Category: 2001 / 11

V pořadí již druhá rusko-čečenská válka zuří na Severním Kavkaze víc než rok a půl. Lidé v uprchlických táborech v Ingušsku i v rozbombardovaném hlavním městě Čečenska Grozném přežívají ze dne na den.

DOPAD NA ZEM

Přistání a zejména přivítání na ingušském letišti Magas ihned signalizuje, že jste v Rusku, ve válečné zóně posedlé kontrolami a podezřívavým postojem ke všem cizincům. Téměř každý zahraniční pracovník je tedy ihned oddělen od ostatních pasažérů, registrován a v mnoha případech i poměrně dlouho vyslýchán, proč a za jakým účelem do oblasti cestuje. Snaha o jakoukoli humanitární aktivitu v oblasti Severního Kavkazu na vás totiž jako na cizince automaticky vrhá stín zahraničního špiona, který pod rouškou humanitární mise kryje své vyzvědačské touhy. Ruské činovníky (a o to méně ruské tajné, jejichž vliv na ně se od sovětských dob zase tak moc nezmenšil) totiž nepřesvědčíte ani dlouholetou výhradně humanitární činností. Situace však není nikdy tak špatná, aby se z ní nedalo nějak vykličkovat – pouze si musíte zvyknout, že každý kontakt s úřady v regionu může být spojen s dlouhým a obsáhlým vysvětlováním důvodu pro svoji práci.

Problémy přináší i postupné etablování humanitární mise v Ingušsku. Severní Kavkaz je sice vyhlášen svojí tradiční pohostinností a vstřícností vůči cizincům, téměř deset let války a násilí je však v regionu znát a mimo vše jiné to také znamená poměrně rozšířenou neúctu k poctivě vydělaným penězům a neuměřenost výkonu a očekávaného příjmu. Řečeno jednoduše: Severní Kavkaz byl vždy bohatý na vysoce kvalitní nerostné suroviny (ropu a zemní plyn) a s nimi spojený chemický průmysl. Ten přinášel schopným obchodníkům, ale především tvrdým spekulantům závratné sumy peněz. Hlavní masa lidí zůstávala přitom poměrně chudá, často nezaměstnaná, pronásledovaná sovětským a posléze ruským hospodářským chaosem, v němž se nevyplácely mzdy, důchody ani sociální dávky, a když už jednou za čas ano, tak jen těm, kteří měli „konexe“ a tvrdé lokty.

Poslední desetiletí minulého století tuto propast jen prohloubilo. Lidé ztratili víru v poctivý výdělek. Důsledkem je, že se snaží za každou cenu urvat, co se dá. Co je doma, to se počítá – zní všudypřítomné heslo. Příležitostí vydělat si je málo a obecný trend, daný nestabilitou a chaosem v regionu, tlačí hlavní masu lidí do bezuzdného podlézání a okrádání cizinců.

Klasickým příkladem takového postupu je, že se nezkušeného a poněkud naivního humanitárce ujme silná místní rodina (přes široké příbuzenské vazby se na Severním Kavkaze řeší téměř vše) a poskytne mu zázemí. Cizinec je šťasten, že se brzy po příjezdu začínají věci hýbat, humanitární projekty rozbíhat, také ubytování, auto i další nezbytnosti se díky lokální rodině rychle našly. Když však dojde na placení, nestačí se divit.

ÚNOSY

Region Severního Kavkazu (zejména Čečensko a Dagestán) je v zahraničí nechvalně známý únosy cizinců a jejich prodáváním zpět za horentní sumy peněz. Dojem neklame. Např. Čečensko je v posledních pěti letech místem s jednou z největších koncentrací loupežných únosů a vražd cizinců, jejichž těla, ale častěji živé schránky jsou za obrovské sumy prodávány zpět jejich příbuzným či zaměstnavatelům nebo zahraničním vládám.

Svodky mezinárodních informačních agentur uvádějí, že v regionu bylo za posledních deset let krátkodobě či na několik měsíců uneseno kolem 700 cizinců, několik desítek z nich za to pak zaplatilo životem. Statisícové sumy požadované za navrácení unesených humanitárních pracovníků, brutální vražda čtyř pracovníků Mezinárodního výboru Červeného kříže v roce 1997 v čečenských Starých Atagách či následný únos zaměstnanců britské telekomunikační firmy, jejichž uřezané hlavy se později našly u silnice z Grozného směrem na sousední Ingušsko, vyděsily mezinárodní veřejnost i humanitární organizace natolik, že Čečensko je pro mezinárodní veřejnost dodnes synonymem černé díry, v níž nenávratně mizí desítky humanitárních pracovníků.

Ostražitost je samozřejmě zcela namístě. Každý humanitární pracovník přijíždějící do regionu (a to již v Ingušsku či Dagestánu) by měl mít u sebe minimálně jednoho ozbrojeného ochránce, který jej doprovází téměř na každém kroku. Ozbrojená ochrana kanceláře mezinárodní humanitární organizace je také nutností, stejně jako pravidlo podávat svému okolí o vlastním pohybu, finančních tocích své organizace i plánech na další den či týden co možná nejméně informací.

Všeho ovšem s mírou: zejména v Ingušsku není v současné době nebezpečí únosu příliš veliké. Daleko pravděpodobnější je smrt při automobilové nehodě (špatné silnice jsou doslova přeplněné nekvalitními vozy, což znamená při zběsilém řidičském stylu místní „zlaté mládeže“ skutečné riziko). Přílišná ochrana zahraničních zaměstnanců humanitárních organizací, kteří jsou někdy obklopeni davem ochránců a nesmějí se často hýbat ze své nazraňské rezidence, znamená celkovou izolaci těchto lidí, kteří pak ztrácejí vhled do reálné situace a kontakt s obyčejnými lidmi, což může být v mnoha ohledech osudné. V nejužším humanitárním týmu se poté začne kvůli izolaci velmi často projevovat tzv. „ponorková nemoc“, jež je často opomíjeným úskalím humanitární práce na Severním Kavkaze.

PROPUSTKY DO ČEČENSKA

A to přitom není v pracovním prostředí humanitární práce na Severním Kavkaze nouze o neustálý stres a psychické vypětí. Konstantní noční můrou zahraničních humanitárních pracovníků v regionu, kteří chtějí projet do místy totálně zničeného Čečenska, kde je pomoc daleko více potřebná a nedostatková, je prachobyčejné právo na svobodný přístup do této malé republiky. Občas to vypadá, jako by se do orazítkovaného papíru nazývaného „propustka“ vtělila veškerá idiocie sovětského byrokratického systému, několikrát znásobená totálním válečným chaosem na Severním Kavkaze a rozkladem ruských ozbrojených sil.

Stručně a jasně: základní pocit humanitárce, který se odhodlal k výjezdu do Čečenska, je, že vojáci i tamní vláda dělají vše pro to, aby mu to znemožnili.

Čečensko, v některých částech značně zničené, skrývá klasická nebezpečí poválečné země – náhodné výbuchy, občasnou střelbu, nášlapné miny, kontaminovanou vodu, infekce, rozvrácenou a nespolehlivou státní správu.

Pro humanitární práci v tomto regionu je mimo starost o vlastní bezpečnost cizince klíčové vycházení s vojáky. Ruští žoldáci (tzv. kontraktnici) na kontrolních postech, rozesetých po celém Čečensku, si chtějí v první řadě vydělat. Papír s razítkem a povolením od hlavního velitele ruských ozbrojených sil v Čečensku, který vám umožňuje vstup, dokáží na prvním postu odmítnout a říct vám, že potřebujete povolení úplně jiné. Či ho roztrhají a řeknou si rovnou o úplatek. Ten jediný je vlastně zajímá.

Hádat se s často podnapilými ruskými vojáky o to, že jejich postup je nejen nezákonný, ale také ponižující a překračující jakékoli meze slušného chování, se rozhodně nevyplácí. Případ místního pracovníka Mezinárodního výboru Červeného kříže (ICRC) z června letošního roku to jasně dokazuje. Při rutinní prohlídce vozu ICRC na jednom z kontrolních stanovišť v čečenském hlavním městě Grozném a následné hádce vypálili opilí ruští vojáci po pracovníkovi několik výstřelů a jeden z nich ho zasáhl do břicha. Muž byl ještě týž den operován v jedné z místních nemocnic a podle informací ICRC je jeho nynější zdravotní stav stabilizován. Práce humanitárních organizací jde dál.

Category: 2001 / 11

„V soudný den bude sedum větrů víť, sedum hromů bíť, já bych na tom větřáku nechtěl býť…“

Stojí tam. Sám, pevně ukotven. Zrovna jako pobřežní maják. Slunce na něj praží, omývá ho déšť, vítr do něj vhání život. On se pyšně tyčí na kopci a rozmachuje své „paže“. Ty se s prvním závanem pootočí a krajinou se ozve mocné: „Drrrach, drrrach…“

KDE TY MLÝNSKÉ ČASY JSOU

A kde jsou mlýny samotné? Odnesl je vítr? Stávalo jich u nás hodně. A pak – jako by na svých křídlech odlétly. Pravda je však jiná.

Za „posledními mohykány“ u nás se vydáváme brzy ráno. Chceme spatřit prvního obra v záři ranního slunce. Daří se nám to. Větrný mlýn na protějším kopci je jako vystřižený ze starých časů. Obklopen hrstkou vesnických stavení, přežívá tady – v Cholticích u Opavy – už více než jedno století. Pátráme po jeho majiteli. Paní z nedaleké zahrady určitě poradí. „Un bydlí tam naproti. Tam jděte, un vám dá klíče od mlyna…“ Naše poděkování mizí v ptačím „viá viá“, které se ozývá ze zahrady. Pan Konrád Romfeld je současný majitel. Že chceme vidět mlýn? Dobrá, tady jsou klíče a hlavně – nezapomenout zase zamknout.

MLAJN VĚTRNÝ

„Všecky ty větřáky tady, ty byly baraní. Ináč eště byly holandské, ale tady v okolí jich nebylo…“ Pan Romfeld, „větřákový opatrovník“, o mlýnech leccos ví. Sám ještě zažil dobu, kdy byl jeho mlýn v provozu. Teď se stará o své rozlehlé stavení a k mlýnu na kopec už nechodí. I jeho mlýn patří k těm, které jsou nebo spíš bývaly u nás nejrozšířenější. Jde o mlýny beraní. Jsou dřevěné a celé se otáčejí proti větru pomocí ráhna, to aby „šel vítr přímo do křidel, jinak to nemělo výkon“.

Druhým typem mlýnů, které se u nás stavěly, byly mlýny holandské. Jsou zděné, válcovité, jakoby se zemí srostlé. U těch se za větrem otáčela jen střecha.

Těžko si představit mlýn bez jeho lopat, křídel, rozmáchlých „paží“… Oháněl se jimi a vzdoroval i tomu nejprudšímu větru. Pakliže jim přál vítr, točily se lopaty proti směru hodinových ručiček. Ale muselo se i řádně „zapéřit“ nebo „odpéřit“, neboli vsunout či vytáhnout dřevěná prkénka v křídlech, a to podle síly větru.

OTEC, MATKA, DĚDEK A BABKA

Máme štěstí. Náš mlýn je dokonale zachovaný. Přesně tak, jak říká jeho majitel: „Co tam je, je funkční a ináč nebylo nic změněného na tom.“ Podél dřevěného zábradlí stoupáme do prvního patra. Budí to dojem, že si dal mlýn jen malou přestávku.

Stojíme v šalandě. Malá komůrka, místo odpočinku pro mlynáře. Stůl, židle, lavice, poličky, lůžko. Vše dokonale vtěsnané do maličkého prostoru. Mlynářská čepice a zástěra zanechávají na rukou drobný zašedlý prášek. Ještě stále. Malý „větrák“ s klapkou, to aby v noci vzbudila mlynáře, když přišel vítr. „Otec“, „matka“, „dědek“, (nebo „babka“?). Stojí tu všichni. Nosný sloup „otec“ i se svou takřka půlmetrovou výškou, a to jej ještě podepírají čtyři „apoštolové“, vodorovný trám „matka“, ostatní otáčivé díly konstrukce, zvané na Hané „dědek“ nebo „babka“. I to je „tělo“ mlýna. Mlynářská hantýrka má určitě něco do sebe.

Napravo od nás jsou schody. „Nejhorší bylo vynesť po nich obilí nahoru. Pak obilí do koša nasypať. V tym košu pak byla záklopka…“ …A ta se nadzvedla, když byl koš prázdný. Zatáhlo to za šňůru se zvonkem, který byl v prvním patře, a dalo tak signál mlynáři. Důmyslnost sama.

Tady nahoře si člověk připadá jako v hodinovém strojku ze dřeva. Obrovské kolo, hřídel, mlýnské kameny… To vše dává tušit jakousi konstrukční složitost, která však fungovala na milimetry přesně. Představujeme si, jaké by to bylo, kdyby se teď vítr opřel do křídel a spustil tak celý mechanismus. U našich představ zůstane. Mlýnské kolo je zaklíněno brzdou a povolit ji už nemá kdo.

Později, při naší další cestě za mlýny, naopak potkáváme člověka, který by svůj mlýn ochotně spustil, jenže… To bychom museli chytit správný vítr, a ten si zrovna toho dne poletoval bůhvíkde.

„KAMENĚ“ JSOU ZÁKLAD

A tento základ má své kořeny již v dobách prehistorických. Kdo by neznal „mletí na kameni“, způsob, kdy se obilí rozemílá mezi dvěma kusy kamene. Postupem času i tady došlo na zdokonalování. Oba kameny se zbrousily do kulatého tvaru. Ten spodní se prohloubil, hornímu se přidala rukojeť pro snazší otáčení. Na severovýchodní Moravě se těmto ručním mlýnům často říká „žernovy“ nebo „kameně“. Doposud se používají u některých afrických kmenů.

V mlýnech jsou kameny v horním patře a jsou chráněny dřevěným krytem. Jejich vzdálenost se regulovala pomocí pák a ovlivňovala se tak jemnost mletí. Čím víckrát se mlelo, tím více se kameny přitahovaly. Žito a pšenice se například mlely osmkrát až desetkrát. Mouka se mlela na jemnozrnných kamenech. Když však došlo na šrotování, musely se kameny zkřesat do hlubokých vrubů. Dvakrát do roka – po Vánocích a před žněmi. Další mlynářova práce.

Na jednom takovém kameni sedíme před mlýnem. Jsou obrovské, člověk si ani nedokáže představit, jak se něco tak těžkého mohlo do mlýna dopravit. Prý se zvedaly nahoru pomocí mlýnských lopat, ale kdo ví… Osud měly stejně neblahý jako mlýny samotné. Nepomohla jim ani jejich „nerozbitnost“ (nejčastěji byly z pískovce – „písečňáky“, nebo z křemene a betonu). Byly buď rozebrány, nebo se použily do základů betonových staveb.

ODKUD VANE VÍTR

„Krajánek, krajánek jde! Posel nových zpráv! To zas bude veselo…“ A taky že bylo. Soudě podle různých písemných pramenů. Ty přetrvaly a dnes už jsou jediným zdrojem informací. Těžko hledat mlynáře či někoho, kdo by třeba ještě pamatoval zmíněné krajánky. „Pod mlynářem pracoval ‚stárek‘, ten řídil práci tovaryšů ‚mládků‘. Dále taky učedníků, to bývali ‚prášci‘ a ‚smetipraši‘ …Krajánci, ti navštěvovali mlýny větrné…“ můžeme číst. Ale to už je dávno a mnohá řemesla jsou zapomenuta.

Našich cest za větrnými mlýny postupem času přibývá. Zůstává otázka spjatá se životem mlynářů. Ptáme se pamětníků, jejich vzpomínky jsou však spojené s koncem mlýnů a tím pádem i s koncem mlynářského řemesla. Práce už prý „…těžká nebyla. Jak byl vítr třeba tři dni, tak to bylo práce dosyť. Ale obsluhoval to jenom jeden a všecko stihnul…“ Jaká ale byla mlynářská práce předtím, v době svého rozkvětu?

Mlynáři prý „museli víc uměti, než jen obilí mlíti“. Měli své mlýny. Pak tedy museli umět zhotovit vše potřebné. To znamenalo tesat, kovat, stavět… Čas od času přicházeli krajánci – mlynářští tovaryši. Putovali od mlýna ke mlýnu. Tito „světoběžníci“ s sebou přinášeli různé novinky a s mlynáři pak často besedovali a zpívali až do půlnoci. I oni se postupem času začínají vytrácet a jejich cesty definitivně končí před první světovou válkou.

Mlynáři, bytostně spjatí se svým mlýnem, ještě nějakou dobu pokračují. Zvláštní, ten „život povětrný“, napadá nás. Jsme u dalšího větřáku na kopci, pod námi vesnice. Vypadá to, že mlynáři museli žít tak trošku odděleně. Tady, na „větrné hůrce“. Dozvídáme se však, že se svou vesnicí vždy udržovali dobré kontakty. Jak tomu asi bylo s větrem… Jisté je, že mlynáři o něm věděli hodně, ti starší ho znali jako svoje boty. Díky dluhodobým zkušenostem prý odhadovali směr větru podle hvězdné oblohy nebo podle toho, odkud bylo ráno slyšet zvony. Vítr nesměl foukat ani moc, ani málo. Jednoduše tak akorát. A to bylo tehdy, když vítr „hučel hložcem, ale jedle neohýbal…“

POSLEDNÍ Z POSLEDNÍCH

S mlýny to bylo jako se šachovými figurkami. Stavěly se téměř do každého pole – vesnice, protože jich bylo potřeba. Postupem času šly ven ze hry, zchátraly a jejich návrat už nebyl možný. Stejně jako o šachových figurkách, i o osudu větrných mlýnů rozhodl člověk. Nastal konec větrných mlýnů. Stávaly prý téměř všude. Zasáhly i do Čech, ale víc jich přece jen bylo na Moravě. Tady také oněch pár jedinců přežilo. Jejich počet je však takřka zanedbatelný ve srovnání s údaji z dob minulých. Na Moravě a ve Slezsku stávalo celkem 685 větrných mlýnů. A dnes?

K úpadku mlynářství začalo docházet už na přelomu dvacátého století. Technika spěla kupředu. Všeobecný rozvoj, zvláště pak zavádění nových pohonů (pára, elektřina) – to vše přispělo k tomu, že tzv. zlatá doba našich mlýnů začíná být historickým pojmem. Mlýny ustupují do pozadí. Nezřídka jsou úplně zničeny. Důvody jsou různé. Ten, který vždy pomáhal – vítr, se teď stává úhlavním nepřítelem. Mlýn, který už dávno nemlel a o nějž se nikdo nestaral, vyvrátila vichřice. Jiný vyhořel, byl spálen bleskem nebo rozebrán na dřevo.

I s tím se setkáváme. Jeden z dalších mlýnů zaznačených na mapě by měl stát někde poblíž. „Vy myslíte náš větřák? Tak ten stával zrovna tam, co je ten elektrický sloup…“ Asi to bude starší mapa…

Jiné překvapení čeká v podobě zděného mlýna. Těch už je opravdu málo. Stavba je zachovaná, pěkně nabílo omítnutá a… Křídla jsou pryč. A co je vlastně mlýn bez křídel. „Hezký“ rekreační objekt.

Seznam neexistujících mlýnů je bohatě zaplněn. Několik se jich zachránilo, a tak můžeme být vděčni alespoň za ně. I když už asi neuslyšíme to pravé „drrrach“ vydávané při práci. Mlýny prý totiž od jisté doby melou jinak. To prý „za poctivou práci tak svět odplácí“.

Category: 2001 / 11

Výstupy na ledovcové velikány Jižní Ameriky na začátku nového tisíciletí patří již mezi „turistické masovky“ všech věkových kategorií. Poněkud stranou však zůstávají kolumbijské hory a ledovce. Kolumbie odrazuje svou čím dál zamotanější vnitropolitickou situací. Nedostupné a odlehlé zalesněné prostory, jež jsou přístupovou bránou k některým ledovcům, se stávají útočištěm ultralevicových a ultrapravicových ozbrojených partyzánských skupin – tzv. guerill. Lesy jim poskytují relativně bezpečný domov a útočiště. Cestovní ruch se z této nádherné země vytrácí.

ANI JEDNU ZIMU BEZ SNĚHU

Už ani přesně nevím, jak se v mé hlavě zrodil projekt „snowboard v Kolumbii“. Vybavuji si snad jen, že jsem měl hned několik podnětů. Jednak jsem viděl zanícenost Kolumbijců pro extrémní sporty. A taky jsem sám nechtěl zůstat, byť jen jedinou zimu, bez radovánek na sněhu. Mým hnacím motorem byla i vidina opravdového dobrodružství a určitého průkopnictví.

V červenci roku 2000 jsem potkal v příhraničním městečku kolumbijské Amazonie německého fotoreportéra a dobrodruha Olivera Schmiega. Zasedli jsme tehdy do hospůdky na břehu Amazonky a dělili se o zážitky z cest po Jižní Americe. A taky o plány. Svěřil jsem se mu se svým plánem začít se snowboardingem na kolumbijských ledovcích. Po několika měsících pobytu ve vlhkých tropech ho ta myšlenka natolik zaujala, že jsme si hned smluvili schůzku v Bogotě. V hlavním městě Kolumbie jsme se potkali znovu v prosinci a sestavili projekt se třemi jasnými etapami. V první navštívit vytypované ledovce a zmapovat vhodné lokality pro snowboarding. Ve druhé seznámit Kolumbijce s tímto sportem a přiblížit jim ho formou publikací v médiích, přednášek na univerzitách a natočení dokumentárního filmu pro kolumbijskou televizi. A ve třetí, finální etapě zřídit snowboardovou školu a fan-klub. Třešničkou na dortu našeho snažení by pak měl být první „amatérský“ závod, nebo spíš sraz všech nadšenců na vybraném ledovci.

PRVOSJEZDY NA NEVADO DEL TOLIMA

Když si chce Kolumbijec sáhnout na sníh, a přitom nemá zkušenosti s vysokohorskou turistikou a dost fyzické zdatnosti, nejpravděpodobněji zvolí sopku Nevado del Ruiz (5350 metrů) patřící do národního parku Los Nevados. Ve světě proslul Ruiz především svým výbuchem v roce 1985. Lavina bahna a kamení tehdy pohřbila 23 tisíc lidí žijících na jeho svazích. Počtem obětí se tato přírodní katastrofa zařadila mezi nejhorší v dějinách amerického kontinentu.

Díky centrální poloze, relativní bezpečnosti (v této oblasti až do dnešních dnů nebyl zaznamenán výskyt guerilly) a snadné dostupnosti je Ruiz dnes jediný „masově“ navštěvovaný ledovec Kolumbie. Národní park Los Nevados leží v Centrální Kordilleře. Ještě před několika lety bylo pět jejích nejvyšších vrcholů, mimochodem výhradně sopek (Ruiz, Santa Isabel, Tolima, Quindió a Cisne), pokrytých ledovcovou a sněhovou čepicí. Jelikož ale „nic není věčného na Zemi“, ani ledovce ne. Vlivem globálního oteplování naší planety se již věčný sníh z vršků nejnižších sopek Quindió a Cisne vytratil.

Jako první horu pro naše snowboardové dobrodružství jsme vybrali Nevado del Tolima (5215 m). Nevado del Ruiz jsme oba znali z dřívějška a nepřišel nám tak exotický. Tolima nás však provokovala svou pověstí krásné, opuštěné a na výstup nejnáročnější sopky. Jediná přístupová cesta tady končí ve výšce 2500 metrů, dál jsme se džípem 4×4 nedostali. Po dvou hodinách výstupu jsme dosáhli El Rancho (2600 m), poslední obývané místo. Mimo jiné tam lze relaxovat v přírodním jezírku s horkou termální vodou. Chvíli jsme rozmlouvali i s místním usedlíkem, který se zdráhal chápat naši bláznivou vizi – vynést nahoru na sníh všechny ty divné věci a po nich klouzat z pěti tisíc metrů dolů. Ale dovolil nám postavit stan mezi vodopádem a svou chýší.

Brzo ráno jsme vyrazili vstříc nejtěžšímu úseku naší výpravy. Čekalo nás stoupání tisíc výškových metrů horským tropickým lesem, který pozvolna přechází v mlžný les. Další noc chceme strávit ve výšce přibližně 3600 metrů, kde končí hranice lesa (lesní patro) a začíná nádherné vegetační pásmo paramos tvořené tzv. frailejónes. Jde o rostliny rodu Espeletia, patřící do čeledi astrovitých. Ty jsou pýchou kolumbijských hor. Můžeme je sice najít od Ekvádoru až po Kostariku, ale jenom v Kolumbii dosahují rekordních výšek. V horách Sierry Nevady dorůstají až 8 metrů. Kmeny z těchto rostlin místní lidé využívají ke stavbě svých chýší.

Přes 30 kg vážící batohy, z nichž nám nad hlavy vyčnívaly navázané snowboardy, nám dokázaly řádně znesnadnit už tak namáhavý výstup strmým terénem. Na stezičce klikatící se mezi vodopády jsme byli vděční za liány a vyčnívající kořeny. Posloužily jako jištění. Místy zůstávala mezi divoce rostoucími keři sotva metrová průrva, takže jsme byli často nuceni klesnout na kolena či shodit batohy a protáhnout je za sebou.

Podle předběžných časových výpočtů místních „znalců“ jsme měli do určeného cíle dorazit po pětihodinovém výstupu. My přitom, k smrti znavení, dorazili do míst, kde nám výškoměr ukazoval 3600 metrů, za devět hodin! Doslova z posledních sil jsme postavili stan a mlčky po sobě koukali. V hlavách nám lítaly podivné myšlenky: „Je vůbec možné zlézt ledovec a mít potom dostatek sil na snowboardování?“

Ráno nás ale čekal nezapomenutelný zážitek. Poprvé jsme uviděli bílý vrchol sopky Nevado del Tolima. To nás naplnilo novou energií a odhodláním splnit náš záměr, k němuž jsme se zavázali články v kolumbijském tisku. „Dva Evropané jdou snowboardovat na Nevado del Tolima,“ křičelo z titulků.

Přibližně stejné převýšení nás čekalo i ve druhém dni „treku“. Stoupání vegetačním pásmem paramos již nebylo tak náročné, takže jsme po sedmi hodinách výstupu stanuli na skalní plošince zvané La Lata ve výšce 4600 metrů. Tady lze naposledy pohodlně a bezpečně tábořit ve vodorovné poloze. Výš už se spát nedoporučuje z důvodu unikajících sirných par ze skulin a skalních otvorů, a to i na ledovci.

Brzy ráno, za krásného počasí, jsme již navázáni na lano a značně odlehčeni šplhali ke sněhu. Turistickou sezonou v kolumbijských horách je prosinec a leden. Téměř denně je slunečno. Déšť a sněhové vánice jsou v tomto období jen zřídka vídaným úkazem. Krásné slunečné dny ale kompenzují velmi chladné a větrné noci. Noční teploty klesají pod -10 stupňů a nárazový vítr může dosahovat rychlosti přes 100 km/h. Takže skvělá prověrka stanu i spacáku. Dobrá konstrukce a sněhové límce na zpevnění stanu sněhem či kameny jsou tady nutností.


Těžké batohy s navázanými snowboardy znesnadňují už tak namáhavý výstup strmým terénem.

Po čtyřech hodinách krkolomného výstupu mezi nezpevněnými kameny a suťovým polem jsme se konečně dotkli sněhu. Vinou řídkého vzduchu nás lehce bolela hlava, i tak jsme ale pokračovali již s technickým vybavením pro pohyb na ledovci. Při stoupání k věnci kráteru jsme červenými praporky označili ledovcové trhliny a seraky. Vyplatí se to, při sjezdu mohou představovat smrtelné nebezpečí! Ledovec umí být krutý, o čemž jsem měl možnost se přesvědčit při sjíždění ekvádorské sopky Cotopaxi (5897 m). Tenkrát nechybělo moc, a tyhle řádky jsem už nepsal…

V odpoledních hodinách se začaly přibližovat ošklivě vypadající mraky, proto jsme těsně pod vrcholem nasadili snowboardy a… Panenské svahy vulkanického kolumbijského kužele přicházejí o nevinnost! Ten den – 28. leden 2001 – mám zaškrtnutý v diáři červenou tužkou.

Ježdění jsme si chtěli příští den ještě zopakovat, jenže po probdělé noci, kdy silný vítr měřil síly s naším stanem, padlo rozhodnutí vrátit se. Sestup zpátky do El Rancho spolkl celý den a během několikahodinové blažené relaxace v termálním jezírku nám nezbylo než konstatovat, že Tolima není pro snowboarding zrovna nejvhodnější. Je třeba hledat dál.

DŘÍVE, NEŽ ROZTAJÍ LEDOVCE

Pro další průzkum a hledání vhodných ledovců jsme se rozhodli opustit park Los Nevados. Vybrali jsme pohoří, které mezi znalci patří k nejhezčím místům nejenom v Kolumbii, ale i v celých Jihoamerických Andách – Sierra Nevada del Cocuy. Celé pohoří je národním parkem, turistický ruch se však z této oblasti v posledních letech téměř vytratil. Příčina? Prozaická – oblast se zařadila mezi tzv. „červené zóny“, tedy místa zcela kontrolovaná guerillou. Nikdo vám nezaručí bezpečnost, Čech s Němcem se ale větším problémům vyhnou, pokud jsou opatrní a respektují pravidla hry místních obyvatel. S americkým pasem se tu přežívá o poznání hůř…

Po náročnějších přípravách v Bogotě jsme zamířili do města El Cocuy v západním podhůří národního parku, které je výchozím bodem pro náš průzkum. Do městečka ležícího ve stejné výšce jako Bogota (2600 m) jsme se dotrmáceli již za tmy. Za sebou jsme měli náročnou třináctihodinovou jízdu autobusem z hlavního města. Jeli jsme přes den, protože noční přejezdy se nedoporučují. Mohou být nebezpečné kvůli zločineckým bandám využívajícím odlehlé periferní komunikace k přepadávání autobusů.

Na náměstíčku nás už čekal průvodce, který nám pak dělal společnost po celou dobu pobytu v horách. V současnosti se vstup do národního parku bez místního průvodce znalého situace vůbec nedoporučuje. I když místní tzv. „horští vůdci“ často nedisponují potřebným vybavením do hor a znalostmi zpravidla nevyčnívají nad úroveň průměrného českého turisty, zastávají zcela jiné, důležitější poslání. Zajistí ochranu a relativní bezpečnost v případě střetu s povstaleckými oddíly. Ubytování nám poskytli ve svém domě rodiče našeho průvodce, na noční obchůzce jsme pak zjistili leccos o aktuální situaci v horách. Nic lichotivého. V blízkosti městečka El Cocuy dochází často k ozbrojeným střetům mezi vládními vojsky a guerillou. Nezbylo nám, než věřit průvodci, který nás mnohokrát ujistil, že s ním nám nebezpečí nehrozí.

Naším cílem bylo prozkoumat a spustit se na snowboardu po svazích pětitisícovek Pan de Azucar (5150 m), ležící v jižní části pohoří, a nejvyššího zaledněného vrcholu Ritacuba Blanco (5493 m), který byste našli na opačném konci pohoří. Obě hory nám byly doporučeny jako vhodné pro náš záměr.

V šest hodin ráno na korbě malého náklaďáku, tzv. lechero (vůz každé ráno vyjíždí sbírat mléko po horských samotách), jsme se během hodiny dostali do nejvýše položené sedlácké usedlosti – El Himat (3600 metrů), která slouží také jako turistická základna s možností ubytování, jídla a pronájmu koní. Nechali jsme zde polovinu našich zásob, protože po návratu z Pan de Azucar zde strávíme odpočinkový den.

V jedenáct hodin jsme vyrazili na první trek k jezeru la Pintada (3800 m). Mimo jiné je celé pohoří proslaveno nesčetným množstvím nádherných ledovcových jezer. Naše batohy se snowboardy nám k jezeru odnesli koně. Za hezkého počasí jsme nad jezerem rozložili stan a vyrazili na aklimatizační kondiční výstup na bezejmennou horu, která sahala do výšek 4500 metrů.


Snowboarding v tropické Kolumbii je zcela určitě nezapomenutelný adrenalinový zážitek.

Druhý den jsme se již bez koní vydali za sněhem. Pomalu a těžce jsme nabírali výškové metry, vegetační pásmo paramos postupně řídlo a nahrazovaly ho travnaté formace přecházející v kamennou poušť. Ještě ráno se zdálo, že zasněžený štít Pan de Azucar je lehce dosažitelný. Tato mylná představa se rozplynula po pětihodinovém namáhavém výstupu. Sníh pořád nebyl na dosah. V odpoledních hodinách začala padat hustá mlha, která sice znesnadnila orientaci, ale na druhou stranu ukončila mé psychické trápení. Už jsem totiž neviděl vrchol, a tak si nepředstavoval jeho snadné dosažení. Směr k ledovci nám určovali kamenní mužíci – strážci hor. Kolem čtvrté hodiny jsme konečně ve výšce 4800 metrů narazili na sníh. Ani jeden z nás neměl síly hledat ideální místo k táboření, a proto jsme za husté mlhy rozložili stan na šikmé skalní plošince. Večer mlha jako zázrakem zmizela a před námi po levé straně se objevil nejznámější skalní útvar v pohoří – Púlpito del Diablo, který byl v dřívějších dobách atraktivním skálolezeckým terénem. Jako maják vyčníval uprostřed sněhového pole. Zasněžené svahy se zdály být ideálním pro snowboarding a navíc zde v případě sněžení nehrozí nebezpečí tvorby lavin.

Nemohli jsme se dočkat druhého dne. Vypadalo to, že máme štěstí, protože ráno bylo jasné a bezvětrné počasí, což v červnu není obvyklé. Opět nás čeká již známá procedura: průzkum terénu, značení ledovcových trhlin a nakonec zasloužená odměna – snowboardové prvosjezdy v Sieře Nevadě.

Večer se prudce změnilo počasí a přišla sněhová vichřice. Silnými větry je Sierra Nevada pověstná. Našemu průvodci během několika hodin vichřice úplně zničila stan, a tak nám byl vděčen, že našel úkryt před přírodním živlem u nás. V ranních hodinách vítr polevil. Po poledni přestalo sněžit a my jsme zažili něco, co v těchto zeměpisných šířkách není běžné: snowboarding v čerstvě napadaném prachovém sněhu.

Po dvou dnech strávených na ledovci jsme sestoupili do turistické základny El Himat, kde jsme chtěli strávit jeden den odpočinku. Zde jsme se však od místních sedláků dozvěděli nepříjemnou zprávu. V severní části pohoří, kde leží také náš druhý cíl, je ozbrojený konflikt. Vstup do této neklidné oblasti nám nedoporučili. Neposkvrněné svahy ledovce Ritacuba Blanca jsme si tedy nechali na příště.

V případě, že se vnitropolitická situace Kolumbie v nejbližší době nevyřeší, tak zřejmě panenské a opuštěné ledovce v této zemi zůstanou jako jediné v Jižní Americe navždy nedotčené. Kolumbijští odborníci totiž dospěli k zajímavému faktu: Kolumbie přijde do třiceti let o všechny ledovce následkem globálního oteplování Země.


KOLUMBIJSKÉ ANDY

V tzv. Kolumbijském horském uzlu na jihu země se Andy rozdělují do dvou horských pásem: Cordillera Occidental a Cordillera Central, přičemž z Cordillery Central se postupně odděluje Cordillera Oriental, nejširší a nejdelší horské pásmo Kolumbie. Nejnižší z nich, Cordillera Occidental, která se zdvihá z pacifického pobřeží, nedosahuje výšky věčného sněhu a ledu. Dále k východu pak následuje nejvyšší z těchto tří horských ramen, Cordillera Central (5750 m n. m., Nevado del Huila), které je pokračováním hlavního andského hřebene a má několik vulkánů s celoroční sněhovou pokrývkou. Mimo jiné je to oblast nejvyšší vulkanické a seismické činnosti. Nejvýchodnějším pásmem je pak Cordillera Oriental, která se na severu rozšiřuje do široké náhorní plošiny a v blízkosti venezuelské hranice se větví na dvě pohoří. Nejvýznamnějším a nejvyšším pohořím této Cordillery je Sierra Nevada del Cocuy. Podle kolumbijských odborníků je to oblast s nejdelší souvislou sněhovou pokrývkou na světě mezi obratníky. Celé pohoří je národním parkem s 22 ledovcovými vrcholy pokrytými věčným sněhem. Nejvyšší horou je 5493 metrů vysoká Ritacuba Blanco.

Téměř celým územím v severojižním směru protékají hlubokými údolími dvě nejvýznamnější kolumbijské řeky: Magdalena a Cauca. Jejich toky oddělují hlavní kolumbijská horská pásma.

Na severovýchodě země vystupuje přímo od pobřeží Karibského moře nejvyšší pohoří Kolumbie Sierra Nevada de Santa Marta, nazývané také „střechou Kolumbie“ pro svůj pyramidový tvar. Leží mimo popisovaná horská pásma a pyšní se hned několika světovými zvláštnostmi. Je to nejvyšší pohoří zvedající se od mořských břehů. Jinými slovy: jeho dvě vyčnívající horská dvojčata – Pico Cristóbal Colón a Pico Simón Bolivar (se shodnou výškou 5775 metrů) jsou nejvyššími vrcholy přímořského pohoří na zeměkouli! A neopouštěje superlativy: Pro kolumbijské horolezce jsou štíty Sierry Nevady nejvyššími horami na světě z pohledu lezeckého výstupu. Nenajdete hory s větším převýšením. Vždyť ze severu se výstupy zahajují téměř z nulové nadmořské výšky v národním parku Tairona! Z jihu se kdysi, dokud ještě cizinci mohli procházet oblastmi dnes zcela kontrolovanými guerillou, vycházelo z městečka Valledupar v nadmořské výšce 169 metrů. Jen pro představu: horolezecký výstup mytického Mt. Everestu s jeho 8848 metry výšky nejvyšší hory světa začíná na náhorních plošinách ve výškách 4000 metrů. Z jiných světových stran přístup do pohoří není možný kvůli neprostupným tropickým porostům. Proto i přes relativní blízkost od pobřeží Karibiku patří až do dnešních dnů mezi „nejizolovanější“ horské masivy. Vzhledem k obtížné dostupnosti začalo dobývání pohoří poměrně pozdě. A pojí se s ním několik tragédií. V roce 1936 zahynul při pokusu o zdolání Pico Cristóbal Colón Němec H. Lotscher; takže až o tři roky později uspěla skupina W. A. Wooda z Americké zeměpisné společnosti.

Category: 2001 / 11

Když jsem po přečtení stovek stran dopisů, poznámek a textů líčících neuvěřitelná životní dobrodružství Eduarda Ingriše o některých z nich příležitostně vyprávěl přátelům, kroutili nevěřícně hlavou.

„Jak že se jmenoval? Ingriš? Eduard? Čech?“

„Napsal píseň Teskně hučí Niagara,“ napovídal jsem.

„Niagaru? To není lidovka?“

„No, jestli je to pravda, co nám o něm vyprávíš, tak uvěřím, že Jára Cimrman skutečně žil!“ uzavřel debatu jeden z přátel.

Zatímco ryze český fenomén Jára Cimrman byl stvořen jako prototyp českého génia v hlavách několika lidí a jeho jméno zná dnes v naší zemi snad každý, o Eduardu Ingrišovi psal Life i New York Times, a v rodné zemi o něm neví takřka nikdo. Podával si ruku s prezidenty, přátelil se s hollywoodskými celebritami, od dirigentského pultu Státního symfonického orchestru si dvakrát odskočil přeplout Pacifik. Ne ledajakou lodí, nýbrž vlastnoručně postaveným balzovým vorem pojmenovaným po bájné květině Inků, Kantuta.

PROLOG

Je možná k neuvěření, že bohatý a slavný prvorepublikový operetní skladatel odešel do ciziny s pár dolary v kapse. S minimem prostředků a falešným pasem projel napříč Jižní Amerikou, překročil Andy a usadil se v Peru. Vyhrál řadu fotografických soutěží, založil v Limě fotostudio, kde si nechali na své první cestě vyvolat negativy Zikmund s Hanzelkou. Dokonce s nimi absolvoval v roce 1949 výpravu na ostrovy Las Chinchas.


S Ernestem Hemingwayem při natáčení filmu Stařec a moře.

Byl jmenován dirigentem symfonického orchestru, natočil na gramodesku vlastní symfonii „Pod peruánským nebem“ a poté se vydal dvakrát přes Pacifik. Na balzovém voru Kantuta chtěl dokázat, že úspěch plavby voru Kon-Tiki jeho přítele Thora Heyerdahla nebyl pouhou náhodou. Na první výpravě posádka málem zahynula a byla zachráněna americkou válečnou lodí. O pět let později přistála Kantuta II u břehů Polynésie. Touha po dobrodružství byla stále silná. Uskutečnil řadu výprav do povodí Amazonky, pracoval jako kameraman pro Hollywood, spřátelil se s Ernestem Hemingwayem a Johnem Waynem. Natočil unikátní barevné filmy ze svých vorových plaveb. Milionářem se však nikdy nestal. Práva k filmům mu ukradli dva čeští emigranti, a tak po létech soudních jednání získal šedesát dolarů a filmové pásy, které už cestu do kin nenašly. Dokázal podruhé emigrovat. Z Peru, kde mu bylo uděleno občanství a jeho jméno se objevilo ve školních učebnicích, odešel do Spojených států. V devětapadesáti letech se poprvé oženil a usadil se v Kalifornii. Léta se připravoval k napsání knihy. Mnohokrát začal, ale v podstatě se přes první kapitolu nikdy nedostal. Kromě pár přátel, se kterými udržoval písemný styk, málokdo ví, co lze za jeden život dokázat a prožít.

EMIGRACE

Z České republiky odjel v předvečer Štědrého dne roku 1947. V Národní bance obdržel 50 dolarů, nic mu nebylo platné milionové konto v korunách. Hospodářství bylo po válce v troskách a tvrdou měnu nebylo kde brát. K cestě do Jižní Ameriky se rozhodl již v roce 1944. Do knihy Herberta Rittlingera „Sjížděl jsem dravé řeky“, kterou dostal ten rok k Vánocům, si tehdy napsal: „Tato knížka způsobila, že jsem se rozhodl – skončí-li válka a otevřou-li se hranice a já to přežiji – že se vypravím do končin, kde se lidé nezabíjejí a kde tisíce mil nepotkáš živou duši.“

Nebyla to ovšem jenom touha toulavého srdce po dobrodružství, která ho vedla k cestě za oceán. Jako skladatel operetního žánru byl v poválečných letech označen v duchu nastupujících agitátorů komunistické strany za autora pokleslé buržoazní kultury nevhodné pro pracujícího a pokrokově smýšlejícího občana. Ingriš napsal přes 60 operet, z nich polovinu jako jediný autor. Snad nejúspěšnější se stalo „Rozmarné zrcadlo“. Bylo uvedeno v 1600 reprízách a hrálo se celých pět let! Řadu jeho písní nazpíval a nahrál na gramofonové desky R. A. Dvorský. V roce 1932 zazněla v operní revui „Trampské milování“ poprvé píseň Teskně hučí Niagara a již při premiéře bylo představení přerušeno a píseň musela být opakována. Dnes ji mnozí považují za lidovou píseň.


Eduard Ingriš s brazilskými indiány v době, kdy se s falešným pasem protloukal proti proudu Amazonky.

„Konec s buržoazním brakem, soudruzi, sovětská kultura budiž náš vzor!“ hřímal mladý komunista na setkání skladatelů. Už tehdy Ingriš uvažoval o svém příteli Kumokovi, který uprchl coby židovský umělec před Hitlerem. Stal se dirigentem orchestru v Buenos Aires a Ingriš si sliboval, že mu v začátcích jistě pomůže. Vše se ale odehrálo podle jiného scénáře. Cesta do Argentiny byla dlouhá a únor 1948 ho zastihl před jejími břehy. Jeho vízum se stalo neplatným a tehdejší diktátor Perón ho do země nepustil. Ingriš v zoufalé situaci dokonce napsal osobní dopis „kolegyni“ Evitě, Perónově manželce. Bez odpovědi a potřebného víza byl nucen zůstat v Brazílii. Ani tam neměl na růžích ustláno. Úřady ho nemohly ze země vyhostit, protože se na území Brazílie nedopustil žádného trestného činu. Mohly mu však určit, ve kterém státě se musí na několik let usadit. Volba padla na dva z nejméně osídlených, Pará a Amazonas. Český muzikant se protloukal, jak to šlo. Nakonec s falešným brazilským pasem nasedl na loď plavící se proti proudu Amazonky. Teprve na cestě se začal učit španělsky. Pod stálou hrozbou mnohaletého vězení v případě odhalení zfalšovaných dokladů se dostal do Iquitosu. Odtud to byl už jen „skok“ do Limy.

ZAČÁTKY V PERU


S přítelem Thorem Heyerdahlem.

