž lokálních komunikací poskytující stín, zhruba na půli cesty mezi jednotlivými vesnicemi. Nápoj se připravuje z několik dnů naklíčených zrn prosa, které se usuší. K takto získanému sladu se přidá zákvas z minulé várky piva a voda, a vše se vaří několik hodin. Obvykle stačí jedna noc na prokvašení a získání oblíbeného nápoje, jehož prodejem ženy získávají svůj vlastní finanční obnos. Další možností k výdělku pro ženy je prodej jídla nazývaného ham-ham. Jedná se o malé kuličky z těsta vyrobeného z rozemletých burských oříšků vařených v řídké omáčce, do níž jsou přidány listy guinejského šťovíku či sušené listí z baobabu, vše pak vzdáleně připomínající špenát.

ALCHYMIE PROSA

Zemědělská produkce celé sahelo-súdánské zóny Afriky je založena na pěstování prosa. V Mandarském pohoří se pěstuje především druh sorghum, který se pak ještě dělí na jednotlivé kultivary tchergué, djigari, yolobri a mouskouari, vhodné pro tu či onu půdu či nadmořskou výšku. Dalšími plodinami, pěstovanými však spíše pro výdělek, jsou bavlna a arašídy. Z rostlin zasluhujících pozornost pro jejich podíl na výživě jsou to různé druhy melounů a kalebasa, dále pak guinejský šťovík (oseille de Guinée) nebo obyčejné okurky, cibule, papriky či rajčata.


Prosévání prosných zrn ve větru.  

Práce na poli se účastní často celá rodina. Úprava půdy a její příprava k setí se provádí většinou ručně. Jednak je terén pro tažná zvířata nepřístupný, navíc málokdo má dostatek peněz k zakoupení vlastního zvířete. Čas k setbě a sázení plodin nastává s příchodem prvních dešťů. Setba bývá často záležitostí žen a je spojena se symbolikou plodnosti. Již za několik dnů se objeví zelené výhonky. V průběhu vegetační sezony je nutno zbavovat políčka plevele a hmyzu a plašit škůdce. O to se starají především děti. Čas sklizně přichází se začátkem období sucha. Úrodu je nutno usušit, což vzhledem k nastávajícímu období není velký problém. Část úrody jako arašídy a bavlna je prodána a z výtěžku lidé mohou zaplatit daně. Zbytek je uložen do speciálních sýpek. Jedná se o hliněná sila podobná chýším, u některých etnik, jako např. Mafa, jsou sýpky menší, u jiných, Mofu či Podokwo, jsou naopak vysoké a spojené do skupin.

OVCE, KOZY A HÝČKANÍ BÝCI

Zatímco pro pastevecké společnosti kočovných Fulbů je chov dobytka prvořadou záležitostí, mandarští zemědělci drží dobytek spíše z kultovních důvodů. Býk bývá totiž ve většině případů po několik let chován jako rituální zvíře pouze pro účely jeho pozdějšího obětování. Rituální porážka býka, u Mafa zvaná maray, se praktikuje každý druhý nebo třetí rok. Kromě zmíněné skupiny Mafa ji praktikuje řada dalších příbuzných etnických skupin ze severu Mandarského pohoří, k nimž řadíme především Mada, Zulgo, Guemjek, Mofu-Diamaré, Mofu Gudur a část populace Kapsiki zejména v oblasti Rhoumzou.

Býk určený pro tento typ porážky je po většinu svého života chován v kruhové uzavřené stavbě, která mé pouze dva otvory – jeden na krmení, druhý na odnos trusu. Tento způsob „chovu“ býků neprodukuje pochopitelně žádné nové kusy, a lidé musí mladé býčky dokupovat na tržištích. Nakupují je zejména od kočovných skupin Bororo a Šoa.

Tento „rituální“ chov dobytka u mandarských zemědělců může ukazovat na dobu, kdy jejich předkové žili ještě v okolních planinách a chovali početnější stáda. Kromě toho může být chov dobytka také prostředkem, jak si vytvořit určitý kapitál, který je možné v případě potřeby poměrně snadno zpeněžit, například v sousední Nigérii.


Dívka na vdávání. V afrických společnostech nedávají svým dcerám věno, ale dívky jsou naopak ze svých rodin vykupovány.  

Daleko větší význam má pro mandarského venkovana chov koz a ovcí. Zejména kozy, jejichž stáda jsou také početnější, jsou velmi dobře přizpůsobeny místnímu svažitému terénu. Kozy představovaly tradičně naturální výlohy v poplatcích za nevěstu, tedy tzv. obvěnění. V afrických společnostech totiž nedávají svým dcerám ke svatbě věno, ale dívky jsou naopak ze svých původních rodin vykupovány. Kromě určitého počtu koz a dalších naturálií, na němž se otcové budoucího manželského páru předem dohodli, musel si budoucí ženich odpracovat určitý počet dní na poli svého tchána. Zdá se, že ovce byly zavedeny do Mandarského pohoří poměrně nedávno, patrně v souvislosti s rostoucími kontakty s kočovnými skupinami Fulbů, kteří je vedle hovězího dobytka také chovají. Ve výčtu domácích zvířat bychom neměli zapomenout ani na drůbež, jejíž chov má rovněž spíše rituální význam. Kohout, slepice či kuře slouží totiž jako obětní zvíře při řadě menších, běžných kultovních záležitostí, ale představují i zboží vhodné k prodeji na trhu. Teprve nedávno byl do oblasti zaveden také chov vepřů, který se v některých domácnostech poměrně dobře ujal.

Pastevečtí Fulbové, kteří pasou svá stáda v Mandarském pohoří, patří především ke skupině Bororo. Podle přibližných odhadů jich může být až několik tisíc, ale ze způsobu jejich života je zřejmé, že se jejich počty v dané oblasti v souvislosti s ročním střídáním srážek v průběhu období sucha či dešťů výrazně mění. Jejich rodiny táboří ve většině případů samostatně, vzácně vznikne menší skupinka 3-4 rodin na jednom místě. Každá rodina má v průměru 30-40 kusů dobytka, může mít i menší stádo ovcí. Je zajímavé, že řada rodin pasteveckých Fulbů si najímá na práci mladé chlapce z řad mandarských zemědělců a ti pak prožijí určitou část svého života společně s kočovníky. Po zhruba pěti měsících jsou odměněni kusy dobytka a vracejí se k původnímu usedlému zemědělskému způsobu života jejich otců. Pastevecké populace prodávají zemědělcům na místních tržištích mléko, mléčné výrobky a zvířata, především mladé býčky, a za stržené peníze nakupují potraviny rostlinného původu, zejména proso.

I když si zemědělci a pastevci doplňují vzájemně jídelníček, jejich kontakty nebývají vždy mírumilovné. V souvislosti s rozšiřováním zemědělsky obhospodařované plochy dochází mezi oběma společnostmi i k drobným konfliktům. Pastevci nejsou vždy schopni svá stáda uhlídat, a ta pak mohou způsobit značné škody na zemědělské úrodě. Zemědělci si proto svá pole hlídají, ale zároveň se snaží dosáhnout toho, aby se po sklizni pastevci usídlili na nějaký čas se svými stády právě na jejich polích, neboť trus hovězího dobytka zemědělcům pole dobře pohnojí. Poměrně vzácný společensko-historický jev bylo možné pozorovat koncem 60. a začátkem 70. let 20. století, kdy se některé rodiny pasteveckých Fulbů začaly usazovat v oblasti natrvalo. Muži se naučili pěstovat sorgho, jak je v kraji zvykem, ženy pak na menších polích získaly doplňkovou potravu, jako je kukuřice, gombo či burské oříšky. Po několika letech si již vysadili i mangovníky a papáje a zdá se, že se ke svému původnímu kočovnému způsobu života již nevrátí.

ZVYKOVÉ PRÁVO A PŮDA

Lidé z pohoří Mandara mají mezi původními africkými společnostmi ještě jednu zvláštnost. Ta se projevuje právě v jejich vztahu k půdě. Existuje tu totiž pojem soukromého vlastnictví půdy, které je delegováno prostřednictvím zvykového práva.

Zvykové právo drtivé většiny etnických skupin Mandarského pohoří určuje každému muži kus půdy, na níž může hospodařit. Má však ale také plné právo ji nechat ležet ladem či ji pronajmout. Dědění půdy se děje vždy po mužské linii. Privilegovaným dědicem je buď prvorozený syn (Ouldeme, Mofu, Goudé), nebo posledně narozený syn (Mafa, Mada) nebo posledně narozený syn první manželky (Podokwo, Muktelé). Jestliže takový dědic neexistuje, pak přechází právo na bratry, synovce, bratrance, vždy však po mužské linii. Přestože privilegovaný dědic zdědí všechnu nebo většinu otcovy půdy, právo na její užívání mívají všichni jeho synové. Nestejnoměrné rozdělení půdy se vždy kompenzovalo prodejem nebo pronájmem, a nenalezl-li zájemce příležitost k obživě ve své vesnici, přesídlil do jiné. Tímto způsobem bylo zajištěno neustálé obhospodařování zemědělských pozemků.

Na rozdíl od většiny ostatních afrických systémů, kde bylo soukromé vlastnictví půdy zjištěno, může podle zvykového práva mandarský zemědělec půdu i prodat. Prodej ale není kontrolován nějakou vyšší mocí. Obchod se děje pouze za přítomnosti zástupců, které si oba zúčastnění libovolně zvolí; obvykle jde o členy rodiny kupujícího a prodávajícího či sousedy. Jedinou výjimkou je to, že půdu není možné prodat komukoli, ale pouze někomu ze stejné etnické skupiny, či dokonce pouze vesnické komunity.

Dnešní stav je takový, že státní úředníci prakticky lidem z pohoří Mandara prodej půdy a dědická práva na ni tolerují. Nepřipouštějí ale její pronajmutí. V případě, že její majitel odjede na delší dobu, ztrácí na ni právo a nemůže uplatňovat žádný nárok na její pozdější navrácení. Státní úředníci tak chtějí zamezit konfliktům v těch případech, kdy by někdo začal obdělávat půdu, na niž by po několika letech začal uplatňovat právo její původní majitel, aniž by jej byl schopen jakkoli doložit.

VLÁDCI OHNĚ KOVÁŘI

V Mandarském pohoří má mezi tradičními řemesly výsadní postavení řemeslo kovářské. Není to dáno jen činností, kterou kováři vykonávají, ale hlavně proto, že se stýkají s ohněm, čímž jsou svým okolím považováni za výjimečné. Tato výjimečnost osciluje u zbytku populace od opovržení až k obdivu. Kováři spolu se svými rodinami proto tvoří jakousi zvláštní sociální skupinu, klan či kastu, která v jinak nepříliš sociálně rozvrstvených společnostech představuje asi 5 % veškeré populace. Společnou charakteristikou klanů kovářů je jejich endogamie. Znamená to, že syn kováře se může oženit zase jen s dcerou kováře a naopak. Kromě práce s ohněm a kovem vykonávají kováři tradičně i další důležité funkce v pohřebních obřadech.

Kovářské řemeslo se dědí z otce na syna, vyžaduje sílu, zručnost a nemálo zkušeností. Zhruba před 70 lety se ještě tavila železná ruda v menších, avšak velmi výkonných vysokých pecích, v nichž bylo dosaženo vysokých teplot důmyslným systémem vedení vzduchu.

Dnes již kováři železo nevyrábějí, ale pouze přetvářejí. Jako materiál jim slouží zbytky automobilů a jiné techniky, která dosloužila. Dokáží nejen opravit poškozené předměty, ale i zhotovit celou řadu potřebných předmětů nových, například nůž a motyku pro obdělávání polí. Pro pochopení postavení kovářů ve společnosti je nutno mít na zřeteli, že pro venkovana zbraň, která vyšla z ruky kováře, byla zbraní, která raní ne proto, že je ostrá a dobře zhotovená, ale rovněž pro její moc, jež jí byla kovářem přisouzena. Stejným způsobem pak motyka zemědělce nebyla pouhým nástrojem zhotoveným rukou kováře k obdělávání půdy, nýbrž i talismanem vedoucím půdu k vydání úrody.

Jiným tradičním řemeslem je hrnčířství. U některých etnických skupin tuto činnost vykonávají pouze manželky kovářů. Nádoby různých tvarů, s dekorem i bez něho, sloužící k vaření či přechovávání potravin jsou vyráběny bez hrnčířského kruhu velmi prastarou technikou. Poté, co zručné ruce hrnčířky vytvoří nádobu ze surové hliněné mazaniny, je na slunci vysušena a posléze vypálena v ohništi. Takovéto výrobky se pak obvykle prodávají na tržištích. Další činností hrnčířek bývá asistence u porodů. Symbolika přítomnosti členů kasty kovářů u zrodu člověka i při jeho pohřbení, a ovládání ohně, pomocí něhož je beztvará hmota přetvářena v pevné železo a keramiku, je zahrnuta v náboženských a kosmologických představách jednotlivých etnických skupin.


Práce koželuha spočívá v macerování kůží v rostlinných nálevech, čímž se odstraňuje tuk a chlupy.  

Další tradiční řemesla souvisí s výrobou textilií a jejich úpravou, jako je barvení, zdobení a šití oděvů. Dále pak je to vydělávání kůží a jejich zpracování na užitkové předměty. V podhůří Mandarského pohoří lze spatřit vskutku historickou raritu v podobě stále fungující koželužny. Na ploše téměř jednoho hektaru se nalézá několik desítek jam, kde se zpracovávají kůže. Pracuje zde asi stovka lidí. Činnost koželužny má spíše charakter jirchářství, dané zpracováním kožek především drobných zvířat. Jedná se o postup, který je po věky neměnný. Nejdříve se v jamách kůže máčí v lázni obsahující popel, čímž se zbaví tuku a rovněž srsti. Ručně se kůže oškrábou a zbaví těchto zbytků, aby se poté v lázni, kde hlavní složkou je extrakt ze semen akácie, kůže vyčinily. Nutno dodat, že hromady tlejícího odpadu vytvářejí v jinak ploché krajině zajímavý reliéf a atmosféru doplňuje pach macerujících se kůží. Vskutku návštěvu doporučujeme jen pro otrlé. Každý koželuh zpracuje měsíčně dvě až čtyři stovky kůží. Poměrně často se zpracovávají kůže hadí, neboť předměty z nich zhotovené jsou žádaným artiklem.

Tradiční řemesla v Mandarském pohoří dosud přežívají, ale počet lidí, kteří se jim věnují, stále klesá. Náplň řemesla se s postupnou modernizací, obchodem a pronikáním levného průmyslového zboží postupně mění. Odchod obyvatel z hor a jejich příchod do měst si ale stále zachovává jistou etnickou vazbu. Etnické skupiny se soustřeďují do určitých čtvrtí a každá se věnuje jisté specifické činnosti. Taková je současnost.

KDO JSOU?

Lidé z Mandarského pohoří se dělí do více než 50 etnických skupin, které lze jako celek charakterizovat velmi vysokým populačním růstem. Dnešní označení jednotlivých etnických skupin je ovšem výsledkem koloniálních snah evropských úředníků, kteří brali na vnitřní uspořádání těchto společností jen malý ohled.

Politická moc byla a leckde dosud je v rukou náčelníka či starosty vesnice, nebo spíše hustěji obydlené oblasti, obvykle v okolí nějakého skalního masivu. I dnes je platné africké přísloví: „Chceš-li si stěžovat na šéfa, počkej, než se dostaneš za hranice jeho moci.“ Náčelník či šéf vesnice je svrchovanou autoritou, jehož rozhodnutí jsou nevratná a plně uznávaná. Jeho funkce ve srovnání s evropskými tradicemi je trojjediná – plní roli starosty, soudce i kněze. Rozhoduje rovněž v jednotlivých oblastech každodenního života, ať se jedná o stanovení času k setbě, potrestání drobného zloděje, či přijetí cizince. Bylo pro nás nemyslitelné započít s výzkumem, aniž bychom předem navštívili náčelníka té či oné vesnice. Nutno dodat, že nejinak se často chovají i zástupci státní moci.

Obyvatelé Mandarského pohoří byli často označováni termínem kirdi, což je slovo fulbského původu, které je překládáno jako „pohan“, tedy označení s jistým pejorativním zabarvením. Přesnější výklad označuje tímto termínem lidi, kteří nebyli muslimové, a tudíž mohli být bráni do otroctví. Bohužel i dnes se termín nesprávně používá pro souhrnný název obyvatel této svérázné krajiny, i když víme, že mnohá etnika patří do různých jazykových rodin, mají odlišnou společenskou organizaci, kulturní rysy i systém náboženských představ a zasluhují si, aby byla nazývána pravými jmény.

ODKUD PŘIŠLI?

Počet obyvatel začal výrazně růst od 13. století, kdy do Mandarského pohoří začínají ze severu pronikat populace z bližšího i vzdálenějšího okolí Čadského jezera. Ty se zde mísily s původními, ale asi málo početnými skupinami. Z ústní tradice jednotlivých skupin, a to spíše samostatných klanů než etnických celků, se dozvídáme často o jejich původu v oblasti Waza, která leží severně ve směru k Čadskému jezeru a byla patrně pouze jakousi přestupní stanicí.

Důvodem, proč se lidé v pohoří Mandara usídlili, bylo – podle mytických podání – sledování lovné zvěře. Archeologické a historické prameny ale naznačují, že osídlení této oblasti je do značné míry spjato spíše s expanzí muslimských říší, zejména Bornu a Baguirmi, a později od 16. století pak i království Wandala. Tyto mocenské celky disponovaly koňskou kavalerií a střelnými zbraněmi, které získávaly od arabských obchodníků výměnou za otroky, na něž pořádaly hony právě do oblasti jižně od Čadského jezera. Během této doby bylo tedy Mandarské pohoří postupně osidlováno nejrůznějšími skupinami lidí, vesměs však geograficky podobného původu, kteří zde nalézali jakýsi azyl. V rámci samotného Mandarského pohoří docházelo následně také k četným přesídlovacím procesům, jež byly vyvolány nejrůznějšími činiteli, například neúrodou, nemocemi, etnickými či klanovými konflikty, a které jsou opět doloženy velmi bohatou ústní tradicí.

KAM SMĚŘUJÍ?

Je nesmírně obtížné odhadnout, jakým směrem se bude ubírat vývoj osídlení Mandarského pohoří, kde se dnes hovoří vskutku babylonskou změtí jazyků. Jako všude na světě, kde došlo k přijetí a rozšíření jednoho z hlavních světových monoteistických náboženství, měl na lokální populaci velký vliv náčelník vesnice, podle jehož doporučení konvertovali k novému náboženství všichni či značná většina jeho podřízených.

Do oblasti jižně od Čadského jezera pronikl nejdříve islám. Jeho vlivy pocítili jeho obyvatelé již velmi dávno. Nepřicházel vždy jen mírovými kroky.

Islám je vůdčí společenskou silou fulbské společnosti, která ovládá státní správu. Přijetí jména v duchu muslimské víry, sestup do údolí, návštěva muslimské školy, pracovní příležitost – to vše tlačí na jednotlivce, aby se stal vyznavačem islámu. Sílu islámských tradic nenalezneme jen v duchovní sféře, podřizuje se jí i místní architektura a mnohdy i chování elit. V minulosti zcela nedávné vyjadřoval svůj vztah k islámu i kamerunský prezident Ahmadou Ahidjo užitím titulu hadži, určeného těm, kteří vykonali pouť do Mekky. Není snad velkou nadsázkou, když řekneme, že islám je vpravdě africké náboženství.

Na rozdíl od islámu se křesťanství dostalo do Mandarského pohoří později, jako první zde zakládali své misie adventisté roku 1928 a od roku 1946 i katolíci i protestanti. Katolické i protestantské misie projevují svůj zájem spíše o prosté vesničany a jsou ve velké většině případů navázány na nemocnice, školy či nejrůznější dispenzáře, čímž pochopitelně dále podrývají vliv tradičních náčelníků. Působení misií bylo v počátku zaměřeno především na odstranění polygamie, neboť soužití jednoho muže s více ženami je s křesťanstvím neslučitelné. Stejně tak pokřtění znamená přijetí křesťanského jména. Další vliv misií spočíval v „oblečení“ obyvatelstva, což znamenalo především zahalení ňader dívek a žen. I tak se stala podprsenka spíše než atributem křesťanství symbolem civilizace.

Kamerun je země s velmi nízkými příjmy a nalezli bychom ji v poslední čtvrtině ekonomicky hodnocených států světa. Nežije však v izolaci. Rádio, televize, automobil jsou atributy moderní doby, která si vybírá daň v podobě odchodu lidí z míst tradičního způsobu života – z hor do údolí – do měst.

Jak dlouho bude trvat, než se některé etnické skupiny zcela rozplynou v oceánu lidí? Zdá se, že tento proces je nevyhnutelný. Národy, o nichž se hovoří v kronikách či Bibli, již neexistují, stejně tak neexistovaly v tehdejší době národy, které jsou nositeli technického pokroku dnes. S tímto trendem jsou spojena i uzavírání manželství lidí různého původu. V takto založeném svazku se oslabuje podvědomí etnické sounáležitosti, vymírají tradice, ztrácí se jazyk a vytváří se nový celek. S modernizací se opouštějí staré způsoby výroby, vznikají pro oblast dosud netradiční řemesla jako truhlář, automechanik, svářeč, elektrikář, zedník… Můžeme se tázat, zda lidstvo nepřichází o kulturní hodnoty obdobné těm, které ztrácí s vyhynutím řady rostlinných a živočišných druhů, jež mnohdy mizí z povrchu zemského dříve, než jsme je opravdu poznali. Odpověď je nasnadě – ano. Bylo by ale romantické a naivní chtít tyto globalizační změny zcela zastavit. Naším cílem je proto zdokumentovat a zachovat jistou formou informace o životě, materiálním i duchovním světě jiných lidí i pro ty, kteří nebudou mít již příležitost setkat se s těmi, kteří nám pomáhali psát tento příběh.

Napsali a vyfotografovali Viktor Černý a Jaroslav Brůžek


Tento článek je zároveň pozvánkou na výstavu „Lidé mezi Saharou a tropickými pralesy: pohoří Mandara“, která se koná v Národním muzeu v Praze od října 2001 a potrvá do konce tohoto roku. Autoři současně děkují tímto příspěvkem magazínu Koktejl za mediální podporu a partnerství v této akci.


MINULOST ČTENÁ Z GENŮ

Mandarské pohoří jsme si zvolili jako předmět svého zájmu hned z několika důvodů. Obyvatelstvo afrického kontinentu obecně, a Mandarského pohoří zvlášť, má poměrně kusé písemné zprávy o své blízké i vzdálenější minulosti. Informace byly obvykle předávány ústní tradicí či zprostředkovaně cestovateli, etnografické a archeologické výzkumy jsou ve srovnání s Evropou či Amerikou daleko méně početné. Oblast, kde jsme působili, je velmi lidnatá a lze se právem domnívat, že zde docházelo k početným migracím, jejichž příčiny jsou jak společenské, tak klimatické. Pokusili jsme se vydat po stopách lidské minulosti nikoli jen prostřednictvím studia archeologických památek, historických dokladů či zpráv cestovatelů, ale i prostřednictvím toho, co zde rodilí lidé mají zapsáno ve svých genech.

Cílem našich expedic byl odběr biologických vzorků, které jsou dále analyzovány v laboratořích. Je třeba poznamenat, že každé cestě do Afriky předchází velmi tvrdá příprava v knihovně či u počítače. Výběr etnika musí sledovat jistý cíl a mít smysl. Vlastní odběr vzorků musí být rovněž proveden v souladu s etikou a potřebami výzkumu. Získání důvěry obyvatel ve smysl činnosti, ke které se propůjčují, vede přes kolegy etnology a jejich domorodé asistenty. Dobrovolným dárcům odebíráme buňky ústní sliznice speciální sterilní stěrkou, jejíž koncovou část, která přijde do kontaktu se sliznicí vyšetřovaného člověka, přechováváme až do návratu ve sterilních zkumavkách. Poté vzorky směřují ihned do mrazicích boxů a jsou co možná nejdříve zpracovány. Uveďme některé základní poznatky z oblasti biologické antropologie i nově se rozvíjejícího oboru archeogenetiky.

