Category: 2002 / 03

Rurópolis leží přímo na kontroverzní komunikaci BR-230, tedy „slavné“ Transamazonské magistrále, a je v této části Amazonie důležitou křižovatkou – jednou z mála na mnoha tisících kilometrů čtverečních. Sto padesát kilometrů na sever leží přístavní město Santarém, ze kterého jsme přijeli. Po silnici na východ se dá po 500 km dojet do sousedního města Altamira a pak dál, například do 3000 km vzdáleného Rio de Janeira… Směrem na západ vede cesta do přístavu Itaituba na řece Tapajas. Jen 30 km před ním se odděluje jižním směrem dálková komunikace zvaná Transcuiabá (BR-163), která je součástí sítě cest souhrnně zvaných Transamazonské a jež vede do dalšího „sousedního“ města, do 1700 km vzdálené Cuiabá. Tam směřujeme my a Transcuiabá je nejkratší možnou variantou. Jedná se o vozovku typu „horší polní, občas nesjízdná cesta“. Svou délkou 1700 km odpovídá vzdálenosti z Prahy do Moskvy nebo, chcete-li, z Prahy do Madridu. Tedy jako byste jeli z Prahy do jmenované Moskvy (nebo Madridu) celou dobu po polní cestě…

HLAVNÍ MĚSTO VENKOVA

Ruró znamená odlehlý, venkovský, polis něco jako centrum, středisko (anebo nezávislý městský stát ve starém Řecku). Bylo to velmi výstižné. Centrum odlehlého venkova… Správní městečko pro rozlehlou zemědělskou oblast v brazilském státě Pará jsem na své mapě Brazílie rozhodně nenašel. Jen v nejbližším okolí je roztroušeno minimálně 15 000 kolonizátorů. Vlastní městečko tvoří jedna hlavní třída s domy srovnanými do pěti bloků. Všechny domy mají podloubí. Z druhé strany levé řady domů je prostranství vymezené stánky – místní tržiště. No a ještě je tu od toho všeho asi 200 metrů vzdálená pumpa, u které táboříme. To je celý Rurópolis, jež v neděli vypadá jako po vymření. Jen tu a tam je možné zaznamenat vytaženou roletu – u krámku s pečivem, u hospůdky nebo u místnosti, ve které se pronajímá kulečník. Na nároží hlavní třídy prodávají drobné čerstvé ryby a u tržiště právě někdo složil várku melounů.

Na prohlídku jsme měli více než dost času: v Rurópolisu jsme stopovali dva dny, kdy naším směrem nejelo vůbec nic. Třetí den zrána nás pumpař nasměroval na výpadovku – mohlo tu projíždět něco od Altamiry a nestavovat se u pumpy… Vida, hned se s místními silničáři dostáváme o 30 kilometrů dále. Jeli tam nakopat písek, prý zdaleka nejkvalitnější z celého kraje…

Na sluncem rozžhavené škváře nás brzy začal žrát jakýsi polétavý hmyz. Po chvíli jsem se vydal do nedalekého osamoceného domku požádat o vodu. Kluk v houpací síti nás poměrně přívětivě pozval do stínu verandy. Prý když něco pojede, zavčas to uslyšíme a bohatě stihneme z domku vyběhnout a projíždějícího zastavit. Uvítali jsme to s radostí, poletující hmyz tu žral o poznání méně, lavička ve stínu byla příjemnější než škvára. Od chlápka jsme se dozvěděli, že je tu proto, že je tady klidněji než v Itaitubě, kde je navíc někdy i nebezpečno a krade se tam. Klid tu měl opravdu takřka dokonalý. Co tu dělá, nám zůstane navždy utajeno – kromě občasného škrábání štípanců nejevil nejmenší známky aktivity, a to včetně nějaké další snahy o hlubší konverzaci. Zdálo se, že jeho jedinou starostí bylo lehounce pohybovat houpací sítí. Otevřenými dveřmi do baráčku jsem zahlédl hromady pěkně vyrovnaných gramofonových desek. Napadlo mě, jestli je třeba večer, když jim běží agregát, neposlouchá. Jenže když mezi 19. až 21. hodinou pracuje agregát, tak pro jeho hluk nemohou být slyšet ty desky. Ale to už se odněkud ozval rachot přijíždějícího náklaďáku, který jel dokonce naším směrem, a my se o překot ženeme k silnici.

Cesta na vrcholu dřevěné korby upravené pro přepravu dobytka ubíhala docela příjemně. Až do chvíle, kdy vůz sjel z cesty a z přilehlého corralu pod nás vehnalo několik mužů v sombrerech bujné rohaté býčky… Lepší býčci pod námi, než breberky pod košilí, utěšujeme se.

Jedeme příjemnou zvlněnou krajinou, která je plná nízké bujné zeleně. Z vymýcených lesů zůstaly jen tu a tam osamělé pahýly, někde skupina stromů. Temný proužek pralesa se vzadu na obzoru objevuje jen chvílemi… Dřevěná stavení – někdy prostší, jindy s výstavnějšími verandami – byla nyní častější. Sem tam stojí ve vypleněné krajině dokonce kostelíček či kaplička, často o samotě, asi slouží věřícím z různých samot. Kromě stánků duchovních míjíme také dost často – jsme přece v Brazílii – vydupané plácky se dvěma brankami, tvořenými někdy jen čtyřmi kůly. Některá hřiště jsou na rozdíl od kostelíků intenzivně využívána i nyní, uprostřed dne.

Záměrně jsem na začátku odstavce napsal „příjemnou krajinou“, protože tu vše tak opravdu působí: poklidný venkov uvolněného životního tempa. Už od Rurópolisu (a až do místa zvaného KM30) jedeme po pravé Transamazonské magistrále, kontroverzní silnici BR-230. Pravidelně každých několik kilometrů z „transamazoniky“ odbočují na obě strany v pravých úhlech cesty, které se zakusují hluboko do vnitrozemí…

DŘEVAŘ EDA

Jsme v místě zvaném jednoduše KM85 – podle vzdálenosti zbývající do Itaituby. Nedaleko nás stojí podlouhlé stavení: místní konzum, kořalna a „kulturní“ dům dohromady, navíc vybavený „TV-sálem“ – prostornou místností se shlukem židlí a několika hamakami kolem televizoru. Interiérem s nezakrytým trámovím místnost připomíná stodolu. Satelitní příjem zajišťuje parabola umístěná venku. V krámku stojí za pultem asi čtrnáctileté děvče, v dřevěných regálech za sebou má pár konzerv, v pytlích cibuli, rýži, sušené mléko. Sortiment uzavírají lahvinky „s něčím ostřejším“.

Pojedli jsme mango z nedalekého stromu a čekali… V podvečer nám řidič modrého náklaďáku, který po celý den přijížděl a odjížděl, nabídl použití sprchy. Naložil nás do vozu a odvezl asi 500 metrů ke svému domu. Po sprše nám Eda nabídl večeři i nocleh. Večer jsme si zajeli (samozřejmě náklaďákem) do konzumu pro batohy. „Stodola“ už byla plná, včetně houpacích sítí, v rohu blikala „kouzelná“ skříňka. Mezi židlemi se honila děcka, mimina usínala matkám v náručí. Eda splynul s davem upřeně zírajícím na obrazovku. Zrovna končily zprávy. Na jejich závěr byla puštěna obsáhlá reportáž: dokument BBC o třídění odpadu v prostředí anglických měst!!! Následoval běžný, ničím originální estrádní pořad. Nejlepší na regionálním televizním vysílání byla jeho znělka: urostlý kovboj na vzpínajícím se koni uprostřed točícího se nekonečného stáda bílých krav. Hudba jak z filmu Sedm statečných. V závěru se přes obrazovku objevil zlatavý emblém stanice – ve stylu značkovacího železa. TV stanice se jmenovala Král honáků…

Atmosféra v sále byla neskutečná: nefalšovaný „Divoký západ“, šmrncnutý pravou konzumně-televizní kulturou.

Vstáváme za svítání, budí nás, jako téměř vždy na brazilském venkově, pronikavé kohoutí kokrhání. Po vzdálených stromech se válí chuchvalce mlhy, vše dýchá svěžestí nového dne. Už večer Eda navrhl, že nás odveze kolem poledního až na křižovatku KM30, tedy o 55 kilometrů dál. Jen se musí naložit várka dřeva připraveného k odvozu. Také nás ujistil, že naše jiné šance jsou minimální, projíždí tu jeden až dva dálkové kamiony za týden…

Eda se svými pěti přáteli provozuje malou pilu. Stačilo levně pronajmout pozemek, převézt sem koupenou pilu, postavit si barák a začít podnikat: když se najde zájemce, odjede se do pralesa a hledá se vhodný strom podle požadovaného druhu a množství dřeva. Strom pokácejí, rozřežou na šest metrů dlouhé a podle tloušťky až čtyři tuny vážící špalky, převezou na pilu a upraví podle objednávky. Práce tak na týden, na venkovské poměry si vydělají dost peněz, na život ve městě by to nestačilo. Pro podnikání zde není potřeba žádné registrace, prostě se kácí, řeže a odváží. Byrokracie problémy nedělá. Zakázané druhy dřeva se prodávají o to lépe. Výběr je široký, na přání mi Eda jmenuje 16 druhů stromů.

Vyzvídám, jestli má Eda nějaké povědomí o problematice mizení tropických deštných pralesů. „Víš, my tady moc dřeva nepotřebujeme. Ty vzácné stromy a drahé dřevo, to jde všechno na Západ. Kdyby to tam nechtěli, my to nekácíme. To vy ničíte tropické lesy,“ hájí sebe a své kamarády kluk z brazilského pralesního státu Pará, který si tvrdou prací zajišťuje poměrně klidné živobytí – ale bez jakýchkoliv perspektiv studovat, cestovat, vystěhovat se či poznat něco jiného než odlehlé brazilské kouty.

„Těch velkých stromů, za kterými se vyplatí do pralesa vyjet, je v kraji ale méně a méně,“ stěžuje si pak Eda. „Když seženeme zakázku, musíme jezdit mnohem dál než dříve a déle vhodný strom hledat…“

Po páté se opravdu loučíme s Edou – jako se starým dobrým přítelem – na křižovatce Santarém-Cuiabá-Itaitubá. Tvoří ji rozlehlé prostranství s mnoha benzinovými pumpami. Vlastní městečko KM30 s malebným dřevěným kostelíčkem je trochu stranou od křižovatky, charakterizovat by se dalo opět jednoduše: „western v praxi“.

RYBÁŘ VLADIMIR A OBROVŠTÍ SUMCI

Budíme se do mlžného rána. U nedaleké supermoderní pumpy se právě jako přízrak zjevuje jezdec na koni – že by čerpal benzin?! To je Brazílie na konci 20. století – stejně jako jiný žánrový obrázek: dva muži v sedle jednoho koně si na klíně vezou obrovskou motorovou pilu…

Čekalo nás 1500 km, respektive k nejbližšímu asfaltu kritických 1000 km. Eda nikoho, kdo by tudy jel, neznal, ale tvrdil, že „by to mělo jít“.

Zrovna jsem se snažil dohovořit s blonďatou paní (v regionu jsou početné německé komunity), když se nedaleko dávala do pohybu jižním směrem bílá kamioneta. Vykřikl jsem na řidiče klíčové slovo – název nedaleké vesnice, který mi poradil Eda. Řidič přikývl a popojel na úroveň našich batohů. Vzápětí jsme se ocitli na korbičce plné lidí, ale také pytlů, stočeného drátěného plotu a klubek ostnatých drátů. Přední čtvrtina korbičky byla přeplachtěna, seděla tam žena se dvěma dětmi (jedno kojila), černovlasá holka, starý muž v sombreru, kudrnatý kníratý chlápek se sedmiletým hošíkem a další. Rozjeli jsme se a za chvíli ještě přibrali dědu s několika pytli farinhy. Děda se šťastně směje, prý tu čekal dva dny… Přímo na bortu sedí dva kovbojové.

Je poledne, když stavíme za řekou Aponpy. Na jejím břehu stojí několik malebných domků na dřevěných kůlech. Kovbojové se zkušeně odšourali do stínu nedalekých stromů, pod kterými jeden místní muž vyrábí rybářskou síť s obrovskými oky. Rybář umí španělsky a hned mi prozrazuje, proč žije zde, a ne v Sãu, odkud pochází.

„Je tu úžasně snadný život, klid a pohoda. Za 10 až 14 dní z řeky vytaháme až 120 tun ryb. Jezdí si pro ně kamiony s mrazicími boxy,“ tvrdí a nezaměnitelnou rybářskou hantýrkou rukama předvádí, jak jsou zdejší ryby velké: „Jestli je chceš vidět, pojď k mrazáku!“

Jdeme za dům, a opravdu, za izolačními dveřmi je prostor plný zmrazených obrovských „sumců“. Jsou v průměru metr dlouzí – proto mohou mít místní sítě tak obrovská oka! Dveře mi odkrývá jen na moment – venku je slušný hic, uvnitř -20 °C, tak aby to moc nevyvětralo…

Nakonec se mi rybář představuje jako Vladimir, jeho rodiče byli Rusové. Zkouším ruštinu, volám „Da svidánija“. Vladimir se culí a odpovídá „Spasíbo“.

To už vycházejí řidiči z lokálu a pokračujeme v jízdě – což je fajn, protože je takové horko, že se člověk potí, i když jen stojí, zatímco za jízdy brání přehřívání těla neustále proudící vzduch.

KOVBOJOVÉ A DIVOKÝ PRALES

Po obědě konečně vjíždíme do opravdu divokého úseku. Nefalšované amazonské pralesy až k cestě převažují, anebo je od „magistrály“ dělí jen opravdu úzký pruh paseky, za níž prales začíná. Cesta se kroutí mezi nekonečnými vršky, přejíždíme několik „hodně provizorních“ mostíků přes potoky. Na jednom – tvoří ho jen dvě tlusté, nahoře trochu sražené klády – auto dokonce přidržujeme, aby po šikmém, vlhkém a bahnem pokrytém povrchu kmenů nesklouzlo dolů. Tudy asi mnoho velkých vozů, jež by nás vytáhly, neprojíždí… Kolikrát jsme to odpoledne zapadli do bláta, ani nepočítám, nejméně třikrát nebo čtyřikrát musejí všichni pasažéři dolů a potlačit, předtím ale auto vyhrabat a vyprostit, případně podkládanými kameny a klacky zprůjezdnit nejhorší úseky. Mezi nucenými zastávkami se postupně hlouběji seznamujeme s celou posádkou korbičky, především s kovboji.

Juanovi jako prvnímu dochází, jakými jsme exotickými spolupasažéry. Kovbojové – lidé na cestách – jsou lépe vybaveni schopností komunikovat s cizinci za pomoci jednoduché mluvy a přispění rukou a nohou.

Míjíme kilometry a kilometry pralesů. Auto je jediným ostrůvkem člověčí společnosti na obrovských neosídlených rozlohách. Asi i tohle stmeluje posádku tří brazilských tuláků, pěti kovbojů a dvou návštěvníků z Evropy, natřásajících se společně na korbě.

Už za tmy stavíme před ospalým zájezdním hostincem, dokonale ztraceným v divočině. Kovbojové se zautomatizovaně nahrnuli k barovému pultu a po chvíli se vesele vracejí s láhví kořalky v ruce.

K jejich údivu vytahujeme vařič a vaříme pro všechny kafe, ale upozorňujeme, že nemáme cukr. Kovbojové hned odněkud donášejí celé dvoukilové balení, které nám s veselými plamínky v očích předávají. Prý si ho máme vzít s sebou na další cestu (rozumějte: dvě kila cukru pro dvě osoby). Před spaním registruji, že kovbojové z Jižní Ameriky si čistí zuby kartáčky na zuby…

Vyjíždíme brzy, kovboj Chagas nás budí do šera kolem páté hodiny ranní, ale už slovy: „Češi, vstávat, vařit kafe, v šest odjíždíme!“

Po pralesích se válejí cáry mlhy, někdy tak nízko při zemi, že z nich nahoře vykukují koruny stromů. Trochu mží. Jedeme dlouho minimálně dotčenou krajinou, obvyklý vymýcený pruh lesa podél cesty většinou chybí, a když, tak je velmi úzký.

MATO GROSSO – VELKÉ DŘEVO

Právě všichni poklimbáváme, jak jen to při tom natřásání jde, když v podvečer stavíme uprostřed široké třídy „městečka“ Castelo de Sonhos. Chvíli se rozhlížím kolem, kovbojové mezitím vyhazují z vozu nějaké pytle. Najednou ke mně přistupuje jejich předák Chagas a podává ruku – prý jeli akorát sem, a tak se chce rozloučit. Jenom mi prostě říká: „Přijeď zas někdy.“

Tak jsme se rozešli s Chagasovou partou – pěti kluky, co jezdí za prací z místa na místo a s sebou si vozí jen sedlo, hamaku, pytlík tabáku a kartáček na zuby.

Do Cuiabá zbývá necelých 800 km…

Až úplně za tmy dorážíme do městečka podobného KM30 – na rozlehlém prostranství bylo rozmístěno mnoho benzinových pump. V okolí žije na 8000 lidí, přišli sem v době místní zlaté a diamantové horečky, dnes se všichni živí „produkcí“ dřeva… Vzhledem k odlehlosti kraje to tu spíš upadá.

Následujícího dne jsme krátce po 9. hodině dorazili na počátek asfaltu. A zanedlouho nás řidiči nekompromisně vysazují – prý by je policie mohla pokutovat za nedovolené převážení lidí. Na jejich postoji se jistě podepisuje i fakt, že teď už nebudou potřebovat ruce stopařů k vyprošťování vozidla z bahna… I tak jsme vděčni za transport, jsme o nějakých 1000 km jižněji, v dalším brazilském státě Mato Grosso.

Mato Grosso v překladu znamená „velké dřevo“. Tak velké dřevo, neboli mnoho dřeva, tu už nikde rozhodně není. Na dohled ze silnice – oběma směry až k horizontu – se rozprostírají nekonečné, ale oplocené pastviny střídající se s neoplocenými poli se sójou. Čas od času trůní v pláni poměrně výstavní stavení fazendy, čili farmy.

Bez problémů a rychle se v jednom dobytčáku přesouváme do 100 km vzdáleného města Sinop. A tam jsme vyčerpali stopařské štěstí – u jedné z tamních mnoha pump uvázneme na celých pět dnů.

Čekání bylo nervydrásající zejména ve světle zdejšího hustého provozu. Dálkové spoje zajišťovalo neuvěřitelné množství kamionů a nákladních vozů, které podél cesty postávaly nebo popojížděly celé dny. Jejich smysl byl jediný – když se řidiči podařilo zajistit si u jedné z mnoha přepravních kanceláří zakázku, vydali se na konkrétní pilu za město, naložili vrchovatý náklad dřeva – od prken přes fošny až po kmeny, jež při své tloušťce vyplnily korbu kamionu jedním až třemi kusy – a vyrazili na dlouhou štaci do brazilského vnitrozemí. Jako ve snu vzpomínáme na ležérní tempo dřevařů z KM85. Zde se stáváme svědky té „pravé“ dřevařské mašinerie, jež neúprosně využívá zdánlivě nevyčerpatelné amazonské bohatství…

Pátého dne nás nabral řidič, ochotný odvézt nás až do 500 km vzdáleného města Cuiabá. Jednotvárná cesta probíhala ve zdejším obvyklém stylu: napravo pastvina až k obzoru, nalevo pole se sójou až k horizontu. Pak obráceně. Občas to zpestřila výrobní hala nebo pila. Co chvíli míjíme prázdný kamion mířící na sever, co chvíli nás předjíždí plně naložený, ale silnější vůz mířící jako my jižním směrem, anebo my předjíždíme ještě větší rachotu, než kterou jedeme… Na konci naší poslední etapy napříč brazilskou Amazonií nás čekalo stotisícové, překvapivě moderní město Cuiabá. Jeho mrakodrapové obchodní centrum nás vítalo z velké dálky – to už ale silnici lemovaly po obou stranách zástupy obrovských reklamních billboardů… A tak se zároveň dostáváme zpět na území pokryté světoznámým průvodcem Lonely Planet, ve kterém si můžeme přečíst, že „Cuiabá is the boom town in the country of boom towns“. Tedy v kontextu brazilské reality státu Mato Grosso a krajin na jih, západ i východ odtud volně přeloženo: „Cuiabá je nejbouřlivěji se rozvíjejícím městem v zemi bouřlivě se rozvíjejících měst…“

Categories: 2002 / 03, 2002 / 04

Jaký máte názor na sedmnácté století v Evropě? Co se v době, která je „zmapována“ přílohou tohoto čísla Koktejlu, přihodilo dobrého a špatného? Je toho až překvapivě mnoho. V prvním kole stačí jen sepsat jména a pojmy, které ručí samy za sebe: Giordano Bruno a Galileo Galilei. Shakespeare, Moli`ere, Cervantes. Třicetiletá válka a Jan Amos Komenský. Isaac Newton. Baroko a s ním Rubens, Rembrandt a další. Kardinál Richelieu a král Ludvík XIV. Válka s Turky. Bitva na Bílé hoře a procesy s čarodějnicemi. Albrecht z Valdštejna… Kupodivu tím vůbec nejvýznamnějším, co se v sedmnáctém století událo, je patrně vynález dalekohledu.


Hostina důstojníků střeleckého spolku sv. Hadriána (pravá polovina) – Frans Hals, asi 1627.

NEVĚDOMOST JE POKUTA ZA PÝCHU
Tuto větu napsal ve svých Dějinách světa H. G. Wells. Jen tak je podle něj možné vysvětlit, že Řekové při svém pronikavém duchu nikdy nedošli k vynálezu dalekohledu. A to i přesto, že mnohokrát viděli, jak skleněná láhev zakřivuje a zvětšuje obrysy věcí. Ve starověku se prostě nenašel filozof, který by měl dostatečnou manuální zručnost, nebo se s příslušně zručným řemeslníkem aspoň spřátelil. A tak prvním, kdo obrátil vlastnoručně vyrobený dalekohled k obloze, byl roku 1610 Galileo Galilei. Po Koperníkovi a Giordanu Brunovi třetí z učenců, kteří tvrdili, že vesmír se netočí kolem Země, ale naopak naše planeta se otáčí kolem Slunce. Dalekohled nebyl nijak zvlášť výkonný – zvětšoval 32krát. Odmávnul však i konec středověku a otevřel novou vidinu života na naší planetě. A není náhodou, že to byl objev tak velkolepý, že jej církve potíraly dlouho, se značnou silou, a přesto neúspěšně. Málokteré století lidských dějin se ohlásilo tak ambiciózně jako toto, v pořadí sedmnácté. A máloco je pro lidské dějiny tak typické jako další osud Galileův. V roce 1632 „Rozpravou o dvou hlavních soustavách světových“ podpořil Koperníka a Bruna a rok poté byl pozván do Říma, aby odvolal. Pod hrozbou mučení tak učinil, ale podle některých svědků prý při tom polohlasem řekl: „E pur si muove.“ – A přece se točí.


Dvorní dámy – Diego Velázquez, 1656.

ČTYŘLETÝ MÍR A TŘICETILETÁ VÁLKA
Ačkoliv astronomický objev sluneční soustavy definitivně oddělil středověk od novověku, z hlediska obecně a obyčejně lidského zase až tak do životního stylu Evropanů nezasáhl. Na rozdíl od válek, které pustošily jednu zem za druhou. Jak praví učené knihy, během celého sedmnáctého století bylo v Evropě jenom pět let bez války! Lidé si zvykli spíš na válku než na mír. Nechvalný primát drží v této permanentní válce i Čechy. Naši protestanti v roce 1618 připomněli světu už podruhé, co je defenestrace, a podobně jako před dvěma stoletími husité, řešili svou politickou nespokojenost vyhozením protivníků (v tomto případě katolických císařských místodržících) z okna. Nikdo z „revolucionářů“ však patrně neviděl dopředu. Po dvou letech válek ostudně prohráli na Bílé hoře. Tak začala třicetiletá válka, která skončila až Vestfálskou mírovou smlouvou v roce 1648. Třicet let ničení nakonec omezilo moc katolických Habsburků a vedlo ke vzniku moderního systému států.

JAK SE DĚLÁ VÁLKA
Nástrojem, kterým se neustále posouvaly hraniční čáry říší, byla jednoznačně válka.
Platilo to i v Německu, jehož obraz na mapě sedmnáctého století proměnili samostatná knížata, vévodové, kurfiřti a další spíše v „pestrou slátaninu“ než v mohutnou říši. Délka války a fakt, že se bojovalo „plošně“ po celé říši, rozdrobené do malých protestantských a katolických státečků, vyústily v jednu z nejničivějších válek, jaké Evropa viděla. Přitom neštěstí nebylo v samotném boji, ale v okolnostech, které ho provázely. Pohybujeme se totiž v době, kdy se vojenská taktika natolik zdokonalila, že obyčejní nováčkové neměli proti cvičeným žoldákům šanci. Střílení salv mušketami na vzdálenost několika desítek metrů způsobilo, že jednotlivý rytíř nemohl uspět. Útok vycvičeného jezdeckého pluku ale stále ještě mohl rozrazit pěchotu, která bodáky a bajonety neudržela náraz jezdců. Velkou roli hrály kázeň a zkušenost. Za těchto okolností bylo důležitým bodem válčení odměňování „vojáků z povolání“ – žoldnéřů. Když se finanční problémy protahovaly, uchylovali se často vůdcové obou znesvářených stran k plenění měst a vesnic. Především třicetiletá válka učinila z rabování pravidelný válečný zvyk.


Venkovská rodina – Louis le Nain, asi 1643.

ALBRECHT, ZABITÝ V CHEBU
Pustošivá a nekonečná třicetiletá válka byla sice pro chudý lid nesnesitelnou přítěží, pro schopné šlechtice však znamenala jedinečnou příležitost. Takto to aspoň vnímal Albrecht z Valdštejna. Ačkoliv se dnes objevují názory, že jeho válečnické umění mohlo při bitvě na Bílé hoře přispět k vítězství – a to u kterékoliv ze znesvářených stran – Valdštejn se svými devíti kompaniemi zůstal stranou. Neutralita se mu nesmírně vyplatila. Zatímco Čechy v době pobělohorské chudly, Valdštejn zbohatl natolik, že se svým majetkem mohl rovnat císaři. Koupil celkem 68 zkonfiskovaných panství, výhodně se oženil a obohacoval se i z válečné kořisti. V roce 1625 byl díky svému bohatství i vojenským schopnostem jediným mužem, který byl schopen porazit sílící protihabsburský odpor protestantských sil v Německu. Valdštejn na vlastní náklady koupil a vycvičil armádu a splnil úkol zadaný císařem Ferdinandem II. Stal se nejvyšším velitelem císařských vojsk, nejprve vyhnal Dány ze severního Německa, pak se na bojištích střední Evropy střetl se soupeřem hodným toho jména – švédským králem Gustavem Adolfem, který se stal „obhájcem věci protestantské“. Jejich válečná střetnutí nepřinášela ani jednomu ze soků žádné výrazné vítězství – až v roce 1632 v bitvě u Lützenu Gustav Adolf Valdštejna porazil, ale sám při tom přišel o život. Samotný Albrecht Valdštejn v té chvíli jistě netušil, že mu zbývají pouhé dva roky života. Roku 1634 byl nejprve zbaven vrchního velení nad císařskou armádou a prohlášen i se svými oddanými generály za psance. Damoklův meč nad ním visel od té doby, kdy se rozhodl spojit se s těmi, proti kterým dosud bojoval – Sasy a Švédy. Uchýlil se do Chebu, kde si chtěl odpočinout a promyslet další plány. Když 25. února 1634 do jeho ložnice vtrhl vrah s halapartnou, nic netušící Valdštejn byl v noční košili. Ironií osudu byla jeho vražda „posvěcena“ stejným císařem, kterému Albrecht Valdštejn svými válečnickými schopnostmi i svým majetkem pomohl upevnit moc.


Hodina anatomie doktora Tulpa – Rembrandt van Rijn, 1632..

OHNĚM A MEČEM
Mapa Evropy sedmnáctého století by nebyla úplná bez pohyblivých hranic Osmanské říše. Patrně nejvýznamnější bitvou, ve které stály proti sobě kříž a půlměsíc, byla ta, v níž šlo o Vídeň. Zatímco v čele údajně třísettisícové hordy Turků stál zprvu osobně sultán Mehmed IV., habsburské armádě velel švagr císaře – vévoda lotrinský, a měl k dispozici sotva čtyřicet tisíc mužů. Když se Turci přiblížili k Vídni, císař Leopold se stáhl do Pasova. V té době už i Mehmed přenechal velení svému velkovezírovi Mustafovi a sám se věnoval lovu. A tak jediným skutečným králem v bitvě o Vídeň byl Jan Sobieski, král polský, který splnil dohodu o vzájemné pomoci uzavřenou s Leopoldem a vyrazil v čele jízdních oddílů, jež čítaly asi 25 000 mužů, na pomoc Vídni. Vojenští historikové se shodují v tom, že kdyby velkovezír Mustafa využil ohromné převahy a zaútočil na město ihned, vídeňská obrana čítající asi patnáct tisíc mužů by nemohla odolat. Mustafa se ale držel formálních postupů obsahujících nejprve ultimátum a pak pomalé obléhání. Ve chvíli, kdy už měl pod kontrolou několik průlomů v městských hradbách, zřídil si opěrné body v předměstských ulicích a snížil počet obránců Vídně na polovinu, objevila se na bojišti polská jízda posílená o vojsko ze Saska, Bavorska a dalších německých států. Sobieski, který tímto vítězstvím definitivně osvobodil severozápadní Uhry, odhalil slabiny Osmanské říše a Polsko postupně získalo zpět dříve ztracená území. Také Leopoldova vojska, vedená princem Evženem Savojským, úspěšně dobývala zpět ztracená území Uher. Války s Turky skončily téměř symbolicky – roku 1699 takzvaným karlovickým smírem.

STÁT JSEM JÁ,
prohlásil o sobě francouzský panovník Ludvík XIV. A skutečně jím při své absolutistické vládě byl. Mohl zasahovat do života obyčejných lidí a ovlivňovat ho způsobem, který byl dříve nemyslitelný. Zasloužil se o to kardinál Mazarin, který jej naučil, že oporu ke svému vládnutí má hledat v doktríně božského práva králů. Z Versailles vytvořil ohromnou kulisu. Většina evropských panovníků považovala Ludvíka za mistra v umění kralovat a za jediný vzor hodný následování. H. G. Wells dokonce tvrdí, že sedmnácté století v Evropě bylo stoletím Ludvíka XIV.: „On, francouzská nadvláda a Versailles jsou ústředním motivem dějin. Každý král a každé knížátko v Evropě si stavěli své Versailles, při čemž překračovali své finanční možnosti, jak to jen dovolili jejich poddaní a úvěr.“ O tom, jak majestátně působí Versailles, se dodnes může každý návštěvník osobně přesvědčit. A představit si, jak mezi sochami z alabastru a uprostřed zrcadel a skvostného nábytku „baletí“ pánové na vysokých podpatcích a v napudrovaných parukách. Ostatně Ludvík XIV., přezdívaný „le roi Soleil“ – král Slunce, skutečně vynikal v impozantním krokovém tanci, který se hodil k jeho vznešené postavě a nijak nenarušoval vážnost jeho postavení. Přezdívku „Slunce“ prý získal podle speciální pokrývky hlavy, která symbolizovala sluneční paprsky. V souladu s učením kardinála Mazarina sám o sobě prohlásil: „Ve svém srdci prahnu, a více než po čemkoli jiném, i než po životě samém, aby má pověst proslula…“


Ateliér – Jan Vermeer van Delft, 1665.

KULATÉ HLAVY A ŽELEZNÍ MUŽI
Stejnou doktrínou o božském právu králů byl ovlivněn i Karel I., král Anglie a Skotska. Na rozdíl od krále Slunce jej však čekal naprosto jiný osud. Nastoupil na trůn jako svobodný mládenec ve věku 24 let. Kvůli „božské doktríně“ se dostal do rozporu s parlamentem hned v počátku svého panování. V roce 1629 Karlův čtvrtý parlament vyčítal králi, že podporuje katolicismus, a také daň, kterou vybíral na královské námořnictvo. Karel parlament rozpustil a dalších 11 let se pokoušel uplatňovat neomezeně svou panovnickou moc. K události, která spustila občanskou válku, došlo v roce 1642. Karel I. tehdy vstoupil s oddílem vojáků do Dolní sněmovny, aby dal zavřít pět z poslanců, kteří proti němu vystupovali. Dolní i Horní anglická sněmovna odpověděly tak, že nařídily armádě, aby krále sesadila. Ještě téhož roku stála proti sobě vojska roajalistická, oddaná králi, a parlamentní Roundheads (kulaté hlavy). V únoru 1645 pak parlament postavil vojsko „nového typu“ a navíc s vynikajícím jízdním plukem Cromwellových Ironsides „železných mužů“. Historie si – jakoby natruc božské doktríně – zachovala v paměti jiného muže. Ačkoliv byl Olivier Cromwell prostého původu, stal se později na pět let faktickým diktátorem Anglie. Poprava Karla I. pak ukončila půl století trvající absolutistickou monarchii v Anglii. Co parlament učinil, bylo neslýchané. Dokud se králové vraždili navzájem mezi sebou, anebo docházelo k otcovraždám, bratrovraždám a podobně, byly to stále privilegované prostředky panovníků. Když ale část národa povstala, aby odsoudila svého krále, dělo se cosi nového, co naplňovalo všechny evropské dvory hrůzou. Parlament předběhl ideje a svědomí své doby tak dalece, že ruský car vyhnal anglického velvyslance od svého dvora.


Voják a smějící se dívka – Jan Vermeer van Delft, 1657.

VELIKOST PETRA VELIKÉHO
Ačkoli ruský car Petr Veliký prosadil velké změny, které přivedly Rusko mezi evropské velmoci, a posunul hranice této říše rozšířením o Finsko až v prvních letech století osmnáctého, počátek jeho pokusů se datuje ještě do století sedmnáctého. Pro změny ho nadchla a naladila cesta jeho „velkého poselstva“, družiny čítající na 250 členů, mezi kterými se mladý car pohyboval inkognito pod jménem Petr Michajlov. Poselstvo vyrazilo v roce 1697 a bylo zvláštní směsicí oficiální diplomatické mise a velmi zvídavé expedice do „vyspělejšího světa“. To, že po návratu oholil svým šlechticům orientální vousy a zavedl západní oděv, byly jenom vnější znaky hlubokých změn, které probíhaly uvnitř. Petr Veliký podporoval rozvoj průmyslové výroby, provedl reformu urozeného stavu, nutil mladé šlechtice, aby získávali praktické vzdělání a aby si zvolili životní kariéru v armádě, vojenském námořnictvu nebo byrokratickém aparátu. Zreformoval kalendář a zjednodušením cyrilice vytvořil azbuku. Založil první ruské noviny, snažil se skoncovat s vylučováním žen ze společnosti. Počátkem století osmnáctého začal na močálišti stavět velkolepé „ruské Benátky“ – město Sankt Peterburg. Při stavbě města bylo pohřbeno nejméně 30 000 lidí.
Přitom úvahy o Petrově „evropanství“ jsou podle některých historiků nedorozuměním. Nejvýstižněji naznačil skutečný záměr Petrových reformačních snah historik Solovjev: „Carovi nešlo o ztotožnění Ruska s Evropou, ale o vytvoření autonomní civilizační sféry ruské. Ani Asie, ani Evropa, prostě Rusko. S trochou údivu musíme přiznat, že se mu tento nelehký úkol podařil.“


Geograf – Jan Vermeer van Delft, 1669..

ZÁHADA PADAJÍCÍHO JABLKA
Isaac Newton se narodil v roce Galileovy smrti. Svým objevem gravitačního zákona, který změnil náš pohled na svět kolem sebe snad ještě více než Galileo, nás přenesl do století osmnáctého. A oním momentem prozření téměř božského skutečně bylo padající jablko. Isaac Newton pronesl, že jablka i měsíce jsou přitahovány k sobě a řízeny stejnou silou a ta síla je přímo úměrná jejich hmotě. Tato síla klesá v opačném poměru se čtvercem vzdálenosti mezi nimi. Gravitační zákon lze navíc popsat matematickým jazykem, jak se bylo možno přesvědčit roku 1687 v Newtonových „Matematických principech“. Osvícený matematik a fyzik Newton naštěstí pro sebe a pro vědu bádal ve svobodomyslné Anglii, a nikoliv v Itálii jako například Galileo. Nejenže své názory nemusel odvolávat, ba právě naopak, jejich neúnavným zveřejňováním zvyšoval svou prestiž a společenské postavení. Daniel Boorstin píše, že Newton měl asi větší vliv na vědecké myšlení než kterákoliv jiná světská osobnost od časů Aristotelových. Byl dokonce prvním vědcem, který byl v Anglii pasován na rytíře. Celých pětadvacet let zastával funkci prezidenta Královské společnosti a pro veřejnost byl téměř polobohem. Sám sobě si však připadal jako „chlapec hrající si na břehu moře a krátící si dlouhou chvíli hledáním hladších oblázků…“. Vedle pohybů nebeských těles se zabýval také světlem. Podařilo se mu rozložit je pomocí skleněného hranolu na barevné spektrum, a vyvrátit tak starověký názor, že barvy jsou jen různými modifikacemi bílého světla.
Čím byla jeho sláva, založená do velké míry na striktně matematických vazbách, mohutnější, tím byl také zbožnější, neboť si uvědomoval složitost světa, omezenost kapacity lidského mozku a nekonečnost vesmíru. Po své smrti zanechal tisíce rukopisných stránek o teologii, které dodnes fascinují newtonovské badatele. Jeho odkaz je součástí století, v němž svět vykročil do nového věku.

Category: 2002 / 03

V roce 2001 zemřely na světě tři miliony lidí na AIDS. Subsaharská Afrika je v tomto ohledu daleko nejpostiženější oblastí. Žije zde přes 40 milionů nakažených lidí, což jsou více než 2/3 z celosvětového počtu nemocných AIDS. HIV/AIDS je v subsaharské Africe nejčastější příčinou úmrtí. I přes tato alarmující čísla se pro zlepšení situace dělá zoufale málo. Důvodů je několik.


Většina Afričanů, kteří mají AIDS, se o tom až do smrti nedozví. Umírají na „kašel“ nebo „bolení břicha“.

Jednou z hlavních překážek úspěšného boje proti AIDS v Africe je cena léků. Drtivá většina lidí si léčbu moderními medikamenty nemůže dovolit. K vysoké ceně přispívají světové farmaceutické firmy, které mají na léky ve většině subsaharských zemí patentní právo, jež jim umožňuje monopolní postavení na trhu. Díky obrovskému tlaku nevládních organizací, upozorňujících na etiku obchodu s léky v situacích, kdy umírají denně tisíce lidí, se ceny v některých zemích pomalu snižují. To však nestačí.
Další překážkou v boji s AIDS je všeobecná neinformovanost a nízká životní úroveň obyvatel subsaharské Afriky. Ochranu při pohlavním styku používá minimum lidí a běžná praxe mnohoženství přispívá k rychlému šíření nemoci. Nízká úroveň hygieny a špatná strava urychlují proces ztráty imunity. Plošné programy na prevenci AIDS jsou v Africe naprosto nutné.
Mosambik je jednou ze zemí, kam se ještě vůbec léčba tzv. antiretroviry (léky, které velmi výrazně prodlužují nemocným život) kvůli celkově nízké životní úrovni nedostala. Zatím jediným způsobem, jak šíření smrtící epidemie alespoň zpomalit, je prevence. Jedním z těch, kteří se zúčastnili programu prevence proti AIDS v Mosambiku, je i Petr Jelínek (*1975), student Filozofické fakulty UK – oboru historie, politologie a afrikanistiky. Na přelomu let 1999-2000 pracoval jako dobrovolník programu prevence AIDS v Mosambiku.
Působil jste v Mosambiku jako dobrovolník organizace ADPP Esperanca. Vaším úkolem byla prevence AIDS. Jak jste se k této práci dostal a co konkrétně obnášela?
Zkontaktoval jsem ADPP Esperanca v době, kdy sháněla dobrovolníky na svou misi do Mosambiku. Pouze jsem vyplnil formulář na Internetu. Následoval několikaměsíční kurz ve Velké Británii. V Africe jsme pracovali v Beiře, druhém největším městě Mosambiku. Tam jsme pokrývali oblast, kde žije asi 20 000 lidí. Naše práce spočívala hlavně v šíření informací a kondomů. Účel byl probudit v lidech vědomí o nebezpečích, jež jim hrozí. Prostřednictvím místních dobrovolníků, kteří chodili dům od domu, jsme se snažili obyvatelstvo plošně upozornit na problém AIDS. Naši dobrovolníci byli placeni ve formě jídla, které nám dodával Program OSN pro výživu (WFP).