V Limě se seznámil s nepočetnou kolonií Baťovců. Zpočátku vyučoval děti v jejich rodinách hudbu. V roce 1951 se zúčastnil několika fotografických soutěží. Vyhrál 7 prvních cen a předstihl i profesionální fotografy. Zvláště se mu hodily peněžní prémie, jimiž byla první místa honorována. Výstavu oceněných snímků zhlédl také mladý americký vicekonzul Loren McIntare, který zanedlouho Ingriše vyhledal s přáním naučit se od něj fotografickému umění. Američan dosud fotografoval 35mm kamerou a učarovaly mu snímky pořízené středoformátovým Rolleiflexem. Během několika lekcí se spřátelili. Jednoho dne přišel McIntare za Ingrišem s nabídkou: „Před několika dny jsem hovořil s Thorem Heyerdahlem, tím, co přeplul Pacifik na balzovém voru Kon-Tiki,“ dodal celkem zbytečně, protože o jeho odvážné plavbě Eduard Ingriš dávno věděl. „Shání dobrého fotografa, který by mu pořídil nějaké snímky v muzeích do jeho knihy o kultuře Inků. Domluvil jsem vám schůzku,“ a podal Eduardovi lístek s adresou hotelu, kde plavovlasý vědec a dobrodruh bydlel. Práce s Thorem Heyerdahlem se pro Eduarda Ingriše stala osudovou. V té době byl ale zároveň jmenován dirigentem místního symfonického orchestru.

JAK NAŠEL MOJICU


Muž v kněžské sutaně je slavný tenorista José Mojica, kterého Ingriš objevil v klášteře vysoko v horách.

Jednoho dne se v peruánských novinách objevila zpráva o José Mojicovi, františkánském mnichu žijícím v klášteře v okolí Cuzka. Pro nezasvěcenou osobu možná nezajímavá zpráva. Zjistilo se ovšem, že José Mojico je tím mužem, který před dvaceti lety zmizel coby tenorová hvězda z prken světových operních scén neznámo kam. Nástupce legendárního Carusa kraloval v Metropolitní opeře v New Yorku. Byl vysoký a prý krásný jako Apollon. Proto se také stal idolem prvních hollywoodských zvukových filmů. Po náhlé smrti matky hvězdný tenor stejně náhle zmizel z prken operních scén. Doslova se po něm slehla zem. Po dvou desítkách let ho někdo náhodou objevil v klášteře vysoko v Andách.

Paní Anitě Fernandini, štědré sponzorce kultury v Limě, se v hlavě zrodil plán. Požádala Ingriše, aby ho jako hudební kolega našel a přemluvil k jedinému koncertu. Za přímo fantastických podmínek. Pokud Mojico zazpívá, seňorita Anita věnuje sto tisíc dolarů na obnovu klášterů a kostelů zničených zemětřesením! Nebylo snadné Mojicu přemluvit, ale štědrý dar pro církev nakonec rozhodl. Ingriš přijel s Mojicou do Limy a způsobil takovou senzaci, že je musel chránit kordon policie. Mojico zazpíval v přímém přenosu právě založené peruánské televize a za dirigentským pultem orchestru stál Eduard Ingriš. Velký tenor zazpíval též píseň „Perú-mi amor“, kterou Ingriš věnoval první dámě Peru, Marii Delgado-Odríové. Zakrátko, bez obvyklých několikaletých procedur, obdržel peruánské státní občanství!

VZHŮRU DO POLYNÉSIE!


Plavidlo s poetickým názvem Kantuta mělo plavbou přes Pacifik potvrdit teorie Thora Heyerdahla. První expedice ale málem skončila tragicky.

V žádném z archivních materiálů se nám nepodařilo objevit poznámku, kdy přesně se český tramp rozhodl uskutečnit vorovou plavbu přes Pacifik. Jisté je, že od počátku získal podporu Thora Heyerdahla, kterému by zdar další výpravy pomohl v argumentaci proti pochybovačům tvrdícím, že úspěch Kon-Tiki byl pouhou náhodou. Heyerdahl poskytl Ingrišovi dokonce i nějaké finance na stavbu voru. Ten se pustil do práce a hotové plavidlo nazval poetickým názvem Kantuta. Pro Inky byla stejnojmenná květina symbolem nesmrtelnosti. Na palubě Kon-Tiki přivezl norský experimentátor do Polynésie symbolicky kokosové ořechy. Ingriš se rozhodl, že na palubě Kantuty přiveze potomky slavné jihoamerické civilizace. Muže a ženu. Členkou posádky se nakonec stala pouze zástupkyně něžného pohlaví, krásná a odvážná Natalia Mazuelos. Mužský zástupce původních obyvatel už v přístavu kradl expediční potraviny a tajně je prodával za poloviční ceny, což byl dostatečný důvod k vyloučení z týmu. Když Ingriš v dopise seznamoval Heyerdahla se svým úmyslem vydat se na moře se ženou na palubě, obdržel obratem zcela výmluvnou odpověď: „Tvá myšlenka vzít na plavbu ženu je zajímavá. Jsem ale přesvědčen, že soudek prachu položený hned u vařiče na voru je daleko bezpečnější, než jedna žena se třemi muži na palubě během tříměsíční plavby…“

Jak se později ukázalo, Natalia nebyla rozhodně tím, kdo přispěl k dramatickému vyvrcholení plavby. První chybou bylo dlouhé odkládání startu expedice. Místo v březnu vor zvedl kotvy až 4. prosince 1954. Ingrišova čtyřčlenná posádka vyplula z přístavu Talara, který leží hodně na severu Peru. Moře bylo v tomto období velmi neklidné a Humboldtův proud plavidlo odnášel příliš na sever. Po 18 dnech od vyplutí se vor dostal k ostrovu Isabela, na kterém byla trestanecká kolonie Ekvádoru. Vězňové se zde pohybovali zcela volně a jejich dozorci byli převážně bývalí klienti tohoto zařízení. Posádka voru byla prohlášena za špiony a Natalia se dostala do velkého nebezpečí. Bylo to těsně před Štědrým dnem a trestanci se nijak netajili tím, co si hodlají pod stromeček nadělit. Jenom kvůli ní ekvádorská vláda dala pokyn jedné své lodi, aby vor od břehů ostrova odtáhla zpět na volné moře. Počestnost Natalie byla zachráněna, drama však teprve začalo. Balzové plavidlo se dostalo poblíž rovníku do obrovského víru, tzv. dolldrums, jenž měl v průměru 600 mil. Celých 47 dní se posádka pokoušela z vodní pasti vysvobodit. Marně. Vysílačka na lodi přestala fungovat a nebylo jak vyslat SOS. Natalia těžce onemocněla. Měla zdravotnickou průpravu, takže si sama píchala povzbuzující injekce. Jeden z členů posádky ve strachu ze smrti hladem chtěl posádku postřílet a pak spáchat sebevraždu. Eduard mu jen na poslední chvíli revolver sebral a hodil do moře. Pak se stal zázrak, vysílačku se podařilo na chvíli oživit. Zpráva se dostala k panamskému prezidentovi, který o pomoc požádal amerického prezidenta Eisenhowera. Dalších sedm dní od vyhlášení záchranné akce trvalo dvěma americkým lodím, Greenville Victory a Rehoboth, než zdecimovanou posádku po 92 dnech od vyplutí vyzvedly na palubu.

Přišel paradox. Neúspěšná výprava, jejíž záchrana stála 75 000 dolarů, byla všude vítána s obrovskými ovacemi. Noviny událost nafoukly do obrovských rozměrů. Když letadlo se zachráněnou posádkou přistálo v Limě, vítaly je davy lidí. „Letušky nechaly vystoupit všechny cestující, aby nedošlo k nějaké nehodě. Naše posádka vystoupila poslední. Nedovedu pochopit, jak jsme to přežili, když davy protrhly policejní kordon a vzaly nás do presu. Cesta z letiště do středu Limy byla vroubena statisíci, jako kdybychom přišli z Měsíce!“

Ingriše i přes něčekanou slávu neúspěch rmoutil. Byl si vědom, že v podstatě nechtěně nahrál kritikům plavby Kon-Tiki.

„Vidíte, plavba přes Pacifik na vorech je nesmysl. Heyerdahlova expedice dopadla dobře jen náhodou!“

V tomto duchu se pochopitelně vedly diskuse v odborných kruzích. Snad proto se Ingriš nevzdal myšlenky na druhý pokus. V roce 1959 vyplul z přístavu Callao znovu. Plavidlo neslo název Kantuta II.

DVAKRÁT NEVSTOUPÍŠ DO STEJNÉ ŘEKY

Tak pravil Hérakleitos z Efesu. Ingriš se jeho slov nedržel a risk se vyplatil. I když se zpočátku zdálo, že druhá výprava ani neodstartuje. Francouzský kapitán Eric de Bisshop se totiž na svém plavidle pokoušel přeplout Pacifik v obráceném směru, z Polynésie k americkým břehům. Vor Tahiti Nui ztroskotal po krátké plavbě na korálovém atolu Rakahanga a ráhno plachty nešťastnou náhodou kapitána usmrtilo. Peruánské úřady po tomto neštěstí přestaly podobné experimenty podporovat a další žádosti o povolení plavby byly zamítnuty. Kantuta II byla připravena v přístavu a potraviny určené na cestu se již začaly kazit. Jediný člověk, který mohl úřady oblomit, byl prezident Manuel Prado. Milovník klasické hudby znal Ingriše velmi dobře jako dirigenta. Po setkání na sebe převzal veškerou zodpovědnost za výpravu a osobně zatelefonoval hlavnímu veliteli přístavu. Navíc dal k dispozici vládní křižník, který balzové plavidlo odtáhl 12. dubna 1959 z přístavu na širé moře. Čtyřčlennou posádku, tentokrát bez Natalie, která se uchytila jako herečka v Hollywoodu, doplnili opičák Tarzan a papoušek Lorita.

O Natalii se Ingriš mnohokrát ve svých zápiscích zmiňuje. S respektem a obdivem. „Bylo by těžké nalézt druhou dívku podobných vlastností: udatnost, neohroženost, nebojácnost, něžnost a trpělivost přímo andělská. V těžké nemoci, kterou byla na první plavbě postižena, když vor neutěšeně tancoval po celých 47 dní v pacifickém víru a nebylo naděje na záchranu, mohla být příkladem celému světu.“

S výběrem posádky na druhou plavbu Ingriš už tak šťastnou ruku neměl. Brzy začali dva členové propadat panice. Eduard jim nedokázal vysvětlit, že příď voru nemusí být nutně natočena k západu, a přesto je vor hnán proudem k Polynésii. Měli strach, že se opět dostanou do zrádné oblasti vírů, kde uvíznou. Vždyť již jednou přivedl Ingriš výpravu do záhuby! Situace se začala nebezpečně vyostřovat. Jediný loajální člen posádky Joaquin Guerrero zjistil, že Ingrišovi psychicky zdecimovaní kolegové do pokrmů tajně míchají drcené sklo z ampulek od injekcí. Eduard jídlo potají vyhazoval a zhubl tak během plavby o 18 kg! Čím byli blíže prvním ostrovům Polynésie, tím více se u rebelů začaly projevovat obavy ze ztroskotání. Smrt kapitána Bisshopa se pro ně stala doslova noční můrou. Každý den se na nevelkém plavidle stal utrpením. Přestalo platit Ingrišovo slovo kapitána a vše vyvrcholilo dezercí zmíněné dvojice u polynéského atolu Napuka. Pod záminkou, že doplní zásoby pitné vody, sebrali i tu zbývající z plavidla a na pomocném člunu zmizeli. Na voru zůstali jen Eduard a Joaquin. Dvojici mořeplavců čekaly tři týdny plavby souostrovím Tuamotu, než dramaticky přistáli u atolu Matahiva.

Bylo 11. srpna 1959, jedenáct hodin dopoledne. Jedenáctka byla odjakživa Ingrišovým šťastným číslem.

DOBRODRUŽSTVÍ NA NĚKOLIK ŽIVOTŮ

Dovolím si tvrdit, že už jenom tato dobrodružství někdo nezažije za celý život. Sám teď nevím, čím začít ve stručném výčtu toho nejzajímavějšího. Snad u smrti. Ne každému se stane, aby byl vyhlášen za mrtvého, oplakán a pak zase vzkříšen. Eduard Ingriš byl prohlášen za mrtvého, když na něj během natáčení třináctidílného dobrodružného seriálu v pralese u Rio Napo skočila puma. Byla sice natažena ochranná síť, ale šelma ji přeskočila a dopadla přímo na kameru, se kterou pan Eduard scénu natáčel. Zranila ho na ruce a na obličeji, ale jinak mu nic vážného nezpůsobila. Kamera zafungovala jako obranný štít. Horší to bylo s jedním pomocníkem, kterého rozzuřené zvíře hodně potrhalo. Když se pak dotyčný nešťastník v nemocnici probral a Ingriše mezi nemocnými nenašel, rozhlásil, že ho puma musela na místě usmrtit a podle zvyklostí byl okamžitě pohřben v pralese. Ve vysílání Svobodné Evropy z Mnichova byla zpráva o jeho úmrtí oznámena spolu se vzpomínkovým pořadem z jeho skladeb. Když se po třech měsících objevil živý v ulicích Limy, způsobil pěkné pozdvižení.

Štěstěna ho musela mít svým způsobem v lásce. Jako malý chlapec přežil srážku vlaků bez jediného škrábnutí, na Hawaii byl na palubě letadla, kterého se zmocnil únosce. V Amazonii takřka nepřežil sjezd vodopádu dravé řeky Huallagy na indiánském voru, na Rio Perené byl zajat indiánským kmenem Campos. Při letu z Iquitosu do USA se malé letadélko dostalo do tropické bouře, která je zahnala ke břehům Kuby. Bylo to zrovna v době kubánské krize, a tak se pilot rozhodl k riskantnímu letu do Miami.

Je to málo na jeden lidský život?

Když se u Capo Blanco na severu Peru natáčel v produkci společnosti Warner Brothers lov marlínů pro film Stařec a moře, byl na místě přítomen i autor nesmrtelného románu, Ernest Hemingway. V časopise Life se dočetl o vorových plavbách Eduarda Ingriše a přikázal lidem ve filmové produkci, aby ho našli a nabídli mu práci odborného poradce pro natáčení. Ingriš nabídku přijal a se slavným spisovatelem se během práce lidsky hodně sblížili.

Několikrát zmiňovaný Thor Heyerdahl mu posílal dopisy s nadpisem „přísně tajné“, kde ho seznamoval se svými utajovanými plány. V šestašedesátém roce Eduarda navštívil v Kalifornii a nabídl mu místo v posádce expedice Ra. Ingriš s těžkým srdcem odmítl, protože měl podepsanou smlouvu na dvouletou šňůru s besedami o svých cestách po celých Spojených státech a Kanadě. To už byl rok ženatý s paní Ninou, opustil svou práci i slušné společenské postavení v Peru a natrvalo se usadil ve Spojených státech amerických.

Jeho filmová hudba byla navržena na Oscara, i když cenu nakonec nedostal. Natočil vlastní celovečerní filmy: Nezkrocená Amazonka, Tři tváře Peru, Plachtění po jižních mořích a Dvakrát přes Pacifik na vorech Kantuta. Ke všem napsal a nahrál hudbu.

Je toho opravdu hodně na jeden lidský život!

KNIHA, KTERÁ NIKDY NEVYŠLA

„Můj milý Edo…, když jsem četl Tvůj životní román, měl jsem pocit ohromného vzrušení. A kolik napětí a nevyslovených dramat se ještě skrývá za Tvými skromnými slovy, to snad dovede pochopit jen ten, kdo se octl aspoň v poněkud podobných situacích. Víš, kolikrát jsem během čtení zalitoval, že Tě ta věčná touha poznávat stále víc a víc (a jistě i nezbytnost finančního zajištění) dosud oddalovala od úkolu neméně naléhavého – totiž povinnosti svěřit svá dobrodružství širší obci čtenářské? Myslím to zcela vážně, Edo, nikdo takovou věc za Tebe udělat nemůže, i kdyby byl nadán sebevětší obrazotvorností. Z galerie českých cestovatelů mám na mysli třeba takového Jana Welzla (zvaného Eskymo Welzl), který prožil neuvěřitelná dobrodružství, ale nikdy nesedl k peru a papíru. Nebýt Eduarda Valenty a Bedřicha Golombka, kteří byli zaujati jeho neobvyklým vyprávěním a z něho pak sestavili velice čtivou knihu, nikdo by dneska o něm nevěděl… Zamyslil jsem se nad Tvým dopisem – já vím, že sis nikdy nevytkl jako životní cíl stát se profesionálním cestovatelem, ale mimoděk ses jím stal, a navíc jsi – autor Trampského milování – nakonec nejen dospěl k oněm vysněným vodopádům, ale zapsal ses – příslušník národa bez moře – do historie mořeplavců způsobem, o jakém se nám ani nesní… S upřímnými pozdravy ve Zlíně 26. března 1971…“

Výňatek z dvacet let starého dopisu Miroslava Zikmunda svému příteli Eduardovi dokumentuje snad nejlépe hlasy řady dalších přátel a známých, kterým v obsáhlých dopisech líčil svá dobrodružství. Velmi dlouho se ke psaní knihy připravoval a rozbor důvodů, proč se tak nestalo, by vydal na samostatnou kapitolu. Ve stejném roce, jako je datován citovaný dopis, Ingriš jednomu z přátel sám píše: „Jedno velké nakladatelství v New Yorku by bylo vydalo mou knihu (a pak překlady, ve třech dalších řečech), kdybych byl dodal materiál.“ Během zpracování archivu se nám dostal do rukou dopis Josefa Škvoreckého, kde se odkazuje na informace přátel a doslova píše: „Bylo by mi ctí vydat knihu o Vašich osudech.“ Bohužel, jediné, co Ingriš po tomto dopise udělal, bylo, že o něm pouze opět řadě přátel napsal. Snad nejlépe charakterizuje jeho předlouhé, nikdy neukončené přípravy k sepsání dobrodružství jeho života tato poznámka:

„Jsem si stále vědom, že jsem vlastně muzikant, a úspěchy by mne bavily spíše na tomto poli!“

CESTA K ZÁCHRANĚ ARCHIVU

„Léta jsem si dopisoval i s Eduardem Ingrišem. To jméno dneska mladým lidem už mnoho neřekne, pokud jim nepřipomenete slavnou táborovou písničku Teskně hučí Niagara. Ingriš byl nádherný člověk. Potkali jsme ho v Peru, já ho znal jako herce a dirigenta, za protektorátu se v Alhambře hrálo jeho Rozmarné zrcadlo. Po setkání v Peru zase zmizel za horizontem… Pak jsme si začali dopisovat a trvalo to dlouhá léta. V archivu mám tři objemné fascikly vzájemné korespondence včetně jeho hudebních skladeb a nahrávek s autentickým hlasem. Žil v Kalifornii, zemřel v roce 1991: nesčetněkrát Jiřího Hanzelku a mne zval v době naší zakázanosti, kdy jsme vycestovat nemohli. K tomuto člověku jsem měl hluboký vztah, rozumový i citový.“

Tak na Eduarda Ingriše vzpomíná v knize „Život snů a skutečnosti“ cestovatel Miroslav Zikmund.

Zcela nezávisle jsme se o Eduardu Ingrišovi dozvěděli i my s Petrem Horkým od samotného Thora Heyerdahla již v roce 1997. Tehdy proběhlo naše první natáčení devítidílného dokumentárního cyklu Neznámá země – Svět podle Thora Heyerdahla. Tehdy nám řekl: „Eduard Ingriš byl veselý a poctivý člověk, na kterého mám jen ty nejlepší vzpomínky. Málokdo měl tak silnou vůli, jako on. Vzpomínám si, jak se mnou konzultoval podrobnosti své výpravy na balzovém voru Kantuta, kdy se vydával po stopách mé expedice Kon-Tiki. Velmi si vážím práce, kterou odvedl, a musím říci, že jeho činnost měla pro vědecký svět obrovský význam.“

Na jaře roku 2000 jsme začali pracovat na bodovém scénáři dokumentu o Eduardu Ingrišovi. O tomto záměru jsme na jedné z pracovních schůzek informovali Miroslava Zikmunda, který nám už dříve předložil k prostudování jejich bohatou korespondenci. V některých z dopisů se objevovaly zmínky o archivu a možnosti jeho převezení do ČR. V této záležitosti Miroslav Zikmund oslovil různé instituce, ale o archiv zájem nikdo neprojevil. Po smrti Eduarda Ingriše, v roce 1991, navázal ing. Zikmund písemný kontakt s jeho ženou Ninou. Ta byla bezradná nad dalším osudem pozůstalosti. Následovala výměna dopisů s informacemi upřesňujícími obsah archivu. Vznikla tak naše ucelená představa o jeho významu. To už byl jen krůček k realizaci společné cesty do USA (Kalifornie, South Lake Tahoe), kam jsme se v prosinci roku 2000 společně vydali. Podařilo se nám pořídit zevrubnou evidenci archivu a připravit celkem 1100 kg negativů, fotografií, korespondence, knih, filmových pásů a notového materiálu na transport do ČR. Dnes už jsou tyto cennosti v majetku Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kde se staly součástí Archivu Hanzelky a Zikmunda. Tak se Eduard Ingriš alespoň symbolicky vrátil zpět do rodné vlasti, kterou stále miloval a mnohokrát se ji chystal navštívit. To se mu, bohužel, už nesplnilo.

EPILOG

Procházeli jsme areálem Pyramidového parku v Guimaru na Tenerife. O záchranu pyramid postavených původními obyvateli ostrova Guanči a vybudování komplexu se přičinil neúnavný Thor Heyerdahl. Zároveň je zde k vidění replika člunu Ra a modely dalších plavidel, se kterými odvážný Nor plul experimentálně po světových mořích.

S Petrem jsme Miroslavu Zikmundovi ukazovali krásný výstavní prostor, kde chceme společně uspořádat velkou výstavu Ingrišových fotografií, doplněnou o fotografie z expedice Kon-Tiki. Tyto fotky nám přislíbil Thor Heyerdahl. Pan Zikmund chvíli kroutil hlavou a pak vážně řekl: „Jestli se na nás teď Eda dívá, tak musí mít radost!“

Palcem přitom ukazoval k nebi. Beze slova jsme k modré obloze zvedli hlavu, bez pochybností, že právě tam pan Eduard někde je.

Bylo 11. srpna, asi hodina před polednem. Jedenáctka byla odjakživa Ingrišovým šťastným číslem.


Dokument o životě Eduarda Ingriše je jedním z mnoha, které budete moci zhlédnout na přehlídce zeměpisných a přírodopisných filmů připravované sdružením Camera Incognita v rámci veletrhu Holiday World.

Přehlídka, jejíž součástí bude i setkání s tvůrci filmů, proběhne na pražském Výstavišti 13. a 14. února 2002. Nejzajímavější projekty vám budeme na stránkách magazínu Koktejl až do ledna 2002 představovat.

Category: 2001 / 11

Konec listopadu bývá tesklivý. Smutno bylo i v tom roce 1378 a nejen v očekávání zimních mrazů. Mráz byl i v srdcích, sevřených obavami z nejisté budoucnosti. Vždyť císař, jenž opouštěl svou milovanou zemi, zanechal po sobě syna, kterému bylo teprve sedmnáct. Jaký on bude vladař, se nevědělo. Znali ho jen pražští krčmáři a osazenstvo královských loveckých hradů. Krom – samozřejmě – úzkého kruhu dvořanů.

V sobotu 29. listopadu toho roku tři hodiny po slunce západu se smrtí císaře Karla IV. v první chvíli samozřejmě nezměnilo nic, ale vyhlídky byly neradostné. Křesťanský svět se právě dostal do víru papežského schizmatu, kdy byli po smrti Řehoře XII. zvoleni proti sobě dva papežové. Bartolomeo Prignano, kuriální úředník a arcibiskup v Bari, přijal, jak bylo obvyklé, nové jméno Urban VI. Kardinálové ho zvolili, protože se jim jevil jako poddajný a bezvýznamný, a v Římě, kde se konkláve konalo, demonstrovalo obyvatelstvo proti zvolení některého z francouzských kardinálů, jak se stalo zvykem v době, kdy se Svatá stolice přestěhovala z Říma do provensálského Avignonu. Až s posledními papeži se tam vrátila, ale lůza stejně nebyla spokojená. Žádali Římana, a navíc Prignanovi jeho hodnost stoupla do hlavy, jak se při nečekaném povznesení ke svrchované moci stává až příliš často. Začal být nesnesitelný, a dokonce nebezpečný.

Kardinálové opustili Řím a v novém konkláve zvolili nového papeže. Tentokrát to byl francouzský kardinál Robert ze Ženevy. Pro získání přívrženců v Itálii to nebyla zrovna šťastná volba. Kardinál, který si teď říkal Kliment VII., před časem jako velitel papežského vojska dobyl a vyplenil město Cesenu, jeho obyvatelstvo dal pro výstrahu docela bez skrupulí vyvraždit, ženy a děti nevyjímaje. Od té doby se mu říkalo řezník z Ceseny, a že by mohl zaujmout papežský stolec v Římě, to byla bláhová představa. O to ovšem nešlo. Kardinálové toužili vrátit se ze zuboženého Říma zpátky do pohodlí Avignonu, což se stalo. První papež jmenoval nové kardinály, a tak měla teď církev papeže dva. Jako by už křesťanům nestačilo ani dávné rozdvojení s církví východní.

Císař Karel před svou smrtí ještě nestačil zaujmout konečné stanovisko. Historici mu často vyčítají kladné vyjádření k římské volbě. V čase Internetu a satelitů se snadno zapomíná na nesnáze středověké komunikace. Vždyť 28. září, kdy je datován jeho list kardinálům, v němž formálně schvaluje volbu Urbana VI., uplynul pouhý týden od druhé volby, o které se dověděl až 28. října. Jistě tehdy nemohl mít ani tušení o novém papeži, ani o truchlivé proměně toho původně zvoleného. Zprávu mu přinesl rychlý posel a další měsíc, jenž Karla dělil od smrti, ani nestačil k odpovědi, i kdyby v tak složité situaci císař mohl okamžitě vyjádřit jednoznačný názor. Navíc vyslanec, který jeho jménem jednal u kurie a jehož úsudku by důvěřoval, se za jeho života do Prahy nevrátil. Právoplatnost Urbanovy volby mu zvláštními listy už předtím oznámili kardinálové, mezi nimi i Robert Ženevský. Krom toho bytostným zájmem každého římského císaře byl papež v Římě. Francouzský král, který měl do Avignonu blízko, byl ovšem jiného názoru.

Francouzský král byl Karlův přítel. Ale císařskou korunu na královskou hlavu mohl papež položit jen v Římě. Jak se rozhodnout? Na stanovisko římského krále, kterým se stal i Václav IV., se napjatě čekalo. Karel zanechal svému synovi spolu se slavnou říší i toto podivné dědictví. Svět měl už i bez toho proč truchlit nad jeho smrtí.

Category: 2001 / 11

„Vědecké označení člověka je Homo sapiens sapiens, člověk moudrý, moudrý. Říká se, že slovo moudrý je v názvu dvakrát proto, že opakovaná lež se stává pravdou. Mám dojem, že spíše jsme Homo sapiens stupidus, to znamená někdy moudří, někdy stupidní,“ říká MUDr. František Koukolík, DrSc., primář patologie Fakultní nemocnice v Praze-Krči a vědec, který se přes třicet let věnuje výzkumu lidského mozku.

Kdy jste se začal zabývat vztahem mozku a chování a proč vlastně?

Asi to bylo ještě v době, než jsem šel na medicínu. Součástí studia medicíny je řada oborů, které se vztahem mozku a chování zabývají. Od oborů, jako je věda o tkáních, buňkách, neurofyziologie, až po klinickou psychologii, psychiatrii nebo dnešní neuropsychologii. Když jsem se stával patologem, což po promoci trvá nejméně šest let, začala mne do větší hloubky zajímat neuropatologie. Kromě jiného proto, že moje žena je neurolog. Začnete-li se zabývat neuropatologií, uvědomíte si, že vám v klinických zprávách o průběhu onemocnění chybí řada informací. Zjistil jsem, že je často znají pozůstalí, někdy lépe než ošetřující lékař. Takže jsem si s nimi před třiceti lety začal systematicky povídat. A protože mezi mými přáteli a známými byla řada odborníků z takzvaných humanitních oborů, začalo mne kromě studia stavby mozku zajímat, proč se lidé chovají právě tak, jak se chovají. Jedna větev neuropatologie se zabývá studiem velmi časté skupiny onemocnění, kterému se říká demence. Lidé, které tato onemocnění postihnou, přicházejí o rozum, o duši, o srdce, postupně o všechno lidské. Vývoj demencí tedy doprovázejí specifické změny chování. Zajímalo mne, do jaké míry odpovídají specifickým změnám chování specifické změny v jejich mozku.

O výzkumu mozku a chování v souvislosti s demencí jste napsal řadu prací. Například o Alzheimrově chorobě, která je pro demence modelem. Zjistil jste, že se dementní lidé někdy mohou chovat destruktivně. Uvědomil jste si, že se destruktivně chovají lidé, kteří měli jasně viditelné organické změny v některých částech mozku, ale i lidé, kteří takové změny nemají. Co vás zajímalo dál?

Zajímalo mě proč, co mají tito lidé společného. Chodil jsem přednášet neuropatologii demencí a blízkých stavů také psychiatrům. Byla jen otázka času, kdy se dáme do řeči a začneme se otázkou vztahu mozku a změn chování zabývat ze dvou, tehdy hodně vzdálených hledisek. Psychiatra zajímá změna chování, neuropatologa změna stavby a funkce mozku – kde je společný jmenovatel? Mezitím se vyvinuly, zejména za posledních deset let, vědy o mozku tak rychle, že si to nikdo mimo obor neumí představit, v souvislosti s vývojem molekulární biologie, molekulární genetiky, neurofyziologie i neuropsychologie. Zejména funkční zobrazovací metody umožňují uvést do přímého vztahu změny chování zdravého i nemocného mozku tak, že přímo vidíte, co se v lidském mozku při zátěži nějakým úkolem děje. Začínáme mít přesnější představu o tom, jak mozek vidí, pamatuje si, jak řeší problémy, co se v něm děje, když je nám smutno. Tím pádem začínáme lépe rozumět tomu, proč se lidé chovají určitým způsobem, jakou roli v tom hraje dědičnost a jakou učení.

Naši významní psychologové Josef Langmeier a Zdeněk Matějček se zabývali problematikou rané deprivace, tedy psychického strádání. Vy jste v roce 1996 vydal společně s doktorkou Janou Drtilovou, psychiatrem, knihu s názvem „Vzpoura deprivantů“ – mimochodem vyvolala velký rozruch, a to nejen v odborných kruzích. Váš úhel pohledu byl jiný, užili jste zcela nových pojmů: deprivant a deprivantství. Mohl byste je blíže vysvětlit?

Velmi obdivujeme průkopnické dílo obou jmenovaných psychologů. Jejich práce je jednou z mála vědeckých prací českého původu, které mají světovou úroveň. Jasně postřehli a popsali vliv sociálního prostředí na psychický vývoj v raném dětství. Náš pocit je, že problém je širší. Vycházíme přitom nejen z klinických zkušeností a každodenního pozorování, ale sledujeme ještě jeden úhel pohledu, a to klinicko-biologický. Snažíme se odhadnout, za co mohou geny a za co učení, neboli zkušenost – a to jak v průběhu nitroděložního vývoje, tedy před narozením, tak v průběhu dětství a dalších vývojových fází života. Pokusili jsme se popsat neurobiologickou představu o tom, co se v mozcích lidí, které označujeme souhrnným pojmem „deprivant“, pravděpodobně stalo a děje. Pokusili jsme se popsat, jak významný je vliv společnosti, sociálního tlaku daného například násilím ve společnosti nebo hmotnou bídou. Nejstručněji řečeno: lidský mozek, zejména jeho kůra, je nejen nejsložitější systém ve známém vesmíru, ale také nejplastičtější. Pod vlivem vnitřních a zevních podnětů se celoživotně staví, dostavuje a přestavuje. Už skutečnost, že si tu povídáme, staví ve vašich mozcích stovky milionů nových spojení – vznikají metaforicky řečeno nové neuronální mapy. Máme za to, že tyto „neuronální mapy“ – stovky miliard spojů mezi nervovými buňkami – jsou v mozku milovaného dítěte zcela jiné než v mozku dítěte nemilovaného nebo zneužívaného. Jestliže se tyto mapy udrží, žijí svým vlastním životem. Jejich nositel se pak na základě jejich činnosti nějak chová. Samozřejmě, že se uplatňuje dědičnost i další, velmi složité vlivy.

Jak byste charakterizoval deprivanta?

Deprivanti jsou lidé, kteří z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů nedosáhli lidské normality nebo o ni přišli. Projevuje se to výrazněji v citové, než v intelektuální oblasti. Ve vztahu k normalitě jsou lidé v různém rozsahu „nepovedení“ nebo „zmrzačení“, nikoli nemocní.

Podle čeho je poznáme?

Tito lidé, zvláště jejich ofenzivní typy, mají tendenci vrhat veškeré své úsilí na získání moci a majetku a na manipulaci jinými lidmi. Bývá to náhradní program lidství, postrádající přiměřenou dávku odpovědnosti, altruismu i tvořivosti. Deprivanti mívají tendenci sdružovat se do koalic. Ničí vyšší, diferencovanější citové a morální hodnoty. Destruktivita je někdy jejich základní životní program.

Žijeme podle vás v období historické vzpoury deprivantů?

Už v úvodu knihy „Vzpoura deprivantů“, která vyšla v roce 1996, jsme uváděli, že nejsme historici. Domníváme se, že například za obrovskými vlnami kriminality, které v určitých dobách přišly, aby zase polevily, bylo v některých směrech více deprivantů, než v dobách jiných. V současné době máme pocit, že jejich podíl roste, stejně jako efektivita jejich činnosti. Problematiku jsme podrobněji rozebrali v nové, dvoudílné knize, která se jmenuje „Život s deprivanty“. Výzkum totiž za posledních pět let mimořádně pokročil. Druhý díl knihy jsme pojmenovali „Základy stupidologie“, protože máme za to, že do výbavy deprivantů s rostoucí měrou patří iracionalita, absurdita, zneužitá propaganda a kontrola vědomí.

Jak je možné, že někteří lidé nevědí, co je strach? Je to tím, že jim nefunguje část mozku, kde se tvoří emoce?

Krajní sociopatické osobnosti, jako jsou chladnokrevní vrazi, vypadají, že vůbec neprožívají. Tito lidé jsou vlastně bio-psycho-sociálně odlišní. Předpokládá se, že jejich neschopnost prožívat strach a výčitky svědomí souvisí s odchylnou stavbou a funkcí čelních laloků a dalších částí mozku.

Zmínil jste se, že chápete člověka jako bio-psycho-sociální kontinuum. Co z toho vyplývá?

Lidé mají biologickou, psychologickou a sociální „vrstvu“. Tou první jsou miliardy nervových buněk jejich mozku a biliony jejich vzájemných spojů, které se, jak jsem řekl, celoživotně, nejvíc v dětství, trvale pod vlivem zevních a vnitřních podnětů stavějí, dostavují a přestavují. Druhou vrstvou jsou projevy funkce bilionů takových spojů, například ty, jimž se říká psychika. Třetí vrstva je kultura, sociální a historické prostředí. Všechny tři vrstvy jsou v každém z nás v každém okamžiku v trvalé zpětnovazebné interakci. Cokoli se stane v sociálním prostředí, může ovlivnit psychiku, což na oplátku ovlivní stavbu a činnost miliard nervových buněk mozku – a zpět.

Zevní vlivy tedy mají na mozek radikální vliv…?

Ze zobrazovacích metod víme, že jediný kulturní vliv změní činnost mozku na celý život. Příklad: v Portugalsku ještě nedávno nemohly chudé rodiny posílat do školy všechny děti. Odnesla to děvčata. Zvykem bylo, že nejstarší dcera do školy nechodila, ale mladší již ano. Před několika lety si jeden portugalský neuropsycholog všiml, že ty sestry, které vůbec nechodily do školy, mají potíže v jednom jazykovém neuropsychologickém testu. Spojil se se švédským institutem, kde mají pozitronový emisní tomograf, prostřednictvím kterého se můžete podívat, co se v mozku člověka děje při zátěži. Vzali sestry čtoucí a nečtoucí a dali uvedenou úlohu, přidali další. Zjistilo se, že čtoucí sestry řešily stejnou úlohu jinými částmi mozku, jiným způsobem a daleko efektivněji než sestry nečtoucí. Závěr: čtení a psaní na celý život změní stavbu a funkci lidského mozku. Vzniknou v něm zcela nové neuronální mapy. V důsledku sociálního vlivu. Náš úsudek ve vztahu k deprivantům je prostý a zní: jestliže tímto způsobem přestavují lidské mozky „pozitivní“ vlivy, přestavují je i vlivy „negativní“.

Do sociálního kontextu lze zahrnout kromě jiného i vliv televize a médií, kde není nouze o množství informací ani o agresi a násilí.

Situace je složitější. Hned v několika rovinách. Nemyslím si, že by bylo více informací. Je více toho, co se informacím podobá, tedy faktoidů. Probrat se v moři dnešní moderní propagandy tím, co je skutečná informace, a co se jí jen podobá, je obtížné. Součástí masáže mozků v médiích je destruktivní násilí, podobně jako destruktivní užití sexuality odloučené od citového vztahu. Jestliže je divák, například dítě nebo dospívající jedinec, harmonická osobnost žijící v harmonickém prostředí, které mu situaci objasní, pak je málo pravděpodobné, že tyto typy chování později okopíruje. Opak je pravděpodobnější u dětí nebo dospívajících, kteří jsou citově nedosycení a tráví před obrazovkou více času než v reálném světě. Co mi připadá zcela nefér, je, že se násilí a samoúčelná sexualita užívají jako nástroj kšeftu. Z evolučních důvodů nemohou primáti násilí a sexualitě nevěnovat pozornost. Sledujete-li strukturu televizního vysílání s uvedeným obsahem, zjistíte, že násilí, kterému se lidé učí, je vlastně vycpávka mezi řetězem reklam. Protože: strhnete-li pozornost milionů diváků, máte vysokou sledovanost, a vysoká sledovanost určuje cenu reklamy. Jinak řečeno: ve jménu kšeftu je ohrožována nemalá část zejména dětské a dospívající populace.

Před časem jste citoval jednoho z největších psychiatrů minulého století Johna Bowlbyho, který v roce 1946 poukázal na takzvané „epidemické poškození vazby mezi matkou a dítětem“ a do jisté míry podle vás předpověděl epidemii deprivantství. Jak to souvisí s tím, o čem jste teď hovořil?

Zásadním způsobem. Organizace spojených národů vydává už dvanáctým rokem zprávu o lidském rozvoji. Jmenuje se Human Development Report a celá se vlastně týká globalizace. Tato zpráva z roku 1999 obsahuje kapitolu s názvem Neviditelné srdce. Říká, že největším rizikem globalizace je, že trestá altruistickou péči. Nejde jen o péči o děti, ale i o péči o bezmocné, staré, ale i citové vztahy mezi dospělými lidmi. To jsou věci, které nejsou zboží, nedají se prodat.

Co to znamená v praxi?

Mladá dvojice, která chce mít děti, je ekonomicky i psychologicky trestána za to, že chce mít děti, že tedy dělá něco zcela zásadního pro budoucnost společnosti. Je trestána už tím, že se její životní úroveň snižuje. Podle mého názoru to může být jedna z větví, které si globalizace pod sebou řeže. Nejen liberálně ekonomické směry považují altruistickou péči za něco, co je tu volně k dispozici, něco jako voda nebo vzduch. Jenomže ono to tak není. Čím více bude globalizace trestat altruistickou péči, tím méně bude lásky, tím více bude přibývat ofenzivních deprivantů.

To zní velice pesimisticky…

Spíš realisticky. Zkuste odhadnout, kolik žen je zaměstnaných tak, že jsou citově „vyhořelé“. Nemají sílu se o děti starat, nemají sílu cit darovat ani přijmout. Uvedu dva příklady z celé řady výzkumných prací. Existuje škála emočního vyhoření, má řadu stupňů. Podle této škály se ve vzorku americké populace tvořeném 10 000 lidmi pohybovalo asi 44 % lidí v horních pásmech vyhoření, 13 % bylo hraničně vyhořelých, 43 % známky vyhoření nemělo. Více než polovina lidí z tohoto vzorku je tedy více nebo méně závažně citově postižená. Jsou to, kromě jiného, velmi unavení lidé. Jiná práce, která zkoumala soubor depresivních lidí, zjistila, že jednou z podstatných složek deprese je to, co vypadá banálně a komicky, a to je nedostatek dotyků. Prostě tito lidé byli málo hlazeni. Jinými slovy, je porušeno jedno ze základních pravidel vyšších primátů – pohled z očí do očí a dotýkání. Chcete-li něco podobného sledovat u nás, stačí, postavíte-li se na hodinu v supermarketu a díváte se, jak se mámy a tátové chovají k dětem. Uvidíte celou škálu chování, od láskyplného úsměvného vztahu k ledové, zuřivé, nešťastné agresi – a můžete odhadovat jejich podíl na vzniku deprivantství.

Ještě něco bych k tomu rád dodal: na to, aby matka – přesněji řečeno rodiče vychovali se vším všudy kvalifikovaného občana, potřebují dvacet – pětadvacet let. Do výchovy investují ohromné částky a celý svůj život. Podle mého názoru by měly superbohaté globalizační systémy těm matkám za „hotový kvalitní výrobek“ něco dát. Myslím to zcela vážně, i když to zní jako vtip. Kdyby totiž ženy věděly, že jim někdo za kvalitní pětadvacetileté dítě „zaplatí“, budou mít jednu z největších motivací dělat tu „práci“ pořádně. Nebudou například sedět se sklenkou u televize, ale snad se ty z nich, v nichž zbylo lidství, budou věnovat dětem…

Ovšem to vyplývá i z postavení ženy ve společnosti…

Jednou z tragédií lidského druhu je to, že špatně používá ženskou polovinu. Vždyť prastarý výrok říká: když se génius narodí v ženském těle, ztratí jej lidstvo právě z toho důvodu. Neexistuje žádný rozumný důvod myslet si, že geniálních mozků je v ženských tělech menší podíl, než v tělech mužských. Ženy prostě nedostávají stejnou šanci, od dětství. OSN to dobře ví. Má na to řadu měřítek. Stačí, podíváte-li se do zpráv OSN o lidském rozvoji, a zjistíte, jaká je očekávaná pravděpodobnost délky života u mužů a u žen a kolik je hrubý národní produkt na hlavu mužskou a ženskou. Kolik děvčátek a dívek na světě chodí do škol a do jakého typu škol. Jak velký podíl žen je v parlamentu a v exekutivě. I v těch nejpokročilejších státech, jako je Norsko, to ženy stále prohrávají, nemluvě o České republice nebo rozvojových zemích.

Vidíte nějaké východisko?

Nic feministického. Tlak na společnost vedený ženami i muži, aby nemrhala tím, co má nejcennějšího, tj. talenty, jen proto, že jsou v ženské podobě. V současné době jsou přece přístupné úžasné technologie. Kdyby se pořádně využily, mohly by usnadnit obrovskému podílu žen práci. Samozřejmě, že to zpočátku bude znamenat velké investice. Ale ty se strategicky vrátí. Vždyť jste-li na internetové síti, můžete pracovat doma úměrně tomu, jak vám roste dítě, mít volnou nebo klouzavou pracovní dobu. Vždyť to, že se společnosti staráte o její budoucí členy, neznamená, že byste měla pracovat dvojnásobně.

Má tento stav věcí vliv na vznik deprivantství?

Zásadní. Máma, která se nemůže dostatečně soustředit, nemá psychologické a sociální předpoklady pro mateřství, je udřená, depresivní, žije v bídě, poškozuje své dítě s vyšší pravděpodobností, než máma v opačné situaci. Žádné sentimentální nebo romantické úvahy ve velkých souborech takových žen neplatí. Stejně jde o rodičovství obecně, tedy nejen o matky. Spousta lidí má za to, že vychovat zdravé, normální fungující dítě je přece naprosto samozřejmé, že to je přece povinnost. K mému překvapení nejen takzvaná veřejnost, ale i politici předpokládají, že rodičovství je něco zcela samozřejmého jako vzduch a voda, že je lidé mají v sobě. Nemají! Naprostá většina mladých rodičů kopíruje rodičovské postupy, kterým byli sami vystaveni – dobré i špatné. Zejména v době tak složité, jakou je ta, ve které žijeme, se rodičovství musíme učit. Myslím, že by to měl být vyučovací předmět, stejně jako matematika.

Zmínil jste knihu „Zlo na každý den“. Lze vůbec definovat zlo?

