Category: 2003 / 03

Enrique Stanko Vráz není jistě postavou zcela neznámou, ale jen těžko lze tvrdit, že ho průměrně orientovaný maturant vnímá jako kohosi automaticky spjatého se slavnou historií českého cestovatelství. Doktor Holub, A. V. Frič, Eskymo Welzl nebo Hanzelka a Zikmund jednoznačně symbolizují zásadní objevitelská jména minulých dvou století. Pánové Stecker, Musil nebo Šebesta jsou již v kategorii polozapomenutých poutníků, ale určitě nejvíce nespravedlivým je odsunutí na vedlejší kolej E. St. Vráze, muže, který ve svém životě spojil neuvěřitelně pestré osudy s pořádnou dávkou osobní energie a odvahy. Tato zrada na společenském vědomí je velmi hmatatelně dokumentována i jeho dodnes platným podílem na sbírkách Národního či Náprstkova muzea, ale také kolekcí exponátů získaných Vrázem pro přírodopisné instituce ve Vídni, Berlíně nebo Londýně. S trochou patosu by navíc mohlo být řečeno, že i on patří mezi ty, kteří se „zasloužili o stát“, neboť jeho podíl na vzniku samostatného Československa docela určitě není zanedbatelný.

JEHO PŮVOD
je dodnes obestřen mimořádně romantickým, ba až dumasovským kouzlem, které stále čeká na hodnověrné odtajnění. Dobu a místo Vrázova úmrtí můžeme mít za nepochybné: 20. února 1932, Praha, ale okolnosti narození, tedy 18. dubna 1860 a bulharské Trnovo, známe zatím jen z autorova nejasného podání. Dalším velkým otazníkem je sestava jeho křestních jmen a příjmení. Je-li uctivé oslovení Don Enrique, získané za pobytu na španělských územích, přiřaditelné k českému Jindřichovi či německému Heinrichovi, pak Stanko Vráz odkazuje jinam. Balkánské místo narození je totiž výrazně podtrženo pseudonymem z jihoslovanské jazykové oblasti, neboť stejně se jmenoval tamní básník, překladatel Zelenohorského a Královédvorského rukopisu i účastník pražského Slovanského sjezdu v roce 1848.
Nic však nenasvědčuje přímé příbuzenské vazbě, naopak, jedna z nejpravděpodobnějších teorií činí našeho Vráze hrabětem Kolovratem, či snad Kolowratem. Jeho šlechtický otec měl být ve službách cizího státu, Jindřich měl vystudovat střední vojenskou školu, bojovat (a být zraněn) v bitvě proti Turkům u Plevenu v roce 1877. S rodinou prý procestoval většinu Evropy, ve Švýcarsku snad začal studovat medicínu. Po blíže neurčeném rodinném dramatu opustil přes Španělsko starý kontinent a vydal se, v pouhých sedmnácti letech, do Afriky. Onou fatální událostí byl, opět podle spolehlivě nedoložené verze, souboj, ve kterém jako mladičký poručík rakousko-uherské armády zabil kolegu. Duely byly ovšem zakázány a trestány velmi přísně, proto by útěk, dlouhé vyhýbání se prostoru mocnářství a definitivní návrat do Čech až po první světové válce pro takovou skutečnost mohly svědčit.

AFRIKA
se tedy stala místem, kam před sto dvaceti čtyřmi roky osudem donucený a dobrodružstvím silně lákaný mladík zamířil. V Gibraltaru pořízený sešit se naštěstí stal jeho denním důvěrníkem po celých osm let, která Vráz na černém kontinentu strávil. Proto víme, že první tři roky se, nejčastěji v přestrojení za Araba či chudého Žida, potuloval na severu, nejvíc v Maroku. Marně tam hledal přístupovou cestu do bájného Timbuktu, pro bezvěrce zcela nedosažitelného města uprostřed Sahary. Z jedné strany bylo chráněno neprostupnými pouštěmi, z druhé stejně nezdolatelnými pralesy – těžko tomu uvěřit, neboť Timbuktu je dnes častým cílem i velmi pohodlných turistických výprav. Tehdy však šlo o podnik pro křesťanského bělocha výsostně odvážný, ba přímo sebevražedný.
Druhý pokus o průnik do tohoto zakázaného města učinil Vráz v roce 1883 z území dnešních států Gambie a Senegalu. Jen do dvou třetin cesty mu však stačily síly postupně deptané zimnicí, peníze získávané prodejem rozsáhlých přírodovědeckých sbírek do evropských muzeí a nervy trvale cuchané velmi nespolehlivým domorodým doprovodem. Nebezpečí v pouštích i bažinách, záhadná nemoc projevující se otokem a obrnou levé ruky, úplné přerušení kontaktu s domovem, trvalá materiální nouze. A přece už v roce 1885 přichází do Prahy zdarma první nádherná sestava přírodnin, jistě jen část z odhadnutých 15 000 kusů hmyzu, 1200 ptáků, 600 savců a tisícovky dalších sběratelských předmětů, které Vráz v Africe získal. Zásilka vzbudí v Čechách nadšení, úžas i pochybnosti: kdo je ten odvážný cestovatel, kterého vůbec nikdo nezná? Až v roce 1889 může časopis Vesmír otisknout Vrázovu fotografii a přidat několik údajů z jeho občasných dopisů mecenáši Vojtovi Náprstkovi nebo učiteli, cestovateli a spisovateli Kořenskému. To už se ovšem Enrique zotavuje z utrpěných šrámů na Kanárských ostrovech, aby zároveň chystal novou velkolepou výpravu.

ROVNÍKOVÁ AMERIKA
je v roce 1890 cílem trojice tvořené Vrázem, jeho pražským přítelem Brázdou a polským knížetem Woronieckým. Toho ovšem už na samém začátku cesty stojí život silný záchvat žluté zimnice. Jaroslav Brázda se pak stává spíše obchodním partnerem, který zařizuje se střídavými úspěchy prodej balaty (či gutaperči), jakéhosi přírodního předchůdce syntetického kaučuku, a také dalších výsledků Vrázových výprav do hloubi venezuelských pralesů. Vše se zdá být prokleté: mezky a koně napadl mor, najatí indiáni se rozutekli, sbírka motýlů a brouků se ztratí, nádherné orchideje zčásti uhnijí při přepravě do Evropy, v zemi navíc vypukne jedna z četných revolucí. Celé dva roky tak trvá boj o finanční zabezpečení velké cesty, kterou si Vráz naplánoval, totiž projít jihoamerický kontinent od východu na západ.
Přesto se nakonec odvážná expedice uskuteční. Dne 23. listopadu 1892 se samotný Vráz vydává proti proudu řeky Orinoko, zprvu na parníčku, od města Caicara pak na deset metrů dlouhé, třičtvrtě metru hluboké a sto sedmdesát centimetrů široké lodi, původně válečném člunu kmene Guagnuguonů. V pěti bednách veze líh a kamenec pro uložení a preparování kořisti, fotografický aparát, zbraně, potraviny, zboží pro výměnu s domorodci, léky a knihy. Zlaté a stříbrné mince pak Vráz pro jistotu umístí do opasku na nahém těle, dovedně skrytém pod šaty. Loď jménem Praha, opatřená vlaječkou v českých barvách, si razí cestu po Orinoku a Rio Negru až do Manausu. Do té chvíle plula více než 2000 kilometrů, překonala 33 velkých peřejí a vodopádů, čtyřikrát byla tažena přes skaliska, jedenáctkrát se kompletně vyměnila její posádka. Ta třikrát utekla, aby zanechala Vráze a jeho člun zcela osamocené uprostřed pralesa plného zimnice, po které dočasně oslepl, a nepřátelských praobyvatel, se kterými postupem času sdílel chatrč a podivuhodné životní zvyklosti.
V Manausu ho čekají dopisy i peníze za odeslané přírodniny, byť to není tolik, kolik očekával: část sbírek se totiž potopila při přepravě k nejbližšímu poštovnímu úřadu. Přesto může Vráz v červnu 1893 zahájit druhou část úžasné cesty, tentokrát po Amazonce, přes Andy až k Tichému oceánu. Parníkem, vlastní lodí, koňmo i pěšky prochází říší peruánských Inků, bojuje s domorodými kmeny, protivládními povstalci i neštovicemi, překročí Kordillery, na mezku zdolá průsmyk Piškuaňunan (3600 m n. m.) a stráví týden v Cajamarce, Atahualpově městě. Překoná i závěrečnou poušť, aby 27. listopadu 1893, téměř přesně za rok od začátku putování, stanul na břehu toho západnějšího z jím propojených oceánů a završil tak cestu napříč Jižní Amerikou.

PRAHA
ho konečně, po všech těch letech snění, dopisování a zasílání sbírek, uvítá v červnu 1894. „Já jsem Vráz,“ praví Enrique šokovanému Vojtovi Náprstkovi jednoho časného rána. Jeho pobyt je triumfální a smutný zároveň. Obdivován přáteli, ignorován částí vědecké scény, zklamán faktem, že zoologická zahrada, pro kterou přivezl čtyřiačtyřicet ptáků a jiných zvířat, stále neexistuje. Po krátké výstavě na Perštýně jsou tedy lenochodi, opice, papoušci a další exoti posláni do Vídně – i Emil Holub s chotí si tam tu krásu chodí prohlížet…
Na podzim toho roku stojí Vráz u smrtelné postele Náprstkovy a zúčastní se jeho, v té době zcela ojedinělé kremace v Gothě. Připraví přednáškové turné, úchvatně odstartované právě rok od skončení americké cesty na Žofíně a zahrnující na 200 českých a moravských měst. Přestože má velmi lákavé nabídky pracovat a žít v Berlíně, Drážďanech či Vídni, chtěl by se zcela věnovat Praze. Jenže ač jeho přednášky požívají úcty, ač ho Svatopluk Čech, Adolf Heyduk či Jaroslav Vrchlický vyzývají k literárnímu zpracování cestovatelských dojmů, finanční zázemí je bídné. Na trvalé místo s pravidelným příjmem není ani pomyšlení, po Náprstkově smrti i dům U Halánků brzdí aktivity a přísun financí, novinové chvalozpěvy budí zdání materiálního dostatku. Nenachází se tedy důvod sponzorovat tajemného světoběžníka, jehož původ je ostatně nejasný (co kdyby to byl Němec?), češství skutky jasně deklarované (pražští Němci ho proto přehlížejí) a dobrodružnost přílišná pro maloměšťáky všeho druhu. V listopadu 1895 je tak Vráz raději připraven k další cestě, byť peněz je pramálo a větší část jeho srdce zůstává už navždy u slečny Vlasty Geringerové, dcery vydavatele prvního českého časopisu v Americe, kterou řízením osudu u Náprstků potkal.

ASIE
byla kontinentem, kam tentokrát Vráz zamířil. Ještě předtím se však přesvědčil, že v Chicagu je opravdu hodně Čechů a Češek, včetně té jemu nejmilejší, a projel nejdůležitější zámořská krajanská centra v rámci přednáškového turné od St. Louis po Detroit. V lednu roku 1896 nastupuje velmi bouřlivou plavbu Tichým oceánem, která končí po dvaadvaceti dnech v Japonsku. Nippon ho opravdu okouzlil, výsledkem je 85 velkých beden „žaponérií“, od miniatur až po více než metrové vázy, které putují do Prahy. Kupuje na úvěrové směnky a počítá, že obnos se přinejmenším vrátí po úspěšné pražské prodejní výstavě, předjednané v době pobytu v Čechách. Nic z toho se však neuskuteční a oněch 10 000 zlatých zaplatí Vráz ze svého.
Krátce pobude v centrální Číně, ale další díl putování je opravdu krušný: v Hongkongu hrozí mor, v Saigonu hlad a v Singapuru cholera. To už se zvolna blíží k cíli cesty, stále velmi divokému ostrovu Borneo. V Sarawaku opustí civilizaci, aby se celé tři měsíce probíjel bažinatým pralesním vnitrozemím. Plaví se spletí přítoků řek Sadong, Sebangog či Lemanak jako jediný běloch v posádce domorodé lodi prau, tvořené Číňanem, Indem, Dajákem a Malajcem. Opět ho sužuje tropická horečka, opět proniká mezi nejzapomenutější ze zapomenutých, spí v chýších pod houpajícími se lebkami zabitých nepřátel hostitelského kmene. Dostává se na místa, kam nikdy nikdo cizí nevkročil. Celkem čtyřikrát je nucen uzavřít pokrevní bratrství s náčelníky, stvrzené vykouřením doutníků prosáklých krví obou pobratimů. Zachrání tak život sobě i průvodcům a navíc získává informace o orangutanech, hlavním zoologickém důvodu jeho výpravy. Teprve ke konci pobytu se ale dočká cenného úlovku v podobě tohoto do té doby velmi vzácného lidoopa, záhadného „pralesního muže“.
Pokračuje na Novou Guineu, domov kanibalských obyvatel a ostrov prakticky neprozkoumaný. Jeho vzkaz Vlastě „Kdyby mě Papuánci sežrali, budu telegrafovat mlask, to jako že jsem jim dobře chutnal!“ nebyl tak úplně od věci, neboť od prvního průniku cizinců v roce 1858 se tu ztratilo příliš mnoho lidí za příliš nejasných okolností. Celého půl roku není o Vrázovi jediné zprávičky. Snaží se o vstup do oblasti pohoří Velký Hatam, jedná s tamním náčelníkem i jeho potměšilým synem Najkem o možnosti pohybu v jejich teritoriu, uplácí je dary a jídlem, hledá nosiče mezi lidmi, kteří vůbec nejsou zvyklí pracovat. Hádky, zrady a pasti jsou na denním pořádku, jen puška a revolver, věci tam ještě zcela neznámé, mu chrání holý život a zbytek nejpotřebnějšího proviantu. Červenobílá vlajka s dvouocasým lvem je talismanem, připomínkou domova a také ochranou před pověrčivými lidojedy.
I v téhle absolutní divočině je Vráz především zeměpiscem a přírodopiscem. Zakresluje řeky a pohoří, loví vzácné rajky, motýly a brouky, ubrání před nenasytnými domorodci i živou paježuru. Podstatnou část sbírky je nucen prodat do Londýna, neboť v Praze nejsou prostředky ani k úhradě dopravy do Čech – mnoho věcí ovšem i tak domů doveze. Opět čelí zdravotním potížím, ale naštěstí se nenakazí nemocí beri-beri ani neštovicemi, které jinak kosí Hatamce po desítkách. Jeho poslední velká dobrodružná cesta vede zpátky přes Siam, kde stráví měsíc poznáváním říše bílého slona a odkud se v polovině května 1897 vrací zpět do Evropy.

USA, MEXIKO a spol.,
to vše ho čeká hned po krátkém pobytu v Praze a zevrubné lékařské prohlídce. Věhlasní profesoři Hlava a Thomayer sice konstatují určité trvalé následky po překonání mnoha nezvyklých, ba neznámých chorob, ale celkový stav neshledávají bezprostředně nebezpečným pro uzavření manželství. Tak odpovědný byl Vráz, takovou jistotu chtěl Vlastě dát! Odjede do Venezuely, aby urovnal zbytky obchodování z počátku 90. let, a přes Kubu dorazí do USA. Po rozsáhlém přednáškovém turné, tentokrát už i v angličtině, se v prosinci 1897 žení. Svatební cesta zavede novomanžele do Mexika, kde za dva měsíce líbánek poznají jak slávu země Zapotéků, Aztéků a Mayů, tak bídu tehdejšího stavu.
Pak zpět do Evropy. Zatímco on přednáší Holanďanům o jejich zámořských koloniích, Vlasta jede zařizovat bydlení do Prahy. Vráz je v Čechách šťastný – třídí přírodovědecký a etnografický materiál a začíná konečně psát. Už o Vánocích 1898 vychází povídkový soubor Z cest E. St. Vráze, o pouhý rok později pak zásadní dílo o tisíci stránkách Napříč rovníkovou Amerikou. Vrázovi mají dva domovy, v Praze a Chicagu, které opouštějí jen výjimečně, a když, pak jsou to cesty oproti minulosti velmi spořádané, byť pro obyčejného smrtelníka té doby stále vrcholně napínavé. V lednu 1901 je tak Enrique v Číně, těsně po zdolání tzv. boxerského povstání. Celé tři měsíce věnuje obrovité říši středu, dalších několik týdnů je hostem korejského prince a zpět cestuje z Vladivostoku přes Rusko. Sibiřská magistrála není ještě dokončena, putuje tedy kus vlakem, pak lodí po Amuru, pěšky i koňmo s carským generálem Romanovem. Pro ostatní účastníky cesty přímo celoživotní zážitek, pro Vráze jen občas poněkud komplikovanější delší výlet.
V USA vedle spokojeného rodinného života, ozdobeného dcerou Vlastou a synem Vítězslavem, provádí pravidelné naučné turné jako zdroj financí i pro pocit služby českým usedlíkům. Postupně vstupuje do politiky, ač on to tak rozhodně nevnímá. Je totiž zplnomocněn pražskou Národní radou převzít úlohu zakladatele její americké větve. Práce je to velmi těžká a nevděčná, neboť hlavní dvě skupiny zámořských krajanů, totiž katolická a pokrokářská, se mezi sebou sváří velmi ostře. Po roce 1910 je už Vráz plně vtažen do čechoamerického společenského, kulturního a vědeckého života, organizuje, přednáší, přemlouvá, dokonce spolupracuje na volební kampani příštího prezidenta Wilsona, nakloněného myšlence vzniku samostatného československého státu. Právě v té době začíná poprvé cestovateli vypovídat srdce, navíc již dříve velmi postižená levá paže vykazuje známky rakoviny, kterou definitivně zastaví až v roce 1920 provedená amputace.
Stále se toulá po světě, ale Brazílie, Paraguay, Chile, Peru, Ekvádor, Kostarika či Panama jsou pro něj spíše místem španělsky přednesených souhrnů minulých objevů a cílem prohlídek měst – je mu ostatně již (či snad teprve?) padesát let. V Čechách je jen občas: uskuteční stovky vystoupení, rediguje nově vznikající knihy, učiní pokus o přesídlení rodiny, ale ani uznání Jiráska, Kvapila či Herbena nestačí k solidní obživě. Rakouské úřady navíc nemají pro podezřelého cizince příliš pochopení a jen sňatkem získané americké občanství ho chrání před problémy, kdysi dávno snad v c. a k. armádě vzniklými a prací pro národní opozici rozhodně stupňovanými.

DOMA
je natrvalo Vráz až po skončení první světové války – s manželkou a dcerou se vracejí 31. srpna roku 1921. Už nikdy nespatří moře, s výjimkou české Vídně už nepřekročí hranice nové vlasti. Je vítán s velkou pompou čtyřtisícovým davem v pražském sále Lucerna, leč překvapivě není oslavován také jako jeden z těch, kteří měli na vzniku ČSR zásluhu. Masarykův slovník naučný ho později definuje jako „státního příslušníka Spojených států, který se nezúčastnil odboje amerických Čechů proti Rakousku-Uhersku“. To je ovšem jen opatrně vyjádřená nedůvěra, v prvních poválečných měsících vykřičená i huránovinářskými přívlastky „Rakušák“ a „lotr“.
Přednáší, píše, vystupuje v rozhlase, ale nedostává důstojnou příležitost k zabezpečenému dožití. Žádné místo se nenajde ani v Národním, ani v milovaném Náprstkově muzeu: chodí se tam ovšem často potěšit sbírkami, které zčásti pomohl vytvořit. Žije s rodinou (notabene za tchánovy peníze) velmi prostě v Holešovicích, tehdy typicky dělnické čtvrti. Přízemní byt v Tovární ulici je pro světově proslulého cestovatele a dceru chicagského podnikatele jen stěží přiměřené místo. Hlásí se i choroby: znovu zlobí srdce, ale na to jsou Poděbrady vskutku dobré, drtivý tlak minulého dobrodružného i aktuálního neuspokojivého života se však projevuje také těžkými depresemi, léčenými v podolském sanatoriu prof. Prusíka. Dne 20. února 1932 pak oznamují noviny poněkud licoměrně odchod „jednoho z nejoddanějších synů národa“, který si – pro nás vcelku typicky – příliš náznaků vděčnosti, projevených v praktických činech, nestihl užít.„JE MI STO LET, ALE ŽIL JSEM, STÁLO TO ZA TO,“
říkával šedesátiletý Vráz, muž, na jehož olšanském hrobě je reliéf západní polokoule a nápis „Vždyť tam v dálavách světů jen a jen na vlast svou jsem vzpomínal, po ní toužil“. Nakladatelství Toužimský a Moravec učinilo z jeho literárního odkazu ve 30. a 40. letech zajímavé dobrodružné čtení, doprovázené desítkami originálních fotografií a výtečných kvašů malíře Zdeňka Buriana. Nic z toho po roce 1948 komunistický režim znovu vydat nedovolil, snad i proto, že Vrázova dcera Vlasta, která zůstala alespoň na čas – na rozdíl od bratra Slávka – v Československu, prokázala otcovy geny čestnosti, urputnosti a opravdové odvahy aktivní pomocí domácímu disentu.
Až v roce 1984 směla vyjít Olgou Kandertovou revidovaná podoba knihy Napříč rovníkovou Amerikou. Zcela nedávno si vzal realistický snílek Stanislav Kázecký do batohu původní vydání této velepublikace o váze 2,75 kg a vydal se důsledně ve Vrázových stopách od Atlantiku k Pacifiku. Zachytil pečlivě, fandovsky a fotograficky dnešní stav kontinentu, pro jehož zmapování učinil Vráz sto let předtím velmi mnoho.
Zdá se tedy, že na život tohoto charakterního člověka, obdivuhodného cestovatele, ceněného zeměpisce a vlastence poněkud staromódního střihu přece jen někteří nezapomněli. Je to však dost pro vědecký, literární i politický odkaz Enriqua Stanka Vráze, hrdiny objevitelského 19. a oběti zpolitizovaného 20. století? Nad detaily jeho lidských osudů se místy vznáší k dalšímu pátrání vyzývající tajemný opar, jeho důležitost pro historii tohoto státu je však už navždy nepochybně dána sumou všestranně prospěšné práce. Loňské výročí sedmdesáti let od jeho úmrtí by tedy mělo být důvodem k podstatnější rozpravě nad památkou toho, který se nikdy nezpronevěřil ctihodnému oslovení Don Enrique.
„Peněz po mně žádných nezbude – ale čisté jméno a věrní, ušlechtilí přátelé. To je bohatství, kterého si važte!“

Category: 2003 / 03

„Dubajský soud rozhodl, že manžel má právo bít svou manželku.
Pokud bije muž svou ženu, aby ji ukáznil, nezpřeráží-li jí přitom kosti a nezohaví její tělo, není tato výchovná metoda důvodem k rozvodu. Soud zároveň oznamuje, že ženám se povoluje v případě fyzického týrání požádat o rozvod.“
(The Gulf News, 31. března 2002)

Právě jsem se chystala začít psát článek o mém několikaletém pobytu ve Spojených arabských emirátech, když jsem při ranním pročítání novin narazila na tuhle zprávu. Docela se ztrácela v záplavě článků opěvujících právě končící Dubajský nákupní festival. Letos se konal už po šesté a přilákal více než dva miliony turistů z celého světa. Tak tohle přesně jsou Spojené arabské emiráty, muslimská země, která se přísně drží koránu, a v jejím srdci emirát Dubaj, blýskající se jako naleštěný drahokam. Jediné islámské město doširoka otevírající svou pohostinnou náruč nemuslimským cizincům.

Ještě než jsme se rozhodli na několik let do Spojených arabských emirátů přestěhovat, navštívili jsme na konci roku 1998 krátce Dubaj a zkoušeli si udělat nějakou představu o tom, zda tady vůbec budeme moci žít. Tenkrát jsme jednoho prosincového rána opustili mrazivou Evropu a přistáli jsme na sluncem zalitém mezinárodním letišti v Dubaji. Už na schůdcích z letadla jsme se tetelili blahem. Dubajské vlhké teplo je v prosinci víc než příjemné. Projížděli jsme klimatizovaným taxíkem čistými čtyřproudými ulicemi, míjeli luxusní vozy a nestačili otáčet hlavy za třpytícími se mrakodrapy na třídě šejka Zajda. Dubaj nás nadchl. Toto moderní kosmopolitní, a přitom ne nijak veliké město si získá na první pohled téměř každého. Přivítaly nás ultramoderní stavby, nové mešity, datlové palmy, čisté pláže s bílým pískem a azurové moře. Domy, které jsme si prohlédli, nás ohromily svou rozlohou i pohodlím, jež slibovaly jejich účelně řešené ložnice, koupelny, balkony a bazény. Mezinárodní školy nás překvapily moderními sportovními areály a vstřícným, velmi milým jednáním.
Během tří dnů jsme si vybrali náš budoucí domov, zapsali děti do Dubai American Academy, manžel se seznámil s osazenstvem své budoucí kanceláře a já se sortimentem nabízeného zboží. Zjistila jsem, že nebude problém uvařit třeba vepřo knedlo zelo, pokud na něj dostaneme chuť, neboť Alláhem zapovězené vepřové maso nabízejí takzvané nemuslimské koutky ve všech větších supermarketech. Nabídka francouzských baget a německých celozrnných chlebů mě zase přesvědčila o tom, že chléb pita bude na našem stole jen pro zpestření. Bylo rozhodnuto, manžel podepsal smlouvu a během měsíce a půl jsme se stali dubajskými „expaty“ (ex-patriate = angl. výraz pro vystěhovalce).

