Category: 2001 / 12

První vlna uprchlíků z afghánských měst, která byla označena jako možný cíl amerického útoku, se dala do pohybu kolem 15. září. Byli to ti nejprozíravější. Ostatní – chudí, nemocní, osamělé matky s mnoha dětmi – doufali, že si to Američané přece jen rozmyslí. Začaly kolovat fámy, kterými obyvatelé Kábulu uklidňovali sami sebe. Muži na ulicích se ujišťovali navzájem, že USA mají nyní superpřesné zařízení, takže se dokáží strefit do příslušníka hnutí Taliban, i když stojí metr od vás, a nikomu jinému se nic nestane. Od objektů, které měly strategický význam, jako administrativní centra, vojenské objekty či letiště, se lidé přesunovali do tzv. čistých čtvrtí – tak Kábulané začali říkat těm částem města, kde podle jejich názoru nebylo vůbec nic, co by si zasloužilo pozornost amerických bombardérů, stíhaček a raket.

PRYČ Z KÁBULU

Do 7. října 2001, kdy začal americký útok, jsme na cestách vedoucích z Kábulu na sever, k Pandžšírskému údolí, potkávali pouze desítky velmi vyčerpaných lidí, kteří měli za sebou dvoudenní mimořádně těžký pochod přes hory. Po zahájení bombardování proud lidí významně zesílil. Nejdříve museli nepozorovaně uprchnout z města, nebo uplatit talibanské hlídky, aby je propustily. Kumrat, šestačtyřicetiletý inženýr, se dva dny skrýval na okraji Kábulu, než se mu podařilo projít. Potkali jsme ho u obce Kopiso ležící přímo na frontové linii. „Mně by nepomohly žádné úplatky. Muže talibové v posledních dnech sbírali a verbovali do své armády. Potřebují posílit. Čekají, že na ně zaútočí nejen Američané ze vzduchu, ale i Severní aliance po zemi.“ Kumrat byl slušně oblečený, kdysi byl prý velmi zámožným a váženým mužem. Nyní si veškerý majetek nesl zabalený ve dvou arabských šátcích. „Ženu jsem poslal s příbuznými do Pákistánu. Odjeli už před týdnem. Já jsem chtěl zůstat doma, protože jinak nám všechno ukradnou. Buď to stihnou teď talibové, nebo, až přijde do města, Severní aliance. Každá armáda rabuje, s tím se nedá nic dělat, i naše i ruská i americká,“ říká odevzdaně.

Z hlavního afghánského města Kábulu odcházejí lidé – a zase se sem vracejí – už 22 let. Vždy když se má přes metropoli přehnat fronta, dají se davy do pohybu. Mají to již nacvičené. Pro velkou část obyvatel Kábulu se nyní stalo útočištěm Pandžšírské údolí – v jeho jižní části, asi 50 kilometrů od hlavního města, se na skalnatých svazích usadili uprchlíci už před mnoha lety. Teď k nim přibývají další. Místní lidé se k nim chovají zdrženlivě. Amin, velitel hlídky, která střeží vjezd do Pandžšíru, se nám svěřil: „Mohou mezi nimi být i talibové, kteří se snaží zachránit si vlastní kůži. Jde to jen velmi těžko prověřit. Oni si ustřihnou vousy a tváří se jako nešťastníci. Jediná šance, jak je odhalit, je, že je prásknou ostatní uprchlíci. Většinou utíkají po skupinkách, ve kterých každý každého zná, a když tam je někdo, kdo spolupracoval s Talibanem, všichni to vědí. Jenže skoro nikdy to na něj neřeknou.“

Vstupní brána do Pandžšíru je tedy střežena jen symbolicky. Ani závora nebudí dojem, že by právě toto místo bylo nějakou důležitou hranicí. Přesto je. Pod Pandžšírem je ještě několik vesnic, které kontroluje aliance, až ke slavnému letišti Bagrom. „Dnes je kontrolujeme my, zítra tam mohou být talibové,“ tvrdí Amin, který drží v ruce samopal už deset let. „Do Pandžšíru je nepustíme. Když to naposledy zkoušeli, zničili jsme jim šest tanků a pak toho nechali. Ale ty vesnice, které jsou už mimo údolí, mohou zabrat celkem lehce. Proto se uprchlíci hrnou do Pandžšíru a bojí se zůstat tady na jihu.“

Místní obyvatelé se k možnosti, že k nim do obce přijdou talibové, staví celkem lhostejně. „Už tady byli,“ říká stařeček, který velí svým čtyřem synům. Mají „firmu“ na podkovy. Stařec přihlíží a diriguje, synové pracují. „Prostě přišli a nařídili nám, abychom vyhodili televizory. Jenže tady skoro nikdo žádný neměl. To v Kábulu žijí bohatí, tady není elektřina, tak na co televizor? Jinak se vlastně nic nezměnilo. Takže já nikam utíkat nehodlám. Nebojím se ani Bin Ládina. On by muslimům nikdy nic špatného neudělal. Navíc prý teď nepřijdou talibové, ale Američané. Třeba nám tady zavedou elektřinu,“ říká hlava rodiny a žvýká zelený tabák. Bombardování Kábulu ho stejně jako jeho sousedy nijak zvlášť nevzrušuje. Obává se jen, aby mu Američané nezničili dílničku a aby mu jeho syny nechtěli poslat na frontu. „Máme doma zbraně,“ říká hrdě. Dvě starší pušky a jeden samopal. Ale to je pro případ, kdyby někdo útočil na náš dům. Mám ještě čtyři dcery, které bych bránil, kdyby mi kluky vzali do války.“

GENERÁL BOBODJON

Armáda Severní aliance je z 90 procent složena z dobrovolníků. Většina z nich však bojuje pouze v okolí své vesnice. Jen malá část je ochotna pohybovat se po celém Afghánistánu s frontou a bojovat za ideu, podřizovat se příkazům nejvyššího velení, opustit svůj rodný kraj a stát se dobrovolným žoldákem. Kdyby však kdokoliv zaútočil na Pandžšír, i z výrobců podkov a pastevců se stanou ihned mudžáhedíni.


Zástup rekrutů sil Severní aliance pod vedením generála Bobodjona.

Pandžšírské údolí je pokládáno za nedobytné. Právem. Existuje několik odborných knih o devíti neúspěšných ofenzivách sovětské armády, která během okupace Afghánistánu obsadila celou zemi kromě tohoto úzkého proužku. Vládl mu tehdy slavný, dnes už legendární vůdce mudžáhedínů Ahmed Šáh Mas’úd, podle kterého se také dnes údolí někdy říká Masúdistán.

„Byl to výjimečný člověk a on jediný mohl sjednotit značnou část Afghánistánu,“ tvrdí generál Bobodjon, další ze slavných vojevůdců, který se však zdaleka netěší takové vážnosti, jako Mas’úd. Především proto, že Bobodjon byl kdysi kádrovým důstojníkem komunistické prosovětské vlády prezidenta Nadžíbulláha. Bobodjon byl u Nadžíbulláha vojenským velitelem Kábulu. Když ho obléhaly jednotky Mas’úda, rozhodl se přejít na jeho stranu. Město mu de facto odevzdal. Stal se jeho spojencem a dnes je pokládán za jednoho z nejlepších stratégů. Právě proto střeží veledůležité letiště Bagrom, a pokud bude zahájen útok na Kábul, jeho muži půjdou v první linii. Bývalý správce Kábulu zná město i jeho okolí dokonale.

Bobodjon je jediný, kdo za celou dobu našeho pobytu v Afghánistánu pozdvihne ke rtům skleničku s alkoholem. Jak ho našel v zemi, kde platí snad nejpřísnější zákazy na světě včetně totálního zákazu pití alkoholu, nám neprozradil. „Za družbu, za komunism, za naše ialsmaskoje gosudarstvo,“ vzkřikl Bobodjon poměrně slušnou ruštinou a vypil dvě deci tekutiny naráz. „Za Američany pít nebudeme,“ prohlásil rezolutně. „Teď nám pomáhají, když to potřebují, ale když se jim talibové hodili do krámu, tak je zásobovali přes Pákistán zbraněmi a cpali do nich fantastické sumy peněz. Já osobně jim nevěřím a tuším, že s nimi ještě budeme mít problémy.“ Do zákopů se ten den generál nevrátil. Jeho muži mají na pití alkoholu velmi nekompromisní názory a cítí zápach vodky na vzdálenost několika metrů.

UPRCHLÍCI

Část armády generála Bobodjona tvoří i uprchlíci. Často je to pro ně jediná možnost, jak dostávat alespoň dvakrát denně najíst. V uprchlických táborech na jihu Pandžšíru je proto naprostá většina žen, dětí a starých lidí. Oni tábory udržují v relativním pořádku, společně se snaží získat nějaké potraviny a organizují zásobování vodou. Stavba obydlí je také kolektivní dílo. Stejně tak kolektiv doporučil, aby si každý ve svém přístřešku vybudoval protibombový kryt. Stěny si plácají uprchlíci z místní hlíny, ze které se ostatně staví i běžné domy. Místo střechy se však v táborech používají plachty, které jsou pozůstatky někdejší humanitární pomoci. V „domečku“ o velikosti tři krát čtyři metry žije tolik lidí, že se nám je díky neustálému hemžení nedaří spočítat.


Strategicky významná horská cesta z Faizabadu do pandžšírského údolí, které se stává útočištěm stále početnějších uprchlíků před talibanem.

Poprvé si přede mnou ženy odhalují tvář. Všechny mají velké tmavé oči, husté obočí i řasy a přísně tvarovaná ústa. Osoby mužského pohlaví musejí vyjít ven. Ve stanu se shromažďuje neuvěřitelný počet odhalených dívek i stařen, některé mají v náručí usmrkané děti, jiné jsou těhotné. Všechny na mě nenávistně křičí. Pak jedna hystericky chytne do ruky hrnec a strčí mi jeho obsah pod nos. Směs čehosi zeleného zapáchá strašlivě a je jen málo pravděpodobné, že je určena ke konzumaci. Po podrobnějším prozkoumání je konečně jasné, co tito lidé jedí – obyčejnou trávu, o kterou se musí dělit s kozami, krávami a ovcemi, vaří ve vodě a pak s nadějí, že když tráva stačí k obživě dobytku, musí to s ní vydržet i lidé, jedí nechutné lupeny a dětem dávají „výživný“ vývar. Další pochoutkou je upražená kukuřičná mouka, nebo spíš něco mezi moukou a pouhým rozdrceným kukuřičným klasem. Kukuřici získávají od místních obyvatel. Pomáhají na poli a jako odměnu si domů odnesou pár klasů. Jenže jen v jednom táboře žije dnes 7 tisíc lidí a táborů je v Pandžšíru několik desítek. Práci získá jen zanedbatelný počet uprchlíků. S přicházející zimou se objevuje další téměř neřešitelný problém – teplo. Dřeva je v údolí tragický nedostatek, hory jsou kamenité a pár stromů je vidět pouze v úzkém pásu kolem řeky. Ty se však kácet nesmějí. Místní obyvatelé si je chrání, jako by byly ze zlata. Dřevo se kupuje za velmi vysoké ceny. Pro obyvatele uprchlického tábora se tak stává teplo zcela nedostupnou rozkoší. Brzy může v Pandžšíru napadnout až metr a půl sněhu.

„Mouku jsme od humanitárců dostali naposledy před 6 měsíci,“ křičí na mne žena, která nemá v ústech snad ani jeden zub. Je jí asi 30 let a na rukou má dítě stejně bezzubé, jako je sama. Jen děcko má na rozdíl od ní šanci, že mu chrup jednou naroste. „Mléko už vůbec neznáme, chleba také není, jíme horší věci než dobytek. Lidé tady umírají na nemoci, protože jsme všichni hladoví a sklátí nás i chřipka,“ křičí bývalá zdravotní sestra. Z Kábulu odešla před několika měsíci. Pracovala v jedné západní humanitární organizaci, ale pak talibové zakázali cizincům zaměstnávat ženy. „Umřela bych tam hlady dřív než tady. V přírodě i lidé i zvířata vždy najdou něco, co se dá požívat. Navíc je tady alespoň řeka, ve které se můžeme mýt, z hor teče mnoho pramenů s výbornou vodou. Tady je ve srovnání s městem opravdový ráj.“

Starci nakonec hysterické ženy odeženou a s vážnou tváří se nás ptají: „Kolik nám Američané zaplatí za to, že jim dovolíme bombardovat taliby?“ Snaha vysvětlit jim, že věci se mají trochu jinak, je zcela zbytečná. V zimě letošního roku a na podzim roku 2000 zahynulo hlady v severních a severovýchodních provinciích Afghánistánu na 1000 lidí. 800 000 trpí nedostatkem kvalitní stravy dodnes. Většina humanitárních organizací zemi opustila. Za posledních deset let postihlo Afghánistán několik ničivých zemětřesení, v posledních dvou letech největší sucho od roku 1971. Již 22 let se na většině území bojuje. Přesto nám Afghánci tvrdili, že jejich země je Alláhem vyvolená. „Chrání nás,“ usmívali se starci v uprchlickém táboře. „Před čím? No přece abychom se neměli ještě hůř.“

Pokud se chcete dozvědět více o aktuální situaci v Afghánistánu, médiích ve válce nebo české zahraniční politice a krizových oblastech,

Category: 2001 / 12

Zázračné děti zpravidla své úžasné schopnosti v dospělosti zvolna ztrácejí a zařazují se mezi ostatní, málokdy nadprůměrné. Pokud si některé z nich zachová svou výjimečnost v plné síle až do konce života, jistě lze mluvit o miláčkovi božím. Jeden z nich dostal to jméno už do vínku a plným právem: Amadeus.

Wolfgang Amadeus Mozart svým neobyčejným talentem poznamenal všechno, čeho se jen dotkl. K jeho odkazu se dodnes vrací řada umělců, a to nejen hudebníků, ve svých dílech. To se týká i vynikajícího Formanova filmu Amadeus, který zanechal hluboký dojem v každém vnímavém divákovi. A přece v něm něco pro nás podstatného chybělo.

Mozart se narodil v Salzburgu jako syn arcibiskupského dvorního hudebníka, kterým se sám stal už jako třináctiletý. Od svých pěti let komponoval a vystupoval jako klavírní virtuos. Od pětadvaceti, kdy se nepohodl se svým chlebodárcem, žil deset let ve Vídni, jak by se dnes řeklo na volné noze. To mělo i svá úskalí. Zajatec hudby neuznával cenu peněz a nedokázal zabezpečit ani sebe, natož svou rodinu. V posledních letech života zápasil doslova s bídou, a dokonce není známo ani místo jeho posledního odpočinku. Byl pochován kdesi ve společném hrobě chudiny.

Jeho tvůrčí potence byla nesmírná. Jako by byl ztělesněním hudby, která z něj přímo tryskala. Jeho dochovaných skladeb od oper přes symfonie po komorní hudbu je na šest set, z toho čtyřicet symfonií a více než dvacet oper, a jistě se i něco ztratilo. Takové dílo jenom opsat by si patrně vyžádalo delší čas, než byla doba života, kterou osud jeho tvůrci vyměřil. Zemřel 5. prosince 1791 ve věku nedovršených šestatřiceti let.

Cestoval na svou dobu hodně, i když cestování kočárem bylo tehdy zdlouhavé. Přesto projel Německo, Itálii, Francii, navštívil Vídeň a nakonec i Prahu. Na sklonku života si zamiloval město, které mu na rozdíl od vídeňského ovzduší plného intrik dávalo najevo upřímnou lásku a pochopení. Ale scénář filmu se držel své předlohy, a ač byl režisér rodilý Čech a řada scén se natáčela přímo v Praze, skutečná Praha, muzikantská Praha, Praha utěšitelka v něm chyběla.

Mozart byl za posledních pět let života v Praze třikrát, naposled necelé tři měsíce před svou smrtí. Byl tu šťasten a měl tu nejen oddané obecenstvo, ale i osobní přátele. Do Prahy přijel prvně v lednu 1787, když pražské Stavovské divadlo, tehdy Nosticovo, uvedlo jeho operu Figarova svatba, která se tu setkala s nečekanou odezvou. Praha Figarovou svatbou doslova žila, po ulicích zaznívaly popěvky z melodií této opery. Tak obecné nadšení Mozart nikde jinde nezažil. Rozhodl se proto, že svou příští operu napíše pro Prahu, kde byla také uvedena ve světové premiéře ještě v témže roce, 29. října.

Byl to Don Giovanni a jeho uvedení provází i úsměvná historka. Jako nejeden okřídlený génius odpoutaný od skutečnosti ani Mozart neuznával příkazy nabádající k odpovědnosti. Stalo se, že premiéra už byla na spadnutí, a skladatel ještě nedodal předehru. Bydlel tehdy v Praze na Bertramce u manželů Duškových. František Xaver Dušek byl klavírní pedagog a hlavně manžel půvabné zpěvačky Josefiny Duškové, pro kterou přímo Mozart složil překrásnou árii Bella mia fiamma, addio. Josefina byla o třináct let mladší než její choť a o dva roky starší než Mozart. Tehdy jí bylo třiatřicet. Oba patřili k Mozartovým důvěrným přátelům a zlé jazyky tvrdí, že paní Josefina byla ještě něco víc, což při Mozartově povaze je jistě možné.

Jak se blížil den premiéry a Mozart pod malichernými záminkami neustále odbíhal od práce, zoufalá Josefina si už nevěděla jiné rady, než skladatele zamknout v jeho pokoji, dokud ouverturu nenapíše. Je otázka, jestli to není jen půvabná pražská obdoba pohádky, která se o Mozartovi vypráví i leckde jinde. Byl mistr improvizace a nejspíš to vystihuje charakter jeho práce. Ale orchestr skutečně dostal partituru předehry rovnou až při premiéře, když už se scházelo publikum.

Pro Prahu na objednávku českých stavů napsal ještě operu Titus, která byla uvedena při korunovaci císaře Leopolda II. na českého krále v září 1791, opět za přítomnosti autora. Don Giovanni má ve Formanově filmu přímo osudovou úlohu, ale o Praze zde opět není ani zmínka. Musím říct, že mě to zamrzelo, i když to chápu. Pro celkovou pochmurnou atmosféru závěru filmu se tyto pražské světlé chvíle Mozartova života ani nehodily. Ale pro něj, pro naše předky, stejně jako pro nás, byl tehdejší Mozartův pobyt v Praze naplněn štěstím a dodnes tak zůstal v radostné a hrdé vzpomínce.

Category: 2001 / 12

Rajecká Lesná by zůstala neznámou vesničkou uprostřed slovenské vysočiny. Kdyby se nestalo, že…

Už 81letý Jozef Pekara vytvořil z lipového dřeva, motorků ze stěračů automobilů a kožených bužírek podobu Slovenska, od Bratislavy po Košice, takzvaný Slovenský betlehem. Dnes se na něj jezdí dívat turisté nejen z Evropy, ale i ze zámoří. Malou vesničku proslavilo dvacet let práce šikovného řezbáře.


V roce 1980 začal dnes 81letý Jozef Pekara s vyřezáváním unikátního betlému.

KDE LIŠKY DÁVALY DOBROU NOC

Nebýt velikého billboardu u silnice, málokterý turista by zabočil na vedlejší silnici vedoucí ke kostelu a faře v samém srdci vesnice. Ze zastaralého pouličního rozhlasu se nejdříve ozve nepříjemné chrčení a až potom slovo k nedělnímu popoledni. Hlas představeného církve se rozléhá po vesnici a není místo, kam by před ním mohl člověk uprchnout. Obzvlášť ve chvíli, kdy si řečník neodpustí kritický názor na moderní komunikační technologie, jako jsou počítače a Internet. Udivuje mě vůbec, že ví, o čem je řeč. Ve vesnici rozhodně na internetovou kavárnu nenarazíte. Atmosféru Kafkových románů narušuje tiché klábosení dvou sousedek, dva muži nadávají na všechno živé i neživé. „Ani to pivo není, co bývalo,“ posteskne si jeden z nich s tupým výrazem opilce. Před chvílí otevřeli hospodu spojenou s koloniálem. „Jak staré je pravidlo: ženy nakoupit, muži na pivo,“ pomyslím si. Kousek za vesnicí otec se synem sekají trávu a starší paní obrací seno na malé zahrádce. Dva muži si u vodního pramene za vesnicí nabírají vodu na týden dopředu. Vesnice Rajecká Lesná by byla jako vystřižená z pohádky, kde lišky dávají dobrou noc. Nebýt každodenních návštěv autobusů a aut z celé Evropy. Jen těžko by však majitelé domků mohli vyvěsit cedule Zimmer frei na nově natřené dřevěné ploty a ani tolik halušek s brynzou by se neprodalo v nedaleké krčmě, kdyby před šesti lety Jozef Pekara prodal svůj betlém do zahraničí, nebo ho vůbec nepostavil.

DRUHÝ ŽIVOT OD BOHA

Jozef Pekara se věnuje řezbářskému řemeslu už od dětství. Narodil se roku 1920 a většinu života strávil s dlátem, dřevem a smirkovým papírem v divokém kraji hor, potoků a řemesel. Pochází ze čtyř dětí a řemeslu se vyučil u mistra Brejštenského jako jeden z jeho osmi učňů. Prvním dílkem mladého malíře byla notoricky známá postava – Jánošík. Pod dohledem mistra si postavu sám navrhl, vyřezal a brzy sklidil první úspěch. Za Jánošíka dostal první cenu a sto korun odměny, které utratil za papír a barvy na malování. V roce 1980 odešel do důchodu a v té době poznává světlo světa první část betlému: Ježíšek s Marií a Josefem.






Do lipového dřeva jsou vyřezány všechny tváře Slovenska. Osm a půl metru dlouhý betlém oživuje 170 postaviček, některé se dokonce pohybují.

„Předlohou pro postavičky mi byly figurky z mých minulých prací, kdy jsem jezdil po Čechách, Moravě a Slovensku a vyráběl postavy lidové kultury. Inspiroval jsem se také ze zachovalých spisů a z vyprávění starších lidí, kteří pamatují staré dobré časy,“ vypráví pan Pekara, zatímco si návštěvníci prohlížejí betlém, aniž by věděli, že kousek od nich sedí autor obdivovaného díla. Pokud ho ale poznají, přicházejí k němu jako k modle. „Někteří lidé se mě ptají, jestli bych nechtěl vyobrazit celou Evropu nebo svět. To víte, že ano. Jenomže bych musel dostat od boha druhý život. Pak bych věnoval dílu celý život a vytvořil bych nejen svět, ale i vesmír,“ dodává. Jeho zjizvená ruka je skutečným svědectvím, že řezbářství je pro něj vášní, zábavou, prací, osudem.

OD JEŽÍŠKA K CELÉMU SLOVENSKU

Výroba betlému byla rozdělena do dvou časových etap. V roce 1980, kdy začal se stavbou jesliček, ani netušil, jaké velikosti a rozsahu jeho práce nabude. „Začal jsem si vlastně vyřezávat jen pro sebe. Byl jsem v důchodu, ale nedokázal jsem jenom nečinně sedět a věnovat se zahradě. Řezbářství mě v životě natolik uchvátilo, že není dne, abych nevzal do rukou dláto a dřevo. První část byla pro mě velice osobní, protože jsem věřící a postavy Ježíška, Marie a Josefa jsou pro mě posvátné. Ale řekl jsem si, že tam chybí ovečky, hudba, lidé, a betlém se začal pozvolna rozrůstat, až jsem pokryl celé střední Slovensko. Trvalo to asi 9-10 let, než jsem vyřezal postavy, domy, stromy a vymyslel způsob, jak přimět figurky k pohybu. Také jsem často přemýšlel o smyslu celé věci a mnohokrát jsem skončil, abych po týdnu začínal s novým zápalem znovu,“ vypráví řezbář o první části Slovenského betlehemu. Kostra betlému mezitím opustila jeho obývací pokoj a přesunula se do malého přístřešku na zahradě. Shromáždil úspory, nakoupil další kvalitní dřevo a pustil se do dalšího vyřezávání. Přestože žádné z jeho dětí nepodědilo řezbářskou vášeň, podporovala ho během výroby betlému celá rodina a příbuzní.

Střední Slovensko bylo po více jak devíti letech hotové. Jakmile přátelé Jozefa Pekary pohyblivé dílo viděli, přesvědčili řezbáře, aby pokračoval a vytvořil maketu Slovenska se všemi pozoruhodnostmi, zvyklostmi a tradicemi. „Jakmile jsem spatřil betlém, obzvlášť v pohybu, vrátila se mi síla a vůle pokračovat v díle. V té době jsem se domlouval s opatem z Rajecké Lesné, kde bychom mohli postavit betlém pro veřejnost. Moje zahrada už byla velmi malá a na kusy rozdělaný dřevěný výtvor potřeboval nejméně 10 metrů na délku ke konečné instalaci. Nakonec jsme se dohodli a kousek od kostela v Rajecké Lesné vyrostla nová dvoupodlažní budova určená pro betlém,“ pyšní se řezbář. Ostatně má na co.

Slovenský betlehem je vyroben z národního stromu – lípy. Betlém je dlouhý 8,5 metru, široký 2,5 metru a vysoký 3 metry. Tvoří ho 170 postaviček, z nichž některé jsou uvedeny do pohybu systémem motorků od stěračů starých trambusů a osobních aut. Motorků je celkem pět a pomocí kožených pásků nebo bužírek od šicích strojů je síla převáděna na ostatní pohyblivé figurky, od rolníků po stavění májky, od nádeníků po kováře.

„Betlém vypadá, že je zcela hotov. Ale i dnes stále něco vylepšuji a předělávám,“ dodává Pekara. „Jsou to sice maličkosti, ale chci, aby dřevěné postavičky byly perfektní v každém detailu, aby lístky na stromech byly právě takové, jaké vidíte v přírodě, aby ovce byly k nerozeznání od pravých. Také musím dohlížet na motorky, vyměňovat kožené pásky… hm, je toho ještě dost, co mohu dělat.“

Category: 2001 / 12

Když před deseti roky – 19. září 1991 – našli turisté v Hauslabově sedle (3279 m n. m.) v Ötztalských Alpách mrtvolu muže, jehož polovina těla se objevila nad sněhem, nikdo z nich netušil, že se jedná o objev důležitější než nález hrobky Tutanchamóna. Mrtvolu považovali za tělo horolezce. Naštěstí se na místě objevil známý horolezec Reinhold Messner, který okamžitě pochopil, že nejde o mrtvolu z 19. století, ale o vzácný archeologický nález.

PRAČLOVĚK VE VÁNICI


Slavný Ötzi
Reprofoto z knihy DER MANN AUS EIS

Odborníci zpočátku nevěřili, že by mrtvola mohla vydržet v ledu 5000 let. Radiokarbonová metoda totiž určila za nejpravděpodobnější, že pračlověk, jemuž se začalo říkat Ötzi, žil v době 3200 let před Kristem. Byl to zřejmě pastýř, který zahynul ve sněhové vánici. Šťastný souběh náhod umožnil, aby Ötzi, který krátce po smrti zapadl sněhem, nikdy nerozmrzl. Sedlo, v němž byl Ötzi nalezen, je jakousi náhorní plošinkou, takže mrtvé tělo se nedostalo do drtícího ledového proudu. Přitom není jistě bez zajímavosti, že podle pozdějších výzkumů se tělo Ötziho za tu dobu objevilo na povrchu sněhu přibližně šestkrát. Jak ukázal pozdější průzkum ledovce, dochází za příhodných podmínek, kdy větry z pouště navanou do Alp písek, k znečištění jeho povrchu a k přeměně světelné energie na tepelnou, což způsobuje roztávání ledovce. Tento úkaz trval vždy jen několik dní, než opět tělo zapadlo sněhem. Za poměrně složitých okolností byl mrtvý vyproštěn z ledu a převezen do chladírny ústavu soudního lékařství. Tam se mimo jiné prokázalo, že muž byl delší dobu nemocný a zemřel ve věku 35 až 40 let.

Několik metrů od Ötziho byly nalezeny předměty, které v evropské archeologii nemají obdobu. K základní výbavě patřil opasek z kůže tura s taškou podobnou dnešní „ledvince“. V ní měl škrabadlo, vrták a čepelku, v jejíchž prohlubeninách bylo nalezeno peří používané k úpravě šípů. K jídlu si nesl kus kozorožce alpského a jako pochutinu plod trnky. Oheň rozdělával pomocí uhlíků, které nosil v nádobě z březové kůry. V nádobce byla výplň ze zelených listů javoru mléče, které byly místy propálené uhlíky z různých druhů dřevin. U pasu měl drobnou pazourkovou dýku s jasanovou rukojetí. Na ostření dýky používal dokonalý retušér. Tento nástroj, jenž ještě nikdy nebyl nalezen, vypadá jako hrubá tesařská tužka. Do větve je zapíchnutá dlouhá kost, kterou se pomocí drobných úderů a tlaků ostřily pazourkové nástroje. Ötzi měl na sobě čepici z medvědí kůže, jelenicové legíny, plášť, zástěru, vrchní nepromokavý oděv z trávy, jaký se v Alpách nosil ještě v 18. století, a boty. A právě ty se staly předmětem výzkumu se senzačním odhalením, na jehož konci byl výstup do místa, kde byl Ötzi nalezen, v replice jím používaných bot. Ten výstup se konal přesně deset let po nálezu Ötziho těla a uskutečnila ho čtveřice Moravanů ze Zlína, kteří tak potvrdili výsledky výzkumu doc. ing. Petra Hlaváčka a jeho spolupracovníků z technologické fakulty Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.


Tělo pastýře, který dostal 5000 let po své smrti jméno Ötzi, se objevilo na povrchu celkem šestkrát, ale vždy jen na několik dní.
Reprofoto z knihy DER MANN AUS EIS

PANTOFLE Z MEDVĚDÍ KŮŽE

O Ötziho byl samozřejmě velký zájem. V první řadě se muselo prokázat, zda nejde o podvrh za účelem zvýšení turistického ruchu v této málo navštěvované oblasti. Na výzkumu se podílela stovka odborníků. A protože docent Hlaváček má za sebou bohatou výzkumnou činnost týkající se historické obuvi (mj. držel v ruce sandál Jana Křtitele, popisoval a hodnotil holínky Albrechta z Valdštejna a boty z období Rudolfa II.), zajímal se o zbytky obuvi Ötziho, uložené v Mohuči. Obuv byla značně destruovaná a šlo o to prokázat, zda k poničení došlo ještě za života Ötziho, či zamrznutím v ledovci, a jaká byla izolační schopnost sena mezi nohou a klenbou obuvi. Když Hlaváček uviděl zbytky obuvi, napadlo ho, že by se vše dalo objasnit zhotovením repliky Ötziho obuvi. Tento nápad byl přijat a on se stal s číslem 86 členem mezinárodního výzkumného týmu. Trvalo však dva roky, než mohl v roce 1994 změřit Ötziho chodidlo. Zpočátku byla mumie studována pětkrát týdně, ale studijní doba se časem podstatně zkracovala a čekací doba prodlužovala.


Při výrobě repliky obuvi vyšlo najevo podle vedení uzlíků, že výrobce byl levák. Protože Ötzi byl pravák, muselo již v té době docházet k dělbě práce.
Foto: Jaroslav Vaculík

Na těle mumie se objevily plísně a také ozáření z blesků fotografů jejímu stavu neprospělo. Hlaváček byl jedním z posledních, kteří se k Ötzimu dostali. „My jsme už nemohli fotografovat, a tak jsme použili modelářský konturograf, což je takový držák s pohyblivými lamelami, a tím jsme otlačovali jeho nohy. Otisk se odnesl na chodbu a tam se to fotilo,“ říká docent Hlaváček.

Když jsem ve Zlíně uviděl repliku Ötziho bot, nechtělo se mi věřit, že by se dalo v něčem takovém, co připomínalo pantofle, v jakých se za mého mládí chodilo do chléva, dalo brouzdat ve sněhu po Alpách. Brzy jsem však nepřestal vycházet z údivu. Původní podešev byla z medvědice, což je velice řídká useň. Problém spočíval v tom, proč Ötzi používal na nejzatěžovanější část obuvi obtížně sehnatelnou a na odolnost nepříhodnou medvědí kůži, která navíc není schopna vydržet za normálních podmínek, natož pak ve vysokohorském terénu. Přitom člověk z pozdní doby kamenné již pěstoval dobytek a mohl tedy použít hovězinu. „Muselo to být z rituálních důvodů. Ötzi měl i čepici z medvědí kůže a přírodní národy měly představu, že jim to dodává ochranu i sílu medvěda,“ znělo vysvětlení docenta Hlaváčka. Zajímavé zjištění se týkalo řemínku z teletiny, jímž byla obuv propojena. Původně byl jeho význam definován jako protiskluzný. Hlaváček však argumentoval, že při sestupu z kopce i výstupu do kopce se našlapuje bočně, a protože našel v torbě podobný náhradní řemínek, dospěl k závěru, že se jedná o nejstarší opravu obuvi.

K mnohem závažnějšímu zjištění se došlo při zhotovování repliky Ötziho obuvi. Zhotovoval ji Václav Gřešák, vedoucí technologických laboratoří na fakultě, velice zručný člověk, vyrábějící westernová sedla pro Hollywood. Při sestrojování mřížky z lipového lýčí, která tvoří klenbu obuvi, na niž je připevněn vršek boty, si povšiml, že podle zákrutů a uzlíků musel být původní výrobce levák. Jenomže Ötzi byl pravák! Z toho vyplývá, že Ötziho obuv zhotovil někdo jiný, a dokazuje to, že k dělbě práce došlo mnohem dříve, než se dosud tvrdilo. Patrné je to i u legín, na nichž jsou vedle jemných stehů i hrubošité.

Největším problémem bylo určení způsobu, jímž byla kůže vyčiněna (vydělána). Je to fyzikálně-chemický proces, po němž bílkovina kolagen nepodléhá hnilobnému procesu a zachovává si nejen své fyzikální vlastnosti, ale získává i nové. Činěním se kůže mění v useň. Useň je tedy chemicky a mechanicky vyčištěná kůže živočicha, odchlupená a zbavená podkožního vaziva. Při solení a loužení se rozpustí mezivláknité bílkoviny a zůstane čisté kolagenové vlákno. „Byli jsme si jisti, že se v té době nemohlo používat činění tříslem z kůr stromů a rostlin obsahujících vysoký podíl třísla, a tak jsme došli k závěru, že kůže byla činěna tukem. Ne každý tuk však lze použít.Ve spolupráci s odborníky z Innsbrucku jsme zjistili, že existují záznamy o zpracování kůží primitivními národy pomocí směsi mozku a jater. Játra odbourávají tuky a sloužila jako emulgátor,“ vysvětluje Gřešák.

DO HOR S PRAVĚKÝMI BOTAMI


Účelem expedice byl archeologický experiment – dojít v replice Ötziho obuvi až na ledovec, na kterém byl nalezen.
Foto: Jaroslav Vaculík

Když se podařilo získat kůži medvěda, započalo se na zahradě V. Gřešáka. Činění kůží je mechanický i chemický proces a za časů Ötziho se mízdření a odchlupování muselo provádět rovněž primitivními dřevěnými a kamennými nástroji. Dnes by se už daly použít dokonalejší nástroje, ale Gřešák přijal výzvu a používal jen to, co Ötzi musel, nebo mohl znát. Pazourky dokázal dokonale odstranit podkožní vazivo i chlupy. Rozkládající se mozek i játra páchly stejně jako za dob Ötziho a podle Gřešákových slov přilákaly všechny mouchy z okolí deseti kilometrů. Člověka přitom napadne, jak asi vypadal starověk? Konečně se podařilo kůži vyčinit a mohlo se přistoupit k zhotovování replik. Jenomže vyskytl se další problém, a tím bylo seno. „Při použití běžného sena jsme jím nedokázali nohu omotat. Pomohl opět Vašek Gřešák, který přinesl seno z Valašska, kde se mu říká ‚medvědí tráva‘. Je to travina s převládající listovou částí a nemá stonky. Na Valašsku se tím vycpávaly matrace,“ vysvětloval docent Hlaváček. Konečně byla replika obuvi dokončena a v laboratorních podmínkách se zjistilo, že tepelně izolační vlastnosti sena v původní tloušťce a podobě jsou lepší než u moderní trekkingové obuvi! Dalším zjištěním bylo, že v této obuvi se nemůže udělat puchýř. Při správném vycpání senem nevznikne žádný místní tlak, a pokud by vznikl, tak ho síť z lýčí rozloží na větší plochu. Až dosud se tvrdilo, že neexistuje bota, která by nezpůsobila otlak.

Výstup na ledovec v obuvi, kterou nosil Ötzi, začal 19. září 2001 ve výšce 1900 m n. m. Napadla pěticentimetrová vrstva sněhu, která pomalu roztávala. „Po šlápnutí do vody nebyla medvědí kůže schopna zabránit promočení, a každý z nás pocítil chlad a vlhkost. Obojí však po dvou krocích zmizelo, noha si v seně vyhřála místo, vrstva sena působila jako neoprenový oblek a původní dojem propocené obuvi a chladu se změnil v příjemný pocit, což nikdo nečekal.“ Tak popisoval docent Hlaváček své dojmy a pocity. Dalším překvapením bylo zjištění, že i když se šlo nerovným terénem s výčnělky, byl pocit únavy nohou po dvou dnech daleko menší, než kdyby se chodilo dvě hodiny po rovném tvrdém terénu. Ačkoliv se podle vyjádření docenta Hlaváčka vyzkoušela tlumivost nejrůznějších stélek, taková účinnost komfortu z hlediska nášlapných sil nebyla zjištěna u žádného ze zkoušených materiálů. Cestou k mohyle, postavené v místě nálezu Ötziho, se vystřídaly všechny povětrnostní podmínky. Při nejnižších teplotách se na okraji obuvi vytvořila ledová krusta, která zabránila cirkulaci vzduchu a nohu dokonale izolovala. Ostatně o kvalitě Ötziho obuvi svědčí vyjádření horolezce V. Pátka, který po výstupu prohlásil, že není v Evropě hora, která by se nedala v této obuvi zdolat!

Category: 2001 / 12

Indický subkontinent je po Číně a Japonsku třetí nejvýznamnější čajovou oblastí na světě. Avšak jen málo lidí, kteří si na vynikajícím ásámském, dárdžilingském či cejlonském čaji pochutnávají, si uvědomí, že před pouhými sto sedmdesáti lety indický čajový průmysl neexistoval. Počátky pěstování vonných lístků v zemích na jih od hradby Himálaje jsou spojeny s pronikáním bílých kolonizátorů do Orientu a obestřeny aureolou dobrodružství. Krátké, ale vzrušující a barvité dějiny indického čaje zaplňují odvážní, ctižádostiví muži a provází je bezohledné mýcení a vypalování panenských džunglí i obrovské zisky obchodních společností.

ŘÍŠE, NAD KTEROU SLUNCE NEZAPADÁ

Tak nadneseně nazývali Angličané v 18. století své impérium zasahující do všech pěti kontinentů. K jejich nejcennějším klenotům patřila Indie.

Počátkem sedmnáctého století Holanďané, Francouzi, Dánové i Angličané postupně zakládali tzv. Východoindické společnosti (East India Company), které oplátkou za jistý podíl ze zisku získaly od svých vlád monopol na obchod s východními zeměmi. Východoindické společnosti sehrály v dějinách Asie nejen ekonomickou, ale i politickou roli. V 17. a hlavně v 18. století měly na získaných územích téměř neomezené možnosti: mohly vyhlašovat zákony, vykonávat soudní moc, budovat vlastní armádu, razit mince… Britská Východoindická společnost se zaměřila na obchod s indickým textilním zbožím, bavlnou a hedvábím, který jí přinesl pohádkové zisky.