Na definici bych si netroufl. Vypůjčím si s dovolením výrok jednoho ze soudců Nejvyššího soudu USA, který měl rozhodnout, co je pornografie. Řekl: „Obecnou definici neznám, ale když se na to podívám, tak to poznám.“

Se zlem jde ruku v ruce destruktivita…

To jsou dva jevy, které se do jisté míry překrývají. Jeden z nich prokázal v experimentu s opičími mláďaty koncem čtyřicátých let minulého století Harry Harlow. Zjistil, že nahradíte-li opičímu mláděti mámu například loutkou, můžete se k mláděti chovat slušně a ohleduplně, ale nikdy z něj už nevyroste normální opička. Samičky, které coby mláďata měly místo matky drátěnou loutku, buď později nebyly schopné březosti, pokud ano, neporodily, a pokud porodily, svá mláďata vesměs po narození zabíjely. Vznikl tedy klasický, čistý a těžký opičí deprivant. Citově, dotykově, prostě všestranně deprivované mládě. Experimenty pokračovaly a zjistilo se, že stačí mnohem menší deprivace. Stupni deprivace pak odpovídá míra, se kterou se mláďata zařadí do skupiny dalších mláďat. Málo deprivovaná mláďata se někdy dobře zařadí a jsou bez problémů. Ale jen do chvíle, v níž se skupina dostane do problému, který ji stresuje. Pak se tato původně deprivovaná mláďata chovají dvojím způsobem. Buď si sednou do kouta, stáhnou se do sebe a začnou si dumlat palec, nebo zaútočí na okolí a začnou ničit. Ještě zajímavější je skutečnost, že část těchto deprivovaných mláďat, na kterých není nic vidět, je možné vystavit tak nepatrné dávce drogy, která se na nich ani na ostatních členech skupiny neprojevuje. Ale jen do chvíle prvního stresu. Jedinci, kteří byli deprivovanými mláďaty, začnou bezhlavě zabíjet.

Prostě a jednoduše řečeno: existují padesát let staré modely, které jasně ukazují, co se může stát s dětmi poškozenými v raném vývoji. Část z nich se během života bude stahovat do sebe a část z nich bude agresivnější, než je průměr. To znamená, že neuronální mapy a neuronální systémy v hlavách těchto dětí jsou postaveny odchylně. Jejich „přestavba“ je obtížná.

Na začátku jste zmínil lidskou stupiditu. Můžete ji definovat?

Není to hloupost v lidském slova smyslu. Stupidita není nadávka, je to neutrální pojem. Stupidita není ani nevědomost, ani omyl, není klinická hloupost, tedy něco, co by se dalo měřit poklesem inteligenčního kvocientu. Má velký počet definic. Ta nejjednodušší říká, že je to zcela normální lidská vlastnost, kterou v nějaké podobě a v různých souvislostech máme asi všichni a jež nám umožňuje vyrovnat se s rozporem mezi signály, které přicházejí z fyzikálního prostředí, a tresty a odměnami, jež za zpracování těch signálů uděluje sociální prostředí. Jiná definice říká, že stupidita je projevem poškozeného učení, poškozeného mechanismu tvořivého přizpůsobování proměnám prostředí. Za poškozování odpovídá jazykově a citově vázané Schéma – řeknu o něm za chvilku. Stupidita postihuje jak jedince, tak skupiny – vrcholu skupinové stupidity obvykle vysoce inteligentních a mocných lidí se v odborné literatuře říká groupthink. Osobní nebo skupinové Schéma nás přiměje, abychom mysleli, cítili se a chovali se žádoucím způsobem v rámci svého sociálního systému, nikoli v rámci vlastního, pokud možno objektivního poznání. Dá to méně práce, méně to bolí. „Správné“ poznání sociálního systému lidem dodává rodina, škola, církve, zaměstnavatel…, a politická propaganda. Objektivní poznání sociálního systému je však nesmírně obtížné, možná že je dosavadními prostředky do značné míry nemožné. Řekl jsem, že mozková kůra je nejsložitější systém ve známém vesmíru. Jak složitý je systém vztahů, tvořený miliardami mozků v průběhu staletí, tisíciletí na ploše celých kontinentů? Anebo třeba jen v jednom malém státě za deset let? Máme dokonalá čidla a poznávací systémy na všemožné změny ve svém prostředí, na proměny sociální reality nemáme žádná. Musíme se učit rozlišovat je, sbírat a analyzovat nesmírné množství složitých, nepřehledných a vědomě zkreslovaných skutečností – i počítat s tím, že řada klíčových skutečností se lidem utajuje. Stupidita není projev lidské ani občanské zbabělosti, je to lidská norma, která šla, jde a půjde s námi celé dějiny.

Mohl byste blíže specifikovat pojem Schéma?

Schéma je řada poznávacích programů, kterým jsme učeni od chvíle, kdy přijdeme na svět. Tyto poznávací programy jsou citově vázané, obvykle prostřednictvím jazyka. Schéma je výhodné tam, kde úspěšně řeší problémy, které jeho prostřednictvím už byly dříve dobře vyřešeny. Bývá nevýhodné a může zcela selhat tam, kde narážíte na nové problémy vyžadující nové typy řešení. Jakmile se rozlišování nových problémů a jejich řešení dostávají do konfliktu se sociální hierarchií skupiny, pak vždy zapracuje skupinové Schéma. Udržení hierarchie je vždy na prvním místě, ať to stojí co chce. Poznání, tedy to, čemu se říkalo rozum, obvykle zapláče. Z tohoto prostého důvodu putují celé skupiny lidí s vlajícími prapory do záhuby, jsouce přesvědčeny, že dosáhly věčnosti, slávy, někdy mají i za to, že chápou, proč jdou do záhuby, a připadá jim to jako hrdinství. Zdůrazňuji, že jde o jakoukoli skupinu lidí, v jakémkoli kontextu.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Až do vynálezu zbraní hromadného ničení mohla válka představovat výhodné skupinové Schéma řešení problému. Je to kruté, ale skutečné: „dobře udělaná válka“ mohla být pro některé lidské skupiny vysoce výhodná. Problém je, že válka podle tohoto Schématu, v níž existuje riziko užití zbraní hromadného ničení, je zcela kontraproduktivní. Přesto mocenské elity zbraně hormadného ničení vyrábějí, kupí a zdokonalují a ty, které je ještě nemají, se po nich sápou. Existuje ovšem řada prostších příkladů se skvostnou stupiditou řešení problému. Prostým příkladem činnosti osobních Schémat v mém mládí byla hluboká víra ve skutečné vzdělání všech univerzitních učitelů. Trvalo mi roky, než jsem pochopil, že slovní řezanka, která z nich dovede padat, není projevem jazykové neobratnosti, ale něco zcela jiného.

Může být propaganda nástrojem stupidity?

Může a nemusí. Propaganda je nástroj ovlivňování takzvané cílové skupiny – lidí, které má o něčem přesvědčit. Sama o sobě není nic špatného, záleží na tom, jak se užívá. Může jít o boj proti něčemu tak destruktivnímu a drahému, jako je kouření cigaret – následky kouření jsou doslova děsivá světová epidemie. Zaměří-li se však propaganda na zmasírování celých populací v průběhu přípravy války, která může vyústit do užití zbraní hromadného ničení, může jít o projev stupidity v případě, že proti sobě má iracionálního protivníka.

Celé naše povídání vyznívá docela pesimisticky. Vy ale působíte dojmem velmi pozitivního a optimistického člověka. Co byste chtěl v životě ještě dokázat? Jakým směrem se teď ubírá vaše práce?

Rád bych odchoval několik následovníků v oboru. Vychovat patologa trvá tak deset let. Za druhé bych strašně rád porozuměl, jak je to se vztahem mozku a vědomí. Jakým způsobem si mozek dělá vědomí ve smyslu „jáství“ a hlavně proč si ho vlastně dělá. Evolučně k tomu není žádný důvod. Moje otázka zní: Je to vedlejší produkt, anebo je to nějaký evoluční směr? A třetí nesmírně neskromné přání je, abych se dožil – nedožiji – toho, čemu se ve fyzice říká „teorie všeho“. To znamená, zda se podaří sjednotit kvantovou teorii s teorií obecné relativity. Kvantová teorie, která vznikla po roce 1900, „porodila“ čipy, počítače, lasery a stojí na ní zhruba 30 % hrubého domácího produktu Spojených států. Mluví o nejmenším světě. Ten největší svět je postavený nepochybně úplně z toho samého. A vidíte, ty dvě teorie prostě nejde sjednotit, přestože každá je doložená a mluví o témže jevu, jen z opačného úhlu pohledu… Jsou nějaké představy, jak by to šlo. Až se to povede… tak toho bych se chtěl dožít!


MUDr. František Koukolík, DrSc. Narozen 1941, absolvent Lékařské fakulty UK v Praze, specializace patologická anatomie a neuropatologie, člen Newyorské akademie věd, se věnuje vztahu mezi mozkem a chováním. Působil na bostonské univerzitě a vydal několik desítek odborných publikací u nás i v zahraničí. V současnosti je primářem patologie ve Fakultní nemocnici v Praze-Krči a přednáší na 3. lékařské fakultě UK, kde je rovněž členem vědecké rady. Zabývá se popularizací výsledků věd o mozku v časopisech a je autorem námětů pro televizní seriály Mých sedm divů (1989), Mozek a jeho duše (1992), Vysílá Britannica (1993), Hádala se duše s tělem (1998). Za popularizaci vědy získal v roce 1992 Cenu ČSAV, Cenu nakladatelství Vyšehrad (1994) a Cenu rozhlasového vysílání Meteor za publikaci Mozek a jeho duše (1995). Společně s MUDr. Janou Drtilovou vydal v roce 1996 knihu Vzpoura deprivantů, která vyvolala mimořádný ohlas nejen v odborných kruzích. Na ni navazuje dvoudílná publikace Život s deprivanty: I. díl – Zlo na každý den a II. díl – Základy stupidologie (Makropulos, Praha 2001).

Category: 2001 / 11

Příběh žlutého veletoku je příběhem lidí. Tady se zrodila jedna z prvních civilizací, to voda Žluté řeky – přinášející někdy smrt, a většinou život – si vynutila přísnou organizaci práce. Někdo zavlažovací kanály kopal, jiný práce řídil. Císař byl pro čínského rolníka stejně nedotknutelný a vzdálený jako bůh. Císař, stejně jako řeka, býval vládcem nad životem i smrtí.

Za tři tisíce let změnila řeka trasu přibližně dvacetšestkrát a u vlády se vystřídalo jedenáct dynastií. Dvanáctá – Rudá – je stále u moci. Čínští intelektuálové a zahraniční pozorovatelé spekulují o jejím brzkém konci. Avšak horalé od pramenů Žluté řeky i rybáři z delty se starají o svou misku rýže a objevují televize a mobilní telefony.

Z pohledu řeky je ale bouřlivá současnost Čínské lidové republiky jen epizodou. Snažíme se dívat očima řeky a pochopit něco tak obrovského, jako je Čína.

Necháváme se unést klidným proudem věčné Huang He.

Králem je tu vítr. Ohýbá trsy tuhé trávy a lidské postavy. Člověk se mu po generace přizpůsoboval, a tak jenom děti a mladí chodí rovně. Ti ostatní se choulí pod tíhou kožichů a barevných čepic. Jejich výšivky a kovové šperky, stejně jako modlitební mlýnky lesknoucí se v ostrém studeném slunci jsou to nejbarevnější, co lze v těchto končinách vidět. Zdánlivě bez cíle bloudí se svými stády pustinou, v níž dokáží najít obživu i radost. Jakům a beranům vichr pročesává hustou dlouhou srst. Nerostou tu žádné stromy ani květiny, králem oblohy je orel a jeho poddanými krkavci. Postarají se o toho, kdo padne. Ale lidé nepadají. Sedí za kamennými výčnělky a v závětří hrají na píšťaly – větru, slunci, dešti, prachu a světu navzdory. Navzdory všem, kteří tvrdí, že se tu nedá žít. Ženy si splétají dlouhé černé vlasy do copů a obličej si zakrývají vlněnými šátky. Stejně mají líčka hrubá a červená. Děti věčně kašlou, ale ke svým hrám mají desítky čtverečních kilometrů. Muži mají jasné oči a svobodné úsměvy. Umějí jezdit na motorkách, koních i jacích. Umějí postavit dům, stáhnout zvíře a s pokorou se sklánějí před svým bohem. Před tím, kdo stvořil tyhle dálky bez konce. Dálky, do kterých se člověk nevydává, ale jež vstupují do něho. Tady pramení Žlutá řeka.

CESTA DO TMY A VÁNICE


Barevně vyšívané kožichy a široké úsměvy třpytící se zlatem – tak se na první pohled odlišují Tibeťané žijící v provincii Qinghai od Chanů.

Vycházíme z přítmí jednoduché svatyně na vrcholku bezejmenné hory v provincii Qinghai. Muži se zvědavě seběhnou kolem kamery. Hovoří jeden přes druhého jazykem, v němž při nejlepší vůli nerozeznáme čínštinu. Urostlý Tibeťan středního věku si nás bere stranou a ukazuje nám své korálky, na nichž si počítá modlitby.

„To je pro mého boha,“ gestikuluje a my mu rozumíme.

„A kde ty máš svůj mlýnek?“ ptá se Honzy. Ten si ukazuje na hlavu, že svého boha má tam, a zdá se, že se stydí… Rozpačitě se usmívá…

Provincie Qinghai, v níž pramení Žlutá řeka, bývala do roku 1928 součástí samostatného Tibetu. Drsný kraj, jehož průměrná nadmořská výška činí 3000 metrů, považují za svůj skutečný domov snad jenom původní obyvatelé: příslušníci kazašských, mongolských a tibetských menšin. Ti ostatní, Chanové, jak zní název většinového obyvatelstva Číny, sem přicházeli z nejrůznějších důvodů – v nejlepším případě sem byli posláni vládou jako policisté, vojáci či úředníci, nebo tu tvrdě dřou na stavbách silnic, nebo tu prostě zůstali po propuštění z pracovních táborů, jimiž provincie proslula. Říkalo se jí čínská Sibiř a nebylo to jenom kvůli věčným vichrům, zimě a opuštěnosti. Stejně jako v Rusku se zde „převychovávali“ hlavně političtí vězni.

Dosud jsou zvonky, modlitební mlýnky, mnišská roucha a horské kláštery poznávacím znamením oblasti, ale „kolonizační“ snahy Pekingu pronikají stále hlouběji do hor a zvyklostí lidí. Velká Čína přijíždí do tohoto „malého Tibetu“ po silnicích.

Svezeme se také. Z hlavního města provincie se chceme dostat do Madoi, městečka kdesi ve čtyřtisícové výšce, co nejblíže k pramenům našeho veletoku. Nakládání minibusu má všechny rysy asijského cestování a pasažéři nastupující za vraty státního autobusového nádraží popírají deklamovanou poslušnost občanů komunistického státu. V dobrém rozmaru proto překřtíme toho z řidičů, který se nejvíce snaží sehnat černé pasažéry, na Desperáta.

Za hodinu vyšplháme z provinční metropole Xiningu do výšky tří a půl kilometrů. Poprvé vidíme stáda jaků, zvířat připomínajících dobrosrdečné čerty. Jsou promícháni se stády koz a ovcí, rolnické usedlosti se zvolna mění v pastevecké farmy.

Z hor sjedeme do podivné krajiny. Polopoušť a k zbláznění rovná silnice, telegrafní dráty a agresivní písečné duny požírající další a další kousky suché země. Na obzoru jen tupé homole nekonečných vršků. V beznadějně suché a prázdné krajině, v mysli zamžené donekonečna se opakujícím míháním telegrafních sloupů se náhle zjevuje Malý princ a ptá se, jak z té pouště ven…

Autobusem s Desperátem za volantem. Pouští nám do té jízdy sladkobolné čínské šlágry, které při dané kvalitě reproduktorů znějí, jako když taháte kozu za ocas. Tlustý lama, sedící za námi, celou cestu spí. Jen když shodí Honzovi tašku na hlavu, dlouze se omlouvá a hladí ho po vlasech. Dva mladíci před námi kouří a budou kouřit, dokud neusnou. Staříci, kteří nakonec vystupují v zapadlé vesničce kousek před Madoi, celou cestu frkají a chrochtají, k zemi posílají hutné plivance. Plivání patří v celé Číně k běžnému bontonu, ale tihle kamarádi jsou v této disciplíně nadprůměrní. Zatím sedí přes uličku, ale až zaujmou lamovo místo za námi, budou mi ty cyklicky se opakující zvuky obracet vnitřnosti naruby. Jinak jsou staříci ovšem milí a překvapivě mrštní. Hory zavazadel přeskakují hravě, a když jim čas od času spadne půlmetrákový pytel za hlavu, jenom se tomu řehtají a jednou rukou jej vrátí za zadní sedačky. Kromě mne cestuje autobusem už jenom jedna žena, mladá maminka, nezvykle evropsky oblečená i učesaná, s miminkem. Na každé zastávce mě vyhledá a bez řečí mi děcko podá, aby si sama mohla odskočit. Dítě je nejprve v kloboučku, pak ve fusaku se zaječíma ouškama a nakonec v kulichu.

Před námi se tyčí hradba hor, nad nimiž se hrozivě kupí mraky. Z nich na vyprahlou zem Malého prince nespadne ani kapka. Zajíždíme si desítky kilometrů, abychom objeli obří trhliny v zemi. Pukliny jsou nepopsatelně dynamické, jako by tu zem dosud řvala bolestí, že je trhána na kusy a rozmělňována do drobounkých částeček, jež se usazují i ve vráskách kolem očí. A hory. Stoupáme, tady už prší a déšť zvolna přechází ve sněžení. Okolní stráně jsou bíle pocukrovány. Pořád vzhůru, do prvního sedla ve výšce čtyř kilometrů, dlouhatánský sjezd dolů a malá horská vesnice přilepená na závětrnou stranu hory. Tady vystupuje lama, mává nám a ztrácí se mezi hliněnými domky. Další náhorní roviny, telegrafní sloupy a serpentiny. Velikost a opuštěnost hor je majestátní. Občas spatříme zasněžené jaky, jednou se jako duchové u silnice zjeví zachumlaní příslušníci pastevecké rodiny, nepatrní proti velkolepému divadlu přírody. Sněžení se stává prudkou vánicí, u silničky, která už dávno není asfaltová, se tvoří sněhové jazyky. Stoupáme do průsmyku, jemuž do pěti tisíc metrů nadmořské výšky chybí jen pár desítek metrů. Setmělo se úplně a jako bludičky nám cestu ukazují auta vysoko nad námi, většinou náklaďáky se dřevem. Desperát frčí na letních pneumatikách neohroženě vzhůru. A dolů. Z průsmyku sjíždíme nejprve krokem, v prudkých zatáčkách kloužeme i tak. Stěrače ten sněhový příval moc nezvládají a mladíkovi s bradkou, jehož ihned přezdíváme na Kozlíka, je zle. Otvírá okýnko a zvrací, autobusem duje svěží vysokohorský vítr. Jsme na náhorní planině, na které leží i Madoi. Téměř absolutní rovinou pojedeme ještě dvě a půl hodiny, než v půl druhé v noci dorazíme do cíle. V rytmu výtluků se otřásají vnitřnosti, občas zastavíme u nějaké usedlosti, chlapi si uleví a doplní do termosek horkou vodu. Jindy Desperát zabrzdí v úplné pustině a horal, který vystoupil, odchází kamsi do tmy, vánice a prázdnoty. Kozlík se stará o přísun čerstvého řídkého mrazivého vzduchu v jinak zakouřeném autobusku.

KDE PRAMENÍ ŽLUTÁ ŘEKA

Kvůli tmě si nevidíme ani na špičku nosu. Řidič nás a tři další cestující, na které stejně jako na nás nikdo nečeká, veze do rozbahněného dvorku a paní domácí už rozsvěcí svíčky v malé betonové kobce – naší noclehárně. Probouzíme se pod obrovskou duchnou a špinavým okýnkem se k nám plíží šedivý den. Na dvorku jsou roztažené ovčí kožešiny, malé psisko si na nich s chutí hoví. Paní domácí přináší ze studny vodu, ohřívá ji nad železnými kamny, a může začít rituál plnění termosek.


Horská městečka a osady v kraji, kde pramení Žlutá řeka, připomínají kulisy z filmů o divokém Západě. Vítr a prach je ale více než skutečný.

Vycházíme na „hlavní třídu“ – jednu ze dvou silniček vedoucích městem. Madoi je zakresleno na všech mapách, školní atlasy v Česku nevyjímaje, ale svou důležitost si jistě nezasloužilo rozlohou. Je to malinká osada uprostřed obrovské planiny lemované vysokými horami. Široko daleko nic, tady dva krámky, jakýsi „národní výbor“, kasárna, škola a biliárové stoly pod širým nebem.

Začínáme tady naše pět tisíc kilometrů dlouhé putování podél Žluté řeky. Začínáme ho mrazivým ránem a nad masovými knedlíčky plněnými mletým skopovým masem. Začínáme ho v Madoi, protože nedaleko městečka je první most přes budoucí veletok. Dál k místu zrození řeky už žádná civilizace nesahá.

Po ulici se volným krokem, vynuceným vysokou nadmořskou výškou, procházejí horalé. Jsou zachumlaní v barevně vyšívaných kožiších a pod ozdobnými kožešinovými čepicemi jsou vidět jenom velké sluneční brýle a úsměv bělejší než sníh na okolních pětitisícovkách. Mimina se ženám choulí v nepřehledných záhybech kožešin, větší děti statečně capkají za nimi, přepásané kabátce jim sahají až na paty.

Ve městečku se horalé zpravidla dlouho nezdrží. Pořídí drobné nákupy, zahrají si biliár a zmizí. Zaujme nás muž jedoucí ze spodní části městečka na poníku, druhého vede za sebou. Když se poník splaší, předvede nám horal působivé rodeo. Pak odjede z městečka tam, kde nejsou žádné cesty. Pozorujeme ho jako stále se zmenšující tečku, až se přehoupne za první horský hřeben.

Nemůžeme se ubránit srovnání s osidlováním amerického západu. Přejmenováváme si pro sebe horaly na indiány a jsme málem romanticky dojatí. Mohutný Číňan v šedivém obleku nás vrátí do autentické Číny:

„Slyšel jsem, že se chcete podívat na první most přes Žlutou řeku,“ tlumočí nám do angličtiny jeho mladý tajemník.

Netušíme zádrhel, přestože se na nás jakýsi „tajný pracovník“ snažil nalepit už v Xiningu:

„No ano, chceme.“

„Já jsem zdejší vedoucí turistického ruchu a pro každého to bude stát sto dolarů,“ sděluje nám.

Směšná částka nám vyráží dech. Kdyby nám nabídl džíp a řekl si o třetinu ceny, možná bychom o tom i uvažovali. Měníme program a večer nekonečně diskutujeme o korupci, o neomezené moci místních „vládců“. Uvědomujeme si, že muž v šedivém saku nám osobně může těžko ublížit, dokážeme si ale představit krajní nespravedlivosti, které se dennodenně dějí těm, kteří se na moci nepodílejí. Politika nás dohonila už u pramenů veletoku.

Bláznivý požadavek místního potentáta nám nakonec připravil zvláštní odpoledne. Potloukáme se kolem městečka, míjíme z hlíny postavené farmy, jejichž osadníci jsou už nyní, koncem dubna, se svými stády hlouběji v horách. Na blízkém vršku stojí malý tibetský chrám. Nevelká kamenná stavba, několik vlajících praporků a bílá stúpa. Postavičky horalů rozvážně obcházejí celý posvátný vrchol, jednou, dvakrát… dokud slunce nezapadne. Posedáváme s nimi na vrcholku hory a snažíme se pochopit ty obrovské prostory nedotčené přírody, které nás obklopují. Uvnitř v chrámu roztáčí několik lidí velký červený mlýnek, po stranách místnosti jsou menší pozlacené mlýnky. Pravidelné šoupání mladých i starých nohou v měkkých kožešinových botách, vrzání mlýnku a pravidelné cinknutí zvonku. Do místnosti vniká světlo jen otevřenými dveřmi, z šera vyklouzne shrbený stařík, který se čelem takřka dotýká kolenou. Před ním kráčí malá holčička s ošlehanými líčky, za ním vysoká žena důstojného vzezření. Cink, cink, šoupání nohou v tichu hor. Jako by tu chodili dokola odnepaměti, a až my budeme sedět ve své kanceláři nad počítačem, červený mlýnek v horském chrámu nad vesnicí Madoi u pramene Žluté řeky se díky těmto rukám a nohám bude stále ještě točit…

Druhý den vstáváme časně. Tak brzo, aby náš „lídr cestovního ruchu“ ještě bezpečně spal a my si mohli najmout rozhrkaný džíp, který nás doveze ke Žluté řece. Shrbený padesátník s přivřenýma očima a v čínském oblečení nás bez řečí posadí do svého vozu a veze přes dlouhatánskou pláň. Konečně se kola auta dotknou zpevněné cesty – jsme u prvního mostku přes budoucí veletok. Řidič Liou vystoupí, majetnicky ukáže na potůček a dá se do řeči s řidičem náklaďáku, který tu zastavil, jen aby si v pustině poklábosil.


Díky přehradě Liujiaxia, jejíž vody zaplavily přístupové cesty k chrámu tisíce buddhů, zůstala skalní svatyně ušetřena ničení během kulturní revoluce.

Stojíme u malého potůčku, v němž se v klidném ranním vzduchu chvěje obraz okolních hor – míst, kde se veletok rodí. V rozpraskané náhorní plošině tvoří Žlutá řeka malé laguny, jež se tu a tam doširoka rozlévají. Pod mostem stojícím na několika krátkých tlustých nohách se třpytí krystaly přemrzlého sněhu a ledu. Křupou nám pod nohama, když nabíráme do krabičky od filmu vzorek vody. Pro radost a jako neobvyklý dárek. Voda je ledová a postříbřená tenounkou vrstvou ledu.

O pár hodin později se natřásáme v přeplněném autobusku a sledujeme naši řeku. Po několika desítkách kilometrů zmizí pod příkrovem ledu. I okolní pláně jsou zasněžené. A pusté, až na party mužů, kteří žijí ve vojenských stanech podél silnice, jež donekonečna spravují, rozšiřují a zpevňují. Opatrně odhadujeme, že v tomto vyhnanství nejsou dobrovolně. Nejsou to horalé – indiáni, jsou to etničtí Číňané. Muži s unavenýma očima, kterým k životu musí stačit vojenský stan, miska jídla a kopec briket naskládaných před stany. V zimě, větru a ostrém slunci, ve výškách přes čtyři kilometry denně házejí lopatou. Nejsou tu ženy, není tu elektřina, jen dřina. Autobus staví u jednoho tábora a nastupuje nemocný muž s doprovodem. Strážce kulhajícího muže je jen o trochu méně strhaný. Oba se musí podělit o jediné volné sedadlo. Dělí se i o strážcovy cigarety. Někdy Číně nerozumíme.

Žlutá řeka, už o něco širší, ale stále připomínající potok v Jizerských horách, pak proklouzne pod silnicí a hledá si svou cestu dolů z hor. Uvidíme ji znovu až po několika stovkách kilometrů, v malém městečku Xunhua. Řeka zatím bude v liduprázdné pustině pomalu dospívat.

Další stovky kilometrů. Hliněné hory, nad kterými se sbírá hrozivé množství vody a sněhu. Vítr ohýbá mladé stromky na březích, cloumá rybářskými koši s velkými drátěnými oky. Žlutá řeka, mladá krasavice, tu v jílu předvádí svádivé výkruty. Svýma nažloutlýma očima sleduje služebníky Alláhovy v bílých fezech, kteří na vahadlech odnášejí její vodu k zavlažení malých políček. Řeka doputuje do přehrady Liujiaxia. Dlouhá hráz nikomu nestojí za zvláštní pozornost, snad jen vojákům, kteří ji střeží. A přece – sama šedivá a bezvýrazná, pojímá žluté vody zastavené řeky, aby je kdesi ve svých útrobách omladila, zčeřila a vypustila jásavě modré do úzkého kaňonu. Po očistné kúře tam Žlutá řeka vyvádí! Prská bílé kapky vysoko na skály, vozí se na kolotoči rychlých vírů, schovává se ve skalních jeskyních a… je modrá. Jako na oslavu Svátku práce, který se právě v městě Yongjing koná. Už tu nepotkáváme horaly – jen slavnostně ustrojené Číňany. Málokdo ví, co se vlastně slaví, ale den pracovního volna je skvělou příležitostí pro svatby. Petardy a bouchací kuličky, první opilci na naší čínské cestě. Do hlavního města provincie Gansu Lanzhou doráží Žlutá řeka jako zhýralkyně, která se vrhla do víru velkoměstského života. Má mastné vlasy, uhrovatou pleť, nechává se vláčet po místech, jež jí nesvědčí. Její břehy jsou tu betonové, každou chvíli jí ukradnou vodu, aby ji o kus dál vrátili obohacenou o lidský svinčík. Slovo ekologie se v Číně ještě neskloňuje…

ALLÁHOVO ČÍNSKÉ VOLÁNÍ

V hotýlku v Xunhua neteče voda, ale je tu překvapivě dobře. Jedna hlavní ulice a hned za ní vesnické usedlosti, z nichž vidíme jen krásně vyřezávaná dřevěná vrata. Z nich občas vykoukne stařík – dlouhý bílý vous, bezzubá ústa, bílá muslimská čepička a přívětivá zvědavost na nás, cizince nejcizejší. Jedinou vyšší stavbou v městečku je náš hotel a mešita.


Muslimské město Xunhua na břehu Žluté řeky obklopují „hliněné hory“. Hlína je také základním stavebním materiálem.

Vede sem jenom jedna silnice, přes mnoho horských hřbetů, při dešti těžko sjízdná, jak se na druhý den přesvědčíme. Snad tahle jistá odlehlost a nepřístupnost může za to, že nám Xunhua připadá uvolněnější než ostatní místa. Snad za to mohou naše vlastní československé zkušenosti, že si říkáme, že tady jsou zkrátka „za větrem“. Nejspíš ale máme ještě pořád radost, že náš xiningský hlídač netuší, kam jsme mu brzy ráno ujeli. Ve městě a v jeho okolí žijí Salarové – blízcí příbuzní středoasijských Uzbeků a Ujgurů, kteří vyznávají muslimské náboženství.

„Dobrý den, co si přejete?“ šokuje nás prodavač v malém krámku svou bezchybnou angličtinou. Nic takového se nám nestane ani později v Pekingu, kde strávíme bezmála dva týdny. „Ne, můj obchod to není. Chcete lehké, nebo normální cigarety?“ Mladý muž se zjevně nechce bavit o svém postavení. Nikdy se nedozvíme, co je jeho původní profese, ani proč prodává toaletní papír a instantní polévky.

Touláme se po městečku a v malém ušmudlaném obchůdku s hliněnou podlahou nám malá, asi sedmiletá holčička odpoví na dotaz, kolik stojí láhev rýžové pálenky, nesmělým „five“. Jsme z toho vyvalení, stejně jako dívenka, která se směje do dlaní a další komunikaci odmítá. Něco šeptá kamarádce, a teprve když jsme bezpečně daleko, vybíhají obě culíkaté princezny před obchod a volají „Good by“.

Další městečko na naší cestě, Linxia, je muslimské do morku kostí. Zdobí jej několik mešit, jsou vlastně na každé ulici. Věděli jsme, že počínaje rokem 1949 byli bohové všech náboženství z Číny vystěhováni. Vypadá to, že dnes už do veliké země mohou.

Při našem příjezdu si město Linxia nasadilo laskavou tvář. Svítí sluníčko a ulice jsou lemovány stánky se všemožnými dobrotami. Po téměř třech týdnech cestování po provincii Qinghai se nyní nalézáme v kraji hojnosti. Rozsvěcují se žárovky visící z roztodivných spletí drátů. Osvětlují stolky s vajíčky, kuřaty a kuřecími hnátky, kebaby, velkými rozpůlenými bramborami, staženými kozly vařenými v obrovských hrncích – ze všeho se kouří a dým ze stovek misek, hrnců a kotlíků měkce zakrývá zapadající slunce.

Ráno vytrvale prší a bílá poklička si sedá níž a níž nad město. Lidem, kteří za svými povinnostmi spěchají ukrytí pod deštníky, jdou obláčky studené páry od úst. Občas se mezi muslimy ještě objeví horalé a působí tu nepatřičně, cize, zbaveni té ohromné důstojnosti, která z nich vyzařuje v zaprášených vesničkách mezi sedly vysokých hor.

Ve všudypřítomné šedivé vlhkosti je nejbarevnější zeleninový trh. Rudě červeným ředkvičkám a sytě zeleným pórkům tohle bezbarvé počasí nesmírně sluší. Odráží se v okolních loužích a vesničané své zboží hlasitě chválí. Stejně není třeba, mezi dvoukoláky i košíky procházejí hospodyňky, aby plody políček roztroušených všude kolem Linxia zužitkovaly. Horečné obchodování na chvíli přeruší policista, trhovkyně se jako na povel zvednou a odcházejí. Jen co jsou mladičkému promrzlému policistovi vidět záda, statné vesničanky se neohroženě vrátí na své místo. Že by soumrak dynastie? Nebude to naposledy, co uvidíme státní moc konat svou povinnost jaksi… pro formu.

Kralují tady rozesmátí muslimové, jejich upravené ženy a děti s velkýma očima. A jejich žebráci. Zatímco v místech, která navštěvují turisté, jsou tito lidé pečlivě odklízeni z očí, tady mohou špinavé děti spát na ulici, žebrat o nudle a v nestřežených chvílích sahat do kapes. Vidíme, že své almužny dostanou. Obraz komunistické Číny dostává povážlivé trhliny, stejně tak naše počáteční odsuzování politiky jednoho dítěte.

NEROZHODNÁ STUDENTKA IMAJI

„Staré hity mojí matky,“ zhodnotila lámanou angličtinou naše nová známá Imaji písně, které nám pouštěli ve vlaku cestou do velkoměsta Lanzhou. Imaji studuje v Lanzhou na učitelku čínštiny a je nezvykle hovorná. Honza ji dokonce podezřívá z členství ve straně a z primitivního vyzvídání, já tomu nevěřím. Každopádně je tato čtyřiadvacetiletá žena podivně nadšená vším, co se v Číně děje. Narodila se v horách v provinci Gansu a hory dodnes miluje. Mnoho hodin úmorné jízdy nám zabere povídání o horách, naší společné lásce. Imaji ráda jezdí ke své babičce do hor, pást ovce.

„Babička má farmu, asi 500 ovcí a mnoho psů. Strašně ráda k ní jezdím, ráno vstanu a jdu s ovcemi do hor, nikoho nepotkávám a to se mi líbí. Moje máma tohle nechápe, prý se musím cítit osamělá, ale to já se necítím.“ A když se tak Imaji opravdu cítí, což je prý většinou uprostřed města, sedne k počítači a chatuje. Někdy v angličtině, což je vzhledem ke komplikovanému přepisování znaků do počítače rychlejší.

Po studiích se chce Imaji vrátit domů a starat se o rodiče. Oběma je kolem padesáti let, jsou to bývalí učitelé a nyní oba v důchodu. „Otec jednou měsíčně dává školení ostatním učitelům, jinak leží u televize nebo hraje počítačové hry,“ tvrdí Imaji.

„Máš sourozence?“ Moje otázka vyplyne spíš z předchozího povídání než ze snahy nachytat Imaji.

„Ty mě zkoušíš?“ ztvrdne Imaji. Naráží na politiku „jednoho dítěte“, kterou Čína vyhlásila v osmdesátých letech. Ve své podstatě dobrá úvaha o tom, že necelých 7 procent pevniny na této planetě nemůže uživit pětinu obyvatel zeměkoule, je totiž vnímána značně rozporuplně. Zcela nepochybně se komunistickému vedení Číny podařilo snížit obrovský populační nárůst, odvrácenou stranou mince jsou však metody, jakými toho bylo dosaženo. Rodiny, které mají více než jedno dítě, jsou finančně postihovány, ženy byly nuceny ke sterilizaci, donedávna byla údajně zabíjena novorozeňata ženského pohlaví. Už dnes podle statistik převažují mladí muži nad mladými ženami. Zanedlouho se bude Čína pravděpodobně potýkat také s problémem „přestárlé společnosti“ – na důchody dnešních rodičů jedináčků nebude mít kdo vydělávat.

S Imaji se to má jinak. Má sestru, která je podle jejích slov „velmi krásná, ale nesamostatná“. Žije daleko od své původní rodiny. Imaji má dokonce ještě bratra. Ten je vysokým důstojníkem u bezpečnosti.

Zařadit ale Imaji mezi ideologické opory komunistické doktríny v dnešní poměrně bouřlivě se rozvíjející Číně je těžké. V univerzitním Lanzhou se seznamujeme s jejím přítelem, studentem medicíny.

„Já chci do Pekingu a ona mě bude následovat,“ vysvětluje nám mladík při podvečerní procházce po Lanzhou. Imaji má možnost přijmout místo tam, kde jí to nabídne stát. Pokud tak neučiní, musí si najít práci sama. A jak říká: „Pro ženu to stále není jednoduché.“ Přesto trvá na tom, že důležitá je i její kariéra a to, co chce ona sama. Přitom se na svého přítele tak krásně usmívá, že nevím, nevím… Pozdě v noci z jejího přítele, který za největší výdobytek současnosti považuje Internet, vypadne, že chce do zahraničí.

Možná nám zmatená a rozporuplná Imaji poskytla ten nejlepší portrét mladé Číny. Seděli jsme přitom u umakartového stolku na nábřeží špinavé a mastné Žluté řeky.

Ještě se nevrátily poslední karavany, a začal se zvedat prudký vítr. Obloha byla hned plná písku a barevně vyšňoření velbloudi náhle zcela jasně evokovali atmosféru dlouhých pochodů pouští, bezútěšné samoty a také nedocenitelný význam zvířete, které svým pomalým tempem a s přivřenými víčky brázdí nejnehostinnější místa planety. Zůstala jen teplá velbloudí lejna. Stánkaři se ukládali k další noci na břehu Žluté řeky. Postupně zhasínala jedna žárovka za druhou a přes den překřičená krajina se konečně mohla dát do řeči. Mluvila o skřípání písku pod nohama a mezi zuby, mluvila o vodě, která bez zbytečného rámusu pomáhá přežít člověku obklopenému pouští. Vyprávěla i voda měkce kapající z lopatek prastarého dřevěného kola o snaze člověka alespoň trochu vody dostat pro sebe, pro svá zvířata a pole. Silnými slovy se přidával vítr, aby s konečnou platností rozhodl, že lidé tady poslední slovo nikdy mít nebudou. Žlutá řeka vzdorující poušti…

NA PRASEČÍM OCÁSKU

Shapotou bývala docela bezvýznamná vesnička. Nejprve si jí všimli vědci, kteří se zde usadili, aby vykoumali, jak zastavit suverénní rozpínání pouště Tengger. Písečným dunám se totiž podařilo přeskočit i Žlutou řeku, zaútočit na město Zhongwei a cestou dusit vše zelené a živé. Lidé se začali bránit vysazováním odolných stromů, které v pěstitelské stanici v Shapotou výzkumníci zkouší. Celé lány mladých, zaprášených, ale statečných stromků dnes brání Zhongwei před pískem.

Po výzkumnících objevili Shapotou výletníci. Obrovské duny svažující se přímo k řece fascinují turisty z blízkých i vzdálenějších měst. Přijíždíme sem po ránu, obloha je ještě modrá a turisté se stejně jako my rozhlížejí z té největší duny. Vysoká je více než sto metrů a hluboko pod ní vidíme koryto Žluté řeky kroutící se mezi žlutobílými kopci písku.

Čínští turisté připomínají poněkud přestárlé školáky vypuštěné o přestávce na školní dvorek. Radují se, smějí, pošťuchují, řvou, kloužou se po dunách dolů. Důstojné matrony sundávají střevíčky a nechávají teplý písek protékat mezi prsty, vážení otcové rodin trápí své fotoaparáty. Dolů se kutálí nebo sjíždějí lanovkou všichni – tam totiž teprve začíná to pravé turistické nebe. Střelnice, stánky, jídelničky, altánky, lodičky, suvenýry. A velbloudi, se kterými utrmácení, ale spokojení domorodci pendlují nahoru a dolů po dunách. Přemýšlím, kolikrát za den musí takoví vůdcové karavan vyšplhat ve slunečním žáru přesýpajícím se pískem nahoru. Na rozdíl od rozdováděných turistů totiž nesedí mezi velbloudími hrby, ale táhnou karavanu za sebou – muži v plné síle, ale také starci, ženy a docela malé děti. Přemýšlím nad propastnými rozdíly mezi načančanými dětičkami výletníků a ušmudlanými snědými dětmi s dospělými tvářemi. Ty první přijely se svými rodiči ve velkých autech s kouřovými skly, ty druhé spí opřené o chlupaté velbloudí krky. Ty první nemají žádné sourozence, ty druhé děti možná pro úřady ani neexistují. Aby se totiž jejich rodiče vyhnuli sankcím v případě, že mají více než jedno dítě, ta další úřadům prostě zatají. Odhaduje se, že v zemi žije okolo milionu „neexistujících“ dětí.


Nafouknuté vepřové usně slouží na tomto úseku řeky odpradávna jako vory přepravující zboží.

Hlavní atrakcí vesnice mezi dunami ale nejsou dokonce ani velbloudi se zdobnými sedly. Lidé se sem jezdí projet na řece – na motorových člunech, parníčcích, ale hlavně na tradičních vorech z nafouknutých usní. Nadmuté prasečí kůže vypadají jako zlaté balony bezpečně se pohupující na vlnách řeky. Dříve se na několik metrů dlouhých vorech přepravovalo zboží, dnes na nich plťaři vozí turisty v oranžových záchranných vestách. Občas je třeba některý z plováků dofouknout. Plťař rozváže prasečí nožku, foukne a znovu zaváže. Jízda na prasečím ocásku může začít.

STARÁ A NOVÁ ČÍNA ZAPOMENUTÁ V POUŠTI

„Dobrý den, jsem moc ráda, že vás poznávám, opravdu mě to těší. Jistě, vyučujeme tady počítače. Děláme tu kurzy.“

„Tak určitě máte Internet?“

„Ano, jistě, máme.“

„A můžeme se u vás připojit?“

„Jistě.“

„Odešleme jeden e-mail.“

„Promiňte, ale to nejde.“

„???“

„E-mail dneska nemůžete.“

Moderně oblečená žena středního věku je – zdá se – opravdu ráda, že se s námi setkala. Také přisvědčuje, že je majitelkou počítačově výborně vybaveného centra. Hrdě nám ukazuje, jak rychlé má připojení na Internet. Snesla by nám modré z nebe, jen ten e-mail dneska prostě nelze.

Není to poprvé, nebude to naposled. Už najít ve větších městech internetové kavárny dá práci, většinou končíme v zastrčených uličkách na nepravděpodobných místech. Tam pak nalézáme zuřivě chatující a kouřící mládež, opatrného majitele a konspirační atmosféru. Všichni mladší třiceti let, kterých se ptáme na internetová doupata, vědí, kde jsou. Málokdo nás tam vyprovodí.

Internet zakázat dost dobře nejde, proto má z tohoto nejsvobodnějšího média čínská vláda řádně nahnáno. A úřadů se zase bojí ti, kteří se do rizikového podnikání pustili. Z „internetové policie“, zřízené na jaře tohoto roku, má strach i paní Li, která kvůli nám odemyká učebnu v garáži. Je nám jí nakonec líto, a tak už na ni nenaléháme. Najdeme si jiné doupě, tady v téměř dvoumilionovém Baotou jich nakonec projdeme pět, než si – další den – konečně odešleme svou zprávu.

Obáváme se, že na tomto druhém největším městě autonomního regionu Vnitřní Mongolsko těžko najdeme něco zajímavého. Věrně sledujíce Žlutou řeku ale nemůžeme Baotou vynechat, protože právě v těchto místech dosahuje řeka nejsevernějšího bodu svého toku. Poznávacím znamením Baotou jsou komíny. Město vystavěné na břehu veletoku, který se tu jenom líně valí, je průmyslovým gigantem opírajícím se o ocelárny. Stojí v podivné pustině, obklopeno stepí přecházející v poušť. Komíny denně chrlí tuny zplodin a lhostejně přihlížející vyprahlá krajina budí dojem, že je schopna pojmout všechen svinčík lidstva. Pochopitelně tomu tak není. Nejen v Baotou, ale i v mnoha jiných městech na severu Číny překračuje znečištění ovzduší až šestkrát normy Světové zdravotnické organizace. Respirační choroby jsou nejčastější příčinou úmrtí v zemi (dvacet šest procent). Jedna studie z roku 1993 odhalila, že znečištěné ovzduší má každoročně na svědomí 915 000 předčasných úmrtí.