BIOLOGICKÁ ANTROPOLOGIE

Jeden z možných pohledů na lidskou společnost nabízí i biologická antropologie, která se zabývá studiem biologických znaků, a sice jejich proměnlivostí v čase a rozmanitostí v prostoru. Jako jakýchsi vstupních údajů využívala zpočátku popisu tvaru lebek, barvy pleti či otisků prstů – znaků, které sloužily spolu s informacemi o tělesných rozměrech a proporcích k třídění lidí do různých skupin. Později přibyly i informace biochemické povahy, např. údaje o krevních skupinách, sérových bílkovinách či nejrůznějších enzymech. V zásadě se ukázalo, že mnohé tyto znaky ovlivňují více či méně zdatnost svého nositele, a podléhají tudíž vlivu nejrůznějších přírodních činitelů. Bylo např. prokázáno, že tvar nosu je u člověka do značné míry závislý na teplotě, vlhkosti a klimatu daného prostředí, stejně tak jako i sama výška postavy.

K popisu tělesných proporcí a všech znaků, které jsou na vnějších přírodních faktorech závislé, přibyly v posledních desetiletích i informace o té složce lidského těla, kterou obvykle považujeme za jakousi nositelku genetické informace. Touto strukturou, přítomnou v každé buňce obsahující jádro, je dezoxyribonukleová kyselina, zkráceně DNA. Další výzkumy ale ukázaly, že z celé molekuly DNA se na kódování bílkovin – jakýchsi dělníků života, kteří vstupují do hry přírodního výběru – podílí pouze její velmi malá část. Nepoměrně větší část této molekuly se kopíruje z buňky do buňky, přenáší se z rodičů do potomstva, ale na přírodním prostředí zřejmě přímo závislá není. Studium biologické rozmanitosti DNA v celosvětovém měřítku přitom ukázalo, že lidé, ač s výrazně odlišnou kulturou, jazykem, či dokonce fyzickým vzhledem, si jsou geneticky velmi podobní. Je až zarážející, že tato podobnost je dokonce více než třikrát vyšší, než je tomu např. u šimpanzů, kteří vykazují velikou genetickou rozmanitost, přestože žijí v relativně menším geografickém prostoru než sami lidé.

KNIHA ZVANÁ DNA

Důležitou úlohu hrají pro nás ty úseky DNA, které se přenášejí z generace na generaci pouze po linii ženské (mateřské), stejně jako ty, které se dědí pouze po linii mužské (otcovské). Populační rozdíly zjištěné studiem rozmanitosti mitochondriální DNA (matrilineární dědičnost) a studiem rozmanitosti nerekombinantní části Y chromozomu (patrilineární dědičnost) jsou tedy s největší pravděpodobností důsledkem rozdílného reprodukčního chování mužů a žen. U řady populací bylo zjištěno, že rozdíly v úrovni mitochondriální DNA převyšují rozdíly v úrovni Y chromozomu. To lze vysvětlit nejlépe tak, že ne všichni muži v daných populacích měli příležitost předat svou DNA do další generace. Jinými slovy, zatímco se v nové generaci objevila DNA téměř všech žen starší generace, DNA mužů sem byla přenesena jen v omezené míře. Opustíme-li tyto úvahy ryze biologického charakteru a přeneseme-li se do úrovně společensko-historické, znamená to např., že jev, který nazýváme polygynie, kdy muž má více žen, hrál důležitou roli u takových populací i v minulosti. Úbytek „mužské“ variability může pochopitelně souviset také s předčasným úmrtím určitého procenta mladých mužů, např. ve válkách, čímž těmto lidem nebyla dána šance, aby své geny předali do další generace.

Dalším zajímavým zjištěním, že jazykové rozdíly většiny populačních skupin souvisejí daleko více s rozdíly zjištěnými podle „mužské“ (Y-chromozomové) DNA, než s těmi, které bylo možné vyhodnotit pomocí „ženské“ (mitochondriální) DNA. Takový stav lze pak ve většině zjištěných případů považovat za nepřímý doklad patrilineární exogamie, která je dodnes obecnou formou uzavírání sňatků a plození potomstva u celé řady námi studovaných afrických i dalších společností. Řečeno opět jinými slovy, ženy byly ve srovnání s muži častěji provdávány do jim jazykově cizího prostředí, a „ženská“ mitochondriální DNA tedy postupně s přibývajícím počtem generací „prolínala“ i mimo geografický rámec té či oné jazykové skupiny. Lze si snadno představit, že za takových podmínek došlo v průběhu několika generací uvnitř jazykových skupin na straně jedné k jakémusi „ředění“ po matce děděných částí DNA, a na straně druhé k jakési „koncentraci“ DNA částí děděných po linii mužské – tedy jevům, které pak můžeme u současných žijících skupin zjistit.

Jak vidíme z výše uvedených příkladů, minulost je obsažena v genetickém materiálu proto, že jej získáváme od svých rodičů. Příroda nám tak nabízí nástroj, jehož pomocí lze mapovat reprodukční chování, které je, jak nám u člověka dokumentuje celá řada antropologických studií, silně kulturně ovlivněno. Srovnáním pořadí nukleotidů (stavebních kamenů DNA) jednotlivců i celých skupin se můžeme pokusit o rekonstrukci pohybů obyvatelstva a zjistíte tak, zda určitá populace je biologicky bližší druhé a jestli se na jejím utváření podíleli muži či ženy stejnou, či odlišnou měrou. Je tak možné studovat migrace, utváření etnických skupin či národnostních procesů i z biologického hlediska.

MUTACE

Historie genů není ale tak jednoduchá a jednoznačná. Čas od času se v molekulách DNA projeví změny, kterým říkáme mutace. Domníváme se, že rychlost těchto změn je poměrně pravidelná a že ji lze s určitou mírou pravděpodobnosti odhadnout. Hovoříme někdy také o jakýchsi molekulárních hodinách a v souvislosti s nimi o tom, jak je vlastně lidstvo staré jako celek.

Vidíme tedy, že rozdíly v molekulách DNA mezi lidmi závisejí jak na rychlosti mutací, tak na demografických událostech, pomocí kterých se geny a s nimi i samotní lidé šíří. Zde se však již musíme zastavit, protože bychom opustili africké společnosti i populační genetiku a dostali se do oblasti matematiky a statistiky. Syntézu poznatků a nový pohled na osídlení afrického kontinentu či jeho jednotlivých částí lze provést až po letech usilovné laboratorní práce a publikace výsledků v odborném tisku, kde budou vystaveny odborné kritice. Na takové výsledky našeho přímého přínosu poznání minulosti „Černého kontinentu“ si ale musíme ještě nějaký čas počkat.

Etnická skladba určité geografické oblasti, tzn. osobní pocit příslušnosti toho či onoho jedince k té či oné etnické skupině, je do značné míry ovlivněna politicko-mocenskými činy často poměrně úzké skupiny lidí. Mocenská elita obvykle stmeluje biologicky nepříbuzné jedince či celé populace a využívá je ve svůj prospěch. Je tedy třeba uvažovat i o geografických vzdálenostech jednotlivých populačních celků či o kulturních okruzích, které jsou zjistitelné nejen v současnosti, tedy etnograficky, ale i v minulosti, tedy archeologicky. Teprve tento souhrn pohledů se pak stává tou antropologií, jejímž základním cílem je poodhalit samu podstatu lidství.


Hustota obyvatel v Mandarském pohoří, které se rozkládá na území dvou provincií, Severní s administrativním centrem v Garoua a provincií Extrémní sever se střediskem ve městě Maroua, je velmi různá a nestejnoměrně kolísá od 20 do 200 osob na km². V průměru tu na rozloze asi 5600 km² žije zhruba 400 000 obyvatel, tedy asi 71 osob na km². Asi 95 % lidí žije mimo města. Z dalších měst možno jmenovat na nejsevernější výspě pohoří město Mora, které bylo centrem království Wandala, jež vzniklo v 16. století. Poblíž tohoto města, v horách, mají svá sídla jako orlí hnízda lidé Podokwo. Směrem jižním bychom potkali zástupce etnika Mandara, které čítá více než deset tisíc lidí a podle něhož nese pohoří své označení. Zhruba ve středu Mandarského pohoří směrem západním je město Mokolo, v jehož okolí žije nejpočetnější skupina Mafa, k níž se dnes hlásí více než 100 000 lidí. Jsou rovněž označováni názvem Matakam, což ve fulbštině volně přeloženo znamená nazí lidé.


Ženy etnické skupiny Hidé nosí na hlavách malované kalebasy.  

V několika vesnicích v okolí Mokola žijí Bulahayové, kterých je snad jen 2000. Západně, zcela na hranici s Nigérií je náhorní plošina, kde má domov malá etnická skupina Hidé čítající rovněž jen několik tisíc jedinců. Několik desítek kilometrů jižněji, v překrásné a romantické krajině „měsíčních hor“ žijí nepříliš četní Kapsiki. Dále pak východně od Mokola a jižně od městečka Mora bychom nalezli etnikum Mofu, jehož 40 000 osob se dělí do dvou přibližně stejně početných jazykových skupin. Na jižním okraji území v horských masivech Tinguelin, Peské-Bori, Kangou a Bossum žije populace asi tří desítek tisíc Fali a od jihu na sever lze spatřit malá města či osady Gashiga, Bacheo, Mazo Oulo a Guider. Nepopsali jsme pochopitelně všechny skupiny obyvatel Mandarského pohoří, nebylo to ostatně ani naším cílem. Jejich rozmanitost kulturní i jazyková je velmi výrazná.říjen 2001

Category: 2001 / 10

Autor: James Drake

Tichileşti, východní Rumunsko – žádný ukazatel neoznačuje úzkou odbočku z dálnice na černomořském pobřeží. Tato malá komunita není dokonce uvedena ani na oficiálních rumunských mapách. Kodrcáme se dolů po polní cestě k několika obíleným chýším a kamenným domkům na konci strmého údolí, jako bychom se vraceli o staletí zpět.

Snědé pokroucené postavy shromážděné kolem ohně pod starou vrbou u vjezdu do osady si opékají k večeři kukuřičný chléb – téměř starozákonní výjev. Někteří z nich mají květákovité uši. Mnohým chybí nos nebo mají místo očí jen mokvavé rány. Jeden nebo dva lidé mají místo nohy dřevěnou protézu. Všichni ztratili zuby i prsty na rukou a přidržují si cigarety mezi zahnědlými pahýly, které jim vystupují z kloubů. „Nezírej synku,“ utrousí jeden z nich, „nejsme v ZOO.“


Muž z kolonie u hrobu své manželky.

Ovšem mohlo by tomu tak být. Jsme v Tichileşti, posledním evropském leprosáriu. Bylo založeno před 120 lety jistým mnišským řádem a v dobách svého rozkvětu ve 30. letech dvacátého století čítala kolonie 300 pacientů. V zemích rozvinutého světa byla tehdy tato metla z biblických dob již zcela vymýcena…

Dnes zde přebývají jen dva tucty starousedlíků, veteránů projektu z roku 1952, kdy úřady dovezly západní léčiva, aby odstranily tuto trapnou skvrnu z tváře hrdého marxistického pořádku. Nemocnice je oddělena prkny od místnosti, jež slouží jako kostel ortodoxní církve. Pacienti bydlí v příbytcích z hrubě tesaného dřeva, které si sami postavili, a to z peněz a materiálů poskytnutých poválečným komunistickým režimem.

„Skutečně se nelišíme od jiné vesnice,“ říká a směje se pod vousy místní lékař Ignescu Barbescu. „Máme své skandály, milostné aféry i spory. Dva z našich mužů spolu nepromluvili 50 let. Nikdo neví proč. Myslíme si, že v tom byla nějaká žena.“

Je to docela dobře možné. Odsouzeni k izolaci lidovou kulturou, která vidí tuto nemoc jako boží trest, žení a vdávají se tito nečistí z Tichileşti mezi sebou.

Pracují na nečetných políčkách táhnoucích se od jejich domků ve stráni, sbírají v okolních lesích a močálech byliny k přípravě olejů a mastí na své bolesti. Svého druhu vesnická idyla.

„Nelitujte mě. Každý den děkuji za svůj život,“ tvrdí Vorile Tarote, vedoucí zmenšující se baptistické kongregace. Ta vznikla obrácením členů rumunské ortodoxní církve za působení britského vojenského kaplana, který se sem dostal na sklonku druhé světové války. „Rybařím, chovám slepice a prasata, pěstuji kukuřici a rajčata. Nikdy mi nic nescházelo.“

Až donedávna jeho slova platila. Nemocní byli zaléčeni tak, že jejich nemoc nebyla nakažlivá. Malomocní z Tichileşti a dalších asi 30 mladších ambulantně ošetřovaných pacientů se mohlo spolehnout na pravidelné dávky drahého léku, který se jmenuje Danone a způsobuje potlačení nemoci. Pak ale vláda odmítla zvýšit skrovný měsíční rozpočet 40 USD a Barbescu byl nucen zavést přídělový systém. Brzy poté musel být 32letý Severin Ternu, který byl propuštěn z nemocnice před deseti lety, znovu přijat, neboť se mu na kůži objevily světlé skvrny předznamenávající nové propuknutí nemoci.

Nikoho ze zdejších to nepřekvapilo. Ačkoli lepra je ve skutečnosti nejméně nakažlivá ze všech závažných onemocnění (většina lidí má totiž přirozenou imunitu), nedostatečná strava a přítomnost dalších chronických neduhů zvyšují pravděpodobnost recidivy nebo nákazy. „Jedná se o onemocnění lidí potřebných, špatně živených, nedostatečně vzdělaných a majících omezený přístup k lékařské péči,“ říká Trevor Durston, ředitel Misie mezi malomocnými – baptistické charitativní organizace. Stejně jako asi polovina obyvatel Tichileşti, pochází i Severin Ternu z delty Dunaje. Delta je větrnou pustinou téměř bez komunikací, kde písčitá země umožňuje jen skrovné zemědělství. Kousnutí způsobená mračny letních komárů se často mění v hnisavé rány. K vaření a pití se používá voda, která posloužila jako odpadní stoka pěti států. Je zde vysoká míra negramotnosti a populace většinou ukrajinského původu nedůvěřuje těm, kteří nejsou místní, a již vůbec ne cestujícím státním zdravotníkům, kteří se v odlehlých vesničkách objevují jednou či dvakrát za rok, přinášejí láhve zastaralých léků a nechávají si za prohlídku dobře zaplatit.

„Vzato kolem a kolem, tyto močály jsou dokonalým semeništěm choroby,“ povzdechne si Barbescu. „Mohou zde kolem být ještě tucty takových, jako je Severin.“

Severin Ternu se nechystá pokoušet štěstí venku podruhé, i když by mohl předstírat, že přišel o svůj jediný chybějící prst v důsledku úrazu v práci. „Venku je to těžké. Zde mám všechno, co potřebuji,“ bručí si spokojeně s rukou majetnicky položenou na dřevěné chatě, do které se nedávno nastěhoval. Na stěnách místnosti má Ternu plakáty s polonahými top modelkami soupeřící s fotografiemi předchozího obyvatele: svatebními slavnostmi a křtinami z předválečných dob, z nichž se dík tomuto posunu v čase bezstarostně usmívají mladší a tělesně zachovalejší verze jeho sousedů.

Pro ty z kdysi veselých kumpánů, kteří jsou dosud naživu, se časy neustále zhoršují. Již dávno přečetli všechny knihy z místní knihovny. Vodovod instalovaný německou charitou je již 18 měsíců mimo provoz. Nikdo neví, jak opravit obecní televizi, kterou sem při své návštěvě přivezl jeden dlouho se neobjevující příbuzný jako omluvu za svou vinu.

„Nedovedete si představit, jaká je to nuda,“ šeptá Filomeia Climov, nejstarší obyvatelka Tichileşti, kterou zde zanechali v roce 1912, když jí bylo osm let. Je již půl století slepá a o svém jediném synovi neslyšela od té doby, co v roce 1936 emigroval do Chicaga. „Jsem sama. Čekám pouze na to, až přijde konec, jako ostatně všichni kolem.“

Category: 2001 / 10

Mám rád život a rád hledám sám sebe. Baví mě v sobě objevovat nové schopnosti. Pracoval jsem jako prodavač skla, knih, jako výrobce titulků v ČT, jako kopáč, jako obchodní poradce, jako zprostředkovatel… Pak jsem potkal svou ženu a ta mi řekla, když umíš malovat, určitě umíš dělat i design. Začal jsem s designem. Za půl roku mi řekla, když umíš dělat design, určitě umíš i fotit. Nevěděl jsem, ale kývl jsem. Půjčila mi peníze na můj první fotoaparát. A tak jsem začal. Bylo to před čtyřmi lety. Všechno jsem se učil sám. Od té doby jsem fotil a navrhoval design na 9 knih, 10 titulů na obálky časopisů, 5 obalů CD, 5 plakátů, kalendář… a stovky fotek, z nichž jsem uspořádal tři výstavy.

Nejraději fotím duši. Když mě válcuje EGO, vyhledávám focení já – chci fotit komerci, hned, hodně, pořád, všechno…! A chci být brzy bohatý. Když jsem pokorný, fotografie vyhledávají mě, přicházejí ke mně samy. Chytnou mě a řeknou, tady jsme, dělej něco, neseď, foť… Najdou si mě, zatahají mě za rukáv.

Moje nejhezčí fotografie prostě jsou, nikdy je nevymýšlím, nekalkuluji. Ony jsou a já je fotím…, jen tak. Je mi jasné, že nejlíp fotím život, duši lidí, květin, nahých dívek, měst, míst, krajin… Nemám žádné životní téma, jenom to, co je. Když fotím anonymní lidi, nekradu, vždycky se jich zeptám. Jsou mi za to vděční a občas i řeknou ne. Indiáni za nedovolené fotografování dříve skalpovali. Věřili, že jim fotografové kradou duši, jejich stín. Jako to dnes dělají paparazzo. Měli pravdu. Mám fotky rád a nejraděj fotím pro lidi. Když se jim mé fotky líbí, jsem šťastný.

Napsal a vyfotografoval David Holas

Jméno: David Holas
Věk: 28 let
Vzdělání: středoškolské – SUPŠ – obor malba
Profese: malíř (momentálně ne), designér (nárazově), fotograf (kdykoliv a rád)


LosAngeleské molo (California)
Konečně zase doma. Teplo, klid, spříznění duší… Jen tak jsme se poflakovali po L. A. a čerpali energii. Byl konec ledna a 20 °C nad nulou. Úžasné…

Dálnice Praha-Brno
Vždycky když se dívám na tuhle fotografii, vzpomenu si na ekologický protest-song Chrise Rey „Road to hell“ (Cesta do pekla). Fotil jsem přes sklo autobusu.

Dlouhá ulice (Praha)
Tuto fotografii si v mém portfoliu lidé pletou s New Yorkem, asi proto, že je zařazena hned vedle něj, je focená stejným způsobem. Je trochu surrealistická… Když se na ni dívám, vzpomenu si na fotografa Antonína Kratochvíla. Je jedním z mých guru.

Champs Elysées (Paříž)
Připadal jsem si jako na Václavském náměstí, jenom 3x větším. Byl večer, zima, a všude byly obchody naplněné zbožím.

Pařížské metro(polis) (Paříž)
Z takových míst je mi zima. Jedna z tváří nablýskané Paříže – zastávka metra Gare du Nort, kousek od chudé čtvrti La Chappele.

Stará tramvaj (San Francisco)
Takovou fotografii jsem si vždycky přál udělat. Stále větrné a chladné San Francisco.
Category: 2001 / 10

Středa 9. května 1945. V alpském údolí klepe na dveře horského statku vyhublý patnáctiletý chlapec. Chtěl se v posledních dnech války protlouct do Bavorska, ale vysoké teploty mu to nedovolily. Rakouskému sedlákovi se představil jako sirotek Martin Bergmann z Mnichova, Kaufingerovy ulice 25. Světlovlasý chlapec věděl, že si jeho údaje nebude moci Rakušák ověřit. Přihlašovací úřad Mnichov-střed vyhořel před několika týdny po spojeneckém leteckém útoku na bavorské hlavní město. Nejmenoval se totiž Bergmann. Jeho skutečné jméno je Martin Bormann. Syn říšského vedoucího, jehož kmotrem byl Adolf Hitler. Chlapcův otec byl v posledních letech druhé světové války „šedou eminencí“ Třetí říše. Hitler ho nazýval svým nejvěrnějším soudruhem a určil ho jako vykonavatele své závěti. Také Martin, Bormannův nejstarší syn, byl často u Hitlera na návštěvě. S otcem se však v posledních letech války příliš nestýkal. Ten ho totiž poslal do internátní školy pro syny nacistických pohlavárů ve Feldafingu na Starnbergském jezeře. Jen jednou ho tam přijel soukromě navštívit, když bylo Martinovi 13 let a otec ho chtěl zasvětit do tajů sexuálního života. Tehdy mu syn položil otázku: Co je to národní socialismus? „A víte, co odpověděl?“ říká dnes Martin Bormann. „Národní socialismus, to je vůle vůdce.“

VÝCHOVA NA ALPSKÉ SALAŠI


Fotografie z roku 1965 – Martin Bormann mladší jako misionář v Kongu v Leopoldville.

Do údolí, mezi lidi, přicházel Martin Bormann jen málokdy. Opatroval stádo krav a četl. Četl vše, co se mu dostalo do rukou. Také staré noviny. Jednoho dne našel v deníku „Salzburger Nachrichten“ zprávu o rozsudcích Mezinárodního soudního tribunálu v Norimberku nad válečnými zločinci. Jeho otec byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.

Nechtěl mezi lidi. Jedině se svým chlebodárcem, starým rakouským sedlákem, se stýkal blíže. „Byl to člověk, který žil praktickou křesťanskou vírou,“ vzpomíná Martin Bormann. Od něho také dostal nevelkou brožuru „Zachráněn – ztracen“. Bylo to jen několik stránek, v nichž autor osvětlil myšlenku, že jedině Bůh může být spravedlivý, odpouští a ukazuje i cestu. Mladý Martin Bormann se postupně stal věřícím křesťanem. A věřil a doufal, že také jeho otec, ať už je kdekoli, nalezne cestu k Bohu.

CO SE VŠAK STALO SE „ŠEDOU EMINENCÍ“ NACISTICKÉHO VŮDCE?

V době, kdy Bormann-Bergmann pásl dobytek na alpské salaši, se o jeho osudu vyrojily nejrůznější legendy. Nejčastěji se hovořilo o tom, že se mu podařilo uprchnout do Jižní Ameriky. Naposled byl viděn živý začátkem května 1945 v rozvalinách Berlína, nedaleko Lehrtského nádraží. Několik důstojníků, kteří se v té době pohybovali v jeho blízkosti, později vypovědělo, že zahynul při výbuchu tanku zasaženého sovětskými dělostřelci. V roce 1972 při stavebních pracích u Lehrtského nádraží byly skutečně nalezeny kosterní pozůstatky muže. Po mnoha laboratorních testech se vědci s téměř stoprocentní jistotou shodli, že šlo skutečně o Martina Bormanna. Přesto, že Bormann zřejmě padl v posledních dnech druhé světové války v květnu 1945, odmítá tomu dodnes mnoho lidí věřit. Podle některých zemřel v Sovětském svazu, kam ho odvezla sovětská zpravodajská služba NKVD, pro niž dlouhá léta údajně pracoval. Jiní si zase myslí, že zemřel v Jižní Americe, kde ho před smrtí ošetřoval pověstný nacistický lékař dr. Josef Mengele.

PŘIZNÁNÍ, MISIE, NÁVRAT

Martin Bergmann, který stále ještě tajil své pravé jméno, se rozhodl, že složí maturitní zkoušku a půjde studovat teologii. Teprve jako student vysoké školy se přiznává, že jeho pravé jméno je Martin Bormann. Je odsouzen k mírnému trestu. Své pravé jméno zatajil, když mu bylo 15 let, proto jeho trest odpovídal výši trestu pro mladistvé – jeden týden vězení.

Po vysvěcení na kněze vstoupil Martin Bormann do řádu „Misionáři Srdce Ježíšova“ a odešel začátkem šedesátých let na misii do Konga. V roce 1964 se vzbouřil černošský kmen Simba a jeho bojovníci vzali mladého Bormanna jako rukojmí. Ze zajetí ho osvobodili belgičtí výsadkáři. O dva roky později se však do Konga opět vrací. V roce 1971 se rozhodl ke kroku, který zásadně změnil jeho život. Bylo to při návštěvě Německa, kdy se jeho vůz srazil s nákladním autem americké armády. Vojáci se domnívali, že ve vraku leží už jen mrtvý řidič, ale majitel nedaleké autodílny ho vyprostil a odvezl do nemocnice.

