Category: 2002 / 12

Snad žádná myšlenka z vědeckofantastické literatury nezaujala lidskou představivost tolik jako cestování časem. Námět cestování časem dnes přeskočil ze stránek sci-fi literatury na stránky fyzikálních časopisů.
Je libo navštívit Zemi ode dneška za 1000 let? Einstein ukázal, jak na to. Stačí vám jen nastoupit do kosmické lodi, odletět do vzdálenosti 500 světelných let a vrátit se zpět, přičemž oběma směry musíte cestovat rychlostí 99,995 % rychlosti světla (300 000 km/s). Až se vrátíte zpátky, bude Země o 1000 let starší, avšak vy zestárnete jen o 10 let. Těm, kdo namítnou, že taková rychlost je nemožná, lze oponovat, neboť v největších urychlovačích částic udělujeme už dnes protonům vyšší rychlost (nejlepší dosavadní výsledek byl 99,999946 % rychlosti světla ve Fermilabu). Navštívit budoucnost je tedy z vědeckého hlediska možné, i když zřejmě bez možnosti návratu. Jak ale navštívit minulost?
Vše by bylo snadné, kdybychom se coby cestovatelé časem mohli pohybovat rychlostí vyšší, než je rychlost světla. Speciální teorie relativity však dokazuje, že je to nemožné. Je tedy jediná možnost, jak předběhnout světlo a cestovat zpět do minulosti – využít zakřivení časoprostoru podle Einsteinovy teorie gravitace, známé jako obecná relativita, a najít zkratku, která nám toto umožní. Teorií, jak tyto zkratky hledat, je několik. Kip Thorne a jeho spolupracovníci například předložili nápad na zkratku do minulosti pomocí cestování červí dírou, teoretickým tunelem, který vede rovně oblastí, kde je prostor zakřiven. Z dalších alternativ uveďme cestování do minulosti dle J. Richarda Gotta III. využívající teorii kosmických strun a zakřivení časoprostoru v jejich okolí, a nesmíme ani zapomenout na teorii zborceného prostoru, kterou na základě seriálu Star Trek rozvinul fyzik Miguel Alcubierre.
V principu cesty do minulosti asi budou možné, ovšem jejich uskutečnění se zatím jeví jako přinejmenším obtížné, ne-li nemožné. Na všechny, kteří i přesto doufají, že se jednou za pomoci stroje času podívají před naši současnost, čeká navíc další zklamání. Cestování časem je totiž možné jen v době, kdy stroj času existuje. Laicky řečeno, bude-li v roce 3000 postaven stroj času, může jej cestovatel použít na cestu z roku 3002 do roku 3001, avšak nemůže jej použít na cestu například zpět do roku 2002, neboli vše, co leží v čase před sestrojením stroje času, je pro cestovatele nedostupné a minulost navštívená prvním cestovatelem v čase bude někde daleko v naší budoucnosti.
Otázkou je, co by taková cesta potencionálnímu cestovateli přinesla. Umožnila by mu kupříkladu měnit minulost? Ale co kdyby například cestovatel v čase zabil svou babičku před tím, než by porodila jeho matku? Jeho matka by se nikdy nenarodila, a nenarodil by se proto ani on. A jestliže by se nenarodil, nemohl by cestovat zpět časem a nemohl by zabít svou babičku. Vznikl by paradox, který, zdá se, nemá řešení. Vědci ovšem dvě fyzikálně přípustné alternativy mají. Radikální varianta předkládá na základě kvantové mechaniky teorii mnoha světů. Dle této teorie neobsahuje vesmír pouze jedinou historii, ale mnoho historií paralelních. V souladu s touto teorií zabije-li cestovatel časem svou babičku, způsobí tím, že realita v tom okamžiku odbočí na paralelní dráhu a bude existovat spolu s realitou, ze které cestovatel přišel a v níž se nic nezmění. Konzervativnější teorie, kterou nazýváme teorií bezespornosti, vychází z toho, že cestovatel minulost nedokáže změnit, protože byl vždy její součástí. Cestovatel časem může svou babičku navštívit, ale zabít ji se mu nepodaří, neboť by se nenarodil.

Category: 2002 / 12

Těžko byste na světě hledali místo, kde by vám nebyli schopni připravit čaj. Tento horký a voňavý nápoj se během 19. a 20. století rozšířil do všech pěti kontinentů a našel desítky milionů příznivců všech věkových skupin bez ohledu na národnost, barvu kůže či vzdělání. Příběh o tom, jak se čaj z Číny, Japonska a Indického subkontinentu šířil dále do světa, je plný zajímavostí a bez nadsázky se dá říct, že čaj ovlivnil nejen životní styl bezpočtu lidí, ale i dějiny mnoha států.

LÉK, NEBO JED?
Přestože jsou zásluhy Angličanů o popularizaci a rozšíření čaje ve světě nezpochybnitelné, první obchodníci, kteří ho dovezli do Evropy, byli Holanďané. Podle záznamů se tak stalo roku 1610. A jaký měl čaj v Holandsku úspěch? Dá se říct, že obrovský. Zpočátku byla jeho cena vysoká a prodával se jako zázračný prostředek proti mnohým chorobám výhradně v lékárnách. Byl opředen mnoha pověstmi, jež mu přisuzovaly téměř magické účinky. Netrvalo dlouho a bohatí obchodníci si začali budovat čajové salonky, v nichž se svými přáteli vychutnávali exotické kouzlo nového nápoje v očekávání netušených zážitků. Rozhodně nebyli zklamáni, protože se přinejmenším dočkali pocitu tělesného i duševního osvěžení. Pijáci čaje si na těchto dýcháncích dopřávali ještě další exotickou novinku – kouření dýmky naplněné tabákem. Čaj, tenkrát výhradně zelený, se podával hodně oslazený, a někdy i se šafránem, broskvovými lístky, zázvorem či jinými přísadami.
Nový nápoj se v Holandsku ujal, a tak roku 1637 píší představitelé holandské Východoindické společnosti svému zástupci na Jávě dopis, v němž stojí: „…jelikož stále více lidí si oblíbilo čaj, očekáváme, že na každé lodi bude mezi zbožím několik bedniček čínského i japonského čaje.“
Postupně, s častějšími dodávkami, cena čaje klesala. Kolem roku 1675 už jej bylo možné dostat nejen ve všech obchodech s potravinami, ale i v hospodách. Pití čaje se stalo běžným zvykem všech společenských vrstev. Podle dobových zpráv však někdy hraničilo s mánií. Byly zakládány čajové kluby, ve kterých se scházely především ženy. Pobouření muži pak ženám vytýkali, že zanedbávají domácnost.
K význačným propagátorům čaje patřil holandský lékař Nikolas Tulp, který ve svém traktátu Observationes Medicae z roku 1641 tvrdil, že při pravidelném požívání čaje se nestárne, člověk nabývá nových sil a snadno se udržuje v bdělém stavu, aniž by se dostavila únava. To je z velké části pravda, ale Nikolas Tulp našel řadu oponentů, kteří jeho myšlenky zesměšňovali, dokonce na prknech divadel, jako například v satirické hře „Čajem zničené dámy“ uvedené v Amsterdamu roku 1701. Omílaným argumentem bylo, že pitím čaje muži ztratí přitažlivost, ženy krásu, protože čaj vysušuje tělo, urychluje stárnutí, způsobuje vrásčitost, a ke všemu ještě podněcuje bezbožnost!
Příchod čaje do Evropy hned od prvního okamžiku budil velké vášně – příznivců bylo stejně tolik jako odpůrců.
Zpočátku Holanďané čaj distribuovali i do okolních zemí, hlavně do Británie. Angličané měli v zámořské expanzi zpoždění zaviněné složitou politickou situací. Avšak když roku 1669 dovezly lodě britské Východoindické společnosti poprvé čaj přímo do Londýna, byl import z Holandska zastaven.

ZEMĚ ČAJE O PÁTÉ
Francouzi o Angličanech říkají, že vyvinuli dokonalá pravidla, jak se chovat u stolu, ale nemají ani nejmenší ponětí, co na ten stůl dát. Tento bonmot se nepochybně vztahuje k anglickému jídlu, v případě nápojů však určitě neplatí. Britové dovedli na pomyslný stůl světu naservírovat punč, skotskou whisky – a také čaj. Dá se říci, že to byli právě oni, kteří pokračovali v čajovém díle Číňanů a Japonců.
V roce 1657, za bouřlivých časů Cromwellovy republiky, začal ve své londýnské kavárně v ulici Exchange Alley nabízet čaj jistý Thomas Garway (nazývaný také Garraway). V reklamním letáku vylepeném v okně svého podniku vychvaloval čajový odvar doslova jako zázrak vhodný k vyléčení všech zdravotních potíží. Nový nápoj se rychle ujal a všichni londýnští kavárníci ho začali o překot nabízet. V září roku 1658 se na přední straně týdeníku Mercurius Politicus objevila první novinová zpráva o čaji v Anglii:
„Tento znamenitý a všemi lékaři vychvalovaný čínský nápoj, zvaný Číňany čcha a jinými národy tay, alias tee, se prodává v kavárně Sultánova hlava na ulici Sweetings Rents nedaleko Královské burzy.“

ČAJOVÉ KAVÁRNY
Kavárna Thomase Garwaye, kde se mohli obyvatelé Londýna poprvé setkat s čajem, zůstala oblíbeným podnikem a místem setkání obchodníků až do roku 1748, kdy celá čtvrť shořela při velkém požáru. Koncem 17. a začátkem 18. století vznikaly kavárny jako houby po dešti. Jen v Londýně jich bylo téměř dva tisíce. Káva se do Anglie dostala o dvě desetiletí dříve než čaj a kavárny začaly velice brzy prosperovat. Třebaže se později mnohé z nich na podávání čaje přímo specializovaly, název coffee house už jim zůstal. Ve většině kaváren se ovšem podávala celá řada dalších nápojů: čokoláda, pivo, šerbet, punč, brandy… Často zde kořalka tekla proudem a provozovaly se hazardní hry.
V kavárnách se scházeli výhradně muži. Některým kavárnám se začalo přezdívat penny universities – haléřové univerzity. To proto, že zde návštěvník za jednu penci dostal šálek čaje nebo kávy, mohl si přečíst noviny nebo různé reklamní vyhlášky a plakáty vyvěšené na stěnách, popřípadě se zapojit do debaty u kteréhokoliv stolu. Postupem času se v určitých kavárnách setkávali lidé ze stejné společenské třídy, kteří si nepřáli být rušeni žádnými dalšími návštěvníky. Na sklonku 18. století se objevily první uzavřené kluby. Dá se tedy říct, že pití čaje se stalo jedním z impulzů ke vzniku další významné anglické tradice.
Čaj se pomalu stával běžným nápojem vyšších a středních vrstev společnosti. Pro méně mohovité obyvatele byly čajové lístky zpočátku příliš drahé. Teprve v druhé polovině 18. století čaj pronikl do všech společenských tříd. Existuje odhad, že kolem roku 1765 si 90 % anglických rodin vychutnávalo šálek čaje dvakrát denně. Dávno už nešlo o zázračný léčivý nápoj, jak byl nabízen v prvých letech po příchodu na ostrovy, ale ve stále větší míře o každodenní rituál a často i o společenskou událost…

ČAJOVÉ ZAHRADY
Těsně před polovinou 18. století začaly v Londýně vznikat zahradní restaurace nazývané tea gardens – čajové zahrady. Byly otevřeny vždy od května do září a staly se oblíbenými místy rozličných společenských setkání. Na rozdíl od kaváren, kde se scházeli jen muži, sem chodily celé rodiny i s dětmi. V poměrně rozlehlých zahradách se lidé mohli projít po promenádních cestičkách či si odpočinout ve stinných zákoutích. V hudebních pavilonech hrál orchestr k tanci, probíhala zde poklidná zábavní odpoledne i bujaré večerní slavnosti s ohňostrojem. Pořádaly se tu maškarní plesy i jiné oblíbené radovánky. V nabídce byly všechny druhy nápojů, ale největší oblibě se těšil čaj. Podával se vkusně servírovaný a se zákusky. Buď s chlebem namazaným máslem nebo se sladkými koláčky.
Ale ještě než 18. století skončilo, zahradní čajové areály ztratily popularitu a musely být postupně uzavřeny. Díky nim si však čaj našel cestu k širší veřejnosti – především k ženám.

ČAJOVÁ HOREČKA STOUPÁ
V 19. století se pití čaje v Anglii stalo běžným zvykem. V některých případech doslova hraničilo s posedlostí. Lodě Východoindické společnosti každoročně přivážely stále větší množství čajových bedniček. Ty tam byly časy, kdy do Londýna připlul britský koráb s prvním nákladem čaje, jenž vážil sto čtyřicet tři a půl libry, tedy necelých šedesát pět kilogramů. Už roku 1700 se dovezlo padesát tisíc kilogramů čaje, o čtvrt století později to bylo desetkrát tolik. Ke konci 18. století Británie každoročně dovážela téměř tři miliony kilogramů čaje. Údaj z roku 1816 říká, že se dovezlo přes šestnáct milionů kilogramů. To však ještě zdaleka nebyl konec čajové horečky…
V roce 1832 skončil monopol Východoindické společnosti na obchod s Východem. Čaj mohla dovážet jakákoliv britská společnost, od druhé poloviny 19. století dokonce i zahraniční. V nabídce se objevil čaj indický a cejlonský. V roce 1888 se do Británie dostalo neuvěřitelných osmdesát čtyři milionů kilogramů čaje! Počet obyvatel britských ostrovů sice vzrostl od konce 17. století z pěti milionů na dvacet šest a část dovezeného čaje se reexportovala do jiných států, ale i tak se jedná o úctyhodné číslo.
Čaj pro Brity znamenal mnoho. Neovlivnil jen jejich životní styl, ale významnou měrou přispěl k jejich zdraví. A to nejen pro látky, jež obsahuje. Stal se hlavním zdrojem tekutin, přičemž voda na čaj musela přejít varem. Podstatně se tak omezily epidemie zhoubných chorob. Ještě v létě roku 1665, v době, kdy se v Anglii začal poprvé objevovat čaj, se v Londýně rozšířil dýmějový mor. Z půl milionu obyvatel v krátké době zemřelo více než sedmdesát tisíc lidí.

ČAJ O PÁTÉ
O vznik této tradice se kolem roku 1840 zasloužila Anna, sedmá vévodkyně z Bedfordu. Bylo to prý z pocitu vyčerpanosti a sklíčenosti. Čas jí totiž od poledního lehkého jídla až k obřadné večeři, obvykle podávané až po osmé hodině večer, utíkal velice pomalu. Začala tedy zvát přítelkyně na odpolední posezení, při kterém servírovala malé občerstvení: zákusky, sendviče a čaj. Zvyk pít čaj o páté – five o’clock tea – se brzy rozšířil mezi všemi vrstvami obyvatelstva. Stal se národním obyčejem, pronikl na evropský kontinent i do zámořských zemí, kde žili přistěhovalci z Británie.
V Británii se v pekárnách začalo houfně vyrábět drobné cukroví, nazývané čajové pečivo, ač ho samozřejmě můžete konzumovat ke kávě či kakau. Tady má svůj původ i jemné čajové máslo, čajový rohlík i paštika zvaná čajovka…
Zanedlouho byly odpolední či podvečerní čaje oživeny hudbou, začalo se tančit. Odpolední „taneční čaje“ byly v českých zemích mezi mládeží velice oblíbené ještě v sedmdesátých letech 20. století, přestože se z nich pití čaje úplně vytratilo.
Mezi anglickými měšťany podvečerní čaj dokonce nahradil večeři. Říkalo se mu high tea – vysoký, nebo spíš hlavní čaj a podával se ihned po návratu z práce. Většinou se skládal ze zbytků od oběda – studeného masa, sýrů a pečiva. Jídlo se zpravidla zapíjelo čajem, přestože se servírovaly i jiné nápoje.

DALŠÍ ČAJOVÁ TRADICE
Typicky britské je podávání čaje během pracovní doby. Už více než dvě stě let se dvakrát denně zastaví chod většiny podniků a úřadů a pracovníci se scházejí na šálek čaje. Velké firmy dokonce zaměstnávají hostesky – tea ladies, jež o přestávkách zvaných teatime připravují a podávají čaj. Někteří zaměstnavatelé se tento příjemný zvyk snaží zrušit. Marně. Z minulosti je znám příklad, kdy přístavní dělníci stávkovali za právo na odpolední čaj. Byli úspěšní.

NA KRÁLOVSKÉM DVOŘE
Čaj se na stole anglických panovníků pravidelně objevoval od dob Karla II. Jeho pití však zpopularizovala především královna Viktorie, jež Anglii vládla neuvěřitelných šedesát čtyři let. Čaj se stal jednou z jejích velikých vášní. Následující příběh nabízí vysvětlení této čajové posedlosti.
Královna Viktorie prý v mládí měla velice přísnou vychovatelku. Byla jí vévodkyně z Northumberlandu, jež byla přesvědčena, že ďábel svádí mládež ke dvěma zvlášť těžkým hříchům: ke čtení Timesů a k pití čaje. Obojí tedy bylo mladé princezně co nejpřísněji zakázáno. A víte, co udělala devatenáctiletá Viktorie těsně po své korunovaci v roce 1838? Požádala o šálek čaje a noviny! Když livrejovaný sluha splnil její přání, spokojeně prohlásila: „Teď vím, že opravdu vládnu!“ Čaj se stal jedním z jejích dvou nejoblíbenějších nápojů. Tím druhým byla whisky.

ŠEST ŠÁLKŮ DENNĚ
Jak už bylo řečeno, čaj je pro obyvatele britských ostrovů víc než jen horký osvěžující nápoj. Jen málokterý z nich se bez šálku čaje dokáže obejít. Za první i druhé světové války museli Angličané jeho pití značně omezit. Čaj byl na příděl a cena pevně stanovena vládou. Avšak pravidelné pití čaje a trvání na tradičním zvyku čaje o páté jako symbolu mírových časů pozvedávaly morálku těžce zkoušeného národa. Ministerský předseda Winston Churchill, charizmatický vůdce v období nacistického nebezpečí, v roce 1942 prohlásil: „Pro naše vojáky je čaj důležitější než munice.“
Čaj je v Británii stále populární. Přes vzrůstající konkurenci rozmanitých nápojů, jimž holduje především mládež, vypije podle statistik průměrný Brit šest šálků čaje denně. Přesnější představu si lze udělat z roční spotřeby čajových lístků, která dosahuje množství tří kilogramů na osobu. Z toho však čtyři pětiny připadají na čaje sáčkové.
Nejvíce čaje se prý vypije v rodinném prostředí. Ten, kdo touží po noblesní atmosféře typických čajů o páté, může zajít na odpolední čajový dýchánek do starobylých londýnských hotelů, jakými jsou Savoy, Claridge’s, Ritz nebo Waldorf. V interiérech navozujících epochu Ludvíka XVI. či období secese si vychutná čaj podávaný úslužnými číšníky v nádherných porcelánových servisech. Nechybí ani tradiční zákusky k čaji, hudba, popřípadě i tanec.
Odpolední čaj den co den pije stoletá královna matka, každý den ve tři hodiny odpoledne si ho dopřává kytarista Mick Jagger ze skupiny Rolling Stones, holdují mu lidé všeho věku a rozličných profesí, slavní i neznámí, bohatí i chudí, zkrátka celá Británie… Stále ještě platí staré anglické přísloví: Cesta do nebe vede kolem čajové konvice.Výňatky z výpravné obrazové publikace nazvané Příběh čaje od Soni, Zdeňka a Michala Thomových, která vyšla na podzim tohoto roku v nakladatelství Argo.

Category: 2002 / 12

E

vropský cestovatel najde v Etiopii vše, o čem sní – množství neuvěřitelných historických památek, jezera, eukalyptové lesy a vyprahlé savany, po nichž se prohánějí sloni a žirafy. V takřka sedmdesátimilionové zemi žije bezmála stovka národů, národností a kmenů. Etiopie je však zároveň jednou z nejchudších a nejvíce zalidněných zemí na světě. Šedesát čtyři procent jejích obyvatel žije pod hranicí bídy a celkem 65 milionů lidí je ohrožováno závažnými nemocemi, především AIDS, průjmovými onemocněními, malárií. Průměrný věk je necelých 44 let. Dvacet procent dětí umírá před dosažením pátého roku života, ve velké většině kvůli nedostupnosti základní zdravotní péče a pitné vody. Dvacetiletý komunistický experiment v sedmdesátých a osmdesátých letech a válka se sousední Eritreou v letech devadesátých připravily zemi o poslední hospodářské rezervy a uvrhly ji na okraj civilizační propasti.

POD SVÍCNEM NEJVĚTŠÍ TMA
„Region jižních národů“ leží jižně od Addis Abeby a je co do rozlohy čtvrtým největším regionem země a zároveň regionem etnicky nejheterogennějším. Narazíte zde na dobře situované podnikatele, i domorodé kmeny, jejichž příslušníci žijí takřka na pravěké úrovni – živí se lovem, pastevectvím a extenzivním zemědělstvím. Jednu z nejchudších oblastí celé Etiopie postihují pravidelně období sucha, hladomory a nezájem centrální vlády v Addis Abebě.
Převážně muslimský okres Alaba na severu celé oblasti dokazuje, že „pod svícnem bývá největší tma“. Ačkoli se nachází jen slabou hodinu cesty od správního centra celého regionu Awasy, zahraniční pomoc se této oblasti z neznámých důvodů zcela vyhýbá. Své projekty tu realizují jen dvě lokální nevládní organizace. Člověk v tísni provádí v této oblasti průzkum humanitární situace, a v budoucnu tak možná obě organizace doplní také pomoc z Čech.

VODA ZE STOKY
Duko Abeso, žijící ve vesnici Mazoria Regdina na západě okresu, má rovných deset dětí a vrásky, jež se nedají spočítat. Není divu. Hnědá stoka, která teče za jejím domem, jediný dostupný zdroj vody pro ni a její rodinu, pomáhá roztáčet věčný koloběh africké reality: voda – nemoc – umírání. Ve vesnici není lékař a většina z vesničanů by stejně neměla čím zaplatit. „Zatím jsem neslyšela o tom, že by etiopské úřady o naši vesnici jakkoli projevily zájem. Chybí nám lékař, voda, elektřina. Těch několik birrů, které nám přinese naše malé pole, často nestačí ani na to, aby mé děti neměly hlad,“ shrnuje Duko.
Dostupnost pitné vody je v Etiopii jedním z absolutně klíčových problémů. Celých 80 % venkovského obyvatelstva nemá přístup k pitné vodě a jedinými vodními zdroji jsou pro ně znečištěné řeky a potoky, zahnívající rybníčky a v období dešťů i kaluže na cestách. V mnoha oblastech představuje cestování i za takto nekvalitní vodou významnou část denní náplně několika členů rodiny.
Den za dnem ubíhá v marném čekání na lepší příští a Duko si cení každého sebedrobnějšího kroku vpřed. „Jsem šťastná, že alespoň některé mé děti mohou chodit do školy. Před několika lety tu ještě žádná nebyla.“ Její potomci sice sdílí třídu s devadesáti spolužáky (průměrný počet žáků v jedné třídě etiopské základní školy je 72), alespoň však dostali šanci školu vůbec navštěvovat. Tak jako škola ve vesnici Mazoria Regdina, vypadá většina škol v Etiopii – polorozpadlá hliněná budova, na jejíž údržbu nemá stát, okres ani vesnice peníze, tmavé místnosti, v nichž sedí na studených kamenech děti s rukama za zády a naslouchají monologickému výkladu látky. Průměrný venkovský učitel bývá vzdělán na úrovni jakési dvouleté učitelské přípravky. Jakékoli učební pomůcky prakticky nejsou k dispozici. Modely, mapy a náčrty si učitelé ve svém volném čase tvoří sami. Etiopská vláda postupně buduje v rámci Programu rozvoje vzdělání ve všech regionech zděné školy vybavené nábytkem, jejich počet však roste velmi pomalu.

MĚSTO BEZDOMOVCŮ
Kroky těch, kteří se z nejrůznějších důvodů ocitli v bezvýchodné situaci tím, že přišli o svůj dům, blízké či zdroj obživy, nebo už jen dále nedokázali vydržet balancování na hranici přežití ve venkovských oblastech, vedou obvykle do etiopského hlavního města Addis Abeby. Podle odhadů zde žije kolem 600 000 lidí bez domova. Do města je žene vidina lepšího života, která je stejně lákavá, jako neuskutečnitelná. Jde o nejširší spektrum lidí všech věkových kategorií a nejrůznějších oblastí původu. Docela malé děti, které ještě neumějí mluvit, už natahují ze šátku na matčiných zádech ručičku, aby dostaly svých dvacet centimů. Chýše postavené z kusů starých aut, prken, igelitů a pytlů jsou často jediným úkrytem, domovem-nedomovem. V období dešťů, kdy teplota klesá k nule a potoky z přívalových dešťů se valí po všech chodnících a vnikají do provizorních obydlí, je situace obzvláště vážná. Není nic neobvyklého, že v této době někteří z těchto lidí na ulicích umrznou.
Etiopská vláda řeší problém bezdomovectví po svém. V červnu letošního roku například policisté v civilních uniformách vyvezli autobusy zhruba tisícovku bezdomovců večer za město. Jenže v lesích za městem žijí hyeny a ty jednoho ze starců a dvě děti prostě sežraly. Něco takového bylo příliš i pro nijak zvlášť zaujatou etiopskou veřejnost. Tou jsou totiž žebráci většinou vnímáni jako přirozená součást světa a Etiopané považují za svou křesťanskou povinnost dělit se s nimi pravidelně i o to málo, co mají. Tato účast veřejnosti mnohým z nich zachraňuje život. Stejně tak celá Etiopie balancuje nad propastí, nad níž ji dnes drží pouze zájem ze zahraničí a ochota podat v pravý čas pomocnou ruku…Chcete-li se dozvědět více k tomuto tématu, navštivte informační servis společnosti Člověk v tísni na www.infoservis.net

Category: 2002 / 12

„Vemte si ho, je z Al-Kajdy, je Tálibán,“ pokřikují malí kluci na hlídkujícího vojáka v plné zbroji a se značným zápalem strkají k vojákovi nevinnou „oběť“ dětské hry. Voják bere svou roli statečně a na rozjívené malé Afghánce se tváří vlídně. Ostatně nic jiného mu nezbývá a navíc to má určitě v popisu práce. Na očích sluneční brýle, v ruce samopal a na rukávě pod nášivkou ISAF má českou vlaječku. Je příslušníkem české 6. polní vojenské nemocnice a na bezpečnost českých lékařů, kteří na afghánském venkově léčí zdarma prosté Afghánce, dohlíží s opravdu bezmeznou trpělivostí. Poloha pojízdné ambulance v dolíku se může zdát výhodnou z hlediska větrů nesoucích oblaka prachu. Jenže umístění na cestě k místní základní škole zajistilo malým školákům nevšední atrakci – a také zdarma…

60 PACIENTŮ DENNĚ
Zato dospělí Afghánci berou jedinečnou příležitost s plnou vážností, postávají u vchodu do páskami vyhrazeného prostoru a s lístečkem s pořadovým číslem čekají, až na ně dojde řada. Pod stříškou uchycenou k vozu pojízdné ambulance se ordinuje „o sto šest“, přichází jeden pacient za druhým. Kromě toho, že sama česká polní nemocnice je určena k provozu v terénních podmínkách, se české velení rozhodlo, že se navíc budou pořádat jednodenní výjezdy do terénu a pomáhat těm nejpotřebnějším. A na afghánském venkově bývá „nejpotřebnější“ skoro každý.
Ve spolupráci s oddělením CIMIC (Civil Military Cooperation) v rámci mise ISAF bylo v okolí Kábulu vytipováno pět míst, která český lékařský tým objíždí v pravidelných intervalech. O tom, že míst s potřebou lékařské péče by se v současném Afghánistánu našly statisíce, není pochyb, stejně jako o tom, že v globálu by se činnost českých lékařů dala nazvat mravenčí. O to větší hodnotu morální má český přístup k pobytu v Afghánistánu, kde jako jedni z mála aktivně přispívají k pozitivnímu obrazu mise mezinárodních mírových jednotek pro Afghánistán. Pro jednotlivé české doktory je ale určitě hlavním výsledkem v průměru 60 konkrétních ošetřených pacientů denně.

