Category: 2002 / 11

Přísně utajované vojenské prostory a polygony. Za komunistů byla tato místa spolu se zakázaným pohraničím pro normálního smrtelníka absolutně tabu. Pak ale někdo náhle božsky lehce trhnul oponou, a dříve hermeticky střežená hranice se stala přes noc vyhledávaným cílem turistů. Na bývalé vojenské prostory se však nějak zapomnělo. A právě ty tvoří dnes skutečně poslední bílé skvrny na mapě republiky. Místa, kde je někde opravdu možno ještě dnes napsat: Hic sunt leones. Jenom místo těch lvů tu spíše narazíte na jiné nebezpečí: ve zdejších loukách, lesích, mezi skalami a na dnech rybníků a říček donedávna ležely a někde stále ještě leží tisíce granátů, min a raket. Jedním z takových neznámých prostorů je nejdříve československý, pak nacistický, pak zase československo-sovětský a nyní už jen český, ale pro řadového občana stále de iure nedostupný polygon Brdy.

BRDSKÉ ALPSKÉ VYHLÍDKY
Každého, kdo se podívá na mapu státu, musí zaujmout obrovská skvrna táhnoucí se už od konečné zastávky pražské městské dopravy téměř až k podhůří Šumavy. Jsou to Brdy, jedny z našich nejstarších hor a místo, jež je vojákům, kteří zde sloužili a slouží, jakož i trampům známé dodnes jako ostrůvek panenské přírody. Pro někoho může být i překvapením, že Brdy jsou naším nejvyšším vnitrostátním pohořím – jejich vrch Tok s 865 metry převyšuje i Milešovku. Z jen nepatrně nižšího vrchu Praha je díky vysílací věži, která se jako maják tyčí nad nedozírnými lesy, jeden z nejlepších panoramatických pohledů u nás. Dokonce i z jižního svahu, kde se kvůli kamenným morénám a strmosti nikdy neuchytil les, je možno spatřit nejúplnější panorama Šumavy – více jak 200 km dlouhé pásmo pohraničních hor, včetně Českého lesa a Novohradských hor. Za jasné viditelnosti je odtud vidět i Roklan a Javor, které jsou už v Německu. Za výjimečně čistých dnů je možné spatřit dokonce Alpy – z místa 60 kilometrů vzdušnou čarou od města Prahy! Naposledy se tak stalo v pátek 7. ledna 1994, kdy je odtud pozoroval známý skautský spisovatel a dnes asi největší znalec Brd Jan Čáka: „Pak jsem onen zázrak uviděl,“ vzpomíná na ten okamžik. „Nad hradbou Šumavy, ostře temně modře narýsovanou, vystupovala podstatně vzdálenější, ale skutečně velkolepá kulisa – vysoké hory, strmé, bělostné, ostře rozeklané štíty. Doma jsem si rozložil mapy a zjistil jsem, že to byl takřka tři kilometry vysoký Dachstein. Dobře se dal také identifikovat Gross Priel v pohoří Totes Gebirge, jenž vystupoval za naší Smrčinou.“

ZÓNY SMRTI
Do dvacátých let 20. století žily celé Brdy svým pomalým, nadčasovým způsobem života, až si kdosi vzpomněl, že stát potřebuje dělostřeleckou střelnici, protože ta stávající byla až u Malacek. Volba padla na Brdy, které měly tu smůlu, že byly jednak blízko Prahy, jednak se jednalo o ucelené pozemky, kde odpadaly problémy s vykupováním od drobných majitelů.
Tento záměr vzbudil v celé společnosti velký odpor. Na záchranu Brd vystupovaly okolní vesnice, Čs. botanická společnost, Umělecká beseda a další instituce. Ozvali se i umělci: mezi 150 intelektuály, kteří podepsali petice, byla taková jména jako Alois Jirásek, Karel Václav Rais, Eliška Krásnohorská a další.
Svoje protesty připojili také hydrologové, kteří upozorňovali na to, že odlesnění velkých ploch těžce zasáhne srážkovou rovnováhu oblasti a přinese i zvýšené nebezpečí povodní. Každoročně se opakující záplavy na Litavce dokazují, že se ani moc nemýlili.
Vojáci si však prosadili svou. Přesto protesty veřejnosti nebyly zbytečné: donutily generály trochu se zkrotit. Původně se totiž plánovalo vykácení obrovského průseku přes celé hory a vysídlení všech vesnic uvnitř Brd. Odpor veřejnosti armádu donutil plány přepracovat, takže namísto této vize vznikly v lesích „jen“ tři velké dopadové plochy – Jordán, Tok a Brda. Také vesničky a osady zůstaly zachovány, a pokud se zrovna nestřílelo, mohl do brdských lesů, kdo chtěl. Plánované střelby byly předem oznámeny vybubnováním a na stožárech v okrajových vsích byly vyvěšeny červené prapory. První granáty byly na střelnici vypáleny 19. 5. 1930. Totální vysídlení starousedlíků a uzavření celých Brd pro veřejnost však později přece jenom přišlo – s Němci a posléze s bolševikem.

BRDY A VÁLKY
V průběhu věků se jich přes Brdy přehnalo kupodivu poměrně málo. Tehdejší armády odrazoval neprostupný terén – ještě v květnu 1945 při postupu na Prahu plánovali Američané vyhnout se Brdům klešťovitým obchvatem. Zdejší lesy tedy sloužily spíše jako úkryt pro obyvatelstvo před vojáky. Ani taková pustina však v roce 1421 neochránila mnichy z kláštera sv. Jana na kraji teslínských močálů před husity. To byla ale spíše výjimka. Pokud nepočítáme bitvu v údolí Lomnice v říjnu 1620, po které zemská armáda ustoupila až na Bílou horu, na další stovky let se Brdům duch smrti Azrael úspěšně vyhýbal. Tuto absenci si však o to důkladněji vynahradil ve 20. století.
Když bylo v době rostoucího ohrožení státu od sousedního Německa rozhodnuto budovat na hranicích betonové opevnění, byly na ploše Brda instalovány železobetonové desky, na kterých dělostřelectvo testovalo výdrž budoucího opevnění. Pro praktické zkoušky pevnostních zbraní a výcvik jejich posádek byl pak na ploše Jordán postaven kompletně vybavený pěchotní srub a několik pevnůstek vz. 36 a vz. 37. Je pochopitelné, že jejich stavba velmi zajímala německé špicly, kterým se v říjnu 1936 podařilo dokonce dostat až do těsné blízkosti pevností. O měsíc později si na Jordánu prohlédl ukázku výcviku i prezident Beneš.
Okamžitě po okupaci zabrali polygon Němci, přejmenovali jej na Kammwald a zakázali do něj jakýkoliv přístup. Původní střelnici dokonce rozšířili, takže obyvatelé Záběhlé, Padrtě, Kolvína, Skořic a dalších šesti obcí se museli vystěhovat. Nové bydlení si lidé museli sehnat sami. Kolvínský kronikář Muller popisuje tyto chvíle takto: „Jedno oko nebylo suché. Matky naříkaly a plakaly. I věrní psi pobíhali udiveně kolem povozů, ale běželi oddaně se svými chlebodárci do jejich neznáma.“
V noci na 29. dubna 1942 se v okolí vrchu Praha snesla z anglického letadla skupina padáků. Byly to dvě paraskupiny československých vojáků – sabotážní Intrastive a teroristický Tin, který měl za úkol zlikvidovat zrádce národa Emanuela Moravce. Několik mužů se při dopadu zranilo a z následného zátahu se jim podařilo uniknout jen za pomoci místních lidí. Většina z nich, jako například kompletně celá rodina Viktorů z Věšína včetně jejich ani ne patnáctiletého syna, byla za tuto pomoc popravena. V tu dobu se již v lesích kolem Třemšína začínaly budovat první zemljanky pro uprchlé ruské zajatce a české odbojáře, kteří vytvořili základ prvních partyzánských oddílů v Čechách. Málokdo ví, že brdské partyzánské hnutí patřilo už v roce 1943 k jedněm z největších ve střední Evropě. Za pomoci zrady se však Němcům podařilo počátkem ledna 1944 obklíčit jeho štáb u Kařezu a na čas tak pozastavit odboj v kraji. Mnoho partyzánů zahynulo v bojích, jako například hajní Koenigsmarkové, kteří se postavili gestapu na odpor jen s brokovnicemi. V severní oblasti Brdské vrchoviny, na Hřebenech, se však už od podzimu 1944 začaly vysazovat sovětské paraskupiny. Jejich činnost vyvrcholila v květnu 1945 osvobozením Dobříše a probitím se do Prahy, ale ještě předtím museli Rusové, Češi, Poláci, a dokonce Španělé projít mnoha boji, jak o tom svědčí například zapomenutý lesní hřbitov u Kuchyňky, pod Fabiánem nebo maličký partyzánský hrob na úpatí Plešivce. Těžké chvíle zažili i jejich krajané, kteří 25. 3. 1945 seskočili nedaleko vrchu Praha. Po zradě někoho z hájenky v Záběhlé byl jejich úkryt na vrchu Kočka obklíčen. Pouze dvěma Rusům se podařilo probít, památku zbylých sedmi připomíná zarostlý pomník na Červeném vrchu.
Válečné děje na Brdech uzavřelo české povstání 5. května 1945. Zatímco wehrmacht v lágru na Kolvínu se podařilo zajmout bez boje, jinde to bylo horší. Při obsazování krásného zámečku Tři Trubky, který před válkou hostil i Masaryka a teď sloužil polnímu maršálu von Brauchitsovi, došlo k několika přestřelkám. Jako památka na vraždu povstalce ze Strašic, který tu vykonával „vartu“, zde visí na kmeni obrovské douglasky pamětní deska. Nejtvrdší brdské boje o objekt vysílačky wehrmachtu na vrchu Praha však nepřipomínají žádné pomníky. Je to pochopitelné, protože se v nich kromě Příbramáků angažovali i američtí průzkumníci, hledající na tomto nejvzdálenějším místě svého postupu vhodný směr k útoku na Prahu. Němci zde navíc zrádně popravili českého parlamentáře, který přišel vyjednávat o kapitulaci. O něco jižněji došlo dokonce k ojedinělé situaci, když zde odpor esesáků likvidovali společně vedle sebe čeští povstalci, ruští partyzáni a američtí vojáci.

PO VÁLCE
Poté co se vláda věcí vrátila zpět do rukou českého lidu, se obyvatelé vystěhovaných vesnic mohli vrátit do svých domovů. Mnohdy je sice bylo nutno postavit úplně nově, ale víra, že teď už je před nimi jen šťastná budoucnost, znovu dokázala oživit nejen brdské chalupy, ale také místní krčmy, a dokonce i spolky ochotníků. Díky zkonfiskovanému majetku zrádců se sice vojenský prostor ještě zvětšil, ale nikdo nemohl tušit, že po komunistickém puči se brány prostoru opět neprodyšně uzavřou. Když v roce 1952 došlo k dalšímu rozšíření výcvikového prostoru o tankodrom Bahna u Strašic, obyvatelé Padrtě a dalších obcí se museli v průběhu pouhých dvanácti let vystěhovávat podruhé. Tentokrát ovšem navždy. Jejich obce navíc od německé okupace tankové pásy a dělostřelecká palba totálně srovnaly se zemí.
Malá naděje potomkům starousedlíků svitla v roce 1995. Tehdy se Svaz vyhnanců z Brd, založený v roce 1992, pokusil dostat od vlády zpět alespoň své pozemky. Narazil však na totální nezájem. Ve hře totiž byla údajně velká naleziště zlata právě pod jejich bývalými statky. Jak informovala Mladá fronta, Klausův kabinet se rozhodl vyhovět spíše zlatokopům než restituentům a zablokoval projednání armádní koncepce o budoucnosti vojenských výcvikových prostorů. Ministr hospodářství Dyba také vydal ještě předtím povolení soukromé firmě Greenwich Resources k průzkumu zdejších lokalit na přítomnost nerostů včetně zlata. Dybův úřad navíc tvrdil pozůstalým, že jejich rodiče byli za opuštění svých nemovitostí řádně odškodněni. Později se však ukázalo, že ministr argumentoval nacistickým zákonem a okupačním prováděcím předpisem, který Němcům sloužil k levnému tunelování československého státu. Další znehodnocení tohoto odškodnění navíc přinesla komunistická měnová reforma. Svaz se pokusil získat svůj majetek dokonce soudně, ale marně.

BRDY A TAJEMSTVÍ
Bezesporu největším brdským tajemstvím jsou skály. Je to zvláštní, ale ani na podrobných a utajovaných vojenských mapách nejsou zakreslena prakticky žádná z těchto výjimečných výhledových nebo alespoň estetických míst. Jejich existenci tak alespoň nepřímo prozrazují jména v mapách – Jindřichova skála, Hřeneny, Jezevčí skála, Chocholatá skála, Skládaná skála… Mnohé stěny a bělostná kamenná pole pak nemají ani takové štěstí. O jejich existenci například na vrchách Beran, Třemošná, Zavírka, v kaňonu Ledného potoka nebo na Koníčku se poutník dozví teprve v okamžiku, kdy rozhrne poslední větve hustých smrků nebo modřínů a před jeho očima se objeví vysoké stěny mrazových srubů. Pokud se sem ale chce někdo dostat, musí mít uši nastražené před hlídkami vojenské policie a musí také umět zacházet s mapou a buzolou. Před válkou byly na většině brdských skal zřízeny vyhlídky osazené zábradlím, lavičkami a dostupné po mnoha značených cestách. Dnes už je možno se kochat jenom z jedné brdské skály, ovšem té největší – Jindřichovy. Když se opatrně opřete o dosud zachovalé litinové zábradlí a pohlédnete směrem k severu, spatříte na obzoru nejen pyšné stěny Točníku a majestátní vrchol Zbirohu, ale na protějším svahu uvidíte vykukovat z moře lesů také jednu z našich nejhezčích zřícenin – hrad Valdek, na který, byť se nachází přímo u kasáren, už armáda turisty a trampy pouští. Jeho zdi a věže, obývané mnoha duchy a strašidly, si velmi oblíbil K. H. Mácha. Jindřichova stěna si už vyžádala i jeden lidský život – horolezcova pamětní deska je připevněna na skále přímo pod vyhlídkou.
Brdské skály v sobě také ukrývají mnohá kouzla a tajemství. Ve skalním útvaru severně od vojenského pásma má prý sídlo a postel i patron Brd duch Fabián. Jeho strýcem prý byl samotný Krakonoš. Možná právě po něm zdědil Fabián svoji slabost pro chudé lidi a snahu pomáhat jim. Na legendami prošpikovaném brdském Plešivci má dokonce svoji vlastní zahrádku, kde pěstuje vzácné léčivé rostliny. Nedaleko od ní je z Čertovy rozhledny, kterou prý vytvořil samotný ďábel, jeden z nejpůsobivějších pohledů na Brdy, které tu poutníkovi leží opravdu přímo pod nohama. Skoro se až člověku nechce věřit, že se nachází ve výšce ani ne 650 metrů. Spíše tu má pocit, jako by právě stál někde uprostřed hlubokých karpatských lesů a polonin. Nedaleko odtud je v houštinách ukryta skála Hadí královny, kde se vždy o poledni ukazuje toto obávané brdské zjevení.
Skály dokázali umně zabudovat do svých hradeb i Keltové, kteří zde vybudovali jedno z nejvýznamnějších oppid v Čechách. Stopy hradeb jsou na temeni Plešivce dodnes jasně patrné. Přímo pod skálou Hadí královny, jen kousek od skryté trampské studánky, najdeme v kamenném moři i nefalšovaný viklan.
Dalším brdským tajemstvím jsou téměř úplně zapomenuté pomníčky a křížky v močálech a houštinách, kde kdysi v „civilních“ dobách došlo k nějakému tomu pytláckému mordu nebo sebevraždě.
Skutečným brdským pokladem jsou ale lesy. I za vojenského panování nad krajem se místní lesníci snažili chránit co největší části lesa před kácením. I když jim několik smrští, které se přehnaly nad krajem, mnohé plány překazilo, podařilo se jim i bez rezervací uchovat na několika místech zbytky původního smíšeného pralesa. Snad nejzachovalejší ukázku nalezneme na bukovo-smrkových sutinách na Koníčku nebo pod skalami Kloboučku. Zdejší lesní loučka je skutečným rájem botaniků a brdskou pýchou, stejně jako je vrch Kočka pojmem pro paleontology. Byla zde totiž nalezena naše nejstarší živočišná zkamenělina.
Samostatnou kapitolu by si zasloužily také brdské lesní rybníky. Od těch nejmenších, jako je například Safírové jezírko na Plešivci, až po ty největší – dvojici Padrťských rybníků. Jejich rozloha, hejna vodního ptactva v rákosových bažinách v pobřežních močálech a hluboké lesy kolem nich jim dodávají ráz severských jezer.
Surrealistickým dojmem – zvláště na podzim – pak působí na poutníka pohled na odlesněné dopadové plochy Jordán, Brda a zvláště Tok, plné kráterů po bombách a dělostřelecké palbě. Ze země všude trčí zbytky leteckých raket, v houštinách podél dopadových zón se dodnes nalézají nevybuchlé bomby a miny a větrným pláním tu „vévodí“ stará pásová a kanonová výzbroj, sloužící kdysi jako terče. Přes léto jsou tyto prostory doslova rájem pro těch několik borůvkářů, odhodlaných se sem trmácet až z podhůří a riskujících, že šlápnou na nějaké nevybuchlé miny. Zdejší borůvky však dosahují skutečně „karpatské“ velikosti, takže při pohledu z blízka se domněle jednolitá zeleň mění v pařížskou modř. Na podzim pak zase tyto pláně naberou od vřesu barvu fialových koberců, mezi nimiž se obzvlášť majestátně vyjímá těch několik pokroucených smrků, které přežily cvičné palby. Vlivem nehostinného podnebí dosahují totiž svým tvarem a vzrůstem skutečně vysokohorských forem.

BRDY A TRAMPOVÉ
Ačkoliv se to při pohledu na dnešní mapu středních Brd, kde nenajdeme jeden jediný metr turistické značky, nezdá, v dobách před válkou – a to zde už fungovala dělostřelecká střelnice! – bylo území Brd prošpikováno jednou z nejhustších sítí značených cest u nás. Jejich celková délka dosahovala bezmála 400 km. I přes tuto úctyhodnou délku si však Brdy vždy uchovaly punc bohem zapomenutého kraje. Mezi prvními „cizinci“, kteří na počátku 20. století začali pronikat do brdských lesů, byli skauti a trampové. Ti první sem jezdili už od roku 1912. Svůj poslední tábor před nacistickým zrušením skautingu v létě 1939 měla u Padrťských rybníků i slavná Vodní pětka, jejíž členové stáli o několik let později u vzniku legendární odbojové Zpravodajské brigády. Zhruba od roku 1925 tu stavěli své osady, někdy s poctivými sruby, jindy jen jako zapadlá místa se slavnostním ohništěm, také trampové. Brdská varianta trampingu s sebou přinesla některé zvláštní tradice, nikde jinde nevídané. Jednou z takových specialit, které lze dodnes občas spatřit na brdských campech, je zvláštní tvar ohniště. Brdští trampové svá ohniště totiž nečistili od popela, ale naopak, takže když už bylo ohniště plné až po okraj, prostě jeho ochranný kruh navýšili další řadou kamení. Někde tak lze spatřit ohniště vysoká více jak metr a půl. Mezi nejznámější osady a trampská společenství patřila známá Brdská zimní armáda, vedená kamarády Packardem, Brochesem a Hobbardem. O jejích členech bylo známo, že dokáží v přírodě přežít i za těch nejhorších podmínek, bez ohledu na roční období, což dokázali svým přechodem Brd v zimě 1929 a tábořením u Padrťských rybníků. Jejich velitel a zároveň šerif osady Brdští supové Packard využil spolu se svým parťákem Brochesem svoje zkušenosti v odboji. Na „velký vandr“ na jaře 1943 do koncentráku v Mauthausenu byla ale i tato vytrvalost malá, a tak jejich památku dodnes připomínají na utajeném posvátném campu Zlaté dno jen dřevěné placky s malovanými a vypalovanými obrazy.
Další rána dopadla na tramping po „vítězném“ Únoru 1948. Pod tlakem policie tehdy zaniklo mnoho osad, jejichž členové buď emigrovali, nebo šli sedět. Někteří se pokusili svoje osady oficiálně přejmenovat na chatové spolky. Zůstalo jen tvrdé jádro, které před komunisty a „civilizací“ zalézalo stále hlouběji a hlouběji do lesů. Zde na Brdech to měli trampové o to horší, že se nacházeli ve vojenském prostoru. Jak ale říká eskymácké přísloví: „Vlk je nejlepším pastevcem sobů.“ Přežili tedy jen ti nejlepší, kteří se dokázali v lesích pohybovat naprosto nepozorovaně. Své o tehdejší době mohou vyprávět i členové kapely Greenhorns, kteří měli svůj původní camp v lesích nad Voznicí.
Po krátkém uvolnění v šedesátých letech přišlo další kolo štvanic v dobách normalizace. Trampové byli opět řazeni do škatulky „kriminální živly“ a jejich campy byly vypalovány, ničeny terénními náklaďáky, nebo dokonce likvidovány pomocí trhavin. Největší vlna státního teroru přišla mezi roky 1977–1986, kdy zaniklo mnoho starých campů v okolí budované raketové a radarové základny nad Dobříší. Policie zde měla usnadněnou práci – většina brdských campů totiž ležela buďto přímo, nebo v těsné blízkosti potoků, ze kterých se tehdy dalo bez problémů pít. Stačilo tedy jen jít proti proudu…
Tuto dobu přežilo jen pár campů, prozíravě postavených daleko od vody nebo na nenápadných místech, například už zmíněné Zlaté dno. Kolem těchto brdských veteránů se po pádu komunismu začala seskupovat nová trampská generace. I když „tržní“ hospodářství dává myšlence chlapského kamarádství a romantiky hry na kytaru u praskajícího ohně pěkně zabrat, existují i dnes oblasti, které je možno s klidným srdcem nazvat jako trampské republiky. Jednou z takových enkláv je Plešivec. Mezi skalami, ve kterých se ještě před 150 lety skrývala nefalšovaná loupežnická banda, zde už po mnoho let pořádají trampové své slavnostní výroční ohně. Při posledním ohni jedné z těchto osad, Bílá sova, se zde sešla skoro stovka trampů. Můžeme proto na tomto místě naše vyprávění o historii jednoho neznámého kraje uzavřít suchým konstatováním šerifa této osady: „Brdskej tramping je nezničitelnej!“

Category: 2002 / 11

Nabitým sálem se line typická arabská hudba. Na potemnělé pódium přicupitává zahalená postava, kterou osvětluje pouze slabá záře z hořících svíček. Ty drží v rukou a pomalu s nimi opisuje velké osmičky. Doprovodná hudba stupňuje své tempo, na pódium dopadá pruh červeného světla a tanečnice se ladnými pohyby přibližuje k divákům. Začíná rytmicky kroužit pánví, hrudníkem a hlavou. Všechny tyto pohyby jsou dokonale sladěné v jeden harmonický celek. Hudba nabírá na razanci a tělo tanečnice se divoce chvěje a natřásá. Pozornost publika je nasměrována jediným směrem. Na krásné odhalené bříško, symbol tohoto tance.
Když se řekne břišní tanec, vybaví se většině lidí pohádky a příběhy o sultánech a jejich harémech plných břišních tanečnic. Ve zlatem a drahými kameny vykládaných kostýmech krásné tanečnice vždy obveselovaly svého pána a jeho hosty. Doprovázeny typickým orientálním zvukem fléten a tamburín kroutily svými dokonalými bříšky a potřásaly pevnými ňadry. Jejich úlohou bylo hosty nejen pobavit, ale také příjemně naladit a obměkčit, aby s nimi pak sultán mohl uzavřít výhodné obchody. Takřka výhradně se jednalo o otrokyně dovážené z byzantských zemí, které tančily nedobrovolně, na příkaz svého pána. Těšily se velké oblibě, o čemž svědčí obrovské sumy peněz, které byli sultáni ochotni za takové tanečnice utrácet. Toto období je však pouhou epizodou ve vývoji břišního tance, jehož původ a význam je prý úplně jiný.

Sexuální motiv, příprava na porod, či náboženský rituál?
Vystopovat přesně, kde a kdy břišní tanec vlastně vznikl, je prakticky nemožné. Podle jedné z teorií se původ břišního tance datuje již do doby slavné sumerské říše. U jeho počátku byl podle záznamů na hliněných destičkách sexuální motiv. Sumerové totiž na hlavní svátek bohyně plodnosti Inanny nechávali každoročně vybranou kněžku chrámu spojit před zraky všech sociálních vrstev se zastupitelem božstva, který ji měl oplodnit. Protože to byla pro oba zatěžkávací zkouška, dívka musela mladíka vyprovokovat. Natřásala prsa, břicho, boky a pánev, což je základ břišního tance.
Podle jiné teorie se dá vystopovat původ něžných a svůdných krouživých pohybů a třasů ve zvycích primitivních kmenů ze střední Afriky. Mladé dívky zde kroužily bříšky, aby se dobře připravily na porod. Rodičky prý tančily v kruhu ostatních žen tak dlouho, dokud své dítě vlastně „nevytancovaly“.
Jiní znalci zase tvrdí, že se počátky tance datují asi tak do doby egyptských faraonů. Arabové ve středním Orientu nazývali tento tanec baladi, což je egyptské slovo znamenající „tanec Země“. V té době se lidé často tancem dokonce dorozumívali. Tanec byl nedílnou součástí jejich životů. Když byla například v poušti objevena nová studna, oslavovali tuto událost právě rituálními tanci. Stejně tak tančili kolem studně, ve které vyschla voda, protože věřili, že tanec zase vodu do studně vrátí.
Základním bodem ženského těla bylo břicho – pramen života a domov plodu. Tanec byl vlastně formou náboženského rituálu ve smyslu uctívání ženské plodnosti. Proto matky učily své dcery břišnímu tanci od malička. Dívky předváděly tanec spontánně, především venku v přírodě, a vyjadřovaly jím také své city.
První zvěsti o břišním tanci přivezli z Orientu francouzští cestovatelé. Právě oni jsou autory termínu danse du ventre – břišní tanec.
Tanec je upoutal především dráždivou smyslností tanečnic dokonale ovládajících svá těla. Ve svých vzpomínkách referují jen o pocitech a dojmech, jaké na ně osobně zhlédnuté vystoupení učinilo. O jeho smyslu a významu neměli tehdy ani tušení. Evropané totiž obvykle chápou tanec jenom cestou smyslů. Jejich hodnocení se pohybuje v mezích „zajímavé – nudné“, případně „vkusné – nevkusné“. Zatímco asijský divák kráčí cestou imaginace. Pro něj je mnohem důležitější význam a smysl celého vystoupení.
Do povědomí širší evropské veřejnosti se pak břišní tanec dostal v roce 1880 díky románu Nana od Emila Zoly. Úspěchy s ním na počátku 20. století slavila například slavná tanečnice a špionka Mata Hari, holdovala mu i skandální francouzská spisovatelka Colette. Američané se zase s belly dancing seznámili v egyptském pavilonu na Světové výstavě v Chicagu v roce 1893.

Na postavě nezáleží
K nám se břišní tanec v poslední době rozšířil tak trochu paradoxně ze sousedního Německa, kde je již řadu let velmi populární. Jeho výuka tam probíhá podobným způsobem jako třeba cvičení aerobiku. U nás se pochopitelně postupuje obdobně, i když některé cvičitelky, jako je například tanečnice orientálního původu Líza Vegrová, upozorňují své žákyně také na jeho duchovní význam.
„Ženy by se měly břišnímu tanci věnovat hlavně pro vlastní potěšení a krásu svého těla,“ tvrdí profesionální tanečnice Magda Spáčilová a dodává: „Břišní neboli bokový tanec je velice ženská záležitost. Každá žena k němu inklinuje a má k němu předpoklady. Je to naprosto přirozený pohyb. K jeho osvojení není potřeba zvláštní taneční nadání. Také vůbec nezáleží na tom, jakou má žena postavu. Břišní tanečnice nemusí být štíhlá. Na rozdíl třeba od baletu nejsou na její postavu kladeny žádné speciální nároky. Mnoha korpulentním dámám proto dodává úspěch v břišních tancích sebevědomí.“
Každá začátečnice se musí nejprve naučit kroužit pánví, hrudníkem a hlavou. Bod, kolem kterého se všechny pohyby točí, je pánev. To je těžiště celého těla. Začíná se postupným vysouváním boků dopředu, dozadu a do stran. Stejným způsobem se rozhýbe hrudník i hlava. Potom jde o to, spojit všechny tři pohyby co nejladněji dohromady a k tomu začít správně dýchat. A teprve po zvládnutí tohoto základu se začínají trénovat vhodné kroky, které v úplném závěru přejdou v krátké choreografické celky. Synchronizace s hudbou přijde tak nějak sama od sebe, to člověk prostě cítí.

Svůdné třesy
Nejtěžší na celém tanci je určitě celková koordinace těla. Je třeba se naučit ovládat a užívat jednotlivé části těla odděleně – izolovaně. Když se například krouží hlavou a vysouvá krk do stran, musí být ostatní části relativně v klidu. Zároveň ale nesmí působit strnule a křečovitě. Prvky také musejí do sebe přecházet plynule a lehce.
„Prubířským kamenem každé profesionální tanečnice jsou třesy. Je to velmi efektní prvek pro diváky. Pánev se chvěje a jakoby natřásá. V rychlých pasážích doprovodné hudby se drobné penízky pověšené na kostýmech tanečnic rozkmitávají a cinkají. Právě ta tanečnice, která ovládá třesy nejlépe a po nejdelší čas, je velmi ceněna. Krásné a svůdné je také vlnění břichem a kroužení ňadry horizontálně i vertikálně,“ dodává Magda Spáčilová.
Zatímco klasický balet staví na jakémsi odtělesnění, tanečnice se musí doslova vznášet, břišní tanec staví do popředí archaickou tělesnou smyslnost. Mísí se v něm erotika s potěšením ze ženského těla. Není proto divu, že převážná část mužské populace si pod ním představuje něco dráždivě lechtivého a sexuálně vzrušujícího.
Břišní tanec má zajisté určitý erotický nádech, ale ve své podstatě je především seriózním uměním sloužícím k vyjádření ženského principu. Měla by z něj vyzařovat něžnost, ladnost, láska, krása, ale i jisté sebevědomí v tom, na co jsou ženy hrdé. Neměl by se zaměňovat za lacinou formu erotického striptýzu pro potěšení mužského publika. Erotické napětí tancem vyvolané bezpochyby nejvíce záleží na osobnosti tanečnice. Takové tance nikdy nepůsobí vulgárně, i když samozřejmě mají být vzrušující. Pohyb je jen forma, kterou může každá tanečnice naplnit podle svého. Když chce flirtovat a vzrušovat, tančí tak, aby muže rozdráždila, případně svedla. Pokud bere tanec spíš spirituálně, tak jej plní duchovními emocemi.

Skáče se i přes meče
Opravdová břišní tanečnice také nikdy neodkládá svůj kostým, naopak považuje ho za nedílnou součást svého uměleckého vystoupení a je na něj patřičně hrdá. Své kostýmy si obvykle šijí tanečnice samy. Je lhostejné, jestli nosí tradiční balonové kalhoty, anebo pás s nabranou sukní, ale obvykle jsou vždy naboso. Horní část těla kryje bohatě zdobená podprsenka a různé průsvitné závoje. Typickým doprovodným nástrojem jsou drobné činelky podobné španělským kastanětám. Na různých částech těla jsou pak připevněné cinkající penízky a jiné stříbrné doplňky. Samozřejmě existují i další propriety, například v Turecku a Sýrii se při tanci skáče přes meče. Tato tradice prý vznikla při tatarských nájezdech, když se ženy převlékaly za bojovníky.
Ke každému tanci samozřejmě patří náležitý hudební doprovod. Zatímco v Egyptě a jiných arabských zemích doprovází tanečnice obvykle skvělí bubeníci a hráči na rozličné nástroje, v Evropě se musí většina umělkyň spokojit s reprodukovanou hudbou. S trochou nadsázky totiž platí, že v Egyptě bubnuje každý malý kluk lépe než ti nejlepší u nás. Tanečnice již také netančí na klasickou arabskou hudbu, ale spíš na její moderní podobu obohacenou o elektronické taneční rytmy. Typickým příkladem tohoto spojení je třeba produkce zpěvačky a zároveň i břišní tanečnice Natashy Atlas.Na věku nezáleží
Je jasné, že ne každá žena může pomýšlet na profesionální kariéru. Věnovat se břišnímu tanci pro zábavu a potěšení ale mohou opravdu všechny. Vůbec přitom nezáleží na věku.
To, že je břišní tanec výborný léčebně preventivní pohyb, potvrzují mnozí zkušení lékaři. Působí výborně na bolavá záda a má blahodárný vliv na ženské orgány. Krouživé pohyby pánví zabraňují děložním srůstům, prodýchávání prokrvuje dělohu a některé ženy se díky němu mohou dokonce zbavit problémů s neplodností. Stejně dobře působí tyto pohyby i v době těhotenství a v následné fázi po porodu.

