Category: 2002 / 04

Utváření orgánů každého organismu – ať už rostlinného, nebo živočišného – je už dopředu určené jeho genetickým založením. Někdy se stává, že vlivem vnějších nebo vnitřních podnětů dochází při realizaci geneticky zafixovaných vlastností k chybnému „čtení“ genetického kódu, což má za následek změnu fyziologických a biochemických pochodů. Vznikají odlišné bílkoviny nebo jiné produkty metabolismu, některé se případně nemohou vůbec vytvořit. Tyto vnitřní změny se navenek projevují jako mutace, které jsou dědičné, nebo aberace, jež vznikají až při vývoji určitého jedince a zpravidla dědičné nejsou.


Orchis Purpurea – redukovaný tvar pysku.

PROČ ZROVNA ORCHIDEJE?
S různými abnormalitami při utváření orgánů rostlin se v přírodě setkáváme u mnoha druhů. Nápadný výskyt těchto abnormalit však můžeme pozorovat především v bohaté čeledi vstavačovitých – orchidejí. Velmi zajímavé je zjištění, že jejich výskyt je z velké části ovlivněn počasím, kdy prudké výkyvy teplot způsobují tak zvané tepelné šoky, což se zpravidla odrazí na tvorbě květních orgánů. Musí k nim však dojít dříve, než se založí a vyvinou květy. U některých dalších abnormalit se předpokládá, že vyvolávajícím činitelem je zhoršené životní prostředí. Všeobecně však můžeme konstatovat, že vznik celé řady nejrůznějších abnormalit je dosud velmi málo prozkoumaný jev a ani dnes se přesně neví, co je jejich pravou příčinou.
Během mnoha let věnovaných poznávání našich a evropských druhů orchidejí jsem se často setkával s různými abnormálně vyvinutými květy a rostlinami, které vždy vzbudily moji pozornost. V poslední době mě tento jev natolik zaujal, že jsem abnormality začal záměrně vyhledávat a dokumentovat. V mém archivu se tak nashromáždila sbírka několika desítek diapozitivů nejrůznějších vývojových abnormalit evropských orchidejí, z nichž alespoň část chci představit čtenářům.


Dactylorhiza Fuchsii – vzácný jev hyperchromie, tedy nadměrná tvorba barviv.

NEPOSLUŠNÉ BARVY
Mezi nejčastější a nejnápadnější abnormality orchidejí patří částečná nebo úplná ztráta barviv. V přírodě se s tímto jevem setkáváme ve formě částečně a nebo úplně bíle kvetoucích rostlin, které jsou jinak normálně barevné. Ztrátu květních barviv můžeme nejčastěji pozorovat na různých druzích rodů Orchis a Dactylorhiza, vzácněji i u jiných druhů. Tento jev nazýváme apochromie nebo albinismus a většinou bývá dědičného charakteru.
Podstatně méně se setkáváme s opačným extrémem – nadměrnou tvorbou barviv, takzvanou hyperchromií. V tomto případě dochází k nahromadění barviv, čehož důsledkem jsou rostliny s extrémně sytými barvami květů a u druhů se skvrnitými listy i s intenzivním, často celoplošným zabarvením lícní strany listů.
U několika druhů orchidejí však výsledné zabarvení nezpůsobuje pouze jeden typ barviva, ale navzájem se kombinující typy barviv – antokyany a flavony, které se ještě mohou kombinovat s chlorofylem. U těchto rostlin se úplná ztráta barev vyskytuje velmi vzácně. V závislosti na tom, jaký typ barviva chybí u té které rostliny, dochází i k výslednému efektu zabarvení květů. Například u některých druhů rodu Ophrys se vzácně dají nalézt rostliny, které ztrátou barviva antokyanu vytvoří zajímavé žlutozeleně zbarvené květy. Velmi vzácně se setkáváme i s nezelenými rostlinami, které nás na první pohled upoutají svým žlutavým až bílým zbarvením. Takové rostliny nejčastěji nalézáme v rodu Epipactis nebo Cephalanthera, velmi zřídka i u jiných druhů. Sám jsem pozoroval několik takových rostlin u některých druhů rodu Epipactis. K mým nejvzácnějším úlovkům však patří nezelená rostlina druhu Ophrys insectifera, která je skutečně velmi ojedinělá.

KDYŽ NĚCO CHYBÍ
Pojďme si pohovořit o běžnějších abnormalitách, ke kterým dochází v květních orgánech vstavačovitých. Květ vstavačovitých je složen ze tří vnějších a tří vnitřních okvětních lístků, které jsou uspořádány ve dvou kruzích, přičemž střední lístek vnitřního kruhu se obvykle od ostatních výrazně odlišuje v podobě pysku. Ze dvou kruhů tyčinek jsou buď vyvinuté dvě z vnitřního kruhu (v podčeledi střevičníkovitých), nebo jedna z kruhu vnějšího (v podčeledi vlastních vstavačovitých). Ty zbylé jsou buď úplně redukované, nebo v některých případech přetvořené na neplodné patyčinky. Vlivem různých činitelů se však toto geneticky zakódované utváření květních orgánů může porušit, což zapříčiní vznik nejrozmanitějších abnormalit.
Mezi relativně běžné abnormality patří například srůst k sobě nejbližších vnějších okvětních lístků, nebo nevyvinutí některé části květu, jak jsem to pozoroval u druhu Ophrys insectifera, kde v celém květenství nebyl v květech vyvinutý pysk, nebo u druhu Epipactis muelleri, kde v květech chyběly brylky. Vzácněji se u orchidejí vyskytují různé, často redukované tvary pysku, které mohou být stabilizované (objevují se pravidelně), nebo nestálé, což znamená, že jeden rok se objeví a potom zmizí. Takovou podstatnou redukci jsem měl možnost vidět u druhů Orchis purpurea a Ophrys holubyana, kde pysky květů v celém květenství byly zredukované do jazykovitého tvaru.


Ophrys Apifera – snížení počtu okvětních lístků na dva.

MÁLO NEBO MNOHO OKVĚTNÍCH LÍSTKŮ
K mimořádně vzácným abnormalitám orchidejí patří vzájemné přeměny jednotlivých květních orgánů v takzvané pelorie, kde dochází k přeměně květů souměrných podle jedné osy, což je u orchidejí běžné, na květy souměrné podle více os. Rozeznáváme dva typy pelorií – petalpelorii a labelpelorii. Při první z nich se pysk v květním orgánu mění na normální okvětní lístek. Nazýváme ji regresivní pelorie. Podstatně vzácněji dochází k progresivní pelorii, kterou označujeme jako labelpelorie, kde se vnitřní okvětní lístky mění na pysky, důsledkem čehož vzniká nový pravidelný květ na vyšší vývojové úrovni. Avšak vidět takové květy v přírodě patří k mimořádně vzácným zážitkům a jejich nalezení vyžaduje určitou dávku štěstí.
Velmi zajímavé jsou i různé změny v květních orgánech orchidejí, které se sporadicky vyskytují u téměř každého druhu. K nim patří například zmnožení nebo redukce okvětních lístků. Při zmnožení okvětních lístků vznikají tak zvané plné květy (pozoroval jsem je u druhu Gymnadenia conopea), nebo květy, které místo tří okvětních lístků v každém květním kruhu mají čtyři (tetramerie), popřípadě pět členů (pentamerie).
Čtyřčetné květy jsem pozoroval u dvou druhů rodu Ophrys, kde bylo zajímavé, že touto změnou byly postižené jen nejspodnější květy.
Opačným extrémem bývá redukce okvětních lístků. Tady můžeme pozorovat změnu počtu květních orgánů v každém kruhu na dva (dimerie) nebo až na jeden člen (monomerie). Takové květy jsem našel u druhů Ophrys apifera, Ophrys holubyana, Ophrys insectifera a Gymnadenia conopea.

CESTY K FANTASTICKÉMU KVĚTU
Zřídka můžeme u orchidejí pozorovat i srůst listů, listenů, okvětních lístků a semeníků. Pokud máme štěstí, můžeme nalézt takzvané dvojčetné květy, které vznikají srůstem dvou semeníků a vyznačují se dvojnásobným počtem květních orgánů. Takové květy jsou velmi zajímavé a atraktivní. Setkal jsem se s nimi pouze dvakrát u druhu Himantoglossum caprinum a Gymnadenia conopea.
Mezi poměrně vzácné odchylky patří i rozštěpení jednotlivých orgánů rostliny. Častěji takové rozštěpení najdeme v květech, vzácně může dojít i k rozštěpení stonku, který potom nese dvě, velmi zřídka až tři soukvětí. Takovou rostlinu druhu Nigritella nigra se dvěma soukvětími jsem našel v Alpách.
U orchidejí se můžeme setkat s celou řadou dalších abnormalit. Zajímavé je například zmnožení listových orgánů, tvorba tyčinek, které normálně vyvinuté nejsou, vývoj soukvětí rostlin bez květů nebo jejich radikální degradace a mnohé jiné.
I když obecně tyto abnormality nemají žádnou taxonomickou hodnotu, jsou zajímavé, zvláštní a prozrazují nám, jakými vývojovými cestami mohl vzniknout fantastický květ orchidejí.

Categories: 2002 / 03, 2002 / 04

Jaký máte názor na sedmnácté století v Evropě? Co se v době, která je „zmapována“ přílohou tohoto čísla Koktejlu, přihodilo dobrého a špatného? Je toho až překvapivě mnoho. V prvním kole stačí jen sepsat jména a pojmy, které ručí samy za sebe: Giordano Bruno a Galileo Galilei. Shakespeare, Moli`ere, Cervantes. Třicetiletá válka a Jan Amos Komenský. Isaac Newton. Baroko a s ním Rubens, Rembrandt a další. Kardinál Richelieu a král Ludvík XIV. Válka s Turky. Bitva na Bílé hoře a procesy s čarodějnicemi. Albrecht z Valdštejna… Kupodivu tím vůbec nejvýznamnějším, co se v sedmnáctém století událo, je patrně vynález dalekohledu.


Hostina důstojníků střeleckého spolku sv. Hadriána (pravá polovina) – Frans Hals, asi 1627.

NEVĚDOMOST JE POKUTA ZA PÝCHU
Tuto větu napsal ve svých Dějinách světa H. G. Wells. Jen tak je podle něj možné vysvětlit, že Řekové při svém pronikavém duchu nikdy nedošli k vynálezu dalekohledu. A to i přesto, že mnohokrát viděli, jak skleněná láhev zakřivuje a zvětšuje obrysy věcí. Ve starověku se prostě nenašel filozof, který by měl dostatečnou manuální zručnost, nebo se s příslušně zručným řemeslníkem aspoň spřátelil. A tak prvním, kdo obrátil vlastnoručně vyrobený dalekohled k obloze, byl roku 1610 Galileo Galilei. Po Koperníkovi a Giordanu Brunovi třetí z učenců, kteří tvrdili, že vesmír se netočí kolem Země, ale naopak naše planeta se otáčí kolem Slunce. Dalekohled nebyl nijak zvlášť výkonný – zvětšoval 32krát. Odmávnul však i konec středověku a otevřel novou vidinu života na naší planetě. A není náhodou, že to byl objev tak velkolepý, že jej církve potíraly dlouho, se značnou silou, a přesto neúspěšně. Málokteré století lidských dějin se ohlásilo tak ambiciózně jako toto, v pořadí sedmnácté. A máloco je pro lidské dějiny tak typické jako další osud Galileův. V roce 1632 „Rozpravou o dvou hlavních soustavách světových“ podpořil Koperníka a Bruna a rok poté byl pozván do Říma, aby odvolal. Pod hrozbou mučení tak učinil, ale podle některých svědků prý při tom polohlasem řekl: „E pur si muove.“ – A přece se točí.


Dvorní dámy – Diego Velázquez, 1656.

ČTYŘLETÝ MÍR A TŘICETILETÁ VÁLKA
Ačkoliv astronomický objev sluneční soustavy definitivně oddělil středověk od novověku, z hlediska obecně a obyčejně lidského zase až tak do životního stylu Evropanů nezasáhl. Na rozdíl od válek, které pustošily jednu zem za druhou. Jak praví učené knihy, během celého sedmnáctého století bylo v Evropě jenom pět let bez války! Lidé si zvykli spíš na válku než na mír. Nechvalný primát drží v této permanentní válce i Čechy. Naši protestanti v roce 1618 připomněli světu už podruhé, co je defenestrace, a podobně jako před dvěma stoletími husité, řešili svou politickou nespokojenost vyhozením protivníků (v tomto případě katolických císařských místodržících) z okna. Nikdo z „revolucionářů“ však patrně neviděl dopředu. Po dvou letech válek ostudně prohráli na Bílé hoře. Tak začala třicetiletá válka, která skončila až Vestfálskou mírovou smlouvou v roce 1648. Třicet let ničení nakonec omezilo moc katolických Habsburků a vedlo ke vzniku moderního systému států.

JAK SE DĚLÁ VÁLKA
Nástrojem, kterým se neustále posouvaly hraniční čáry říší, byla jednoznačně válka.
Platilo to i v Německu, jehož obraz na mapě sedmnáctého století proměnili samostatná knížata, vévodové, kurfiřti a další spíše v „pestrou slátaninu“ než v mohutnou říši. Délka války a fakt, že se bojovalo „plošně“ po celé říši, rozdrobené do malých protestantských a katolických státečků, vyústily v jednu z nejničivějších válek, jaké Evropa viděla. Přitom neštěstí nebylo v samotném boji, ale v okolnostech, které ho provázely. Pohybujeme se totiž v době, kdy se vojenská taktika natolik zdokonalila, že obyčejní nováčkové neměli proti cvičeným žoldákům šanci. Střílení salv mušketami na vzdálenost několika desítek metrů způsobilo, že jednotlivý rytíř nemohl uspět. Útok vycvičeného jezdeckého pluku ale stále ještě mohl rozrazit pěchotu, která bodáky a bajonety neudržela náraz jezdců. Velkou roli hrály kázeň a zkušenost. Za těchto okolností bylo důležitým bodem válčení odměňování „vojáků z povolání“ – žoldnéřů. Když se finanční problémy protahovaly, uchylovali se často vůdcové obou znesvářených stran k plenění měst a vesnic. Především třicetiletá válka učinila z rabování pravidelný válečný zvyk.


Venkovská rodina – Louis le Nain, asi 1643.

ALBRECHT, ZABITÝ V CHEBU
Pustošivá a nekonečná třicetiletá válka byla sice pro chudý lid nesnesitelnou přítěží, pro schopné šlechtice však znamenala jedinečnou příležitost. Takto to aspoň vnímal Albrecht z Valdštejna. Ačkoliv se dnes objevují názory, že jeho válečnické umění mohlo při bitvě na Bílé hoře přispět k vítězství – a to u kterékoliv ze znesvářených stran – Valdštejn se svými devíti kompaniemi zůstal stranou. Neutralita se mu nesmírně vyplatila. Zatímco Čechy v době pobělohorské chudly, Valdštejn zbohatl natolik, že se svým majetkem mohl rovnat císaři. Koupil celkem 68 zkonfiskovaných panství, výhodně se oženil a obohacoval se i z válečné kořisti. V roce 1625 byl díky svému bohatství i vojenským schopnostem jediným mužem, který byl schopen porazit sílící protihabsburský odpor protestantských sil v Německu. Valdštejn na vlastní náklady koupil a vycvičil armádu a splnil úkol zadaný císařem Ferdinandem II. Stal se nejvyšším velitelem císařských vojsk, nejprve vyhnal Dány ze severního Německa, pak se na bojištích střední Evropy střetl se soupeřem hodným toho jména – švédským králem Gustavem Adolfem, který se stal „obhájcem věci protestantské“. Jejich válečná střetnutí nepřinášela ani jednomu ze soků žádné výrazné vítězství – až v roce 1632 v bitvě u Lützenu Gustav Adolf Valdštejna porazil, ale sám při tom přišel o život. Samotný Albrecht Valdštejn v té chvíli jistě netušil, že mu zbývají pouhé dva roky života. Roku 1634 byl nejprve zbaven vrchního velení nad císařskou armádou a prohlášen i se svými oddanými generály za psance. Damoklův meč nad ním visel od té doby, kdy se rozhodl spojit se s těmi, proti kterým dosud bojoval – Sasy a Švédy. Uchýlil se do Chebu, kde si chtěl odpočinout a promyslet další plány. Když 25. února 1634 do jeho ložnice vtrhl vrah s halapartnou, nic netušící Valdštejn byl v noční košili. Ironií osudu byla jeho vražda „posvěcena“ stejným císařem, kterému Albrecht Valdštejn svými válečnickými schopnostmi i svým majetkem pomohl upevnit moc.


Hodina anatomie doktora Tulpa – Rembrandt van Rijn, 1632..

OHNĚM A MEČEM
Mapa Evropy sedmnáctého století by nebyla úplná bez pohyblivých hranic Osmanské říše. Patrně nejvýznamnější bitvou, ve které stály proti sobě kříž a půlměsíc, byla ta, v níž šlo o Vídeň. Zatímco v čele údajně třísettisícové hordy Turků stál zprvu osobně sultán Mehmed IV., habsburské armádě velel švagr císaře – vévoda lotrinský, a měl k dispozici sotva čtyřicet tisíc mužů. Když se Turci přiblížili k Vídni, císař Leopold se stáhl do Pasova. V té době už i Mehmed přenechal velení svému velkovezírovi Mustafovi a sám se věnoval lovu. A tak jediným skutečným králem v bitvě o Vídeň byl Jan Sobieski, král polský, který splnil dohodu o vzájemné pomoci uzavřenou s Leopoldem a vyrazil v čele jízdních oddílů, jež čítaly asi 25 000 mužů, na pomoc Vídni. Vojenští historikové se shodují v tom, že kdyby velkovezír Mustafa využil ohromné převahy a zaútočil na město ihned, vídeňská obrana čítající asi patnáct tisíc mužů by nemohla odolat. Mustafa se ale držel formálních postupů obsahujících nejprve ultimátum a pak pomalé obléhání. Ve chvíli, kdy už měl pod kontrolou několik průlomů v městských hradbách, zřídil si opěrné body v předměstských ulicích a snížil počet obránců Vídně na polovinu, objevila se na bojišti polská jízda posílená o vojsko ze Saska, Bavorska a dalších německých států. Sobieski, který tímto vítězstvím definitivně osvobodil severozápadní Uhry, odhalil slabiny Osmanské říše a Polsko postupně získalo zpět dříve ztracená území. Také Leopoldova vojska, vedená princem Evženem Savojským, úspěšně dobývala zpět ztracená území Uher. Války s Turky skončily téměř symbolicky – roku 1699 takzvaným karlovickým smírem.

STÁT JSEM JÁ,
prohlásil o sobě francouzský panovník Ludvík XIV. A skutečně jím při své absolutistické vládě byl. Mohl zasahovat do života obyčejných lidí a ovlivňovat ho způsobem, který byl dříve nemyslitelný. Zasloužil se o to kardinál Mazarin, který jej naučil, že oporu ke svému vládnutí má hledat v doktríně božského práva králů. Z Versailles vytvořil ohromnou kulisu. Většina evropských panovníků považovala Ludvíka za mistra v umění kralovat a za jediný vzor hodný následování. H. G. Wells dokonce tvrdí, že sedmnácté století v Evropě bylo stoletím Ludvíka XIV.: „On, francouzská nadvláda a Versailles jsou ústředním motivem dějin. Každý král a každé knížátko v Evropě si stavěli své Versailles, při čemž překračovali své finanční možnosti, jak to jen dovolili jejich poddaní a úvěr.“ O tom, jak majestátně působí Versailles, se dodnes může každý návštěvník osobně přesvědčit. A představit si, jak mezi sochami z alabastru a uprostřed zrcadel a skvostného nábytku „baletí“ pánové na vysokých podpatcích a v napudrovaných parukách. Ostatně Ludvík XIV., přezdívaný „le roi Soleil“ – král Slunce, skutečně vynikal v impozantním krokovém tanci, který se hodil k jeho vznešené postavě a nijak nenarušoval vážnost jeho postavení. Přezdívku „Slunce“ prý získal podle speciální pokrývky hlavy, která symbolizovala sluneční paprsky. V souladu s učením kardinála Mazarina sám o sobě prohlásil: „Ve svém srdci prahnu, a více než po čemkoli jiném, i než po životě samém, aby má pověst proslula…“


Ateliér – Jan Vermeer van Delft, 1665.

KULATÉ HLAVY A ŽELEZNÍ MUŽI
Stejnou doktrínou o božském právu králů byl ovlivněn i Karel I., král Anglie a Skotska. Na rozdíl od krále Slunce jej však čekal naprosto jiný osud. Nastoupil na trůn jako svobodný mládenec ve věku 24 let. Kvůli „božské doktríně“ se dostal do rozporu s parlamentem hned v počátku svého panování. V roce 1629 Karlův čtvrtý parlament vyčítal králi, že podporuje katolicismus, a také daň, kterou vybíral na královské námořnictvo. Karel parlament rozpustil a dalších 11 let se pokoušel uplatňovat neomezeně svou panovnickou moc. K události, která spustila občanskou válku, došlo v roce 1642. Karel I. tehdy vstoupil s oddílem vojáků do Dolní sněmovny, aby dal zavřít pět z poslanců, kteří proti němu vystupovali. Dolní i Horní anglická sněmovna odpověděly tak, že nařídily armádě, aby krále sesadila. Ještě téhož roku stála proti sobě vojska roajalistická, oddaná králi, a parlamentní Roundheads (kulaté hlavy). V únoru 1645 pak parlament postavil vojsko „nového typu“ a navíc s vynikajícím jízdním plukem Cromwellových Ironsides „železných mužů“. Historie si – jakoby natruc božské doktríně – zachovala v paměti jiného muže. Ačkoliv byl Olivier Cromwell prostého původu, stal se později na pět let faktickým diktátorem Anglie. Poprava Karla I. pak ukončila půl století trvající absolutistickou monarchii v Anglii. Co parlament učinil, bylo neslýchané. Dokud se králové vraždili navzájem mezi sebou, anebo docházelo k otcovraždám, bratrovraždám a podobně, byly to stále privilegované prostředky panovníků. Když ale část národa povstala, aby odsoudila svého krále, dělo se cosi nového, co naplňovalo všechny evropské dvory hrůzou. Parlament předběhl ideje a svědomí své doby tak dalece, že ruský car vyhnal anglického velvyslance od svého dvora.


Voják a smějící se dívka – Jan Vermeer van Delft, 1657.

VELIKOST PETRA VELIKÉHO
Ačkoli ruský car Petr Veliký prosadil velké změny, které přivedly Rusko mezi evropské velmoci, a posunul hranice této říše rozšířením o Finsko až v prvních letech století osmnáctého, počátek jeho pokusů se datuje ještě do století sedmnáctého. Pro změny ho nadchla a naladila cesta jeho „velkého poselstva“, družiny čítající na 250 členů, mezi kterými se mladý car pohyboval inkognito pod jménem Petr Michajlov. Poselstvo vyrazilo v roce 1697 a bylo zvláštní směsicí oficiální diplomatické mise a velmi zvídavé expedice do „vyspělejšího světa“. To, že po návratu oholil svým šlechticům orientální vousy a zavedl západní oděv, byly jenom vnější znaky hlubokých změn, které probíhaly uvnitř. Petr Veliký podporoval rozvoj průmyslové výroby, provedl reformu urozeného stavu, nutil mladé šlechtice, aby získávali praktické vzdělání a aby si zvolili životní kariéru v armádě, vojenském námořnictvu nebo byrokratickém aparátu. Zreformoval kalendář a zjednodušením cyrilice vytvořil azbuku. Založil první ruské noviny, snažil se skoncovat s vylučováním žen ze společnosti. Počátkem století osmnáctého začal na močálišti stavět velkolepé „ruské Benátky“ – město Sankt Peterburg. Při stavbě města bylo pohřbeno nejméně 30 000 lidí.
Přitom úvahy o Petrově „evropanství“ jsou podle některých historiků nedorozuměním. Nejvýstižněji naznačil skutečný záměr Petrových reformačních snah historik Solovjev: „Carovi nešlo o ztotožnění Ruska s Evropou, ale o vytvoření autonomní civilizační sféry ruské. Ani Asie, ani Evropa, prostě Rusko. S trochou údivu musíme přiznat, že se mu tento nelehký úkol podařil.“


Geograf – Jan Vermeer van Delft, 1669..

ZÁHADA PADAJÍCÍHO JABLKA
Isaac Newton se narodil v roce Galileovy smrti. Svým objevem gravitačního zákona, který změnil náš pohled na svět kolem sebe snad ještě více než Galileo, nás přenesl do století osmnáctého. A oním momentem prozření téměř božského skutečně bylo padající jablko. Isaac Newton pronesl, že jablka i měsíce jsou přitahovány k sobě a řízeny stejnou silou a ta síla je přímo úměrná jejich hmotě. Tato síla klesá v opačném poměru se čtvercem vzdálenosti mezi nimi. Gravitační zákon lze navíc popsat matematickým jazykem, jak se bylo možno přesvědčit roku 1687 v Newtonových „Matematických principech“. Osvícený matematik a fyzik Newton naštěstí pro sebe a pro vědu bádal ve svobodomyslné Anglii, a nikoliv v Itálii jako například Galileo. Nejenže své názory nemusel odvolávat, ba právě naopak, jejich neúnavným zveřejňováním zvyšoval svou prestiž a společenské postavení. Daniel Boorstin píše, že Newton měl asi větší vliv na vědecké myšlení než kterákoliv jiná světská osobnost od časů Aristotelových. Byl dokonce prvním vědcem, který byl v Anglii pasován na rytíře. Celých pětadvacet let zastával funkci prezidenta Královské společnosti a pro veřejnost byl téměř polobohem. Sám sobě si však připadal jako „chlapec hrající si na břehu moře a krátící si dlouhou chvíli hledáním hladších oblázků…“. Vedle pohybů nebeských těles se zabýval také světlem. Podařilo se mu rozložit je pomocí skleněného hranolu na barevné spektrum, a vyvrátit tak starověký názor, že barvy jsou jen různými modifikacemi bílého světla.
Čím byla jeho sláva, založená do velké míry na striktně matematických vazbách, mohutnější, tím byl také zbožnější, neboť si uvědomoval složitost světa, omezenost kapacity lidského mozku a nekonečnost vesmíru. Po své smrti zanechal tisíce rukopisných stránek o teologii, které dodnes fascinují newtonovské badatele. Jeho odkaz je součástí století, v němž svět vykročil do nového věku.

Category: 2002 / 04

Moderní člověk si již dávno zvykl na vymoženosti, jako jsou automobily či elektřina, a často si nedokáže svůj život bez nich představit. O obyvatelích Spojených států amerických, jedné z nejvyspělejších zemí na světě, to platí dvojnásob. Přesto zde žije více než sto tisíc lidí, kteří nejenže netouží ani po elektřině, ani po motorových vozidlech, ale pohrdají i většinou dalších civilizačních vymožeností. Tito lidé jsou i přesto spokojeni a šťastni. Říkají si amišové a žijí stejně, jako jejich předkové. Jednoduše a prostě.

ZAČALO TO KŘESTEM
Počet amišů na severoamerickém kontinentu je odhadován na sto padesát tisíc. Žijí roztroušeni ve dvaadvaceti státech USA a v kanadském Ontariu. Základem jejich světonázoru je víra v boha a praktikování jednoduchého života v souladu s přírodou, půdou a s ostatními členy své komunity. Věří, že budou-li žít tímto tradičním způsobem, budou šťastnější a spokojenější než uspěchaní a zmatení neamišové, honící se za kariérou a prosazující své ego všemi prostředky. Své přesvědčení nikomu nevnucují a otevřené konfrontaci s moderním světem se úzkostlivě vyhýbají. Nedá se to však říci o všech, a abychom přiblížili původ jejich současných postojů, musíme se vrátit do minulosti.
Kořeny amišů sahají do Švýcarska a Nizozemska šestnáctého století, kde během reformace vznikla náboženská skupina anabaptistů, věřících, kteří odmítali křest novorozenců. Byli přesvědčeni, že nově narozený človíček není schopen uvědomit si svoji světonázorovou orientaci a tudíž by neměl být pokřtěn minimálně do doby, kdy na základě svého přesvědčení o křest sám požádá. Nelíbilo se jim ani vedení válek a zabíjení ve jménu víry, odmítali povinnou vojenskou službu. Skupina s narůstajícím počtem přívrženců byla tehdejšími mocipány označena jako podvratná a její pronásledování na sebe nenechalo dlouho čekat.

ZACHRÁNIL JE ÚTĚK
Autoritu církevní tradice začal zpochybňovat i katolický kněz jménem Menno Simons, působící v Nizozemsku. Připojil se k nově založenému hnutí anabaptistů, kteří věřili ve fundamentální výklad biblických textů a chtěli se oprostit od hierarchie a vynucovacích praktik římské církve. Františkánský mnich Simons měl dobré vzdělání a ovládal klasické jazyky. Podařilo se mu formulovat základy učení, které v roce 1527 přijali švýcarští anabaptisté za své. Jeho přívrženci, kteří později před náboženským útlakem emigrovali do Ameriky, si začali na počest svého zakladatele říkat mennonité. Za svou víru byli v průběhu následujících dvou století pronásledováni, biti, mučeni a vězněni, mnozí před perzekucí utekli do Německa. Dočasné útočiště našli v oblasti Porýní. Do jejich čela se zde postavil Jacob Amman, exkomunikovaný biskup, jenž svojí vírou ve škodlivost stýkání s hříšníky ovlivnil některé názory anabaptistů. Ti začínají být známí pod názvem amišští mennonité, nebo krátce – amišové. Citát z Nového zákona, ve kterém apoštol Pavel v Listě Korintským 5:11 píše „…nestýkejte se s tím, kdo si sice říká bratr, ale přitom je smilník, lakomec, modlář, utrhač, opilec nebo lupič, s takovým nejezte… odstraňte toho zlého ze svého středu“, začali považovat příslušníci hnutí za natolik důležitý, že se odmítali stýkat s hříšnými bratry a sestrami ve svých řadách, dokud se tito veřejně neomluvili a nepožádali o odpuštění. Zde leží i kořeny izolovanosti tradiční kongregace amišů, kteří si uchovávají největší odstup od hříšného světa moderní civilizace, plné nástrah.
První amišové se v Americe usadili na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století. Na jihovýchodě státu Pensylvánie, kam je pozval jeho zakladatel William Penn, žijí dodnes. Oblasti, ve které našli svůj nový domov, se říká Dutch Country. (Slovíčko Dutch /čti dač/ se sice z angličtiny do češtiny překládá jako Nizozemsko nebo nizozemský, údajně však šlo o chybnou transkripci německého slova Deutsch /“dojč“/, zaviněnou chybou úředníka. Nicméně omyl se ujal a název území se po dvě stě let nezměnil.) Kongregace dnešních amišů v USA se pohybují od ortodoxních až po liberální. Zatímco nejstriktnější z nich žijí stejně jako před dvěma sty lety, tolerantnější našli kompromis mezi vymoženostmi moderního světa a pilíři víry, ze které vzešli. Vyznavači obou větví se však shodují v rezervovaném postoji k pravidlům, principům a filozofii „vnějšího světa“, ve kterém namísto pokory, sounáležitosti a slova božího často promlouvají zbraně, moc, peníze, majetek a pýcha.


Základním kamenem amišského společenství je rodina. Průměrná rodina má pět až osm dětí, o jejichž výchovu – stejně jako o úklid, vaření a zpracování ovoce a zeleniny – se stará matka.

HLAVOU ŽENY JE MUŽ
Základním kamenem amišského společenství je domov a rodina. Organizace rodiny je striktně monogamní a patriarchální. K výkladu tohoto pojetí nám opět nejlépe poslouží citát z biblického Listu Korintským 11:3: „…hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh.“ Svazek manželský může být rozdělen pouze smrtí, rozvod je zapovězen. Žena následuje muže, pomáhá mu a je jeho oporou, není mu však rovna. Její doménou je péče o domácnost a rodinu, úkolem muže je její zabezpečení. Drtivá většina amišů se živí zemědělstvím a žije na venkově.
Průměrná rodina má pět až osm dětí. K základním povinnostem matky patří výchova potomků a péče o ně, vaření, úklid, práce na zahradě, zpracování ovoce a zeleniny nebo jejich příprava k prodeji na trhu. Nemálo času tráví šitím šatů pro sebe i pro celou rodinu. Děti se do domácích prací zapojují již v raném věku. Pomáhají krmit zvířata, zalévají záhony, sbírají vajíčka či úrodu ze zahrady, učí se přijímat zodpovědnost. Význam přísloví „bez práce nejsou koláče“ chápou již ve čtyřech letech.
Výzdoba amišských domácností je jednoduchá. Pár kusů dřevěného nábytku, sem tam nějaká dečka, oblečení pověšené na zdi. Květy se pěstují pouze na záhonech nebo v květináčích, vázu byste zde hledali marně. Na stěnách nevisí žádné fotografie a fotografování jako takové amišové striktně odmítají.

BEZ KNÍRŮ A BEZ KNOFLÍKŮ
Amišský šatník je inspirován oblečením jejich předků, rolníků 16. století. Symbolizuje pokoru a skromnost, je sjednocujícím prvkem komunity, kterou tím odlišuje od ostatních „bezvěrců“. Muži obvykle nosí černé kalhoty, ke kterým patří šle. Jednobarevná košile bývá doplněna černou vestou a hlava přikryta kloboukem se širokou krempou. Ve sváteční den nebo v zimním období se nosí klobouk černý, do práce slamák s černou obrubou. Podle šíře krempy a stuhy je možné rozlišit příslušnost k určité kongregaci. Znalci jsou tak schopni již od pohledu zjistit, zda majitel pokrývky hlavy patří ke skupině liberální, nebo konzervativní. Při účasti na bohoslužbách mají muži na sobě bílou košili s černou vestou, v zimě ukrytou pod kabátem stejné barvy. Kabát nemá límeček, knoflíky ani klopy, tedy součásti obvyklé na vojenských stejnokrojích. Amišové jsou striktní pacifisté a s armádou nechtějí mít nic společného. Ze stejného důvodu nenosí ani knír, typickou ozdobu oficírů předchozích století. Ženatí muži si naopak nechávají narůst starozákonní plnovous, místo mezi nosem a horním rtem si však pečlivě holí. Ženy uvidíte zpravidla v jednobarevných dlouhých šatech s černou zástěrou, jejich dlouhé vlasy bývají ukryty pod čepcem. Svobodné ženy si k bohoslužbám oblékají zástěru bílou. Obuv mužů, dětí i žen je obvykle z černé kůže. Skříně na oblečení jsou nevelké, vždyť většina žen vlastní pouze čtvery šaty: jedny svátečnější, jedny obyčejné, jedny na praní a jedny rezervní.


Svým dětem dávají amišové možnost volby – žít podle tradice předků, nebo z komunity odejít. Doufají, že potomci se rozhodnou správně…

PENÍZE OD STÁTU? DĚKUJI, NECHCI!
Amišská obydlí, domy, které obvykle navazují na farmy, mají zpravidla dvě nebo tři bytové jednotky. Pod jednou střechou tak obvykle žijí mladí, jejich rodiče a prarodiče. Ústavy sociální péče a domovy důchodců ve světě amišů neexistují, příslušníci rodiny i komunity se zabezpečují navzájem. Pomáhají si, pečují o sebe a stát k tomu nepotřebují. Princip vzájemnosti je prostý. Recyklace lásky. Nezávislost na vnější společnosti, kterou tímto získávají, sekundárně ještě více upevňuje projevy solidarity a vzájemnosti v rámci pospolitosti. Amišové dokonce odmítají pobírání důchodů či jakýchkoliv sociálních dávek. Stát si toho váží a na oplátku je zprostil povinnosti platit určité daně.
Stárnoucí farmáři předávají zodpovědnost za hospodářství mladší generaci v období po padesátce. Pokud jim to zdraví a síly dovolí, s péčí o pole a dobytek pomáhají i nadále, hlavní tíha rozhodování a hospodaření však přechází na jejich dospělé děti. Ty, které farmu nezdědily, pracují na usedlosti někoho jiného, včetně neamišských zaměstnavatelů. Peníze, jež si takto našetří, obvykle později použijí na koupi vlastního hospodářství.
Ačkoliv velká většina amišů pracuje v zemědělství, najdou se mezi nimi i kováři, truhláři, košíkáři, kameníci, řezníci, pekaři či výrobci koňských drožek. Obvykle jsou to povolání tradiční a s farmařením alespoň trochu související; úředníky, elektrikáře či programátory byste v jejich řadách hledali marně. Jednou z nejčastějších aktivit, při které amišové vyhledávají „angličany“ (tímto termínem označují všechny lidi, kteří nesdílejí jejich víru) a naopak, je prodej jejich výpěstků a zemědělské produkce, ať již ve stavu syrovém nebo zpracovaném. S prodavači a prodavačkami ve slaměných kloboucích a čepcích se můžete nejčastěji setkat na některé z tržnic v okolních městech. Jejich zboží patří mezi poměrně žádané. Chuťově vyvážené džemy, lahodné moučníky, tradiční pečivo a čerstvé ovoce či zelenina vypěstované bez použití chemie se s hromadně vyráběným zbožím prodávaným v supermarketech nedá srovnávat a zákazníci si za ně rádi připlatí.

KŮŇ LEPŠÍ NEŽ TRAKTOR
Traktory či jiné stroje poháněné za pomoci motorů používají při práci na polích pouze nejliberálnější amišové. Ostatní si vystačí s pomocí dobytka. Pohled na pluhy tažené párem koní nebo mul je pro zdejší kraj typický a mnoho lánů zemědělských plodin je obděláváno ručně, s motykou v ruce. Pole jsou osázena kukuřicí, jetelem, ječmenem, pšenicí nebo rýží, ve velkém se pěstuje i tabák, brambory či rajčata. Amišská pole údajně poskytují vyšší a kvalitnější výnosy než pole ostatních amerických farmářů. Tento fakt je připisován zvýšené péči a používání lehké mechanizace tažené koňmi namísto těžkých traktorů.
O tom, že amišové nepoužívají elektrickou energii, již padla zmínka. Je-li tma, svítí svíčkami, petrolejkami nebo plynovými lampami. Jejich mlýny jsou poháněny vodou nebo větrem. Jedním z mála vynálezů moderní doby, které používají, je telefon. I zde však platí jistá omezení. Předně, telefon nelze mít doma. Potřebují-li zavolat doktora, veterináře, nebo prověřit ceny na plodinových burzách, musejí tak učinit z telefonní budky. Potřebuje-li jeden z členů komunity urychleně přivolat ostatní, například v případě hrozícího nebezpečí, použije zvonici, kterou jsou vybaveny některé usedlosti. K dopravě používají amišové dřevěné drožky tažené koněm nebo mulou. Charakteristické dvoukoláky a čtyřkoláky jsou v zadní části vybaveny nepřehlédnutelným výstražným trojúhelníkem zhotoveným z odrazových sklíček. Samozřejmostí je i svítilna a směrové světlo napájené baterií. Podle četnosti výskytu černých bryček na silnicích poznáte, zda se nacházíte uprostřed, nebo na okraji amišského území.


Většinou končí amišové své vzdělání, které nabývají ve vesnických jedno a dvoutřídkách, v patnácti letech. Ačkoli je v USA školní docházka povinná do 16 let, v případě této komunity učinil nejvašší soud výjimku.

ŠKOLA KONČÍ V PATNÁCTI
Důraz na vzdělávání není rozhodně pro amiše prioritou. U většiny z nich končí základní školou. Učitelé v jedno a dvoutřídních školách, situovaných ve střediskových vesnicích, jsou najímáni školní radou, která je volena komunitou. U kantorů není vyžadováno odborné pedagogické vzdělání. Ke kvalifikaci postačuje i absolvování osmi ročníků základky. Mnohem důležitější je, aby obsah vyučování neprotiřečil hodnotám zdůrazňovaným amišskou rodinou a náboženstvím. Ačkoliv je ve Spojených státech školní docházka povinná do 16 let, amišové se obávali, že vyučování na vyšších stupních škol, které by probíhalo mimo vliv jejich společnosti, ve „vnějším světě plném nástrah a pokušení“, by mohlo vážně ohrozit vývoj, mravní i společenské základy dospívajících příslušníků komunity. Rozdílné postoje státu a představitelů amišské pospolitosti vyústily v roce 1972 ve velký soudní případ známý jako Wisconsin versus Yoder. Nejvyšší soud Spojených států ve svém závěrečném verdiktu přiznal nadřazenost požadavku druhé strany, zaštítěného právem na svobodné praktikování amišské víry, nad zájmem povinného vzdělávání do šestnácti let, a učinil výjimku ve svém původním rozhodnutí.
Skutečnost, že amišové nepřikládají valný význam vyššímu vzdělávání a jejich ratolesti končí se školou v patnácti, zdaleka neznamená, že by byli nevzdělaní. Odmítají se pouze zatěžovat tím, co nebudou s určitostí nikdy v životě potřebovat. Hloupí však rozhodně nejsou. Většina z nich ovládá tři jazyky (němčinu, pensylvánský dialekt dutch a angličtinu) a co se týče například jejich znalostí živočišné a rostlinné výroby, mohou již ve svých dvanácti směle konkurovat kterémukoliv absolventovi střední zemědělské školy.
Mohlo by se zdát, že na dospívající amiše je vyvíjen nátlak, aby zůstali v komunitě. Není to tak docela pravda. Rodiče se sice netají tím, že by rádi své potomky viděli kráčet ve šlépějích svých předků, mladí se však musejí rozhodnout sami. Vždyť i zakladatelé jejich víry bojovali proti tomu, aby byli novorozenci křtěni. Trvali na tom, aby měli možnost přijmout, či odmítnout příslušnost k víře poté, co budou mít vlastní názor na svět. Rodiče svojí výchovou vložili do dětí, co mohli. Ukázali jim sílu a přednosti svého společenství, význam pokory, pracovitosti a lásky. Obvykle přimhouřili oči nad obdobím hledání, kdy jejich synové a dcery poodhalili roušku vnějšího světa, ve kterém mladí lidé v jejich věku zkoušejí zakázané ovoce sexu, alkoholu či drog. Dali jim na výběr a doufali, že se rozhodnou správně. Většina pochopila a vydala se dobrovolně na cestu svých otců a matek. Někteří přestoupili k liberálnějším komunitám, našli se však i tací, kteří lákadlům moderní společnosti podlehli a tradici svých předků opustili či zavrhli.

SVATBY BEZ PRSTÝNKŮ A HUBIČEK
Ti mladí, kteří se rozhodli zůstat, se často setkávají po nedělních mších v domě nebo stodole některé z rodin. Volný čas tráví společným zpěvem, hraním a povídáním, při němž si nezřídka padnou do oka příslušníci opačného pohlaví. Chlapci a dívky, kteří projeví o sebe zájem, obvykle požádají kamaráda nebo kamarádku, aby za ně intervenovali a dohodli jim společnou schůzku nebo procházku. Období dvoření a namlouvání začíná kolem šestnácti a pokračuje až do svatby. Začíná-li být vztah vážný, dává se tato serióznost ostatním najevo společnými projížďkami ve speciálně upraveném otevřeném kočáře. Rozhodne-li se mladý pár vstoupit do svazku manželského, chlapec o tom informuje děkana své církve, který pak formálně požádá o souhlas rodiče dívky. Úmysl sňatku je oznámen v kostele a rodiny započnou s přípravou svatby. Ta se obvykle koná až po žních a účastní se jí několik set členů komunity. Novomanželé jsou při obřadu, který zpravidla probíhá v domě nevěsty, oblečeni do svých tradičních nedělních šatů. Žádné speciální svatební oděvy, závoje, kytičky, výzdoba, pusinky, prstýnky ani fotografování, obvyklé ve vnějším světě, se zde nepraktikují. Po společném obědě se zpívá, povídá a veselí až do večeře. Svatební noc se odehrává v domě nevěsty a líbánky zpravidla znamenají objíždění a navštěvování všech přátel a známých. Ti je obdarovávají výbavou do domácnosti, zemědělským nářadím a nástroji. Je-li drožka naplněna dárky tak, že se tam již další nevejdou, vrátí se domů. Zde náklad vyloží a pokračují v návštěvách. Tato speciální svatební cesta běžně trvá i několik týdnů.
Se zakládáním nového hospodářství pomáhají rodiče. Pronajmou farmu, seženou nábytek, rozdělí se o dobytek, drůbež a pozemek. Oboustranná pomoc nefunguje pouze v linii pokrevního příbuzenstva. Celá komunita amišů je vlastně jednou velkou rodinou, ve které je vzájemná podpora naprostou samozřejmostí. Onemocní-li farmáři tak, že nejsou schopni sklidit úrodu, sousedé ji sklidí ještě před svou vlastní. Shoří-li někomu stodola, do týdne je postavena nová. Neštěstí, jako je toto, jsou amišové schopni proměnit ve společenskou událost, která pouze utuží vztahy v komunitě. Odklizení zbytků budovy, jež lehla popelem, netrvá dlouho a stavba nového objektu je ještě rychlejší. Sejde se při ní třeba dvě stě rodin, a zatímco si děti hrají a ženy vaří jídlo, více než dvě stovky mužů vztyčují novou stavbu. Obvykle ji mají do večera hotovou a neuvěřitelnou píli, organizaci a zručnost chodí s němým úžasem obdivovat „angličané“ z dalekého okolí.

BÍLÁ JE BARVA SMRTI
K životu patří i smrt a padla-li zmínka o všech ostatních aspektech amišského bytí, neměla by chybět ani informace o loučení s tímto světem. Na rozdíl od každodenního pracovního či nedělního šatu, ve kterém převládá černá, je barvou smrti, do které je oblečen nebožtík, bílá. Jednoduchá borová rakev, v níž je zesnulý vystaven a později pochován, je stejně prostá jako pohřební obřad nebo náhrobní desky. „Neskromný“ je pouze počet lidí přítomných na pohřbu. Platí zde téměř přímá úměra: čím starší člověk, tím více pozůstalých. Minulou zimu například zemřela osmadevadesátiletá amiška. Zanechala po sobě tři sta čtyřicet tři živých potomků v přímém příbuzenském vztahu. Jejího pohřbu se kromě devíti dětí, osmdesáti čtyř vnoučat, dvou set čtyřiceti sedmi pravnoučat a tří prapravnoučat zúčastnily i desítky sousedů a dalších členů komunity.
Vraťme se však k amišským hřbitovům. Ve své prostotě připomínají velkou zelenou louku s trávníkem posetým desítkami stejně situovaných, volně rozptýlených, uniformních, a přesto nenápadných náhrobních kamenů. Nenajdete zde květiny, věnce, svíčky ani kříže, byť každý z těch, co ve zdejší zemi leží, zasvětil celý život bohu. Sebevražda je, stejně jako vražda, považována za hřích nejtěžší a v komunitách je záležitostí téměř neslýchanou. Pokud by přece jen někdo z jejich řad ukončil vědomě život, ať již svůj, nebo cizí, na amišském hřbitově pro něj není místo a musí být pochován jinde. Některá provinění se prostě odpustit nedají.
Jak dlouho ještě amišská subkultura a její přívrženci vydrží vzdorovat tlakům, vlivům a nástrahám moderní doby, je otázka, kterou si amišové nekladou. Jakkoliv fundamentální se může na první pohled zdát jejich světonázor, jeho součástí je svobodná možnost volby. Odejít, či zůstat. Přerušit, nebo pokračovat. Podlehnout, nebo odolat. Skutečnost, že se jejich potomci, byť ne všichni, k odkazu a tradici svých předků hlásí již páté století, je důkazem toho, že i světonázor pro mnohé nepochopitelný a zpátečnický má rozhodně něco do sebe. Bude-li jejich víra dostatečně atraktivní i pro další generace, ukáže čas. Jisté je jedno. Jejich životy a názory na svět jsou neopomenutelnou součástí mozaiky tohoto světa. Světa jednadvacátého století.


První amišové se v Americe usadili na přelomu 17. a 18. století na jihovýchodě státu Pensylvánie.
Category: 2002 / 04

Městečko Rabštejn, kde se natáčel film Cesta z města režiséra Tomáše Vorla, je podle encyklopedií nejmenší městečko v Evropě. Žije v podstatě z turistického průmyslu. Je jakýmsi přirozeným spojencem velkoměsta, jeho rekreační zónou. Vede cesta z města zase zpátky do města? Na ulicích bylo pusto a prázdno, zdaleka tu nebylo ani oněch udávaných 27 místních obyvatel. Hospoda, která se filmem proslavila, byla zavřená. Ve vedlejším obchodě se smíšeným zbožím jsem se dozvěděl, že změnila majitele, který ji chce přestavovat snad na penzion.

Zdeňek Kozlok hrál ve filmu hostinského. „Máte smůlu, že jste nepřijel předevčírem,“ přivítal mě ve dveřích. „To se za mnou přijel podívat Tomáš Vorlů.“ Představil jsem se jako člověk, který se odstěhoval z města před dvěma roky a teď bydlí asi dvacet kilometrů odsud. Zajímalo mě vyprávění člověka, který hrál více méně sám sebe. Myslel jsem při tom na to, že lidé z města, jakým i já ještě pořád trochu jsem, pokládají krátkou cestu na venkov za stejně exotickou jako třeba výlet do Thajska. Seděl jsem v křesle pod vycpanou hlavou jelena, která ve filmu také figurovala, a prohlížel si fotografie z natáčení pověšené na zdi. „Tomáš do Rabštejna jezdil už čtyři roky,“ vyprávěl pan Kozlok. „Nejdřív mi připadal jako takový nafoukanec – než ho člověk poznal. Když nás požádal, abychom s manželkou v jeho filmu hráli role hostinských, byli jsme pro. Kritizovali ho potom, že tam je spousta neherců. Ale on to bral z té reality, jaká je. On tady Tomáš možná někde pendluje, protože říkal, že tady bude celý týden. Vždycky si někam zaleze, najde si místo v lese, tam vydrží tři čtyři dny vegetit a píše knížku nebo nový film. On má tendence z Prahy pořád mizet. Jezdí sem na ranč, protože má rád koníčky, ale hlavně se schovává v lese. Sám tvrdí, že tam má někde skálu, u které se zabydlí. Ale ještě neprozradil, kde to je.“

OCHOTNÍCI, BUDITELÉ A ZAPADLÍ VLASTENCI
Článků o tom, jak se lidé stěhují z měst na vesnici, jsou poslední dobou plné noviny. Ještě nedávno pošetilý čin věčných puberťáků je najednou něčím, co člověk může hrdě prohlásit mezi intelektuály za důkaz, že je „in“. Ovšem spektrum odchodů z města je široké. Odchod do podnikatelského důchodu, pokus o návrat k přírodě, řešení bytové tísně. Patří sem například také to, že podnikatel přemístí svou manželku s domácností o dvacet kilometrů směrem z centra, kam dále denně zajíždí vozem. Cesta na vesnici v tom pravém slova smyslu znamená brutální zásah do životního stylu – i v případě, že se nejedná o ekofarmu bez televize, mikrovlnky a vůbec všech vymožeností civilizace. Pokud se na to chystáte, připravte se, že o něco přijdete. Z vlastní zkušenosti si mohu postesknout: jde zůstala všechna ta kina, divadla a noční bary? Kde je úchvatný pouliční mumraj velkoměsta? Na druhou stranu samozřejmě můžete i získat: klid a pohodu. Ranní kokrhání kohoutů. Sněženky ohlašující jaro přímo z hlíny, a nikoliv z ruky prodavače u hlavního nádraží. A tak podobně. Kultura je tu koneckonců také, ale jiná – vesnická. Vesnice, podle definice ze slovníku, je místo, kde žijí ti, kteří obdělávají pole. Tradiční povolání volá po tradiční zábavě. Proto na vesnicích přežívají staročeské či staromoravské bály, pouti a máje. A pak samozřejmě sport – takový ten ryzí, kde sponzoři maximálně koupí dresy a míče a zaplatí útratu v hospodě. Sportovci si na vesnici libují. Fotbalová jedenáctka pořádné vesnice bývá často obsazena mladými kluky z nejbližšího města. Úhrnem a překvapivě je to něco podobného zašlé slávě zapadlých vlastenců.