Na počátku 19. století už Britové ovládali téměř celé území indického subkontinentu. Kalkata, kterou vystavěli na počátku kolonizace roku 1690 takřka na zelené louce, se rozrostla na opravdové velkoměsto s více než půl milionem obyvatel. Do Indie se hrnuly stovky mladých Britů v touze najít dobře placenou práci ve službách Východoindické společnosti jako úředníci, diplomaté, správci, vojáci. Z chladného Albionu si přinášeli zvyk popíjet čaj ráno, v poledne i večer. V samotném Londýně se tenkrát pilo víc čaje, než v celé tehdejší Indii! Navíc se vědělo, že převařená voda chrání před střevními potížemi a tropickými nemocemi. V Indii byl však k dostání jen čaj čínský a s jeho dovozem nastaly potíže. Vážnost situace dokumentuje dopis, který z Anglie poslal Mr. Walker generálnímu guvernérovi Indie, lordu Bentinckovi:

„Konzumace čaje se v naší zemi po mnoho let neustále zvyšuje. Stal se luxusem pro všechny vrstvy, a dá se říci, že i součástí běžné stravy. Někde se pije čaj třikrát až čtyřikrát denně. Pití čaje natolik splynulo s místními zvyky a obyčeji, že se stalo téměř nepostradatelným. Je proto ve státním zájmu poskytnout více záruk pro plynulé dodávky čaje do Anglie. V současné době jsme závislí na tolerantním postoji čínské vlády, ten se však může velmi rychle změnit…“

Znalosti kolem pěstování a zpracování čaje Čína úzkostlivě tajila a střežila. Vývoz semen či keřů byl zakázán pod vysokými tresty. Přesto od konce 17. století probíhaly pokusy s vysazováním semen čínských čajovníků v jiných oblastech zeměkoule. Nedařilo se. Čajové keříky byly zvyklé na určitou půdu a klima, novopečení pěstitelé neměli dostatek znalostí a zkušeností.

Potíže s vypěstováním čajových keříků z dovezených čínských semen spolu s nestabilní politickou situací v Číně, ohrožující pravidelné dodávky na žíznivý anglický trh, vedly ke zrodu myšlenky, že by se v nížinách pod Himálajem – v Ásámu – mohly najít odolné divoké čajovníky, jejichž semena by se dala na vhodném místě vysadit a rostlina zkultivovat. A tak se do ásámské džungle ve dvacátých letech devatenáctého století vydali první průzkumníci.

ČAJOVÉ DOBRODRUŽSTVÍ BRATŘÍ BRUCEOVÝCH

Píše se rok 1823. Major Robert Bruce, správce nejvýchodněji položené obchodní stanice Východoindické společnosti v Ásámu, se vydává na cestu, která v budoucnu hospodářsky i sociálně ovlivní osudy nejen Indie a Číny, ale také celého světa. Nebýt čajové produkce, je dnešní Indie určitě chudší. A nebýt pití čaje, přijde i o kus současného svérázu.

Už dříve se major Bruce pohyboval v neprobádaných džunglích kolem Brahmaputry a obchodoval s místními obyvateli i s dvorem místního panovníka z kmene Ahómů. Tentokrát má jiný cíl: chce najít divoké čajovníky a získat jejich semena. Když dosáhne Sibságaru v horním Ásámu, podaří se mu získat přízeň náčelníka kmene Singpho. Bísa Gaum ho několik týdnů provází bažinami kolem řeky i hornatými oblastmi a spolu se jim podaří objevit řadu divokých čajových stromů, vysokých až šest metrů. Major si odváží vzorky a také slib náčelníka, že pro něho bude sbírat čerstvá semena, pro která si příští rok Bruce určitě přijede.

Ale všechno je jinak! V roce 1824 major Robert Bruce nečekaně umírá a Barmánci po pěti letech příměří napadají Ásám a postupují po proudu Brahmaputry na západ. Do hry vstupuje mladší bratr majora Bruce. Charles Alexander je také voják a navíc zkušený námořník. Je dobře informován o Robertových aktivitách, ale na čaj teď nemá ani pomyšlení. Ahómský panovník se obrací na Brity, aby mu pomohli vpád Barmánců odrazit. Protože to patří k jejich výsostným zájmům, Britové vyhlašují Barmě válku a útočí nejen po Brahmaputře, ale snaží se ji dobýt mohutným náporem z Bengálského zálivu. Charles Alexander je velitelem říčního člunu H. M. Diana vyzbrojeného malorážným dělem. Barmánci se rychle stahují zpět. Britové využívají situace a většina území Ásámu se definitivně dostává pod jejich kontrolu.

Po skončení bojů se Charles Alexander Bruce snaží dokončit dílo svého bratra. Vyhledá náčelníka Bísu Gauma, jenž nezapomněl na svůj slib. Sesbíraná semena divokého čajovníku posílá Bruce mladší do Guváhátí svému příteli kapitánu Davidu Scottovi, zástupci guvernéra Ásámu, který je vysadí na své zahrádce. Část semen, spolu se vzorky listů, jde k odborné expertize do Kalkaty, podstatný díl semen si však Charles Alexander Bruce ponechává pro sebe s utkvělou myšlenkou divoký čajovník zkultivovat. V roce 1826 se usazuje v Sadiji, malé osadě ležící v horním Ásámu, tam, kde divoká řeka Brahmaputra vytéká ze skalnatých soutěsek a rozlévá se do širokých rovin. Mýtí džungli a zakládá první plantáž.

V Kalkatě však experti docházejí k závěru, že se jedná o pouhé odrůdy botanického druhu kamélie, a nikoliv o čajovník. Tento názor zastávají i poté, když v roce 1831 obdrží další vzorky původních čajových kultur z Ásámu. Zda byla příčinou nezkušenost vědců, či snaha chránit obrovské zisky Východoindické společnosti z dovozu čínského čaje do Anglie, se už nikdo nedozví.

Bruce mladší a jeho přátelé však vytrvali a ásámský čajovník je roku 1834 konečně správně identifikován. Kalkatští botanici totiž obdrží další semena a keříky s kompletní sadou vzorků zahrnující čajové listy, plody, květy, a dokonce zpracovaný čajový list, tak jak jej používají místní kmeny na přípravu tradičního čajového nápoje.

Charlesovi Alexandru Bruceovi, který ze své plantáže v Sadiji už od roku 1826 opakovaně dodával vzorky semen a listů divokého čajovníku, se dostalo satisfakce. Byl jmenován vrchním správcem čajových plantáží v horním Ásámu s měsíčním platem 400 rupií.

Ustanovený čajový výbor, složený z botaniků a dalších expertů, však došel k závěru, že Ásám bude lepší osázet osvědčenými čínskými semeny.

ČíNSKÝ ČAJOVNÍK V INDII

Je zvláštní, že kdykoliv byl na začátku 19. století učiněn pokus vysázet v Indii čínské odrůdy čaje, nedopadlo to dobře. Říkalo se, že Číňané používají nejrůznější triky a úskoky, aby zabránili rozšíření čínského čaje mimo území Číny, a dříve než prodají semena cizincům, je uvaří, aby nemohla vyklíčit. Keříky čajovníků naložené na loď ve zdánlivě dobrém stavu byly často přivezeny uvadlé, odumírající či napadené plísní. A když už se podařilo dovézt sazenice i semena bez úhony, čaj z nich získaný nikdy nedosahoval kvality čaje zpracovaného v Číně.

I tajemství výroby čaje Číňané žárlivě střežili. Tento problém měl vyřešit nábor čínských dělníků do Ásámu. Ti však většinou pocházeli z pobřežních oblastí jižní Číny a o pěstování a zpracování čaje neměli ani ponětí.

Průběhem let se ukázalo, že Bruceova volba vysázet na plantážích odrůdy místních čajovníků má vynikající výsledky. Neúnavně experimentoval i se zpracováním čaje. Jeho dlouholetá usilovná práce konečně přinesla ovoce. V květnu 1838 bylo na palubu lodě Calcutta naloženo osm dřevěných bedniček s třemi sty padesáti librami ásámského čaje. O osm měsíců později loď přistála v Londýně. V aukční síni v Mincing Lane, středisku obchodu s čajem, se 10. ledna 1839 konala historická aukce: všech osm beden bylo prodáno kapitánu Piddingovi za neuvěřitelně vysokou cenu. Experti označili zboží za velmi kvalitní čaj, jaký bývá obvykle dovážen z Kantonu. První sklizeň z Ásámu vyvolala mezi obchodníky nadšení. Znamenala významný bod v dějinách koloniální říše: Británie se stala producentem čaje.

Za svoji průkopnickou práci nebyl Charles Alexander Bruce příliš oceňován. Když v šedesátých letech v Ásámu došlo k potížím s pěstováním čaje, Ásámská společnost ho ze svých služeb propustila. Zemřel v dubnu roku 1871 ve věku 78 let. Je pochován v ásámském městě Tézpuru na neudržovaném hřbitově dávných bílých osadníků. Na náhrobku je kromě jména a dat vytesán nápis: Objevitel čajovníku v Ásámu.

ZROD DÁRDŽILINGU


Čajové plantáže v Dárdžilingu. Toto místo bylo původně rekreačním střediskem pro britské důstojníky a úředníky. Jeden z nich tu zasadil několik čajových keříků a odstartoval tak zdejší čajový boom.

V roce 1828 postupovali dva britští důstojníci podél řeky Tisty směrem na Sikkim, kudy vedla frekventovaná karavanní stezka z Indie do Tibetu. Měli za úkol provést inspekční cestu na hranicích vlivu britské Východoindické společnosti a Sikkimu. Protože stezka byla zaplavena rozvodněnou řekou a na několika místech ji přerušily sesuvy půdy, vydali se oba Britové do hor. Z hustých džunglí se jim podařilo vystoupat do výšky nad dva tisíce metrů, na hřeben táhlého kopce v předhůří Himálaje. Před nimi se rozprostřela úžasná vyhlídka na panorama špičatých, ledem pokrytých hor v čele s Kančendžengou, třetí nejvyšší horou světa. Při pohledu zpět spatřili nekonečné pláně táhnoucí se až ke Kalkatě. Od domorodců z kmene Lepčů se dozvěděli, že toto čarokrásné místo nazývají Dordže Ling – Sídlo blesků.

V chladivém vzduchu hor se oběma důstojníkům dobře dýchalo. Když se vrátili do horkem zmámené Kalkaty, napadlo je, že by Dordže Ling mohl být rekreačním střediskem pro britské důstojníky a úředníky a zároveň klíčovým kontrolním stanovištěm nad stezkou mezi Tibetem, Sikkimem a indickými rovinami. Od nápadu k činu nebylo daleko.

První plantáže tu byly založeny kolem roku 1847. Pět let předtím si několik čajových keříků vysadil na zahrádce u svého bungalovu zdejší vojenský lékař, a později správce oblasti, dr. A. Campbell. Právě na základě jeho zkušeností začala britská vláda podporovat zakládání zdejších čajových plantáží. Obyvatelé Anglie požadovali stále více voňavých lístků, čajová horečka byla na vzestupu…

Plantážníci sázeli především čínské odrůdy čaje a byli s nimi ve zdejší horské krajině úspěšní. Ásámské čajovníky se do těchto míst dostaly až o hodně později. Roku 1852 se rozběhla komerční výroba čaje a počet čajových zahrad, jak se místním plantážím říká, každoročně stoupal. V roce 1866 se v Dárdžilingu produkovalo více než dvacet tisíc kilogramů čaje. Za další čtyři roky tu existovalo padesát šest plantáží o celkové ploše přes čtyři tisíce hektarů. A produkce se zvýšila na neuvěřitelných sedmdesát tisíc kilogramů.

Plantážníci dali svému městu lichotivé přízvisko: Královna hor. Jiní se na Dárdžiling dívali kritičtěji. Například francouzský cestovatel Ferdinand Goetel, který v knize Voyage aux Indes (Cesty po Indii) vydané v roce 1939 píše: „Čajoví plantážníci se stali pravými pány Dárdžilingu. V budoucnosti budou jistě schopni překonat řadu překážek, zdolat všechny nesnáze, proniknout houštinami a dostat Dárdžiling do kontaktu s celým světem. Avšak nyní Dárdžiling připomíná bizarní tábor kočovníků ze severu posazený na vrchol divoké hory.“

Navzdory tomuto tvrzení je dnes Dárdžiling přitažlivým, romantickým městečkem s domy působivě rozhozenými po strmých stráních, kde můžete potkat zajímavé lidi z celého světa a vypít šálek místního čaje ochuceného úchvatným pohledem na bělostnou strhující krásu Himálaje.


Dárdžiling – městečko s domy působivě rozhozenými po strmých stráních, přívětivé k cizincům a obklopené Himálajem v čele s třetí nejvyšší horou světa Kančendžengou.

ŠAMPAŇSKÉ MEZI ČAJI

Čaj z dárdžilingských plantáží se považuje za světovou špičku. Horské klima a dostatek slunce dodávají nápoji proslulé aroma a delikátní chuť. Nejkvalitnější lístky, vysoce ceněné na čajových burzách, se sbírají na jaře. Na začátku dubna probíhá tzv. first flush – první sběr, o šest týdnů později second flush. K jedinečné chuti dárdžilingského čaje přispívá i vysoký obsah tipsů – výhonků z vrcholku větvičky. V oblasti se nachází osmdesát šest rozdílně velkých plantáží o celkové rozloze devatenáct tisíc hektarů. Zaměstnávají přes padesát tisíc pracovníků, dalších patnáct tisíc dělníků je najímáno na sezonní práce. Z továren na zpracování čaje každoročně proudí až jedenáct milionů kilogramů čaje. V Dárdžilingu se sice produkuje jen něco málo přes 1 % celkové indické úrody čaje, zato však té nejlepší. Ten, kdo dárdžilingský čaj nazval šampaňským mezi čaji, určitě nepochybil.

Je s podivem, že v Indii neexistují speciální čajovny. Dobře servírovaný čaj se v Indii samozřejmě dá popíjet na mnoha místech – především v luxusních hotelích, jako jsou Taj Mahal v Bombaji nebo Imperial v Dillí, a řadě dalších. Vybrané porcelánové či stříbrné nádobí, úslužní číšníci v orientálních livrejích, obřadné servírování. Atmosféra drahých hotelů je však natolik mezinárodní, že podobně můžete popíjet čaj v Paříži, New Yorku nebo Rio de Janeiru. Ale jak je to s čajem přímo v centru čajového dění – v Dárdžilingu?

Čaj se všude prodává, někdy dokonce v hezkých krabičkách, ale když si nápoj připravíte, dojde k rozčarování. Koupili jste si čaj nevalné kvality. Veškerá úroda ze zpracovatelských závodů totiž musí jít nejdříve do Kalkaty, kde zkušení ochutnávači přidělí čajovým lístkům jakostní třídu. Nejlepší sorty se vyvážejí do světa. Do Dárdžilingu se vrací jen čaj průměrné či podprůměrné úrovně.

Ještě horší je to v Dárdžilingu s čajovnami. Restaurací je všude dost, ale nabídka se omezuje pouze na běžný druh čaje podávaný v otlučených hrnečcích nebo skleničkách, navíc, jak je v Indii zvykem, s mlékem a náramně oslazený.

OD KÁVY K ČAJI, ANEB PŘÍBĚH SRÍ LANKY

Čaj, který na Srí Lance roste, patří k těm nejlepším na světě, i když o založení zdjších čajových plantáží rozhodla pohroma. Zpočátku zde Britové pěstovali kávu. V hornatém vnitrozemí se kávovníku dařilo, plantáže se rozšiřovaly, kávový průmysl zaměstnával stále více lidí, zisky z vývozu dosahovaly milionů dolarů. V roce 1869 však listy kávovníků napadla agresivní oranžová plíseň Hemileia vastratrix a během několika let všechny keře zahubila. Zruinovaní britští plantážníci opouštěli zemi, dělníci ztratili práci…

Ne všichni si zoufali. Mužem, který se postavil ke kávové katastrofě čelem, byl Skot James Taylor. Na Cejlon se dostal jako šestnáctiletý v roce 1851. Zprvu přijal místo pomocného správce na kávovníkových plantážích firmy Harrison a Leake. O pět let později mu zaměstnavatelé svěřili plantáž Loolecondera, kde měl experimentovat s čajovými odrůdami z Ásámu. Založil zde první manufakturu na zpracování čaje na Cejlonu. Zachoval se její popis od Taylorova souseda, plantážníka Hardinga:

„Továrna byla umístěna v nízkém bungalovu. Listy se ručně svinovaly na stolech rozestavěných na verandě. Proces sušení probíhal tak, že se rozdělal oheň v ohništi čulo nebo v hliněné peci, kde se topilo dřevěným uhlím, a čajové listy se sušily na drátěných podnosech. Výsledkem byl jemný, lahodný čaj, který jsme zde kupovali za cenu 150 rupií za l libru.“

V době, kdy kávovníky napadla oranžová plíseň, se čajové plantáže na Cejlonu rozkládaly na necelých dvou stech padesáti akrech půdy a voňavý nápoj ze zdejších čajových lístků stačili vypít bílí plantážníci.

Taylor pomáhal zavádět novou plodinu na mnoha místech ostrova a neúnavně školil všechny zájemce. Cejlonskému čaji zasvětil celý svůj život. Do Británie se už nikdy nevrátil a jen jedenkrát si vzal krátkou dovolenou – strávil ji v Dárdžilingu. Jak jinak než studiem čaje.

Čajovníky se rychle ujaly a poskytovaly čaj nejvyšší kvality. Za patnáct let od kávovníkové pohromy se čaj pěstoval na sedmdesáti sedmi tisících akrů, o dalších patnáct let později – na přelomu století – zaujímaly plantáže tři sta sedmdesát tisíc akrů! Většina úrody se vyvážela.

Zdejší čajové plantáže leží ve vnitrozemí v jižní části ostrova. Jsou rozloženy na svazích hor a často šplhají až do výšky dvou a půl tisíc metrů nad mořem. Tady, v kouzelné krajině Mlžných hor – Nuvara Elija, najdete nejvýše položené čajové zahrady na světě. Další proslulé čajové oblasti – Úva a Dimbula – leží ve středních výškách mezi šesti sty padesáti až tisíci devíti sty metry. Nížinný čaj se sklízí hlavně kolem historického města Kandy.

Kvalita a chuť čaje se odvíjejí podle nadmořské výšky. Čaj z nejvyšších poloh je velice aromatický a má světlou barvu. Čím níže je plantáž položena, tím je čaj tmavší, ale ztrácí charakteristickou vůni. Ovšem záleží i na mnoha dalších okolnostech: na letním a zimním monzunu, směru a síle větru a jiných těžko postižitelných přírodních vlivech.

Čaj se na Cejlonu sbírá celoročně a podstatná část zpracovaných lístků se používá na výrobu kvalitních směsí. O významu čaje pro ekonomiku Srí Lanky hovoří statistické údaje z poloviny devadesátých let. Pokud jde o produkci čaje, s více než dvěma sty padesáti tisíci tunami ročně je na třetím místě na světě. Téměř veškerá sklizeň se vyváží do ciziny. Proto se ostrov ve světových žebříčcích vývozu často dostává do čela tabulky. Čaj na Srí Lance představuje pětinu státních příjmů a dvě třetiny příjmů ze zahraničního obchodu, přestože plantáže zaujímají plochu pouhých dvou set dvaceti tisíc hektarů, což je 3,3 % z celkové rozlohy státu. Sklizní, zpracováním a prodejem čaje se zabývá kolem milionu obyvatel Srí Lanky. Tedy jedna sedmina všech pracovních sil. Kdyby cejlonské čajovníky uhynuly tak, jako před sto třiceti lety kávovníky, došlo by na Srí Lance k ekonomické katastrofě.

ČAJ A INDOVÉ


Dnes už je čaj podstatným zdrojem bohatství Indie, i když samotní Indové se jej naučili pít teprve nedávno.

Když se Britové během devatenáctého století ve svých koloniích na indickém subkontinentu pokoušeli pěstovat čajové keříky, předpokládali, že tím nahradí nejisté čínské trhy a domovské zemi zajistí pravidelné dodávky stále populárnějších voňavých lístků. Jejich očekávání se splnilo. V roce 1866 Angličané spotřebovali 100 milionů liber čínského čaje a jen 5 milionů liber indického. O třicet let později, v roce 1896, tomu bylo naopak. Angličané zkonzumovali 200 milionů liber indického čaje a jen 20 milionů liber čínského. Navíc cena čaje, spolu se stoupajícím počtem plantáží a rozvojem indického čajového průmyslu podstatně klesla.

Proč byl indický čaj tak levný? Angličan Samuel Ball uvedl v polovině devatenáctého století hned několik pádných ekonomických důvodů pro pěstování čaje v Indii a ukončení nákupů v Číně:

„Ind se spokojí s bydlením v jednoduché hliněné chatrči nebo rákosové chýši, kterou přes den obývá jen sporadicky, raději přebývá ve stínu palmy. Nepotřebuje žádný nábytek, odívá se do kusu bavlněné látky, která se v noci může stát jeho přikrývkou, a prsty jí prostou vegetariánskou stravu. Naproti tomu Číňan žije v pevném zastřešeném domě z cihel. Vlastní židle, stoly, postele, skříně, spoustu drobností, a dokonce knihy. Jí více chodů z krásných misek. Jako velice spořádaný člověk, za jaké se Číňané pokládají, končí každé jídlo sklenkou pálenky.“

Slovy tehdejšího indického spisovatele Mulka Rádže Ánanda: „Každý šálek čaje obsahuje hlad, pot a zoufalství milionů Indů.“

Dnes už je čaj podstatným zdrojem bohatství Indie. Samotní Indové se naučili pít čaj – nápoj z dílny boží, jak se o něm vyjádřil jeden z gurmánů – teprve nedávno. Přesto se zde už stal téměř národním nápojem.

Z obrazové publikace Příběh čaje od Soni, Zdeňka a Michala Thomových.


JAK SE PIJE ČAJ V INDII


Příprava čaje na indické ulici – podle statistik každý Ind včetně nemluvňat vypije půl šálku čaje denně, a tak musí být k dostání doslova na každém kroku.

I když se na indickém subkontinentu pěstují velmi kvalitní čaje, zapřisáhlí milovníci tohoto nápoje asi nebudou spokojeni, jakým způsobem se čaj v Indii připravuje, a zcela určitě je nenadchne ani chuť vzniklého moku. Indové si totiž oblíbili čaj s mlékem, a navíc si ho vydatně sladí. Pokud si někde v Indii a přilehlých zemích – ať už v dobré restauraci, u pouličního prodavače na nároží, či ve vesnickém stánku – objednáte čaj, vždy dostanete nápoj, ve kterém vám typickou chuť čaje zastře cukr a mléko. Rozdíl je jen v tom, že v Rádžasthánu čaj budete pít z misky, v Gudžarátu z plochého podšálku, v Bengálsku a Nepálu ze skleničky, v Kašmíru z malých kovových koflíků, v Maháráštře z jemného zdobeného porcelánu, a téměř všude z hliněných hrnečků na jedno použití. Chcete-li se ubránit mléku a cukru, musíte na to číšníka či prodavače výslovně upozornit. Často tento mléčný čaj dostanete s přídavkem koření, nejčastěji s kardamomem nebo anýzem. Jinde, jako například v islámských oblastech Indie a na Srí Lance, vám přidají trochu máty peprné, v Kašmíru drcené oříšky a občas špetku šafránu, v Nepálu kousek sušeného zázvoru. Na indickém jídelním lístku často objevíte čaj masala, ve kterém najdete kromě kardamomu a zázvoru i skořici, hřebíček a černý pepř. Masala znamená doslova koření. Takový nápoj člověka v chladném ránu příjemně zahřeje, a pokud nejste ortodoxní vyznavači čistého čajového nálevu, nakonec si na všechny indické čajové speciality zvyknete, a některé si i oblíbíte. Podobný lektvar s mlékem, cukrem a kořením, jakým je čaj masala, doporučoval i slovutný lékař Čaraka, žijící v šestém století, na trávicí potíže a při nachlazení.

ČÁJVÁLA – ČAJOVÝ ALCHYMISTA

Podle statistik každý Ind včetně nemluvňat vypije půl šálku čaje denně. Čaj tady dostanete doslova na každém rohu. Všudypřítomná postava prodavače, ať už nezletilého kluka, či starce zvaného čájvála, je ozdobou indických měst. Obvykle je obklopen v podřepu sedícími zákazníky, kteří v mumraji indické ulice zálibně srkají horký nápoj a pokojně civí na běh světa. Má k dispozici zařízení, jež si za setmění odnese domů, anebo u něho na kusu hadru přespí. K nejdůležitějším součástem patří benzinový vařič, často dosti vysloužilý, hrozící explozí, někdy přenosná válcovitá hliněná pícka se žhavým dřevěným uhlím, dále konvice, v níž je voda neustále udržována blízko varu, a velký hliníkový rendlík. Nechybí ani nádoba na čistou vodu, pár plechovek s čajem, instantním, či čerstvým buvolím mlékem a krystalovým cukrem. Dále tu stojí velký kbelík na oplachování skleniček (po ránu je voda určitě čistá, k večeru patrně už nikoliv) a štokrle, na kterém čájvála celý den vysedává. Mírně odrazující hygienické podmínky jsou vyváženy neuvěřitelně nízkou cenou nápoje. Příprava je rychlá: hodit hrstku čaje do rendlíku, přelít horkou vodou, uvést krátce do varu, odstavit, nalít mléko, lžičkou nasypat cukr a za neustálého kroužení nádobou uvést znovu do varu. Pak už stačí nalít napěněný čaj přes sítko do skleničky – pěkně z výšky, ať se trochu ochladí a zákazník si nespálí jazyk. Prodavač je v jednom kole, a to ještě stačí donášet skleničky s čajem do blízkých obchodů, když na něj obchodník houkne ze dveří.

ČÁJ, ČAJ, ČÁÁJ…

Čaj neodmyslitelně patří k cestování po Indii. Ještě teď, po dlouhé době, mi v hlavě zní hlasité volání desítek čájválů pobíhajících na nádražních nástupištích, kteří mě budili ze spánku při cestách vlakem: „Čáj, čaj, čááj…“ Hlasy mladé, staré, hluboké i uječené, vždy však hodně výrazné v hluku nádraží a mumraji ostatní nabídky. Vyštrachat rupii, vysunout ruku, a za chvíli třímám tenký hliněný šálek bez ouška určený na jedno použití. Vítané osvěžení v žáru indické noci! Horký nápoj stéká do krku, splachuje prach a únavu. Poslední lok. Prázdný šálek vypouštím z okénka, aby padl do kolejiště a vrátil se k rodné hroudě. V tomto případě nejde o ekologii ani o hygienické opatření, ale o pozůstatek kastovního systému. Pravověrný bráhman chce mít jistotu, že z nádoby nepil člověk z nižší kasty.

Category: 2001 / 12

Na korbu skáče několik maskovaných mužů. Zatímco jejich kumpáni venku stále zuřivě pálí, rvou nás únosci za vlasy nebo límce a za neartikulovaného řevu nás smýkají z korby dolů. Během několika sekund se ocitám rozplácnutý s hubou v kaluži a s rukama a nohama od sebe na asfaltu.

Uvědomuji si, že jestli u mě najdou ukrytý nůž nebo mapu, minimálně mě pěkně seřežou, pokud mi rovnou nevystřelí mozek z hlavy. Okamžik pravdy přichází – jeden ozbrojenec mi kleká na krk a jeho ruce mně přejíždějí po celém těle. Druhý mi zavazuje oči fáčem, takže od této chvíle se už mohu orientovat pouze podle sluchu. Vzápětí se mi na zápěstích zaklapnou ocelová pouta. Pak ozbrojenec, který si ze mě udělal lehátko, vstává. Nic nenašli! Vedle mě se ozve hlas Adama z agentury Mediapro: „Nezabékáme si, děcka?“ Jeho nesmělý pokus o zlepšení morálky je však vzápětí umlčen několika výstřely do vzduchu a zupáckým řvaním: „Drž hubu, hajzle!“ Pokouším se trochu si o kořen roušku stáhnout a odměnou za to je rána pažbou samopalu do nosu. Sakra, začíná jít do tuhého, tahle banda to pěkně žere…

TĚŽKO NA CVIČIŠTI, LEHKO NA BOJIŠTI!


Fingovaný únos, vyhledávání min či střelba – to vše je součástí kurzu speciální přípravy pro krizové situace, který pořádá česká armáda pro válečné novináře a humanitární pracovníky.

Pokud se někdo domnívá, že k této scéně došlo někde v Makedonii, na předměstí Bogoty nebo v afghánských horách, je na omylu. Těmito „bojovými“ okamžiky totiž právě začala v pustinách výcvikového prostoru Dědice vrcholná závěrečná část kurzu speciální přípravy pro krizové situace, který letos už po sedmé uspořádala česká armáda pro válečné novináře, humanitární pracovníky a vůbec pro všechny zájemce, kteří si myslí, že by se mohli někdy dostat do podobného srabu. Mottem kurzu je známá Senecova myšlenka SERUM EST CAVENDI TEMPUS IN MEDIIS MALIS, napsaná také v záhlaví osvědčení, jež každý absolvent kurzu, který jej ve zdraví dokončí, obdrží z rukou generality genštabu a velitelského sboru Vojenské akademie ve Vyškově.

Během výcviku, který začínal každý den v pět ráno a trval 12-14 hodin, přičemž poslední tři dny se nonstop přežívalo v přírodě, se adepti učí základům sebeobrany MUSADA, vyzkouší si lezení na cvičné stěně Jakub i v reálu na Dračí skále, naučí se vyrábět nálože, nalézat zamaskované miny a rozpoznat jejich základní druhy, ošetřovat raněné… Držitelé řidičských průkazů si dokonce na polygonu vyzkoušejí jízdu vojenskou technikou. Protože kurz pořádá armáda, nesmí v něm chybět ani ostré střelby z pistole, brokovnice, samopalu a kulometu. (Koneckonců, za války střílejí i felčaři.) Ne každý přihlášený však toto osvědčení z ručně dělaného papíru s oním hluboce pravdivým vepsaným heslem: „Příliš pozdě jest míti se na pozoru až vprostřed neštěstí“ nakonec také dostane. Prakticky na každém kurzu totiž dojde k několika úrazům, včetně zlomenin. Nebylo tomu jinak ani letos: celkové ztráty, pokud započítáme jak fraktury, tak natažená třísla, chřipky způsobené výcvikem přežití v týlu nepřítele a jinými nepříjemnostmi, dosáhly dokonce 45 %. Podle velitele kurzu mjr. Františka Heidekra se tento turnus od předešlých však přece jenom v něčem lišil: „Jste první,“ prohlásil při slavnostním ukončení, „kteří nedopustili, aby jejich zranění kolegové museli odjet předčasně domů, a dokázali jste se o ně postarat, ať už jste byli kdekoliv, a brát je všude tam, kam jste šli i vy!“ Narážel tím zejména na reportérku ČT Ivanu Dubnovou, jež si na překážkové Dráze bojovníka přímo před televizními kamerami způsobila poranění nohy a kterou jsme pak na další části výcviku s sebou brali buďto na kryplkáře, nebo při přesunech terénem na nosítkách.

DANGER! MINEN!


Pouta se nám zařezávají do rukou tak, že už ani necítíme prsty. Přes pásku na očích nic nevidíme a stále na nás řvou.

Pokud by někdo onoho dne čirou náhodou zabrousil na kótu 425, asi by pomyslel, že ta skupinka klečících lidí jsou buďto nějací blázniví houbaři, nebo jim do trávy spadla osička z hodinek. Ve skutečnosti zde probíhala pro potřeby válečných novinářů asi nejdůležitější část vyškovského výcviku – nácvik hledání min a nástražných výbušných systémů (NVS) a činnost při průchodu minovým polem, včetně metodiky, co dělat, když váš kolega před vámi měl smůlu a šlápl na „skákající Mary“. Pokud třeba náhodou někdo při ostatních zaměstnáních nedával příliš pozor, nebo unaven po nočním utužování kolektivu v restauraci dokonce podřimoval, tady tomu tak nebylo.

Oči všech frekventantů bedlivě pozorují ústa pyrotechnika a mnohonásobného balkánského veterána prap. Vrzáně. Každý totiž ví, že tady už končí sranda a v tomto případě platí zlatá pravda: Pot šetří krev. Každá neopatrnost způsobená při tomto výcviku může totiž znamenat smrt nejen moji, ale i mých kolegů. Ve válce zmýlená neplatí a každý omyl zatraceně bolí.

„Zde v tomto prostoru,“ ukazuje Vrzáň na kus lesa ohrazený visačkami MINY, „jsme zamaskovali několik pěchotních a protitankových min. Najděte je a bezpečně označte!“ Vyzbrojeni ženijními „napichovátky“ nebo jen noži se novináři dávají do práce a tempem 20 cm za minutu prozkoumávají svůj koridor. Tu a tam ženisté pomohou někomu vyladit „techniku“: „Zem propichujte pod větším úhlem, asi tak 45 stupňů. Kdybyste narazili na kámen, poznáte to podle toho, že se vám bidlo po něm jakoby sklouzne, ale mina je drsnější. Hlavně nepospíchat a opatrně. Pěchotní miny explodují už při tlaku půl kilogramu!“ „Mám, mám!“ vykřikne najednou reportérka ČTK. „Támhle z trávy vyčuhuje špatně zamaskovaná vrtulka. To je ten skákající typ?“ obrací se na Vrzáně a nečekajíc na odpověď se jako píďalka šine trávou k podezřelému místu. Skutečně – z trávy vykukuje jugoslávská mina PMA 2. Pochvaly se však nedočká. „Máte pravdu,“ smutně se usměje instruktor, „ale zapomněla jste na naši teoretickou instruktáž. Nikdy se bezhlavě nevrháme do neodminovaného prostoru, že? Podívejte,“ říká a ukazuje zkoprnělé novinářce na trase, kudy se plazila, dvě neobjevené pěchotní miny typu PUK. „Při smrtícím účinku jejich střepin do 150 metrů byste byla nejen vy, ale my všichni tady okolo spolehlivě roztrhaní.“

Štěstí se na nakonec usměje i na mě. Podaří se mi nalézt a vykopat protitankovou minu. Stejně jako její menší kolegyně jsou i tyto z plastu, takže se klasická minohledačka na ně nedá použít. Když si ale uvědomím, že mina zde byla zakopána teprve před několika hodinami a příroda se tudíž nedokázala ještě na tomto místě stoprocentně vrátit do normálu, musím přiznat, že za normálních okolností bych ji možná ani nenašel. „V Bosně byly také prakticky všechny protitankové miny zajištěny nějakým NVS, například se pod ně strčila odjištěná pěchotní mina, takže každý pohyb s nimi by znamenal okamžitou explozi,“ tlumí moje nadšení z nálezu praporčík.

MARTYRIUM NEMÁ KONCE…


Jsme v zajetí už několik hodin. Každý má za sebou několik výslechů…

Jsme v zajetí už několik hodin. Každý má za sebou několik výslechů. „Jméno! Narození! Co tady děláš? Jsi voják?!“ „Ne, nejsem, jsem novinář.“ „Drž hubu! Jsi špión!!“ „Ne, nejsem špión, jsem novinář!“ „Drž hubu, hajzle! Co to máš na sobě, co? Jsi špión! Chcípneš, svině!“ Stále dokola. V poklidu vinárny nebo ponořený do ušáku doma v obýváku to možná připadne někomu směšné, ale když se vám pouta zařezávají do rukou tak, že už ani necítíte prsty, přes pásku na očích nic nevidíte a do ucha vám řvou nadržení únosci, je to trochu něco jiného. I když víte, že vše je jen hra… „Další!“ řve komandant, něčí ruce vás uchopí do páky na rameno a vlečou vás nazpět. Pro urychlení si ještě pomohou tahem za vlasy. Když skončí martyrium posledního zajatce, naháží nás únosci jednoho přes druhého jako pytle brambor na korbu, jeden z nich se na nás posadí a odjíždíme. Kam? Na místo popravy nebo do tajného povstaleckého úkrytu? Nikdo neví…

POD TANK NÁSKOKEM SKOK!

Bezesporu nejvíce adrenalinovými momenty kurzu byl ostrý ženijní výcvik v destrukcích a přejíždění tanky. (Držet v ruce vlastnoručně vyrobenou nálož tritolu s ostrou rozbuškou o váze 4,5 kilogramu a schopnou roztrhat dno tanku je skutečně zvláštní, nikoliv však nepříjemný pocit, navíc umocněný i následným vlastnoručním odpálením.) Zatímco to první bylo podle velitele kurzu do osnov zahrnuto hlavně z důvodu posílení sebevědomí než kvůli uplatnění v praxi někde na zahraniční stáži, metodika boje s tanky byla vybrána záměrně pro značnou pravděpodobnost, že se s nimi na svých misích, ať již zpravodajských, nebo humanitárních, zblízka setkáme. Přitom podle tvrzení našich instruktorů se například tato část výcviku procvičuje i v tak militaristickém Bundeswehru až poslední rok vojenské vysoké školy. Ještě předtím, než po sobě necháme přejet tank a „bévépéčko“ (což je horší, protože jeho motor kvílí ve vyšších otáčkách a stroj je ještě o něco nižší než tank), si dopřejeme pohled na podvozek těchto vehiklů ze dna pěchotního zákopu, přes který se stroje přeřítí dobře padesátkou. Závěrečné nacvičování skoků z okna budovy na tank jedoucí pod námi v hloubce jednoho patra je tak po těchto silných zážitcích už jenom bonbónkem.

„Tank se přibližuje. Jsem stále v úkrytu! Počkám, až se ke mě přiblíží do mrtvé zóny, kdy už mě nemůže spatřit ani řidič, ani velitel, a teprve pak vybíhám. Zalehávám obličejem dolů, hlavou napřed, nohy a ruce tisknu k tělu, co nejvíce přilnu k rovné zemi!“ opakuje major naposledy instrukce. Ani ne 15 metrů od nás temně hřmí motor tanku T-72. „Vpřed!“ šlehne vzduchem hlasitý rozkaz, a protože vím, že je určený prvnímu na řadě, tedy mně, vybíhám z díry a přesně podle pokynů sebou mrsknu do prachu. Pancéřový kolos o váze skoro 50 tun se dává do pohybu. Zřetelně cítím, jak se pode mnou houpe zem. Řev motoru je stále silnější a silnější. Nemám ani odvahu podívat se před sebe. Chci zavřít oči, ale ještě než to stihnu udělat, všechno kolem mě zčerná. Spíše cítím, než vidím dno obludy sunout se jen pár centimetrů nad kevlarovou přilbou. Vzápětí se obzor zase rozsvítí, řev se přesune kamsi za mě a na krk mi zabubnují hroudy bahna a kamení z tankových pásů. Uff!