AIDS je v subsaharské Africe nejčastější příčinou smrti – prevence prakticky neexistuje, s diagnostikou jsou problémy a o léčbě zatím vůbec nelze mluvit, protože pro chudou afriku jsou léky příliš drahé.

Jak vypadá samotná léčba AIDS v Mosambiku?
Přímo o léčbě mluvit nelze. Léčba AIDS pomocí moderních antiretrovirálních léků tam, na rozdíl třeba od JAR, vůbec není. Nejsou na ni peníze. Velká potíž je už jenom s diagnózou. Navštívili jsme například nemocnici v městečku Inhaminga asi 150 km od Beiry. Doktor, který prováděl testy na HIV pozitivitu, svým pacientům vůbec neříkal, že jsou pozitivní. Spousta lidí tam má takový názor, že když doktor někomu řekne, že tu nemoc má, tak mu ji vlastně způsobí.
Naprostá většina obyvatel, kteří mají AIDS, se o tom až do své smrti nedozví. Lidé vědí, že tato nemoc existuje, ale nespojí si to se svými zdravotními problémy. Takže většinou umírají na „kašel“ či na „bolení břicha“. My sami jsme se snažili posílat po určitých zdravotních problémech lidi na místní kliniku, kde se prováděly testy na HIV pozitivitu. Ty testy ale byly placené, takže lidí tam šlo naprosté minimum už jen kvůli finančnímu aspektu, nemluvě ani o jejich nezájmu. Dalším problémem je, že v této oblasti mají velký vliv tradiční léčitelé, za kterými chodí mnoho lidí raději než do nemocnice. Ti samozřejmě svým klientům testy nedoporučí.
Snažili jste se s tradičními léčiteli nějak spolupracovat?
K jisté spolupráci došlo. Jejich chápání nemoci je ale odlišné, nelze s nimi hovořit na „vědecké“ úrovni. Ale mohli jsme jejich prostřednictvím třeba distribuovat mezi lidi kondomy.
A co lidé, kteří o své nemoci vědí? Existují pro ně nějaké programy?
Naše organizace vedla v oblasti centrum, které s nemocnými pracovalo. Práce byla spíš sociální. Lidé se tam setkávali s těmi, kteří mají stejné problémy. My jsme jim podávali základní informace, jak se lépe stravovat, užívat vitaminy atd. I dobrou životosprávou si člověk může prodloužit život. Měli jsme v tomto centru chlapce, který se snažil ušetřit na léčbu v JAR. To byla ale naprostá výjimka.
Po vašich odpovědích mám pocit, že situace je tam dost beznadějná. Jaký je váš názor?
Situace je opravdu dost vážná. Náš projekt tam byl jen kapkou v moři a jeho úspěšnost se navíc dá jen těžko odhadnout. Systém nevládních organizací funguje mnohem lépe třeba v Zimbabwe. Spousta lidí dostane potřebné informace, ale neberou je moc vážně. V tom je kámen úrazu.

Pokud se chcete dozvědět více k tomuto tématu, navštivte www.infoservis.net.

Category: 2002 / 03

Deštné tropické pralesy Amazonie se nacházejí převážně na území páté největší země světa (rozloha Brazílie je 8 511 965 km²) a zabírají necelou polovinu brazilského teritoria. Tím se ale Brazílie stává vlastníkem jedné třetiny všech deštných tropických pralesů světa. Druhá třetina světových tropických pralesů leží v sousedních zemích jako Bolívie, Peru, Ekvádor (nesousedí přímo s Brazílií), Kolumbie, Venezuela, Guyana, Surinam a Francouzská Guyana. Zbývající třetina pralesů se nachází na území Afriky, v jihovýchodní Asii, severní Austrálii a ve Střední Americe.

Celkově se amazonské pralesy rozkládají na území pěti milionů kilometrů čtverečních (některé prameny, např. Encyclopedia Britannica, udávají o jeden milion kilometrů čtverečních více, jednoznačné určení hranice není snadné) – tedy jako kdyby na polovině území Evropy rostly jen samé pralesy. Uvedených pět milionů kilometrů čtverečních také odpovídá 64násobku rozlohy České republiky…

PRALESNÍ NEJ…

Proslulá, neuvěřitelná rozmanitost života v tropických pralesích má původ ve stáří tohoto přírodního prostředí. Tropické pralesy se zrodily před více než 100 miliony let a od té doby až dodnes zde panují (na jejich současných územích) zhruba tytéž podmínky: vysoká teplota a vlhkost vzduchu a celoročně minimální teplotní výkyvy. Vývoj nebyl ničím narušen (např. dobou ledovou) a výsledkem je nejvyšší druhová rozmanitost ze všech pozemských ekosystémů.

Na jediném hektaru deštného pralesa můžeme najít až 400 různých druhů ptáků, 125 druhů savců, 150 druhů plazů a obojživelníků, 150 druhů motýlů a bezpočet dalších bezobratlých živočichů. Počty jedinců jednotlivých druhů jsou tedy mnohonásobně vyšší. Jediný hektar může také obsahovat až 200 druhů stromů (v lesích jiných podnebných pásem to je max. 25 druhů/ha). V koruně jediného pralesního stromu můžeme najít na 30 druhů jiných rostlin.

Amazonské pralesy produkují 1/5 světového kyslíku a obsahují 1/5 sladkých vod světového říčního systému (brazilský říční systém zahrnuje 43 200 km řek, resp. 25 000 km splavných řek). V Amazonii je držena značná část světového uhlíku, jeho uvolnění by vedlo ke značné změně klimatu (odlesněná půda totiž udrží 20 až 50krát méně uhlíku, než půda porostlá lesem).

KDY A PROČ TO ZAČALO

Intenzivní odlesňování pralesů začalo zhruba v 60. letech minulého století, tedy před pouhými 42 lety. Za vysokým přílivem kolonizátorů stálo kromě nedobrých sociálních podmínek Brazílie i částečné zvládnutí malárie, efektivní vakcinace proti žluté zimnici, všeobecné zlepšení hygienických podmínek (respektive hygienických návyků), lepší strava a především snadný transport… A v neposlední řadě mnoho kontroverzních kroků brazilských vlád.

Od roku 1964 totiž vládla Brazílii vojenská junta, která se rozhodla dosáhnout rozvoje země za každou cenu. Prioritou se stalo získání národní suverenity na základě soběstačnosti. Za zdroj národního bohatství měly sloužit především přírodní zdroje v Amazonii. Touto strategií vláda podněcovala vlastenectví prostých lidí a tím odváděla pozornost od existujících sociálních problémů, zejména nerovnoměrně rozděleného majetku, například půdy (obecně je v Latinské Americe 93 % využívané zemědělské půdy v rukou 7 % populace, 0,7 % farem zabírá 43 % používané půdy a naopak 70 % venkovské populace nevlastní půdu žádnou…).

Uměle vyvolaná vlna kolonizace panenských prostorů pod pláštíkem „pozemkové reformy“ byla mimo jiné založena i na několika mylných předpokladech a na zištné politice vládnoucích kruhů.

Jedním ze základních omylů byla nesprávná představa o plodnosti amazonské „zemědělské“ půdy. Nový kolonizátor získává vlastnické právo po pěti letech užívání pozemku. Dojde-li k vyčerpání půdy dříve a nemá-li drobný farmář peníze na hnojiva či kapitál pro jiné využití pozemku (což nemá), je nucen k odchodu a novému pokusu jinde…

Dalším „omylem“ bylo kritérium pro přiznání práva na pozemek – vymýcení minimálně 50 procent obsazené parcely (později sníženo na 20 procent plochy). Kácí se tedy i v případech nezemědělského využití půdy, např. podpovrchové těžby, sběru nějakých plodů.

K politickým „omylům“ můžeme započíst osvobození zemědělských aktivit od daní (týkalo se asi 90 % zemědělské produkce). Vzniká daňový úkryt, tedy možnost fiktivního podnikání v zemědělství.

Zásadně k obsazování amazonské půdy přispěly i další formy finanční podpory, které se minuly účinkem. Jsou to zejména výhodné půjčky pro „projekty“ v zemědělství, které spolu s levnou půdou otevřely dveře majetné části společnosti pro obrovskou spekulaci s pozemky: možnost získání velkého množství levné půdy byla využívána jako výhodné uložení peněz (původním záměrem ale bylo rozdělení půdy nemajetným!!!), peníze půjček na projekty byly využity v jiných částech Brazílie v ziskovějších sférách.

Kombinací uvedených podmínek se roztáčí ďábelský kruh: prostí kolonisté v prvotním nadšení vymýtí v pralese parcelu. Ta je po několika letech neuživí. V lepším případě půdu nevýhodně prodávají a přesouvají se dál, v horším se jim prodej nepodaří vůbec a půdy se po jejich odchodu zmocní velkostatkář (zůstává-li v cestě velkofarmy osamělá soukromá parcela, bývají pro její začlenění použity všechny možné způsoby od psychického nátlaku přes výstražné násilí až po brutální vyřízení vzdorného malého farmáře).

Mnozí kolonisté ovšem přijíždějí rovnou s úmyslem vymýtit tolik pralesa, kolik bude v jejich silách, a pozemek po několika letech – i když pod reálnou cenou – zpeněžit.

Ovšem také chování nových majitelů – velkostatkářů je zavedenými pravidly deformováno nejméně příznivým směrem: jsou nuceni půdu využívat, jinak propadá. Logicky volí nejlevnější způsob, většinou rentabilní jedině díky státním dotacím: extenzivní chov dobytka. Oblíbenost dobytkářství tedy netkví v poptávce po hovězím masu! Doplňkovou kuriózní informací je, že vlastníci obřích farem často svůj majetek ani nikdy nenavštíví, řídí ho na dálku prostřednictvím správců.

Souběžným výsledkem těchto procesů zůstává armáda bezzemků, která se přesouvá za svým „brazilským snem“ – do nových oblastí panenského pralesa… Chudí jsou tedy k usazování se na nových místech v pralesích tlačeni „kolonizačními schématy“ a nelze na ně klást odpovědnost za ubývání tropických pralesů. Vidina slibované pozemkové reformy se rozplynula v obrovských rozlohách Amazonie do nenávratna…

Co se ničení pralesních porostů týče, i brazilské oficiální statistiky přiznávaly, že v letech 1966-75 se na destrukci podílely v 60 % velké farmy s extenzivním chovem dobytka (a také stavby silnic), zatímco kolonizační schémata, ve kterých jsou nemajetní tlačeni k odchodu „hlouběji do pralesů“, přispívala k odlesňování ze 17 %. Na zbytku destrukce se podílí těžba dřeva, těžební aktivity atd. Všechna konkrétní čísla je třeba brát s rezervou, protože na přesném vyčíslení nemá zájem nikdo ze zúčastněných…

NENÍ PŘESNÝCH ČÍSEL

Zjišťování jakýchkoliv přesnějších čísel rozsahu ničení není snadným úkolem a je třeba si uvědomit, že se často jedná o odhady.

Údaje ekologických organizací (jejichž nezanedbatelným úkolem je burcování) bývají nadhodnoceny, oficiální údaje brazilských úřadů se z pochopitelných důvodů vyznačují nepřesností směrem na druhou stranu…

Precizní vědecké zkoumání v celoplošném rozměru Amazonie naráží jednak na nedostatek financí (související s nedostatkem politické vůle) a jednak na problémy technického rázu. Například proti využití moderního satelitního mapování stojí téměř nepřetržitá oblačnost v oblasti tropů (družice snímkují kobercově jednotlivé pruhy teritoria při svých postupných pravidelných přeletech, tedy v dlouhém časovém období, družice kolem Země krouží po předem určených drahách, tedy nemohou letět tam, kde je zrovna dobré počasí). Družice navíc nerozliší primární, tedy původní panenský prales od sekundárního porostu, který sice rychle pohlcuje vyčerpané opuštěné pozemky, ale už se v něm neobnovuje druhová rozmanitost původního pralesa. Družice také přesně nezachytí rozsah osídlení při částečném zachování vegetace (např. při těžbě zlata, při těžbě vzácných dřevin, kdy dochází ke značnému porušení okolí těžených stromů, ale nejedná se o holoseč), ani nezaznamená odlesnění o rozlohách menších než 6,4 ha, na kterých se ale podílejí stovky tisíc malých farmářů či dřevařů.

Proto bývá přesný rozsah a rychlost odlesňování předmětem kontroverzních dohadů. Jisté je, že devastace neustále postupuje. Mravenčí úsilí milionů lidských přistěhovalců má hrozivé následky. V Amazonii se v terénu „činí“ minimálně šest milionů lidí, další nejméně tři miliony lidí žijí v prudce se rozvíjejících městských aglomeracích.

LEGÁLNÍ A NELEGÁLNÍ TĚŽBA

Rychlost mizení pralesů je ohromující i v případě podhodnocených čísel. Za čtyřicet let se rozloha Amazonie zmenšila o odhadovaných 10 až 15 %, v číslech to představuje minimálně 500 000 km² pralesů. Takové území odpovídá rozloze Francie nebo šesti a půl Českých republik. V 70. a 80. letech země přicházela ročně (!) o rozlohu pralesů srovnatelnou se dvěma až třemi českými kraji – představme si paseku velikou jako jižní, západní a severní Čechy dohromady! Na konci 80. let (dosavadní maximum úbytku) přesáhla vykácená plocha za jeden jediný rok dokonce velikost celé České republiky – činila 80-90 000 km² (ČR má 78 864 km²). Paseka veliká jako celá naše republika!!!

Ekologičtí aktivisté tvrdí, že celkově postižené rozlohy jsou daleko větší – až dvojnásobně – protože se do zveřejňovaných statistik nezapočítávají například částečně vytěžené oblasti.

Situaci nijak nezlehčují ani informace o tom, že v současné Brazílii probíhají procesy pokoušející se těžbu dřeva dostat alespoň pod úřední kontrolu (o úředním omezení těžby nemůže být řeč!) a donutit dřevařské firmy respektovat zákony. Po těžařích se začíná požadovat využívání šetrných technik anebo ukončení těžby metodou holoseče (většinou je v lese zastoupeno jen malé procento kvalitního dřeva – při jeho získávání se běžně zničí veškerá vegetace).

Jenže: oddělení lesnictví disponuje na hlídání několika milionů km² jen 300 až 600 kontrolory (údaje z různých zdrojů). Na několik milionů kilometrů čtverečních by ale bylo zapotřebí snad 15-20 tisíc takových pracovníků. A sama brazilská vláda přiznává, že možná až 80 % těžby dřeva probíhá nelegálně, tedy bez možnosti stav věcí pouhou legislativou (kdyby se nějakým zázrakem dodržovala) zásadně ovlivnit.

Tragikomickými kroky se zdají některá gesta brazilských úřadů, jako například, že dřevo zabavené z důvodu nelegální těžby bude použito výhradně pro výstavbu domů pro nemajetné…

ODLESNĚNÍ ROVNÁ SE ZNEHODNOCENÍ

Jediným z jistých faktů ohledně Amazonie i nadále zůstává, že odlesňování tropických oblastí je nejméně výhodným způsobem jejich využití. Samozřejmě z dlouhodobého hlediska. Odlesněním se získá jen nepříliš plodná půda. Díky extrémně vysoké konkurenci žijících organismů se totiž v pralese živiny neukládají před dalším využitím do půdy, nýbrž se do koloběhu vracejí přímější cestou (hojný je např. výskyt parazitických forem života či vyrůstání mladých stromků přímo z těl odumírajících stromů apod.).

V důsledku vypalování lesů umírají každý den tisíce živočichů (některé agentury udávají až 30 000 živých tvorů) – přičemž denně vymírá 50 až 150 druhů! Řada z nich zůstane pro člověka navždy nepoznaná. Přihlédneme-li jen k zájmu lidstva (a odhlédneme-li přitom od spekulací na téma léku proti AIDS), připomeňme si, že například v USA se získává zhruba čtvrtina všech užívaných léků z rostlin pocházejících z tropických lesů.

Kácení pralesů je kritické i z klimatického hlediska. Tropické pralesy „pumpují“ do atmosféry především vodní páru a oxid uhličitý a radiační účinek těchto plynů přispívá ke zvyšování intenzity skleníkového efektu, a tedy také oteplování, které však nelze spojovat jen s tropy a mírným pásmem, ale s celou Zemí. Odlesněním se zvýší místní teplota, sníží množství dešťových srážek a naruší lokální vodní cyklus. Modelový příklad tohoto procesu v pokročilé fázi najdeme na Sahaře…

NADĚJE JE CHABÁ

Na počátku 90. let se odlesňování v Amazonii dočasně zpomalilo. Úřady udávaly úbytek pralesů „jen“ 5-10 tisíc km² ročně, tedy oproti předchozím rokům pokles kácení až o 90 %. Od druhé poloviny 90. let se ale proces opět stupňuje: v letech 1995-98 se udával roční úbytek pralesů o 19 200 km² (nejhorší byl rok 1995 s 29 000 km² vypálených porostů), což odpovídá destrukci dvou českých krajů ročně – anebo vykácení obdélníku s rozměry 360 krát 100 metrů každou minutu…

A úplně nejčerstvější informace z let 1999 až 2000 zaznamenávají další pokračování devastace (přes 19 800 km² v roce 2000, resp. o 14,5 % více než předchozí rok).

Obavy ale vzbuzuje především rodící se sedmiletý „rozvojový“ plán brazilské vlády „Avanca Brazil“ (Kupředu, Brazílie). V rámci gigantického hospodářského projektu má být v Amazonii proinvestováno na 40 miliard (!) amerických dolarů – zejména na výstavbu silnic, dálnic, železnic a obřích hydroelektráren. Zatímco veškeré dosavadní osidlování se týkalo – vzhledem k celkovým rozměrům – spíše „okrajových“ částí Amazonie (ovšem včetně říčních břehů), v rámci programu Kupředu, Brazílie by lidé pronikli do samého srdce pralesů. Očekává se migrační vlna až 20 milionů nových osídlenců.

Mimochodem, dá se očekávat, že hospodářský růst vyvolaný projektem Avanca Brazil sice pomůže zvýšit životní úroveň milionů Brazilců, zároveň ale způsobí další nárůst poptávky po dřevě, půdě a dalších zdrojích…

Projekt, který vzbuzuje ohlasy po celém světě (a mimo jiné vyvolal i vlnu internetových protestů proti brazilské vládě), by zřejmě rozdrtil jakékoliv dosavadní ekologické snahy – staly by se vedle rozměrů Avanca Brazil zcela bezvýznamnými.

V reakci na Avanca Brazil vytvořil americko-brazilský tým odborníků dva modely možného vývoje (publikováno v lednu 2001 v americkém časopise Science). Optimističtější model předpokládá, že za 20 let zůstane v Amazonii „ještě“ 28 % nedotčených pralesů, 28 % půdy bude totálně odlesněno a zbytek se bude nacházet na různých stupních devastace. Pesimističtější výhled počítá s tím, že za 20 let zbude v Amazonii méně než 5 % zcela nedotčených porostů, zatímco celých 42 % rozlohy bude kompletně odlesněno a zbytek bude v různé fázi devastace…

V reakci na lednový materiál časopisu Science se brazilská vláda odhodlala ke vstřícnému kroku: přislíbila prostudovat vliv všech projektů kontroverzního hospodářského plánu na Amazonii. Studie má být vyhotovena do roka a bude stát 400 000 dolarů. V případě prokázání negativního vlivu na prostředí bude od jednotlivých projektů upuštěno.

Na kritiku časopisu Science ovšem brazilští představitelé odpovídají například alibistickým tvrzením, že jejich velkorysé plány nezahrnují ani kilometr nové silnice – pouze zamýšlejí „vylepšit“ a zmodernizovat stávající.

Jedním z projektů je i vyasfaltování silnice BR-163, o které pojednává následující reportáž. Ovšem vyasfaltováním BR-163, jež spojuje řeku Amazonku s jižní Brazílií, ale která je pro větší provoz v současnosti fakticky nepoužitelná, se zpřístupní farmářům celá jedna třetina zbývajících nenarušených pralesních porostů (rozloha asi 1,5 milionu km²). Zkušenosti z jiných oblastí zpřístupněných sjízdnými silnicemi jsou jednoznačné.

PROBLÉMY BRAZÍLIÍ ZDALEKA NEKONČÍ…

Smutné bohužel je, že kritickému pohledu světové veřejnosti je vystavena především Brazílie (což je zdůvodnitelné zájmy politiků i ekologických aktivistů hledajících své zviditelnění a přízeň veřejnosti), která je proslulá enormní rozlohou odlesňované půdy. Jenže v současnosti oficiálně udávaný kurz odlesňování 2,2 % ročně je ve srovnání s jinými zeměmi velmi nízký. Např. u afrického Pobřeží Slonoviny to je 11,4 % ročně, z Asie si připomeňme každoroční zprávy o kouřových clonách vzniklých kácením v Indonésii, sousední Malajsie ztratila za posledních 20 let celou polovinu až 70 % pralesů. Rychleji než v Brazílii probíhá odlesňování i v celé řadě sousedních jihoamerických zemí, především v Ekvádoru, Peru a Kolumbii.

A situace Amazonie není nijak růžová ani v celosvětovém kontextu: zatímco v roce 1980 se odhaduje 113 000 km² vytěžených lesů na celém světě, na počátku 90. let to bylo už 150-200 000 km². Jenže s rychlým úbytkem zdrojů dřeva v Africe a jihovýchodní Asii lze očekávat nový nápor na Amazonii (export dřevin se v jihovýchodní Asii podílí na celkovém odlesňování 30 %, zatímco v Jižní Americe zodpovídá za asi 10 % odlesňování). Zatím ale myšlenky na záchranu Amazonie přicházejí od „neamazonských“ lidí, ať už ze Severní Ameriky, Evropy, Japonska anebo moderních obyvatel brazilských průmyslových center. Pouze tyto populace se díky nashromážděnému bohatství mohou zabývat i dlouhodobějšími úvahami ohledně přežití. Jenže tito lidé, kteří třeba chápou problematiku „udržitelného rozvoje“, žijí v úplně odlišných geografických a sociálních podmínkách než obyvatelé mizejících pralesů, jejichž hlavní náplní života zůstává i nadále – ve třetím tisíciletí našeho letopočtu – zajišťování základních prostředků na živobytí doslova ze dne na den. Ale změna těchto životních podmínek není na pořadu dne. Stejně jako s tím související změna populistického chování politiků, respektive ze situace těžící majetné vrstvy Brazilců…

Category: 2002 / 03

Ten příběh, co vám chci povědět, je krátký jako život a možná stejně neplodný jako křovácké ženy v období sucha. Nicméně – jednou jsem se ztratil uprostřed narudlé Kalahari. Toulal jsem se bez fotoaparátu tak, až jsem došel ke zvláštním rozpraskaným černým skalám, vypadajícím jako obrovské nebeské koblihy, které tady někdo zapomněl posvačit po stvoření světa. Mám kamaráda, který mě vždy prosí, ať mu z cest přivezu kámen, a tak jsem ho mezi těmi skalami hledal. U jednoho hezkého jsem se sehnul a najednou jsem to uviděl. Skoro neznatelné škrábance tří postav s luky a ztopořenými penisy. Přerývaně jsem dýchal, jako bych našel nového Tutanchamóna. Tady teď, kde stojím, tábořili určitě tři lovci. Možná to byli synové s otcem, možná kamarádi, možná to bylo před deseti roky, možná před Kristem. Seděli a jeden z nich při odpočinku, kdy se dotýkal skály, napsal tou kresbou možná první křovácká slova příběhu pravdivějšího než kdejaká dnešní kniha. Společenství, hlad, lov, přežít, volnost, cesta. Jdu po té samé cestě, uvědomil jsem si. Dotýkal jsem se té skály a bušilo mi srdce. Nemohlo o tom být pochyb. Jen jediní muži na světě se rodí a umírají s polovztyčeným penisem, podle kterého si dali podivné mlaskavé jméno: QHWAI-XKHWE.

Zbytek Afriky jim posměšně říká bushmeni, Sanové, Křováci. Nejstarší národ na světě, khoisanské rasy, na dálku poznatelný podle zvláštních vlasů, které vypadají jako shluky či chomáčky pepřových zrnek.

Stál jsem a dotýkal se té kresby. Na okolních skalách mě jen nehybně pozorovali damani, velká přerostlá morčata, příbuzná slonům. Dosedl jsem ztěžka do písku a zrovna tady, pod narudlým africkým sluncem, přemýšlel o smyslu, cestě. Udělalo se mi najednou těžko a mimo hlasy hyen se mi zdálo, že v dáli slyším ve větru mlaskavé zvuky křováckých dětí. Ale jen jsem tušil, že to jsou jejich hlasy, neboť ještě nikdy jsem jejich hovor se zurčivým smíchem neslyšel, kromě jednoho filmu. Nemohl jsem je tu ani slyšet, byl to jeden z přírodních parků, ale já je slyšel. Přemýšlel jsem pořád, teď už vleže, o té své cestě a svíralo se mi hrdlo. Byl jsem zoufalý a v mé hlavě bylo hlasité crčivé ticho. Žádná odpověď. Usnul jsem z toho. Asi s otevřenýma očima, protože jak jsem se probudil, uviděl jsem jen – pokolikáté už – hvězdy Jižního kříže před očima, ale také zvláštní neodbytný sen. Pamatoval jsem si jeho každičkou chvilku. Čas snění. Ale byly to jen zrychlené mraky utíkající rychle do náruče červánků, které rozehrály oblohu tóny žluté, oranžové, červené a modrozelené, aby na závěr padla modročerná opona, po které letěly ztřeštěně od východu k západu hvězdy a hvězdičky. Krása. Cítil jsem tichý hluk, který zaplavoval má ústa a dral se z nosu. Pak bylo ticho a já po dlouhé době a na dlouhou dobu potom ucítil klid. Jako kdybych na chvíli přečetl další slova té kresby. Prostě jen tak být a teď vnímat tu krásu. Pomalu jsem vstal a šel zpátky do tábora parku. Co na tom, že jsem bloudil a nemohl najít cestu zpátky. Co na tom, že pak jsem se po pár desítkách kilometrů, několik dní poté, na chvíli úplně nepředpokládaně setkal s křováckými dětmi, které se zvonivě smály, povídaly si tím mlaskavým jazykem, co jsem slyšel ten večer, tu noc u těch skal. Co na tom, že jsem pak viděl jejich rodiče, jak tancují okolo ohně s pomalým podupáváním, krok sun krok, jak jejich nohy chřestí semeny vyschlých plodů, jež si uvázali okolo kotníků, do kterých potleskávají k samotnému nebi jako tichou modlitbu otázku. Bude období sucha dlouhé? Najdeme dost medu? Podaří se nám najít vodu?

Co na tom, že jsme my, zástupci civilizace, tak hloupí, že jsme je dokázali jako národ zničit, aniž bychom se od nich dozvěděli, podle čeho najít v poušti vodu nebo proč má smysl cítit okolo hlavy vítr volnosti? Proč nechávali ty nejstarší ze svého kruhu, kteří už nestačili skupině, zemřít samotné v poušti? Dali jim všechno jídlo a vodu, postavili chýši z trnů jako kryt a s pláčem je opustili. A ti staří zemřeli žízní nebo roztrháni šelmou. A záleží snad na způsobu smrti? Není důležité, že díky ní mají možnost ti zdraví přežít a jít dál za potravou a životem, radovat se z drobných věcí, jako je dobré jídlo, dobrý společný lov nebo milování? Ano, jen to má smysl. Jen umírání, milování a rození pro tu volnost a krásu, které jsme, jak věří Křováci, součástí i my. A když ji nemáme, tak hyneme stejně jako jeden Křovák, který podle búrského cestovatele Laurense van der Posta zemřel ve vězení za pytláctví v rezervaci, i když byl odsouzen jen na měsíc trestu. Přivolaný doktor napsal jen: Umřel žalem. Žalem, že zítra neuvidí svítání nad Kalahari. Když jsem letěl domů, v letadle měli noviny. Psalo se v nich o jednom Australanovi, který se v poušti ztratil, hledali ho domorodí stopaři i vrtulníky. Po měsíci ho našli zuboženého, jak leží u vysychajícího pramínku. Když se ho najednou ta spousta lidí ptala, co se stalo, prý řekl: „Chtěl jsem být jen na chvíli sám se sebou a s Bohem.“ Jak já mu v té chvíli rozuměl. Bohové nejsou šílení.

Křovácký pozdrav „Tshjamm – Vidím vás z dálky a už umírám hlady“ Vyjadřuje pohrdání vlastním malým vzrůstem a projevení důvěry k přicházejícímu.
Sanové jsou typická pospolitost lovců a sběračů, která dovede přežít týdny jen s bobulemi, ovocem a kořínky. Období hojnosti je však vždy ve znamení masitého úlovku, hlavně antilop a hlodavců. Občas si zpestří jídelníček hmyzem, medem nebo pštrosími vejci. Nikdy však neseberou z hnízda všechna, neboť pštrosi jsou podle jejich mytologie tak hloupí, že kdyby neuviděli po návratu k hnízdu ani jedno vejce, zapomněli by je prý snášet. Křováci vůbec dovedli přírodu využívat, ne však zneužívat. Prý si dokonce často vybrali samotářského lva, kterému nadháněli potravu. Nechali ho potom , ať si část sežere, a až pak ho ohněm odehnali. Často tak údajně tehdy putovali se lvem i několik dní a on se je naučil respektovat jako partnery. Když bylo jídla dost, dokázali křováci spořádat tolik, že i muži měli břicho a zadek jako těhotná žena. Takhle jim prozíraví bohové pomohli uložit zásoby cenných tuků a uhlohydrátů na doby sucha a hladu. Tuhle lidskou zvláštnost vědci popsali i u hotentotů a má i své vědecké jméno: Steatopygie.
Tanec ohně, kdy tanečníci bubnují nohama o písek a střídavě tleskají a rozpažují ruce s písní, která uctivě Bohy upozorňuje , že se snaží jako ptáci k němu letět s prosbou třeba o dobrý lov na pakoně hřivnatého – Gnu, nebo o setkání s Oeng-Oeng, prvním křovákem, který v temnotě, dokud nebylo nic, se vydal hledat oheň. Marně sledoval jeho stopu v písku, ale nakonec uspěl, neboť ho hledal trpělivě a přitom usilovně prosil Bohy. Proto dodnes tančí tanečníci tak dlouho, dokud se nedostanou během několika hodin do transu, nevyšlapou do písku okolo ohně žlábek, aby z ničeho nic vstoupili do ohně a protančili jako motýl přitahovaný světlem skrz něj, jako poděkování a připomínku předkům a Bohům, že na získání ohně nikdy nezapomenou.
Podvečerní stíny možná byly inspirací křováckým skalním kresbám. Jen tyto kresby po celé Jižní Africe od Mysu Dobré naděje, odkud je vyháněli evropští kolonisté – Búrové, až po deltu řeky Okavango na severu, odkud je zase před sebou tlačily kmeny Zulů, Matabelů a Xhosa, dosvědčují, že dříve křováci nežili jen v okolí Kalahari.
Ostatně sami černoši na otázku, jestli křováci přišli s jejich předky ze severu, jen mávnou rukou: „Křováci? Pche. Ti tu byli odedávna – stejně jako antilopy nebo sloni.“ A narážejí tak na fakt, že tito drobní lovci, kteří se vynořili z šera dávnověku, s nimi mají pramálo společného. Jsou totiž spíš oranžovohnědí, vlasy jako shluky pepřových zrnek, tuk v hýždích, polovztyčený penis u mužů, zástěrka ze shrnuté kůže u žen na ohanbí. A konečně mlaskavý jazyk nepodobající se žádnému bantuskému jazyku, ani žádnému jinému na světě. Tajemství záhadné Khoisanské rasy, které už asi nikdo nevyřeší…

Upravená část kapitoly z připravovaného románu Josefa Formánka: PRSATÝ MUŽ.březen 2002

Category: 2002 / 03

Ve starém Římě byl náš 15. březen znám jako březnové Idy. V obou případech šlo o černý den. U nás v devětatřicátém roce dvacátého století znamenal začátek německé okupace, v Římě roku čtyřiačtyřicátého před Kristem konec života jednoho z nejslavnějších Římanů, jehož jméno dalo titul imperátorům všech dalších věků. Sám nepřijal královskou hodnost ani korunu, kterou mu několikrát nabízeli, a vždycky zůstal pouze Caesarem. Přesto se oblékal do královského purpuru a v senátu sedal na zlatém křesle. Jeho hlava se objevuje na římských mincích jako hlava vladaře a vavřínový věnec na jeho čele mu nahrazoval královskou korunu.

Gaius Julius Caesar byl muž svým způsobem dokonalý. Cokoli dělal, dělal s pečetí geniality. Byl vítězný vojevůdce a skvělý voják, fyzicky zdatnější než kdokoli. Byl mistr taktiky, dokázal přesně odhadnout každou situaci a nikdy nevydával nesplnitelné rozkazy. Byl spisovatel, státník, řečník, věnoval se astronomii a přírodním vědám vůbec a všechny své činnosti, tak rozdílné, že by stačily zaplnit život několika mužů, udržoval v harmonické rovnováze. Nikdy nezradil své přátele, což se naopak už o všech říci nedá. Ale ti lepší z nich mu byli věrní, jako on byl jim.

Jeho kariéra byla strmá a zářivá. Už v Hispánii, kde začínal jako kvestor, a potom zejména v Galii při svých nejslavnějších výbojích získal obrovské jmění, které mu umožnilo stoupat po žebříku hodností až k té nejvyšší příčce, nesoucí jeho jméno. Jím skončila doba slavné republiky římské, která se po jeho smrti neobnovila. Řím až do rozvrácení impéria zůstal Římem Caesarů.

Bylo to měsíc po svátku Lupercalií, na němž se Caesar objevil v královském hávu a s vínkem ze zlata. Byl to jen vnější projev jeho diktátorské moci, ale po okraj naplněná číše nespokojenosti tím přetekla. Republikáni a většina senátorů se rozhodli zvrátit nezadržitelný návrat k monarchii v bláhové víře, že smrt jednoho člověka to vyřeší. Ale ačkoli tím člověkem byl sám Gaius Julius Caesar, nedokázali pro budoucnost nic.

Spiklenci se rozhodli sprovodit vladaře ze světa při zasedání senátu právě o březnových Idách. Caesar se nikdy neobklopoval osobní gardou pretoriánů a do senátu přicházel bezbranný. Nejspíš je znám i počet vrahů. Zavázali se, že nikdo z nich necouvne před krvavým skutkem, a na Caesarově těle bylo právě třiadvacet ran. Snad proto, aby se pomsta Caesarových přátel nesoustředila na jediného, i když hana za tento čin utkvěla provždy na Brutovi. Hana, či chvála? V tom březnovém dnu se jemu i všem ostatním zdálo, že zachraňují republiku a římský lid ocení jejich skutek jako hrdinství. Nestalo se. Také jméno vrahovo se po dvě tisíciletí udrželo jako obecný pojem právě tak, jako jméno jeho oběti. Dodnes se krutost nazývá brutalita a obzvlášť surové skutky brutální. Titul císaře sice z Evropy už zmizel, ale dosud platí za hodnost historicky nejvyšší.

Category: 2002 / 03

„Najít živého je, řekl bych, klišé. Najít mrtvého znamená ukončení utrpení bližních, kteří velice dobře tuší pravdu. Napětí z nich potom steče, protože je možné položit květiny a ukončit hrozivou nejistotu,“ odvětil Jaroslav Sedlák na mé naléhání vyprávět nějaký příběh se záchranářským happy endem.

Šéfa výcviku Českého svazu záchranných brigád kynologů Jaroslava Sedláka v posledních letech vídáme při odletu k různým světovým neštěstím, při kterých jsou lidé zavaleni pod troskami. Přišel jsem za ním zjistit, co vlastně znamená být záchranářem. Co to znamená pro lidi, psy, zachráněné, pozůstalé i mrtvé. Jakých kvalit je potřeba k tomu, aby se pes a člověk stali záchranáři.

Tou dobou měl být se svým týmem na Manhattanu. Jako jediné Evropany je Američané povolali k vyhledávání zavalených pod troskami Dvojčat. Během hodiny a čtvrt se přesunuli z jižních Čech na Ruzyni, již seděli v letadle, když naše vláda akci odvolala. „Škoda, byli jsme plně připraveni odletět,“ konstatuje Jaroslav Sedlák.

POPRVÉ


Zemětřesení v Turecku, srpen 1999: „Bylo to, jako hledat náznak živého lidského pachu v přeplněné márnici…“
Foto: archiv J. Sedláka    

Srpen 99 – Turecko, Gölcük – první mezinárodní nasazení a největší neštěstí, které čeští záchranáři absolvovali.

„Věřím, že něco takového už nezažiji.“ Jaroslav Sedlák vzpomíná na stotisícové město srovnané se zemí, mezitím pár domů, prázdných skeletů nebo sesedlých mnohapatrových domů, ze kterých zbyla horní patra. „Každé patro bylo slisované na čtyřicet centimetrů,“ ukazuje mi na fotografiích děsivý betonový herbář. „Zásah byl vlastně takovou naší maturitou, kde se potvrdilo, že psi jsou schopni po celou dobu pracovat bez psychické újmy na zdraví,“ vzpomíná Jaroslav Sedlák. Belgické a francouzské týmy musely druhý den skončit a vrátit se domů. Nezvládly akci. Bylo to jako hledat náznak živého lidského pachu v přeplněné márnici. Psi, kteří nebyli zvyklí nacházet jen mrtvé, vletěli do akce, postupně se stahovali a druhý den nebyli schopni práce. A protože neměli žádné živé nálezy, utrpěli frustraci.

Z pozůstalých Turků čišelo čiré zoufalství, všude „slyšeli“ hlasy a záchranáři chaoticky přebíhali z místa na místo. „Turecká tragédie je tím nejhorším, co jsem v životě zažil,“ říká Jaroslav Sedlák. Nejvíce obětí bylo mezi dětmi, těhotnými ženami a starci. Muži v produktivním věku měli největší štěstí, protože pracovali na nočních směnách v okolních továrnách. Chlapi se vrátili „domů“, stáli na haldách, které zbyly z jejich domovů, a tahali záchranáře za ruce, aby pomohli zrovna jim. Měli pod sutinami celou rodinu a byli úplně zoufalí. „Na konci směny mě přemluvil jeden muž, abych mu našel rodinu mimo rámec mého teritoria. Ukecal mě,“ vzpomíná Jaroslav Sedlák. „Byl naprosto přesvědčen, že potřebuje jen vědět, kde jsou, a že je vyhrabe živé. Pes je našel, ale neštěkal, byli pod námi – mrtví. Toho kluka si budu pamatovat do smrti. Člověk vidí, jak mu všechno vyhasne, zhroutí se, je konec. A takových obrázků jsme viděli bezpočet,“ s pohnutím v hlase si vybavuje zážitky. Turecké neštěstí prý bylo nesrovnatelné s jakýmkoli jiným zásahem. Záchranáři jej absolvovali bez zátěžových testů a psychotestů. Někteří z nich tam neměli být. Znamenalo to pro ně obrovskou psychickou zátěž. Jaroslav Sedlák přiznává, že i on sám se následně třikrát sesypal: „V letadle po dotazu starší dámy na prožitky jsem se rozbrečel jako malý kluk,“ říká a po chvilce dodává: „Nemohli jsme jít ani jeden k přivítání, které nám na Lipně připravili kamarádi, prostě to nešlo. Musel jsem být alespoň jeden den sám, a když jsem se vzbudil, divil jsem se, že mi drží strop nad hlavou.“ Turecko se dá hodnotit ovšem i pozitivně, podle nalezených živých, kterých čeští záchranáři označili celkem devět.