NATÁČENÍ SKONČILO, ZAPOMEŇTE
Herci se odpočatí a zrelaxovaní vrátili do města užívat rozkoší velkoměsta. I když – Bolek Polívka na svou farmu v Olšanech a Tomáš Hanák do své „vesnické chaloupky se solárkem“, jak říká. Ponechme teď stranou slavné osobnosti a podívejme se, jak se tu žije poté, co natáčení skončilo. První, co zjistíme, je, že pokud někdo nechápe potřebu odejít ze špinavého a zakouřeného města, jsou to právě lidé z vesnice. Spíš naopak. Je to jako v tom vtipu o manželství – kdo je tam, chce ven, a kdo je venku, chce tam. „Dá se říci, že probíhá odliv inteligence z vesnic,“ říká starosta Žlutic ing. Jaroslav Vojta. „Ono to blbě zní, ale v podstatě utíkají elity. Tady občas dochází k tomu, že na vsi není nikdo, kdo by mohl dělat starostu. A lidi, kteří se sem z měst stěhují, se nebudou zabývat komunální politikou. Oni mají peněz dost, cestují po světě, tak jim je jedno, jestli bydlí v Praze anebo někde jinde. Do obecního života se možná zapojí, až někdy půjdou na podnikatelský důchod. Jinak – co si budeme povídat, mladí lidé chodí do města za prací.“ Žlutice jsou nejbližší větší sídlo v okolí Rabštejna. Mají slavnou historii a tím i malebný vzhled, stejně jako Rabštejn. Vedly tudy všechny obchodní stezky na západ od Prahy – už od středověku. Pak se hlavní silnice odklonila o šest kilometrů a život se zpomalil. Celkově tu ale obyvatel ani nepřibývá, ani neubývá, je to plus minus dvacet duší. Pokud se lidé z města na vesnice stěhují, není to jenom za čistým vzduchem: „Domy, které my tady prodáváme za půl milionu, by se v nedalekých Karlových Varech prodávaly za deset milionů.“ Nějaké klady života na vesnici ale přece jenom najdeme: „Na obcích je míň kriminality, víc pohody,“ vypočítává starosta. „Žije se tady pomaleji, lidé jsou víc smíření se životem. Nechodí se k lékaři s depresí. V Praze je stres jenom se dostat do práce.“

ZÁMEK A OSADA?
Jaké ještě důvody vedou lidi, že se z města odstěhují na venkov? Něco o tom ví starosta nedaleké Valče PhDr. Jiří Sušanka. Čtyřicet let pracoval na Karlově univerzitě a pak podnikal. Přesto se přestěhoval do Valče, kde se narodil a kam celý život jezdil na víkendy – jako chalupář. „Když máte to štěstí, že se dožijete penzijního věku, vaše aktivity se částečně tlumí,“ říká. „Pokud žijete v Praze a v paneláku, váš životní styl se omezí na cestu do Meinla nebo Delvity. To je nesrovnatelné s tím, že tady jste svým svobodným pánem, máte baráček, jdete do přírody… A s pomocí Internetu nebo auta jste nadále ve spojení se světem.“VOLÁNÍ RODU
Pracovny starostů jsou si podobné jako vejce vejci. Obývací stěna a psací stůl zavalený lejstry. Tady ve Valči je navíc velká nástěnka vyzdobená barevnými fotografiemi oken plných květin a černobílými snímky z počátku století. Ty barevné jsou o tom, že starosta PhDr. Jiří Sušanka vyhlásil soutěž o nejlepší okno, a na těch černobílých jsou starostovi předci. Pro starostu je vztah k historii nejenom poutem k „rodné hroudě“. Čerpá z ní i argumenty pro svůj boj se státními úředníky. Říká, že už roku 1514 král Jagellonský jmenoval Valeč tržním městem, a že v tomto městě „byla nepředstavitelná doba rozkvětu například v letech 1700 až 1730“. Podle současných úředníků ale Valeč naplňuje pouze status osady. To je síla i na člověka, který byl ve styku s úřední byrokracií dnes a denně: „To musel vymyslet nějaký bývalý tremp,“ rozčiluje se. Představit si obrovské budovy kostela a zámku, včetně známého parku, jako součást osady je skutečně absurdní. A tady dochází k něčemu, co jsem nečekal. Člověk světaznalý a úspěšný nepřichází do Valče odpočívat od ruchu velkoměsta, ale spíš naopak – vyvíjet aktivitu, činnost. Tak například založil starosta nadaci na záchranu zmiňovaných architektonických památek. I jeho ostatní plány mají daleko k uvažování „zapadlých vlastenců“. Chce vytvořit ekonomickou zónu podél nepoužívané silnice, která by přinesla práci místním lidem. Vzorem je mu Švýcarsko, kde vlna dosidlování vesnic – například mezi Bernem a Curychem – už proběhla. Je to pozoruhodné, ale ať se na to díváme z jakékoliv strany, cesta z města nás vždycky dostane zase zpátky do města. Zdá se, že před zglobalizovaným světem není úniku. Jediné, co mohou vesnice na svou obranu udělat, je přijmout tato nová pravidla hry. Průzkum po vesnicích, které od roku 1995 obdržely titul „Vesnice roku“, toto podezření potvrdil v plném rozsahu. Stejně jako rozhovory s lidmi, kteří ve filmu Cesta z města hráli sami sebe. A nakonec to říká i režisér filmu, podle něhož se jmenuje tento článek.
„Přiblížit se k pravdě může jen ten, kdo na všechno zapomene. A to se vám těžko podaří ve městě. To chce někde, kde vás nic neruší, kde nikdo nic nechce. Ale pořád mám nedodělanou nějakou práci a ta mě přitáhne zpět do Prahy. Ještě jsem neuzrál k tomu, všechno opustit a zmizet na delší dobu.“

Category: 2002 / 04

Jako roztroušené dřevěné prsty se tyčí z krajiny k nebi baobaby. Při podrobnějším pohledu není problém skoro pokaždé v blízkosti velkého stromu narazit na tata – originální stavení obklopené řadou věží pospojovaných nízkými zídkami. Jsme v severním Togu na území kmene Tamberma.

BATAMMARIBA
Tambermové zde žijí od 17. století. Přišli z jihovýchodu dnešního Burkina Fasa. Výborní zemědělci byli tehdy vytlačeni ze své půdy agresivnějšími pastevci. Nový domov okamžitě označkovali svými specifickými stavbami. Základní účel byl jasný – obydlí musí přednostně sloužit obranným účelům a teprve potom je na řadě všechno ostatní. Léta běžela, na strach z nájezdů okolních kmenů padal prach, obydlí do sebe nasávala nové prvky. Vznikl osobitý stavební sloh tata a jeho nositelům se dnes říká batammariba či betammaribe. V jazyce Tambermů to znamená „dobří stavitelé“.
Dnešní domy tata mají mnoho znaků z válečné minulosti. Návštěvník narazí na specifické uspořádání vnitřních částí – terasu chráněnou zídkou, která je zároveň bezpečnou a účinnou pozorovatelnou. V terase je otvor překrytý plochým kamenem. Otvorem se vystřelovaly šípy a vetřelce procházející pod terasou bylo možné udeřit do hlavy. Dnes se dovnitř vchází dveřmi v přízemí, ale kdysi byl vchod jediný – přímo na terasu po žebříku, který se dal snadno ukrýt.


Matka rodiny, která v tomto domě „tata“ bude žít, cáká na hotové zdi šťávu ze semen héré. Ta vytvoří nejen vodoodpudivou vrstvu, ale i typickou okrovo-hnědou barvu stavení.

TATA A SLUNEČNÍ BŮH KUIYE
Jedna generace střídá druhou, ale stavební sloh obydlí tata zůstává věrný pravidlům, která vytvořili původní stavitelé. Základní konstrukce domu je spjatá s kosmogonií Tambermů. Tata zde symbolizuje stvoření světa slunečním bohem Kuiye. Každý dům je postaven kolem podélné osy ve směru východ-západ. Vchod je na západní straně, aby obyvatelům umožňoval pohled na zapadající slunce. Severní strana domu je spojena s ženským živlem, jižní strana s mužským. Přízemí je znázorněním podsvětí a zůstává zasvěceno předkům. V ústřední místnosti domu, která slouží zároveň jako stáj a obývací prostor pro lidi, je oltář, na kterém jsou, stejně jako na okolních stěnách, symbolizováni různými fetiši předkové i dosud žijící členové rodiny. Terasa, zakrývající celou konstrukci, symbolizuje pozemský svět a je místem, kde Tambermové tráví většinu času – při práci, odpočinku, vaření, jídle, při večeři nebo při spánku (pokud to počasí dovolí). Nejvyšší část domu je spojena s bohy a všemi posvátnými věcmi.
Fetiše a modly používají Tambermové k obětem a zasvěcovacím obřadům, které provázejí celý jejich život. Začíná to již narozením. Tambermové věří, že dítě je vtělením předka, a proto je na prvních šest měsíců života u nejstarší ženy v rodině. V prvním týdnu novorozenec neopustí místnost, kde se narodil, a během prvního půlroku neopustí rodný dům. Otec rodiny vykoná oběti na fetiších rodiny, které mají zajistit, aby dítě vyrůstalo v bezpečí. Potom dostane dítě talisman, který se obvykle nosí kolem pasu. V rámci inicializačních obřadů se u dívek ve věku kolem osmi let začne provádět skarifikace (nařezávání pokožky), což pokračuje až do věku patnácti let. Naříznutá pokožka zvyšuje půvab dívek a je předpokladem pro vstup do manželství.
U rodu Bakpanriba dívky musí před uzavřením manželství absolvovat obřad zasvěcení, který se nazývá dikuntri a koná se každé čtyři roky. Slavnost je tak prostředkem, jak legalizovat manželství dohodnutá v průběhu minulých čtyř let. Obřady trvají až deset dnů a důležitou roli v nich hrají staré ženy, které jsou rádkyněmi dívek. Pro ty je slavnost příležitostí, kdy je rodiny zahrnují dárky. Slavnosti řídí kněží. Ti nejprve „očistí“ posvátný rybník, kam musejí dívky vstoupit a chytit rybu nebo žábu, kterou pak tajně přinesou knězi. Chytí-li dívka rybu, znamená to, že její prvorozené dítě bude chlapec. Přinese-li žábu, může se těšit na holčičku. Po šesti dnech obřadů následuje období tance, které trvá právě tolik dní, kolik je zasvěcovaných. Po skončení dikuntri jsou mladé ženy připraveny vést život manželek a stát se matkami.
Ani odchod z tohoto světa se neobejde bez obřadu. Po každém pohřbu nesou čtyři vesničané kus baobabového dřeva, které představuje tělo zemřelého. Protože se podle animistické víry nic neděje náhodou, tito „nosiči“ se dostávají do vytržení a vybírají z místních lidí toho, kdo je „vinen“ či je „pojídačem duší“. Nešťastník je pak vyloučen ze společenství.


Původně měla obydlí „tata“ sloužit hlavně obranným účelům. I když se dnešní Tambermové již nemusejí chránit, domy skryté mezi políčky prosa si svůj stavební sloh udržely.

JEDEN DŮM ROČNĚ
S horním patrem zasvěceným bohům a přízemím věnovaným kmenovým předkům je tata pro Tambermy i ztělesněním lidského těla. Hlína a voda tvořící stěny představují tělo a krev domu. Trámy jsou kosti, vchod do domu ústa a dva malé symetrické otvory nade dveřmi jsou oči. Po věcech patrných na první pohled chvíli trvá, než objevíte další detaily. Překlad nad dveřmi je symbolem jazyka, mlýnské kameny ve vchodu jsou zuby atd. Různé místnosti domu pak symbolizují důležité tělesné orgány. Na fasádě tata najdete dva životně důležité malé výstupky. Jsou to „vstupní rohy“ obsahující životní sílu domu a signalizující, že majitel je naživu.
Stavba tata je i dnes pro Tambermy spojená se zrozením jakoby živé bytosti a řídí se pravidly, ve kterých se odráží společenské uspořádání kmene. V průměrné tambermské vesnici s přibližně 450 obyvateli žije kolem 25 stavitelů různého hierarchického postavení, které je dáno jejich zkušeností. Všichni jsou ale odborníky v kmenových stavebních technikách.


„Tata“ ideálně zapadají do svého okolí. Jejich stavitelé mají mytický vztah k přírodě, která je pro ně hlavním zdrojem materiálu.

Domy stavějí v období sucha (od prosince do února) a jeden stavitel postaví za sezonu pouze jediný tata s tím, že odpovídá jak za projekt, tak za vlastní stavbu. Celková doba stavby i s nezbytnými animistickými obřady vychází zhruba na měsíc. Většinou si stavitel bere na pomoc rodinu budoucího majitele, která připravuje hlínu bohatou na přírodní pojivo a přináší vodu nezbytnou při stavbě.
Pokud to jen trochu jde, staví se tata blízko velkého stromu – většinou baobabu, který je pro Tambermy posvátný.
Začíná se s hliněnými zdmi, které stavitel nanáší ve vrstvách po 30-40 cm a postupně je nechává vyschnout. Když jsou hotové, pokračuje se stavbou věží na uskladnění obilí (čiroku, prosa, kukuřice), zeleniny (sušených fazolových lusků), rýže a fonia (druhu prosa). Potom vzniká středová konstrukce s vidlicovitými sloupy podpírajícími trámy, na kterých bude držet terasa. Na terasovou konstrukci z klacků a slámy položených kolem středové konstrukce se postupně pokládá uschlá hlína. Zbývají už jen zídky spojující věže a pak se stavba nechá vyschnout. Na suchých vnějších zdech nakonec stavitel vytvoří z néré – semen používaných jako koření – vodoodpudivý povrch a podle síly povlaku získá tata svoji výslednou barvu – od okrové po hnědou.


Tambermská žena středního věku ozdobená typickými šperky.

ŽENA ÚDRŽBÁŘKA
Od začátku stavby se veškerý společenský a rodinný život kmene točí kolem tata – obydlí, chrámu a stáje v jednom. I když jsou domy pevné, vyžadují pravidelnou údržbu a odpovědnost za ni připadá na ženy. V polygamní společnosti Tambermů hrají ženy důležitou úlohu. Stejně jako jinde, vykonávají veškeré domácí práce, pomáhají na polích. Tambermské ženy ale mohou vytvářet a vytvářejí jakási družstva. Společně vyrábějí nebo sbírají produkty, které potom ve vedlejších vesnicích prodávají. Podobně se spojují se svými sousedkami k provádění údržbářských a zdobících prací na tata. Údržba znamená výměnu trámů nesoucích podlahu (jednou za pět let) a výměnu slámy pokrývající skladiště obilí (jednou za dva roky). Občas se na stěny nanáší čerstvý povlak z néré. Průměrný věk tata je kolem 20 let, ale některé vydrží i 60 let.

MIMO SVĚT
Masové turistiky zůstali převážně zemědělští Tambermové ušetřeni. Jako by jejich část území k Togu zas tak moc nepatřila. Žijí svůj život, skoro neovlivněný západní civilizací, a jediným pozůstatkem koloniální vlády je funkce „vedoucího kantonu“, který schvaluje volby vesnických náčelníků kmene. Zůstali stranou moderního světa, ale asi to nebyl jejich cíl. Přišlo to nečekaně, spíš jako doplněk jejich sklonu k zachovávání tajemství a k tichosti, než jako výsledek snahy o nezávislost a odvolávání se na dávno zapadlé válečné tradice.
I když se, podle tambermské animistické víry, nic neděje náhodou.


Po iniciačním tanci odpočívají mladé ženy pod baobabem.

Pohádka ze severního toga
O ŽENĚ-HROZNÝŠI A TLACHAVÉM MANŽELOVI

Jeden lovec měl deset žen. Jednoho dne chtěl hasit žízeň, zašel k říčce a tam potkal velice krásnou dívku. Hned jí nabídl manželství. „Opravdu bys mne chtěl za ženu?““Chtěl.“ „Budiž! Ale v tom případě tři dny přemítej. Vezmi si tyto čtyři kouzelné koule. První rozbiješ, hned jak překročíš tuhle řeku, druhou někde na volném prostranství, třetí přede dveřmi domu a čtvrtou ve svém domě.“
Když muž překročil říčku, hodil na zem první kouli. Vyskočilo z ní mračno služebníků a všichni se hnali za ním. Uprostřed planiny rozbil druhou kouli. Ze země vyrostl patrový dům. Když o jeho dveře rozbil třetí kouli, objevilo se před ním zlato, stříbro, látky a mnoho dalších věcí, které služebníci rychle posbírali. A konečně z koule, kterou rozbil na dvoře, vyšla nejrůznější zvířata: koně, býci, ovce, kůzlata a drůbež.
Po třech dnech shromáždil muž svých deset žen, oznámil jim, že si jde pro jedenáctou manželku a očekává, že se s ní nebudou hádat. Po tomto doporučení a v dobré náladě odešel.
U říčky na něj čekala dívka, která mu svěřila tajemství: „Jsem had hroznýš. Střez se komukoliv prozradit toto tajemství a zvláště pak dohlédni na to, aby má azikpe nebyla nikdy potřísněná krví kuřete.““Přísahám,“ odpověděl lovec, „že budu mlčet a tvá stolička bude vždy daleko od ostatních.“
Snoubenci přišli do vesnice. Hned se slavila velká svatba a v celé domácnosti vládl mír. Avšak nejstarší žena, důvěrnice tlachavého manžela, jednou ráno zabila kuře a potřísnila jeho krví stoličku své sokyně. Ta si sedla k jídlu, nic zlého netušíc, když tu ucítila, jak se její sukně přilepila k sedačce. Sáhla na ni, přičichla k lepkavému prstu, olízla jej a ochutnala. Najednou prudce vstala a řekla: „Jdu se projít.“ „Počkej chvíli!“ prosil lovec. „Dojez a pak půjdeme spolu.“ „Ne! Já už jsem najedená.“
Vyšla ven a od té doby ji už nikdo nespatřil. O tři dny později vniklo do domu stádo divokých zvířat, roztrhalo nejdříve žárlivou manželku, pak lovce a devět dalších žen a všechna domácí zvířata. Dům shořel. Zůstal jen popel.
Poučení: Nejstrašnější katastrofy se přiházejí těm, kdo neumějí držet jazyk za zuby.
Podle: Věra Šťovíčková-Heroldová, Erich Herold: Africké lásky, africká manželství v životě a v zrcadle afrického umění

Category: 2002 / 04

Překvapení, které čeká na každého Čecha na Moravě, je očekávané – a přesto vždycky překvapí. Přitom původní důvod rozdílu je nabíledni. Jde o rozdíl mezi kulturou pivní, ke které patří sedět v hospodě a rozumovat, a kulturou vinnou, jež jaksi přirozeně vyžaduje, aby člověk postával v sklípku, v prokřehlých prstech držel „koštovací sklénku“ a zpíval moravské pěsničky.

Tento náhled odolává i po návštěvě moravské pivnice nebo nějakého ryze českého koštu moravských (i českých) vín. Hraje se tu vlastně o povahu a kořeny české a moravské národní povahy.
Zatímco poctivé pití piva vyžaduje dlouhé sezení až pábení, jak to pojmenoval Bohumil Hrabal, z moravského, abych tak řekl jiskrnějšího způsobu přijímání alkoholu se zrodila tradice moravských básníků – například Skácela a Mikuláška.
A pak je tu ještě jedna zásadní věc. České pivo kupují Češi sice s jistou dávkou patriotismu, ale přece jen již hotové, neboť málokdo má ve sklepě svůj pivovárek. Moravané ve sklípku nalévají hostům své víno, za které ručí osobně hodinami a hodinami práce na vlastním vinohradu. A to platí i v případě, kdy se vinná réva nahradí švestkami nebo jiným ovocem a namísto vína jde o podstatně silnější mok, totiž slivovici, hruškovici, meruňkovici…
Když se z tohoto úhlu podíváme na české a moravské vesnice, zdá se téměř jisté, že právě prací na vlastním posiluje se vztah k rodné hroudě, zakotvenost v místě bydliště a tím i moravský způsob patriotismu, který v českých vesnicích obecně bohužel spíš chybí, než přebývá.


Prací na vlastním vinohradu se posiluje vztah k rodné hroudě, zakotvenost v místě bydliště a tím i moravský způsob patriotismu.

„Takřka smrtelná byla pro přirozený vývoj českého venkova násilná kolektivizace v padesátých letech, navíc doprovázená protináboženským bojem,“ vystihl situaci u příležitosti prvního vyhlášení soutěže „Vesnice roku“ tehdejší ministr životního prostředí Ivan Dejmal.
S odstupem a nadsázkou lze konstatovat, že pokus rozvrátit kolektivizací vesnice moravské narazil na příliš dobře udělané víno anebo moc dobrou slivovici. Dalo by se tedy souhrnně říci, že moravské vesnice jsou jaksi „vesničtější“ než ty české. Ovšem jako mnohem působivější slůvko než „vesnice“ jeví se v tomto případě slovo s řecky demokratickým přídechem – „obec“. Obecně vzato je to ten nejlepší klíč k vlastnímu bádání o fenoménu moravských vesnic.

Category: 2002 / 04

Historikové, kteří se zabývají 14. stoletím, ho nazývají stoletím pohrom. Na Evropu udeřilo několik morových ran, z nichž při té největší údajně zahynula celá třetina obyvatelstva. Vznikla stoletá válka mezi Francií a Anglií i další rozkol v katolické církvi, už tak rozštěpené vejpůl, volbou dvou papežů západní církve, z nichž jeden seděl v Římě a druhý v Avignonu. Krom patriarchy cařihradského, který byl hlavou církve východní. A po celé Evropě byli opět pronásledováni Židé.

Pohrom skutečně víc než dost, ale odhlédneme-li od osudu současníků, zase nebyly tak výjimečné. Dály se vždycky. Výbuch Vesuvu, vyhlazovací války, etnická a náboženská intolerance. Černá smrt byla sestrou středověku a možná jako jediná z pohrom nepřetrvala do současnosti v plné síle. Lidé tehdy jako dnes si pěstovali vlastní nepřátelství a vlastní nesnášenlivost. Válčili všichni dohromady i každý zvlášť.
V křesťanských městech byly rabovány židovské čtvrti a jejich obyvatelé nemilosrdně masakrováni. Ve Španělsku fanatický arcibiskup Ferran Martínez zahájil vyhlazovací program, za který by se nemuselo stydět ani nacistické Německo. Také v Praze v roce 1389 došlo k mimořádné události.
Velikonoce tehdy připadaly na polovinu dubna. V den vzkříšení v sobotu odpoledne kráčel uličkami židovské čtvrti v Praze kněz s posledním pomazáním. Bůhvíproč. Umírající jistě nebyl Žid. Jestli chtěl svou cestu uspíšit, pak zkratku zvolil velmi nepříhodně. Ale možná mu šlo právě o to, vyprovokovat takový spor.
V tom případě měl úspěch. Kolemjdoucí Žid po něm ve vzteku hodil kamenem a dva tři se přidali. Potupený duchovní se rozběhl zpět na Staroměstské náměstí a vyvolal rozruch.
Nazítří na Hod Boží vyzývali kněží z kazatelen věřící k pomstě. Z ničeho nic se objevily zbraně. Ozbrojený dav se hnal do židovských ulic. Židé ozbrojeni nebyli. Bránili se jen kameny. Jejich starší se shromáždili v domě rychtáře, který se s útočníky pokusil vyjednávat. Jakýsi Ješek, jemuž přezdívali Quadratus, mu odpověděl jen výhrůžkami. Dav zhoustl a se soumrakem nastalo vraždění, jaké Praha nepamatovala. Útočníci vraždili, loupili a zapalovali domy. Do ohně házeli těla zabitých, a leckdy i živých. Někteří Židé, kterým se nepodařilo uprchnout, raději zabíjeli sami sebe i svoje děti. Na židovském hřbitově byly zhanobeny hroby a rozvaleny pomníky.
Vraždění pokračovalo celou noc přes zoufalou snahu městské rady rozlícený dav uklidnit. Na tři tisíce Židů bylo povražděno za jediný den. V pondělí vřava zvolna utichala. A stejně jako v Paříži či v Londýně a kdekoli, byly židovské děti, které nějakým zázrakem přežily, vyrvány rodičům a násilně pokřesťanštěny.
A Židé? Náš soucit pravda patří obětem. Ale v Praze tu hrůzu vyvolala skupina židovských fanatiků, kteří napadli kněze s posledním pomazáním a neprozřetelně tak poskytli chátře, podněcované církví, záminku k masakru.
Ano, na všech stranách bez rozdílu bylo pramálo úcty k víře druhých a ochoty jim naslouchat. Mocnější stejně jako dnes pobíjel slabšího a nerozhodovalo, zda je to muslim, křesťan nebo žid. Starozákonní Hospodin zachmuřeně shlížel na tři odnože svaté víry, které sám stvořil. Jak jinak, jiného Stvořitele nebylo.

Category: 2002 / 04

Velitel Cousteau smekl čapku, urovnal si světlé vlasy a jeho bledě modré oči se zadívaly do dálky. V jeho tváři se dalo číst. Byly to příběhy o neutuchající touze, splněných chlapeckých snech, modrých hlubinách a jižním slunci, poryvech větru, o starosti o naši modrou planetu. Kapitán Jacques-Yves Cousteau – cestovatel, námořník, oceánograf, průkopník potápění, vynálezce, filmař, ekolog… Pro posádku světoznámé lodi Calypso „Paša“, pro přátele „JYC“. Jeden z nejproslulejších Francouzů, který pro svět objevil krásy i bolesti života v tom druhém, mokrém světě pod hladinou. Orlí nos, bílé vlasy, vrásky ve tvářích, rolák nebo potápěčský oblek a nezbytná červená čapka – symboly, které nechyběly v žádném z desítek jeho slavných filmů. Ve svých 86 letech řekl svému příteli: „Chci, abychom spolu zas dělali velké věci. Mám plnou hlavu plánů.“ Za několik měsíců podlehl srdeční příhodě. V červnu tomu bude pět let. Tentýž přítel o tom říká, že jeho umírání začalo vlastně už rok předtím, když se v singapurském přístavu potopila Calypso. Slavná loď brázdící všechna moře světa, která překonala stovky bouří i mrazivé ledovcové pasti, se potopila chybou jeřábníka při manipulaci s těžkým tankerem. Doslova se slzami v očích začal ještě týž den šestaosmdesátiletý kapitán plánovat stavbu Calypso 2, pro další slavné výpravy. Nikdy se nevzdával.

VODNÍ PLÍCE
Nebyl to tak úplně sen o moři, který snil malý Jacques-Yves. Od dětství ho modravé vody sice lákaly, ale jeho největší touhou bylo stát se letcem.
V deseti letech se na letním táboře naučil proti své vůli potápět. Dostal za trest vyčistit dno jezera od napadaných větví. Tam ho podle jeho vlastních slov poprvé nadchl dotek s vodou, který vnímal celým svým tělem. Pohublý chlapec, který byl spíš neduživý, nešikovný a sportům se vyhýbal seč mohl, našel svůj prostor a přijal ho vedle vzduchu za své druhé životní fluidum.
Dvě celoživotní vášně způsobily, že se kapitán Cousteau stal tím, čím se stal. Od mládí ho fascinovala technika a byl přímo posedlý filmem. Osud ho poté zavál k francouzskému námořnictvu, díky čemuž poznal oceán z lodní paluby ještě dříve, než ho začal milovat a rozumět mu lépe než kdokoli jiný na této planetě.
V roce 1936 měl Jacques-Yves vážnou automobilovou nehodu, která způsobila, že jeden z jeho snů se stal rázem nedosažitelným. Pilotem už se stát nemohl. Bylo rozhodnuto – osudovým skupenstvím se stala voda. Kolik lidských snů a tužeb by nikdy nevzniklo a nemohlo být splněno, kdyby se mohl rozhodnout pro svou první vášeň? Jakou cestou by se ubíral „Kapitán Planeta“, jak mu někdy pateticky přezdívali jeho příznivci?
Následující rok po nehodě se Jacques-Yves potápěl poprvé v moři, s vypůjčenou dýchací trubicí, maskou a přítelem Phillipem Taillesem. V době své slávy o tom řekl novinářům: „Námořní důstojník, kterým jsem byl, i letec, kterým jsem toužil být, teď pochopili, že najednou je všechno jinak.“
Po několikaleté pauze způsobené válkou byly uvedeny první dva Cousteauovy dokumentární filmy ze světa pod hladinou. V té době byl také zaregistrován na patentovém úřadě autonomní skafandr s redukčním ventilem. Autoři tohoto vynálezu, Cousteau a Emile Gagnan, mu dali název akvalung, ve volném překladu vodní plíce. O rok později klepal na dveře stejného úřadu Jacques-Yves znovu, aby dal zaregistrovat první potápěčský oblek, zajišťující tepelnou izolaci. A aby toho nebylo málo, ve stejném roce byla založena vysněná Skupina pro podmořské výzkumy. V roce 1946 dala tato společnost, najímaná na práce jako čištění přístavů a podobně, opravit svou loď Albatros. To byl začátek ohromujícího řetězce cest po celém světě, trvajícího poté přes půl století. Jedna výprava ještě neskončila, a pod červenou čapkou kapitána Cousteaua se už rodil plán na další. A stejné to bylo i s náměty jeho filmů. Albatros brzy vystřídala legendární loď Calypso.

RAJSKÝ POCIT ZTRÁTY TÍŽE
Výprava za výpravou, film za filmem, úspěch za úspěchem. Rudé moře, Galapágy, Seychely, Bahamy, Nová Guinea, Jižní Amerika, Antarktida… Za pár let bylo jméno Cousteau pojmem a hubený kapitán světovou celebritou. Přišla ocenění jako Emmy, Zlatý glóbus, Zlatá palma, tři Oscarové, zlatá medaile od National Geographic Society. Jeho filmy znali lidé ve 120 zemích ze 160 členských států OSN. Kniha Svět ticha byla přeložena do 15 světových jazyků včetně japonštiny. Věhlasný kapitán se setkával s nejvlivnějšími lidmi světa, dostával pozvání od hlav států, přátelil se s monackým královským párem, promlouval k lidem v OSN. Byl jedním z nejslavnějších lidí světa. Svého vlivu využíval zejména k ekologické osvětě, bytostně se ho týkalo všechno, co mohlo ohrozit jeho zbožňovaný živel. Když vedl nějaký boj ve jménu přírody, jeho blízcí rozvážného člověka s chladnou hlavou nepoznávali.
Jacques-Yves nechával velmi nerad nahlédnout do svých citů. Považoval je za vulgární a méně vznešené než ideje. Přesto se nejednou nechal slyšet, že se nepotápí jen kvůli filmování a ekologii, ale aby si dopřál prostý, leč rajský pocit hlazení a ztráty tíže.

NA PALUBĚ CALYPSO
„Neváhejte uskutečňovat své sny,“ řekl jednou na přednášce dětem ve škole. Jacques-Yvesovy sny se staly jeho životem. Byl velmi přísný na sebe, na své blízké a na svou posádku. Jeho žena Simone ho doprovázela téměř na všech výpravách a starala se o logistické záležitosti na Calypso. Když to školní povinnosti dovolily, přidali se k posádce lodi také dva synové manželů Cousteauových. Mladší Philippe byl matčin oblíbenec a otcův dědic. Starší Jean-Michel byl spíš osamělý a očekávala se od něj velká míra samostatnosti, musel si prostě poradit sám. Když oba synové dospěli, zúčastňovali se aktivně otcových výprav. Jean-Michel převzal logistické úkoly, později se věnoval více podmořské architektuře a trávil většinu času ve Spojených státech. Philippe byl nadšeným pokračovatelem v otcově díle. Když však jako mladý přišel o život, nastoupil na jeho místo starší Jean-Michel. Následujících patnáct let prohlašoval Jacques-Yves svého staršího syna za nástupce, uváděl ho na titulcích a zmiňoval ve všech rozhovorech. Mladý Cousteau vedl několik projektů, přičemž otec všechny transakce schvaloval. Ne všechny vždy skončily úspěchem, například projekt oceánografického vzdělávacího střediska v centru Paříže byl vyložený propadák. Pak se stalo něco, co mnoho přátel a příznivců nikdy nepochopilo. Jacques-Yves řekl v rozhovoru pro jeden francouzský časopis na adresu Jeana-Michela: „To, že se dítě narodí z vašeho spermatu, ještě neznamená, že bude mít dostatečné kvality, aby vás nahradilo.“ Veřejně tak svého syna zapudil.
V roce 1990 zasáhla Jacquese-Yvese další smrt. Zemřela jeho žena Simone. Pro všechny blízké „Pastýřka“, dobrá duše Calypsa, kterou celá posádka milovala, vydechla naposledy svému muži v náručí. Krátce po její smrti se kapitán Cousteau veřejně v televizi přiznal ke své milence, kterou v té době znal již patnáctým rokem a s níž měl dvě děti. Řekl o tom: „Potřebuji všechno dělat důkladně. Včetně lásky. Včetně toho, že budu mít v pokročilém věku děti. Simone jsem něžně miloval. Francine zbožňuji. Mám veliké štěstí, že dokáži být v jedenaosmdesáti letech ještě zamilovaný.“ Půl roku poté si Francine, bývalou letušku, vzal za ženu.

TEN, KDO PŘINÁŠÍ NOVÉ SNY
Ani Jacques-Yves Cousteau se nevyhnul fámám, smyšlenostem a bulvárním senzacím. Po druhé světové válce, ve které se zúčastňoval i operací francouzské tajné služby a dostal stužku čestné legie, se šuškalo, že Calypso má na palubě výbavu pro zpravodajskou práci. Členové posádky o tom tvrdili, že je to jeden z nejabsurdnějších nápadů, které kdy slyšeli. Další věc, jež dala kapitánovi určitě mediálně dost zabrat, byl jeho vlastní bratr Pierre-Antoine. Byl totiž přesvědčeným fašistickým důstojníkem a v roce 1946 dostal ve Francii trest smrti. Jacques-Yves vynaložil mnoho úsilí i rizika k jeho obhajobě a záchraně. Veřejně odsuzoval fašismus, ale na bratrovu záchranu by obětoval cokoli. Pierre-Antoine svůj nacismus hlásal do světa prostřednictvím novinových článků i poté, co byl po mnoha letech vězení nakonec propuštěn na svobodu.
Jinou pikantností byla zpráva o nezdaněných milionových kontech ukrytých kdesi v Monaku. Faktem je, že velkou část své energie musel kapitán vynakládat na usilovné shánění finančních prostředků na neustálé opravy Calypsa, nové výpravy i vynálezy, jakými byl třeba ponorný talíř nebo předchůdce podvodních skútrů. Projekty, jako byl podmořský dům, musely stát nepředstavitelné sumy peněz. Calypso se pyšnila nejmodernějším filmařským, oceánografickým a později i vědeckým vybavením, z čehož mnohé bylo přímo pro Calypso vynalezeno.
Bylo, či nebylo? Jednu věc slavnému mořeplavci už nikdo nevezme. Pan kapitán Jacques-Yves Cousteau přinesl milionům lidí z celého světa nové sny a touhy. Pomohl nám poznat novou lásku a vášeň, která ovlivnila mnohé osudy. Ukázal a otevřel nám nový svět a snad přispěl k hlubší pokoře lidského pokolení. O kolik více ran bychom zasadili mořskému světu, kdyby nám kapitán lodi Calypso neukázal, jaké krásy a tajemství skrývá a jak moc je zranitelný?

Jacques-Yves Cousteau
Narozen 11. 6. 1910 v St. André de Cubzac ve francouzském Gironde. Zemřel 25. 6. 1997 na srdeční selhání.
1930 vstoupil do Francouzské námořní akademie
1933 se stal důstojníkem ve Francouzském námořnictvu
1943 si dal společně s Emilem Gagnanem patentovat akvalung
1945 založil Skupinu pro podmořské výzkumy
1950 koupil na Maltě loď Calypso
1957 se stal ředitelem Oceánografického institutu v Monacu
1974 založil Cousteau Society, nadaci na ochranu oceánů a životního prostředí
1988 dostal Zlatou medaili National Geographic Society
1989 se stal členem Francouzské akademie
1992 promluvil k lidem v OSN na konferenci o životním prostředí
1992 byl jmenován předsedou Výboru pro práva budoucích generací
1996 se potopila Calypso v singapurském přístavu
Byl autorem nebo spoluautorem více než 100 knih a publikací. Natočil 115 filmů, za některé dostal významná ocenění: Svět ticha (1957) – Zlatá palma v Cannes, Oscar za nejlepší dokument, Zlatá ryba (1959) – Oscar za nejlepší dokument, Svět bez slunce (1965) – Oscar za nejlepší dokument, mnoho cen Emmy.

Category: 2002 / 04

Obecně se soudilo, že nebezpečí spavé nemoci je v Africe zažehnáno. Naneštěstí režimy, které přišly po období koloniální vlády, dopustily, aby spavá nemoc znovu ožila. Nyní existuje v takovém rozsahu jako na počátku 20. století. Odhaduje se, že touto chorobou trpí asi 350 až 500 tisíc lidí. Každoročně je identifikováno maximálně 50 000 nemocných, kteří mají naději na léčení. Všichni ostatní zemřou. Škody, které spavá nemoc způsobuje, jsou někdy větší než spoušť, kterou působí AIDS.

TRYPANOSOMIÁZA
Spavá nemoc, neboli trypanosomiáza, je smrtelným onemocněním, pro které neexistuje uspokojivá léčba. Vyskytuje se pouze v Africe, a to na území států Súdán, Uganda, Demokratická republika Kongo, Angola, Středoafrická republika, Malawi, Čad a Burkina Faso. Přesné údaje je velmi obtížné získat, protože epidemie je rozptýlena na obrovských územích, která jsou špatně přístupná. Jsou tu bahnité cesty, špatné dopravní prostředky, probíhají zde válečné konflikty a nejsou tu prakticky žádná zdravotní zařízení. Aby se epidemie zastavila, bylo by třeba vyšetřit a léčit postižené a zároveň zahájit operace ke snížení výskytu mouchy tse-tse. Prakticky by bylo třeba vyšetřit a zároveň možná i hospitalizovat celé vesnice. Takové zdravotnické operace lze v buši provést jen obtížně a jsou neobyčejně nákladné – a to v zemích zatížených všemi možnými problémy, a navíc vězících až po krk v dluzích.

HUBÍ I ROSTLINY!
Nemoc vyvolává prvok, který se nazývá trypanosoma a jeho životní cyklus vyžaduje dva hostitele: člověka nebo obratlovce a bodalku dobytčí (dřívější název) z rodu Glossina, známou jako moucha tse-tse. Existuje 23 druhů tohoto hmyzu, který přenáší různé druhy trypanosomy. Ty parazitují vedle člověka také na řadě živočichů, jako je dobytek, kozy, koně, velbloudi, divoká zvířata a ptáci. Některé druhy dokonce hubí i rostliny. V místech, kde je zvířecí trypanosoma rozšířena, omezuje používání zvířat k dopravě nákladů nebo k orbě, brání chovu dobytka na maso či mléko a také vážně narušuje rozvoj celých států. O nebezpečnosti trypanosomy přenášené mouchami tse-tse svědčí i to, že tyto mouchy zastavily muslimské výpravy tím, že zdecimovaly jejich koně. Spavá nemoc mimo jiné zpomalila a v Mosambiku zcela zastavila postup portugalských jezdců, kteří se vydali hledat zlato podél Zambezi v roce 1632. Trypanosomy byly odpovědné i za omezení obchodu se solí a zlatem v období od 15. do 18. století, a to tím, že hubily velbloudy arabských obchodníků.


Horečka, únava, bolesti hlavy. Takové jsou příznaky první fáze onemocnění. Spavá nemoc má ale svůj název od druhé fáze, ve které dochází k poruchám spánku, psychickým problémům a zničení mechanismu regulujícího cyklus spánek – bdělost.

TSE-TSE
Moucha tse-tse (nově užívaný odborný název je též bodavka tse-tse, pozn. red.), která je přenašečem spavé nemoci, je krev sající hmyz. Jestliže „kousne“ člověka nebo zvíře již nemocí nakažené, trypanosomy se usadí a vyvinou v jejím organismu. Při svém dalším „krvavém obědě“ moucha prostřednictvím svých slin parazity dále roznese. Její životní cyklus trvá asi sto dnů, přičemž jedna samička vyprodukuje maximálně šest až osm potomků. Počet to je neobyčejně malý, ovšem s vynikajícím procentem přežití, protože larva se vyvíjí nejprve v těle matky a poté na chráněném místě v zemi. Asi po dvanácti dnech pobytu v těle matky, kdy je larva krmena z jakési „mléčné bradavky“, je tučná a pohyblivá larva vykladena na povrch půdy, do níž se rychle zavrtá. Asi po dvaceti minutách je její pokožka již ztvrdlá. Dalších třicet dnů trvá, než je proměna dokončena a moucha opouští svůj obal. Pak se jí nafoukne jakýsi „měchýřek“ mezi očima, který jí umožňuje prorazit si cestu na povrch. Jakmile se moucha vyhrabe, je pohlavně dospělá. Neplýtvá časem a okamžitě hledá partnera k páření. V některých případech dokonce dochází ke kopulaci dřív, než se moucha prvně nakrmí. Samičky se obvykle páří ve věku tří až čtyř dnů, samečci potřebují v průměru o tři dny déle. Při kopulaci sameček uloží do pohlavního ústrojí samičky vak plný spermií. Ten okamžitě praskne a spermie hledají cestu na dvě záchytná místa, kde jsou udržovány v živém stavu po celý život samičky. Ta tak může provádět „samooplodnění“ při každé ovulaci, tedy každých deset dnů. Takže jediná kopulace stačí k tomu, aby bodavka zajistila produkci potomstva v průběhu celého svého života. Vlastní pohlavní akt, k němuž dochází pouze jednou za život, trvá třicet minut až tři hodiny. Poté moucha tse-tse vyhledává každé tři až čtyři dny čerstvou krev. Svůj cíl identifikuje díky vysoce citlivému čichu a na oběť nalétává proti větru. Sosák, který je normálně uložen v horizontální poloze, vyklápí a zanořuje do kůže oběti. Tkání se prořezává pomocí zubů a miniaturních rýh, umístěných na konci sosáku. V důsledku pilového pohybu dochází v napadené tkáni k drobným poraněním, která mají za následek vznik miniaturních hematomů, do nichž moucha vstřikuje své sliny, aby zabránila srážení krve. Tak zanáší infikovaná moucha trypanosomy do těla oběti. Pak nasaje 5 až 80 miligramů krve. Celá tato operace trvá asi dvacet vteřin.

PŘÍZNAKY
V průběhu první fáze nemoci napadají trypanosomy tělo prostřednictvím lymfatického a krevního systému. Postižená osoba trpí horečkou, těžkou únavou, bolestmi hlavy, svěděním a zduřením žláz. Právě zduřené žlázy se obecně považují za neklamný příznak nemoci. Délka a intenzita této fáze je různá, a to v rozsahu asi šesti měsíců. Pacienti často nemají žádné klinické příznaky a infekci odhalí až parazitologické nebo imunologické vyšetření. Potom se začnou objevovat příznaky „druhé fáze“, ukazující, že byl napaden nervový systém. Projevují se různé neurologické a psychiatrické poruchy, poruchy chování a spánku. Biologické hodiny regulující cyklus spánek/bdělost přestávají fungovat a spánková perioda se roztáhne na celých 24 hodin. Postižená osoba upadne do hlubokého komatózního spánku, trvajícího ale pouhých několik minut, po kterém následuje dlouhé období nespavosti. Odtud také název nemoci. Výsledkem je za nějaký čas totální vyčerpání organismu. Pacientův imunitní systém je tak narušen, že k úmrtí dochází zpravidla v důsledku nějaké bakteriální či virové infekce anebo v důsledku selhání srdce.


Trypanosomiázou trpí 350-500 tisíc lidí. Přestože pokračuje vývoj nových léčiv, nezdá se, že by trypanosomiáza zmizela. Navíc situaci komplikuje finanční náročnost výzkumu léku. Finanční návratnost by byla mizivá, protože lék by byl určen pro populaci, která ho nemůže zaplatit.

JAMOTOVA METODA
Patrně prvním, kdo si uvědomil, že na spavou nemoc je třeba pohlížet jako na obecný zdravotnický problém, byl francouzský lékař Jamot, který ve dvacátých letech minulého století pracoval pro Koloniální zdravotnické sbory, později spojené s armádní vojenskou službou. V boji proti spavé nemoci je totiž třeba ošetřovat spíše než jednotlivce celé komunity. Když Jamot prováděl první šetření v terénu, využíval k tomu mobilní týmy, které svou činností systematicky pokrývaly celé oblasti. Jamot zorganizoval zdravotnické expedice pomocných zdravotních sester vyškolených k provádění základních zdravotnických úkonů, jako je odebírání vzorků krve, provádění lumbálních punkcí anebo identifikace parazitů pomocí mikroskopu. Tyto expedice trvaly několik měsíců, přičemž zúčastněné týmy se utábořily na čas ve vesnici, aby vyšetřily všechny obyvatele, diagnostikovaly nemoc a ošetřily nakažené. Potom sbalily tábor a vydaly se do další vesnice. V současné době je tato metoda bohužel neuskutečnitelná. Většina území leží ve válečných zónách a ani vlády postižených zemí neprojevují skutečnou snahu řešit tento vysoce závažný problém.

BOJ S MOUCHOU
Vedle čistě medicínských přístupů je tu i možnost zaměřit se na vyhubení mouchy tse-tse. I když je „boj s mouchou“ chápán spíše jako doplněk klasických postupů, existuje i v tomto případě hned několik metod. Jednou z nejjednodušších jsou běžné pasti, které se používají ke sběru hmyzu. V tomto případě jsou celé modré, aby mouchu přilákaly, a mají černou část, na kterou hmyz usedá, přičemž uvázne v síti, ze které nemůže uniknout. Obdobně může být černé a modré síto napuštěné smrtícím insekticidem. Jiná metoda spočívá v nanášení insekticidu na hřbety domácích zvířat nebo provedení zvířat insekticidní lázní. Je to ovšem nákladný způsob, účinkující jenom po dobu několika hodin.

TECHNIKA STERILNÍCH SAMEČKŮ
Naprosto jiný způsob boje pochází z Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni. Spočívá totiž v ozařování a následné sterilizaci samečků mouchy tse-tse. Ti potom oplodní samičky zdánlivě zdravým spermatem, jehož genetická informace ale byla zničena. Protože k páření dochází pouze jednou, samičky nepřivedou na svět žádné potomstvo. Metoda známá jako „technika sterilního hmyzu“ je velmi nákladným způsobem, při němž se moucha v laboratoři nejprve intenzivně množí. Potom se samečci oddělí, vystaví se účinkům ionizujícího gama-záření emitovaného izotopy kobaltu, načež se speciálním letadlem přepraví do cílové oblasti, kde se vypustí. Celá operace se musí pravidelně opakovat po několik generací hmyzu, dokud celý druh nevyhyne. Danou oblast je třeba pečlivě označit tak, aby hmyz mohl být vypouštěn podle plánu pokrývajícího celé území. Protože životní cyklus mouchy je krátký, musejí se sterilní jedinci pěstovat co nejblíže místu, kde se mají vypouštět. Jedna z takových „továren na hmyz“ by měla být v Etiopii.

HLEDÁ SE VÝROBCE LÉKŮ
Melarsoprol je přípravek vyvinutý již před 60 lety. Připravuje se z arzeniku rozpuštěného v propylenglykolu, jde tedy doslova o jakousi nemrznoucí směs. Jedná se o vysoce korozivní látku, která spaluje vnitřní tkáně cév. Léčba je zdlouhavá a bolestivá: devět injekcí v období tří týdnů nepřečká 5-10 % pacientů a ti, kteří léčbu přežijí, trpí veškerými možnými vedlejšími účinky. Je to ale jediný lék pro postižené nacházející se ve druhém stadiu nemoci. Farmaceutická firma Aventis, která přípravek vyrábí, souhlasila s tím, že jej bude vyrábět tak dlouho, jak bude zapotřebí. Potencionální alternativou Melarsoprolu je Eflornithine, medikament vhodný k léčbě rozvinutých případů nemoci. Původně byl tento lék vyvinutý k léčbě rakoviny. Jeho účinek proti spavé nemoci byl objeven náhodou v osmdesátých letech 20. století. Je však drahý – jedno léčení stojí 210 USD a výrobce navíc v roce 1995 zastavil jeho výrobu. Důvodem bylo to, že lék je při léčbě rakoviny neúčinný. Společnost Lékaři bez hranic hledá nového výrobce.
Pozitivní zpráva přišla z Floridy. Tamní kosmetická a dermatologická laboratoř v srpnu 2000 oznámila, že vyvinula krém využívající Eflornithine k potlačení růstu chloupků na tváři žen. Pokud bude krém schválen, je tu naděje i pro léčbu spavé nemoci.
Složitá situace je i v případě Suraminu – léku, který se používá již v raném stadiu nemoci a jehož výroba byla před časem rovněž zastavena. Mezinárodní organizace musí vždy intervenovat a poskytnout výrobci záruky minimální úrovně prodeje. Cena dalšího medikamentu používaného v rané fázi – Pentamidinu – se od doby, kdy byl poprvé použit k léčbě AIDS, zdesateronásobila. Přesto Světová zdravotnická organizace jedná s výrobcem o dodávkách tohoto léku na léčení spavé nemoci zdarma. Určitou naději skýtá nejnovější z léčiv, Megazol. Ukázal se jako účinný u opic a léčení spočívá v orálním podávání léku jedenkrát denně. Ovšem žádná farmaceutická laboratoř nemá zájem investovat do zdlouhavého a finančně náročného výzkumu a vývoje léku určeného výhradně pro populaci, která jej nemůže zaplatit.


Léky na léčbu pacientů ve druhém stadiu nemoci jsou. Ale i tak 5-10 % léčených zemře a ostatní trpí mnoha vedlejšími příznaky. Existence léku ale nezaručuje, že se dostane ke každému a včas.

MILIONY OBĚTÍ
Podle oficiálních statistických údajů Světové zdravotnické organizace pro rok 1999 je v subsaharské Africe nakaženo virem HIV 24,5 milionu lidí, přičemž 2,8 milionu ročně umírá. Další miliony lidí umírají oslabeni malárií a tuberkulózou. V takových souvislostech není spavá nemoc na seznamu priorit první, a tak zatím tato nemoc zabíjí 100 % svých obětí – kromě oněch 40 000 případů, které jsou každoročně léčeny v několika nemocnicích a jednom nebo dvou zařízeních nevládních organizací. Rozvoj dobrodružné turistiky navíc přináší první doložené případy, kdy se spavá nemoc dotýká i turistů. Metody vyvinuté doktorem Jamotem při všech výzkumech stále zůstávají jako jediné, které mohou spavou nemoc skutečně porazit. Sterilizace hmyzu je sice účinná metoda, neřeší ale problém těch, kteří již nemocí trpí. Dokonce ani vyvinutí účinného léku není v této situaci spásou. Jedinou šancí je, podobně jako v koloniální éře, obrovská operace zahrnující průzkum, šetření, diagnostikování a léčbu pacientů. Zdá se, že to je jediný způsob, jak zažehnat hrozbu „prázdného kontinentu“, o které se v souvislosti s Afrikou stále častěji mluví.

NADĚJE V KONGU
Jistá naděje na léčení tu však přece jen je. Demokratická republika Kongo, jedna z nejvážněji postižených zemí, přece jen ukazuje, jak by bylo možné se spavou nemocí bojovat. S pomocí Světové zdravotnické organizace a dík silné podpoře belgických služeb „Copération“ plánuje zdejší Ústřední úřad pro trypanosomiázu vyškolit 250 mobilních týmů, které budou vyslány na celé území, aby zjišťovaly a ošetřovaly nemocné i v těch nejzapadlejších vesničkách v buši a pralese. Týmy jsou vytvořeny na základě koncepce, se kterou přišel doktor Jamot již v roce 1920: sedmičlenné mobilní skupiny tvoří řidič-mechanik s automobilem, který má pohon všech čtyř kol, tajemník, který vede záznamy o navštívených vesnicích a identifikaci vyšetřených jedinců, dále čtyři odborné sestry, jež mají na starosti odběr vzorků krve, lumbální punkce a mikroskopická vyšetření. Posledním členem týmu je posel na jízdním kole, jenž navštěvuje vesnice a připravuje je na příjezd týmu. Vyšetřené osoby trpící onemocněním jsou potom odeslány do specializovaných středisek nebo do nemocnice, kde jim je poskytnuta odborná péče.


Oblasti postižené spavou nemocí.

Trypanosomiáza – parazitární onemocnění člověka a zvířat, zejména sudokopytníků, včetně divoce žijících, vyvolané prvoky z rodu Trypanosoma, z řádu bičivek. V tropické Africe se vyskytuje trypanosomiáza africká, tzv. spavá nemoc, v Americe trypanosomiáza americká, tzv. Chagasova nemoc. V ČR se vyskytuje trypanosomiáza hřebců.

Category: 2002 / 04

Ukázka z připravované knihy Josefa Formánka PRSATÝ MUŽ
Jména vesnic a domorodých osob byla změněna na přání autora, z důvodu, který je skryt v tomto materiálu.


Dvojitá expozice, nebo vzpomínka na duchy předků?

Jak pojmenovat místo, kde člověk poznal svou malost…, dobře, někdy i zbabělost, ale i svou vnitřní sílu? Jak byste vy popsali místo, kde žijete, říkáte tomu doma, tak čtivě, aby to byla pravda, nenudilo to a abyste zároveň nesklouzli do podivných obrazů intimity, všednosti a laciných vzpomínek na to dobré? A co to špatné, když se na to pro sebe bojím často před spánkem jen pomyslet? Tohle by měla být jen jedna splátka osudu, že mně umožnil poznat to bahnité místo plné moskytů, pijavek a vody na nebi a na zemi, uprostřed období dešťů, v jednom z posledních deštných tropických pralesů na této Zemi. Území duchů, tisíce kilometrů od mého prvního domova a tisíc roků z dneška zpátky, do minulosti, kdy nenávist nekrotila přikázání a zákony, kdy člověk byl nejvíc, kdy radost a zlost byla tak čirá, jako voda v horském potoku mezi Adavai a Tanarakem v období sucha. Jak popsat místo, kde se cítím v druhém „doma“, a přesto jsem tam pořád sasareu – cizinec z daleka? Tolik toho o něm vím, a ještě víc nevím. Jsou snad zajímavější obřady vyvolávající ďábla, nebo tiché kamarádství prvorozeného Laviho, se svým otcem, šamanem Amanem Lavim? Co je podstatné a co jen vítr ve vlasech? Dlouhých vlasech, ve kterých přebývají vzpomínky?

