Category: 2002 / 09

Byl to sychravý den, nepříliš vhodný pro společenskou akci pod širým nebem. Přesto v tu sobotu na přelomu měsíců srpna a září dorazilo do Žatce na tradiční slavnost piva a chmele, zvanou „dočesná“, šest tisíc lidí. Jak tu bývá dobrým zvykem, procházeli se s papírovým kelímkem v ruce a ochutnávali z produktů desítek zde vystavujících pivovarů. Přesto tu v onom roce 2001 bylo něco navíc: pokus o složení nejdelšího papírového hada právě z těchto kelímků. Pokus, který má být zapsán nejen do české knihy rekordů, ale koketuje i s celosvětovou Guinnessovou knihou rekordů. Ale tato akce skrývá „neviditelných“ devět desetin významných objevů, společenských akcí a budovatelského úsilí – fenoménů, za nimiž stojí občanské sdružení „Chrám Chmele a Piva“.

ZPRÁVA Z TISKU
První dubnovou neděli (loňského roku) odkryl archeolog PhDr. Petr Holodňák se skupinou archeologů hrob v trávníku na náměstí Svobody. K průzkumu místa je přivedla letecká fotografie, na níž bylo možno podle porostových příznaků vytipovat neobvyklé místo. V hloubce 1,4 metru pod úrovní terénu objevili muže středních let, skrčence, který držel v ruce pohár se čtyřmi oušky a před pánví měl hliněnou destičku se sedmi vrypy… Hrob by měl pocházet z pozdního eneolitu, tedy z doby zhruba čtyři tisíce let před naším letopočtem. Holodňák se domnívá, že jde o nález zcela unikátní, který nemá v archeologickém světě obdoby. Tvrdí, že se s podobnou kulturou nesetkal ani ve své dlouholeté praxi, ani v odborných pramenech.

CHMEL JE NAŠE ZLATO
Senzace byla na světě. Ačkoliv vydržela jen do první tiskovky občanského sdružení Chrám Chmele a Piva Žatec, zaznamenala nebývalou publicitu v novinách regionálních i celostátních. „Odhalili jsme se na tiskové konferenci,“ říká člen sdružení ing. arch. Jiří Vaníček, jinak městský architekt. „Spousta novinářů nám na tiskovce ani nechtěla věřit, že to je apríl. Myslím si, že tu mystifikaci lidi vezmou.“ A skutečně lze z toho, jakým směrem se události ubírají, věřit, že mystifikace se bude rozvíjet dál. Nejde přece o žádnou samoúčelnou legraci. Inteligentním pivním humorem, kterým se sdružení prezentuje, vyhlašuje zároveň zcela vážný úmysl zachránit na Žatecku, Rakovnicku, Lounsku, Podbořansku a Slánsku světově ojedinělé chmelařské stavby, jakými jsou například sušárny, sklady a balírny chmele. „I v Žatci máme mnoho věcí, které už dávno světovými kuriozitami jsou nebo byly,“ objasňuje – teď už vážně – archeolog Petr Holodňák. „Nikde jinde na světě není větší sklad chmele, nikde jinde není menší chmelnička, nikde jinde nebylo vydáno tolik variant chmelových známek jako v Žatci.“

UNESE TO UNESCO?
„Když jsme dělali projekt na Chmelařské muzeum v Žatci, uvědomili jsme si, jak je žatecká chmelařská oblast výjimečná,“ říká Jiří Vaníček. Mluvíme nyní o katastrálním území asi 300 obcí a měst, kde se podle platného zákona může pěstovat žatecký chmel. Ve všech těchto obcích je nějaký chmelařský objekt, ať už je to sušárna, anebo sklad chmele. Faktem je, že chmelová odrůda vysoce aromatického „žateckého červeňáku“, kterého se prý přidává do piva jako šafránu, si vysloužila takový věhlas, že se v historii poměrně nedávné v Žatci diktovaly světové ceny chmele. Torzo památek, především technického rázu, které zlatou dobu žateckého chmelařství připomíná, dokonce aspiruje na zařazení mezi památky UNESCO. Podle dalšího člena sdružení Petra Bažanta je pravděpodobné, že roku 2002 bude žatecká zóna, ve které stojí historické sklady chmele, vyhlášena zónou technických památek chmelařství. Není vyloučeno, že v horizontu zhruba deseti let by jeden z těchto objektů mohl být zaznamenán i jako technická památka v rámci UNESCO.
Další z členů sdružení, Petr Dítě, se zavázal prosadit vydání žatecké poštovní známky a pamětní mince pro rok 2004 – v tomto roce bude totiž město Žatec slavit tisíc let od první písemné zmínky. A o tom, že nejde jen o snění, svědčí fakt, že město Žatec zaplatilo Chmelařství družstvu Žatec stotisícovou zálohu na objekt, ze kterého by měl vzniknout Chrám Chmele a Piva. Chmelařství družstvo, které je majitelem objektů (například skladů chmele), poskytlo městu Žatec výraznou slevu.
Členové sdružení a žatečtí patrioti jsou podle svých slov odhodláni bojovat za to, aby byl v „chmelařské čtvrti“ vybudován skanzen chmelařství, který bude protkán sítí stylových dobových hotýlků, hospůdek a pivnic. Ten byl měl lákat turisty z Čech i ze světa – a tím by se také získaly finance na opravu poškozených staveb.

VYKOPAT SVÉHO ČERTA
Občanské sdružení pro záchranu žateckých památek tvoří zčásti mladíci, kteří srší nápady a entuziasmem, ale i zkušení muži, vnášející do celé v podstatě cimrmanovské akce seriózní přístup. A jak to celé vlastně začalo? Zatímco listuji obsáhlou kronikou sdružení, dozvídám se, že námět celého happeningu přinesl archeolog Petr Holodňák, který přišel s tím, že velice účinné a tedy i užitečné se jeví vytvoření legendy, díky níž se lidé mohou s problémem identifikovat. Dokazoval to prý na mnoha případech, především na prosperující hospodě v zapadlé vesničce v Čerticích. Vykopali tam jámu, kde „nalezli“ kostru, která byla ozdobena beraními rohy – a teď už je z toho Muzeum čertů. Byla to inspirace, se kterou se dalo pracovat. „Čerta v Žatci vykopat nemůžeme, ale našli jsme asi nejstaršího pivaře na světě, Lojzu Lupulína,“ říká Jiří Vaníček. Zdá se dokonce, že tady bydlela celá kultura pivařů, které jsme pojmenovali „Homolupulové“. Vysvětlovat v Žatci, co to je lupulín (látka obsažená v žateckém chmelu, která způsobuje onu pikantní hořkost), je zbytečné.

ZÁKON SEDMÉHO SCHODU
Podle snímku z družice objevili jakousi anomálii, tmavší místo přímo na náměstí, kde se prvního dubna začalo kopat. To už věděli, že se bude stavět chrám piva. Shodou okolností narazili na kostru, která měla u sebe pivní džbánek a také rozlámanou hliněnou destičku se šesti přeškrtnutými čárami – a to byl nejstarší pivní účet na světě. Stal se nejen logem sdružení Chrám Chmele a Piva, ale i začátkem podnětných úvah o tom, co vše sedmičková soustava znamená? „Musíme především rozebrat nálezy, které se v okolí našly, zdokumentovat je a zjistit souvislosti,“ uvažuje o bezprostřední budoucnosti předseda sdružení Erich Knoblauch. „Právě teď se zabýváme zkoumáním sedmičkové soustavy,“ dodává Jiří Vaníček. „Ta prolíná celým životem Homolupulů a mnohé z ní přežívá dodneška. Například pivo se chladí na sedmém schodě na teplotu sedmi stupňů. Existuje také sedm základních not, i když původně jich bylo deset, ale Homolupulové tři zrušili.“ Sedmička je opravdu všude. A tak jsem ještě upozorněn na pohádku o sedmi trpaslících, sedmero havranech, na pohádkové rčení „za sedmero horami“ a sedm statečných. Sedmičková soustava je prostě magická a Homolupulové v ní nejen běžně počítali, ale jak je z archeologického nálezu a loga sdružení zřejmé, také konzumovali pivo.

NEJDELŠÍ PIVNÍ HAD NA SVĚTĚ
Pomineme-li tiskovou konferenci, byla prvním opravdovým prubířským kamenem nejoblíbenější žatecká slavnost – dočesná. Hrob „nejstaršího pivaře na světě“ byl vystaven v objektu historické husitské bašty a přilákal mnoho návštěvníků. Mnohem zřetelnější byl ale pokus o složení „nejdelšího pivního hada na světě“, a to z papírových kelímků, do kterých se během dočesné čepuje mok, jímž se Češi proslavili v mezinárodním měřítku. Kelímkový had nakonec měřil 104,22 metru a bude aspirovat na zápis do celosvětové Guinnessovy knihy rekordů. Had je prozatím zaznamenán v databázi pelhřimovské agentury „Dobrý den“ a v letošním roce by měl být zaregistrován v českých dodatcích této knihy všemožných rekordů. Po dočesné už požadavky sdružení Chrám Chmele a Piva berou vážněji i na žatecké radnici. Kladný postoj k celé akci má také krajský hejtman Ústeckého kraje Ing. Jiří Šulc, od kterého žatečtí patrioti obdrželi vstřícný dopis se sdělením, že celý projekt je zařazen do Strategie rozvoje severočeského kraje v oblasti turistiky. Zájem projevil i hejtman Středočeského kraje, a dokonce i pivovary: „Byly osloveny tři nejvýznamnější pivovary, které vaří ze žateckého chmele, a jistě není náhodou, že reagovaly podle své vzdálenosti od Žatce. Od odmítnutí Budějovického Budvaru přes vyčkávací postoj Plzeňského Prazdroje až k vřelému přijetí v Krušovicích. Královský pivovar Krušovice již nyní na základě dosud proběhlých jednání podniká příslušné kroky, které v první fázi pomohou při medializaci celého projektu a v dalších fázích mohou významně přispět k jeho realizaci. Účast a pomoc Královského pivovaru Krušovice, který sídlí v žatecké chmelařské oblasti 30 minut jízdy autem ze Žatce, má obrovský regionální dopad a lze jej snadno využít při budování turisticky zajímavých produktů v celém území.

CHMELOVÉ VÁLKY
Přátelské posezení v Trnovanech u Žatce při uzeném, jitrnicích a pivu bylo veskrze mírumilovnou zábavou. Fascinující výhled na krásnou, i když zubem času poznamenanou budovu chmelového skladu byl tak sugestivní, že člověk málem cítil na patře onu svědivou, nahořklou příchuť lupulínu. Díky péči zdejších nadšenců se má tato historicky cenná budova proměnit v penzion. Řeč se vedla také o tom, že v historii rodu Homolupulů došlo k několika migračním vlnám. V té první odešli ze žateckého kraje Krušnohorci. Po nich zamířili Slivochové a Slivoši na severní Moravu, údajně proto, že nechtěli makat na chmelnicích a spíš sbírali švestky. Každého příchozího mohlo napadnout cokoli, jenom ne to, co se zde skutečně dělo. Za vtipkováním o slivovici a valašské neochotě obdělávat chmelnice se neskrývalo nic menšího než úvahy o vyhlášení války. Valašské království se od onoho dne musí mít na pozoru. Možná již ve chvíli, kdy čtete tento článek, mohlo být rozhodnuto o termínu a místě další akce. Nebylo by totiž divu, kdyby patrioti z města chmele povstali do boje za přirozená práva lidí z kraje chmele, piva a Lojzy Lupulína.

ŽATEC
Statut města obdržel pravděpodobně již v roce 1265. Od té doby se řadí k významným obchodním a řemeslným střediskům. Za Karla IV. patřil mezi tři největší města v Čechách a byl známý i v zahraničí. Pěstování chmele v Žatci a jeho okolí má více než sedmisetletou tradici. Současně s udělením soudních práv městu dostal Žatec i právo vařit pivo. V 16. století má žatecký chmel již vynikající jméno a je vyhledávaným artiklem v Čechách i sousedních zemích. 19. století již můžeme považovat za zlatou éru českého chmelařství. Žatecký chmel se stal pro své typické vlastnosti měřítkem pro stanovení kvality a cen na evropském trhu a město Žatec evropskou chmelařskou metropolí. Na ochranu práv poctivých obchodníků s chmelem je v roce 1833 založen chmelařský spolek, který plombováním žoků a vystavováním ověřovacích listin chránil žatecký chmel před „padělateli“. Ze stejného důvodu byla v roce 1884 založena oficiální „městská známkovna“. Již v roce 1879 byl chmel vyvážen do Ameriky a od roku 1901 také do Japonska. Přelom století je také dobou, do které jsou datovány počátky výzkumnictví ve chmelařství. Ve století dvacátém se žatecký chmel vyvážel zhruba do 70 zemí celého světa.


Richard Nebeský, fotograf a cestovatel
Fotografuje v Evropě, Asii, Austrálii a v Severní Americe. Kromě magazínu Koktejl pro Lonely Planet, LPI dia banku a jiné fotografické agentury.

Category: 2002 / 09

tvrdí svorně zřejmě nejúspěšnější autorská, herecká a režisérská dvojice – Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak

Jára Cimrman stojí po vašem boku jako třetí do mariáše. V republice vznikají další cimrmanovská společenství, pojmenovávají se ulice…
Smoljak: Mám pocit, že by se mělo s Cimrmanem šetřit. Neměli bychom ho do všeho cpát. A neměli bychom odpovídat na všechny ty notoricky se opakující otázky. Kdykoliv se někde objevíme na zájezdě, tak dorazí někdo z místního časopisu a první otázka je, jaký měl Cimrman vztah k tomuhle místu, městu atd. Někdy se ptají stylem: Už jste narazili na to, co udělal Cimrman například v lékařství? Pohotovost, která se od nás čeká, mě vždycky zarazí. Právě teď, okamžitě a z fleku máme být vtipní. Odpovídám, že kdyby mi dali dva tři dny času, možná bych na něco kloudného přišel.
Svěrák: Já už se otevřeně bráním před rozhovorem, byl bych rád, kdyby to po nás nechtěli. Je to podobné, jako když přijdete k člověku, který ovládá skok o tyči. Bude vaším přáním, aby vám tady a teď o tyči skočil? To nejde. Ale po nás se chce, abychom plnili rozhovory humorem na dané téma.
Ať je to pořádně vtipné…
Smoljak: Přitom všechno vtipné, co jsme kdy vymysleli, je v našich hrách. Žádnou zásobárnu – tašku humoru, kterou bychom nosili po zájezdech a na požádání otevírali, nemáme.
Svěrák: O sdruženích, která mají Cimrmanovo jméno ve štítu, kolikrát ani nevíme, slyšeli jsme, že to řádí na Internetu. Já tam ale našel jen žebříček, kde hlasují o tom, která naše hra je nejoblíbenější. To nevadí, ale pokud jde o tvoření vlastních textů o Cimrmanovi, tak to vadí, a dost.
Smoljak: Dostáváme spoustu dopisů. Kromě normálních, kde chce pisatel něco sdělit, vytknout nebo pochválit, je velká síla lidí, kteří pošlou tvorbu na téma Cimrman. A předpokládají, že s tím něco provedeme, že to třeba zařadíme do nějaké naší hry. To samozřejmě neděláme. Už proto, že si svoje texty chceme psát sami. Navíc to má téměř všechno stejný mustr – těží to jen z toho našeho prvotního nápadu, že Cimrman existoval, že napsal hry, že skoro všechno objevil…
Svěrák: Je to opojení z mystifikace.
Smoljak: Žárovka že může být járovka… Jenže takhle jsme s tím pracovali jen v prvním roce. Ale už ve druhém jsme si uvědomili, že s tímhle typem tvorby nemůžeme vystačit. Začala by to být šílená nuda, protože dělat to takhle je snadné. A právě lidi, co nám píšou, v devadesáti devíti procentech stále opakují tento princip. A myslí si, kdovíjak je to humorné. Takové dopisy čteme bohužel s chladnou tváří. Máme pocit, že už je to stokrát, tisíckrát řečené.
Svěrák: Pak jsou ještě jiné druhy příspěvků, které jsou jako ty Cimrmanovy anekdoty pro úzkou společnost zasvěcenců. Tam chápu, že když si třeba nějací chemici či astronomové udělají takovou přednášku ze svého oboru, tak se můžou kolegové strašně bavit, ale jenom oni.
Smoljak: My si musíme – i kdybychom se pustili do astronomie nebo chemie – pohrávat jen s tím, co je obecně známé. Nemůžeme nejdřív všechny poučit o chemii a pak na to dělat humor. Chemici takový humor dělat můžou, protože to znají, ale my musíme dělat humor na to, co zná divák. A divák může znát nanejvýš všeobecné věci. Bohužel, i naše hry v některých takových momentech stárnou. V době, kdy jsme třeba psali Němého Bobše, jsme mohli spoléhat, že většina publika ví něco o Nerudovi. Například ty školsky notoricky známé věci, že podepisoval své fejetony trojúhelníkem, že napsal Polka jede, Čas oponou trhnul. Takže když jsme sestavili přednášku, kde se třeba řekne: „Ještě že inspicient včas oponou trhnul…,“ tak si tam ta notoricky známá spojení divák vychytal a pobavilo ho to. Dnes jsme zjistili, že hovoříme ke generaci, která se Nerudu takhle neučí. Ví o něm daleko méně a už jí to moc neříká.
Pořád se naříká, jak tady chybí kvalitní politická satira, ale dá se u nás něco takového vůbec provozovat?
Svěrák
: Já jsem si tuhle otázku položil. Proč neumíme to, co nás zlobí v politice, uchopit satiricky a vypořádat se s tím jinak, než že se naštveme, že sháníme podpisy. Chce to asi povahu, která si zachová nadhled, a ještě v tom vidí komické prvky. Jenže mně to v tu chvíli komické vůbec nepřipadá, mě to akorát dožere.
Smoljak: S kvalitní politickou satirou jsem se setkal ve sloupcích amerického satirika Arta Buchwalda. Bylo to velice vtipné a pro mě literárně zajímavé. U nás jsem ale nic takového neviděl. Pravdou je, že my dva jsme se nikdy na tomhle poli nepokoušeli prorazit.
Je to opravdu tak těžké?
Svěrák
: Kromě smyslu pro humor musí mít ten člověk dar, aby to, co se právě děje, mu přišlo směšné, legrační a mohl se na to z této stránky podívat. Někdo má skoro radost z toho, že se takové věci dějí, pase se na tom, inspiruje ho to.
Smoljak: Tady jasně cítíte, že se k tématu vyjadřujeme s rozpaky. Zejména proto, že si uvědomujeme, jak snadné je na tomhle pískovišti získat od diváka nebo posluchače odezvu. Je strašná síla lidí, kterým stačí, aby poznali, že do někoho šťouráte, kopete, že jste udělal na někoho ironickou poznámku, a oni jsou ochotní v tom okamžiku tleskat, ať už je to vtipné, nebo ne, ať je to pravda, nebo ne. A právě snadnost a možnost, že by člověk nebyl spravedlivý, nás od toho odrazuje.
Estráda S politiky netančím…
Svěrák
: Já bych se k tomu nevyjadřoval. A taky se na to málokdy dívám…, nechme to kritikům. Nemám rád, když se kolegové vzájemně pošťuchují a hodnotí. Ale když už jste zabrousil na politickou scénu – říkali jsme si, do jaké míry se člověk, který dělá divadlo jako my, může a má do toho míchat. Má volbu: buďto se bude chovat jako živnostník, nebo jako občan. My se učíme občanskému chování, ale víme, že nejvýhodnější by bylo chovat se jako živnostník. Ten si váží zákazníka bez ohledu na jeho politické smýšlení, aby mu do krámu – divadla chodil. Živnostníkovi se nikdy nestane to, co se třeba občas stává nám, že řekneme svůj občanský názor, a divák nám napíše, že právě nese všechny kazety s Cimrmanovými hrami do popelnice. Už naše zboží nechce.
Smoljak: To není vymyšlený případ! Tohle se Zdeňkovi opravdu stalo.
Proběhlo u vás v dávných dobách jakési oboustrané vzájemné prozření typu: s tímhle člověkem je super spolupráce, daří se nám a je to úžasné?
Smoljak
: Já myslím, že takhle to nefungovalo. My jsme už před založením divadla psávali ve dvojicích, někdy v trojicích. Dělali jsme na vysoké škole časopis, divadlo a nebyli jsme dvojice, kterou někdo vzájemně seznámil, jako třeba Horníček seznámil Suchého se Šlitrem. Pánové se sešli a oťukali se. My jsme se znali jako spolužáci. A i když nás potom vítr trošičku rozvál, tak jsme se stýkali písemně, navštěvovali se. Společně jsme se dostali do Prahy a spolupráce se postupně vyvíjela. Byli jsme kamarádi a se Zdeňkem jsme postupně objevovali, jak je náš vkus, náš smysl pro určitý druh humoru velmi podobný, takže se nám spolu dobře dělalo. A určité odlišnosti jsou dobré, protože každý to vidí z trochu jiné stránky.
Svěrák: To je dobře vidět na hrách, které jsme dělali samostatně, například Vyšetřování ztráty třídní knihy je úplně jiná hra než Akt. Teprve spojení jiných, odlišných pohledů přineslo to něco, ten styl. Pak se nám stalo psaní ve dvou samozřejmostí. Asi jsme zjistili, že to funguje.
Dokázali jste vůbec někdy spolu z nějakých důvodů nekomunikovat?
Smoljak: Takhle striktně ne. Chvíle sblížení a odloučení mezi námi jsou a opakují se periodicky. Když začínáme uvažovat o nové hře, tak se nutně musíme spojit, chodit k sobě, přemýšlet společně… Tím se sbližujeme a pak i věci, které jsou kolem toho, řešíme společně. Hra se dodělá a začne období vzdalování. To je živeno i tím, že málokdy hrajeme spolu, a tak se pořád míjíme.
Jak vyčerpává popularita?
Smoljak
: Nejsem zas tak populární, že bych nepřežil chůzi přes ulici nebo jízdu v MHD. Pominulo období, kdy jsem byl známý ze starých filmů (kde se dnes už nepoznávám) a lidi po mně na ulici pokřikovali. Druh popularity, kterou dnes mám u lidí, co se zajímají o divadlo (což je trošku exkluzivnější skupina obyvatel), se projevuje kladně – kam přijdu, jsou rádi, že mě vidí, jsou rádi, že mně mohou vyhovět. Je to druh mírné popularity, která je snesitelná, nebo dokonce příjemná.
Svěrák: Ve veřejném vystupování je ješitnost zakódována a herec, který řekne, že nechce být známý, lže. Musíte být známý, aby na vás lidi chodili, když se vaše jméno objeví na plakátu. To patří k profesi. Mně osobně popularita nevyčerpává. Spíše se projevuje moje ješitnost. Když mě lidi nepoznávali, tak mě to štvalo. Láďovi třeba dlouho říkali Spálený, protože mu byl podobný, pak už říkali: Smoljak, hele koukej, Smoljak, ale nikdo neřekl: hele, vedle něj, to je přece Svěrák. Tehdy jsem si uvědomil: „Hergot, ty jsi taky ješitný, chtěl bys, aby tě lidi poznávali, ty bys chtěl být známý svojí držkou.“ Teď už toho mám dost, takže bych zase byl kolikrát raději neznámý.
Co jste byli schopni udělat pro úspěch kdysi a co dnes?
Smoljak: Rozdíl je nebetyčný. Dnes cítím, jak se u mne vytratila snaha mít úspěch v tom smyslu, že si mne všichni všimnou. V mládí u mne byla – na začátku vstupu do publicity, když jsme ještě netočili filmy, ale já jsem si chtěl ve filmech zahrát. Chtěl jsem být ve filmu vidět. Dnes nejen že tu touhu nemám, ale přímo to odmítám. Dneska mě nejvíc baví napsat si sám nebo se Zdeňkem hru, režírovat ji a zahrát si v ní. Už ale spíš než po úspěchu toužím po ohlasu u lidí, kterých si vážím, protože to je snad potvrzení toho, že jsem odvedl dobrou práci. A odvést dobrou práci, to pokládám za nejdůležitější. Samozřejmě rád slyším, že těch lidí, co si toho nebo onoho konkrétního díla cení, je hodně. Ale už to není snaha blýsknout se.
Svěrák: Když jsme začínali v divadle, byli jsme bez hereckých zkušeností. Amatéři, kteří se divili, že na ně lidi chodí. Dlouho jsme byli na jevišti neotesaní, ploší, a asi to bylo na tom roztomilé. Když to potom děláte tolik let, tak na prknech přece jenom nabudete sebevědomí. Víte, že když to uděláte takhle, když do toho třeba trochu šlápnete, bude to mít úspěch. Prostě ty stovky představení se na tom podepsaly. Mám vadu, kterou mi Láďa občas vyčítá, že jsem schopen pro smích publika udělat víc, než mám. Opepřit, přišlápnout, víc se do toho položit. Já se rozumově krotím, ale vím, že pokud jdou diváci naproti a mě přemůže chuť přiložit pod kotel, tak do toho zase spadnu. Když slyším, jak mnozí mluví o nezměrné touze být úspěšní, tak si myslím, že u nás ta touha byla taky, ale spíš převažoval strach z neúspěchu. Vzpomínám, že když jsme psali film Jáchyme, hoď ho do stroje, tak jsme vůbec netušili, že bude mí takový úspěch. Psali jsme scénář v neustálých obavách, že to bude málo legrační.
Jste z nějakého společného díla na rozpacích?
Smoljak: Myslím, že se nemusíme stydět, že bychom v předlistopadových dnech nějak sloužili režimu. Z téhle stránky rozpačití nejsme, a pokud jde o uměleckou stránku, tak samozřejmě ve starších dílech jsou pasáže, kdy si říkám, že bych to dnes udělal trochu jinak, uvěřitelnější, elegantnější… Mám pocit, že někde jsme z dnešního hlediska skoro až dětinští a ta dětinskost je ne vždy půvabná. Ale do revize minulých děl se nepouštíme a necháváme je tak. Není tam nic, co by nám vadilo natolik, že by se to muselo předělat.
Svěrák: Vím, že jsme si říkali o filmu Trhák, že to je asi nejslabší článek našeho řetězce a že jsme tomu měli dát víc. Psali jsme ho tehdy z vděčnosti režiséru Podskalskému, který byl velkorysý a umožnil Láďovi, aby začal svou režijní kariéru tím, že se stal supervizorem natáčení filmu Kulový blesk. A když nám řekl, že by rád natočil parodii na muzikál, na písničkový film, tak jsme mu ji slíbili. Slib jsme dodrželi, ale myslím, že to je právě film, kde jsou místa, kdy trošku klopím oči, ale zase je tak blbý, až je to chvílemi hezké.
Píše se s přibývajícími lety lépe?
Smoljak: Nevím. Někdy si čtu své staré texty a mám pocit, že je to tak dobře napsané, až si říkám: „Napsal bys to dnes ještě tak dobře? S takovým elánem a svěžestí?“ Na druhé straně zase toho vím o tolik víc, jsem zralejší a střízlivější.
Svěrák: Je to horší. Vždyť je přebráno. Nejlepší je, když píšete z vlastní zkušenosti, jenže život není zas tak bohatý, aby byla nová zkušenost pořád po ruce. My jsme se postupně vypsali ze svých zážitků školních, chalupářských, divadelních, stěhovacích, a teď už je stále těžší najít oblast, kde byste tu zkušenost měl, mohl ji uplatnit a nemusel se inspirovat jinými uměleckými díly, ale životem.
Prorazili ti, co nevystudovali ani filmovou, ani divadelní fakultu. Kde je zakopaný pes úspěchu?
Svěrák: Omezím se jen na divadlo. Došlo zde ke šťastné souhře, která ani nebyla plánovaná. Pár lidí, kteří měli rádi humor a dělali ho, si řeklo, že to zkusí na divadle. Naštěstí si vzali jako téma Cimrmana. Člověka, kterému se nedařilo proslavit, jehož hry nebyly v té době uznávané a navštěvované. My jsme začali psát hry, které byly jako ochotnické se vším všudy, se snahou o nejlepší hraní, ale jen snahou. Se snahou o iluzi jsme postupně nechtěně došli k tomu, že naše neherectví a naše texty k sobě patří. Kdyby to dělali lidi, co mají příslušné školy, tak by to bylo jiné a horší. Další šťastné náhody byly ve schématu – udělat seminář a teprve pak vlastní hru. V první půli předstoupili před diváka civilisté, kteří četli přednášky, a divák byl připravován na to, že po přestávce se ti pánové převléknou a pokusí se mistrovu hru předvést. Pokusí! To bylo šťastné – přiznali jsme se, že to neumíme, ale pokusíme se, aby to vyšlo.
Smoljak: Myslím, že to není a nebyla náhoda, že na divadle byli tak výrazně úspěšní lidé bez hereckých škol. Vezměte si třeba kabaret Červená sedma a Eduarda Basse, Vlastu Buriana a Oldřicha Nového. Voskovce a Wericha. Z nové doby třeba Ivan Vyskočil, Skoumal, Vodňanský, Šimek s Grossmannem – všechno je to neškolené a všechno většinou autorské divadlo… Herec se vyučí hrát a pak mu stačí řemeslo, aby plnil svou roli. Jenže právě řemeslo je unifikační prvek. Krejčí šije saka většinou pořád stejným řemeslným způsobem. I herci mají řemeslný a optimální způsob, jak zahrát starého, hluchého, rozčileného, jak hrát to či ono. Na to jsou zaběhané postupy. Zkoušením se vše vypiluje a zbaví individuálních chyb. Potom z toho mizí individualita a vede to k univerzálnímu herectví, které lidi začne trošku nudit. Samozřejmě, tohle je zjednodušené schéma, ale i dnes je výjimečných osobností s vlastní individualitou v herecké branži málo.
Stačily tři čtyři roky, a aniž jste chtěli, jste jakýmsi záhadným vírem vtahováni zpátky do politiky.
Smoljak
: Po listopadu jsme se všichni snažili chránit svobodný svět. Po OF jsme byli příznivci ODS, protože jsme se domnívali, že je to ta správná síla, která to politickým způsobem v parlamentu zaštítí. Zemanovy kecy o spálené zemi nás štvaly, viděli jsme na zájezdech, co se v republice děje, jak ta města a městečka rozkvétají, jak s ní mává čerstvý závan kapitalismu. Jenže nadšení vyprchá, svobodu máte, a najednou se zajímáte o jemnější kvality – o kvalitu demokracie – a ta se nám jeví jako špatná. Sám mám obavu o účinnou svobodu slova. Aby byla možnost oslovit s kritikou většinu společnosti, to vidím jako základní pilíř demokracie. Ten když se podetne, tak je s demokracií konec. Proto jsme se také tak angažovali v dění kolo České televize (kde jsme mimochodem zvítězili opticky, ale prohráli fakticky). A nejhorší je, že lidi přestávají naslouchat, bouřit se, že jsou otupělí a apatičtí. Pořád platí, že jedna vražda je tragédie, milion vražd statistika. Stejné je to i se skandály našich politiků. Na západě se skandál tak dlouho přetřásá, až dotyčný odejde. U nás je toho tolik, že už to bereme jako statistiku. To je průšvih! A jestli se politikům podaří ovládnout mediální prostor tak, že už nebude kde proti nepravostem bojovat, tak je konec.
Jak moc se u vás v divadle rozhoduje referendem?
Smoljak: To je věčný spor, který mám se Zdeňkem, ale trošku jsem ho snad už dotlačil k názoru, že ne vše se má řešit demokraticky. Jsou věci, o kterých mohou rozhodovat všichni – třeba co se má udělat s penězi, které jsme společně dali dohromady. Na to může být referendum. Jenže pokud jde o umělecké otázky, jak má činnost divadla vypadat, kdo, co a jak má hrát a podobně, tak si myslím, že ti, co autorské divadlo jako autoři vedou, jsou zároveň těmi, kdo za ně mají odpovědnost. Mohou se s ostatními radit, ale rozhodnout musí sami. Žádné hlasování.
Svěrák: Já jsem opravdu demokratický, až referendový typ. Soubor by měl říct co ano a co ne. Láďa je v divadle spíše pro diktaturu, a tak je to u nás na půli cesty mezi našimi požadavky. My dva rozhodujeme o tom, kdo co bude hrát, ale zároveň platí nepsaný zákon, že všichni členové divadla musí dostat roli. Představa, že bychom napsali hru a byl by tam člověk, který by nehrál… to nejde.
Vnímáte kritiky?
Smoljak: My jsme ze začátku také potřebovali trochu pozornosti tisku, dostalo se nám jí v míře, jaká se uděluje sympatickým novinkám. A my jsme sympatickou novinkou byli. Od jisté doby jsme při každé premiéře zaznamenáni recenzemi, ale pověst našeho divadla rozhodně nedělá kritika. Pověst se vytvořila ústním podáním. Záhy jsme si zvykli, že vůbec nezáleží na tom, co kritika o premiéře napíše, že záleží jen na ústním podání. Lidi se jdou podívat, a když se jim to líbí, řeknou to dál. Mně se třeba nelíbilo, když po premiéře Záskoku někde napsali „Cimrmanovské perpetum mobile“, což mělo zřejmě sugerovat názor, že na téma Cimrman stačí zase trochu plkat, a ono to funguje. To se mě dotklo, protože vím, co ten nový kus stál práce a invence. Návštěvnost nám to ale nijak neovlivnilo, takže proč se tím trápit… Ke kritice sice přezíravý vztah nemáme, zajímá nás, co o nás píšou, ale nejsme na ní existenčně závislí.
Svěrák: Už jsem si zvykl a zocelil se. Ze začátku se mi ale po čtení kritik špatně spalo. Říkal jsem si, že jim odpovím… Vyvrcholilo to, když mne jeden kritik urazil nepravdami ve stylu, že Obecná škola byla nominována na Oscara proto, že někdo strčil někomu pod stolem prachy. To už byla taková hovadina, že jsem mu napsal rozhořčený dopis. Přečetl jsem ho manželce a ona řekla, fajn, rozčilení sis odbyl, vypsals ho na papír a teď ten popsaný papír zmuchlej a dej do kamen, protože to se nedělá. Měla pravdu. Člověk musí křivdící pocity ustát a do souboje vstoupit novou prací, ale nikoliv dopisem do novin. My jsme tu od toho, abychom psali, oni od toho, aby posuzovali. My jsme karavana a oni jsou psi. Oni štěkají, my jdeme tiše dál.
Stalo se, že jste vymysleli fór, těšili se, jaké to bude v akci, a diváci ho nevzali?
Smoljak: To se stává zřídkakdy. Častěji nás překvapí, když věc, kterou jsme za fór nepokládali, najednou sklidí potlesk na otevřené scéně. Třeba ve Švestce stále jako sklerotický děda zapomínám, že nám vechtr nechce půjčit žebřík. Všem je už jasné, že žebřík nebude, takže když už zase – nevím pokolikáté – prohlásím: „Žebřík, a jde se na to,“ vyjede na mne Sváťa Pulec, stařec na vozíčku, s výhrůžkou: „Ještě jednou řekneš slovo žebřík, a já vstanu z toho vozejku a přerazím tě.“ Na to další sklerotik na scéně – Motyčka – řekne: „To prej se stalo!“ A vybuchne obrovský smích. Ten jsme jako autoři nečekali. A ani teď přesně nevíme, proč se tak hrozně ti diváci smějí. Když jsem říkal Marku Ebenovi, že si s tím nevíme rady, pokrčil rameny a poznamenal: „Já se tomu taky smál.“ Asi nedovedeme analyzovat, co se v tom okamžiku všechno v divákově hlavě protne a co pak vyvolá tu reakci. Všechno se nedá vysvětlit, a to je možná dobře.
Svěrák: Stává se to i ve filmu. Naplánujete si, že smích bude tady, jenže on přijde dřív, a máte po pointě. Divák si ji nevychutná, protože ji neslyší. Například ve filmu Vesničko má středisková – pan Hrušínský jako doktor vyšetřuje hypochondra Líra, on skončí se seznamem chorob a Hrušínský mu říká: „Víš co, tak jdi do Pelhřimova,“ a lidi se smějou už na ten Pelhřimov. Už nezaregistrují dokončení repliky „prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš“, a přitom teprve tam je čemu se smát. S tím se v biografu ale nedá nic dělat. Na divadle ještě máte šanci – počkáte si, až se divák ztiší, nebo to naopak sjedete bez pauzy a ten první smích prostě neumožníte.
Dáváte dohromady novou hru. Jak probíhá příprava?
Smoljak: Jsme ve stadiu intenzivních zkoušek – zkoušíme dvakrát týdně tři hodinky, s přestávkami na kafe. I když jsme ještě na začátku, už se tam rýsují věci, které text obohacují.
Svěrák: Řečeno termínem lidojedů – maso je ještě syrové.
Máte už konečný název?
Svěrák: Afrika aneb Češi mezi lidožravci. Premiéra bude 4. října 2002. Ten den budeme oslavovat 35 let činnosti Divadla Járy Cimrmana.
Mám to chápat tak, že spouštěcím mechanismem pro vznik nové hry byla snaha napsat něco na počest výročí založení divadla?
Smoljak: My píšeme až tehdy, když máme pocit, že už je třeba nějakou novinku napsat, což je pro život souboru akt důležitý. Pořád je zde velké nebezpečí, že se divadlo stane jenom provozem, kam se chodí do práce. S novou hrou se soubor jakoby probudí k životu. Najednou má před sebou novou metu.
Svěrák: Paradoxní je, že když píšeme novou hru, jsme jaksi sami proti sobě. Nemáme nedostatek diváků, a kdybychom hru nenapsali, stejně bude plno. Novou hrou jsme nuceni přiškrtit ostatní. Musíme je odložit, aby se nová hra mohla hrát. Mít na repertoáru 14 her už pro nás znamená například to, že si starší hry třeba tři měsíce nezahrajeme, a když je dáme na repertoár, musíme dělat tzv. oprašovací zkoušky.
Jak bude vypadat poslední představení vašeho divadla?
Svěrák: Neumím odpovědět.
Smoljak: To je stejné, jako byste se zeptal starého člověka: „Jak si představujete že zemřete? Bude to v pohodě, nebo ne? Budete se při tom usmívat, nebo budete zasmušilý?“
Počítáte s tím, že by divadlo mohlo pokračovat bez vás?
Smoljak: Takovou otázku jsme si nepoložili, a tím pádem ji neřešili. Když jsem zakládal Studio Láďa, napadlo mě mimo jiné, že by tu jisté pokračování být mohlo. Říkal jsem si – je to kolektiv otevřený novým lidem, ženám, jiné divadelní tematice, než je tvorba na téma Cimrman, je tam i mladší generace herců z divadla Járy Cimrmana, možná že se tu časem – a třeba i po našem odchodu – objeví někdo, kdo by zajistil, že by studio žilo dál, i z Cimrmanova dědictví. Je to možnost. Napadlo mě to, ale nic pro to nepodnikám.
Svěrák: Nerozumím. Jako že by Studio Láďa, když bychom zanikli, pokračovalo v našich hrách?
Smoljak: Proč by se mladí lidé po našem odchodu, a právě třeba ve Studiu Láďa (nebo pod nějakým jiným názvem) nemohli rozhodnout dělat divadlo, které nějak využije naše dědictví?
Svěrák: Třeba to opravdu zanikne s námi a stane se to, co se přihodilo Ivanu Mládkovi ještě za jeho života. Vznikl Děda Mládek Ilegal Band, který hraje totéž co on, jen je to stylově mladší, ostřejší, svižnější…
Hrajete bez nápovědy, když má někdo okno, vypadá to autentičtěji?
Smoljak: Pokud je to standardní situace, je to bez nápovědy. Pokud jsme ale museli hru najednou nově obsadit – například Dobytí severního pólu, když se náčelník Honza Kašpar zranil a nemohl hrát – a do představení tak čerstvě nastoupí někdo, kdo tu roli předtím nehrál, pak tam nápověda je.
Svěrák: Když se to přesto zadrhne, je v zákulisí připravený text a mezi kulisáky nastane poplach. Cítí, že tápeme, a začne horečné listování. Moc často to chválabohu není.
Smoljak: Ovšem pozor! V nové hře už na to máme mechanismus. Rozhodli jsme se, že objevíme Cimrmanův text, který se dá použít v kterékoliv hře a poslouží jako záplata té pauzy do chvíle, než někdo napoví správný text.
Svěrák: Všichni ho budou muset povinně umět a nasadí se, když vyroste palma.
Smoljak: O tom se divák dozví už v přednášce a ve hře se předvede ukázka, jak to funguje.
Svěrák: Slibujeme si od toho, že až text vejde ve známost – jmenuje se Jmelí – tak si ho budeme moci dovolit i v jiných hrách a divák bude na vahách: jsou doopravdy v úzkých, nebo to hrajou?
Dokážete navzájem popsat, jak se za roky spolupráce změnily vaše herecké profily?
Smoljak: Když jsme začínali, tak se Zdeněk ve svém uměleckém projevu opíral výhradně o svou schopnost vcítit se do situace a nějak půvabně a s vědomím neohrabanosti roli prezentovat. Myslím, že Zdeněk nejvíc urazil dráhu k vědomému herectví. Dnes je u něj inspirace z prožitku slabší, vědomě se víc stylizuje.
Svěrák: (dlouhé mlčení) Já nevím, jestli se Láďa změnil… I když… připadá mi, že za mlada byl jiskrnější, že se jakoby sám těšil a bavil svým hraním. Někdy mi připadá ten jeho civilismus na pódiu až moc…, to si říkám: tady bych trošku přišláp, aby to dostalo šťávu. Ale tohle jde z mého naturelu, zejména u rolí, které hraju i já, a tam člověk podvědomě chce, aby druhý to hrál podobně, a když tam něco udělá nebo neudělá, tak si říká: škoda.
Diskutujete o tom?
Smoljak
: My si něco o tom řekneme, ale v tomhle se tolerujeme jako dvě tvůrčí osobnosti, které mají právo realizovat si na svém vlastním těle svůj umělecký názor.
Svěrák: Ono je to možná i dobře, když divák třeba vidí hru s Láďou a pak se mnou. Jde na to podruhé a nevidí obtisk, je to zase originál. Představení ale není jiné jenom námi dvěma, je jiné i ostatními kolegy. Je to živá věc. Stačí, že přijde na jeviště někdo, kdo nasadí jinou míru hlasitosti, a soubor se tomu nevědomky musí přizpůsobit. Začínáme třeba Záskok, je tam scénka z Hamleta, já začnu mluvit a Jarda Weigel zašeptá: „Neřvi, co řveš?“ Je mu jasné, že on bude muset řvát taky. Stačí, když někdo nasadí rychlejší tempo, a všichni se hned musejí přidat.
Smoljak: To je právě výhoda, že tam vždycky někdo z nás je. My si tak pohlídáme i interpretační stránku. Málokterý autor tuhle možnost má.
Hry Voskovce a Wericha se dnes dost obtížně inscenují… Uvažovali jste, jak v budoucnosti asi budou vypadat ty vaše?
Smoljak: Když už jste to vzal za tenhle konec… Myslím si, že oni si nedali moc práce s hrou samou. Jejich hry měly, jak známo, těžiště v dialozích před oponou, takže tím pádem velká část toho, co uměli, odešla s nimi. V textu her samotných toho mnoho nezůstalo. Zůstaly ale jiné skvosty: písničky s jejich texty a s hudbou Jaroslava Ježka. My se v hovorech „před oponou“, tedy v našich přednáškách, ani neopíráme o aktuální téma, ani neimprovizujeme. A hra sama, ta musí stát na vlastních nohou. V tom je šance, že přežije.
Svěrák: Jejich představení byly vlastně hudebně taneční férie s příběhem a aktuálními komickými výstupy dvou protagonistů. Jejich satirické výstupy se promítly i do hry. Jakoby vylezli ze hry před oponu, a pak se do ní vrátili. Divák měl možnost odpočinout si od mluveného slova jiným požitky – krásná hudba, Jenčíkovy Girls (které nám dnes připadají tlusté a krátkonohé, ale zřejmě to bylo tenkrát v módě). My divákovi moc pohybových požitků nenabízíme. A erotickou krásu už vůbec.
Smoljak: Leda že by se koukal na šatnářku.
Svěrák: Co se týká toho pohybu: nad některými našimi scénami mnozí režiséři žasnou, jak je Láďa drzý. Nechá herce stát nebo sedět – oni si jen tak povídají – a Smoljak se vůbec nestará o to, že tam je málo pohybu. Ale proč by tam měl vlastně být? Nám jde o to sdělit vtip a třeba právě pohyb by způsobil, že by divákovi vtip utekl. Bolek Polívka nám říká sedací divadlo.
Smoljak: Jsou samozřejmě výjimečné případy, kdy pohyb pomáhá…
Svěrák: Chtěl jsem dojít k tomu, že asi víc stárne aktuální politická férie, než hra, která se o politickou satiru nesnaží.
Soudobá technika – děsí, nebo jste z ní nadšení?
Svěrák: S počítačem jsem se spřátelil brzy, a dokonce tak, že můj psací stroj Wanderer, o kterém jsem si myslel že s ním dožiji, promazával ho a šetřil (je to právě ten, na kterém jsme spolu napsali dost věcí), tak ten si už léta nezaklapal. Počítač se pro mne stal darem, který osvobozuje a zjednodušuje spisovatelství.
Smoljak: Začerníte, zmáčknete „delete“, a odstavec je pryč.
Nebo celodenní práce…
Svěrák: Tak se mi ztratil scénář Kolji… a bylo to poprvé, kdy jsem měl nad počítačem nervový šok. Nevím, proč text zmizel, ale zachránil ho až počítačový odborník. Druhá věc je mobil, ten mě zbavuje strachu, že mám být v divadle, a nejsem. Mám ho pořád zapnutý a vím, že když nebudu hodinu před představením v divadle, tak mě začnou shánět. Uklidňuje to. Přece by zvonil, kdyby mě potřebovali…
Smoljak: I mně se ze začátku stávalo, že jsem celé dopoledne pracoval, nadšený, jak mi to jde, a najednou jsem na něco sáh, a všechno zmizelo. Protože jsem zpanikařil a ještě na to sahal dál, tak už jsem to nenašel. Měl jsem chuť napsat na to téma fejeton: Píšu, a najednou mi zmizí celý soubor. Zpanikařím, zkusím ještě něco zmáčknout, a zmizí i počítač. Po deseti minutách marného snažení zavolám odborníka a ten mi řekne: „To je jednoduché, pane Smoljak, dvakrát poklepete na kterékoliv místo pracovní desky, a počítač se znovu objeví. Ale musíte to udělat do pěti minut.“
Využili byste možnosti žít v Cimrmanově době?
Smoljak: Jsem realista a beru život jako něco, co je mi dáno a co má tak být. Z důvodů složitějších – vydalo by to tak na celou esej – se nám na tom přelomu 19. a 20. století líbí. Proto listujeme ve starých knihách, zajímají nás staré fotografie, děláme o staré době divadlo. Těší nás to, ale kdybychom tam žili, tak se třeba budeme hrozně trápit, v jaké že to době musíme žít.
Protože byste věděli, jak dějiny pokračovaly?
Smoljak: Stojíme na jevišti Divadla Járy Cimrmana, evokujeme tu dobu a lidi se smějí. Baví se konfrontací oné doby s dneškem, která tam sice není prvoplánová, ale zní tam, aniž by si to divák uvědomoval.
Svěrák: My si z té doby do naší autorské sítě lovíme ryby, které potřebujeme. Ona měla i jiné ryby, ale ty nás nezajímají, ty házíme zpátky. Nás zajímá to, co potřebujeme k humoru, a to rozhodně třeba není tuberkulóza.
Smoljak: V té staré době je jeden důležitý aspekt, který nás v konfrontaci s dneškem naplňuje hořkostí. Tehdy si lidé obecně víc uvědomovali, že se musí živit prací. Nebyl tak rozšířený parazitismus. Dnes je společnost tak bohatá, že uživí i obrovské vrstvy parazitní populace. Populace, která necítí zodpovědnost živit se vlastní prací. Vždycky se něco – na rodičích či na ulici – vyžebrá, vždycky se dá něco ukradnout, vždycky to, že se neživím prací, někdo zaplatí. Společnost má přebytky a sociální síť, která uživí kdekoho. Minulá společnost tak bohatá nebyla a nemohla si to dovolit. Já nevím, jestli to nezní trochu marxisticky, ale práce opravdu člověka šlechtí.