Úporný kašel trápí i nás. Vysmrkáme-li se, kapesníky jsou černé. Přejedeme-li si prstem po tváři, zůstane tam světlá šmouha. V Baotou se těžko dýchá, obzvlášť když se přidá se svou troškou i příroda. Stane se to v podvečer. Nejprve dostane zapadající slunce divnou barvu. Za městem se začnou shlukovat ještě podivnější nažloutlé mraky. Stánkař, u kterého popíjíme pivo, divoce ukazuje tím směrem. Usmíváme se jako troubové, zatímco se ulice vylidňuje. Pak se v několika minutách zvedne obrovsky silný vítr a město pokryjí spousty jemného písku. Slunce zmizí úplně, Baotou je zahaleno do žlutočerné tmy. Písek máme okamžitě všude – v nose, v uších, ve vlasech i pod spodním prádlem. Jako bludičky kolem krokem projíždějí auta a osvětlují cyklisty, kteří se zjevují jako duchové a zase mizejí ve tmě a písku. Písečná bouře prolétne městem, rozhází odpadky, strhne několik slunečníků, rozhoupe žárovky v pouličních jídelničkách a konečně si najde cestu ven, do kdysi mongolské krajiny.

Baotou se nakonec rozhodlo odměnit nás za všechny útrapy. Jedna z našich procházek nás zavedla na konec širokého asfaltového bulváru. Končil zcela nepochopitelně hliněným valem, který odděloval moderní Baotou od starého čínského města. Od oázy lidské pospolitosti, i když občas trochu zapáchající. Křivolaké a nizounké domky stojící podél děrami poseté úzké cesty. Ostré slunce v nich vytváří proteplené plácky i stinná zákoutí. Přes hliněný val proudí do tohoto „města ve městě“ davy lidí. I my se radostně vrháme do veselého města, abychom se v tom teplém lidském rybníce osvěžili a nakonec i unavili. Z jednoho pididomku zní hudba, my si kupujeme pivo a sedíme komusi na zápraží. Pozorujeme břichatého muslima, jak ze svého náklaďáčku prodává zeleninu. I když všechno vypadá trochu povadle, vždycky odněkud vykouzlí čerstvé aromatické cibulky. Vedle má chlápek špinavý jako čert opravnu kol. I když u něj zrovna nikdo nezastavuje, pořád něco na bobku spravuje.

V mrňavém řeznictví visí velké kusy masa. Nakukujeme dovnitř a hlouček kolem okukuje nás. Chlapi pokřikují na majitele: „Vylez, máš tu návštěvu!“ Všichni se plácají do kolen, když se přeci jenom objeví ospalý řezník. Žena, která prodává malé sladké koláčky, mě navádí, abych šla natočit dědu – prodavače masných a mastných dobrot. Děda v muslimské čapce má na tváři milion vrásek a třaslavýma rukama mává mně a hloučku svých věrných. Těch, co přerušili svou práci, aby si zpestřili všední den pozorováním těch divných cizinců.

Pomalu se stmívá, ale mumraj vůbec neustává. Rozsvěcují se první žárovky a lampiony, tak krásné ve čtvrti bez veřejného osvětlení. Také tu neteče voda, uvnitř domků je špinavé šero a stále mastně černá podlaha. Umím si představit, že mladí se mohou stěhovat do paneláků docela s chutí. Však se už buldozery zakously do okrajových domků, aby čtvrť, stejně jako všude v Číně, srovnaly se zemí.

Terasovitá pole se svažují ke Žluté řece. Mají od téměř dozrálých klasů zlato-medovou barvu. Jsou všude, i nepatrné plošinky jsou obdělány. Rolníci s velikými motykami procházejí po úzkých stezkách, občas někdo žene malé stádo ovcí. Taková asijská Morava – vše je tu vlídné, zlatavé, člověku nakloněné. Skrz ovocné stromy je vidět líně se valící Žlutá řeka. V těchto končinách čínská civilizace poprvé zapustila kořeny. Tady žije nejtypičtější obyvatel Číny – rolník… Čínský rolník je chudý, ve třiceti vypadá na padesát a s odevzdaným úsměvem nese na svých zádech všechna trápení velké země. Dva tisíce let se kolem čínského rolníka střídají dynastie, aniž by se on sám nějak zvlášť změnil. Nikdy na něj nebyly brány žádné zvláštní ohledy a on si nikdy příliš nestěžoval. V jeho paměti jsou spíš než císařové uloženy lijáky, záplavy, suché roky. Uctívá zemi, tu zdejší sprašovou a velice úrodnou. Do dnešních dnů jí dává přednost před vlastním pohodlím a žije v jeskynních domech vydlabaných v hliněných horách. Ne každý, ale tady, kde Žlutá řeka dosahuje svých nejjižnějších kót, poskytují jeskyně přístřeší osmdesáti milionům lidí! Osmdesáti milionům mužů, žen a dětí, kteří spí pod stropem z hlíny na společné posteli.

USA, STALIN A STRACH V KABINĚ NÁKLAĎÁKU

Ještě nikdy jsem neměla takovou radost, že vidím Žlutou řeku, jako když se konečně objevila jako tenká nitka hluboko pod námi a já věděla, že dnešní krkolomná pouť přeci jenom skončí.


Vodopády Hukou – čtyři sta metrů se Žlutá řeka probíjí dvacetimetrovou průrvou. Číňanům připomíná čajovou konvičku, z níž stříká vařící voda, podle toho vodopády pojmenovali.

Začíná kolem poledne v nenápadném městečku Ji Xian. Odtud se zběsilým autobuskem ženeme přes uzounký hřebínek, přes devatery hory k vodopádům Hukou na Žluté řece. Po chvíli opravdu nebezpečné jízdy nad hlubokými propastmi vystupujeme. Místo se nám zdá krásné nejen proto, že cítíme pod nohama pevnou zem. Máme nádherný výhled do údolí, jemuž vévodí hluboká rýha v zemi. Nad rozervaným kaňonem jsou jako šachovnice poskládána obdělaná pole. Je po poledni, slunce žhne, ale my si sedáme do stínu pod borovici, která voní pryskyřicí a letním českým dnem. V tom mírumilovném a tichém odpoledni čekáme, kdo nás sveze.

Je to ten největší náklaďák, který se na uzounkou silnici vejde jen tak tak. Nic většího už tu neprojede, i tak musíme v ostrých zatáčkách až na samý okraj srázu. Ukazujeme statnému řidiči peníze, za stopování je totiž v Číně zvykem platit. Závozník si lehá za sedadla, vyměňujeme si cigarety a první nesmělé pokusy o konverzaci. Když několikrát s různou výslovností zopakujeme, že jsme z „Čechoslovakije“, a ne z USA, řidičova široká zpocená tvář se rozzáří. Vzájemně se gesty a odsuzujícími výrazy ve tváři ujistíme, že USA je fuj. Nikoli poprvé zjišťujeme, že odmítavý postoj k USA, hraničící s nenávistí, není jen záležitostí vládní politiky, ale že jej sdílí většina obyčejných obyvatel.

Řidič nás překvapuje svými geopolitickými znalostmi.

„Stalin, 1968, pif pif…“ naznačuje, že cosi tuší o československém osmašedesátém. Pro zjednodušení kýveme na souhlas a povzbuzený řidič přidává další jméno: Chruščov. Opět souhlasíme, řidičova radost nezná mezí a začne volantem kroutit na můj vkus příliš razantně. Hra se jmény ještě nekončí, řidič zná ještě jednoho Evropana – Hitlera. Kroutíme hlavami a řidič, který dobře ví, co řekl, se plácá do kolen, jak nás dostal. V kabině je veselo a já poněkolikáté dumám nad tím, kdože to přeházel čínskou společnost vidlemi. Řidiči znají evropskou historii, ženy pracují na stavbách, rikšové hovoří anglicky a mladí dělníci chodí po práci chatovat. Vzdělání vždycky nacházíme na místech, kde bychom to nečekali.

Jedeme z kopce a brzdy kvílivě houkají. Něco se děje, začínám se bát a už nepřestanu. Zakazuji Honzovi reagovat na jakýkoli pokus o konverzaci, jež by mohla podle mého soudu řidiče rozptýlit. Dole v údolí se loučíme s veselým řidičem, který nechce za svezení ani yuan, když také nemáme rádi USA.

U vodopádů Hukou vzniklo zcela uměle jakési osídlení – město neměsto. Jedna řada nízkých domků podél silnice a dva velké hotely. Ti, kteří sem přišli žít, nemají celkem nic na práci. Provozují restaurace, v nichž staví organizované výpravy k vodopádům na oběd. Ceny v restauracích jsou vysoké přiměřeně k faktu, že sem zas tak moc turistů nezavítá. Sedáme si před jeden z domků ke studenému pivu a rázem liduprázdná ulice ožije. Místní si přinesou stoličky, postaví si je proti nám a zahánějí každodenní nudu pozorováním cizinců. Jeden mladík v tílku si dokonce přinese dálkový ovladač, a když Honza naznačí, že budeme hlásit zprávy, smějí se i ti, kteří dosud nešikovně předstírali, že se na nás vlastně nedívají. Dokonale absurdní – my dva u stolku, před námi v půlkruhu diváci. Mladá žena odvedle si dokonce přinesla pletení a po očku nás sleduje. Když se zvedne vítr a zvíří prach, všichni nám naznačují, že se jim v tomto prašném kině špatně sedí a ať jdeme dovnitř.

My se ale jdeme podívat na tu „naši“ Žlutou řeku. Je úplně opuštěná, zapadající sluníčko klouže po skalních plotnách a v milionech kapiček vody stříkajících z vodopádu vytváří širokánskou duhu. Vodopády Hukou popravdě nejsou nijak velké, ale my jsme rádi, že vidíme Žlutou řeku zase jednou v akci.

JESKYNNÍ LIDÉ

Stojíme na střeše jeskynního obydlí, aniž bychom to tušili. Roste tu obilí a pod námi vidíme úzké cestičky protkávající strmý svah, v němž je v několika patrech vyhloubena celá vesnice. Usedlosti vypadají nejprve opuštěně, ale za chvíli zpoza závěsu, který v teplých dnech nahrazuje dveře, vykouknou první zvědavé oči. Náš řidič Wang se pasuje do role průvodce. Vede nás na dvůr jedné usedlosti a hovoří s mladou ženou. Umíme si představit, co asi říká, když se tak naparuje: „To jsou moji hosté ze zahraničí.“

To už stojíme za hliněným valem sloužícím jako plot. Nesmělou posunčinou se tážeme, jestli můžeme dál. Zato Wang se neptá a i s mou fotobrašnou nenuceně vchází do domku-jeskyně. My zatím okukujeme koníka, trochu nevrlého z našeho vpádu. Přichází pán domu a zdvořile nás upozorňuje, abychom si dali pozor na koňská kopyta. Asi tříletá holčička, kterou dosud matka držela v náručí, hladí bílého kocoura. Svítí šikmé odpolední sluníčko a v něm po sobě všichni rozpačitě koukáme. Koník baští z hliněného žlabu a slepice ospale mžourají z klece svázané z dřevěných klacků. Náš šofér se už rozvaluje v jeskyni, a tak se také odhodláváme vstoupit. Zvláštní scéna! Nepadne jediné slovo, naše rodinka se rozpačitě usmívá, Wang se roztahuje na dvou opelichaných křeslech u dveří a my vcházíme do jeskyně s pocitem, že pronikáme do hory.

Obydlí je vlastně jedna místnost tunelového tvaru. Je tu nesmírně příjemná teplota a vlhký, hlínou provoněný vzduch. Na zdech, které plynule přecházejí ve strop, visí jako výzdoba řada stejných plakátů. Připomene nám to dílo Andyho Warhola a hned nás zarazí ta kosmická vzdálenost mezi světy a kulturami. V zadní části jsou kamna a jednoduchá kuchyňka. Dvěma okny u dveří sem vniká překvapivě hodně světla. Nejvíce prostoru zabírá velká postel, pod níž je veden kouř z kamen, takže je účinně a zdarma vytápěná. Na posteli spí celá rodina. Pak už se sem vejdou právě jen ta dvě křesílka, která okupuje nyní už znuděný Wang.

Kromě překrásného výhledu do hlubokého údolí nemá tahle rolnická rodina téměř nic. I řidič Wang se svým taxíkem je jim podobně vzdálen, jako my s našimi aparáty a sandály na suchý zip.

V jeskyních žije přes osmdesát milionů Číňanů! Ti, kteří si už polepšili a rozhodli se vystavět si zděné stavení, lpí v této oblasti na tradiční architektuře. Jejich domy mají tvar jeskyně, a tak je okolí Žluté řeky v provinciích Henan, Shaanxi a Shanxi poseté roztodivnými tunely. Stojí často na dvorku u jeskyně, která dříve sloužila jako dům a nyní je jakýmsi sklípkem. Fascinuje nás to. Návštěvy „jeskynních lidí“ patří k těm nejklidnějším a nejkrásnějším setkáním v Číně.

Ten nejposlednější most přes Žlutou řeku je pontonový. Řeka tu příliš často mění své rozměry. Dnes je klidná, rozvalená v poledním sluníčku a skoro stojatá. Žlutá jak pampeliška. Jen bahno a další připravené pontony dávají tušit, jak se dovede rozzlobit – pak bere vše… Jemné bahýnko se houpe pod nohama. Dál to jde už jenom po vysokánské hrázi, za níž se nesměle krčí první – poslední vesničky. Před ní je výsostné území královny řeky, záplavová oblast. Teď v létě je rozdělená na malé zarostlé nádrže, v nichž se chovají krabi. Až začne pršet, lidé z osaměle stojících domků utečou. Stojíme na břehu Žluté řeky a vidíme moře! Její pampelišková barva chvíli bojuje s mořskou modří, a podléhá. Padá na nás smutek. Žlutá řeka, kterou jsme tak dlouho stopovali, sledovali, rozebírali a hledali, si tu bez nás bude téct dál. Lhostejná k rolníkům, horalům, muslimům, buddhistům, komunistům, chudákům, boháčům, Chanům, Kazachům, Mongolům, Tibeťanům, dětem, starcům, studentům, úřednicím, inženýrům, disidentům i policajtům…, lhostejná ke všem lidem žijícím na jejích březích, lhostejná ke všem, které jsme potkali.

ČÍNSKÉ VELKOMĚSTO

Obrovské, hlučné, přeplněné, moderní, špinavé, prašné, nepřehledné – jeden den stojíme na dvorku jeskynní usedlosti, druhý den vystupujeme z vlaku v Zhengzhou, hlavním městě provincie Henan. Žije tu skoro šest milionů lidí, je to normální čínské město. Stoupáme na vrcholek vyhlídkové věže a sledujeme, jak se až k zamlženému obzoru táhnou mrakodrapy a kmitající ulice. Střídají je staveniště a vybourané staré čtvrti. Tyhle pozůstatky staré Číny rychlým tempem uvolňují místo smělým plánovačům měst budoucnosti. Přesto se i v Zhengzhou dají najít křivolaké uličky, kde to voní jídlem a smrdí kouřem. Potok, který tudy protéká, je plný odpadků. Několik bloků slouží jako tržnice s oblečením a botami. Zboží se povaluje na chodníku, tady se nakupuje, smlouvá, šije na prastarých šicích strojích, žehlí se tu puky a leští boty – zatímco ve velkém obchodním domě v nové zástavbě personál výrazně početně převyšuje těch pár marnotratných nakupujících.

Stejný potok, který nám je průvodcem po staré čtvrti, protéká i městským parkem. Parky jsou v každém městě a bývají příjemné a udržované. Pokud ovšem nejdříve hodiny necouráte prašnými, horkými a přeplněnými ulicemi, nemůžete park řádně docenit. Teprve potom vychutnáte svěží vzduch nad právě kropeným trávníkem či stín vrby sklánějící se k jezírku s lekníny. Teprve potom pochopíte, proč Číňané své parky milují.

Parky proto vznikají všude, kde je to jen trochu možné. A pokud je v blízkosti řeka, musí být park i u ní. Tak jako na Žluté řece u města Zhengzhou. Areál je plný atrakcí – lanovky mezi nízkými vršky, koníci, motorové čluny, pagody. Jenomže dnes nevyzkoušíme žádnou z nich, Žlutá řeka má jednu ze svých zlostných nálad. Obloha je žlutě zatažená, mohutný tok občas splývá s obzorem. Už tak rychlý proud popohání zuřivý vítr. Vždy na několik sekund vše pohltí prach a my jsme – pokolikáté už – uprostřed prachové bouře. A tak řeku jenom letmo pozdravíme a uháníme zpátky do města.

To pomalu rozkvétá milionem reklam, žárovek a neonových kytic. Před rychlým občerstvením, která po vzoru McDonald’s rostou v každém velkém městě, mají nástup prodavači a uklízečky v červených stejnokrojích a povinných čepičkách. Stojí v pozoru, bez úsměvu, strnulí jako vojáci na stráži. Ochutnáváme čínský kapitalismus.

DELTA ŽLUTÉ ŘEKY


Ačkoli je to v Asii poměrně běžné, na Žluté řece jsme mnoho „vesnic na vodě“ nenašli. Rodina na obrázku žije na přehradě u města Sanmenxia.

Dongying leží na konci trati. Je posledním městem na mapě Žluté řeky. Roviny, jež sledujeme z okénka ospale se táhnoucího vláčku, začínají být nedozírné. Zlatavá pole, vesnice protkané kanály, zase pole a rolníci, kteří je obdělávají. Na polích jsou rozházené hroby, hromádky hlíny s věnci. Příbuzní sklonění nad motykami jsou tak stále se svými nebožtíky.

Pak hroby vystřídají těžební věže. Je jich stále více, až nakonec zcela zastíní obzory. Celá delta Žluté řeky je jedno obrovské ropné pole. Půda delty je zlatým čínským pokladem.

Kde je ropa, jsou i inženýři, těžaři, experti a hlavně peníze. A tak mohlo uprostřed delty vyrůst zbrusu nové město Dongying. Pikolík z hotelu vysvětluje, že ač se nám to nechce zdát, město skutečně existuje teprve od roku 1984. „Všechno je tu nové a velmi se rozvíjí,“ horlivě vykládá mladík.

„A odkud jsi ty?“ ptáme se.

„Nerozumím. Žiju v Dongyingu.“

„No když je to tu teprve od roku 1984, tak ses tu nemohl narodit. Tak odkud pocházíš?“ zkoušíme to znovu.

„Aha, vy se ptáte, kde je mé rodné město. Je to Jinan, ale teď jsem občanem Dongyingu a jsem proto velmi šťastný,“ snaží se nám komolenou angličtinou vysvětlit, že se cítí doma tady, v nových domech stojících na čistých ulicích, mezi naleštěnými obchody, fungujícími hotely, čistými toaletami a bohatými lidmi. Vlastně se mu vůbec nedivím, na pohled fádní město jako by ani neleželo v Číně.

Chceme se dostat ještě dál do delty a k ústí Žluté řeky do moře. Podle mapy ale už dál nevedou žádné silnice. V recepci hotelu roztahujeme mapu a ukazujeme všem, kdo se kolem nás seběhli, že sledujeme jejich veletok od pramenů a teď ho toužíme vyprovodit do moře. A to, co jsme málem vzdávali, se najednou ukáže jako velmi jednoduché.

Brzy ráno na nás čeká černá Santana s „Napoleonem“ za volantem. Tenhle sotva metr šedesát vysoký chlapík se vzteká, zařizuje, hádá s četníky a jede jako drak. Napoleon si vzal naši věc za svou. Při řízení stíhá čmárat plánek toho, co s ním uvidíme. Nevadí mi ani, když při stodvacetikilometrové rychlosti kouří, plive a telefonuje. Znervózním, když na dálnici vjede do protisměru. Dálnice je sice zbrusu nová, měří jen pár kilometrů a provoz na ní je téměř nulový, ale co kdyby… Napoleon si je sice své chyby vědom, řeší ji ale co nejméně potupným způsobem – jede co nejrychleji, aby měl ten trapas brzy za sebou.

Vjíždíme na ropná pole. Kovové zobáky těžebních věží tu klofou jeden vedle druhého, další se stavějí. Vládne tu podivný klid, občas přejde parta dělníků, jinak je tu pusto a prázdno. Před rozbouřeným mořem tyto kovové ptáky snášející zlatá vejce chrání obrovské vlnolamy. Je zřejmé, že stojíme někde, kde bychom asi neměli být, na jednom ze životně důležitých bodů velké říše. Také už nás staví policie a nechce nás pustit dál. Napoleon se snaží, dává do hry všechnu svou důstojnost, moc a zkušenost, ale nepořídí. Otočí tedy svůj černý koráb a rozhodne se s námi k ústí řeky proniknout z druhé strany.

Konečně jsme u Žluté řeky! Poslední pontonový most, vysoká hráz, a pak už to dál nejde. Stojíme na břehu řeky a vidíme, jak se její žluté vody mísí s mořskou modrou. Velká mapa Číny se chruje ve větru, když Napoleonovi a lovcům škeblí ukazujeme, kudy jsme sem přijeli. Poprvé vůbec nevadí, že neumíme čínsky. Vlastně jsme se za ty dva měsíce a tisíce kilometrů už naučili hodně z řeči beze slov. Opravdu jsme na konci své cesty. Broukáme si spolu s Napoleonem čínské šlágry, které na svém autorádiu na oslavu naladil. Pořád se otáčíme, abychom ještě naposledy zahlédli řeku, kterou jsme si vybrali jako průvodkyni velkou zemí. Od pastvin plných jaků nás dovedla až na místo, kde ocelové konstrukce pracují na budoucím bohatství závratně rychle se měnící země. Byla to zajímavá průvodkyně.

Category: 2001 / 11

Na březích jezera Turkana žije nejmenší africký kmen El Molo. Jeho původním jazykem mluví již pouze jeden 84letý muž. V závodě s časem se místní učitel snaží tento jazyk zachránit dřív, než onen starý muž zemře.

TAJEMNÍ JEZERNÍ LIDÉ




Místní učitel zapisuje řeč El Molo podle vyprávění čtyřiaosmdesátiletého Matiase, posledního muže, jenž si jazyk předků pamatuje.

Na vyprahlé poušti na břehu jezera Turkana, onoho mytického „Nefritového moře“ na hranicích mezi Keňou a Etiopií, žije nejmenší kmen Afriky – El Molo.

Malé mírumilovné společenství čítá dnes jen něco kolem stovky lidí, kteří se živí výhradně rybolovem. Brzy zcela splynou s mocnými okolními kmeny Turkana a Samburu.

„Beze slov a bez kultury je národ mrtev,“ vysvětluje učitel Michael Basili, který se před dvaceti lety ujal téměř beznadějného úkolu zachovat jazyk svých předků. Od roku 1978 sbíral neúnavně informace od starších svého kmene a vše přepisoval svým úhledným písmem do školních sešitů.

Dnes si jazyk předků pamatuje již pouze jediný příslušník kmene – Matias Sebi Lekulo, 84letý muž s ochabující pamětí. Michael ví, že jeho závod s časem brzy skončí, a proto Matiase navštěvuje co možná nejčastěji. V pozdním odpoledni, když je horko trochu snesitelnější, sedí oba v podřepu před chýší starého muže.

Před šesti lety měl Michael Basili informátory dva. Potom Lengutuk Lewochii ve věku 89 let zemřel. Matias Lekulo, sám již velmi starý, je tak jediný, koho může Michael Basili vyzpovídat, jediný, kdo ještě jazykem el molo mluví.

Slunce a vítr Turkany si vybraly svou daň a připravily starého muže o zrak. Přítomnost Michaela Basiliho vnímá pouze podle šustění stránek jeho sešitu. Z hlubin své paměti pro něj Matias Sebi Lekulo loví jednotlivé úryvky jazyka el molo, které je schopen si vybavit. Na vyprahlém břehu Nefritového jezera se oba muži, přihrbeni mezi černými skalami, pokoušejí zachránit téměř zapomenutý jazyk nejmenšího kmene Afriky.

Tato malá komunita mírumilovných rybářů, dětí vodního živlu usídlených na východních březích jezera, postupně vymírá v důsledku splývání s okolními silnými kmeny, jako jsou Samburu nebo Turkana. V průběhu několika posledních generací rodiče přestali učit děti řeči svých předků a dali přednost jazyku kmene Turkana.

„Dokonce již moje matka i otec náš společný jazyk zapomněli,“ vzpomíná Matias. „Já jsem se jej naučil od prarodičů jako malý chlapec. Důrazně mi připomínali, abych poslouchal, když by něco nařizovali.“

„Esi (dědečku), jak se říká větru, který vane v noci od jihovýchodu?“ ptá se Michael.

„Yiew, ano… říká se mu yiew,“ mumlá Matias.

Ještě před šesti měsíci se dělil o chýši z palmových listů, žvýkací tabák a o sítě sušených tilapií s Lengutukem Lewochiim.

„Někdy spolu mluvili v el molo jako nějakým tajným kódem pro sdělování důvěrných informací,“ říká Michael pobaveně. Ale Lengutuk zemřel. Dnes si Matias notuje Seur, posvátnou píseň doprovázející tradiční lov na hrocha, bez něj – mladí se k němu sice přidávají, ale příliš nerozumějí.

Gura pawa neboli „jezerní lidé“, tak se El Molové sami pojmenovali. Dlabané kánoe, voda, ryby, harpuna…, přežívá jen každodenní slovník související s rybolovem. Dokonce i děti říkají síti na ryby kirit místo turkanského epute.

Ve své typologii světových jazyků klasifikuje UNESCO el molo jako „zaniklý jazyk“. Michael Basili žije v oáze Loyangalani, stejně jako mnoho dalších příslušníků kmene. Tam přidává ke své hromadě sešitů hustě popsaných a pokreslených drobným písmem a náčrtky co možná nejvíce dalších informací, dokud ještě Matias žije a jeho jazyk s ním.

„Ptal jsem se starších kmene a sebral jsem asi tisíc frází, které jsem musel přepsat foneticky, protože el molo je mluvený idiomatický jazyk,“ vysvětluje sedmačtyřicetiletý učitel. Na svém malém mechanickém psacím stroji Olivetti popsal tucty archů papíru, na které podrobně zachytil všechny obřady a zvyky kmene.

„Jedna žena, která tímto jazykem plynně mluvila, zemřela v roce 1988. Díky ní jsem mohl zaznamenat pravidla gramatiky a spoustu slovíček. Začal jsem s touto prací asi před dvaceti lety. Uvědomil jsem si, že jazyk mých bohů, k němuž jsem byl i já sám netečný, je ohrožen.“

„Proč však lidé kmene El Molo jazyk svých předků opustili?“

„Je nepravděpodobné, že by se dnes někomu podařilo vnést do tohoto tajemství světlo. Tito lidé tak malého počtu, tak bezbranní, obklopení ze všech stran mnohem silnějšími bojovnými kmeny patrně usoudili, že bude moudřejší a praktičtější splynout s těmito mnohem důležitějšími komunitami. Ovšem já vím, že beze slov a bez kultury přestává národ existovat.“

Britští cestovatelé, kteří šli na počátku minulého století ve stopách uherského hraběte Samuela Telekiho, objevitele jezera (to on dal jezeru v roce 1888 jméno Rudolfovo), byli první, kteří se s lidmi kmene El Molo setkali. Už ani oni nedávali přílišnou naději na přežití lidem, jimž jejich masajští průvodci říkali „ubozí ďáblové“ a kteří se jako vychrtlé a stínům podobné postavy toulali nehostinnou pouští.

V článku poskytnutém londýnskému Zeměpisnému časopisu (Geographic Journal) v roce 1913 sir Geoffrey Archer napsal: „Lidé El Molo jsou podivní a politováníhodní tvorové přeživší minulost. Jsou to potomci rybářů od Rudolfova jezera, velmi odlišní od kmene Samburu.“ V roce 1934 byl v britském koloniálním archivu zaznamenán jejich počet číslem 75 s poznámkou, že „jejich původ zůstává tajemstvím“.

Jejich jazyk vykazuje určitou podobnost s jazyky kmenů Dasenech a Arbore, jejichž příslušníci, jak se předpokládá, jsou potomky kmenů, které ve dvanáctém a třináctém století pronikly z Habeše na území severní Keni. Podle hypotézy opírající se o jazykovou podobnost, kterou se ovšem dosud nikdo nepokusil ověřit, jsou El Molové potomky těchto starověkých migrujících kmenů. V Nairobi je v oficiální nomenklatuře jazyk el molo řazen mezi kúšitské jazyky, jako jsou somálština, afarština nebo oromština, které vznikly na území Couch. To jsou africká území patřící kdysi do faraonské říše.

ÚTĚKY PŘED VÁLKOU


Kočovný způsob života už lidé El Molo opustili, nyní je živí lov tilapií a nilských okounů.

El Molové zjevně opustili kočovný způsob života a chov dobytka a přeorientovali se na lov tilapií a nilského okouna, což jsou druhy hojné v těchto vodách. Velmi záhy se také – a nikdo neví proč – zřekli agrese, která řeší konflikty nekonečnými boji.

„Pamatuji si na útok Samburů, když mi bylo asi šest let,“ vzpomíná Matias a žvýká svůj žvanec tabáku. „Vesnice ležela 150 km dále na sever. Bylo zabito 20 lidí. V důsledku toho se starší rozhodli odejít. Nikdy jsem v jejich ruce neviděl zbraň. Někteří tvrdí, že naši předkové vyráběli otrávené šípy, které se Sambury směňovali za hroší kůže, avšak nevím, je-li to vůbec pravda.“

Dnes je jejich jedinou obranou a také jediným zdrojem obživy jezero. Když hrozí nebezpečí, rozprostřou po zemi rybářské sítě s ostrými rybími kostmi.

„Kosti poraní nohy útočníků, což nám poskytne čas nasednout do člunů a uniknout na ostrov,“ vysvětluje William Basili, Michaelův bratr a zároveň náčelník. Ostrovem se míní pás pusté země docela blízko břehu.

Stejně jako na přelomu minulého století, kdy se jejich chýše v zátoce Allia stavěly, i dnes bydlí El Molové pouze na místě, kde mají ostrov na dohled.

„Minulý srpen jsme tam strávili celý měsíc,“ pokračuje William. „Kmeny Turkana a Rendile spolu byly ve válce, tak jsme usoudili, že bude lepší klidit se jim z cesty. Podívejte, odtud je vidět dům, který tam užíváme.“

Během těchto pustošivých tažení jsou nejbližší policejní stanice či stanoviště keňské armády stovky kilometrů daleko. Velmi zřídka rozdělují správní orgány na obranu předpotopní zbraně a pár nábojů, a to pouze několika dospělým, které starší kmene vyberou.

„Dostali jsme dvě pušky před dlouhou dobou,“ vzpomíná Michael se smutným úsměvem. „Ovšem munici jsme nikdy žádnou nedostali.“

Drsný život na jezeře, to, že jsou vydáni na milost a nemilost nájezdníkům, epidemie, rozmary počasí a vody, jednotvárná strava…, to jsou důvody, jež vedou mnoho lidí El Molo k přesídlení do oázy Loyangalani, která leží osm kilometrů jižně, také na břehu jezera Turkana. Paul Lekanepa je jedním z takových přesídlenců. Je mu 16 let, ale nevypadá na víc než na dvanáct:

„Život nahoře je strašný. Lidé trpí hladem. Jedí pouze ryby a pijí vodu z jezera, což není dobré. Dokončil jsem základní školu a doufám, že příští rok půjdu na střední v Marsabitu. Potom se porozhlédnu po nějakém zaměstnání v jiné části země.“

Nad zteplalým pivem před vchodem do modré chýše pojmenované „El Molo Bar“ sedí jeho otec, klopí oči a pokračuje:

„Ženy a dívky musely chodit dlouhé kilometry, aby přinesly dříví a palmové listy. Často byly znásilněny, protože tuláci vědí, že jim nehrozí žádné riziko odplaty. Tady se cítíme bezpečněji, a když onemocníme, je zde katolická misie.“

Jednou za měsíc naloží rybáři kmene El Molo své dlabané kánoe tilapiemi a sítěmi naplněnými okouny sušenými na slunci a vydají se do Loyangalani.

„Konzervárna je vykupuje za cenu deset šilinků za kus,“ říká William Basili pobouřeně. „To je skoro jen tolik, kolik nás stojí doprava ryb do Maralalu. Ale je to náš jediný příjem. Pokud máme nějaké peníze, koupíme si za ně ugali (kukuřičnou mouku) a tabák.“

LOV HROCHA

Rendileové na severu, Turkanové na jihu, ale také Luosové, velký kmen rybářů z jezera Viktoria, využívají okolní loviště pomocí mnohem modernějších metod. El Molové loví stále méně a méně ryb. Zdá se, že pro ně neexistuje žádná budoucnost.

„Psal jsem guvernérovi oblasti a žádal jej o telefonní linku. Ale nikdy jsem nedostal odpověď,“ přibližuje bezvýchodnou situaci kmene William.

Nedávno však došlo k události, která znamená pro malého učitele Michaela paprsek naděje. Keňská správa ochrany přírody povolila vesničanům zabít hrocha.

„V době posledního tradičního lovu mi bylo čtrnáct,“ vysvětluje Michael. „Hroši jsou pro El Molo tím, čím je pro Masaje lev. Za starých dob se celý život kmene točil kolem této události. Jeden člověk vyzbrojen nožem by mohl zabít krokodýla, ovšem k ulovení hrocha potřebujete něco mezi 20 až 45 lovci, jakož i notnou dávku odvahy a umu. Pokud dokážeme zorganizovat lov, bude to příležitost zazpívat písně a uspořádat oslavy, šance ke znovuzapálení ohňů naší kultury.“

V rámci příprav na lov hledal Michael po celé vesnici tradiční harpuny. Objevil ale pouze dva hroty, oba rezivějící mezi změtí věcí, které ženy uložily v naději, že by je snad mohl koupit některý z nemnoha turistů, již tímto krajem procházejí. Dřevěná část harpuny ležela pohozená na zemi poblíž ohrady pro kozy. Ti, kteří se již někdy lovu na „pána vod“ v minulosti zúčastnili a mají potřebné zkušenosti, jsou dnes již příliš staří, a ti mladí vlastně nevědí, kde začít.

Jít na lov hrocha znamená především tři týdny pochodu po březích jezera. Rezervace Sibiloi totiž leží dvě stě kilometrů na sever. V učitelově pohledu je patrné vzrušení.

„Na cestu se vydají pouze ti starší, ovšem slavností před a po lovu se zúčastní všichni. Staré ženy budou učit ty mladé, jak uvařit maso. Znovu se objeví prastaré významy tradičních písní a dávno zapomenutých obřadů. Měl bych určitě najít nějaký způsob, jak to vše nafilmovat, aby se to uchovalo pro příští generaci.“

Děti sršící veselím sedí v kruhu kolem Matiase, který mává svou holí: „Tato ruka skolila víc než deset hrochů. Musíme předat umění lovu těm, kteří přijdou po nás. Je to duše lidu El Molo.“

Michael Basili zhotovuje nové harpuny. Vlévá tak mladým do žil nadšení, probouzí kmen k bdělosti a činnosti. Vždyť už celých dvacet let bojuje proti tomu, aby kmen upadl v zapomnění.

„To, co dnes potřebujeme, je pomoc vědce. Nějakého lingvisty či antropologa, jenž by pomohl vytvořit z mých poznámek příručku, která by se dala použít k výuce dětí. Matias je již příliš starý, a až odejde, bude konec.“ Michael je při všem svém nadšení realista: „Mnoho věcí je již ztraceno. Ovšem jazyk, ať jakkoli nevýznamný, je pokladem lidstva. Nechá-li se zahynout, je to jako když vyhasne hvězda…“

Michael zavírá sešit, zdraví starší kmene a vydává se na cestu do Loyangalani. Matias sedí na bobku u své chýše, prozpěvuje si hlubokým hlasem rituální popěvek určený pro lov na hrocha, a jeho vyhaslé oči jsou obráceny k jezeru.


OSUDY JAZYKŮ


V průběhu několika posledních generací rodiče přestali učit děti původnímu jazyku a dali přednost řeči Turkana.

Podle existujících klasifikačních kritérií se dnes ve světě mluví 3000 až 6500 jazyky. Několik set z nich je však odsouzeno k tomu, že v krátké době zaniknou. UNESCO odhaduje, že v „Červené knize ohrožených jazyků“ je jen na africkém kontinentě asi 200 dialektů nacházejících se v procesu zániku. V oblasti Zungur v Nigérii mluvilo podle studie provedené v roce 1971 jazyken kir pouze 360 lidí. Mezi těmito 360 mluvčími nebylo ani jedno dítě. Jazyk tagbu používaný na hranicích mezi Súdánem a Zaire byl znám před deseti lety pouze stovce dospělých.

V Evropě zaznamenalo UNESCO 77 původních jazyků, z toho 7 židovských nářečí. Sedmnáct z těchto jazyků se váže na území Francie, přičemž sem patří provensálské nářečí, jímž se mluví v oblasti Languedoc, gaskoňština, auvergnat, limousinský dialekt a shuadit, což je židovské nářečí, kterým se mluví v Provenci na jihu Francie.

„Z tisíce afrických bantuských jazyků jich zbude v jedenadvacátém století jen asi 15,“ odhaduje Michel Malherbe, autor monumentální práce nazvané „Jazyky lidstva“. „Pokud by na světě panovala taková jazyková hustota jako v Evropě, existovalo by jich ne více než 400. Jen na samotné Nové Kaledonii existuje 32 kanackých jazyků. Je jasné, že nemají budoucnost. Myslím, že 100 až 200 jazyků je odsouzeno k zániku v průběhu několika dalších desetiletí.

Některé z nich, jako např. el molo, se prostě ztratí beze stopy. Ovšem např. bretaňské nářečí, kterým se dosud ještě mluví v Bretani ve Francii, by mohlo zaniknout jako jazyk běžně používaný, ovšem vždy bude zachováno pro lingvisty a v archivech, neboť jeho existence je doložena spoustou pramenů. Smrt nějakého jazyka je v prvé řadě a především otázkou působení ekonomických sil a vztahů…“listopad 2001

Category: 2001 / 11

Je možné vládnout z hlavního města Jakarty čtvrté nejlidnatější zemi na světě se 300 etnickými skupinami, které žijí na 6 tisících ostrovech a mluví 365 jazyky a dialekty?

Ještě před několika lety se zdálo, že to možné je. Oficiální Suhartova propaganda se po desetiletí snažila ukázat světu Indonésii jako stát, v němž muslimové, křesťané a hinduisté žijí ve šťastné symbióze, kde neexistuje oficiální (státní) náboženství a každý občan má stejná práva a stejné šance na úspěch, ať patří k jakémukoli etniku.

Již před třemi lety se však tento růžový sen začal hroutit. Náboženské a etnické nepokoje vypukly na území okupovaného Východního Timoru, pak na dalekém Ambonu, na severu Sumatry (Banda Aceh), Kalimantanu a na samotné Jávě. Dlouholetý konflikt na území Iryan Jayi se vyhrotil a stále více začal připomínat opravdovou válku.


Foto: Jiří Páleníček

NEPOKOJNÁ ZEMĚ


Příslušníci guerilly z východního Timoru. Tito muži smějí jakožto váleční veteráni nosit červené barety.
Foto: Vince Bevan, Corbis Sygma

Zmíněné nepokoje a konflikty nezmizely ani s návratem demokracie. Východisko se našlo jen v případě Východního Timoru, který je v současné době pod ochranou OSN a během příštího roku by měl začít fungovat (a získat mezinárodní statut) jako zcela nezávislý stát.

Okolní svět již čtyři roky pozoruje Indonésii se znepokojením. Ekonomická krize vedla k politickému konfliktu, v důsledku něhož odstoupil prezident a diktátor Suharto. S návratem demokracie však zmizel strach, a vypukly boje mezi jednotlivými náboženskými a etnickými skupinami. Chudí občané demonstrují ve všech velkých městech země a domáhají se zlepšení životních podmínek: již jim nestačí čísla makroekonomických statistik, jež mluví o ekonomickém růstu země. Chtějí práci, kontrolované ceny na základní potraviny a konec korupce v Jakartě.

Zkorumpovaný prezident Suharto odstoupil 21. května 1998 po obrovských protivládních demonstracích, jež otřásly celou zemí a do kterých se zapojili jak chudí, tak i příslušníci střední vrstvy a studenti. Byl pak krátkou dobu vystřídán opatrným technokratem, žijícím předtím dlouhá léta v Německu, J. B. Habibiem, mužem, který se u moci udržel jen do demokratických voleb konaných 7. června 1999. Dne 20. října 1999 parlament zvolil prezidentem země umírněného muslimského kněze Abdurrahmana Wahida. Viceprezidentkou se stala dcera „otce vlasti“ Sukarna paní Megawati Sukarnoputri z levicové opoziční strany PDI.

Podle slov opozice byla Wahidova vláda zcela nekompetentní a (opět to módní slovo) zkorumpovaná.


Tito obyvatelé Timoru si nezávislost nepřejí. Jsou přesvědčeni, že ekonomické přežití Timoru závisí na indonéské podpoře. Bojují proto proti guerillám.
Foto: Sung Su Cho, Corbis Sygma

V důsledku politické krize, která trvá již přes čtyři roky, přišla země o miliardy dolarů zahraničních investic a místní platidlo rupiah (indonéská rupie) prudce pokleslo vůči dolaru a jiným světovým měnám. Poklesly též zisky ze zahraniční turistiky, neboť mnozí potenciální návštěvníci nepokládají Indonésii za bezpečný cíl své dovolené.

Chudí občané Indonésie (většina) ztrácejí trpělivost a důvěru vůči jakékoli vládě v Jakartě a také k mezinárodním organizacím včetně MMF a Světové banky. Tyto organizace a jejich poradci po dlouhá léta podporovali nekompetentní vládu Suharta a jeho rodiny (cynicky nazývanou „Suharto & Family Ltd.“).

Nejistota a strach z budoucnosti vedly k extremistickým akcím včetně útoků na čínské a jiné národnosti a náboženské menšiny.

Za to, že se Indonésie dosud nezmocnil úplný chaos, lze děkovat jen starým, hlubokým a v zásadě pacifistickým kulturním tradicím, které na tomto souostroví panují po dlouhá tisíciletí. Tyto tradice přežily holandskou a japonskou okupaci, stejně jako bouřlivé období budování indonéského státu po druhé světové válce.

REVOLUCE V INDONÉSII: „JSME JINÍ NEŽ ZÁPAD“

Stejně jako v Paříži či Mexiku v roce 1968 a stejně jako v Praze v roce 1989, boj za demokracii a změnu společnosti v Indonésii začal díky studentům.

Armáda 12. května 1998 zavraždila čtyři studenty prestižní soukromé univerzity Trisakti (v hlavním městě Jakartě) během protestů proti Suhartově vládě. Vojáci byli oblečení do policejních uniforem, celá záležitost byla rychle zveřejněna v místním tisku a o den později se již nemluvilo o protestech, nýbrž o povstání či revoluci.

Studenty podpořily miliony občanů Indonésie na celém souostroví. Rozzuřený dav bojoval s policií a armádou na hlavních třídách měst, drancoval obchody a pálil banky. Jen v Jakartě přišlo o život kolem 500 lidí, v celé Indonésii pak zahynulo v boji proti diktatuře více než 1200 mužů a žen.

Studenti obsadili parlament, počítajíce s podporou dělníků a střední vrstvy. Dokonce i část místní ekonomické elity vyjádřila hluboké znechucení nad současným stavem země a odmítla Suharta podpořit. Dvaatřicetiletá diktatura padla. Suharto odstoupil.

Šlo o levicovou, socialistickou revoltu jako v Paříži či Mexiku před třiceti lety? V žádném případě.

Strávil jsem několik dní v budově L univerzity Trisakti – v „hlavním štábu“ revoluce, společně se studenty, kteří povstání řídili.

Během těchto dnů jsem vedl nekonečné rozhovory se dvěma vůdci povstání – se studenty Kanem a Sureshem.

Je téměř nemožné porozumět revoluci roku 1998 a následujícímu vývoji v Indonésii bez pochopení mentality vůdců studentské revolty.

„Jak vidíte, budova L se stala naším provizorním domovem,“ vysvětloval během povstání Kane. „Máme tu spací pytle, televizní přijímače, počítače, telefony, ledničku – všechno, co potřebujeme k tomu, abychom tuto revoltu řídili. Demonstrujeme 24 hodin denně. Náš univerzitní senát požádal bohaté země světa a bohaté občany Indonésie, aby pomohli chudým lidem této země – lidem, kteří nyní trpí a živoří. Jak víte, z milionů našich lidí se stali žebráci v důsledku ekonomické krize, kterou vyvolala kleptomanie Suhartovy rodiny.“

Jak však tito odvážní mladí lidé viděli budoucnost své země?

„Čekají nás těžké časy,“ vysvětloval Suresh. „Žijete tu a píšete o naší zemi. Víte tedy, co se říká: bude to trvat léta či desetiletí, než se ekonomika této země vrátí na úroveň z roku 1997, kdy vypukla krize. Nejsme snílci, nečekáme velké pozitivní změny během příštích dvou či tří let. O co nám však jde, je podpořit demokratické reformy.“

Dá se však očekávat, že se k moci dostane muslimský extremismus? Budou trpět menšiny, pokud zvítězíte?