NA VÝJEZDU
Na výjezdy se jezdí od pondělka do čtvrtka, a v sobotu. V pátek mají „volno“ muslimové, v neděli zase Evropané. Výjezdovou jednotku tvoří 7 až 11 vojáků ochrany, 2 doktoři, 3 sestry, dále řidiči a afghánský tlumočník. Výjezdní rádius není velký, nejvzdálenější navštěvovaná vesnice leží od provizorních kasáren jen 30 km, ale na Afghánistán je to hodně. Jednak je na venkově značný problém se sjízdností přístupových cest, a jednak ne všude jsou prostými lidmi bez hlubšího vzdělání zahraniční vojáci přijímáni pozitivně. Navíc se lékaři na venkově setkávají s nedůvěrou, která pramení z naprosté kulturní odlišnosti.
„Stalo se nám, že po nás házeli kameny. Ale byla to spíš výjimka. Ovšem z bezpečnostních důvodů je nezbytné, aby byli všichni naši lidé doma před setměním,“ říká velitel polní nemocnice plukovník Jindřich Sitta v areálu nemocnice před svým velitelským stanovištěm. „Častější je, že vesničtí lidé cítí k cizím doktorům ‘v zeleném’ nedůvěru. V jedné vesnici se třeba nejprve objevili muži a půl hodiny nás jenom pozorovali. Když se ujistili, že nejsme žádnou hrozbou, začali teprve přicházet první pacienti. Jinde zase přišly jako první ženy a chlapi byli naštvaní, ale nakonec je nechali vyšetřit. Jezdíme od 22. května a za den vyšetřujeme, včetně provizorní ambulance, před naším táborem 100 až 150 lidí.“
„No, než lékařská, spíš je to humanitární akce,“ říká doktor Vlachovský, který se účastnil jednoho z výjezdů do vesnice Otchel na samém kraji Kábulu. Jeho slova mi docházejí až za chvíli.
Nejčastějšími neduhy prostých lidí jsou infekce ze špatné vody, malarické horečky, problémy se zády i srdcem, následky dlouhodobé podvýživy či špatné životosprávy nebo třeba exotická leishmanióza. Staří lidé trpí hodně artrózami. Kupodivu je málo čerstvých úrazů způsobených minami, spíš se napravují stará zranění. A také české doktory překvapila četnost popálenin u dětí. Asi je dětí doma hodně a kolem otevřeného ohně či nádob s horkou vodou na ně nikdo příliš nedohlíží. Děti také nejčastěji trpí průjmy a s nimi spojenými horečkami, ale také mívají vrozené srdeční vady. Přicházejí sem často chronicky nemocní lidé, kteří nemají na další léky. Přinesou recept a čeští lékaři se jim snaží dát něco náhradního.

AFGHÁNŠTÍ PACIENTI
Před doktorem sedí žena zahalená v burce, na klíně má rok a půl starou holčičku. Na první pohled vývojově zpomalené dítě vnímá okolí poměrně netečně. Matka si přes mřížku na obličeji stěžuje, že nemá mléko. Sestřička může jen poradit, ať žena dítěti koupí sušené mléko a pomalu přejde na normální stravu. Dítě bylo totiž stále pouze na mateřském mléce…
Burka je dalším problémem při vyšetřování, s odhalením před lékařem souhlasí ani ne polovina příchozích pacientek, a to jen v případech, kdy je to potřeba. Český personál ale i zde vychází místním vstříc, k dispozici mají interiér vozu a sestřičku.
K odhalování mi vysvětluje afghánský tlumočník Mohamed Nasir, zvaný Inženýr: „A ty, které se odhalují, to dělají jenom proto, že to tu mají zdarma. To byste viděl ty problémy a tahanice, kdyby to tu bylo placené…“
„Tuhle bolí oči, žlučník, hlava, klouby a záda,“ pak dál klidně překládá Inženýr českému doktoru pacientova slova, a tak trochu spiklenecky mne seznamuje s dalším zdejším specifikem: „No, zase chce prášek.“
„Ptal jsem se jí, prý ji sem poslali, aby to řekla…“ prozrazuje mi Inženýr na následujícího „nemocného“, asi 12letou dívenku, která se s toužebnou důvěrou dívá na doktora poté, co vyjmenovala dlouhou řadu neduhů hodných 50letého člověka („Bolí mne ruce, nohy, záda…“).
„Nemůžeme se na ně zlobit, vždyť jsou všichni tak chudí,“ upozorňuje mne smířeně Inženýr a pokračuje: „Víte, oni si často vymýšlí, jenom aby získali ty léky. Pak je třeba prodají na tržišti anebo schovávají na horší časy. Jiný zase svůj lék bere, jen dokud nezabere, a pak ihned vysadí a nechá si zbytek na později. Proto jim tu předepisují především neškodné léky, které neuškodí ani při předávkování.“
Je vidět, že doktoři poznali za krátké období prostředí, ve kterém působí, už opravdu dobře: v tu chvíli se mi například vybavila slova tlumočníka (tedy člověka, u něhož by se dal očekávat jistý rozhled), který překládal jedné novinářce. Ten člověk řekl: „Petro, ty tvoje prášky proti bolení zad jsou nanic. Nejprve jsem si vzal jeden večer a jeden ráno, a nezabraly. Tak jsem je další večer snědl všechny – a zase nic!“
Mezi léky nejčastěji předepisovanými českými lékaři byly aspirin a vitaminy, třeba B-komplex. Když jsem ovšem viděl štěstí v očích Afghánců odnášejících si takové a jiné neškodné přípravky, nabyl jsem naprosté jistoty, že prášky zde v neposlední řadě pomáhají i po psychické stránce…
Kromě výjezdů provozuje česká vojenská polní nemocnice bezplatnou ambulanci obyčejným Afgháncům přímo u vjezdu do vlastního objektu. Ambulance je venku umístěna z praktického důvodu: kdokoliv vstupuje do vlastního objektu, musí být pečlivě prohlédnut. „Předsunutou“ ambulancí se tak ušetří hodně času pacientům a hodně práce českým vojákům na strážnici. Ordinuje se denně od 9 do 12 a od 14 do 16 hodin. Zde vyšetření Afghánci jsou v případě potřeby posláni do vlastní nemocnice na další potřebné zákroky.
Jednou jsem do předsunuté ambulance přivedl na vyšetření i otce mého kábulského přítele Enama. Osman Khoja si dlouhé roky stěžuje na srdeční problémy a vysoký tlak. Přestože i sem, do předsunuté ambulance, si značná část pacientů přichází „pro prášky“, doktor Vlachovský trpělivě a hlavně poctivě prohlíží všechny. U mého pacienta zkušeně rozeznal vážnější vadu. Zkontroloval, co Osmanovi předepisují afghánští lékaři, a zhrozil se: „Tohle je už v Americe a Evropě sedm let zakázané, zkracuje to život!“ A předepsal Osmanovi nový efektivní lék, u kterého pak bylo navíc několika postupnými návštěvami nastaveno správné dávkování…POLNÍ NEMOCNICE
Polní nemocnice byla primárně určena jako zázemí mezinárodních jednotek ISAF a svému účelu také samozřejmě slouží. Z dálky se nemocnice nijak neliší od běžného vojenského tábora, pro laika je na první pohled k nerozeznání od ubytovací části. Je to shluk speciálních vojenských stanů pospojovaných jeden s druhým. Teprve uvnitř člověk s překvapením zjistí, že prochází profesionálními pracovišti chirurgie, rentgenu, očního nebo ušního, nemocnice má 6 lůžek intenzivní péče, psychiatrické oddělení a hematologickou a mikrobiologickou laboratoř. Vše na špičkové úrovni, v ceně jedné miliardy korun. Pod vojenskými stany se zde skrývá zdaleka nejvybavenější nemocniční zařízení Afghánistánu.
„Nemocnici jsme zde postavili za 14 dní, otvírali jsme 20. května. V případě potřeby bychom ale byli schopni přijímat první pacienty už 4 dny po příjezdu,“ vypráví plukovník Sitta, který s nemocnicí působil už v Kuvajtu a Albánii. „Působí tu pohromadě 130 lidí, z toho 50 osob tvoří lékařský personál, 40 procent jsou veteráni, kteří již v nějaké misi pracovali. Kromě toho máme tři místní překladatele.“
V soužití musí panovat pevný řád a pořádek. Vlastní nemocnice je otevřena pro příjem pacientů od 8 do 18 hodin, pohotovost ale funguje 24 hodin denně. K odreagování v osobním volnu slouží vojákům hřiště, video a čtení. K dennímu režimu neodmyslitelně patří budíček v 7.00 a dodržovaná večerka ve 22.00 hodin.
„V noci se má spát, a ne někde vysedávat. Panuje tu suchý zákon, absolutně žádný alkohol. Kdo to nemůže vydržet, nemá na misi co dělat,“ je přesvědčen plukovník Sitta, který si je vědom, že u jednotek jiných příslušníků mise ISAF tak přísné podmínky nepanují.
Nutno dodat další plukovníkova slova: „Psychicky jsou naši lidé v pohodě. Když jsme například Britům řekli, že tu jsme všichni na půl roku, velice se divili. Jejich vojáci rotují už po 4 měsících.“

Category: 2002 / 12

Když na prostranství před chatou Kristýnou přijelo první psí spřežení, diváci zašuměli – konečně se dočkali! Bylo studené lednové dopoledne, pár minut před desátou, a sluneční paprsky teprve před chvílí našly cestu do Jedlové, malé vesničky v jednom z údolí Orlických hor. Musher, který spřežení řídil, zabrzdil saně těsně před startovní čárou a do země zašlápl sněhovou kotvu, aby mu vzpínající se psi nevyjeli dřív, než přijde jejich čas. „START ZA DVĚ MINUTY!“ ozvalo se z amplionu. Psovod opustil zakotvené saně a nedbaje halasu kolem sebe, přešel dopředu ke svým poskakujícím a nedočkavým psům. Nebyli zvyklí na takové množství lidí, chtěl jim říci, že je tu s nimi a že se nemusí ničeho obávat. Že pojedou závod, to jim říkat nemusel, věděli to, nebyli tu poprvé.
Musher hladil svého vůdčího psa a pohledem zavadil o dvě dřevěné věže, které se tyčily nad startem. Tohle tu tenkrát nebylo, pomyslel si, a hlavou mu prolétly vzpomínky na všechny předchozí ročníky Šediváčkova longu, nejtěžšího závodu psích spřežení v České republice, na jehož startu stál nyní pošesté. Přestal vnímat hluk okolí a vzpomínal na události, které vzniku tohoto závodu předcházely.

Historie Šediváčkova longu
Tento výjimečný závod vděčí za svůj vznik šumavskému musherovi Pavlu Kučerovi, kterému se podařilo nejen objevit v České republice jedno z mála míst, kde lze něco podobného ještě pořádat, ale hlavně stmelit dohromady tým nadšenců, kteří jsou schopni tak velký a náročný podnik zorganizovat.
První psí spřežení, tehdy ještě složené z německých ovčáků, se objevilo na českých sněhových pláních už v polovině osmdesátých let, ale první závod se jel až v březnu 1985 v Krkonoších. Od té doby byla závodů odstartována celá řada, ale část jich byla postupně zrušena, protože byla zakázána jízda se psím spřežením z důvodu ochrany přírody na územích, kde byly pořádány. Tak skončily i některé závody na Šumavě, které organizoval právě Pavel Kučera. A proto začal hledat místo, kde by mohl uspořádat nový long.
V březnu 1996 se vydal Pavel s několika přáteli do Orlických hor, aby si ještě před koncem sezony se svými psy trochu zajezdili. Na Šumavě bylo už málo sněhu, a tak se rozjeli na chalupu k příbuzným na opačný konec republiky, kde vládla ještě zima. Týden křižovali se svými spřeženími Orlické hory a báječně si to užili. Nebylo tedy divu, že na konci pobytu vypadla z kohosi ona památná věta: „A neuděláme tady závody?“ A tak se zrodila myšlenka, ze které vzešel Šediváčkův long.
V létě téhož roku se Pavel s přítelkyní Andreou do Orlických hor vrátili a se starostkou Deštné paní ing. Václavou Domšovou rokovali o možnosti uspořádat zde závod. Nápad byl nadšeně přijat a na stolech všech důležitých lidí, kteří měli k organizaci závodů co říci, se rozezněly telefony. Všechna razítka nutná k povolení celého podniku byla postupně získána, a když horská služba přislíbila zapůjčení skútru na protažení tratě, závod mohl začít.
V únoru 1997 se na startu prvního ročníku (který byl tehdy nazván nultým a později přejmenován na první) sjelo pouhých sedmnáct spřežení. Sněhu bylo dostatek a musheři si krásně zajezdili. V roce 1998 se jel druhý Šediváčkův long, tentokrát poprvé jako mistrovství republiky v longu. Start byl posunut na poslední lednový víkend a v tomto termínu se závod jezdí dodnes. Sněhové podmínky byly tehdy kritické, ale organizátoři měli štěstí, noc před závodem napadlo třicet centimetrů sněhu a mohlo se startovat. Další rok 1999 se Šediváčkova longu zúčastnil první zahraniční musher, Němec Oliver Kranz. Jeho příjezd provázela humorná historka, Oliver se domníval, že se závod jede na Šumavě. Poté co se psy, saněmi, přívěsem a autem přejel hranice a zjistil svůj omyl, přemýšlel, zdali se nemá vrátit. Ale když už byl tak daleko, pokračoval těch zbývajících čtyři sta kilometrů do Orlických hor. Nikdy toho nelitoval.
V lednu 2000 napadlo velké množství sněhu, a tak se v tomto ročníku poprvé nejel obávaný Tobogan, úzké koryto v lese bylo tak zaváté sněhem, že zde nebylo možné trať protáhnout skútrem. Tento rok se také poprvé ztratil musher, vyjel si po závodě s mladými psy, že je trochu proběhne, ale na zpáteční cestě je překvapila tma a zabloudili. Naštěstí je nalezl skútr horské služby a bezpečně je dovedl domů. Také účast zahraničních musherů byla větší, kromě Němců přijeli do Orlických hor poprvé Rakušan a Slovák. A počet startujících spřežení rok od roku stoupal.
Jubilejní pátý ročník v roce 2001 vážně ohrožovala obleva, ale Orlické hory opět nezklamaly – sníh se udržel na tratích během celého závodu. Poprvé byl zařazen mezi dvě padesátikilometrové etapy závodu bivak – nocleh na sněhu pro psy i mushery; poprvé startoval polský závodník.
Pošesté – v lednu 2002 – se již startoval Šediváčkův long jako velký mezinárodní závod psích spřežení s pověstí nejdelšího a nejtěžšího závodu v České republice. Sjelo se zde na osmdesát musherů s téměř čtyřmi sty psy a celková délka všech etap závodu měřila 185 kilometrů.

DO STARTU PŮL MINUTY!
…zaznělo znovu z amplionu a musher procitl ze svých úvah. Vstal a přešel zpátky k saním, uchopil je za věž, postavil se na brzdu a čekal. PĚT, ČTYŘI, TŘI, DVA, JEDNA – GO! Psovod se shýbl, vytrhl ze země sněhovou kotvu a zavolal: „Jedeme, kluci!“ Psi zabrali a celé spřežení se přehnalo přes startovní čáru. Prolétlo koridorem diváků, minulo pár posledních chalup a zamířilo dál po vyplužené cestě. Počet zvědavců postávajících podél trati postupně řídl a do lesa, vzdáleného od startu sotva kilometr, vjelo spřežení již zcela osamocené.
Trať závodu se pozvolna zvedala vzhůru a musher seskočil ze saní a běžel za nimi, aby psům trochu odlehčil. Saně nebyly zrovna lehké, při povinné zátěži osm kilogramů na jednoho psa vážily při počtu jeho osmi tahounů skoro tři čtvrtě metráku. Ne že by to psi neutáhli, zvládli by i půl tuny, ale proč jim odčerpávat síly hned na začátku? Čekalo je během následujících tří dnů ještě dvě stě kilometrů v ne zrovna lehkém terénu a taky tu šlo o čas. Šel tedy pěšky a přidržoval se věže saní, ale tlačit je nepomáhal. Věděl, že kdyby si psi na jeho přílišnou pomoc zvykli, odmítali by pak do kopců tahat sami a vyžadovali by jeho spolupráci neustále. Naštěstí jeho vůdčí pes byl spolehlivý a málokdy si postavil hlavu. „Měl jsem na tebe docela kliku,“ pomyslel si na adresu svého leadera musher a pes, jako by věděl, že na něj jeho pán myslí, otočil hlavu a upřel na něho své chytré oči. Prožili spolu už hodně a věděli o sobě téměř všechno. Ve vzácných chvílích, kdy byli na horských stezkách sami, kdy musher zapomněl na své každodenní starosti a spolu se psy se nechal vtáhnout do nálady té mrazivé pustiny kolem, tu se jejich myšlenky dokázaly sjednotit a nebylo třeba slov, aby si rozuměli.

Jak se řídí psí spřežení?
Smečku saňových psů, zapřaženou do spřežení, lze řídit pouze hlasem. Žádné další pomůcky se nepoužívají a jsou zakázány. Tažného psa totiž nelze k práci donutit; nechce-li z nějakých důvodů běžet, tak prostě netáhne. Stává se to ovšem vzácně, severská plemena (a nejen ona) mají touhu běžet vrozenou a ve spřežení pracují velmi ráda.
Každý pes ve spřežení má svůj úkol a své místo. Nejsilnější psi jsou zapřaháni hned před saně, zcela vpředu je pak pes (nebo fena) s největšími zkušenostmi a inteligencí. Je to leader, vůdčí pes, nejdůležitější člen spřežení. Právě s ním musher komunikuje a s jeho pomocí spřežení řídí. Dobrý vůdčí pes je velmi ceněn a milován, neboť on to je, na kom závisí průběh cesty a v divočině leckdy i život mushera. O schopnostech těchto psů a o jejich intuici rozpoznat nástrahy stezky se vyprávějí celé legendy.
Cesta vedla stále vzhůru a psi neúnavně dřeli a rozrývali drápy svých tlap zmrzlý sníh. Musher, který kráčel vedle saní, uslyšel za sebou náhle zvolání: „Stezka!“ Spřežení startující za nimi bylo rychlejší a chystalo se je předjet. Psovod najel se saněmi co nejvíc ke kraji vyplužené cesty a zastavil psy. Předjíždění nebyl problém, ty tam jsou doby, kdy to býval obávaný manévr, spřežení se do sebe občas zamotala a nervóznější jedinec dokázal rozpoutat rvačku. Dnes je situace jiná, čas prověřil chovy severských psů určených k tahu a longoví musheři mají více zkušeností na to, aby si vybrali do svých spřežení takové tahouny, se kterými nejsou žádné problémy.
Předjíždějící spřežení je minulo a zmizelo za terénní vlnou. Výstup skončil, najížděli na „bunkrovku“, cestu vedoucí rovně po vrstevnici na severozápad Orlických hor. Psi opět zrychlili. Jejich hřbety se vlnily v pravidelném rytmu a vítr, který zvedal oblaka prašanu z návějí kolem stezky, jim čechral ojíněné kožichy. Putovali docela tiše a jediným zvukem, který rušil ticho v zasněženém lese, byl svistot sanic. Nyní, asi šest kilometrů od startu, získali psi konečně ten správný rytmus a celé spřežení se stalo jedinou běžící bytostí. „Dnes jdou krásně,“ pomyslel si musher stojící za saněmi, rozhlížel se kolem a blahořečil svému rozhodnutí jezdit na dlouhých tratích. „Vždyť ti sprinteři si vůbec nic neužijí,“ kroutil hlavou a slastně přivřel oči před další sprškou sněhu, kterou mu uštědřil ledový vítr.

Sprint, mid, nebo long?
Existují tři typy závodů psích spřežení podle délky – sprint, mid a long. Jsou velmi odlišné a účastní se jich nejen rozdílní lidé, ale i rozdílní psi. Sprinty se pořádají na krátkých tratích do deseti kilometrů s lehkými saněmi a lehkonohými psy, převážně alaskany nebo s tzv. evropskými saňovými psy (kříženci ohaře, pointra a chrta). Během několika málo minut, za které proletí spřežení od startu do cíle, není čas na rozmluvy se psy nebo na romantické pohledy do zimní přírody; nejdůležitější je rychlost. Naproti tomu longové závody jsou etapové, několikadenní, dlouhé stovky kilometrů. Jede se více či méně divočinou s naloženými saněmi, které táhnou zpravidla severská plemena psů – malamuti, sibiřští husky, samojedi a grónští psi. I zde se závodí, ale více tu jde o vytrvalost a o to „být na stezce se svými psy“. Najdete tu také daleko více romantiků než mezi sprintery. Midové závody na středně dlouhých tratích jsou někde uprostřed mezi sprinty a longy.
Po několika kilometrech pohoda rovné stezky skončila a spřežení dojíždělo k místu, které je na mapách Orlických hor označeno jako Černý kříž. Mezi pokroucenými smrky se objevil rozcestník, který musherům zvěstoval, že je čeká jeden z nejnáročnějších úseků trati – sjezd Toboganem. Je to několik set metrů dlouhý a místy sotva dva metry široký úvoz, jakési koryto, které se klikatí v prudkém svahu lesem.
Psovod se pozdravil s hlídkou s vysílačkami a snažil se soustředit. I když nebyl žádným nováčkem, přesto ho vždycky před vjezdem do Toboganu lehce mrazilo v zádech. Pohledem zkontroloval saně a brzdu, nadechl se – a vyrazil. Psi nadšeně vlétli do úzkého koryta a saně vtáhli za sebou. Už nebyl čas myslet vůbec na nic. Hladina adrenalinu prudce stoupla, prsty pevně objaly věž saní a tělo instinktivně vyvažovalo letící saně. Psi co chvíli mizeli v jámách nahrnutého prašanu a jediné, co z nich bylo občas vidět, byly jejich chundelaté vlající ocasy. První dva vpředu neviděl musher vůbec – ztráceli se za zákrutami Toboganu. Tiše doufal, že si poradí i bez něho a že za rohem nečeká žádné překvapení. Pružná konstrukce saní se v čepech hýbala a sténala a psovod měl co dělat, aby v prudkých zatáčkách udržel saně na stezce. Téměř nebrzdil, v návějích sněhu byly brzdy stejně neúčinné. Sněhová kotva se vyvlékla ze saní a zběsile poletovala kolem jeho hlavy, s obavami sledoval dva kovové hroty a modlil se, aby ten šílený sjezd konečně skončil. Tobogan si za ta léta už vyžádal svou daň v podobě několika rozlámaných saní a v jeho závějích už musheři poztráceli řadu věcí ze své výstroje. Naštěstí se nikdy nikomu nic nestalo. Ještě poslední zatáčka a spřežení vyjelo z úzkého koryta na širší stezku. Musher si oddechl a na volném prostranství zastavil, aby zkontroloval saně a prohlédl psy. Těm se šílená jízda líbila, otáčeli k němu své ojíněné čenichy a jazyky jim visely z otevřených tlam. Zabručel na jejich adresu pár pochvalných slov a spřežení opět vyrazilo. Před nimi bylo táhlé stoupání. Co za pár desítek vteřin sjeli v Toboganu, museli nyní opět nastoupat. Čekal je nejzápadnější bod Orlických hor – hora Vrchmezí.

Náročný závod
I když se Šediváčkův long pořádá v nepříliš vysokých Orlických horách v podmínkách mírné zimy střední Evropy, je považován za závod náročný pro psy i mushery. Důvodů je několik. Je to trať s prudkými sjezdy a následným stoupáním, kdy celkové převýšení je značné, je to velmi rozmanitý terén od hustého lesa, kde stezka kličkuje mezi padlými stromy, až po volné pláně, kde se do spřežení opírá ledový vítr. Je to délka etap, čtyřicet až šedesát kilometrů, z čehož dvě etapy na bivak se jedou s plně naloženými saněmi, a v neposlední řadě jsou to rozmary počasí. Je až k nevíře, jak různě se dokážou Orlické hory tvářit během čtyř dnů závodu! Musheři mohou zažít za jediný ročník sněhovou vánici na hřebenech, palčivé slunce, oblevu s těžkým sněhem, mráz pod minus patnáct stupňů a jedním z oblíbených hostů Orlických hor je hustá mlha. A když k tomu přičteme několik probdělých a žíznivých nocí při kytaře, je jasné, proč není Šediváčkův long žádnou nedělní procházkou.Jak vznikl název Šediváčkův long
Když se v lednu 1997 sjížděli musheři do Orlických hor poprvé, závod ještě neměl jméno a nikdo netušil, za jak tragických okolností ho za pár hodin získá. Den před závodem šel brzy po ránu venčit Pavel Kučera své psy. Když je vytahoval z přívěsu, tři se mu vysmekli z rukou. Jeden z nich zůstal u psovoda, ale zbývající dva, sibiřští husky Hetyna a Šedivák, zmizeli ve tmě.
Není to nic neobvyklého, občas utečou psi každému musherovi. Severští psi jsou volnomyšlenkáři, a tak i když se většinou dřív či později vrátí, dovedou si náhle nabyté svobody pěkně užít. Někdy jsou z toho mrzutosti, to když vyplení sousedovi kurník (musheři o lásce svých psů k domácí drůbeži dobře vědí, a proto mají své tahouny pojištěné), ale jen vzácně končí podobný výlet tragicky.
Hetyna s Šediváčkem si to namířili do vzdálené vesnice. Dodnes není jasné, co se tam tehdy událo. Pavel, od rána zoufale hledající své psy, se setkal už jen s vystrašenou Hetynou, Šediváčka už nikdy nikdo nenašel. Postupně vyšlo najevo, že ho uprostřed vesnice, daleko od všech kurníků, vztekle zastřelil jeden občan. Tělo odklidil, a protože svědci mlčeli, nebylo možné nic dokázat.
Pro mushera to byla těžká rána. Nejen proto, že Šedivák byl jeho vůdčí pes, nejcennější pes spřežení, ale pro každého longového mushera jsou jeho psi jako vlastní děti. Ztráta byla o to větší, že Šediváček byl výjimečně tolerantní pes milující lidi a byl proto používán na Šumavě ke canisterapii u mentálně postižených dětí. Ty na něj nemohly zapomenout a ptaly se po něm ještě několik let.
Zavražděný pes je tu stále, a to zřejmě nejenom v názvu Šediváčkův long. Musheři o tom nemluví, ale někdy se zdá, jako by věřili tomu, že Šedivák bdí z věčných lovišť nad jejich závodem a že ve skučení mrazivého větru na hřebenech občas zaslechnou jeho volání, které svírá jejich duši.
Spřežení minulo Pěticestí, nejvýchodnější bod závodu, a v ostré zatáčce si to namířilo po úbočí Orlických hor k západu. Musher sledoval, jak rudé slunce pomalu klesá do mlh v údolí a třpytí se ve vločkách jinovatky na kožichu psů. Zapomněl na únavu a hleděl na obraz, který byl z těch, co se nedají koupit za žádné peníze. Byla to jedna z oněch chvil, ze kterých čerpal sílu do boje se strastmi každodenního života v divokém světě lidí.
Spřežení se vynořilo z lesa, ale místo dalekých rozhledů se před ním rozprostíraly chuchvalce mlhy. Viditelnost se zmenšila na deset metrů a kostel, kolem kterého vedla trať závodu, zmizel v bílém šeru. Překvapený musher marně napínal zrak, stezka se na větrem udusané a saněmi rozježděné pláni ztratila. Dohlédl sotva na vůdčího psa, zbytek světa přestal existovat. Co teď? Na konci pláně se museli trefit na úzkou stezku vedle sjezdovky, odkud bylo do cíle už jen několik set metrů, ale pokud stezku nenajdou, mohli by křižovat pláň do soudného dne. Musher znejistěl a pohlédl na psy. Leader se ztrácel v mlze, ale v běhu nepolevil. „Je to na tobě,“ zašeptal psovod a nechal se vést. Věděl, že jsou chvíle, kdy je třeba zavřít oči a spolehnout se na psy. Tohle byla jedna z nich.
Po několika nekonečných minutách se vynořil vlevo od stezky přízrak kostelní zdi. Jeli správně. Netrvalo dlouho a objevily se před nimi sloupy lyžařského vleku. Byli u konce dnešní etapy.
Když projelo spřežení cílem, byl už skoro večer. Davy diváků zmizely, jen pár otužilců ještě postávalo kolem časomíry. Musher navedl psy do uličky mezi přívěsy, aby na jejím konci zabočil k tomu svému. Když zastavil a zakotvil saně, psi se začali vyvalovat ve sněhu – chladili se. Vypřáhl je a připnul k dlouhému zakotvenému řetězu – stake outu. Zapálil vařič, a zatímco pro psy ohříval polévku, sundal postupně všem postroje a prohlédl jim tlapky. Až se vyvenčí a najedí, půjdou spát do svých boxů v přívěsu – rádi každý vlezou do toho svého. Pak bude řada na musherovi, aby se v místní hospodě „vyvenčil“, najedl a poklábosil o zážitcích ze stezky s ostatními závodníky.
Když musher odcházel z lokálu, byly dvě hodiny ráno. Zář oken svítila skrz půlmetrové rampouchy na střeše Kristýny a osvětlovala nyní pustý prostor startu. Vratkým krokem a se svobodnou myslí kráčel psovod ke svým psům, aby je naposledy zkontroloval a popřál jim dobrou noc. „Už je tu zas to pitomý jaro, ptáci řvou a šeříky smrdí…,“ zaslechl ještě z otevřených oken hospody pár slov z oblíbené musherské písně a pobaveně se ušklíbl. O tom to je, pomyslel si, a ztratil se v temnotě mezi přívěsy.

Category: 2002 / 12

Vítězný příspěvek do soutěže „Čtenáři na cestách“ zaslala Hana Procházková ze Stříbrné Skalice. Gratulujeme a zasíláme poukázku na zahraniční zpáteční jízdenku pro jednu osobu zdarma od společnosti Bohemia Euroexpress International.