Naši záchranáři prý bohužel vědí jen o dvou živých, které ze sutin vytáhli ven. Není totiž řečeno, že ke každému živému se požárníci prohrabou. Pes například vyčenichal muže, který byl uvězněn v bývalé internetové kavárně – ve sklepě. Měl možnost telefonovat, ťukal… Jenomže vězel dvanáct metrů hluboko. „Dám krk za to, že ho nedostali ven,“ říká Jaroslav Sedlák smutně.

STOICKÁ INDIE

Zatímco v Turecku vládla hysterie, neboť jejich náboženství velí pohřbít mrtvého do čtyřiadvaceti hodin od úmrtí, v Indii probíhalo vše s klidem. Zemětřesení v Indii v lednu 2001 pohřbilo na šedesát tisíc lidí. „Indové byli prosti jakékoli hysterie, jen normální smutek z nich čišel,“ vyjadřuje pocity z indického neštěstí Jaroslav Sedlák. Vzpomíná na lékaře z Dillí, který v předvečer neštěstí mluvil telefonicky se svou maminkou. Popisoval, jak vypadala ulice, jejich dům a kde by se maminka mohla nacházet. Když psi nalezli a označili mrtvolu, Indové ji odhrabali, polili hořlavinou a na místě spálili. V místních podmínkách tak dělali nejhygieničtější věc, kterou mohli vykonat.

„V Indii jsme zažili také jeden šťastný nález: stojednaletou stařenku. Když ji dostali ven, jen nevěřícně na vše hleděla z dřevěných nosítek,“ usmívá se český záchranář.

Indie byla obtížná především pro psy. I sedmiletý, tedy zkušený pes Jaroslava Sedláka získal v Indii nové zkušenosti, protože se tam pohybovalo velké množství zvířat. Kočky, opice, zebu, prasata a psi, kteří ho chtěli vystrnadit ze svého teritoria. Leželi na hromadě sutin, jež ještě nedávno byla jejich domem, a hlídali ji.

AKČNÍ SCÉNÁŘ

„Vypukne li zemětřesení, hlásím událost prezidentovi svazu a ten oficiálně podává zprávu operačnímu důstojníkovi IZS (Integrovaný záchranný systém, pozn. red.) a hlásí připravenost jednotky,“ vysvětluje Jaroslav Sedlák začátek průběhu akce. Poté musí záchranáři čekat, až zasedne rada bezpečnosti a dá pokyn k výjezdu.


Záchranáři se psy pátrající v troskách mrakodrapů Světového obchodního centra na dolním Manhattanu, které byly zničeny 11. září 2001 při teroristickém útoku.
Foto: ČTK    

Podle jejich rozhodnutí o počtu záchranářů sestaví ideální tým a hasičské nebo policejní auto je převeze na Ruzyň. Po přistání v postižené oblasti očekává záchranáře konzul, který zajistí automobil s vodou a další nezbytnosti. Poté jedou na místo neštěstí, do krizového centra, kde jim na základě prokázané atestace přidělí jejich úsek. Kolem šesté večer se vedoucí skupin opět scházejí v centru a podávají hlášení o nálezech v uplynulých 24 hodinách. Tři dny a dvě noci se jede nonstop, protože tehdy je největší šance na přežití. Přitom psovod musí odhadnout pracovní rytmus, který pes vydrží, to znamená například zařazovat krátké pauzy ve stínu. Dvacet minut v akci, deset minut pauza, během které je pes odložený ve stínu. Úkolem záchranáře není vyprošťovat těla, ale pouze označit místa, kde leží. Další práci udělají požárníci, kteří mají výbornou těžkou techniku. Mají i jemnou elektroniku k vyhledávání v sutinách – echolokátory, endoskopické sondy, které lze prostrčit skulinami.

Pro psy, aby nepropadli depresi, musí čas od času zařazovat antidepresivní program: ukrýt například někoho živého a nechat psy, aby ho našli. „Půjčovali jsme si k tomu účelu malé kluky, které jsme schovali. Psi měli radost z úspěchu a mohli dál s chutí hledat,“ zasvěcuje mě Jaroslav Sedlák.

NA DOMÁCÍ PŮDĚ

Počátek dějin českého záchranářství, které se zrodilo na podhoubí špičkové sportovní kynologie, lze zařadit do roku 1965, kdy se sesypalo chilské městečko El Cobre. Záchranář Rudolf Toman tam zasahoval se psem poprvé v naší historii. Jeho pes tehdy označil přes tři sta osob, což je fantastický výkon. Psa ocenila chilská vláda nejvyšším vyznamenáním. Toman poté vytvořil základy metodiky moderní záchranařiny.

Jaroslav Sedlák prohloubil Tomanovu teorii a sestavil současný český zkušební řád. Výcvik je velice těžký, protože je absolutním vrcholem kynologie. „Pro nás bylo španělskou vesnicí například vyhledávání utonulých ve vodě. Proškolili nás Američané, a za týden naši zkušení psi už velmi dobře pracovali,“ ilustruje schopnost českého týmu Jaroslav Sedlák.

VYCHOVAT PSA JAKO DÍTĚ

Výběru psa vhodného pro výcvik k záchranářství předchází studium rodokmenů. Vybírá se podle vlastností a pracovních výsledků rodičů. Povahou musí být pes vyrovnaného středu, to znamená sangvinik s pevnými nervy. „Z celého vrhu potom spíš pocitově vybírám, sleduji, které štěně na mě udělá nejlepší dojem,“ uvádí Jaroslav Sedlák. V osmém týdnu majitel štěně odebírá a začíná období výchovy, které v půl roce přechází v regulérní výcvik. Výchova je snad důležitější fází než výcvik. Křiknout povel umí kdekdo, ale aby pes radostně udělal, co po něm chcete, je podstatou celé přípravy. Pes to udělá jen v případě, že spolu máte dobrý vztah a maximální důvěru. Jak toho docílit? Úplně stejně jako při výchově dítěte, to znamená laskavým přístupem, když je hodný, a spravedlivým trestem, když něco provede. Trestem se rozumí zvýšení hlasu, plácnutí, nikdy ne brutalita. Jediné plemeno, které jakž takž snese tvrdší zacházení, je německý ovčák, ani u něj ale takto dosažený výsledek není spolehlivý. Křivdu si stejně nese s sebou a trvá velmi dlouho, nežli se napraví. Někteří psi zkoušejí být vůdcem smečky, proto musí v majiteli cítit vyšší autoritu, aby bylo jednou provždy jasno.

Výchova začíná nacvičením situace přivolání, štěkání na pokyn a nošení aportů. U štěněte musí vše vycházet z radosti. S aportováním úzce souvisí první pachové práce.

Z „VOŘÍŠKA“ ŠAMPION

Rasa není důležitá. Pro záchranářství může být vycvičen i voříšek. Německý boxer, plemeno, které Jaroslav Sedlák preferuje a sám chová, má podle něj obrovskou výhodu v tom, že vrozeně a bytostně miluje člověka. Nepotřebuje podsouvat žádné jiné motivy a má ohromnou radost, že někoho našel. Některým plemenům, jako je třeba erdelterier, je to víceméně jedno, potřebují výrazný motiv – odměnu.

Speciální výcvik pro hledání člověka probíhá s figurantem, který je prostě zahrabán. Metodika velí začínat na známých osobách, takže Jaroslav Sedlák například schovával své děti. Prostředí pro tréninky má být co nejpestřejší. Jiné je pro psa hledání v rodinném domku, než třeba v obchodním domě plném různých intenzivních pachů. Ve věku zhruba tří let může být pes připraven na zodpovědný zásah. Pro výcvik je třeba alespoň dvou hodin práce denně. K tomu víkendy a celá dovolená padne na mezinárodní a domácí kurzy a soutěže. Týden na sladké vodě, týden na slané, týden na lavinách, v sutinách…


Německý boxer je plemeno, které vrozeně a bytostně miluje člověka. Motivace jeho záchranářské práce je tedy zcela přirozená.
Foto: archiv J. Sedláka    

TERÉNNÍ VYHLEDÁVÁNÍ

Záchranáři ve svých regionech spolupracují s policií, hasiči a leteckou či vodní záchrannou službou. Kromě specializovaného vyhledávání ve vodě, sutinách a pod lavinou se jedná většinou o tak zvané terénní práce. Hledají většinou zatoulané lidi, kteří ztratili orientaci.

V popisu práce Jaroslava Sedláka je samozřejmě vyhledávání neživých těl i v Čechách. Psy je těžší naučit najít něco, co se nehýbe a zcela jinak zapáchá. Znamená to vštípit mu informaci – hledá se živý, ale i mrtvý. Přednost musí dát samozřejmě živým, což je pro psy naštěstí přirozené. Proto není rozlišen povel. Odlišná musí být jen reakce psa. Nad živým psi spontánně zaštěkají, nad mrtvým jen zahrabou a zalehnou.

Při výcviku vyhledávání mrtvol používají záchranáři chemické pachové tablety s označením „zraněný“, „čerstvě mrtvý“, „tři týdny stará mrtvola“. Ty rozpustí ve vodě, namočí v ní například tkaninu a schovají ji. Pro výcvik je teoreticky vhodné použít například vlasy, zuby odstraněné při resekci, kus tkáně. Z etických důvodů je však použití lidských ostatků problematické. Ideální je použití vlasů, které netlí a drží pach. Psi Jaroslava Sedláka najdou tělo až čtrnáct metrů pod vodní hladinou. Pach vzlíná směrem k hladině ve tvaru trychtýře. To ale jen v ideálně teplé a stojaté vodě. Zkušený psovod musí mít znalosti o vodním proudění a podle toho korigovat místo nálezu. Na vodní ploše se obvykle pracuje ze člunu. Pes leží na přídi a čichá po hladině, psovod křižuje po vodě a má na psu položenou ruku. Když ucítí svalové napětí, po kterém následuje krátké štěknutí, vezme psovod psa pryč a k podezřelému místu vyjede druhý, který musí nález potvrdit. Při pozitivním nálezu umístí psovod bójku, podle které se orientují potápěči. „Myslím, že jim dost pomáháme, protože oni tam skoro nic nevidí a orientují se prakticky jen hmatem,“ vysvětluje Jaroslav Sedlák. Pokud je terén potápěčům nebezpečný, stačí ve vymezeném místě natáhnout norné sítě a počkat, až tělo vyplave.

Během rozhovoru jsme se pohybovali v rovině témat emočně vypjatých, týkajících se smrti či záchrany ohroženého života. Jaroslav Sedlák nepůsobí jako nějaký tvrďák ani jako člověk s posunutým prahem citlivosti. Když se zmiňuje o psech, máte pocit, jako by mluvil o svých dětech. Nedokáže si prý život bez symbiózy se psem vůbec představit. To, že chtěl dělat špičkový výcvik psů, jej vyneslo na špici světového záchranářství. Česká republika je i díky němu mezi třemi nejúspěšnějšími týmy světa. Je zajímavé, že tuto zcela profesionální službu vykonává neplaceně a po pracovní době svého civilního povolání. Pokud odlétá zachraňovat do zahraničí, bere si dovolenou. Občas dostane Svaz záchranářů vybavení nebo žrádlo pro psy jako sponzorský dar. Jak sám Jaroslav Sedlák říká, je to koníček, který zcela pohltil jeho život.

ZÁCHRANÁŘSKÉ ZAJÍMAVOSTI


Foto: ČTK    

– USA, Švýcarsko a ČR se počítají mezi špičky kynologů-záchranářů s největší světovou tradicí.

– Dospělý pes vyžaduje nejkvalitnější krmivo, do kterého je nutné investovat minimálně 1500 Kč měsíčně.

– Každý kraj v ČR má svou Záchrannou brigádu.

– Členové Záchranných brigád nejsou profesionály a všichni mají svá civilní povolání.

– Ze členů Svazu záchranných brigád kynologů je vybírána zásahová jednotka, která vyjíždí do zahraničí. Ta spadá pod Ministerstvo vnitra ČR. Jaroslav Sedlák je vedoucím jednotky.

– Tři základní terény, ve kterých Záchranné brigády pracují: sutiny, laviny, voda.

– Původně záchranáři spadali pod rámec OSN, nyní pod Ministerstvo vnitra ČR.
Detailní informace o zkouškách záchranářských psů a plány soutěží jsou zveřejněny na adrese www.zachranari.cz

Category: 2002 / 03

„Ve čtrnácti jsem dostal kytaru. První píseň, kterou jsem na ni uměl zahrát, byla Massachusetts od Bee Gees. Když mi nešlo naučit se nějakou jinou, z lenosti jsem si složil vlastní. Dodnes to tak u mne funguje,“ tvrdí autor africko-českého hudebního projektu Jambala LUKÁŠ FIŠER.

Jambala v názvu vašeho CD, co to vůbec znamená?

Je to smyšlený název pro starý africký tanec. Když jsem hledal tohle slovo na Internetu, tak jsem jeho původ našel někde v Tibetu.

Jak byste výsledek projektu charakterizoval jednou větou?

Byla to tvrdá práce, která mě bavila.

A když ji rozvedete?

Protože jsem tady většinou vše nazpíval a nahrál sám, tak jsem to musel dotáhnout tak, aby to mělo parametry, které se dají vydat na CD. Řadu nástrojů jsem si musel pořídit, naučit se na ně hrát, vymyslet, co na ně hrát. Když to děláte sám, je to hrozně náročné. Často mi trvalo týden, než jsem vymyslel part kytary, a těch kytar tam v jedné skladbě hraje několik. Potom se ale ohlédnete za sebe, uvidíte nejen výsledek, ale i lidi, které jsem při realizaci v Africe i v Praze potkal, a říkáte si, že to asi nebyla náhoda.

Jaké bylo to vaše první setkání s Afrikou?

Psal se rok 1996, když jsem se poprvé dostal do Jihoafrické republiky s Pražským pouťovým orchestrem. Měli jsme koncerty v Pretorii, Johannesburgu a okolí. A právě tehdy jsem pojal myšlenku natočit tu album a využít spolupráci s místními hudebníky. Na Jambale tak hrají černí hudebníci z Johannesburgu a zpívá Khululiwe Sithole – známá jihoafrická popová zpěvačka, která byla dvakrát nominována na Cenu jihoafrického hudebního průmyslu.

To je pro našince tak jednoduché spolupracovat s africkou pophvězdou?

Není, ale tady jde právě o situace, kdy si říkám, že to vše kolem realizace Jambaly nebyla náhoda. V roce 1997 jsem se přes kamarádku z Prahy seznámil se starou dámou, která vedla velký černošský sbor v Sowetu a měla kontakty v hudební oblasti v Johannesburgu. Pomohla mi nalézt hudebníky i studio Inkwezi Steve Dwyera. Steve žije v centru Johannesburgu, hraje na saxofon a působí i jako hudební režisér. Od něj jsem dostal doporučení na zpěvačku Khululiwe Sithole Khulu. Osobnost, která procestovala celý svět, zpívala v muzikálu na Broadwayi, v USA dostala i zlatou desku za 500 000 prodaných CD, spolupracovala s Quincy Jonesem, v Evropě s Italem Tavinottim atd. Já ji ale poznal jako obyčejnou černou holku ve studiu v Johannesburgu u Jonathana Khunyho. Najednou seděla na židli proti mně, kousala do citronu a poslouchala moje představy…

Chtěl jsem, aby Jambala byla o cítění, „hudebním feelingu“. Khulu jsem proto poprosil, aby práci na Jambale nebrala jako nájemná sboristka. Řekl jsem jí, že mne zajímá její muzikantská fantazie a duše. Asi v tom momentě se jí nahrávání začalo líbit a mně taky. Napsal jsem jí anglická slova písniček, vysvětlil český text a ona pak přeložila anglická slova do řeči zulu. Takže na desce to, co zpívá v černošské řeči, odpovídá přesně tomu, co slyšíte v angličtině.

Jenže Khulu zpívá na desce taky v češtině. A dobře.

Když jsem chtěl, aby zazpívala česky, napsal jsem jí na papír třeba Yambala yede dhaaal…, ona zazpívala Jambala jede dál…, a bylo to. Lidé s dobrým hudebním sluchem se snadno naučí výslovnost. V Praze Khulu natočila česky spoty do dvaceti čtyř rádií asi za hodinu.

Jak to líčíte, vypadá to hrozně jednoduše.

V podstatě jsem vždycky něco v Africe natočil na cédéčko, přivezl to do Prahy a tady dotáčel další nástroje.

Ještě jsem to doplnil autentickými africkými přírodními zvuky. Výsledkem ale není jakýsi pokus o ryze etnickou africkou muziku, i když je to natáčeno tam, ale spíš spojení mých písniček s africkými hudebníky a s možnostmi jejich nástrojů. Kromě Afričanů v několika písničkách hrají i čeští hosté. Je to mezinárodní akustické album, ovlivněné zážitky a atmosférou, která tam na mě v přírodě padala.

Máte zkušenosti i s jinou africkou hudbou, kromě té jihoafrické?

Přiznám se, že jsem nikdy etnickou hudbu nestudoval a moje zkušenosti vyplývají jen z toho, co jsem tam slyšel. Rozhodně nejsem v pozici etnického folkloristy. Jižní Afrika je nejvíc industrializovaná z celé Afriky. Jsou zde místa, kde nepoznáte, že jste v Africe, a kousek dál už vstupujete do nekonečných pustin. Všechno se to promítá i do hudby. Narazíte tu na dobře známou, velice zkomercionalizovanou anglosaskou muziku, ale když se trochu zaposloucháte, vystopujete v ní africké prvky. Pak je tu bílá – búrská hudba, tu bych přirovnal k bavorské hudbě – jednoduché šlágry, a samozřejmě, že každá zdejší černošská národnost má svoji hudbu.

Jsou tu pořád tak důležité bubny?

Tahle oblast byla pro mne jako muzikanta největším poučením. Já jsem si doma nahrál nějaké písničky, tam jsem jim je pustil, a oni do toho začali hrát na bubny ten jejich houpavý rytmus, který se jakoby líně válí, ale vždycky se nakonec do taktu stihne. A to je to, co ve skutečnosti s jejich muzikou dělá divy. Když jsem pak třeba doma podle toho nahrával další nástroje, už jsem to nafrázoval jinak, než kdybych natáčel bez kontaktu s Afrikou.

Jak se Afričané staví k ostatním nástrojům?

Viděl jsem hrát velkou kapelu, z pěvecké a rytmické stránky i hraní na kytaru byla vynikající a těžko bychom ji doháněli. Na druhou stranu jsem slyšel jejich smyčcový kvartet a byla to legrace, protože to tahalo za uši, a hrozně. Přitom šlo o špičkovou kapelu. Všechno na ní bylo skvělé, až na ty smyčce. Na to je lepší Evropa.

Kam dnes kráčíš, lidová hudební tvorbo?

Lidová muzika vznikala ústním předáváním z generace na generaci a tím, že si to zpěváci zapamatovali, když to slyšeli, a zahráli to o kus dál. Folklor se postupně přenášel. Prohlédněte si třeba mapu Čech, jak tu hudba postupuje. Jak se hudba z Bavorska podobá hudbě z jihu Čech, pak o kus dál je to už zase jiné, tam postupuje směrem na Moravu a pořád se vám postupně mění. Nejsou tam žádné ostré skoky. Nejsou, pokud ovšem někdo někde nevytvořil dějinnou hranici, která po určitou dobu bránila kulturním kontaktům. Tehdy nebyly možnosti pro celosvětové šíření folklorní muziky, kdežto dnes ovlivňování hudebního cítění probíhá díky médiím velice rychle. A i ti černoši už hrají trochu podle toho, co slyší v rádiu a vidí na videu.

Nepovede to k mizení typických folklorních prvků, hudební rozdíly se postupně setřou a my nakonec nepoznáme, co je vlastně odkud?

Já si myslím, že právě naopak. Podívejte, třeba země jako Holandsko je na tom s folklorem velmi špatně. Nechali se převálcovat angloamerickou hudbou, ale teď tam vzniká zvláštní fenomén – velké dechové soubory, které zakládají mladí. Jakási reakce na třicetiletou masáž angloamerickým popem. Moravské dechovky, které tam dnes přijíždějí, mají kolosální úspěchy. I u nás lehce vystopujeme určitý posun. Přišla generace, která nezažila násilné protlačování folkloru za minulého režimu, kdy se právě takhle zrodil odpor k němu. Dnes je spontánní zájem o folklor od mladých a on se dostává tam, kde měl vždycky být. Co si zazpíváte v hospodě s lidmi? To, co znají všichni, a těžko to bude poslední flák od Goorilaaz.


LUKÁŠ FIŠER *1964

Absolvent strojní fakulty a Konzervatoře Jaroslava Ježka, postupně zaměstnanec odboru památkové péče, pracovník Národního technického muzea, vedoucí dramatického oddělení v domě dětí. Od roku 1989 hudebníkem na volné noze, v roce 1985 se stává nejprve členem, později kapelníkem hudební skupiny Pražský pouťový orchestr na pražské Divadelní pouti. Kromě hraní se živí psaním textů a scénářů. Jeho posledním „dítkem“ je africko-český hudební projekt Jambala.

Součástí tohoto článku ve velké verzi magazínu je CD „JAMBALA“ z edice „ZVUKY PLANETY ZEMĚ“, který obdrželi abonenti speciálního předplatného – informace na straně 145.

Category: 2002 / 03

Karnátaka leží v jihozápadní části poloostrova Přední Indie a svojí rozlohou (191 773 km²) a počtem obyvatel (45 mil.) se řadí mezi prvních deset největších a nejlidnatějších indických států. Indičtí geologové ji rozdělují na dvě části: menší západní nazývají malnád – hornatá země, větší východní vyvýšenině pokryté lávovými příkrovy říkají maidán, tj. plošina.

Karnátaka je především venkovským, zemědělským státem, kde je nezbytné zavodňování. Proto také neustále vznikají spory o vodu, kterou potoky pramenící v Karnátace odvádějí do sousedního Tamilnádu. Větším problémem však zůstává odlesnění velké části centrální a severní Karnátaky, které s sebou přináší problémy spojené s erozí půdy.


Většina Indů neumí plavat, a tak tato nádrž v Bádámi slouží jen k plavení buvolů.

RYBÍ UDIPI

Udipi člověka ničím na první pohled nepřekvapí – takové obyčejné město na pobřeží Arabského moře. Ale už na ten druhý si všimnete sušených ryb, rozložených všude kolem domků, a nádherně pomalovaných nákladních aut s kusy ledu na korbě. Sledujete-li pak nějakou Indku až k pobřeží, otevře se vám neuvěřitelný pohled na rybí tržiště a přístav, kam každou minutu přijíždějí rybářské loďky, naložené plody moře až po okraj.

Na břehu se to lidmi a barvami jen hemží a zpočátku má člověk pocit, že vše se tu děje naprosto chaoticky. Ale jako všechno v Indii má i toto hemžení svůj přísný řád. Rybáři (všichni to jsou muži) odjíždějí na svých lodích na moře a vracejí se s několika hromadami ulovených ryb a jiných mořských živočichů na palubě. U břehu pak svůj úlovek lopatou přeloží na podlahu rozlehlé haly, kde se nákladu chopí ženy. Ty si potom sednou kolem obrovských stříbrně se lesknoucích hromad a jako Popelky oddělují malé rybky, větší rybky, krevety, mušle… Roztříděné ryby pak putují do košů a ženy je na hlavách odnášejí. Něco se uloží k ledu, který je v těchto končinách velmi cenný, většina se však usuší.

A nad celým tímhle divadlem létají desítky ptáků, od těch nejmenších přes vrány a racky až po obrovské dravce. Krouží lidem tak pět metrů nad hlavou a využijí každé lidské nepozornosti, aby ukradli rybu z osamělé hromady, nebo dokonce z koše na hlavě odcházející Indky. V životě existuje asi jen málo podobných příležitostí, kdy je člověku dovoleno prohlédnout si takové obrovské dravce zblízka. Využíváme toho. Jak lehce a bez jediného mávnutí křídel nad námi krouží. A stačí zlomek sekundy a ocitnou se na zemi, popadnou rybu a zase se vznesou.

Rybáři nás zvou do loďky: „No jen si nasedněte,“ pobízejí nás, „bude to pro nás čest a všichni nám to budou závidět!“ A horečnatě nám podávají pomocné ruce, jen aby všichni viděli, že jsou to oni, kteří povezou na své lodi bělochy. Po cestě házejí do moře sítě, většinou je však vytahují prázdné. (Kde asi vyčarovali tu hromadu ryb, kterou přivezli minule?) Vysazují nás na ostrově svaté Marie, na kterém přistál Vasco da Gama. Bylo to jeho první setkání s Indickým subkontinentem. Máváme odplouvajícím rybářům. Cesta nás nakonec stála několik propisovacích tužek.

SVÍTÍCÍ MAHÁRÁDŽŮV PALÁC V MAISÚRU


Výrobek, nad kterým drží ochrannou ruku některý z bohů, se hned lépe prodává. V tomto případě je patronem reklamy na žiletky oblíbený bůh Ganéša.

Hlavním městem Karnátaky je sice Béngalúru, ale určitě nejkrásnějším a nejznámějším je Maisúr, město santalového dřeva. Při procházce ulicemi si vás získají podmanivé vůně vonných tyčinek, které se tu vyrábějí. Každá z nich je uválena ručně a zručná žena nebo šikovné dítě jich může stvořit až 10 tisíc za den.

Vonné tyčinky a sošky ze santalového dřeva však nejsou to jediné, co člověka v Maisúru okouzlí. Za pevnou zdí se tu totiž uprostřed rušného města skrývá honosný mahárádžův palác. Projdete k němu z ulice majestátní branou a otevře se před vámi úplně jiný svět. Pohádkový palác obklopený rozkvetlým parkem, několika domy a chrámy. Narazíte tu nejen na dvojici slavnostně pomalovaných slonů, ale i na pasoucí se dostihové koně.

Mahárádža ve svém sídle bydlí doposud, omezil se však na zadní část paláce. Ta přední je potom otevřena návštěvníkům, jimiž se to tu jen hemží. A všichni při prohlídce nádherných sálů obdivují pohádkové bohatství paláce, který se po požáru v roce 1897 opravoval plných 12 let a jeho rekonstrukce stála 4,2 milionu rupií.

Indové milují světýlka a všechno, co bliká. Proto si dovedete představit to vzrušení, když se jednou za týden, v neděli, celý palác rozsvítí několika sty tisíci žárovek. Tento slavnostní okamžik však netrvá dlouho. Za hodinu se dav smutně rozchází, protože další příležitost k pikniku pod širým nebem a k nevšednímu kulturnímu zážitku bude mít zase až za týden. Sjíždějí se sem rodiny z dalekého okolí, aby se při této slavnostní chvíli vyfotografovali. Této slabosti využívají obchodníci, kteří dychtivé návštěvníky na místě polaroidem vyfotí a obrázek (kde rozsvícený palác v pozadí není skoro vidět) jim hned za 100 rupií prodají.

Za návštěvu stojí i nedaleká tržnice, ve které se ovoce a zelenina neprodává na kila, ale na hromádky. Prodavači se tu totiž po ranním náporu zákazníků věnují rovnání svého zboží do pyramid, spirál a barevných obrazců.

CHAMUNDI HILL – VRŠEK RODINNÉHO BOHA


Smíření se životem, tolerance a odevzdanost, to jsou hlavní povahové rysy většiny Indů. Vše provázeno věčným úsměvem.

Kromě návštěvy muzeí, galerií nebo například velkého indického zábavního parku se může člověk z Maisúru vypravit na nedaleký kopec, který nese název Chamundi Hill. Stojí na něm chrám zasvěcený bohyni Chamundi, která byla rodinným bohem mahárádži. Jeho gópuram (vstupní brána) se tyčí do výšky čtyřiceti metrů a je vidět z širokého okolí.

„Capital City of Czech Republic? Prague!“ volá na nás asi tak devítiletý klučík, jakmile se kolem rozkřikne, odkud jsme. Ten malý špunt umí všechna hlavní města světa. Zeptejte se, na jaké chcete. Slovensko? Bratislava přece! A už nám po Chamundi Hill dělá průvodce a vypráví příběh o démonovi Mahishasurovi, jehož socha stojí na prostranství, kam přijíždějí autobusy. Mluví docela slušnou angličtinou. Naučil se to prý od cizinců, kteří sem jezdí. Procházíme kolem askety, stojícího na hřebíkách, míjíme žebráky, kterým se v ruce svíjí kobra. Náš průvodce pokračuje ve výkladu. Jaký je to šikovný a chytrý chlapec, říkáte si a dáváte mu veliký bakšiš. Třeba mu to pomůže a půjde tak místo shánění peněz do školy…

Jdete-li z Chamundi Hill pěšky dolů, narazíte asi tak ve čtvrtině kopce na sochu obrovského býka Nandina, který je se svými pěti metry do výšky jedním z největších v Indii. Každý bůh hinduistického panteonu má své vozítko (váhana), na kterém se přepravuje z místa na místo. A právě Nandin je takovým vozítkem boha Šivy. Z býka se tak stává symbol plodnosti. Ženy putují za touto sochou i zdaleka a věří, že projdou-li pod pokrčenou Nandinovou nohou, porodí svému manželovi do roka syna.

Velký bílý býk Nandin je také strážcem Šivovým, a býci se proto v Indii těší nemalé úctě. Jeho socha stojí v mnoha šivaistických chrámech, kde je pak vždy obrácena čelem ke vchodu do ústřední svatyně, aby měl Nandin svého pána vždy na očích. Nandin tak bývá uctíván společně se Šivou jako strážce jeho klidu, ale mnohdy i samostatně jako symbol Šivovy plodnosti. Nandin navíc nikdy nechybí na vyobrazeních hinduistické „božské rodiny“ – Šivy, Párvatí, Ganéši a Skandy.

Úplně na samém úpatí Chamundi Hill narazíte na drzé opice, které tu ze zaparkovaných motorek šikovně vytahují rozličné poklady a mrštně s nimi utíkají zpět na strom, kde je podrobují dalšímu zkoumání. Veselý pohled se tak třeba naskytne na jednu takovou „šikovnou“ opičku, která se z koruny stromu směje nešťastnému řidiči a posílá mu jeho technický průkaz dolů po jednotlivých listech.

BOLLYWOODSKÝ FILMOVÝ ZÁŽITEK

Jedna z přezdívek, kterou se pyšní mnohamilionová Bombaj, je indický Bollywood, protože filmový průmysl vychrlí asi 500 filmů ročně. Většinou to jsou muzikály a vždycky tam jde o lásku a spravedlnost. A Karnátaka od Bombaje není zas tak daleko, aby i sem tato natáčecí horečka nezasáhla. Filmy jsou většinou v řeči kannada a filmový hrdina je tu něco jako polobůh. Lístek stojí od 8 do 20 rupií podle toho, kde chcete sedět a jak dlouhou frontu jste ochotni stát. Peněz to v každém případě není tak moc, takže kina jsou nacpaná.


Podle barevného pojednání zvířat se pozná, kterého boha majitel uctívá. V tomto případě jde – podle tří bílých pruhů – o Šivu.

Přišli jsme před kino a stoupli si do fronty na lístky. Najednou se dav před námi začal rozestupovat a všichni nás s otevřenou pusou pouštěli dopředu. „Ale tenhle film není v angličtině,“ mile nás na tento drobný nedostatek upozornila nějaká slečna. „To nevadí.“ Její údiv se ještě zvětšil. „A vy rozumíte řeči kannada?“ „Ne.“

Přesto jsme děj pochopili, nebylo to zas tak obtížné. (Otec měl tři syny, a protože nebyli nijak zvlášť bohatí, museli všichni čtyři čelit mnoha problémům a nesčetněkrát obhajovat svoji čest, než dostali své vyvolené za manželky.) Po hodině a půl promítání byla přestávka. Film se najednou zastavil, na plátně se objevily tečky a otazník a všichni si museli neochotně deset minut počkat, jak bude napínavý příběh pokračovat. Popcorn nahradily buráky a kolu čaj s mlékem. A honem zpátky do sálu, který svými rozměry připomínal menší sportovní halu.

Srozumitelnost děje nám trochu zkomplikovala dvojrole hlavního hrdiny. Jeho postava otce se od postavy syna lišila jen pihou na tváři a více zakrouceným knírkem. Časem jsme však všechno pochopili a s úlevou jsme se mohli věnovat tanečním pasážím. Tančilo se nejen v nádherně zelené přírodě (jak dlouho ji asi tvůrci filmu ve vyprahlé okolní krajině hledali?), ale také v maisúrském Mahárádžově paláci a u černé sochy býka Nandina pod Chamundi Hill. Několik zlých hrdinů (kteří se poznali podle toho, že mluvili anglicky a nosili džíny) se během filmu polepšilo poté, co jim čestný otec promluvil do duše. Několikrát jsme si připadali hloupě ve chvílích, kdy se slovním hříčkám smálo celé kino. A jednou dokonce celé kino nadšeně tleskalo, pískalo a diváci vstávali ze svých míst, když se jeden ze synů nedal ponížit jakýmsi záporným bohatým hrdinou a důstojně odkráčel ze scény pryč.

Z kina jsme odcházeli po více jak třech hodinách.

KARNÁTAKA – STÁT, KDE SE O CHRÁMY ZAKOPÁVÁ


Většina z 45 milionů obyvatel Karnátaky jsou hinduisté. Navzdory tomu některé chrámy dnes slouží spíše turistům než místním.

Před patnácti sty lety v Bádámi, na severu státu, vybudovali Čálukjovci jedny z nejstarších hinduistických chrámů v Indii. Také další indické dynastie hrály svoji úlohu v historii Karnátaky. Byli to však Hójašálové, panující mezi 11. a 14. stoletím, kteří nejvíce poznamenali karnátackou kulturu. Nádherné chrámy v Bélúru a Halábídu jsou drahokamy indické architektury a svojí spletitostí a propracovaností sochařské výzdoby si v ničem nezadají se slavnými chrámy v Khadžuráhu.

V roce 1327 hinduistické město Halábíd přemohla muslimská armáda. Její vítězství však netrvalo dlouho a v roce 1346 bylo území připojeno k hinduistickému království Vidžajanagarskému, založenému v roce 1336 s hlavním městem v Hampi. Vidžajanagar dosáhl svého vrcholu v padesátých letech 16. století, ale v roce 1565 padl do rukou sultánovi a hlavním a nejdůležitějším městem se stal Bidžápur. Dnes je Bidžápur jen malé město, obklopené impozantními hradbami, plné nádherných mešit, které připomínají jeho slavné období.

BÁDÁMI, AIHÓLÍ A PATTADAKAL – VE STÍNU BÝVALÉ SLÁVY

„Město Vátápí měří v obvodu osm kilometrů a na západní straně je obtéká řeka. Půda v zemi je neobyčejně úrodná a dobře obdělávaná. Lidé jsou tu vysokých postav, jsou čestní a prostí, milují učenost a ochotně vypomohou každému, kdo se ocitne v nesnázích.“ Tak popisuje město Bádámi čínský buddhistický poutník S’an-cang v 6. století.

Bádámi je s jinými indickými místy nezaměnitelné. Uprostřed města se totiž rozkládá obrovská vodní nádrž, která byla vybudována v pátém století a v níž se zrcadlí okolní červené skály, poseté hinduistickými chrámy.

Je to velice chudé městečko – nemají tu ani pomeranče, ani ananasy, stěží seženete banány – zato opicemi a černými prasaty se to tu jen hemží. Cizince zde nepotkáte. A ti, kteří přijedou na prohlídku zdejších jeskynních chrámů, se rychle vracejí do pohodlí větších měst. Někteří se však do jeskyní ani nepodívají, protože vstup pro bělocha stojí pět dolarů (oproti pěti rupiím pro místní). Volnou vstupenkou však mohou být vaše náramkové hodinky, které ještě před pokladnou padly do oka hlídači těchto chrámů.

Ať už se dostanete k jeskynním chrámům jakýmkoli způsobem, čekají na vás čtyři umělé a jedna přírodní jeskyně, propojené řadou schodů. Jsou nádhernou ukázkou náboženské tolerance za vlády Čálukjovců, protože tři z nich jsou zasvěceny hinduistickým bohům, jedna je džinistická a jedna buddhistická. Je z nich nádherný výhled na město a na nádrž, lemovanou pilnými pradlenami a koupajícími se mohutnými buvoly.

Mezi druhou a třetí jeskyní jsou vytesané příkré schody vedoucí na vrcholky skal, na kterých stojí zbytky opevnění. Ty jsou památkou na dobu, kdy Bádámi sloužilo jako pevnost.

Půlhodinka natřásání v autobusu, a z Bádámi se dostanete do dalšího bývalého hlavního města zaniklé říše Čálukjovců – Pattadakalu. Protrpíte-li v autobuse ještě jednu půlhodinku (o silnici se tady totiž opravdu nedá mluvit), přijedete do Aihólí, nejmenšího, nejzapadlejšího a nejstaršího hlavního města čálukjovské říše. Ještě něčím se může tato malá vesnička pyšnit. Za zdí se krčí hinduistický chrám s půlkruhovým půdorysem, který je pravděpodobně jediný svého druhu v celé Indii.

Nádherná sochařská výzdoba všech chrámů v těchto třech městečkách byla inspirací pro pozdější hinduistické říše na jihu Indie. Její jedinečnou prohlídku však trochu kazí zjištění, že ceny za vstupy na jednotlivé objekty se jaksi vymykají logice. Pět dolarů do Aihólí a deset do Pattadakalu. Pro bílé, samozřejmě. Jak se však přestrojit za Inda, který má vstup skoro padesátkrát levnější?

HOJÁŠALSKÁ EROTIKA

Nedaleko města Hassan v jižní Karnátace stojí chrámy, z nichž se dá číst jako z knihy. (Jen kdyby to člověk dokázal!) Každý centimetr venkovních i vnitřních stěn je pokryt nekonečnou rozmanitostí hinduistických bohů, bohyň, mudrců a stylizovaných zvířat. Zaznamenány tu jsou hrdinské činy lidí i bohů, popsány události ze života hojášalských panovníků.

Ti zde panovali mezi 11. a 13. stoletím a dlouhou dobu vykořisťovali Čálukjovce, kteří tu žili před nimi. Říše zaznamenala velký rozkvět za vlády Under Bittiga (1110-52), známého pod svým pozdějším jménem Višnuvardhana, za jehož vlády také vznikly chrámy v Bélúru a Halábídu.

Přichází k nám malý klučík s plnými dlaněmi kamenných sošek. Jsou krásné a zase trochu jiné, než jaké jsme koupili na Chamundi Hill. Představa, jak těžký batoh bychom s sebou museli vláčet, kdybychom je všechny skoupili, nás odrazuje. „Tak je za něco vyměňte,“ radí nám neodbytný prodavač. „Nemáte třeba hodinky? Kalkulačku? Baterku?“ Je vidět, že tady už s cizinci jistou zkušenost mají, protože já „náhodou“ jednu kalkulačku s sebou mám. „Vyměním ji za tyhle tři sošky!“ „Tyhle tři?! To nemůžu,“ rozčiluje se klučík, „za jakékoli jiné, ale tyhle jsou dražší, daly mi víc práce.“ Tak nic. Odcházíme na prohlídku dalšího chrámu.

Hojášalové se dali v 10. století na džinistickou víru, ale už v 11. zase stavěli hinduistické chrámy. Proto najdeme v hojášalské architektuře jak chrámy višnuistiské a šivaistické, tak i džinistické.

Vycházíme z jednoho takového temného džinistického chrámu a přibíhá k nám náš malý obchodník. „Tyhle čtyři za tu kalkulačku, OK?“ A strká mi pod nos úplně jiné sošky, než jaké jsem si původně vybrala. „Ne. Buď tamty tři, nebo nic.“

Ze studia mnoha reliéfů na zdech chrámů je patrné, že za hojášalského období byl kladen velký důraz na tanec a hudbu, jejichž pomocí se vyjadřovala jak náboženská vroucnost, tak i světská radost. Tato doba byla také známá svým relativně velkým stupněm sexuální svobody a pro ženy znamenala možnost účastnit se veřejných záležitostí. (Ze stejného období jsou i známé chrámy v Khadžuráhu.) Všude se uplatňuje snaha o vystižení co nejkrásnější lidské, především ženské postavy plných tvarů, velkých ňader a širokých boků. Je veselé si představit, jak tyto indické chrámy asi musely šokovat předchůdce viktoriánské éry.

