Category: 2002 / 06

Vznik Osmanské říše symbolicky předznamenal historický vývoj 14. století, na jehož počátku na troskách rozpadající se říše turkmenských Seldžuků oguzský kmenový náčelník Osman I. Ghází (bojovník proti nevěřícím) vyhlásil nezávislost svého nevelkého emirátu v severozápadní Anatólii. Osmanův syn Orkhan v roce 1326 dobyl Bursu, která se stala hlavním městem příští světové říše. Do roku 1329 se zmocnil všech byzantských území v Malé Asii, obsadil emirát Kurasi a vládl na celém severozápadním pobřeží. Podmínky pro vládu půlměsíce mimo historická islámská území byly dány. Za pětadvacet let se Osmané zmocnili klíčových měst a celé Anatólie a pronikli až k Bosporu.
Na protějším břehu Hellespontu, dnešních Dardanel, byla Konstantinopol, metropole toho, co zbylo z byzantského císařství. Teď bylo zatlačeno do Evropy, ne bez vlastní viny, jako pozůstatek bývalé velikosti. Vinou intolerance svých vladařů se potácelo v agonii a jeho suverenita se ztrácela v zuřivých půtkách o trůn.
Jan Kantakuzenos, který byl od roku 1341 regentem za nezletilého Palaiologa Jana V., se prohlásil v roce 1347 císařem jako Jan VI., a aby získal nejmocnějšího spojence, provdal svou dceru za sultána Orkhana, dokonce v muslimském obřadu. Na jeho výzvu v roce 1354 Orkhan vítězně překročil Hellespont a obsadil Gallipoli. Tak se Osmanům otevřela cesta do Evropy a bez váhání se po ní vydali.
Kantakuzenos za tuto zradu zaplatil a svržen lidovým povstáním se uchýlil do kláštera. Na trůn, paradoxně po Janu VI., nastoupil opět Jan V. Ne natrvalo. O trůn ještě jednou přišel a znovu ho získal, což už tak oslabené říši nijak neprospívalo.
Rozvrácena navíc morem a ekonomickými otřesy, nebyla schopna se ubránit ani rozmanité směsi menších mocností z Egeidy, které ji rozdrobovaly z jihu, ani Srbům a Bulharům, kteří ji napadali ze západu, kde založili svá vlastní carství a království.
Dobyvatelům se rozpad mocné říše krutě nevyplatil. Orkhanův syn a nástupce Murad I. dobyl po Gallipoli v roce 1361 Adrianopol a 1363 zvítězil proti spojeným vojskům papežského spolku v bitvě na Marici a podrobil si většinu Bulharska s jeho hlavním městem Trnovem. Západní část prozatím ponechal ve správě vidinského cara, který mu odpřisáhl věrnost.
Vítězný Murad hned nato přenesl sídelní město z Bursy do Adrianopole, dnešního Edirne. Blíž křesťanské Evropě a hlavně Balkánu.
Vladaři Srbska, Moldávie a Valašska přesto lehkomyslně pokračovali v místních rozmíškách. Srbský král Lazar veřejně podporoval uherské povstalce a dostával se tak se sousedem do krvavých sporů. Mezi Srbskem a Uherskem nikdy nedošlo ke smíru, ale když nebezpečí osmanské invaze bylo hrozivé, také uherský vojevůdce Miklós Gara se přidal k lize, kterou v roce 1389 na poslední chvíli uzavřeli vládcové Srbska, Moldávie a Valašska, aby čelili rozpínavosti sultána Murada. Pozdě a marně. V nešťastné bitvě na Kosově poli je sultánovo vojsko rozdrtilo. Lazar padl a jeho spojenci se taktak spasili.
Bylo to Muradovo poslední vítězství. Umírající Srb ho na bitevním poli přilákal předstíraným sdělením, které byl ochoten říci jen sultánovi. Namísto tajemství mu vrazil dýku do břicha.
Muradův syn Bayezid dal za trest povraždit zajaté a stal se jediným sultánem za okolností, o kterých se v jeho vojsku raději mlčelo. Historie zachovala svědectví o tom, jak v početné rodině zabránil nástupnickým zmatkům. Rychle a odhodlaně zadrhl smyčku kolem hrdla vlastnímu bratrovi, který měl možná oprávněnější nárok na otcův trůn.

Category: 2002 / 06

Na třicátá léta minulého století se vzpomíná těžko. A v České republice zvlášť. Zatímco léta dvacátá jsou plná euforie, optimismu a všeobecného nadšení – především nad vznikem nového státu, v letech třicátých jde spíš o přechod od euforie k depresi. Dnes již jasně vidíme nástin nástupu dvou diktatur, jejichž působení ovlivňovalo a negativně ovlivňuje dějiny nejen české, ale i světové vlastně až do dnešních dnů. Přitom nelze říci, že by literatury o této době byl nedostatek. Právě naopak – o třicátých letech toho bylo napsáno již mnoho – a to od lidí velice povolaných. Tématem však obvykle není obyčejný každodenní život, ale spíše nesnadno zachytitelné politické a hospodářské problémy. Na seznamu aktuálních témat je těch spíše frustrujících více než dost: světová hospodářská krize a její odraz v tehdejším Československu, problémy státní hranice, a tím i s našimi tehdejšími sousedy v Maďarsku a Polsku, nástup fašistů v sousedním Německu a hlavně Henleinových stoupenců v takzvaných Sudetech, který vyvrcholil Mnichovem. Čím více se pohled na tyto otázky blíží současnosti, tím je zřetelnější opatrnost při vynášení zásadních soudů. Radit druhému prezidentovi ČSR Edvardu Benešovi, jestli se bránit, anebo ne, si ani dnes nikdo z politologů či historiků netroufá, tím méně se o to pokoušejí redaktoři geografického magazínu. Věříme ale, že přece jen lze nabídnout současný pohled na tyto události, které zásadně formovaly tvář naší současnosti, a to tak, že se pokusíme sestavit jakousi mozaiku a nastínit situaci každodenního života v třicátých letech pokusem o sondy do vybraných odvětví lidských aktivit, od módy, umění a sportu přes konfiskace židovského majetku až po skutečný příběh vojáků, kteří bránili okleštěnou republiku se zbraní v ruce. Přijměte tedy tento kaleidoskop třicátých let v Čechách jako příspěvek reportérů Koktejlu k poznání nejednoznačné a obtížné části naší minulosti.

Category: 2002 / 06

Plavuně se zakomíhaly a vzduch se zachvěl. Bylo slyšet silné dunění, které se neustále přibližovalo. Nelámal si hlavu tím, odkud přišel varovný signál. Instinkt mu říkal, že se blíží nebezpečí. Pohyboval se maximální rychlostí, ale dunění se ozývalo blíž a blíž. Slyšel ten hrozný zvuk, který věštil, že se blíží ten nejstrašnější z hrozných. Tupá bolest a mohutný úder ho srazily k zemi. Ze zad mu prýštila krev a její pach zvýšil útočníkovu zuřivost. Ještě než se mu podařilo otočit se čelem s hroznými rohy, cítil znovu jak se rvoucí čelist tyrannosaura rexe zabořila do jeho zad. Konečně se otočil a nastavil obranný štít. Krev se z něj řinula a triceratops cítil, že mu ubývá sil. Ostré zuby se znovu zaryly do jeho šíje. Z čerstvé rány se vyřinula krev…

JAK A KDY ŽILI
Dinosauři žili na Zemi asi před 248 až 65 miliony let. Snad právě pro tu neuchopitelnou časovou délku je možné na nich více než na kom jiném demonstrovat úžasnou tvůrčí sílu přírody. Vyvinuli se z plazů a jejich větev dostala jméno Archosauria – pravěcí plazi. Jejich různorodost a počet převyšovaly naši fantazii – dodnes se nachází mnoho nových druhů. Podle všeobecných představ byli dinosauři obrovskými, těžkopádně a pomalu se pohybujícími obdobami dnešních plazů. Někteří z nich sice dosahovali rozměrů i hmotností dnešní menší velryby, ale existovali i dinosauři velikostí sotva přesahující běžného kohouta. Ti byli zároveň ostražití jako pštros a rychlí jako kůň. Stejně jako dnešní zvířata, lišili se jednotliví dinosauři způsobem života. Někteří žili společensky, ve smečkách nebo ve stádech, jiní byli samotáři. Jedni se živili rostlinami, druzí byli dravci nebo mrchožrouti. Rozdíly v jejich životním stylu podmiňovala potravní specializace, schopnost útoku nebo obrany a samozřejmě i odlišný způsob rozmnožování včetně péče o potomstvo. Paleontologickými výzkumy a jejich následným filmovým ztvárněním můžeme pozorovat vývoj dinosaurů krůček po krůčku, až do jejich záhadného a tajemstvími opředeného konce – a následného znovuzrození.

JAK VYPADALI
Také vzhled dinosaurů byl velice mnohotvárný. Někteří chodili po dvou, jiní po čtyřech, někteří měli drápy, jiní kopýtka, jedni plnou tlamu hrozivých zubů, druzí byli bezzubí, a někteří se dokonce pyšnili jakoby kachními nebo papouščími zobáky. Dinosauři vytvořili společenství, jehož rozmanitost si nezadá s pestrostí úspěšné třídy savců. Tato podivuhodná skupina suchozemských diapsidních plazů nejrůznějších velikostí, podob i způsobů života ovládla tehdy všechny kontinenty a stala se jednou z nejúspěšnějších skupin živočichů všech dob. Masožraví i býložraví dinosauři měli šupinatou kůži, plíce, a jejich mláďata se většinou líhla z vajec. Některé druhy dosahovaly obrovských rozměrů a hmotnosti až 90 tun. Jiné dorůstaly velikosti dnešního kohouta. Dnes už víme, že některé druhy donášely do hnízd svým mláďatům potravu. Ukazuje se, že někteří dinosauři byli pravděpodobně teplokrevní, a uvažuje se i o tom, že snad někteří rodili živá mláďata. V mnoha směrech mají daleko blíže k ptákům než třeba k želvám či ke krokodýlům. Někteří z nově objevených plazů byli dokonce pokryti peřím.

SKUPINY DINOSAURŮ
Všechny známé dinosaury dělíme podle stavby pánve do dvou skupin. Na plazopánvé (Saurischia) a ptakopánvé (Ornithischia). Zatímco u většiny plazopánvých dinosaurů trčí kost stydká dopředu, u ptakopánvých směřuje dozadu, takže je rovnoběžná s kostí sedací. Obě vývojové větve se rychle rozrůznily do velkého množství forem. Plazopánví se pak dále dělí na dvě velké podskupiny – první jsou draví, po dvou chodící nebo běhající theropodi, druhou býložraví veleještěři, většinou kráčející po čtyřech. Ptakopánví se dělí na tři podskupiny: na ptákům podobné ornitopody, dinosaury opancéřované a rohaté.

JÍDELNÍČEK
Většinu dinosaurů můžeme rozdělit na herbivorní (býložravce) a karnivorní (masožravce). Ti býložraví měli jídelníček uzpůsobený podle svého chrupu a výšky. Podle toho, jak byl dinosaurus veliký, mohl okusovat vyšší či nižší rostliny. Masožravci se živili především lovem býložravců či mršinami. Někteří menší dinosauři nepohrdli ještěrkou nebo větším druhem hmyzu. Dosti často pojídali i vejce, měkkýše či termity. Našli bychom i druhy specializované na lov ryb nebo vajec. Dokonce se vyskytovali dinosauři všežraví.

ROZMNOŽOVÁNÍ
Podobně jako dnešní ptáci, i mnozí dinosauři tokali a předváděli zásnubní rituály, stavěli si hnízda, kladli vejce a pečovali o mláďata. Samci kachnozobých a rohatých dinosaurů i některých theropodů měli na hlavách často podivné hřebeny a rohy, jimiž patrně v době páření hleděli upoutat pozornost samic. Je i dost možné, že někteří používali výrůstků k vyluzování zvuků. Po páření snášely samice vejce s tvrdou skořápkou do bahnitých hnízd nebo do jam v písku, které přikrývaly rostlinstvem nebo pískem. Někteří dinosauři vytvářeli kolonie hnízd a určité druhy se vracely na totéž místo. Po i před vylíhnutím se některé matky staraly o svá mláďata i několik měsíců. Dinosauři rostli poměrně rychle, ale než dorostli, hodně jich padlo za potravu dravým dinosaurům.

NEJHROZNĚJŠÍ Z DINOSAURŮ
Tyrannosaurus rex – král krutých ještěrů – byl jedním z posledních velkých a silných masožravých dinosaurů. Vážil 8 až 9 tun a měřil asi 12 metrů. Silné čelisti jeho obrovské 1,4 m měřící hlavy byly vybaveny až 20 cm dlouhými pilovitými zuby. Gigantická chodidla měla tři prsty se silnými drápy. Jeho čelisti by dokázaly rozlousknout auto. Mladý tyranosaurus byl jedním z nejrychlejších zvířat na souši, a i když jako dospělý už nebyl tak rychlý, přesto byl patrně nejmocnější tvor na celé planetě. Tyranosauři se živili převážně lovem rohatých a kachnozobých dinosaurů. Při pronásledování dokázali nakrátko vyvinout rychlost přes 30 km/hod. a své kořisti obrovskými zuby trhali celé kusy masa a hltavě je polykali. Podle názoru jiných odborníků se pohybovali pomalu a živili se pouze mršinami, ale tato teorie se nezdá být příliš pravděpodobná. Velkou záhadou pro paleontology zůstává význam jeho kratičkých předních končetin. Přestože mají silné drápy, jsou zřejmě příliš slabé pro uplatnění při útoku a příliš krátké na to, aby mohly podávat potravu do tlamy. Pravděpodobně byly určeny k tomu, aby se o ně mohl tyranosaurus opřít při vstávání ze země nebo aby si jimi pomáhal při strhávání kořisti k zemi.

SVĚT OČIMA DINOSAURA
Poznání toho, co mohl dinosaurus vidět, pomáhá vědcům pochopit život těchto dávno vyhynulých tvorů. Studiu dinosauřího pohledu se věnuje Kent Stevens. Jeho skleněné modely odhalují tajemství očí, jaké se na svět dívaly před šedesáti pěti miliony let a dříve. Vyplývá z něj, že masožraví sauropodi viděli svět binokulárně – odhadovali vzdálenost a dokázali vnímat prostor stejně jako mnozí současní dravci. Tedy tak, že pohled obou očí se vzájemně překrýval, což znamená, že předmět je viděn pod dvěma odlišnými úhly a poskytuje tak mozku dostatek informací, aby mohl daný objekt vidět prostorově.

KATASTROFA
Jejich vývoj se zdál nezastavitelný. Najednou však přišla katastrofa, která změnila celou evoluci na Zemi a přispěla ke vzniku člověka a rozvoji savců. Co to mohlo být, se dnes s naprostou určitostí neví. Možná to byly procesy související se zákonitostmi vývoje Země a živé přírody – například změny klimatu a výšky oceánů – nebo i s vnitřními biologickými podmínkami. I když jedna teorie je více než pravděpodobná. V roce 1980 nositel Nobelovy ceny Luis Alvarez a jeho tým prohlásili, že dinosauři podle všech dosud dostupných údajů vymřeli po srážce s meteoritem. Tým Luise Alvareze našel vrstvičku iridia v usazeninách a spraších. Jeho uložení odpovídá době vyhynutí dinosaurů. A protože iridium je na Zemi velmi vzácné, zatímco v meteoritech se vyskytuje zcela běžně a v hojné míře, vědci tvrdí, že iridium ve spraši pochází z meteoritu. Iridiový prach se rozprášil po srážce meteoritu se Zemí po celém jejím povrchu. Vědci tvrdí, že ke srážce došlo před 65 miliony let. Náraz o nepředstavitelné síle, který vyhloubil kráter o průměru 200 km, zvedl do atmosféry tuny vodní páry a prachu, a tudíž zastínil slunce. Meteorit o průměru asi 12-19 kilometrů vyvolal obrovský výbuch a zanechal po sobě kráter víc než 24 km hluboký a 240 km široký. Vymrštil do atmosféry oblak rozžhaveného kamení a popela. Prach zahalil celou Zemi. Došlo k výraznému ochlazení celé planety. Jedovatý kyselý déšť, způsobený tím, jak se síra hořící žárem srážky vyplavovala z atmosféry, a divoké požáry dokončily dílo zkázy. Potrava na Zemi skoro vymizela a s ní vymřeli i dinosauři. Když opět vysvitlo slunce, zůstalo jenom několik tvorů, kteří dokázali přežít: želvy, malí plazi, krokodýli, savci a malí létající dinosauři, kterým dnes říkáme ptáci. I to je však teorie – ačkoliv se zdá být pravdě o zániku dinosaurů nejblíže.

HISTORIE OBJEVŮ
O tom, jak se to všechno mohlo anebo nemohlo stát, hovoří až novodobá historie objevů. Jeden z prvních významných učinil v roce 1809 William Smith, který v Sussexu v Jižní Anglii nalezl holenní kost – teprve později se ukázalo, že šlo o iguanodona. Další velký objev – opět iguanodona – učinil anglický lékař Gideon Mantell, který se svou ženou Mary Ann objevil v roce 1820 několik zubů zarostlých v kameni. Roku 1824 další z objevitelů William Buckland odhalil fragmenty čelisti dinosara – tentokrát šlo o megalosaura. Tak bychom mohli pokračovat stále rostoucím výčtem dalších objevů k roku 1841, kdy díky siru Richardu Owenovi vznikl název dinosauři, anebo k roku 1861, kdy byl v Bavorsku objeven archeopteryx. Skutečný boom nálezů dinosaurů a ostatních veleještěrů odstartoval až vědecký „souboj“ dvou Američanů. Jmenovali se Charles Marsh a Edward Drinker Cope a učinili jedny z největších nálezů dinosaurů všech dob. Oba si najali týmy pracovníků a hledali dinosaury na západ od Colorada s nečekanými výsledky – objevili celkem 136 nových druhů. To je číslo, které náležitě vyzní, když si uvědomíme, že do té doby bylo v Severní Americe nalezeno pouhých
9 druhů. Na věhlasu tito dva objevitelé neztratili ani přes velkou vzájemnou nevraživost, kdy si prý dokonce jejich týmy pokusily ukrást ten nejcennější nález. K významným objevitelům patří také Roy Chapman, který v roce 1922 vedl první výpravu za dinosaury do Mongolska. K nejznámějším nálezům této expedice patří zkamenělé kosti, vejce a hnízda proceratopsů.ZNOVUZROZENÍ DINOSAURŮ
Opětovné zvýšení zájmu o dinosaury se pak odehrávalo čas od času úměrně nejen novým paleontologickým nálezům, ale i nové knize či filmu na toto téma. Ve výčtu děl nemůžeme pominout ani český film režiséra Karla Zemana Cesta do pravěku. Skutečný návrat dinosaurů způsobil ale hollywoodský film Jurský park režiséra Stevena Spielberga. Byl to on, kdo jako první v plné míře využil nových technických možností a pomocí počítačových triků věrohodně zobrazil „ztracený svět“ na filmovém plátně. Tehdy, před zhruba deseti lety, se zdálo, že jde o krátkodechou senzaci. Ale vlna popularity dinosaurů ani po letech neklesá. Nejenže bylo nedávno uvedeno do kin již třetí pokračování Jurského parku a dinosauři se dostali také na DVD nosiče, videokazety a třeba i trička, ale dinosauřímu tématu se dostalo seriózního zájmu i od renomovaných dokumentaristů: Don Waller, ředitel animace programu Když se dinosauři toulali světem, o tomto dokumentu říká: „Pracovali jsme na 86minutovém dokumentu o živé přírodě a naše animace se musela zakládat na vědecky přesných informacích a poznatcích o pohybech svalů a kožní tkáně. Také počítače jsou v současné době daleko rychlejší – to, co by kdysi trvalo roky, dnes s moderní technologií zvládneme za šest měsíců.“
Dinosauři jsou tedy dodnes opředeni mnohými tajemstvími. Se stále novými nálezy jejich pozůstatků a následnými výzkumy se daří postupně tato tajemství objasňovat. Nejvíc nálezů zkamenělých kostí a zubů dinosaurů pochází ze Severní Ameriky, Evropy, Mongolska, Indie, Číny a Jižní Afriky.

Category: 2002 / 06

Llanos – venezuelsko-kolumbijská oblast savan, zejména pak tzv. západní a jižní venezuelské llanos – jsou dodnes pro milovníky divoké, nespoutané přírody pravým eldorádem. Avšak extrémní přírodní i kulturní podmínky a v neposlední řadě bující banditismus udržují tuto oblast téměř v naprosté izolaci. Jistě, je zde možnost projet llanos například po silnicích ze San Fernando de Apure do San Cristóbalu či Barinasu a nejspíše budete nadšeni pohledem na početná hejna brodivých ptáků, kajmany na březích lagun a napajedel, či kapybary v okolních bažinách. Nabízí se také organizovaná návštěva jedné z nemnoha „ekoturistických“ farem (Hato El Cedral, Pi~nero, El Frío, La Trinidad), ale počítejte, že zaplatíte až 200 USD denně! Avšak pokud stejně jako já zvířata malujete, či máte podobně systematické zájmy, jsou vaše šance na delší pobyt v oblasti velmi omezené. O to víc si cením podpory venezuelských přátel, kteří mně umožňují pobývat na místních dobytkářských rančích. Nabízí se mi tak vzácná příležitost právě v llanos plnit svůj polní skicář kresbami těch nejúžasnějších a nejexotičtějších tvorů, kteří na jihoamerickém kontinentě dosud žijí.

HATO CORRALITO A ADRIAN JOHNS
Hato Corralito je jednou z nesčetných dobytkářských farem v oblasti venezuelských llanos. Rozlohou 12 500 ha sice nepatří k největším, nicméně produkcí hovězího masa se řadí k farmám nejúspěšnějším. Pozemky se rozkládají po pravém břehu řeky El Pao asi pětatřicet kilometrů severovýchodně od El Baúlu ve státě Cojedes. Na západě sousedí s proslulou „ekoturistickou“ farmou Hato Pi~nero. Oblast kolem El Baúlu je od severu podél hlavní silnice zabydlena několika usedlostmi, a je tak do jisté míry výspou „civilizace“.
Manažerem Hato Corralito je Adrian Johns, sympaťák z anglického Devonu. Do Venezuely přijel v roce 1976, nejspíš za dobrodružstvím, ale on sám tvrdí, že za živobytím. Vždy ho lákala práce na farmě a anglické zemědělství, tou dobou procházející bolestnými reformami, příliš mnoho šancí nenabízelo. Na Hato Corralito začal pracovat o tři roky později a od toho okamžiku zde nepřetržitě probíhají změny, které se významnou měrou podepsaly nejen na zvýšené produkci hovězího dobytka, ale drastickým způsobem také na vzhledu okolní krajiny a přírodních podmínkách vůbec. Ale o tom až později.
Současný vlastník, rodina Hernández, farmu v sedmdesátých letech koupila od jistého Nicolase Llovery, legendárního lupiče a dobrodince současně, o kterém místní llaneros dodnes tvrdí, že se upsal samotnému ďáblu. Mluví o něm se směsicí humoru, obdivu, ale při vyslovení jeho jména lze v jejich pohledu zachytit také plachý záchvěv bázně. Nicolas Llovera jistě musel být svérázný chlap, negramotný barbar, který loupil dobytek po celém kraji. Nikdy necestoval a na místní poměry byl velmi bohatý. Vyslechl jsem o něm tento příběh: Llovera, který se téměř nevzdaloval z dosahu svého ranče-doupěte, jednoho dne odjel do nedalekého města Calabozo kupovat traktor. Kupci ho měli za „sprostého burana“, přijel totiž na koni oděn v tradičním obleku, obut do zablácených holinek a okamžitě panovačným způsobem rozkazoval: „Coňo, toto je ten traktor? Tak ten beru… a ten taky a to auto k tomu!“ Obchodníci pobaveně zírali na Lloveru, ale ten již na pult sázel jeden svazek bankovek za druhým. Oněmělým prodavačům prý lezly oči z důlků, a když Llovera v doprovodu svých kumpánů odjížděl, klaněli se až k zemi.
V té době zde ještě nebyly žádné ploty a námezdní vaqueros žili polodivoce v okolních pralesích. O tom si nechte vyprávět třeba od podsaditého předáka farmy Augusta! Při toulkách savanou mě nikdy neopomněl upozornit, že tady, přesně v tomto lese, stávala jejich chatrč. „Tady jsem se narodil a tady jsem taky vyrostl!“ vždy dodal s neskrývanou hrdostí v hlase.
Teprve s příchodem Adriana Johnse se začalo se systematickým kácením lesa a přeměnou rozsáhlých ploch v pastviny. Uprostřed pozemku byla vystavěna hospodářská stavení, kantýna a dokonce pár skrovných, ale příjemně působících domků pro stálé i sezonní zaměstnance. Tak sice byly postupně vytvořeny základy prosperující moderní farmy, ale podle líčení Adriana Johnse to vůbec nebylo jednoduché a zejména v prvních pionýrských letech šlo doslova o život. Nepoddajní a svérázní llaneros měli pramálo pochopení pro radikální počiny přivandrovalého gringa. Byli sice zvyklí na tvrdou ruku samovládce Llovery, ovšem při práci se řídili pouze sluncem, deštěm a vyšším principem, kterému běžný Evropan nikdy neporozumí, a proto se snaží vystačit s okřídleným pojmem maňana.

LIDÉ Z FARMY
Dnes na farmě pracuje na pětatřicet stálých zaměstnanců, kterým občas pomáhá až deset sezonně najímaných dělníků (například na stavbu plotů). Pravou rukou Adriana Johnse je předák Augusto, který skvěle zná místní kraj i jeho obyvatele a navíc je dobrým mechanikem. Moderní strojový park vyžaduje nejen patřičné znalosti těžké mechaniky, ale také tvořivou schopnost improvizace v extrémních podmínkách.
A tam, kde jsou krávy, samozřejmě nechybí ani praví nefalšovaní kovbojové neboli vaqueros. Je jich tu celkem šest, pozorovat jejich práci je jednoduše fantastický a jen stěží popsatelný zážitek. V sedle koně dokáží takřka cirkusová čísla, ovšem s tím rozdílem, že vše je skutečné a přísně účelné. Pokud to situace nevyžaduje, působí vaqueros zádumčivě a jaksi nezúčastněně. Líně se pohupují v sedle, bez přestání žvýkají černé chimo (štiplavý tabák) a šťavnatými plivanci zúrodňují okolní suchopár. Ale když nahánějí zatoulaného býčka či nemocnou krávu, jsou schopni ve zlomku vteřiny vyrazit ve zběsilém trysku a stejně tak náhle a nečekaně koně zarazit v mračnech prachu či uprostřed bažiny. S lasem zacházejí naprosto sebejistě a s mistrovskou zkušeností. A je jedno, jestli právě nahánějí dobytek, či pro naše obveselení kajmany na břehu laguny. Ze sedla dosáhnou rukou až na zem, a tak než stačím svého koně otočit, jeden z honáků švihem paže uchopí třeba můj dalekohled ztracený v trávě a s plachým úsměvem mi jej podává zpět. Však také vaqueros mají nepsané, ale všemi respektované výsadní postavení a caporal, jejich předák, je na farmě skutečnou osobností!
O koně se během našeho pobytu na farmě staral usměvavý a nezvykle upovídaný Bartolomeo. Měl naprostou nedůvěru k výdobytkům civilizace (vše je podvod a chemie, brblal bez přestání) a „své“ koně očividně miloval. Naše společné projížďky savanou často zpestřoval rázovitými popěvky a zvláště takzvané contrapuncteos v jeho podání jsme si s přítelem Svobodou upřímně zamilovali! Jednou v dialogu milostném, jindy plném vášnivé nenávisti totiž zastal ženský i mužský part a ještě stihl upozornit, kde hnízdí papoušci ara, a neunikly mu ani čerstvé stopy jaguára v ranním blátě. Ivo si jej občas dobrosrdečně dobíral pro jeho zlaté hodinky. „Por favor, kolik je hodin, Bartolo?“ A Bartolo pyšně pohlédl na své zápěstí, pak nenápadně sklouzl pohledem k nebi a prohlásil: „Půl třetí, přece!“ a šibalsky se přitom smál. Ani se zas tak moc nepletl, ale dodnes nevím, zda poznal, že víme…
Hato Corralito se podobně jako ostatní farmy neobejde bez těžké mechanizace. Zvláště v době dešťů, kdy se krajina na mnoha místech mění v záludnou bažinu, je udržování alespoň těch základních cest spojeno s bojem o holou existenci a pro mnohé farmy až několikaměsíční izolací od okolního světa. Ani v době sucha traktory a buldozery neodpočívají. Stále je potřeba udržovat napajedla pro dobytek, opravovat cesty, čelit prorůstající vegetaci. Proto je zde zaměstnáno celkem šest řidičů. Pracovní posádku pak doplňují tři zahradníci a údržbáři, jedna služebná, a to vše by nemohlo pořádně fungovat bez dvou rozverných kuchařek, kterým šéfuje ukřičený šéfkuchař a zásobovatel Miguel.
Někteří zaměstnanci žijí přímo na farmě se svými rodinami, což je dle mých předešlých zkušeností zcela neobvyklé. Llanos jsou totiž především krajem chlapů a žena je mnohde opravdovou vzácností! Průměrný příjem dělníka je na Hato Corralito asi 8000 bolívarů (asi čtyři sta korun) denně a strava i ubytování k tomu (jen náklady na kantýnu se měsíčně vyšplhají na 70 000 až 80 000 korun). Na první pohled se zdá, že je to skvělý job! Honáci však působí velmi prostě, a přestože to není zásadně důležité, mě docela zarazilo, že naprostá většina z nich nikdy neviděla moře. A to jsou korálové útesy a luzné pláže Karibiku ani ne dvě stě kilometrů odsud!

KRÁVA, VLÁDCE SAVANY
Dobytkářství má v oblasti venezuelsko-kolumbijských savan již staletou tradici, která ve vlnách prožívá svůj „vzestup a pád“. Ovšem navzdory evropské hysterii způsobené „nemocí šílených krav“ je spotřeba hovězího v Jižní Americe na vzestupu a také Venezuela, zdá se, prožívá „hovězí“ renesanci. Stádo dobytka na Hato Corralito čítá devět tisíc hlav plemene brahma (z toho asi 2000 jalovic) a čtyři sta padesát indických buvolů. Stav doplňuje dvě stě koní, z čehož je sedmdesát ryze pracovních a sto třicet chovných kobyl… a nesmím zapomenout na jednoho osla. Ten je totiž velmi důležitý pro plemenné křížení!
Corralito je součástí rodinného řetězce farem zaměřených především na produkci masa v nejvyšší kvalitě. Z evropského hlediska se vlastně jedná o ekofarmy, kde se dobytek pěstuje extenzivním způsobem ve volné přírodě. Krmivo je striktně přírodní bez jakýchkoliv aditiv, stejně tak ostatní agrotechnické zásahy jsou minimální. Hato Corralito se specializuje na chov telat, která jsou ve věku asi osmi měsíců transportována do jiného ranče ve státě Lara. Zde dorostou jatečního věku dvou let. Maso se tady také zpracovává a díky zmíněné kvalitě patří mezi jeho stálé odběratele řetězce fast food, jako například severoamerický BurgerKing či irský Wendy’s. Celková roční produkce na farmách rodiny Hernández dosahuje čtyř milionů kilogramů (včetně masa buvolího). Pro úplnost ještě dodám, že podle momentální potřeby a finanční situace na farmách se sezonně (zvláště v době dešťů) poráží také část nezabřezlých krav.