VYSVOBOZENI…


Voják, terorista, nebo novinář?
Foto: Petr Blahuš

…Přesun náklaďákem netrvá dlouho, a už nás zase únosci hážou z korby na zem. Vzápětí si nás jiní členové bandy berou do páky a běží s námi přes bažiny několik set metrů, aby nás pak shodili na chladnou zem sklepení opuštěného domu. A znovu vlečou postupně každého k výslechu. Chvíli vyslýchající mluví normálně a snaží se vzbudit dojem, že je mu vaší situace líto, ale vzápětí na vás začínají na jeho tiché lusknutí jeho gorily řvát ty svoje ubíjející, věčně se opakující otázky… Po několika hodinách, kdy už každý ze zajatců ztratil pojem o čase, se z dálky ozve klapot rotoru bojového vrtulníku. V novinářích nesměle ožívá naděje: „Hledají nás, pomoc je už blízko!“ Ta je však rychle vystřídána zklamáním, když nás vrtulník míjí a rachot utichá v dálce. Vedle sebe slyším některou dívku tiše plakat… Minuty a možná hodiny opět pomalu plynou. A pak se z dálky ozve rachot tankových pásů. Velitel komanda únosců silně znejistí a vysílá ven posily. Najednou se zvenčí ozvou výstřely! Něčí hlas řve: „Všichni k zemi!“ Zajatci se co nejvíce choulí do sebe, palba sílí a pak ve vedlejší místnosti začnou vybuchovat zásahové granáty. Snažím se mít otevřenou pusu, abych tak lépe vyrovnával bolestivý tlak explozí, ale v tak malém prostoru to moc nejde. Najednou mě uchopí něčí ruce, předkloní mě a rychle mi odemknou pouta na rukou. Vzápětí mi také strhnou pásku z očí. Několik vteřin nic nevidím, až poté nad sebou zaregistruji vojáka v neprůstřelné vestě a s kuklou na hlavě. „Ven, ven, všichni ven! Ty, ty, ty a vy dva do prvního vozu, zbytek do druhého! Pohyb, pohyb!“ Pokud to naše ztuhlé nohy a plandající boty bez tkaniček dovolí, prcháme podle pokynů do přistavených strojů. Diplomatka ze zamini (telegrafní zkr. čs. ministerstva zahr. věcí – pozn. red.) skočí do BVP dokonce po hlavě, čímž si způsobí pěknou bouli na hlavě. Motory zahřmí a vozidla se dávají do zběsilé jízdy přes výmoly. Začínám mít pocit jako brambora v loupáku a skutečně nevím, zdali takové osvobození není horší než celý únos. Pancéřová rallye však naštěstí netrvá dlouho. Plechárna se zastaví, otevře se poklop a v něm se na nás culí šéf únosců kapitán Lorenc. „Tak a máte to za sebou. Jak se cítíte?“ Odpovědí mu jsou úlevné výkřiky přeživších novinářů, jen naražená diplomatka za mnou a reportérka ČTK drtí mezi zuby kletby. Vylézáme zadělaní až za ušima, s kalhotami na půl žerdi a různými šrámy na těle z bévépéčka přímo před pobavené tváře generality a kameru štábu České televize. Kapitán přivolává své „únosce“ a navzájem si potřásáme rukou – boj skončil, zapomeňte na vše špatné… Na půl ucha zaslechnu, jak Lorenc odpovídá na kameru ještě před chvílí zajatému reportérovi ČT: „Při únosech a podobných krizích zas až tak na fyzičce nezáleží, důležitější je psychická odolnost. Na základě toho, co jste právě absolvovali, je možno říci, že stres z opravdového zajetí by někteří z vás opravdu neunesli. Ve skutečnosti by však byly podmínky vašeho zajetí skutečně mnohem, ale opravdu mnohem horší.“ Až tedy někdy příště pojedu někam, kde budou žít lidé toužící po mém skalpu nebo aspoň mé peněžence, budu na slova kapitána Lorence vzpomínat, stejně jako se budu snažit použít všechny fígle, co do mě vyškovští vojáci během kurzu nacpali. Serum est cavendi…

Category: 2001 / 12

„Víš, proč v Jihoafrické republice někteří řidiči nestaví na červenou?… Vláda nás totiž nabádá, abychom nerozlišovali barvy…“

Obyčejný jihoafrický vtip, který se mi dodnes stále omílá v hlavě. Samozřejmě, že byl řečen s nadsázkou. Samozřejmě, že mi ho řekl běloch. A samozřejmě, že na každou červenou, která se před námi na semaforu rozsvítila, zastavil…

Asi ho nestačí jen napsat, aby na vás zapůsobil stejně, jako na mě z úst mého jihoafrického přítele a průvodce Cassieho. V tom vtipu je totiž kus „jihoafrické pravdy“. Když řidiči přestanou na červenou stavět, jako první to odnesou chodci přecházející po přechodu. A je jedno, jestli jsou černí, bílí, nebo oranžovofialoví. Bohužel, většina vládních rozhodnutí a ustanovení má podobnou logiku…

CAPE TOWN – KAAPSTAD – KAPSKÉ MĚSTO

Kapské Město je jedno z těch, která snad každému utkví v paměti, dokonce i přesto, že ji nikdy nenavštívili. Díky jedinečnému panoramatu města se Stolovou horou, která se tyčí více než kilometr nad centrem, se řadí mezi nejhezčí města na světě. Masiv, vystupující přímo z moře, uchvátil už kdysi mnohé portugalské mořeplavce. Pro ně ale Stolová hora symbolizovala spíše konec plavby jižním směrem. O padesát kilometrů jižněji se totiž nachází mys Dobré naděje, místo, kde otáčely lodě prudce doleva (na východ) a do zaslíbené Indie už to byl „jen kousek“. Portugalci neměli sebemenší ambice Kapský poloostrov osidlovat, proto zde v té době lodi zastavovaly spíše výjimečně, především za účelem směny zboží s místními obyvateli – Hotentoty a k nabrání čerstvých zásob vody.


Zátoka Camps Bay u Kapského Města je místem s údajně nejhezčími plážemi na světě. Úpatí skalnatého masivu Dvanácti apoštolů s výhledem na zapadající slunce si oblíbili jihoafričtí boháči jako místo pro svá letní sídla.

Osídlení nejjihozápadnějšího cípu Afriky si „vzali na triko“ až Holanďané, jmenovitě Jan van Riebeeck, který do Stolové zátoky připlul 6. dubna 1652 a vybudoval zde pevnost, jež „nové Jihoafričany“ chránila před Hotentoty. Noví usedlíci začali obdělávat okolní půdu a brzy zjistili, že potřebují další pracovní sílu, pokud možno co nejlevnější. S Hotentoty měli v té době už dost problémů, a tak si dělníky – otroky přivezli z východu. Během relativně krátké doby se tak v Jižní Africe objevili i Asiaté z Cejlonu, Malajsie a Indonésie.

Lidé vytržení ze svých domovů už nenašli cestu zpět. Většina v Africe zůstala i po ukončení otroctví v roce 1834 a jejich domov je teď tady.

TANČENÍ PO BO-KAAP

Stoupám po strmé ulici mezi pastelově barevnými domy. Ruch velkoměsta zůstává někde za mnou. Teprve po několika minutách si uvědomuji, že za ty tři dny, co jsem už strávil v Kapském Městě, kdy mě každý neustále varoval před možným nebezpečím okradení, jsem se poprvé uvolnil. Zpomaluji krok, pozorně se rozhlížím a vtom si plně uvědomuji, kde jsem a že je tu opravdu nádherně. Teprve o měsíc později mi dojde, že jestli se centrum Kapského Města něčím liší od ostatních měst JAR (tedy kromě toho krásného panoramatu), tak malajskou čtvrtí Bo-Kaap.

V domě přede mnou se náhle otevírají dveře. V té chvíli ještě netuším, že se tím pro mě otevřela vstupní brána do téhle čtvrti… Ze dveří vyvrávorá rozespalý Malajec v dlouhých bílých tenkých šatech (je asi jedenáct hodin dopoledne) a zdraví mě jako starého známého. Za chvíli už sedím u něj doma na čaji.

„Shit,“ začíná Dean vysvětlovat manželce, jak jsme se seznámili. „Vylezu rozespalý ven a tenhle kluk si mě tam fotí! Teď, když jsem vstal… Vždyť vypadám hrozně!“ Ze způsobu Deanova vyjadřování lze leccos vytušit, proto mě ani nepřekvapuje, že se živí tančením na travesti show.

„Měl jsem svoje stylingové studio, dělal jsem i pro módní časopisy, ale to je shit. Nikde si pořádně nevyděláš… Tančení mě baví. A navíc za to mám prachy. Pro mě je to zábava… Dance, everybody dance…,“ odlétá myšlenkami na včerejší večírek. Ten se prý obzvlášť povedl: „Od jednoho hosta jsem dostal pět set dolarů spropitné. To jde, ne?“ Pokud si uvědomíme, že průměrná měsíční mzda je přibližně 400 dolarů, tak to opravdu jde…

Po ranním čaji mi Dean nabídl, že mě provede po „jeho čtvrti“. Občas prohodí slovo se sousedy. Má je rozdělené do dvou skupin. Jedni se s ním kamarádí a to, že po nocích tančí převlečený za krasavici, jim nevadí. Druzí ho kolikrát ani nepozdraví. Tvrdí, že je to proti víře.

„Bohužel, takoví jsou i moji rodiče,“ říká Dean. „Odmítají se se mnou stýkat. Já ctím korán a jsem muslim. Dokonce chodím jednou týdně do mešity. Co dělám a jak se živím, je ale moje věc…“ V Bo-Kaap má i přesto (nebo právě proto) známých víc než dost.

„Pojď, vezmu tě do nejstaršího domu v Bo-Kaap. Bydlí tam moje dobrá známá…“ Vcházíme zezadu do světlezeleného domu. Je čas oběda, a tak nás paní domácí zve dál: „Alespoň na kafe a na sendvič,“ naléhá na Deana.

„Já jsem zvyklá,“ říká sympatická hostitelka, když se ptám, jestli jí nevadí, že si udělám nějakou fotku. „Denně sem chodí turisté. Každý chce vidět můj dům. Stavby v naší čtvrti patří k nejstarším a především k nejhezčím ve městě. A tamhle,“ ukazuje z okna, „je nejstarší mešita v Jižní Africe…“

Zatímco se rozhlížím po domě, Dean jí vypráví čerstvou „pětisetdolarovou“ historku.

Kousek odtud je škola, kde se děti pilně učí. Když zazvoní, vyběhnou na hřiště, řvou a honí se…

Hned nad školou a nad posledními domy začíná lesík. Z cestiček se k nám šourají „podivné existence“. Jsou to také děti, ale místo školních uniforem mají otrhané a špinavé oblečení, nehoní se po školním hřišti a oči mají podlité a unavené…

„Shit, zase tu otravují ti bastardi. Kradou a věci pak mění za drogy, tedy většinou za lepidlo, které čichají. Přespávají nahoře v křoví,“ vysvětluje mi Dean. Intuitivně dávám foťák do brašny a zavírám ji. Abych nedráždil…

„Máš nabitou pistoli?“ volá schválně nahlas Dean na známého, který vyhlíží z okna jednoho domu. Ten se akorát pousměje.

„Normálně ji také nosím, ale dneska jsem zapomněl,“ obrací se pak ke mně. Pistole mi s Deanem nejde moc dohromady, ale taková je realita… Raději obracíme a vracíme se zpět. Ještě se však stavíme na starém muslimském hřbitově. Dírou v plotě ho před námi opouštějí tři mladíci. Sbíhají kamsi dolů mezi dřevo-plechové slumy. Pod námi leží Waterfront – moderní obchodní centrum, kapský přístav a vpravo centrum města.

„Tomu říkáme drugstore,“ ukazuje Dean směrem, kam scházejí mladíci. „Seženeš tam jakoukoli drogu a nemusíš mít ani peníze. Stačí přinést třeba autorádio, telefon, foťák… Policie o tom samozřejmě ví. Občas se tam zastaví, ale v podstatě se nikdy nic nestane.“ Sedáme si na jednu ze starých hrobek a bavíme se, jak se žije nejen muslimům v Kapském Městě.

„Ve městě je obrovská kriminalita. Já už do centra vůbec nechodím. Za apartheidu byla práce, lidi byli veselejší a nikdo se nemusel bát ani o půlnoci jít po ulici. Teď tě tam okradou i ve dne… Ale život je skvělý. Pro mě je život tanec a já tančím každý večer. Let’s dance… Everybody dance… Shit, dáme si jointa?“

Podobně jako u nás, i v JAR se společenské dění přesouvá z center měst do moderních obchodních komplexů. S tím rozdílem, že v JAR je to proces daleko rychlejší…

Waterfront vznikl rekonstrukcí starých přístavních doků na restaurace, obchody a kanceláře. Přímo od stolku před pizzerií mohu sledovat přístavní jeřáby i Stolovou horu. Kousek dál, na malém prostranství má vystoupení skupinka černochů z nedalekého townshipu Khayelitsha. Bubínky, zpěv a tance. Japončíci tleskají, tanečníci se potí a německému turistovi vedle u stolu padá kus bifteku od pusy. O dvě stě metrů dál se hraje swing. Japončíci tleskají…

TRANSKEI

Po dlouhé cestě jsme přijeli do města East London a já začal tušit, že půjde „do tuhého“. Po chodnících proudí davy černochů, na každém kroku rozložené zboží a po silnicích sviští taxi-dodávky s vyvolávačem cílové stanice. Bloudím ulicemi a poprvé na jihu Afriky zažívám pocit, že jsem tu nějak sám, že sem nepatřím…

Na východ od E. L., jak se East London pro zjednodušení označuje, začíná území bývalého homelandu Transkei.


Vesnice na území Zululandu jsou roztroušeny po travnatých kopcích. Každá rodina si obdělává svoje políčko, chová svou krávu…

Na silnici se objevují díry, ve kterých by se docela snadno dalo utrhnout kolo. Kromě toho si dáváme pozor na potulující se krávy a kozy, jež křižují hlavní silnici. Rozdíl mezi farmařením bílých a černých je evidentní – zatímco bílí farmáři se snaží o co nejintenzivnější „výrobu“ potravin, využívají každý metr pole či pastviny, černoši žijí způsobem „z ruky do úst“. Mají jen menší políčka u vesnic a krávy nechávají volně pást.

DOBRÝ ČERNOCH JEŠTĚ ŽIJE

Oblast kmene Xhosa patří údajně vůbec k nejchudším částem Jižní Afriky, proto i kriminalita je tu poměrně vysoká. Většina turistických průvodců, ale i lidí, kteří v JAR byli, doporučuje se této oblasti raději vyhnout. Přemlouvám Cassieho a pár kilometrů za městem Idutywa sjíždíme z hlavní silnice na Umtatu a po prašné cestě míříme na jih. Nikde žádný rozcestník, volíme vždy tu nejuježděnější cestu. Po travnatých pláních se válí nízká oblačnost, a kam oko dohlédne, jsou vidět typické kulaté domky. Zajímavé je, že v podstatě netvoří vesnice, ale jsou rozesety po skupinkách čtyř, pěti i více chýší. Indlu, jak se obydlí nazývají, je zde muž povinen postavit každé své manželce. Minimálně jednu chýši mají i děti.

To, že muž si může vzít více manželek, má ovšem jeden háček: za každou ženu platí jejímu otci. Cena se dohaduje předem podle vzdělání a postavení rodiny, ze které dívka pochází, ale také podle toho, „jak se dcera má“ (čím silnější, tím dražší). To vysvětluje, proč jsou místní černošky tolik při těle.

Poprvé zastavujeme až po hodině jízdy. Proti nám kráčí šest žen ve svátečním oblečení. Vesele si povídají, a když naznačím, že bych je chtěl vyfotografovat, jen se pousmějí. S přirozenou hrdostí se postaví a pózují jako profesionální modelky. Poděkuji a ony si už dál vesele štěbetají (nebo přesněji pomlaskávají), jako bych tam ani nebyl. V řeči xhosa totiž rozlišují 16 „mlaskavých“ hlásek, které v jiném jazyce nemají obdobu.

O kousek dál potkáváme stádo koz a tři sotva osmileté pasáčky. Ti asi fotoaparát v životě neviděli, utíkají přede mnou „kozy nekozy“. Celou situaci zachraňuje až otec na koni, který dětem vysvětluje, že je to jen foťák, a přivádí je zpět. Nedůvěra ke kameře ale přetrvává a při focení zůstávají stále ve střehu…

„Jakto, že nejsou ve škole?“ ptám se Cassieho.

„Do nejbližší školy to mají třeba i několik kilometrů a doprava tu žádná není. Navíc u kluků je to z pohledu rodičů trochu zbytečná investice. Raději pošlou do školy dceru, která tím, že získá vzdělání, navýší svoji hodnotu. A kluci pomohou alespoň pást kozy nebo krávy…“

Po kamenitých cestách jsme směřovali ke břehům Indického oceánu, které tu nesou svůj podíl na nedotčenosti místního kraje. Pobřeží je tu dosti divoké s četnými útesy a prudkými břehy. Po celé délce přibližně čtyř set kilometrů mezi městy East London a Port Edward není žádný velký přístav. To je pravděpodobně hlavní důvod, proč se toto území vyhnulo osídlení Evropany.

BYZNYS À LA TRANSKEI

Po několika hodinách jsme se dokodrcali na hlavní silnici z Umtaty ke skalnímu útvaru The Hole in The Wall. Sem už občas zavítá i nějaký ten turista. A hned je to znát. Každý, koho tu fotím, zná dobře svoji cenu. Dokonce i cenu svého domu.

„Ten dům je můj. Dej mi dva randy,“ přiběhla za mnou jedna žena, která mě viděla fotografovat.

S „normálním“ osobákem musíme poslední kilometry jet téměř krokem. Několikrát jsme si dokonce škrtli spodkem, proto docela oceňujeme, když vidíme čtyři kluky ve věku okolo dvanácti let s lopatou zahrabávat díry. Dávám jim bonbon… Jenže za zatáčkou je další a ten už si sám říká o rand… Přesto se divím té ochotě, ale nedá mi to. Když projedeme kolem další partičky dobrovolných cestářů, zastavíme za zatáčkou. Pěšky se potichu vracím. Kluci v klidu sedí u své upravené díry a vyhlížejí další auto…

Večer se v bezpečí hotelu v Umtatě dávám do řeči s kuchařem. Klaus je původem z Německa a za ženu si vzal černošku.

„Koupil jsem si rodinný domek u Port Elizabeth, ale tady mám slušně placenou práci. Za pár let půjdu do důchodu, a tak šetřím, abych pak už mohl jen chodit na ryby a mít klid. Vrátit do Německa bych se rozhodně nechtěl. I přes všechen ten nepořádek je to tu hezčí…“ hodnotí v několika větách svůj vztah k JAR. Vyprávím mu, kudy jsme se protloukali po Transkei, a Klaus přikyvuje: „Jo, tam je to v pohodě. Dál na východ, okolo Port St. Johns už je to horší. Zrovna minulý měsíc se tam ztratili nějací Angličané. Už je nikdo nenašel… Tady je strašný problém obrovská nezaměstnanost. Když pak lidi v televizi vidí, že třeba v Umtatě bylo vytvořeno sto pracovních míst, začnou se stěhovat. To, že ta místa jsou hned obsazená, už jim bohužel nikdo neřekne… Vesničané prodají všechno, co mají a co je živí, a vydají se do ‚zaslíbeného města’… Když zjistí, že tam pro ně není ani bydlení, ani práce, je pozdě… Je to bezvýchodný kolotoč – nezaměstnanost přináší kriminalitu, kriminalita odpuzuje investory, a bez nich tu nová pracovní místa nebudou…“

BUDOUCNOST JE PŘECE VE ŠKOLSTVÍ, ANEB ČERNOŠI SOBĚ

Říká se, že budoucnost země je v dětech a v jejich vzdělání. Navrhuji tedy Cassiemu, abychom zastavili v nějaké škole. Ředitel se nás ujal přímo vzorově – viděl v novináři šanci „ukázat se“ – a provedl nás celou školou – sedmi třídami (z toho se dvě opravovaly) a jedním kostelem. Aniž bych se na cokoli ptal, udělal mi přednášku o stavu školství v nejchudší oblasti JAR.

„Většinu věcí máme ještě z dob staré vlády,“ ukazuje na staré nástěnné mapy a chemické kádinky a zkumavky. „Nová vláda zatím jen slibuje. Učebnice dostáváme podle počtu žáků v předešlém roce, takže nám neustále přibližně dvacet knih chybí…“

V JAR si i na základní vzdělání musejí žáci, spíše tedy jejich rodiče, přispívat. Školné, neboli příspěvek do fondu školy, se obyčejně pohybuje mezi 500-2000 randy na rok. Zde, ve vesnické škole v Mcwakumbana je roční příspěvek 10 randů na prvním stupni a 30 na druhém! Přesto se podle ředitele Ndabeniho najdou neplatiči…


Ve třídě bývá namačkáno až padesát dětí.

„Z fondu musíme zajistit údržbu budov,“ vysvětluje pan Ndabeni. „Dětí každý rok přibývá. Teď má ročník dvě třídy zhruba po padesáti žácích a zdejší prostory už nám nestačí. Začali jsme stavět další budovu, ale došly nám peníze,“ ukazuje na rozestavěné základy. „Tři nejnižší ročníky se proto učí v budově kostela.“ To je přibližně 300 dětí v jedné místnosti!

Pan Ndabeni mluví o tom, co všechno se ve škole vyučuje. Provází mě všemi třídami, představuje každému učiteli. Nakonec se loučíme prohlídkou „sborovny“ a „ředitelny“, kde má pod stolem karton džusů.

„Džusy kupujeme také ze školního fondu. Po hodinách tělocviku potřebují děti pít…“

A novou budovu dostavíte z tetrapakových krabic, napadá mě. Kdoví, čí je to lobby, že na zdejší škole kupují dětem z fondu džusy, když se nemají kde učit…

ZNÁSILNIT PANNU

Sedím na večeři v restauraci, a protože je docela prázdná, dávám se do řeči s obsluhujícím mužem. Podle svých slov pochází z etnika Xhosa. Odhaduji, že mu je tak dvacet let. Martin vychodil střední školu a se zaměstnáním číšníka by se dalo říci, že je typem „obyčejného mladého člověka“.

„Chtěl bych se oženit,“ odpovídá na mou otázku, jestli je ženatý. „Ale nemám na to peníze. Nejdřív musím něco našetřit, abych za ženu mohl zaplatit jejím rodičům.“

„A máš přítelkyni?“

„Jasně, dvě,“ čímž mě trochu dostal, ale když tu mohou mít dvě ženy, proč by neměl dvě přítelkyně? Zajímalo mě, jaké povědomí mají o nemoci AIDS mladí lidé v zemi, kde je virem HIV nakažena šestina obyvatel.

„Používáš při sexu kondom?“

Teď jsem zase zaskočil Martina já. Nechápal totiž, proč by měl kondom používat.

„A to opravdu chrání? Ale s kondomem to není ono, ne? Moje přítelkyně nejsou nakažené.“

„Byly na testech?“

„Ne.“

Jen co jsem druhý večer usedl ke stolu, přišel Martin a říkal, že o tom celou noc přemýšlel. V průběhu večera se pak ptal, jestli je AIDS opravdu smrtelně nebezpečná choroba a jestli se dá léčit.

„Vám o tom ve škole nic neříkali?“

„Ne.“

Jak se dozvídám (píší to i v novinách), mezi černošským obyvatelstvem se občas objeví zprávy, že AIDS se dá vyléčit tím, že například znásilníte pannu, nebo že zabijete těhotnou bílou ženu… A průšvih je v tom, že černoši tomu věří!

Kde jsou ty miliony, které se investují do osvěty? Jak je možné, že v JAR, kde je nejvíce nakažených virem HIV na světě, člověk se středoškolským vzděláním neví, co je to AIDS a jak se chránit? Proč prezident Thabo Mbeki veřejně prohlašuje, že nakažení virem HIV nevede k onemocnění AIDS?!

DURBAN

Pokračujeme dále na východ. Opouštíme Transkei a vjíždíme do provincie KwaZulu-Natal. Travnaté neobdělané plochy vystřídaly rozlehlé plantáže cukrové třtiny…

Na přelomu 18. a 19. století se tu farmáři celkem neúspěšně pokoušeli pěstovat bavlnu. Podle pověsti si jistý farmář stěžoval u svého holiče, že se bavlně nedaří, že jestli to takto půjde dál, přijde brzy na mizinu. „Tak zkus tohle,“ ukázal lazebník břitvou na rostlinku cukrové třtiny ve sklenici za oknem, kterou mu před časem přivezl přítel z ostrova Mauricius. Psal se rok 1835.

Třtině se začalo dařit, ale vyvstal problém s pracovní silou. Zulové byli příliš hrdí na to, aby pracovali pro bílé. Farmáři proto neváhali přivézt dělníky z Indie. Psal se rok 1860. Později tu dokonce působil i „největší duch“ Indů Móhándás Karamčand Gándhí (v letech 1893-1914 vedl kampaň proti diskriminaci indických obyvatel v Jižní Africe). Dnes tvoří Indové v Durbanu početnou, více než milionovou menšinu.

Durban je největším městem JAR na pobřeží Indického oceánu a zároveň důležitým přístavem. V minulých letech se stal oblíbeným výletním střediskem tzv. Vaalies, lidí žijících v aglomeraci Johannesburgu a Pretorie, která spadala do provincie Transvaal (po novém správním uspořádání je Johannesburg a Pretorie v provincii Gauteng). U písečné pláže Golden Mile, kde je možné se koupat po celý rok, vyrostla hradba luxusních hotelů. Dnes o ně zájem z důvodů kriminality klesá…


Na obří tržnici v Durbanu jsem se občas bál projít i kolem brambor…

Mezi nejlákavější atrakce Durbanu patří obří indická tržnice poblíž Victoria street. Sem byla přesunuta poté, co roku 1973 vyhořela ta původní. „Často se mluví o tom, že tržnici zapálili Zulové, kteří Indům záviděli a chtěli je tím vytlačit pryč. Nikdy se to ale nepotvrdilo,“ vysvětluje mi Cassie. „Na druhou stranu Indové jsou velcí sobci a dělají si naschvály mezi sebou. Vidíš, kolik v indické části trhu prodává černochů? Když naproti sobě stojí dva obchody se stejným zbožím, majitel si najme černocha, dá mu do ruky nebo na stojan pár věcí a pošle ho prodávat přes ulici, před konkurenci. No a druhý obchodník udělá to samé…“

Nevěřím, že by někdo prošel indickým trhem a nic si nekoupil. Indové jsou při prodeji neodbytní. Zatahují do krámků, dávají ochutnávat, přihazují dárky zdarma a smlouvají až do poslední chvíle. Cena se dá snížit i o víc než polovinu…

Ovšem ani celý ten indický mumraj na mě nezapůsobil tolik, jako „oddělení šamanských potřeb“. Je na mostě, který spojuje indickou část tržnice s černošskou. Po obou stranách lávky leží hromady kořenů, bylinek, hadích kůží, ve sklenicích naložené vnitřnosti zvířat, kosti a spousta dalších „čarodějnických artefaktů“. Na rozdíl od indického trhu tu vládne tišší, poněkud vážnější nálada… Kupci – pravděpodobně šamani – obcházejí jednotlivé obchodníky, vyptávají se na místo původu a znalecky posuzují různé jiné parametry…

HARÉ KRŠNA

Jako pohádkový zámek vypadá zdálky Chrám porozumění na předměstí Durbanu – největší svatostánek „kršnovců“ na jižní polokouli, který byl postaven roku 1985. V areálu žije několik desítek vyznavačů této víry, v přízemí je restaurace Govinda. Obcházím budovu a v jednom z přístřešků v dolní části zahrady nacházím dva černochy, kteří rozhodně nevypadají na to, že by patřili k církvi. Právě přebírají hromadu rajčat a odkrajují zkažené části. Vtom do dvora přijíždí bílá dodávka s nápisem HARE KRISHNA FOOD FOR LIFE. Vystupuje vyholený muž s červenou tečkou na čele a vykládá prázdné nádoby, uvnitř zamazané od zbytků jídla…

Laximanth Das je vedoucím programu Hare Krishna Food for Life v Durbanu, který se snaží pomáhat tam, kde je nejhůř. Jeho členové denně připraví a rozdají 3000 porcí jídla do nejchudších townshipů. Část rozváží Laximanth tímto autem a jídlo osobně rozděluje, část se distribuuje do škol.

„Za dvě hodiny povezu další várku. Jestli chceš, vezmu tě s sebou,“ říká po chvíli a usedá ke škopkům se zeleninou.

Přicházím ve smluvenou hodinu. Auto už je naložené a my vyrážíme do nedalekého townshipu…

Mezi dřevo-plechovými chatrčemi bere Laximanth do ruky mikrofon od megafonu: „Haré Kršna, haré Kršna…“

Pomáhám mu přisunout várnice s jídlem ke kraji a už se začínají sbíhat první děti s nádobami na jídlo a lžícemi. Nejdříve se poslušně řadí do fronty, s přibývajícím počtem příchozích ale vzniká zmatek. Děti se strkají a hádají. Ty, co dostaly nášup zeleninového rizota, se už za rohem cpou. Odhaduji, že se u auta vystřídalo tak 250 až 300 dětí a matek.

„Pro ně je to často jediné teplé jídlo. Tady je ještě poměrně klid, nejhorší situace je v ‚barevných‘ townshipech. Tam si chodí pro jídlo s obrovskými nádobami. A přijdou i dospělí,“ vypráví Laximanth asi po hodině cestou zpět.

„Současná vláda pořád lidem jenom slibuje, že jim postaví domy a že se situace zlepší. Já ale vidím, že se nelepší nic a místo domů přibývají jen načerno postavené slumy. Tak se lidem snažíme alespoň takto pomáhat. Těší nás pocit z pomoci druhým…“

ZULULAND – TRADIČNÍ ZULOVÉ

Zulu je pravděpodobně nejznámější a nejhrdější z černošských kmenů JAR. Snad každý, kdo na jih Afriky zavítá, navštíví tradiční zulskou vesničku, aby se seznámil se životem Zulů. Tak, jak to hlásají turistické letáky. Cultural vilages – jak se skanzeny nazývají – většinou patří bělochům a Zulové žijící v nich „tradičním způsobem“ jsou jejich zaměstnanci. V zemi, kde je opravdu vysoká nezaměstnanost, je to skvělý džob pro pár Zulů, navíc bez dřiny. Pod rouškou zachovávání zulských tradic jde ale především o dobrý kšeft…

Přijíždíme k hlavní bráně a na stinném parkovišti zastavujeme mezi dvěma autobusy. Z jednoho právě vystupují francouzsky mluvící turisté, ten druhý patří zájezdu všudypřítomných Japonců, kteří absolvovali svoji prohlídku před námi.

Jeden ze Zulů, který hned u parkoviště vítá návštěvníky, dává hlasitým bubnováním znamení, že se blíží cizinci. Bubny se ozvou i z vesničky: na znamení toho, že zpráva byla vyslyšena a že je vše připraveno. Vítejte u Zulů – představení začíná!

Vcházíme bránou za dřevěný plot, za kterým je ještě jeden elektrický. Po sto metrech chůze se už mezi stromy objevují chýše.

U té první sedí dva mladíci a předvádějí, jak se vyrábějí tradiční oštěpy. Místní průvodkyně činnost popisuje: „Dříve Zulové používali dlouhé oštěpy. Král Shaka (zavražděn nevlastním bratrem 1828) ovšem zavedl krátké bodáky a změnil tím taktiku boje. Oštěp se původně vrhal zdálky a často minul cíl. Bojovník byl bez oštěpu nepoužitelný a brát s sebou větší množství oštěpů zase nebylo možné. S kratšími bodáky se neházelo, ale bodalo zblízka. Ten, kdo přišel o šíp, byl králem potrestán…“


Podle tradice chodí zulské dívky s odhaleným poprsím, protože pro ně nemá žádný sexuální význam. Na rozdíl od kotníků…

U vedlejší chýše ukazují dívky, jak se pletou rákosové rohože. U další vyrábějí ozdoby z barevných korálků.

„U Zulů nemají prsa žádný sexuální význam, proto mladé neprovdané ženy chodí nezahalené. Naopak si všimněte, že si zakrývají kotníky…“ reaguje průvodkyně na vzrušení mezi muži.

U další chýše sedí „náčelník vesnice“ a z dýmky pokuřuje marihuanu.

„Ano, je to opravdová marihuana. Dnes je sice její užívání v JAR nelegální, Zulové ji ale odjakživa používali.“

Sleduji, jak se francouzští taťkové začínají mezi sebou popichovat, že by to mohli teda zkusit. A zkusili…

Dávám se do řeči s jedním z místních Zulů – herců:

„Než jsem začal pracovat tady, bydlel jsem v Durbanu. Tady je to ale lepší, mám tady práci. Je to pohoda… A odkud jsi? Z Ameriky?… Jó z Evropy! Tam bych se chtěl někdy podívat, tam je to dobrý, že?… Napíšeš mi adresu?“

Návštěvníci se pomalu přesouvají do arény ve středu vesnice, protože v 11.00 začíná představení tradičních tanců. Ještě předtím ale probíhá ochutnávka zulského piva – nakyslý mok chutnal poněkud méně než kouření marihuany…


Zulské tance, kterými se bojovníci rozehřívají před bojem či lovem a zároveň se předvádějí nápadnicím, dnes přežívají jen v tzv. kulturních vesničkách.

Po dvaceti minutách bubny utichají a jeden z tanečníků upozorňuje, že při odchodu je můžeme potěšit drobným spropitným. Podobně jako číšníci v restauracích dostávají místní „herci“ minimální mzdu a značná část jejich platu závisí na dobré vůli turistů.

Téměř stoprocentně to ale není poslední výdaj, který musí peněženka unést. Východ je řešen tak důmyslně, že musím projít obchodem se suvenýry. Stejně jako ostatní neodolám a s pocitem, že kupuji to „nejpravější“ zboží si také pár suvenýrů odnáším (později jsem si uvědomil, že na indické tržnici v Durbanu jsem podobnou věc usmlouval a koupil za poloviční cenu).

Pak už se „musí“ projít jen restaurací – ochutnat podivnou směs tradičních zulských jídel upravených tak, aby chutnala Evropanům i Japoncům, a jste venku. Z pohádky v realitě…

V REALITĚ

Od kulturní vesničky jsme ujeli asi dvacet kilometrů a stavíme na okraji silnice.

„Mohli bychom se jet podívat k někomu na návštěvu,“ navrhuji Cassiemu. Nevěřícně kroutí hlavou, ale poslechl a sjíždíme z hlavní k jednomu z domků. Jeho obyvatelé si nás trochu nedůvěřivě prohlížejí, ale snažím se vysvětlit, kdo jsem a o co mi jde. Zvou nás dál a po chvíli se otec dokonce rozpovídá: „Je mi šedesát osm let. Toto všechno jsou moje děti, dohromady jich mám šestadvacet,“ říká hrdě. Samozřejmě jazykem zulu – jedna z dcer tlumočí.

„To je moje manželka. Mám ještě druhou. Ta je teď v Johannesburgu… A odkud jste vy? Z Kapského Města?“ To je pro místní symbol opravdu vzdáleného města. Nejsem si dodnes jistý, jestli si stařec uměl představit, odkud jsem, když jsem mu vysvětloval, že můj domov není v Africe.

V chatrči nebyly sice vystavené oštěpy a štíty, ale jedno z dětí tu mezi dvěma kameny, jako to předváděli v kulturní vesničce, mlelo kukuřici z políčka pod domky.

Rodinka byla opravdu příjemná. Po chvilce z nich opadlo napětí a mladší děti si odběhly dokončit svoji rozehranou hru. Starší zůstali a sami se mě vyptávali. Konverzace nám vydržela skoro na hodinu. Za celou dobu si nikdo neřekl o bakšiš ani jiný dárek. Proto jsem dětem rád rozdal bonbony a tátovi cigarety. Největší radost ale měla matka, které jsem dal sáček českých korálků. Vážná tvář povolila a ruce se roztleskaly…

„Obdivuhodný stařec,“ říkám v autě Cassiemu. Mám na mysli jeho věk a věk nejmladšího dítěte, kterému byl tak rok a půl.

„To jo, ale to je ten průšvih! Kdo je bude živit? On ne…“

ZLATO, ZLATO, ZLATO… ZLATO

Gauteng – „zlaté místo“ – je po novém správním uspořádání nejmenší a s 11 miliony obyvatel zároveň nejlidnatější provincie JAR. Zjednodušeně se dá tato oblast popsat tak, že je to území dvou měst a jejich průmyslových zón – Johannesburgu a Pretorie. Na území Gautengu se vyrábí 45 % hrubého domácího produktu, což je 25 % hrubého produktu celé Afriky!

Ještě počátkem roku 1886 bylo na území dnešního Jo’burgu (jak nazývají Johannesburg místní) jen několik bezvýznamných farem. V březnu téhož roku tu australský prospektor George Harrison objevil zlato. Nepoznal však, že šlo pouze o vrchní vrstvu největšího naleziště zlata na světě. Prostě se mu to nezdálo, pozemek prodal za deset liber a šel hledat jinam…

Přivolal ovšem zájem tisíců dalších dobrodruhů, kteří sem během příštích měsíců dorazili.

Zlato se nacházelo hluboko pod povrchem, takže těžbu ovládli ti, kteří už mohli investovat do důlního zařízení – Cecil John Rhodes a Barney Barnato. Oba předtím zbohatli na diamantech v Kimberley.

Roku 1889 byl Jo’burg největším městem v Jižní Africe…

Dnes, po více než sto letech, má i další přívlastek – „nejnebezpečnější město Jižní Afriky“.

VŠECHNO JE NARUBY

V centru Jo’burgu jsem strávil pouze několik hodin. Na jednu stranu se můj pobyt chýlil ke konci a i v okolí se nabízela spousta zajímavých věcí, na druhou stranu pokud sem přijedete na kratší dobu – ať už jsou to tři dny, nebo týden – těžko proniknete někam hlouběji. Samotné centrum města ve mně proto zanechalo jen směsici obrázků a hluků ulice a výčet jednotlivých objektů tak, jak jsme kolem nich projížděli. – Stará budova pošty. Z jejíhož balkonu kdysi vyvolávali jména adresátů a dopisy jim házeli rovnou dolů. De Beers Diamond – moderní prosklená budova ve tvaru diamantu. Chlouba podniku je už prodaná a pouze v jednom z pater sídlí nějaká finanční společnost. Zbytek je prázdný. Mrakodrap, který je nejvyšší cementovou stavbou na světě a zároveň nejvyšší budovou v Africe. Nebo slavný hotel Carlton – nyní na prodej…

Zdá se, že na prodej, nebo alespoň k pronájmu, je celé centrum. FOR SALE/TO LET jsou nejčastější nápisy na fasádách zdejších domů.

Křižujeme centrem a nemůžeme si odpustit prohlídku Hillbrow – čtvrti, jež je patnáct minut chůze od centra. Zde se od 50. let stavěly byty pro ty, kteří se na jih Afriky přistěhovali za prací. Byli to především mladí a vzdělaní Evropané. Byt v paneláku kousek od rušného centra dostali často jako bonus k pracovní smlouvě. V té době se tvrdě oddělovaly rasy a jediní „černí“ tu byli uklízeči a služky v domácnosti.

V roce 1984 bylo toto území prohlášeno za „šedou zónu“, což dovolovalo, aby se do oblasti přistěhovali i černoši. Zásadní změna nastala po zrušení apartheidu. Skladba obyvatelstva se zásadně změnila, přesto tato čtvrť nezapomněla na svou tradici prvního záchytného bodu pro přistěhovalce.

Dnes už ovšem nejde o studované nebo vyučené Evropany, ale nelegální emigranty z chudších afrických zemí. Už tři roky totiž do Jihoafrické republiky proudí přibližně tisíc uprchlíků denně! Nebo jinak, od roku 1994 přišly do země tři miliony přistěhovalců!

A kde jsou ti, co tu ještě nedávno bydleli? Kde jsou jejich luxusní kanceláře s adresou v centru města? Odstěhovali se odtud pryč, na periferie. I hotel, ve kterém jsem ubytovaný, je dobrých deset minut jízdy z centra města. Moderní megakomplex SANDTON je ještě ve výstavbě. Shluk hotelů, obchodních center, multikin a restaurací. Vše nablýskané, s vodotrysky, bez žebráků a zlodějů. Pod přísným dohledem ostřížích zraků ochranky.

Po snídani vyrážíme po jedné výpadovce. Asi po deseti minutách jízdy Cassie odbočuje a vjíždíme mezi rodinné domky. Kličkuje mezi domy a najednou zastavuje před jedním z nich.

„Tak tady jsem bydlel. Jednoho dne nám přišel dopis, že kousek od nás se budou stavět levné domy. Rázem jsem byl o několik desítek tisíc chudší. Nakonec jsem dům se ztrátou dvou set tisíc prodal seržantovi policie. Sedm let jsem se s ním soudil o peníze. S policistou!!!… Jeden Řek si tamhle na kopci postavil vilu za sedm milionů. Teď je na prodej za čtyři…“

BARBEQUE – POSLEDNÍ VEČEŘE

Poslední večer. Po měsíčním pobytu v JAR zítra odlétám domů. Podle Cassieho nemůžu odjet, dokud neochutnám a nezažiji pravé jihoafrické barbeque. Proto teď sedím na pretorijské periferii u Cassieho zahradního krbu a nahřívám si ruce. Je začátek června, v Jižní Africe přichází zima… V krbu se žhaví dřevěné uhlí, na jehlicích je už napíchané maso… Přijíždějí příbuzní…

Cassie se podle svých slov řadí ke střední třídě. Jako malý kluk se přistěhoval s rodiči z Portugalska. Přízemní domek, zahrada obehnaná dvoumetrovým plotem, bazén a služka (nebo chcete-li pomocná síla v domácnosti). Manželka Angelika – Italka, pracuje na letišti a patnáctiletá dcera Jennie chodí do čínské školy.