JUMEIRA JANE
„Jumeira Jane has not brain… every summer vacation in Spain“, zpívá se v jedné písni, kterou snad hrají pouze dubajská rádia. Pokud manžel pracuje u mezinárodní společnosti, stává se z jeho choti jaksi automaticky Jumeira Jane. V místní hantýrce se tak označují ženy v domácnosti, jejichž rodiny bydlí v převážně cizinci obývané luxusní přímořské čtvrti Jumeira. Jejich neklamným poznávacím znamením jsou moderní džípy (Landcruisery, Mercedesy a BMW) a členství v jednom z plážových klubů. Jumeira Jane docela určitě bydlí v komfortní vile s bazénem a s domkem pro služku, zaměstnává zahradníka a někdy i paní na hlídání nebo třeba kuchaře. S trochou nadsázky lze říci, že její jedinou povinností je zajistit rozvoz dětí do školy a na trénink (nejčastěji tenis, balet, plavání, jízda na koni nebo golf). Volný čas (což je v podstatě celé dopoledne a část odpoledne) tráví buď na ranních kávových dýcháncích, na tenise, hodinách aerobiku, chytáním bronzu na pláži, sledováním slev v nákupních střediscích, nebo plánováním večerních party. Jumeira Jane se stala tak slavnou, že o ní dokonce vyšla kniha veršů a má taky vlastní webové stránky.
Novopečená Jane je svým časovým rozvrhem zpravidla ohromena a nadšena. Asi tak po roce pobytu však většinou zjistí, že jí chybí běžný život, všední starosti, práce. V té době se zpravidla vrhá na drahé, ale ne příliš kvalitní kurzy keramiky, fotografování, sochařství nebo olejomalby v dubajském mezinárodním uměleckém centru. Během šesti až osmi týdnů se zde dá naučit, jak se ozdobit henou či jak uvařit třeba thajské jídlo. Počet kurzů bohužel není nekonečný a po třech čtyřech letech pobytu odpadá i toto zpestření.
Těmi, kdo se v Dubaji nenudí, jsou mladé maminky. Dubajské teplé podnebí, moře a rozlehlé parky s důmyslnými prolézačkami přímo vybízejí k rozšíření rodiny. Navíc služebné z Filipín, Srí Lanky či Indie jsou relativně levné, a tak zde zřejmě není žádná rodina, která by jejich pomoc v domácnosti nevyužívala.
Místní bohaté arabské rodiny zaměstnávají celou armádu služebnictva, od osobních řidičů, paní na úklid přes kuchaře, zahradníky, údržbáře a čističe bazénů až po ostrahu.
Britské rodiny si pak nedokážou svůj život představit bez služebné, která s nimi bydlí a stará se o jejich pohodlí téměř dvacet čtyři hodin denně. Do roku 1971 byly Emiráty britskou kolonií a je zvláštní, že dodnes chová místní obyvatelstvo ke svým bývalým kolonizátorům úctu. Britské školství je zde velmi ceněno a všechny důležité pracovní pozice jsou s nadšením svěřovány právě Britům. Obyvatelé Britských ostrovů Dubaj milují. Angličanky jsou jedny z mála, pro něž je zahálčivý život v přepychu celoživotním snem. Někdy mám pocit, že pro samotné Brity koloniální éra ještě neskončila. V Dubaji se chovají jako doma. Ke svým služebným se chovají odměřeně a často povýšeně jednají i s Evropany a Američany. Klidně si troufnu tvrdit, že většina Britů zde oblíbena není. Nemají je v lásce ani Japonci, ani Němci, či další národy. Samotní Britové až na výjimky o žádné jiné přátele než ty „very british“ nestojí. Britská lady s indonéskou služkou v patách, která často vláčí kojence v přenosné sedačce, vám svoji domnělou nadřazenost dá velmi ráda pocítit, ať už je to povýšeným chováním v obchodě, nebo přezíravým pohledem na hodinách aerobiku. Samozřejmě se tak nechovají úplně všechny.
Britské rodiny, které žijí ve Spojených arabských emirátech patnáct nebo i více let, nejsou žádnou výjimkou. Jakmile tady jednou najdou práci, drží se jí často zuby nehty. Jako například Sarah, učitelka tělocviku v English College. Do Dubaje přišla se svou rodinou před třemi lety. Její manžel zde v té době už více než rok působil jako učitel na britské škole. Jejich současný příjem stačí na pronájem pětipokojové vily se zahradou a bazénem, na zaplacení paní na úklid a i na zahradníka. Sarah vlastní japonského džípa Pajero, její manžel jezdí v BMW. Oba dva jsou rozhodnuti v Dubaji zůstat, jak nejdéle to jen půjde. Steskem po domově netrpí. Během zimních měsíců je navštěvuje početné příbuzenstvo a dvouměsíční prázdniny jim dovolují utéci před nesnesitelným letním vedrem do rodné deštivé Anglie.
Občané Velké Británie se zde opravdu mohou cítit jako doma. Jazyková bariéra je rozhodně netrápí, anglicky se v Dubaji domluvíte všude. Tento jazyk musí ovládat i samotné domácí obyvatelstvo. Jak jinak by si mohlo nakoupit, když prodavači jsou zásadně z Indie, Filipín nebo Ruska? Dva nejčtenější deníky vycházejí také v angličtině. Navíc jsou zde k dostání britské noviny i magazíny. Také knižní novinky se na pultech objevují jen pár dní poté, co byly vydány ve Velké Británii.
V Dubaji jsou nejméně tři kvalitní britské základní školy a několik vyšších škol – college. Nejnavštěvovanější je asi Jumeira English Speaking School, do které bývají anglické děti přihlašovány už ve věku dvou let. Prakticky se zapisují na čekací listinu a rodiče pak několik let trnou hrůzou, zda se jejich ratolest do vysněné školy dostane. JESS přijímá pouze anglicky mluvící děti a na umístění mají často šanci jen ti školáci, jejichž oba rodiče pocházejí z britských ostrovů. Ostatní se musí spokojit s některou z jiných mezinárodních škol. Ovšem i těch je tu bezpočet. Nejznámější a největší je Emirates International School, kterou navštěvuje více než dva tisíce dětí ze třiceti zemí světa, mezi nimi také sedm českých školáků. Silné zastoupení mají rovněž americké mezinárodní školy.

COPAK NEVÍŠ, ŽE NEDĚLE JE U MUSLIMŮ V PÁTEK?
Muslimský víkend začíná pro děti ve středu odpoledne, kdy jim končí škola. Volno mají ve čtvrtek a pátek. Pracovníci mezinárodních společností ovšem ve čtvrtek pracují. Kdyby se řídili místním víkendem, tak by jim na pracovní styk s ostatním světem zbývaly pouhé tři dny, tedy pondělí, úterý a středa, což je pro byznys málo. Školákům začíná nový týden v sobotu, právě když jejich tatínkům ten starý končí.
A tak jediný den, kdy se sejde celá rodina pohromadě, je pátek. A to je žalostně málo. Každý pátek se řeší otázka, co dělat, kam jít? Na východní pobřeží Spojených arabských emirátů, které omývá Indický oceán a kde jsou skvělá rekreační střediska a potápěčská centra, je to daleko. A tak se tam jezdí převážně o svátcích. Jednou z možností je vyjet do pouště na piknik, tou druhou potom strávit den na pláži. Zní to sice lákavě, ale po několika letech stereotypního pátečního vylehávání pod slunečníkem se to omrzí i největším milovníkům vyhřátého písku a slané vody. Další možností je vyrazit do obrovských nákupních center. Ta jsou ovšem v pátek přeplněná a najít místo na parkovišti trvá věky. Často vyhledávaným druhem zábavy jsou návštěvy restaurací, které nabízejí za výhodné ceny tzv. brunch, což je spojení snídaně s obědem. Hotely, restaurace a plážové kluby chystají na pátek fantastické bufety, kde si za různě vysoké vstupné můžete pochutnávat na delikatesách světových kuchyní tak dlouho, dokud vás nezačne bolet břicho. Výše hodovného je různá. Nejznámější hotel světa, sedmihvězdičkový Burj Al Arab, ve světě přejmenovaný na hotel Plachetnice, nabízí páteční brunch za necelých 200 dirhamů na osobu (v přepočtu zhruba 2000 korun), děti platí polovinu, batolata můžou uždibovat zdarma.
Na rozdíl od jiných arabských měst to večer v Dubaji žije, a to nejenom v pátek. Ve městě je několik nočních klubů, které nabízejí v islámském světě zapovězený alkohol a navíc takzvané „večery pro dámy“. Ty jsou velmi oblíbené, neboť dámy zde dostávají dva alkoholické nápoje zdarma. Jedna moje známá věděla úplně přesně, kam který den zajít a neutratit ani dirham. V neděli obvykle zamířila do Irish Village, kde dostala dvě sklenice vína gratis. Toto příjemné místo se nachází v sousedství dubajského tenisového stadionu a má jednu velkou výhodu. Po osmé hodině večer sem nepustí žádné děti, ty jinak s jejich rodiči potkáte v každé dubajské restauraci v kteroukoliv pozdní hodinu.
Čtvrtky a pátky jsou v Dubaji zasvěceny diskotékám. Milovníci latinských rytmů míří do Savage Garden, kde se střídá živá kapela s reprodukovanou hudbou, a ti, kdo ovládají břišní tance, mají možnost vybrat si tančírny pouštějící arabskou nebo indickou hudbu. Většina expatů, námořníků a turistů míří do vyhlášeného klubu Rock Bottom Club nebo Hard Rock Cafe, kde se o zábavu starají britské skupiny a točí se celkem dobré pivo.

DO KINA JEDINĚ S DEKOU
V Dubaji je sedm velkých multikin a staví se další. Výběr nabízených filmů je pestrý. Americké hity válcuje záplava přeslazených indických muzikálů.
Většina amerických novinek se hraje jen několik týdnů po jejich premiéře ve Spojených státech. Kvůli přísné cenzuře bývají filmy bohužel značně sestříhány. Všechny filmy běží v originále a jsou opatřeny arabskými titulky.
Naše první návštěva místního kina je nezapomenutelná. Dubajské promítací sály patří k nejmodernějším a asi nejpohodlnějším na světě. Mají velká široká křesla, uličky nabízející dostatečný prostor pro nohy a v těch nejnovějších je možné sklopit sedadlo téměř do ležící polohy.
V předsálí jsme si nakoupili praženou i vařenou kukuřici, teplé nachos se sýrovou omáčkou a kolu a vešli do příjemně klimatizovaného sálu vonícího novotou. Zpočátku nám nepřišlo nijak zvláštní, že to v kině hučelo jako v úle, ale udivilo nás, když hlasitá konverzace neutichala ani poté, co skončily úvodní titulky. Také nás zaráželo časté a velmi hlasité vyzvánění mobilních telefonů. Ve výhledu nám i po čtvrthodině promítání překáželi lidé, kteří stále ještě přicházeli do sálu. Někteří z nich nesli v náručí novorozeňata. Náš soused hlasitě chroupal popcorn a vyřizoval telefonické hovory. Dokonce se mu podařilo polít mého manžela kolou. Omluvně se usmál, řekl „sorry“ a pokračoval ve žvýkání.
Klimatizace běžela naplno. V sále byla za chvíli strašná zima. Odhaduji to tak na čtrnáct, patnáct stupňů Celsia. Venkovní teplota ten den přesahovala čtyřicítku a tomuto vedru odpovídalo i naše oblečení. Zvuk běžel nepříjemně naplno, zřejmě aby přehlušil všechno to telefonování a chroupání. Náš soused si v polovině filmu odběhl doplnit zásoby pražené kukuřice, poté domlaskal a jak dlouhý tak hlavně široký se natáhl do křesla, aby si zchrupnul. Do konce filmu zbývalo asi deset minut, když najednou začala valná část publika opět vyťukávat čísla na svých telefonech. Asi volali domů, že už je konec.
Zmrzlí a napůl ohluchlí jsme s rozpaky opouštěli kinosál, posetý poloprázdnými pytlíky a kelímky. To se odehrálo před čtyřmi lety, za tu dobu napadlo organizátory nepokrývat nové kinosály signálem. Také byl vydán zákaz vstupu kojenců na večerní představení. Cenzurní nůžky bohužel na příkaz ministerstva informací cvakají dál a nelítostně narušují filmový děj.

DUBAJ – VŠECH SPORTOVCŮ RÁJ
Zatímco v pátek se v Dubaji většinou lenoší, ostatní dny se zde sportuje. Neznám žádné jiné město na světě, které nabízí tolik možností, jak si zpevnit tělo. Dubajské plážové kluby nabízejí hodiny aerobiku, kickboxu, bodypumpu, latinského stepu, břišních tanců, kung-fu, tenisu, squashe, plavání, jógy, tai chi, pilatu, baletu, karate, jazzového tance a salsy, aqua aerobiku… zdaleka nelze vyjmenovat všechny. Spočítala jsem, že jenom v pondělí je v těch nejznámějších klubech možnost navštívit 111 různých hodin, a to vše pod dohledem špičkových instruktorů. Kluby mají otevřeno od brzkých ranních hodin do noci. A necvičí se jen v nich. Téměř za každého počasí potkáte v dubajských ulicích běžce, na pláži a v parcích se cvičí jóga a tai chi. Na nejkrásnějších golfových trávnících světa je nabito. A sportují téměř všichni. Největšími nadšenci jsou Američané a Australané, následují Evropané a Asiaté. Stále častěji potkávám ve sportovních klubech také místní arabské ženy. Přijdou zahalené v černých abájích, které odhodí až ve cvičebním sále. Po hodině se opět zahalí a rychle mizí v jednom ze zaparkovaných mercedesů. Mladší Arabky vídám denně sportovat v parcích. Zahalené, obuté do bílých tenisek, v ruce láhev vody ostře rázují i v tom největším vedru po chodníku. Někdy vedle nich kluše manžel, ten je ovšem pohodlně oblečený do značkového trika se šortkami. Zdejší obyvatelstvo přichází sportování na chuť. I když vyzáblé anorektičky ani svalnatí Arnoldi sem ještě do módy nepřišli a myslím, že ani nepřijdou. Arabové věří, že nadměrná tělesná hmotnost je znakem jejich blahobytu. Mám známého, který trpí cukrovkou. Víc než celá nemoc ho trápí skutečnost, že zhubnul o dvacet kilo. Kypré tvary jsou tu prostě žádané. Pojem zdravá výživa tu skoro nikomu nic neříká. Protože ovšem narůstá počet kardiaků a diabetiků, začínají lékaři bít na poplach. Nabádají obyvatelstvo k lepším stravovacím návykům a ke snižování hmotnosti. Arabové na to reagují po svém. Zaplavili ordinace plastických chirurgů a sádlo si nechávají odsát. Že za tuto proceduru platí velké sumy, je netrápí, vadí jim jen to, že se během jedné operace mohou zbavit pouze šesti kilogramů tuku.

PÍSEČNÁ BOUŘE Z DUBAJE
Málokdo ví, že se ve Spojených arabských emirátech hraje lední hokej. S tímto sportem se tu začalo asi před dvaceti lety, kdy bylo v Dubaji vybudováno první umělé kluziště. Nejprve se na ledě s hokejkami a pukem objevili zahraniční pracovníci z Kanady, USA a severní Evropy. Poté je začali následovat také místní. První velký úspěch se dostavil v roce 2000, kdy tým Spojených arabských emirátů zabodoval na Asijském poháru v Hongkongu. Účast ve finále a následné druhé místo byly příjemným překvapením pro oficiální doprovod týmu, ne však už pro samotné hráče, kteří odjížděli do Hongkongu vyhrát.
Svaz ledního hokeje byl v Emirátech založen na sklonku roku 1998. Stále ještě nemá svou vlastní kancelář, ale pravidelně zasedá v jednom luxusním dubajském hotelu a má vlastní internetovou stránku. A ačkoliv členové svazu sami nikdy hokej nehráli, jsou jeho velcí fandové. Např. předseda svazu, korunní pric SAE, šejk Rašíd al-Maktum, financoval společně s dalšími bohatými příznivci ledního hokeje výstavbu dvou zimních stadionů olympijských parametrů a rovněž zaplatí veškeré náklady spojené s účastí národního týmu na Asijském poháru.
Hokejová liga se ve Spojených arabských emirátech hraje vždy od října do prosince, kdy se odehraje deset kol, a od ledna do května pokračuje dalšími dvaceti koly. K nejsilnějším týmům patří Dubajská písečná bouře a Orlové z Abú Zabí. Většinu ligových hráčů stále ještě tvoří cizinci, ale díky silné mládežnické základně budou prý už brzo nastupovat na led převážně domácí hráči.

JEN ŽÁDNÁ GESTA!
Každý v Dubaji vám potvrdí, že život zde je příjemný. Jediné, na co si zde stěžují všichni expati bez výjimky, je místní doprava. Problémem nejsou silnice, které jsou všechny ve výborném stavu, ale asijští a arabští řidiči. V Dubaji se zásadně nepoužívají ukazatelé směru jízdy a jezdí se na červenou. Arabské děti sedí na předních sedadlech, mnohdy přímo řidiči na klíně. Řidiči ani spolujezdci se nepřipoutávají a každý jede v tom pruhu, který si právě oblíbil. Přednost tu nedává nikdo nikomu, a ačkoliv je používání mobilního telefonu bez „hand free“ zakázáno, neznám téměř nikoho, kdo by toto nařízení dodržoval. Často se nejezdí jenom po silnicích, ale také mimo ně. S terénními vozy to ostatně není žádný problém.
Ve dvoumilionových Spojených arabských emirátech zemřou na silnicích v průměru dva lidé denně. Navzdory všem těmto skutečnostem je místní policie laskavá a usměvavá. V období ramadánu dokonce stáli strážníci u ucpaných silnic a s úsměvem nabízeli nervózním řidičům bonbony a pohlednice s přáním šťastného a veselého ramadánu.
O tom, jak to na arabských silnicích vypadá, svědčí následující výměna reakcí, která proběhla v místním tisku. Jedna pisatelka (Angličanka) si v listu editorovi stěžovala na to, že nikdo z místních řidičů nepoužívá ukazatele směru jízdy. Za pár dní dostala odpověď: „Milá dámo, ani mé manželce není nic do toho, kam jedu, tak proč byste to měla vědět zrovna vy?“

RAMADÁN MUBARAK, RAMADÁN KARIM
Tento svatý postní měsíc muslimové milují. Ramadán je jedním z pěti pilířů islámu a připomíná muslimům období, kdy prorok Mohamed začal mít vidění a na jejich základě začal sepisovat korán. O tomto měsíci muslimové věří, že díky půstu a častým modlitbám jsou Alláhovi o kousek blíž. Protože islámský kalendář je lunární, „klouže“ ramadán postupně po celém roce. O tom, kdy přesně ramadán začne, rozhodují speciální komise, zabývající se pozorováním Měsíce. Jakmile se všechny komise od Egypta po Omán shodnou na tom, že zahlédly nový Měsíc, je vyhlášen ramadán. Problém někdy nastává za nepříznivého počasí, kdy je špatná viditelnost. To se pak stává, že některé muslimské země začínají s oslavou o den dříve než jiné.
Je všeobecně známo, že během ramadánu nesmí žádný muslim vzít od slunce východu do jeho západu nic do úst. Musí se zříci cigaret i žvýkaček, nesmí pít a je mu také zakázán pohlavní styk. Večer by měl mít jednoduché jídlo sestávající z čaje a datlí. Nemocní lidé a těhotné ženy ramadán dodržovat nemusejí. Rovněž obchodníci, kteří musí odjet na služební cestu, mohou půst přerušit. Potom by ovšem v průběhu roku měli zameškané dny nahradit.
Znám jen velmi málo muslimů, kteří ramadán dodržují na sto procent. Každý rok během ramadánu se můj manžel společně s muslimským osazenstvem své kanceláře jeden den postí. Poté se všichni společně vydáme na večeři zvanou iftar. Nikdo sice ode mě neočekává, že bych se také postila, ale přesto se mě všichni bez výjimky ptají, zda jsem se také připojila. Upřímně, nikdy jsem se o to v těch čtyřicetistupňových vedrech ani nepokoušela a obdivuji ty, kteří to vydrží celý měsíc.
O posledním ramadánu jsme večeřeli v překrásné marocké restauraci. Zařízení připomínalo pohádkový palác. Sedělo se nejen u stolu, ale po večeři spočinuli někteří na měkkém perském koberci, aby pohodlně opřeni o polštáře vychutnali vodní dýmku. Číšníci odění do marockých krojů se pohybovali tiše a neustále nám dolévali vodu či velmi sladký, přesto však chutný mátový čaj nebo kávu s kardamomem. Na začátku iftaru se doporučuje vypít nejprve meruňkový džus. Prý to pomáhá vyhladovělému žaludku lépe přijmout tu spoustu jídla, která následuje. Po přeslazeném džusu následuje polévka, zpravidla čočková, dále humus, což je lahodná a velmi zdravá pomazánka z cizrny a olivového oleje, nebo mutabal vyrobený z lilku, zeleninové saláty a nekonečné množství teplých jídel. K nejoblíbenějším arabským specialitám patří třeba jehněčí v omáčce ze sušených švestek a mandlí, grilovaná kuřata nebo ryby. Na závěr následují arabské moučníky vyrobené z medu, mandlí, rozinek a pistáciových oříšků. Během večeře se vedou rozhovory týkající se půstu a nejčastěji padají tyto otázky: „Tak co, postil ses dneska? Podváděl jsi?“ A dotázaní mhouří oči, šibalsky se usmívají a říkají: „No, dal jsem si kafe a jednu cigaretu.“ Ženy zase často odpovídají: „Jo, jo, hladovím, ale nevydržím to bez vody.“
Během svatého měsíce mají muslimští zaměstnanci pracovní dobu zkrácenou na šest hodin, ale i tak je měsíční půst velmi vyčerpávající. Doprava během ramadánu je katastrofální. Únava a nedostatek kofeinu a nikotinu (na kterých jsou Arabové často závislí) způsobují, že řidiči nevěnují dění na silnicích dostatečnou pozornost. Situace je nejhorší po ránu, kdy jsou muslimové nevyspalí, protože většina z nich řeší ramadánový půst tak, že vstávají velmi brzy, aby se ještě před východem slunce pořádně najedli a napili. Přes den je situace klidnější, neboť se drží siesta a ulice často zejí prázdnotou. Provoz začíná houstnout opět v podvečer, kdy všichni pospíchají na iftary.
Na druhé straně panuje během tohoto měsíce srdečná atmosféra. Arabové jsou velmi pohostinní a o ramadánu dávají tuto svou skvělou vlastnost najevo. Zvou vás k sobě domů, jsou ochotni si s vámi povídat o svém náboženství, a dokonce je v průběhu tohoto měsíce dovoleno navštívit některé mešity a sledovat modlitební obřad. Po zbývající měsíce není nemuslimským cizincům do mešit vstup povolen. Výjimkou je pouze nejkrásnější mešita ve městě, nacházející se ve čtvrti Jumeira. Z iniciativy vládce Dubaje prince al-Maktuma je ve čtvrtek a v neděli možné do mešity vstoupit v přítomnosti průvodce. Zajímavé je, že je jím obvykle žena. Cizinky mohou vstoupit do mešity pouze v oblečení, které pečlivě ukrývá jejich končetiny, a vlasy musí mít schované pod šátkem.

DUBAJSKÝ NÁKUPNÍ FESTIVAL
Druhým nejoblíbenějším měsícem po ramadánu je zřejmě březen, kdy se v Dubaji koná nákupní festival.
Myšlenka uspořádat festival se zrodila v hlavách dubajských radních zhruba před sedmi lety. Hlavním účelem této velkolepé akce, která se poprvé uskutečnila na jaře roku 1997, byla snaha upozornit na toto moderní kosmopolitní arabské město světovou veřejnost. A protože Dubaj je především místem, kam se vždy jezdilo výhodně nakupovat zlaté šperky, zrodil se nápad nalákat turisty na mimořádně výhodné ceny také jiného zboží.
Ceny, za které se běžně nakupuje v dubajských obchodech, jsou díky absenci daně z přidané hodnoty a ve většině případů i dovozních cel jedny z nejlevnějších na světě. Když se od nich v průběhu festivalu odečte až sedmdesátiprocentní sleva, ocitají se návštěvníci v nákupním ráji. Peníze se v Dubaji utrácejí lehce a navíc s pocitem, že vlastně ušetříte. Prostě nekupte to, když je to tak levné.
Dubajský festival milují všichni, domácí i turisté. Pro většinu místních obyvatel začíná každý březnový den následovně. Při ranní kávě rychle přelétnou noviny, vyberou si z minimálně padesáti inzerovaných slev a zamíří na nákupy. Je to jednoduché, protože většina místního bohatého obyvatelstva nepracuje a některé obchody mají otevřeno 24 hodin denně. A navíc je opravdu z čeho vybírat. Kosmetické firmy se předhánějí v nabídce atraktivních dárků, které dostanete zdarma k zakoupenému zboží. Takže utratíte-li za pleťový krém či parfém, zcela jistě dostanete také praktickou cestovní tašku, elegantní kabelku nebo sluneční brýle.
Rozhodli jste se koupit nový počítač? Problém je pouze vybrat si. Nejenže nakoupíte za zajímavou cenu, ale jako poděkování obdržíte tiskárnu, skener a možná i malý digitální fotoaparát, a samozřejmě minimálně roční záruku. Ani obyčejný nákup v supermarketu se neobejde bez toho, aby vás u pokladny usměvaví prodavači nezahrnuli slosovatelnými kupony a stíracími losy s okamžitou výhrou. Ta se bohužel dost často opakuje, takže jsme minulý rok měli po skončení festivalu doma o čtyři budíky navíc.
Nakupovat v místních supermarketech je ovšem pohodlné po celý rok. Je zde zvykem, že zboží z vozíku vám jeden zaměstnanec rovná na pas a druhý zase do tašek. Je to nejen pohodlné, ale hlavně praktické, protože se u pokladen netvoří dlouhé fronty. Po naskládání zboží vám stále milý a usmívající se pomocník (asi to mají v popisu práce) odveze nákupní košík až k autu, kde vám nakoupené věci úhledně naskládá do úložného prostoru. Jestli ho za jeho službu odměníte, je na vás. Většinou se za tuto příjemnou službu platí jeden dirham.
Během nákupního festivalu se do Dubaje sjíždějí početné rodiny z okolních zemí Perského zálivu. Nejen proto, aby výhodně nakoupily, ale hlavně, aby se bavily. Na Středním východě neexistuje kromě tohoto festivalu žádná jiná srovnatelná akce. Dubajský nákupní festival, to jsou čtyři týdny nabité nevšedními událostmi. Nikdo si však asi nenechá ujít Globální vesnici, kde třicet zemí světa představuje své tradiční výrobky i kulturu. Letos na ni zavítaly více než dva miliony návštěvníků. V tvrdé konkurenci indických kašmírových šál a ománských stříbrných šperků si velmi dobře vedli také čeští skláři. Český pavilon, jehož vstupní bránu tvořila napodobenina pražské Mostecké věže, byl nepřehlédnutelný. O umění našich sklářů si bylo možné přečíst ve všech místních novinách. České sklo, keramiku a také ručně malované hedvábné šátky moravské umělkyně Marie Lesniakové i obrazy Nory Stříbrné obdivoval také vládce Dubaje korunní princ Rašíd al-Maktum. Z českého pavilonu si odnesl broušenou plaketu s vlastním portrétem.