KRÁVY A EL TIGRE
Jak jsem již naznačil, dobytkářství v llanos způsobilo, že velká část celé oblasti prošla v několika vlnách zásadní proměnou. Většina lesů zde byla vykácena již začátkem devatenáctého století, jiné oblasti naopak zpustly a jsou porostlé neprostupnou sekundární vegetací. Původní podobu tohoto unikátního ekosystému tak můžeme s větší či menší pravděpodobností rekonstruovat podle dosud zachovaných primárních biotopů. Mám na mysli zejména močálovitou či sezonně podmáčenou savanu protkanou hustou sítí řek, galeriové pralesy na jejich březích a v neposlední řadě zbytky primárních pralesů.
Situace na farmě Hato Corralito je z tohoto hlediska zvlášť tristní, neboť zásahy do krajiny původně zcela porostlé opadavým tropickým lesem jsou zde snad nejrazantnější ze všech míst, která jsem dosud navštívil. Zcela odlesněné pastviny v centrální části farmy jsou osázeny introdukovanou trávou afrického původu a krajina v těchto místech připomíná pravý anglický park. Jednotlivé pastviny jsou navíc obehnané plotem. Ten, zbudován z ostnatých drátů na kůlech, sahá zhruba do výše prsou a jeho délka po obvodu farmy či mezi jednotlivými pastvinami údajně dosahuje 320 kilometrů! Důležité je, že plot je konstruován tak, že mimo býky je volně prostupný pro všechna divoká zvířata. Avšak poslední snahy o zavádění elektrického vedení (i když jen v omezeném rozsahu) mohou veškeré ochranářské snahy zcela zhatit a zásadním způsobem dále zhoršit životní prostředí dosud bohaté fauny.
Ale… Adrian Johns velké části pozemků ponechal původní charakter, a tak okrajové oblasti farmy komunikují s rozsáhlými lesními porosty v okolí. Díky jeho osvícenému postoji bylo také zbudováno několik umělých lagun, z nichž přinejmenším jedna přímo navazuje na Rio Pao. Výsledkem je přítomnost nesrovnatelně většího množství zejména brodivých ptáků než kdykoliv v minulosti. Nemám sice srovnání, ale současná druhová pestrost ptačí fauny je ohromující! Já osobně jsem zde během pobytů v loňském a letošním roce určil na sto padesát druhů ptáků a mimo to pozoroval celou řadu „neurčitelných“ druhů menších pěvců! Namátkou mohu jmenovat na čtyřicet párů hnízdících arů, majestátní čápy jabiru, kamiše růžkaté nebo nadpozemsky rudé ibisy nachové. O bohatství ryb v místní řece a lagunách, stejně jako o anakondách, stovkách všudypřítomných kajmanů, leguánů či kapybar ani nemluvě. Poprvé v životě jsem po deseti letech cest a malování v Jižní Americe právě tady pozoroval lovícího ocelota, či po druhé a pak dokonce ještě několikrát spatřil vzácnou kočkovitou šelmu yaguarundi! Adrian Johns zde se souhlasem majitele zcela zakázal lov, a tak je chov dobytka i s jeho důsledky do jisté míry kompenzován příkladnou péčí o okolní přírodu. A výsledky jsou více než zjevné v podobě velkého počtu nádherných biotopů překypujících bohatstvím fauny i flóry!
A v této souvislosti ještě jedna zvláštnost na závěr. Podle literatury jsou lesy a houštiny v oblasti městečka El Baúl jedny z nejbohatších na výskyt legendami opředeného el tigre, neboli jaguára. Jaguáři (a také pumy) žijí volně rovněž na pozemcích Hato Corralito, kde za rok strhnou několik desítek býků. Největší poptávka po hovězím nastává zejména v době dešťů, kdy jenom od května do konce srpna usmrtí až padesát či pětašedesát kusů dobytka! Zvlášť velký počet býků padl za kořist jaguárům v březnu minulého roku, což Adrian přičítá na vrub přestárlé šelmy, která na pozemky Corralita migrovala ze vzdálenějšího okolí v nouzi o potravu. Přesto se zde na Adrianův výslovný zákaz jaguáři lovit nesmějí, a tak jsou tady tato nádherná zvířata zcela v bezpečí! Je to o to povzbudivější, že ztráty způsobené šelmami dosahují závratné částky 1 200 000 Kč ročně! Mister Jonhs se však tváří zcela bohorovně: „…a ztráty? Ty jednoduše započítáváme do celoroční ekonomické bilance farmy…“


UNIKÁTNÍ PŘÍRODNÍ POMĚRY V LLANOS
Savany venezuelských llanos vytvářejí rozsáhlou rovinu protkanou řekami, močály a bažinami, jejíž celková rozloha je asi 238 000 km2. Zatímco teplota je zde celoročně poměrně stálá, zaplavují v době dešťů (duben-říjen) celý kraj vydatné přívaly deště a počasí ostře kontrastuje s obdobím sucha, kdy se nad sežehnutou savanou honí mraky jemného prachu. Během šestnácti let pravidelných měření zaznamenali například na farmě Hato Corralito nejvyšší teploty v letech 1995 a 1998, kdy v dubnu a květnu dosáhly denního maxima 48 stupňů. Naopak nejnižší denní maximum připadlo na léta 1997-1999: 36 stupňů, a to vždy v červenci a jednou v srpnu (1999). Nejvyšší šestnáctiletý měsíční průměr srážek pak zjistili v měsících květnu až říjnu s maximem v červenci: 251,60 mm (nejvíce za celých šestnáct let pak pršelo v srpnu 1994: 348,00 mm). Naopak měsíce leden, únor a březen byly až na nepatrné výjimky (1999) zcela bez srážek!
Vegetačně spadá oblast llanos do zóny tropických opadavých lesů (Ewel a Madriz), ovšem z původní rozlohy lesů zůstalo zachováno jen několik zbytků zejména ve venezuelském státě Barinas. Přesto se právě llanos díky svým unikátním přírodním i kulturním podmínkám a v neposlední řadě i své divokosti a nedostupnosti mohou chlubit nesmírně pestrou a bohatou faunou a flórou.
Také geomorfologické podmínky oblasti kolem městečka El Baúl jsou unikátní. Ve srovnání s bažinatou rovinou působí zdejší „hornatý“ charakter llanos zcela neobvykle. Geologicky prastaré skalní útvary u El Baúlu rozdělují llanos na zcela ploché západní a jižní (tzv. „pravé“ llanos) a zemědělsky více využívané východní a centrální llanos (Vila). Geolog a znalec místních podmínek Vladimír Plešinger popisuje místní situaci takto:
Charakteristickým znakem venezuelských llanos je geomorfologická jednotvárnost. Jejich plocha zabírá čtvrtinu Venezuely (tedy trojnásobek plochy naší republiky) a celé toto obrovské území je naprostou rovinou kontrastující s horstvy, sousedícími s llanos na severu, západě i jihu. V době, kdy tato horstva byla už dávno souší – v mladších třetihorách – byl prostor dnešních llanos ještě zalit mořem. Toto třetihorní moře po sobě zanechalo velmi mocné souvrství sedimentovaných jílů, písků a štěrků, které je dnes geologickým základem llanos. Podloží tohoto souvrství nevystupuje v celých llanos nikde na povrch – s jedinou výjimkou. Ta se nachází u městečka El Baúl ve státě Cojedes. Pozná se zdaleka, protože se morfologicky jeví jako krátký horský hřbet, vystupující náhle a překvapivě z nedozírné roviny, aby se do ní zase brzy ponořil. Z třetihorního moře zřejmě tento hřbet vyčníval jako ostrov, budovaný magmatickými horninami žulou a rhyolitem, v jejichž sousedství se však zachovaly v omezených výskytech i sedimenty. Všechny horniny hřbetu u El Baúlu jsou paleozoického stáří, což znamená, že jsou o 300 až 400 milionů let starší než jejich okolí. Stojí za zmínku, že ve zmíněných sedimentech nalezli geologové zkameněliny – mimo jiné i trilobity, jimiž jsou tolik proslulé paleozoické horniny středních Čech.

Category: 2002 / 06

„Buď v pozoru! Stůj rovně! Vyrovnej řadu! Vztyčte vlajku! Pozdravte vlajku! Ticho tam vzadu!“ štěká učitel úsečné povely. Na zasněženém prostranství před ním stojí v pozoru přes čtyři sta chlapců ve věku od tří do šesti let! Na sobě mají jen černé šortky a bílé polobotky. Přitom mírně sněží a teploměr ukazuje tři stupně pod nulou.

ŠKOLKY „NAHOŘE BEZ“
Děti se poslušně a pokorně dají do běhu. Před sebou mají dvě kolečka kolem budovy školy. Celkem něco přes kilometr. V cíli se znovu řadí do vzorného útvaru a skupinově skandují: „Slibuji, že budu hodný, budu poslouchat rodiče a instruktory, nikdy nebudu lhát, budu si vážit spolužáků a pracovat, jak nejlépe umím!“ Učitel volá několik z nich k sobě a vyznamenává je. „Za vzorné plnění povinností a tvrdost k sobě!“ vysvětluje. Teprve pak žáci odcházejí do tříd. V nich se netopí. Okna i dveře jsou přitom stále otevřené. Výcvikový tábor malých teroristů, nebo obzvlášť krutá posilovna? Ne, toto je drahá a prestižní internátní školka.
Takzvané školky „nahoře bez“ – s erotikou nemají nic společného – se v Japonsku těší velké oblibě už více než deset let. Jejich žáci – omladina ve věkovém rozmezí od tří let až po univerzitní věk – celý rok chodí s odhalenou horní polovinou těla. Pouze když dítě onemocní, smí si obléci tričko.
„Jde především o sblížení civilizace s přírodou,“ prozradila mi Jana Šimonová, studentka japonštiny na tokijské univerzitě. A k čemu je dobrá zima? „Pokud je dítě otužilé a silné, může veškerou svoji energii soustředit na rozvoj intelektu.“ Ve školce zkrátka vládne vojenský řád. Hlavní důraz se klade na sebekázeň a tvrdost žáků. Děti hodně cvičí, ale i zpívají lidové písně, učí se tančit, psát básně, cizí jazyky i matematiku. Polonahota je prý velmi užitečná. Když je dítěti chladno, je mnohem čilejší. Ty děti, které celý rok chodí bez trika, na konci školního roku dostanou vyznamenání. Některé dokonce skrývají nachlazení, jen aby se jim dostalo kýženého ocenění. Jiné odmítají při onemocnění nosit trika, protože by se jim spolužáci vysmívali.

KLÁŠTERNÍ ŠKOLY
„Japonsko je zemí plnou fenoménů, s detailně organizovaným systémem, který nefunguje nikde jinde na světě. V zemi vycházejícího slunce to zkrátka klape tak, jak má,“ říkala jsem si, když letadlo s mou maličkostí na palubě opouštělo ranvej na tokijském letišti Narita. Kořeny bych však v ostrovní zemi zapustit nemohla. A už vůbec bych zde nemohla chodit do školy.
Školka samurajů je extrém, ale i tak Evropané, kteří nějakým způsobem přičichli k japonskému systému školství, nevěřícně kroutí hlavou. Není se čemu divit. Japonsko prošlo odlišným historickým vývojem než Evropa. Nejstarší zprávy o japonských vzdělávacích zařízeních se dají vystopovat již v osmém století. Vznikají tehdy speciální konfuciánské koleje, zaměřené však výhradně na příslušníky dvorské šlechty. Pro neurozené byly školy založené až mnohem později. Pod názvem terakoja, kde tera znamená klášter, vznikaly pod patronací tehdejších buddhistických klášterů. Do těchto klášterních škol posílali svoje děti samurajové a bohatí rolníci. Mládež se zde učila především číst a psát. Po celém Japonsku se tento typ vzdělávacích zařízení rozšiřuje až zhruba v 17. a 19. století. Tehdy však jsou již školy terakoja určeny výhradně dětem měšťanů a rolníků. Po založení šógunátu rodem Tokugawa v roce 1603 prošlo Japonsko dvousetpadesátiletou izolací vůči „zbytku světa“ (nepřijímalo ani trosečníky). Rok 1853, kdy se na ostrovech vylodili cizinci, byl pak pro Japonce šokem. Šokem z technických vymožeností, které s sebou přivezli. Politické a mocenské špičky země začaly revidovat řízení státu. V roce 1868 byl zrušen šógunát, Japonsko se otevřelo světu a vyslalo do ciziny učence i studenty. Dohnalo vývoj. Motivovalo a mobilizovalo národ probuzením vlastenectví pod heslem „Tvůj život nepatří tobě, ale Japonsku.“ Účinný nástroj. Ale vedl k úplnému potlačení osobnosti a individuality.
Tradici nynější vzdělávací struktury založila až reforma roku 1872. Po druhé světové válce Japonsko opět stanulo na prahu nových dějin. Tentokrát šlo o obnovu totálně zničené země. Hybným motorem a motivací národa se stala myšlenka na nový život, poválečná euforie. A skutečně. Japonsko je opět silnou velmocí. Opět dohnalo a předehnalo svět. Ale druhá strana mince? Například právě školství. Disciplína, učení nazpaměť, žádné dětství…
Z našeho evropského pohledu zkrátka nepatří školní léta Japonců k nejpříjemnějším vzpomínkám.

VZDĚLÁVACÍ HYSTERIE
Vzdělání je v Japonsku nutností, samozřejmostí a pro rodinný rozpočet velice nákladnou záležitostí. Vzdělávací systém v Japonsku je detailně organizovaný. I když povinné je jen základní vzdělání, téměř 94 % japonské populace má maturitu a 42 % navíc absolvuje nástavbové dvou až tříleté studium nutné pro výkon určitého povolání.
Nesmírně důležité je dostat se do správné školy a získat garekurekišakai neboli diplom ze správné univerzity. Přesto – nebo právě proto – navíc každé druhé dítě chodí do jukus (noční doučovací hodiny), nebo jokibos (doučování před zkouškami). Absolvovat renomovanou školu totiž znamená být přijat do renomované firmy. Diplom, vysvědčení, to je prakticky to jediné, co rozhoduje o celém dalším životě Japonce. A to se samozřejmě odráží i v samotném způsobu vzdělávání – atmosféra konkurence, testy, odpolední i večerní vyučování, nesmírné množství domácích úkolů. Škola bývá i v sobotu a letní prázdniny trvají pouze měsíc, přitom však znamenají jen mnoho domácích úkolů či měsíční intenzivní kurz. Vzdělávací hysterie většinu žáků poznamená na celý život. Už ve školce se děti učí základům čtení a psaní. Do renomovaných školek se dokonce skládají přijímací zkoušky. A některé renomované univerzity mají dokonce svůj vlastní systém – od mateřské školy přes základní devítiletku a střední školu až ke státnicím.

ŠKOLNÍ ROK
Povinná školní docházka v Japonsku trvá devět let. Šest let základní školy a tři roky nižší střední školy. Většina dětí pokračuje po přijímacích zkouškách na tříleté střední škole. Školní rok začíná počátkem dubna a končí kolem dvacátého března. Je rozdělen do trimestrů, oddělených pětitýdenními letními prázdninami a asi čtrnáctidenními prázdninami v době svátků Nového roku. Obvyklý školní den se skládá ze čtyř dopoledních a dvou odpoledních hodin, u nejmenších dětí je o něco kratší. Na nižších stupních se učí i v sobotu dopoledne.
Ve třídách bývá i 40 žáků, obrazy na stěnách jsou výjimkou. Žáci a studenti se učí nazpaměť nesmírné množství informací, zkoušení probíhá pouze formou písemných testů, z více možností vybírají správnou odpověď. Neznají samostatné práce, kompozice, ústní zkoušení. Jsou zvyklí jen naslouchat a dělat si výpisky. Zřídka se tak odváží zpochybnit učitelovu autoritu otázkami týkajícími se daného předmětu. Není to zvykem.
Na základní škole všechny předměty učí jeden učitel, kterého v následujícím ročníku vystřídá jiný. Jeden týden v roce navštíví učitel rodiče všech svých žáků, aby poznal prostředí, v němž vyrůstají, a aby si promluvili. Při takzvaném rodičovském dni zase rodiče přicházejí do třídy a sledují výuku.
Na letní i zimní prázdniny školáci dostávají spoustu domácích úkolů. Kromě cvičení z hlavních předmětů, jako jsou matematika, japonština, přírodní a společenské vědy, to jsou pravidelné slohové práce o četbě, dále projekt podle vlastních zájmů – od zkoumání žab až po kaligrafii, dále si žáci vedou deník – psaný i kreslený – o tom, co v prázdninových dnech dělali, zažili, co je napadlo – jak kdo chce. Učebnice dostávají žáci obou stupňů základních škol zdarma – nové a nechávají si je. V základních školách stát zabezpečuje i teplé obědy. Jídelny ve školách neexistují, obědy se dovážejí a jsou téměř stejné pro celé Japonsko: rýže, mléko a příloha. Tedy ryby, maso či zelenina. V ostatních školách si děti nosí vlastní oběd ve speciálních krabičkách z umělé hmoty.

DOSPÍVÁNÍ V JAPONSKÉ ŠKOLE
Základní školy jsou povětšinou státní, i když v současné době přibývá soukromých škol. Pro prvňáčka předepisuje ministerstvo školství 850 vyučovacích hodin ročně, pro žáky druhého stupně 1050 hodin. Studium angličtiny je povinné od druhého stupně základní školy.
Aby dítě obstálo v tempu výuky, chodí na odpolední vyučování do jiné školy, která je ovšem soukromá. Pracovní doba rodičů bývá často 10-12 hodin denně s ohledem na čas spojený s dojížděním. Přesto mnohé děti vůbec nemají klíče od bytu. Nepotřebují je. Ze školy se vracejí později než rodiče z práce. Do prestižních státních či vybraných soukromých škol děti mnohdy dojíždějí i dvě hodiny.
Mnoho japonských dětí získá alespoň základy nějakého tradičního bojového umění – nejoblíbenější jsou karate, judo a kendo. Výuka často neprobíhá v samotné škole, ale třeba na policejní stanici. Výuka se nesoustřeďuje ani tak na samotnou techniku, jako spíše na to, jak se dotyčný má chovat. Velmi populární jsou i matematické kroužky. Tam se děti velmi snaží. Čím jsou lepší, tím mohou získávat vyšší a vyšší stupně osvědčení – přirovnala bych to k různobarevným páskám v judu.
Nižší střední škola často znamená velkou změnu. Na rozdíl od základní školy, kde děti mívají hodně tělocviku a ručních prací, na střední škole začíná hodně sezení a učení se. Přibude angličtina, přírodní a společenské vědy se specializují, vedle klasické japonštiny se vyučuje i moderní japonština. V každém trimestru se skládají dvě zkoušky.
Hlavní metou studia jsou většinou zkoušky a přijetí na dobrou vyšší střední školu. Na nižší střední škole se už používají standardizované testy, podle kterých lze určit, jaké máte šance. Střední školy jsou kvalitativně jasně rozlišené podle počtu absolventů, kteří se dostali na nejprestižnější vysoké školy, jako je Tokijská univerzita. Proto se většina studentů, kteří chtějí uspět, na přijímací zkoušky připravuje v jiné, soukromé odpolední nebo víkendové škole.
Protože střední škola už není povinná a rodiče školné částečně hradí, nikdo tam nikoho k ničemu nenutí – dokonce ani ke striktní docházce a plnění domácích úkolů.
Uniformy jsou povinné pro žáky základních a středních škol. Každá škola má svůj vlastní stejnokroj, většinou v šedých, tmavomodrých, ale i černých barvách, s bílou košilí, občas i v námořnickém stylu. Jen naprosto výjimečně některá škola na uniformě netrvá. Děvčata nosí dlouhé sukně do poloviny lýtek, pouze středoškolačky z velkých měst si navzdory pravidlům školy sukně odvážně zkracují nad kolena. Rovněž účes podléhá přísným pravidlům. Chlapci musí mít sestřih krátký, nad uši. Jiná barva než havraní čerň je naprosto vyloučená.NEJLEPŠÍ MOZKY ZEMĚ
Dobří studenti od začátku směřují na určitou univerzitu. Je v jejich zájmu dostavit se ke zkouškám a získat co nejvíce bodů, protože se průběžné bodování zaznamenává do přihlášky na univerzitu. Testy jsou opět standardizované, to znamená, že středoškolák vlastně soutěží se studenty z celého Japonska, kteří chtějí na univerzitu. Podle pořadí se pak hlásí na tu, na kterou se s daným výsledkem může dostat. Rozhodující jsou sice přijímací zkoušky, ale výsledek lze takto s velkou pravděpodobností odhadnout.
Na státních univerzitách – existuje i řada soukromých – se skládají zkoušky ve dvou kolech: v prvním ze všech předmětů, a až ve druhém z oboru, na který jste se hlásili. Existovaly také střední školy, které mají úzké kontakty s určitou univerzitou, a tak jejich studenti mohli být přijati na základě doporučení svých učitelů. Dnes je ovšem soutěž o místo na univerzitě o něco slabší, protože je méně mladých lidí a univerzity více soutěží mezi sebou o dobré studenty.
Co dělají Japonci po maturitě? Mnozí odcházejí na nástavbové studium, ale 47 % středoškoláků přestupuje na univerzitu. Dvě nejprestižnější jsou státní univerzity v Tokiu a Kjótu. Být přijat na jednu z nich je snem nejenom každého Japonce, ale i studentů ze všech asijských zemí. Mají totiž takové renomé, že jejich absolventi se mohou ucházet o dobře placené místo u největších japonských firem, jsou považováni za nejlepší mozky, jaké země má.

Category: 2002 / 06

Tvrdí inženýr chemie, prognostik, sociolog, ekonom, publicista a nakladatel Doc. Ing. Fedor Gál, DrSc.T

„Bezkonfliktní společnost neexistuje. Konflikty jsou normální a musí být, protože v konfliktech se lidé mění, zrají a dorůstají. Mám na mysli konflikty řešené v rámci určitých pravidel… ne tím, že mi oponenti vystřílejí rodinu a spálí dům.“