CHANDRA
Při mé první návštěvě v roce 1997 na mě v přístavním městečku Muara Siberut, dá-li se tomuto správnímu středisku jižního Siberutu tak říkat, padla obrovská chandra. Z bezútěšnosti tohoto místa, odpadků na pláži, vyhublých psů vyrážejících ve smečkách po rozbahněných ulicích po nějakém tom zbytku, který by je udržel o trochu déle při tomhle psím životě. Skřípající hotel s pohádkově obskurním jménem Sayarudin, ze šedivého dřeva, rozkročený jedním párem nohou nad pevninou a druhým nad příbojem Indického oceánu, který tady smrděl všemi splašky tohoto městečka. A hlavně místní s nehybnými tvářemi, kteří jen neochotně kývli na pozdrav a probodávali vás svýma očima, špinavého bělocha s nemožně těžkými bágly. Co v nich proboha jen má? Najednou mně to bylo jedno, všechno bylo jedno, jako by oceán byla ta pravda, která je jedna a jíž je jedno, nakolik se v ní vykoupete, zda v ní smočíte jen prsty u nohou, nebo do ní ponoříte i svou hlavu se svými myšlenkami. Díval jsem se upřeně na oceán. Za mnou můj ostrov, tisíciletý prales, nebezpečí a očekávání… tam musím co nejdřív utéct ze špinavého Muara Siberutu. Budu se dívat na hvězdy Jižního kříže a vědět, proč jsem tam. Možná to právě teď tuší i šaman kmene, který jsem znal zatím jen ze starých fotografií… Naučím se ty čáry jednoho z posledních šamanů na této Zemi… Chci mu položit mnoho otázek. Chci lovit, plížit se džunglí, na velkou chodit bez toaletního papíru. Chci zpívat u ohňů, mít čas opravdu vnímat – svůj dech, srdce, sebe, své blízké. Najít lék na prázdnotu ve svých očích. Najít a mít čas, zdraví, smysl, řád a místo.


Kopce jsou územím duchů.

VOLAVKY
Jedeme řekou nahoru. Je to krása. Zajímá mě den, kdy byl stvořen svět, kdy bylo vymyšleno nekonečno geometrických vzorů sněhových vloček. Tolik nápadů v jediný den, a pořád je sype z rukávu. Tahle řeka, její barva, křik opice i úsměv Badhyho, když se na něj otočím. Není to nádhera, slyším se ptát sám sebe v mozku. Teskně si teď vzpomenu na řeku, po které jsem plul do Takui vstříc dalším překvapením. Pluli jsme tehdy tiše mléčným ránem, a jak se trhaly cáry mlhy, prosvítali mezi nimi obrovští a mlčenliví dřevění velikáni, porostlí jak staří dědci obrovskými trsy orchidejí a bromélií. Jediný, kdo v tu chvíli mluvil, byla voda. Její tisíceré hlasité kap, kap, jak padala ze stromů, vytvářelo dojem, že celý prales brečí. Občasné poplašené výkřiky ptáků nám projížděly jak šavle celým tělem. Párkrát jsem sebou trhnul tak, že se naše uzounká kánoe, vydlabaná z jednoho kusu kmene, rozkývala a kalná hnědá řeka nám svojí chladivou rukou škodolibě pohladila zadek. Prsty Badhyho mě jen tak lehce poklepaly na rameno, a já už automaticky natáhnul svoji ruku za sebe, abych si od něho vzal nádobku na vybírání vody, vyrobenou uříznutím rohu kanystru z umělé hmoty. Bylo mi směšné, jak byli hrdí na jakékoliv haraburdí z mého světa, jak starý tetovaný Apa s bederní zástěrkou, sedící v kánoi přede mnou, nosil ušmudlané a roztrhané reklamní triko General Oil. Vědí to vůbec ti slušivě zastřižení hoši z absolutně sterilní agentury, kam se to jejich triko dostalo a koho svým reklamním oslovením zasáhli? Starého Apu. Pche… Neumí číst, aby věděl, k jaké pumpě má se svojí károu zajet, kdyby vůbec něco takového vlastnil, či alespoň věděl, co to auto nebo benzinka je. Spokojeně jsem se zasmál. To zasmání kromě udiveného Badhyho a Apy uslyšelo i slunce a zvědavě se vykulilo nad stromy. Ptáci a cikády začali řvát nadšením a my před načervenale zlatou na hladině přimhouřili jen cudně oči. Den byl tu a nic se nezměnilo, pluli jsme stejně nevzrušeně dál, naši rychlost určovala řeka, četnost tělesných potřeb a naše myšlenky, volné jako tři bělostné volavky letící nad našimi hlavami směrem k divokému Takui, kde se lidé a země zastavili v čase. Pluli jsme pomalu, ale minuty se milosrdně rozplizly v délce našeho pohybu, cítil jsem, jak tančí v našem rytmu. Co na tom, že začalo pršet. Byl jsem šťastný. Nebylo důvodu. Neměl jsem víc peněz, sexu, požitků, nebo dokonce jídla.

SÁGO
Ne, to se opravdu nedalo jíst. Poprvé vám ságo s vepřovou kůží připadá jako zajímavá exotická výjimečnost, potom už jen zajímavé, a postošesté z něj málem zvracíte. Nevýživná, první den však na vrchu křupavá a vevnitř měkká hmota vám připomíná chléb, ale druhý, nebo dokonce pátý den – protože ságo se dělá do zásoby – chutná jako kysele zavánějící žvýkačka s kamennou krustou… Ještě teď mně rumpluje žaludek. Ano, to bylo asi jediné, co jsem z unikátní mentawajské kultury nenáviděl, i když ságo je pro Mentawajce něco podobného, jako pro prérijní Indiány bizon. Používají jej jako přílohu ke všem svým jídlům, a dobře poslouží i několik dnů, aniž by se zkazilo. Třeba při lovu, kdy není čas něco vařit. Lovce žene utkvělá představa opic, dokud je neuloví, nebo nepadnou vysílením. Dokáží jít za jejich křikem celé hodiny, celou noc, nebo den čekat nehnutě v jedné poloze na jejich podvečerní či ranní koncert, jenž je prozradí. V té chvíli ságo poslouží stejně dobře jako voda z dutiny bambusu či lián. Výčet výhod sága tím ale nekončí. Tak třeba za kůru ságových palem Mentawajci vysazují vajíčka dlouhé bílé moučné larvy nočního motýla, která se ságem živí, až pěkně zmouční a zvydatní. Tuhle proteinovou bombu jsem několikrát ochutnal a musím potvrdit, že je výborná – chutí připomíná kuřecí polévku s oříšky. Vždycky jsem se na červy těšil – hezky je chytnete za jeden konec a ten druhý si strčíte do pusy, pak lehce zkousnete a zuby lehce vytáhnete obsah z mléčného chininového těla larvy, asi jako ze střívka jitrnice. Jen jednou jsem se pozvracel. Vrcholem delikatesy je totiž larvy nerozvařit a podávat je jen lehce ohřáté. No a když najednou cítíte na jazyku pohyb desítek nožiček, máte pocit, že nezvracíte, ale obrací se vám najednou celé tělo naruby. Mimo tuto lahůdku poskytuje ságová palma celou řadu dalších užitečných potřeb – listy, z jejichž jednotlivých lístků umí každý mentawajský lovec za pár minut uplést „batoh“ na ulovenou zvěř, ženy z nich zase během chvilky vyrobí vějíř na rozdmýchávání ohně. Síťovina, která obepíná spodek palmy, se využívá nejen pro zhotovení síta na zpracování sága či sítě k lovu ryb, ale také jako materiál pro bederní roušky či provazy. Ze samotného řapíku se dá zase udělat perfektní pilka nebo struhadlo, z kůry i celá nůše a jeden její plátek dobře poslouží jako talíř.


Cestou za lovem opic.

POHÁDKA
Prostě ságo je pro ostrovany boží dar. To musím uznat, stejně jako to, že vás ságo udrží bez přísunu masa při životě, ačkoli se jinak nedá jíst. Můžeme se proto divit Mentawajcům, že jsou takoví krásně štíhlí, plní svalů a šlach, když jim místo knedlíků osud daroval jako chléb vezdejší ságo? Proto vždy, když mě potkal neznámý Mentawajec, se neomaleně chytl mého prsa, a aniž by předtím věděl, jak se jmenuji, zvolal: „Si Lap Lap!“ Prsatý muž! Když jsem se představil celým mým mentawajským jménem Si Lap Lap, Aman Karolina (Prsatý muž, otec Karolíny), spokojeně se takový lovec usmál a znovu mě bolestivě chytl na hrudi. S mlasknutím úsečně dvojsmyslně komentoval: „Majeru mukoop.“ Dobré jídlo. Chvíli jsem nevěděl, jestli myslí, že tak dobře jím, nebo že bych já byl tím dobrým jídlem. Rozesmál jsem se stejně jako mlsný ohmatávač mého prsa. Ha ha ha. Smál jsem se, ale můj mozek pracoval. Vybavila se mi slova šamana Amana Laviho o lovcích lebek a chuti lidského masa. Zálibně, se šibalským úsměvem se pak Aman Lavi, pokolikáté už, podíval na má prsa, lakonicky poznamenal: „Majeru mukoop,“ a druhým dechem se zeptal, proč je kmen Čech tak tlustý. Cítil jsem potřebu uhájit dobré jméno mého domova, a tak jsem použil nečestné zbraně: „U nás je hrozná zima – majnut, ale opravdu velká…,“ a zamyslel jsem se, jak správně tu zimu vylíčit. „Tak velká, že z nebe padají místo vody průhledné kamínky,“ a po očku jsem sledoval stařešiny. „Úúff,“ vydechli skoro všichni překvapením jako na požádání. Potěšeně jsem pokračoval: „A to není všechno,“ zalykal jsem se. „Když je moc velká zima, tak ptáci spadnou z větví tou velkou zimou mrtví dolů.“ Mezi Mentawajci zavládlo vzrušení. Rychle jsem pokračoval tím, že jsou známy i případy, kdy zemřel zimou (zmrznul) člověk. Konečně jsem se blížil k pointě a vítězoslavně jsem se hrubě chytl svého tučného prsa tak, jak mě za něj chytali oni: „A proto máme tolik sádla, abychom nezemřeli zimou.“ – „Úúff,“ s údivem vydechli mezi symfonií cikád uprostřed teplého večera mí posluchači. Chvíli bylo ticho, až po chvíli se ozval Aman Lavi: „Kmen Ček musí být velmi silný.“ „Óó,“ přitakal jsem potěšeně, aniž bych to na sobě nechal znát, a zadíval jsem se do ohně. Od té doby mne moji pralesní posluchači už nikdy po hrudi neplácali a jméno PRSATÝ MUŽ si jednou provždy získalo respekt.
Dokonce mé jméno už používali i při modlitbě k lesním duchům za odpuštění, že zabíjejí prase. Už neříkali: „Odpusťte nám a sasareu – cizincovi,“ ale „Odpusťte nám a Si Lap Lapovi, že bereme život tvorovi, který nepatří nám, ale duchům. Chceme jen zaplnit svoje žaludky. Omlouváme se i tobě, čajna – prase, ale nezabíjíme tě nadarmo, nají se spousta lidí.“ Poté ho potřeli vonnými květy a rychlým pohybem mu prořízli hrdlo. I když prase vždy při obětování divoce kvičelo, dokud ten hrozný zvuk nevystřídalo chroptění, které probublávalo z naříznutého hrdla přes tmavou zpěněnou krev, nikdy jsem neměl pocit něčeho odporného nebo nepřístojného. Byla to důstojná smrt z potřeby, ne z obyčejného rozmaru. To samé se dělo i při lovu opic či porážení stromu. Nejdřív se musí poprosit duchové a až potom se porazí kmen, z jehož jednoho kusu se dlabe kánoe, ale to zas jedině tehdy, když není žádná žena ve vesnici v očekávání. To by se porušilo ma kei kei – tabu, a těhotná žena by o své dítě přišla. Vůbec každý den tu je podřízen víře arat sabalungan – listového náboženství, jež obsahuje stovky takových tabu. Jedním z velmi dobrých je, že tu žena nesmí nikdy zvýšit hlas na svého muže. Tím smutnějším je však to, že když se žena rozhodne, že její muž neuživí rodinu či že jinak nevyhovuje, nesmí na to muž nic namítat a musí z umy – chýše odejít a smí si s sebou vzít jen mu rou rou – luk a šípy. Možná z toho důvodu, aby dvakrát nezvyšovali svá rizika vyhoštění, nevyužívají mentawajští muži možnost mít dvě manželky, kterou jim dává jejich víra. Prostě to chytře nepraktikují, aby si jednoho dne nemuseli sbalit své luky a šípy. Ty tu ale mají také svou důležitost, a tím i tabu. Nesmí se jich nikdo kromě jejich vlastníka dotknout.
I když mi Mentawajci byli ochotni tolerovat různé bláznivé nápady, luku jsem se prostě dotknout bál, protože kromě pomsty duchů mne mohl stihnout hněv plný uražené ješitnosti jeho majitele. Ale abych vztahy mezi mentawajskými manželi nedramatizoval, nutno podotknout, že zatímco my sedmdesát procent času pracujeme, abychom mohli jíst, bydlet, oblékat se a jak dnes hrdě říkáme – uspokojovat své potřeby, Mentawajcům na to stačí tak třicet procent času. Zbylých sedmdesát si se smíchem povídají o tom, co den přinesl, skoro každý večer si zpívají. A zpívají krásně, jak jsem se cítil hloupě, když chtěli, abych zazpíval i já, a s výjimkou hymny jsem nezvládl víc, než čtyři chabé pokusy o zpěv. Kromě písní se večer věnují sami sobě a svým blízkým. Buď upřeně hledí do modročerné tmy, nebo muži hladí své děti či ženy, které jim na oplátku něžně vybírají vši – to je lahoda. Jednou mi Tataet půjčil svou ženu, a to bylo velmi velmi příjemné. Jaký rozdíl proti našim vymývacím televizním večerům… Ale zase taková pohoda to není, někdy přijde na přetřes, kdo komu ten den ukradl z jeho stromu durian či kokosové ořechy. Ty oni nepěstují, pouze si svou značkou – zásekem z mačety označí ten, jejž viděli první, a důsledně trvají na jeho vlastnictví – minimálně tím, že zloděje ten večer pořádně pomluví. Mimo lov lebek, ale o tom vám chci vyprávět až později, existují i jiné možnosti, jak zloděje ztrestat. Jednou z nejhorších, kterou povoluje arat sabalungan, je i černá magie – papága, o níž toho vím jen velmi málo, protože se o ní každý bál hovořit, aby si ho s ní nikdo nespojoval. Před pár roky přijela do džungle indonéská policie a vyšetřovala prý smrt způsobenou papágou. Když se stane krádež, podle její závažnosti se šaman na základě svědectví poškozeného rozhodne, jestli zloději uhnije ruka, nebo noha, či dokonce zemře. Má to co společného se zaříkáváním, výrobou ságové loutky a chycením simagere – duše zloděje do bambusové nádoby a jejím uložením do hloubi pralesa. Dokud se nepřijde zloděj třeba ochočených prasat vyrovnat s poškozeným, nepustí jeho simagere zpět do života, a on může onemocnět, až umřít. Ale když jsem se ptal šamana Amana Laviho na papágu, jen mi odsekl: „Žádná černá magie se tu už dávno nedělá. Ta policie přijela na člunech kvůli té bílé ženě z daleka, co tu umřela, když ji opustila duše.“ Ano, slyšel jsem na misii o tom, že dole v ústí řeky zemřela jedna mladá Holanďanka v záchvatech zimnice a horečky na malárii. Tak si vyberte. Nicméně abych dopověděl, jak se tam tráví večery, tak zrovna když jsem kouzelníka rozzlobil svou otázkou na papágu, řekl mi, abych se nezajímal o hlouposti a radši si dojedl svou porci dnes obětovaného prasete a poslouchal jednu pohádku. Ano, velmi často tam ti starší něco vysvětlují těm mladším nebo jim vyprávějí pohádky. Proto tam mají děti skoro nábožnou úctu k rodičům. „Óóó,“ kývají se se široce rozevřenýma očima. Rodiče jsou pro ně jediným zdrojem moudrosti. Nedovedu si představit sebe, jak své dnes sedmileté dceři vysvětluji, kterak dělat Koktejl, a ona na mě nábožně hledí. Ale dost, pojďte si radši se mnou před spaním poslechnout jednu mentawajskou pohádku o tom, jak ženy otěhotněly s větrem:
„Kdysi dávno pradávno byla vesnice Sabeu Si Nana Lep. V té vesnici nežili vůbec žádní muži, jen samé ženy. Moc si přály mít děti, ale neměly s kým. A tak si sedly na bambusové zápraží s vykasanými sukněmi z listů ságové palmy, s nohama široce rozevřenýma čekaly dlouho na nějakého muže. Ale nikdo nešel. Najednou přiletěl východní vítr, zavál jim pod sukně, a v tu chvíli všechny ženy otěhotněly. Některé ale porodily dřív a ty, co ještě neslyšely křik svého dítěte, jim to tak záviděly, že se začaly s těmi šťastnějšími prát tak, že to ani jedno dítě nepřežilo.“ Tuhle pohádku jsem slyšel na ostrově často, neboť je tu hodně žen, které mají dítě, a neví se s kým. Lidé pak říkají, že to byl jen vítr, i když dobře vědí, jakým problémem je na Siberutu nevěra. Dokonce se kvůli ní i zabíjí. Ale to u nás taky. Dobrou noc.


Na děti tu nikdo nekřičí, protože by se jejich duše mohla leknout.

PES
Prales v noci řve jako ožralý po nějakém flámu. Někdo tu brnká melodické „ti dam, ti dam, ti dam, ti dam“. Do toho se přeřvávají žáby tak, že vzbudí opeřence poklimbávajícího někde na liáně, a ten se ozve poplašeně a nesměle „tuk-duk“. Jako když někdo mává novinami, prosviští silueta netopýra. Ze spánku zakřičí opice. Řeka si do toho melancholicky šumí tu svou. Nenechá se přerušit praskotem nějaké uhnilé větve padající na zem, kde na ni čeká spousta larev, mravenců a cikád, které v očekávání té hostiny neukázněně cvrčí. A jako by toho nebylo málo, zatímco na noze zabíjím dva bzučící komáry, pode mnou, pod vzdušnou bambusovou podlahou, si to hlučně rozdávají rozdováděná do sebe zamilovaná prasata, aby zplodila dalšího pašíka za toho, co dnes se mnou zbaštily špičaté mentawajské zuby. Ještě ve spánku uslyším vysoké staccato „ta, ta ta ta tá“, ale to již spím, zahříván z jedné strany prašivým a vychrtlým psem. Co naplat, když noci jsou tu tak chladné…

UŠI
Uplynulo pár dní jako voda v řece a my se zase vypravili na cestu. Já hnán touhou, Barty a Rosťa mou posedlostí přejít ostrov od východu k západu, přesně proti postupu prvních Mentawajců, kteří podle pověstí věří, že jejich lodě poprvé přistály na západním pobřeží, u jejich bájného praúzemí zvaného Simatalu. Dokonce některé šamanské písně jsou obtížně srozumitelné nešamanským účastníkům rituálů. Kouzelníci říkají, že jsou zpívány v prajazyce simatalu. Mně připadal dialekt simatalu od mentawajštiny vzdálený tak, jako polština od češtiny. Jak by ne, když ostrov od severu k jihu oddělují poměrně velké kopce, vysoké několik set metrů nad moře, navíc zvrásněné spoustou údolí, potoků a řek, které lemuje hustý, těžko proniknutelný prales. Jeho staleté stromy stojí často v bažinaté půdě, která spíš připomíná nasáklou houbu. Tyhle hory tak na staletí, možná tisíce let rozdělily ostrov na spoustu uzavřených soběstačných údolí. Tenkrát mne to ale obrovsky lákalo, tím spíš, že mi šaman Aman Lavi řekl, že jeho předci prý jednoho Simatalana zabili. Měl prý hodně jiné tetování než oni. „Takže Simatalu existuje?“ „Ano,“ usmál se kouzelník, „odkud bychom jinak získávali lebky nepřátel?“ To by souhlasilo, tetování hrálo v dřívějších bratrovražedných válkách svoji roli. Není to pouze prostředek, jak zkrášlit své tělo, aby se v něm duši líbilo, ani pouze iniciační obřad do dospělosti, ale také jakási občanka, podle níž lidé v jakémkoliv povodí poznali, ve které oblasti či dokonce vesnici byla má kůže zkrášlena rituálním tetováním, jež naznačuje proudící síly v těle a zároveň symbolizuje lidi, duchy, prales a zvířata. Byl čas na to, abych se Amana Laviho zeptal: „Kava sikerei (prosím, kouzelníku), pagobu (řekni), ponia surunya arapa matei (proč se vaši předkové zabíjeli)?“ Vyprávěl mi dlouho se vzrušeným hlasem, gestikuloval a u toho vyprávění mu ožily jinak jeho často zasněné oči. Vyprávěl o tom, že kdysi byl mír, ale chlapec z jednoho rodu si hrál v řece s luky a šípy, které nebyly tupé se širokým hrotem na ptáky, ale ostré se špičkou z trnu ostnité liány. Střílel ty šípy na ostatní děti z jiného rodu, které plavaly v řece. Otec plačících dětí varoval toho zlého výrostka, ale marně. Vzal tedy luk se šípy, šel a zabil otce toho ničemného mladíka. Ten měl ale strýce a ten zas zabil otce ukřivděných dětí. Zajímavé je, že mi Aman Lavi říkal, že ten ničemný chlapec byl ze Simatalu, a když jsem později spával u lidí v Takui, což je v oblasti Simatalu, ti zase vyprávěli, že ten zlý výrostek byl z východu. Zajímavé ovšem také je, že jinak se takuiský šaman shodoval se šamanem Amanem Lavim skoro ve všem, až na některé obscénnosti, kdy muž z jiného údolí nabídl k napití lovci ze Simatalu kokosové mléko a ve chvíli, když pil z kokosového ořechu s hlavou zvrácenou dozadu, mu prořízl hrdlo. Při líčení této historky se kouzelník zálibně podíval na mé masité uši a promnul si je v prstech, přičemž řekl, že: „Uši byly nejlepší, jinak lidské maso nestojí za nic, jak jsem slyšel. Já ho osobně nejedl, ale co říkali předkové, než nás začala hlídat indonéská policie, tak prý od té doby, kdy začala krevní msta mezi různými rody, byly uši oblíbenou pochoutkou spolu s prsty.“ Hlava bez uší prý pak dva dny visela v centrální umě, než začala zapáchat. Nikdy nevisela v menších chýších – lalepu, protože ty jsou určeny jen pro hádky či milování manželů. Jinak se veškeré dění odehrává v umě, až padesát metrů dlouhé společenské chýši, která hostí všechny obřady, společné rozmluvy i spáče celé komunity. První část je hostinská, určená pro přijímání návštěv, druhá část pro muže a třetí, intimnější, pro majetek, vaření, ženy a děti.
Simatalu mě lákalo čím dál víc, a proto jsme se tam vypravili. V misionářské vesnici Taradei v podhůří jsme najali jako svého průvodce pokřtěného Badhyho a vyrazili. Po dvou dnech cesty jsme však uprostřed hlubokého pralesa potkali nečekaně jednoho Evropana – maďarského cestovatele Lászla. Šel proti nám zpět k východnímu pobřeží a totálně mně v expedici rozložil morálku. Řekl nám, že v Simatalu jsou nepřátelští lidé, kteří nenechají sasareu přespat, ani mu nenabídnou potravu: „Musel jsem se vrátit. Dva dny jsem pořádně nejedl a navíc přejít ty hory je skoro nemožné,“ řekl nám rusky Lászlo, poté co zjistil, že jsme Češi. Rosťa se na mě upřeně podíval: „Proč tam chceš jít? Chtěl jsi vidět šamany, prales a opice? Viděl jsi je? Viděl. A co si myslíš, že za těmi kopci uvidíš? Prales, opice a šamany. Jdi se vysrat, já do toho nejdu.“ To byla povážlivá zkouška mojí vůle, protože Barty to skrečoval taky. Cítil jsem se hrozně unavený, od námahy se mi třásly slabiny a každých dvacet minut jsem si musel stahovat zablácené kraťasy, protože jsem měl hrozný průjem a často jsem to nestihnul, takže zaschlé šedavé bahno na nohavicích přecházelo do načervenalé krusty. Naštěstí se ke mně nečekaně přidal Lászlo, že by to chtěl ještě jednou zkusit přejít a dostat se konečně až k pobřeží. A tak jsem absolvoval cestu do zapomnění, do simataluského Takui. Viděl jsem, či spíš z únavy a bolesti břicha neviděl opice, prales a šamany. Měl jsem, co jsem chtěl. Ale opravdu měli jiné tetování, jiný dialekt a byli nepřátelští. Většinou – abych nekřivdil všem, které jsem na této cestě jako ve snách potkal. Potom mě čekala cesta zpátky. Dal bych nevím co za to, kdybych to nemusel znovu projít. Ale bylo rozehráno a z divokého Takui nebylo jiného úniku než kánoí, pěšky, kánoí a zase po svých. Šel jsem jako stroj a snažil se na to nemyslet. Nemohl jsem zpomalit, protože by mně Badhy s Lászlem utekli a já bych tam zůstal navždy a zavřel by se nade mnou ten uprostřed výkřiků zvířat významně mlčící prales.


Při obětování prasete se mu nejdříve omluví, než ho podřežou.

RYBIČKY
Čím déle jsem šel, čím více hodin prošlo – tím více jsem přestával vnímat sám sebe jako sebe. Už jsem tady nešel já, hrdý sám na sebe, na svoji vůli, rozum a vnitřní sílu. To všechno mě totiž opouštělo. Nechápal jsem to a nepřipouštěl si, že už jsem několikrát zbaběle, skoro plačtivě křičel do hlubin pralesa, před sebe, na své souputníky. Jako bych se bál, že mne tu nechají, že sám tam bez domorodého průvodce nemohu nikdy dojít. Nepřipouštěl jsem si, že kdybych teď spadnul při balancování na vyvrácených kluzkých stromech, jež tvořily jedinou možnou cestu přes průrvy a hluboké soutěsky potoků, nikdo by mne tu nikdy nenašel. Jdu vůbec správně? Nechtělo se mi sebe sama vidět tak slabého a zbabělého. Abych vůbec mohl pokračovat v té motavé, udýchané a zpoceně klopýtající cestě, musel jsem vnímat sám sebe jako cizího, úplně jiného chlapa. Jen tak mě nemohla vlastní nemohoucnost přemoci. Hrál jsem tu hru sám se sebou a s tím cizím, trapně nedokonalým mužem. Mužem, který už nemohl. Jako by ho někdo přimačkával k zemi a zároveň tlačil obrovskou dlaní do prsou, aby nešel tak rychle. Rychle? Šel tak pomalu, že potok byl v čase, kdy jím procházel, opět křišťálově čistý, i když nohy Badhyho a Lászla musely zvířit nánosy písku a bahna na dlouhé minuty stejně, jako ho vířil on. Nevnímal už tíhu batohu ani litry vody, které zdvíhal v botách každým krokem… Zatočila se mu hlava a spadnul do chladné vody na záda. Obrátil se na břicho, aby se nenamočily věci v batohu, a rty se dotýkal vody. Chladila ho na nich a šimrala v podbřišku. Chtělo se mu čurat, ale i ležet a už nemuset vstát. Povolil to a cítil najednou, jak mu teplá voda hladí unavené nohy. Tekla od stehen ke kolenům, po lýtkách a přes kotníky do bot. Na chvíli mu je hezky a vzpomene si na svoji koupelnu, kde jediným otočením kohoutku si takový požitek z teplé vody mohl dopřát, kdykoliv se mu zamanulo. Chlad vody v něm vzbudil touhu po minerálce. Byl to jeho nekonečný siberutský sen. Chladivá, bublinkatá, skvělá, nejlepší minerální voda. Rty se dotýkal vody, a přesto se bál napít. Tady v údolí se už neodvážil pít vodu bez pilulí či převaření. Věděl, že musí do tábora. Zvednul se na všechny čtyři a cítil, jak se mu protočil žaludek. Zvracel nazelenalou vodu s listím, co s největším odporem snědl ráno. Tekly mu slzy, ale místo aby bolely, tak ho teple hladily po tváři. Na rukou a kolenou vnímal chlad vody a cítil se jako nějaké veliké, hloupé a nemotorné zvíře. Vzpomněl si na ženu a díval se, jak kapky z jeho tváří dopadají na zkalenou vodu. Zakřičel její jméno. V ševelení pralesa to znělo strašně divně a neosobně. Ještě jednou zašeptal její jméno. Už plakal bez zábran a se zvláštním zvukem srkal slanou vodu. Blízké zvuky nějakého živočicha ho vymrštily z vody. Zapotácel se. Celým svým hrdlem zděšeně zařval: „Háááááá!“ Ozvěna jeho výkřiku se mísila s praskáním větví a funěním neznámého zvířete. Odněkud za jeho zády vylétli s hlasitým krákoráním vyplašení ptáci. Polekaně se otočil. Zadkem a zády mu proběhlo mrazení. Slyšel dozvuk jejich krákorání hluboko v sobě. Odněkud se ozvala rosnička. Připadalo mu, že se mu celý prales směje. Vydal se znovu na cestu. Vzpomínka na ženu se mu neustále točila hlavou. Vůbec nevnímal kořeny, o které zakopával, ani trnité liány, o které si párkrát do krve poškrábal ruce a krk. Nevnímal jednotlivé rostliny a stromy. Tvrdošíjně šel dál. Vnímal jen jakousi zelenou hradbu a mazlavé bahno, které vždy vydávalo botu s neochotným mlaskavým zvukem. Smrad bahna a desítek tlejících odumřelých rostlinných těl necítil. Pot v očích milosrdně rozmazával příští metry cesty už vedle řeky. Slyšel šumění její kalné hnědé vody a věděl, že se blíží cíl. Přesto čím dál naléhavěji myslel na svou ženu. Úplně viděl její tvář a vlasy. Skoro se jich mohl dotknout. Uvědomil si, že už měsíc a půl neměl ženu… Tady v pralese mezi Mentawajci ani neměl možnost být muž. Každá žena tady unesla větší kus ságové palmy než on, nepištěla tak jako on, když si píchnul do chodidla bambus, a vůbec vydržela daleko víc. On daleko víc potřeboval pít, jíst a odpočívat. Přitom nebyl kvůli své hlučnosti při chůzi, kdy pod ním praskala každá větvička, schopen nic ulovit. Žádná žena si ho proto tady nikdy nemohla vážit. Teď mu ale před očima tancovaly všechny ty divošky s odkrytými, potetovanými a bojovně se tyčícími ňadry. Cítil znovu živočišnou vůni Duky, dcery šamana Amana Laviho, a cítil, jak je napnutý. Touha se mu chvěla tělem. Ani nevnímal, že došel k táboru. Jen věděl, že to musí udělat, než dojde do tábora. Bojoval sám se sebou a scházel k řece, poslednímu brodu, za kterým byli lidé. Věděl, že studená voda pomůže tomu způsobnějšímu já. Ale jak vstoupil do kakaové řeky, něco se v něm úplně naopak pohnulo, a on si uprostřed proudu s batohem na zádech stáhnul kalhoty. Slyšel už z dálky hlasy lidí v táboře, ale jen zavřel oči. Každý pohyb byl plný slasti. Skoro stejný pocit uvolnění, jako když to bylo poprvé… Cítil lavinovitě probíhající příjemné záškuby a otevřel oči. Bílé kapky zčeřily hladinu. Drobné a lesklé rybičky se praly o svůj úlovek. Trhaly sperma na kusy a jemu bylo hloupě. Plácnul vztekle do vody, až stříbřití okounci vyskočili nad hladinu. Za okamžik jich tu bylo ještě víc a ti větší hltali mlžně průhledný potěr. Až potom se začal nahlas smát. Bylo to poprvé, kdy pomiloval řeku. Najednou se mu ulevilo. Ten cizí chlap – ten slaboch se najednou otočil, zamával a zmizel. Už bylo místo na to, abych vstoupil zpět do svého těla. Do tábora jsem přišel sice unavený, ale starý já. Na nic z toho, co se stalo ten den tomu cizímu chlapovi, jsem se už v té chvíli dávno nepamatoval.


V pralese je čas na snění…

DOMOV
Dlouho jsme s Lászlem a Badhym vydýchávali ten pochod, na který nikdy nezapomenu. Rosťa a Barty nevěřícně sledovali naše třesoucí se nohy. Noc přikryla naši únavu teplým a sladkým spánkem, jenž nám konejšivě přinesl sny. Badhymu o bahnitém Taradei, Lászlovi o kolonádové Budapešti a mně o ocelovém Ústí. Někdo mu tak říká, jen já vím, že je to město na řece, kde jsou mí rodiče, bar, kam chodím, Koktejl i porodnice, kde jsem se narodil já i moje dcera, léto s bílými kopretinami. Je to doma. Ráno mě ale opět probudilo s horizontem zelené hradby. Vydali jsme se na cestu. Neměli jsme moc času, do Badhyho vesnice to bylo den chůze. Po půl hodině se Badhy ale náhle zastavil, položil luk a šípy na zem a pomalu se přikrčený otáčel kolem své osy. Větřil jako zvíře s chvějícím se chřípím. Podíval se mi do očí: „Musím rychle domů. Slyšel jsem ve větru prosby svých blízkých, něco se tam děje. Půjdu sám, jenom byste mě zdržovali. Vrátím se pro vás zítra nebo pozítří. Jděte zpátky do tábora,“ řekl a s těmi slovy odešel a už se nikdy nevrátil. Ale to jsme tenkrát nemohli vědět…

PAKOBYLKA
Vykašlal se na ně. Necítil to tak, byli to pro něj tvorové z jiného světa, nepochopitelné a jemu – Badhymu vzdálené bytosti. Bílí mužové to v té chvíli vůbec nevěděli. Nevadilo jim tolik ani to čekání, jako to letargické nicnedělání bez cíle. Věděl jsem, že bych měl jít nahrávat zvuky pralesa a vyfotografovat si tu noblesní kytku podobající se baletce, co jsem objevil včera. Nechtělo se mi a v zátylku jsem cítil otupělost jako po uklidňujících prášcích. Melancholický klid, který ze mě vygumoval všechny radosti a deprese. Přesto jsem v sobě našel rozhodnutí jít a zabalit si fotoaparáty. V táboře byla dusná, ponorková nemoc. Když jsme mluvili, dívali jsme se do země, abychom neviděli druhé oči: „Kdo dneska vaří?“ Až po chvíli se ozvalo: „Já včera.“ Dal jsem si pět minut čas na dobře rozmyšlenou a pomalu rozžvýkanou odpověď. „Já dnes. Za chvíli.“ Tu dusnou atmosféru muselo poznat i tajemné zvíře tiduš, které nás strašilo funěním a dupáním a z něhož se po noční honičce vyklubala prozaická krysa. Jméno jí dal mentawajský lovec, co tu procházel. Jak uslyšel zvláštní škrábání zvířete, řekl s obavami úsečně: „Tiduš.“ A zmizel. To nás vylekalo. Byli jsme vůbec vystrašeni a teď jsme se zase neustále ptali sami sebe, kde je Badhy. Vykašlal se na nás, spadl do nějaké rokle, dostal malárii, nebo všechno dohromady? Byli jsme směšní se svými otázkami a nepochopitelností toho, proč jsme sem vůbec lezli. Zdálo se nám, jako by nás celý prales pozoroval v naší úzkosti a my zase pro změnu pozorovali jej magnetickýma očima, jako bychom se snažili přivolat Badhyho, našeho průvodce. Pil s námi přece Coca-Colu, nosil hodinky, které sice nešly, ale byly znamením civilizace. Ačkoliv jsme mu dopředu zaplatili, nemohli jsme v té chvíli tušit, že ani pokřtění nebo jeho roztrhané triko nepřekřtilo tisíciletou divokost jeho rodu. Mne v tu chvíli tahle otázka nebolela, neboť jsem na rostlinné baletce s bliznou elegantně stočenou do sametové spirály objevil obrovskou pakobylku, větší než dlaň. Kývala se jako stařík v domově důchodců sem a tam ve své nepozemské kráse. Nádherná křehká bytost. Poskakoval jsem opatrně okolo ní s fotoaparátem, abych jí neublížil. Jako okolo královny krásy. Byla nádherná. Dlouho jsem přemýšlel a potom pomalu vyndal plastikovou láhev se smrtícím plynem. Zamiloval jsem se do její krásy totiž tak, že jsem jí vzal pro jistotu život. Svou jistotu. Možná tu jedinou, co měla přijít.


Na lovu ryb.

PANENKA
Špička loďky se zaryla do bahnitého břehu a já se najednou dotkl nohou kakaové řeky. Nevadilo mi to. Měl jsem před očima jen Badhyho, jak někde zalezlý v koutě svého příbytku na kůlech v této vesnici Taradei spí a spokojeně oddychuje. Ještě jednou jsem žbluňkl chodidlem do chladivé vody a po čtyřech jsem se sápal po příkrém srázu nahoru, chytal jsem se drnů a zase klouzal zpět. Jak jsem ale byl nahoře, urputný výraz mé tváře vystřídal škleb plný nenávisti. Ještě jsem nevěděl, co chci udělat, a proto jsem se soustředil na co nejrychlejší běh směrem k Badhyho chatce, jako by těch pár sekund mohlo něco změnit na událostech předešlých dní. Supěl jsem a cítil své bušící srdce a zaťaté pěsti. Děti z vesnice za mnou běžely stejně rychle, protože neklopýtaly ve vysokém porostu jako já, sasareu – cizinec, zvesela křičely a z chýší vylézali udivení lidé.
Upadl jsem do bláta. Hlasitý chechot mi dodal sílu. Rychle jsem vstal a znovu upadl. Jeden místní muž se začal smíchem plácat do stehen. Do toho se najednou ozvaly bubny, hluboké a tajemné. Měly zvláštní zvuk. Jiný, než jsem tu zatím slyšel. Pod večerní oblohou vytryskly hystericky rytmické zpěvy žen. Najednou jsem nevěděl, mám-li se začít smát, vztekat, nebo bát. Ať to bylo cokoliv – rituál, bojové bubny – najednou to ztichlo a já se zastavil. Celá vesnice, co se smála, na zlomek vteřiny ztuhla. Od té chvíle se všechno změnilo.
Obloha se zatáhla ocelově modrou oponou a ptáci přestali křičet. Se stísněným pocitem, který přehlušoval poslední zbytky vzteku, jsem přicházel k jeho obydlí. Okolo se tísnil dav lidí. Všichni měli ta idiotská roztrhaná a špinavá trička.
Jak jsem vešel do chýše, uviděl jsem Badhyho. Vzpomněl jsem si na dny opuštění v džungli a opět mnou proběhla vlna vzteku. Otřásl jsem se a pootočil hlavou. V rohu chýše u bambusové stěny, skrz kterou prosvítaly paprsky světla, jsem uviděl malého bezmocného tvorečka. Ležela tam tak rok a půl nebo dva roky stará holčička a bezmocně chrčela. Šíjí mi proběhlo zvláštní zatrnutí. Jako kdybych v té první sekundě věděl, co bude další hodiny následovat. Oči měla v sloup a zorničky už nehleděly k palmovému stropu, ale někam dovnitř hlavy, jen bělmo zoufale probleskovalo místností.
Až potom jsem uviděl uplakané ženy, které seděly okolo. Nešťastně zpívaly, hladily to bezmocné stvořeníčko po tvářích, rukou a malých prstíčkách. Jejich oči v té chvíli vypověděly službu a už neplakaly, jako by neměly co.
Badhy mě nechal chvíli dívat a až potom ke mně přistoupil, aby mě poprosil o lék: „ Ty dobrý šaman. Dej mi lék pro moji dceru.“ Jen nevěřícně jsem zakroutil hlavou, co mi to osud postavil do cesty. Celá chýše na mě s očekáváním zírala a čekala na zázrak. Jen já jsem věděl, že léky bílých lidí mohou tu dívenku zabít. Jen já jsem už teď egoisticky přemýšlel o tom, že i když tomu malému stvořeníčku dám ty správné léky, nemusím odhadnout to správné množství, které jsem znal jen pro dospělé lidi, a Badhyho dcera může zemřít. Zároveň jsem ponuře přemýšlel, že nedám-li žádné léky, ta dívenka může též zemřít a vesnice bude vinit zase mne.
V každém případě budou vinit mne. S hrozivým chladem jsem si uvědomoval, že vůbec nemyslím na tu malou dušičku, co právě bojovala o to, aby mohla zůstat na tomto světě. Duši, která křečovitě svírala umouněnou dřevěnou panenku. Když umře, zabijí mne už jen proto, že jsem svým příchodem do vesnice probudil lesní duchy a přivolal jejich hněv, který si vybral oběť na dceři toho, kdo porušil makeikei – tabu, když trávil dny a noci v pralese – příbytku duchů se sasareu – cizinci.
Badhy mi zatím visel na ústech, ze kterých měla proudit jistota šamana bílého lidu. Ale mně jen povyrážely na čele krůpěje potu a bezmocně jsem se kousal do rtů. „To nemůžete někoho poslat s kánoí dolů po řece pro pomoc?“ „Než dorazí k pobřeží, moje dcera zemře. Dej lék. Viděl jsem tě, jak jsi vyléčil svými kouzly toho chlapce u řeky.“
Nebylo pro mě úniku. Jen jsem sobecky litoval, že jsem se vůbec zapletl do zdejších záležitostí, když jsem dal spolu s Rosťou antimalarika otci chlapce, který trpěl malárií, a pomocí piktogramů sluníček a měsíce jsem mu ukazoval, jak léky brát. Na chvíli jsem byl tehdy v celé vesnici slavný, a teď za svoji slávu, která mi nepatřila, musím zaplatit.
„Dobře, chvíli počkej,“ a se spásnou myšlenkou na zmenšení své vlastní zodpovědnosti jsem se otočil na své druhy, které jsem dosud nevnímal. Rosťa jen pokrčil rameny a řečí, které nemohli Mentawajci rozumět, řekl: „Víš co, vole, my jí něco dáme, a ona zemře!“ „To vím, že nejsme doktoři, ale tady jde do píči o lidskej život.“ Cítil jsem těžkou atmosféru chýše. Barty zamyšleně řekl: „To je težký. Asi bysme se do toho neměli vůbec míchat. Co kdybychom tady nebyli? Tak by si to taky museli vyřešit sami.“ Vzápětí se sám otřásl nad svými slovy a jen potichu dodal: „Ale vona bez nás asi fakt umře.“
Dívali jsme se na chrčící tělíčko a cítili jsme svůj strach, svoji lítost, svoji zbytečnost, bezmoc, vztek i údiv.
Ještě nikdo z nás na rozdíl od Badhyho neviděl nikoho umírat na vlastní oči. Ano, slyšeli jsme o tom, ale teď nám Všemohoucí připravil přímý přenos, ve kterém jsme se konečně stali herci svého vlastního života.


Ráno tu na vás nikdo neřve, nikdo vám netelefonuje, ale vzbudí vás křik ptáků a údery dětských bubínků.

Rosťa, poděšený a znechucený lítostí nad sebou samým i Badhyho dcerou, ze sebe konečně vyzvracel horkou lávu, která ho pálila na prsou: „Tak jí už kurva něco dejme, nebo zaklepe bačkorama.“ Všichni jsme si vydechli. Bylo to venku. Horečně jsme sypali Badhymu do otevřených dlaní antibiotika na dýchací cesty, jak jsme se nakonec shodli podle námahy, se kterou se dral vzduch z plic malé Aty, Badhyho dcery. Minuty utíkaly jak vlnky na řece a lesní duchové už připravovali svůj puliajat na oslavu nového příchozího do říše mrtvých. Rosťa a Barty se vytratili a já jsem seděl na bobku a nesměle a opatrně se dotýkal drobných prstů křečovitě svírajících dřevěnou panenku. Někdo mi zlehka poklepal na rameno a já ho poslušně následoval. Vyšel jsem z chýše ven a proti potemnělé obloze jsem zaregistroval siluetu místního sikerei – šamana s nádhernou čelenkou. Huhlavě předzpívával a přitom trhavě vtančil za nervózního nepřetržitého zvonění zvonců dovnitř, aby se, když mě míjel, na mě letmo kolegiálně usmál.
V rozsezených nohách mi mravenčilo a cítil jsem, jak mi hučí v hlavě a nedokrvuje se mi mozek, jak jsem rychle vstal. Tolik jsem toho najednou chtěl udělat, tolik jsem toho chtěl říct, ale už mě vystřídal poslední šaman ze vsi, aby i on zkusil své umění. Mžoural jsem připitoměle očima, i když se už začínalo rychle stmívat.
Málem jsem vrazil do malého nahrbeného Minangkabauce ze Sumatry, který tu nahradil v druhé generaci bílého misionáře. On ale neměl tolik energie jako jeho předchůdce a tolik fanatismu, se kterým očerňoval poslední šamany v povodí této špinavé řeky Alukubatu.
Místní Mentawajci, nahnaní do nepohodlných misijních chatek, byli trochu zklamaní touto výměnou. Zkurvenej svět, pomyslel si vztekle poďobaný misionář, aby se vzápětí pokřižoval. On už vůbec nebyl pozván do Badhyho chýše. Cítil se v tu chvíli zbytečně. Místní lidé jím byli zklamáni, nebyl to velký charismatický černý pták v sutaně s bílou hlavou, ale Minangkabau, které Mentawajci od nepaměti neměli rádi. A když přijel v sutaně zase na chvíli za rodiči zpátky na Sumatru, ulice plná muslimů si odplivávala. Poté co jsem uviděl smutňáka, jenž zásoboval vesnici katolickou vírou a zbožím ze svého koloniálu, kterým vylepšoval tajně, aby to Vatikán nevěděl, svůj rozpočet, na chvíli jsem mu záviděl v tom moři bezútěšné vlny smutku jeho víru.
Smutňák mě beze slova uchopil za ruku a odvedl zpátky do své chatky. Tam už seděli v tichém šepotu moji společníci. Minuty utíkaly těžce, čas poťouchle zpomalil, aby si lesní bohové víc vychutnali svoji kletbu. Proč Ata?, horečnatě přemýšlel Barty. Doufal, stejně jako celá vesnice, že nezemře.
Bubny ale naléhavě burcovaly všechny v Taradei, kam až jejich hrozivý zvuk dolétl. Nesl se na polštářích namodralé páry, která, omamně voníc, stoupala z temně zelenočerného koberce pralesa, jako by chtěl dolétnout až k nebi posetému stříbrnými tečkami. Ale nemohl, ten zvuk nebyl totiž zvukem, ale vesmírnou řekou, na které připlouvali v okřídlené kánoi abak, vyřezané z jednoho kusu kmene, nejmocnější bohové, aby si vyzvedli malou Atu a vzali ji tam, odkud jsme všichni přišli a kam se všichni, úplně všichni jednou vrátíme. Do říše mrtvých.
A zpěvy ukkui najednou nabraly na intenzitě, jako by oznamovaly vládu vyšší moci. To, že malá Ata zemřela, věděla najednou nejen celá vesnice Taradei, z jiných rytmů bubnu, ale i já. Cítil jsem to. Prostě jsem to věděl, a zatímco moje srdce plakalo, mé myšlenky letěly daleko, tisíce kilometrů okolo celé Země za mou Karolínou, mou láskou, tehdy skoro stejně starou dcerou, jako byla Ata. A já jen ztěžka šel, sípaje, za svými druhy, bez smutného misionáře, který v tu chvíli věděl, že ho vesnice nepotřebuje, stejně jako jeho boha, protože by jich tu v Taradei najednou bylo víc, než by bylo zdrávo. Zpomalili jsme. Všechno se v nás svíralo. „ÁÁÁÁ, AJÉÉÉ,“ smutně a hystericky řval z plna hrdla poslední šaman svůj smutek, svůj vztek a pokoru za to, že prohrál ve hře, kde nebyl bohům rovnocenným hráčem, ale pouze prostředníkem. Porušilo se makeikei – tabu. Za všechno se platí. Třeba časem, který mohl protéci tolika obdobími dešťů, kolik jich mohla malá Ata prožít. „ÁÁÁÁ, Aja-AJÉÉÉ,“ řval šaman a prostě věděl, že jí ve vesmírné loterii nepadly dobré kostky. Byl starý, hodně toho viděl nejen ve světě živých, ale i v říši mrtvých, kam občas ve snech coby láro-láro – netopýr létal. Už ho nic nemohlo překvapit, ale mohlo bolet.
Udělal všechno, ale prohrál. Důstojně. Zítra se vrátí vláda dne a s ním i jeho nový každodenní boj, pro ty, co ho zčásti opustili a zčásti poslouchali toho černě oděného skrčka ze Sumatry. Chtěl najednou obrátit vztek proti němu, aby lidé věděli, jak chybili, když se klečíce klaněli tomu jeho bohovi.
Podvědomě se otočil směrem k malé misii, či spíše větší chýši, ale uviděl jen tři skleslé siluety sasareu. I oni jsou vinni, pomyslel si a počal tancovat, jim v ústrety. Šli jsme mu naproti omámení a zborcení, jako kdybychom si šli pro trest, stejně plíživě a sklesle, jako psi, kteří si jdou pro výprask.
Šaman dotancoval k nám s prázdnýma očima a prvního z nás se dotkl. Rosťa sebou jen trhl…
Odlesky ohňů osvětlovaly jeho do špičky rituálně sesekané zuby. Čím dál zřetelněji jsme slyšeli nářek asi dvaceti žen, dunivé bubny a vysoký, táhlý a do kostí ječivě se zarývající mrazivý zpěv šamana: „Aja-AJÉÉÉ, mura maji Aja-AJÉÉÉ.“
Byli jsme najednou někde daleko, tisíce roků od domova, když jsme v tom reji zvuků, zmatených myšlenek a rozmazaných obrazů došli k Badhyho lalepu – chýši. Uviděli jsme ji. Její smrtelně bílou postavičku ležící na dřevěné podlaze, černými kruhy zamalované oči a ústa. Ten obraz se mi zapsal do hlavy, do vzpomínek, navždy. V té chvíli se mi zdálo, že všechno je jen sen, šalba pro mé oči, věčnost zastavená v okamžiku. Věčnost, jejíž pravé jméno je nicota. Další den, po jejím pohřbu do větví vysokého stromu, jsme jako ve snách odcházeli k řece, plni viny za to, co jsme nezpůsobili.
Když jsme proplouvali okolo palmových chýší vesnice, ženy nabíraly u břehu vodu, máchaly sarongy a jedna lovila ryby. Okolo byla spousta dětí a i žena, které včera umřela dcera – kus jejího já, jež v sobě devět měsíců nosila. Trpně jsme zvedli ruku a zamávali jí. Nehnutě stála a dívala se na nás. Nehnula ani jediným svalem ve tváři. Možná jsme to byli my, kdo přinesl do vesnice hněv duchů na její holčičku. Sklonil jsem trpně hlavu k podlaze a sjel z ní pohledem na řeku. Nedalo mi to a se sebezapřením jsem se otočil. Stála tam. Pomalu zvedla ruku a zamávala nám.
Žít dál, ať se děje, co se děje. V tom je ten rozdíl, my své blízké necháme často umřít opuštěné v nemocnicích, a pak se tím dlouho trápíme. Oni svého blízkého drží do poslední chvíle za ruku, dokud ho simagere – duše neopustí, a potom ho nechají odejít ze svých duší, aby i je nelákal do říše mrtvých, a nechají ho jen na takepu – posmrtných deskách a ve vzpomínkách.
Protože, jak říkal šaman Aman Lavi: „Všechno vám mohou vzít, chýši zapálit, manželku odčarovat, ale vzpomínky ne. Ty vám nikdo nikdy nevezme. Sapuru-at gogoj pátu. Až poslední den, možná.“


Nedaleko zemřelo dítě, a tak šaman vyhání duchy zemřelých, tak jako jeho předkové před tisíci lety.

ŠAMAN
Minuly tři roky a já jdu v roce 2000 znovu bahnem mezi tak dva metry vysokým rákosím, do nosu mi stoupá kořeněná vůně všudypřítomného rozkladu, ze kterého si berou sílu mladé zeleňoučké listy. Smrt a život. Až jednou umřu, z mého těla si doufám také vezme sílu nový život. Třeba tráva, kterou sežerou krávy, a ty pak ve svíčkové třeba moji potomci. Plesk! Plácám si vztekle do stehna, ale trefím se jen do přirození, místo do pijavky, která mi trčí ze šortek jak naběhlý velký černý penis. Skáču jako pomatený střídavě po jedné noze. Řvu. Křičím české nadávky, kterým mentawajští nosiči nerozumějí, a tak se polekaně otáčejí po pokřtěném Michaelovi, který jim mateřštinou vysvětluje: „Magora apate sasareu pagobu areu sanitu kurva, sitoto.“ – Bláznivý cizinec z daleka křičí na svého vzdáleného zlého ducha, kterého nazývá kurva, že ho pěkně štve, že na něj poslal pijavku, interpretuje Michael mé řvaní podle toho, jak jsem mu vysvětlil, proč tak často používám ono jedno slovo. Nosiči se pobaveně smějí. Chci si připálit cigaretu, ale třesou se mi ruce od námahy z cesty i od nepochopitelného rozčilení. I když si říkám, že příště si jen klidně zapálím a cigaretu nevzrušeně přiložím k pijavce, vždycky mě zalije vlna hnusu. Jakmile se červený konec cigarety přiblíží k pijavce, zešedne, zázračně se smrskne na třetinu své velikosti a pustí se. Zkouší ale se mnou hru na honěnou a vzápětí se přichytává na lýtku. Zkouším ji vztekle chytnout, ale jen mi proklouzává mezi prsty. „Fajn, ty…,“ se zlým výrazem se jí dotknu cigaretou. A je to. Před námi je kakaová řeka. Chceme se brodit, ale po pár metrech dosahuje k prsům. Vracíme se a mudrujeme. Co foťáky, kamera a filmy? Naštěstí se jako zázrakem tiše vynoří kánoe vydlabaná z jednoho kusu kmene a v ní žena se seschlýmy prsy a tetováním rozpitým stářím. Kdybych nebyl zde, tipoval bych jí sedmdesát, ale tady jí může být tak padesát. Vykotlané staré zuby, sesekané do špičky, udiveně vypouští do podvečerní nálady zakázanou nadávku: „Tilej, sasareu sikerei.“ – Do prdele, kouzelník cizinec. Usmívám se a vrtím hlavou. Vysvětluji, že tetování a čelenku nosím z úcty k mentawajskému kmeni. Směje se. To je dobré. Jednoho po druhém nás na uzoučké kánoi sveze pár desítek metrů dolů po proudu k její umě – chýši na pilotech. Je tam i její syn s bratrem a rodinami. Naše výprava je unavená, a tak poté co zhltneme to hrozné ságo a hrst rýže, jdeme všichni spát. Jen syn staré ženy sedí u zábradlí v části umy vyhrazené pro hosty. Poslouchá občasný zbloudilý křik ptáků, cikád a zádumčivě hledí ke hvězdám. Nedá mi to a vyhrabávám se neobratně z moskytiéry. „Sasareu sikerei,“ usměje se a zase se dívá k božskému nebi. Potichu si sednu naproti němu. Dlouze se na mě zadívá. Pokorně klopím oči a znovu, i když jsem tak pozdravil hned po příchodu, opakuji: „Aloita.“ A nabízím své vzhůru obrácené dlaně k přivítání.