ČESKÉ MODELKY KRALUJÍ ARABSKÝM MOLŮM
Jednou z hlavních reklamních tváří dubajského nákupního festivalu byla letos rodačka z Brna Iva Rezna. Iva pracuje jako letuška u společnosti Emirates a ve volném čase fotí módu pro místní časopisy. Není jedinou českou dívkou, která v místním modelingu slaví úspěch. Z velkých reklamních plakátů se už několik měsíců usmívá Marcela Danielová, hlavní modelka pro obchodní dům Burjuman. Další Češka, Hanka Matoušková z Českých Budějovic, vyhrála soutěž o nejkrásnější modelku časopisu Young and Trendy. Díky svému prvenství má nejenom skvělé pracovní nabídky (například reklamní šot pro Sony), ale je také majitelkou luxusního automobilu.
Další neméně úspěšnou modelkou je Nora Stříbrná z Prahy, která je jednou z hlavních reklamních tváří dubajského Duty Free. Její fotografie se pravidelně objevují v nejčtenějších denících a magazínech.
Jak mi řekla Slovenka Alena Drinovská, která zde pracuje jako manažerka modelingové agentury Fototechnik, česká děvčata prorazila v tvrdé konkurenci krásných Libanonek hlavně proto, že jsou velmi profesionální. Umí výborně anglicky, jsou dochvilné, krásné a hlavně přirozené. Zajímavé je, že všechny české modelky jsou tmavovlásky, a ne blondýnky, jak by si možná někdo mohl myslet. Ne že by tu nebyly zlatovlásky oblíbené, právě naopak, arabští muži je velmi obdivují. Agentury však dávají přednost modelkám, se kterými se mohou arabské ženy ztotožnit.

SVATÝ VALENTÝN
Je zvláštní, že svátek zamilovaných jsme s manželem začali slavit až v této muslimské zemi. Myslím, že od arabské země, kde žena vstupující do manželství musí být panna, oslavu romantické lásky očekává málokdo.
První rok našeho pobytu jsme 14. únor ignorovali, neboť tato americká tradice nám nic neříkala. Byly to až naše děti, které pár dní před Valentýnem neúnavně vystřihovaly papírová srdíčka a psaly láskyplné vzkazy svým spolužákům. Svou troškou do mlýna přispěla také slavnostní atmosféra ve městě. Vchody do květinářství se topily v záplavě růží, všechny obchody nabízely čokoládová srdce a plyšové medvědy držící v packách srdíčka s nápisem I love you. Kavárny a restaurace obdarovávají na Valentýna dívky a ženy růžičkou nebo malým parfémem. Luxusní hotely a parníky nabízejí speciální menu a romantický večer při svíčkách. Je ovšem potřeba včas rezervovat místa. V Dubaji je 14. února večer všude plno.
Prvního Valentýna jsme tedy neslavili, ale manžel za to obdržel od svých kolegů v práci zdrcující kritiku. A tak se rok nato postavil do fronty na kytku a rezervoval stůl v přímořské restauraci. Byl to krásný večer. Květinová výzdoba brala dech, balonky ve tvaru srdíček byly připoutány ke každé židli, menu bylo vynikající a ravioly ve tvaru srdíček plněné ořechovým krémem se na jazyku jenom rozplývaly. Třetího Valentýna už jsme slavili společně s dětmi. Ráno jsme je k jejich velké radosti zasypali nafukovacími balonky a bonbony ve tvaru srdíček, obdarovali plyšovými polštářky s nápisy ujišťujícími je o naší lásce a večer je vzali s sebou na večeři. Tento svátek se mi zamlouvá stále víc a doufám, že ho už nikdy slavit nepřestaneme.

VÁNOCE V MUSLIMSKÉM SVĚTĚ
Asi tak v polovině listopadu, kdy je v Dubaji nejpříjemnější počasí a propuká turistická sezona doprovázená slogany typu „Nejkrásnější léto je zima v Dubaji“, narazím v mém oblíbeném supermarketu do desetimetrového vánočního stromu. Uvědomit si, že přicházejí Vánoce, mi v tomto věčně letním městě dělá stále problémy. Sluníčko, šortky a krátká trika prostě nejdou s vánočními koledami dohromady. Asijští prodavači s červenými santaklausovskými čepicemi naraženými do čela mi vánoční atmosféru také vytvořit nedokáží a ani anglické prodejny nábytku nabízející dech beroucí vánoční dekorace mě nikdy nepřesvědčí, že strávit Vánoce v této zemi by se mi líbilo. Proto pravidelně odjíždíme do Prahy. Přesto však zde spousta expatů zůstává a zdá se, že jsou s průběhem nejkrásnějších svátků v roce docela spokojeni. Vánoční stromky se zde dají koupit jak živé, tak umělé, mnohé domácnosti voní vánočním cukrovím a purpurou, školy připravují vánoční besídky a v televizi běží filmy o Santa Klausovi. Vánoční stromky dokonce zdobí obývací pokoje některých muslimů. Ježíšek k nim sice nechodí, ale protože jejich děti chodí často do mezinárodních škol a mají křesťanské kamarády, jednoduše trvají o Vánocích na tom, aby jim rodiče tento krásný voňavý symbol Vánoc pořídili.
V Dubaji jsou tři katolické kostely. Pořádají se adventní koncerty a křesťané chodí o Štědrém večeru na půlnoční mši. Smaženou rybu a bramborový salát si můžete objednat v Prague Café, první české restauraci v Perském zálivu. Ač má toto místo v názvu slovo kavárna, nabízí skvělý smažený sýr, bramborové placky a nealkoholické pivo.

ZASLÍBENÁ ZEMĚ?
Spojené arabské emiráty mají co nabídnout také turistům. Všech sedm pouštních emirátů se ke svým návštěvníkům chová laskavě, toleruje jejich západní oblečení, oblibu vepřového masa a náklonnost k alkoholu. S výjimkou emirátu Šardžá, který loni na podzim vyhlásil morální kodex a zavedl striktní pravidla oblékání také pro turisty (moc se ale nedodržují), ten pravý arabský svět ve Spojených arabských emirátech asi nezažijete. Tato muslimská země, jejíž zásoby ropy budou za několik desítek let vyčerpány, už dávno zjistila, že cestovní ruch je vedle obchodu jedním z důležitých zdrojů příjmu, a začala se otevírat světu. Na první pohled se například Dubaj neliší od moderních světových metropolí a to, že se nacházíte v arabské zemi, vám připomínají ženy zahalené do černých abájí a muži v bílých disdasích. Na rozdíl od jiných muslimských zemí mají do emirátů volný přístup i svobodné dívky z celého světa, které nejenže se zde mohou chovat naprosto přirozeně, ale také zde mohou nalézt dobře placenou práci. Také místní ženy zažívají mnohem větší svobodu než třeba muslimky v Kuvajtu či v Saúdské Arábii. Již několik let je zde například otevřena univerzita pro ženy, arabské ženy začaly chodit do zaměstnání, řídit automobily, navštěvovat restaurace a výjimečně i diskotéky. Emiráty jsou jednou z mála zemí na světě, kde ženy dostávají za stejnou práci zaplaceno totéž co muži. Rodiny sice stále ještě vybírají svým dětem partnery, ale sňatky mezi příbuznými postupně mizí. I přes všechen tento pokrok je však postavení žen v muslimské společnosti stále druhořadé. Jakmile se žena provdá, slovo manžela je pro ni zákonem. Zatímco muž se může rozvést třeba i z pouhého rozmaru, žena musí počítat s tím, že po rozvodu nejenže přijde o své děti, které jsou, jakmile dovrší dvou let, svěřovány do péče otce, ale také, že ji možná nebude chtít zpátky přijmout ani její vlastní rodina. Mužovi stačí k tomu, aby se se svou ženou rozvedl, pronést třikrát „Rozvádím se s tebou“. Moderní pokrok mu dokonce umožnil, že tuto osvobozující formulku může zaslat své manželce přes mobil. Aby bylo zákonu vyhověno, musí být tato textová zpráva zaslána třikrát. Každá provdaná muslimka musí také počítat s tím, že si její manžel může přivést ještě další tři ženy.
Přesto se na první pohled nezdá, že by místní ženy trpěly. Denně potkávám bezpočet spokojených žen, obklopených houfem dětí a služebnictva. Jezdí v luxusních automobilech, bydlí v přepychových vilách, nakupují v drahých obchodech. Voní těžkými parfémy, jsou ověšeny zlatem a pod abájou ukrývají šaty od módních návrhářů. Otázku mnohoženství berou s nadhledem. Jak mi řekla Ajsa, má dvaadvacetiletá sousedka, mnohoženství jí dává jistotu, že v případě, kdyby nemohla mít děti, a manžel by si ji i přesto ponechal, bude mít o pohodlný život postaráno. I nadále by mohla zůstat v jeho domě a užívat jeho peněz. Druhá žena by potom dala jejímu muži děti a chod rodiny by běžel dál. Podle islámského zákona šaría se totiž musí muslimský manžel starat o všechny své ženy stejně. To znamená věnovat jim stejnou přízeň, poskytovat jim stejnou výši kapesného a všechny je dobře zaopatřit. A právě to je jeden z důvodů, proč si arabští muži, alespoň ti z Emirátů, v posledních letech vystačí pouze s jednou manželkou.SPOJENÉ ARABSKÉ EMIRÁTY
FEDERACE 7 AUTONOMNÍCH EMIRÁTŮ: Abú Zabí, Dubaj, Šardžá, Ra’s al-Chajma, Adžman, Fudžajra, Umm al-Kuvajn (absolutistické monarchie s výjimkou Abú Zabí, jehož režim je blízký konstituční monarchii)
ROZLOHA: 77 700 km
OBYVATELSTVO: 2 262 309 (1997)
HLAVNÍ MĚSTO: Abú Zabí
POLOHA A CHARAKTERISTIKA: Přímořský stát na Arabském poloostrově. Pouštní oblast s významnou těžbou ropy a zemního plynu. Tradičním zaměstnáním je rybolov a lov perel. Zemědělství využívá pouze 0,2 % území, 2,4 % z rozlohy státu je využito na pastviny.

Category: 2003 / 03

Pád komunismu ve svém důsledku znamenal například pro pobaltské státy demokratizaci a nástup k tržní ekonomice. Většina obyvatel si dnes myslí, že se má od změny režimu a pádu Sovětského svazu lépe. Pro pozorovatele ze střední Evropy se to zdá logické. Ve Střední Asii je to ale přesně naopak. Do tohoto regionu přinesl SSSR modernizaci spojenou s průmyslovou výrobou, urbanizací a pozvednutím školství. Po jeho pádu došlo v těchto sférách k výraznému zhoršení. Zjednodušeně řečeno, co si vzali moskevští plánovači na západě, notně ostrouhali a předali východu. Malé náměstíčko před hotelem Kyrgyzstán v Oši se po ránu plní muži ve středních letech. Je tu i několik takových, kteří už ve středních letech dávno nejsou. Všichni postávají či posedávají na patnících a diskutují. Pak přijede náklaďák s logem organizace Mercy Corps na dveřích, na který všichni čekají. Přivezl některým z nich alespoň pro dnešek práci. Platí hotově, zhruba dva dolary denně, což je lepší plat než v leckteré státní kanceláři. Vůz se dvěma desítkami pracovníků na korbě do půl hodiny odjíždí. Ať si o časech SSSR myslí kdo chce co chce, tihle muži se měli lépe. Alespoň jsou o tom přesvědčeni.

METÁL ZA DESET KYRGYZSKÝCH DĚTÍ
Za sovětských dob byla práce povinná. Kdo delší dobu nepracoval, dostal podmínku nebo skončil na pár týdnů ve vězení jako příživník. Tenkrát ale údajně našel práci každý, kdo chtěl. Dnes je to naopak. Fakt, že tolik lidí najednou ztratilo zaměstnání v průběhu několika let po rozpadu komunistického kolosu, se velmi negativně promítl do mnoha sfér života v celé zemi. Mercy Corps, stejně jako několik japonských nevládních organizací, s nezaměstnaností v Kyrgyzstánu bojuje již několik let. Samotní Mercy Corps obstarávají práci pro 150 000 lidí. Zdejší obyvatelé je za to mají rádi.
Kyrgyzstán se měl za dob SSSR jako v bavlnce. Moskevští soudruzi poskytovali místním občanům štědrou sociální a zdravotní péči, celá země, kde přes 90 % území tvoří hory, byla prošpikována elektrickým vedením. Nově postavené továrny daly spoustě lidí práci a prostor Sovětského svazu umožňoval osvědčeným vojákům či byrokratům odejít za lepším živobytím třeba do Ruska. Bolševici se snažili ze všech sil podporovat vysokou porodnost, neboť větrem ošlehaní Kyrgyzové měli být ideální pracovní silou na ruském severu a na Sibiři. Kyrgyzské matky, které měly přes 10 dětí, dostávaly vysoké sovětské ocenění „Mať-geroina“. Pro zemi, kde většina obyvatelstva žila na počátku dvacátého století kočovným způsobem, znamenala sovětská éra rychlý posun vpřed.
Rozpad SSSR zasadil ekonomice Kyrgyzstánu, stejně jako dalším středoasijským republikám, těžkou ránu. V roce 1993, kdy země odešla z takzvané rublové zóny, skončila finanční podpora Moskvy. Většina podniků a továren, které byly drženy složitou všesovětskou sítí vzájemných závislostí, přestala fungovat. Systém, kdy ti efektivnější dopláceli na ty méně efektivní, takže se nakonec měli všichni stejně, se rozpadl. V Kyrgyzstánu v důsledku toho rapidně stoupla nezaměstnanost, která se pohybuje nad 30 % (některé zdroje hovoří o 40 %). Rozbujel se černý trh. Kvalita školství, stejně jako výška sociálních příspěvků, klesla. Před spoustou lidí se po zániku pracovních míst a sociálních jistot objevila tíživá otázka: jak se teď budeme živit?

PASTEVCI, TRHOVCI A TAXIKÁŘI
Merzabek se živí tím, že pase dobytek. Po kyrgyzsku. Stejně jako mnoho jeho známých vezme na jaře jurtu, všechen dobytek a rodinu a jede do hor, odkud se do své vesnice vrací až na podzim. Živí se prodejem ovcí a krav na bazary. „Tenhle způsob obživy fungoval v Kyrgyzstánu léta, vždyť jsme všichni potomci kočovníků. Za Sojuzu to bylo tak, že dva tři kusy ze stáda byly pastevcům ponechány a zbytek byl jakoby státní. Z toho pastevci museli odevzdávat mléko, maso a tak dále. To, jestli odevzdávali všechno, se ale nedalo kontrolovat, takže život pastevce nebyl nějak náročný. Teď je to horší.“
Merzabek sám ale pase ovce tak trochu z nutnosti. „Co se mě týče, byl jsem k tomuto způsobu donucen. Vystudoval jsem práva v Kočkorce a v Biškeku. Místa pro právníky ale nejsou. Leda že bych úředníky tučně podmazal, ale na to nemám peníze. To, co bylo těžké za Sojuzu, je dnes takřka nemožné. Nenašel jsem ani žádnou jinou práci, protože továrny jsou zavřené a zemědělství v tomhle regionu prakticky neexistuje. Pást dobytek jako naši dědové je přeci jenom jistota. Znám spoustu jiných lidí, kteří vystudovali, ale živí se v koňském sedle.“
Dalším velmi častým způsobem obživy je v Kyrgyzstánu taxikaření. Rozpad základní infrastruktury postihl i státní dopravu, která je ve stavu naprostého rozkladu. Na většině hlavních tras jezdí dva druhy autobusů – pomalé státní, a potom soukromé autobusy, většinou vyřazené Mercedesy z Turecka, které jsou o něco rychlejší. Navíc několik důležitých komunikací, včetně 700 km dlouhé silnice mezi dvěma největšími městy Biškekem a Oší, je pro nebezpečnost a špatnou kvalitu vozovky pro autobusy uzavřeno. Doprava tam funguje jen osobními auty za cenu velmi podobnou té za autobusy. Taxikářem se může stát každý, kdo má auto. Pro tento způsob dopravy neexistuje žádná licence ani zastřešující organizace. Jen nabídka a poptávka. Cesta z Biškeku do Oše trvá něco přes 12 hodin. Taxikáři, čekající v houfech na své klienty na autobusovém nádraží, jsou schopni jet kdykoliv. Když mají štěstí, do dvou dnů jsou zase zpátky.
Co se týče postavení žen ve společnosti, v Kyrgyzstánu je to o mnoho lepší než v okolních muslimských zemích. Žena není nutně připoutána k plotně či nucena dělat „čiernuju rabótu“, což znamená okopávat pole, tak běžný jev třeba v Turkmenistánu. Kyrgyzské ženy vládnou drobnému obchodu. Na pestrých bazarech lze potkat desítky prodavaček naprosto stejného zboží za stejnou cenu. Většina nabízí produkty z vlastní zahrady či kuchyně. Při silnicích se míhají postavy nabízející řidičům několik jablek, plastikovou láhev načerno vyrobeného benzinu pochybné kvality, motorového oleje nezdravé barvy, či třeba sadu ojetých pneumatik na traktor. Mnoho z nich nemá za celý den jediného klienta.
Průměrný plat je v Kyrgyzstánu 30 dolarů. Alespoň podle tabulek. Za tyto peníze jde jen stěží vyjít. Drtivá většina povolání se v dnešním Kyrgyzstánu točí okolo dopravy, obchodu a cestování. Minimum služeb, minimum průmyslové výroby a minimum organizace práce. Tudíž i minimum daní, které neplatí ani taxikáři, ani pastevci. Na jednom se v Kyrgyzstánu ale shodnou úplně všichni. Že za Sojuzu bylo lépe.


Kyrgyzská repulika
rozloha: 198 000 km
obyvatelstvo: 4 540 185 (1997)
hlavní město: Biškek
poloha a charakteristika: Vnitrozemí Střední Asie. Hospodářsky méně rozvinutý průmyslově-zemědělský stát. V průmyslu převládá těžba rud a neželezných kovů, v zemědělství zaujímá hlavní místo pěstování bavlníku. Chcete-li se dozvědět více k tomuto tématu, navštivte informační servis společnosti Člověk v tísni www.infoservis.net.

Category: 2003 / 03

Nepálské království bylo až do roku 1952 uzavřeno cizincům. Mezi prvními, kteří pro svět tuto zemi objevili, byli horolezci. „Proč chcete vystoupit na Mount Everest?“ ptali se anglického horolezce Malloryho. „Protože je na Zemi,“ odpověděl. Odvážní mužové přicházeli do Nepálu, aby pokořili Himálaj. Osmitisícové štíty se pokryly stopami lidí. Dnes se už vytratila poezie pionýrských výprav a zbyla jen vzpomínka na dlouhé karavany nosičů s náklady výstroje a potravin pro měsíce pobytu v horách. Není to tak dlouho, kdy jediným dopravním prostředkem zde byly lidské nohy a hřbety jaků. I dnes je nosičství velmi rozšířeným povoláním, ale Nepál je již protkán sítí nových cest a silnic a funguje zde i letecká doprava. V hlavním městě Káthmándú přistávají desítky zahraničních společností. V metropoli Nepálu najdete množství cestovních kanceláří zajišťujících služby pro náročné turisty z celého světa, a opravdu je co nabídnout. Čarokrásná panenská příroda, vysoké hory, divoké řeky, které můžete sjíždět na raftech i kajacích, množství památek, hinduistické chrámy i buddhistické kláštery lákají desítky tisíc návštěvníků. Na severu se Nepál opírá o Himálaj. Je zde deset ze čtrnácti osmitisícových štítů.

Strategie dobývání velehor se časem změnila. Dnes již ke štítům nesměřují obrovské zástupy nosičů, šerpů a horolezců. Dříve bylo nutné putovat týdny přes rýžová pole, horkým pohořím Shiválaku, vystoupat na hřbety Malého Himálaje, přebrodit desítky řek a potoků, prodírat se neprostupnou vlhkou džunglí. Nyní používají horolezci k transportu letadla i helikoptéry. Zkrátí se tak čas potřebný na přepravu materiálu i lidí z několika měsíců na týdny. Redukovaly se také počty členů horolezeckých expedic. Není výjimkou, že o vrchol usiluje dvojice, nebo dokonce jedinec.
Do Himálaje nesměřují ovšem jen horolezci. Cestovní kanceláře v Nepálu, ale také z jiných zemí organizují trekkingové cesty do podhůří vysokých hor i do srdce Velkého Himálaje. Touha po poznání a dobrodružství je provázena nostalgií po cestách prvních dobyvatelů. A tak se dnes za pomoci nosičů a zkušených šerpů dostanete do základních táborů Everestu, Lhoce, Makalu i dalších hor. Existují i projevy komerčního horolezectví, kdy si klient zaplatí výstup na horu, při kterém mu pomáhají a jistí jej profesionální horolezci. Vše je jen otázkou financí. Peníze stojí permit umožňující vám vstoupit do některého národního parku, peníze stojí šerpové i dokonalá výbava odpovídající nárokům velehor. Musíte doufat, že počasí vám bude nakloněno a vaše fyzická kondice vás nezradí. Putování vám zpříjemní čaj podávaný většinou s jačím mlékem nebo máslem, který domorodci nabízejí ve vesničkách při cestě, nebo šálek čangu – šerpského piva z prosa a rýže. Dnes je možné přespat na cestě v chatách i hotýlcích. Je až s podivem, kolik turistů od nás tráví svou dovolenou na cestách Nepálem. Většina z nich směřuje do Himálaje. Nacházejí zde to, co hledají. Scenerii nejvyšších hor Země, dosud neporušenou přírodu. Mohou ovšem také navštívit národní parky na jihu země plné slonů, hrochů, tygrů i jiné exotické zvěře a ptactva. Metropoli Nepálu Káthmándú vládne čilý ruch. Hotely, penziony, restaurace i kavárničky svádějí boj o klienty. Obchody a obchůdky jsou nabité nejen tradičním tovarem a výtvory domorodých řemeslníků, tretkami pro turisty, ale také kvalitním zbožím z celého světa. Rikšové jsou vytlačováni modernějšími taxíky a všude je nutné smlouvat. Ceny jsou zde pohyblivé, jako ostatně v celé Asii a Orientu. Cestovní ruch, který přináší Nepálu nemalý zisk, změnil v tomto kdysi uzavřeném království mnoho. Vše se zkomercionalizovalo. Platíte vstup na památky, do chrámů i klášterů. Neustále se vám nabízejí samozvaní průvodci, jste obtěžováni pouličními prodavači, v jejichž nabídce nechybí ani marihuana a tvrdé drogy.
Měl jsem to štěstí, že jsem zemi pod Himálajem navštívil několikrát. To, co mě v Nepálu oslovilo nejvíc, byli lidé. Lidé a lidičky, které jsem tam potkal. Nosiče, kteří jsou doma na celé dlouhé cestě se svým nákladem. Drobné obchodníky, lidi z vesnic, poutníky oddané svým myšlenkám a modlicím mlýnkům, lamy z klášterů i svaté muže…, ze všech vyzařuje pohoda, klid a přívětivost. Toulal jsem se zemí, kde nikdo nikam nespěchá, a fotografoval. Mnozí z těch lidí viděli fotoaparát poprvé. Nikdo z těch, kteří věděli, co činím, neodmítl a neprotestoval. Naopak, přátelsky mi pokynuli nebo sepjali ruce k pozdravu. Namaste!

Category: 2003 / 03

Roky úvah, desítky měsíců plánování, komplikace na hranicích, policejní doprovod a nakonec úspěšná aplikace do těla. O co šlo? Stručně řečeno – o úspěšnou inseminaci slona indického. Druhou na světě. Onen zázrak souhry znalostí, zkušeností a nezbytného štěstí byl zakončen v ZOO Ústí nad Labem. Lidé udělali, co mohli. Teď nezbývá než věřit, že to vietnamská matka Delhi dotáhne do konce.

TĚŽKO NA BOJIŠTI…
Přirozené páření slonů, březost a následný odchov slůňat mají některé zoologické zahrady i soukromé chovy úspěšně za sebou. Předtím bylo třeba zvládnout metodiku zařazení slonů do stáda i ochranu před přenosem nejrůznějších virů. Přestože to trvalo dlouhá léta a spolupracovaly na tom vědecké ústavy mnoha zemí, nakonec se dobré dílo zdařilo a přirozené odchovy jsou zvládnuté. Slon indický je více ohroženým druhem než jeho africký příbuzný. Právě to je hnacím motorem výzkumu a pokusů o jeho zachování, i kdyby to mělo být nepřirozenou cestou. Pokusy o umělé oplodnění (inseminaci) končily dlouhá léta neúspěchem. MVDr. Václav Poživil, veterinář ústecké ZOO, to vysvětluje takto: „Jedná se o anatomický problém, kdy je potřeba si uvědomit rozměry sloního těla. Je to úplně jiné, než u hospodářských zvířat. Slon je tak mohutný, že například jenom vestibulum vaginy, což je společná močopohlavní trubice, je zhruba od 1,5 m do 2 m dlouhá. Naše slonice Delhi ji má zhruba 1,8 m.“
Prostě úspěšné umělé oplodnění u slonů bylo opravdovou vzácností. V International Zoo News na sklonku roku 2001 pánové Schwammer, Goritz a Hildebrandt napsali: „Celosvětově se narodila pouze čtyři slůňata pomocí inseminačních technik. Několik dalších slonic je gravidních… Snahou tohoto příspěvku je kriticky zhodnotit metodiku pro budoucí použití při odchovu slonů v zajetí.“ To, že nešlo o planá slova, dokumentuje fakt, že český tým připravující se na inseminaci využil právě Hildebrandtových zkušeností a některé techniky byly nacvičovány v schönbrunnské ZOO ve Vídni. Právě tam totiž proběhla první úspěšná sloní inseminace v Evropě. První pokusy o inseminace proběhly v šedesátých letech minulého století, jenže nebyly úspěšné právě z důvodů neznalosti sloní anatomie. Sémě bylo zaneseno jen do ústí pochvy. Jenže právě tam teprve začíná samotná téměř dvoumetrová trubice, takže sperma nemělo šanci na úspěšné oplodnění.
Ústecká ZOO se pustila do projektu umělého oplodnění a úvahy nabraly reálný rozměr v roce 1999. První vyšetření v ústecké ZOO se uskutečnilo v prosinci 2000 – ultrazvuk ukázal, že jedna z uvažovaných slonic, Kala, nevyhovuje všem požadavkům. Z dalšího plánování ji vyřadily odhalené cysty na děloze. Druhá, Delhi, se ukázala jako naprosto zdravá a plně připravená. Měla dokonalý pohlavní cyklus, plnohodnotný, bez jakýchkoli anatomických problémů. „Od té doby jsme začali každý týden od Delhiny odebírat krev s tím, že bylo potřeba určit přesnou délku cyklu, jeho kvalitu a intervaly, v jakých se cyklus opakuje. Každá slonice ho má trochu jiný. Průměrně jsou to dva měsíce a Delhi, jak se ukázalo, ho má zhruba tříměsíční. V letošním červnu (2001, pozn. red.) jsme definitivně řekli ano, v nejbližším cyklu budeme inseminovat.“ Tak dr. Poživil popisuje, co předcházelo konečnému rozhodnutí. Nastala fáze trénování slonice a hledání dárce. Protože sloní býci jsou bohužel ve značné části případů agresivní a nezvladatelní, musí se často na odebrání semene uspat. To je samo o sobě docela riskantní záležitost. Proto tenhle způsob odběru vedení zahrad i samotní chovatelé neradi vidí. „V současné době se to provádí tak, že se trénuje jak slonice, tak i slon. Od masturbace až k vymasážování přes rektum. Všechno se to dělá za plného vědomí, bez jakýchkoliv anestetik a sedativ. Takže je to věc ošetřovatelů, jak to zvládnou.“ Málokoho by napadlo, co všechno takový ošetřovatel slonů musí zvládnout.