„Naše hnutí není v žádném případě rasistické. Ale mluvím nyní jen o našem hnutí, na této univerzitě. Náš přístup je jednoduchý – jsme všichni občané Indonésie, ať už patříme k jakémukoliv etniku. Jiní v této zemi však vidí situaci jako sociálně-ekonomický boj. Zatímco my bojujeme za spravedlnost pro všechny naše občany, jiní zrovna teď drancují čínské obchody, využívají situace k uspokojení svých nejnižších pudů. Myslí si, že čínská menšina kontroluje kolem 80 % peněz v této zemi. Můj názor je, že se mýlí. Navíc naše historie je velmi složitá a právě v ní musíme hledat odpovědi na otázky, proč je čínská menšina relativně bohatá.“

Nemají obavu z protičínské genocidy jako v době, kdy se Suharto dostal k moci?

„Nevíme, jak na tuto otázku odpovědět. Osobně vám můžeme říci, že si z hloubi našich srdcí přejeme, aby se minulost již nikdy neopakovala. Bojujeme za stabilní demokratický stát. V našem univerzitním senátu máme osoby čínského původu. Pokud však budou Číňané vražděni i nadále, zničí to mnohé iluze a naděje, jež nyní máme. Bude to pro nás soukromá tragédie.“

Patří místní studenti k levici? Jde o podobnou revoltu jako na západních univerzitách v roce 1968?

(oba studenti se usmívají) „Naše revolta nemá nic společného s levicí či pravicí. Jde o morální prohlášení, nikoliv o politický boj. Indonésie je zkorumpovaná, naše vláda nestojí za nic a nezáleží jí na tom, aby bránila zájmy většiny občanů, kteří nyní žijí v mizérii. Proto jsme zahájili revoltu. Chceme, aby se naši občané mohli svobodně vyjádřit v demokratických volbách. Dožadujeme se svobodných voleb. Pak se vrátíme ke zkouškám a učebnicím.

Naše kultury jsou zcela odlišné. Evropští a američtí studenti chtěli od základu změnit svoji společnost. Nerevoltovali jen proti své vládě, nýbrž proti válce ve Vietnamu, proti buržoazii, proti svým vlastním rodičům a profesorům. Tady bojujeme za něco jiného, i když přiznávám, že situace vypadá podobně jako na Sorboně v roce 1968. Jenže my máme rádi své rodiče. Naši rodiče, stejně tak jako my, mají po krk Suharta, Habibieho a celé vládní kliky. Naši profesoři jsou na nás hrdí a pomáhají nám, jak mohou. Nerevoltujeme proti naší kultuře, která je nám velmi drahá; bojujeme proti diktatuře, jež je cizí naší kultuře. Možná, že jsme skromnější než vaši studenti: nechceme rozbíjet vše, co je kolem nás. Jen si nepřejeme, aby se diktátoři obohacovali, zatímco národ trpí. Nemáme radost z vlastní revolty. Jsme unaveni. Chceme se konečně vyspat ve svých postelích. Chceme studovat a žít jako normální lidé. Ale zůstaneme tu, zůstaneme na ulicích tohoto města, budeme bojovat, dokud nám neslíbí svobodné volby a skutečné reformy.“

NÁVRAT DEMOKRACIE A UTRPENÍ MENŠIN

Suharto padl, s jeho vládou však padl i strach. Stejně jako maršál Tito v Jugoslávii, držel Suharto s pomocí armády a násilí toto obrovské souostroví pohromadě.

Násilím potlačoval touhu po nezávislosti ve Východním Timoru či v Irian Jaye, též však úspěšně potlačoval náboženské třenice a vždy trval na tom, co jeho předchůdce Sukarno prosazoval alespoň slovně, že totiž politická moc v Indonésii musí být nezávislá na náboženství. Nebylo to jednoduché. Indonésie je největší muslimskou zemí na světě, kde islám vyznává 90 % obyvatel, i když jde v podstatě o velmi specifický místní druh islámu, jenž přijal mnohé tradice souostroví a který má jisté kořeny v buddhismu a hinduismu, stejně tak jako v animismu.

Pokud však tak obrovská říše jako Indonésie může přežít jen s pomocí násilí, má vůbec smysl, aby se zachovala v současné podobě?

Odpověď je složitá. Pokud by národnostní a náboženské menšiny žily odděleně na svých vlastních ostrovech, rozdělení Indonésie by bylo logické. Většinou tomu tak ale není.


Moluky se také pomalu stávají dějištěm etnických konfliktů. Na idylickém ostrově Tidore je ale mír.
Foto: Jiří Páleníček

Je pravda, že Sumatra, Jáva a Kalimantan jsou většinou obydleny muslimy, na východních ostrovech jako Flores či Timor žijí křesťané a na Bali většinou hinduisté. Na celém souostroví však také žije početná čínská menšina a na „Ostrovech koření“ (Moluky, jejichž součástí je i Ambon) je poměr muslimů a křesťanů jedna ku jedné.

Situaci v žádném případě nepomohla takzvaná „transmigrace“, kterou Suharto prosazoval již po desetiletí. Transmigrace spočívala v tom, že z oblastí s obrovskou koncentrací obyvatelstva (jižní Sumatra a Jáva) byly přesídleny stovky tisíc lidí na méně obydlené ostrovy, včetně Timoru, Irian Jayi a Floresu. Flores a Timor jsou však historicky křesťanskými ostrovy a občané Irian Jayi po léta bojují za nezávislost, takže transmigrace v podstatě zkomplikovala situaci a vyvolala etnické a náboženské napětí a nakonec přímé ozbrojené konflikty.

Vytvořil se tak „syndrom Pobaltí“, kam sovětská říše po desetiletí přesídlovala miliony občanů ruského původu a poté co malé pobaltské republiky vyhlásily nezávislost, Rusko začalo „bránit“ zájmy svých menšin a tím se snažilo zachovat svůj vliv na Pobaltí.

ČÍNSKÁ MENŠINA TRPÍ NEJVÍCE

Největší obětí rasové diskriminace a nenávisti však zůstává čínská menšina. Číňanů žije v Indonésii (podle oficiálních statistik) kolem 5 milionů. Podle jiných informací (včetně zdrojů z Ministerstva zahraničních věcí Číny) jich na souostroví žije téměř 7 milionů. Většinou jde samozřejmě o etnické Číňany. Velká většina mluví jediným jazykem: bahasa Indonesia. Etnický původ a buddhismus je jediné, co je odlišuje od ostatních občanů země.

Ve dvacátém století nabylo utrpení místních Číňanů obludných rozměrů a dá se srovnat pouze s utrpením židovských obyvatel Evropy před a během druhé světové války.

V době nizozemské koloniální správy čínská menšina musela vykazovat obchodní činnosti, bylo jim však zakázáno vlastnit půdu. Již v roce 1740 došlo k prvnímu velkému masakru Číňanů v Batávii (dřívější název Jakarty, pozn. red.). Během odboje proti Holanďanům se terčem útoku často stali řadoví Číňané a jejich obchody.

Čínská menšina v Indonésii dosud nemá právo na svůj vlastní jazyk a na vzdělání, jež by ji učilo její kultuře. Čínské písmo je též v Indonésii zakázáno.

Stovky tisíc Číňanů byly brutálně zavražděny během Suhartova převratu na území Jávy, Bali a jiných ostrovů. Občané čínského původu byli obviněni, že sympatizují s komunisty a že jsou „agenty Čínské lidové republiky“. Většinou nešlo o soudní procesy a popravy, nýbrž o obyčejné lynče.

Během ekonomické krize a protisuhartovských bouří byla čínská menšina naopak obviněna z „podpory kapitalismu“. Rozzuřený dav koncem devadesátých let ničil čínské obchody, obchodní domy, banky a soukromé budovy; vraždy, drancování a znásilnění byly na denním pořádku v Jakartě, Medanu, Solu i jinde.

Většinou šlo o obyčejný rasismus a lidskou závist nejnižšího druhu. Bouře, jež měly svrhnout zkorumpovanou Suhartovu vládu, se na mnohých místech země zvrhly na drancování čínských čtvrtí a podniků. Revoluční a prodemokratická hesla měla zakrýt touhu davu po znásilňování, drancování a vraždění.

Legendy mluví o magickém čísle 80 %. Jde o 80 % ekonomiky této země, podíl, jenž má být údajně v rukou Číňanů. Toto číslo však není statisticky prokazatelné a vyvolává jen skeptický úsměv na rtech ekonomů jak v Indonésii, tak v cizině.

Číňané jsou též obviňováni, že spolupracovali se Suhartem a s jeho rodinou. Se Suhartovou rodinou však přes 30 let musela spolupracovat celá Indonésie a Číňané nebyli žádnou výjimkou.

Většinu obětí v roce 1998 i později tvořili samozřejmě chudí Číňané. Ti bohatší uprchli hned na začátku pogromů na svých soukromých jachtách a letecky do Singapuru, Hong Kongu a jinam.

„Číňané se obohacují, zatímco my trpíme,“ sdělil mi během pogromu v roce 1998 ve městě Solo muslimský obchodník. „Lidé si teď jen berou to, co jim ve skutečnosti patří.“

Ve stejnou dobu mi šeptala čínská číšnice v luxusním hotelu Maliá ve městě Yogyakarta: „Mám strach mluvit svým vlastním jazykem. Jsem Číňanka, ale téměř nic o své kultuře nevím. Rodiče mě naučili mluvit mandarínštinou, ale nic mi nechtěli o své zemi vyprávět, abych neměla v budoucnosti problémy. Vidíte, co se děje v sousedním Solu. Chtěla bych z Indonésie odejít, ale je to jediná země a jediná kultura, kterou znám. Ti, co mají peníze, již odešli. Trpí nakonec jen ti chudí.“

Být Číňanem v Indonésii znamená žít v neustálém strachu z násilí. Ani po třech letech se situace nezměnila. Začátkem července 2001 mi moje známá, velmi úspěšná indonéská podnikatelka, která by jistě nechtěla být jmenována, poslala dopis:

„…žiji se svojí rodinou v neustálém strachu a někdy se sama sebe ptám, zda to má všechno smysl. Sestra pracuje v televizi a díky ní máme vždy čerstvé zprávy o tom, zda opět nezačaly pogromy. Můj manžel, já i naše děti máme otevřené letenky do Singapuru pro případ, že se opět začne drancovat a vraždit. Je to nezdravý život a Indonésie je dnes zcela nezdravou zemí…“

KDO ROZHODUJE O POGROMECH?

Během Suhartova režimu MMF často nazýval Indonésii „ekonomickým drakem“. Místní ekonomické reformy se měly stát vzorem pro celou oblast jihovýchodní Asie. Mluvilo se o moderní ekonomii, o dynamické společnosti. Ve skutečnosti je však Indonésie krajně tradiční společností, kterou kontrolují často místní sultanáty daleko více než vláda v Jakartě. Dokonce během protičínských pogromů, jež zničily velkou část města Solo, v sousední Yogyakartě byl klid a mír. Yogyakarta je historickým středem jávské kultury, filozofie a umění a sídlí tam osvícený a krajně vzdělaný sultán. Vydal jsem se za sultánovým poradcem, největším současným malířem země Amrim Yahyaou.

Amri, muslim ze Sumatry, je mužem krajně kosmopolitním, který během svého života přednášel na předních univerzitách ve Spojených státech a Anglii a spolupracoval s organizací UNESCO. Shrnul situaci u šálku čaje ve svém ateliéru:

„Asi jste již pochopil, co se občanům Indonésie nelíbí na Číňanech. Nelíbí se jim, že mají tolik peněz. Já jsem muslim ze Sumatry. Věřím v islám celým svým srdcem, ale také věřím v to, že všichni lidé jsou si rovni. Indonésie je zemí, v níž žijí lidé různých vyznání. Nemám absolutně nic proti Číňanům, jen nemám rád Číňany, kteří jsou jednou nohou v Indonésii, a jinou v cizině. Investují tu, když je země v dobrém ekonomickém stavu, odcházejí se svými penězi, když máme problémy. Ale tady jste v Yogyakartě, v centru indonéské kultury a filozofie. Tady žil můj profesor, velký Affandi. Tady žije náš sultán. Mezi místními lidmi a sultánem existuje velké mystické pouto. Když lidé v sousedním Solu začínají vraždit a plenit čínskou menšinu, sultán jde mezi lid a řekne: ‚Tady bude mír. Zakazuji, aby se tu stalo něco tak děsivého jako v Solu.‘ A lidé ho poslechnou.“

Ptám se ho, zda má sultán opravdu tak velkou moc.

„Bezesporu,“ odpovídá. „V Jakartě mohou rozhodovat o makroekonomice nebo o novém letišti, ale veškeré morální otázky se řeší tady – na místě.“

INDONÉSIE – BITEVNÍ POLE?

Problémy čínské menšiny zdaleka nejsou jediným konfliktem, jenž sužuje tuto přírodním a kulturním bohatstvím oplývající zem. Po pádu Suhartova režimu najednou vyplavaly na povrch po desetiletí tlumené vášně a zdá se, že je demokratická vláda dosud nedokáže zvládnout.

Východní Timor (bývalá portugalská kolonie), trýzněný okupační indonéskou armádou, si po desetiletích vybojoval nezávislost. Avšak poté, co byl v červenci 1976 „integrován“ jako 27. provincie, ztratil přes 30 % obyvatel během bojů a hladomoru. Je to zatím jediná oblast, které se podařilo vybojovat nezávislost. Špatné svědomí západních zemí a Austrálie, které indonéskou invazi v sedmdesátých letech podpořily, jistě sehrálo v tomto procesu důležitou roli. I ve Východním Timoru (nehledě na přítomnost dobře vyzbrojených jednotek OSN) však dosud dochází ke sporadickým bojům mezi původním obyvatelstvem a ozbrojenými bandami, které si přejí, aby tato část ostrova zůstala pod kontrolou Indonésie.

Na obrovském území Irian Jayi se bojuje již po desetiletí. Jakarta vždy trvala na tom, že všechny bývalé nizozemské kolonie patří do nové Indonésie. Irian Jaya byla infiltrována v roce 1962 indonéskými jednotkami, zatímco Holandsko připravovalo tuto obrovskou zem (téměř 422 tisíc km², což je více než celá Jáva a Bali dohromady), obydlenou pouze dvěma miliony Papuánců, na samosprávu. V roce 1969 zfalšovala Jakarta místní volby a integrovala tento zeměpisný kolos s obrovským nerostným bohatstvím jako svoji 26. provincii. Od té doby tu zuří válka, kterou Jakarta není schopna vyhrát především díky urputnosti místních bojovníků a kvůli terénu – velká část země je pokryta pralesem. Stejně jako ve Východním Timoru, i zde (především na pobřeží a na menších ostrovech jako Sorong) Suharto prosazoval svoji špinavou politiku transmigrace, jež měla za cíl učinit z místních obyvatel menšinu ve své vlastní zemi.

Na severním výběžku Sumatry malá konzervativní muslimská oblast Aceh (s hlavním městem Banda Aceh) již po léta bojuje o nezávislost. I Aceh disponuje velkým nerostným bohatstvím a věří, že ji vláda v Jakartě okrádá.

O nezávislosti se též mluví na Kalimantanu. Nejde pouze o slova. V posledních letech tu promluvily zbraně.

Tolik o nezávislosti. Války v Indonésii však mají i jiné kořeny. Hlavním z nich je nesnášenlivost mezi náboženskými a etnickými skupinami.

Snad nejhorším příkladem etnického násilí je Ambon, malý ostrůvek uprostřed idylických „Ostrovů koření“ (Moluky). Po staletí tu žili v klidu a míru vedle sebe křesťané i muslimové. Vláda v Jakartě často používala toto souostroví jako příklad snášenlivosti pro svoji propagandu. Náboženství tu údajně nikdy nehrálo důležitou roli, sňatky mezi muslimy a křesťany byly na denním pořádku, mešity a kostely zdobily ulice hlavního města.


Jakarta, rok 1999: tři lidské životy si vyžádala bomba, která vybuchla při demonstraci na podporu Megawati. Zvolena byla až letos.
Foto: Sung Su Cho, Corbis Sygma

Devatenáctého ledna 1999 (v době, kdy muslimové slavili Eid al-Fitr) jsem byl jedním z prvních novinářů, kteří spatřili strašné divadlo, jež se na tropických ostrovech rozpoutalo. Hořely mešity a hořely kostely. Stovky lidí byly rozsekány na kusy mačetami, desítky tisíc z nich musely hledat útočiště na vzdálených ostrovech Sulawesi.

Konflikt údajně začal po nezaplaceném jízdném v autobuse a po slovních urážkách, jež následovaly. Později se mluvilo o „provokatérech“, kteří byli posláni z Jakarty. Situace však byla opět o něco složitější. Ambon byl v minulosti (díky koření) elitní nizozemskou kolonií a původní obyvatelstvo přijalo za své náboženství křesťanství. Muslimové z chudých částí Indonésie začali do Ambonu emigrovat. Křesťané, spokojeni se svým klidným a poměrně bohatým životem, odmítali vykonávat manuální práce. Muslimové byli houževnatí a pracovití – snažili se rychle zbohatnout, postavit si dům, žádná práce pro ně nebyla špinavou. Koncem století se jejich pracovitost začala vyplácet: muslimské rodiny se staly v mnohých částech Ambonu bohatší než původní křesťanské.

Ekonomická zdatnost muslimů vyvolala závist v křesťanské obci. Přestože se o tom nikdy otevřeně nemluvilo, napětí se každým rokem stupňovalo, až vyústilo v otevřené násilí, které na Ostrovech koření trvá dodnes.

„Přestěhoval jsem se do Ambonu tři dny předtím, než vypuklo násilí,“ vzpomíná Narhadi Iady, odborník z organizace UNICEF. „Poslal mě sem UNICEF, který tu otevřel malou pobočku. 19. ledna 1999 jsem se toulal uličkami hlavního města a docela jsem se divil, proč mě sem vůbec přestěhovali – byl tu klid a mír a vůbec to tu nevypadalo chudě. Pak jsem spatřil dav tisíce lidí. Byli to muslimové a stáli u vchodu do mešity. Docela mě ta náboženská verva překvapila. Pak jsem si však uvědomil, že k nebi stoupá kouř a že lidé na sebe křičí a mávají rukama. Uslyšel jsem výstřely. Viděl jsem, jak lidé utíkají, jak padají na zem a krvácejí. Ničemu jsem nerozuměl. V tom okamžiku nikdo ničemu nerozuměl.“

Jan, starší Holanďan, který tu žije již přes deset let, ředil pivo ledem a s hrůzou pozoroval spoušť kolem baru, který přes nebezpečí odmítal opustit: „V životě by mě nenapadlo, že tu vypukne náboženský konflikt. Všichni tu v minulosti na náboženství s…“

K večeru jsem se setkal s poručíkem Karyasou z Bali, který se rozhodl otevřít kasárny a poskytnout pomoc rodinám, jež ztratily své domovy. Provedl mě kasárnami a s neskrývaným smutkem mi vyprávěl: „Mnozí lidé, které tu vidíte, ztratili své rodiny. Podívejte se na tu starou ženu, její dům spálili, její syn a manžel byli rozsekáni na kusy mačetami před jejíma očima. Já jsem hinduista z Bali, já ksakru vůbec nechápu, co se to s těmi lidmi stalo.“

Násilí v Ambonu je kruté, tvrdší než mnohé opravdové bitvy a války, o kterých jsem psal. Krutost je nejspíš natolik děsivá především proto, že je zcela nesmyslná a bezcílná. Nikdo přesně neví, kdo je nepřítel, nikdo nemá sebemenší představu, za co se tu opravdu bojuje.

Rozhodl jsem se, že navštívím vesničku Hila, 50 kilometrů od hlavního města. Kdysi jsem tu strávil dva skvělé týdny. Četl jsem, psal jsem a plaval v krásném a klidném moři. V Hile Holanďané postavili u moře pevnost a sto metrů od ní stál nejstarší kostel v Indonésii, vybudovaný Portugalci již v roce 1580.

Když jsem do Hily dorazil, pevnost dosud stála, z kostela však zbyl pouze doutnající popel.

Místní kurátor jen rozhodil rukama: „Kostel byl zničen 20. ledna, den poté, co v Ambonu vypuklo násilí. Nikdo tu zatím nezahynul. Křesťanů tu bylo méně, takže prostě odešli, opustili své domovy. Stydím se. Vždycky jsem věřil v to, že krása těchto zelených ostrovů pomáhá tvořit krásu uvnitř duší místních lidí. Teď už nevěřím ničemu. Jsem muslim, ale polovina mých přátel jsou křesťané. To, co se tu stalo, navždy změní naše životy. Již nikdy nebudu sedět večer na stěně hradu a vyprávět si příběhy se svými křesťanskými sousedy. Už nikdy si nebudeme věřit. I když se zase setkáme, za úsměvy se bude skrývat podezření a snad i nenávist. Dokonce i na dně nejhlubšího moře se dá najít pravda. To, co se skrývá na dně lidské duše, je však tajemstvím. Až budete psát o Ambonu, nezapomeňte říci, že ti z nás, kteří mají svědomí, se stydí. Nerozumíme tomu, co jsme spáchali, a nevíme, jak tu hrůzu napravit.“

Během několika dnů násilí vypuklo i na sousedních ostrovech Saparua a Seram a pak o stovky kilometrů dál, na ostrovech Kai a Banda.

JAK ZAČÍNÁ ETNICKÉ NÁSILÍ

Za příklad toho, jak etnické násilí v Indonésii začíná, by mohl posloužit nevelký turistický ostrov Lombok. Nepokoje tam začaly v polovině ledna 2000, ale nikdy se nezvrhly v masové krveprolití jako na Ambonu. Po práci v Ambonu jsem na Lomboku odpočíval, byl jsem tudíž prvním novinářem, který o nepokojích podal zprávu.

Místní muslimové posedávali ve warungu (místní obchůdky, které večer většinou fungují jako pivnice) v hlavním městě Mataram, pokuřovali své sladce vonící cigarety a mluvili o situaci v Ambonu, který je od nich vzdálen vzdušnou čarou více než 1500 kilometrů. Ostrov Lombok nikdy předtím nezažil náboženské či jiné násilí, jeho krásná příroda ročně lákala desítky tisíc turistů z celého světa. Z místních obyvatel je 80 % muslimů, ale náboženství tu hraje většinou zcela rituální roli. Muži pili ve warungu pivo a na obrazovce televizního přijímače pozorovali program vysílaný z Jakarty, který nabízel kruté záběry z Ambonu. Čím více muži pili, tím více se rozohňovali. Záhy již nemluvili jen o Ambonu, jejich hněv byl namířen též proti Jakartě, proti klesající životní úrovni, proti cenám, inflaci, dokonce proti nudě maloměsta, ve kterém žili.

Pak jeden z nich prohlásil: „Za násilí v Ambonu mohou křesťané.“ A tak se všichni rozhodli, že křesťany musí potrestat. Příští den vytiskli stovky letáčků, na nichž stálo: „Křesťané, máte 24 hodin na to, abyste se zamysleli nad tím, co se děje v Ambonu.“ Připomínalo to scénu z románu Gabriela Garcíi Márqueze Kronika předem oznámené smrti: všichni na ostrově věděli, co bude následovat, ale nikdo neučinil nic, aby tomu zabránil. Protože nikdo nezasáhl, muži měli pocit, že musí jednat, aby zachránili svoji čest.

O den později muslimský dav napadl členy křesťanské menšiny, spálil jejich domy, kostely a vytvořil barikády a zátarasy na silnicích a cestách. Sedm lidí bylo zavražděno, stovky zbity, život na ostrově se zastavil. Desítky tisíc vyděšených mužů, žen a dětí uprchly na Bali. Policisté a armáda neučinili zcela nic, aby násilí zabránili. Flákali se kolem křižovatek, přístavu a letiště, pohrávali si se samopaly. Když už byl v tom, rozhodl se dav provizorně „potrestat“ Číňany. Desítky čínských obchodů byly spáleny a zboží, počínaje potravinami a televizory a ledničkami konče, bylo rozkradeno. Desítky tisíc hinduistů z Bali opustily ostrov ze strachu, že i oni budou v nejbližších dnech napadeni.

Lombok se objevil na prvních stránkách novin na celém světě. Turisté, již měli v úmyslu ostrov navštívit, změnili své plány a ti, kteří tu právě trávili svoji dovolenou, ihned ostrov opustili na katamaránech, prámech a plachetnicích, jejichž majitelé nehorázně zvedli ceny za dopravu.

Jakarta na Lombok ihned vyslala posily a v tomto (velmi vzácném) případě se podařilo násilí zastavit. Turismus, hlavní příjem ostrova, však padl a potrvá léta, než se sem zahraniční návštěvníci začnou vracet.

Pivní orgie tedy stály sedm lidských životů a za sedm dní zruinovaly místní ekonomiku.

PROČ JE NA HINDUISTICSKÉM BALI KLID?

Samozřejmě že i na Bali se čas od času diskutuje o možné nezávislosti. Bali má obrovskou kulturní tradici, je to jediný ostrov, který vyznává hinduismus, má svůj vlastní jazyk, architekturu, životní styl. Bali je však velmi pragmatický ostrov. Během voleb tu sice došlo k menším výtržnostem na severu (ve městě Singaraja), dosud tu však panuje klid, mír a obchodní duch.

Jedním z důvodů, proč se tu násilí nikdy nezabydlelo, je, že Bali je na indonéské poměry neuvěřitelně movitým ostrovem. Místní obyvatelé nikdy nespoléhali na vládu v Jakartě. Až na několik velkých hotelů na pobřeží se tu zažilo malé, rodinné podnikání. Nezaměstnanost tu téměř neexistuje, neboť téměř nikdo nikoho ve skutečnosti nezaměstnává (výjimkou jsou nádeníci ze sousedních ostrovů). Rodiny mají své vlastní hotýlky, umělecké galerie, klenotnictví či rýžová pole.

Křesťané či Číňané jsou tu bráni jako zákazníci, jako návštěvníci, jako obchodní partneři, nikoliv jako „nepřátelé“. Na ostrov sice proudí tisíce zchudlých přistěhovalců z Jávy, Sumatry a odjinud, přistěhovalecká politika je tu však tvrdě hlídaná a Bali si nechává jen tolik lidí z jiných ostrovů, kolik potřebuje.

Existuje tu též jistá samospráva. Například ubudskému králi patří většina půdy v jeho slavném městečku a jen on může opravdu rozhodnout, co se tu smí a co nesmí stavět (díky králi v Ubudu tu neexistuje jediný McDonald’s či Burger King). Zásluhou dvojjazyčnosti (a často troj či čtyřjazyčnosti, neboť mnozí místní obyvatelé mluví plynule anglicky či japonsky) jsou občané Bali daleko vzdělanější než kdekoliv jinde na území Indonésie. Jakartě se sice platí daně, tento fakt se tu však bere jako nutné zlo, kterému se mnozí podnikaví občané dokáží snadno vyhnout.

Po několika vypitých pivech se tedy i místní obyvatelé čas od času ptají: „Co by se stalo, kdybychom se oddělili od Indonésie?“

Mluví se však o tom jen žertem a odpověď je téměř vždy stejná: „Vždyť my spolu s Jávou jsme vlastně středem Indonésie. Kdybychom vytvořili vlastní stát, možná bychom byli o něco bohatší, ale museli bychom za to sto let bojovat. Nestojí to za to. Stejně si většina blbých cizinců, co sem přijedou, myslí, že Bali je samostatný stát. Ani je nenapadne, že jsme součástí Indonésie.“

ROZDĚLIT SE, ČI NE?

Otcové vlasti Sukarno a Hatta snili o zemi rovných, nebude existovat vykořisťování a kde náboženské doktríny zůstanou za dveřmi kostelů, mešit a chrámů. Snažili se vybudovat „kontrolovanou demokracii“ s jistými prvky komunismu.

Sukarno byl snílek, romantický revolucionář, na druhou stranu Suharto byl pragmatický tyran. Jeho ekonomické reformy však bezesporu měly v sedmdesátých a osmdesátých letech úspěch, i když z nich většinou měli zisk představitelé vyšší střední vrstvy a místní elity.

Oba státníci – Sukarno i Suharto – viděli budoucnost Indonésie zcela jinýma očima. Měli však jednu společnou zásadu, z níž se po letech stalo cosi jako národní náboženství: jednotu souostroví, nerozdělitelnou Indonésii, za jakýchkoli podmínek, za jakoukoli cenu.

Současná vláda zdědila strach z rozdělení státu a z „domino-efektu“. Domnívá se, že pokud se oddělí i sebemenší část Indonésie, budou následovat další oblasti, a země se nakonec rozpadne na stovky a tisíce malých státečků.

Strach z rozdělení je však přehnaný a nepodložený. Indonésie musela dát svobodu Východnímu Timoru, jehož okupace byla barbarská a neomluvitelná a navíc stála spoustu peněz a mezinárodní prestiže. V budoucnosti bude muset dát svobodu i Irian Jaye. Čím dříve, tím lépe, neboť dlouholetá okupace bude stát další tisíce zbytečně ztracených lidských životů. Tím by však „dělení“ mělo skončit. Všechny ostatní provincie se nejspíš dobrovolně rozhodnou zůstat součástí Indonésie, snad s výjimkou nepatrného a ekonomicky či politicky zanedbatelného území Aceh. Potrvá však desetiletí, než budou odčiněny brutální důsledky Suhartovy transmigrace, jež jsou jedním ze zásadních důvodů napětí a násilí. Při dobré vůli se však najde řešení přijatelné pro všechny strany.

Jediné z provincií, jež by měly (teoreticky) morální nárok na oddělení, jsou křesťanské východní ostrovy a hinduistické Bali – všechny tyto oblasti si však v současné době přejí v Indonésii zůstat.

A CO DÁL?

Demokracie může být často složitým procesem, především v zemi, jež byla po staletí kolonializována cizími mocnostmi. Již nyní je jisté, že v Indonésii nebude nikdy existovat demokracie západního (evropského) typu. Stejně tak jako Indie nebo Čína, má i toto souostroví s více než dvěma sty miliony obyvatel příliš hluboké tradice na to, aby jednoduše přijalo cizí základy vládních struktur.

Komunistický expert Sukarno se tu neosvědčil, úspěch nakonec neměla ani Suhartova víra v západní organizace jako MMF či Světovou banku.

Indonésie se nyní zajímá o místní – asijské modely kontrolované demokracie, které měly obrovský úspěch v Singapuru a Malajsii. V Jakartě se opět mluví o „asijských hodnotách“ a o asijské jednotě. Singapurský model je postaven na silné vládě, sociálních jistotách pro všechny občany, omezené svobodě tisku a slova a na volném, avšak vládou zčásti kontrolovaném trhu. Úspěch singapurského a malajského modelu spočívá v rovnosti národnostních menšin. Obě země jsou mozaikou národností a žijí tu v záviděníhodné symbióze Malajsijci, Indové, Číňané a Evropané. Singapur má jednu z nejvyšších životních úrovní na světě a Malajsie je na úrovni České republiky. Občanům obou zemí je poskytnuto dobré vzdělání.

Vzdělání, chudoba a zeměpisná rozpolcenost jsou jedním z hlavních problémů dnešní Indonésie. Země potřebuje nové definice své národnostní identity. Náboženství, jež jsou v mnohých případech jen „barvami“ rozličných klanů, by měla začít hrát významnější roli v mírovém procesu. Armáda a policie se v budoucnosti musejí stát nestrannými ručiteli pořádku a důrazně zasáhnout všude, kde je některá z národnostních menšin napadena. Bohužel tomu dosud tak není. V Ambonu proti sobě na ulicích bojovala prokřesťanská policie s promuslimskou armádou.

Boj s korupcí je předem ztracený. Korupce existuje ve všech zemích Asie, dokonce i v těch nejbohatších, jakými jsou Singapur či Japonsko. Tam však jde o korupci institucionalizovanou, o jakousi „výměnu pozorností“ mezi vládou a obchodní elitou, jež nemá rozhodující vliv na ekonomiky těchto zemí. V Indonésii šlo a dosud jde o korupci nekontrolovatelnou a krajně arogantní, kdy malý počet neslýchaně bohatých rodinných klanů kontroluje ekonomiky této obrovské země na úkor drtivé a chudé většiny.

Indonésie z mapy světa nezmizí. Houževnatost, vrozená inteligence a kulturní tradice jejích lidí z ní v budoucnosti bezesporu učiní jednu z nejvýznamnějších zemí světa. Příští desetiletí však bude těžké a neobejde se bez krveprolití. Období kolonializace a diktatur však skončilo a téměř nikomu nebude chybět. Tento složitý národ, jenž mluví stovkami jazyků, se bude muset naučit vládnout sám sobě. Poprvé osud indonéských ostrovů spočívá v rukou jejich lidí.

INDONÉSIE PO 11. ZÁŘÍ 2001

Dne 11. září 2001 došlo k několika teroristickým útokům proti cílům ve Spojených státech. V důsledku útoků byly zničeny dvě věže Světového obchodního centra (WTC) v New Yorku a část budovy Pentagonu ve Washingtonu.

Po několikadenním vyšetřování Spojené státy obvinily z útoku teroristickou skupinu pod vedením saúdskoarabského milionáře Usámy bin Ládina, která působí na Talibanem kontrolovaném území Afghánistánu. Strach z amerického protiúderu vedl miliony Afghánců k tomu, aby opustili své domovy a zamířili k pákistánským (a jiným) státním hranicím. Podle slov představitelů UNHCR (Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) kolem sedmi milionů Afghánců bude hladovět, pokud se OSN nepodaří zásobit je jídlem předtím, než v listopadu udeří mrazy.

Taliban prohlásil, že pokud bude Afghánistán napaden jakoukoliv západní velmocí, vyhlásí džihád – svatou válku.

Džihád je závazný pro všechny dospělé a zdravé muže muslimského vyznání, teoreticky tedy i pro desítky milionů mužů v Indonésii.

Za normálních okolností by byla taková výzva v Indonésii přehlédnuta. Avšak protizápadní nálada, která tu nyní panuje, může vést ke katastrofě.

V současné době na území Indonésie operuje přinejmenším 10 extremistických muslimských skupin, včetně neblaze proslulé „Laskar Jihad“ (údajně vyzbrojené a vycvičené samotným bin Ládinem v Afghánistánu). Laskar Jihad je zodpovědný za náboženské boje na „Ostrovech koření“ (Ambon). Několik skupin učinilo během posledních týdnů prohlášení (včetně zcela otevřeného varování během tiskové konference v Jakartě koncem září), že pokud dojde k útoku na Afghánistán, indonéští muslimové zničí americké podniky na celém území země a pak „si najdou americké občany, kteří tu žijí“.

Koncem září se velká skupina extremistů vydala do všech luxusních hotelů ve městě Solo. Donutili pracovníky recepcí, aby jim vydali seznam hostů. „Hledáme Američany,“ vysvětlili. Ani jeden občan Spojených států v té době v Solu nebyl ubytován, tato akce však byla varováním.

Indonéská vláda má obavy o bezpečnost cizinců, kteří na území Indonésie pracují. Zrušila tedy dočasně několik mezinárodních projektů, včetně těch, jež jsou spojeny s těžbou ropy.

Dalším nebezpečím je, že se na území země dosud nacházejí tisíce uprchlíků z Afghánistánu a jiných zemí jižní Asie a Blízkého východu. Afghánci se pokoušejí dostat do Austrálie, která však zpřísnila imigrační politiku. Mnozí Afghánci jsou tudíž na území Indonésie bez peněz a existují obavy z toho, že se mohou spojit s místními extremistickými muslimskými skupinami.

Prezidentka Megawati Sukarnoputri, jež původně podpořila západní koalici, prohlásila začátkem října, že „žádná země nemá právo napadnout jinou zemi nebo se pokoušet smýt krev krví“.

Napsal André Vltchek


SUKARNOVA DCERA MEGAWATI V ČELE INDONÉSIE


Foto: V. Miladinovic, Corbis Sygma

Slepý král padl, ať žije královna! Po měsících politické nestability vystřídala v červenci na pomyslném trůně nemocného Abdurrahmana Wahida dosavadní viceprezidentka Megawati Sukarnoputri. Je to o to symboličtější, že dcera zakládajícího prezidenta Indonésie stanula v jejím čele v době, kdy je celistvost země ohrožena více než kdykoli předtím. Sukarnoputri se zřejmě opře o armádu a pokusí se udržet jednotu země silou.

Miliony příznivců přivítaly její zvolení jako spásu a vysvobození z politického a ekonomického marasmu, který drtí zemi od asijské krize v roce 1997. Experti ale již tak nadšeni nejsou a kladou si otázku, zda je možné, aby tato váhavá politička s vizáží ženy v domácnosti, jak ji s oblibou vykresluje západní tisk, vládla nejroztříštěnější zemi světa, zemi, které hrozí občanská válka a dost možná i rozpad.

Možná ano. Díky svému jménu a postavení odpůrce suhartovského režimu v 90. letech je Megawati bez konkurence nejoblíbenější političkou v Indonésii. Nepředstavuje však klasický typ vůdce a v klíčových okamžicích se dosud držela spíše stranou. Do jisté míry je závislá na svých poradcích a vyskytly se obavy, že se stane pouhou loutkou v rukou několika generálů. Její zastánci to však vidí jinak – dokáže se obklopovat těmi nejschopnějšími lidmi a podle nich během svého mandátu, který potrvá do roku 2004, překvapí svou politickou rozhodností.

Sukarnoputri (neboli Sukarnova dcera) nyní možná cítí několikanásobnou satisfakci. Vstup do prezidentského paláce pro ni znamená návrat do dětství – do domu, kde žila, než jejího otce sesadil generál Suharto. Přináší to pro ni i možnost očištění Sukarnova jména a pokračování v jeho odkazu.

Na post nejvyšší ale měla Megawati nárok již před dvěma lety a byl to právě odvolaný prezident Abdurrahman Wahid, kdo ji o něj připravil. Přestože Megawati a její PDI – Perjuangan (Demokratická strana Indonésie – Boj) v prvních demokratických volbách do indonéského parlamentu po padesáti letech jasně zvítězila, z trůnu ji vymanévroval zkušený stratég Abdurrahman, kterého jakožto muslimského učence a kompromisního kandidáta podpořila koalice islámských stran. Stal se tak prvním demokraticky zvoleným prezidentem Indonésie.

Abdurrahman Wahid, který je téměř slepý, byl u moci jedenadvacet měsíců, a to paradoxně i díky podpoře Megawati a její strany. Svým chaotickým způsobem vlády si však znepřátelil mnoho lidí, včetně těch, kteří ho kdysi podporovali. Měl neustálé rozepře s parlamentem a údajně se podílel na zpronevěře milionů dolarů v aférách Buloggate a Bruneigate. Domácí politiku musela před půl rokem kvůli jeho neschopnosti i chatrnému zdraví převzít Megawati. To vše spělo k jeho neodvratnému konci.

23. července tedy nastoupila do nejvyšší funkce dosavadní viceprezidentka Megawati, kterou na místo hlavy čtvrtého nejlidnatějšího státu světa vynesla spíše souhra okolností, než její ambice a schopnosti. Symbolem protisuhartovské opozice se stala v podstatě proti své vůli. V roce 1996 byla odstavena z funkce předsedkyně Demokratické strany Indonésie a útok oddílů diktátorovy armády na sídlo strany z ní učinil modlu demokracie. Jejího politického potenciálu se obával i všemocný Suharto, a proto jí o rok později znemožnil kandidovat ve volbách, což její postavení národní hrdinky ještě posílilo.

Nyní tuto čtyřiapadesátiletou, potřetí vdanou ženu se třemi dětmi čekají nelehké úkoly. Tou největší výzvou bude udržet toto výbušné souostroví pohromadě. Její zbraní je podpora 40 milionů voličů, podobně jako u Sukarna většinou z řad městské i venkovské chudiny a studentů, kteří dobře slyší na hesla jako sociální spravedlnost, potlačení korupce a zachování jednotné Indonésie. Na rozdíl od svého otce, který byl vynikajícím řečníkem a manipulátorem, je však poněkud plachá a nerada vystupuje na veřejnosti.

I její další slabiny jsou známy. Megawati není příliš zběhlá v otázkách politiky, ekonomiky ani státní bezpečnosti. Její zastánci ji brání s tím, že na rozdíl od svéhlavého Abdurrahmana umí naslouchat a těžit z toho. Již osmnáct dní po nástupu do funkce jmenovala vyvážený kabinet, složený z politiků i uznávaných odborníků. Jeho hlavním úkolem je nyní zajištění politické stability a nastartování indonéské ekonomiky, a to především povzbuzením zahraničních investorů a zvýšením důvěry v indonéské banky.

Největší obavy však vyvolávají její úzké vazby na armádu, která je neblaze proslulá porušováním lidských práv a podporou diktátorského režimu. Je pravděpodobné, že Megawati povolá armádu, aby rázně potlačila separatistická povstání ve vzpurných provinciích Aceh a Irian Jaya. Není tajemstvím, že pokud by v době rozhodování o Východním Timoru (1999) již byla u moci Megawati, a ne Suhartův nástupce Jusef Habibie, Indonésie by se tohoto území tak snadno nevzdala. V tom se opět liší od svých předchůdců. Habibie i Wahid dávali přednost jednáním před vojenskou silou, a to i za cenu dílčích ústupků.

Napsal Tomáš F. Petrů


INDONÉSIE (Republika Indonésie) ROZLOHA: 1 919 440 km², z toho 93 000 km² vodní plocha.
PODNEBÍ: tropické, rovníkové. V horách chladněji.
PŘÍRODA: Vzhledem k velkému počtu ostrovů (více než 13 000) a hornatému terénu je příroda velmi rozmanitá. V Indonésii je zhruba 400 vulkánů, z nichž 100 je stále aktivních. Nejvyšší horou je Puncak Jaya (5030 m n. m.), nejnižším bodem je hladina Indického oceánu.
OBYVATELSTVO: celkový počet 228 437 870 lidí (červen 2001)
ROČNÍ PŘÍRŮSTEK OBYVATEL: 1,6 % (2001)
ETNIKA A JAZYKY: většina obyvatel je malajského původu, ovšem celá Indonésie sestává z asi 300 etnických skupin, které mají i své vlastní jazyky a dialekty, jichž je tak v Indonésii 583. Úředním jazykem je indonéština – bahasa Indonesia.
NÁBOŽENSTVÍ: 85 % obyvatel tvoří muslimové, 10 % křesťané, 2 % hinduisté a zbytek buddhisté a animisté.
VZDĚLÁNÍ: 90 % Indonésanů navštěvuje základní školy. 86,3 % obyvatel umí psát. V zemi je 49 státních a přes 200 soukromých univerzit.
HLAVNÍ MĚSTO: Jakarta (8,2 milionu obyvatel)
POLITICKÉ ZŘÍZENÍ: pancasila – filozofický základ indonéského státu. Slovo pochází ze sanskrtu a znamená: panca – pět a sila – princip. Těchto pět principů představuje: 1. Víra v jednoho a jediného Boha, 2. Spravedlivá humanita, 3. Jednota Indonésie, 4. Demokracie, 5. Sociální spravedlnost
HLAVA STÁTU: prezidentka Megawati Sukarnoputri (od července 2001)

Category: 2001 / 11

Když anglický cestovatel a spisovatel Charles Burney navštívil v roce 1772 tehdejší Čechy, shledal zdejší obyvatele mnohem muzikálnějšími než v Německu, ba dokonce prý snad v celé Evropě. Hudební místopis Čech je dodnes protkán památnými návštěvami nespočetné řady velkých géniů dějin hudby, ale především je spojen s působením těch, kteří jeho slavnou tradici na domácí půdě vytvářeli. A zdaleka to není jenom Praha, těžící ze svého přirozeného postavení zemské metropole, jež má hudbymilovnému poutníkovi co nabídnout. Vydáme-li se odtud prakticky v kteroukoli světovou stranu, pokaždé vedle malebné krajiny a kouzelného genia loci českých měst i venkova narazíme také na stopy slavných kapitol dějin české hudby a jejích představitelů.

CHALUPA S VEJSADNÍ HOSPODOU

Zamíří-li z Prahy naše kroky severním směrem po proudu řeky, které se v symfonické básni Bedřicha Smetany dostalo nejproslulejšího hudebního pomníku, dostaneme se do kraje legendárního praotce Čecha. Přímo uprostřed této oblasti se v Nelahozevsi na levém vltavském břehu octneme v rodišti nejznámějšího z českých skladatelů Antonína Dvořáka. Pod skalnatým návrším s výstavním renesančním zámkem Lobkoviců se sbírkami, odkazujícími k jejich chráněnci Beethovenovi, se přímo uprostřed obce naproti farnímu kostelíku sv. Ondřeje nachází bývalá kontribuční chalupa „s vejsadní hospodou“, v níž Antonín Dvořák spatřil 8. září 1841 světlo světa. Vedle obvyklé rodové hostinské a řeznické živnosti oddával se otec budoucího skladatele hře na citeru a také prvorozený z jeho devíti potomků dostal už v dětském věku housličky. K prvním chlapcovým produkcím přímo u nich doma v šenkovně přibylo brzy také účinkování při mších na kůru protějšího kostelíka a časem i hostování po boku strýčka houslisty u sv. Jana v sousedních Veltrusích.