Category: 2002 / 11

Když zabloudí některý západní turista do malé, zapadlé internetové „kavárny“ v městečku Palu, číhá zde na něj jedno z mnoha překvapení, o která rozhodně není v exotické Indonésii nouze. Tento druh překvapení však pravděpodobně přijme pouze se smíšenými pocity. Když se před ním rozzáří obrazovka na poněkud starším modelu monitoru, bude vzápětí nevěřícně pohlížet na obrázek oslavující nedávné teroristické útoky v USA. Jeden z nejznámějších snímků světa – letadlo naráží do mrakodrapu, ohnivá koule, trosky snášející se na ulice Manhattanu. Do fotografie se prolíná známý obličej usmívajícího se Usámy bin Ládina s výmluvně zvednutým ukazováčkem. Není málo těch, kteří 11. září prohlašují za počátek střetu civilizací, kultur a náboženství. Muslimský majitel internetové „kavárny“ už svůj postoj nepřímo, nicméně veřejně vyjádřil. V jeho domovské provincii na ostrově Sulawesi totiž takový střet – válka náboženství a kultur – zuří již třetím rokem.

PRVNÍ RÁNY
Poso, ležící v centrální části indonéského ostrova Sulawesi, bývalo ještě před třemi roky poklidné rovníkové městečko na břehu Tominského zálivu. Bezmála jedinou událostí, která vytrhla jeho obyvatele z letargie horkých tropických dnů, byl čas od času projíždějící turista. „Hello, mister. I love you!“ pokřikovaly na něj děti hrající si na ulici. Městečko, jakých jsou po převážně muslimské Indonésii tucty. Tedy takové, kde spolu po dlouhé desetiletí žijí v relativním míru a harmonii muslimové a křesťané. O Vánocích 1998 však bylo v Posu zpochybněno jedno velké tabu – mezi křesťanem a muslimem padly první rány.
Noční autobus po několikahodinové jízdě náhle zastavuje u kraje silnice. Jsou dvě hodiny ráno. Řidič si lehá do uličky na pytle rýže a ukládá se ke spánku. Již po mnoho měsíců se v noci do Posa a jeho okolí nikdo neodváží. Několik málo automobilů a autobusů směřujících do oblasti staví v uctivé vzdálenosti od města. Čekají na první paprsky ranního slunce, aby se poté vydaly na závěrečnou část cesty. Ustupující noc odhaluje zkázu. Projíždíme „válečným územím“. Za okny autobusu se míhá zlověstně tichá a liduprázdná krajina. Posledních třicet kilometrů před Posem je silnice lemována troskami vypálených stavení, kostelů a mešit. Banánové a ananasové plantáže pozvolna zarůstají pralesem, pobřeží je osázené trouchnivějícími rybářskými loděmi. Každých pár kilometrů míjíme zátarasy a vojenskou hlídku vyzbrojenou samopaly. Na kraji města náš autobus zastavuje početná skupinka výrostků. Někteří z nich s kuklou na hlavě, v rukou kameny, nože, tyče a mačety, naskakují předními i zadními dveřmi dovnitř. „Ada orang kristen di sini? – Jsou tu nějací křestané?“ řvou jeden přes druhého. V autobuse zavládne menší panika, děti brečí a někteří cestující mávají svými KTP – indonéskými občanskými průkazy. Mají v nich vedle standardních osobních údajů také napsáno, ke kterému náboženství se hlásí. Pro mnoho Indonésanů se v posledních letech stal jejich průkaz KTP vstupenkou do nebe. Mnohým však také zachrání život, jako mladíkovi sedícímu vpředu za řidičem. Nalézá svůj průkaz takřka na poslední chvíli, dříve než by byl násilím vyvlečen na silnici… V této chvíli má štěstí, že je muslim. Alespoň na papíře. „Jste Američané?“ obrací se vzápětí pozornost na nás, jediné bělochy v autobuse. Odpověď muže v kuklách zcela neuspokojila. Výmluvným pohybem rukou na krku dávají najevo, co by následovalo po případném přitakání. Zjevně nespokojeni vyskakují z autobusu a ten se rozjíždí do města. Na skle okna přistávají plivance a za ním na nás asi šestnáctiletý mladík míří pistolí. Paní v šátku na vedlejším sedadle se naklání a šeptá, že včera byl v těchto místech zastřelen v jiném autobuse muslim. Nekonečné kolo násilí a odplaty se ještě nezastavilo.

NA SUDU STŘELNÉHO PRACHU
Na konec roku 1998 obyvatelé Posa hned tak nezapomenou. Prosinec 1998 proběhl ve znamení pozoruhodného úkazu: muslimové a křesťané po celém světě slavili své významné náboženské svátky ve stejnou dobu. Tato skutečnost by mohla uniknout většině obyvatel žijících v nábožensky homogenních společnostech. V etnicky a nábožensky tak pestré Indonésii se oslava křesťanských Vánoc a počátku ramadánu, tedy muslimského postního měsíce, může potenciálně stát sudem střelného prachu. Ostrov Sulawesi, připomínající svým zvláštním tvarem chobotnici, a především jeho centrální část je tvořena spletí městeček a vesnic s velice delikátně namixovanou směsí složenou ze stoupenců obou náboženství. Početná skupina věřících, včetně mnoha nábožensky smíšených rodin, které jsou v nějvětší muslimské zemi světa poměrně běžné, slavila v prosinci 1998 oba svátky společně. V městečku Poso však v nočních hodinách dochází k incidentu, který bude později považován za roznětku bezprecedentního kola násilí a odplaty. Skupinka výrostků se při oslavách opije a dva z nich, údajně dobří přátelé, se dostanou do sporu. Dochází k potyčce, při které přicházejí ke slovu i nože. Jeden z mladíků, muslim, se běží poháněn strachem schovat do blízké mešity. Druhý, křesťan, ho následuje a v nastávajícím zápase svého kamaráda poraní. Dlažba v mešitě je potřísněna několika kapkami krve. Někteří ortodoxnější muslimové šíří zprávu o „znesvěcení“ svatostánku po okolí, a atmosféra mezi lidmi houstne. I mnoho za normálních okolností velice tolerantních a nábožensky laxních Indonésanů se začíná více identifikovat se svou vírou. Situace se pozvolna uklidňuje, ale mírné napětí mezi vesničany přetrvává. O čtyři měsíce později přerůstá podobný drobný incident mezi partou opilých mladíků ve velkou bitku, přičemž se k oběma táborům přidávají i další a další lidé ze širokého okolí. Po zásahu armády zůstává na zemi ležet prvních několik mrtvých. Mezi lidmi je zaseto semeno nenávisti, více a více lidí se nábožensky vyhraňuje. Nyní je již jen otázkou času, kdy se situace zcela vyhrotí.

NEPŘÍTEL VŠUDE OKOLO
Život lidí obývajících po staletí nepřístupné pralesy a horská pásma centrální části ostrova Sulawesi je protkán mystikou a pověrami. Skupinu zabijáků, v okolí města Poso známou jako „Černí netopýři“, spojují lidé s černou magií a připisují jí nadpřirozené schopnosti. Černá je barvou války a netopýří polévka místní delikatesou. Pro křesťany symbolizují Černí netopýři hrdiny bránící zemi jejich předků. Pro muslimy představují bezohledné vrahy, kteří se pohybují pod rouškou noci a zabíjejí jejich souvěrce.
Domorodci z kmene Pamona byli po staletí obávaní lovci lebek. Koncem 19. století se však holandští kolonisté dostali i do vnitrozemí Sulawesi a s nimi také nekompromisní kampaň misionářů. Dnes jsou příslušníci kmene Pamona bohabojní křesťané, obývající velké území na jih od Posa. Centrem křesťanského území je malebné městečko Tentena, položené uprostřed horských hvozdů na břehu stejnojmenného jezera Poso. Zde v Tenteně zřídila organizace Křesťanská církev centrálního Sulawesi krizové centrum, které má pomoci organizovat a koordinovat obranu křesťanského území. Nepřítel je dole na pobřeží ve městě Poso, nepřítel je i na jihu na protějším břehu jezera Poso. Stoupenci proroka Muhammada začali do oblasti přicházet již za Holanďanů, ale hlavní příliv migrantů nastal až s politikou transmigrasi bývalého prezidenta Suharta. Tisíce lidí byly přesunuty z přelidněných ostrovů Jávy a Bali do centrální části Sulawesi, kde od vlády obdrželi půdu na území obývaném původním obyvatelstvem. Po letech pokojného soužití se však během posledních tří let vytvořil v myslích lidí nepřítel. Pro křesťany obývající území v Tenteně a okolí je nyní nepřítel, muslimské obyvatelstvo, všude kolem.

ČERNÍ NETOPÝŘI
Útoky Černých netopýrů jsou pouze jednou částí rozsáhlého a spletitého konfliktu, který vyhrotily jen vcelku nevinné rvačky místních mladíků. Tříletá válka v Posu a okolí vyvrcholila před dvěma lety. V dubnu 2000 vypálili muslimové na 300 křesťanských domů. Výsledkem bylo mnoho mrtvých a masový exodus křesťanů z Posa na jih do Tenteny. Pomsta na sebe nenechala dlouho čekat. Příští měsíc vzali křesťané kdysi ospalé přímořské městečko útokem. Většina muslimského obyvatelstva prchá z Posa a jeho okolí do vzdáleného města Palu. Ačkoli se křesťané ocitli v sevření nepřátelským územím, jejich tradičně detailní znalost všech lesních stezek, vodních toků, rostlin a zvířat jim po nějakou dobu poskytovala značný náskok před nepřítelem. Zpočátku tak většina obětí násilí byli muslimové. Vojáci a policisté, kteří po několik příštích týdnů prohledávali okolní řeky a potoky, vylovili z vody přes 300 mrtvých muslimů. Celkový počet mrtvých byl však nepochybně daleko vyšší, neboť řeka mnoho obětí odplavila za temných nocí do moře. Navíc mnoho těl mělo useknutou hlavu a nebo bylo jinak zohaveno, což znemožňovalo jejich identifikaci. Budi, policista sloužící v Posu, říká, že Indonésané nepotřebují moderní zbraně: „Lidé v této zemi používají po staletí pro práci i k boji nože a mačety. Indonésané s nimi umí velmi zručně zacházet!“ Srdcem ostrova Sulawesi, kde sousedovy zvěsti znamenají mnohdy jediné spojení s okolním světem, se šířily zprávy o brutálním vraždění a nadpřirozených schopnostech Černých netopýrů. Muslimští uprchlíci vyprávějí hororové příběhy o mužích oblečených v černém, s černými kuklami na hlavách, stínajících mačetami hrdla muslimů vycházejících z mešity. Jiní hovoří o unesených devítiletých dětech, které jejich rodiče už nikdy více nespatřili. Smrtelný strach postupně vyhnal všechny muslimy z původně smíšených komunit. Na území jižně od Posa se již delší dobu žádný muslim bez vojenského doprovodu neodváží.

ČERVENÁ PROTI BÍLÉ
„Vyzýváme všechny muslimy, aby se zapojili do této svaté války prostřednictvím finančních příspěvků a účasti přímo v boji jako mudžahedíni (pozn.: svatí bojovníci),“ hlásá po výtvarné stránce velmi vyvedená internetová stránka radikální muslimské organizace Laskar Jihad. „Pomoc našim bratrům a sestrám v Posu bude naplněním Alláhových veršů.“ Jak se postupně v centrálním Sulawesi roztáčelo kolo násilí, přicházela muslimské straně pomoc z jiných částí indonéského souostroví. Síly džihádu – svaté války – učinily z konfliktu definitivně střetnutí dvou náboženství. V lednu 2000 se konalo ve městě Yogyakarta na střední Jávě první shromáždění svolané právě založenou organizací Laskar Jihad. O čtyři měsíce později již vysílá první bojovníky vyzbrojené mačetami, tyčemi a noži na souostroví Moluky, místo druhého velkého náboženského střetu, a následně i do Posa. „Je třeba skoncovat s hříchy proti islámu,“ stojí v jednom z komentářů na stránce www.laskarjihad.or.id a jako důkaz je připojena kolekce fotografií údajných muslimských obětí. Účast „svatých bojovníků“ vyslaných organizací Laskar Jihad postupně zvrátila převahu křesťanského tábora ve prospěch muslimů. Odvetné útoky mezi „bílým“ muslimským a „červeným“ křesťanským územím se staly každodenní záležitostí. Stovky bojovníků se účastní velkých bitev, přičemž pro účely rozlišení mají muslimští válečníci kolem hlavy ovázaný bílý a křesťanští červený šátek. Bojuje se s mačetami, srpy, oštěpy, šípy i tolik obávanými foukačkami, schopnými zasáhnout oběť šipkou napuštěnou jedem na vzdálenost osmdesát metrů. Oba tábory si co do krutosti a brutality nezadají. Nepřátelům jsou sekány hlavy, končetiny a nebo jsou za živa upalováni. Hovoří se o těhotných muslimských ženách, jimž křesťané rozřízli břicho, aby pak do něho vložili prasečí hlavu. Muslimští bojovníci tento nepřátelský akt hanobící jejich víru pomstili, když na stromy přibíjeli živé křesťany – jak jinak, než s rozpaženými pažemi. V oblasti kolují zvěsti o účasti „svatých bojovníků“ až z Afghánistánu. Červená strana tvrdí, že jich již několik zabila, a přísahá, že bude každému nepříteli arabského vzezření bez milosti podříznuto hrdlo. Dosavadní bilance konfliktu je více než 4000 vypálených domů a přes 3000 mrtvých, avšak pokračující „červeno-bílá válka“ zaručuje, že čísla i nadále každých dnem porostou.

VE JMÉNU BOHA
Tentena je nyní ve skutečnosti ministát, polonezávislé území prakticky mimo dosah indonéských úřadů. Křesťané příliš nedůvěřují armádě, která podle různých zpráv straní muslimům. Ozbrojené složky země, jejíž obyvatelstvo se z bezmála 90 % hlásí k islámu, jsou přirozeně složeny z drtivé většiny rovněž stoupenci proroka Muhammada. Mezi lidmi se hovoří o tom, že se na Molukách i v Posu některé armádní jednotky připojily k muslimské straně, zásobovaly ji zbraněmi, a dokonce prováděly krycí palbu při útocích muslimských bojovníků na křesťanské usedlosti. Je zarážející, jak úřady a policie zavírají oči nad činností Laskar Jihadu, Al-Fatahu a jiných podobných muslimských extremistických organizací a nad účastí jejich dobrovolníků v náboženských konfliktech. Na dopravních lodích směřujících z města Surabaya na východní Jávě do Makasaru na Sulawesi a dále do Ambonu na Molukách si nelze nevšimnout skupinek mužů s typickou kozí bradkou, sedících před lodní mešitou, v bílých hábitech, s kostkovanými šátky na hlavách. Na „červeném“ i „bílém“ území se pak potulují gangy mladíků ozbrojených podomácku vyrobenými zbraněmi a kontrolují projíždějící vozidla. Každý bojovník, který zahyne na bitevním poli, je považován za hrdinu a dáván za příklad hodný následování. Na muslimském území se volně splývající hábit arabského stylu stal běžnou součástí odívání, stejně jako vylepené plakáty potutelně se usmívajícího Usámy bin Ládina. V Tenteně září na každém ještě stojícím domě bílý kříž, často doplněný americkou vlajkou, a z amplionů nainstalovaných v kostelích se již od konce října, snad jako odpověď na volání muezzina, linou vánoční koledy. Mnoho dětí, které přišly o rodiče, případně viděly přímo na vlastní oči jejich násilnou smrt, prodělalo těžké trauma. Jen hrstka dětí na obou stranách konfliktu chodí pravidelně do školy. Mnoho z nich se místo užívání si dětských radostí naopak samo aktivně zapojilo do nekonečného kola násilí a odplaty. Mnozí tak činí jen z přirozené touhy pomstít smrt svých blízkých. Ve jménu cti a jednoho boha.

PROVOKATÉŘI A POLITICI
Poso, podobně jako náboženský konflikt na Molukách, se zdá být problémem bez zjevného řešení. Všechny pokusy o usmíření až do této chvíle selhaly. Yayah Al Amri, islámský duchovní působící v centrální části Sulawesi, popírá, že by kořeny konfliktu spočívaly v náboženství: „Od kdy je rvačka mezi opilými mladíky náboženskou válkou?“ Obyvatelé Moluk i Posa shodně líčí, jak se do konfliktu od samotného počátku zapojovali orang provokator – provokatéři. Emild Kiat, nezávislý novinář žijící v Posu, hovoří o podivných lidech z Jávy a jiných částí Indonésie, kteří od počátku přijížděli do Posa a štvali vesničany proti sobě. Hned však také dodává, že v pozadí konfliktu byly také údajné neshody mezi oběma skupinami v získávání zaměstnání v místní administrativě. Křesťané tvrdí, že se prý muslimové snažili dosadit na jejich posty své lidi. Ve zkorumpované Indonésii to znamená, že následná lukrativní vládní pomoc a veřejné zakázky budou přesměrovány ve prospěch druhé strany. „V Indonésii platí, že politikové jsou zkorumpovaní do té doby, než se prokáže jejich nevina. A když se prokáže jejich nevina, pak je pravděpodobně zkorumpovaný soudce,“ směje se Emild Kiat. Místní politikové a jejich stoupenci usilující o politickou moc, ekonomický vliv a tím osobní prospěch nesou za pokračující konflikt také svůj díl odpovědnosti. A na vrcholu mocenské pyramidy stojí špičky indonéské armády, včetně spojenců bývalého prezidenta Suharta, s tradičně významnými politickými a ekonomickými zájmy prostupujícími celé indonéské souostroví. Většina obyvatel Posa a Tenteny je zajedno v jedné věci. Chtějí, aby se do jejich konfliktu nikdo nevměšoval. Chtěli by si svůj problém vyřešit sami.POKER S VESNICKÝMI ŽIVOTY
V prosinci 2001 se situace v Posu opět dramaticky vyostřila. Muslimové hrozili, že dobijí Tentenu, kterou bránila po zuby ozbrojená křesťanská domobrana. V tamních kostelích pak chtěli slavit konec postního měsíce ramadánu. Z křesťanského „červeného“ tábora přicházely hlasy varující muslimy, že dobijí Poso a oslaví Vánoce v tamních mešitách. Počátkem letošního roku vypracovala indonéská vláda v Jakartě plán na usmíření obou znepřátelených komunit jak na Molukách, tak v oblasti Posa. Zástupci křesťanů a muslimů se pak v únoru sešli k jednání, které vyvrcholilo podpisem již několikáté dohody o příměří. Všechny předchozí pokusy zatím selhaly. Analytikové se však ani tentokrát ve svých předpovědích příliš nemýlili. Od podpisu dohody se sice situace poněkud uklidnila, nicméně lidé v oblasti Posa i nadále umírají ve jménu jednoho nebo druhého boha. Mezitím o něco jižněji, na druhém konci ostrova v malé rybářské vesničce u města Kendari, si v místním warungu (pozn.: indonéská forma restaurace) objednává skupina mužů svou porci smažené rýže nasi goreng. „V naší vesnici žijí muslimové a křesťané po generace promíchaní. Nechápeme, proč to někde nejde,“ říká jeden. Druhý mu přitakává: „Je to, jako by někteří vlivní lidé v Jakartě hráli poker s našimi životy.“ A první muž dodává, že je přece vlastně nakonec jedno, jaké má kdo náboženství: „Vždyť přece všichni jíme stejnou rýži!“

Category: 2002 / 11

V elegantní kavárně před hanojským operním divadlem posedávají desítky francouzských turistů. Srkají perfektní espreso s jemnou pěnou na povrchu. Křesla i stolky jsou stejné jako v kavárnách ve středu Paříže. Z kavárenské terasy je příjemný výhled jak na divadlo, tak i na elegantní moderní budovu hotelu Hilton. Nejsme však v Evropě, nýbrž v Hanoji – hlavním městě komunistického Vietnamu. Ve městě, které se dosud nemůže rozhodnout, zda patří duší i tělem do sovětské minulosti, do kapitalistického ekonomicky integrovaného světa, či jednoduše do jihovýchodní Asie, jež během posledních let hledá svoji vlastní – třetí cestu. Díky malebným jezerům, starým chrámům a francouzským vilám a palácům je Hanoj jedním z nejkrásnějších měst v Asii. Je to též krajně složité město, které se snaží vyrovnat s minulostí a rozhodnout se, jakým směrem vykročit do budoucnosti.

SOBOTNÍ RÁNO
Hanoj je rájem pro fotografy, básníky, politology a dějepisce. Jeho různorodé a pestré ulice jsou jako stvořeny pro každého, koho děsí organizovaná nuda mnohých bohatých světových metropolí. Jen několik minut pěšky od obludné věže luxusního hotelu Meritus (nyní Sofitel) staříci každé ráno cvičí tai chi na úzkém pruhu země mezi Západním jezerem a jezerem Truc Bach. V sobotu ráno jich tu jsou tisíce. Přijíždějí sem na kolech a motorkách, jiní kráčí pěšky kolem dosud zavřených dveří malých internetových kaváren a obchůdků. Nejde jim pouze o zdraví těla, nýbrž i o zdraví ducha – Západní jezero, kolem páté hodiny ranní dosud zahalené do mystické mlhy, jim nabízí klidnou, civilizací dosud neovlivněnou krásu.
Kolem páté hodiny se pomalu otevírají malé kavárny a čajovny; chodníky jsou najednou zaplaveny barevnými stolky a malými sedačkami z umělé hmoty, kde první návštěvníci posrkávají čaj a café sua. Ti, kteří nejsou posedlí zdravím, tu pokuřují první cigaretu, oči upřené na povrch jezera a na první sluneční paprsky.
Mladí i staří teď cvičí v malých skupinkách, někteří hrají zvláštní kopanou, nabírajíce vnitřní stranou svých tenisek badmintonové míčky, jiní zvedají paže a naplňují své plíce dosud čerstvým ranním vzduchem.
Hned vedle jezer je vchod do chrámu Quan Thanh – tisíce věřících se sem přicházejí ráno pomodlit. O několik metrů dál křižovatku zdobí velké poutače Komunistické strany Vietnamu.
Široká ulice pak vede kolem elegantního Prezidentského paláce a najednou se před očima otvírá pohled na velké a prázdné náměstí a na mauzoleum, v němž odpočívá Ho Či Min. Z náměstí vedou na všechny světové strany široké zelené ulice lemované francouzskými vilami, nyní většinou obsazené ambasádami. Za mauzoleem se do prostoru rozpíná Ho Či Minovo muzeum a v nevelkém parčíku se schovává jeden z malých, ale krásných symbolů města – pagoda Chua Mot Cot, spočívající pouze na jednom středovém pilíři.
Je šest hodin ráno a vozovky se plní čínskými, italskými, ruskými a japonskými motorkami a mopedy. V Hanoji je dosud málo aut, ale téměř každý zaměstnaný obyvatel města vlastní buď motocykl, nebo alespoň kolo.
Město se pomalu probouzí – otevírají se krámky, trhy, kavárny a galerie. Ulicemi zní stovky klaksonů a místní dopravní policisté (je jich ve městě dosud relativně velmi málo) se ani nesnaží zastavovat ty, kteří neohroženě projíždějí křižovatkami na červenou. Přestože má Hanoj stovky semaforů, zdá se, že červené světlo je pouhou radou, nikoliv nařízením.
Každý cizinec, který tu chce poprvé přejít ulici, musí nejprve zapomenout na všechno, čemu se naučil ve své zemi. Nejjednodušší je prostě přivřít oči, vstoupit do velkého proudu hanojské ulice, nezastavovat se, a kráčet vpřed. Městské dopravní proudy jsou jako řeky – motorky kloužou kolem chodců jako voda, na poslední chvíli se jim elegantně vyhýbají.

JAZZOVÁ IMPROVIZACE
Hanoj je bezesporu eklektické město. Ideologie, kultury, životní filozofie a architektonické styly se tu prolínají v téměř každé čtvrti, na každé ulici.
Velké a elegantní evropské vily a paláce sousedí se starými pagodami, buddhistickými chrámy a rozpadajícími se státními úřady ze šedesátých a sedmdesátých let. Srpy a kladiva, jež zdobí hlavní ulice a třídy, visí na lanech natažených ze střech nových obchodů s přehrávači DVD a mobilními telefony. Asijští a západní podnikatelé, novináři a diplomaté večeří v luxusních restauracích, jen pár metrů od místních jídelen, kde se přímo na ulici v obrovských kádích vaří zajímavé pokrmy nejistého původu.
Hanoj je jako moderní jazzová improvizace (v žádném případě ne jako blues); na první pohled návštěvníka nenapadne, že se ocitl ve městě, jež trpí nemocemi „kontrolované ekonomiky“ či nedostatkem svobody podnikání.
Západní diplomat, který nechtěl být jmenován, mi však vysvětlil, že současná situace v Hanoji je něčím zcela novým: „Neumíte si představit, jak Hanoj vypadala před deseti lety. Téměř nic tu nebylo k dostání; město bylo šedé a večer se v něm nic nedělo. Země se jen pomalu vzpamatovávala z hrůz americké války. Elektrický proud v síti kolísal mezi 100 a 300 volty, na topení se člověk v zimě nemohl spolehnout. Drobné soukromé podnikání bylo dosud v zárodcích. Člověk musel létat za zábavou do Hongkongu či Bangkoku. V Hanoji chyběly jak dobré restaurace a obchody, tak i hotely. Ceny byly závratné, neboť se všechno muselo dovážet z ciziny.“
Tim Page, slavný vojenský korespondent a fotograf, který se v osmdesátých letech vrátil do Vietnamu, vzpomíná ve své knize „Vykolejen ve vítězné zahradě strejdy Ho“, jak žebral o pokoj v Metropolu, tehdy od sklepa ke střeše obsazeném skupinami z „e-bloku“ (východního bloku). Když byl konečně ubytován, jeho postel byla mokrá, záchod přeplněn vodou a z elektrické sprchy trčely dráty. Světlo v této bývalé svatyni francouzského luxusu prostě nefungovalo.
Dnes je Metropol jen jedním z luxusních hanojských hotelů, zcela renovovaný a v mnohém na stejné pětihvězdičkové úrovni jako Raffles v Singapuru. Hanoj má přebytek pokojů v drahých hotelech (pouze 30 % z nich bylo koncem listopadu 2001 obsazeno), stejně tak jako přebytek drahých restaurací a kaváren, jež nabízejí pestrý výběr exotických pokrmů a nápojů z celého světa. Stejně jako v každém velkém městě Asie, se i zde konají degustace evropských, australských a chilských vín, degustace nejlepších kubánských doutníků, filmové festivaly a koncerty vážné i populární hudby z východu i západu. V nejlepších podnicích se střídají světoví kuchaři. Touha po luxusu tudíž pronikla i do tohoto dosud „lidového“ města.
Město se též stává důležitým kulturním střediskem oblasti: žijí tu jedni z nejlepších malířů Asie. Nechybí tu ani skvělí hudebníci.
Místního obyvatele již neudiví, že během jednoho týdne může v Hanoji obdivovat ruský balet v operním divadle a navštívit přednášku velkého režiséra Bertranda Taverniera ve francouzském kulturním středisku.

URBANISTICKÝ SVÉRÁZ MĚSTA
Norman Rodrigue je kanadský architekt, v minulosti zodpovědný za složitou a úspěšnou rekonstrukci starého města Quebeku. Bydlet ve Vietnamu bylo jeho životním snem již od mládí – Norman byl fascinován kulturou Indočíny. V téměř šedesáti opustil pohodlný život v Montrealu a se svojí chilskou manželkou Alicií přijal práci v hanojské pobočce UNESCO.
Pronajal si tradiční vietnamský dům v historickém centru města a koupil si červenou ďábelskou ruskou motorku Minsk (oblíbený stroj mezi cizinci žijícími v Hanoji), se kterou každou sobotu a neděli vyrazí do okolních vesnic a městeček, hledaje zapomenutá architektonická veledíla severního Vietnamu. Poté co se ve městě zabydlel, pustil se Norman do plánu renovace města, jež pokládá za skvost světové úrovně.
„Hanoj je neuvěřitelně svérázné město,“ vysvětluje Norman Rodrigue. „Desítky ulic si zachovaly po desetiletí a staletí svůj ráz. Je to město, jež dosud nepodlehlo západním vlivům; nejsou tu ani McDonaldy, ani mega nákupní střediska. Vietnam obecně a Hanoj konkrétně si váží svých kulturních tradic. Místní kultura není uzavřena jen v muzeích – žije se přímo na ulicích měst a vesnic. Ekonomický růst a skutečnost, že se země rozhodla otevřít okolnímu světu, s sebou přinášejí jistá nebezpečí. Do města nyní proudí zahraniční kapitál a v centru se teď hodně staví. To, co se tu buduje, ale ne vždy zapadá do původního urbanistického plánu města. Hanoj je v podstatě eklektická, její čtvrti jsou však často velmi důkladně plánovány a jedna od druhé se liší. Jsou tu čtvrti tradiční – vietnamské, čtvrti francouzské, spolu se školami, operou, nemocnicemi a úředními budovami. Jsou tu též čtvrti, jež se budovaly během šedesátých a sedmdesátých let. Postavit například mrakodrap uprostřed francouzské vilové čtvrti může narušit ráz hned několika okolních ulic. Místní úřady si však na rozdíl od mnohých úřadů ve velkých asijských městech situaci velmi dobře uvědomují. Nemám tudíž obavy z budoucnosti Hanoje. Bude to brzy velká a krásná světová metropole.“
Hanoj se opravdu snaží vyhnout chybám, jichž se dopustila mnohá města jihovýchodní Asie, když nechala vše v rukou trhu. Byl vypracován urbanistický plán na příští desetiletí; město by se mělo vyvíjet plánovaně a střed nejspíš přežije ve své původní podobě.
Mluví se o znovuzavedení tramvajových linek a o výstavbě moderního metra. Hromadná doprava a infrastruktura jsou snad nejslabšími místy této téměř čtyřmilionové metropole. Existuje tu zatím jen několik autobusových linek, na nichž jezdí zrezivělé a rozpadající se české Karosy a pařížské Saviemy z velmi vzdálených časů Camuse a Sartra.

ÚCTA K DUCHůM
Hanoj je nostalgické město. Větve košatých stromů se dotýkají hladiny jezera Hoan Kien, uprostřed něhož byly v minulých staletích vybudovány dva chrámy. Jeden z nich – Ngoc Son – byl stvořen z úcty k obrovské želvě, která údajně žije na dně jezera a v pradávné minulosti zachránila Vietnam před čínskou invazí. Legendy a pověsti jsou dosud součástí Hanoje. Každý i sebemenší dům má svůj malý oltář (i kdyby to byla jen plechovka se zeminou, v níž se pálí buddhistické tyčinky), který má usmířit duchy. Vedle oltáře se často nechává miska s rýží nebo sklenička s místní pálenkou.
Duchové se uctívají a ve městě se nenajde téměř nikdo, kdo by v ně nevěřil.
Když v centru města stavěla singapurská firma Ascott mohutný výškový komplex Somerset Hanoi Towers, musela se zničit podstatná část slavné věznice, jež pamatovala popravy vietnamských vlastenců francouzskými vojáky, a dokonce i zajaté americké letce, kteří severní Vietnam bombardovali (během války této věznici Američané žertem říkali „Hanoi Hilton“). Přestože se ze zbytků věznice vybudovalo muzeum, většina místních lidí byla zásadně proti tomuto projektu, neboť věřili, že výstavba mrakodrapu uráží duchy těch, kteří ve věznici ztratili život. Firma musela pozvat kněze, místní architekty a speciální poradce na duchy z Číny, v důsledku čehož má nyní každý byt v této budově desítky koutků a lomených čar – to vše proto, aby se zajistil pohodlný pobyt duchů v tomto novém luxusním mrakodrapu.