SPERMA Z DOVOZU
Úspěšnost inseminace nezávisí pouze na precizním provedení samotného zákroku, ale na puntičkářsky pečlivé přípravě. Kontroly, testy, vyšetření. Zatímco se zjišťovala schopnost samic úspěšně přijmout dárcovské sperma, neustávalo hledání dárce. V Evropě zůstali čtyři možní sloní býci, kteří byli prověření, což znamená, že byli plodní a relativně kontaktní. Nadějný sloní samec z Hannoveru nakonec nevyšel. „Po změně vedení zoologické zahrady došlo k příklonu ke komerční stránce věci. Teď se tam za všecko, včetně spermatu, platí. V podstatě bylo řečeno, že narodí-li se samice, tak ji chtějí. Takže aniž bychom se bránili tomu, že ji někam dáme, tak nám tenhle přístup přece jen příliš zaváněl kšeftařením.“ Tak vysvětluje neúspěch spolupráce s Hannoverem Mgr. Tomáš Kraus, zoolog ústecké zahrady. Další zoologická zahrada si nepřála uspání svého samce během odběru a on nebyl natolik kontaktní, aby to bez uspání šlo. Ryze teoretickou možností se stal slon z Kyjeva, ale nakonec byl pro projekt zvolen sloní samec z Whipsnade Wild Animal Park, který spolu s londýnskou ZOO a The Institut of Zoology and Scientific Publications Department patří pod Zoological Society of London. Jedenáctiletý Emmet byl prověřený a z přirozeného páření vzešla slůňata.
Otec i matka tedy byli vybráni. Na první pohled to vypadá, že projekt může být bezproblémově dokončen. Leckoho napadne, proč se musí inseminovat, když by se dala Delhi napářit přirozeným způsobem. Na to, aby se k budoucí matce dostal sloní „táta“, by bylo potřeba transportovat celého slona, transport semene je přece jen méně náročný. Odběr traumatizuje slona méně než transport do cizího prostředí, takže ani zdravotní stránka věci není zanedbatelná.
Po definitivním rozhodnutí se začaly dělat denní odběry krve. Bylo nutné stanovit přesně termín ovulace. Vyšetřovaly se vzorky progesteronu (hormon) a LH (hormon indikující ovulaci). Výsledky se zanášely do křivek a jejich spojením se došlo k termínu 14 dní před ovulací. Dva týdny na přípravu bohatě stačí. Jenže nastalo drama jako z akčního trháku. Krevní rozbory se prováděly v Berlíně, protože Česká republika nemá adekvátní laboratoř, která by garantovala výsledky v požadované přesnosti. A některému z německých celníků se zřejmě nezdála faktura berlínské laboratoře znějící na 1 euro. Zásilku otevřel, a tím byly veškeré vzorky znehodnocené. „Naštěstí – nevím, z jakého důvodu – jsme brali té krve víc, takže jsme byli schopni vypravit ještě jednu várku. Výsledky jsme měli v pondělí odpoledne a rozhodli jsme se – budeme inseminovat,“ popisuje počátek závodu s časem dr. Poživil. Vzhledem k tomu, že rozbory vzorků nějakou dobu trvají a jednalo se o znovu posílanou várku, zbylo z dvoutýdenních příprav zhruba 48 hodin. Doktor Hildebrandt se z Berlína okamžitě vypravil do Whipsnadu odebrat sperma. Aby smůly nebylo málo, probíhala na londýnském letišti Heathrow právě razie proti imigrantům a let doktora Hildebrandta byl odkloněn na vedlejší letiště.
Nemražené sperma se za normálních okolností nedováží. Proto bylo v tomto případě nutno vyjednat speciální povolení Státní veterinární správy České republiky k dovozu nemraženého sloního spermatu. Technika inseminace je totiž v současnosti postavena na použití nemraženého semene. V budoucnosti, jak napovídají thajské výzkumy, se to pravděpodobně změní. Paradoxem je, že na dovoz spermatu se vztahuje i Washingtonská konvence (CITES), která má za úkol omezovat obchod s chráněnými druhy organismů. Právě v tomto případě jde konvence přímo proti vlastnímu smyslu. Blokuje totiž záchranu druhů, které má za úkol chránit. Anglické povolení dovozu, tedy onen CITES Permit, přišel v pondělí ráno. Hrálo se o čas. Tentýž den odpoledne bylo jasné, že se bude inseminovat. Nikde se nic nesmělo zdržet. Jakákoli prodleva mohla mít za následek znehodnocení drahocenného semene. Proto byla domluvena i policejní eskorta doprovázející zásilku na trase Ruzyně – Ústí nad Labem.

INSEMINACE
Thajci, kteří mají s chovem asijských slonů bohaté zkušenosti, mají tým, jenž pracuje na technologii zmražení sloního spermatu. Výhoda je jasná. Zmražené déle vydrží. Není těžké jej zmrazit, ale rozmrazit tak, aby nedošlo k jeho znehodnocení. The Northern Elephant Preservation Foundation je thajská nadace zabývající se ochranou a reprodukcí slonů. Prezident nadace Bilaibhan Sompatisiri v Bangkog Post tvrdí: „Jsme první zemí na světě, která má úspěch v rozmnožování slonů a sbírce sloního semene.“ Odpusťme mu jeho chvástavý tón, za který možná může redaktor zmíněného listu. Stejný titul osmého března 2002 uveřejnil, že „ochrana zmražením je týmová záležitost“. Tým vede Janine Brown z amerického Smithsonian Institution a Thomas Hildebrandt z berlínského Zoo Biology and Wild Life Research. O dr. Hildebrandtovi už tu řeč byla. Přestože existuje vědecký tým zkoumající možnost uchování spermatu zmražením, situace zejména po právní stránce není úplně v pořádku. „Všechno má být patentově chráněno, protože v rámci výzkumu jsou v tom velké peníze. Proto si Thajci své výsledky hlídají. Jenže právě patent na mražení sloního semene ještě není zcela uzavřený. Proto ty tajnosti. Například i my jsme měli určité ředění spermatu, ale složení, s čím se ředilo, neznáme. Ředěním bylo zajištěno, že sperma, byť nezmražené, bude životaschopné i po více než osmi hodinách. Normálně se musí aplikovat do osmi hodin. A my jsme byli první, kteří to mohli udělat ještě druhý den a bylo to v pořádku,“ říká dr. Poživil. Když se po poměrně dobrodružné cestě dostalo sperma do Ústí nad Labem, byla provedena jeho první kontrola a doředění. Vlastní akt inseminace trval 45 minut. Proč tak dlouho? Budeme-li měřit čas od zavedení endoskopu až po závěrečný úklid, tak šlo o 3,5 až 4 hodiny. Bez uspání či sedativ. Používaly se speciální endoskopy, vyrobené přímo pro slony, o délce 2,5 metru. Vchod pochvy u slonice, která ještě neměla slůně, což je právě případ Delhi, je 3 mm velký. Zavést samotné instrumenty je rutinní záležitost, ale trefit se do třímilimetrového otvoru na vzdálenost 2 metrů jen s pomocí endoskopů, to je právě ona třičtvrtěhodina. Nutno dodat, že zákrok bolestivý není. Na druhou stranu, příjemný určitě taky ne, takže je až s podivem, jak pokojně to Delhi snášela. První den se aplikovalo zhruba 30 mililitrů spermatu, druhý den méně. Zhruba 18 mililitrů, spíše pro vytvoření výživného prostředí dříve daným spermiím. Kontrolovaly se kontrakce dělohy, které potvrdily, že dávka byla nasáta. Pak už se jen čekalo a kolem 7. týdne se odvezly vzorky do Berlína. Samice je gravidní a ultrazvukové vyšetření ukázalo i plod. Lidská část práce byla odvedena, dál už se musí slonice postarat sama. Riskantním obdobím bude samotný porod, který je nebezpečný nejen pro slůně, ale i pro samici. V prvních šesti měsících dochází často k úhynu slůňat z důvodu infekcí. Delhi je druhá indická nainseminovaná slonice na světě a první v Evropě, takže podaří-li se vše tak, jak chovatelé, veterináři i ostatní „nadšenci do slonů“ doufají, bude vskutku co oslavovat.


CHOBOTNATCI? CHOBOTNATCI!
Kdyby se člověk, jenž zvířata zná jen z obrázků, zamyslel, která z nich by zařadil mezi chobotnatce, tak by si řekl: určitě to budou ti s chobotem. Takže sloni. Že by i ti s chobůtkem, jako mají tapíři? Nebo chobůtečkem, jako mají rejsci? Z celého řádu chobotnatců (Proboscidea), ať už měli dlouhý či krátký chobot, nebo jim rostly kly z horní či spodní čelisti, zůstali do dnešních dob právě jen ti sloni. Ani rejsci, ani tapíři k nim nepatří.
Dnes žijí dva (někteří z odborníků udávají tři) druhy slonů, ale v minulosti se jednalo o rozsáhlou skupinu, jejíž fylogeneze není dodnes zcela jasná. To, že jsou sloni placentální savci, jasně naznačuje, že se vyvinuli relativně pozdě. Berme čas jako zrníčka přesýpacích hodin, kde se místo zrnek převalují stovky milionů let vývoje. Pozdní paleocén je doba, kdy se budoucí Hannibalovi váleční pomocníci oddělili od svých archaických kopytníků a jako samostatná skupina jsou definováni zhruba ve svrchním paleocénu, což bylo zhruba před 60 miliony let. Zajímavé je, že spolu s nimi měli pravděpodobně stejného předka – kopytníka – i dnešní damani a sirény, tedy vzhledově dost odlišná zvířata. Ukazuje na to vývojová shoda zubů a v poslední době i rozbory DNA. Jedny ze základních atributů charakterizujících dnešní slony jsou chobot, kly a velikost. Ničím z toho se však na úsvitu svých dějin chobotnatci pochlubit nemohli. Měli velikost dnešního tapíra a zuby, které se podobaly ostatním placentálům (chyběly řezáky na spodní čelisti). Jako jedny z prvních vymizely špičáky, které se vyskytují ještě u eocenních zástupců rodu Moeritherium. U stoliček se hrboly začaly spojovat, až vznikly příčné lamely, které jsou rozlišovacím znakem dnešních dvou sloních rodů. Mluvíme-li o zubech, asi bude překvapením, že kly jsou přeměněné řezáky. Chobot se začal prodlužovat až u oligocenního rodu Paleomastodon, který žil před 37-22,5 miliony let. Dnes se na chobot upínají stovky svalů a slouží slonům jako neocenitelný pomocník. Podíváte-li se dobře na obrázek slona, uvědomíte si, že má tak krátký krk, že by se bez chobotu moc nenajedl. Sice by byl schopný spásat lístky okrajových větví, ale dál by se nedostal. Ani na zemi, ani na vzdálenějších větvích. Vývoj chobotu měl za následek, že se nozdry spojily, takže lebka slona, ale i starších chobotnatců, jakým je například miocenní rod Deinotherium, vypadá velmi nezvykle. Tento rod se nacházel i na našem území. Důkazem budiž Deinotherium giganteum, jehož kosterní pozůstatky byly nalezeny u Františkových Lázní. Právě tomuto druhu, na rozdíl od dnešních slonů, rostly kly ze spodní čelisti.
z knih Historie obratlovců (Z. Roček) a Vznik, vývoj a vymírání savců (R. Musil) vybral Topí Pigula „NAŠI“ SLONI
Sloni jsou u nás snad nejpopulárnější savci. Lákadlo do cirkusů a zoologických zahrad. Asi každý z nás coby dítě slyšel lákající „pojď se podívat na slona“. V loňském roce se smutně proslulým slonem stal Kádira z Prahy, který se do naší republiky dostal ze srílanské ZOO. Snímek jeho marného zápasu se smrtí se stal fotem roku. „A přišli jsme o dalšího samce,“ blesklo určitě některému z chovatelů při zprávě, že musel být utracen. Z oněch dvanácti zvířat, která jsou v současnosti v našich zoologických zahradách (včetně dvou slonů ve slovenských Bojnicích) zůstal pouze jeden samec – Mooti – ze Dvora Králové nad Labem. I přes obrovskou popularitu nemá tato zvířata každá ZOO. Důvody jsou nasnadě. Sloni musejí mít velký pavilon, mají spotřebují hodně potravy, a tudíž „lezou do peněz“. Navíc samci bývají agresivní. Právě agresivita byla důvodem utracení slona v roce 1977. Rozhodnutí o jeho utracení přišlo poté, co napadl ošetřovatele. Jiný ze slonů zemřel v Liberci na otravu, kterou mu způsobili návštěvníci nadměrným krmením. Jde sice o téměř čtyřicet let starou událost, ale jasně ukazuje, kam až může popularita slona dovést. Ze současných patnácti českých zahrad chovají slony čtyři z nich, v celkovém počtu dvanácti kusů. Co se zoologických zahrad týká, bylo v jejich historii v naší republice umístěno celkem 44 slonů. Skutečný počet slonů, kteří se na našem území vyskytli, bude větší, protože někteří sloni neprošli zoologickými zahradami, a byli pouze v cirkusech, jiní naší republikou jen projeli coby tranzitní zemí. U nás chovaní sloni se k nám dostali z nejrůznějších konců světa. Pražská Sábi z Krugerova národního parku v Jihoafrické republice, liberecká Gaurí z Bengálska a ústecká Delhi z Vietnamu. Na Delhi je vidět, že počátky jejího soužití s lidmi nebyly nejšťastnější. Odřezaný pravý ušní boltec svědčí o tom, že prodělala ve Vietnamu rituál, který ji měl pomoci zkrotit. Mytologicky má jít o vyhánění divokosti. Možná právě Delhi bude tou, jež zmnoží počty slonů na našem území.
z materiálu Sloni v roce 2002 v českých a slovenských zoologických zahradách vybral Topí Pigula

Category: 2003 / 03

Bělostné domky a kostely s modrými kopulemi se tyčí na útesu nad mořem. Úzké uličky se vinou strmě do svahu. Kouzelná zákoutí dvorů s květinami – to je modro-bílá perla Středomoří – ostrov Santorin.

Ostrov Santorin, řecky zvaný Thíra, leží v Krétském moři na jihu Kykladského souostroví, 127 námořních mil od Pirea a 70 námořních mil od Kréty. Rozprostírá se na 76 kilometrech čtverečních. Vznikl přibližně před 3,5 tisíci lety po jednom z největších sopečných výbuchů v dějinách. Na 1800 m vysoká sopka, která tehdy explodovala, rozmetala původní ostrov na kusy. Z kulatého ostrova zbyla jakási vykousnutá podkova – tři nové ostrovy Santorin, Thirasia a malý Aspronisi. Oblaka sopečného popela tehdy údajně zastiňovala oblohu po několik měsíců a poté pokryla povrch okolních ostrovů. Popel tak vytvořil podmínky pro pěstování vína. Záplavová vlna ale znamenala katastrofu pro značnou část Středomoří. V severní Krétě zničila stavby vyspělé minojské kultury. Někteří historikové dokonce výbuchu přičítají i zánik Platónovy Atlantidy. Další erupce zde byly v roce 1939, 1941 a 1950. Poslední zničila katedrálu ve Fiře, ta ale byla znovu postavena. Dnes tu horké sirné páry a prameny vyvěrají na několika místech ostrova. Také stále hrozí zemětřesení, jež naposledy ostrov zasáhlo v roce 1956. Obyvatelé však na tyto hrozby nedbají, svoji bílou krásu budují zdánlivě bez obav.
V hlavním přístavu Athinios je rušno. Okolo 6000 stálých obyvatel se v létě rozroste na dvojnásobek. U mola se střídá jeden trajekt za druhým. Moderní proudové lodi zkrátily cestu z Kréty ze čtyř hodin již na pouhé dvě a půl, ale každou ušetřenou minutu patřičně zaplatíte. Ostrov žije z turistiky a návštěvník si zde přijde na své.
Autobus šplhá od přístavu úzkými serpentinami do výšky 300 m. Občas musí couvat, vyhýbání je složité. Malé parkoviště ve správním centru Fira, kde je konečná, se hemží lidmi. Převládají Japonci a Rusové. Pobyt zde nepatří k nejlevnějším, a tak většina turistů přijíždí s cestovními kancelářemi pouze na jeden den. I pro většinu našinců bude pobyt nad jejich finanční možnosti, ale dobrá zpráva je, že Fira má také Guest House.
Spěchám, abych zachytil atmosféru ranního slunce. Bez povšimnutí nechávám desítky malebných krámků a butiků, kličkuji úzkými uličkami, šplhám do svahu, nahlížím do pootevřených dveří a snažím se zachytit všechnu tu nádheru. Míjím nejstarší hotel Atlantis a ortodoxní katedrálu, postavenou po zemětřesení v roce 1956. Turistický ruch tlačí stavby stále dál na východ.
Fira plynule přechází do sousedních vesnic – Firostefani a Imerovigli. Za útesem se objevují další scenerie (celkem je tu 14 vesnic). Spolu se mnou šplhá nahoru i teploměr. Nit na mně není suchá. Alespoň jsem tu sám, ostatní turisty už dávno pohltil stín kavárniček a restaurací.
Lidé jsou zde vlídní. Restauratér mě zve dovnitř, ale na konzumaci nemám chuť. „Pane, to nevadí, jen se klidně posaďte, nemusíte si nic dát.“ A když vidí můj zbědovaný stav, přináší láhev studené vody. Dostal mě. Objednávám si kávu.
Vedle u stolu sedí skupinka Němců. Šéf restaurace, který přes zimu, kdy tu nejsou hosté, bydlí v Německu, s nimi chvilku povídá, a pak se vrací ke mně. Konstatuji, že stejně dobře jako německy mluví i anglicky. Probíráme zdejší vyhlášené víno.
Tradici vinařství tu založil před více než třemi tisíci roky sám bůh Dionýsos. Réva je malá, hrozny drobné, ale kvalita vynikající. Nejznámější je červené „visanto“, ale oblíbené je i bílé suché „nikteri“ a polosuché „brusko“.
Přehlížím krajinu pode mnou. Kostely s modrými kopulemi, ostatně stavby jiného charakteru tu nejsou povoleny. Hotýlky a penziony se zdají být na skále jakoby přilepené. Malé bazény s azurovou vodou připomínají kaskády vodopádu. K moři je daleko a hlavně strmě. Dolů k malému přístavu vede klikatá stezka s 566 širokými schody. Movité turisty po ní vynášejí mezci. Bohatý rejdař, místní rodák Petros Nomikos zde sice nechal postavit kabinkovou lanovku, ale aby mezkaři nepřišli o výdělky, dostávají část zisku…
Ostrov s nejčistším mořem, nejazurovějším nebem a nejbělejšími stavbami opouštím před západem slunce. Čas se neúprosně naplnil. Vím, že Santorin je místo, kam se budu umět vrátit…

Category: 2003 / 03

Kdo z nás by nechtěl alespoň jednou za život spatřit korálové útesy Karibiku, svět pod hladinou moře okolo ostrovů Oceánie v Pacifiku nebo mezi potápěči proslulé rify Rudého moře. Zní to krásně, řekne si asi většina běžných turistů a milovníků přírody, ale kde vzít peníze na dalekou cestu či na ještě dražší potápěčské vybavení? Na to, aby člověk spatřil divukrásná a barvami hýřící zákoutí tropického korálového útesu, však není nutné cestovat přes půl zeměkoule a potápět se dvacet metrů pod mořskou hladinu. Stačí sejít suchou nohou do druhého suterénu rozlehlé budovy na pobřeží nám dobře známého Středozemního moře, a pak už jen žasnout…

MOŘE OSMDESÁT PĚT METRŮ NAD MOŘEM
Přesně do takové výšky se tyčí světoznámé Oceánografické muzeum v Monaku. Stará budova, postavená na přelomu devatenáctého a dvacátého století, je přilepena na hraně Monackého útesu a její okna shlížejí majestátně na vody Janovského zálivu. Právě zde je možné během několikahodinové prohlídky navštívit všechny tyto kouty podmořského světa a navíc se setkat s bohatou ukázkou fauny a flóry blízkého Středozemního moře. Muzeum však nabízí mnohem více. V jeho zdech jsou vystaveny bohaté sbírky konzervovaných mořských živočichů, předměty a obrazy připomínající historii dobývání mokrého živlu i mnohá umělecká díla inspirovaná bohatstvím podmořského života. Muzeum se proto stalo mekou vědců zabývajících se podmořskou biologií a místem konání mnoha významných celosvětových konferencí oceánografů.

ŠLECHTIC MOŘEPLAVCEM
Za svůj vznik vděčí Oceánografické muzeum monackému princi Albertovi I. Ten byl nejenom představitelem tohoto městského státu, ale i náruživým mořeplavcem a milovníkem života pod hladinou oceánu. Na svých čtyřech lodích podnikl několik desítek výzkumných cest po Středomoří i Atlantském oceánu. Během svých výprav nashromáždil úctyhodné množství biologických vzorků, které veřejnosti představil poprvé v monackém pavilonu na Světové výstavě v Paříži roku 1889. Expozice vzbudila veliký ohlas a její majitel se proto rozhodl zřídit pro ni trvalé muzeum. Jeho základní kámen byl položen roku 1899 a v březnu 1910 princ Albert Oceánografické muzeum slavnostně otevřel.

DŮM PRODCHNUTÝ MOŘEM
Nejen sbírky uvnitř, ale i celá architektura muzejního paláce zosobňuje výjevy z podmořského života. Lustry osvětlující jednotlivé sály mají tvar jednobuněčných organismů mřížovců či mořských hvězdic. Sloupy podpírající schodiště se prohýbají jako mořské vlny a kamenné mozaiky v podlahách zobrazují mořské ryby. Přízemí a obě nadzemní podlaží hostí nezměrné množství biologicky cenných sbírek a předmětů z historických dob používaných při výzkumu moře. Je zde také zrekonstruovaná celá vědecká laboratoř prince Alberta z jeho lodi Hirondelle a návštěvníci si mohou prohlédnout i modely a vyobrazení jeho výzkumných plavidel. Biologické sbírky muzea čítají několik set tisíc položek a jsou každým rokem obohacovány neúnavnou prací místních vědců. Několik tisíc z těchto exemplářů patří k takzvaným typovým exemplářům. Jsou to přesně ti jedinci, podle nichž je vědecky popsán jejich rostlinný či živočišný druh. Pro vědce zabývající se tou kterou skupinou živočichů jsou proto při srovnávacích studiích neocenitelným zdrojem informací. Zoologické expozici vévodí několik vypreparovaných velrybích koster. Některé z nich, jako například kostra obrovského plejtváka myšoka (Balaenoptera physalus), který v roce 1908 uvázl na pobřeží Ligurie, jsou v muzeu od jeho počátku a naléhavě již proto potřebovaly celkovou rekonstrukci. Když byly tyto monstrózní skelety přemístěny z přízemí do vyšších pater, kde se staly hlavní atrakcí stálé expozice, celkové opravy se nakonec dočkaly.

ŽIVÉ OBRAZY
Nejbarvitější podívaná je ale k vidění v podzemních patrech muzea. Celé druhé suterénní podlaží zabírají velká i menší akvária s ukázkami různých podmořských biotopů od tropického korálového útesu po středomořské písčiny na dně mělkých zálivů. Člověk si zde připadá jako v galerii oživlých surrealistických obrazů. Tato část expozice je také hlavním lákadlem pro téměř milion návštěvníků, kteří muzeem ročně projdou.
Je zde k vidění devadesát nádrží, v nichž se prohání téměř šest tisíc ryb. Většina z nich patří k tropickým druhům. Těch zde chovají 250 a kolekci více než dobře doplňuje 100 druhů ryb pocházejících ze Středozemního moře. Prostředí nádrží tvoří tisíce druhů nejrůznějších přisedlých i pohyblivých bezobratlých živočichů a několik desítek druhů mořských rostlin.
Jednotliví živočichové se do akvárií dostávají nejrůznějšími způsoby. Zástupce středomořské fauny si zaměstnanci muzea mohou nalovit takřka pod vlastními okny. Není to však žádná jednoduchá záležitost. Za některými druhy ryb se musí potápěči ponořit až do hloubky několika desítek metrů. K jejich odchytu musí také zvolit co nejšetrnější metody, aby budoucí živé ozdoby zasklených ukázek mořského prostředí netrpěly přílišným stresem nebo aby se živočichové při chytání a přepravě na základnu nezranili. K odchytu zástupců „domácí“ mořské fauny používají monačtí biologové zvláštní malý člun nesoucí jméno Physalie.
Tropické organismy si nechávají kurátoři muzea zasílat přímo z míst jejich původu, vyměňují své úspěšně odchované ryby za jiné druhy s ostatními akvárii či přímo uspořádají vlastní odchytovou expedici.