Úplně propocení jsme se tenkrát plahočili v horských oblastech severně od Chiangmai. Naším cílem byly chudé vesničky kmene Karenů bez všech technických vymožeností. Elektřinou počínaje a kanalizací konče. Tu noc jsme měli přespat v tropickém deštném pralese v jedné ze dvou prostých chýší. V první jsme vybalili naše spacáky na nerovnou podlahu z kulatiny a do druhé se chystali na večeři, kterou nám naši thajští průvodci z donesených skromných zásob připravili. Slunce mezitím zapadlo, rychle se stmívalo a prales začínal ožívat tajemnými šepoty. Mráz mi doslova běhal po zádech.
Večeře byla výborná, atmosféra kouzelná. Seděli jsme blízko místa s praskajícím ohněm (nemyslíce na to, co všechno běhá a vydává ty hlasité zvuky tam v té černočerné tmě za tenkou bambusovou stěnou), popíjeli čaj a povídali si s průvodci. Vyprávěli nám nadšeně o své zemi, o své krásné hymně… Tu někoho z nás napadlo, nevím už, kdo to byl, aby nám ji zazpívali. Byli velice překvapeni a zdálo se, že i potěšeni. Určitě se jim to ještě nestalo. Chvilku se mezi sebou domlouvali, pak náhle povstali a tázavě na nás mlčky hleděli. Zmateně jsme se všichni na sebe podívali, vstali také (ale až po několika vteřinách zaváhání, které se mi zdály nekonečné) a naslouchali jejich působivě zvláštnímu zpěvu. Poté jsme byli požádáni, abychom zazpívali tu „naši“. No, to bylo zcela nečekané. V paměti tak nastalo „zoufalé“ hledání střípků slovosledu slok, které nás učili někdy na základní škole a které nebyly od té doby nikdy použity. Po hudební stránce (a nejen po ní) nám to občas falešně „zaskřípalo“, ale myslím, že jsme to jinak zvládli.
Hymna měla u našich thajských průvodců úspěch. Jeden z nich, Sin, nám dokonce říkal, že mu při ní naběhla husí kůže. Musím přiznat, že mi bylo trochu stydno (trochu víc), když jsem viděla, jak vážně Thajci tu svoji hymnu berou a jakou k ní mají úctu. I k té naší. Prales neprales, chýše nechýše.
Později kolem půlnoci, když jsme se chystali jít spát, vyšla jsem ven do řvoucího lesa, nasála ty nezapomenutelné vůně, vzhlédla vzhůru a spatřila nejkrásnější kus hvězdné oblohy ve svém životě. A to jsem netušila, že nás nazítří čekají Leonidy. Byly to prostě nádherné okamžiky.
Kdykoliv teď zaslechnu „Kde domov můj“, vzpomenu si také na tuto neuvěřitelnou noc, skoro až neskutečně absurdní, kdy v chatrči uprostřed pralesa stojíme v pozoru, zpíváme si navzájem své hymny a, i přes naše zjevné rozdíly, cítíme se tak blízcí.


Děkujeme za všechny příspěvky a těšíme se na další – SOUTĚŽ POKRAČUJE. Pro ty z Vás, kterým uniklo její vyhlášení, opakujeme:
Do soutěže se můžete přihlásit s materiálem, který bude obsahovat minimálně 15 řádků a maximálně 60 řádků textu a 1-5 diapozitivů nebo fotografií. Není podmínkou, aby autor textu byl zároveň autorem snímků, ale hodnotí se celý materiál. Jak název napovídá, měl by Váš příspěvek být výsledkem Vaší cesty – ať už do daleké ciziny, nebo po zajímavých místech naší republiky. Hodnotí se námět i způsob zpracování. Odměněný příspěvek a ostatní nejlepší práce budou zveřejněny. Příspěvky zasílejte na adresu redakce: Magazín Koktejl, Rooseveltova 1815/4, 400 01 Ústí nad Labem, obálku označte heslem „Čtenáři na cestách“. Všechny texty, fotografie a diapozitivy musí být řádně podepsány a označeny Vaší adresou. Připojte také informaci o Vašem věku a profesi. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, diapozitivy vracíme. Počet příspěvků od jednotlivých autorů není nijak limitován.

Category: 2002 / 12

Malá vesnička na pomezí Rhonských a Jižních Alp nesoucí jméno La Grave je lákadlem extremistů z celého světa. Ne, nebojte se, nejde o nebezpečné politické radikály, ale o vyznavače volného lyžování a snowboardingu. Právě toto místo pod majestátním vrcholem La Meije se v posledních letech stalo alpskou mekou freeridingu.

BAZÉN, NEBO KINO?
Řekneme-li francouzské Alpy, málokterý milovník zasněžených svahů zůstane neznale tápat. Uplynulo již dost let – respektive zim – od dob, kdy nám tyto rajské terény byly odepírány. Od počátku devadesátých let si také český lyžník dopřává stovky kilometrů perfektně upravených sjezdovek, které obsluhují pohodlné lanovky s gigantickou kapacitou. Servis bývá tak rychlý a dokonalý, že by se leckdy zastesklo po odpočinku ve frontě či zastávce nad vydřeným místem, které nám většinou nabízejí domácí svahy. Také rozhodování, co s dlouhým zimním večerem, bývá v těchto střediscích poměrně náročné. Našinec zvyklý z krkonošských a šumavských vesniček zajít „na jedno“ nebo se kulturně vyřádit s balíčkem karet je tady postaven před složitější otázku: Bazén? Kino? Nebo osvětlené kluziště? Ne, raději do tepla. Můžeme zkusit saunu a masáž v relaxačním centru. A co vklouznout do jednoho z barů či některé ze stylových restaurací nabízejících místní speciality i znamenitá francouzská vína? Nebo navštívit některý z krámků, kde se police prohýbají pod nejnovějšími modely sportovního vybavení, oblečení a nejrůznějších doplňků? Ještě že nám těžké rozhodování usnadňuje kurz koruny k euru.

ŽÁDNÉ SJEZDOVKY
Ano, právě taková jsou zpravidla francouzská střediska. Ale i zde nalezneme výjimku výrazně se vymykající standardu. Na dně údolí mezi Grenoblem a Brianconem leží malá vesnička stále si uchovávající svůj původní styl. Marně byste hledali moderní hotely a obří apartmánové stavby typické pro savojské resorty. Turisté jsou zde poschovávaní do rodinných penzionů či malých domů pronajímaných jako chaty. Náměstí – dá-li se takto označit rozšířené místo u průjezdní komunikace – pak zdobí perla ve zdejších ubytovacích možnostech. Jedinečný hotýlek bezpochyby pamatující začátky alpinismu v tomto kraji. Do La Grave se prostě nejezdí spát, jíst a nakupovat, ale užít si pocit, kdy se vám do krve dere adrenalin z prožitku volné jízdy po alpských svazích. Žádné sjezdovky – pruhy urolbovaných dálnic, které se hemží smýkajícími postavičkami, ale freeriding. To je největší deviza tohoto ojedinělého místa v plejádě horských resortů. Jeď, kudy chceš, nikdo ti nebude určovat trasu, diktovat, že na tu krásnou pláň či do úzkého žlebu nesmíš. Respektuj hory a nepřeceňuj své síly. To jsou jediná pravidla, která je ostatně rozumné dodržovat při alpinismu vždy a všude.

PÍPÁK DO LAVINY
Slunce odchází za ostré skalní hřebeny a nad údolím se stahují těžké černé mraky. V očích návštěvníků se objevují jiskřičky dětské radosti. Padají první vločky a všichni doufají, že okolní svahy pokryje vydatná sněhová peřina. Následující ráno nikdo nemůže dospat. Svítá a první zvědavý pohled za záclonu odhaluje ráj na zemi. Všechny stopy, hluboké nejméně 30 centimetrů, vedou k nástupní stanici. Do spuštění silných elektromotorů, pohánějících lanovod s kabinkami, zbývá více než půl hodiny, ale před budovou již postávají hloučky nedočkavců. Prostory u pokladny se rychle zaplňují, a přestože téměř všechny tváře anoncují rozzářený úsměv, zorničky mžourající v ranním slunci prozrazují lehkou nervozitu. Informační tabule totiž upozorňuje na třetí stupeň ve čtyřbodovém značení lavinového nebezpečí.
Ve vzduchu je cítit napjatá atmosféra. Nikdo nepokřikuje, hloučky se polohlasem radí a pohledy se občas upřeně podívají za vztyčeným prstem kamsi do vysněžených stěn pod vrcholem La Meije. Přilby, cepíny, lopatky a skládací lavinové tyče. To vše se objevuje ve výstroji netrpělivě vyhlížejících lyžařů i snowboardistů. S extrémem to tady prostě myslí vážně.
Zvon na kostelní věži, tyčící se nad reliéfem zasněžené vesničky, oznamuje příchod hodiny H a turnikety se roztáčejí. Dnes však nestačí jen platná jízdenka. Každý prochází ještě osobní kontrolou statného vousatého horala. Není potřeba pokládat žádné otázky. Kýženou odpověď obstarává malá krabička v jeho obří ruce. Lavinový vyhledávač očekává odpověď od svého protějšku, kterým je vysílač připevněný pod oblečením na alpinistově těle. „Dnes je to vážně nebezpečné. Nahoře napadlo přes půl metru prachového sněhu. Je trojka, takže tam bez ‘pípáku’ nemůžu nikoho pustit,“ vysvětluje jednomu snowboardistovi – jenž neodpověděl pípnutím – neúprosný kontrolor.LADNÉ KŘIVKY
První kabinky, připomínající barevné lentilky zavěšené do zářivě bílé krajiny, konečně vyrážejí k vrcholkům a vznášejí se nad panenskými svahy. S jednou přestupní stanicí dopraví své pasažéry do výšky 3200 metrů nad mořem a dále děj se vůle boží. Na první odvážlivce čeká surfing po neposkvrněné sněhové hladině s neuvěřitelným převýšením 1800 metrů. Právě teď a tady se dá zažít pravý adrenalinový orgasmus. Prašan stříká od skluznice prvního snowboardu, který kreslí ladnou křivku na čisté plátno připravené přes noc samotnou přírodou. Neodolatelná výzva dalším „umělcům“, kteří se spouštějí dolů do údolí. V horních partiích čekají jezdce záludnosti zasněžených skalních výběžků, kotliny, ze kterých se dostanete jen namáhavou chůzí, a především nebezpečné lavinové svahy. Proto porada nebo nejlépe společná první jízda s některým z domorodců není ostudou, ale rozumným počinem.
Poctivý sportovní výkon pak za den přináší každému průměrně čtyři až pět čar na společném díle. Tyto se v pozdních odpoledních hodinách zaníceně hodnotí z terasy zmíněného hotýlku na náměstí. Tady u dobré kávy poznáte ještě jednu zvláštnost, kterou se La Grave může pochlubit. Složení zdejší klientely je totiž jednoznačně nejpestřejší ze všech alpských středisek. Proslulost místního freeridingového ráje dnes pronikla až za oceán, a tak zde nejsou výjimkou partičky adrenalinových nadšenců z Kanady, Ameriky nebo dokonce protinožců z Austrálie a Nového Zélandu. Zejména začátkem dubna, kdy je každoročním vyvrcholením sezony závod Derby de La Meije, se La Grave skutečně hemží šílenci z celého světa. Závod spočívající ve volném sjezdu z výšky 3550 metrů nad mořem a za dobrých sněhových podmínek končící v údolí na kótě 1400 metrů nad mořem je skutečným extrémem.
Samozřejmě není každý den posvícení a každou noc půl metru čerstvého prašanu nenapadne. Ale ani v takovém případě nejsou návštěvníci střediska odkázáni ke znuděnému posedávání v kavárnách. Neoblomní alpinisté vybalují sněžnice, horolezecká lana a sedáky, aby za pomoci tohoto vybavení zdolali zbývající hůře přístupná sedla pod horou La Meije. Ostatní, kteří nepohrdají jízdou po upravených sjezdovkách, se pak snadno přesunou pomocí vleku a upravené vrstevnicové cesty do klasického alpského střediska Les 2 Alpes, se kterým je La Grave komerčně propojeno. Člověk tak urazí po hřebeni přibližně kilometr západním směrem a jako by se ocitl v jiném, zdánlivě bohatším zimním království. Kdo však jednou navštíví La Grave, ví, že se „bohatství“ alpských středisek nedá měřit na kilometry upravených tratí či počty vleků a lanovek.

Category: 2002 / 12

Vcházíme branou ve vysoké chrámové zdi a ocitáme se na rozlehlém prostranství. Šeď a špína ulic Ulánbátaru zůstává za námi. Kolem nás jsou tvary a barvy, které už ve městě dávno zmizely. Jsme najednou v jiném světě. Shon velkoměsta vystřídal klid a pokora. Zelené střechy se blýskají v dopoledním slunci, mniši odění v purpurových a oranžových oděvech se pomalu pohybují mezi chrámy, starý věřící donekonečna obchází velkou stúpu, mladík u zdi hraje na čínskou flétnu.

PŘEŽILY STALINISTICKÉ NIČENÍ
Chvíli ještě stojím před branou a poprvé nasávám exotickou atmosféru. Nacházím se na okraji mongolského hlavního města Ulánbátaru, v chrámovém komplexu Gandan. Je to jedna z mála buddhistických památek, které přežily ničení a vypalování za éry stalinismu v třicátých letech. Do té doby stálo v Mongolsku přes 700 klášterů a chrámů, žilo v nich kolem 100 000 mnichů. Během několika let celé kulturní a duchovní bohatství mongolského buddhismu vzalo za své. Asi 17 000 mnichů bylo pobito a ostatní byli nuceni odejít do vyhnanství nebo žít na okraji společnosti. Z chrámových komplexů zbyly pouhé čtyři!
Gandan je nejznámější a nejzachovalejší z nich. Zdejší stavby jsou typickou ukázkou architektury chrámů tibetského buddhismu. Chrámové budovy mají mírně šikmé zdi, pod střechou ochozy s dřevěným vyřezávaným zábradlím a samotné střechy jsou překrásným výtvarným dílem. Jsou elegantně prohnuté, pokryté barevnými taškami a na jejich hřebenech a okrajích jsou skulptury mytických zvířat, často pozlacené.
Na prostranství před chrámy stojí sochy lvů, posvátné vázy a sloupy. Je neděle, a tak věřící Mongolové, jednotlivci, malé skupinky i celé rodiny, obcházejí svaté předměty a dotýkají se jich, nebo se jen tak procházejí, postávají, posedávají na schodech před budovami a konverzují. Nejvíc rušno je však před hlavní chrámovou budovou. Je tam velký shluk lidí a nad schodištěm do chrámu stojí bohatě zdobené pódium, z něhož kdosi mluví. Snažím se prodrat mezi davem blíž, ale moc toho nevidím. Až když bohoslužba končí, objevuje se starší mnich, který okamžitě schází se schodů, nasedá do černé limuzíny a odjíždí. Věřící za ním běží a snaží se dotknout aspoň automobilu. Sledují i odcházející lamy ve slavnostních oděvech, dotýkají se jich a líbají stuhy, korouhve a ostatní propriety. Je jasné, že toto nebyla jen tak obyčejná bohoslužba.
Hned po návratu z Gandanu se ptám Inche, mongolské manželky mého kolegy, co se to dnes dělo. „To byl devátý Bogd,“ odpovídá. „Kdo?“ „Devátý Bogd lama. Svatý lama. To je něco jako náš dalajlama. Žije také ve vyhnanství v Indii a toto je jeho první návštěva v Mongolsku a tři neděle po sobě vykonává bohoslužbu na Gandanu.“

S AGENTY V PATÁCH
Časem se dozvídám další podrobnosti z pohnutého života svatého lamy. Malý chlapec Jamphel Mandol byl objeven v Tibetu roku 1936 jako reinkarnace Vajrápaniho, jednoho z Buddhových ochránců. V té době však už probíhaly v Mongolsku razie proti lamům a buddhismu vůbec. Bylo jasné, že by malý Bogd byl hned po příjezdu do země zabit, a tak jeho studia začala v tibetských klášterech. V Tibetu žil až do roku 1960, kdy musel i odtud uprchnout před čínskými čistkami. Dalších 30 let žil v Indii jako prostý rolník, ale i tam měl v patách agenty KGB, kteří sledovali všechny vlivné lamy žijící v emigraci. V roce 1991 se konečně, ve svých 59 letech, mohl přihlásit ke svému úřadu, byl znovu vysvěcen a začal opět studovat v indických klášterech.

FILM PRO BOGD LAMU
Následující dny v Ulánbátaru poznávám i další dva areály buddhistických staveb. Poněkud zchátralý Bogdův palác a hlavně chrámový komplex, který byl přeměněn v muzeum. Tam mohu opět obdivovat exotickou krásu staveb, nasávat klid čišící ze zahrad a zákoutí mezi chrámy a prohlédnout si staré oltáře, sochy, masky démonů a bizarní obrazy ze života svatých či zobrazující utrpení hříšníků v buddhistickém pekle.
Druhou neděli opět mířím do chrámu Gandan. Bogd lama tam má mít další bohoslužbu a já nechci přijít o unikátní záběry. Má skoro hodinu zpoždění a prostranství je již plné lidí. Mám aspoň čas si prohlédnout a vyfotografovat slavnostně oděné mladé lamy, připravující se na uvítací ceremoniál. Na rozdíl od prostých tmavě červených oděvů pro všední den mají na sobě rudé pláště s modrými límci a rukávy, kolem pasu obtočené žluté šerpy, na nohou bohatě zdobené kožené boty se zvednutou špičkou a na hlavách často podivné chlupaté klobouky nebo nízké plechové přilby, připomínající obrácené talíře. Někteří nosí za pasem dlouhé meče v kovových tepaných pochvách. Mladíci nesou korouhve a pestrobarevné prapory. Neméně podivuhodné jsou hudební nástroje – bubínky, zvonky a hlavně přes dva metry dlouhé mosazné trouby, které jsou podpírány dvojicí asi tak desetiletých chlapců.
Čas čekání si krátím prohlídkou chrámů a fotografováním věřících a mnichů. Mongolští lamové většinou nemají fotografování rádi, ale dnešek je natolik slavnostní, že jsou nade vše povzneseni. Naznačuji ukázáním kamery mladému mnichovi svůj záměr si ho vyfotit a on lehkým kývnutím hlavy souhlasí. Snímám několik záběrů a mnich mi k mému překvapení s úsměvem a slušnou angličtinou říká: „Nechte si raději film pro Bogd lamu!“ Využívám toho k načerpání dalších informací a ptám se, jestli Bogd lama v Mongolsku zůstává. „Bohužel ne,“ odpovídá mnich. „Naše vláda sice oficiálně nebrání současnému rozvoji a renesanci lamaismu v Mongolsku, ale ani ho nepodporuje. Bojí se moci mnichů a návratu Bogd lamy. Ten se snažil o návrat do země celých osm let. Podařilo se mu to až letos, ale dostal pouze měsíční turistické vízum, které mu odmítli prodloužit. Je tu tedy jen jako soukromá osoba, ani nikdo z vlády se s ním nesetkal. Dělají, jako že o něm nevědí. Proto je jeho návštěva tak výjimečná. Je velmi pravděpodobné, že už se tady nikdy neobjeví.“
Bogd stále nejede, a tak pokračuji v prohlídce. Kolem celého obvodu jedné stavby je přístřešek a pod ním desítky modlitebních mlýnků. Jsou vyrobené z různých materiálů, mají i různé velikosti a tvary. Každý věřící musí projít celou trasu a každým mlýnkem zatočit. Ač bezvěrec, pod dojmem atmosféry tohoto místa i já absolvuji celou cestu a točím. Čeká nás více než dvouměsíční pobyt v drsné poušti Gobi, a tak si přeji, abychom všichni expedici přežili ve zdraví. Tak nějak cítím, že se to tady sluší.

RENESANCE LAMAISMU
Konečně přijíždí Bogd lama. Přijíždí ve své černé limuzíně těsně před pódium a dav ho okamžitě obklopuje. Rychle prochází špalírem lamů a vystupuje nahoru. Po krátké přípravě začíná vlastní bohoslužba. Bogd lama sice přednáší anglicky, ale do reproduktorů jde mongolský překlad, takže nic pro nás. Bohoslužba je dlouhá. Je možná poslední. Za tři dny svatému muži končí vízum, a jestli se někdy ještě do Mongolska dostane, to bohužel nikdo neví.
Během pobytů v Mongolsku jsem poznal, že lamaismus opravdu prožívá v této zemi velkou renesanci. Vlastně se zdálo, že přes veškeré pogromy a perzekuce komunistických vlád nikdy víra z Mongolska nezmizela. Tradice v rodinách se udržovaly, jen se nesměly navenek příliš projevit. Dnes najdeme buddhistické symboly a oltáříky ve většině jurt ve městech i daleko ve stepi. Světle modré stuhy, které značí příslušnost k víře, jsou uvázány na zpětných zrcátkách automobilů, kolem sloupků jurt a vlají z větví významných stromů.
Na cestách po stepích, horách a pouštích Mongolska se pak často setkáte s místy zvanými oboo. Jsou to zpravidla hromady kamení navršené na významných křižovatkách, v sedlech, průsmycích i na vrcholech kopců, ale také třeba u pramenů v poušti. Věřící na těchto místech provedou jednoduchý rituál, který jim má zajistit hladký průběh cesty. Je třeba třikrát oboo obejít ve směru hodinových ručiček a při každém okruhu hodit na hromadu kámen, případně přiložit nějaký větší kámen z okolí. Pokud je po ruce láhev vodky, jeden kalíšek se vypije a jeden stříkne na oboo. Když je láhev dopitá, mnozí pocestní ji přiloží ke kamenům. Dnes ovšem na mnohých oboo leží nejen láhve, ale také součástky z automobilů a různé nepotřebné předměty.KDE MODLITBY FUNGUJÍ I NA CIZINCE
Při cestě z Gobi jsme se vždy zastavovali na jiném slavném místě mongolského buddhismu. Je jím klášter Erdene dzu v podhůří pohoří Changaj. Tento klášter leží poblíž místa, kde bývalo hlavní město Charchorum (dnes Charchorin), centrum Čingischánovy říše. Klášter patří k prvním, které byly v Mongolsku postaveny. Byl založen již v roce 1586. Celý areál o rozměrech 400 x 400 m je obehnán zdí se 108 stúpami. Uvnitř bylo v době největší slávy kláštera 62 chrámů a 500 dalších budov, ve kterých žilo až 10 000 lamů. Ze všech těchto staveb se jich dodnes dochovalo 18.
V chrámu je možné se zúčastnit i bohoslužeb. Je to opravdu působivý zážitek. Napřed dva mniši s bizarními čepicemi na hlavách vystupují na dřevěnou věž a troubením na mušle svolávají ostatní lamy. Věřící a návštěvníci si sedají na lavice kolem stěn chrámové místnosti a lamové se shromažďují před vchodem. Krátce se pomodlí a vstupují. Sedají si k dlouhým stolům, někteří jen s modlitebními knížkami a svitky, jiní k hudebním nástrojům, píšťalám a bubnům. U vchodu na jakémsi stupínku sedí mnich, který průběh bohoslužby řídí. Věřící si musí objednat příslušnou modlitbu předem a nechat si určit přesný čas. Svoji potvrzenou a zaplacenou objednávku dávají lamovi na stupínku a ten jim určuje mnicha, který modlitbu provede.
Bohoslužba začíná. Mniši hrdelními hlasy s monotónní melodií sborově přeříkávají texty, náhle zvyšují hlas a celý sbor graduje hlasitým tónem, do kterého se mísí hudebníci s píšťalami a víření bubnů. Vše se pak několikrát opakuje.
Mnich u vchodu mi naznačuje, že čas, který mi zcela výjimečně povolil na fotografování, už vypršel. Úklonem hlavy mu děkuji a opouštím místnost, povznesen a mírně omámen působivou atmosférou. „Fungují modlitby i na cizince?“ Ptám se svého řidiče, o němž vím, že je věřící. „Jistě! Až přijedeme do Ulánbátaru, tak ti mohu domluvit příslušnou modlitbu,“ odpovídá. Jak už to ovšem bývá, v hlavním městě na to nikdy nezbyl čas. Tak snad někdy příště.

Category: 2002 / 12

Na samém okraji jedné z nejznámějších čtvrtí Tel Avivu se před necelými dvaceti lety rozhodl Nissim Kahalon, známý pod přezdívkou Caveman, postavit dům. Na písku, kde polehávají valutoví cizinci, při skále, která se po několika metrech zvedá z moře písku jako starověký hrad. Dům je celý z odpadků.
„Zhruba před dvaceti lety jsem se rozhodl, otráven městským životem a především architekturou, že se pokusím využít odpadků k maximální recyklaci a použiji jich ke stavbě domu,“ vypráví Nissim. Především čerpal ze zdrojů, které bylo možné najít na skládkách a plážích, na jiných stavbách, kde se povalovaly kusy vyhozených přebytečných latí, plastu, gumových hadic. Cement si vyrobil také z vlastních zdrojů. Použil písek, mořskou vodu a popel z pece. Z různě tvarovaných kamenů tak vznikly obvodové zdi, které pomyslně oddělují dva světy. Svět viděný Cavemanem od světa domů vytvořených na rýsovacích prknech architektů. Většina domů v Izraeli je vybavena klimatizací. V letních měsících, kdy teplota vzduchu šplhá ke čtyřiceti stupňům Celsia, se celá země, řečeno s jistou nadsázkou, začne uměle ochlazovat. Naopak v zimě se každý snaží, převážně neúspěšně, vytopit byty navržené na vysoké teploty. Otázku klimatizace vyřešil také Nissim, ovšem po svém. Do útesu, ke kterému je de facto celá stavba přilepena, vykopal několik tunelů, které slouží jako přírodní klimatizace. Tunely používá i jako skladiště materiálu, který cestou nachází.
Systém zavlažování Caveman vyřešil daleko šetrněji. Zahradu zalévá vodou již použitou v koupelně. Nutno dodat, že snad jediným důkazem nedaleké vyspělé civilizace je elektřina, kterou sice používá několik let, ale jak sám říká, neplýtvá.
Na světě se najde dost lidí – dobrodruhů, kteří se nebojí žít jinak a snad lépe. Přinejmenším šetrněji a ekologičtěji k přírodě, jejíž zdroje nejsou neomezené. „Chtěl bych otevřít školu, kde by se učilo o způsobech využívání odpadu a o maximální recyklaci materiálů,“ dodává na závěr Caveman a zavírá dřevěnou branku, postavenou z naplavených kusů dřeva.prosinec 2002

Category: 2002 / 12

Jaký je diametrální rozdíl mezi dnešním, povětšinou kulturně zapomenutým pohraničím a touž krajinou před 60 lety? Je to učebnicový příklad radikální změny výrazu krajiny, lidského osídlení a tradic. Svébytná rurální soběstačná krajina s velikými městskými centry a vyspělou průmyslovou výrobou, živoucími tradicemi, kulturou a sepětím byla vystřídána ideologickými teoriemi, necitlivou výrobou, likvidací polí a nezájmem. Toto nevědomé odsunutí toho, co nám tady v zemi zůstalo, tedy krajiny, podobně jako jejích bývalých obyvatel, dovolilo znehodnotit severní Čechy, jako by krajina nesla trest společně s lidmi. Je však nutno říci, že úpadek způsobil nedostatek nových obyvatel a širší ekonomické souvislosti zapojení do velkého bezedného chřtánu RVHP. Palivoenergetická základna se stala novodobou hrdostí a vyjádřením vztahu ke kraji. Dnešní doba je příhodná pro to, abychom tyto krátery, bloky a necitlivost v lidské paměti, jakož i v přírodní paměti prostoru, zacelili, napravili a hlavně se navždy poučili. Osudy pohraničí, Sudet, mně také velmi imponovaly dějinami vztahu k německému obyvatelstvu. Jaké je to prostředí, kde žila tak odlišná, a zároveň podobná národní skupina? Chtěl bych poukázat na to, jací byli a jak žili. Pokusit se toto „pošpiněné etnikum“ obrátit čelem k lidem, aby mu viděli do tváře a poznali, že to jsou také „jen lidé“, kteří chybovali, tak jak prostý lid pod tlakem bídy a politického populismu často činí. Chtěl jsem tuto oblast celou projít, poznat z artefaktů „zaniklou civilizaci“, dnešní následníky a pokračovatele v tradici obhospodařování těchto hor a koexistence s nimi. Jako první část nabízím krušné osudy Krušných hor.