„Ta dává absolventům certifikát, který je uznáván v celém světě. Bude pak moct jít studovat kamkoli,“ vysvětluje mi Cassie.

„To se učí čínštinu?“ ptám se.

„Ano. A docela ji to baví. Navíc umí samozřejmě portugalsky, italsky, anglicky a afrikánsky, také se učí francouzštinu a měla i hodiny černošského jazyka zulu… Patří k nejlepším studentům. Zrovna teď je na nějakém mítingu Studentské rady Pretorie. To je rada, v níž jsou studenti pretorijských škol. Každá si volí svého zástupce. Jennie je tam za tu svou. Společně pracují na nejrůznějších nápadech a podnětech, které by vylepšily život ve městě…“ rozpovídal se Cassie s patřičnou hrdostí o své dceři.

Se stejnou pýchou mi předvádí i dům. V jedné polovině má garsonku služka a Jennie, v druhé jsou dva obývací pokoje, ložnice a dva pokoje pro hosty. Na můj vkus až příliš kýčovitě vybavené.

„Tak to je pětadvacet let tvrdé práce. Týdny strávené na cestách. Pravda, trochu jsem tím zanedbával rodinu, teď se to snažím vynahradit na své nejmladší dceři… Nejvíc mě ale štve, že si v téhle zemi nemohu být ničím jistý. A to člověka po nějaké době unaví… Počítám, že se na důchod odstěhuji někam, kde je větší klid. Během naší cesty tu vykradli souseda. Kdy přijdu na řadu já?“

V dětství si Cassie jako portugalský přistěhovalec užil své. Kvůli přízvuku ho na škole šikanovali: „Už v té době jsem si zvykl, že musím udělat vždy víc než ten druhý, abych s ním stál na stejné startovní čáře. Proč ale to samé musím učit dnes svoji dceru, která se tu narodila?… Ano, nadávám na současnou vládu. Ale proč? Přečti si noviny – samá aféra! Každý kouká jen na to, jak si nahrabat… Ať je klidně prezidentem černoch, mně je to jedno, ale ať tu někdo udělá pořádek…“ říká rozhořčeně.

A mě napadá: pořádek, ten už tu ale jednou byl…

À PROPOS

„Jihoafrická republika je krásná země. Sám uvidíte. A nepište o ní ošklivě,“ přimlouvala se ještě před cestou Češka, která v Jižní Africe nějakou dobu pracovala a má ji velmi ráda. Mně se v JAR také líbilo a říkám si: škoda, že jsem na ni měl jen jeden měsíc.

Nechal jsem promlouvat lidi, kteří tu žijí – ti vědí nejlíp. Hodně mi pomohl i Cassie, což beru jako velké plus, ale má to háček. Kdoví co bych psal, kdyby mě prováděl černoch, a kdoví co bych psal, kdybych jel sám. Pokud bych použil „apartheidního“ dělení obyvatel, dalo by se říci, že patřil mezi úzkou skupinku prominentních bělochů parazitujících na levné pracovní síle a přírodním bohatství. Zvykl si na „kvalitní život“. Kvůli jeho portugalskému původu to není tak úplně pravda. Své místo si musel „vydřít“ a je upřímně rád, že v zemi vládne konečně demokracie. Chce totiž žít jako „normální člověk“ na úrovni euroamerické společnosti… A mít čisté svědomí.

Po sedmi svobodných letech je zřejmé, že vše nejde tak hladce. Podobně jako dítě, které je od malička bito, se stane s největší pravděpodobností násilníkem, současná vláda přebírá praktiky té „apartheidní“. Zklamání ale nezažívají jen „bílí“, ale všichni, tedy i ti, kteří ve volbách dali hlas vládnoucí straně. Ta se utápí v řadě skandálů, lží a finančních podvodů… Je těžké dnes odhadnout, jak to tu dopadne. Sami přece víme, jak je těžké mít po totalitním systému „svobodu“… A v JAR je to ještě těžší!


JIHOAFRICKÁ REPUBLIKA

ROZLOHA: 1 228 201 km²
POČET OBYVATEL: 43,054 milionů (1999)
HLAVNÍ MĚSTO: Pretoria – sídlo prezidenta a vlády
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ: republika v čele s prezidentem
MĚNA: 1 rand = 100 centů, 1 rand = 4,29 Kč
HLAVNÍ JAZYKY: afrikánština, angličtina, zuluština, xhosa, tsonga, vendština, čwanština, ndebelština, severní sothština, jižní sothština, svazijština
ETNICKÉ SLOŽENÍ OBYVATELSTVA: černoši (75,8 %), běloši (13,1 %), míšenci (8,6 %), Asijci (2,5 %)
NÁBOŽENSTVÍ: asi 70 % křesťanů (velká konfesijní roztříštěnost) – nizozemská reformní církev (asi 30 % bělochů), nově ustavená africká nezávislá církev (asi 20 % černochů), katolická církev (asi 15 %), metodisté (asi 6 %), anglikáni (asi 4 %), luteráni aj., mimo křesťanství jsou zde muslimové (1,1 %) a hinduisté (1,4 %)
HLAVA STÁTU: Thabo Mbeki
ADMINISTRATIVNÍ ROZDĚLENÍ: 9 provincií
KLIMA: Jihoafrická republika leží v subtropickém pásu, pouze severovýchod provincie KwaZulu-Natal a severní část Transvaalu patří k tropům. Podnebí je na východě vlhké, na západě suché až pouštní, ve vnitrozemí kontinentální. Na vrcholcích hor se mohou objevit i sněhové přeháňky.

JIHOAFRICKÉ BANTUSTANY

I když bantustany neboli tzv. domoviny (homelandy) začaly vznikat v 60. letech 20. století, původ těchto správních celků najdeme daleko dříve. Za první náznaky lze považovat už to, že v 18. století se Búrové snažili nechávat některá území Hotentotům. V praxi se toto pravidlo ale moc nerespektovalo.

Počátkem 19. století, za britské nadvlády, začaly na území Jižní Afriky vznikat britské protektoráty – území, kde si původní obyvatelé mohli „dělat, co chtěli“. Kmenový náčelník dané oblasti s Brity konzultoval některá rozhodnutí. Britové, jmenovitě John Rhodes – majitel pozemků v Kimberley, těchto protektorátů zneužíval při dobývání búrských území. Jednoduše si vymyslel problém, že Búrové utlačují některý černošský kmen a nabídl mu ochranu. Tím získal nad daným územím moc…

Po II. světové válce se rasismus v Jihoafrické unii začal stupňovat. Jeho vyvrcholením bylo přijetí zákona o bantustanech. Podle něj bylo vytvořeno 10 domovin, které zabírají necelých 15 % území JAR. Nemají žádné surovinové zdroje ani průmysl a infrastrukturu. Když tento zákon vstoupil v platnost, byla na tato území nedobrovolně přestěhována značná část afrického obyvatelstva.

O šestnáct let později získal „nezávislost“ bantustan Transkei. Poté následovaly ještě další tři domoviny – Bophuthatswana (1977), Venda (1979) a Ciskei (1981). Ve všech textech najdete slovo nezávislost většinou v uvozovkách, uznávala ji pouze Jihoafrická republika. Ve skutečnosti tato separace sloužila k lepší kontrole černošské populace. Lidé žijící na těchto územích nesměli vycestovat do Jihoafrické republiky bez zvláštního povolení…

Dnes patří území bývalých domovin k nejzaostalejším oblastem s největší nezaměstnaností. Na druhou stranu lidé, kteří žili daleko od měst a starali se o to svoje políčko, patří k nejspokojenějším, jaké jsem potkal. Takový život je ale větší dřina a nuda než to, co ukazují v televizních seriálech. Proto mladí odcházejí do měst…

TOWNSHIPY


Na okraji každého města je township, neboli osada s levnými domy, kde za apartheidu žili „nebílí“ obyvatelé JAR. V Sowetu u Johannesburgu žijí údajně až 3 miliony lidí.

Černoši, kteří měli práci ve městech a v jejich okolí, byli za apartheidu ubytovaní v townshipech, oddělených osadách na periferiích. Nejznámější z nich je Soweto u Johannesburgu. Vlastně se ani nejedná o osadu, ale řádně rozlehlou plochu zastavěnou přízemními domky. Soweto je po Pretorii druhé nejrozlehlejší město a žije v něm něco mezi 1,5 až 3 miliony obyvatel. Čísla se v publikacích velmi různí, protože určit přesný počet je pravděpodobně nemožné.

V Sowetu se odehrával hlavní odpor proti apartheidnímu režimu. Bydlel tu i pozdější první svobodný prezident Nelson Mandela a jeho bývalá žena Winnie.

Dnes se do Soweta vozí turisté na vyhlídkové okružní jízdy a bydlí tu nejeden černošský milionář.

CO VADÍ LIDEM NA SOUČASNÉ VLÁDĚ?

Některými zákony, které schválili současní vládnoucí politici, se proplétá jedno kouzelné slovní spojení. ONLY FOR PREVIOUSLY DISADVANTAGED – neboli „pouze pro v minulosti znevýhodněné“, což se jinými slovy dá říci pouze pro černochy.

A jak to vypadá v praxi? Vláda schválí, že bude řešit bytovou politiku: postaví domy v hodnotě okolo 100 000 randů. Lidem dá půjčku, kterou mohou splácet po 100 randech měsíčně, ve kterých je zahrnuta i elektřina, voda a daň za pozemek. To vše ale ONLY FOR PREVIOUSLY DISADVANTAGED!

Podle jiného zákona se pro smazání rozdílu, který přinesl apartheid, na pracovní místa přijímají lidé v poměru 8:2 (černí:ostatní). To jsou rozhodnutí, na která si stěžují především obyvatelé neafrického původu. Nespokojenost se současnou vládou jsem ale ke svému velkému překvapení slyšel poměrně často i z úst černochů. Ti si stěžovali především proto, že jim vláda slíbila snížení nezaměstnanosti, dosahující podle oficiálních zpráv 25 %, podle neoficiálních až 32 %. S lidmi žijícími v domovinách je to okolo 40 %! Nic se ale neděje. Během mého pobytu se prezident Mbeki v přímém diskuzním televizním pořadu nechal slyšet, že „to musí přece vyřešit soukromý sektor“…

Jeden z dalších „kuriózních“ zákonů dovoluje lidem získat pozemek, který po tři měsíce obývají. Původní majitel má jediný způsob, jak se bránit „okupantům“ – náhradní bydlení. To je ale většinou nad síly jihoafrického smrtelníka. V podstatě díky tomuto zákonu nemají současní vlastníci pozemků v okolí měst (většinou běloši) šanci se bránit přílivu přistěhovalců a na jejich území vznikají nová a nová slumoviště.

RASISMUS

Rasismus v JAR už není. Alespoň ne oficiálně, i když v předchozím textu lze vyčíst i jakýsi rasismus obrácený, tedy černochů vůči bílým. I když pravděpodobně nejhůře jsou na tom tzv. barevní, kteří za apartheidu byli málo bílí, a teď jsou zase málo černí…

I mezi obyvateli nesnášenlivost přetrvává, ale většinou nejde a priori o nesnášenlivost rasovou, ale spíše lidem vadí antisociální chování velké části černošského obyvatelstva. Pravda je, že některé průpovídky lidí (bílých), s nimiž jsem se setkal, byly na naše poměry docela ostré…

Nesnášenlivosti ze strany černochů se snad ani nelze divit. Podle mých zkušeností se projevuje většinou hrdým přehlížením bílých.Docela zajímavý byl v této souvislosti televizní pořad na téma rasismus v Jihoafrické republice. Neřešil se v něm „černo-bílý“ rasismus, ale rasismus „černo-černý“. Do země totiž denně proudí stovky přistěhovalců z ekonomicky slabších zemí na sever od Jihoafrické republiky a ti tvoří konkurenci na pracovním trhu. Obyvatelé střední Afriky jsou obecně tmavší pleti a konflikty mezi těmito přistěhovalci a místními černochy jsou na denním pořádku.

Category: 2001 / 12

Na jedné vaší přednášce se, pane profesore, diskuse dostala směrem k zoologickým zahradám a vy jste mne překvapil odporem proti nim.

Otakar: Jenže ono se to tam otočilo na téma týrání a netýrání zvířat a ta otázka je vždy až na druhém místě. Podstatné je, že si málokdo uvědomuje základní paradox – my zavřeme zvíře do klece, ukazujeme ho a považujeme to za normální. Jestli mi to někdo tvrdí do očí, tak je to s ním špatné.

Paní Štěrbová, vy s takovými názory manžela souhlasíte, nebo oponujete?

Dina: Poslouchám je celý život a snažím se je pochopit. Sama mám ráda zvířata a velkou přírodu, mám ráda vše, co je originální, a tohle jednání rozhodně originální není. Kdo chce zvíře vidět, ať se jede na ně podívat do jeho prostředí… V tom jsem jako František z Assisi, který zvířata považuje za své bratry.

Když diskutujete o takovém a podobném problému, kdo se víc přizpůsobuje?

Dina: My jsme takové konkurenční manželství. Žijeme spolu od roku 1964 a každý se snaží své názory hájit a držet si je. Ani jeden se tomu druhému ale „nepoložil“, i když respektoval jeho názory. Vždy se snažíme to spolu poctivě sladit.

„Úspěch mě moc nezajímá, mě zajímá spíš cesta k úspěchu…,“ cituji, Dino, vaše slova z jednoho starého rozhovoru. To se ale vnitřně hodně tluče s horolezcem, pro kterého je důležitý právě ten úspěch.

Dina: Horolezce ale opravdu nezajímá jen úspěch. Vrchol? Ano, zanechá v duši nesmazatelný, krásný obraz, vroucí pocit vděku, ale je to jen otočka v maratonu. Jinak by přece výpravy, které nedosáhnou vrcholu, postrádaly smysl, ale i ony smysl mají.

Otakar: Když jsme u toho vrcholu, já se přiznám, že jsem dvakrát třikrát vylezl nahoru a zůstal kousek pod nejvyšším bodem. Seděl jsem, díval se na ostatní a na vrchol jsem prostě nechtěl. To už ale bylo v době, kdy jsem si tuto vlastnost, která je svým způsobem patologická, uvědomoval.

Dina: U tebe se ale projevuje i jinak. Začal jsi mnoho sportů, ale jakmile jsi zjistil, že by ti to šlo velmi dobře, tak jsi od toho odešel. Vždycky stejný scénář – rýsovaly se úspěchy, a tak odchod. To já nedokážu. V tom jsem víc jednostranná a hory mě stále stejně fascinují.

Otakar: Mě ale opravdu nezajímá ten konečný úspěch. Já musím mít jistotu, že je poblíž a že cesta je skončena. V tom okamžiku jsem spokojený a sbírání slávy mne nezajímá. To přenechávám jiným. Taky velmi často vidím, jak mi jiní kradou výsledky, jak si je přivlastňují.

Nevěřím, že vám to nevadí. Skoro všichni jsme postižení „svým“ cílem a chceme mít u svého jména nějaký výsledek.

Otakar: Dobrá, tak někdy to vadí, ale ne hystericky…

Dina: Hystericky ne, ale vadí mu to, protože je to nespravedlivé.

Otakar: Mně vadí spíš povahový defekt přítele, který to udělá. To mrzí. Vůbec mi ale nevadí, že jsem zase skončil těsně před vrcholem. Že jsem pozbyl kousíček slávy a úspěchu. Cesta, po které se musí jít, mne nesmírně zajímá, a když po ní jdu, je to hrozně vášnivé, ale její konec velmi rád nechávám druhým.

Zkuste mi to zkonkretizovat.

Otakar: Momentálně se to projevuje při vytváření mezinárodní konvence na ochranu říční krajiny. Já už dopředu dávám politikům tu myšlenku zadarmo a s ní veškeré zviditelnění, které s tím samozřejmě bude souviset.

Dina: Já si myslím, že toto souvisí s velkou rivalitou v každém oboru a ta se potom občas přetavuje do různých podrazů. Když o něco usilujete, tak se s nimi zákonitě setkáte. Přátelé zradí, někdo podrazí, a ty se tomu tímto způsobem snažíš vyhnout. Dokážeš si, že jsi na to měl, ale do zápasu smečky už nos nestrkáš. Vyhýbáš se konfliktům a raději nejdeš dál, aby nenastal střet. Já ne. Mám povahu po otci. Byl právník, co chodil světem a bojoval. Všechno prohrával a ničeho svým bojem za spravedlnost nedosáhl… To mi zůstalo. Malou tužtičkou si sice, jako on, ty prohrané boje nezapisuji, ale nedá mi to jít do toho zas a znovu, když si myslím, že pravdu mám já. Navzdory traumatům z prohry.


1999 – Visla v Krakově
Otakar Štěrba na cestě kolem světa.
Foto: archiv Otakara Štěrby

Jako první na světě jste objel po řekách zeměkouli, vy jste vylezla jako první Češka na osmitisícovku. Nebyla to tehdy u vás spíš snaha se v republice zviditelnit?

Dina: Zviditelnit? Pro mne to byl hlavně pokus o zachování lidské důstojnosti – vnitřní emigrace! Můj vnitřní svět, sen s nádherným cílem. A vůbec nebylo jisté, jestli mi jej režim dovolí zrealizovat. Málokdo ví, že před Čo Oju jsem se třikrát nervově zhroutila. Najednou jsem si v 70. letech uvědomila, že vědecká kariéra pro mě neexistuje. Předtím jsem si myslela, že vše probojuji. A pak mi bylo 35 a já pochopila, že jsem v díře a už z ní nemůžu vylézt. To poznání mě dost poznamenalo.

Hory se staly cestou. Na horách pro mě neměli metr. Nikdo nevěřil, že se do Himálaje dostanu. Tenkrát to bylo něco exotického, dnes je to běžné. No, měla jsem štěstí a prokličkovala jsem.

Otakar: O tom se těžko mluví a dnes se to i špatně chápe. Všechno bylo připraveno k odjezdu na Čo Oju a komunistický výbor univerzity jí zakázal odjezd! Dina se zhroutila a já jsem se s pomocí různých kamarádů jezdil ponižovat na krajský výbor KSČ. Neskutečným způsobem. Škemral jsem, ať ji pustí. Škemral tak dlouho, až jsem našel člověka, který to silou své funkce protlačil.

Žádná cesta k tomu být viděn?

Otakar: To víte, že šlo i o to. Pokud jde o myšlenku objet zeměkouli po řekách, jezerech a přímořích na malých sportovních lodích, tak vím naprosto přesně, kdy přišla. Koukal jsem do atlasu světa a najednou mi došlo, že jsem objel na lodích podél rovnoběžek velký kus světa, a kdybych k tomu přidal ještě asi stejně velký kus, tak jsem první člověk na světě, který takhle zeměkouli objede. Došlo mi, že tak nesmyslnou cestu nikdo přede mnou neabsolvoval. A od roku 1991 jsem za tím šel jako vyhládlý pes. Bylo po sametové revoluci a já se stal děkanem přírodovědecké fakulty. Sesypalo se na mě tolik událostí, že jsem si připadal jako povříslo, které projelo sekačkou. Ještě pořád jsem byl sláma, ale už jsem nebyl pohromadě. Cítil jsem, že musím udělat nějaký čin, abych se psychicky posbíral. Tak jsem vyplul. První cesta byla malou loďkou na trase Olomouc – Praha přes Amsterodam, kdy jsem objel Evropu. Druhá cesta byla absurdnější – z Krakova jsem dojel až na Čukotku. Po řekách a mořích.

Jak se odchází ženě od rodiny někam, odkud nemusí být zpáteční letenka?

Dina: Těžce. Nejdřív jsem si musela vyřešit horolezecké dilema – ‚jak je člověk nezodpovědný‘ vnitřně. Když odcházíte, víte, co se všechno může stát, a navíc, když máte malé dítě, že se taky k němu nemusíte vrátit… To se stát může a jsou na to statistické údaje. Víte, jaká je pravděpodobnost, že se nevrátíte. Zkrátka jsem si musela zdůvodnit, proč to dělám. Ptala se mě na to máma, byly tu vyčítavé pohledy přátel…, někdy jsem si už připadala jako vrah, že někam odjíždím. Na druhé straně to byla právě ta možnost vnitřní emigrace. Kdybych tenkrát nemohla jezdit na hory, tak jsem se asi doopravdy zbláznila a rozhovor se mnou děláte v jiném zařízení.

Nedovedu si představit, že se manžel tvářil úplně klidně, když si uvědomoval, že se mu nemusíte vrátit.

Dina: Oproti manželům mých přítelkyň to bral velmi dobře, i když… no samozřejmě se mu to asi nelíbilo a ne vždy to probíhalo harmonicky, ale já mám plno kamarádek, které měly stejné šance, a všem to manželé pod různými pohrůžkami zakázali. Většina horolezkyň se z těchto důvodů do Himálaje nikdy nedostala. Já, i díky němu, ano.

Otakar: Ale na druhé straně mě Dina pouštěla na stejně riskantní plavby, třeba v Severním ledovém oceánu, kde jsem byl úplně sám. Nejdůležitější je tolerance. Vím, že horolezectví je pro ni život, a z toho vycházím.


1984 – Dina Štěrbová na předvrcholu Čo Oju.
Foto: archiv Diny Štěrbové

Učí hory pokoře?

Dina: Je to hrozně zneužívané slovo, ale učí.

Jak to chcete nazvat jinak?

Dina: Snad opisem, že dávají životní věci do správných relací. Člověk pochopí svoji roli. Už není nejdůležitější…, to je asi pokora.

Otakar: K pokoře má nejblíže skromnost, ale není to jen hora, kde si na takové pojmy snáze sáhnete. Záleží na rodině – já jsem ze skromných poměrů a vážil jsem si čehokoliv hmotného, co mi rodiče umožnili. V minulém režimu, kdy nás bili zprava zleva, si pak člověk víc vážil každého zážitku. V horách si naplno uvědomíte svou směšnost. Je to dobrá příležitost zařadit se tam, kam patříte. Když se vám to povede, tak už nejste nadutý.

Vy jste ještě zažili dobu, kdy expedice byla opravdu expedicí. Jak se díváte na současný boom cestování a takzvaných expedic?

Dina: Zmatení jazyků a Babylon. Původně nová myšlenka přestává být mnohým opakováním originální. Souvisí to s tím, jak se svět díky technice a uvolnění zmenšil. Podle mne je podstatným momentem devalvace expanze turistického průmyslu a dobrodružství na prodej. Hodně cestovních kanceláří, chaotická činnost a snaha himálajských zemí přírodní krásy komerčně zúročit. Před padesáti lety do Nepálu nevkročila noha cizince. Expedice zde ještě v 50. letech potkávaly původní obyvatelstvo. Bez vlivu civilizace. Už jen najít cestu k hoře byl problém, nemluvě o výstupu na ni. Dnes existuje v Nepálu několik set cestovek. Některé třeba jen dva týdny. Vrátíte se z hor a cestovka, se kterou jste dohadoval obchod, neexistuje. Všude kolem zuří hon na turisty, jejichž počty jdou do statisíců. To samé se děje v expedicích. Doba shánění peří, šití spacáků atd. je pryč. Když máte peníze, tak si za 60 000 dolarů s kyslíkem a dvěma Šerpy můžete vyrazit i na Mt. Everest. Jeden vás tam vytlačí, druhý vytáhne.

Otakar: Turismus a cestování, to je dnes jeden z nejlukrativnějších byznysů a bude to ještě horší, tak jak se bude životní úroveň v nerozvinutých zemích zlepšovat. I my jsme se účastnili komerčních zájezdů a nijak se jim nevyhýbáme. Loni jsme se v Egyptě zapojili mezi statisíce „masturistů“.

Dina: Mně se tam nelíbilo. Byli jsme v zástupu…, mně je ten fabrický přístup cizí. Jsem individualistka a ráda si věci organizuji sama. Tenhle způsob manipulace, od reklamy po vlastní zájezd, je mi protivný.

Otakar: Musím podotknout, že zájezd byl můj dárek manželce k narozeninám.

Krásný dárek, jak se tvářila?

Otakar: Měla velkou radost a myslím, že tady trochu přehání, protože jinak se tam bohužel nedostanete. Člověk viděl fantastické věci. Asuán, Nil, který dodnes živí celý Egypt.

Dina: Památky jsou nádherné, stejně jako je třeba fantastický pohled na Everest… Jen mizí punc dobrodružství, ale to ubývá všude.

Otakar: Jenže jinak to dnes v takových místech nejde. Štrúdl lidí, a jde se. Není to jen Egypt. Například dnešní španělské pobřeží je obestavěné hotely. Pojem pobřežní krajina tam už dávno zmizel. Přežívá jen na omezených územích národních parků a tam vás zavezou za vysoké vstupné.

Dina: Kdyby se ale tomu nebránilo, tak dnes jsou na jižním pólu zástupy lidí a charterové lety tam by byly ze všeho nejžádanější. Antarktický ledovec pokrytý lidmi. Hlava na hlavě a oslava vítání slunce na konci polární noci. Dokážete si to představit?

Otakar: Co ale děsí ještě víc, je počet cestovek, které dokáží za účelem zisku riskovat zdraví a životy klientů.

Je to trend, klient podepíše, že kdyby něco, tak je zde na vlastní nebezpečí, a doufá, že to něco nenastane.

Otakar: Je pro mne obtížné to nazvat cestou někam a je obtížné na to odpovídat. Já nevím, co si mám myslet, když vidím, jak ti, co ani pořádně nedrží pádlo, jsou najednou na raftovém člunu v pětkové vodě. Vždyť tam nepatří! Paradoxní je, že to způsobují lidé, kteří využívají své sportovní vyspělosti, nechce se jim pracovat, a udělají si z toho obchod. Mám v něm řadu kamarádů. Kdysi nenáviděli letní vodáky, sváteční turisty, a teď s nimi jezdí, aby si vydělali peníze. Komerční, ziskuchtivá, odsouzeníhodná činnost… Naštěstí jsou na světě ještě místa, kam se za tři dny nedostanete.

Která?

Otakar: Neřeknu.


Otakar Štěrba v roce 1980 – horská nemoc pod Manaslu.
Foto: archiv Otakara Štěrby

Vy se tady sice pohoršujete nad počty turistů v určitých oblastech, ale uvědomujete si, že vy už jste tam byli? Vy jste to zažili v době, kdy tam tolik návštěvníků nebylo. Dostali jste se tam v jiné době. Teď chcete bránit ostatním?

Dina: Kus toho momentu tam možná je, ale nám spíš vadí, že se nejezdí nikam jinam. Že se vybralo pár hesel, témat, která se donekonečna opakují. V Himálaji se to dá vyjmenovat – trek pod K2, pod Mt. Everest, trek kolem Annapurny. Komerční horolezecké výpravy taky moc velkou fantazii netrpí. Vypreparovaly se oblasti, kupříkladu Niagarské vodopády, do kterých jsou zástupy naváděny cestovkami. Jedinci není nechán žádný prostor. Je k něčemu dostrkán, vsazen do mašiny, která jede, ale není na ní nic tvořivého.

Otakar: To není pozice „my jsme si užili lepších podmínek a teď to necháme na pokoji a neničme to“. Nejde o falešné mentorování. Příklad – americké parky. Žene se tam dnes tolik návštěvníků, že druhá část lidí, kterých je možná mnohem víc, tam kvůli tomu nejezdí. Velice rychle se tak nejkrásnější příroda stává nepřístupnou velké části lidstva. I mně. Nechci vidět většinu parků. Nepůjdu tam. Hnusí se mi kvůli podmínkám, které tam jsou vytvořeny.

Vraťme se na chvíli domů – říká se malebná česká krajina, ale i ona je využívána na doraz. Moc místa na skloubení našich zájmů – bydlení, rekreace a zemědělství – v ní není.

Otakar: V Belgii jsou na tom hůř. Rakousko nejsme, ale máme krásnou zemi. Typickou dokonalou obytnou krajinu.

Dina: Čtyři roční období, to nám někteří závidí, a my nevíme, co máme.

Možná na první pohled, ale co negativní projevy naší činnosti v ní, třeba povodně?

Otakar: Povodně byly, jsou a budou, když člověk leze tam, kam nemá, pak se nemůže divit.

Dina: Ale on tam leze proto, že nemá místo. Jasný příklad – delty v Bangladéši.

Otakar: Pak s tím musíme počítat a chovat se jinak. Když se jako v Německu nastěhujeme až k řece, tak si za to musíme zaplatit.

Hodně propagovaný vodní kanál – cesta spojující Odru s Dunajem – se vám asi moc nezamlouvá?

Otakar: Ten se mi nezamlouvá vůbec.

Ale někteří jeho příznivci se ohánějí názory, jak je to ekologická věc, jak to krajině vlastně pomůže i z hlediska povodní.

Otakar: Cože? To je tak stupidní názor, že jsem ho ještě neslyšel. Nevím, kdo to mohl říct. Ale hlavní důvod proč ne, je to, že by definitivně zlikvidoval poslední zbytky naší přírody. Zlikvidoval by řeku jako takovou a zůstal by kanál – jen vodní dílo. Už by to nemělo přírodní funkci. Dále pak jsou tu ještě ekonomické důvody. Samozřejmě že každý zastánce vám napočítá, jak je to výhodné. Já vám zase spočítám, jak je to ztrátové. To je pověra, když se říká, že je říční doprava výhodná. Na světě je jen několik vodních cest, které ziskové jsou. Konkrétně v Porýní, systém Velkých kanadských jezer s řekou a zálivem svatého Vavřince a systém řeky Mississippi propojený s okolím.

Opravdu levná je lodní doprava na moři, ale jinak jde většinou o ztrátový podnik. Podívejte se na rozpad lodní dopravy v dnešním Rusku. Mám dokonce teorii, jak lodní doprava pomohla ekonomicky zničit tehdejší Sovětský svaz. Tam jste na vlastní oči viděl, jak je to ztrátové, jak se vozí štěrk na obrovské vzdálenosti. Tam a zpátky. Jak se míjejí prázdné čluny…


Dina Štěrbová na expedici Indus-Haramóš v roc 1970.
Foto: archiv Diny Štěrbové

V obrovském seřadišti lodí v Omsku se nakonec ty tisíce fantastických lodí rozřezávaly, protože pro ně nebylo využití. Když jsem s ruskými námořníky jako malá loď jezdil přes zdymadla, bylo to velké poučení o marnosti.

Máte nějakou představu o tom, jak by měla vypadat ideální česká krajina, abyste byli v klidu?

Dina: Já jsem v klidu. Mně se česká krajina líbí.

Otakar: Já zdaleka v klidu nejsem, a jak by měla krajina kolem nás vypadat, to vám můžu říct konkrétně, když přijdete za mnou na fakultu. Mám tam návrh na přestavbu krajiny. Největší když ne na světě, tak určitě v Evropě. Léta už pracujeme na ekologické optimalizaci krajiny podél řeky Moravy od jejího pramene k ústí a dnes jsou kompletní ideové projekty.

Dina: Takhle tomu není moc rozumět, zkrátka chcete řece vrátit zpátky její meandry.

Otakar: Je to složitější, protože jde o desítky nápravných zařízení, jak krajinu vrátit do lepšího, výnosnějšího a krásnějšího stavu.

Jedna věc je dnes mít myšlenku, a druhá zbláznit pro ni svoje okolí.

Otakar: To je právě to, co mě na fakultě ještě drží. Jsme v kontaktu s politiky, národohospodáři, vodohospodáři… Přesvědčujeme, že náš návrh protipovodňové ochrany, naše cesta je skutečně dobrá a reálná. Představa, že krajina bude hezčí, tak jak jsem ji znal dříve, když mne otec vodil do Lanžhota na ryby, že to bude lépe fungovat a pro lidi to bude příjemnější, za tu trošku lámání stojí.

Co přátelé, se kterými se názorově rozejdete?

Otakar: Nejhorší je ztrácet přátele tím, že umírají, a nejen stářím. Měli jsme spoustu přátel na horách, kde jsme je taky ztratili. Já jsem kvůli tomu už přestal lézt a létat na rogale.

Tatry jsem najednou začal vidět jako obrovské pietní místo. Tady se zabil tamten a tamhle tenhle kámoš. Znáte přesně místa, kam spadl, víte, odkud ten kámen přiletěl. Najednou lezete po jakémsi hřbitově, nebo popravišti. Během života se to kolem vás nahromadí a sport vám zeškaredí. Hodně jsem jezdil na divoké vodě, ale i tam je dnes pro mne situace obdobná, i když mrtvých kamarádů tolik nebylo.

Dina: Zvláštní kategorie jsou u mne některé přítelkyně, které jsem ztratila, protože žijí v jiné republice. Za rok si vyměníme pár mailů, jenže Internet společné kafe nenahradí. A pak mám asi 40 lidí, co jsem ztratila v horách. To je hodně. Člověk ví, že to, co dělá, je nebezpečné. Možná první rok to snad ještě netuší. Je to období svaté odvahy a nevědomosti. I ten „telecí rok“ ale jednou končí prvním mrtvým a potom už s tím bojujete. Plno lidí s lezením v takový moment skončí, ale když to má někdo moc rád, tak tam jde a moc se kolem sebe nedívá.

Nevěřím, že to nemění povahové rysy.

Dina: Já jsem byla vždycky strašně opatrná. Stále jsem čekala, odkud něco přiletí, a možná proto jsem tady. Podvědomě jsem samozřejmě věřila, že se mi to vyhne. Dost mě vzal rok 1994, kdy nám během noci zemřel v Himálaji kamarád na horskou nemoc. Já, protože jsem byla vedoucím expedice, jsem si představovala jeho rodinu, jak se vrátíme bez něj, a pak se rozhodla, že ho dopravíme zpátky. To jsem ale nevěděla, jaký je to problém. Ten člověk se stal prvním českým mrtvým horolezcem, který byl dopraven zpátky do vlasti. To ale třeba znamenalo vrtulníkem do Skardu, správního centra Baltistánu, pak jsem v padesátistupňovém horku v Islámábádu sháněla v křesťanské kolonii někoho, kdo umí udělat rakev. A ještě vzduchotěsnou. Ženská. V muslimském světě. Sehnala jsem. Mělo to i tragikomický rozměr. Rakev se při převozu na letiště zpozdila. Pracovník naší ambasády nadával, už asi chtěl být někde jinde. Já seděla na rakvi, kolem šel letištní zřízenec a ptal se: „To je váš manžel?“ V ten moment už jsem byla kompletně vyplivnutá a přepadl mne nepopsatelný pocit. Hory jsem pak další dva roky nenáviděla, ale taková láska se nedá zlikvidovat. I kdyby vám tam umřelo padesát lidí.

Nejde spíše o druh fanatismu, než o lásku?

Dina: Fanatická jsem byla, když šlo o Čo Oju. Dokonce i Věra Komárková, co tam lezla se mnou, říkala, že všechny nesnáze s tím spojené jsme převálcovaly buldočí tvrdohlavostí, a pak přišlo i štěstí. Tehdy to fungovalo. Bylo mi už 44 let a tehdy jsem byla nejstarší ženská na vrcholu osmitisícovky. Dnes už najdete v těch výškách i ženy přes padesát, ale já, vzhledem k tehdejší situaci doma, jsem byla přesvědčena, že to je moje poslední příležitost, a to už je sakra silná motivace!

…Z batohů vytáhneme dvě žluté kovové láhve. Seřídíme redukční ventily na tři litry za minutu a nasadíme si chladivé gumové náústky. Zbývá ještě posledních dvě stě výškových metrů výstupu. Euforie kyslíku nás vrhá o dobré dva kilometry níž. Do prudkého svahu se téměř rozběhnu. Teď nepřipouštím sebemenší pochybnost, že vrchol bude náš. Jenže chyba lávky! Nějak jsme zapomněli, že kupovat bomby s kyslíkem na tržištích Námčé Badžáru je přinejmenším sázka do loterie. Právě se koná její slosování, a moje číslo prohrálo. Kruhový hon se uzavřel. V první chvíli to odmítám brát na vědomí. Ne, ne, ne! Přece nemohu mít takovou smůlu! Ale svět ztratil barvu, černý flór jej halí do pohřebního hávu. Musím se zachytit skály, pod kterou jsem právě stačila dojít. V podvědomém reflexu si strhnu z tváře masku a tápu kolem sebe jako slepec. Dina Štěrbová, Čo Oju – tyrkysová hora

Vaše předehra k fanatismu?

Dina: Asi ano. My jsme to tehdy měly zorganizované asi jako Hurvínek válku a nákup bomb k tomu patřil… Tenkrát bylo běžné lozit s kyslíkem. Věra povídala, jak jí na minulé expedici došel kyslík v 7800 m a málem omdlela. Nevidíš nic. Já jsem z toho měla hrůzu. Tak jsme koupily dvě flašky úplně na blind, sehnali je šerpové a byly snesené z jižního sedla Everestu. Nikdo o nich nic nevěděl… Nejdříve jsem opravdu skoro omdlela. Pak mi došlo, jak se doma soudruh Tabarka kroutil a nechtěl podepsat výjezdní doložku. Okolí bylo najednou růžové a černé. Potom se to uklidnilo. Navíc mi ze začátku nedošlo, že si musím strhnout náhubek, a tak jsem se chvíli dusila. Šerpa pak bombu shodil se zaklením dolů. Letěla krásně někam do… Ekologie, neekologie.

Věra Komárková pokračovala s kyslíkem, a vy…?

Dina: Já jsem se tam nějak doploužila. Psychika tady opravdu hraje jednu z hlavních rolí. Tehdy jsem s takovou situací neměla žádné zkušenosti. Když jsem pak byla v roce 1988 na Gasherbrumu, tak jsme o kyslík ani nezavadili. Už vím, že 8200 m se dá vylézt bez kyslíku, jen s tím mít zkušenosti. Zkrátka před námi bylo posledních dvě stě výškových metrů. K mému vrcholu. Šerpové tady chodí bez kyslíku pořád a s námi tam byl sám Ang Rita, tenkrát ještě ne tak slavný, ale byl to on. Dnes je chudák alkoholik, nemocný s ledvinami, určitě úplně chudý, plachý, před novináři se zapírá. Už s nimi měl tři schůzky, ale vždycky utekl… Škoda, přitom je to legenda, co se upije k smrti. Nejlepší výškový horolezec světa, který měl smůlu, že se narodil v Nepálu. Na vrcholu Mt. Everestu stál nejméně 10krát. Pokaždé bez kyslíku, který přitom nesl někomu jinému. Vystoupil opakovaně i na další osmitisícovky Nepálu. Ang Rita – fyziologický zázrak a legenda zlatého věku horolezectví.

Otakar: Já, jsem na rozdíl od manželky zažíval fanatismus v okamžicích, kdy mi taky nic jiného nezbývalo, a byl jsem sám. Tři měsíce jsem plul mezi ledovými poli Severního ledového oceánu. Několikrát mne sevřely kry a já si připouštěl, že je konec, že se už odtud nedostanu. Neměl jsem strach o život, ale choval jsem se nenormálně. Přicházely různé nelogické představy a já o nich vážně přemýšlel. Dlouhá samota je nebezpečná.

Kolikrát jste se převrátil?

Otakar: Nesměl jsem se převrátit. Pád do vody tady znamená okamžitý konec. Zemřete v několika minutách podchlazením.

Vypadá to dost neskutečně – objet na takové lodičce svět a ani jednou z ní nevypadnout.

Otakar: Skutečně jsem ani jednou nevypadl. A když o tom mluvíme, v Severním ledovém oceánu jsem si ani nebral záchrannou vestu, aby, kdybych vypadl do ledové vody, to trvalo o těch pár vteřin míň. Musíte si věřit, že vypadnout nesmíte. Kameru jsem nebalil. Měl jsem ji volně položenou, protože jsem věřil, že se nepřevrátím.