TROPY CELÉHO SVĚTA NA DOSAH
Celý komplex akvárií je tematicky rozdělený na tropické nádrže a expozice ukazující prostředí Středozemního moře. Předělem mezi těmito dvěma sekcemi se stala nedávno otevřená velká žraločí laguna. Jak prochází kolem jednotlivých nádrží, může vnímavý pozorovatel postřehnout nejrůznější zajímavé střípky životních příběhů jednotlivých živočichů. Sasankové rybky klauni rodu Amphiprion a drobní červeně kropenatí porcelánoví krabi druhu Neopetrolisthes ohshimai názorně předvádějí svoji obrannou taktiku. Ukrývají se mezi jedovatými chapadly mořských sasanek, které jim poskytují bezpečný úkryt. Klauni jsou pokryti slizem pocházejícím z těla jejich hostitelky, sasanka se je proto nesnaží zasáhnout bateriemi svých žahavých buněk. Klaun na oplátku sasanku čistí a brání ji před nepřáteli. V některých akváriích jsou v provozu jakési „čisticí stanice“. Čistící krevetky rodu Lysmata nebo rybky čističi druhu Labroides dimidiatus se točí okolo svých „klientů“, jiných druhů ryb. Na povrchu jejich těl sbírají svoji oblíbenou potravu – jejich vnější parazity. Ryby, které jsou v péči čističů, proto rády počkají, až drobní uklízeči svoji práci dokončí. Jejich snažení je ku prospěchu oběma stranám. Takovémuto oboustranně prospěšnému soužití se říká symbióza a mořské prostředí je podobnými vztahy mezi jednotlivými organismy doslova přeplněné. Vždyť i samotní koráli, stavitelé útesů, žijí v soužití s droboučkými zelenými řasami rodu Zooxanthella, které žijí v jejich tkáních a vyrábějí pro ně životně důležité organické látky. Jelikož k tomu potřebují dostatek světla, rostou korálové útesy jen v prosluněných mořích blízko hladiny oceánu.
Jednou z nejvelkolepějších ukázek života na rifu je akvárium obsahující 40 000 litrů vody, kde je k vidění skutečný kus živoucího korálového útesu. Ten byl po mnoha obtížích vyzvednut ze dna Rudého moře i se všemi svými obyvateli – kroužkovci, houbami, ostnokožci, korýši, řasami a dalšími rostlinami a živočichy. Rekonstrukce tohoto biotopu je proto téměř dokonalá a velice se podobá skalám porostlým korály ve volné přírodě.

ŽRALOCI V MUZEU
Opravdovým skvostem akvária je ale jeho žraločí laguna. Toto obří akvárium je devět metrů dlouhé a šest metrů hluboké. Jeho sloupec mající objem více než 400 krychlových metrů vody prostupuje celá dvě podlaží budovy. Aby stěny nádrže udržely obrovský tlak vody, jsou největší z nich silné 35 centimetrů. Návštěvníci mohou pozorovat život uvnitř čtyřmi takovýmito okny umístěnými v různých patrech a tedy i výškách útesu v akváriu. Celá laguna je rozdělena na dvě části. V jedné bují korálový útes se svými menšími obyvateli, druhý díl expozice připomíná volnou vodu a plavou zde rychlí štíhlí žraloci, majestátní rejnoci, dravé murény a jiné velké ryby žijící v blízkosti útesu. Pro ohromené diváky jsou před nádrží přichystané lavice, na něž se mohou posadit a dosyta si vychutnat atmosféru této neopakovatelné podívané.

DŘINA V ZÁKULISÍ
Udržet takovou masu živých organismů pocházejících z různých prostředí při životě a v dobré kondici není žádný snadný úkol. Pro tým pracovníků akvária to představuje celodenní dřinu. Mají sice k dispozici nejmodernější počítače a měřicí zařízení kontrolující parametry vody v každé nádrži a automaticky upozorňující na všechny nesrovnalosti, i tak se však při práci řádně zapotí. Jen nakrmit všechny ty roztodivné tvory je heroický výkon. S některými to jde snadno – jen jim nasypou krmení do vody. Někteří z chovanců však naproti tomu přidělají ošetřovatelům nemálo starostí. Rozedranci druhu Antennarius multiocellatus například pozřou pouze živé ryby a některé murény je třeba krmit ručně nebo pomocí pinzety. Aby byly splněny požadavky všech chovaných živočichů, spotřebuje muzeum ročně při krmení jeden a půl tuny makrel a sardinek, téměř stejné množství měkkýšů, více než tunu korýšů, 200 kilo sépií a olihní, stejné množství listů salátu a špenátu pro býložravé ryby a více než půl tuny dalších krmiv – krillu, řas, různých červů a jiných živočichů.
Všechna akvária také spotřebují velké množství mořské vody. Ta je čerpána přes filtr přímo z moře z hloubky téměř šedesáti metrů, kde je již nezkalená a prostá povrchového znečištění. Přes složitou soustavu sterilizačních, odkalovacích a tlakových nádrží je pak vháněna do jednotlivých akvárií. Počítače pečlivě sledují její slanost, teplotu, obsah kyslíku a dusíkatých látek, tvrdost a další vlastnosti.
Několik desítek ryb a bezpočet bezobratlých se také v akváriích rozmnožuje. Mláďata či larvy některých z nich se vyvíjejí ve společné nádrži s dospělci, pro většinu rybího plůdku jsou však v zázemí připraveny speciální odchovné nádrže. Funguje zde také takzvaná „korálová farma“, kde jsou z úlomků korálů pěstovány keříky pro zařizování a úpravu akvárií.VÝZKUMY V TERÉNU
Výzkumné projekty týmu zoologů muzea daleko přesahují zdi tohoto ústavu. Kromě vědeckých expedic se výzkumníci zaměřili i na studium podmořského života ve svém nejbližším okolí. V hloubce 17 a 27 metrů umístili v blízkosti muzea na zajímavých místech na dno moře dvě podvodní kamery, které ve dne v noci zaznamenávají dění ve svém okolí. Získaná data pak vědci pečlivě vyhodnocují. V konferenční hale muzea je navíc umístěna obrovská obrazovka, na které může každý zájemce aktuální záznamy sledovat. Tento výzkum není zdaleka samoúčelný. Postupující znečištění vody totiž na mnoha místech vyhubilo porosty takzvané mořské trávy (Posidonia oceanica) a vzniklé písčiny byly poté kolonizovány odolnější exotickou řasou druhu Caulerpa taxifolia. Vědce teď velice zajímá, nakolik se život v novém společenství přiblížil původním podmínkám. Údržba těchto kamer propojených se studiem v muzeu kabely o délce 160 a 230 metrů je však časově velice náročná. Pracovníci muzea se k nim během jediného roku museli potopit více než padesátkrát. Podobným způsobem jsou ze člunu natáčeny i pohyby delfínů a velryb po Středozemním moři.
Nejenže tedy Oceánografické muzeum poskytuje svým návštěvníkům jedinečný zážitek při prohlídce, jeho pracovníci svojí snahou navíc významně přispívají k ochraně podmořského světa obklopujícího známá letoviska na francouzské a italské Riviéře.březen 2003

Category: 2003 / 03

Pohyb po kolejích má pro mnohé pořád svoje kouzlo. Když se roku 1845 slavil příjezd prvního parního vlaku, který dorazil do Prahy (dnešního Masarykova nádraží), mluvili mnozí o novém, převratně pokrokovém způsobu přepravy. Vždyť bylo století páry. Ti méně pokrokoví se něčeho tak hrozně moderního báli. Dnes jsou v naší republice stovky kilometrů zrušených tratí a desítky zapomenutých stanic a zastávek. Některé z nich mají to štěstí, že tam ještě vedou koleje. Jiné padly coby technická oběť pokroku, pohodlí a možná i naší neschopnosti vidět a zachovat starou krásu. Tak například v Praze…

MEZI VYSOČANY A HILTONEM
Na pražské nádraží za velkého halasu a zájmu Pražanů vjel první parní vlak dne 20. 8. 1845. Prosupěl na nové trati z Olomouce do Prahy a měšťané mohli obdivovat slavnostně vyzdobený vlak, mimo jiné i se salonním vozem pro členy vladařovy rodiny. Postavená slavobrána vítala novou éru dopravy, kterou do Prahy vtáhla lokomotiva s vlasteneckým názvem Čechy (BÖHMEN). Sláva to byla převeliká a dobový tisk nešetřil chválou. Den po příjezdu dokonce arcibiskup Schrenke v prostorách vnitřního nádraží lokomotivu vysvětil. Zato jiná trať, tentokrát z Nymburka k říšské hranici u Děčína, kterou stavěla Rakouská severozápadní dráha (ÖNWB), nevzala přítomnost Prahy v úvahu a prostě se hlavnímu městu elegantně vyhnula. Považte, o necelých třicet kilometrů! Postavit trať a o takový kousek minout královské město bylo velmi nediplomatické. Možná se na tom podepsalo špatné plánování či vliv konkurenčního prostředí, které bylo čím dál mohutnější. Ať to bylo tak či onak, v každém případě se na hlavu zodpovědných sesypala smršť výtek. Pod jejich tlakem bylo rozhodnuto udělat krátkou spojku, která by na trať navazovala a končila v Praze.
Ideální chvíle na zákulisní boje pražských radních, z nichž někteří si začínali uvědomovat, že mít nádraží ve svém rajonu může být docela zisková záležitost. Bylo nutné přesně naplánovat, kudy trať vést. Vždyť je třeba vzít v úvahu, že kolem nádraží se vzmáhá obchod, živnosti kvetou a nádraží samo o sobě je navíc velký poplatník. K tomu všemu to byla i otázka prestiže. Rozhodnutí padlo roku 1872. Trať povede od Vysočan přes Palmovku okrajem Karlína až k Poříčské bráně. Koncesionářem tratě nebyl jen tak někdo. Patřili mezi ně například kníže Hugo Thurn-Taxis a hrabě František Salm-Reifferscheidt. Trať byla provozována neoficiálně od září 1873. Vždyť bylo potřeba zkusit funkčnost všech komponentů a navíc využít možností nákladní dopravy. Kdyby se náhodou něco stalo, je lepší mít škodu na majetku, než zranění či nedej bože oběti na lidech. První osobní vlak byl pak oficiálně a s plnou parádou vypraven 4. října 1873, ač staniční budova nebyla zcela dokončena.
Pozůstatky stanic a zastávek této trati lze i dnes v terénu najít, včetně drážního domku s jeho typickou architekturou. Staré jízdní řády prozradí názvy tehdejších stanic a zastávek: Vysočany, Libeň dolní, Karlín přístav, Těšnov (dříve Dennisovo a ještě dříve Severozápadní nádraží). Z nich plní svoji úlohu už jen Vysočany. Vyjdete-li z dodnes funkčního vysočanského nádraží, snadno poznáte trať, která už tratí není. Koleje položené na náspu, který po několika málo stovkách metrů považují za svůj rozrůstající se stromy. Přímo mezi pražci pokrytými zelenavými polštářky mechů vyrůstají menší kmeny i křoví. Rez proniká hlouběji do kovu kolejnic a později kolejnice, pražce i železniční násep mizí. Dnes už není možné projít trať přesně v místech, kudy kdysi vedly koleje. Nejen proto, že v cestě je něco postavené, ale také proto, že tam prostě a jednoduše železniční těleso chybí. Trať z Vysočan překračovala říčku Rokytku mostním obloukem. Dnes zbytky kamenné mostní konstrukce evokují u kluků z nedalekého sídliště Podvinný Mlýn romantiku opuštěných míst.
„Bacha, někdo jde.“ Kluci u ohýnku pálili kusy pražců. Na nezvaného hosta se tvářili, jako že tam nejsou a oheň zapálil kdosi jim zcela neznámý. Stačilo poodejít a hořící kusy dřeva letěly ze zbytků mostu do vod Rokytky. Schválně, kdo hodí tak, že po dopadu na hladinu plovoucí kus nezhasne úplně, a bude při plavbě čoudit jako oddychující parní lokomotiva. Z nezabezpečené konstrukce mohou spadnout, ale na druhou stranu, přece jen je to prima místo pro klukovskou romantiku. Který z pánů kluků, bez ohledu na věk, by to neznal.
Když už je řeč o úrazech v těchto místech, nahlédněme do Národních listů z 16. února 1872: „K sypání vysoké hráze mezi mosty dráhy Severozápadní a Pražsko-neratovické u Vysočan postaveno přiměřené lešení. Když pak včera o 4. hodině odpolední již několik vozů vysypáno bylo a vozy ty na zpáteční cestě se nacházely, popustil otřesením povolivší hlavní šroub jednoho nosníku, čímž dostaly druhé dva nosníky převahu a lešení se pozvolna sesulo. Při tom bylo zaměstnáno pět dělníků, z nichž jeden byl pádem těžce raněn, již při dopravě do nemocnice zemřel. Ostatní čtyři jsou více méně poraněni.“ Případ měl dohru u trestního soudu, před nímž stanul stavbyvedoucí inženýr Josef Reiter. Soud ho odsoudil pro přečin proti bezpečnosti života k pěti měsícům těžkého žaláře, zostřeného dvěma půsty každý měsíc, k pokutě 300 zlatých a zákazu vedení stavby na tak dlouho, až před znalci prokáže, že se jeho znalosti v této oblasti stavitelství dostatečně zlepšily. Poslední požadavek byl víceméně absurdní, protože Reiter byl vzdělaný v oboru a měl zkušenosti v projektování a řízení stavebních prací. Později získal ocenění za inženýrskou práci, ale ono přezkoušení, ke kterému byl odsouzen, nikdy nepodstoupil.
Pozůstatky zrušené trati je snadné v terénu najít i na základě logického úsudku. Například ulice Na Žertvách nedaleko Želivky je nezvykle široká a kus od ní jsou zbytky náspu a pražců. Proč asi? Protáhne-li se oblouk, který násep naznačuje, odpověď je nasnadě. Trať by mířila právě sem. Jde-li se dál v předpokládaném směru kolejí, vykoukne nádraží Libeň dolní. To bylo otevřeno 1. 12. 1877, ovšem dnes už by tudy vlak neprojel. Neměl by po čem. Staniční označení na budově taky není. Josef Hons ve svém vyprávění o pražských nádražích o něm roku 1961 píše: „Nádraží Severozápadní dráhy vybudované na pozemku, kde dosud stál zámeček Balabenka, nazvaný po pražském bankéři Karlu Ballabenovi, bylo skutečně skromné. Malá staniční budova s dřevěným skladištěm a jedna kusá nakládací kolej – to bylo vše.“ Dřevěné, i když asi ne původní skladiště zůstalo a staniční budova je nově opravena. Dnes žlutě září a schovává se za otřískanou plechovou ohradou u stanice metra Palmovka. Před ní parkují firemní auta Metrostavu a nemluvný hlídač nevrle brumlá, „ať se zeptám zítra mistra, že to tu patří Metrostavu a on víc neví“. Samotná stavba bývalého nádraží dnes podle úředníků nepatří Metrostavu, ale Dopravnímu podniku hlavního města Prahy. Při stavbě nedaleké stanice metra měl Metrostav objekt pronajatý, a jak se zdá, historicky v něm zůstal. V dobách reálného socialismu se odtud vypravovaly ucelené vlaky říčních sacích bagrů z nedalekých Českých loděnic do SSSR.
Další zastávka – Karlín přístav – se připomene podchodem. Trať, respektive poslední zbytky náspu končí právě tady. Trať vedla v těsné blízkosti několika málo metrů podél dnešní frekventované ulice Sokolovská a dodnes se po ní dá jít. Vypadá to divně, jdete totiž kousek nad chodníkem a málokdo si uvědomí, že tudy kdysi supěly mašiny. Dále už zůstaly jen dvě zachovalé budovy v nákladní části nádraží Těšnov. Vzhledem k mostním konstrukcím ne všechny typy lokomotiv a vagonů na Těšnov směly. Ke konci své cesty by se dnes vlaky po podjetí Negrelliho viaduktu zrcadlily ve sklech přepychového Hiltonu. Pár set metrů za hotelem, u sprejem pomalovaných stěn Severojižní magistrály stávalo koncové nádraží. Tak krásné, že bylo ve své době označované za architektonický skvost Evropy. Dneska do těchto míst zasahuje automobilová magistrála a travnatá plocha. Ta slouží už jen pobíhajícím pejskům k odkládání toho, co zbylo z posledního krmení.

SMUTNÝ KONEC NOVORENESANCE
„Když už tady máme mít nádraží, tak ať to stojí za to,“ řeklo vedení ÖNWB poté, co bylo rozhodnuto napravit chybu a „objevit“ se v Praze i se železničním vybavením. Bylo třeba vyřešit, kdo a kde přesně koncové nádraží postaví. Volba padla na známého rakouského architekta Carla Schlimpa. Výsledkem jeho práce bylo jedno z nejkrásnějších novorenesančních nádraží Evropy. Nejdříve však bylo potřeba zbourat hradby u Poříčské brány a později i bránu samotnou. Dne 15. října 1875 bylo nové, vskutku monumentální nádraží slavnostně otevřeno pro veřejnost. Jeho první název nezněl nijak oslnivě – Praha severozápadní nádraží. V době jeho budování zatím sloužilo veřejnosti provizorní nádraží na nedalekém Rohanském ostrově. Mojmír Krejčiřík o budově Těšnovského nádraží píše: „Architekt Carl Schlimp vytvořil v budově nádraží Severozápadní dráhy z roku 1872 prototyp, z něhož vycházelo několik generací našich architektů až do období před druhou světovou válkou. Ústředním prvkem jeho řešení se stala rozlehlá odjezdová dvorana bez vnitřního členění o rozměrech 24 x 15 metrů a s výškou téměř 18 metrů. Dvoranu zakryl Schlimp kovovou střechou stanové konstrukce s velkým hřebenovým světlíkem 18 x 8 m. Hlavní význam dvorany zdůrazňovalo i její vnější ztvárnění. Schlimp ji vytvořil jako nejvyšší, prostřední část celé budovy a z uliční strany jí dal vzhled římského triumfálního oblouku vyzdobeného korintským sloupovím a alegorickými sousošími. Důraz na střední část objektu podtrhovala i mnohem skromnější výzdoba obou křídel, z nichž v pravém byly čekárny a restaurace, v levém vestibul pro přijíždějící cestující, dopravní místnosti, kanceláře a byty.“ Cena jízdného do Nymburka byla tehdy 2,39 zl v případě první třídy. Nebo taky jen 69 krejcarů pro ty, kteří měli hluboko do kapsy a rozhodli se cestovat třídou nejnižší. Severozápadní nádraží, jak už bylo uvedeno, bylo koncové. Znamená to, že přijíždějící vlak byl po výstupu cestujících a technické prohlídce soupravy vytažen záložní lokomotivou do tratě. Lokomotiva, která soupravu přivezla, byla po zajetí do výtopny vybavena uhlím, vodou a zbavila se popela. Poté se na točně obrátila, jak se sluší a patří, komínem dopředu, a připojila se k připravené soupravě. Nádraží mělo tři dopravní koleje (tedy šest kolejnic), které byly položeny v mírném oblouku. Jízdní řád z roku 1949 udává téměř dvě desítky osobních vlaků, které na nádraží zastavovaly. Příchod k vlakům byl přímý, pod tratí nevedly žádné podchody. Budova byla ozdobena sochami, z nichž jedna je dnes k vidění ve vestibulu psychiatrické kliniky v Praze. Večerník Praha uvedl, že „jde o dílo vídeňského sochaře Bohuslava Snircha“. Jenže v ředitelství Muzea hlavního města Prahy, které sochu zapůjčilo, se Snirchovo autorství popírá. Krátká historie nádraží se odrážela v jeho pojmenování. První jméno – Praha severozápadní nádraží – ukazuje, která společnost se podílela na stavbě trati, k níž nádraží patřilo. Jenže 1. ledna 1908 byla Rakouská severozápadní dráha zestátněna a od roku 1919 je nádraží přejmenováno. Kdo byl Ernest Dennis, který se dostal na staniční tabule a listy jízdních řádů? Slovanofil a profesor pařížské Sorbonny. Předmnichovská republika byla potopena vlnami nacismu a nastoupivší Němci pro slovanofila v názvu nádraží neměli pochopení. Praha Dennisovo nádraží se změnilo na dostatečně neutrální Praha vltavské nádraží. Každý uzurpátor se snaží vymítit názvy svých předchůdců či nepřátel. Po válce se sice profesor Dennis na chvíli do názvu vrátil, ale rok 1949 přinesl spolu s komunistickou vládou i nové jméno. Ernest Dennis byl sice slovanofil, ale intelektuál a navíc kapitalista. Tak se vyměnily štíty a lidé odjížděli z nádraží Praha Těšnov.
To trvalo až do července 1972, kdy tu byla zastavena osobní doprava. Budova počala chátrat. V osmdesátých letech se zdálo, že přece jen zasvítil paprsek k její záchraně. Halasně se začalo mluvit a v tisku probírat, čemu všemu bude budova po plánované rekonstrukci sloužit. Zdálo se, že varianta „menza pro studenty“ je už téměř jistá. Petr Rampír roku 1983 v Lidové demokracii napsal, že „jisté je v této chvíli jedno, Těšnov zůstane zachován“. Později se sice kus budovy zboural, ale pořád se psalo o tisícovkách jídel denně v prostorách menzy, která měla v nádraží vyrůst. Sliby chyby. Tak vyslala ČTK v únoru 1985 zprávu, kde se pravilo: „Protože k tradici výstavby pražského metra patří její vynikající městotvorný účin, budou tyto objekty demolovány.“ I přes zadanou studii rekonstrukce, i přes ujišťování, že památkový objekt bude zachován pro východ z trasy metra B Florenc, odvedl střelmistr 16. března 1985 dobře svoji práci. Architektonický skvost, který několikrát změnil jméno, v podstatě zmizel beze stopy. Aby ne, když se na tom kromě politických rozhodnutí podílelo i 400 kilogramů trhavin. Na řadě by mohlo být další nádraží, tentokrát secesní.VYŠEHRAD – OPRÝSKANÁ SECESE
„Tam už nenastoupíte. Vyšehrad, to už je jenom výhybna,“ informovala mě pohledná příslušnice „modré armády“ ze svého proskleného stavědla, když jsem se na vyšehradské nádraží ptal. Nádraží už nepřipomíná ani název tramvajové zastávky přímo před vchodem do nádražní budovy, byť koleje tudy vedou a vlaky projíždějí. Půvab secesní tváře mizí pod závojem strupatě se odlupující omítky. Děravé okapy krytého nástupiště podtrhují dojem zchátralosti a popelnice před zamčeným hlavním vchodem jako by chtěly naznačit možnou budoucnost. To vše doplňuje několik igelitek, starý, mírně naplesnivělý kabát a pár bot, které někdo vhodil dovnitř vypáčeným oknem. Buď jsou tam vyhozené, nebo si je tam jen někdo schoval s tím, že se na noc vrátí. Dovnitř totiž neprší. Modrá cedulka s bílou dvojkou označuje, kam by chodila pošta, kdyby existoval adresát: nádraží Praha Vyšehrad, Svobodova ulice 2.
Nádraží bylo zprovozněno 15. září 1872, ale dnešní secesní budovy pocházejí z let 1904 až 1905. V původním projektu mělo nádraží Vyšehrad sloužit jen osobní přepravě a směrem k ulici Na Slupi bylo navrženo několik kolejí pro skládku uhlí. Délka nádraží měla být 120 sáhů. Koncesní listina byla vydána 11. 11. 1866 a o devět měsíců později po ní prosupěl první nákladní vlak. Osobní doprava byla povolena od 1. října 1888. Nádražní budova se rozšiřovala v letech 1891 a 1899.
Bylo by škoda zůstat jen u popisu budovy, protože nádraží žilo svým vlastním životem, přerušeným železničním neštěstím. Dne 28. 5. 1901 měly stanicí projíždět v rozmezí jedné jediné minuty dva vlaky. Stačilo, aby se vlak od Prahy trošičku opozdil, a srážka byla nevyhnutelná. Byť se oba proti sobě jedoucí vlaky snažily zastavit, čelní střet, ke kterému došlo, si vyžádal několik desítek zraněných. Zvláštní je, že ačkoli je budova památkově chráněná, architekt není znám. Odborníci však odhadují, že podle některých indicií by mohlo jít o tehdy děvětatřicetiletého Antonína Balšánka. Nádražní budova mu moc slávy nevynesla, na rozdíl od pražského Obecního domu, na jehož podobě se architektonicky podílel. Nynější secesní podoba nádraží pochází z plánu novostavby, která byla schválena v dubnu 1904. Nové Ilustrované listy o stavbě nové budovy vyšehradského nádraží napsaly: „Všeobecně bylo vždy stěžováno na správu c. k. státní dráhy, že ponechává na předměstských stanicích původní prozatímní nádražní budovy, které všemu spíše, než nádraží se podobají. Tyto dny učiněn byl první krok k nápravě v tom směru, vystavením a rozšířením nádražní budovy ve Vyšehradě. Nové nádraží jest dvoupatrová budova s jednopatrovým křídlem. Jest stavěno v moderním a vkusném slohu. Místnosti vnitřní jsou upraveny tak, aby všem požadavkům vyhověly.“ Byl vybudován podchod ke 2. a 3. koleji s krytým nástupištěm.
Dnes projíždí bývalým nádražím po třech kolejích zhruba 120 osobních souprav denně, ale žádná z nich tady nestaví. Fungující dopravní kancelář má svou výpravčí. Samo nádraží slouží jako výhybna pro směry vlaků na Prahu Smíchov, Prahu hlavní nádraží a Prahu Vršovice osobní nádraží. „Co bude s nádražím? Prý to dráhy pronajmou. Sami jsme na to tady zvědaví,“ říkají zdejší nádražáci. Vzhledem k tomu, že své slovo v dalším využití stanice mají nejen České dráhy, ale i památkáři, může být (a v minulosti bylo) jednání o pronájmu dost komplikované. Aspoň, že zdejší neutrální název platil po celou dobu fungování stanice.

Category: 2003 / 03

Šla se projít – vyvenčit své dva psy, jen kousek za dům. Tady u nás se říká „do pouště“. Přejdeš silnici a jsi tam. Člověkem stále ještě nedotčená příroda, nepočítám-li odhozenou láhev od piva. Písek, nízký les keříků creosote, juky, několik opuncií. Pár kojotů se v tom schová raz dva, proto tam taky bydlí. Jsou chytří, paní s pejsky si nadběhli, číhali na ni tam, kde není rušno, kde je to jejich, kde se cítí doma a kde mají dost odvahy – v poušti. Když ji tak hnali pouští s vidinou šťavnatého ratlíka v zubech, činili to s lehkostí a přehledem, ale stále ještě s určitým odstupem – kamenů hozených jejich směrem se zalekli a parkoviště před jejím bytem pro ně bylo tabu. Zastavili se na kraji pouště a zklamaně, ale s nadějí hleděli na udýchaného dvounožce se psy na vodítku, kteří právě běželi o život.