Šamanský trans, při němž kouzelník rozmlouvá s ukkui – duchy předků.

Pomalu bez hlesu je uchopí, chvíli je drží a potom potichu říká: „Proč, když jseš kouzelník, není tvá duše spokojená?“ „Akutá – sikerei,“ opakuji už po několikáté, že nejsem kouzelník. Říká mi, že dole po proudu řeky jsem pomohl jednomu chlapci od malárie. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak rychle se tu šíří zprávy, a tak jen se zvednutým obočím vysvětluji, že to pomohly jen léky od šamanů z mého ostrova. Pokývá hlavou a znovu chytí mé ruce v uvítacím potřesu. Dívá se mi do očí a opakuje, že v mých rukou cítí sílu kouzelníka. Usměji se a rozpačitě kývám hlavou. Muž s kouzelnickou čelenkou si dál vede svou a mluví o tom, že je potřeba víc zdobit korálky a květinami své tělo a vést s ním takový život a skutky, aby se v něm duši líbilo. Jako by do mě viděl a s tím i do mých tajemství a obav. Snažím se ho ptát na odlišnosti tetování v oblasti této řeky, ale on si vede svou. „Muž by měl mít rád svůj život, svoje tělo, jinak se tvé duši přestane v něm líbit a odejde. A když simageré – duše bloudí bezcílně po obloze, u řeky nebo v pralese, může do tvého těla vstoupit sanitu – zlý duch a ty pak onemocníš a zemřeš,“ podíval se do očí mého těla šaman. „Proč myslíš, že nejsem spokojen?“ „Příliš toužíš po hodně úlovcích opic a jelenů. Trápí tě touha být dobrým lovcem. Dobrým lovcem se ale člověk nestane touhou, ale jen tak, že loví. Stane se svým stínem, který nemyslí na nic jiného než na lov. Ne na úlovek, na lov. Moc přemýšlíš a nelovíš. Jdi a lov, hned. Zítra tě může zabít had, jen tak se zbavíš touhy a bolesti ve své duši. Nemáš ube?“ Jasně, že jsem měl tabák, a tak jsem mu ho dal: od hosta umy se přece očekávají dárky. I když tady jsem měl často pocit, že slovo sasareu spíš znamená automat na cigarety. Dokonce i když mě brali na lov opic, nebral jsem to jako poctu, že jsem se směl zúčastnit tohoto spíše rituálu než lovu, ale jako chytrost z jejich strany. Jsem prostě takový chodící automat na cigarety… I když usínám, silueta šamana se dál rýsuje proti tmavomodrému nebi. Počítám výkřiky cikád a pomalu se ve snu propadám domů, za svými holčičkami do Čech. Jedna cikáda, druhá cikáda, třetí cikáda, čtvrtá cikáda…


Lov divokého prasete.

PÍSEŇ
Ráno vytrvale prší. Je mi zima, i když v noci bylo asi 20 stupňů. Proti čtyřicítkám ve dne je to tak velký pokles, že se ráno klepu, navlečený ve všem, co tu mám. A večer zase nemohu usnout horkem. Doufám, že to není malárie. Apaticky ležím na bambusové podlaze, nálada je pod psa a do toho se pokouší Michael, sedě na bobku u mé moskytiéry, smlouvat o peníze pro nosiče. Říká to klidně, oni se vůbec nikdy nevztekají. Aspoň jsem to neviděl. Trochu mě tím štve, a tak po místním zvyku na znamení nesouhlasu neodpovídám. On na mne ale vytrvale mluví dál. Stejný zvuk jako šustění papíru. Spolu s kapkami deště to zní docela libozvučně. Po chvíli se zvedne a odejde. No a co? Jsem, ani nevím proč, po dlouhé době naštvaný na celý svět. Asi se mi po tolika úplňcích už stýská. Co tady vůbec dělám? O co se to snažím? Být proboha jedním z nich? Směšné. Hltám jejich klidný rodinný způsob života, tu jejich zvláštní pohodu a soudržnost, a sám jsem daleko od svých blízkých, neschopný jim pomoci, kdyby to potřebovali. Vůbec mě tu takové myšlenky napadají čím dál častěji. Ponuré obrazy zaháním prací a nahráváním Amana Teteniho. Nutím ho zpívat mi jednu píseň pomalu, abych znal její obsah. Mlčí. Aha. Nabízím ube. Kouříme. Vysvětluji důvody a on se po chvíli usměje, jako že pochopil. Zpívá pomalu a s pomocí Tomáše a Michaela složitě rozkrýváme obsah. Postupujeme tak pomalu, že ho nutíme zpívat tu píseň znova a znova. Trvá to přes dvě hodiny. Nechápe to a cítím, jak je hodně neklidný. Zpívá ale přesto pořád dál:
Otó úraj chú / Tohle je moje píseň,
Tamá cholóu / není pěkná,
Úrajchú pasýgábá / prší, nemůžeme hledat léky,
Laggé machátaj mánúa / je špatné počasí,
Ma úrat / prší,
Támájérú-u / to není dobře,
Tájénúm / nemůžeme jít,
Mašuá Tú úta / zmokla by nám těla,
Segánítá / sedíme a kouříme,
Uto bou / v chýši
Irá pejlé / chvíli
Ta égge / počkáme,
Imá legéu / až bude hezky,
Amaléguat / až přestane pršet,
Ma pej ta ej / tak teprve vyrazíme
Pasigaba / hledat
Laggée / léky
Si má o rí něn / pro nemocného člověka,
Lettú ta lé / až dorazíme,
Ja péj / teprve
Tá pásí kélí / vyrobíme lék,
Tu buta ciněnět ta / nasadíme si péřové ozdoby,
Ja péj / teprve
Takau Luatá / nasadíme čelenky,
Maná níta / my všichni šamani
Pabétej / budeme léčit,
Ke paná lé / potom
Tapasí bibíyem / vyženeme toulajícího se zlého ducha,
Panóga / přivoláme,
Tákau / my,
Si ma gé ré da / skutečnou duši
Si ma ó ríněn. / nemocného.
Nakonec se to obrovské dílo podaří a já, unavený, ale šťastný, ho obdarovávám dárky. Pak mě napadne se ho zeptat, při jaké příležitosti se tato píseň používá. Nechápavě kroutí hlavou: „Při žádné. Vymyslel jsem si ji.“ Cože? To si dělá legraci, ne? Teď jsem neklidný já. To jsme to tak dlouho psali k ničemu? Vždyť kvůli tomu možná navíc nestihneme dojít k další umě do tmy. Jsem tak vzteklý, že hned přikazuji balit. Šaman se po mně nechápavě dívá. Ten pohled, tak trochu zasněný, trochu udivený, si budu dlouho pamatovat. Navíc, když vystupuji naštvaný z kánoe na druhém břehu, zahučím až po pás do pobřežního mazlavého bahna. Aman Teteni mi klidně podává ruku, přitom mi jen tak mimochodem polohlasem řekne, že tu píseň složil pro mě, protože jsem ji tak moc chtěl. Nechápavě se na něj podívám, přestanu se snažit vytáhnout koleno z hnědočerné mazlavé záplavy a ptám se: „Ale proč jsi nezpíval písně ukkui – všemocným duchům předků na usmířenou?“ „Ty se nezpívají zbytečně, jen tak. Takovou píseň, jakou jsem ti dal, zpívá šaman pro někoho, když si myslí, že slova normální řeči jsou prázdná. Je to dáreček pro tebe,“ a rychle trhne mojí rukou, až mně pomůže vyhoupnout se nad převislý břeh. Než se stačím otočit, skočí zpět do kánoe, odrazí se dlouhou tyčí a jen na mne kývne. „Masura bagata,“ křičím slova díků. Někdo mne poprvé obdaroval písní. Že jsem slepý a hluchý blázen, co vnímá jen povrch věcí, mi dochází, až když stojíme ve tmě po hodinách chůze před další umou a voláme do černé noci prosbu o nocleh. Dlouho Michael diskutuje se ženským hlasem, než ho přemluví. Nakonec nás ten hlas promočené pustí po vlhké kládě dovnitř a omlouvá se nám. Muži jsou na lovu, a tak se nás bála pustit. I když je tu nepohostinnost makejkej – tabu, jsou všichni obezřetní. Někteří starci si ještě pamatují doby, kdy na zápraží, na oběť duchům, visely nejen opičí, prasečí a jelení lebky, ale i lidské. V této umě ještě dokonce mají ve střešních doškách zastrčený starý očouzený štít, který se používal jen na lov lebek. Usínám s pohledem na něj a v hlavě se mi míhají slova mé písně. Jak to, že tak milí lidé, jako Aman Teteni, lovili lebky? Jak to jde dohromady s jejich vyznáváním harmonie k přírodě, blízkým a úctou ke všemu živému? Jak to, že jsem měl o pár dní později spatřit kruté trápení zvířat, když při obětování prasete se mu omluví, než mu podříznou hrdlo? Ale tak, jako žena musí donosit svůj plod a ságo uzrát za určitou dobu, jak říkají Mentawajci, nemohl jsem odpovědi získat dřív. Prostě takový je řád času a víry arat sabalungan – listového náboženství.


Vyvolávání ďábla.

OBŘAD
Při mé druhé výpravě jsme se pomalu blížili řekou k vesnici Anai a Tomáš, který se mnou jel jako tlumočník z indonéštiny, jen nevěřícně zíral na bujný porost, který rámoval kalnou řeku. „Jedeš po řece zapomnění, chlapče.“ Tázavě zdvihl obočí. Usmál jsem se: „Věříš na duchy?“ Zasmál se: „Už od dětství a nejradši mám Barbuchu.“ Spokojeně jsem mlaskl: „Zapomeň na věci od nás i na Barbuchu, čekaj tě jiný zážitky. Sem zvědavej, co tomu řekneš. A prosím tě, hnedka nefoť. Dej jim čas a chovej se uctivě. Stejně jako se dokážou radovat, tak dovedou nenávidět nebo aspoň pohrdat.“ „Ano, tati,“ dělal si Tomáš legraci z mých řečí. Nekomentoval jsem to, protože jsem věděl, že bude ohromen stejně, jako já poprvé, že takový svět ještě existuje. Procházeli jsme později touto misionářskou vesnicí a z chýší, mezi kterými bylo jen pár tradičních um, na nás hleděly desítky prázdných očí, bez úsměvu, obav, jakéhokoliv výrazu, jako by snad ani nebyly v tomto světě. Jaký kontrast proti umám v džungli, kde každá návštěva vyvolá pozdvižení, kde lidé tak často zpívají, smějí se, nebo jsou plni obav, zda přežijí. Ano, to je ten lakmusový papírek života. Láska a nenávist. Obavy a štěstí. Hlad, abyste věděli, jak slastný je pocit při plném žaludku. Jak může plná láhev vědět, že je plná, když z ní osud nic nevylévá? Nicméně musím uznat, že spousta žen z této vesnice měla podprsenky, takže to neuráželo mé evropské oči. Houfy dětí pobíhaly v bahně ne nahé, ale oblečené v roztrhaných a špinavých šortkách, neboť misionáři jim k darovanému oblečení zapomměli přidat mýdlo. Z té apatie mi bylo teskno, a tak jsem si sliboval, že v této vesnici nezůstanu ani o minutu déle, než kolik jsem potřeboval na průchod k příbytku mého přítele šamana Amana Laviho v džungli. Byl jsem v tričku, bez čelenky na hlavě, s vlasy rozpuštěnými až na záda. I proto na mě jeden muslimský obchodník zakřičel, jestli si u něho nechci něco koupit. Překvapil jsem ho, že tudy jen procházím k Amanovi. Rychle seskočil ze schůdků a sdělil mi překvapivou informaci, že můj kouzelník je tady. Když mě odváděl k příbytku, v němž měl léčit jedno nemocné dítě, bezděčně jsem v duchu kvitoval, že i když tu stojí kostel a jsou tu léky, využívají lidé z misií své divoké bratrance z džungle k uzdravení. Už mě nemusel vést, protože jsem podle zvuků zvonku a táhlého nosového zpěvu rozeznal onu chatrč. Samozřejmě, že to byl on. Jen se mi zdál o něco menší a vrásčitější, ale vyparáděný čelenkou, náramky a tetováním, jak velí mentawajské náboženství. Tancoval spolu s dalšími čtyřmi šamany do kruhu na verandě, plně zaujat obřadem, který odháněl zlé duchy a přivolával zpět duši nemocného. Až po chvíli mě uviděl. Všimnul jsem si, jak nevěřícně trhnul hlavou zpátky, aby se přesvědčil, že nejsem jen přelud, zlý lesní duch. Ale jak se pro sebe usmál směrem do podlahy, neboť nemohl znehodnotit celý obřad, věděl jsem, že mě poznal. Jakmile obřad skončil, položil šamanské věci na dřevěnou podlahu a spěchal za mnou. Vyběhl jsem mu naproti, ale on byl rychlejší. Uchopil mě do náručí a na celou vesnici z plna hrdla několikrát vykřikl: „Si Lap Lap se vrátil!“ Po několika krocích mě on, o dvacet centimetrů menší než já, pustil zpět do bahna. Byla to asi směšná scénka, nicméně to byla chvíle, kterých v životě moc nepotkáte. Jen si vzpomínám, jak jsme si neustále tiskli ruce a do zblbnutí jimi třásli a donekonečna říkali uvítací pozdrav: „Aloita, aloita…“ Měli jsme si co vyprávět. Jemu umřela maminka a jeho prvorozený syn právě podstupoval kouzelnické zkoušky. Já jsem přijel hubenější a s dlouhými vlasy, které jsem si nechal narůst proto, že v nich podle mentawajských pověstí přebývají vzpomínky. Co ale bylo zlé, byl stav toho dítěte. Chroptělo tam na zemi a mně to až moc připomínalo smrt holčičky v bažinatém Taradei před dvěma roky. Obřad byl těžký, ani po jeho skončení se nic nezlepšilo. Obyvatel chýše Aman Dum obětoval další prase ze svého nevelkého stáda pro kouzelníky, aby se snažili přilákat duši jeho dítěte zpět. Bylo to marné, protože každá duše, jakmile jednou opustí tělo a může tedy rychleji létat povětřím, je tak udivena spoustou zajímavostí tohoto světa, že se nerada vrací zpátky. Na řadu dokonce přišlo i věštění z vnitřností slepice, které předpověděly nejistou, až skoro špatnou budoucnost. Zatímco šamani zpěněně vydýchávali svůj další tanec ukkui – duchům na usmířenou, můj přítel se mračil. Snad zrovna letěla jeho duše říší mrtvých, snad plula po obloze a jeho pozemská tvář se jen stáhla do podivného bezduchého šklebu.


Věštění budoucnosti z vnitřností slepice.

Nicméně musím říct, že poté co se navrátil zpět na zem, dostal spásný nápad. Vyrobí se figurka z dužiny ságové palmy, protože jak šamanovi Amanu Lavimu řekly duše jeho předků, do těla dítěte zabloudili sanitu – zlí duchové a k jejich odlákání je potřeba právě takové loutky. Vyrobili ji a tancovali s ní uvnitř chýše před chroptícím dítětem a najednou s ní pomalými kroky vycouvali ven na zápraží, tam, kde jsou umístěny mentawajské tamtamy s krásným jménem tud-dukat podle zvuku, který vyluzují, když jimi jejich majitelé informují i několik kilometrů vzdálené okolí, že ulovili prase, jelena, gibona nebo jiný vzácný druh endemitní opice, či že je někdo napadl nebo někdo umřel. Ostatní šamani, kteří nenesli vyřezávanou figurku, mezitím vymetávali větvičkami z chýše všechno zlé. Jednotlivá zrnka prachu se tak vznášela v podvečerním slunci verandou jako hvězdy jednoho malého vesmíru, který si vznikl a žil jen sám pro sebe. Symbolicky s oblaky prachu opustili lalep – chýši i šamani. Chtěl jsem jít s nimi, ale můj přítel mě zarazil: „Nemůžeš s námi, protože kdokoliv tu figurku uvidí v pralese –

Category: 2002 / 04

V centrální Anatólii kdysi vybuchla velká sopka Erciyas Dagi. Lávy z ní tolik nevyteklo, zato vychrlila obrovská mračna sopečného popela, který pokryl obrovskou oblast o rozloze více než 50 km2, vrstvou silnou až několik set metrů. V průběhu několika milionů let se popel zpevnil a proměnil většinou v andezitové sopečné tufy, které přesto zůstaly poměrně měkké. Do těchto území přišli od východu noví obyvatelé. Kamenů na stavby domů zde mnoho nebylo, zato země byla poměrně měkká a snadno se do ní hloubily nejen díry, ale i obydlí. Těmi prvními, o kterých víme, že zde obývali podzemní prostory, byli Chetité někdy v 18.-15. stol. př. n. l. Jejich největší podzemní sídliště bylo v místě, kde stojí nyní pětitisícové městečko Derinkuyu.


Podzemních měst bylo v oblasti Kapadocie objeveno asi 35. vznikala proto, aby se lidé z „tufových“ měst měli kam uchýlit v případě napadení.

MOHOU ZA TO KŘESŤANÉ…
Prošla zde nejen staletí, ale Chetity vystřídali Frýgové a Římané. A právě tehdy zde začal nebývalý rozkvět podzemních obydlí. Byla doba vlády císaře Justiniána kolem roku 476. Derinkuyu bylo tehdy součástí provincie Caesarea a bylo známo, že území je osídleno nomádskými kmeny, které se přiklánějí ke křesťanství a tajně počaly propagovat novou víru v podzemních prostorách, které tu vyhloubili již Chetité. V šestém a sedmém století za pronásledování křesťanů se počet vyznavačů nové víry znásobil, a tak bylo nutno podzemní prostory rozšířit a prohloubit je o nová patra. Vybudovali celý systém chodeb i hospodářských prostor a samozřejmě i obydlí. V prvních dvou patrech, která nejčastěji komunikovala s povrchem, byly kuchyně, jídelny, ložnice i toalety. Vedle nich tu byly i stáje, skladiště, lisovny oleje i vinné sklepy. Třetí a čtvrté patro bylo vyhrazeno úkrytům, zbrojnici, kostelům a tunelům, které měly umožnit obyvatelům dostat se do bezpečí. Jeden, který vycházel ze třetího patra, tohoto největšího podzemního patra, spojoval Derinkuyu s podzemním městem v Kaymakli vzdáleným 9 km. Chodba umožňovala chůzi tří až čtyř osob proti sobě a měla celou řadu větracích otvorů. Některé z chodeb a místností měly i kamenné dveře. Byl to do velkého kotouče opracovaný tufový blok, ke kterému byl přístup z obou stran kamenných dveří, aby jej bylo možno zasunout před vstupní otvor. Ovšem přístup ke kamenným dveřím byl pouze zevnitř.


Vrstvy čediče a tufitu stále erodují a podivná krajina se pozvolna mění.

VZDUCH A VODA
Budovat podzemní obydlí nebyla snadná práce, i když tufy byly poměrně měkké. Jako první bylo nutno vyhloubit 70 až 80 m hluboké větrací otvory – jen Derinkuyu mělo 52 větracích šachet. Město potřebovalo samozřejmě zdroje vody a ty byly patrně právě v Derinkuyu bohaté. Jsou využívány i současným městem postaveným již na povrchu. Až do roku 1962 čerpali vodu ručními čerpadly a teprve potom instalovali motorové pumpy.
Jednou z největších prostor podzemního města je kostel v sedmém patře. Je symbolicky vybudován do kříže s několika sloupy, na nichž jsou vyhloubena místa pro olejové lampy nebo svíce. Kostel je široký deset metrů, dlouhý dvacet pět metrů a vysoký tři a půl metru. V podzemí byla i misionářská škola, která vychovávala šiřitele nového náboženství.
Sedmé patro není poslední, zatím se ví, že je zde devět pater, ale může jich být ještě víc. Poslední, které je otevřeno pro návštěvníky, je zatím osmé patro v hloubce 55 m a pokrývá plochu 1500 m2. V podzemním městě mohlo žít i několik tisíc lidí, ale v případě nebezpečí mohlo ukrýt až 20 000 obyvatel z okolí, kde je podobných, i když mnohem menších obydlí 450 až 500.
Bydlení pod zemí nebylo tak nepříjemné, sice se muselo svítit, ale v podzemních prostorách se v létě i v zimě držela teplota kolem 7-8 ̌C a v místech vzdálených od větracích šachet až 13-15 ̌C, a to je v Anatólii, kde jsou zimy drsné a mrazivé, docela příjemné.


Kresba znázorňuje podzemní výrobnu vína.

CESTOU KE SVĚTLU
Podzemní město poskytovalo bezpečí vyznavačům nové víry po několik staletí. Až po sedmém století n. l., kdy bylo dovoleno křesťanům svobodně vyznávat a šířit jejich víru, někteří z obyvatel podzemního města začali odcházet do blízkých údolí. Ale svých podzemních obydlí se nevzdali. Měkké tufové horniny se nacházely v širokém okolí, a tak si budovali svá obydlí ve skalních stěnách a věžích, které tu vznikaly působením eroze. Snad nejvíc jich bylo v údolí Göreme, ale nejen tam. Spolu s obydlími hloubili i skalní kostely. A je jich tu dnes na šest set, roztroušených po skalnatých údolích. Styl kostelů můžeme rozdělit do dvou údobí. V osmém a devátém století byly kostely zdobeny dekoracemi v přírodních rumělkách, jen jednoduchými geometrickými motivy. Od desátého do třináctého století přibývá i plastická dekorace a v nástěnných freskách je zobrazován život Krista a svatých. Architekturou si jejich budovatelé příliš hlavu nelámali, jejich rozvržení je jednoduché, nekomplikované. Řada kostelů má opravdové bohatství nástěnných maleb a patří svojí freskovou výzdobou ke klenotům byzantského umění. Poslední byzantští mniši opustili oblast ve 13. století, ale křesťané řeckého a arménského původu tu žili až do roku 1924, kdy je turecká vláda vysídlila. Přesto ještě dnes některé z domů užívají části skalních prostor. V roce 1963 proběhl výzkum v podzemním městě v Derinkuyu a o dva roky později bylo prohlášeno muzeem a částečně zpřístupněno návštěvníkům. Říká se o něm, že patří mezi sedm turistických divů světa, a tak vynechat jej, pokud se dostanete poblíž, by byla opravdu škoda. duben 2002

Letecké spojení Praha – Istanbul a zpět, každý den:

PRG – IST
12.05-15.40
19.15-22.50

IST – PRG
09.15-11.05
16.35–18.15

Letecké spojení Istanbul – Nevsehir a zpět, každý den:

IST – NAV
7.05–8.20
17.35–18.50

NAV – IST
9.05-10.25
19.35-20.55

Categories: 2002 / 01, 2002 / 04

Nejstarší syn jednoho z nejslavnějších mořeplavců a ekologů moderní doby. Syn legendárního a tak trochu podivínského Jacquesa-Yvese Cousteaua, vynálezce akvalungu, podmořské kamery a jiných prostředníků k přiblížení podmořského života, ale zejména průkopníka a zarytého zastánce ekologického cítění a výchovy. Oba synové velkého kapitána se s otcem potápěli od raného dětství, byli v jeho duchu vychováváni a v pozdějším věku se také zúčastňovali jeho výprav.
Pokračovatelem velkého oceánografického a ekologického díla se měl stát mladší ze dvou synů Philippe. Měl ohromné nadšení a toužil po svých vlastních výpravách, kterých v rámci Jacques-Yvesova týmu také nemálo uskutečnil. Jean-Michel se ve svých devětadvaceti letech ujal logistického řízení na Calypsu. Zapáleně se ale věnoval zejména podmořské architektuře a většinu času pobýval v USA, hlavně v Los Angeles. V roce 1979 měl ale mladší Philippe havárii hydroplánu u portugalských břehů, která ho ve věku 39 let připravila o život. Po smrti Philippa, kterého Jacques-Yves učinil – co se výprav a filmu týče – svým dědicem, chtěl zdrcený otec všeho nechat a potopit Calypso s Philippovým tělem. Tehdy se vrátil Jean-Michel a znovu se stal součástí života svého otce. Po patnáct dalších let jej Jacques-Yves vynášel do nebes a představoval jako svého nástupce. Až do dne, kdy pro mnoho lidí zcela nepochopitelně svěřil jednomu novináři, že jej nepovažuje za toho všeho hodna.
Bylo nejspíš velmi těžké nezatrpknout, ale Jean-Michel vytrval a dnes pokračuje v otcově započatém díle.
Tolik vypovídá biografie „Jacques-Yves Cousteau – V oceánu života“, kterou sepsal jeho přítel Yves Paccalet. Co říká Jean-Michel a jaké jsou jeho plány nyní, pět let po smrti jeho slavného otce?

Potkala jsem vás minulý podzim na festivalu podmořských filmů ve francouzském Antibes. Jste velmi charismatický člověk, z něhož vyzařuje spousta vnitřní energie. Myslíte si, že existuje nějaká energie, kterou můžeme získat z oceánských vod?
Odpověď je ano. Řekl bych, že pokud srovnáme rozdíly v teplotách hlubokých vod a mělčin, je tady rozhodně způsob k získání energie. Víte, voda není stlačitelná. Takže pokud čerpáte vodu z hloubky tří tisíc metrů, nebo z hladiny, množství energie potřebné k jejímu odčerpání je, pokud nejste ve vyšších nadmořských polohách, stejné. Takže můžete získat vodu z hloubek, která je velmi studená, a použít ji pro čerpací systém. Na pobřeží, tedy na úrovni moře, zkondenzuje teplota z atmosféry vlhkost v čerpadlech, stejně jako vzadu na ledničce. A to vytvoří vodu, jež může být použita k zavlažování. A je to stále ta studená voda z hlubin, která se zahřeje na hladině a potom se navrátí zpět do moře. Takže to není žádný zásah do majetku oceánu, složení jeho vod, a navíc se voda navrací tam, kde jsme ji vzali. Takže máte nezměněnou přírodu, která vám poskytla rozdíl v teplotách, kondenzaci, jež poskytla vodu a zavlažila vaši zahradu. Funguje to velmi dobře a umožňuje to pěstovat třeba jablka nebo jahody na místech, kde by to jinak nešlo.
Myslíte si, že lidé, jako jste vy, milující oceán, mají něco společného?
Je tady strach z oceánu, strach z vody, protože je to pro nás, pozemské tvory, tak cizí prostředí. Potřebujeme, a můj otec a mnoho jiných lidí to dokázali, umožnit lidem, aby se v něm cítili mnohem pohodlněji a důvěrněji. Chceme, aby se cítili být součástí tohoto prostředí. Musíme je přesvědčit, že je na něm závislá kvalita jejich vlastních životů. Takže máme ohromný úkol dokázat, aby se veřejnost s oceánem lépe seznámila, vyrovnala a aby pochopila, jak může vstoupit do jejich životů. Jsme velmi velmi závislí na oceánu, ať už žijeme na jeho pobřeží, nebo daleko ve vnitrozemí. Není v tom rozdíl. A způsob, jak zacházíme s oceánem, určuje způsob, jakým zacházíme se sebou samými. Takže když negativně ovlivňujeme oceán, ovlivňujeme tím i podstatu našich životů. To je to poslání, které se snažíme hlásat, ale je to velice obtížné, protože je velmi abstraktní. Nejdříve potřebujeme odstranit přirozený lidský strach z vody.
Zmínil jste svého otce. V jeho biografii je zmínka o určitých problémech mezi ním a vámi.
O které biografii hovoříte? Vyšly čtyři nebo pět biografií napsaných různými autory ve Spojených státech a ve Francii, a žádná z nich nebyla nikdy autorizována mým otcem.
Tu, o které mluvím, údajně váš otec zadal autorovi ke zpracování.
Je autorem Yves Paccalet?
Ano, to je ona.
Řekl bych, že Yves, kterého velmi dobře znám, byl mému otci nejblíže. Ti ostatní autoři nikdy neznali mého otce jinak než příležitostně. Problémy, o kterých mluvíte, byly velmi nadsazeny médii. Měli jsme problémy, ale byly to věcné problémy, nemělo to nic společného s filozofií. Co se týče filozofie, nikdy jsme neměli žádná nedorozumění. A ona věcná nedorozumění byla velmi nadsazena a bohužel se dostala mimo kontrolu, protože média nejspíš v té době neměla lepší téma. Nicméně musím říci, že po smrti mé matky, a ona hrála velmi významnou roli, můj otec už nikdy nebyl stejný člověk. Měl skutečně velké potíže s tím, být tak produktivní a kreativní, jako byl, když matka žila.


„Jsme velmi velmi závislí na oceánu, ať už žijeme na jeho pobřeží, nebo daleko ve vnitrozemí. Není v tom rozdíl. A způsob, jak zacházíme s oceánem, určuje způsob, jakým zacházíme se sebou samými.“


Cítíte se vy osobně jako pokračovatel v práci nebo, dovolím si říci, „poslání“ vašeho otce?
Myslím, že ano. Mnohem modernějším způsobem, protože věci se změnily. Hluboce respektuji základní principy jeho filozofie, které jsou o tom, že lidé chrání to, co milují, o tom, že pokud chráníte oceán, chráníte sami sebe. Já je ale propaguji trochu odlišnými způsoby, protože komunikační technologie, které máme, se velice změnily a my nyní máme nové nástroje, jež nám dovolují doslova mluvit ke světu. A to je něco, co můj otec neměl. Máme nyní také mnohem snadnější přístup do oceánu, nové ponorné stroje, které je snadné obsluhovat a provozovat. Máme také dálkově řízené stroje, díky nimž můžeme jít hlouběji a přinést zpátky obrázky, vzorky a informace. Jsem si jist, že můj otec snil o podobné technice, ale tehdy ještě neexistovala.
Na čem tedy nyní pracujete? Jaké jsou vaše současné cíle?
Zaměřuji se na dvě věci. Jednou z nich je vzdělávání, zejména mladých lidí. Máme velmi úspěšný tábor na ostrově poblíž pobřeží Kalifornie, který navštívilo minulý rok pět tisíc dětí, průměrně sto za týden. Koncem letošního jara začneme provozovat podobné zařízení také na ostrově Hawaii v Pacifiku. Hledáme možnosti, jak rozšířit tyto vzdělávací tábory po celém světě. Pracujeme s organizací YMCA a poohlížíme se po táborových asociacích, které by byly ochotné pracovat na podobných projektech kdekoli na světě. Konečně, velmi rád bych pracoval s UNICEF ve Spojených národech. Začínám spolupracovat se společností Globe, což byl projekt viceprezidenta Gora, který má pobočky v 28 zemích, jestli se nepletu. Také pracuji s nadací bývalého prezidenta Gorbačova, která se jmenuje Zelený kříž a má sídlo ve Švýcarsku. Má pobočky ve zhruba 30 zemích a já jsem členem Výboru poradců. Zaměřujeme se na vzdělání, protože já pevně věřím, že pokud dokážeme, aby si mladí lidé začali vážit přírody a oceánu obzvláště, budou dělat správné věci, až se stanou zodpovědnými dospělými lidmi.
To je jistě velmi důležité.
Druhý cíl, druhý projekt, na který se soustřeďuji, je dostat se zpět na televizní obrazovky po celém světě. Abych toho dosáhl, plánuji velkou expedici, jež bude putovat kolem světa a zaměří se na výzkum míst, kterou jsme ani já, ani můj otec dosud nemohli prozkoumat, protože nebyly k dispozici nástroje. Potápím se 56 let a měl jsem zatím přístup do 1 % z průměrné hloubky světových oceánů. S novým vybavením, které nyní máme, můžeme proniknout do celé jedné třetiny nebo až 43 % z celkových oceánských hloubek. Nemáme tušení, co tam je, nevíme, co se na takových místech děje. Takže se chystáme strávit spoustu času v hlubokých vodách a přinést záběry, které bychom mohli nabídnout veřejnosti.
Co váš projekt s kosatkou Keiko, hlavním hrdinou filmu Zachraňte Willyho, která se snažíte na Islandu navrátit zpět do oceánu. Je Keiko jakýmsi symbolem vašich ochranářských cílů?
Keiko je svým způsobem velmi symbolickou záležitostí. Je to o tom, co zastáváme. Jedním z důvodů je to, že kosatky jsou jedinými obyvateli oceánu, kteří se živí téměř vším, ale nejsou ničí potravou. Je jediný tvor na světě, který je jim v tomto podobný, a to jsme my, lidé. Takže kosatky jsou v oceánu to, co my lidé tady na suché zemi. My stále zasahujeme do jejich světa, ony nikdy nezasahují do toho našeho. A smutné je, že si navzájem nerozumíme. My jsme zrakoví tvorové, ony jsou tvorové zvukoví. Jsou velice chytré. Jak možná víte, různé skupiny kosatek mají různé jazyky a nářečí. A my se posledních pět let snažíme vrátit do přírody zvíře, které z ní bylo sebráno. A ukazujeme světu, že je mnohem těžší vrátit zvíře zpět do přírody, než ho z ní vytrhnout. Snažíme se to stále připomínat.


Jean-Michel s kosatkou Keiko, kterou se snaží vrátit zpátky do oceánu.

Jak dlouho žila kosatka v lidské společnosti?
Samcovi Keiko je nyní okolo dvaceti pěti let, byl uloven ve věku dvou let u pobřeží Islandu. Poté byl na různých místech, nejprve v Kanadě, pak žil čtrnáct let v Mexiku a potom byl převezen do Oregonu ve Spojených státech. Poslední tři roky je na Islandu. Takže on byl skutečně v rukou člověka vcelku dvacet tři let z pětadvaceti.
To mě nutí k otázce, zda je vůbec schopen se po takové době vrátit k divokému životu v oceánu. Není teď spokojenější v lidské společnosti, kde má zajištěnou pravidelnou potravu, bezpečí i řekněme přátele?
Musíme si uvědomit, že byl učiněn závazek, že o Keiko bude postaráno tak dlouho, jak to bude potřeba. Víte, on může žít mezi šedesáti až osmdesáti lety, a pokud bude po tuto dobu potřebovat péči, pak ji dostane. Přinejmenším dokud o tom budu rozhodovat já. Tady bych chtěl říci, že mu dáváme na výběr, může nás opustit, pokud chce, ale nemusí. Minulé léto strávil dlouhých jedenáct dní na moři sám, s ostatními velrybami. Byla to vcelku těžká a komplikovaná situace, protože my jsme nevěděli, co se děje pod hladinou. A to je to, co se nyní učíme, totiž různé reakce. Jestli napadá jiné velryby, nebo jestli ony napadají jeho, nebo zda s nimi tráví čas a může si s nimi hrát nebo lovit ryby. Nyní opravdu nevíme, co se děje.
A zjistili jste, proč se po těch jedenácti dnech vlastně vrátil zpátky k lidem, do své zátoky?
Protože se přidal k lodi. Velmi dobře slyší a start motoru lodi pro něj znamená něco jako volání. Samozřejmě, ta loď pro něj může symbolizovat bezpečí nebo potravu, kdo ví. Rozhodně se k ní přidal. Faktem je, že na rozdíl od předcházejících let zůstává pryč na stále delší dobu. A navazuje více kontaktů s jinými velrybami, což naznačuje, že dělá pokroky v procesu návratu ke své svobodě. Nevíme, jak daleko to půjde. Proto chceme pokračovat. Stále se o něj staráme a uvidíme, jak daleko je připraven jít.
Co si o jeho návratu do oceánu myslíte vy osobně? Je schopen dosáhnout úplného návratu do svého původního domova?
Nyní dostává to nejlepší. Protože má na výběr. Pokud dostává bezpečí a potravu, je se svými přáteli, a přitom má možnost znovuobjevovat svět, ze kterého byl vytržen. Má ty nejlepší podmínky ke správnému rozhodnutí. My ale nevíme, co chce.
Já myslím, že krása této situace je v tom, že není v nádrži, která je jako vězení a jeho akustický komunikační systém je v ní vypnut, protože je tam zbytečný. Tady může slyšet velryby a jiné tvory a může s nimi také komunikovat nebo se o komunikaci pokusit. Nevíme, jestli je úspěšný, ale proto jsme tady. Chceme to zjistit, chceme se učit. Děláme také mnoho výzkumů nejen o Keiko, ale o kosatkách vůbec, a dozvídáme se víc, než se kdy kdo o populaci kosatek v severním Atlantiku dozvěděl.
Například?
Mnoho těchto materiálů je studováno v různých institucích, jako je Woodsy ve státě Massachusetts. Mají tisíce hodin nahrávek různých kosatek, které byly získány z přibližně sedmiletého výzkumu. Také jsme uskutečnili mnoho sledování konkrétních kosatek a už teď můžeme říci, že několik z nich se za poslední tři roky pravidelně každý rok vrátilo. Jsou sezonní, vracejí se, když připlouvají ryby. Následují ryby, nejsou hloupé a rády zůstávají přímo před ledničkou, abych tak řekl.
Co vás v nejbližší době čeká?
Chci pokračovat v kampaních. Setkávat se s hlavami států a různých institucí a společností, které mohou něco změnit. Velmi se také soustřeďujeme na spolupráci s jinými nevládními organizacemi, jako jsme my, abychom byli silnější. Nemůžeme být odborníky na všechno, takže se snažíme spojit síly s lidmi, kteří oceňují, co jsme udělali v minulosti, abychom mohli v naší práci pokračovat ještě razantněji. Víte, naše země Spojené státy se bohužel momentálně tolik soustřeďuje na válku, a zcela opomíjí záležitosti životního prostředí. Takže musíme pracovat intenzivněji, než jsme kdy pracovali. A mimo to musíme také soustředit naše iniciativy na spolupráci v jiných zemích světa. Ten úkol je gigantický a máme před sebou více práce, než jsme do této doby vykonali.
Přeji vám v tom mnoho štěstí a úspěchů. Víte, my v Česku nemáme moře. Přesto je u nás mnoho lidí, kteří moře velmi milují. Možná i proto, že je od nás daleko.
Myslím, že máte absolutní pravdu. Když jsem v zemích, jako je Švýcarsko, nebo když se dostanu na středozápad tady ve Spojených státech, vidím, že entuziasmus tamních lidí ve vztahu k oceánu je vždycky mnohem silnější, než u lidí, kteří žijí přímo u něj.
Mimochodem, byl jste někdy v České republice?
Ne, nebyl, ale přeji si podívat se tam. Znám nějaké Čechy, jsou to skvělí lidé. A neříkám to proto, že mluvím teď s vámi. Těším se na šanci podívat se tam.

Category: 2002 / 04

Čaj hraje v životě mongolských a tibetských národů velmi důležitou roli. Bez něho si tito lidé nedovedou život představit. Je pro ně zdrojem vitaminu C a pomáhá jim strávit potravu složenou z tučných mas a mléčných výrobků. Osvěžuje je i zahřívá. S čajem začínají i končí den a vypijí ho neuvěřitelné množství. Stal se pro ně hlavním, a díky převařené vodě také nezávadným zdrojem tekutin. Zvláštní oblibě při jeho přípravě se těší cihly zeleného a černého čaje, které vydrží dlouhé a nešetrné skladování při nekonečném putování po nehostinných pláních.

CESTY KARAVAN
I když čaj po karavanních stezkách proudil už v dřívějších dobách, pravidelný výměnný obchod má počátek v 10. a 11. století. S Mongoly ho Číňané směňovali za koně a kožešiny, s Tibeťany za jačí kůže, vlnu, koberce, minerály a především za sůl.
Pokud náklad čajových cihel mířil do Mongolska, začínal svou pouť v přístavním městě Tiencinu ležícím poblíž Pekingu. Džunkami se po řece Pej dostal do Tung-čeje (Tchung-sienu), kde byl naložen na velbloudy a putoval do Kalganu (Čang-ťia-kchou). Tady se balíky čaje zabalily do kožešin a s mongolskými velbloudími karavanami pokračovaly do Urgy (dnešního Ulánbátaru). Čaj určený pro mongolský trh zde svou cestu končil, avšak od 18. století měly mnohé karavany s čajem svůj cíl až v sibiřské Kjahtě. Odtud čaj putoval do celého Ruska.
Hlavní karavanní stezka do Tibetu začínala na opačném konci Číny, ve městě Ta-ťien-lu (dnešním Kchang-ťingu), ležícím v jihozápadní provincii
S-čchuan. Míjela překladiště v khamském (tibetská oblast na hranicích s Čínou) Bathangu, dále směřovala k Čhamdo a pokračovala do centrálního Tibetu. Měřila téměř tisíc osm set kilometrů a z podstatné části vedla divokými horskými průsmyky, jež mohly zdolat jen karavany s otužilými a odolnými jaky, doprovázenými neméně houževnatými khamskými obchodníky, které navíc poháněla vidina vysokého zisku.
Další karavanní stezka vedla z jihozápadní provincie Jün-nan. Přezdívalo se jí „Cesta čajových koní“. Tudy do Tibetu putovaly nejen běžné lisované cihlové čaje, ale i jedinečný a ve zdejších oblastech velmi oblíbený čaj Pchu-er, tvarovaný do tabulek či misek.
Město Čung-tien na řece Ťin-ša-ťiang sloužilo jako tržiště a překladiště, kde se setkávali čínští a tibetští obchodníci. O důležitosti tohoto obchodního střediska svědčí fakt, že zde byl kolem roku 700, v době dynastie Tchang, vybudován řetězový most – jeden z prvních na světě, aby karavany měly snadnější cestu. Už tenkrát Tibeťané propadli čaji.

ČAJ V LIDOVÉM EPOSU I JAKO MĚŘIČ ČASU
Geseriáda, rozsáhlý lidový epos Tibeťanů, Mongolů, Burjatů a některých sibiřských národů, se během dlouhých staletí ústního podání rozvinula do mnoha téměř nekonečných variant. Hromadné recitace pěvců podbarvené působivou hudbou často trvaly deset i více dnů a nocí. Epos měl rituální a magický charakter – lidé věřili, že je ochrání před zlem a přinese jim úspěch při lovu.
Hlavním hrdinou barvitého příběhu je král Geser, který sestoupil z nebes, aby bojoval proti zlu a nespravedlnosti na zemi. Existuje mnoho verzí, jež se odlišují nejen dějem, ale i krajovými zvláštnostmi. Patří mezi ně i příprava čaje.
V mongolském podání svérázné legendy se vypráví o tom, jak si chánova dcera, spanilá Rogmo, mezi shromážděnými junáky vybírá ženicha: „První ze tří mistrů lukostřelby, které přivedla krásná Rogmo, ráno vystřelil z luku a šíp se vrátil na zem, až když třikrát uvařili čaj. Šíp druhého lukostřelce dopadl na zem po dvou čajích a šíp třetího se snesl k zemi už po prvním čaji…“
To, že jejich výkony chánovu dceru nijak neoslnily, není v daném případě podstatné. U nomádských kmenů bývalo obvyklé, že pro určitý časový výsek používali pojmů označujících dobu potřebnou k provedení těch nejběžnějších činností. „Nebude to trvat déle, než podojení ovce“ obnášelo asi deset minut. A uvařit kotlík čaje znamenalo něco kolem hodiny. Cchetän Wang-čung, jeden z očitých svědků bitvy u Guru, jež se odehrála v roce 1904 a v níž byli Tibeťané Brity doslova zmasakrováni, o svých zážitcích mimo jiné píše:
„Ležel jsem vedle mrtvého vojáka a předstíral, že jsem byl také zabit. Střelba pokračovala dlouho, tak dlouho, než by vychladlo šest šálků horkého čaje za sebou…“
Podle čaje se udávaly i vzdálenosti. „Cesta je dlouhá sedm čajů; není to dál než dvacet čajů.“ Zní to bizarně a dnes ani místní obyvatelé dost dobře nevědí, co si pod tímto pojmem mají představit.


Na trhu ve Lhase je dongmo, což je mísidlo na čaj s máslem, zcela běžným zbožím.

O ČAJI V TIBETU
Pokud řekneme, že Číňané patří k vášnivým pijákům čaje, pak o Tibeťanech musíme prohlásit, že jsou na čaji doslova závislí. Je pro ně osvěžujícím nápojem i pokrmem, který jim rychle dodá energii potřebnou k životu v drsných velehorských podmínkách Himálaje a navíc doplní zásobu minerálních látek. Ve vybavení domácností – v domech i stanech kočovníků – nesmí chybět čajové cihly, máslo, sůl, soda, kotel na vaření čaje, džakhog – nádoba na čajový výluh, khogti – konvice na nalévání hotové čajové emulze, a dongmo – válcovitá nádoba (máselnice), ve které se pomocí speciálního tlouku čaj s máslem rozmíchává.

ZÁPISKY CESTOVATELŮ
K nejstarším evropským zprávám o zvláštní přípravě tibetského čaje patří pasáž z knihy „Cesta do Tibetu“ od italského misionáře Ippolita Desideriho, který se v letech 1716-1721 zdržoval v Tibetu. „Čajem se Tibeťané živí,“ podotýká Desideri a pokračuje:
„Říkám živí, neboť nepřipravují čaj jako my a Číňané, ale takto: Nejprve do hliněného nebo kamenného hrnce, který neslouží jinému účelu (v klášterech dokonce mají kotle z kovu, jaký my používáme k lití zvonů), vloží dostatečné a spíš větší množství čaje, nalijí vodu a nasypou špetku bültogu, což je drobný bílý prášek (soda – pozn. autora). Tuto směs vaří tak dlouho, až se vyvaří skoro dvě třetiny vody. Bültog nedodá čaji chuti, používá se pouze proto, aby jej odbarvil na správný odstín. Uvařený čaj míchají, až díky tomu prášku nabude syté barvy jako červené víno. Pak jej opatrně scedí, přidají příslušné množství vody a znovu postaví na oheň. Když se dostane do varu, přilijí do čaje čerstvé mléko, přidají máslo divokých krav a špetku soli. Znovu ho přelijí a zamíchají. Hotový čaj slijí do dřevěné nádoby, zdobené vyřezávanými ornamenty a lístečky mosazi, z níž jej lijí do šálku, dvakrát, třikrát každému, dokud jej nedopijí. Nápoj je to nejen lahodný, ale i sytý. Nabízejí jej hostům a přátelům a sami se jím osvěžují ráno a vícekrát přes den i večer.“
Německý horolezec Heinrich Harrer, jenž v himálajských končinách strávil dlouhé období druhé světové války, si ve své slavné knize „Sedm let v Tibetu“ mimo jiné všímá másla, které se do čaje přidává:
„Máslo nebývá bohužel příliš čerstvé, přispívá k tomu nedostatečné skladování v jačích kůžích, v nichž se uchovává někdy měsíce i léta. Proto je chuť pro Evropana zpočátku vysloveně odporná; i já si na něj jen pomalu zvykal. Také Tibeťané dávají většinou přednost čerstvému máslu před žluklým. Čaj s máslem je tibetský národní nápoj, pije se až šedesátkrát denně.“


Tibet se modernizuje a šetří palivo: parabolická zrcadla soustřeďují sluneční energii do středu držáku a uvádějí vodu v dvoulitrovém čajníku do varu zhruba za patnáct minut.

V MYSTICKÉM SVĚTĚ TIBETSKÝCH KLÁŠTERŮ
Svědectví o pití tibetského čaje podává i burjatský etnograf Gonbožab Cebekovič Cybikov v cestopise „Cesta k posvátným místům Tibetu“. Po nehostinných a divukrásných himálajských končinách putoval na počátku 20. století, v době, kdy byl Tibet pro Evropany stále ještě velkou neznámou. Nezabývá se jen přípravou čaje, ale i kulturou a obřady, jež jsou s ním spojené. Nahlíží do zvláštního duchovního světa tibetských buddhistických klášterů, kde mniši meditují a dělí svůj čas mezi ranní, polední a večerní čaj.
„Sotva se setmí, začíná obsluha klášterní kuchyně slévat čaj na příští den, což je doprovázeno hlasitým odříkáváním známé mystické formulky Óm mani padmé, húm! Sléváním čaje se tady rozumí to, čemu u nás v Zabajkalí říkáme zaváření čaje: vezme se konvice, do ní se nalije z kotle čaj, konvice se zvedne do výšky a čaj se po troškách odlévá zpátky do kotle. Čím déle se to dělá, tím lepší čaj se získává, či přesněji, tím rovnoměrněji se čaj s mlékem v tom obrovském kotli rozmíchá. V Tibetu to dělají proto, aby se máslo v čaji dobře rozpustilo.“
Čaj je velmi důležitou složkou náboženské slavnosti Mönlam čhenpo – Velké modlení, odehrávající se v období tibetského Nového roku. Podle Cybikovových zápisků se 9. února 1900 na velkých nádvořích hlavního lhaského chrámu Džókhangu shromáždilo na dvacet tisíc mnichů. Po skončení úvodního ceremoniálu, kterým se dvacetidenní slavnost zahajuje už od počátku 15. století, se v uličkách mezi nimi začali proplétat roznašeči čaje „s postříbřenými měděnými anebo čistě stříbrnými konvicemi. Tyto konvice bývají obšité nebo ovinuté kůží či kousky látky, které jsou však tak špinavé, že člověku nezbývá než žasnout nad tou jedinečnou kombinací špíny a nádhery – jev, se kterým se ostatně setkáváme i u jiných národů Dálného východu. Roznašeči čaje se rekrutují většinou z řad prostých venkovanů a pocházejí, jak mně bylo řečeno, z provincie Cang,“ popisuje Cybikov podávání čaje mnichům v první den Mönlamu. Tím ovšem společné čajování nekončí.
Každý den slavnosti se za ranního kuropění mniši shromáždí k modlitbám, při nichž obdrží dvě misky čaje a misku polévky. Z vyprávění je zřejmé, že pro tak velké množství lidí byl čaj připravován tím nejjednodušším a nejběžnějším způsobem: uvařil se ve slané vodě a rozlil do misek, do kterých se přidalo máslo.
Po učených a často bouřlivých disputacích, jež se odehrávaly na jiném místě Lhasy, se mniši sešli k polednímu čaji a znovu obdrželi dvě misky čaje a jednu misku polévky. Odpoledne se věnovali modlitbám, pak následovala gongdža – večerní čaj, při kterém na ně čekaly tři misky s čajem.
Čaje si mniši užili i mimo společná desetitisícová setkání, protože k nejběžnějším almužnám, jimiž je zbožní věřící v tento čas obdarovávají, patří mangdža – čaj pro mnohé.
Francouzský misionář Evariste-Régis Huc, putující se svým druhem Josephem Gabetem v první polovině 19. století po Mongolsku a Tibetu, ve svých vzpomínkách z cest hovoří o tradičním obřadu nošení čaje při lidových oslavách Losaru – tibetského Nového roku:
„Jakmile se objevilo slunce, Tibeťané probíhali ulicemi města, v jedné ruce drželi kotlík s čajem a máslem, v druhé měli velkou zlatem zdobenou mísu s kaší z campy. Kaše byla navršena do pyramidy a navrchu byla zakončena třemi klasy ječmene. Toho dne nesmí nikdo přijít na návštěvu, aniž by s sebou nenesl campu a čaj s máslem. Jakmile se vstoupí do domu toho člověka, jemuž se jde popřát šťastný nový rok, je třeba třikrát za sebou padnout k zemi před domácím oltářem, který je slavnostně osvětlen a skvostně vyzdoben. V pánvi se zapálí cedrové jehličí nebo vonné listí a všem přítomným se nabídne šálek čaje a podá se jim mísa, z níž si každý vezme kousek campové kaše. Domácí lidé prokazují návštěvníku tutéž zdvořilost. Obyvatelé Lhasy říkají: Tibeťané oslavují Nový rok campou a čajem s máslem…“
V roce 1900, tedy o padesát let později, to však už podle Cybikova neplatilo. Ve svých zápiscích uvádí, že při Losaru lidé místo čaje roznášeli ječmenné víno.
Čaj společně s campou – praženou moukou vysokohorského ječmene – dodnes tvoří každodenní a mnohdy jedinou součást potravy tibetských poutníků.