„Tak dobrá. Tyhle tři sošky za kalkulačku a 50 rupií k tomu!“ Jelikož nesmí cizince obtěžovat v chrámech, čekal na mě hned u východu. „Já musím přinést nějaké peníze, víš?“ Domlouváme se na kalkulačce a deseti rupiích. Jeho velké tmavé oči září. „Good business for you? Not for me,“ pronese ještě v rychlosti naučenou frázi, a pak už zvesela utíká za kamarády, aby se jim se svým úlovkem pochlubil.


Pro práci se do povozů zapřáhnou buvoli. Tento jednoduchý dopravní prostředek ale může sloužit také jako prolézačka.

DŽINISMUS

Kolem roku 500 př. n. l. vyrůstá z hinduismu nové náboženství, které má s buddhismem společnou nejen dobu vzniku, ale i podobné myšlenky. Je založeno Mahávírou, velkým zakladatelem. Mahávíra se narodil ve vznešené rodině, vedl normální život až do svých třiceti let, kdy se vzdal světa a stal se asketou. Po dvanácti letech dosáhl osvícení a dalších třicet let strávil šířením svého poselství po venkově, než ve smrti dosáhl mókši (duševního osvobození).

Myšlenky, které Mahávíra hlásal, vyrůstaly z nechuti podrobovat se dominantním kněžím, komplikovaným rituálům bráhmanů a kastovnímu systému. Džinisté věří v nekonečnost vesmíru, naopak odmítají názor, že svět je stvořen bohy. Stejně tak věří v reinkarnaci a v možnost duchovního osvobození. Džinismus je jedno z nejasketičtějších náboženství. Svým stoupencům doporučuje askezi jako způsob dosažení osvícení a učí laskavosti a soucitu se všemi formami života. Z tohoto důvodu jsou džinisté přísnými vegetariány, a někteří mniši si dokonce zakrývají ústa rouškou, aby náhodou nějaký hmyz nevdechli, a zametají si před sebou cestu, aby na žádného živého tvora nešlápli. Jejich chrámy jsou narozdíl od chrámů hinduistických tmavší, podpírané mnoha sloupy, jejichž tvar se nikdy neopakuje dvakrát.

Nové náboženství se rychle rozšířilo po celé Indii. Kolem roku 300 př. n. l. proniklo i do Karnátaky, kde se stalo náboženstvím několika vládnoucích dynastií a podstatným způsobem ovlivnilo rozvoj kannadské literatury. V současné době se k džinismu hlásí asi 4,5 mil. obyvatel, kteří žijí roztroušeně po celé Indii.

ŠRAVANABÉLGÓLA – MNICH BÍLÉHO RYBNÍKA

Dvě a půl hodiny od Bélúru leží městečko, jehož předlouhý název Šravanabélgóla znamená Mnich Bílého rybníka. Je to jedno z nejstarších a nejdůležitějších center pro džinistické poutníky. Z vrcholu kopce Indragiri Hill se tu totiž na všechny příchozí dívá kamenná socha Gómatéšvary, syna prvního tírthankary Ršabhy. Džinisté považují tírthankary za své dávné učitele. Tito světci dosáhli dokonalé vědoucnosti a vymanili se ze všech pout hmotného světa. Posledním, čtyřiadvacátým tírthankarou byl Mahávíra, zakladatel dnešního džinismu.

Na 614 rozpálených schodů vede k nohám obrovského, 18 metrů velkého Gómatéšvary. Boty však musí zůstat dole, a tak asi po půlce stoupání nevíte, máte-li si dříve masírovat bolavá lýtka, nebo foukat na spálená chodidla. A když poté zničeni vystoupáte až k nohám obrovského Gómatéšvary, který se svojí velikostí řadí k největším světovým monumentům svého druhu, pranic vás neutěší zjištění, že vaše hlava je stejně velká jako nehet Gómatéšvarova palce.

Každých dvanáct let se sem sjíždějí džinisté z celé Indie, aby společně oslavili svátek Mastakábhišékha. Za sochou je vztyčeno obrovské zdobené lešení, ze kterého je potom zkrápěna Gómatéšvarova hlava směsí mléka, šafránu a přepuštěného másla ghí, což vytváří iluzi zlatého deště. U nohou se mu pak během slavnostního průvodu nashromáždí tisíce kalíšků s kokosovým mlékem, jogurtem, ghí, banány, datlemi, mákem, mlékem, šafránem a santalovým dřevem. Na další oslavu svátku Mastakábhišékha nebudeme muset čekat tak dlouho. Konat se totiž bude už v roce 2005.


KARNÁTAKA


Mapa: Vladimír Žákovič

Rozkládá se v jihozápadní části poloostrova Přední Indie a svojí rozlohou (191 773 km²) a počtem obyvatel (45 mil.) se řadí mezi prvních deset největších a nejlidnatějších indických států.

Název Karnátaka pochází od tradičního pojmenování území s drávidským obyvatelstvem mluvícím kannadštinou, na němž vznikl později jihoindický stát Maisúr. Osvícený sultán Tipú, jehož otec se v roce 1761 zmocnil vlády nad Maisúrem, si uvědomil nebezpečí anglické kolonizace pro celou Indii a postavil se na hrdinný, leč marný odpor proti vojskům Východoindické společnosti. Byl zabit v roce 1799 a okleštěný Maisúr přešel pod svrchovanost kolonizátorů. V nezávislé Indii se pak stal Maisúr jedním ze svazových států. Úpravy hranic z roku 1953 a 1956 spojily všechny mluvčí kannadštiny a rozšířily hranice státu, přičemž mu poskytly přístup k moři. V roce 1973 byl Maisúru vrácen jeho původní název Karnátaka. Úředním jazykem je tu kromě hindštiny a angličtiny také kannadština, drávidský jazyk obohacený četnými slovy z maráthštiny, hindštiny a sanskrtu, jímž hovoří dvě třetiny obyvatelstva. Z ostatních jazyků se tu mluví telugsky, maráthsky, urdsky a tamilsky.

Category: 2002 / 03

Po příletu na mezinárodní letiště Indíry Gándhíové v Nai Dillí se imigrační úředník zeptal: „Jsi z Československa? Jak to tam u vás vypadá po rozdělení?“

„Myslím, že lidi nemají mezi sebou žádné problémy, jsme přátelé a byla to spíš politická záležitost,“ říkám na vysvětlenou.

„I my jsme s Pákistánci bratři, přátelé, jenom naše vlády to nechtějí pochopit,“ posteskl si smutně a výraz ve tváři prozrazoval, že to myslí upřímně.

Z LADAKHU DO KAŠMÍRU

Doba, kdy karavany táhly bez větších omezení po původních cestách údolími a podél řek, je nenávratně pryč. Novodobá historie vytvořila často logice odporující hranice, a tím se původní trasy cest změnily. Jednou z nich je strategická zásobovací cesta Leh – Šrínagar.

Krátké léto skončilo a je čas vydat se z městečka Leh dolů, do Kašmíru. Ze dvou významných cest do hlavního města Ladakhu je právě tato do Kargilu a Šrínagaru otevřená o měsíc déle. Do Manali je cesta průjezdná jen do října, protože potom v pětitisícových sedlech Tanglang La či Lačulang La zapadne sněhem. Vydáváme se stopem po teprve nedávno otevřené cestě, kterou uzavřeli v roce 1999 po vpádu islámských ozbrojenců ve snaze přerušit zásobování do této oblasti. Vojenská operace indické armády zatlačila vzbouřence zpět a v dlouhotrvajícím kašmírském sporu nastalo relativně klidnější období.

První část cesty údolím Indu je klidná. Jen přítomnost vojska dává cosi tušit. Nad klášterem Lamayuru svítí hvězdy, ranní slunko pak prosvětluje zvířený prach pod koly v sedle Fotu La. Snídáme v poslední buddhistické vesničce – v Mulbekhu. Před námi leží Kargil a začíná islám.

KARGIL


Běžný den na strategické zásobovací tepně Šrínagar-Leh. Fotografie je z blízkosti města Kargil, kde se linie příměří cesty téměř dotýká.

Město s nádechem nebezpečí. Linie příměří leží v horách na druhém břehu říčky. Občas sem „zavítají“ i pákistánské rakety. Nákladní auta i autobusy tu mají přestávku na cestě tam i zpět. Obyvatelstvo patří k šíitské větvi islámu, a na každém domě proto visí obrázky íránských duchovních vůdců Chomejního a Chameneiho, někde i rozesmátá tvář současného íránského prezidenta Chatámího. Vojáci převážejí na korbách stáda ovcí, po nebi občas přelétne ruská helikoptéra Mi-17. Většina indické vojenské techniky pochází právě z Ruska. Děti se smějí a chtějí se fotografovat. Rodiče je sem tam okřiknou.

Údolí za Kargilem se zužuje a na strmé svahy, za nimiž leží Pákistán, míří hlavně indických děl zakrytých maskovacími sítěmi. Ve vzduchu je cítit nervozita. Právě na nedalekém kopci Tiger Hill se odehrály jedny z nejtěžších bojů za poslední dobu.

Vesničky okolo Drásu připomínají filmy o Divokém západě. Dřevo-plechové domečky, telegrafní stanice a kolem sucho. Drás je nejchladnějším místem Indie, ale teď to ještě nepociťujeme. Je teplé sluneční odpoledne. Kolem nás projíždějí karavany aut a co chvíli nad námi poletují helikoptéry. Druhý den nás čeká úkol překonat třiapůltisícové sedlo Zoji La.

NA LINII PŘÍMĚŘÍ


Ochranka v akci. Tito chlapci ručí za bezpečnost ministra obrany regionální vlády severoindického státu Džammú a Kašmír během jeho návštěvy festivalu ve městě Leh.

Od sedla Zoji La vane chladný vítr a první vločky jemného sněhu dopadají na chladnou zem. Krátké horské léto skončilo a nad širokým údolím visí vůně přicházející zimy. Oranžové nákladní auto TATA zastavuje na parkovišti pod sedlem. Zde spolu s našimi sikhskými průvodci přenocujeme u vojenského tábora, protože dál se nedostaneme. Pro hustý provoz je cesta otevřená jen dopoledne. Vystupujeme z aut a s horkým čajem a chilli toasty jdeme ke stanům. Údolím vládne ruch. Vojáci ruší své pozice a stěhují se před nepříjemnou zimou. Všude se povalují kartonové obaly z dělových nábojů. Slunko pomalu zapadá za okolní hřebeny a v houstnoucí tmě svítí vzdálené plameny ohníčků. Směřujeme k nim a ohníčky ztrácejí svou romantiku. Jsou to obrovské hořící kupy obalů z munice. Armáda se před odchodem na jih rozhodla pro úklid. U jedné z nich se ohřívá skupinka vojáků. Velitel, indický kašmírský muslim, nám nabízí čaj, sušenky a mléko v tetra paku s nápisem For Defence Forces only. Vojáci vyprávějí o měsících prožitých v těchto nehostinných krajinách, kde se odehrál jeden z posledních konfliktů ve sporu o Kašmír.

Noc na korbě nákladního auta je chladná a světlo hvězd je zahalené mlhou. Dvě hodiny před svítáním nás všechny probouzejí. Rozespalý šofér několikrát prošlápne plynový pedál a auto kodrcá prašnou tmou po rozbité cestě. Studený vzduch proniká až do morku kostí, zatímco kolona podivných „motorových živočichů“ sjíždí serpentinami ve vyježděných kolejích špatné cesty. Strach z tušené hloubky pod námi je hustý stejně jako tma kolem nás. Ráno nás osvobozuje z fantastické hranice snu a skutečnosti.

ROZDĚLENÁ SKUTEČNOST

Na svazích postávají pastevci se stády ovcí. Čekají na auta, aby se i se stádem svezli do nížiny. Spolu s desítkami oveček nasedáme na korbu. Pocestujeme společně do jejich zimoviště v jedné z vesniček nedaleko Šrínagaru. Cestu křižují vojenské skupiny se psy a minohledačkami. Každý most i křižovatku střeží ozbrojená hlídka krytá pytli s pískem. Vesničky mi připomínají Zakarpatskou Ukrajinu. Dřevěné stavby osvětlují sluneční paprsky. V okolí Šrínagaru panuje pozdní léto. Pastýři kladou do mezer mezi korbu a zadní bočnici dřívka, aby si scházející ovce neporanily nožičky.

Ve Šrínagaru je stávka. Auta se tam nedostanou. Lidé na loďkách čistí jezero od vodních rostlin. Stařík s vnukem nám nabízí hausbót, my však s díky odmítáme. Za městem Anantnag stoupá autobus do hor. Naposledy se před námi otevírá pohled do široké rajské kotliny. Potom tunel a dlouhá cesta deštivou nocí do Džammú. Následuje Amritsar a cesta na druhou stranu. Vstupujeme do Pákistánu. I tam žijí lidé, ale většina z nich nikdy neuvidí svět na druhé straně. Rozděluje je nejen linie příměří – čára na mapě, ale i skutečnost…

SLOVA PROPAGANDY


Podzim poblíž sedla Zoji La. Armáda po sobě uklízí a vojáci se těší dolů na jih, na teplo a své rodiny. Vojna pro tento rok, jak věří, skončila.

Pákistánské časopisy jsou plné hrozivých zpráv z indické části Kašmíru. Indické zase přinášejí články o hrdinství svých vojáků, o mladé dívčině – pilotce lehkého bojového vrtulníku, či o celonárodních sbírkách pro vojáky v Kargilu. Konflikt v roce 1999 rozdělil celou společnost a rozšířil se i na území přesahující hranice Kašmíru. Na jihu při vzájemné hranici u Rann of Kutch sestřelila dvojice Migů indického letectva údajné protiponorkové špionážní letadlo Pákistánu, v němž zahynulo 14 osob. Trosky letadla dopadly na území Pákistánu, což vyvolalo bouřlivou debatu o tom, nad čím územím bylo letadlo vlastně sestřeleno. Situaci ztížil fakt, že od roku 1998 jsou obě země jadernými mocnostmi, disponujícími raketami se značným doletem. Lidé na obou stranách konfliktu tlaku propagandy podléhají. Přitom mnozí Indové sní o návštěvě rodin žijících v Pákistánu. Tam zase v čajovnách vysedává mládež a hltá očima tanečnice z indických filmů. Fotografie krásných indických hereček se našly i v kapsách mrtvých bojovníků na Tiger Hill. V jednom se ale jak Indové, tak i Pákistánci shodují: být politikem je dobrý byznys. A přitom v obou zemích, kde se horečně zbrojí, žije většina lidí v úplné chudobě.

KAŠMÍRSKÝ PŘÍBĚH

Historie Kašmíru – „ráje na zemi“, jak o zemi obyvatelé hovoří – sahá do třetího tisíciletí před Kristem. Připomíná se kašmírský klan Mahabharata. V dalším období se vystřídalo více panovníků, mezi něž patří Sandiman, Sunder Sen, či Nara. Kolem roku 250 před Kr. založil Ashoka Veliký město Šrínagari, nepříliš vzdálené od dnešního Šrínagaru. Králové se střídali až do islámské invaze v polovině dvanáctého století. O necelé století později následovala invaze Turků. V letech 1394-1416 za krutovlády vládce centrální Asie Sikandera zůstalo naživu jen 11 ze všech hinduistických rodin. Současný stát byl vytvořen dohodou mezi britskou Východoindickou společností zastupující britskou vládu a mahárádžou Gulabem Singhem v Amritsaru dne 16. března 1846. Britská nadvláda skončila 15. srpna 1947. Země se rozdělila na Indii a Pákistán, ale kašmírský vládce mahárádža Hari Singh se nerozhodl, na kterou stranu se má přiklonit. V říjnu pak byl Kašmír napaden pákistánskými ozbrojenci a jimi naverbovanými afghánskými paštunskými kmeny. Hari Singh požádal o pomoc Indii a podepsal dokument o vstupu Kašmíru do Indie. Krátce po podpisu dohody vytlačilo indické vojsko ozbrojence z velké části země. Koncem ledna 1948 byla ustavena komise Spojených národů pro Indii a Pákistán. Její úlohou bylo nastolit mír a vytvořit podmínky pro plebiscit o budoucnosti Kašmíru. Poslední den roku 1948 obě strany souhlasily s příměřím. Indie však ignorovala požadavek plebiscitu. A konflikt pokračoval občasnými šarvátkami. Po indicko-čínské hraniční konfrontaci o Aksai Chin rozmístila Indie nové jednotky podél hranic v reakci na pákistánskou mobilizaci. Vzájemné napadání vyřešila až Taškentská dohoda z 10. 1. 1966, konaná pod záštitou SSSR, která přinesla snížení vojenského napětí v oblasti. Na prosincovém summitu v roce 1985 byla dosažena dohoda o vzájemném zřeknutí se použití nukleárních zbraní, ale indický návrh na ukončení bojů v roce 1986 byl stažen, když Pákistán zrušil slib nepožadovat plebiscit na mezinárodním poli.


Ministr obrany přichází přednést projev na téma bezpečnosti v regionu. Na jeho vlastní dohlížejí ostřelovači z okolních střech.

Koncem roku bylo podél hranic rozmístněno 340 000 vojáků, ale později se strany sporu dohodly na 70procentním snížení. V červnu 1988 začali militantní kašmírští muslimové s krvavou protestní kampaní. Slibně vypadající situaci po mírových rozhovorech na Maledivách změnil nástup nacionalistické politické strany BJP v Indii k moci. V květnu 1998 uskutečnily obě strany několik nukleárních testů. V únoru 1999 se indický premiér Vádžpéjí setkal s pákistánským vůdcem Navázem Šarífem s cílem zmírnit napětí. V květnu téhož roku však napadli kašmírské militantní skupiny z Pákistánu Indii. Byl mezi nimi i určitý počet Afghánců. Na několika místech narušili LoC ve snaze zablokovat cestu Šrínagar-Leh. Indické jednotky za podpory letectva dobyly území zpět a Naváz Šaríf byl v říjnu po nekrvavém vojenském puči svržen generálem Parvízem Mušarafem. Situace se částečně uklidnila, ale napětí a ozbrojené konflikty trvaly. Unikátní kašmírský summit z července roku 2001 nedosáhl žádných výsledků a situace se opět vyostřila po bombovém útoku na parlament indického svazového státu Džammú a Kašmír. Při útoku zemřelo nejméně 25 lidí a přinejmenším dalších 75 bylo zraněno. K atentátu se podle agentury AFP přihlásila radikální islámská skupina Džajš-e-Muhammad, sídlící v sousedním Pákistánu. V prosinci loňského roku se tak napětí dále stupňovalo a na neklidné hranici umíraly desítky lidí. V době uzávěrky březnového vydání magazínu Koktejl končil summit Jihoasijského sdružení pro oblastní spolupráci v nepálském Káthmándú, na kterém došlo k formálnímu podání ruky mezi nejvyššími představiteli Pákistánu a Indie. Summit podle oficiálních sdělení „nesnížil ani nezvýšil napětí mezi oběma znepřátelenými zeměmi“.

„Vztahy se nezlepšily, ale také nezhoršily,“ řekl pákistánský prezident Parvíz Mušaraf. Summit byl poznamenán střelbou v oblasti Kašmíru, který dále vyhrotil vztahy mezi oběma zeměmi.

LIDÉ A LIDÉ

Hranice vždy rozděluje a vždy je někdo na druhé straně. Za linii příměří není vidět a kam není vidět, tam vznikají mýty. Indie má dnes s Pákistánem otevřený pouze jeden hraniční přechod Wagah-Atari na cestě z Lahore do Amritsaru. Ale provoz je tam i tak malý. Dostat pro Pákistánce indické vízum a stejně naopak, je složitou záležitostí. Před ambasádami čekají stovky lidí na pohovor s úředníkem. Počet každoročně vydaných víz je značně omezen. V pákistánské Krétě jsem potkal 17letého chlapce, syna státního úředníka. „Mým největším snem je vstoupit do armády a bojovat proti Indii,“ povídal. Odpoledne jsme strávili v jabloňových sadech jeho rodiny. Všichni byli pohostinní, jak je tu zvykem. Když však přišla řeč na Kašmír, dostal rozhovor zvláštní spalující jiskru a tváře lidí se rázem změnily. Na druhé straně v indickém státu Džammú a Kašmír žije i početná buddhistická populace. Vadí jim, že Ladakh nebo Zanskar, kde žijí, nemá vlastní stát v rámci Indie. „Když chceme něčeho dosáhnout, musíme to nejdřív prosadit ve vládě státu Džammú a Kašmír, což jde těžko,“ řekl mi ladacký horolezec Dawa z Lehu. „Bojíme se, že jednoho dne si indická vláda řekne: kašleme na Džammú a Kašmír, a my se ocitneme v Pákistánu. To by byl náš konec,“ dodal. S poukazem na další nebezpečí v podobě Číny.

Indičtí kašmírští muslimové jsou povětšinou pastýři a obchodníci. Jejich široce rozvětvené rodiny tkají koberce a ty pak v malých obchůdcích prodávají turistům a bohatým mužům z arabských zemí. Někdy se dá vydělat i přes tisíc dolarů za měsíc. Vedle toho pronajímají hausbóty v Šrínagaru nebo pořádají pro turisty výlety do hor. Často jsou při obchodování nepříjemně vlezlí a peníze pro ně znamenají víc, než je zdrávo. O kašmírské otázce hovoří neradi. Některým je to jedno, jiní by chtěli svobodný Kašmír bez Indie i bez Pákistánu. „Ale kdybych se měl rozhodovat, vybral bych si Pákistán,“ řekl mi mladý učitel z Kargilu. I na pákistánské straně existuje hnutí usilující o svobodu bez Indie či Pákistánu. V posledních letech byli někteří jeho členové zatčeni a uvězněni po protestním pochodu na Line of Control s hesly typu: „Žádná Indie, žádný Pákistán, chceme svobodný Kašmír.“

Žít mezi dvěma velkými státy, být součástí hry světové politiky je těžké. Hranice nemusí být na nejpříhodnějším místě, ale měla by být průchodná. Vyřešení kašmírského problému je v nedohlednu, i když bych ho lidem na obou stranách přál.


KAŠMÍR


Mapa: Vladimír Žákovič

ROZLOHA: 222 236 km²
POČET OBYVATEL: 8 500 000
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ: historická oblast a sporné území, rozdělené mezi Pákistán, Indii a částečně Čínu
HLAVNÍ JAZYKY: kašmírština, paňdžábština, urdština aj.
ETNICKÉ SLOŽENÍ OBYVATELSTVA: Kašmířané (54 %), Paňdžábci (25 %), Hindustánci, Tibeťané aj.
NÁBOŽENSTVÍ: muslimové (80 %), hinduisté

Category: 2002 / 03

„Podstata reality není na povrchu věcí a událostí, ale je vždy koncentrována v určité symbolické zkratce, v rovině spíše tušené a dodatečně uvědomované,“ říká ve své monografii malíř a psycholog Zdeněk Hajný. Snad ještě lépe než slovy tuto myšlenku vyjadřuje svými obrazy. Stačí se na ně v galerii Cesty ke světlu podívat – a v člověku se otevírá brána do podvědomí. Vesmírné galaxie se prolínají s niternými krajinami lidské duše, a to vše je umocněno změnou světla, hudbou a vonnými tyčinkami. Harmonie je slovo, které tu nabývá zvláštního významu a lze jej použít bez obav v kterémkoliv okamžiku. Psychotronici, mezi něž se Zdeněk Hajný také počítá, říkají, že tyto obrazy účinkují i nadsmyslově – mají léčebné účinky. Možná právě proto lze říci, že tušené nemusejí být v této galerii jenom krajiny.

Co pro vás jako psychologa znamená smích?

U mě smích spíš vyplývá ze situace, je to situační záležitost. Při pohledu, četbě, zhlédnutí nějakého humorného projevu. Myslím si, že smích je strašně důležitý pro vyrovnání vážnosti, na přeladění člověka. Myslím si, že vnitřní stav po smíchu je energeticky silnější.

Ono je více druhů smíchu. Kromě toho dalajlamovského to může být i smích ironický anebo zlý.

Ano, může být i smích, který je na hranici krutého žertu, až cynismu. Takový „tenký“ úsměv je mi velmi cizí. Ale smích od srdce je očistný. Proto se usmívají známé osobnosti buddhismu, ale i křesťanství. František z Asissi tím byl příslovečný.

Máte zkušenost s tím, že by vaše obrazy vyvolávaly smích?

Mohu říci, že když inkognito pozoruji návštěvníky galerie, dochází tam někdy k nějaké meditační komunikaci. Ti lidé se skutečně usmívají a odcházejí rozzářeni. Ta rozzářenost určitě souvisí s tím úsměvem, někdy vnitřním a nedávaným vnějškově najevo. Spontaneita je nejvíc vidět u dětí, jak zdravých, tak i handicapovaných, které jsou tu velmi často.

Překvapila vás v návštěvní knize nějaká poznámka od těchto dětí?

Takových zápisů je hodně. I dopisů, které od nich dostáváme. Je to vždycky velice upřímné a spontánní. Naposledy tu byla střední odborná škola Gemini z Brna, kde jsou děti, jež mají jisté handicapy, které ale nezabraňují vzdělávání. Vzpomínám si na děvčátko, asi patnáctileté, které mi jednou řeklo: „Pane Hajný, nevadí těm vašim obrazům, že je tu tolik bolesti? Přicházejí sem přece často lidé, kteří mají smutek nebo které něco sužuje?“ Zamyslel jsem se nad tím a ona odpověděla za mě: „To těm obrazům nemůže vadit. Ty obrazy mají tolik energie, že to negativní spálí.“ I přes svůj handicap tyto děti nádherně komunikují – mají totiž krásně rozvinutý vnitřní svět citů, intuice a fantazie. Má to jednu obrovskou výhodu a přednost – v upřímnosti. Nemůžeme je ovlivnit sugescí ani je nějak manipulovat. Jediné, co tu funguje, je stav jejich duše a připravenost díla se na tento stav napojit. Já říkám, že jsou lakmusovým papírkem objektivnosti působení uměleckých děl.

Píší v tomto duchu i do návštěvní knihy?

Vzpomínám na několik dopisů podobného druhu, kdy se nám lidé svěřují, že prožili těžkou krizi – například při ztrátě člena rodiny, někdy i dítěte. Ta matka byla v mezní situaci a napsala nám: „Děkuji za to, že jsem mohla zhlédnout vaši galerii, protože jsem získala jiný náhled na život, který mi dává oprávnění dál věřit a pokračovat. Zjistila jsem, že existuje dimenze vyšší než naše osobní starosti.“

Já bych se s dovolením vrátil do vašeho mládí. Když jste studoval vysokou školu zemědělskou, cítil jste v sobě už talent? Anebo to přišlo až později, při studiu na filozofické fakultě?

Ta první vysoká škola byla trochu z nouze ctnost. Otec v roce 1949 utekl do Kanady, a protože tenkrát děti mohly za své rodiče, když jsem si zažádal o studium medicíny a psychiatrie, bylo to bráno jako moje velká opovážlivost. Přesto se mi podařilo, díky statečným lidem, se dostat na vysokou školu zemědělskou. I když obsahově mi to nebylo blízké, naučil jsem se tam jednu důležitou věc – metodicky přistupovat k řešení problémů. Tříbit způsob úvah, vyznat se v problému. Ale jak vy říkáte talent, s tím se člověk asi rodí. Nutkavá potřeba kreslit u většiny dětí po určité době mizí – a u některých zůstává. U mě bylo zřejmě dáno, že touha kreslit, potřeba vyjádřit se výtvarně zůstala. Ale v šestnácti nebo sedmnácti letech jsem kreslil velmi realisticky. Maloval jsem zátiší, jablka, stoly, figurativní náměty. Už tenkrát jsem se zaobíral akty. Ale už tehdy jsem cítil, že ten tvar maluji z povrchu. Přestalo mě to, upřímně vzato, bavit. Měl jsem mnoho jiných zájmů – řadu lásek, létání na větroni…

Návrat k malování přišel s nějakým duchovním procitnutím?

To bych si dovolil říci, že také ne. Zhruba v těch čtyřiadvaceti letech, když jsem nastoupil zemědělskou praxi jako novopečený inženýr, jsem bydlel ve velmi skromném podnájmu v Berouně. Byla tam pouze postel, plechové umyvadlo a na chodbě dřevěný záchod společný pro podnájemníky. Moje tehdejší láska, když mi tam uklízela, říkala: „Podívej na tu plíseň na stěně. Měl bys tam dát nějaký obrázek.“ Tak jsem se v Praze podíval po cenách obrázků a zjistil jsem se smutkem v duši, že můj tehdejší plat, 820 korun brutto, nestačí ke koupi obrázku, který by se mi líbil. Tak jsem si koupil barvy, štětec, plátýnko, a namaloval jsem asi po sedmi letech pauzy obraz. Jmenoval se Strom života. Přítelkyně zajásala, protože se jí to líbilo, a já jsem se dál věnoval malířství.

Ale to nevysvětluje, jak jste se stal psychologem.

To byla taková kompenzace mého přání stát se lékařem psychiatrem. V době, kdy to už bylo politicky možné – v roce 1968 – jsem si podal žádost o studium na filozofické fakultě v Praze – a kupodivu jsem ve velmi přísném výběrovém řízení uspěl. Tehdy jsem učil na gymnáziu v Berouně a vedle toho jsem dálkově studoval. Souběžně jsem i maloval.

Za pár let, kdy jste opustil zaměstnání, jste se už věnoval jenom malování?

Ta dráha byla velice křivolaká, ale vždycky obsahově nesmírně zajímavá. Byl jsem jak účetním, tak hlavním ekonomem v zemědělských podnicích a zhruba po dvou letech praxe jsem vyhrál konkurz na místo pedagogického pracovníka na institutu Ministerstva zemědělství a výživy v Praze. Tam jsem působil zhruba od roku 1969 do roku 1971, kdy mě nabídla katedra pedagogiky vysoké školy zemědělské místo odborného asistenta. Tam už jsem byl jednoznačně zaměřen na estetiku a psychologii, předměty, které jsem i přednášel.

Jak byste charakterizoval svou roli na výtvarné scéně v Čechách? Napadá mě, že jste takový „popularizátor duchovna“. Zpřístupňujete široké veřejnosti věci a pocity, které by jinak mnozí lidé neviděli a neměli.

Mně se o tom velice těžko hovoří. Nejlepší vyjádření je od lidí, které obrazy zasáhnou. Když o tom mluvím, neříkám svůj názor, ale určité skutečnosti, jak je pozoruji v průběhu těch třiceti let, co systematicky maluji. Myslím si, že ten pohled se během let hodně různí. V mládí se každý student anebo aspirant v té dané oblasti kumštu snaží proslavit, být známý. Má před sebou mety něčeho, čemu se říká úspěch, popularita, známost. I já jsem sledoval tuto cestu. Obdivoval jsem Dalího, Kupku, Šímu, sbíral jsem knihy o nejvýznamnějších renesančních tvůrcích, zhlížel jsem se v technice, kvalitě. Postupným vývojem si ale člověk uvědomuje, že tu je ještě jiný rozměr – a to smysluplnost toho, co činí. Myslím si, že se to postupně přetavuje. Otázka touhy být oslavován se u mě velice podstatně změnila v to, že člověk má sice rád, když se napíše o galerii, ale ve smyslu informace. V této době je pro mě strašně důležité, aby mé obrazy člověka oslovovaly. Toho nelze docílit psaním článků, barnumskou reklamou ani medializací. To je pro mě to nejvýznamnější ocenění. Dříve jsem to bral jako samozřejmost, teď jako obrovskou poctu.

Když jste ze svého bytu udělal čajovnu a galerii, nepřišel jste tím o své soukromí?

Přátelé se mi smějí: „To je vrchol všeho, ty sis nechal pro sebe, přítelkyni Emu, maminku, dva pejsky a jednoho kocoura čtyři místnosti.“ Je to tak, ale mně to naprosto nevadí. Jsem rád, že místnosti, které tu jsou pro veřejnost, poskytují lidem radost. Návštěvám, handicapovaným a starým lidem, kteří sem mají přístup zdarma.

Jakými tématy jste se zabýval jako psycholog? Ovlivnilo studium nějak vaše životní směřování?

Zajímalo mě, kde jsou zdroje tvořivosti, kde je ukryt klíč k tomu, čemu se říká umělecká (ale i jiná) tvořivost člověka. To je nesmírně zajímavé téma a dodnes mě mimořádně interesuje. Řekl bych, že tu je zóna, která se vymyká běžnému posouzení psychologickými testy – byť jsou to testy zaměřené na tvořivost. Je tam velký problém, zdali takové testy mapují zdroje tvořivosti, anebo jenom ty výsledky. Hledal jsem, kde jsou v lidské mentalitě kvality, které utvářejí originalitu, neobvyklost, mimořádnost uměleckého zájmu – a to nejen výtvarného. Pokud se o to pokusíte, zjistíte, že ty nejexaktnější prostředky mapování většinou selhávají.

Bavíme se tedy o tématech, která se nacházejí na pomezí vědy a umění.

Zcela určitě. Ale je to také o tématech na pomezí toho, čemu se říká zkušenost, a toho, co naše smysly a poznání nejsou schopné postihnout. To je ta nejtajuplnější zóna – transpersonální, nadosobní. Myslím, že kořeny tvořivosti jsou společné vědě i umění. Věřím v nadosobní model tvořivosti, který vychází z principů, jež přesahují člověka a jeho racionální chápání. Talent a tvořivost v podstatě znamenají dar anebo milost. Přichází ze zón nejvyšších. Každý člověk, který zvažuje otázku tvořivosti, si musí uvědomit, že když tvoří, není to jeho výjimečnost, kvalita ani inteligenční kvocient, ale něco, co stojí nad tím.

Takže se dá říci, že člověk je odpovědný vůči svému talentu?

Jsem o tom přesvědčen. Talent, je-li dán do vínku, by nás opravdu neměl vést k pocitu nadřazenosti, ale spíše k pocitu o to většího soucítění k okolí a k hodnotám, které nás přesahují. Sebevětší chytrost člověka, není-li podepřena upřímností a ryzostí srdce, je velmi problematická.

Měl podobné názory americký spisovatel Robert Fulghum, když s vámi otevíral čajovnu?

Ano. Také proto mi byl velmi blízký. Pamatuji si jeho slova, která zazněla při otevírání galerie. Když svým sklíčkem zažehl krystal odrazem světla, řekl, že každý umělec není světlo ani jeho zdroj, ale je pouze úlomkem zrcadla, jehož smyslem je nasvětlovat tmavá místa v lidských srdcích. Stále vzpomínáme na jeho výroky a doufáme, že jsme se od nich během let neodchýlili.

Jednou ze společností, která vám v roce 1988 uspořádala velkou výstavu, je „Mezinárodní organizace pro výzkum života v kosmu“. Ten název vzbuzuje mnoho očekávání. Co tato organizace dělá?

Byli to zástupci vědeckých společností z celého světa. Patřili tam odborníci z NASA, vědci ze sovětské školy výzkumu, Indové, Angličané. Přední vědci z oblasti, jež se zabývá tematikou, kterou měli v názvu. Kongres se tehdy uskutečnil v Suchdole a trval tři dny. Měl jsem tam mimo jiné vystaven obraz Oblaka ticha, což je jeden z pěti obrazů, které nechci nikdy prodat. Začínala přednáška, kdy se hovořilo o významné tematice z daného oboru, a část vědců, převážně indických, prostě seděla před mým obrazem Oblaka ticha a meditovala.

Je vám blízký indický náboženský svět, takové to produchovnění všech sfér?

Je mi velmi blízký – byť jsem křesťan a římský katolík. Mírumilovnost u buddhismu nebo hinduismu je nám úžasným příkladem – třeba v soucítění se všemi živými cítícími bytostmi. Dodnes mě zraňuje, když vidím, jakým způsobem se jedná se zvířaty – ať už je to pes, kočka, anebo hospodářské zvířectvo. Ve sci-fi a různých úvahách se píše o tom, jak s námi asi bude komunikovat mimozemská civilizace. Proč se domníváme, že k nám budou přistupovat laskavě?

Ale jsou i opačné názory.

Ano, co kdyby ten proces navazování kontaktů s mimozemskou civilizací parafrázoval naše chování ke zvířatům? Co když my lidé potom budeme sloužit jako pokusné zvíře? To je paradox, který si uvědomujeme, až když to takovýmto způsobem srovnáme.

Máte raději homeopatii, anebo klasickou medicínu?

Já nepokládám akupunkturu, homeopatii anebo třeba ajurvédu za alternativu, za něco, co je moderní a módní, ale za něco, co je klasické. A naopak současnou medicínu pokládám za takzvaně moderní, kdy se někdy z nouze dělá ctnost a kdy se nepostihují příčina a souvislosti. Mám dojem, že klasika spočívá v tradici. A ta tradice není léčení jenom léky a chemoterapií, ale je to něco, co má oporu v indické a vůbec východní medicíně, která je starší, moudřejší a mnohem smysluplnější.

Takže můžeme říci, že to, co je označováno za alternativní životní styl, je v podstatě styl klasický?

Je to otázka hranic, limitu. Snaha být za každou cenu alternativní a volit jenom alternativní přístupy může být někdy vedena touhou odlišit se. Někdy je k ajurvédě, homeopatii, východní filozofii anebo taiči přistupováno módně – že se to nosí. Virgule se točí, obraz se přiloží a léčí. Je to rychlé, nepracné, nese to zdánlivě okamžitý účinek. Myslím, že to je chybný postoj, který je medvědí službou těmto velice důležitým přístupům medicínským i filozofickým. Nedivím se potom jisté části lékařů, která šmahem zavře bránu jakémukoliv přístupu, jenž nevychází z vědeckých exaktních metod. Já jsem bezvýhradně přesvědčen, že fenomény extrasenzorického vlivu existují, a doložím to i konkrétními důkazy.

Jaké důkazy máte na mysli?

To je možná nejzajímavější věc, kterou v galerii děláme. Jedná se o to, jak doložit nadosobní, transpersonální síly, které skrze nás procházejí. Podle mého soudu má tato cesta dvě možnosti. Jednak měřitelnost přímo této energie, a potom měřitelnost účinku této energie na organismus, který je této energii vystaven. Odpůrci, vědecky uvažující lidé, tvrdí, že pokud ten dotyčný ví, že je vystaven účinku léčitele, tak už je předem téměř jisté, že dojde k sugesci, autosugesci, k placebo efektu typu „víra tvá tě uzdraví“. Možná v tomto případě mají pravdu. Ale nemohou nic namítnout, když je obraz zastřen bílým plátnem anebo je jinak ukryt jeho očím a účastník experimentu vůbec neví, že se účastní nějakého experimentu. Je prokazatelné, že u toho člověka dojde v řadě naprosto objektivních ukazatelů ke změně jeho vnitřního psychologického ladění – dojde k výchylkám v tepu, dýchání, změní se potivost, kožní odpor, údaje elektroencefalogramu. Přístroje ukáží změnu, která je objektivně měřitelná.

Zažil jste někdy při podobných pokusech změny, které by byly vidět na první pohled?

Ano. Zvláštní je, že někdy ani nepotřebuji vědecké přístroje. Například na esoterickém festivalu v Bratislavě přišla na mou výstavu dvojice slepých manželů ve věku okolo pětatřiceti let. Byl jsem svědkem experimentu, kdy ti manželé s pomocí hole chodili okolo vystavovaných předmětů, měli vztažené ruce k obrázkům, ale nedotýkali se jich, a naprosto přesně popisovali, co na těch obrazech vidí. Tady je vyvýšenina, útvar hory, tady se svažuje, tady je něco, co se podobá andělu. Barva je modrá, tam je bílá…

To už se opravdu dostáváme za hranice známého „materiálního“ světa. Co vám říká například teorie Gaia?

Podobných teorií je více. Naprosto je mi to blízké, cítím to jako něco, co je zcela přirozené. Naším smyslem na této planetě je stát se její součástí, ne vládcem nebo pokořitelem. Čím více se bude naše lidská maličkost a povýšenost zároveň jaksi sebestřeďovat, vylučovat se jako významná entita, tím větší bude porušení zákonů kosmických a zákonů Gaia.

Vědci však namítají, že podobné teorie jsou spíš cosi jako romantická pohádka.