Zlonický kostel. Inspirace první Dvořákovy symfonie c-moll „Zlonické zvony“, napsané ve věku 24 let.

Půjdeme-li ve stopách první „velké“ cesty tehdy třináctiletého Dvořáka do blízkých Zlonic, kde se dostal do péče prvního opravdového učitele hudby Antonína Liehmanna, nalezneme tu nejen jeho pamětní desku na někdejším špitále, ale bezděky se ocitneme v místech, odkud pocházeli jiní slavní hudebníci, kteří ve světě šířili slávu českého muzikantství ještě o dobrých sto let dříve. Po skladateli Martinu Krumpholzovi se v sousedních Budenicích narodil v roce 1742 ve své době nejvyhlášenější evropský virtuos na harfu Jan Křtitel Krumpholz. Zraněn nevěrou své manželky a někdejší žačky, ukončil ve svých osmačtyřiceti letech život ve vlnách Seiny. Znamenitým hudebníkem byl také jeho mladší bratr, houslista Václav Krumpholz. Po působení v kapele dalšího z Beethovenových dobrodinců hraběte Kinského v Praze odešel do Vídně, kde byl členem dvorního orchestru. Osobně se přátelil s Beethovenem, který připsal jeho památce mužský sbor Der Gesang der Mönche.

Z nedalekých Citolib, které dnes prakticky splynuly s Louny, pocházel jiný český rozvětvený muzikantský rod Kopřivů. Jejich hudební aktivity byly převážně spojeny s místním svatojakubským kostelem. Nejznámější z Kopřivů Karel Blažej dosáhl navzdory předčasné smrti v pouhých devětadvaceti letech výjimečného kontrapunktického mistrovství. Jeho četné skladby se v opisech šířily po kůrech českých venkovských kostelíků pod Kopřivovým botanickým pseudonymem Urtica. O odkaz citolibských skladatelů a zpřístupnění jejich hudby dnešním posluchačům se svou péčí nemálo zasloužil jiný zdejší rodák skladatel Zdeněk Šesták, narozený v roce 1925. O šest let později – v roce 1931 – se v Citolibech narodil ještě další skladatel, současný ředitel Pražské konzervatoře a letošní jubilant Věroslav Neumann.

SMETANOVY LESY

Na bohaté hudební tradice a památky narazíme také při toulkách východními Čechami a Polabím. Coby rodiště tvůrce české národní hudby Bedřicha Smetany patří k nejnavštěvovanějším místům tohoto kraje Litomyšl. Podobně jako v Nelahozevsi, můžeme i zde navštívit byt Smetanových rodičů, kde se o masopustním úterku roku 1824 budoucí skladatel narodil. Nachází se v zámeckém komplexu v budově bývalého panského pivovaru, kde byl Smetanův otec sládkem. Shodou okolností Smetana strávil v tomto kraji i poslední neradostná léta svého života. Od roku 1876 žil v myslivně svého zetě, lesmistra Josefa Schwarze v Jabkenicích na Boleslavsku. V zátiší zdejších lesů zkomponoval tehdy už úplně ohluchlý Mistr některá ze svých největších děl, mezi nimi opery Hubička, Tajemství a Dvě vdovy, symfonické básně Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník z cyklu Má vlast, oba smyčcové kvartety i velký klavírní cyklus České tance.

Čáslav je svázána s dalším slavným muzikantským rodem Dusíků. Jeho kořeny založil kolář a lidový hudebník Jan Dusík z Podkrkonoší, kde se ještě narodil také jeho syn Jan Josef Dusík, který přišel v roce 1758 do Čáslavi jako kantor a varhaník. Spolu se svojí muzikální manželkou měli osm dětí, z nichž na hudebním poli dosáhli proslulosti synové Jan Ladislav, František Josef a dcera Kateřina Veronika Anna. Zvláště první, jehož nám v Čáslavi připomíná památník, šířil jako klavírní virtuos a skladatel slávu české hudby v Belgii, Německu, Nizozemí, Rusku a posléze v Londýně, kde se dočkal chvály od samotného Josepha Haydna, a nakonec v Paříži.

K nejmalebnějším místům této oblasti patří nedaleké Žehušice s rozlehlou oborou, proslulou chovem bílých jelenů. V roce 1746 se na zdejším thunovském panství v rodině hraběcího kočího narodil hornista a skladatel Václav Stich, který doznal evropského věhlasu pod poitalštělým jménem Giovanni Punto. Právě hrabě Thun ho dal už jako desetiletého chlapce do učení k proslulému hornistovi Matějkovi do pražské Lorety, odkud putoval za dalšími učiteli – samozřejmě za hraběcí peníze – do Mnichova a do Drážďan. Po sedmi letech učení se měl mladý umělec hraběti odvděčit v jeho pražské kapele. Avšak odbojný Václav nesnesl způsob, jakým panstvo se svými muzikanty zacházelo, a uprchl za hranice. Traduje se, že uražený hrabě za ním vyslal dva služebníky, kteří mu měli vyrazit přední zuby a znemožnit tak další kariéru nadaného hudebníka. Po více než desetiletém pobytu v Německu se usadil v Paříži. Tehdy mu dvaadvacetiletý Mozart pod dojmem z jeho mistrovské hry věnoval jednu ze svých koncertantních symfonií, později ve Vídni uvedl na veřejnosti poprvé Beethovenovu Sonátu pro klavír a lesní roh, op. 17 za skladatelova doprovodu. Když se vrátil na sklonku života do Čech, koncertoval v Čáslavi také se svým krajanem, už vzpomínaným Janem Ladislavem Dusíkem při jeho pravděpodobně poslední návštěvě staré vlasti. Jako živoucí vzpomínka na slavného rodáka se v Žehušicích pořádají každoročně Slavnosti lesního rohu.

Z Polabí pocházela také další známá kantorská a hudebnická rodina Černohorských. V Nymburce se jako syn tamního kantora a ředitele kůru narodil v roce 1684 i nejslavnější příslušník tohoto rodu Bohuslav Matěj Černohorský, jedna z největších tvůrčích osobností hudby českého baroka, ale také původce vyhlášené varhanní školy, k níž se počítají například František Ignác Tůma, Josef Ferdinand Seger, František Xaver Brixi či rodák z jiného polabského městečka Čelákovic Jan Zach.

RUSALČINO JEZÍRKO NA PŘÍBRAMSKU


Křečovická pracovna, místo tvorby i odpočinku Josefa Suka.

Inspirativní námět k hudebnímu putování poskytuje i kraj středního Povltaví na jih od Prahy. Uprostřed kopcovité krajiny i poklidných údolí, rozprostírajících se po obou březích Vltavy, dorazíme do někdejšího rytířského sídliště Křečovice. Zde se 4. ledna 1874 narodil v učitelské rodině další z velkých českých skladatelů Josef Suk. Varhanní kůr místního kostelíka sv. Lukáše byl místem, kde si malý muzikus poté, kdy už v dětském věku ovládl housličky, poprvé vyzkoušel také královský nástroj veškeré hudby, když starostlivý otec nechal pro jeho krátké nohy zhotovit ještě jedno „poschodíčko pedálů“.

V Křečovicích složil osmiletý Suk nejenom svou vůbec první skladbičku – polku milované matince k svátku, ale už jako zralý Mistr a člen ve světě proslulého Českého kvarteta se sem vracel z náročných koncertních cest a vytvořil ve zdejším závětří většinu svých mistrovských děl.

Na křečovickém hřbitově, přímo naproti vchodu do kostela, nalezl Josef Suk také místo svého posledního odpočinku. Jenom pár kroků odtud se po hřbitovních schodech dostaneme do dnes pietně upravené skladatelovy rodné světničky.

V Křečovicích byl častým hostem i Sukův milovaný učitel Antonín Dvořák. Za jeho dcerou a svou pozdější životní družkou Otilkou pospíchal Josef Suk ještě coby konzervatorista nezřídka také do sídelního místa svého učitele, do Vysoké na Příbramsku. Oblíbené místo Dvořákových letních pobytů, v němž došel naplnění dávný skladatelův sen „o vlastním krovu na českém venkově“, se nacházelo v bývalém špýcharu na panství Dvořákova švagra hraběte Václava Kounice. Zde se skladatel ve chvílích odpočinku věnoval zahradničení, choval holuby, okolní lesy mu umožňovaly ukojit vášeň po houbaření, ale nadto v nich nalezl také předobraz Rusalčina jezírka ze své nejslavnější opery.


Varhany kostela ve starém Rožmitále, na které hrával Jan Jakub Ryba.

Ještě dále na jihozápad se uprostřed hlubokých brdských lesů nalézá Rožmitál pod Třemšínem, který je v našem hudebním místopisu spojen se jménem autora nejdojemnější skladby českých Vánoc – pastorální mše Hej, mistře, vstaň bystře. Jednadvacetiletý učitelský pomocník Jakub Jan Ryba z Přeštic u Plzně sem přišel v roce 1788 a jako kantor zdejší školy a regenschori tu působil až do smrti.

Vedle překvapivě rozsáhlého skladatelského díla (složil kolem třiceti osmi instrumentálních koncertů, bezmála stejný počet symfonií, osmdesát mší a několik stovek komorních skladeb) učil své žáky i polnímu hospodářství, sadařství, a dokonce také šití, pletení a předení.

Kvůli mnohdy reformátorským metodám byl pokrokový kantor soustavným trnem v očích svých nadřízených. Stálé šikanování a protivenství nakonec vehnalo mírumilovného učitele v předčasnou náruč dobrovolné smrti v pouhých padesáti letech. Místo Rybova skonu připomíná malý pomníček u myslivny za Voltuší asi dva kilometry za Rožmitálem.

ZÁMEK EMY DESTINNOVÉ


Adam Michna z Otradovic hrával na varhany v proboštském kostele v Jindřichově Hradci.

Z bezpočtu s hudbou spojených památných míst jižních Čech připomeňme alespoň některé. Ze staré vladycké rodiny, usídlené od 16. století v Jindřichově Hradci, pocházel jeden z prvních velkých skladatelů českého baroka Adam Václav Michna. Vyrůstal v hudbymilovném prostředí v rodině varhaníka (jiní příbuzní byli trubači v hradecké pevnosti), vzdělání nabyl v dosud pod hradem stojící jindřichohradecké jezuitské koleji a sám se stal varhaníkem místního chrámu sv. Jana Křtitele, kde působil až do své smrti v roce 1676. Z jeho četných duchovních skladeb, provázaných ohlasy české lidové lyriky, se dosud provozuje půvabný cyklus Loutna česká a písně ze sbírek Svatoroční muzika a Česká mariánská muzika, odkud pochází i Michnův známý nápěv vánoční koledy Chtíc, aby spal. Od roku 1998 je Jindřichův Hradec každoročně v červenci dějištěm hudebních Slavností Adama Michny.

Někdejší rožmberské sídlo, trojkřídlý zámek v nedaleké Stráži nad Nežárkou, si na vrcholu slávy, nedlouho před vypuknutím první světové války, zvolila za svůj domov nejslavnější česká pěvkyně Ema Destinnová. Poté, kdy se velká umělkyně natrvalo odstěhovala z Prahy a ze svých bytů v Berlíně, Londýně i New Yorku, sem nechala převézt nevídané sbírky starožitností a strávila tady posledních patnáct let života nekonečnými procházkami okolní přírodou a také svojí rybářskou posedlostí. Díky velkorysosti restituentky Milu Čadové je dnes zámek v pronájmu Nadace Emy Destinnové. Její péčí zde byla před vchodem do zámku instalována bronzová busta zpěvačky, kterou v průběhu Pražského jara v roce 1999 slavnostně odhalil dirigent sir Charles Mackerras.

HUDEBNÍ LÁZNĚ

Na bohaté hudební tradice upomínají také obě světoznámá lázeňská střediska západních Čech, kde naše putování pro tentokrát ukončíme – Karlovy Vary a Mariánské Lázně. Zejména Karlovy Vary byly od nepaměti dostaveníčkem hudebních velikánů z celého světa. Už v letech 1718 a 1720 tu v doprovodu svého tehdejšího zaměstnavatele knížete Anhaltského trávil čas největší z hudebních géniů Johann Sebastian Bach. V srpnu 1812 tu koncertoval Ludwig van Beethoven, jehož návštěvu dodnes připomíná pomník ve Smetanových sadech. Opakovaně sem zavítal Carl Maria von Weber a v roce 1819 tu prožil na koncertě pražského klavírní virtuosa Isaaka-Ignaze Moschelese tehdy devítiletý Robert Schumann nezapomenutelný zážitek, který ovlivnil celý jeho příští život a stal se podnětem k jeho vlastní pianistické a skladatelské kariéře. Později přibyli k těmto vzácným hostům z hudebního světa ještě například Richard Wagner a Fryderyk Chopin. Jeho třítýdenní návštěvu v srpnu 1835, kdy se tu skladatel, žijící v pařížském exilu, naposledy setkal se svými rodiči z Polska, připomíná pamětní deska s reliéfem na Chopinově stezce. V roce 1844 tu také naposledy vystupoval Mozartův syn František Xaver, který krátce poté v Karlových Varech i zemřel a je pochován na malém hřbitůvku u ondřejské kaple. Z těch, kteří se napili z karlovarských léčebných pramenů, jmenujme ještě Franze Liszta, Edvarda Griega a Johannesa Brahmse, jehož pobyt v ulici Pod Jelením skokem v roce 1896 připomíná pamětní deska.

Trvalý ohlas nalezly lázně ve Fibichově monumentálním klavírním cyklu Nálady, dojmy a upomínky, v němž nalézáme skladby pojmenované U zřídla, Snídaně u Puppa nebo Procházka k sv. Linhartu. A konečně – také tady objevíme četné stopy opakovaných pobytů Antonína Dvořáka, který si tu dával dostaveníčka se svým berlínským nakladatelem Simrockem. Jeho první zdejší návštěvu v roce 1879 připomíná pamětní deska na domě Thermia v Kostelní ulici, jiná pamětní deska na Poštovním dvoře upomíná na kontinentální premiéru nejslavnější Dvořákovy symfonie Z Nového světa 20. července 1894, a konečně městský park zdobí skladatelova socha od Karla Kuneše. Natrvalo se do kulturního života Mariánských Lázní promítla návštěva Fryderyka Chopina velkým srpnovým mezinárodním hudebním festivalem, který nese skladatelovo jméno a letos se uskuteční už po dvaačtyřicáté. V někdejším domě U Bílé labuti, kde skladatel pobýval, je dnes umístěn Památník Fryderyka Chopina. V protějším parku naproti Kasinu zdobí skladatelův reliéf od sochaře Otáhala tzv. Chopinův kámen.

Category: 2001 / 11

Stávám se neviditelnou součástí přírody, zcela očištěn od světských starostí, bez počítače a mobilního telefonu, bez civilizace. Jako černé perly na stříbrném koberci vypadají tetřívčí kohoutci, kteří se teď v rosou pokryté trávě bedlivě rozhlížejí po okolí, aby zjistili, jestli je někde na okraji loučky pozorují samičky…


Tokající tetřívek v charakteristické pozici.

RANNÍ ZÁZRAKY VE FLÁJÍCH

Od roku 1993 jezdím pravidelně začátkem května do Krušných hor, které jsou dnes u nás nejvýznamnější lokalitou výskytu tetřívka obecného. Obývá zde řídké, břízou, olší a jívou porostlé okraje lesů. S oblibou vyhledává pole, vřesoviště a lesní holiny, jež mu poskytují dostatek potravy, především pupenů, listí a jehněd bříz a olší, i lesních bobulí. Nepohrdne ani hmyzem, který je nejdůležitější složkou potravy především u malých kuřátek. Stavy tetřívčí populace u nás v posledních desetiletích značně poklesly a výrazně se zmenšila i plocha jeho rozšíření. Zatímco v letech 1973-1977 se jeho stavy odhadovaly na 2500 kohoutků, činí celkový odhad kohoutků z loňského sčítání 800 až 1000 jedinců, na Krušné hory pak připadá téměř 45 % celkové populace v ČR.

Zpočátku jsem jezdil na jedno z vyhlášených tokanišť v blízkosti Černého rybníka nedaleko přehrady Fláje. Horská louka s mysliveckým políčkem, ukrytá mezi vzrůstajícími smrky a břízami v těsné blízkosti státní hranice, byla lákadlem pro tetřívčí kohoutky ze širokého okolí. Od března do půli května se sem denně, ještě za tmy, slétali kohoutci, aby se s prvním vyjasněním na obzoru ozvali svým úvodním trylkem milostné písně, ostrým

„tšu-chššš“. Přitom vždy nadskakují a hlasitě třepou křídly. Následuje působivé „bublání“, vysoký klokotavý hlas připomínající bublání potůčku, kterým kohoutek obhajuje obsazenou část tokaniště. Kohoutci přitom spouštějí křídla na zem, roztahují ocas, čepýří peří a natahují hlavu k zemi. Pokud se k sobě přiblíží dva kohoutci a ani jeden dobrovolně neustoupí, dochází k tvrdým soubojům.

K pozorování tetřívků používám přenosný skládací kryt. Konstrukce z hliníkových tyček je potažená celtovinou. Na povrchu celty mám našité pásy gumy, za které vždycky nastrkám materiál z okolí tak, aby s ním co nejvíce splynul. Kryt stavím večer a brzy ráno, ještě za tmy, mohu zasednout a čekat. V tu chvíli se stávám neviditelnou součástí přírody, malého zázraku probouzejícího se nového dne. Jakmile se obzor na východě začne zlehounka rozjasňovat, ozvou se první noty ranní symfonie. Skřivani hlásí svému okolí, že nový den přichází. S přibývajícím světlem přibývá i počet druhů ptáků, kteří také chtějí světu oznámit, že tu jsou a že jaro je tu pro ně. Tetřívčí kohoutci se v zarosené trávě bedlivě rozhlížejí po okolí, zda je někde na okraji loučky pozorují samičky. Připadají mi jako černé perly na stříbrném koberci.

Nová stavba v jejich blízkosti jim nevadí, dokonce se mi jednou stalo, že rozvášněný tetřívek vylétl na střechu mého krytu a z místa, odkud měl pěkný rozhled, tokal téměř čtvrt hodiny. Nebezpečná je však přední čočka teleobjektivu, která se v protisvětle může zalesknout a tetřívka vyplašit. Také příchod lišky nebo prolétnutí dravce znamená konec ranního představení. Pokud jsem u sebe neměl fotoaparát, ale vzal jsem si jenom dalekohled nebo videokameru, naskytla se mi většinou nádherná podívaná na tetřívčí námluvy. Nebylo výjimkou pozorovat na tokaništi třeba dvanáct kohoutků, střídavě bojujících o přízeň v mezi sedících a jakoby nezájem projevujících slepiček.


Tetřívek na okraji tokaniště v okamžiku, kdy na malou chvilku ustoupila mlha do údolí. Předtím byl jen slyšet.

ČEKÁNÍ NA TETŘÍVKA

Obrat však nastal, když jsem se rozhodl tetřívky fotografovat. Mlhy, drobný déšť, vítr a snižující se stavy tetřívků v následujících letech poznamenaly mou každoroční snahu. Svou roli v neustále klesajícím stavu tetřívků sehrála i účinná vakcinace lišek proti vzteklině, po které se jejich počet výrazně zvýšil. Také zarůstající původní biotopy, krkavci a v neposlední řadě i houbaři a „borůvkáři“ způsobili, že byl tetřívek v roce 1992 zanesen do seznamu silně ohrožených druhů.

Tetřívci zmizeli i ze svého oblíbeného tokaniště a sporadicky se objevovali po jednom, nejvíce po dvou na různých plochách ve flájské oboře. Místa, která si vybírali k toku, se ale nacházela na velmi rozsáhlé ploše a nedalo se dopředu odhadnout, kde se ráno tetřívek objeví. Stejně tak tomu bylo i začátkem loňského května. I když malá změna tady přeci jen byla! Poprvé po několika letech jsem měl znovu skutečně krásné počasí. Ranní chlad netrval dlouho a sluníčko hřálo i přes den dost silně. Vystřídal jsem s krytem již několik možných stanovišť, ale výsledek se stále nedostavoval. Tetřívky jsem sice viděl, ale vždycky to bylo na velkou vzdálenost. Až mě jednou ráno upozornil oborník, že kdykoli jede do obory, zvedne jednoho tetřívka nedaleko cesty na celkem malé pasece. Bylo rozhodnuto, zbývaly mi už jen dva dny dovolené a navíc za mnou přijel kamarád z Klubu fotografů přírody, aby také zkusil štěstí. Večer jsme si postavili kryty a ráno, ještě za tmy, jsme zasedli. Sotva se začalo rozednívat, přiletěl tetřívek. Promenádoval se po louce, pšoukal, bublal, poletoval. Nádherné představení. Ale daleko… Vydržel až do plného sluníčka a zdálo se, že ani nezaregistroval slepičku, která prošla v těsné blízkosti kolem našich krytů, zanechávajíc za sebou v rose výraznou stopu. Samozřejmě jsem nevydržel a nafotil jsem několik filmů, vždyť to bylo poprvé po mnoha letech, kdy jsem měl opět možnost pozorovat tok za optimálních světelných podmínek. Hned v pondělí ráno jsem poslal filmy ke zpracování a v úterý jsem konečně držel diapozitivy v ruce.


Tokající tetřívek při fázi, které se říká „pšoukání“.

„Je to pěkný, ale je malej,“ řekla nahlas moje přítelkyně to, co jsem si uvědomoval, ale nechtěl připustit. Měla pravdu. Tetřívek fotografovaný na vzdálenost nějakých padesáti metrů byl na diapozitivu sotva čtyři milimetry veliký, ale jak jsem si ty snímky prohlížel, uvědomil jsem si, že tokal celou dobu ve stejných místech! A oborník mi říkal, že ho tam vídá pravidelně! Bylo mi jasné, že musím znovu do obory. Po nekonečném týdnu jsem v pátek konečně přijel na tokaniště a podle diapozitivu jsem našel to správné místo. Kryt jsem postavil asi osm metrů od terénní vlny, kde se tetřívek zdržoval nejvíce, s ohledem na směr vycházejícího slunce, abych měl to správné boční světlo. Pečlivě jsem kryt zamaskoval, ukotvil proti větru a odjel na chatu. Ani jsem nemohl dospat a ráno ve tři hodiny jsem konečně seděl v krytu a čekal na svůj velký okamžik. Obloha plná zářících hvězd dávala tušit příchod dalšího slunečného dne. Napjatě jsem sledoval přibývající světlo na loučce přede mnou a netrpělivě očekával přílet tetřívka. Přiletěl s rozedněním a začal tokat v místech, kde stály naše kryty minulý týden. Téměř hodinu se tam předváděl a já už se pomalu loučil s myšlenkou, že přiletí blíž. Sotva se však první sluneční paprsky dotkly okraje louky, uprostřed toku se zarazil, zvedl hlavu do výšky, podíval se směrem k mému krytu a rozletěl se přímo ke mně! Tak přeci, přesně na to místo, kde byl minule! V první chvíli jsem se bál v krytu i pohnout. Tetřívek seděl a s krkem nataženým vzhůru sledoval pečlivě okolí. Po chvíli se však uklidnil a začal se předvádět. Jako by věděl, že ho někdo fotí, pózoval přímo ukázkově! Měnil jsem filmy, střídavě jsem používal telekonvertor, abych udělal detaily, potom zase kratší objektiv, aby byl zasazený v krajině. Když odletěl a já se podíval do brašny, kam jsem odhazoval exponované filmy, uvědomil jsem si, že jsem právě dostal od přírody velikou odměnu za mou mnohaletou trpělivost.

Category: 2001 / 11

Letíte-li k Českému středohoří, již zdáli vás vítá dominanta hradu, který je na fotografii zachycen společně s malebným zámkem, na němž se v roce 1787 narodil přední český vědec a učenec evropského formátu Jan Evangelista Purkyně. Přemýšlel jsem, jak vám nejlépe při dnešní hádance napovědět, a rozhodl jsem se sáhnout do českých pověstí, ve kterých jsem nalezl i legendu o vzniku jména tohoto místa.

„Objeli sedmkrát sedm návrší, ale rozhodnout se nemohli. Už se chtěli vrátit na svůj dvorec, když se před nimi ukázala hora jako stvořená pro nedobytný hrad.“ Tak podle pověsti uvedené v knize Eduarda Petišky Čtení o hradech započala historie tohoto místa, na němž udatný lucký kníže Leva se svým národem vybudoval opevnění, které se mělo stát základem pro znovunastolení zašlé slávy Lučanů. Pověst dále líčí, kterak kníže Hostivít svolal české vojsko a vyrazil rozbořit a vypálit Levův nový hrad. Když ale Češi impozantní opevnění spatřili, upustili od dobytí nepřístupných hradeb a rozhodli se hrad oblehnout a „zkrušit“ lučanskou posádku útrapami obléhání. Leva sice vzdoroval, ale záhy pochopil, že hlad a žízeň jsou špatní spojenci a zradí i toho nejstatečnějšího. Rozhodl se tedy podniknout proti obléhatelům výpad. Za ranního kuropění napadl podřimující obléhatele a vše nasvědčovalo tomu, že vítězství se záhy přikloní na jeho stranu. Brzy se však na útočnících projevily dny hladovění a ti zesláblí počali ustupovat zpět k hradní bráně. A tehdy lucké ženy pozorující ústup svých mužů vzaly záležitost do svých rukou. Postavily se do brány vstříc ustupujícím, vykasaly své suknice a začaly pokřikovat na své mužské protějšky, ať se za ně honem utíkají schovat. Vypráví se, že tato po staletí uchovávaná ženská logika už i v těchto dávných časech slavila úspěch. Muži se zastyděli, sebrali poslední zbytky sil, prolomili okruh obléhatelů a donutili je k návratu na Vyšehrad. Nakolik je celý příběh pravdivý, dnes již těžko zjistíme. Pravdou ale zůstává, že tato příhoda vtiskla jméno tomuto místu, protože jej zachránil ženský klep o mužské zbabělosti. Samotný hrad byl za několik století přestavěn a jeho nové jméno bylo odvozeno od nových majitelů pánů Zajíců z Valdeka, ale název vesnice pod ním na uklepanost místních žen dodnes upomíná.

Category: 2001 / 11

Řev lva se v nočním tichu rozléhá daleko. Ale tahle šelma rozhodně příliš daleko není. Krátce nato se ozve vytí hyen. Jako by mu odpovídaly, jako by ho povzbuzovaly k akci, aby si i ony přišly co nejdříve na své. Jsou čtyři hodiny ráno, ale ještě jsme nezamhouřili oka. Vzrušeni vychutnáváme zvuky africké noci, divočinu, která nás obklopuje. Dělí nás od ní jen tenké stanové plátno. A opět se ozve lev. Teď to bylo již docela blízko. Obchází kolem. Má žena se ke mně přitiskne. Ujistili nás, že když zatáhneme všechny zipy stanu, lev dovnitř nevleze. Je to prý vyzkoušené pravidlo. Jen aby je znal taky ten lev. Stačilo by máchnout tlapou, a ostré drápy rozpárají plátno ve zlomku vteřiny.


Foto: Koktejl Photobank

MÍSTO VRAŽDĚNÍ

Jsme uprostřed největšího keňského národního parku Tsavo. Přeloženo to znamená „Místo vraždění“. Ani toto jméno nás neodradilo od pěšího safari. Naši malou skupinku doprovázejí dva zkušení ozbrojení průvodci. Vychutnáváme africkou divočinu plnými doušky. V jiných keňských národních parcích nejsou pěší safari možná. Každou noc spíme v jiném kempu. A všude nám kladou na srdce: „Nezapomeňte uzavřít stan. Dobře zatáhněte všechny zipy. Horizontální i vertikální. Je to opravdu důležité! A v noci za žádných okolností stan neopouštějte!“ A hned uvádějí několik odstrašujících případů, snad aby se nám toto varování vrylo hlouběji do paměti. Loni tu jeden mladý Angličan, synovec nějakého lorda, zapomněl na noc zatáhnout zipy na chlopních stanu. Zatímco spal, vlezla do stanu lvice. Po nečekaném probuzení zpanikařil. Podařilo se mu sice lvici proklouznout a vyběhnout ven, ocitl se však přímo mezi dalšími lvy. Prchající kořist dokáže v každé šelmě probudit lovecký instinkt. Z mladíka nezůstalo skoro nic.


V místech s hojností kořisti (Serengeti) loví lvi ve smečkách, navíc pouze samice. Tam, kde je kořisti nedostatek (Tsavo), se mimořádně velcí samci samotáři mohou vrhnout i na člověka.
Foto: Koktejl Photobank

Národní park Tsavo je největším keňským národním parkem. Proto je z administrativních důvodů rozdělen zhruba na dvě stejně velké části – Východní a Západní Tsavo. Z domorodého obyvatelstva tu najdete jen řídce rozptýlené osady lovem se živících Akambů a kočujících pastevců Ormů. Příslušníci obou těchto kmenů jsou animisté, kouzla a magie hrají v jejich životě významnou roli.

Pokud jde o zvěř, jsme trochu zklamáni. Při pěším safari jí moc nevidíme. Vynahrazuje nám to však setkání se stádem slonů a nosorožců. Adrenalin v krvi stoupá. Jdete-li pěšky, je to něco úplně jiného, než když sedíte ve voze. A každou noc nasloucháme hymně divočiny, vytí hyen a řevu lvů. Lvi, kteří se toulají po zdejších křovinatých pláních, jsou jiní než jejich soukmenovci. Prosluli svou enormní velikostí a tím, že většinou nemají hřívu. A také tím, že loví neobvyklou kořist – lidi. Právě v době našeho pobytu tu řádí lidožrout, který má na svědomí již devět lidských životů. Dosud nebyl zastřelen. Proč právě v Tsavu je tolik lidožravých lvů, když člověk pro ně rozhodně není přirozenou potravou?

LVI, NEBO DÉMONI?

Nejslavnější dvojicí lidožravých lvů z konce 19. století se kdysi při svém jednání zabýval i britský parlament. Předseda vlády lord Salisbury informoval v roce 1898 Sněmovnu lordů: „Kvůli dvěma lvům lidožroutům jsme na stavbě železnice z Mombasy do Ugandy museli zastavit všechny práce!“ Vyšla o nich kniha a stali se hrdiny dvou hollywoodských filmů, z nichž ten z roku 1996 byl promítán také v našich kinech, i když celý příběh líčí značně nepřesně. Těmito lvy jsem byl fascinován již jako kluk, ale poprvé jsem je spatřil až o mnoho let později. V expozici Field Museum v Chicagu. První leží přikrčen k zemi, druhý stojí za ním tiše jako stín, s pravou tlapou lehce zdviženou. Oba soustředěně hledí stejným směrem. Jsou jiní než lvi, které jsem až dosud viděl. Nezvykle velcí, bez hřívy dodávající králům zvířat jejich majestát. Díky tomu vypadají ještě zlověstněji. Nebo mi tak připadají pro to, co všechno o nich vím? Nejvíc mě upoutaly jejich oči.


Kromě oblasti Tsava lvi člověka neloví.
Foto: Koktejl Photobank

Než byli po více jak devíti měsících svého krvavého řádění zastřeleni, měli na svědomí nejméně 140 lidských životů. Možná i o stovku víc. Přesně to tehdy nedokázal nikdo spočítat, a dnes se toho již také nedobereme. Je však prokázáno, že si oba lidožrouti vybírali oběti z řad místních domorodců už dávno předtím, než se začala budovat železnice mezi Mombasou a Ugandou a než sem byl povolán britský armádní inženýr plukovník John H. Patterson. Ten měl postavit železniční most přes řeku Tsavo a nahradit tak dosavadní provizorní dřevěnou konstrukci. Samozřejmě, teď tu mám před sebou jen jejich skleněné náhražky. Přesto však mají ten upřený, pozorný výraz, který se musel zračit před více než sto lety v živých očích obou legendárních lvů, když se plížili za kořistí.

Patterson měl již zkušenosti se stavbami mostů i s lovem tygrů v Indii, ale na africké půdě stanul 1. března 1898 poprvé. V Mombase se dlouho nezdržel. Po dohotoveném úseku železnice dorazil přes městečko Voi k řece Tsavo. Zde ho přivítaly tábory několika tisíc indických dělníků.

Lidožrouti se objevili hned v prvních dnech po jeho příjezdu. Kuliové věřili, že nejde o běžné lvy, ale o ďábly nebo duchy dvou dávno mrtvých černošských kouzelníků bránící bělochům ve stavbě železnice. Jejich velikost, odlišnost způsobu lovu, vychytralost a lstivost, to, že bez hřívy vypadali jinak, že se zdáli nezranitelní a nepolapitelní a že vždy všechny léčky a pasti připravené k jejich zneškodnění v poslední chvíli selhaly, z nich vytvořilo v očích indických dělníků nadpřirozené bytosti. Ani vysoký trnitý plot boma postavený kolem všech táborů nepomohl.

Jednou z prvních obětí se stal Pattersonův oblíbenec, silný a odvážný džemadar (předák) Ungan Singh. Lev ho odvlekl ze stanu, kde spal ještě asi s půl tuctem svých společníků. To byl ale jen začátek. Nocí se pravidelně ozýval řev lvů a každou minutu zněl blíž a blíž. Třesoucí se muži v táborových stanech věděli, že dříve, než se rozední, bude některý z nich jejich obětí. Jakmile se lvi přiblížili až k samotnému táboru, jejich řev náhle ztichl a každý věděl, že se již neslyšně plíží ke kořisti. To náhlé ticho bylo příšerné. Hrůza dostoupila vrcholu. Od jednoho tábora ke druhému se šířily výstražné výkřiky: „Chabar dar, bhajeon, šejtán ata! Pozor, bratři, ďábel přichází!“ Nebylo to nic platné. Dříve či později zvěstovalo smrtelné ječení oběti, že ráno bude při nástupu do práce chybět další muž. Zpočátku odvlékal lidi jen jeden lev, zatímco druhý čekal opodál v buši. Později změnili taktiku, do tábora vnikali oba a každý si odnášel svou vlastní kořist.

Obětí rychle přibývalo. Marně se Patterson snažil hrůzu šířící lidožrouty zneškodnit, zbytečně na ně číhal celé noci. Lvi zaútočili vždy nečekaně v jiném táboře, jako by přesně předem znali Pattersonovy záměry. Dostavilo se i mnoho loveckých pomocníků, mezi nimiž nechyběli ani důstojníci anglické armády. Přes všechno úsilí se však po čase museli vrátit s nepořízenou. Skutečně to vypadalo tak, že oba lvi nejsou tvorové z masa a kostí, ale pekelné přízraky chráněné nadpřirozenou mocí, jak o tom byli přesvědčeni indičtí dělníci. Všechno jako by se proti Pattersonovi spiklo. Jednou, když měl lidožrouta v bezprostřední blízkosti přímo na mušce, mu v posledním okamžiku záhadně selhala puška a on byl nakonec rád, že zachránil vlastní život. Je možné se divit, že takové příhody pověst o nezranitelnosti lvích ďáblů v očích dělníků jen posílily?

Prvního prosincového dne 1898 již došla dělníkům trpělivost. Prohlásili, že se nechali najmout proto, aby postavili železnici, a ne aby sloužili za potravu lvům, a velká většina jich opustila tábořiště. Pak začal masový útěk. Dělníci si po stovkách lehali na koleje, zastavili nejbližší vlak, jako nezadržitelná záplava přeplnili všechny vagony k prasknutí. Práce na strategicky mimořádně důležitém kolonizačním projektu byly přerušeny.


Na dobové fotografii z roku 1898 pózuje J. H. Patterson s prvním uloveným lidožroutem.

V situaci, která se stávala čím dál zoufalejší, požádal Patterson o pomoc okrskového velitele policie Whiteheada. Na stanici poslal sluhu, aby pomohl se zavazadly. Netrvalo dlouho a sluha, třesoucí se hrůzou, byl zpět. Tvrdil, že polední vlak nepřijel. Po personálu stanice prý není ani vidu a po nástupišti se prochází velký lev. Patterson mu nevěřil ani slovo, protože v té době považovali vystrašení muži za lva každého paviána nebo hyenu. Následující den se však přesvědčil, že sluha mluvil pravdu. Personál stanice utekl před lidožroutem do staniční budovy, kde se zabarikádoval. Lev mezitím obcházel po nástupišti a hledal, jak by se k hrůzou polomrtvým mužům dostal. Vlak, kterým měl přijet Whitehead, měl velké zpoždění a dorazil do Tsava až po setmění. Whitehead, doprovázený seržantem askariů (domorodých vojáků) Abdulláhem, se sice podivil, že na něj nikdo nečeká, ale rozhodl se dojít do nedalekého Pattersonova kempu se svým průvodcem sám. Oba měli pušky připravené k výstřelu. Asi v polovině cesty temným lesním průsekem náhle skočil na Whiteheada lev a srazil ho k zemi. Napadený, jenž si z útoku odnesl jen hluboké škrábance na zádech, však neztratil duchapřítomnost a vypálil. I když se netrefil, výstřel lva polekal, takže odskočil stranou. Vzápětí se však jako blesk vrhl na Abdulláha, s nímž zmizel ve tmě dřív, než Whitehead stačil znovu vystřelit. Okrskový velitel pak strávil celou noc na nejbližším stromě a naslouchal občasnému mručení lidožrouta, praskotu drcených kostí a hrůznému pomlaskávání, s nímž nedaleko od něho požíral svou kořist. Teprve po rozednění se odvážil slézt a dojít do kempu.

Následujícího dne přijel na pomoc i věhlasný lovec lvů, vrchní policejní inspektor Farquhar, spolu s několika dalšími důstojníky a oddílem sepojů (indičtí vojáci). Patterson je seznámil se svým plánem, jak aspoň jednoho z obou lvů tentokrát určitě dostat. Jako past použil vyřazený železniční vagon, rozdělený pevnou mříží na dvě části. V zadní polovině měli být ukryti dva střelci, sloužící současně jako návnada, do přední měl být nalákán lev, za nímž po vstupu zapadnou padací dveře. Stejné zařízení se již Pattersonovi osvědčilo při lovu tygrů v Indii. Navíc byli na všech vhodných stromech v okolí poloopuštěných tábořišť dělníků rozmístěni zbývající lovci z řad důstojníků i sepojů. Do vagonu sloužícího jako past vstoupili dva vybraní sepojové s pověstí nejlepších střelců. Patterson s Whiteheadem se s puškami připravenými k výstřelu ukryli opodál v narychlo zbudovaném přístřešku na jednom z nosníků nedostavěného mostu. Zdálo se, že tentokrát nemají lidožrouti šanci.

Dopadlo to však jinak. Byla temná noc, měsíc přikryly mraky. Nebylo vidět na krok. Jen v zadní části vagonu, kde se ukrývali oba vojáci, hořela lampa. Již se zdálo, že čekají marně, když zhruba kolem druhé hodiny v noci těžká rána a hned poté následující řev zvěstovaly, že se jeden ze lvů do pasti chytil. Stále se však neozývaly střelné rány. Oba sepojové byli v bezprostřední blízkosti lva vrhajícího se s řevem proti mřížím hrůzou bez sebe, takže se na něho neodvážili vystřelit. Po několika minutách se k tomu nakonec přece jen odhodlali, pálili však bez míření v naprosté panice. Nepodařilo se jim sice zasáhnout lva, zato však přestřelili závoru na dveřích, čímž otevřeli lidožroutovi cestu ke svobodě. Patterson nikdy nedokázal pochopit, jak je možné, že ani jediná střela lva nezasáhla. Již i on začínal pomalu věřit v jeho nadpřirozený původ.

Asi po týdnu marného snažení se všechny posily musely vrátit zpět k pobřeží. Patterson zůstal proti lidožroutům opět sám. Nakonec přece jen zvítězil. Při dramatickém střetnutí se mu v rozpětí 18 dnů podařilo oba lvy zastřelit. O svém více než devítiměsíčním boji proti nim napsal později knihu „Man-Eaters of Tsavo“ (Lidožrouti z Tsava), která je napínavější než nejdobrodružnější román.

Právě podle ní jsme po více než sto letech procházeli s mou ženou těmito místy. Průvodce nás zavedl tam, kde stály tábory indických kuliů, i do míst, kde byli oba lvi zastřeleni. Viděli jsme také jeskyni, kterou Patterson objevil později a podle již nalezených lidských lebek a koster považoval za doupě obou lidožroutů. I jeho starý most, jenž sice už dosloužil, ale je stále turistickou atrakcí.

PROČ PRÁVĚ TSAVO?

Naskýtá se otázka, proč právě lvi žijící v oblasti národního parku Tsavo jsou jiní než ostatní a proč mají tak silný sklon lovit lidi.

Než jsme si troufli spekulovat o této otázce, chtěli jsme se seznámit také se lvy z jiných oblastí jižní Keni, abychom mohli porovnat rozdíly v jejich chování i vzhledu. A protože mimo národní parky a rezervace potkáte lva již jen výjimečně, zbývaly nám ke studiu pouze národní park Amboseli a národní rezervace Masai Mara.

V Africe snad nenajdete oblast, která by byla bohatší na zvěř než právě Masai Mara. Jde vlastně o severní část plání Serengeti, která se pyšní odlišným jménem jen proto, že leží v Keni, a nikoli v Tanzanii jako zbytek tohoto světově proslulého národního parku. Zde na severu se díky toku řek Mara, Olare Orok, Talek a dalších celoročně zelenají šťavnaté pastviny, kam migrují obrovská stáda pakoňů, zeber i buvolů v době, kdy v tanzanské Serengeti vrcholí období sucha. Za býložravci se táhnou i šelmy, a tak lze říci, že je v Masai Mara v období od července do října doslova „přezvěřeno“. Krom toho má však i vlastní bohaté rezidenční populace všech druhů, takže nemůžete být zklamáni, ať sem zavítáte kdykoli. Pakoně, zebry, žirafy, sloni, buvoli, obrovské antilopy losí, antilopy kudu, nosorožci dvourozí, buvolci topi, gazely Thomsonovy a Grantovy, impaly, prasata bradavičnatá, paviáni a kočkodani, v řece Mara neuvěřitelné množství hrochů (v jedné zátoce jich moje pořádkumilovná žena napočítala šestačtyřicet) a krokodýlů, z nichž někteří dorůstají takové délky, až se nám tajil dech. A samozřejmě velké smečky lvů, levharti, gepardi, hyeny skvrnité, šakali a další menší masožravci. Jako kdysi, než do Afriky přišli Evropané. Však také tento kraj, dobře ukrytý ve vnitrozemí a značně vzdálený od pobřeží, zůstal až do doby, kdy byl vyhlášen rezervací, téměř ušetřen pronikání lovců slonoviny i pozornosti tzv. lovců sportovních.

Lvi tu mají bohatě prostřený stůl, stačí si jen vybrat. Většinou jsou zde jejich kořistí gazely Thomsonovy a pakoně, občas i zebry, tedy kořist, kterou mohou celkem snadno přemoci bez nutnosti riskantního boje a nebezpečí vážnějšího zranění (i když prudký úder kopytem zebry do hlavy může lva i zabít). Žijí ve velkých smečkách, čítajících i dvacet jedinců, jimž vévodí dva tři mohutní samci. Ti mají bohatou, většinou černou hřívu, jíž jsou lvi v Masai Mara proslulí. Jsou to ti impozantní králové zvířat, jak je známe z fotografií a kreseb. Loví jen lvice, samci zajišťují bezpečí smečky před případnými vetřelci, ať již jde o samotářské toulavé lvy, nebo o vůdčí samce sousedních smeček, které by tak chtěly rozšířit své lovecké teritorium. Prostě lvi se tu chovají přesně tak, jak je to popisováno v přírodopise a ve všech knihách o zvířatech. Případ lidožravých lvů tu nikdo nepamatuje. Dříve občas došlo k zabití některého z masajských morani při lovu, kdy mladík chránící se pouze štítem z buvolí kůže musel před přijetím mezi muže dokázat svou odvahu skolením lva pouhým oštěpem. Docházelo i k zabití ochránce stáda při útoku lva na dobytek, ale nyní se již Masajové z rezervace odstěhovali a uvedeného způsobu dokazování mužné odvahy také zanechali. Když jsme vpodvečer zastavovali s landroverem v těsné blízkosti odpočívajících lvích smeček, povalující se lvy ani nenapadlo, aby se nechali vyvést ze svého klidu. Ležící vůdčí samec na nás pohlédl jen jedním okem a pak je zase zavřel. Měli siestu před nočním lovem, jehož výsledkem si vzhledem k bohatým stavům zvěře byli předem jisti. S podobnou situací jsme se setkali také v Amboseli, i když lvů i jejich potenciální kořisti je tu mnohem méně.