POHNUTÁ MINULOST MĚSTA
Procházeje se malebnými ulicemi Hanoje, může návštěvník rychle zapomenout na pohnutou historii této země.
Vietnam však musel mnohokrát bojovat za své přežití. Během 20. století ztratil miliony mužů a žen, již padli v boji za nezávislost od Francie, v boji proti Číně a proti invazi Spojených států, jež po sobě zanechala nejen stovky tisíc mrtvých, nýbrž i absolutní zkázu a půdu otrávenou chemickou látkou Agent Orange, stejně tak jako miliony min a malých bomb, které dodnes zabíjejí zemědělce a děti v odlehlých vesnicích.
Jen jednou ze vzpomínek na nedávnou minulost je velké vojenské muzeum, v němž se najdou fotografie z dob brutální „americké války“, stejně tak jako zbytky sestřelených amerických vrtulníků a letadel.
Hanoj byla vždy pokládána za město, které není „příliš přátelsky naladěno vůči cizincům“. Občané severní metropole jsou daleko více uzavření než jejich protějšky v jižním, subtropickém Ho Či Minově Městě. Situace se však rychle mění. Vietnam je mladá země a většina obyvatelstva si již válku nepamatuje. Buddhismus, který rychle proniká zpět do podvědomí lidí, nabádá k tomu, aby se zapomnělo na křivdy a odpustilo těm, kteří je konali.CIZINCI V HANOJI
Hanoj je drahé město. Luxus si tu mohou dovolit téměř výlučně cizinci. S 350 dolary HDP na osobu za rok je Vietnam dosud velmi chudou zemí, i když s ekonomikou, která za poslední léta roste závratnou rychlostí.
Od cizinců, kteří tu žijí, se očekávají finanční injekce do místní ekonomiky. Hanojské ceny jsou jedny z nejvyšších v jihovýchodní Asii a obecně dvakrát vyšší než v Bangkoku. Za dálkovou dopravu (leteckou i železniční) a jiné služby musí cizinec platit daleko vyšší ceny než místní obyvatelé. I přes vysoké ceny tu však žijí tisíce cizinců z celého světa, ať už jsou to zaměstnanci nevládních organizací, OSN, představitelé firem, nebo prostě lidé, kteří se do tohoto historického města zamilovali.
„Občas dochází k nedorozuměním,“ vysvětluje japonská odbornice OSN. „Vietnamská kultura je velmi svérázná a hluboká. Člověk potřebuje čas, aby se s místními lidmi spřátelil. Pokus o nalezení společného jazyka však stojí za to.“
Paní Pam Scott, Australanka, jež se pyšní doktorátem, je jednou z těch, kteří si již nemohou představit život bez Hanoje. Přijela před lety do Vietnamu na pozvání australské firmy, její dohoda vypršela, ale ona zůstala – otevřela si malé, ale skvěle zásobené knihkupectví s názvem Bookworm („knižní červ“), jež zásobuje cizineckou obec nejnovějšími tituly krásné literatury z celého světa.
Zeptal jsem se jí, co si o Hanoji myslí.
„Obecně řečeno – jsem do Hanoje zamilovaná. Často se mě přátelé z Austrálie ptají, proč? A já jim vždy odpovím: skvěle se tu jí, šijí se tu krásné hedvábné šaty na míru, jež mi sedí, a nikdo se mě tu neptá, jak jsem stará!“ Pak se zamyslí a pokračuje: „Město je krásné. Líbí se mi košaté stromy a jezera, ale také jak se Hanoj stává kosmopolitním městem. Potkávám tu daleko zajímavější lidi než v Austrálii. Většina těch, kteří se tu rozhodnou žít, jsou osoby vzdělané a zajímavé – Hanoj je jako magnet pro ty, kteří něco v životě hledají. A když je vám třeba nanic, když se cítíte mizerně, prostě otevřete okno nebo dveře a vyrazíte do ulic. V Austrálii lidé sedí doma a naříkají, jak jsou sami. Tady se vám na ulici hned zvedne nálada – je tu tolik mladých lidí, děti, tolik pohybu, tolik optimismu a dosud tolik naděje.“

Category: 2002 / 11

„…ten kraj jsi záhy prošel v údivu, nenasycen, v překvapení a v sladké únavě, ustavičně dojat a rozechvěn nad jeho tajemností a krásou…“
Karel Čapek

Těžko lze lépe, výstižněji a přitom stejně tak stručně vystihnout genius loci tohoto na první pohled nenápadného koutu severovýchodních Čech, ze všech stran obklopeného takovými turistickými obry, jako jsou Krkonoše, Český ráj a Orlické hory. Karel Čapek měl však pravdu, možná to tak při pohledu na mapu nevypadá, ale v této pohraniční výspě, ohraničené na západě masivem Zvičiny (místními láskyplně nazývané Maják Tramtárie), opuštěnými planinami pod skalními bludišti u Teplic a hraničními kameny na hřebenech Javořích hor na severu a východě a údolím Metuje s mekou české literatury Babiččiným údolím na jihu, lze nalézt pohromadě úplně všechno, co naše krásná země nabízí.

Zemský ráj to na pohled…
Vedle Labských pískovců, Kokořínska, Českého ráje nebo Roverských a Polomených hor je kraj bratří Čapků známý – zvláště mezi horolezci – monumenty pískovcových skalních měst. Najdeme tu kolmé stometrové stěny a kaňony úzké stěží na rozpažení, skalní bludiště v Broumovských a Mirošovických stěnách či v Adršpašsko-teplických skalách, lidově nazývaných „Ádr“, stejně jako překvapivě sevřená a do okolní krajiny hluboko zaříznutá údolí říček Dřevíč, Metuje a Třeslice, která jsou pravým rájem pro geology a hlavně botaniky. Stolové hory Ostaš, Signál, Křížový vrch a Hejda zase vypadají, jako by je sem někdo přenesl od pramenů Orinoka. O Brátově skále nedaleko Velkých Svatoňovic pod Jestřebími horami se zase vypráví pověst, že je pod ní ukrytý poklad. Občas se u ní zjevuje – jak se místní dodnes dušují – poněkud děsivý přízrak bledého, napůl průhledného muže vystupujícího z rakve, který vztahuje k náhodně kolemjdoucímu poutníkovi děsivé pařáty plné zlata, když ho vysvobodí z prokletí.
Také milovníci lidové architektury zde zálibně zamlaskají nad půvabnými vesničkami plnými dokladů šikovnosti našich pradědů, jako například v Machovské Lhotě, nad samotami v Babiččině údolí u Ratibořic nebo nad nejstarší zachovalou dřevěnou stavbou v Čechách, hřbitovním kostelem „U naší milé paní“ v Broumově.
Na své si přijdou i vojenští nadšenci, údolím Metuje tzv. Náchodskou brankou vede tradiční trasa německých vpádů do Čech, a tak jsou pole a lesy kolem Náchoda a planiny nad Suchovršicemi posety opuštěnými a zapomenutými pomníčky z prusko-rakouské vojny v roce 1866, jejíž první padlý, vojín Josef Souček, má pomník nedaleko náchodské celnice. Po hřebeni Jestřebích hor, které jako hradba chránily odjakživa českým živlem osídlené oblasti od vesměs sudetskými Němci obývaného Broumovského výběžku, se přes Pavlišovský hřeben až po kopce nad Dobrošovem zase táhne mohutná hradba jedné linie těžkého a někde až tří linií lehkého československého předmnichovského opevnění, zpevněného tvrzemi Dobrošovem a Skutinou. Okolí hraničních kamenů v blízkosti mnoha příhraničních vesnic, které na sebe dnes upozorňují poutníka mnohde jen neznatelnými základy statků, pamatuje teroristické atentáty a přepady sudetoněmeckého Freikorpsu na československé finančníky, četníky a vojáky.

Krajina srdci Čechů nejbližší
Pokud letíš, poutníku, v malém letadle ve výšce 150 metrů nad krajem bratří Čapků nebo alespoň stojíš na nějakém pěkném vyhlídkovém místě (třeba na rozhledně Žaltman uprostřed moře lesů Jestřebích hor), nemůžeš si nepovšimnout jedné unikátnosti kraje rozprostírajícího se v hloubce pod tebou: jasně červené půdy v barvě nevypálené cihly. Zatímco v jiných krajích se střídají tmavě zelené fleky lesů s flíčky jasně zelených polí, pískovou barvou posečeného strniště a někdy se žlutými lány řepky olejky, zde v Podkrkonoší je krajina zarámovaná navíc do složité mozaiky jasně červených zoraných mezí. Zvláště výrazný kontrast se ti naskytne po dešti, kdy vzduch je průzračně čistý a všechny barvy jsou jaksi „omyté“. Červené barvě půdy vděčí za svoje jméno i Červený Kostelec, městečko pod jižními svahy Jestřebích hor.
Působivý pohled na krkonošské hřebeny s vyčnívající Sněžkou se poutníkovi naskytne i z okraje lesů nad Úpicí. Vskutku neobvyklý pohled na nejvyšší českou horu je však ze západních plošin Ádru: Sněžka zde ztrácí svoji odjinud viditelnou strmost a nadřazenost nad okolními horami a nad Modrým Dolem je až do největších letních veder patrné dlouho nemizící sněhové pole zvané „Mapa republiky“.
„Prošel jsem už celou republiku,“ říká tramp Petr Mráz, „ale Podkrkonoší, respektive ta část, které se dnes také někdy říká ‚kraj bratří Čapků‘, mi připadá taková nejtypičtěji česká, nevím, jestli mi rozumíš. Přesně takhle, jak vypadá zdejší krajina, jsem si představoval typicky českou krajinu. Jako obrázky pana Lady, chápeš?“ hledá chvíli marně slova.

Napůl zapomenuté hory…
Nejzazší hraniční výspou ve výběžku jsou Javoří hory. Hřebenovka těchto nejméně známých českých hor, vlnící se stále nahoru a dolů v zachovalých smíšených lesích, tvoří totiž samotnou státní hranici. Při pohledu z Broumovské kotliny se Javoří hory jeví poutníkovi jako neprostupná a vysoká hradba a je fakt, že pro výstup na jejich nejvyšší bod – 881 metrů vysoký Ruprechtický Špičák – bude potřebovat opravdu dobré plíce. Zvláště poslední kilometr se cesta vine nahoru v úhlu snad 30 stupňů. Odměnou za jeho námahu mu však poté bude skoro třicetikilometrové putování od jednoho hraničního kamene ke druhému v horské, lidmi absolutně opuštěné krajině.
V Jestřebích horách je situace trochu jiná. Jejich hřeben s rozhlednou ozdobeným nejvyšším bodem Žaltmanem je poměrně plochý, bez velkých převýšení, a po většině své délky je sledován úzkou asfaltovou silničkou nebo zpevněnou štěrkovou cestou. To umožňuje, aby po hřebeni, začínajícím na severu až na státní hranici skalním hřebenem u Petříkovic a končícím daleko na jihu Jírovou horou nad údolím Metuje, od jara do podzimu kromě pěšáků s usárnami a gemmami na zádech svištěli i četní cykloturisté. V zimě, pokud to sněhové podmínky umožňují, je hřebenovka ze stejných důvodů kromě trampů vyzbrojených sněžnicemi rájem také pro běžkaře.
O rostoucí oblibě Jestřebích hor pro zimní dovolené svědčí i vyprávění odpočívajícího tatíka před domkem v osadě Paseka na samém rozhraní horských luk a šťavnatých lesů, když jsem se tudy „táhnul“ během vandru. Požádal jsem ho o vodu a přitom se ho zeptal, zda by se tu dalo někde zamluvit ubytování na silvestra. „Jářku, člověče, kde to žijete?“ podivil se upřímně ten bodrý muž. „Tady je už všechno nejmíň na rok dopředu zamluvený! Možná ještě u Šťovíčkojc…,“ zamyslel se nahlas v podkrkonošském nářečí.

Slavní rodáci
Podkrkonoší také je a odjakživa bylo krajem české obrozenecké elity, význačných lidí a v neposlední řadě vlastenců. Ne nadarmo se mu také říká „kraj bratří Čapků“. Památek na jejich pobyt tu nalezneme spoustu, nejen v rodišti Karla Čapka Malých Svatoňovicích, ale také v Úpici, kde oba bratři prožili v domku nedaleko textilní továrny dětství. Ale nejenom oni patří k zdejším rodákům, jejichž sláva daleko přesáhla hranice kraje a mnohdy i země. Hronov se může například pyšnit tím, že se zde narodil spisovatel Alois Jirásek, který navíc mnohá zdejší místa popsal ve svých románech. Rodáky z Červeného Kostelce jsou zase malíř Gustav Vacek a oblíbený herec Martin Růžek. O významu Starého bělidla a Ratibořic v Babiččině údolí pro tvorbu Boženy Němcové už byla řeč.
Kraj bratří Čapků je však rodištěm i jiných významných osob českého národa. Lidí sice prostých, o kterých ví jenom pár zasvěcených, jejichž činy se však významem pro celý český (československý) národ a stát mohou směle měřit s předchozími VIP rodáky. Vždyť kdo dnes například ví, že v tomto kraji Raisových zapadlých vlastenců, konkrétně na Úpicku, vypuklo jako na prvním místě v Čechách už 2. května 1945 ozbrojené povstání proti německým okupantům? Stateční lidé však žili v tomto cípu Čech po celou dobu války a okupace.
Jen málokterý poutník si při procházení samoty Kostelecké Končiny, z níž je krásný výhled do kraje, všimne odbočky k nenápadné chaloupce dole na svahu. Malá pamětní deska ve štítu domu říká kolemjdoucím, že právě zde, v domku rodiny Burdychových, byl poslední úkryt posledního bojovníka legendární paraskupiny Silver A, radisty Jirky Potůčka. Bylo to už v době, kdy Němci právě vyvraždili obce Lidice a Ležáky, takže Končinám a Bohdašínu (celkem 516 lidí) hrozil stejný osud. O parašutistu se zde starala síť místních odbojářů složená hlavně z učitelů a ukrytá pod šifrou S 21 B.

Náměty na příště…
Je neděle večer. Vracíme se autem domů. Máme v nohách pořádných pár kilometrů, takže pes na zadním sedadle už spí. Když vyjedu nahoru nad Úpici k osadě Svobodné, zastavím a ještě naposledy vylezu z vozu potěšit se pohledem na kraj, který mi už jako malému navždy učaroval. Hlavou se mi honí střípky vzpomínek: na lavičku na kraji nedalekého lesa Obecné, od níž byl krásný pohled na Jestřebí hory a Krkonoše se Sněžkou, pohled, který je dnes už překrytý 10 metrů vysokými osikami. Nebo na první šok, když jsem před časem znovu po letech zavítal do tohoto kraje bratří Čapků a při vandrování po hřebeni Jestřebích hor zjistil, že z bývalého uhelného dolu, který byl postaven přímo na hřebeni nad Odolovským sedlem, je kriminál a vězňové normálně chodí mezi baráky, sprostě hýkají na kolemjdoucí, a dokonce se za „dozoru“ klimbajících strážných vesele baví s návštěvami na parkovišti před areálem basy. Nebo na vodopád a podlouhlé jezero uprostřed roklí Ádru, po kterém plují lodičky s turisty, a na jeho mnohem méně známou, ale o to krásnější konkurenci Mořské oko na severním okraji skalního města, jehož kouzelné kombinace modrozelené barvy a oslnivě bílých skal využili už několikrát filmaři (například v pohádce Třetí princ). Nebo na skalní bludiště v Broumovských stěnách pod Božanovským Špičákem, kde každá skála vypadá jako jiné zvíře, a nádherné prolézačky, bludiště, skalní okna a minikaňony na stolové hoře Ostaš. Nebo…


Stravování: Výbornou kuchyní je proslulá hlavně hospoda v osadě Odolov na hřebeni Jestřebích hor. V létě však její personál občas „nestíhá“, takže raději počítejte na obsluhu s delším časem. Poměrně kvalitní a levné jídlo však dostanete v každém ze zdejších městeček, například v Machově, Úpici, Červeném Kostelci, Rtyni a Malých Svatoňovicích. Naopak touha nasytit se v turistických centrech – Trutnově, Náchodě – a v soukromých restauracích a penzionech v okolí Adršpašsko-
-teplických skal a Babiččina údolí bude znamenat sáhnout podstatně hlouběji do kapsy. Svojí specialitou, podkrkonošským „kyselem“, je proslulá i restaurace Hvězda, vystavěná v alpském slohu na hřebeni Broumovských stěn. Její oblíbenost podtrhuje i umístění na samé hraně skal, takže za hezkého počasí můžete přímo od talíře s kouřící polévkou obdivovat „ptačí“ výhled na masiv Javořích hor.Aktivity: V kraji bratří Čapků se kromě „klasických“ forem turistiky (pěší a cyklo) začínají prosazovat i výlety na koních – horse-turistika. Touto činností se zabývají jak někteří malí soukromníci, např. v Bohdašíně, tak i tzv. biofarmy. Na svazích Bučiny nad Machovem se dá při severním větru provozovat i adrenalinová bomba – paragliding – při svahování za silnějšího větru je však nutné dávat pozor, aby vás to nepřefouklo za hranici, která vede jen pár desítek metrů odtud. Dalším výborným terénem je Zvičina, kde se startuje při severním větru přímo proti panoramatu Krkonoš, nebo Královecký Špičák u Bernartic, kde však hrozí stejné nebezpečí jako u Machova.

Category: 2002 / 11

„Zbytky hodíme vránám,“ zaznělo v panelákovém bytě na ostravském sídlišti a z okna vyletěl kus starého chleba spolu s rozlámaným rohlíkem. Na trávníku před domem neležel dlouho. Ačkoliv se zdálo, že „vrány“ sedící na okolních sloupech nedávají pozor, během několika málo desítek vteřin se na trávník snesly černé stíny, začalo přetahování o pečivo a já nakonec sledoval vítěze, jak mizí s kořistí v zobáku. Znal jsem tu scénu od dětství a každoročně ji pozoruji znovu a znovu. Jen s tím rozdílem, že dnes už vím, že ptáci, kterým je každoročně v období Vánoc přilepšováno, nejsou „ty“ vrány, nýbrž oni havrani. Co vlastně o krkavcovitých víme? Když se řekne havran, leckdo si vybaví báseň stejného jména od Edgara Allana Poea, jejich větší ptačí příbuzní vešli do našeho povědomí pohádkou O sedmero krkavcích. Proč ale jsou tito největší z pěvců symbolem neštěstí? Snad jen vrána je výjimkou, takovou „bílou vránou“. Prý nosí děti. Holčičky. Jenže ani tato radostná událost nebyla v minulosti nějaké zvláštní štěstí. Vždyť holka bude chtít jednou věno, což by v chudých chalupnických osadách mohl být problém.

Havrane, dím, mene tekel…
„Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané,“ píše E. A. Poe. „Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy, jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane – řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ Jsem dalek toho, abych soudil, co chtěl E. A. Poe ve svém slavném Havranu říci. Pomiňme také fakt, že překladatel udělal havrana z krkavce. Zkusme se zamyslet, proč jsou krkavcovití, a havrani zejména, většinou posly smutku a neštěstí. Pojďme v literárních odkazech k počátku, ke knize knih. Když mořeplavec Noe brázdil se svou zvířecí posádkou vlny zatopeného světa, týdny běžely v bezútěšném vyhlížení pevniny. „Když pak přešlo 40 dní, otevřel Noe v arše okno, které udělal, a vypustil krkavce; ten vylétal a vracel se…“ praví První kniha Mojžíšova. Další pokus s jiným ptačím druhem už byl úspěšnější. „Pak vypustil holubici, která přilétla a měla v zobáčku čerstvý olivový lístek.“ Je pouhá náhoda, že je holubice i bělostnou barvou v přímém kontrastu k černému krkavci? Bible kralická vůbec krkavcovitým nepřeje. Leviticus v 11. kapitole praví: „Z ptactva pak tyto v ohavnosti míti budete, jichžto nebudete jísti, nebo ohavnost jsou, jako jest orel, noh a orlice mořská …a všeliký krkavec vedle pokolení svého.“ Ekumenický překlad opět pozměnil krkavce na havrany. Název kapitoly je Čistí a nečistí tvorové. Krkavcovití mají prostě smůlu. Vrány jsou v bajkách zpodobňovány někdy jako vychytralé bytosti, jimž jejich chytrost zachrání život, častěji však jako bezcitní ptáci, chytrolíni hledící jen na svůj prospěch. Co byste spíše hledali v jedové chýši čarodějnice: havrana, krkavce, nebo třeba čápa? Nebo by se tam nejlépe hodila vlaštovka? V jedné z polských pověstí mluvící havrani poradí chudákovi, kde najít poklad, a k smrti uklovou a roztrhají jeho bohatého, avšak lakotného a bezcitného bratra, který si za mouku řekl o bratrovy oči. Chudák mouku potřeboval pro děti, a tak se nechal oslepit. Tady byli vykonavatelé rozsudku sice krutí, ale spravedliví.
Černí ptáci hodující na mrtvolách mohli být za středověku opravdu považováni za posly smrti. Představíme-li si pole po středověké bitvě, lze pochopit verše Františka Hrubína z básně Havran a holubice: „Havrane, ptáku polí bitevních, po kterých pevněji se přimknem k bytí, naprostou černí jen nutíš sníh, že ještě skvěleji se třpytí.“ A co množství zemřelých po nějaké infekční nemoci, které se příbuzní ze strachu před nákazou báli pohřbít? To byla potravní nabídka pro havrany a zejména krkavce velmi lákavá. Zní to možná morbidně, ale pro tyhle ptáky jde o normální potravní nabídku. Proto si klidně sedli na viselce a počali s hostinou. Lidé si je za to zošklivili. Bez ohledu na to, že to byli právě oni, lidé, kdo se postaral o prostřený stůl. Mor, cholera či tyfus mají ve středověké Evropě na svědomí miliony obětí. Pak už je jen krok k tomu, aby se leskle černé peří hodujících ptáků stalo symbolem smutku a zmaru. Není vyloučeno, že právě středověk byl dobou zafixování našeho současného postoje, onoho smutně tajemného nazírání na tyto opeřence. Zatímco v Evropě rozklovávali krkavci viselce, u některých severoamerických Indiánů, kteří tradiční i netradiční právo uplatňovali jinak než šibenicí, byli uctíváni jakožto totemová zvířata.
Přelet velkého hejna černých ptáků působí vskutku mysteriózně. Těžko říct, čím vším si havran zasloužil mnohá záporná adjektiva. V knize Ptactvo v názorech, pověrách a zvycích lidu českého je zajímavé vysvětlení, proč má havran tmavé peří a chraplavý hlas: „Dříve byl havran krásným ptákem, kterého Bůh vyzdobil nádherným rouchem bílým jako padlý sníh, hlas jeho byl tak příjemný, že neměl na zemi sobě rovného. Jednou na Velký pátek, když lid do kostela chvátal, ozval se líbezný hlas havranův. Lidé zapomněli na kněze a poslouchali pěvce. Za to byl rušitel pobožnosti potrestán. Bůh mu odňal stříbrolesklé peří a krásný hlas. Havranu se dostalo roucha černého a místo andělského hlasu nepříjemný skřek.“ I moderní umění naznačuje, že havran se asi negativního nazírání na sebe a své příbuzné hned tak nezbaví. Vždyť v Baladě pro banditu smutně znějí slova: „Kráká starý havran, krákat nepřestane, dokud v Koločavě živý chlap zůstane.“ A pokud bychom chtěli zůstat úplně aktuální, dokážete si představit, že by se takový Rumburak převtěloval dejme tomu v datla?

Mrchožrout – dvoutřetinový vegetarián
Budeme-li se chtít podívat na havrany a krkavce trochu spravedlivěji, musíme nahlížet nikoli zrcadlem bájně mytologickým, ale vědeckým. Tedy biologickým. Proč se říká o ženách, které se nestarají či špatně pečují o své potomky, že jsou krkavčími matkami? Krkavčí samice nejsou o nic horšími matkami než většina pěvců. Může to znít divně, ale havran skutečně patří k pěvcům. „Zpěvavá“, tedy k řádu pěvců náležející, je celá čeleď krkavcovitých (Corvidae). U nás tam mimo havrana polního Corvus frugilegus a krkavce velkého Corvus corax dále patří sojka obecná Garrulus glandarius, straka obecná Pica pica, ořešník kropenatý Nucifraga caryocatactes, kavka obecná Corvus monedula, vrána obecná Corvus corone. Možná bude překvapením, že společný předek všech zhruba 105 druhů krkavcovitých pochází z oblasti dnešní Austrálie a je třetihorního stáří. Austrálie má svůj vlastní druh vrány. Někdo považuje havrana za samce od vrány. Na první pohled hloupost, ale stojí za zamyšlení, kde se tento blud vlastně vzal. Vrány jsou menší než havrani a místy je můžete vidět pohromadě, takže mohl vzniknout dojem, že ti subtilnější ptáci jsou samice. V západních Čechách jsou vrány černé, takže se moc od havranů poznat nedají. Jižní Morava je na tom o něco lépe. Vrány šedivky se přece jen poznají snáze. Co se vlastně o havranech a vůbec celém bratrstvu krkavcovitých ví? Jejich chytrost a inteligence je příslovečná, často jsou touto vlastností přirovnáváni k papouškům. Někteří mají schopnost naučit se mluvit. Jako například krkavec v děčínské ZOO, který příchozího pozdravil, a když se mu nelíbil, tak srozumitelně protestoval: „Nech toho!“ Záliba některých v lesklých předmětech je dostatečně známá. Pořekadlo, že krade jako straka, není náhodné. Podobným zlozvykem se chlubí i kavky, které se tímto taky dostaly do lidové slovesnosti. Možná fakt, že lidé nerozeznávali havrany od krkavců, kteří se potulovali po bitevních polích a navštěvovali lidmi uchystaná popraviště, vedl k tomu, že se havranům přisuzuje mrchožravost. Skutečná lež to sice není, ale v jejich potravě převažuje složka rostlinná. Ne že by si občas neulovili neopatrného hraboše, neohlodali vyhozenou kost či neslupli nějakého toho brouka nebo žížalu, ale maso přece jen favoritem denního menu není. Zvláštností je jejich obliba žraní gumiček, které se pod nocovišti či hnízdními koloniemi dají sbírat ve velkém. Možná jim připomínají žížaly.
Větší příbuzný havrana krkavec, to je něco jiného. Rozbory obsahu krkavčích žaludků ukazují na to, že převážnou složku jídelníčku tvoří hlodavci, myšice, hraboši. Zdá se, že z lidského hlediska je krkavčí návrat užitečný zejména tím, že zmenšuje škody způsobené hlodavci, a navíc jeho mrchožravost funguje jako zdravotní policie a hrobník v jednom. Pokud někde v horách padne kus srnčího, letka krkavců jej najde a okamžitě se sletí k hostině. Ing. František Havránek ve své práci, která se krkavci na našem území zabývá, uvádí: „…jde o druh dosahující v některých oblastech ČR vyšší denzity, než je uváděno pro přírodní stabilizované populace (především nehnízdní část populace), a je druh schopný aktivně exploatovat všechny živočišné druhy počínaje mláďaty spárkaté zvěře. Dokonce druh, který může ovlivňovat i mikropopulace jiných predátorů (ničení snůšek výra).“ Ornitologové toto považují za zavádějící. Zbytky spárkaté zvěře v potravě mohou být kusy posekané při zemědělských pracích či usmrcené koly aut. Vrána, považovaná za škůdce, může mít na svědomí zničené vejce či ulovené kuřátko bažanta. Podobný názor má i Petr Kučera, krkonošský lesák a myslivec v jednom. O havranech říká: „Samozřejmě mohou plenit hnízda jiných ptáků, kteří hnízdí na zemi, jako jsou například koroptve, bažanti, křepelky a podobně. Mohou také sbírat mláďata těchto ptáků a také třeba i malé zajíčky. Podle mne je to však přirozená selekce. Pokud dojde k přemnožení havranů, mohou být škody významné, ale opět to není na celém území republiky.“ Ornitolog Jožka Chytil jej o několik týdnů později doplňuje: „Ale rozhodně to není v takovém množství, aby to mohlo zásadně ovlivnit stavy těchto zvířat.“ Maso tedy v potravě vran a havranů najít lze, ale v podstatně menší míře, než se traduje. Havrani, a to ani v rozsáhlých mnohatisícových hejnech, nejsou schopni nějak viditelně ohrozit stavy drobné zvěře. Jak by to asi vypadalo v Kralupech nad Vltavou, kde se na nocovišti vystřídalo až 100 000 ptáků? Nemluvě o koloniích, kde se slétávají nocležníci v počtu až půl milionu jedinců. Odtud se za svojí potravou vydávají do vzdálenosti až 40 km od nocoviště.

Přestupní stanice Vojkovice
U Židlochovic má být největší moravské nocoviště. Poměrně přesně mi bylo vysvětleno, kde ho najdu, ale fotit v noci černé ptáky není zrovna moc atraktivní. Ovšem než definitivně usednou na stromy, slétají se z rozsáhlého prostoru a usedají na polích. Měl bych najít právě ono sletiště, dokud je ještě světlo. Slunko pomalu zapadá a kousek za vesnicí vysoko letící ptáci najednou opisují ladnou křivku a jdou prudce k zemi. Brodit Svratku v únoru se mi nechce, a tak jdu podél břehu, pohled zaměřený zhruba do míst, kde havrani mizí za chalupami, a doufám v blízkost mostu. Přání bylo vyslyšeno a most se zjevil dřív, než sluníčko zmizelo za obzorem. Na první pohled skvělé podmínky. Šikmé paprsky prosvětlují oranžovým světlem krajinu, rýsují dlouhé stíny okolo stojících topolů. Jen ti havrani chybí. Sedí v bezpečné vzdálenosti. Jsou jich stovky, možná tisíce, ale na obrázku by vypadali jako černé tečky na bílém sněhu. Slunce neúprosně klesá, havrani se mohou každou vteřinou zvednout a odletět. Po západu slunce klesne světlo pod rozumnou hodnotu, která by ještě focení umožnila. Plížím se odvodňovacím kanálem podél cesty. Z jedoucí felicie si mě posádka zvědavě prohlíží, ale když zaregistrují foťák, chápavě se usmějí. Mladá jabloň mě kryje při „zvedacím manévru“. Po pár snímcích se hejno zvedá a odletí o pár set metrů dál. Jejich útěková vzdálenost je o pár desítek metrů větší, než bych potřeboval. Ve městě, kde si jich nikdo nevšímá, si nechají člověka přijít podstatně blíže. Ale ve volné krajině, kde mají s lidmi jiné zkušenosti, jim instinkt velí popoletět. Rudě žhnoucí plynná koule mizí za obzorem a ptáci se vydávají na nocoviště. Každovečerní rituál příletu havranů je pro místní už rutinou. Podobných sletišť jako to u Židlochovic mají zdejší havrani víc. Ti brněnští, než se vydají k Židlochovicím, krouží nad ústředním hřbitovem, což jim na image nepřidá. Havrani a hřbitov. Kde vlastně našel Hitchcock inspiraci ke svým proslaveným Ptákům?

Černé bratrstvo se vrací
Tisícihlavá hejna havranů nejsou zas až takovou vzácností, černí ptáci poskakující okolo popelnic některých velkých sídlišť a hledající potravu taky nejsou nijak převratný objev. Jejich neuvěřitelná přizpůsobivost je do velké míry chrání před civilizačním tlakem. Jsou ptáci, jako třeba drop, kteří se prostě s člověkem nesmíří a v blízkosti lidských sídel vymizí. Ne tak havran. V jihomoravských Božicích, kde je hnízdiště v těsné blízkosti místní skládky, se na dvorku rodinného domku houpavým krokem procházejí slepice. V plechové misce mají cosi k zobání, leč v této chvíli misku dočasně okupuje právě přilétlá havraní formace. Opatrnější druhové posedávají na nedalekých větvích a čekají na vývoj situace. Jedna ze slepic učinila marný pokus dostat se ke svému přídělu, ale holt musí počkat. Havraní pobyt na „jejím“ dvorku je sice dočasný, leč až bude mít příležitost do své misky nakouknout, zjistí, že je téměř prázdná.
Tisícihlavá hejna havranů na našem území lze pozorovat celoročně. Může tak vzniknout dojem, že na zimu neodlétají. Není tomu tak. Sledování migračních cest ukazuje, že zatímco naši havrani se odlétají na zimu ohřát do Francie, populace z Ruska se usazují u nás. Proč tomu tak je, když biologicky je druh přizpůsobený tak, že by bez problémů přežil i v místech, kde tráví zbytek roku? „Asi jde o genetickou paměť, je tu silná role tradice, tah se geneticky fixuje,“ uvádí možné důvody ornitolog Karel Hudec.