„Pamatuji si na to jako dnes. Když viděl můj průkaz, zbledl. Nevěděl jsem proč. Teprve později vyprávěl, že mě jako jedenáctiletého chlapce vezl s matkou a mými dvěma sestrami na návštěvu k říšskému vedoucímu SS Heinrichu Himmlerovi…“

Po uzdravení se Martin Bormann rozhodl vystoupit z řádu. Stal se profesorem náboženství a němčiny na gymnáziu v Hagenu.

SMYSL ŽIVOTA: USILOVAT O SMÍŘENÍ

Psal se rok 1987. Martin Bormann se zapojuje do pracovního společenství „Děti pachatelů – děti obětí“. Jeho členy jsou děti nacistických válečných zločinců i děti obětí holocaustu. Martin Bormann se seznamuje také s izraelským profesorem Danem Bar-Onem, který tehdy pobýval několik měsíců na univerzitě ve Wuppertalu. S tímto vědcem ho dnes spojuje pevné přátelství. Snaží se zprostředkovat přátelské vztahy mezi mladými Izraelci a Palestinci, mezi kdysi znepřátelenými černými a bílými Jihoafričany, mezi katolickými a protestantskými Iry ze severu země. Koncem roku 1999 odjíždí Martin Bormann na několik týdnů do palestinské autonomní oblasti, aby tam působil jako zprostředkovatel vztahů mezi Araby a Izraelci.

Životní pouť teologa Martina Bormanna, syna jednoho z nejbrutálnějších nacistických zločinců, se blíží ke konci. „Je to otřesné, že přes zločiny, jež byly spáchány ve druhé světové válce ve jménu Německa, je ještě mnoho mladých, kteří se hlásí k neonacismu. Chci se věnovat právě této problematice. Snad se mi podaří ještě něco dobrého vykonat…“

Category: 2001 / 10

o krásách a záhadách mikrosvěta s Josefem Reischigem

Kdo říká, že poslední renesanční osobnost světa byl Goethe, měl by se podívat do Plzně. Do Ústavu biologie Lékařské fakulty UK, pracoviště optické mikroskopie. Sedí tam muž v bílém plášti, ale lékař to není. Má v místnosti vystavené vlastní fotografie podivně krásných abstraktních struktur, o kterých se dá říci, že obletěly svět, ale fotograf to není. Nad pracovním stolem je jeho olejomalba, ale malíř to také není. Skříň je plná jím natočených tříhodinových videokazet, z nichž některé se vysílají v televizi a jiné ve škole při vyučování, ale ani filmař to není. Anebo vlastně je, stejně jako je vším tím, co jsem vyjmenoval. A ještě navíc přednáší obecnou biologii a genetiku, zabývá se výzkumem v mnoha oblastech – mimo jiné i viru HIV. A to začínal jako student s atletikou, kde ve skoku vysokém dosahoval slušných výsledků.

Doc. RNDr. Josef Reischig, CSc. Nebýt kdysi výstavy Mikrokosmos – skrytá krása stvoření, zřejmě bych se nikdy nedozvěděl o všech těch ostatních aktivitách. Ani o tom, že tohle všechno se dá stihnout za jeden lidský život. První věc, kterou mi po přivítacím ceremoniálu vyprávěl, byla, jak se mu kdesi na Moravě podařilo natočit velmi vzácný druh jasoně. Tento motýl se u nás vyskytuje jen v několika exemplářích a pro jeho natočení je třeba ho najít dřív, než se probudí, protože pak už létá příliš rychle a vysoko. Znamená to prohlížet rostliny, na kterých by měl být, v místech, kde by měl být. Ten motýl se nakonec dostal na obal cédéčka – Videoatlas bezobratlých živočichů, což je další z aktivit neúnavného docenta. Obsahuje pět set videosekvencí ze života bezobratlých živočichů a jasoň tam má trojúhelníkové zářezy na křidélkách, jež nezpůsobil zub času, ale ochranáři, kteří tak chtějí odradit příliš horlivé sběratele.

Minule jste říkal, že máte nový mikroskop, mohu se na to zeptat blíže?

Co se týče výzkumné práce, máme tady špičkové zařízení od firmy Olympus vyrobené v koordinaci s jednou švýcarskou firmou produkující software pro zpracování třírozměrných obrazů, což umožňuje jejich 3D analýzu. Každý rok tady pořádáme odborné kurzy pro střední Evropu a vždycky se do nich přihlásí velký počet zájemců. Můžeme však přijmout jenom sto lidí, takže si vybíráme. Po odborné stránce sloužíme také jako referenční pracoviště optické mikroskopie firmy Olympus. Ta s námi spolupracuje a naši činnost částečně dotuje. Jejich zásluhou jsme byli také první v republice, a tak jsme získali poměrně dobré postavení. Letos například tady budeme pořádat 18. října jednodenní seminář – Nové trendy ve fluorescenční mikroskopii.

To je na mě moc cizích slov najednou.

Znamená to, že nějakou biologickou strukturu v podstatě rozřežete tenkými řezy. Každý řez je digitalizován a zaznamenán. Software potom umí zrekonstruovat celou strukturu do původního 3D rozměru, dovede analyzovat objemy, povrchy, a dokonce i optickou denzitu vybraných svítících struktur. Hledaná struktura by proto měla vykazovat fluorescenci, kterou v mikroskopu vidím. Při tomto počínání člověk může objevit řadu nových informací, ale uvidí i mnoho nádhery, tak to samozřejmě fotografuji – buď optické digitalizované řezy přes konfokální mikroskop, anebo přímo v klasických mikroskopech. Existuje mnoho dalších mikroskopických technik, které zviditelní jinak téměř neviditelné struktury.

Já se omlouvám, ale to je pořád taková spousta cizích slov, že je všechny nestíhám lapat. Nedalo by se to trochu zlidštit?


Krevní kapiláry v krevním lalůčku.

Techniky jsou dost obtížně vysvětlitelné, ale já si myslím, že to ani není podstatné. Podstatné je, že se objekt zviditelní způsobem, který využije nějakou charakteristiku světla a tu změní nebo zvýrazní. Tím se zviditelní struktury, které v normálním světle nejsou vidět. Klasické mikroskopické preparáty se proto uměle barví.

Nakolik to je ještě věda a nakolik už umění? Když si můžete vybrat z tolika možností, záleží přece na vašem smyslu pro estetično, co si vyberete. Není to nová umělecká technika, něco jako třeba koláž?

Ten výběr, to je pro mě největší problém. Hlavně kvůli výstavě. Mám několikrát stejný objekt, vypadající pokaždé jinak, a musím vybrat jen jeden, abych představil všechny techniky. A druhý problém – jak tu fotku vlastně otočit. Kde je nahoře a kde dole? Já jsem jednou neinstaloval výstavu, a když jsem přišel, byl jsem u vytržení, protože často byly jinak natočené. A co je ještě zajímavé – jsou to realistické obrazy, ale lidé je vnímají jako abstraktní. Jedna paní mi dokonce napsala, že ji nezajímaly abstraktní obrazy, ale když viděla tyhle reálné struktury, tak začala chápat, co se děje v mozku umělce, který dělá abstraktní umění. Že to je vlastně realita jeho pohledu na tu věc.

Vy sám ty fotky považujete za vědecké, nebo umělecké?

No, kdyby byl člověk hodně chytrý, tak si z té fotky něco vědecky vezme, ale obecně ne, je to spíš estetický pohled do mikrosvěta.

Pamatujete si na nějaké zápisy z návštěvních knih?

Jedna paní napsala, že když viděla, jak jsou krásné krystaly cholesterolu, už jí nevadí, že je má v sobě. Jiná paní mi napsala, že byla dlouhodobě ve stresu, a když pak náhodou přišla na mou výstavu, uklidnilo ji, že příroda je tak krásná i v mikrosvětě. Uvědomila si, že makrosvět, který ona prožívá, není všechno. Děkovala mi za to.

V poslední době se mluví o tom, jak se umělecký a vědecký pohled na svět mají sjednotit. Je to pro vás zajímavé?

Otázka zní, proč je příroda pěkná už od mikrosvěta. Makro je pěkné, to vidíme pod lupou. Ale že to je i v mikrosvětě, to se dřív netušilo. Věřím, že ta nádhera je i v oblasti atomu. Proč ne, všichni jsme z nich sestaveni. Věřím, že to je proto, že z pohledu filozofického všechno má jednoho tvůrce. Jak kosmos, tak mikrosvět. Všichni jsme složeni ze stejných základních struktur. A to poznání anebo tušení možná esteticky působí. Naše tělo je z mikrosvěta složené. Možná po zhlédnutí mikrosnímků nacházíme lepší vztah sami k sobě.

Napadlo mě, jestli pro umění a vědu není toto cesta budoucnosti – vědeckým přístrojem dělat umění.


Příčný řez rostlinným stonkem.

Profesor Koutecký, který uváděl mou výstavu v Karolinu, tam vyslovil právě tuto myšlenku. Že vlastně věda a umění jedno jest. Dotyčný musí mít obě složky v souladu – materiálno i duchovno. Když u něho příliš převažuje jedna nebo druhá složka, pak je jeho počínání většinou k ničemu.

Takže teď už budou umění a věda postupovat společně?

Bohužel, u té vědy je to o tom, že když se něco objeví, je to hypotéza. A hypotéza v přírodních vědách má většinou jenom velmi krátkou platnost. Takže v podstatě pořád se objevuje a objevuje, a čím víc těch objevů je, tím více narůstá neznalost toho dalšího. Čím víc toho víme, tím víc se rozšiřuje prostor pro to, co nevíme. Když se podíváme do detailu nějaké struktury, tak právě tam je něco, co člověk neumí popsat ani nijak vysvětlit. A přitom za pár let se na nás budou dívat jako na začátečníky. Vezměte si jenom lidský genom. Teď víme, že obsahuje asi třicet tisíc genů, ale kolik nejrůznějších informací v sobě skrývají, to v dohlednu nezjistíme. Vždyť například dokážeme vyrobit několik milionů proteinů, a ne pouze 30 000. To ovšem ale není nic proti tomu, co umí příroda jako celek.

To jsou čísla, která se používají při pozorování vesmíru.

Do každé buňky se vejde – kdyby se kódy napsaly jako písmenka – tisíc knih po pěti stech stránkách. Ono se to opíše během několika hodin prakticky bez chyb. A teď si představte, že ten zápis je vymyšlený tak chytře, že když si to čtete jakoby o písmenko dál, má to někdy také smysl. Představte si román, který byste si přečetli, a pak si přečetli ten samý román znovu o jedno písmenko dál, a ono by to mělo smysl. Takových věcí je plno.

Není to rouhání, pronikat takhle do záhad okolo stvoření?

To narážíte na to, jak kdysi už známý přírodovědec Linné řekl, že co člověk nevidí, to se nemá pokoušet vidět, protože je věcí Boha, jestli nám to ukáže, nebo ne. Já zase tvrdím, že když nám umožnil, abychom vymysleli mikroskopy, tak proč bychom se do nich nemohli dívat? S tím rouháním to je o něčem jiném.

O zneužívání?

Někteří lidé si myslí, že to, co mohou, to také smějí. Mám na mysli genové manipulace. Když manipulují s geny rostlin, je z toho poplach, ale ještě to není nic tak hrozného. Lidé ony modifikované rostliny zbaští, udělá to třeba nějakou menší neplechu, ale nám to nijak zásadně nevadí. Horší je, když manipulujeme s lidským genomem. Naklonovat tzv. opožděné dvojče, i když to úplně identický jedinec nikdy není, to už je, jak jste říkal, rouhání. Anebo třeba i namnožení jenom určitého orgánu – protože i k tomu potřebujete embryonální lidské buňky. Vy při tom tak vlastně přinutíte lidské embryo k tomu, že z něj nebude člověk, ale jenom určitý orgán. A v tom je ten etický problém a ukázka lidské pýchy předělávat přírodu a hrát si tak na Stvořitele. Samozřejmě, že to tak nakonec dopadne. Nakonec bude naklonovaný i člověk. Ale já si myslím, že to není správné. Leccos člověk ví, že může udělat, ale neudělá to. Můžu člověka zavraždit, ale něco mi říká, abych to nedělal.

Dá se to nějak obejít, aby to bylo eticky v pořádku?

Ovšem, něco jiného je vybírat si buňky z vlastního těla a ze svých vlastních buněk si naklonovat nový orgán. Proti tomu nejsem. Zatím to nikdo neumí, ale jakmile se zjistí všechny regulační mechanismy – a už je k tomu dost blízko – tak to začne.

Co tomu brání?

Zdá se, že naše kmenové buňky jsou ve všech orgánech – jde jen o to je najít a přinutit k tomu, aby ze sebe udělaly orgán, který potřebujete. Dokonce se zjistilo, že kmenová buňka srdečního svalu, když ji vložíte do jiného orgánu, nezačne produkovat buňky srdce, ale buňky onoho orgánu. To je neuvěřitelné. Buňka se dokáže změnit podle toho, jaké informace dostává z okolí. To, že máme genetickou informaci, je sice pěkné, ale bez okolí, toho hardwaru, jsme bez šance. Ta buňka by bez příslušného prostředí nevěděla, co má dělat. Proto se taky embryo ve zkumavce párkrát rýhuje, a konec. Když ho nevložíte do maminky nebo do prostředí, které má mít, nic se neděje a zanikne. Lidé, kteří dělají pokusy s klonováním, to dotáhnou vždy jen do tohoto stadia. Nyní zkoušejí vkládat tyto embryonální buňky do vybraných orgánů s tím, že by tak vznikly buňky těch orgánů, případně orgán celý. Metodicky je to zajímavé, eticky je to zvláštní, v současné době nepříliš přijatelné – alespoň normální vědeckou společností – ale jako kšeft pro farmaceutický průmysl je to super.

Vy se těmi otázkami zabýváte v oblasti bádání?


Směs sinic z rybníka.

Přednáším pouze tuto problematiku v rámci předmětů obecná biologie a genetika.

Čím přesně se zabýváte ve výzkumu?

Využívám zejména toho, že mám k dispozici v České republice ojedinělé zařízení, které mohu nabídnout vybraným vědcům, a tak spolupracuji na různých výzkumech z řady oborů – například neurofyziologie, parazitologie, nefrologie, ale i třeba z paleopatologie nebo kriminalogie. Můj původní byl výzkum viru HIV. Na tom spolupracuji s kolegy z Marseille, bohužel jen okrajově, protože se dá těžko dělat celý v našich podmínkách.

Prý už je znám způsob, jak zastavit šíření viru, a v současné době se testuje?

Je celá řada nově objevených zajímavých míst, přes která by se ten virus mohl poškodit. Virus přestane být účinný v okamžiku, kdy se např. nedostane do buňky, nebo „nepřemluví“ buňku, aby ho pomnožila. Infekce probíhá v několika krocích. On se musí nejprve zachytit a potom projít do buňky. Pak následuje celá řada dalších úkonů. Některé kroky tohoto procesu lze zpomalit medikamenty. Jenomže ten virus má stále navrch. Když uděláte látku proti něčemu ve viru HIV, poškodíte i buňky, které organismus nutně potřebuje. Zatím se léčba neobejde bez vedlejších účinků. Ten virus napadne třeba tisíc buněk a jenom jedna ho pomnoží. V tom je velký problém při výzkumu, a je tam i plno jiných záhad. V Marseille jsou známé dámy, které byly nakažené, a přitom žádný virus v sobě nemají. To jsou věci, které se zkoumají. Virus má někdy schopnost projít buňkou a vůbec tam nezanechá stopu.

Před lety jste mě šokoval tvrzením, že i virus může být formou života.

Definice živého organismu je jednoduchá – umí reprodukovat sám sebe. K tomu musí umět zpracovávat energii, dělat svůj vlastní metabolismus a předávat informaci dalším potomkům. Viry umějí jenom předávat informaci, a to informaci genetickou. A teď, když trochu odbočím, si vezměte priony, nemoc šílených krav. Ty priony jsou infekční agens. Nepředávají žádnou genetickou informaci, jenom informaci strukturální. Jejich přítomnost v buňce vyvolá další reakci, při níž donutí naše priony, aby změnily svou strukturu tak, aby se podobaly onomu infekčnímu prionu. Napadené buňky postupně odumírají a mohou vyvolat Creutzfeld-Jacobovu nemoc. I ten prion je tedy jakoby živý, protože se umí v té správné buňce reprodukovat. Takže definitivní pohled na to, co je živé, a co živé není, je těžký. Když se vrátím k tomu klonování, my umíme napodobit Stvořitele do té míry, že umíme vložit buněčné jádro (software) do vaječné buňky jedince téhož druhu (hardware) zbavené vlastního jádra, a nakonec musíme sehnat vhodné prostředí (továrnu), tedy nějakou maminku, v jejímž těle se klonovaný jedinec vyvine, a pokud vše dobře dopadne, pak se narodí živé a zdravé opožděné dvojče onoho dárce buněčného jádra. Člověk tedy pouze přemisťoval části živých jedinců a nakonec vše vložil do oné maminky, která porodila tvorečka, jež vznikl pouze přemisťováním již dříve stvořeného živého materiálu.

A je to celé o informacích…

Ale nejen o těch informacích, které jsou v genech, i o těch, které jsou mimo ně. Někteří lidé říkají, že informace strukturální je důležitější než samotná informace genetická. Obecně, když se nad tím člověk logicky zamyslí, je to pravda. Největší zajímavostí je, že všechny organismy umějí ty informace číst a rozumí jim. Znají tedy stejný jazyk. Je to, jako kdyby si všichni lidé rozuměli navzájem. Já říkám, že to je dáno od začátku. Ten Stvořitel dal do přírody takový řád, který umožnil, aby si všichni rozuměli.

Bavíme se o takových pro mě velmi složitých věcech, a já si vás teď těžko dokáži představit, jak chodíte po louce a hledáte s videokamerou motýla jasoně.

(smích) To je právě druhá fáze toho myšlení. Když člověk vidí, jak je obtížné, než něco živého vznikne, vnímá jako zázrak, že v této době, kdy je tu plno emisí, patogenů a mutagenů, život ještě vůbec existuje.

Musíte mít široký záběr.

Já jsem původně, když jsem studoval Přírodovědeckou fakultu, dělal současně i tělovýchovu. Myslel jsem si tenkrát, že se budu živit jako hokejový trenér. Dělal jsem také závodně lehkou atletiku. Vzal jsem si studium přírodních věd jaksi k tělesným vědám. První, co mě na biologii zaujalo, a to hned v prvním ročníku, byla anatomie rostlin, kterou přednášel profesor Pazourek. V závěru celého studia mi pak zcela náhodou nabídl docent Kunst z Přírodovědecké fakulty UK místo asistenta v oboru entomologie. Ještě předtím jsem pro ZŠ nafotil makrosnímky hmyzu, které vyšly jako série diapozitivů. Byl to můj prví výdělek – ještě za dob studia.

Vedle fotek ale děláte i videofilmy?


Řasa krásivka se dvěma chloroplasty (zelené).

Můj filmový debut byl film pro PřF UK v Praze s názvem Metody sběru hmyzu. Na fakultě to má dodnes ohlas, dnes už jako historický dokument, protože se tam kolegové vidí o třicet let mladší. Potom jsem dlouho nic nefilmoval. Pro sebe jsem si fotil, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych se tomu věnoval systematicky. Až když se objevily videokamery, které měly víc možností i co se týče střihu, začal jsem zkoušet natáčet i makro a pak i mikrosvět. Možnosti snímat mikro i makrozáběry živých tvorů jsem využil při tvorbě několika pořadů pro televizi i pro školy, kde se používají při výuce. Na bezobratlé živočichy jsem se zaměřil, protože jsem je znal, a také mi bylo líto, že makro a hlavně mikrozáběry nikdo nedělá. Mikrosvět je totiž stejně pěkný jako makrosvět, ale je bohužel viditelný pouze za použití velmi drahé optiky, kterou mám naštěstí k dispozici. Filmování mě přivedlo dohromady s docentem Chalupským, jenž psal scénáře, a dalšími lidmi, kteří mi pomáhali se střihem a ozvučením pořadů. Myslím, že toto naše konání je přínosem pro lidi. Do přírody se už skoro nikdo nedostane, tak se i ve škole na přírodu dívají skrze pořady často zkopírované z televize. Je dobře, že to je alespoň tak. Některé záběry, třeba podmořské, jsou nádherné a zdá se, že jich je dostatek, ale pořadů z oblasti mikrosvěta, na které jsem se zaměřil, je hodně málo. Jsou drahé a náročné na personál. Musíte především v přírodě najít ony velice malé organismy, udělat z nich preparáty a pomocí velmi speciální a drahé optiky je nasnímat. Někdy jsou příliš rychlé, tak se musí jejich pohyb zpomalit, nebo naopak zrychlit. V Göttingenu je velká produkční firma, která se tím zabývá, ale je to šíleně drahá záležitost. A navíc se většinou celý pořad zabývá pouze jedním druhem živočicha. Kdežto my jsme vyrobili multimediální cédéčko o pětistech druzích, které byly vybrány tak, aby ukázaly tvarovou rozmanitost bezobratlých živočichů, z nichž většina lidí zná pouze hmyz. Z milionů druhů jsem vybral některé typické, některé vzácné, je tam ukázán prostě jejich přehled. Ve dvacetivteřinové sekvenci vidíte ty druhy živé – motýla, jak se líhne z kukly. Mám tady v archivu aktuální číslo kazety 89 nebo 90 a jsou to kazety, které jsou normálně tříhodinové. Nikdo si neumí představit, kolik tady mám nasnímaného materiálu. To by za doby kinofilmu prostě nebylo možné. Nebýt firmy Olympus, jež mi půjčovala kamery, které bych si nikdy nemohl koupit, a zejména některá optická zařízení, hlavně mikroskopy, to cédéčko by nikdy nevyšlo, protože by to nikdo nezaplatil. Francouzi, když ho viděli, říkali, že by to okamžitě přeložili, protože nechat něco podobného udělat na zakázku by finančně nezvládli. Dá se to totiž udělat jedině jako hobby. Výnosné to není, koupí si to pár škol, pár lidí, někteří si to okopírují, protože černé kopie jsou u nás běžné. Ale to vem čert. Alespoň snad lidé uvidí, jak je příroda hezká. Když pak člověk leží někde v trávě a vidí, že tam skáče nějaký křísek, což je milimetr velké zvířátko, které je nádherně barevné a se zajímavou strukturou, ale očima není dobře vidět, třeba si vzpomene, že ho viděl na videu nebo v počítači zvětšené, a připomene si, jak je to zvířátko hezké.

Co jste naposledy natáčel?

Úplně naposledy to nebylo, ale vzpomínám si, že jsem byl s profesorem Veselovským v Berlíně v ZOO a natáčel jsem tam kapustňáky v akváriu. Sice to jsou zvířata v zajetí, ale zase člověk pořídí záběry, které by jinak nemohl udělat. Profesor Veselovský mi sdělil zajímavou myšlenku, že kultura národa není dána jen znalostí literatury a umění, ale že to je i znalost přírody, zvířat i rostlin. Souhlasil s tím, aby se tento citát napsal na obal našeho CD Videoatlas bezobratlých živočichů, protože i tímto CD se vlastně přispěje ke zvýšení kulturnosti národa.

Takže i třeba záběry bezobratlých jste natáčel doma?

Je jasné, že co se týče např. hmyzu, pak pokud možno všechno točím v přírodě. Některé záběry jsou jedna velká shoda náhod. Některé druhy žijí jako imago (dospělec) třeba pouhých čtrnáct dní v roce a vy musíte mít štěstí, abyste ho našel, aby bylo vhodné počasí, aby bylo trochu světlo a aby nefoukal vítr, protože ve větru se nedá nic natáčet. Tohle všechno potřebujete k tomu, abyste ukázal lidem desetisekundový záběr, jak motýlek někde leze, roztáhne křídla a uletí. Zaznamenat to má pro mě smysl i z toho důvodu, že druhy, které tady byly před dvaceti lety běžné, mizí. I když na druhou stranu na jižní Moravě se vyskytují jižní druhy, které tam dřív nebyly. Zdá se, že planeta Země se opravdu otepluje. Anebo se životní prostředí v některých oblastech skutečně zlepšuje.

Existují teorie, že je to normální, když druhy vymírají, že to tak bylo vždycky…

Je to takový cyklus. Druhy nežijí samy o sobě, všechny organismy jsou závislé na ekosystémech. Když se mění ekosystémy, mění se i složení druhů. Bohužel, lidstvo způsobuje, že se ekosystémy mění velmi rychle. Stačí dálniční obchvat. Je jasné, že jakákoliv civilizace vede k devastaci prostředí.