JAK UVAŘIT TIBETSKÝ ČAJ
S humorným nadhledem popisuje zážitky s tibetským čajem Alec Le Sueur, Angličan, jenž v devadesátých letech 20. století strávil v Tibetu pět dlouhých let, a rozhodně tedy ví, o čem mluví, když radí, jak uvařit tibetský čaj: „Pohostinnost Tibeťanů je všeobecně známá. Přesto člověka občas zaskočí. V případě čaje s máslem velmi nemile.
Někteří cizinci tvrdí, že jim tento nápoj chutná, ale nemohou to myslet vážně. Prý je to jen otázka zvyku. Zajímalo by mě, jakým strádáním by člověk musel projít, aby si na něco takového zvykl. Chuť pravého čaje s máslem se nedá napodobit. Musíte jej uvařit přesně podle receptu používaného v tibetské kuchyni.
1. Nalijte vodu do očouzené nádoby a na otevřeném ohni z jačího trusu ji uveďte do varu. Voda tím nezíská žádnou pachuť, zato vaše oblečení nasákne kouřem z hořícího hnoje a jeho pach vytvoří tu pravou atmosféru k šálku čaje.
2. Vezměte slisovanou cihlu čínského čaje, půlku ulomte a vhoďte do vody. Hezky dlouho ji vařte.
3. Přisypte několik lžiček soli.
4. Přidejte trochu sody.
5. Lahodnou směs nalijte do dřevěné nádoby podobné máselnici. Ve spíži najděte žluklé jačí máslo od loňska, rukou naberte hroudu a vhoďte ji do čaje. Otřete si ruce o zástěru a žluklé máslo v čaji rozšlehejte, až se všechny kousky rozpustí.
6. Nápoj slijte do termosky a čekejte, až se objeví nic netušící cizinec…“

K POHOŠTĚNÍ PATŘÍ SLANÝ ČAJ
Jsou lidé, kterým se jen při představě, že by měli pít slaný čaj se žluklým jačím máslem, udělá špatně. Z vlastní zkušenosti však mohu říct, že to není nic strašného ani odporného. Slaného čaje s máslem jsem při toulkách Tibetem, Ladakhem a Sikkimem vypil velké množství. Nikoliv v restauracích, ale v prostých venkovských domcích. Jakmile totiž vstoupíte do domovů těchto veskrze přátelských lidí, už vám nalévají čaj. A nabídnutý nápoj se neodmítá, jako se jinde neodmítá ruka podávaná ke stisku. Kvalita čaje kolísala podle krajových zvyků i mohovitosti majitele. V chladné himálajské noci jsem se hřál u hliněné pícky, v mihotavém světle olejových kahánků sledoval, jak hospodyně připravuje čaj, poslouchal čvachtání čajového nálevu v tmavém, snad nikdy nemytém dongmu, zatímco venku skučel ledový vichr. A pak jsem jej pil ze stříbrných nebo i dřevěných šálků, jindy zase z otlučeného čínského porcelánu, který pamatoval lepší časy. Ať už to bylo kdekoliv, srkal jsem čaj pomalu, ohříval si zkřehlé prsty o teplou nádobku a pozoroval tváře mých nových přátel. Když jsem se ukládal ve spacím pytli na udusanou podlahu, čaj mne osvěžil i zasytil, a přes jeho povzbuzující účinky jsem po namáhavé horské túře snadno usnul, třebaže jsem vypil šest až osm šálků.
Pro ty, kdo se tibetského národního nápoje obávají, mám recept: jestliže očekáváte charakteristickou natrpklou čajovou chuť, možná se po prvním doušku otřesete odporem. Ale pokud si představíte, že srkáte slanou výživnou polévku, můžete si i pochutnat.


Výňatek z připravované obrazové publikace Soni, Zdeňka a Michala Thomových Příběh čaje. V magazínu Koktejl již vyšly části týkající se Číny, Japonska a Indie (magazín Koktejl 11/2000, 3/2001 a 12/2001).

Category: 2002 / 04

Ve stráni protáhlého kopce Radobýlu u Litoměřic otevírala trojice širokých vrat vstup do obrovských prostor dlouhých přes 36 kilometrů. Objekt nesl mužské jméno Richard. Za třemi širokými vstupy se otevíraly obrovité vějíře chodeb. Tajemství prvního vějíře už bylo rozluštěno – vyráběli v něm pro firmu Auto Union Chemnitz motory Maybach do Pantherů a Tigrů. O dalších dvou vějířích se vynořilo jen několik matných a neprověřených svědectví. Jeden z vězňů, který Richarda přežil, si vzpomíná na hromady uskladněních raketových trysek. Atomový vědec opět rozpoznal ve vanách uložených do třetího vějíře součásti továrny na těžkou vodu. Je to fantazie, či skutečnost?
úryvek z knihy „Smrt se učí létat“ od Viléma Nejtka

„Myslíte ten betonový bunkr vlevo na stráni?“ ptá se místní nadšenec v „maskáčích“, se kterým jsem se před betonovým vstupním portálem Richardu potkal. „Tak to jsou raketová sila,“ odvětí na mé přikývnutí s neochvějnou jistotou. Snažím se mu sdělit, že podle archivů je ono „raketové silo“ úplně obyčejná filtrační stanice na vodu, ale nebere moje tvrzení vážně. Myslím, že ani sebelepší důkaz by na jeho jistotě o odpalování zázračných raket z Litoměřic nic nezměnil. S pozdravem jsme vyrazili každý svou cestou. On do kopce k nádržím, které jsou podle jeho slov „dost divný“, já po cestě k „silu“ prohlédnout si betonové fundamenty, které jediné zbyly po šestici Bollmanových filtrů. Pod i na povrchu kopce Bídnice, kde Richard leží, je takových „dost divných“ pozůstatků spousta a hledači tajemství o nich popsali již stohy papíru. Richardu přisuzovali nejroztodivnější účel (od přípravy německé atomové zbraně až po vývoj a testy německého létajícího talíře). Do jeho zákoutí situovali skrýše nejen pro plány k převratným objevům, ukryté archivy, ale i pro ztracenou Jantarovou komnatu. Fantazie, nebo skutečnost?

TOTÁLNÍ VÁLKA
Když v roce 1941 po ovládnutí většiny střední a západní Evropy koncentroval Hitler své úsilí na Rusko, doufal ve stejný scénář jako v Polsku či ve Francii. Po úvodním úspěchu plánu Barbarossa si ale Hitler počátkem roku 1943 asi poprvé naplno připouští myšlenku, že neporazitelná tisíciletá říše válku možná nevyhraje. Jeho odpovědí na nepříznivý vývoj situace v Rusku je vyhlášení „totální války“. Totální válka s sebou přinesla také totální mobilizaci. Vojáky, kteří odešli na frontu, je nutné nahradit ve výrobě. Zbrojní průmysl potřebuje nové pracovní síly a výrobní prostory bezpečné před bombardováním. Německo problém řeší nasazením pěti milionů lidí z okupovaných zemí na nucené práce a využitím vězňů koncentračních táborů do tzv. „úplného fyzického opotřebení“. Výroba strategických firem se začíná přesouvat do podzemí. Vznikají tzv. venkovní pracovní komanda koncentračních táborů Buchenwald, Mauthausen, Dachau, Flossenbürg a dalších.


Betonové klenby opuštěných křižovatek a na nich graffiti nezvaných návštěvníků, kteří svou vizitku zanechali ve většině podzemních prostor.

PODZEMNÍ ZBROJOVKY
Legendy o podzemní výrobě tajných zbraní se objeví vždy v následujících souvislostech: válka – Němci – podzemí, a obvykle jsou živené nedostatkem seriózních informací. „Vinu“ lze připisovat zřejmě první, největší a nejznámější podzemní továrně Dora, jejíž výstavba začala v Nordhausenu na podzim roku 1943. Její účel byl jasný – chránit výrobu jedné z Hitlerových „zázračných zbraní“, rakety V2. Tou dobou ale na povrchu nebylo kvůli spojeneckým náletům bezpečno pro jakoukoliv zbrojovku. Plány na přesunutí strategických výrob do podzemních komplexů – U-BAUVORHABE se proto netýkaly pouze pro hledače záhad tak atraktivních raket a dalších „zázračných“ projektů, ale většiny subdodavatelů součástek pro letadla, tanky, ponorky a další tolik potřebnou vojenskou techniku. V rámci těchto plánů je zrak Speerova ministerstva pro zbrojní výrobu upřen i na území protektorátu Böhmen und Mähren, především na lokalitu, kterou sám Hitler označoval jako „höhle Leitmeritz“.
Termínem „höhle Leitmeritz“ byly označovány tři podzemní vápencové doly, které se rozkládaly v blízkosti Radobýlu, na úpatí kopce Bídnice u Litoměřic. Rozsáhlá korespondence z podzimu roku 1943 mezi zástupci litoměřické firmy Kalk und Ziegelwerke, která tou dobou těžila vápenec v prostoru později označeném Richard I, horním úřadem v Teplicích, úřadem pro výzkum půdy ve Freibergu, firmou Auto Union A. G. v Chemnitzu a zmocněncem Speerova ministerstva válečné výroby v Liberci vrchním stavebním inspektorem Lutzem dává tušit naléhavost a rozsah stavby, jež se má v tomto prostoru realizovat. Výsledkem je zpracování map podzemních vápencových dolů u Litoměřic, které jsou vůdci předloženy 23. 1. 1944 spolu se závěrem, podle něhož by při úpravě stávajících podzemních prostor vznikly pouze „nepatrné stavební těžkosti“.

VZNIK PODZEMNÍHO OBRA
O budování továrny s krycím jménem Richard I v prostoru „höhle Leitmeritz“ rozhodl 5. 3. 1944 sám Adolf Hitler. Výrobní náplň Richardu I nebyla nikterak „záhadná“. Strojírenský provoz v podzemních halách měl vyrábět díly motorů Maybach HL 230, které byly určeny pro elitní německé „panzery“ Tiger, Panther a německý supertank „King Tiger“. Na základě nařízení vůdce přeložil německý ministr válečné výroby Albert Speer výrobu součástek pro tyto motory ze Siegmaru do podzemních prostor Richardu I. Firma s krycím jménem Elsabe A. G., které byly prostory Richardu I přiděleny, byla pobočkou firmy Auto Union A. G. z Chemnitzu. V úloze stavebníka Richardu vystupovalo Speerovo ministerstvo zbrojení, jež stavbu financovalo. Za součinnosti Speerových zmocněnců se dozoru nad stavbou ujal vrchní orgán Himmlerových SS (SS Hauptamt) se sídlem v Berlíně, jehož stavební oddělení pro výrobu mělo vrchní dozor nad všemi podniky podobného charakteru v říši. Dozorem nad Richardem a přilehlým koncentračním táborem v Litoměřicích, který byl pobočkou koncentračního tábora Flossenbürg, byl pověřen SS-Führungsstab B5 v čele s obersturmführerem Wernerem Mayerem. Stavebních prací se ujala berlínská firma Mineralöl-Baugesellschaft. Vzniklá skupina, pověřená budováním Richardu I, dostává název Bauleitung Richard. Vedoucím celé skupiny se stal zkušený šedesátiletý inženýr Robert Vogt (Volk), který se ubytoval necelé dva kilometry od Richardu ve vesničce Miřejovice. Jeho postava, jak se v budoucnu ukáže, bude mít pro poslední dny podzemního obra nezanedbatelný význam. Prakticky souběžně s touto skupinou přijíždějí i odborníci firmy BSA, největší stavební firmy zapojující se do budování Richardu I, se kterou splynula řada místních firem podílejících se na výstavbě.
Do plánu výstavby Richardu se postupně zapojilo 43 firem. Horečné tempo budování podzemního giganta nabralo obrátky. Chodby vápencového dolu jsou rozšiřovány a po každých 46 metrech zpevňovány železobetonovými věnci. Stěny chodeb se stříkaly cementovým mlékem, aby se předešlo zvětrávání vápence. Vznikají první podzemní výrobní haly s betonovou podlahou a délkou až 100 metrů, 6 m vysoké a 15-20 m široké. Vytápění těchto hal je zajištěno rozvedeným topením podél stěn. Řada objektů vzniká i na povrchu. Budova SS-Führungsstabu, do které se přesouvá i stavební skupina Bauleitung Richard s ing. Volkem, železniční překladiště a k němu vedoucí úzkokolejná dráha, výkonná čerpací a filtrační stanice na vodu, vodovodní potrubí v délce 2 km přivádějící vodu přímo z Labe, železobetonové vodní rezervoáry, kotelna, transformátory. Z Mostu je ke stavbě přiveden dálkový plynovod. Je třeba říci, že harmonogram stavebních prací i samotné výroby, vytyčený v Berlíně i v Litoměřicích, byl velmi napjatý a v pravém slova smyslu plněn za každou cenu. Šílené pracovní tempo vybičované nacistickými inženýry pak odnášeli především vězňové.


Jedny z posledních písemných pozůstatků z válečné výroby. reklamační blok firmy Elsabe a. g., který nejprve využila obsluha některého ze strojů na poznámky o produkci a posléze jej kdosi přenesl na podzemní toalety, kde měl zřejmě posloužit „praktičtějšímu“ využití.

STAVBA A VĚZŇOVÉ
Vězňové přijížděli do Litoměřic s jediným určením: postavit podzemní továrnu. Tíha stavebních prací kromě civilních zaměstnanců zainteresovaných firem a totálně nasazených dělníků ležela především na vězních z terezínské Malé pevnosti a přilehlého koncentračního tábora, který vznikl jako pobočka koncentračního tábora Flossenbürg, ke kterému náleželo ještě 73 venkovních komand. Národnostní skladba vězňů přijíždějících v transportech z koncentračních táborů Flossenbürg, Gross-Rosen, Dachau, Osvětim, Buchenwald a Ravensbrück byla velmi pestrá. Jak bylo tehdy běžné, mezi vězni určenými na stavbu Richardu bylo jen minimum Čechů. Nejpočetnější byly skupiny Poláků, Rusů, Jugoslávců, Němců, Francouzů, Maďarů a Litevců. Dochované záznamy a pracovní výkazy té doby svědčily o precizní evidenci těchto lidských „náhradních dílů“, jejichž život byl v hodnotovém žebříčku strojů, nástrojů a materiálu na nejnižším místě. Nasazení vězňů na práci bylo v této době výhodným obchodem jak pro SS, tak pro německé koncerny. Za práci vězně odborníka platily koncerny SS 6 marek denně a za práci pomocného dělníka 4 marky. Příjem koncentračního tábora Flossenbürg z činnosti vězeňských pracovních komand tak např. v listopadu 1944 činil 3 400 000 marek, v květnu 1945 pak stoupnul na 4 600 000 marek. Průměrný kalkulovaný náklad na jednoho vězně (strava, oděv, ubytování) byl přitom pouze 1,22 marky za den. Při pohledu na účetní výkazy komerčního propojení německých firem s dodavateli lidských součástek určených „k úplnému opotřebení“ mrazí i po letech.
Podmínky, kterým byli vězni vystaveni, byly nelidské. Neustálý hlad, prakticky nulová hygiena, jeden a ten samý oděv v létě i v zimě bez možnosti jeho výměny, riskantní a nebezpečná práce v podzemí, ubytování v nevyhovujících stísněných prostorách a kruté tresty za sebemenší porušení kázně nebo poškození nástroje či vybavení, jež pro budovatele Richardu mělo větší cenu než životy vězňů. Přeživší pamětníci popisují podmínky v koncentračním táboře Litoměřice jako nejhorší z táborů, kterými prošli.
Těžká práce si denně vybírala svou daň na životech vězňů. A nejen ta. Samotné ovzduší v dole bylo v prvopočátku pro vězně oslabené dlouhodobou podvýživou smrtelné. Svědčí o tom i upozornění dr. Stadlera (jakýsi závodní lékař Richardu) na stále více případů otravy oxidem uhelnatým. Zřejmě i to vedlo k dobudování první větrací šachty v říjnu 1944. Dalším z problémů v počátcích stavby byl naprostý nedostatek nářadí, jenž se řešil větším počtem vězňů, kteří nářadí suplovali holýma rukama. Na pracovištích byli vězni zcela závislí na civilních mistrech, pod jejichž dozorem vykonávali dvanáctihodinové pracovní směny. Jejich vztah k vězňům byl různý, ovlivněný většinou jejich osobním postojem a mravními vlastnostmi každého z nich.
Vzhledem k hektickému tempu celé stavby provázel většinu činností neustálý zmatek, ze kterého pramenila řada neštěstí v podzemí i na povrchu. Stavy vězňů nasazovaných každý den na stavbu se pohybovaly od 2000 do 5000 lidí. Z dochovaného deníku z roku 1945 zjišťujeme, že denně zde zahynulo od 12 do 88 vězňů. Svou krutou daň si vyžádaly i epidemie tyfu a úplavice, které v táboře vypukly na přelomu let 1944 a 1945. Se stoupajícím počtem úmrtí vyvstal před vedením tábora i problém likvidace lidských ostatků, kterou přestávala krematoria v Terezíně a Ústí nad Labem zvládat. Řešení bylo mrazivě pragmatické. Spočívalo ve zbudování vlastního táborového krematoria v lokalitě nedaleké cihelny. Pro utajení jeho existence projektoval architekt Neumann svedení kouře do komína původní cihelny. Celková bilance lidských ztrát při výstavbě litoměřického podzemí byla tragická. Za necelých 13 měsíců existence litoměřického tábora prošlo jeho branami skoro 14 000 vězňů, z nichž 3201 nalezlo při budování Richardu smrt.


Umývárna č. 145 v Richardu. Zbytky vybavení padly v posledních letech za oběť nájezdům hledačů pokladů třetí říše.

ZA VĚTREM
Vývoj na evropském bojišti v roce 1944 nebyl pro Německo příznivý. Nad německou říší, kde po tisíc let nemělo zapadnout slunce, se začalo smrákat. Hitler burcoval celé Německo k houževnaté obraně a čekal na zázrak. Nositelem tohoto zázraku měl být gruppenführer SS dr. ing. Hans Kammler. Existoval-li někdo, kdo věděl o tajných „zázračných“ zbraních třetí říše všechno, byl to bezpochyby právě on. Jako šéf stavebně technické skupiny C SS-Hauptamtu měl dohled nad všemi stavbami speciálního určení. Byl to on, kdo stál za bombardováním Londýna střelami V1 a raketami V2. Ani s blížícím se koncem války nepolevoval ve svém úsilí konstruovat, vyrábět a použít odvetné „zázračné“ zbraně.
Kammler působil od března 1944 v zastoupení Himmlera v tzv. Jägerstabu, nadresortním útvaru řízeném Speerem a v zastoupení Göringa maršálem letectva Milchem. Jägerstab zajišťoval na území říše budování důležité výroby pro vedení války, zejména leteckého charakteru, a její přenášení do podzemních prostor. Kammler měl na starosti tzv. zvláštní stavby. Místa vybíraná pro tyto stavby musela vyhovovat několika zásadním kritériím. Být z dosahu doletu spojeneckých bombardérů, být mimo strategické vojenské cíle, na které se předpokládal postup nepřátelských armád, mít dosažitelné zdroje energie i surovin a být dobře maskovatelné v reliéfu krajiny před výzvědnými letouny. Říká se tomu být „za větrem“. Protektorát na území našeho státu byl právě takovým ideálním místem za větrem.
Úkoly vyžadované Jägerstabem na území protektorátu, Sudet, horního a dolního Slezska zajišťoval rozsáhlý nacistický úřad „Einsatzgruppe VII“ Todtovy organizace se sídlem v Praze. Stavební činnost plánovaná na našem území byla rozsáhlá. Na pořadu jednání byly především tři gigantické stavby: v Rájci u Brna, kde mělo být 45 000 m2 výrobní plochy, stavba v tzv. lomu Alcaraz nedaleko Srbska u Berouna (letecká továrna Junkers) a prostory pro firmu Daimler-Benz v lomu Amerika u Karlštejna, které měly mít rozlohu 70 000 m2. Dále stavba dvou železobetonových bunkrů u Roudnice nad Labem, označená krycím názvem Herbert, a další stavby od pohraničí přes jeskyně Moravského a Českého krasu po Prokopské údolí a Branickou skálu v Praze. Nelze opomenout ani podzemní továrnu a koncentrační tábor v Rabštejně, který je někdy v literatuře označován jako Richard IV. Přestože většina těchto podzemních prostorů byla velmi rozsáhlá, žádný z nich nedosáhl velikosti podzemní továrny Richard, se kterým měli Němci daleko větší plány, než byla pouhá výroba tankových motorů…

VELKÉ PLÁNY
Výroba dílů tankových motorů HL 230 byla jediná, kterou se v podzemních halách Richardu podařilo prokazatelně rozeběhnout. Na miskách pomyslných vah zůstalo přibližně 1200 vyrobených klikových hřídelí a 1500 párů hlav motorů jediným hmatatelným důvodem, pro který v hlubinách Richardu pohasl život více než tří tisíc vězňů. Provoz podzemní výroby firmy Elsabe A. G. se v Richardu I rozeběhl na přelomu října a listopadu 1944. Výrobní linky představovaly to nejmodernější vybavení, které bylo v zemích tehdejší okupované Evropy dostupné, jako byly například automatické několikavřetenové frézy a vrtačky, obrovské soustruhy, pásové dopravníky, ramenové jeřáby a zvedáky poháněné mohutnými kompresory. Dopravu materiálu zajišťovala úzkokolejka, rozvedená po většině provozních prostor uvnitř Richardu, a povrchová lanovka. Zdroj elektrické energie obstarával obrovský transformátor instalovaný v podzemí.
Jaký byl ale účel dalších dvou vějířů chodeb, označených jako Richard II a III? Právě nedostatek informací o nich, včetně několika výpovědí přeživších vězňů, živí naději přívrženců teorie výroby střel V1 nebo V2 právě zde, v Richardu. V teoriích jim také nahrává pasáž z knihy „Zápisky rozvědčice“ Marie Alexandrovny Fortusové, která v ní popisuje „zázračné“ objevení Richardu Rudou armádou a nález prostorů určených k výrobě zbraní V1 a V2, jak jí to potvrdil sovětský inženýr VVS plukovník Gamov. Hrdinná rozvědčice kromě výroby raket objevila v podzemí Richardu i výrobu ponorkových motorů, což se dá považovat za velmi slušný výkon, vzhledem k tomu, že samotný Richard hledala téměř měsíc.
Němci zahájili průzkum Richardu II a III v březnu 1944 a skoro by se chtělo uvěřit tomu, že s těmito prostory při rozhodování o dislokaci výroby vůbec nepočítali a jejich přítomnost zjistili až při samotném počátku výstavby. Hitler osobně udělil 30. dubna 1944 litoměřickému podzemí statut naléhavosti stavby pro výrobu stíhaček. Je samozřejmě možné vykládat si tento jeho krok jako akt, kterým postavil naléhavost výroby tankových motorů na úroveň naléhavosti výroby stíhaček. Je ale stejně tak možné, že v dubnu skutečně došlo k zásadnímu rozhodnutí o prostorách Richardu II a III, s nimiž bylo od té chvíle počítáno pro výrobu jedné ze „zázračných“ létajících zbraní, ke kterým se Kammler na sklonku války upínal.
Stavební úpravy Richardu II začaly právě v dubnu 1944 a 17. května 1944 byl výnosem úřadu pro zbrojní dodávky Speerova ministerstva přidělen firmě Kalkspat, odnoži koncernu Osram. Plány Osramu na zprovoznění výroby Richardu sváděly boj z časem. Pod tlakem průtahů, zmatku, nedostatku kvalifikovaných pracovních sil a sabotáží prováděných vězni, se termín dokončení výrobních prostor neustále odkládal. Poslední termín dokončení byl odhadován na 1. červenec 1945.
O tom, co Osram zamýšlel produkovat v Richardu II, nejvíce napovídají dochované plány ventilace a inženýrských sítí. Odborníci, kteří tyto plány prostudovali, téměř okamžitě identifikovali elektrochemický provoz na zpracování wolframových a molybdenových rud produkující wolfram, karbidy wolframu a molybden. Zjištění tohoto faktu pro ně znamenalo malou senzaci. Nejenže projekt podobného provozu v podzemí viděli poprvé a označili ho za světový unikát, ale fakt, že v litoměřickém Richardu byl v roce 1944 vyprojektován provoz, který ústecká Spolchemie (první a jediný výrobce kyseliny wolframové v Čechách) složitě realizovala od roku 1947 do roku 1958, se jim jevil jako mírně řečeno překvapující.
Wolfram a molybden se měly v Richardu dále zpracovávat na vlákna pro výrobu elektronek a karbidy wolframu, známé též jako tvrdokov. Finálním výstupem zřejmě měly být elektronky a další radiotechnika, což dokládají transporty vězňů s elektrotechnickou specializací, kteří do konce války nebyli nasazeni na předpokládané poslání a čas trávili v Lovosicích opravováním rádií, jež byla jako dárek od vůdce věnována veteránům vracejícím se z východní fronty. Dalším důkazem předchozího tvrzení jsou mimo jiné písemné zmínky o automatu na výrobu elektronek (pravděpodobně od firmy Getewent), který byl schopný provádět až osmnáct výrobních operací najednou. Předpokládanou výrobu v Richardu firma Kalkspat nikdy nerozeběhla. K čemu by elektronky a radiotechnika z Richardu II a zřejmě i III sloužily, se můžeme pouze dohadovat. Nelze však vyloučit jejich použití v německých „zázračných“ řízených střelách, kterými ale oproti tvrzení rozvědčice Fortusové s jistotou nebyly ani okřídlené střely V1, ani rakety V2.

SOUMRAK BOHŮ
O tom, jak velká část Richardu byla před koncem války dokončena, podává alespoň nejzákladnější představu hlášení řídícího štábu Einsatzgruppe VII Organization Todt z 31. března 1945. Podle zprávy se z celkové částky 17 000 000 říšských marek proinvestovalo k tomuto dni 12 800 000. Z předpokládaného počtu 1 200 000 člověkodní se odpracovalo 820 000. Vyklízecí práce byly hotovy na 88 %, podlahy na 45 %, větrání na 45 %, zásobování elektřinou na 82 %, zásobování plynem na 95 %, topení na 30 %, vodovody a kanalizace na 85 %. Stavba stačila pohltit 10 900 m3 betonu, 12 600 m3 železobetonu, 1600 tun betonových prefabrikátů a 5800 m3 zdiva. Z celkem požadované výrobní plochy 59 000 m2, bylo dokončeno 24 650 m2.
Vedení litoměřické stavby nebralo konec války dlouho na vědomí. Svůj díl na tom jistě měl i samotný Kammler, který v březnu 1945 své podřízené v podzemních provozech ujistil, že mají ještě minimálně šest měsíců času. Práce v podzemí Richardu pokračovala až do květnových dnů 1945. Na přelomu dubna a května 1945 Richard sice opustila většina civilních inženýrů, vězňové však na směny nastoupili ještě 4. května 1945. Počátkem května 1945 do Litoměřic přijíždí posel konce, agent gestapa Hans Cohen s úkolem vyhodit podzemní provozy a nedaleký most přes Labe do povětří. Cohen, který již předtím podobným způsobem zlikvidoval osm jiných táborů a za jehož dopadení nabízela americká armáda odměnu 50 000 USD, začal ve spolupráci se šéfem litoměřické policie Kleinem okamžitě rozmísťovat nálože k zahlazení stop po německé činnosti v podzemí Bídnice. Někdy tou dobou přijela k Richardu střežená skupina nákladních vozů s bednami, které vojáci SS vynesli do levé části Richardu, údajně do chodby, jejíž označení obsahuje číslice 3 a 1. Tato epizoda a neznámý obsah beden inspirovaly třídílný dokument, natočený pro Českou televizi režisérem Jiřím Věrčákem.
Nervozita vězňů roste. Tuší, že konec války je blízko, ale zároveň se obávají myšlenky, že podzemí by mohlo být likvidováno i s nimi. Vše se ale odehrálo jinak. Činnost koncentračního tábora Litoměřice byla oficiálně ukončena 5. května 1945 způsobem, který nemá obdoby. Před vězně předstoupil lagerführer Panicke s prohlášením, ve kterém vězňům sdělil, že Hitler je mrtev a válka skončila. Zároveň vězně informoval o tom, že jim bude do druhého dne vystaveno potvrzení o propuštění a budou po skupinkách (ti, kteří mohou chodit) odvedeni k terezínskému mostu, kde jim bude dána svoboda. Svůj slib Panicke skutečně dodržel a propuštění vězni dokonce na cestu za svobodou dostali chleba a konzervu. V prostoru Richardu zůstaly pouze zbytky strážního oddílu a v přilehlém táboře nemocní a nepohybliví vězni. Dne 7. 5. 1945 dává Cohen příkaz, aby všichni němečtí vojáci opustili prostor Richardu, a chystá se připravenou nálož odpálit pomocí čtyřkilometrového kabelu vedoucího přes labský most na terezínskou křižovatku. K výbuchu ale nedošlo a dodnes není přesně jasné proč. Jediným vysvětlením, byť často zpochybňovaným, je prohlášení ing. Pawla Spojdy z polského Olešna, snad nuceně nasazeného dělníka, který údajně likvidaci Richardu zabránil přeseknutím kabelů vedoucích k výbušninám. Ve stejný den se u Litoměřic objevil předvoj Rudé armády spěchající ku Praze, před kterým uprchly i poslední zbytky jednotek SS.


Nejfotografovanější místo v Richardu. Kantýna, která byla podle několika svědectví v květnu 1945 místem posledních porad německého vedení podzemní továrny.

TAJEMNÝ KUFŘÍK ING. VOLKA
Jedna epizoda z konce války se váže k člověku, který o továrně Richard věděl vše podstatné, vrchnímu inženýru Volkovi z firmy Mineralöl Baugesellschaft. Ten zůstal na Richardu až do 1. května 1945. V tento den zmizel z Miřejovic, kde bydlel i se svou rodinou. Nikdo ze sousedů jeho ani jeho rodinu neviděl odjíždět a neměl tušení, kam mohl směřovat. Jaké proto bylo překvapení jedné ze sousedek, když se 4. května 1945 na jejím dvoře objevila paní Volková a požádala ji, aby někde v domě ukryla nevelký kufřík, ve kterém dle jejího tvrzení byly kompletní plány celého Richardu. Sousedka po chvíli váhání souhlasila a obě zanesly tajemný kufřík na půdu mezi včelařské náčiní. Pak paní Volková poděkovala a spěšně odešla. Kufřík se však na půdě dlouho neohřál. Dne 9. května 1945 zastavil před domem sousedky sovětský obojživelný automobil, z něhož vystoupili tři sovětští důstojníci spolu s celou rodinou Volkovou. Inženýr Volk si vyžádal od sousedky svůj kufřík a všichni opět nasedli do vozu, který s nimi odjel do Litoměřic. Tam na horním nádraží dostali Volkovi od Sovětů k dispozici jeden nákladní vagon v transportním vlaku, který odvážel vojenskou kořist z Richardu. Rudoarmějci Volkovým pomohli do vagonu nastěhovat nábytek a osobní věci. Po několika dnech odjela rodina Volkova spolu s tajemným kufříkem do Sovětského svazu. Spolu s nimi a naloženým vybavením z Richardu, který jako stavba na území Sudet podléhal ustanovením o válečné kořisti, odjela i většina odpovědí na budoucí otázky a spekulace okolo litoměřického podzemí.

OBJEV ŠTÁBNÍHO KAPITÁNA RŮŽIČKY
Odpověď na jednu otázku však v Richardu zůstala. Vděčíme za ni inženýru Josefu Růžičkovi. V roce 1945 byl jmenován velitelem a správcem osvobozeného Richardu. K jeho hlavním úkolům patřila likvidace náloží v podzemí i na přilehlém litoměřickém mostu přes Labe. V jeho vzpomínkách uložených v Památníku Terezín najdeme spoustu racionálních poznámek k dění v osvobozeném Richardu. Kromě zpochybnění zásluh ing. Spojdy na záchraně Richardu či informací o dalších „zachráncích“ Richardu, kteří přerušili vedení, kdykoliv se v Richardu rozsvítilo, a běželi si na národní výbor pro potvrzení o svém hrdinském činu, či o instalaci ukořistěného kina v podzemí pro pobavení rudoarmějců, se v jeho vzpomínkách objevuje i následující poznámka:
„…našli jsme tu asi 4 tuny zvláštní nálože. Byl to ´diglykol´ (znám ho už z první republiky – nikoliv však v takových rozměrech jako zde) – válce asi 2 m dlouhé, 30 cm v průměru. Rozbor dělal pluk. Vitoušek z vojenského ústavu… Mělo se jednat o prachovou raketovou náplň (hnací náplň pro V2?). Nález byl v Richardu I…“
Štábní kapitán Růžička ve vzpomínkách ještě doplňuje, že nález byl učiněn asi 200 m od hlavního vchodu v zazděném prostoru maskovaném jako skála. Další podpora pověstí o výrobě raket V1 nebo V2 v Richardu? Naopak. Motory obou typů raket totiž pracovaly na kapalné palivo a nalezená raketová náplň zcela jistě nebyla jejich pohonem. Jak je to tedy s raketami pod Radobýlem?

SKLÁDÁNÍ MOZAIKY
To, co objevil kpt. Růžička ve skrýši litoměřického podzemí, byly skutečně raketové motory. Nebyly zřejmě vyrobeny v Richardu. Je možné, že zde byly ve zmatku posledních válečných dní ukryty. Stejně tak je možné, že zde byly uloženy účelově. Stejně jako vybavení firmy Getewent. Je možné, že měly s tímto vybavením a připravovanou výrobou radiotechnických součástek firmy Kalkspat přímou spojitost. Je možné, že měly spojitost i s výkresy výškoměru firmy Lorenz (které zatoulané leží mezi výkresy součástek motoru HL 230), kvůli němuž zřejmě bylo přivezeno do koncentračního tábora Litoměřice větší množství hodinářů. To všechno je možné. Je ale celkem jisté, odkud se „diglykolové“ raketové motory v Richardu vzaly. Něco málo přes třicet kilometrů od Richardu v Podmoklech u Děčína sídlila firma Schmidding. Ta kromě oficiálního programu hliníkových a mosazných nádrží pracovala na svém vývojovém pracovišti ještě na jiném programu. 109-533, 543, 553, 563, 573, 593, 603 jsou čísla raketových motorů vyvinutých touto firmou. Palivem všech těchto motorů je právě diglykol.
Je proto celkem možné, že nalezený diglykol byl pro startovací motory Schmidding 109-553 střely Henschel Hs 1174-2 Schmetterling (Motýlek) s radiovým naváděním, jejíž štíhlý trup měřil 4,3 m. Je možné, že nalezený diglykol byl určen pro motor Schmidding 109-543 rádiem naváděné střely vzduch/vzduch Henschel Hs 298. Také je ale možné, že nalezený diglykol byl pro motor úplně jiné rakety. Co jediné je ovšem zcela jisté, je, že žádná z výše uvedených „zázračných“ raket nezměnila nic na neodvratném konci německé říše.
Pro někoho zůstane Richard dál inspirací pro fantastické teorie. Stále se bude psát o „zázračných“ zbraních třetí říše, kterým by možná spíš slušelo pojmenování „zbraně posledního zoufalství“. Smutným faktem ale zůstane, že toto zoufalství přispělo i při vědomí neodvratného konce k nesmyslnému zmaření tisíců životů. Richard je a zůstane jeho smutným mementem.

Napsal Milan Sláma



Plánek richardu I-III
Linie oddělující poválečnou těžbu vápence pro Čížkovickou cementárnu, která probíhala od roku 1947 do roku 1962.
1) Vrt o průměru 120 cm a hloubce 21 m, kterým se v roce 1989 režisér Věrčák dostal do zavalené levé části Richardu I, aby zde hledal ztracený Kaltenbrunnerův archiv.
2) Tajemná chodba 301. I když je jen nedaleko hlavního vchodu, nedovolují závaly její prozkoumání. Svědectví o ukládání beden s tajemným obsahem na konci války do chodby, jejíž číselné označení obsahovalo 3 a 1, z ní dělá nejdiskutovanější místo podzemní továrny.
3) Náměstíčko, ke kterému směřují chodby 311 a 312. Ideální skalní trezor pro ukrytí čehokoliv. Naděje filmařů na objev archivu se upíraly právě sem. Celé náměstíčko ale kdosi zavalil odstřelením dvou vápencových sloupů. Je-li pod sutí skutečně pohřben Kaltenbrunnerův archiv, se dovíme jen těžko. Úzké a nízké okolní chodby nedovolují odtěžení spadaného vápence.
4) Zdevastovaná umývárna č.145.

TAJEMSTVÍ PODZEMNÍ TOVÁRNY RICHARD
(z deníku režiséra)
Když jsem slíbil, že napíšu pár stránek o okolnostech filmování na Richardu, tak jsem vytáhl mramorované desky, které používají hudebníci na noty a já na zbytky po filmových projektech, a začal si číst poznámky z let 1984 až 1990. Někdy jsem měl pocit, že čtu o něčem, co jsem nejspíš viděl v kině nebo v televizi. Jako by se to týkalo života někoho jiného, jindy mi běhal mráz po zádech.

TAJEMSTVÍ ZAVALENÝCH CHODEB
Seriál Tajemství podzemní továrny Richard vznikl náhodou. Původně to měla být desetiminutová televizní reportáž o výstavě v památníku Terezín. Josef Růžička, v té době (1984) zaměstnanec památníku, si vzpomněl na případ šest let starý, kdy do podzemí kopce Radobýl do bývalé továrny Richard vlezli dva kluci. Dostali se tam jednou z větracích šachet v pátek odpoledne. V pondělí dopoledne záchranáři oba kluky našli, podle vyprávění očitých svědků na pokraji duševních i fyzických sil. Jen pro ilustraci, prostor, o kterém mluvím, má asi 30 kilometrů chodeb.
Josefa Růžičku napadlo, že by společně se záchranáři mohl projít podzemí znovu a najít nějaké předměty, které by se daly použít pro výstavu, pořádanou ke čtyřicátému výročí konce války. A stalo se. Průzkumu se zúčastnila skupina vedená šéfem záchranné služby dr. Erlerem. Používali při tom původní německou mapu z roku 1944. Později jsme tuhle mapu používali také, protože se ukázalo, že její německá přesnost je v podzemním labyrintu k nezaplacení. Záchranáři současně potvrdili hypotézu vojáků místní posádky z poloviny šedesátých let, totiž že chodba č. 301, která vede do staré části dolu, je uměle zavalena. Nejen ta, ale řada dalších chodeb vedoucích do této části dolu Richard, bylo odstřeleno nikoliv za účelem těžby, ale za účelem… no to právě nikdo neví. Na rozdíl od vojáků a různých amatérských průzkumníků dokázali horníci dost přesně označit přirozené a umělé závaly a u těch umělých rozlišit, které byly provedeny za účelem těžby a které za účelem nikdonevíproč. Zjistilo se s konečnou platností, že všechny chodby vedoucí do levé části podzemí jsou neprůchodné. Přitom – a to bylo tajemné a nelogické – v této části dolu nebyly nikdy provozy podzemní továrny, protože chodby byly pro výrobu příliš úzké a nízké. A Růžičkovi začala v hlavě strašit otázka, proč Němci na konci války odstřelili všechny přístupové cesty k té části dolu, kde nic nebylo. Pak se objevila svědectví bývalých vězňů z Richardu, kteří tvrdili, že na jaře roku 1945 přijelo ke „starému vchodu“ do podzemí Richardu (m.j. chodba 301 vede právě k němu) několik nákladních automobilů, z nichž příslušníci vojsk SS odnášeli bedny do podzemí. Když jsme se v roce 1984 začali s kamerou kolem Richardu motat, netrvalo dlouho a záhady nám začaly strašit v hlavě také. A strašily tam pět let.

ZMIZELÝ ARCHiV
Původní desetiminutová reportáž se roztáhla do třiceti minut, a pak přibyl druhý díl a třetí, Tajemství podzemní továrny Richard skončilo jako celovečerní dokumentární film. Když byl odvysílán první film, ozvali se pamětníci, dostal jsem i velmi hezký dopis z tehdejšího Západního Německa, který mi připomínal, že mám rodinu, malé děti a že bych se měl na celou kauzu Richard vykašlat, objevili se mužové z vnitra, kteří, jak říkali, měli „tyhle věci“ na starosti. Někteří z nich se zjevně o podobné případy zajímali léta a jejich znalosti problematiky ztracených archivů a pokladů třetí říše byly obdivuhodné.
O co ve filmu vlastně šlo? Hledali jsme ztracený archiv. Vedly nás k tomu následující skutečnosti. V únoru 1943 žádá šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Ernst Kaltenbrunner (člověk s tak „dobrou“ pověstí, že mu při norimberském procesu odmítl podat ruku i jeho obhájce), aby část archivu jeho úřadu byla přesunuta do bezpečí.
Vyhlédnuté bezpečí se jmenuje Terezín, konkrétně tzv. sudetská kasárna. Od podzemní továrny Richard pět kilometrů vzdušnou čarou. Ke konci roku 1943 se do sudetských kasáren stěhují další písemnosti. Archiv gestapa v Brně, Praze, Českých Budějovicích. V polovině dubna 1945 vyjíždí z Berlína transport se zbytkem dokumentů Úřadu říšské bezpečnosti, které nebyly do Terezína přesunuty v roce 1943. Transport směřuje přes Drážďany, Cínovec, Teplice, Litoměřice a Prahu dolů do alpské pevnosti. Poslední zprávy o něm jsou z Teplic. Není třeba dodávat, že archivy gestapa (Praha, Brno, České Budějovice) ani archiv Úřadu říšské bezpečnosti se nikdy nenašly.

TAJEMNÝ MAJOR H
Sedím v hospodě s majorem H. Nevím jistě, zda je major a jmenuje se opravdu H, ale vycházím z toho, co mi řekl. Vynořil se hned na začátku filmování. Moc toho nenamluvil, přijel, postával tiše, díval se. Naposledy jsem ho viděl, když jsme natáčeli druhý díl. Pak zmizel. Nedávno mi zavolal a pozval mě na pivo.
„V padesátých letech,“ začal z ničeho nic vyprávět, „někdy v první polovině, přijel do Prahy východoněmecký ministr vnitra Mielke a dal generálu Ripkovi seznam míst, kde by mohly být – podle výslechů důstojníků SS a wehrmachtu – ukryté archivy, zlato, umělecké předměty. Já jsem ten seznam viděl, Richard tam je.“
Vytáhl jsem blok a pero: „Můžu si dělat poznámky?“
„Ale jo,“ zabručel. „Ještě pátého května (1945) byla na Konopišti Kyjevská a Charkovská bibliotéka, respektive takový ty fajn kousky, který Němci ukradli. Pak ji v noci odvezli. Už se neobjevila. Ve stejný dny svážely k Hradištku auta i autobusy nějaké bedny. Tam u Davle, u Neveklova, tam něco bude. V Netvořicích, tam bylo pět tisíc esesáků z trestnýho komanda, to byli esesmani, kteří se něčím provinili. Ty party, jak nastupovaly po sobě, jedna likvidovala druhou. Nakonec nezbyli žádní svědci. Na Aberku, tam, co je Gottwaldova vyhlídka, tam je po levý straně svah, když to odkopáte, zjistíte, že to je něco jako lavinový pole, což je samozřejmě blbost, to je prostě jeden velkej zával.“
Dali jsme si další pivo. „Proč jste s námi už potom nejezdil?“ zeptal jsem se.
„No, to je složitý,“ řekl a po chvíli dodal, „vlastně je to jednoduchý. Oni mě z toho odvolali, přijel sem z Německa Wolf, který byl šéfem Stasi, a domluvil se s našima nahoře, že už není zájem ty věci najít, teda pokud jde o archivy, takže jsem s tím skončil.“
„A co vlastně chybí?“ zeptal jsem se.
„No tak takový ty notoricky známý věci, Jantarová komnata, obrazy z Drážďanský galerie a taky část maďarskýho zlata, belgický zlato, asi sedm a půl metráku našeho zlata ze státního pokladu, insignie Univerzity Karlovy a ty archivy, těch je dost.“
„Padesát let po skončení války, to jsou dvě generace, většina těch lidí je mrtvých nebo to jsou osmdesátiletí staříci, já tomu moc nerozumím, ale k čemu ty archivy mohou být dobré?“ ptám se.
„Tam jsou popsaný některý zpravodajský operace, krok po kroku, jak to bylo plánovaný, jaký to mělo průběh a výsledek, úspěšný i neúspěšný věci, no a určitý vzorce, který vycházejí třeba z lidskýho chování, systémů plánování, reakcí na určitý věci, ty vzorce jsou více méně pořád stejný. Zajímavý na těch archivech je to, že jsou německý, to znamená přesný. Padesát let není na překážku, heleďte současný evropský právo vychází z římského práva a to je starý dva tisíce let. Tam nejde o jména nebo konkrétní lidi, ale spíš o systém a ten tak rychle nestárne. Když je dobrej,“ dodal.

SMRT SENZIBILA
Na začátku někoho napadlo, že bychom měli spolupracovat se senzibilem. Osvětlovač Jirka, sám senzibil začátečník, tvrdil, že se dá najít nejen voda, ale taky kudy vede pod zemí kanalizace, kde jsou dutiny a tak. „Kdyby byl citlivý,“ pravil, „tak by mohl zjistit, jestli tam ten archiv je.“ Zavolal jsem do akademie věd, kde mi doporučili jistého ing. Slonka, který byl význačným senzibilem a navíc bydlel v Litoměřicích. Šokoval nás s neochvějnou pravidelností. Zatloukl například uprostřed stráně nad Richardem dřevěný kolík a řekl: „Hloubka patnáct metrů, zlato, devět metráků, 14 karátů,“ a šel dál. Tehdy vzbuzovaly jeho objevy úsměv na tváři, dneska si říkám, co jestli měl pravdu. Inženýr Slonek náhle zemřel, když jsem byl ve střižně s druhým dílem filmu.

V HLAVNÍ CHODBĚ
Psal se rok 1989 a my jsme se konečně provrtali do dolu. Díra o průměru 120 cm vedla skoro do hlavní chodby v levé části. Nazývám ji hlavní, protože jako jediná neměla číselné označení. Skoro říkám proto, že mezi námi a chodbou bylo ještě půl metru betonu a ing. Novák z Vodních zdrojů, který šéfoval vrtné soupravě, pravil, že do betonu vrtat nejde. Jirka Chládek, naše pyrotechnická víla, koupil v domácích potřebách velký plechový trychtýř, naplnil ho plastickou trhavinou a tuhle kumulačku (jeho termín) spustil dolů. Odpálil, ale s betonem to ani nehnulo. „To by chtělo nacpat to tam růčo,“ řekl Chládek. Sednul jsem si s Chládkem na prkno, které jsme měli zavěšené na autojeřábu nad vrtem, a pomalu se snášeli na dno. Šachta byla hluboká jednadvacet metrů, nezapažená, ze stěn stékala voda a trochu se to drolilo. Otvor s kolečkem modré oblohy nad námi se zmenšoval a já jsem viděl jen kameramana Petra Hykše, který byl nakloněný před zárubeň. Točil, jak sám říkal, aby ta komise, co to bude vyšetřovat, měla dost důkazů. Dole jsme do díry v betonovém stropě nacpali sedm kilo plastiku a vyjeli nahoru. Po odstřelu se kouř začal rychle rozptylovat a sotva za hodinu jsme projeli dírou dolů a procházeli, poprvé od konce války, hlavní chodbou levé části dolu Richard. Už během vrtání jsme si vytipovali jako cíl takové „náměstíčko“, k němuž směřovaly chodby 311 a 312, které podpíraly dva vápencové sloupy. Jak řekl ing. Vočadlo z báňské záchranné: „Státní poklad bych tam srovnal dvakrát!“ Báječné místo, vlastně takový obří skalní trezor. Bohužel obě chodby byly po pár desítkách metrů také zavalené. Našli jsme místo, kde by se vápencová stěna dala prostřelit, a také jsme to udělali. Nicméně konec byl smutný, protože v tom našem náměstíčku někdo někdy odstřelil oba vápencové sloupy, a my jsme bezmocně koukali na stovky nebo tisíce tun balvanů, které nikdo nikdy neodtěží, protože chodby, které sem vedou, jsou nízké a úzké.


VÍKO OD RAKVE
A tehdy se zrodila druhá teorie. První teorie předpokládala, že když si něco někam schováme, chceme to později vyzvednout. A ta druhá teorie předpokládala, že když něco není možné utopit, spálit, zničit, je třeba to pohřbít tak, aby to nevyzvedl nikdo nikdy. A mě napadlo jedno slovo ze zprávy dr. Golda z Říšského důlního úřadu, který při hodnocení bezpečnosti „höhle Leitmeritz“ (jeskyně u Litoměřic) použil termínu „sargdeckel“ – víko od rakve.
Bylo to zajímavých šest let, co jsme jezdili do „höhle Leitmeritz“. A pokud jde o ten archiv, já věřím, že tam je. Kdybych byl senzibil Slonek, postavil bych se na kopec, zatloukl tam dřevěný kolík a řekl: „Papír v dřevěných bednách, linkovaný, popsaný, sto tisíc stránek, nemůžu přečíst!“ (Bodejď by ne, když neumím německy.)

Category: 2002 / 04

Moudrý na horu neleze. Moudrý tu horu obleze… S touhle hláškou na rtech zahajoval Voloďa ráno výstup na sopku Ključevskaja, nejvyšší vulkán Eurasie. Ještě před hodinou bych byl ochoten s ním souhlasit – strmé suťové svahy pod nohama a silný mrazivý vichr byly dobrým argumentem. Ostrý vulkanický popel se nepříjemně hlásil ke slovu v pohorkách, blízké okolí víc než cokoli jiného připomínalo čerstvě nasypané ostravské haldy.
Teď jsou ale tři hodiny odpoledne, i ti poslední se už doplazili na vrchol. Z nedohledné hlubiny obrovského kráteru se valí mraky štiplavého kouře, který pod mocným náporem východního větru vytváří dlouhou vlečku. Počasí je jako za odměnu – přestaly několikadenní vytrvalé deště a v nádherném slunečném odpoledni je možno přehlédnout obrovský kus téhle pusté a divoké země. Z horských pásem vystupují strmé vrchy nápadně kuželovitých tvarů, některé jsou ozdobeny praporkem našedlého kouře. Žádná z okolních hor naše stanoviště nepřevyšuje – velikáni Skalistých hor jsou vzdáleni přes tři tisíce kilometrů na východ, předvoj Himálaje na opačné straně je ještě o polovinu dál. S pomocí GPS upřesňujeme rozporuplné údaje několika map – vrchol nedosahuje 4688 metrů, jak uvádí ruská topografická mapa, ani 4750, které avizuje atlas světa z pražské Kartografie. Z družicových signálů zjišťujeme, že nezbedná sopka zase o kousek povyrostla a přiblížila se na dosah střeše Evropy výškou 4800 metrů nad mořem.
Podařilo se nám vystoupit na nejvyšší vulkán Kamčatky i Eurasie – sopku Ključevskaja.

POLOOSTROV KAMČATKA
První svědectví o Kamčatce se datují od roku 1650, kdy po ní putovali carští kozáci za účelem vybírání daní (tzv. jasaku) od domorodých obyvatel. Až roku 1725 se car Petr I. konečně rozhodl pro první organizovanou průzkumnou cestu na Kamčatku. Najal pro to zkušeného dánského mořeplavce Vituse Beringa, který měl v rámci takzvané „První kamčatské expedice“ za úkol zjistit, zda Asie je od Ameriky oddělena průlivem, či nikoliv. Výprava se vrátila roku 1728 s tím, že průliv existuje. Pro značnou mlhu ale nebylo možno zjistit, jak je široký. Cesta však vzbudila zájem Akademie v Petrohradu a roku 1730 byla vypravena „Druhá kamčatská expedice“. Výpravu vedl Bering a Čirikov. Členy byli tentokrát i vědci, z nichž nejvíce proslul Krašeninnikov. Úkolem této expedice bylo dosáhnout břehů Ameriky a Japonska, zakreslit do map severní a severovýchodní pobřeží Asie a samozřejmě provést průzkum území, obyvatel, flóry a fauny Kamčatky.
Dne 17. října 1740 vpluly do Avačinského zálivu dvě lodě pod vedením Beringa a Čirikova a zakotvily zde. Toto datum se od té doby slaví jako den narození osady a pozdějšího města jménem Petropavlovsk-Kamčatskij. Petropavlovsk proto, že ony lodě nesly jména apoštolů sv. Petra a sv. Pavla.
Osada záhy získala vojenský význam, který si podržela až do dnešní doby. Za Sovětského svazu byla oblast na východní hranici s nepřátelským Západem neprodyšně uzavřena, cestování bylo pro místní obyvatele krajně obtížné, pro cizince naprosto nemožné. Strategický přístav jaderných ponorek v Avačinském zálivu na tichomořském pobřeží je sice nepřístupný i dnes, to ovšem nikterak nebrání dopravním letadlům, aby nad ním před přistáním zakroužila. Stále zde přežívají mnohé relikvie bolševického impéria, z nichž nejviditelnější je nutnost mít bumážku na cokoli, počínaje možností vstupu do země (ruské vízum je podmínkou nutnou, nikoli však postačující). Mnohé dveře se však i bez razítka překvapivě rychle otevírají při povytažení vhodné bankovky z peněženky.
Pohyb po Kamčatce není volný; teoreticky je třeba využít služeb některé zdejší cestovní kanceláře, nebo mít alespoň místního „strejčka“, prakticky však lze s využitím šustivých argumentů většinu potíží obejít. Stále ještě jsou zde uzavřené oblasti, do nichž je (nejen) cizincům vstup zakázán. Některé jsou na vstupních komunikacích střeženy ozbrojenými hlídkami, do jiných se dá bez problémů dostat autobusem.
Cestování na poloostrově je velmi ztíženo nedostatkem komunikací. Z Petropavlovska se lze po zemi dostat na sever až do Usť-Kamčatska (asi 800 km), na západ do Okťabrského (200 km) a na jih do oblasti vulkánu Mutnovskij (100 km). Je sice možno využít vojenských vězděchodů (pásových terénních vozidel), to je však velmi drahé a pomalé. Doprava vrtulníkem je tak drahá, že prakticky nepřichází v úvahu, lodní doprava při pobřeží je velmi řídká a také není nijak levná. Při pěších túrách je třeba počítat s častými zvraty počasí, vybavit se dostatkem jídla (vody je naopak dost), prostředky proti hmyzu a zejména „něčím“ proti medvědům, kterých je zde asi tolik jako původních obyvatel.


V osadě Esso uprostřed kamčatských hor se skrývá zajímavé vnadidlo pro turisty – skanzen dřevěných staveb a jurt upomínající na původní ruské osadníky a domorodé obyvatele (Itelmeny, Korjaky a Eveny).    