V Tsavu je situace jiná. Zvěře přicházející v úvahu jako kořist lvů je tu mnohem méně a její druhová bohatost nesnese srovnání s Masai Mara. Neuvidíte tu stáda pakoňů nebo gazely Thomsonovy, i zeber je málo. Hlavní potravou lvů jsou buvoli, kterých je zde z býložravců nejvíce. Buvol je velmi nebezpečná kořist. Lvi odjinud se mu většinou vyhýbají a loví ho jen tehdy, když nemají dostatek jiné potravy. A pak je to celá lví smečka, která na něj zaútočí. V Tsavu velké lví smečky nenajdete. Lvi zde většinou loví ve dvojicích nebo samotářsky. Výsledky výzkumu o životě lvů, které George Schaller získal po tříleté práci v Serengeti a jež jsou ve všech publikacích o africké divočině generalizovány, v Tsavu neplatí. Lví samci tu sami aktivně loví a nespoléhají se v tom na své družky. Zdejší lvi jsou obrovští proto, že i jejich kořist je obrovská a oni ji musí zdolávat bez pomoci většího počtu svých soukmenovců. Hmotnost hřivnatých lvích samců v Serengeti se pohybuje v rozmezí od 175 do 190 kg, v lopatkách jsou vysocí asi 90 cm. Bezhříví lvi v Tsavu mají v lopatkách 120 cm a dosahují hmotnosti 210 až 240 kg. Podle této teorie je příčinou lidožroutství zdejších lvů nedostatek jiné lehce dostupné potravy.

Možná ale, že jeho hlavní příčina leží v dobách, kdy tudy z afrického vnitrozemí táhly k pobřeží velké karavany otroků. Arabští otrokáři využívali svých zajatců i jako nosičů slonoviny. U řeky Tsavo bývala pravidelná odpočinková zastávka karavan, kdy se doplňovaly zásoby vody na další cestu. Otroci příliš zeslabení dlouhou cestou a neschopní dalšího pochodu zde byli zabíjeni nebo ponecháni svému osudu. Z těch dob pochází též jméno Tsavo – Místo vraždění. Nebožáci se pak stávali pravidelnou kořistí lvů, kteří se naučili konzumovat lidské maso ve velkém. Zřejmě právě v té době vznikly i zdejší pověsti o démonech unášejících v noci spáče ze stanů. Karavany otroků procházely Tsavem po několik století – dost dlouho na to, aby si lvi na nový druh potravy dokonale zvykli a přizpůsobili se mu. A když později tyto pravidelné příděly ustaly, lvi se své oblíbené kořisti nevzdali a začali si ji opatřovat sami.

LIDOŽROUT ZE STANICE KIMA

Tuto teorii se zdá potvrzovat i případ lidožrouta od malé železniční stanice Kima, ležící na téže trati asi 110 km jihovýchodně od Nairobi. Ironií osudu vedla dávná otrokářská karavanní cesta z Ugandy k pobřeží zhruba místy, kde byla později budována i železniční trať. Sotva přestali její výstavbu ohrožovat oba lidožrouti z Tsava, objevil se jejich důstojný nástupce. Šlo o „klasického“ lva, nikoli tedy o zvláštní bezhřívou formu. Ačkoliv šlo o silného, naprosto zdravého jedince a v okolí stanice Kima bylo tehdy dost zvěře, dal přednost masu lidskému. Zřejmě i on pocházel z generace lvů zvyklých živit se masem padlých otroků podél tras karavan. Jak hluboko proniklo lidožroutství do loveckých zvyklostí zdejších lvů, nelze dnes na rozdíl od Tsava prokázat, neboť lvi tu již ve volné přírodě nežijí. Ale tehdy byla situace jiná.

Lidožravý lev tu začal řádit počátkem roku 1900. Je pozoruhodné, že jeho výhradní specialitou byli železničáři. Vybíral si mezi nimi krutou daň, přičemž nerozlišoval přednostu stanice od telegrafisty, posunovače, hradlaře nebo výhybkáře. Zakrátko mu padlo za oběť asi patnáct mužů. Jednou vylezl na střechu stanice a dobýval se dolů na telegrafistu, pološíleného strachem. Lvu se již podařilo odstranit několik střešních plátů. Muž dole to nevydržel. „Lev bojuje se staniční budovou. Urychleně pošlete posily!“ telegrafoval na ředitelství. Ten telegram si můžete i dnes prohlédnout v železničním muzeu v Nairobi. Nakonec se lev do budovy nedostal, ale hned následujícího dne odvlekl řidiče drezíny, kterého strhl za jízdy z jeho stroje.


Tento lidožrout ze stanice Kima (fotografie z roku 1900) má na svědomí inspektora Ryalla a několik dělníků.

Všechny pokusy zneškodnit lidožrouta selhaly. Včetně toho, kdy si jeden z odvážlivců vlezl na čekané do velkého železného barelu na vodu, v jehož postranní stěně si vyřízl úzkou střílnu. Lev v noci opravdu přišel, přikradl se však tak tiše, že ho muž nezpozoroval. Lidožroutu se podařilo barel převrátit a úzkým kulatým otvorem na jeho horní straně, do něhož se vmáčkl, se pokoušel střelce vytáhnout. Ten se v hrůze krčil ke dnu, neschopen vystřelit. Lev se nechtěl vzdát své kořisti a strčil do otvoru tlapu. Lovec se krčil, jak nejvíc mohl, ale lev se ho několikrát dotkl. Drápy trhal z jeho zad a boků kusy oděvu. Dál naštěstí nedosáhl. Šlo opravdu o pouhé milimetry. Nakonec vše dobře dopadlo, ale ráno vylezl zachráněný muž jen v cárech.

V červnu 1900 dorazil do Kimy vlak s inspekčním vozem, v němž cestoval vrchní policejní inspektor Charles Ryall ještě se dvěma náhodnými spolucestujícími. Když se dověděl o řádění lidožrouta, rozhodl se, že ho zneškodní. Nechal svůj vůz odpojit a přesunout na postranní kolej, aby odtud obávaného lva při noční čekané zlikvidoval. Personál stanice nechtěl mít s tímto dobrodružstvím nic společného a jako obvykle se uzamkl ve staniční budově. Ryall se posadil s puškou v ruce za pootevřenými posuvnými dveřmi vagonu a držel první hlídku. Oba jeho společníci se uložili ke spánku. Došlo však k nejhoršímu, co se v dané situaci mohlo stát. Ryalla po určité době přemohl spánek. Lidožrout, který, jak se později ukázalo, sledoval trojici ve voze již od setmění, využil příležitosti, vnikl dovnitř a uchvátil Ryalla za krk. Nohama přitom stál na jednom z dvou společníků. Během zápasu zapadly dveře vagonu, takže lidožrout byl nyní uvězněn uvnitř. Nakonec vyskočil lev s Ryallem v tlamě ven oknem a zmizel v buši. Ráno pak našli zbytky inspektorova těla asi čtyři sta metrů od stanice. Dodnes můžete v Nairobi spatřit na hřbitově Hill jeho náhrobek a v železničním muzeu vagon, kde se vše odehrálo. Na hlavu lidožrouta, který ho zabil, byla vypsána odměna a nakonec i on zaplatil životem své kulinářské preference. Je pravda, že člověk není pro lva přirozenou kořistí. Ale uvážíme-li všechny skutečnosti, zdá se, že v této oblasti vychovával lvy po dlouhou dobu k lidožroutství on sám. Lvi v Tsavu dokazují, že v tom měl nebývalý úspěch.

Category: 2001 / 11

Okenice se zavírají se železnou pravidelností v pravé poledne a oznamují tak začátek každodenní dvouhodinové siesty. V tuto dobu vedro vrcholí a všechno živé se ukrývá do stínu. Přestože už zanedlouho začne čas odpočítávat první zářijové dny, slunce dál neúprosně spaluje vyprahlou zem. Nekonečné řady vinné révy stojí nehybně v poledním žáru a ticho ruší jenom monotónní bzučení hmyzu, pochutnávajícího si na dozrávajícím ovoci. Ve skutečnosti však zdánlivý klid na vinicích a nečinnost lidí skrývají horečné přípravy, které už běží v plném proudu. Promazávají se stroje, čistí se barely a hadice, brousí se nůžky a najímají se poslední sběrači. Blíží se nejhektičtější období jihofrancouzského roku – vinobraní.

MONSTRÓZNÍ STROJE MÍSTO RUKOU


Kvalitní hrozny mají v sobě nejen slunce, ale hlavně čas a práci, které jim vinaři věnují.
Foto: Jan Škvára

Je konec srpna, vinobraní musí začít každým okamžikem a my už několik dnů objíždíme všechny vesnice mezi Bédarieux a Pézenas a hledáme někoho, kdo by nás zaměstnal.

Dříve se zájemci o práci na vinobraní shromažďovali na návsích vinařských vesnic, kde si mezi nimi majitelé vinic každé ráno vybírali ty nejvhodnější a na pohled nejzdatnější jedince. Dnes musíte pátrat, kde to jde, a své potenciální zaměstnavatele vyhledávat sami. Objíždíme velké prodejny i samotné vinaře, nejdříve nakupujeme litry vína a potom se ptáme na práci. Většinou se nám dostává odpovědi, že nikoho nepotřebují, protože vinice sklízejí strojově. Odevšad nás posílají na další a další místa, kde se prý zaručeně sbírá ručně a kde se posléze dozvídáme to samé – za nás pracují stroje. Vypadá to, že během posledních pár let byly vinohrady plně ovládnuty monstrózními stroji a o ruční sběr již skutečně nikdo nestojí. Po týdnu snažení už ztrácíme chuť dál jezdit a vyptávat se. Hodláme se přesunout o pár kilometrů na sever k jezeru Salagou a strávit tam dnešní noc. Zítřek bude poslední den, který hledání práce obětujeme.

Na mapě Francie vypadá Lac du Salagou jako lehce přehlédnutelná malá kaňka, ale ve skutečnosti má pro zdejší kraj nemalý význam. Jezero bylo uměle vytvořeno před třiceti lety a jeho vody, které zaplavily vinice a cesty v údolí, měly sloužit jako vodní rezervoár okresu Hérault. Přestože se tento záměr nezdařil úplně podle původních představ, je Salagou jedinou vodní plochou, kterou lze v suchém létě potkat v okruhu mnoha kilometrů. Rozprostřeno v údolí rámovaném načervenalými kopci a obklopeno zelenými vinicemi má svůj nepopiratelný půvab v jakoukoli roční dobu.

Vesnice Liausson je v zádech chráněná mohutnou horou a ze svého návrší majestátně shlíží na podmanivou modř jezera Salagou. Před domem se žlutě natřenými okenicemi potkáváme starostu. Patří mu spousta vinic tady v okolí i ve vzdálenějších vesnicích. Zaměstnat nás ale nechce, prý kvůli dokladům. Pro nás jakožto občany České republiky je jakákoli práce tohoto typu samozřejmě nelegální. Zatímco ještě před pár lety bývali všichni sběrači zaměstnáváni načerno, v poslední době mají vinaři kvůli vysokým pokutám strach zaměstnávat cizince, kteří nepocházejí z členských zemí Evropské unie. Už skutečně ztrácíme veškerou naději. Nejdřív mechanizace a teď zase vtíravý duch francouzského socialismu.

Nicméně ve vesnici je ještě jeden vinař, který údajně potřebuje sběrače. Poslední, koho se budeme ptát – poslední šance. Potkáváme ho na opačném konci vesnice před domem s modrými okenicemi. Je nám na první pohled sympatický a zve nás k sobě. Tady, nad sklenkou pastisu, konečně dostáváme práci, bez ohledu na to, odkud jsme. Po vyplnění nezbytných formulářů a po další sklence odhazujeme poslední zábrany způsobené naší chabou znalostí francouzštiny a atmosféra nabývá uvolněnějšího rázu. Guillhem, náš budoucí patron, jak se ve Francii říká zaměstnavateli, sice jinak než francouzsky nemluví, ale přesto si rozumíme. Je mu okolo čtyřiceti a se svou ženou Colette a jejich desetiletým synem Renem žije v Liaussonu od narození. Jeho životní příběh se podobá životům desítek, a možná stovek ostatních francouzských vinařů. Guillhemův dědeček přišel před sedmdesáti lety do vesnice pod horou a postavil zde prostorný jednopatrový dům s terasami do údolí, ve kterém se o několik desítek let později rozlily vody Salagou. V přízemí domu vystavěl sklep se zařízením na výrobu vína a založil první dva hektary vinic. Vinařský úděl potom přešel na Guillhemova otce a po jeho smrti na Guillhema. Ten na vinicích pracoval už od útlého dětství a v době, kdy převzal žezlo rodinné tradice, už byl zkušeným vinařem. Dnes pracuje na deseti hektarech, vinný sklep přeměnil na garáž a víno už sám nevyrábí. Na vinicích je hodně práce po celý rok – přes zimu se réva musí zastřihávat, aby na jaře mohly vyrašit nové šlahouny, pak následuje péče o dozrávající hrozny, o samotném vinobraní nemluvě. Veškerou práci zvládá Guillhem sám s pomocí Colette a Rena, který jednou převezme celé hospodářství. Jenom na sklizeň si každý rok najímá několik sběračů. Z vína, které se z každoroční úrody vyrobí a prodá, pak žijí všichni tři po celý následující rok.

Z láhve pastisu povážlivě ubylo a my opouštíme dům v přesvědčení, že jsme na nejkrásnějším místě jižní Francie narazili na toho nejlepšího člověka, který nás mohl zaměstnat.


Jihofrancouzské září – vinobraní je v plném proudu a desítky traktorů a náklaďáků s vrchovatě naloženými korbami pendlují mezi vinicemi a vesnicí.

DNY A OSUDY NA VINICI

Vstáváme za tmy, vaříme čaj na ohni ze zvlhlého dříví a v kalném šeru zářijového rána vyrážíme ke Guillhemovu domu. Práci na vinici vyhledávají především studenti a ti, kteří nenašli stálé zaměstnání, anebo ho vůbec nehledají. Vypadá to, že i každý z našich budoucích spolupracovníků se dá zařadit do některé z těchto kategorií. Máme štěstí, protože jeden z nich mluví anglicky a druhý německy. Michelovi táhne na čtyřicet a je to přesně ten případ, který nestojí o stálý pracovní poměr. Občas pracuje, a když nemá práci, tak si užívá vydělaných peněz nebo cestuje. Ke Guillhemovi se dostal na inzerát i se svým přítelem Lilianem. Lilianův příběh není zdaleka tak bezstarostný. Vlastní se svým bratrem prodejnu vína a přišel sem pracovat proto, že před dvěma lety načerno zaměstnával svou přítelkyni. Když se s ní rozešel, napsala na něj udání, a on dostal obrovskou pokutu. Od té doby ji splácí a jak sám říká, vinobraní je dobrou příležitostí, jak vydělat dost peněz za krátkou dobu a zbavit se další části svého dluhu.

V půl osmé je naše sestava kompletní a odjíždíme na vinici do patnáct kilometrů vzdálené vesnice. Na nic se nečeká, rozdávají se kýble, nůžky musí mít každý své, a přesně v osm se začíná. Každému je přidělena jedna řada a Colette nasazuje ostré tempo. Víno nám sahá sotva do pasu a těžké hrozny musíme složitě dobývat mezi spletenými větvemi. Sbírá se všechno. Zralé, nezralé i shnilé hrozny, občas větve a listí – žádná selekce. Jediné, co se nechává, jsou maličké hrozny na zakroucených tenkých úponcích. Někteří vinaři je sbírají až po vinobraní a přidávají je k již kvasícímu vínu, ostatní je nechávají napospas ptákům a hmyzu.


Jezero Salagou, obklopené vinicemi, bylo uměle vytvořeno před třiceti lety.

Zatímco všichni stříháme, Michel chodí mezi námi, vyměňuje plné kýble za prázdné a odnáší je na traktor. Ten popojíždí mezi řadami, vždy co nejblíž místu, kde zrovna pracujeme. Tempo je téměř šílené, ale naštěstí se nejedná o žádný závod. Když někdo zůstává pozadu, ostatní mu pomáhají, aby se naše postupující rojnice znovu vyrovnala. Před desátou se skrze mraky prodírá slunce a pálí do zad, která už díky neustálému ohýbání začínají bolet. Když je traktor naplněn, odváží ho Guillhem vysypat na valník přistavený ke kraji vinice. To nám poskytuje několik drahocenných minut na odpočinek. Někdo si zapaluje cigaretu, někdo si lehá na zem a rovná si záda. Pak se traktor vrací a všichni se dávají znovu do práce. Po nekonečných čtyřech hodinách nastává vytoužená polední přestávka. Pracuje se čtyři hodiny dopoledne a čtyři hodiny odpoledne. Mezitím je hodina a půl na oběd. Teď, když pracujeme mimo vesnici, kde bydlíme, vozíme si jídlo s sebou a obědváme společně ve stínu vedle vinice. Guillhem rozlévá víno a kávu a všichni se snažíme načerpat co nejvíc sil. Narozdíl od pracovní doby utíká polední přestávka nepoměrně rychleji, a začíná odpolední směna. Znovu neproniknutelná změť listí a větví, znovu ohýbání zad a trnité ostružiny, omotávající se okolo nohou. Občas někdo nezvládne manipulaci s ostře nabroušenými nůžkami, ale tekoucí krev většinou není důvodem k přerušení práce. Vinice je velká a musí se dodělat. Slunce do nás praží a máme pocit, že už se nikdy nenarovnáme. Přesně v půl šesté dokončujeme vinici a tím práce pro dnešek končí. Nemáme chuť vidět nikoho a nic. Jediné, po čem toužíme, je naložit se do chladivé vody Salagou a zapomenout na to, že nás čeká ještě devět dní stejné dřiny.

Druhý den se přesně podobá prvnímu, až na stupňující se bolest zad. Naivně si říkáme, že víc už to bolet nemůže. Neděle je volná, ale příliš krátká na to, abychom si odpočinuli. Doléhá na nás veškerá únava a nejlépe se nám chodí v předklonu. V pondělí se nám chce umřít a litujeme toho, že nás kdy napadlo zažít francouzské vinobraní na vlastní kůži. Nepomáhají ani častější přestávky, ani Guillhem rozdávající studené pivo. Jediné, co nás utěšuje, je vědomí, že jsme na tom všichni stejně. Večer po práci někdo říká, že zítra možná bude pršet a nebudeme pracovat. Nepřejeme si nic jiného.

Ráno nás skutečně budí drobné bubnování dešťových kapek na střechu auta, ale k naší velké hrůze déšť vzápětí ustává. Vstáváme a odjíždíme do práce. Cestou začíná znovu pršet a za chvíli už zuří obrovská průtrž mračen. Je jasné, že dneska se pracovat nebude.

Na kopci za vesnicí, kde bydlí sběrači liaussonského starosty, se v malém karavanu tísní několik lidí a pijí víno. Na jeho nedostatek si teď rozhodně nemůžeme stěžovat. Oficiální předpis zaručuje, že každý, kdo pracuje na vinobraní, dostává od svého zaměstnavatele dva litry vína na den. Tahle sběračská parta je trochu jiná než ta naše. Bezzubý Bilou a bláznivý Joseph se s krizí středního věku vyrovnali tak, že se připojili k novodobým francouzským kočovníkům. Joseph kdysi pracoval jako odborník na montáž průmyslových strojů, vydělával spoustu peněz a jezdil po celém světě. Jednoho dne odjel na dovolenou do Himálaje a zůstal tam osm let. Podle svých slov „uviděl Šivu“ a zjistil, že už dál nechce žít ve stereotypu své úspěšné práce. Kariéru, peníze a rodinu vyměnil za karavan a nejistotu sezonních prací.

Bilouův osud je podobný. Živil se jako opravář továrních strojů, když za ním jednoho dne přišel jeho mexický spolupracovník a zeptal se ho: „Co tady děláš? Jak to tady žiješ?“ Bilou o tom zapřemýšlel a stejně jako Joseph zvolil karavan a nejistotu, aby jeho život získal jiný, smysluplnější rozměr. Když je jedno místo omrzí, převezou prostě své karavany někam jinam. Tady u Salagou jim dělá společnost jejich kamarád Kristof s Alžířankou Kaltúm a Angličan Philip, který tu žije deset let a některá anglická slova už dávno zapomněl. Kapky vytrvale bubnují na střechu a my společně konzumujeme své denní příděly vína. Všichni, kdo sem přijeli kvůli práci, se teď paradoxně radují, že pracovat nemusejí. Je to první déšť po několika týdnech a s ním definitivně přichází na scénu chladnější, deštivý podzim.

V noci je obloha bez mráčku a ráno pokračujeme v práci. Zdá se nám o mnoho jednodušší a také rychleji ubíhá. Možná je réva o něco vyšší a nemusíme se tolik ohýbat. Možná jsme si prostě zvykli. Všude okolo je vinobraní v plném proudu. Na cestě do práce a z práce potkáváme desítky traktorů, strojů na sběr vína, náklaďáků s vrchovatě naloženými korbami a rozhrkaných dodávek, svážejících sběrače. Bezpečně se poznáváme podle stejně špinavého oblečení, rukou černých od šťávy z hroznů a stejně strnulé chůze, ke které nás odsoudila přetrvávající bolest v kříži.

U jezera už je zima, a tak se spolu s Michelem a Lilianem stěhujeme do bytu v přístavku Guillhemova domu. Po dlouhé době oceňujeme teplou sprchu po práci a ranní čaj, který je na plynovém sporáku za pět minut hotový. Počasí je dobré, takže pokračujeme až do konce týdne. Pracujeme sice na obzvlášť těžké vinici, ale už nám to nedělá takové problémy jako zpočátku.

Dohromady nám zbývají už jenom tři dny práce, ale další týden se kazí počasí a často prší. Vinice jsou plné vody a nohy máme obalené nánosy bláta. Když náhodou vysvitne slunce, vyrojí se mračna vinných mušek a lezou nám neodbytně do očí. Po prvním deštivém dnu už je na vinici tolik vody, že se na ni nedá vjet traktorem. Pracujeme jenom odpoledne nebo vůbec. Když nepracujeme, trávíme hodiny a hodiny hraním pétanque na dvoře za domem.

V sobotu konečně svítí slunce a my doděláváme poslední vinici. Konec vinobraní jsme oslavili včera společnou večeří, takže teď zbývá jenom zabalit a všichni se rozjedeme zpátky domů. Těšili jsme se, až bude práce za námi, ale místo radosti teď pociťujeme spíš lítost nad tím, že se musíme rozloučit.

Každým rokem natahují vinaři více a více vinic na dráty, a práci lidí tak při sběru přebírají stroje. I polovina Guillhemových vinic je vydána napospas strojům. Letos k nim plánuje přidat další dvě vinice, takže příští rok bude na vinobraní pro lidi zase o něco méně práce. Za pár let se takové vinobraní stane neodvratnou minulostí a možná si o něm budou vyprávět staříci na lavičkách v parku.

ŠÁLIVÝ ZVUK CHÂTEAU

Existují věci, které nám ve spojení se jménem země, odkud pocházejí, dávají pocit kvality a určitého luxusu, něčeho skutečně dobrého. Francouzské víno je bezesporu jednou z nich. Když zapalujeme svíčky a otevíráme láhev s nápisem château, získává večeře ten správný slavnostní ráz. Za tou láhví na našem stole se ale skrývá spousta času a hlavně práce, z níž samotné vinobraní je tou nejtěžší a zároveň nejzajímavější. Další procesy se odehrávají ve sklepích, kde nasbírané hrozny čekají různé osudy. Někteří vinaři odvážejí svou úrodu do tzv. caves cooperatives, kde se hrozny roztřídí podle kvality, naloží se do obrovských cisteren a začíná proces kvašení. Opravdu kvalitní odrůdy, jako jsou Merlot, Syrah nebo Chardonnay, které obsahují hodně cukru, málo octa a vytvářejí vyšší procento alkoholu, kvasí samostatně. U méně kvalitních odrůd se většinou smíchá několik druhů dohromady. Víno z těchto hroznů se pak prodává stáčené nebo v láhvích přímo v caves cooperatives jako nepříliš dobré stolní víno. Menší kvalita stolních vín je ale dána už od počátku horší kvalitou hroznů, ne jejich mísením. Občas se záměrně mísí i vynikající odrůdy a výsledné kvalitě vína to rozhodně neubírá. Nejlepší vína vyrobená v caves cooperatives se dostávají do prodeje v láhvích označených etiketou château nebo domaine. Tato označení bývala původně výsadou krajů Bordeaux a Bourgogne a označovala zámky a vinné domy, ve kterých se vyrábělo víno. Dnes se už tato označení běžně používají i v ostatních vinařských oblastech. Vína, která se vyrábějí v takových château nebo domaine, bývají považována za záruku opravdové kvality, kdy vinaři vyrábějí své víno, jak nejlépe mohou. Součástí takového postupu je mimo jiné i použití minimálního množství chemikálií a konzervačních látek. Bohužel i v tom existují četné výjimky. Ukázkovým příkladem naprostého ignorování těchto zásad byl starosta vesnice, ve které jsme pracovali. Na své láhve sice lepil etikety domaine, ale zcela nepokrytě prohlašoval, že jemu záleží na kvantitě, ne na kvalitě, a tak jsme díky jeho (a nejen jeho) „pravému francouzskému vínu“ měli možnost zažít i pravou francouzskou kocovinu. Ne nadarmo se říká, že dobré víno poznáš druhý den. Ani ta nejznámější jména na etiketě nám ještě nedávají jistotu, že se jedná o dobré víno. Víno je ve Francii kultura sama o sobě, o víně se diskutuje, vínem se žije. Jedině když budete mluvit s lidmi, kteří vínu rozumějí, najdete to nejlepší. A může to být zrovna tak nejlevnější točené víno z malého sklepa v zapadlé vesnici, jako nejdražší láhev ve vyhlášeném obchodě.

Category: 2001 / 11

Každoročně se už téměř dva tisíce let scházejí lidé nedaleko hlavního města Mexika, aby přivítali jarní slunce v jeho největší síle. Slavnost se koná vždy 21. března v den jarního slunovratu na prostranství s pozůstatky velkolepého města, které staří Aztékové nazvali Teotihuacán – místo, kde se lidé stávají bohy. Každý návštěvník sem přichází s přáním vstřebat něco ze životodárné a věčně se obnovující energie ve chvíli, kdy, jak pevně věří, je slunce nejsilnější. To by mu mělo přispět k překonání všech nemocí, neštěstí a strastí po celý rok až do dalšího jarního slunovratu.


Nejkrásnější pohled na areál Teotihuacánu je z pyramidy Měsíce.





Slavnost jarního pomazání probíhá před pyramidou Měsíce.

Na cestě dlouhé čtyři kilometry, kterou završuje šestačtyřicet metrů vysoká pyramida Měsíce, se první účastníci slavnosti objevují už ve čtyři hodiny ráno. Velkolepá trasa, pojmenovaná podle dávných lidských obětí Cestou mrtvých, je lemovaná řadou menších pyramid, mezi nimiž se vypíná kolosální pyramida Slunce, výplod neuvěřitelné lidské síly a umu. Deset tisíc lidí pracovalo deset let, aby k poctě boha Slunce vztyčili tři miliony tun kamene do ideálního tvaru.

Dnes tudy proudí potomci bájných obyvatel Teotihuacánu, aby spatřili první sluneční paprsek, který přesně v půl sedmé ráno rozetne obzor nad hřebeny nedalekých hor. A v pravé poledne pak bude Slunce stát přesně nad posvátnou pyramidou. Strmé schodiště je hustě poseto postavami. Vrchol pyramidy, zvedající se do výšky třiašedesáti metrů nad okolní terén, je vyhrazen indiánským kněžím, kteří vítají každý sluneční paprsek troubením do velkých bílých lastur. Modravá dálka tak přejímá melodii staré písně k poctě „našeho“ boha Slunce. S přáním vyprosit si hojnost nové úrody pak přinášejí oběti v podobě obilí, fazolí a posvátné indiánské plodiny – kukuřice.

Na vyvýšeném prostoru uprostřed čtvercového náměstí před pyramidou Měsíce probíhá po celé dopoledne očišťování účastníků velkého mystéria. Zástava se znakem Slunce lemovaná symbolem opeřeného hada a pod ní indiánský buben potažený jaguáří kůží vymezují obřadní místo. Muži, ženy, děti i starci, vystrojení do bílých obleků s rudými stuhami kolem hlavy a na krku s přívěsky ze vzácných kamenů, vytvářejí dlouhého hada čekajících. Jeden po druhém, otočení ke slunci, pak přijímají z rukou šamana na svém čele posilující dotek hole zakončené křišťálovou koulí. Dým a vůně kadidla přitom podporují blahodárný účinek celého aktu.

Zvláštní náhoda mi přála být mezi hrstkou cizinců přítomných podivuhodné slavnosti. Proč se tedy také nepostavit do řady a nepřijmout symbolické jarní pomazání? Odvaha je korunována úspěchem. Odlišný zjev budí pozornost. A tak po chvilce čekání mne hlavní organizátor postaví do samotného čela čekajícího zástupu. Přivírám oči, omamná vůně kadidla obstupuje tělo a středobod čela přijímá teplo z křišťálu plného slunce… Kéž odraz tohoto okamžiku se svou povznášející silou zaletí do mého domova, k dětem, k mému muži, k matce…, ke všem posílám paprsek očistné radosti a štěstí. Moje malá dlaň se ocitá v rukou mexických přátel. Ráda předám pozdravy vřelého přátelství do vzdálené vlasti v srdci Evropy.

Nejkrásnější pohled na areál Teotihuacánu je prý z pyramidy Měsíce. Vzhůru k jejímu vrcholu! Usedám na kámen se strukturou sopečné lávy. Vedle mne, pode mnou i v dálce, s pohledem směřujícím k pyramidě Slunce se kupí bílé postavy jako květy na vyprahlé pustině. Lidé společně pozvedají ruce k zářivým paprskům, mnozí si lehají na vyhřáté kameny, aby bezprostředně vstřebali životodárné teplo do svých těl. Matky přejíždějí stvoly léčivých bylin své děti od hlavy až k patě, aby od nich odehnaly moc temných sil.


V divokém vytržení tančí indiáni, aby přijali z rukou šamana posilující dotek křišťálové koule.

Opatrně sestupuji po vysokých kvádrech pyramidového schodiště do samotného středu dění. Všude vládne důstojná atmosféra. Nikde se nepodává alkohol. Pouze několik prodavačů nabízí předměty z rukodělných dílen nedaleké indiánské vesnice. Jsou to hliněné píšťalky ve tvaru aztéckých bůžků, obsidiánové sošky zdobené barevnými kamennými oky, přívěsky se znamením Slunce a Měsíce i šípy zakončené ostrými obsidiánovými hroty, které mají přitáhnout sálavé paprsky. Jak odolat takovým lákadlům? Doma se jistě budou radovat z dárků plných slunce.

Naléhavé zvuky bubnů svolávají zvědavce pod Velkou pyramidu. V extatickém vytržení a v divokém rytmu tu tančí indiáni podle tradice svých dávných předků. Vysoké čelenky ze skvostných per, pestrobarevně vyšívané pláště i bederní roušky se znaky starých indiánských bohů, nohy i ruce zdobené chřestivými přívěsky a lasturami. Výkvět, radost a pýcha mexické země. Oči našince se nemohou nasytit a odtrhnout.

To už ale kolem prochází průvod skupiny, od níž jsem přijala „sluneční pomazání“. Moji přátelé mne zvou mezi sebe. Duté bubnování slaďuje naše kroky. Směřujeme ke chrámu Opeřeného hada, jemuž dali španělští dobyvatelé název Citadela. Tady v pozdním odpoledni slavnost končí. Dostávám pamětní vstupenku s podivuhodnými indiánskými znaky vítání jara slaveného po mexicku. Dlouho si budu připomínat slova oslavné básně, kterou jsem zde vyslechla. Moje skromná znalost španělštiny mi ji dovolila zachytit jen ve zlomcích.


Obřadní místo vymezují zástava se znakem slunce a buben potažený jaguáří kůží.

Náš Otče Slunce,
děkujeme Ti, že se k nám navracíš,
abys přinesl život a teplo
celému světu.
Očisťujeme se v Tvé energii,
jsi naše existence, pán našeho bytí.

Očekáváme Tvůj návrat rok co rok.
Vzdáváme Ti díky, náš velký Otče,
za to, že Tě můžeme oslavovat
na Velké pyramidě.
Obětujeme Ti tuto slavnost.

Dnes přišlo jaro a s ním Tvé světlo.
Učiň z nás lepší lidi,
abychom si vzájemně podali ruce
a snášeli se v duchu
opravdového lidství.

Category: 2001 / 11

Autor: Petr Blahuš

„Upír Dracula a bývalý diktátor Ceauşescu jsou bohužel jediní Rumuni, které svět zná. Nikdo o nás vlastně nic neví,“ unaveně se nám svěřuje nad panákem silné goralské cujky (obdoby naší slivovice) v soukromí svého bytu nedaleko centra Tirghoviště náš známý Radu. A přitom se Rumunsko se svými přírodními i uměleckými výtvory řadí k nejbohatším státům Evropy. K ojedinělým divům, které mohou návštěvníci této balkánské země obdivovat, patří určitě tajuplné Karpaty, léčivé prameny, Dunajská delta, kláštery v Bukovině či středověká města a hrady v Sedmihradsku.

MALOVANÉ KLÁŠTERY V OBCINA MARE


Od roku 1989 vzkvétají v Rumunsku jen pravoslavné kláštery…
Foto: Petr Blahuš

Pravoslavné kláštery v dnešní Moldávii, bývalém rakouském Buchenwaldu, jsou všemi, kdo měli to štěstí je navštívit, považovány za mistrovské kousky umění a středověké balkánské architektury. Navíc spolu se svým přírodním okolím, do kterého jsou posazeny, tvoří skutečně velkolepou kulisu. Většina z nich byla založena v 15. a 16. století jako bašty pravoslavné církve v neklidných dobách zesilování tureckého vlivu v oblasti, což je konečně dobře patrné i ze způsobu postavení jejich vnějších hradeb. Největšího rozkvětu se kláštery dočkaly v 16. století v době panování metropolity Roscy, který se také ve snaze zpřístupnit víru všemu obyvatelstvu uchýlil ve své době k neobvyklému tahu. Protože většina Moldavanů byla negramotná a distribuce biblí mezi ně by tak byla zbytečnou investicí, rozkázal patriarcha, aby byly na vnější stěny klášterů namalovány nejdůležitější výjevy z křesťanské víry. Ačkoliv umělci, kteří tyto biblické výjevy vytvořili, byli do oblasti vysláni z Byzance, nesou jejich díla také mnoho rysů lokálního, moldavského lidového umění.

Prostřednictvím této unikátní pomůcky se pak mniši v jednotlivých klášterech snažili o hlubší proniknutí křesťanství mezi chudé robotníky. Toto opatření bylo důležité i proto, že pravoslaví, na rozdíl od západních církví, značně omezuje přístup žen na kázání v chrámech a kostelích. Pro mnoho moldavských žen to byla jediná možnost, jak poznat podstatu svého náboženství.

Moldavské kláštery jsou sice pomalovány i zevnitř, ale naprostá většina fresek se nachází na jejich vnějších stěnách, převážně na sytě modrém podkladu. Pravoslavní světci na výjevech mají zářivý, až fanatický lesk v očích a mohutné byzantské plnovousy. Hříšníci byli pro snadné pochopení nakresleni všichni stejně a odpudivě. Nejhůře dopadli v autorské fantazii zlí turečtí vojáci. V podstatě jediné poškození si malované kláštery odnesly z 18. století, kdy byla celá oblast po předchozí vítězné válce Rakouska s Tureckem a mezinárodním soudním sporu s Petrohradem v roce 1774 obsazena vojskem Marie Terezie a pod jménem Bukovina připojena k říši. Ihned po uklidnění poměrů začaly ke klášterům, jejichž sláva už tehdy táhla Evropou, proudit celá procesí rakouských náboženských poutníků. Věřící lidé vyškrabávali nakresleným tureckým vojákům oči a nazdařbůh přes fresky ryli svá jména. Dodnes jich tam jsou tisíce. Přesto však, ačkoliv je většina maleb stará skoro 500 let a tloušťka nánosu barvy je jen 0,25 mm (!), což je zvláště v porovnání s italskými freskami úžasné, odolaly fresky drsnému karpatskému podnebí i bouřlivým dějinám neuvěřitelně dobře.


Malovaná zeď kláštera Voronet v Moldávii, zemi klášterů.
Foto: Pavel Štýbr

V horách Obcina Mare, kde se nalézá většina malovaných klášterů, je nejlepším, i když ne jediným způsobem putování po těchto památkách pěší trek přes hory. Obcina Mare, jejíž výška nepřesahuje 1200 metrů, je tvořená třemi rovnoběžnými horskými hřbety porostlými čistým jedlovobukovým pralesem, jež překračuje jen několik cest. Neexistuje krásnější pocit, než rozhrnout větve posledních stromů a hluboko pod sebou, na konci svahu porostlého horskou trávou, uvidět mohutné obvodové opevnění, které je zpevněné v rozích dělostřeleckými baštami (moldavský kníže Štěpán ve své době poskytl azyl mnoha zkušeným husitským válečným veteránům i s jejich obávanými píšťalami), a s budovou samotného kláštera uprostřed nádvoří, jehož zdi i přes značnou vzdálenost září pestrými barvami.

Malované kláštery jsou dodnes v majetku rumunské pravoslavné církve, která si vstupným, dosahujícím v přepočtu asi 2 dolarů, vylepšuje svůj rozpočet. Také roli průvodců tu přebírají mniši. Dalším způsobem přilepšení pro kláštery je chov domácího zvířectva a vlastní půda, na které se pěstují plodiny. Obilí dosud sklízí tradičním způsobem pomocí kos a cepů. Za nejkrásnější pravoslavné malované kláštery se v Moldávii považují kláštery v Suceavici, Voronetu, Moldovici, Putně a v místě se zvláštním jménem – Humor. Mezi odborníky se pak největší úctě těší obrovská biblická freska „Poslední soud“ ve Voronetu a unikátní obrazy „Nebeský žebřík“ a „Ježíšův strom“ v klášteře Suceavica.

ŠANCE PRO NEZADANÉ: VYBERTE SI ŽENU NA TRŽIŠTI NEVĚST!

Dnešní Rumunsko se rozkládá na území bývalého Valašska, Sedmihradska, Banátu, Moldávie, Bukoviny a Dobrudže. Jak šly věky, tyto jednotlivé státní útvary upadaly střídavě pod vliv svých větších sousedů, byly až do základů pustošeny nájezdníky a dobyvateli, a znovu se spojovaly. Výsledkem tohoto bouřlivého vývoje je smutný fakt, že na území dnešního Rumunska až na výjimky neexistují staré lidové tradice, jejichž stopy by bylo možno sledovat až hluboko do středověku. Výjimkou je tradiční pastevecký rituál na hoře Gaina, kde si bylo možno jako na dobytčím trhu vybrat svoji životní družku.


Dobytčí trh v Apuseni. Zatímco trh nevěst na stejném místě je už jen pouťovou atrakcí, s dobytkem se tu skutečně obchoduje.
Foto: Pavel Štýbr

Důvody tohoto na první pohled barbarského a pro dnešní feministky naprosto nepřijatelného obřadu byly velmi praktické. Zdejší kraj se v mnohém podobá jiným karpatským horským skupinám, a to se všemi atributy: tváří krajiny, podnebím i osídlením. Hora Gaina se tyčí na jižním konci pohoří Bihor v masivu centrální skupiny nazvané Muntii Apuseni do výšky 1488 metrů nad městečkem Avram Iancu (pojmenovaným po rumunské obdobě Jánošíka, hrdinovi, který navíc stál v čele lidového povstání v roce 1848). Odjakživa sloužila hora místnímu obyvatelstvu živícímu se vesměs pastevectvím nejen za orientační bod, ale také jako přírodní svatyně, a měla pro ně tudíž silný emocionální význam. Není tedy divu, že se právě sem scházeli jedenkrát za rok, vždy první sobotu následující po 20. červenci, všichni mladí bačové z okolních hor. Ti od časného jara do pozdního podzimu, odtrženi od lidské společnosti, obklopeni divokými zvířaty a drsnou přírodou, žili a putovali se svými koňmi nebo ovcemi po rozlehlých pastvinách. Zdejší slavnost, spojená s náboženskou poutí, tak byla jedinou možností, jak se seznámit a založit vlastní rodinu. Tato tradice, kdy sem z jedné strany sestupovali z hor mládenci a z druhé, z podhůří, vystupovaly mladé panny v lidových krojích i se svými rodiči a výbavou, aby si zde domluvily podmínky svatby, se ve zdejším kraji udržela v původní podobě až do první poloviny dvacátého století.

Trhy nevěst na hoře Gaina se v současnosti podobají čím dál více obyčejným poutím, jak je známe z malých městeček u nás. Dá se zde koupit všelijaká veteš – makety pistolí, čínské nafukovací hračky, ručně dělané slamáky a samozřejmě nezbytný podomácku pálený alkohol, zahraniční sušenky a konzervy. V podstatě jedinou připomínkou dávné tradice trhu nevěst je dívčí sbor hráček na obří, až čtyřmetrové fujary. Jak nám vysvětlil jejich přiopilý manažer, původně těmito nástroji manželky svolávaly večer své muže z pastvy domů. Je pravda, že jako akustický maják, slyšitelný v mlze nebo tmě na kilometry daleko, to mohlo být docela účinné. Každoročně je na konci trhu nevěst vyhlašována nejlepší hráčka fujarové kapely. Namísto cti vdát se za svého manažera se však musí spokojit jen s několika láhvemi kořalky nebo místního rumu, který se tu prodává pod označením ROM, a improvizovaným dárkovým košem. Inu, časy se opravdu mění – i v Rumunsku.

HODY HODY DOPROVODY, DEJTE MI VEJCE, NEBO VÁS UŘKNU!

Hřebeny Severních Karpat, někdy také zvaných Lesní, tvoří v místech, kde je etnografická mapa Rumunska pokropena skvrnami rusínského etnika, umělou hranici. Ta rusínskou menšinu v Rumunsku odděluje od většiny komunity již za hranicí v Ukrajinské republice. Rumunštinou se zde moc nedomluvíte – většina zdejších obyvatel, oproti zbytku rumunské populace výrazně světlovlasých a se slovanskými rysy, totiž dodnes ovládá jenom rusínštinu, prastarý slovanský jazyk, kupodivu dost podobný češtině.


Velikonoce pod srázy Maramureše.
Foto: Petr Blahuš

Rumunské Velikonoce jsou díky gregoriánskému kalendáři posunuté oproti našim středoevropským asi o týden dozadu. Ve stejném termínu, ale odlišným způsobem, je slaví i obyvatelé nejsevernějšího cípu Rumunska u hranic s Ukrajinou – Rusíni, resp. Huculové.

Než jsme došli slavnostně vyzdobenou vesnicí pod srázy Maramureše před kostel, vůbec jsme si neuvědomili, o co se tu vlastně jedná. Vůbec nám nedošlo, že zde slaví Velikonoce. Před kostelem jsme však narazili na zástup slavnostně oblečených lidí, většinou ve starých lidových krojích. Na zemi, vždy před členy jedné rodiny, stál slavnostně nazdobený proutěný košík s nádherně malovanými kraslicemi. Podél řady důstojně procházel vousatý pop a za doprovodu pravoslavných náboženských písní zpívaných vesničany každému košíku slavnostně požehnal, snad na znamení plodnosti, bohatství, nebo jako obraně proti uhranutí. Když požehnal poslední rodině, zamířil patriarcha, následován mužem nesoucím svátost a všemi vesničany, do kostela, z jehož kostelní věže se vzápětí do širého kraje neslo silné zvonění. Netrvalo dlouho, a zůstali jsme stát na návsi před kostelem, ze kterého se ozývaly velebné tóny modliteb a písní, úplně sami. Chtěli jsme jet stopem, ale tady běžně mnoho aut nejezdí. V době velikonoční bohoslužby tu neprojelo ani kolo. A stejně jsme měli štěstí: když bohoslužba skončila a vesničané se vyhrnuli ven z kostela, aby doma v úzkém kruhu slavili svátky, ujal se nás jeden stařík. Prohlásil, že v tento den nemůže nikdo zůstat sám, pozval nás do rodiny a ještě večer nás odvezl – pravda, ve značně podroušeném stavu – svojí na svoz sena upravenou Dacií hluboko do hor, až na konec údolí pod srázy mohutného Pop Ivanu.