Jaký to byl pocit, držet v ruce první knihu ze svého nakladatelství?
Měl jsem radost, ale zároveň mne velice rychle přivedla k vystřízlivění. Autor byl slovinský filozof a psychoanalytik Slavoj Žižek a kniha se jmenovala Raduj se z národa svého jako ze sebe samého. Byla to psychoanalýza nacionalismu. Skvělý text. Jenže já ho vydal v Čechách, slovensky a po půl roce jsem zjistil, že přestože kniha je skvělá, tak se na ni každý vykašle. Za prvé autora tady nikdo neznal, za druhé text byl slovenský a v Čechách se slovensky nečte a za třetí design knihy byl velmi amatérský. Velice rychle jsem se naučil, že problém není v českém čtenáři, ale ve mně. Zapomněl jsem na to, že knize je třeba dělat kampaň a dát jí hezký kabát. Obsah je až na třetím místě. Byla to skvělá kniha, ale naprostý propadák, poněvadž jsem zapomněl na těch pár základních principů profesionálního vydavatele. Nebo spíš, já je neznal. Učím se tak, že si každý průšvih vyzkouším na své kůži. Což není příliš moudrá cesta životem.
Vašimi aktivitami se prolíná boj proti xenofobii a rasismu. Opravdu je to něco, co vás tak vytáčí, nebo se jen okolí pořád dokola ptá?
To je jedno s druhým. Kdyby mě lidé tímto směrem mačkali a ve mně nic nebylo, tak ze mne nic nedostanou. Je to ve mně. Nevylezu ze své kůže. Narodil jsem se v koncentráku, zažil jsem v naší rodině, na sobě, co znamená být židem, žít ve společnosti, která je tak historicky xenofobní a antisemitská. Vím, co to je nemít tátu. Ale musím říct, že jsem to pak dostal na plné pecky v životě ještě dvakrát. Poprvé, když jsem se stal veřejně činným člověkem a najednou se moje minoritnost stala veřejnou věcí. Pro mě to byl obrovský šok, když se měsíc a půl po listopadu 89 objevily plakáty s antisemitským textem a mou karikaturou. Samozřejmě že kdybych nebyl v politice, tak tohle nezažiji. Podruhé to bylo v Čechách, když jsem se náhodou ocitl v komunitě Romů, našel si tam pár kamarádů, a najednou jsem viděl, co to znamená být Cikánem a jít do restaurace, jít po ulici, mít děti, které chtějí jít na diskotéku, nebo hledají zaměstnání. Neměl jsem to z novin, dokumentárních filmů. Měl jsem to přímo od nich a bylo to pro mě příšerné.
Znáte nějaké příkladné řešení našeho zmateného vztahu k romské minoritě?
Mám známé v Nadaci Milana Šimečky v Bratislavě, chodí do jedné romské osady v Hermanovcích a je to jediná parta lidí z gadžovského prostředí, kteří se neživí tím, že řeší takzvanou romskou otázku, ale žijí s nimi v jedné osadě. Jak s nimi žijete, tak problémy, které s nimi sdílíte, jste schopnější řešit. To vše ale jen díky tomu, že jste tam. Pak problému rozumíte, máte motivaci a víte, co je trápí. Ovšem i vy sám se měníte. Dnes jsou z nich jiní lidé, než když tam mezi ně začali chodit. I tehdy to byli altruisté, kteří chtěli pomoct, ale bylo to pomáhání z jiného vesmíru. Dnes se dívají jinýma očima. Už tam nechodí jako misionáři, ale proto, že se tam cítí dobře. Druhá věc, kterou ale musím říct, je, že ten problém je neřešitelný. V horizontu našich životů a životů našich dětí a jejich dětí… neřešitelný. Veškeré rozdíly v kultuře, způsobu života, jeho hodnotách, všechno je tak propastné, že to nejde.
Proč se ale pořád tváříme, že to řešitelné je?
Protože jsme pitomí. Málo o tom víme a pouštět slova z pusy je strašně jednoduché. Jednodušší, než opravdu něco řešit. Navíc je dnes módní tvářit se jako veliký filantrop a milovník jinakosti.
Vy jste se se svým židovstvím identifikoval až v posledních letech. Nebylo to pozdě?
Mé židovství je sekundární. A vždycky bylo. Nejsem religiózní žid. Nepotrpím si na příslušnost ke komunitě. Nikdy jsem netrpěl pocitem výlučnosti, která židovskou komunitu charakterizuje. Ovšem je fakt, že čím jsem starší, tím víc se snažím o tom vědět, číst, přemýšlet, co vlastně znamená být židem. Musím říct, že to je věc výchovy. Moje máma, která vyrůstala v ortodoxní židovské rodině, po válce velice systematicky pracovala na tom, abychom byli asimilováni. Měla strach, že se všechny hrůzy mohou ještě jednou zopakovat. Já se doma o židovském náboženství, kultuře a společenství nedověděl nic. To je veliký handicap, ale mámu chápu. Takže zájem u mne přišel ruku v ruce s věkem a s tím, jak na mne jiní začali poukazovat. Když vám najednou řeknou, že jste židák, tak jím taky chcete být!
Když to někdo umí s davem, dokáže neskutečné…
Lidi jsou velmi lehce zfanatizovatelní… naši rodinu odexpedovali do Terezína sousedé. Máma po návratu našla prázdný barák. Odnesli nám i lžíce a koberce. Sousedé! Něco temného máme v sobě všichni, stačí to probudit k životu, a dějí se věci. Pozor ale, tehdy nešlo jen o Německo! Kdyby to bylo jenom v Němcích, tak nejsou židovské pogromy na Ukrajině a v Bělorusku, koncentrační tábory pro Romy v Čechách, v Polsku pogromy na Židy, kteří se vraceli domů z koncentráků. Nejen Němci propadli šílenství, šílenství tehdy propadla celá Evropa.
Jak by se zachovala masa lidí, na kterou se díváme přes okno kavárny?
Venku chodí spousta lidí, kteří by bez zaváhání sáhli na váš majetek, a možná i život, jen kdyby byly trochu příznivé podmínky pro takový způsob chování. Co dává naději, že se to už nikdy nestane, jsou pravidla hry podmíněná nějakou historickou zkušeností. A samozřejmě sankce. Porušování pravidel musí být sankcionováno.
A když se začne na historii zapomínat?
Jsou to jasné počty – 99 % československých občanů bylo ochotno za mírný bakšiš, mírné spropitné kolaborovat, jen to hvízdalo. To je například odkaz Charty, nebo Anticharty, chcete-li. Na Slovensku bylo celých šest chartistů! Z toho vyplývá, že pokud zase nastoupí nějaký tvrdý a represivní režim, tak může počítat s masivní podporou.
Jestli se zásadně nezmění mentalita v této krajině.
Proč by se měla měnit?
Dostal jste už někdy v hospodě přes hubu?
Jsou věci, které jsou horší než dostat přes hubu. Přijel za mnou se synem Jano Fajnor – výborný slovenský dokumentarista. Seděli jsme si v jedné hospodě někde pod „Kulaťákem“ a já vykládám, jak je mi v Praze dobře, jak se cítím svobodně, jaké že to je tolerantní město. Najednou se u našeho stolku zastaví chlap a řekne: „Vypadni, židáku!“ Jen jsem viděl, jak se klukům za stolem zablýsklo v očích a pomysleli si, jestli ten dotyčný ví, že jim tu právě vykládám o svém krásném životě. Taková věta je horší než dostat přes hubu. Dostat přes hubu je chlapský způsob řešení problémů. Tohle je svinský způsob.
Máte velice široké vzdělání. Je to výhoda?
Obecně to samozřejmě dobré není. Dnes nejsem ani dobrý chemik, ani dobrý sociolog, natož dobrý ekonom, ale to je moje povaha. Jsem extenzivní člověk, kmitám mezi tématy a problémy, které mne přitahují. Když mne problém přestane zajímat, jdu jinam. Odráží to mou mentalitu a charakter. V tom je extenzivní vzdělání, které mám, výhodou. Pak je tam trochu nevyhnutelnosti. Když jsem šel na vysokou školu, pracoval jsem v chemické fabrice, byl čerstvě ženatý a měl malé dítě. Mohl jsem studovat jedině při zaměstnání a jediný obor, který mi v té chemické fabrice povolili, byla vysoká škola chemicko-technologická. Na nic jiného jsem nedostal souhlas zaměstnavatele. Pro mě byl široký záběr docela fajn a příjemný. Jen po mně nezůstane žádné dílo, které by bylo příspěvkem k nějaké vědní disciplíně.
Měl jste takovou představu?
Každý mužský je ješita a má ambici udělat se trvalejší, než je jeho tělesná schránka. Samozřejmě že v období, kdy jsem fungoval ve vědě, jsem měl silné ambice něco po sobě zanechat.
Jaké bylo loučení s vědeckými ambicemi?
Přišlo s věkem. Když vám je padesát a díváte se zpět, tak je jasné, co jste udělal, a když se podíváte dopředu, je jasné, že už moc nezbývá. A je vám taky jasné, jaké jsou vaše šance. Dnes, co se týká ambicí, jsem šíleně skromný. Už vím, že nemá cenu chtít víc, než neublížit lidem, myslet na rodinu, pěstovat si vztahy a mít pár dobrých kamarádů. Práci, kterou dělám, se samozřejmě snažím dělat nejlíp, jak umím, ale už vím, kde jsou její horizonty.
Ze všech vašich rozhovorů se dá poskládat velmi rozporuplný portrét Fedora Gála.
Já jsem rozporuplný, kontroverzní člověk a stejné byly i reakce veřejnosti na mě, když jsem byl chvíli známý jako politik. Lidi mně buď milovali, nebo nenáviděli, ale nebyl jsem jim lhostejný. Taková pozice není špatná. Možná je to tím, že se rád pohybuji na nějakých hranách, když vstupuji do vztahu, tak chci moc, a když to nejde, tak se loučím. Já se několikrát rozloučil s lidmi, které jsem pokládal za své kamarády. Rozloučil jsem se, když jsem zjistil, že nejsou takoví, jaké jsem si je vysnil, představoval a namodeloval.
To dokážete?
Dokážu. Mám to asi po mámě, protože ona byla v tomto hrozně absurdní. Nakonec skončila úplně osamělá, poněvadž jen málo lidí na světě dokázalo splnit její neuvěřitelné představy a nároky. Není to dobrá vlastnost.
Nehrozí taková samota i vám?
Asi ano, ale když je to mé rozhodnutí, tak si nemám na koho stěžovat.
Jako svoje oblíbené autory uvádíte Dostojevského a Máraie, ale proč?
Na takové otázky hrozně nerad odpovídám, protože jak život jde, tak se mění naši oblíbenci a favorité… Tohle není stálý výběr. Jen shodou okolností trochu kopíruje můj život. Když jsem byl v teenagerském věku, tak jsem se téměř fanaticky ponořil do Dostojevského. Byla to škola vášní a sociálních deviací. Neuvěřitelný svět. Hrozně jsem ho miloval a přečetl úplně všechno, co se tehdy od něj u nás přečíst dalo. Dostojevskij je mladické období mého života. Když jsem byl mladý muž, čerstvě ženatý, tak se na Slovensku vyskytoval Rudo Sloboda. Byl vynikající. Všechny jeho knížky byly jeho každodenní život. Byl drsný na sebe, drsný na lidi, ale to prostředí, o kterém píše, bylo mé prostředí. Sloboda byl bratislavský člověk – jeho hospody, lidi, vše mi bylo hrozně blízké. Skvělý autor, který měl jen jednu vadu. Psal slovensky, a tak nebyl a není známý ve světě. Jedno období jsem ho měl velmi rád, ale teď už jsem strašně dlouho jeho knížku neotevřel. Dnes mne uchvacuje Sándor Márai, košický rodák, o kterém jsem celý život nevěděl, že existuje. Z Košic po válce emigroval a vědomě si nepřál, aby jeho knížky u nás vycházely, pokud je tady to, co tu bylo. Teprve nedávno se to změnilo a já jsem s úžasem zjistil, že existuje autor, který v roce 1989 spáchal v Kalifornii sebevraždu a jenž píše skvěle, nádherně… Otázka je, co se mi bude líbit za rok.
O vašem favorizovaném filmu Frajer Luke dokážete hovořit stejně?
Ta hlavní postava filmu je pro mne model života. Vždycky šel do neuvěřitelného průšvihu, ale nebylo to proto, že chtěl šířit nějakou ideologii, že by chtěl být mesiášem. Chtěl zůstat sám sebou v naprostých prkotinách. Jenže být sám sebou v naprostých prkotinách ve světě, kde se spíš nosí modely masového chování, není maličkost. Tady je zaděláno na neuvěřitelný průšvih! Navíc mne asi pořád bude fascinovat kamera, režie a Paul Newman v hlavní roli.
Vadí vám blbci okolo vás?
Víc vadí neférovost. Ta je nad blbostí. Blbce neovlivníte. Má to dáno shůry, ale chovat se vědomě neférově, to už je v rukou konkrétního člověka.
To jste se opravdu s takovými představami snažil prosadit v československé politice?
Ale vždyť to bylo jinak! Roky 89 a 90 o tom nebyly. Tehdy to bylo o vztazích, o odpovědnosti, o vizích a o jiné motivaci… Ale zeptejte se mých spolupracovníků a kamarádů z těch časů. Potvrdí, že už v prvních dnech jsem říkal, že pro mne to je epizodická věc. Nejdřív jsem tvrdil, že odejdu po prvních svobodných volbách, pak že odejdu po dořešení problémů lustrací, a pak že odejdu po odvolání Vladimíra Mečiara. Tenhle slib jsem už dodržel. Najednou bylo jasné, že jsem nejméně oblíbený politik na Slovensku, a jako neoblíbený politik jsem neměl právo vést nejsilnější politické uskupení.
Jenže když se naštvete, jste prý jako neřízená střela. To si čtenář po předcházejících řádcích obtížně představuje.
Projevilo se to při odvolání Vladimíra Mečiara v roce 1991. Dnes je velice jednoduché říct: Tak sakra, proč jste ho udělali ministerským předsedou? Jenže tehdy se vynořovaly tváře z neznáma. I já se vynořil z neznáma. Mečiar tehdy byl fascinující zjev. Všichni jsme jím byli fascinovaní. Pamětí, výkonností, razancí, ale i loajalitou. Mečiar v 90. roce byl jeden subordinovaný spolupracovník, který respektoval, že ten má na starosti tohle a ten ono a já mám na starosti tohle. Tak se tvářil. Pak se pomalu objevovaly věci, které nebyly košer. My jsme si říkali – tak tohle je snad nějaký malý omyl, otázka dohledu nad ním a já nevím co… ale bylo toho pořád víc. Najednou už toho bylo strašně moc. Já šel tehdy do konfliktu naprosto nepolitickým stylem. Navrhl jsem jeho odvolání z postu premiéra vlády na koaličním rokování s našimi partnery způsobem, který nebyl konzultovaný. S nikým jsem o tom nemluvil, a všichni byli šokováni. Měli mi za zlé, že jsem se s nimi neporadil. Jenže kdybych se radil, tak tam zůstane. Tehdy byl nejpopulárnější a svým způsobem nejcharizmatičtější politik na Slovensku. Kromě Maďarů se všichni postavili proti mému návrhu, jenže lavina se utrhla, a do několika měsíců on nebyl premiérem a já nebyl v politice.
Měl jste to jako správný politický šachista dopředu promyšlené?
Pro mě to byla otázka principu. Ten člověk porušil to, co bylo v mých očích principem jakékoliv spolupráce. Věděl jsem, že to bude průšvih. Těch 85 % podpory, kterou měl, se nemohlo projevit jinak, než že dostaneme ve volbách na frak, a taky jsme dostali. Ovšem dnes ti, co na mě byli kvůli tomu příšerně naštvaní, jsou vděční. O čem by pak byl listopad 1989, kdyby ve jménu moci byly porušovány pravdomluvnost a loajalita?
Pořád se nedomníváte, že federace tehdy neměla šanci?
O tom mne nikdo nepřesvědčil. Jestli neměla federace šanci, tak se ptám, jakou šanci má Evropská unie?
Stálo by za to podívat se znovu knižně na fenomén moci, podobně jako Vladimír Mňačko ve své knize Jak chutná moc?
Byla to první realistická kniha o fenoménu moci, kterou jsem ve svém životě četl. Vyšla v 60. letech, v době, kdy už něco viselo ve vzduchu. Mnoho let poté – to už jsem žil v Praze a Mňačko se vrátil z emigrace – jsme si domluvili schůzku hospodě U Supa. Čekal jsem. Hodinu, dvě, a on nikde. Až později jsem se dozvěděl, že den před naším plánovaným setkáním zemřel.
Myslíte si, stejně jako on, že moc dokáže zkorumpovat i sebevíc zásadového člověka?
Kdekoli na světě, i v té nejliberálnější společnosti moc korumpuje. Korumpuje spolehlivě 95 ze sta politiků. Těch pět, to jsou státníci a nádherné učebnicové postavy. Moc korumpuje a bránit se lze jen tím, že vás nikdo nemůže zvolit nadosmrti. Že je politik pod palbou konkurence a dohledem veřejného mínění a médií. Kdyby to nebylo, tak těch 95 ze sta dělá hrozné věci. Moc kromě toho, že působí jako afrodiziakum, otevírá takové možnosti, že odolá jen silný charakter.
Byl jste silný charakter?
Já se na tom kolotoči vezl hrozně krátce a nemůžu říct, co by to se mnou udělalo, kdybych tam byl 12 let. Byl jsem tam necelé dva roky, bylo mi šestačtyřicet, celý život jsem strávil v jiném prostředí, a než jsem si stačil zvyknout, co to obnáší, už jsem byl pryč. Musím ale říct, že je to fascinující pocit, když vidíte, jak se vaše slova mění na akce. Něco řeknete a z vašich úst jako by to rovnou přecházelo do života. Vidět výsledky svého myšlení a jednání je fascinující. Člověk lehce podlehne pocitu, že může měnit svět. To je první věc. Druhá věc je, a v politice působí jako droga, permanentní vír událostí. Máte pocit, jako byste se octl v akčním filmu, kde jste hlavním hrdinou, navíc jako by se události šíleným tempem odvíjely jen a jen podle vaší vůle. Třetí a strašně důležitá věc je, že společenský kontext politiky je hrozně zajímavý. Najednou potkáváte lidi, se kterými byste se jinak neměl šanci potkat. Dokonce s nimi můžete něco tvořit. Pak je v tom i zvláštní pohodlí. Na jedné straně jste vytížený na 120 %, na druhé straně se spousta lidí stará o to, aby vás odvezli, přivezli, abyste měl dobrý oběd a včas, máte k dispozici veliký organizační a informační servis.
Co z takového koktejlu schází nejvíc?
Jednou ráno, po svém odchodu z politiky, jsem se vzbudil v paneláku na sídlišti a musel jít do obchodu nakoupit, jet tramvají do města… příšerné. Kolem jsem cítil dusno. Nebylo z nenávisti. Bylo z toho, že jsem byl evidentně jiný, známý, že jsem v té tramvaji byl. Úplně se změnila moje komunikace s lidmi, které jsem považoval za své přátele, sousedy a blízké. Najednou byla šíleně složitá. Nenacházel jsem slova, věty, neuměl jsem normální věc normálně vyřídit. Nepřicházel jsem mezi ně jako Fedor Gál, ale jako nějaký symbol. A oni se ke mně jako k dobrému, zlému, příjemnému nebo nepříjemnému symbolu chovali. Nesmím zapomenout na třetí věc – normální existenci. Já jsem nemohl jít učit na školu nebo dělat do výzkumu. Nešlo to a ani by mě nepřijali. Od komunikačních přes sociální bariéry to bylo najednou tak husté, že jsem si řekl: proč tady musím začínat znova? V sedmačtyřiceti letech? Tak jsem se přestěhoval do Prahy. V Bratislavě mi najednou chybělo to, čemu se běžně říká normální životní prostředí.
Nezajímala vás na začátku prognostika jen proto, že to bylo „moderní“ a skoro nikdo to tady nedělal?
Prognostika opravdu fascinovala tím, že byla jednou z nejmladších společenskovědních disciplín. Vznikala v 50. letech a první práce z československého prostředí byly z 60. let. Bavila mě, protože to bylo něco na pomezí vědy a esejistiky, což tehdy bylo obskurní a za hranicí toho, čemu se říkalo společenská věda. Nebyly na to školy, nemělo to svoje katedry, formální vědecké autority a přitahovalo to lidi z takové zvláštní sociální skupiny. Já jsem se při prognózování seznámil s Klausem, Zemanem, Zielencem, Dlouhým, Dybou… Ti všichni se kolem prognostiky v 70. a 80. letech motali. Potom nastala paradoxní věc: téměř 90 % lidí z těch, co u nás tvořili okruh prognostiků, po roce 89 naklusalo do politiky, a prognostika tady na 10 let umřela.
Dají se kategorizovat lidé zabývající se budoucností?
O budoucnosti profesionálně přemýšlejí tři typy lidí – proroci, vizionáři a prognostici. Proroci a vizionáři, to je intuice a fascinace něčím magickým. Prognostici jsou normální sociální vědci. Nezapomínejte ovšem, že o budoucnosti přemýšlejí všichni normální lidé.
A bývalý ministr obrany Baudyš, dnes astrolog, který podle hvězd snad předpověděl i rok 1989?
Toho bych nezařadil ani mezi proroky, ani mezi vizionáře. Natož prognostiky.
Existuje hranice pro předvídatelnost a nepředvídatelnost?
Nepředvídatelná jsou společenská zemětřesení, společenské erupce, velikánské systémové změny. Prognostik může tušit, že se něco ve společnosti chvěje, bublá, ale předpovědět výbuch na základě chvění nejde. Pamatuji si na větu Pavla Hofmana, tehdejšího pracovníka ekonomického ústavu Slovenské akademie věd, který říkal, že československá společnost potřebuje nadkritické množství systémových změn jediným úderem a nejpozději zítra. Přesně to se nakonec stalo, ale kdybyste se zeptal, kdy to bude, jaký bude průběh, jaké důsledky, to prognostika neumí. Nemá na to nástroje. Prognostika je dobrá na trénování lidské schopnosti domýšlet svá dnešní rozhodnutí. Když se rozhodnu, že investuji, vybuduji, změním, zařídím, tak je normální uvažovat, co to udělá za rok, za dva, za deset a s jakým důsledkem. Prognostika na tohle nabízí lidem nástroje. Ale nejde to dělat jednou za deset let. Stačí, aby se jen lehce změnilo něco nepodstatného, a díky tomu může být v čase výsledek úplně jiný. Například cena ropy, velké záplavy, 11. září atd… Potom můžete svoji prognózu hodit do kanálu a začít od začátku. Zkrátka se to musí dělat permanentně.
Netrpěl jste skutečností, že prognózování je záležitost úzké intelektuální špičky? Obyčejné lidi skoro nezajímá.
Vloni jsem se pokusil vrátit na akademickou půdu a zjistil jsem, že mnohem víc trpím něčím jiným. Vědecká prognostická diskuse dnes vypadá tak, že si sedne deset špičkových společenských vědců, ale nediskutují o tom, jak jsou na tom lidé tady a teď, diskutují o tom, co si vědecké autority, například Fukujama, Tofler, Huntigton a nevímkdo ještě, myslí o tom, jak jsou na tom lidé tady a teď. Abyste se takové diskuse mohl zúčastnit, musíte číst toho Fukujamu, Tofllera, Huntingtona a toho nevímkoho ještě, bez ohledu na to, jestli se s těmi autory ztotožňujete. Jinak jste z diskuse vyloučen, a to i přesto, že můžete mít velice dobrou intuici a znalost reality. To je něco, co bylo pro mne mnohem víc frustrující. Druhý frustrující aspekt vědeckého života je jazyk. Uzavřený, nepřístupný jazyk. Sedněte si s pěti špičkovými odborníky a mluvte s nimi na jakékoliv téma. Okamžitě zjistíte, že jste každý v jiném vesmíru. A to se třeba bavíte o běžných věcech. Oni používají jazyk, který vy nemáte šanci dešifrovat. Tohle v prognostice nebylo. Díky svému krátkému trvání neměla vypracovaný jazyk, neměla celebrity, neměla své staré bichle, které jste „musel sežrat“, abyste věděl, o čem současná věda je, a mohl se zúčastnit práce. Já zkrátka měl opačný pocit frustrace, než ten, co jste pojmenoval. Lidé, s kterými jsem měl dělat, byli strašně daleko od obyčejného života, anebo přesněji – od mé představy obyčejného života.
Abychom se aktivně zajímali o budoucnost, tak se musí něco stát. Je to pořád stejný model: průšvih, a my musíme najít řešení…
Souhlasím. Jen je to složitější. Podívejme se kolem sebe. Evropa je dnes ve stadiu, kdy má dvě cesty do budoucnosti: buď tady lidé vymřou, nebo přijme strategii masivní imigrace vitálnější populace, než jsou Evropané. To je důsledek prodloužení demografických křivek a prognóz. Je na Evropanech, zda se rozhodnou, že raději vykapou, než aby tu měli Vietnamce, Ukrajince a černochy. To je v pořádku. Nemít děti je svobodné rozhodnutí. Tím pádem vyhyneme. Lidé by ale měli vědět, jaké jsou důsledky jejich rozhodnutí. Jedním z nich třeba je, že v roce 2025 tu bude víc jak 30 % neproduktivní populace, kterou bude třeba živit a postarat se o ni. Nebo na ni rezignovat se vším, co z toho vyplývá.
Ludvík Vaculík ale například tvrdí, že člověk má žít tam, kam patří.
Vaculík kecá. Odkud on ví, kam člověk patří? Slovák patří na Slovensko? Tak to jsem zásadně proti. Člověk patří tam, kde se může svobodně rozvíjet. Patří tam, kde může uplatnit svoji kreativitu, patří tam, kde se mu daří žít, vychovávat rodinu, pracovat. Odtud je totiž jen kousek k tomu, že tím, že jsi Cikán, patříš do osady, tím, že jsi Afghánec, patříš do Afghánistánu, i když ti tam vyhrožují zabitím a tvoje žena, která studovala medicínu, nemůže dělat lékařku. Hrozná myšlenka. Jediná šance, jak zabránit, abychom v budoucnu nezničili sami sebe globalizací a střetem kultur, je, že budeme schopni spolu žít. Bez ohledu na to, kde jsme se narodili.
To je zajímavé snad jen pro ty, co umí problém dešifrovat. Většina bude překvapena a zase budeme něco řešit v okamžiku, kdy se přes nás přežene vlna emigrantů, kterou nic nezastaví. Vznikne několik desítek záchytných táborů…
Nevzniknou záchytné tábory. Bude to jako v Londýně, New Yorku… I naše města budou mít svoji čínskou čtvrť, vietnamskou čtvrť. Půjdete do své práce a budete tam minoritou. Spolupracovníci budou z Keni, Ukrajiny a pracovat se vám spolu bude skvěle. Alespoň tomu chci věřit.
Malý český človíček ale bude mít pocit, že mu na zahradě přistáli ufouni a chtějí s ním bydlet. Začne je akceptovat, až když zjistí, že je opravdu nedokáže vyhodit.
Představte si stárnoucího chlapa, který byl v šestnácti skinheadem, v pětadvaceti rasistou a v osmdesáti pěti mu ve starobinci pomáhá do schodů emigrant ze Somálska. Na sklonku svého života pochopí, že ty lidi potřebuje, aby si zašel na záchod. My všichni je budeme potřebovat, a nejen k tomu, abychom si zašli na záchod.
Straší vás některé prognózy o našem konci po nezvládnutém konfliktu nebo krizi?
Dejme tomu, že máte pravdu a civilizace takhle skončí. Žádná tragédie. Když neprokáže schopnost přežít, ať jde pryč. Kolik civilizací už zaniklo. Třeba Sumerové… měli umění, architekturu, vědu. Přesto je jejich civilizace pryč. Z tohoto hlediska mě to netrápí. Jestli člověk dokáže zničit nejen civilizaci, ale i sám sebe, tak i pak jsem optimista. Jsou přece i jiné civilizace, než je ta naše. A navíc, příroda je věčná. Nakonec tady mohou pobíhat jen radioaktivní pakobylky. Ty se po několika generacích vypracují na neradioaktivní pakobylky. Jsme bezvýznamným zrnkem ve vesmíru.


Fedor Gál (*1945)
Inženýr chemie, prognostik, sociolog, ekonom, publicista, nakladatel, ale také dělník, dispečer a mistr v továrně.
Po revoluci stál v čele Veřejnosti proti násilí, která vyhrála na Slovensku volby v roce 1990. Od roku 1991 žije v Praze. Jeden z autorů vítězného projektu na licenci soukromého plošného televizního vysílání, v roce 1996 svůj podíl ve společnosti CET 21 prodává, produkuje večerníček Lískulka a začíná vydávat knihy ve vlastním nakladatelství G plus G.
Autor a spoluautor řady knih. Například: Prognózovanie vývoja vedy (Bratislava 1990), Možnosť a skutočnosť (Bratislava 1990), Z prvej ruky (Bratislava 1991), Násilí (Praha 1994), Hodnoty pro budoucnost (Praha 1996), O jinakosti (Praha 1998), Vízie a ilúzie (Bratislava 2000).

Category: 2002 / 06

Voda je líná, hnědá a neprůhledná. Řeka je silnice, nutná a nedílná součást života, koupelna, prádelna a záchod zároveň. Bez velké jezerní oblasti na dolním toku, kam se může rozlít v době dešťů, by byla i nezkrotný zabiják. Teď jen odevzdaně vozí k moři dřevo a nechává po sobě plout tisíce lodí, které jí za to zaplatí duhovými naftovými koly a černými vločkami vysráženého oleje.

ŘÍČNÍ TAXÍKY
Mahakam apaticky houpe zapomenuté silné klády, bezmocně kolébá dužnaté zelené listy a s každou vlnou se vynoří něžně růžová umělohmotná taška, stříbrně se zaleskne plastiková láhev, rozkošnicky se převalí halda barevných papírů, igelitů a dávných obalů. Čekáme.
Stojíme přibližně 860 km od pramene druhé největší řeky ostrova Borneo (Kalimantan) a 60 km od jejího ústí do moře. Řeka se jmenuje Mahakam, přístav Samarinda a tato část Bornea je druhou největší indonéskou provincií – Kalimantan Timur – Východní Borneo (211 000 km2). Chceme dojet veřejnou dopravou co nejdál proti proudu.
Veřejnou dopravu na řece Mahakam zajišťuje 28 dvoupatrových dřevěných parníků poháněných osmiválcovým motorem Nisan, který za cestu tam a zpět slupne 2200 litrů nafty. Uveze 200 lidí nebo například 40 tun sušených ryb a navrch dvě hromady ananasů. Kromě těchto vodních autobusů, kterým se tady říká taxi, se po řece pohybují desetitisíce menších lodí s nepřehledným množstvím jmen – klotok, čez, sampang, longbot, spid a další druhy taxi.
Doprava lodním taxíkem je na indonéské poměry překvapivě pohodlná – kdo si připlatí přibližně půl dolaru (5000 rupií), má místo na dřevěné pryčně na horní kryté palubě a matrací a polštářů, kolik si dokáže ukořistit. Náš parník je nový, tvar motoru ještě nezmizel pod vrstvami olejů, bleděmodrý nátěr je nepoškrábaný, zdá se, že i potahy matrací se někdy perou.
Kromě původně malé a lehké krosny, kterou teď zatížily čtyři knihy o Kalimantanu darované profesorem z univerzity v Samarindě, táhneme na téměř dvoudenní plavbu chleba, rybičky, džem a několik láhví pitné vody. Čím víc proti proudu, tím bude dráž, už na lodi je voda třikrát dražší než v obchodě. Zdá se ale, že jsme zásoby jídla nakoupili zbytečně, lodní kantýna vypadá velice čistě, její dřevěný vyřezávaný příborník by se hodil i do české kuchyně. Pak ale kuchařka nabere vodu z řeky na opláchnutí talířů přesně ve chvíli, kdy kolem pluje hnědý lidský váleček právě poslaný po řece z lodního záchodu.
Čtvrt hodiny po vyplutí se lodní motor rozbije. Dvacet minut stojíme uprostřed proudu, který naštěstí neproudí, a loď se nehýbe. K jejímu boku přiráží pojízdná benzinka (o něco menší dřevěný parník vrchovatě naložený sudy s pohonnými hmotami) a odtlačí nás ke břehu. Pár lidí vystoupí, ostatní odevzdaně čekají. Slunce pere do dřevěné střechy a z nás jen leje. Následující čtvrthodinku přijíždí jiná loď a po další čtvrthodině jsme dotlačeni zpět do Samarindy. Skrz okýnka, přes boky i přes střechu lodi přestoupíme na jinou. Je opět nová, opět čistá a na rozdíl od té první jede, ovšem až po přeložení nákladu: 50 slepic, bedna s prasetem, několik tabulí skla, asi dvacet pytlů cementu a mohutná soustava obřích reprobeden (kapela jede na svatbu a celá vesnice musí slyšet, že ženich s nevěstou mají peníze na to, aby si mohli dovolit zaplatit hudebníky až z hlavního města). Cesta po Mahakamu může začít.

POHLED Z OKNA
Mahakam pramení ve vnitrozemí Kalimantanu u hranic s Malajsií v pohoří Batu Tiban na severní polokouli a po 920 kilometrech se na jihovýchodním pobřeží ostrova pod městem Samarinda vlévá do Makasarského průlivu. Jeho rozlehlá mnohakilometrová delta, stejně jako převážná část jeho toku leží na jižní polokouli. Na ní jsme se celou dobu pohybovali i my.
A co může vidět bílý turista během dvoudenní cesty ze stále otevřeného okna dřevěného parníku, jedoucího proti proudu tropické řeky?
V první řadě hnědou vodu. Čtyřicet pět kilometrů nad Samarindou, za Tenggarongem, bývalým sídelním městem sultána, zmizely konečně odpadky a mytí nádobí v řece už tak nevadí – je stále hodně široká a lidí kolem ní žije málo. Za hnědou vodou je dva až dvanáct metrů vysoký hlinitý břeh a za ním tropy. Bohužel tropy opracované člověkem. Sem tam kokosové palmy, těsně u břehu banánovníky, kakaovníky, zahlédneme i palmy olejové a občas kapok (jeho deset centimetrů dlouhé tobolky mají náplň podobnou bavlně a dělá se z nich výplň matrací). Vrcholí období sucha, stav vody je minimální, a proto na horním toku zahlédneme i písčité pláže.
Lesy metamorfovaly: plují po řece svázané do vorů nebo položené napříč obrovských pontonů, které táhnou malé parníčky. Odpočívají v hromadách odřezků a pilin u řeky. Anebo se snaží schovat tam, kde nejsou vidět: kdesi daleko, hluboko a vysoko ve vnitrozemí, kam je pro těžební společnosti chodí vyhledávat nejlepší znalci lesů na Kalimantanu, kteří by mohli být i nejlepšími průvodci pro turisty.
Bohužel, politická situace a novinové zprávy o místních krvavých bitkách mezi bývalými lovci lebek, domorodými Dajáky, a přistěhovalými Madurci udělaly své: „Na Kalimantan nepojedu, tam by mi uřízli hlavu,“ pomyslí si turista informovaný televizí a jede raději na Bali nebo do Thajska. Podobné srážky se opakují už po mnoho let a vždy byly striktně omezeny jen na určité kmeny Dajáků a Madurce. Přesto volně se pohybujících turistů ubývá, ve vesnici na konci naší plavby byli poslední turisté před osmi měsíci.
Přitom přísun peněz z turistiky by pomohl vyřešit mnohé problémy. „Pro turisty je třeba vybudovat infrastrukturu,“ vykládá profesor Ismet v Samarindě. „Na ni jsou potřeba peníze. A peníze se tady dají získat jen kácením lesů,“ pokračuje a začíná vyjmenovávat problémy: „Na dva miliony hektarů půdy čeká na opětovné zalesnění. Každá těžební společnost, která má licenci na těžbu, odvádí vládě do Jakarty poplatek určený na zalesňování. Do dneška jsme neviděli ani rupii. A kromě toho probíhá ve velkém těžba načerno. Už na počátku 90. let sice vláda ustanovila dozor nad 16 miliony hektarů východokalimantanských lesů, ale celou plochu hlídá na 400 odborníků – jeden člověk připadá na 40 000 hektarů lesa!“
Důsledky těžby vidíme už na dolním toku. Nejcennější rovné vysoké stromy, kdysi tvořící horní patro pralesa, lidé pokáceli. Spodní patro sice zůstalo, ale tyto stromy nejsou zvyklé na plné slunce a pomalu skomírají. Přidají-li se k tomu velké požáry (poslední v letech 1997/98), je výsledek značně katastrofální. Přitom první pohled o žádné devastaci přírody nemluví. Ostrov je zelený a zarostlý, protože stačí jedna sezona dešťů, a popínavé rostliny zakryjí všechny stopy. Později lidé vysázejí gumovníky, skořicovníky, olejové palmy, obdělají rýžová pole.
V takovém typu nepřirozené vegetace už není dost potravy pro zvířata, tím si ale dřevorubci hlavu nelámou. Mají problémy jiného rázu: „Orangutani? To víte, že je jich tady spousta, jenomže potvory koušou,“ vykládají nám na lodi kluci jedoucí kácet stromy. „A tak je někdy musíme zastřelit.“

RÁNO VESELEJŠÍ VEČERA
Víc než polovina cestujících a s nimi i naši dřevaři informátoři vystoupili na 325. kilometru plavby v obchodním a tržním centru horního Mahakamu, v Melaku. Čínský dědeček naproti nám zůstal. Spokojeně chroupá pistácie – opřel se o čtyři polštáře a sedí na dvou uvolněných matracích, mladí manželé vedle si pod sebe nasyslili dokonce čtyři.
Po chvíli nám čínský dědeček nabídne tabák a po obvyklé otázce Dari mana? (Odkud?) začne nad naší mapou vykládat o hledání zlata, které je u každé řeky, i o tom, jak prochodil celé hornaté vnitrozemí… A nezapomene se pochlubit: „Je mi 68 a mám 17 dětí!“ Když se ptáme na počet manželek, směje se: „Nevím, hodně.“
Zapomínáme, že přesná čísla a Indonésie k sobě nepatří, a odcházíme vyzpovídat kapitána. Po vzájemném fotografování přichází první otázka: „Jak je loď dlouhá?“ „Hodně.“ „Čtyřicet?“ „Asi.“ „Třicet?“ „To víc.“ „Kolik metrů vody je teď v řece?“ „Málo.“ „A o kolik víc je v období dešťů?“ „O hodně.“ „No, a o kolik metrů?“ „No, o hodně metrů.“ (Podle výšky kůlů, na nichž stojí u břehu domy, odhadujeme rozdíl na 8-10 metrů.) „Je loď tvoje?“ Následuje první přesná odpověď: „Patří bossovi v Samarindě.“ „A kolik lidí na lodi pracuje?“ Odpověď je tak neurčitá, že se ani nedá přeložit: „Osm?“ „No, snad.“ „Deset?“ „No, možná.“ „Ještě víc?“ „Taky někdy.“
Všichni jsou krásně opálení, mají černé vlasy, džíny a bavlněná trička, cestujícího od posádky nedokážeme rozeznat. Na střídačku se vyptáváme všech, co jsou po ruce: „Kde jsme teď zastavili?“ „Nevím, je moc tma.“ „Kdy tam budeme?“ „Za chvíli.“ (Indonéská chvíle měří od vteřiny do půl dne.) „Je to ještě daleko?“ „Daleko.“ Obrátíme se na jeho souseda: „Je to už blízko?“ „Blízko.“ Vzdáváme to. Až 114 km před cílem naší cesty, v Longiramu, dostáváme odpověď na otázku, kam až jede naše loď. V řece jsou kameny, vody je málo, dál musíme jinak. V období sucha končí velké parníky už tady. Rozvezou lidi po vesnici, vysadí je u jednotlivých vorů s malými dřevěnými záchůdky (obvykle bez dveří), zakotví u většího voru s občerstvením a čekají, až na ně přijde řada, aby nabraly cestující a vydaly se po proudu zpět. Využíváme přestávky vynucené čekáním na vhodnou loď a vydáváme se na výlet do míst, o nichž nám vykládal čínský děda.

„ZLATOKOPOVÉ“ NEHLEDAJÍ JEN ZLATO
Zlato je opravdu na většině kalimantanských řek, nejenom u Mahakamu, jak se později přesvědčujeme. Někde ho rýžují jednotlivci obyčejnými pánvemi, jinde několik mužů stvoří těžko popsatelné lodní monstrum z pramice, silného čerpadla a šikmých koryt pokrytých plstí, na které se zachytává zlato oddělené ze směsi písku, bahna a vody ze dna řeky. Dno nejprve prozkoumají s potápěčskými brýlemi a na dobrém místě pak každý den přečerpají a properou 2-3 metry říčního dna. Obvykle pracuje několik lodí pohromadě, jsou-li na menší řece, téměř ji přehradí a stěží zbude místo pro průjezd jiné obyčejné lodě s cestujícími.
Zlata je tolik, že se ho vyplatí těžit i průmyslově, a tak na Kalimantanu působí několik zahraničních těžebních společností. Jednou z nich je i původně britský podnik KEM (Kelian Equatorial Mining), který v roce 1976 zahájil průzkum řeky Kelian nedaleko Teringu. Jeho obří, 130tunové nákladní automobily dokázaly od roku 1991, kdy společnost začala s těžbou, přemístit tolik zeminy, že vznikla jedna z největších povrchových důlních jam na světě (1,5 km průměr, 300 m hloubka). Za dva roky, kdy se má s těžbou přestat, dosáhne pravděpodobně prvenství – bude 600 metrů hluboká, což znamená, že její dno bude 250 metrů pod hladinou moře. Společnost denně získá 25 kg zlata, kvůli kterému musí z jámy vyvézt 200 000 tun materiálu! Zlato, zlato!
Na Kalimantanu se peníze získávají i jinak. „Velké prachy“ se dají vydělat například na speciální pryskyřici usazené v kmenech stromu garu, která se exportuje do Saúdské Arábie jako přísada do vonných kadidel (2000 dolarů za kilo). Jiní „zlatokopové“ zase vyhledávají jeskyně, v nichž ptáci staví ze slin hnízda. Obyvatelé Singapuru z nich dělají speciální polévku a jsou ochotni za kilo čistých bílých ptačích hnízd zaplatit až 1500 dolarů. Kromě dobrých znalostí místní přírody to chce jen nelámat si příliš hlavu s její ochranou.

CO SVAČÍ TUKAN
Zlato bylo jen krátkým přerušením cesty vzhůru. Velký parník jsme na dalších devět hodin plavby do Longbagunu vyměnili za malý šestimetrový klotok. Z vesnice Longbagun zbývá k prameni 400 km a veřejná doprava zde končí. Dál to prozatím jde, ovšem pouze pronajatou lodí. Za další měsíc bez deště, až voda úplně opadne, nebude možné ani to. Při cvičném smlouvání o možném pronájmu malé pramice s motorem létají vzduchem miliony rupií (stovky dolarů). Jsme na konci cesty.
Po napůl potopených houpavých prknech, po kládách se záseky místo žebříku vyšplháme nahoru do dajácké vesnice. Ze všeho nejdříve zaznamenám tukana nerušeně klovajícího do kabelu, který vede od satelitu k televizi. Když konečně odštípne asi půlmetrový kus, odskáče na sousední střechu. Rodina bude dnes bez televize. Ale tukan je dobré znamení – je poslem z nadpozemského světa. Tohoto tukana vesničané přinesli před třemi roky jako holátko, odchovali ho a on je teď vesnickým maskotem. Ráno posnídá banán, večer dostane druhý, občas si zřejmě pro zpestření slupne kus igelitu nebo drátu – les ho neláká.
Za chvíli sedíme u 62letého náčelníka v kuchyni. Byla by dokonale chalupářská i s modrobílým igelitem na stole, kdyby se za oknem nad řeku nenakláněly palmy a na stěně vedle kulatých asijských pánví nevisel pestrobarevný dajácký klobouk. Náčelníkova energická 50letá manželka mu vychovala šest dětí, zatímco on pracoval v Samarindě v advokátní kanceláři. Teprve pak se natrvalo usadil ve zdejší vesnici v domě svého tchána, který teď slouží jako poradní místo i pro ubytování případných turistů.
Ibu (paní) má sice na sobě jakési moderní vzdušné bavlněné pyžamo s medvídky, ale přirozená barva rukou jí zmizela pod modří tradičního dajáckého tetování, které má od svých 17 let. Je večer a ibu začíná dělat každodenní (spíš každonoční) „byznys“. Po desáté večer připravuje těsto, krájí banány, krouhá kokos, vyndává malé barevné formičky – bábovičky. Ráno ve tři vstane, zapne malou elektrickou troubu a bude péct do šesti ráno, aby buchtičky ještě před rozedněním stihla roznést po kioscích (náčelník má vlastní generátor, vesnický pracuje jen do půlnoci).
Mezitím ibu čtyři hodiny spí spolu s ostatními v jedné místnosti při rozsvícených světlech. Večer se všichni důkladně umyli v řece (muži ve slipech, ženy zabalené do pruhu látky), tamtéž si vyčistili zuby, vyprali, umyli nádobí a vyčurali se. Celý tento proces je označován všezahrnujícím slovem mandi. Po mandi se všichni doma převlékli, navečeřeli se, podívali se na televizi (pokud si tukan nevybral na svačinu zrovna jejich anténní kabel) a šli dělat byznys (ženy) nebo spát (muži a děti). Na spaní se už nikdo nepřevlékal.