Nejsou škodliví, ale škodí myslivosti
„Vrána obecná je odedávna pokládána za jednoho z největších škůdců drobné zvěře, zejména pro ničení násad v hnízdech koroptví a bažantů a pro chytání mláďat jak těchto druhů ptáků, tak dokonce i zajíců,“ praví se ve Fauně ČSSR. Ovšem bažant, jeden z fenomenálních mysliveckých argumentů, je v naší zvířeně tvorem nepůvodním. Navíc v lidské péči odchovaná zvířata ztrácejí obranné i útěkové reflexy, takže na tom, že jsou snadnou kořistí, se podepsali právě jejich ochránci a chovatelé – a pozdější lovci. Rozbory obsahu 468 vraních žaludků ale ukázaly, že jen ve 40 z nich byly zbytky vajec a ptačích mláďat. Oněch 8,5 % „škodlivých“ vran by mělo být vyváženo dvojnásobně vyšším číslem, kdy vrány pozřely myšovité hlodavce, což je z lidského hlediska bráno jako užitečné. Tehdejší zákon o myslivosti (12/1962 Sb.) ji však řadil mezi škodnou zvěř, takže všemožné hubení bylo povoleno. Lov vran je i dnes povolen celoročně. Myslivci všeobecně černé bratrstvo v oblibě nemají. Jeden ze severočeských deníků v rozhovoru s myslivcem nadhazuje, že „škodná se ale loví po celý rok“. Jednatel oblastního mysliveckého spolku Českomoravské myslivecké jednoty v Litoměřicích Adolf Rolínek se to snaží uvést na pravou míru slovy, že „dnes už se neříká škodná, ale zvěř škodící myslivosti. Je to například liška, vrána, straka a podobně“. A je to. Fráze „zvěř škodící myslivosti“ zní upřímněji, ale i tak se dá vytušit, že jsou to právě ti živočichové, které je třeba hubit. Konec konců boje o konečnou podobu mysliveckého zákona se dotkly i krkavcovitých. V návrhu zákona byli označeni (s výjimkou ořešníka kropenatého) za zvěř pernatou. Znamená to možnost lovu. Sice jsou pryč doby, kdy se mohly vrány likvidovat otrávenými návnadami, jedovatými vejci a vystřelováním hnízd, ale některým je po těchto dobách vyloženě teskno. V mysliveckém časopise si Ing. Lubomír Vent posteskl, co všechno se dříve mohlo dělat pro ochranu drobné zvěře. „Byla již známa obsazená hnízda vránami a strakami, prováděl se jejich odstřel. Hlavně lov krkavcovitých a i ostatních ze zákona povolených dravců byl na výrovkách celoroční činností myslivců.“ Dnes už zákon toto zakazuje. Doby, kdy na 520 ha bylo myslivcům přiděleno 200 otrávených vajec, tj. asi 1 kus na 2,6 ha, jsou pryč, ale havrani to přežili s dost pošramocenými stavy. Krkavci to tenkrát vzdali na našem území téměř úplně a zakrákali na ústup. „Kapitalismus“ paradoxně havranovitým pomohl. Několikrát se zdražily patrony, takže zastřílet si jen tak už není nejlevnější. Havrani a krkavci patří mezi dlouhověké ptáky a spolu s papoušky patří mezi nejinteligentnější, takže si svoje nepřátele v mysliveckých uniformách pamatují. I to je jeden z důvodů, proč se tak špatně fotí. Vrána šedivka je na dálku schopná poznat, když jde někdo s flintou. A k takovému člověku se chová naprosto jinak. Možná proto jsou problémy při focení – zvedne se foťák k oku, „zalící se“, a ptáci se zvednou. I přes svou ne zrovna lichotivou pověst mají krkavcovití, alespoň někteří, oporu v zákoně.Potřebují ochranu?
Podívejme se nejdříve na opačný konec světa. V americkém státě Tennessee zařadila Wildlife Resources Agency „obyčejnou“ vránu mezi ohrožené druhy. U nás je vyhláškou 395/92 Sb. jmenovitě chráněna kavka a krkavec. Na druhou stranu tisícihlavá havraní hejna nejsou výjimkou a krkavci úspěšně kolonizují celou střední Evropu. V současnosti by náš vzdušný prostor mělo hlídat 250–400 párů. „Jsou to správní ptáci, jsem rád, že je jich víc. Když jsem byl menší, tak byli vzácní, ale teď jsou vidět čím dál častěji,“ konstatuje Tonda Krása, student přírodních věd v Brně, a pozoruje plachtícího ptáka nad zříceninou středověkého hradu u Bakova nad Jizerou. Kavka se zase stala pro Českou ornitologickou společnost Ptákem roku 2001.
Zdá se, že zpětná kolonizace velké části našeho území úspěšně skončila. Zejména u krkavce, který měl krizi zhruba ve 20.–30. letech 20. století. Jeho zpětné rozšíření na naše území se mu povedlo dokonale. „Navrhujeme zařazení krkavce mezi lovnou zvěř s možností redukce populace dle místních podmínek. Jako úroveň, při které by měla být zvažována možnost redukce populace, doporučujeme 5 párů/100 km2,“ praví se ve zprávě ing. Havránka. Populace tohoto ptáka je u nás stabilizovaná, což znamená hustotu zhruba 5 párů/100 km2. Mluvíme-li o zákonné ochraně, tak jedna z evropských směrnic, kterou naše republika podepsala, je Úmluva o ochraně evropských rostlin a živočichů. Tam jsou havran i vrána uvedeni v příloze III. Populární Červené knihy sice nemají legislativní charakter, ale leckde je vlády berou v potaz. Naše Červená kniha vede krkavce jako druh vyžadující další pozornost, kavku obecnou jako druh ohrožený. Těžko říct, jestli toto černé bratrstvo potřebuje zákonnou ochranu. Na jedné straně tisícihlavá hejna havranů, kteří se jen tak vyhnat nenechají, na straně druhé téměř vyhubený krkavec osídlil zpětně naše území právě díky zákonným normám, které znemožnily jeho masové vybíjení. Užitečnost či škodlivost jsou ryze lidská slova. Použijme je i v případě, kde člověk nehraje žádnou úlohu. Na jižní Moravě je jedno hnízdo krkavce využívané ostřížem, sokolovití si totiž hnízda nestaví. Tak tenhle pár, jenž je „doma“ nedaleko Mikulova, úspěšně hnízdí v tom krkavčím. A tím je krkavčí rodinka užitečná. Tomu ostříži.

Category: 2002 / 11

„Proč někdy nepřijedeš k nám do Khamlie navštívit mou ženu Fátimu a synka Muhammada? Do Khamlie, tam, co žijí černí, Gnawa…“ zeptal se mě jednoho dne Hasan, jeden z bratrů starajících se o hotýlek na úpatí písečného přesypu Erg Chebi v Maroku a jeden z mála obyvatel vesnice, kteří nemají černou kůži. Takové pozvání se neodmítá. Přijela jsem na dvoudenní návštěvu. Zůstala jsem týden. Týden ve vesnici, kde žijí Gnawa, Fátima, Hasan, Muhammad a ostatní, které si dnes troufám nazývat svými přáteli, i když pro ně stále zůstanu une touriste.

K ČEMU JSOU DOBŘÍ TURISTÉ
Khamlia leží v kamenité poušti pod nejvyšším písečným přesypem v Maroku Erg Chebi. Asi 5 km odsud je větší vesnice Merzouga, kde jsou hotely, obchody, policejní stanice a telefon. Vede tudy pouštní cesta pro offroady do Taouzu a Zagory. Několikrát denně zvíří prach landrovery a terénní motorky. V Khamlii je jeden malý obchůdek se vším a škola. Vesnice má veřejné osvětlení a studnu. Všechny domy kromě školy jsou postaveny tradičním způsobem ze směsi hlíny, štěrku a slámy, takzvaného pisé. Původní domy byly dokonce částečně zapuštěné do země a okna byla ve stropě. Dnes slouží jako skladiště a chlévy. Kolem nich vyrostla nová, prostornější a vzdušnější obydlí. Je jich tu 32. Žije v nich kolem 150 obyvatel.
Dostat se do Khamlie, když nemáte auto, není jen tak, stejně jako odsud odjet. To je ještě těžší, jednoduše proto, že vás nechtějí pustit. „Teď tam nic nejede.“ Ale jsem tam přece pozvaná! „Až seženeme nějaké turisty.“ Vida, k čemu všemu jsou turisté dobří. Konečně se v hotýlku objevuje turista s autem, chce strávit noc v oáze. Tam se nedostane jinak než na velbloudu. A zatímco si bude užívat romantiky v poušti, jeho průvodce si vypůjčí jeho vůz. Vyrážíme. Já a tři muži. Cestou stačíme kromě nákupu kuřete, které nám Fátima připraví k večeři, uváznout v písku, sehnat traktor, nechat se vyprostit a navštívit několik známých. Konečně, už za tmy, dorážíme do bývalé školy, kterou tu postavili Francouzi a teď je útočištěm Hasanovy rodiny. Zkoušeli bydlet v domě Hasanova ovdovělého otce, ale ten se ve svých skoro šedesáti letech znovu oženil. Fátima se neshodla s jeho novou mladou ženou. Tak tedy bydlí ilegálně v rozpadající se budově bývalé školy. Obývají dvě místnosti, vybavené skříní na nádobí, plynovým vařičem, matracemi, které slouží jako posezení pro hosty i postele, a obrovskou televizí se satelitem. Muži se posadí v „obýváku“, to znamená u televize, já s Fátimou vaříme v kuchyni zmíněné kuře. Povídáme si.
Fátima studovala na gymnáziu. Umí francouzsky a trochu anglicky. Stane se mou tlumočnicí, protože vesnické ženy hovoří jenom berbersky nebo arabsky.
„Až přijedou turisté, půjdeme spolu za Zaidem,“ říká Hasan, zatímco rozkládáme matrace. Sluší se, aby mě jako ženu doprovázel, ale nechápu, co má pořád s těmi turisty. Jenže turisté přijíždějí hned druhý den a Hasan je v práci. Až u školy slyším temné dunění bubnů a začínám chápat. Zaid a jeho lidé hrají turistům, a tak si je mohu také poslechnout. Další den hrají znovu, to už znám půlku vesnice, respektive půl vesnice zná mě, a tak se za nimi mohu vydat sama. Zastavuji se na prahu malé místnosti. Na zemi sedí skupinka Španělů a několik muzikantů v bílých košilích a turbanech. Gnawa předvádějí své umění. V tvářích jim svítí bílé úsměvy. Zvou mě dál, ale místnost je naplněná magickou hudbou až po střechu, mám pocit, že už tam pro mě není místo. Cítím obrovský respekt před tou silou. Zůstávám jako přibitá ke dveřím. Naslouchám. Nevím, jak dlouho to trvalo, produkce skončila, prach zvířený pronajatými automobily se ještě nestačil usadit, děti mi nabízejí bonbony, které právě dostaly. To bylo moje první setkání se Zaidem a Gnawa. Mají černou duši a zlato v hrdle.

RODINNÁ HISTORIE
Za rok jsem tu znovu s nahrávacím zařízením. Fátimě se narodila holčička Chadídža, děti povyrostly, jen poušť je stále stejná, i když je neustále v pohybu. A takoví jsou i Gnawa. Mají teď spoustu práce. Když se konečně vymaním z Fátimina zajetí (moje návštěva pro ni znamená vzácné vytržení z neměnnosti pouště), právě odjíždějí hrát někam do hotelu. „Přijď zítra v osm.“ „Ráno?“ Jistěže ráno, na poušti jsou rána ve znamení čiré svěžesti, den začíná velmi brzy, aby zpomalil svůj rytmus s rostoucím žárem a loudavě spočinul v chladivé náruči noci. Tedy v osm. Nemůžu se dočkat, ale trochu nevěřím, že budou po nočním hraní tak časně vzhůru. Jsou. Nahřívají bubny u ohně, aby měly ten správný zvuk. A pak se pustí do hraní. Hrají se stejnou vážností a nasazením pro mě a můj mikrofon jako pro velkou skupinu posluchačů. Hrají hlavně pro sebe. A vyprávějí.
Historie rodiny Oujeaa v Maroku začíná někdy ve dvacátých letech minulého století. Muhammad Oujeaa, Zaidův bratr, vypráví, jak jejich praprarodiče přišli do Maroka ze Súdánu, odkud je vyhnal hlad a boje mezi kmeny. Rozhodli se tehdy odejít s karavanou na sever a po dlouhé cestě, kterou mnozí nedošli až do konce, se usadili nejprve ve vesnici Hfira na alžírsko-marocké hranici a později tady, v Khamlii. Většina zdejších obyvatel jsou potomci rodu Ait Hami, což bylo původní jméno rodiny. Sedíme ve velké místnosti hliněného domu, kde žijí Muhammadovi rodiče, jeho bratři Zaid a Rašíd, bratranci Ibrahim a Hasan a pět sester. Muži se živí hudbou. Hrají a tančí pro turisty, na slavnostech, svatbách. Nehrají ale jen pro zábavu, jejich hudba je součástí rituálů, slouží jako most do stavu transu, kde se komunikuje s nadpřirozenem. Podle Muhammadových slov jsou oni ti praví Gnawa, protože jsou černí. Pětadvacetiletý Zaid hraje na hažhuž, je hlavním zpěvákem a šéfem skupiny. Jak mi Muhammad se smíchem povídá, stará se hlavně o peníze, je něco jako finanční ředitel. Když zpívá, jako by jeho duše tančila s dávnými předky ve věčnosti. Do Khamlie přijíždějí turisté a poslouchají. Jsou-li otevření, mohou jejich duše tančit také. „Máme něco zaplatit?“ ptají se svých průvodců. Není to povinné, dejte, kolik chcete. Na stolku zůstává hrst drobných. Během mojí návštěvy se vystřídaly asi čtyři skupinky. Je sezona. Dostanou mátový čaj, poslechnou si pár písní a jedou dál. „Když není práce,“ pokračuje Muhammad, „vyjíždíme do Marrákeše, Casablancy, a když se práce, tedy hlavně turisti vrátí, vrátíme se taky. Ale někteří z nás, jako můj bratr Zaid, neodjíždějí nikdy. Pracují třeba na polích, dělají všechno.“
Zatímco si povídáme a nahráváme, domem probíhají děti, ženy nosí vodu, kterou přivezly na oslu od studny. Včera voda netekla, dnes ano, je potřeba nanosit zásobu. Pijeme sladký zelený čaj s mátou, domácí chleba namáčíme v olivovém oleji. Ženy se tváří, jako když je to, co dělají muži, vůbec nezajímá. Dál přecházejí po domě, okřikují děti a je jim jedno, že skoro rozšláply mikrofon. Jsem pro ně zkrátka une touriste, jedna z mnoha. Pokradmu ale pošilhávají po přístrojích a chichotají se, co to mám na sobě. Nejupřímnější jsou děti. Stačí pár okamžiků, aby stydlivá holčička Aiša překonala svůj ostych, a už ji mám na klíně. Zabrala si mě na celý den a už se ode mě nehne. Ukazuje mi pyšně všechny svoje šperky. Chlapečci zvědavě nakukují do dveří a hrají venku svoje klučičí hry.

GNAWA FESTIVAL
V červenci se v Khamlii každoročně odehrává velký svátek. Sejdou se Gnawa ze širokého okolí. Dva týdny obcházejí domy v Khamlii a přilehlých vesnicích, hrají a zpívají. Někde dostanou peníze, jinde mouku nebo cukr. Pak z nashromážděných zdrojů uvaří kuskus a začne slavnost, která trvá tři dny a tři noci. Každý, kdo přijde, dostane najíst. „To není jen svátek nás lidí z Khamlie, je to svátek pro všechny, je naše povinnost pohostit každého, to je tradice,“ říká hrdě Muhammad. Prohlížím si album s fotografiemi. Na jedné je skupinka žen v podřepu, přes hlavy rozprostřený šaš, turban který nosí muži na hlavě, hudebníci v kruhu kolem nich. „To jsou lidé, kteří mají nějaký problém, jsou nemocní, neplodné ženy… Přicházejí, abychom jim pomohli. V prohlubni kovové kastaněty se jako v misce rozpustí ve vodě sůl a každý nemocný dostane napít tři kapky. Pak tančíme dokola kolem těchto lidí a hrajeme.“ „A pak se tito lidé uzdraví?“ ptám se. „Pak se někdo uzdraví,“ odpovídá Muhammad s úsměvem. Na jiné fotografii jsou ženy zahalené do černých, barevně vyšívaných šátků, drží se za ruce a zpívají. Hudba Gnawa, alespoň během slavností, tedy není jen mužskou záležitostí.
Muhammad vypráví o jednom příbuzném, který žije v Marrákeši. Při slavnostech hraje na hažhuž a tančí. Na hlavě má mísu s teplou vodou. Tančí v transu tak dlouho, dokud mísa nespadne a nerozbije se. Tehdy padá na zem i tanečník. „Někdy vydrží tančit velmi dlouho!“ Důležitou součástí všech obřadů Gnawa jsou vonné směsi, které se pálí na žhavých uhlících. Vůně navozují tu správnou atmosféru a usnadňují komunikaci s duchy. Na rozdíl od jiných směrů Gnawa, kdy hudebníci používají během svých rituálů různé barvy oblečení, oblékají se Gnawa z Khamlie výhradně do bílých džalab a turbanů. Bílá je barvou Prorokovou.

ŠŤASTNÉ ŽENY
Blíží se poledne. „Budeš jíst s námi.“ Samozřejmě zase nemohu odmítnout. Zatímco se jídlo chystá, odvádí mě Muhammad do malé tmavé místnosti s jednoduchým tkalcovským stavem a nechává mě napospas ženám. Dvě tkají z pruhů látek koberec. Nabízejí mi znovu mátový čaj a chleba s olivovým olejem. A vyptávají se. Odkud jsem, kolik je mi let, co dělají moji rodiče. Diví se, že mám jen jednoho bratra. Soustrastně pokyvují hlavami, když se dozvědí, že nemám manžela ani děti. Ale ujišťují mě, že se to jistě brzy napraví. Vystačíme si s několika francouzskými slovíčky, směsí arabštiny a berberštiny a bohatou gestikulací. Dozvídám se a vzápětí zapomínám, kdo je čí sestra, sestřenice, teta.
Ženy se starají o chod domácnosti. Nosí vodu, shromažďují dřevo na zimu, starají se o domácí zvířata. A rodí děti. Přichází obrovská černoška s dítětem v náručí a zve nás do další místnosti „ke stolu“. Podává se marocká specialita, tajine, zelenina s trochou masa dušená v hliněné míse s kónickou poklicí. Sedíme na zemi u nízkého kulatého stolku. Jí se rukama z jednoho talíře, proto než se pustíme do jídla, nalije nám nejmladší bratr na ruce teplou vodu z konvice. Chleba namáčíme v omáčce a třemi prsty se snažíme nabrat kousky pokrmu. Nakonec se mezi strávníky rozdělí malinkatý kousek masa. Je neuvěřitelné, kolik lidí se nasytí z jednoho talíře. Po jídle se znovu podává mátový čaj.
Odpoledne hudebníci opět odjíždějí hrát kamsi do hotelu a já se vracím k Fátimě. Fátima je šťastná žena. Alespoň to o sobě často říká. Je mladá a silná, má zdravé děti, muže, střechu nad hlavou. Hasan je dnes výjimečně doma. Pracuje jako zdravotník u vojenské posádky střežící marocko-alžírskou hranici. Taky umí trhat zuby. Když může, pomáhá lidem z vesnice, kteří za ním chodí se svými neduhy. Na vlastní oči jsem viděla, jak se Hasan pokoušel vytrhnout vykotlaný zub staré ženě. Vzpomínala jsem při tom, kdy jsem naposledy byla u zubaře. Hasan posadil ženu na zem, před ni postavil umyvadlo, její syn jí držel hlavu. Po chvilce páčení zjistil, že na tenhle zoubek nestačí, a odkázal nebohou stařenu k odborníkovi z města. Měla smůlu. Věřím, že většina vesničanů se raději svěří Hasanovi, je to přece jejich soused. Tak jako se Hasan stará o zdraví svých sousedů, pečuje zase Zaid o Hasanův dům, když je rodina u příbuzných. Zaid nikdy neodjíždí hrát do měst, takže když nejsou posluchači, dělá třeba drobné zednické práce, pomáhá, kde je potřeba. Vyprávím Hasanovi o mé návštěvě u Zaida. Pouštím mu nahrávky. „Zaid je dobrý muž, je to dobrá rodina, nejlepší rodina tady v Khamlii,“ uzavírá Hasan náš rozhovor.

CESTA ZPĚT
Ještě je tma. Vstávám. Vedle mě na zemi oddychuje Fátima, vedle ní její čtyřletý syn Muhammad a desetiměsíční Chadídža. Řidič mikrobusu buší na dveře. Opatrně je za sebou zavírám, nastupuji do auta a odjíždím z místa, které se opouští jen velmi těžko. Řidič se směje. Včera jsem ho naučila francouzské číslovky. Objíždí ještě spící vesnici, z hliněných domů se vynořují duchové a nasedají do auta. Stařík s holčičkou, mladá černoška, muži, ženy. Svítá. Projíždíme dalšími vesnicemi, které se táhnou podél duny v téměř nepřerušeném pásu. Už je úplné světlo, ale stále ranní chladno. Za hodinu dvě už bude slunce pálit, jak jen to na poušti umí. Poslední vesnice před odbočením do kamenité pustiny, kde nejsou žádné cesty, přesto cestující vždy dojedou do Rissani, nejbližšího většího města. Tam nejedu. Můj cíl je opět malý hotýlek krčící se pod písečným přesypem. Musím pěšky, z Khamlie tam nikdo nejezdí. Naznačuji, že si tady vystoupím. „Tsnt?“ To slovo znám. Řidič se mě ptá, jestli vím kudy. Přikyvuji a platím. Nikde ani živáčka, jen slepice se hrabou v prachu na ulici. Míjím vodárenskou věž, pár osamělých palem, a pak už jen písek a kamení. Jdu po stopách pneumatik. A pořád podél duny. Tady člověk zabloudit nemůže. Začínám potkávat modré jezdce na kolech, na mopedech, jak zamotáni do turbanů trápí své stroje. „Bonžúr, madam! Hledáte hotel?“ Opět si nasazuji ten skelný pohled turistky, která tady vlastně vůbec není, a pokud tu je, není tu nikdo jiný. Dám si na uši sluchátka a vracím se mezi své přátele.


GNAWA
Maročtí Gnawa jsou potomci černých otroků, vojáků a nádeníků, kteří přišli do Maroka ze subsaharských zemí, převážně z Guineje, Nigeru, Mali, Senegalu a Súdánu. Věřilo se, že velká část černých Afričanů pocházela z tehdejšího království Ghana, odtud název Gnawa, kterým se označuje také jejich specifický hudební styl. Gnawa jsou muslimové, ale zachovali si a stále praktikují staré rituály, vycházející z předislámských náboženství. Největší vlny přistěhovalců do severní Afriky proběhly v 11., 13. a v 16. století, ovšem podle tradice vztahují Gnawa svůj původ až k osvobozenému etiopskému otrokovi Sidi Bilalovi al Habashimu, prvnímu muezzinovi a příteli Proroka Muhammada. Tohoto významného islámského světce přijali za svého patrona a jeho jméno se často objevuje v jejich písních. Bilal byl mimořádný muž. Narodil se jako otrok a jako otrok se stal muslimem, a to ještě dříve než Prorokova vlastní rodina. Byl za to svým pánem trestán a mučen. Když se o něm dozvěděl Abu Bakr, blízký Prorokův přítel, Bilala koupil a propustil jej z otroctví. Bilal se stal Prorokovým osobním asistentem. Díky velmi blízkému vztahu s Prorokem Muhammadem byl Bilal obdařen barakou – požehnáním. A Gnawa věří, že oni jako Bilalovi duchovní dědici jsou vyvolení mezi muslimy, zaslouží si zvláštní respekt, a také na nich spočívá jeho baraka.
Hudební styl gnawa vychází z hudební tradice subsaharských zemí a je veskrze duchovní. Hudba a rituály mají léčivé a očistné účinky. Prostřednictvím hudby a extatického tance dochází ke spojení s duchy, džiny, anděly a s bohem. To se děje při slavnostech zvaných lila (arabsky „noc“) nebo derdeba. Gnawa odhánějí zlé duchy a naopak přivolávají ty dobré, nositele baraky. Vše se děje ve jménu Alláha, jediného boha. Rituály Gnawa jsou často srovnávány s tradicí voodoo.
Hudební nástroje, které Gnawa používají, jsou bubny ganaga a tagangat (v některých oblastech se jim říká tbel), kovové kastaněty tikarkašn (karkabas, qaraqeb) a hažhuž (gimbri, sintir), přímý předchůdce bendža. Ganaga a tagangat jsou velké dřevěné bubny, potažené z obou stran kozí nebo velbloudí kůží. Hraje se na ně dřevěnými paličkami. Menší tagangat drží stále stejný rytmus, větší ganaga rytmus během skladby mění. Na kovové kastaněty hrají zpěváci, kteří sborově odpovídají hlavnímu zpěvákovi, m’alemovi. M’alem hraje na nejdůležitější nástroj, hažhuž. Tělo nástroje tvoří jakási dřevěná krabice potažená kůží, na dřevěném krku jsou napnuty tři struny ze střívek rituálně zabitých zvířat. Hažhuž má schopnost na sebe vázat zlé duchy a odvádět je z těl posedlých osob. Prvním hráčem na hažhuž byl podle tradice Sidi Bilal. Texty písní jsou převážně v arabštině, někdy v berberštině. Mluví se v nich o bohu, o Proroku Muhammadovi, o Bilalovi. V mnohých písních se zpívá o těžké a strastiplné cestě, o ztracené svobodě, o staré vlasti a o touze po ní. Tady nalézáme mnoho společného s hudbou amerických černochů, s blues, s gospelem. Ozdravná a očistná síla rituálů Gnawa vychází ze snahy utišit bolest vykořeněné duše.

Category: 2002 / 11

Do Bankasu, ležícího na dohled od cíle naší cesty útesu Bandiagara, jsme dorazili ještě před polednem. Jsme plni očekávání a nejistot, a tak se poddáváme myšlence najmout si zde průvodce a dovídáme se o rusky hovořícím šéfovi dogonských průvodců Issacu Guindovi. Za chvilku stojíme na dvorku Guindova domu. Tento v Moskvě vysokoškolsky vzdělaný Dogon je velmi příjemný a charismatický. Jsme „doma“. Ptáme se ho na další důležité informace o životě na útesu Bandiagara a na doporučení anglicky mluvícího průvodce. Nechá si zavolat dva mladíky a nenápadně naznačuje pro výběr svého syna. Položíme oběma několik kontrolních otázek a vybíráme „spravedlivě“ Oumara. Druhý Musa je prý líný, a když to řekne o Afričanovi Afričan…

PRAGMATIČTÍ DOGONI KOLEM ÚTESU BANDIAGARA
Z pohledu návštěvníka, který přijede v období sucha, se bude zdát krajina v okolí útesu velmi nehostinná a málokdo by si mohl představit období dešťů, kdy se vyprahlá zem plná písku zazelená. Tím, že život zemědělných Dogonů byl odjakživa primárně závislý na pěstování prosa, čiroku a chovech ovcí a hlavně sahelských koz, byla krajina v okolí útesu zemědělství přizpůsobena. V současnosti intenzivně využívaná půda pod útesem není schopna odolávat postupující desertifikaci. Tomuto jevu napomáhá i dlouhodobé snížení srážkových úhrnů a odlesnění krajiny. Obnažená půda je v období sucha trvajícím 8 měsíců jen částečně kryta před větrnou a vodní erozí přicházející na začátku období dešťů. Vegetační kryt tvoří pouze řídce ponechané stromy mající druhotné využití, z nichž většina je v období sucha olistěna. Jsou to nižší stromy několika druhů akácií jako Acacia albida a Acacia raddiana, jejichž plody a větve se používají jako krmivo pro zvířata. Acacia albida dokonce v období sucha kvete. Nemůžeme opomenout nejrozšířenější strom Sahelu nazývaný „sahelský datlovník“ (Balanites aegyptiaca), který svými hořkosladkými plody datle připomíná. Peckovice jsou jedlé a Balanites je znám i svými účinky proti střevním parazitům, k léčení problémů jater, ekzémů a též proti malárii. Mnohostranné využití má i tamarind (Tamarindus indica), který slouží také jako krmivo pro hospodářská zvířata a jeho větvičky jako tradiční nástroj k čištění zubů. Tepelně upravená semena jsou jedlá a kvetoucí strom je „pastvou“ pro včely. Neolistěný, ale všestranně využívaný doplněk stravy Dogonů (plody a listy), prostředek k výrobě oleje (semena), materiál k výrobě provazů (kůra) a jako zásobárna píce pro období sucha (suché stonky prosa a čiroku) je baobab (Adansonia digitata). Trávy jsou na polích vystřídány kulturními plodinami. Veškerá vegetace náleží do súdánsko-sahelské a vytváří převážně stromovou savanu a step.
Základem jídelníčků Dogonů je proso. To se skladuje v malých a početných hliněných sýpkách s kónickou střechou, které slouží i jako pokladnice. Z prosa se vaří kaše s cibulovou omáčkou a nebo se z něho pečou prosné placky. Slouží i k výrobě prosného piva. Z nutričního hlediska je však jídelníček nedostatečný a jednostranný. Tento nedostatek je patrný zvláště u malých dětí, u kterých se i přes množstevní dostatek jídla projevují známky podvýživy (vydutá bříška, růstové poruchy a někdy i demence). To je způsobeno hlavně nedostatkem bílkovin a vitaminů. Většinu masa snědí turisté, hlavně pro jeho finanční nedostupnost, a i to málo, které se na společném podnosu objeví, snědí starší a na děti zbude minimum. Je znám i pragmatický a velmi tvrdý přístup Dogonů ze začátku století, kdy obrovská sucha zapříčinila v této oblasti nedostatek jídla a Dogoni raději, než aby své děti viděli hladovět, je svrhli z útesu. V té době poklesly i populace nomádsky založených kmenů Peulů a Tuaregů.

TURISTÉ A NETOPÝŘÍ TRUS NA PŘILEPŠENOU
Základem dogonské společnosti je rodina. Muži se žení většinou v 35 letech. První ženu pro muže vybírají rodiče, další si může vybrat sám. Často se tak stává při tanečních slavnostech, kdy hra těla napoví muži o výběru. Žena poté na důkaz souhlasu a sympatií věnuje muži malý dárek. Ten musí potom na vyžádání zatančit ještě před rodiči ženy, aby se výběr „posvětil“.
Denní pracovní náplň Dogonů dnes neurčuje pouze rodinná příslušnost, ale také věk a sociální postavení člověka v rámci vesnice. Hlavním úkolem mužů je obhospodařování políček. Jiní se živí riskantním sběrem holubího a netopýřího trusu, za kterým šplhají po útesech. Ten je nashromážděn za mnoho desítek let v opuštěných hrobech po Telemech v nepřístupných částech útesu a je výborným hnojivem. Ke šplhání používají pouze provazu spleteného z vláken baobabu. Ten je přehozen přes velmi staré, Telemy zanechané kolíky, které vyčnívají ze skal. Bohužel tato činnost byla a často je doprovázena vykrádáním hrobů Telemů, kde byly současně s lidmi pohřbívány i rituální předměty. Ty potom končily ve světových galeriích a soukromých sbírkách.
Mnohem jednodušší práce mužů je dnes spojena s hemžením turistů. Ta souvisí se zajištěním ubytování v tradičních příbytcích, s přípravou jídla a v neposlední řadě i s organizováním zábavy pro turisty. S těmito aktivitami souvisí i výroba dřevěných sošek, židliček, dřevěných zámků na bohatě vyřezávané dveře, masek atd. Mnozí jsou též zručnými kováři, kožedělci, tkalci a barvíři.
Velmi často je tvrdost zdejšího života rozmělňována kouřením konopí. Jak nám líčil náš jednadvacetiletý průvodce Oumara při večerním popíjení tradičního sladkého zeleného čaje: „Když jsem cítil, že zapomínám a hloupnu, s kouřením jsem přestal. Co se dá ale dělat? Když nechcete kouřit, dají vám to do čaje…“
Ženy mají životní úděl těžší. Musí nanosit mnohdy z velkých vzdáleností pitnou vodu, pomáhají na poli, sbírají palivové dřevo, drtí proso, vyrábějí keramiku pro denní používání, připravují prosné pivo a k tomu ještě stihnou vychovat děti. Podle náboženství a důležitosti čísla 5 v životě by měly kojit děti pět let. Při vaření se ještě stále tu a tam používají velké suchozemské želvy, na kterých ženy sedí. Po přípravě jídla se želvě jako první nabídne, a pokud odmítne, pokrm se vyhodí.
Z našeho pohledu je štěstím, že v gině (rodině jednoho muže) může žít žen více. Ty se mohou o jednotlivé náročné úkoly podělit a v případě nemoci jedné ženy nezbytné práce zastat. Ženy také obvykle prodávají přebytky na trhu, který je v každé vesnici jedenkrát za pět dní. Pět dní také tvoří dogonský týden a základ „pětkové“ numerické soustavy.
Zajímavostí je, že se ženy při menstruaci musí zdržovat v příbytcích jim na tuto dobu určených. To má základ v dogonské mytologii, podle níž v ženině lůně neproudí ve spirále se pohybující životodárná Nommova krev, a tím je po toto období zapříčiněna jejich neplodnost. Tyto příbytky se nacházejí vždy stranou od vesnice a jsou vyzdobeny kresbami žen s mužským genitálem.
Děti to také nemají jednoduché. Chodí do školy, často založené misionáři, a musí se učit tradicím. Odrostlejší jsou zasvěcovány do tajemství rituálů. Pomáhají také od útlého věku na poli a přes to vše jim zbude čas na hru v jamky.
Jelikož je společnost Dogonů patriarchální, jsou rodiny (gina) společensky hodnoceny na základě bohatství mužů neboli na nositelích tradic předků. Bohatství bývalo odjakživa posuzováno podle plnosti sýpek s obilím, dále dle velikosti stáda dobytka, koz nebo ovcí a také podle počtu žen a dětí, které musel uživit. Náš průvodce Oumara Guindo, který byl vnukem představitele gina bana (představitel velkých rodin) ve vesnici Endé, se k dnešnímu pohledu na bohatství stavěl skepticky a tvrdil: „Dnes s příchodem turismu a rozvoje byl pojem bohatství přenesen na množství peněz a vlastnictví automobilu…“ Přes tento pro tradice negativní vývoj patří stále zemědělské aktivity k nedílné každodenní náplni Dogonů.
Ačkoliv je život v okolí útesu velmi tvrdý, radost ze života je zde z lidí cítit i bez doušku lehce alkoholického prosného piva.