Teorie Gaia je podle vás romantická pohádka, anebo má vědecký podklad?


Jednobuněčná améba, v jejímž těle je několik pohlcených sinic.

Na té teorii je zajímavé, že Země v podstatě udržuje určité klima po miliony let, má jakoby funkci termostatu. Kdyby tomu tak nebylo, tak nežijeme. Teď jde o to, že to udržování se provádí autoregulací celého systému. Takže biosféra – teď už se tomu říká pomalu homosféra, jako že to je vlastně biosféra poznamenaná lidskou činností – se stejně pořád udržuje. Průměrná teplota se téměř nemění tisíce let. Stačí malinká změna, a je tu povodeň, anebo naopak všechno vyschne. Takže podmínky na planetě Zemi jsou tak unikátní, až si myslím, že je skoro logické, že v tom našem vesmíru nikde nic podobného nemůže nastat. Stačí být o kus blíž nebo dál od Slunce, a není tu nic živého. A vliv Měsíce je také zajímavý, bez Měsíce by povrch Země vypadal zcela jinak a kdo ví, zda by se zde udrželi lidé. Je to obrovská shoda okolností. Jenomže já si myslím, že ty shody okolností byly naplánované dopředu. Ve vesmíru se nic náhodně neděje. My ale jako náhodné označujeme často takové procesy, které prostě nedokážeme jinak vysvětlit.

Jaká z různorodých činností, které děláte, vás nejvíc baví? A teď mám pocit, že řeknete, že všechny do sebe zapadají…

Každá chvilku. Když něco objevím, tak mě to zajímá. Zapřu se na to a dělám to.

Měl jsem na mysli spíš, jestli to je bádání, přednášení, fotografování, nebo natáčení?

Teď už jsem dost starý. Nejvíc by mě asi bavilo něco úplně jiného – chodit po přírodě s vnoučaty. Mám dva vnuky – dvouletého a čtyřletého – a to nenahradí vůbec nic. Tomu bych dal přednost. Potom možná filmování a pak mikrofotografie s vědeckou prací. Přednášení je samozřejmě také velká zábava. Ale na první místo bych dal rodinu.

Objevujete s vnoučaty svět znovu jakoby jejich očima?

Leccos mi připomenou nebo mě lecčím překvapí. Třeba to cédéčko. Vůbec mě nenapadlo, že čtyřleté dítě umí po minutové ukázce zcela samostatně ovládat naše CD a pouštět si například jednotlivé klipy. Ale jsem zásadně proti tomu, aby se děti dlouhodobě dívaly do počítače. Nebo na televizi. Kvůli těm počítačům a televizi budou úplně jiné než my. Nepoznají už, co je skutečnost, a co není. Když vidí v televizi, že si mohou dovolit támhletoho kopnout a támhletoho praštit, tak to pak dělají taky. Přitom v přírodě panuje zásadně spolupráce. Když se má organismus rozhodnout, jestli má bojovat proti něčemu, anebo raději spolupracovat, tak se vždycky rozhodne pro spolupráci. To je vidět ve všech ekosystémech. To jenom člověk je teď najednou tak vyšinutý, že věří, že nejlepší je zlikvidovat druhého. Zapomíná, že tím něco ztratí.

Ptal se Libor Michalec, foto Jan Škvára,
mikroskopické fotografie Josef Reischig


doc. RNDr. JOSEF REISCHIG, Csc.

„Ještě před 300 lety obyvatelé naší planety netušili, s kolika různými neviditelnými světy tu žijeme.“ Touto větou uvedl doc. RNDr. Josef Reischig, CSc. výstavu svých fotografií. Výstava se jmenovala Pohled do mikrosvěta, skrytá krása stvoření a její název v kostce charakterizuje vše, čím se Josef Reischig zabývá. Není tedy divu, že fotografických výstav makro a mikrosvěta se uskutečnily od roku 1995 již desítky. V dobách, kdy studoval Přírodovědeckou fakultu, si plánoval, že se bude živit jako hokejový trenér. Jako student biologie nafotil makrosnímky hmyzu, které vyšly jako série diapozitivů, a ve filmu „debutoval“ snímkem Metody sběru hmyzu – pro Přírodovědeckou fakultu UK. Od té doby nafotil tisíce snímků a natočil desítky filmů. V poslední době využívá hlavně speciální optická zařízení, díky kterým nabízí nové a nové pohledy do nitra hmoty. Ale to vše je spíš koníček, hlavně a především je doc. Reischig vědec a pedagog. Přednáší v Plzni obecnou biologii a genetiku v Ústavu biologie Lékařské fakulty UK. Spolupracuje také na vědeckém výzkumu v mnoha oborech od neurofyziologie až po výzkum viru HIV.

Ze zápisových knih výstav:

Stále žasnu, jak nádherně byl svět stvořen.
Výstava přispěla k poznání, že mezi vírou a vědou rozpor není. Díky.
Příroda nás udivila.
Boží dílo stvoření je nekonečně krásné.
Tato výstava potvrzuje, že moderní věda je hezčí a zajímavější než moderní umění.
Tolik umění, kolik v našem těle je, jsem ani trochu netušila.
Moc pěkně to Pán Bůh stvořil.
Velice zajímavá výstava, pomohla nám při malbě hudby, pocitů a nálad.
Kdo by věřil, že řez břízou vypadá jako zvláštně pletené punčochy.
Výstava, která ve mně probouzí úctu k zázraku, jakým je celý svět, k úžasnému mechanismu, který je ukryt ve věcech zdánlivě obyčejných.
Opravdu inspirující, kdyby to někdo namaloval, řekl bych, že je to pouze výplod jeho fantazie.
Zvláštní, zajímavá podívaná na věci, o kterých si myslíme, že je známe. Ó, jak nás ten náš zrak šálí! Je to tak trochu pohled do říše fantazie. Díky.


Právě vychází ve spolupráci s magazínem Koktejl Videoatlas bezobratlých živočichů na nosiči CD-ROM. Multimediální encyklopedie bezobratlých živočichů obsahuje ucelený přehled živočišných zástupců všech systematicky významných skupin. Živočichové jsou prezentováni zaživa, v nejrůznějších životních situacích, v přirozeném prostředí prostřednictvím stovek videoklipů, trvajících déle než jednu hodinu.
Videoatlas si můžete objednat na adrese:

Category: 2001 / 10

Když jsem se před dvěma lety v Dubaji prvně vypravila na ragbyový turnaj, nevěděla jsem o této hře zhola nic. Živě si pamatuji, jak mi jeden nadšený spolužák před lety na střední škole vykládal, že chodí kamsi za Prahu hrát tuto podivnou míčovou hru, a mně nestálo ani za to jít mu zafandit. Moje škoda. Na ragbyový zápas jsem se dostala až po letech a v zemi, kde bych to nejméně čekala – ve Spojených arabských emirátech.

Ragby má ve Spojených arabských emirátech přibližně třicetiletou tradici. Semínko tohoto sportu sem bylo zaseto už v minulosti, kdy byla země jednou z britských kolonií. Pak se o jeho udržení postarala hrstka nadšených expatriotů z různých zemí. V 70. letech dostalo dubajské ragbyové družstvo Exiles do vínku pozemek darovaný samotným vládcem emirátu Jeho Veličenstvem šejkem Rashidem bin Saeed Al Maktoumem. Za štědré finanční podpory jeho i dalších sponzorů vyrostl za městem zbrusu nový stadion a brzy se tu konal i první šampionát.

Současná Světová série ragby 7 (zkrácená verze původní hry) se koná v celkem deseti zemích po celém světě. Turnaj v Dubaji tuto sérii otevírá třídenním kláním v měsíci listopadu, kdy je počasí pro jakékoliv venkovní sporty naprosto ideální. Slunečná obloha je téměř zaručena a deštník je určitě zbytečný. Dnes už turnaj Dubaj Rugby 7 patří k Dubaji stejně neodmyslitelně, jako tenisový Dubaj Open, golfový Desert Classic, hotel Burj Al Arab nebo březnový Nákupní festival. První den zápasů je z velké části vyhrazen ragbyovému dorostu a poslední den zase semifinálovým a finálovým kláním. V letošním ročníku se střetlo 110 týmů, sehrály celkem 240 zápasů, které během posledního dne vidělo více než 10 000 diváků z mnoha zemí. O sponzory nemá tato sportovní událost zřejmě nouzi. Stadion je doslova oblepen reklamními plochami a nezanedbatelná část diváků je oblečena v tričkách firem, které turnaj sponzorují.

V mezičasech se odehrává spousta doprovodných akcí. Vystoupení opravdových tanečnic roztleskávaček střídá komické představení jejich napodobenin v podání šestičlenného pánského týmu v minisukních a flitrech. Ratolesti ragbyových fanoušků dovádějí v nafukovacím zámku nebo se bijí obrovskými nafukovacími činkami. Pro některé návštěvníky je tohle příležitost k provětrání roztodivných modelů, módních doplňků, předvedení různých hraček v duchu kanadských žertíků, jako jsou blikající obruče, třapcová tykadla, anebo jen ukázat pomalované obličeje v národních barvách preferovaného týmu. Všude je k mání správné „sportovní“ občerstvení – párky, bramborové lupínky, pizza, popcorn, přeslazené limonády, zmrzlina a …pivo různých značek. Ano, čtete dobře. V konzervativní, muslimské Dubaji, kde musí mít cizinci speciální licenci k nákupu alkoholu ve speciálních obchodech, se vesele popíjí pivo pod širým nebem. Dokonce i někteří hráči níže umístěných týmů vypadají, jako by sem přijeli spíše na několikadenní party, než bojovat na sportovním poli. Večer po finále se každoročně zvrhne v ohromnou oslavu, která se rozptýlí do všech barů ve městě a končí až v pozdních ranních hodinách. Když budete mít příležitost navštívit někdy někde hru zvanou ragby 7, běžte se podívat.

Category: 2001 / 10

Ačkoliv je filmař, potápěč a milovník žraloků Steve Loveček Lichtag jedním z nejpozoruhodnějších Čechů současnosti, mnoho se o něm v jeho domovině neví. Přitom by jeho životní příběh vydal na knihu.

Když mu bylo dvacet, začínal v tehdejším Československu slibnou hereckou kariéru. Jenomže v roce 1979 emigroval do USA. Jeho první kroky ale nevedly ani do Hollywoodu, ani na divadelní prkna. Zkoušel štěstí jako motocyklový závodník. A úspěšně. Sedm let si na amerických silničních okruzích vydělával slušné peníze jako profesionální jezdec. Mnohokrát si zpřerážel kosti po pádech v dvousetkilometrové rychlosti, až si tělo poručilo dost. A vrátil se k divadlu.


Steve Lichtag v maskovaném neoprénu před akcí.

Jenže to už se začínala jeho životní láska, která jej od herectví zřejmě definitivně odvedla. Na počátku osmdesátých let na Floridě poprvé po boku kamaráda potápěče okusil podmořský svět. A jeho krása ho pohltila. Nestačilo mu ale pouze se potápět a dívat. Chtěl objevovat a objevené sdělovat ostatním. A tak se pod vodu stále častěji vypravoval s kamerou.

Také v tomto oboru, tak jako na závodních motorkách, nezůstal pouze amatérským nadšencem. Naopak, v devadesátých letech se stal jedním z nejuznávanějších podmořských filmařů na světě. Snímky z jeho dokumentárního cyklu Hledání křišťálového světa posbíraly prestižní ocenění na mezinárodních filmových festivalech a podle kritiky snesou srovnání se slavnými cousteauovskými dokumenty.

VYVRÁTIT ČELISTI

Stále častěji Lichtag pronikal hlavně do komunity vládců moří – žraloků. Jeho filmovými hrdiny se stali žraloci tygří, býčí nebo černí. Před nedávnem pak dozrála Stevova dávná touha navštívit přímo v jeho království bez jakékoliv ochrany žraloka nejděsivějšího – velkého bílého, známého v anglosaském světě jako Great White, neboli White Death (bílá smrt).

Prvotní motivací pro Lichtaga bylo vyvrátit mýty, které Carcharodon carcharias na sebe za dlouhá léta přitáhl.

„Chtěl jsem dokázat, že to je nafouknutá bublina, že bílí žraloci jsou kočičky, které, když se k nim chováš s respektem, ti neublíží,“ vypráví Lichtag.


Žralokovi je třeba dívat se do očí a pořád sledovat jeho pohyby. Jakmile začne rychleji kroužit, je lepší ho nechat a vrátit se do klece nebo na loď.

Po návratu z Jižní Afriky, kde se pohyboval přímo v kuchyni bílého predátora, ale trochu změnil názor. „Už o něm nemám žádné iluze. Je nádherný a velkolepý. Ale taky nevypočitatelný a velmi nebezpečný,“ tvrdí Lichtag a má na takový názor právo. Jako jeden z mála lidí na světě se bílému žralokovi postavil tváří v tvář v otevřeném moři – a přežil. Kdo v džungli potkal tygra, ví, o čem je řeč.

Jako příhodné místo pro takové podmořské rendez-vous, k němuž poprvé došlo v únoru minulého roku, si český filmař vybral jihoafrickou zátoku poblíž městečka Gansbaai na rozhraní Indického a Atlantského oceánu. Díky početné kolonii lachtanů je po světě známá jako „žraločí kuchyně.“ Desítky výstavních kusů s bílým břichem a tlamou vyzbrojenou dvěma řadami hrozivých tesáků sem pravidelně připlouvají ztenčovat padesátitisícový lachtaní národ.

NAVZDORY BYROKRATŮM A PŘÍRODĚ

Rok Lichtagovi trval boj s jihoafrickými úřady o povolení k natáčení. Jihoafričané považovali jeho ideu za příliš riskantní. Obávali se, že případný tragický konec jeho mise by mohl odlákat masové nájezdy turistů, kteří se na jihoafrické pobřeží jezdí od dob Spielbergových Čelistí kochat bezprostřední blízkostí vládce moří. Ostatně stále velkým obchodem je zde potápění ve speciálních kovových klecích, umožňujících spatřit velkého bílého v relativním bezpečí.

Nakonec Steve boj s byrokraty vzdal. Svůj sen se ale rozhodl uskutečnit i navzdory této nepříjemnosti. Sehnal dostatek peněz a navíc také spolupracovníka z nejkvalifikovanějších. Jihoafričana Andrého Hartmanna. Muže, který se v moři cítí lépe než na souši. Věčně bosého, divoce vyhlížejícího dlouhána z Gansbaai, jehož svět uznává jako mimořádného znalce velkého bílého žraloka a jednoho z nejlepších potápěčů. Právě on byl do doby, než se o to pokusil i český filmař, zřejmě jediným člověkem na světě, který setkání s velkým bílým vyhledával dobrovolně.

„André spolupracuje jen s tím, komu naprosto věří, že odvede špičkovou práci. Steve nás přesvědčil, že on je ten pravý,“ vypráví Jean Peirre Botha, Andrého přítel, který s ním spoluvlastní potápěčskou základnu Marine Dynamics, provozující výlety za bílými žraloky.

Ale ani kuráž, ani špičkový tým odborníků (k Andrému přibyl ještě americký potápěč Gary Adkison a americko-švýcarský oceánograf Erich Ritter) nezmohou nic proti rozmarům přírody. První tři týdny, které Lichtagův filmový štáb v únoru loňského roku strávil v Jihoafrické republice, poznamenaly potíže s viditelností pod mořskou hladinou.


Balet s lidožravými vládci oceánu v zátoce u městečka Gansbaai, která je známá jako „žraločí kuchyně“.

Oceán byl na místní poměry neobvykle teplý (kolem 17 °C), a tak se v něm dařilo všemožné vegetaci a mikroorganismům, které vodu zaplevelily. Pod hladinou prozářenou slunečními paprsky bylo možno dohlédnout sotva do pěti metrů. To není ani od hlavy dospělého žraloka k jeho zadní ploutvi. Carcharias totiž v dospělosti dosahuje nejméně šestimetrové délky a skoro dvoutunové váhy.

„Má-li být všechno v pohodě, musíte žraloka především dobře vidět, abyste se k němu vždy včas stačili natočit čelem. To je podmínka pro komunikaci. Ale taky žralok potřebuje mít přehled, kdo stojí proti němu. Jakmile nevidí, nic dobrého se od něj nedá čekat. Prostě přijede a vyzkouší to rovnou tlamou,“ vysvětlil Hartmann a posádku lodi proto bavil jen svými kousky se žralokem přímo z paluby. Bestie, které se nechaly přivábit k lodi, hladil po hrozivých čelistech jako sametové kočky v momentě, kdy se snažily urvat návnadu ze žraločích jater.

NA STRACH NENÍ ČAS

Své hlavní potápěčské umění však mohl předvést až při druhé a třetí etapě Lichtagova natáčení v JAR – tedy v červnu, respektive srpnu loňského roku. Ačkoliv zejména v červnu provázely štáb na moři vydatné bouře, podařilo se natočit absolutní skvosty podmořské kinematografie.

Mezi ty nejkrásnější patří ladné rodeo, při kterém Hartmann, oblečený v nenápadném neoprénu s motivem žabí pokožky, bez dýchacích přístrojů, pouze v masce se šnorchlem stane čelem k pětimetrovému obru líně se pohybujícímu v krouživých manévrech poblíž lodi. Je to spíš balet než souboj toreadora s rozzuřeným dravcem. Najednou ale žralok změní směr – obří trup s ozubenou hlavou se vydá přímo k potápěči. Laik očekává úhybný manévr, snahu o bleskurychlý únik směrem k lodi, v nejhorším případě panické plácání. Chladnokrevný André ale jen pomalým pohybem zvedá ruku, v níž drží nenabitou harpunu. Jako křehkým ukazovátkem se jí dotýká místa mezi očima žraloka, které jsou teď snad metr a půl před jeho tváří. Bílá smrt, lidožravý vládce oceánu podobně jako poslušný pes zlehka uhýbá a proplouvá kolem člověka tak, že se tělem otírá o jeho bok. Tato scéna se ještě opakuje. Pak se André rozhodne vrátit k lodi a žralok odplouvá…


Natáčení bílého žraloka mimo ochrannou klec (pohled zevnitř klece) vyžaduje pevné nervy.

„Na strach v ten moment není čas. Je to jen o maximálním soustředění. Když se žralok objeví, jen relaxuj, nic víc, prostě relaxuj,“ vidí to jednoduše Hartmann. Později však prozradí přece jen trochu víc. „Musíš se mu stále dívat do očí, nehýbat se prudce. Dobré je mít na sobě neoprén z nevýrazných barev. Pořád sledovat jeho pohyby. Jakmile začne rychleji kroužit, je lepší ho nechat a vrátit se do klece nebo na loď. Když je opravdu zle, pak je tu jeden trik. Žralok má svoji Achillovu patu na hlavě těsně za žábrami. Tam když ho udeříš, vystřelí směrem nahoru, a ty máš pár sekund na to, něco podniknout.“

Poslední záběry svého filmu, který nese lapidární název „Carcharias – The Great White“, Lichtag se svým štábem dotočil v září loňského roku. První verzi snímku prodal prestižní televizní společnosti NBC, která jej letos v lednu odvysílala v nejlepším vysílacím čase se sledovaností přes 500 milionů diváků. S Českou televizí nyní jedná o projektu třídílného seriálu a také o filmové verzi pro biografy.

Na základě svého díla o bílém monstru byl Lichtag zvolen prezidentem Mezinárodního festivalu dobrodružných a adrenalinových filmů (FAAF International, www.faaf.cz), který má od příštího roku do Prahy každoročně v červnu přivážet výkvět této filmařské branže.

Napsal Petr Skočdopole



Americký kameraman Gary Adkison při natáčení filmu „Carcharias – The Great White“.

Fascinující film „The Great White“ je jedním z mnoha, které budete moci zhlédnout na přehlídce zeměpisných a přírodopisných filmů, připravované sdružením Camera Incognita v rámci veletrhu Holiday World. Přehlídka, jejíž součástí bude i setkání s tvůrci filmů, proběhne na pražském Výstavišti 13. a 14. února 2002. Nejzajímavější projekty vám budeme na stránkách magazínu Koktejl až do ledna 2002 představovat. Zároveň se můžete zúčastnit soutěže o cestovatelské oblečení BUSHMAN a o letenku společnosti KLM do Amsterdamu.

Category: 2001 / 10

Psal se rok 1346. Český král Jan Lucemburský, starý a slepý, stanul coby spojenec Francouzů na bitevním poli slavné bitvy u Crécy, nebo chcete-li Kresčaku. Když šípy anglických lučištníků začaly kosit řady francouzských rytířů, český král, věren kodexu rytířské cti, se rozhodl postavit bitvě čelem. Spojil otěže svého koně s otěžemi koní deseti nejvěrnějších rytířů a v lesku své zbroje, veden družinou spolubojovníků se vrhnul chrabře (ale slepě) do bitevní vřavy. Kronikář zaznamenal jak jeho čin z dnešního pohledu nesmyslně heroický, tak jeho historický výkřik: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ Druhý den ráno našli krále i jeho nejvěrnější v bitevním poli mrtvé.

Byla to na tehdejší dobu příznačná smrt. Křesťanský rytíř té doby totiž ve věcech válečných dodržoval pravidla čestného boje. Útočil vždy v předem dohodnutý čas, na svém koni se řítil pouze kupředu, a muselo-li to být, třeba i vstříc smrti. Kdo na tato pravidla nedbal, neztratil možná bitvu (většinou naopak), ale přišel o značný díl vážnosti u svých šlechtických současníků. Nutno však dodat, že ne každý rytíř té doby dával s rytířskou vznešeností všanc svůj život jako český král Jan. Vidina vítězství či záchrana vlastního života stála mnoha rytířům za nějaký ten šrám na čistém štítě, a tak rytířská čest sem, rytířská čest tam – někdy se prostě vesele švindlovalo.

Jako příklad jednoho z historických švindlů si uveďme bitvu u Mühldorfu na Innu, kde se roku 1322 střetl německý král a římský císař Ludvík IV. Bavor (na jehož straně bojovalo i české vojsko Jana Lucemburského) se vzdorokrálem Habsburkem Friedrichem I. Sličným a jeho bratrem Jindřichem. Třetí z habsburských bratří Leopold jim táhl na pomoc proti proudu Dunaje. Místo i čas bitvy byly stanoveny slavnostním ujednáním. Pak ale Ludvík učinil něco, co můžeme mírně řečeno označit za rytířské faux pas. Nejenže napadl Friedricha proti všem zvyklostem před dohodnutým dnem, protože našel příhodné bojiště a chtěl dosáhnout vítězství dřív, než dorazí Leopoldův pomocný sbor, ale navíc Ludvíkovi rytíři sesedli z koní a naprosto nečestně podpořili pěší bojovníky. Sám Ludvík zůstal v nenápadném odění s několika rytíři stranou bojiště, aby pozoroval průběh bitvy. Friedrich Sličný naproti tomu, zcela dle pravidel a starého zvyku v nádherné zbroji a v čele svých rytířů, marně pátral v bitevní vřavě po svém sokovi. Ludvík ke všemu odhodil i poslední zbytek rytířského studu a nasadil do boje skryté zálohy, které nakonec rozhodly bitvu v jeho prospěch. Čestně bojující Friedrich Sličný byl zajat a za zdmi vězení měl dostatek času na přemýšlení o věrnosti ideálům i účinnosti lsti a úskoku.

Paradoxně lest s tajnou rezervou nebyla původním nápadem Ludvíka IV. Bavora, ale odkoukal ji od jiného velkého Habsburka Rudolfa I., který tímto nerytířským trikem zachránil bitvu i svůj život. Šlo tehdy o rozhodující střetnutí s českým králem Přemyslem Otakarem II., které se odehrálo roku 1278 u Suchých Krut na Moravském poli. Obě strany tenkrát podle starého zvyku dohodly termín bitvy na 26. srpen a dodržely ho, avšak když se bitva začala vyvíjet ve prospěch Přemysla Otakara II. a Rudolf, sám sražen z koně, se ocitl v ohrožení života, odhodil všechny rytířské ideály a vrhl do bitvy své utajené zálohy. Nebýt této nečestnosti, nebyla by možná nikdy habsburská dynastie, Vídeň by se nestala Vídní a hlavním městem Evropy by možná po celá příští století byla Praha.