ÚPLNĚ ZNIČENÉ HOLČIČKY
Druhý den ráno s námi jde k vodopádu nejmladší náčelníkova dcera, jedenáctiletá Katrini, a její kamarádka. Chtějí si trochu přivydělat a nemáme sílu říct jim ne. Napřed se diví našim pohorám a ukazují nám svoje vietnamky: „Na řeku máte mít takovéhle sepatu (boty),“ a pak si Katrini v lese o první kořen ukopne kus nehtu na palci. Pro ni to ovšem nepředstavuje žádný problém, klacíčkem vyšťourá zpod nehtu směs krve a hlíny, a můžeme pokračovat.
Jsme u vodopádu – konečně trochu čistá voda, kde bych se mohla vykoupat i v plavkách, aniž bych vzbudila pozornost. Ze zvyku se ovšem koupu v oblečení, ve kterém jsem přišla, alespoň se tak vypere a ve 30 stupních stejně za chvíli uschne. Holčičky se zatím kloužou po kamenech, ale po chvíli se začínají drbat jako opičky (kterých je tady minimálně). Na kamenech zřejmě byly jakési malé breberky a holčičky jsou samý pupínek.
Říkáme jim, aby počkaly u vodopádu, a jdeme do pralesa obdivovat mohutné krásné stromy. „Pro tohle jsme sem jeli,“ říkáme si s obdivem. Při pozornějším pohledu ale na každém stromu objevujeme žlutou cedulku s číslem, průměrem kmene a předpokládanou výtěžností. O sto metrů dál začíná těžební cesta a slyšíme hučet první pásový traktor. A to už nás dobíhají holčičky: „My tady samy nebudeme, nenechávejte nás tady v lese.“ I malé dajácké holčičky se v lese bojí.

HLAVNĚ VYFOŤTE UŠI
Jsme v kraji Dajáků, lidí obývajících vnitrozemí Kalimantanu již po několik století. Jejich tradiční zvyky (včetně lovu lebek a rituálního pojídání části těla nepřítele) začali odstraňovat nejdříve křesťanští misionáři, do zbytku se pustila moderní doba za pomoci silnic, elektřiny a televize. Už jen málokdo z mladých chce tradiční tetování, už žádná žena si nenechá vytahat ušní lalůčky až na ramena vahou těžkých kruhových náušnic. Přesto jsou dlouhoušaté ženy stále prezentovány jako symbol Kalimantanu, a dokonce i doma v Čechách nás známí nabádali: „Hlavně vyfoťte uši.“
I tradiční dlouhé domy Dajáků, ve kterých bydlela pod jednou střechou celá vesnice, jsou na ústupu. Kdo má peníze, postaví si svůj vlastní dům, i když je stále rád, je-li v něm hodně lidí. Oblast Longbagunu je na kraji civilizovaného světa, a proto se teď mohu rozhlížet po šedavé prázdné verandě dlouhého dajáckého domu (lamin).
Moje oči zastaví pronikavý pohled náčelníka. Předávám mu doporučující dopis od kolegy z Longbagunu. Předává ho dál, číst neumí. Znovu se mu podívám do očí, je mi trapné říkat mu, že „chceme vyfotit uši“. Náčelník omluvně krčí rameny, jediná babička s dlouhýma ušima je nemocná, nezlobte se. Vracíme se k řece. Uprostřed džungle hrají kluci volejbal a jejich smeče by sklidily potlesk i před vyprodanou evropskou tribunou. Vedle totéž s menším úspěchem zkoušejí dívky. Taková je tedy pravdivá dajácká současnost.

POZVÁNÍ K TANCI
Jiná dajácká vesnice Tanjung Issuy leží uprostřed jezerní oblasti Mahakamu. Ani nás nepřekvapí, že v době, kdy už bychom v ní podle tvrzení majitele lodi měli být, jsme uprostřed jezera Jempang a kapitán opravuje motor. Stojí při tom ve vodě, kterou má po kolena. Voda vypadá jako bílá káva a je s podivem, že v ní může být tolik ryb. Rybáři chodí po dně jezera, v tuto dobu mělkého, a zatahují sítě. Ryby potom suší na vorech u svých plovoucích domů a prodávají je překupníkům, kteří je vozí do velkých měst. Všichni už netrpělivě čekají na příchod dešťů. Minulou sezonu pršelo málo a bojí se, že z rozlehlého jezera zbude za chvíli jen bahno a několik úzkých kanálů s vodou. Vzácní sladkovodní delfíni teď odplavali neznámo kam.
V Tanjung Issuy žijí Dajákové z olejových palem, gumovníků a ananasů, muslimové zase loví ryby, a tak se jim dohromady dobře žije. A protože ve vesnici jsou dva laminy, mohou si Dajákové přivydělávat i na turistice. Před jedním laminem se pořádají taneční představení pro turisty, v druhém se soustředila tradiční řemeslná výroba a přistavěné kolmé křídlo poskytuje ubytování. Je poledne, horko, dobře by se tady odpočívalo. Ale těžko odpočívat tam, kde všichni prosí: „Kupte si.“
Procházíme vesnicí, poprvé a naposledy v dajácké vesnici slyšíme zvláštní dětský pozdrav, tak častý na Bali nebo Lomboku. „Ahoj, bonbóne!“ – i tak se totiž dá přeložit zkrácené spojení anglického pozdravu a žádosti o cukroví: „Hello, bonbon!“ O něco později přijíždí na objednané taneční představení skupina šesti cizinců (první a poslední, se kterou jsme se za dva měsíce potkali). Po skončení tanečků rozhodí dětem bonbony, ty se rozsypou po zemi, děti se perou, lezou po čtyřech, není to právě důstojný obrázek.
Turisté odjeli, jdeme pomalu na večeři. Velkou rybu se pro nás nepodařilo chytit, místo ní dostáváme pozvání na tanečky jiného rázu. Do vesnice přijel šaman, aby vyléčil nemocného starého tatínka. Po zaplacení příspěvku na pohoštění a „finanční omluvy“ pro šamana za to, že ho budeme rušit fotografováním, vcházíme do domu. Velká místnost je naplněná k prasknutí. Vzadu je vidět prázdná postel, ale kde je nemocný, co mu je a kolik mu je let, nezjistíme, protože hudba je tak hlasitá, že naše otázky nikdo neslyší. Navíc jen část lidí mluví dobře indonésky a směsi místní dajáčtiny s indonéštinou zase nerozumíme my.
Šamana povídání lidí ani roznášení kávy a pobíhání dětí neruší. Soustředěně přes hodinu tančí okolo středového závěsu, prosí nemoc, aby z těla odešla, nabízí jako dary rýži, vejce, oblečení. Okolí nevnímá, asistuje mu pouze jedna ze starších příbuzných nemocného, která mu podává potřebné rekvizity.
To už děti přestaly brečet a dospělí se bavit. Místnost zaplnil dým z kadidla a kouř z cigaret. Šamanovy otáčky nabírají na rychlosti. Kolem duní gamelany a do zad se probíjejí bubny víc než sugestivním rytmem. My odcházíme, léčba pokračuje dlouho do noci. Rodina nám nakonec na rozloučenou věnuje několik vyřezávaných figurek, jejichž cena na trhu o dost převyšuje sumu, kterou jsme zaplatili na „vstupném“. Znovu nás překvapí, jak jsou tihle bývalí krvežízniví lovci lebek přátelští a bezprostřední.
Zbytek vesnice už spí, teď udeří do uší nenadálé ticho. Obcházíme psy spící uprostřed cesty. „Čekáme na vás, abyste si ještě na rozloučenou koupili suvenýr,“ vítá nás při návratu do laminu plná četa prodavaček. Vzdáváme se. Odmítnu sice koupit krásně tkané prostírání i vyřezávanou mačetu (mám jen malou krosnu a před sebou ještě přes dva měsíce cesty), ale odcházím spát s malovaným kamínkem a korálky na krku. Prozatím se ještě neroztrhly, ale i bez nich by kaleidoskop od řeky Mahakam byl dostatečně pestrý.


Kalimantan
Kalimantan (v překladu Diamantová řeka) zabírá dvě třetiny tropického ostrova Borneo, třetího největšího ostrova na světě. Na jeho severní části leží dva malajské státy Sarawak a Sabah spolu s malým nezávislým sultanátem Brunej. Toto rozdělení pochází z koloniálních dob. Kalimantan byl nizozemskou provincií, zatímco Brunej a malajské státy byly pod vlivem Británie.
Kalimantan (jak se indonéská část Bornea nazývá) se dělí na čtyři provincie Východní (Timur), Jižní (Selatan), Centrální (Tengah) a Západní Kalimantan (Barat). Celý ostrov má plochu 746 309 km2, z toho 549 032 km2 připadá na Kalimantan, jehož větší část leží na jižní polokouli, menší na severní (přímo na rovníku leží Pontianak, hlavní město Západního Kalimantanu).
Na této obrovské ploše žije pouhých 5 % obyvatel Indonésie, tj. přibližně 9 milionů, z nichž nejzajímavější (a turisticky nejatraktivnější) jsou bezesporu obyvatelé vnitrozemí – Dajákové, jejichž počet se v současnosti odhaduje na něco přes 2 miliony. V Západním Kalimantanu tvoří vysoké procento obyvatel Číňané – 30 % (město Pontianak), místy až 70 % (město Singkawang a okolí).
Život na ostrově se soustřeďuje okolo řek. Kapuas, nejdelší řeka na celém Borneu (a zároveň i nejdelší indonéská řeka), protéká Západním Kalimantanem a měří 1142 km. Druhou nejdelší řekou je Mahakam. Statistiky uvádějí, že jen ve Východním Kalimantanu je 43 velkých řek, 119 menších a 192 jezer v oblasti okolo Mahakamu (největší Jempang zabírá 15 000 ha).
Řeky jsou dopravními tepnami a na mnohých místech byly ještě před deseti lety jedinou spojnicí se světem. Ve Východním Kalimantanu a ve vnitrozemí ostrova jsou jí někde až dodnes. Výstavba silnic je velmi obtížná, protože velká část ostrova leží jen několik metrů nad hladinou moře, půda je podmáčená a nově postavené silnice jsou vlivem přírodních a klimatických podmínek během několika let téměř nesjízdné. Po mnohých se dá jezdit jen v období sucha (duben až září).
Po řekách se i dnes vozí do vnitrozemí zboží a dolů se splavuje dřevo, které je hlavním bohatstvím Kalimantanu spolu se zemním plynem a ropou, jež se již od konce 19. století těží na několika místech u pobřeží. V nánosech řek jsou uloženy diamanty a zlato, řeky zásobují obyvatele rybami. Prozatím je Kalimantan co se týče přírodních zdrojů nesmírně bohatý ostrov. Při současném tempu těžby a dolování je však možné očekávat, že během deseti až dvaceti let bude veškeré přírodní bohatství Kalimantanu vyčerpáno.červen 2002

Category: 2002 / 06

Dědům a stařenkám, kteří žijí na úbočích hor dnešního Kosova, je už asi jedno, jaké vlajky vlají na hřbitovech v nížinách. Bojí se zimy a čekají na konec svých dnů. Naděje na lepší zítřky pomalu slábnou. Snad kdyby přijeli vojáci s nějakým balíkem či pytlem. Ne jejich, ale cizí. Britové, Slováci, Češi. Co by jim udělalo radost? Brambory, mouka, cukr nebo jed na potkany. Rakiji mají vlastní. Česká ADRA celkem dopravila v této zásilce do bývalé Jugoslávie dvě tuny brambor plus několik tun další pomoci, hračky, hygienické potřeby. Část z toho dostali naši vojáci, mající přehled o tom, kdo co potřebuje nejvíc.

Brambory v obrněném transportéru
„Jel s vámi docela slušně,“ komentoval náš armádní český doprovod rozvážku brambor Srbům do horských chalup. „Normálně to hází podstatně hůř.“ Ředitel jugoslávské pobočky nadace ADRA Siniša Maljik si to evidentně nemyslel. Bledý vylezl z transportéru a popošel odložit natrávený oběd. Já jsem chvíli nepozornosti odnesl pořádnou boulí na čele, když jsem překonávání jednoho výmolu „tlumil“ hlavou o ocel transportéru. Sice to nebylo příjemné, ale je lépe obrněným transportérem rozvážet brambory (a novináře) do kopcovitého terénu, který je jinak téměř nepřístupný, než totéž vozidlo použít ke střelbě do lidí. Že se nejednalo o žádný psychologický zastrašovací efekt, ale o skutečnou zbraň, dokazovala ostrá munice připevněná uvnitř. Kosovo je zatím pod mezinárodním dozorem a ostře nabité zbraně mají v zemi, kde nedávno skončila válka, svůj význam. Zatímco my jsme se neohrabaně soukali z útrob ocelového monstra, slovenští a čeští vojáci si zatím naložili pytle brambor a zamířili do chalupy. Tak se česká mouka a brambory dostaly do hliněných domků. „Jsou na sadbu. Proto jsou malé. Do země, jasné? Nejezte je, jsou ošetřené, bylo by vám špatně. Zrovna teď je čas na sadbu, tak to udělejte.“ Je vidět, že si místní s vojáky rozumějí a mají je docela rádi. Část brambor do země zřejmě půjde, část se asi zkrmí prasatům. Pokud vše dobře půjde, české a holandské brambory vzejdou, a dá-li bůh, bude je mít kdo sklidit. Proč ten skepticismus? Srbové, kteří jsou tady v naprosté menšině, pomalu vymírají. Ti, kteří žijí v oblasti monitorované našimi vojáky, jsou většinou důchodového věku (kromě dvou). Nejmladšímu je 36 let. Sám říká, že až mu umřou rodiče, chce taky odejít. Příběhy většiny Srbů, kteří zůstali, jsou si podobné. Narodili se tady, přišla válka, část rodiny padla, zbytek utekl. Staří, kteří už neměli co ztratit, zůstali. Podobné je to i s Todorem Cicmirem. Má příbuzné v Bělehradě, kteří ho jezdí navštěvovat, a další v Kosově poli. „Ti ale už tak často nejezdí,“ vysvětluje podpraporčík David Píša. „Prošel kus světa a už má svůj věk, tak se ho současná situace až zas tak moc nedotýká. Žije svým vlastním životem. Od srbské vlády dostává sociální dávky – takový důchod, a od bývalého zaměstnavatele taky. Pracoval u telekomunikací jako montér. Má silné brýle, dneska už téměř nevidí. Když jsme u něho byli minule, zrovna pálil rakiji. Měli jsme s sebou Američanku – Annu Oliver. Okamžitě chtěla recept, a když zjistila, že on sám vypálí 300 litrů, byl to pro ni naprostý šok. Rakije je přítomná v každém domě. Je to kulturní artefakt, zábava na dlouhé večery i médium pro zasněné rozjímání. Je to studna zapomnění i útěk k ničemu. Majitelé vrásčitých tváří a prací zdrsnělých rukou přečkali další zimu, a teď se vyhřívají v jarním sluníčku. Cesta k nim je sjízdná koňmo, terénním autem nebo transportérem. Z chalupy vyšel zdejší starosta doprovázený manželkou. „On ne vodič,“ zaznělo ze skupiny česko-srbskou směsicí slov a jako neřidič jsem z ničeho nic držel v ruce pálenku. „Chvala vam,“ poděkoval jsem srbsky. Reakce byla podobná jako u nás. „Máš dvě nohy,“ ukazovala mi paní domu na končetiny a chystala se nalít znova. Nejdříve jsem obrátil sklenici do sebe a pak dnem vzhůru. A s jasným, rozhodným gestem jsem ji položil na podnos. V ty dny se nepodařilo humanitární zásilku dopravit všude. Čerstvý sníh znepřístupnil cestu i americkému teréňáku, takže ti bydlící výše v horách měli smůlu. Včera, před sněžením, by to ještě šlo. Transportérem i s landroverem zastavil u domu Milici Saričové. Bylo to v něm, stejně jako u ostatních, cítit chudobou. Kamna na dřevo vyhřívající jednu místnost, venku pobíhající psi a okolo bláto. Základní potraviny jsou na polici, brýle, trocha nádobí a postel. Žádné vymoženosti „moderní“ společnosti typu pračky či mikrovlnné trouby. Některé domy jsou zděné, kdysi omítnuté, jiné nezapřou původní stavební materiál – kameny a bláto. „Život je tu těžký, ale nějak bylo, nějak bude.“ Takový je náhled na budoucnost těch, kteří zůstali v oblasti spravované našimi vojáky. Nejsou to jediní Srbové v Kosovu. Existují stále oblasti, které jsou silnější srbskou enklávou v bezprostředním sousedství kosovských Albánců.

Život ve stanu
„Prý jsou tu někde lidi pod stanem, je potřeba to ověřit. Tuhle informaci máme od Červeného kříže,“ vysvětluje cíl cesty vojenského landroveru nadporučík Andrea Horáková. „Monitorujeme všechny uprchlíky a postižené, musíme vědět, koho v rajonu máme.“ Po půlhodinové jízdě a dotazech v srbštině je hledačské úsilí korunováno úspěchem. Udusaný plac, který se pod nánosem sněhových vloček mění v lepivou, mazlavě blátivou břečku, má na jednom konci postavené dva staré vojenské stany. Co krok, to pár deka bahna na botách navíc. Jeden ze stanů je kuchyní a zásobárnou dohromady. Kamna, několik pytlů s bramborami postavených v rohu, stůl pokrytý hrnci a dalším nezbytným kuchyňským vybavením. Druhý stan s pokrývkami a složeným oděvem slouží jako ložnice. „Brambory má,“ zaznělo ze stanu „potřebuje nějaké hygienické potřeby.“ Přichází žena s malým miminkem zabaleným do bílé deky, zpod které místy kouká nahé tělíčko. Venku je slabě nad nulou. „Bejby Benhamin!“ chce se pochlubit otec a možná trochu manipulativně, pomocí miminka, získat něco ze zásilky. Konec konců, součástí armádní návštěvy je i ženská. Otec neprosí, nepodlézá, neškemrá. Jen synka ukazuje. Třeba to vyjde. Když dostane, vezme bez rozpaků a poděkuje: „Chvala, chvala vam.“ Maličký, zhruba roční chlapeček nebydlí s otcem ve stanu, ale nedaleko v domku u příbuzných. „Měl jsem dům, ale spadl,“ osvětluje svoje nouzové bydlení. Studnu nahrazuje trubka zapuštěná do země a pumpa, jaká bývá na českých návsích, je nasazena na jejím konci. K celému zařízení vede žebřík, protože pumpa trčí zhruba tři metry nad zemí. Trubka, kterou se má dostávat voda na povrch, je zaklíněná do povozu. Zřejmě proto, aby nedošlo k jejímu ohnutí. „Byla tu kdysi voda, ale zemětřesení studnu zbortilo. Tak ji hledám znova.“ Jaké je národnosti? Nevím. Je „čerstvě objevený“. Byli a jsou tu lidé i ve stanech, ale už to zdaleka není takové množství, jako třeba před dvěma lety.

Největší staveniště Evropy
CNN 11. června 1999 uveřejnila informaci: „Vysoký komisariát pro uprchlíky odhaduje, že 350 000 domů v Kosovu bylo naprosto zničeno.“ Dnes to vypadá, že do Kosova plynou peníze z „bohaté“ části Evropy a finančně přispívají i organizace z dalších kontinentů. Evropská komise světové banky se na své konferenci dohodla, že 47 zemí a 37 mezinárodních organizací dá celkem 1 miliardu dolarů na nastartování první fáze obnovy zničené země. To byl začátek v roce 1999. Další miliardy budou následovat. Stovky tisíc zničených domů nahrazují pomalu rostoucí nové domy, do dálky zářící cihlovou červení. Srbské baráky to nebudou, byť vyrůstají na dnes ještě srbském území. Jejich albánský majitel se dá odhadnout mimo jiné i podle černých orlic v červeném poli, vlajících nad střechami. Dole už fungují obchůdky, myčky aut a restaurace, uprostřed je obydlené patro s okny krytými bílými záclonami a vršek domu je rozestavěný. Takový by byl nejčastější popis novodobého budování. Každá válka je kšeft. Cihly jsou, jde-li o znovuvybudování zničené země, stejně dobrý obchodní artikl, jako zbraně v dobách válečných. „Albánci nabízeli za srbské domy ceny, které vysoko převyšovaly jejich tržní hodnotu. Cílem bylo odkoupit srbský majetek pro Albánce. To všechno proto, aby Srbové odešli, území se stalo albánským a bylo možné zdůvodnit boj za samostatnost Kosova. Takového Kosova, které bude pod taktovkou Albánců. Občas se sáhlo k výhružkám. Není pochyb, že některé byly naplněny. Cílem byly územní požadavky. Nejdříve v malém. Domeček a zahradu. Následují velké. Samostatný stát. Kosovo je dnes autonomní oblastí v rámci Srbska. V konečném důsledku by mohlo jít o precedens, který by mohl mít svoji politickou dohru v dalších zemích. Co takové snahy Baskicka o odtržení, co Severní Irsko…?

Dvouhlavá orlice
Pomineme-li druhé etnikum, Romy, jichž naši „káforáci“ registrují přes šedesát, ostatní obyvatelé jsou Albánci. Pro ně jsou nebezpečné ty statisíce srbských uprchlíků, kteří by se jednou mohli vrátit. Ti, kteří šli hledat svou budoucnost mimo Kosovo, šli za vysněnou vyhlídkou lepšího bytí. Vyhlídkou, která nebude ohraničena bramborovým políčkem, dvěma prasaty dokazující příslušnost k nemuslimskému vyznání či stádečkem koz. Šli tam, kde se snad nebudou muset bát o svůj obchod, živnost, dům. Jenže kdysi tomu bylo naopak. Černá dvouhlavá orlice ukazuje, kdo je dnes v kraji majoritou. Kdo je tady pánem a doufá, že i budoucím vládcem. Kosovští Albánci mají za sebou strastiplnou a hrůznou válečnou anabázi. Zažili politiku teroru, etnických čistek a dávkované genocidy. Rok 1998 znamenal pro 200 000 z nich vyhnání z domovů, z nichž mnohé byly srbskými ozbrojenci vypáleny. MiloševiŤ se netajil ideou „etnicky čistého“ Kosova. Jeho režim umožnil masakr Albánců v kosovském Radčaku v lednu 1999. Násilí, které bylo proti nim cíleně zaměřené, mělo vyhlazovací charakter. Jenže hromadné hroby, vraždy, čistky mají svůj bumerangový efekt. Pro kosovské Albánce se představa albánského Kosova stala morální satisfakcí. Situace je podle politických komentářů jasná a pochopitelná. Jenže jakékoli zevšeobecňování nutně přinese hrubé zkreslení. Koncem března 1999, po mnohých neúspěšných jednáních o zastavení vojenských akcí srbských ozbrojenců proti kosovským Albáncům, spadly na Srbsko první spojenecké bomby. Letouny NATO ovládly vzdušný prostor. Dnes tatáž vojska pomáhají dopravovat pomoc a Albánci mají v Kosovu většinu. Všechny strany mají máslo na hlavě. Tisíce zavražděných na obou stranách dávají imaginární „morální právo“ pokračovat ve svatém boji. Jak že to řekl Karel Čapek ve své Továrně na absolutno? „Každý to myslí náramně dobře s lidstvem, ale s jedním každým člověkem, to ne. Tebe zabiju, ale lidstvo spasím. A to není dobře, velebnosti, svět bude zlej, dokud lidi nezačnou věřit v lidi.“


KOSOVO – HORKÉ MÍSTO EVROPY
Evropa vůbec není tak bezpečným místem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jsou v ní desítky horkých míst, která mohou při vhodné příležitosti vzplanout a popálit ty obyčejné lidi, kteří mají tu smůlu, že žijí ve špatný čas na špatném místě, i když s politikou nemají nic společného. Pohled do historie Kosova odhalí logické argumenty jak Srbů, tak Albánců, kteří si toto území nárokují a neváhají pro to prolévat krev. Svou i cizí.

Kdo byl první?
Dohledat první obyvatele oblasti dnešního Kosova jde těžko. Historické doklady se mnohdy navzájem popírají. V každém případě však lze říct, že ve 2. století našeho letopočtu tady zanechali doklady o svém pobytu Ilyrové, Thrákové i Keltové. Právě od Ilyrů odvozují svůj původ Albánci, takže logickým argumentem podporujícím jejich územní nároky na tuto část Balkánu je tvrzení, „že tu byli od nepaměti“. Zhruba o dvě století později se do této oblasti dostávají Slované a okolo 10. století se tady nacházejí tři kmeny: Chorvaté, Slovinci a Srbové. A jsou to právě Srbové, kteří v Kosovu převažují. Na první pohled to vypadá, že okolo 11.-12. století se do kosovské půdy dostalo semínko, které koncem 20. století vzklíčilo do etnického konfliktu.

Den svatého Víta
V den světcových jmenin, 15. června 1389, začala bitva na Kosově poli. Kosovo bylo tehdy přirozenou obchodní křižovatkou a Priština byla sídelním místem srbských panovníků z rodu NemanjiŤů, stejně tak jako vladařů z rodu BrankoviŤů. Západně od Prištiny se prudce střetl kříž s půlměsícem a boj rudě zabarvil prsť Kosova pole. Srbové se v této bitvě postavili osmanským Turkům, a byť se mnohé historické dokumenty neshodují o průběhu bitvy, budoucí islámský vliv ukazuje, kdo tehdy zvítězil. Podle odhadů mohli Turci pod velením Murada I. postavit zhruba 40 000 mužů ve zbrani. Proti nim stálo Lazarových 25 000 bojovníků. Historické doklady se neshodují ani v délce bitvy, ani v počtech obětí. Délka bitvy mohla být 8 hodin, ale jsou zprávy i o třídenních bojích. V soudobé francouzské kronice se objevil údaj o 40 000 mrtvých, lidové písně opěvují srbské vítězství. Oprávněně? Vzhledem k tomu, že po bitvě expanze Turků pokračovala, se dá soudit, že Srbové byli poraženi. A to i přes skutečnost, že se jim podařilo zavraždit hlavního velitele Muhamada I. Srbové šli do boje s vírou v úspěch. Konec konců, nic jiného jim ani nezbývalo. V opačném případě by museli dobrovolně přijmout osmanskou nadvládu a islamizaci svého národa. K té došlo v Kosovu a Albánii zhruba v 16.-18. století. Pravoslavné obyvatelstvo se stalo druhořadou entitou.

Čí je Kosovo?
Historie Srbska a Kosova zvlášť byla i nadále psaná perem občas namáčeným do krve zdejších obyvatel. Srbové začali houfně odcházet z Kosova po nevydařeném protitureckém povstání na konci 17. století. Roku 1878 byla v Kosovu založena Prizrenská liga a začalo albánské „národní obrození“. Albánský tlak sílil. Balkánské války (1912-1913) znamenaly začlenění Kosova do Srbského království, později se stalo autonomní oblastí Srbska v rámci jugoslávské federace. Ta, jak známo, nastoupila cestu socialismu, který se přece jen tak zcela neřídil pohyby moskevské taktovky. Podle sčítání obyvatel v roce 1971 žilo na území Kosova 1 580 000 lidí. Z nich se k albánské národnosti přihlásilo 1 230 000. Přestože Srbové považují Kosovo za historicky i kulturně nejcennější část svého území, majoritou byli etničtí Albánci. Na začátku devadesátých let minulého století došlo k zatýkání a odsouzení nacionálně smýšlejících Albánců. Přišly demonstrace, v zemi byl vyhlášen mimořádný stav. Objevili se první mrtví, jejichž počty se v různých zdrojích liší až o dva řády. Kola propagandy se točí naplno, svět se dozvídá o rodící se balkánské krizi. Na konci devadesátých let se Slobodan MiloševiŤ dostal do vysoké politiky a začal podporovat protialbánské nálady. Ty pak vyvrcholily v nacionalistických půtkách, jež později přerostly v ozbrojený boj a genocidu albánského obyvatelstva. Jugoslávský parlament zrušil 23. 3. 1989 autonomii Kosova, což logicky vyvolalo v napjaté atmosféře další srážky. Udává se 11 mrtvých. Začátkem září vyhlásili jednostranně Kosovskou republiku v rámci Jugoslávie a začali budovat samostatné paralelní struktury, které měly postihnout oblast státní správy, ekonomiku i vzdělávání. Nově vzniklá republika nebyla oficiálně drtivou většinou světa uznána, takže současný oficiální status Kosova je „autonomní oblast v rámci Srbska“. MiloševiŤův režim byl tak násilný, že po ztroskotání několika pokusů o mírovou dohodu (Rambouillet, Paříž) a varování před vojenským zásahem ze strany NATO opravdu k napadení Srbska spojeneckými vojsky došlo. MiloševiŤův režim byl potlačen, byť vstup NATO do válečného konfliktu doprovázely politicky i diplomaticky dodnes nevyjasněné kroky. V současnosti je oblast Kosova díky kontingentům spojeneckých vojsk, které hlídají křehké příměří, „mírovou“. Ovšem pod povrchem doutnají skryté vášně, mající svůj původ jak ve společenském pocitu ublížení (jsou to cizáci na našem území), tak také v přímém pocitu křivdy (zabili mi bratra). Jakýkoli odhad budoucnosti tohoto regionu proto musí být nutně spekulativní.

Categories: 2002 / 03, 2002 / 06

Dopolední slunce mne ostře píchalo do očí. Sjížděl jsem z kopce nad přístavem a pátravě hleděl na horizont. Kolem dokola se moře slévalo s oblohou. Již třetí den stejný rituál. Ranní cesta do přístavu, přecpaná čekárna se vzduchem k zalknutí, usmívající se úředník, dlouhé vyčkávání a nakonec stejná informace: „Dnes žádná loď, zkuste zítra.“ Spojení s pevninou bylo kvůli silnému větru a vysokým vlnám již několikátý den přerušeno. Před kanceláří dopravní společnosti se jako v předešlé dny netrpělivě srocovali lidé. Situace začínala být pro mnohé návštěvníky ostrova napjatá. I mně zítra odlétá letadlo. A to mě ještě čeká noční cesta vlakem z Chumphonu do Bangkoku. Jako kouzelný dědeček se ke mně v davu náhle přitočil pouliční prodavač jízdenek. Ukazoval prstem na ukotvený „high speed boat“ a ubezpečoval mne, že dnes skutečně vypluje. Dlouho jsem neváhal, hodil počáteční nedůvěru za hlavu a směnil pětisetbahtovou bankovku za umaštěný lístek.

10.02 hod. Do odjezdu zbývá ještě půl hodiny. Přístav znám již nazpaměť a navíc mám stále ještě pochybnosti o pravosti jízdenky. Jdu se proto raději rovnou nalodit. Nasedám právě včas, protože obsazuji poslední volné místo přímo proti kormidelnímu můstku. V tuto chvíli ještě netuším, jak výhodné je sedět uprostřed lodi a navíc pod střechou. Nemohu se dočkat, až loď vyrazí. Doufám, že když je teď plná, nic nám v tom nebrání. Po molu však přicházejí stále další a další lidé. Plavčíci s naprostou samozřejmostí odebírají jejich zavazadla a cpou je do podpalubí. Nervozita na palubě vzrůstá úměrně počtu cestujících. Mladý francouzský pár vedle mne naivně křičí: „Boat is full, boat is full.“ Jeho slova se mísí s jadrným anglickým „fuck you“, kterým prokládá svou mateřštinu trojice švédských pubescentů. S cigaretami v koutcích úst nakonec protestně opouští plavidlo a dožaduje se vrácení peněz. Kapitán v předstíraném klidu řídí nakládání dalších zavazadel a usazuje příchozí na podlahu. Sám pro sebe, či snad pro Francouze drmolí cosi o tom, že se plaví po moři již deset let a ví, kolik tato loď uveze. Během krátké doby není už kam šlápnout. Když už se atmosféra stává neúnosnou a nemá daleko k povstání na lodi Bounty, dává pokyn plavčíkovi k odvázání člunu. Hrdí Švédové na poslední chvíli naskakují také.

10.52 hod. Z batohu vytahuji fotoaparát a na památku si fotografuji lidmi přecpanou palubu. Opouštíme poklidné vody zálivu a vyrážíme na širé moře. Třímotorový člun okamžitě nabírá rychlost. Naposledy se mi naskýtá pohled na opálené a sebevědomé tváře turistů. V dálce na vlnách začínám registrovat „bílé čepice“.

11.02 hod. Narážíme v plné rychlosti čelně na první velké vlny. Člun chvílemi létá vzduchem a vrtule ve vysokých otáčkách kvílí naprázdno. Do vody tak padá z několikametrové výšky. Před každým tvrdým dopadem se snažím vzepřením na rukou ulevit trpící páteři. Ani by mne nepřekvapilo, kdyby se při těchto nárazech trup rozlomil.

11.12 hod. Vlastně ani nevím proč, ale snažím se vyfotografovat kapitána. Asi pro jeho nápadný silný zlatý řetěz na krku. Napadá mne při tom, že díky jeho váze by z nás šel ke dnu možná jako první. Francouz mé počínání komentuje slovy, že je to snímek pro policii v Chumphonu. Kapitán poznámku odbývá jen úšklebkem. Po chvíli však něco říká kormidelníkovi. Ten stáčí loď více doleva a snaží se najíždět na pěnící hřbety vln více z boku. Postarší Thajka zalezla pod lavici a objímá lýtko překvapené bělošky, sedící nad ní.