PÍSEČNÁ LIŠKA A MAGICKÁ PĚTKA
Při popisu tradičního náboženství musíme odlišit dvě různá období. Prvním je období, kdy celý kmen Dogonů zásadně odolával islamizaci, kterou šířili nájezdníci z okolí, a druhým obdobím je současnost, kdy velké procento Dogonů konvertovalo k islámu a ke křesťanství. Tradiční přístupy k životu a ke společenskému postavení jsou však stále utvářeny na základě náboženských tradic. Tradiční animistické náboženství Dogonů bude pro nás zřejmě daleko zajímavější a jeho praktický dopad nám dovolí částečně pochopit přístup Dogonů ke každodennímu životu. Je však zároveň velmi poučné vidět, jak v rámci jedné vesnice dnes dokáží žít vedle sebe animisté (vyznavači tradičního náboženství), křesťané a muslimové ve vzájemném míru a pokojné spolupráci.
Tradiční náboženství má úzkou souvislost s historií a mytologií kmene a formují ho mezikultovní vztahy. O mytologii se zmíním jen velmi krátce, jelikož byla pěkně popsána v Koktejlu č. 5 (květen 1998) panem Jiřím Černickým, který vycházel z knihy M. Griaule „O bledé lišce“. Náboženské tradice jsou spjaty se čtyřmi nadpřirozenými bratry, kteří jsou pro Dogony prazakladateli kmene zrozenými ze zárodku matky Země. Byli to Dyon, Arou, Dommo a Ono. Dle mytologie zde hraje důležitou roli Amma jako nebeský stvořitel. Ten učinil matku Zem plodnou díky dešti. Z vody vzešel bůh života Nommo, který je představitel pěti důležitých úloh v životě – dne, plodnosti, vlhkosti, řádu na zemi a života. Posléze na zem sestoupil i Nommův protivník Ogo (písečná liška), který ovlivňuje noc, neplodnost, sucho, chaos a smrt. Ten ukradl tajemství života na zemi a tím ji pošpinil. Amma očistil zem nejdříve smrtí a potom Nommovým znovuzrozením, které trvalo po pět dní. Nommovo obětované tělo, ve kterém ještě po pět dní proudila krev (pro Dogony pět dní v týdnu), bylo rozčtvrceno a hozeno do směru světových stran (čtyři prazakladatelé kmene a představitelé čtyř stran v kultovním rozdělení).
V dogonském duchovním světě rozeznáváme příslušníky čtyř kultů, které souvisí s prazakladateli kmene a legendou o vzniku lidstva. Jsou to kult Wagen s vůdcem Ginna Bana, neboli s prvotním zakladatelem rodiny Amma Serou – směr východu. Dále kult Binu s Binukedine, který je spjat s prvotním totemickým duchovním Binu Serou – směr západní. Velmi důležitým je kult Lebe s Hogonem jako představitelem úrodnosti země a znovuzrozeného předka Lebe Serou – severní směr, a nakonec Olubaru jako vůdce společenství Awa. Ten je spjat s prvotním kouzelníkem kmene a je zakladatelem rituálu masek Dyougou Serou – jižní směr.
Náboženský a rituální systém může být pochopen pouze na základě dvou protipólů a je prostoupen zdvojením všeho podstatného. Na jedné straně to jsou Ginna Bana a Olubaru jako představitelé innepuru, tj. „mrtvých“ a Hogon spolu s Binukedine jako představitelé innemono, tj. „živých“. Muži tento status zdědí při narození podle předků (živých či právě zemřelých). Innepuru se účastní pohřebních slavností, mohou lovit zvěř a nesmějí se zúčastnit rituálů souvisejících s plodností země. Tento duální a protikladný systém má souvislost s přístupem k protikladům v běžném životě, jako období sucha oproti období dešťů, smrt oproti znovuzrození, mladý výhon rostliny oproti semenu atd. Tyto protiklady se odrážejí také ve změně vedoucího postavení a změně sociální hierarchie v období sezonních rituálů. Největšího protikladu dosahuje postavení Hogona a Olubaru v době rituálů, které se liší v čase a místě pořádání.
S náboženskými rituály souvisí i sociální hierarchie. Ta se mění v průběhu roku a pod vedením Olubaru či Hogona se může změnit status člověka z „mrtvého“ na „živého“ a obráceně. V období sucha se může symbolicky vesnice proměnit na „houštinu“, tak aby mohly být pohřební rituály prováděny ve vesnici a podobně. To má souvislost i s běžnou změnou protikladů: mokré může vyschnout, období sucha přejde v období dešťů…
Dogonské náboženské rituály jsou prováděny z důvodu obnovení, udržení nebo posílení rovnováhy mezi nadpřirozenými silami a lidskou společností.
Dnes v některých oblastech, většinou tam, kde Dogoni sestoupili ze skal na pláň za jednodušší obživou (zemědělstvím), celé vesnice konvertovaly k muslimské víře a menší část ke křesťanství, a to i přesto, že se v jejich každodenním životě stále projevují tradiční náboženské zvyky a rituály. Jedná se o ty části útesu, které jsou turisticky nejnavštěvovanější a nejsnáze přístupné (jižní a střední část v okolí města Sanga). Naproti tomu severní část a mnoho zapomenutých údolí a těžko dostupných míst si zachovává svou jedinečnost a čas se zde, naštěstí pro náboženské tradice a kulturu, zastavil již před mnoha desítkami let.
Pochopení tradic, duchovního života, společenských zvyků a pravidel jakékoliv společnosti nám tak pomůže tyto historicky dané skutečnosti respektovat a pro přírodně založené kmeny toto dědictví pomoci ochránit před amerikanizací či globalizací. Je odpovědností všech turistů či podnikatelů, kteří tato společenstva navštěvují, co nejméně svou přítomností ovlivnit jejich přirozený vývoj. Ne nadarmo spadá útes Bandiagara od roku 1989 do Světového kulturního dědictví UNESCO.

HOUŠTINY NADPŘIROZENOSTI
V dogonské společnosti rozeznáváme čtyři již zmíněné kulty.
Rituální funkce kultu Wagen zasahuje a hraje úlohu v otcovské linii nejstaršího žijícího předka. Jeho působnost je rodinná a zajišťuje kontakt s rodinnými předky. Oltář k provádění rituálů je umístěn na zápraží nejstaršího muže, představitele rozvětvené rodiny – gina bana. Zde v době rituálů dochází k znovuvytvoření hierarchie narušené smrtí nejstaršího muže a k vyrovnání vztahů mezi lidskou populací a nadpřirozeností předků. Na oltář je umístěno symbolické „plavidlo“ (Nommova archa), které slouží k přivábení předků, tak aby mohli uctít památku zemřelého společným pojídáním obětního jídla. K tomu jsou také používány speciální dřevěné figurky.
Kult Binu včele s Binukedine zajišťuje spojení světa s dušemi zemřelých. Ten je schopen se během rituálů dostat do transu a následně dovede vyvolávat duše předků a rozmlouvat s nimi. Je ochraňován dušemi svých zvířecích pomocníků (krokodýl, želva), které jsou zobrazeny na totemu. Svou nadpřirozenost dokazuje ostatním například schopností vyhnat zlé duchy z těla nemocného dítěte a na straně druhé se jimi nechat ovlivnit během transu.
Kultovní rituály Binu rozeznáváme dvojího druhu. Jedny zajišťují rovnováhu nadpřirozených sil v komunitě (denní pozdravení duchů osobním dodržováním obyčejů souvisejících se statutem „živých“ – čistých, jako je sexuální abstinence nebo očištění oltáře) a na straně druhé se projevují léčením nemocných, přivoláním deště, přidělováním klanových jmen. I umístění rituálních oltářů je dvojí. Jeden je součástí dvora jeho giny a druhý je umístěný v blízkosti polí či vodních nádrží a slouží jako místo, kde se zdržují přírodní nadpřirozené síly v době rituálů úrodnosti země. Jsou označeny většinou vertikálně uloženým kamenným monolitem, který obklopuje kruh z menších kulatých kamenů.
Kult Lebe je nejdůležitějším rituálním seskupením k oslavám rituálů plodnosti země na začátku období dešťů a sklizně, kdy tento kult dosahuje nejvyššího postavení. Rituály Bulu se provádějí v době před setím prosa na začátku dešťů, kde jsou pro tuto příležitost páleny placenty novorozenců pro znovuoživení plodnosti země. Tyto rituály trvají po šest dní.
V kmenové regionální struktuře zastupuje Hogon jako představitel kultu vedle náboženských funkcí i pozici regionálního náčelníka. Je většinou přímým potomkem v linii Dyona, nejstaršího ze čtyř „nadpřirozených bratří“. Pro jeho zvolení rozhoduje původ a svou nadpřirozenost musí prokázat například (jak nám sdělil šestasedmdesátiletý Hogon ve vesnici Endé) odvahou, při které musí vylézt co nejvýše po útesu jako jeden z vybraných mužů a tam vybudovat svatyni, kde budou uloženy rituální předměty atd. Jeho posláním je vyřknout poslední slovo ve věcech politických i právních. Je současně nejvyšším soudcem oblasti a řeší spory, které nedokázalo vyřešit společenství starších v togu-na. O všech činnostech v oblasti musí vědět a vytváří pravidla pro záležitosti ochrany, ukládání daní a výkonu spravedlnosti.
Jeho povinností je, že po 6 let nesmí opustit své sídlo, které je položeno nejvýše u útesu a je bohatě zdobeno kubickými tvary tří barev. Zde černá značí temnotu, červená krev obětovaných nebo nohou, které chodily po rozpáleném písku, a bílá prosné pivo. Zajímavostí je, že se Hogon nesmí čistit mytím, protože tuto funkci údajně vykonává každodenně kobra Naja sp. My jsme měli možnost za Hogonem do skal zajít a promluvit s ním. Tento Hogon však zastával již spíše symbolickou funkci a dovolil nám i nahlédnout do svého sídla. V případě pravého Hogona by návštěva jeho sídla nebyla tak jednoduše možná a on sám by nás v případě potřeby povolal.
Společenství Awa s Olubarem je čtvrtým kultem. Ten je předurčen k pořádání obřadů, jež umožní zesnulým opustit svět živých a vstoupit do světa mrtvých. To zahrnuje jednak pohřební rituály bago bundo, a také obřady dama, které ukončí období smutku a v každé vesnici jsou pořádány jednou za 5 let. To je doba, za kterou duše zemřelého dosáhne země předků. Příprava pohřbu je také zvláštním rituálem, při kterém je tělo omyto vodou a ta je shromážděna v hliněné nádobě. Tělo je pak po třech nebo čtyřech dnech (muž, žena) pohřbeno v čistém rouchu v jeskyni ve skále a nádoby s „duchem“ zemřelého jsou uloženy na speciálním místě v blízkosti vesnice.
Nejvyšší představitel této společnosti Olubaru je mistr v tajné rytmické řeči „houštin“ sigi so. Rituály provádí v „houštinách“ a nesmí vkročit do místa pod správou Hogona. Vybraní mladí muži jsou zasvěceni do vedení rituálu masek a tajné řeči a toto jejich životní poselství je iniciováno jednou za šedesát let při tzv. rituálech Sigi, které probíhají nepřetržitě 5 dní. K obřadům dama a bago bundo jsou vyhotoveny speciální masky až několik metrů vysoké, které umožní zasvěcujícím se během tance ve tvaru spirály převtělit do nadpřirozených. Nejvyššího postavení dosahuje Olubaru v období sucha a při pořádání pohřebních rituálů.
K rituálním slavnostem patří neodmyslitelně tance v maskách, které jsou pro tuto příležitost vždy nově vyhotoveny. Při rituálních obřadech jsou obětována zvířata a dříve byly známy i oběti lidské.
Ze všech rituálů jsou striktně vyloučeny ženy a děti.

BRATRSTVA A RODINY
Každý člen kmene Dogonů má vymezenou pozici v rozličných seskupeních. Ta jsou dána na základě původu (postavení přímých předků ve společnosti) nebo na postavení v rámci rodiny podle věku jedince. Věk také rozděluje Dogony do pěti skupin – věk do iniciace (provedení obřízky), dospívání, mládí, plodnosti a stáří. Mezi jednotlivými sociálními skupinami je vzájemný vztah – pokud je někdo uznáván v nižší sociální skupině (rodina), má i důležitou pozici ve společnosti vesnice.
Základní jednotkou každé vesnice je gina, což je rodinné společenství v otcovské linii. Ta má speciální architektonický tvar, který z půdorysu připomíná sedící postavu, kdy tělem je hlavní budova giny (muže), ramena tvoří budovy jeho žen a hlavní vchod je v místě genitálu. Součástí komplexu jsou i sýpky a pokladnice s bohatě vyřezávanou okenicí (dveře) a s důmyslným dřevěným zámkem. Tyto pokladnice mají zvlášť muži (dělená uvnitř na čtyři díly) a zvlášť ženy (nedělená). V gině se zdržují muž (otec), který je představitel předků (linie), jeho ženy a neprovdané děti. Každá gina má svůj rituální oltář, zemědělská pole a pohřební místo.
Nejstarší představitel otcovské linie a tím i předků, gina bana, obývá většinou větší dům a pod něj spadají rozvětvené linie gina. Jeho hlavním úkolem je vedení obřadních rituálů, předsedá radě starších (všichni muži) gina bana, kteří řeší rodinné spory, spravují majetek a vysílají zástupce do rady vesnice. Má i významnou duchovní úlohu.
Zvláštní sociální skupinou je příbuzenské místní (na základě vesnice) společenství starších, které se shromažďuje v togu-na. Tu tvoří otevřená sloupová stavba uprostřed vesnice sloužící jako poradní nebo soudní prostor a je i rituálním místem nejdůležitějšího kultu Lebe. Podle velikosti vesnice je jich různý počet. V minulosti bylo vždy několik vesnic seskupeno do okolí stálých zdrojů vody. Dnes s větším množstvím studní se již tyto celky rozpadají. Jediné, co dnes významně odlišuje vesnické celky od sebe v celém kmenovém uspořádání, jsou rozdíly jazykové. Je rozlišováno na třicet pět někdy i zcela odlišných dialektů v oblasti útesu.
Širší rozdělení celé dogonské společnosti do čtyř kmenů souvisí s legendou o příchodu prazakladatelů kmene ze země Mande k útesu Bandiagara. Ti byli zakladateli významných skupin vesnic s jejich přímým potomstvem. Členové těchto vesnic mají v současnosti nejvýznamnější postavení.
Odlišnou sociální skupinou jsou tzv. „bratrstva“ mladíků stejného věku – tumo. Tato začínají iniciacemi, které probíhají jednou za tři až čtyři roky. Dospělosti dosahují mladíci ve věku 22 let. Významnou funkcí tumo je provedení rituálu batongo, který je pořádán na začátku období setí.

KASTOVNÍ SYSTÉM
Ten je tvořen na základě znalostí v řemeslu kovářském, tkalcovském, barvířském, kožedělném a řezbářském. Tyto řemeslné dovednosti přinesli a většinou vykonávají Peulové, kteří žijí společně s Dogony a tvoří v této oblasti menšinu. Dogonští kováři a řezbáři jsou na jedné straně respektováni a na druhé Dogony opovrhováni. Jejich „nadpřirozená“ schopnost je přiřazena stvořiteli, který je tvůrcem celého světa jak lidského, tak nadpřirozeného. Musí žít na okraji komunity mezi vesnicí a „křovím“. Zcela speciální kastou jsou muzikanti, básníci a kouzelníci. Kouzelníci například umějí zahánět zlé duchy, přivolat déšť, léčit a předpovídat budoucnost ze stop lišky písečné (Vulpes pallida).
Příslušníci kast žijí většinou odděleně od zemědělců a neúčastní se běžných náboženských rituálů.

HVĚZDNÉ LEGENDY
V nedávné historii oblétly svět senzační zprávy o kmeni Dogonů z Mali, kde byli spojováni s několikasetletou znalostí hvězdy Sirius B – hvězdou Sigui. Ta má údajně souvislost s dogonskou mytologií. Tato hvězda byla objevena a popsána astronomy teprve nedávno. Na toto reaguje antropolog M. Griaule, který tvrdí, že okem nerozeznatelná, nejasná a malá hvězda Sirius B není součástí legend, protože Sirius A jako nejjasnější a největší hvězda je na malijské noční obloze dobře pozorovatelná, a proto je právě tato hvězda součástí dogonské mytologie. Další tvrzení, že Afričané mají tmavé oči a tím jsou schopni rozlišit více detailů na noční obloze, neobstojí, protože Sirius B je pro oko zcela „přesvícen“ Siriusem A. Také tvrzení o průkazném historickém spojení s vesmírem díky tvaru dogonských masek je zavádějící, protože nejstarší dochované masky jsou jen dvě stě let staré a podobný tvar nalezneme u mnohých etnik.

A BUDOUCNOST DOGONŮ?
…vracíme se ze země Dogonů. Naše duše jsou příjemně naplněny světlem dogonského slunce a hlavou se honí myšlenky o osudu tohoto kmene. Máme určité výčitky. Jestli jsme naší přítomností nějak negativně neovlivnili Dogony, které jsme na naší cestě potkali. Jestli peníze, které jsme prostřednictvím Oumara utratili, neodvedly nadobro některé muže od práce na poli, či jestli jsme v některém nevzbudili touhu odejít na evropskou pevninu?
Trochu se vzájemně uklidňujeme tím, že jsme nenavštívili tu část, která zatím pod krytem skal odolává náporu turistů, a že ti na naší cestě nás brali jako každodenní součást života.
Ačkoliv je kmen Dogonů znám po mnoho desítek let, je stále velice málo poznatků o příčinách a smyslu jejich duchovního a rituálního života a naše „západní“ mysl se pouze snaží vše nepochopitelné popsat a zdůvodnit. Dogoni proto budou pro nás stále obestřeni svým tajemným a pro ně naplňujícím způsobem života, kde vše má svůj řád a smysl, a tak dál bude moci krokodýl Dogonům ukazovat cestu za vodou otiskem ocasu v písku nebo kouzelník předpovídat budoucnost ze stop lišky písečné.
Na závěr přejeme přátelským a veselým Dogonům, aby jejich slunce „nezapadlo“ a aby jim jejich typický podřep s hlavou v dlaních vydržel a hlava nebyla nikdy obtěžkána ztrátou tradic a tím i smyslu života.


DOGONI
Území: Jihovýchod Mali – v okolí až 400 m vysokého a 150 km dlouhého terénního zlomu Bandiagara.
Populace: 100–200 tisíc v okolí útesu Bandiagara a až 700 tisíc v celém Mali.
Historie: Z ústní tradice je znám příběh o příchodu Dogonů z pravého břehu řeky Niger, říše Mande (10.–13. stol.), odkud odešli na západ do dnešní severní části Burkina Faso. Zde byli označováni jako kibsi. Kolem roku 1490 odtud uprchli do okolí útesu Bandiagara před islám šířícími nájezdy z říše Mosi (dnešní Burkina Faso). Před Dogony obývali útes lidé Telem, kteří zmizeli neznámo kam (kolem 14.–15. stol. n. l.). Podle archeology popsaných nálezů zde žili 1000 let před Telemy lidé Toloy.
Obživa: Dogoni jsou zemědělci a pastevci. Nejznámější pěstovanou plodinou je cibule, kterou drtí i s natí a ve tvaru koulí suší na slunci. Ta je hlavní obchodní komoditou, která je známa po celé západní Africe. Nejdůležitějšími plodinami pro obživu jsou však proso a čirok. V blízkosti vody pěstují fazole, rýži, maniok a také zeleninu jako lilky, papriky, melouny aj. K pěstování se využívají i políčka na těžko přístupných místech útesu. Dogoni chovají převážně ovce a sahelské kozy, v menší míře skot a drůbež. Osly a muly používají jako soumary k dopravě. Jednou ročně probíhá lov ryb z několika umělých rybníčků. Tato aktivita je zároveň společenskou událostí. Lov volně žijících zvířat je omezen z důvodu rizika jejich vyhubení. Podstatným zdrojem příjmů v dnešní době je příliv turistů.
Klima: Roční srážkové úhrny se pohybují v rozmezí 400 až 850 mm. Rozdělení zemědělských aktivit v průběhu roku ovlivňuje nejvýrazněji období dešťů (červen až září) a období sucha, které je po zbývající část roku. Maximální denní teploty v květnu jsou jedny z nejvyšších v Sahelu (přes 40 °C). Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 28 °C.listopad 2002

Category: 2002 / 11

„Paraziti jsou krásní a chytří,“ říká s úsměvem doktor Flegr, který vyučuje evoluční parazitologii na katedře parazitologie Přírodovědecké fakulty UK. Málokdo z většiny populace by s ním souhlasil. Ve chvíli, kdy zjistíme, že jsme „něco chytli“, máme snahu se „toho“ co nejrychleji zbavit. Pojďme se podívat na některé z parazitických strategií blíž. Třeba zjistíme, že mohou za víc, než bychom si jen troufli odhadovat. Parazité nejsou jen předlohou hororových scénářů (stačí porovnat filmové příšerky s fotkou z rastrovacího mikroskopu, a je jasné, kde berou filmaři obrázky Vetřelců), ale i jedny z nejúspěšnějších organismů světa.

KDE SE VZALI?
Parazité patrně na Zemi existují od samotných počátků života před 3,5–3,8 miliardami let. Dodnes jsou nejpočetnějšími ze všech životních forem na Zemi. Mitochondrie máme v buňkách všichni a chloroplasty zase mají s výjimkou několika parazitických skupin všechny rostliny. Nikoho by asi nenapadlo, že obojí (mitochondrie i chloroplasty) jsou úspěšně zakuklené parazitické organismy, kterým se podařil geniální tah. Už se vůbec nemusí snažit „dostat“ se do hostitelského organismu. Tak dobře se evolučně adaptovaly na svého hostitele, že v něm prostě zůstaly a staly se jeho nedílnou součástí. Parazité zřejmě mohou i za vznik sexuality. Kdybychom se množili dělením, jako třeba prvoci, nebude se naše genetická výbava měnit tak dramaticky. Víceméně by naše DNA zůstala totožná a parazit přizpůsobený na daného hostitele by, vyjma náhodných mutací, neměl žádnou překážku. Protože díky sexuální reprodukci máme cosi „od maminky“ a cosi „od tatínka“, musí se parazit snažit znova a znova úspěšně pronikat do daného organismu, který už není geneticky naprosto totožný jako jeho předek. Určitě každý z nás zná lidi, kteří jsou pořád nemocní, a jiné, kteří nezastonají ani v případě drasticky nezdravého životního stylu. Mimo jiné právě v tom „mají prsty“ naše geny. Velké procento onemocnění je způsobeno právě parazitem. Parazité, tedy lépe řečeno parazitické strategie doprovázejí fenomén zvaný život téměř po celou dobu jeho existence. Samotný vznik jaderných buněk je podle teorií evolučních biologů dán sloučením dvou různých typů buněk, z nichž jedna „se chovala“ paraziticky.

SVĚT PODLE PARAZITA
Biolog Piekarski roku 1954 napsal, že za parazity se pokládají živé organismy, které na určitou dobu nebo trvale žijí na úkor jiného, zpravidla většího organismu, hostitele, u něhož získávají potravu, popřípadě v němž nebo na němž žijí. Ve většině případů jej neusmrcují. Jsou-li od svého hostitele trvale odloučeni, zahynou. Mrtvého hostitele parazit nevyhledává. Každý organismus může být hostitelským často i pro několik parazitů různých taxonomických skupin zároveň. Třeba člověk může mít v mozku prvoka, ve střevech helminta a ve vlasech roztoče. Můžeme na kůži nachytat klíště (parazitický roztoč), které vnese do lidského organismu původce boreliózy s latinským jménem Borrelia burgdorferi. Jak jinak, jde taktéž o parazita. Z hlediska jeho evolučního přežití je pro parazitický organismus výhodné vyvolat takové chování hostitele, aby se mohl pomnožit a dál vyvíjet. Na hostiteli často nesejde. Larva vrtejše umí přinutit blešivce, aby plaval blíže ke hladině a tím se nabídnul hladové kachně coby malé, leč vítané zpestření denního menu. V kachně vrtejš dospěje a dokončí svůj vývoj. Klasické sebevražedné chování. Ku prospěchu parazita. Jiným příkladem, podobně groteskním, je letící včela, která na své cestě k úlu potká rybník. První, co udělá, je, že zamíří přímo na hladinu. Pro včelího neplavce má toto nepochopitelné chování pochopitelný výsledek. Včela se utopí. Jenže pak z ní vyleze parazit, helmint (laici tento organismus označují jako červa), jenž se potřeboval dostat do vodního prostředí, které je důležité pro jeho další vývoj. Ještě bizarnější chování má plž nakažený motolicí rodu Leucochloridium macrostomum. Motolice se dostane do tykadla, kde utvoří nápadný orgán. Barevný a pulzující! Takže plž jantarka obecná Succinea putris si vesele leze a „signální“ tykadlo upozorňuje okolní ptáky na vítané sousto. Pokud pěvec jantarku sezobne, snadno si domyslíte, kdo je konečným hostitelem motolice. Mimochodem, o výzkum tohoto parazita se zasloužil český zoolog Ladislav Halík.
Parazit dokáže nejen manipulovat chování, ale i vyvolat fyziologické změny – například parazitickou kastraci. Běžně konzumovaná slávka jedlá Mytilus edulis může mít smůlu a potkat s motolicí Prosorhynchus squamatus, která může za to, že se slávce sníží dělení pohlavních buněk. Co z toho motolice má? Zmiňovaný mlž místo toho, aby investoval do „výroby“ pohlavních buněk, investuje do stavby vlastního těla, což je pro parazita výhodnější. Snad ještě bizarnější je představa, že bakterie dokáží změnil pohlaví hostitelova organismu. Alespoň jeden příklad za všechny. Parazitické bakterie z rodu Wolbachia dokáží změnit pohlaví jedince nejméně 3 rodů suchozemských korýšů. U lidí toto naštěstí nehrozí. Proč se tak děje? Bakterie se dokáží šířit pomocí korýších vajíček, nikoli však pomocí jejich spermií. Tak místo toho, aby se spokojily s faktem, že mají smůlu, protože se dostaly do tvora s nesprávným pohlavím, začnou aktivně pracovat ve svůj prospěch.

SKRYTÝ PŘÍBĚH TOXOPLAZMY
Toxoplasma gondii aneb toxka, jak ji familiárně nazývá dr. Flegr, byla popsána roku 1908 u hlodavce gundi saharského Ctenodactylus gundi. Dva francouzští lékaři izolovali prvoka ze sleziny gundiho, čímž se tento africký hlodavec zapsal do dějin parazitologie jakožto mezihostitel. Teprve později se zjistilo, jak prvok mezihostitelem, v našem případě hlodavcem, manipuluje. Cílem parazita je dostat se ke konečnému hostiteli. Tím je kočkovitá šelma. Právě v jejím střevě může toxoplazma dokončit svůj vývoj. S výkaly kočky se dostane do trávy, kde žijí hlodavci… a její životní příběh se opakuje. Ve své habilitační práci dr. Flegr o roli mezihostitele píše: „Infikovaná zvířata pomaleji reagují na nepříjemné podněty vyžadující složitější reakci (test rychlosti seskoku s teplé plotýnky), naproti tomu na jednoduchý podnět reagují stejně rychle jako zvířata kontrolní. Tyto změny bylo možno pozorovat teprve po odeznění akutní toxoplazmózy… V neposlední řadě jsme zjistili, že pozorované změny v reakční době jsou specifické pro toxoplazmózu, tj. není možné je pozorovat v případě infekcí čtyřmi jinými druhy parazitů.“ Před časem publikované výsledky ukázaly, že toxo-pozitivní dárci krve mají také delší reakční doby než neinfikovaní. Mimo jiné se v habilitační práci můžeme dočíst, že v České republice 30 % z nás toxoplazmózu prodělalo. Člověk se stal nechtěným mezihostitelem. Prvok nepozná, že je v člověku, nechápe, že tady jeho životní pouť končí, a zřejmě se ho snaží manipulovat tak, aby se snadněji stal kořistí kočkovité šelmy.
Zajímavé bezesporu je, že onemocnění u lidí rozpoznal další z českých lékařů, oftalmolog J. Janků. Akutní toxoplazmóza je většinou krátká nemoc, kdy si postižený myslí, že má chřipku, bolí ho v krku, má nateklé uzliny. Skoro nikdo nepozná, oč vlastně ve skutečnosti jde. Latentní toxoplazmóza je rozpoznatelná až podle zvláštních testů. V podstatě žádné další příznaky nejsou. Sedí v nás někde cysty prvoka a nic nedělají. Jenom kdyby dotyčný dostal AIDS nebo uměle navozené snížení imunity (imunosupresi), např. při transplantaci orgánů, hrozí smrt. Několik let výzkumů potvrdilo existenci rozdílů v psychologických profilech osob s latentní toxoplazmózou a osob nenakažených. Psychologický posun je podle výzkumů dr. Flegra také zapříčiněn působením parazitické toxoplazmy. O jaké faktory konkrétně jde? Například o míru ochoty respektovat sociální pravidla a normy, podezřívavost, žárlivost. Zajímavé je, že působení u mužů je opačné než u žen. Jmenované faktory jsou u mužů vlivem „toxky“ zesílené. U žen lze pozorovat spolu s dobou, která uběhla od nakažení toxoplazmou, postupný vzestup ochoty respektovat sociální pravidla a větší otevřenost, bezstarostnost a společenskost. Výzkum toho, jak na nás tahle parazitóza vlastně působí, ještě zdaleka není u konce. Třeba se jednou v budoucnu Francouzům, kterých je nakaženo místy až 80 %, budou české výsledky setsakramentsky hodit k pochopení některých zvláštností jejich národní povahy.

NEPOPSANÁ HISTORIE
Budeme-li obracet listy historických atlasů, potištěné daty významných bitev, mapami dobytých území a hrůznými čísly s počty obětí, pravděpodobně si neuvědomíme souvislost s parazity. Právě oni mají zásadní zásluhu na dnešní podobě mapy světa. Je třeba si uvědomit, že nemoci, které se dostaly do nových působišť, byly daleko účinnější proti neimunizovaným obyvatelům. Proč mohl Cortés se svými 300 vojáky dobýt obrovská území a porazit Aztéky? Jak mohl zdolat tak obrovskou přesilu?! Odpověď zní – neuvěřitelným způsobem mu pomohly spalničky a černé neštovice. V šestnáctém století se stalo obětí černých neštovic osmnáct milionů Aztéků. Jenže „Dějiny dobytí Peru“ Williama H. Precsota nic takového nepopisují. Naopak, vyzdvihuje se tady hrdinství a „neuvěřitelné utrpení“ jeho věrných dobyvatelů. Půl století po příchodu Cortése do Mexika klesla populace z 25–30 milionů na pouhopouhé 3 miliony.
Úloha chorob při vyhlazování původního obyvatelstva Severní Ameriky je už přece jen lépe zdokumentována. Kolonista John Wintrop bral jako řízení prozřetelnosti zprávu, že indiány v okruhu 500 km vyhubily neštovice. „Bůh nám dal nezpochybnitelné právo na toto místo,“ pravil, žehnaje epidemii.
Jak na tom byla Evropa? Ať promluví Clementis VI. „Léta Páně 1348 zuřila na téměř celém povrchu zemském taková úmrtnost, že stěží kdo kdy poznal podobnou. Živí sotva stačili pochovávat mrtvé, nebo před nimi v hrůze prchat. Téměř všech se zmocnila taková hrůza, že jen co se někomu ukázal vřed…, byla oběti odepřena jakákoli pomoc, dokonce i příbuzní ji opustili. Mnozí pak byli uloženi do hrobu, a tak byl značný počet osob pohřben zaživa.“ Proti tomu je parazitická kastrace, kterou provádí řada parazitů, skvělá vyhlídka. Evropa měla kolem roku 1300 asi 73 milionů obyvatel. Roku 1350 jen zhruba 51 milionů. Hlavní příčina – mor! Zdá se, že tyto epidemie nemají s parazity nic společného. Opak je pravdou. Všechny epidemie, mory, španělské chřipky či cholera mají v pozadí svého parazita. V případě neštovic jde o intracelulárního parazita, protože buňku manipuluje k výrobě pro ni nepotřebných sloučenin. Parazit není jen veš či tasemnice. Ale to bychom už byli zpátky u definice.

UŽITEČNÝ PARAZIT
Na první pohled to vypadá, že když někdo parazituje na někom jiném, jde o jasně „špatné“ chování. Takový už je lidský, tedy antropocentrický pohled. Vždyť i v našem slovníku je slovo parazit používáno ve smyslu „příživník“ či „vyžírka“. Přírodní systémy ale takové jednoznačné a hrubě zjednodušující vysvětlení dokáží vyvrátit. Bude-li řečeno, že parazité jsou užiteční, normálnímu smrtelníkovi se to zrovna jako pravdivé tvrzení zdát nebude. Vždyť k čemu či komu jsou užitečné vši, tasemnice či prvoci vyvolávající nejrůznější choroby? Parazité hrají svou nezanedbatelnou úlohu v tom, že udržují své hostitelské organismy v kondici, jejich imunitní systémy v neustálé pohotovosti a svou přítomností je stále trénují. Slabé kusy zajdou, ale silné zůstanou. Absence některých parazitů (o přítomnosti mnohých vůbec nemusíme vědět) má za následek naše ochoření či pocity strádání. Některé alergie jsou přičítány našemu „zdravému“ životnímu stylu, kdy se vyhýbáme kontaktu s přírodním prostředím a doma se snažíme mít všechno naprosto čisté. Reklama nám vemlouvavě praví, že pouze baktericidní přípravek nám zajistí zdravé prostředí našich koupelen a toalet. Otázka, zdali tomu není náhodou naopak, zní uším horlivých hospodyněk příliš kacířsky. Při pokusech na laboratorních hlodavcích však bylo zjištěno, že jedinci chovaní v naprosté aseptické čistotě umírali dřív, než jejich příbuzní chovaní v normálních podmínkách. Co vlastně o námi tak odsuzovaném fenoménu parazitismu víme? Naprostá většina našeho poznání živočišné říše je odpozorována a vyzkoumána z neparazitických organismů. Přitom parazitů je nepoměrně víc. Většina poznání pochází z menšiny zvířat. Možná už jen tento samotný fakt může vést k zamyšlení, jak důmyslná je vlastně strategie, jejíž pojmenování je pro člověka synonymem něčeho amorálního.