Je tu jedna malá a zároveň veledůležitá podmínka. Já si mohu tisíckrát opakovat, že jsem zrníčko písku. Aby ta cesta k pokoře mohla fungovat, musím být vybaven nejen intelektem, ale zároveň souznít i citem. Někdo namítne, že už to slyšel tisíckrát, ale já si myslím, že se to musí opakovat znovu a znovu – pokud s tím názorem rezonuji srdcem. Za celou existenci člověka a lidstva bylo napsáno tolik moudrých knih, tolik nádherných pravd ve všech vírách a vyznáních, ale když si kladu otázku, kolik z toho bylo zužitkováno do toho kadlubu, kelímku alchymické vnitřní proměny, tak mám-li se podívat na sebe a své vrstevníky, rozhodně to nepřevažuje. V tom je ta největší potíž – jak.

Jak najít cestu ke skromnosti?

Celý život se musím pálit o žhavou desku, abych došel k poznání. To je paradox našeho chování – připomíná to cestu laboratorní dešťovky. Ta správná cesta je vytýčena a je tu několik cest vedlejších. A my se někdy podobáme tomu červu, který aby šel tou správnou cestou, musí se pořád dopouštět těch odchylek. Vydá se tu odchylku prozkoumat, dostane ránu, a pak jde nějaký čas správným směrem. Jenomže rána pak odezní, jdeme ještě chvíli správným směrem, a po čase se zase musíme spálit. Připadá mi, že jsme pořád ve stadiu těch ran. Pozitivní změna nalezená pod vlivem traumatu je ve většině případů jediná pozitivní cesta naší vnitřní změny. Kladu si otázku – je možné tu vnitřní proměnu navodit jinak než těžkým úrazem, nemocí?

Není to tak trochu sisyfovský anebo prometheovský úděl – neustále ochutnávat jablko poznání?

Ano, možná proto jsem se ve svých pětapadesáti letech rozhodl vyzkoušet let na rogalu. Nebezpečí úrazu je sice varovné, ale zároveň pocit toho zážitku je tak silný, že někdy překoná rozumové i etické varování. Tak se mi stalo, že když jsem se octl ve vzduchu na rogalu, měl jsem nákoleníky na kolenou, na loktech fotbalové chrániče a letěl jsem. Dole na zemi jedna dáma volala na manžela přibližně mého věku na paraglidu: „Fanouši, slez z toho, máš doma tři děti.“ A když viděla mě, volala: „Člověče, slezte z toho, vždyť se zabijete.“

To se naštěstí nestalo.

Ale stalo se něco jiného. Fouknul vítr, když jsem byl z poloviny přikurtovaný k rogalu. Byl to poryvový náraz, který pomalinku rogalo natáčel. Ztratil jsem rovnováhu a spadl jsem na příčník rogala. Páteř trpěla a já si říkal: Ty vole, co blbneš! Zlomil jsem příčník a nalomil si tři žebra. Kamarád a instruktor Petr Tuček tam měl shodou okolností fotoaparát, tak mě fotil, jak tam visím jako Jánošík na žebru. Marodil jsem pár měsíců, bolelo to děsivě. Ale po dvou letech mi znovu otrnulo a zase jsem zvažoval, že tam vlezu – a to už mi bylo sedmapadesát. No a pak přišel den, kvůli kterému mě tady vidíte sedět se zlomeninou nohy v krčku. Jel jsem na kole – zvečera, za šera. Jel jsem opatrně, nicméně najel jsem na kolej, vymrštilo mě to a bokem jsem dopadl na beton. Mohlo to dopadnout mnohem hůř, mohl jsem být na vozíku, mohl jsem mít zlomeninu páteře, nicméně anděl strážný při mně stál. Dal mi ale pocítit, že riskuji příliš. Tak to odnáším. Nejméně na tři měsíce mám berličky a jdu opět do sebe.

Není ale riskování a riziko vlastní lidské přirozenosti?

Myslím si, že člověk může riskovat a zároveň být i dobrým člověkem. Je to náš sklon k dobrodružnosti. A tam se asi nikdy nezbavím toho, abych žil v bavlnce. Tam budou vždycky Ikarové i Daidalové. Ti, kteří budou experimentovat i s vlastním životem. Otázka ale je, pod vlivem jakých pohnutek to dělám, jakým způsobem ten život žiji. Pokud bych jednal jen se strachem, pak bych nemohl vycházet z domu, musel bych se pohybovat v bezpečí čtyř stěn, ale stejně bych se bál, že na mě spadne knihovna. Myslím, že sklony k dobrodružství tu budou pořád. Ale myslím si zároveň, že objevování svého srdce je to největší dobrodružství, do kterého se může pustit každý. Dokonce bych řekl, že to je náročnější než zkoušet létat na rogalu v pětapadesáti letech. A takové dobrodružství spočívá v tom, že člověk přenese svou pozornost ze sebe na někoho jiného. Věřím pevně, že možnost působení kumštu mi nabízí pocítit silný prožitek, aniž bych musel utrpět ten největší lidský pád – pád ze své lidskosti do záměrného směřování k nedobru.

To by byl docela dobrý konec rozhovoru. Ale ještě jsme se vůbec nedostali k malování a galerii. Jakým způsobem vznikla myšlenka, že tady v Křišťálové galerii člověk každým svým smyslem může pocítit něco, co vytváří celkovou harmonii?

Mám podobný názor, že nejúčinnější a nejčistší působení umění není v jednotlivosti určitého projevu – například hudby nebo obrazu. Jako psycholog to vidím v působení všech uměleckých vjemů souběžně. Když člověk vnímá všemi smysly, a nejenom smysly, ale i v té rovině mimosmyslové, tak to celkové prožití je mnohem silnější. Já si osobně myslím, že ten nejsilnější umělecký prožitek je dán skladbou – dojde k synestézii, umocnění, emočnímu násobku. V tom vidím směřování smyslu uměleckých děl. Proto se stavěly prehistorické chrámy, egyptské nebo mexické pyramidy. Takové stavby se stávaly součástí rituálu, který byl mnohosmyslový, transcendentální.

Proto i svatyně světla novodobé?

Já si myslím, že budoucnost galerií nespočívá v tom, že budou prezentovat obrázky na stěnách a intelektuálně debatovat se sklenkou vína nad uměleckým rukopisem. Umělecké dílo musí být především prožíváno. Pak je ten záznam, vryp sdělení mnohem silnější. Myslím si osobně, že to je jedna z cest, kdy budou galerie novodobými chrámy, které budou působit, aniž by se umělecký teoretik snažil za každou cenu vyložit, jak je to které dílo významné. My do jisté míry podceňujeme diváka, že se mu snažíme říct: Takhle musíš uvažovat, takhle to musíš vnímat. Jsou archetypy ukryté v naší přirozenosti – a pokud kumšt osloví archetyp, není zapotřebí slov vysvětlovačů, teoretiků.

Jak se vypořádáváte s nepříznivými soudy těch kritiků, kteří nejsou nakloněni vašemu způsobu uvažování?

Samozřejmě se naskytnou i lidé, kteří tomu nefandí, mají úplně jiný názor, a je to absolutně v pořádku. Umění musí pokrývat určité názorové spektrum. A budu-li já potlačovat určitou část spektra a říkat: To je jedině možný přístup, je to ta největší chyba, demagogizace a také určitá totalitnost v zamezení projevu ostatních. My se s tím v poslední době setkáváme také. Je to smutné, ale zjišťuji, že existují lobbistické skupiny v redakcích, médiích, v jejichž projevech už nejde o objektivní informaci. Někteří říkají: Když neinformovat špatně, tak neinformovat vůbec. I s tím jsem se setkal. A naopak ti jedinci, kteří podle jejich názoru odpovídají géniu toho teoretika, jsou adorováni a prezentováni všude. Oni tím neinformováním sice mohou poškodit na určitou dobu, ale nezamezí tak tomu, že si to lidé vzájemně řeknou – což je příklad naší galerie. Na druhou stranu ale platí, že příliš optimální podmínky také nejsou dobré. Kdyby vůči mé práci nebyly vzneseny kritické připomínky, kdož ví, jestli by se nestalo, že bych začal věřit tomu, že jsem tak dobrý. Z tohoto úhlu pohledu chápu i tak extrémní postoje, které se projevují i ve vyhrožování smrtí, atentátem, bombou.

To se opravdu stává?

Uvedu jeden z příkladů. Asi před pěti lety se křtila v divadle Ateliér na Smíchově moje třetí monografie. Uváděl to Vráťa Ebr, byl přítomen Štěpán Rak a celá řada přátel. Já jsem se trochu zpozdil, a když jsem přicházel deset minut před osmou večerní, vidím, že řada lidí se žene z divadla ven. Ptal jsem se pana vrátného, co se děje. Měl takový nepřítomný výraz a říkal, že je to asi pět minut, kdy volal anonym na vrátnici – vyřiďte Hajnýmu a tomu jeho cirkusu, že jestli do patnácti minut neopustí budovu, tak všechno vyletí do povětří. Volal policii, a nenašlo se nic. Za půl hodiny se pokračovalo, všichni hosté se vrátili a ten zážitek byl fascinující. Anonym vlastně stmelil společnost, která se tam sešla. Je to svým způsobem paradoxní pochvala, bizarní ocenění. Kdyby jim moje tvorba byla lhostejná, tak by se k tomu kroku neodhodlali. Podnítili mě k mému setrvání na této pozici. Přesvědčili mě, že jdu správným směrem. A svým způsobem za to, ač to zní trochu paradoxně, děkuji.


ZDENĚK HAJNÝ (60 let)

Svůj první imaginativní obraz namaloval v roce 1966. Prakticky od té doby zastává výlučné místo v českém výtvarném světě. Vystudoval vysokou školu zemědělskou, dálkově studoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1989 získal doktorát filozofie na téže fakultě. Do r. 1983 přednášel psychologii a estetiku na katedře pedagogiky v Praze. Téhož roku z vysoké školy odchází a věnuje se malířství jako povolání. Doma a v zahraničí měl doposud šestadvacet samostatných výstav. Jednoho z největších uznání se mu dostalo ve Varšavě na výstavě mladých v r. 1974, kde získal diplom poroty, a v SRN roku 1985, kde němečtí kritici přirovnávali jeho tvorbu k hudbě Richarda Wagnera.

V roce 1988 zjistil Zdeněk Hajný svou dispozici k léčitelské diagnostice a začal s patrně nejznámějšími cykly obrazů – Hledání světla a Cesty ke světlu. V roce 1994 spolu s americkým spisovatelem a pastorem Robertem Fulghumem otevřel duchovně orientovanou galerii „Cesty ke světlu“, v jejíchž prostorách poprvé představil projekt celostně působící syntézy obrazů, světelných objektů z krystalů, hudby a vůní s terapeutickými účinky. Zároveň s galerií založil stejnojmennou nadaci, sloužící kulturním, výchovně vzdělávacím a humanitárním činnostem. Prostor galerie byl vybudován z vlastních zdrojů po dvouleté přístavbě a rekonstrukci rodinného domu. Navštívily ji desítky tisíc návštěvníků, včetně významných osobností českých i zahraničních. Pro handicapované a staré spoluobčany je vstup do galerie zdarma.

V České televizi byl v letech 1995 a 96 uváděn sedmidílný film z obrazů Z. Hajného Krajiny jenom tušené s recitací R. Lukavského a meditativní hudbou. V roce 1997 byla uvedena hudebně obrazová fantazie Tichá noc, která byla v dalších letech rovněž reprizována. Lékaři a léčitelé používají Hajného obrazů k umocnění terapeutického účinku u svých pacientů a k navození zklidňující atmosféry v interiérech ordinací a pracoven. Japonská zpěvačka a skladatelka Yoshié Ichige ve svém celosvětovém turné s programem Starvoice – Fantazie hvězdné záře propojuje zpěv, hudbu, balet a projekci těchto obrazů. Doposud zhlédlo program publikum ve Vídni, Bernu, Mnichově, Basileji, Berlíně, Praze, New Yorku, Římě. Do roku 2006 má putovat po celém světě s poselstvím směřujícím k mravním a duchovním základům lidské existence. V neposlední řadě připravil také výtvarné realizace v římskokatolických kostelích Hustopeče u Brna, Vyšné Sliače u Ružomberku a Bešeňová na Liptovské Mare.

Categories: 2002 / 03, 2002 / 06

Dopolední slunce mne ostře píchalo do očí. Sjížděl jsem z kopce nad přístavem a pátravě hleděl na horizont. Kolem dokola se moře slévalo s oblohou. Již třetí den stejný rituál. Ranní cesta do přístavu, přecpaná čekárna se vzduchem k zalknutí, usmívající se úředník, dlouhé vyčkávání a nakonec stejná informace: „Dnes žádná loď, zkuste zítra.“ Spojení s pevninou bylo kvůli silnému větru a vysokým vlnám již několikátý den přerušeno. Před kanceláří dopravní společnosti se jako v předešlé dny netrpělivě srocovali lidé. Situace začínala být pro mnohé návštěvníky ostrova napjatá. I mně zítra odlétá letadlo. A to mě ještě čeká noční cesta vlakem z Chumphonu do Bangkoku. Jako kouzelný dědeček se ke mně v davu náhle přitočil pouliční prodavač jízdenek. Ukazoval prstem na ukotvený „high speed boat“ a ubezpečoval mne, že dnes skutečně vypluje. Dlouho jsem neváhal, hodil počáteční nedůvěru za hlavu a směnil pětisetbahtovou bankovku za umaštěný lístek.

10.02 hod. Do odjezdu zbývá ještě půl hodiny. Přístav znám již nazpaměť a navíc mám stále ještě pochybnosti o pravosti jízdenky. Jdu se proto raději rovnou nalodit. Nasedám právě včas, protože obsazuji poslední volné místo přímo proti kormidelnímu můstku. V tuto chvíli ještě netuším, jak výhodné je sedět uprostřed lodi a navíc pod střechou. Nemohu se dočkat, až loď vyrazí. Doufám, že když je teď plná, nic nám v tom nebrání. Po molu však přicházejí stále další a další lidé. Plavčíci s naprostou samozřejmostí odebírají jejich zavazadla a cpou je do podpalubí. Nervozita na palubě vzrůstá úměrně počtu cestujících. Mladý francouzský pár vedle mne naivně křičí: „Boat is full, boat is full.“ Jeho slova se mísí s jadrným anglickým „fuck you“, kterým prokládá svou mateřštinu trojice švédských pubescentů. S cigaretami v koutcích úst nakonec protestně opouští plavidlo a dožaduje se vrácení peněz. Kapitán v předstíraném klidu řídí nakládání dalších zavazadel a usazuje příchozí na podlahu. Sám pro sebe, či snad pro Francouze drmolí cosi o tom, že se plaví po moři již deset let a ví, kolik tato loď uveze. Během krátké doby není už kam šlápnout. Když už se atmosféra stává neúnosnou a nemá daleko k povstání na lodi Bounty, dává pokyn plavčíkovi k odvázání člunu. Hrdí Švédové na poslední chvíli naskakují také.

10.52 hod. Z batohu vytahuji fotoaparát a na památku si fotografuji lidmi přecpanou palubu. Opouštíme poklidné vody zálivu a vyrážíme na širé moře. Třímotorový člun okamžitě nabírá rychlost. Naposledy se mi naskýtá pohled na opálené a sebevědomé tváře turistů. V dálce na vlnách začínám registrovat „bílé čepice“.

11.02 hod. Narážíme v plné rychlosti čelně na první velké vlny. Člun chvílemi létá vzduchem a vrtule ve vysokých otáčkách kvílí naprázdno. Do vody tak padá z několikametrové výšky. Před každým tvrdým dopadem se snažím vzepřením na rukou ulevit trpící páteři. Ani by mne nepřekvapilo, kdyby se při těchto nárazech trup rozlomil.

11.12 hod. Vlastně ani nevím proč, ale snažím se vyfotografovat kapitána. Asi pro jeho nápadný silný zlatý řetěz na krku. Napadá mne při tom, že díky jeho váze by z nás šel ke dnu možná jako první. Francouz mé počínání komentuje slovy, že je to snímek pro policii v Chumphonu. Kapitán poznámku odbývá jen úšklebkem. Po chvíli však něco říká kormidelníkovi. Ten stáčí loď více doleva a snaží se najíždět na pěnící hřbety vln více z boku. Postarší Thajka zalezla pod lavici a objímá lýtko překvapené bělošky, sedící nad ní.

11.19 hod. O co méně loď skáče, o to více se začíná houpat. Poznávají to zejména cestující na obou koncích lodě. Poslední zoufalci se snaží vměstnat pod přístřešek doprostřed lodi. Navíc jde přes palubu spousta vody. Německy hovořící muž, kterého podle nápisu na triku tipuji na potápěče, si měří puls na levé ruce. Ještě aby ho tak ranila mrtvice. První cestující na přídi začínají zvracet.

11.21 hod. Zjišťuji, že fotografování odvádí mé myšlenky jinam. Zaháním tím vzpomínky na článek o námořních katastrofách, který jsem četl v letadle. Psalo se v něm, že za posledních deset let se potopilo vlivem silného větru a velkých vln přes pět set velkých námořních lodí. Na neštěstích měli nezřídka svůj podíl neschopní a hazardující kapitáni. Znovu si pátravě prohlížím našeho lodivoda. Malé lodě možná ani nikdo nepočítá. Nelze mu však upřít klid.

11.35 hod. Japonec v modrém triku již delší dobu svírá ruce v pěst takovým způsobem, že mu celé úplně zbělaly. Navíc téměř nepřetržitě zívá. Kapitán hodil do klubka lidí hrst pytlíků, neboť zvrací již téměř polovina cestujících.

11.44 hod. Vlny jsou stále hrozivější. Na základě zmiňovaného článku odhaduji sílu větru na šest stupňů Beaufortovy stupnice. Dobrý kapitán prý zvládne na větší lodi bouři o síle větru do 9. stupně. Slunce se chvílemi schovává za mraky. Plavčík začíná pod hromadou zavazadel v podpalubí hledat plovací vesty a hází je cestujícím. Ani výraz kapitána, hledícího upřeně na moře před námi, nevěstí nic dobrého a na klidu nepřidá. Kormidelník s krvavým bělmem je absolutně koncentrovaný. Aniž by pustil oči z moře před námi, občas spolu jen něco krátce prohodí. Zřejmě zvažují návrat na ostrov. Všichni jsme již na kost mokří a třeseme se zimou. Nebo je to strach?

11.47 hod. Japonec se náhle postavil na lavici a zvrací přes palubu. Vítr však nese zvratky zpátky na loď a její osádku. Člověk, který mi při naloďování připomínal akčního hrdinu Lundgrena, mu mlčky podává jeden z posledních igelitových pytlíků. Když se však snaží plný pytlík vyhodit ven, vrací se i z obsahem zpátky na loď. Nikdo nekleje, všichni už jen odevzdaně hledí do podlahy.

12.32 hod. Přistihuji se, jak koukám na hodinky několikrát za minutu. Touto dobou jsme měli už přistávat. Z ostrova na pevninu je to jenom něco málo přes sedmdesát kilometrů. Zřejmě jsme opustili severozápadní směr a míříme nejkratší cestou na pevninu, která je západně od ostrova.

12.35 hod. Japonec už přestal zvracet a zhroutil se kamarádovi do klína. Lidé z různých koutů světa, kteří se předtím ani neznali, se teď vzájemně objímají a dodávají si tak odvahy. „Lundgren“, který nastupoval na loď bezpečně sám, teď utěšuje na podlaze mladou blondýnku. Zjevně však bez vedlejších úmyslů. Ze švédských výrostků jsou jen třesoucí se děti.

13.06 hod. Již poněkolikáté si stoupám na lavici, abych viděl malým průzorem dopředu. Obloha je již zcela zatažená a viditelnost kvůli vodní tříšti mizerná. Stále země v nedohlednu, dávám pohybem hlavy na vědomí tázavým pohledům Francouzů.

13.24 hod. Na lodi zavládlo nadšení. Někdo zahlédl pevninu. Zpráva se šíří rychlostí blesku. Thajka vylezla zpod lavice a při pohledu na vzdálený pruh země sepjala ruce. Zřejmě děkuje svému bohu.

13.58 hod. Radost byla bohužel předčasná. Byl to jen malý ostrov. Ale i tak je nálada o něco veselejší. Navíc jsme zahlédli rybářskou loď.

14.16 hod. Tentokrát se už nemýlíme. Je to skutečně pevnina. Všichni stojí a upřeně hledí na tmavý pruh, jasně oddělující moře a nebe. Někteří dokonce slzí. Tak nějak jsem si vždy představoval atmosféru na Pintě, když se ze strážního koše po více než dvouměsíční plavbě ozvalo: „Země na obzoru!“ Mladá Thajka objímá vysokou Evropanku a cosi jí šeptá do ucha. Dělám poslední snímek na filmu. Expozici již pouze odhaduji, neboť expozimetr mi vypověděl službu. I tak je to div, že fotoaparát ještě vůbec funguje.14.47 hod. Někteří sedí zdecimovaní na molu a nechávají zklidnit žaludek. Jiní naopak rychle opouštějí loď i přístav. Snažím se osušit fotoaparát. Usmívám se na lidi kolem. Stejně jako ostatní jsem rád, že pro mne tyto nejdelší čtyři hodiny mého života skončily šťastně. Jen mne mrzí, že nemohu zachytit okamžik, kdy Francouz pokládá kapitánovi ruku na rameno a s úsměvem mu skládá poklonu: „Good captain, excellent

Category: 2002 / 03

Velká provizorní tribuna na břehu řeky Tonle Sap dosud zela prázdnotou, davy lidí se však již chystaly k velkým oslavám. Stovky tisíc jich přijely z provinčních měst a vesnic, aby na vlastní oči spatřili ohňostroje a 400 tradičních lodí. Král Sihanuk oslavuje 79. narozeniny, které se spojily s buddhistickým „Vodním festivalem“.

KLUB ZAHRANIČNÍCH KORESPONDENTŮ

Seděl jsem na horní terase FCC (Klub zahraničních korespondentů), posrkávaje studené australské bílé. V kapse pozvánku na královskou tribunu, před sebou knihu velkého vojenského fotografa Tima Page „Vykolejen v zahradě vítězství strejdy Ho“, ve které Page mimo jiné popisuje dlouhá léta, jež strávil hledáním hrobu svých přátel, novinářů, kteří byli zavražděni Rudými Khmery.

FCC, v minulosti místo, kde jsme si „lízali rány“ po nebezpečné práci v kambodžských provinciích, se nyní stalo další turistickou atrakcí, místem, které každý cestovatel prostě musí navštívit. Dosud vyzdoben černobílými fotografiemi z celé Indočíny, nabízí teď FCC mohutné a drahé novozélandské steaky, francouzská a australská vína, dokonce i dvacetidolarová trička s bílým psacím strojem na černém pozadí.

Dole před vchodem jako před lety žebrají mrzáci bez tváří a na provizorních protézách – oběti dlouhých válek, které po desetiletí otřásaly Indočínou. V prvním patře malý a skvěle zásobený obchod s knížkami nabízí kvalitní rozbory současných politických vůdců z celé oblasti, včetně kontroverzní knihy o samotném králi – „Sihanuk, král světla, král tmy“.

VODNÍ FESTIVAL

Z balkonu FCC je vidět jako na dlani řeka, po které plují obchodní lodě a vyzdobené khmerské kánoe.


Údajně se vodní festival slaví už od dob krále Džajavarmana, který proslul mohutnou bojovou flotilou.

Vodní festival je největší tradiční slavností v Kambodži. Oslavy se konají každý rok, tři dny za sebou; 14. a 15. den úplňku a první den „černého měsíce“ (říjen-listopad).

Podle místních legend sám Buddha vysvětlil tento festival jako díkuvzdání Preah Kung Kea (vodě) a Preah Thoranee (zemi).

Údajně se Vodní festival slaví již od dob, kdy khmerské Angkorské říši vládl král Džajavarman VII. (12. století), který se proslavil mohutnou bojovou flotilou.

Nejkrásnější pohled na řeku je z paluby či ze střechy malého prámu, který spojuje oba břehy mohutné řeky Tonle Sap, jež se před hotelem Cambodiana spojuje s věčným Mekongem.

U promenády Chragy Chaneva kotví velké staré dřevěné bárky, z nichž je krásný pohled na vyzdobený královský palác na druhé straně řeky. Posádky tradičních člunů (jde v podstatě o dlouhé kánoe angkorského stylu) tu trénují a odpočívají před očima zvědavého publika a obdivovatelů.


Kambodžané sledují dění na řece Tonle Sap ze svých plovoucích domovů. Takové bydlení je dosti rozšířené nejen v Kambodži, ale v celém jihoasijském regionu.

Posádky přijely ze všech koutů Kambodže. Během těchto slavnostních dnů předvedou krásu svých různobarevných krojů, rychlost lodí a eleganci pohybu při pádlování. Budou též mezi sebou soutěžit.

Zaměstnanci nevládních organizací zatím pilně rozdávají posádkám lodí 10 tisíc prezervativů. Přesvědčují muže, aby se po večerech raději zúčastnili kulturních akcí a vyhnuli se nevěstincům ve městě, které mají jedno z nejvyšších procent lidí nakažených virem HIV v celé jihovýchodní Asii.

Na obou stranách řeky, jejíž tok je v době deštů obrácen (teče směrem od moře k Velkému jezeru), se vaří místní speciality přímo na ulici. Lidé žijí a spí na nábřeží – všechny hotely a penziony jsou obsazeny. Přímo na promenádě předvádějí komedianti a hraje se divadlo. Na nábřeží je slyšet melodie, jež plyne z tradičních khmerských hudebních nástrojů. Mnozí lidé zpívají.

V celém městě se vybírají peníze – dary na údržbu chrámu a pagod. Osoby, které dary nesou, pak tvoří malé průvody, v jejichž čele vyhrávají kapely.

Před mohutným a krásným královským palácem vlají prapory všech barev a zemí světa a na zdech každé vládní budovy visí obrovské fotografie krále Sihanuka a jeho manželky – královny. Jsou to většinou fotografie z padesátých let, některé dosud černobílé.

MANŽELÉ MACBETHOVI

Tribuny se pomalu plní lidmi. Nejprve přicházejí hosté z nižší sociální vrstvy, pak se objevují vojáci a málo známá vládní garnitura. Kolem třetí hodiny odpoledne přicházejí členové parlamentu a generálové s rodinami. Všichni v bílém, těžká vyznamenání na prsou.


Ministerský předseda Hun Sen a jeho paní – pár, který zemi fakticky vládne.

Přestože je královský palác pouhých tři sta metrů od tribuny, nikdo přesně neví, kdy se monarcha objeví. V Phnompenhu je horko a dusno, kolem 35 stupňů. Král se od rána necítí dobře.

Kolem čtvrté hodiny odpoledne se konečně v královské lóži objevují členové korejské ochranky s detektory v ruce. Pokud jde o bezpečnost, Jeho Veličenstvo Sihanuk dosud nevěří svým vlastním lidem.

„Přeložím ti, co je vyryto zlatem na každé lodi,“ šeptá mi do ucha můj starý kamarád, který tu pracuje pro agenturu Reuters. „Hun Sen – ten nejúspěšnější, nebo Hun Sen, ten největší.“ Hun Sen je ministerský předseda, který se svojí paní zemi doopravdy vládne. Je tu v Kambodži jakousi šedou eminencí, mužem, který se vypracoval z aparátčíka Rudých Khmerů na pozici demokraticky zvoleného státníka.

„Hun Sen má rád lodě,“ pokračuje můj přítel. „Má však strach z vody, takže se řece vyhýbá. Většina lodí, které vidíš, byla postavena z jeho peněz – jedinou podmínkou je, že se musí na jejich boky vyrýt chvalozpěvy na jeho osobu. Hun Sen se nikdy Vodního festivalu nezúčastnil. To, že sem letos přijde, je důkazem toho, že má král na kahánku a Hun Sen se chce zase ukázat lidu jako de facto vládce.“

A opravdu. Dav byrokratů, státníků a vojáků se najednou pohnul. Všichni se uklánějí. Tisíce úsměvů. K velkým křeslům kráčí Hun Sen a jeho dosud krásná paní, které se tu za zády říká lady Macbeth.

Pár je vskutku impozantní. Stojím od nich jen několik metrů a Hun Senova manželka mě poznala (natáčel jsem s ní před dvěma lety rozhovor v královském paláci, během návštěvy japonského ministerského předsedy Obučiho). Usmívá se na mě a já, i přes velké výhrady, které mám k její minulosti, na chvíli odkládám fotoaparát a ukláním se jí.

„Ten nejúspěšnější“ usedá s ledovým klidem do svého červeného křesla. Pozoruje řeku a lodě, z nichž teď posádky hlasitě vykřikují své zdravice.


Podobizny krále Sihanuka zdobí v den jeho narozenin všechny významné budovy Phnompenhu, samozřejmě včetně královského paláce.

ŽIVOT STARÉHO KRÁLE

Pak přichází král a královna.

Hudebník, filmový režisér a básník, král Sihanuk je milován svým lidem. Zatímco všichni stojí se skloněnou hlavou, monarcha se skromně usmívá, dlaně sepjaté. Pak se hluboce uklání na všechny strany. Jemný to muž, jenž po dlouhá desetiletí stál v čele této rozpolcené a týrané země.

Snad žádný státník neučinil tolik politických kotrmelců jako Jeho Veličenstvo Sihanuk (s výjimkou několika východoevropských politiků).

Byl korunován již v roce 1941, když mu bylo pouhých 18 let. V roce 1953 vedl svůj národ v boji proti francouzské kolonizaci; o dva roky později se vzdal trůnu, aby se stal hlavou levicové, ale neutrální vlády, jež přežila až do převratu, který byl sponzorován Spojenými státy. K moci se tehdy dostal zkorumpovaný generál Lon Nol (více v připravovaném článku „Zapomenuté války“).

Sihanuk se spojil s tehdy malou bojůvkou, která si říkala Rudí Khmerové a jež proti Lon Nolově diktatuře bojovala. Rudí Khmerové se však během několika let zradikalizovali a v roce 1975 se chopili moci. Král Sihanuk se stal jejich zajatcem ve svém vlastním královském paláci. Během otřesné diktatury (Kambodža za vlády Rudých Khmerů ztratila téměř 2 miliony lidí) zahynulo i několik členů královské rodiny.

V roce 1979 vietnamská armáda osvobodila Phnompenh a zvůle Rudých Khmerů skončila.

Král Sihanuk se však postavil i do boje proti Vietnamcům. Po volbách v roce 1973 byl opět korunován.


Jeho veličenstvo král Sihanuk je svým lidem milován. A všichni se bojí chvíle, kdy starý monarcha navždy odejde.

Král přiznal mnohé chyby, jichž se v minulosti dopustil. Národ ho dosud miluje především proto, že od okamžiku, kdy byl poprvé korunován, vždy bojoval za nezávislost Kambodže, proti jakékoliv okupaci, jež přišla z ciziny. V rozvířeném moři politických vášní byl vždy symbolem alespoň relativní stability a rovnováhy.

Monarcha však trpí mnohými chorobami, včetně cukrovky a rakoviny, a je nejisté, kdo se po jeho smrti chopí moci. Trůn se v této zemi nedědí. O novém králi v souladu s ústavou rozhodne devítičlenná královská komise.

Mnozí občané Kambodže se obávají toho, že po monarchově smrti se neomezené moci chopí „ten nejúspěšnější“ – předseda vlády Hun Sen a jeho paní.

„Asi vás překvapuje, proč se slavností zúčastnilo tolik lidí. Mnozí se s králem přišli rozloučit,“ vysvětluje otevřeně policista, který střeží tribunu. „Lid si neumí představit život bez Sihanuka. Vládl naší zemi téměř šedesát let a máme strach z toho, co se s námi stane, až tu nebude.“

Mnozí Kambodžané měli slzy v očích, když král zapálil ohně na nábřeží hlavního města.

Monarchovy narozeniny byly oslaveny a Vodní festival oficiálně zahájen. Ohňostroj rozzářil oblohu nad Phnompenhem a stovky tisíc lidí se do ranních hodin toulaly ulicemi, poslouchajíce hudbu.

Většina z nich však mluvila o nejistotě z budoucnosti a o těžké minulosti této staré khmerské země. Ze všech nároží a budov se na lidi z plakátů usmíval jejich král, který teď po únavném večeru odpočíval ve zlatem zdobeném paláci. Starý král, který s tímto národem sdílel ty nejtěžší chvíle.

Category: 2002 / 03

Při pohledu z výšky člověk objeví mnoho věcí, kterých by si při běžném pozemském putování ani nevšiml. Krajina nazíraná s dostatečným odstupem mnohdy odkryje zajímavé tvary a místa, která v jejím reliéfu po lidské činnosti zbyla. Vypovídají o našem pobytu na povrchu této planety. Vytěžená torza kopců, meandry říčních přehrad, pavučina silnic, nitky elektrického vedení, šachovnice továrních komplexů a mosty. Ten, který je na dnešní fotografii, jsem skutečně poprvé objevil až při pohledu z ptačí perspektivy.

„Ukážu ti Hitlerův most,“ oznámil mi pilot. Netušil jsem, co má na mysli. Chvilku pátral pohledem, pak stroj naklonil a ukázal na vodní plochu pod námi. „To je ono,“ zkonstatoval. Zíral jsem na pahýl vystupující z lesů na břehu. Stál si tu bez zjevného smyslu. Přirozeným účelem mostů je spojit něco s něčím. Ten, na který jsem se díval, vedl od ničeho a končil uprostřed vodní hladiny. O „Hitlerově mostě“ jsem nikdy neslyšel. „Kde se tu vzal?“ ptám se pilota. „Zbytek z dálnice, co stavěli Němci za války,“ odpověděl s úsměvem, ale nic bližšího nevěděl ani on. I pojmenování „Hitlerův most“ znal pouze od kolegů, kteří tomu místu tak přezdívali. Nezbylo, než s pátráním po smyslu a historii tohoto místa počkat až na zem.

Souvislost podivného mostu a naší první dálnice D1, která mne jediná napadla, se záhy potvrdila. Její historie se k mému překvapení nezačala psát v šedesátých letech, ale mnohem dřív. Už v roce 1935 byl totiž vypracován projekt dálnice Plzeň – Zlín – Košice. Ta vedla relativně nejkratší cestou, a vyhýbala se proto Praze i Brnu. O něco později byl projekt přepracován a dálnice byla tentokrát navržena jako spojnice naší tehdejší západní a východní hranice. Vytýčená trasa spojovala města Cheb – Jindřichův Hradec – Brno – Nitra – Košice – Užhorod a Chust. Trasa, která byla nakonec v roce 1938 schválena, se přiblížila současné trase dálnice D1 a měla spojovat Prahu, Brno a Košice.

Do plánů na výstavbu ale zasáhla okupace. Po vzniku protektorátu Čechy a Morava a odtržení Slovenského štátu byla 2. 5. 1939

zahájena stavba prvního dálničního úseku u nás, mezi Prahou a Jihlavou, jehož součástí byl i most na fotografiích. Místo označované piloty jako „Hitlerův most“ přemosťovalo tehdejší údolí Sedlického potoka poblíž obce Borovsko. Stavební práce na nové dálnici probíhaly až do května 1942, kdy Němci usoudili, že stavební materiál je potřeba jinde, a práce zastavili.

Brzy po osvobození, 1. 10. 1945, byl sice vydán dekret o dostavbě dálnice, tentokrát v celém úseku Praha – Brno – Bratislava, začátkem 50. let byla ale stavba zastavena definitivně. Kromě jiných dokončených úseků zbyl z tohoto období i obloukový most přes údolí Sedlického potoka.

Až teprve v r. 1967 byla zahájena stavba nové dálnice s částečným využitím stávajících prvků dálnice původní z padesátých let. Mostu přes údolí Sedlického potoka, který se nacházel poblíž 62. kilometru projektované dálnice, se D1 ale vyhnula. Jeho smutný osud podtrhla budovaná vodní nádrž, zásobárna pitné vody pro Prahu, která mostní dílo zatopila do současné podoby. Právě ona byla hlavním důvodem odklonu nové D1 od původního projektu realizovaného ve čtyřicátých a padesátých letech.

I dnes si ale můžeme o původní podobě mostu udělat poměrně přesný obrázek. Prakticky totožný most z té doby, nacházející se na 76,5. km dálnice D1, potkal lepší osud a stal se součástí dnešní dálnice D1. Kapacitně již pro novou dálnici nestačil, a tak byl nad ním postaven ještě jeden, nový most. Jízdu po tom původním si ještě dnes můžete vychutnat, sjedete-li ve směru na Brno na 75. km (výjezd Hořice) z dálnice a vydáte se po okresce, která přes něj vede.

Tolik k historii této pozoruhodné architektonické zajímavosti. Odnikud nikam vedoucí a téměř zatopený most stojí ve vodách nádrže jako připomínka toho, že vše je pomíjivé. Většinou vás na konci této rubriky zvu k návštěvě místa, které vám na fotografiích přinášíme. Návštěvu „Hitlerova mostu“ vám však nedoporučuji. Leží totiž v ochranném vodárenském pásmu, kam je vstup pod pokutou zakázán.

SOUTĚŽNÍ OTÁZKA
Jak se jmenuje vodní nádrž, na které leží pozůstatek mostu z letecké fotografie?

Vaše odpovědi očekáváme do 15. dubna. Vylosovaný výherce obdrží videokazetu „Kolem světa s Dr. Stinglem“.
Category: 2002 / 03

Představme si imaginárního potápěče, který se vydá na strmou pouť začínající v nejhlubším bodě jezera Bajkal v hlubině 1637 m. Bude stoupat hlubokými, až 80 stupňů skloněnými svahy a podvodními kaňony, které byly kdysi řečišti pevninských řek. Pošlape po prahorních horninách, až nakonec uvidí modř oblohy. Pokud půjde nejkratší cestou na pevnou zem, vynoří se na ostrově Ol’chon, největším ze 30 bajkalských ostrovů.

GULAG V POUŠTI


Bývalý barák gulagu. Pokud se dřevo rozebere na topení, je to logické. Proč se ale pálí na místě?

Turistické kanceláře tvrdí, že na Ol’chonu je poušť. Představa písčité či kamenité pustiny rozprostírající se od obzoru k obzoru a zdobené vybělenými kostrami žízní udolaných bytostí je ve zdejších podmínkách absurdní. „Poušť“ totiž bezprostředně navazuje na největší zásobárnu sladké vody na světě a je ji možné přejít během několika desítek minut. Navzdory turistickým příručkám, jež chtějí vzbudit zdání „bezpečného nebezpečí“, stojí za to se tady zastavit. Je to smutná romantika. Malé písečné přesypy, ve kterých se snaží udržet semenáčky dřevin, jejichž semena sem přivál vítr. Les lemuje jednu ze stran „pouště“, druhou zdobí ruiny a spáleniště bývalého trestaneckého tábora.

„Gulag? Ten tady nebyl. Byl tady pracovní tábor, ale nebyli tady zavřeni političtí vězni. Ani cizinci. Jenom z Litvy, Lotyšska, Moldávie,“ zaznělo z úst jedné z ol’chonských žen. Měla pravdu. V době, kdy tábor zpracovával ryby, byly jmenované národy v područí velkého bratra, tedy nedílnou součástí Svazu sovětských socialistických republik. Jenže gulag není jen politický koncentrák, jak jej vnímá část současníků. Stejně tak jako kriminál byl a je eufemisticky zván nápravným zařízením, tak gulag je státní nápravný tábor – gosudarstvennoje upravlenije lagerej. Původně šlo hlavně o pracovní tábory, a to už od roku 1918. A levnou pracovní sílu potřebovali i na Ol’chonu, byť je tábor mladšího data.

Dnes jsou pozůstatky tábora likvidovány s důsledností až zarážející. „Místní potřebují dřevo,“ zní jeden z argumentů, proč jsou opuštěné baráky zdemolované, dřevo částečně spálené, částečně odnesené. Nejen v Rusku si každý pomáhá, jak může, takže rozebrání funkčních částí, jako trámů či veřejí, by bylo logické. A proč by se dřevěné části pálily na místě? A proč jsou ostatní části tábora zahrnuté, jako by měly nenávratně a hlavně co nejrychleji zmizet pod nánosem písku? Vtírá se myšlenka, že dřív, než se z ol’chonského gulagu stane poutní místo či turistická atrakce, by bylo dobré, kdyby nebyl. Neboť idea velké Rusi stále není mrtvá a ti, kteří gulagy stavěli či je svým mlčením podporovali, jejich přítomnost neradi vidí. Natož aby je zviditelňovali.

ZATRACENÉ MIKROKLIMA

Ol’chon má nejen podle turistických průvodců, ale i podle dlouhodobých meteorologických předpovědí zcela jiné klimatické podmínky než o pár desítek kilometrů vzdálená Sibiř. Základním poznávacím znakem je, tedy mělo by být, že skoro vůbec neprší.