Inu je těžké uplatňovat pravidla fair play v něčem tak ryze nesportovním, jako je válka. A proto zásady, že nepřítel se do léčky nechytá a útočí se na něj čelně v předem dohodnutý den a hodinu, vzaly v historii velmi brzo za své. Co dříve platilo za „nerytířské“, se velmi rychle stalo standardní součástí válečné strategie. Taktické finesy a „zákeřné zbraně“ jako luky a kuše ovládly bitevní pole, a z pohledu rytířů „zbabělé chování“ se začalo označovat válečným uměním. Přemysl Otakar II. i Jan Lucemburský se stali smutnými hrdiny doby, kdy rytířskou čest vytlačila válečná lest.

Category: 2001 / 10

Zámek na fotografii je od roku 1921 druhým domovem prezidentů naší republiky. Možná že ti, co prezidentům druhý domov vybírali, se na toto místo také podívali z ptačí perspektivy.

Možná, že stejně jako mě i je uchvátil pohled na uspořádání této barokní stavby s parkem a přilehlou oborou. Možná že i to rozhodlo o tom, že nový československý stát koupil zámek pro své prezidenty v roce 1918 za 25 000 000 korun. Obci, která zámek obklopuje, tak přibyl nový soused – hlava státu. Napadlo mě, jací sousedé asi byli a jsou naši prezidenti, a tak jsem se na toto místo vypravil. „Zkuste to u pana Pošty,“ odpověděla bez váhání pracovnice místní pošty na mou otázku po pamětnících obce. František Pošta, místní kronikář, byl skutečně pro zasvěcení do života místních (prezidenty nevyjímaje) osoba nejpovolanější. Vyprávěli jsme si nad posledním ze šesti dílů kroniky obce. Přítomnost prezidentů prostupuje většinu jejich stránek. Prvním z nich byl T. G. Masaryk. Jako jeden z mála prezidentů se tu cítil skutečně doma a k obci i jejím obyvatelům měl vřelý vztah. Nechal tu vybudovat školu a žil na zámku i po skončení svého prezidentování až do roku 1937, kdy zde zemřel a byl pochován na místním hřbitově. Po prvním prezidentovi následovali další. Edvard Beneš zámek téměř nevyužíval. Trvale zde v době okupace bydlel Emil Hácha se svou dcerou. Po válce ho přímo ze zámku odvezl zelený anton do vězeňské nemocnice. Do dneška to řada lidí bere jako křivdu na tomto starém, nemocném člověku. Většina komunistických prezidentů využívala zámek pouze sporadicky. Klement Gottwald zde pořádal slavnosti pro tehdy privilegovaný hornický stav a prezident Svoboda využíval spíše chatu v Luhu než samotný zámek. Ani poslední prezident Husák se na zámku příliš nezdržoval. Sousedské vztahy obyvatel se zámkem ochladly. Místní vzpomínají na instalované reflektory v zámecké zahradě a další bezpečnostní opatření proti možným záškodníkům. Na Masarykovu tradici navázal 6. ledna 1990 prezident Václav Havel. Tehdy zámek poprvé navštívil se svou chotí Olgou a vrátil mu původní význam. Všichni vzpomínají na rok 1991, kdy prezident Havel strávil v rezidenci 97 dní. „Tehdy to bylo trošku jiné než dnes,“ tvrdí místní. „Prezident mezi nás běžně zašel do hospody, nebo ho bylo možné potkat na procházce obcí.“ Postupem času však prezident zakonzervoval své soukromí a dnes už není v obci téměř vidět. „Naučil se být prezidentem se vším, co sám dříve odsuzoval,“ poznamenal pan Pošta a dodal, že chování Václava Havla jako reprezentanta státu chápe, ale při vzpomínce na jeho první léta pobytu a při srovnání se současností je mu přesto trochu smutno. Trnem v oku místních je i prezidentova ochranka, která tvrdě chrání jeho soukromí. Chápou, že ochrana prezidenta je důležitá, ale akce podobné americkým akčním filmům se jim nezdají přiměřené. Jinak je ale prezident většinou obyvatel hodnocen jako dobrý soused a větší část změn v jeho chování je považována za nutnou daň vyplývající z jeho postavení. V sousedství prezidentů žijí místní již 80 let. Za tu dobu už zažili ledacos, ale nic, co by výrazně narušilo život obce. Svět za zdí zámecké zahrady se s jejich životem protíná jen zřídkakdy. V obci jsou tři hospody, jeden hotel, fotbalové mužstvo, pošta, škola a zdravotní středisko. Má své radosti i starosti a svého kronikáře, který v domku vedle zámecké zdi zaznamenává její historii spolu s historií prvních mužů našeho státu. Od doby, kdy jeho dědeček napsal první stránku místní kroniky, se při jejím psaní vystřídalo 8 kronikářů. Od doby, kdy zámek navštívil poprvé T. G. Masaryk, se v úřadě hlavy státu vystřídalo devět prezidentů. Lidé i doba se měnili. Jedna věc se ale na tomto místě nezměnila už téměř dvě stě let, a tou je počet obyvatel. A proto si na závěr neodpustím jeden vzkaz: „Máte 1600 ‚letních‘ sousedů, pane prezidente.“

Category: 2001 / 10

V 17. súře koránu najdeme příkaz, který je jen o něco složitěji vyjádřenou obdobou biblického Nezabiješ. Praví se v ní: Nezabíjejte osoby, jež Bůh zakázal zabíjet, leda podle práva. A byl-li kdo zabit nespravedlivě, dali jsme jeho nejbližšímu pravomoc jej pomstít, nechť však při zabití nepřehání, vždyť zajisté mu bude pomoženo. V tomto ustanovení se zřetelně odráží stará semitská zásada, kterou známe z Mojžíšových knih, jako oko za oko, zub za zub. Korán, který muslimové pokládají za přímé slovo Boží, zároveň jasně říká, že odveta má být úměrná a nepřekračovat míru trestaného činu. Takto ostatně vykládali starozákonní zásadu i křesťanští bibličtí exegeti. Islám v tomto smyslu zmírnil staroarabskou krevní mstu, která často znamenala vražedné nepřátelství mezi celými rody nebo kmeny na řadu generací. Muhammad přitom také omezil trestní odpovědnost pouze na pachatele a právo msty na nejbližšího příbuzného. Doporučil také přijmout namísto oprávněné pomsty za zabití hmotné odškodné, tzv. „cenu krve“ (dija).

Na druhé straně výslovné povolení koránu k úměrné odvetě spolu s další staletou praxí ukotvily v muslimské společnosti silný názor, že trest smrti je v určitých případech náležitý. Zcela jej vyloučit, jak se dnes snaží významné křesťanské církve a eticky zaměření představitelé západního světa, nepatří zatím k tématům islámského myšlení. Žádný muslimský stát nepodepsal II. opční protokol k Mezinárodní úmluvě o občanských a politických právech, který vyjadřuje vůli pracovat ke zrušení absolutního trestu.

Trestní normy, které vypracovali v prvních stoletích islámu (zvláště v našem 9. století) islámští právníci jako součást systému šarí’i, kombinují zásady tzv. Božího a lidského práva. Celkově lze rozlišit tři okruhy provinění a trestních postihů: činy trestané mandatorními tresty podle koránu (hudúd), činy trestané podle uvážení soudce (ta’zír) a činy podléhající oprávněné pomstě.

Do kategorie hudúd řadí islámští právníci pět nebo šest činů, které pokládají za závažné narušení bohem určeného morálního řádu. Tresty jsou vždy tělesné. Trest smrti se ukládá za cizoložství, dopustí-li se jej ženatý muž nebo vdaná žena, a za loupežné přepadení spojené se zabitím. Cizoložství se nejčastěji trestalo ukamenováním, tedy vlastně podle Mojžíšova zákona, neboť Korán přímo způsob popravy v tomto případě neurčuje. Loupežný vrah má být ukřižován. Alternativním trestem je ve všech případech stětí mečem. Hrdelnímu trestu v rámci této kategorie propadal v minulosti někdy také odpadlík od islámu. Takový postup byl v novověku téměř všude opuštěn, dnes jsme však svědky některých snah o jeho obnovu. Spadá sem i známá Chomejního fetva z února 1989, vybízející k zabití renegáta a rouhače Salmana Rushdieho.


1998, Afghánistán – veřejná poprava na sportovním stadionu v Kábulu.
Vrah byl zastřelen otcem oběti.

Ve druhé skupině soudce trestá podle vlastního uvážení v duchu šarí’i a obecného zájmu méně závažné přečiny, například menší krádeže, pouhý pokus o cizoložství, lesbické styky, nepoctivost, lichvu apod. Absolutní trest se tu může objevit jen výjimečně, například za špionáž, kacířství nebo čarodějnictví. Otázka nejvyššího trestu však vyvstává s plnou vahou ve skupině třetí, chápané jako oprávnění soukromé pomsty. Nejbližšímu příbuznému zavražděného náleží právo rozhodnout, zda požádá o život za život, nebo se uspokojí přijetím „ceny krve“. Připomeňme v této souvislosti, že mentalita pomsty není cizí ani západnímu světu. Výmluvně o tom svědčí například velký zájem příbuzných obětí teroristické výbuchu v americké Oklahomě o možnost sledovat nedávnou popravu pachatele McVeigha na interním televizním okruhu ve věznici.

Podle knižní teorie měl všechny typy trestných činů soudit šarí’atský soudce, qádí. Ve společenské praxi se však vždy uplatňovaly i prvky místního zvykového práva a sílící panovnická moc. Zvláště hrdelní trest byl doménou, kde mnozí vládci rozhodovali autoritářsky podle vlastních politických zájmů, bez zřetele k pravidlům šarí’i. Popravy bývaly a někde – například v Saúdské Arábii – jsou dodnes veřejné. Nemělo by valného smyslu srovnávat krutost exekucí ve středověkém islámském světě se středověku Evropou, Dálným východem nebo třebas praktikami amerických indiánů. Nejznámějším případem kruté popravy z muslimského Orientu je patrně případ mystika al-Halládže, umučeného roku 922 v Bagdádu za pohoršlivá extatická vystoupení. Po mnohaletém věznění byl bičován, zmrzačen osekáním údů, vyvěšen na dřevěný rám a nakonec sťat a spálen. Dnes se v muslimských zemích popravuje většinou stětím, provazem nebo zastřelením.

Osmanští sultáni, kteří od 16. století ovládli většinu zemí Blízkého východu, se snažili upravit mimošarí’atskou sféru soudnictví státními zákony, upřesňujícími trestné činy, způsob dokazování i tresty. Šarí’atští soudci dostali pokyn předávat závažné trestné činy k rozhodnutí provinčním místodržícím. Celým 19. stoletím se pak táhly snahy reformovat trestní právo po hmotné i procesní stránce a stále více muslimské země přebíraly evropské vzory. Po první světové válce Turecká republika zavedla trestní zákoník podle německého a italského vzoru, zatímco v arabských zemích a Íránu se uplatnily nejčastěji vzory francouzské, britské, indické, případně reformní egyptské.

Šarí’atské trestní právo se uchovávalo v téměř původní podobě v Saúdské Arábii, také v Jemenu a v Afghánistánu. Dnes jsme svědky postupující mnohostranné islamizace společností, která zahrnuje i opětovné nebo zcela nové zavádění tělesných trestů podle hudúd i větší uplatnění tradičního principu pomsty (qisás) ze strany rodiny zavražděného. V 70. letech se k šarí’atskému trestnímu právu přihlásily Pákistán a Libye, od vítězství islámské revoluce Írán a od září 1983 Súdán. V zálivových ropných monarchiích – a patrně i v Libyi – volí soudy únikovou taktiku: například nad cizoložným párem je vyhlášen šarí’atský trest, avšak jeho výkon je nahrazen vypovězením ze země. Nejdále jde v tvrdosti trestů talibanský režim v Afghánistánu, kritizovaný ostatně umírněnou většinou muslimských zemí.

V minulém desetiletí jsme měli několikrát příležitost sledovat fungování tradičního principu hrdelní pomsty. Mezinárodní veřejnost vzrušil případ anglických zdravotnic, jež v Saúdské Arábii zavraždily svou australskou kolegyni. Jejich trest závisel na rozhodnutí bratra zavražděné, který se dlouho vzpěčoval nátlaku okolí, než vyslovil souhlas s výkupným. Podobně v Íránu byla zrušena poprava oběšením krátce před výkonem, když k tomu došel souhlas rodiny zavražděné oběti. Také z Čečenska jsme mohli vidět televizní dokument P. Procházkové svědčící o právu poškozené rodiny vykonat pomstu. Z Turecka zase stojí za připomínku jiná událost. Když byl v Římě zadržen kurdský předák Abdallah Öcalan, italské úřady ho odmítly vydat Turecku, protože mu tam hrozil trest smrti. Tehdy se v Turecku ozvaly hlasy, že by republika mohla trest smrti zrušit. Öcalana pak v Keni polapily turecké zvláštní služby, byl odsouzen k smrti, ale trest zatím nebyl vykonán a stále jej oddalují různá procedurální opatření.

Souhrnem: podle přehledu Amnesty International o popravách ve světě za rok 1998 figuruje mezi 23 zeměmi, kde se tehdy popravovalo, 9 zemí muslimských. V jejich čele je s velkým odstupem za Čínou (1067) a Kongem (100) a hned za USA (68) Írán (66). Následují Egypt (48), Saúdská Arábie (29), Jemen (17), Afghánistán (10), Jordánsko (9), Kuvajt (6), Omán (6) a Pákistán (4). Vedle tradičních šarí’atských trestných činů jsou častým důvodem odsouzení znásilnění, terorismus a podloudný obchod drogami. Od letošního roku talibanský režim v Afghánistánu vyhlásil, že bude smrtí trestat také odpadlictví od islámu a jakékoli snahy jinověrců o konverzi muslimů. Skupiny na obranu lidských práv proti popravám naopak protestují a zdůrazňují, že ryzí islám vyznává jen k omezenému ukládání nejvyššího trestu.

Category: 2001 / 10

Téma, do kterého se jakoby nikomu nechtělo. A přitom od nepaměti lidstvo fascinuje. Dokonce lze říci, že způsob, jakým se společnost zbavuje nepohodlných jedinců, je jedním z možných zorných úhlů pro její zkoumání. Minimálně vypovídá o technologické vyspělosti. A kupodivu také o tom, že vyspělost morální se na rozdíl od té technologické mění mnohem pozvolněji. Přitom právě v tomto případě není možné prostě otázku etickou či morální pominout a zaměřit se pouze na technické provedení popravy. Detaily o tom, co přesně způsobí smrt při ukřižování, které orgány vypovídají poslušnost v jakém pořadí, anebo autentické vzpomínky očitých svědků zabíjení v různých historických epochách seřazené vedle sebe možná vzbudí senzaci, ale k pochopení fenoménu trestu smrti nepřiblíží čtenáře ani o jedinou kapku krve – mám-li to říci přiměřeně morbidně.

PROČ SE LIDÉ ZABÍJEJÍ?

Zabíjet elektrickým proudem či injekcí je z dnešního pohledu snad milosrdnější, než nechat odsouzeného rozsápat dravými šelmami, případně setnout mečem. Z hlediska nadčasového však způsob popravy souvisí s duchem doby, stejně jako způsoby, které se z dnešního pohledu jeví brutálněji, ovšem ve své době představovaly lidovou zábavu. Při posuzování problematiky poprav je nutné si uvědomit, že ne všichni lidé žijí ve stejném čase a jejich historie se neodvíjí od stejného počátku. Muslimové ani hinduisté nemají rok 2001 jako my a jejich rok se nepřekrývá s tím naším. Čím více se to připomíná, tím větší hrůzu to vzbuzuje – namísto snahy o pochopení, že celosvětový den ve skutečnosti nemá čtyřiadvacet hodin, ale je to jakýsi nikdy nekončící a nikde nezačínající mnohoznačný proces. Stejně jako je svět místem, kde existují země, v nichž se lidé usnesli na tom, že některé prohřešky budou trestat ukamenováním, useknutím ruky, anebo smrtí.


1976 – Rudí Khmerové často popravovali motykou, neboť nábojů měli málo a oběti si „nezasloužily kulku“.
Foto: Corbis Sygma    

Možná by nás překvapilo, co by oni v naší humanisticky orientované společnosti považovali za brutálnější než tyto v podstatě starozákonně jednoznačné rozsudky.

Smrt jako poslední tajemství se bude zřejmě vzpírat poznání jednou provždy. A otázka, jestli má člověk právo přisvojit si ji jako trest, také zřejmě nebude nikdy vyřešena. Zbývá tedy jen vydat se po oněch faktografických stopách – jak, kdy a proč.

HARAKIRI A JINÉ METODY

Na trestu nejvyšším je v celé historii lidstva příznačné pátrání po takové metodě, která zaručí, aby trest byl co nejexemplárnější. Zabíjení pak může být povýšeno až na jakýsi rituál smrti – cynické umění, které má své vynálezce, hvězdy i publikum. Je šokující, že se trestu smrti daří na této zdánlivě civilizované planetě více než kdykoli v historii. Podle údajů organizací, jež se problematikou trestů smrti zabývají, je každý den průměrně popraveno asi šest lidí – a některé z těchto poprav přenáší dokonce televize.


Navinutí útrob svatého Thierna. Pomalá poprava, oblíbená ještě ve středověké Evropě.
dobová mědirytina    

Metody zabíjení jsou svou vynalézavostí neuvěřitelné. Egypťané nechávali plavat oběti v řece plné krokodýlů, Indové rozdupat slony, Kirgizové, Hunové a Mongolové přivazovali odsouzence k ocasům koní a pak je usmýkali. Římané využívali zvířat k rituálním popravám v amfiteátrech v tak gigantickém rozsahu, že během sedmi století, kdy se krvavá poprava změnila téměř v divadelní vystoupení s tragickým koncem, změnili faunu celého kontinentu. V Persii otevřeli odsouzenému břicho a vytáhli šest až osm metrů střev, která namotávali na vrátek. Tento zvyk později obnovili protestanti během náboženských válek ve Francii. Rozpárání břicha je také podobné harakiri, jež, dříve než se stalo formou sebevraždy, bylo způsobem popravy, kterou měl odsouzený vykonat sám na sobě. V 15. století se stal z harakiri složitý ceremoniál, který se již směly učit i ženy. Ovšem s tím dodatkem, že si napřed musely svázat nohy, aby tělo ve smrtelné agonii nezaujalo neslušnou polohu.

ČÍŠE BOLEHLAVU

Některé rozsudky svou exemplárností vstoupily do dějin. K nejznámějším patří Sokratův příběh. V Athénách, jakmile rada starších vyslovila rozsudek smrti, poslali odsouzenci dávku jedu, většinou výtažek z bolehlavu smíchaný se šťávou z máku – rozšířené rostliny, ze které lze získat velmi účinný alkaloid zvaný cikutin anebo konicin. V rozsudku byl i návod k použití a doporučení: rozpustit jed ve vínu, aby se rychleji dostal k srdci. Sokrates byl odsouzen, protože kritizoval některé úřední rozsudky. Přítel Kritón mu nabídl pomoc při útěku, ale on odmítl a dal přednost smrti před exilem. V den smrti přišli všichni jeho žáci i manželka Xantipa. Kat mu poradil, aby po vypití nechodil po místnosti, protože tím se účinky bolehlavu snižují. Sokratova poslední slova byla: „Kritone, Eskulapovi dlužíme kohouta, vyrovnej mé dluhy, nezapomeňte.“

Ve srovnání s předchozími drastickými metodami je jed poměrně kultivovaným způsobem trestu smrti – samozřejmě pokud u tohoto tématu můžeme mluvit o kultivovanosti. Ve svých důsledcích má právě jed na svědomí usmrcení, která svou exemplárností nemají obdoby – co jiného než otrava jedem je plynová komora?

UKŘIŽOVÁNÍ


Lámání končetin a kloubů na kříži, varianta známějšího lámání kolem. V Evropě ještě v 18. století.
dobová rytina    

Kříž je snad nejčastěji užívaným symbolem a svým způsobem také obžalobou trestu smrti. Obecně se soudí, že trest ukřižováním používali ve starém Římě vůči zvlášť velkým zločincům. Židé si prý osvojili tento trest za časů Herodových. Dá se předpokládat, že stejně jako u mnoha jiných historických událostí se ukřižování neodehrávalo tak, jak si představujeme v obecném povědomí. Některé kříže měly tvar T, jiné X nebo Y. Občas se dokonce ukřižovávalo hlavou dolů – když se vojáci museli potýkat s mokrou půdou, kde by bylo nutno zarazit kříž hodně hluboko. Ve skutečnosti nesl odsouzenec na místo popravy jen vodorovné horní břevno – svislá část v té době již byla zatlučená do země. Cesta Ježíše kráčejícího ke Golgotě tedy zřejmě vypadala jinak, než znázorňují statisíce obrazů. Na kříži se neumíralo hladem a žízní nebo vykrvácením, ale udušením. Ukřižovaný mohl dýchat jedině tak, že se pokoušel přitáhnout za paže. Potvrzovali to vězňové koncentračních táborů, kteří byli přítomni ukřižování. V Evropě bylo později usmrcení na kříži rouháním a na dlouhá staletí vymizelo. Vrátilo se ve velké míře za druhé světové války, kdy Němci ukřižovali mnoho Židů na území bývalého SSSR.

NARAŽENÍ NA KŮL

Jednou z nejhorších metod, jakou člověk dokázal vymyslet, bylo naražení na kůl. I když ji používaly hlavně orientální národy, byla rozšířená po celém světě. V Rusku přetrvávalo naražení na kůl až do doby carevny Alžběty v polovině 18. století. A ještě v roce 1958 byl podle Martina Monestiera, autora knihy Historie trestu smrti, na kůl naražen strýc iráckého krále, známý svými homosexuálními sklony. Vztyčený kůl pronikal odsouzenému do těla jeho vlastní tělesnou vahou, až nakonec vyšel ven v podpaždí, hrudí, zády nebo břichem. Někdy trvala nepředstavitelná agonie několik dní, zvláště když byla špička kůlu zaoblena, aby nepoškodila důležité vnitřní orgány.

UPÁLENÍ

Trestání ohněm je zřejmě staré tak, jak dlouho lidé oheň znají. Objevuje se ve starém Chammurabiho zákoníku, stejně jako ve staroindickém právu, zákoníku Chetitů a i u dalších národů. Tento způsob trestu smrti byl osudný pro českého kněze Jana Husa, jehož příběh se stal v našich zeměpisných šířkách stejně významným jako Sokratův v Řecku. I v tomto případě zřejmě samotný akt probíhal jinak, než jak jej znázorňovaly historické obrazy. Do země byl zasazen velký kůl, okolo něj do výše člověka postavená hranice tvořená vrstvami polen a slámy. Hus se svlékl a oblékl si košili napuštěnou sírou, pak ho úzkým otvorem mezi otýpkami zavedli do nitra hranice a přivázali řetězy ke kůlu. I když ho lidová obrazotvornost znázorňovala stojícího na otepích, ve skutečnosti nebyl vidět. Ani upálení z novodobých dějin trestů smrti nevymizelo.

Ještě z roku 1962 pochází zpráva deníku Times z Nigérie, kde prý dav polil petrolejem a poté zapálil krále Adesanyu.

POVĚSTE HO VEJŠ…

Oběšení patří k nejrozšířenějším způsobům popravy. Technicky vzato je jednoduché a levné. Dá se provádět i hromadně, o čemž by mohl vyprávět car Petr Veliký, který nechal během několika dní pověsit sedm tisíc lidí. K věšení se používá šibenice – jedno ze slov, které se z původně technického termínu stalo symbolem. Poprava konopnou smyčkou byla především ve středověku skutečným rituálem a veřejnou podívanou. Odehrávala se v neděli nebo ve svátek a měla ustálený průběh. Odsouzenec přijížděl ve voze, sedě zády ke koni. Po boku měl kněze, za sebou kata a na krku volně položené tři provazy. Když dorazil pod šibenici, mniši a kajícníci zpívali Salve Regina. Kolem krku odsouzenému uvázali provaz, protažený kladkou, který pak zdvihali do výšky. Snad právě příležitost na vlastní oči vidět smrt umožňovala již tehdy uvědomit si velikost a význam života. Mysterium smrti se přenášelo na osoby i věci s popravou spojované. Katům se přisuzovaly léčitelské schopnosti. Vše, co přišlo do styku s oběšenými, se považovalo za zázračné či magické.