ZDENĚK SVĚRÁK
*28. 3. 1936
Po studiích na Vysoké škole pedagogické (obor český jazyk a literatura) působí v letech 1958-1961 jako učitel na Žatecku. 1961-1969 redaktor Československého rozhlasu, 1969-1977 svobodné povolání, později scenárista Filmového studia Barrandov. Od r. 1994 prezidentem nadace Paraple, která získává peníze na pomoc vozíčkářům. S Ladislavem Smoljakem se znají už 48 let. 29. 10. 1966 se Zdeněk Svěrák stává jedním ze zakládajících členů Divadla Járy Cimrmana. Je uměleckým vedoucím souboru a spoluautorem všech inscenací.
Filmové scénaře: Vrchní, prchni, Tři veteráni, Vesničko má středisková, Obecná škola, Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina, Lotrando a Zubejda, Kolja, Tmavomodrý svět.
S Ladislavem Smoljakem: Jáchyme, hoď ho do stroje, Na samotě u lesa, Marečku, podejte mi pero, Kulový blesk, Trhák, Jára Cimrman ležící spící, Rozpuštěný a vypuštěný, Nejistá sezóna.
Hlavní role ve filmu: Co je vám, doktore?, Jako jed, Jára Cimrman ležící spící, Kolja.
Knihy: Jára (da) Cimrman, Cimrman v říši hudby, Divadlo Járy Cimrmana, To nejlepší ze Smoljaka a Svěráka, Filmové komedie od Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka, Obecná škola, Vesničko má středisková, Kolja, Tmavomodrý svět, Dělání, Tatínku, ta se ti povedla, Radovanovy radovánky.
Držitel medaile Za zásluhy a ocenění nadace Pangea Za úsilí o nápravu věcí lidských. Ženatý, manželka Božena, dcera Hana, syn Jan.
LADISLAV SMOLJAK
*9. 12. 1931
Absolvent oboru matematika-fyzika Vysoké školy pedagogické v Praze. Učil na střední škole a na večerní škole pro pracující 1958-1961, redaktor Mladého světa 1961-63 a nakladatelství Mladá fronta 1963-1975, 1975-1990 nejprve scenárista, později režisér Filmového studia Barrandov. 29. 10. 1966 se Ladislav Smoljak stává jedním ze zakládajících členů Divadla Járy Cimrmana.
filmové režie: 1978 – Kulový blesk, 1980 – Vrchní, prchni, 1983 – Jára Cimrman ležící spící, 1984 – Rozpuštěný a vypuštěný, 1987 – Nejistá sezóna
Scénáře společné se Zdeňkem Svěrákem: Jáchyme, hoď ho do stroje, Na samotě u lesa, Marečku, podejte mi pero, Kulový blesk, Trhák, Jára Cimrman ležící spící, Rozpuštěný a vypuštěný, Nejistá sezóna.
Spoluautor a režisér všech inscenací uváděných v Divadle Járy Cimrmana. Autor her pro vlastní autorské Studio Láďa (založeno 1998): Hymna, Fantom Realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Pro Divadlo Na zábradlí napsal a režíroval hru Malý říjen. Potřetí ženatý, manželka Alice (*1974), čtyři děti.

Category: 2002 / 09

Předlice: 150 domů, 1200 obyvatel. Ruiny mezi zrekonstruovanými domy. Nablýskané mercedesy mezi starými škodovkami a oltcity. Jedni žijí v okázalém luxusu, druzí škudlí ze sociálních dávek na opravy malých holobytů. Život v Předlicích, okrajové části Ústí nad Labem, se pro mnohé scvrkl na boj o bydlení.

JSOU PŘEDLICE GHETTO? ANO I NE.
Ano, protože byty jsou tu především třetí a čtvrté kategorie, nabízené často v dezolátním stavu.
Ano, protože od začátku 90. let slouží městu Ústí nad Labem jako odkladiště nepohodlných nájemníků, zhusta neplatičů, až na pár výjimek Romů. Vzniklo tak sociálně vyloučené společenství lidí, příslušníků menšiny. Kdo se do Předlic jednou dostane, má jen minimum možností se odtud vrátit zpátky do města. Navíc se v Předlicích scházejí lidé z romských rodů a rodin, které k sobě mají sociálně, ekonomicky i pokud jde o tradice velmi daleko.
Ano, Předlice jsou ghetto, protože jediné rodině se podařilo ovládnout značnou část „trhu“ s byty a stejnými praktikami, které jsou známy od lichvářů z ghett, odírají nájemníky o přemrštěné částky. Opravují si domy, kupují drahá auta a nad své „spoluobčany“ se vyvyšují.
Ano, protože z Předlic je velmi daleko k jakémukoliv zaměstnání. Pracující lze v celé komunitě spočítat na prstech dvou rukou.
Ne, Předlice nejsou ghetto, protože značná část, snad i většina obyvatel nehodila flintu do žita. K apatii mají Předličtí daleko. Rekonstruují své byty, z holobytů dělají místa alespoň trochu vhodná pro život. Snaží se aktivně zapojit do života, přestože jsou od něj izolováni. Rom z Předlic se do města vydává zřídka, v Ústí v mnohých obchodech, na ulici, na úřadech je nevítaným návštěvníkem.
Ne také proto, že Předlice mají vlastní školu a řada romských dětí má dobré školní výsledky.

MAFIE Z MORAVY
Před rokem 1989 žily v Předlicích tři romské rodiny, většina lidí byla bílé barvy pleti. Byla tu obecně dostupná práce, domy vlastnil stát. Pak začalo Ústí nad Labem do této čtvrti sestěhovávat neplatiče. Lidé, někdy jen v momentální finanční krizi, se ocitli mezi chronickými neplatiči. Domy získávali noví majitelé – nejprve starousedlíci, bytová družstva, různé firmy a naposledy také přistěhovalci z Moravy. Téměř každý ze 150 domů v Předlicích má dnes jiný příběh. V jediném jsou si podobné – nájemníci v nich mají strach, kdy je nový majitel vystěhuje na ulici.
Před lety se přiženil do Předlic první z moravské romské rodiny Gažijů. Koupil zdejší hospodu a přivedl do Ústí svoji rodinu. Dnes tu žijí všichni jeho příbuzní, „Moraváci“ se s místními promísili.
Kšeft se brzy rozrostl, mnozí Moraváci se živili z prostituce a prodeje drog. Jiní přiváželi nemalé částky z „šikovně“ provedené exilové cesty do Velké Británie. Základní kapitál vrhli do nákupu předlických domů. Dnes jich moravský rod vlastní několik desítek.

BOJTE SE NÁS!
„Zavři okno!“ rozkazuje v jednom z předlických bytů žena, než se rozpovídá o svém nájemci. Ze strachu o byt nechce uvést své jméno ani se fotografovat. Mnoho lidí se tu bojí, bohatí Moraváci si často neberou servítky při vyhazování nájemníků z bytů. Často požadují několik tisíc měsíčně navíc, přestože nájemníci mají podle platné smlouvy platit regulované nájemné od jednoho do tří tisíc. Jiní si vynucují podpis pod nevýhodné smlouvy. Nejednou byly Předlice svědky protiprávního vystěhování ze dne na den.
Bývá to tak: dům v Předlicích je „navržen“ k privatizaci. Původní nájemníci nemají potřebnou částku, která nezřídka šplhá k milionu korun, na jeho přednostní odkoupení. Částka se v dalších nabídkách snižuje až na úroveň desítek tisíc. Nový majitel ve finále za celý dům, třeba s deseti byty, platí tu padesát, jindy sto, sto padesát tisíc korun. Cena se samozřejmě mění v závislosti na tom, zda je dům prázdný, nebo s nájemníky. Náklady se brzy vrací – pro nového majitele není problém měsíčně vybrat na zvýšeném „nájemném“ 50 tisíc korun. Pokud nájemník po krátkém čase spočítá své platby novým majitelům, často s hrůzou zjistí, že za stejné peníze mohl byt odkoupit do osobního vlastnictví.

SKLÁDKA UPROSTŘED BYTU
„Myslel jsem, že se budu stěhovat do jedenáctky,“ krčí rameny nad hromadou nábytku složenou u kamaráda Josef Husák. Jedenáctka je obecní dům v Řeháčkově ulici. Teď však stojíme v rozbitém bytě v čísle 13. Josef Husák má za jeho zrekonstruování (propadlé podlahy, bez oken a dveří, bez vody, elektřiny a topení) přislíbenu nájemní smlouvu. Ještě předtím mu Tommi-Sever, správce obecních domů, kterých je v Předlicích 23, nabídl jiný byt: plný odpadků, zapáchající, shnilý, bez oken a dveří, o vodě a elektřině nemluvě.
Tommi-Sever nabízí: podepište s námi smlouvu o rekonstrukci, a dáte-li byt do čtvrt roku do pořádku, podepíšeme s vámi roční nájemní smlouvu. Pokud se osvědčíte, dostanete nájemní smlouvu na dobu určitou. I proto je v Předlicích stále několik desítek zdemolovaných obecních bytů, do nichž Tommi-Sever neinvestuje ani je nezabezpečuje proti demolování a zanášení odpadky. Přitom nájemné je ze své povahy dílem určeno k investování do oprav nemovitého majetku.

DOMY JSOU PRO LIDI, NE NAOPAK
Moraváci a Tommi-Sever nejsou jedinými vlastníky předlických domů. Vlastní je i další bytová družstva, firmy a soukromníci. Jedni se chovají ke svým nájemníkům slušněji, jiní hůře.
Tommi-Sever však stále spravuje dostatek bytů, do kterých může radnice Ústí nad Labem po předchozím soudním rozhodnutí vystěhovat nepohodlné neplatiče z centra města.
A ve vlastnictví někoho z moravské rodiny se co chvíli objeví další „zprivatizovaný“ dům. Pokud se nic nezmění, blíží se doba, ve které moravští přistěhovalci ovládnou většinu domů v Předlicích. Jen každý z nich na cestě do vlastnictví mafie z Moravy vystřídá desítky nájemníků, bude několikrát rekonstruován a několikrát ničen.
Jako by se vše v Předlicích točilo okolo domů, a na lidi, kteří v nich bydlí, se zapomnělo.

Chcete-li se dozvědět více k tomuto tématu, navštivte informační servis společnosti Člověk v tísni www.infoservis.net.

Category: 2002 / 09

Papeete – Tahiti, 24. července 1910: „Když první z tahitských sborů čtyřstupem vpochodoval s vlající trikolorou do prostory uprostřed zástupů ohrazené, ani už jsme si v duchu nestěžovali do koloniální hlouposti, jež přiměla domorodce, aby místo své vyzdobené nahoty navlékli si bílé nohavice a kabáty, na nichž řetězy kapradin a věnečky květů vypadaly spíše jako cirkusová maškaráda, a zároveň s davy smáli jsme se mnohému, ani si neuvědomujíce, že vlastně smáli jsme se sobě samým.“ Těmito slovy popsal před více než devadesáti lety své dojmy z každoročních oslav Le Tiurai (červenec), pořádaných na Tahiti francouzskou koloniální správou, český spisovatel a cestovatel Jan Havlasa. Množné číslo v jeho vypravování patří jemu a jeho příteli, pozdější známé postavě československých dějin, Milanu Rastislavu Štefánikovi, který zde z pověření francouzské vlády budoval astrologickou observatoř. Svátek Le Tiurai byl přímým předchůdcem kulturního a folklorního festivalu, který dnes každoročně v červenci probíhá na Tahiti a některých dalších ostrovech Francouzské Polynésie. Svým návštěvníkům představuje Heiva, jak se tento soutěžní festival od roku 1985 oficiálně jmenuje, ucelenou přehlídku umění, kultury a tradic této oblasti. Pro své přímé aktéry, kteří se sem sjíždějí i z těch nejvzdálenějších ostrovů, znamená vrcholný svátek jejich umění a také vysoce prestižní záležitost. V minulosti tomu ale tak vždy nebylo a polynéská kultura musela projít poměrně dlouhým a složitým obdobím, než si definitivně obhájila své místo na slunci. Ať už na Havlasu podívaná v režii francouzské koloniální správy zapůsobila jakkoli, už to, že se vůbec odehrála, znamenalo bezesporu další malý krok k záchraně polynéské kulturní identity. Protože, ač to zní neuvěřitelně, pohádka o králi, který zakázal svým poddaným zpívat, se na Tahiti stala po určitou dobu tvrdou skutečností.

ZÁKAZ VŠEHO
Stejně tak jako na jiných místech světa, první kontakty s Evropany přinesly domorodcům nevyhnutelně i první pokusy o jejich obrácení ke křesťanství. Místní obyvatelé však měli, až na drobné výjimky, pramálo důvodů ke změně své dosavadní víry, která byla úzce svázána s tradičním způsobem života. Proč by například jeden muž nemohl mít více žen jako doposud, či žena více mužů? Proč je k lásce třeba manželství a proč je manželství nerozlučitelné? Proč je nutné pravidelně pracovat, když ostrov poskytuje vše nezbytné k životu?
Přes několik počátečních neúspěchů však nakonec angličtí protestantští misionáři našli pro své snažení živnou půdu v tradiční rivalitě jednotlivých náčelníků a nikdy nekončících lokálních válkách, které provázely celou historii této oblasti. Vhodnou osobou se nakonec ukázal být král Pomare II., který by bez vydatné pomoci zvenčí neměl šanci Tahiti ovládnout. Řešení bylo jednoduché a odehrálo se podle již z historie známého scénáře – podpora krále výměnou za prosazení křesťanství jako jediného oficiálního náboženství. Vláda krále Pomare II. pak v roce 1819 vyvrcholila vydáním absurdního Zákona Pomare.
Vyjmenovat to, co zákon nezakazoval, by bylo možná jednodušší – vycházel sice z desatera božích přikázání, která však pastoři značně rozšířili a přizpůsobili svým potřebám. Kromě bohoslužeb začal například platit zákaz zpěvu jako takového, v neděli se nesmělo vycházet jinam než do kostela, ženy nemohly jít ven po setmění, muži pouze se světlem. Nežádoucí byl zápas, hra na bubny, nesměly se nosit pandánové náhrdelníky, nemyslitelné bylo zdobení vlasů květy či používání vonného oleje monoi.
„Nový“ Tahiťan se musel přizpůsobit také svým oblečením. Tradiční parea – velké kusy barevné látky, z nichž se dá na těle vytvarovat snad jakýkoliv druh oděvu a které Polynésané s velkou oblibou využívají dodnes – byla vystřídána viktoriánskou módou. O její praktičnosti a pohodlnosti vzhledem k místnímu klimatu si asi každý lehce udělá obrázek sám.
Absolutní zákaz pak platil pro tanec, ve kterém misionáři spatřovali „obscénní pohyby k vyvolání sexuálních choutek“. Přitom právě tanec vždy byl, a dodnes je pro Polynésany něčím naprosto bytostným. Vrchol tohoto umění v minulosti předváděli členové výlučné skupiny Ariori.

VYVOLENÍ TANEČNÍCI
Jak nejlépe popsat tuto zvláštní skupinu „vyvolených“, která nikdy nikde trvale nezakotvila a putovala od ostrova k ostrovu? Ohromovala už samotným počtem svých členů, kteří po moři cestovali s velkými flotilami lodí, z nichž některé byly schopny pojmout až sto lidí. V roce 1774 zaznamenal kapitán James Cook více než šedesát takovýchto plavidel mířících od ostrova Huahine na další ostrovy.
Náplní života Ariori byla v podstatě jedna velkolepá putovní show, promyšlená do nejmenších detailů. Už samotný jejich příjezd musel na místní obyvatelstvo působit naprosto triumfálním dojmem. Množství velkých pirog vyzdobených květy, pomalu připlouvajících po zelenomodré vodě laguny, ozývá se troubení na lastury, krásní mladí lidé, dlouhé černé vlasy propletené květy…
Podle některých zdrojů byli členové Ariori nejprve vybíráni z nejvyšších vrstev společnosti, později byl vstup do tohoto společenství umožněn komukoliv, kdo prokázal svůj talent a odhodlání žít podle daných pravidel. Jedním z nich byl i striktní zákaz mít potomky. Tento zákaz však pro Ariori v žádném případě neznamenal povinnost celibátu. Naopak, sex nejenže zaujímal přirozenou roli v každodenním životě skupiny, ale byl dokonce povýšen na důležitou součást některých vystoupení. Misionáři nebyli tak daleko od pravdy, když v dobových zprávách velmi zastřeně popisovali některé tance jako zběsilé orgie. V podání Ariori byly tance symbolizující lásku dovedeny až k úplnému vyvrcholení, a to doslova. Případné následky takovýchto „tanečních figur“ řešila skupina, k naprostému zděšení prvních bílých návštěvníků ostrovů, usmrcením dítěte.
Ačkoliv byl pobyt Ariori pro místní obyvatele spojen s vysokými náklady, byl i tak příchod skupiny vždy událostí spojenou s napjatým očekáváním. Produkce Ariori měla zajistit plodnost, a to jak zemi, tak i jejím obyvatelům. Znamenala několikadenní nepřetržitou slavnost zpěvu, tance, zápasů, akrobatických kousků a vypravování starých příběhů a legend.
Z těchto souvislostí vyplývá, že restriktivní Zákon Pomare mohla většina Tahiťanů přijmout jen s největším sebezapřením a v letech následujících bezprostředně po jeho vydání se dokonce zdálo, že bude tato jedinečná kultura odsouzena k úplnému zániku.