PETROPAVLOVSK-KAMČATSKIJ V LEDOVÉM SEVŘENÍ
Z letadla nebo z lodě vypadá Město (v řeči zdejších obyvatel je vždycky zřetelně slyšet velké „M“) nádherně. Bílá zástavba je v terasách rozprostřena nad členitým mořským zálivem, lesnatý obzor uzavírají dvě rozložité sopky ozdobené sněhovými čepicemi.
Při pohledu zblízka se příznivý první dojem utápí ve zklamání.
„Bydlím v prominentní čtvrti, tady kolem žijí jen lidé střední třídy,“ upozorňuje se zjevnou pýchou v hlase náš „styčný důstojník“ Voloďa, když zastavuje před nevzhledným šedivým panelákem. Socialisticky strohá betonová architektura se zdá být ještě šedivější, než jak ji známe z domova. Na vině je materiál, ze kterého jsou panely vyrobeny – totiž černý lávový písek. Spáry mezi panely jsou s lempláckou nepravidelností zamatlány jakýmsi černým tmelem, od oken se k protilehlým slepým zdem táhnou na kladkách natažená ocelová lanka, na kterých ve větru povlává sušící se prádlo. Mezi domy se zelenají řady nízkých listnatých stromů pro nás zcela neznámého druhu.
Velký kontrast lze vysledovat v označení provozoven. Státní pošta je cudně skryta v paneláku za ocelovými dveřmi, na nichž rez ponechala už jen drobné zbytky zeleného nátěru. Naproti tomu soukromé prodejny potravin jsou pěkně omítnuty a honosí se pestrými vývěsními štíty, které jsou většinou přizdobeny nápisem kruglosutočno – tedy „otevřeno 24 hodin denně“.
Dopravní ruch se soustřeďuje na několika hlavních ulicích, mimo ně je město tiché. Jezdí se vpravo, ale naprostá většina aut má pravostranné řízení. Vysvětlení je nasnadě – dovoz aut z evropské části Ruska vlakem přes Sibiř a pak lodí z Vladivostoku je nekřesťansky drahý, takže se zde prodávají především ojetiny z Japonska a Koreje. Hromadnou dopravu ve městě zajišťují autobusy nebo maršrutnoje taxi, což je hromadný taxík pro dvanáct lidí, který jezdí po pevně určené trase. Jízdné je v něm sice dvakrát dražší, ale svezení je rychlejší.
„Bytový problém u nás neznáme,“ vysvětluje Voloďa. „Například my jsme ke svému bytu přikoupili ještě jeden, takže teď máme čtyřpokojový byt se dvěma záchody a koupelnami.“ Údivem mi poklesla čelist – tohle se přece vůbec neshoduje s tím, co jsme vždycky o Rusku slyšeli. Voloďa chvíli otálí, pak ale přece jen přizná barvu: „Před deseti lety žilo na Kamčatce něco málo přes půl milionu lidí. V průběhu devadesátých let jich odsud odešlo více než sto tisíc. Kdo neměl důvod zůstávat a měl kam jít, odešel…“ V klesající tónině konce věty zaznívá smutná obava, že by mohlo být hůře. Město se zdá být těsně nad hranicí jakž takž přežívání. Ještě může fungovat divadlo, kino, knihovna, ještě se vyplatí udržovat nemocnici, síť restaurací, prodejny průmyslového zboží, mezinárodní letiště. Kde je ale ta hranice, za kterou začne omezování vyšší občanské vybavenosti, což spustí další lavinu stěhování – kde je začátek zpětné vazby, která dosud prosperující město zdevalvuje na vojenskou osadu ztracenou na konci světa v ledovém sevření Dálného východu?
První známky nastávající agonie jsou jasně zřetelné – neobydlené domy, chátrající autobusy, zoufale neudržované fasády kdysi honosných budov úřadů, rezivějící lodě. Poničená budova hlavního přístavu – morvakzal – je jen smutnou vzpomínkou na minulost, kdy sem připlouvaly pravidelně jedna až dvě dálkové osobní lodě denně. Poslední z nich opustila zdejší betonové nábřeží před více než čtyřmi lety…
Snad ale přece jen nebude tak zle. Po ulicích chodí pěkně oblečení lidé, mezi nimiž převažují mladí. Krásné dívky korzují po nábřeží, na školních hřištích řádí spousty dětí. Kamčatčané jsou hrdí na svoji drsnou zemi, na své tunely vykopané ve sněhu, na svou izolaci. Ti, kteří zůstali, už nejspíš neodejdou. Možná proto, že nemají kam, ale hlavně proto, že Kamčatku mají rádi a jsou tady doma.


Korjakský a Avačinský vulkán představují trvalou hrozbu pro obyvatele Petropavlovska-Kamčatského, současně ale městu propůjčují nenapodobitelnou kulisu a zkrášlují pohled na zástavbu tvořenou bloky paneláků z šedého betonu.    

TUMÁN NAD TUNDROU
Kozyrevsk je malá díra kilometr stranou od hlavní silnice daleko na severu. Je tu krámek a hospoda s tančírnou, před ní stojí zaparkovaná korejská „šunka“. Na předních sedadlech předvádějí dva mladíci v černých brýlích posez odkoukaný od supermanů z amerických filmů, vedle auta se kroutí dvě hezky oblečené místní krásky.
V prvním patře nízkého dřevěného domku budíme statného borce s parádním pivním břichem – prý pilota oné helikoptéry, kterou poletíme zanedlouho do hor. Chvíli si protírá oči, pak s omluvným úsměvem natahuje kalhoty přes špinavé spodky.
„Vrtulník?! – Ne, tady není. Odletěl před dvěma dny s druhým pilotem do kaldery Uzon. Ona tam totiž došla ze Županova Jelcinova dcera a teď je jí stroj k dispozici.“
„Můžete nám říci, kdy přiletí zpět?“
Chlapík startuje mobil, pak vysílačku. Z rychlého hovoru jsem pochytil dost na to, abych pochopil, že nad kalderou je tumán, a tedy počasí nevhodné pro let.
Tumán je tady souhrnné označení pro všechno, co vypadá jako mlha – pro mraky, páru, nízkou oblačnost. Je to zlověstné slovo, které obsahuje bloudění, strach z prázdnoty, kulatý prostor a konec času. Je to bušení srdce v bílém tichu, je to tíseň před nástupem noci, je to znamení zmaru. Tumán znamená velké červené stůj pro každého, kdo se pohybuje v neznámých horách. Tumán je bílá tma.
Situace je jasná. Máme jedinou možnost – zatnout zuby a pokusit se o úspěch v tom čase, který máme k dispozici. A toho času je zatraceně málo. Místní znalci a průvodci Oleg a Serjoža se nijak nesnaží předstírat optimismus. Zjevně si oba myslí, že na sopku Ključevskaja nevystoupíme. Jejich úkolem je však provést nás nepřehledným terénem a nepříznivým počasím pod horu, a tak prostě jdou.
Alternativní plán předpokládá, že pojedeme autem čtyřicet kilometrů po lesní cestě, pokud ovšem bude možno přejet přes most, který se loni propadl. Nikdo přesně neví, v jakém je teď stavu.
Řidič mohutného náklaďáku si s tím hlavu neláme. Řeklo se mu, aby jel nahoru, tak jede. Mostek někdo „vyspravil“ třemi modřínovými kmeny položenými podélně přes propadlou konstrukci.
Nad hranicí lesa nás úsměv přešel. Vytrvalý déšť nekončí, před námi není nic než horská travnatá pláň nacucaná vodou, mlha a čtyři dny pochodu. Musíme velikým obloukem obejít celé pohoří a pak vystoupat do sedla ve výši 3200 metrů; kratší cesta po ledovci je teď koncem léta už neschůdná. Nikde není ani náznak nějaké cesty; orientace závisí na buzole a paměti ruských kamarádů. Počasí je vzácně stálé – když na chvíli přestane pršet, začne sněžit. Vítr se vysmívá pláštěnkám i osamělému deštníku. Všechno je to hop nebo trop – nejvyšší činná sopka kontinentu čeká.


Z výstupu na sopku Ključevskaja – ranní program v kamčatské televizi.    

MEDVĚDÍ HRÁTKY
Trojice chlupáčů se honí po pláni snad sto padesát metrů před námi. Dvě medvíďata si hrají, jejich rodička a vychovatelka sedí na bobku a krmí se bobulemi. Stojíme nehnutě, opatrnými pohyby lovím z batohu kameru a na tu dálku chytám transfokátorem, co se dá. Pak se odkudsi ozval sviští hvizd, medvědi zakroužili hlavičkami a odpelášili svahem někam k bílým dálavám, jen se jim legrační chlupaté ocásky třepetaly.
Celí nadšení si vzájemně gratulujeme; považujeme tohle extempore za příjemné zpestření programu. Rusové ale naše nadšení nesdílejí; prý by bylo rozhodně lepší, kdybychom vůbec žádné medvědy neviděli a nepotkali. Na podporu svého tvrzení snášejí několik zajímavých historek, z nichž nejzábavnější se jeví ta o japonském zoologovi, specialistovi na medvědy. Dotyčný odborník přijel před několika lety na Kamčatku, odebral se do divočiny a byl neprodleně sněden medvědem.
„Nedávno stahoval v lese dřevo traktorista z Kozyrevska. Medvěd ho vytáhl z kabiny traktoru – nechtějte slyšet, co z něj zbylo,“ doplňuje Oleg. A to jsme ještě nevěděli, že zatímco jsme byli v oblasti Ključevské, sežral medvěd dvě děti v Petropavlovsku, jen pár desítek metrů od okraje města.
Jedna zkušenost s medvědy nestačila. Oleg udává tempo, jako by ještě dnes chtěl dojít až na vrchol. Ženeme se za ním, mokré pláštěnky pleskají ve studeném větru, sem tam zaslechnu kletbu procezenou mezi sevřenými zuby.
Když jsme se vynořili zpoza vysokého břehu potoka, ukázala se trojice hnědých chlupáčů vzdálená od nás jen nějakých osmdesát metrů. Vždy opatrný Serjoža varovně sykl a velí k pomalému a nenápadnému ústupu. – Pozdě! Jeden malý medvídek si nás už všimnul a roztomile se batolí směrem k nám, aby se přesvědčil, jaká srandovní stvoření jej přišla navštívit. Těžkotonážní mamina ho rozezleně následuje a v našich řadách propuká lehounká panika. Serjoža trochu zajíkavě vykřikuje „Ho!“ a „Hej, hoj, hóóó!“ a tluče o sebe lyžařskými hůlkami. Situace vypadá vážně; vůdci kolem střílejí pohledy, zjevně hledají únikové cesty. Medvídek stále běží k nám, stará ho následuje – to je ta absolutně nejhorší situace, jaká vůbec může nastat. Obranné pepřové spreje jsou samozřejmě bezpečně uloženy v hlubinách batohů.
Hulákáme jako o život, medvědi se blíží. Nějakých padesát metrů od nás rozjetá medvědice nezdárného synáčka dohání a uštědřuje mu výchovný pohlavek přes celou tlamu. Drobeček se neochotně otáčí a pádí zpět, za chvíli všichni tři mizí za nízkým kopečkem.
Zaraženě jdeme k místům, jimiž chlupáči utíkali. Na zemi se válí do dlouhých šňůr roztažené bobky medvědího trusu.
„Koukej, oni se strachy pokakali!“ vykřikuje Vova. Křečovitě se usmíváme; stačilo ještě pár vteřin a kdo ví, jestli by to byli právě medvědi, kdo by se tam strachy…


Koupání v teplých pramenech (narzanech) je skvělé za každého počasí. V Nalyčevském přírodním parku je takových „bazénů“ několik. Protože v hlavním městě v létě teplá voda neteče, jsou jedinou možností, kde si lze při putování divočinou užít teplé koupele a z hygienického hlediska zachovat lidskou tvář.    

KRÁSNÝ ŽIVOT
Dvě malé plošinky v lávové suti pokryté několika decimetry sněhu, výška 3200 metrů, silný vítr a nestálé počasí – to je v kostce základní tábor na Ključevské. Dnešní etapa byla krátká, volného odpoledne využíváme k tolik potřebnému odpočinku vleže ve spacáku a k sušení. Prostranství mezi stany je pusté. Někdy před večerem jsem jen tak cvičně vykřikl do prostoru: „To je blaho, co? To je krásnej život!“
Někdo ze sousedního stanu mi přitakává: „To je právě ten krásnyj život…“
„Bacha,“ vysvětluji, „ať nedojde k nedorozumění. Krasnyj život znamená rusky rudé břicho!“
„Aha,“ ozývá se z éteru po chvíli překvapeného mlčení. „Tak to tu na té Kamčatce tedy máme rudé břicho…“

KAPITALISMUS MEZI GEJZÍRY
„Na penězích nezáleží – záleží na tom, kolik jich je,“ říká Voloďa vždycky, když dojde na placení. Tahle nádherná věta se dá docela dobře pochopit takto: ceny jsou stanoveny v dolarech, ale platí se zásadně v rublech. To znamená, že co stálo včera sto rublů, může dneska stát klidně sto deset.
Zemi ovládl kapitalismus, který neví, co je to neviditelná ruka trhu. Turistickou Kamčatku si rozdělily společnosti, které od státu získaly podnikatelská práva a do svých rajonů nikoho nepustí. Firma Krečet vybojovala snad nejatraktivnější oblast poloostrova – Údolí gejzírů.
„Kdo neviděl Dolinu, nebyl na Kamčatce!“
„Jedno ze čtyř míst na světě, kde můžete vidět gejzíry!“
Žádný z předchozích výroků není pravdivý, ale to není na překážku tomu, aby si za šestihodinový výlet firma naúčtovala 250 dolarů za osobu. Za své peníze dostanete: půl třetí hodiny letu vrtulníkem, slušný oběd a více než dvouhodinovou procházku po dřevěném chodníku mezi dírami s vařícím bahnem a stříkající horkou vodou, to vše pochopitelně s průvodcem.
„Nikdy jsem tam nebyl,“ odpovídá Voloďa na přímý dotaz, „a neznám nikoho, kdo by se tam podíval. Vždyť tolik si za měsíc ani nevydělám…“
Voloďa je policista, major; má hrubý měsíční plat kolem 200 dolarů. Jeho žena Anička je lékařka, při třech úvazcích dá dohromady 240 dolarů měsíčně. Rodinu si doplnili dvěma dětmi a považují se za střední třídu. Naštěstí firma Krečet je uznalá – za to, že přivedl skupinu evropských kavek, svezou spoluobčana zadarmo. Voloďa se z toho raduje jako malý kluk.
Pro většinu z nás je let vrtulníkem novinkou. Krajina se neztrácí v hloubce deseti kilometrů jako při cestě letadlem, naopak – je na dosah ruky. Stroj zakrouží nad kuželem Karymského vulkánu, krátkou zastávku ve vzduchu si vyžádá i kráter Malého Semljačiku vyplněný azurovou hladinou jezera kyseliny sírové. Okna jsou v obležení, jen skupinka naducaných „nových Rusů“ dává ostentativně najevo nezájem a přesycenost dojmy všedního světa.
Heliport v Dolině tvoří plošinka o rozměrech 6 x 6 metrů sesazená z tabulí vlnitého plechu. Plechy jsou důkladně zaolejované, což nesvědčí o příliš dobré technické kontrole strojů.
Prohlídka údolí je nesporně zajímavá, velkolepé přírodní divadlo stojí za zhlédnutí.
V horní části údolí je celá řada vývěrů. Některé prskají stále (těm se říká horké prameny), některé jen občas – a to jsou právě gejzíry. Ze strmého svahu se kouří jako z plotny před obědem, mokré skály hrají odstíny červené, žluté a zelené barvy. V těchto místech je největší gejzír Kamčatky, který byl s notnou dávkou invence pojmenován „Velikán“.
Pokračujeme stále po dřevěných chodníčcích proti proudu pěkné divoké říčky. Teplota její vody pod Dolinou je prý i v zimě kolem pětadvaceti stupňů. To bych si tedy dal říci – sjet si krásnou řeku s tím, že případná koupel bude nejen mokrá, ale i teplá, to se hned tak nepovede. Bohužel tuhle atrakci tady ještě nezavedli, žádná loď není k dispozici a nejspíš by mě k vodě ani nepustili. Později zjistím, že klidně a bez problémů:
„Koupání ve zdejších teplých tocích je pochopitelně zakázáno,“ odpovídá na dotaz mladý Even, jeden ze dvou strážců parku. „Výjimky uděluje správa parku, kterou zde zastupuji já, za poplatek 200 rublů za osobu.“
To, že stvrzenky se nevydávají, se rozumí samo sebou.


Povrch ledovce v kaldeře Mutnovského vulkánu je pokryt bahnem a špínou stejně, jako v kterýchkoli jiných velehorách. Voda z něj vytékající ale ledová není – ohřívají ji horké prameny a probublávající fumaroly.    

PEKLO V KRÁTERU SOPKY
V Petropavlovsku je v létě problém vykoupat se. V bytech teče ledová voda, netopí se a centrální ohřev vody nefunguje. Městská výtopna spaluje mazut a ten se sem draze dováží, takže je nutno šetřit.
„Když chci vykoupat děti, ohřeji si vodu v rychlovarné konvi,“ předvádí názorně Anička. „O víkendu sedneme do auta a zajedeme si do lázní do Paratunky nebo do některého teplého pramene v okolí.“
Město leží na úpatí dvou sopek v krajině oplývající teplými prameny, ale o energii, která se tady nabízí, není zájem. První vlaštovkou je geotermální elektrárna, která se staví v blízkosti vulkánu Mutnovskij asi 70 km vzdušnou čarou na jih od města.
Obstarožní IFA se s námi natřásá po prašné cestě, která strmými serpentinami stoupá do hor. Cestu lemují ocelové sloupy, či spíše tyče z tlustých trubek, vysoké určitě přes šest metrů.
„To je zimní značení,“ objasňuje Igor, šofér a majitel auta v jedné osobě. „V zimě aspoň kousky některých z těch tyčí trčí ven ze sněhu a podle nich se pozná, kudy vede cesta.“ Když vidí můj vyjevený výraz, rozesměje se a dodá: „Tam na staveništi mívají i kolem dvaceti metrů sněhu. Odklidit se to nedá, prostě si v tom vyhrabou tunely a je to!“
Na stavbě panuje nepředstavitelný nepořádek. Daleké okolí je rozježděno koly náklaďáků, všude se válejí rezavé zbytky ocelových konstrukcí, sem tam i trosky aut. Na zdvořilou výtku, že by si tu krásnou krajinu snad takhle ničit nemuseli, odpovídá Voloďa: „My to tady ničíme, to je pravda, ale všechno zničit stejně nikdy nestačíme.“
Mutnovský vulkán je oblíbeným výletním místem obyvatel Města. Na dně jeho veliké kaldery lze nahlédnout pod čarodějnou pokličku činné sopky, nedaleko je pak na potoce vysoký vodopád, který spadá do stísněného, nepřístupného kaňonu vyrytého vodou v barevných vrstvách sopečných usazenin. Každý takový výlet bývá zakončen piknikem.
Do kaldery se vstupuje skalní průrvou, kterou se prohlodal ledovcový potok. Pěšinka je místy pohodlná, jinde naopak vede po kluzkých a neuvěřitelně strmých jílových svazích či po špinavém povrchu ledovce. Po pár stech metrech se boty mění v blátivé koule a kalhoty dostávají jednotnou žlutošedou barvu.
Velkolepá scenerie je ovšem odměnou za všechny potíže. Náhle člověk stane na rovné terase, ze které vystupují desítky sloupů dýmu a páry. Země je tak teplá, že ohřívá chodidla i přes tlustou podrážku pohorek. Povrch terénu rozrývají desítky malých kráterů o průměru od několika decimetrů až do mnoha metrů – v každém z nich něco bublá, syčí a vře. Zářivě žluté a oranžové tlamy fumarol vyfukují husté clony sirných plynů, které pálí v očích a dráždí v krku. Nevyzpytatelný vítr rozvívá teplou páru do všech směrů, takže každou chvíli musí oslepený člověk zůstat stát bez pohybu, aby nespadl do některé z jam s vařící vodou nebo bahnem.
Jen pár desítek metrů od horkých zemských trysek pokrývá vnitřní svahy kaldery ledovec. V některých místech lze pozorovat, že proud teplého vzduchu vyrazil na okraji ledovce, v němž si vytavil svůj malý výklenek. Oheň a led tady koexistují ve vratkém dočasném příměří.
Po dvaceti minutách chůze po ledovci se otevírá pohled do dvou kráterů. Bližší vyplňuje jezero zelenomodré vody, na jejíž hladině plavou ledové kry. Koupání věru nikoho neláká. Ze druhého kráteru se valí obrovský sloup dýmu, větrné poryvy ale občas velkou mísu vymetou a dovolí pohlédnout na rozlehlá pole fumarol na jejím dně.


Vulkán Bezimjannyj spokojeně dýmá, sopečný kužel je skryt za límcem tvořeným zbytky původní hory. Podvečerní selanka nikterak nepřipomíná rok 1953, kdy zde došlo k jednomu z nejmohutnějších sopečných výbuchů v lidské historii. Tehdy „uletělo“ 500 výškových metrů sopky. Dnes jde o nejaktivnější kamčatský vulkán.    

TÚRA PRO DŮCHODCE
„Avačinský vulkán nemůžete vynechat,“ přesvědčuje Voloďa. „Jednak je odtamtud fantastický pohled na Město, jednak tam můžete vidět spoustu zajímavých sopečných jevů!“
Přesvědčování je věru potřeba. Většina party za dva dny odlétá domů a únava se hlásí o slovo.
„Není to nijak náročné,“ doplňuje náš zapálený průvodce. „Vždyť tam pravidelně pořádají výlety zdejší spolky důchodců – za den se to dá v pohodě zvládnout, to mi můžete věřit.“
Cesta na turbázu pod Avačou má svá specifika. Není to ve skutečnosti žádná cesta, ale jede se korytem řeky Suchaja, která svému jménu nedělá hanbu a je úplně bez vody. Jen v nejhořejší části teče korytem voda z tajících ledovců, která se ale brzy ztratí v popelu a skrytá zrakům protéká někde hluboko pod koly našeho auta.
Stezka začínající na turbáze pod Avačou a vyšlapaná čiperným turistickým ruchem si nebere servítky a hned od základny strmě stoupá v popelových svazích. Turbáza se rychle propadá do hlubiny, obzor se rozšiřuje. Po dvou hodinách chůze se sklon trochu zmírňuje, pěšina přechází na ukloněný hřeben. Máme za sebou poctivých 1100 m výstupu.
Následuje traverz svahu pod mělkým sedlem k vlastnímu kuželi vulkánu a tady začíná opravdový kopec. Představuji si zástupy babiček a dědečků, jak funí v nekonečných smyčkách do serpentin stočené pěšinky, a je mi do smíchu.
Počasí se kazí, přichází mlha a vítr zesiluje. Vrchol se ztratil v bílé tmě a začíná být nechutná zima. Nahoře ve výšce přes 2700 metrů ale sníh není – zem je tady teplá a sníh se na ní neudrží. V mlze přicházíme k velkému balvanu, za kterým tolik nefouká a navíc je tady opravdu teplo, bohužel i vlhko. Brýle jsou okamžitě neprůhledné, vlhne ale i oblečení a boty. Výhledy jsou v pekle a na sopečné jevy ztracené v tumánu nemá nikdo náladu. Raději padáme odsud a sestupujeme, mokrý oděv není v mrazu zárukou příjemného zážitku!
Na druhý den se počasí umoudřilo a tak jsme – teď už jen ve dvou – na Avaču vystoupili znovu. Ukázalo se, že je tady opravdu všechno tak, jak to Voloďa slíbil – výhled na Město je nádherný a do divočiny na severu ještě kouzelnější. Mohutné dutiny vyzdobené krápníky z krystalické síry tvoří zvláštní žluté jeskyně, ale jejich jedovatý horký dech návštěvu nedovolí. Kráterová mísa je cele vyplněná lávovým špuntem, který zde zůstal od posledního sopečného výbuchu v roce 1991.

SAMI V PUSTINĚ
Trochu v rozpacích, trochu se strachem se proplétáme labyrintem mělkých erozních rýh na severních svazích Korjakského vulkánu. Čerstvé šlápoty vyzdobené zrůdně ostrými rýhami po drápech důrazně varují, že nejvyšší opatrnost je na místě.
Zůstali jsme už jenom dva. Na střídačku hulákáme zvuky bez obsahu a bez písmen. Zásoba písniček dávno došla, už nás nebaví ani vykřikovat stále stejná citoslovce. Tady neplatí, že se má člověk v přírodě chovat tiše, naopak – jedinou účinnou zbraní proti medvědům je hluk. Příručky praví, že devět z deseti medvědů před člověkem uteče, ale jak poznáte, že jste nepotkali toho desátého?
Včera jsme šli celý den otevřenou krajinou bez vegetace, skutečnou sopečnou pouští zdobenou jen rudnoucími ostrůvky trávy a borůvčí. Dnes jsme ale sestoupili do pásma zakrslých listnáčů, jejichž porosty lze procházet jen v místech úzkých nezarostlých chodbiček. Není divu, že pohodlní medvědi dávají přednost volným koridorům před hustým křovím. Celé dopoledne se pohybujeme po medvědích stezkách.
Po poledni jsme konečně našli turistickou cestu, která vede po mírně nakloněném svahu do údolí řeky Nalyčevoj. Brzy opouštíme pásmo nízkých listnatých porostů a vstupujeme do zpočátku řídkého, později stále hustšího lesa tvořeného téměř výhradně porostem kamenné břízy. Fantaskně zkroucené kmeny stromů vyvolají spor o to, zda se tenhle podivný les dá nazývat tajgou. Zastávám názor, že tajga je divoký les s výraznou převahou jehličnanů, kdežto tady jsou jen a jen listnáče. Nakonec se shodujeme na kompromisním označení „lesotundra“. Lesu jsou naše dohady šumafuk; klidně si voní a je stále krásnější a barevnější.


Atomové ponorky ruského námořnictva vítají při vjezdu do Avačinského zálivu Tři bratři – skalní obelisky trčící jako prsty z mořských vln. Vpravo už začíná Tichý oceán.    

V ÚDOLÍ NARZANŮ
Pozdě odpoledne se les otevřel a na konci travnaté pláně se objevila fata morgána. Stojíme a tiše zíráme: vkusný patrový domek z modřínových klád vítá poutníka při vstupu do nalyčevské turbázy, za ním šok pokračuje řadou neméně pěkných bungalovů. Tady se nachází terénní pracoviště správy národního parku a malé muzeum.
„Zdejší základna byla vybudována s pomocí zahraničních fondů, zejména UNESCO nám hodně pomohlo,“ vysvětluje Lena, mladá pracovnice správy. „Jde o pilotní projekt, který má podpořit rozvoj cestovního ruchu a předvést naši zemi jako vhodnou destinaci pro zahraniční turisty. Dárci mohou být odměněni zvěčněním svého jména – tak například jedno sedlo nedaleko odsud bylo pojmenováno pěrevál Sörösz…“
Zdá se, že tady někdo vzal svoji práci vážně. V muzeu jsou ke koupi videokazety, informativní letáky, pohlednice, a dokonce i knihy. Pro našince žádný přepych, ale ve zdejších poměrech je to učiněný zázrak.
V chladnoucím večerním vzduchu se objevuje několik obláčků páry, které lokalizují zdejší teplé prameny – narzany. Ty jsou upraveny do podoby mělkých tůní, na jejichž březích stojí hezké dřevěné lázničky. Koupání je učiněná lahůdka. Silně minerální voda má teplotu kolem čtyřiceti stupňů a pěkně nadnáší. Kdo má tepla dost, lehne si na dřevěné stupně na břehu a nechá na sebe cedit studený deštík. Pak stačí jen nepatrný pohyb, a prochladlé tělo žbluňkne do hřejivé tůně. Sezona už dávno skončila, takže je zde liduprázdno. Jen občas sem zaskočí někdo ze zaměstnanců základny nebo pozdní turista.
Přicházejí dva mladíci v gumových pláštích s rybářským cajkem. Prý jdou chytat lososy. Za půl hodiny se vracejí a předvádějí ulovený kus. Ukázali nám, jak se tyhle ryby chytají. Losos při tahu nežere, takže ho nelze chytit na udici. Natáhnou tedy přes řeku vlasec s několika trojháky, a když k němu ryba připlave, škubnou vlascem a lososa napíchnou. Zdá se mi to dost surové a nesportovní. Mrtvý losos leží na lázeňských prknech a má tak hrozně krvavé, rudé břicho…
Zašli jsme po stopách rybářů k řece a chvíli postáli na břehu. Mělká voda se čeří v drobných peřejích a zdá se, že se nic zvláštního neděje, když tu najednou se dvě peřeje dají do pohybu. Proti proudu urazí nějakých třicet metrů a zastaví se, chvíli otálejí a zase se rozjedou. Pod vlnkami jsou vidět tmavé hřbety mohutných ryb.


Takhle nějak vypadá „rudé břicho Kamčatky“ – klid, pohoda a báječný život uprostřed nefalšované divočiny.    

„NA NEZDOLNÝ LID KAMČATKY!“
Máme neskutečné štěstí. Den před naším odletem má hostitelka – inspektorka národního parku – narozeniny a samozřejmě nás zve.
Pro malou společenskou slavnost je pronajata banketka v blízké šašličné. Voloďa od rána jezdí po městě a stále cosi nakupuje. Na nesmělý dotaz odpovídá: „Víš, co by to stálo v restauraci? Radši si to nakoupím sám a tam si to doneseme!“ Podrbal jsem se na hlavě a mlčím; představuji si, jak by asi s takovou aktivitou dopadl u nás.
Žádné potíže kupodivu nenastaly. Personál restaurace přijal objednávku na šašlik, převzal k vychlazení láhve šumivého vína a ochotně dodal stakánky na vodku a talířky na potraviny.
S úderem sedmé se dostavili pozvaní hosté – vesměs příbuzní a přátelé, celkem nějakých patnáct lidí. Po krátké chvíli společenských rozpaků jsme byli vtaženi do proudu oslavy i zábavy. První přípitek byl věnován kráse a mládí oslavenkyně a pronesl ho žoviální strýček jako nestor společnosti. Po šašliku následoval přípitek na štěstí mladé rodiny, který pronesla tetička. A pak se všichni vrhli na přinesené dobroty a rozproudila se zábava.
Ze své sklenky vodky jsem jen pomalu ucucával, ale brunátný strýček mě brzy poučil, že takhle by to nešlo. Přiměl mě stakančik vyprázdnit a nalil mi nový, načež švagr přednesl přípitek na mír a krásu světa. To už jsem pochopil, že tady se nepije živelně jako u nás, nýbrž společně a organizovaně.
Čtvrtý přípitek se věnoval kráse přítomných žen a pronesl ho naposledy přišedší člen manželské dvojice. Pátým připomněl Voloďa nadcházející zimu. V tomto momentě mi došlo, že pronášení přípitků je výlučně mužskou záležitostí, takže jsem, povzbuzen strýčkovým pohledem, připil na krásnou přírodu a nezdolný lid Kamčatky.
Když byla zábava v nejlepším, zjistilo se, že už není co pít, dále že došly zásoby uzeného lososa a že se téměř na nulu ztenčila hromada kaviáru. Všichni povstali jako jeden, vzájemně se zulíbali, potřásli si rukama a s mnoha pozdravy se rozešli.

POLOOSTROV KAMČATKA
Při pohledu na mapu Asie vypadá Kamčatka jako želví ocásek vyčuhující zpod ledového krunýře Sibiře. Je to ale ocásek zatraceně veliký – vždyť jižní cíp poloostrova leží v zeměpisné šířce Liberce, severní okraje zasahují daleko nad úroveň Petrohradu. Studené Ochotské moře na západě odděluje od ještě chladnějšího moře Beringova na východě kus země široký přes 400 km, v nejužším místě má však pevninská šíje pouhých 90 km. Prakticky celá plocha poloostrova je neobydlená – na území o rozloze 370 000 km2 žije 390 000 obyvatel, z nichž skoro 300 000 je soustředěno v aglomeraci hlavního města oblasti, Petropavlovska-Kamčatského. Původních obyvatel (Čukčů, Itelmenů, Korjaků a Evenů, souhrnně se jim říká Kamčadalové) je asi 30 000, žijí většinou na pustém severu. duben 2002

Category: 2002 / 04

Karavana cestovatelů se s námahou prodírá pralesem, propocené šaty se v dusném vlhku lepí na kůži. Náhle se odkudsi ozve tiché hvízdnutí a malá šipka se zabodne do paže jednoho z členů průvodu. Košili zbarví pár kapek krve a na kůži se objeví škrábnutí ne větší než odřenina od ostnu nějakého trnitého keře. Zranění je zanedbatelné, následky takového útoku jsou však strašlivé. Dotyčného čeká téměř jistá smrt. Obávaná zbraň jihoamerických indiánů, neslyšná foukačka na otrávené šipky, si vybrala další oběť.
Podobné příběhy z dob prvních cest do nitra amazonských pralesů nejsou jen výmyslem autorů dobrodružné literatury, ale pravdivou skutečností. Strašlivou účinnost propůjčoval otráveným šipkám jed, který na svou obranu vylučují drobné, jen několik málo centimetrů velké, pestře zbarvené pralesní žabky. Silný jed však není jediná zajímavost „šípových žab“. Jejich život je plný zvláštností a jedinečných řešení problému, jak si v obrovské paletě pralesních živočichů najít své místo a přežít.

PROČ ŠÍPOVÉ ŽÁBY?
Přestože jsou pralesničky (čeleď Dendrobatidae) známé především díky svému prudkému jedu, většina z nich vlastně jedovatá není. Z asi 170 druhů této čeledi patří plná stovka nenápadných, hnědavě zbarvených žabek do rodu Colosthetus. Tyto asi čtyři centimetry velké žabky obývají mimo jiné břehy malých bystřin a potůčků. Tráví mnoho času ve vodě a mají proto na rozdíl od ostatních pralesniček dobře vyvinuté plovací blány. Nevylučují žádný kožní toxin a nejsou tedy vůbec jedovaté. Spoléhají na své nenápadné zbarvení, které jim pomáhá uniknout pozornosti nepřátel. Ani v případě objevení však nejsou úplně bezbranné. Velmi rychle totiž skáčou a hbitě vyhledávají sebemenší úkryty v zemi, pod kameny nebo pod kořeny stromů. Ne nadarmo si pro svou rychlost vysloužily přízvisko „raketové žáby“.
Ostatní druhy pralesniček vylučují rozmanité kožní toxiny, které z nich činí sousto vpravdě nebezpečné. Většina z nich však nemá dostatečně účinný jed na to, aby vážněji ohrozila živočicha velikosti člověka. Pralesničky opravdu používané k výrobě šipek se dají spočítat na prstech jedné ruky. Jde vlastně o tři druhy rodu Phyllobates.
Žáby tohoto rodu se vyznačují právě tím, že jejich jed obsahuje vysoce účinný batrachotoxin. Jeho síla je opravdu obdivuhodná. Například Phyllobates terribilis, ne větší než tři centimetry, má dostatek jedu k zabití 20 000 myší nebo osmi lidí. Samotné získávání šípového jedu však bylo pro tyto klenoty pralesa zážitkem nadmíru bolestivým a také posledním v jejich životě. V ohrožení života totiž tyto žabky ve snaze o záchranu vylučují více svého jedu než obvykle. Toho využívali domorodci, když živé pralesničky nabodávali na větévky a pomalu opékali nad ohněm. Do jedu, který žabky ve smrtelné křeči vylučovaly, potom namáčeli hroty svých šipek. Pro zvýšení účinku ještě často namáčeli šipky do směsi zhotovené z rozkládajícího se masa, výkalů a jiných stejně nehygienických přísad. Není divu, že výsledek představoval smrtelné nebezpečí jak pro případné nepřátele, tak pro kořist původních obyvatel amazonských pralesů.


Portrét jedné z nejjedovatějších šípových žab, pralesničky dvoubarvé (Dendrobates bicolor).

PODLE NOSA POZNÁŠ KOSA
V kožním sekretu pralesniček bylo nalezeno více než sto různých chemických látek, které patří do skupiny takzvaných lipofilních alkaloidů. Jsou to poměrně složité organické látky, jejichž základem je většinou šestičetná cyklická molekula obsahující pět atomů uhlíku a jeden atom dusíku. Tyto látky můžeme rozdělit do několika skupin. Ne každá pralesnička však umí vyrábět všechny typy těchto toxinů. Přítomnost či nepřítomnost jednotlivých složek jedu slouží dnes jako klíč k rozdělení pralesniček do čtyř zoologických rodů. Takzvané histricotoxiny chybí u rodu Minyobates, zatímco vysoce účinné batrachotoxiny má jen rod Phyllobates. Rod Epipedobates postrádá histricotoxiny a kromě toho ještě skupinu toxinů zvaných 3,5-disubstituované indolyziny. Obě posledně jmenované skupiny jsou přítomné u rodu Dendrobates. Všechny druhy jedovatých pralesniček vylučují kromě toho skupinu velmi blízce příbuzných toxinů, které se souhrnně označují jako pumiliotoxin-C. Tyto toxiny také tvoří převážnou většinu chemických látek, které byly v jedu pralesniček nalezeny. Pumiliotoxin-C není sice příliš účinný, má však nepříjemnou svíravou chuť a činí tak ze svého nositele sousto spíše odporné. Predátor, který pralesničku uloví, ji obvykle okamžitě pustí a třením hlavy o zem se snaží zbavit palčivé chuti v tlamce. Většinou se tato krátká setkání obejdou bez trvalých následků, někdy se však útočník může i několik hodin svíjet v bolestech. Kromě nepříjemné pachuti mohou totiž jedy pralesniček způsobit i křeče nebo naopak znecitlivění potřísněných míst. Jedná-li se o více jedovatý druh pralesničky, nebo má-li útočník nějaké zranění v ústech, kudy by mohl jed snadno proniknout do krve, může za podobnou zkušenost zaplatit i životem. Pakliže dravec setkání s pralesničkou přežije, raději se napříště podobné kořisti obloukem vyhne.
Při pozorování těchto střetů odborníky napadlo sestavit „chuťový test“ síly jedu pralesniček. „Políbili“ jejich záda a podle palčivosti chuti, bolesti a znecitlivění rtů rozeznávali jednotlivé druhy. U druhů se silnějším jedem mohly tyto pokusy snadno skončit i smrtí experimentátora, a proto dnes vědci raději svěřují zkoumání jedu do rukou pracovníků biochemických laboratoří.


Jak již její jméno napovídá, patří Pralesnička strašná (Phyllobates terribilis) mezi druhy, jejichž jed se používá k výrobě šípového jedu.

NÁDHERNÉ ZBARVENÍ VARUJE
Je-li nějaký živočich nebezpečný, je v jeho zájmu, aby se to případní nepřátelé dozvěděli dříve, než se rozhodnou zaútočit. Jako varovný signál poslouží spolehlivě například z dálky viditelné výstražné zbarvení. Nápadně zbarvená žabka se predátorovi navíc mnohem snáze vštípí do paměti. Proto je zde jen malé riziko, že by se masožravec i na druhý pokus spletl a znovu na pralesničku zaútočil. Aby byla výstraha ještě jednoznačnější, volí mnozí jedovatí živočichové v přírodě podobné výstražné barvy a motivy. Dravci se v nich proto orientují stejně snadno jako například čeští řidiči v dopravních značkách cizích zemí. Takzvanou „vosí módu“ můžeme v přírodě nalézt nejen u žihadlem vyzbrojených vos, podobné střídání pestrých a tmavých barev využívají i někteří jedovatí hadi, oba druhy jedovatých ještěrů, mnoho druhů hmyzu a v neposlední řadě i pralesničky. Obrovská rozmanitost barev a vzorů ve zbarvení šípových žab přivádí v úžas laiky, teraristy i odborníky, kteří se pralesničkami zabývají řadu let. Některé druhy vykazují téměř nekonečnou škálu různých typů zbarvení, jindy může být naopak nepatrný rozdíl ukazatelem příslušnosti k druhu jinému. Oblíbeným motivem pralesniček jsou světlé podélné pruhy táhnoucí se po stranách zad nebo světlé či tmavé skvrny na výrazně barevném pozadí. Také paleta použitých barev je úctyhodná. Při pohledu na některé druhy pralesniček má člověk pocit, jako by se ocitl v nějakém psychedelickém snu vyznavačů LSD. Některé pralesničky jsou zářivě modré, jiné jako by hořely žlutým a oranžovým ohněm. Výjimkou nejsou ani červené nebo svítivě zelené barvy. Všechny tyto odstíny navíc vytvářejí nespočet vzájemných kombinací a vzorů, takže výsledná barevná rozmanitost pralesniček je obrovská.


Domovem Pralesničky tříbarevné (Epipedobates tricolor) je oblast jihozápadního Ekvádoru.

ROMANTICKÉ LÍBÁNKY
Kdyby se k sobě lidé chovali tak jako pralesničky, většina manželských poraden by asi dávno zkrachovala. Na rozdíl od většiny ostatních druhů žab nekladou pralesničky svá vajíčka do vody, ale do vlhkého úkrytu na souši. Za ten může posloužit spadlý list, kousek kůry nebo prostě jamka v zemi. Vhodné místo pro snůšku vybírá sameček ještě předtím, než začne hledat partnerku. Někdy může mít v zásobě takových úkrytů i několik, aby se vybíravé samičce určitě některý z nich zalíbil. Vhodných míst není mnoho, sameček proto vyhlédnutý domov žárlivě střeží před ostatními samci svého druhu a ozývá se výstražným hlasem. Když je vetřelec neodbytný, může dojít i k souboji. Soupeři stojí proti sobě a snaží se jeden druhého přetlačit. Vítěz má právo obsadit výhodnější stanoviště. Je zajímavé, že mezi sebou někdy bojují i samičky. Když je většina samců zaneprázdněna péčí o potomstvo (pralesničky se totiž většinou o svá vajíčka starají), může se stát, že není dostatek partnerů připravených k páření. Samci sice mohou pečovat o dvě nebo i více snůšek najednou, někdy je však množství sexuchtivých partnerek nad jejich síly. V takovém případě soupeří samičky o právo spářit se s volným samcem.
Samotné páření také není nijak jednoduchá záležitost. Samička si dává na čas, někdy trvá i déle než hodinu, než se k volajícímu samečkovi přiblíží. Začne hladit jeho hlavu a čenich, případně předvede jakýsi zásnubní tanec spočívající v pomalém obcházení partnera v kruzích za neustálého bubnování nohama. Toto chování se zpravidla nemine účinkem a sameček začne lákat svou vyvolenou k místu, které vybral pro kladení vajíček. Většinou poskakuje k úkrytu drobnými přískoky a roztoužená samička jej následuje. Nedočkavější nápadníci se však mohou snažit svou vyvolenou k hnízdečku lásky dotlačit hlavou. Pokud úkryt vyhovuje oběma partnerům, může dojít k vlastnímu páření. Většinou mu předchází různě složité zásnuby, při kterých se oba partneři opět hladí, samec může vylézt samičce na záda nebo ji znovu obcházet v kruzích. Celé toto složité chování pomáhá pralesničkám zjistit, zda jsou oba partneři připraveni k páření.
U žab, které se rozmnožují jen v určitém období v roce a kladou vajíčka do vody, tento problém odpadá. Samička, která k vodě dorazí, je připravena ke kladení vajíček a sameček toho okamžitě využije. Pralesničky, kterým k rozmnožování stačí i malé vodní nádržky na souši, se co chvíli na svých toulkách za potravou potkávají s jedinci opačného pohlaví. Pomocí složitých zásnubních tanců, na kterých se podílejí oba partneři, si vzájemně sdělují svoji momentální situaci: jestli je samička připravena naklást vajíčka a zda sameček není plně zaneprázdněn péčí o dřívější snůšky.
Kladení vajíček a jejich oplodnění se také druh od druhu liší. V nejjednodušším případě samec zůstává na hřbetě samice, objímá ji předníma nohama za hlavou a kladená vajíčka rovnou oplodňuje. Tento postup je běžný u nejrůznějších druhů žab mnoha čeledí, které kladou velké množství vajíček. Ta musí být ihned oplodněna, aby se mezi ostatními vajíčky později neztratila a nezůstala bez života. U žab, které se o své snůšky nestarají, padne větší část snůšky za oběť různým dravým živočichům. Aby se dospělosti dožilo dostatečné množství potomků, musí samička naklást vajíček obrovské množství. Pralesničky, které o své potomstvo pečují, nemusí plýtvat drahocennými bílkovinami na produkci velkého množství vajíček. Většina jejich potomků se při starostlivé péči rodičů dožije dospělého věku. Síly drobných pečovatelů by navíc ani nestačily na uhlídání větší snůšky vajíček. Samička tedy snese nejvýše dvacet vajíček a není zde tudíž nebezpečí, že by sameček při oplodňování nedopatřením nějaké přehlédl. Samečkové většiny druhů proto způsobně čekají v ústraní, až je samička s kladením hotova. Ta poté vyklidí pole a sameček v klidu splní svoji povinnost. Někdy dokonce před kladením úkryt opustí a vrátí se, až když je snůška na světě. Samečkové druhu Dendrobates pumilio šli ještě dál. Nejdříve vypustí na dno úkrytu sperma a teprve potom nechají samičku, aby na ně vajíčka nakladla. Samička poté většinou úkryt navždy opustí a přenechá péči o potomstvo novopečenému otci. Ten zhruba čtrnáct dní vajíčka střeží, opatruje a zvlhčuje vodou, kterou na svém těle nosí z kaluží v okolí. Od svého úkrytu také odhání každého vetřelce. Samci některých druhů dokonce odstraňují ze snůšky vajíčka napadená plísní. U některých druhů se však o snůšku starají oba rodiče nebo ve výjimečných případech pouze samička.


Sameček Pralesničky pruhované (Phyllobates vittatus) přenáší na svých zádech pulce, o kterého starostlivě pečoval v bezpečném úkrytu na suché zemi. Až jej vypustí do vodní tůňky, bude se muset o sebe malý pulec již postarat sám.

RODIČOVSKÉ POVINNOSTI
Dobu líhnutí pulců dokáží rodiče přesně vycítit a vrátí se ke snůšce připraveni zajistit svým potomkům dopravu k nějakému místu s vodou. Ke štěstí jim stačí sebemenší kaluž, prohlubeň nebo prasklina v kůře stromů, kde se udrží alespoň decilitr vody. Mnoho druhů využívá hojně také takzvaná broméliová jezírka, malé kalužinky vody držící se v úžlabí listů bromélií nebo jiných rostlin porůstajících větve pralesních stromů. Transport pulců zajišťuje většinou sameček. V době líhnutí natáhne nad snůšku zadní nohy, po kterých mu pulci vylezou na záda, a on je odnese k vodě, kde zůstanou až do proměny v dospělou žábu. Když má na starosti větší snůšku, musí se k ní vrátit několikrát, než najde nový domov všem svým potomkům. Z tohoto důvodu mají pulci pralesniček ve střevě bohatou zásobu vaječného žloutku, která jim zajišťuje výživu v prvních dnech života a umožňuje přežít v úkrytu na souši i několik dní a čekat na odnos do vody. Během tohoto období mohou pulci dokonce mírně povyrůst. Otec většinou roznese každého pulce do vlastní nádržky. Pulci většiny druhů pralesniček totiž jeví sklony ke kanibalismu a hrozí jim proto nebezpečí vzájemného usmrcení a sežrání.
S výživou pulců je spojena řada problémů. Jejich nádržky jsou většinou malé a potravy tam není nazbyt. Všežraví pulci s velkými ústy spolykají téměř vše. Loví larvy komárů, různé prvoky a vířníky, nepohrdnou však ani řasami nebo rostlinnými zbytky. U těchto druhů také není výjimkou, že větší a silnější pulec pozře svého mladšího sourozence. Pulci některých druhů pralesniček mají menší ústa a živí se proto převážně řasami. Několik druhů vyřešilo problém výživy pulců vskutku originálně. Právě u těchto druhů roznáší pulce samička a každému z nich naklade do tůňky jedno nebo dvě neoplodněná vajíčka, kterými se pulec živí. Zásobu vyživovacích vajíček je ovšem nutné každé tři dny obnovovat. Matka si proto musí přesně pamatovat, do kterých nádržek své potomky roznesla. Uvážíme-li, že větve pralesních stromů jsou hustě obrostlé spletí nejrůznějších rostlin, je to od malé žabí matky výkon vskutku obdivuhodný. Její kanibalističtí potomci jí přitom tento úkol nijak nezjednodušují, protože se nesnesou pohromadě v jednom bazénku a musí tedy mít každý svou vlastní tůňku. U některých druhů došla rozpoznávací schopnost tak daleko, že si samičky nejen pamatují „adresy“ svých ratolestí, ale rozeznají dokonce své vlastní pulce od jiných stejného druhu, a krmí pak jen své potomky.


Pulec Pralesničky pruhované (Phyllobates vittatus) je jako mnoho pulců pralesniček tmavě zbarven, u jiných druhů se naopak pestré zbarvení dospělých žab objevuje dlouho před metamorfózo

Z OŠKLIVÉHO KÁČÁTKA KRÁSNOU LABUTÍ
Proměna v dospělou žabku přichází přibližně po dvou měsících pobytu v nádržce. Není bez zajímavosti, že se pulci některých pralesniček postupně přebarvují do šatu dospělých již dlouho před metamorfózou a lze tak pouhým pohledem určit, který druh žabky z nich časem vyroste.
Proměna pulce v žábu neboli metamorfóza je jednou z nejpodivuhodnějších fází žabího života. Procházejí jí pulci všech žab bez ohledu na to, do které čeledi patří či kde žijí. Je to vlastně vzdálená obdoba procesu, který probíhal kdysi v prvohorách, kdy se život stěhoval z vody na souš a zemi dobývali první praobojživelníci. Pulec přizpůsobený životu ve vodě musí postupně projít celkovou přestavbou svého těla tak, aby žába, která se z něj vyvine, byla schopna úspěšně překonat nástrahy suchozemského prostředí. Na první pohled se to nezdá příliš těžké – narostou nožičky, zmizí ocásek, a hurá z vody ven. Opak je však pravdou. Aby mohla budoucí žába žít mimo vodní prostředí, musí se změnit, nahradit a přizpůsobit mnoho jejích orgánů či jejich částí. Je to asi jako by se někdo pokoušel udělat z lodě auto, a to za plného provozu. Vnější keříčkovité žábry pulce mizí, aby byly nahrazeny plícemi žab schopnými přijímat vzdušný kyslík. Pro pohyb na souši se vyvíjejí dva páry končetin, s postupujícím vývojem naopak mizí dlouhý, ze stran zploštělý ocas, hlavní pohybový orgán pulců. Všechny tyto pochody nutně vyžadují dalekosáhlé změny na kostře, mění se i svaly zajišťující pohyb končetin a samozřejmě krevní řečiště a srdce, aby se krev v pořádku dostala ke všem nově vznikajícím orgánům. Vyvíjejí se ústa schopná lapit a pozřít větší kořist, oči jsou opatřeny víčky, která plní funkci stěračů a zvlhčovačů a jež vodní živočichové nepotřebují. Mění se i způsob vnímání okolního světa. Ztrácí se postranní čára, zvláštní orgán vodních živočichů, který umožňuje citlivě vnímat kvalitu vody a jemné vibrace způsobené překážkami nebo jinými živočichy. Výrazně se naopak zdokonaluje zrak a čich. Celkový tvar těla se mění tak, aby bylo později dobře přizpůsobeno ke skákání. Zkrátka, z vody vyleze úplně jiný živočich. První vnější známky probíhající proměny jsou patrné, když začnou pulcům růst nožičky. I když se základy obou párů končetin vyvíjejí najednou, pulcům žab začínají vždy růst dříve zadní nohy než přední. Tím se na první pohled liší od larev čolků a mloků, u kterých je tomu přesně naopak. Pralesničkám trvá celý vývoj od vykulení z vajíčka po konec metamorfózy podle druhu padesát až sedmdesát dní, základy zadních nožiček začnou však být patrné již po čtrnácti dnech od vylíhnutí.

DRAHOKAMY V OHROŽENÍ
Tropické deštné pralesy jsou zásobárnou života. Naprostá většina druhů rostlin a živočichů žije nebo roste právě zde. Ohromné množství organismů se zde vyvíjelo, rozrůzňovalo a učilo se spolu žít mnoho milionů let. Výsledek tohoto křehkého a nevratného procesu dokáže člověk zmařit během několika málo dní. Při současném postupu kácení pralesů je jisté, že mnoho druhů živočichů zmizí z povrchu naší planety dříve, než je věda vůbec stačí objevit a alespoň trochu poznat. V případě pralesniček je toto nebezpečí o to větší, že území výskytu některých druhů jsou opravdu velmi malá. Jejich životní prostor může být omezen na jediné údolí, jediný horský hřeben nebo na nepatrný kousek lesa. K zdevastování takového místa opravdu není potřeba mnoho času ani námahy. Buldozery dřevařských společností bohužel nevidí malé oživlé drahokamy ukrývající se pod spadanými listy nebo pod kůrou stromů. Dokonce ani jejich prudký jed neuchrání pralesničky před bezohledným postupem lidské civilizace. Jedině lidský rozum a šetrnost k okolí dávají naději, že zde spolu s námi budou žít i nadále.
Jako velmi ohrožené druhy byly naštěstí pralesničky začleněny do seznamů takzvané Washingtonské konvence, známé spíše pod svou anglickou zkratkou CITES. Ta stanovuje podmínky odchytu a prodeje ohrožených druhů živočichů a rostlin. Každá pralesnička, která opustí zemi svého původu, musí mít své vlastní vývozní povolení, jakýsi občanský průkaz, bez kterého nesmí být vyvezena za hranice. Vlády jihoamerických zemí se tak snaží zastavit masový vývoz těchto krásných žabek do chovatelských prodejen celého světa, kde jsou pak se ziskem prodávány do soukromých sbírek. Na místo určení cestují zvířata většinou v tak nevyhovujících podmínkách, že jich většina náročnou cestu nepřežije. Dokud ale nebude přísněji chráněno prostředí, kde pralesničky žijí, problém jejich ohrožení se uspokojivě nevyřeší.