KATOVSKÉ ŘEMESLO

Jedním ze známých argumentů proti trestu smrti je již to, že být katem není povolání pro člověka. Navzdory tomu ale toto řemeslo vykonávala spousta lidí, a občas za to byli dokonce nejen dobře placeni, ale měli i jakousi společenskou autoritu. Když například v roce 1883 kat jménem Marwood odcházel na odpočinek, přihlásilo se na jeho místo 1399 lidí – mezi nimi byli i lékaři, obchodníci, ba dokonce i kněží. Ostatně případ, kdy kat byl zároveň i kazatelem, dějiny také pamatují. Zručnost potřebovali kati zejména při popravě stětím. Jsou známé případy, kdy dav nespokojený s prací kata, kterému se nepodařilo oddělit hlavu od trupu jedinou ranou, nakonec zlynčoval popravčího. Při popravě urozené paní Helene Gilletové, odsouzené za vraždu dítěte, si kat počínal tak nešikovně, že odsouzená dostala milost. Ač se to zdá neuvěřitelné, chirurgové dokázali paní Helene vyléčit.

GILOTINA


Rok 1919 – poprava gilotinou.
dobová fotografie    

Hora nářků, břitva národa, vlastenecké stínadlo, Kapetova kravata, to jsou jenom některé z přezdívek vynálezu doktora Guillotina. Pochmurný nástroj ztělesňoval přechod od patriarchálního řemesla k věku strojů. Ohlašuje průmyslovou smrt, nový věk zabíjení, který se už nadále měl vždy vyvíjet ve spolupráci s lékaři. Svérázným způsobem se zde uplatňuje myšlenka rovnosti: „Ve všech případech, kdy zákon předepisuje pro obžalovaného trest smrti, musí mít tento trest týž charakter, ať už byl spáchán jakýkoliv delikt.“ Sláva ostří, které připravilo o život Ludvíka XVI., šla tak daleko, že gilotina byla prodána nesčetným sběratelům. Každý z nich si myslel, že má tu pravou.

ELEKTRICKÉ KŘESLO

První elektrický generátor byl předveden v New Yorku v roce 1882, a již o deset let později byla elektřina využita jako legální technický prostředek popravy. I když poprvé se smrtící elektřina paradoxně představila vlastně na popud Edisona – jako zdroj nebezpečí, se kterým je spojen střídavý proud. Edison propagoval proud stejnosměrný, a tak elektrické křeslo vzniklo vlastně náhodou díky aktivitám člověka, který byl zastáncem zrušení trestu smrti. První popravy na elektrickém křesle se zúčastnili především lékaři a fyzikové. Na pohled, který se jim naskytl, zřejmě dlouho nezapomněli. První výboj o síle 300 voltů trval 17 sekund. „Odsouzený sebou začal škubat a těžká židle poskakovala po místnosti. Při druhém výboji jeho tělo zčervenalo, kůže začala hořet, páchla a přihlížející zahalil hnědý dým. Za tři minuty byl proud vypnut. Následovala další dávka a podél zad stoupal a klesal modrý plamínek. Při ohledání bylo konstatováno, že mozek vypadá jako spálený koláč a krev v hlavě se spekla v černý uhlík. Dva lékaři oficiálně prohlásili, že odsouzený netrpěl. Nikdo ve skutečnosti nevěděl, kdy přesně zemřel.“ Revoluční objev elektrického proudu vrátil ve skutečnosti trest smrti do doby ještě před tím, než se začalo s přibíjením na kříž.

SMRT V PŘÍMÉM PŘENOSU


Firma McFarlane Toys‘ nabízí novou hračku, znázorňující popravu na elektrickém křesle. Po stlačení spínače se figurce rozsvítí oči.
Foto: Michael Norcia, Corbis Sygma    

Elektřina stála nejen u zrodu elektrického křesla, ale v roce 1987 dovolila íránskému režimu zkonstruovat první automat na odřezávání rukou. Cílem inovace íránské soudní policie bylo provádět amputaci ruky, trest za krádež, rychle a spolehlivě. Tento trest, stejně jako všechny ostatní vycházející z islámského práva šarí’a bývá v současné době nejčastějším zdrojem šokujících informací. Mezi „ozdravnými“ procesy islámského Pákistánu například figuruje metoda trestu bičováním, definovaná takto: „Kdo se dopustí zločinu proti Alláhovi a lidskému rodu a oddá se pití, kdo bude užívat zkvašený nápoj, dostane osmdesát ran bičem.“ Bič smí být dlouhý maximálně metr dvacet, silný centimetr a čtvrt, a při výkonu trestu se dbá na to, aby odsouzený nezemřel. V roce 1988 bylo k hromadnému bičování odsouzeno jedenáct mužů – a směsice svistu holí s výkřiky byla přenášena mikrofony.

HOĎ KAMENEM

Trest, který pochází ještě z předbiblické doby, je často vyhrazený svatokrádežníkům. V současné době uznává trest smrti ukamenováním osm zemí, jejichž zákonodárství vychází z islámského práva. Zákon stanoví, že kameny nesmějí být ani příliš veliké, aby obžalovaného jeden nebo dva nezabily, ani příliš malé. Aby ve velikosti kamenů nedocházelo k omylům, obstarává je vláda a sváží na místo popravy kamiony. Soudit v tomto případě bez hlubší znalosti islámského světa jedinou z kontextu vytrženou informaci je však nejen neseriózní, ale i nebezpečné. Naopak v jiných případech je stejně nebezpečné se příkrým soudům vyhýbat: Rudí Khmerové, absolutní pánové Kambodže, se domnívali, že jejich oběti nejsou hodny střelných zbraní a nechtěli plýtvat náboji – na dva miliony obětí. Zabíjeli primitivními metodami: rýčem nebo motykou do šíje, pohřbením zaživa. Celé rodiny včetně dětí byly pohřbeny do jam, které si samy musely vykopat.

KATOVA PÍSEŇ

Trest smrti zastřelením existuje od té doby, kdy se objevily střelné zbraně. Mnoho historiků se domnívá, že jen nahradily luk a šípy. Z mnoha případů tohoto trestu vyberme jeden z nejznámějších: Američan Gary Mark Gilmore neměl nic společného se Sokratem, natož s Ježíšem. Přesto se jeho poprava v roce 1977, když předtím strávil osmnáct let ve vězení, stala známou. Ve velké míře k tomu přispěla kniha Normana Mailera „Katova píseň“. Příběh velmi podrobně zaznamenává život i smrt člověka, který si svou vinu uvědomoval a byl popraven na vlastní naléhavou žádost. Pozoruhodné je, že vychází ze skutečných událostí. O samotném okamžiku popravy Mailer píše: „Když se to stalo, Gary nehnul ani prstem. Ani se nezachvěl. Jeho levá ruka se vůbec nepohnula a potom, když byl zastřelen, jeho hlava poklesla, ale popruh ji držel nahoře, a pak se jeho pravá ruka pomalu zvedla do vzduchu a zase pomalu klesla, jako by řekla: Je to skončeno, pánové.“

Category: 2001 / 10

Před sto tisíci lety, tedy na konci pleistocénu, byl svět jiný nežli dnes. V té době byli ještě vačnatci v mnoha druzích rozšířeni na celém americkém kontinentu a nepočetně i v Evropě a Asii. Avšak kromě dvou druhů velmi primitivních jihoamerických vačic rodu Didelphis na všech těchto kontinentech vymřeli a zachovali se nám pouze v Austrálii. Tento pátý, nejmenší kontinent se díky své dlouhodobé izolaci od zbytku světa stal ohromnou kontinentální rezervací a oknem času do věků dávno minulých – do třetihor.

KOUZLO BŘIŠNÍHO VAKU

Od placentálních savců se vačnatci liší kromě jiného i způsobem rozmnožování. Oproti nim mají samice vačnatců dvě navzájem oddělené dělohy a samci mnoha druhů mají konec penisu rozštěpený. Toto uzpůsobení umožňuje vstříknutí spermatu do obou vagin zároveň. Vajíčko vačnatců je oplodněno již v horní části vejcovodu a stejně jako u placentálních savců je zadrženo v děloze. Zde však již jakákoliv podobnost končí. Zatímco u placentálních savců začne dělící se vajíčko okolo sebe vytvářet velice specializovaný orgán – placentu, kterou se trvale přichytí ke stěně dělohy, zárodek vačnatce nikoliv. V případě vačnatců totiž vajíčko obsahuje mnohem více žloutku nežli u placentálních savců. Jakmile se toto oplodněné vajíčko dostane do dělohy, vytvoří okolo sebe takzvanou žloutkovou placentu, která však není zdaleka tak dokonalá jako u placentálních savců. Rovněž i zde dojde k přichycení na stěnu dělohy a čerpání živin z krevního oběhu matky, ale tento stav trvá jen velmi krátce a zárodek vačnatce při něm využívá zejména vlastních energetických zásob obsažených ve žloutku. Jakmile embryo vačnatce dosáhne dostatečné schopnosti pohybu, což trvá podle druhu od 12 do 36 dnů, dojde k porodu. Embryo je stahy dělohy vypuzeno a hledá si cestu do břišního vaku, kde dojde k dokončení embryonálního vývoje plodu. Na svůj nepatrný věk jsou embrya vačnatců fyzicky velice zdatná. Vždyť do vaku samice musí mnohdy urazit až třicetinásobek vlastní tělesné délky hustou srstí. Během této cesty samice embryo pečlivě kontroluje a olizuje srst v trase jeho lezení. Ačkoliv je embryo zcela slepé a hluché, jeho čich i hmat jsou již velmi dobře vyvinuty. Pomocí těchto dvou smyslů se orientuje na své cestě a v okamžiku, kdy dosáhne vaku, vyhledá první mléčnou bradavku, ke které se okamžitě přisaje. Bradavky se embryo drží takovou silou, že není prakticky možné jej bez poškození odtrhnout. Již v okamžiku porodu je ve vejcovodu samice připraveno další vajíčko k oplodnění. V praxi má tento způsob rozmnožování tu výhodu, že případná ztráta embrya či plodu je rychle nahrazena. Kromě toho vlastní porod samici vačnatce nezatěžuje tak, jako samici placentálního savce. Mládě, které se ještě zdržuje ve vaku a je zcela odkázáno na mateřské mléko, může v případě dlouhodobého sucha či náhlého ohrožení samice dravcem být z vaku vypuzeno a ponecháno svému osudu. Samice vačnatců tak jsou mnohem lépe připraveny čelit případnému nebezpečí, než jejich placentální příbuzné.

Vývojově jsou vačnatci velmi starobylým nadřádem savců. Na základě dnešních paleontologických podkladů je možné dokonce říci, že jsou to přímí předchůdci placentálních savců. Z mnoha fosilií primitivních savců je totiž patrné, že tyto vymřelé druhy mají kosti, které u dnešních vačnatců podpírají vlastní vak. Placentální savci se vyvinuli z primitivních vačnatců patrně tím, že se doba setrvání embrya v děloze neustále prodlužovala, až vak ztratil své opodstatnění a zaniknul. V každém případě však k tomuto vývoji muselo dojít poměrně rychle v době spodní křídy před 130 miliony let.

KDYŽ SVĚT BYL JEŠTĚ MLADÝ

Historie rozšíření vačnatců a placentálů je neméně zajímavá. Prvotní savci jako takoví patrně vznikli z plazích předků na superkontinentu Pangea v době středního triasu před 230 miliony let společně s dinosaury. Jednalo se o značně primitivní mezozoické savce rozmnožující se patrně stejně jako dnešní vejcorodí savci. Po dlouhou dobu své existence, téměř 90 milionů let, se jednalo o drobné živočichy, kteří stáli na okraji potravního řetězce. Přibližně v době spodní křídy před 130 miliony let však došlo na oddělené severní části Pangey, kterou nazýváme Laurasií, k výraznému pokroku v anatomické stavbě vačnatých savců vývojem placentálních savců. Až do této doby lze předpokládat, že místem výskytu vačnatých a placentálních savců byla severní polokoule. V této době se savci rovněž rozšířili do Severní a Jižní Ameriky, které byly propojeny s Evropou. Do Afriky se zřejmě později rozšířili již jen placentální savci. V pozdější době se Amerika oddělila od Eurasie a Afriky a vačnatci se přes pevninské mosty rozšířili do Antarktidy a odtud do Austrálie. Jednotlivé druhy vačnatců se však ve dvou migračních vlnách šířily i po Eurasii. Poprvé v době před 120 miliony let a podruhé v době před 35 miliony let. V té době však rovněž pronikly přes pevninský most do Severní Ameriky pokročilé druhy placentálních savců, kteří se rychle rozmnožili a vytlačili tím primitivnější vačnatce, již v Severní Americe beze zbytku vyhynuli. V této době však už byly Jižní Amerika, Antarktida a Austrálie samostatnými kontinenty, na kterých probíhal bouřlivý rozvoj vačnatců. Ti na těchto kontinentech obsadili všechna životní prostředí kromě vzduchu. Stejným způsobem života a přizpůsobení se klimatickým podmínkám tak vznikly mezi vačnatci obdobné typy zvířat, jaké se vyvinuly mezi placentálními savci v Severní Americe a Eurasii. Tento stav trval až do doby před 2 miliony let, kdy vznikla Panamská šíje, která spojila oba americké kontinenty. Tímto úzkým a hornatým pevninským mostem začali pokročilí placentální savci pronikat do Jižní Ameriky a vačnatci naopak.

Proniknutí vyspělých placentálních savců do Jižní Ameriky mělo za následek poměrně rychlé vymření téměř všech jihoamerických vačnatců kromě dvou nejprimitivnějších druhů vačic opossum, které nebyly nijak potravně ani ekologicky specializovány a dokázaly se v Jižní Americe udržet. Druh vačice Didelphis marsupialis však úspěšně proniknul přes Panamskou šíji až do Severní Ameriky, kde se vyskytuje doposud a jeho populace se početně neustále zvyšuje.

MILIONOVÁ HISTORIE VAČNATCŮ

Austrálie tak do dnešních dnů zůstala jediným kontinentem, na kterém jsou vačnatci v převaze nad placentálními savci. Ti jsou v Austrálii zastoupeni jen 10 druhy kaloňů, 40 druhy netopýrů a asi 70 druhy řádu hlodavců z čeledi myší. Mnohé z nich se dokonale přizpůsobily životním podmínkám Austrálie a staly se pozoruhodnými endemity. Placentální savci se však do Austrálie přistěhovali v nedávné době, asi před 100 000 lety. Posledním placentálním savcem, který se dostal na tento kontinent bez přispění člověka, je pes dingo. Předpokládáme, že tato psovitá šelma přišla do Austrálie před 3000 až 4000 lety. Je docela možné, že se původně jednalo o domácího psa pravěkých lovců, který později zdivočel. V každém případě však jeho přítomnost znamenala pohromu pro jedinou velkou vačnatou šelmu, vakovlka psohlavého, jenž záhy po příchodu dinga na kontinentu vyhynul. Stejný osud potkal i menší šelmu ďábla medvědovitého. Oba tito draví vačnatci se však až do příchodu anglických přistěhovalců zachovali na Tasmánii. Vakovlk psohlavý však byl přistěhovalci systematicky vyhuben v roce 1930, protože údajně škodil ovcím. Jako kuriozitu lze uvést, že takřka ve stejné době, kdy se vakovlka podařilo vyhubit, rozhodly tasmánské úřady o jeho přísné ochraně.

První primitivní vačnatci přišli patrně do Austrálie přes Antarktidu v době křídy před 84 až 65 miliony let. Ani oni tedy nejsou původními savci, kteří se na území dnešní Austrálie z plazích předků vyvinuli. V době, kdy vačnatci dorazili do Austrálie, zde však již prosperovali četní zástupci třetího nadřádu savců – vejcorodí. Tato nejprimitivnější skupina savců je zřejmě jediným zbytkem původní australské zvířeny, která se zde samostatně vyvinula z původních mezozoických savců již nejméně před 130 miliony let. Usuzujeme tak proto, že ze žádného jiného kontinentu neznáme jediný fosilní doklad výskytu vejcorodých. Je však třeba zdůraznit, že Austrálie jako taková byla v této době východní výspou jižního kontinentu Gondwana, což mimo jiné dokládá nedávno objevená fosilie primitivního mezozoického savce z období jury před 167 miliony let.

PTAKOPYSK A JEŽURA


Ježura australská patří k prastaré třídě vejcorodých savců jako ptakopysk podivný. Specializuje se na pojídání termitů a mravenců.

Vzhledem k pozdější izolaci Austrálie od ostatních kontinentů se nám dochovaly na jejím území, k němuž dříve patřila i Papua-Nová Guinea, tři samostatné rody vejcorodých savců, které jsou zastoupeny vždy jen jedním žijícím druhem. Jsou to ptakopysk podivný, jehož fosilie byly nalezeny i v Jižní Americe, dále ježura australská a paježura, žijící v současnosti již jen na ostrově Papua-Nová Guinea. Nadřád vejcorodých se od dvou ostatních nadřádů savců – vačnatců a placentálních savců – liší primitivní stavbou těla a rozmnožováním na úrovni plazů. Samice vejcorodých mají dva velké vaječníky. U ježur jsou oba funkční, u ptakopyska je funkční pouze levý, podobně jako u ptáků. Pravý vejcovod je zakrnělý. Rozdíl ve vejcovodech mezi vejcorodými a ptáky je pouze v tom, že vejcovod vejcorodých není rozdělen oproti ptákům na funkčně odlišné úseky, v nichž jsou vylučovány různé vrstvy vaječného obalu. Ve vaječníku se vejcorodým vyvíjí velké vejce, které je bohaté na žloutek. Toto vajíčko je oplodněno v ústí vejcovodu, váží jen 0,02 gramu a měří 3,5 až 4 mm. Ihned po oplodnění se obalí dvěma vrstvami bílku, zatímco zárodek již roste. Při postupném sestupu vejcovodem do dělohy potom přijímá vajíčko ze zvláštních žláz výživné látky, čímž přibývá na objemu. V okamžiku, kdy se dostane do dělohy, začne se na něm vylučovat nejprve kožovitá, později mineralizovaná skořápka. Svoji velikost zvětší až šestkrát a při snesení váží již 0,12 gramu a měří až 17 mm. Doba od oplodnění po snesení, během níž probíhá v placentě výživa vajíčka děložními výměšky, trvá maximálně 30 dnů. Samice ježur snášejí vajíčko přímo do vaku, který se jim vytvoří na břišní straně a jehož otvor je obrácen ke kloace. Ptakopysk má sice zakrnělé vakové kosti, ale patrně přizpůsobením se vodnímu prostředí ztratil schopnost vak vytvořit, a snáší vejce do podzemního hnízda vystlaného suchou trávou a listím. Inkubace vajec trvá okolo 10 dnů. Čerstvě narozené mládě je velké 1,5 cm a je vyživováno mateřským mlékem. Mimo způsobu rozmnožování mají vejcorodí i primitivní stavbu lebky. Kromě toho se jejich ledviny stavbou svých buněk podobají ledvinám plazů, ačkoliv mají stejnou výkonnost jako ledviny ostatních savců. Rovněž stavba srdce je podobná plazům. Krev okysličená je od neokysličené sice oddělena chlopní, ale tato chlopeň není tvořena blánou jako u savců, nýbrž plochým svalem, podobně jako u krokodýlů. Největší rozdíl je však v počtu chromozomů uvnitř jejich buněk. Zatímco vačnatci mají 18 až 20 chromozomů, vejcorodí jich mají 64. Zbývá jen podotknout, že jediným jasně patrným znakem, který zcela spolehlivě dokazuje příbuznost vejcorodých k savcům, je přítomnost mléčných žláz, které u jiných tříd živočichů nežli savců nemají obdobu. Jako zajímavost lze uvést, že dodnes není s určitostí vysvětleno, jakým způsobem a ze kterých žláz se mléčné žlázy savců vyvinuly. Dnešní plazi totiž mají jen velmi málo potních žláz. Je však možné, že v dávné minulosti byl počet potních žláz u předků savcovitých plazů vyšší, protože kůže přímých předků plazů – obojživelníků – je na žlázy s vnější sekrecí velmi bohatá.

KLOKANÍ REKORDY

Jak již bylo řečeno, vznikl nadřád vačnatců na severním kontinentu Laurasie a postupně se rozšířil přes pevninské mosty až na jižní kontinent Gondwana, jehož součástí byla i Austrálie. V průběhu svého vývoje se vačnatci přizpůsobili téměř všem přírodním podmínkám v celé Austrálii. Jedině vzduch zůstal doménou savců, protože není doposud známo, že by vačnatci vyvinuli jakoukoliv formu schopnou aktivního letu. Schopnostem netopýrů a kaloňů se tak nejvíce přiblížilo několik zástupců čeledi vakoveverkovitých – Petauridae, kteří jsou schopni plachtění ze stromu na strom pomocí kožních záhybů mezi předními a zadními končetinami.


Klokan pralesní Dendrolagus bennettianus se vyskytuje ve stromoví tropických pralesů severovýchodního Queenslandu.
Klokan černonohý (Petrogale lateralis) se vyskytuje na skalnatých lokalitách střední a západní Austrálie v několika poddruzích. Když byl kontinent celkově zalesněn, vyskytoval se v celé Austrálii.

V současnosti je největší čeledí vačnatců čeleď klokanovitých – Macropodidae. Tuto čeleď zastupují jak největší žijící vačnatci, jakým je kupříkladu klokan obrovský, dorůstající do výšky 2,3 m a dosahující váhy 80 kg, tak maličký klokan pižmový se svojí velikostí 27 cm. Klokani jsou nejtypičtějšími australskými býložravci, kteří zde nahrazují placentální býložravce jiných pevnin. Jejich způsob spásání travního a bylinného podrostu je k rostlinám oproti placentálním býložravcům – ovcím a skotu – mimořádně šetrný. Klokani totiž nikdy nevypasou trávu až ke kořínkům jako ovce, čímž jí umožní regeneraci. Kromě toho je jejich váhový přírůstek vzhledem k množství spotřebované potravy vyšší nežli u placentálů, a to z důvodu uzpůsobení mikroflóry zažívacího traktu klokanů australským rostlinám, které jsou svým složením částečně odlišné od rostlin na jiných kontinentech.

Zástupci této čeledi se specializovali podle přírodních podmínek, v nichž se vyskytují. Velké druhy klokanů, kteří se v buši dokáží pohybovat skoky dlouhými až 11 m a rychlostí téměř 60 kilometrů v hodině, se vyskytují na velkých územích. Jejich neustále migrující stáda jsou schopna za jediný den urazit za pastvou až 100 km.

Malé druhy klokanů jsou obvykle úzce specializovány jak stravou, tak i místem svého výskytu. Na východě poloostrova Cape York žijí dva druhy velice vzácných stromových klokanů – Dendrolagus bennettianus a Dendrolagus lumholtzi. Tito klokani se druhotně přizpůsobili životu v korunách stromů tropických pralesů. Žijí skrytým nočním životem a jako potravu přijímají pouze listí stromů a příležitostně i některé lesní plody. Na západě Austrálie se vyskytuje na dvou ostrůvcích Dorre a Bernier drobný klokánek Lagorchestes hirsutus, který zde byl izolován na konci doby ledové vzestupem hladiny Indického oceánu. Zatímco jeho příbuzní na pevnině vlivem změn klimatu vymřeli, izolovaná skupina klokánků přežila až do současnosti v počtu několika set jedinců.

Klimatické změny, které nastaly na kontinentu v posledních padesáti tisících letech, nejlépe demonstruje jeden z deseti skalních klokanů Petrogale lateralis. V době, kdy Austrálii pokrýval tropický deštný prales a plocha dnešních pouští byla oproti současnému stavu nepatrná, byl tento druh klokana patrně rozšířen na všech skalnatých lokalitách celé Austrálie. Postupné vysychání kontinentu však území jeho výskytu rozdělilo na sedm jednotlivých oblastí, které jsou od sebe vzdáleny stovky kilometrů. Dnes tak můžeme tento druh skalního klokana nalézt v skalnatém pohoří západního Queenslandu v okolí města Mount Isa, v centrální Austrálii v pohoří Macdonnell Ranges i v opuštěných oblastech Hamersley Range v Západní Austrálii.