OZVĚNA PÁDU BASTILY
Světélkem na konci tunelu se poněkud překvapivě ukázalo být převzetí Tahiti a přilehlých ostrovů pod francouzskou správu v roce 1880. Právě tehdy se totiž začaly rodit základy dnešního festivalu Heiva. Jedním z prvních činů francouzského guvernéra na Tahiti bylo totiž zavedení oslav Dne dobytí Bastily. Zpočátku měly oslavy k lidovosti dost daleko. Jejich hlavní náplní byl kromě střelby z děl a vojenské přehlídky také ples v paláci guvernéra konaný v předvečer dobytí Bastily. Mezi zvanými byli i tahitští koloniální úředníci a právě pro ně pořádal guvernér soutěž v tradičních zpěvech himene. Několik úředníků, i když možná hudebně nadaných, však zcela určitě nemělo šanci nějak výrazněji ovlivnit osud místní kultury.
Daleko důležitějšími se v tomto směru ukázaly být už zmiňované oslavy Le Tiurai, pořádané francouzskou správou mimo palác. Jejich součástí sice ještě nemohl být tanec, ale mohly se jich zúčastnit pěvecké skupiny z různých částí ostrova. O tom, že tón těchto „lidových“ oslav pevně určovali Francouzi, svědčí například skutečnost, že v roce 1881 zvítězila v pěvecké soutěži skupina, která porotě předvedla „tradiční zpěv“ nazvaný La Ora Farani – Pozdrav Francouzům.
Nicméně po letech naprostých zákazů i tato kontrolovaná zábava znamenala pokrok a brzy si získala velkou oblibu. Postupně, krůček po krůčku, se začal program rozšiřovat, až se na přelomu století začaly objevovat první, až dosud nežádoucí taneční skupiny.
Lze jen stěží předpokládat, že se obyvatelé ostrovů vzdálených od Francie tisíce kilometrů budili každoročně 14. července s radostným vědomím, že nenáviděná Bastila konečně padla. Radost z hudby, tance a zpěvu, stejně jako určitá hravost, jsou však přirozenou součástí polynéské mentality a ostrované by zřejmě, s trochou nadsázky, se stejnou ochotou slavili třeba i znovunastolení monarchie či rekonstrukci zničené pevnosti. Nelze se proto divit, že kolem roku 1910 získávají oslavy Le Tiurai až pouťový charakter, dotvářený desítkami prodejních stánků v uličkách hlavního města Papeete a korunovaný zlatým hřebem v podobě kolotoče dovezeného z Evropy speciálně pro tuto příležitost.
Ačkoliv cestovatel Havlasa popisuje tento svátek s určitým despektem – pohled na domorodce oděné do viktoriánské, mnohdy potrhané a zašlé módy, která měla demonstrovat stupeň jejich „zcivilizování“, jej rozhodně nenadchnul – nemůže se vyhnout silnému dojmu, který v něm zanechala hudba, tanec a zpěv…

VZKŘÍŠENÍ TANCE
Papeete-Tahiti, 7. července 2001: V horké, tmavé noci na okamžik zahlédneme hvězdy, včetně proslulého, ale překvapivě malého Jižního kříže. Je to přesně ten okamžik, než zazní táhlé zatroubení na ulitu mořského tritona a než taneční arénu ozáří kužel světla. Napjatou vteřinu protrhnou první údery na upa-upa, aby se vzápětí s ostatními bubny a bubínky spojily v jeden strhující rytmus.
A náhle jsou tady. Bosé nohy vyťukávající do písku poselství hudby, snědá těla zahalená do černých vodopádů vlasů spadajících až na boky zdobené lýkovými suknicemi a kopírující přesně každou změnu v ohlušující náladě bicích nástrojů. Potomci dávných Ariori, novodobí nositelé starého dědictví, které před námi právě ožívá ve své nové podobě.
Dnešní Papeete má již velmi daleko k ospalému provinčnímu městečku s několika chatrčemi a nějakou tou správní budovou v koloniálním stylu, jakým bylo ještě na počátku minulého století. Rušné nábřeží, víc než sen o tropickém ráji, připomíná promenádu někde na Francouzské riviéře a papeetskou hlavní třídu dokáže bezpečně přejít jen člověk s bohatými zkušenostmi ze světových velkoměst.
Ve chvíli, kdy taneční arénu rozvíří chodidla prvních tanečníků, však s určitostí vím, že my jsme na tom správném místě. S úžasem sledujeme neuvěřitelnou frekvenci pohybu boků tanečnic, které vůbec netuší, že se právě stávají součástí splněného snu.
Vystoupení soutěžních skupin nejsou nikdy jen shlukem nahodilých tanečních prvků, ale vždy evokují nějakou historickou událost, mýtus nebo tradiční činnost Polynésanů. Mísí se v nich prvky mystiky s trochou animálnosti, náznaky bojovnosti s důležitým prvkem lásky, okořeněným náznaky sexuálního aktu…
Po prvním náporu hudby a tance máme na chvíli čas si vydechnout a rozhlédnout se kolem sebe. Sedíme na jedné z otevřených postranních tribun ohraničujících obdélníkovou taneční plochu. Čelní tribuna, ze které je nejlepší výhled, je vyhrazena pro významné představitele ostrovního života a pro porotu, která bude po několik soutěžních večerů hodnotit výkony účinkujících.
Soutěže se mohou zúčastnit nejméně osmdesátičlenné skupiny a v rámci svého, někdy i několikahodinového vystoupení musí předvést čtyři povinné tance. Výjimku tvoří pouze skupiny ze vzdálených souostroví Tuamotu a Markézy, kde se taneční umění vyvíjelo poněkud odlišným směrem, a které tedy mohou předepsané tance nahradit vlastním repertoárem.
Muži jen v suknicích ze zeleného listí, ženy navíc s půlkami kokosových skořápek zakrývajících ňadra tančí divoký ote’a, jeden z povinných tanců. O jeho původu víme již jen to, že pochází z Tahiti a že jde o tanec válečný, dříve určený pouze mužům. Do dnešního dne se z něj zachovaly pouze některé fragmenty. Totéž platí i pro další tance, u nichž se dokonce v některých případech dochovaly pouze jejich názvy. V hudbě i v tanci lze pozorovat západní vliv, který pronikl do této oblasti společně s prvními námořníky a misionáři. V současnosti tedy jde o jakousi novou tradici, navazující na násilím přerušený vývoj tohoto umění z doby před zhruba dvěma sty lety. Dnes je pro ote’a typické dodržování geometrické formace, tvořené řadami tanečníků rozdělenými podle pohlaví. Tanec žen se od mužského liší pohyby hýždí a stehen. Nohy všech musejí být v neustálém pohybu, ale pokud možno stále v dotyku se zemí.
Ote’a, znázorňující neustálé rozmíšky mezi původními obyvateli ostrova, přechází do klidnějšího tempa – domorodci vzdávají hold svým bohům. Po chvíli se tempo opět mění, muži strhávají ženám zelené suknice, a ty zůstávají pouze v kratičkých bederních rouškách…
Děj nabírá na dramatičnosti příchodem prvních kolonizátorů, kteří s sebou přinášejí nové náboženství. Zdá se však, že domorodci v prvních chvílích význam tohoto poselství plně nedoceňují. V rychlém sledu předvádějí návštěvníkům ukázky svého způsobu života.
Nejprve je to aparima – tanec rukou, jakási pantomima paží, která velmi přesně znázorňuje různé činnosti každodenního života.
Následuje hivinau, pro nějž je charakteristické rozestavění tanečníků ve dvou soustředných kruzích. Údajně jde o technicky nejméně náročný povinný tanec, při kterém tanečníci předvádí pohyby znázorňující činnost spojenou s plavbou po moři.
Prezentace domorodého života vrcholí tancem paoa. Ženy sedí na zemi a za stálého zpěvu silně tlučou do rozložených kůží. Zobrazují tak výrobu tapy, tradiční polynéské látky, vyráběné roztlučením lýka moruše papírodárné.
Následují vystoupení tanečních sólistů a soutěž bubeníků a scéna se začíná postupně měnit. Domorodci přicházejí oděni do bílých úborů, aby z rukou návštěvníků přijali křesťanství. Zbytek vystoupení je pak jedinou „ódou na radost“.

MLADÍ A NADŠENÍ
V krátké přestávce zahlédneme několik řad pod námi známou tvář. Setkali jsme se dnes odpoledne v kanceláři místní letecké společnosti, kde nám Poareva (Černá perla) zajišťovala letenky pro naše další cesty mezi ostrovy. Tehdy, v klimatizované kanceláři vybavené nejmodernějšími počítači, mě vůbec nenapadlo, jak případné jméno vybrali rodiče pro tuto dívku. Nyní, oděná do pestrobarevného parea, s bílým květem tiare za uchem, dlouhými černými vlasy provoněnými olejem monoi, skutečně více připomíná vzácný prodejní artikl místních klenotnictví, než profesionálku v slušivém kostýmku evropského střihu z dnešního odpoledne.
Poznává nás, usmívá se a jde si k nám na chvíli přisednout. V hledišti je překvapivě málo cizinců. Ptám se na to Poarevy, které však tento fakt evidentně nekazí náladu.
„Víš, bude to asi tím, že na Tahiti je hodně hotelů, jež pro své hosty pořádají několikrát týdně večery s vystoupením profesionálních tanečních skupin, které tady neuvidíš. Většina turistů využije tuto možnost, kde se podává i večeře. Tak proč by chodili na Heivu?“
Po chvíli nás Poareva opouští, čeká na ni její tane (muž) s rudým květem ibišku za uchem…
Po tanečnících přicházejí na řadu zpěváci. Jde o asi osmdesátičlenný sbor mužů a žen, který na zemi vytváří jakýsi čtverec s uličkou uprostřed. Jsme svědky himene tarava, nejvyššího stupně tradičního polynéského zpěvu. Pokud jsme si mysleli, že po vystoupení tanečníků už nemůžeme vidět a slyšet nic lepšího, pak jsme se mýlili.
Všichni zpěváci mají na hlavě zelené věnce a za neustálého pohupování vytvářejí až desetihlasý(!) sbor, jehož některé, především mužské hlasy udávají pouze rytmus.
Zlatým hřebem večera je však bezesporu tanec s ohněm. Nejde sice o tanec původní (pochází ze souostroví Samoa), ale je to vrcholná ukázka mužského tanečního umění. Divoký rytmus a pochodně zapálené na obou koncích jen umocňují tuto dynamickou a strhující podívanou…
Když po skončení programu vycházíme zpět na papeetské nábřeží, blíží se půlnoc. Nechce se nám ještě spát, a tak si na chvíli sedáme na kamennou zídku vedle tetovaného mladíka s uzlem dlouhých vlasů. Je nám povědomý a svůj dojem si potvrdíme, když se s ním dáváme do řeči.
Arenui (Velká vlna) pochází z ostrova Moorea a dnes večer jsme ho viděli při ohňovém tanci. Chceme se od něj pochopitelně dozvědět co nejvíce:
„S ohněm tančil už můj otec. Není to jednoduchý tanec, a tak je dobré s ním začít v co nejranějším věku. Já jsem jeho základy, tehdy samozřejmě ještě bez hořících pochodní, zkoušel už v šesti letech. Pochodně přišly na řadu o něco později. Když to tak počítám – dnes je mi pětadvacet – s ohněm tančím většinu svého života, ale i tak se občas nevyhnu nějaké té spálenině,“ směje se.SOUTĚŽNÍ DUCH STARONOVÉ TRADICE
I když taneční a hudební soutěže tvoří velmi podstatnou část festivalu Heiva, nejsou zdaleka jedinými body jeho programu. Denně, od konce června po celý následující měsíc, jsou na Tahiti a přilehlých ostrovech k vidění také ukázky tradiční řemeslné výroby, tematické výstavy a v neposlední řadě také různé sportovní soutěže.
Pokud jde o posledně jmenované, jsou pro Polynésany jednoznačně sportem číslo jedna závody pirog, kterým tu říkají va’a. Závody probíhají po celý rok a mají jeden ze svých vrcholů právě v době Heivy. O popularitě tohoto sportu svědčí i skutečnost, že se mu zde aktivně věnuje každý třetí muž či žena.
Vzhledem k tomu, že je celé území Francouzské Polynésie tvořeno jednotlivými kousky pevniny rozesetými uprostřed Tichého oceánu, nelze se divit, že jsou to právě lodě, které zde mají tak bohatou tradici. I když i dnes na ostrovech často narazíme na závody tradičních plavidel vyrobených ze dřeva, špičkové závodní pirogy se už v současnosti vyrábějí nejmodernějším způsobem – z plastů nebo skelného vlákna.
Závodí se v mnoha kategoriích rozdělených podle délky jednotlivých závodů, podle věku, pohlaví a počtu účastníků a také podle toho, zda se jedná o závod na otevřeném moři, či v krytém zálivu.
K nejzajímavějším určitě patří závod mužů mezi Tahiti a sousedním ostrovem Moorea, jehož celková délka činí 84 km. Jeho specialitou, kromě zvláštního vybavení lodí proti vysokým vlnám, je poněkud netradiční střídání posádky. Čerství závodníci skáčou z doprovodných plavidel před svou loď a ve chvíli, kdy se dostanou na její úroveň, vylézají na palubu a okamžitě se ujímají pádel. Současně s tím z druhé strany opouštějí loď skokem do moře jejich unavení kolegové.
Své početné obecenstvo mají i další soutěžní disciplíny v rámci Heivy. Jen namátkou, soutěží se například ve zpracování kopry (kokosové ořechy), zvedání kamenů či výrobě tapy. Probíhá také volba Miss a Mister Heiva, obřad chůze přes rozžhavené kameny, svoji soutěž mají i nosiči ovoce nebo polynéští vypravěči, jakési živé kroniky místních dějin. Na vybraných místech, jakými jsou například modlitební místa původních obyvatel zvaná marae, probíhají historické rekonstrukce znázorňující například korunovaci krále či průběh polynéské svatby. Zúčastnit se všech akcí, nebo se jimi zabývat podrobně, je prakticky nemožné. My jsme si, jako hrdí krajané Jana Železného, vybrali soutěž v hodu oštěpem.
Když se blížíme k zahradám Muzea Tahiti, kde má soutěž probíhat, popravdě řečeno nevíme, co přesně máme očekávat. Podle legendy prý tuto disciplínu vymysleli sami bohové a ceremoniál, který ji provází, má zemi zajistit úrodu. Ve skutečnosti má tento sport své kořeny na souostroví Tuamotu.
Na místě nás vítá travnatý prostor ohraničený už tradičně velkým množstvím diváků. Jednou ze soutěžních disciplín může být také hod do dálky, ale my víme, že dnes je na programu hod na cíl. Než nám dojde, že cílem je vlastně kokosový ořech napíchnutý na dlouhé tyči, chvíli jej bezradně hledáme. Dodatečně se dozvídáme, že tyč je vysoká 7,5 metru, hází se ze vzdálenosti 22 metrů a závodí jednotlivci nebo dvoučlenná družstva.
Oštěpaři jsou oděni pouze do parea způsobem, který ve své konečné podobě trochu připomíná dětské plenkové kalhotky. Všichni mají hlavy ozdobené zelenými věnci a kolem sebe zabodánu houštinu oštěpů, kterými se během určeného časového limitu pokusí zasáhnout cíl. Ve chvíli, kdy se oblohou snese déšť oštěpů, připadá nám, že jsme se v čase posunuli o nějaké to století nazpět. Tento dojem ruší snad jen televizní kamery, které jsou dnes nezbytnou součástí většiny soutěží Heivy. Ač se nám to zprvu zdálo nemožné, je kokosový ořech za chvíli obsypán množstvím oštěpů a začíná silně připomínat mořského ježka. Soutěž má několik kol a oštěpaři ji prožívají opravdu naplno. Nejsme zřejmě ti správní znalci tohoto sportu, a tak nás víc než dnešní vítěz zajímá obraz polonahých mužů upevňujících po skončení soutěže svazky oštěpů na svá, vesměs luxusní auta…
Kdysi jsem četla názor, že současná polynéská kultura je jen jakousi umírající ozvěnou dávných dob. Ozvěnou snad, ale takovou, která si už dávno žije svým vlastním životem.

Category: 2002 / 09

O klonování nás občas informují titulky na stránkách časopisů. Převážně však jen jako o skvělé senzaci: Klonování – naděje i hrozba. Zaplaví svět monstra? Klonované děti již v roce 2002! Chtějí naklonovat Hitlera! Již ze samotných názvů vyplývá strach z neznáma. Strach z lidí v bílých pláštích zavřených ve sterilních laboratořích, kteří nad námi mají jakousi moc, kteří se, zaslepení, v dobré víře a „ve jménu vědy“, nepozastavují nad základními principy etiky a přirozenosti a ignorují přírodní zákony. Lidí placených ze soukromých peněz, které podléhají tvrdým zákonům trhu. Jak daleko či blízko jsme od prvního klonovaného lidského jedince?

První naklonované lidské embryo?
Nedávno proběhla v našem tisku zpráva o tom, že tým jihokorejských lékařů ze soulské univerzity vedený Lee Po Yonem naklonoval embryo přenosem jádra ze somatické buňky dospělé ženy. O podobných „úspěších“ klonování se také již psalo v souvislosti s mezinárodním týmem v čele s italským lékařem Severinemo Antinorim, firmou Clonaid vedenou bývalou biochemičkou Brigitte Boisselierovou a americkou společností Advanced Cell Technology Inc., která v roce 1999 „vyrobila první klon lidského zárodku a nyní poprvé naklonovala lidské embryo pro léčebné účely a získala z něj buňky, z nichž lze vypěstovat libovolný druh lidské tkáně“. Pro tato tvrzení však neexistuje zatím přesvědčivá dokumentace, která by je potvrdila. Někteří biologové se domnívají, že počátek života jednotlivce začíná momentem reaktivace embryonálního genomu. To je okamžik, kdy je v jádrech blastomer spuštěna syntéza RNA. Podle dostupných informací se však tuto fázi ještě nikomu nepodařilo úspěšně překročit. Do jaké míry jsou tedy informace o „úspěchu“ relevantní, těžko posoudit. Dosavadní výsledky zjištěné na zvířatech tomu moc nenapovídají.

O co jde v klonování?
Klonováním se rozumí tvorba geneticky totožných jedinců. Tyto jedince-klony lze získat několika způsoby, z nichž některé se odehrávají zcela přirozeně v přírodě. Savčí zárodek má schopnost se za určitých podmínek samovolně rozdělit na několik částí, z kterých se pak následně může vyvinout samostatný jedinec. Tak vznikají geneticky zcela totožná jednovaječná dvojčata, jež z biologického hlediska představují klony. Zárodek pásovce jihoamerického se může dokonce během procesu zvaného polyembryonie rozdělit na dvanáct částí, ze kterých se pak mohou narodit jednovaječná dvanácterčata.
Tento přirozený proces byl v laboratorních podmínkách napodoben již koncem sedmdesátých let. Pod mikroskopem se rozdělily časné zárodky laboratorních a hospodářských zvířat na dvě části, ze kterých se po přenosu rozděleného embrya náhradní matce narodí identická dvojčata. Slibovalo to možnost namnožit embrya plemenných zvířat s vynikající užitkovostí. Ale nakonec tato metoda narazila na jedno významné omezení. Zárodek uměle rozdělený na více částí ztrácel životaschopnost.
Klonování je ale většinou spojováno s tvorbou geneticky totožných jedinců metodou přenosu jader. Znamená to, že jádro somatické buňky je vneseno do cytoplazmy vajíčka zbavené jaderné dědičné informace. Cílem je naklonovat lidské embryo a získat z něj kmenové buňky, vhodné pro léčbu závažných onemocnění. V praxi to znamená zajistit od ženy dárkyně lidské vajíčko, odstranit z něj jádro s mateřskou dědičnou informací a nahradit je jádrem získaným z tělesné buňky nemocného člověka, který má být léčen. Tím by vzniklo nové, uměle vytvořené lidské embryo, které by bylo teoreticky schopné dalšího vývoje v nového člověka. Toto embryo by se však v jeho časné fázi vývoje rozebralo na jednotlivé buňky, ze kterých by bylo možné složitými způsoby ve vhodném prostředí vypěstovat vhodné tkáně pro léčbu dárce jádra.

Otázky bez odpovědí
Samotné klonování však s sebou přináší mnoho otázek, které by se nutně měly ještě před pěstováním náhradních dílů až po „stvoření“ klonovaného jedince s nedefinovanými právy řešit. Kdo a za jakou cenu bude muset poskytovat lidská vajíčka? Má jedinec v embryonálním stavu již svoji osobnost? Dojde k vytvoření potenciálních životů? Co se bude dít s novými jedinci, vzcházejícími ze stále nových a nových pokusů? Budou mít práva a osobní důstojnost? Jaká budou mít práva? Kdo si bude moci dovolit tkáně a orgány z „terapeutického“ klonování? Kdo bude vlastníkem patentu a bude mít kontrolu nad celým výzkumem?
Výsledky výzkumu mohou být velice mocným nástrojem. Kdo bude tedy zárukou, že cílem klonování nebude třeba armáda necitelná vůči bolesti, s naprostou poslušností a řízenou agresivitou? Možností zneužití se naskýtá celá řada. A je tu ještě jedna hrozba. Hrozba s názvem mutace. Možnost, že vše se vymkne lidem z rukou, možnost nezadržitelné a nevratné řetězové reakce.Čekání na Dr. Frankensteina
Nemyslím si, že by se komukoliv podařilo pokusy s klonováním zastavit. Pokud si člověk něco umane, stejně to nakonec vždycky udělá. Navíc ruku v ruce s lidskou touhou po poznání za každou cenu jde touha po penězích a moci, slávě, uznání, prvenství a titulech. V USA sice kongres klonování zakázal, ale soukromého sektoru se tento zákaz netýká. Týká se to tedy jen státních ústavů či ústavů financovaných z daní. Klonování v zemích Evropy zakazuje dodatek k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny nazvaný O zákazu klonování lidských bytostí, který vyhlásila Rada Evropy a vstoupil v platnost 1. 3. 2001. Ze státních peněz se pokusy s klonováním tedy provádět nesmějí. Stát přijal zodpovědnost za možné důsledky a zodpovědnost je nyní v rukou soukromých investorů, na půdě, kde neplatí či jsou ignorovány všechny zákazy a kde se vložené investice musí časem mnohokrát vrátit. Tak zní zákon trhu. A právě toto je oblast, která v budoucnu slibuje obrovské možnosti a zisky. Vše se tedy děje nekontrolovatelně na území mimo zákon, s nejasnými cíli a záměry. Takže skutečnou pravdu nevíme, ale možná již brzy bude doktor Frankenstein se svým týmem pomocníků znám.