„Otevřem další flašku,“ zaznělo v altánu nedaleko Chužíru, kde jsme se promoklí choulili do vlhkých bund a uvažovali, jak blbě se bude v tom mokru stavět stan. „Jo,“ rozhodl Karel, průvodce a znalec zdejších podmínek, a na důkaz své autority načal další stoličnou. „Tady neprší. Takže když prší, tak musí přestat.“ Bylo lepší se neptat kdy a zavdat si vodky. Princip zdejšího mikroklimatu je na první pohled jasný. Obrovská akumulace vody okolního Bajkalu slouží jako skvělý teplotní výměník. Dlouho mu trvá, než se voda zahřeje, na druhou stranu dlouho trvá jeho vychladnutí. Takže když se například ochladí a přiženou se dešťové mraky, teplotní rozdíl vzduchu nad jezerem je „zastaví“. Bíle načechrané kumuly je vidět denně, ale nad Ol’chon se dostanou velmi zřídka. Vyzbrojeni těmito informacemi jsme se zprvu těšili na písčité pláže a slunečné počasí. Jenže písek byl zvlhlý vlezlým dvoudenním mrholením a slunce o sobě dávalo vědět jen skrze mlžnou clonu. Ol’chon se chlubí průměrnými ročními srážkami 164 mm a na jihu ostrova dokonce jen 145 mm. Ty snad musely spadnout během těch několika dnů mrholení a silnějšího deště, který jsme tam zažili. „Prší,“ hlásila Iva, vylézající ze stanu na ranní službu. „To je to mikroklima,“ dodala tiše. Jenže i místní potvrdili, že něco takového tady už léta nepamatují.


Chužír byl kdysi rybářská osada. Slovíčka „byl“ a „kdysi “ smutně dokládají vraky lodí, které už na vodu asi nikdo nedostane.

Obyvatelé Ol’chonu s dlouhodobým deštěm moc nepočítají. Pokud začne pršet a nejde-li o krátkou přeháňku, zastaví se doprava mezi jednotlivými osadami, protože auta beznadějně zapadají do bahna rozježděných cest. Doprava není nijak zvlášť intenzivní a mluvit o pravidelném spojení má stejně „pravdivý“ základ jako tvrzení, že sojové maso je tradiční součást českého jídelníčku. Obojí možná jednou bude. Silnice jsou vymezené pásy vyježděných kolejí a jen mezi Chužírem a přístavištěm trajektu mají charakter cesty s autobusovou linkou. Jiné je to s cestami vodními, kde rybáři mají jediné omezení, totiž vlastní neznalosti. Sympatický Saša Kolesov, kapitán rybářského kutru, jenž nás měl odvézt z Ol’chonu, po první půlhodině plavby přišel s otázkou, která nás, suchozemce, zaskočila. „Máte mapu?“ Zapůjčili jsme mapu. Za dalších 20 minut dorazil s další znejišťující prosbou. „Co kompas? Kompas máte?“ Půjčili jsme kompas a nervózně čekali, co bude. „Kompas nefunguje,“ přišel pak jeden z rybářů s vysvětlením, proč nad mapou a kompasem dumali tak starostlivě. Bodejď by ne, vždyť v kabině je všechno kovové, včetně místa, kde měli položený kompas. Nakonec jsme zažili větší bajkalské vlny a menší nevolnost a zjistili, že rybáři opravdu znají jen svou loveckou trasu a plavbu pojali jako několikahodinové objevné dobrodružství, během kterého zabloudili.

NOTHOLCA OL’CHONENSIS


Na jedné straně průlivu největší ostrov Bajkalu, na protější Sibiř. Díváte se na místo, kde se Ol’chon nejvíc přibližuje pevnině.

Z přírodovědného hlediska by mohl ostrov přitahovat geology, protože dokumentuje vznik samotného jezera. Je na něm možno najít horniny z rozhraní druhohor a třetihor. Tehdy bylo území, dnes překryté vodní hladinou, suchozemskou pahorkatinou, na níž se hromadily zvětraliny s velkým podílem křemíku. Právě ty najdete hluboko pod bajkalskou hladinou, nebo na ostrově. Ovšem hledačům dávnověkého kamení nabízí Ol’chon další lahůdku. Zbytky sibiřského (ankarského) štítu, který pochází až z prahor. Bráno okulárem geologické optiky zkoumající hlubiny věků, tak poměrně před nedávnem, zhruba před půlmilionem let, došlo v rámci tektonických pohybů k poklesu pevniny na sever od Ol’chonu. To mělo za následek zatopení a vznik ostrova, který není od pevniny příliš vzdálen, leč suchou nohou už se na něj není možné dostat. To, že je zdejší oblast pod pevninskou kůrou činná, dosvědčují nejen teplé prameny, kterých je na březích i dnu Bajkalu několik desítek, ale i relativně častá zemětřesení. Že nejde o malé chvění, dokumentuje například rok 1903, kdy otřesy půdy dosáhly 8 stupňů Richterovy stupnice.


Ryby, ryby, ryby. Tentokrát nevykuchané a nad malým ohníčkem upečené.

Bajkal je celosvětově známý fenomén, který dal jméno kdečemu. Od vodky Bajkalky až po měkkýše rodu Baicalia, nemluvě o tady bezkonkurenčně nejlovenější rybě síhu bajkalském (nově síh omul Coregonus autumnalis migratorius), se kterým se na celém Bajkale potkáte ve všech možných úpravách. Dokonce i syrový, jen pár dní na sluníčku sušený a mírně zasmrádlý se považuje za zdravou stravu. Když se nám tohoto pohoštění dostalo, vzal jsem to jako výzvu vlastní odolnosti. „Nečichej k tomu a dokaž si, že na to máš,“ hecoval jsem se v duchu. Iva se svou porcí v ruce potichu mumlá: „To jsem ale statečná, to jsem ale statečná…“ Zvládli jsme to oba. Na pláži nedaleko Chužíru se nám dostalo praktické ukázky, jak zacházet s omulem. Plochý klacek se zasune mrtvé, nevykuchané rybě do tlamy, projde břichem až vyjde někde koncem ocasu. Klacík je plochý proto, aby se ryba neprotáčela. Pak se totiž zapíchne do písku a ryba se zhruba půl hodiny opéká u malého ohýnku. Dost mě překvapilo, že ačkoli došlo k perforaci vnitřností, nebylo to na chuti poznat.

Ol’chon býval místem pozorování nejvzácnějšího z bajkalských obratlovců – sladkovodního tuleně bajkalského Phoca sibirica. Něrpa, jak je tuleň na Bajkalu nazýván, v současnosti preferuje Uškaní ostrovy a na Ol’chonu se vyskytuje hodně sporadicky. Ol’chon je přece už příliš turisticky profláklý a příliš snadno přístupný.

Bylo by s podivem, kdyby se Ol’chon nedostal do pojmenování některého z živočichů. Mikroskopickému vířníku s jemným českým jménem šupinka (Notholca) se té cti dostalo. Přestože nemá český název, dalo by se její vědecké jméno přeložit asi takto – šupinka ol’chonská. Naše literatura udává celkem 14 druhů tohoto rodu, ale jen na Bajkale se jich vyskytuje dvaadvacet. Sledování přírodních poměrů se na Ol’chonu děje pořád, známá je meteorologická stanice na severním konci ostrova. Méně známé je, že vznikla na místě bývalé burjatské osady. Mys Choboj, který je nejsevernějším místem ostrova, má taky burjatské pojmenování, znamenající zub či kel. Možná proto, že tamní skála je z krystalického vápence, tedy světlé barvy. Pylové rozbory, které přírodovědci na Ol’chonu a v okolních částech Sibiře udělali, dokazují, že v této oblasti v minulosti převládalo vlhčí klima. Systém interpretace je jednoduchý. Pylová zrna jednotlivých rostlin mají různý tvar a uchovávají se mimo jiné i v jezerních usazeninách. Podle jejich množství (procentuálního zastoupení jednotlivých rostlin) se určuje, jaké klima převládalo v dané historické periodě. Pyl ze smrků dokazuje, že v glaciálu pokrývala území Ol’chonu tajga. Ovšem přírodovědné expedice na Ol’chonu pokračují. Dokazují to vědecké práce, jako například „Akumulace mutagenních cizorodých organismů“, jejichž výzkum probíhal mimo jiné na březích tohoto ostrova. Jiný, rusko-německý projekt zase zjišťoval možnosti ekologicky orientovaného zemědělství a vytvoření strategie trvale udržitelné turistiky na Ol’chonu. Bohužel je zatím turistická expanze neregulovaná a čím dál silnější. A hrozba vodky visí nad Burjaty, ostrovem, koneckonců stejně jako nad celým Ruskem.

PŘIJDOU ČÍŇANÉ A VŠECHNO NÁM SEBEROU


Rozložitá ruská duše si neláme hlavu, kam se železným šrotem. Možná proto, že tu není žádná výkupna. Tady mají jiné starosti.

Některé z archeologických vykopávek naznačují možné čínské osídlení této oblasti. Burjaté, kteří tady převažují, jsou příbuzní Mongolů. Ingrisivna Dalajevna je jednou z klasických Burjatek. Stařenka z dřevěnice, u které by člověk tak hluboký historický a politický přehled nečekal, věděla například, kdo je českým prezidentem. Většina ostatních Rusů, když už na to přišla řeč, znala nejpopulárnějšího Čecha – Karla Gotta.

„Měli jsme vlastní historii, ale všechno mizí. Tradice, víra. Přijdou Číňané a všechno nám seberou,“ prorokuje nástin možné budoucnosti. Přes veškerý přehled, který měla, se netajila s existenčními obavami z velkého bratra ukrytého za ještě větší zdí. „Nabídněte si,“ pobízela Ingrisivna, „mám tady vdolky s beraním masem. Měli mi přijet synové, ale nepřijeli.“ Její ochota a vstřícnost byla nesmírně příjemná. Jen fotit se nechtěla. „Stydím se za to, jak to tady vypadá.“ Je pravdou, že dřevěný domek byl pokřivený léty povětrnostní křivice a revmatem vlhkosti. Ale v koutě stál elektrický šicí stroj i přesto, že petrolejky naznačovaly, že elektřina do dřevěnice zavedená není.

„Vy se máte dobře. Máte demokracii i všeho dost.“ Vedle mísy vdolků stála konvička se smetanou. Jo. Máme se dobře, ale smetana má u nás jen něco málo přes 10 procent tuku. Tady se táhla jako jogurt a v porovnání s naší vypadala jako hustý sirup vedle vodnatého moštu.

V 15. století nebyl Ol’chon trvale osídlený, první památky na činnost Burjatů jsou o dvě století pozdější. Přesto se ale zájmu geografů nevyhnul. Při jedné ze svých poznávacích expedic jej roku 1643 navštívil padesátiletý Kurbat Ivanov. Ten na základě svých pozorování sestavil jednoduchou mapu Bajkalu a okolí. Historie Chužíru, dnes největší osady na ostrově, je relativně mladá. Osada byla založena r. 1939 jako závod na výrobu rybích konzerv. Dnes v okolí rezivějí vraky rybářských lodí a obec samotná nevypadá, že by prožívala svůj historický boom. Leč historické nálezy pod šamanskou skálou dokazují lidskou přítomnost už stovky let zpět. Není vůbec divu, že skalisko vybíhající do moře se stalo místem šamanského uctívání. Turista ho bere jako nádherný objekt k fotografování, pro Burjaty a jejich šamanskou víru v přírodní objekty se stal místem posvátného uctívání. Na něm se nechávaly drobné mince a látkové ozdoby, k nimž v posledních letech přibyly prázdné láhve od vodky. Možná vypité na zdraví duchů obývajících šamanský kámen.

Největší ze 30 bajkalských ostrovů Ol’chon má průměrné roční srážky 164 mm a na jihu ostrova jen 145 mm. Ostrov dokumentuje vznik jezera. Je na něm možno najít horniny z rozhraní druhohor a třetihor.
Mapa: Vladimír Žákovič
Category: 2002 / 03

Ve vesnici Gum Gum na ostrově Borneo v malajském státě Sabah žije Číňan jménem Tan Su Lim, který si nechává říkat Uncle Tan, tedy strýček Tan. Přede dvěma týdny jsem mu telefonoval, že přijedeme, takže nás už očekává.
Strýček Tan je jakýmsi guru všech dobrodruhů a přírodovědců, kteří navštěvují východní Sabah a chtějí v klidu a za levný peníz poznat místa, která jsou zatím málo dotčená civilizací. Tan pořádá výlety do několika vlastních základen na pobřeží a ve vnitrozemí.

STRÝČEK TAN
Strýček Tan je velice zajímavý člověk. Má širokou usměvavou tvář a velké břicho. Chodí zásadně oblečený do půl těla, jen se sarongem obtočeným kolem pasu. Nadšeně vypráví o bornejské přírodě a o svých aktivitách. Ukazuje fotografie ze svých kempů a slibuje, že uvidíme divoké orangutany, nosaté opice a spoustu dalších zvířat. Tan kromě činnosti ve své „cestovce“ působí i v několika organizacích zabývajících se ochranou přírody, je vládním poradcem, a vůbec se snaží o to, aby byly zachovány poslední zbytky původních biotopů na severním Borneu.
Životní filozofie strýčka Tana je dobře patrná z vysvětlení původu jeho jména. „Tan je staré rodové jméno,“ vysvětloval nám. „Su je generační jméno, které nosí všichni moji bratři, sestry, bratranci a sestřenice. V překladu je to kniha. A Lim, což znamená džungle, je moje vlastní jméno. Tato jména vlastně předurčila celý můj život. Byl jsem učitelem, knihkupcem a redaktorem ve vydavatelství. Ve všech profesích se tedy objevovala kniha. No a džungle se stala mojí životní láskou a osudem.“

KINABATANGAN
Druhý den ráno jsme navštívili světoznámou rezervaci Sepilok, což je rehabilitační stanice pro opuštěné a zabavené orangutany, kteří se učí žít v pralese. Po obědě jsme vyrazili mikrobusem k řece Kinabatangan.
Po dvou hodinách cesty mezi rozsáhlými plantážemi olejných palem jsme přijeli do vesnice Kampung Batu Putih na břehu řeky. Řeka Kinabatangan je nejdelší řekou severního Bornea a tady, více než 100 km od ústí, má šířku přes sto metrů. Přesedli jsme do dlouhé pramice s přívěsným motorem a vydali se po proudu. Zpočátku byly břehy řeky ještě obdělávané, ale po několika kilometrech se začaly objevovat vysoké stromy a menší úseky pralesa. První zvířata na sebe nedala dlouho čekat. Na bahnitých březích postávaly volavky, nad našimi hlavami přelétli první zoborožci, ve větvích jsme viděli několik makaků a na jednom místě vběhla do podrostu dvojice prasat vousatých.
Pralesy kolem řeky jsou zvláště bohaté na opice, kterých se tam vyskytuje osm druhů a některé ve velikých tlupách. Nejhojnější jsou makaci jávští (Macaca fascicularis). Jedna jejich tlupa se objevila přímo na břehu. Opice začaly skákat ze stromů a přebíhat písčinu. Náš lodivod zastavil u břehu a já se snažil počítat. Deset, dvacet, padesát, sto! Těžko odhadnout, kolik kusů měla tato obří tlupa. Jako ve snu jsme pozorovali nepřetržitý proud opic, velkých samců, samic s mláďaty na břiše a desítek opic nejrůznějšího stáří.
Kousek dál jsme ještě viděli makaky vepří (Macaca nemestrina), několik nosatých opic (Nasalis larvatus) a vysoko ve větvích dokonce i oranžově zbarvené hulmany kaštanové (Presbytis rubicunda).

KEMP PRO SILNÉ POVAHY
Náhle se klenba rozevřela a my jsme zírali na širokou klidnou lagunu lemovanou vysokými stromy, často rostoucími přímo z vody. Na druhé straně jsme propluli kouskem zatopeného lesa a byli jsme u cíle. Vyskákali jsme na břeh a hned se nás ujal mladík v červeném svetru, Adam. Z Adama se vyklubal inteligentní kluk, vynikající průvodce a znalec pralesa. Pro jeho nadšení a znalosti bych mu moc přál stipendium na nějaké univerzitě. Byl by z něj vynikající terénní biolog a nepostradatelný člen každé expedice.
Prohlédli jsme si základnu, která nese hrdý název „Uncle Tan´s Wildlife Camp“. Kemp skutečně není pro slabé povahy. Bydlí se v polootevřených chatkách na kůlech, jejichž jedinou výbavou je matrace a poněkud děravá moskytiéra. Vedle chatek je jídelna krytá pogumovanou plachtou a na druhé straně „koupelna“, to znamená zástěna se dvěma barely vody z řeky. Voda z řeky slouží i k pití. Kuchař ji však napřed dvakrát převaří, dezinfikuje tabletami a nakonec kalná voda pomalu překape přes velký keramický filtr. Poněkud bizarně působí volejbalová síť na hlinitém hřišti, na kterém v době naší návštěvy stála voda.
A všude kolem původní nížinný záplavový prales. Řeka a prales mají svůj rytmus. Období dešťů se shoduje se severovýchodním monzunem, který postihuje hlavně pobřeží, ale projevuje se i ve vnitrozemí. V té době se zvedá hladina lagun a zaplavuje rozsáhlé plochy pralesa. Nad vodou zůstávají jen říční břehy a nízké ostrovy. Neprší však stabilně každý den. My jsme navštívili řeku právě na konci tohoto období. Přes léto nastává období sucha, ale to neznamená, že by vůbec nepršelo. Hladina se sníží a z lagun vzniknou desítky izolovaných jezírek s bahnitými břehy.

NOČNÍ PRALES
Když se na kemp snesla rychlá tropická tma, prales se rozezvučel. Tisíce žab začaly kvákat, kuňkat, bučet, cinkat a skřehotat, a do toho se ozývaly cvrčivé hlasy hmyzu, skřeky ptáků a plačtivé houkání sov.
Za krátkého soumraku se v porostu konala výměna stráží. Denní druhy se uložily ke spánku ve větvích stromů a noční druhy, kterých je snad ještě více než těch denních, vylezly ze svých skrýší a připravily se k lovu, namlouvání, rozmnožování, a vůbec ke všem životním aktivitám.
I my jsme se po večeři nedočkavě vydali se svítilnami po úzké blátivé stezce mezi stromy. Čvachtali jsme v blátě, klouzali po mokrých kořenech a snažili se ve světle čelovek spatřit noční živočichy. Noční obyvatele pralesa není vůbec snadné objevit. Věděli jsme, že se v okolí kempu vyskytuje vzácný nártoun západosundský (Tarsius bancanus). Podivnou poloopičku s obrovskýma očima se nám však nepodařilo objevit. Stejně tak jsem si mohl oči vykoukat do větví keřů, kde jsem čekal některý z druhů hadů chřestýšovců rodu Trimeresurus, ale ani na ty jsem neměl štěstí. Musel jsem se spokojit se žábami, které zde zastupovaly desítky druhů skokanů a žabek čeledí Microhylidae a Rhacophoridae. K posledně jmenovaným patří i pověstné létavky, tedy žáby, které mají zvláště dlouhé prsty se širokými blanami mezi nimi. Při skoku z větve je roztáhnou a jako na čtyřech malých padáčcích přeplachtí vzdálenost i několika desítek metrů. Jedna z nich, létavka pardálí (Rhocophorus pardalis), která žije jen na Borneu, nám dokonce přistála na zábradlí naší chatky.
Nejčastěji jsou ve večerním pralese vidět bezobratlí živočichové, z nichž někteří jsou velmi bizarní. Platí to například o mnohonožkách, které mají jednotlivé články těla ploché a kryté pevným pancířem. Ve škvírách mezi kořeny a pod odchlíplou kůrou číhají mohutní černí a nazelenalí štíři rodu Heterometrus, na kmenech stromů sedí velcí pavouci a podivní bičovci. Na větvičkách a v listí podrostu pak lze se štěstím objevit skvěle maskované strašilky, pakobylky a kudlanky.
Po večeři nás Adam zavedl za tábor a posvítil do tmy. V kuželu svítilny se objevila dvojice velkých divokých prasat vousatých (Sus barbatus). Tato prasata se na první pohled liší od našich divočáků. Jsou podstatně větší, mají vyšší nohy a jen krátkou rezavou srst. O to nápadnější je jejich hlava s kožními výrůstky a dlouhými štětinami, které tvoří opravdu dojem značně neupraveného plnovousu. O chvíli později kemp navštívily dvě cibetky, jejichž oči modrozeleně svítily ve světle baterek.


Rezervace Sepilok na Borneu je jedním z míst, kde se opuštění a zabavení orangutani znovu (nebo vůbec poprvé) učí žít v pralese.

MEZI OPICEMI
Ráno mě z tvrdého spánku vzbudilo klepání na chatku a Adamovy výkřiky: „Morning safari! Morning safari! Michale, jsou tady orangutani!“ Tato zpráva mě opravdu okamžitě probrala. Rychle se oblékám, připravuji fotoaparát s pětisetmilimetrovým objektivem a stativ, protože je opět pod mrakem a řeku ještě halí ranní mlha. Adam mě vede za chatu a ukazuje do koruny vysokého stromu hned za kempem. Něco se tam hýbe. Po chvilce se rozhrnují větve a já mezi nimi vidím jedno z nejvzácnějších a nejohroženějších zvířat světa, impozantního lidoopa, kterého jsem tak toužil vidět ve volné přírodě, orangutana bornejského (Pongo pygmaeus pygmaeus). Je to dospělá samice a zakrátko se nad ní objevuje i mládě. Orangutani jsou daleko klidnější než polodivoká zvířata v Sepiloku. Pohybují se pomalu, vláčně, přesouvají se z větve na větev a je až s podivem, jak se udrží i na tenkých větvích a liánách. Když najdou pohodlnou větev s chutnými listy, zastavují se a beze spěchu se krmí.
Nakonec se ještě na druhé straně koruny objevuje mohutný samec. „To je macek! Ten má břicho jako strýček Tan!“ hodnotí jeho vzhled Adam, směje se svému vtipu a znovu vybízí k odjezdu na ranní říční safari. Nedá se ovšem stihnout všechno, takže odmítám a raději stojím pod stromem a fotografuji řadu snímků, i když světlo je mizerné. Není jisté, že ještě orangutany uvidím. Při pobytu v kempu a lodních vyjížďkách do okolí jsme však měli na orangutany veliké štěstí. Během čtyřdenního pobytu jsme jich viděli celkem sedm!
Odpoledne nasedáme s Adamem na malou loďku, Adam pádluje a objíždí s námi lagunu. Hladina je klidná, leskne se jako zrcadlo a na ní se odrážejí okolní stromy. Adam ukazuje dopředu a my vidíme dlouhý, jakoby hadí krk s dlouhým zobákem, neslyšně brázdící hladinu. Je to anhinga rezavá (Anhinga melanogaster), velký elegantní pták skvěle přizpůsobený k lovu ryb, které při potopení harpunuje svým štíhlým zobákem. Anhing jsou na laguně desítky. Skoro z každého místa vidíme nad hladinou i několik krků, další si suší roztažená křídla na pahýlech stromů čnících z vody. Na stromech kolem laguny sedí bílé volavky, každou chvíli kolem nás prolétne jako vystřelený drahokam pestře zbarvený ledňáček a nad našimi hlavami stabilně krouží nejméně jeden orlovec říční. Druhová škála vodních ptáků je v této době omezená. Protože je vysoký stav vody, mohou zde žít jen ptáci schopní lovit ryby z vody nebo volné hladiny. Až začne voda ustupovat, odhalí se břehy a laguny budou mělčí, přilétnou sem i různé druhy kachen, čápů a bahňáků.
Adam jede na jisto. Míří k hradbě stromů a ukazuje nahoru: „Probostics monkeys!“ Když přijíždíme blíž, můžeme si konečně prohlédnout jedny z nejpodivnějších opic na světě. Jsou to opice nosaté, neboli kahauové, které žijí jen tady na Borneu. Jsou to poměrně velké, krásně oranžovohnědě zbarvené opice. Samci mohou vážit až 25 kg, mají velká břicha a nápadný hruškovitý převislý nos. Samice jsou menší, jejich nos je kratší a zvednutý vzhůru. Kahauové obývají hlavně mořské pobřeží a břehy velkých řek i mnoho desítek kilometrů proti proudu. Jsou to potravní specialisté. V naší literatuře se dlouho tradovalo, že se živí výhradně listy mangrovů. Chutnají jim však i listy několika dalších druhů stromů, a tak mohou žít i tady ve vnitrozemí, kde mangrovy nerostou. Kahauové žijí v tlupách o deseti až dvaceti jedincích. Je až překvapivé, jak jsou při své zdánlivě nemotorné postavě v korunách stromů obratní. Lehce přebíhají po větvích a jsou schopní i několikametrových skoků mezi dvěma stromy. Dolní tok řeky Kinabatangan je vyhlášenou lokalitou kahauů a málokde jich lze vidět takové množství a pozorovat je na vzdálenost jen několika desítek metrů. My jsme jich viděli odhadem snad dvě stovky.
Při projížďkách po řece a okolních lagunách jsme mnohokrát pozorovali i oba druhy makaků a několikrát i další druh hulmanů, hulmany stříbřité (Presbytis cristata), elegantní, plaché opice se šedě stříbřitou srstí. Poslední druh místních primátů, gibony müllerovy (Hylobates muelleri) jsme viděli až při zpáteční cestě po řece.
I když jsou opice hlavní atrakcí pralesů kolem řeky Kinabatangan, žije tam samozřejmě velké množství dalších druhů zvířat. Kromě opic se ve větvích často proplétaly veverky ratufy malajské (Ratufa affinis), které mají i s dlouhým huňatým ocasem délku bezmála metr. V pralesích kolem řeky se vyskytuje osm druhů zoborožců, impozantních ptáků s velkými zobáky, a řada druhů pestře zbarvených pěvců. Ke vzácnostem, které lze spatřit zřídka, patří například bažant argus okatý. Samci mají na křídlech a ocase dlouhá pera s nápadnými oky a díky nim bývá celková délka samců až přes půl druhého metru. Tato okázalá ozdoba jim slouží při svatebních tancích, kdy roztahováním per lákají podstatně fádnější samičky.
Z plazů byli nejhojnější a nejnápadnější varani skvrnití (Varanus salvator). Více než dvoumetroví jedinci těchto starobylých ještěrů se běžně procházeli po kempu a plavali mezi stromy i na volné vodě lagun. V řece žijí i velcí krokodýli mořští (Crocodylus porosus). Nejmohutnější ze současných krokodýlů zasahuje mnoho kilometrů od pobřeží a představuje skutečné nebezpečí pro plavce. Strýček Tan nám ukazoval výstřižek z novin, na kterém byl snímek zabitého velkého krokodýla, z jehož otevřeného břicha trčela ruka nedávno pozřené mladé dívky. Tan nás tím varoval před koupáním v řece.


Je jich posledních zhruba dvacet tisíc na celém světě. Jejich největší nepřítel je totiž člověk.

NEJISTÁ BUDOUCNOST
Vraceli jsme se od řeky nadšení a plní zážitků. Tolik vzácných zvířat pohromadě za tak krátkou dobu jsem v životě neviděl. Okamžitě jsme začali přemýšlet o tom, že se sem ještě někdy musíme vrátit. Jenže zároveň nás napadaly nepříjemné otázky. Otázky, na něž jsme neznali odpověď. Nikdo ji nezná. Co bude s pralesem kolem řeky Kinabatangan za pár let? Nepohltí ho plantáže olejných palem, stejně jako většinu pralesů Sabahu? Bude síla a peníze na zřízení rezervace, o kterou se snaží strýček Tan? Neuvidíme při naší další návštěvě jen pokácené pralesní velikány a poslední zbytky pralesa, ve kterých žijí uměle udržované a přikrmované skupinky „divokých“ zvířat, na která se jezdí dívat bohatí Američané a Japonci, platící stovky dolarů za krátký pobyt?
Oblast s takovou bohatostí živočichů, která si přímo říká o vyhlášení národního parku nebo rezervace, není dodnes nijak oficiálně chráněná. A jak nám Tan potvrdil, tlaky pěstitelů palem a farmářů existují. Zatím je v návrhu rezervace se statutem „Wildlife sanctuary“, která bude sestávat ze sedmi izolovaných oblastí, propojených koridory. Právě proti koridorům má Tan velké výhrady. Jejich navržená šířka je podle něj příliš malá a obává se, že zvířata je nebudou využívat k migraci mezi jednotlivými částmi rezervace, které se stanou izolovanými, a druhová diverzita i četnost populací bude klesat.
Aktuální je i tlak ze strany turistického průmyslu. Na druhé straně laguny, na níž leží Tanův kemp, se v současné době staví turistický komplex. Na rozsáhlé mýtině jsou už vybudovány zděné bungalovy, restaurace a vysoké pozorovatelny. Je sice správné, že mohou lidé ze Západu poznat život zvířat v dosud málo dotčených oblastech, ale tyto aktivity vyžadují značně citlivý přístup. Při pobytu v Tanově kempu jsme každý den slyšeli řev motorových pil, hukot elektrocentrály a viděli jsme buldozery nemilosrdně razící cesty do pralesa. Bojím se, že zvýšený lodní provoz a hluk ze střediska bude mít za důsledek úbytek divokých zvířat v okolí. Rozhodně je lepší přístup strýčka Tana, třebaže návštěvníci musejí slevit ze svého pohodlí.

Category: 2002 / 03

Kontroly Britů na ruzyňském letišti mi nádherně nahrály. Najednou se k otázce Romů vyjadřoval kdekdo. Někdo se snažil uhrát politické body, jiný měl potřebu veřejně vyjádřit svoje „gádžovství“. Téměř nikde nezaznělo, že jedno z možných, neopomenutelných řešení celé romské problematiky je třeba hledat ve školních lavicích. A protože většina školou povinných Romů je ve zvláštních školách, šel jsem si tam s počátkem školního roku sednout taky. A hledal jsem dál, abych zjistil, jak to vlastně funguje „tam dole“. Protože zkušenost praví, že ti, co rozhodují ve sférách vyšších než vysokých, nevědí, jak to chodí v patrech nižších než dolních. Pokud vám tato nesrozumitelnost připomíná část některého z našich zákonů, nebo hloupost větší než malou, tak asi chápete, že raději než z vládních prohlášení jsem šel čerpat z osobní zkušenosti.

VLACHIKE ROMA, SERVIKA ROMA

Není Cikán jako Cikán. Zato všichni bílí jsou gádžové. Od kyprostí přetékající Američanky po podvyživeně vyhlížejícího bezdomovce z kteréhokoliv hlavního nádraží. Gádža není nadávka, ale označení skupiny. Stejně tak, jako Cikán či Rom. To první označení lidí snědé pleti se odvozuje od zápisu v řecké kronice z roku 1068. Tam se píše o lidech Atsínganoi (Atsígános). Ale politicky korektnější je název Rom, neboť i ti, kterých se týká, jej vzali za svůj. Romové jsou velká, nejednotná skupina. U nás jsou dvě větší a několik menších skupin, které běžný gádža špatně rozeznává. Olašští Romové (vlachike Roma), tedy ti, kteří se dodnes drží svých tradic, mají krále, tradiční „rodinné“ uspořádání a vydrželi na našem území kočovat, dokud to nebylo zakázáno. Navíc sami sebe považují za romskou šlechtu. Ostatní nazývají Rumungry. Toto označení je zřejmě nesprávné, protože by se mělo vztahovat na Romy maďarské (Rom ungro), ale je tak zaběhlé a běžně používané, že jsem jej bez mrknutí oka převzal. Nejsa ani etnograf, ani antropolog, nebyl jsem si rozlišením těchto dvou skupin jistý, ale opravdu masivní, zřejmě zlaté prsteny a náušnice byly dost spolehlivým identifikačním znakem. Jenže když jsem si na brněnském nádraží jednoho „zlatého“ prohlížel, výhružně ke mně popošel a jeho baryton zazněl tak, že přehlušil projíždějící taxík. „Co čumíš! Znáš mě odněkud?“ Rád jsem přiznal, že ne.

V HODINÁCH


Podle statistik až 60 % romských dětí navštěvuje právě zvláštní školy. Romové tak tvoří skupinu s velmi nízkou úrovní vzdělání.    

Paní učitelka ze Zvláštní školy v Pečkách, která mě uváděla do první ze tříd, poznamenala: „První dny školy budou chodit všichni. To se začíná učit a nikdo po nich zpočátku moc nechce. Stejně tak na konci roku.“ Takže jsem měl šanci potkat se se všemi. Podle statistik až 60 % romských dětí navštěvuje právě zvláštní školy. „Olachy poznáš snadno. Rumungráši nejsou tak moc ověšení zlatem a někteří pracují. Olach pracovat nebude. Nikdy!“ Tyhle základní informace mi měly zjednodušit pochopení jejich pohledu na svět. „Máme tady dva nové žáky, zkusíme se jich zeptat, proč jsou tady.“ Otázka paní učitelky Květy Vyskočilové na začátku hodiny u osmáků byla jasná. Ale odpověď ji evidentně zaskočila. „Protože ti chytří zůstali na základce.“ „To chceš říct,“ rozhorlila se, „že my tady jsme jenom ti hloupí? Vždyť to není pravda. Někdo je pomalejší, jinému nešly úkoly, ale nikdo tady není hloupý!“ Na tónu i gestech bylo vidět, že se jí to opravdu, ale opravdu nelíbilo.

Já se zase u páťáků pokusil zjistit, čím by chtěli být. Jasně vítězila povolání, kde se pracovalo s jídlem. Kuchař, cukrář. Výjimku tvořil opravář aut. „Co ty?“ obrátil jsem se na Sandru. „Já? Nic.“ Snažím se dál. „Kdyby sis mohla vybrat úplně cokoliv. Co by tě bavilo?“ „Nic. Já pracovat nebudu.“ Z dalšího vyplynulo, že je její budoucnost rovnice o všech známých. Konec školy – svatba – další existence v rámci olašské komunity v závislosti na našem sociálním systému a finančním zabezpečení rodiny. Sandra hloupá není. Ale ví, co ji čeká a že jí škola k ničemu není. Že ji prostě nepotřebuje. Co bude potřebovat, třeba právní radu, tak si prostě koupí.

Po přestávce ve vedlejší třídě se v hodinách paní učitelky Bičákové začíná písničkou. Zpívá pěkně. „No, to má každý učitel rád, když má návštěvu ve třídě,“ reagovala na moji přítomnost. „No co,“ říká s nadhledem a bere mě coby hospitaci. A je to tak. Být inspektorem, asi bych jí na konci hodiny opravdu upřímně poděkoval (za což si nic nekoupí), a kdyby to šlo, navrhnul zvýšení platu (aby to mělo aspoň nějaký normální efekt). Zatím jsem ale čekal, co se z literární výchovy vyklube. Rozbor básně? Připravil jsem se na nudu a zopakoval si, že „básník touží býti trpaslíkem“, jak se praví v jednom z pamětnických filmů. „Budeme si povídat o slově domov. Co je to domov? Je to místo, kde vás mají, co…? Rá, rá…rádi. Správně. Rádi.“ Tak jsme se díky Sládkově Domovu dostali k tomu, co je to vlast. Probíralo se to s dětmi, které mají zkušenost s emigračním pobytem v Belgii. „Před mořem, za mořem, nenajdu takové, jako tys, milený český můj domove.“ Úplně jsem zíral, jak silný vlastenecký a přitom nenásilný ráz může mít dobře připravená hodina. Filip a Robert Lakatošovi už chybějí. Už se totiž v rámci výuky něco požaduje.

O hodinu později si ve vedlejší třídě vede paní ředitelka Naděžda Mixová rázně. Matika. Všechno má svůj řád a systém. Kontrola pomůcek, krátká pětiminutovka. Umíš, neumíš, známka. Taková klasická škola, i když zvláštní. Nejenže mě to vrátilo na chvíli ve vzpomínkách do doby mojí vlastní školní docházky, ale přišlo mi, že ta ženská má respekt, který vede k tomu, že se žáci opravdu něco naučí. „A co dýně, vypěstovals?“ zaznělo najednou ke konci hodiny k jednomu ze žáků. Zpozorněl jsem. Otázka evidentně vzbudila nejen mě z nepozornosti (kterou jsem si mohl dovolit, protože bylo jisté, že já zkoušený z násobilky nebudu – ehm, naštěstí). Bylo jasné, že už jde matika stranou. „Jak velké? A nechytly plíseň?“ Heleďme se, takže ona ta přísná matikářka je i člověk, který ví, kde a na co se zeptat, aby právě oním přísným, ale spravedlivým člověkem zůstala. A co se dýní týče, tak klučina měl zahradnické úspěchy větší než paní ředitelka.

PŘESTÁVKA

Ve škole nezvoní. Pořád jsem musel hlídat hodinky, abych nepřetáhl. O malých přestávkách jsou třídy zamčené i s paní učitelkou a velká, dvacetiminutová, dává možnost se proběhnout po chodbách. Křik, žďuchání, pláč. Taková normální agrese. Kdo to na základce nezažil, že? Stejně tak, jako nápadně nenápadné osahávání děvčat, která se tomu brání tak, aby nevzbudila učitelčinu zvědavost. A když už, je třeba se zatvářit uraženě. Ale ne moc. To by totiž mohly o tuhle pozornost přijít. Přece jen jsou ale živější a dozor je víc než potřebný.


Neustálá přítomnost učitele i o přestávkách je základní podmínkou fungování zvláštní školy. Děti jsou zde přeci jenom živější…    

Neustálá přítomnost učitele je základní podmínkou normálního fungování zvláštní školy. Stačí náznak, a už jsou v sobě. „Hele, co vám na škole vadí?“ odchytil jsem dva malé školáky. „Romové. Všechny bijou a vykřikujou ve vyučování.“ Stejná otázka, jen jinému etniku. „Že se musí ráno vstávat.“ Je fakt, že to mi na škole vadilo taky. „Pane, pane, on fetuje.“ No vida, co se člověk nedozví od páťáků. „Já ne, to on. Čuchá heroin. Tys byl včera hotový, ty dilino,“ rychle na sebe nabonzovalo asi pět žáků svoje zkušenosti. Ale zarazilo mě něco jiného. Heroin? Já myslel, že se šňupe kokain. Možná je dobré se poptat u odborníků v sedmé třídě. „Hele, šňupe se heroin?“ „Jasně, chcete?“ „Počkej, heroin se píchá ne?“ Nebyl by problém ho získat. Pořád mi nejde do hlavy, že by takové děcko bylo schopné narvat si stříkačku do žíly. „Všecko se dá kouřit,“ zní odpověď, která mi přijde zkušená. Tváří se, jako by věděl, o čem mluví. I další náznaky ukazují, že Olaši mají s drogami svoje hluboké, leč neblahé zkušenosti. Mladíček, který kdyby nebyl Rom, tak je ještě holobrádek. Těch pár fousů, které mu matka příroda geneticky přidělila dřív, si ale hrdě pěstuje. Ty mladší jsem viděl kouřit ráno za školou. Doufejme, že jen cigarety. To, že sedmáci kouří trávu, mě až tak moc nepřekvapilo, jako jejich možné dealerství.

„Měli jsme tady případy, kdy přišly holky pod vlivem drog. To na nich poznáš. Skelný pohled…, jsou trochu mimo,“ potvrzuje mi učitelka Lenka Jankulíková moje tušení. Podle dětí se dají drogy sehnat před základní školou, která je kousek od té zvláštní. I přes to, že je na ní kamera a každé ráno „hlídá“ školáky městský strážník. Na konci vyučování jsem se v šatně přimotal k pošťuchování druháků. „Ty jsi Cikán!“ To mě zaujalo. „A ty ne?“ ptám se snědého tmavovlasého klučiny z vedlejší třídy. „Né. Já jsem Rom.“ „Aha. A jak se pozná Cikán od Roma?“ Nemá smysl klást záludné otázky dětem, když i dospělí si dávají pozor na jazyk. Protože pak mají problém vybruslit z věty: „Já proti Romům nic nemám, ale ti Cikáni mě štvou.“ Jeden byl Olach a druhý Rumungráš. Oba Romové (tedy Cikáni), a přesto si sociálně tak vzdálení.