PASTEVCI – POSLEDNÍ ENKLÁVY PŮVODNÍHO ŽIVOTA


Tvrdé životní podmínky, život vysoko v horách, samota. Huculští bačové si ale nikdy nestěžují.
Foto: Petr Blahuš

Huculští bačové, pasoucí svá stáda vysoko nad horní hranicí lesů, jsou stejní jako jejich valašští sousedé. I jejich salaše a koliby už z dálky voní stejně. První, co promočeného poutníka unaveně klopýtajícího z hor udeří do nosu, je intenzivní a živočišná vůně hnoje. Když pak poutník prokličkuje mezi těmito vonnými ostrůvky až k salaši, je vždy stále znovu a znovu překvapen, jak taková kuča může ještě stát. Překvapením však stále není konec – pokud jsou bačové „doma“, což je hlavně večer po zahnání stád do ohrad, chráněných před medvědy a vlky ostrými psy a špičatými klacky, naskytne se jeho očím pohled, který se tu, vysoko v horách, nezměnil prakticky několik století. Vnitřek salaše je pokryt silnou vrstvou sazí, jež se uchytily od otevřeného ohniště – hlavně kolem díry ve střeše, která nahrazuje komín – a nad ním se v obrovském železném hrnci neustále ohřívá voda. Díky tomu všechno v salaši – kožešiny na prostém kavalci, pytle s moukou a solí v koutě a zavěšené šrůtky špeku – nádherně uzeně voní. U vchodu mají bačové většinou dřevěné kádě s poslední várkou kravského nebo kozího mléka, které jako první nabídnou unavenému hostu. Cigareta nabídnutá na revanš pak stvrdí nově vzniklý vzájemně respektující vztah. Pro bači, kteří se do vesnic pod horami dostanou jen několikrát za sezonu, například když do výkupen odvážejí plátěné pytle s ovčím sýrem kaškavalem, je každá taková návštěva vítaným zpestřením každodenní zaběhnuté rutiny a zdrojem novinek, jež se udály „tam dole“. Podle starodávných zvyků bačové pozvou hosta ke stolu a nabídnou mu to nejlepší, co sami mají. Poutník, který zná pravidla této etikety, nejdříve odmítá, a pak samozřejmě i on vytahuje z batohů to nejlepší, co mu ještě zbylo, a velmi chválí kvalitu bačovy kukuřičné kaše mamaligy a sýrů. Nebezpečí střevních potíží, kterých se host obává při pohledu na špinavé bačovy ruce, jimiž nabírá pro hosta kaši a připravuje placky, hravě zažene několik loků cujky a česnek. Nezřídka se také stává, že když přijde čas spát, bača uvolní poutníkovi vlastní lože a jen s ovčí kožešinou pod paží odchází přespat do své strážní chajdičky na kraji pastvin. Ráno, při odchodu do podhůří, dostane ještě poutník trochu sýra na cestu a bačův syn ho kus doprovodí, aby nesešel z cesty. V tu dobu je totiž bača už dávno na pastvinách. Ještě předtím, než vydal pokyn svým psům, aby z ohrady vyhnali stádo, si bača nabral do špinavé mošny hroudu husté mamaligy na celý den a pomodlil se, aby mu dnes přálo počasí a stádu se vyhýbala dravá zvěř.

Přes všechnu prostotu a dá se říci i bídu, tvrdé podmínky pro svoji práci a život vysoko v horách a stranou od lidí si však bačové nikdy nestěžují. Podle jejich slov tu mají vše, co potřebují – vodu v prameni za salaší, čistá rána, slunce a hory jen pro sebe a pocit skutečně intenzivní, až živočišné svobody. Nikdo jim neporoučí, jdou i se svými stády, kam chtějí, co mají a používají v salaši, si sami na vlastních zádech přinesou často z desítky kilometrů vzdálených vesnic. Jestli ještě dnes v Rumunsku existuje genius loci starého Valašska a potažmo celého Rumunska, najdeme ho zde – vysoko v horách na pasteveckých salaších.

NOCLEH U BOHATÝCH ROMŮ

Noc nás zastihuje v podhůří Vládeasy, nedaleko Huedinu. Je jisté, že dnes už na hřebeny nedojdeme. Po krátké poradě vyrážíme přesně na druhou stranu, než odkud v černočerné tmě bliká několik světel. Při našich zkušenostech s prehistorickou úrovní rumunské elektrifikace jsme předpokládali, že oněch několik světýlek tvoří ve skutečnosti velkou obec přinejmenším o několika stovkách obyvatel, a to je to poslední, na co bychom teď chtěli narazit. Šlapeme přes rozlehlou pastvinu, terén začíná zprvu neznatelně, pak čím dál rychleji klesat. V noci ozařované jen svitem milionů hvězd, které jsou díky neexistujícímu osvětlení krásně vidět, odhadujeme, že jsme sestoupili k nějakému potoku. Zrovna když jsme shodili ze zad batohy a chtěli se rozejít hledat dříví, všiml jsem si proti tmavému nebi ještě černějšího obrysu nějaké stavby. Dokonce jsme slabě zaslechli hrát temperamentní muziku. I když se to většině nelíbilo, vyrazil náš známý lingvista a asertivista Robíno na průzkum.

Trvalo dlouho, než se vrátil, ale zato nebyl sám. Doprovázela ho mladá cikánka v dlouhé sukni s prsteny na každém prstu, jež se ve svitu hvězd pěkně leskly. Robíno tvrdil, že jsme všichni pozvaní do domu, který patří místnímu cikánskému baronovi. Jeho stavba byla nedávno dokončena a právě dnes dopoledne zde skončila z tohoto důvodu uspořádaná slavnost.

Prošli jsme domem, který k našemu úžasu tvořila zatím jenom holá stavba. Na plácku za ním hořel oheň a u něj seděla asi desetičlenná romská rodina. Staršina rodu nás přivítal a vymezil nám u ohně čestné místo. Vzápětí opět spustila hudba – bohužel ne živě, ale z kazeťáku. Rumunská lidovka je něco, co dokáže Evropan poslouchat jen několik minut. Zcela zřetelně je v ní možno najít původní turecký základ. Písničkám například chybí jakýkoliv rytmus a oproti našim lidovkám jsou i několikanásobně dlouhé. Protože ale Romové dali vzápětí kolovat několik láhví cujky nevalné kvality a čerstvě usmažené kousky masa zvané mititei s drobivým bílým rumunským chlebem, za chvíli nám už hudba ani moc nevadila.


Romové sice živoří i v Rumunsku na okraji společnosti, ti šikovnější si však dokáží vydělat na nový dům.
Foto: Petr Blahuš

Pomocí rukou a česko-rumunského slovníčku zapřádáme rozhovor. Pochopitelně nás zajímá, jak je možné, že si Romové, kteří většinou v Rumunsku živoří na okraji společnosti, mohli dovolit postavit tak velký dům. Vlastnit nebo stavět dům je tu totiž znakem blahobytu a bohatství, asi jako za Ceauşescova režimu vlastnictví nejnovějšího typu Dacie. V podstatě kromě oblastí u dunajských Železných vrat, kde místní obyvatelstvo před časem neuvěřitelně zbohatlo pašováním benzinu do embargem postižené Jugoslávie, se dnes v zemi mnoho novostaveb nevidí. Stařešina sice vypráví, že rod něco zdědil v restituci, ale později se pochlubí, že jezdí s celou rodinou i s malými dětmi do naší krásné Prahy za příbuznými na Žižkov…

Naše podezření zesílí ráno při odchodu do hor, když si všimneme několika opodál stojících podobných honosných domů, spíše malých paláců, o kterých nám mladá Romka, jež nám ukazovala cestu, tvrdila, že patří spřáteleným rodinám.

CURTEA DE ARGEŞ – PAMÁTKAMI PŘESYCENÉ NEJSTARŠÍ HLAVNÍ MĚSTO VALAŠSKA

Kdo má zájem o starou východní architekturu, nemůže na své cestě vynechat městskou rezervaci v centru Curtey de Argeş pod jižními výběžky Fagaraše. Až do Turky vynuceného přemístění hlavního města Valašska v polovině 15. století z tohoto dobře přírodou chráněného místa do obtížně hájitelné nížiny v místě dnešní Bukurešti byla Curtea de Argeş po celá staletí hlavním městem knížectví. Zdálo se nám, že pocit hrdosti na tuto skutečnost z místních obyvatel dodnes nevyprchal. Stačilo se jen podívat kolem sebe, jak zde na rumunské poměry nezvykle přísně dbají na pořádek a čistotu na ulicích, jak tu pečují o zeleň v ulicích, a na neobvyklou úslužnost prodavaček k zákazníkům.

V samotném centru Curtey se nalézá archeologický park, na kterém byly odkryty základy staveb nejstarších křesťanských svatyní ve městě. Celému místu vévodí socha národního hrdiny knížete Besaraba I., kterému se jako prvnímu v řadě rumunských bojarů a vládců podařilo v roce 1324 zbavit zemi cizího vlivu – v tomto případě uherského. Jeden z jeho potomků byl i kníže Mircea Starý, kterého za statečnost proti Turkům vyznamenal Řádem draka císař Zikmund. Jeho nemanželský syn Vlad III. Dracul později proslul nejen jako obránce Valašska proti sultánu Mehmedovi, ale hlavně jako upíří vzor pro vznik nového literárního směru – hororu.

Pravá perla Curtey de Argeş se však skrývá až za archeologickými vykopávkami a pozůstatky starých klášterů. Obklopen hradbou vzrostlých stromů, které jej chrání před zraky nevědomých návštěvníků i před všemi zvuky z města, leží historický chrámový komplex ze 16. století, nejzachovalejší v celé zemi. Většinu staveb zde nechal prakticky na samém sklonku valašské samostatnosti v letech 1512-1517 postavit v typicky rumunské církevní architektuře významný kníže Neagoe, vládce Valašska a Besarábie, který zde také byl po své smrti pohřben. Dne 15. dubna 1517 byl chrámový komplex slavnostně vysvěcen patriarchou konstantinopolským. Také vnitřní výzdoba chrámů plně odpovídá jejich významu. Byzantské kulaté věže hlavní baziliky jsou pozlaceny a uvnitř chrámu tu kromě vzácných ikonostasů uchovávají ve zvláštních prosklených skříňkách vzácné relikvie z kněžské republiky na Áthosu a z chrámů na Sionu a ze Sofie. Už za turecké nadvlády, která byla ovšem k náboženským tradicím porobených národů vcelku vstřícná, byl komplex podstatně rozšířen a ihned po osvobození z islámské nadvlády v letech 1875-1885 restaurován významným francouzským architektem Lecontem. Od té doby sloužil komplex také jako hrobka novodobých rumunských králů, a to až do počátku druhé světové války.

CALIMAN – MÍSTO PRO POVĚRY

Ačkoliv se neřadíme mezi upírology, spiritisty či jiné šarlatány, zvolili jsme netradičně jako východisko pro přechod pohoří Calimanu v severních Karpatech sedmihradské město Bistrica. Zde se totiž do dnešních dnů nalézá v uličce poblíž stejnojmenného hotelu maličký penzion, bývalý zájezdní hostinec Coroane de Aur (Zlatá koruna), kde naposledy přenocoval před setkáním s nejslavnějším světovým strašidlem právník Jonathan Harker. To samozřejmě nebyl jediný důvod pro naše rozhodnutí: ve městě stojí krásný a starobylý kostel v uherském slohu a všichni, kdo míří na Vatra Dornei, musí k průsmyku Birgaului projet Bistricí. Po několika hodinách marného stopování skáčeme na korbu náklaďáku a necháme se vyvézt do míst, kde měl podle románu stát legendární upírův hrad.

Pochopitelně, že zde nikdy nic nebylo, skutečný Draculův hrad stojí na vysoké skále pod svahy Fagaraše asi 250 km na jih odtud. Přesto, když seskočíme z korby a rozloučíme se s posádkou cestovatelským pozdravem Drum bun, zajížďky nikdo nelituje. Krajina kolem nás má zvláštní a těžko popsatelné kouzlo. Celý průsmyk, spíše ploché sedlo ve výšce asi 1300 metrů, je porostlý hebkou nažloutlou trávou, která ostře kontrastuje s tmavou sytou zelení osamocených horských smrků. Mohutné stromy s větvemi až na zem roztroušené po širé pláni, ohraničené jen horami a nebem, vypadají při pohledu z osamocené skalky nad silnicí jako stromečky na železničním modelu. Pod skalkou stojí dřevěná kaplička. Když jsme zde poprvé před 11 lety spali za horké úplňkové noci, byla otevřená a vydrancovaná. V okolí nebylo až na pár salaší ani živáčka. A dnes? U silnice si staví zbohatlíci dřevěné chaty a pod kapličkou vyrostl skutečný pravoslavný klášter – z betonu. Prcháme odtud na východ, ke Calimanu, a za sebou slyšíme chorál jeptišek zpívajících před klášterem liturgické písně.


Náhorní plošina Padis v pohoří Apuseni.
Foto: Pavel Štýbr

Pohoří Caliman se občas také nazývá Sirné hory. Je sopečného původu, o čemž svědčí mnoho skalních útvarů, které vznikly ztuhnutím žhavého zemského magmatu. V podstatě jsou celé hory jeden jediný stratovulkán. Jeho hřebenovka, dlouhá asi 50 kilometrů, je tvořena kráterem obrovské sopky a vytváří jakousi podkovu. I na Calimanu dosud platí, že zde můžeme celé týdny bloudit a nepotkat člověka. Ani bačů se tu mnoho nepotlouká, spíše tu narazíme, stejně jako všude v Karpatech, na stáda divokých koní, která se po celý rok volně a nikým neomezována pasou na pláních. Pouze na severu, kde při posledním ničivém sopečném výbuchu došlo k protržení kráteru, postoupila civilizace z údolí Dorny až pod samotné hory. Ze všech ostatních stran jsou výstupy na hřeben spojeny s desítky kilometrů dlouhými nástupními cestami a hodinami namáhavého výstupu. To určuje i směr nástupu, který většina cestovatelů volí z městečka Vatra Dornei, ležícího na soutoku řek Dorny a Bistrice. Právě tudy se před miliony let hrnula žhavá láva.

Minout vrchol Tamalui je prakticky nemožné. Jeho skalní špička vykukuje nad zelenou hradbu lesů jako maják u normandského pobřeží. Několik kilometrů od Tamalui se nachází jedna z největších atraktivit calimanských hor: sopečné vyvřeliny Dvanáct apoštolů. Mohutné skály vytvářejí jakýsi amfiteátr, v jehož středu stojí napůl vyvrácen pravoslavný kříž. Ze skal se poutníkovi otevře netradiční pohled na horské pásmo Pietrosul, nejvyšší část Calimanu. Cesta k němu je ale zlá. Pěšina se pravidelně po několika stovkách metrů ztratí v kleči nebo houštině neprostupných jalovců a vystopovat její pokračování zabere vždy spoustu času.

Masiv Pietrosulu je druhý zázrak Calimanu, hned po Dvanácti apoštolech. Zdvihá se do výšky 2100 metrů a převýšení nad zbytkem hřebene asi o 300 metrů z něj dělá dominantu celého pohoří. Ovšem také poutníkovo prokletí. Masiv, táhnoucí se od Pietrosulu přes dvojvrchol Negoie, je asi pět kilometrů dlouhý a sestup do sedla Negoiu je snad ještě strmější než výstup na Pietrosul. Jeho povrch je pokryt skalami, ledovcovými kary a hustou horskou trávou, zabarvenou do oranžova. Kdysi se zde stýkaly hranice uherských Sedmihrad, rakouské Bukoviny a rumunské Moldávie. V době první světové války tu probíhaly tvrdé boje. Stopy po nich jsou dodnes patrné, i když třeba ne tolik, jako na Maramureši nebo v Dolomitech. Je nutno se dobře dívat, kam šlapeme, protože hustá tráva skvěle maskuje četná palebná stanoviště a okopy. Na jižních svazích, ukrytá v suťovisku, jsme dokonce objevili kameny obložená dělostřelecká stanoviště – sangary. Kolem hřebenové pěšiny se válí role zrezavělého ostnatého drátu.

Z hrany masivu, vrcholku Ungarese Negoiu, se nám naskytne pohled na jedinou jizvu na tváři Calimanu. Mezi patou masivu a vrchem Nicovala chátrá opuštěný obrovský sirný důl. Celý kopec připomíná bochník ementálu. Dorazili jsme sem po poledni, v patách tradiční odpolední bouřku, a tak jsme využili možnost schovat se před ní na kraji jedné z mnoha štol. Když se bouře přehnala, našel si každý domů na památku kus čisté síry, která se tu volně válí.

Později jsme se od domorodců pod horami dozvěděli, že jeho podzemí se táhne celé kilometry do dálky a je výškově rozděleno do tří pater.

CEAUHLAU – PERLA MOLDÁVIE

Příslušníci každého národa mají svoje mytické horstvo, kde ve skalnatých slujích mezi mraky sídlí jejich božstva. V Moldávii, velmi zbožné zemi, proslavené po světě svými malovanými horskými kláštery v horách Obcina Mare, má takovou pověst Ceauhlau, divoké slepencové pohoří obtékané řekou Bistrica Auria. V jeho středu se tyčí vysoká, takřka dvoutisícimetrová hora Toaca, kterou v obrozeneckých časech 19. století nazývali rumunští básníci „Starý král moldavských Karpat“.

Ceauhlau je snad nejstrmější rumunské pohoří, a to už je co říci. Všechny výstupové cesty jsou vedeny svahy, jejichž sklon místy dosahuje 50 stupňů.

Konečně se v mlze začínají objevovat obrysy legendárních ceauhlauských skalních věží a zanedlouho stojíme před jedinou turistickou chatou v celých horách. Kupodivu tu mají i čaj, a tak zatímco se mlha zvolna protrhává, sušíme se u kachlových kamen. Když vyjdeme před chatu, abychom pokračovali v cestě, zůstaneme v úžasu stát. V hloubce pod námi je vidět základna, odkud jsme před 4 hodinami vyšli, a v dálce tušíme úzkou vápencovou Bicazskou soutěsku. Obzor z obou stran uzavírají bizarní ceauhlauské věže Piatra cu Apa.

Po planinách porostlých jen klečí a hebkými jalovci pomalu stoupáme k Toace, která už není daleko. Obcházíme horský kostelík a v blízkém prameni nabíráme výbornou vodu. S každým krokem se nám otevírají fantastické pohledy do strmých roklí a na skalní věže Virful Panaghia. Cesta je však pohodlná až k Toace, kde je pod horou primitivní meteorologická stanice. Od ní vede na skalnatou korunu „krále Moldávie“ poničené dřevěné schodiště, protože hora je vedená jako přísná botanická rezervace. Nad vrcholem krouží hejno krkavců, ale vesele svítící slunce zahání chmurné myšlenky.

Napsal Petr Blahuš


BAHENNÍ SOPKY NOROIOSI


Foto: Stanislav Mikoláš

Při výbuchu sopky, podmořské či té na souši, vystupuje na zemský povrch zpravidla láva, tedy roztavená hornina. V případě vulkánů Noroiosi v Rumunsku je to však bahno. Tyto sopky jsou totiž bahenní. Rumunsko se svými přírodními a uměleckými výtvory řadí k nejbohatším státům Evropy. K ojedinělým divům, které mohou návštěvníci této balkánské země obdivovat, patří určitě tajuplné Karpaty, léčivé prameny, Dunajská delta, kláštery v Bukovině či středověká města a hrady v Sedmihradsku. Vzácné jsou i bahenní sopky nacházející se u města Buz˙au v Buz˙au Mountains, tedy v tzv. Karpatském lokti. Přesto je jejich existence v turistických průvodcích bohužel „utajena“, a tak není divu, že je není lehké najít. Žádné ukazatele k nim nevedou, proto informace, že leží asi 30 kilometrů severozápadně od Buz˙au, je opravdu čistě orientační. Záchytným bodem je obec Policiori, kam dorazíte po ještě celkem slušné silnici. Odtud je však nutné počítat se ztíženými podmínkami. Prašná šotolinová komunikace, vedoucí k vytčenému cíli, dá vašemu dopravnímu prostředku hodně zabrat. Navíc tuto cestu používají i stáda krav či ovcí, a tak občas musíte i několik desítek minut počkat, než projdou. Samozřejmě romantika! Stejně jako mírně zvlněná krajina lemující silnici. Zmíněné panorama pak „dotvářejí“ po okolí rozeseté těžební věže, dnes už notně zrezavělé. V minulosti se zde totiž těžila sůl. Pokračujeme v cestě, míjíme starý kamenný kříž, ukazatele k sopkám však stále žádné. Naštěstí v jednom ze servisních důlních středisek nám tamní hlídač poradil, kudy dál: „Musíte tudy, nahoru do stráně. Pak už to uvidíte.“ Vyběhli jsme vzhůru a před námi se rozprostřelo sopečné pole. Šedá plocha posetá několika desítkami stále činných vulkánů. Pohled na ně byl úchvatný. Při přechodu z travnaté louky na onu sopečnou plochu jsme měli určité obavy, nikdo se ale nemusí ničeho bát. Nikdo se nikam nepropadne a ani chrlené bahno, nahrazující zde lávu, vám neuškodí. Maximálně vás ušpiní. Krátery mají obvod 50-80 centimetrů a jednotlivé vulkanické kužely ční v některých případech do výšky pěti až sedmi metrů. Celé místo je vyprahlé a působí mrtvolným dojmem. A také je slané. Jedinou známkou života je tady, kromě neustálého bublání bahna v kráterech, unikátní trnitý keř Nitraria Schoberi, který v těchto nehostinných místech přežívá. Tento druh je vysoký jeden až dva metry a objevil ho rumunský vědec Dimitrie Brandza. Kromě Rumunska pak roste i v solných stepích jižního Ruska, Sibiře, Malé Asie a Mongolska. Plody tohoto keře, resp. odvar z nich, pak právě mongolským národům slouží za pokrm. Naše hlavní pozornost je ale pochopitelně zaměřena na ony zvláštní sopky, v nichž bahno prakticky neustále probublává. Měl jsem touhu sáhnout si dovnitř, zda je bahno horké, či nikoli. Strach z toho, že se opařím, byl velký, přesto jsem se nakonec odhodlal. Obavy byly naštěstí zbytečné. Šedá hmota v kráteru připomínající vroucí špinavou vodu, je totiž studená. Avšak v okamžiku, kdy se uzavřený kužel protrhl a bahno se začalo valit ven, jsme raději utekli pryč. Existence vulkánů Noroiosi je známá už od pravěku, a přestože sopky samotné nejsou nebezpečné, místo, kde se nacházejí, bylo vždy epicentrem všech zemětřesení v Rumunsku. Ovšem mnohem hůře se stále chovají lidé, jejichž přítomnost je i přes malou propagaci tohoto přírodního unikátu a nesnadný přístup k němu více než zřetelná. Plastové láhve se do sopečných kráterů samy nedostanou…

Category: 2001 / 11

Během žhavého letního dne, kdy rtuť na teploměru olizovala padesátku, zahlédl motorista trénující v pouštních dunách bezvládné malé tělíčko. Starý veterán, který během nesčetných závodů projezdil ve svém džípu snad všechny pouště světa, jen nechápavě vrtěl hlavou, jak se v této písečné pustině někde uprostřed Spojených arabských emirátů ocitlo malé dítě. Rychle vyskočil z auta a běžel k místu, kde nehybně ležel malý hošík. Polomrtvého jej naložil do auta a pospíchal do nejbližší nemocnice v emirátu Šardžá.

Příběh čtyřletého Juru Miaha, který mi později vyprávěla jeho matka Kajol, nejenže nahání husí kůži, ale jako by se snad ani neodehrál v tomto století…

NECHCI BÝT ŽOKEJEM, CHCI DOMŮ K MAMINCE!

Kajol pochází z Bangladéše, jedné z nejchudších zemí v Asii. Když v roce 1996 ovdověla, zůstalo jí na krku sedm dětí. Nejmladší Juru byl ještě batole. Kajol pracovala jako pomocnice v domácnosti, přesto nemohla svých sedm hladových dětí uživit. Ze zoufalství kontaktovala muže, který si říkal Abu Sayeed. Byl známý tím, že zařizoval lidem víza a práci v bohatých Spojených arabských emirátech. Kajol byla rozhodnuta odjet do daleké země i za cenu toho, že několik let neuvidí své děti. „Sayeed mi slíbil nejen práci, ale dokonce i vzdělání pro mé syny,“ vzpomíná na muže, který jí osudově změnil život, snědá, asi čtyřicetiletá Kajol. „Nemohla jsem uvěřit svému štěstí, když mi dovolil, abych si své tři nejmladší děti vzala s sebou. Juru měl tehdy necelé dva roky a dvojčata Akkar a Nuru právě oslavili své třetí narozeniny. Můj otec zaplatil Sayeedovi 10 tisíc bangladéšských taka. Sayeed chtěl původně 20 tisíc, ale kde bychom je vzali?“ vzpomíná Kajol.


Tří až šestiletí chlapci jsou často unášeni, aby z nich „trenéři“ vychovali velbloudí žokeje.
Foto: Simona Hejlová

Kajol a její tři děti přistály na mezinárodním letišti v Dubaji v únoru 1997.

„Sayeed nás odvezl do emirátu Ra’s al-Chajma a nechal nás bydlet v malinké nezařízené komůrce celé tři měsíce. Během té doby dojednal pro mé syny práci. Začali pracovat pro bandu vyděračů, která je zaměstnala jako velbloudí žokeje. Jejich plat měl činit 300 dirhamů za měsíc. Pro nás to bylo velmi moc peněz.“ Kajol na chvíli přerušila své vyprávění a nervózně si upravila své černé husté vlasy, které jí vykukovaly zpod černého šátku. „Jediné dobré, co pro mě Sayeed kdy udělal, bylo, že mi našel práci. Nastoupila jsem k arabské rodině jako jejich služebná. Mohla jsem u nich dokonce bydlet, dostávala jsem jídlo a 400 dirhamů měsíčně,“ pokračuje Kajol. (Běžný plat pro zahraniční maid činí v Dubaji 1000 dirhamů měsíčně – pozn. autorky.)

Zpočátku mohla Kajol vídat své syny jedenkrát za měsíc, když je některý z jejich zaměstnavatelů přivedl na návštěvu. „Ti muži, kteří zaměstnávali mé syny, mi nikdy neřekli, kde hoši pracují ani kde bydlí. Nevěděla jsem o nich vůbec nic. Nesměla jsem je navštívit ani jim telefonovat,“ vypráví se slzami v očích Kajol. „Takto to chodilo první rok a půl. Jednou za měsíc mi Mahbub, Mizan nebo Rahim, tak si alespoň říkali, přivedli na hodinku mé syny, celou tu dobu ale byli s námi v místnosti, a tak mi chlapci neměli možnost říct, jak se jim ve skutečnosti vede. Byli vystrašení, hubení a neustále plakali. Nemohla jsem už dál takto pokračovat, a tak jsem požádala Mahbuba, aby mé syny propustil. Chtěla jsem se vrátit do Bangladéše. Od té doby, kdy jsem požádala o propuštění, jsem už své syny neviděla. Až teď, když mi z nemocnice v Šardžá zavolali, že tam leží můj Juru,“ dodává s pláčem nešťastná Kajol. Malý Juru měl neuvěřitelné štěstí. Muž, který ho našel v poušti a přivezl do nemocnice, nechtěl ani věřit tomu, co od lékařů slyšel. Juru údajně ležel v poušti neuvěřitelných pět dní. Bez vody, bez jídla. Dehydratovaný chlapec měl po celém těle popáleniny a ani nemocniční personál mu nedával naději na přežití. Přesto malý Juru svůj souboj se smrtí vyhrál. Možná také proto, že celé dny a noci seděla u jeho nemocniční postele maminka Kajol, která se nepřestávala modlit k Alláhovi, aby zachránil její nejmladší dítě.

Na svoji žokejskou kariéru vzpomíná Juru takto: „K obědu jsem dostával pouze rýži a večer kousek chleba, nic jiného. Jídlo i pití nám bylo většinou zakázáno. Měl jsem pořád hlad a žízeň. Mahbub a Mizan mě celé hodiny trénovali na velbloudí závody. Byl jsem stále hladový a ospalý, odmítal jsem dělat všechny ty věci, co po mně chtěli, protože jsem se velbloudů bál. A tak mě pořád bili. Stýskalo se mi po mamince, ale nechtěli, abych ji navštěvoval. Když jsem odmítal jejich příkazy, hodili mě na zem, tloukli mě a pak mě hodili k velbloudům. Brečel jsem a volal maminku, ale nikdo mi nepřišel na pomoc.“


Děti předškolního věku vydělávají pohádkové sumy „dostihovým králům“.

Gangy, které najímají tříleté až šestileté chlapce jako velbloudí žokeje, používají při jejich tréninku nelidské metody. Děti jsou například často drženy o hladu po dobu dvou až tří dnů, aby rychle nerostly a nepřibývaly na váze. První měsíce spával tehdy dvouletý Juru s několika malými chlapci v místnosti, ale jakmile dorazila várka nových dětí, vystěhovali chlapce ven, na holou zem. Léto bylo zrovna v plném proudu a denní teploty dosahovaly v průměru čtyřiceti pěti stupňů Celsia, vlhkost vzduchu byla téměř stoprocentní. Vysoké teploty panují v této části světa i v noci, kdy jen málokdy klesnou pod třicítku a vlhkost vzduchu nepolevuje. Zdravý spánek v takové prádelně je nemyslitelný.

„Mé bratry, dvojčata Akkara a Nurua, trénoval Rahim. Byl vzteklý, nervózní a mlátil je několikrát denně,“ dodává lámanou bengálštinou Juru, který se teprve teď, ve svých šesti letech, učí pořádně mluvit. Juru vědomě odmítl pracovat s Mizanem a Mahbubem a ani přes tělesné tresty a hladovění ho nikdo nedokázal přinutit k práci s velbloudy. Jeho zaměstnavatelé ho tedy označili za špatnou investici a rozhodli se ho zbavit. „Jeden den přišli a řekli, že mě vezmou na návštěvu k mé mamince, kterou jsem strašně dlouho neviděl. Jenže místo toho mě zavezli daleko do pouště a nechali mě tam samotného. Široko daleko nebylo nic jiného než písek. Ten písek strašně pálil. Bál jsem se a plakal, chtěl jsem zpátky k mamince,“ přerývaně ukončuje svoje bolestné vzpomínky dnes už šestiletý Juru.

Případ malého Juru dodnes není vyřešen. Gulom Hussain, bangladéšský generální konzul, k tomu říká: „Je to velmi komplikovaná záležitost. Po Sayeedovi, Mahbubovi, Mizanovi a Rahimovi se slehla zem. Děláme, co můžeme, abychom našli svědky tohoto případu, pak teprve může být dána celá záležitost před soud.“

Maminka Kajol dodnes nemá žádné zprávy o tom, co se stalo s jejími dvojčaty Akkarem a Nuruem.

KDYŽ NEOCHRÁNÍ ZÁKON, TŘEBA POMŮŽE ALLÁH

Camel Racing Association ve Spojených arabských emirátech vedená Jeho Výsostí šejkem Zajdem Ibn Sultánem al-Nahajánem, tedy králem a současně i prezidentem Spojených arabských emirátů, zakázala v lednu 1993 najímat malé chlapce jako žokeje závodních velbloudů. Asociace se řídí mezinárodně uznávanými předpisy, podle kterých musí žokej dostihových koní vážit nejméně 45 kilogramů. Tato váha se vztahuje i na jezdce dostihových velbloudů. Nařízení je jedna věc, realita druhá. Velbloudí závody jsou nejen jedním z nejoblíbenějších sportů na Středním východě, ale především velkým obchodem. Hodnota špičkového velblouda se udává ve statisících dolarů, za vítězství na závodech se platí miliony. Komu? Majitelům velbloudů a majitelům žokejů. Samotní žokejové si z vyhraného závodu odnášejí pouze několik minut trvající potlesk a celoživotní zdravotní problémy. Z lékařských zpráv například vyplývá i to, že chlapci, kteří v útlém věku prosedí stovky hodin na hřbetech velbloudů, bývají v dospělosti impotentní.

Pětiletý Shaheen Mian leží od loňského října v bezvědomí. Poté co při závodech spadl z velblouda, byl chlapec ihned transportován do nemocnice Al Dhaid. Bezradní lékaři, kteří se ho pokoušeli několik hodin přivést k vědomí, ho po nezdaru nechali převézt na modernější kliniku Al Quasim v emirátu Šardžá. Tamější personál zpočátku doufal, že Shaheena zachrání, a snažil se ho probrat k vědomí, aby dostal odpověď na otázku, jaká poslední slova zaslechl, než došlo k pádu. Když veškeré jejich snažení skončilo neúspěchem, upřeli zoufalí lékaři své naděje k Alláhovi a začali chlapci předčítat z Koránu.

Shaheenova matka Fátima tráví u chlapcovy nemocniční postýlky dny a noci a doufá, že její hlas možná chlapce probudí…


Během nelidsky tvrdého tréninku bývají chlapci drženi 2-3 dny o hladu, aby příliš nepřibírali na váze a nerostli.
Foto: Simona Hejlová

Shaheenovi rodiče pocházejí z Bangladéše. Už od svých necelých tří let pracoval ve velbloudích stájích v emirátu Šardžá za 400 dirhamů na měsíc. Při osudném pádu si způsobil četná poranění mozku. Shaheen se narodil ve Spojených arabských emirátech, kam se rodina přestěhovala za prací, jako nejmladší z Fátiminých dětí. Jeho tři starší bratři pracují rovněž jako žokejové dostihových velbloudů. Mezi modlitbami za uzdravení svého nejmladšího syna Fátima vzpomíná: „Pocházíme z malé vesnice blízko města Raipur v Bangladéši. Do Emirátů jsme přišli před šesti lety. Zaplatili jsme tenkrát moc peněz nějakému muži, který nám vyřídil pasy, víza a letenky do Spojených arabských emirátů. Za týden poté, co jsme vystoupili z letadla, dostali naši synové práci ve velbloudích stájích. Neměli jsme vůbec žádné tušení, o jak riskantní zaměstnání jde. Zároveň nám bylo přislíbeno, že každý chlapec dostane zaplaceno 200 až 300 dirhamů za měsíc. To pro nás bylo boží požehnání, tolik peněz jsme si nikdy předtím nevydělali. Můj manžel navíc získal zaměstnání jako uklízeč kanceláří. Život k nám byl štědrý, žili jsme si spokojeně až doteď.“

Fátima netouží po návratu do Bangladéše. „Ať už to s mým synem dopadne jakkoliv, domů se nevrátíme. Tady máme alespoň co jíst třikrát denně. Modlím se k Alláhovi za svého syna. Všechno dobře dopadne!“

Zeptala jsem se Fátimy, jestli nechá Shaheena, pokud se uzdraví, opět pracovat u dostihových velbloudů. „Napřed se musí uzdravit. Teprve potom se můžeme rozhodovat, co bude dále. Ale toto rozhodnutí stejně není v našich rukou. Záleží na našem sponzorovi, to je místní bohatý šejk, který se tady v Emirátech o nás stará. Každý cizinec, jenž tady dostane práci, musí mít svého domácího sponzora. Ten by mu měl jednou ročně hradit letenku do vlasti a také se postarat o jeho nemocniční ošetření. Náš sponzor tedy rozhodne, co bude dál. Zatím je k nám velmi pozorný a už několikrát se zašel do nemocnice zeptat, jak se Shaheenovi daří,“ dodává se smutným úsměvem Fátima.

LÁKADLO PRO ÚNOSCE


Malí žokejové popohánějí velbloudy plochými tenkými hůlkami. Podél dráhy projíždějí v džípech majitelé a pobízejí zvířata mohutným troubením.

Mezi dětskými žokeji pracuje také pár takových, jež by jejich rodiče nikdy do tak riskantního zaměstnání nepustili. Jsou to chlapci, kteří se stali oběťmi únosců v přelidněných uličkách například indické Kalkaty nebo Bombaje. Malí žokejové bývají často importováni ze Súdánu, Jemenu, Pákistánu nebo Maroka.

Jen málokteré z unesených dětí má to štěstí, že ho úřady vypátrají a navrátí rodičům. Mubeenovi Qasimovi, jehož původní jméno, jak se v průběhu vyšetřování ukázalo, bylo Rubel, se to za pomoci bangladéšské ambasády a policie Spojených arabských emirátů podařilo. Chlapec byl objeven v šardžáské nemocnici, kam ho po pádu z velblouda přivezli se zlomenou nohou. V nemocničním ošetření byl dva měsíce a pak strávil několik dní pod policejním dohledem. Jeho příběh začal jednoho podvečera v Dháce, kde ho neznámý muž přepadl, zbil, omámil barbituráty a unesl do Spojených arabských emirátů. Tam ho prodal zločineckému gangu, který se věnoval výcviku žokejů dostihových velbloudů. Při pobytu v nemocnici se Rubel svěřil svým ošetřovatelům, že byl unesen, a věci se daly do pohybu. Bangladéšská ambasáda začala shánět v Dháce Rubelovy rodiče. Generální konzul k tomu dodává: „Pátrání nebylo jednoduché. Adresa, kterou chlapec uvedl, byla nepřesná, vlastně jsme vůbec jeho ulici nenašli. Požádali jsme Ministerstvo pro domácí záležitosti, aby nám pomohlo chlapcovy rodiče najít. Po jeho propuštění z nemocnice jsme ho za pár dní poslali zpátky do Dháky, kde byl umístěn do dětského domova. Ministerstvo mezitím intenzivně pátralo po jeho rodičích,“ objasňuje konzul Hussain. Rubel se shledal se svými rodiči po více než jednom roce.

Z vyšetřovacích spisů vyplývá, že Rubel byl přivezen do Spojených arabských emirátů bangladéšským občanem Abulem Qasimem, který ho prodal gangu, jenž trénoval žokeje. Předtím ovšem ještě zfalšoval jeho jméno a udělal z něj Mubeena Qasima, neboť toto jméno bylo uvedeno v jeho cestovním dokladu v kolonce děti. Aby Rubela snáze provedl celní a pasovou kontrolou, přidal mu do pití několik uspávacích prášků.

Qasim je nyní uvězněn za falšování dokladů. Za to, že dítě unesl a nechal ho vykonávat nelegální práci, ho nikdo zatím ještě nesoudí. A kdo ví, zda vůbec bude?!

I AMBASÁDY MOHOU POMOCI

Malý Saiful rovněž pochází z Bangladéše a jeho příběh je těm předchozím velmi podobný. Až na jedno. Když Saifulovi rodiče dorazili do Spojených arabských emirátů, netrvalo dlouho, a vidina dobře placeného zaměstnání splaskla jako mýdlová bublina. Jaké bylo jejich překvapení, když člověk, jemuž zaplatili za zprostředkování pracovních víz, jim oznámil, že má práci pro jejich tehdy pětiletého syna. Slova o tréninkovém campu pro mladé žokeje v Abú Zabí jim zněla slibně.

Po krátké době ovšem přišla na bangladéšskou ambasádu písemná stížnost Moti Matabara. Psalo se v ní o nelidském zacházení s jeho synem Saifulem, který se živí jako dostihový žokej. Generální konzul, tentokráte už vyzbrojen určitými zkušenostmi ohledně týrání a zneužívání malých bangladéšských chlapců, se do případu položil všemi svými silami – a uspěl.

Případ Motiho rodiny zveřejnily snad všechny deníky vycházející ve Spojených arabských emirátech. Pojďte si jej přečíst i vy.

Moti Matabar s rodinou přicestovali do Spojených arabských emirátů na turistická víza, která měla platnost tři měsíce. Aby měli na letenky a náklady spojené s hledáním práce v Emirátech, prodal Moti v rodném Bangladéši svůj dům a vzal si půjčku. Když společně se svojí rodinou přistál na půdě SAE, vyhledal Jahangira, Bangladéšana, jenž pocházel z jeho vesnice a v Emirátech žil již patnáct let. Jahangir mu sice poskytl ubytování, jenže práci, kterou mu za úplatu slíbil přes svého zprostředkovatele v Bangladéši, pro Matabarovy neměl. Jeho jediným zájmem bylo zaměstnat Motiho nejmladšího syna.

Jak na sebe Jahangir sám prozradil, zprostředkovává malým dětem práci u dostihových velbloudů už šest let. Matabarova rodina zpočátku se zaměstnáním svého nejmladšího syna souhlasila, když ale zjistila, v jakých podmínkách musí Saiful žít a pracovat, požádala Jahangira, aby synův pracovní poměr zrušil. Jahangir se nejprve zdráhal, a potom najednou rodině oznámil, že se jejich chlapec ztratil. Moti nezaváhal a okamžitě se vydal do Dubaje na bangladéšský zastupitelský úřad. Tam podal na Jahangira stížnost. Během několika dnů byl Saiful vypátrán a předán svým rodičům. „Podařilo se nám rovněž najít cestovní pasy Motiho rodiny, které jim Jahangir ukradl, a nyní pracujeme na tom, aby se rodina mohla co nejrychleji vrátit domů,“ dodal s hrdým úsměvem konzul Hussain. O tom, jaký trest čeká Jahangira za jeho kuplířství, nepadla ani zmínka.

Všechny tyto případy popisují téměř na vlas stejné osudy bangladéšských rodin, které se rozhodly zvítězit nad bídou ve své zemi a jít hledat štěstí do bohatých Emirátů. Jenže tento příběh o žokejích předškolního věku by nebyl úplný, kdybych se nezmínila o těch dětech, které pocházejí ze Súdánu, Filipín, Etiopie a dalších zemí třetího světa. Někteří z těchto chlapečků byli uneseni, jiní vyhandlováni na trhu. V těchto bohem zapomenutých zemích není nic neobvyklého na tom, když mnohačlenné rodiny prodávají své děti. Někdy je nabízejí sexuchtivým turistům, jindy je prodají komukoliv, kdo za ně slušně zaplatí. O to, jaký bude jejich osud, se nezajímají. Možná, že tito kluci mají docela štěstí, když skončí jako žokejové dostihových velbloudů.


VELBLOUDÍ DOSTIHY

Pokud chcete vědět, jak vážně berou Arabové tento podivný sport, stačí prolistovat například cestovní brožuru o Ománu, a zjistíte, že ománská vláda dokonce zřídila speciální oddělení zabývající se velbloudími dostihy.


Velbloudí dostihy mají tisíciletou tradici. Dnes na ni doplácejí bezbranné děti.

Velbloudí dostihy mají tisíciletou tradici. Tato stará zábava Beduínů našla oblibu u bohatých šejků, kteří jsou proslulí také svou vášní k dostihovým koním. Beduíni, pro které byli velbloudi kdysi jediným dopravním prostředkem a zároveň nejdůležitějším zdrojem obživy, dnes trénují dostihové velbloudy a jejich jezdce po celém Středním východě.

Hlavní dostihová sezona začíná v srpnu a končí v dubnu. Velbloudi dokáží běžet rychlostí až 60 kilometrů v hodině. Jejich závodní kariéra začíná ve dvou letech a trvá zhruba třináct let. Na vrcholu svých sil jsou tato podivná zvířata ve věku tří nebo čtyř let. Strava dostihových jednohrbých velbloudů je velice pestrá a pro malé žokeje by zřejmě představovala úplnou hostinu. Běžný jídelníček závodního velblouda se skládá z medu, vajíček, datlí, speciálního sladkého másla, pšenice a vojtěšky. Živit velbloudy není vůbec lacinou záležitostí, navíc trenéři stále vymýšlejí svým svěřencům nové pokrmy, které jim mají dodat potřebnou sílu a rychlost. Receptura na rodinné „pedigree“ je velmi vážená a může mít cenu i několika tisíc dolarů.

Hlavní dostihový den připadá většinou na pátek, který je v muslimském světě posledním, a tudíž nepracovním dnem v týdnu. Pokud některá z arabských zemí slaví státní svátek, neopomene v rámci oslav uspořádat rovněž velbloudí dostihy. Místní noviny přinášejí podrobné informace o tom, kdy a kde se závody konají, a někdy také nabízejí divákům přehled míst v poušti, odkud mají z velbloudích dostihů daleko větší požitek než z pohodlné tribuny na stadionu.

Velbloudí dostihy se od těch koňských podstatně liší. Samotné nasednutí na velblouda je vskutku sportovní výkon. Tento mnohdy téměř čtyři metry vysoký obr musí nejdříve poskládat své neforemné tělo na zem, aby se na něj pětiletý capart v roli žokeje mohl vyškrábat. Ovšem úplně nejdůležitější je nasměrovat velblouda na dostihovou dráhu a udržet ho po celou dobu závodu na trati. Velbloudi mají s nalezením správného směru běhu problémy většinou už na startu, když ohlušující výstřel z pistole a prudký závan pouštního písku mnohdy zapříčiní, že velbloudi vyběhnou špatným směrem. Žokejové popohánějí velbloudy dlouhými tenkými hůlkami a snaží se zvířata, která po startu víří po celé šíři dostihové dráhy, srovnat do jedné lajny. Těsně kolem dostihové dráhy projíždí v džípech majitelé velbloudů a popohánějí své miláčky mohutným troubením. Majitelé vítězných velbloudů jsou odměňováni peněžní hotovostí, ovšem při významných dostizích bývá ve hře rovněž luxusní automobil.