ZVLÁŠTNOSTI ŽIVOTA V POUŠTI
Čas od času nám kojoti věnují jeden ze svých operních výstupů inspirovaný událostmi „ulovili jsme zajíce“, nebo „ty se mi líbíš, založíme rodinu“. Nejlépe se k tomu hodí temná noc, ale nikdy ne před půlnocí, taková třetí hodina je nejlepší. Kojotí zpěvy nemají nic společného se psím ani vlčím vytím. Jejich hlasy jsou tenké, vysoké, podobné zvukům mytí skla novinovým papírem. Dříve mi jejich výkřiky, přicházející z dálky půl kilometru a pomalu se přibližující, naháněly hrůzu – slyšet to z ložnice v přízemí, asi bych si rozmyslela spát s otevřeným oknem. V okně je sice síť, která zbrzdí příliv palcových cvrčků a tarantulí podobných velké chlupaté ruce, ale kojota proskakujícího tuhle síť si dovedu představit dost živě.
My z Čech a ve druhém patře však žijeme svůj život v dobrovolném pouštním vyhnanství jinak a kojot je náš kamarád. Při zaslechnutí prvního „uííí“ se budíme a ujišťujeme navzájem, že tentokrát to jde z pouště na východě, teď přeběhli silnici a teď se to přesunulo tři metry od domu. Rozlišujeme radostné krátké štěkavé tóny, kdy jeden přes druhého mají co říct, dlouhé táhlé, které znějí jako rozbitá houkačka ambulance, jež stále opakuje první dvě hú-u. Mohou znít slabě a něžně, stejně jako zoufale a velmi procítěně.
Dnes večer se mi ale zdáli smutní. Ani bych se nedivila – silnice expandovala a ukousla novou ulicí dalších sto metrů jejich pouště. Na nejvyšším bodě asfaltového království postavili majitelé drahé, žádané půdy (lidi láká slogan „Poušť se stane vaší zahradou“, aby si pak mohli zavřít okna a zatáhnout žaluzie) nádherný, ukázkový dům ve stylu adobe – jak jinak, tradice se musí ctít, tohle je původní styl původních obyvatel, kteří nyní žijí v rezervacích v řadových domcích stylu „americký sen“.
Člověk by si myslel, že kojota proto uvidíš řidčeji, že se stáhne blíže k Varhanovým horám, že ustoupí a najde klidný kout, znovu v srdci neporušené přírody. Ale kojot je svízel, kojota nezaženeš, zmetka jednoho. Má pověst zvědavého zvířete a stejně jako lišky v Londýně, které noc co noc brouzdají neohroženě po sestřižených trávnících soukromých zahrad a ráno po nich naštvané Londýňanky sbírají černé šištičky (občas do toho i šlápnou), i kojoti se přizpůsobí civilizaci. Umějí se na čtyřproudé silnici vyhnout autu, naučí se hledat v kontejnerech, brzy na vlastní jazyk zjistí, co to je slepice z kurníku, a právě prozkoumávají oblast domácích mazlíčků, kteří, ač rodově příbuzní, přeci jen jsou většinou menší a koneckonců proč se honit za zajíci, když se to tu hemží čoklíky.
Přizpůsobí se člověku, a tak nezbude než kojotům přizpůsobit člověčí zákony. Nevím, jaké budou, ale když poslouchám konverzace místních na téma „poušť“ – nevzhledná, velká nezúrodněná a nezužitkovaná část půdy, která teprve na „svůj čas“ čeká – tuším, že to nic v jejich prospěch nebude.
Bývalý zkorumpovaný starosta, který před deseti lety moudře koupil „ten kus suché planiny“ za babku a věděl moc dobře, že časem se stane tenhle kus města nejžádanějším, nechal vybudovat silnici „Roadrunner“ (pouštní běžec), nazvanou po dalším chudákovi, nádherném legračním ptákovi, nyní odsouzeném k životu skutečného běžence – běhá od keře ke keři, aby ho nikdo neviděl. Silnice přeřízla poušť na dvě části, těžko říct, která je lepší. Západní poušť je široká tři sta metrů a z druhé strany je uzavřená obchodním centrem – trochu neútulné, ale zase tato situace zaručuje, že na těch pár metrech už toho nikdo moc nepostaví. Východní zbytek je větší (několik desítek kilometrů), obehnaný nádhernými horami (Organ Mountains, 3500 m n. m.), ale fakt, že končí přírodní bariérou, je pro veškerý dosavadní pouštní život více než děsivý. Člověk nemá ke zvířeti pravděpodobně stále ještě moc daleko, alespoň co se pudů týče, a přírodu ke svému životu vyhledává sám. Vidím to na vlastní oči, kdy během našeho dvouletého pobytu v Las Cruces (Nové Mexiko) nejen že byla ulice Roadrunner dokončena, ale na písku, který se při srpnových záplavách sesouvá a stéká do Rio Grande, byla také postavena banka, dvě nemocnice, cukrárna a několik realitních kanceláří, které po nové silnici, odvážně se vinoucí ještě blíže k horám, vozí klienty a nabízejí poušť s výhledem na hory (dokud jim před okny někdo nepostaví další dům).
Zkrátka smůla je, že kojoti mají svou poušť rádi a nechtějí se jí vzdát. Pamatuji si kojoty decentně přihlížející tomu všemu z uctivé vzdálenosti ze stínů pouštní vegetace; dnes přebíhají silnici za bílého dne, aby mohli navštívit svou rodinu na východní straně pouště a naopak.

POUŠŤ JEŠTĚ STÁLE ŽIJE – JAK DLOUHO?
Naštěstí existuje také instituce zvaná národní park, která už skoro po sto let v různých částech Spojených států zachránila pár kousků přírody. Příroda k tomu, aby se jí dostalo pozornosti a následně snad statusu „National Park“, musí být ve většině případů „výjimečná“, ale někdy také stačí „typická“. Snaha zachovat v těchto chráněných oblastech pro budoucí generace přírodu takovou, jaká je, se daří, někde se i skoro vyhynulé druhy povede zachránit – počínaje kaktusy, konče zvířaty. Často je to skutečně záchrana na poslední chvíli – kaktusy saguaro, odrůdy juky zvané Joshua Tree, nebo klády zkamenělých stromů a tisícileté sekvoje – všechny tyto přírodní zázraky, které přežily na západní polokouli mírumilovně vedle generací Indiánů, dostaly za posledních sto let zabrat bílým civilizovaným člověkem tak, že nebýt ustanovení národních parků, asi bychom ani nevěděli, jak taková čtyřicetimetrová sekvoj nebo saguaro vypadá. Používané převážně na stavbu domů, vyvážené do Japonska – prostě začaly „záhadně“ ubývat.
Po zkušenosti s tím, jak rychle dokáží americká města růst, se zdá celkem realistické, že severoamerická příroda bude brzy omezena jen na národní parky. Poušť, která zabírá čtvrtinu území USA, určitě, protože pro své celoročně teplé a slunečné podnebí je už teď velmi oblíbená. Pouštní města jako Tucson, Phoenix, Flagstaff, Las Cruces a Albuquerque jsou nejrychleji se rozrůstajícími městy v USA. Rok co rok je jedno po druhém vyhlašované „the Best Small City in the USA“ a Američany to samozřejmě láká. Během posledních dvaceti let přibylo v každém průměrně 300 000 obyvatel – pro některá z těchto měst to znamená, že se zvětšila pětkrát. Už teď je veškerý skutečně obrovský a nekonečně rozlehlý prostor sahající pohádkově od obzoru k obzoru, rozparcelovaný. Podél dlouhých dálnic, ale i malých okresních silniček vedou drátěné ploty a na nějakou myšlenku „zajdu si do přírody“ je lepší raději zapomenout. Nelze jet někam autem, zastavit a projít se jako v Evropě – do lesa, po poli, k rybníku. Musíte si cestu naplánovat tak, aby na jejím konci byl státní nebo národní park, místo, kde jsou dveře americké svobody ještě otevřené. Jinak budete zcela svobodně popojíždět kolem plotu a zoufale hledat nějakou bránu nebo aspoň díru, kudy by se do přírody dalo proniknout, a marně. Tenhle plot, kterým si vlastníci „chrání“ kus své naprosto pusté, prázdné a neobydlené pouště (rozuměj: kus, který pravděpodobně jednou nabude velké hodnoty), nikde nekončí. Tenhle plot zaručuje, že tisíce starých keřů creosote a ještě víc palmiček juka, které každé jaro vyhání několikametrové stvoly obsypané těžkými bělostnými květy, ztratí svůj domov a stovky druhů ptáků „střechu nad hlavou“. Až se tak stane, kojoti se přestanou smát a už dávno budou škodnou na úrovni městských potkanů. Zemní veverky budou podrývat uměle zavlažované záhony kolem domů a lidé na ně budou klást pasti a kukačka kalifornská (roadrunner) a křepelka (quail) se zřejmě konečně naučí létat, aby se dostali přes oceán do Gobi. Až se tak stane, skončí éra „road-movies“ – filmů se záběry neobydlených pouštních krajů, protože žádné nebudou existovat.
Bagr symbolicky stojící na rozhraní zarostlé pouště a zoraného, uhlazeného písku je dostatečně výmluvný.
Přiznávám, v poušti je děsné horko, chybí tu zelené stromy, šumění potoků a vlahý vzduch. Je nepříjemné mít stále svraštělou sliznici v nose a nalévat se pěti litry vody denně kvůli nebezpečí dehydratace a přehřátí. Je únavné zalévat květiny na balkoně ráno i večer, neudělat krok z bytu bez slunečních brýlí, po zaparkování auta rozmisťovat na okna stínítka a do kopce zásadně nejezdit s puštěnou klimatizací, aby se pod rozpálenou kapotou neuvařil motor. Od června do září omezujeme vycházení ven jen na nejnutnější výlety do obchodů s potravinami a výhradně až po setmění a už nikdy nenecháme přes den v zaparkovaném autě videokazety z půjčovny, které chceme večer vrátit – roztékají se. Myslím, že i náš venkovní teploměr už toho má taky dost a rtuť by ráda slezla z těch 45 ̌C.
Připadám si hloupě, když začne omylem pršet, a stejně jako ostatní vybíhám bez deštníku ven podívat se na ten zázrak a je trochu směšné, když při spatření prvních mraků na obzoru utěšují sousedé jeden druhého, že teď se určitě ochladí na celých 35 ̌C, zatímco v Čechách se dá skoro celé léto chodit ve svetru.
Připouštím, že žít navždy bych tu opravdu nechtěla.
A přesto… Každé ráno nás budí žluté sluneční paprsky a obloha je zářivě modrá – už ani nevím, co je to podzimní šedá deprese. Vzduch voní lístky creosote a květy juky. Hned vedle dveří si postavily hnízdo červenomodré vlaštovky a jakýsi citronově žlutý pták se už rok a půl přetahuje o náš balkon se smaragdovým kolibříkem a podle jejich štěbetání poznám, kdo tentokrát vyhrál. Zjistila jsem, že tarantule je skutečně roztomilá a že to, co se podivně pomalu plíží nocí, není puma z blízkých hor, ale obrovský zajíc s velikýma zadníma nohama zvaný „jack rabbit“. Vím, jak hebké jsou květy bavlny, jak se v zavlažovacích nádržích zrcadlí sady pekanových ořechů a kdy se sklízí čili papričky, zaplavující kraj jasně červenou barvou a temnou vůní a které nejen že mají chuť, ale ani tak hrozně nepálí. Nikdy nezapomenu na to, jak zpívá vítr rozčesaný kaktusovými bodlinami a jak voní květy palo verde.
Můj život je teď bohatší, a i když za pár týdnů odjedu, budu si navždy pamatovat, že to dokázala poušť – chudá, suchá a pustá poušť, jak ji mnozí vidí.
Možná je čas změnit názor…

SONORA DESERT
Právě díky jednomu národnímu parku v Arizoně se například zastavil na dvou stranách růst města Tucson, které leží uprostřed jediného místa na světě, kde rostou kaktusy saguaro. Ke svému dlouhému životu si vybraly výhradně oblast Sonora Desert, a to dokonce jen její severní část.
Poušť Sonora (192 000 km2) rozprostírá svou vegetaci převážně v Mexiku, kolem Kalifornského zálivu a zasahuje též do současných Spojených států. Je to přesněji řečeno jihozápadní část Arizony a jihovýchodní část Kalifornie, kde si uvědomíte, že ty vysoké telegrafní sloupy kolem silnice nejsou sloupy, ale ohromné kaktusy saguaro [sauáro]. Saguaro je velmi pomalu rostoucí kaktus. Celých prvních osm let života mu trvá posunout se ke slunci o nějakých 5 centimetrů blíže. Ve dvaceti začne každý rok v květnu nasazovat první bělostné květy, a když je mu „pouhých“ 80 let a měří kolem pěti metrů, začne se konečně „větvit“ (Američané tomu říkají, že „má paže“) a dostává tak svůj typický vzhled. Saguara se dožívají nějakých 170-200 let, kdy dosahují výšky jedenácti metrů a počtu kolem 30 paží. Jsou skutečně úchvatná a svým tvarem a neobvyklou velikostí nadchnou i zarytého „antikaktusáře“.
Co do vzrůstu by za nejvýznamnějšího konkurenta kaktusů saguaro mohl být považován Organ Pipe Cactus (výskyt: jižní Sonora), často dosahující výšky 5 metrů.
Je zajímavé, že Sonora i v době největšího sucha působí zeleně. Chvíli trvá, než si člověk uvědomí, čím to je. Jakoby náhodou v těsném sousedství saguara roste často zvláštní keřovitý strom vlastnící španělské jméno palo verde (zelený klacek). Jako vždy, název i přátelství se saguary má svůj význam. Palo verde je doslova zelený strom – od kmene přes tu nejmenší větvičku až po každý dlouhý trn. Tato svěží zelená vysvětluje, proč nenajdete jediný list. Veškerou fotosyntézu nutnou k přežití zajistí zelená kůra. Jediné, co se na větvích každé jaro objeví, jsou tisíce drobounkých květů připomínající miniaturní orchideje a naplňující vzduch omamnou vůní.
Palo verde je schopný přežít skoro všechno včetně sucha a nejenže je naprosto nenáročný, ještě k tomu svou spletitou a hustou křovinatou korunou poskytuje stín klíčícím semenům saguara, která by jinak na horkém slunci svých prvních 10 let nepřežila, a svými trny je chrání před hladovými zajíci, pekari Javelina a další nenasytnou řadou živočichů. Palo verde se prostě o saguaro stará tak dlouho, dokud ho jeho chráněnec nepřeroste.
Ale nejsou to jen saguara a stromky palo verde, kvůli kterým stojí Sonora za zmínku. Tato nejteplejší severoamerická poušť je nejbohatší na rostlinné druhy, které jsou současně také mnohem větší a mohutnější než v jiných pouštích (kaktus cholla zde narůstá do velikosti dvoumetrových keřů) – hlavně díky svým pravidelným dešťům. Letní přicházejí, jako na celém pouštním jihozápadě, v podobě srpnových monzunových lijáků, které se ovšem omezují jen na večery. Zimní, které chybějí například v poušti Chihuahua, sem dorazí z Pacifiku a ovlivní vzhled Sonory na dalšího půl roku.

MOJAVE DESERT
Díky své „vysokohorské“ lokalitě a opravdu výraznému suchu se Mojave na rozdíl od Sonory a Chihuahuy vyhnula přehnanému osídlování. V národním parku máte spíše dojem, že se pohybujete po povrchu jiné planety – prapodivné stromy Joshua, liduprázdná, tichá travinatá poušť, ostře fialová večerní obloha, která zapomněla, že má být modrá. Vše se ještě znásobí ve chvílích, kdy podél silnice potkáváte klidně se procházející kojoty hledající stín. Pokud ho kojot najde, pak jedině pod stromem Joshua, a můžete pořídit fotek, kolik chcete, odmítá se ze stínu hnout. Limit jeho tolerance blízkosti člověka ve čtyřicetistupňovém horku je skutečně směšný.
I když je Mojave ze všech severoamerických pouští nejsušší a zabírá jen malý kousek území v jižní Kalifornii, zasluhuje větší pozornost, než se zdá. Veškeré srážky činí 5 palců za rok a objevují se jen v zimě, a přesto na jejích 40 000 km2 našlo domov zhruba 200 druhů endemických rostlin, které neexistují v žádné jiné severoamerické poušti – mezi nimi Joshua Tree, podle kterých doslova poznáte, že jste do Mojave vstoupili.
Mojave, za jiných okolností pouze součást Great Basin, je jednoduše charakterizována vyšší nadmořskou výškou, ve které Joshua rostou. Po překonání výšky 1000 m n. m. se krajina změní a s ní vegetace – přechod z monotónních keříků creosote na dramatické struktury stromů Joshua je však neobvykle rychlý, jako kdyby tato přírodní hranice byla spíše navržena člověkem. Ostatní stromy ubudou, omezí se maximálně na juniper (druh cypru), akácie a creosote a rychlost větru podstatně stoupne.
Zajímavostí v poušti Mojave jsou také oblasti s podzemní vodou, které daly vzniknout oázám v pravém slova smyslu. Pouštních oáz je na severoamerickém kontinentu pouze 158, z toho 5 leží v NP Joshua Tree. Ač se může zdát, že sem nepatří, pouštní fénové palmy (Washingtonia filifera) jsou v Kalifornii původní. Dožívají se věku 90 let a mohou dosahovat výšky 20 metrů, jejich listy měří až 2 metry na šířku – stručně řečeno Desert Fan Palm je největší severoamerickou palmou. Stejně jako některé druhy sekvojí, jejichž vegetace je závislá na požáru, i tyto palmy oheň potřebují. Dokonce i místní indiáni už dávno zakládali v oázách oheň, který vyčistil prostor kolem palem, jejichž kmeny jsou proti ohni izolované silnou „kůrou“, a pomohl tak vyklíčení palmových semen, která by jinak v hustém travinatém porostu neměla šanci.
Velký kus pouště Mojave je nyní chráněnou oblastí. Endemické rostliny, mnoho druhů zvířat původem z tropů i ze severnějších míst Ameriky, konečná zastávka migrujících ptáků z jihu – to vše vedlo v roce 1936 k založení národního parku. Avšak při pohledu z nejvyššího bodu (1600 m n. m.) v NP Joshua Tree směrem na západ přes slané jezero Salton Sea halí obzor mlha. Není to slaný opar z Pacifiku. Je to smogový mrak z gigantického a stále rostoucího Los Angeles, vzdáleného 200 km.

CHIHUAHUA – KRÁLOVSTVÍ CREOSOTE
Říká se, že Chihuahua Desert je příliš velká na to, aby se dala charakterizovat nebo popsat, přesto se o to pokusím.
V zimě mráz, v létě extrémní horko, kdy denní teploty ukazují 45 ̌C ve stínu a noční málokdy klesají pod 25 ̌C. Celoročně spadne nějakých 10 palců vody, ale toto se odehrává výhradně v měsících červenci a srpnu, během kterých je radno vyhnout se všem vyschlým řekám. Půlhodinový monzun stačí na to, aby se 8 metrů široká koryta naplnila divokými peřejemi o třímetrové hloubce, které v klidu vyrvou kus betonu nebo roztrhnou asfaltovou silnici napůl. Ze všech malých měst v okolí se pak na půl dne stávají Benátky, kdy místo volantu byste spíše užili pádlo – což je hlavně způsobeno nevybudovanou kanalizací (v poušti by si zřejmě jeden myslel, že jí nebude třeba).
Dnešní podoba jedné z největších (320 000 km2) severoamerických pouští Chihuahua nenapovídá nic o tom, co někteří místní ještě pamatují, že byla kdysi spíše travinatou savanou (ještě před šedesáti lety). Farmářům se stády krav se podařilo skoro úplně spást většinovou původní vegetaci a to dalo volný chod rozmnožení té menšinové. Tráva byla sežrána, keře creosote s jedovatými kořeny zamořily kraj jako Trifidi a v podstatě nic jiného v Texasu a Novém Mexiku neuvidíte – pokud se nepůjdete mezi keře projít, pak samozřejmě potkáte i kaktusy opuncia, mohutné barrel kaktusy s průměrem až 100 cm, hedgehog cactus, kvetoucí jako první ze všech, několik druhů kaktusů cholla a klasické, horko milující rostliny jako aloe vera, juka a agave, které mimochodem také překrásně kvetou. (Všechny zmíněné kaktusy žijí i v poušti Sonora; v Mojave též, jen řidčeji.)
Co je však v současnosti na poušti Chihuahua nejzajímavější, jsou právě creosote a jejich život. Individuální keř se dožívá zhruba sta let – jeho větve však v určitém věku vytvoří vlastní kořeny a stávají se pak dalšími samostatnými keři, které přežívají mateřskou rostlinu a dále se rozrůstají pomocí dalších a dalších „klonů“, geneticky identických s původním keřem. Co to znamená? Na americkém jihozápadě bylo nalezeno eliptické seskupení těchto „klonů“, jehož věk se odhaduje na 11 700 let, což (diskutabilně) činí tento keř creosote dosud nejstarší známou žijící rostlinou na naší planetě.
Co se vzhledu creosote týče, je to celkem hezký, symetrický, žlutě kvetoucí a sympaticky vypadající keř s temně zelenými drobnými lístečky. Poté co květy odkvetou, stanou se z nich průsvitné chomáčky chmýří, jež se proti zapadajícímu slunci na tmavých větvích lesknou a vypadají jako malá sklíčka, která někdo rozvěsil na ozdobu.

DEN, KDY SE POUŠŤ PROBUDÍ
Začátek května je čas, kdy to všechno propukne, kdy se roční čekání promění v barevný cirkus fantastických barev, jaké si dovede vymyslet jen příroda.
Od něžně růžové (opuncia), za kterou by se nemusela stydět ani Šípková Růženka, ke kýčovitým fialovým (teddy bear cholla) `a la karneval v Rio de Janeiru. Od kamuflovaně nenápadných vkusných odstínů světle zelené (opuncie – prickly pear) přes jemnou žlutou (jumping cholla) k zářivě syté slunečnicové (opuncie). Nejednou mi přišla na jazyk docela výmluvná slova Waldemarovy písničky „…Tyhle žlutý růže z Texasu budeš pořád mít už rád…“ (snad jen ten Texas se nehodil, protože jsme byli v Arizoně) – později jsem zjistila, že název „žlutá růže Texasu“ není jen písničkový, ale oficiální pro květy kaktusů opuncie.
Pak jsou tu samozřejmě všechny možné červené (hedgehog cactus) a nakonec bílá, která, ač nejnudnější, je svým způsobem nejzajímavější, protože ji lze spatřit, jen když zakloníte hlavu a zahledíte se kamkoliv od dvou metrů výš, na špičky kaktusů saguaro.
Když se rok vydaří a spadne oněch „předpokládaných“ 12 palců deště, v Arizoně rovnoměrně rozložených mezi letní i zimní dešťovou sezonu, je kvetoucí poušť skutečně neuvěřitelná podívaná. Něco takového se však povede jen jednou za deset let – vedle kaktusů pak současně kvetou stromy, keře a květiny, které naplňují vzduch sladkou vůní a činí z pouště i na dálku barevný koberec. Za jiných okolností však všechno kromě kaktusů vypadá jako bez života – jaro nejaro. Ale i když kvetou jen kaktusy, stojí to za podívanou.

MOKRá ZÁDA
„Wet Backs“ – speciální druh místních obyvatel – jsou ve Spojených státech nejrychleji rostoucí „menšinou“ a drtivá většina těchto lidí žije už po několik generací v USA nelegálně. Nemají rodné číslo, nejsou v telefonním seznamu, nemají pojištění, nemluví anglicky. Pohybovat se po ulicích amerických měst je pro ně každodenní sázkou do loterie, zda náhodou nenarazí na policistu, který je bude chtít legitimovat, následně zjistí, že „sem nepatří“, a pošle je „domů“ nebo za mříže. Ke všem severoamerickým pouštím však neodmyslitelně Mexičané patří, nejen proto, že tyhle pouště před sto padesáti lety zase patřily Mexiku. Dnes už je to asi všechno celkem jedno a i americké úřady často dělají, že nelegální Mexičany nevidí, nebo se jim snaží v zájmu „antidiskriminace“ pomoci. V mnoha amerických pouštních městech jihozápadu osídlených převážně Mexičany existují speciální programy na podporu hispánské vzdělanosti, kurzy angličtiny zdarma, obchody se snaží najímat dvojjazyčné zaměstnance, a pokud nemají na výběr, často i dají přednost mluvícím pouze španělsky.
A co na to americký občan? Mexičan je hispánec, mexikán, přistěhovalec, člověk nehodný slušného zacházení a „mokrá záda“ – název odvozený z toho, jak se jich prý většina dostává do USA přeplaváním Rio Grande, i když jich dost volí přechod hranic po poušti, což většinou končí smrtí. Jinak ale všichni Američané vesele užívají obrovského výběru mexických restaurací, kde hlavní slovo na jídelníčku je „chilli“, natírají interiéry svých domů bláznivými barvami ve stylu „mexický domek“, osvojují si speciální odrůdy amerického vaření zvané „Tex-Mex“ a rádi si i v nedělním odpoledni poslechnou skupinku mexických hudebníků zvaných Mariachi. Pro spoustu lidí ze severu Států jsou právě díky Mexičanům a jejich kultuře pouštní kraje jihozápadu exotickým kouskem USA, díky kterému snad ani není nutné se do „nebezpečného“ Mexika vůbec vypravovat.