Máte situaci, kterou byste rádi vrátili zpátky?

Dina: Myslíte si, že vám někdo takovou situaci přizná? Ano? Já bych ty, které mám, nechtěla jmenovat.

Otakar: Mám, ale nejmenuji. Žiji fantastický život a děkuji za něj pánu bohu, i když na něj nevěřím.


DINA ŠTĚRBOVÁ (* 22. 4.1940)

Původním povoláním na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého Olomouc, horolezkyně, jedna z nejvýraznějších ženských postav československého horolezectví. Z nejvýraznějších úspěchů – 13. 5. 1984 Čo Oju, 8201 m n. m. (jméno hory je také uváděno Čho Oju nebo Cho Oyu – pozn. red.), vrchol dosáhla spolu s Američankou Věrou Komárkovou a dvěma šerpy. Byl to první ženský a zároveň první československý výstup na tuto horu. 1988 – první československý výstup na Gasherbrum II – 8035 m n. m. s Livií Klembarovou v ženském družstvu, bez nosičů – alpským stylem. Dvakrát se pokusila o výstup na Mt. Everest (1991, 1992), organizátorka českých výprav – na Broad Peak 1994 a Nanga Parbat – 1997. V posledních letech zaměřuje svoji poznávací činnost na oblast Himálaje jako fotografka a na plavby na raftovém člunu se svým manželem (např. 1999 plavba v kanadských Severozápadních teritoriích – řeka Nahanni asi 1000 km). Desítky článků v časopisech a novinách, nejznámější knihy: Čo Oju, tyrkysová hora (vyšla i v Německu), Putování po kanadských řekách (spolu s manželem).

OTAKAR ŠTĚRBA (* 18. 11. 1933)

Univerzitní profesor a bývalý děkan Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, vedoucí katedry ekologie. Horolezec, rogalista a vodák. Na svém „triku“ má prvosjezdy několika asijských řek (např. Katuň), jeden z vynálezců raftového plavidla Matylda, jako první člověk na světě objel Zemi po řekách, jezerech a mořských příbřežích na malé lodi. Přes 120 vědeckých prací z oblasti systematické zoologie, zoogeografie a ekologie. Z populárně vědeckých knih: Máme rádi zvířata, Pramen života, V dunajské deltě, Od pramenů k oceánu (společně s Jaromírem Štětinou), Kde příroda vládne…

Category: 2001 / 12

Pár dní poté, co jsme se navrátili zpět do svých domovů a urovnali a postavili všechno do původních míst, vzpomínám a přemýšlím, jak to vlastně začalo…


Foto: Paul&Lindamarie Ambrose, Allphoto

NA FLORIDĚ JSOU OBEZNÁMENI

Když jsem se v roce 1998 přistěhovala sem do Brevardské oblasti v centru floridského poloostrova, neušly mé pozornosti zajímavé dopravní značky. Jakási malá bílá vrtulka na modrém podkladě s nápisem EVACUATION ROUTE a se směrovkou upřesňující směr evakuace mě však, musím přiznat, v první chvíli přiměla k pousmání. Vzápětí jsem si však uvědomila geografickou polohu místa, kde se právě nacházím, a napadlo mě, jak často jsou asi tyto značky „využívány“ a stávají-li se tak rychlým orientačním vodítkem takřka v poslední chvíli.

Začátkem srpna se tu nezřídka objevují na televizních obrazovkách tzv. hurricane warning (čili upozornění na hurikán). Titulek na obrazovce přesně popisuje stav ohrožení. Celá stupnice ohrožení má osm kategorií. Upozornění na hurikán je poslední, osmý stupeň a vyjadřuje tak největší nebezpečí. V této oblasti trvá ohrožení hurikánem od půlky srpna do listopadu. Během této časové periody jsou očekávány jakékoliv tropické systémy. Starousedlíci tvrdí, že dobrých 30 let neprožili tady v centru Floridy žádné vážnější ohrožení, přičemž poničení střech či jiné škody na domech a stavebních objektech byly obvyklé. Stručně a jasně vypočteno a sečteno, tady v centru poloostrova se není čeho obávat, a dodávají: „Proč by byl také jinak celý vesmírný výzkumný Kennedyho komplex v čele s NASA postaven na mysu Canaveral, asi 40 km vzdušnou čárou od centra?“ Člověk se hned cítí klidnější a bezpečnější do té doby, než se ocitne uprostřed nepředpokládané situace, situace ohrožení.

JAK TO TEHDY BYLO…?

Dne 12. září 1999 začínají probleskovat v TV první varovné signály o tom, že ona tropická deprese, nazvaná v době zrodu Floyd, se začíná pohybovat směrem k pobřeží příliš rychle. Floyd překvapuje svým vývojem nejen meteorology. Rychlost větru se nečekaně zvyšuje a přísný pohled satelitní družice jasně ukazuje obrázek hurikánu. Nyní jde podle rychlosti větru o kategorii číslo dvě. Celá formace sněhobílého víru se někdy pomalu, někdy zrychleně kutálí po televizní obrazovce. Teď už je to téměř při každém zpravodajství. Televizní kanál specializovaný pouze na počasí se stává tím nejsledovanějším. Názory, diskuse, výpočty, kombinace, předpovědi, počítačové modely a simulace situací, data, údaje… Odborná technika, odborní lidé, poznatky a jejich usilovná aplikace. Všechno a všichni se překotně snaží. Výzkumníci v NOAA (Národní úřad pro oceán a atmosféru) v Miami vytvářejí pomocí počítačového modelu s vypůjčením všech dostupných dat tři předpokládané trasy tentokrát už „hrozivého“ Floydu. Kudy se Floyd vydá? Ať to bude kterákoliv ze tří možností, vždycky se nás na pevnině dotkne. Jaký „dotek“ nám asi přichystá? Upřímně řečeno, asi nic moc příjemného. Mezitím všechno vypadá na závod Floydu s časem. Naměřená rychlost větru ukazuje, že fujavec z oceánu se už přehoupl do kategorie číslo tři a nápadně se blíží do čtvrté.

V té době už pracuje Federal Emergency Management Agency a oficiálně se rozhoduje o povinné evakuaci obyvatel z nejvíce ohrožených oblastí, tudíž především obyvatel pláží. Celé východní pobřeží Floridy je momentálně ve stavu ohrožení. Některé hotely veřejně oznamují snížení cen za ubytování v důsledku hurikánu. Část obyvatel už se samostatně evakuovala směrem na sever, severozápad či na západní pobřeží. Opouštění domovů, nejistota, vnitřní boj a rozhodování, sebekontrola a rozumné uvažování se snahou nepodlehnout panice se stávají obtížnou denní realitou. Obchody, domy a další objekty jsou urychleně zabezpečovány. Okna se zatloukají mohutnými překližkovými deskami, jejichž účel je v těchto končinách, bohužel, všem zcela dobře znám. Lidé už teď provádějí nákupy konzerv, vody a nezbytných zásob na několik dnů pro případ kritické situace. Na dálnicích se začínají tvořit zácpy. O tom všem referují média. Floyd zvyšuje rychlost a na hurikánové stupnici se tak dostavá do kategorie číslo čtyři. Co nevidět přefrčí nad Karibskými ostrovy. Vysněná dovolená na rajských Bahamských ostrovech se stává noční můrou pro ty, kteří se zde právě rekreují. Stále ještě se čeká na studenou frontu ze severozápadu. Oficiální organizovaná evakuace zajišťovaná na centrální a především na regionální úrovni pokračuje. Označené úkryty nazývané anglicky shelters, což jsou většinou školy a veřejná a kulturní centra, se zaplňují. 14. září už nemůžeme nakoupit v nonstop supermarketu. Poslední pověření zaměstnanci se snaží s úsměvem „odhánět“ zákazníky: „Máme zavřeno, omlouváme se…“ A co je až neuvěřitelné – není benzin v některých čerpacích stanicích. Všude jsou fronty. V petshopech (pro Američany téměř neodmyslitelných) se tvoří „multidruhové mazlíčkovské bydlení“. My chceme jen klícku pro naši kočičku. Máme smůlu, ale slibují nám, že ráno jen k tomuto účelu otevírají asi na hodinku. Klece budou…

Stále váháme a všemi smysly „hltáme“ obrazovku plnou teorií, rad, údajů a názorů. Expert z Národního centra pro hurikány vysvětluje a popisuje vlastnosti hurikánu…, a zároveň nám dodává novou naději. Vypráví o tom, že hurikán je jako „káča“, hračka pro děti… Stačí jen malinký ťuk, a všechno je úplně jinak. Stále ještě nebalíme, ale po půl hodinách sledujeme zpravodajství, čekajíce snad na vysvobozující novinky. Na obrazovce se střídají události dokumentující situaci spolu s obrázky Floydu z družice a opakovanými vstupy z Národního centra pro hurikány. Vypovídají o celkově naprosto nejisté situaci. Ve čtyři hodiny ráno slyším sousedy. Odjíždějí. Nervozita se zvyšuje. Ranní zpravodajství v nás láme poslední zbytky odhodlání zůstat. Přesně podle tzv. katastrofického pohotovostního plánu se snažíme věci z celého bytu umístit do nejvnitřnější místnosti, což je a většinou bývá koupelna. Balíme jen nejnutnější osobní věci a také například všechny fotografie mající pro nás nenávratnou hodnotu. Rychle zapisuji důležitá telefonní čísla znějící z médií a po asi čtyřech hodinách přesouvání, stěhování a balení opouštíme vyprázdněný byt v našem komplexu. Nezapomínáme také na poslední telefonáty nejbližším. Za pár hodin už možná nebudou linky fungovat.


Auta na dálnici směřující k tornádu na horizontu.
Foto: Ron Chapple, Allphoto

Prázdné a opuštěné město působí zvláštním dojmem. Počasí venku je až neuvěřitelně klidné. Sluneční paprsky se odrážejí od palmových listů a vzduch jakoby stojí. Nic se nepohybuje. Celá atmosféra vyvolává podezřele tajuplný dojem. Vydáváme se na jih, zcela proti evakuační taktice. Chceme se vyhnout několik kilometrů dlouhé koloně aut směrem na sever a severozápad. Cesta na jih je zcela volná. Míjíme pár vozidel a řítíme se proti obrovské šedi mračen, která se k nám čím dál tím rychleji přibližují. Náš plán je nepotkat se s tímto okrajem hurikánu a co nejdříve uhnout na západ. Plán se daří a kromě prudké spršky na začátku cesty nás nezastihne žádné jiné nepříjemné překvapení. Na jihozápadní pobřeží přijíždíme za krásného slunečného počasí. Tam se už očividně ocitla spousta obyvatel z východních břehů a za sledování všech možných zpravodajství tiše očekávají příchod, či možná vpád děsivého Floydu.

NÁVRATY DOMŮ…

Vidím před sebou jakési zklamání po příjezdu zpět do našeho bytu. Všechny budovy stojí, všude kolem se povalují obrovské kusy palmových listů a větve z místních jehličnanů. Na naší otevřené venkovní verandičce právě dosychá podlaha a nacucaný kobereček zaří jakoby novými barvami. Floyd se umírnil, změnil směr a namířil si to tenkrát přímo do Severní Karolíny. Tam způsobil velké škody především záplavovou vlnou, která neopadla nejméně týden. Také nahnal strach až do státu New York a médii byl označován jako hurikán století. Přinesl ovšem i spoustu jiných věcí do společnosti. Vyvstaly otázky priorit a uvědomování si, co je každému jednotlivci nejcennější v době ohrožení života. Základní otázka upřednostnění sebe a své rodiny, či své přítomnosti v zaměstnání? Stalo se mnoho smutných případů, kdy zaměstnavatelé nemilosrdně propouštěli z důvodu absence.

Za dva týdny po Floydu, v době, kdy všichni po velkém stresu nesoustředěně oddychovali, „přišla nepozorovaně Irene“. Jako tichá slaboučká myška se přiblížila k pobřeží a po jediné noci způsobila mnohem větší škody než tolik obávaný a očekávaný Floyd. Všechno bylo v havarijním stavu. Pláže poničené nánosy písku a domy na pláži podemleté a narušené vodní erozí, silnice rozpraskané vodní silou. I náš nejmilejší park způlky zmizel. Nastal čas oprav, rekonstrukcí a nových řešení, vizí a plánů do budoucnosti.

Začátkem června 2000 obdržím v poště pro zaměstnance tzv. hurikánový balíček a musím podepsat, že jsem tímto byla obeznámena s pravidly a postupy. Když přijde nezvaný větrný host, budu jednat a chovat se dle nových pravidel… V ostatních případech si ponesu svou vlastní osobní zodpovědnost. V místech s velkou návštěvností veřejnosti se objevují příručky, katastrofické plány a postupy, včetně map, tras a dalších obrázků a informací. Je tady zase letošní hurikánová sezona. „Buď obeznámen a připraven!“ hlásají všudypřítomné letáky.

Tropická cyklona – hurikán a její oko. Každý hurikán má prostor, v němž jsou řídké mraky a vanou jen slabé větry. Oko zaujímá asi jednu desetinu průměru celého víru, jehož většinu tvoří hustě navršené černé mraky. Protože hurikán může měřit napříč až 480 km a cestovat 25 km za hodinu, tišina v jeho středu je jen krátkou zastávkou. A znamením, že se druhá polovina bouře přižene. Oko je doslova odděleno od okolí stěnou nakupených mraků, které mohou dosahovat až do výšky 16 km. Spirálovitý tvar cyklony je obvyklým jevem a je způsobený otáčením Země. Když oteplený vlhký vzduch stoupá vzhůru, vzniká nízký tlak (ve středu víru je často i o pět procent nižší než na jeho okraji) a vtékající vzduch rychle vyplňuje uvolněné místo. Pohybuje-li se tento vtékající vzduch rychleji než 120 km za hodinu, dosahuje síly hurikánu. Nejsilnější větry vanou právě uprostřed spirálovité vírové soustavy. Důvodem je odklánění vzdušného proudu vlivem otáčení Země, které v nízkotlakých systémech vyvolává pohyb proti směru hodinových ručiček na severní polokouli a opačně na polokouli jižní. Kromě síly větru jsou největším nebezpečím záplavy, které taková cyklona vyvolá v pobřežních oblastech v okamžiku, kdy se „dotkne“ pevniny. Jeden z nejtragičtějších případů je z listopadu 1970, kdy hurikán, který zasáhl mělkou bengálskou deltu, způsobil rozsáhlé záplavy a přinesl smrt přibližně pro 300 000 obyvatel Bangladéše.
Foto: archiv M. Setváka
Proces, při kterém se systém formuje a následně zesiluje do podoby hurikánu, závisí alespoň na třech podmínkách. Teplota vody oceánu na povrchu, vlhkost vzduchu a organizovanost formace větru v blízkosti mořského povrchu, které ve tvaru spirály stáčí vzduch směrem dovnitř. Vytváří se množství bouřek, jež umožňují oteplování vzduchu a jeho stoupání výše do atmosféry. Jestliže jsou větry v těchto větších výškách slabé, celá tato struktura zůstává nezměněná a může zesílit dodatečně. Centrum, neboli oko hurikánu je relativně klidné. Nejsilnější aktivita systému probíhá v oblasti nejblíže oka a nazývá se stěna oka (eyewall). Nejdestruktivnější část bouře je stěna oka v místě, kde vítr fouká stejným směrem, jako je směr pohybu celé formace. Například hurikán pohybující se západním směrem bude nejintenzivnější na severní straně celého systému. Stěnu oka obklopují stáčející se skupiny mraků, které sledují dráhu spirály a nazývají se spirálové dešťové pásy. Na samém vrcholu stěny 16 km je většina vzduchu poháněna směrem ven. Část vzduchu se však pohybuje dovnitř a klesá do centrální oblasti, oblasti oka, kde vytváří oblohu jasnou, téměř bez mraků. Na obrázku je hurikán Floyd.
Foto: archiv M. Setváka
Obrovská povodňová vlna anglicky nazývaná „storm surge“, jakoby smetena odněkud z nedohledna oceánu, se valí k pobřeží. Je to nejobávanější z pohrom těsně následujících přistání hurikánu na pevnině. Obrovská vodní klenba bývá často široká 50-100 mil (80-160 km). Tato vodní smršť doprovázená vlnobitím je devastující. Čím silnější hurikán udeří na mělčí břehy, tím vyšší bude povodňová vlna. Jestliže taková vlna přijde v době přílivu, výška vlny se pak ještě více načítá. Jde o tzv. „storm tide“ neboli povodňový příliv, který je tedy kombinací astronomického přílivu a povodňové hurikánové vlny. Na obrázku následky hurikánu Georges na ostrově Dauphin, rok 1998.
Foto: G. M. Andrews, Corbis Sygma

HURIKÁN A JEHO PŘÍBUZNÍ

Původní název huracan pochází od Tainos, domorodců z ostrovů v Karibském moři. Název označoval výstižně jakéhosi ďábla. Není bez zajímavosti, že např. v oblasti Asie jsou tyto bouře označovány slovem tajfun, z kantonského dialektu tai-fung, znamenajícím silný vítr, v latinskoamerické oblasti západního Atlantiku se používá termín uragán.


Foto: archiv M. Setváka

Hurikány jsou neovladatelné přírodní živly, doslova běsnění přírody… Přesně takto se nazývá přípravná příručka Amerického červeného kříže, Národního úřadu pro oceán a atmosféru a Federální pohotovostní správy. Není jiné podobné bouře na Zemi. Obrázky hurikánů pořízených ze satelitů umístěných tisíce kilometrů nad Zemí ukazují, jak unikátní tento obrovský silný systém je. Hurikán je typ tropické cyklony, což je všeobecný termín pro všechny systémy cirkulující nad tropickými vodami. Tropické cyklony se rozdělují podle kompaktnosti, intenzity cirkulace vzduchu a maximální rychlosti větru do následujících skupin:
– tropická porucha
– tropické deprese
– tropické bouře
– vrcholné stadium označované místními názvy jako cyklon, hurikán apod.

V západním Pacifiku hurikány nazývají tajfuny a podobné bouře v Indickém oceánu jsou jednoduše označovány cyklony. Hurikány jsou produkty tropického oceánu a atmosféry. Vyskytují se v zeměpisných šířkách od 8-20 stupňů na obou polokoulích, přičemž na severní je směr cirkulace systému orientován proti směru hodinových ručiček. Jsou poháněny energii teplé tropické oceánské vody (27 °C a výše) a jejich směr je pak dále řízen východními větry a mírnými západními větry vanoucími kolem celé planety. V oblasti okolo centra hurikánu větry sílí obrovskou rychlostí a způsobují tak velmi rozbouřené moře. V regionu ovlivňovaném hurikánem se mohou místně vyskytovat vertikální vzdušné víry podobné tornádům, vlastní tornáda jsou ovšem typická pro pevninské oblasti subtropů a vznikají v samostatných bouřkových mracích, zpravidla bez vazby na výraznější tlakové níže (a samozřejmě ne tropické cyklony).

Tropické systémy cirkulující nad Atlantikem se většinou formují blízko západních břehu Afriky, odkud pak putují západním směrem. Každý rok vznikne průměrně 10 tropických bouří nad Atlantským oceánem, Karibským mořem a Mexickým zálivem, z nichž asi šest se stane hurikánem. Mnoho z nich zůstane nad oceánem, avšak přibližně kolem pěti se jich dostane k pobřeží USA každé tři roky.

Geostacionární družice obíhající na orbitách nad rovníkem kolem Země ve výšce až 30 000 km poskytují vyobrazení denní i noční situace. Satelitní obrazy napomáhají odhadnout a předpovědět výskyt, velikost a intenzitu bouře a jejího bezprostředně obklopujícího okolí. Na mořích jsou rozmísťovány speciální bóje s přístroji, které zaznamenávají pohyb a charakter větru těsně při hladině oceánu. Další sbírku informací poskytují letadla, která jsou speciálně určena a zařízena pro tyto účely. Létají přímo do centra bouří a měří zde rychlost větru, tlak, teplotu a vlhkost vzduchu spolu s upřesněním detailů o centru. Další monitorování blíže zemskému povrchu pak zprostředkovávají radary. USA například v současné době rozmísťují tzv. Dopplerovy radary tak, aby pokrývaly celé území státu, a slibují si od toho další upřesnění předpovědí a zlepšení možností výstrahy před bouřemi tohoto typu.

Category: 2001 / 12

Dívám se na tuto horu a tají se mi dech. I z této výšky vypadá majestátně. Možná čekáte, že nyní začnu psát o její výšce a poloze, o tom, v jakém pohoří se nachází, a spoustu dalších nápověd, které by vám mohly pomoci při její identifikaci. Já vás ale zklamu. Dnes žádná nápověda. Dnes se naopak budu snažit, abych se ani slůvkem nepodřekl o bližších údajích k této hoře.

Co mám ale napsat k hoře, když o ní nechci nic říct? Nezbývá mi než vynechat horu samotnou! Jak vypadá hora shora, vidíte na fotografii, jaké je to přímo na ní a v jejím okolí, vynechám a zbude jediná věc – nitro samotné hory. Přiznám se, že pro mě bylo překvapením, když jsem od speleologů zjistil, že hora je provrtaná kilometry podzemních chodeb jako ementál. Spleť štol v minulosti uvnitř hory vyrazili havíři a lze jimi údajně sestoupit až na dno… ne, kdepak, řeklo se nenapovídat. Raději se podívejme na historii podzemí této hory.

Je velmi pestrá. Již ve 13.-15. století se v okolí hory potulovali nejen osamělí lovci, ale též hledači zlata, stříbra a drahých kamenů. První zmínky jsou z popisu cesty jistého Benátčana místním krajem, který uvádí, že nalezl kostry lidí, zlato, ametysty, smaragdy apod. Podobné málo věrohodné zprávy pocházejí i od cizinců nazývaných Wallen – Vlaši, kteří pronikali do okolí hory od 15. století. Zprávy, často psané v hádankách, jsou asi nadsazené a je podezření, že si je vymýšleli a psali místní obyvatelé.

První věrohodné písemné zmínky o těžbě pod touto horou pocházejí z počátku 16. století. Tehdy se v dolech dobývaly rudy, z nichž se vyráběl vitriol v arzénové (tzv. jedové) peci. V roce 1511 přišli na úpatí hory míšenští horníci, ale v té době už zde zřejmě existovalo několik menších dolů. V roce 1534 žádá o privilegium těžby v této oblasti u krále společnost sedmnácti „podnikatelů“, která chce vybudovat huť, stoupu a celou osadu s vybavením. Kryštof Gendorf z Korutan, v podstatě tehdejší majitel místního panství, žádost zmařil. Na mapě Jiříka z Řásné zřejmě z roku 1569 je už ale uváděno 7 dolů (např. Gendorfův důl, důl sv. Kryštofa, důl Svatojánský) a 5 kutišť. S hornictvím v této oblasti souvisela i těžba dřeva, která se později proměnila v obrovskou devastaci lesů. Veškeré dřevo bylo zužitkováno, a tak nedocházelo k přirozenému omlazování lesa. Došlo to tak daleko, že těžba musela být roku 1609 přesunuta jinam. Ne však na dlouho. Z nitra hory se zanedlouho začaly těžit suroviny pro výrobu arzeniku, který se využíval k čištění benátského skla a k impregnaci zámořských lodí.

Roku 1811 zvětšuje Ignác Loubal z Prahy stávající „jedovou“ pec v nedalekém městečku. Po něm následuje F. Winkler a nakonec Rufler z Vratislavi. Vzniká nový důlní podnik s názvem „…Arsenik und Kupferbergwerke“ (Doly na arzenik a měď v…). V roce 1842 podnik vyprodukoval 67 tun arzénových výrobků a 5,6 tun mědi. Byla to nejvyšší roční zaznamenaná produkce. Před zastavením peci v roce 1864 firma produkovala 1,9 tun sirníku arzenitého, 15 tun bílého arzénového skla a 39 tun arzenikové mouky. Z této doby pravděpodobně pochází podstatná část důlních chodeb a dobývek v dolech Kovárna, která dosáhla hloubky 140 m, Barbora a Prokop. Pozdější kutací práce byly spíše jen pokusy bez valného ekonomického výsledku a v roce 1914 hornická činnost skončila. Opět ne definitivně.

V roce 1951 zde totiž začaly probíhat rozsahem největší důlní práce, při kterých byly vyraženy stovky metrů chodeb při pátrání po strategických wolframových rudách. Žádné větší ložisko však nebylo nalezeno a v roce 1959 dali horníci hoře definitivní sbohem. Když horu opouštěli, zasypali za sebou ještě všechny hlavní vstupy a zdálo se, že za podzemím této hory tím udělali definitivní tečku. Od té chvíle již nikdo nestoupal s necičkami plnými arzénové rudy k povrchu, sporé světlo kahanů neozařovalo tmavé stěny starého dolu. Nikdo již nečerpal vodu ze stále větší a větší hloubky, aby zpřístupnil k dobývání v nitru hory ukryté poklady. Ústí šachet a vchody štol se zavalily, chodby se na mnoha místech propadly, haldy hlušiny pozvolna zarostly a hornické chodníky téměř splynuly s okolím. Vše nasvědčovalo tomu, že zub času nechá navždy zapomenout na hornickou tradici v podzemí této majestátní hory. Naštěstí ale ještě nevymřel onen výjimečný biologický druh, který nazýváme nadšenci. Především díky nim se v současnosti ukazuje, že ani poslední tečka za podzemím této hory zřejmě nebyla až tak úplně definitivní. Speleologická skupina, která v podzemí od roku 1988 provádí ve svém volném čase průzkum, se totiž rozhodla, že unikátní labyrint chodeb a dobývacích komor zpřístupní turistům. Návštěvníci by tak měli unikátní možnost prohlédnout si průřez historií dolování od počátku 16. století až do nedávné současnosti. Paradoxně vám tak dnešní pohled na tuto horu z ptačí perspektivy může sloužit jako pozvánka do jejího podzemí.

Category: 2001 / 12

Austrálie byla objevena jako poslední trvale obyvatelný světadíl až v 17. století nizozemskými mořeplavci. Do té doby zůstávala pro svou odlehlost od tradičních průzkumných tras především portugalských mořeplavců mimo dosah Evropanů. Podle historických pramenů byl prvním mužem, který spatřil australské břehy, Holanďan Willem Janszoon, když v roce 1606 vyplul z přístavu Batavia (dnešní Jakarta) na průzkumnou cestu podél jižního pobřeží Nové Guineje a během cesty veplul do Carpentarského zálivu a dostal se až na dohled severního australského pobřeží. Od roku 1616 se datují nizozemské výzkumy nového kontinentu, nazvaného tehdy Nové Holandsko.


Foto: Oldřich Kilián

TASMANOVA VÝPRAVA


Pláž s naplavenými zbytky stromů na severním konci jezera St. Clair v Sradle Mountain na Tasmánii.
Foto: Bohumil Zálešák

Vyvrcholením snah nizozemských průzkumníků o proniknutí na nové teritorium se stala výprava v roce 1642, zorganizovaná a financovaná tehdy velmi mocnou Sjednocenou východoindickou společností. Úkol expedice byl ještě mnohem širší, výprava na dvou lodích s posádkou o 110 mužích měla doslova „objevit vše, co dosud na zeměkouli zůstalo neobjeveno“. Vedením výpravy byl pověřen Abel Tasman. Obě lodi zamířily nejprve na ostrov Mauritius a odtud se stočily jižním směrem do neznámých vod. Dopluly až na 49. stupeň jižní šířky, ale narůstající mráz a mlhy stoupající z antarktických moří je přinutily změnit kurz směrem na východ. Plavba pokračovala podél 40. rovnoběžky a po třech týdnech strastiplné plavby, doprovázené neustálými bouřemi, byla vysílená posádka odměněna pohledem na neznámé pobřeží. Objevenou pevninu pojmenoval Abel Tasman na počest guvernéra mateřské společnosti Van Diemenova země (Van Diemen’s Land). Dnes se ostrov sousedící s jižním pobřežím Austrálie jmenuje podle svého objevitele Tasmánie. Tasmanovy lodi učinily ještě další významný objev, když připluly k pobřeží Nového Zélandu. Oba objevy kupodivu ukončily holandské aktivity v tomto koutě světa a od té doby převzala otěže průzkumu a následné kolonizace australských teritorií jiná námořní velmoc – Anglie.


Pohled na vrcholky Sněžných hor, součást australských Alp, nejvyššího pohoří Austrálie. Ve Sněžných horách se nachází nejvyšší hora kontinentu Mt. Kosciusko (2228 m).
Foto: Bohumil Zálešák

Hlavní zásluhy o objevování a první průzkumy nového světadílu jsou právem přičítány slavnému anglickému mořeplavci Jamesi Cookovi (1728-1779). Díky svým schopnostem, kartografickým znalostem a také nezbytné trošce štěstí byl pověřen zorganizováním a vedením významné zámořské výpravy, jejímž úkolem bylo nalézt v jižních mořích bájný kontinent Terra Australis Incognita. Tato imaginární země měla podle představ soudobých geografů svou hmotou vyvažovat masivy kontinentů na severní polokouli. Pod vedením Cooka, který se osobně účastnil veškerých příprav plavby, vyplula za tímto cílem skvěle vybavená a obsazená průzkumná loď Endeavour. Na palubě byli kromě posádky také astronom, přírodovědci a kartografové. Endeavour přeplula Atlantik, obeplula Jižní Ameriku a po zastávce na Tahiti pokračovala dále na jihozápad k Novému Zélandu. Po šesti měsících průzkumů souostroví a srážek s domorodými Maury zanechala posádka Endeavouru novozélandské Alpy za zádí a zamířila přes Tasmanovo moře vstříc novému pobřeží. První autentické dojmy při spatření australské pevniny zachytil ve svém deníku jeden z přítomných přírodovědců: „Tato krajina připomíná hřbet vyzáblé krávy…, jejíž kosti vystupují z vyhublých boků více, než je vhodné.“ Po dalších několika dnech vplula Endeavour do zátoky, kde se dnes nachází předměstí Sydney. Psal se rok 1770. Zátoka byla později pojmenována Botany Bay, Botanická zátoka, díky své bohaté vodní flóře. Nově objevené území pojmenovali Nový Jižní Wales.

Další plavba podél pobřeží na sever probíhala zprvu klidně a bez zádrhelů, než loď dorazila k mysu Kozoroha (Cape Capricorn), kde začínají mělčiny Velkého bariérového útesu. Cook pokračoval v plavbě podél pobřeží, ale korálové útesy mu nedovolovaly vyplout na volný oceán. Situace byla den ze dne hrozivější. Loď proplouvala mezi korálovými útesy a pobřežím značně pomalu, až v odpoledních hodinách 12. června 1770 narazila na korálový útes. Posádce se po značném úsilí podařilo trhlinu v trupu lodi ucpat kusem plachtoví, koudelí, vlnou a smolou a přistát s poškozeným plavidlem u břehu australské pevniny, kde byla později založena osada Cooktown. Sedm týdnů trvala nucená zastávka, než mohla opravená Endeavour pokračovat v další cestě zrádnými vodami na sever. Do Batavie (Jakarty) však dovezla vzácný náklad přírodovědných vzorků, kterých bylo několik tisíc. Jak se ukázalo, 1300 z nich bylo doposud neznámými unikáty. Je paradoxní, že teprve zpáteční cesta do Anglie po relativně známé a bezpečné trase stála život řadu námořníků Cookovy výpravy, patrně kvůli nemocem a vysílení z cesty. Ti, kteří zbytek cesty přežili, se však dočkali velkolepého přijetí v domovském přístavu.

Oslavovaný Cook byl povýšen na kapitána a byl vyslán na další velké expedice. Jedna z nich se mu nakonec stala osudnou, když byl v roce 1779 při vylodění na Havajských ostrovech napaden a ubit místními domorodci.

NOVÝ JIŽNÍ WALES – KOLONIE PRO VYHNANCE

Když vyhlásily Spojené státy americké svoji nezávislost, mělo jejich uznání ze strany Anglie v roce 1783 mimo jiné za následek ztrátu možnosti vypovídat na americké území anglické trestance. Novým místem vyhnanství se stal Nový Jižní Wales, který byl tehdy právě pět let kolonií britské koruny. Prvních jedenáct lodí, tzv. „První flotila“ (First Fleet), spustilo po osmiměsíční plavbě své kotvy v ústí řeky Parramatta. Velitel flotily kapitán Arthur Phillip pojmenoval zátoku po tehdejším anglickém ministru vnitra Sydney Cove a na jejích březích založil první osadu nové kolonie. Za den založení kolonie je považován 26. leden 1788.

První flotila přivezla na novou pevninu 568 mužů a 191 žen odsouzených v Anglii za nejrůznější delikty. Každému z trestanců však kynula naděje, že po omilostnění bude mít možnost i dostatek prostoru usadit se v nové zemi jako svobodný osadník. S První flotilou připlulo do Austrálie i několik svobodných osadníků, život v kolonii však ovládali pevnou rukou vojáci, kteří kontrolovali kromě jiného klíčový obchod s rumem. Pořádek v kolonii se pokoušel udržet také známý William Bligh, jenž se předtím „proslavil“ při vzpouře na lodi Bounty. Bligh byl vzbouřenými vojáky sesazen a nahradil ho úspěšnější guvernér Lachlan Macquarie, který do kolonie přijel doprovázen vlastním oddaným vojenským sborem. S pomocí svých vojáků se guvernérovi podařilo upevnit pořádek a položit tak základy následujícího období rozkvětu kolonie.

ZMAPOVÁNÍ POBŘEŽÍ

V roce 1798 obepluli George Bass a Matthew Flinders Tasmánii, tehdy zvanou Van Diemenova země, a dokázali tak, že je ostrovem odděleným od australské pevniny. Angličan George Bass (1771-1803?) dorazil do Sydney v roce 1795. Během plavby do Austrálie se jako lodní lékař seznámil se svým budoucím druhem při společných výzkumných cestách v australských teritoriích. Tímto společníkem se stal Matthew Flinders (1774-1814). Pocházel z Lincolnshire v Anglii, odtud se dostal k námořnictvu, kde se uchytil jako lodní navigátor. Flinders se stal prvním člověkem, který dokázal obeplout Austrálii, a byl také tím, kdo jako první navrhl, aby nový kontinent nesl napříště jméno Australia. Toto jméno bylo oficiálně přijato až po jeho smrti, v roce 1824.

V roce 1797 podnikl Bass samostatnou výpravu na velrybářské lodi se šesti námořníky a se zásobami na šest týdnů směrem k Western Port na jižním pobřeží Austrálie. Po této výpravě se podařilo Georgi Bassovi s Matthewem Flindersem přesvědčit guvernéra Huntera, že je potřeba podniknout další expedici s větší lodí. K tomuto účelu získali nově postavenou loď Norfolk, která byla první lodí vyrobenou v kolonii vězni ze stejnojmenného ostrova. Roku 1798 vypluli za svým cílem. Objevili a prozkoumali řeku Tamar a severní pobřeží Tasmánie a zamířili na jih podél západního pobřeží; nalezli řeku Derwent, nad níž dnes leží nejdůležitější město ostrova Hobart, a poté co ji prozkoumali, zamířili okolo východního pobřeží zpět k Sydney. Obeplutím celého ostrova dokázali, že mezi ním a australským kontinentem je průliv a že tento průliv je dostatečně hluboký, aby jím mohly proplouvat lodě z Anglie mířící do Sydney, aniž by musely absolvovat delší trasu podél jižního pobřeží Tasmánie.

Flinders se roku 1800 vrátil do Anglie, kde se oženil a usadil. Britská vláda ho však brzy požádala, aby vypravil další, ještě větší expedici, tentokrát kolem celé Austrálie. Flinders tedy zanechal ženu v Anglii, odplul znovu do Austrálie a v roce 1802 se vydal v čele expedice na sever, proplul průliv Torres Strait mezi Austrálií a Novou Guineou, pokračoval přes Carpentarský záliv a podél západního pobřeží se vrátil zpět do Sydney v červnu 1803. Svůj úkol splnil a vstoupil tak znovu do historie. Během této významné plavby také spolu s poručíkem Murrayem v průlivu, pojmenovaném později Bassovým jménem, nalezli zátoku, již pojmenovali Port Phillip na počest prvního dopravce trestanců a prvního guvernéra Nového Jižního Walesu. Dnes této zátoce vévodí metropole Melbourne.

VZNIK A VÝVOJ MĚST

Pobřeží zátoky Port Phillip se pokusili osídlit první bílí osadníci již v roce 1803, ti se však řízením osudu dostali do Tasmánie, kde založili Hobart. Dalšími bělochy, kteří dorazili k zátoce, byli roku 1824 Hume a Howel. Došli sem po souši ze Sydney, když cestou objevili říční soustavu Murray-Darling. Po nich se zde v roce 1835 objevili osadníci John Batman a John Pascoe Fawkner. Ti zde hledali půdu pro pastvu ovčích stád, kterou nenalezli na Tasmánii. Za další dva roky se u ústí řeky Yarra usadilo již několik set osadníků a vzniklé město bylo pojmenováno Melbourne na počest prvního ministerského předsedy královny Viktorie. Tou dobou již v Novém Jižním Walesu žilo na sto tisíc svobodných přistěhovalců a třicet tisíc odsouzenců.

Melbourne vzniklo jako svobodné město a jeho svobodomyslný duch vedl k nevyhnutelným sporům se starším a bohatším Sydney, které si vynucovalo vůdčí roli v kolonii. Osadníci nového města odmítali trestanecký systém a mnohé lodi s trestanci odmítali vpustit do přístavu. Výsledkem narůstajících sporů bylo v roce 1851 odtržení města a okolního území od Nového Jižního Walesu a vyhlášení nové kolonie, nazvané Victoria. Ve stejné době bylo ve vnitrozemí objeveno zlato a počet obyvatel se díky přílivu desetitisíců zlatokopů během jednoho roku bezmála zdvojnásobil.


Pohled na zátoku a rozrůstající se Sydney v roce 1821.
Foto: reprofoto: archiv Terra Incognita

V rychle rostoucím Sydney se tísnilo stále více nových obyvatel, pro které však nebyla k dispozici dostatečná výměra vhodné půdy. Z města bylo vysláno šest expedic v řadě, jež se neúspěšně pokusily přejít pohoří Blue Mountains. Cestu jim pokaždé zahradily nepřekonatelně vysoké a strmé skalní stěny. Cestu přes Blue Mountains nalezli až v roce 1813 farmáři Blaxland, Wentworth a Lawson, kteří tím zajistili pro Sydney přístup k nové půdě vhodné k zakládání farem. Guvernér je odměnil za novou zaslíbenou cestu 1000 akry (tj. 445 ha) nově objevené půdy. Jejich úspěšná expedice umožnila vybudovat silnici přes Blue Mountains a osadníci ze Sydney se mohli přesunout do nových míst a zakládat tam další usedlosti. V důsledku jejich migrace se dostavilo i žádoucí uvolnění přelidněného Sydney.

Roku 1824 bylo na australském východním pobřeží založeno Brisbane. Tehdy sem byla přesunuta skupina 45 trestanců, kteří byli původně umístěni v Redcliffe Point, kde je však sužovala mračna komárů a ohrožovaly je útoky domorodců. Bylo pro ně proto vybráno přívětivější místo na březích Brisbane River. Své jméno získalo toto místo po guvernérovi Nového Jižního Walesu, jímž byl Thomas Brisbane. Nejstarší dochovaná budova ve městě, větrný mlýn na Wickham Terrace, byla postavena trestanci v roce 1828. Mouka umletá v tomto mlýně dokázala v tehdejší době zásobit celou kolonii. Když však nefoukal vítr a lopatky mlýna se zastavily, museli vítr zastoupit zase trestanci a roztáčet mlýn vlastníma rukama. Kvůli této ďábelsky úmorné práci mlýn proslul jako „Věž mučení“. Trestanecká historie města skončila uzavřením trestaneckého tábora v roce 1842, kdy také zde začíná mnohem sympatičtější období života svobodných osadníků.