11.19 hod. O co méně loď skáče, o to více se začíná houpat. Poznávají to zejména cestující na obou koncích lodě. Poslední zoufalci se snaží vměstnat pod přístřešek doprostřed lodi. Navíc jde přes palubu spousta vody. Německy hovořící muž, kterého podle nápisu na triku tipuji na potápěče, si měří puls na levé ruce. Ještě aby ho tak ranila mrtvice. První cestující na přídi začínají zvracet.

11.21 hod. Zjišťuji, že fotografování odvádí mé myšlenky jinam. Zaháním tím vzpomínky na článek o námořních katastrofách, který jsem četl v letadle. Psalo se v něm, že za posledních deset let se potopilo vlivem silného větru a velkých vln přes pět set velkých námořních lodí. Na neštěstích měli nezřídka svůj podíl neschopní a hazardující kapitáni. Znovu si pátravě prohlížím našeho lodivoda. Malé lodě možná ani nikdo nepočítá. Nelze mu však upřít klid.

11.35 hod. Japonec v modrém triku již delší dobu svírá ruce v pěst takovým způsobem, že mu celé úplně zbělaly. Navíc téměř nepřetržitě zívá. Kapitán hodil do klubka lidí hrst pytlíků, neboť zvrací již téměř polovina cestujících.

11.44 hod. Vlny jsou stále hrozivější. Na základě zmiňovaného článku odhaduji sílu větru na šest stupňů Beaufortovy stupnice. Dobrý kapitán prý zvládne na větší lodi bouři o síle větru do 9. stupně. Slunce se chvílemi schovává za mraky. Plavčík začíná pod hromadou zavazadel v podpalubí hledat plovací vesty a hází je cestujícím. Ani výraz kapitána, hledícího upřeně na moře před námi, nevěstí nic dobrého a na klidu nepřidá. Kormidelník s krvavým bělmem je absolutně koncentrovaný. Aniž by pustil oči z moře před námi, občas spolu jen něco krátce prohodí. Zřejmě zvažují návrat na ostrov. Všichni jsme již na kost mokří a třeseme se zimou. Nebo je to strach?

11.47 hod. Japonec se náhle postavil na lavici a zvrací přes palubu. Vítr však nese zvratky zpátky na loď a její osádku. Člověk, který mi při naloďování připomínal akčního hrdinu Lundgrena, mu mlčky podává jeden z posledních igelitových pytlíků. Když se však snaží plný pytlík vyhodit ven, vrací se i z obsahem zpátky na loď. Nikdo nekleje, všichni už jen odevzdaně hledí do podlahy.

12.32 hod. Přistihuji se, jak koukám na hodinky několikrát za minutu. Touto dobou jsme měli už přistávat. Z ostrova na pevninu je to jenom něco málo přes sedmdesát kilometrů. Zřejmě jsme opustili severozápadní směr a míříme nejkratší cestou na pevninu, která je západně od ostrova.

12.35 hod. Japonec už přestal zvracet a zhroutil se kamarádovi do klína. Lidé z různých koutů světa, kteří se předtím ani neznali, se teď vzájemně objímají a dodávají si tak odvahy. „Lundgren“, který nastupoval na loď bezpečně sám, teď utěšuje na podlaze mladou blondýnku. Zjevně však bez vedlejších úmyslů. Ze švédských výrostků jsou jen třesoucí se děti.

13.06 hod. Již poněkolikáté si stoupám na lavici, abych viděl malým průzorem dopředu. Obloha je již zcela zatažená a viditelnost kvůli vodní tříšti mizerná. Stále země v nedohlednu, dávám pohybem hlavy na vědomí tázavým pohledům Francouzů.

13.24 hod. Na lodi zavládlo nadšení. Někdo zahlédl pevninu. Zpráva se šíří rychlostí blesku. Thajka vylezla zpod lavice a při pohledu na vzdálený pruh země sepjala ruce. Zřejmě děkuje svému bohu.

13.58 hod. Radost byla bohužel předčasná. Byl to jen malý ostrov. Ale i tak je nálada o něco veselejší. Navíc jsme zahlédli rybářskou loď.

14.16 hod. Tentokrát se už nemýlíme. Je to skutečně pevnina. Všichni stojí a upřeně hledí na tmavý pruh, jasně oddělující moře a nebe. Někteří dokonce slzí. Tak nějak jsem si vždy představoval atmosféru na Pintě, když se ze strážního koše po více než dvouměsíční plavbě ozvalo: „Země na obzoru!“ Mladá Thajka objímá vysokou Evropanku a cosi jí šeptá do ucha. Dělám poslední snímek na filmu. Expozici již pouze odhaduji, neboť expozimetr mi vypověděl službu. I tak je to div, že fotoaparát ještě vůbec funguje.14.47 hod. Někteří sedí zdecimovaní na molu a nechávají zklidnit žaludek. Jiní naopak rychle opouštějí loď i přístav. Snažím se osušit fotoaparát. Usmívám se na lidi kolem. Stejně jako ostatní jsem rád, že pro mne tyto nejdelší čtyři hodiny mého života skončily šťastně. Jen mne mrzí, že nemohu zachytit okamžik, kdy Francouz pokládá kapitánovi ruku na rameno a s úsměvem mu skládá poklonu: „Good captain, excellent

Category: 2002 / 06

Když přijmeme tvrzení, že se česká kultura pohybuje v sinusoidách, představují třicátá léta jeden z jejich nejvyšších vrcholů. Jako by se v nich odrážel optimismus let dvacátých. Až s odstupem se zde promítají úspěchy nově vzniklého českého státu a spisovatelé, divadelníci i filmaři se ocitají na pomyslném vrcholu. Právě v druhé polovině meziválečných let vznikají díla, která uspěla i ve světovém kontextu.

Díky zkušenostem, které autoři načerpali v letech dvacátých, mohla próza třicátých let dostoupit nebývalé úrovně a převzít v literární hierarchii dominantní úlohu. Vedle Vančury, Nezvala, Haška a mnoha dalších si užívá světového věhlasu také spisovatel Karel Čapek…
Když začal v září 1935 v Lidových novinách vycházet na pokračování jeho fejetonní román Válka s mloky, málokdo mohl tušit, že se odběratelé deníku setkávají s budoucí vrcholnou knihou moderní české literatury. A politické události, které předcházely roku 1936, kdy byla Čapkova fantastická utopie vydána knižně, nemohly již nikoho ponechat na pochybách, že mezinárodní situace kulminuje k celosvětovému válečnému konfliktu. Hluboce znepokojen přivádí Čapek na literární scénu neobvyklou postavu – zvíře vybavené řadou lidských znaků. Autor ve Válce s mloky používá příznačný utopický motiv cizí civilizace i motiv katastrofického konce světa. Podle některých teorií je tento román voláním na poplach před hrůzným fašistickým nebezpečím, jemuž se Evropa nezadržitelně a pokrytecky poddávala. Čas bohužel dal autorovi za pravdu a sám Karel Čapek se toho již nedožil.
Přesné vystižení předválečné atmosféry ale nebylo jen patentem Čapka a literatury. Také v divadelním světě se ozývaly hlasy volající po prozíravosti a předpovídající velký světový konflikt. Ve druhé polovině třicátých let hrálo v Československu významnou roli Osvobozené divadlo Jiřího Voskovce a Jana Wericha, kteří se proslavili svým demokratickým a protifašistickým programem. Hry Osel a stín, Kat a blázen a především Balada z hadrů jsou právem považovány za to nejlepší, co v třicátých letech na tomto poli vzniklo. Bezprostřední, ale přitom vysoce intelektuální dialogy V+W, moderní rytmus, vynikající Ježkovy písně a režisérské umění Honzlovo, to vše dohromady stavělo Osvobozené divadlo do čela nejen v Čechách, ale i celé Evropě.
Třicátá léta jsou také érou, ve které se poprvé hlásí o slovo nejmladší umění – film. A není bez zajímavosti, že zvukovou éru českého filmu zahájil právě v roce 1930 film K. Antona Tonka Šibenice, natočený v ateliérech na Vinohradech. V roce 1933 pak byly otevřeny moderně vybavené filmové ateliéry AB na Barrandově, které dal postavit M. Havel, následují ateliéry v Hostivaři a Radlicích. Že se filmu v Čechách od počátku třicátých let dařilo, dokazuje fakt, že v letech 1930 až 1945 bylo natočeno kolem 500 hraných filmů – tedy včetně reklam a osvětových snímků. Divácky patrně nejúspěšnějším filmem byla komedie s populárním Vlastou Burianem C. a k. polní maršálek. Nástup filmu je také okamžikem zrodu velkých filmových hvězd, mezi které patřily například Adina Mandlová anebo Lída Baarová. Vedle mnoha dalších filmů z té doby se dodnes těší pozornosti filmy s Voskovcem a Werichem Svět patří nám a Hej rup. Ve třicátých letech se také začíná prosazovat dokumentární film – velmi populární je Československý zvukový týdeník a od roku 1937 zvukový týdeník Aktualita.

Category: 2002 / 06

Takto jednoduše by se dal charakterizovat obraz české módy, vytvářený v těsném vlivu módy francouzské v době první republiky, v době nových technologií a výrobků, nových uměleckých směrů, v době rozmachu filmu a žurnálu a především emancipace žen. A právě 30. léta jsou vrcholem elegantního společenského života, do kterého se pokusíme nahlédnout.

Česká móda třicátých let už není jen o tom, co se nosí, ale i o tom, jak se žije. Předobrazem módy třicátých let byla bouřlivá dvacátá léta – vznikaly módní salony a závody, které měly své vlastní návrháře a modely prezentovaly na módních přehlídkách. Módní ilustrace se stala neoddělitelnou součástí nejen řady společenských a ženských časopisů, ale i denního tisku. Móda byla k vidění ve stovkách zahraničních i českých filmů, často s hvězdným obsazením, promítaných v desítkách kin v Praze, stejně jako v menších i malých městech a obcích.
Reklamní plakáty propagující ten či onen módní výrobek dostaly módu doslova na ulici, kde ji nelze přehlédnout.
Takto v plném rozkvětu vstupuje móda do let třicátých, cestu jí však komplikuje hospodářská krize. Nedostatek finančních prostředků české ženy nahrazují nápaditostí a zručností. Tvoří se tedy i doma, což je usnadněno vydáváním střihových příloh a samostatných střihů, zasílaných na objednávku podle výběru v časopisech. Móda pletených šatů, pulovrů, plavek a jiných částí oděvu vyvolává velký zájem o amatérské pletení, které je podporováno různými soutěžemi v ženských časopisech.
Na svém výsluní se hřeje i móda konfekční, která ke své propagaci začala využívat módní fotografie a po založení Baťových filmových ateliérů i reklamní a dokumentární filmy. Jen pro malé srovnání – těsně po válce nakupovalo hotové oděvy jen 10 procent obyvatel, v roce 1935 je to už plných 75 procent.
A co se vlastně nosilo?O ŠATNÍKU
Po zkracování sukní a vlasů, po potlačování ženskosti v módě dvacátých let, obrací se móda let třicátých k ženskosti a eleganci. Nejnápadnějším vnějším znakem nové módy bylo prodloužení sukně a štíhlá, obepínavá silueta, na níž látky měkce splývaly. Ale její elegantní charakter se projevil především v bohatém rozlišení oděvů určených pro různé účely a denní dobu. Společensky angažovaná dáma musí mít oblek dopolední, odpolední, malý a velký večerní, oděv pro ulici, do deště a různé oblečení sportovní.
Vhodným oblekem pro celý den byl kostým s úzkým střihem, výrazným pasem a širokými klopami. Kostým musí mít ovšem své kvality. Pro zámožné ženy to byl základ garderoby, pro ty chudší se doporučovalo, aby si koupily nejlepší kostým a k němu doplňky jako svůj jediný oblek. Bylo lepší mít jeden oblek dokonalý, než několikery špatné šaty a trpět neustálým nedostatkem klobouků, střevíců a kabelek. Kostým se hodil i do zaměstnání a v teplejších dnech jej nahradily jednoduché a vkusné šaty bez zbytečných ozdob, většinou levnější konfekční, aby si jich žena mohla koupit vícero.
Oblíbená byla kožešina, která zdobila vysoké límce plášťů a dámy si ji s oblibou přehazovaly přes obnažená ramena. Nebylo-li na tak velký kus kožešiny, pak stačil malý kousek, jenž se uplatnil jako ozdoba ve výstřihu nebo jako zakončení sukně či rukávu.
I přes horší hospodářské podmínky se lidé rádi bavili. Hlavní zábavou byl tanec a sport. Tanci vládl swing a všichni se pohybovali v rytmu big bandu. Páni odložili fraky a žakety a tančili v pohodlném saku a volných širokých kalhotách. A dámy? Protože se tančilo hodně a bylo je tedy vidět převážně zezadu, oblékaly šaty s velkorysými, ale rafinovaně jednoduchými dekolty na zádech, zdůrazněné jedinou šňůrou perel.
Sportovní oblečení se stalo samozřejmou součástí šatníku. Nesměly v něm chybět pletené svetry a vesty, pumpky, větrovky, flanelové košile a kalhoty, a samozřejmě plavky, které se již přiblížily dnešní podobě. Nejnovějším výkřikem módy třicátých let byly sluneční brýle, jež se záhy staly nepostradatelnými pro všechny moderní ženy i muže holdující sportu. Všeobecná obliba sportu vytvořila ideál elegantního muže vysoké atletické postavy se širokými rameny a štíhlým pasem, což se promítlo do volnějšího stylu pánského odívání. Přirozená elegance však nebyla jen otázkou módy, ale i chování a celkového vystupování muže-gentlemana.

Category: 2002 / 06

Dne 28. října 1999 byl prezidentem republiky vyznamenán medailí Za hrdinství plukovník in memoriam Karel Pavlík. Jeho příběh zná už málokdo. Malá epizoda našich dějin, jíž byl tehdy ještě ne čtyřicetiletý kapitán Československé armády hlavním hrdinou, upadla v zapomnění, stejně jako jména většiny jejích dalších aktérů. Příběh onoho dne chci vyprávět právě ze vzdoru k tomuto zapomnění, všem, kteří věří, že nás Hitler získal bez jediného výstřelu.

NETUŠILI, ŽE JSOU JEDINÍ
Byl nevlídný a sychravý podvečer. V Czajankových kasárnách v Místku, zbudovaných z objektu bývalé továrny, panoval napjatý klid. Bylo něco před šestou. Vojáci III. praporu 8. pěšího pluku „Slezsko“, kteří zde byli ubytováni, se věnovali rutinním záležitostem. Většina z nich narukovala k praporu 1. března a zvykala si na vojenský režim. V kasárnách právě probíhal kurz polského jazyka, který vedl poručík Martínek a účastnilo se ho i několik důstojníků. Mezi nimi také velitel 12. kulometné roty kapitán Karel Pavlík. Jeden ze členů stráže na bráně tou dobou zvedl límec svého kabátu a zadumaně pozoroval ve tmě mizející motocykly. Snažil se o jejich identifikaci. Marně. Ve chvíli, kdy jim začal věnovat svou pozornost, byly již příliš daleko. Jejich průjezd ho nijak nepřekvapil a nepřikládal mu zvláštní význam. Domníval se totiž, že jde o motorky českých četníků. Přesto o nich po konzultaci s ostatními strážnými podal hlášení. O jaké šlo vlastně motorky, si strážný uvědomil až po chvíli. To již ale cílil svou pušku vz. 24 na německého důstojníka, který se k němu blížil od motocyklu se sajdkárou. Na ní se protahoval řidič, za kterým se krčil „civil“, jenž motorku i skupinu nákladních a osobních automobilů, které ji následovaly, navigoval. „Stůj, kdo tam!“ zakřičel strážný směrem k důstojníkovi a ohryzek mu poskočil pod řemínkem helmy. Na místo odpovědi třeskl výstřel z pistole, kterou Němec chvatně vytáhl z koženého pouzdra u pasu. Kulka se těsně smekla po řemínku u pravého ucha strážného, jenž nečekal na další komunikaci a vystřelil. Důstojník zavrávoral a padl k zemi. Kolem německých vozidel v ten okamžik začalo henžení – stejně jako v oknech kasárenské budovy. Bylo úterý 14. března 1939 a hodiny na strážnici ukazovaly čtvrt na sedm. Několik členů III. praporu 8. pěšího pluku se rozhodlo splnit svou vojenskou povinnost a bránit svou vlast. V tu chvíli ještě netušili, že jsou jediní.

PATOVÁ SITUACE
Střelba z ručních zbraní se mísila s německými povely vystupujících a kryjících se příslušníků 84. pěšího pluku ze sestavy 8. pěší divize Wehrmachtu vedené generálem Kochem. Park v sousedství kasáren se rázem zaplnil rozmísťujícími se Němci. Záblesky z oken kasáren odpovídaly na palbu z německých automatů. V patře kasáren se rozštěkal lehký kulomet. Druhý ho záhy doprovázel dávkami ze střechy. Střelba obránců přikovala Němce k parkové zeleni. Několik vojáků Wehrmachtu se sice pokusilo překvapit obránce po střechách, nebyli však úspěšní. Jakýkoliv pokus o výpad z parku byl rychle likvidován střelbou dobře krytých obránců. Šachovou terminologií se situace po prvních minutách boje dala hodnotit jako pat.

„TY ZMŮŽEME“
Vraťme se ale do chvíle, kdy před kasárnami padly první výstřely, po kterých vyběhli účastníci kurzu polského jazyka vedeni kapitánem Pavlíkem. Pavlík se nechal informovat o situaci a začal organizovat obranu. Rozdělil rotní zbraně. Pušky, pistole a dva lehké kulomety. Kriticky málo bylo ale nábojů. Českoslovenští vojáci obsadili okna kasáren a spustili palbu na útočící Němce. Kapitán Pavlík obsadil jedno z oken s lehkým kulometem a druhý kulomet poslal na zubatou tovární střechu kasáren. Kromě povelů povzbuzoval obránce slovy: „To nic, ty zmůžeme!“ Po úvodním německém náporu palba z parku na okamžik utichla. Obránci, kterým docházelo střelivo, vyčkávali nervózně na svých postech. Před kasárnami leželo několik bezvládných těl příslušníků Wehrmachtu. Ve chvilce klidu řešil kapitán Pavlík nastalou situaci s poručíkem Martínkem. Chvilku dokonce zvažovali podniknutí výpadu z kasáren, ale k jeho provedení chyběly zbraně. Klid v německých pozicích ale netrval dlouho a následovala druhá vlna německého útoku.

JEDINÉ MÍSTO, KDE SE BOJUJE
Němci osvětlili kasárny silnými světlomety a vpřed vyrazil německý obrněný vůz. Střelba obránců pod vedením kapitána Pavlíka byla stále řidší, docházelo střelivo. Velitel praporu podplukovník Štěpina ze své kanceláře telefonicky zjišťoval situaci u ostatních útvarů a dozvěděl se, že Místek je jediné místo, kde se bojuje. Ve chvíli, kdy německý útok začal být podporován protitankovým dělem a první výstřel proletěl oknem jeho kanceláře a vyrval v zadní zdi asi metrový otvor, pochopil, že obrana kasáren je neudržitelná. Ve tři čtvrtě na sedm proto vyvěsil ze své kanceláře bílou vlajku, zhotovenou z bílé kazajky číšníka důstojnického klubu a násady od koštěte, a vydal rozkaz k zastavení palby. Po půl hodině boje zavládlo mrazivé ticho.NA PŮLI CESTY
Mezi kasárnami a parkem se po chvilce sešel podplukovník Štěpina s velitelem německého útoku k dojednání podmínek. Po krátkém jednání velitel praporu nařídil všem československým vojákům ponechat zbraně a vybavení na místě a nastoupit na nádvoří kasáren. Se svými spolubojovníky nastoupil před kasárna i velitel obrany kapitán Pavlík. První a poslední boj s německými uchvatiteli byl dobojován. Výsledkem byli dva lehce zranění českoslovenští vojáci, 6 až 16 mrtvých německých vojáků (přesné číslo není známé) a desítky zraněných na německé straně včetně důstojníků (podle pozdějšího hlášení německého štábu zemřelo při obsazování Moravy a Slezska celkem 21 německých vojáků, přičemž většinu ztrát lze předpokládat právě v Místku).
Němečtí vojáci krátce nato kasárna obsadili a československé vojáky pak nechali dlouhé hodiny stát pod samopaly u pomníku legionářů. K dalším střetům už nedošlo, protože 15. března 1939 ve tři hodiny třicet pět minut vydal ministr národní obrany generál Jan Syrový na příkaz prezidenta a vlády armádě rozkaz, aby nebyl nikde kladen odpor okupačním jednotkám, a všichni velitelé dostali za povinnost vyčkat příchodu německých vojsk a podrobit se jejich pokynům. Po sedmé hodině ranní obsadily německé jednotky Mělník, v půl deváté byly v Pardubicích. Kolem desáté hodiny přijeli první Němci do budovy Ministerstva národní obrany v Praze-Dejvicích a krátce nato dorazili i na Pražský hrad. O půl jedenácté byla obsazena Čáslav, v poledne se okupanti objevili v Uherském Hradišti. Postupně tak byl obsazen celý zbytek republiky. Německá armáda dokonce překročila slovenské hranice a v prostoru západně od řeky Váh vytvořila tzv. ochranné pásmo. Ve stejný den v sedm hodin večer vjel do obsazeného Pražského hradu sám Adolf Hitler, který o den později vydal výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava. Druhá republika definitivně skončila.

Category: 2002 / 06

Již od rána leje jako z konve. Po Avenue Philippe Auguste scházím na náměstí Nation, kde je stanice pařížského metra. Na trávníku při vchodu do podzemí si všímám početné skupiny lidí s deštníky. Za kordonem čumilů se muž v podřepu ohání kovovou koulí. Pétanque. Ani vytrvalý podzimní déšť nezabránil nadšencům tohoto sportu i zábavy, aby si v podvečer nezahráli svoji oblíbenou partii.

FRANCOUZSKÁ NÁRODNÍ ZÁBAVA
Zážitek z deštivého dne mne inspiroval. Rozhodl jsem se, že se musím dostat k pétanque blíž. Vždyť tato hra patří k Francouzům stejně jako bageta, víno či baretka. V každém veřejném pařížském parku nebo zahradě můžete vidět „boulisty“, jak se oddávají své vášni. Proto když se opět ukázalo slunce, neváhal jsem ani chvilinku a vydal se po stopách pétanque ve městě nad Seinou.
Intuice, či spíše náhoda mě zavedla pod Eiffelovu věž do parku Champ de Mars. Zatímco těsně pod věží se to hemží stovkami turistů a černochů, kteří se snaží prodat kýčovité pohledy a papírové holubice, o několik stovek metrů dál je turistů poskrovnu. A právě tady, pár kroků od české ambasády, jsem natrefil na skupinu hráčů pétanque.
Prošedivělý padesátník ve směšném podřepu svírá v pravé ruce kovovou kouli. Chvíle soustředění. Jeho spoluhráči vytvořili kolem dráhy vedoucí k cíli, skupině koulí, kordon. Nikdo ani nehlesne. Muž se napřahuje, ruku s koulí dává za záda, švihne a hází. Trefa! Ze skupiny vyráží jednu kouli a ta jeho teď stojí na jejím místě. Uznalé zamručení spoluhráčů. Na místo, z kterého se hází, se staví další hráč…
Zpočátku jsem nic nechápal, a tak jsem alespoň vychutnával zvláštní atmosféru, která kolem hráčů panovala. Překvapilo mne, že v klasickém mužském kolektivu byl i „rušivý“ prvek – žena. Nevěděl jsem, že i ony hrají pétanque. A bylo toho víc, co mne přesvědčilo o tom, že je to hra opravdu pro každého. Hra, kterou je možno hrát s minimem nákladů téměř vždy a všude. Kdysi jsem si taky myslel, že pétanque je pro hráče jenom zábavou, podobně jako mariáš v hospodě.
Zjišťuji ale, že navzdory tomu, že se hráči očividně baví, všechno probíhá v soustředěném polotichu. To přerušuje jenom zvolání nebo pár povzbuzujících slov a hecování, když se někomu podaří dobrý úder. Jinak se všichni tváří nanejvýš seriózně. Když jsem je přišel navštívit i na druhý den, projevili o mne zájem. Po pár zdvořilostních frázích padají bariéry a já dostávám šanci podívat se do zákulisí této zajímavé hry.

PRAVIDLA HRY
Pétanque mohou hrát buď dva hráči (tête à tête), dva proti dvěma (doublettes), nebo tři proti třem (triplettes). V případě doublettes a t^ete `a t^ete má každý hráč tři koule, při triplettes má každý dvě. Úlohou hráče nebo mužstva je dostat své koule co nejblíže k cíli – malé dřevěné kuličce, kterou Pařížané nazývají cochonnet (prasátko). V Provenci, kolébce hry, se používá i název but (cíl), bouchon (zátka) nebo petit (malý). Na začátku hry se na zemi vyryje malý kruh – místo, ze kterého hráči házejí koule. Odtud se hodí cochonnet do vzdálenosti 6-10 metrů. Při hodu koulí stojí hráč v kruhu tak, že má na zemi při sobě obě nohy. Odtud prý pochází i název celé hry – pés tanqués v provensálštině znamená spojené nohy.
Koulí hází nejdřív hráč toho mužstva, které hodilo i cochonnet (bývá to buď vítěz minulé hry, nebo se první mužstvo určí losem). Po něm následuje protihráč, jenž se snaží svoji kouli umístit blíže k prasátku než soupeř. Když se mu to podaří, je na řadě opět první družstvo, které hází, dokud není jeho koule zase blíže k prasátku. Oba týmy se takto střídají v házení. Ti hráči, kteří házejí za mužstvo jako první, mají za úkol hodit koule co nejblíže k prasátku – tedy získat body. Takový hráč se jmenuje pointeur (bodovač). Ti, kteří házejí po nich, se kromě toho snaží vyrazit koule protivníka. Hráč, jenž je na řadě jako poslední, se nazývá tireur (střelec). Opravdoví mistři dokáží hodit tak, že po odstřelení koule protivníka získá koule zpětnou rotaci a zůstane těsně u dřevěné kuličky. Kolo hry končí vyházením všech koulí. Vyhrává to mužstvo, které má svoji kouli nejblíže k prasátku. Za každou kouli, kterou má vítěz blíže k cíli než protihráč, získává jeden bod. Koule obou družstev jsou někdy od prasátka v téměř stejné vzdálenosti. Tehdy rozhodčí vyndá skládací metr, který přesně určí, komu patří bod. Po skončení partie se kolem cochonnetu udělá znovu na zemi startovací kruh, ze kterého se hodí dřevěná kulička. Hra pokračuje, dokud jedno mužstvo nemá na svém kontě 13 bodů.UMĚNÍ ŽÍT
Boulisté pod Eiffelovkou vydrželi hrát celé odpoledne a já, laický pozorovatel, jsem je celou tu dobu zaníceně sledoval. Po odehrání už nevím kolikáté hry si posbírali koule. Někteří fajnšmekři na to mají něco jako teleskopické ukazovátko, na jehož konci je silný magnet. S tímto nástrojem si kouli zvednou a nemusejí se pro ni shýbat. Před uložením do obalu koule ještě vyleští hadříkem. Poté se sedí na lavičce a klábosí. Nakonec se jde do kavárny na pár skleniček anýzového pastisu, který k pétanque neodmyslitelně patří – vždyť jejich společnou domovinou je Provence. A obojí patří k tomu nejlepšímu, co Francouzi vyznávají v rámci svého savoir-vivre – umění žít a užívat si každý den alespoň trošičku. I tehdy, když venku leje a v práci se nedaří. Vždy jsou tady přátelé, se kterými se dá odreagovat při házení koulí.
O tom, že pétanque je opravdu francouzskou národní zábavou, svědčí čísla o registrovaných boulistech. Fédération Franc5aise de Pétanque et Jeu Provenc5al (Francouzská federace pro pétanque a provensálské hry) sdružovala v roce 2000 ve svých 7098 klubech až 422 548 hráčů. To, co je možné vidět v parcích a zahradách po celé zemi, není ale jenom lidová zábava. Dnes je to vážený a populární sport se vším, co k tomu patří – od sponzorů přes mistrovství a ligy až po oficiální výrobce koulí. Dokonce i hráči, kteří hrávají v pařížských parcích, nejsou často jen obyčejní amatéři, ale mají u sebe licenci hráče pétanque. Ani ti, které jsem po několik dní sledoval pod Eiffelovkou, nebyli jenom kamarádi z mokré čtvrti, ale členové klubu de Grenelle.
Při procházkách jsem se vždycky rád zastavil u skupinky boulistů. Ve většině případů to jsou postarší pánové, ale nejednou jsem viděl i dorost, který se připravuje převzít štafetu. Je jasné, že pétanque nezahyne kvůli globalizaci – spíš naopak, stále populárnější je za hranicemi své domovské země. Možná, že za pár roků nebude ani u nás takovou zvláštností vidět v parcích skupinky lidí ve směšném podřepu, jak svírají v ruce kovovou kouli.

Category: 2002 / 06

Tato země kdysi patřila Jukagirům, Jakutům, Evenům a jejich sobům. Zlatonosná Kolyma, kterou někdo proklel. Víc než zasněžené vrcholky majestátních hor, průzračnou vodu kolymských řek a čarovnou krásu tajgy zná svět osudy lidí, kteří na Kolymě prožili peklo na zemi. Je to bohem zapomenutý konec světa, kde sto kilometrů není žádná vzdálenost a týdenní zdržení neznamená vůbec nic. Na vlastní kůži jsme pocítili sílu a nevyzpytatelnost ruské tajgy. Odříznuti od světa jsme pochopili, co znamená Kolyma. Byli jsme sice svobodní, ale bezmocní stejně jako vězni před padesáti lety… Prokletá Kolyma.