DVĚ ČERNÉ HISTORIE
„Odkud jste?“ zeptala se mě pokladní v supermarketu poté, co jí došlo, že Američanka asi nebudu. Přišlo mi vhodné se jí otázat na to samé, jelikož angličtina evidentně jejím rodným jazykem nebyla a popravdě řečeno jí z každého oka koukalo sombrero jako vyšité. „Odsud,“ odvětila hrdě a věcně a věnovala mi nechápavý pohled.
A tak to bylo pokaždé – Mexičani prostě zapírali, že jsou Mexičani, i když místo „Thank you“ říkali „Gracias“, a jediné vysvětlení týkající se jejich původu, které byli ochotní podat, bylo, že „jsou odsud“. Pěkně mě to štvalo a nechápala jsem, proč se pořád stydí přiznat, že mají mexickou krev. Později jsem však zjistila, že ať se stydí, jak chtějí, něco na tom „odsud“ je.
Když se řekne na americkém jihozápadě „původní“, má to dva významy. Existují dvě černé historie USA starší sto let (kolik je těch novodobých, to asi ještě nikdo nespočítal). Jedna začíná příjezdem Kolumba, trvá zhruba 400 let a během ní, jak všichni víme, byla postupně odebrána veškerá půda Indiánům. Tenhle kousek neslavné historie končí rokem 1956, kdy byl konečně ve všech státech USA Indián uznán dostatečně způsobilým k tomu, aby mohl volit.
Potom je tu ale ještě jedno období, o kterém se moc nemluví, a když ano, pak je to s nepochopitelnou pýchou. Bylo to doslova ukradení půlky tehdejšího Mexika – dnešního celého jihozápadu USA, a stalo se tak zhruba před sto lety. Dodnes se o těchto bitvách a jejich amerických hrdinech mluví s úctou, obdivem a lítostí, jak se bránili zákeřným Mexičanům, a dodnes stojí po celém Texasu, Novém Mexiku a dalších státech oslavné pomníky, před nimiž by lecjaký kamenný Lenin smeknul, připomínající hrdiny, kteří položili život za to, aby Mexiku nevrátili ten nový kus USA. A dodnes málokomu dochází, jak překroucené to je a že už by si konečně mohly USA sáhnout na špičku nosu a tyhle lži alespoň uvést na pravou míru…
Původní lidé jsou tedy dvojí – Indiáni a Mexičané. Původní kultura a architektura též – indiánské stavby pod skalními převisy dávno zmizelých kmenů Anasazi, domečky adobe od kmene Navajo a staré mexické čtvrti, oázy klidu, stylu a historie v dnešních moderních amerických pouštních maloměstech.
Známé město Santa Fe v Novém Mexiku je dokonalým mixem těchto dvou kultur a městu se stále daří zachovat svou ojedinělou tvář. Při stavbě domu musí všichni následovat zákon povolující výhradně budovy ve stylu adobe, a co se týče barvy, mohou si stavitelé vybrat pouze z 23 přikázaných odstínů hnědé. Díky tomu celé město působí jako jedno velké pueblo, porůznu poschovávané mezi kopci místních hor, domy krásně ladí s přírodou, nová část města s tou starou. Po víkendu stráveném v Santa Fe máte pocit, že jste navštívili jiný svět.
Indiáni jsou v Santa Fe k vidění také, i když tam nežijí. Každý den kolem páté hodiny ranní se jich na hlavním náměstí sejde asi 800 a „losují“ o to, kdo ten den bude moci rozložit svou deku na strategicky významném místě – na zemi před bývalým guvernérovým palácem. Toto privilegium umožní asi stovce z nich ten den na své dece nabídnout kolemjdoucím své umění – krásné stříbrné šperky s tyrkysy a jinými drahými kameny, výrobky z kůže, keramiku, kresby, koberce… cokoliv – a možná i něco prodat. Není pak těžké pochopit, proč o svých cenách odmítají diskutovat, natož z nich slevit.DUNY
Slovo poušť vyvolává ve většině z nás představu romantických nekonečných dun z jemného přesýpajícího se písku. Pravdou však je, že písečné duny tvoří pouze 20 % všech světových pouští a jen 2 % z toho jsou v Severní Americe, a dokonce velmi málo z toho leží v pouštních oblastech. (Nejkrásnější a největší písečné duny jsou spíše na pobřeží, ať už je to na západě USA v Oregonu, nebo na východě v Severní Karolíně, na místech, která s pouští nemají společného vůbec nic.)
Krása a jedinečnost písečných dun však fascinuje lidi natolik, že dala vzniknout několika státním nebo národním parkům. Většinou se pak tyto parky jmenují podle barvy písku – „Pink Sand Dunes“, „Coral Sand Dunes“ nebo „White Sands“, a pokud není barva ničím zajímavá, nazývají se duny „velké“ a nebo prostě podle státu, ve kterém se vyskytují.
Míst, na kterých písečné duny našly svůj domov, je v Severní Americe poměrně dost, proč jsou to tedy stále jen ta dvě procenta? Odpověď je jednoduchá. Duny nikdy nezabírají velký prostor. Naopak. Dávají pocit zapomenuté hromady písku, kdy se prostě na vaší cestě napříč krajinou nečekaně objeví, zlehka zasypávají silnici a po chvíli zase zmizí. Dokonce i v americké poušti pak působí skoro jako rušivý element, jako něco, na co oko po všech těch prašných obzorech s kaktusy a zelenými keři není připraveno.
Nejúžasnější překvapení však zaručuje již zmíněný národní park White Sands ve státě Nové Mexiko. Slovo „sands“ (písky) snad ani tentokrát není úplně správné, protože se v podstatě jedná o sádrovec. Přesněji: o největší duny síranu vápenatého na světě (450 km2). Slovo „white“ je však výmluvné – místní písek není béžový ani krémový a postrádá jakékoliv odstíny žluté, která je pro místní krajinu tak typická – je zkrátka bílý. Dokonale pak hraje celodenní představení ve vedlejší roli s nebesy, kdy při úsvitu zmodrá stejně rychle, jako noční obloha zbledne, při východu slunce zoranžoví, ve dne je jasně bílý a stává se lehce matoucí (je těžké říct, kde duna končí a kde začíná, což často nečekaně podráží nohy) a při západu dostane fialový nádech, aby pak mohl pomalu ztmavnout a v noci odpovídat barvě hvězd, rozsypaných po tmavě modrém nebi.
I v těchto bílých dunách existuje život. Kromě obvyklých palmiček juka a kaktusů jsou to pouštní květiny a několik keřů pouštní odrůdy topolu a celkem přehlédnutelná, avšak ze všech nejzajímavější „squabush“. Jedná se o keř, který si svůj život na bílém písku tvrdohlavě vydupává svými kořeny. Zachycuje na sebe každé zrnko písku v dosahu a pomocí větru a vlastní vlhkosti ho přetvoří na betonově tvrdou „cukrovou homoli“.
Tahle homole nejenže kořeny zpevňuje a drží tak squabush na místě (se zdejším větrem 80 km/h to není žádná legrace), ale současně logicky dovoluje rostlině neplýtvat tolik vzácnou vodou, protože jediné, co z rostliny na horké slunko kouká, je pár větviček a několik lístečků.
Stejně jako squabush, i místní živočichové se přizpůsobili White Sands. To, co se občas mihne v písku, je bílá ještěrka, a to, co jsme nikdy neviděli, je prý bílá liška. Jediný, kdo se na tu hloupou bílou vykašlal, je pěticentimetrový černý brouk „stink bug“, který však kvůli své barvě zcela viditelně trpí ztrátou sebevědomí a stále se natvrdle schovává, pod co se dá, i kdyby to měla být vaše chodidla (no co, alespoň se trochu proběhnete).
Poušť. Pro někoho jen bídný, zoufale nepoužitelný kus země, bezútěšná hromada písku plná kaktusů a trní. A přece – přes všechnu svou nevlídnost a neutěšenost je poušť zemí překvapivě pestrou a rozmanitou, zemí extrémně křehkou a zranitelnou. Dnešní možná nepozorná chyba může zanechat trvalé jizvy a narušit spletitý systém pouštního života, který existuje po věky.

Category: 2003 / 03

Shwedagonská pagoda, „perla Myanmaru“, je pro buddhisty z Myanmaru nejsvětějším místem na Zemi a všichni obyvatelé Myanmaru doufají, že Shwedagon alespoň jednou za život navštíví.

Komplexu Shwedagonu vévodí 98 metrů vysoká pagoda, stará podle legendy 2500 let a ukrývající ve svých útrobách osm vlasů Buddhy. Po dobu své existence byla mnohokrát přestavována a do své současné podoby byla uvedena v roce 1769. Je pokryta 30 tunami zlata, tisíci diamanty, rubíny a dalšími drahými kameny. Mé první kroky v Myanmaru samozřejmě zamířily právě do Shwedagonu. Jakmile jsem spatřil pagodu, v němém úžasu jsem se zastavil. Její monumentálnost mě uchvátila jako tisíce jiných návštěvníků přede mnou, ale to jsem ještě nevěděl, čeho budu svědkem večer.
Když zapadlo slunce, nemohl jsem uvěřit svým očím. Jako na gigantickém plátně se na černé noční obloze objevoval a opět mizel ohromný bělavý kotouč s černým obrysem uprostřed, připomínající sochu Buddhy. Vypadalo to jako mystická scéna z pohádky či fantastického filmu. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, co se to vlastně děje. Na mrak za pagodou se promítal její vlastní stín! Stín se objevoval a mizel podle toho, jak se pohybovaly mraky na obloze. Při bližším zkoumání jsem zjistil, že je vrchol pagody osvětlen soustředěným paprskem světla z velké vzdálenosti, takže se její obrys promítá za ní. Pokud se tam náhodou objeví mrak, promítne se na něj stín vrcholu pagody. Místní lidé tento jev nazývají „stín Buddhy“, protože vrchol pagody svým tvarem připomíná sochu Buddhy. Později jsem se ptal mnoha obyvatel Rangúnu, jestli tento „stín Buddhy“ znají. Znali ho všichni, s nimiž jsem mluvil, ale nikdo z nich ho na vlastní oči nespatřil. Tomu říkám mít štěstí! „Stín Buddhy“ je tedy podle všeho jev zcela vzácný a díky ohromné náhodě jsem během mých 4 hodin pobytu ve Shwedagonu viděl něco, co mnozí rodilí obyvatelé Rangúnu nikdy neviděli a co znají jenom z doslechu!

Category: 2003 / 03

Když se slunce přehoupne přes horizont, na východním pobřeží Nového Zélandu, v městečku Napier, začne první ráno na Zemi. Oceán i přilehlé domy se zbarví do měkce oranžova, nábřežní promenáda připomíná film od Felliniho a ještě tiché ulice pro změnu vypadají jako hollywoodské filmové kulisy. Uprostřed zelených kopců, vinic a jabloňových sadů by zřejmě nikdo nehledal tuto bizarní, poetickou a veselou učebnici západní architektury 30. let. Dnešní Napier se nachází na východním pobřeží Severního ostrova, v zálivu Hawke’s Bay, úrodné nížině plné ovoce a vína. Trvalo více než padesát let od jeho znovuzrození v roce 1933, než si přespolní i místní lidé uvědomili, že se procházejí po ulicích architektonického pokladu. Art Deco City je dnes zařazeno snad v každém průvodci, ale kiwies (jak se Novozélanďanům říká) se ležérně usmívají: „Opravdu? To tu taky máme?“

PŘÍBĚH BEZ POEZIE
Jako první člověk připlul k zeleným břehům Nového Zélandu mořeplavec Kupe z polynéského kmene Maori. Přivezl s sebou psy a divoké kozy a pojmenoval tuto zemi Aotearoa, „země dlouhého bílého oblaku“. O několik století později ostrov neunikl pozornosti evropských mořeplavců, a ačkoliv tu Maorové byli dřív, v roce 1840 se země stala britskou kolonií a nově příchozí se podle toho začali chovat.
V té době se zálivu Hawke’s Bay říkalo Ahuriri, což v maorštině znamená „z vody vybíhající“, a evropských tu bylo jen pár velrybářů. Zanedlouho přišli misionáři. Jako první Alexander Alexander, který se oženil s maorskou dívkou Harata a společně uhlazovali hroty soužití bojovných Maorů a nových osadníků. Všechno šlo dobře až do chvíle, kdy se britská vláda dozvěděla, že osadníci kupují půdu přímo od Maorů. To bylo v rozporu se smlouvou z Waitangi, která zaručovala britské koruně na nákup půdy výhradní právo.
Do Ahuriri byli posláni vládní úředníci, přístav byl rozšířen, to divošské jméno nešlo vyslovovat, a vůbec bylo třeba zásadních změn. Dílem náhody byl u moci sir Dormett a dílem náhody zrovna v té době zemřel jeho přítel, důstojník britské armády sir Napier. Takové jméno sice vyvolává v člověku romantické představy, ale skutečný příběh je vcelku bez poezie.
Během svého úřadování stihl Dormett tento poetický záliv a přístav zcivilizovat, uspořádat a celkově pobritštit. Ulice dostaly jména (systematicky) britských spisovatelů, básníků a zapomenutých důstojníků z Indie, začaly připlouvat lodě s nákladem stavebních materiálů, hraček a vymožeností civilizace, byly postaveny první patrové domy a úředníci sem mohli přivézt své rodiny. Úrodná půda byla levně rozprodána evropským osadníkům a Maorové odešli dále na sever, k poloostrovu Mahia.

NIČIVÉ ZEMĚTŘESENÍ
Všechno, co bylo, vzaly živly. První den školy po letních prázdninách, v černé úterý 3. února 1931, začalo nedaleko Napieru ničivé zemětřesení, největší přírodní katastrofa v dějinách Nového Zélandu. Zaznamenalo 7,8 stupně na Richterově škále, trvalo necelé tři minuty, způsobilo kolem 260 úmrtí a požár, který se rozšířil na většinu obytných budov. V Napieru nezůstal kámen na kameni, celé město tábořilo na plážích a nikdo nevěděl, jak dál. Majitelé museli dál splácet domy, které již neexistovaly, a zároveň budovat nové. Ačkoliv vláda přiznala Napieru finanční podporu, město se znovuzrodilo především díky svépomoci.
V té době se celou západní civilizací šířila stále sílící vlna revoluce a změny, která zasahovala do společnosti, konvencí, umění, módy, průmyslu i architektury a přinášela s sebou vizi silné budoucnosti nespoutané starými časy. Noviny se na Nový Zéland dostávaly rychle, a tak architekti pověření výstavbou nového Napieru již sebevědomě vytvořili doslova učebnici architektonických slohů 30. let, kterým vévodil především styl art deco.

ART DECO
Za kolébku tohoto stylu je obecně považována Francie, ačkoliv o jeho světový rozmach se velice zasloužily Spojené státy. V roce 1925 byla v Paříži uspořádána L’Exposition International des Arts Decoratifs et Industriels Modernes, výstava současného designu a užitého umění, která je dodnes považována za definici stylu art deco.
Stručně: art deco dokazovalo, že lze propojit prvky umění a industrializace, ve velkém pro nejširší vrstvy vyrábět předměty s uměleckým designem, že fantazie může být funkční a výrobky z levných materiálů (bakelit, celuloid, chrom, tmavé barevné sklo) nemusí být ošklivé. Bylo dítětem své doby, poválečného období hospodářské krize, průmyslové revoluce, emancipace žen, víry v sílu a možnosti strojů. Mezi nejvýraznější rysy patří nedbalá elegance, hladké geometrické linie, minimální dekorace s náznaky síly, pohybu, jazzu, často ornamenty převzaté z egyptské, aztécké nebo africké kultury.
Na výtvory z éry art deco se po druhé světové válce zapomnělo a byly znovuobjeveny až v 60. letech. Dnes možná vyvolají shovívavý, pobavený úsměv – pro svůj překvapivý design, odvážné syté barvy a přepjatou stylovost. Architektura není výjimkou.

OSTROVNÍ SVÉRÁZ
Vysoko nad jakoukoliv charakteristikou slohu a stylu stojí fakt, že na Novém Zélandu, v ostrovní zemi, se věci dějí po svém. I převzaté myšlenky nabudou svérázných rozměrů a tvarů, neplatí tu předsudky ani přísná pravidla ostatních kontinentů; země je mladá a dýchá čerstvý vzduch.
Na konci 20. let bylo v Napieru činných hned několik architektů. Po zemětřesení se čtyři nejuznávanější studia spojila v The Napier Associated Architects a společnými silami, avšak každý po svém, navrhovala novou tvář města: Natusch & Sons, Louis Hay, Finch & Westerholm, E. A. Williams. Mezi nejvýraznější vlivy patřili německá škola Bauhaus, američtí architekti F. L. Wright a G. Sullivan, evropský neoklasicismus, kalifornský styl španělské misie a samozřejmě art deco, často doplněné maorskými motivy. Po celém Napieru dnes můžete spatřit stavby s prvky všech těchto stylů, volně se prolínajících bez jakékoliv ješitnosti.
Kromě faktu, že ve 30. letech bylo art deco v módě, měli architekti pro tuto volbu čistě praktické důvody. Nové stavby měly být pevné a odolné vůči zemětřesení. Jednoduché geometrické tvary budov s minimální ozdobou bez zbytečných výčnělků (které by mohly spadnout) a tvrzený cement jako stavební materiál se zdály ideální. „Cementové krabice“ byly také nejlevnější. Nezapomínejme, že v době znovuzrození Napieru ve světě právě vrcholila hospodářská krize, která samozřejmě zasáhla i Nový Zéland. Přesto, postavit budovu bez jakýchkoliv ornamentů bylo nemyslitelné.
V Americe 30. let architektura nakonec dostala podobu mrakodrapů a průmyslových budov. Na Novém Zélandu do ní vložili zemitou užitečnost, hravost a stavěli s lehkou myslí. Z nutnosti, příhodnosti a rozmaru ostrovanů tak vznikl unikátní katalog architektury 30. let, který byl objeven a plně doceněn až o padesát let později.

NEJNOVĚJŠÍ MĚSTO NA ZEMI
Na konci ledna roku 1933, když byla rekonstrukce Napieru téměř hotová, tu uspořádali obrovskou oslavu znovuzrození, The New Napier Carnival. Velkolepě hlásali do světa své „vystavěno s vizí“. Brzy ale přišla druhá světová válka, poválečná léta a zajímavé časy; na Napier se pozapomnělo.
Začátkem 80. let tudy celkem náhodou projel režisér Peter Wells a zanedlouho už byl hotový film nazvaný „Nejnovější město na Zemi“. Jeho premiéra v Napieru konečně pomohla sdružit všechny místní, kteří si už nějakou dobu uvědomovali cenu tohoto zapadlého městečka.
První akcí vznikající společnosti Art Deco Trust byla ona premiéra Wellsova filmu v roce 1985. Namísto očekávaných desítek se tenkrát objevily stovky lidí a truhla s pokladem 30. let byla znovu otevřena. Art Deco Trust dnes funguje jako podnikatelské a kulturní sdružení, shání prostředky na údržbu města, vydává publikace o všem, co je tu k vidění, láká sem návštěvníky z celého světa. Členy společnosti jsou převážně lidé dobře situovaní, a tak místní občas utrousí jízlivou poznámku o snobství. V podstatě si ale všichni uvědomují, že spolek je důležitou součástí života Napieru a dělá toho pro město opravdu hodně. Na té trošce pompy zase tolik nesejde.

VELKÝ GATSBY A SWINGOVÁ MŠE
Neony září dlouho do noci, na promenádě u pláží se hraje a tančí v rytmu swingu, ulice jsou plné lidí a nablýskaných automobilových veteránů. Víkendový Art Deco Festival, tradiční oslava znovuzrození Napieru, je v plném proudu. Uprostřed novozélandského léta, třetí únorový víkend, tu každoročně ožívají 30. léta; ve stejnou dobu v Hawke Bay vrcholí jablečná sezona a celý záliv je plný mladých cestovatelů česáčů. Pro náladu takového letního festivalu si nelze přát víc.
Ve středu večer všechno začne dýchánkem napierské smetánky „u starostových“. Až z promenády je slyšet cinkání skleniček, na terase se vystavují draze pořízené šaty, klobouky, boa a cigaretové špičky. Na ulicích se začínají objevovat nablýskané modely starých aut, v nich pánové a dámy v dokonalých kostýmech, v hotelu Masonic u promenády se do noci popíjí ve stylu románu Velký Gatsby (včetně nažehlených bílých uniforem). Čtvrtek je stále ještě ve znamení pozvánek a drahých vstupenek, ale večer se v muzeu hraje film Někdo to rád horké a od té chvíle už má každý šanci být aspoň na chvilku ritzy (anglické slovo pro ty, co ví, jak to chodí v Ritzu).
Dny jsou plné přehlídek, soutěží, výstav a procházek. Většina akcí je zdarma přístupná pro každého – výlet na bicyklech, koncerty v ulicích Emerson, Tennyson a Dickens, módní přehlídka plavek z 30. let, stepování, dokonce i opravdová art deco svatba. Můžete si také zajít na večeři ve stylu hospodářské krize v New Yorku – na polévku do plecháčku. I s frontou.
Večery a noci patří kapelám, tanečníkům a požitkářům, kteří si chtějí užít snové atmosféry výletu do minulosti a léta na pobřeží Pacifiku. Místní nebo cizinec, každý se může převléknout do kostýmu a nechat se unášet, nebo sportovněji, v civilu, přihlížet. V neděli odpoledne se k parku u rozlehlé pláže sjedou krásná stará auta, dámy rozloží piknikové stolky, prostřou ubrusy, čajové servisy, nalijí šampaňské, kapela začne hrát a Great Gatsby Picnic začíná. Na trávě a pláži se usadí ti ostatní, sice bez stolku a porcelánu, ale se stejným smyslem pro styl.
Navečer se rozezní kostelní zvon a všichni zamíří do napierské katedrály na swingovou mši. Začíná se Pochodem svatých, zpívá se, pamětníci vyprávějí úryvky vzpomínek na zemětřesení a dobu po něm a z lidí úplně vyzařuje, že mají své město rádi. Konec je takový příjemně melancholický, lidé se začínají rozcházet. Příští rok ve stejnou dobu.ČÍ JE AHURIRI?
Jako v té staré pohádce o panně vyřezané ze stromu; jeden tovaryš jí dal tvar, druhý ji oblékl a třetí naučil řeči. Stará moudrost Maorů říká, že všechno ve světě má společné tři věci: vše roste, vše žije, vše má tvar a formu. Tipu Ora Aahua… Ahuriri dostala svůj tvar od… Záleží na tom, čemu budeme věřit. Mohla se vytvarovat postupně třením kontinentálních desek pod hladinou oceánu, ale mohli na ní také zapracovat někteří z bohů Aotearoy, kteří po rozdělení Papa a Rangi, země a nebes, tvořili náš svět. Maorové jí potom dali jméno a naučili ji první lidská slova, noví ostrované evropského původu ji oděli. Napier je tím šatem; trochu marnivým, ale pěkným a dobře padnoucím.
Čí je tedy Ahuriri? Lidí není; jen ti, co tu žijí, dostali od života darem tohle krásné místo a zkrášlili ho, jak nejlépe dovedli.

Category: 2003 / 03

Kdybych měl jedním slovem vyjádřit, jak na mě zapůsobila spisovatelka Eva Kantůrková, asi bych řekl „akurátnost“. Ta přesnost popisu, podle kterého jsem nalezl její byt, vždy přesná a věcná odpověď na každou otázku, ten pro spisovatele ideální byt s nezbytným, vždy připraveným psacím strojem a Nietzschem na konferenčním stolku, u kterého probíhal tento rozhovor. Odcházel jsem s ještě větší úctou, než jsem přišel.