Perth, hlavní město Západní Austrálie ležící na řece Swan, datuje svůj vznik rokem 1829, kdy se v těchto místech z lodí Sulphur a Parmelia vylodila skupina osadníků pod vedením kapitána Jamese Stirlinga. Obrovským impulzem pro rozvoj města a kolonie byl objev a následná těžba zlata v Coolgardie a v Kalgoorlie v letech 1892-1823. Zlatá horečka přilákala do města tisíce zlatokopů, takže v roce 1909 obývalo Perth již 60 000 obyvatel.

PRŮZKUM VNITROZEMÍ

V následujících letech se soustředilo úsilí průzkumníků na pořádání výprav k probádání australského vnitrozemí.

Charles Sturt (1795-1869) byl Angličan narozený v Indii, v mládí bojoval proti Napoleonově armádě ve Španělsku i u Waterloo, za hrdinství v bojích byl povýšen na kapitána a v roce 1827 je i se svým regimentem vyslán do Austrálie. Guvernér Darling ho pověřil úkolem, aby společně s Hamiltonem Humem zmapovali okolí řeky Macquarie. Oba muži pronikli až k bezejmenné řece, kterou pojmenovali Darling. Sturt po návratu přesvědčil guvernéra k vyslání další expedice do vnitrozemí k řece Murrumbidgee, kterou již dříve objevili Hume a Howell. Tato nová expedice vyrazila ke svému cíli v roce 1829 po souši, s lodí taženou koňským spřežením. Když dorazila k řece, Sturt skupinu rozdělil a s lodí zamířil po proudu. V lednu doplula Sturtova loď k rozsáhlé vodní ploše, již nazval Murray River. Byl to mohutný tok hluboký téměř 7 metrů.

Expedice pokračovala po řece Murray, doprovázena skupinou přátelsky naladěných domorodců. Sturt byl znám tím, že se na všech svých výpravách choval k domorodcům přátelsky a odmítal užívání násilí vůči nim. Čtvrtého února 1830 zahlédli muži nad řekou racky. Od domorodců se dozvěděli, že oceán je nedaleko. Dne 9. února vpluli do jezera, které Sturt pojmenoval Alexandrina. Pár dnů nato dorazili do místa, kde se Murray vlévá do moře. Protože v dohledu nebyla žádná loď, s níž by se mohli vrátit do Sydney, obrátili se zpět proti toku Murray a absolvovali namáhavou pouť do tábora u Murrumbidgee. Zbytek skupiny však tábor mezitím opustil i se zásobami. Konečně 11. dubna dosáhli jednoho staršího tábořiště v Narrandera, kde zakotvili loď a utábořili se. Dva muže, Hopkinsona a Mullhollanda, poslal Sturt dále do vnitrozemí, aby nalezli zbytek výpravy se všemi zásobami. Oba muži to dokázali. Během tří dnů ušli pěšky 140 kilometrů a skupinu i se zásobami nalezli a přivedli zpět. Tato extrémní zkouška poznamenala značně Sturtovo zdraví – na řadu měsíců oslepl a potíže se zrakem měl potom až do konce života. Nejprve se na několik let vrátil do Anglie a v Austrálii se objevil opět v roce 1834, kdy získal 50 tisíc akrů pozemků nedaleko Mittegongu v Novém Jižním Walesu. Sturtovy zeměpisné objevy vedly mimo jiné také ke vzniku dalšího významného střediska Adelaide, založeného nedaleko od jezera Alexandrina.

Thomas Livingstone Mitchell (1792-1855) byl badatel a zeměměřič pocházející ze Skotska. V Austrálii, kam připlul v roce 1827, pracoval jako hlavní zeměměřič kolonie. Vedl všestranně bouřlivácký život. Zajímavější na tomto muži však je, že byl mnohostranně nadaný. Jako geograf byl pověřen průzkumem rozsáhlých teritorií v jihovýchodní Austrálii, kam podnikl čtyři velké expedice.

První a druhá expedice mířila na sever od Sydney s cílem prozkoumat neznámé toky v povodí Darling River. Obě výpravy se dostaly do konfliktu s domorodci a vrátily se do Sydney.

Třetí expedice zkoumala řeky Lachlan, Murrumbidgee a Darling až k jejich soutoku s Murray. Výprava pronikla až na území dnešní Victorie. Její účastníci zmapovali také hornatou oblast západní Victorie se zasněženými vrcholky a nazvali zdejší pás pohoří Grampian Mountains. Po přechodu tohoto pohoří nalezl Mitchell území s vynikajícími pastvinami, ještě bohatšími než ty, které předtím objevil v Novém Jižním Walesu, což ho přimělo pojmenovat tuto oblast Australia Felix. Odtud pokračoval pochod dále na jih územími, kterých se do té doby nedotkla noha žádného bělocha, až výprava konečně dorazila k moři na pobřeží Portland Bay. Ke svému nesmírnému údivu zde Mitchell našel zásoby uskladněných brambor, prosekané cesty a loď kotvící v zátoce. Výprava totiž zcela náhodně došla do místa, na němž se bez vědomí úřadů v Sydney usídlili bratři Hentyové a od roku 1834 tu „načerno“ bydleli, chovali ovce a krávy a dokonce lovili velryby. Za své objevy nových úrodných území v západní Victorii byl Mitchell v roce 1837 povýšen do šlechtického stavu.

Jeho čtvrtá a poslední expedice putovala celých 12 měsíců po centrálním Queenslandu a byla připravena a vybavena zásobami vskutku velkoryse. Muži došli až k Victoria River, odkud se úspěšná výprava mohla konečně vrátit do Sydney. Po všech absolvovaných dobrodružných a nebezpečných výpravách Mitchell v roce 1855 zemřel zcela prozaickou smrtí. Při vyměřování silnice dostal zápal plic a podlehl mu.


Fotografie australských domorodců pořídil na své cestě po Austrálii český cestovatel Josef Kořenský v roce 1902.
Reprofoto: archiv Terra Incognita

Edward John Eyre (1815-1901) byl spolu se svým domorodým přítelem Wyliem prvním odvážlivcem, který přešel jižní Austrálii od východu k západu přes Nullarbor Plain z Adelaide do Albany. Zpočátku vedl řadu menších výprav v Novém Jižním Walesu, v Jižní a Západní Austrálii. Eyre při těchto výpravách doufal nalézt vhodnou pastvinu pro chov ovcí, a tak ho často vedle členů jeho týmu doprovázelo ještě bečící stádo. V roce 1839 se pokusil neúspěšně proniknout do centra australského kontinentu.

Eyre byl poté jmenován velitelem výpravy, jejímž cílem mělo být nalezení cesty, která by spojila po souši Jižní Austrálii se Západní Austrálií. Výprava, jíž se účastnili také tři domorodci, pobrala zásoby na tříměsíční pochod a vyrazila hledat cestu na západ kontinentu. Pochod vedl přes Eyre Peninsula a poté podél pobřeží. S ohledem na těžké podmínky a nedostatek vody se Eyre rozhodl poslat většinu členů expedice zpět do Adelaide. Dále na západ pokračovali pouze Eyre, Baxter, Wylie a další dva domorodci. Před nimi leželo 1300 kilometrů cesty vyprahlou krajinou. Eyre postupně podél cesty zanechával vše, co ho tížilo a zdržovalo v postupu – zbraně, náhradní podkovy, vaky na vodu, a nakonec i příliš zesláblé koně. Nakonec zásoby vody došly úplně a muži byli nuceni se osvěžovat mořskou houbou a sbíráním ranní rosy. Také jídlo docházelo a Eyre i Baxter onemocněli. Jedné noci, když byl Eyre zrovna na hlídce, zastřelili dva domorodci Baxtera a utekli i se zásobami a zbraněmi. Eyre s Wyliem byli na pokraji zoufalství, nicméně pokračovali v cestě a v červnu 1841 narazili na francouzskou velrybářskou loď kotvící u pobřeží. Anglický kapitán lodi Rossiter dvojici badatelů dva týdny hostil a poskytl jim zásoby, díky kterým v červenci dorazili do Albany. Celkem jim tedy cesta trvala čtyři a půl měsíce. Za absolvování této tehdy neuvěřitelné trasy byl Eyre oceněn zlatou medailí Královské zeměpisné společnosti a v roce 1846 byl dokonce jmenován viceguvernérem Nového Zélandu. Přes všechny útrapy, jež ho na jeho cestách sužovaly, se dožil věku 86 let. Wyliemu byla za jeho zásluhy přiznána pravidelná penze, kterou si užíval v Albany, kde zůstal, šťastný, že opět může žít mezi svými vlastními lidmi.

Další slavnou výpravu vnitrozemím ze Sydney do Adelaide podnikl v roce 1838 již dříve zmiňovaný kapitán Charles Sturt se stádem velice žádaných ušlechtilých krav. Tentokrát mu cesta trvala 40 dní a v jejím průběhu se potvrdilo, že Hume a Murray je jedna a tatáž řeka. Po této výpravě se na čas usadil v Jižní Austrálii. Brzy se však odhodlal znovu prozkoumat australské vnitrozemí a konečně se dostat až do samého středu kontinentu. Přestože už opustil svou víru v existenci vnitrozemského moře, věřil dál, že uprostřed světadílu nalezne alespoň několik velkých jezer.

V roce 1844 se devětačtyřicetiletý Sturt vydává na svou čtvrtou velkou expedici s 16 společníky, 11 koňmi, 300 ovcemi, 32 býčky, 6 psy a množstvím povozů s materiálem. Výprava putovala z Adelaide na sever k řece Murray. Již záhy po startu došlo k prvnímu střetu s ne právě přátelskými domorodci, jen díky Sturtově vstřícnosti vůči nim se vše obešlo bez krveprolití. Expedice pokračovala přes Broken Hill. Jeho značné nerostné bohatství tehdy ještě nedokázala rozpoznat, a tak pokračovala dále na sever do Rocky Glen (poblíž dnešního města Milparinka). Tady byla nucena strávit šest měsíců kvůli nesnesitelným vedrům, problémům s vodou a s nemocemi. Muži vybudovali podzemní sluj, ve které se schovávali před nemilosrdně žhnoucím sluncem. Sturtovi se vrátily jeho chronické potíže se zrakem, znovu přestával vidět. Jeho zástupce Poole zemřel na kurděje a byl pohřben blízko tábořiště. Sturt poslal 9 mužů zpět do Adelaide, zbytek výpravy po vynucené přestávce pokračoval dále na sever. Po překonání toků Strzelecki Creek a Coopers Creek dorazili utrmácení cestovatelé na okraj nehostinné pouště, kterou pojmenovali podle svého vůdce Sturtova kamenitá poušť. Po dalších osmdesáti kilometrech pochodu je přivítala pro změnu Simpsonova poušť, kde vystřídal kameny písčitý terén s dunami až 30 metrů vysokými. Sturt, ač nerad, začal chápat, že pokračovat takovým terénem dál se rovná sebevraždě. A tak, ač vzdálen již pouhých 240 km od vytouženého centrálního bodu kontinentu, s těžkým srdcem vydal pokyn k ústupu zpět do civilizace. Po absolvování 1500 km dlouhé trasy totálně vyčerpán a na pokraji sil dorazil spolu s ostatními do Fort Grey. Po zotavení se Sturt rozhodl ještě pro jeden riskantní pokus o nalezení vnitrozemského moře, které bylo jeho utkvělou vidinou, ale i tato minivýprava ztroskotala na vnitrozemském vedru. Ve vnitrozemí strávil Sturt rok a pět měsíců. I když byl osobně s výsledky expedic nespokojen, jeho přínos procesu poznávání australského vnitrozemí byl výjimečný a obdivuhodný. Za své zásluhy o nalezení cesty do nitra kontinentu byl také veřejně obdivován a oslavován jako hrdina. V roce 1851 se Sturt rozhodl pro návrat do Anglie, kde dožil zbývající léta svého bohatého života. Zemřel v roce 1869.

Edmund Kennedy (1818-1848) byl zeměměřič a talentovaný umělec. V roce 1840 připlul do Sydney a stal se pobočníkem sira Thomase Mitchella. Po několika úvodních samostatných výpravách do neprobádaných oblastí Queenslandu vyrazil Kennedy v roce 1848 s dvanácti muži z pobřeží Rockingham Bay severně od města Townsville na dlouhou cestu s cílem dorazit na nejsevernější cíp australské pevniny Cape York. Hodlal zároveň zmapovat východní pobřeží severního Queenslandu. Výprava byla zdánlivě dobře připravena a vybavena, královská loď Rambler křižovala podél pobřeží Cape York, aby mohla v případě nebezpečí poskytnout výpravě okamžitou pomoc, přesto ji však většina účastníků, včetně Edmunda Kennedyho zaplatila životem.

Robert O’Hara Burke (1821-1861) se narodil v Irsku. V roce 1848 se stal policistou. Po přesídlení do Austrálie byl jmenován inspektorem policie ve zlatokopeckých oblastech. Spolu s Williamem Johnem Willsem se stal prvním pokořitelem Austrálie z jihu na sever. Svou slávu oba dva nakonec, stejně jako řada jejich předchůdců, zaplatili svým životem. Zemřeli hladem za tragických okolností na břehu Coopers Creek.

John McDouall Stuart patřil k nejznámějším objevitelům australského vnitrozemí. Narodil se v roce 1815 ve Skotsku. V Austrálii pracoval nejprve jako soukromý zeměměřič v neprobádaných oblastech Jižní Austrálie. Krátce se pokoušel i farmařit, ale nevydržel dlouho na jednom místě, takže když dostal v roce 1845 nabídku na účast v expedici slavného cestovatele Charlese Sturta, neváhal ani okamžik a přijal ji. Tato expedice se dostala téměř do centra kontinentu, pro nedostatek vody a nesnesitelné vedro se však musela předčasně vrátit. Hluboko ve vnitrozemí zůstala i loď, kterou chtěl Sturt použít k přeplutí bájného vnitrozemského moře.

Po několika dalších letech strávených hledáním minerálů a vhodných pastvin se Stuart vydal na svou v pořadí druhou expedici. Spolu s asistentem Forsterem a domorodým mladíkem se vydali se skromnými zásobami z Adelaide na sever. Objevili a pojmenovali Chambers Creek a poté se stočili na jihozápad, až došli ke Streaky Bay. Cesta naplánovaná původně na šest týdnů se nakonec protáhla na čtyři měsíce a stala se Stuartovým velkým úspěchem. Podařilo se mu při ní nalézt 40 000 čtverečních mil úrodných pastvin vhodných pro ovce.

Stuart pod dojmem tohoto úspěchu podnikl v rychlém sledu další tři dobrodružné expedice, s nimiž pronikl daleko na sever a dokázal během nich zmapovat velkou část centrální Austrálie. Avšak na každé z těchto výprav byl vždy po několika měsících putování v terénu napaden domorodci a donucen vrátit se zpět k pobřeží. Název Attack Creek dodnes připomíná místo, kde k jednomu ze střetů došlo. Na páté výpravě zase zabránil úspěšnému dokončení cesty naprosto neprůchodný terén v nejsevernějším místě pochodu u Newcastle Water.

Snaha nalézt cestu pro stavbu pozemního telegrafického vedení, které by spojilo kolonie na jihu Austrálie s mateřskou Anglií, podnítila šestou a poslední Stuartovu expedici s mimořádně náročným cílem – přejít australskou pevninu z jihu na sever. Výprava dosáhla vln Indického oceánu po řadě útrap 24. července 1862. Místo bylo pojmenováno Elisabeth Bay, název však nepřetrval, neboť později bylo místo na počest svého objevitele přejmenováno na Point Stuart.

Podél trasy, kterou putoval John McDouall Stuart, bylo do konce roku 1872 vybudováno pozemní telegrafické vedení, které spojilo Adelaide na jižním pobřeží s tou dobou vznikajícím Darwinem na severu, odtud vedlo podmořským kabelem na Jávu a přes Singapur dál až do Evropy. Nádavkem skupina budovatelů telegrafu objevila nedaleko Pine Creek, 250 km jižně od Darwinu, nové naleziště zlata a vyvolala tím novou zlatou horečku.

Darwin je město s krátkou, ale zároveň strhující historií, během které několikrát téměř zmizelo z povrchu země. Evropané se zde poprvé objevili v roce 1869, kdy skupina jihoaustralských zeměměřičů přijela zmapovat tuto severní oblast kontinentu. Město se původně jmenovalo Palmerston. Nové jméno mu bylo uděleno až v roce 1911 na počest slavného přírodovědce Charlese Darwina. V historii města jsou zapsány dvě chmurné události. První z nich se udála 19. února 1942, kdy se nad Darwin z deštivého nebe sneslo více než 200 japonských letadel, která tím zahájila sérii více než šedesáti náletů během druhé světové války. Darwin byl jediným městem v Austrálii, jež bylo Japonci bombardováno. Druhou hrůzyplnou událostí, která město postihla, byl ničivý cyklon Tracy. Ten se městem přehnal o Vánocích 1974. Město bylo tehdy zcela zničeno a desítky jeho obyvatel zahynuly.


Uluru – magická hora Austrálců. Sídlí tu mocní duchové předků. Vznikla na počátku světa v době snů, kdy zde olbřímí letící had Rarakjawu upustil své vejce, které zkamenělo.
Foto: archiv Terra Incognita

VZNIK AUSTRALSKÉHO SVAZU

Osídlování australského kontinentu bělochy z Evropy mělo dvě hlavní podoby. První z nich byla spjata s počátky osídlování, kdy se do Austrálie převáželi britští vyhnanci na nucený pobyt. Tato etapa končí rokem 1854, kdy byl dovoz trestanců do Austrálie zastaven. Zároveň však již od roku 1851 dynamický rozvoj úspěšného chovu ovcí a objevy zlata na australských nalezištích vyvolaly prudký růst zájmu o přistěhovalectví na nový kontinent. Druhá vlna těchto svobodných přistěhovalců předčila svou mohutností mnohonásobně vlnu první. Hlavní podíl na propuknutí zlaté horečky jako hlavního motivu přistěhovalectví měl Edward Hardgraves. Potuloval se po Novém Jižním Walesu, příležitostně pracoval a v roce 1849 se vydal stejně jako tisíce jiných Australanů za vidinou zlata do Kalifornie. Bez velkého úspěchu se s trochou zlata vrátil z USA zpět do Sydney. Zdejší pastevci občas prodávali klenotníkům drobné hrudky zlata, které vylupovali z bílých křemenných skalisek, vystupujících na povrch na mnoha místech pastvin. Hardgraves, který měl zkušenosti s kalifornským způsobem těžby, kdy se těžší zlato vyplavovalo z lehčího štěrku promýváním ve žlabech nebo pánvích, přemluvil počátkem roku 1851 tři venkovské mládence, aby s ním šli hledat zlato. Po několika marných pokusech nakonec objevili zrnka zlata v malém potůčku při úpatí hor. Hardgraves pojmenoval naleziště Ofir a novina o nálezu se začala odtud šířit jako blesk po celé zemi. Ve stejném roce bylo objeveno další, ještě vydatnější naleziště pouhých několik dní cesty od Melbourne. Do oblasti se začal hrnout proud dobrodruhů, farmářů i obchodníků, které zlákala vidina rychlého a snadného zbohatnutí. Do roku 1860 se díky této vlně počet obyvatel Melbourne zvýšil z původních 76 000 na 540 000, tj. skoro osmkrát. Počet obyvatel celé Austrálie vzrostl ze 405 000 na více než jeden milion.

V roce 1867 vypukla zlatá horečka pro změnu v Queenslandu, když byla objevena naleziště Gympie a později Charters Towers a Palmer River. V roce 1872 následovaly objevy zlata v severních teritoriích v Pine Creek. Po mírném opadnutí vášní se zlatá horečka rozhořela znovu v roce 1885, kdy byla objevena další naleziště v Croyden, Halls Creek ve vzdáleném Kimberley, Pilbara, Marble Bar, Mullagine, Nannine, Murchison, Coolgardie. V místech nalezišť vyrostla během několika týdnů několikatisícová města, která většinou po pár letech zase zmizela z map i vědomí lidí. Na mnoha místech jsou dodnes patrné jejich ruiny.

Obecně se dá říci, že k roku 1890, tzn. po vybudování transaustralského telegrafu a objevení všech významných nalezišť zlata, byla zhruba dokončena fáze průzkumu australského vnitrozemí a od té doby se datuje fáze jeho osídlování a rozvoje infrastruktury. Hlavní překážkou těchto procesů však zůstávala faktická i administrativní roztříštěnost území kontinentu.

V roce 1889 přijel na vojenskou inspekci do Austrálie britský generál J. B. Edwards, který vypracoval velice nepříznivou zprávu o stavu armád šesti australských kolonií. Armády jednotlivých kolonií by si podle této zprávy v případě invaze nebyly schopny vzájemně přijít na pomoc, protože měly izolované velení, různorodou výstroj i výzbroj, dokonce i rozchod kolejí na tratích byl v každé kolonii jiný. Zpráva byla pro sira Henryho Parkerse, tehdejšího ministerského předsedu Nového Jižního Walesu, šokem, nicméně se stala vhodným a velice pádným argumentem pro prosazování širší federalizace států na australském kontinentu. Po složitých jednáních a komplikované přípravě se zrodila společná ústava schválená referendem ve všech zakládajících státech.

Britské kolonie v Austrálii byly spojeny ve federaci australských států a dne 1. ledna 1901 byl založen Australský svaz, jemuž Velká Británie poskytla práva dominia v rámci Commonwealth of Nations. Ministerským předsedou svazu byl jmenován právník Edmund Barton.

Slavnostní první zasedání federálního parlamentu se sídlem v Melbourne se odehrálo 9. května 1901. Avšak obyvatelé ostatních států federace nebyli spokojeni s tím, že sídlem parlamentu zástupců všech států na kontinentu má být hlavní město státu Victoria. Obyvatelé Victorie by však zase nesnesli pomyšlení, že by měl přesídlit do Sydney. Nakonec však státy uzavřely dohodu o tom, že založí nové hlavní město federace, které bude dislokováno ve státě Nový Jižní Wales ve vzdálenosti nejméně 100 mil (161 km) od Sydney. Po vleklých jednáních a devíti samostatných hlasováních ve federálním parlamentu bylo nakonec vybráno místo nazývané Limestone Plains. V roce 1909 vláda Nového Jižního Walesu přijala Zákon o sídle vlády (Seat of Government Act), kterým stát New South Wales předal území nového hlavního města federaci. Byla vypsána mezinárodní soutěž na vypracování projektu nového města, ve které zvítězil návrh amerického architekta Waltera Burleyho Griffina z Chicaga. Dne 12. května 1913 se konal slavnostní ceremoniál vzniku nového hlavního města Australského svazu. Slavnost se konala na Capital Hill, dnešním sídle Parlamentu. Manželka guvernéra lady Denman shromážděným účastníkům slavnostně oznámila jméno nového města – Canberra – což je domorodý výraz označující „místo setkání“. Další výstavbu hlavního města přerušila první světová válka, a tak prozatímní budova parlamentu byla otevřena teprve v roce 1927, kdy se také Canberra stala oficiálním hlavním městem Australského svazu.

Category: 2001 / 12

„Dlouhá léta jsme žili odříznuti pásem džungle stovky kilometrů od moderního světa, když se najednou nad naší vesnicí začala objevovat záhadná letadla, která mizela za okrajem hory na obzoru,“ vyprávěl indián z odlehlé severovýchodní Bolívie. Po jeho překvapivém svědectví se na tajemné místo vydaly první průzkumné výpravy. K obrovskému úžasu objevily stolovou horu vypínající se 600 metrů nad okolní krajinou. Na vrcholu našli zatravněné ploché pláně ideální na přistávání letadel. V ostrovech husté džungle se ukrývali kokainoví magnáti se dvěma obrovskými laboratořemi, kde pracovalo asi sto čtyřicet lidí.

FAWCETTOVA VÝPRAVA

První výprava do odlehlé nezmapované oblasti severovýchodního cípu dnešního bolivijského departementu Santa Cruz se uskutečnila na začátku minulého století. Na popud bolivijské a brazilské vlády se na přelomu let 1908 a 1909 vydal na první vědeckou výpravu Percy Fawcett, jehož úkolem bylo vytyčit hranice obou států právě v této neznámé oblasti. Po svém návratu do rodné Británie vylíčil Fawcett dobrodružnou cestu svému příteli romanopisci Arthuru Conanu Doylovi. Ten údajně použil popisy výpravy na tajemnou stolovou horu Huanchaca ve svém románu Ztracený svět. Po přečtení románu se při líčení navštívených míst nabízí i často zmiňovaná paralela s venezuelskými tepuis (Koktejl 11/99 str. 40-60). Ať to bylo jakkoli, pterodaktyla zatím nikdo neobjevil ani v Bolívii, ani ve Venezuele. Snad proto, že světy stolových hor na území obou jihoamerických států jsou – každý po svém – stále ještě celkem „ztracené“.

TRAGICKÁ SMRT BIOLOGA

Dlouhých sedmdesát let po Fawcettově výpravě se již žádný vědec do oblasti nevydal. Snad až indiánské svědectví podnítilo zájem policie a paralelně i vědců, kteří začali neznámou oblast mapovat. Pionýrem ve výzkumu oblasti byl uznávaný biolog Noel Kempff Mercado, jenž také zahájil kampaň za vytvoření národního parku v oblasti, která podle něj měla globální význam pro svoji jedinečnou mozaiku fauny a flóry, jejíž pestrost nemá v tropech obdoby. Zdůrazňoval, že jde o ekosystém unikátní svou rozlohou a zachovalostí, za které vděčí i mimořádně nízké hustotě obyvatelstva. Noel Kempff Mercado byl zabit dříve, než se uskutečnil jeho životní sen. Tragická událost se stala v roce 1986 během jeho expedice na stolovou horu Huanchaca, kde byl na odlehlé přistávací dráze brutálně zavražděn. Jeho smrt vyvolala policejní akci, která definitivně vyčistila všechny známé kouty stolové hory od tajných kokainových laboratoří a následně iniciovala i zřízení národního parku, pojmenovaného právě po slavném biologovi. Park vznikl v roce 1988 nejdříve na ploše sedmi set padesáti tisíc hektarů, aby se postupně jeho rozloha zdvojnásobila. Rozšíření hranic parku iniciovala organizace na ochranu přírody Fundación Amigos de la Naturaleza (FAN), která nyní v úzké spolupráci s bolivijskou vládou park spravuje ze svého centra v Santa Cruz.


Park Mercado vznikl v roce 1988 na ploše 750 000 ha a postupně se jeho rozloha zdvojnásobila. Je nejodlehlejším místem Bolívie a spravuje ho organizace FAN ze svého centra v Santa Cruz.

RÁJ VĚDCŮ

Neprobádaná oblast nového národního parku brzy přilákala vědce z celého světa. Přijeli botanici, ornitologové i zoologové. Do výzkumných skupin se dostali i přední bolivijští odborníci. Již nyní se shodují na mimořádné druhové rozmanitosti, výskytu endemických druhů a nutnosti minimalizovat vliv domácích zvířat (psů, dobytka), která ohrožují vzácné druhy savců na území parku. Klíčová se zdá být role podpory ekoturismu jako způsobu financování ochrany parku a motivace místních komunit na jeho ekologickém rozvoji. Jak shodně konstatují vědci: „Náš výzkum na území parku je teprve v kolébce, jistě nás čekají ještě mnohá překvapení. Náš výzkum totiž zdaleka není kompletní a uzavřený.“ Ve zprávě Conservation International, která výzkum koordinuje, se uvádí, že mezi nově objevenými druhy je minimálně 26 druhů rostlin, zřejmě jeden druh savce a tři nikdy nepopsané druhy plazů.

VÝPRAVA NA TAJEMNOU HORU HUANCHACA


Bylo zde zatím objeveno 2700 druhů rostlin, z toho 26 údajně neroste nikde jinde na světě.

„Sérum proti uštknutí, 200 litrů nafty, proviant…“ radí správce národního parku Marcel seznam věcí, které si musím obstarat. Parque Nacional Noel Kempff Mercado je nejodlehlejším územím v Bolívii. Kromě několika vědců tu jsou běžní návštěvníci velkou vzácností. Každá výprava do parku se tak stává dobrodružnou expedicí, kterou musí Marcel dopředu složitě vyjednávat vysílačkou se správci parku přímo na místě. „Vše je dojednáno, řeknu ještě řidiči autobusu, ať tě vyhodí na půli cesty do Piso Firme v džungli u bran pily. Tam přečkáš noc do rána, kdy tě vyzvednou správci parku z naší organizace FAN. Pro ně budeš první, koho budou z České republiky provázet.“

Za pomoci několika ochotných Bolivijců nakládám obrovský plastový sud plný nafty a další výbavu do autobusu, který se tímto směrem vydává jen jednou týdně. Již několik hodin před plánovaným odjezdem je střecha zatížená tak, že náklad zdvojnásobuje celkovou výšku autobusu, ve kterém už snad kromě sedadla dosud nepřítomného řidiče není jediné volné místo. Krátce po vyjetí – jak je tu běžné – stavíme na večeři. Nikdo neprotestuje. Při dlouhém čekání na odjezd všem již pořádně vyhládlo. Majitelka restaurace spočítá hosty a jde zabíjet slepice… Konečně nás tma opět vyžene zpět na cestu. Ta se brzy zužuje na dvě hluboce vyježděné koleje plné děr a hrbolů. Cestu komplikují rozblácené úseky i říční brody. Pach spálené nafty se mísí se zvláštní hnilobnou vůní okolní džungle, která jako obrovský živoucí organismus svírá cestu v náruči větví, lián a další bujné vegetace. „Kdyby tu nejezdily nákladní vozy naložené dřevem, cesta by zřejmě brzy zarostla a autobus by neprojel,“ poznamenává Ricardo vedle mě. Jsou dvě ráno a světla autobusu se zastaví na bráně s malou strážní budkou. Než se stačím probrat, již stojím s batohem a obrovským kanistrem plným nafty v prachu odjíždějícího autobusu. Skomírající baterkou prohlédnu zem, abych zjistil, zda tady nevede mravenčí stezka. Zdejší až pěticentimetroví „drobečci“ jsou údajně schopní spořádat stan během jediné hodiny, a to i když v něm někdo spí, termitům údajně zase chutnají batohy… Únava přemáhá strach ze všech jaguárů a anakond a já konečně usínám.

KDE KONČÍ CIVILIZACE


V období dešťů je park kromě letecké dopravy téměř odříznut od okolního světa.

Cestoval jsem tolik hodin snad až na samý okraj civilizace. Čekám rajský klid, vůni orchidejí a zpěv ptactva. Místo toho se tu pod závojem tmy skrývala hrůzná podoba apokalypsy. Obrovské pily se tu zařezávají do plic naší planety, mohutné zdravé stromy padají jako sirky ve větru, aby brzy opouštěly brány pily v podobě nařezaných prken. „Proč bychom tady nemohli těžit, vždyť není nikdo, kdo by tu těžbu zakázal,“ věcně odpovídá správce pily. „Túúúú, túúú,“ troubí za bránou Carlos, místní správce parku. „To je dobře, že jsi tu právě teď, v období dešťů se tu cesty stávají tak blátivé, že jsou místy prakticky zcela nesjízdné a my musíme spoléhat na letecké spojení. Po hodině cesty dorazíme do La Florida. Vesnice na hranicích parku je s civilizací spojená prašnou cestou, která se však v období dešťů stává blátivou nesjízdnou řekou.

Nazítří časně ráno vyrážíme v motorové kánoi proti proudu řeky Paraguá. Ranní mlha se líně povaluje na vodní hladině a my už brzy přirážíme na opačném břehu, kde je zaparkovaný traktor. „Taky dar od Němců,“ usmívá se Carlos a nahazuje motor. S námi naskakuje i Joche z vesnice La Florida: „Ahoj, jsem jeden z pěti lidí, kteří znají cestu nahoru.“ Po třech hodinách míjíme základnu Los Fierros. „Až sem jednou budou jezdit turisté, tak je tady ubytujeme, zatím to tu spíš chátrá,“ vysvětluje Carlos. Konečně! Vyjíždíme z džungle na pampu plnou termitišť a vysoké suché trávy. Na obzoru se jako přízrak zvedá Huanchaca. Zahneme lesní cestou, která je dělaná snad na Toyotu, ale ne na velký traktor. Carlos řadí jedničku a snaží se prorazit zarostlou houštinu. Téměř urve komín. Jen stěží se mačetami vysekáme a jedeme, kam až to jde. Obrovští modří motýli s rozpětím křídel snad dvacet centimetrů nám ukazují cestu. „To jsou stopy od anakondy,“ měří zkušeným okem stopu v písku Joche. Neomylně nás vede vpřed. Procházíme podél velkých vodopádů a stále šplháme vzhůru. Co chvíli se mezi korunami stromů objeví útesy stolové hory. Joche nás vede snad do jediného místa, kde je hradba skal přerušena. V dychtivém očekávání doslova skáčeme po travnatém příkrém svahu. Za každou další hranou se však objeví nový kopec. Najednou se napřímím a místo srázu spatřím planinu, jen mírně zvlněnou pampu, která se táhne, kam až oko dohlédne. V zapadajícím slunci mi pod nohama zlátne suchá tráva, jež ostře kontrastuje se zelenou džunglí šest set metrů pod námi. Rychle následujeme Jocheho, který směřuje ke vzdálenému ostrovu zeleně. „Je tam dobrý pramen, tam se utáboříme.“ Překročíme průzračný potok a vnoříme se do houštiny. Mezi stromy probleskne jako přízrak plápolající oheň. U něj sedí zarostlý muž s mohutným vousem a snědým opáleným obličejem. Zasvítí jen bělmo jeho očí: „Jsem John Blake, ornitolog z univerzity v Missouri. Spolu s dalšími kolegy tady provádíme výzkum.“

DEN NA STOLOVÉ HOŘE


Na území parku bylo identifikováno více než 620 druhů ptactva (na snímku papoušci ara).

„Jdu za svými papoušky,“ loučí se John ve 3.30 ráno. „Je to blázen – běhá dvě hodiny na místo, kde každý den zjišťuje dobu, kdy tam přelétá údajně až několik set papoušků za potravou do nížiny. Snaží se zmapovat pravidelnost jejich výprav,“ vysvětluje pak nad snídaní Luzmila z muzea přírodních věd v Santa Cruz a dodává: „Já dělám botaniku – vymezila jsem si tady určitý úsek lesa a mapuji mimořádnou pestrost zdejších druhů. Kolegyně Chicqu zase stopuje zvláštního psa, který má být údajně endemický jen pro náhorní plošinu. „Zatím si hrajeme tak trochu na schovávanou a na základě jeho exkrementů mám již zmapovaný jeho denní režim. Jsem snad na dobré stopě,“ usmívá se Chicqu. Do tábora přicházejí lidé, kteří se snaží vytyčit cestu vedoucí až k řece Verde do Brazílie. „Je to neuvěřitelné – objevili jsme nový vodopád, který má asi šedesát či sedmdesát metrů do šířky a spadá z dvacetimetrové výšky. Jeho GPS souřadnice jsme si hned uložili do paměti: S 14°31’32.7″, W 60°40’53.4″,“ volají nadšeně. „Něco vám ukážu,“ chce se vytáhnout Joche, „podívejte, to je z doby, kdy tady policisté ničili ty kokainové laboratoře. Tehdy tady také sestřelili to letadlo,“ ukazuje na roztříštěné trosky trupu rozházené po zatravněné planině. Je opět večer a John usilovně datluje své poslední terénní výzkumy do svého notebooku s bateriemi dobitými ze solárních panelů. Chicqu se motá okolo provizorní plotny a Luzmila se pokouší spojit vysílačkou s kolegy v Santa Cruz. Soukám se do stanu. Venku se kdesi hašteří papoušci, neúnavné cikády začínají svůj noční koncert a po horkém dni přichází se soumrakem i příjemný vánek ze svěže dýchající okolní džungle. Snad se tu někde ukrývá také kokainový král i s tím zvláštním endemickým psem nebo dalším neobjeveným vodopádem. Usínám se zvláštním mrazivě krásným pocitem, který mohl zažívat i Percy Fawcett, když se dostal téměř před sto lety na tato dosud bílá místa naší planety. Pocit, který moje děti a vnoučata budou zřejmě číst jenom z knížek či časopisů v rubrice „retro“. prosinec 2001

Category: 2001 / 12

Je známo, že Benátky jsou postaveny na laguně v Jaderském moři.

Jsou proto mimořádně citlivé na kolísání mořské hladiny. Problém zhoršuje i skutečnost, že se město samo mírně sesedá. Ve 20. století byly také rozšířeny a prohloubeny mnohé kanály, aby mohly do přístavu vplouvat i velké lodě. Z těchto důvodů nejsou dnes Benátky uchráněny ani extrémně vysokých přílivů, ani velkých vlnobití při bouřích, které pravidelně přináší vítr zvaný Scirocco. Stoupající voda prosakuje do pórovitého vápence, z něhož jsou vystavěny benátské domy, a je příčinou jejich rychlé destrukce. Obyvatele i odborníky, kteří usilují o záchranu Benátek, proto vždy zajímalo, jak to vlastně s „potápěním“ jejich města je. Podle údajů z minulosti lze totiž i lépe předvídat události příští. Přesná měření se však vykonávají teprve od r. 1872. Jak to bylo předtím, nikdo nevěděl. Tedy až donedávna. Podařilo se zjistit, že benátský malíř Canaletto pořizoval ke svým obrazům náčrtky zařízením zvaným camera obscura. To je jakýsi předchůdce dnešního fotoaparátu. Sestává z temné skříňky s malým otvorem, jímž procházejí paprsky a na protilehlé stěně vytvářejí převrácený obraz předmětů. A tyto obrazy používal Canaletto jako skici pro svá plátna. Lze tedy s jistotou říci, že Canalettovy obrazy věrně zachycují úroveň mořské hladiny v době, kdy svá díla maloval – před více než 230 lety.

Category: 2001 / 12

Před sto miliony let byla středoasijská poušť Gobi místem života pravěkých ještěrů, o čemž dnes svědčí unikátní nálezy řady paleontologických expedic. První expedici do pustin jižní Gobi tvořili geologové a paleontologové Přírodovědného muzea v New Yorku, kteří zde v průběhu let 1922-1930 objevili velká pohřebiště dinosaurů. Vedoucí expedice Roy Chapman Andrews shrnul výsledky výzkumu v knize „The New Conquest of Central Asia“ a patrně jako první v historii se v ní také zmiňuje o podivném a neznámém živočichu – OLGOJI CHORCHOJOVI. Za ním a za divokou mongolskou přírodou uskutečnilo Sdružení pro cestopisnou dokumentaci CAMERA INCOGNITA expedici OLGOJ CHORCHOJ.


Foto: Michal Černý

NEBEZPEČNÝ ČERV

Před odjezdem meziválečné americké expedice do Gobi se prý na Andrewse obrátil představitel tehdejší mongolské vlády s prosbou, aby alespoň jeden exemplář tohoto podivného živočicha ulovil. Toto zvláštní zvíře prý nemá nohy ani hlavu a vypadá jako jitrnice dlouhá přes půl metru. Byl také upozorněn na jeho prudkou jedovatost. „Člověka prý dokáže usmrtit při pouhém doteku,“ píše Andrews. Během vlastní expedice se s ním však nesetkal a ani nepotkal osobu, která by ho na vlastní oči viděla. „Kdyby víra v jeho existenci nebyla mezi Mongoly tak silná a tak rozšířená a kdyby ho všichni nepopisovali naprosto stejně, myslel bych si, že je to pouhý mýtus,“ konstatuje na závěr kratičké zmínky Andrews a přeje více štěstí dalším výzkumníkům v Gobi. Andrews sice byl patrně prvním vědcem, který se o olgoje chorchoje zajímal, ale vzhledem ke zcela jinému zaměření jeho expedice se jednalo přirozeně o zájem okrajový. Navíc krátká zmínka v odborné publikaci mohla jen stěží oslovit širší skupinu.