Category: 2002 / 09

V roce 1641 se Irové vzbouřili proti anglické vládě a novým majitelům půdy. Vzbouření krutě potlačil Cromwell, který byl v černých občanských šatech pro obyvatelstvo ztělesněním krutosti a smrti. Lidi z úrodnějších krajů vyhnal západně od řeky Shannon, do chudších krajů.
Když táhl s armádou kamenitou planinou Burren, byl znechucen jejím vzhledem a prý prohlásil: „Děsný kraj. Není tu voda, ve které bych je mohl topit. Není tu strom, na kterém bych je mohl věšet. Není tu zem, do které bych je mohl zahrabat.“ Po skončení této války poklesl počet obyvatel na pět tisíc. V některých částech země se dodnes používá kletba mallacht Chromail – prokletí Cromwellovo. Přitom i Burren má své drsné, ale neopakovatelné kouzlo.

Jakoby na vrcholu kraje stojí uprostřed kamenné pláně dolmen na Poulnabrone. Jeho stáří se odhaduje na 3500 let před Kristem. Pod tmavými mraky plnými deště působí až strašidelně. Mnozí turisté věří v získání nové životní síly tím, že se přitisknou k dolmenu. Já jsem se na něj dívala podezřívavě, má pod ním být pohřbeno asi 25 lidí. Je obrovský a majestátní, ale působí spíše jako vývěva na energii nežli její zdroj. Kolem něj je postaveno množství malých kamenných památníků. I my jsme na ně přidali pár kamínků.

Kilfenora – vesnice, kde je zřícenina kláštera založeného v 7. století. Jsou zde kamenné náhrobky biskupů s jejich vyrytými podobami a tři keltské kříže z 12. století. Byla neděle dopoledne, vesnice ztichlá, pouze z kostela se ozýval zpěv. Hospodský naproti již sundával židle ze stolů, cinkal sklenicemi a chystal se na první nápor po mši. Lidé z okolních vesnic se takto sejdou právě v neděli.

Doolin – malá vesnice u moře poblíž Moherských útesů má dobrý kemp pro turisty, malé letišťátko, ze kterého se při dobrém počasí pořádají lety nad Aranskými ostrovy a jejich pravěkými pevnostmi. Večer u O’Connor’s si můžete dát obrovský talíř navršených spařených škeblí – slávek, politých máslem a vývarem z nich. K tomu dobré pivo, muzikanti, zpěváci a mladí lidé ze všech koutů Evropy. Moherské útesy jsou nejnavštěvovanější útesy západního pobřeží. Pohled do hloubky až 180 metrů k hladině rozbouřeného moře vás dostatečně vyděsí. V těchto místech, na moři i na souši, válčila pirátka Grace O’Malleyová, současnice královny Alžběty I., dcery Jindřicha VIII. a Anny Boleynové. V keltské společnosti měly ženy dobré společenské postavení. Směly vlastnit a dědit majetek a také měly právo na rozvod. Granuaile, jak se říkalo této pirátce, si sama určovala podmínky pro uzavření manželství, a když se jí to hodilo, prohlásila manželskou smlouvu za neplatnou a ponechala si manželovu půdu. u Moherských útesů se v minulém století loučili s vlastí emigranti vyplouvající z Galwayské zátoky za lepším životem do Nového světa – Ameriky, anebo je zde vítali jako již zbohatlé americké občany. Moherskými útesy končí Burren, nejkamenitější z kamenitých.

Category: 2002 / 09

„Vězte, že v jednom koutě naší země žijí v pralese muži s rohy, kteří mají jedno oko vpředu a tři nebo čtyři oči vzadu na hlavě. Jejich ženy vypadají velmi podobně. Žijí u nás ještě jiní lidé, kteří jedí pouze syrové maso jiných mužů a žen a jsou schopni bez váhání zemřít.“ Zdá se to divné, ale i tak může vypadat mapa, anebo alespoň její popis. Ale je to jenom jedna z mnoha jejích tváří. A o mapách samotných pak platí, že vlastní objevitelská cesta nemá smysl, pokud jí chybí zpětná vazba. Vikingové tak mohli objevit svou Ameriku dávno před Kolumbem, ovšem nic praktického z toho nezískali. Stejně tak ztrácí objev na svém významu, pokud není zaznamenán pro ostatní. Ruku v ruce s objevitelskými cestami proto jdou objevy kartografické – univerzálním způsobem, jak popsat objevitelskou plavbu, bylo odjakživa nakreslit mapu. A zvlášť ty první mapy byly ještě navíc uměleckými díly.

ZEMĚ JE KULATÁ
Na nejstarších mapách je asi nejpozoruhodnější, že to vlastně nejsou žádné mapy, podle kterých se můžete bezpečně přemístit z bodu A do bodu B. Spíš by se dalo říci, že jsou to jakési „ilustrace“ anebo obrazy o stvoření světa. Dozvíme se z nich, že například staří Egypťané považovali Zemi za vejce v noci střežené Měsícem, anebo že staří Peruánci si představovali Zemi jako krabici zastřešenou horskými hřebeny. Od obra Atlase až po čtyři slony na želvím krunýři dokumentují taková díla více fantazii a smysl pro legendy než praktického zvídavého ducha. Ovšem zajímavé je, jak brzy se mezi tyto fantastické představy vmísila ta správná. Že je Země kulatá, totiž tvrdili učenci starého Řecka již pět století před začátkem našeho letopočtu. Pozoruhodná byla i jejich v podstatě estetická argumentace: koule je nejdokonalejším matematickým útvarem a je jisté, že při stvoření světa nic jiného než dokonalý tvar nepřicházelo v úvahu. Až později se na podporu zeměkoule našly i argumenty praktičtější. Například slavný Aristoteles tvrdil, že o kulovitosti Země svědčí tvar Měsíce, na který se promítá zaoblený stín zeměkoule.

ERATOSTHENÉS
Tento učenec, který žil zhruba v letech 276-195 před Kristem, byl ze všech starověkých geografů asi tím nejvýznamnějším. Jako druhý knihovník ve slavné alexandrijské knihovně, a také jako matematik mezi zeměpisci, vyvinul mimo jiné technologii, která jej proslavila – způsob měření obvodu Země. Její technický popis je trochu složitý, nicméně způsob sám prostý a v podstatě geniální. Vše začalo tím, že se od cestovatelů dozvěděl, že ve městě Syene – dnešním Asuánu – dne 21. června nevrhá Slunce žádný stín. Protože Eratosthenés věděl, že v Alexandrii nějaký stín vždycky je, a hlavně věděl, že Asuán leží přesně na jih od Alexandrie, způsob měření obvodu Země byl na světě. Tento údaj bylo možné vypočítat z délky stínu v Alexandrii v okamžiku, kdy v Asuánu žádný stín nebyl. A tak Eratosthenés v onen vědě zaslíbený den nejprve změřil stín v Alexandrii, a potom jednoduchým geometrickým výpočtem zjistil, že slunce je vzdáleno 7 stupňů a 14 minut od nadhlavníku. Z celkové kružnice, která tvoří jak známo 360 stupňů, to tedy byla jedna padesátina. To znamenalo, že obvod země je padesátkrát větší než vzdálenost mezi Syene a Alexandrií. Změřit tuto vzdálenost tehdy nebylo jednoduché a i v tomto případě projevil starověký zeměpisec a matematik praktické schopnosti. Vypomohl si velbloudími karavanami. Vycházel z toho, že velbloudům trvá cesta do Alexandrie 50 dní, a věděl, že velbloud urazí za den 100 stadií. Jednoduchým výpočtem pak došel k tomu, že obvod země činí 250 000 stadií. Jak už název slova napovídá, stadium byla jednotka převzatá vlastně ze sportu – označovala závodní dráhu neboli „stadion“ a podle současných přepočtů měřila asi 182 metrů. Obvod zeměkoule tedy podle Eratosthena činil zhruba 45 920 kilometrů. Je to o pouhých 15 % více, než kolik jsme naměřili my v době moderní.

PTOLEMAIOS – OTEC GEOGRAFIE
Skutečným otcem moderní geografie je ale nazýván v Egyptě žijící Řek Ptolemaios (90-168 n. l.). O jeho životě toho není příliš známo, ale metody, které zavedl, jsou používány dodnes. Navázal na své předchůdce Eratosthena a Hipparcha a jejich objevy dokázal uspořádat a zpřístupnit tak, aby byly obecně srozumitelné. Měl také odvahu zabývat se kulovitým tvarem Země důkladně a vymyslel metodu promítání zeměkoule na plošné mapy. Stejně jako Hipparchos rozčlenil kruh a kouli na 360 stupňů, z nichž každý rozdělil ještě na 60 minut a minuty poté na sekundy. Obdobně také zavedl síť rovnoběžek a poledníků. Byl první, kdo zpopularizoval a zdá se, že i vymyslel tak „samozřejmé“ termíny jako zeměpisná délka a šířka – pojmy pro prostorová měření naprosto nezbytné. Ve svém důsledku dokumentovaly nadvládu člověka nad přírodou a vůbec poprvé v lidských dějinách nahradily náhodné tvary, vzniklé při tvoření Země. Ptolemaios navíc zavedl moderní rozlišení podle měřítka mapy. Geografie v jeho slovníku znamená mapování země jako celku a chorografie je ono podrobné mapování konkrétního místa, využitelné k praktickým účelům. I přes všechny své úspěchy se ale Ptolemaios potýkal s mnoha v té době takřka neřešitelnými problémy. Jeho největší nevýhodou byl nedostatek faktů. Díky tomu se dopustil řady zásadních chyb, například když zavrhl Eratosthenův odhad velikosti Země, přiklonil se k Poseidóniovi a tvrdil, že obvod Země čítá pouhých 28 800 kilometrů. Důsledky této chyby pocítil například Kryštof Kolumbus, který se vydal hledat novou cestu do Indie mimo jiné i na základě Ptolemaiovy „Geografie“. A když mluvíme o Kolumbovi, i on se živil se svým bratrem výrobou a kreslením map.

ODKLADIŠTĚ ZBYTKŮ
Na své znovuobjevení si ale Ptolemaiovo dílo muselo počkat téměř celou jednu tisíc let trvající epochu, kterou můžeme z kartografického hlediska označit jako dobu středověkého tmářství. Mapy se mezitím vrátily ke svému původnímu účelu – ilustraci fantastických představ o světě. Jen s tím rozdílem, že mytologii nahradilo křesťanství. Se skutečnou geografií měly mapy středověkých křesťanských zeměpisců společného opravdu jen velmi málo. Ve středověku dokonce po celých tisíc let neexistoval pro geografii žádný běžně užívaný výraz. Do angličtiny se toto slovo dostalo až v polovině šestnáctého století. Zeměpis v tomto dlouhém mezidobí byl jakýmsi odkladištěm naplněným zbytky z jiných oborů, biblickými dogmaty a historkami cestovatelů. Dochovalo se více než šest set středověkých mappae mundi, které, i když měly být pokaždé speciální verzí světa, si byly navzájem dost podobné. Celá obývaná Země bývala zobrazována jako kruhová mísa rozdělená vodním tokem tvaru T. Východ byl nahoře a nad T ležel světadíl Asie, dole vlevo od svislé osy se nacházela Evropa a vpravo Afrika. Vodorovný pruh oddělující Evropu a Afriku od Asie představovaly řeky Dunaj a Nil, o nichž se předpokládalo, že tečou v jedné přímce. Ve středu se nacházel Jeruzalém, v horní, východní části obvykle ležel pozemský ráj s postavami Adama a Evy s hadem…
„Prvním místem na východě je ráj,“ vysvětloval Isidor ze Sevilly, považovaný za nejvzdělanějšího muže své doby, „zahrada proslavená svými požitky, kam se člověk nikdy nemůže dostat, protože ji obklopuje vysoká ohnivá stěna sahající až do nebe.“
Zajímavá je legenda týkající se pojmenování kontinentů. Podle Písma svatého, jak říká Isidor, byla obývaná Země rozdělena mezi tři Noemovy syny: Šéma, Cháma a Jefeta. Asie dostala jméno podle královny Asie z potomstva Šémova, Afrika je pojmenována podle Afer z rodu Chámova a jméno Evropa je odvozeno z řecké mytologie od Európé – jinak ji samozřejmě obývají synové Jefetovi.

ZASLÍBENÁ ZEMĚ
Aby bylo možné zpracovat celý svět do podoby popsané Písmem svatým, bylo nutné jednak text bible vyšperkovat, a potom také nebrat v úvahu skutečnou podobu světa. Za takové situace není divu, že mezi oblíbenou cestopisnou literaturu středověku patřily cesty do ráje. Oblíbenými hrdiny tehdy byli, stejně jako v pozdějších letech a staletích cestovatelé do vesmíru, odvážní mnichové hledající ráj. Popisování toho, jak ono „inkriminované“ místo vypadá, se dokonce stalo samostatným druhem náboženské literatury. Jedním z nejslavnějších autorů tohoto druhu „teologického cestopisu“ byl irský mnich Brendan. Vydal se západním směrem, protože se domníval, že ráj leží někde v Atlantském oceánu. Po cestě zažil spoustu nádherných dobrodružství, až doplul na krásný ostrov s úrodnou půdou a nazval jej „zaslíbenou zemí svatých“. Podle něj pak i ti, kteří umístili svůj ráj jinam, uváděli na mapách „ostrov svatého Brendana“. Jeho „posvátný ostrov“ se na mapách objevoval minimálně do roku 1759, tedy více než neuvěřitelných tisíc let. Dokonce i průkopníci moderní kartografie a mořeplavby se pokoušeli najít toto legendami opředené místo.

GóG A MAGóG
K nejlákavějším dobrodružstvím při hledání mýtů patřilo také pátrání po domnělém království kněze Jana. Mělo i svou genezi. Když se okolo roku 1165 objevil v západní Evropě přepis dopisu kněze Jana přátelům, vzbudil senzaci. Vědci nikdy nezjistili, kdo ve skutečnosti dopis napsal, kde a proč. Jisté však je, že desetistránková rukopisná brožura, která byla něčím mezi bulvárním plátkem a legendárními příhodami námořníka Sindibáda, se stala velmi populární. Senzační dopis kněze Jana vycházel ze zpráv od misionáře svatého Tomáše, jehož tělo pohřbené v Indii působilo prý více zázraků než ostatky kteréhokoliv jiného svatého. A je to text opravdu pozoruhodný, o čemž svědčí i následující ukázka: „Měli bychom také vědět, že u nás žije pták nazývaný Noh, který snadno odnese vola nebo koně a krmí jimi v hnízdě svá mláďata. Žijí u nás i jiní ptáci, kteří vládnou veškerým opeřencům na celém světě. Peří mají ohnivé barvy, jejich křídla jsou ostrá jako břitva a nesou jméno Yllerion. Na celém světě jsou jen dva tito ptáci. Žijí šedesát let a pak odlétají a vrhají se do mořských vln… Vězte, že v jednom koutě naší země žijí v pralese muži s rohy, kteří mají jedno oko vpředu a tři nebo čtyři oči vzadu na hlavě. Jejich ženy vypadají velmi podobně. Žijí u nás ještě jiní lidé, kteří jedí pouze syrové maso jiných mužů a žen a jsou schopni bez váhání zemřít. Když pak některý z nich opravdu umře, snědí jej, aniž by jej vařili, ať by to byl třeba jejich otec nebo matka. Pojídání lidského masa považují za dobré a přirozené a dělají to proto, aby dosáhli vykoupení za své hříchy. Tento národ je bohem prokletý a nazývá se Góg a Magóg a je jich více než všech ostatních národů světa. Až přijde Antikrist, zachvátí celý svět, protože to jsou jeho přátelé a spojenci.“

KOMPAS – OD OKULTISMU K PRAXI
Stejně „ideologický“ pohled jako mapy postihl v Evropě své doby i další velký námořní objev – kompas. V praxi sice znamenal objev kompasu stejnou revoluci jako mechanické hodiny v měření času, ale zpočátku se držel pod rouškou málem až „černokněžnictví“. Magnetickou jehlu používali v Číně k navigaci o dvě století dříve než na starém kontinentě – už kolem roku 1000 n. l. A již v Číně byl magnet pravděpodobně používán původně jako pomůcka při věštění budoucnosti. Spojení s „temnými silami“ si ještě dlouho udržel. Tajemný je i sám původ názvu magnetit. Oblíbená legenda vypráví o pastýři jménem Magnes, který měl okovanou hůl a botu s železnými hřeby, a díky tomu objevil místo, kde se „kouzelný“ kámen nacházel. Ještě dlouho měla zdánlivě nepochopitelná schopnost zmagnetizované jehly najít sever (anebo v některých případech jih) příchuť černé magie a obyčejní námořníci se kompasu tak báli, že opatrní kapitáni s ním raději pracovali o samotě a mimo zraky veřejnosti. Tím lze vysvětlit původ vzniku kompasnice – krabičky, kde byl kompas umístěn a ukryt. Ještě v době Kolumbově mohl být totiž lodivod za používání magnetického kompasu obviněn ze styků se satanem. Až když kompas ztratil svůj okultní nádech a stal se běžně používaným námořnickým přístrojem, mohl být umístěn na otevřené palubě. Každopádně se magnetický kompas stal jakýmsi průsečíkem nových objevů a nových pohledů do neznáma. Námořníci s ním mohli odložit nepřesné kreslené mapy a používat skutečné, díky kterým se dokázali orientovat po celém světě. A to je asi ta největší změna, jaká v kartografii mohla nastat.

DOBA VELKÝCH OBJEVŮ
Právě skutečná potřeba dostat se bezpečně z bodu A do bodu B se ukázala jako důležitější než přesná poloha ráje, místo vpádu Góga a Magóga na konci světa anebo jiné teologicko-filozofické problémy. Namísto velkorysé teorie, praktické detaily o tvaru mořského pobřeží. Tak začala renesance té skutečné, dalo by se říci vědecké geografie a kartografie. Díky potřebám námořníků se zájem zeměpisců a kresličů map přenesl z „celkového pohledu na svět“ zpět k „drobnostem“. Námořnímu kapitánovi, ať už vezl jakýkoliv náklad, byla jistě užitečnější přesná a podrobná mapa pobřeží než nákres, který měl stvrzovat pravdivost Písma svatého či existenci ráje. „Žádný teologický traktát nemohl přesvědčit námořníka, že skalisko, na které jeho loď narazila, není skutečné,“ píše Daniel J. Boorstin v knize Člověk objevitel. Ačkoliv topografie pevniny byla stále pod nadvládou psaného slova, pověstí, mýtů a legend, moře bylo svobodnou říší a dávalo možnost poučit se ze zkušenosti, nechat se vést fakty a obohacovat vědomosti námořníků.
Z celého období takzvané „velké pauzy“, tedy od čtvrtého do čtrnáctého století, se nedochovala žádná pořádná námořnická mapa. Námořníci si zřejmě předávali informace ústně, a tak nezbývalo než navázat na poslední mapu, která byla hodna toho jména. A tehdy, počátkem 15. století, se na scéně znovu objevila již v úvodu zmiňovaná slavná „Geografie“ Claudia Ptolemaia. Získala si velkou popularitu a mnoho kopií – nejdříve opisy, ale později i tištěné slovo doplněné o mapy – začalo znovu kolovat mezi učenci i dobrodruhy. Na rozdíl od podrobných map pobřeží si „Geografie“ více všímala vztahů mezi vzdálenostmi, uvažovala o velikosti celé Země, jejím tvaru a poloze mezi hvězdami. Namísto umění a malířství se zabývala matematikou a probouzela ducha poznání. Ptolemaios se mohl těšit pověsti znovuobjeveného klasika. A „Geografie“ byla navíc také mapou, která zachycovala hranici kartografických znalostí světa v předvečer velkých objevů.JINDŘICH MOŘEPLAVEC
Dílo tohoto portugalského prince je pro kartografii a dějiny objevů vůbec důležité i přesto, že žádným velkým mořeplavcem ve skutečnosti nebyl a na velkou objevitelskou výpravu se nevydal. Nepočítáme-li křižácké tažení proti muslimské Ceutě, kterého se zúčastnil se svou flotilou, když mu bylo 19 let. Snadné vítězství a hlavně asi závan exotiky, který za námořní výpravy pocítil, změnily jeho život. Jindřich Mořeplavec byl od té doby natolik oddán svým objevům, že se ani neúčastnil života na portugalském královském dvoře, ale odjel daleko na jih od Lisabonu, na jihozápadní výběžek Evropy do Sagres, odkud vymýšlel, organizoval a vedl expedice do neznáma. Toto místo, jemuž starověcí zeměpisci přikládali mystický význam, se k osobě prince Jindřicha dobře hodilo. Kromě toho, že odsud organizoval a řídil velké výpravy do neznáma, tady také vybudoval rozsáhlé středisko kartografie, navigace a stavby lodí. Princ měl pro to, co dělal, ideální podmínky nejen v tom, že Portugalsko bylo po celé patnácté století jednotným státem, ale i co se týče jeho charakterových vlastností. Pokud je éra moderního objevování především dobrodružstvím mysli a objevy se odehrávají nejprve v lidské fantazii, byl mužem na svém místě. A když k tomu přičteme dobré organizační schopnosti, kterých náležitě využíval, můžeme si domyslet, jak velký význam jeho postava v historii objevů zaujímá.
Velkým příspěvkem k rozvoji kartografie například bylo to, že systematicky shromažďoval jednotlivá svědectví mnoha námořníků, aby mohl zakreslit reliéf neznámého pobřeží. Princ Jindřich od svých námořníků vyžadoval, aby si vedli přesné lodní deníky a mapy, do kterých se zapisovalo vše nové přesně tak, jak to nařizoval. Kartografie jako vědní obor se tak logicky měla čile k světu a v Sagres si podávali dveře námořníci, cestovatelé a učenci z celého světa. Když v roce 1460 Jindřich Mořeplavec zemřel, byla světová éra objevů nastartována v takovém rozsahu, že ji už nic nemohlo zastavit.