VÍTEJTE NA KOLYMĚ, Ve ZLATÉM SRDCI RUSKA
Je srpen 2001. Náš čtyřčlenný televizní štáb se po mnoha měsících příprav konečně vydal na cestu. Pod námi se rozprostírala nekonečná sibiřská planina, která z výšky vypadá jako měsíční krajina. Po osmihodinovém letu z Moskvy jsme přistáli na magadanském letišti Sokol, které se nachází asi 56 km od stopadesátitisícového města Magadanu. „Vítejte na Kolymě, ve zlatém srdci Ruska,“ hlásá obrovská cedule.
Naším cílem je obec Sejmčan, centrum Sredněkanského okresu, který je od Magadanu vzdálen 500 km, což ve zdejších podmínkách představuje více než 8 hodin jízdy. Odtud bychom měli pokračovat na základnu Kaňon, kde se nachází bývalý stalinský lágr a továrna na zpracování kobaltové rudy. Míjíme hraniční závoru. „Magadanská oblast je svobodná ekonomická zóna,“ vysvětluje řidič Ilja. „V celém Rusku jsou jen dvě takové oblasti: Magadanská a Kaliningradská. U nás to však neplatí pro celou oblast, zde je hranice.“ Svobodná ekonomická zóna má pro Magadan a jeho okolí zásadní význam, zejména pro podnikatele, kterým přináší daňové úlevy a zvýhodnění při investování peněz do podnikání. Sredněkanský okres sice do svobodné zóny nespadá, ale celá Magadanská oblast hospodaří s jedním společným rozpočtem, takže v rámci některých programů občas zbývají peníze i pro tento okres.
Silnice se chvílemi mění v rozblácenou polní cestu. Za celou dobu projíždíme jedinou polorozpadlou vesnicí a míjíme jednu rozestavěnou vodní elektrárnu na řece Kolymě. Iljovi na tom nepřipadá nic divného: „A co uvidíš u vás na vzdálenosti 500 km?“ „U nás?“ usměje se kameraman Jirka, „u nás přejedeš celou republiku!“ Ilja nevěřícně kroutí hlavou. Jen těžko si dovede představit zemi, která je svou rozlohou patnáctkrát menší než Magadanská oblast. My jsme zase pochopili, proč budovali gulagy právě zde.
Kolem deváté hodiny večer přijíždíme do Sejmčanu. „A vot gastínica,“ ukazuje nám Táňa, která nás na letišti vyzvedla, náš dočasný domov. Polkli jsme naprázdno. První, kdo nás vítá, je smečka špinavých psů. Rozpačitě si prohlížíme několikapatrový oprýskaný panelák. Nemytá okna jsou utěsněná starými špinavými hadry a novinami. Vstupujeme do domu. Dřevěné dveře nemají kliku ani zámek, jenom jakousi úchytku. Omráčil nás odporný zápach odpadků a výkalů a vzápětí oslepilo šero. Snažíme se o nic nezakopnout, do ničeho nešlápnout a co nejrychleji vyjít do prvního patra, kde je naše „kvartíra“.
Konečně přichází náš hostitel a průvodce Alabušev. Alexej Ivanovič Alabušev je vědec – paleontolog, který dlouhá léta pracoval v zahraničí. Hovoří plynně anglicky a německy a působí dojmem civilizovaného evropského člověka. Domů do Ruska se vrátil dobrovolně, aby pomohl své zemi z ekonomické krize a realizoval zde své dávné plány. V Sejmčanu prý pracuje jako trenér ve sportovní škole.
Jsme na Dálném východě poprvé. Městečko Sejmčan na nás působí poněkud apokalypticky. Nevzhledné a neudržované pětipatrové paneláky vyrůstají uprostřed tajgy. Z jednotvárné architektury se vymykají jen dva roubené domy se sedlovou střechou, které obývají úřady administrativy. Za druhé světové války si je postavili američtí vojáci jako dočasné sídlo své posádky vzdušného velitelství, když uskutečňovali přelety z Aljašky. Kdyby tak tušili, jaké hrůzy se dějí několik desítek kilometrů od nich… Marně hledáme nějaké centrum obce. Asfaltová silnice je plná výmolů, takže jízda autem připomíná závodní rallye. Veškeré komunikace v okrese stavěli vězni z gulagů. Na každém kilometru cesty prý byli vězni, kteří dohlíželi na kvalitu silnice. Vypráví se, že tu sloužil jeden náčelník, který měl ve zvyku prověřovat, jak je cesta rovná. Na kapotu projíždějícího auta postavil sklenku s vodou. Nedej bůh, aby se voda vylila.
Po rozblácených škvárových cestách mezi oprýskanými domy chodí ženy v dlouhých kožených kabátech a holčičky v bílých punčochách. Jako by sem ani nepatřily. Kolorit obce doplňují polorozpadlé dřevěné domky s malými zahrádkami, bez nichž by zřejmě místní obyvatelé nepřežili. Téměř každá rodina má svůj malý záhumenek, kde pěstuje kapustu, brambory, mrkev apod. Ve skleníku se dají i ve zdejších podmínkách vypěstovat rajčata, okurky, papriky či dokonce melouny, přestože od poloviny září do konce května mrzne. „Pokud srovnáte zdejší podnebí s vašimi klimatickými podmínkami, tak zde by logicky nemělo vyrůst vůbec nic. Ale u nás v Sejmčanu máme nejlepší podmínky pro pěstování zemědělských plodin z celé Magadanské oblasti. To víte, meruňky zde neuzrají,“ směje se Alexej.
Sejmčan loni oslavil 70 let od svého založení. Jeho prvními obyvateli byli důstojníci, vězeňští dozorci a jejich rodiny. V roce 1938 se od Jižní těžebně-průmyslové správy oddělila Jihozápadní těžebně-průmyslová správa, která nejprve sídlila v Usť-Utině a od roku 1939 v Sejmčanu, čímž obec získala na významu. Později přibývali propuštění vězni, kteří se po odpykání trestu v gulagu nesměli vrátit domů a museli zůstat ve vyhnanství, a také ti, kteří by se vrátili, ale neměli kam. Dnes tu žijí všichni společně: bývalí vězni i jejich potomci, ale i děti těch, co sem přišli upevňovat sovětskou moc. Všichni se dnes potýkají se stejnými problémy. Z původních 10 000 obyvatel zůstala necelá třetina. Během posledních deseti let se obec vylidnila, lidé přesídlili na pevninu (tzv. matěrik) do centrálních oblastí Ruska. Stavební kombinát, těžební závody na dřevo už patří minulosti. Přežily jen dva sovchozy, které jako jedny z mála dodnes dávají lidem obživu. Snad jen objem těžby zlata začíná po letech úpadku opět nepatrně stoupat.
Letecké spojení s Magadanem, které až do počátku devadesátých let fungovalo 4x týdně, bylo zrušeno. Dnes postačí jedna autobusová linka týdně. Jedinou vzpomínkou na zašlou slávu sejmčanského letectví je klub Mikro Avia – pitoreskní panoptikum nadšenců, kteří stavějí různá vznášedla a přibližovadla. Zahrada je plná vraků letadel a vrtulníků, o nichž nikdo z místních aviatiků nepochybuje, že létají. To vše čeká na první turisty, kteří na Kolymu určitě začnou jezdit.
Představitelé obce i celého Sredněkanského okresu jsou totiž přesvědčeni, že Kolyma se jednou stane vyhledávaným turistickým cílem nejen ruských, ale především bohatých zahraničních návštěvníků. Podle starosty Alexandra Viktoroviče Škundrova jsou na Kolymě ideální podmínky pro takzvanou extrémní turistiku. Pobyty v panenské přírodě by mohly být doplněny poznávacími exkurzemi do bývalých stalinských gulagů, se kterými je Kolyma nerozlučně spjata. Pro Sredněkanský okres a potažmo celou Magadanskou oblast by to znamenalo významný zdroj tolik potřebných příjmů, tak proč toho nevyužít. Vladimír Rodionovič Malinin, ředitel sejmčanské sportovní školy, do jehož kompetence turistika celého okresu spadá, nám prozradil, kdo je Kolymě v tomto směru vzorem. „Podívejte se třeba na takovou Aljašku. Mají tam úplně stejné klimatické podmínky, jaké jsou u nás. Před 40 lety také neměli nic, a dnes financují veškeré sociální výdaje z příjmů za turistiku. Takže my máme s kým se srovnávat.“ Vzápětí dodává, že si je vědom toho, že všechno je teprve v počátcích. Ale jednou si prý budeme moci zaplatit třeba lov vlka a střílet ho z vrtulníku. Zrovna letos se prý potvory přemnožily…
Přijali jsme pozvání do místní televize. Velmi se nám to hodilo, neboť jsme potřebovali opravit spálené nabíječky. Televizní studio, které se nacházelo v dvoupokojovém bytě jednoho paneláku, nám svým vybavením připomínalo amatérské home-studio. Kolegové nás přijali velmi mile, pohostili čajem, sušenkami a marmeládou, jak se v Rusku sluší a patří. Bylo už pozdě večer. Serjoža, redaktorky Ludmila a Tamara už mohli být dávno doma, ale zůstali tu kvůli nám, protože jsme potřebovali pomoc. „Víte,“ pravila trochu pateticky Ludmila, „já jsem žila několik let v centrálním Rusku, ale vrátila jsem se zpět. Tady jsou totiž úplně jiní lidé. Strašně přátelští, otevření a upřímní.“

GENADIJ VASILJEVIČ
„Rebjata, davajtě, zagružajem sa!“ zavelel Alabušev. Navlékli jsme na sebe několik vrstev oblečení a nasedli na odkrytou korbu k našim zavazadlům. Pokračujeme dále na sever do údolí Kaňon. Chceme na vlastní oči vidět místa, která jsou němými svědky nejtemnější části ruské minulosti. Stalinské gulagy… Kromě Alabuševa s námi jede i jeho pomocník – řidič Genadij Vasiljevič, prototyp ruského mužika: drobná postava, upracovaný, vychlastaný dobrosrdečný človíček se seschlým, vrásčitým obličejem. Genadij Vasiljevič přišel na Dálný východ před pětatřiceti lety a příčinou byla milovaná žena, kvůli níž byl ochoten odejít kamkoliv a dělat cokoliv. Byla to láska, která ho přivedla na Kolymu, kde pak dlouhá léta pracoval jako záchranář v „Avia les-ochraně“. Má za sebou několik desítek seskoků padákem a pomáhal hasit nejeden požár v tajze. Od manželky odešel před více než deseti lety, aby se s ním nemusela trápit, děti už mají dospělé a žijí daleko odsud. Dnes je Genadij Vasiljevič v důchodu a občas pomáhá Alabuševovi, kterému je bezmezně oddán celou svou dobráckou duší, a tak odměnu za práci považuje za něco podružného.
Kolem třetí hodiny ranní, po šesti hodinách jízdy smrti jsme byli v cíli. Na následující dva týdny se naším útočištěm stala bývalá meteorologická základna, která byla v provozu až do roku 1998. Barák byl nevytopený, elektřina tu pochopitelně nebyla, svíčky nemohl Alabušev najít, a tak si drze řekl o naši baterku: „Daj fonárik!“

KAŇON
První ráno v Kaňonu. Zvláštní pocit, být desítky kilometrů od civilizace, v místech, kam lidé byli posíláni na smrt. Kamenité sopky šplhají do dvoutisícových výšek a vytvářejí neprostupnou hradbu kolem údolí Kaňon, kam jen lidské oko dohlédne. Zasněžené vrcholky hor se ztrácejí v temných oblacích, které nevěští nic dobrého. Jdeme přes starý dřevěný most a myslíme na ty, kteří tudy chodili před padesáti lety. Den co den. Pod námi divoce hučí říčka Vierina. Jenom na území Sredněkanského okresu se nacházelo více než dvacet táborových zón, za jejichž ostnatými dráty se v průběhu téměř třiceti let existence stalinských gulagů ocitli nejen občané tehdejšího Sovětského svazu. Tady bylo jedno, kdo je vítěz a kdo poražený. Tajga byla neúprosná ke všem stejně, odtud nebylo úniku. „Podle nařízení do těchto táborů posílali Čechy, Bulhary, Rumuny… Celá Evropa tam byla. I Němci tam byli. A když začaly vznikat samostatné republiky, tak byli osvobozeni. Každý stát, ne jako ten náš, se o své lidi postaral a všechny je odsud vzali domů,“ vzpomíná na své spoluvězně Vladimír Svěrtěljov. Jeden z nich, německý lékař Horst, mu dokonce operací nohy zachránil život. „Já jsem ho na oplátku naučil rusky, takže mluvil pomalu lépe než já.“
Vladimír Ivanovič Svěrtěljov ve svých 78 letech stále pracuje v jedné malé opravárenské dílně v Magadanu. Po odpykání trestu se na „matěrik“ nevrátil. Zůstal zde, oženil se a založil rodinu. Je nesmírně vitální a na svůj věk rozhodně nevypadá. Na seprané riflové bundě má připnuté vyznamenání veterána Velké vlastenecké války, na které je patřičně hrdý. „Jak jsem se dostal do lágru?“ usměje se starý pán. „Upadl jsem do německého zajetí. Měl jsem zvláštní úkol, a nesplnil jsem ho. Nikdo z nás ho nesplnil. Najít generála-leitnanta Vlasova a přivést ho živého či mrtvého, a pak přinést třeba jeho ruku nebo hlavu. Všichni, kdo dostali tento úkol, zahynuli. Přežili jsme pouze já a ještě jeden člověk. Účastnil jsem se frontových operací. Potom mě odhalili jako diverzanta a poslali do Kačiny na gestapo, kde mě vyslýchali. A tam byl náš člověk, který nás sice zachránil před popravou, ale oba dva – já i major rozvědčík – jsme šli do lágru.“

KOLYMA JE JEDEN VELKÝ GULAG
První skupinu vězňů v počtu 200 osob přivezli do Sredněkanu v roce 1932. V roce 1934 se začal organizovat sovchoz „Sejmčan“, což znamenalo, že strana dostala k dispozici na práci ženy vězeňkyně. V roce 1936 už zde existovaly táborové zóny a od roku 1939 se oddělení tohoto tábora nacházelo na zemědělské usedlosti. Ve 40. letech se na řece Vierině otevřelo naleziště kobaltu. Tam také byly dvě táborové mužské zóny: Kaňon a Velký Kaňon. Tábor Kaňon byl otevřen až po druhé světové válce v roce 1946 a zhruba 800 vězňů zde bylo internováno až do konce padesátých let.
Přicházíme na širokou cestu, která rozděluje tábor na dvě části. Hlavní cesta je po obou stranách lemovaná sloupy elektrického vedení. V té jedné žili svobodní lidé najatí na práci (takzvaní volnonajomnyje), kteří se starali o administrativu a chod tábora. Ti sem přišli dobrovolně. Za vysokým výdělkem, za kariérou. Často se také stávalo, že vězni po odpykání trestu neměli kam jít. Zde jim nabídli výdělek, stravu a střechu nad hlavou. Jejich zděná obydlí se na první pohled liší od dřevěných baráků tam za ostnatým drátem. Okna jsou zasklená a bez mříží. Zdi jsou omítnuté a pokoje vybílené. Cihlová kamna určitě dobře hřála… V rohu místnosti stojí kovová dětská postýlka a vedle dvě velké vyřezávané postele, noční stolky, poličky.
Prodíráme se hustými keři a vracíme se zpátky na hlavní cestu. Strážní věže, plot s ostnatým drátem a světelné reflektory naprosto přesně určují hranice té druhé části. Dřevěné baráky poznamenal zub času víc než obydlí ve svobodné zóně. Zetlelé střechy se místy propadly. Děravou střechou na chvíli nakoukne ostré podzimní slunko a prosvětlí barák. Po obou stranách místnosti stojí zbytky dvoupatrových paland. Na všech palandách byly kdysi připevněny cedulky se jmény vězňů, kteří na pryčnách spali. Žádná z jmenovek se nedochovala, zřejmě byly odstraněny na příkaz administrace, když se tábor zavíral. V rohu místnosti se krčí malá železná kamínka, která by sotva vytopila malý pokoj, natož takovou ratejnu. Dveře jsou z jedné strany pobité plechem od konzerv a z druhé strany vatovými kabáty. Na udusané podlaze se válí stará pracovní bota a rukavice.
Snažíme si představit, kdo tyto rukavice nosil a co zde asi prožil. „Bylo to hotové peklo. Jdeš do práce, bijí tě, nasadí ti pouta. Nejednou i dvě hodiny v poutech od osmi do desíti nás drželi. Strašně nás ponižovali… Když mi sundali pouta, tak jsem pak tři měsíce nemohl rukou uchopit matici 58, tři měsíce. No, pak už to šlo, pracovat se muselo,“ vzpomíná Vladimír Svěrtěljov na roky strávené ve stalinských táborech. Prošel jich několik. Nejprve pracoval na stavbě neblaze proslulého Bělomorkanálu, nějakou dobu byl v Elgenu a nakonec skončil zde v Kaňonu, kde strávil osm let života.
Vězni zdejšího tábora byli využíváni jako pracovní síla při těžbě a zpracování kobaltové rudy. Továrna se nenachází v areálu tábora, ale na protilehlém kopci. Boříme se do tmavošedého písku. Kolem nás jsou snad tisíce tun tohoto prapodivného prachu. „To je odpad po zpracování kobaltové rudy,“ vysvětluje Alexej. Ale nemusíme se prý obávat, odpad radioaktivní není. Nezbývá nám, než věřit. Vstupujeme do strašidelného zámku. Opatrně našlapujeme, abychom se nepropadli zetlelými podlahami. Dřevěná konstrukce továrny se rozpadá, všude na nás číhají stovky rezavých hřebíků. Uvnitř samotné továrny bývalo několik oddělení: drcení, obohacování rudy, hotové výrobky. Komíny od vysokých pecí vyčnívají z děravé střechy. Nekonečné spleti trubek a kohoutů jsou obetkány špinavými pavučinami. Kromě rukavic, bot a kabátů se na zemi povalují i respirátory bývalých dělníků. Do továrny vede po malém přemostění úzkokolejka. Na konci trati je malá dřevěná budka a v ní velké dosud fungující váhy. Surová ruda, která sem po těchto kolejích přijížděla, se nejprve zvážila a teprve poté byla předána ke zpracování. Zbytky kolejnic, po kterých jezdily vozíky s radioaktivní rudou, trčí výhrůžně do vzduchu. Zkoušíme přehodit rezavou výhybku. Byl to nepříjemný zvuk. Sestupujeme zpátky do údolí.
K areálu továrny se přimyká 1040 m vysoká sopka. Stoupáme nahoru z nadmořské výšky asi 740 m. Dříve tu prý bývaly schody. Tři sta čtyřicet osm schodů, které museli vězni za trest několikrát za den vyšlapat s nákladem na zádech. Nahoru a zase dolů. Stoupání je velmi příkré, kamení nám ujíždí pod nohama. Snažíme se kopírovat betonové sloupky, na nichž býval natažen ostnatý drát. Na samém vrcholku hory je dřevěná strážní budka, z níž měl dozorce kontrolovat dění v táboře i na cestě do továrny. Starý reflektor se houpe ve větru a vydává nepříjemný zvuk. Díváme se pozorně na svah a zjišťujeme, že kromě betonových sloupků jsou ve svahu sloupy elektrického vedení. Dokonalé, lepší než strážní věž. Pokusů o útěk z gulagů nebylo mnoho. Pokud uprchlíci nezmrzli, sami se po dvou nebo třech dnech vrátili. Pochopili, že utéct nebylo kam.

NEPŘÁTELÉ STÁTU
„Můj otec pocházel z Moldávie. Měl máselnici, velký dům, dvě děti, rodinu, která držela pohromadě. V roce 1941, kdy připojili Moldávii k Rusku, ho rozkulačili a poslali sem do Sejmčanu na naleziště Lazo. Jeho ženu s dětmi, otce, matku poslali do Tomské oblasti do Kalpaševa. Tam prožili asi pět nebo šest let a pak se vrátili zpět do Moldávie, ale otec už se nevrátil. Zůstal zde na severu. Jeho žena měla novou rodinu. Sami dobře víte, že osud všech těchto lidí byl v té době přetržen, nikdo je tam nečekal,“ Olga Ananěvna Vergun stojí na zasněžené cestě nad táborem Lazo a dívá se na polorozpadlé dřevěné „zekovské“ baráky. Fouká studený vítr a rtuť teploměru, přestože je teprve polovina září, zůstala hluboko pod bodem mrazu. Nacházíme se asi 40 km severně od Sejmčanu v dalším z bývalých stalinských gulagů. „Podívejte se, v čem zde žili. Prakticky v rozvalinách… Jsou zde velmi vysoké sopky a slunce sem svítí málokdy. A co teprve zima… V zimě bývá i -50 ̌C.“
V roce 1937 v údolí řeky Ďuras-Jurega otevřel geolog T. A. Titov uzel olověné rudy. Později se součástí komplexu Lazo staly doly Lazo, naleziště Čapajev, naleziště „Třetí pětiletka“, druhá a třetí fabrika. To vše bylo postupně otevřeno a uvedeno do provozu v letech 1940-41. Ve všech případech se jednalo o mužské zóny, ale existují svědectví, že v dolech i nalezištích pracovaly i ženy vězeňkyně, a to dokonce i v čele štoly. V táboře Lazo se průměrně nacházelo 1900 vězňů, v létě sem posílali na výpomoc dalších 1000 navíc. Žádné nájemné pracovní síly zde nebyly, v Lazu pracovali pouze vězni s vysokými tresty. Všechno dělali ručně, neměli žádnou mechanizaci. V podmínkách tohoto tábora vězni obvykle nepřežili déle než 16 měsíců. V roce 1954 tábor zvítězil v mezitáborové soutěži těžby olověné rudy. Proto jim bylo povoleno postavit velkou pěticípou hvězdu, která se o svátcích rozsvěcela.
„Pojďte se podívat, ukážu vám zatopený vchod do štoly,“ volá nás Olžin manžel Andrej. Jeho rodiče přišli na Kolymu dobrovolně. „Mému otci zde nabídli práci v leteckém průmyslu a on nabídku přijal. A maminka sem pak přijela za ním. Víte, zdejší podniky si vybíraly odborníky, kterým nabízely dobře placenou práci v těchto oblastech.“ Zatopená štola vypadá jako vchod do ledové jeskyně. Obrovské rampouchy velikosti dospělého člověka, které nerozmrzají ani v létě, brání jako ocelové mříže vstupu do podzemí. „Doly jsou pouze zakonzervované. Veškeré zařízení, které tam je, se zachovalo. Naleziště v Lazu se zavíralo v letech 1955-56, ale jen dočasně, řekněme než nastanou lepší časy, až bude někdy potřeba rudu opět těžit.“ Nerozumíme tomu. „V Magadanské oblasti není žádný zpracovatelský průmysl,“ vysvětluje Andrej. „Suroviny se musí dopravovat do vnitrozemí, kde se zpracovávají. Letadlem je to velmi drahé a železnice sem nevede. Za války bylo potřeba kobalt i olovo a ruda se dopravovala letecky na Ural, kde se vyráběly zbraně. Strašně bychom si přáli, kdyby se z Dálného východu udělala průmyslová oblast a vybudovaly se zde zpracovatelské závody.“ „Zcela opačná prognóza ale je, že se celá oblast pomalu vylidní, uzavře a zruší, jak už se to stalo s některými obcemi a osadami,“ doplňuje svého muže Olga, která i přes „politický škraloup“ svých rodičů vystudovala pedagogickou fakultu a nyní pracuje jako vedoucí odboru vzdělávání Sredněkanského okresu.
Sedíme u manželů Vergun v jejich třípokojovém bytě. V oknech visí záclony a závěsy, v rohu místnosti je počítač s připojením na Internet. Pijeme horký čaj a prohlížíme si fotografie z rodinného alba. „Moje maminka byla také na sever poslána za trest,“ vypráví Olga. „Nechtělo se jí učit v učilišti, a proto ji sem poslali. Ale odseděla si jen rok. Tatínek deset. Pracovala na agrobáze, kde se chovaly krávy, v létě se sbíraly lesní plody a houby, tam byla ženská zóna. Maminka vůbec nikdy o lágru nemluvila. Byla přesvědčena, že jí osud za její chybu dostatečně potrestal, proto o tom nikdy nehovořila. Když byla v roce 1949 propuštěna na svobodu, žila na ubytovně, neměla se kam a ke komu vrátit. Pocházela z Kyjeva. Její otec padl ve válce, maminka zahynula při evakuaci do Omska. Zůstala prakticky bez příbuzných. Tenkrát zde bylo ženám velmi těžko. Žen tu bylo velmi málo, zejména pak mladých dívek. Mé matce bylo 19 let, když byla propuštěna. Člověku samotnému bylo těžko. Když se objevil muž, tak se dali dohromady a žili společně. Moji rodiče spolu prožili celkem hezkých dvacet let.“ODŘÍZNUTI OD SVĚTA
Po třech týdnech opět stojíme na magadanském letišti. O týden později, než jsme plánovali. S propadlými letenkami, vízy i novinářskou akreditací. Říká se, že na Kolymu se vystavují pouze jednosměrné letenky. Nechybělo mnoho, a zpáteční letenky jsme opravdu nepotřebovali. Kromě toho, že nám Genadijův Zil vypověděl své služby, rozvodněné kolymské řeky nám nedovolily opustit údolí Kaňon. Na vlastní kůži jsme tak pocítili sílu a nevyzpytatelnost přírody. Odříznuti od světa, uprostřed ruské tajgy jsme pochopili, co znamená Kolyma.

Category: 2002 / 06

Temné mraky černých a hnědých košil, které se stahovaly nad Evropou konce třicátých let, hrozily nepříjemnými srážkami. Ti, kteří se domnívali, že „z tohoto mraku pršet nebude“, byli dalším vývojem událostí trpce zklamaní. Podepsáním mnichovské dohody v září 1938 došlo k přelití otevřené židovské genocidy přes naše hranice. Na příliv uprchlíků po Křišťálové noci ministerstvo vnitra reagovalo pokynem podřízeným úřadům, aby přes demarkační čáru nebyli z obsazených území propuštěni Židé.

POSLEDNÍ DEN Dr. DRAXLERA
Podepsáním mnichovského diktátu byla oficiálně odstartována honba za židovským majetkem. Není těžké si představit, že právě ten stál v pozadí (a to nejen u nás) cíleného pronásledování. První antisemitská opatření byla v protektorátu Čechy a Morava uskutečněna po 15. 3. 1939. V té době už bylo možné víceméně beztrestně verbálně i fyzicky napadat spoluobčany židovského původu. Fašistické jádro Čechů, maličké, ale o to agresivnější, se začalo cítit pevné v kramflecích. Na schůzi Národní arijské kulturní jednoty 29. 7. 1939 v Pardubicích doporučoval řečník František Brázda „odstranit z celého národa židovstvo a židozednáře i vybitím“. Řvavé prohlášení si mohl dovolit, protože v březnu 1939 začaly platit norimberské zákony také v českých zemích a protektorátní vláda i úřady začaly postupně naplňovat vůli německého národa. Poselství zákonů bylo jasné – tvrdily, že Židé jsou nižší rasa. Startovací prapor dalšího pronásledování Židů zavlál, závod byl odstartován. Největší pomnichovská antisemitská akce proběhla 15. 8. 1939 v Brně. Incident se odehrál v prostorách kavárny Esplanade. Tady a na ulici před kavárnou došlo k fyzickému napadání, padaly rány a kopance. Incident měl i svou oběť. Pro Dr. Draxlera byl ten den jeho posledním.

KONFISKACE ŽIDOVSKÉHO MAJETKU
Dne 21. března 1939 vydala Beranova vláda nařízení o správě hospodářských podniků, čímž byla zahájena česká účast na arizaci. Ovšem hrozilo, že by tímto krokem mohli Češi získat majetek, na který si brousili zuby Němci, což germánští „osvoboditelé“ rozhodně neměli v plánu. Proto Konstantin von Neurath vydal dne 21. 6. 1939 nařízení k židovské otázce. Tím vlastně zablokoval rozhodování Čechů a budoucnost sledovaného majetku se přesunula pod říšskou taktovku. Celková hodnota židovského majetku byla v pomnichovské republice odhadována na 16 miliard korun, takže se rozhodně nejednalo o nějaké troškaření! Němci měli s konfiskací židovského majetku své zkušenosti z let minulých. Znali zápal soukmenovců s pochodněmi v rukou, nadšení fanatiků během Křišťálové noci. Stálo za to něco takového v protektorátu podpořit, nebo alespoň nestíhat. Na druhou stranu politické špičky moc dobře věděly, že třeskot rozbíjených výkladů a drancování židovských obchodů uspokojí uliční násilníky a podpoří ideovou stránku věci, ale skutečné hodnoty se skrývají jinde.

SANATORIUM Dr. SCHWEINBURGA
Miliardový židovský majetek měnil majitele. Odnést obraz, stříbro či šperk lze snadno. Jenže jak odnést pole? Zemědělská usedlost či továrna, která přestane plnit svoji funkci, ztrácí na ceně. Jenže právě tu cenu je třeba uchovat. Na místa nucených správců židovských podniků (treuhändrů) se hlásili čeští fašisté. V mnoha případech nešlo přijít a majetek odebrat. V rámci mezinárodního mínění, na které Německo hledělo čím dál méně, se musel převod majetku tvářit jako regulérní prodej. S majitelem byla sepsána kupní smlouva za cenu, která mohla odpovídat hodnotě majetku (často však byla nižší), ale po jejím podepsání byla zaplacena jen malá část z původně dojednané částky. Zbytek byla daň za neárijský původ. Tomáš a Eva Knoppovi ve své knize Oázy vody a vzduchu napsali: „V roce 1927 zaregistroval obchodní rejstřík zemského soudu v Opavě rodinný podnik – Sanatorium Dr. Schweinburga v Cukmantlu, akciová společnost. Sanatorium mělo jednu zvláštnost – stalo se útočištěm pacientů židovského původu. Bouřlivý rozvoj sanatoria zastavil nacismus a samozřejmě také brutální antisemitismus, kterým se nakazila větší část sudetských Němců. Doktor Erich Schweinburg viděl, že je zle. Během roku 1938 se ještě pokusil svůj ústav prodat, ale kdo by v tak nejisté době a v tak sporném území investoval. A navíc říšští Němci ani nemohli obchodovat s Židem. Taková kupní smlouva by se považovala za neplatnou. V září 1938 musel majitel lázní uprchnout. Ještě v březnu 1939 byl zaznamenán jeho pobyt v Olomouci, ale pak se nad ním zavřela voda. V pozemkové knize se objevil nový vlastník – Německá říše.“ŽIDOVSKÁ HVĚZDA
Následovalo německé arizační nařízení. To se týkalo zákazu koupě a disponování se židovským majetkem. Veškeré aktivity židovských podnikatelů musel nejdříve schválit příslušný protektorátní či přímo protektorský německý úřad. Chytré opatření, které dávalo nacistům dokonalý přehled o převodech židovského majetku na jiné subjekty. Těžko se pak větší majetek, jako nemovitosti či pozemky, zatajoval. Bylo zakázáno prodávat či darovat podniky ve vlastnictví (i částečném). Problematické byly i převody do zahraničí, protože i při takové transakci muselo být výslovně uvedeno, že je někdo z účastníků Žid. Takové prohlášení se muselo zapisovat i do pozemkových knih. Kontrola byla dokonalá, tlak na 118 310 Židů, které k 15. 3. 1939 registrovala německá bezpečnostní policie, se stupňoval. Od června 1939 musejí Židé v protektorátu nosit židovskou hvězdu, což bylo ponižující nejen v jejich očích. Byl vyhlášen zákaz vycházení Židů po 20. hodině, zákaz vstupu do veřejných místností a městských parků, byly určené hodiny, kdy si mohli dojít nakoupit, a mnoho dalších omezení lidských svobod a práv. Vyřazení Židů ze společnosti spočívalo mimo jiné v zákazu výkonu určitých povolání, jako například v soudnictví a advokacii, lékařství (byl úředně stanoven titul židovského lékaře, který směl ošetřit pouze Žida nebo jen příslušníky své rodiny) – tedy zákaz výkonu lékařské praxe lékařům neárijského původu ve veřejných a zdravotních orgánech. Ostatní lidé museli získat pocit, že styk se Židem je nemorální. Nařízením ze dne 23. 10. 1939 byly se židovskými zaměstnanci rozvázány smluvní (pracovní) poměry. Podle zprávy německé bezpečnostní policie ale vyvolalo Neurathovo protižidovské opatření jednotný odpor Čechů, kteří v něm spatřovali další krok ke germanizaci. I přes toto hlášení se ale ve větších městech sdružovaly spolky Čechů, které jasně a demonstrativně podporovaly nacistickou ideologii a hlásily se k rasové čistotě. Logicky došlo na dělení lidí na Židy, židovské míšence a ostatní. Matriční záznamy rozhodly, do jakého typu transportu byl dotyčný zařazen. Pracovní tábor byl pro míšence (stačilo mít v předchozích třech generacích židovského předka), tábory určené pro „konečné řešení“ se plnily čistokrevnými Židy. Proto se není co divit, že mnozí oželeli majetek, pobrali to nejnutnější a zmizeli ze země. Do konce roku 1939 jich emigrovalo téměř 19 000. Mnoho dalších řešilo ponižující situaci sebevraždou. červen 2002

Category: 2002 / 06

Slunce je jako rozžhavený kotouč Alláhem vystřeleno na oblohu a vy můžete pocítit rozlehlou nekonečnost největší pouště na světě. Poznat její překvapivou proměnlivost, drsnou krásu, oslňující bílé světlo a mystickou náladu, která byla snad hlavní příčinou vzniku orientální kultury.

ZEMĚ NENAHRADITELNÉ KRÁSY
Pusté písečné duny popsal francouzský spisovatel Albert Camus, který se narodil v Alžírsku – a v této úchvatné pustotě se cítil jako doma – jako „zemi nepoužitelné a nenahraditelné krásy“. Svým způsobem to je jasná a srozumitelná pravda. Ta krása má však mnoho podob. Vítr, který tu neúnavně bičuje písek a vytváří z něj fantastické tvary, které za několik dní zase zničí, není podívanou pro každého. Kdo si jí chce užívat, musí se připravit na to, že vzhledem k žáru pouštního slunce tady teplota stoupá hodně nad čtyřicet stupňů Celsia. A kdyby na zkoušení lidské odolnosti nestačilo pražící slunce, tetelí se nad rozpáleným pískem vzduch tak, že rozpité obrysy krajiny matou lidské oko. Další vlastností takového hledače krásy musí být trpělivost. Ačkoliv si pod slovem poušť představujeme desítky a stovky kilometrů zvlněných dun, ve skutečnosti jenom necelou čtvrtinu Sahary tvoří skutečná písečná poušť – zbývajících zhruba osmdesát procent plochy připadá na nekonečné štěrkové pláně, pusté skalnaté plošiny, vyprahlé hory a zasolené plochy.

SAHARA TURISTICKÁ
Sahara má mnoho tváří. Nejznámější je asi ta, kterou zažilo už mnoho Evropanů třeba na dovolené v Tunisku. „Brána Sahary“ bývá obvykle velmi frekventovaným místem a lačnost po mimořádném zážitku tu ukájí stovky velbloudů, kteří kdesi za „oázou“ klečí ve svých „hnízdech“ plných trusu s tenkýma nohama složenýma pod tělem. Najdete tu netečné velbloudí vůdce karavan s kroužky v nozdrách, skvostné a výstavní kusy, ale i nervózní mladé velbloudy s trhavými pohyby, kteří zatím dosahují jen třetiny velikosti dospělých jedinců. Karavany turistů bažících po bezpečném dobrodružství oblékají modré napodobeniny beduínských plášťů a uvelebují se ve velbloudích sedlech z koberce, občas podložených duší z pneumatiky. Trpěliví dromedárové s lidmi vstávají impozantním, ale bezpečným stylem. Nejdřív se turista prudce nakloní dopředu – velbloud se vztyčí na zadní, pak to člověkem smýkne dozadu – velbloud narovná přední nohy – a najednou se ocitáte na velbloudím hřbetě, dva metry nad zemí. Jízda na velbloudu, očištěná od vedlejších příměsí, není jen turistická atrakce anebo starý způsob přepravy, ale přímo ekologický světový názor. Ten říká – poddej se rytmu přírody a velbloudí chůze, nech se tím rytmem unášet, a on ti sám poví, co a jak máš dělat. Sleduj velbloudí krok, který je jako nádech a výdech, jako zrození a smrt, jako princip nevměšování se do odvěkého řádu přírody. A dívej se, jak my velbloudi šplháme po písečných dunách, které by žádný terénní džíp neprojel.