Ačkoli je Mantela madagaskarská (Mantella madagascariensis) pralesničkám velmi podobná a žije i podobným způsobem života, se šípovými žábami blíže příbuzná není.

NENÍ VŠECHNO PRALESNIČKA, CO SE TŘPYTÍ
V tropických pralesích celého světa žije mnoho jiných druhů pestře zbarvených žab. Dosahují stejných velikostí jako pralesničky, jsou také aktivní ve dne a jejich zbarvení je rovněž velmi pestré. Pro nevycvičené oko je proto velmi těžké je od pravých šípových žab rozeznat. Vnějších poznávacích znaků je navíc velmi málo. Většina rozlišovacích znaků čeledi Dendrobatidae totiž spočívá v detailech anatomické stavby kostry a svalů nebo ve vylučování toxinů, což není pochopitelně při pohledu na žabku sedící na listu bromélie patrné. Uvádí se, že pralesničku lze poznat podle dvou hrbolků na vrcholu každého prstního disku (konce prstu, který je široce rozšířen). U druhů s užšími prsty však nemusí být tyto hrbolky příliš zřetelné. Jako příklad žab, které by bylo možné si s jihoamerickými pralesničkami splést, poslouží madagaskarské létavky (čeleď Rhacophoridae) rodu Mantella, které se navíc šípovým žábám částečně podobají i způsobem rozmnožování. Jejich samičky také vyhledávají jezírka v úžlabí listů rostlin, kam odkládají svá vajíčka.PRALES V OBÝVACÍM POKOJI
Ten, kdo zatouží uvidět šípové žáby na vlastní oči, nemusí už jezdit na expedice do Ekvádoru nebo do Peru. Dnes chová pralesničky řada zoologických zahrad, kde je mohou návštěvníci pohodlně obdivovat obklopeni všemi vymoženostmi města. Pro svou nebývalou pestrost a zajímavé chování se stávají pralesničky stále oblíbenějšími i u soukromých chovatelů. Přitom získat tyto krásné žáby není nic jednoduchého. Některé vzácnější druhy jsou k dostání pouze na zahraničních burzách a jejich mláďata jsou velmi ceněna. Vzhledem k jejich složitému rozmnožovacímu chování totiž není nic jednoduchého tyto žabky v zajetí odchovat. Nadšení teraristé se však navzdory tomu naučili řadu druhů pralesniček v zajetí množit a pokrýt tak poptávku po těchto zajímavých žábách, aniž by bylo nutné vozit je z volné přírody. Díky všímavým chovatelům také dnes známe mnohá zajímavá tajemství života pralesniček. Velká část jejich pestrých životních projevů, jako například páření a péče o potomstvo, probíhá totiž v přírodě v úkrytech pečlivě skrytých zvídavým očím zoologů. Terárium obydlené těmito exotickými žabkami se tedy může pro vnímavého člověka stát nejen krásným doplňkem bytu, ale i zdrojem nikdy nekončícího poučení.

Category: 2002 / 04

V historickém laoském městě Louangphrabang na břehu řeky Mekong stovky buddhistických mnichů opravují honosné chrámy, zatímco z otevřených oken zní jemná tradiční hudba. Laos, jenž si říká „země milionů slonů“, se vrací zpět do jihovýchodní Asie, ke své kultuře a ke svým náboženským kořenům.

LAOSKÁ REPUBLIKA
Je možná dosud pod vietnamským podpadkem a jen těžko se dá označit jako ryzí demokracie, je však zřejmé, že pro většinu lidí žijících v této zemi je zcela druhořadé, jaká vláda dnes sedí ve Vientianu. Laos je jednou z nejchudších zemí Asie (kolem 400 dolarů HDP na osobu za rok), ale také jednou z nejtradičnějších. Na rozdíl od mnohých jiných komunistických vlád laoská nemá nic proti náboženství či kultuře. Právě tradice, náboženství a rodina jsou dnes středem rovnováhy laoské kultury a každodenního života.
Brutální minulost země je vidět především na severu, kde dosud ročně umírají jsou mrzačeny tisíce lidí v důsledku neexplodovaných min a amerických bomb (UXO). Laos drží smutný rekord – je nejbombardovanější zemí v historii lidstva. Na jeho půdu a na čtyři miliony jeho obyvatel dopadlo více bomb než na celé Německo a Japonsko během druhé světové války.
Kobercová bombardování a vojenské akce Spojených států měly od konce šedesátých let název „tajná válka“. A pro většinu občanů Spojených států zůstává krutý zásah proti laoským civilistům dodnes tajemstvím.
Sousední Kambodža přežila podobné útoky, především na jihovýchodě svého území. Chudá městečka a vesnice byly systematicky bombardovány a likvidovány nejmodernější americkou technikou, čímž se otevřelo vakuum, kterého vzápětí využili Rudí Khmerové, snad nejbrutálnější skupina v moderní historii Asie. Podle vojenské strategické logiky Spojených států šlo o vojenský zásah, který měl za cíl zneutralizovat vliv severního Vietnamu na bývalou Indočínu.
Kambodža je dnes oficiálně demokratickou zemí, nebo přesněji konstituční monarchií. Je to země pod patronátem OSN, kde je křehký mír dosud hlídán desítkami mezinárodních organizací, kde stovky státních úředníků mají velmi nečisté svědomí, kde korupce bují na té nejvyšší vládní úrovni a kde samotný ministerský předseda a jeho paní mají své vlastní „kostlivce ve skříni“ – bývalé členství v Khmer Rouge.
O mučírně v bývalé střední škole přeměněné na věznici Tuol Sleng (známější pod označením S-21) a o tzv. Killing Fields v táboře Choeung Ek dnes ví celý svět (magazín KOKTEJL 4/1999). Staly se symbolem několikaletého systematického vyvražďování vlastního obyvatelstva, pomníky genocidy. Dlouhá léta se tam již nevraždí – přicházejí tam tisíce lidí z celého světa, aby pochopili rozsah zvůle Rudých Khmerů. Neví se však mnoho o tom, že „světové demokracie“ obecně a Spojené státy konkrétně po dlouhá léta podporovaly Pol Potův režim.
Kambodža a Laos se v minulosti staly oběťmi studené války, stejně tak jako mnohé jiné země na naší planetě. Brutalita, se kterou se tyto pradávné kultury střetly, však nemá v moderní historii obdoby.
Ani Kambodža, ani Laos dnes nemají velké spisovatele, filmové režiséry či světoznámé politiky, kteří by naší planetě připomněli jednu z nejostudnějších kapitol v historii západního světa. Zahraniční tisk (s jistými výjimkami) o situaci mlčel a dosud mlčí. „Tajné války“ zůstaly i dnes „tajemstvím“.
„Přesněji teď již nejde pouze o tajné války,“ vysvětlil můj kambodžský kolega z agentury Reuters. „Jde navíc o války zapomenuté.“


Hlavní město Kambodže Phnompenh v době teroru Rudých Khmerů málem zmizelo z mapy světa. Domy, z nichž odešli lidé, rychle braly za své. náprava bude nekonečně dlouhá.

KDYŽ BOJUJÍ SLONI
Staré khmerské přísloví praví: „Když bojují sloni, umírají pouze mravenci.“
A když se dva sloni dělili o jihovýchodní Asii během studené války, mravenců umíraly miliony.
Před pěti lety ve Washingtonu mi můj přítel – zaměstnanec Ministerstva zahraničních věcí Spojených států v Clintonově administrativě – nabídl svůj pohled na historii Laosu a Kambodže v šedesátých a sedmdesátých letech:
„Byli jsme uprostřed studené války a dvěma hlavními hráči byly Spojené státy a Sovětský svaz. S Čínou jsme již tehdy měli daleko lepší vztahy, Čína nikdy nebyla naším hlavním nepřítelem. Komunistický severní Vietnam byl jasně prosovětský a přes území Laosu vedla tak zvaná Ho Či Minova stezka. Vojenské jednotky severního Vietnamu se v té době též pohybovaly na území jihovýchodní Kambodže. Rudí Khmerové a Pol Pot se od začátku pokládali za zásadní spojence Číny – nebyli tudíž našimi nepřáteli. Kissinger a jiní se domnívali, že musíme volit mezi Vietnamem a Rudými Khmery – volili jsme tudíž Khmery.“
Válka v Indočíně byla bezesporu největším vojenským fiaskem Spojených států. O vietnamské válce (v Asii se jí říká „Americká válka“) byly napsány stovky knih a natočeny desítky filmů. Pojmy jako 16. paralela či demilitarizovaná zóna jsou součástí americké historie, „vojenského folkloru“ a ví o nich téměř každý školák od Kalifornie po New York. Byla to válka, se kterou se mnozí Američané nikdy nevyrovnali a i dnes ji obklopuje více otázek než odpovědí. Mnozí veteráni jsou hrdí, že v ní bojovali. Jiní, jako bývalý prezident Bill Clinton, raději emigrovali, než aby se stali její součástí. Jiní dosud píší srdceryvné memoáry, jako legendární fotograf Tim Page.
Vietnam však nebyl jediným místem v Indočíně kde se válčilo. Miliony lidí, většinou civilistů, zahynuly v sousedním Laosu a Kambodži.
O jejich osudu se nenapsalo mnoho, přestože tisíce dosud umírají v důsledku „Tajné války“, jež měla v podstatě jediný cíl – izolovat severní Vietnam. Za každou cenu, jakýmikoliv prostředky.


Americký strategický bombardér B-52 Stratofortress právě před pěti desítkami let poprvé spatřil světlo světa. Spolu s letounem Phantom byl B-52 „smutným hrdinou“ Indočíny během studené války. USA kobercově bombardovaly nejenVietnam, ale také Laos a Kambodžu.

TAJNÁ VÁLKA V LAOSU
Laos si vydobyl nezávislost na Francii v roce 1953. Po prohrané bitvě u Dien Bien Phu (1954) se francouzská armáda začala stahovat z Indočíny a ve stejné době Spojené státy začaly vyzbrojovat královskou (prozápadní) vládu Laosu, jež se těšila jen omezené podpoře místních obyvatel. Ženevská konference (1954) potvrdila absolutní nezávislost země, nevyřešila však otázku, kdo by měl v Laosu vládnout. Neutrální princ Souvanna Phouma vládl ve Vientianu, na jihu se u moci držel extrémní pravičák a spojenec Spojených států princ Boun Oum z Champassak. Na samém severu princ Souphanouvong velel levicovým jednotkám odboje (Pathet Lao). V roce 1959 zemřel laoský král a jeho syn Sisavang Vatthana byl korunován.
Po několik let se země snažila vytvořit přijatelnou vládní koalici, do níž by se integrovala jak levice, tak i royalisté. Pathet Lao a proameričtí royalisté zatím vedli urputné boje až do roku 1961, kdy se moci konečně chopil neutrální princ z Vientianu – Souvanna Phouma. V sousedním Vietnamu se však stupňovala válka a neutralisté se nakonec přiklonili k hnutí Pathet Lao.
To, co následovalo, bylo deset let bojů a převratů. CIA platila a cvičila členy národnostní menšiny Hmong, stejně tak jako žoldnéře z Thajska. Pathet Lao později obdržel podporu z Číny, Sovětského svazu a od Vietminhu.
Během vietnamské války byl Laos v podstatě rozdělen na čtyři části: čínskou na severu, vietnamskou kolem Ho Či Minovy cesty na východě, thajskou na západě (kontrolovanou Spojenými státy a královskou vládou) a oblastí Rudých Khmerů na jihu země.
Laos byl bombardován Spojenými státy z thajských letišť, ale ve stejnou dobu se používaly i základny v samotném Laosu. Šlo o zcela protizákonné bombardování, jež bylo v rozporu s Ženevskou dohodou (1962), která výslovně zakazovala jakýkoliv pohyb cizích armád na území Laosu.
Během této nevyhlášené války bylo na Laos (především na provincie Xiangkhoang, Houaphan a Phongsali) svrženo v letech 1964 až 1973 více bomb než na celou Evropu (z obou stran) během druhé světové války. Novinář Michael Buckley tvrdí: „Vzdušné síly Spojených států uskutečnily téměř 600 tisíc náletů, což se rovná jednomu náletu každých 8 minut, 24 hodin denně během 9 let. Všechny nálety byly âtajnéÔ.“
Ze začátku Laos bombardovali jen američtí piloti v civilu včetně neblaze proslulých CIA pilotů tak zvané „Air America“, později se k akcím vycvičili též thajští a hmongští letci.
Situace byla tak nepřehledná, že během šedesátých a sedmdesátých let už ani Spojené státy a CIA nevěděly, kdo je v Laosu u moci a kde.
Podle slov amerického novináře Malcolma Browna v té době v Laosu neexistovalo oficiální platidlo. Zemi ovládal úplný chaos. Letci si kupovali v čínských obchodech Vientianu 24karátové zlaté náramky, které se používaly jako jediné platidlo v případě, že byli sestřeleni či zraněni.
Bombardování a zvůle skončily až v roce 1973, kdy armáda Spojených států zahájila svůj „strategický ústup z Vietnamu“.
Hnutí Pathet Lao se již v té době těšilo podpoře ve většině provincií. V roce 1975 pak padl Saigon a Phnompenh a vzápětí byla vyhlášena Laoská lidovědemokratická republika.

KONEC MLČENÍ
Dnes začínají informace pomalu pronikat do světa. Podle slov Barryho Waina (světoznámého novináře, který pracuje pro The Wall Street Journal) v Laosu přichází ročně o život až 20 tisíc osob. Tito lidé jsou oběťmi min a neexplodovaných bomb (UXO), jež jsou v důsledku amerického kobercového bombardování Laosu rozesety na desítkách tisíc čtverečních kilometrů.
Největší kritik americké zahraniční politiky profesor Noam Chomski, filozof a autor desítek knih o světové politice, tvrdí: „…Každý rok tisíce lidí, především dětí chudých farmářů, umírají na severu země – na místech nejtěžšího a nejkrutějšího bombardování… Nejvíc se bombardovalo po roce 1968, když Washington začal pod tlakem veřejnosti a obchodní elity vyjednávat o ukončení bombardování severního Vietnamu. Kissinger a Nixon se pak rozhodli, že se bombardování přesune na území Kambodže a Laosu. To, co v Laosu dosud zabíjí, jsou takzvané „bombies“, bombičky, jež jsou nebezpečnější než miny. Jejich cílem je zabít či zmrzačit lidi – proti transportérům či budovám jsou absolutně neefektivní. Sever Laosu je těmito „bombies“ pokryt, dopadlo jich tam několik set milionů. Jejich výrobce Honeywell tvrdí, že jich dosud neexplodovalo 20 až 30 procent. Buďto tedy šlo o špatnou výrobní kontrolu, nebo o racionální plán, jak zabíjet civilisty léta po bombardování. Nejspíš šlo o to druhé, neboť v té době Spojené státy používaly dokonce speciální rakety schopné proniknout do jeskyň, kde se nevinní civilisté schovávali.“
Britská poradenská organizace MAG, která má za úkol zneškodňovat miny na celém světě, tvrdí, že Spojené státy zarputile odmítají spolupracovat. Nejsou dokonce ochotny zveřejnit technické údaje min a „bombies“, jež by zjednodušily práci MAG a desítek dalších organizací.
Stejná situace je i na území východní Kambodže, jež byla kobercově bombardována od roku 1969.
Spojené státy jsou dnes snad jedinou velkou zemí na světě, která odmítá poslat své odborníky do Laosu a zúčastnit se odminovacích akcí.
Koncem devadesátých let byly ve Spojených státech konečně vydány dvě knihy, jež vrhají světlo na situaci v Laosu. Anthony Lewis ve své Stínové válce (Shadow War) píše: „Šlo o nejodpornější epizodu nezákonné krutosti v Americké historii.“ R. Warner (Back Fire: The CIAŐs Secret War in Laos and its Link to the War in Vietnam, 1995 Simon & Schuster, New York) dodává: „V letech 1963 až 1973 pod divnou rouškou neutrality se z Laosu stala tajná součást hlavního vietnamského divadla, řízená velvyslancem Spojených států a Ústřední zpravodajskou službou (CIA)… Laos byl bombardován americkou armádou bez vědomí Kongresu. Spojené státy navíc platily členy laoské armády, 15 tisíc thajských SGU a 30 tisíc členů hmongské menšiny na území Laosu. Bombardování se provádělo ´kobercovým stylem´. Cílem se stali civilisté, na něž dopadly dva miliony tun bomb.“
Chudý Laos se takto stal nejbombardovanější zemí světa. „Neměli jsme tu nejmenší představu, proč na nás prší bomby,“ vzpomíná stařík, majitel malého krámku s hedvábím, který se před dvaceti lety přestěhoval ze severu země do hlavního města Vientianu. „Jednoho dne jsme uslyšeli dunění motorů a z nebe na nás začaly padat tisíce bomb. Během útoku zahynulo pět členů mé rodiny – dvě ženy a tři děti. Později mi někdo vysvětlil, že někde v mém okolí byli komunisté. Nikdy jsem však žádné komunisty nepotkal.“


Ho Či Minova stezka, po které proudilo zboží a munice ze severu Vietnamu na pomoc jihovietnamskému vietkongu, byla mimo jiné záminkou pro rozsáhlé bombardování východní Kambodže.

DALŠÍ OBĚŤ „AMERICKÝCH ZÁJMŮ“ – KAMBODŽA
První velkou akcí Spojených států v Kambodži byl vojenský převrat proti králi Sihanukovi v březnu 1970. Král byl neutrální a odmítal se zapojit do vietnamské války. K moci byl dosazen Lon Nol, zkorumpovaný agent Spojených států. Demonstrace, jež následovaly, byly krvavě potlačeny – stovkám lidí byla veřejně useknuta hlava, zatímco západní média psala o novém diktátorovi jako o „příteli svobodného světa“.
Lon Nol pak „pozval do své země americkou armádu“. K invazi došlo 30. dubna 1970 a zúčastnily se jí jak jednotky Spojených států, tak jižního Vietnamu. Tato akce nebyla příliš „tajná“ a vyvolala velké protesty na celém světě, včetně nepokojů na univerzitách v Kentu a Jacksonu, kde Národní garda zabila několik studentů.
Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že kobercové bombardování východní Kambodže (letouny B-52 a Phantomy, jež shazovaly bomby a napalm) otevřelo cestu Rudým Khmerům k moci. Bombardováni byli opět většinou civilisté, Washington měl tentokrát „obavy“ z rostoucího vlivu severních Vietnamců na oblast. Jen mezi březnem 1969 a květnem 1970 došlo k 3630 náletům, jejichž cílem byla východní – nejchudší a převážně zemědělská část země.
Před převratem v roce 1970 byla Khmer Rouge jen malou bojůvkou, která se po převratu, invazi, bombardování a hladomoru zradikalizovala a získala si podporu mnohých místních obyvatel. V roce 1975 pak Rudí Khmerové vstoupili téměř bez boje do Phnompenhu. Výsledek byl otřesný: na počet obyvatel druhá největší genocida v moderních dějinách světa (hned po Východním Timoru).
Během čtyřleté zvůle Rudí Khmerové zavraždili přes 2 miliony Kambodžanů a cizinců a země se vrátila do své předindustriální podoby. Peníze byly zakázány, stejně tak doprava. Země se zcela uzavřela okolnímu světu a začala připomínat koncentrační tábor daleko více než stát. Miliony lidí byly vyslýchány a mučeny. Stovky tisíc pak ubity k smrti, včetně dětí a kojenců. Další stovky tisíc zemřely během hladomoru, zatímco Kambodža posílala jídlo jako „zahraniční pomoc“ do „bratrské“ Číny.
Situaci během Pol Potovy diktatury snad nejlépe popsal Saing Saenthrith, redaktor novin „The Cambodia Daily“. U šálku kávy mi pověděl: „Můj příběh je v této zemi typický. Naše rodina se skládala z šesti členů. Rodiče, já, dvě sestry a starší bratr. Máma zemřela v roce 1973. Otec byl učitelem, takže ho Rudí Khmerové pokládali za intelektuála. Mladší sestru zavraždili v roce 1976, starší sestru a bratra v roce 1977. Nevím, kdy zabili otce. Utekl jsem do Phnompenhu. Když jsem se s otcem loučil, objal mě a řekl: ´Už nikdy se neuvidíme.´ Bylo mi 13 let. Brečel jsem, když to řekl. Ale už jsem věděl, že musím utíkat, abych si zachránil život. Vzpomínám si na silnici č. 2 a na čínské delegace, které po ní projížděly. Kambodža hladověla, zatímco se jídlo posílalo do Číny. Nikdy jsem neslyšel jméno Pol Pot. Nevěděli jsme, co se děje. Ať se říká cokoliv, Vietnamci nás zachránili. Kdyby nebylo Vietnamců, téměř nikdo by v této zemi nepřežil. Poprvé jsem slyšel jméno Pol Pot od nich. Když přišli, namířili na nás zbraně a křičeli: âKde je Pol Pot?!´ Jen jsme se na ně dívali. Nikdy jsme o něm neslyšeli. Vrátil jsem se do své vesnice, když Rudé Khmery rozdrtila vietnamská armáda. Můj dům byl zničen. Tři týdny jsem hledal svoji rodinu. Na jedinou zeď, která z mého domu zůstala, jsem napsal své jméno. A vedle jména jsem dodal: ´…jsem dosud naživu…´ Nikdo se neohlásil. A tak jsem zůstal úplně sám.“
V roce 1978 vietnamská armáda obsadila Kambodžu a Rudí Khmerové byli vytlačeni z hlavního města do džungle. Spojené státy vzápětí odsoudily vietnamskou invazi a prohlásily, že uznávají vládu Rudých Khmerů jako jedinou legální vládu Kambodže. „Za trest“ Čína napadla území severního Vietnamu.

KAMBODŽA A LAOS DNEŠNÍCH DNŮ
„Tajné války“ měly obrovský vliv na moderní historii Laosu a Kambodže. Obě země se v jejich důsledku vrátily ekonomicky do středověku a Kambodža se navíc krajně zmilitarizovala; nikde na území Asie se nenajde tolik zbraní a úroveň zločinnosti je mimo kontrolu.
Dlouhá léta poté, co na Kambodžu přestaly dopadat bomby a cizí armády opustily její města, se v této zemi dá jen těžko mluvit o demokracii. Po Pol Potově diktatuře se Kambodža stala jednou z nejchudších zemí na světě. V 80. letech tu téměř neexistoval průmysl, pole byla zaminovaná a otrávená, Rudí Khmerové dosud bojovali v džungli.
Král Norodom Sihanuk, který byl za diktatury Rudých Khmerů v domácím vězení a mnozí jeho příbuzní během ní zahynuli, byl opět korunován. V roce 1993 se konaly volby pod patronátem OSN. O rok později bylo hnutí Rudých Khmerů oficiálně zakázáno, i když mnozí jeho členové jednoduše „změnili barvy“ a stali se členy jiných politických stran včetně CPP, Strany kambodžského lidu. Po volbách se vytvořila vládní koalice, jež se skládala ze Sjednocené národní fronty FUNCINPEC (princ Ranariddh, syn krále Sihanuka) a Strany kambodžského lidu CPP (Hun Sen, současný ministerský předseda). Ve volbách FUNCINPEC obdržela přes 45 % hlasů, zatímco CPP pouhých 38,7 %.
Volby byly i přes přítomnost OSN zfalšovány; Rudí Khmerové volby nejen bojkotovali, nýbrž dokonce prohlásili, že zavraždí osoby, jež se k volebním urnám vydají. Nakonec byla moc rozdělena a země měla dva ministerské předsedy: prince Ranariddha a Hun Sena.
Mezi čeny CPP bylo několik zločinců z řad Rudých Khmerů, jejichž případy se začal zabývat zvláštní žalobce OSN Mark Plunkett, který si na pomoc pozval několik příslušníků australské federální policie. Plunkett měl k dispozici velké množství materiálů proti CPP, nikdo (včetně OSN) však nenašel odvahu zahájit tažení proti bývalým komisařům Rudých Khmerů. Znechucený Mark Plunkett podal demisi a vrátil se zpět do Austrálie.
Situace se vyhrotila v roce 1997. Došlo k třenicím mezi dvěma ministerskými předsedy. Armáda nakonec podpořila Hun Sena a rozdrtila jednotky prince Ranariddha. Městem opět projížděly tanky, a když se prach usadil, otěže moci pevně držel v rukou bývalý aparátčík a podle názoru mnohých Kambodžanů vrah z řad Rudých Khmerů – ministerský předseda Hun Sen. Tento jednooký muž – ztratil oko během bitvy – byl před vietnamskou invazí po dlouhá léta členem Rudých Khmerů, stejně jako jeho manželka. Emigroval však do Vietnamu v roce 1977.
Hun Sen sám o sobě kdysi řekl: „Kdo je Hun Sen? Někteří říkají, že je vietnamskou loutkou, jiní tvrdí, že je členem Rudých Khmerů. Během boje proti Spojeným státům jsem byl též obviněn z toho, že jsem jedním z plukovníků Lon Nolova režimu. V Moskvě komunisté tvrdí, že Hun Sen je liberál. Ve Francii, v zemi liberální, říkají, že je Hun Sen komunista. Co mohu dělat? Ať si lidé říkají cokoliv, Hun Sen je Kambodžan a jako Kambodžan myslí. A nikdo kromě Kambodžanů mi nebude poroučet.“
Hun Sen však není ani komunista, ani liberál, nýbrž zkorumpovaný státník, jenž má k dispozici mohutný aparát schopný zastrašovat, a dokonce likvidovat opozici. Jedinou osobou, která je dnes schopná čelit Hun Senově diktatuře, je král Sihanuk, nemocný a starý monarcha, kterého miluje, jak se zdá, téměř celý národ. Král je poslední z rodu angkorských „králů-bohů“ a mezi ním a Hun Senem panuje hluboká nenávist (magazín KOKTEJL 3/2002). Království není v Kambodži dědičné a monarcha se volí. Je nejisté, kdo po Sihanukově smrti usedne na trůn, a již dnes v Kambodži panuje nejistota a strach.
Laos je zatím pod úplnou kontrolou komunistické strany (Lidová revoluční strana Laosu – LPRP), jež má velmi blízké vztahy s Hanojí. V roce 1975 po vyhlášení Laoské lidovědemokratické republiky bylo zakázáno veškeré soukromé podnikání, situace se však uvolnila po roce 1989, což vedlo ke skromnému ekonomickému růstu. V červenci 1997 byl Laos přijat do sdružení ASEAN a o rok později byl ministerský předseda Khamtay zvolen prezidentem země. Klidný a do sebe zahleděný Laos využil politického uvolnění k návratu k buddhistickému spiritualismu.

INDOČÍNSKÉ VYKŘIČNÍKY
Obě staré kultury byly během dvacátého století zcela devastovány západními mocnostmi. Po francouzské kolonializaci přišlo krátké období svobody a nezávislosti. Hned nato však vypukly „tajné války“, ve kterých přišly o život stovky tisíc Kambodžanů a Laosanů (mnozí dějepisci mluví dokonce o milionech). Přesný počet obětí nikdy nezjistíme.
Co však není tajemstvím, je, že ekonomiky Laosu a Kambodži byly v důsledku bombardování a diktatur zcela zničeny a obě země dnes živoří s méně než 400 dolary HDP na osobu a rok. Protože půda velké části tradičních zemědělských oblastí je dosud buď otrávená, či pokryta minami a bombami, musí Kambodža dovážet potraviny, a je tudíž jednou z nejdražších a nejchudších zemí oblasti.
Sociální problémy především v Kambodži vedly k explozi násilí a zločinnosti, stejně tak jako prostituce. Téměř 90 % prostitutek v Phnompenhu je dnes nakaženo virem HIV a OSN mluví o možné národní katastrofě. Většina „ekonomického růstu“ země je závislá na nelegálním pašování zboží do sousedního Thajska a Vietnamu.
Důsledkem tajné války je též polarizace laoské společnosti: národnostní menšina Hmong (jež bojovala během „tajné války“ na straně Spojených států) je dosud diskriminována. Sliby Spojených států, že všichni Laosané, kteří bojují na straně Ameriky, automaticky obdrží občanství USA, se z velké části nenaplnily.
Desítky tisíc Laosanů a Kambodžanů dosud umírají každý rok v důsledku nevybuchlých bomb a min.
Infrastruktura Kambodže a Laosu byla zničena, stejně tak jako hospodářství a sociální systém. Miliony lidí přišly o život. Obě země živoří a je jisté, že potrvá desetiletí či staletí, než začnou hrát jakoukoliv důležitou roli v oblasti či ve světě.
Pomoc přichází téměř výlučně z OSN, Japonska a Evropy. Je to však omezená pomoc, která zaručuje oběma zemím pouhé přežití.
Spojené státy nikdy nepřiznaly morální zodpovědnost za to, co se dá definovat pouze jako genocida. Pro většinu občanů jediné supervelmoci světa válka v Laosu či Kambodži nikdy neexistovala. Tam někde, velmi daleko v Indočíně, se bojovalo „proti komunismu“. To je vše.
Většina lidí Laosu či Kambodže již nevěří, že se jim dostane odškodnění. Ve vesnicích severního Laosu již o minulosti téměř nikdo nechce mluvit. Buddhistická víra lidem nařizuje, aby odpouštěli. Nakonec jim zůstala příroda, nádherná řeka, „milion slonů“, hudba a kultura.
Přesto se krátery po kobercových náletech dosud šklebí na každého, kdo není ochoten uvěřit tomu, že „tajemství“ je pouhou legendou, která časem zmizí, rozplyne se, přestane strašit. Krátery a mrzáci bez tváří a údů, žebrající od jižního kambodžského přístavu K^amp^ot až po severní Laos. I kdyby tisíckrát odpustili, jejich stav křičí do našich tváří: „J´accuse!“ – Obviňuji!

Category: 2002 / 04

Na zadní straně fotografie, která je dnešní hádankou, je poznamenáno: letová hladina 1200 m, 12. 11. 2000 ve 14.25 hod. Listopad ten rok skutečně čaroval. To, co vidíte, není vytvořeno ani fotografickými filtry, ani kolorovací technikou. Jde o prosté zachycení podzimní mlhy a smogu z více než kilometrové výšky. Počasí, které se tam dole, na zemi, stává zdrojem podzimních depresí a problémů s dýcháním, dává v této výšce konkrétní význam metafoře „nadpozemská krása“. Počasí a hora zachycené na snímku měly pro člověka, který tenkrát pět minut před půl třetí stiskl spoušť fotoaparátu, zvláštní význam. Zatímco ostatní naplňuje štěstím slunečný den, on se rozzářil, kdykoliv inverze zahalila ústeckou kotlinu a mohl se vypravit nad její příkrov fotit její krásu. A kdykoliv se při návratu z nebeských toulek na horizontu objevilo ono „ňadro“ s meteorologickou stanicí místo bradavky, věděl, že domov už je na dosah. Tím, čím je námořníkům maják, byla jemu tahle krasavice, vystupující z mraků.

Nebudu se ale dnes věnovat jí. Dnešní díl „Pohledů z ptačí perspektivy“ chci věnovat jemu – pilotovi, fotografovi, dobrodruhovi, příteli. Byl to on, kdo přišel s myšlenkou ukazovat zajímavá místa naší vlasti pohledem ptáků. Vzpomínám si, když jsem s ním poprvé nasedal do letadla. Blížil se ve svém charakteristickém tričku, které zdobilo sytě žluté slunce a pragmatická věta: „Až spadnu, budu na kaši.“ Proměna, kterou procházel vždy, když usedl za „knypl“, byla jasně patrná na první pohled. Vzduch byl jeho přirozeným prostředím. Jakmile se kola odlepila od země a svět pod námi a všechny jeho problémy se zmenšily na velikost klukovského panelu s vláčky, ocital jsem se v jeho království. „Tady je pohoda,“ říkal pokaždé, „žádné zácpy, nikdo v protisměru, semafory a babky na přechodu.“ Volnost tohoto způsobu pohybu se mu stala drogou. Holdoval jí často a intenzivně. Ve chvílích, kdy ho počasí připoutalo k zemi a on nemohl delší čas startovat, pozoroval jsem na něm abstinenční příznaky, důvěrně známé kuřákům a notorikům. Je pravda, že podobných chvil nebylo mnoho, protože počasí, ve kterém se neodvážil letět, muselo být skutečně extrémní. Několikrát jsem zažil dny, kdy jsme byli široko daleko jediné letadlo podobné velikosti, které bylo ve vzduchu. Tehdy byl nejspokojenější. Ve sluchátkách mi při takových letech pravidelně zněla věta: „Dokud vidíme zemi, je to dobrý…“ A skutečně bylo. Mám možná posunutý práh pudu sebezáchovy, ale skutečně jsem s ním ani v nejhorších podmínkách nepocítil strach. Myslím, že své „řemeslo“ ovládal dokonale. Jak pilotní, tak fotografické.
Létání, stejně jako fotografování zvládal tak nějak mimochodem. Trochu mi připomínal dítě, jež si velmi rychle osvojí všechny dovednosti, které mu mohou poskytnout zábavu. Plnit si klukovské sny bylo snad vůbec nejsilnějším motivem jeho existence. Naposledy jsme spolu létali právě nad kopci, které vystupují z mlžného oparu na této fotce. Byl jasný podvečer, bez větru a mraků. Obhlíželi jsme důvěrně známá místa, mlčeli a pocity si sdělovali jen vzájemnými pohledy a zdviženým palcem. Krasavice ze snímku čněla jasně a ostře v posledních paprscích mdlého slunce. Tou dobou jsem ji i já vnímal jako svou „domovskou horu“. Proletěli jsme kolem a Labe pod námi nás po chvilce bezpečně vedlo k našemu městu. Vzpomínám si na jednu z mála vět, která tenkrát padla. Blížili jsme se k soustavě ústeckých mostů. Zasněně se na ně podíval, otočil se ke mně a pronesl: „Stejně je jednou oba podletím, i kdyby mě to mělo stát piloťák!“
Dnes už vím, že tato a mnoho dalších výzev, které si co chvíli stanovoval, zůstane nesplněná. Za nejjasnějšího úplňku v tomto roce opustil Luboš za nevyjasněných okolností tento svět. Bylo to stejně náhlé a šokující, jako většina jeho života. Někdy se chlap neubrání dojetí. Dopisuji tyto řádky a doufám, že je alespoň trochu pochopíte. Věnuji je člověku, jenž viděl a prožíval věci, které ostatním unikaly. Snažil jsem se s vámi o ně v předešlých měsících podělit a budu se o to snažit i dál. Je totiž ještě mnoho míst, která jsme vám chtěli ukázat. „Dík, Luboši, za tvé vidění světa a za to, že jsi mě s sebou brával do svého království mezi oblaky. Nevím, jestli je něco po…, ale jestli ano, přeji ti, aby to bylo někde tam nahoře, nad vrcholkem naší ´domovské´ hory. Přeji ti čisté nebe…“

SOUTĚŽNÍ OTÁZKA
Jak se jmenuje hora uprostřed fotografie?

Vaše odpovědi očekáváme do 15. května. Vylosovaný výherce obdrží videokazetu „Kolem světa s Dr. Stinglem“.
Category: 2002 / 04

Turecko je zemí mnoha protikladů. Leží na dvou kontinentech, těžko říct, kam vlastně patří. Je jakýmsi nárazníkovým pásmem mezi Východem a Západem. Od nepaměti vstřebává všechno, zlé i dobré, z obou těchto rozdílných světů. V myslích mnoha Evropanů je to stále země plná orientálního lesku i špíny, vznešeného přepychu i dekadence, mystičnosti i intrikářství. Symbol Orientu! Jaké je pak jejich překvapení, když poprvé přijedou do Istanbulu a na vlastní oči spatří docela jinou tvář. Tvář moderní země, jejíž hlavní snahou je podobat se Západu, uskutečnit „westernizaci“ vyhlášenou „Otcem všech Turků“ – Mustafou Kemalem Atatürkem, jednou z nejvýznamnějších a nejrozporuplnějších postav celého 20. století.
Především díky změnám, které nastartovaly Atatürkovy reformy, vstoupilo Turecko v roce 1952 do NATO a dnes stojí jednou nohou na prahu EU. Tam má ale zatím ze všech kandidátských zemí patrně nejdál. Největším problémem této první islámské demokratické země světa je porušování lidských práv. Utlačování Kurdů a jiných etnických menšin, věznění i záhadné mizení disidentů a pronásledování nepohodlných novinářů, to vše je na denním pořádku. Zdá se, že od dob vylíčených ve slavném filmu „Půlnoční expres“ se skoro nic nezměnilo.
Velkou většinu obyvatel problémy s dodržováním lidských práv zas tak moc nepálí. Mnohem větší starosti jim přináší bídný stav domácí ekonomiky. Začátkem roku 2000 se turecká lira propadla vůči dolaru skoro o dvojnásobek. Další pád se vládě sice podařilo zastavit, podle mnoha expertů však pouze za cenu krátkozrakých a alibistických zásahů. Naprostá většina Turků je s touto situací hluboce nespokojena. Nezbývá jim než doufat a držet se osvědčených jistot, jako je fotbal, pití čaje či lázeň v hamam.

DVA ZE SEDMI DIVŮ SVĚTA
Turecko bývá často nazýváno nekonečnou studnicí pokladů, velkým muzeem pod širým nebem či živoucí kronikou lidstva. Na jeho území vznikly jedny z prvních lidských civilizací, vzkvétaly zde kdysi slavné říše a přehnaly se přes něj mnohé indoevropské národy. Po každém z těchto lidských společenství zůstaly v krajině nesmazatelné důkazy, které přitahují archeology z celého světa. Jeden z nich, profesor Oscar Muscarela z Metropolitního muzea umění v New Yorku, například tvrdí: „Území Turecka je pravděpodobně vůbec nejpestřejším a nejbohatším archeologickým nalezištěm světa. Nalézají se zde cenné záznamy o všech etapách vývoje lidské společnosti. Od primitivních nástrojů z rané doby kamenné až po jedinečné památky z dob Osmanské říše.“
Nejsou to samozřejmě jen archeologické nálezy, které vzbuzují zájem věhlasných vědeckých odborníků. Na své si zde přijdou také historikové, etnologové a antropologové. Jejich výzkumy a studie stále přinášejí převratné objevy celosvětového významu. Na celém světě bychom patrně nenašli zemi s tak bohatou a zároveň spletitou historií, plnou záhad a otazníků. Zemi, jejíž kulturní a společenský vývoj se v minulosti několikrát doslova otřásl v základech, aby se pak vydal novou, často úplně opačnou cestou.
Někdy před 10 000 lety se na jihovýchodě tureckého území, v oblasti nazývané Úrodný půlměsíc, usadili první zemědělci. O necelá tři století později vzniklo v Anatólii, samotném srdci Turecka, nejstarší město světa. C5atalhüyük, jak zní jeho současný název, se proslavilo nástěnnými malbami, sochami a zajímavou keramikou. Jednou z nejvýznamnějších civilizací doby před začátkem našeho letopočtu byli kromě Féničanů také Chetité. Jejich původ, stejně jako příčiny zániku jsou dodnes zahaleny jistou rouškou tajemství. O poodhalení této roušky se významně zasloužil český orientalista Bedřich Hrozný. Jako první totiž rozluštil chetitské písmo.
Vyjmenovat podrobně všechny ostatní říše, které se na území dnešního Turecka kdy usadily, by patrně přesáhlo rozsah tohoto článku. Na západě vládli Trójané, od východu sem pronikali Peršané, část pobřeží ovládali Frýgové i Lýdové, velkému vlivu se zde těšili samozřejmě Řekové. A právě Řekové jsou původci jednoho ze sedmi divů světa – mauzolea v Halikarnassu, jehož ruiny se nacházejí nedaleko od města Bodrum. Druhý ze sedmi divů světa, Artemidin chrám v Efesu, pak pochází zase z období nadvlády Římanů. Ti se vyjma založení několika velkolepých měst zasloužili především o vybudování technicky dokonalého systému silnic a o rozšíření křesťanství.

RUINY OLIMPU
Ačkoliv kroky velké většiny cestovatelů směřují obvykle k těm nejznámějším a nejslavnějším památkám, někdy není vůbec na škodu navštívit místa takříkajíc zapomenutá a zdánlivě bezvýznamná. Celé Turecko jich nabízí nepřeberné množství. Často leží stranou turistických center a již samotná doprava k nim bývá opravdovým dobrodružstvím. Jedním z takových míst jsou ruiny starodávného Olimpu, jehož původ provází mnoho nejasností. Přesně se totiž neví, který z dávných národů toto město vlastně založil.
Největší slávy dosáhl Olimpos začátkem letopočtu za vlády Římanů a právě památky z tohoto období vytvářejí kouzlo celého místa. Ruiny Olimpu rozhodně nejsou tak rozlehlé a zachovalé jako pozůstatky jiných, mnohem slavnějších antických měst. O jejich půvab se postarala především úžasná poloha na břehu Středozemního moře a divoká, nezkrotná příroda. Zbytky akvaduktů, větších i malých paláců, rozlomené sarkofágy, poničené sochy a tisíce bezvýznamných opracovaných balvanů jsou zde roztroušené v téměř neproniknutelné středozemní džungli.
Cesta mezi ruinami jako by ani neexistovala. Hustá vegetace zahaluje vše do temného šera, které jenom umocňuje mystičnost celého místa. Někde jsou houštiny téměř neproniknutelné. Divoké víno se pne po keřích planých vavřínů, rozkvetlé oleandry se mísí s vonícími borovicemi a nahodile roztroušenými fíkovníky. Některé rozvaliny jsou prorostlé skrz naskrz kořeny stromů a větvemi keřů a utvářejí tak dohromady nové, stěží představitelné útvary jako z dílny bizarního umělce. Zvukovou stránku tohoto divadla pak obstarává šumící vítr v korunách stromů a občasné mečení polodivokých koz, potulujících se všude po okolí.
Pravou výhrou po strastiplné, ale o to zajímavější prohlídce Olimpu je očistná koupel v teplých vodách Středozemního moře. Pláž u Olimpu je jednou z tisíce více či méně turisticky využívaných částí tureckého pobřeží. To je ve své celkové délce bezmála 7000 kilometrů možná ještě větším lákadlem pro turisty než všechny starověké památky dohromady. Skoro stoprocentní jistota hřejivého slunce, příznivé ceny a vyhlášená pohostinnost místních obyvatel přitahuje každoročně miliony Evropanů na dovolenou snů. Dovolenou strávenou v zemi, jejíž životní úroveň dosahuje požadovaného standardu, a přitom je z ní stále ještě cítit omamná vůně Orientu.

NÁSTUP TURKŮ
Velmi důležitým mezníkem v historii Říma, Turecka a potažmo i celého lidstva byl rok 330, který je považován za začátek slavné byzantské říše. U jejího zrodu stál mladý císař Konstantin. Byzanc byla původně považována za východní část římského impéria. Později se ale tato říše začala vyvíjet vlastním směrem, aby nakonec svým významem daleko předčila svoji kdysi slavnější západní část. Pod pojmem Byzanc se dnes rozumí především organicky vzniklá syntéza východní větve křesťanské nauky, řecké kultury, římského ducha a orientální vznešenosti. Nepsaným symbolem této na první pohled podivné kombinace byl chrám Boží moudrosti neboli Hagia Sophia, postavený císařem Justiniánem v polovině 6. století v tehdejším hlavním městě říše – Konstantinopoli.
Začátek konce byzantské říše nastal v polovině 13. století, kdy se o slovo přihlásili osmanští bojovníci, slavní předkové dnešních obyvatel Turecka. O dvě století později byli Turci postrachem celé Evropy, hranice jejich Osmanské říše končila kdesi v Uhrách a jejich vojsko stálo dvakrát až před branami Vídně. Je to právě toto historické období, které se nejvíce podepsalo na současné tváři Turecka. Významnou změnou byl příchod nového náboženství – islámu. Mnoho křesťanských svatostánků bylo zničeno, případně přestavěno na mešity. Uznávané kláštery vystřídaly islámské školy – medresy. Slovo prorokovo se rozšířilo do všech, i těch nejzapadlejších koutů země.
Jistou proměnou prošla také architektura a všechny ostatní projevy lidské kultury. Začaly se stavět velkolepé sultánské paláce, honosné dřevěné domy zdobené arkýři, světlo světa spatřily první harémy a vyhlášené turecké lázně. Byla to doba blýskavých drahokamů na vysokých turbanech a zakřivených šavlích, pštrosích per, nařasených rouch, širokých hedvábných kalhot a plášťů lemovaných sobolí kožešinou.


Centrální Anatólie – srdce Turecka, kde vznikaly první lidské civilizace a vzkvétaly kdysi slavné říše.

KONYA – SRDCE TURECKA
O Konye se s nadsázkou říká, že je nejturečtějším ze všech tureckých měst. Její obyvatelé jsou považováni za pravověrné muslimy a na rozdíl od ostatních Turků jsou pověstní svým chladným, až formálním vystupováním. „Přál bych si, aby celé Turecko bylo jako moje město. Velmi mi záleží na odkazu mých předků. Jsem silně věřící a do mešity chodím každý den, doma dodržujeme všechny svátky a úzkostlivě dbáme na staré tradice. Mladí lidé ve městech, jako je Istanbul, jsou dnes bohužel úplně jiní. Chtějí žít především v blahobytu a náboženství je pro ně dávný přežitek,“ stěžuje si Hasan Cikar, padesátiletý středoškolský učitel, jeden z typických obyvatel Konyi.
Ideálním dnem pro návštěvu Konyi je určitě pátek, den, kdy se všichni věřící pravidelně vydávají na velkou modlitbu do mešity. Život v historickém centru města se na celé dopoledne doslova zastaví. Úzké a jindy pulzující uličky velkého bazaru se ponoří do nezvyklého, až mrtvolného ticha. Nablýskané krámky úspěšných obchodníků mají stažené rolety, vyhlášené restaurace zůstávají uzavřené a prodavači čaje na čas opustí své kouřící samovary. Všichni muži spěchají za hlasem muezzina, svolávajícího je k mešitě. Před jejími branami se v mžiku tvoří davy starců v tradičních čepičkách s tváří zarostlou hustým plnovousem. Za nimi přicházejí svátečně oblečení muži středního věku a jako poslední dobíhají studenti z nedaleké univerzity. Všichni se nejprve rituálně omyjí a pak spořádaně, jeden za druhým, vstupují do svatyně. Je evidentní, že se tam nemohou vejít, opozdilcům proto nezbývá než rozbalit si svůj kobereček přímo na ulici před mešitou. Žádná auta v té době stejně nejezdí, takže se nemusejí bát o svoji bezpečnost. O to, aby nikdo z příchozích nepřišel o muezzinova prorocká slova, se pak postarají výkonné reproduktory roznášející je do širokého okolí.
Na první pohled je patrné, s jakou intenzitou všichni prožívají tento slavnostní okamžik. Usazení na koberečku, s pohledy upřenými směrem k Mekce, se v pravidelných intervalech uklánějí čelem k zemi. Pod vousy si drmolí předříkávané modlitby. Z jejich tváří se dá vyčíst opravdové zanícení, není v něm ani stopy po nějaké falešné pobožnosti. Po skončení modlitby nikdo příliš nepospíchá zpět ke svým povinnostem. Kdo může, usazuje se na prosluněné lavičce před mešitou a dokončuje rozjímání.

TANČÍCÍ DERVIŠOVÉ
Kromě svého tradicionalismu vstoupila Konya do obecného povědomí především díky sektě tančících dervišů. Tento řád založil v polovině 13. století básník a mystik Mevlana Celaleddin Rumi. Jeho učením bylo hledání dobra ve všech jeho projevech, nekonečná tolerance, láska a dobročinnost. Kritizoval otroctví, obhajoval monogamii a prohlašoval rovnost mužů a žen. Nám, ve dvacátém prvním století, se mohou zdát tyto postuláty samozřejmými, on je však prosazoval ve století třináctém, v době ortodoxních islámských vykladačů koránu.
Mevlana byl přesvědčen o blahodárnosti hudby a s ní spojeného tance. Tvrdil, že osvobozuje člověka od jeho vazby k zemské tíži. Domníval se, že rotační pohyb je současně vnějším projevem koule a vnitřní reprezentací stavu vzrušené duše. Tři století před Koperníkem přirovnal rotační pohyb tanečníka k pohybu planet kolem Slunce. Základem jeho učení se stalo sema, meditační technika odstraňující skrze tanec závislost na egu.
Všichni mniši ze sekty dervišů se poznají podle jednotného bílého roucha s dlouhou sukní. Na hlavách pak mají vysoký černý klobouk. Svůj tanec začínají vždy hlasitým opakováním Alláhova jména, při kterém si očišťují mysl a ztrácejí kontrolu nad svým egem. S rukama roztaženýma do stran se začínají pozvolna otáčet kolem vlastní osy. Aby předešli závrati, koncentrují svůj zrak na palce u rukou, které zůstávají relativně statické v porovnání se zbytkem těla. Po chvíli se téměř zastavují, aby se vzápětí roztočili s o to větším vypětím. Toto schéma opakují celkem čtyřikrát. S každým novým roztočením se totiž dostávají blíž k bohu.
V současné době jsou ti, kdo tancují z duchovních pohnutek, ve výrazné menšině. Z tance dervišů se čím dál více stává líbivá atrakce určená pro zraky turistů. Turecké ministerstvo kultury dokonce samo organizuje reprezentativní soubory, které pak objíždějí folklorní festivaly po celém světě. „Podle mého názoru je stále lepší, když se tanec dervišů zachová alespoň ve své světské podobě, než aby úplně zanikl. Každý turista, který ho někdy spatří, se třeba začne zajímat o jeho původ, a odkaz velkého Mevlany tak zůstane stále živoucím,“ míní pan Hayat, ředitel muzea tančících dervišů.


Pouliční prodavači všeho možného na všech možných i nemožných místech…

OTEC VŠECH TURKŮ
Každá země má obvykle své velké hrdiny, vládce či prezidenty, kteří se svými činy nesmazatelně vryli do paměti celého národa. U nás je takovou osobností zajisté T. G. Masaryk, v Indii Gándhí a v Jugoslávii zase Tito. Hrdina celého Turecka se jmenuje Mustafa Kemal zvaný Atatürk neboli „Otec všech Turků“. S jeho jménem se můžete setkat doslova na každém kroku. Jsou po něm pojmenována letiště, ulice, parky, fotbalové stadiony, nádraží a bůhví co ještě všechno. Na žádném velkém prostranství v centru měst i těch nejmenších vesnic nesmí chybět jeho socha. Zarámované portréty zase zdobí všechny úřady, školní třídy, mnohé restaurace i obchody. Slavná Atatürkova slova bývají vytesávána do průčelí veřejných budov a na skalní masivy v okolí frekventovaných silnic. Je to kult, nemající snad v žádné demokratické zemi na světě obdoby.
Andrew Mango, dlouholetý komentátor BBC v Turecku, o Atatürkovi napsal: „Byl to konzervativní revolucionář, skvělý organizátor a diplomat, který byl ve správný čas na správném místě. Hlavně díky němu je dnes Turecko jedinou plně islámskou zemí s demokratickým režimem, garantujícím svobodné a regulérní volby. Byla to především jeho zásluha, že se země po rozpadu Osmanské říše sjednotila v jediný státní útvar.“
Mustafa se narodil roku 1881 v městečku Salonika, ležícím na území dnešního Řecka. Již od dětství udivoval svou inteligencí, za což si ve škole vysloužil od učitele matematiky přezdívku Kemal (jeho excelence). Svoji zářivou kariéru započal jako důstojník osmanské armády. Díky mnoha válečnickým úspěchům to brzy dotáhl až na podplukovníka. Opravdovým hrdinou se stal v roce 1915, kdy díky mistrně zvolené taktice přemohl se svojí armádou v bitvě o Gallipoli výraznou přesilu spojeneckých vojsk. Jedním vítězstvím však rozhodně nemohl zastavit tehdejší úpadek Osmanské říše. O čtyři roky později bylo již celé její území v rukou evropských mocností, které se chystaly rozdělit ho na své kolonie. Politicky naprosto slabý sultán jim v tom sám ochotně asistoval a nikdo z mladých politiků prozatímní vládnoucí strany Mladých Turků v sobě nenašel dost odvahy postavit se čelem proti tomuto procesu.
Jediný, kdo se nehodlal smířit se stávající situací, byl právě Mustafa Kemal. Na malé dřevěné lodi uprchl z Istanbulu a zamířil do černomořského přístavu Samsun, kde také 19. května 1919 šťastně přistál a vyhlásil boj za tureckou nezávislost. Po třech letech ho dovedl do vítězného konce. Začátkem roku 1923 jmenoval sám sebe prezidentem Turecké republiky a vyhlásil převratné reformy, které dramaticky změnily tvář celé společnosti. Ze zemí jako Švýcarsko či Itálie importoval základy nové ústavy a občanského zákoníku. Zrušil tradiční arabské písmo a nahradil ho v Evropě běžně užívanou latinkou. Vyhlásil boj islámu, brzdě pokroku, vrhající podle něj Turecko o několik století zpátky. Ze záměru poevropštit celou zemi nevyjmul ani tradiční kulturu, zvyky a způsob oblékání. „V mých očích byl Mustafa Kemal největší osobností novodobých lidských dějin. To on z nás vychoval hrdé Turky. Naučil nás, že se nemusíme před nikým sklánět. Díky němu je Turecko dnes jedním z mocných států, významně ovlivňujících celosvětovou politiku,“ míní například mladý Ahmed, student istanbulské univerzity.
Jako každý hrdina, měl „Otec všech Turků“ samozřejmě i své chyby, o kterých se dnes v Turecku raději nahlas nemluví. Ačkoliv nastolil v zemi zdánlivě fungující systém parlamentní demokracie, hlavní podíl na moci pevně držel ve svých rukou. V mnoha ohledech se jeho způsob vládnutí příliš nelišil od metod nám dobře známých totalitních diktátorů. Kdokoliv se postavil jeho vůli, byl zavražděn – ať již potají, či cestou vymyšleného politického procesu. Mustafa se takto zbavil všech nepohodlných odpůrců z řad komunistů, Kurdů, Řeků, Arménů či zanícených islámských myslitelů. Jeho snaha udělat z Turecka moderní demokratický stát tudíž nevyzněla zdaleka tak pozitivně, jak si patrně přál. Věčně opěvovaná „westernizace“ proběhla spíše naoko, pouze v kosmetické podobě. Demokracie byla sice formálně ustanovena, ale nebyly zde žádné instituce na ni dohlížející. Přílišný vliv na chod země měla armáda. Stejně nešťastně fungovala ekonomika, vedoucí zemi postupně do začarovaného kruhu spirálovitých inflací.