Category: 2002 / 09

Je čtrnáct dní před Štědrým dnem a po mnohahodinové cestě vypůjčeným autem a s kůží spálenou od slunce na předloktích, která jsme měli cestou vystrčena z okýnek, stavíme před čerstvě natřenou budovou s křížkem. Vítá nás sestra Františka a chvilku jí trvá, než se rozmluví, je zvyklá jen španělsky. Je však z Bratislavy, a stává se tak naším průvodcem v zemích, kde strávíme příští dva měsíce v rámci dlouhodobého fotografického projektu Misie. Jako při předchozích cestách do Kazachstánu a Jihoafrické republiky jsme hosty kongregací školských sester svatého Františka a sester těšitelek. Ty vznikly v České republice a postupně založily své misie v dalších částech světa.

POTŘEBNÍ Z ARGENTINSKÉHO ROSARIA
Stupňující se ekonomická krize Argentiny způsobuje stále větší migraci chudých obyvatel z neprosperujících zemědělských oblastí do okolí velkých měst. Rosario není výjimkou. Je třetím největším městem Argentiny po Buenos Aires a Córdobě a leží asi 320 kilometrů od Buenos Aires proti proudu veletoku Paraná.
Celé rodiny sem již několik let přicházejí v naději, že se jim podaří získat jakoukoli práci. Bez základních prostředků, zázemí a mnohdy s nedostatečným vzděláním se však ve většině případů jejich situace k lepšímu nemění. Pomocí v nouzi jim jsou nejrůznější charitativní a humanitární organizace, které přispívají tím nejzákladnějším: materiálem na stavbu domků, oblečením, potravinami a léky. V nejlepším případě zprostředkují zaměstnání.
Pro většinu taková situace znamená život ze dne na den v obavách, zda pro své rodiny dokáží sehnat alespoň to nejnutnější. A tak mnohdy nezbývá než se živit svážením a přebíráním odpadků a zbytků z bohatších čtvrtí. Každý večer po osmé projíždějí městem chlapci s vozíky zapřaženými za osly a sbírají naplněné igelitové pytle, které lidé položili před své domy nebo obchody. Se sběrem se tady počítá, a tak je už předem roztříděný. Dlouho do noci pak celé rodiny odpad probírají a hledají, co se dá sníst, co se dá zvířatům, co se může ještě obléct a co se dá třeba ještě prodat…
Zde, na okraji města v chudinské čtvrti založily sestry těšitelky svoji misii. Pro pomoc sem chodí denně desítky lidí. Pravidelně přijíždějí zásilky ze samoobsluh a pekáren se včerejším či rozbitým pečivem, denně se roztřídí a rozdají balíky obnošených, ale i úplně nových šatů. Můžeme nerušeně pracovat, nikdo si nás příliš nevšímá.
Po několika dnech, ukolébáni přívětivou atmosférou v misii, poprvé vyrážíme do nejbližší chudinské čtvrti, odkud si přichází pro pomoc nejvíc lidí. Za čtvrt hodiny jsme zpět bez drahých fotoaparátů, v roztrženém triku a s prázdnou bombičkou od vystříkaného plynu. S podobnou situací vždy počítáme, máme foťáky oblepené špinavou leukoplastí, na sobě obnošené a mírně ušmudlané šaty. Další, záložní kamery schováváme ihned po příjezdu na bezpečné místo.
S čím jsme však nepočítali, byl fakt, že profesionální a velmi drahý německý nervový obranný plyn nebude fungovat rok před vypršením expirace! Sprej připravený k použití patří k naší základní výbavě již několik let všude, kde pracujeme, a jeho použití proti opilým chlapíkům bylo otázkou několika okamžiků. Stříkali jsme okolo tak zuřivě, že jsme postříkali také sebe. Plyn nám stékal po rukou i obličeji… a nic.
Ještě celí roztřesení oznamujeme naši nehodu a nenápadné sestry nám předvedou, co ve městě velkém jako Praha znamená dobrá pověst kláštera a postupně vybudované osobní kontakty. Během několika okamžiků vidíme první policejní auto a po necelých třech dnech nám naše Nikony přinese sám policejní chefe okrsku až do kláštera!
Kamery se našly u překupníka, jenž je koupil od našich zlodějů za 15 USD. Policie si ale nenechá svůj úspěch pro sebe a my se celkem šestkrát objevíme v krátkém rozhovoru v televizních novinách, což má dva důsledky. První je ten, že nás začali poznávat lidé na ulici, prodavačky v supermarketu a řidiči v autobusech, což ovšem není nic příjemného vzhledem k neustále zdůrazňované ceně nalezených Nikonů, která by uživila zdejší chudou rodinu po celý rok.
Druhý, příjemnější výsledek naší televizní popularity je, že se seznamujeme s Martou. Marta Elena Krejsa se narodila v Rosariu českým emigrantům, kteří do Argentiny přišli v roce 1924. Než se stačili vrátit domů s vydělanými penězi, jejich úmysly překazila válka a pak komunistický puč. Doma mluvili česky a Marta řeč nezapomněla tak jako ostatní zdejší emigranti. V Česku však nikdy nebyla a zemi zná jen z vyprávění své maminky. Když nás uviděla v televizi, zvedla telefon a pozvala nás k sobě na návštěvu. Strávili jsme s ní a její rodinou dva příjemné večery na zahradě jejího domu a slíbili si, že si budeme psát, aby si procvičila svoji milovanou, ale v argentinském Rosariu naprosto nepoužitelnou řeč. Napište jí taky – k dceři do práce. Bude ráda. ( opcint@ciudad.com.arg)

CHUDOBA A KRIMINALITA
Chudoba zde přispívá ke značné kriminalitě, kterou jsme pocítili nejen my jako přepadení a okradení cizinci. Stává se součástí života lidí žijících v těchto chudinských čtvrtích.
V misii jsme se jednoho dne seznámili s paní Hildou. Ještě před několika lety měla ona i manžel dobrou práci a se svými čtyřmi dětmi žili běžným spokojeným životem. Dnes jsou bez zaměstnání, žijí z podpory, obývají jeden z provizorních domů a denně docházejí pro chléb do misie. Svého osmnáctiletého syna musejí doprovázet na autobusovou zastávku, protože přepadení je v jejich čtvrti víc než běžné. Motorku, která byla nejdůležitějším majetkem rodiny, jim za bílého dne ukradli členové místního gangu. Nejsou zdaleka jediní. Obavy, že se nepodaří nic dokázat, případné následné problémy i strach o vlastní děti je přiměly k tomu, že krádež oficiálně nenahlásili…
Paní Hilda nás pozvala na návštěvu. Společně se sestrou Františkou se vydáváme k jejich domovu a k několika dalším známým. Cestou se k nám přidá Hildin šestiletý syn Ignácio. Jede na svém staronovém kole, které kdesi sehnala sestra Klára. Na první pohled ho nepoznáváme, dlouhé vlnité vlasy vyměnil za prázdninového ježka. Směje se nám a říká něco, co prý nejde přeložit…
Blížíme se k domovu rodiny paní Hildy. Ulice se zužují natolik, že jimi můžeme procházet jen v řadě za sebou. Navíc musíme být dostatečně svižní, abychom nezdržovali protijdoucí. Vítají nás skromné cihlové domky s plechovými střechami, ploty ze starých prken a plechů, které zajišťují alespoň trochu soukromí, nemocní a na kost vyhublí psi a všude hromady několikrát přebraných odpadků. A hlavně, jak už to v chudých částech světa bývá, spousta dětí.
U paní Hildy jsou všichni doma. Manžel, nejstarší synové i dcera. Ale jakmile zjistí, že budeme fotografovat, nenápadně se vytratí. Zůstává jen šestnáctiletá dcera, která se fotí ráda, a malý Ignácio.
Překvapuje nás vybavenost domu. Vedle zavedené elektřiny a vody zde nechybí ani elektrický sporák, lednice a televize. Vše starší a opotřebované, ale funkční. Zdánlivou idylu ruší jen fakt, že místnosti, ve kterých právě nikdo není, musejí být před sousedy zabezpečeny pevným visacím zámkem.
Zatímco Hilda připravuje těsto na torta frita (podobné našim vdolečkům), Ignácio se chlubí svými hračkami. Je znát, že leccos pamatují. V okamžiku, kdy vycouval se svým velkým plastovým náklaďákem z garáže – záchodu, prodraly se malým větracím okénkem paprsky slunce, které spolu s hustým dýmem přepáleného oleje vytvořily ostrý světelný kužel. Fotografujeme. Ignácio si nerušeně hraje, paní Hilda s dcerou smaží tortu, sestra Františka tlumočí a tři zmizelí příslušníci rodiny se co chvíli vracejí zjistit, kdy že bude jídlo hotové.
Ochutnáváme slavnostní tortu, loučíme se a za doprovodu místních navštěvujeme další známé. Postupně se k nám přidávají děti z ostatních rodin, na konci dne působíme jako hlučný a neorganizovaný zájezd.

ŠTĚDRÝ VEČER
Sestry mají v klášteře na hlídání obrovskou černou fenu. Běhá po zahradě a zavírají ji, jen když je to nutné. Všichni se jí bojí, a tak je nám podezřelé, že na Štědrý den – ve svátek klidu a míru – jí sestry nechaly veterinářem píchnout uspávací prostředek a zamkly ji do komory. Až večer pochopíme proč. Již během odpoledne jsme občas zaslechli hozený dělobuch, po čase se však jednotlivé rány změní v jednu neuvěřitelnou vřavu, která končí hluboko po půlnoci. Postavte se vteřinu po příchodu Nového roku doprostřed Staroměstského náměstí v Praze, hluk vynásobte dvěma nebo radši čtyřmi a představte si, že je navíc 30 stupňů tepla a po těle vám pomalu stékají kapky potu. Dostanete přesnou kulisu naší štědrovečerní večeře. Dozvídáme se, že všudypřítomná zvířata se často v hrůze před dělobuchy vrhají z plochých střech domů.

PUEBLO NUEVO
V překladu „Nová osada“, která postupně vznikla na břehu řeky Paraná. Je výrazně chudší než ty, které jsme doposud navštívili. Velkou předností života tady je však nejen možnost získání práce u rybářských společností, ale i rybolov pro vlastní potřebu.
S domorodým Marcelem vypomáhajícím v misii přicházíme do Pueblo Nuevo právě v době, kdy rybáři vynášejí úlovek ze svých lodí. Na řece strávili celou noc a teď jsou tu na bahnitém břehu očekáváni obchodníky z města, kteří ryby rozvážejí dál do tržnic a obchodů.
Fotografujeme a postupně si začínáme uvědomovat, jak hrozně je místo znečištěno. Plastové láhve, obaly různého druhu, sklo, plechovky, mrtvé ryby, vyvržené vnitřnosti. Všechno nepotřebné končí v řece nebo v jejím okolí. Šíří se zde silný zápach hniloby, špinaví potulní psi se perou o právě useknuté rybí hlavy. O pár metrů dál se zděšeně díváme na koupající se děti. Potápějí se, plavou, nabírají vodu do úst, prskají po sobě… a jsou nadmíru spokojeny. Ty, které neumějí plavat, mají z nalezených prázdných pet-lahví dokonce vyrobeny i plovací kruhy.
Nutnost ochrany životního prostředí je tím posledním, co by zdejší těžce zkoušené obyvatele mohlo zajímat. Pro osadu problém končí tím, že jednou za čas přijde velká voda a všechny nečistoty odnese. Když se však ještě jednou rozhlédneme po okolních chatrčích, musíme všem mlčky odpustit.

SILVESTR V CHILE
Mezi Vánocemi a silvestrem jsme se podle domluvy se sestrami přesunuli z Rosaria do chilské Antofagasty, vzdálené asi tři tisíce kilometrů. Hornické město Antofagasta leží v oblasti významných nalezišť kovů na pobřeží oceánu. Několik výškových domů v centru a okolo kilometry malých chudých domků až k obzoru.
Sestry tu před lety založily školu, kterou navštěvuje na 700 dětí z chudých rodin. Teď jsou prázdniny a klid, den před silvestrem.
Po zkušenosti z Argentiny se těšíme na silvestra a už odpoledne si vyhlížíme místa, kde by se dalo v noci fotit. Stále se nic neděje a těsně před půlnocí nám to konečně dojde. Jiný kraj – jiný mrav! V Antofagastě se žádného bujného veselí nedočkáme. S úderem Nového roku vycházejí na několika místech do tichých a liduprázdných ulic osamělé hloučky lidí a přinášejí slaměné panáky navlečené do starých šatů. Všimli jsme si jich už odpoledne. Malý hošík vytahuje sirky a všechny najednou zapaluje. Suchá sláma rychle hoří a lidé stojí mlčky okolo. Plamen ozáří tváře okolostojících. Zapomínáme na vatu do uší připravenou proti výstřelům petard a sledujeme, jak se lidé v klidu rozcházejí. Ticho prořízne zvuk hasičského vozu, který vyjíždí z druhého konce ulice. S houkající sirénou zastavuje v sousední ulici u dalšího hořícího panáka. Hasiči si něco rozčileně vykládají do vysílačky a odjíždějí. Odcházíme taky.

SANTIAGO DE CHILE
Loučíme se s Antofagastou, máme sraz se sestrou Františkou na autobusovém nádraží v Santiagu de Chile.
Druhý den fotografujeme ve františkánském klášteře v centru Santiaga. Dobrovolníci tu připravují obědy pro chudé – brambory a kapustu. Přichází jich denně asi tři sta, nejvíce z okolní čtvrti. V poledne se tvoří na ulici fronta a kuchařky se zavírají do kuchyně. Přicházejí pomocníci – muži, kteří jsou schopni zvládnout dav, jenž se sem za chvilku nahrne. My si zapínáme kapsy, řemínky od foťáků přehazujeme okolo krku. Lidé, kteří sem pravidelně chodí, nejsou jen bezmocní chudí, přicházejí i rváči z ulice, opilci a drogově závislí. Cítíme jejich zvědavé a nepřátelské pohledy. Ti opilí se odvracejí, zlostně hulákají a nechtějí se nechat fotit. Za chvíli víme proč – vracejí se i několikrát zpět pro nový oběd. Většina lidí se však nají a rychle odejde, jako by chtěli mít tu potupnou chvilku za sebou a styděli se za svou chudobu.
Na opačné straně obrovského kláštera je centrum pro HIV pozitivní děti. Sestra s pomocnicí se stará o přibližně čtyřicet dětí, některé tu jsou nastálo. Kancelář centra plná papírů naznačuje, kolik úsilí stojí za jeho kvalitním provozem. Sestra je ráda, že jsme přišli, chápe potřebu propagace nejen s ohledem na sponzory, ale i kvůli lidem, kteří mají o AIDS zkreslené představy.
V průběhu následujících dnů jsme navštívili celou řadu podobných míst, jako je misie v Rosariu, škola v Antofagastě a františkánský klášter v Santiagu de Chile. Byli jsme v domově pro staré lidi, kde se sestry starají o 140 často nepohyblivých pacientů, v Puconu, kde z malé dřevěné ambulance vyrostla během čtyřiceti let nemocnice, fotografovali jsme v Puerto Montt a setkali se s desítkami lidí, kteří pomoci ostatním věnují celý svůj život. Ačkoli se na jejich snahy můžeme dívat z různých úhlů, všichni mají náš bezmezný obdiv.


Alena Dvořáková – Viktor Fischer
Fotografický projekt Misie si klade za cíl seznámit veřejnost se životem a problémy lidí čtyř světadílů – Asie (Kazachstán), Evropy (Česká republika, Slovensko), Afriky (Jižní Afrika) a Jižní Ameriky (Argentina, Chile), ale zejména hledat a nacházet cesty pro humanitární pomoc chudým a nemocným. To vše na pozadí práce v České republice vzniklých řádů školských sester svatého Františka a sester těšitelek, které postupně založily své misie po celém světě. Postupně tak vznikají čtyři rozsáhlé soubory, všechny založené na stejném principu: v prvé, rozsáhlejší části přiblíží divákovi všední život obyvatel v oblasti a v druhé části dokumentují práci a konkrétní pomoc misií těmto lidem. Jednotlivé fotografie tvůrci neautorizují, soubory představují jako jednotný kompaktní celek. Všechny tři dosavadní soubory byly postupně oceněny v soutěži Czech Press Photo.září 2002

Category: 2002 / 09

V dnešních „Pohledech z ptačí perspektivy“ jsem se rozhodl jako nápovědu použít část Legendy o svatém Prokopu od J. Vrchlického, ve které Rarach s neskrývanou radostí zaznamená „hřích“ jím pokoušeného igumena kláštera. Současná podoba kláštera je zachycena na fotografii, která je dnešní hádankou. Úlovek to byl pro Raracha tak cenný, že neváhal za tento jeden hřích vymazat skutky ostatních hříšníků, které si na oslí kůži v ten den zaznamenal. Ale ať se Vrchlického Rarach snažil sebevíc, toto malé Prokopovo zaváhání nezměnilo nic na tom, že se stal prvním českým světcem, který byl oficiálně svatořečen v Římě.
Stalo se tak r. 1204, 195 let poté, co mnich Prokop přišel do místních lesů, aby si v jeskyni založil poustevnu stranou světského ruchu. Počal mýtit les a obdělávat půdu. Tak činil celých dvacet let, než jej podle legendy objevil kníže Oldřich, který si vyjel do těchto míst na lov. Když zjistil poustevníkovy výtečné vlastnosti (podle legendy poustevník pohostil Oldřicha vodou proměněnou ve víno a taková dovednost knížete jistě zaujala), zvolil si ho za rádce a zpovědníka a podpořil jej i v záměru založit klášter se slovanskou bohoslužbou. A tak mnich Prokop kolem sebe shromáždil slovanské kněze
a r. 1032 založil s knížecí podporou v údolí místní řeky památný klášter.
I přes pokušení zlého ducha, jehož nástrahám srdnatě čelil a utvrzovaly ho v pokoře a sebezapření, byl údajně sv. Prokop vždy veselé tváře a plný dobrotivosti ke všem lidem. Mniši i prostý lid jej milovali a krajem šly legendy o vykonaných zázracích, které činil nejen za svého života, ale údajně i po své smrti 25. 3. 1053. Jím zbudovaný slovanský klášter jej sice přežil o pouhých čtyřicet let, než slovanští mniši museli uvolnit místo „latinským“ benediktinům, ale sláva a duch, který dal tomuto místu, nebyly zapomenuty dodnes.
Zvu vás k návštěvě tohoto kláštera, jehož dnešní podoba je dána dvěma přestavbami ze 17. a 19. století, které doplňuje torzo gotického kostela ze 14. století. Při návštěvě jen dejte pozor na Raracha pokušitele.


V téže chvíli svatý Prokop obrátil se u oltáře
chtěje zapět velkým hlasem: „Modleme se, bratří!“ Rázem
utkvěl zrakem blíže stropu, viděl vše, jak Rarach táhl
a se praštil, jak se zachvěl, s úšklebkem se šimral v hlavě,
nemohl se zdržet smíchu. Ale hned čert přišel k sobě,
a než Prokop obrátil se, měl už vrytu v pergamenu
vinu svoji ve způsobu velké čáry křížem dolů.
Lhostejně teď ve své výši složil Rarach obě ruce;
nestaral se dále o lid, ať si spí anebo zpívá:
že se opat chytil v sítě jeho úkladů a nástrah,
úplně mu dostačilo; ba on doved’ odpustiti
vše ty body, čárky, známky za provinění Prokopa.

Hlučně lid se valil z chrámu, rozptýlil se na vše strany,
mniši z chrámu vycházeli, naposled též svatý Prokop.
Přitočil se k němu Rarach, roztočil svou oslí kůži,
ušklíbnul se: „Sluho boží, vzpomínáš, jak řekl jsem ti:
Pozor dnes, čert nikdy nespí!“

Legenda o svatém Prokopu od J. Vrchlického


Soutěžní otázka
Jak se jmenuje klášter na leteckém snímku?
Vaše odpovědi očekáváme do 15. října. Vylosovaný výherce obdrží videokazetu „Kolem světa s Dr. Stinglem“.

Category: 2002 / 09

Před několika lety jsem navštívil chrám Božího hrobu v Jeruzalémě. V chrámovém labyrintu jsem nalezl obraz, u kterého začíná vyprávění o tajemném klášteře ukrytém daleko v poušti severní Etiopie. Procházel jsem se po terase střechy chrámu Božího hrobu a zcela náhodou jsem nalezl kapličku patřící etiopské monofyzitní církvi. Byla na střeše nalepená jako vlaštovčí hnízdo. Uvnitř jsem si nemohl nepovšimnout ikony, na níž byl vyobrazen jednoduchý mystický výjev: hora ve tvaru cylindru se stromem na vrcholu, na jehož kmeni se držel had, vytahující svým dlouhým tělem na horu mnicha. Obraz mě svou ikonografií nesmírně zaujal. Později jsem zjistil, že šlo o symbolické vyobrazení možná nejdůležitějšího kláštera v Etiopii, který sehrál významnou roli v dějinách této země. Byl to klášter Debra Damo.