I druhá písemná zmínka o olgoji chorchojovi v knize „Cesta větrů“ je z pera paleontologa, tentokrát ruského prof. I. A. Jefremova, který se zúčastnil paleontologické výpravy do Gobi v roce 1946. Také on přiznal své rozpaky: „Nikdo z vědců toho neobyčejného červa neviděl, ale legenda o něm je tak rozšířená a všude tak shodná, že se vnucuje myšlenka, že jejím základem je skutečná existence jakéhosi vymírajícího tvora, který je pozůstatkem z dávných časů.“ Tomuto autorovi také můžeme poděkovat, za první „popularizaci“ záhady týkající se nebezpečného gobijského červa, neboť ho využil k jedné ze svých vědeckofantastických povídek. „Sedm podivuhodných příběhů“, jak se kniha se zmíněnou povídkou jmenuje, se dostalo v překladu také do Čech k ing. Ivanu Mackerlemu. Toho tajemný živočich natolik zaujal, že se po letech rozhodl uspořádat první expedici do Mongolska, aby zjistil, zda je olgoj chorchoj reálný živočich a jestli jsou pověsti o něm pravdivé.

LEGENDY, MÝTY, SKUTEČNOST


Gojó – v okolí těchto podivných rostlin se má pohybovat tajemný živočich olgoj chorchoj.
Foto: Ivan Mackerle

Koloběh vzniku a zániku pověstí o legendárních zvířatech je všude stejný. Reálné zvíře je přidáváním nejrůznějších fantastických atributů přeneseno do světa mýtů a až po jeho objevení a poznání nabývá skutečnou podobu, často velmi vzdálenou od původních výkladů. Jeden příklad za všechny: na jednom z indonéských ostrovů Komodo se měl podle zpráv domorodců vyskytovat hrůzostrašný drak. K ostrovu se báli vůbec jen přiblížit a s děsem v očích popisovali několikametrové zvíře chrlící síru a oheň. K odhalení pravé totožnosti „komodského draka“ došlo až po vojenské výpravě Holanďanů v roce 1910, kdy zjistili, že se jedná o doposud neznámý druh plaza. Dnes je „odhalený“ varan komodský s délkou až tři a půl metru největším známým plazem na světě.

Legendy a pověsti jsou však neocenitelnými indikátory toho, že se za nimi může ukrývat utajená skutečnost. Může, ale nemusí. A právě toto riziko, nejistota prováděného výzkumu a neodhadnutelnost jeho výsledku jsou na kryptozoologii mimořádně přitažlivé. Vždyť kde by bylo lidské poznání, nebýt zarputilosti a vytrvalosti často posměchu okolí vystavených vynálezců, vědců, cestovatelů…

Kryptozoologie (kryptos = skrytý) je vědní disciplína zoologie, která se zabývá zvířaty, o nichž nemáme nezvratný důkaz, ale jejichž existenci naznačují zprávy domorodců, pozorování cestovatelů, historické záznamy a legendy. „Kryptozoolog je detektiv pátrající po pachateli – neznámém zvířeti. Jakmile ho odhalí a dopadne, předá ho do rukou justice – běžné zoologie…“ výstižně napsal ing. Jaroslav Mareš, autor řady publikací s kryptozoologickou tematikou. Kryptozoologie se také zajímá o možný výskyt zvířat, která jsou známá, ale v současnosti jsou již považována za vyhynulá.

PRVNÍ EXPEDICE


Gobi je klimaticky jednou z nejdrsnějších pouští světa. V zimě jsou zde až dvacetistupňové mrazy.
Foto: Michal Černý

Ing. Mackerle před svou první expedicí systematicky prostudoval faktografickou literaturu, knihy prvních cestovatelů Asií – Kozlova, Prževalského, Hedina, Ossendowského, Haslunda – leč jakoukoli zmínku o olgoji chorchojovi hledal marně. Ani čeští geologové, kteří se během své práce v rámci česko-mongolských geologických expedic do oblastí Gobi dostali, nepřinesli Mackerlemu nové poznatky. Jeho dotazy adresované Mongolské akademii věd zůstávaly dlouho bez odpovědi. Později zjistil, že mongolské úřady pátrání po olgoji chorchojovi dokonce zakázaly. Prý se jako pověra neslučovala s marxistickou ideologií. Až celkové uvolnění v zemích socialistického bloku po roce 1989 umožnilo uskutečnění první expedice do neprobádaných oblastí pouště Gobi. Během expedic se mu podařilo získat cenná svědectví. Například tento případ se měl udát v padesátých letech poblíž somonu (okresu) Bajan Ovó: Rodiče, kteří odjeli do vzdáleného somonu nakoupit věci do domácnosti, po návratu našli svého synka mrtvého na podlaze jurty. Otec popadl pušku a zdrcený se vydal po stopě podivné široké brázdy v písku, jež se vzdalovala od jurty směrem k návrší s pískovými přesypy. Dovedla ho k pískové duně a nedaleko za hřebenem přesypu ležel, napůl zahrabaný v písku, hnusný válcovitý tvor, kterého ještě nikdy v životě nespatřili, i když o něm slyšeli tolik vyprávět. Muž s touhou po pomstě překonal strach a zaútočil. Uchopil pušku za hlaveň, rozpřáhl se a vrhl na červa, aby ho zabil úderem pažby. Živočich byl ovšem rychlejší. Jeden jeho konec se bleskurychle vztyčil ze země a nafoukl se. Muž se náhle bezvládně sesul do písku, stejně jako jeho žena, která ho mezitím dostihla.

Členové expedice se olgoje chorchoje z gobijských dun snažili vypudit pravidelným bušením dřevěným polenem do písku. Inspirovali se přitom vědeckofantastickým románem „Duna“ amerického spisovatele Franka Herberta. Spisovatel v něm popisuje pouštní planetu Arrakis, kde žili obrovští píseční červi Šaj-hulúdi, kteří se vrhají na všechno, co se pohybuje a způsobuje nějaké chvění. Obyvatelé planety je lákali pomocí otřesů způsobovaných mechanickými buchary. Bohužel, ani rázy způsobované polenem, ani otřesy v písku, které vytvářeli odpalováním výbušných náloží, nepřinesly očekávaný efekt – vypuzení olgoje chorchoje. Přesto získali mnohá svědectví o oblastech jeho výskytu. Podle vyprávění mongolských kočovníků se objevuje nejčastěji po dešti, nebo v blízkosti studní. Několik dní se jakoby vyhřívá na sluníčku, pak zmizí. Většina svědectví se shoduje na této podobě: olgoj chorchoj (olgoj-střevo, chorchoj-červ) je podobný tlustému červu dlouhému až jeden a půl metru, vyznačuje se podivuhodnou smrtící silou, a to nejen při dotyku, ale i na dálku. Žije v písečných dunách nepřístupných oblastí jižní Gobi. K setkání s ním došlo především v nejteplejších měsících roku, v červnu nebo červenci.

ŽIVOČICH, NEBO PŘELUD?


Olgoj chorchoj v klidu připomíná obrovský salám.
Při útoku se prý přední část těla vztyčí a výrazně ztmavne.
Ilustrace: akad. mal. J. Žáček, archiv I. Mackerleho

Pokud olgoj chorchoj existuje, jakým živočichem opravdu je a jakým známým druhům je alespoň podobný? Zoologové se domnívají, že by se mohlo jednat například o doposud neznámý druh scinka; některé jeho druhy jsou totiž jen málo podobné ještěrkám. V Austrálii v písečných přesypech žije scink uťatý, který dosahuje délky až čtyřicet centimetrů. Má krátký zaoblený ocas, tělo pokryté šupinami a hlavu těžko rozeznatelnou od těla. Vypadá jako velká jedlová šiška, která se dovede obratně zavrtat do písku. Má však malé nožičky, stejně jako ostatní scinkové, zatímco olgoj chorchoj je popisován jako hladký živočich pohybující se spíše jako žížala. Nad jeho udávanou délkou (0,5 až 1,5 metru) bychom ovšem mohli přimhouřit oko, především nad maximálním rozměrem, a držet se spíše dolní meze. Zkušenosti dokazují, že délka a velikost neznámých živočichů ve většině případů roste s mírou strachu v očích domorodců.

Ze známých živočichů se červu podobá ještěr kroužkovitý neboli dvouplaz. Nemá šupiny, žije pod zemí a dosahuje délky přes půl metru. Na povrch vylézá pouze za deštivého počasí. Stejně jako scink, ani dvouplaz ovšem v Mongolsku nežije, a především tato zvířata nejsou jedovatá. Stejně tak není popsán tvor, který by měl podobnou schopnost zabít člověka na dálku jako olgoj chorchoj.

Vkrádá se také otázka, zda se v tomto případě skutečně nejedná o živočicha, který náleží ke druhům vyhynulým před tisíciletími. Poušť Gobi je skutečně svéráznou částí naší planety. Jako třetí největší poušť světa zaujímá 1/3 území Mongolska a přesahuje do Číny, kde na západě přechází do pouště Taklamakan. Milion čtverečních kilometrů s průměrnou nadmořskou výškou kolem 1300 m n. m. je tvořeno převážně plochými bezodtokovými pánvemi, jejichž dna nevyplňuje písek jako na Sahaře. Místy je zde typická kamenitá poušť – hamada, jinde hnědé písčitohlinité půdy, poměrně vzácně i písečné přesypy. V těchto oblastech ročně naprší jen 50-100 mm srážek, z toho většina v červenci. Jak byla naše výprava svědkem, po dešti se vytvoří až několik hodin trvající dravé řeky. Po této řece ovšem za nějakou dobu není ani památky a její tok prozrazuje pouze vymleté koryto. V tomto období dochází také k velkým písečným bouřím a uragánům.

Jak dokazují výsledky paleontologických expedic, byla tato oblast opravdovým eldorádem dinosaurů a dalších pravěkých tvorů. Odlehlé a liduprázdné nekonečné plochy Gobi, vedle drsných klimatických podmínek (teploty +40 °C v létě a -48 °C v zimě, navíc vytrvalé západní větry přinášející již zmíněné četné prachové a písečné bouře), teoreticky mohly umožnit některému z pravěkých druhů přežít. Že to prakticky možné je, dokazují dřívější objevy živočichů, jejichž rodokmeny sahají hluboko do pravěku.

ŽIJÍCÍ FOSILIE

Na Novém Zélandu byla v roce 1831 objevena tuatera neboli haterie novozélandská, nazývaná živoucím poslem pravěku. Dlouho byla zvířetem maorských legend, v jejichž pravdivost žádný ze zoologů nevěřil. Tento plaz dorůstá délky asi třičtvrtě metru a je jediným žijícím zástupcem řádu Rhynchocephalia, jehož příslušníci žili na naší planetě ještě před dinosaury. Podle přesvědčení paleontologů vymřel tento řád koncem doby křídové. Od těch dob nebyla nalezena žádná jeho fosilie. Tuatera se za dobu 200 milionů let vůbec nezměnila. Má dokonce i třetí oko na temeni hlavy, které má čočku, duhovku a rohovku. Tato „živá zkamenělina“ má ve světě plazů stejné místo jako latimerie podivná ve světě ryb. Latimerie žije dodnes u Komorských ostrovů, ačkoli byla považována za vyhynulou již 70 milionů let. V roce 1938 ji zcela náhodou objevila muzejní kurátorka Marjorie Courtenay-Latimerová mezi úlovkem rybářů. Tuto doslova časem zapomenutou rybu se podařilo natočit a vyfotografovat v jejím původním životním prostředí až v roce 1987 pomocí speciální ponorky GEO.

Latimerie se tedy udržela pouze na jediné lokalitě na světě, u západního pobřeží ostrova Grande Comore. Tuatera žije jen na několika ostrůvcích u severního pobřeží Severního ostrova. Tento fakt je dostatečným argumentem proti názorům skeptiků považujících za nemožné, aby se olgoj chorchoj v případě své existence udržel na jediném místě na světě, v píscích izolované a těžce dostupné pouště Gobi.


Jaká tajemství ukrývají skály a písky vyprahlé a bezútěšně pusté pouště Gobi?
Foto: Ivan Mackerle

TAJEMSTVÍ SMRTÍCÍ SÍLY

Podstata smrtící síly olgoje chorchoje je stejnou záhadou, jako sama existence tohoto živočicha. Objevily se úvahy, že by smrt mohla být způsobována elektrickým výbojem, který tento tvor dokáže nějakým způsobem vyvinout. Tato myšlenka byla podporována svědectvím o události, jež měla postihnout v Gobi ruské geology. Když uhrabávali ohniště, jeden z nich zabodl do země tyč. Vzápětí se skácel k zemi a z písku se nato vynořil olgoj chorchoj. Podle většiny získaných svědectví se jedná pravděpodobně spíše o jed než o působení elektrického výboje. Domorodci popisují, že je jed vystřikován z bubliny, která se na jednom konci tvora rychle nafoukne, až náhle praskne. Zasažený člověk brzy umírá a další postříkané předměty zežloutnou. Jedno svědectví říká, že jistý kočovník vešel do jurty, uvnitř které byl olgoj chorchoj. Popadl rychle velký kotel na čaj, který je uprostřed každé jurty, přiklopil ho na něj a odtáhl ven. Kotel potom ihned zežloutl a byl jakoby rozleptaný. Také další svědectví potvrzují, že zasažený kov vypadá jako poleptaný kyselinou.

Že by se jednalo o nějaký doposud neobjevený druh jedu, který působí okamžitě po zasažení holé části těla? Nebo se jedná opravdu jenom o bujnou fantazii aratů?

Zajímavou zprávu přinesly na počátku letošního roku tiskové agentury. Američtí vědci oznámili výsledky výzkumu týkajícího se nejsilnějších jedů vyskytujících se v přírodě, které usmrcují své oběti bleskovým proděravěním buněčné membrány napadených organismů. Vědci z týmu Národního ústavu zdraví došli k závěru, že známé jedy štírů, některých druhů pavouků, hadů nebo mořských sasanek používají k napadení organismů jakési „molekulární harpuny“. Těmito „harpunami“ otevírají buňky napadených organismů a umožňují tím vstup dalším jedům. Ty pak dokážou oběť obrovskou rychlostí ochromit a usmrtit. Je možné něco podobného v případě olgoje chorchoje?

Zajímavým faktem je podle řady svědectví nestálá smrtící schopnost. Koncem června prý smrtící síla jedu olgoje chorchoje polevuje, takže někteří Mongolové si podle svého tvrzení dovolili do něho bez nějakých následků dloubat násadou biče. Ta však prý vždy zežloutla.

JE OLGOJ CHORCHOJ NÁSTROJEM V MOCI ŠAMANŮ?

Doposud jsem se zmiňoval o olgoji chorchojovi jako o reálné, leč zatím nepoznané živočišné formě. Stejně jako my, tak i tým předchozí expedice narazil na určitou neochotu některých Mongolů o něm vůbec mluvit. Prý už pouhé vyslovení jeho jména přináší neštěstí, protože se nejedná o tvora z masa a krve, ale o něco nadpřirozeného, nehmotného. Šamani vyznávající přírodní náboženství, stejně jako buddhističtí lamové, varují před zahráváním si s tímto démonem pouště. Že by během druhé expedice ing. Mackerle takřka doplatil životem právě na svou „troufalost“?

V jednom z odlehlých koutů v Gobi tehdy narazili na obydlí šamana. Samozřejmě jim zvědavost nedala a začali se vyptávat na olgoje chorchoje. Šaman je od myšlenky na jeho hledání zrazoval a líčil ho jako zhmotnělou podstatu zla. Toho dne večer se utábořili u jedné z písečných dun. V noci měl ing. Mackerle podivný sen: „Byl jsem na písečné duně, ze které jsem měl nepříjemný pocit, a přede mnou vylezl z písku olgoj chorchoj. Otočil jsem se a utíkal pryč, ale on mi skočil na záda. Ucítil jsem hroznou bolest…, a probudil jsem se. Oddechl jsem si, že to byl jenom sen, ale bolest přetrvávala dál. Na zádech jsem si nahmatal velkou bouli. Vzbudil jsem našeho lékaře a ten se vyděsil, protože jsem měl na zádech dlouhou podlitinu plnou krve.“ Po těle se mu začaly dělat modřiny, otekly mu nohy, stále krvácel pod kůži a srdce mělo zpomalený rytmus. Vydali se proto vlakem na zpáteční cestu, kde se setkali s ruskou léčitelkou. Ta po přiložení rukou na postižená záda vykřikla bolestí. Dostala prý hroznou ránu. V Praze se lékaři nijak nevyjádřili a označili jeho zdravotní potíže za možné selhání organismu. Podlitiny se časem vstřebaly, ale jsou zachyceny na filmovém pásu.

Je tedy olgoj chorchoj spíše paranormální záležitostí a souvisí s neznámými schopnostmi šamanů? Nebo se jednalo o silnou sugesci badatele, podpořenou specifickými klimatickými aspekty pouště?

EXPEDICE OLGOJ CHORCHOJ

Před naší expedicí po stopách tajemného živočicha, možná s milion let dlouhým rodokmenem, jsme s kolegou Petrem Horkým shromažďovali všechny dostupné informace a zatím získaná svědectví. S organizátorem prvních výprav, nadšencem a vzácným člověkem ing. Mackerlem jsme strávili dlouhé hodiny diskusí nad připravovanou trasou naší expedice. Jakýmsi „patronem“ expedice a zdrojem cenných informací byl také dr. Jiří Šíma, přední český mongolista a sinolog, dlouholetý pracovník Orientálního ústavu AV ČR a také poslední velvyslanec ČSFR v Mongolsku.

Naším cílem, který jsme si před odjezdem stanovili, nebylo ovšem jenom pátrání po olgoji chorchojovi, ale také natočení zajímavého obrazového materiálu o zdejší divoké přírodě, o v Mongolsku probíhající reintrodukci koní Prževalského, stejně jako o tradicích a kočovném způsobu života pastevců. Nevynechali jsme přitom žádnou příležitost k dotazu na olgoje chorchoje, a to i v případě naší audience u nejvyššího mongolského lamy v ulánbátarském klášteře Gandan.

Vlastní cesta do pouště Gobi měřila téměř 2500 km, takže jsme se dostali v jihogobijském ajmaku velmi blízko k mongolsko-čínským hranicím. Zde se nám podařilo u jedné z písečných dun natočit svědectví místního pastevce, očitého svědka existence tajemného červa. Už během cesty nezměrnými prostorami Gobi nám bylo jasné, že v případě jeho objevení musí svou roli sehrát náhoda. Není totiž v silách několika jedinců podrobněji monitorovat taková obrovská území. V minulosti se s ním setkali podle svědectví jenom pastevci, kteří v Gobi žijí po celé generace a již mění svá stanoviště průměrně čtyřikrát do roka, podle potřeb pastvy chovaných stád dobytka.

Ani naše, v pořadí třetí výprava zajímající se o olgoje chorchoje však nepřivezla do Evropy důkazy o jeho existenci.


V nehostinné poušti obývají pastevci jen nemnohé oázy, zatímco velká část pustiny zůstává i pro ně neznámá. I proto o tajemném červu hovoří velmi neradi.
Foto: Michal Černý

ODHALÍ DÉMONA GOBI TURISTÉ?

Zda je olgoj chorchoj skutečným tvorem, nebo jen mýtem, může prokázat náhoda nebo další výpravy výzkumníků do doposud neprobádaných končin pouště Gobi. Pochopitelně, do revolučních změn bylo takřka nemyslitelné její odlehlé oblasti navštívit. Po sedmdesáti letech komunistické izolace se Mongolsko během první poloviny devadesátých let stalo velkým lákadlem především pro „západní“ turisty: Němce, Švýcary, Američany, Japonce. Napomohly tomu rozsáhlé reportáže o mongolské přírodě, tradičním způsobu života nomádů a chovu dobytka, které přinesly mnohé renomované magazíny. Také nás zajímalo, jak se s přílivem turistů a především jejich „tvrdé měny“ vypořádají mongolští podnikatelé v oblasti turistiky a jaké důsledky to bude mít na doposud panenskou přírodu „země věčně modrého nebe“. Zatímco v roce 1990 Mongolsko navštívilo jen pár tisíc turistů, tak v roce 1995 to bylo již 20 000 zájemců o nezničenou mongolskou přírodu. Přesvědčili jsme se, že i přes trvající byrokracii a velmi ubohou infrastrukturu služeb je o nabídky více jak stovky cestovních kanceláří poskytujících ekoturistiku velký, stále vzrůstající zájem.

„Jinde můžete vidět všechno, co vytvořil člověk, ale u nás můžete spatřit skutečnou přírodu, projet se na velbloudu, na koni, rybařit, chytat motýly nebo pozorovat vzácné druhy zvířat,“ prohlašují pracovníci Národní služby pro chráněné oblasti a ekoturistiku. Provozování veškeré turistiky v Mongolsku na bázi ekoturistiky má zřejmý ekonomický podtext. Vždyť vzrůstající příjmy z turistiky, které dosáhly v minulém období výše dvaceti milionů dolarů, budou i pro novou demokratickou vládu v Ulánbátaru perspektivním a v dalších letech zásadním zdrojem příjmů. Zákonitě lze tedy předpokládat, že mnohá doposud platná byrokratická cestovní omezení se mongolská vláda bude snažit postupně zjednodušovat a odstraňovat.

Vzrůstající počet individuálních dobrodružstvíchtivých turistů, kteří navštíví v nejbližších letech také nehostinnou Gobi, dává do budoucna jistou naději ke zcela náhodnému a tolik očekávanému odhalení tajemného přízraku olgoje chorchoje. Pokud ovšem skutečně existuje…

Dokument o expedici OLGOJ CHORCHOJ je jedním z mnoha, které budete moci zhlédnout na přehlídce zeměpisných a přírodovědeckých filmů WORLDFILM připravované sdružením Camera Incognita v rámci veletrhu Holiday World.
Přehlídka, jejíž součástí bude i setkání s tvůrci filmu, proběhne na pražském Výstavišti 9. a 10. února 2002.

Category: 2001 / 12

V srdci Střední Asie, v prostoru na západě přibližně ohraničeném břehy Kaspického moře, na východě pohořími Ťan-šan a Pamír a na jihu horstvy Íránu a Afghánistánu se rozkládají nekonečné plochy nížinných polopouští a pouští. Tisíce čtverečních kilometrů kamenité, hlinité či písčité pustiny přerušené pouze tenkými nitkami několika málo řek. Jihovýchodní cíp tohoto pouštního pásu vklíněného mezi horské masivy Tádžikistánu byl v minulých letech opakovaně cílem našich zoologicko-fotografických cest.

HLINITÁ POUŠŤ


Saxaul – typická dřevina pouště.

Jak bývá na východ od Břeclavi zvykem, naše cesta se od samého začátku vyvíjí trochu jinak, než byl původní plán. Ač jsme měli hlavní město Dušanbe opustit brzy ráno po východu slunce, pro různé objektivní příčiny vyrážíme teprve před soumrakem. Směřujeme téměř přímo k jihu, do hlinité pouště v blízkosti hranice s Afghánistánem, nedaleko města Šaartuz. Náš řidič, který stařičkému gaziku celý den dolaďoval motor, brzy po výjezdu zjišťuje, že mu teče chladič. Díky této malé technické závadě stále zastavujeme a v kombinaci se stále se zhoršující kvalitou silnice jsme v necelých 200 km vzdálené lokalitě jenom málo hodin po půlnoci.

Mí přátelé zde mají dobrou terénní základnu, patrně jenom občas využívanou boudu v blízkosti pramene. Jako noclehárna pod širým nebem nám slouží typické středoasijské stolky, na kterých se jí vsedě. Jsou to dřevěné plošiny přibližně 2×3 m zhruba půl metru nad zemí.

Brzy ráno při rozednění netrpělivě vylézám ze spacáků, beru do ruky dalekohled, a zatímco ostatní ještě spí, jdu obhlédnout terén. Táboříme v malém údolíčku, na jehož konci mezi skalami vyvěrá silný pramen. Potok protéká několika dlouhými úzkými jezírky širokými přes deset metrů, až posléze v podobě stále se tenčící stružky zaniká v rákosině. Voda je dokonale průzračná, i uprostřed, v hloubce asi dvou metrů je na dně vidět každý detail. Jezírko je plné kaprovitých ryb asi tří druhů. Jsou tak hladové, že se mi v hejnech zmítají kolem nohou, hledajíce potravu ve zvířeném bahně. Ač se pramen nalézá uprostřed pouště, díky několik kilometrů vzdálené řece Kafirnigan sem proniklo několik druhů mokřadních živočichů. Drobné ryby loví desítky užovek podplamatých, je tu i ledňáček a potápky malé. Daly by se tu udělat dokonalé podvodní záběry, ale jaksi mne nenapadlo vzít si s sebou do pouště Nikonos a masku se šnorchlem.

Nedaleko jezírka stojí několik více či méně rozpadlých budov, celá lokalita je zřejmě využívána k rekreaci po tádžickém způsobu. Místo údajně sloužilo i ke schůzkám význačných politiků. Na největším jezírku je i zařízení sloužící ke koupeli. Malá dřevěná budka, připomínající náš venkovský záchod, je umístěna na trámech na úrovni hladiny. Člověk bažící po koupeli do ní po žebříku položeném na hladině vejde, vykoupe se a oblečený vyleze zase ven.

Zdroj vody uprostřed pouště pochopitelně neláká jenom vodní ptáky. Během hodiny napočítám nejméně dvacet druhů, které se sem přilétly napít.

Okolo deváté hodiny, kdy už slunce začíná pořádně připalovat, vyrážíme ve dvojicích, s nezbytnou zásobou vody do terénu. Hlavním předmětem našeho zájmu jsou především ptáci a dále plazi, z nichž některé druhy moji kolegové chtějí ulovit pro ZOO v Dušanbe.


Agamka Phrynocephalus sogdianus zahrabávající se do písku.

Při pohledu z horního okraje svahů údolíčka se před námi rozprostírá mírně zvlněná nekonečná hlinitopísčitá poušť s roztroušenými trsy bylin, především pelyňku. Jedinou známkou civilizace je prašná cesta a telegrafní sloupy podél ní. Denní druhy plazů již opustil své noční úkryty, každou chvíli pod nohama vyběhnou drobné agamky rodu Phrynocephalus. Jsou na šedohnědém povrchu téměř neviditelné, prozradí je jenom pohyb. Agamky mají zajímavý způsob vzájemné komunikace. Opakovaně stáčejí ocas do vertikálně postavené spirály, čímž odkrývají a zakrývají výrazné zbarvení či černobílé pruhy na jeho spodní části. Stejně hojné jako agamky jsou ještěrky rodu Eremias. Především podélně šedobíle pruhovaná E. lineolata a větší, mramorovaná E. grammica. Další druhy plazů jsou podstatně vzácnější. Během celého dopoledne spatříme pouze dvě poměrně velké agamy písečné a dva druhy hadů, jako tužka tenkého šípovce pruhovaného, číhajícího v trsu pelyňku na drobné ještěrky, a pod kamenem ukrytého příbuzného velkých hroznýšů, půlmetrového hroznýška pouštního.


Sup mrchožravý hledá na obrovských plochách potravu – mršiny.

Ve vysilujícím žáru se postupně blížíme k rezavým pahorkům na obzoru. Už z dálky pozoruji, že jedna z roklí přitahuje velké mrchožravé dravce. Opatrně se k ní blížím, za poslední terénní vlnou se náhle odkryje fantastická podívaná. Asi 300 m daleko leží mrtvola dobytčete, je doslova pokryta asi deseti obrovskými dravci, supy bělohlavými. Společně se dvěma ještě většími supy hnědými rvou mohutnými zobáky kusy vnitřností a svaloviny. Mezi nimi se proplétají nebo opodál čekají jejich menší příbuzní supi mrchožraví a celou společnost doplňuje několik krkavců a luňáků hnědých. Podívaná trvá bohužel velice krátce. V odkrytém terénu mne ptáci velice brzy objevují a odlétají. Těžcí supi startují s dlouhým rozběhem za mohutného mávání křídly, teprve v určité výšce začínají plachtit a s minimální námahou, využívajíce dokonale termiky, mizí v dálce. Takovéto nahromadění ptáků je v poušti ovšem velmi výjimečné. Je dáno tím, že supi kontrolují z výšky obrovské plochy a při objevení potravy se k ní zdaleka stahují. Většinou při několikahodinovém putování spatříme pouze pár drobných pěvců s dominantním skřivanem šedým, hejno stepokurů či na sloupech podél cesty sedící mandelíky či rezavou káni bělochvostou.

V odpoledních hodinách je již vedro neúnosné, také většina pozemských zvířat zmizela ve svých úkrytech. Vracíme se na základnu k prameni, zbytek dne trávíme povalováním se ve stínu. Musíme se trochu vyspat, v noci nás čeká další exkurze.

Po západu slunce, kdy zvířata s denní aktivitou vystřídala noční směna, vyrážíme. Jsme vybaveni čelními svítilnami, ve výšce očí umístěná baterka umožní i v té nejhlubší tmě bez problému najít řadu drobných zvířat. Jejich oči září odrazem světla jako jasné body. U plazů červeně, oči pavouků, štírů či dalších bezobratlých zelenavě. Moji kolegové hledají hlavně různé gekony, především atraktivního gekona zázračného. Je to nádherné zvířátko. Při jeho spatření v teráriu se rozplývají nadšením i dámy, které normálně při pohledu na jakéhokoliv plaza ječí.

Na této lokalitě jsou gekoni zázrační velmi hojní, během noci jich nacházíme desítky. Pohybují se po poušti na vysoko vztyčených nohách a se vztyčeným ocasem. Při osvícení strnou a nechají se bez problémů fotit či vzít do ruky.


Nebezpečně jedovatá zmije paví.

Mají zajímavý způsob obrany proti nepřátelům. V nebezpečí vydávají zvuky podobné těm, které vyvolává třením šupin o sebe místní smrtelně jedovatá zmije paví.

DO TIGROVÉ BALKY

Po několika dnech strávených v této části pouště se postupně přes jižní výběžky pohoří Aktau a Ranzon přesouváme obloukem na jednu z nejvýznamnějších přírodovědeckých lokalit Střední Asie, do rezervace (zapovedniku) Tigrovaja balka. Nachází se na dolním toku Vachše, v místech, kde spojením s pamírskou řekou Pjandž vzniká jeden ze dvou mohutných středoasijských veletoků Amudarja.

Rezervace byla vyhlášena již v roce 1938, zaujímá rozlohu více než 500 čtverečních kilometrů. Její název pochází od příhody, která se zde stala v roce 1928. Kůň, jehož za sebou vedli dva pohraničníci, byl v jedné z roklí (balka) opakovaně napaden tygrem. Dnes už zde bohužel tygra nikdo nikdy nespatří. Tygr turanský byla subspecie tygra obývající lužní porosty okolo řek a jezer Zakavkazska a Střední Asie. Byl usilovně loven, navíc byly intenzivním zemědělstvím ničeny jeho biotopy. Tigrovaja balka a její širší okolí byly jedněmi z posledních míst, kde přežíval. Do konce čtyřicátých let dvacátého století se zde vyskytoval běžně, poslední stopy byly v rezervaci zaregistrovány počátkem padesátých let. Nenávratně vyhynul na přelomu padesátých a šedesátých let.


Jelen bucharský byl v minulosti téměř vystřílen.

O něco lépe dopadly další větší šelmy této oblasti. Snad zde dosud přežívá několik hyen žíhaných, žijí zde i šakali, jejichž stavy se ale také snižují. Naopak běžná je středoasijská subspecie vydry a kočka bažinná. Jedním z významných velkých savců rezervace je středoasijská subspecie jelena, jelen bucharský. Obývá stejné biotopy, jaké obýval tygr, jehož byl pravidelnou kořistí. V minulosti byl téměř vystřílen, v polovině šedesátých let jeho stavy klesly na minimum. V dalších letech se v důsledku ochrany začal opět rozšiřovat, v době mé poslední návštěvy žilo na celém území bývalého SSSR asi 900 kusů, z toho v Tigrové balce 200. Mezitím ovšem v Tádžikistánu proběhla občanská válka a přes řeku Pjandž utíkaly tisíce zbídačelých a vyhladovělých uprchlíků.

K východní hranici rezervace přijíždíme večer těsně před západem slunce. Naší základnou bude pro příští dny malá bouda stojící na horním okraji nivy řeky Vachš. Jsme na rozhraní dvou zcela odlišných světů. Pod námi směrem k západu se rozkládá niva, nekonečná mozaika slepých ramen, rákosin, neproniknutelných pobřežních křovin a lesů s převažujícím topolem turanga. A když udělám čelem vzad, dívám se do ploché pouštní krajiny s písečnými dunami na horizontu.

V DUNÁCH

Po setmění opět bereme čelní svítilny a vyrážíme, tentokrát do písečných dun. Nejsou zcela holé, ale pokryté řídkou vegetací a jejich fauna je daleko bohatší, než v případě pouště hlinité.

Prvním živočichem, kterého potkáváme, je ježek ušatý. Jako řada dalších pouštních savců, třeba známý severoafrický fenek, má výrazně velké uši, jejichž bohaté prokrvení zvyšuje možnost termoregulace. Pod nohama se každou chvíli mihnou drobní hlodavci včetně frčíků, připomínajících svýma dlouhýma nohama miniaturní klokany. U některých z nich, třeba frčíka huňatého, je dobře viděl adaptace na pohyb v jemném pouštním písku – hustá štětka z dlouhých tvrdých chlupů na spodní straně nohou. Podobné rozšíření chodidel umožňující pohyb má i řada drobných ještěrů, jejich prsty jsou lemovány dlouhými rohovými zoubky. Podobně i někteří pouštní brouci mají na chodidlech dlouhé chitinové štětinky.


Stádečko plachých antilop džejran.

Živo není jenom na zemi, ale i ve vzduchu. Každou chvíli se kolem nás mihne některý ze dvou zdejších druhů lelků či několika druhů netopýrů, lovících v letu námi vyplašený hmyz.

Oproti hlinité poušti je zde i daleko víc bezobratlých živočichů, hlavně různých černě zbarvených potemníků, pavouků, štírů i jejich příbuzných, bizarních solifug. Solifugy vzdáleně připomínající dlouhého, rychle běhajícího, asi 5 cm dlouhého chlupatého pavouka působí nebezpečně, jsou to ale neškodná zvířátka. Nejsou jedovaté, při uchopení ale dokáží velké exempláře mohutnými kusadly pořádně kousnout.

Hlavním předmětem loveckého zájmu mých přátel je ale na této lokalitě jeden druh hada, nebezpečná zmije paví, nazývaná také efa. Je to malý hádek dlouhý jen 40-80 cm, vybavený ale velice účinným jedem. V Indii, kde je velmi hojný, připadá na jeho účet ze všech hadů nejvíce případů uštknutí se smrtelnými následky. Efa má zajímavý způsob výstražného chování – stočena do tvaru ledvinky třením bočních šupin o sebe vydává šelestivý zvuk.

První efu nacházíme teprve kolem půlnoci. Její výstražný zvuk je v noční poušti slyšet nejméně na dvacet metrů. Náš herpetolog Saša si s jejím lovem nedělá problémy. Ač je nejbližší sérum v 200 kilometrů vzdáleném městě, lehce ji tenkým klacíkem přitiskne k písku, uchopí dvěma prsty za hlavou a efa vzápětí mizí v plátěném pytlíku.

Další dny věnujeme lužním lesům dole v nivě řeky. Je to jenom těžko průchodná džungle rákosu, vrb, hlošiny úzkolisté, planých jabloní, tamaryšků a mnoha dalších dřevin, nad které vyčnívají koruny topolů turanga. Má svou specifickou faunu, i když řada druhů živočichů sem z pouště více či méně pravidelně migruje, a naopak, řada obyvatel nivy občas zavítá do pouště. Jedním z nejvzácnějších ptáků nivy je jihotádžická subspecie bažanta, hnízdí zde řada vodních druhů ptáků. V neprostupné džungli se skrývají kočky bažinné, šakali, divoká prasata a jeleni bucharští. V době tahu se niva stává migrační zastávkou ptáků, řada dalších druhů zde zimuje.

ZNOVU DO TIGROVÉ BALKY


Dubnové ráno v rezervaci Tigrovaja balka. Stromy jsou obsazeny stovkami migrujících luňáků hnědých, kteří zde nocovali.

Uběhly dva roky, a jsem v rezervaci zase. Je počátek dubna. Ráno na apríla, kdy jsme vyjížděli z Dušanbe, napadl ve městě sníh. Na jihu v poušti je výrazně tepleji, ale teplota ještě nedosáhla takové hodnoty, aby se aktivovaly všechny druhy plazů. Po poledni nacházíme pouze několik ještěrek rodu Eremias, agamky a na budově se vyhřívající gekony. V nivě je i velké množství želv stepních. Údajně byla viděna i kobra.

Naším cílem jsou ale tentokrát migrující ptáci. Večer, po přechodu fronty, protahují obrovská hejna vlaštovek, rorýsů i různých vodních ptáků a dravců. Počet protahujících dravců je neuvěřitelný. K večeru postupně od jihu přitahují hejna luňáků hnědých, pozdě odpoledne jejich počet dosahuje minimálně jednoho tisíce. Ptáci společně krouží ve velké výšce, se soumrakem postupně klesají a doslova obalují vhodná místa k nocování, skupiny vysokých topolů. Mezi luňáky se tu a tam objeví další migrující dravci, orlovci říční, orlové stepní, královští a volaví. Obdobné divadlo se opakuje i v následujících dnech. Třetího dubna pozoruji pro Středoevropana divadlo téměř neuvěřitelné. Od jihu kromě luňáků přitahuje hejno minimálně 200 kusů velkých dravců, vedle několika orlů královských jsou to především orli volaví. Tento druh žije i v Evropě, do této doby jsem ho ale viděl pouze jednou. Čekám na oteplení a doufám, že konečně začnou aktivovat i varani, ale marně. Zatím v krátkém čase, který mám k dispozici, mohu jenom pozorovat, jak poušť díky přibližně 100 mm srážek, jež spadly v zimě, rozkvetla. Toto barevné období trvá jenom krátce, už počátkem května všechno spálí sluneční žár a pobyt zde bude připomínat peklo. O tom se přesvědčujeme hned následující rok, kdy zde s kolegou trávíme část září. Ale to už je jiná kapitola.

Category: 2001 / 12

V červnu, červenci a srpnu roku 2001, tedy v období, k němuž se vztahují následující odstavce, byl Tádžikistán poněkud jinou zemí, nežli po 11. září. Tehdy působila v této bývalé sovětské republice pouhá hrstka zahraničních expertů a diplomatů, nebylo tu turistů a spojení s ostatním světem bylo tak omezené, že se status šestimilionové země blížil izolaci. Nic nenaznačovalo, že by se Tádžikistán mohl náhle dostat na první stránky světového tisku. Je pochybné, zda byl někdo nadšený z toho, když v září k oné události došlo – snad kromě hoteliérů v hlavním městě Dušanbe, jejichž zařízení najednou praskala ve švech pod náporem novinářů. Důvodem jejich příjezdu bylo právě to, čeho se Tádžici obávali: válka v sousedním Afghánistánu s možným náporem uprchlíků, a dokonce s možnými protiúdery Talibanu.

Moje předzářijové poslání nemělo s novinařinou nic společného. Byl jsem angažován v akci, která se jmenovala „Operace sucho“. Těm, kdo vědí, že 94 procent Tádžikistánu tvoří hory a velehory s ledovci, z nichž stéká voda napájející celou střední Asii, se název akce může zdát absurdní. Ale je tomu tak. Tak malé množství atmosférické vody, jaké ovlažilo Tádžikistán v roce 2000, tu nikdo nepamatuje. Důležitá první polovina roku 2001 (důležitá proto, že tři čtvrtiny všech ročních srážek tu padají vždy v jarních měsících, které rozhodují o úrodě) byla ještě sušší.


Gissarský hřbet, jehož jižní svahy jsou nejdeštivější oblastí země.