„Dělám tady na ZVŠ už 28 let a vidím, že posun u Rumungrášů znatelný je,“ komentuje to paní ředitelka s tím, že tady je možná skrytá určitá naděje. Avšak propast mezi nimi a Olachy se pomalu, ale jistě prohlubuje. Protože Olach se nenechá „přetřít na bílo“. On to totiž nemá za potřebí. Aspoň ti pečečtí, kteří ve škole říkají: „Pane, když jste šikovný, tak si na cestách (rozuměj při čekání na azyl) našetříte milion.“

ROMSKÁ STŘEDNÍ ŠKOLA SOCIÁLNÍ, s. r. o.

Co by se tak asi stalo, kdyby nějaká škola byla „pouze pro bílé“. Jen si to představte. Třeba střední průmyslová „gádžovská“ škola strojnická. To by byl povyk! Stačilo by, kdyby se tak jen jmenovala. I kdyby se do ní mohl přihlásit kdokoliv jako do té romské. Ale tu romskou si nikdo za pozitivně rasistickou označit netroufne. Byl by totiž rasista. To jen na okraj. Rozhodně je ale kolínská „romská střední“ náznakem východiska z celého problému.

„Romové nemají svoji třídu inteligence,“ říká Mgr. Daniela Cincibusová, zdejší zástupkyně, mluvčí a pedagog v jedné osobě. „Ti naši, kteří vyjdou, už povedou svoje děti ke vzdělání. A o to jde.“ Krásně logické a jednoduché. Zdá se, že v tak složitém problému je jedno z možných východisek naučit Romy následujícím postulátům. Motivovat ke vzdělání, naučit je chápat souvislosti. Což neznamená „přetřít je na bílo“, alespoň ne úplně. „Představte si, že tu máme děti, které to svoje romipen – romství už mají potlačené. Třeba neumějí romsky. My je učíme získávat znovu hrdost. Každý ročník má 2 hodiny romštiny týdně, ve všech mimo čtvrtý ročník se vyučuje romistika… Jsou tu děti z celé republiky, z Hlučína, Bruntálska, proto musíme mít ubytovací kapacitu.“


V povídce Jak jsem chodila do školy Tery Fabiánové se praví – Phenďa mange miri daj: „Mušines andre škola te phirel, bo tre dades zaphandena.“ (Maminka řekla: „Musíš chodit do školy, nebo nám zavřou tátu.“)    

„Kdo je Rom? Když je škola romská, jak se pozná Rom?“ zajímalo mě. „To se pozná podle barvy pleti,“ zněla odpověď paní magistry. A je to. Zvláštní odpověď, vzhledem k počtu Romů na našem území. Těch by podle European Roma Rights Centre mělo být něco mezi 250-300 tisíci. Většina Romů se totiž k romské národnosti oficiálně nehlásí. Ona zdejší necelá devadesátka studentů patří mezi ty, kteří měli štěstí, protože získali studijní stipendium či jinou finanční podporu. Bez peněz studovat nelze a na studium je ochotna přispět mimo jiné Sorosova nadace. Olaši, kteří naopak na studium bez problémů mají, o něj, jak se zdá, zájem nemají. „Měli jsme tady jednoho, ale po několika měsících odešel. Ale nevylučuji, že taky možná ještě u nás nějací jsou.“

Škola sama o sobě je pěkná. Uklizená, se vzdělávacími plakáty po zdech. Ale jídelna mi vzala dech. Velká zrcadla odrážela dřevěný nábytek a koutek, kde se rýsoval pultík studentského baru. Žádné umakartové ubrusy, ale s opravdovým vkusem zařízené kulturní prostředí. Většina škol může takové stravovací prostory tiše závidět.

OTEC LAKATOŠ

Základním pravidem, kterým mě vybavili gádžové, tedy mí „soukmenovci“, bylo „žádnému z Romů nevěř“. Lžou. A tato věta se mi vybavovala během celé doby, po kterou jsem hledal odpověď na otázku, jak moc touží Romové po vzdělání. Pan Ladislav Lakatoš mě přijal ve své bílé a krásně prostorné vile. Odvolal vlčáka Roxyho, kterému bych evidentně přišel k chuti. Před domem parkovala dvě BMW a dům byl zařízený s nevtíravým vkusem, jejž si mohou dovolit ti, kteří na něj mají. Chtěl jsem vědět, jak se na olašskou budoucnost a vzdělání dívá on, člověk se základní školou, který o sobě hrdě tvrdí, že si majetek nakradl za komunistů. Člověk, jehož osm dětí má osobní zkušenost se zdejší zvláštní školou, tvrdí, že vzdělání je základ. „Mám zkušenosti s tím, že člověk, který v životě nechodil do školy nebo který ani neví, v který ulici je škola, umí spočítat do toho milionu a ani se nesplete. Jestli si vezměte, desetiletý dítě, nebo dvacetiletý, nebo padesátiletý člověk, tak ten si do milionu klidně spočítá,“ dá k dobru hned ze začátku. Sám o sobě tvrdí, že nemohl chodit do školy, protože táta vydělal málo peněz. Na argument, že škola byla zadarmo, a tak je tomu i dneska, jsem se dozvěděl, že: „Dneska je zadarmo, zatím ještě. I když se mi nelíbí, to co například udělali študákům, vlastně voni udělali tu revoluci a jim dávají, aby platili za knížky a tak dále, což se mi nelíbí.“ Že to nemá logiku? Nevadí. Pan Lakatoš by byl vynikajícím tiskovým mluvčím. Dokáže mluvit dlouho, neříct nic, vykroutit se z každé otázky, byť několikrát po sobě položené, a sám sobě odporovat. Vzdělání je základ! Ale Naďa, jedna z dcer, se nedostavila na opravné zkoušky, protože „se vdala za bohatého našeho Roma do zahraničí. To je celé. Prostě už to nepotřebuje“. Prostě i přes proklamovanou frázi, že vzdělání je základ, není potřeba ani dodělat zvláštní školu.

Když se řeč stočila na zdejší zvláštní školu, tak jsem se dozvěděl, že: „Je to speciální komando, co z nich dělaj. Teda nehledě k tomu, že si velice vážím práce paní ředitelky a těch učitelek.“ A chvíli nato, nepředpokládám, že by mi chtěl vyhrožovat, jenom se chlubil, vytáhl z mobilu kontakty na hradeckou, pečeckou a kolínskou policii s tím, že mu nedělá problém nechat někoho zavřít. Konec konců, chytrost mu přece jen nechybí. „Já mám školu života. Jako pan Klaus.“ Ano, ano. Jsou argumenty, proti kterým se nepostavíte. Navíc patří mezi romskou šlechtu. Práce je pro gádži a Rumungráše. Jasně, že není Cikán jako Cikán. To vám potvrdí každý Rom. Někde jsem zaslechl kus pohádky, který by mohli mít Olaši v erbu: „Po prašné cestě se lopotil starý Cikán, leže na voze.“

VZDĚLÁNÍ JE ZÁKLAD!


Romové nemají vlastní výraz pro slova škola, učitel či profesor. Jejich způsob vzdělávání byl jiný – pohádky a moudrosti starších. Škola života. V minulosti to odpovídalo historickému vývoji, dnes stojí Romové na křižovatce.    

Vědí to všichni. Ti, co chtějí postupovat ve společnosti tou pracnější, leč poctivější cestou, kterou většina majoritní společnosti uznává. Cestou poznání, uznání, pokroku. Ovšem pan Lakatoš mě přesvědčil, byť tvrdil opak, že jsou jedinci, kteří jej opravdu nepotřebují. Nemusejí pracovat. Mají na to, aby si ty vzdělané zaplatili. „Klidně bysme mohli dělat v Bruneji sultána. Mít takový ty chytrý, který by nám nosili papíry a my bysme je jenom podepisovali.“ V povídce Jak jsem chodila do školy Tery Fabiánové se praví – Phenďa mange miri daj: „Mušines andre škola te phirel, bo tre dades zaphandena.“ (Maminka řekla: „Musíš chodit do školy, nebo nám zavřou tátu.“)

Romové nemají vlastní výraz pro slova škola, učitel či profesor. Jejich způsob vzdělání byl jiný. Pohádky a moudra starších. Škola života. Ne horší či lepší. Prostě jiný. V minulosti odpovídal historickému vývoji. Dnes studovat znamená přijmout životní styl gádžů. „Romové tvrdí, že nemají stejnou startovací čáru. Není to pravda. Mají, ale nevyužívají ji. Nechodí do školy, přestože škola tady je,“ padlo ve škole z úst paní učitelky Bičákové. Asi ví, o čem mluví. Je, na rozdíl od jiných, v té škole denně.

„Závažnost problémů souvisejících s romskou komunitou je způsobena především tím, že značná část romské menšiny v České republice patří do skupiny na nejnižší sociální úrovní s vysokou nezaměstnaností, nízkou úrovni vzdělání a vzhledem k celkovému počtu obyvatel má neúměrně velký podíl na trestné činnosti… Jejich životní a vzdělanostní úroveň je vesměs hluboce podprůměrná,“ praví se v materiálu Úřadu vlády. Přípravné třídy, které mohou být startem k úspěšnému začlenění do normální výuky, mají jeden těžko překonatelný handicap. Musí být navštěvovány. Jinak jsou zbytečné! A zájem ze strany Romů je minimální. Co je to 31 přípravných ročníků ve školním roce 1996/97?

PENÍZE Z NE-STÁTU

Program Nadace pro rozvoj občanské společnosti Dživas Jekhetane byl vyhlášen v roce 1999. NROS je nestátní organizací a už mnohokrát dokázala, že umí podpořit smysluplné věci, které stát hrubě opomíjí. Proč tedy nedat hrst milionů na začlenění Romů do majoritní společnosti? Proč nepodpořit jejich svébytnou kulturu? Miliony jdou tam, kde mohou být užitečné. Ivan Fiala z NROS to konkretizuje: „Celkem bylo projektů asi 132, romské organizace žádaly přímo, protože šlo mnohdy o volnočasovou a vzdělávací aktivitu, prezentace kultury a podobně. Priority byly vzdělání, výchova, právní a občanská pomoc, poradenství a kultura, podpora multikulturního rozvoje.“ Hip hip hurá!

Je nesmírně záslužné snažit se vzdělávat, kulturně podporovat a udržet v gádžovském sociálním standardu aspoň nějakou část romské komunity. Nadace jim pomáhala vyplnit složitý grantový formulář. To samo o sobě chce obrovskou kancelářskou zkušenost, neb jde o rozdělování peněz Evropské unie, což je vysoká škola byrokracie. Na tom už pohořela nejedna gádžovská nevládní organizace. Částka téměř dvanácti a půl milionu, která šla na romské projekty v roce 2000, příjemně překvapila. Z rozpočtu PHARE byla vyčleněna částka 1 milion eur na pokračování programu Dživas Jekhetane. Jedním ze členů poradního sboru, který pomáhá s orientací v jednotlivých projektech, je i Ondřej Giňa, jenž proslul svými výroky o ghettu a rasistickém útlaku v dobách „slavné“ výstavby a bourání plotu v Matiční ulici v Ústí nad Labem.

POSTŘEHY Z PRACÁKU

„Když půjdu pracovat, Cikáni mě nebudou brát.“ To je jeden z argumentů, který mimo jiné způsobuje jejich sociální izolaci a za sebou jako černou smuteční vlečku táhne mizernou pracovní morálku. „Prostě chybí pozitivní vzory. Představte si, že máte práci a máte ráno vstávat, zatímco dalších 8 příbuzných leží a berou na podpoře stejně. To je dost demotivující, nemyslíte?“ říká vedoucí odboru zprostředkování Mgr. Ladislava Burešová z kolínského úřadu práce.


Romské děti, které se chtějí dostat do „normální“ školy, mohou navštěvovat tzv. přípravné třídy. Zájem ze strany Romů je však minimální. Studovat by totiž znamenalo přijmout životní styl gádžů.    

Jsou romské firmy, které jsou plně funkční, dokonce platící daně. A nejen na stavební či výkopové práce. Má to však své ale. „Romové sami se sebou mají špatné zkušenosti. Ti, kteří vlastní třeba stavební firmy, nechtějí zaměstnávat Romy, protože jejich pracovní morálka je tak špatná, že se jim to prostě nevyplatí.“ Na to jsem narazil všude. A začíná to už ve škole. Když nechtějí, tak prostě nepřijdou. „Evidence na úřadu práce je pro ně podmínkou získání sociálních dávek, takže si nás, tedy svoji evidenci, hýčkají,“ doplňuje pan Keřka. A ředitelský závěr je krásně kuriózní. Ing. Josef Blecha rovnou říká, že bojuje s tím, kdo je vlastně Rom. „Vždyť jsou to občané České republiky. Mají stejná práva a my je nesmíme evidovat podle rasy.“ To ale nic nemění na tom, že ministerské dotazníky se na počty nezaměstnaných Romů ptají. Takže jak se pozná Rom? Je to ten, kdo se přihlásí k romské národnosti? Ten, kdo má určité kulturní zvyklosti, či ten, kdo odpovídá antropologické typologii. Paní Cincibusová z romské střední školy ví, že Rom „se pozná podle barvy kůže“. Jak se tedy pozná Ital či Ind?

V jedné větě to přenádherně shrnul Petr Holec v jednom českém týdeníku: „Romové nejsou stejní jako my, protože kdyby byli, neexistoval by rasismus.“

JE TU POTŘEBA BĚLOBY?

Daly by se najít pozitivní příklady. Romové mají svoje básníky, umělce, hudebníky i vynikající řemeslníky. Mají svoji kulturu, básně a velmi složitou, byť smutnou historii. Protože historie už nám neumožňuje vrátit kola od maringotek, která uřezali komunisté v počátcích procesu asimilace Romů do společnosti. Oni skutečně nemají jediný důvod být nám, gádžům, za cokoli vděčni. Jejich budoucnost na území našeho státu musí nevyhnutelně mít návaznost s většinovou společností. První, co můžeme udělat, je „jen“ dodržovat pravidla. Všichni! Trestat zločiny bez ohledu na barvu kůže. Trestat hanobení rasy bez ohledu na to, že potrestat zaslouží „členové družstva bílých“. Nenechat zneužívat náš sociální systém, na který přispívá zejména majoritní společnost. Kradeš? Potrestat! Hajluješ a nadáváš spoluobčanům pro jinou barvu kůže? Potrestat! Prostě a jednoduše – být spravedlivý! Dokázat neplatit tomu, kdo nepracuje a nechce pracovat, opět bez ohledu na pleťový odstín. Začlenění Romů do naší společné budoucnosti není žádná kulturní revoluce, jak ji představil Mao Ce-tung v Číně, nepotírá brutálně náboženství a vzdělanost, jako Číňané v případě Tibetu, a ani nešíří agresivní ideologii, jako se o to pokusila severní Korea vojenskou silou v roce 1950 oproti svému jižnímu sousedovi. Etnické konflikty jsou a budou. Někdy ve skrytější formě i u nás, jako v případě neshod a rvaček mezi asijskými stánkaři z různých oblastí Vietnamu (policie v Hřensku má spoustu historek), jindy s milionem mrtvých, jako v případě bojů Tutsiové kontra Hutuové ve Rwandě. Zatím u nás vzniklo Muzeum romské kultury v Brně a cikánské písničky znějí nejen na folkových festivalech. Při vzájemné spolupráci je šance uchovat to pestré a užitečné, co nám Romové mohou předat, a zároveň neustoupit z norem, které jsou na našem území platné. Netvrdím, že rasismus u nás není. Ale nemá cenu schovávat hlavu do písku. Už proto, že když je hlava v písku, je vystrčen opačný konec. A z toho nikdy nic chytrého nevyšlo.

Category: 2002 / 03

Je dvacátého května roku 2000. Všude kolem plachetnice Mississippian se rozprostírá rozvlněná šedá plocha Atlantiku. Oblohu již několikátý den pokrývají husté roztřepané mraky nimbostraty. Obě plachty patnáctimetrového jednostěžníku se napínají pod náporem prudkého severovýchodního větru. Na trup jachty dorážejí čtyřmetrové vlny. Kapitán Martin Štikar vyčkává za kormidlem, až vítr zeslábne, abychom snadněji mohli zmenšit plochu plachet. Zbytek šestičlenné posádky se před silným deštěm ukrývá v podpalubí. Náklon jachty na levobok je čím dál tím výraznější. Vítr nepovoluje, naopak se zdá, že sílí. „Vagabondi! Zrefujeme plachty!“ zvolá náhle přátelsky kapitán, jeho hlas ovšem prozrazuje jisté znepokojení. Z podpalubí do kokpitu je to po strmých schůdcích jen pár kroků. Beru do ruky mokrou kliku navijáku, Kryštof a Vláďa se chopí lana přední plachty kosatky. Snažím se otáčet klikou a přitom sledovat plachtu. Čas se náhle jakoby zastaví. Z přídě se ozve silná rána. „A je to v hajzlu!“ slyším kapitána za sebou. Během zlomku vteřiny již kosatka předvádí divoký tanec kolem lodi. Spolu s předním stěhem se vytrhla z úchytu v přídi. Situace je rázem velice nepříjemná. Stěžeň se hrozivě houpe ve větru – jeho stabilita je bez ocelového lana výrazně snížena. Od nejbližších ostrovů Bermud nás dělí zhruba 400 námořních mil oceánu. Tedy vzdálenost, kterou s omezeným množstvím nafty v lodních nádržích a bez funkčních plachet lze jen stěží překonat…

ZVEDÁME KOTVY!
Třináctimetrová Domino a patnáctimetrová Mississippian připluly do poklidné laguny Simpson Bay Lagoon na karibském ostrově Svatý Martin, abychom se na ně mohli nalodit a podniknout plavbu napříč Atlantským oceánem na Azory a dál do Evropy. Obě jachty jsou laminátovými jednostěžníky s tzv. sloopovým oplachtěním postavené ve francouzské loděnici Jeanneau. Jsou vybaveny moderními lokalizačními přístroji GPS a systémem Orbcomm, který umožňuje příjímání faxů a zasílání e-mailů přes satelit. Kokpity obou plavidel zastřešují panely se solárními kolektory, kterými se napájí lodní baterie. Sluneční záření většinou poskytuje dostatek energie k tomu, aby spolehlivě fungovaly palubní přístroje, takže užívání naftového motoru – a zatížení životního prostředí – lze během plavby omezit na minimum.
Zabydleli jsme se v kajutách a uskladnili zásoby těstovin, polévek a masových konzerv, které během příštích několika týdnů tvořily základ našeho jídelníčku. Aktivnější členové posádek zkontrolovali motory i ostatní části plavidel a provedli nutné opravy. Nad světle zelenou vodní plochou laguny občas přelétly volavky stříbřité, které ve velkých počtech hnízdily v mangrovníkovém lesíku nedaleko našeho kotviště.
Jedenáctého května jsme dokoupili zásoby čerstvého ovoce a zeleniny, sehnali rybářské náčiní a vyřídili celní formality. Tříčlenná posádka Domina vyplula několik hodin před námi, což, jak se ukázalo později, mělo rozhodující vliv na to, že podstatně rychleji překonali první část plavby. Šestičlenná posádka Mississippian byla rozdělena na tři hlídky a kromě mě se za kormidlem střídali: kapitán Martin, zkušený jachtař, který svou kariéru mořeplavce započal ve dvanácti letech na jedné z českých přehrad, Kryštof, odborník přes počítače a známý mořský vlk, Vláďa, majitel bezpečnostní agentury, jeho přítelkyně Gábina a slovenská paraglidistka Zdenka. Osazenstvo obou lodí tvořili jachtaři-amatéři a naším cílem nebylo překonávat rekordy či absolvovat mimořádně extrémní sportovní výkon. Běžná oceánská plavba je spíše zkouškou vytrvalosti, a i když hladina adrenalinu a endorfinů čas od času výrazně stoupne, většinou se na moři nic moc neděje. Je to příležitost ponořit se do oceánského živlu, sledovat mořský život, naučit se ovládat jachtu a trochu se zamyslet nad sebou i nad světem.
Naposledy jsem se ohlédl zpět na rybářský trh, nad nímž se na zalomených černých křídlech hladově vznášely fregatky, obratní ptačí piráti, kteří jiným ptákům ve vzduchu loupí potravu, a tiše se rozloučil s Marigotem. Zapnuli jsme motor Mississippian a pluli severně podél členitého pobřeží Svatého Martina. V jedné z přepychových marín na ostrově jsme naplnili obě lodní nádrže o kapacitě 600 litrů kvalitní pitnou vodou, umyli a složili nafukovací člun a omyli palubu i sebe sladkou vodou. Brzy po vyplutí z maríny se posádka chopila lan, na palubě se rozezvonila ložiska navijáků a plachty stoupaly vzhůru. Vypnuli jsme motor a chvíli jen poslouchali šplouchání vln, vítr a ticho.
První část naší trasy přes Atlantik vedla dlouhým obloukem na sopečné souostroví Azory. Pro překonání vzdálenosti více než dvou a půl tisíce námořních mil jsme spoléhali zejména na severovýchodní větry pasáty vanoucí ze středu Azorské tlakové výše, která má dominantní vliv na podnebí severního Atlantiku. V oblasti, kam mířila naše plachetnice, však pasáty nedosahují stejné síly a stálosti jako na jih od patnácté rovnoběžky, a převládá zde vysoký atmosférický tlak, relativně nízká rychlost větru a jasná obloha s malou oblačností. Podnebí na Atlantiku však ovlivňuje i teplý Golfský proud a mnoho různých atmosférických jevů, takže i v této relativně stabilní zóně občas počasí svou náladovostí zamotá hlavy meteorologům i mořeplavcům. Abychom byli co nejlépe připraveni na případná překvapení, přijímali jsme každý večer přes satelit synoptické meteorologické mapy a předpovědi počasí.
Následující dva dny byly podmínky na moři téměř ideální. Jachta poháněná svěžím větrem o síle 4 až 5 Beauforta se lehce vznášela na vlnách a během prvních 24 hodin plavby jsme zdolali 150 námořních mil. Kolem nás se rozehrála nádherná symfonie barev. Bílé plachty se nadouvaly směrem k azurově modré obloze, nad obzorem se vytvářely dlouhé řady sluncem prozářených mraků altocumulů a stratocumulů a v okolí jachty se nad oceánem vznášeli sněhobílí rybáci. Tito obratní dlouhokřídlí mořští ptáci se vyznačují zejména tím, že podnikají neuvěřitelně dlouhé cesty napříč světovými oceány.


Po dobu tří týdnů se od ostatních členů posádky nedostanete dál, než je délka lodi, tedy 15 metrů. Volnost, kterou evokuje nekonečný obzor, však většinou zabrání, aby na lodi naplno propukl ponorkový syndrom.

ŽIVOT NA KŘÍDLECH
Většina mořského života je před zraky námořníků skryta v hlubinách. Výjimku tvoří některé ryby, které obývají svrchní vody oceánu, kytovci a jiní mořští savci a mořské želvy. Nejčastěji se však námořník setkává se živočichy, jejichž domovem je vzduch nad mořskými vlnami – mořskými ptáky.
Na začátku plavby nás po celý den doprovázel terej žlutonohý a vytrvale předváděl svou pozoruhodnou techniku rybolovu. Ze značné výšky vyhlížel ryby, za nimiž se pak s přivřenými křídly z různých úhlů střemhlav vrhal do vody. Terejové se většinou nevzdalují od pobřeží na více než 200 km, ale čas od času se mladí ptáci, kteří se na jaře nespářili, z dosud nevyjasněných důvodů vydávají na dlouhé oceánské cesty.
S tím, jak jsme se vzdalovali od pevniny, jsme se stále častěji setkávali se skutečnými vládci vzduchu nad oceánem – buřňáky a buřňáčky, menšími příbuznými albatrosů. Pohled na buřňáky byl úžasný. Chvíli plachtili nad vlnami, načež se obratným pohybem spustili dolů a letěli mezi jejich hřebeny. Buřňáci velice úsporně mávají křídly a zdá se, že si ve vzduchu dopřávají i jakési mikrospánky. Živí se malými rybami a korýši. Menší buřňáčci nejprve působí jako zjevení. Jsou jen o něco větší než jiřičky a klikatě a třepetavě letí těsně nad vlnami. Občas mají spuštěné nohy a doslova ťapkají po vlnách. Tímto způsobem loví malé ryby a plankton.
Ptáci však nebyli jedinými okřídlenými živočichy, kteří plachtili nad mořem. Tu a tam se ve vlnách náhle blýskla létající ryba. Vyklouzla z boku vlny, na nehybných ploutvích, připomínajících spíše křídla obří vážky než ptáka, letěla těsně nad vlnami do vzdálenosti více než sto metrů a pak rychlým zpětným pohybem zmizela kdesi mezi hřebeny vln. Letouni, jak se tito šupinatí kluzáci odborně nazývají, se tímto vzdušným manévrem dostávají ze spárů dravých ryb a sépií. V rovníkových pásmech se často objevují ve velkých hejnech, my jsme je vídali spíše ojediněle, většinou jednotlivě nebo v malých skupinkách. Přesto nás dokázali překvapit, a to zejména v noci, kdy se zřejmě nedokáží dobře orientovat. Kryštof zažil s létající rybou opravdu blízké setkání – při nočním kormidlování inkasoval přímý zásah do hlavy!

ZLATÉ DARY V BEZVĚTŘÍ
Třetí den na moři začal vítr znatelně slábnout a brzy se ztišil natolik, že plachty bezvládně plandaly a ráhno se zlobivě pohupovalo ze strany na stranu. Většina posádky se v různých polohách slunila na palubě, někdo si četl, někdo jen zíral do vln. Obloha zůstávala přes den téměř bez mráčku, navečer se seskupovala mračna, ale přes noc se opět vyjasňovalo. Nakonec nastalo úplné bezvětří. Oceán se proměnil v jemně se vlnící zrcadlo. Ani koupání na laně za zádí nepřinášelo úlevu od nemilosrdného žáru slunce. Táhlé vlnění oceánu nás hypnoticky uklimbávalo do jakéhosi transu, do stavu blízkého blouznění. V bezvětří zároveň jako by vymizel veškerý život. Na dlouhý čas se v blízkosti lodi neobjevil ani jediný pták, ani jediná létající ryba.
V tomto rozpoložení jsme spolu s kapitánem sledovali jemně se vlnící plochu oceánu. Náhle se ve vodě kousek za zádí mihlo cosi jako barevný přízrak. A další. Hned několik! Asi metr dlouhá štíhlá těla hrající všemi barvami spektra, zejména však zářivě zlatou a tyrkysovou. Ve vytržení jsme němě zírali do vody a kroutili hlavami. Nakonec nám došlo, že to byly ryby zvané zlaci nachoví. Zlak nachový, známý také pod názvem koryféna (Coryphaena hippurus), je dravec, který nejčastěji loví létající ryby – metrovými skoky je někdy pronásleduje i ve vzduchu. Během chvilky již celá posádka sledovala nádhernou psychedelickou podívanou.
Nálada na palubě se pak proměnila. V očích posádky se leskla jakási odvěká touha po čerstvém úlovku a na lodi vypukla lovecká horečka. Kapitán do vody hodil vlasec s návnadou v podobě gumové chobotničky a během vteřiny se první koryféna zmítala v kokpitu. Brzy ji následovala druhá. Zatímco posádka připravovala ryby, kapitán z batistu vyndal dřevěné uhlí a soupravu na opékání masa. Podstavec připevnil k zábradlí na zádi a nad lodí se za chvilku vznášela kouzelná vůně čerstvých grilovaných rybích steaků.
Rybích hodů se zúčastnila také chaluha, tmavohnědý mořský pták velikosti káněte, která se náhle objevila v blízkosti lodi. Hladově kroužila kolem zádi a zhltla veškeré zbytky ryb, jež jsme hodili do moře. Chaluhy při svých toulkách po oceánech často sledují rybářská plavidla a využívají je jako zdroj potravy. Nepohrdnou však ani plovoucími mršinami kytovců. V jednom okamžiku, kdy se chaluha přiblížila k lodi a usedla na hladinu, jsme s Kryštofem zcela jasně zahlédli, jak se v její blízkosti z vody vynořuje hlava zlaka nachového a chaluhu kouše do nohy. Chaluha vydala vyděšený chraptivý skřehot, odlétla a již se nevrátila.


Mississippian a Domino bok po boku v přístavu Horta na azorském ostrově Faial, v pozadí sopečný vrchol ostrova Pico (2351 m).

ZMĚNA NA OBZORU
Po slibném začátku se nám během čtyř dnů plavby podařilo najet jen asi 200 mil. Sedmý den na moři se dynamika podnebí začínala zřetelně měnit. Za námi sice stále zůstávala brána do slunečného počasí, před námi se ovšem obloha plnila mračny. Synoptické mapy naznačovaly příchod studené fronty. Stratocumuly narůstaly do větších rozměrů, houfovaly se a postupně vytvářely vertikální struktury připomínající hradby jakési nebeské pevnosti. Na obzoru se rýsovaly vysoké mraky cumulonimby. Moře tmavlo a azurová modrá se proměnila v magmatickou šeď. Odpoledne zesílil vítr a konečně jsme opět zvedli plachty. Brzy jsme dosahovali rychlosti sedmi uzlů. V noci se kolem nás prohnala bouře, vnitřky velkých cumulonimbů ozářily blesky. Bouřku však nedoprovázely silné větry a veškeré drama se odehrálo několik mil od nás.
Další den se živly začaly probouzet. Zvedl se silný vítr a na čas hnal jachtu rychlostí osmi uzlů. Začalo pršet. Světlo zřetelně mizelo, viditelnost klesala a obloha tmavla. Vítr sílil a přicházel v náhlých poryvech.

ČERNÁ DUHA, BÍLÝ FAETON A ČERNÝ PASAŽÉR
V pátek 19. května se jakoby z mořské pěny vynořil bílý mořský pták faeton, několikrát zakroužil kolem lodi a zmizel. Když jsem v noci téhož dne uléhal ke spánku, houknul na mě po střídání hlídek Kryštof, ať vylezu na palubu. Nebeskou klenbu ozařovala obří luna v úplňku a v její záři se nad oceánem klenul oblouk duhy. Barvy nebyly zřetelné, takže místo žlutých, červených a fialových byly vidět jen různé odstíny šedé. Uprostřed noci se nad oceánem vznášela černá duha…
Následující den se na lodi objevil malý žlutý ptáček, nějaký severoamerický druh podobný našemu sedmihláskovi, kterého větry zahnaly daleko od běžné tažné cesty. Občas se stává, že se takový ptáček na jachtě sveze i několik dní. Ačkoli bylo počasí stále nevlídné, černý pasažér po dvaceti minutách zmizel. Jako by něco zlého tušil…

VELKÝ PRÁSK
Kolem páté odpoledne 20. května nás zasáhl osud. Při pokusu zrefovat plachty za silného větru se zlomil úchyt předního stěhu a kosatka se roztančila kolem lodi. Kapitán ihned stočil jachtu od větru a předal kormidlo Zdence. Snažili jsme se zachytit otěž plachty, abychom ji mohli stabilizovat, ale nakonec nezbylo než ji přeříznout. Zapnuli jsme motor a otáčeli jachtu proti větru, abychom svinuli plachtu. Během několika málo okamžiků však motor začal vydávat nepříjemný kňučivý zvuk – selhávalo chlazení, a museli jsme ho opět vypnout. Naštěstí konečně zeslábl vítr. Po delším zápase se posádce podařilo provizorně přivázat spodek stěhu k úchytu v přídi. Kapitán svolal poradu a většina posádky se shromáždila v podpalubí. Kvůli nehodě se nám nepodařilo stáhnout meteorologickou předpověď přes satelit, takže jsme netušili, co pro nás počasí nachystalo. Rozhodli jsme se vyčkat do rána a pak se pokusit opravit motor i stěh. Kapitán zaslal e-mail Dominu, aby byli připraveni poskytnout nám pomoc. Přenos však nebyl zcela bezproblémový, takže jsme nemohli spoléhat na to, že zpráva bude doručena.
Bez plachet a bez motoru se jachta špatně ovládala, hlavním úkolem kormidelníka bylo udržet ji kolmo na vlny. Loď se pohupovala ze strany na stranu a z podpalubí se ozýval rachot padajících a posunujících se předmětů. Bouřky odehrávající se všude kolem lodi jen podtrhly atmosféru nejistoty, která na lodi znatelně houstla. V noci mě pronásledoval zvláštní sen, v němž nám na pomoc připluly tři jachty pod českými vlajkami. Ve chvíli, kdy se k nám přiblížily, jsem ovšem zjistil, že jsou k sobě přivázány, nikdo není na palubě a všechny mají zlomené stěžně…

SARGASOVÉ MOŘE
Od pátku 19. května jsme čas od času proplouvali hustými vrstvami plovoucích hnědých mořských řas, i když nás od nejbližší pevniny dělilo více než tisíc mil. Ocitli jsme se uprostřed rozsáhlé oblasti, sahající od Bermud skoro až k Azorám a pokrývající plochu velikosti USA, která se právě podle hnědých řas nazývá Sargasové moře. Jeho břehy netvoří skály či písčité pláže, ale mořské proudy. Když ho v roce 1492 objevil Kryštof Kolumbus, domníval se, že pevnina je nablízku. Jeho mylná domněnka ho však alespoň povzbudila natolik, že pokračoval ve své plavbě k břehům Nového světa.
Řasy Sargassum skutečně původně pocházejí z pobřežních oblastí Karibiku a USA, odkud je Golfský proud zanesl až do centrálních částí Atlantiku. Dnes se však množí vegetativně a na hladině moře vytvářejí rozsáhlé porosty, jež jsou domovem zvláštního společenství živočichů. Většina těchto tvorů, které bychom za normálních okolností našli v mělkých pobřežních vodách, se sem dostala společně s řasami rodu Sargassum. Je zde však i řada endemických druhů, které se zřejmě vyvinuly přímo v Sargasovém moři. Koberce řas jsou občas tak husté, že staří námořníci vyprávěli bajky o lodích, které v řasách uvízly a na věky věků se staly jejich zajatci.
V úterý 23. května jsme proplouvali až deset metrů širokými a několik set metrů dlouhými koberci řas a vítr zeslábl natolik, že jsme jeli rychlostí pouhých dvou uzlů. Spustil jsem schůdky na zádi, nasadil potápěčské brýle, ponořil se do vody a nechal se táhnout. Otevřel jsem oči a hleděl do hloubky. Mořské dno se v tu chvíli nacházelo zhruba pět kilometrů pode mnou. Když se blížila další řada řas, ocitl jsem se v polévce nejrůznějších tvorů, malých medúz a jiných průsvitných živočichů, a na chvíli se ke mně připojilo i pět malých tuňáků. Pocit, který přitom člověk zažívá, je skutečně omamný: každá částice vody hladí tělo, člověk splývá s oceánem, jenž je kolébkou života, a zároveň hledí do neprozkoumaných hlubin, jakoby do temných hlubin vlastní duše…


Náklony nemusejí být vůbec nebezpečné, často pomáhají získat rychlost. Pokud jsou ovšem poškozené plachty a motor je rozbitý, je velmi obtížné udržet loď kolmo na vlny.

ŽIVÉ PLACHETNICE
Provizorní uchycení předního stěhu prozatím drželo a rozvíjením větších ploch kosatky jsme zkoušeli, jakou snese zátěž. Počasí bylo proměnlivé, stále však vál poměrně silný vítr, takže jsme i s omezenou plochou kosatky najeli v průměru zhruba 100 námořních mil za den. Na čas se vítr stočil natolik, že foukal přímo do dutého ráhna lodi. To se proměnilo v jakousi větrnou píšťalu a na lodi se rozléhaly zvláštní zvuky, připomínající velrybí zpěvy.
Kromě buřňáků, buřňáčků a občasného rybáka nejevil oceán již delší dobu žádné viditelné známky života. Při přebírání hlídky jsme si se Zdenkou všimli, že je vlasec s návnadou, který jsme neustále táhli za lodí, napnutý. S potížemi jsme ho vytáhli na loď a na jeho konci našli přes metr dlouhou rybu z rodiny makrel (Acanthocybium solandri). Byla již zcela vyčerpaná a nekladla žádný odpor. Rybí steaky a polévky posádce alespoň na chvíli výrazně zvedly náladu.
Po dvou týdnech na moři se objevil první náznak, že jsme se dostali do teplých, na živiny bohatých vod Golfského proudu, jehož jedno rameno se stáčí k Azorám. Několik metrů od lodi se ve vlnách blýskla malá modrofialová koule. Spolu s kapitánem jsme ji po chvilce váhání identifikovali jako měchýřovku portugalskou (Physalia physalis). Viditelnou část těla tohoto nebezpečného žahavce tvoří plovoucí modro-růžovo-fialový měchýř, dosahující šířky třiceti a výšky patnácti centimetrů, i když většina námi pozorovaných jedinců byla menší. Pod měchýřem je hlavní část těla složená ze tří druhů polypů, včetně prudce jedovatých chapadel, která sahají až do délky padesáti metrů. Měchýřovka se živí malými rybami a jinými živočichy. Anglický název měchýřovky je Portuguese man-of-war, tedy portugalská válečná loď, a zahlédnutí tohoto tvora na moři jsme často oznamovali bojovým křikem „portugalský válečník!“.
Měchýřovky v nás vzbuzovaly skutečný obdiv – stejně jako jachtaři totiž využívají ke svému pohybu vítr. Horní část měchýře funguje jako plachta a jejím nastavením určuje žahavec směr „plavby“. Několikrát jsme zaznamenali, že desítky měchýřovek za sebou měly své „plachty“ nastavené stejně jako my!
S blížícími se Azorami přibývalo nejen měchýřovek, ale i jiných forem života. 26. května jsme na levoboku zahlédli jakousi hnědou placku. Když jsme se k ní přiblížili, ukázalo se, že se jedná o zhruba metr velkou mořskou želvu, zřejmě karetu druhu Caretta caretta. Tento odolný plaz mimo jiné požírá právě měchýřovky. Je to výkonný a vytrvalý plavec, který překonává obrovské vzdálenosti napříč Atlantikem. Stále není jasné, jakým způsobem se tento pozoruhodný tulák orientuje na svých pravidelných tažných cestách. Migrací těchto mořských karet se mimo jiné zabývá i výzkumný program, který společně provádí univerzity na Floridě a Azorách.

KONEČNĚ DELFÍNI
Dvacátého osmého května nás od souostroví Azor stále dělilo zhruba 600 námořních mil oceánu. Podřimoval jsem v podpalubí, když jsem zaslechl své jméno.
„Marku, Marku! Chceš vyfotit delfíny?!“ volal na mě Vláďa. Poněkud zmatený jsem se v polospánku vyhrabal na vlhkou palubu a sledoval moře. Kousek od jachty se náhle rozčeřila hladina a z vody se vynořily hladké hřbety dvou menších delfínů obecných. Rychlými pohyby ocasních ploutví proklouzávali vlnami, tu a tam jeden z nich celým tělem vyskočil ven z vody. Chvilku si pohrávali na přídi a opět zmizeli.
S blížícími se Azorami se návštěvy delfínů stávaly častějšími a od 1. června jsme skupinky delfínů pruhovaných, skvrnitých nebo skákavých vídali i několikrát za den. Stále mě však trápí dvě otázky: proč byly návštěvy kytovců na otevřeném oceáně tak vzácné a nakolik se na této skutečnosti podepsal člověk? Velryby a delfíni se v mořích a oceánech světa nevyskytují rovnoměrně a přirozeně se zdržují tam, kde je nejvíce potravy – spíše než Sargasové moře tedy zřejmě preferují bohatší vody Golfského proudu. Někteří delfíni, například delfíni skvrnití, se zdržují zejména v pobřežních vodách, a většina druhů velryb, například keporkaci, má své migrační trasy, které dodržují rok co rok.
Není pochyb o tom, že je dnes na světě nesrovnatelně méně kytovců než před sto lety. Přímé vybíjení v podobě průmyslového velrybaření zdecimovalo některé druhy velkých kytovců natolik, že dodnes balancují na pokraji vyhynutí. Statisíce delfínů, ale i velryb dodnes tonou v gigantických sítích rybářů. Znečištění moří toxickými látkami, jako jsou chlorované uhlovodíky, které krom jiného snižují imunitu a způsobují zhoubné nádory, dále narušilo již oslabené populace. K tomuto ničivému koktejlu jsme přímíchali další problémy, jako jsou ozonové díry a zesílený skleníkový efekt, který vzniká zejména v důsledku spalování fosilních paliv. Zvýšení globálního teplotního průměru může mít za následek narušení mořských proudů (například odklon proudu Golfského), což podobně jako jev El Ni~no drasticky zasáhne celý mořský ekosystém.
Ačkoli byla v posledních desetiletích zavedena řada opatření, jež mají za cíl chránit kytovce, a některé populace se až překvapivě rychle obnovily, zdaleka není vyhráno. Příklad pozitivních změn lze najít právě na portugalském souostroví Azory, které bylo v minulosti významným centrem pro lov velryb. Po schválení celosvětového zákazu komerčního velrybaření v polovině osmdesátých let minulého století byl lov přerušen (Japonsko a Norsko ovšem dodnes tento zákaz ignorují). Významným zdrojem financí azorského hospodářství se stala turistika zaměřená na pozorování kytovců. Z lodí a pevninských pozorovacích věží, jež kdysi sloužily lovu velryb, se dnes ozývají nadšené výkřiky turistů, kteří s pomocí dalekohledů sledují kytovce v jejich přirozeném prostředí. V azorských vodách lze spatřit většinu druhů velkých velryb kosticovitých, včetně plejtváka obrovského, i ozubených, například vorvaně.