MOTOLICE
Z nepřeberného množství nejrůznějších strategií parazitů by stálo za to zmínit něco, s čím se může setkat každý, kdo rád cestuje a netráví čas jen v hotelu či pod plážovým slunečníkem.
Z člověku nebezpečných parazitů se zastavme u motolic (Trematoda) čeledi Schistosomatidae. Krevnička může číhat na turistu při projížďce po Nilu, stejně jako na dobrodruha, který se brodí bahnem delty Orinoka.

Kde se vzala?
Existuje teorie, podle níž původní rozšíření krevničky střevní Schistosoma haemotobium leží v oblasti bývalé Mezopotámie, tedy mezi Tigridem a Eufratem. Znamená to, že už jedny z prvních civilizací, jako akkadská či urdská, měly s tímto parazitem problémy. Nemoc byla známá i v Egyptě a zmiňují se o ní také některé lékařské papyry. Dokonce byla při pitvách mumií z XX. dynastie (1250–1000 př. n. l.) nalezena kalcifikovaná vajíčka krevniček. Nejstarší nálezy dokazující existenci nákazy na lidech pocházejí z mumie z let 3200 př. n. l. Samotný původce nemoci byl v Egyptě popsán roku 1851 německým patologem Theodorem Bilharzem. K šíření bilharziózy byly nápomocny pro nás bizarní příčiny. Například se věřilo, že požití pulců po jídle působí jako kontraceptivum. Člověk se na rozšíření motolic podílel svými technickými díly, což dokazuje například vybudování zavlažovacího systému na Nilu. Díky nim se začalo dařit druhům plžů, kteří v životopise krevničky fungují jako mezihostitelé. Do karibské oblasti a Jižní Ameriky doputovala krevnička z Afriky v 16.–18. století společně s otrokářským obchodem.

Životní příběh krevničky
Rod krevnička (Schistoma) představuje motolice žijící v krevní soustavě savců včetně člověka. Přijímají živiny nejen střevem, ale i povrchem těla. Vzhledem k tomu, že se pohybují v krevním řečišti, je pro ně potrava snadno přístupnou. Výživné látky totiž získávají z hemoglobinu. Vajíčka vylučuje krevnička ještě nezralá, ale z hostitelova těla odcházejí už v pokročilém stadiu vývoje spolu s močí a výkaly. Miracidium, další ze stádií vývoje krevničky, se líhne zhruba za 10 dní mimo organismus hostitele. Jde o oválnou, obrvenou larvu, plovoucí ve vodě. Jejím dalším úkolem je infikovat vodního plže, kde prodělává další vývoj. Tam se radikálně zvyšuje počet jedinců, kteří opustí jeho tělo a během 72 hodin se musí dostat do organismu konečného hostitele. Je jasné, že při takové životní strategii má obrovské ztráty, což nahrazuje velkým počtem. Cerkarií, jak se jmenuje vývojové stadium v plži, se vytvoří během 4–6 týdnů až 100 000. Do konečného hostitele proniká kůží, méně často sliznicí dutiny ústní.Varování pro Cestovatele
Rozšíření krevniček spadá do tropických a subtropických oblastí více jak 70 zemí světa. Odhaduje se, že infikováno je 200 milionů lidí, v riziku nákazy se nachází dalších 600 milionů. Mezihostitelé jsou vodní plži, což do jisté míry určuje, kde lze bilharziózu získat. Onemocnění, jehož akutní formou trpí asi 10 % infikovaných, má za následek postižení orgánů (játra, slezina, střeva), krevní záněty a další možnou infekci. Záněty jsou způsobené provrtáním krevniček do krevních kapilár. Vzhledem k tomu, že stadium infikující člověka žije ve vodním prostředí, je dobré mít kvalitní zdroj pitné vody, stejně jako vody k mytí.
(Podle knihy „Lékařská helmintologie“ zpracoval Topí Pigula)

Category: 2002 / 11

Guatemalci jsou odpradávna pověstní cestovatelskou vášní a jen zřídkakdy někdo cestuje sám a bez zavazadel. Žádný muž se nikdy nevydá bez matate, vaku tkaného z konopí, vlny nebo sisalu. Nosí jej přes rameno a má v něm nejdůležitější osobní propriety včetně potvrzení o ukončené vojenské službě. Obrovské bedny, napěchované pytle zvané redes, sítě, tašky nejrůznějších rozměrů. Nechybí slepice, husy, ba ani ovce nebývají vyloučeny z přepravy. Lidé jsou tu překvapivě ohleduplní, a ačkoliv cestují v podmínkách pro Evropana jen těžko představitelných, zamračenou tvář stěží najdete. Guatemala je po Bolívii a Peru třetí zemí na světě s největším počtem indiánského obyvatelstva. Že jsou to lidé veselí, paradoxně s ohledem na často velmi tvrdé životní podmínky šťastní, už statistiky neuvádějí. Všichni jsou, řeklo by se, v pohodě a není divu, že takto migrují často a rádi. Důvodů je vždy dostatek. Domorodci jezdí na pravidelné trhy do měst a větších vesnic, zpravidla dvakrát týdně. Nakoupit potravu pro rodinu a dobytek anebo oslavit s příbuznými nejrůznější svátky a fiesty. Nádraží jsou tak vedle tržiště nejrušnějšími místy v celé zemi. Nekonečné uzounké serpentiny zaříznuté do svahů kličkují hornatou krajinou nahoru a dolů. Přeplněné autobusy při stoupání ztěžka odfukují a náklad na střeše balancuje v každé zatáčce. Neustálému natřásání zdejší lidé, jak vidno, dávno přivykli, a tak reptají jen zhýčkaní turisté. Těch však do zapadlého městečka Todos Santos de los Cuchumatanes uprostřed nejvyššího pohoří v zemi během roku mnoho nezavítá.

Jiný kraj, jiný mrav
…a tady v Guatemale je potřeba dodat i jiný šat. Každý departament, ba i každé městečko charakterizuje totiž nejen svérázná krajina, vlastní dialekt a zvyklosti, ale též – a možná především – kroje. Sukně dlouhé, že si je ženy musí při chůzi podkasat, jinde nesahají ani po kolena. Květované, s barevnými ornamenty, široké s několikerými vrstvami připomínající naše valašky, ale i z jednoduchého přiléhavého materiálu. Mnohdy bývají doplněny pruhem látky zvaným faja, který se obtočí kolem boků, aby sukně nepadala. Základem oděvů, a to jak ženských, tak i mužských, je huipil – kazajka ušitá z jednoho kusu látky. K ženám pak neodmyslitelně patří tzuty, šátky s univerzálním použitím. Slouží jako kabelky i nákupní tašky, nosí je na hlavách anebo na zádech jako nosítko pro dítě. Pochopitelně nechybí nejrůznější variace pokrývek hlav či alespoň zdobení vlasů barevnými pentlemi.
Zatímco ve většině oblastí vynikají v oblékání ženy, tady v Todos Santos jsou mnohem nápadnější kroje mužské. Červené kalhoty s tenkými bílými pruhy kolem boků a rozkroku přepásané zvláštním širokým pásem z černé kůže, který je vepředu stažený provázky, a malé, tak trochu legrační slamáčky byste jinde v Guatemale nenašli. V posledních letech lidé ve městech v důsledku stále sílícího vlivu komerčních společností vyspělých zemí upouštějí od tradic a životního stylu svých předků. Venkovské oblasti ale zatím ještě nepodlehly tomuto trendu a zvláště v Todos Santos se setkáte s nezvykle silným vnímáním vlastní identity, hrdostí na svůj původ a příslušnost k poněkud svérázné společnosti. Kroje nosí malí hošíci, stejně jako nejstarší kmeti. A i když mladí muži už ocenili pohodlí značkových tenisek či náramkových hodinek, úcta ke kroji přetrvává. Má to nepochybně jednu výhodu – všichni jsou si rovni a ono omšelé „šaty dělají člověka“ spolu se závistí a maloměšťáctvím tak zůstávají daleko za branami městečka.
Tkaní látek je výlučně ženskou záležitostí a pohled na ženy a dívky klečící na zemi s rukama kmitajícíma mezi vlákny nataženými na primitivní konstrukci závěsného stavu i nám po několika dnech zevšedněl. Vyrobit látku na jedny kalhoty nebo na huipil pro ženu trvá i nejšikovnějším tkadlenám dva týdny.

Na radnici
Dostat audienci u starosty městečka Todos Santos de los Cuchumatanes není nikterak jednoduché. Chodba zdejšího úřadu je věčně přeplněna zástupy žadatelů. Práce a starostí s dvěma tisícovkami obyvatel má hlava radnice, jak se zdá, více než dost. I tak je ale návštěvou z Evropy překvapen, neboť je to příležitost pochlubit se vlastními úspěchy a zásluhami na rozkvětu sídla. Projekt rozvoje za vyšší životní úroveň je sice financován z vládních zdrojů, avšak „teprve díky pracovitosti a píli zdejších obyvatel lze hovořit o úspěchu tohoto politického záměru“, zdůrazňuje starosta Rucino. Proyecto lingvistico – jazykový projekt určený pro zahraniční studenty je neméně významným zdrojem příjmů do městské pokladny. Asi 100 USD týdně zaplatíte za výuku mam, původního mayského jazyka domorodců, a španělštiny. Bydlet budete v hliněném domku u některé z rodin, což je jistě nejlepší způsob, jak se vrátit o několik set let zpátky a proniknout do mentality a životního stylu těchto horalů.
Základním zdrojem obživy stále zůstává tradiční zemědělství. Na okolních svazích už po staletí pěstují domorodci především kukuřici, základní potravinu všech Guatemalců, ať už pro výrobu typických placek – tortill, jako důležitou ingredienci pro přípravu známého nápoje atol de elote či pověstných tamal – plněných kukuřičných listů. Na stolech guatemalských venkovanů nechybí nikdy fazole ani brambory. Vedle rostlinné produkce je součástí zemědělské výroby chov ovcí a koz. Důležitými pomocníky, bez nichž by si většina venkovanů těžkou práci na polích sotva dokázala představit, jsou osli, voli a koně.

Kalendář lidu – TZOLKIN
Ještě před padesáti lety se v tomto kraji hojně užíval původní mayský kalendář zvaný tzolkin. Dnes jím svůj život řídí už jen hrstka starých usedlíků v odlehlých horských vískách. Mayská časová jednotka byl den a jeho různé násobky. Sluneční rok se skládal z 365 dnů, měl 18 měsíců po dvaceti dnech a ještě 5 dnů doplňkových. Používali ho ale jen kněží k zahájení polních prací, předpovídání zatmění atd. V praxi byl užíván „kalendář lidu“ – tzolkin čítající 260 dnů. Jen jednou za 52 let se sešel určitý den tzolkinu s určitým dnem slunečního roku a právě tuto časovou jednotku vnímali Mayové i Aztékové jako století, epochu, nový začátek světa.
O potlačení všech pohanských tradic včetně používání mayského kalendáře usilovala už od počátku dobývání Nového světa katolická církev. Po pěti stech letech intenzivního působení kněží a misionářů se dnes ke křesťanství hlásí více než 90 % obyvatel celé Latinské Ameriky. Na mnohých místech jsou však církevní rituály poznamenány původními zvyklostmi Indiánů. Také v Todos Santos a jeho okolí je 95 % obyvatel pokřtěných katolíků a na pravidelné bohoslužby mnozí putují i několik hodin pěšky. Navzdory tomu v každém obchodě či malém krámku koupíte kopál, parafin, svíčky nejrůznějších barev – ingredience používané při mayských ceremoniích. Přitom oficiálně jen několik desítek obyvatel vyznává původní víru svých předků. Jen těžko lze uvěřit, že by pro tak nepočetnou skupinku byly vybaveny všechny obchůdky a tržnice. Staré zvyklosti zřejmě neupadly v zapomnění a mezi antropology dokonce panuje názor, že právě Mayové nebyli nikdy zcela porobeni, zejména v duchovní oblasti se nikdy nenechali zcela pokořit.
Na pahorku nad městem, z něhož se nabízí kouzelný pohled na okolní hornatou krajinu, vybudovali Mayové před mnoha staletími obětiště – Tuj Cmanchú. Čerstvý popel a nedohořelé svíčky jsou jen dalším důkazem pravidelných návštěv i dnes, přestože většina lidí své sympatie k této tradici popírá. Na dřevěném kříži opodál je vyryt nápis připomínající tragickou událost z dubna roku 1982. Přelom sedmdesátých a osmdesátých let znamenal pro Guatemalu období, kdy vláda čelila jak pokusům armády o převzetí moci, tak i guerillovému hnutí. Útokům ultralevicových povstalců neuniklo ani Todos Santos. Ozbrojená guerilla přepadla a vypálila vesnici, mnoho lidí povraždila. Řada z těch, kteří se zachránili, uprchla do jihomexického Chiapasu. Teprve od poloviny osmdesátých let se začíná situace v zemi uklidňovat, v roce 1985 byla přijata nová ústava a oficiálně pokračuje liberalizace veřejného života. I tak jsou ovšem politická stabilita a hospodářský růst v zemi na prahu 3. tisíciletí stále jen usilovným přáním Guatemalců, než skutečnou realitou.

Disident, nebo šaman
Pan Vincent je jedním z těch, kteří neskrývaně hovoří o svém vnímání existence světa založeném na kořenech mayského náboženství. Je současným, možná také posledním mayským knězem, jenž stojí v čele skupiny asi šedesáti přívrženců hlásajících důsledně duchovní odkaz mayských předků. Jeho postavení ve společnosti však připomíná více pozici disidenta. Lidé se o něm, alespoň s cizinci, zdráhají hovořit. Tvrdí, že ho neznají, ačkoliv z výrazu tváře zřetelně vyčtete „víme, ale neřekneme, raději se neptejte“. Po strastiplné cestě do zapadlé usedlosti vysoko nad městem se nám nakonec podařilo Vincenta najít. V tradičním kroji, který ho navzdory smýšlení řadí mezi ostatní, se zrovna vracel z pole. I on je totiž, stejně jako většina mužů, především zemědělec. Řeklo by se, žije poklidným životem ve skromných podmínkách, jež se v mnohém neliší od ostatních v Todos Santos. Každý měsíc však pořádá ceremonie střídavě na jednom ze čtyř vrcholů okolních hor. Pravda, dříve byly slavnosti mnohem okázalejší, putovalo se pěšky, zatímco dnes všichni cestují pohodlněji zastaralými teréňáky. Průběh rituálů však zůstává nezměněn. Zapalují se ohně, kopálové kadidlo na ochranu proti ďábelským silám, černé magii, závisti, strachu a zármutku. Obětují se kuřata a zapalují svíčky. Všechny barvy mají svůj význam a představují konkrétní žádost, vyjadřují též odpuštění a omluvu. Lidé většinou prosí o dobrou úrodu, štěstí svých dětí a blízkých, o zdraví.Studená země
Tierra fría čili „studená země“ – tak nazývají Guatemalci nejvyšší partie pohoří Sierra de los Cuchumatanes. Lidé obývají i pustiny vysoko nad městečkem Todos Santos a v drsných podmínkách tu svádějí každodenní boj o přežití. Stejně jako na mnohých místech celé Latinské Ameriky, i v Guatemale si domorodci na venkově budují své příbytky z hlíny. Příroda tu totiž mnoho nenabízí, a tak se staví už po staletí z pověstných cihel zvaných adobe. Vedle tradičního zemědělství je to právě výroba adobe, která zdejší venkovany zaměstnává. Princip výroby připomíná nám dobře známé vepřovice. Nenáročná, rychlá a především levná technologie. To je hlavní důvod, proč ani dnes nevolí jiný stavební materiál. Vykopaná zemina se smíchá ve vyhloubené jámě s vodou a nasekanou suchou trávou, jež plní funkci pojiva, a pomocí dřevěné obdélníkové formy se směs vytvaruje. Konečnou práci pak přebírají sluneční paprsky, proces sušení trvá asi 8 dní. Plat dělníků činí v přepočtu zhruba 2500 Kč, což je v tomto chudém kraji záviděníhodný příjem. Vzhledem k ekonomické situaci v zemi a nízké životní úrovni zůstane adobe stavebním materiálem nepochybně ještě dlouho. Zdejší muži se tak o svou práci obávat nemusí.
V indiánských jazycích Guatemaly existuje pro „vidět“ a „cestovat“ pouze jediné slovo. Kdo cestuje, vidí a ten, kdo chce vidět, musí zase cestovat. A tak opouštíme milý kraj a přívětivé lidi, abychom na korbě náklaďáku cestovali dál zemí věčného jara. Jedině tak totiž uvidíme…

Category: 2002 / 11

Na schůzku přišel o čtvrt hodiny dříve, celý v černém a s nezbytným fotoaparátem ukrytým pod kabátem. Přesně odpovídal vzpomínce, kterou jsem na něj měl, když před zhruba pěti lety jezdil na setkání redakční rady Koktejlu. Bylo krásné uvědomit si, že někteří lidé se navzdory času nemění. I když něco se přece jen změnilo. Za ta léta získal fotograf Karel Cudlín na renomé právě proto, že ho nezměnily nejen fotografické ceny v různých soutěžích, ale ani vydané knihy a velká výstava na Pražském hradě. Říkat, že jeho černobílá tvorba se vybarvuje, by byl zvláštní paradox, ovšem plně v duchu jeho pohledu na svět.

V jednom ze starších čísel Revolver Revue je článek o tom, jak jste pracoval v krematoriu. Jak jste se tam dostal?
Když mi bylo devatenáct, dokončil jsem gymnázium a šel studovat sociálně-právní nástavbu, chtěl jem si vydělat na objektiv. Sháněl jsem brigádu na prázdniny a někdo mi v hospodě poradil, abych šel dělat do krematoria. Tak jsem tam byl dvoje prázdniny. Vždycky když zajížděla rakev a zazněl hudebník z kůru, musel jsem otevřít oponu a spustit ten mechanismus. Když jsem potom skončil nástavbu a dostal se do mimořádného studia na FAMU, chtěl jsem dělat něco s fotografií. A pak se náhodou objevilo místo ve Fotografii – což bylo takové focení jako svatby, pohřby, kremace anebo promoce. Klasická komunální fotografie. Když jsem tam nastoupil, bylo to, jako kdybych se trochu vrátil do krematoria. Chodil jsem tam asi tak jednou za čtrnáct dní fotit pohřby. No a při té práci jsem se snažil fotit si pro sebe. Dalo se z toho vytěžit mnohem víc, ale byl tam už tehdy jeden problém. Ve Fotografii mi to nakonec zakázali.
Mě na tom překvapilo třeba to, že na jedné z těch fotek byl kněz, který si prsty, jež měly představovat rohy, hrál na čerta.
To nebyl kněz, ale obřadník. Kněz stojí za ním. To bylo v Motole. Ten kněz už je po smrti. Asi nejzajímavější na tom pro mě bylo, že tam existovala takzvaná služba a člověk seděl většinou v místnosti, kde se převlékali faráři. Kolikrát přišli dřív, a když měli čas, tak si se mnou povídali – například o literatuře, životě atd.
Nebylo to tak, že jste k těm existenciálním otázkám už tenkrát podvědomě inklinoval?
To já bych takhle neviděl. Samozřejmě když je vám jednadvacet, tak je vám smrt mnohem vzdálenější než za dvacet let. Můžete se v tom prostředí volněji pohybovat. Když na to teď zpětně myslím, nechtěl bych to už opakovat, protože jak člověk stárne, tak mu je smrt jakoby bližší. Že bych uvažoval cíleně existenciálně, to ne. Zajímavé pro mě bylo, že v krematoriích pracovala obrovsky pestrá škála lidí – kriminálníci, lidé, kteří chtěli rychle zbohatnout, v další řadě takzvaně politicky nespolehliví, alkoholici…, a při tom všem pořád ta blízkost smrti.
Mě to napadlo proto, že jste jednou fotil pro Koktejl „Dušičky“ na Ukrajině.
Ano, to bylo proto, že jsme tu cestu připravovali na podzim a nejbližší možný „svátek“ byly právě Dušičky.
Jak jste na Ukrajině objevil vesničku Jasiňu?
Začnu trochu zeširoka. V roce 1990 jsem začal fotit první uprchlíky – pro sebe. Bydleli v lágrech po Sovětské armádě. Byli jsme za nimi s Danou Kyndrovou kdesi na Jablonecku a uvědomili jsme si, že odchod Sovětských vojsk je dost dějinná událost. Tak jsme se spojili s příslušnými úřady a ty nás občas braly s sebou a dávaly nám tipy. Ale to bylo velmi formální, takže potom jsme tam začali jezdit sami. Hlavně poslední dva tři měsíce, kdy už to vojenské utajení nebylo a také situace v SSSR se měnila. Loď se tam potápěla, takže důstojníci měli často spíš zájem sehnat nějaké materiální věci a na to, že tam někdo fotí, už nehleděli. A stejně jsme fotili hlavně obyčejné vojáky.
Tehdy tam se mnou také jezdil Vojta Dukát. Čechoholanďan, kamarád, který také fotí a hlavně filmuje. A ten nám říkal: pojedeme se podívat do Sovětského svazu. Když potom sovětská vojska odešla, měli jsme volno a napadlo nás, že se pojedeme podívat někam do bývalého Sovětského svazu. Vyrazili jsme na přechod do Užgorodu, kde jsme se dozvěděli, že je v Moskvě puč. Přijeli jsme do Užgorodu a tam jsme zastavili někde u hotelu a ohřívali si konzervu, když tam přijel pán s Pobědou. Ptali jsme se ho, co se děje, a on: „No nic, je konec komunismu.“
Takže jste zůstali na místě?
Potom jsme chtěli autem pokračovat do Moskvy. Jeli jsme přes Podkarpatskou Rus a něco se nám stalo na autě – právě ve vesnici Jasiňa. To už bylo 21. srpna. A říkali jsme si, že v Moskvě už jsou stejně tisíce novinářů a nestihneme se tam přemístit. Vystoupili jsme z auta a něco si povídali, když vyšel někdo z domu a říkal: „Jé, vy jste Češi, já jsem taky Čech.“ Byl to pan Vinický. Člověk narozený z ruských emigrantů v Praze, který tady vychodil školu, a jeho tatínek byl v Jasině právníkem. Pozval nás k sobě domů. Tak jsme u nich strávili večer, přenocovali a dívali jsme se na televizi, co se děje. To byl den, kdy puč v Moskvě skončil. Rozhodli jsme se, že pojedeme do Kyjeva, kde začínaly první demonstrace za nezávislost. Zpátky jsme se vraceli velkým okruhem přes Moldávii zase do vesnice Jasiňa, kde jsme byli asi pět dní u pana Vinického. Líbilo se nám tam a dohodli jsme se, že by stálo za to vypravit se tam znovu. Asi za měsíc jsme tam jeli podruhé a od té doby se na nás ty zážitky nabalují. Poznali jsme tam pravoslavného faráře, židovskou komunitu a spoustu dalších zajímavostí.
To je důvod, proč tam dodnes jezdíte?
Kdybych věci, které se tam dají vidět, viděl i tady, tak bych tam asi nejezdil. Až do roku 2000, kdy se zavedla víza, nebyly takové cesty žádný problém – a taky to bylo cenově dostupné. Dneska už je to trochu komplikovanější. Nemůžete se v pátek rozhodnout, že v sobotu pojedete. Musíte to plánovat, mít pozvání a tak dále…
Pamatujete si, kolikrát jste v Jasině byl?
Asi pětatřicetkrát. Někdy tři dny, někdy týden, naposledy jsem tam byl asi osm dní v říjnu. Teď už to není tak intenzivní, ale přesto jsem tam za poslední čtyři roky byl minimálně dvakrát do roka. Zajímavé byly první Vánoce, rozpad komunismu, přísaha na samostatnou Ukrajinu, Velikonoce, i ty Dušičky…
Víte, co dnes dělá třeba otec Andrej?
Otec stále žije, má církevní sbor, vydal sborník písní. Ale obecně lidé, kteří očekávali od samostatné Ukrajiny nějaké duchovno, jsou spíš zklamaní. Tím nechci říci, že v Sovětském svazu něco takového bylo. Samozřejmě že lidé spíš duchovně zaměření to tam nemají jednoduché. Mávnutím kouzelného proutku se nový systém nevytvoří. Přichází pomaloučku a velmi, velmi složitě. To je problém všech postkomunistických zemí, ale na Ukrajině je to vyhrocené kvůli mnoha faktorům – od historických až po to, že jde o obrovské území, kde je špatná ekonomická situace. Postupně se všechno mění, ale nevím, jestli k lepšímu. Civilizace i tady velmi rychle postupuje. Přibývají benzinové pumpy, je dost potravin, ale nůžky mezi bohatými a chudými se rozevírají stále víc. Kdo je bohatý, je velmi bohatý – a zbytek lidí bojuje o přežití. Střední třída existuje ještě poměrně málo. Zároveň s tím, jak přichází civilizace, se lidé začínají víc stydět za svou chudobu. I když – ono je vždycky otázka, co je to chudoba. Oni žijí nějakým způsobem, který nemusí být až tak chudý. Pokud jste částečně samozásobitel, žijete někde v horách, nepotřebujete mnoho věcí a nemusíte si připadat chudý. Ale jde o to, jak na vás útočí reklama. Nařizuje, co byste všechno měl mít, abyste byl šťastný. Když to nemáte, najednou o sobě začnete pochybovat.
Připomínalo vám to tam ještě Ivana Olbrachta?
V některých momentech ano, ale k tomu musíte mít silnou představivost a dostat se co nejdál od hlavních tahů.
Našel jste v Izraeli podobné místo, jako je vesnička Jasiňa na Ukrajině?
Možná někde by se našly jisté vizuální podobnosti. Možná na Sinaji. Ale východ je úplně jiný než Izrael. Možná kdybyste se dostal do kláštera nějakých ortodoxních mnichů, tak tam byste si tak mohl připadat. Snad když se v Izraeli dostanete do společnosti rusky mluvících lidí, kteří přišli nedávno, na nějakou jejich oslavu. Dostat se do nějaké ortodoxní komunity znamená vždycky překonat kulturní a jazykové bariéry. V Izraeli je moc lidí, kteří mají neuvěřitelný osud, a určitě takové osudy bude mít i spousta Palestinců.
Židovství je vaše životní téma?
Ne, je to tak, že jsem jel někam, kde by se dalo něco fotit. Izrael je nesmírně zajímavá země především tím, že se tam prolínají různé kulturní vlivy. Ale má to i druhou stránku – spousta věcí v Izraeli je podřízená politice, zvlášť za poslední dva roky. Není to tak, jak jsem si zpočátku myslel, že izraelsko-palestinský konflikt pomaloučku vymizí.
Jak se na ten konflikt díváte?
To je strašně složité. Já jsem se domníval – tak před sedmi lety, když jsem tam začínal jezdit – že ten konflikt se bude zmírňovat ve prospěch spolupráce. Že to bude sice klopotná práce „budovat mír“, ale že k tomu dojde. Bohužel za poslední dva roky jako by se vše vrátilo zpátky. Světlo na konci tunelu možná někde je, ale vy ho ještě nevidíte. I když, jak říká spousta lidí, Izrael je země zázraků, takže není vyloučeno, že se stane něco, co posune mírový proces dopředu.
Jakým způsobem si vybíráte témata? Máte potřebu nějaké vnitřní rezonance?
Má to určitě mnoho rozměrů. Když se někam dostanete, aniž byste o to usiloval, a najednou objevíte téma, s nímž souzníte, je to bezva. Ale taky se to stát nemusí. Anebo se stane, že je to naprosto perfektní, ale vy jste tam jako turista. Něco takového se mi stalo v Římě. Vaše představy jsou z Felliniho filmů, ale ta doba už je pryč. V té slavné fontáně neuvidíte Anitu Ekberg, ale 10 000 turistů denně.
Vy máte takovou pověst, že jste jeden z mála lidí, kteří si vybírají, co je baví…
To je těžko říct. Samozřejmě že když do něčeho vložím své peníze, tak se snažím vybírat si. Na začátku devadesátých let jsem si myslel, že se budu moci živit reportážemi pro časopisy. Někdy je dobré jet na místo, o kterém si něco prostudujete a nejste takzvaně „vykoukanej“. Myslel jsem také, že bude možné dělat nějaké reportáže na zakázku i tady v Česku. To se ale nepovedlo, protože redakce mají zaměstnané své lidi. Snažím se tedy vybírat si práci, ale že bych byl zahrnut stovkami zakázek a většinou je jenom odmítal – tak to není. Člověk se musí živit a není to tak úžasné.
Fotil jste někdy reklamu?
Reklamu v pravém slova smyslu ne. Ale určitě jsem fotil nějaké věci pro různé PR agentury. I když minimálně – na mě se moc lidí neobrací. Až si někdy říkám, že to je škoda. Klidně bych občas něco udělal. Volná noha je tvrdá. Každým rokem přicházejí ze školy noví a noví lidé a konkurence je obrovská. Samozřejmě je tu spousta mladých lidí, kteří se chtějí do té profese dostat i za tu cenu, že pracují zadarmo.
Vy jste prošel několika redakcemi. Redakční systém vám nevyhovoval?
To je složité. V Mladém světě v té době to bylo takové „mezi slepými jednooký králem“. Na jednu stranu se tam s fotkou zacházelo slušně. Na druhou stranu podléhal vlivu komunistické politické moci. Potom jsem dělal v Prostoru – z toho mám velmi dobré zážitky. Vyhovoval mi tam systém střídání – byla to parta dvou lidí, z nichž vždycky jeden měl službu a jeden volno. Neznám nikoho, kdo by po tu dobu volna třeba pracoval na chalupě. Tak mohl fotografovi i novinám vznikat nezávislý archiv.
Myslíte, že se takové noviny ještě někdy objeví?
To je otázka. Zatím si myslím, že na trhu místo není.
No a pak jste byl v Lidových novinách.
Tam to fungovalo podobným způsobem. Střídali jsme se s Lubošem Kotkem. Samozřejmě – peníze už byly daleko menší, takže z toho půl úvazku skoro nešlo žít, což v Prostoru nebylo. Nicméně tam byla zase spousta příjemných lidí, nasbíral jsem tam kontakty, které mám dodnes. Nemyslím jen pracovní, ale i lidské.
Jak by z pohledu fotoreportéra měla vypadat ideální redakce?
Měla by hlavně komunikovat. Vždycky záleží na osobnosti obrazového redaktora: jaký dokáže vytvořit kolektiv, jaké má slovo vůči píšícím, jestli má možnost něco prosadit. Pokaždé jsou tam nějaké střety, ale když jsou konstruktivní, tak je to jedině dobře. Obrazový redaktor by měl mít přehled tom, co jednotliví fotografové dělají.
Jak se díváte na to, že všechny deníky přešly na barevné fotky?
To by mi v zásadě nevadilo. Spíš mi vadí, že mnoho deníků, a nejen bulvárních, užívá vystřihování. A nejen to, jsou to většinou dvě hlavičky, které jsou spojené, a vlastně ta fotka se už jako fotka vůbec nepoužívá. Nahrazují ji různé montáže, vystřihovánky a tak podobně.
Fotograf Šibík o vás řekl, že jste nejvýraznější dokumentární fotograf v Česku. Co byste vy řekl o něm? Nejste dva takové protipóly?
No možná v něčem ano.
Já si myslím, že Honza by se nebránil tomu, aby fotil snímky, na kterých jsou jen negativní motivy. Nevyhledávám situace, kde bych byl válečným reportérem, zatímco on ano. Myslím si, že sám vnímá to nebezpečí hyenismu a dává si na to pozor. Jinak je Honza ve svém oboru špičkou.
Co vám říká termín „metafyzik konkrétního“?