PĚŠKY PUSTINOU
Při mém putování Etiopií byla návštěva tohoto svatého místa jednou z mých nejdůležitějších priorit. Najít však konkrétní oblast, kde se stolová hora s klášterem na vrcholu nachází, nebylo snadné. I pro samotné Etiopany bylo obtížné toto místo specifikovat. Ukázat bod na mapě bylo pro ně v podstatě nemožné, protože tento kus papíru viděli poprvé v životě, a tak jsem byl odkázán na nejasné zprávy a informace. Věděl jsem pouze, že Debra Damo leží kdesi na sever od starověkého města Aksúm. Proto jsem se vydal po jediné severní cestě, vedoucí z města Ádígrat na sever k Ásmeře v Eritreji. Cesta to byla prašná a nefrekventovaná, ačkoli jsem čekal, že na ní bude alespoň nějaký provoz, protože se zdála být jedinou spojnicí mezi Etiopií a Eritreou. Mýlil jsem se. Čekal jsem tři dny, než se objevil první náklaďák, a i ten mne odvezl pouze do další vesnice, kam jsem přitom mohl dojít sám za pouhých pár hodin… Nezbylo mi tedy, než ve strašném vedru hodit svůj batoh na záda a jít nazdařbůh, v podstatě naslepo pěšky. Chůze byla velmi namáhavá, protože se cesta kroutila v horách s velmi slušným převýšením. V průběhu dvou dnů jsem nepotkal ani človíčka. Až třetí den jsem narazil na stavení, které bych v této pustině opravdu nečekal. Byla to škola. V mžiku, když mě žáčci zpozorovali, nechali výuky, vyběhli ze třídy a s nadšením se na mě vrhli. Měl jsem co dělat, aby mě „neroztrhali“. Po chvíli mi konečně pomohl učitel. Odehnal je a dal se se mnou do řeči. Měl zvídavý pohled, byl velmi ochotný, a tak jsem se ho hned zeptal na klášter. Odpověděl mi, že je dost těžké vysvětlit jeho polohu, když jdu pěšky. Po silnici bych si prý velmi, velmi zašel, a tak že se mnou pošle malého kloučka, který mi cestu ukáže a při té příležitosti zanese do kláštera psaní.
S pozoruhodným učitelem jsem strávil celý večer. Pili jsme místní kalné teplé pivo, dali si ingeru, povídali si o Haile Selassiem a pozdě večer šli spát. Pověděl mi, že jsem první běloch, se kterým má možnost mluvit, protože jediní běloši, kteří se zde občas objeví, jezdí uzavřeni za černými skly v terénních autech. Prý jde hlavně o bohaté turisty z Ameriky.
Ráno jsme se s mým malým průvodcem vydali na cestu. Po pár metrech jsme sešli ze silnice a pokračovali dál divokou přírodou, která, ač dosti nehostinná, vynikala neobyčejnou krásou. Všude kolem se vypínaly vysoké hory a pod nimi se otevíraly kaňony a rozlehlá údolí. Litoval jsem, jako už mnohokrát, že nemám víc času zůstat tu déle. Druhý den se před námi na obzoru ukázala jedna ze stolových hor, na kterou klouček ukázal se slovy: „Debra Damo.“ Trvalo však ještě celý den, než jsme se ke klášteru přiblížili. Až během této obtížné cesty jsem pochopil, proč měla tato hora tak strategický význam.

VYSOKO NAD ZEMÍ POHANŮ
Hora se nachází přesně na místě, kudy museli v 1. tisíciletí př. n. l. procházet první semitské kmeny z Arábie do oblastí severní Etiopie. Byli to obchodníci ze států, které již existovaly několik set let. Šlo v první řadě o říši Sabejskou, Minejskou a Katabánskou. Na africkou půdu je lákala možnost získat kontrolu nad územím bohatým na vonná dřeva, slonovinu a kůže. Tito přistěhovalci se mísili s původními kúšitskými kmeny a později se stali základem pro vznik první civilizace ve východní Africe. Tato civilizace je spojována s existencí protoaksúmské říše (4. stol. př. n. l.-1. stol. n. l.).
Kolem 1. stol. n. l. vzniká stát Aksúm s hlavním městem stejného jména. Začíná se velmi dynamicky rozvíjet a to se projevuje také v jeho mocenském vlivu. Záhy ovládá obchod v Rudém moři a jeho lodě se vydávají i daleko na Indický oceán. Ve 4. až 6. stol. ovládl Aksúm dokonce i některé části jižní Arábie. Na západě expandoval legendární král Ezena (320-350 n. l.), aby vyvrátil memorejský stát.V souvislosti s klášterem Debra Damo je důležité, že již ve 4. stol. tento aksúmský panovník přijímá jako oficiální státní náboženství křesťanství, které o sto let později vykrystalizovalo v takzvaný monofyzitní směr. Náboženské představy teologů této víry rozvíjely učení alexandrijského patriarchy Kyrillose (  444), který prohlašoval, že Kristus je „pouze“ Bohem, který sestoupil na zem – nikoliv Bohem i člověkem, jak je tomu u římskokatolické církve.
Podle legendy přišlo do oblasti Debra Damo v 5. stol. n. l. devět mnichů. Měli za úkol rozšířit v této části Afriky křesťanství. Je možné, že důvodem této události byla snaha aksúmského krále sjednotit prostřednictvím jednotného náboženství svoji říši. Jelikož udržoval přátelské a obchodní styky s Byzancí i Egyptem, nebylo obtížné požádat své partnery o spolupráci. Věří se, že jeden z oněch devíti evangelistů, řeholník Abune Aregawi, založil na nepřístupné hoře vysoko nad zemí pohanů klášter Debra Damo, který se po několik století stal důležitým náboženským centrem budoucí Habeše. Sám Aregawi se stal patronem tohoto kláštera.
Klášter byl záhy podporován aksúmskými králi, kteří si velmi dobře uvědomovali úlohu, jakou hraje církev v upevňování domácí moci, ale i v udržování zahraničních styků. Pro svou polohu na nepřístupném místě se klášter stával i vítaným útočištěm králů v dobách přechodného nebezpečí. V této souvislosti je možné srovnat ho s naším Karlštejnem. V dobách největšího rozmachu Aksúmu vyjížděli jeho vládcové na vojenské výpravy na území jižní Arábie. Klášter Debra Damo byl pravděpodobně vždy jejich mezistanicí. Tak tomu bylo i při slavném tažení v 6. století. Tehdy aksúmští bojovníci potrestali v hrdinské bitvě židovského krále, který vpadl do Arábie a zmasakroval zde křesťany v karavanovém městě Najran.
Debra Damo přežil i Aksúmskou říši, která koncem 6. stol. začala v důsledku perských výbojů ztrácet vliv nad svými državami i kontrolovat námořní cesty v Indickém oceánu. Klášter sehrával důležitou roli i později, kdy jednotlivé dynastie mezi sebou bojovaly o moc nad Habeší. Bylo tomu tak proto, že se mniši těšili velké vážnosti u obyvatel země. I když se v důsledku arabských výbojů z Eritrey centrum státu posunulo dál na jih do Lasty, nebyl klášter Debra Damo nikdy zničen. Bylo tomu tak nejen proto, že byl pokládán za nedobytný. Hlavním důvodem byl fakt, že se Aksúm stal za života proroka Muhammada podvakráte útočištěm jeho stoupenců. Sám prorok pak nechal tuto zemi vyškrtnout ze seznamu těch, proti nimž se má svatá válka vést. Severní habešské kláštery se tedy staly ostrovy křesťanství uprostřed islámu. Na druhou stranu nikdy nepřestaly mít přímý vliv na okolní teritoria, což se později projevovalo v opětovném pokřesťanšťování severních území.
Trůn krále se tedy přemístil na jih. S touto změnou se i mění nová nesemitská linie králů nazývaná dynastií Zagwe. Šlo o potomky kúšického kmene Agauů. Za jejich vlády však docházelo k častým etnickým rozbrojům. Proto se do nekončících šarvátek vložila církev, kterou zastupovali kněží nejmocnějšího kláštera v zemi Debra Damo. Aby zabránili celkovému rozkladu země, rozhodli se, že svojí politikou podpoří starou, takzvanou šalamounskou dynastii králů, představovanou elitní aristokracií kmene Amharů. Ti odvozovali svůj původ od krále Šalamouna. Podle známé biblické legendy došlo k milostnému sblížení izraelského krále Šalamouna s královnou ze Sáby (království Sába – dnešní západní Jemen). Jak jsem se už zmínil, byli Sabejci jedním z kmenů, které kolonizovaly Habeš, a proto je možné, že se od počátků vzniku státu podíleli na vládě nad jeho územím. Tím, komu pomohla církev dostat se na trůn, byl Jekun Amlak. Tomu se nakonec podařilo svrhnout dynastii Zagwe a odměnou za podporu svého boje o moc se rozhodl, že pomůže i křesťanským klášterům a bude je finančně podporovat. Proto obnovil vyplácení dočasných územních dotací gult, které jeho předchůdci často opomíjeli a možná i proto se dostávali tak často do rozporů s opaty z Debra Damo. Tyto částky samozřejmě představovaly určitou výhodu rovněž pro krále, protože si jejich prostřednictvím mohl v jistém slova smyslu udržovat nad kláštery mocenský vliv.

NA VRCHOLU STOLOVÉ HORY
Během své cesty jsem si nemohl nevšimnout mytické fascinace, které se v Etiopii těší Starý zákon a šalamounská tradice. Svědčí o tom rozhovory, ze kterých vyplývá hrdost nad tím, že v krvi Etiopanů koluje židovská krev. Vzpomínám si na debatu s jedním rastou (Ras Tefary – jméno Haile Selassieho), který byl pobouřen nad tím, že do detailu neznám legendu šalamounské dynastie. Díval se na mě s opovržením, když vyšlo najevo, že nemám tušení o tom, jaké divy a zázraky provázely život milovaného císaře Haile Selassieho.
Je pozoruhodné, kolik izraelských zvyků v sobě skrývá etiopský křesťanský rituál a jak úzce je spjata architektura křesťanského chrámu se synagogou.
Když jsem se tedy konečně přiblížil k ohromné stolové hoře, ukrývající na svém vrcholu Debra Damo, nejstarší klášter v Etiopii, nemohl jsem odtrhnout zrak od svatého místa, které jsem do té chvíle neměl možnost vidět ani na obrázku. Byl jsem nesmírně napjatý, jak klášter na hoře vypadá. Stoupali jsme po příkrém srázu. Obešli dokola celou horu. Na její druhé straně pod skalní stěnou stála malá vesnička, z níž už bylo možné zahlédnout „bránu“ posazenou vysoko na skále. Hořel jsem nedočkavostí. Proto jsem si jen smočil hlavu rozpálenou od odpoledního slunce a pokračoval dál na vrchol. Cesta k úpatí hory byla už jen krátká. Podél ní rostly vysoké kaktusy podobné stromům. Stál jsem už tak blízko, že bylo možné zahlédnout tři lana spuštěná z „brány“. Modlil jsem se, aby mi byl umožněn přístup do kláštera. Jednu zásadní podmínku jsem splňoval. Byl jsem muž. Ženy totiž na vrchol nemají přístup. Zbývala už jen otázka, zda přesvědčím „strážce brány“, neovládajícího jiný jazyk než amharik, aby mi vstup umožnil. Nakonec jsem měl štěstí. Přimluvil se za mě můj malý průvodce, který mnichům nahoře vysvětlil, že jsem pěší poutník, jenž před několika dny dokonce navštívil chrámy v Lalibele a navíc že vlastním z Lalibely kříž. K mé radosti mi bylo navrženo, abych k jednomu lanu přivázal své zavazadlo a k lanu druhému vlastní tělo (šlo spíše o dlouhou navazovanou kůži připomínající požární hadici nebo hadí tělo). Tímto lanem jsem byl zajišťován proti pádu. Třetí lano mi sloužilo ke šplhu. Samotný akt nebyl příliš namáhavý. Na skalní stěně se nacházela spousta výstupků a prohlubní. Po celou dobu svého postupu jsem byl mocnými tahy mužů nahoře nadnášen. Když jsem konečně prolezl branou, přivítaly mě úsměvy mnichů poplácávajících mě po zádech. Z jejich nadšeného chování jsem měl dojem, že jsem málem zdolal Mount Everest. Dokonce mi nabídli, že mě při zpáteční cestě vyfotí.
Dál mě čekala už jen nepříliš strmá skalní římsa, z vnější strany vyzděná a opatřená nízkou zídkou. Konečně jsem se ocitl nahoře.
Klášterní komplex byl dosti rozsáhlý, a jak se dalo očekávat – prostý. Většinu budov tvořila nízká stavení, někdy doplněná ohradou. Vše bylo vystavěno z volně nakladených kamenů, které občas vytvářely nad překladem dveří jednoduchý trojúhelníkový ornament. Ve středu areálu stál pro Etiopii typický, dosti velký kostel centrálního typu. Na zelenkavé střeše ověšené stovkami malých cinkajících zvonečků se tyčil lesknoucí se kříž. Kolem kostela se rozkládaly budovy sloužící mnichům pravděpodobně ke studijním účelům. Debra Damo byl totiž již od dob krále Ezena centrem učenosti. Jeho kněží se zasloužili o rozšíření a znalost písma. Zásadně se podíleli na vzniku staré etiopštiny ge’ez, která se vyvinula z jazyka jihoarabského kmene Ag’azján. Do tohoto archaického jazyka byla přeložena bible, nejrůznější náboženské spisy, bajky a mýty. Vznik vlastního jazyka, ale i osobitého monofyzitního křesťanství měla pro sebevědomí a pocit národní svébytnosti Etiopanů obrovský význam. Stala se výrazem národní hrdosti, i když stoupenci této víry nikdy neměli snadné postavení v kontextu ostatního křesťanského světa. Jejich christologické učení bylo na chalcedonském koncilu (r. 451) odmítnuto. Tento fakt vedl později k odštěpení některých velkých národních společenství. Z jednoho z nich vznikla později i etiopská monofyzitní církev.
Je až s podivem, jak jsou tyto dávné události v Etiopii dodnes živé. V rozhovorech s mnichy jsem pociťoval nepatrný stín opovržení ve vztahu ke katolické církvi. Pocit izolace se určitě promítá i do jejich uzavřenosti. I přes tyto nepatrné bariéry v komunikaci jsem získal pozoruhodné informace týkající se místních legend. Jedna z nich vypovídá o tom, že mniši, kteří prožijí celý život v čistotě na této posvátné hoře, jsou po smrti pohřbeni do některých speciálních štol na vrcholku hory. S naprostou jistotou se prý stává, že do druhého dne tělo světce z jeskyně zmizí. Tyto skalní štoly jsou tedy možná v jistém slova smyslu „branou do ráje“. Kdo ví?
Projdete-li se po plošině hory, nemůžete si těchto jeskyní nevšimnout. Celá hora je doslova „prošpikovaná“ jeskyněmi a štolami. Některé z nich mají světský účel – slouží jako cisterny k zadržování dešťové vody. Naprostá většina z nich je však využívána k duchovním záležitostem. Jak jsem se již zmínil, některé štoly slouží k odpočinku mrtvým, jiné (především ty na skalních stěnách) poskytují útočiště asketům.
Stále dokola jsem si procházel klášter Debra Damo, podobný spíš vesnici, nebo ještě lépe – obrovskému orlímu hnízdu. K večeru jsem si sedl na hranu stolové hory. Pozoroval jsem, jak pode mnou ve vstupu do jeskyně jeden z asketů vytahuje na provaze kalabasu s vodou. Na těle měl otrhané cáry. Za ním stála o skálu opřená hůl, která byla pravděpodobně jeho jediným majetkem. Nad překrásnou, do ruda zbarvenou pouští se vznášelo hejno dravců. Na obzoru bránilo několik obrovských hor, podobných titánským homolím, slunci, aby za ně zapadlo. Po celodenním vypětí se mi konečně podařilo plně si tohoto místa užít.


Jiří Černický
Vystudoval AVU, specializuje se na intermediální a konceptuální tvorbu, vystavuje doma i v zahraničí. V souvislosti s tím začal cestovat, pěšky a stopem procestoval 16 afrických států. Je držitelem Sorosovy ceny (1996) a Ceny Jindřicha Chalupeckého (1998).

Category: 2002 / 09

Nad rostlinami a živočichy obývajícími korálové útesy zůstává v údivu rozum stát. Zvířata zde připomínají pestrobarevné rostliny a řasy zase živočichy fantastických tvarů. Celý útes je podobný jedné velké rozkvetlé zahradě. Každý čtvereční centimetr útesu je obydlen a mezi všemi organismy zde probíhá skrytý, ale urputný boj o životní prostor. Není proto divu, že jsou rostliny i živočichové žijící na rifu pospojováni neobyčejně složitou sítí vzájemných vazeb a vztahů. Větší loví menšího, kořist se snaží uniknout lovci. Jeden bez druhého by však nemohl přežít. Ještě zajímavější však je, když se dva či více druhů organismů spojí v jakousi „koalici“ a čelí nástrahám života společně. Jednotliví aktéři využívají služeb svých souputníků a na oplátku jim pomáhají v jejich boji o přežití. S postupem času se tyto svazky utužují a získávají na dokonalosti a propracovanosti.

MŮJ DŮM, MŮJ HRAD
Mořské sasanky, živočichové blízce příbuzní korálům, připomínají nádherné pestré květy pokrývající dno korálového moře. Jejich chapadla, působící dojmem křehkosti, se pohupují v mírném vodním proudu vířícím mezi kameny a schránkami korálů. Bezbrannost těchto přisedlých žahavců je však jen zdánlivá. Jak již napovídá jejich jméno, chapadla sasanek jsou vybavena bateriemi žahavých buněk, takzvaných knidocytů. Jejich jed je schopen zahubit jakéhokoli menšího živočicha, který se odváží přiblížit se do jejich blízkosti. Po dotyku cizího organismu se žahavé buňky okamžitě aktivují a zasáhnou vetřelce dávkou palčivého toxinu. Větší ryby se již napodruhé sasance pečlivě vyhnou, garnáti, menší rybky či jiní živočichové, na které síla sasanky stačí, se stávají její potravou.
Na několik málo druhů živočichů však jed mořských sasanek neúčinkuje. Mezi nejznámější z nich patří drobné, sotva patnáct centimetrů velké pestře zbarvené rybky rodů Premnas a Amphiprion patřící do čeledi sapínovitých (Pomacentridae). Díky svému pestrému zbarvení si vysloužily přiléhavé české jméno klauni. Jejich soužití se sasankou došlo tak daleko, že si tyto ryby zvolily žahavou náruč sasančiných chapadel za svůj trvalý domov.

RISKANTNÍ SEZNAMOVÁNÍ
S odolností proti smrtícímu jedu sasanky se klauni nerodí. Vyhlédnou-li si proto některého z neobsazených žahavců za svůj budoucí domov, musí při jeho kolonizaci postupovat velice opatrně. Bezhlavé vplutí mezi chapadla by mělo za následek okamžitou smrt rybky. Klaun i sasanka si na sebe musí zvyknout, a to může trvat celé hodiny nebo i dny. Jakmile je proces aklimatizace u konce a sasanka „svého“ klauna adoptuje, může se sapín bez obav ukrýt do její žahavé náruče. Jak je však možné, že se sasanka naučí klauna tolerovat a nesnaží se jej zasáhnout svými žahavými bateriemi?
Přesně se to ještě neví, všeobecně se však předpokládá, že za to nesou odpovědnost „rozpoznávací“ chemické látky obsažené ve slizu, který klaun vylučuje na povrch svého těla. I sama sasanka totiž musela rozřešit problém, jak zajistit, aby se knidocyty neuváděly v činnost při vzájemném doteku jednotlivých chapadel a polyp tak neútočil sám na sebe. Mořské sasanky patří mezi primitivní živočichy, kteří mají velmi jednoduchou nervovou soustavu. Z tohoto důvodu je mnohem snazší použít chemické rozpoznávání namísto nervově ovlivněných reakcí tlumících aktivitu žahavého zařízení. Celé tělo sasanky je proto pokryto slizem, podle kterého žahavé buňky poznají části těla téhož jedince a při dotyku s jiným chapadlem zůstávají v klidu.
Soudí se, že v průběhu seznamování klauna se sasankou rybka nějakým způsobem získává sasančin rozpoznávací sliz a obaluje jím povrch svého těla. Mechanismus tohoto přenosu není zatím přesně znám. Podle představ biologů však existují tři základní způsoby, jak by mohl klaun ochranný sliz získat. Nejjednodušší je asi představa, že v průběhu aklimatizace dochází ke krátkým a opatrným kontaktům mezi polypem a rybou, při nichž klaun postupně stírá sekret přímo z povrchu sasanky. Klaun také může být schopen vyrobit si rozpoznávací látky sám podle vzoru sloučenin sasanky, nebo může požírat z povrchu žahavce odumřelé kousky chapadel se slizem, který by ve svém trávicím ústrojí vstřebal a přemístil na povrch svého těla. Není jasné, která z těchto variant je nejblíže pravdě. Zato je však nepochybné, že sasanka poskytuje ochranu pouze „svému“ klaunovi a žádnému jinému. I jinou rybku stejného druhu bez milosti usmrtí, stejně jako její klaun najde jistou záhubu v chapadlech cizí sasanky. Komplikované poznávací chemikálie se patrně v detailech liší i mezi jedinci stejného druhu sasanek, stejně jako například lidské otisky prstů, a jejich nositelka je proto schopna při náhodném kontaktu snadno rozeznat druhého polypa stejného druhu. Proto útočí i na klauna, který nese povrchový sekret jiné sasanky.
Rozhodující úloha ochranného slizu při soužití klaunů se sasankou se zdá být jistá. Zraněná rybka, jejíž rána se ještě nestačila pokrýt slizem, nebo klaun, který byl pokusně svého slizu zbaven, je svou sasankou ihned napadán jako kterákoli jiná cizí ryba. Účinnost slizové ochrany také není trvalá. Oddělíme-li klauna od jeho sasanky na delší dobu, přestane sliz plnit svou funkci a celý pomalý proces aklimatizace musí proběhnout znovu od začátku.