JINXED – TEN, KDO NOSÍ SMŮLU

Dušanbe, hlavní město Tádžikistánu, mě uvítalo svérázně. Odpoledne a večer po příletu 20. června jsem se seznamoval s novými kolegy a s prací, která mě čekala. Nenormální byla až noc. Trávil jsem ji v domku v severní části města nedaleko hlavní třídy, která se jmenuje po básníkovi desátého století Rudakim. Ve čtyři ráno mě vzbudila podivná bouřka, při níž jeden hrom těsně následoval druhý. Až za chvíli jsem si uvědomil, že tyhle zvuky nepocházejí z atmosféry, nýbrž že je vydávají výbušniny. Bouchaly v dostatečné blízkosti na to, aby mě dokonale přešlo spaní. Trvalo to dvě hodiny.

Simon, anglický kolega, který chodil na bezpečnostní briefingy, nám téhož dne odpoledne přečetl prohlášení: „Vládní vojsko se odhodlalo k ofenzivě, aby skoncovalo s diverzanty okolo vůdce Rachmona Hitlera Sanginova. Střetlo se s jeho skupinou na silnici spojující Dušanbe s Kofarnichonem.“ Dále nám Simon sdělil, že do boje byly nasazeny tanky a helikoptéry. A že se – podle vlády – podařilo zabít 36 a zatknout 66 sanginovců. O vládních ztrátách se v tomto prohlášení nemluvilo. (Stejně jako ve všech dalších, která jsem v příštích dnech a týdnech slyšel a četl.)

Kofarnichon je menším východním sousedem Dušanbe, takřka jeho předměstím. Jakákoliv cesta směrem na toto město a dále na východ byla už předtím, než jsem přijel, všem cizincům zapovězená. Teď jsme se dověděli, že nesmíme z Dušanbe vyjíždět nejen na východ, nýbrž ani na sever, že nesmíme chodit večer do hospody, že se nesmíme hnout bez rádia a že podléháme zákazu vycházení po desáté hodině. Přestože jsme měli k dispozici auta, nesměli jsme vyjet za hranice „bezpečné zóny“, která pokrývala jenom asi desetinu plochy Dušanbe okolo hlavní třídy.

„You are jinxed,“ řekl mi po briefingu Čechokanaďan Pavel, jehož přičiněním jsem se tu ocitl. „Takový režim už jsme tu dlouho neměli.“ Myslel to žertem, ale něco na tom bylo. Jinxed je ten, kdo nosí smůlu.

Kolegům jsem možná přinesl smůlu, ale této zemi? Přinést téhle zemi větší smůlu, než jaká ji pronásleduje od chvíle, kdy se stala samostatnou, snad už není možné. Kvůli této smůle je deset let po osamostatnění v nejhorší ekonomické i politické situaci ze všech patnácti bývalých sovětských republik a její vyhlídky na zlepšení jsou, diplomaticky řečeno, nepříliš povzbudivé.

Způsobila to hlavně občanská válka, která vypukla v roce 1992, a ačkoliv byla o pět let později formálně ukončena, fakticky trvá dodnes. Ale jsou tu i další příčiny: ukončení průmyslové výroby v podnicích, které nemohou fungovat bez sovětského zázemí, dále odchod ruských i tádžických technických kádrů a v neposlední řadě nesmyslnost hranic, jež Tádžikistánu, který obdržel status sovětské republiky v roce 1929, vytyčil na mapě údajně sám Stalin. V rámci Sovětského svazu měly tyto hranice pouze symbolický význam, ale pro režim samostatného státu, obklopeného ne zrovna přátelskými sousedy, je jejich průběh zlým snem.

IDEOLOGIE A SPRAVEDLNOST

Občanská válka začala více než rok po vyhlášení samostatnosti, k němuž došlo 9. září 1991. Měla zpočátku charakter střetu mezi dosavadními držiteli moci (v bývalém SSSR vesměs komunistickými funkcionáři), soustředěnými v největších městech Dušanbe, Leninabad a Kuljab, a proti nim stojícími přívrženci nově vzniklých opozičních stran, nespokojenými s výsledky prvních voleb. Boj o moc byl o to prudší, že se proti sobě postavily ideologie (přívrženci opozice se zaštítili věrností k idejím islámu) a současně i regiony. To mělo historické kořeny, protože některé oblasti, jmenovitě ty hornatější, se cítily zanedbávány už za sovětského režimu. Proti třem výše jmenovaným městům tak stáli obyvatelé horského údolí řeky Surchob-Vachš, jimž se podle města Garm říká garmisté, všichni vysokohorští obyvatelé z východní půlky země a také lidé z kraje okolo města Kurgan-Tjube jižně od Dušanbe. (To leží sice v rovině, ale žije v něm mnoho přesídlenců, dovezených sem za sovětské éry k práci na bavlníkových polích právě z okolí Garmu.)

Povstalcům se v jedné válečné epizodě podařilo obsadit část Dušanbe, což pro ně mělo strašné následky. Když začali mít lépe vyzbrojení a Uzbekistánem podporovaní exkomunisté a jejich příznivci převahu, doslova „čistili“ Dušanbe, Kurgan-Tjube i další sídla. I pouhý původ z garmského údolí nebo z Pamíru byl poukázkou na smrt. Nikdo se už asi nedoví, kolik z přibližně padesáti tisíc obětí občanské války bylo zabito v boji, a kolik bylo popraveno bez soudu – například při kontrolách autobusů, o kterých dosud všichni svědci mluví s hrůzou. Ten, kdo nebyl schopen se legitimovat anebo měl v průkazu zapsané rodiště či bydliště, které se vojákům nelíbilo, byl na místě zastřelen anebo odvezen někam, odkud se nikdy nevrátil.


Malé Tádžičky z vesnice na afghánské hranici.

Sto tisíc Tádžiků uprchlo za hranice své země (hlavně do Afghánistánu, s nímž má Tádžikistán tisícikilometrovou hranici) a šestkrát tolik se jich přemístilo z jedné části Tádžikistánu do druhé. Jejich cílem byly především Pamír a garmské údolí, které ovšem nemohly dát obživu takovému množství lidí. Za občanské války se umíralo nejen násilím, ale i hladem.

Naštěstí nejhorší fáze války skončila poměrně brzy – už v roce 1993. Podstatně k tomu přispělo Rusko, které poslalo do Tádžikistánu pod záminkou hlídání afghánské hranice nezanedbatelný armádní kontingent. Až v červnu roku 1997 však došlo k dohodě mezi vládou Rusy podporovaného prezidenta Imomali Rachmanova, bývalého předsedy sovchozu, a opozicí, která dostala třetinu vládních křesel.

Na všechny příslušníky opozice se však nedostalo, a skupiny zhrzených odpůrců společně s muslimskými radikály pokračovaly v odboji. V době mého pobytu se nejčastěji mluvilo o skupinách Rachmona Sanginova, přezdívaného Hitler, a Mansura Muakkalova. Jejich zásluhou byl v polovině roku 2001 Tádžikistán zemí, po níž cestovat bylo v určitých úsecích nemožné, v jiných riskantní a ve zbylých o něco méně riskantní. Zcela bezpečných úseků nebylo: v červnu nám to dokázal únos skupiny německých pracovníků jedné humanitární organizace v „bezpečné“ zóně na jih od Dušanbe, který naštěstí skončil jejich propuštěním, byť zřejmě za tučné výkupné.

DOBŘÍ LIDÉ, KTEŘÍ SE STŘÍLELI

Ambasády varovaly občany svých zemí, aby nejezdili do Tádžikistánu, diplomati a humanitární pracovníci nesměli mít s sebou rodinné příslušníky, vydávala se memoranda o zakázaných zónách, občas byla slyšet střelba, ale nikdo ze zahraničních pracovníků, s nimiž jsem se setkal, se nebál. Studoval jsem tenhle zajímavý fenomén na sobě, protože ani já jsem se necítil nijak ohrožen, a dospěl jsem k tomu, že za to mohou Tádžici. Nedovedl jsem si představit, že by mi některý z nich chtěl ublížit.

V centrální Asii jsou tito lidé, kteří kromě Tádžikistánu žijí jako menšiny i ve všech sousedních zemích, reprezentanty jedné z historicky nejstarších skupin, jež se tu usadila v době, kdy předkové jejich dnešních sousedů ještě obývali vzdálené stepi a pohoří. De facto jsou to Peršané sídlící mimo Persii. S Íránci, jejichž země (jádro dřívější Persie) leží o tisíc kilometrů na západ, se perfektně dorozumějí.

Je mi proti mysli řadit národy do přihrádek, ale po řadě týdnů strávených s Tádžiky vím, že se v jejich charakteristice nespletu: až na výjimky jsou to hrdí, skromní a hlavně nekonečně pohostinní lidé.

Vtírá se samozřejmě otázka: jak je možné, že zvedli zbraně jeden proti druhému? Jaké zoufalství je k tomu dohnalo?

Odpověď neznám. Na pozadí reliktů občanské války zní jako bonmot, napíšu-li, že jediná věc, která mě během cest po Tádžikistánu nutila být neustále ve střehu, byla přátelská pozvání. Kdybych je všechna přijal, nemusel bych dělat už nic jiného, protože jakmile se jednou zujete a posadíte na koberec v hostitelově domě, nic vás nezachrání od nejméně dvouhodinového popíjení a pojídání. Všechno, co je v domě k pití a k snědku, vám patří. Než však ženy – které s vámi nikdy nesedí – připraví polévku a plov (národní jídlo, blízké rizotu s beraním masem), absolvujete první hodinu s hostitelem a jeho přáteli při čaji, vodce, kefíru, rajčatech, okurkách, medu a koláčovitém chlebu, zvaném lepjoška. Teprve pak přijdou hlavní chody, a když se nakonec zvednete, totálně ztuhlí z nezvyklého sezení bez židle, jste pro další práci takřka vyřízení, protože vodka je silná, jídlo těžké a navíc máte naději, že vás zradí vaše zažívací ústrojí.

Viníkem poruchy střevního traktu bývala evidentně voda. Dobře mi tak, spílal jsem si pak v duchu, polykaje už ixtý endiaron: přijel jsem jako posel zdravé pitné vody, a jedl a pil jsem věci, připravené s vodou, po jejímž původu bylo lépe se neptat. Ale jak se tomu pohoštění vyhnout, a neurazit?

KOLAPS INFRASTRUKTURY

S tou vodou a se vším, co se týkalo tádžických problémů se suchem, jsem naskočil do rozjetého vlaku. Na začátku byly e-maily od zmíněného Čechokanaďana Pavla, který trávil tou dobou v Tádžikistánu jako člen týmu „Operace sucho“ už tři měsíce: „Opraš svou ruštinu a přijeď co nejdřív. Jestli se ptáš kdy, tak včera bylo pozdě.“

Ruština i včasnost příjezdu se ukázaly být důležité. Měli jsme balík dolarů (doslovně, protože banky v Tádžikistánu nefungují, stejně jako pošta; peníze byly na kontě v kazašském Almaty a do Dušanbe jsme si je vozili letecky v kufru). S těmi dolary jsme museli naložit tak, aby se pitná voda dostala k těm nejpotřebnějším žadatelům, pokud možno nejefektivnějším způsobem a hlavně včas. Mezinárodní dárci peněz už jsou takoví, že chtějí mít výsledky co nejdříve, a určují si termíny, které se v terénu ukazují být nereálné. Ale neměli jsme na vybranou. Ostatně nás popoháněly i jiné věci, například to, že v několika vesnicích mezi těmi, které jsme navštívili, pili lidé vodu doslova z louží. Množily se případy tyfu, na nějž lidé umírali.

Už při prvních výjezdech do terénu jsem se přesvědčil o tom, že sucho, jakkoli kruté, nebylo v Tádžikistánu hlavní příčinou nedostatku pitné vody. Uspíšilo pouze krizi, která musela přijít. Všechny větší obce měly systém dodávky vody ještě z časů Sovětského svazu. Kdyby byly tyto systémy pravidelně udržovány, včetně postupné obměny některých jejich součástí, sloužily by dodnes. S odchodem technických kádrů po rozpadu Sovětského svazu a hlavně pak ve zmatku způsobeném občanskou válkou skončila veškerá starost o instalace. Kolaps infrastruktury zachvátil celou zemi.

Naštěstí se nefungující systémy ukázaly být v řadě případů obnovitelnými. Nebylo třeba vrtat nové studny, stačilo vyměnit čerpadla, ventily, potrubí, elektrické instalace, vyčistit nádrže… To všechno se vešlo do jediného slova „rehabilitace“. Ta byla naší hlavní činností v nížinách, zatímco v horách jsme s pomocí domorodců hledali prameny vhodné ke svedení jejich vody do zásobovacích tanků. Tahle terénní práce byla pro nás třešničkou na dortu, protože krásnější hory než v Tádžikistánu snad už nemohou nikde být a každá cesta do nich byla svátkem.

Na nížinách toho tolik skvělého není, přinejmenším na pohled. Tvoří jenom šest procent povrchu země, ale jejich půda, zavlažovaná veletoky Syrdarjou a Amudarjou s přítoky, by mohla nasytit všechny její obyvatele. Od sovětských časů však slouží větší část jejich plochy k pěstování bavlny, pokládané za výhodný vývozní artikl.

Bavlny se však nikdo nenají. Druhou hlavní plodinou tádžických nížin je rýže a na úbočí hor a v horských údolích se pěstuje i pšenice, ječmen, kukuřice a brambory. Nejkrutější úder sucha zasáhl právě tyto plodiny, protože s výjimkou rýžovišť jsou pole vesměs mimo dosah zavlažovacích kanálů a jejich obdělávatelé spoléhají na březnový a dubnový déšť, který ve dvou letech po sobě nepřišel.

V ÚDOLÍ SYRDARJI

Zní takřka neuvěřitelně, že jedním z území nejvíce ohrožených hladem bylo okolí Chodžentu, druhého největšího města Tádžikistánu. Do roku 1991 se jmenovalo Leninabad a jednomu jeho náměstí dosud vévodí obří socha Vladimíra Iljiče.

Ona neuvěřitelnost spočívá v tom, že Chodžent leží ve Ferganském údolí, které má už od starověku zaslouženou pověst obilnice střední Asie. Protéká jím Syrdarja, jeden ze dvou veletoků střední Asie. Staří Řekové ji nazývali Iaxartes a po krátký čas ji mohli považovat za „svoji“ řeku: bylo tomu tak v době, kdy Alexandr Veliký na ní založil při svém pochodu na východ jednu z mnoha Alexandrií, vzniklých během tažení. Tato byla při svém zrodu (roku 328 před naším letopočtem) pojmenována Alexandria Eschate neboli „Nejvzdálenější“, což přesně vyjadřovalo to, že dále na severovýchod už se velký vojevůdce se svou armádou nepustil.

Někdejší jméno Eschate se změnilo na dnešní Chodžent, ale mně se ono pradávné označení, evokující vzdálenost, připomínalo, kdykoliv jsem se tam potřeboval dostat. V pravém slova smyslu se nejednalo o fyzickou vzdálenost (ta činí mezi Dušanbe a Chodžentem pouhých tři sta dvacet kilometrů, zpestřených nicméně přejezdem velehor s průsmyky o výšce okolo 3400 metrů nad mořem). Šlo o to, že v horách údajně čas od času operovali rebelové, a tak jsme horské hřebeny museli objíždět přes uzbecký Samarkand – město známé svými památkami, které jsme však při našem věčném spěchu míjeli.

Pro první cesty, nežli mi Uzbeci dali vízum, jsem však musel k překonání hor vzít zavděk malým linkovým Jakem 40, což mělo tu nevýhodu, že jsem se pak musel spoléhat při cestách po okolí Chodžentu na výpůjčky aut od kolegů, kteří tam měli hlavní stan. (Tádžické letecké společnosti Tajik Air, která není členem YATA, se přezdívalo Tragic Air. Příčinou byl jeden nevydařený start Jaku 40 v pamírském Chorogu, před nímž se do letadla pro 32 pasažérů vecpalo více než 70 lidí. S touto zátěží pak pilot nedokázal zvednout stroj včas nad nejbližší kopec.)

„Padáme na hubu,“ řekl mi lakonicky německý veterán spěšných humanitárních akcí, dočasný chodžentský rezident Axel, když jsem se ho zeptal, jak jde práce. Se svou kanadskou kolegyní a s tádžickým štábem dokázali za několik měsíců distribuovat neskutečné množství pytlů s moukou a nádob s jedlým olejem až do rodin.

Do kterých rodin? Jak určit, že tato rodina je hladová, zatímco ta sousední ne? Vybíralo se v celé Sugdské oblasti, jejímž administrativním centrem je právě Chodžent a v níž žije dva a půl milionu lidí. Kritériu o maximální potřebnosti jich vyhovovala polovina.

Musela se najít místa vhodná pro skladování. Musel se uhlídat harmonogram příjezdů kamionů a vlaků z Ruska a Kazachstánu, aby se nepřekročila kapacita skladů. Musela se zorganizovat doprava do jednotlivých obcí, z nichž některé byly v rizikové zóně okupované rebely. Muselo se vyhovět mezinárodním dárcům, kteří byrokraticky podmiňovali své dodávky povinností terénních pracovníků dodat přehledy a tabulky o tom, na čí stůl se dostal chleba z jejich mouky. Muselo se… V duchu jsem před Axelem a jeho spolupracovníky hluboce smekal.

HORY, KTERÉ BYLY „ČESKOSLOVENSKÉ“

Konečně jednou diplomatičtí bezpečáci sedící v Dušanbe uvolnili pro zahraniční pracovníky cestu přes hory. (Pak ji zase zavřeli po dost drastickém impulzu – násilné smrti švýcarského geologa a jeho osobního strážce. K té však došlo jinde než na hlavní trase.)

Ono pohoří, které se staví do cesty mezi dvěma největšími městy Tádžikistánu, bývá na některých mapách označeno jako Pamírsko-alajské, což je poněkud zavádějící, protože strukturně-geologicky je západním výběžkem nikoliv Pamíru, nýbrž Ťan-šanu. Od severu k jihu se v něm řadí rovnoběžně v podivuhodně přesném rovnoběžkovém směru tři hřbety, jejichž průměrná výška nemá daleko ke čtyřem tisícům metrů nad mořem a nejvyšší vrcholy ční přes pět a půl. V každé jiné zemi by takovéto pohoří, podstatně vyšší než Alpy, bylo zcela dominantní, ale Tádžikistán má přece Pamír, který se zvedá v extrémech ještě o dva tisíce metrů výše a rozkládá se na ploše velké skoro jako Česká republika.

Podle toho – tedy takřka podcenivě – se chovali mí spolujezdci při mém prvním přejezdu. Zdálo se, že šplhání po svazích nebetyčných hor je pro ně nejvšednějším zážitkem. Šofér Sergej (Rus narozený v Dušanbe, s postavou boxera těžké váhy) měl ležérně vystrčenou levou ruku z okénka a držel v ní cigaretu, zatímco Anvar, tádžický inženýr, pospával, v čemž mu nezabránily ani časté zatáčky. Na dlouhých úsecích nebylo na povrchu silnice ani stopy po asfaltu a obrubník tu byl neznámým pojmem. Pod nezpevněným okrajem úzké silnice zely kilometrové propasti. Proti nám se co chvíli šinuly náklaďáky nebo Lady, které se v rukou tádžických řidičů stávaly podivuhodnými polykači výšek. Cokoliv jelo v našem směru, Sergej ďábelsky předjížděl, přičemž občas vnější kola doslova lízala okraj strží.


Prodavač fíků nabízí své ovoce vysoko nad údolím řeky Zeravšanu, oddělujícím Turkestánský a Zeravšanský hřbet.

„Támhle, vidíš tu červenou?“ ptal se mě Sergej, dopřávaje si šluka, anebo zase: „Támhle, podívej se na černou, ta spadla nedávno.“ Znamenalo to, že se mám podívat hluboko pod sebe, kde se na svahu nebo v údolí zastavilo kutálející se auto, z nějž zbyl vrak té či oné barvy.

To všechno neznamenalo, že bych nemohl vychutnat děsivou krásu hor, na jejichž svazích se střídaly zelené stráně se skalnatými stěnami a se sypkými kuželovitými sesuvy, a jejichž vrcholky svítily sněhem. Ještě než jsme přes Šachristanský průsmyk (3378 m n. m.) přejeli Turkestanský hřbet, zastavili jsme se na místě, kde několik mladých mužů rozložilo na rozšířeném místě cesty na podstavcích bedýnky s fíky a meruňkami. Prodávali je stejně, jako se prodává ovoce u našich silnic; jenže tihle byli v nadmořské výšce 3000 metrů a žádná vesnice nebyla na obzoru.

Sjeli jsme z jižního svahu hřbetu a ocitli jsme se v horském údolí řeky Zeravšan, tekoucí směrem na západ do Uzbekistánu, kde na ní mimo jiné leží i čtyřsettisícový Samarkand. My jsme však od Zeravšanu záhy odbočili v pravém úhlu do bočního údolí přítoku Fandarja, která se výše (předtím než přijme říčku vytékající z jezera Iskander-kul) jmenuje Jagnob.

Jagnob znamená v místním dialektu „ledová voda“. Výzkum onoho místního dialektu přinesl docela nedávno senzaci, když publicista Thubran v knize „Ztracené srdce Asie“ dokázal, že dialekt má prvky prastarého jazyka, jímž se mluvilo v říši Sogdian. Tu kdysi, před více než 2300 lety, pokořil Alexandr Veliký. Přepis vojevůdcova jména do perštiny zní Iskander, a je jasné, že nedaleké horské jezero nedostalo své jméno náhodou. Podle nepotvrzené legendy se v něm omyl sám Alexandr.

Podle říčky Fandarji se jmenuje nejvyšší část Zeravšanského hřbetu – Fanské hory. V osmdesátých letech byly tyto hory s jedenácti nádhernými pětitisícovkami úžasně populární v tehdejším Československu. Češi a Slováci se do nich tenkrát dostávali po trase Praha-Moskva-Dušanbe snadněji než do Alp, které měli za humny. S osamostatněním Tádžikistánu přišel rychlý konec této středoasijské idyly nejenom pro Čechy, ale pro kdekoho, což nemění nic na tom, že potkáte-li u nás alpinistu či trekéra starého třicet let a víc, určitě má za sebou alespoň jeden výlet do „Fanek“.

NA AFGHÁNSKÉ HRANICI

Oč byl rok 2001 v Tádžikistánu proti normálu chudší na déšť, o to byl proti dlouhodobému průměru teplejší. V Dušanbe nešla teplota ve dne během letních měsíců pod čtyřicet stupňů (a noci nebyly o moc chladnější), ale pravé peklíčko jsme si užívali na jižní hranici – tam, kde Tádžikistán sousedí s Afghánistánem. Tady na jihu vystoupala každý den teplota ve stínu na 48 °C, přičemž naše práce se odehrávaly v terénu, kde po stínu nebylo památky. Dodnes vzpomínám s úctou na tádžické svářeče, kteří v té výhni seděli dlouhé hodiny obkročmo na rourách, do zad jim pralo strašlivé slunce a před obličejem jim tancoval oheň.


Ženy na bavlníkovém poli kolchozu Krasnaja Zvězda nedaleko afghánské hranice.

Přicházeli jsme tu do styku se stejně vstřícnými a pohostinnými lidmi jako na severu země. Přitom například ti, kteří obývali „bavlníkový“ kolchoz Krasnaja zvězda, jedno ze středisek naší práce, měli za sebou traumatizující zkušenost exilu v Afghánistánu v letech 1992 až 1994. Nebyli to žádní fundamentalisté, kteří by chtěli zavést ve své vlasti režim Talibanu. V době občanské války však bydleli v podezřelé zóně a je možné, že včasný odchod do sousední země jim zachránil život. Když se vrátili, jejich začátky byly stejně bolestné jako exil, protože nenašli nic v takovém stavu, jaký byl před útěkem.

Skoro celou afghánsko-tádžickou hranici tvoří řeka Pjandž, jejíž jméno se změní až těsně před opuštěním Tádžikistánu na Amudarja. Pokud ještě teče Pjandž v Pamíru, je to bouřlivá řeka o velkém spádu, schopná vytvářet fantastické přírodní scenerie tím, jak je sevřená v nesmírně hlubokých kaňonech. Ty ovšem nejsou tak úzké, aby zakrývaly bílé hroty hor a závratně strmé svahy plné sesuvů a skalních zřícení.

Za to, že jsem mohl poznat tento úsek Pjandže, tak rozdílný od toho, který se valí nížinou po výtoku z hor, vděčím práci v pamírské vesnici Dašti Džum, která ležela na úpatí čtyřtisícového hřbetu s podivným jménem Chazratišoch. Jezdili jsme tam podle Pjandže v partii, kde se jižní hranice Tádžikistánu vyklene nejvíc k severu. Teprve občanská válka a zaminování kratší spojnice Dušanbe s Pamírem povýšilo tuto druhořadou kamenitou cestu na „silnici“. Svědčí o tom i to, že na některých mapách není vůbec zakreslená. A přece po ní musí jezdit i kamiony, protože není jiné spojnice mezi tádžickým hlavním městem a Chorogem, administrativním centrem Pamíru.

Cesta, která sleduje tok řeky, je ve stavu nepřetržitého ohrožení, neboť příkrým a vysokým svahům nad ní stačí strašně málo, i pouhý déšť (a co teprve zemětřesení) – a pak jedou, sypou se, řítí se do řeky, cesta necesta. Totéž platí samozřejmě i o afghánské straně, po té však vede jen uzoučká pěšina pro lidi a osly. Pár samotářských vesnic, jež jsou z tádžické strany dobře vidět, působí dokonale středověkým dojmem, který nenarušuje žádné elektrické vedení, televizní anténa nebo automobil.


Vesnické děti jezdí na mulách a oslech od raného věku.

Protismyslný výraz „hrůzná krása“ má tady na pamírském Pjandži opodstatnění jako málokde jinde. Platí to o celém zmíněném úseku cesty, několikrát přerušeném nepříliš dávnými sesuvy a průjezdné v těchto partiích jenom jakousi zázračnou náhodou. Ale desateronásobně to platí o místě, při jehož vyslovení tuhne krev i ostříleným tádžickým řidičům. Jmenuje se Devdara.

Na dvou a půl kilometrech se na tádžické straně nad Pjandžem tyčí kolmá skála, takřka převis. Cesta v ní musela být vystřílena dynamitem. Vzniklo něco velmi úzkého, něco s nemožným spádem a s jediným děsivým výhledem – na zpěněnou divočící řeku v hloubce. Když zaprší nebo zasněží, čekají tu šoféři na sjízdnější povrch třeba tři dny, ale přesto všechno, i přes pomoc buldozerů, které musí „přidržovat“ kamiony při cestě dolů a pomáhat jim při cestě nahoru, je to místo s otřesnou bilancí smrtelných pádů.

Ruský obr Sergej, s nímž jsem se dobře poznal v horách mezi Chodžentem a Dušanbe, vezl na jaře 2001 náklad určený pro Chorog na zbrusu novém kamionu Kamaz. Nejel sám, střídali se s tádžickým šoférem Šarifem. Na Devdaře jim zatarasil cestu balvan. Šarif se vydal nahoru pro pomoc buldozeru, zatímco Sergej zajistil auto a zůstal u něj. V jedné chvíli uslyšel Šarif hluk. Otočil se a viděl, že na Kamaz spadl další kus skály a strhl s sebou kamion do hloubky. Zoufalý Šarif se rozplakal, protože neměl pochyb o tom, že Sergej je nebožtík.

Ale nebyl. Zachránila ho cigareta a výklenek asi dvacet metrů od auta, na nějž si šel sednout k pohodlnému zakouření. Sergej bude určitě ještě dlouho živý, zatímco zbytky Kamazu, nějaký čas viditelné v hloubce pod devdarským skalním průjezdem, zmizely těsně před mou první cestou pod další skalní lavinou.

JINÁ ZEMĚ, JINÝ MRAV

Jednou jsme zajeli svlažit se po celodenním žáru v krystalicky čisté vodě, prýštící z vápence pár kilometrů od af-ghánské hranice na místě zvaném Čtyřicet čtyři pramenů. Není tam jen bazén, je tam i dost místa na piknikování a nedaleko stojí mešita.

Bazén je přepůlen betonovou zdí, vyšší, než jaká bývá u tenisových kurtů.

„To aby se tu mohly koupat i ženy,“ vysvětlil mi tádžický šofér Šarif.

„V plavkách?“

„Kdepak, šaty si nesvlékají.“

Ženský úbor – šaty jedovatě sytých barev s výraznými vzory, sahající vždy od krku po kotníky – je pro Tádžičky univerzální; jak je vidět, poslouží dokonce i pro vykoupání. Ani ženy pracující s motykou na bavlníkových polích nenosí na sobě něco jiného. Vlasy mají vždy pod šátkem, ale nikde mimo pole, kde se musí chránit před prachem, jsem neviděl ženy se zahaleným obličejem: na ty bych se musel dívat dalekohledem přes řeku do afghánských vesnic.

Muži chodili oblečeni v běžných kalhotách, ale na hlavě nosili placaté tubetějky. Bohatý vous byl takřka pravidlem, zejména u těch starších.


Přes roztrhanou košili je starosta vesnice v horách jižně od Dušanbe velmi důstojný muž.

Jak v Dušanbe, tak na cestách jsem si všiml, že pro mužskou část populace má nažehlená košile s krátkými rukávy s puky ostrými jako sekyra význam takřka fetiše. Vzorem byl můj tádžický kolega Anvar, který si na každou cestu do terénu vozil kufr plný bílých košil, které měnil i během jediného dne.

Fasáda pozlacených zubů, jíž nás oslňoval předseda kolchozu Krasnaja zvězda, nebyla zdaleka jeho specialitou. V exsovětské střední Asii je tato ozdoba – z pohledu Evropana poněkud hororová – běžná u mužů i žen.

Nemám zkušenost z delší cesty, při níž by byla v autě žena. I v čistě mužském složení se však tak běžná záležitost, jako je zastávka na močení, měnila v tádžickém podání v mučivý zážitek. Přestože v autě byli jenom muži, bylo nutno najít terén, kde se jeden před druhým mohl skrýt a kde nebyla pravděpodobnost, že přejede nějaké další auto. Jestliže jsme v autě zrovna nevezli vodu v láhvi, pak se taková zastávka mohla odehrát pouze v blízkosti nějakého toku nebo pramene. Očista rukou pak připomínala svou důkladností praní ponožek.

Jako dobří muslimové byli všichni mí známí Tádžici důslední v nepojídání vepřového masa. Alkohol, především ve formě vodky, však patřil k běžným požitkům mužů, zatímco ženy se ho nedotkly – přinejmenším ne na veřejnosti.

Říká se, že ve svérázné kultuře přípitků jsou největší borci Gruzínci, ale Tádžici se jim jistě vyrovnají. Dát si pouhou jedinou skleničku je ve společnosti Tádžiků nemožné, protože na přípitek musíte odpovědět přípitkem. Pokud nejste trénovaný, nemůže se váš proslov vůbec měřit s přípitkem hostitele. Možná k tomu pomáhá i to, že průměrný Tádžik je v humanitním směru vzdělanější než průměrný Čech nebo dejme tomu Američan. (Ocitovat verš z tádžicko-perského klasika Omara Chajjáma nebo například z Puškina, zdá se, není pro nikoho problém.)

Můj pohled mohl být trochu zkreslený, protože mezi mými tádžickými známými byli sice šoféři, domovní hlídači nebo uklízečky, ale řada jich měla akademický titul. V zemi, kde výdělek učitele odpovídá šesti dolarům za měsíc a lékař má sotva dvojnásobek, se vyplatí hledat zaměstnání, byť méně kvalifikované, u mezinárodní organizace.

Ze všech šoférů jenom Šarif neměl vyšší vzdělání – byl vyučeným elektrikářem. I o něm jsem však věděl své, protože za mnou přišel jednou v podvečer, když jsme přespávali v jihotádžickém Šártuzu, abych mu půjčil kus papíru.

„Jaký typ papíru? Toaletní?“ ptal jsem se.

„Na psaní. Napadla mě báseň,“ sdělil mi Šarif.

„Vy píšete básně?“

„Někdy svoje, někdy překládám Chajjáma z perštiny do ruštiny.“


ČASOVANÁ BOMBA UPROSTŘED PAMÍRU


Jezero Sarez je pravděpodobně největší přírodní hrozbou současnosti. Pokud by se hráz protrhla, zahynulo by několik set tisíc lidí a dalších pět milionů lidí by zůstalo bez přístřeší.

Pokud by se vylilo jezero Sarez na přehradě Usoj v Pamíru, způsobilo by to smrt několika set tisíc lidí, vyhnalo by to z domovů dalších pět milionů a zcela zničilo jednu z nejstarších zemědělských oblastí lidstva – údolí řeky Amudarja. Jak reálná je hrozba této přírodní katastrofy a co se proti ní dělá?

V zimě roku 1911 došlo ve střední části pohoří Pamír na území, které tenkrát patřilo carskému Rusku a dnes je součástí státu Tádžikistán, k tragické události. Silné zemětřesení způsobilo obrovský sesuv, při němž se masa kamení, ledu a hlíny zřítila do údolí řeky Bartang a pohřbila pod sebou vesnici Usoj se všemi jejími obyvateli. Dvě miliardy kubických metrů zříceného materiálu zahradilo řeku tak, že vznikla nejvyšší hráz na světě – přehrada vysoká 560 až 700 metrů nad původním korytem řeky. Jezero, které vytvořila zadržená řeka Bartang, zaplavilo další vysokohorskou vesnici jménem Sarez. Po ní je dnes tato nádrž sladké vody, dlouhá 70 kilometrů a hluboká až přes 500 metrů, pojmenována.

Hladina jezera zpočátku stoupala velmi rychle, ale pak se vlivem průsaku nestejnorodým materiálem hráze a výparu z povrchu jezera stoupání zpomalilo. Dnes je nadmořská výška hladiny 3724 m, přičemž každý rok přibývá zhruba 20 centimetrů. Objem vody jezera se odhaduje na 17 kubických kilometrů. Nad jezerem se tyčí štíty, dosahující nadmořské výšky až přes 6000 metrů.

Podobných přírodních přehrad je v Pamíru několik. Všechny ostatní jsou však podstatně menší a starší a jejich materiál byl už do velké míry odplaven. Žádná už není pro své okolí nebezpečná, což bohužel nelze říci o Sarezu. Jezero Sarez na přehradě Usoj je pravděpodobně největší konkrétní přírodní hrozbou, jaké je v současnosti vystaveno lidstvo. Vylití jezera, by postihlo čtyři státy – Tádžikistán, Afghánistán, Uzbekistán a Turkmenistán.

Nejpravděpodobnějším možným impulzem k vylití jezera jsou otřesy země. Pamír je totiž nejen jedním z nejvyšších pohoří na světě, ale zároveň jedním z území, která jsou nejčastěji postihována zemětřeseními. Jsou však i jiná nebezpečí – například zpětná eroze řeky Bartang pod přehradou. Ta narušuje kompaktnost přehrady, v níž je navíc jedním z materiálů led, který je tím, jak je zbavován krycí vrstvy, náchylnější k tání.

Silné zemětřesení by mohlo potrhat vlastní hráz, ale tato alternativa není tím největším důvodem k obavám. Oním důvodem, skutečnou noční můrou pro všechny zasvěcené, je další obří sesuv, který by sjel do jezera.

Výše použité spojení „konkrétní hrozba“ má podobu obrovských příkrých strání na pravém břehu jezera, které mají tendenci spadnout do nádrže. Jsou v současnosti už dobře zmapované geology, kteří mimo jiné na nich našli i věc tak hrozivou, jako jsou počínající náznaky odlučných zón.

První velké varování Pravoběrežného (což je všeobecně přijaté ruské jméno nebezpečného úseku) však nepotřebovalo žádného geologa. V srpnu roku 1987 se náhle sesunula příkrá stráň asi čtyři kilometry nad přehradou. Vznikla vlna vysoká 17 metrů, která naštěstí neměla co smést, protože břehy jezera jsou pusté a samotná hráz se zdvíhá nad jezero na svém nejnižším místě o 50 metrů.

Zdá se, že v osmdesátých a devadesátých letech se okolí Sarezského jezera, ležícího v oblasti mladé tektoniky, „probudilo“ po delším spánku, protože v předcházejícím období, trvajícím desítky let, bylo daleko klidnější.

Jenom od roku 1990 bylo v Pamíru registrováno deset větších zemětřesení. Kdyby některé z těch intenzivnějších mělo epicentrum poblíž jezera Sarez, není skoro pochyb o tom, že by Pravoběrežnyj neodolal a do jezera by se zřítila daleko větší masa než ta z roku 1987: podle výpočtů odborníků by mohla být zhruba stejná jako ta, která dnes buduje přehradu.

Shromáždění vědců, řešící sarezskou hrozbu, mají už poměrně dlouhou tradici, sahající hluboko do časů Sovětského svazu (první vědecký výzkum má datum 1932). Na poslední mezinárodní konferenci, která se konala v roce 2000 v hlavním městě Tádžikistánu Dušanbe, bylo prezentováno modelové řešení scénáře katastrofy. Při nejhorší alternativě by vznikla vlna vysoká 140 metrů, která nejenom že by se převalila přes hráz, ale ještě by tuto hráz rozmetala. První vesnice, ležící 22 kilometrů pod přehradou, by byla spláchnuta za deset minut, a pak by následovaly další v údolí řek Bartang a Pjandž. Tato údolí jsou ještě nejméně dalších 500 kilometrů tak úzká, že výška vlny by klesala jen velmi zvolna. Až tam, kde se slévá Pjandž s dalšími řekami a stává se Amudarjou, by došlo k rozlití a ke zpomalení vodní spousty. Záplava by však pokračovala, a ačkoliv by lidé už měli čas zachránit holé životy, pod vodou by mizela města, vesnice, pole, komunikace i inženýrské stavby.

Technické řešení problému je reálné, i když samozřejmě drahé. Z několika alternativ zatím vítězí ta, při níž by se jednak uměle zvýšila přehrada na jejím nejnižším úseku, jednak snížila hladina jezera přibližně o sto metrů. K tomu by bylo nutné vybudovat tunel dlouhý 1860 metrů, jímž by byla odváděna voda tak, že by pod přehradou nedocházelo k záplavám. Snížení hladiny o sto metrů by trvalo zhruba tři roky. Vybudování tunelu by přišlo podle existujícího projektu na 483 milionů dolarů, vystavění hrázové nástavby na 186 milionů dolarů.

Paradoxně však, čím jasněji se dnes jeví vlastní technické řešení, tím problematičtější je ta část prací, která mu musí předcházet. K jezeru totiž neexistuje žádný přístup. Cesta, obtížně sjízdná terénním vozem jen v letních měsících, končí ve vesnici Barčadiv 22 kilometrů pod přehradou, a pěší pokračování má blíže k horolezeckému výstupu než k běžnému pochodu. Další možnost skýtá už jenom vrtulník.

Aby se k jezeru dostaly těžké mechanismy, je třeba vybudovat silnici sjízdnou po celý rok, která by měla parametry, jaké dnes prakticky nemá žádná cesta v celém rozlehlém Pamíru. Jenom zmíněný poslední úsek by stál 18 milionů dolarů, ale to by zdaleka nebylo všechno, protože stávající cesty, po nichž se dnes s bídou probíjejí malé terénní vozy (a to ještě pouze v suché části roku), by musely být přebudovány nejméně na dalších 100 kilometrech. Cenu takového přebudování cesty v extrémních podmínkách Pamíru vyčíslili odborníci na více než půl milionu dolarů za kilometr. Je jasné, že malý a chudý Tádžikistán si může dovolit financovat pouze zlomek z částek, které převyšují jeho státní rozpočet. Dárci se však hledají obtížně a speciálně do přístupové komunikace, která by se stala nejdražší silnicí na světě, se nikomu nechce. Všechny časové harmonogramy vytvořené vědci a techniky mají proto zatím jen hodnotu papíru, protože v projektu „Zmírnění rizik jezera Sarez“ se ještě ani nekoplo do země.