KRUŠITI V KRUŠNÝCH HORÁCH
Krušné hory jsou druhým nejstarším pohořím Čech, nejdelším českým pohořím s velmi strukturovanou a zajímavou geologickou historií. Velmi podstatná pro pochopení chování ekosystémů a lidského údělu zde je klimatická poloha a děje. Na české straně jsou Krušné hory charakteristické tím, že výškový rozdíl mezi podhůřím a hřebenem činí na několika kilometrech až 700 m. Prudké svahy působí dojmem hradby, přirozené hranice Čech. Podnebí je ovlivněno tím, že na mírnějším (saském) svahu se zvedají masy vzduchu, vychládají, kondenzují obsah vodních par, a výsledkem jsou četné deště, mlhy, mraky a takřka neustálý vítr na hřebeni. Suché počasí (v zimě mrazivé) přinášejí východní větry. Stálé, pěkné počasí bývá v období babího léta. Pokud napadne sníh koncem prosince, vydrží v horách až sto dní. Jinak řečeno, vysoká poloha a chladný a vlhký vzduch vytvářejí ideální prostředí pro srážky. Proto zde prší skoro pořád. Krušné hory jsou proto hradbou hlavně co se srážek týče.
Do roku 1947 byly také nejobydlenějšími horami světa, a to z důvodu jejich nerostného bohatství. Kvůli těžbě rud sem přišlo mnoho lidí z různých koutů Evropy. Proto jim Němci také říkají Erzgebirge, tedy Rudohoří. I z tohoto rozdílu v názvu, Krušné Hory – Rudohoří, lze vyvodit, jakou základní asociaci lidem tyto hory přinášely. Pro německy mluvící to byl nerost, ruda a smysl života v horách, kdežto pro česky mluvící obyvatele to je nepohodlí a těžkosti života v horách. Takto si vysvětlují tento český ekvivalent lidé dnes, avšak název Krušné pochází od slova „krušiti“, což významově znamená totéž, jako rýžovat, tedy činnost havířskou.

DEMOLICE LESA
Prošel jsem tedy krásnými lesy u Děčínského Sněžníku (Hoher Schneeberg) (722 m), vylezl si na rozhlednu a zahlédl zvedající se val Krušných hor. Došel jsem do Tisé (Tyssa), vykoupal se, sundal si dvě klíšťata (díkybohu jediná za celou cestu) a vyrazil do hor.
Základním schizmatem těchto hor je boj přírody o přežití v otráveném ovzduší a v kontaminované půdě. Příroda si zde „držela nos“ dlouhou dobu a snažila se přestát nebezpečné látky valící se na ni z údolí, ale nakonec musela začít dýchat tyto zplodiny a otrávila se. Příroda umírá pomaleji a tiše, bez dohledu doktorů a příbuzných. Proto si člověk uvědomil vážnost situace až pitvou v odumřelých tkáních a tělech stromů. Les umírá pomaleji, a proto se člověk nemohl zastavit a začít alarmovat. Ani by to tehdy nemělo cenu. Neustálý vítr, chlad, vlhkost, které determinují život na hřebeni Krušných hor, se staly smrtelnými, když se k tomu připojily ony zplodiny. V 70. letech začaly umírat první hektary lesa. Od konce 70. let se začalo myslet na lesnické úpravy a na další politiku obnovy lesního porostu. Po zbavení lesa uschlých pahýlů se začalo se sázením semenáčků smrků. Bohužel byl vybrán špatný druh smrku, tedy takový, který rostl v nižších polohách a v mírném klimatu. Proto milionové investice do nového porostu vzaly v 80. letech za své. Začaly se tedy sázet druhotné dřeviny jako břízy, jeřáby a další rychle rostoucí dřeviny, které měly udržet půdu a půdní pokryv, aby nedošlo k erozi. Koncem 80. let tak byla k vidění na celém východním hřebeni Krušných hor a na Děčínském Sněžníku pokřivená torza stromů, chudý lesní interiér, zelenošedou trávu a ohromné mraky komárů a jiného drobného bodavého hmyzu. Teprve od roku 1990 se začala snižovat smrtelná dávka jedů z elektráren v údolní kotlině a přišla vhodná doba pro další kolo výsadby nových porostů. Začalo se se sázením smíšeného porostu, takového, jaký zde rostl dříve. Smrk ztepilý byl míchán se smrkem stříbrným, který je odolnější, s borovicí, jeřábem a i břízou. Také se začalo s vápněním hor, neboť se ukázalo, že stromy zde nemohou růst nejen kvůli špatnému vzduchu, ale také kvůli zamoření půdy a znehodnocení živných roztoků v ní. Zdálo se, že se konečně dílo již takřka dvou generací lesníků začne dařit, když přišel osudný rok 1996 a zima, která se trochu vymykala dosavadnímu schématu a předpokladům. V zimních měsících, v období inverzí a nebezpečného zahuštění jedovatých plynů a látek v podkrušnohorské kotlině přestal foukat převažující severozápadní vítr, a místo něj přišel vítr jižní. A ten rozfoukal smrtelné dávky síry po svahu Krušných hor až na hřeben, kde se ta ve formě námrazy nalepila na všechny nové a i staré stromy a změnila se na vražedný ledový příkrov kyseliny sírové. Během pouhého týdne stačila tato žravá mlha spálit většinu jehliček smrků a usmrtit tak další fázi revitalizace krušnohorské lesní flóry. Od té doby se znovu začíná s opakovanými výsevy stejného smíšeného charakteru lesního porostu. Jestli tento už několikátý pohrobek krušnohorského hvozdu dospěje, závisí na tom, jak se bude vyvíjet koncentrace škodlivin v podkrušnohorských uhelných krajinách. A také na vrtkavosti počasí. Proto jsou lesy a pokusy o zalesnění na hřebeni těchto hor tolik nesourodé a různé. Každých dvacet kilometrů se liší vzhled a struktura porostu. Proto je velmi zajímavé procházet tyto lokality a uvědomovat si zmar a úsilí člověka o nápravu svých hříchů.

DEMOLICE VESNIC
Když jsem vstoupil do krušnohorské krajiny, byl jsem zprvu značně zklamán. Les „třetí kategorie“, plný vysoké trávy, bříz, jeřábů a pavučin všude kolem, vytvářel kulisu nebezpečí klíšťat a zarostlého osídlení. Vypadalo to celé jako divokou vegetací zarostlé vesnice.
A odtud začínají dějiny vysídlených a v rámci bombastických akcí v 50. letech demolovaných vesnic. Jak zjistil František Ledvinka: „…Opuštěny byly nejprve samoty, malé osady komunikačně obtížně dostupné (některé starší objekty nebyly po odchodu Němců ani obsazeny) a v obcích většina dřevěných staveb. Množství prázdných domů umožňovalo některým rodinám se během krátké doby i čtyřikrát přestěhovat a opouštěly již ty vybydlené. V 50. letech přestávaly mít nemovitosti v pohraničí téměř hodnotu, protože všeho zde bylo dost a patřilo to všem. Dřevěné domy se za několik stokorun prodávaly jako palivové dříví a cihlové stavby byly obvykle použity na stavební materiál pro modernizaci objektů JZD. Také dosídlenci ze Slovenska často kupovali tyto tzv. demolice na stavební materiál. Na jejich bourání a čištění pracovaly celé rodiny. Cihly se posílaly vagony na Slovensko, kde z nich stavěli rodinné domky, do kterých se pak vraceli.“
Jednou za rok přijely buldozery a demoliční party, které k výročí osvobození odstřelily desítky opuštěných vesnických stavení s velkou architektonickou a kulturně-krajinnou hodnotou. Zbytky materiálu si rozebrali občané na opravy „svých“ stavení, či volně zarůstaly kopřivami. Praktická devastace zničila v lidech umělecký cit a schopnost vnímat estetiku krajiny. Tam, kde rostly okrasné květiny, mateřídouška, jsou dnes pole kopřiv. Zvláště ve stráních a na plochém hřebeni zaniklo mnoho osad a vesniček. Vytvoření pohraničního pásma neprodyšně uzavírajícího celé Krušné hory dokonalo dílo zkázy. Od poloviny 60. let, kdy bylo toto pásmo zrušeno, vykonalo lidské snažení asi jedinou pozitivní úlohu, a to skrze fenomén chalupářství. Obecně chalupáři zachránili tisíce cenných lidových staveb a udržovali jejich estetickou hodnotu. Udrželi při životě mnoho osad a malých vesnic.

ZMIZENÍ GENIA LOCI
Nyní můžeme nad nespočtem brožur vydávaných okresními muzei v Podkrušnohoří kroutit hlavou a podivovat se dřívější síti a hustotě lidských sídel, památek a osudů. Nejvíce tento osud postihl Doupovské hory, dnes nejméně osídlené území střední Evropy.
Tak jako odtud mizela krásná místa, „genius loci“ a láska ke krajině, utíkali odtud i lidé. Za komunismu sem proto byli lidé, zvláště vzdělaní a potřební jedinci, násilím poutáni. Je to příklad ze Severočeské uhelné pánve, odkud nemohli odejít doktoři do jiných krajů. Ti chtěli odsud odejít z důvodů katastrofální ekologické situace, špatného vlivu na osobní zdraví, všudypřítomné provizornosti a absence lidské lásky a zájmu o krajinu. Ministerstvo zdravotnictví ale vydalo nařízení, že lékaři ze Severočeského kraje nesmí nikde jinde dostat práci a místa, než právě tam.
Jinak lze popsat situaci v bytí zde na příkladu kultury a tradice Krkonoš a Podkrkonoší a Krušných hor a Podkrušnohoří, jak jej zpracoval sociologický tým Exact v roce 1990.
„Krkonošská tradice, folklor a současné umění má své image robustní životnosti a životodárného dobra, naopak podkrušnohorský řetěz městských aglomerací je pohraničím i kulturou jiného typu: tam příroda postrádá velebnost, monumentalitu i původní krásu, je traumatizována civilizací – nejen v ekologickém smyslu posledního dvacetiletí, ale i ve smyslu industriální epochy konce 19. století. Tam vyvolává nepřetržité konflikty sociální i ekonomické. Kultura tam má proto i ve své podobě nečetného městského folkloru a německých pohádek (Děčínsko) ráz přízračný, tvrdý, skutečně krušný, image tamní kultury má podobu rizikovosti… …proto pro obyvatele pánevních okresů Severočeského kraje je synonymem pohraničí především pohyb, změna (včetně vysoké sociální migrace), společenské zlo, potřeba úniku jinam (chalupy, cesty jinam či do vnitrozemí). Oproti 42 % Jihomoravanů, bydlících v rodinných domcích, bydlí v rodinné zástavbě jen 7 % Severočechů a v pánevních oblastech mezi Chomutovem a Děčínem dokonce jen jedno procento…“

MALEBNÁ TURISTIKA
Od Nakléřova (Nollendorf) se ale ráz krajiny změnil. Zde začíná Přírodní park Východní Krušné hory s nádhernými loukami, zachovalými porosty bučin, které jediné vydržely exhalační tlak, solitérními stromy a výhledy do vnitrozemí na Středohoří. V Adolfově (Adolfsgrün) jsem si dal přestávku v hospůdce U Baby Jagy a pokračoval nádherným večerem na Komáří hůrku (Mückenberg), o které jsem již věděl, jaké výhledy skýtá. Byl božský zlatý večer a louky v 800 metrech skýtaly tolik radosti, barev a života, že jsem se tou krajinou vznášel. Nafotil jsem mnoho portrétů Milešovky von Středohoří (Milleschauer, nebo Donnersberg ) a její suity, která ji zde věrně následuje.
Odsud až po Chomutov (Komotau) se Krušné hory vyznačují podobným rázem. Les je tu druhotný, ale již zde vyrůstá kvalitní podrost smrčin, mixovaný se stříbrným smrkem, břízou a jeřáby. To ovšem ještě neznamená, že se tyto stromy dožijí dospělého věku a výšky. Jsou zde krásné a velké louky, holé vrcholky kopců (Pramenáč – 909 m, Stropník – 856 m, Loučná – 956 m, Medvědí skála – 924 m) se skvělými výhledy do propasti Severočeské uhelné pánve a na druhé straně na křivolaké rovinaté podkrušnohoří na saské straně. Celé okolí Flájské vodní nádrže (Fleyh) od Loučné (Wieselstein) po Klíny (Göhren) je jednou velkou uzavřenou oborou, kde roste a obnovuje se lesní porost. Člověk musí přelézt velkou ohradu, aby to uviděl. V této části je patrný zvláštní ráz Krušných hor, které jsou na hřebeni ploché a zdá se tedy, že člověk stojí kdesi v nížině, ale rostlinstvo tomu nenasvědčuje. Ideální terén pro jízdy na kole, a to platí pro celé pásmo Krušných hor. Při výhledu je zřetelně vidět, že tuto zvláštnost využili lidé již dávno, a třeba při pohledu z Medvědí skály (Bärenstein) je vidno, jak mnoho lesního porostu bylo vykáceno a vznikly ostrovy pastvin v těchto náhorních plošinách. Avšak většina těchto vykácených, dříve lesních ploch přetrvává jako doklad, že před časem zde stálo mnohem více zástavby a dnešní vísky byly kdysi městečky.
Zároveň sem nepřijde mnoho turistů, takže pro lidi ve vesnicích je každý poutník příjemným překvapením a hned se ptají, kam jdete, a ochotně radí. Přitom těchto poutníků zase není tak málo, takže v každé vesnici najdete minimálně jednu hospůdku otevřenou i přes den.
Ideálním terénem je třeba okolí Nové Vsi v Horách (Gebirgsneudorf), kde člověk může vylézt na již zmiňovanou Medvědí skálu, cestou se vykoupat v Dřevařském rybníku s krásným výhledem a při stoupání do svahu kopce obdivovat malebnost oněch pastvin v horách. Je vidět hodně velká část Čech, bariéra hor od Teplic (Teplitz) až po Klínovec (Keilberg), Středohoří, průmyslová pánev a Doupovské hory (Duppauergebirge). Pohled na rozoranou zemi, haldy hnědé mrtvolné hlíny propojené pásovými dopravníky, všude se tyčící komíny továren a elektráren není příjemný, ale je uhrančivý. V dáli byla vidět i Nechranická vodní nádrž, rekreační centrum zdejšího kraje.

NEJVĚTŠÍ JEZERO ČESKÉHO KRÁLOVSTVÍ
Avšak i zde platí: ne vždy. Vzhled chomutovské pánve ještě před 200 lety byl zcela jiný. Pod Krušnými horami se v dávných časech rozprostíralo velké jezero, které v 17. století označil Balbín za největší jezero v Království českém. Na jeho existenci jsem narazil, když jsem zkoumal a porovnával rozdíl v názvu jednoho podkrušnohorského městečka, které dnes již neexistuje. Česky se jmenovalo Ervěnice, ale německy zcela jinak – Seestadtl. Tato nápadná významová rozdílnost mne přivedla k hlubšímu zájmu, až jsem zjistil, že v době, kdy zde němečtí obyvatelé žili, nacházelo se městečko na břehu ohromného jezera a hlavní zdejší obživou byl rybolov. Odtud tedy v překladu název „Jezerní městečko“.
Jezerní plocha se však vlivem sedimentace splavenin stále zmenšovala, takže se jezero rozdělilo postupně na několik menších jezer. Takzvané Komořanské jezero mezi Ervěnicemi, Komořany a Dolním Jiřetínem mělo ještě na počátku minulého století plochu kolem 140 ha. To už ale bylo porostlé rákosím a jinými vodními rostlinami a jeho břehy byly bažinaté. V krajině na březích Komořanského jezera bývaly epidemie různých nemocí častější než jinde – například v letech 1283, 1531, 1542, 1625 a zvláště 1683 zemřela řada zdejších obyvatel na mor. Vyskytovala se zde i cholera. Ve 30. letech devatenáctého století dal kníže Ferdinand z Lobkovic jezero odvodnit a vysušit. Zdravotní stav obyvatel se pak zlepšil. V okolí Ervěnic byla přesto nadále velká vlhkost, neboť město bylo otevřeno studeným severním a severozápadním větrům a vzduch zde byl vlhčí než jinde, protože u obce bývaly bažinaté louky.

KRAJ DVOJNÍKŮ A BRATRŮ
Dalším pohledem na tuto oblast jsou i vzpomínky Charlese Sealsfielda, který v roce 1820 navštívil Království české: „Silnice z Teplic do Karlových Varů vede bez přerušení rozsáhlými obilnými lány v délce 40 mil. Je to nejbohatší a nejúrodnější část tohoto království. Venkované jsou většinou zámožní. Několik vévodů, knížat a řada hrabat zde tráví léto na svých zámcích a venkovských sídlech, z nichž mnohá se vyrovnají, pokud je nepředčí, nejkrásnějším venkovským sídlům v Anglii.“ Nebo neznámý měšťan z Drážďan píše: „Kam až oko dohlédne, vše je využíváno k intenzivnímu obhospodařování půdy. S půdou se zachází tak hospodárně, že se dokonce mezi poli nedělají meze a jsou rozlišovány jen trochu vyšší a širší brázdou.“
Jak praví moudrost i dnešních rolníků, doba, režim a vztah lidí k zemi se dá určit podle jejich vztahu k půdě, k obdělávání, péči a vhodnému využívání. Je-li člověk vázán k místu, půdě a výnosům z ní, je nucen ji ochraňovat a hýčkat. Půda je totiž živá… anebo mrtvá.
Asi tři kilometry od vrcholu Medvědí skály se nachází krásně umístěný horský hotel Lesná, kde si můžete dopřát komfortu, co tělo ráčí. Kdysi zde také bývaly lesy, ale dnešní stav není rozhodně tak neutěšený, jak si leckdo pamatuje z dob před dvaceti lety. Například Petr Příhoda, který ve své knize Ztracené dějiny píše: „…Ubíráš se proti předpokládanému směru proudu Bíliny, která je zde znetvořena a vedena betonovým žlabem, do míst, kde je již řeka skutečně řekou, ale jako v nějaké zlomyslné pohádce platí i zde, že nesmíš pohledět kolem sebe, nebo dokonce vzhůru. Neuposlechneš-li, spatříš, jak ti před očima umírá les. Smrky tady v údolí rezavějí a lze vídat i listy buků popálených kyselým deštěm. Jsou to nicméně pořád ještě stromy. O něco výš se jako vykřičníky tyčí už jen odumřelé pahýly. Vystoupíš-li na hřeben, uvidíš už jen bitevní pláň po prohraném boji, kde se netyčí nic. Vzpamatuješ se z prvního otřesu a zapátráš po obzoru, zda se tam někde přece jen nenajde nějaká oáza, ostrůvek naděje. Ne…“
Jak se člověk blíží k Bezručovu údolí za Mezihořským vrchem (938 m), zřetelně vnímá změnu porostu a jeho zocelení. Již vládne smrk a krajina získává klasičtější horský charakter. Je to krajina tichá, zapomenutá a podobně je tomu i se značením turistických cest. Mnohokrát jsem přešel odbočku a hledal, kde jsem se ztratil. Tato trasa by si zasloužila nové značení. A to nemluvím ani o rozcestnících, ukazatelích s kilometráží.
Podobný ráz, i když ve větší nadmořské výšce, představuje část od Hory Sv. Šebestiána (Sebestiansberg, nebo Basberg) po Klínovec. Opět překrásné louky, stromořadí u silnic, daleké rozhledy. Ve vesnici Výsluní stojí největší kostel na hřebeni těchto hor. Zahrál si dokonce ve filmu. Je to film Zapomenuté světlo a Bolek Polívka v něm hraje kněze.
Nejlepší místo ke zhlédnutí této části je na vrcholu Měděnci (Kupferberg) (910 m), odkud je překrásný kruhový rozhled. K vidění jsou i zvláštní útvary v poli pod Klínovcem. Zdejší traktorista zřejmě vládne značnou dávkou krajinné libosti a imaginace. Tato hora je unikátní také tím, že je celá poddolovaná těžbou rud již od 15. století. Kousek pod vrcholem je otevřený vlez do těchto rozsáhlých prostorů. Duní to, burácí, hřmí a ozvěna se vrací tak silně, že to vypadá jako duté pohoří.
K tomu se ale připojuje nový prvek, těžko jinde v Čechách k vidění. Je to totiž kraj dvojníků a bratrů. Od vesnice Výsluní (Sonnenberg) až po vrchol Klínovce lze pozorovat pravidelné, vždy po dvou se vedle sebe vyskytující kopce. Jelení hora (997 m) a Velký Špičák (965 m), které trčí po obou stranách vodní nádrže Přísečnice, představují u nás raritní obnažené čedičové stolové hory, které vypadají jako kdesi v Arizoně. (Asi tam stojí na věčné stráži jako upomínka na bývalé městečko Pressnitz, tedy Přísečnice, které bylo zatopeno vodou. V roce 1930 zde žilo 2045 lidí, z toho 24 Čechů.) Další jsou Kamenný (963 m) a Strážce (932 m), které stojí za sebou, zakulacené čedičové kupy. A hlavně bratry jsou také Klínovec (1244 m) a Fichtelberg (1214 m), ti stráží vstup do poslední, tolik odlišné třetiny Krušných hor na západě.
S třemi pivy v nohou jsem se vydal z Měděnce směrem na Klínovec. Dostanete se tam za veselého prozpěvování za dvě hodinky. Pro tyto účely jsem s sebou nosil zpěvník, učil se písně a pak je hulákal do kraje. Nikomu to nevadilo. Cestou na Klínovec se radikálně zhoršilo počasí, těžké mraky ukusovaly onu horu a nahoře nebylo nic vidět. Fičelo to tam pořádně zběsile a v mlze do toho skřípala telekomunikační věž, což znělo silně hororově, takže jsem se rychle vydal dál. Když jsem potom došel za tmy zcela zničený do Božího Daru (Gottesgab), svalil jsem se kdesi pod stříškou vlekařské boudy. Bylo mi vše jedno. Dokonce mne tam za tmy tmoucí objevil majitel při každodenní kontrole, posvítil si na mne, jak usínám ve spacáku, a beze slova odešel. Byl jsem mu vděčný.

LOUKY ZALITÉ POTEM
A poslední část hor, nejzápadnější, nejčistší, nejkřivolačejší a nejbujnější partie od Božího Daru až po Luby (Schönbach), je výrazně odlišná. Je zde zřetelně cítit změna krajiny. Mizí absolutní dominance průmyslu v podhůří a krajina se roztahuje do dálav bez větších kazů. Výjimkou je sokolovská pánev a kaolinové doly, ale ty z hřebene hor nejsou vidět. Jako celek tato část hor zapadá spíše do modelu horstva a krajiny západních Čech, s jejich šířkou, relativně vyšší plošností a menší hustotou zalidnění, než do kraje extrémů, zlomů, rozdílů a dynamiky kraje severočeského.
Boží Dar je jedním z nejvýše položených městeček ve střední Evropě. Nachází se zde i nejvyšší čedičová kupa ve střední Evropě, a to božidarský Špičák (1115 m), hustě porostlý smrky. Cesta jde poté pozvolna dolů do Abertam (Abertham), horního města pod vrchem Plešivcem (Plessberg) (1028 m). Na něm je rozhledna, ale pozor, velmi nelidové ceny.
Zajímavé také je, že tato oblast okolo Abertam, Nejdku, Nové Role a Kraslic je místem s nejhustším osídlením romským obyvatelstvem v republice. Romové sem přišli po druhé světové válce. Jako etnikum jsou zřejmě zvyklí se stěhovat ve větších skupinách, a tak osídlili tato uvolněná území po Němcích.
Zde příčně protíná Krušné hory jednolitý horský hřeben táhnoucí se od jihu na sever, od Vlčince (Wölfing) až takřka po Auersberg (1019 m) na německé straně, v průměrné nadmořské výšce 1000 metrů. Odděluje centrální Krušné hory od jejich odlišné západnější části. Hned pod ním se nachází centrum této části, město Nejdek (Neudeck), sportovní areál Nové Hamry (Neuhammer), „obchodní centrum“ Potůčky (Johanngeorgenstadt) a také vesnička Rudná (Trinkseifen), kde stojí chalupa, v níž jsem vyrůstal. Ráz krajiny je zde již natolik odlišný než na východě pohoří, že to lze jednoduše popsat. Nad údolím Rudné se tyčí kopce dosahující výše okolo 940 metrů. Jsou všechny hustě zalesněny, a to smrkem. Oproti tomu v oblasti nad Teplicemi až k Chomutovu jsou vrcholky hřebene hor odlesněné a zničené exhalacemi. Vrchol Loučné (956 m) je tam zcela holý a kamenitý. Také reliéf je zde mnohem členitější.
Když jsem dorazil do Rudné, sundal jsem batoh, vyprázdnil špajz, relaxoval v posteli, chodil na houby a kochal se pohodlím domu. Není to pohádkový, ale opuštěný kraj šumavský, ale jakýsi symbol prorůstání lidské civilizace s horami a drsnou přírodou. Leckde je tato harmonie narušena, ale jako celek je to krásné místo, které lahodí oku a apetitu cestovatele. Má zde totiž vše, po čem může toužit. Pro lid hornický byly tyto hory vždy štědré, k zemědělcům již tolik ne. Ale člověk si hned uvědomí, o kolik méně lad, luk a pastvin je zde nyní, když se podívá na staré předválečné fotografie. Každý, kdo tu chtěl v té době žít, si musel ve všem pomoci sám. Zásobování bylo chabé, a hlavně na to nebyly peníze. Proto si lidé museli pěstovat pro sebe, nebo pro svá zvířata. Činili tak sami a za velkého vypětí. Zdejší drsný kraj nikomu nic zadarmo nedal. Proto se udržovaly pastviny i v těch nejnemožnějších místech, aby se sklidilo seno a dobytek či skot měl přes zimu co přežvykovat. Po odsunu původních obyvatel, srostlých se zemí, nastalo období, kdy tato činnost přestala být nutná a pravidelné sekání luk se nevyplácelo. Lid byl lenivý udržet si krásné louky, a tak všechna tato estetická místa, zalitá potem, zalesnil a zbavil se tak povinnosti udržovat je. Zvířata nikdo nechoval. Ekonomická hodnota lesa byla prvoplánová a nikdo se o něj nemusel starat. Když dnes vidí původní obyvatelé, kteří se tu lopotili, jak se naložilo s jejich celoživotním dílem, jsou zcela konsternováni. Lenost, nezájem, nevnímavost a neekonomičnost… Rozhazovačná společnost zbytků, skládek, odpadu a velkých nákladů potřebuje ke svému luxusu a komfortu nové a nové palivoenergetické základny. Dnes lidé žijící v těchto horských údolích sekají zbylé louky jen z lásky k nim, a to bez jakéhokoliv profitu. Udržet tradici dává okouzlující pocit kontinuity, kterou naše pohraničí velmi potřebuje obnovit.