To já nevím.Takové termíny jako „lékaři světla a stínu“, „patologové světla a stínu“… Metafyzik, to je hezké.
Je to jen taková nálepka?
To já zas tak neberu. Buď se dá něco vyfotit, anebo nedá. Těch momentů, kdy se to nedaří, je daleko víc než těch, kdy se to daří.
Čím je pro vás fotoaparát?
Určitě je to prostředek komunikace. Na fotografii je pro mě důležité to, že je spousta věcí, které jsem zažil díky tomu, že jsem někam šel, protože jsem si myslel, že tam něco vyfotím. Nevyfotil jsem to, co jsem chtěl, anebo jsem to vyfotil špatně, nebo tam prostě nebylo nic k focení – přesto jsem zažil pěkné věci.
Nosíte ho s sebou všude?
Víceméně ano, ale neznamená to, že bych každý den fotil. V Praze je člověk „vykoukanej“ a taky je tu problém soustředění. Ono nejde fotit hodinu mezi pracovní schůzkou a obědem. I když někdy se může stát, že něco pěkného uvidíte, a to si pak říkáte, že by bylo škoda to nevyfotit.
Na čem teď pracujete?
Nerad bych to zakřikl, ale chtěl bych v létě jet do Mongolska. Určitě bych se také rád párkrát podíval na náboženské svátky po východní Evropě. Chtěl bych i do Ruska, ale to všechno závisí bohužel na penězích. Nemusíme to psát konkrétně, ale jet na tři týdny na Volhu znamená dnes padesát tisíc korun. A to tam neplatíte hotel. Přitom tady měsíc nejste, nic nevyděláte, ale musíte pořád platit pojištění, za byt… Fotím i tady v Praze. Chtěl bych např. navázat na svou práci o stavebních dělnících. Jak rostou hypermarkety, sídliště, jak se mění pražské čtvrti. Ono to ale naráží i na to, že se velmi těžko můžete volně pohybovat po hypermarketech a fotit. Je k tomu třeba vyběhat spoustu povolení.
Narazil jste mezi gastarbeitery taky na nějaké bizarní osudy jako v Podkarpatské Rusi?
Bizarní zrovna ne, spíš smutné. Ono se to hodně změnilo po zavedení víz, takže ti, co jsou tady na černo, se ještě víc bojí, protože riskují daleko víc než dřív. Často jsou to lidé inteligentní, například učitelé, kteří by doma neuživili rodinu, a tak musí kopat do země nebo pracovat se sbíječkami. V době, kdy ještě nebyla víza, bylo to hodně mafiánsky provázané a bohatly na tom jiné skupiny lidí. Vybírali desátky za zprostředkování práce, a vůbec dost „své“ dělníky odírali. Nemám na to přímé důkazy, ale určitě existovala i korupce ze stran úřadů a různých organizací. Ale samozřejmě že ne všechno, co tihle dělníci povídají, je pravda. Zajímavý je třeba příběh třiadvacetiletého kluka, který byl tak ohromen velkoměstem, že za tři dny tady utratil všechno to, co si vydělal za tři měsíce. Nemohl pak doma říct: Já jsem to někde propil. Tak si vymyslel, že ho okradla mafie.
Spojení práce těchto lidí s moderní architekturou je hodně ambiciózní.
No jistě, já to ale nemyslím tak, že bych fotil architekturu. Zkusil bych v tom projektu jakoby pokračovat, protože to je nový fenomén. Ale nevím, jestli se vůbec k tomu dostanu. Možná zjistím, že to je nezvládnutelné. To také souvisí s tím souzněním. Třeba najednou zjistím, že tam nic k fotografování nevidím.
Jak jste se stal prezidentovým fotografem?
Bylo to myslím v roce 1996, když na Hradě zrušili místo fotografa a dohodli se, že pana prezidenta bude fotit víc lidí. Uvidíme, jak dopadne knížka na toto téma, kterou má na starosti Tomki Němec.
Kdy má vyjít?
Těsně potom, co prezident skončí – v únoru příštího roku.
Je prezident fotogenický?
Myslím, že focení sebe sama příliš nemiluje. Ono je to také o tom, že když na vás deset let na každém kroku míří blesky, je to velká ztráta soukromí. Musí to být i velmi únavné.
Američtí prezidenti jsou vychovávaní neustále vytvářet to „pí-ár“ kolem sebe, potřásat půl hodiny rukou a mít thymolinové úsměvy. Takový prezident Havel určitě není. Navenek působí introvertně, což asi i je, takže i když třeba čte, spíš klopí oči. Kdežto Bush starší (mladšího jsem neviděl) anebo Clinton byli i v tomto ohledu naprostí profesionálové.
Taková banální otázka – proč dáváte přednost černobílé fotce před barevnou?
Já jsem nikdy na svých barevných fotkách neviděl, že by tam byla přidána nějaká nová kvalita. Spíš naopak – barva mi tam překážela. A to nemluvím o tom, že s černobílou fotografií se dá pracovat i v komoře, na rozdíl od barevné. Na druhé straně jsem viděl mnoho fotek například krajiny, kterou vůbec nemá smysl fotit černobíle. Je spousta snímků, kde má barva smysl. Například u cestopisů je barva velmi důležitá.
Poznáte v okamžiku, kdy mačkáte spoušť, že to bude dobrá fotka?
Často ano, ale ne vždycky. Víckrát si myslíte, že „to tam je“, ale ono to tam není, protože jste byl ovlivněný něčím, co bylo předtím, komunikací, muzikou a podobně. Málokdy se stane, že si při focení myslíte, že to tam není, ale ono to tam je.
Co vám bleskne hlavou v okamžiku, kdy mačkáte spoušť?
No aby to tam bylo.
Jaká vlastnost je nezbytná pro dobrého fotografa?
Jedna vlastnost – to nevím. Někdo říkal, že dobré boty. Nebo být v pravý čas na pravém místě. Ale to nejsou vlastnosti.
Jaký jste měl pocit, když jste měl výstavu na Hradě?
Samozřejmě jsem tam byl rád. Kritiky byly relativně slušné. Rozdíl mezi výstavou a knížkou je v tom, že výstava je míň svázaná. Můžete tam používat různé formáty, řadit to úplně jinak než v knížce, kde jsou dané dvojstránky a pevná grafická úprava. Je jisté, že kdybych teď dělal znovu výstavu a knihu, tak bych tam drobné úpravy udělal, ale tak je to vždycky. Ale spíš je to tak, že takovou velkou výstavu jako na Hradě teď nebudu mít alespoň deset let.
Dovedete si představit, že byste dělal něco jiného než fotil?
Možná bych chtěl dělat něco s kamerou, s filmem. Současná digitální technika – to jsou perfektní věci. A je to úplně něco jiného než fotka.
Myslíte, že digitální fotoaparát vytlačí klasický?
V mnoha věcech ano. I když asi ne stoprocentně. Ručně dělaná fotka určitě zůstane – jako třeba existuje umělecké kovářství nebo sklářství. Ale v disciplínách jako „news“ digitální kamera boduje oproti klasické fotografii už dnes. Ono ještě také záleží na lobby výrobců fotomateriálů, kamer a podobně, kteří hned teď nemohou zastavit výrobu. Mnoho a mnoho odvětví průmyslu by okamžitým přechodem na digitální fotografii zkolabovalo.
Fotil jste někdy digitálním fotoaparátem?
V podstatě ne, ale myslím si, že možná přijde doba, kdy si ho budu muset pořídit. V jakém časovém horizontu to bude, nevím. Ale vím, že spousta kolegů už digitální foťák používá. Možná že budoucnost bude taková, že místo digitálního fotoaparátu se bude používat kamera. Natočíte nějakou situaci na dvě až pět minut a potom to někam během tří vteřin pošlete. Použijete fotku, která se z toho vybere, a zároveň máte krátký šot do televizního zpravodajství. Možná že vývoj nakonec dopadne tak, že si lidé večer místo čtení novin nebo časopisů sednou k počítači a budou si prohlížet noviny na Internetu.


Karel Cudlín (*1960)
patří k předním českým autorům živé dokumentární fotografie. Po studiu na pražské FAMU pracoval pro řadu novin a časopisů (Mladý svět, Lidové noviny, Prostor). V současné době je ve svobodném povolání a příležitostně působí jako jeden z fotografů prezidenta Václava Havla. Ve své volné tvorbě často vypráví životní příběhy Romů, utečenců či ukrajinských dělníků, o čemž svědčí celá řada jeho souborů (Poutníci, Izrael, Ukrajina, Odchod sovětských vojsk, Utečenci). Fotografuje zejména v České republice, ale pravidelně i na Ukrajině a v Izraeli. Jeho první monografie vyšla roku 1994. Autorsky se podílel na knize Izrael (50), vydané v roce 1998.

Category: 2002 / 11

„Budu se plavit pořád na západ až do Indie a přiblížím Evropanům její bohatství,“ tak zní sen největšího a nejznámějšího objevitele Kryštofa Kolumba, člověka, který má většinu života před sebou a s urputností, odvahou a vizí se jej celý život snaží dosáhnout. Že neobjevil novou cestu do Indie, ale Nový svět, který otevře bránu novému věku, tomu nikdy neuvěří.

MLADÝ JANOVAN
Hlučné a přecpané přístavní město Janov bylo Kolumbovi domovem téměř po celé jeho dětství, o kterém se toho dodnes ví jen velmi málo. Jisté je, že jeho otec si přál, aby se Kolumbus stal stejně jako on česáčem vlny, ale jemu byla tato práce z duše protivná. Od dětství snil o mořských dálkách, o čemž sám v roce 1502 napsal: „Již od nejútlejšího věku jsem se plavil po moři a plavím se dodnes.“
Snad chodil do školy, ale je možné, že Itálii opouštěl negramotný. První jazyk, v němž se naučil číst a psát, byl kastilský dialekt španělštiny, později se naučil i latinu.
Kdy přesně se poprvé Kolumbus dostal na moře, je také dost nejasné, protože jeho vlastní vzpomínky jsou poněkud rozporuplné. Opravdový křest prožil až v roce 1476. Jednalo se o bitku s piráty u portugalských břehů. Janovská obchodní loď, na které plul i Kolumbus, byla potopena a zraněný Kolumbus stěží doplaval na břeh. Vyléčil si svá zranění a odešel do Lisabonu, odkud se vydal na další plavbu, při které se snad dostal až na Island.

VÝHODNÝ SŇATEK?
Po návratu do hlavního města Portugalska započalo Kolumbovi klidnější období jeho života. A snad i trochu šťastné. Jednoho dne totiž potkal v kostele mladou dívku, na které jej cosi upoutalo. Přistoupil k ní a složil jí poklonu… Jmenovala se Felipa Moniz de Perestrello a pocházela z váženého šlechtického rodu. Jejich sňatek zůstane v jistém ohledu navždy záhadou. Jak si totiž mohl v tehdejší době chudý námořník, syn tkalce, vzít tuto zámožnou šlechtičnu? Zřejmě na Felipu ten urostlý Ital s orlím nosem, živýma očima a rusou kšticí nad vysokým čelem silně zapůsobil. Ale jak získali souhlas rodiny, zůstane navždy utajeno. Někteří badatelé usuzují, že Felipa sice byla z váženého rodu, nikoli však bohatého.
Sňatkem s Felipou se každopádně Kolumbovi otevřely nové možnosti. Dostal se do kontaktu s vysoce postavenými osobami, což bylo pro obyčejného námořníka se smělými sny velmi důležité. Svou roli sehrál i pobyt na ostrově Porto Santo, kde se usadil se svou manželkou a kde se narodil i jejich jediný syn Diego. Když stával na břehu a pozoroval moře, jehož vlny od západu přinášely zvláštní kusy dřeva, věřil, že jsou to trosky člunů z bohatých zemí Asie. A právě tady si umínil, že objeví západní cestu do Indie. Ne tu východní, kolem Afriky na jih a pak na východ, ale naopak na západ, přes mořské pláně Atlantiku.

ŠŤASTNÝ OMYL
Znovu a znovu pročítal cestopis Marca Pola o pohádkovém bohatství východních zemí Kathaje (Číny) a ostrova Cipangu (Japonska), na němž jsou prý střechy chrámů z ryzího zlata.
A znovu a znovu studoval také mapu florentského lékaře, astronoma a geografa Paola Toscanelliho, který byl přesvědčen, že země je kulatá a že tedy lze do Asie doplout ze západu. Na mapě byla Asie tak lákavě blízko od břehů Evropy. Jak by ta cesta byla krátká, říkal si Kolumbus a začal jednat.
Netušil, jak se mýlil. Netušil, že se mýlil i Toscanelli, když spočítal vzdálenost z Evropy do Japonska místo skoro jedenácti tisíc námořních mil na pouhé tři tisíce. A sám Kolumbus, i když se vyznal v navigaci a dokonce i v tvorbě map, špatně odhadl obvod Země (a tím i délku jednoho stupně) a onu vzdálenost spočítal dokonce na pouhých 2400 námořních mil, v té době sotva deset dní plavby!
Budiž mu omluvou, že tehdy si velikost světa nemohl umět představit. Tak až my dnes víme, že objev Ameriky byl vlastně výsledek obrovské početní chyby a že Kolumbova plavba by asi skončila špatně, kdyby mezi Evropou a jejím skutečným cílem neležel právě americký kontinent.

NEKONEČNÁ VYJEDNÁVÁNÍ
Kolumbus, vyzbrojen nevědomostí a hlavně silou svého snu, začal jednat. Netušil, že ho čeká dlouhých sedm let hledání a vyjednávání, aby mohl vystrojit výpravu. Vypadalo to tak prostě – peníze vložené do výpravy se přece brzo vrátí! Nejprve se obrátil na portugalský dvůr. Před králem Janem II. však stanul v roli mladého blázna a fantasty. Nikoli pro cestu na západ, na tu Jan II. pomýšlel také, ale zdálo se mu, že Kolumbus požaduje příliš mnoho za své budoucí objevy. A co vlastně chtěl? Aby mu náležel výhradní titul „velký admirál oceánu“, postavení místokrále objevených zemí, desetina výtěžku, který z nich poplyne, a právo zúčastnit se osminou nákladů a zisků na kterékoli výpravě do těchto zemí. A k tomu vědecká rada portugalského krále označila Kolumbovy výpočty za chybné. Proti jejich úsudku nemohl Kolumbus nic namítat.

ŠPANĚLSKO
V Portugalsku ho už nic nedrželo. Jeho Felipa zemřela a on zůstal s malým synkem sám. A k tomu se ještě topil v dluzích. Přestěhoval se do Španělska, což pro člověka hodlajícího stát se objevitelem bylo zoufalé rozhodnutí, neboť Portugalsko bylo tehdy ve všem, co se týkalo atlantské plavby a objevů, daleko před Španělskem. Uchýlil se na nějaký čas do kláštera Santa Maria de la Rabida nedaleko Palosu, kde nečekaně našel spojence. A to ve františkánském mnichu Antoniu de Marchenovi, jenž požíval zvláštní důvěry u španělské královny Isabely. U té se mnich přimluvil, když španělský královský pár – Isabella a Ferdinand – chtěl zamítnout Kolumbův smělý plán. Nechali ho alespoň přezkoumat zvláštní komisí. Verdikt je však opět zamítavý.
Vypadalo to s velkým snem velmi špatně, ale ať to bylo dáno silnou povahou či fanatismem hluchým vůči rozumu, Kolumbus si po celá ta léta, kdy byl zrazován, odmítán a vystaven posměchu, uchoval víru ve svůj sen a byl rozhodnut nabídnout své plány Francii. Díky přímluvcům a dobytí Granady, poslední bašty islámu, se královský pár nechal na poslední chvíli získat pro podnik, který křesťanskému Španělsku přinese moc a bohatství. Posel s dobrou zprávou ho dohonil až za Granadou na odchodu ze Španělska.
Kolumbus konečně dosáhl toho, co si přál: do smrti titul „admirála oceánu“, titul vicekrále objevených zemí a podíl na obchodním zisku. A co víc, titul almirante bude zachován jeho potomkům. Už tehdy se staral o budoucnost svých synů. Teď měl totiž kromě Diega ještě druhého syna Fernanda, který se narodil v Córdobě a žil se svou matkou Beatrix.
Beatrix potkal Kolumbus úplnou náhodou – a zamiloval se jako mladík až po uši. Brzy se s ní však musel rozloučit. To všechno ta jeho touha, nekonečné cesty, které byly před ním. Svědomí měl ale čisté, Na Beatrix nikdy nezapomínal.

K NOVÉMU SVĚTU
V pátek 3. srpna roku 1492 časně ráno vypluly tiše ze španělského přístavu Palos tři lodi – Santa Maria, Pinta a Ni~na – s devadesáti námořníky na palubě. A nikdo z nich, ani velitel flotily, admirál oceánu Kryštof Kolumbus netušil, že právě vypluli na jednu z nejslavnějších plaveb v dějinách – aby objevili Nový svět.
Po šesti dnech dopluli na Kanárské ostrovy. Podpalubí se naplnilo zásobami masa a pitné vody, opravilo se kormidlo Pinty a 6. září vyplula flotila na oceán. Kurz už zůstal jen jediný – západ. Před příděmi lodí byl jen neznámý, nekonečný, nedohledný oceán, do nějž se večer co večer noří slunce…
Plavbě přálo počasí, ale posádku, nenavyklou na takové dálky, přepadl tíživý strach z neznáma. I u Kolumba nastávaly chvíle pochybností. Chvíle, kdy se mu splnění jeho velkého snu zdálo být nad lidské síly. Před námořníky tajil skutečnou vzdálenost, kterou za den urazili. Do lodního deníku zapisoval, co uznal za vhodné, a do svého osobního deníku pravdu. Pro klid a pořádek na lodích to tak bylo lepší.
Nejistota vzrostla, když lodi vpluly do jakéhosi divného moře, ve kterém se až k obzoru vznášejí vodní traviny – chaluhy. Nejprve byli přesvědčeni, že země je už velmi blízko. Brzy však pochopili tu zvláštní hříčku přírody – Sargasové moře. To proklaté zelené moře zdolali teprve po dvaceti dnech a v námořnících rostl neklid, marnost, strach. Schylovalo se ke vzpouře, která nakonec vypukla 10. října, a Kolumbus dostal ultimátum: když se do dvou dnů neobjeví země, musí obrátit lodě k domovu.
Tu poslední noc snad nespal nikdo. Kolumbus slíbil tomu, kdo uvidí zemi první, deset tisíc renty a sametový kabátec k tomu. Dvě hodiny po půlnoci rozřízne noc výkřik ze strážního koše Pinty: „Tierra! Tierra! – Země! Země!“
V bílém měsíčním světle se třpytila písečná duna a za ní se rozprostíral dlouhý pruh břehu, první pevná země po 33 dnech plavby. A Kolumbus věří, že se mu splnil jeho velký sen, že našel západní cestu do Asie, do „zemí Indických“. Proto dal nahým domorodcům s rudohnědou pokožkou jméno Indiáni. Ostrov, na který vystoupil Kolumbus jako první, má původní název Guanahaní a je součástí Bahamských ostrovů. Ovšem Kolumbus je přesvědčen, že je to jeden z tisíců ostrovů východní Asie, o kterých psal Marco Polo. Byl uchvácen krásou objevené země i jejích obyvatel a také jejich velmi vstřícným chováním. Do svého deníku napsal:
„Hovoří tak mírně a přívětivě a přitom se neustále usmívají. Ať je to muž, nebo žena, všichni chodí nazí, jak je matka přivedla na svět… Jsou tak bezelstní a štědří vším, co mají, že by tomu nikdo, kdo to neuviděl, neuvěřil… Snášeli nám všechno, co jen měli, tak mile a radostně, že to byl téměř zázrak.“

ZLATÁ HOREČKA
Ovšem tahle idyla v objevených zemích dlouho nevydržela. Důvodem bylo, jak jinak, zlato. „Zlato, admirále!“ volali námořníci a vedli domorodce, který měl v nose lesklý kroužek. Propukla zlatá horečka. Námořníci měnili kdeco za zlato, které nic netušící Indiáni přinášeli z chýší.
Prakticky celý zbytek první Kolumbovy cesty bylo hledáním zlatého bohatství. S indiánskými průvodci obratně propluli Bahamskými ostrovy a dorazili k pobřeží Kuby. Tady byl admirál přesvědčen, že dorazil k pevnině, přímo k zemi velikého chána, i když výprava do vnitrozemí, která měla nalézt císaře a jeho dvůr, se vrátila pochopitelně s nepořízenou.
Ale i na Kubě nacházeli jen nahé domorodce. Ti je udivili jednou zvláštností – do úst si vkládali zabalené ruličky jakési rostliny, zapalovali je jako „pochodně“ (ve španělštině tobacos) a vyfukovali dým. Tak Evropané spatřili a ochutnali první doutníky a přivezli tabák na náš kontinent.
Španělští námořníci zavlekli do západního světa i horší neřest než jen kouření tabáku – pohlavní nemoc. Námořníci nezůstali chladní vůči nahým a urostlým kráskám, tím spíš, že Indiánky považovaly takovou přízeň za přirozenou, a tak se bezstarostně oddávali hrátkám. Syfilis se pak nezadržitelně šířila po celé Evropě.
Marně ale brázdila Kolumbova teď už neúplná flotila mezi břehy malých ostrovů, hledajíc zlato. Pinta se tajně odtrhla a odplula hledat zlato sama. Kolumbus na něj ale přeci jen narazil, a to na Haiti. Nebylo ho sice tolik, jak všichni doufali, ale naděje, že důkladnější pátrání přinese plodnější výsledek, byla veliká. K pátrání už ale nedošlo.
Na Boží hod vánoční stihla výpravu katastrofa. Vlajková loď Santa Maria narazila na mělčinu a pomalu se potápěla. A tak zůstala pro všechny jen maličká Ni~na a Kolumbus musel změnit svůj plán a zavelet k návratu. Všichni se ale na jednu malou loď nevešli. Admirál proto přikázal, aby z trosek lodi, poblíž místa, kde ztroskotali, postavili první osadu v Novém světě – Navidad a osídlil ji 38 muži. Nemusel ani nikoho přemlouvat. Touha po zlatě a povolných ženách byla pro mnohé silnější než touha po domově. Ta se jim ale stala osudnou. Když už Indiáni nemohli snést jejich bezohlednost a chamtivost, osadu vypálili a všechny muže pobili.
Malá Ni~na se sice na zpáteční cestě setkala s Pintou, ale brzy je rozdělila obrovská bouře. Ta Ni~nu poničila natolik, že k portugalským břehům doplula jen s jedinou plachtou a s na smrt vyčerpanou posádkou. Tam je ještě čekalo zadržení úřady, ale to už bylo jen velmi krátké. Patnáctého března, 225 dní od vyplutí, byl Kolumbus vřele přivítán v Palosu a posléze i u královského dvora.
Kolumbus byl na vrcholu své slávy. Další cesty ho už vedly jen dolů. Ze všech stran bylo zpochybňváno, zda opravdu doplul, kam tvrdil, a tak se mu jeho sen stával spíš noční můrou. Touha skutečně najít všechna bohatství „zemí Indických“ ho stále hnala dál. Ale do hry vstupují i obchodní zájmy Španělska…

ADMIRÁL GUVERNÉREM
Ještě téhož roku vyplouvá Kolumbus znovu. Tentokrát bez jakýchkoli problémů. Na sedmnácti lodích se plavilo přes tisíc námořníků, vojáků, kolonistů, hledačů zlata a dobrodruhů. Kolumbus s touto ohromnou flotilou doplul nejkratší cestou do „Západní Indie“, jak byla oblast označena. Objevů nebylo málo. Nové ostrovy, zcela neobydlené, porostlé bujnou vegetací a neznámými plody. Mezi nimi i ostrov obývaný lidojedy – Caniby, jejichž jméno se brzy zkomolilo na kmen Karibů, podle něhož bude později nazváno celé středoamerické moře. Tam se však Kolumbus příliš nezdržoval. Spěchal k první španělské osadě Navidad.
Admirál byl ale hluboce zklamán. Osada spálená, všichni mrtví. A tady začala hasnout Kolumbova šťastná hvězda. Zlata bylo málo, lidé, jež vezl a kteří chtěli rychle zbohatnout, stalé hlasitěji reptali a udržet kázeň a pořádek bylo stále těžší. Na Hispaniole založil novou osadu, kterou pojmenoval podle královny – Isabela. Ale ani tady mu štěstí nepřálo. Z močálů vylétala mračna komárů rozsévajících malárii. Řada osadníků onemocněla žlutou zimnicí, mezi nimi i Kolumbus.
Ani nemoc admirálovi nezabránila v tom, aby hledal dál. Toho léta došlo k řadě dalších objevů, ale zlata bylo poskrovnu a otázky a pochyby se množily. Kolumbovi se role místokrále kolonie vůbec nelíbila. Byl proto velmi šťastný, když na Isabelu připlul jeho bratr Bartolomeo, jemuž předal pravomoci guvernéra. Násilí, anarchii a sílícímu nepřátelství s Indiány nezabránil však ani on. V osadě vládl chaos a zklamaní lidé se vraceli zpět do Španělska a u dvora Kolumba pomlouvali.
A ten reagoval nečekaně. Aby nahradil nedostatek zlata, dal pochytat stovky Indiánů a nechal je odvézt do Španělska jako otroky. Jeho pověsti však tento akt u královny příliš neprospěl. Brzy nato odplul i sám Kolumbus zpět do Španělska, aby si silou své osobnosti napravil reputaci u královského páru.

RAJSKÁ ZAHRADA
Na další, už mnohem skromnější výpravu se Kolumbus vydal o dva roky později, v červnu roku 1498. Tři z lodí, v jejichž posádce byly i ženy, pluly přímo na Hispaniolu, a Kolumbus se třemi dalšími se vydal jižnějším kurzem a velmi rychle doplul k ostrovu Trinidad a v srpnu už plul podél pobřeží Jižní Ameriky poblíž delty Orinoka. Velké množství sladké vody Kolumba dokonale přesvědčilo, že tentokrát je objevená země skutečně pevnina. A právě tady Kolumbova fantazie zamlžila zdravý rozum. Podlehl jistému mysticismu a věřil, že objevil biblický ráj, zahrady Edenu, které podle tehdejšího obecného názoru ležely na konci Orientu. Věřil, že na tento konec doplul.
Tvrdá realita ho však brzy srazila zpátky na zem, když opustil onu rajskou zahradu a dorazil na Hispaniolu. Zjistil, že došlo ke vzpouře, kterou ani on sám nezvládl, a ze Španělska poslali nového guvernéra. Ten dal Kolumbovi nasadit okovy a poslal jej zpět do Španělska. Velký objevitel tak přistál u Španělska v řetězech.

TRPKÝ KONEC
Královský pár sice Kolumba propustil, vrátil mu jeho majetek, ale úřad místokrále už nesměl vykonávat. Dovolili mu ještě jednou vyplout do západoindické oblasti, i když do skutečné Indie mezitím doplul Vasco da Gama. I přesto Kolumbus neúnavně, až tvrdohlavě hledal novou cestu do Indie, hledal onu mořskou úžinu, kterou by proplul do Asie. Na své poslední cestě byl ještě jednou ponížen, když mu zakázali vplout do Santo Dominga, města, které zakládal.
Nezlomilo to jeho odhodlání. Soužen těžkou dnou a horečkou prozkoumával skoro celé středoamerické pobřeží – od Hondurasu přes Kostariku až téměř po panamskou šíji. Tam mu už ale došly síly i prostředky, aby ji mohl prozkoumat a přeplout tak do dalšího, Tichého oceánu. U Jamajky se mu rozpadly poslední dvě lodě a admirál pak čekal skoro rok na svou záchranu. A jen díky odvážné plavbě jednoho z jeho věrných důstojníků se mohl Kolumbus vrátit na vypůjčené karavele do Španělska. Byl to smutný konec poslední velké cesty věhlasného mořeplavce. A když krátce nato zemřela jeho věrná zastánkyně královna Isabela, všichni se k němu otočili zády.
Jeho poslední léta, i když nežil v chudobě, byla těžká. Byl nemocný, zapomenutý, ukřivděný. Zemřel 20. května roku 1506 ve svém domě ve Valladolidu. Nikdo od španělského dvora se neobtěžoval přijít na pohřeb. Říká se, že jeho tělesné ostatky byly převezeny nejprve do kláštera v Seville a v roce 1542 přepluly admirálovy kosti naposledy Atlantik na Hispaniolu, kde byly uloženy do kláštera Santa Maria v Santo Domingu. Snad tam jsou dodnes, i když jak katedrála v Seville, tak Havana si stojí na tom, že ostatky jsou uloženy u nich. Pro tohoto muže a jeho příběh je příznačné, že i místo jeho odpočinku je sporné.


ŽIVOT KRYŠTOFA KOLUMBA
1451–1452 Narodil se v Janově v Itálii. Přesné datum jeho narození není známo.
1476–1485 Žil v Portugalsku a na Madeiře.
1485 Odešel do Španělska.
1492–1493 První výprava do Nového světa. Objevil Bahamy, Kubu a Hispaniolu.
1493–1496 Druhá výprava. Objevil Dominiku, Guadeloupe, Portoriko, Jamajku. Prozkoumal velkou část Kuby, založil na Hispaniole první evropské město v Americe Santo Domingo.
1498–1500 Třetí výprava. Objevil Trinidad a jihoamerickou pevninu v místech dnešní Venezuely.
1502–1504 Čtvrtá a poslední výprava. Prozkoumal středoamerické pobřeží.
1506 Zemřel 20. května ve Valladolidu ve Španělsku.

Category: 2002 / 11

Před mnoha sty miliony let, kdy se moře ještě hemžilo trilobity, existoval na Zemi jeden obří prakontinent Pangea. Okolo něj se rozléval ohromný oceán, který geologové nazvali Panthalassa. Uprostřed Pangey bylo mělké moře zvané Tethys, které se neustále zvětšovalo působením konvekčních sil v plášti Země. Stejné síly způsobily, že se na severu Pangey objevila trhlina, která se stala zárodkem nového oceánu – Atlantiku. Někdy před 220 miliony let se superkontinent začal rozpadat, až vznikly dva menší celky, Laurasia na severu a Gondwana, která se pomalu sunula na jih. Nakonec se rozpadly i tyto dva kontinenty. Některé části Gondwany putovaly zpět na sever a staly se z nich Jižní Amerika, Afrika a Indie. Zatímco se oceán Tethys začal uzavírat (dnes z něj zbylo jen Středozemní moře), Atlantik se stále rozšiřoval na úkor zbytku oceánu Panthalassa, který již získal podobu dnešního Pacifiku. Atlantik, který je dnes druhým největším světovým oceánem a pokrývá více než 90 milionů čtverečních kilometrů, se stále rozpíná a jednoho dne přeroste svého staršího a většího bratra.

BÁJNÁ ATLANTIS
„Na cestách po Egyptě se v Saisu, městě ležícím při ústí Nilu, setkal s knězem, jenž mu vyprávěl o lidech pocházejících z velkého ostrova nazývaného Atlantis, kteří přepadli a obsadili Řecko. Nájezdníci byli nakonec odraženi spojenými řeckými městy, v jejichž čele stály Atény,“ vypráví Kritias ve stejnojmenném dialogu velkého řeckého filozofa Platóna, který nese podtitul „aneb Atlantis“. Atlantis však nebyl pouze název bájného kontinentu, ale také moře, které ho oblévalo. Platón píše: „…dal pak všem jména, nejstaršímu králi to, od kterého dostal pojmenování i všechen ostrov i moře, totiž Atlantské, protože první král se tehdy jmenoval Atlas.“ V řecké mytologii byl Atlas navíc jedním z Titánů, dětí nejstarších bohů. Na západním konci světa držel na svých plecích sloupy, na nichž spočívala nebeská klenba. Otec zeměpisu a dějepisu Hérodotos zhruba 100 let před Platónem psal o Atlanťanech žijících na severu Afriky poblíž hory Atlas, před kterou leželo ohromné jezero. Tak či onak, znamenal Atlantik pro tehdejší civilizaci velkou neznámou, oblast mýtů a bohů.
Platónem zaznamenaný mýtus má tragický konec, jak vypráví Egypťan Solón: „…vzápětí po řeckém vítězství došlo k zemětřesení doprovázenému příbojovou vlnou a potopou, které smetly řecká vojska. Katastrofa zničila i Atlantidu. Stalo se to před devíti tisíci lety. Pohroma se naší zemi vyhnula, a proto můžeme číst o Atlantiďanech ve starých rukopisech popisujících egyptské dějiny. Atlantida byla velká jako kontinent. Celý ostrov velký jako Libye a Blízký východ dohromady ležel ve Velkém moři, nedaleko úžiny, kterou vy Řekové nazýváte Heraklovými sloupy.“
V moderních dobách vzniklo mnoho rozmanitých vědeckých, polovědeckých i zcela bláznivých teorií o existenci bájné Atlantidy. Většina seriózních archeologů se přiklání k teorii, že se vlastně jedná o mytologickou verzi zkázy krétské civilizace, řada spisovatelů a hledačů pokladů tvrdí, že v Atlantiku existoval kontinent, který kdysi spojoval Azory, Madeiru a Kanárské ostrovy. Přestože mnoho údajů, které o Atlantidě uvádí Platón, odpovídá Kanárským ostrovům – mírné podnebí, černá a červená půda sopečného původu a zdroje studené a teplé vody, neexistuje dnes jediný reálný geologický podklad pro tuto „teorii“.

NEJDELŠÍ POHOŘÍ NA SVĚTĚ
Atlantik má průměrnou hloubku téměř 4 kilometry (maximální hloubka je 8648 m) a obsahuje zhruba 330 milionů kubických kilometrů vody. Po celé jeho délce vystupuje v jeho středu podmořské pohoří zvané Středoatlantský hřbet (celkově měří přes 10 000 km), což je vulkanicky a tektonicky aktivní zóna, kde magma stoupá z hlubin zemského pláště a vytváří se nová litosféra složená z oceánské kůry a tuhé části zemského pláště. Nad tímto hřbetem v důsledku sopečné činnosti vzniklo několik centrálních podmořských plošin, z nichž občas vystupují vulkány až nad mořskou hladinu a vytvářejí ostrovy. Ve srovnání s Pacifikem je však v Atlantiku poměrně málo ostrovů. V severním Atlantiku se sice vyskytuje řada významných souostroví, v jižním Atlantiku je jen několik ojedinělých ostrovů – ostrov Ascension, ostrov sv. Heleny, Tristan da Cunha či ostrov Gough. Kromě Vikingy osídleného Islandu a ostrovů, které nejsou příliš vzdálené od pevniny, zůstala většina atlantských ostrovů neosídlena až do doby velkých mořeplavců.
Čas od času v Atlantiku dojde ke zrození nového ostrova, když podmořský vulkán vychrlí lávu až nad hladinu moře. Z nedávné historie jsou známy případy Surtsey u Islandu a Capelinhos u Fayalu na Azorách. Stává se však také, že ostrov navždy zmizí ve vlnách oceánu. Ačkoli je Atlantik ve srovnání s Pacifikem geologicky relativně klidný, občas i zde dochází k dramatickým událostem, které v mnohém připomínají konec bájné Atlantidy.