NOVODOBÍ BEDUÍNI
Pak je tu ale ještě Sahara divoká a nezkrocená, daleko za hranicemi turistických tras. Například alžírská Sahara, která byla od roku 1993 z bezpečnostních důvodů pro návštěvníky prakticky uzavřena a jež se až nyní znovu otvírá. Protože jde pořád o místa velmi málo přístupná, přijměte aspoň takto, na stránkách cestovatelského magazínu, pozvání k cestě neuvěřitelnou nádherou a těmi nejtajnějšími a nejnepřístupnějšími místy náhorní plošiny Tassili du Hoggar ve vádí Tagrera a Niger. Zasvěcenými průvodci po této trase vám budou Daniel Popp, který objevil tuto poušť v roce 1971 a stal se jedním z průkopníků dobrodružné turistiky. V roce 1976 dokonce založil s dalším „novodobým beduínem“ Hervé Derainem cestovní kancelář Terres d’Adventures (Země dobrodružství), kterou společně vedli do ledna roku 1999. Další z průvodců po této cestě do nevšedních míst je Jean-Luc Manaud, skutečný syn pouště, nefalšovaný dobrodruh a autor fotografií této reportáže. Narodil se v roce 1948 v jižním Tunisku a žil tam až do svých 14 let. Poté studoval architekturu a věnoval se fotožurnalistice. Od roku 1980 do roku 1986 fotografoval různé ozbrojené konflikty po celém světě. Ale pak se krůček po krůčku začal vracet zpět na Saharu. Za dvacet let procestoval celou oblast od Ténéré po Mauritánii, a to ve stopách karavan se solí anebo jako doprovod významných hostů.

DOBRODRUŽSTVÍ KROK ZA KROKEM
Skutečná výprava začíná ve chvíli, kdy terénní toyoty, brodící se pískem, zastaví. Až doposud vypadala poušť pro posádku uvnitř automobilu jako proměnlivý obraz anebo film zarámovaný do okénka automobilu. Neposkvrněný koberec písku s oblouky dun a reliéfy skal fantaskních tvarů. Tady skvělá hlava Afričanky, támhle dva horské vrcholy jako dvojčata kývající klobouky, o kousek dál se z písku vynořují nohy slona, kterého zde pohřbili bohové a jenž čeká na vysvobození! Úžasné a někdy až podivné představy. Vše ale získá jiný rozměr, když se noha cestovatelova dotkne země. Měřítka a priority se najednou mění, ocitáte se ztraceni v obrovském zapomenutém světě. Nezbývá než přepočítat zásoby na cestu: několik kanystrů s vodou, krabice s jídlem a dřevem. Je čím uspokojit základní potřeby a členové výpravy se tak mohou vydat na pěší průzkum pouště.

STRANOU HLAVNÍCH CEST
„Tato místa jsem objevil před dvaceti sedmi lety, když jsem se vracel z cesty po Nigeru. Byl jsem uchvácen prostředím a krásou Ténéré, obnažené kamenité pouště a široké pánve vádí Tin Tarabine,“ vzpomíná Daniel Popp. A opravdu je na co se dívat. Na jihu se na rozlehlé ploše ve tvaru oblouku o velikosti asi 200 kilometrů rozkládá strohá citadela, plató In Meskor. V dálce, na pomyslné úhlopříčce vedené ze severovýchodu na jihozápad, se střídají řady dlouhých horských hřbetů lemovaných modrou barvou a na horizontu tak vytvářejí reliéf krajiny. Tato oblast se nachází stranou od hlavních cest, 200 km na jih od Tamanrassetu, a tudíž byla málo známa saharským cestovatelům, kteří se vydávali spíše do velmi známého Tassili n’Ajjer. Toto proslavené místo vděčí za svou proslulost a bohatství pravěkým jeskynním malbám, které zmiňuje ve svých knihách Henri Lhote. Tassili du Hoggar je více na jihu a karavany se přes něj ubíraly jen vzácně. Byli to většinou pašeráci, průvodci ilegálních pracovních sil přicházejících z černé Afriky nebo důlní inženýři, kteří zkoumali vádí Tin Tarabine či vádí Tagrery.

POUZE PROCHÁZELI…
Co se týče nomádů, kteří se odsud v současné době vzdálili kvůli suchu, ti v oblasti nikdy dlouho nepobývali. Svůj pobyt omezili na krátké bivaky ve vádích v době, kdy se díky dešťům zazelenaly pastviny. V osmdesátých letech ale poznala turistický nápor dokonce i tato zapadlá místa. Na konci osmdesátých let zaplavila tento osamělý svět mohutná turistická vlna. Do pouště vjela silná terénní auta, která byla trnem v oku pouštním „estétům“, a fotografům zvláště. Džípy po sobě zanechávaly v písku hluboké brázdy a za řevu motorů měnily netknuté, panensky čisté duny v horské dráhy. To, co pěší návštěvníci šetrně pohladí pohledem, auta ničí, aniž by si uvědomovala, že jedou po uměleckém díle. Zkušení obyvatelé pouště vědí, že ti, co se tu vozí v autech, nikdy nezůstanou dlouho, ale uvědomují si také, že pro velký příliv turistů tu ztrácí poušť něco ze svého kouzla. A tak když se na podzim roku 1993 turistika na jihu Alžírska autům i pěším uzavřela, bylo to z estetického hlediska vlastně velké plus pro zachování té původní, divoké Sahary. Zatímco se pouštní hledači vydávali poznávat Saharu v Mauritánii, Libyi, Čadu anebo Nigeru, úchvatná místa na jihu Alžírska si vybrala „oddechový čas“. „Svět, který objevuji při stoupání vádím Tagrery, je jako očištěný. Ani jedna stopa, žádná známka lidské přítomnosti,“ vypráví Daniel Popp.

UPROSTŘED MONUMENTÁLNÍ ARCHITEKTURY
Hřibovité skály a skalní tvrze – to je nekonečné množství tvarů a podob. Ať jste kdekoliv, ocitáte se uprostřed monumentální „přírodní“ architektury. Reliéfy dun a skal rozličných tvarů se seskupují v úžasné kompozice, oděné do všech odstínů okrové, žluté a hnědé barvy. Člověk si tu dost intenzivně uvědomuje, jak si jsou podobné poušť a moře, a že přirovnání Sahary k „oceánu písku“ se prostě nedá vyhnout. S postupem na sever, podél břehů vádí, se krajina postupně mění stejným způsobem, jako se moře vzdouvá před bouří. Od Komory s jejími skalami shluknutými jako houby až ke skalním hradům se postupně vzpínají dlouhé duny podobné zpěněným mořským vlnám. První jsou vysoké pouhých pár metrů, další již několik desítek a poslední obří duna svou monumentalitou člověka doslova utápí v písku. Ze skály, připomínající věž ponorky, lze spatřit neuvěřitelnou scenerii skalních hradů. Písek je všude kolem nich a zaplavuje skály stejným způsobem jako vlny, které narážejí na ostrov ztracený uprostřed moře.TAJEMSTVÍ POUŠTĚ
Nacházíme se v přírodní galerii, kde svou mohutnou tvůrčí energií pracovala a někdy přímo čarovala samotná příroda. Během tisíciletí ztvárňovala do kamene a písku „obráběných“ vodou, větrem a teplotními rozdíly své estetické vize. Umělecké dílo přírody má také mnoho podob: od kulatých výklenků ve tvaru letadlových okének přes sochy vytvarované v dutinách skal a fresky na stěnách až po průsvitné krajky, které se při doteku rozpadají. Tady, hluboko v poušti, kámen zpívá a písek je jeho úsměvem. Tajemství pouště a její fascinace spočívá právě v tomto jemňounkém, téměř nezachytitelném písku, který s ženskou něžností načrtává duny a současně se nechá unášet větrem, aby s nekonečnou trpělivostí nahlodával skály a ztvárňoval tak naše sny. Dole ve vádí se vzdalují toyoty, které najednou vypadají jako anachronické hračky.

Category: 2002 / 06

Československý sport ve 30. letech? První, co každého napadne, je Sokol. Organizace dobrovolných cvičenců v meziválečném období zažila nebývalý rozkvět a pod svými křídly vedla více než milion členů! Mezi ně patřili i oba prvorepublikoví prezidenti – T. G. Masaryk a E. Beneš… Členové Sokola se scházeli na sletech, ti nejlepší se účastnili mezinárodních soutěží. Nutno říci, že velmi úspěšně…

OLYMPIÁDA 1932
Nejen sokolské hnutí dávalo tušit, že Čechoslováci jsou sportovní národ. Potvrzovaly to i výsledky vrcholových sportovců z různých odvětví. V té době ale i do sportu nepříjemně zasáhla hospodářská krize. Nejviditelněji ovlivnila účast našich reprezentantů na olympijských hrách 1932 v amerických městech Lake Placid a Los Angeles. Československý olympijský výbor (ČSOV) měl velké potíže s financováním naší výpravy. Loterie zřízená k tomuto účelu vynesla pouhých 79 380 Kč. Podpory od státu se dočkal pouze Svaz lyžařů. Olympijský výbor proto rozeslal na 500 dopisů, ve kterých žádal banky, průmyslové podniky i jednotlivce o finanční podporu. Nakonec se podařilo zajistit účast pěti lyžařů. Skromná výprava se v Americe neztratila. Antonín Bartoň a František Šimůnek vybojovali šesté a osmé místo v severské kombinaci, čímž uhájili pozici nejlepších světových lyžařů hned za seveřany.
Podobné finanční těžkosti čekaly ČSOV i před letními hrami v Los Angeles. Díky finanční podpoře sportovních klubů i kolegů sportovců se podařilo za oceán vyslat 7 reprezentantů. Opačný postoj ale zaujala Československá obec sokolská: „Nemůžeme vyslat mistra Hudce na tyto olympijské hry a vyslovujeme politování, že vzhledem k nynější těžké hospodářské době musíme považovat za vlasteneckou povinnost odříci si toto potěšení, aby se peníze nevyvážely za hranice.“
Mezi 1408 účastníky z 37 zemí se naše výprava blýskla nečekanou medailovou žní a v americkém tisku se psalo, že Československo, společně s Irskem, dosáhlo největšího relativního úspěchu. Domů si naši borci vezli čtyři medaile: bronz koulař Houda, zlato a stříbro vzpěrači Skobla a Pšenička a stříbro z řeckořímského zápasu, které vybojoval policejní inspektor Josef Urban.
Že vítání úspěšných sportovců není pouze novodobý fenomén, dokazuje příjezd do té doby nejúspěšnější československé olympijské výpravy. Od Roudnice jeli sportovci v otevřených vyzdobených vozech a na Staroměstském náměstí je bouřlivě přivítaly desetitisíce lidí.

NĚMECKO 1936
Ani o čtyři roky později neprobíhaly přípravy na olympiády bez problémů. Hostitelem obou akcí bylo tentokrát Německo, v jehož čele stál Adolf Hitler. ČSOV čelil ostré kampani proti účasti československých sportovců na OH v Garmisch-Partenkirchenu a především v Berlíně. V listopadu 1935 však vydal prohlášení, ve kterém přihláškou Československa na OH jednoznačně projevil podporu Mezinárodnímu olympijskému výboru.
Další problém vyvstal se žádostí Německa u MOV o autonomii sudetoněmeckých sportovců v rámci reprezentačních výprav Československa, Polska a Rumunska. ČSOV i MOV tento požadavek jednoznačně odmítly. Jak se později ukázalo, československá výprava vystupovala jednotně a sudetoněmečtí sportovci se stali její oporou. Na IV. zimní olympijské hry do Garmisch-Partenkirchenu odcestovalo 72 sportovců z ČSR – poprvé nás reprezentovali i bobisté, rychlobruslaři a krasobruslaři. Největší úspěch však zaznamenali 4. místem hokejisté. (Skončili za Kanadou, USA a Anglií, za kterou ale hráli rodilí Kanaďané.)
Zimní hry proběhly ještě relativně v klidu. Situace se však vyostřila po obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní německou armádou v březnu 1936. Tlak odpůrců účasti na OH v Berlíně sílil, česká vláda ale nechtěla dát Německu jedinou záminku k vyvolání konfliktu. To si uvědomovali i funkcionáři ČSOV a rozhodli o naší účasti, „ať bude jakákoliv“.
Němci ale „provokovali“ dál. Organizační výbor OH se rozhodl, že olympijský oheň přinesou běžci nepřetržitého štafetového běhu z Olympie do Berlína. Trasa vedla samozřejmě i přes Československo. Na plakátech propagujících tento běh byly hranice mezi ČSR a Německem pouze vyšrafované a Sudety označeny stejnou barvou jako říše. Vlnu nevole neuklidnilo ani to, že olympijskou pochodeň přivítal v Sezimově Ústí prezident dr. Edvard Beneš. Běžce po celé trati na území naší republiky museli hlídat četníci a policie.
Ani na letní olympiádě československá výprava nezklamala. Se třemi zlatými, pěti stříbrnými a jednou bronzovou medailí se umístila celkově na 12. místě v hodnocení národů a překonala tak medailovou sklizeň z Los Angeles.
Hrdinou československé výpravy byl gymnasta-sokol Alois Hudec – ten, který nemohl odcestovat před čtyřmi lety do Los Angeles. Na kruzích vyhrál zlato.
„Tady nestačí být nejlepší, tady musíš překonat i nepřízeň rozhodčích, nesmíš jim dát jakoukoliv záminku k bodové srážce!“ promlouval k sobě Hudec těsně před závodem. Předvedl precizní sestavu a skutečně nedal rozhodčím šanci zapochybovat. Ke zlatu přidal ještě tři čtvrtá místa ve víceboji, bradlech a družstvech.KOPANÁ
Ještě osm minut před koncem finálového zápasu MS 1934 proti domácím Italům vedlo Československo 1:0. Na Orsiho ránu pod břevno ani na střelu Guaita ve 4. minutě prodloužení legendární brankář a kapitán čs. reprezentace František Plánička nestačil. Itálie – Československo 2:1, a naši si odvezli stříbrné medaile.
Poněkud kuriózní bylo účinkování československých fotbalistů na následujícím MS ve Francii roku 1938. Ve druhém kole narazil náš výběr na Brazílii. Utkání skončilo 1:1, dokonce i po prodloužení. Druhý den se proto opakovalo. Brazilci nakonec vyhráli 2:1, novinové články ale jednoznačně odsuzovaly jejich nečestné chování a vyzdvihovaly úspěch našich: „To není neúspěch, i když číslice mluví proti nám. Prohrát po více než tři hodiny trvajícím boji s mužstvem úrovně Brazílie o jedinou branku…“ začínal článek v Českém slově. Při vzpomínce na toto „dvojutkání“ nelze opomenout ani nešťastnou příhodu Františka Pláničky: „Ten kluk se jmenoval Perracio, samozřejmě Brazilec, a ten mi udělal životní čáru přes rozpočet. Pět minut před koncem utkání, já ho viděl, jak je rozběhnutý a letí na něj do vápna míč, tak jsem vystartoval na něj, a zlomil mi kost v levé ruce. Kluci mne popichovali: ‘Seš třesavka, snad to dohraješ, ne?’… Když mě pak doktor prohlédl, až po prodloužení, tak se zhrozil: ‘Člověče, vy jste chytal půl hodiny se zlomenou rukou.’ A to byl můj definitivní konec kariéry v 73. utkání se lvíčkem na prsou.“
Československý sport tím ztratil jednoho z nejlepších brankářů na světě.

Category: 2002 / 06

Jak nejlépe postihnout umění 30. let? Meziválečné období bylo, co se týče umělecké tvorby, velmi bohaté. V architektuře, sochařství, fotografii, scénografii, malířství, dekorativním umění i designu vznikl nespočet originálních děl. Mnohá z nich proslavila Československo ve světě, některá dokonce výrazně ovlivnila další vývoj umění. Asi nejvíce k tomu přispěla tvůrčí umělecká avantgarda – pokrokoví hledači nových pohledů na realitu, kteří v přítmí kaváren vyvolávají Múzy a hlučně debatují…

`AĘpropos, ve třicátých letech je kavárna soustavou pro sebe: kovové židle, mramor a sklo, černá káva, drahé šampaňské a levné červené. Na stěnách plakáty zvoucí do kabaretů a divadel, reklamy všeho druhu, haldy novin a časopisů plné karikatur, fotoreportáží a článků o tom, kolik nových Baťových obchodních domů kde vyrostlo, co se odehrává na politických hřištích a v uměleckých besedách, jak si cvičí sokolové a co je ve světě nového…
Kavárna je kaplí současnosti. Chodí sem všichni: filozofové, básníci, malíři, marnotratníci, smutné modelky, běženci manželství, hochštapleři, lesbické krasavice v pánských oblecích, napudrované prostitutky, politici i neoholení povaleči. V kavárně snad není mezi nimi rozdíl – sesednou se a vyprávějí o svých snech. Kouř, líně se povalující kolem světel, pohlcuje žargon ulice i květnaté řeči básníků. A jazzband hraje, dokud nevyprovodí poslední unavené hosty do modravého rána…
Zatímco vyrůstají funkcionalistické budovy, sochaři tvoří monumentální reliéfy i kolosální sochy, malíři na plátnech zachycují realismus venkova a kladou důraz na „radost z věcí“, avantgarda oslavuje poezii a obrací se k nitru člověka, aby zachytila jeho intimní duševní stav. A v kavárně je inspirace habaděj! Ať už v pražské Národní, kde vášnivě debatují členové spolku Devětsil, nebo v pařížské la Rotonde, kde se schází naše umělecká avantgarda během pobytu ve Francii. Ani v jedné z nich mezi hlučně diskutujícími muži nechybí jediná žena. Na třicátá léta je to poněkud neobvyklé, vždyť umělecké spolky jsou téměř výhradně záležitostí mužů. A když si uvědomíme, že na páteční sešlosti u Karla Čapka nemohla vejít ani služebná s čajem…Vymykat se konvenci
To Marie Čermínová, inteligentní a sebevědomá, sedává pravidelně ve společnosti mužů a tvrdě obhajuje své názory. Malířka, která se svou tvorbou zcela vymyká konvencím, nemá rozhodně nic společného se vžitou představou o umělkyni. Ostříhaná nakrátko a oblečená jako muž odmítá ženskou roli. Jako další projev revolty proti konvencím si mění jméno a na první výstavě Devětsilu, jehož se stala členkou, podepisuje svá plátna jednoduše Toyen. Mluví o sobě v mužském rodě, kouří jednu cigaretu za druhou a snad i věří, že se chová jako muž. Je to jen způsob, jak čelit těm, kteří ji obdivují a milují?
O dva roky později se vydává do Francie – tady se teprve probouzejí Múzy! Sem jezdí umělci za inspirací! Toyen tu poznává malíře Jindřicha Štýrského a stává se z nich umělecká dvojice, která nemá ve světě obdoby. Navštěvují pornofilmy, fotografují, malují, dělají první koláže a vydávají se do la Rotonde na pravidelná rendez-vous s blázny a básníky, s nejskvělejšími lidmi světa. Artificialismus zve na výstavu! Oslavíme to těžkým flámem. Nepůjdeme domů, až ráno v šest. V jedné hospodě se všichni sejdeme!
Mušle, krystaly, oční bulvy a jiné objekty spočívající v imaginárních krajinách pomalu mizí z obrazů Toyen, aby je vystřídaly surrealistické prvky s erotickým podtextem. Cítíte ten zvláštní pocit při pohledu na korzety a šaty bez těla? Nejste poněkud rozechvělí a v rozpacích, když vidíte podrobné záběry na mužské a ženské pohlavní orgány? Její tvorba je pro určitou část úctyhodných občanů velmi pobuřující: Jen se podívejte, jak útočí na naše nitro! Jak je troufalá! Odvažuje se nahlížet do temného jádra naší přirozenosti! Surrealisté jsou jiného názoru: Toyen přenáší na plátno poselství ze skrytých oblastí psychiky. Nenacházíte snad v jejích kresbách, kolážích a obrazech i své sny, vize, úzkosti a instinkty?
Jediná mezi surrealisty! Toyen svým bohatým dílem výrazně zasáhla do vývoje českého i světového výtvarného umění. Mohli bychom samozřejmě na tomto místě vyjmenovat a zmínit celou řadu dalších umělců, jejichž meziválečná tvorba měla stejný význam, ale nevšední malířka Toyen je nejvýraznější osobností právě proto, že byla žena…

Category: 2002 / 06

Města v zemi M’Zab jsou velké domy. V úzkých uličkách se jako po chodbách tajemného hradu míhají zdánlivě nehmotné, éterické postavy zahalené od hlavy až k patě v bílých hávech. Když se s těmito bytostmi setkám, není to tváří v tvář, ale tváří v oko, které jako jediné zůstává nezakryté. Někdy se mi zdá, že se dívá přívětivě, jindy mi připadá nepřátelské. Těžko říct. Jeho lesk však vždy rychle mizí pod sklopenými víčky a bytost pokračuje krátkými, cupitavými kroky svou cestou dál.
Země M’Zab se rozkládá podél vádí stejného jména v doruda zbarvené kamenité poušti. Po téměř tisíc let jsou její svatá města vystavena neúnavnému slunci a téměř tisíc let její obyvatelé, berberští Mozabité, urputně brání svůj vlastní časoprostor. Mozabité nebyli lidmi pouště odjakživa. Původně žili v zeleném pásu severní Afriky a na Saharu se uchýlili v době, kdy jim hrozilo nebezpečí pro jejich náboženské vyznání: hlásili se k ibádovcům, umírněné odnoži tehdejší islámské teokratické sekty zvané cháridža. Po putování z místa na místo se jejich Řípem nakonec staly kopce v panenské krajině M’Zabu. Během čtyř století tu vybudovali pět ksarů, městských pevností, věrný obraz své vytrvalosti, přísné náboženské morálky a touhy po bezpečí.

Město jako názor
Ksary pokrývají holé narudlé vyvýšeniny, z jejichž vrcholků shlížejí obeliskové minarety a hlídkové věže v jednom. Ty byly první stavbou každého města, středobodem, kolem kterého se jako po kružnicích budovaly domy v úzkých, zakřivených a mnohdy slepých uličkách. Vznikl z nich stinný, nepřehledný labyrint, který měl zaskočit případného protivníka. Měl se mu stát pastí, kdyby snad překročil práh města, tedy vysoké hradby rozdělující prostor mezi zemí M’Zab a ostatním, méně zbožným světem. Když přibývající stavby sestoupily až k městským zdem, část obyvatel odešla a založila město na jiném kopci poblíž.
Hradby vymezovaly prostor nejen fyzický, ale také ideologický. V každém městě mohla být například pouze jedna mešita; druhá už představovala latentní nebezpečí myšlenkového rozkolu. Právě vnitřní neshody měly za následek vznik posledních dvou mozabitských obcí, které byly, na rozdíl od těch předchozích, založeny v uctivé vzdálenosti od původního jádra. Počet ksarů se poté ustálil na magickém čísle sedm a magický nádech má i výčet jejich jmen: El-Atteuf, Bounoura, Beni Isguen, Ghardaia, Melika, Berriane a Guerara.

Město jako dům
„Zasahovat do problémů Mozabitů je trochu jako vměšovat se do rodinných hádek,“ uvažuje nahlas Hamid, mladý Berber ze severu Alžírska. Do Ghardaii přišel jako policista před pár měsíci z nechvalně známého přístavu Dellys. Měl to štěstí, že získal místo na Sahaře. Potýká se tu sice s nesnesitelným horkem letních měsíců, v době písečných bouří se mu zajídá vzduch prosycený prachem a pískem a široko daleko není žádné moře, ale v každém případě tu je bezpečno. Místní statistiky zní jeho kolegům ze severu jako pohádka. Nízká zločinnost a nulový terorismus, problém číslo jedna – ilegální imigrace.
Terén už zná docela dobře, „až na mozabitské čtvrti“, nezapomene podotknout. Mají svou vlastní ostrahu a nevidí rádi, když se jejich ulicemi někdo cizí bezdůvodně potlouká, byť i veřejný činitel.
Mozabitské ulice jsou dlouhé domovní chodby. Cizinec by měl být do domu pozván a měl by jej někdo doprovázet. „Jsou jiní a někdy jim nerozumím, i když jsou Berbeři jako já a mluví téměř stejným jazykem. Občas mi připadá, že přišli z jiného světa.“
Podobný výrok jsem četla v jedné starší knize o Ghardaie. Mluvilo se tam o Mozabitech jako o lidech, kteří jsou pro svou přísnost a zbožnou existenci zcela nepodobni jiným lidským bytostem. Okolní svět je tedy takto stále vnímá. Ačkoliv se Mozabité již neuzavírají za městské hradby a zdi jedné mešity, společenské hranice mezi nimi a ostatními obyvateli M’Zabu zůstávají pevné.
Politicky i administrativně podléhá M’Zab alžírské vládě, v mozabitských komunitách má však hlavní slovo ibádovská tradice a s ní lidová teokracie v čele se shromážděním předních duchovních. Mozabité jsou pánové ve svém velkém domě a sami dohlížejí na to, aby vše klapalo podle „domovního řádu“. Nepít alkohol, nekouřit ani hrát hry. Dokonce i hru na hudební nástroje považují někteří stále za dílo ďáblovo, i ona vzdaluje od myšlenek na boha a od modlitby. Pomoci nemajetným, nakrmit hladové. Plnit do písmene písmo svaté nadevše uctívaného koránu. „In šallah – když bůh dá,“ zaznívá z úst Mozabitů desetkrát častěji než z úst jiných Alžířanů a mešity se plní do posledního místečka při každé z pěti předepsaných modliteb.
Ve všem panuje přísný řád. Život každého Mozabity se odehrává pod drobnohledem vlastní komunity a při překročení daných pravidel hrozí přesně vymezené tresty, z nichž snad nejhorší je vypuzení.
Mozabitská společnost zaručuje všem svým příslušníkům stejná práva a rovnocennost, zároveň však neuznává žádný výrazný projev či snahu odlišit se od ostatních. To vše je vepsáno do tváře města: jednoduchost, účelnost, urbanismus naprosté jednoty. Všechny domy jsou vystavěny ze stejného materiálu a stejně neokázale, příbytek chudého se zvenčí jen málo liší od sídla bohatého. Na omítkách domů se střídají jemné pastelové barvy a umírněný dojem neruší nic výjimečného, nic křiklavého.
Každý má právo na sluneční svit, symbol života a energie, a tak se ulice stoupající k vrcholu podobají barevným schodům: co schod, to řada domů blíže k mešitě, nikdo přece nemá právo zaclonit dům svého souseda o ulici výš.
Mozabitské domy splývají s pouští a zdobí ji.

Každý správný Mozabita…
Mozabité žijí navýsost zbožně, zároveň však velmi prakticky. Život je podřízen víře a ta je podřízena životu. Žádné ezoterické kulty, žádná askeze.
Tvrdí se o nich, že jsou jako Židé. Stejně pracovití a podnikaví a stejně tak skoupí na korunu, tedy na dinár. „Každý správný Mozabita je obchodník,“ směje se Mohamed. Z okna svého krámku s koberci vidí na ghardaiské náměstí, středisko veškerého světského dění a místo, kde se po většinu dní odehrává nejdůležitější trh v celém údolí M’Zab.
Mohamed nemá mnoho práce. Konkurence je vysoká, obchodníků nepřeberně, zákazníků málo. Pryč jsou léta, kdy nestačil prodávat a kdy na trh přicházely stovky návštěvníků denně, ať už z jiných částí Alžírska, nebo z cizích zemí. Dnes je odkázán na místní klientelu a občasné exkurze ze severu země. Se zjevnou závistí mluví o štěstí tuniských a marockých obchodníků, jejichž obchody jen kvetou. Pouze Alláh ví, zdali v této zemi bude někdy klid. Snad brzy, in šallah.
Alžírsko je zemí, kde vše funguje zdánlivě bez problémů. Nevládne tu hladomor, neexistují válečná pole a neumírají desítky bojovníků pod palbou samopalů a fotoaparátů. Jen občas se na severu, daleko od země M’Zab, vynoří z lesů pár extremistů, připomenou se hrůznými činy a zmizí. S nimi i naděje, že se věci změní k lepšímu, že lidé nebudou přikováni strachem ke svým domovům, že svět tuto zemi znovu objeví.
Mohamed přejde na jiné téma a jeho dobromyslná mozabitská tvář se rozjasní šibalským úsměvem. Do ruky bere asi metrovou, zjevně nefunkční flintu, kterou zdědil po pradědovi. Vystupuje s ní na slavnostních přehlídkách a festivalech, jednou se tak dokonce účastnil slavnostního vítání samotného prezidenta. Rány, které z pušek vycházely, ale vyvolaly mezi osobní stráží prezidenta paniku a od té doby byly pro tuto příležitost zakázány. Bezpečnost nade vše.
Zvenčí zaznívá halas vyvolávačů, drnkají vozíky, hýkají oslové. Když vyhlédnu z okna, mohu pod sebou pozorovat hemžení všemožných pokrývek hlav. Bílé čapky Mozabitů (šašija) se mísí s turbany nomádů a přistěhovalců z jihu, sem tam jednoduchý hidžab arabské ženy a jen výjimečně bílé hávy mozabitských žen. Těch je opravdu málo, a když už se objeví, nenápadně proplují náměstím a rychle mizí v jedné z okolních ulic. Jejich majitelkám není zakázáno náměstím projít, ale veřejným místům by se měly raději vyhýbat. Jdou nejspíše za přítelkyní, za příbuznými nebo nanejvýše do mešity: pracovat nesmějí a nakupovat v obchodech také ne. Pro okolní svět jsou tabu.
Ještě na počátku 20. století nomádi přijíždějící do města v předvečer pátečního trhu přespávali na náměstí, které bylo přes noc obehnáno řetězy. Prostor přespolních byl přesně vymezen. Náměstí se tak v rámci mozabitského domu stávalo po setmění pokojem pro hosty a se svítáním společenským sálem. Tím je spolu s přilehlými ulicemi stále. Vše tu hýří barvami a životem, překypuje čerstvou zeleninou a ovocem, překvapivě často za nižší ceny než na severu. A to i přesto, že naprostou většinu potravin je třeba dovážet. Datle, broskve, meruňky, pomeranče, fíky, či dokonce hrozny hýčkané v okolních oázách stačí jen pro své pěstitele.
Oázy jsou druhým domovem Mozabitů. Téměř každý má v některé z nich svou zahradu a druhý příbytek, do kterého se stěhuje na léto. Stín palmových zahrad zmírňuje palčivé horko, kvůli kterému děti opouštějí školní lavice už na začátku června a vracejí se do nich až v říjnu. Oázy se stávají jejich prázdninovým domovem. Při teplotě 50 ̌C ve stínu je ve městě jen velmi těžké zůstávat. Kdo nemůže přes léto odejít, snaží se po koupeli v horké vodě (jiná z kohoutků neteče) usnout v horkém nočním vzduchu na otevřené terase.