VAČNATÉ ŠELMY


Ďábel medvědovitý je největším současným vačnatcem. Vyskytuje se pouze na Tasmánii. Aktivní lovci jsou pouze mláďata, dospělí jedinci se většinou spokojí s požíráním mršin.
Foto: Vlastimil Tichý

Šelmy jsou dnes v Austrálii zastoupeny masožravými příslušníky čeledi Peramelidae. Stejně jako u klokanů, i zde je velikost jednotlivých zástupců různá. Největší šelmy jsou zařazeny do čeledi kunovcovitých – Dasyuridae. Patřil sem i vakovlk psohlavý, který však již vymřel. V současnosti je největším dravým vačnatcem ďábel medvědovitý, žijící dnes pouze na Tasmánii. Stejně jako vakovlk psohlavý, byl i on původně hojně rozšířen na celém kontinentu. Příchodem psa dinga mu ale vyvstala potravní konkurence, které nebyl schopen se přizpůsobit, a stejně jako vakovlk i on na kontinentu vyhynul. Ačkoliv je ďábel medvědovitý aktivním nočním lovcem, nepohrdne mršinou. Dospělí jedinci loví zásadně na zemi, ale mláďata čile šplhají do korun stromů, kde v noci loví spící ptáky a jejich mláďata. Ďábel má velice silné čelisti, kterými je schopen hravě rozdrtit i ty nejpevnější kosti skotu. Při hodování na svém úlovku či mršině ulehne k jejímu boku a začne ji ožírat ze strany na stranu. Vytržené kusy masa a překousnuté kosti polyká vcelku až do naprostého nasycení, přičemž vydává hlasité mlaskavé a chrochtavé zvuky. Nestačí-li vše spořádat, ulehne vedle mrtvého zvířete, případně si při nepřízni počasí vleze do jeho břišní dutiny a usne. Po probuzení opět žere, a dokud není vše snědeno, neopustí zdroj své potravy.

Ostatní vačnaté šelmy jsou relativně malé. Neznamená to však, že by byly pro svoji potenciální kořist méně nebezpečné, spíše naopak. Jsou to malí noční živočichové vzhledem podobní myším, kteří se ovšem živí masem a při lovu se chovají jako placentální lasičky. Jejich kořistí se stává jak různě velký hmyz, tak i ostatní zvířata, jež mohou být jako kořist i o něco větší nežli jejich predátor. Pro malé vačnatce a plazy je kupříkladu pravou pohromou kowari, který žije v pustinách Simpsonovy pouště a je schopen ulovit kořist větší, nežli je sám. Vodu přijímá tento zdatný lovec pouze ze své kořisti. Jeho velikost je až 32 cm včetně ocásku, který však tvoří téměř jednu polovinu této délky. Dalším náruživým lovcem je vakorejsek, specializující se zejména na lov většího hmyzu. Jeho velikost se pohybuje okolo 15 cm, přičemž ocásek je opět polovinou této udané délky. Nejnáruživějším lovcem však je až 40 cm dlouhý vakorejsek chvostnatý, který při lovu zabíjí více kořisti, nežli je schopen sežrat. Jako posledního dravce představíme kunovce velkého, jenž dorůstá podobné velikosti jako ďábel medvědovitý. Není však tak robustně stavěný a svoji kořist hledá podobně jako evropská kuna ve větvích stromů. I on je nočním lovcem, který dorůstá velikosti jednoho metru. Polovinu této tělesné délky však tvoří huňatý ocas. Jeho kořistí jsou zejména drobní vačnatci až do velikosti malých klokanů wallaby (50 cm) a ptáci.

KUSKUSOVITÍ


Possum vlnitý je častým obyvatelem australských lesů na jihu a východě kontinentu.
Samice possuma vlnitého přenáší svá mláďata stejně jako americká vačice opossum na hřbetě.

Příslušníci čeledi kuskusovitých – Phalangeridae – připomínají stavbou svého těla a životem na stromech poloopice, veverky a plchy. Většina zástupců této čeledi žije na východě Austrálie v deštných pralesích. Někteří drobní zástupci této čeledi se živí sladkým nektarem květů, jiní jsou všežraví. Possum medosavý je dlouhý deset centimetrů a živí se výlučně květním nektarem. Pro tento jídelníček je vyzbrojen dlouhým čumáčkem a dlouhým úzkým špičatým jazýčkem. Ten může vypláznout až na délku tří centimetrů. Špička jazyka je pokryta drobnými štětinkami, jež zadržují pyl a nektar. Bílkoviny získává z drobného hmyzu, který z květu sebere spolu s nektarem. Mezi nejvzácnější zástupce celé nadčeledi patří kuskus skvrnitý, podobný stavbou svého těla madagaskarským poloopicím. Má dlouhé jemné prsty zakončené ostrými drápy a silný chápavý ocas, který je na konci lysý a umožňuje tomuto pozoruhodnému zvířeti akrobatické kousky ve větvích stromů. Oblast jeho rozšíření je malá a nelézá se v těžce dostupných pralesích severního výběžku poloostrova Cape York.

Nejběžnějšími zástupci této čeledi jsou pospolitě žijící kusu liščí. Tyto vačice žijí v lesnatých oblastech ve větších rodinných skupinách. Jsou všežravé, velice zvědavé, a i když vidí člověka poprvé, po chvíli se osmělí a přijdou si vyškemrat něco k snědku. V rámci celé skupiny však vládne přísná hierarchie a krvavé souboje, které mohou skončit i smrtí jednoho ze soků či sokyň, jsou na denním pořádku. Jako úkryty používají tito vačnatci dutiny v kmenech stromů. Aktivní jsou až při soumraku a v noci.

KOALY A VOMBATI

Kuskusovitým je příbuzná nadčeleď Vombatoidea s čeledí koalovitých – Phascolarctidae, jež má jediného žijícího zástupce – koalu. Jedná se o vačnatce, který je velice úzce potravně navázán na listí několika druhů eukalyptů, jež jsou pro ostatní vačnatce a placentální savce nestravitelné a mírně jedovaté. Vzhledem ke svému obtížně stravitelnému jídelníčku, který nepatří k energeticky nejbohatším, je koala nucena v průběhu dne takřka nepřetržitě přijímat potravu. V přestávkách mezi spásáním listí spí relativně tvrdým spánkem. V období květu eukalyptů se však i pro koalu stává listí těchto stromů jedovatým. Koala je tak nucena držet až měsíční půst, který prospí. Po celou tuto dobu tráví podkožní tuk, co si v průběhu roku nashromáždila. Zajímavostí je skutečnost, že koala netrpí díky své potravě bohaté na esenciální oleje eukalyptu žádnými vnějšími ani vnitřními parazity.


Koala je potravně úzce specializovaným vačnatcem, živí se pouze listy několika druhů eukalyptů.
Denní režim koaly je z poloviny vyplněn přijímáním potravy. Zbývající čas věnuje trávení a spánku. Ze stromu na strom se přemisťuje velmi rychle a jen v nejnutnějším případě – při nedostatku potravy.

Druhou čeledí jsou vombati – Vombatidae. Tato čeleď má dva žijící druhy vombatů, kteří jsou jedinými vačnatci majícími mnoho společných rysů s placentálními hlodavci. Známější je druh vyskytující se ve státech Viktoria a Nový Jižní Wales – vombat obecný. Jeho méně známým příbuzným je vzácný vombat jižní, který se vyskytuje v úzkém pásu podél jižního pobřeží Nullarborské roviny u Velkého australského zálivu. Vombati jsou noční zvířata, která se živí výhradně spásáním trávy a různých bylin. Ve své podstatě jsou obdobou prasat. Vombat obecný žije v lesích a na travnatých loukách, kde si vyhrabává systémy nor, dlouhých od 5 do 20 metrů. Vombat jižní sice rovněž buduje chodby, ale příležitostně se zdržuje i v četných jeskyních a dutinách, které se v krasu Nullarborské roviny hojně nalézají. Nedostatek vody řeší tím, že ji v době jejího nedostatku získává pouze z potravy. V létě, kdy jsou teploty vysoké i v nočních hodinách, upadá do letního spánku. Oba vombati dorůstají délky jednoho metru a váží okolo 36 kg.

Austrálie má i obdobu afrického mravenečníka v podobě drobného vačnatce mravencojeda žíhaného. Toto krásné zvíře s pěknou huňatou srstí a několika jasně bílými příčnými pruhy na hřbetě se vyskytuje v jihozápadní části Západní Austrálie. Je aktivní přes den a živí se požíráním různých druhů mravenců a termitů. Jeho velikost včetně ocasu je 50 cm.

VAKOKRT PLOVOUCÍ V PÍSKU

Poslední z opravdu zajímavých vačnatců je tajemný vakokrt písečný. Tento zvláštní živočich se vyskytuje v písčitých pouštích západní a střední Austrálie. O jeho životě a rozmnožování víme velice málo. Není ani jisté, jestli je jediným zástupcem svého řádu Notoryctemorphia. V roce 1920 byl totiž popsán ještě jeden druh vakokrta pod názvem Notoryctes caurinus, ale nikdo si dodnes není zcela jistý tím, zda se nejednalo o jeden a tentýž druh. Vakokrt je popsán pouze z několika málo odchycených exemplářů. Ještě v sedmdesátých letech byla za odchycení živého vakokrta vypsána vysoká finanční odměna. S určitostí víme, že vakokrt je zvíře zcela slepé s noční aktivitou. Jako potrava mu slouží různé druhy drobného hmyzu a jeho larvy. Podle obsahu žaludku odchycených jedinců je však zřejmě schopen i ulovit a pozřít mláďata scinků a jiných drobných plazů. Vakokrt písečný doslova plave v jemném pouštním písku deset až dvacet centimetrů pod povrchem, ale může se zahrabat až do hloubky okolo dvou metrů. Na povrch písku patrně nikdy nevylézá. Pod jeho povrchem se orientuje dobře vyvinutým čichem. Podle všeho přijímá tekutiny jen ze své potravy.

S KÝM SE SETKAL PRAVĚKÝ AUSTRALSKÝ LOVEC

Na všech těchto příkladech vidíme, jak pozoruhodné může být přizpůsobení se jednotlivým životním podmínkám. O minulosti vačnatců a jejich vývoji v Austrálii však mnoho nevíme. Ačkoliv vačnatci přišli do Austrálie již před 80 miliony let a vejcorodí zde již žili nejméně 50 milionů let, jsou zkameněliny jejich koster velmi vzácné. Jednou z příčin je okolnost, že Austrálie byla z geologického hlediska velice klidným kontinentem. Prošla mnohem menším počtem geologických zdvihů nežli ostatní kontinenty, a proto se na její povrch dostalo mnohem méně fosilií. Druhým důvodem je, že v pustinách centrální a západní Austrálie se prováděl jen velice sporý paleontologický průzkum. Přesto však paleontolog R. A. Stiron z kalifornské univerzity nalezl množství koster podivuhodných vačnatců ve vyschlých jezerních pánvích slaných jezer. Z kosterních pozůstatků se podařilo sestavit kostru největšího známého býložravého vačnatce, odborně nazývaného Diprotodon. Bylo to těžkopádné zvíře mohutnější nežli dnešní nosorožec, které vymřelo vlivem změn klimatu před 26 000 lety. Jeho současníkem byla velká vačnatá šelma velikosti leoparda jménem Thylacoleo. Podle chrupu a drápů se mohlo jednat o velice nebezpečného dravce, který se patrně živil lovem procoptodonů a možná i diprotodonů. Je však nutné podotknout, že se v současnosti uvažuje i o možnosti, že vačnatec Thylacoleo nebyl šelmou, ale vysoce specializovaným býložravcem. Všechna tato zvířata vyhynula vlivem vysychání kontinentu. Je však více než pravděpodobné, že se s nimi setkali pravěcí lovci, kteří přišli do Austrálie již před 60 000 lety.

Category: 2001 / 10

Když se u nás rušil trest smrti, souhlasil jsem. Nikde na západ od Prahy se už v té době nepopravovalo – nepočítáme-li Ameriku, která byla odjakživa výjimečná v mnoha věcech, včetně trestu smrti.

V té době jsem znal osobně pouze jediného vraha: toho tzv. spartakiádního, o kterém jsem napsal kus knížky „Brutalita“ a později ještě seriál do Reflexu. Přepadl jedenáct žen, tři z nich velmi brutálně zavraždil, a kdyby nebyl v té době ještě mladistvý (bylo mu 16 let), asi by ho komunistická justice popravila. V osobním styku působil jako milý a plachý hoch, který si v kriminále užil své jak od spoluvězňů, tak od dozorců. Zdálo se, že pokud nepřistoupí na kastraci, do níž ho nutili psychiatři, hned tak se na svobodu nedostane. Svým způsobem pro něj možná těch deset let, které vyfasoval, plus následná ústavní psychiatrická léčba byl horší trest, než kdyby ho tenkrát rovnou popravili.

Nebyl jsem tenkrát sám, kdo tu výměnu neodvolatelné smyčky za doživotní trest vítal. V euforii po listopadu 89 nakrátko většina společnosti uvěřila, že člověk obecně je lepší tvor, než jsme si mysleli léta předtím. Že to jen desetiletí společenské nesvobody z něj ždímala to nejhorší – a teď je na čase, aby se ukázal v lepším světle. Navíc jsme všichni měli ještě v příliš živé paměti osudy čestných a zásadových lidí, kteří skončili na šibenici jen proto, že se prostě státní moci nehodili do krámu. Ať už za nacistů, nebo za komunistů.

Tohle období všeobecného optimismu bohužel ale netrvalo dlouho. Se společenským uvolněním se uvolnil i zločin. Objevil se nový fenomén – nájemná vražda – a objevili se i noví vrazi. Vývojový typ: cynický, bezohledný egoista bez citu. Mnozí navíc ze zemí, kde má lidský život jaksi tradičně menší cenu a kde profesionální vrahy vyráběl pro vojenské účely sám stát. Ruští veteráni z afghánské války, divocí lupiči ze Zakavkazí, mafiáni z Ukrajiny, hrdlořezové z Balkánu, kteří nemrknou brvou, když zabijí dítě jen proto, že je jiného vyznání nebo národnosti. Tehdy jsem poznal osobně dalšího vraha, jenž dost významně ovlivnil můj názor na trest smrti. Jmenoval se Karel Kopáč a v pětici tzv. orlických vrahů, kteří strkali lidi do sudů s louhem a potápěli je do stejnojmenné přehrady, zastával roli řekněme „metodika“.


21. 11. 1992, Libérie – popravčí četa tváří v tvář odsouzenému vojákovi AFL před veřejnou popravou.
Foto: Robert Patric, Corbis Sygma

Když jsem s ním mluvil, byl už na invalidním vozíku a tvrdil, že trest smrti se neměl rušit.

„Proč jste pro trest smrti, když byste ho nejspíš sám dostal?“ ptal jsem se.

„Mně na životě nezáleží,“ říkal. „Ale hlavně – protože jsem zabíjel, vím, jak vrazi uvažují. Dokud nad vámi visí dvacet let, doživotí, pořád máte podvědomý pocit, že se z toho nějak dostanete. Ale kdyby nad vámi visela smyčka, zatraceně bychom si rozmysleli, jestli zabíjet, nebo ne.“

Ve společnosti v té době vrcholila úplně jiná éra diskuse o trestu smrti. Pod vlivem zločinu, jehož brutalita a četnost překonávala všechny předchozí statistiky, začínali i ti největší odpůrci trestu smrti pochybovat. V tisku i mezi politiky se objevily silné signály: obnovme trest smrti, jinak ten strašný trend nezastavíme. Zarytí humanisté sice dál argumentovali, že sama existence trestu smrti žádné statistiky zločinu nevylepší, varovali opětovně před možným zneužíváním a justičními omyly. Ale kdyby v té době došlo k referendu „obnovit, či neobnovit“, názor veřejnosti by byl na straně absolutní odplaty.


14. 8. 2001, Teherán – veřejná poprava překupníků drog. Od roku 1989 zde bylo zaznamenáno 2000 veřejných poprav.
Foto: Corbis Sygma

Kopáčova slova mi ležela v hlavě hodně dlouho. I v době, kdy jsem se pak osobně setkal s dalšími lidmi odsouzenými za vraždu. S Ivanem Roubalem, s Ivanem Jonákem atd.

Pak ale přišla kauza Jiří Kajínek, o níž jsme s kolegou Kroupou natočili seriál televizních reportáží a napsali knihu – a zase bylo všechno jinak. Najednou jsem s úžasem zjišťoval, jak je možné i v demokratické společnosti odsoudit člověka za dvě vraždy, aniž by existovaly základní důkazy, a jak děravé to obvinění může být.

„Kdyby existoval trest smrti, nejspíš bych už nežil,“ říkal mi Jiří Kajínek. „Takhle mám alespoň naději.“

Ať už bude finální verdikt soudu v Kajínkově případu jakýkoli, ať už potvrdí jeho vinu v plném rozsahu, zčásti, či ho dokonce osvobodí, nemění to nic na tom základním signálu, který vyslal. Pro společnost – i pro mě osobně…

Category: 2001 / 10

Každý druhý Čech tam jezdil. A tak každý druhý bude vzpomínat na veselé příběhy z letních dovolených v dunách písčitých kempů. Vyprávět o studených Němkách a teplém pivu. O proslulých FKK plážích, kde se koupalo „úplně bez“. O kempech se sociálním zařízením připomínajícím gulag, o výborných „wurstech“, silném studeném větru a ještě studenějším moři. Při vzpomínkách se většině z nás objeví v očích sentimentálně sarkastická jiskra z pocitu něčeho podivně známého, ale vzdáleného. Vše je pryč a zbývají jen bizarní vzpomínky na levné dovolené v bývalé NDR.

DÁVNÁ KRÁSKA

Řeč bude o území, které leží na severu od našich hranic a nazývalo se Východem. Východoněmecké pobřeží bylo pro české turisty totalitní doby jediným bezproblémovým přístupem k moři. Před dvanácti lety se východní Německo stalo opět Západem. Naši turisté se odvrátili od baltského pobřeží a jezdí se zcela logicky vyhřívat k mořím jižním. Jak vypadají dnes letoviska lemující Balt, jsem se vydal zkoumat s velkým potěšením. Jako bych znovuobjevoval dávnou studenou krásku, milovanou kdysi z převeliké nouze. Aby byl obraz současnosti kompletní, přesouval jsem se po pobřeží bývalého východního Německa směrem do Německa západního. Musím říci, že vzpomínky na minulost mě ale provázely neodbytně jako příběhy z povedeného abiturientského večírku…

ROSTOCK


Rostock stále platí za průmyslové a námořní centrum bývalého „východoněmeckého“ pobřeží.
Plakátová kultura jasně signalizuje, že i Rostock směřuje z východu na západ.

„…Tento hotel, ve kterém vy spali, na podzim půjde pryč,“ oznámila nám průvodkyně roztomilou češtinou hned v úvodu. Jako by v ní bourání panelového hotelu probudilo vzpomínky na válku, pokračovala: „Já byla v Ústí nad Labem do devatenácti, pak odsunuli. Pak učila ruštinu a angličtinu v Rostocku, teď provádím turisty,“ minimalizovala svůj životopis pětasedmdesátiletá čiperka a dala se na úprk městem.

Rostock vznikl před osmi sty lety a patří mezi stará hanzovní města. Je nejstarším univerzitním městem severního Německa, velkým přístavem, průmyslovým a kulturním centrem bývalého východoněmeckého pobřeží. Historický střed města je z velké části rekonstruován, protože za války neunikl bombardování. Snad z této skutečnosti vyplývá velkorysost parků a volných prostranství s fontánkami a figurální výzdobou. Středu města vévodí katedrála, nejstarší univerzita baltského regionu a centrální náměstí s historickou zástavbou. Dalo by se říci – úhledné německé město s možností veškerého turistického vyžití včetně výletů lodí do okolních přímořských letovisek.

V úvodu zmiňované vzpomínky na minulost se však nedaly ukolébat idylkou a pohostinností náramnými mořskými specialitami. Vzpomněl jsem si totiž na nekonečná šedá panelová sídliště ze vzdálených zastávek rostockého S-bahnu, jedna z nejperverznějších sídlišť, jaká jsem viděl. Také jsem si vzpomněl na proslulé rostocké nacionalisty – jedny z nejradikálnějších, a toužil vše znovu spatřit. Po desáté večer jsme nastoupili do tramvaje mířící k periferii. Směr vypadal dobře. Adolescenti rozvalení na sedačkách normálně kouřili cigarety a jeden ji omylem típl o kolegu Jardu, když vyhazoval nedopalek ze dveří. V noční panelové čtvrti jsme našli pohrobka bývalých umakartových hospod a dali si pivo s železitou příchutí za tři marky. Hospůdka byla příjemně kašírovaná a nám ujela poslední tramvaj. Museli jsme proto zpět do centra nočním autobusem. Na následující zastávce přistoupili vyholenci, zapálili žvára, měli hloupé řeči na krásné blonďaté holky i na Araba, co seděl vedle mne. Drželi jsme zbaběle pysk, jako ostatní cestující, neboť jsme si nechtěli kazit pěkný večer. Byl jsem spokojen, protože kolorit města se kryl s jeho pověstí. Co mě však překvapilo, byl starý balkánský trik recepční z hotelu. Dávám jí hrst drobných za džus z baru. Ona protestuje, že jsou to „samé feniky“, a v nestřeženém okamžiku vhodí čtyři celé marky do šuplíčku a tvrdí, že jsem jí dal pouze feniky v hodnotě jedné marky… Inu, východ je východ a já mám za čtyři marky příhodu. Promiň, Rostocku, jestli ti křivdím.

VZDUCH 13, VODA 19


Opalovací koše dobře chrání před všudypřítomným větrem a pískem.

„Uááá, jdem do tohóóó,“ hecujeme se na pláži. Strháváme bundy a vrháme se do vln načechrávaných třináctistupňovým větrem. Moře je pohádkově vyhřáté na devatenáct stupňů. Řádíme jako jediní plavci na pláži ve Warnemünde. Je začátek září, moře je na svém teplotním vrcholu, ale ani to nepřiměje nikoho normálního ke koupeli. U vchodu do vylidněného kempu nás vítá jen socha indiána a pár skalních stanových zarputilců. Plážové městečko, ve kterém je v sezoně plno, zeje pustotou. Místní kino hangárového typu, supermarket, i sociální zařízení dávají tušit dobrou úroveň za poměrně nízkou cenu. S průměrnou cenou dvanáct marek na osobu jde asi o nejlacinější formu baltské dovolené. Kdo si chce připomenout staré dobré časy, může mezi borovicemi spokojeně tábořit. Odpudivé sociální zařízení, arogantní vrátné ani české sekce už tu ale v žádném případě nenajdeme. Co je však nutné pro případnou dovolenou oprášit, jsou staré dobré látkové větrolamy, které si rodinky zapichují do písku pláže a chrání se před věčným větrem.

Přímořské letovisko Warnemünde vás potěší příjemnými restauracemi i drobnými zajímavostmi, jako je například domek, ve kterém po nějakou dobu žil a maloval nejznámější norský malíř a expresionista Edvard Munch. Platí také za bezkonkurenční ráj milovníků mořského plachtění.

LÁZNĚ JAKO MALOVANÉ


Lázeňské kolonádě v Travemünde dodávají trochu tesknou náladu ruští pouliční hudebníci.

Travemünde je lázeňské město, které leží už na západě, za bývalou železnou oponou. Spíše než v kempech je ubytování je koncentrováno v malebných hotelech podél mořské kolonády. Korzem mezi převážně postaršími lázeňskými hosty se můžete občerstvovat ve všech typech pohostinských zařízení od německé kuchyně až po asijské restaurace. Kosmopolitní strukturu obchodníků završují pouliční zpěváci a muzikanti z bývalé ruské federace, pějící poněkud teskné písně. Za hlubokého troubení zaoceánských lodí a trajektů, vyšších než okolní architektura, sbírají drobné marky do klobouků. Ohromné lodě vymykající se zcela měřítkům městečka vyplouvají z přístavu Lübeck a průplavem se dostávají v Travemünde na širé moře. Velikostí je převyšuje pouze hotel na konci mola, jenž se svou výškou něco přes sto metrů převzal úlohu majáku i vyhlídkové věže. Za ním se prostírají široké, okrově písčité pláže s legendárními opalovacími koši. Vstup na pláž je za tři marky a koš za pět. V době mé návštěvy, tedy v září, se koupali jen ti nejodvážnější, ačkoli teplota moře je v tento čas maximální a dosahuje zde nevídaných dvaceti stupňů Celsia. Teplota vzduchu jen výjimečně dosahovala patnácti stupňů, a tak se lidé věnovali spíše pouštění draků a stavění hradů z písku. Postavy v opalovacích koších se podobaly zachumlaným šusťákovým mumiím a déšť každou chvíli donutil rekreanty k úprku do hotelu. Jak se tak déšť střídal s prudkým sluncem, vymaloval nad mořem duhu v podobně pruhovaném spektru, jako potahy plážových lehátek. Inu, Němci vše dokáží sladit velice „pünktlich“.