HŘBITOVNÍ PŘÍBĚH
A to, že kulturní diskontinuita zde zcela převládla, dokazuje i příběh hřbitova právě v Rudné. Po odsunu tu zůstal hřbitov s původními starousedlíky, o který se přirozeně nikdo nestaral, a tak začal zarůstat a mizet před očima. Od poloviny osmdesátých let se do vsi začali sjíždět lidé, kteří zde dříve bydleli, a chtěli navštívit i tradiční hřbitov se svými předky. Co uzřeli, byla ale totální ruina a devastace. Hroby bylo mezi vysokou trávou, kopřivami a keři těžké najít. A tak teprve počátkem devadesátých let začala rekonstrukce. Nejprve se obnovil plot, poté se posekala tráva, vytrhaly kopřivy a vykácely keře. Dnes je hřbitov vyčištěný. Ale tím více vyráží dech jeho skutečný stav. Vypadá to tam jako v Pompejích. Všude se válejí torza a zbytky náhrobků beze jmen a jen někde se našly odpovídající náhrobní desky se jmény a vědělo se, ke kterému hrobu patří. Když se tam dnes člověk prochází, vidí, jak někde na zbytku hrobu leží střepy skleněné tabulky se jménem mrtvého. Příjmení již není možno zjistit. A tyto kamenné zbytky identity prorůstá mech.
Není bez zajímavosti, že nynější obyvatelé vesnice si postavili v horní třetině hřbitova urnovou „zeď“, kde jsou pochováni jejich mrtví. Vypadá to velmi symbolicky a evokuje náladu v celém pohraničí. Češi se semkli k sobě, včlenili se do malého prostoru uprostřed „pohraničního hřbitova“, ale celou většinu hřbitova nechali těm, kdo tu žili před nimi. Jako memento tak stojí tento zbořený hřbitov na připomínku toho, že si lidé jsou vědomi chatrného zakotvení v krajině a tradici. Beru to jako velkou a významnou změnu v duších našich lidí, že ten hřbitov nepřeorali a nerozdělili si jej jen mezi sebe, což se bohužel stalo v Chebu.HUDBA HOR
Ve zdejší části hor, tedy v Porolaví, dosahuje největší výše Tisovský vrch (Peindlberg) s rozhlednou (997 m) z roku 1897, odkud je vidět až Šumava. Odsud zvlněný terén stoupá vzhůru, vytváří krásná údolí a vesnice s loukami a končí na přebuzské náhorní plošině, kde se nalézají rozsáhlá rašeliniště. Dle kronik tudy táhla ohromná armáda generalissima Valdštejna při tažení do Saska. Ale hlavně se zde nacházela velmi vydatná ložiska cínu, železné, manganové a uranové rudy. A z tohoto nerostného bohatství zdejší kraj a obec Přebuz (Fribus) od patnáctého století žily. Ještě dnes jsou zde vidět památky na toto období. V roce 1930 žilo v tomto městečku 1396 obyvatel, a dnes pouhých 56. Tato parovinatá oblast končí Kraslickým Špičákem (991 m) a úchvatným Rájeckým údolím (Nancy), kde svahy prudce klesají dolů z náhorní plošiny a padají do údolí města Kraslic (Graslitz), odkud se dále vlní, již jen 800 metrů dosahující kopce, které nadobro končí u Vysokého kamene (773 m) u vsi Kostelní (Kirchberg). Kopce se svažují kolem údolí až do Lubů (Schönbach), kde se krajina narovnává a kde se nacházejí doly na kaolin a začíná Chebská pánev.
Přes Schneeberg, Eibenstock a Johanngeorgenstadt v Sasku a přes Nejdek vedla známá dopravní cesta do Karlových Varů, která často přiváděla lázeňské hosty do těchto vyhlášených lázní. Zde je anonymní popis cesty z Drážďan do Karlových Varů z roku 1797. Je to i zajímavá ukázka cestování v předešlých staletích. „V Jelení u Nejdku, v první české vesnici, jsme museli zastavit, protože se zde nachází hranice a císařské mýto. Neshledal jsem jinak tak pověstnou císařskou celnici vůbec přehnaně přísnou a celní úředníci byli velmi zdvořilí. Dovolí každému lázeňskému hostu provézt jednu až dvě libry tabáku, a dokonce jeden demižon zahraničního vína, tedy komodity, které jsou jinak v Čechách nejpřísněji zakázány a bez milosti konfiskovány. A zde byl počátek všech bídných nocležen a kvartýrů. Nepohodlí a špína byly tu všude domovem… Celý den bylo studeno, bouřlivo a lilo jako z konve. Provazy deště zničily již tak mizernou cestu. Ustarán a ve špatné náladě jsem dosáhl pozdě večer městečka Nejdek, poté co jsem za šestnáct hodin urazil sotva pět mil. Byl to nejnudnější a nejmrzutější den mé cesty… Druhého dne jsem vstal za rozbřesku a spěchal jsem pryč tak rychle, jak jen to bylo možné… Počasí se sice umoudřilo, ale cesty zůstaly tak mizerné jako včera a předevčírem. Je naprosto nepochopitelné, proč jsou tyto cesty tak zanedbané, když po nich přijíždí každoročně tolik karlovarských lázeňských hostů. Kříži a sochami svatých, které se nacházejí hojně při cestách, nelze tyto hříchy přece odčinit.“
Došel jsem do Lubů, zcela zapomenutého města, žijícího pouze z tradice výroby hudebních nástrojů, na konci cest, kde si děti hrají a staví hrady z písku uprostřed hlavní městské křižovatky, jako by to bylo kdesi na vsi.
Zde je namístě vzpomenout na dávnou pověst Čechů jako zdatných muzikantů. Od mládí slýcháme staré rčení: „Co Čech, to muzikant“. Bereme to jako poctu a jsme na to pyšní. Takto mluví o Češích i českých Němcích anglický cestující diplomat Sealsfield: „Jedině hudba prozařuje melancholické čelo Böhma neboli Čecha. Je překvapující, jak hluboký smysl pro hudbu má Čech z nejnižší třídy. Jeho zasmušile upjatý pohled se projasní, jeho bystrý šedý zrak zajiskří a vzplane ohněm a citem, člověk se úplně změní. Nic nemůže překonat důstojnost a harmonii duchovní hudby.“ V 18. století se tvrdilo, že Čechy jsou konzervatoří Evropy. Nemělo by se však zapomínat na to, že velký podíl na této pověsti měli i čeští Němci. Zvláště zde v Krušných horách bylo mnoho měst a továren, kde se hudební nástroje vyráběly. V bývalém městečku Přísečnice fungovala slavná hudební škola, odkud pocházeli zvláště známí hráči na harfu. V Kraslicích dodnes existuje výroba bicích souprav a kytar. Před válkou se zde vyrobilo ročně 100 000 žesťových, 14 000 dřevěných hudebních nástrojů, k tomu ještě 4500 saxofonů a 200 000 tahacích harmonik. V Lubech se i dnes vyrábějí housle. Před válkou zde bylo 64 provozů, kde se vyráběly hudební nástroje. V roce 1929 zde 4500 zaměstnanců dosáhlo roční produkce 66 milionů korun za export. Ale kde se vyrábějí hudební nástroje, tam se na ně také musí umět hrát. Takže s odchodem těchto lidí ztratily hory i nápěvy, melodie a harmonie.
Ještě jedna zajímavost se váže k městu Kraslice. Zaprvé se zde jako v málo místech dodnes uchovala jakás takás kulturní aktivita neodsunutých českých Němců, kteří se tu pravidelně setkávají, a hlavně jsou Kraslice rodištěm zvláště dnes velmi známého pána a potažmo obchodní značky – Julius Meinl.
Město Cheb (Eger) udělalo tečku za touto opuštěností a jako honosný stožár ukončilo mé putování na západ se sluncem po boku, a načalo cestu jižní. Stejně jsem ale měl opálenou vždy jen levou tvář.

Category: 2002 / 12

Každoročně koncem zimy, kdy na severu poleví nejhorší mrazy a zaváté stezky jsou uježděny skútry, vyráží několik českých musherů do severního Finska. Jsou to ti jezdci se psím spřežením, jejichž snem je projet na saních se svými psy oblasti za polárním kruhem, tam, kde předkové dnešních severských psů byli před dávnými časy zapřaženi do saní poprvé. Zatím poslední výprava, která na konci zimy 2001/2002 opustila republiku a vydala se za svým mrazivým snem, byla výprava tří českých longových musherů Jaroslava Sumce Bulvy, Pavla Kučery a Vladimíra Párala.

FINSKO – RÁJ MUSHERŮ
Je to opravdu krásná země. Rozsáhlé severské lesy se stovkami jezer a jezírek přecházejí dále na severu v tundru s řídkou vegetací. Rozloha tohoto území je obrovská, můžete cestovat celé týdny a nenarazíte na člověka. Celý sever Finska je protkán sítí tzv. skútrových cest, značených v přírodě i na mapě, po kterých jezdí turisté na běžkách, se psím spřežením a na sněžných skútrech (skútr tady patří k základnímu vybavení domácnosti, podobně jako u nás kolo). Podél těchto cest jsou vybudovány otevřené dřevěné přístřešky, které jsou vybaveny ohništěm, zásobou dřeva, kadibudkou a dokonce nádobami na tříděný odpad! Těmto přístřeškům se zde říká koty, lavu nebo tupy. Ty nejlépe vybavené tupy jsou již klasickými sruby s krbem nebo kamny. Zde se může unavený poutník schovat před nepřízní počasí a načerpat síly na další cestu. Ještě jedno zajímavé pravidlo zde platí – přednost v obsazení těchto přístřešků mají běžkaři před mushery se psím spřežením, a ti před jezdci na sněžných skútrech.

NA STEZCE
První postupný cíl výpravy je ve vesnici Sarvivaara na husky farmě finského mushera německého původu Kurta Köchera. Zde nechávají musheři auto, vykládají veškerou výbavu a proviant a balí saně na čtyřdenní výlet. Na předchozích výpravách zkoušel Sumec cestovat pustinou co nejdéle bez doplnění zásob, ale vléci saně vážící několik set kilogramů byla těžká dřina pro psy i pro lidi. Letos proto zvolili kratší několikadenní výlety s menší zátěží, což v praxi znamená daleko lepší svezení.
Ráno 25. března vyráží po vydatné snídani spřežení na cestu, odpočatí a nedočkaví psi vystřelí jako z praku. Jedou mírně zvlněným terénem, stezka projetá skútry vede lesnatou krajinou se spoustou zamrzlých jezer. Sumec, jehož psi – aljašští husky – jedou rychleji než Pavlovi a Vláďovi malamuti, se po vzájemné dohodě odděluje a jede sám. Mají se opět sejít večer u jednoho z mnoha srubů, které lemují skútrové stezky.
Malamuti uhánějí jako o závod. Kam oko dohlédne, jsou nekonečné prostory severské tajgy. Odpoledne se otepluje, začíná sněžit. Na jednom z jezer se stezka ztrácí a značky dál nevedou. Veškeré hledání je marné, stezka končí uprostřed jezera. Než se podaří opět najít správnou cestu, brodí se spřežení další tři hodiny hlubokým sněhem po neprojetých dřevorubeckých stezkách. Teprve večer nalézají stopy Sumcových psů a ženou se za nimi. Je tma jako v ranci, ale slibovaná chata pořád nikde. Unavení musheři zastavují a táboří pod obrovským smrkem. Psi se nažerou, stočí se do klubíčka a okamžitě usínají. Není divu, mají dnes v tlapkách 72 kilometrů! Také musheři brzy uléhají a spí celou noc jako dřevo. Teprve ráno zjistí, že vyhřátá chata i se Sumcem je za kopečkem, sotva tři sta metrů daleko!

70. ROVNOBĚŽKA
Následujících devět dnů je ve znamení kratších výletů do divočiny s postupným přesunem celé výpravy dále na sever. Denní etapy dlouhé 50 až 80 kilometrů jsou prokládány odpočinkovými dny, kdy spřežení urazí kolem třiceti kilometrů. Psi si již zvykli na způsob cestování i na délku jednotlivých etap, kterou neměli možnost v malé České republice natrénovat.

ČEŠTÍ PSI NA SEVERU
V našich podmínkách je bohužel nereálné jezdit se psy 60 a více kilometrů několikrát týdně. Nejenže není kde, ale není ani kdy – i musheři jsou normálně zaměstnaní lidé s osmiapůlhodinovou pracovní dobou. Nezbývá tedy než trénovat na kratších tratích a zbytek dohnat až na Severu. A jak to bylo na této výpravě? Psi, kteří již začínali línat, obnovili okamžitě po příjezdu do Finska svůj zimní kožich. Dále se během několika dnů naučili běžet tzv. mimochodným klusem, což je nejlepší vytrvalostní pohyb (země se střídavě dotýkají obě pravé a obě levé nohy, takto běhá např. velbloud). Na Severu jsou tažní psi, kteří mají tento způsob běhu vrozený a nemusejí se ho učit, vysoce ceněni. Paradoxem zůstává, že na středoevropských bonitacích čistokrevných plemen psů může být tento pohyb brán jako nežádoucí a pes může být kvůli němu vyřazen z chovu. Další, co se museli psi naučit, bylo správné přijímání potravy při dlouhém výkonu, což bylo otázkou několika dnů. Celá tato „aklimatizace“ netrvala déle než týden, pro psy pak nebyl problém uběhnout denně 80 i více kilometrů. Největší vzdálenost, kterou psi na této výpravě ujeli za 12 hodin, byla u malamutů 112 kilometrů, u aljašských husky Sumcova spřežení dokonce 132 kilometrů.

JEZERO INARI
Šestého dubna výprava zastavuje u jezera Inari. Opět se spřežení rozdělují, zatímco Sumec se pokusí o objetí jezera Inari na jeden zátah, Pavel s Vláďou namíří své psy k městečku Nuorgam. Sumec vytvořil český rekord v objetí jezera Inari (za 38 hodin).
Jaro se již hlásí i zde, 250 kilometrů za polárním kruhem, a tak výpravu zdrží po následující dva dny pořádná obleva. Když konečně přituhne, prohodí si musheři role a opět vyrážejí na stezku – Sumec tentokrát do Nuorgamu a Vláďa s Pavlem k jihu přes Inari. Cesta přes jezero do městečka Ivalo a zpět je dlouhá 242 kilometrů, spřežení malamutů to zvládají za tři dny.
Tady se musheři setkávají se zajímavým úkazem, kterému se zde říká dvojitý led. Přes zimu zamrzají jezera severního Finska ledem silným třicet až osmdesát centimetrů. Na jaře hladina vody o pár desítek centimetrů klesne a s ní i led. Ten je následně zaplaven svrchu vodou, jež se potáhne novým tenkým ledem, na který napadá sníh. Zatímco skútrové cesty přes jezero jsou bezpečně zdusané a zmrzlé, jakýkoli krok mimo ně může znamenat proboření se až po kolena do vody na spodní led. Není to nebezpečné, ale takto se namočit ve dvacetistupňových mrazech je pořádně nepříjemné. Naše výprava se tentokrát této kratochvíli vyhnula.

NEBEZPEČÍ NA STEZCE
Hrozí vůbec musherovi se psím spřežením v severním Finsku nějaké reálné nebezpečí? O dvojitém ledu zde již byla řeč, ten ale může turisty spíše vyděsit, než aby jim ukládal o život. Skutečné proboření pod led je teoreticky možné u břehů jezer, tam, kde vyvěrají teplé prameny, ale přes tato místa stezky nevedou. Ze strany divokých zvířat je možnost napadení člověka velmi malá. Vlci, i když zde na Severu žijí poměrně hojně, jsou velmi opatrní a navzdory mylným informacím z pohádek a špatných filmů člověka nikdy nenapadají. Medvědi, kteří se zde také vyskytují, prospí studené období zimním spánkem. Snad pouze nešťastník, který by se vydal do lesů a spadl přímo do medvědího brlohu, by byl v choulostivější situaci. Špatnou pověst má rosomák, největší lasicovitá šelma s velikými drápy. Má pro strach uděláno, a když se mu podaří vniknout do některého z odlehlých srubů, dokáže jeho zařízení totálně zdemolovat. Nicméně pravděpodobnost, že by zaútočil na celé spřežení, je mizivá. Skutečně nebezpečným zvířetem (do kterého bychom to neřekli) je los. Pohybuje se často po skútrových stezkách a je to velmi popudlivý tvor. Z Aljašky je známa řada případů, kdy rozlícený losí býk, vážící až 600 kilogramů, rozdupal celé spřežení. Na severu Evropy ale nejsou losi tak nebezpeční a lidí se bojí. Podle slov jednoho finského mushera: „Ti, co se nebáli, jsou zastřelení.“
Hrozí tedy musherovi odněkud skutečné nebezpečí? Ano, a to od něho samého, nechá-li si utéci své spřežení. Pokud se to stane, psi zpravidla na jeho zoufalé volání nezastaví a mohou běžet sami i několik desítek kilometrů – musher nemá šanci je dohonit. Zůstane-li sám, bez vybavení, desítky kilometrů od civilizace, při teplotě pod -30 ̌C, jeho šance přežít nejsou velké.DOMŮ…
Osmnáctého dubna, 31. den výpravy, otáčejí musheři své auto k jihu. Po třech dnech cesty bez zvláštních příhod přejíždějí hranice do České republiky, kde je čeká zelená tráva a rozkvetlé stromy.
A bilance výpravy? Na tachometru dodávky přibylo 6500 kilometrů, obě malamutí spřežení najela 980 kilometrů, Sumcovi psi dokonce kolem 1400 kilometrů. Průměrná denní etapa byla dlouhá 55 kilometrů. Počasí bylo velmi příznivé, teploty se pohybovaly mezi +5 až -20 ̌C. Všech devatenáct psů zkonzumovalo přes 300 kg krmných granulí a kolem 400 kilogramů masa.
Psi se domů vrátili ve skvělé kondici, nádherně osvalení a s překrásným kožichem. A musheři? Přijeli jiní než ti, kteří před měsícem odjížděli. Hluboký dojem ze zamrzlého Severu navždy zůstane v jejich duších.

Category: 2002 / 12

Sotva jsme se objevili v brance a Mirka její vrznutí upozornilo na náš příchod, vymrštil se z křesílka a spustil: „Pánové, budete se divit, toho vašeho mnicha z dnešních novin Srí Lál velmi dobře zná a představte si, že je dnes majitelem Dat Koty! Slon je prý v zahradě za rohem, za chvíli nás tam Srí Lál zavede.“ Nejsem snad daleko pravdě, když si dovolím tvrdit, že Mirkovi v té chvíli plály oči vzrušením jako zlatokopovi, když narazí na zlatou žílu. Panečku, slon jménem Dat Kota, Krátký kel, to byl příběh!

SLON-ZABIJÁK
Už jsme nasedali do auta, když jsem se zeptal, jak si vůbec na Dat Kotu vzpomněli. „Srí Lál si prohlížel naši knihu Cejlon – ráj bez andělů, a když v obrazové příloze narazil na fotografii slona s neskutečně roztaženýma nohama a upoutaného řetězem k palmě, najednou vykřikl – to je přece Dat Kota, Krátký kel! Ještě žije. Chceš ho vidět?“
Po cestě jsme se zastavili pro dva pořádné trsy banánů na přivítanou se slonem, který si před čtyřmi desetiletími vysloužil nechvalný přívlastek slon-zabiják. Jeho příběh ve své době plnil stránky cejlonských novin. Příběh smrti, sloní říje a nerozumného policisty.
Stalo se to u vesnice Mattamagody. Nad oblastí se přehnala vichřice a napáchala hodně škody. U řady domů odnesla střechy z palmových listů, což ovšem není až tak velká tragédie. Nové střešní krytiny roste na Srí Lance všude dost. Poryvy větru tentokrát vyvrátily řadu palem. Jedna z nich padla tak nešťastně, že zablokovala místní silnici a ucpané místo se nedalo objet. Kmen byl těžký, takže ani skupina řidičů vedená místním policistou s ním nepohnula. 
Bylo třeba sehnat pracujícího slona, pro kterého je kmen palmy sirkou na hraní. Bohužel jediný zvířecí pracant v okolí, jenž byl v té chvíli k mání, byl Dat Kota. Velký dříč, inteligentní a poslušný. Teď mu ale z malého otvoru mezi okem a uchem vytékala mazlavá tekutina, neklamné znamení sloní říje. Období trvá až deset týdnů a žádnému mahautovi neunikne. Závisí na něm totiž jeho život. Během této doby je slon neklidný a snadno se rozzuří. Proto je mu dopřán klid a je zproštěn všech pracovních povinností.
Jenže policajt byl neoblomný. Trval na tom, že slon musí palmu odstranit stůj co stůj. Bude to jen chvíle, pak si Dat Kota může dál užívat svého odpočinku. Mahaut se kroutil, rozčiloval. Policajt se oháněl zákony a vyhrožoval vězením. Slonovod po chvíli Dat Kotu přece jenom odvázal a vydal se k ucpané silnici. Paragrafům, které mu s vyhrůžkami citoval policista, sice nerozuměl, ale s úřady je lepší vycházet po dobrém. To rozhodnutí se mu stalo osudným. Kolos se po chvíli práce rozzuřil, rozmáchl a vytřeštěného mahauta srazil k zemi. Než se stačil vzpamatovat, slon jako smyslů zbavený na něj dvakrát šlápl. Jeho řádění nebyl zdaleka konec. Dat Kotu začal dohánět k šílenství mahautův pomocník, který mu stále seděl na hřbetě. Snažil se ho setřást, rozběhl se mezi větve nejbližšího stromu, aby ho srazil, chobotem po něm házel kameny a kusy dřev. Chlapec jménem Tillekaratna se držel na slonu jako klíště. Šlo mu o život, a přesto duchapřítomně utáhl řetěz kolem krku zuřícího zvířete a druhý konec hodil mužům na zemi. Těm se podařilo vzpínajícího se Dat Kotu přivázat k palmě až po dvouhodinovém zápase. Chlapec seskočil z jeho hřbetu a zůstal vyčerpáním ležet. Rychle ho odtáhli do bezpečné vzdálenosti od dupajících nohou zvířecího obra. Krátký kel měl také dost, nenašel se však nikdo s tak velkou odvahou, aby mu přinesl vědro s vodou v dosahu chobotu. Rychle vymysleli bezpečnější metodu, jak jeho žízeň utišit. Do vody namočili pytle a ty mu pak házeli k chobotu. Vodu z pytlů cucal jako z houby.
Mahauta už nevzkřísili, a tak se dohra smutné události dostala před soud. Před tribunál předstoupil zdrcený policista a právní zástupce zabijáka. Slon a vlastní obhájce? Ano. Na Srí Lance nic neobvyklého. Když mají sloni vlastní odbory, proč by neměli mít právo na obhájce! Tak tomu bylo i v tomto případě. Dat Kotu osvobodili, byl v právu. Přece každý ví, že v době říje nemá pracovat, a to ani z moci úřední. Policista šel do vězení. Tehdejší majitel Dat Koty se v té chvíli patrně chytil za hlavu. Po tragické události pracanta ihned prodal. Hodně pod cenou, za pět set rupií. Po osvobozujícím verdiktu jeho cena okamžitě vzrostla. Mezi lidmi zůstal viníkem za svou smrt nebohý slonovod sám. Neměl přece připustit, aby jeho svěřenec pracoval! Takový nerozum. Kolegové přihlížející jeho smrti by u soudu odpřísáhli, že slon nešťastníka srazil náhodou, stejně tak to bylo i s tím šlápnutím, byť opakovaným. Je to dáno především pověrčivostí, strachem a také obdivem ke sloní inteligenci a především jejich paměti. Hodně slonovodů věří, že zvíře slyší jejich slova i na dálku a mohlo by se jim za nelichotivé výroky pomstít. Mahaut bude stát na straně slona, i kdyby mu zabil vlastního bratra.

NOVÝ DOMOV U MNICHA
Naše trojice doprovázená Srí Lálem už hezkou chvíli postávala jen pár kroků od někdejšího provinilce. Na hříšníka však ani za mák nevypadal. Beze spěchu si pochutnával na banánech, které mu přinesl kamarád Srí Lál na uvítanou, jeden za druhým – dobrých padesát – mu chobotem spokojeně bral z ruky, po těch, které mu upadly, krouživě šmejdil v trávě. Bylo docela zábavné pozorovat ten živý vysavač nadaný jemným čichem a hmatem, jak mu nic neunikne. Teď spokojeně přešlapoval na místě a pomalu požíral listí. Přemýšlel jsem, kam sahá ona pověstná sloní paměť. Vzpomíná si Dat Kota na tu událost starou čtyřicet let? Udělal jsem poslední snímek, který se později stal jakýmsi obrazovým motivem naší cesty. Museli jsme jít, pokud jsme představeného kláštera a majitele slona chtěli zastihnout před večerní modlitbou. Rychle jsme sbalili fotoaparáty a kameru. Ušli jsme k východu ze zahrady jen pár kroků, ohlédli se – a slon kráčí za námi. „Má nějak moc dlouhý řetěz,“ pravil Petr a další slova mu zůstala v otevřených ústech. Dat Kota nebyl vůbec uvázaný! Řetěz několikrát obtočený kolem nohy měl po celou dobu volně přehozený přes hřbet. Teprve teď jsme si toho všimli. „Když si představím, jak jsem tam pod ním před chvílí ležel s kamerou, zvyšuje se mi tep,“ přiznal se Petr upřímně cestou za představeným kláštera Ganga Ráma.
Z ranních novin jsme věděli, že mnichův oficiální titul je Galaboda Njánasera, ale náš vševědoucí Jozífek si neodpustil potutelnou poznámku: „Nikdo mu tu neřekne jinak než Podi Hamaduruvo. Podi znamená malý, hamaduruvo je buddhistický kněz.“ Takže Kněžík. Kněžínek. Knížák?
Že je slon posvátné zvíře, ví na Srí Lance kdekdo. Nemůže chybět ani ve vrátnici buddhistického kláštera, tím spíš nejbohatšího v Kolombu. Postávalo před ním rozkošné slůně. Pověděli nám, že je mu pět let. Mladíček se zježenými chlupy na hlavě, hebounkou kůží se rozverně chytal chobůtkem hned za pravou, hned za levou přední nohu, zdálo se nám, že i očkama se usmívá, jak mu dělá dobře podrbání za uchem.
Jak popsat nejbohatšího buddhistického mnicha Srí Lanky? Jednoduché roucho v barvě šafránu. Na nohou obyčejné sandály. Krátce střižené vlasy. Ostré rysy a projev muže, který je zvyklý řídit ostatní.
Srí Lál nás představil a vysvětlil, o co nám jde. „Teď vám mohu věnovat jen pár minut. Přijďte zítra, to si na vás určitě najdu více času,“ omlouval se mnich. Smůla. Na sedmou hodinu ranní máme letenky do dalšího cíle naší cesty, na Maledivy. Omluvně pokrčil rameny. To zpropadené slovo příště. Po krátkém přemýšlení přece jen zavolal svého tajemníka, ledacos prý nám může povědět on. Rychle se rozloučil a zmizel v prostorách kláštera. Zajímavý člověk. O důvod více se na Srí Lanku vrátit.
Tajemník nás provedl po sbírkách zlatých předmětů, pro buddhistický chrám neobvyklé kolekci netříděných a ledabyle poskládaných mincí a bankovek z celého světa, porcelánového a majolikového nádobí, Buddhových soch a sošek, obrovských sloních klů – vyřezávaných i nevyřezávaných, obřadních vějířů a kopí, psacích strojů s latinkou i se sinhálskými „preclíkovými“ písmenky, vzácných sázecích strojů s klasickou kasou, a ejhle! V téhle chodbě mají historické mercedesy a austiny, kdo by to tu, ve svatyni odříkání, hledal… Nakonec nás zavedl i do místnosti, kam se běžný návštěvník nedostane. Pomalu otvíral skříňky a komora se začala plnit zářivým třpytem zlata a drahých kamenů.
„Promiňte mi otázku, ale myslel jsem, že buddhismus není spojován s bohatstvím, ale to, co tady vidím, je neuvěřitelné,“ zeptal se opatrně Petr, snad aby mnicha neurazil. Patrně nebyl první člověk, který mu takovou otázku položil. Mnich s milým úsměvem počkal, až připravíme kameru, a následoval jeho několikaminutový monolog, proč peníze potřebují a jak jich využívají.
„Ano, jsme bohatí, velice bohatí. Tak bohatí, že můžeme rozdávat. Rozdávat především víru. Živit a vychovávat stovky mladých adeptů víry z Kolomba i ze vzdálených míst. Stavíme školy i příbytky jako pomoc těm nejchudším,“ a začal vypočítávat jejich názvy. „Poskytovat střechu nad hlavou a vzdělání je jistě chvályhodná činnost…“
Nebyl důvod vést polemiku. Poděkovali jsme za rozhovor.
Při loučení nám mnich, vysoký pohledný mladík, uvázal na pravé zápěstí šňůrku spletenou z červeno-bílých nitek jako buddhistické požehnání. Pro štěstí na další cestě. Hmhmhm, ať je to, jak je to, víra nevíra, člověk nikdy neví.
Všichni tři jsme talisman nosili na ruce dobrý rok, dokud se zubem času jednotlivé nitky nezpřetrhaly…


SOUTĚŽ
Článek je kapitolou z knihy „Sloni žijí do sta let“ autorů Miroslava Zikmunda, Miroslava Náplav a Petra Horkého.
Beseda s autory knihy „Sloni žijí do sta let“ a o Srí Lance a Maledivách v letech 1961 a 2000 bude součástí filmové přehlídky cestopisných filmů WORLDfilm 2003, která se koná v únoru 2003 v Praze jako doprovodná akce veletrhu cestovního ruchu Holiday World.
Nejzajímavější části programu této přehlídky vám budeme na stránkách magazínu Koktejl představovat i v lednu a únoru. Zároveň se můžete zúčastnit soutěže o cestovatelské oblečení Bushman a o letenku společnosti KLM. Stačí, pokud budete poslouchat pořad středočeské Reginy „Letem světem“, anebo odpovíte přímo na dnešní otázku: Jak se jmenovala kniha, kterou o Srí Lance napsali slavní čeští cestovatelé Zikmund a Hanzelka?
Pište na adresu pořadatele přehlídky Camera Incognita, PO Box 585, Praha, 111 21 nebo e-mailem na adresu Horky@cameraincognita.cz, případně naplava@cameraincognita.cz.

Category: 2002 / 12

Měl jsem vlastně smůlu. Vždycky jsem se těšil, že se s tímhle živlem jednou potkám a vychutnám si jeho až výbojnou neotřelost, provokující upřímnost, ale osud to chtěl jinak. S Dagmar Peckovou jsem se sešel, když chovala a kojila svou třítýdenní dcerku. Náš rozhovor byl více méně exkluzivní: její manažerka mi naznačila, že to bude v Česku poslední rozhovor. Za pár týdnů se stěhuje do Německa. Poslední jistě nebude, u téhle ženy platí víc než u ostatních: nikdy neříkej nikdy. Ta překvapuje, i když nechce.