PEVNINA!
Druhého června nás od Azor dělilo jen něco málo přes sto mil oceánu. Atmosférický tlak stále stoupal, na obloze ani mráček. Vítr náhle zcela ztichl. Ocitli jsme se v samotném středu azorské výše, kde často převládá malý spád tlaku a tudíž velmi slabé větry. Námořníci tuto oblast nazývají koňské šířky – v minulosti byly v dlouhotrvajícím bezvětří obětovány celé náklady živých koní vlnám oceánu, když na lodích došla voda. Koně nějakou dobu dokázali plavat, ale brzy podlehli vyčerpání a klesli do hlubin oceánu. Když vzpomínám na některé chmurné nálady, jež mě v té době z ničeho nic ovládly, nemohu se ubránit pocitu, že do mě pronikl křik umírajících koní, který jako by se stále rozléhal nad hladinou oceánu…
Po třech týdnech na moři došla kapitánovi trpělivost a jeho rozhodnutí bylo jasné – zapnuli jsme motor a pluli přímým kurzem na azorský ostrov Faial. Celý dlouhý den jsem pozoroval hladinu moře a hledal jakékoli známky velkých kytovců. Marně. Několikrát však jachtu doslova obklopily větší rodinné skupiny delfínů obecných a skvrnitých.
Už si ani nevzpomínám, kdo zahlédl obrysy pevniny jako první. Uprostřed oceánu působily Azory jako fata morgána. Špičatý vrchol ostrova Pico (2351 m) vyčníval nad prstencem mraků, vedle něj se rýsoval rozlehlejší zelený Faial. Konečně jsme se ocitli v srdci Atlantiku.
Azory jsou vrcholy obřích vulkánů, které mají kořeny ve středoatlantském podmořském hřbetu. Jeho nejvyšší část zaujímá riftová zóna, kde dochází k výronům čedičového magmatu. Čediče se stávají novou součástí oceánské kůry, a dno Atlantiku se tak neustále rozšiřuje. Několik posledních hodin plavby, kdy kolem lodi létali buřňáci šedí (Calonectris diomedea), se každý po svém snažil mlčky vstřebat skutečnost, že první část plavby opravdu končila.
A najednou jsme vpluli do malého malebného přístavu Horta. Našli jsme Domino a uvázali k němu Mississippian. Bez otálení jsme se převlékli a poněkud houpavým krokem se odebrali rovnou do proslulé jachtařské knajpy zvané PeterŐs Sports Café. Tento lokál, který spíše než kavárnu připomíná britskou hospůdku, je skutečnou legendou. Dnešní majitel Peter, syn původního Petera, který v první polovině dvacátého století bar založil, stále ještě posedává mezi hosty. Těmi jsou kromě jachtařů i místní portugalští štamgasti. Další dva dny jsme si prohlíželi přístavní městečko, osvěžili těla ve studené vodě Atlantiku a dokoupili zásoby. Na Azory mezitím přiletěli další členové posádek. Mississippian plula na Madeiru a poté do Středomoří. S Kryštofem jsme se přestěhovali na Domino, která kratší cestou plula rovnou ke břehům Španělska.

POSLEDNÍCH 1000 MIL
Pátého května náš krátký pobyt na Azorách skončil. Domino vyplula z přístavu a celý první den v bezvětří jela na motor. Na přístroji GPS jsme nastavili přímý kurz na Gibraltar. Před námi bylo více než tisíc mil plavby. Několikrát za den nás navštívily skupiny delfínů, jednou jsme dokonce zahlédli boční ploutev spící kosatky dravé. Nejčastěji jsme však téměř doslova naráželi na mořské karety různých velikostí a stáří. Třetí den plavby jsme minuli poslední azorský ostrov. To už foukal svěží zadoboční vítr o síle šesti Beaufortů a ze severu se valily několikametrové vlny.
Začal ten pravý „jachtec“. Plachetnice se pod stálým náporem větru silně nakláněla, takže jsme spali na stěnách kajut, do kterých neustále pronikala vlhkost. Jachtařské kombinézy již neměly čas vyschnout. Často se bez varování zvednul silný poryv a jachta se náhle ocitla na hranici ovladatelnosti – posádka musela rychle zasáhnout a zmenšit plachty. Voda se valila po boku lodi, boční světlíky v podpalubí nabízely pohled na svět pod hladinou. V průměru jsme denně urazili zhruba 100 námořních mil. Plavbu zpestřila výměna poškozených stěhů a několikahodinové čištění zablokovaného záchodu. V noci se v rozčeřené vodě kolem lodi rozzářil světélkující plankton.
Poslední dva dny jsme narazili na silný protivítr a bouřkové vlny přicházející z Gibraltarské úžiny. V okamžiku, kdy po celodenním křižování proti větru ukazoval přístroj GPS, že jsme se k cíli nepřiblížili ani o jednu míli, jsme se rozhodli, že místo na Gibraltar zamíříme do španělského přístavu Cádiz.
Šestnáctého května, jen několik minut po svítání, kdy se nad obzorem vystřídaly nejrůznější odstíny modré, zelené, oranžové a červené, jsme vpluli do malé maríny v přístavním městečku Chipiona poblíž Cádizu. Večer jsme oslavovali pojídáním mořských plodů a pitím španělského piva. Naše pětitýdenní cesta byla u konce.


Plavba z laguny Simpson Bay Lagoon na Karibském ostrově Svatý Martin napříč Atlantským oceánem na Azory a do Evropy.
Category: 2002 / 03

„Na druhou stranu řeky nechoďte, nemuseli byste se vrátit živí,“ říká na uvítanou Marcos, místní starosta. Po týdenním trmácení, kdy jsme stihli projít snad devatero hor a devatero řek, tisíckrát promoknout až na kost, chytnout blechy a vši a sníst asi deset kilo fazolí, jsme se konečně dostali na místo určení. La Unión je vesnice v Chiapasu, nejjižnějším a nejchudším spolkovém státě Mexika. V roce 1995 vypuklo v tomto hornatém státě, sousedícím s Guatemalou, povstání a konflikt pokračuje až dosud.

ROZDĚLENÁ VESNICE

Řeka rozděluje La Unión na dvě části: na jedné straně bydlí protivládní zapatisté, na druhé provládní priístas. Takový obrázek dvou znepřátelených stran vesnice není v Chiapasu výjimkou. Zatímco provládní břeh se blýská dlouho do noci, na tom druhém se drží černá hodinka. Vedle elektrického osvětlení rozděluje oba tábory také čas: zapatisté ten letní neuznávají, takže v půlce vesnice jsou vždycky o hodinu napřed.


Protivládní zapatisté povstali již v roce 1995. Konflikt trvá dodnes.

V boji s vládou nejde zapatistům o zavedení socialismu. Požadují vypsání svobodných voleb, autonomii Chiapasu, zlepšení sociální situace obyvatel, pozemkovou reformu, právo na vzdělání ve svém jazyce a na jeho zrovnoprávnění v úředním styku se španělštinou. Mexická vláda zareagovala na požadavky po svém: uzavřela celou oblast a postavila zde vojenské základny se zhruba 70 000 vojáky, což představuje jednu třetinu mexické armády. Největší zvěrstva zde páchají paramilitares – Chiapasané, najímaní jako žoldáci za peníze. Starosta Marcos se mi po týdnu s hanbou svěřil, že jeho zeť nedokázal uživit rodinu, a tak šel taky. „Dceru i s vnoučaty vzal s sebou. Moje rodina teď stojí na dvou stranách barikády.“

ZACHRÁNCI LIDSKÝCH PRÁV

Pozorovatele lidských práv z ciziny nemá mexická vláda vůbec v lásce. Díky spolupráci mezinárodních nevládních organizací se zapatisty se totiž dostanou do oblastí nepřístupných pro turisty. Pozorovatelé žijí v místních komunitách, pozorují situaci a po svém návratu sepíší zprávu o tom, jak jsou zde pošlapávána lidská práva. Mexická vláda se proto všemožnými prostředky snaží zabránit jim v přístupu do oblasti. Každých pár kilometrů jsou kontroly imigrační policie MIGRA a nežádoucí osoby nejsou vpuštěny. Jako Human Rights Watcher tak cestujete pěšky, v noci, s místními průvodci, po stezkách, jež neznají ani vojáci, a putování na místo určení trvá několik dní.

Problémy s Migrou má také Chepe, rodilý Španěl, který v Chiapasu pobývá již desátým rokem. Pro vesničany je učitelem, přírodním léčitelem, opravářem rádií, zkrátka vším, co potřebují, v jedné osobě, takový velký bílý bůh. „Policejní jednotky mi nemohou přijít na jméno. Posledně jsem potřeboval jet do San Cristóbalu nakoupit nějaké léky. Zrovna po celé zemi chodila náboženská procesí na uctění Panny Guadalupské. Sochu neslo asi dvacet chlapů, tak jsem se skryl pod její plášť a po dvou dnech jsem se bezpečně dostal do San Cristóbalu. Jinak by mně cesta kvůli vojákům trvala týden.“

Jednou z nevládních organizací, která vysílá do Chiapasu cizince, pozorovatele lidských práv, je Centro de Derechos Humanos Fray Bartolomé de las Casas. Zájemci o tuto práci z Evropy musí nejprve absolvovat dva přípravné víkendy u některé z evropských nevládních organizací, kde se dozvědí podrobnosti z historie konfliktu a práva a povinnosti ochránce lidských práv. Protože se jedná o neziskový sektor, veškeré náklady na cestu, ubytování a jídlo si zájemci hradí sami.

Po příjezdu do hlavního města Chiapasu San Cristóbalu absolvuje budoucí pozorovatel lidských práv týdenní výcvik v hlavním sídle výše zmíněné organizace a seznámí se s podrobnostmi o cestě. Většinou odjíždí skupinka dvou až tří lidí, kvůli vojenským kontrolám se cestuje pouze v noci. Skupinu si mezi sebou předávají zapatističtí domorodí průvodci od vesnice k vesnici – pěšmo či na koni. Systém je dokonale propracovaný; v San Cristóbalu je každý vybaven průvodním dopisem, kterým prokazuje, že není nasazený špion. Někteří průvodci chápou svou práci jako vlastní podíl na činnosti odbojového hnutí a věří v užitečnost přítomnosti cizinců. Jiní však již po několika letech „průvodcování“ ztratili entuziasmus a cizince berou jako zbohatlíky ze západního světa, kteří mají roupy a nevědí, co s penězi.

ZAŘÍDIT SI TO JAKO FIDEL

„Jo, Che Guevara, to byl chlap… A co teprve Fidel, ten si to umí zařídit,“ zapřádá náš soused José hovor. „O všechny je postaráno, ne jako tady, kde po vás ani pes neštěkne.“ S pýchou pak vykládá, jak ve vesnici všechno patří všem: škola, sad, pole, knihovna, kostel. Snažím se porozumět, jakto že jim to funguje, a u nás jsme to po čtyřiceti letech vzdali. Docela mě zajímá jejich knihovna, čtiva mám s sebou totiž docela málo. Není mi však přáno knihovnu za celé dva měsíce navštívit, neboť učitel, který vlastnil klíče, odešel před rokem do hlavního města Chiapasu San Cristóbalu, a už se nevrátil. To, že děti ve vesnici neumějí ani číst, ani psát, Josému těžkou hlavu nedělá; alespoň pomohou v kuchyni nebo na poli. Druhý den ráno zjišťuji, že na tom společném určitě ne; pole je neobdělané a sad zarostl trávou.

Lidé bydlí v dřevěných chýších, postavených z prken svázaných liánami. „Dům“ je pak většinou rozdělen na dvě části: v jedné polovině je kuchyně s otevřeným ohněm a ve druhé bydlí celá mnohočlenná rodina. Méně jak deset dětí najdete velmi zřídka. Rodiče většinou spí na závěsné hamace a děti na dřevěných pryčnách, zachumlané do dek. Blechy jsme chytli hned první den a už jsme se jich nezbavili. Dovedete si pak představit, jak to třeba vypadá u jídla, když se všichni škrabou. Jídelníček není zrovna pestrý: třikrát denně fazole, které se zakusují kukuřičnými plackami. Vzhledem k početnosti rodin stráví ženy téměř celý den v kuchyni přípravou placek. Ve většině vesnic neexistuje obchod. Pokud už nějaký je, nabízený sortiment tvoří obvykle pouze rýže, cukr, káva, cigarety a „pochopitelně“ Coca-Cola, která je levnější než krabička cigaret.

Večer se v kostele konala fiesta, uvnitř však nevisela ani Panna Guadalupská, ani jiný svatý. Jediným vybavením kostela byl obrázek Che Guevary, Emiliana Zapaty a indiánský šátek. Nejprve se popíjela káva a pojídal sladký chleba a nakonec se ženy daly do tance. Chlapi si šli ven povídat. Ve vesnici byly nataženy reproduktory, které musely být pochopitelně puštěné na plné pecky, aby všichni věděli, že na to vesnice má. Přitom aparatura stojí 120 mexických pesos na hodinu a za kilo vypěstované kávy dostanou vesničané v San Cristóbalu 6 až 10 pesos. Vesničané tak nemají léky ani jídlo, ale zato mají muziku při fiestách a Coca-Colu po celý rok.

VSTŘÍC LEPŠÍM ZÍTŘKŮM…?


Určitou naději na mír dává loni zvolený prezident Mexika Vincente Fox, který projevil ochotu vyjednávat. Vrátí se tito muži k práci na polích?

Ráno jsme se vydali na cestu do vesnice San Jeronymo, která je položena na jedné z nejvyšších hor Chiapasu. Role průvodce se ujal starosta Marcos, který jediný ve vesnici mluví španělsky. „Mám koně, takže jezdím do města prodávat kukuřici pro celou vesnici, no a tak jsem se naučil. Ostatní nikdy v životě nebyli dál než za humny. Osm hodin cesty k nejbližší civilizaci je přeci jenom fuška.“

Celá vesnice žije jako jedna velká rodina. Dívky se vdávají okolo jedenácti, chlapci většinou „až“ o dva roky později. Se sňatkem musí souhlasit rodiče, je zvykem, že svatbu domlouvají předem. Místní chavo Manuelito pokukuje jedním očkem po blonďaté Katrin a přidává se k hovoru: „Rodí se tu jenom kluci a není tu žádná holka, kterou bych si mohl vzít.“ Jedinou možností, která mu zůstává, je vydat se na lup do jiné vesnice a svou nevěstu si nejprve ukrást, a pak požádat o oficiální požehnání jejího otce a taky starosty obce. Manuelito však sní o tom, že odejde do města a tam si pak najde nevěstu. Po večerech se učí u starosty španělštinu. Taky už umí něco písmen abecedy, alespoň ta, která mu vystačí k podpisu.

V loňských volbách poprvé v historii Mexika vyhrála opoziční strana, nový prezident Vincente Fox je ochoten k dialogu se zapatisty. Věci se tak začaly posouvat dopředu. Určitou roli sehrávají v celém procesu také pozorovatelé lidských práv. Snad jednou přijde den, kdy zde již nebudou potřeba a na území Chiapasu zavládne mír. Zatím to je však jen sladká hudba budoucnosti.

Pokud se chcete dozvědět více o aktuální situaci v mexickém státě Chiapas, médiích ve válce nebo české zahraniční politice a krizových oblastech, navštivte www.infoservis.net.

Autorka působila jako pozorovatelka lidských práv v Chiapasu.

Category: 2002 / 03

Žádné dvě návštěvy Kalahari nejsou stejné. Nálada v poušti se mění pouhým mrknutím oka… Náš zaprášený mikrobus frčí po zvlněné prašné cestě mezi drátěnými ploty oddělujícími rozlehlé farmy. Za námi zůstal Kuruman, desetitisícové město, kdysi nejslavnější misionářská stanice Afriky. Založil ji misionář Robert Moffat v roce 1831 u pramene řeky Kuruman. Dodnes největší přirozeně vyvěrající zřídlo kontinentu tvoří malé jezero v parku uprostřed města a zásobuje široké okolí kvalitní čistou vodou. Nadlouho to bylo poslední velké množství vody, které jsme spatřili. Dál už je jen poušť a tam získání drahocenné tekutiny vyžaduje nezměrné úsilí. Za městem jsme minuli i první kemp Davida Livingstona. Odtud vyrážel na své průzkumné cesty…

Po dvou hodinách se před námi objevují světla prvního protijedoucího auta. Tahle čtyři stovky kilometrů dlouhá cesta do jihoafrické části Kalahari není zdaleka tak frekventovaná, jako její kratší, dnes již vyasfaltovaná kolegyně směřující z jihu, z Upingtonu.

Kalahari je nejrozsáhlejší poušť jižní Afriky. Vlastně spíše polopoušť, rozlehlá písečná pánev porostlá travinami, místy i keři a nízkými stromy. Rozkládá se na více než půl milionu čtverečních kilometrů od severní Botswany po sever Jihoafrické republiky. Díky vysokému obsahu oxidů železa jsou zdejší nevysoké písečné duny často zbarveny do oranžova až červena, zatímco údolí mezi nimi jsou spíše šedá či žlutavě bílá.

LIDÉ POUŠTĚ

Přijíždíme do místa, které se na mapě honosí afrikánským názvem Sonstraal, Sluneční paprsek. Čekali jsme menší městečko nebo alespoň vesnici. Místo toho nacházíme jen dvě přízemní budovy, zavřený obchod s názvem Gemsbok Oasis, nádrž na vodu a nefungující větrné čerpadlo. Nikde ani živáčka, atmosféra připomíná spíše výjev z absurdního hororu.

Po půl hodině se na obzoru vynořuje z oblaku prachu povoz tažený koňmi. Když přijede blíž, rozeznáváme na něm tři ženy a tři děti. Jsou to černoši, kteří do těchto končin přišli za prací. Dozvídáme se od nich, jak se dostaneme na loveckou farmu Pieta Lotrieta. Cedule a jmenovky tu totiž nikde nenajdete, tady se počítá s tím, že když chce někdo někoho navštívit, ví, kde ho najde. Také domy, v nichž farmáři bydlí, nejsou ze silnice vidět, bývají až několik kilometrů od ní, ovšem za plotem. A raději nedomýšlíme, co by se mohlo stát, kdybychom si plot spletli a omylem vlezli na jinou farmu, kde nás nikdo nečeká. Všichni farmáři jsou zde dobře ozbrojeni a připraveni na nevítané návštěvy ozbrojených lupičů. A vykládejte někomu na dostřel pušky, že hledáte vlastně někoho úplně jiného.

Členové rodiny Pieta Lotrieta jsou Búrové – potomci prvních holandských rolníků. Hovoří afrikánsky. Našinci ta řeč připomíná hodně holandštinu, slyší v ní německá a anglická slova. Na sever od řeky Orange žije většina Búrů. Usídlili se tu po tzv. Velkém treku v polovině 19. století, kdy byli Brity vyhnáni z Kapska. V těchto končinách život není jednoduchý, zvláště v dlouhých obdobích sucha. Přesto, anebo právě proto tu můžete zažít mnohá překvapení.

Představte si, že jedete už sto kilometrů pouští, nikde ani živáčka, a najednou se před vámi objeví cedule „Čajovna pro turisty“. Asi zažijete menší šok, a když se ujistíte, že to není fata morgána či vlastní psychická porucha z vedra, stejně jako nás, i vás to donutí čajovnu v poušti navštívit. Po několika desítkách metrů přijíždíme k cihlové budově holandského stylu s výrazným reliéfem letopočtu výstavby – 1989. Vítá nás majitelka Lizette Knoetze, elegantní dáma středního věku. Při výborném čaji a pečivu nám vypráví o nelehkém životě v poušti. Natáčíme s ní reportáž (viz videokazeta v magazínu Koktejl 4/98), a když se spolu loučíme, ještě netuším, že se po sedmi letech opět setkáme. V dubnu 2001 opouštíme Upington a dnes již novou asfaltovou silnicí uháníme k národnímu parku Kalahari. V polovině cesty, která je podstatně kratší a také vede trochu jinudy, se opět objevuje známá cedulka, tentokrát již větší. Čajovna je od silnice mnohem dál. Vystupujeme z auta a na prahu nás vítá opět ta elegantní dáma, která se za těch sedm let nezměnila. Přestože jsem tu z naší minulé výpravy jediný a nemám u sebe kameru, okamžitě, jakmile mě spatří, říká, že jsem tu už byl a že jsem tady natáčel a byl se mnou ten a ten… A přináší knihu návštěv, v níž neomylně nalistuje můj sedm let starý podpis.

Původními obyvateli Kalahari jsou však Sanové. Nevlídná poušť jim vnutila nomádský způsob života, ale naučila je přežít tam, kde by to jiní lidé nedokázali. Jen opravdu výjimečně se s nějakým Sanem potkáte v okolních městech. Jejich domovem je divočina. Vynikají v umění lovu jednoduchými prostředky, znají dokonale přírodu, vědí, kde a jak získat vodu a potravu, znají léčivé účinky rostlin a jsou perfektní stopaři. Však se také odhaduje, že v Kalahari žijí již 10 000 let.

MAKGADIKGADI JE SOLNÁ PÁNEV

Název pouště Kalahari je odvozen ze slova makgadikgadi z jazyka černošského kmene Kgalagadi, který jako první přišel před dvěma tisíci lety do této oblasti. První bělochy sem přivábila vidina obchodu s domorodci a později lovu antilop. Už po roce 1900 se objevila myšlenka na založení chráněného území, aby se zabránilo vzrůstajícímu tlaku lovců. Kalahari Gemsbok National Park, ležící na území Jihoafrické republiky, byl založen v roce 1931 (gemsbok je místní pojmenování přímorožce jihoafrického, antilopy typické pro tuto oblast). V Botswaně se rozkládá navazující chráněné území, které má dokonce dvojnásobnou rozlohu. Od roku 1948 obě správy národních parků spolupracují, což 7. dubna 1999 vyústilo v založení prvního přeshraničního národního parku v Africe. Vzniklo tak území o rozloze 37 000 km² nazvané Kgalagadi Transfrontier Park, jedno z největších chráněných území na světě. Zároveň je jakýmsi modelem pro zakládání dalších podobných mezinárodních chráněných území, například parku Gaza/Kruger/Gonarezhow, který vznikne spojením Krugerova národního parku (nejstaršího v Africe) s oblastmi v Zimbabwe a Mosambiku.

Park v Kalahari zahrnuje dva důležité kalaharské ekosystémy: území písečných dun s unikátní polopouštní vegetací a pláně s trnitým bušem. Pro výživu zvěře jsou velmi důležité solné pánve.

Park získal za posledních pět let velkou popularitu, přestože je dosti vzdálený od všech velkých měst. V roce 1994 jsme tu byli jedni z mála návštěvníků, zatímco v roce 2001 stojíme u vjezdu do parku dlouhou frontu terénních a obytných aut. Hned za branou vjíždíme do hlavního ze tří kempů – Twee Rivieren (Dvě řeky).

KDYŽ POUŠŤ ROZKVETE

Jihoafrická část parku se rozkládá mezi dvěma řekami – Auob a Nossob. Tedy spíše vyschlými koryty těchto řek. Auob teče průměrně jednou za 11 let a Nossob – ten je na vodu obzvláště strohý. Tekla v něm naposledy v roce 1963. Začátkem roku 2001 zaznamenali v Kalahari výjimečně vydatné deště. Přesto, když jsme v dubnu projížděli korytem Nossobu, kudy vede jedna z cest, jen občas se v nejnižších místech zalesklo bahno. Voda se v Kalahari totiž velice rychle vsákne a tvoří pak zásoby pod zemí. Z nich dokáží čerpat některé druhy stromových akácií, jejichž kořeny sahají až několik desítek metrů hluboko.

Po velkých deštích se Kalahari zazelená a rozkvete. Na mnoha místech se objeví koberce nízkých žlutých květin Tribulus terrestris. Z jejich květů se radují hlavně antilopy skákavé, pštrosi a zemní veverky. Jsou totiž oblíbenou součástí jejich jídelníčku. Podél koryt řek z písku vyraší také tisíce bledorůžových lilií Nerine laticoma, které jsou však prudce jedovaté. Mnoho dalších druhů bylin a keřů využívá dočasné vláhy k tomu, aby vykvetly, načerpaly živiny a postaraly se o potomstvo.

Nikde na Kalahari nenajdeme zcela holou krajinu bez jakýchkoliv rostlin. A i místa, která jsou v době sucha zdánlivě bez života, po prvních deštích ožijí.

POUŠŤ ŽIJE

Druhý den po našem příjezdu vyrážíme hned za svítání. Přes poledne je totiž většina zvířat ukryta před spalujícím sluncem ve stínu stromů a keřů. A také nejbližší kemp Nossob, kam musíme dorazit, je vzdálen 3 hodiny nepřetržité jízdy (vzdálenosti se v parcích uvádějí spíše v hodinách, kilometry jsou zavádějící a vzhledem k povolené maximální rychlosti a prašným cestám nevypovídají o skutečné době strávené na cestě). My ale budeme zastavovat u zvířat, točit a fotit, proto je potřeba počítat tak s pěti hodinami. A stejnou dobu zabere cesta zpět. No a vzhledem k tomu, že v kempu musíme být v 17.30, jinak nás strážci budou hledat, není času nazbyt.

Projíždíme pomalu korytem řeky Nossob a snažíme se zachytit jakýkoliv pohyb, jakýkoliv náznak přítomnosti zvířat. Jako první se objevuje stádečko antilop skákavých, které jsou známy zvláštními skoky vypadajícími, jako kdyby zvířata pérovala s nataženýma nohama a ohnutým hřbetem.

Ve vysoké trávě se prochází drop kori, velký těžký pták, u něhož je až neuvěřitelné, že umí také létat. Dorůstá výšky až 150 cm! Vypadá majestátně, když jeho hlava rozvážně pluje mezi klasy dozrávajících stébel.

Přijíždíme k prvnímu odpočívadlu, a když vystupujeme, zaplavuje nás takový zvláštní pocit. Všude ticho, slunce se prodírá ranní mlhou. Rozhlížíme se po okolí, když naše zraky spočinou na světle hnědých flecích na nedaleké duně. Při pozornějším pohledu rozpoznáváme lví smečku – jednoho lva a tři lvice. Odpočívají po úspěšném nočním lovu a ani nás nevnímají. Když však přijíždí na odpočívadlo další auto a vystupuje rodinka s dvouletým dítětem, jedna lvice zpozorní a upřeně sleduje každý pohyb lidského mláděte. Byla by to snadná kořist. Po našem upozornění matka dítě nakládá zpět do auta a lvice se opět věnuje přerušené siestě.

Pro pohyb zvěře je podstatné, že jediné ploty jsou při jižní hranici parku. Tam jsou totiž dnes již farmy, a tak již není možná migrace např. tisícihlavých stád pakoňů na jih za vodou v období sucha. Naštěstí tohle vyřešily čtyři desítky větrných a solárních napajedel, která čerpají vodu z hloubky 75 metrů. Některá čerpadla poskytují vodu mírně slanou, což vyhovuje přímorožcům jihoafrickým. Proto je potkáváme zejména u napajedel Melkvlei a Kaspersdraai v korytě řeky Nossob.

Přímo korytem Nossobu prochází hranice s Botswanou a u jednoho hraničního kamene si jako pouliční voříšci hrají dva šakalové. Aby byla představa dokonalá, oba jej postupně počurávají.

O kus dál máme obrovské štěstí. Cestu nám kříží dva gepardi. Jsou si vědomi své síly a lidé v autech je nezajímají. Podle plných břich měli oba také úspěšný lov. Vůbec teď nevypadají jako nejrychlejší šelmy světa, kráčejí pomalu a rozvážně, občas se zastaví a ohlédnou. Čas v poušti plyne jinak…

VODOPÁDY V POUŠTI

Dvě stě padesát kilometrů jihozápadně od Twee Rivieren, na místě, které bychom mohli nazvat okrajem Kalahari, se největší jihoafrická řeka Orange zakusuje do žulového pohoří. Vytváří až 240 metrů hluboký kaňon, a nejen to. Také vodopády, které nesou název Augrabies – Místo velkého hřmotu.

Pravdivost pojmenování jsme si ověřili hned první večer. Přijeli jsme už za tmy. A když jsme stáli několik set metrů od vodopádů, připadalo nám, že v těch místech jede nekonečně dlouhý nákladní vlak. V roce 1966 tu byl vyhlášen národní park. Chrání nejen 18 km dlouhý kaňon, ale i okolí s bizarními kamennými kopci a zajímavou faunou. Některé již vyhubené druhy sem byly opět vysazeny, a tak tu můžeme obdivovat vzácný poddruh kapského nosorožce dvourohého nebo žirafy. Po kamenech jako baletky skáčou antilopy skálolezové a vzácně můžeme zahlédnout i antilopky travní. U vody se vyhřívá varan nilský, na skalách kolem řeky pobíhají drobné, ale všemi barvami hrající samečci ještěrů rodu Platysaurus (samičky jsou daleko méně nápadné) a obdivujeme bravurní pobíhání damanů nad hlubokou propastí. Samotný vodopád je obdivuhodný zejména po deštích, kdy jím protéká až 400 milionů litrů vody za minutu! V té době dosahuje šířky až 150 metrů. Padá do hloubky 56 metrů. Zvláštnost mu dodává hlavně bizarní prostředí skal a skutečnost, že odtud je to jen co by kamenem dohodil do jedné z největších pouští světa – do Kalahari.

Category: 2002 / 03

Příběh orangutanů může začít jako pohádka: za devatero moři a devatero horami před mnoha a mnoha lety žili byli… Protože kdysi opravdu žily miliony těchto mohutných zvířat v lesích táhnoucích se od Číny až po Jávu. Pak přijde studená sprcha – současnost: ačkoliv jsou od roku 1932 chráněni, od 70. let 20. století klesl jejich počet na polovinu. Jejich největší nepřítel je totiž člověk. Dnes žije v omezených lokalitách pouze okolo dvaceti tisíc orangutanů (na Sumatře 5000-8000, na Borneu asi 15 000).


Jediný způsob, jak odchytit orangutaní mládě, je zabít jeho matku. Mnoho takto ilegálně odchycených mláďat se chovatelé v rehabilitačních centrech snaží vrátit do volné přírody. „Převýchova“ ale trvá několik let.

NIKDO NEVÍ, KOLIK JICH JE
Jejich přesný počet nelze určit. Tito bezocasí primáti s relativně dlouhou, poměrně řídkou rezavou srstí jsou aktivní ve dne a tráví většinu doby na stromech. Vyskytují se převážně do tisíce metrů nadmořské výšky a nejvyšší hustoty dosahují v nížinných primárních pralesích. Tomu odpovídá jejich jméno, které v malajštině i indonéštině znamená „lesní muž“ (orang hutan). Tam, kde mají dostatek potravy, žijí obvykle dva jedinci na kilometr čtvereční (např. národní park Tanjung Puting na jihu Bornea). Největší hustoty dosahují v indonéském národním parku Gunang Leuser na Sumatře, kde vysoké procento stromů v pralese představují fíkovníky (až 5 zvířat na kilometr čtvereční).
Dospělí orangutani jsou převážně solitérní zvířata migrující lesem při hledání potravy. Mají pestrý jídelníček a kromě plodů různých fíkovníků žerou přes 500 druhů ovoce, listů, kůry, květů a někdy si zpestřují stravu i hmyzem, medem a ptačími vajíčky. Zatímco dospělá samice za den projde méně než 1 km2 a její potravní rajon zřídka přesáhne 6 km2, dominantní samci mají sklon procestovat mnohem větší oblast.
Na noc si orangutan staví hnízdo z ulámaných větví a větviček. Protože si na každou noc staví nové (spí totiž pokaždé jinde), jsou jeho hnízda dobrým pomocníkem při odhadu počtu orangutanů v určité oblasti. Ale orangutaní teenageři, kteří právě opustili matku, spí často v párech, aby jim nebylo smutno a aby se zahřívali. A navíc někteří pilní dospělí jedinci si za den postaví hnízd několik. Někteří průvodci v národních parcích mohou sice udávat přesná čísla o počtu zvířat, to však svědčí spíš o jejich snaze působit před turisty dostatečně informovaně, než o skutečném počtu orangutanů.

ORANGUTANI NEJSOU DOMÁCÍ MAZLÍČCI
Zcela vyspělí samci (po patnáctém roce) měří až 1,4 metru a váží mezi 50-100 kg. Největší dosud známý samec byl vysoký 1,8 m. Jejich velké, téměř černé a bezvousé lícní laloky a podbradek jsou znamením věku, pohlaví, popřípadě jejich dominantního sociálního postavení v tlupě. Dospělé samice jsou poloviční, váží mezi 35-50 kg. Volně žijící jedinci obou pohlaví ve věku mezi 7-10 lety váží obvykle 20-40 kg.
Orangutani v zoologických zahradách jsou díky dostatku potravy a menší nutnosti pohybu vždy nadprůměrně velcí. Několik orangutanů v zooparcích dosáhlo již věku 65 let a někteří z nich jsou stále v dobré kondici. Odhaduje se, že se volně žijící orangutani dožívají 35-40 let.
Samice porodí za život v průměru 3-4 mláďata. Orangutaní miminko je zrovna tak bezmocné, závislé na matce a sladké jako lidské mládě a potřebuje stejnou péči. Musí se od své matky naučit všechno. Základním rozdílem oproti lidskému dítěti je jeho potřeba a schopnost držet se. Proto jediný a velmi drastický způsob, jak chytit mládě, je zabít jeho matku (zastřelit nebo ji utlouct). Ta spadne na zem a dítě se jí stále drží. Na jedno živé mládě, které je propašováno do zahraničí, nepřipadá ovšem pouze jeho mrtvá matka. Vzhledem k vysoké úmrtnosti těchto miminek na jedno přeživší mládě připadá devět mrtvých, a tedy deset zabitých dospělých samic.
Od 18 měsíců začínají mláďata šplhat, v pěti letech se u nich projevuje první tendence k samostatnosti. Přibližně ve věku sedmi let je matka začíná postupně od sebe odhánět a vést k samostatnosti. Od osmi let už žijí sama, většinou s několika stejně starými „kamarády“. Jejich chování se znovu mění ve věku 11-13 let u samic a 12-15 let u samců, kdy se především oni stávají agresivnější a nebezpečnější.
To platí i o orangutanech, kteří byli odmala vychováváni v lidské rodině. V Thajsku, Taiwanu, Singapuru, Japonsku i v USA a jiných zemích se stalo velkou módou mít mláďata orangutanů jako domácí mazlíčky (na černém trhu se jejich cena pohybuje od 5000 do 25 000 dolarů). Od pěti let se však zvířata stávají přes veškerou výchovu nezvladatelná, nechtěně ničí zařízení bytu a někteří „chovatelé“ to řešili tak, že je jednoduše vyhodili na ulici. V roce 1999 tak mohli televizní kamery pořídit ve městě Taipei záběry 100kilového orangutana, který se beznadějně motal uprostřed automobilového provozu.

NÁVRAT DO VOLNÉ PŘÍRODY
Mnoho takto ilegálně vyvezených a podomácku chovaných orangutanů bylo již zabaveno a vráceno do volné přírody. To je ale možné až po několik let trvající převýchově v tzv. „rehabilitačně výcvikových střediscích pro záchranu orangutanů a jejich navrácení do volné přírody“. Na světě jsou celkem
4 zařízení tohoto druhu: jedno v malajském Sabahu v Sepiloku, zbývající tři v Indonésii.
Wanariset je státem podporovanou uzavřenou organizací a návštěvy jsou možné až po speciálním povolení z Jakarty (středisko leží na okraji vesnice Samboja u hlavní silnice mezi městy Samarinda a Balikpapan). Další dvě centra (Tanjung Puting a Bukit Lawang) zápasí s finančními problémy a uvítají každou pomoc i ve formě práce dobrovolníků. Někteří vysokoškoláci na cestách touto formou prožívají část své cesty po Indonésii.
Finanční problémy jsou mimo jiné vyvolávány i tím, že většina lesů představuje druhotný porost, jednou prokácený člověkem a není v něm dostatek stromů zajišťujících orangutanům potravu. I když jsou zvířata schopna žít zcela samostatně, musejí se neustále přikrmovat, aby nepáchala škody v okolních zemědělských porostech nebo netrpěla hladem. Přikrmují se většinou banány, popř. ananasy, někdy i mlékem z prášku.
Patrně nejznámějším vědcem a nejfundovanějším odborníkem zabývajícím se výzkumem orangutanů je kanadská přírodovědkyně Dr. Birute Galdikasová, která od roku 1971 bojuje na jihu ostrova v národním parku Tanjung Puting za záchranu orangutanů jako jednoho z nejvíce ohrožených zvířecích druhů. Dnes jsou v parku tři centra: Tanjung Harapan, kde se odchovávají mláďata do pěti let, Pondok Tanggui pro orangutany mezi 5 až 7 lety a nejstarší a největší centrum parku Camp Leakey (založeno 1971), kde probíhá veškerý výzkum. Park již odchoval na 200 orangutanů.
I když většina návštěvníků nebude v parku pracovat jako dobrovolníci, mají možnost strávit v něm několik dní na pronajaté lodi (park leží v oblasti nížinných záplavových pralesů a přístup do něj je pouze lodí), ubytovat se na druhé straně řeky, tvořící hranice parku, kde jsou dva poněkud dražší hotely, nebo se usadit ve středisku Tanjung Harapan, jediném místě přímo v Tanjung Puting, které poskytuje ubytování návštěvníkům. Celý den přicházejí a odcházejí orangutani, kteří zde vyrostli, jen je třeba dávat pozor, aby něco nevzali, a uhýbat jim trochu z cesty. A pozorovat dvouletého orangutana, kterého strážci parku nosí na strom, aby se učil lézt, je opravdu špičková podívaná.
Poslední rehabilitační centrum, známé mezi turisty jako Bukit Lawang, leží u říčky Bohorok na severovýchodním okraji národního parku Gunang Leuser na Sumatře. Současná vesnice Bukit Lawang prosperuje právě z popularity místního rehabilitačního centra orangutanů. To je na druhé straně řeky a dvakrát denně malé loďky převážejí zájemce na druhou stranu, odkud spolu s průvodci jdou přibližně 20 minut ke krmicím plošinám. Pozorování orangutanů při krmení trvá jak zde, tak i v Tanjung Puting přibližně hodinu, první je ráno v osm, druhé ve tři odpoledne.

Category: 2002 / 03

Život přežívá i „pohřben“ v Suchých údolích Antarktidy – v nejnehostinnějším prostředí na Zemi. Údolí jsou extrémně suchá a chladná s průměrnou teplotou od -30 do -35 stupňů Celsia, ale přesto zde stále zůstává troška vody díky vysoké salinitě. Mezinárodní tým vědců odhalil v půdních vzorcích odebraných z hloubek od 3 do 8 centimetrů pod povrchem prospívající kolonie hub, konkrétně dvou odolných druhů: Beauveria bassiana a půdní houbu Penicillium. Jak se oba druhy dostaly do odlehlých oblastí, zůstává tajemstvím, ale mohou zde být již stovky nebo tisíce let. Vědci ke svému objevu podotýkají, že životní podmínky v této části Antarktidy připomínají podmínky na Marsu. Z toho vyplývá, že takové houby by přežily i tam.