OBOUSTRANNÁ SPOKOJENOST
Za své bezpečí se klaun sasance bohatě odměňuje. Stejně jako sasanka se živí menšími organismy. Zmocňuje se jich bleskovým výpadem z lůna sasanky a se svou kořistí se znovu vrací pod ochranu chapadel. Zbytky potravy, které upadnou při hodování rybky, představují pro sasanku prostřený stůl. Svým pohybem také klaun pomáhá své ochránkyni odviřovat z jejího středu nečistoty a stará se tak o její hygienu. Stejně jako naprostá většina mořských organismů dýchá i sasanka kyslík rozpuštěný v mořské vodě. Proudění vody, které vzniká při plavání klauna, přivádí přisedlé sasance neustále čerstvou okysličenou vodu a odstraňuje „vydýchanou“ vodu chudou na kyslík.

CIZÍM VSTUP ZAKÁZÁN
Vlastnictví sasanky je pro klauna otázkou života a smrti a její získání představuje nelehké období vzájemného zvykání, které pro rybku představuje nemalé riziko. Své hostitelky si proto klauni velice váží a srdnatě ji ochraňují proti všem nepřátelům nebo konkurentům. Odvážně útočí proti rybám několikanásobně větším, než jsou sami, a slitování neznají ani s příslušníky vlastního druhu, kteří by je mohli z jejich domova vypudit. Celý svůj život prožijí v prostoru vymezeném vzdáleností asi jeden metr od své sasanky. Toto své malé teritorium si žárlivě střeží. Na svém území se orientují pomocí výrazných předmětů, které si pamatují.
Kromě jiných ryb klauni od své sasanky odhánějí i pyskouny, kteří jim kradou jikry ze snůšek, a také klipky (čeleď Chaetodontidae), jejichž některé druhy se živí okusováním chapadel sasanek. V některých oblastech klipky dokáží sasanky, jež nechrání jejich pestří nájemníci, úplně zdecimovat. Agresivní klaun bránící svůj domov tak ještě zvyšuje nebezpečnost okolí sasanky, a díky spojení obou organismů si tak polyp i rybka užívají největší možné míry bezpečnosti. To je užitečné i pro klauny, neboť ryby žijící v okolí sasanky se záhy naučí, že je lépe se tomuto místu vyhýbat. Sapíni tak nemusí být pořád na stráži a zbývá jim dostatek času ke shánění potravy či jiným důležitým činnostem klauního života.

ODDANÉ MANŽELSTVÍ
Opuštění úkrytu mezi chapadly je pro klauny spojené s velkým nebezpečím. Na potravu mohou trpělivě číhat v dosahu sasanky, horší by to však bylo se sháněním partnera vhodného pro zplození potomstva. Klauni se navíc vytírají vícekrát do roka a toto úskalí by proto museli překonávat až příliš často. Proto je pro ně výhodné mít svého životního partnera neustále po ruce. Každý druh klauna má své oblíbené druhy sasanek, se kterými vstupuje do symbiotického vztahu. Mnohé z nich žijí osamoceně (solitérně) a na jedné sasance není místo pro větší počet rybek. Většina druhů klaunů proto žije v párech. Každý takový pár si za svou společnou domácnost zvolí jednu sasanku a společně ji brání proti vetřelcům.
Mezi klauními manželi panuje naprostá věrnost. Sameček i samička nemilosrdně pronásledují všechny příslušníky stejného druhu s výjimkou svého druha. To ovšem musí znamenat, že svého partnera mezi ostatními jedinci téhož druhu s jistotou poznají a že jsou také schopni si jeho charakteristické znaky zapamatovat. Klauni bývají velmi pestře zbarveni. Je možné, že jejich nádherné zbarvení již na dálku varuje případné nepřátele, že je zbytečné na ně útočit, neboť mají účinnou ochranu. Téměř všechny druhy klaunů mají ve svém zbarvení jeden společný rys – za hlavou každé rybky se po obou stranách těla táhne světlý svislý pruh. Nenajdou se však ani dva jedinci, kteří by měli tento pruh stejný. Může se lišit svou šířkou, délkou, barevným odstínem a také tím, jak se oba pruhy na vrchní straně hlavy stýkají. Bylo pokusně zjištěno, že právě tento pruh patří mezi důležité poznávací znaky klauních manželů. Svého druha si jeho protějšek sice pamatuje, paměť klaunů však není nekonečná. Již po čtyřiadvaceti hodinách odloučení je osamocený jedinec ochoten přijmout nového partnera. Neobejde se to ale bez počátečních zuřivých konfliktů, kdy osiřelá rybka s vervou odhání nového nápadníka a čeká na návrat svého stálého druha. Vrátíme-li právoplatného manžela na místo krátce poté, co se jeho družka sblížila s novým ženichem, neútočí samička ani na jednoho ze samečků. Klauni si tedy mohou pamatovat a rozeznat i více než jednoho jedince současně, a to může mít pro jejich život klíčový význam. Neobjeví-li se však na scéně žádný nový nápadník, je samička schopná rozeznat svého partnera od cizího samce ještě i po měsíčním odloučení.
V životě klaunů ale existuje ještě jedna vazba, silnější než vzájemné pouto manželů – vztah mezi rybou a její sasankou. Vlastnictví sasanky je pro klauny životní nezbytností, jeho udržení je proto prioritou číslo jedna. Odebereme-li ze sasanky jednoho z partnerů, jeho druh jej pravděpodobně nebude následovat a zůstane se sasankou. Vytvoření pevného svazku mezi klauny je tedy podmíněno přítomností polypa zajišťujícího oběma partnerům bezpečí.

SAMČÍ HARÉMY A MATRIARCHÁT NA SASANCE
Některé druhy klaunů osidlují sasanky, které rostou v celých koloniích. Mezi rybami obývajícími sousední polypy tak mohou vznikat sociální vazby. Pro tyto druhy je schopnost rozeznat více jedinců najednou velice užitečná. U klaunů je základní podmínkou určující dominantní postavení v páru nebo skupině velikost těla. Protože je samička mnohem větší a dvakrát těžší než její manžel, stává se neomezenou vládkyní domácnosti. Její olbřímí rozměry nejsou samoúčelné. Čím je samička větší, tím více jiker je schopná naklást, a tím je tedy větší i její rozmnožovací úspěšnost. U skupinově žijících klaunů je v jednom hejnku vždy jediná samice a někdy i více než deset samečků. V takovéto skupině klaunů panuje přísná hierarchie. Samička zaujímá vůdčí postavení a největší ze samců druhou pozici. Nejsilnější sameček si silou vynucuje poslušnost ostatních „výrostků“. Nejvíce agresivní je však na samce zaujímajícího ve společenském žebříčku o jeden stupínek nižší pozici, než má on sám. Takto se agrese přenáší až k poslednímu samečkovi podle stejného principu, který zaměstnanci velkých podniků na nižších postech s oblibou nazývají zákonem padajícího trusu. Nejsilnější nápadník také znemožňuje všem ostatním samečkům pářit se se samičkou a odsuzuje je tak k roli pasivních čekatelů na uvolnění místa. Ačkoli se tak společenství skládá z více jedinců, pohlavně aktivní je jen vůdčí pár. Nejedná se tedy o samčí harém v pravém slova smyslu, ale o monogamii podmíněnou podřízeností.

ANI RYBA, ANI RAK
Neustálé agresivní chování ze strany samičky a silného samce účinně tlumí růst ostatních členů skupiny. Nastolená hierarchie jednotlivých členů hejna je tedy zdánlivě neměnná. Uhyne-li nejsilnější samec, druhý nápadník v pořadí zaujme jeho místo, rychle vyroste a začne plnit manželské a rodičovské povinnosti. Všichni ostatní samečkové pod ním si také automaticky o jedno místo polepší. Tento systém dává naději každému ze skupiny, že na něj jednou přijde řada při předávání genů do další generace potomstva. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, podobné modely používá mnoho živočišných druhů. Klauni si tím zajišťují dostatečnou zásobu samečků vždy připravených zaujmout uvolněné místo v hierarchii.
Mnohem větší problém však nastane, přijde-li skupina o samičku – ta je totiž v každém hejnku jen jedna jediná. Klauni jakožto přísně teritoriální ryby neopouštějí svou sasanku, a najít náhradu za uhynulou vůdkyni se proto zdá být úkolem téměř neřešitelným. Ačkoli osiřelá skupinka žádnou novou rybu nepřijme, jako zázrakem se v ní po několika dnech objeví nová, k rozmnožování připravená samička. Kde se ovšem mezi výlučně pánskou společností najednou vzala? Když vědci zkoumali tento zarážející fakt, přišli na neuvěřitelnou věc – klauni totiž mohou své pohlaví „na požádání“ změnit! Zmizí-li vůdčí samička, největší ze samců rychle vyroste a změní se v naprosto funkční samici schopnou produkovat životaschopné pohlavní buňky – vajíčka. Při analýze pohlavních žláz největších samců klaunů se opravdu ukázalo, že ačkoli ještě produkují spermie, v tkáni jejich gonád se již začínají objevovat zárodky jiker. Stačí smrt samičky, a proces rychlé přeměny pohlaví je ihned odstartován. S tímto zjištěním odpadl i další do té doby nevyřešený problém: všechna mláďata klaunů jsou samčího pohlaví a vědcům se přes veškerou snahu nepodařilo najít ani jednu mladou samičku. Po objevení přeměny pohlaví byla záhada rozřešena – všichni klauni se rodí jako malí samci a v samičky se přeměňují teprve na vrcholu své životní dráhy. Jsou tedy hermafrodity s postupným dozráváním jednotlivých typů pohlavních žláz. Stavu, kdy je jedinec nejdříve samcem a pak samičkou, se odborně říká proterandrický hermafroditismus.

SASANKA NADE VŠE
Všechny životní zvyky klaunů jsou přizpůsobeny jedinému cíli – musí být schopní prožít celý život a vyvést potomstvo v těsné blízkosti své sasanky. Fascinující přeměna samečků v samičky je jen jedno z důmyslných přizpůsobení této situaci. Potkají-li se dva klauni v jedné sasance, nejsou odkázáni na náhodu a lopotné hledání jedince opačného pohlaví. Větší a silnější jedinec se stane samičkou, zatímco menší rybka zastává dále funkci jejího partnera. U druhů žijících v harémech jsou vždy po ruce ryby schopné nahradit samce i samici z vůdčího páru. Stejně tak je zajištěná i budoucnost mláďat. Buď vytvoří na volných sasankách páry, nebo se jakožto malí samečkové zařadí na nejnižší pozici v některé z existujících skupin. A čekání „ve frontě“ se jim jistě vyplatí – vždyť se nemusí těšit jen na úlohu samce číslo jedna. Na vrcholu svých sil se mohou stát i samičkou a tak se na výchově dalších generací podílet o to déle.
Tím, že klauni žijí na sasankách v párech či skupinách a jsou schopni přeměny pohlaví, se vyhýbají mnohým rizikům života na útesu. Kdyby každou sasanku obývala jen jedna ryba, vystavovali by se klauni zbytečnému nebezpečí. Při hledání sexuálního partnera by musel každý z nich na dlouhou dobu opustit svého polypa a vzdát se tak jeho ochrany. I kdyby se vyhnul veškerým nástrahám rifu a našel v jiné sasance dalšího klauna, nebylo by zdaleka jisté, jestli se jedná o rybu požadovaného pohlaví. Hledání partnera by se tak ještě prodloužilo. I kdyby byl nalezený protějšek opačného pohlaví, zdaleka by ještě nemusel být připraven k rozmnožování. Samotný akt páření by byl pravděpodobně také spojen s nemalými těžkostmi. Sasanka obývaná domácím klaunem by nepřijala příchozího nápadníka, a zplození potomstva pod ochranou jejích ramen by proto pravděpodobně ani nebylo možné. Sasanek také není na útesu neomezené množství. Mohlo by se proto lehce stát, že klaun vracející se ze záletů by svůj domov našel obsazený jinou rybou. Život v párech a přeměna pohlaví však všechna tato rizika odbourávají.

RODIČOVSKÉ POVINNOSTI ODDŘE MANŽEL
Na rozdíl od ostatních sapínovitých ryb se na svatebních rituálech podílejí oba partneři. Nejdříve si vyhlédnou a vyčistí místo, kam samička později naklade své jikry. Obě rybky poté nad trdlištěm dělají jakési stojky na hlavě, vibrují rychle celým tělem a vzájemně se při tom dotýkají. Toto chování má oba partnery patřičně stimulovat k nadcházejícímu výkonu. Samička začne klást jikry na dno moře a sameček je ihned oplodňuje mlíčím. Na konci jejich snažení je vybraný kousek útesu pokryt několika stovkami načervenalých vajíček. Rodiče svou snůšku umisťují těsně vedle nožního terče sasanky pod ochranu jejích jedovatých chapadel. Od této chvíle přebírá břemeno péče o mladé sameček. Hlídá snůšku před dravci a svými ploutvemi přiviřuje vyvíjejícím se zárodkům čerstvou okysličenou vodu. Pouze při velkém nebezpečí mu přichází na pomoc jeho silnější partnerka. Asi po deseti dnech se z vajíček vykulí potěr. Líhnutí začíná zvečera či v noci a malí klauníci okamžitě odplouvají vzhůru do volné vody, z dosahu lovících sasanek a lilijic. Po několika dnech si začínají mladí klauni hledat svoji vlastní sasanku. Buď mají štěstí, najdou neobsazeného polypa a vytvoří zde s dalším klaunem vlastní domácnost, nebo se přidají do některé existující skupiny a čekají na svou příležitost. Silnější samečci svou agresivitou tlumí jejich růst, takže nově příchozí představují pro starší členy skupiny jen malou potravní konkurenci.

SILNĚJŠÍ VYHRÁVÁ
Ve světě klaunů má agresivní chování klíčový význam v utváření vztahů mezi jednotlivými členy skupiny ovládané dominantní samicí. Brzdí růst samečků – čekatelů a také znemožňuje nejsilnějšímu samci přeměnit se v samičku. Silně agresivní sklony jsou také užitečným nástrojem pomáhajícím při ochraně domovského okrsku klaunů. Rejstřík projevů agrese je u těchto ryb poměrně pestrý. Zahrnuje čelní i boční varianty útoku, kousání či údery ocasní ploutví. Zcela v rozporu se zažitou představou o němosti ryb jsou klauni také schopni vydávat výstražné lupavé zvuky.
Kde však existuje nepokrytá agrese, tam také musí vzniknout vzorec chování, který ji pomáhá tlumit. Při nepřítomnosti takového tlumiče by byli slabší jedinci ve vážném ohrožení zdraví nebo i života ze strany silnějších ryb. Jako mnoho jiných živočichů, i klauni si pro gesto podřízenosti ze široké nabídky svých životních projevů „vypůjčili“ chování vyjadřující pobídku k rozmnožování. Sexuální aktivita a agrese totiž nejdou dohromady a vzájemně se vylučují. Při napadení se proto slabší jedinec okamžitě postaví na hlavu a začne se chvět jako při přípravách na páření. Tento postoj se ve většině případů nemine účinkem a silnější ryba svůj útok zastaví. Takto se chovají samečkové vůči svým družkám i slabší samci před silnějšími. U některých druhů klaunů toto životně důležité gesto ovládají již mláďata pouhý jeden centimetr velká.

OBRNĚNÍ FILTRÁTOŘI A ZAHRÁDKY NA STŘEŠE
Soužití se sasankami není výsostným vynálezem klaunů. Podobně se chrání například i mladí komorníci druhu Dascyllus trimaculatus patřící spolu s klauny do stejné čeledi. V dospělosti však dávají ryby tohoto druhu ochraně žahavých chapadel sbohem a žijí ve volné vodě v okolí korálů. S mořskými sasankami se sblížili i živočichové patřící do naprosto odlišných skupin. Malí bílí, červeně kropenatí krábci rodu Neopetrolisthes se skrývají v pralese smrtonosných ramen a v bezpečí zachycují z proudící vody drobné částečky své potravy. Stejně jako klauni žijí na sasance nejčastěji v párech a také u nich bývá samička větší než její partner. Jejich ochranná vnější kostra je poměrně slabá, úkryt mezi chapadly je pro ně proto velice důležitý. Pro své bělavé zbarvení i křehkost si vysloužili přízvisko „porcelánoví krabi“.
Naprosto odlišný způsob společné existence se sasankami zvolili někteří poustevničtí krabi. Tito korýši vyhledávají opuštěné schránky mořských plžů, které jim slouží za pevný úkryt před jejich nepřáteli. Někteří z nich nechávají své ulity porůst řasami a houbami, aby se tak stali co nejvíce nenápadnými. Vrcholem jejich vynalézavosti je použití menších mořských sasanek jako živých štítů chránících je před dotěrnými dravci. Krabi pomocí svých klepet úmyslně vysazují sasanky na střechy svých obydlí a využívají tak jejich ochrany. Ani žahavec na tom však nijak neprodělá. Pomocí posouvání svého příchytného nožního terče se sice sasanka může pomalu pohybovat po mořském dně, vozit se na poustevníčkově ulitě je však nesrovnatelně rychlejší a mnohem pohodlnější. Poustevníčci, kteří se živí drobnými živočichy a mršinami, nejsou také žádnými vybranými stolovníky. Při porcování chutných soust jim od klepet odletuje mnoho útržků tkáně kořisti. Tyto částečky potravy vznášející se ve vodě okolo raka sasanky usazené na jeho příbytku hbitě vychytávají.
Vzájemně prospěšné soužití více druhů organismů neboli symbióza má v přírodě téměř nekonečné množství podob. Samy mořské sasanky hostí ve svém těle malé jednobuněčné zelené řasy rodu Zooxanthella, které spotřebovávají odpadní látky jejich látkové přeměny pro svou fotosyntézu a na oplátku poskytují svým hostitelům organické molekuly, které s pomocí slunečního záření vyrábějí. Neustálá potřeba vítězit v závodě o zachování rodu nutí organismy, aby se spojovaly do oboustranně výhodných aliancí usnadňujících jim přežití a úspěšné rozmnožení. Výpravy po stopách této spolupráce přinášejí zajímavé poznatky a zjištění odkrývající netušené souvislosti, které mezi sebou spojují jednotlivé příslušníky rostlinné i živočišné říše.


Michael Fokt
Fotograf, publicista a přírodovědec.
Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Již od studentských let pracuje jako žurnalista a fotograf přírody, přispívá do odborného tisku. Příroda ho fascinuje a tvrdí o ní, že je to obrovská živoucí galerie pod širým nebem.

Category: 2002 / 09

Už několik dní stoupal obláček kouře z hory, na jejíchž úrodných úbočích rostla réva a dařilo se sadům. V blahobytných Pompejích a blízkém Herkulanu to nikoho neznepokojovalo. Vesničané často vypalovali trávu. Až slabý otřes země obyvatele vyděsil. Právě před šestnácti lety silné zemětřesení pobořilo baziliku a několik domů v Pompejích. Ale otřesy nepokračovaly a nastal zase klid.

Netrval dlouho. Krátce po poledni 24. srpna sedmdesátého devátého roku prvního století Vesuv zhluboka zaduněl a z jeho vrcholu vytryskl do dvanáctikilometrové výše mohutný sloupec dýmu, který zahalil slunce a proměnil den v noc. Celých jedenáct hodin chrlil kráter pemzu a popílek, aniž se dělo něco dalšího. Sloupec stál pevně, podpírán vnitřním tlakem, a popílek jen odkapával z jeho okrajů. Přesto pokrýval ulice a pronikal do domů. Nikoho z obyvatel Pompejí ještě nenapadlo zachránit se útěkem. Snad ani nemohli. Vzduch prosycený popílkem se nedal dýchat. Zůstávali v domech a marně doufali. Tma, černočerná noc. Netušili, že to nejhorší teprve přijde. Nikdo nechápal, co se vlastně děje. Hněv bohů na prostopášné město, kam se za orgiemi jezdívalo až z Říma? Musel být strašlivý.
Někdy po čtyřech hodinách se střechy v Pompejích začaly lámat pod tíhou spadu. Přibližně za sedmnáct hodin pokryla Pompeje třímetrová vrstva popílku. Na záchranu už nebylo pomyšlení. Tlak z nitra sopky nakonec už sloupec neudržel. Prvně se zlomil v polovině noci z 24. na 25. srpna a z kráteru se vyvalil žhavý proud lávy, který zavalil Herkulanum. Lavina za lavinou. Teprve čtvrtá záplava lávy a kamení pohřbila hříšné Pompeje.
Západně od Neapole na konci zátoky žil v Misenu slavný římský přírodovědec Gaius Plinius. Vzdálený výbuch v první chvíli vnímal spíš jako zajímavost než nebezpečí. Dal okamžitě vypravit loď, aby ho odvezla na místo, odkud by mohl neobvyklý přírodní úkaz pozorovat zblízka. Ve vědeckém nadšení zcela beze strachu zamířil do míst, odkud ostatní prchali. V domě v Misenu zůstala jen jeho sestra se svým synem.
Pliniovu loď zahnaly od břehu mohutné vlny, které vyvolala běsnící sopka. Moře, bičované proudem lávy a kamení, se vzedmulo. Podařilo se jim přistát až v jihovýchodním cípu zálivu ve Stabii, kde vědec přespal v domě vyděšených přátel, kteří strávili noc úvahami, nemají-li raději utéci.
Úsvit 25. srpna nepřišel. Den zůstal temný, temnější než nejčernější noc. O břeh bily zběsilé vlny. Blížící se plameny a zápach síry zahnal všechny na útěk. Prchali s polštáři na hlavách, aby je chránily před kameny, které dopadaly až sem. Plinius, kterého cestou patrně zkosil srdeční záchvat, zůstal ležet na pláži. Našli ho mrtvého až za dva dny.
Mezitím o 32 kilometrů severněji jeho synovec se svou matkou zpozoroval obludný černý mrak, jak se k nim plíží přes zátoku. Dali se na útěk spolu se všemi obyvateli Misena, ale mrak je dohonil. Bylo to, jako by se celý vesmír navždy ponořil do věčné tmy. Když se mrak rozptýlil, bylo všechno jiné. Pohřbeno hluboko v popelu jako v sněhové závěji.
Bez vyprávění mladého Plinia, které se zázrakem zachovalo, by až hluboko do novověku nikdo netušil, jak a proč ze zemského povrchu zmizela starověká města Pompeje a Herkulanum.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This