První dojem… Hrál a stále hraje u vás velkou roli?
Hrozně. Hlavně u lidí.
Vy dáváte na první dojem i u zvířat?
Já měla na mysli první dojem třeba u nábytku nebo u obrazů. Ten se může časem měnit, ale u lidí je to strašné: většinou se pak nedá ničím odčinit.
Když vás Zdeněk Košler nepřijal do opery Národního divadla, patrně dal na první dojem. Já měl tu možnost si o tomhle dirigentovi povídat s jeho bratrem a jeho mladším kolegou. Z jejich vzpomínání jsem usoudil, že Košler byl stejně přísný sám na sebe jako na ostatní, a to natolik, že ho vlastně neovlivňovaly dojmy a pocity, jako přílišné lpění na profesionalitě… A tak se mohlo stát, že jeho profesionalita postrádala intuici. Víte, o čem mluvím?
On mě nepřijal vůbec. Bylo to i tím, že jsem měla v občance razítko Hudebního divadla Karlín a to se v Národním nenosilo. Košler angažoval lidi, kteří v té době mohli sice vykazovat obrovské výkony, ale on udělal obrovskou chybu, že je vzal rovnou z konzervatoře a bez jakýchkoliv zkušeností na ně navalil obrovské nároky. On naprosto odhadl, že můj hlas ještě není na takovém stupni vývoje, aby mohl jít přímo do Národního divadla, ale zásadně nepoznal, že tam nějaký talent je. Naprosto mě odsoudil k zániku.
On tím přílišným lpěním na profesionalitě patrně odsoudil i sám sebe. Prý se mohl stát světovým dirigentem, ale například před koncertováním v Japonsku dal přednost zkoušce v Národním…
Když si vezmete, že startoval na stejné čáře jako třeba Abbado, tak je to divné…
Znáte ve své profesi několik lidí, u nichž jsou profesionalita a intuice v diaspoře?
To bych mohla eventuálně vztáhnout i na sebe. Já také sleduji určitou linii a pak ostatní věci dávám stranou a odsuzuji je, a třeba nemám pravdu.
Ale u vás je to živelné. A právě dané intuicí…
Ano, je to dáno intuicí. Neohlížím se nalevo ani napravo, o spoustě věcí ani nepřemýšlím a jdu si za tím. Ale co se týče mých kolegů, tak mi tolik nevadí, že nejdou po profesi a intuici, jako že jdou hlavně po penězích. Tam je to fakt markantní. Jestli to je profesionální…? Pokud někdo kvůli penězům dělá ze sebe hudební prostitutku, tak, myslím si, skončil.
Kde je ta hranice?
Nechci jmenovat, ale jenom když si vezmete pohromadě Urbanovou a Gotta na Žofíně, tak co to je?… Gott se tváří jako operní pěvec a ostatní se tváří jako muzikáloví zpěváci. Mně už tam chybí jenom koně s chocholem. Tohle je pro mne totální prostituce. Teď mě čeká koncert pro paní Havlovou, kde si stoupnu na pódium a budu zpívat jednu operní árii za druhou. To mi taky tak připadá… Jde to stejným směrem, i když to diriguje Jiří Bělohlávek s jeho vynikajícím orchestrem a budou tam vystupovat výborní zpěváci jako můj kolega Prolat, Janál, Kusnjer, ale stejně si myslím, že vytrhnout určitý díl opery, ten zbytek zahodit, a jít se s tím producírovat… O co tam jde?… O to dílo, nebo o mě?… Je to takové…
Samoúčelně efektní?…
Je to efektní a zpěvák si na tom staví image. Takové věci mě nebaví. Já si raději vyberu repertoár, který není tak populární a známý, ale snažím se jej lidem přibližovat.
To je chvályhodné…
To je sice chvályhodné, ale on to bohužel už nikdo nechce slyšet. Dneska mají všichni své přiblblé muzikály a na nic jiného už nechodí. (smích)
Paní Pecková, považujete se za umělkyni? Ptám se proto, zda si myslíte, že je v klasickém zpěvu přítomen tvořivý umělecký prvek, nebo jde především o tvrdou práci na talentu a hlasivkách?
Pokud chcete vytvářet určité umění a chcete být takzvaným umělcem, tak ta technika a všechno kolem toho musí být natolik samozřejmé, aby to to umění neutlouklo. Musím mít určitý profesionální nadhled, abych nedojala jenom sama sebe, ale i posluchače. Nebo je případně rozesmála. Nadhled být musí. A ten si samozřejmě vytváříte při zkouškách. Nejdříve se musíte vnitřně totálně rozložit, abyste roli do sebe pojal, a pak se musíte natolik sešikovat, abyste to ze sebe vydal.
Takže je to tvořivý proces?
Musí, proboha!
„Začala opravdová pěvecká laboratoř. Rozebraly jsme každý sval, každé žebro, každý úpon. Přesně jsem pozorovala, jak otevírá pusu, co dělá s čípkem vzadu, jak vyklene patro, jak jde na dech.“ Tak popisujete svou školu u sopranistky Antonie Denygrové. Někdo by si pak mohl říct: Tohle je víc o sportu než o umění…
Je to i sportovní výkon. V tom orchestru je nejméně osmdesát lidí a vy musíte mít takový hlasový fond, abyste je přeřval. Pokud se vám to nepodaří, je vám jakákoliv technika k ničemu; pak bušíte jako mrtvý do vrat.
Teď mě napadlo, že operní zpěv je podobný sportovní disciplíně jako skok do vody. Musíte mít dokonalou techniku, abyste pak dostala dobrou známku za umělecký dojem…
Ano, přesně tak to je.
Vadí vám, že vážná hudba k sobě poutá též mnoho snobů, mnoho pokrytců, kteří chtějí být viděni a ne slyšet a prožívat, nebo si myslíte, že to není pravda?
Myslím si, že to je velká pravda. Dokonce v poslední době sleduji tendenci, že veškeří snobové a rádobymecenáši se od nás odklánějí. To už je pro ně moc na druhou… Ti bohatší lidé, kteří mohou do muziky něco investovat, jsou většinou z takových vrstev, kterým klasická hudba nic neříká. Najednou pozoruji, jak se naši bývalí sponzoři od nás odvracejí a sponzorují tu vážnou hudbu, která se odehrává na již zmíněném Žofíně, a muzikály, kde se mohou víc prezentovat, kde jsou víc viděni.
Čím jste starší, tím kladete i větší nároky na posluchače (Mahler, Martinů, Křička, Novák…). Děláte to i úmyslně, nebo je to hlavně vaše vnitřní záležitost?
Je to hlavně vnitřní záležitost.
Opravdu v tom není troška škodolibosti?
Opravdu to vychází jenom ze mne. Mě fakt nebaví dělat kašpara: zpívat to, co lidi už stokrát slyšeli.
Právě proto si možná říkáte: Když chcete vážnou hudbu, tak já vám to nijak neulehčím…
Mně se to někdy vymstí tím, že do Rudolfina přijde jenom půlka lidí. Buďto to má špatnou reklamu, anebo si lidi řeknou: Tak si to zpívej, ale my to nebudeme poslouchat.
Dnešní orchestry mají lepší instrumentalisty než měly dříve. Jsou zpěváci či zpěvačky dnes také po technické stránce dokonalejší?
To určitě. Já si myslím, že technika zpěvu se velmi vyvinula. Bohužel nemáme nahrávky toho, jak se dřív zpívalo baroko… Kdybychom je měli, tak se možná ušetříme – já jim říkám pazourkáři – rádoby poučené interpretace. My ale opravdu musíme být stále lepší, protože dneska konkurujeme deskám, kde se hlas může natolik technicky modulovat, že je vždycky slyšet. Takový člověk zpívá i živě, ale posluchač neví, jestli jenom otevírá pusu, nebo opravdu zpívá. Například v Metropolitní opeře, která je akusticky špatná, se to řeší pomocí mikroportů. Pokud některé společnosti své vybrané zpěváky nějakým způsobem tendrují dopředu, potřebují je mít i na takovýchto scénách a jejich hlas se musí technicky dolaďovat.
Kam až se v té dokonalosti dá zajít? Lidský hlas je sice nejhezčí hudební nástroj, ale též nejkřehčí. Možná jsou zpěváci dnes už na samém prahu vrcholu: další vibrace by už mohly vést do pekel…
Záleží na každém jednotlivci. Za prvé musí mít pěkný hlas. Ta velikost je diskutabilní. Pokud si člověk dá pozor, co zpívá, může i s malým hlasem vytvořit velkou kariéru světového formátu.
Za posledních padesát let se interpretace hodně vyvinula. Řekla bych, že je věcnější a přesnější. Tomu se samozřejmě přizpůsobuje i technika. Stejně tak interpretování moderních skladeb – takzvaná hudba dvacátého století – je náročnější a nahrávací technika se snaží o maximum – technické zvládání čistoty tónu. Navíc se hlas musí přizpůsobovat stále dokonalejším hudebním nástrojům a tím pádem i hlasitějším orchestrům. V neposlední řadě i vkusu posluchačů.
Vybavuje se mi, jak jste kdysi řekla, že byste si strašně chtěla zazpívat Salome. Ale bála jste se, že byste si ji zazpívala jen jednou, a pak už nikdy nic jiného…
To bych možná ani nedozpívala. To není ale v síle hlasu… Každý hlas je k něčemu předurčený. Buďto je to dramatický soprán, nebo lyrický mezzosoprán… Já jsem například mezzosoprán. Dříve jsem byla lyrický, teď se to pomalu ale jistě láme k tomu dramatickému. Salome je dramatický soprán. Je to hrozně těžká role pro každou sopranistku. Moje touha to je, protože ta opera je trochu malý horůrek. Je to role nabitá emocemi. Salome třeba tančí s useknutou hlavou a různým způsobem se tím ukájí. Bylo by určitě zajímavé – speciálně pro mou náturu – to na jevišti zpracovat, ale příroda mě obdařila hlasem, který tu Salome nikdy zpívat nebude.
Teď s odstupem času byste mohla říct, co bylo vaším hlavním motorem ke zpívání? Chtěla jste to všem sopranistkám natřít, cítila jste, že pouze hudba může vaši divokou povahu zklidnit a kultivovat, nebo v tom byla již zmíněná intuice?
Když jsem byla malá holka, furt jsem krákorala na nějakých soutěžích a byla jsem strašně činná. Moje maminka měla velký muzikální talent, ale vzhledem k tomu, že proseděla celý život v kanceláři a myslela si, že tím její život končí, tak se nikdy k ničemu neodhodlala. A možná tím to ve mně hodně vyprovokovala. Doma jsme poslouchali nějaké árie, pak Helenu Vondráčkovou, taky dechovku, takže to byl takový mišmaš. Když jsem přišla na konzervatoř, kam jsem se mimo jiné dostala i vůlí mé matky a učitelky…
…vy jste měla protekci?
Nebyla jsem žádná loutka, která by se vůlí matky někam dostala. Kdybych neměla talent, nebyla bych tam, kde jsem. Těch lidí, kteří se vůlí rodičů přes hroznou tlačenku dostali na konzervatoř, znám hodně. Dneska skomírají v orchestrech… Já měla nejen vůli, ale i obrovské štěstí. Když jsem přišla na konzervatoř, mé spolužačky byly dál, měly školenější hlas, byly za hvězdy, ale dneska sotva zpívají v oblastních divadlech. Dokonce už v tom mém věku nikdo z mé třídy snad ani nezpívá. Když jsem jako vesnická holka přišla do téhle společnosti, najednou jsem viděla, že by to něco chtělo. Mně ten život na konzervatoři přišel úžasný, protože my jsme tam skoro vůbec nechodily, bylo to všechno happy. Já už v páťáku jako jediná měla angažmá v plzeňské operetě a jako sólistka i v Karlíně. Tak nějak to šlo samo. Až se objevil Zdeněk Košler, který mě praštil přes pacičky.
A to byla ta správná facka…
Ano. Najednou jsem viděla, že jsem ve slepé uličce, takzvaně v koncích. Nevyšla mi Ostrava, Brno, nic nešlo. Ani plzeňská opera. Pak jsem potkala bývalého spolužáka, který mi poradil Drážďany. Tak jsem tam jela. A oni mě najednou přerušili v půlce árie, vylítli za mnou na jeviště a okamžitě mě angažovali a začali si mě opečovávat.
Vy jste vždy hodně riskovala. Ještě to děláte?
Neustále se snažím prosazovat něco, co ostatní nedělají, ale dneska už mi o tolik nejde, tenkrát šlo daleko o víc. V pětadvaceti letech jsem byla schopna šéfovi drážďanské opery odporovat, a proto jsem se dostala do Berlína. Dostala jsem další facku. Bez nich to nejde dál.
Víte, mě klasická hudba fascinuje tím, jak dokáže člověka zušlechťovat. Neznám obor, který by tohle v sobě tak spontánně a nenásilně zahrnoval. Vlastně všem hudebním skladatelům, dirigentům i zpěvákům závidím… Žiju v iluzích?
A co malířství nebo sochařství?
Před plátnem hodně malířů prožívá deprese. Mnoho se jich nedožije vysokého věku. Není to určitě tak zdravé povolání…
A vy myslíte, že v muzice nejsou deprese?
Vemte si, kolik malířů nebo sochařů se stalo alkoholiky. Znáte kolegu, který by mu propadl?
My si to nemůžeme dovolit… Ale mezi dirigenty je spousta alkoholiků.
A jak to dirigenti mohou zvládat?
Padají z dirigentského stupínku. (smích)
Ne vážně, copak to jde?
Když mají jenom špičku, tak to jde, ale nikdo to hlavně nesmí poznat. Lidi jsou strašný mrchy a hned by to využili. Není to jednoduchý život. Já s tím nemám žádné zkušenosti, nikdy jsem nezpívala ve špičce. Některé zpěvačky si musí dát skleničku sektu předtím, než jdou na jeviště… Já ne, mně se to totálně stáhne a nemůžu zpívat.
Takže vy jste teď odsouzená být abstinentem?
Já si nestěžuju. Alkohol jsem v podstatě pila jenom na konzervatoři a pak ještě v Karlíně, kde jsme taky se špičkou chodili na jeviště. Taky jsem byla ráda, když jsem se z Karlína dostala. Bála jsem se, abych náhodou neskončila opravdu jako alkoholička, protože tam to bylo více méně normální.
Ale já si vážně myslím, že zpívání je úžasný očišťující proces, který vás kultivuje. Ta souhra emocí a techniky – jistého druhu sportu… Věděla jste, že vaše profese je jedna z nejkrásnějších?
No vidíte, tohle jsem si nikdy neuvědomila. Já jsem měla pořád pocit, že dělám něco jako malíř, ale malíř vlastně neustále tvoří, zatímco my reprodukujeme, děláme něco, co už je vytvořené.
Ale zato musíte být v dobré kondici a vaše umění vás nevede do pekel, jako tomu je u některých malířů, ale postupem času vás vede spíše k tomu, řekněme, božskému… Pokud nejste příliš limitováni časem?
Samozřejmě, že zpěvák je časem limitovaný. Ne však dirigenti. Libor Pešek říkal, že bude dirigovat tak dlouho, dokud udrží taktovku a moč. (smích) Což dělá. My musíme skončit dřív, než tu moč neudržíme. Ono se to ale může proti člověku hrozně obrátit: pokud se celý život ubírá cestou k hudbě a bohu a nekouká se trochu napravo a nalevo… Ona to není jenom cesta k tomu božskému: lidé se při zpěvu nejen utvářejí, ale i předvádějí. Strašně. Je to dvousečná zbraň.
Ale pokud ta exhibice není přemrštěná, i ta je zdravá…
To je sice pravda, ale když člověk exhibuje celý život a jenom jeho osoba je důležitá, a pak najednou přijde věk – u někoho je to čtyřicet, u jiného šedesát – kdy ho nikdo nechce…, to je strašné. On nehledá cestu k bohu, hledá cestu, jak sebe uplatňovat. A to je zrádné. Pak je ten člověk sám a pes po něm neštěkne. A on se neustále ukájí tím, jaký kdy byl, a neumí přestat.
Je pravda, že se kolem operních hvězd vytváří gloriola, která je až uměle vyhnaná…
To je právě ono. Ona je gloriola a gloriola. Dneska je trend, ať už mluvíme o Pavarottim, Domingovi nebo i jiné osobnosti daleko menšího jména, že manažeři mají za úkol vytvářet gloriolu. Ale proč se to musí vytvářet takhle? Proč si ti lidé nemohou vytvořit gloriolu tím, co umějí. Speciálně Pavarotti si to vytvořil. Když byl o patnáct let mladší. Já jsem nedávno na rádiu Clasic poslouchala nahrávky mladého Pavarottiho a to bylo fenomenální, jak zpíval. To se s tím, co zpívá dnes, nedá srovnat. V podstatě jsem ho nepoznala. On to nikdy neměl za potřebí, ale vzhledem k tomu, že dneska zpívá na stadionech, tak se té gloriole musí trochu pomoci. Vy tady mluvíte o cestě k bohu, o nějakých filozofických rozměrech, a ono to je trochu i o něčem jiném.
Když jsem o vás přemýšlel, první slovo, které mě napadlo, bylo šelma… Divoké zvíře…
No vidíte, a teď tady máte šestinedělku s miminem v náručí… (smích)
Je vaše hyperaktivita nyní tlumená mateřskými povinnostmi o něco víc než dříve?
Podívejte, já musím zvládnout dvě děti. V domácnosti mně sice pomáhá paní Šarounová, ale já se musím připravovat už na další koncerty. Až dcerce bude pět týdnů, budu mít koncert v Lipsku. S tou mou hyperaktivitou je to asi tak, jako když na divoké řece uděláte přehrady. Už to není zbůhdarma plýtvání na všechny strany a dělání nebetyčných kravin, teď už si rozmyslím, kam ty síly dám.
Ani po prvním dítěti jste nebyla k zastavení. Pár týdnů po jeho narození jste hostovala ve Švýcarsku, měla jste koncerty ve Vídni a v dalším roce následovalo Oslo, Stockholm, Mnichov, Nancy, Salzburg, Berlín, Liverpool, Bratislava, Torino, Lipsko, Manchester a opět Itálie a Rakousko a nakonec Mnichov. Tomu se dá říct zběsilá jízda…

To taky byla.
Co vám změna prostředí přináší? Vzrušení? Ukojení přirozené zvědavosti, nebo ukojení ambicí…?
Pokud mám být upřímná, šlo o ukojení ambicí. Pokud někam letíte – zvláště s dítětem na hrbu a s chůvou – a jste dennodenně v divadle, v taxíku nebo v letadle, tak co z toho cestování máte?… Akorát všechno pročekáte v hotelu, na letištích a na jevištích. V roce 1994 jsem jezdila ještě bez dítěte a půl roku jsem více méně žila v Paříži. Tak to jsem si mohla město projít a poznat v něm skoro každý kámen. Byla jsem ještě volná, nemusela jsem rovnou po zkoušce chodit někam kojit – chůva někdy korzovala s kočárkem kolem divadla a čekala na pauzu – a z kojení rovnou zase na zkoušku. Kojila jsem devět měsíců a mezi tím jsem projela skoro všechna města, která jste vyjmenoval. I teď je to o ukojení ambicí. Navíc ještě o dluzích, které musím zaplatit za barák. Můj důvod k cestování je velmi pragmatický: zvýšení životní úrovně.
Mohla jste si taky na těch cestách říkat: Teď se to konečně stane!
Myslíte úspěch?
Něco… Člověk na to stále čeká, jen si to neumí připustit a pojmenovat…
Ale to já mám od začátku. To si říká člověk každý den: Teď by to mohlo přijít. Neříkáte si to?
Říkám… Ale nevím, jestli přesně vím, co by to mělo být…
Než se mi narodily děti a než jsem o životě začala přemýšlet trošku jinak, tak jsem se koncentrovala jenom na úspěch. A možná předvést sama sebe – ukázat, jak to vidím a cítím já. Teď je pro mne důležité, že jsou děti zdravé, a doufám, že nepřijde něco negativního, co by mi omezilo život takový, jaký žiju. Rozumíte mi?
Snažím se…
Všem těm mým bombám „tak, a teď se všichni p…….“ postupně vlhne střelný prach.
Pociťujete někdy strach? Ten bývá při cestách důvěrným průvodcem. Pokud má člověk ovšem dostatečně vyvinutý pud sebezáchovy.
Strach mám neustále.
A víte z čeho?
Někdy mám strach z lidí kolem sebe. Ze začátku jsem měla strach, jestli budu dostatečně dobrá, jestli se tomu dirigentovi budu blahosklonně líbit, jestli ten režisér ve mně objeví něco, co by mohlo něco přinést… Šlo mi o budoucnost… Dnes už to tak neprožívám.
Připadalo mi, jako byste díky své živelnosti strach – tedy i dostatečný pud sebezáchovy – postrádala. Ale ono to možná jen tak vypadá…
Je fakt, že když jsem dřív lezla na jeviště, byla jsem tak přesvědčená, že to bude dobré, že jsem málokdy měla trému. Čím častěji na to jeviště lezu a vím, jaká úskalí to s sebou nese, tím je ten strach větší. Ten strach se dá občas zakrýt právě mou živelností.
Vždycky se mi na vás líbila vaše nespoutanost. A nechápal jsem, že vás muži za ni nemilují. Trochu jste si stěžovala, že vás kvůli ní opouštějí…
Ono je to hrozně štve. Víte, živelnost možná vypadá jako komandování, ale je to o něčem jiném. Když má mít život určitý švunk a zákonitost, aby to šlo nahoru, a náhodou se do toho připlete jedno děcko, tak to všechno musí klapat. Já se nesmím ničím zdržovat. A plánuju. Na čtyři roky dopředu. A lidé kolem mě na to musí mít trpělivost a skousnout, že oni neplánují na čtyři roky dopředu a že jsou třeba na nižším stupni své kariéry.
A to ti partneři neustáli?
Ani jeden. Až na toho dnešního, který to má v hlavě v tomhle směru srovnané.
Dokážete se dnes do nich vžít?
Mě to udivovalo. Měli se mnou dobrý život. Nemohla jsem pochopit, že je štve, že ten život neorganizují oni, ale já.
Přiznám se, že to nechápu. Je přece mnoho mužů, kterým by to náramně vyhovovalo. Dokonce se toho dá využít.
Oni toho chtěli využít. V tom směru, že by přes mou osobnost dostali lukrativnější nabídky.
Tak jsem to nemyslel…
Ale oni to tak mysleli. A když ty lukrativnější nabídky nedostali, začalo je to štvát a vzali kramle.
Stejně to nechápu. Je přece velmi výhodné, když váš partner má vyřešený život a vy ho nemusíte řešit za něj…
Ale oni chlapi život vyřešený nemají.
Tím spíš by jim mělo vyhovovat, že jejich žena ho vyřešený má…
Nojo, ale tam taky hrají roli jejich rodiny. Maminky… Lidský faktor je v tomhle směru hrozný.
Teď republiku opouštíte a stěhujete se do Německa. Myslíte, že natrvalo?
Uvidíme, jestli to bude natrvalo. (smích) Já už jsem v Německu žila deset let. I když převážně ve východním Německu… Možná ta německá akurátnost mě bude trošku štvát.
Bylo ve vašem životě hodně rozhodnutí, u kterých jste si byla jista, že jsou natrvalo, a osud se vám pak vysmál?
O každém svém partnerském vztahu jsem si myslela, že je natrvalo.
Věříte v magii hudby?
(evidentně neví, na co se jí ptám)
S jedním dirigentem jsme se bavili, o co vlastně mezi orchestrem a dirigentem jde. Padala slova jako rytmus, frázování, dynamika, hloubka zvuku, ale též alchymie…
(třítýdenní dcerka, kterou už delší dobu při rozhovoru chová, začne brečet)
Nebude vám vadit, když ji budu kojit?
Nevadí.
Já ji kojím i v restauracích. Když mám pocit, že dcerka potřebuje jíst, tak jí dám kdekoliv. Třeba na lavičce na Václaváku. Lidi sice koukají, ještě si ukazují, že jsem Pecková, ale mně to je jedno.
Je vám obecně jedno, co si teď o vás lidé říkají?
Člověk si musí dát trochu bacha na to, jak vystupuje, protože oni vám pak těžko můžou věřit ty Mahlery… Ale k té alchymii. Když k takovému spojení s dirigentem dojde, je to krásné, ale často k němu nedochází. Já jsem teď s jedním ruským dirigentem zkoušela Mahlerovu Třetí symfonii. Tu věc jsem zpívala asi stokrát. Začala jsem zpívat a říkala si: Ježiši, co se děje, proč to dělá tak pomalu? Rozhlížela jsem se po orchestru a viděla jsem, jaké mají protažené obličeje. Bylo evidentní, že mu to nesežrali, že ta alchymie tam nefunguje. Představte si: z devadesátiminutového kusu se stal stopětadvacetiminutový. Trpěla jsem jako zvíře. A myslíte si, že to hudební kritici poznali? … Zdaleka ne všichni.
Jak reagovali na televizní dokument o hudebních kriticích, který jste vy uváděla?
Dostali jsme dopis, jak je děsné, když se zpěváci a jejich manažeři plazí před hudebními kritiky, aby o nich napsal dobrou kritiku. A když to udělají, tak jsou za blbce před svými kolegy, a když to neudělají, tak jsou za blbce u nás. Ten kritik byl nebetyčně uražený. V životě jsem si nemyslela, že ti kritici si myslí, že my je máme rádi.
Ještě než jste měla děti, říkala jste: „A když už jsem tomuhle všechno obětovala, tak čekat od toho jen slávu a peníze by bylo málo. Ta hudba vám to musí nějak vrátit.“ Stále čekáte, nebo už jste se dočkala?
Tím, že něco vytvářím, se ve mně pěstuje abnormální citlivost a schopnost hudbu vstřebávat tak, abych ji mohla předávat dál.
Zeptám se jinak. Kdybyste už z nějakého důvodu nemohla zpívat, už vás hudba dostatečně odměnila?
Kdybych nezpívala, tak bych ji stejně poslouchala. Ale byl by to hrozný průser.
Jak to bývá s odchodem operních zpěváků?
Většinou když má zpěvák skončit, nechce si to přiznat. Nejde to najednou. Ti lidé mají o to větší pocit, že na tom jevišti musí nutně stát. Dočká se toho každý zpěvák. Já taky někdy určitě budu řešit situaci: Mám ještě zazpívat tenhle koncert, když už to nikdo nechce slyšet? Kvůli komu to dělám? Kvůli lidem, nebo kvůli sobě? Vždycky říkám svým lidem: „Až to nebude k poslouchání, dejte mi přes držku a odveďte mě z jeviště třeba heverem.“ Já to vidím kolem sebe. Kolik trapností vzniká z toho, že si lidi neumějí říct: Dost!
Máte obavy, že se vám to nepodaří?
Mám. To musí být drsné. Proč myslíte, že ty všechny Hakeny odnášeli z Národního divadla nohama napřed?


DAGMAR PECKOVÁ
Narodila se 4. 4. 1961 v Chrudimi, je vdaná, má dvě děti. Vystudovala operní zpěv na konzervatoři (na konzervatoř se dostala až na 2. pokus). Již v 5. ročníku studií získala angažmá v plzeňském divadle v operetě. V roce 1982 se umístila na 1. místě v pěvecké soutěži A. Dvořáka a od té doby získala řadu dalších ocenění. Po té působila v karlínském divadle. Dnes je sóĺistkou předních evropských operních a koncertních scén a je zadána na 4 roky dopředu. Především bývá obsazována do oper W. A. Mozarta, G. Mahlera a L. Janáčka. Od roku 2001 žije se svým manželem v Německu.

Category: 2002 / 12

Sýrie je zvláštní země. Působí zažloutlým až žlutým dojmem. To je, alespoň v létě, převládající pocit. Teprve později se do mysli začne vkrádat portrét otce a synů Asadových. Háfiz, zesnulý prezident, sleduje své živoucí poddané nejen z nebeských výšin, ale též z polepených nároží, oken, kanceláří, taxíků i veřejných záchodků. Jeho syn Bashar, jenž nastoupil na jeho místo, se jej snaží zdatně následovat. Okna výkladů, nášivky a samolepky na prsou vojáků, malinké fotky v dokladech či obrovské portréty vyskládané z bílých kamenů na žlutých stráních u vojenských prostorů. Rodinnou trojici doplňuje vousatý Basil přísného vojenského vzezření. Jsou vždy a všude. „Nebudeme se bavit z nikým o politice a tyhle,“ následovalo kývnutí směrem k nejbližšímu polepenému oknu, „nejmenujme.“ Jsou to starý, mladý a vousatý „velký bratr“. Na tom jsme se shodli hned první den. Syrská demokracie není tak silná, abychom si mohli zavádět hovory o politice v kdejaké čajovně. Dokonce ani to slovo „demokracie“ není tak zcela namístě.