Istanbul – „perla orientu“, dříve Konstantinopol a ještě předtím Byzantion. Mešity a minarety zde vyrostly v 15. století, kdy sem spolu s Turky dorazil islám.

TVÁŘE ISTANBULU
Byzantion, Konstantinopol, Istanbul, to všechno jsou jména jednoho jediného města. Města, které se významným způsobem zapsalo do historie lidstva a ovlivnilo dění v Evropě i Orientu. Bylo založeno před více než dvěma a půl tisíci lety a jako jediné na světě se rozprostírá na dvou kontinentech. Je zdaleka největším, nejmodernějším, nejevropštějším a strategicky nejdůležitějším městem celého Turecka. Přesto není jeho metropolí, o což se tak trochu paradoxně zasloužil právě Atatürk. Istanbul neměl vůbec rád. Viděl v něm reprezentanta nechvalně známé minulosti, byl pro něho příliš kosmopolitní a dekadentní. Za novou metropoli si proto vybral Ankaru, tehdy jen provinční maloměsto, čímž chtěl demonstrovat vůli k novému začátku. Ankara si ale nikdy nezískala přízeň Turků a stále o ní platí okřídlené rčení, že tím nejlepším na Ankaře je večerní letadlo směřující do Istanbulu.
„Naproti slepcům“, těmito slovy naváděla stará delfská věštba Byzase, vůdce kolonistů, na dalekou cestu podél úžiny Bosporu. Po dlouhém putování objevil neobydlený a čarovně krásný kus země, který přímo vybízel k osídlení. Na protějším, nezajímavém a pustém břehu již nějací osadníci žili. Byzas si vzpomněl na věštbu a pomyslel si: Ti musejí být určitě slepí, když se usadili tam, a ne tady. Byli na správném místě naproti slepcům, zbývalo jen založit město a dát mu jméno. Podle jeho zakladatele se mu začalo říkat Byzantion.
Zlatý věk Konstantinopole, jak znělo nové jméno města, začal ve 4. století s nástupem byzantské říše. Město se v té době několikanásobně rozrostlo a brzy se stalo nejhonosnější a největší metropolí tehdejšího známého světa. Kultura římská, helénská a orientální se zde spojily v jedinečné umělecké dílo. V polovině 15. století padlo město do rukou tureckých bojovníků v čele se sultánem Mehmedem Dobyvatelem, který mu vymyslel nové jméno – Istanbul. Je to právě toto období, které v našich myslích probouzí představy o pohádkové nádheře Orientu, o bazarech překypujících poklady a drahocennostmi, jež do Istanbulu nepřetržitě přivážely karavany velbloudů ze zemí Východu.
V současné době má tato starověká metropole hned několik tváří. Ta první je dána její fantastickou polohou na kopcích kolem úžiny Bosporu. Kopulovité střechy mešit, majestátní kamenné věže a špičky minaretů jsou nepřehlédnutelnými body v moři moderní městské zástavby. Nejlepší pohledy na „sirénu Východu“ či „perlu Orientu“, jak bývá Istanbulu někdy přezdíváno, jsou z paluby městských trajektů převážejících cestující mezi evropskou a asijskou částí města. Když pak vystoupíte na břeh a zabloudíte do labyrintu orientálních uliček plných obchůdků a tržišť, budete si připadat jako v pohádce Tisíce a jedné noci. Narazíte na uličky zámečníků, kovářů, ševců, rybí, ovocné a olivové tržiště, všudypřítomné čajovny, elegantní kavárny a útulné restaurace s vonícími kebaby.
V okolí náměstí Taxim začíná zase úplně jiný svět. Svět reprezentující novou, nablýskanou a moderní tvář země, svět známých amerických fast foodů, filmových multiplexů, značkových butiků a snobských restaurací. Je to centrum nočního života, kde je téměř vše dovoleno. „Všichni mladí milují Taxim. Ani já nejsem výjimka. Je tady sice docela draho, ale zas to tady opravdu žije. Pořádnej odvaz, rozumíš, kino, kluby, pivo, hezká děvčata v minisukních, nic tady nechybí. Jo kdyby takových míst bylo v Turecku víc. Já jsem původem z Afyonu. To je taková malá díra ve středu země. Žádná pořádná zábava tam není, všichni žijí tak spořádaně a v poklidu. Vůbec nevím, co budu dělat, až dostuduji. Rodiče chtějí, abych se vrátil. Taxim mi bude scházet. Dáme si ještě pivo ne, ať je živo…“ pobízí mě můj nový přítel Ahmed.
Odvrácenou tvář města objevíte na předměstích, kde žije podle odhadů přes 40 % obyvatel Istanbulu v tzv. gecekondus. Tato „přes noc postavená“ obydlí nemají většinou zavedený elektrický proud, vodu a nejsou ani připojená na kanalizaci. Téměř jako ve středověku tu sní svůj sen o zářné budoucnosti miliony venkovských rodin přicházejících do města za prací a zdánlivě snadnou obživou. V současné době žije v Istanbulu a jeho těsném okolí snad 15 milionů lidí, skoro čtvrtina všech obyvatel země. Přesný počet obyvatel města ale nikdo přesně nezná. Populace přitom stále stoupá. Je to problém, se kterým si turecká vláda již léta láme hlavu. Kdyby se zlepšila životní úroveň obyvatel na vesnicích a v malých městech, určitě by se nikam nestěhovali. Jak toho ale dosáhnout? Vždyť ekonomika je již léta v útlumu, lira dramaticky klesá a vyhlídky do budoucnosti nejsou nijak zářivé. Jistou nadějí je proto snad jen vstup do EU, který by Turecku přinesl potřebné zahraniční investice.


Hlavní zábavou tureckých mužů je fotbal a klábosení v čajovnách. bezstarostné zahálce tu říkají keyif.

ČAJ A FOTBAL
Kdyby někdo sestavil žebříček zájmů tureckých mužů, byl by na prvním místě určitě fotbal a na druhém návštěva čajovny. Minimálně stejné slávy a uznání, jakých se dostává Atatürkovi, požívají v Turecku všechny velké fotbalové hvězdy. Turci milují každý sport, fotbal však dvojnásob. „Když se dvakrát do roka hraje v Istanbulu derby mezi mužstvy Galatasaray a Fenerbahc5e, zastaví se život v celém městě. Když hraje naše reprezentace, zastaví se v celé zemi. Všichni sedí jako přilepení u televizních přijímačů a takřka bez dechu sledují dění na hřišti. Chvílemi se radujeme jako malí kluci, jindy zase propadáme až v nedůstojný smutek a hněv. Velké emoce panují samozřejmě také na samotných stadionech, atmosféra na nich bývá doslova pekelná. Vzduchem létají mince a kamení, fanoušci zpívají oslavné chorály a po každém vstřeleném gólu vybuchují stovky světlic a petard. Na hřišti to občas pěkně jiskří. Ani šarvátky mezi diváky nejsou ničím neobvyklým. Jo fotbal, to je sport číslo jedna…“ vášnivě vypráví Burhan, prodavač fotbalových dresů na nábřeží u Bosporu.
O poznání klidnější zábavu nabízejí všudypřítomné čajovny, jeden z poznávacích znaků turecké kultury. V našich představách je Turecko především zemí kávy. Tato rovnice už ale dávno neplatí. Ve chvíli, kdy Osmanská říše přišla o své kávové provincie v Jemenu, se stal národním nápojem čaj. Pěstuje se v okolí městečka Rize na východním pobřeží Černého moře. Podle mnoha znalců je to čaj vysoké kvality a vytříbené chuti. Pije se velmi silný a vydatně slazený v malých skleničkách doslova na každém rohu. O jeho přípravu a roznášku se starají tisíce miniaturních čajoven, často schovaných v těch nejzapadlejších koutech bazarů a tržišť. Každý den od rána až do večera připravují čaj pro široké okolí. Jeden z „čajařů“ vaří a přijímá objednávky, druhý s houpajícími se podnosy v rukou pobíhá, seč mu síly stačí, od jednoho zákazníka ke druhému.
Pravým obřadem je pak popíjení čaje v obřích prostorných čajovnách – cay hanesi. Taková čajovna zdaleka nenaplňuje naši představu o ezotericky vypadající místnosti plné klidu, míru a pohody. Právě naopak, často se jedná o hlučnou, zakouřenou špeluňku s nevzhledným interiérem, připomínající hostinec čtvrté cenové kategorie. Od rána až do večera se v ní scházejí muži všech věkových i společenských skupin. Někteří si přicházejí přečíst noviny, jiní spolu vášnivě diskutují a velká část z nich hraje populární domino či begamon. Všichni dohromady pak prožívají slastné chvíle bezstarostné zahálky, tzv. keyif. Keyif však označuje také stav mírné opilosti, až nezpůsobilosti. Samo sebou se tedy rozumí, že to není nic pro ženy. Těm je koneckonců do cay hanesi vstup zakázán.
Naproti tomu cay bahcesi jsou pro ně jako stvořené. Tyto malebné čajové zahrady nesmějí chybět v žádném větším městském parku. Situované na březích jezírek a řek, na kopcích s otevřeným výhledem či v příjemném stínu košatých stromů nabízejí vždy dostatek pohodlí a klidu. „Když mám volné odpoledne, chodím si sem vždy posedět se svými kamarádkami ze školy. Fouká tady čerstvý vzdoušek a nad skleničkou jablečného čaje se nám vždy dobře povídá. Do restaurací a do kaváren chodí ženy většinou pouze v doprovodu mužů, do čajové zahrady mohou vyrazit i samy. Proto je tak milují,“ pochvaluje si Sayfa, mladá studentka z Istanbulu.

HAMAM
Dalším svébytným projevem turecké kultury je vedle pití čaje také lázeň v hamam. Ten, kdo by v Turecku nenavštívil turecké lázně, jako by zde ani nebyl. Blahodárný očistec těla i duše v kouzelných kulisách historických lázní je neopakovatelným zážitkem, který se natrvalo vryje do vašich vzpomínek. Každý, kdo jednou zažije koupel a masáž v hamam, stane se obvykle doživotním příznivcem této příjemné kratochvíle. Kratochvíle, kterou rozšířili na území Turecka Řekové, k dokonalosti ji pozvedli Římané a významně ji ovlivnili i samotní Turci.
Podle mnoha historiků jsou právě Řekové považováni za zakladatele veřejných lázní. Jejich záliba v různých rekreačních a sociálních aktivitách byla pověstná. Lázně pro ně měly tudíž velký význam, jak o tom píše i Homér ve svém románu Ílias. Neméně důležitou roli sehrály veřejné lázně také u Římanů, kteří dotáhli snažení svých předchůdců do naprosté dokonalosti. Římské lázně se vyznačovaly pompézností a rozlohou. Ty největší lázeňské komplexy byly vybavené sportovními halami, restauracemi, knihovnami a byly schopné pojmout až 5000 návštěvníků najednou.
Funkce veřejných lázní prošla významnou proměnou s nástupem islámu. Byly zrušeny římské lázně a nahradily je mnohem menší a skromnější hamam. Stavěly se v těsném sousedství náboženských svatyní a sloužily především k rituálnímu očištění věřících. Podle Mohameda navíc horké koupele zvyšovaly porodnost, a byly proto předepisovány všem mužům, kteří neměli dost potomků. Postupem času se význam hamam začal navracet k původní řecké myšlence. Jejich společenský význam rostl. Byly ideálním místem reprezentujícím jednu ze základních tezí islámu – o rovnosti všech věřících. Navštěvovali je chudí, stejně jako ti nejbohatší. Přístup do oddělených částí byl povolen dokonce i ženám, jejichž přítomnost byla dříve nemyslitelná.
Narazit v tureckých městech na hamam není opravdu žádným problémem. Jejich typické kopulovité střechy jsou vidět již zdálky. Od okamžiku, kdy vkročíte do přijímací haly, stáváte se lázeňským hostem a musíte se podřídit všem zavedeným rituálům. Vaším průvodcem na cestě po pěti stupních blahodárného procesu očisty těla i duše je tellak – zavalitý chlapík, masér, správce lázní, zpovědník a kdovíco ještě. „V první fázi se musí tělo dobře prohřát. Pak přichází na řadu důkladná masáž. Ve třetí fázi se z těla odstraňuje horní vrstva opotřebované kůže a všechno nežádoucí ochlupení. Následuje intenzivní mydlení a vše je ukončeno relaxací na lůžku,“ vysvětluje mi můj tellak a vede mě do nitra harary, místnosti plné vlhkého a teplého vzduchu.
Žádný muž nesmí do harary vstoupit nahý. Ručník kolem pasu je podmínkou, stejně jako dřevěné sandále malma na nohou. Jejich význam je především praktický. Mramorová podlaha je totiž místy tak vyhřátá, že by vás pálila do chodidel. V centru harary je obvykle velká vyvýšená mramorová plošina, jakési letiště, na které se můžete natáhnout a pozorovat paprsky světla procházející prosklenými baňkami v kopulovité střeše místnosti. Paprsky procházejí vodními parami a utvářejí fantastické obrazce připomínající jakési duchy. Není proto divu, že podle mnoha arabských legend jsou hamam sídlem zlých džinů, kteří mohou nezvaným hostům dokonce i nafackovat.
Teplota v turecké lázni se pohybuje mezi 40 až 50 ̌C, relativní vlhkost vzduchu dosahuje hodnoty až 99 %. Je to ideální prostředí s příznivým účinkem na celý organismus, prospívá zejména uvolnění dýchacích cest a dutin. Poté co se tělo prohřeje a vaše rty zvláční, vyzve vás tellak na masáž. Svými obřími dlaněmi vás začne zpracovávat jako těsto na chleba. Žádná část těla nezůstane ušetřena. Od nohou vás zvalchuje až ke krku. Mnohdy až vyjeknete bolestí. To následná depilace je proti tomu doslova procházka růžovou zahradou. Pomocí masážní žínky vás tellak obrazně stáhne ze staré kůže. Bolestivé hnětení vystřídá příjemné drbání. Máte pocit, že nic lepšího již ani nemůže následovat. Omyl! V postranních místnůstkách harary je totiž vše připraveno na čtvrtou fázi – mydlení. Do parády si vás berou tellakovi pomocníci. Polévají vás horkou vodou a opatrně, několikrát za sebou vás celého namydlí, aby z těla odstranili i ty poslední zbytky nečistoty. Závěrečná relaxace na lehátku v přijímací místnosti je tím pravým dovršením celého obřadu. Zabaleni v několika osuškách se noříte stále hlouběji a hlouběji do svého nitra. Naplno si uvědomujete nový, dosud nepoznaný stav dokonalé čistoty a uvolnění.

NÁMLUVY S EU
Těžko říci, kam dnes, na prahu 21. století, Turecko vlastně patří. Z mnoha výše naznačených důvodů stojí stále nejméně jednou nohou pevně v Asii. S odkazem tradiční kultury z doby Osmanské říše se zde setkáváme doslova na každém rohu. Stejně tak přetrvává mnoho přirozených, především díky islámu udržovaných vazeb na okolní arabské země. Jistá podobnost mezi těmito zeměmi a Tureckem existuje i ve způsobech uplatňování státní moci. Policie i armáda nerespektují základní lidská práva, dochází k systematické diskriminaci etnických menšin a věznění všech nepohodlných odpůrců režimu. Na druhou stranu je tato země pod silným vlivem kultu Atatürka, který si z celého srdce přál úplné začlenění Turecka mezi moderní demokratické země Evropy. Jako jedna z mála muslimských zemí světa garantuje Turecko svobodné volby se stejnými právy mužů a žen. Turecká ekonomika je sice značně nestabilní, stojí však alespoň na základech skutečné výroby a produkce, a ne pouze na těžbě nerostného bohatství, jako je tomu v jiných zemích na Blízkém východě. Celková gramotnost obyvatelstva a procento vysokoškolsky vzdělaných lidí je zde v porovnání s jinými státy směrem na Východ určitě nejvyšší.
Pro Evropu, ale i Ameriku je Turecko životně důležitý spojenec a partner především díky strategickému položení v centru věčně neklidného regionu. Z jeho území je možné kontrolovat a různými způsoby nepřímo ovlivňovat ohniska nejméně čtyř válečných konfliktů hýbajících v posledních letech celosvětovým děním. Směrem na západ leží etnickými válkami zmítaný Balkán, na severu je podobně neklidný Kavkaz, na jihu palestinsko-izraelských konflikt a říše obávaného diktátora Saddáma Husajna. A byla to právě válka v Perském zálivu, která na začátku 90. let naplno ukázala význam Turecka jako člena NATO. Výměnou za jeho vojenskou pomoc byl Západ dokonce ochotný úplně zavřít oči před právě sílícím útlakem kurdské menšiny na východě země.
Poněkud jiná situace ovšem nastává v otázce začlenění Turecka do EU. Ačkoliv je nejdéle čekající kandidátskou zemí, její brzká naděje na úspěch je při současném stavu věcí mizivá. Hlas z Bruselu zní jasně: dokud nebudou v zemi garantovány základní lidské svobody pro všechny stejným dílem, nemá Turecko v EU co pohledávat. O něco menším problémem pro Brusel je pak zubožený stav turecké ekonomiky, do které je potřeba napumpovat miliardy eur. Na druhou stranu si evropské mocnosti velmi dobře uvědomují, že ztráta Turecka jako spojence by byla fatální chybou jejich zahraniční politiky. V takovém případě by si pak země mohla hledat nové spojence mezi skutečnými i skrytými nepřáteli Západu. Mohla by s nimi vytvořit velmi silnou a vlivnou alianci, jakýsi protipól EU, což by si určitě nikdo nepřál…


Turecká republika má rozlohu 779 452 km2 a obývá ji téměř 64 milionů lidí – Turci, Kurdové, Arabové a jiní. Leží v jihovýchodní části Balkánského poloostrova a na poloostrově Malá Asie. Pobřežní linie měří 7200 km. Hlavní město je Ankara. Půlměsíc s hvězdou na turecké vlajce jsou tradičními symboly islámu. Jméno státu je odvozeno od etnonyma türk, kterým byla původně označována celá řada etnických skupin hovořících tureckými jazyky.
Category: 2002 / 04

Nebožtík se smaží na bambusové hranici, hrobníci pečlivě usměrňují plameny a prohrabávají ohořelé kosti. „Pufff,“ ozval se dutý zvuk a starému muži konečně žárem praskla lebka. Obláček zvířeného popela zatančil nad hranicí a duše zemřelého se vznesla k nebi. Mezi pozůstalými zaševelil lehký smích. Vajan se konečně zbavil své tělesné schránky a začíná nový život. Tak končí pozemské bytí na Bali.

ODCHOD DO VESELEJŠÍ BUDOUCNOSTI
Pohřební ceremonie na ostrově Bali není smutkem ani utrpením. Duši oproštěnou od těla, které ji během pozemského života svazuje, čeká po smrti a spálení mnohem veselejší budoucnost. Zpopelnění tělesné schránky je velice důležitá, ale hodně nákladná záležitost. Proto někteří nebožtíci čekají pár let v zemi, než pozůstalí naspoří nutnou částku. Až poté mohou kremaci uskutečnit. Není to suma ledajaká, vždyť pohřbu se účastní nejširší příbuzenstvo, spousta známých a vítaní jsou i cizinci, kteří údajně napomáhají hladkému průběhu pohřbu. Nedostatek financí řeší někdy Balijci hromadným pohřbem. Při ceremonii vyhrává kapela, hosté hojně debužírují a uskutečňují složité pohřební rituály.
V domě čtyřiaosmdesátiletého nebožtíka Vajana, u města Denpasar, začíná obřad. Starý Vajan je týden mrtev. Pocházel ze třetí dynastie – to znamená poměrně chudé rodiny. Přesto se v atriu domku sešla nejméně stovka lidí. Nebožtík leží na vyvýšeném místě. Gamelan – orchestr složený z činelů a velkých xylofonů – hraje jednotvárnou melodii. Během hry pozůstalí nebožtíka omývají, balí do bílého sukna a ukládají do rakve. Mezitím na ulici připravují pomocníci několik metrů vysokou konstrukci nosítek. Monstrózní máry zahaluje žlutá, zlatá a bílá látka. Na silnici před Vajanovým domem se chystá pohřební průvod. Krásná mladá žena na bambusových nosítkách symbolizuje duši mrtvého. Když funebráci vynášejí rakev z domu, třikrát se s nebožtíkem otočí nad hlavami nejbližších pozůstalých. Až poté může být vyzdvižen na vrchol mistrovsky nazdobených nosítek. Desítky mužů zvedají konstrukci s nebožtíkem a průvod se dává do pohybu. Za silného lomozu, hudby, kvílení a smíchu vyráží předvoj složený z nosičů obřadních rekvizit, spojených pruhem bílé látky. Na konci dvě stě metrů dlouhého průvodu se na třípatrových nosítkách nese Vajan. Troubení mopedů a chaos provází poslední nebožtíkovu cestu a připomíná velkou oslavu. Před nosítky přebíhají muži s dlouhými bidly a nadzvedávají elektrické dráty vedoucí přes ulici, aby jim konstrukce s nebožtíkem nevzplála předčasně. Na každé křižovatce je nutné se třikrát otočit v protisměru hodinových ručiček – je to symbol hledání cesty.


Poslední modlitby, poslední dary do rakve, poslední pohledy příbuzných, a hrobaři mohou pod vajanem zažehnout plynové hořáky.

POSVAČIT NAD NEBOŽTÍKEM
Balijské pohřební ceremonie jsou veřejné. V turistických hotelích visí pozvánky, a pokud je hodně zájemců, „pořadatelé“ zajistí i odvoz. Není divu. Jako snad vše na ostrově Bali, i pohřeb znamená příliv turistických peněz do kapsy místních.
Snaha o křesťansky truchlivou pohřební masku mě za pár minut definitivně opouští. Balijské pozůstalé slečny během obřadu laškovně mrkají do mého objektivu a starší se spokojeně usmívají, že pohřeb probíhá, jak se sluší a patří. Pálení mrtvoly je poměrně časově náročné. Přírodní paliva sice nahradily benzinové hořáky, ale pořád je to několikahodinová záležitost, během níž notně vyhládne. Dostávám škatulku s dobrotami, a abych nepropásl oddělení duše od těla, debužíruji nad hranicí. Není na tom nic divného. Při bohatších ceremoniích rožní Balijci maso přímo na hřbitově a jedí jako na posvícení. Pohřebáci přemísťují plynový hořák a prohrabují zbytky silných kostí. Největší starost je o nebožtíkovu lebku – musí prasknout, aby duše odešla z těla. „Pufff“ – a je to. Hřbitovem prolétne lehký smích a letmým pohledem doprovodí pozůstalí duši k nebi. Zbytek kostí rozdrtí pohřebáci pohrabáčem. Pod kovovým roštem na vlnitém plechu nyní leží jen zpopelněné úlomky Vajanovy tělesné schránky. Gamelan omílá jednotvárnou uspávací melodii. Po šesti hodinách zpopelňování začíná další část ceremonie.


Po pohřbu je nádherná bambusová konstrukce, zdobená drahými látkami a dřevořezbou, nemilosrdně spálena jako vše, co nebožtíkovi sloužilo na jeho poslední pozemské pouti.

URNA Z KOKOSU
Zbylé části Vajanova těla promývají funebráci vodou a příbuzní vybírají úlomky kostí. Největší zájem je o kovové ozdoby. Nad hromádkou lidských ostatků je velká tlačenice a boj o nejlepší kousky. Pozůstalí nadšeně štěbetají, vykřikují, co našli, a ukládají vše do bílého sukna. Mezitím starší ženy nazdobily stolici květy a připravily volný prostor uprostřed. Tam složí z kousků Vajanových kostí symbolickou figurku člověka. Nakonec vsypou ostatky do kokosového ořechu a zabalí do bílé látky. Do plátna zapichují stovky květin, ozdoby i bankovky. Kokosová urna se mění v nádhernou ikebanu – symbol krásy a hojnosti. Ostatky za doprovodu složitých modliteb vynášejí vzhůru na slavnostní máry, kde před několika hodinami ležela rakev. Po odeznění modliteb urnu vyjmou a odcházejí s ní v průvodu k moři. Popel patří vodě. Vajanovo tělo se houpe na vlnách mezi květy a bankovkami. Odplouvá a mizí v pěně vln z našeho světa.
Poslední efektní částí pohřbu je spálení honosných nosítek. Pompézní látku zachvacují oranžové plameny a pohřebáci celou konstrukci bez sentimentu kácejí na hřbitovní smetiště. Obřad končí, neúnavný orchestr gamelan balí fidlátka a pozůstalí se loučí. „To jsme nevěděli, že máte o ceremoniál takový zájem,“ říkají mně, poslednímu cizinci na pohřbu, obdivně nebožtíkovi blízcí…
Pravda je, že na křesťanském pohřbu by málokdo vydržel osm hodin. Na Bali ano. Tak je to na ostrově se vším. Je prodchnut smíchem a pohodou. Vše je v rukou démonů, bohů a duchů, kteří se musejí neustále uplácet vůněmi, květinami a dobrotami. Vše má pevný řád a pro každou příležitost jsou připraveny svátky a oslavy. Bali je neobyčejnou relaxací pro zdevastovanou evropskou duši, včetně takové věci, jakou je zdánlivě smutný pohřební obřad.

Category: 2002 / 04

Když jsme začali objíždět české a moravské vesnice, které se mohou pyšnit titulem Vesnice roku, zdálo se předem tak trochu vymezené, o čem ty příběhy budou. O úspěchu, a tím pádem i o hrdosti. O době, ve které žijeme. A o principech, které v ní vedou k úspěchu. Kupodivu se ukázalo, že ve všech oceněných vesnicích platí obdobné jednoduché a obecné zásady. A že jsou úplně jiné než ve městech. Mít úspěch na vesnici znamená vydat se tak trochu proti duchu doby.


Telnice – vzorová obec, na které neobjevíte žádnou chybu.

ÚDERNÍCI Z TELNICE
Na první pohled úplně obyčejná, nijak malebná vesnice. Opravené domy, čisté ulice. Opravený kostel, ale hřiště na házenou je velebnější. A jako specialita orlovna – jakási obdoba sokolovny. Okolní krajina je rovina jako na talíři, a je tu dokonce rozvodna – svištění drátů vysokého napětí. Vietnamské stánky na návsi. Takže nic z atributů, které si obvykle pod pěknou vesnicí představujeme. Ani rybník s hastrmanem, ani kopečky, kam chodí pasáčci krav, ani rozsochaté lípy s pantáty pokuřujícími pěnovku. Krajina bez stínu. Spíš jako nějaká městská čtvrť – ostatně do Brna to je slabá čtvrthodinka autem. Ale krátká návštěva na obecním úřadě potvrdí, jak může první pohled klamat. Povídali jsme si s Františkem Vykouřilem, členem obecního zastupitelstva, o tom, jak se realizovaly investiční akce svépomocí, jak lidé sami kopali plynové přípojky a stavěli vinárny a sportovní haly, a všechno to vypadalo jako nezáživná účetnická a úřednická práce. Až do té chvíle, než jsem zjistil, že tento starší pán s elegantním držením těla byl reprezentant Československa v házené.
Soutěž Vesnice roku vznikla v roce 1995. Telnice se přihlásila hned napoprvé a vyhrála. Není divu, když s programem obnovy vesnice, ze kterého soutěž vychází, přišli v Telnici dřív než ve vládě na ministerstvu pro místní rozvoj. „Házená u nás mívala 7-10 družstev, z toho bylo 5 mládežnických,“ vzpomíná kanonýr Vykouřil. „Tady se dával novorozeněti do kolébky házenkářský míč. Odehrálo se tu přes 200 mezistátních utkání. Vesnice má sportovního ducha, sport sjednotil obec a dal lidi dohromady bez ohledu na politické a náboženské smýšlení. A to byl základ úspěchu.“ V roce 1967 se tu hrálo finále národní házené celého Československa a o rok později měli v Telnici jako první u nás tartanový povrch. „Bylo to v západoněmecké licenci a celá práce obvykle trvala dva až tři dny,“ vzpomíná zástupce starosty. „Tady se ráno začalo a ve čtyři odpoledne už bylo hřiště nalajnované a hrála se házená. Jako u Bati – přišlo devadesát brigádníků od šesti do devadesáti let.“ Z telnické házené vyrůstali reprezentanti, dokonce zasloužilý mistr sportu a mistr světa. Podstatnou část městského zastupitelstva tvořili a tvoří sportovci. A ve sportu se rodili funkcionáři – myšleno v tom nejlepším smyslu slova, pořádali mezinárodní turnaje, uměli motivovat a nadchnout. Taková je Telnice. Závody, společenské akce, konference politických stran. „Poslanci chodijó do fitcentra získávat sílu, aby prosazovali zákony,“ směje se místostarosta a říká: „Ministerstvo hospodářství nás přihlásilo do evropské soutěže o nejlepší vesnici. Tam jsme byli vyhodnoceni mezi 25 obcemi z celé Evropy na osmém místě.“ Zatímco v jiných obcích se potýkají s úbytkem obyvatelstva, tady už si dlouhou dobu udržují stálý počet 1200 obyvatel – prostě proto, že obec nemá víc pozemků, na kterých by se dalo stavět. A co se týče ekologie – byla tu skládka, jež se zavezla ornicí a vysadil se na ní lesopark.


Olešnice – pár měsíců poté, co v roce 1999 obdržela titul vesnice roku, postoupila do vyšší kategorie. Nyní je to již město.

OLEŠNICKÉ POVĚSTI
„Určitě jste si všimli, že obrázek krajiny je vám důvěrně znám. Vždyť tato krajina je krajem vašeho domova. Poznáváte ji při cestě do školy, při svých prázdninových toulkách, na vycházkách s rodiči…“ Takhle začíná učebnice prvouky pro 3. ročník základní školy v Olešnici. Napsal ji PaedDr. Zdeněk Peša, starosta obce. A není to jeho jediná knížka o Olešnici, obci, která se pyšní titulem Vesnice roku 1999. Přijeli jsme sem na Hornosvrateckou vrchovinu na pomezí Čech a Moravy z Telnice a měli jsme zpoždění – proto jsme charizmatického starostu nezastihli. „Tak s vámi budu mluvit já,“ říkala paní, která se nás ujala. „A to bude drahý!“ Další ze společných znaků úspěšných vesnic – i když těch očekávaných – sousedská bodrost. Překvapilo nás, jak je ta obec veliká – vlastně už to bylo město, ale k tomu se ještě dostaneme. Opět tu byly všechny funkční hmotné atributy ocenění – kostel, čistička odpadních vod, osobnost, která dokázala strhnout lidi k nadšení. A navíc ještě všechny možné prospekty propagující obec. Starosta nejenom že napsal prvouku pro základní školy, ale i místní pověsti. Konečně jsem narazil na téma, které jsem tušil: vztah k místu, hledání kořenů. A hledání kořenů, to je zase obnovování starých příběhů, výroba jakési lokální historie. A tak tu jsou příběhy. Kterak zrádná děvečka vyzradila vesnici švédským vojskům a pak si sama zadrhla kolem krku smyčku, ani po smrti nenalezla klidu, místa smrtelná obchází a naříká nad zkázou, již způsobila. Jak soused Fiala přisedl do kočáru k samotnému císaři, aby mu vykládal o robotě na panském. Jak překupník Čápek vykopal na Hradisku u Olešnice pod břízou poklad a jeho syn skrze něj stal se tulákem… A tak by se dalo pokračovat o divoženkách a světluškách a nešťastných láskách, ale vraťme se do roku 1999, kdy obec Olešnice obdržela titul „Vesnice roku ČR“. Vždyť zde kromě sebraných pověstí natočili o Olešnici i videokazetu, a dokonce cédéčko. Jedno je jisté, že dalším z neodmyslitelných atributů úspěšných obcí je lokální patriotismus. Základem však zřejmě je, že se lidé sami přičiní. A že má starosta dost nápadů a dovede je realizovat. V prosinci roku 1999, pár měsíců poté, co Olešnice titul nejlepší vesnice obdržela, dorostla do vyšší kategorie – stala se městem.


Sloup – i přes nápor turistů, kteří míří do zdejších jeskyní, zachovává si obec příjemný vesnický kolorit.

SLOUP U BLANSKA
Do téhle obce se fotograf Pavel Horník vyloženě těšil. Podezřívám ho, že celý nápad s vesnicemi roku vymyslel proto, aby se mohl ještě jednou podívat do míst, kde získával své první horolezecké zkušenosti. Však jsme si tu skálu s bílým křížkem na vrcholku prohlédli v zapadajícím slunci a já si vyslechl jeho historky o tom, jak zde horolezci celé léto přespávali v boudě u fotbalového stadionu anebo jak se na vrcholku té skály pořádaly mejdany. Starosta ing. Josef Mikulášek později takovou radost neprojevoval. Zpoždění, které jsme měli už v Olešnici, ještě narostlo – však také po cestě sněžilo – a on jako čerstvý vítěz soutěže za rok 2000 neměl s novináři nejlepší zkušenosti. Přivítal nás slivovicí – důkazem, že jsme přece jen kus od Brna a vinařská jižní Morava se pomalu mění na Vysočinu. Oznámil, že už jsme asi dvacátí pátí novináři, kteří za ním letos přijeli. Když jsme řekli, že objíždíme vesnice, jež od roku 1995 tento titul dostaly, trochu se uklidnil. To prý jsme první. Pořád se trochu bál, že to bude zase o tom, že „starosta zpívá ve sboru a farář hraje fotbal“, nebo jak že to o něm už někde napsali. A vyprávěl. Poprvé nevypočítával realizované akce, ale prostě vyprávěl, jak kdysi hráli hokej venku na opravdovém ledě přímo pod nasvícenou skálou a jak sem jezdila i Kometa Brno. Sport na vesnici má mnohem blíž původnímu olympijskému. A nakonec starosta Mikulášek vyvracel takové ty obecně rozšířené omyly o sobě: „Všichni mají dojem, že Sloup má aspoň dva nebo tři tisíce lidí. Přitom je jich tu mnohem míň – nemáme ani tisícovku. Také si myslí, co máme peněz z cestovního ruchu – jsou tu přece jeskyně osídlené už kdysi neandertálci. To taky není pravda. Jeskyně má stát a nechce nám dát ani korunu. Turisté, kteří jezdí do jeskyní, sice utratí peníze v místních hospodách, ale z toho radnice skoro žádné příjmy nemá. Já už jsem si uhnal jeden infarkt a ostatní taky říkají, že to je marný boj, takže už to asi zůstane tak, že o jeskyně se bude starat stát.“ Nakonec největší rozdíl mezi městem a vesnicí se zdá být v tom, že město je megapolis, kde podnikaví lidé musejí být draví vůči sobě, zatímco vesnice je obec a její úspěch je založen na tom, jak lidé dokáží držet pohromadě.


Vratěnín – opravené fasády měly přímo léčivý účinek.

VRATĚNÍN – ZNAMENÍ NÁVRATU
Vypadá to tady jako v pohádce. To je první dojem, který člověk z takovéhle vesnice musí mít. Když po té – na mapě skoro neviditelné – cestě přijedete, připadáte si jako v jiném světě. Barevně sladěné fasády jsou jako kulisa k pohádce od Zdeňka Trošky. Vratěnín získal ten zmiňovaný titul od ministerstva pro místní rozvoj v roce 1996, ale na všech fasádách by mohl být nápis ČERSTVĚ NATŘENO. Každý ze starších domů má cosi jako vlastní duši, která ve své době vyvěrala přímo z harmonického života prostých venkovanů. A teď jako by tu duši brněnský architekt zpracoval pro každý dům zvlášť. „První opravené domky měly přímo léčivý účinek, a kdo měl peníze, pustil se do nové fasády,“ vysvětluje starosta Martin Kincl. Ti, co peníze neměli, dostali od obce příspěvek na fasádu. A nezůstalo jen u toho: rybníček „kachňák“ na návsi se po vyčištění může rovnat zámeckému jezírku. Pod vedením schopného architekta se lidé naučí sami myslet v jeho dimenzích, říká propagační materiál obce Vratěnín. Když místní obyvatelé sami navrhli a postavili dřevěnou lávku přes rybníček, byla to pro architekta Krumla ta nejlepší vizitka. Tady musí být ale silný genius loci, říkám si. A je založený na tom, že tady lidé žijí po celá staletí.
„Kdepak,“ vyvrací mi mou teorii starosta. „Tato obec byla po válce vysídlena, vlastně byla odsouzena k zániku. Dokonce tu byla i stavební uzávěra.“ Vratěnín má docela smutnou historii. Leží přímo u státní hranice s Rakouskem, takže 8. října 1938 sem napochodovala německá vojska, a české rodiny se stěhovaly do vnitrozemí. Po skončení války se sice Češi vrátili, ale obec, která ležela vlastně pod „železnou oponou“, byla více méně odsouzena k pomalému zániku – po celých dlouhých čtyřicet let. Ten silný pocit sounáležitosti a patřičnosti vznikl tedy během několika desetiletí. Přitom tu ale je o co se v historii opřít. Vratěnín leží na významné cestě mezi Rakousy a Moravou, později Vídní a Prahou. Díky tomu také byla ve Vratěníně hlavní pošta – místo, kde se přepřahaly poštovní dostavníky. Historická budova poštovní stanice po znovuotevření hranic zažila jako první zmrtvýchvstání. V horním patře je současně kulturní dům s divadelním sálem a radnice, spodní patro se proměnilo na restauraci. Takovéhle kumulování funkcí je v obci, která má okolo 300 obyvatel, nezbytností. Vždyť i starosta si ke své funkci přibral údržbářské práce ve prospěch obce.


Svatý Jan nad Malší – přátelská atmosféra, ze které se odvíjí vše ostatní.

SVATÝ JAN NAD MALŠÍ
Že fenomén fyzicky pracujícího starosty není náhoda, se znovu potvrdilo o několik hodin později v další z oceněných obcí. Svatý Jan nad Malší je obcí roku 1997 a její starosta Josef Jan se kolem nás jenom mihnul – v montérkách, pospíchal totiž na rekonstrukci místní hospody. V jeho kanceláři jsem na řediteli školy a zástupci starosty Antonínu Michalovi vyzvídal, co tu mají výjimečného a jak to dokázali: „Záleží hodně na tom, kdo se po té totalitce dostal na důležité posty. A také jde o to, na co starosta se svým týmem mohou navazovat z let minulých,“ říkal ředitel školy, která má pěkný název: škola obnovy venkova.
Co se týče úředních parametrů pro volbu „Vesnice roku“, je to několik stránek formátu A4. Patří tam kulturní a společenský život v obci, zachovávání tradic, rozvoj obce hospodářský a ekonomický. Dopravní obslužnost obce, infrastruktura, péče o životní prostředí atd. Nás víc zajímala atmosféra, protože se zdálo, že z ní jaksi vychází všechno ostatní. Vyšli jsme na obchůzku – a jestli jsem si v některé z oceněných vesnic připadal kouzelně, tak právě tady. Svatý Jan leží na kopci a všemi uličkami mezi starými domy se nabízí zajímavý průhled na krajinu. Kostel sv. Jana Nepomuckého je velkolepá stavba, která by slušela každému městu. A navíc žije po svém. Ředitel odemkl jakási vrata – a za nimi staré rudě červené hasičské auto s chromovanými blatníky, koženou sedačkou a startováním na kliku. A tou klikou ho se spikleneckým úsměvem nastartoval. Nasáli jsme vůni benzinu a informaci, že hasičský sbor měl loni stoleté výročí od založení. Je také spolupořadatelem závodů autoveteránů „S kopce do kopce“.
A pak jsme se vydali do místa, na které je ředitel právem pyšný – do místní školy. Je to totiž budova, která je vlastně i tím impozantním kostelem. Procházeli jsme podlaží až do toho nejvyššího, kde je z okna vidět kostelní věž. „Je to propojené, takže když dřív šel farář do školy učit náboženství, nemusel si ani přezouvat pantofle,“ říká ředitel Michal. „Jeden z členů komise, která vybírala vesnici roku v evropském měřítku, byl architekt. Zdá se, že vesnice vůbec leží architektům na srdci víc než komu jinému. Když tohle viděl, kladl mi na srdce: Nedopusťte, aby to někdo zničil.“


Pohled na křížovou horu, vzpínající se nad obcí Jiřetín pod Jedlovou, je fascinující.

JIŘETÍN POD JEDLOVOU
Mnohé z toho, čím je Jiřetín pod Jedlovou specifický, lze objevit pod jeho původním názvem St. Georgenthal. Tohle původně městečko v Lužických horách mělo ještě v roce 1930 okolo 2000 obyvatel – z převážné většiny německých starousedlíků. V současné době zde žije okolo šesti stovek Čechů. Nejenom že se snaží zachraňovat vzhledem k počtu obyvatel jakoby předimenzované množství budov, ale plánují i projekty nové. Starosta Josef Zoser má sportovního ducha – další, jak se zdá, neodmyslitelný prvek úspěšné vesnice. Stojí tu fotbalové hřiště, kde chlapi vyrazili k prvnímu jarnímu tréninku. Další, tréninkové hřiště je ve výstavbě. Ale jsou tu i kurty na volejbal, tenis, basket, hřiště na minigolf a bazén, který vznikl kdysi svépomocí a v zimě se mění na ledovou plochu. Je tu i jakýsi dětský zábavní park. „Vznikl ze soukromé ZOO, která tady kdysi byla,“ ukazuje nám starosta kamenné stavby voliéry, hradeb a hrádku, kterému dostavěli střechu.
„Tady už vidím divadlo v přírodě,“ rozmachuje se po prázdném kusu svažitého terénu. „Perníkovou chaloupku a zříceninu hradu už máme,“ ukazuje vizionářsky na stavby. Vracíme se do obce. Mnohé ze starých chalup i moderních sportovních zařízení využívají chalupáři, samozřejmě. Do nejbližšího města Varnsdorfu je to odsud osm kilometrů. Obecně lze říci, že jsme v obci, kterou vyhledávají lidé, kteří touží po relaxaci v přírodě. Cyklostezky v okolí a malebná krajina – další rys, který vesnici předurčuje k úspěchu. Zvlášť když ta přírodní krása je podchycena na desítkách pohlednic, na kalendářích a v knihách. Některé z fotografií pořídil sám starosta. Dokonce za ně získal fotografické ceny. Ale to jsme pořád ještě nevyjmenovali vše z toho, co je skutečně v Jiřetíně zvláštní a vyhlášené. První pohled na Křížovou horu vypínající se strmě vzhůru se všemi sochami a zděnými zastaveními, které vyrůstají jakoby ze „zelené louky“, je fascinující. Počátky náboženské úcty projevované na Křížové hoře jsou sice zahaleny tajemstvím, ovšem jisté je, že jedenáct zděných výklenkových rokokových zastavení křížové cesty s příslušnými scénami dal postavit zdejší farář v roce 1759. A jisté také je, že až do současné doby hrají v životě Jiřetína významnou roli řádové sestry. Ty zde již v éře hlubokého ateismu zřídily domov důchodců pro přestárlé sestry. V současné době provozují penzion. A aby té náboženské atmosféry nebylo málo, nedaleko odsud, v trampské osadě Ranch 7D, překládal v osmdesátých letech řeholník a člen dominikánského řádu František Fišer do moderní češtiny Starý zákon.JEDE SE DÁL
I právě uplynulý rok 2001 má svého vítěze v soutěži, jejíž největší smysl je patrně v ocenění lidí pracujících tak trochu „za větrem“, stranou od palcových titulků novin a televizních reportáží. A ještě jeden nezanedbatelný důsledek soutěž Vesnice roku má – lidé žijící ve velkých městech mají šanci si všimnout, že nějaký „venkov“ v Čechách je, žije a rozvíjí se.
Loňský vítěz, Kameničky v okrese Chrudim, byl vybrán z 217 obcí. Ačkoli ocenění je spíše symbolické – 2 koruny na obyvatele, které mají obci uhradit výdaje spojené se soutěží – lidé z Kameniček se mohou zhluboka napít z číše zdravého lokálního patriotismu. Nejdůležitější ovšem zůstává fakt, že tam, kde žijí, se jim žije dobře.

Category: 2002 / 04

Máme krála chudobného, ale velmi poctivého,“ je jedno z nejběžnějších volání legrutů královské družiny při jízdě králů. Jde o tradiční lidovou slavnost, která se koná každý květen ve Vlčnově na Moravském Slovácku. Stuhy zde vlají a třpytí se v jarních paprscích zářícího slunce. Papírové květy šumí ve větru na krojích jezdců a jejich koní, kteří kráčejí skrze uličky obce. Pojďme se podívat do tváře vesnice nazdobené, slavnostní, veselící se a tradiční v tom nejlepším slova smyslu.

Jízda králů ve Vlčnově patří k nejpestřejším festivalům Moravského Slovácka. Vlčnov je jediná obec, kde se tento zvyk dochoval a každoročně se v původní podobě opakuje. Vlčnovské kroje patří k nejbarevnějším a nejpestřejším v celé republice. Modrobílé kroje jsou pro pestrost doplňovány sytě červenou barvou. Sukně, košile, kalhoty a kazajky jsou hustě vyšívány ornamenty. Pro jízdu králů jsou i koně od hlavy po ohon bohatě ozdobeni dlouhými stuhami.
O původu festivalu se dohady různí, i když v 19. století byl tento zvyk dodržován nejen téměř na celé Moravě, ale i v mnoha vesnicích střední Evropy. Jízda se tradičně konala na svatodušní svátky, které v Evropě měly různé názvy. Tyto svátky připomínají seslání Ducha svatého na apoštoly, ke kterému došlo sedm týdnů po vzkříšení Ježíše Krista, a proto je jejich datum pohyblivé, stejně jako datum svátků velikonočních. Podle jedné verze jízda králů pochází z doby panování českého krále Jiřího z Poděbrad v druhé polovině 15. století, kdy vedl válku s maďarským králem Matyášem Korvínem. Podle druhé verze zvyk pochází ještě ze starší doby, kdy král Václav uprchl z věznice v převlečení za ženu. Růže v ústech vlčnovského krále pak znázorňuje Václavovo mlčení.

Dvoudenní víkendové slavnosti začínají v pátek večer při cimbálu, zpěvu, tanci a při dobrém jídle a pití. V sobotu je jarmark lidových výrobků, odpolední představení folklorních souborů a večerní slavnostní předání vlády králů s představením královské družiny. Později večer se zábava rozproudí ve vlčnovských „búdách“ při hudbě, zpěvu i víně a trvá až do pozdních ranních hodin. V neděli je veselo po celý den.

Napsal Richard Nebeský



ŘEČ KROJE
Když se dnes řekne kroj, většině z nás se vybaví pestrobarevné, bohatě vyšívané a také nařasené „oblečení“, které je ještě přizdobeno různými pentlemi, čepci, klobouky a opasky. Také se nám asociativně vybaví folklorní slavnost či festival, kde ještě můžeme spatřit kroj v jeho plné kráse. A většinou jsou tyto představy spojeny s Moravou a jejími prosluněnými vinicemi, plnými džbánky vína a zpěvem. Kde se vzal a kam mizí český a moravský lidový kroj?

OD FÍKOVÉHO LISTU
V dnešní době nás móda obklopuje na každém kroku a v západním světě je stejná, až uniformní. Záleží jen na stavu peněženky a ochoty investovat do značky či konfekce. Výsledek však bývá s malými rozdíly stejný.
V dřívějších dobách ale byla móda výsadou jen těch bohatších a vyšších vrstev, které ji také vytvářely a určovaly. Samotné dějiny módy se také věnují jen vyšší vrstvě a měšťanstvu. Tím, jak se oblékali lidé na venkově, se příliš nezabývají. Ale i tito lidé se v určitých situacích rádi hezky strojili.
Zpočátku si lidé vyráběli oděv tak, aby byl co nejjednodušší a nejúspornější – aby s ním nebylo mnoho práce, aby zbytečně neplýtval materiálem a aby vyhovoval jak při práci, tak při odpočinku. Trvalo několik století, než se k jednoduchému obleku, sestávajícímu jen ze dvou tří částí, přidalo mnoho dalších, které se postupně začaly lišit střihem, materiálem, vzorem a hlavně výzdobou.
Prvním takovým malým rozkvětem byla doba české renesance, která byla obecně dobou velkého rozvoje odívání a přemýšlení o něm. Zavádění novot se dotklo i venkovského oděvu, a to především střihem, který rozdělil ženský celistvý šat na sukni a živůtek. Tím se mohly přidávat další nové části oděvu, vyvíjela se výšivka, tříbila barevnost.
Klíčovým bodem bylo zrušení nevolnictví, čímž se otevřely nové, dosud nepřístupné možnosti. Rozvíjel se obchod, ve kterém mohli lidé prodávat, co vypěstovali nebo vyrobili, a za získané peníze koupit výrobky jiných řemeslníků, manufaktur i továren. Vesnice kolem rozvíjejících se měst přejímaly i novinky v oblečení – materiály, střihy, styl výzdoby a doplňky. Právě v tomto období, tedy v polovině 19. století, se začal kroj odlišovat nejen podle oblastí, ale i svou funkcí – podle toho, kdy se nosil. Zatímco předtím se sváteční oděv lišil od pracovního jen tím, že byl novější, nyní se vytvářela celá škála svátečních a příležitostných krojů. A že jich nebylo málo. Ke každému svátku či zvyku (masopust, jízda králů, Velikonoce atd.) patřily různé speciální kroje s určitou symbolikou.
Dalo by se říci, že se tak rozvíjela „řeč kroje“, tedy znaky, podle kterých se dalo rozeznat, o jaký kroj jde. Tato „řeč“ byla někdy tak složitá, že jí rozuměli jen místní obyvatelé. Jen ti dokázali podle kroje říci, která dívka se bude vdávat, která žena už má dítě, po kom nosí smutek a v některých oblastech i to, jakého je náboženského vyznání a jaké má zaměstnání.

JINÝ KRAJ, JINÝ KROJ
Česká země, byť poměrně malá, má různá přírodní prostředí. Jsou zastoupeny nížiny, pahorkatiny i hory. Každé jinak přístupné, každé jinak bohaté a každé se svým vlastním řemeslným zpracováním, protože většinu krojů si lidé vyráběli doma.
Kroje z horských oblastí, kde si lidé sami vypěstovali suroviny, sami z nich utkali látky a sami je vyrobili, byly co nejjednodušší a nejprostší a i barevností splývaly s přírodou. Opakem byly kroje z bohatě úrodných a k městu dobře přístupných nížin. Ne nadarmo se tyto kroje nazývaly „selské“. Byly barevné, rozšafné, bohatě vyzdobené výšivkou a pod vlivem módy i tvarově nápadné – útlý pas, široká sukně, naducané rukávy a mohutný čepec. Jakýsi střed tvořily kroje z podhorských oblastí, které nebyly zas až tak chudé, ale nebyly ani bohaté. Všechno je jakoby nakročeno napůl. Půl tradice a půl módy, půl zdrojů ze zemědělství a půl z obchodu, půl domácího díla a půl řemesla. Na půl cesty z hor do Prahy, Olomouce a Brna.

ZE VSI DO MUZEA
Vrcholné období si lidový kroj prožil v době národního obrození, kdy se buditelé, spisovatelé a malíři obraceli k lidové kultuře. Byla to doba společenského kvasu, doba, kdy se zakládaly vlastenecké spolky a lidový kroj se dostal do nové pozice – prezentoval národ.
Častěji než vlastní kroj, který byl pro měšťanský svět přeci jen příliš rustikální, se vytvářel oděv s prvky kroje, respektive přejímaly se jeho detaily. Nejvýrazněji tomu tak bylo u výšivky, která byla vítaným a přizpůsobivým národním motivem.
Ale i na kroj působil podmanivý vliv městské módy. Na to, aby se do kroje nedostávaly přílišné novoty, dohlíželi staršinové obce, kteří tím však brzdili přirozený vývoj a kroj začínal být zkostnatělý. To se týkalo především kroje obřadního a slavnostního. Strážkyněmi tradičního stylu byly většinou respektované ženy – starosvatky, krojové švadleny, vyšívačky, odbornice na úpravu kroje. Nechtěně tak způsobily, že se do šatníků mladších generací postupně vkrádalo více praktického všedního ošacení.
To už bylo na dohled 20. století, epocha, ve které už nepraktický kroj stál proti přicházejícímu světu moderny, jež zasahovala i venkov. Z řady českých i moravských oblastí již kroj ze života vymizel. V Čechách se v něm chodilo jen na Chodsku a Doudlebsku, na Moravě to bylo především Slovácko a Valašsko. Obecně se však kroje nenosily.
Zrodila se ale silná a do té doby nevídaná vlna národopisného, a tím i krojového sběratelství. Probíhaly velké výstavní akce, z nichž nejvýznamnější byla Národopisná výstava Československá v roce 1895. Po výstavě se některé kroje vrátily do svých regionů a staly se součástí místních muzeí, jiné zůstaly v Praze a staly se základem sbírek Národopisného muzea Československého.
Dvacáté století bylo poznamenané dvěma válkami a následným všem známým režimem. V něm se tradičnímu kroji, až na některé místní slavnosti a doznívající obřady, vyhradilo jeviště. Kroj se měnil v kostým, a živé tradice jako chodská vavřinecká pouť ve folklorní festivaly.