MEGATSUNAMI
Většina vln tsunami vzniká v Pacifiku, jehož hranici tvoří téměř kompletní řetězec hlubokomořských příkopů, kde se oceánské litosférické desky vrací zpět do zemského pláště. Tření mezi tektonickými deskami na těchto místech způsobuje ničivá zemětřesení, zkázonosné sopečné výbuchy a podmořské sesuvy. Hranice Atlantiku jsou naopak povětšinou stabilní, oceánská deska zde plynule přechází v kontinentální. Koncem devadesátých let minulého století však vědci přišli s alarmujícím zjištěním, že na jednom z Kanárských ostrovů se nachází sopka, která je doslova časovanou bombou. Ještě více než samotný výbuch vědce zneklidnily jeho potenciální následky. Název, který si vědci vymysleli pro vlnu, kterou by výbuch mohl způsobit, budí hrůzu – megatsunami.
Simon Day z univerzity v Londýně poprvé začal studovat vulkány na Kanárských ostrovech v roce 1994. Pozval ho tam španělský geolog Juan Carlos Carracedo z místní vulkanologické stanice, který zjistil, že v minulosti několikrát došlo na ostrovech k mohutným sopečným výbuchům, které následně vedly ke zhroucení vulkánů. Zvlášť se zajímal, jestli sopce Cumbre Vieja na turistickém ostrově La Palma hrozí podobný kolaps. Po dobu tří let se Day zabýval intenzivním geologickým průzkumem a mapováním oblasti. Na západní straně vulkánu Cumbre Vieja objevil trhlinu, která vznikla během předposlední erupce v roce 1949. Bližší studium ukázalo, že kdyby příští erupce aktivovala tento zlom, zřítila by se do moře celá jedna strana sopky, tedy zhruba 500 miliard tun hornin.
„Kdyby se úbočí vulkánu sesunulo do moře, lavina by uvedla do pohybu ohromnou masu vody a vytvořila by vlnu tsunami mnohonásobně větší, než všechny, které byly doposud zaznamenány v lidských dějinách,“ řekl Day časopisu New Scientist v roce 2000. „Vlna by se šířila přes Atlantik rychlostí tryskového letadla a zasáhla by území po celé délce východního pobřeží USA. Voda by při této rychlosti smetla budovy, stromy, silnice…, prostě všechno,“ oznámil.

VLNA, KTERÁ VYMRŠTILA BALVANY
Další klíčové poznatky byly získány laboratorními modely dopadů podmořských lavin a sesuvů na pohyb vodních mas a zkoumáním vlivu magmatem ohřáté vody na pohyb tektonických zlomů. Obraz hrozící zkázy dokreslily údaje z dávné minulosti. Carracedo zjistil, že před 120 000 lety na kanárském ostrově El Hierro doslova explodoval vulkán, který se tyčil do výšky nejméně 1500 metrů. Dnes z něj zbyla jen zátoka měřící 15 km na šířku, za kterou vystupuje hora ve tvaru půlměsíce. Událost musela mít strašlivý dopad. Důkaz o ničivé síle výbuchu a následné vlny tsunami přinesli vědci na opačné straně Atlantiku. Americký geolog Paul Hearty zveřejnil studii, ve které popsal výskyt obřích balvanů o hmotnosti až 2000 tun na bahamském ostrově Eleuthera. Balvany cosi vymrštilo do výše 20 metrů nad hladinou moře. Hearty došel k závěru, že jediným možným mechanismem mohly být neuvěřitelně silné vlny. Studie si všimnul Day a zjistil, že předpokládaná doba této události se shodovala s výbuchem na ostrově El Hierro. Další výzkum navíc naznačil, že vlny ostrov zasáhly ze směru odpovídajícího Kanárským ostrovům. „Byly to důkazy o události, která byla tak mimořádná, že by ji mohlo způsobit pouze něco tak katastrofického, jako zhroucení oceánského ostrova,“ řekl Day.
V roce 2001 vytvořil Simon Day ve spolupráci se Stevenem Wardem z univerzity v Kalifornii nový model, který předpokládá, že by se ihned po kolapsu sopky Cumbre Vieja moře vzedmulo do výše 900 m a šíře desítek kilometrů. Podle výsledků publikovaných v roce 2001 v periodiku Geophysical Research Letters by zpětný návrat vymrštěné vody do moře vyvolal sérii vln tsunami, které by v oblasti Západní Sahary sahaly do výšky 100 m a u severního pobřeží Brazílie 40 m. Na hustě obydlené pobřeží Floridy a na Karibské ostrovy by se valily vlny dosahující výšky 50 m. Zkáza by se nevyhnula ani Británii, Španělsku, Portugalsku či Francii.
„Ti, co plánují dovolenou na Kanárských ostrovech, ani samotní ostrované nemají důvod k panice. Nová erupce Cumbre Vieji zatím nehrozí, takže krátkodobá či střednědobá rizika jsou zanedbatelná. Výbuchy Cumbre Vieji se odehrávají v intervalech desetiletí až jednoho století a je možné, že proběhne řada výbuchů, než se sopka zhroutí,“ snažil se Day v rozhovoru pro časopis Scientific American uklidnit veřejnost. Varování je však přesto namístě. „Přestože je meziroční pravděpodobnost rozpadu sopky nízká, výsledná vlna tsunami by způsobila mohutnou katastrofu, která by měla nepřímé dopady na celém světě. Musíme pečlivě monitorovat Cumbre Vieju, abychom rozpoznali příznaky blížící se erupce a deformace, která by předcházela kolapsu,“ řekl Day časopisu Scientific American.

ŠIRÝ OCEÁN
Střední části oceánů se až na výjimky podobají pustině. Subtropické a tropické oceány neovlivňují sezonní teplotní změny, takže svrchní vody jsou trvale chudé na živiny. Nejsou zcela bez života, ale vyskytuje se v nich o poznání méně rozmanité společenství živočichů, než v pobřežních oblastech či na kontinentálním šelfu. Během dne často průzračně modrá voda uprostřed Atlantiku nejeví žádné známky života. Tato skutečnost však naštěstí nevypovídá o celkovém množství živočichů v oceánských vodách. Většina mořských živočichů se totiž přes den skrývá hluboko pod mořskou hladinou.

NOČNÍ STĚHOVÁNÍ
Noc co noc dochází v hlubokých částech oceánu k hromadnému stěhování milionů živočichů – planktonu, ryb, medúz, hlavonožců a jiných organismů. Z hloubek 200 až 1000 metrů se přesouvají do povrchových vod. Zcela přesné vysvětlení pro tento největší hromadný přesun živočichů na Zemi stále neexistuje, ale hlavním důvodem se zdá být to, že se přes den většina mořských organismů skrývá před dravci a v noci se vydávají do svrchních vod za potravou. Nejmenší plankton je schopen urazit jen 10 až 20 m za noc, větší živočichové, jako je například žralok modravý, urazí za noc až 1000 m, ryby lampovníci táhnou z hloubky 1700 m do hloubky 100 m. Ve dne se ve svrchní vrstvě nachází jen 10 procent v moři přítomných organismů, přes noc je toto množství čtyřnásobné. Na některých místech se asi třiceticentimetrová vrchní vrstva oceánu uprostřed noci přímo hemží planktonem.

MOŘE UPROSTŘED OCEÁNU
Na Zemi existuje jedno moře, jehož břehy netvoří kamenné skály či písčité pláže, ale mořské proudy. Sargasové moře se rozprostírá v rozsáhlé oblasti mezi Bermudami a Azorami (mezi 20° a 35° severní šířky a mezi 30° a 70° západní délky) a pokrývá plochu velikosti USA. Jméno získalo podle hnědých řas rodu Sargassum, které se v něm hojně vyskytují. Když ho v roce 1492 objevil Kryštof Kolumbus, domníval se spolu se svou posádkou, že pevnina je nablízku. Ačkoli je tato mylná domněnka nejprve povzbudila natolik, že pokračovali ve své plavbě ke břehům Nového světa, posléze v nich budilo zoufalství, že po mnoha dalších dnech byla pevnina stále v nedohlednu.
Řasy rodu Sargassum původně pocházejí z pobřežních oblastí Karibiku a USA, odkud je Golfský proud zanesl až do centrálních částí Atlantiku. Dnes se však množí vegetativně a na hladině moře vytvářejí rozsáhlé porosty, které jsou domovem unikátního společenství živočichů. Mnohé z nich bychom za normálních okolností našli v mělkých pobřežních vodách, a na širém oceánu se původně ocitli společně s řasami rodu Sargassum. Je zde však i řada endemických druhů, které se zřejmě vyvinuly přímo v Sargasovém moři.

DRAVÉ RYBY
Otevřený oceán, ve kterém se potrava vyskytuje jen sporadicky, se stal doménou neuvěřitelně rychlých dravých ryb, mezi které patří tuňáci, mečouni a plachetníci. Tělo těchto tryskáčů podmořského světa je uzpůsobené pro dosažení maximálních rychlostí. Mají výrazně hydrodynamický tvar – špičatý rypec, dosahující u mečounů a plachetníků až metrových délek, a mírně kuželovitou zadní částí těla se srpovitou ocasní ploutví. Vysoká hřbetní ploutev stabilizuje polohu těla. Někteří z těchto dravců dosahují úctyhodných rozměrů. Tuňák obecný dosahuje velikosti tří metrů, zatímco největší mečoun, který byl dosud uloven, měřil celých šest metrů!
Plachetník je rychlostní rekordman. Na krátkou vzdálenost dokáže plavat rychlostí 110 km za hodinu! Mečouni většinou loví samotářsky (zaútočí na hejno ryb a kořist probodnou či omráčí svým „mečem“), tuňáci a plachetníci často loví v koordinovaných hejnech. Všechny tyto ryby se vyznačují zvláštní fyziologickou adaptací – evoluční tlak na dosažení dokonalého hydrodynamického tvaru způsobil, že nepřijímají kyslík obvyklým způsobem, tj. pumpováním vody přes žaberní oblouky, ale plavou s otevřenými ústy a tím ženou okysličenou vodu přes rozvětvené žábry. Aby mohly dýchat, musí se tyto ryby neustále pohybovat značnou rychlostí. Mečouni a plachetníci loví ryby, které žijí v hejnech, například sledě a makrely, podobný jídelníček mají i tuňáci, kteří ovšem nepohrdnou ani garnáty a sépiemi. Mezi rychlé dravé lovce širého oceánu patří i zlak nachový. Jednou z jeho kořistí je velice specializovaný druh ryby.

ŠUPINATÍ KLUZÁCI
Jen v západním Atlantiku se vyskytuje přes deset druhů takzvaných létajících ryb. Schopnost „létat“ se přitom vyvinula u několika různých skupin. Letouni většinou plavou těsně pod hladinou, kde se živí planktonem. Na rozdíl od mnoha jiných druhů ryb se ve svrchních vodách oceánu vyskytují nejen v noci, ale i přes den. Přestože se občas shlukují v hejnech, jako hlavní způsob obrany používají mnohem dramatičtější strategii. V nebezpečí se mohutnými údery ocasní ploutve vymršťují ven z vody, načež roztáhnou dlouhé a široké prsní ploutve. Na těchto „křídlech“ dokáží letět déle než deset vteřin a překonat při tom vzdálenost více než dvou set metrů. Většina druhů má modrošedé až stříbřité zbarvení.
Zlak nachový neboli koryféna (Coryphaena hippurus) je zeleno-zlatá dravá mořská ryba, dosahující délky 1,6 m a váhy až 40 kg. Vyskytuje se v tropických a mírných pásmech moří a oceánů na celém světě. Živí se rybami, sépiemi a korýši. Při pronásledování létajících ryb jsou zlaci schopni vyskočit z vody do výšky jednoho metru. V USA a v Karibiku je též známá pod názvem „dolphin fish“, jelikož její hlava v profilu poněkud připomíná hlavu delfína. Viděn skrz hladinu moře vyniká zlak nachový pozoruhodným zbarvením, které však zdaleka není tak markantní pod vodou, ani když je ryba vytažena z vody ven. Barevné obrazce, které se zřejmě vytvářejí vlivem refrakce světla skrz hladinu, pravděpodobně slouží jako výhružné znamení proti napadení mořskými ptáky. Zlaci loví těsně pod hladinou, takže by mohli být snadným terčem pro útoky prováděné ze vzduchu například tereji a rybáky. Takové útoky byly skutečně zaznamenány.
Zatímco zlak nachový není ohroženým druhem a dosud se nestal obětí usilovného průmyslového rybolovu, zásoby jiných velkých pelagických ryb, zejména tuňáků a mečounů, již byly drasticky sníženy. Společnou vlastností všech těchto ryb je, že překonávají ohromné vzdálenosti napříč oceány. Naše znalosti o tažných cestách ryb a dalších živočichů však zůstávají velice omezené.

TUDY CESTA NEVEDE?
V roce 2001 byly ve vědeckém měsíčníku Science zveřejněny výsledky nového výzkumu, který byl zaměřen na sledování pohybu tuňáků obecných. Barbara A. Blocková a její tým z univerzity ve Stanfordu opatřily 377 těchto ryb chycených u východního pobřeží USA elektronickými značkami, které v intervalech dvou minut zaznamenávaly polohu, hloubku a teplotu moře. Z nashromážděných dat, která byla sbírána od roku 1996, vyplývá, že tuňáci často podnikají cesty napříč Atlantikem. Téměř třetina těchto přístrojů byla nalezena v tělech tuňáků ulovených na opačné straně Atlantiku a ve Středozemním moři. Význam nové studie však nespočívá pouze v nových poznatcích o pohybu těchto obřích predátorů v Atlantiku, ale také přináší nový pohled na současnou strategii ochrany těchto rybolovem významně ohrožených ryb. Dosud se k tuňákům obecným žijícím na opačných stranách Atlantiku přistupovalo jako ke zcela odděleným populacím s vlastními migračními trasami. Na těchto znalostech byla založena i ochranářská strategie. Dosud byly stanovovány různé kvóty pro rybáře na opačných stranách Atlantiku. Jelikož na západě klesla populace výrazněji, bylo zde také zavedeno přísnější omezení lovu tuňáků. Nové poznatky naznačují, že západní populace tuňáků je ohrožena i rybolovem na východě. „To znamená, že obnovení populací tuňáků obecných vyžaduje užší spolupráci všech zemí, které je loví,“ řekla Barbara A. Blocková časopisu Scientific American.

TULÁCI V BRNĚNÍ
Mořské želvy z čeledi karetovitých (Cheloniidae) se ve světových oceánech vyskytují již několik set milionů let. Před sto miliony let se na zemi poprvé objevili předkové dnešních sedmi druhů. Karety se, stejně jako ostatní plazi, vyvinuly z obojživelných předků. Podobně jako mořští savci k životu potřebují plynný kyslík a jejich vejce se mohou vyvíjet a líhnout jedině na souši.
Z příboje na pobřeží Surinamu, Guayany a Francouzské Guyany se každoročně během několika nocí vynoří tisíce karet zelenavých (Lepidochelys olivacea), aby na plážích nakladly vejce. Přestože se na souši pohybují velice pomalu a neobratně, tvrdý krunýř je většinou dokáže ochránit před všemi nebezpečnými dravci, kromě člověka. Když se však o několik týdnů později narodí malé želvičky, pravý opak je pravdou. Čerstvě vylíhlé želvičky svádí jeden z nejdramatičtějších bojů o přežití v živočišné říši. Jakmile se vyhrabou s písku, číhá na ně celá plejáda hladových predátorů – krabi, hadi, supové či zdivočelá prasata. Šťastlivci, kterým se podaří překonat nástrahy na souši, pak ve vodě musí čelit soustředěnému útoku mořských ptáků a ryb, například kaniců či barakud. Pouze nepatrný zlomek malých želviček (jedna z tisíců) dosáhne velikosti obřích obrněných korábů, které pak v průměru deset až dvacet let křižují oceány. Tvrdý krunýř většinou dospělé želvy ochrání i před útoky nebezpečných dravců, i když byly zaznamenány smrtelné útoky žraloků, a dokonce i kosatek dravých. Tato nejmenší z mořských želv, která dorůstá do délky 70 cm, se většinou nevzdaluje více než 15 km od pobřeží.
Některé druhy karet však podnikají dlouhé oceánské cesty, které mají unikátní postavení v živočišné říši. Karety obrovské, které většinu svých životů tráví osamělým putováním podél pobřeží Brazílie, každoročně během tahu překonávají vzdálenost 2400 km, aby nakladly vajíčka na ostrově Ascension. Tento osamělý ostrov tvoří nepatrnou tečku uprostřed mapy Atlantiku. Nejširší část ostrova měří pouhých 11 kilometrů. V posledním desetiletí byla provedena řada průzkumů s použitím elektronických značek a satelitů v kombinaci s analýzou DNA, které ukazují, že samice se rok co rok vracejí na stejné pláže.

KOMPAS V KRUNÝŘI
Již dlouhou dobu se spekuluje o tom, jakým způsobem se želvy orientují v prostoru. Dosud bylo vyřčeno mnoho různých hypotéz, například orientace podle slunečního kompasu či pachových vodítek v moři, ale zcela uspokojivá odpověď nebyla zatím nalezena.
Na podzim roku 2001 byly v časopisu Science publikovány výsledky výzkumu, který byl proveden na karetách Caretta caretta. Tyto až metr dlouhé karety podnikají cesty napříč Atlantikem, přičemž při cestě na východ sledují Golfský proud, na zpáteční cestě zase proud Kanárský. V nových experimentech vědci zkoumali reakci mláďat karet na různá magnetická pole v bazénu naplněném mořskou vodou. Směr a intenzitu magnetického pole řídil počítač. Karetky, které byly vystaveny magnetickému poli napodobujícímu přirozené magnetické pole u severního pobřeží Floridy, například plavaly směrem na jihovýchod. V poli, které napodobovalo střední část tahové cesty, plavaly karety na západ až severozápad. „Naše výsledky poskytují přímé důkazy, že mladé karety mohou využít magnetická pole jako navigační značky. V okamžiku, kdy karetky vylezou ze svých hnízd, jsou již připraveny reagovat na specifická magnetická pole řízenými pohyby, které jim umožní dostat se do systému proudů a nalézt tahovou cestu,“ napsal vědecký tým. Výzkumníci se zároveň domnívají, že podobný mechanismus by mohli používat i jiní živočichové, například ryby, mořští savci a ptáci.
Jediným predátorem, který dokázal výrazným způsobem ohrozit přežití karet, je člověk. Karety se odpradávna loví zejména kvůli výrobě šperků a jiných předmětů ze želvoviny. Mnoho dalších želv uhyne v rybářských sítích či na udicích určených pro velké pelagické druhy ryb, jako jsou tuňáci. Všech sedm druhů karetovitých je chráněno dohodou o ohrožených druzích (CITES) a dva z nich jsou podle organizace IUCN (Mezinárodní unie pro zachování přírody a přírodních zdrojů) kriticky ohrožené.

PUTOVÁNÍ NA KŘÍDLECH
Neméně ohromující jsou tahové cesty mořských ptáků, mezi jednotlivými skupinami a druhy však existují značné rozdíly. Racek chechtavý se příliš nevzdaluje od pobřeží, a dokonce se dokonale adaptoval na život ve vnitrozemí. Racek žlutonohý je však stěhovavým druhem, který během několika prvních let svého života podniká dlouhou cestu ze severní Evropy až k pobřeží Senegalu. Chaluha velká (Catharacta skua), která hnízdí na Islandu a v severní Evropě, tráví většinu roku nad oceánem a při svých cestách napříč Atlantikem příležitostně sleduje rybářské lodě a krmí se zbytky ryb, které rybáři vyhazují do moře.
Velkými vzdušnými cestovateli jsou rybákovití (Sternidae). Rybáci mají úzká a špičatá křídla, hluboko vykrojený ocas ve tvaru vidlice a špičatý zobák. Největší přeborník v překonávání vzdáleností nad Atlantikem je bezesporu rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea). S rozpětím křídel asi 70 cm je o něco menší než racek chechtavý. Loví většinou tak, že se ve vzduchu vznáší na místě rychlým máváním křídly a pak se za kořistí obratně vrhne do vody. Podniká nejdelší vzdušnou pouť ze všech ptáků. Ze svých hnízdišť v severní Evropě se vydává až k ledovým břehům Antarktidy.

MILOVNÍCI BOUŘÍ
Buřňáci a buřňáčci (Procellariiformes) jsou příbuzní albatrosů a patří mezi ptactvo, které je nejlépe uzpůsobeno životu nad vlnami oceánů. Buřňáci, kteří dosahují rozměrů středně velkých racků, jsou bravurními a neúnavnými letci. Na souši se v době páření a hnízdění naopak houpavým krokem neobratně šoupají po zemi. Mimo toto období se u pobřeží objevují, pouze když je tam zaženou velké bouře. Buřňáci létají velice úsporně – vznášejí se těsně nad vlnami a jen občas zamávají křídly. Buřňák severní (délka 35 cm, rozpětí křídel 75 cm) podniká cesty ze svých hnízdišť na severu Evropy až k severní Argentině. Buřňáci se živí malými rybami, například sledi a sardinkami.
Buřňáčci, menší příbuzní buřňáků, jsou zcela mimořádnými oceánskými ptáky. Zarážející je již jejich velikost – největší druh je velký asi jako kos (buřňáček malý svou velikostí i zbarvením připomíná jiřičku obecnou!). Klikatě poletují mezi hřebeny vln, pohybují se těsně nad vodou nebo doslova ťapkají po hladině. Živí se planktonem, malými rybkami a mořskými řasami. Navzdory malé velikosti překonávají neuvěřitelné vzdálenosti napříč světovými oceány – například buřňáček malý v zimě migruje ze svých hnízdišť v severní Evropě na jih až k mysu Dobré naděje.
Na první stránky světového tisku a do reportáží společností BBC a CNN se letos dostala zpráva o jednom mimořádně dlouhověkém buřňákovi severním. Pracovníci Britské ornitologické nadace v dubnu při kroužkování na ostrově Bardsey poblíž severního Walesu narazili na buřňáka severního, který byl kroužkován již v roce 1957. Vědci odhadují, že se narodil v roce 1952 a v průběhu svého života nalétal zhruba 5 milionů vzdušných mil, z toho 500 000 mil přímo na tahových cestách z Británie do Jižní Ameriky a zbytek při lovu. „Není zcela výjimečné, že nacházíme ptáky, jejichž věk dosahuje 15 až 20 let, ale 50 let – to je opravdu pozoruhodné,“ řekl agentuře Reuters britský ornitolog Chris Mead.

DRAVCI S „ÚSMĚVEM“
Na celém světě bylo zatím identifikováno osmdesát druhů kytovců, v Atlantiku jako celku se jich vyskytuje několik desítek, v severním Atlantiku pak více než třicet druhů. Přestože delfíni a jim příbuzní ozubení kytovci nekonají tahy v pravém slova smyslu, občas dochází k velkým přesunům těchto nejdokonaleji adaptovaných mořských savců, většinou za potravou. Skutečně pelagickými druhy delfínů v Atlantiku jsou delfín obecný, delfín skákavý a delfín skvrnitý.
Delfíni obecní dorůstají do délky 2,5 m a dokáží plavat rychlostí až 40 km za hodinu, přičemž se často z vody vynořují v seřízených skupinách a někdy vyskakují vysoko nad hladinu. V Atlantiku, podobně jako delfíni skvrnití, občas vytvářejí obrovské skupiny čítající několik stovek jedinců. Delfíni se houfují zejména tam, kde je hojnost potravy v podobě velkých hejn ryb. V těchto velkých stádech však delfíni zároveň věnují mnoho času upevňování vzájemných vztahů, společným hrátkám a páření. Většina delfínů je polygamní a volně vyvíjejí sexuální aktivity. Zbytek času tráví v menších skupinách, ve kterých loví nejen ryby, ale také sépie a jiné hlavonožce.
Mimořádnému zájmu vědců se v posledních letech těší interakce mezi delfíny skvrnitými a většími delfíny skákavými. Bylo mezi nimi zaznamenáno mezidruhové páření. Setkání většinou probíhá tak, že samci delfínů skákavých připlavou k hejnu delfínů skvrnitých, rychle se spáří se samičkami a opět odplavou. Zprávy o smíšených hejnech delfínů skvrnitých a skákavých jsou ovšem často zpochybňovány tím, že mladí jedinci delfínů skvrnitých, kteří ještě nemají výrazné skvrny na těle, jsou omylem identifikováni jako delfíni skákaví.
Delfíni mají jen málo přirozených nepřátel. Byly zaznamenány případy, kdy na ně zaútočili velcí žraloci, zejména žraloci tygří (Galeocerdo cuvieri) a bílí (Carcharodon carcharias) nebo kosatky dravé (Orcinus orca). Jsou zároveň známy i případy, kdy delfíni bez nejmenší zjevné provokace zaútočili na žraloky, možná ve snaze předejít útoku z jejich strany. Tisíce delfínů a dalších ozubených kytovců bohužel v Atlantiku každoročně hynou v důsledku různých činností člověka, zejména průmyslového rybolovu. Na Faerských ostrovech dodnes pokračuje tradiční vybíjení kulohlavců černých (Globicephala melaena). Ostrované sice nezabíjejí extrémně velké počty těchto až 8,5 metru dlouhých kytovců, nicméně pokaždé zlikvidují celé stádo a tím pádem i určitou genetickou jednotku. Lov je navíc vůči těmto inteligentním a vysoce společenským savcům krajně krutý. Celé stádo kulohlavců je nejprve nahnáno do zátoky, která je vzápětí uzavřena, aby žádné zvíře nemohlo uniknout. Kytovci jsou potom ubodáni jeden za druhým. Ačkoli je tento lov brutální ukázkou činnosti, která má destruktivní dopad a vliv na obyvatele Atlantiku, některé lidské aktivity jsou o mnoho zákeřnější.

TOXICKÉ VELRYBY
Vědecký týdeník New Scientist letos publikoval zprávu o výzkumu, který probíhá v ústí řeky sv. Vavřince v kanadském Quebecu. Zjistilo se, že více než čtvrtina úmrtí zdejších běluh, bílých ozubených kytovců, kteří dorůstají do délky 4,5 metru, je způsobena rakovinou. Většina z celkového počtu 70 000 běluh na světě žije v arktických vodách, zhruba 650 jich však žije v subarktických vodách v ústí řeky sv. Vavřince. Mezi lety 1983 a 1999 bylo nalezeno 263 mrtvých velryb. Daniel Martineau a jeho tým z univerzity v Montrealu provedli 100 pitev. Zjistili, že rakovina, zejména trávicího traktu, způsobila smrt 18 procent mladých a 27 procent dospělých jedinců. „Rakovina u volně žijících živočichů je málo probádanou oblastí, ale taková procenta zhoubných nádorů nebyla zjištěna u volně žijících živočichů kdekoli jinde na světě. U delfínů a suchozemských zvířat je běžný výskyt okolo dvou procent,“ řekl Martineau. Pitvy zjistily ve tkáních kytovců vysoké koncentrace polycyklických aromatických uhlovodíků (PAH) a polychlorovaných uhlovodíků (PCB). Laboratorní testy již dříve prokázaly, že kromě toho, že tyto látky přispívají k tvorbě zhoubných nádorů, mohou také způsobit abnormální tělesný růst, narušují imunitní systém, poškozují nervovou soustavu a snižují schopnost rozmnožování. Kromě těchto látek obsahují mléko a tkáně běluh také jedovaté těžké kovy. Běluhy z ústí řeky sv. Vavřince se již dříve staly smutně proslulé, když bylo zjištěno, že tkáně některých jedinců obsahují tolik toxických látek, že je kanadské zákony zařazují mezi toxický odpad. Vědci se domnívají, že hlavním viníkem neutěšeného stavu této populace mořských kanárků je továrna na výrobu hliníku, která se nachází proti proudu řeky. Toxické látky se hromadí v sedimentech na dně řeky a běluhy jsou obzvlášť zranitelné, jelikož získávají potravu tak, že prohrabávají usazeniny na mořském dně a požírají bezobratlé živočichy.

ZÁHADNÝ TROJÚHELNÍK
Zájem o oblast, která leží poblíž jihovýchodního pobřeží USA a je známa jako bermudský či ďáblův trojúhelník, vzrostl zejména v šedesátých letech dvacátého století. Záhadologové, námořnictvo i vědci jsou zajedno v tom, že v trojúhelníku, který tvoří Florida, Puerto Rico a Bermudy, během uplynulých století bez zjevných a blíže určitelných příčin zmizela řada lodí a letadel. Některé známé případy, například zmizení námořních lodí USS Cyclops a Marine Sulphur Queen či celé letky bojových letounů TBM Avengers, zůstávají nevyřešenou záhadou, přestože se těmito událostmi zabývala řada institucí, včetně pobřežní hlídky a námořnictva USA. Skeptikové a „zasvěcení“ se liší zejména v počtech záhadných událostí – údaje o zmizelých plavidlech a letadlech se různí od 200 do více než 1000 v průběhu posledních 500 let.
Většina vědců jako hlavní příčinu neobjasněných událostí uvádí unikátní přírodní podmínky, které panují v této oblasti. Rychlý a zrádný Golfský proud, často nepředvídatelné místní povětrnostní podmínky a velice proměnlivá topografie mořského dna jsou uváděny jako hlavní faktory. Na straně druhé jsou zástupy nadšenců, ufologů a členů hnutí Nového věku, kteří prosazují nejrůznější rozmanité teorie o magnetických anomáliích a různých nadpřirozených jevech, včetně únosů mimozemšťany, působení magických krystalů, které zbyly po civilizaci Atlantidy, či vírů ze čtvrté dimenze.
Prvním člověkem, který proplul bermudský trojúhelník, se stal Kolumbus. Naštěstí pro Španěly, a naneštěstí pro domorodé obyvatele Ameriky, však jeho koráby nezmizely. Ve svých denících, které zkompiloval Fray Bartolome de Las Casas těsně po jeho smrti, se ovšem zmiňuje o nevysvětlitelných jevech, se kterými se setkal v této oblasti. „V noci ukazovaly kompasy na severozápad, zatímco ráno ukazovaly spíše na severovýchod,“ napsal o 13. září 1492. K podobné události došlo několikrát.

NEBEZPEČNÉ BUBLINY
Jednu z teorií, která způsobila značný rozruch, předložil v roce 1998 britský vědec Dr. Ben Clennel z univerzity v Leeds. Během přednášky o možném využití hydrátů metanu jako nového zdroje energie se zmínil o tom, že by úniky plynného metanu z mořského dna mohly způsobit potopení plavidel. Dodal, že by se výbušný plyn navíc mohl vznítit a způsobit explozi letadel. Reakce byla bouřlivá, a většinou odmítavá, jak ze strany nadšenců pro nadpřirozené jevy, tak ze strany skeptické vědecké obce.
Záhady bermudského trojúhelníku většinou nevzbuzují zájem seriózních vědců. Minulý rok však renomovaný vědecký časopis American Journal of Physics publikoval výsledky laboratorních pokusů, které vrhají na tuto problematiku nové světlo. Poněkud bizarní testy prokázaly, že bubliny skutečně mohou potopit plovoucí předměty tím, že náhlý přísun bublin do tekutiny sníží její hustotu. „Byli jsme překvapeni, že jsme teorii potvrdili. Očekávali jsme, že vznikne odpor,“ řekl Denardo týdeníku New Scientist. Skeptický vědec, který chtěl teorii vyvrátit, dodal, že na otevřeném moři by mohly vzniknout vzestupné proudy, které by plavidlo udržely na hladině, teorii však nezamítá definitivně. „Jestliže se nějaký fenomén odehraje v laboratoři, zřejmě se také odehrává někde v přirozeném vesmíru,“ poznamenal.ROPÁCI NA DNĚ OCEÁNU
Bezpečnost podmořských ropných vrtů se v minulém století stala primárním důvodem pro průzkum mořského dna. V roce 1984 došlo v Mexickém zálivu ke zcela nečekanému objevu. Biologové nalezli v hloubce zhruba 3000 m jedinečné společenství živočichů, které vzkvétalo v těsné blízkosti podmořského ropného jezera. Kolem chladné tůně se v 30 m širokém a 1,5 km dlouhém pruhu vyskytoval dosud neznámý ekosystém, který se v mnohém podobal tomu, jenž byl o několik let předtím nalezen poblíž hlubokomořských horkých vřídel v Pacifiku. Biologové zjistili, že základní prvek nově objeveného společenství organismů v temných hlubinách tvoří měkkýši, v jejichž tkáních žijí bakterie, které získávají energii fixací metanu. V toxickém a studeném prostředí se vyskytuje řada dalších živočichů – červi, krabi, stejnonožci, ryby a krytonožci. Od doby prvního objevu byla nalezena řada dalších lokalit, kde se vyskytuje toto podivné společenství přírodních ropáků. Celkem bylo dosud na těchto místech zjištěno 211 druhů živočichů, z nichž některé se vyskytují pouze v jedné lokalitě. Světový fond na ochranu volné přírody v roce 2001 publikoval rozsáhlou studii, kterou se pokouší zmapovat význam tohoto biologického bohatství. Bakterie, které žijí v tkáních těchto živočichů, by mohly být užitečné zejména při biologické likvidaci ropných odpadů a havárií. Můžeme jen doufat, že těžba ropných látek přímo z hlubin oceánů je nezničí dříve, než vydají svá genetická tajemství.