VŠUDYPŘÍTOMNÝ VRCHNÍ VELITEL
„Král je mrtev. Ať žije král!“ praví klasik. Všemi milovaný (a běda, jestli ne!) Háfiz al-Asad zemřel 10. června 2000. Bylo mu šedesát devět a nikdo nepochyboval, kdo se stane nástupcem. Bylo však potřeba alespoň pro zbytek světa zachovat zdání demokracie a vyhlásit volby. Syřanům je autokratická vláda nadiktována shora. Háfizůf syn Bashar al-Asad byl zvolen 97,29 % hlasů. Jednota až podezřelá, připomínající budování komunismu či autokracii. Celé volby však měly ještě jeden zádrhel. Věková hranice na to, aby se člověk mohl stát syrským prezidentem, je 40 let. Kandidát Bashar měl v době voleb pouze 34 let. Syrský zákonodárný sbor nezaváhal a obratem věkovou hranici snížil na věk, kterému budoucí prezident odpovídal. Autokracie má svoje výhody. Zesnulý prezident se do dějin novověké Sýrie vepsal zásadním způsobem jako voják i jako politik. Během našeho putování Sýrií jsme narazili na jediného člověka, který byl ochoten nahlas vyjádřit svoji pochybnost nad volbou prezidentova syna. „Hahaha, jsou směšní. Prezident! Generál! Doktor! Vrchní velitel armády! Hahaha. Co ještě by nechtěl být?“ Zrzavý, nearabsky vyhlížející řidič kamionu byl Syřan. Jeden z mála, který otevřeně dával najevo, že taková kumulace funkcí v jedněch rukou je podezřelá, až směšná. Přišla mu tak zábavná, že by bylo možné ho podezřívat z opilosti. Jenže to je u muslimů velice vzácné. Ne že by se pivo, arak či víno nedaly koupit. Sýrie má dokonce dva vlastní pivovary a křesťanská komunita není koránem v konzumaci omezená. Místní, rozumějme chlapi, se ale vyžívají jinak. V čajovnách. Posedává se, popíjí čaj či káva a kouří vodní dýmky.
„Tenhle ti donese uhlíky, když ty tvoje začnou dohasínat,“ kývne Jura na mladíka, který má v kovové nádobce kousky řeřavého dřevěného uhlí. Pravidelným kýváním je „rozfoukává“ a kontroluje stav uhlíků na dýmkách svých hostů. „Nefunguje to,“ konstatuji po prvním šluku. Moje zkušenost s cigaretami mi několikrát za život jasně ukázala, že se po vdechnutí kouře rozkašlu. „Jak to, bublinky ti jdou?“ Kouř prochází nádobkou s vodou, kde se chladí, navíc tabák je jemnější a neškrábe v krku. K tomu prochází dlouhou hadicí, kde se znovu ochlazuje, takže výsledný efekt je nedráždivý a příjemný. Já kouřím a není to nepříjemné! Na to bych si dokázal zvyknout. Pohodlně se opřu do opěradla a dívám se kolem sebe. Čajovna je velká, o třech místnostech a několika desítkách hostů. Větráky nahoře rozhánějí líný vzduch. Ač se tu dýmá, nijak zvlášť silně zakouřeno zde není, většinu přední strany tvoří dokořán otevřená vrata. Díry ve stropě propouštějí paprsky slunečního světla, které filtruje nad střechou rostoucí palma. Všichni jsou v klídku a pohodě. V jedné z místností je puštěná televize, ale sleduje ji jediný člověk. Ostatní se nenechají rušit a raději sledují, jak jim padá list a probublává dým s jablky provoněným tabákem. Srovnání s naší hospodou je pro nás dost nelichotivé. Tam si taky chodí chlapi pokecat, ale z té syrské odcházejí všichni s jasnou hlavou, pevným krokem a žaludkem, který si je sám sebou naprosto jistý. Největší místnosti vévodí obrovský obraz se „svatou trojicí“ otce a synů Asadových.
„Kdo to je?“ Pokus o odpověď u obsluhujícího personálu na poprvé neuspěl. Pikolík se šel zeptat, jestli se s námi vůbec může bavit. Poté, co jsme jeho šéfa ujistili, že „jsme jen turisti“, se nám dostalo vysvětlení, že to jsou ti, kteří mohou za všeobecný blahobyt a mír. Zřejmě se bál provokatérů. Nejstarší z trojice, nedávno zemřelý prezident Háfiz al-Asad, byl na mnohých obrazech zdoben černou páskou. O černé ovci rodiny, bratrovi zemřelého prezidenta Rifaadu al-Asadovi, se nemluví. Jeho pokus o převrat nevyšel a teď čeká v evropském exilu na svoji chvíli. Dohledat informace o prezidentově dceři se mi taky nepodařilo. Dle syrských měřítek není důvod se o ní zmiňovat.

MILITARY AREA
To, že se do vojenského prostoru nechodí, je jasné. Nikde ve světě nemají rádi, když se jim turista motá mezi výcvikovým prostorem a maskovanými hangáry. Při výjezdu z každého města si nelze nevšimnout kasáren. Občas i otevřených hangárů vypadajících jako pískem zaházený tunel, ve kterých se rýsují stíhačky. Sýrie se nijak nesnaží zakrývat, že je kdykoli připravena přijmout boj. Historie ukazuje, že boj nejen přijímala, ale i vyvolávala. Mapy označují Golanské výšiny jako „území okupované Izraelem“. V kopcích nad Damaškem jsou zakopané tanky a zelená uniforma je k vidění všude. Vojáci hlídají kdeco. Od vládních budov, což je ještě pochopitelné, po silniční mosty a křižovatky. Ovšem pohled na mapu uvádí tuhle přehnanou opatrnost do reality. Na východě hranice s Irákem, proti kterému se Sýrie naposledy postavila v rámci protiirácké koalice v roce 1991 během války v Perském zálivu. Na jihozápadě sporné území Golanských výšin, z něhož je možné ostřelovat Damašek, přechází do státu Izrael. K němu se váže silná averze, což dokazují hlavně namířené směrem ke Golanám. Ono zmíněné ostřelování mají Izraelci vyzkoušené, takže ani tady se nejedná o bezpečnou hranici. Pro vyrovnaný pohled na věc je třeba říct, že si zabráním Golanských výšin Izraelci brání důležité vodní zdroje. A stejně jako lze z Golan ostřelovat Damašek, lze na druhou stranu ohrožovat severní Galileu, což Izraelci dobře vědí z let 1946-67, kdy byly kopce pod syrskou správou. Mezi Irákem a Izraelem je relativně klidné Jordánsko. Západ, to je hranice s Libanonem, která v průběhu let taky nebyla zcela bezpečná, harašilo se zde zbraněmi a byli mrtví. Krizová sedmdesátá a osmdesátá léta tady byla ve znamení velmi napjatých vztahů. Tento eufemistický popis znamená střelbu a obsazování libanonského území syrskou armádou. Turecko na severu v současnosti neznamená pro Sýrii žádné nebezpečí. Není proto divu, že Sýrie zbrojí a podle mezinárodních agentur dává k dispozici svůj prostor a potenciál k výcviku militantních skupin jiných zemí, což zejména Amerika, velký izraelský fanda, nerada vidí. CIA uvádí, že 5,9 % syrského hrubého národního produktu jde na zbrojení. Ostatně Sýrie měla v této oblasti s bývalým Československem vřelé vztahy. V knihovně amerického kongresu lze dohledat, že k roku 1986 měla Sýrie ve výzbroji 1000 tanků T-72, které jsou označené jako vysoce kvalitní, šedesát tréninkových letounů L29 Delfín a čtyřicet L39 Albatros. Československé samopaly a pistole zase figurují jako položky v armádním muzeu. Opět pro férovost je nutné dodat, že izraelští důstojníci se školili na našem území, takže jsme se na napjatých syrsko-izraelských vztazích také svým způsobem podíleli. Sýrie má několik tajných služeb a uniformovaní policisté hlídají i vlastní lidi. Amnesty International ve své zprávě z roku 2002 uvádí mučení včetně elektrických šoků. Nejméně jeden člověk, osmnáctiletý syrský Kurd Muhammad Shukri ‘Allush, během mučení zemřel. V „chládku“ jsou desítky politických vězňů.
„Proč mají někteří civilisté pistole za pasem?“ ptám se Abdula, našeho krátkodobého známého. „To nejsou civilové, ale lidi od tajné policie či služby. U nás mají vojáci a policisté ve společnosti docela váhu a uznání. Jenže pokud dělají v tajné službě, tak je těžko mít prestiž, když o nich nikdo neví. Tak dávají tímhle způsobem jasně najevo, že oni jsou ti, kteří mohou legálně nosit zbraň.“ Přestože jsme na tržištích viděli krásnou přehlídku pouzder na nejrůznější pistole a revolvery, nosit je jen tak za opaskem působí přece jen víc frajersky.
„Kam jdete? Co jste zač? Dokumenty!“ zastavují nás civilní pistolníci na mostě přes Eufrat nedaleko iráckých hranic. Čtyři chlápci se evidentně nudí a plní v civilním oblečení svoji občanskou povinnost tím, že sledují, co jim přes most jede. Další čtyři jsou na opačné straně mostu. Očividně jsme pro ně vítaným zpestřením. Zatímco jeden si odnesl naše pasy do budky se značně otrhanou syrskou vlajkou, další se s námi snaží zavést řeč. „Mudaris,“ tvrdím a ukazuji na sebe. Jsme domluveni, že všude budu tvrdit, že jsem učitel. Kolega, který v žádosti o vízum uvedl svoje novinářské povolání, vízum nedostal. Arabsky s pomocí mezinárodních posunků jsme zváni na čaj. „La,“ odmítáme. „Foto?“ ptám se a zároveň ukazuji na foťák. „La, lala,“ důrazně odmítají oni. „Germany?“ „La, Čecho!“ Narážíme na častý problém, Čechy tady zná málokdo. „Čechoslovakia.“ „Áááá, Čechoslovákiá. Skodá,“ chápou konečně. Ještě že ty škodovky vyvážíme. Vysvětlovat, že Škoda už zdaleka není česká firma, nemá cenu. Nechceme se zakecat, chlapíkovi v budce docela trvá, než najde platná víza. Okolo projíždějí auta, která musejí zpomalit na příčném prahu, který tvoří jen hrbol vylitého asfaltu. Naši krátkodobí strážci kouknou na řidiče. V těchto místech by provezl kdokoli cokoli. A co se týká mostu, tak než jsme se vyšplhali na vozovku, motali jsme se přímo pod jeho konstrukcí. Nic by ho v případě nenadálého teroristického útoku nezachránilo. Ale vládou placení „pistolníci“ měli evidentně pocit, že chrání svůj most a vlast před zlým nepřítelem. Vojáci brali svůj úděl zodpovědněji. Velmi slušně, ale velmi nekompromisně nás vytáhli z malého mikrobusu mířícího ke Golanským výšinám. „Máte povolení? Nemáte. Všichni ho musí mít. I místní.“ Zastavili jiný mikrobus, jedoucí zpět, a se slušným úsměvem nás odeslali. Poděkovali jsme. Ostatně, co jiného nám zbývalo.

SNADNÁ DOPRAVA
Kdy nám to jede? Otázka, kterou má snahu si zodpovědět každý dopředu proto, aby dlouho nečekal na spoj. V Sýrii jsme tuhle záležitost přestali řešit téměř okamžitě. Systém dopravy je takový, že „nám to jelo“ nejpozději do půlhodiny po příchodu na autobusové nádraží. Na první pohled tam vládne nepřehledný mumraj. Nadháněči a vyvolávači hulákají, kam jejich čtrnáctisedadlový mikrobus jede. Navíc to mají arabsky napsané na autě. Stačilo se zeptat, a nadháněč nás buď okamžitě „ulovil“, nebo poslal ke správnému vozu. Tam se čekalo do naplnění auta a vyrazilo se. Zastávka byla všude, kde bylo potřeba, stačilo říct. A naopak cestou stačilo mávnout na okolo jedoucí mikrobus, a pokud měl alespoň trochu místa, zastavil. Jen dálkové autobusy s klimatizací měly pevně daný jízdní řád. Ovšem klimatizace v sobě skrývá nečekanou záludnost. Teplotu ve voze snižuje tak, že při přejezdu pouště můžete za poledního vedra pěkně „vymrznout“. Ale zase během jízdy se několikrát podává voda a občas i karamelka.
„Hele, pojedeme někam, kde je to neturistické, úplně zapomenuté, prostě nějaká úplná pr..l.“ Už máme nadháněčů a prodavačů cetek plné zuby. Tak jo. Mapa poskytla základní údaj o vesničce, která není ničím zajímavá a kde bychom mohli vidět Syřany v jejich všední každodennosti. Byl div, že kartografovi vůbec stála za zaznamenání. Ležela na spojnici mezi dvěma většími městy. Mikrobus tam tedy pojede a vzhledem k tomu, že zastavuje všude, by neměl nastat problém. „Tam nikdo nevystoupí, všichni jedou na konečnou.“ Jak jsme později zjistili, úvaha byla krutě pravdivá. Asi po hodině a půl jízdy z Damašku nás řidič vysadil s tím, že jsme na místě. Předtím se ale stačil ujistit, jestli opravdu tady chceme vystoupit.
Jediná ulice, zaprášená a zažloutlá okolní polopouští. Pár sedících staříků kouřících vodní dýmku. Nikam nespěchali. Na obzoru se pomalu otáčelo větrné kolo a celá scéna připomínala záběry z westernů. Jen místo pistolníků se na okraji cesty zjevili dva Evropané s batůžkem. Okolo nebylo nic, ale naprosto nic, co by stálo za zmínku. Jediný, kdo o nás zavadil, bylo sluníčko vykukující zpoza garáže. „Co tu budeme dělat? Jsme v pr…li.“ Konstatování víc než výstižné. „No ale tam jsme přece chtěli.“ Spoléhajíce na arabskou pohostinnost a zkušenost, že u čaje či kávy se člověk dozví nejvíce (podobně jako u nás u piva), jdeme k nejbližšímu krámku. „Máte kávu?“ Odpověď byla šokující. „Ne! Tady káva není. Nikde tady ve vesnici káva není.“ Tón naznačoval, že nejde o striktní odmítnutí cizáků. Jen že zdejší ospale zaběhaný rytmus života nebude rušen jen proto, že přišli dva evropští zvědavci. Dvakrát jsme prošli jedinou ulicí doufajíce, že nás někdo osloví. To, co bylo v hlučném městě tak otravné, pozvání a pár jednoduchých frází, se prostě nedostavilo. „Hele, jede mikrobus. Mávni na něj.“ Rádi jsme se vraceli mezi prodavače čehokoli a čističe bot, ochotné vyleštit vám i textilní pásky na sandálech

NEVĚŘÍCÍ V MEŠITĚ
Největším lákadlem dvou největších měst a jednou z cest k alespoň drobnému pochopení islámu je návštěva mešit. Dostat se do Umajjovské mešity, největší a nejslavnější v Damašku i celé Sýrii, není problém. Stejně tak jako do mnoha jiných. Byť je nemuslim snadno odhalitelný, muslimy to nijak nevzrušuje. Do Umajjovské je potřeba zaplatit vstupné zhruba 1 dolar, tedy 50 syrských liber, a zbytečně neprovokovat krátkými kalhotami v případě mužské části populace či krátkými sukněmi, rukávy a nezahalenou hlavou v případě žen, dam a dívek. To, že se do mešit chodí bez bot, je obecně uznávaný výraz úcty k tomuto místu. Méně známé už je, že Umajjovská mešita, muslimům obecně známá stavba, byla původně nemuslimským svatostánkem. Přestože materiály vydávané pro potřeby mešity praví, že „byla vybudována umajjovským kalifem jménem al-Valíd ben Abd al Malik v letech 705-715“, zcela je vynechán fakt, že náboženská historie místa je o několik tisíc let starší. V devátém století před Kristem tady Aramejci postavili svatostánek jednomu ze svých bohů. Tím jako by byl předurčen religiózní význam místa, který trvá dodnes. S postupující „romanizací“ našeho světa byl svatostánek zasvěcen jednomu z důležitých římských bohů Jupiterovi. Čas přináší změny, kterým se nevyhnul ani bůh. Jupiter ustoupil do hlubin věků a učebnic dějepisu a na uvolněné místo byl dosazen Ježíš. Tedy správněji řečeno Jan Křtitel, jenž hlásal Ježíšovo poselství. Právě jemu byla zasvěcená zdejší svatyně a samotný Jan do ní byl pohřben. Jiní tvrdí, že je tam pouze Janova hlava. V každém případě by se tam Křtitelovy ostatky nacházet měly. Samotný fakt, že se dnes jedná o mešitu, naznačuje, že ještě nejsme u konce. I přes křižácké války, kdy se křesťané mečem snažili šířit mír, se křesťanská komunita v Damašku zmenšovala a nově vzniklé náboženství islám začalo v arabském světě dominovat. Nastoupil umajjovský kalifát a už Abd al Malik navrhl křesťanům, že „převezme odpovědnost za stavbu kostela na jiném místě, když se křesťané vzdají práva na svou část chrámu“. Stalo se, ale Janova hrobka zůstala na svém původním místě. Jako každá nově nastoupivší víra navazuje na něco ze svých předchůdkyň, i islám si nechal něco z křesťanství. Tak islám považuje Ježíše za jednoho z proroků a jeho jméno nese jeden z minaretů. Křesťanskou minulost připomíná bazilika Jana Křtitele, která je dodnes součástí mešity.
Mešita samotná ukazuje, jak vypadá náboženská tolerance v praxi. Já i Jura, oba „nevěřící psi“, jak by jistě rád slyšel čtenář rodokapsů, po zaplacení nevelkého vstupného bosi vcházíme do překrásné mešity. Téměř máme chuť uvěřit kalifovým slovům, že jde o mešitu, kterou nikdo předtím, ani nikdo potom nepostavil. Nikdo nás nevyhazuje, všichni se věnují modlitbám, rozjímání, přemýšlení či odpočinku. Mešita zabírá 157 x 97 m s krásným dlážděným nádvořím, v jehož centru je malá fontána. Sedíme uprostřed lidí, kteří jsou nám v naší kultuře často představováni jako „nelítostní Arabové“. Zvláštní. Právě oni mají v jedné ze svých důležitých mešit hrobku křesťana. Vleže uprostřed jinověrců zcela zákonitě narážím na pochyby, které z náboženství je vlastně militantní. Z křesťanského kostela už mě vyhodili několikrát. V muslimské mešitě se na mě paradoxně právě naopak, přesně proti mému očekávání, snášel klid a pocit, že víra je tu pro lidi, a ne naopak. Návštěva mešity zasvěcené Mohamedově pravnučce vyvolávala stejné pocity. Složitě zrcadly zdobené stropy, ženská a mužská část mešity jsou od sebe odděleny. Lidé sedí, povídají, čtou, studují. Děti si hrají. Lavice, jak je známe z našich kostelů, tu nejsou. Každý si sedne, kde je místo. Okolo stěn rozmístěné podhlavníky sloužící jako sedátko i polštář, náboženská literatura k volnému použití. Podobné to bylo v Aleppu. „Myslíš, že tam můžeme?“ Mešita v průvodci označená jako Mešita 20. století se skvěla takovou novotou, že jsme si nebyli jisti, zdali je už otevřená. „Mluvíte anglicky?“ zeptali jsme se prvního muslima za branou aleppské mešity. „Trochu.“ Tahle odpověď většinou znamenala, že dotyčný zná všeho všudy pět, v lepším případě až dvakrát tolik anglických slovíček. Naštěstí jsme měli náš česko-arabský slovníček, komunikátor, bez kterého téměř nemělo smyslu vycházet. Nakonec nás oslovený vzal dovnitř. Měl klíč a možná, že jsme byli jedni z prvních nevěřících, kteří měli možnost spatřit nádheru mešity Abdul Aleh ben Abbas. Byla dokončena v letošním roce a rozkládá se na ploše 16 000 metrů čtverečních. Připočteme-li k tomu i okolní pavilony studoven, plocha se ještě o tisíc metrů čtverečních zvětší. Svojí prosbou vidět mešitu zevnitř jsme oslovili jednoho ze zdejších stavitelů. Tužka, papír a náš komunikátor začaly plnit svoji funkci. Obrovský skleněný lustr má průměr sedm a výšku osm metrů a pyšní se 650 světly. Celkový výkon lustru je 40 000 W. Malé lampy s „pouhými“ 200 světly mají 100x nižší výkon. Pohled je to monumentální. „Můžeme fotit?“ Nebyl problém. Dokonce i korány jsme směli obrátit tak, aby vyniklo pozadí chrámu. „Lala,“ zazněl nesouhlas jen v okamžiku, kdy jsem posvátnou knihu muslimů chtěl vrátit na své místo. Cílem stavitelů určitě bylo ohromit. Ale pocit nevěřícího nebyl pocit poníženého služebníka. Naopak. Vzdušná, prosvětlená stavba působila dojmem, který se dá s trochou nadsázky nazvat „odpočinkovým“. Tady se odpočívá, vzdělává. Hlavní kopule byla nad hlavami věřících, nikoli před nimi a nebylo potřeba k ničemu vzhlížet. Nějak mi chyběla bázeň z trestu a utrpení, která v křesťanských kostelech čiší z křížových cest. Měl jsem z islámu vyloženě pohodový pocit. Skončil ve chvíli, kdy jsme mikrobusem opouštěli jedno z měst a z reproduktoru zaznělo kázání. V arabštině, takže jsme nerozuměli jediného slova. Útočný, rozkazovačný hlas s uměle vytvořenou ozvěnou jasně naznačoval, oč jde. Neskutečně agresivní hlas vyhrožoval a rozkazoval. „Co to je?“ Spolucestující se snažil decentně naznačit, že jde o „pouhé čtení a výklad koránu určený věřícím“, ale bylo na něm vidět, že s tónem, který se z rádia ozýval, vnitřně nesouhlasí.

ARAMEJŠTINA, ŘEČ Z HLUBIN KŘESŤANSTVÍ
Islám tady má mnohonásobně větší přesilu, ale přece jen jsou místa, kde ti, kteří vyznávají víru v Krista, mají většinu. Jedním z takovýchto míst je aramejsky hovořící vesnice Ma’lúlá. Jednotlivé domečky při pohledu z dálky vypadají jako vlaštovčí hnízda nalepená ve skalách. Každému soudnému člověku je jasné, že mezi nimi vedou uličky a schůdné cestičky, neboť místní, i ti staří, se musejí domů dostat pohodlně. Ale žádný návštěvník Ma’lúly neodolá a vesnici pod skalními stěnami fotí tak, aby vypadala maximálně romanticky a nepřístupně. Nepřístupnost je více dojmem než skutečností. Ostatně už samotný název
Ma’lúlá znamená v aramejštině „vstup“. Hned za vesnicí jsou skály a vyprahlá polopoušť, ke které je možné se dostat „romantickým“ kaňonem. Uvozovky jsou zcela namístě. Kaňon by sám o sobě byl opravdu hezkým a vskutku romantickým místem, kdyby jej nesčetní turisté naprosto neznehodnotili nejrůznějšími nápisy v arabštině, ruštině, angličtině… Po procházce kaňonem vezme genius loci Ma’lúly do zaječích a zůstane jen trpký pocit zloby a smutku.
A tak je snad lepší neopouštět ma’lúlské uličky a rozjímat v jednom ze zdejších klášterů. Ten, který vesnici proslavil, je zasvěcený sv. Tekle. Chrám je volně přístupný a k němu patřící ve skále vytesaná terasa se „zázračným pramenem“ je nádherné místo k odpočinku i rozjímání. Ovšem největším
ma’lúlským lákadlem je jazyk, kterým místní hovoří. Některé z historických pramenů tvrdí, že aramejština je jazykem Kristovým, jiné, že v tomto jazyce byla psána první bible. Ať tak či onak, v každém případě je podobně mluvících vesnic v Sýrii jen několik a všechny jsou spjaty s křesťanstvím. Najít křesťana není v Sýrii zas až takový problém. Podle Carol Millerové je aramejsky mluvících lidí zhruba 15 000-18 000 a z toho jich žije okolo 2000 v Ma’lúle. Křesťanů je v Sýrii nějakých 10-13 % a dají se najít roztroušeně po celé zemi. Samozřejmě největší koncentrace je v už zmíněných aramejsky mluvících vesničkách a v Damašku, kde je mimo jiné kostel jednoho z Kristových učedníků, sv. Pavla.

UMĚNÍ SMLOUAT
„To by mě fakt zajímalo, proč se arabské číslice jmenují arabské, když Arabové používají úplně jiné.“ Naučit se číslovky od nuly do devíti byl jeden ze základních předpokladů nenechat se od obchodníků obrat. V rámci arabských obchodních pravidel, samozřejmě. „Kolik stojí láhev vody?“ „Padesát liber.“ „Ale tady píšou dvacet pět.“ „Vy to umíte přečíst? Tak dvacet pět.“ Obchodník podal jeden a půl litru balené vody a na padesátilibrovku vrátil dvacetilibrovku. „Ještě pět!“ „Aha. Tady jsou.“ Prostě to zkouší. Pořád. Je únavné neustále hlídat ceny a smlouvat, když na to člověk není zvyklý. Stará hra na hodného, naivního turistu a zlého průvodce se nám mnohokrát vyplatila. Když jsme chtěli něco koupit, já hrál toho naivního, který má zájem a vzbudí pozornost prodavače. Nechá se lapit. Jura byl ten zlý. „Tady je to drahé, jdeme odtud.“ A tahal mě pryč. A prodavač začal slevovat. Podle toho, jak rychle slevoval, jsme „jevili“ větší zájem. Nebo taky naopak. Díky Jurově rychlé schopnosti počítat i v „arabských“ číslovkách se povedl husarský kousek. Podle cenovek jsme si navážili něco hrozinek, ořechů a oliv a Jura v hlavě spočítal a nahlas v češtině uvedl cenu. Arabova cena byla samozřejmě vyšší. „Tady jde o princip,“ a začali jsme to pomocí jeho kalkulačky přepočítávat. Došlo to tak daleko, že jsme milého zelináře dokonale zmátli a sami si vypočetli cenu, která byla nižší, než jakou měl napsanou na cenovkách. Zmateně souhlasil. Přechytračit Araba v jeho vlastním obchodě, zvlášť když umíte jenom číslovky, to je něco, co se povede málokdy. „Ale abys věděl, že jde o princip, dostaneš to, co máš.“ Celková cena, kterou jsme nakonec absurdně navyšovali my, byla nakonec taková, jakou inzeroval na svém zboží. Princip poctivosti zůstal zachován.
Syrská tržiště jsou místa vonící kořením, exotikou a za slunného dne jsou prosvětlená hvězdnou oblohou. Ačkoli to vypadá jako nesmysl, opak je pravdou. Súky, jak se tradiční tržiště nazývají, bývají kryté starou plechovou střechou se stovkami děr propouštějícími sluneční paprsky, které vytvářejí na zemi mozaiku světlých oválů. Při pohledu vzhůru vypadá stářím zčernalý plech jako noční obloha se zářícími body hvězd. Zastavili jsme se v krámku s tradičním oblečením. Snědý prodavač nás ulovil po dlouhém přemlouvání, kdy jsme obdivovali nádherně vyšívané šátky i tradiční, krojům podobné dlouhé šaty. Zatáhl nás do zadního traktu a spiklenecky vytáhl vyzývavě rudé spodní prádlo. Měl jsem intenzivní pocit, že kromě krajek by tam mělo být i něco víc. Třeba aspoň kousek látky. „Pro vaši paní,“ cpal mi pořád před oči kalhotky a podprsenky, které bych hledal spíš v evropských hampejzech než na tradičním arabském trhu, kde nakupují zahalené a záměrně beztvaré arabské krásky. „Támhle stojí bubáci a zírají na podprsenky, jako by si je chtěli koupit.“ Bubáci bylo naše soukromé označení úplně zahalených Arabek. Černé brýle, rukavice, roušky. Nebyl z nich vidět ani centimetr čtvereční obnažené kůže. Na rohu stál shluk čtyř černých zahalených postav a tam, kde měly hlavy, se ozývalo štěbetání a horlivé přikyvování. Černé brýle namířené k podprsenkám pošitým lesklými flitry. Jasně jsem si něco takového dokázal představit v baru u kovové tyče, ale pod hábitem?
Poctivě je třeba říct, že zcela zahalené ženy byly vidět, tedy spíše nevidět, zřídka. Časté byly sukně, šátky skrývající dlouhé vlasy a dlouhé splývavé šaty. Súky jsou místem ztracených a nalézaných objevů. Systém na sebe kolmých uliček je pro nezkušeného na první pohled dost nepřehledný. Půl hodiny jsem se motal mezi krámky se zlatem, než jsem našel východ – do krámků s vodními dýmkami. Původně jsem hledal něco drobného k jídlu.