Ženy pod hávem schované
Mohamed se na mě spiklenecky podívá: „Nechceš poznat…“ a místo dalšího slova si zakryje jedno oko. Myslí tím, jestli nechci poznat jeho manželku a další ženy v domě. Jako žena mám to privilegium, že je mohu vidět i bez jejich bílého hávu. Z mužů mají stejné právo jen manželé, bratři, otcové a strýcové, pro ostatní jsou jejich tváře už nadosmrti tajemstvím. Ženám je vyhrazeno celé druhé patro, krásný poloprázdný prostor prosvětlený stropním oknem, s masivním stavem na pletení koberců v rohu místnosti. Usmívají se na mě, ale neříkají nic. Po chvíli se k nim připojuje ještě Mohamedova snacha. Vrátila se z terasy, jednoho z mála míst pod otevřeným nebem, kam mohou ženy nezahalené: před cizími zraky je tam chrání vysoké zdi, přes něž není vidět ani dovnitř, ani ven.
„Mluví jen berbersky,“ ukončí mé snahy o komunikaci Mohamed a odvádí mě zpět do mužského salonku, kam už jeho syn přinesl čaj. On sám ovládá všechny čtyři jazyky, kterými se tu může domluvit: alžírštinu, arabštinu, berberštinu i francouzštinu.
Mozabitská společnost patří ve svém přístupu k ženám k těm nejpřísnějším v Alžírsku. Žena je pečlivě střeženým objektem, její zaměstnání je předem dané: děti, domácnost, pletení koberců. Po tisíc let se na tom nic nezměnilo. Dnes mají sice ženy právo studovat na světských školách, jezdit hromadnou dopravou či doprovázet svého muže na cestách, se svatbou však nakonec každá zahalí před světem svou tvář a oddá se rodinnému životu. I kdyby snad chtěla pokračovat ve studiu, je to v praxi nemožné. Nejbližší univerzita je 300 km daleko a život mimo komunitu připadá jen stěží v úvahu.
Na druhou stranu jsou ženy velmi ctěny a respektovány a rozhodně si nemohou stěžovat na jednotvárný život. Jejich společenský diář, plný návštěv, oslav, svateb a nejrůznějších svátků, jim možná nenahradí osobní svobodu, ale dává jim na ni zapomenout.Beni Isguen
Nejortodoxnějším z ksarů je Beni Isguen vzdálený pouhé 2,5 km od Ghardaii. Do města obehnaného vysokými hradbami vede několik bran, které jsou přes noc střeženy a zavírají se. Ke vpuštění dovnitř je nutno nahlásit jméno. Přes den jsou brány otevřené, ale pohyb cizinců ve městě je kontrolován. Volně přístupné je jen náměstí Lalla Achou, kde se odpoledne konají dražby. O poctivosti a neobyčejné morálce obyvatel města názorně vypovídá příběh muže, který dal náměstí jméno. Tvrdí se, že Lalla Achou, jenž trh dříve vlastnil, zmeškal při hloubení studně večerní modlitbu a jako pokání a omluvu daroval tento prostor komunitě.
Už od nepaměti se tu lidé scházejí a prodávají si nové i opotřebované věci – šperky, koberce, hodiny, televize, oblečení i domy. Nejobjemnější předměty leží uprostřed trojúhelníkového náměstí, stranou jsou přivázáni osli, kozy a ovce. Ten, kdo má něco na prodej, pověří oprávněného prodavače. Ženy na trh nesmějí, ale mohou prodávat prostřednictvím mužů. Muži, majitelé předmětů a potencionální kupci, jsou rozsazeni po obvodu a každodenní rituál dražebníků se zájmem sledují, i když po pravdě se poslední dobou množství nabízených výrobků ztenčilo a více než o obchodní záležitost se jedná o společné posezení. Trh začíná asi hodinu po modlitbě v půli odpoledne, tak aby byl čas dát si čaj a v klidu se na trh odebrat. Trvá asi hodinu a končí před večerní modlitbou se západem slunce, dříve než se rozezní hlas muezzina. Je také informačním střediskem a místem, kam člověk přichází, aby ukázal svou sounáležitost s komunitou. Vše tu má svůj význam – sedět na určitém místě, pohybovat se určitým způsobem nebo se vůbec neukázat.
Každý ksar v zemi M’Zab měl takový trh, jedině v Beni Isguenu se však uchoval ve své původní podobě. Stejně tak se tu skálopevně udržela ibádovská tradice zvěčněná ve starých manuskriptech, největším bohatství místních knihoven.
Obyvatelé Beni Isguenu jsou proslulí svou striktní morálkou, slavnými mudrci a básníky, ulice města zase svou neskonalou čistotou. K tomu, aby se cizinec mohl vnořit hlouběji do jejich labyrintu, potřebuje doprovod. Město pak musí opustit do západu slunce.
Brahim už byl na odchodu, když nás zahlédl. Ve svém každodenním čekání na příchozí se střídá ještě s jedním průvodcem, a když se do čtyř hodin žádný návštěvník neukáže, odchází. Dnes má štěstí, ale jinak si stýská. Průvodcovství v Beni Isguenu bývala výnosná práce: zároveň pracovalo třeba i třináct mužů a stále měli co dělat. Dnes je to spíše služba komunitě.
Procházíme kolem holých zdí s drobnými, vysoko umístěnými okénky. Mozabitské příbytky, pevnosti soukromí, mají dvoje dveře, aby kolemjdoucí nemohli do domu nahlédnout. Jakémukoliv zásahu do jejich intimity je nutno zabránit. Když vytáhnu foťák, je mi naznačeno, že musím počkat, až bude ulice prázdná. Čekám tedy, dokud poslední bílá paní neodcupitá dostatečně daleko.

Category: 2002 / 06

Sahara je bahr bela ma, moře bez vody. Jako ostrov uprostřed oceánu se ze saharských vln vynořuje pohoří Hoggar. Arabové mu kdysi dali přezdívku „Země strachu“ a nikdy se tu pořádně neusadili. Vlastně se tu usadilo jen velmi málo lidí. I z letmého pohledu na mapu je zřejmé, že Hoggar zabírá téměř celou alžírskou správní jednotku Tamanrasset: území velké asi jako Francie, se dvěma městy a jednou dobrou silnicí.

Největší tuarežské město Tamanrasset
Je říjen, tedy čas amaouane. V tomto období, říkají Tuaregové, není třeba mnoho pít, v přírodních studnách je málo vody a slaví se svatby. Ve městě Tamanrasset už k večeru pofukuje chladnější vítr a až na extrémně suchý vzduch je zdejší klima téměř ideální. Vítr tu má volné pole působnosti: může se prohánět širokými ulicemi, kde mu nízké domky příliš nebrání v rozletu, a když se mu zachce, roztočí se na rozlehlých nezastavěných plochách, díky nimž je vidět v dálce se zdvihající odvěké tvary nejdramatičtější části Hoggaru. Prý to tak domorodci chtějí; svou nostalgii po volném pohybu a nekonečném horizontu nezapřou.
Na počátku 20. století tu stál jeden hliněný dům, který si postavil legendární Charles de Foucauld. Roku 1883 navštívil Saharu jako mladý, bohatý a trochu samolibý Francouz, aby se o dvacet let později do pouště vrátil v osobě navýsost skromného kněze. Snažil se Tuaregům kázat a zároveň zůstal okouzlen jejich nespoutaností, svéráznými zvyky a bohatým jazykem.
Po pěti letech svůj malý dům v Tamanrassetu opustil a odebral se k nejvyšším vrcholkům Hoggaru, na horu Assekrem aneb „Konec světa“. Víska, kterou založil, mezitím rostla a dnes je největším tuarežským městem. Ve svých „bulvárech“ a státem vybudovaných novostavbách pojímá vedle vlastních 40 000 obyvatel i stovky ilegálních imigrantů ze sousedních států Niger, Mali a Mauritánie. Těm slouží především jako přechodná stanice, ať už při jejich riskantní cestě na sever, nebo při vojenské deportaci zpátky.
V ulicích lze zahlédnout také evropské cestovatele, jev na severu země nevídaný a v jiných částech Alžírska výjimečný. Těm, kteří se nenechali odradit nestabilní situací země, usnadňuje spojení malé mezinárodní letiště.
Při životě se tak udržuje hned několik cestovních kanceláří, jejichž služby se nemusí, tak jako jinde v zemi, omezovat na prodej letenek a vyřizování víz do Francie.
Nejrušnější dobou je v tomto směru listopad, kdy se do nejvyššího masivu Atakor pouštějí i desítky džípů. Stejně tak se v tomto období vydávají na cesty také Tuaregové. Listopadem totiž začíná tadjreste, chladné období, kdy jsou studny tilma plné vody a máslo zůstává pevné.
Od kočovníků k turistickým průvodcům a zpět
Ještě v polovině 19. století byl Hoggar tierra incognita. V dobových atlasech měl podobu hrozivé, písčité a ploché pouště sahající až k tehdejší Nigritii. Ve skutečnosti je jeho povrch především kamenitý, reliéf značně členitý a s časem ztratil i na své hrozivosti, kterou mu propůjčovali jeho vysocí, od hlavy až k patě zahalení berberští obyvatelé.
Až do počátku 20. století byli hoggarští Tuaregové pány rozsáhlého území, jež sahá od nigerské hranice na jihu k náhorní plošině Tinghert na severu a rozkládá se mezi žíznivou zemí Tanezrouft na západě a bizarními útvary magického Tassili na východě. Se svými velbloudími stády naloženými zlatem a slonovinou křižovali nekonečné kilometry hoggarské pouště a procházejícím karavanám nabízeli své služby průvodců a ochránců.
Francouzům, kteří se chystali vést přes Hoggar transsaharskou železnici, dali zřetelně najevo, že tudy cesta nepovede. Roku 1883 vytáhli se svými meči, dýkami a štíty a pobili většinu členů francouzské expedice, jejímž úkolem bylo území zmapovat.
Bázlivý respekt vzbuzovaly i svobodomyslné, nezahalené tváře tuarežských žen a mnozí lehce uvěřili pověsti o krásné vládkyni jménem Antinea, která v srdci Hoggaru sváděla a zabíjela mladé francouzské důstojníky.
S rozhodnými údery francouzské kolonizace tyto mýty padly a tradiční život Tuaregů zaznamenal značné změny. Po francouzské kolonizaci přišly programy nezávislého Alžírska a s nimi intenzivní snahy vymanit jižní Saharu z izolace. Do Tamanrassetu putovaly miliardy dinárů, dotovaná letecká doprava a stovky turistů, pro něž se Tuaregové stali žádanými průvodci a jejich velbloudí stáda exotickým dopravním prostředkem.
Tamanrasset rostl a roku 1974 byl administrativně povýšen na vilájat. Pro město to znamenalo značný příliv funkcionářů, dělníků, učitelů a vojáků a problémy s nedostatkem vody a potravin, pro Tuaregy konec karavanního obchodu, který se nově jmenovaným úředníkům nezdál rentabilní v rámci ekonomiky země.
Jako jediný výdělečný zdroj obživy těch, kteří nehodlali opustit svá velbloudí stáda a odejít do měst nebo na vrtná pole, zůstal turismus. I ten však v devadesátých letech kvůli terorismu poklesl téměř na nulu. Nic na tom nezměnil fakt, že se tu terorističtí maquis nikdy neuchytili a že oproti neklidnému severu zůstala Sahara oázou míru, kde lidé nespěchají domů před setměním a kde je možné spát jen tak pod širým nebem. Stigma své země si nese dál.
Snad nejméně návštěvníků přijíždí v létě, které trvá od poloviny května do poloviny srpna. Je to období aouellen, kdy rychle buší srdce, člověk je svírán horkem a teplota 46 ̌C ve stínu v nižších částech Hoggaru není výjimkou.
V posledních letech se mnoho Tuaregů z Tamanrassetu a jeho okolí vrátilo zpět do pouště, ke kočovnému životu. Čas od času je možné zahlédnout jejich malé skupinky schoulené před nelítostným sluncem v chatrných přístřešcích anebo zpozorovat jejich velbloudí stáda kráčející cestou necestou pod načernalými hřebeny Hoggaru. Na 16 000 nomádů je roztroušeno po ploše o rozloze 560 000 km2.

Transsaharská magistrála
Ne všichni se ale smířili s chudobou. Mezi Nigerem a severní Saharou putují karavany velbloudů i moderní kamiony vyhýbající se transsaharské magistrále, která jako nůž protíná Saharu na dvou a půl tisíci kilometrech od severu k jihu. Převážejí ilegální zboží, z jihu třeba levné cigarety, ze severu sušené potraviny, mléko a cukr, za jejichž nízkými cenami stojí dotace alžírské vlády.
Na osmisetkilometrové trase spojující jediná dvě města na území tamanrassetského vilájatu, rozpálený In Salah a větrný Tamanrasset, proudí desítky pro změnu legálních kamionů, které udržují alžírský jih při chodu a jeho obyvatele při životě.
Jedinou větší zastávkou asi v půli cesty je pekelná víska Arak. Nehybný vzduch, ošuntělá kantýna a jedna četnická stanice. Pohyb cizinců je v Alžírsku z bezpečnostních důvodů důsledně kontrolován, a tak je tu každý pečlivě zaregistrován a prověřen. Tento úkol je svěřen postaršímu muži, který se překvapivě poznává s mým kabylským společníkem. Jak vyplývá z trochu nuceného rozhovoru mezi papírováním, je tento muž v oné neskonale zoufale vyhlížející díře navýsost spokojený. Není divu. Kdyby nebyl býval převelen ze svého původního rajonu v Kabylii, byl by seděl, tak jako všichni jeho bývalí kolegové, už několik měsíců za vraty četnických kasáren. K tomuto neobvyklému trestu byli četníci v Kabylii „odsouzeni“ po berberských nepokojích minulého jara, při nichž měli na svědomí životy více než stovky civilistů. Když vláda odmítla četníky odvolat, zareagovali nepoddajní Kabylové po svém. Prostě je od té doby nepustili z kasáren ven.
Snad díky myšlence, že je svým způsobem svobodný, se úředník loučí rozzářeným úsměvem a usedá zpět do svého rozvrzaného křesla. Po chvíli nás s Arakem, který zmizel v sevření okolních skal, spojuje už jen rovná silnice.
Řidič by měl svou trasu dobře znát: transsaharská magistrála sice po většinu roku slouží jako naprosto bezpečné vodítko, náhlá písečná bouře ji však může vymazat z povrchu zemského během několika chvil. Zejména na jaře, v období tafsite, tedy v čase, kdy se začíná rozpouštět máslo, je všudypřítomný hoggarský vítr obzvláště hravý a z písku a volných rozrušených částic dokáže před nekonečný horizont postavit neprůhlednou clonu. Síla písečných bouří je čas od času znát i daleko na severu, kde z pouště přivátý písečný prach zbarví chodníky i vzduch do zlatorůžova a dívky se mu brání rozevřenými deštníky.

Bohem opuštění
Je to stejný vítr, který dal Hoggaru jeho dnešní fantaskní podobu a přiměl Tuaregy zakrývat si nos i ústa. Tradiční tuarežský závoj zvaný litham, v tuarežštině taguelmoust, je bezpochyby nepřehlédnutelným oděvním doplňkem.
Jeho praktický původ tkví v potřebě chránit tvář před sluncem a krýt nos a ústa před pískem a jemným prachem v ovzduší. Stal se však natolik nedílnou součástí mužského oděvu, že nebývá odkládán ani v místech, kde už jeho ochrany není třeba. Lidé pro to mají různá vysvětlení.
Podle některých Tuaregů taguelmoust zabraňuje zlým duchům vstoupit do nich ústy, jiní se odvolávají pouze na to, že závoj nosili jejich otcové. Učené hypotézy mluví o snaze skrýt tvář před nepřítelem, a zase jinak nazírali tuto otázku Arabové, kteří mají na toto téma po ruce hned několik nelichotivých legend. Podle jedné z nich se muži kdysi zachovali zbaběle a rozhněvané ženy jim proto nakázaly: „Od této chvíle budete nosit závoj vy, a my necháme naši tvář odhalenou.“ Jak také, očima arabských muslimů, rozumět anomálii, kdy svou tvář zahalují muži, a nikoliv ženy? O skeptickém názoru Arabů na Tuaregy svědčí i jméno, které jim přisoudili: at-Tawárika, „Bohem opuštění“.
Jistou roli při nošení závoje zjevně sehrálo také pradávné tabu týkající se úst. Mezi dobré mravy patřilo neukázat ústa ani při jídle a urozené tuarežské ženy z Hoggaru, které jsou už pár desítek let vdané, dokonce tvrdí, že ústa svých mužů nikdy neviděly.
Pečlivě ovázaný taguelmoust nebo i jen ledabyle omotaný pruh levné látky je však nadále nepostradatelnou součástí oděvu. Ať už je původ tuarežského závoje jakýkoliv, jeho praktičnost je v prostředí suchého a prašného Hoggaru víc než zřejmá.Assekrem aneb „Konec světa“
Z vrcholu hory Assekrem se otvírá pohled na rozeklanou krajinu, jejíž monotónní zbarvení dává vyniknout těm nejjemnějším odstínům.
Páter de Foucauld věděl, co dělá, a ke své poklidné práci a poustevnictví si nemohl najít vhodnější místo. Na horní plošině Assekremu vystavěl svůj osamělý kamenný příbytek, v tichu tu přemítal, a sepisoval tuarežsko-francouzský slovník a s ubíhajícím dnem ze své terasy sledoval proměny barevných tónů na tělech nejbizarnějších útvarů Atakoru.
Atakor je jedním ze šesti hlavních masivů Hoggaru. Jako nejvyšší z nich je „mozkem“ celé oblasti. Tvoří horopisnou osu Sahary, podmiňuje hydrografickou síť celé její střední části a navíc se v něm nachází 21 nejvyšších vrcholků Alžírska. Z jeho podloží se zvedají prapodivné načernalé masy do výšky téměř 3000 m. Vyvolávají dojem předpotopní krajiny a jsou krásné. Zcela jistě jeden z důvodů, proč tam Foucauld odešel žít, usmívá se řádová sestra, která dnes pečuje o jeho starý dům v Tamanrassetu.
Základem Hoggaru je hornina podobná žule, staré zvětralé krystalinikum, ze kterého vystupují mladší sopečné spousty. Zatímco mnohé horniny podlehly neúnavnému větru a jejich částečky byly rozneseny po širokém okolí, vládu nad prehistorickou tváří krajiny si uchovaly tvrdé čedičové výplně prastarých sopek. Místy mají podobu varhanních píšťal, jinde se derou do prostoru jako sopečné jehlice.
S tímto obrazem ostře kontrastují vádí, po většinu roku suchá řečiště, která přerušují vyprahlou krajinu a v nichž se místy uchytily zakrslé křoviny, akácie, zelené trsy trávy i divoké růže. Průzkum Sahary ukázal, že tu v dávných dobách tekly mohutné řeky s množstvím přítoků. Jejich pozůstatky se dodnes skrývají hluboko pod pískem. Zatímco většina obyvatel pouště je nucena hledat vodu ve velkých hloubkách, hoggarští Tuaregové ji nacházejí v různých formách na povrchu. Tuarežskými studnami par excellence jsou tilmas: podzemní voda, která se nachází v hloubce 30 až 40 cm pod pískem. Mnohem atraktivnější jsou však jezírka v stinných skalních soutěskách a tzv. aguelmane – přírodní prolákliny ve skále, více či méně hluboké, které se naplňují v době stoupání vody. Ty dokonce umožňují existenci drobným rybám, obojživelníkům a ještěrům.
Vegetace rozsetá podél vádí je překvapivě pestrá a mluví se o více než 500 druzích rostlin.
Zcela jiný pohled skýtají pusté a nehostinné svahy hor. Možná proto ukazuje páter Eduard s takovou hrdostí fotografie Assekremu rozkvetlého jako jarní louka. V poustevně Charlese Foucaulda žije už třicet let a podobný obraz spatřil jen jednou, v dvaaosmdesátém, kdy hodně pršelo. Zná Assekrem a hory kolem jak svou dlaň, ve všech obdobích a podobách. S láskou se stará o Foucauldovu pracovnu a trpělivě, snad po stotisící, vypráví o jeho životě každému návštěvníku, který se na poustevnu vypraví.
Dříve žil u moře, v Alžíru. Když odtud v 70. letech, tedy po válce za nezávislost, musel odejít, zvolil Tamanrasset. Podařilo se mu zůstat, změnil národnost a už léta svou horu, kde se zabydlel a kde si zvykl, opouští jen zcela výjimečně. Na staré poustevně leccos vylepšil, a dokonce se může pochlubit vlastním systémem, díky němuž má každý den teplou i studenou vodu (tedy něco, o čem se nesní ani mnohým obyvatelům hlavního města). Tak jako kdysi Charles Foucauld, rozjímá, píše a pomáhá.
Na sever už ho nic netáhne, ani moře ne. Vyměnil je za pohled na bezbřehou, rozvlněnou krajinu Hoggaru a za bahr mela ma, moře bez vody.

Category: 2002 / 06

Také vás při prohlížení nejrůznějších časopisů o cestování jako první upoutají fotografie? Probíráte se obrázky mořských vln a obličejů místních lidí, zajímá vás, jak vypadá údolí z vrcholku hory či jak barevná je prostřená tabule?
Limity fotografií jsem si uvědomila při čtení jedné knihy, kde bylo psáno, že náš civilizovaný svět je díky své vizualizaci chladný a neutrální v porovnání se světem sluchovým, který je magický. Při větě „Člověk ze Západu se jeví lidem sluchových kultur jako opravdový suchar“ se mi v hlavě usadily pochyby, jak to s nevizuálním světem vlastně je.
Tak se tedy zrodil nápad napsat o lidech nevidomých a slabozrakých, o lidech, kteří si ze své dovolené fotky nevozí, kteří si neprohlížejí časopisy, pro které (jak jsem si myslela) asi těžko bude přitažlivá Eiffelovka či spaní ve stanu na rumunských pláních… Jak hodně jsem se mýlila, bude každému čtenáři brzy jasné.

CO Z TOHO MÁŠ? VŠAK TAM NIC NEVIDÍŠ!
„Tak hudroval pořád jeden můj slabozraký známý,“ říká Zdeněk Jelínek, prošedivělý vitální Brňák, který přišel o zrak na konci války ve svých patnácti letech. „Však se zbývajícími smysly mohu dobře vnímat, řekl jsem mu. Jistěže necestují všichni nevidomí, ale některým je to asi dáno.“ Když se ho ptám na jeho cestovatelské zážitky, vzpomíná nejvíce na Horu pokušení. „Víte, já nésu žádné fanatik, nechci v tom hledat nic ‘shůry’, ale nevím, jak to slovy popsat. Byl krásný den, pálilo sluníčko, sestra, která se mnou cestuje, mi popisovala, co je kolem nás. Šli jsme zvolna, pak bylo slyšet zvony. Krása. A pak jsem najednou něco cítil. Jako by na mě něco působilo,“ pan Zdeněk si přikládá dlaně jako mističky k uším, kousek je oddaluje a znovu přibližuje. „Neumím to vysvětlit, snad by se to dalo popsat jako nějaké vlnění, ale není to ono.“ Méně duchovní, ovšem neméně zajímavé bylo prý koupání v Mrtvém moři. „Mnohokrát jsem o tom slyšel různé zkazky v televizi a rozhlase, že se tam prý nedá moc koupat, jak je ta voda hustá. Říkal jsem si, je to voda, tak co! Co by se v tom nedalo koupat! Bylo to ale opravdu neuvěřitelné a zrak jsem k tomu nepotřeboval. Měl jsem tělo nad vodou, ruce nad vodou i nohy. Houpal jsem se jako v křesle. Ta voda byla doopravdy hustá, ale zase ne nepříjemně jako třeba olej, dala se přitom tak nějak lehce probírat.“
Pan Jelínek je patřičně hrdý na své smysly. A má proč. „Ubytovaní jsme byli v Betlémě, v penzionu, který vlastnil jeden Palestinec, křesťan. K večeři jsem si dával ovoce, také ty jejich olivy a sýry. Chtěl jsem ale vyzkoušet, jaké mají pivo. Přinesli lahvové. Napil jsem se a říkám, to není možné, to je Starobrno! Sestra mě potom podezírala, že vidím,“ směje se pan Jelínek a pokračuje. „Na své smysly se mohu spolehnout, zprostředkovávají mi toho o okolí hodně. Párkrát mě ale pěkně vypekly. Na jednom zájezdu, tenkrát ještě do NDR, mě známý doprovázel na WC. Když najednou prohlásil: Tak jsme tady, myslel jsem, že si dělá legraci. Říkám mu: Není možná, však nic necítím! Nos mě ale tenkrát opravdu nezradil, jen nehlásil WC, protože byl zvyklý na jiné čichové signály.“

SVÉ ALBUM Z CEST SI RÁD POSLECHNU
Kvůli své ženě vozí pan Jelínek domů z cest vždy několik pohlednic. Vzpomínky pro sebe však zaznamenává jinak. „Vozím s sebou malý diktafon a nahrávám si celý zájezd. Moje ‘album’ z Izraele má asi 90 minut a skládá se tedy z jakýchsi krátkých ‘fotek’. Na každé z nich namluvím asi tohle: Dnes je ten a ten den, jsme – třeba v jeskyni na Olivetské hoře, dále jaká je teplota a jaká atmosféra. V chrámech si nahrávám varhany nebo písně, abych si potom připomněl akustiku. Například ze San Marina mám zaznamenané střídání stráží. Před radnicí předváděly různé cviky s halapartnami, bouchaly s nimi o zem a vedle k tomu hrála místní amatérská dechovka. Rád na to vzpomínám.“

POTŘÁST SI RUKOU SE SLONÍM CHOBOTEM
Mezi fotkami dokumentujícími nejrůznější cesty a vzdálené země se v časopisech často objevují i exotická zvířata. Bylo pro mě překvapením zjistit, že ani tento zážitek nemusí nevidomým či slabozrakým zůstat odepřen. Zoologická zahrada ve Dvoře Králové totiž umožňuje dokonce bezprostřední kontakt s mnohými zvířaty. Pan Zdeněk se právě loni tohoto programu „Okno dokořán“ zúčastnil a je spokojen: „Poprvé jsem si potřásl rukou se sloním chobotem a prvně jsem si také vyzkoušel jízdu na velbloudovi.“ Zrakově postižení návštěvníci nejsou ochuzeni ani o jiná zvířata. „Místo živých tygrů a koz jsme si ohmatali jejich lebky a rohy, sáhli jsme si, jak hustou nebo drsnou mají srst.“ Další zvířata jsou prezentována ze zvukového záznamu, a tak zážitky ze ZOO předčí nejen barevné fotografie, ale leckdy i samotné africké safari.

ZEMĚPIS VE ŠKOLE MĚ NEBAVIL, ALE V PRAXI TO STOJÍ ZA TO
Marcela Jiříková je absolventka střední ekonomické školy a jazykové školy a má jen malý zbytek zraku. Rodiče o ní říkají, že má toulavé boty. Jak však vypadají takové těžce zrakově postižené toulavé boty?
Marcela nenechá nikoho na pochybách, že přinejmenším Evropu zná jako své boty. „Před pár lety jsme byly s mamkou na zájezdu ve Francii. Tři dny jsme strávily v Paříži, lezly po svých na Eiffelovku, procházely postranními uličkami, kde voněla nejrůznější jídla. V muzeu nás provázela nevidomá paní, která měla pochopení, a mohli jsme si tak na všechno samy sáhnout. Ve Versailles, Nice a Monte Carlu jsem si v parcích podobně osahávala keře a rostliny. Dalo se tak poznat, jak vypadají, jaké mají květy, plody, listy, jak hladký nebo hrubý mají kmen a jak voní.“
Požádáte-li Marcelu o další vyprávění, spustí proud zážitků, které by zastínily i leckteré fotoalbum. „V Kolumbově námořním muzeu jsme si ohmatávaly lodě. Bylo to pro mě fantastické, protože lodě, stejně jako lanovky a kolotoče, mám strašně ráda. Ve Skotsku jsme lezly na Hadriánovu zeď a v jednom historickém městečku jsme si mohly osahat nejrůznější hudební nástroje, i dudy. Ve Francii jsme zase byly ve vinném sklípku, kde jsem skrz dlaně ‘viděla’, jak jsou vyřezávané dřevěné sudy, z jakých nejrůznějších láhví a do jakých skleniček se vína nalévají. Samozřejmě jsme i ochutnávaly. Ve Skotsku jsme si zase podobně důkladně prohlédly ‘whiskárnu’.“

VEZMEME SI HŮLKY A JEDEME
Doposud zmiňovala Marcela u všeho, co zažila, ochutnala, ucítila, ohmatala a slyšela, přítomnost vidoucího průvodce. V duchu váhám, zda se vůbec ptát na nějaké jiné výlety. „Mám ráda folkovou hudbu a každý rok v létě jezdím s kamarádkami na různé folkové festivaly po republice. Putujeme s batohem na zádech, spíme pod širákem. Je to romantika, střídají se nádvoří hradů a zámků, zpívá se u táboráku, cítíš, jak voní noc.“
Představujete-li si Marcelu zavěšenou do kamarádek, jste na omylu. „Mé tři kamarádky jsou také zrakově postižené, prostě vezmeme hůlky a jedeme. Bereme to jako srandu a dobrodružství. Předem si zajistíme ubytovnu v nějakém městě, přes Internet zjistíme dopravní spojení. Řidič nám řekne, kdy máme vystoupit, a je to. Každý den jezdíme na výlet někam do okolních měst, ta si projdeme, zajdeme do keramiky, do cukrárny, do pizzerie. Lidi nás obdivují, což nás těší a zvedá nám to sebevědomí. Namyšlené ale nejsme.“
Ptám se Marcely, zda má pocit, že je při cestování o něco ochuzena. „Využívám při cestování cit, hmat, čich a chuť, vy sice kouknete a hned vidíte, ale zase možná nevnímáte tak citlivě jako my. Přijde mi, že nedáváte tolik najevo radost, nadšení, spokojenost, vděčnost. Nevím, kdo je o co ochuzen, zda vy, nebo my. Asi každý o něco jiného.“

STOPEM K NEČEKANÝM ZÁŽITKŮM
Mnohonásobná světová rekordmanka v několika sportovních disciplínách Pavla Francová se narodila s těžkou oční nemocí, postupně ztrácela zrak a od svých patnácti let nevidí vůbec. Absolvovala bakalářské studium tlumočnictví a překladatelství na FF UK a magisterské studium poradenství a psychoterapie na West Chester University of Pennsylvania v USA.
V otázce cestování má jasno. Zeptáte-li se jí, jaký smysl vůbec může „slepé“ cestování mít, odpovídá protiotázkou: „Opravdu je smyslem cestování jen vyhlídka odněkud někam? Či má význam cestovat jen kvůli tomu, abych se po vyšplhání na kopec mohla podívat do údolí?“
Se svým partnerem podniká Pavla nejraději pěší túry, delší vzdálenosti překonávají autem, ovšem ne svým. Cestují totiž stopem. Kromě různých míst v Čechách a na Moravě procestovali tímto způsobem například Anglii, Španělsko, Portugalsko, části USA a Jihoafrickou republiku. „Nejvíc mě těší výpravy, které směřují do přírody, jsou předem neplánované a díky tomu plné nečekaných situací. Všechno, co potřebuji, si při takovém putování nesu na zádech v batohu. To je také jediný prostor, nad nímž mám při takovémto typu cestování přehled a kontrolu.“

MOZAIKA MÍSTO FOTKY
Kromě deníku, který si Pavla na cestách píše v Braillově písmu s pomocí malé tabulky, vytváří si ještě „mozaiku“ z ostatních dojmů. „Poslouchám a z útržků rozhovorů i náhodných zvuků kolem sebe se toho mnoho dovídám. Něco si vezmu z náhodných rozhovorů s řidiči, kteří nás kousek popovezou, něco od lidí, kteří se s námi dají do řeči. Patří sem samozřejmě ale i řada dalších vjemů, jako jsou neznámé vůně a pachy, nové chutě místních jídel, dojmy z předmětů či rostlin v přírodě, jež si mohu prohlédnout rukama. A protože jsme na cestě dva a ten druhý všechno vnímá navíc očima, plno svých prožitků mi předává slovy. Výsledný cestovatelský dojem tak nepochybně stojí za trochu nepohodlí a námahy.“
Někdy se pod pojmem nepohodlí a námaha skrývá opravdu netušená nástraha. Jedna taková číhala na jihoafrickém pobřeží, podél něhož chodila Pavla běhat při pobytu v JAR. Běhala bez doprovodu, podél hranice z přílivových oblázků. Vzpomíná, jak se jí zdálo, že se podle ťapání a kroků někdo blíží. „Snažila jsem se vyhnout obloukem v moři, ale kroky a funění neustávaly. Situace byla pěkně zmatená, až se z tajemného vetřelce vyklubal lachtan. Byl chudák vyplašený asi stejně jako já.“

UMĚT SE DÍVAT I NA ZNÁMÁ MÍSTA „JINÝMA OČIMA“
Jiří Stejskal viděl do svých třiceti let normálně, nevidomý je osmým rokem. Kromě nových poznávacích cest podniká i takzvané vzpomínkové. Ty vedou na místa, která navštívil, když ještě viděl. „Zajímám se o to, co se změnilo a které věci naopak zůstaly stejné. Při nedávném zájezdu do Prahy jsem se potěšil mnoha věcmi. Jsem z malé vesnice, a proto mě bavilo i to, co je pro člověka z velkého města všední a obyčejné. Například procházky večerními ulicemi, zaposlouchání se do ruchu velkoměsta. Zážitkem byla i jízda na eskalátoru a po letech svezení metrem s prohlídkou některých stanic. Vím, že tohle může někomu připadat obyčejné a hloupé, ale mě baví i takové věci.“
Vedle pražského podzemí ovšem zvolil Jiří i opačný pól Prahy, totiž Petřínskou rozhlednu. „Když jsem zdolal těch asi 300 schodů a ‘kouknul’ jsem dolů, přímo jsem tu hloubku cítil. Na to člověk nemusí ani vidět. A když s sebou máte někoho, kdo umí Prahu z té výšky dobře popsat, hned se vám objeví v mozku obraz, který byl zasunut někde vzadu, z dob, kdy jste ještě viděli. Alespoň mně se to stalo a měl jsem z té vyhlídky krásný pocit. A ani na pražský orloj nemusí člověk vidět, aby z toho měl nevšední zážitek. A takových věcí u nás nevidomý najde mnohem víc. Proto cestuji rád.“I DO KOSMU
Všichni nevidomí však necestují stejně. Například Miroslav Michálek cestuje, jak sám říká, nikoli „tradičními“ prostředky. Pokud si představujete přinejmenším kosmonauta, nejste tak daleko od pravdy. Jen je třeba zmínit, že pana Miroslava na Mléčnou dráhu vynáší fantazie a slovní hříčky:
Gram neb tunu
na Neptunu
proclít bych chtěl
já – vládce cel.
(Celníkův sen)

A když v kosmu mrazivě fičí, navazuje pan Michálek přátelství na dlouhé vzdálenosti.
Zdravím od nás od Dyje
naše bratry z Indie.
Nevím o vás, lidi, nic,
jak žijete bez vinic?