KRÁL HANZY

Když projedeme průplavem z Travemünde do vnitrozemí, dostaneme se do města Lübeck, kterému se též přezdívá „král hanzy“. Dnes je město s jedním tisícem památkově chráněných staveb světovou kulturní oblastí pod ochranou UNESCO. Staré město je uzavřeno do oválného tvaru, který chránily a oddělovaly ze všech stran kanály. Má rozlohu kolem dvou kilometrů čtverečních a jeho stavby se pitoreskně bortí a naklánějí v měkkém písčitém podloží. Dřívější městské hradby připomíná překrásná brána Holstentor, která byla vyobrazena též na starých německých bankovkách. Ke zvláštní atmosféře města přispívá množství nízkých průchodů do dvorků s miniaturními domky. Jak se kdysi město rozrůstalo, bohatí měšťané takto museli řešit ubytování chudších obyvatel.


Z věže kostela St. Petri je krásný pohled na Lübeck, město s tisícem budov pod ochranou UNESCO.

V Lübecku sídlí též proslulá výroba lahodného německého marcipánu, který obsahuje neuvěřitelných šedesát procent mletých mandlí. Lübeck je také městem Thomase Manna, jehož život a dílo je dokumentováno v domě Buddenbrookhaus. Semknutost a nádhernou polohu města je možné obhlédnout z vyhlídkové věže kostela St. Petri. Do výšky několika desítek metrů vyšlápnete jen po několika málo schodech. Zbytek za vás totiž obstará výtah.

KDO SI HRAJE, NEZLOBÍ

Závěrem krátkého putování podél Baltského moře byla návštěva zábavního Hansa parku v Sierkendorfu. Je druhým z nejvíce navštěvovaných zábavních parků Německa a má opravdu co nabídnout především rodinám s dětmi. Mezi klasickými kolotočovými atrakcemi, centrifugami a horskými drahami najdeme i netradiční indiánský rafting na umělé řece. Děti se mohou zapojit do pirátských her, nebo projít strašidelnou jeskyní s mechanickými zvířaty, jimž dominuje opravdu zuřivý, velmi zaprášený medvěd se zeleně světélkujícíma očima a křečovitými pohyby. Jako nejprospěšnější sportovně laděnou atrakci musím doporučit Hüpf-Berge – totiž skákací obří gumové bubliny. Je to dobré na posílení nohou a užijete přitom hodně legrace. Zvláště když začnete omylem jako my rajtovat na bublinách určených malým dětem, které se při našem hopsání začaly odstřeďovat zcela nekontrolovaně pryč. Velkým lákadlem, především pro dospělé, ovšem doporučovaným až po centrifugách, jsou stylové restaurace. Můžete se zasytit třeba výbornou mexickou pochoutkou. Kdo si hraje a jí, ten zkrátka nezlobí. V tomto duchu bylo německé pobřeží fajn. V kombinaci s historkami a vzpomínkami na minulost, které moji společníci sypali v hluchých místech z rukávu, takové nakonec opravdu bylo. I když nereprodukovatelné příběhy z totalitní minulosti NDR byly zdaleka, zdaleka nejlepší.

Category: 2001 / 10

Vybuchla Etna a jako ohňostroj mediálních jisker za ní povlávaly „dramatické“ titulky novin a šoty televizního zpravodajství. Krátce, rychle, aktuálně! Jenže Etna není osamocený vulkán, ale součást komplikovaného systému posunu kontinentálních desek. Společně s ní sem patří i další aktivní sopky, které leží právě na italském území. Na rozsáhlejší informace už ale v rychlém zpravodajství není čas. Přestože se jedná o hojně turisticky využívaná místa, málokdo vyhledává odborné informace utajené v hlubinách vulkanologických skript. Pojďme se tedy blíže podívat na skryté teplo pod italskou půdou na příkladech nejznámějších zdejších sopek, z nichž jedna dala jméno celému vědnímu oboru.

ETNA – SOPEČNÁ KRÁLOVNA


Historie Etny je poměrně dlouhá. Přestože je označována za stratovulkán, její zrod se odehrál zhruba před 700 000-500 000 lety a formovala se jako štítová sopka. V pleistocénu zesílila v místech dnešních jižních břehů Sicílie podmořská činnost a výrony lávy označovaly oblast několika aktivních vulkánů. Vlivem posunu tektonických desek se oblast začala zvedat a došlo k formování Etny. Dnes má etna tvar stratovulkánu a vulkanologové se přou o její správné zařazení.

Jaká smůla! Etna je činná pořád, ale erupce, které by ohrožovaly životy, jsou relativně řídké. A já je o pár týdnů minul! Dobrodružství, jež mi dopřálo mé pozorování noční erupce, bylo proti tomu, co přišlo uprostřed léta, jako dětská porce krupicové kašičky proti půlkilovému vepřovému steaku. Jednoduchá cesta na vrchol nejvyšší evropské činné sopky je z města Catania. Prostě tam sednete na autobus, který jezdí relativně často, a vyjedete téměř do poloviny její výšky. „Ne, pane, autobus právě ujel. A další jede až zítra,“ snaží se mě přesvědčit taxikář. Nedůvěru k tomuto povolání mám snad vrozenou. „Ale za 100 000 lir vás tam dovezu.“ Nezklamal. Je před osmou ráno, autobus odjíždí v 8.15. Za 9000 lir. Dýmající Etna je vidět jako logo barů, autobusů či heren. Okolí sopky, zejména ve výšce okolo 1000 metrů, je nesmírně příjemné. Jedlé kaštanovníky se střídají s proudy šedé či černé lávy. Sem tam kavárnička a do dálky svítící žluté janovce. Občas jako zlověstné memento trčí z lávy ruiny domů, jejichž okny kdysi protekly žhavé proudy. Střecha domečku jakoby posazená uprostřed lávy jasně signalizuje, že majitelé se už nevrátí. Po vystoupení z autobusu se snažím dohledat průvodce, na kterého mám kontakt z dřívějška. Marně. Okolo je černá láva a v pozadí kouřící vulkán. Vůbec netuším, že stojím na místě, které bude o pár týdnů později bombardováno rozžhavenými balvany a láva si bude žhavě prorážet cestu tam, kde mám schovaný spacák.

Nakonec jsem se ale stejně nechal nachytat. Celá atmosféra výstupu na „vrchol“ je udělaná tak, že se zdá být zakázaný samostatný výstup. Takže jsem nakonec jel terénním autobusem, a úplného vrcholu stejně nedosáhl. Závěrečný řetěz a cedule se zákazem mi určily definitivu. Nevím, jestli bych zvládl pochod černou vyhřátou výhní po ostré lávě. Kouřící kráter je jen část z masivu o celkové rozloze 1570 km². Navíc není jen jeden. Přestože je Etna svou výškou přes 3300 m nad hladinou moře úctyhodná, její ohnivá historie začala před 700 000-500 000 lety podmořskými výlevy. Její dnešní vrchol a svahy zdobí stovky parazitních kráterů.

Na první pohled vypadá jako klasický stratovulkán a tak je uváděná i v odborných materiálech. Ale na jasnou otázku lze od vulkanologů, kteří dlouhodobě Etnu sledují, získat nejasnou odpověď. „To není tak jednoduché. Etnu lze na základě morfologie definovat jako stratovulkán i jako štítovou sopku, jež má v současnosti 4 velké aktivní krátery. Není možné ji jednoduše klasifikovat schematicky.“

„A kolik má Etna na svědomí lidí?“ Tady je odpověď jednodušší. Díky poměrně velké viskozitě jejích láv se proud pohybuje relativně pomalu, takže lidé mají čas uprchnout. V případě obětí jde většinou o jednotlivce, jako například 9 turistů roku 1979, 2 mrtví roku 1987 a pár dalších během několika desítek let. Větší tragédií byla smrt 60 lesních dělníků roku 1843. Největší zaznamenaný počet obětí je udáván z roku 1669, kdy láva dosáhla části Catanie a událost si vyžádala okolo 10 000 mrtvých. Ovšem literární odhady tehdejší doby se různí a jsou pravděpodobně hrubě nadsazené. Události letošního léta však ukazují, že i když vulkanologové a seismologové předpovídali erupci, obrovským škodám se zabránit nedalo. Pořád ještě neporučíme ani větru, ani žádnému jinému přírodnímu fenoménu.

VULCANO – BŮH A JEHO ŽHAVÉ JÁDRO


Vulcano – sopka dala název vědnímu oboru, který sopky zkoumá. Na vrcholu Vulcana je čoudící fumarolové pole, jehož teplota dosahuje 300-500 °C.
Sirné plyny z fumarol na vrcholu Vulcana vhánějí slzy do očí.

Vulkán je jiné pojmenování pro sopku. Vulkanologie název vědního oboru, který sopky zkoumá. Na Vulcano, tedy prajmenovce všech sopek, si můžete sami vyšlápnout. Není to nic těžkého. Pokud vyrazíte ze Sicílie, chce to jen překonat 25 kilometrů vodní plochy, a jste na ostrově, který je vlastně jedna velká sopka a jedna malá sopka téměř shodného jména. Pak už jen pár set výškových metrů, a jste na vrcholu. Vulcanello (to je ta menší, v současnosti neaktivní) je dnes už poloostrov napevno spojený s hlavním ostrovem, ale ještě v historicky nedávné době byl samostatným ostrovem. Vznikl jako ostrůvek během podmořské erupce. Připojení způsobila, jak jinak, sopečná aktivita a výrony lávy.

Výstup na hlavní kráter Vulcana, Grand Cratere, je atraktivní a nenáročný. Vyšlapaná stezka jasně ukazuje směr, a pokud si nevyrazíte za poledního vedra či prudkého deště, neměla by mít cesta žádné zádrhele. Nahoře je čoudící fumarolové pole, jehož teplota dosahuje 300-500 stupňů. Vlezl jsem do něj, jednak kvůli focení, a pak, když už jsem tady… Sirné plyny z fumarol mi vehnaly slzy do očí. Ale stačilo přes nos uvázat šátek, který byl z výstupu pěkně propocený, a zuby stisknout volný konec. „Slintám jak malé děcko,“ utrousil jsem pro sebe, když mi přes šátek začala prosakovat vlhkost. A mám žízeň. Vím, že dole má svůj pojízdný stánek Antonio, prodavač ovoce a nápojů. Stojí přímo proti cestě z Vulcana a otvírá až kolem poledního. Strategické umístění, lidi jdoucí shora se rádi osvěží a na nějakou tu stovku lir nehledí.

Nastal čas vyzkoušet další z atrakcí ostrova, související s vulkanickou činností. Bublinkovou koupel v moři. Teplé plyny tady probublávají v těsné blízkosti pobřeží a prohřívají mořskou vodu. Dle vlastního naturelu si můžete vybrat místo s tou nejpříjemnější teplotou. Zatímco jsem se rochnil, zaujal mě dětský hlásek nedaleko se koupající české rodinky. „Mami, proč ta voda bublá?“ Už jsem se těšil, jak si vyslechnu dětskou terminologií vysvětlení, že ostrov i moře jsou vyhřívané teplem magmatu, ale odpověď byla daleko stručnější: „Protože tam prdí čerti!“ Matka zřejmě čerpala informace z jiné literatury než já. Chudák klučina si nedůvěřivě čichnul k bublinám a chápavě kývl. „No jo, smrdí to.“ Aby ne, když už při příjezdu je sirovodík tou nejmarkantnější známkou sopečné aktivity. Prdící čert je skoro stejná pitomost, jako na Internetu uváděná skutečnost, že „se tam voda vaří, čímž dochází ke sterilnímu prostředí“. V tomhle „sterilním“ prostředí se velice dobře daří některým druhům síromilných řas. Matka sama vypadala jako bahnící se buvolec, což jí mohlo být ku prospěchu. Vulcano má totiž mimo jiné i léčivou bahenní koupel, takže se stačí ponořit do teplého bláta a čekat, co to udělá s revmatem či kožními chorobami. Spolek prdících čertů musí být ale podstatně početnější na okraji kráteru. Vulkán, římský bůh ohně, by tady měl mít svoji dílnu. Aspoň původní legendy považovaly sopečný kouř za dým z božího komínu jeho kovárny. Třeba římský Vulkán zaměstnával neposlušné čerty při výrobě bouřek pro Jupitera nebo zbraní pro Marta. Času na to měl dost, stáří ostrova je udáváno na 120 000 let.

STROMBOLI – TISÍCILETÝ MAJÁK


Stromboli – sopka měla větší erupce v letech 1919 a 1930, ale její hlavní devízou je pravidelná činnost. Dvakrát až třikrát za hodinu vypustí oblak dýmu a spršku kamení.

Další ostrov, další sopka. Tentokrát vyšší. Po bouřce, která mi promáčela většinu věcí, jsem se s hrstí drobných tisíců lir na kafe vydal na necelý kilometr vysoký vrchol majáku Středozemí. Tak je totiž Stromboli nazývána. Měřit výšky sopek je tak trochu ošemetné. Údaje v různých knihách se liší o stovky metrů. Záleží totiž, zda byla výška měřena po erupci, kdy se vrchol může zásadním způsobem změnit, a třeba i zmizet. Přesto se ale jde z nulové nadmořské výšky, takže o určitý sportovní výkon jde. Nepromokavá bunda, foťák, voda, kontroluji základní vybavení a vyrážím na vrchol. Cesta je ze začátku víc než pohodlná. Kameny vyskládaná tak, aby se po ní dalo jet na motorce. Každou chvíli mi pod nohama uskočí ještěrka. Teprve nad Restorante Observatoria se cesta mění na pěšinu. Ta se ještě výš několikrát drobí na menší stezky a vyšlapané různé zkratky.

Jelikož mám dost náskok, jsem na vrcholu v brzkém odpoledni. Zdobí ho několik monitorovacích stanic, které informace přenášejí samostatným systémem. Běžný telefonní signál tady nezachytíte. Sopka občas zahučí a zachrchlá a jako ukázku dobré vůle vypustí oblak bílého dýmu, ve kterém mizí sprška kamenů. Tohle potěšení mi dopřeje dva až třikrát za hodinu. Občas bývá sdílnější. V říjnu 1996 se takhle předváděla v 10 až 15vteřinových intervalech. Je fakt, že doporučení teplého oblečení bylo namístě. Začíná slušně profukovat a moje mokré kalhoty se po noční bouřce suší dole pod sopkou. Prozatímním řešením je zalézt do improvizovaných úkrytů z lávy. Jedná se vlastně jen o polokruhové zdi zhruba metr vysoké, postavené v těch fotograficky nejatraktivnějších „lovištích“.

Sopka měla dvě větší erupce v letech 1919 a 1930, ale její hlavní devízou je pravidelná činnost. Ta uspokojuje turisty toužící po „bezpečném dobrodružství“. Kromě sopky na ostrově nic není, takže základním zdrojem obživy je turistický průmysl. Roku 1991 tady bylo 361 stálých obyvatel, avšak v létě hrají turisté proti místním přesilovku. Přesto ale zde populace neustále klesá, vždyť v 19. století tady žilo téměř 3000 lidí.

VESUV – NEAPOLSKÉ MEMENTO


Vrchol Vesuvu je značně pozměněný od osudného výbuchu roku 79 n. l. Tehdy sopka pohřbila pod lávou město Pompeje se 16 000 obyvateli.

Hrůzný 24. srpen, který byl roku 79 našeho letopočtu posledním dnem pro 16 000 obyvatel Pompejí, stále připomíná vrchol Vesuvu. Ten je od onoho výbuchu značně pozměněný. „Všude jinde byl den, tady však byla tma, temnější a neproniknutelnější než jakákoli noc.“ Tak Gaius Plinius Mladší popsal katastrofu roku 79. Ercolano je zase vystavěná na vrstvách lávy a popela, které pohřbily letovisko nám známé jako Herculaneum. Tím je znemožněn další archeologický průzkum, protože by se musely odstranit dnes obydlené a plně funkční stavby. Avšak to, co se odkrýt podařilo, stojí za návštěvu. Mnozí z obyvatel Ercolana mají pod podlahou až dvacetimetrový lávovo-popelový nános a pod ním ještě jedno městečko.

Vesuv nebyl vždy tak vysoký jako dnes. V roce 1905 byla jeho výška 1335 m n. m. a o rok později se snížil o 160 metrů. Ale čas od času dá o sobě vědět. Roku 1944, což je v geologické historii minulost téměř neměřitelná, se proud lávy dral směrem k Neapoli a dodnes je v krajině jasně patrná jeho dráha. Tenkrát zažili místní krušných 17 dnů, během nichž láva postupovala. Před šesti lety měl být vypracován evakuační plán pro 600 000 lidí, kteří žijí v okolí sopky.

Všudypřítomné stánky s předraženými turistickými cetkami najdete dokonce i na okraji kráteru. Kousky lávy za 1000 lir mě nezajímají, okolo jsou jich tisíce tun. Ale fosilie trilobita mi nedala. „To je zdejší?“ ptám se. „Ano, pane. Tady. Pěkný že?“ Buď jsem nepochopil jeho smysl pro humor, nebo mě má za opravdového blba. Zkamenělina na aktivní sopce je stejně pravděpodobná jako nález cukrové homole na mořském dně.

Napsal a vyfotografoval Topí Pigula


PROČ ZROVNA ITÁLIE?


Foto: Contrast

Sopečná činnost není jen náhodný rozmar přírody, ale má svoje zákonitosti. Když německý vědec Alfred Wegener roku 1915 vyslovil svoji teorii o původním spojení Evropy, Afriky a Ameriky, dal základ pro vysvětlení jevu deskové tektoniky. Ta objasňuje i původ italských sopek. Základem teorie je pohyb jednotlivých kontinentálních desek, klouzajících po méně viskozním podkladu a zároveň odsouvaných tlakem nově přibývajícího materiálu v rámci mohutných zlomů. Nebezpečí narůstá při vzájemných kolizích jednotlivých desek, při zvýšeném tření během posuvu podél sebe a během podsouvání jedné desky pod druhou. A právě na styku Eurasijské a Africké desky se nachází Sicílie, italské Liparské ostrovy. Ty jsou tzv. ostrovním obloukem a tento systém ovlivňuje i sopky Apeninského poloostrova. Další sopky jsou v této oblasti pod mořskou hladinou. Na styku jednotlivých desek jsou vulkanicky nejaktivnější oblasti, které jsou pravidelně monitorovány sítí seismologických stanic. Ty dokáží před zvýšenou aktivitou varovat, dokonce předpovědět dobu a pravděpodobnou sílu erupce jednotlivých sopek, ale přece jen je příroda ve své mohutnosti nevyzpytatelná. Měřicí stanice zaznamenávají pomocí přístrojů GPS například pohyb svahů sopky, stejně jako pohyb jednotlivých desek, čidla v blízkosti kráterů kontrolují složení plynů vycházejících z útrob vulkánu nebo množství radiace. Jejich náhlá změna může být jedním z příznaků blížící se erupce. Během výronu lávy se kontroluje její viskozita, rychlost toku a okamžitě dochází k počítačové simulaci směru toku. To aby bylo dopředu jasné, co bude ohroženo lávovým proudem. Systém Poseidon, který je doplněn dalšími monitorovacími zařízeními italských univerzit, má na těch nejaktivnějších nainstalované kamery. Ty odesílají každých 30 vteřin snímky aktuálního stavu na Internet. Dalším znakem je teplota plynů z fumarol, které běžný turista zná jako šedé kouřící závoje, vytvářející dramatickou atmosféru. Mapy jednotlivých kráterů se počítají na stovky. Po každé erupci se totiž geomorfologie terénu znění. Při erupci roku 1910 vzniklo 23 nových kráterů na Etně a během dubna a května roku 1996 bylo zaznamenáno na Vesuvu 296 otřesů. Přesto ale nic nelze předpovědět stoprocentně. A tak byl v letním Nicolosi letos vyhlášen výjimečný stav. Láva z Etny se totiž přiblížila k vesnici na vzdálenost několika málo kilometrů. Zdejší věřící, kteří se modlili za konec erupcí, asi dobře vědí, proč zeď místního kostela zdobí bílá soška Madony uprostřed černé lávy.


NENÍ SOPKA JAKO SOPKA

Italské sopky daly světu mnohé. Nejen tragédii v Pompejích a Herculaneu, díky nimž se dnes v odkrytých památkách seznamujeme s úrovní tehdejší civilizace této oblasti, ale i pojmenování některých typů erupcí. Z těch „italských“ udává Artur Holmes ve svých Principles of Physical Geology typ strombolský, vesuvský a vulkánský. Erupce se od sebe liší rychlostí toku lávy, pravidelností a silou výbuchu i množstvím vyvrženého materiálu a výškou, které dosáhne sopečný popel. Pravidelné vystřelování kamenů v intervalech desítek vteřin až několika hodin je typické pro Stromboli. Vulkánský typ erupce má podle Holmese více viskózní lávu, kouř je tmavý, kameny v něm nejsou tak znatelné a intervaly bývají delší. Přesto ale je prvnímu z uvedených dost podobný.

Vesuvský typ je z uvedených tří typů nejnebezpečnější. Svou explozí je podstatně silnější a ohrožuje větší okolí. Vyvrhuje gigantické množství popela, někdy do výšky až několika desítek kilometrů. Konec konců Pompejané o tom vědí své. Navíc se od sebe liší i jednotlivé sopky. Stromboli a Vulcano by měly být stratovulkánem, tedy tím typicky „sopečným“ tvarem, pravidelně se zužujícím směrem nahoru, ve kterém se střídají vrstvy popela a utuhlé lávy. Naproti tomu Etna je komplikovaný systém se znaky stratovulkánu i štítové sopky. Klasické štítové sopky najdeme na Havaji. Vesuv je komplex dvou sopek (Somma a Vesuv), které se vytvořily na starším stratovulkánu Monte Somma. Dvacet pět kilometrů od Vesuvu, tedy v blízkosti Neapole, je ještě jedna vulkanická oblast – Campi Flegrei. Jde o sopečnou kalderu zhruba 12-14 km v průměru. Kaldera se formovalo zhruba před 35 000 lety během mohutného výbuchu, ale samotná sopečná činnost této oblasti se datuje od pozdního pleistocénu. Klasický stratovulkán je to, co si většina lidí představí jako sopku. Kuželovitý, nahoru se zužující „kopec“, v jehož hmotě se střídají vrstvy lávy a vrstvy sopečného popela. Naproti tomu štítová sopka má většinou tvar oblého kopce, vzdáleně připomínající obrácený štít či želví krunýř, s hodně tekutou lávou. Výše popsaným zdaleka nekončí výčet italských vulkánů, ale budiž alespoň reprezentativní ukázkou těch nejznámějších. Co sopka, to vlastní historie, samostatný vývoj a z toho vyplývající tvar, složení lávy. A ani odborná veřejnost není vždy v klasifikaci jednotlivých vulkánů zajedno.


Etna byla kdysi štítovou sopkou. Tento typ je charakteristický hodně tekutou, bazaltickou lávou, která se vylévá z centrálního jícnu. Díky velké tekutosti lávy má sopka zakulacenější tvar jednoduše proto, že z ní láva rychleji steče. Popela vyvrhuje méně než třeba stratovulkán, protože z tekuté lávy plyny vybublají, místo aby ji v tuhém stavu rozprášily do atmosféry.
Klasickým typem sopky je STRATOVULKÁN. Z italských vulkánů je jím necelý kilometr velká Stromboli. Vyznačuje se kuželovitým tvarem, strmějšími svahy, ve kterých se střídají vrstvy popela a lávy. Láva teče pomaleji, ale erupce jsou explozivnější. Vyvržený popel se usazuje na svazích a padá někdy i desítky kilometrů od sopky.
Typ KALDERA je vlastně rozsáhlá propadlina, často měřící kilometry v průměru, a je větší než původní kráter. Sama o sobě ale už velké nebezpečí nepředstavuje. Jedna z možností, jak kaldera může vzniknout, je „utržení“ vršku sopky během velkého výbuchu. Vzniklý prostor se časem zazemní. Podobné to bylo i s Campi Flegrei u Neapole. Její vznik se datuje od obrovského výbuchu před 35 000 lety. Kaldery bývají součástí rozsáhlejších vulkanických systémů a v jejich okolí ještě dlouho doznívá vulkanická činnost, jako jsou výrony plynů.
Mapa: Vladimír Žákovič