ASADOVA PŘEHRADA A NEHLEDANÉ HROBY
Po kom jiném než po velkém bratrovi, tedy bývalém prezidentu Asadovi se může jmenovat největší syrské vodní dílo. Ve spolupráci s jiným velkým bratrem, tehdejším Sovětským svazem, se začalo stavět v roce 1963. O deset let později se začala vodou Eufratu přehrada plnit. Hráz je současně hydroelektrárnou. Dnes, kdy je hydroelektrárna v provozu, je pro Sýrii jedním ze zásadních zdrojů elektřiny. Poněkud s nelibostí to pozoroval Irák, který je v povodí další na řadě. Není se moc co divit, Turecko, na jehož území se část toku Eufratu nachází, si také postavilo přehradu. Jenže zatopit území, kde se při úsvitu lidských civilizací vesele žilo, logicky přineslo problém. Budou zatopeny vzácné archeologické lokality. A byly. Naštěstí nepříliš daleko od vesnice Ath-Thaura (to muselo být budovatelské nadšení, když ji pojmenovali Revoluce) a v těsné blízkosti přehrady byl za peníze UNESCO postaven 27 m vysoký minaret. Původně stál v záplavové oblasti a jeho rozebrání a znovusestavení na jiném místě znamenalo jeho záchranu. Stojí na betonovém soklu, ovšem zase na jiné archeologické lokalitě. Prostě kam se kopne, tam archeolog zajásá.
„Tady by nemělo být těžké najít nějaké kosti,“ říkám původně s nadsázkou a vůbec netuším, jak prorocky. Chceme-li se vykoupat a plavky považujeme za nadstandardní přepych, musíme najít nějaké utajené místo. Kouzlo se povedlo a hambatí přeplaveme na nedaleký ostrůvek, který je plný hnízdících rybáků. Všechny věci, oblečením počínaje a fototechnikou konče, zůstaly na břehu. Na obzoru se objevilo auto. Kýč. Chvost zvířeného prachu doprovází teréňák a celá scéna je růžová díky zapadajícímu slunci. Skoro jako reklama na cigarety. Kazem na kráse je směr jízdy. Zdá se, že míří přímo k místům, kde máme věci. Nejsou nijak zvlášť schované, a pokud si jich Arabové všimnou, počkají, aby nás mohli pozvat na čaj. Zatracená pohostinnost. My se zatím krčíme v rákosině na ostrůvku, abychom neprovokovali našimi bíle svítícími zadky. Dramatická chvíle trvala, dokud auto nezměnilo směr. Naštěstí si nevšimli dvou malých hromádek. Vykoupaní hledáme místo v některé ze zátok, abychom nebyli moc na ráně.
„Hele, náhrobek.“ Leží ve vodě, omývaný vlnami z přehrady. Zapomenutý, jakoby smířený s tím, že ten, komu patřil, je rozplavený v největším vodním díle, v pýše Sýrie. Něco lidských kostí se válí okolo. Žebra, obratle. Je tu malinká pláž zakončená hliněnou stěnou. Vlny hlínu pomalu ukusují a erodovaná stěna se sype dolů. Ve stěně zejí v různé výšce obdélníkové otvory. Hroby. „Vysaď mě a podrž, mrknu se dovnitř.“ Jura se zapřel, aby udržel sebe i mě na hlinitém svahu. „Ty, tady je to jak v Indiana Jonesovi.“ Úzká hrobka, jejíž strop byl pokrytý pavučinami. Samotný otvor byl necelé dva metry dlouhý a kostlivec sahal až téměř ven. Chtěl-li jsem fotit, musel jsem se opřít mezi zažloutlé kosti nohou. Šaty byly rozpadlé na prach, či lépe řečeno kousky, jež zbyly na některých místech, se na prach rozpadaly při sebemenším dotyku. Vzadu se bezzubě zubila zažloutlá lebka.
Nová archeologická lokalita. Jak je to asi staré? Dík znalosti místních číslovek jsme byli schopni rozkódovat datum na náhrobku. Čtrnácté století! To není možné. Jak to, že se tu kosti válejí jen tak, náhrobky klesají pod vodu. Jak to, že tu nikdo není? Jako u vytržení hledáme dál. Některé kosti vyčuhují přímo z hlinité stěny. Stropy některých hrobů se dávno propadly. „Ale oni mají jiný kalendář. Musíme to přepočítat.“ Jura dochází k polovině dvacátého století. Takže ten „náš“ náhrobek zase až tak starý není. Ale vzhledem k několikametrové vrstvě hlíny nad některými otvory musí být jejich stáří podstatně větší. Teprve později zjišťujeme, že ono místo je jako pohřebiště využíváno více méně dodnes. Novodobý hřbitov je nad starým pohřebištěm.

U PASTEVCŮ
Fotografická výprava po kopcích Antilibanonu mě zavedla blíž k pasteveckým stanům. Zuřivě štěkající pes vystartoval od stanu a nevypadal, že by chtěl přestat. Nerad házím kameny po zvířatech. Tady jsem si ale dal pozor, abych dobře mířil. Povedlo se a šutr jej v zuřivém rozběhu zastavil několik málo metrů od mých holých lýtek. Tenhle typ příkazu, který zdejší psi dobře znají od svých majitelů, jsem konec konců viděl provádět už několikrát. Evidentně to funguje. Protože jsem si poradil, mohl jsem vejít. Obvyklé pozvání a povídání, tentokrát s pomocí tužky a papíru. Tečka. „Praha“. Šipka mířící k druhé tečce. „Damašek“. Dostalo se mi pozvání na večerní dojení. Sluníčko zapadá, kraj se barví do oranžova. Po nahnání ovcí jsou jednotlivé kusy jednoduchým grifem svázány dohromady tak, že mají vystrčené zadky. Pak je stačí jen obejít a podojit. Působí to jednoduše, ale je v tom vidět celoživotní zkušenost. „Tak je to se vším. Když to znáš, tak je to pohodička.“ Dojení skončilo, a my máme rozložené spacáky na syrské poměry vysoko v horách. Zhruba ve výšce 2500 metrů. Už se zešeřilo, pomalu se chystáme zalehnout. Na skále zaznějí kroky a objeví se pastevecký pes následován pánem. Proti obzoru vystoupila silueta chlapa v širáku s dvojkou brokovnicí v ruce. Buď nás jde vyhodit, nebo pozvat k sobě. Arabsko-pantomimickou hatmatilkou nás zve k sobě s tím, že tady pod převisem není bezpečno. Prý jsou tu šakalové. Rádi přijímáme. Ani ne tak ze strachu o vlastní bezpečnost, jako spíše pro tu neobyčejnou možnost podívat se do pasteveckého stanu zblízka. Abdul, respektive jeho žena, nás hostí čajem. Byť je to muslimka, nemá potřebu před námi ukrývat tvář a evidentně to po ní ani nikdo nežádá. Ani jeden z nás netuší, zda je čas večeře, nebo jestli se podává jen kvůli nám. V každém případě je tu. Sedím blíž u lampy, takže na mísu vidím líp. „Co to je?“ zaznělo pro jistotu česky. „Střeva. Tak do toho já nejdu.“ Nastala klasická situace, mnohokrát v historkách omletá, hostitel vám nabídne něco, co host považuje za nechutné, leč situace není taková, aby se dalo odmítnout. „Tak do toho já jdu,“ kontruje vegetarián Jura. Mně nakonec nezbývá nic jiného. Ovčí, na první pohled nijak zvlášť opraná střeva jsou naplněná rýží a nějakou kořeněnou směsí. Rozhodl jsem se být přesvědčený, že jsou to kořínky, bylinky a něco koření. Vypustím-li to koření, tak ovce stejně nic jiného nežere. Ostatně, oni to jedí běžně, tak to přece nebude škodlivé. Snažím se nemyslet na poučky doktora Trmala, který, když mě očkoval, popisoval, že má „zrovna dva, kteří si ze Sýrie přivezli tyfus“.

ROZKOŠNÁ ZEM
Vůně kardamomu, který se přidává do kávy, olivovým olejem politý humus či do arabského chleba balený falafel. Pochutiny, na které jsem si rychle zvykl a rád bych si jich znovu užil. Neuvěřitelné vedro šplhající se k padesáti stupňům Celsia u Abú Kamálu, někdy až otravná zdvořilost Arabů, množství policistů a vojáků v ulicích, to bych si odpustil. Tisíce let staré ruiny, akkadské, sumerské, chetitské či římské stavební prvky, desítky tisíc tabulek klínového, asyrského či tajemného palmýrského písma bych měl dostudovat. Ale asi nikdy nedostuduji. Stejně tak jako znovu alespoň povrchně přečíst korán a opětovně projít historii blízkovýchodních konfliktů, ve kterých hraje Sýrie nezanedbatelnou roli. Je obrovské množství důvodů, proč o ní vědět víc. To všechno jsou argumenty pro další studium téhle země zajímavých kontrastů. Byť pod autokratickou taktovkou nového prezidenta se starým rodinným jménem Asad.


Aramejština – dotek tisíciletí
Tato řeč, která dala vznik dnešní syrštině, byla dorozumívacím jazykem Blízkého východu 5. stol. př. n. l. a úředním jazykem obrovské Perské říše. Dodnes vzbuzuje zájem nejen cestovatelů. Tajemnou přitažlivost jí dodává fakt, že její galilejský dialekt byl mateřštinou Ježíše Krista. To, co aramejštinu výrazně odlišuje od dalších starověkých jazyků, je úžasné bohatství významů jednotlivých slov a možnost hry s výrazy. Mnohovýznamové chápání jazyka je dnes, v době téměř oproštěné od veškeré mystiky, pro mnoho čtenářů těžko představitelné. Proto je překlad historických textů vždy velmi náročný. Vyžaduje kromě odborné znalosti i značnou schopnost vcítit se do dávných myšlenkových procesů. Aramejština užívá čtvercové (kvadrátové) písmo. Dodnes je živým jazykem ve třech syrských vesnicích. Při bližším zájmu o počátky křesťanství a osobu samotného Ježíše z Nazareta se dnes setkáme například s aramejskými jmény.
Ješua – Ježíš (celkem běžné aramejské jméno). Golgotha – aramejský název pahorku nad Jeruzalémem, podle Bible zde byl Ježíš ukřižován. Kefa – skála, aramejská „přezdívka“ Ježíšova souputníka, apoštola Šimona (Petra). Leba – srdce, aramejská „přezdívka“ apoštola Tadeáše. Následující slova najdeme v aramejském znění stěžejní křesťanské modlitby, dnes interpretované jako Otčenáš. Abba – otec (původně oslovení otce dítětem, v rabínské literatuře oslovení rabína a až později přeneseně i boha). Malkutach – království boží, lachma – chléb vezdejší (ale obecně jakákoli potrava). Další výrazy spojené s náboženskou tematikou (v aramejštině vznikly i některé části Nového zákona), pešitta – aramejský překlad bible, jeden z nejstarších (jeho části se zachovaly v podobě některých „svitků od Mrtvého moře“, jejichž senzační nález r. 1947 upřesnil dosavadní poznatky o náboženském životě na území dnešního Izraele na přelomu našeho letopočtu). Rucha d’kudša – Duch svatý, abvún – zrození (v kosmickém slova smyslu), šem – světlo, zvuk, jméno, slovo nafša – duše, chasaja – zbožní.
Aramejštinu, mystický jazyk přelomu letopočtu, vám přiblížilo PRESTO – jazykové centrum, www.presto-skola.cz, e-mail: jazykove.kurzy@presto.cz, tel.: 225 000 666

Category: 2002 / 12

Jsme už poměrně hluboko v kanálech delty Orinoka, několik hodin plavby na motorovém člunu od nejbližší vesnice. Jednotlivé kanály, španělsky ca~no, se už dávno změnily ze širokých toků řeky na úzké vodní cestičky sevřené pralesem. Obrovské stromy se svými větvemi z obou stran proplétají nad našimi hlavami a tvoří neprostupný zelený příkrov, takže máme pocit, že vlastně plujeme bažinatým zeleným tunelem. To, co ve dne vypadalo jako nejúžasnější divadlo přírody s tropickou vegetací bující všude kolem, se spletěmi mangrovníkových kořenů zabraňujících nám opustit loďku a vystoupit na břeh a s pestrobarevnými ledňáčky přeletujícími těsně nad našimi hlavami, se v noci mění ve strašidelné panoptikum. Tma je tak hustá, že by se dala sekat mačetou. Naše baterky už polevují na intenzitě, a tak musíme jet skoro krokem, abychom nenarazili do silných kořenů mangrovů a padlých kmenů. Prales se v noci ozývá neznámými zvuky mručení, bublání a vřískotu a ve světlech našich svítilen jsou co chvíli vidět ohnivě se odrážející oči krokodýlů. Za hodinu jsme napočítali bezmála třicet kajmanů, největší z nich měl jistě ke 2,5 metrům délky. Dostáváme se do širšího úseku řeky, kde chvíli vidíme na obloze zářící hvězdy. Pak ale na prales padla mlha a do toho začalo znovu intenzivně pršet. Jsme utahaní, ospalí a prochladlí deštěm. V husté mlze nám už baterky nejsou skoro k ničemu, náš průvodce řídí člun snad jen podle jakéhosi vnitřního citu. Po dalších dvou hodinách se už ani nenamáhá maskovat skutečnost, že definitivně zabloudil. Po pravdě řečeno, vůbec se tomu nedivím, protože do větší vzdálenosti než dva metry není vidět vůbec nic. Jen černobílá mlžná noc. Pak se mlha zvedá a také déšť polevuje. Nevíme, kde jsme, náš průvodce se snaží dohnat ztracený čas a co největší rychlostí se rozjíždí do jednoho širšího ca~na. My unavení klimbáme. Vtom nás strašlivá rána vyhodila s celou lodí do vzduchu a to už slyšíme motor pištět ve vysokých otáčkách. Najeli jsme na potopený kmen a utrhli šroub motoru. Dohasínajícími blikátky baterek svítíme a náš venezuelský přítel se snaží motor rozchodit. Po dvaceti minutách mlčení a beznadějné snahy opravit loďku připustí s kamennou tváří: „Peque~no problema – malý problém.“ Přestalo pršet úplně a toho využívají moskyti, kteří se na nás vrhli snad v milionovém hejnu…

DELTA ORINOKA
Obrovská řeka Orinoko se daleko, 150 km před svým vyústěním do moře začíná rozdělovat na asi čtyřicet hlavních a stovky vedlejších kanálů, nazývaných ca~nos. Na ploše 25 tisíc kilometrů čtverečních tak vytváří spleť mnoha ostrovů a ostrůvků, některých suchých, s pevninou a s palmovým porostem, jiných plochých, bahnitých a zčásti zaplavených, porostlých pouze kořenovníky. Díky velkému množství naplavené půdy přinášené řekou postupuje delta stále více do oceánu a dnes již Orinoko ústí do moře na délce 360 km pobřeží Venezuely. Celá oblast delty je přístupná pouze na lodích, neexistují zde žádné silnice ani zpevněné cesty. Indiáni kmene Warrau, kteří tady žijí, mluví svým vlastním jazykem a živí je řeka a okolní prales. Klimaticky je delta horká a vlhká. Průměrná roční teplota je zde 26 ̌C, s pouze malými výkyvy během roku. Roční srážky dosahují 2000 mm.
Delta Orinoka je jedinečným přírodním ekosystémem, osídleným neuvěřitelným bohatstvím druhů živočichů, především ryb a ptáků, ale také obojživelníků, plazů, savců a samozřejmě hmyzu. Voda Orinoka je kalná a bahnitá, proto se zde ryby orientují více hmatem a čichem než zrakem. Hojní jsou především různí zástupci řádu sumců (Siluriformes). Jsou velice rozmanití velikostí i tvarem, někteří mají dlouhé hmatové vousy, jiní mají tělo opancéřované kostěnými destičkami a další nosí na těle a na šupinách ostré, tvrdé trny, kterými dokáží způsobit neopatrnému rybáři velmi bolestivá zranění. Žije zde také největší sladkovodní ryba světa arapaima velká (Arapaima gigas), která běžně dosahuje délky okolo 2 metrů, ale některé starší údaje hovoří dokonce o ulovených jedincích dlouhých až 4 metry a těžkých okolo 180 kg! U místních rybářů jsme viděli množství ryb, které jsme z valné většiny nedokázali určit a ani místní názvy, jimiž rybáři jednotlivé druhy označovali, nám v tom moc nepomohly. Pokud jako my proplouváte deltou na lodi bez rybářského vybavení, nemáte mnoho šancí vůbec nějaké ryby spatřit.
Zato ptáky nemůžete nevidět. Nejen velké dravce kroužící nad krajinou, množství volavek, kvakoše noční a jiné brodivé ptáky, ale především spousty papoušků – místy jsou zde celá hejna amazoňanů (Amazona sp.), a velké pestrobarevné ledňáčky se silným zobákem a rozčepýřenými perky na hlavě, kteří přelétají nízko nad hladinou a pátrají po malých rybkách. V korunách palem zavěšují svá kyjovitá hnízda vlhovci (Icteridae), americká obdoba afrických snovačů. Některé palmy byly doslova obsypány mnoha hnízdy, až metr dlouhými. Vstup do hnízda je vždy zespodu a vajíčka i mláďata jsou tak velmi dobře chráněna před útokem predátorů z koruny stromu (hadů, opic, drobných šelem). Delta je také známá koloniemi plameňáků růžových (Phoenicopterus ruber), kteří ale žijí pouze v některých místech, a my neměli tu příležitost je pozorovat. Zato jsme viděli podobně nádherné ptáky – ibise nachové (Eudocimus ruber). Bylo to pouze na krátkém úseku řeky, těsně před jejím vyústěním do moře. Stromy na obou stranách řeky vypadaly jako porostlé cizokrajným, zářivě rudým ovocem. Když jsme se s lodí přiblížili, začali jsme rozeznávat obrysy těl stovek ptáků sedících na větvích mangrovníků. Sytě rudá barva ibisů kontrastovala se zelení okolního pralesa a s modří oblohy nad námi. Pokud jsme se dostali příliš blízko a celé hejno se naráz zvedlo a odletělo o několik set metrů dál, obloha se jakoby zalila krví a množství ptačích těl na chvilku zastínilo slunce.

PODIVNÁ SLEPICE ZVANÁ HOACIN
Za celou cestu z La Horquety až k oceánu jsme pouze v jednom krátkém, asi desetikilometrovém úseku viděli hoaciny chocholaté (Opisthocomus hoatzin). Před odjezdem do Venezuely nikdo z nás netušil, že bychom mohli zahlédnout třebas jen jediný exemplář takové rarity, jakou hoacin bezesporu je, ale že jich během asi dvou hodin uvidíme několik desítek, to předčilo i naše nejbujnější sny. Hoacin vypadá jako zavalitá, přerostlá slepice se štíhlým krkem a žlutou chocholkou na hlavě. Tělo je oranžově světle hnědé. Hlava je na stranách kolem oka lysá a kůže modře zbarvená. Ptáci sedávali na větvích nízko nad vodou, ale byli velice plaší. Už z velké dálky prchali před naším motorovým člunem a těžkopádným letem mizeli v hloubi hustého větvoví pobřežního porostu. Přestože jsme jich viděli přes dvacet, ani s 200mm teleobjektivem nebylo snadné tyto ptáky fotografovat. Málokdy zůstal hoacin sedět dostatečně dlouho na větvích ozářených sluncem a tak, aby nám okolní listí nezakrývalo výhled na něj. Mláďata těchto ptáků mají první a druhý prst na křídlech prodloužený a v mládí opatřený ostrým drápem, podobně jako měl dávno vyhynulý předchůdce dnešních ptáků – Archeopteryx. Za pomoci těchto drápků dokáží obratně šplhat po větvích jako jakási bizarní ještěrka. Je-li mládě hoacina v ohrožení, seskočí z keře do vody, potopí se a snaží se útočníkovi uplavat. Když nebezpečí pomine, vyšplhá zpátky na strom. Dospělým ptákům drápky odpadají, a tím schopnost šplhání po větvích ztratí. Až moderní biochemické srovnávací metody potvrdily, že hoacin je ve skutečnosti blízce příbuzný kukačkám a zvláštní drápky na křídlech jsou až druhotně vyvinutým orgánem, mylně poukazujícím na příbuznost starobylé skupiny praptáka archeopteryxe.

KROKODÝLÍ NOC
Vedle pozorování ibisů nachových a hoacinů chocholatých je naším největším zážitkem z delty Orinoka noční pozorování krokodýlů. Venezuela je co do druhového zastoupení krokodýlů jednou z nejbohatších zemí na světě. Žijí zde zástupci čeledi aligátorovitých i krokodýlovitých. Od malých pralesních kajmánků rodu Paleosuchus, velkých okolo 1 metru, až po krokodýla orinockého (Crocodylus intermedius) a krokodýla amerického (Crocodylus acutus), kteří dosahují v dospělosti délky až 7 metrů a jsou schopni ohrozit život člověka. Nicméně oba jsou ještě vyložení trpaslíci proti dnes již vymřelému krokodýlovi rodu Deinosuchus, který dosahoval délky 11 metrů a hmotnosti až 6 tun. Myslím, že takový cvalík by nás spolkl všechny tři i s lodí a ještě by mu zbylo v žaludku místo.
Většina krokodýlů je i zde, podobně jako všude na světě, existenčně přímo ohrožena a hrozí jim vyhubení. V Jižní Americe jsou na tom nejhůře kajman černý (Melanosuchus niger) a krokodýl orinocký. Vidět tyto druhy v přírodě je dnes skutečně jedinečným zážitkem a vyžaduje to nejen obrovskou dávku štěstí, ale především možnost dostat se do velmi odlehlých a nepřístupných oblastí. Výjimkou je kajman brýlový (Caiman crocodilus), jehož kůže není obchodníky příliš ceněna a který nedorůstá tak velkých rozměrů. To obojí z něj činí druh nepříliš atraktivní pro černý trh s krokodýlími kůžemi. Navíc je to druh ekologicky velice přizpůsobivý a snadno se rozmnožující. I přesto je ale, stejně jako ostatní krokodýlové, chráněn zákonem a jeho lov pro komerční účely je přísně zakázán.
Za nočního pozorování v úzkých kanálech delty jsme viděli asi třicet kajmanů brýlových. Zatímco ve dne jsou v podrostu takřka neviditelní, v noci se jejich oči od světla baterek červeně odrážejí a k oslněnému krokodýlovi se dá s lodí přiblížit na 2-3 metry, což je vzdálenost pro fotografování bohatě postačující.
Rozmnožování krokodýlů je mezi plazy unikátní a my jsme měli to obrovské štěstí, že v období, kdy jsme Venezuelu navštívili, se zrovna líhla kajmaní mláďata. Samice krokodýlů kladou vajíčka do hromad tlejících zbytků rostlin a bahna navršených na břehu (některé druhy do vyhrabaných děr) a své hnízdo hlídají před nepřáteli. Líhnoucí se mláďata se ozývají kvákavými hlásky a samice jim často pomůže tím, že hnízdo rozhrabe, jemně uchopí mláďata do tlamky a odnese je k vodě. Mláďata se zdržují na mělčině mezi vodním rostlinstvem a loví drobné rybky, obojživelníky a hmyz. Ohrožena jsou nejen volavkami a dalšími většími druhy ptáků, ale i hady a dravými rybami, takže do dospělosti jich přežije jen malé procento – proto také bývá ve snůšce krokodýlů až několik desítek vajec. Samice je pečlivá matka, která svá mláďata hlídá, a uslyší-li vystrašené kvákání svých dětí (například ulovených člověkem), neváhá je bránit. V jedné tůni jsme objevili skupinku asi patnácti sotva měsíc starých kajmánků. Mláďata se držela všechna při sobě v mělké, prohřáté vodě mezi trávou a vodními rostlinami, a pokud se polekala, okamžitě se potápěla pod hladinu. Abychom je mohli fotografovat, bylo nutné vlézt za nimi do bažiny, a přestože nám voda nedosahovala ani do půlky lýtek a břeh byl v dosahu pouhých několika metrů, pocit, že nás z vody pozoruje rozzlobená dvoumetrová samice, vyvolával u nás mrazení v zádech.

CORDILLERA DE LA COSTA
Pobřežní Kordillera – Cordillera de la Costa – se rozkládá na velké části severního pobřeží Venezuely v celkové délce téměř 700 km. Na západě přechází do jiného pohoří, Cordillera de Mérida (s nejvyšším vrcholem Venezuely Pico Bolívar, vysokým 5007 m), jež pokračuje až do Kolumbie. V samém centru Pobřežní Kordillery leží i venezuelské hlavní město Caracas.
Na severu státu Aragua se rozprostírá nejstarší venezuelský národní park. Byl založen v roce 1937 a nazván Parque National Rancho Grandé, později byl přejmenován na Park Henryho Pittiera, a to na počest švýcarského botanika H. F. Pittiera, který se na počátku dvacátého století výrazným způsobem zasloužil nejen o botanický průzkum Venezuely, ale také o vyhlášení oblasti Rancho Grandé národním parkem.
Název Rancho Grandé se dnes používá již pouze pro biologickou stanici ležící na území parku v nadmořské výšce 1100 m. Celý park se rozkládá na ploše 1078 km2 v horách, mezi městy Maracay na jihu ve vnitrozemí a Ocumare de La Costa na severu na pobřeží Karibského moře. Od pláží Karibiku se strmě zvedají hory až do výšek přes 2000 m n. m., s nejvyššími vrcholky Pico Guacamaya a Pico Palmarito, a pak stejně strmě klesají do vnitrozemí k obrovskému jezeru Lago de Valencia. Na poměrně malém území tak můžeme pozorovat postupnou změnu biotopů od vnitrozemské savany přes tropický vlhký les až po chladný horský mlžný prales ve výšce nad 1000 m n. m. V obou směrech stékají z hor průzračné bystřiny, které se spojují ve větší potoky a říčky, a podél nich můžeme pozorovat řadu živočichů pronikajících z nížin do vyšších partií hor.
Vedle mnoha drobných plazů a žab jsme zde pozorovali štíry, pavouky, pozemní kraby, netopýry a opice. A hlavně ptáky. Park Henryho Pittiera je vyhlášený bohatstvím ptačích druhů, pravidelně zde hnízdí nebo alespoň parkem prolétá 580 druhů ptáků, plných 7 % všech známých druhů ptáků na Zemi! Z celého světa se sem sjíždějí takzvaní „birdwatchers“, profesionální i amatérští pozorovatelé ptáků, ověšení nejmodernějšími dalekohledy a drahým fotografickým vybavením.

BZUČÍCÍ PTÁCI KOLIBŘÍCI
Je nemožné popsat zde všechny námi pozorované ptáky, ale okouzlily nás pestrobarevné tangary (hojné byly například Tangara arthus a Tangara guttulata), a především kolibříci (Trochillidae). Protože v biologické stanici Rancho Grandé mají ptáci umístěna speciální krmítka, jsou zvyklí na pohyb lidí v jejich bezprostřední blízkosti a stačilo se posadit do křesílka 1-2 metry od krmítka a trpělivě čekat. Kolibřík přilétl, zasunul zobáček do krmítka se sladkou šťávou, napil se a během několika sekund odfrčel. Někteří byli tak nebojácní, že si dokonce na okamžik sedli na prst člověku, který trpělivě a nehnutě stál u krmítka s nataženou rukou. Přes to všechno nebylo jednoduché kolibříky fotit, neboť se pohybují jako blesk a ve vzduchu se zastaví skutečně jen na zlomek sekundy. Angličané a Američané nazývají kolibříky „humming-birds“ – bzučící ptáci. Kolibříci jsou skutečně nejznámější právě svým způsobem létání, připomínajícím včelu nebo čmeláka. Frekvence úderů křídel drobných kolibříků je 50-80 kmitů za sekundu, ale u některých druhů bylo naměřeno až 200 kmitů za sekundu, což je zcela nesrovnatelné s jakýmikoliv jinými ptáky, ale připomíná opravdu spíše pohyb křídel včely nebo vosy. Je obecně známou skutečností, že kolibříci se živí sladkým nektarem květů a mnoho druhů rostlin tak pomáhají opylovat. Méně známé již je, že kromě toho loví i drobný hmyz. Nožky kolibříků jsou krátké a poměrně slabé, tito ptáci sice dokáží sedět na větvičkách, ale o rozumném pohybu po zemi nemůže být ani řeč. Kolibříci mají navíc celou řadu dalších unikátních adaptací. Mají například vzhledem ke své velikosti největší srdce mezi všemi známými obratlovci, unikátní stavbu křídel, velice odlišnou od ostatních ptáků, mají schopnost vnímání ultrafialových paprsků, která jim pomáhá v orientaci. Jsou velmi drobní, ale nebojácní, a pokud například samička brání hnízdo s mláďaty, je schopná zahnat na ústup i dravého ptáka, mnohonásobně většího, než je sama.OPIČÍ PRŮVOD
Každé ráno nás budily svým řvaním tlupy vřešťanů rezavých (Alouatta seniculus), žijících v okolním pralese i v bezprostřední blízkosti stanice. Byli vysoko v korunách stromů a jen s obtížemi je návštěvník stanice spatřil. Snazší bylo uvidět malpy (Cebus sp.), menší šedohnědé opice s dlouhým ovíjivým ocasem. Měli jsme to štěstí, že jsme jednoho rána po rozbřesku mohli pozorovat skupinu asi třiceti malp přesunující se z jedné části pralesa do druhé. Tlupa procházela přímo kolem biologické stanice a z terasy ze třetího patra budovy bylo možné pozorovat opice v korunách stromů. Kdybychom stáli na zemi dole pod stromy, neviděli bychom nic. Malpy přeskakovaly ze stromu na strom a celá skupina byla natolik roztroušená, že jen přesun opic kolem naší terasy trval přes půl hodiny. První šli samci, kteří dělali strašný randál, lomcovali větvemi a překřikovali jeden druhého. Následovaly samice a po nich samice s mláďaty na zádech. Pak šly mladé, ještě nedospělé opice. Celý průvod uzavíralo opět několik samců, v té době k nám už ale doléhal křik prvních samců tlupy z velké dálky z hloubi pralesa kdesi pod námi. Kdo viděl opice ve volné přírodě, bude se mnou jistě souhlasit, že jde o zážitek třídy „exkluzivní“, a kdykoliv dnes uvidím opici zavřenou byť v sebevětší kleci někde v ZOO, při pohledu na ni se mě zmocňuje smutek a melancholie. Pozorování malp na Rancho Grandé patří k našim největším zážitkům z celé cesty.
Venezuela je dnes vyspělou zemí, kde ochrana přírody není pouze planým slovem, o čemž svědčí i neustále vznikající nové národní parky. Dnes jich má Venezuela 43 a kromě toho ještě dalších 22 chráněných území, které dohromady pokrývají asi 15 % celého území státu, tedy určitě více, než je tomu ve většině zemí na světě.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This