Včera bylo setkání chartistů ve Valdštejnském paláci k 25. výročí založení Charty 77 (rozhovor proběhl na podzim roku 2002 – pozn. red.). Byla jste tam?
Byla, ano. Petr Pithart, který večer organizoval, nabídl mluvčím, aby vybrali deset dvanáct lidí, které by chtěli pozvat. Nemuseli to ani být signatáři Charty, ale lidé, kteří s ní spolupracovali. Sešla se ohromná spousta lidí, všechny sály Valdštejnského paláce byly plné. Bylo to moc milé a příjemné setkání, s některými přáteli jsem se viděla po deseti letech. Oživila se tam atmosféra, kterou jsme znávali v tom těžkém dvacetiletí, přátelskost, vzájemná odpovědnost, solidárnost. A taky jistý rys riskování, téměř dobrodružnosti. Bylo to dobré připomenutí.
Novináři tam nesměli proto, že nemají dobrou pověst, anebo charakter schůzky nebyl určen pro média?
O tom zákazu jsem četla až pak v novinách. Důvody nedovedu posoudit. Já novináře respektuji, asi že jsem sama bývala novinář. V omezeném počtu bych je určitě pozvala.
V souvislosti s tímto setkáním se objevily v tisku statistiky, ze kterých bylo patrné, že mladí lidé ve stále větším počtu nevědí, co Charta vlastně byla. Je to dobře, anebo špatně?
Historie čehokoli, i Charty 77, má období, kdy je živá, kdy ve společnosti funguje nějakou reálnou vazbou, a kdy se na ni naopak zapomíná, prostě proto, že ji současnost nepotřebuje. Charta jako pojem zůstává v názvu nadace, která je velice aktivní, ale že o jejím někdejším významu a činnosti mladí lidé nevědí, by mě tak z míry nevyvádělo. Jestli Charta patří k naší tradici, tak se do povědomí prosadí, a stane se to silněji ve chvíli, kdy toho bude zapotřebí.
Jaký si myslíte že by měl být odkaz Charty 77?
Nejsem si jista, že by ta zkušenost byla přenositelná. Charta vznikla v době tuhé totality, společnost byla sešněrována politikou, ekonomikou, ideologií, spousta přirozených věcí se tenkrát nesměla, například poslouchat určitý druh hudby, číst jisté knihy. A ti, kteří to snášeli hůř než jiní, se spojili v protestu proti systému. Kromě toho, protože systém byl policejně organizovaný, se musely hledat takové formy protestu, jaké byly i v těch utažených poměrech jen těžko napadnutelné, byly to petice a rozbory problémů parlamentu, opisy rukopisů a časopisů, podpisové akce pořádané veřejně. To vše je v otevřené společnosti nahraditelné jinými nástroji a organizacemi, máme úřad ombudsmana, můžeme se obrátit k parlamentu, možná bude i zákon o referendu, můžeme se obrátit na soud. Radikálnější oponenti organizují demonstrace, pochody. Existuje svoboda tisku. Způsob práce Charty je nevyužitelný, byl by to anachronismus. Na začátku devadesátých let se mluvčí a aktivisté Charty rozhodovali, zda má Charta pokračovat v činnosti, a protože hrozilo, že se její význam i činnost jednostranně zpolitizují, usnesli se její činnost zmrazit. Byli zvoleni mluvčí garanti odpovídající za odkaz Charty a ti také například spolupořádali ono setkání.
Co ale má velkou kvalitu a na co by se nemělo zapomenout, je styl vzájemné úcty k názorům druhého člověka. Byli jsme v Chartě z různých prostředí a byli jsme nuceni hledat způsoby spolupráce, nikoli konfliktů. To je jistá kultura veřejné práce, která v dnešní době dost chybí.
Kde je podle vás hranice mezi emancipací a feminismem?
Té otázce rozumím tak, že nepovažujete feminismus za emancipační hnutí, což je zajímavý postřeh. (smích) Feminismus nepochybně vznikl jako emancipační hnutí. Už moje maminka se proti předchozím generacím velice brala za rovnoprávnost žen a jejich samostatnost, současně ale zesměšňovala „modré punčochy“, feministky ostrého, radikálního ražení. Byl to feminismus naladěný protimužsky, ne ve prospěch ženy, ale proti muži. Za karikaturu tohoto směru považuji vážnost tvrzení, že bůh je žena a bible se má opravit. Zde někde, myslím si, je to rozhraní, je v tom, kdy žena přestává hájit svou svébytnost, samostatnost, možnost uplatnit se, a začíná jakoby ve svém zájmu útočit proti mužům. Přiznám se bez mučení, byla jsem vždy svébytná, samostatná, dokázala jsem se prosadit, ale vždy to bylo s laskavým pochopením a pomocí mého muže. Vztah mezi mužem a ženou je tak silné prolnutí obou těch živlů, že každá snaha hájit ženu proti muži znamená, že žena si podřezává pod sebou větev. Jako ve všem, oponovat je třeba poměrům a zaběhaným klišé, ne se vybíjet mezi sebou.
Vnímáte, když píšete, že píšete ženskou literaturu, anebo obecně literaturu, u které je jedno, jestli ji píše žena, nebo muž?
Ženský způsob vyjadřování, vnímání věcí i lidí, popisu, akcentů se přece jen malinko liší od mužského způsobu úvahy, popisu, výběru situací, faktů, atmosféry textu. Uvědomila jsem si to při psaní Přítelkyň. Přitom ale pojem ženské literatury je cosi jiného a nemusí to být literatura pouze pokleslá, je to sentimentální nebo sentimentálně humorný produkt určený ženám pro oddych a zapomenutí na strasti dne, například nevyžehlené prádlo nebo připálený koláč. Je sladké odpoutat se v nezávazné romantice nebo humoru. Tuto literaturu píší hlavně ženy, někdy si takový druh zábavy střihne i muž. Já ji psát neumím. Dokonce ji nedokážu ani číst. Takže bych odpověděla: píši obecně literaturu. A když mě chce někdo pochválit, řekne, že to, co píšu, není ženská literatura.
Přepisujete mnohokrát své texty, anebo se vám povede napsat text napoprvé nejlépe a pak již nemá smysl opravovat?
Jak co a jak kdy. Píši rukou a na mechanickém stroji to pak přepisuji. S počítačem jsem se nespřátelila, vadí mi, že mezi mnou a papírem leží příliš mnoho techniky. Potřebuji mít papír k dispozici přímo. Podle toho, o jaký text se jedná, některá stránka projde strojem třeba desetkrát, přepisuju, vpisuju, škrtám, přesouvám, ale některé knihy jsem napsala na jediný zátah. Tak vznikly třeba poslední deníkové texty anebo taky Přítelkyně. Zjišťuji, že jistá snadnost, jednorázovost přichází i s věkem. Čím je člověk starší, tím asi má míň času a oprošťuje styl od zbytečností, okrasných slov, není nabubřelý, hledá precizní pojmenování, styl se stává průzračným, a tudíž se nemusí ani vpisovat, ani příliš škrtat.
Máte při psaní nějaké rituály, které musíte dodržovat?
To je zajímavá otázka. Ano, mám rituály. Jednak si pouštím hudbu. Dokonce bych řekla, že výběr toho, co si pouštím, nějakým způsobem musí souznít s tím, co píšu. Nikdy to není romantická hudba, spíš Bach nebo Händel. Z Mozarta jenom něco. Jednu knihu jsem napsala při velkolepé hudbě, jako je Carmina burana. Pouštěla jsem tu pásku pořád dokola. To je barbarský rituál. Rituál tichý je pálení svíček. Nemusí to být svíčka voňavá, stačí nějaký živý plamínek. Poslední roky mám na stole malého, krásně vyřezaného dřevěného Buddhu, přivezla jsem si ho z Číny.
Jak se díváte na současnou literárně-časopiseckou scénu? Líbí se vám víc Host, anebo Literární noviny?
Obdivuji časopis Host, je to uprostřed dnešních poměrů malý zázrak. Viděla jsem i jaksi ze zákulisí, jak těžko se literární časopisy financují – ať v Nadaci Český literární fond, anebo na ministerstvu kultury, nebo v Obci spisovatelů. V našem malém okruhu čtenářů literárních časopisů je naprosto vyloučené, aby si na sebe vydělaly. Takže jejich prodělečnost je veliká. Peníze se musí někde opatřit a mně připadá fakt, že Host se nejen drží vysoké kvality, ale i stupňuje periodicitu, skutečně jako malý zázrak. Literární noviny jsou časopis zcela jiného zaměření, když tam přišel Jakub Patočka, staly se z nich noviny maličko neliterární. Ale teď se jim povedla velká věc, převzaly jako svou přílohu časopis Nové knihy, který nedávno zkrachoval. Jestli se to podaří finančně ustát, bude to výborné.
Jaký autor vás zaujal během posledních deseti let?
Za největšího autora posledních let mám Salmana Rushdieho. Umí psát s obrovskou vyprávěcí spontaneitou a velikou představivostí, a je tomu tak patrně proto, že ve svých knížkách zobrazuje fenomenální prolínání západních a východních kultur. Jeho knihy vyjadřují to úžasné, co planetu skutečně reálně postihuje a čím prochází, kulturní mísení, jaké se naposled odehrávalo v takovém rozsahu snad při stěhování národů, a Rushdie nad postavami a příběhy, které jsou toho nositeli, vládne jako literární pánbůh. Ze všech stran se ozývá téma planetárnosti, sjednocování světa, globalizace, a on – Ind přesídlený na Západ – tuto vizi umělecky zrealizoval.
Myslíte, že pro spisovatele je lepší, když se ocitne někde na rušném rozhraní, anebo spíš potřebuje klid v závětří?
Asi záleží na typu člověka a druhu jeho psaní. O Rushdiem si mohu myslet, že by mu závětří vadilo, vyhledává témata i vlastní život na rozhraní. Někdo jiný by to nezvládl, jeho talent potřebuje tišinu. Honem mě nenapadá kdo, ale uvedu jiný příklad: Josef Škvorecký, ačkoliv se ocitl z Čech v Kanadě a není to žádný zápecnický typ, i tam psal většinou o Čechách. Co ale spisovatel určitě potřebuje, je možnost soustředění. Ale to už není závětří.
Na čem v současné době pracujete?
Na třetí knize o Nečasovi. Nečas je vymyšlený spisovatel a v první knize s ním spojené, jmenuje se Nejsi, jsem se jeho prostřednictvím sama mohla vypořádat s věcmi, které mě trápily. Druhá nečasovská knížka vyšla pod jeho jménem, jmenuje se Nečas a v ní mi vymyšlená postava spisovatele pomohla najít odstup od témat, kterými jsem se chtěla zabývat. Nečasovi byly zadávány úkoly, které se týkaly ne mého, ale jeho života, on se potýkal s tím, jak je vyjádřit a popsat, takže s dějem knihy se současně dalo sledovat, jak taková kniha vzniká. Ve třetí knize, která se asi bude jmenovat Nečasův román, vymyšleného spisovatele používám k tomu, aby popsal stav skutečnosti devadesátých let, ono ostré rozhraní, kdy se společnost po převratových proměnách lámala do konsolidovanější podoby, vědomé už si převratových přehmatů. Nečas o tom píše knihu, hledá pro ni téma, ducha doby, pátrá po figurách, které by ho vyjádřily, po příbězích charakteristických pro různé rysy doby. Zjišťuji, že je to dobrý způsob, text knihy může být vrstevnatý a můžu psát, aniž bych do něj musela vložit cokoli ze sebe a svých názorů, Nečas se mi podobá i nepodobá. Teď jsem udělala poslední korektury před vydáním, mohla jsem tedy text číst s odstupem, myslím si, že knížka je poměrně slušně literárně udělaná. Ale překvapila mě ostrostí vyznění.
Přítelkyně z domu smutku považujete za svou nejlepší knihu, jako spousta kritiků, anebo na to máte jiný názor?
Je to knížka psaná z přetlaku. Kupodivu tento druh knih má největší úspěch. Vysvětluji si to tím, že jsou jednoznačné, nic se v nich neproblematizuje ani v tématu, ani ve stylu. Mají jistou „upřímnost“. Přítelkyně navíc vyšly v pravý čas: v zahraničí, když se svět díky odpůrcům režimu o Československo zajímal, a doma po převratu, když se lidi potřebovali sami za sebe zorientovat, najít se v příbězích a v popisovaných poměrech. To všechno z knížky udělalo bestseller. Film tomu ještě pomohl.
Myslím si, že tyto přetlakové knížky je dobře napsat, ono ani nejde je nenapsat, ale já si pro sebe víc vážím zproblematizovaného Pána věže, to je kniha psaná s velkou odvahou a na doraz stropu mých možností. A je současně psaná pro čtenářskou menšinu, nemá dar získávat kdovíjaké zástupy čtenářů. A dost dřiny mě stál Jan Hus, román-esej, ale ten na sebe čtenářský zájem upoutal. Nedokázala bych ale říct, které své knížky si vážím víc a které míň, každá je psaná za jiných okolností, s jiným cílem. Spíš bych uvažovala tak, jestli mě mrzí, že jsem některou knížku vydala. Teď budu trochu sebevědomá, nemrzí. Žádnou bych nezatajila v životopise. Jen u Nejsi jsem měla a i trochu mám pochybnost, je dost osobní.
Víte, co dělají přítelkyně z domu smutku dnes?
Jedna se ozvala hned tenkrát, když běžel v televizi seriál. Potkaly jsme se na ulici, byla jsem si dost nejistá, vlastně to ode mě byla troufalost, napsat o těch ženách, přestože jsem změnila jejich jména a i trochu okolnosti trestu. Tato Denisa, jak se jmenuje ve filmu, mi nic nezazlívala, na seriál se dívala celá rodina, brali to tak, že se stala slavnou. Sešly jsme se několikrát, vězení lidi sblíží.
A loni před Vánocemi mi zatelefonovala jiná paní z Přítelkyň, taky proto, že se film zrovna vysílal. Sešly jsme se v hospodě blízko místa, kde bydlí. Vzala s sebou dceru. Bylo to milé i smutné setkání, nedalo se zapřít, že je notorička. Rozpovídala se, co dělala od roku 1982, kdy jsem ji viděla naposled v Ruzyni, byl to dost divoký a náročný příběh. Ta žena je celistvá osobnost, ví, že svým některým jednáním ubližuje lidem kolem sebe, kaje se za to, ale současně to cítí jako nevyhnutelné právo. A je natolik autoritativní a nepochybně cenná, že její děti ji berou se vším všudy. Přestože s ní neměly lehký život, starají se o ni, respektují ji. To, že se se mnou potřebovala setkat, vysvětlila tak, že si chce ověřit, co si myslím já, a porovnat to s tím, co si myslí ona. Mínila tím současné poměry, ale i svůj opravdu složitý životopis. Já pochopila, že o těchto vyhraněných povahách nejde nepsat. V každém případě mám přítelkyni, s níž mohu kdykoli jít na oběd.
Jak se liší knihy napsané před třiceti lety a dnes?
Proměnila se scéna. Jednak fakticky, literatura už není tím, čím bývala, náhražkou vzdoru, zakázanou a tudíž přitažlivou hodnotou, a jednak generačně. V roce ‘89 se zdálo být nejdůležitější scelit dohromady všechny tři proudy literatury, zakázanou, povolenou a exilovou, dneska dochází k jinému rozložení, existují vedle sebe tři svébytné generace, ta nejstarší, která udávala tón od šedesátých let, střední, která je maličko rozplizlá, protože zahrnuje většinu autorů, kteří s velkými nadějemi začínali za minulého režimu, a teď se jim to má za zlé, a ta nejmladší, která si už jde naprosto vlastní cestou a zajímá se už jen o sebe.
Kromě toho s vybouchlou svobodou se vedle této literatury, takzvaně vysoké či umělecké či náročné či literárně kvalitní a nevím jaký ještě přívlastek přidat, dostalo masového rozkvětu knížkám čistě komerčním, od romantických románků až po poloporno či povadlé detektivky, a tento proud se valí jak lavina, je po něm žízeň, dá se na něm jako na jediném vydělat, maličko dusí onu literaturu vysokou. Vzniká dojem, že knížky může psát každý, kdo se naučil větu holou, herci píší paměti, taky kuchařky, oblíbené jsou knihy pomluv, jen o Havlových kolik jich vyšlo, převažuje bulvár. To je proměna zásadní, související s tržními poměry. Někteří mí kolegové nad tím naříkají, já mám postoj poněkud stoický. Horší než záplava komerce bývala cenzura. Spisovatelství je riskantní povolání, dřív jsem myslela na to, jak si v knížkách uchovat svobodu, teď musím myslet na to, jak na vydání knih, které si na sebe nevydělají, získat dotaci. Ale i skutečnost, že literatura už nemusí směřovat k neliterárním výkonům, k tomu, aby suplovala společenskou kritiku, ji vnitřně osvobozuje. A spisovatel už má jen literární odpovědnost.
Kdy jste si sama o sobě poprvé řekla, že jste spisovatelka?
Nejsem si jista, že jsem si to vůbec kdy řekla. Píši to do různých dotazníků a životopisů, je to moje povolání, ale to dělám spíš mechanicky, jinak mám před tím slovem ostych. Sama sobě bych spíš řekla, že píšu knížky. Být spisovatelkou cítím jako nadnesené. Nejsměšnější mi připadá, když mě někdo tituluje paní spisovatelko. Je to složité, nepopírám, že to povolání mám, ale zároveň to neberu za své. Stala se mi jednou směšná věc, jakýsi Ital, bylo to u moře, se mě ptal, co dělám. Píšu, řekla jsem, a on se zaradoval, tak to jsme kolegové. Byl to telegrafista.
Jaká je dnes podle vás role spisovatele?
Býval buditelem, vychovatelem, svědomím, ty role na něm vyžadovaly poměry, nejlíp se asi cítil jako bavič, vypravěč, svědek. Za minulého režimu byl jakýmsi zástupcem nesvobodných, ostře se sledovalo, zda se této roli nezpronevěřuje. Byla to role nadřazená. To je pryč. Výlučnost postavení karatele a kazatele zaváděla literaturu falešným směrem. Nemohla vydechnout, dopouštět se svých vlastních rizik. Jistěže se spisovatel nemůže bát velkých a i společenských témat, jen je dobře, že té vedlejší role tvůrce a ovlivnitele poměrů se zbavil. Bude ji mít, jen když jeho dílo za to bude stát. Že dnes prožívá cosi jako lekci z občanské rovnosti, je velice dobře. Já píšu, protože mě to baví. A protože nic jiného líp neumím.
V jednom z rozhovorů jste říkala, že se vám nepodařilo prosadit televizní pořad o literatuře. Jak by takový pořad měl vypadat?
Mně se líbilo německé Kvarteto. Celá léta jsme chytali dosah vysílačů z Bavorska, takže jsem to znala a zdálo se mi, že takovýto pravidelný pořad střetávání různých názorů a publikace nejdůležitějších knížek je něco, co nám chybí. Existuje literární revue 333, kde pan Lukeš uvádí knížky. Pak jsou pořady o knihách, ale ty jsou komerční, kde si jednotlivá nakladatelství prezentují knížky. Pak je Katovna, ale to není literární pořad. Takže si myslím, že literatuře vůbec neprospívá fakt, že většina lidí se o drtivé většině vydaných knížek vůbec nedozví. Knihkupecký trh má určitou blokaci preferencí komerčních titulů. Mysleli jsme si, že by bylo dobře, kdyby televize více upozorňovala na zajímavé nové knihy.
Když jste pracovala na ministerstvu kultury, měla jste představu o tom, jaké knížky si lidé chodí do knihovny půjčovat?
Mám z knihoven zkušenost jen zkusmou, vím ale, že knihovny nakupují především knihy s rychlým obratem, tedy zábavné, líbivé, nevyhnou se ani braku, jsou totiž hodnoceny za počet výpůjček, a ne za to, co půjčují. Takže vycházejí vstříc čtenářskému vkusu. Na ministerstvu jsme vypracovali zvláštní grant právě pro nákup knih knihovnám, každá měla ze státních peněz k dispozici určitou částku a podle nabídky nakladatelů a doporučení literární rady si mohla vybrat v produkci toho roku. Do těchto seznamů se komerční literatura vůbec nemohla dostat. Jestli grant ještě funguje, nevím, ale měl úspěch, chválili si ho i nakladatelé vydávající s rizikem nekomerční knížky.
Mě to zajímalo i z pohledu, jací lidé mají dnes čas číst. Z vlastních návštěv knihoven bych řekl, že to jsou studenti, ženy na mateřské dovolené a důchodci.
S tím, jak se zdražily knížky, jak už si spousta lidí nemá možnost je koupit, stoupal rok od roku i počet návštěvníků v knihovnách. Studenty myslím nejvíc láká Internet. Ale samozřejmě u starších lidí je to četba.
Jaký máte dnes pocit, když se ohlédnete za svou politickou kariérou?
Nikdy jsem nechtěla dělat politickou kariéru. Po převratu jsem souhlasila, že budu kandidovat ve volbách do parlamentu, ale to bylo vlivem obecné euforie. Byla jsem od počátku u vzniku Občanského fóra, byl to přirozený přechod od práce v Chartě 77, z Charty mi zůstalo určité postavení, měla jsem kontakty, dostala jsem se do určité úrovně rozhodování. Připadalo mi přirozené kandidovat, měla jsem taky ve volbách vysoké preference, nastoupila jsem do poslaneckých lavic České národní rady. Byla jsem dokonce členkou předsednictva, odtud ale záhy disidenty vytlačili. Dělala jsem poslaneckou práci ráda, možná víc vedle parlamentu, než v něm, pomohla jsem tenkrát dost Národní knihovně, dobře se pracovalo s ministrem Uhdem. Byl to užitečně prožitý čas. Taky proto, že mě tenkrát nic nenutilo psát.
Později už euforie vyprchala?
Tak bych to neřekla. Být poslancem je závažné, cenila jsem si toho, taky jsem se hodně naučila. Ale nikdy jsem to nebrala jako odraz k tomu, v politice zůstat. Jsem ten typ spisovatele, a možná i člověka, který se do politiky nehodí. Je to veřejná oblast, kde se musíte stýkat s lidmi, se kterými byste nešel do hospody, a nejen stýkat, musíte s nimi uzavírat kompromisy. To je něco, co moje povaha nedokáže zvládnout. Být politikem je určitý druh talentu. Když se píše a říká, že i politika má být etická, musím se maličko usmát, politika má jinou etiku, než je ona obecná, je to etika pravidel. Jedno z předních je dovolení předstírat, až lhát. Věnovat se politice dokonce kariérním způsobem bylo mimo moje možnosti.
Přitom mě politika nepřestala zajímat, čtu denně dvoje troje noviny, sleduji, co se děje, mám k tomu aktivní vztah, pracuji v různých institucích, které politickou situaci reflektují, pracují s informacemi o ní, jsou v kontaktu s ní. Byla jsem předsedkyní Obce spisovatelů, teď jsem předsedkyní správní rady Nadace Český literární fond, to jsou výrazné veřejné funkce a veřejnou činnost bez znalosti politiky a uvědomování si souvislostí s ní konat nejde.
A asi ten hlavní důvod, proč jsem se nechtěla v politice udržet, je to, že bych nemohla volně psát. Jako autorka jsem se nevyhýbala společenským tématům, a účast v politice by mě svazovala. Ne autocenzurou, ale jistým stupněm loajality.
Pozorovala jste na sobě, že by se vám měnil jazyk v politické ptydepe?
Ne, to ne.
Takže to jde – uchránit si jej?
Nevím, jak bych dopadla v novinách, protože když se někdy hodně na něco naštvu, mám potřebu ozvat se, napíšu to, a téměř nikdy nepošlu. Právě jazyk mě varuje. V novinách se píše prvoplánovým způsobem, v novinářském žánru to nejde jinak, a tady už se spisovatel ocitá na nebezpečném území. Spisovatelův jazyk je jiný, jeho vyjadřovací prostředky jiné, píše s tajemstvím, s významy mezi řádky, jeho řeč překračuje holou pojmovost atd. atd. S ptydepe jsem ale měla velikou potíž na ministerstvu, připravovali jsme zákon o veřejných knihovnách a na normotvorném právnickém jazyce jsem zcela uvázla.
Vy jste byla také stínovou ministryní kultury v „ženské vládě“ paní Volfové.
To ještě jsem, ještě vláda nepadla. Ani mi nezrušili jmenování. Když se ta vláda ustavovala, vnímala jsem se ironicky, ale jenom holá legrace to taky nebyla. Jednak to byla ťafka vládě skutečné, že v ní není jediná žena. A jednak to dámské uskupení bylo paní Volfovou vybráno velice dobře a ani její strana si nás nepřivlastnila. Sešly jsme se několikrát, většinou s některým ministrem, jemuž stínová ministryně jeho oboru přednášela své podněty i kritiku. Byli to ministři zahraničí, sociálních věcí, průmyslu… Brali nás vážně, jedna ze „stíněnek“ se později stala náměstkyní na ministerstvu sociální péče. Taky jsme jezdily na schůzky starostek a to bylo úžasné. Být zvolena starostkou, to už je něco, a setkat se s plným sálem takových skvělých žen! To jsme měly pocit, že se dotýkáme nefalšovaného života.
Připravovala jste nějaký program na řízení ministerstva?
Byla jsem v té době ředitelkou odboru na ministerstvu kultury, tedy ministrova podřízená, a současně jsem věděla, kde co pálí. Ale ministr kultury pro schůzku se „stíněnkami“ vybrán nebyl, psala jsem pouze kapitolu kultury do stínového vládního prohlášení. Tenkrát bylo aktuální prosadit počítače do knihoven, a jako druhý požadavek jsem psala jiný způsob financování kultury, než je stávající. Ale to Pavel Dostál stejně věděl, a změna ve způsobu shromažďování financí do státního fondu mu neprošla parlamentem.
Byl pro vás úřednický život namáhavější než svobodné povolání?
I k tomu být státním úředníkem je třeba zvláštního talentu. Já ten typ nejsem, jsem příliš činorodá, moc si vymýšlím. Pro ty dva roky, co jsem na ministerstvu byla, to bylo užitečné, protože jsem byla najata právě na zformulování a prosazení některých změn, hlavně se týkaly dotační politiky živé kultury a taky onoho zákona o knihovnách. A taky jsem Dostálovu nabídku přijala proto, že jsem se ocitla v životním vakuu, umřel mi muž a potřebovala jsem se intenzivně chopit něčeho, co by mě odvádělo ode mě samotné.
Změní moc člověka?
Myslím, že ano, a myslím, že do různé míry každého. Mít moc znamená vědět, znát zákulisí, mít kontakty, rozhodovat, a dokonce poroučet. Je to naprostá změna životního stylu. A u nás o to větší, že do politiky nepřicházejí bohatí lidé, ale naopak politika jim poskytuje nevídané sociální výhody, platem počínaje a šoférem s autem konče. Moci se podléhá podle originality a síly charakteru. Pro mě jako pro svobodného spisovatele to vždycky byla kardinální otázka. Už po zkušenostech s komunistickou stranou jsem si dávala pozor na to, nepatřit k establishmentu. Pěstovat si nezávislost.
Jak změnila moc vašeho muže?
Můj muž byl novinář, televizní komentátor, a proslavil se opozičností. Skutečně velkou moc měl v rukou jako ředitel celostátní televize po převratu, ale tam moc fungovala spíš v opačném gardu: politici vyvíjeli tlak na něj, musel se jejich tlaku bránit a televizi před ním ochraňovat. A jako mluvčí sociálně demokratické strany působil už v pozadí. Myslím si, že si nikdy s mocí nezadal, sám ji nepoužíval, nepodléhal jí, a spíš jí oponoval. Dokonce bych řekla, že patříme k prostředí, které se moci straní. Odpověděla bych vám bonmotem: jestli my jsme nezměnili moc, ona rozhodně nezměnila nás.
A jak Václava Havla?
Jistěže, i na něj měla ta dlouhá léta vrcholové moci vliv. Je to patrné i z některých jeho rozhodnutí, ze způsobu těch rozhodnutí. Ale nerada bych se přidávala k chóru, který nyní vzniká, chóru Havlových znevažovatelů. Končí mu funkční období, na jeho místo přijde někdo jiný, ten se mu nebude rovnat, a chór se dopředu snaží to vakuum, které po Havlovi vznikne, zastřít jeho znevažováním. Něco ale přece řeknu. Václava Havla a jeho ženu Olgu už za minulého režimu v disentu obklopoval malý dvůr. Soustřeďoval se kolem Havla, jeho duší ale byla Olga. Byla to radost i prestiž, patřit k tomuto dvoru. Havel někdy i jako prezident vyhlíží jako Václav V., podobný onomu Václavu IV., který obcházel pražské řemeslníky. Jeho gesta, maličko královská, mají obojí, i sebeironii, i panovnickou noblesu. A v jejich pozadí je Havlova mimořádnost. Viděla jsem ho dost často a ve složitých situacích, obklopovalo ho hodně velice vzdělaných a schopných lidí, a pokaždé bylo to, co on na závěr řekl, to nejlepší. Možná vypadá, že má panovnické rysy, protože natolik převyšuje naše české prostředí.


Eva Kantůrková
Narodila se 11. 5. 1930. Její otec byl komunistickým novinářem, matka spisovatelkou a její manžel byl novinářem a televizním publicistou. Sama nějaký čas působila jako redaktorka v Mladé frontě, po maturitě na dělnické přípravce se rozhodla jít studovat filozofii a historii na FF UK. Roku 1966 nastoupila do Československého ústředí knižní kultury a o rok později se stala spisovatelkou z povolání. Debutovala sbírkou psychologicky laděných povídek Jen si tak maličko povyskočit (1966). O rok později následovala próza Smuteční slavnost. V roce 1969 vydala první díl volné trilogie Po potopě. Druhý díl Černá hvězda již vyšel v samizdatu. V roce 1970 měla Kantůrkové vyjít novela Pozůstalost pana Ábela, ta ale skončila ve stoupě.
V roce 1977 podepsala Chartu 77, v jednom období byla její mluvčí. V roce 1981 byla zatčena za údajné podvracení republiky. Propuštěna z vazby byla v roce 1982 a ještě v témže roce napsala Přítelkyně z domu smutku. Sugestivně napsaný román byl roku 1984 vyznamenán Cenou Toma Stopparda, přeložen byl do angličtiny, francouzštiny, holandštiny a čínštiny, a je také zfilmován. Televizní seriál Přítelkyně z domu smutku dostal 2 ceny na mezinárodním festivalu v Cannes: zlatou představitelka hlavní role Ivana Chýlková a stříbrnou režisér Hynek Bočan.
Během 70. a 80. let vycházelo její dílo jako samizdat (samizdatové edice jako Petlice, Expedice, Kvart) a v exilu. Svoji historickou erudici zúročila v práci Jan Hus (1988), za niž dostala Palachovu cenu. Mezi další její významná díla patří provokativní román o životě Ježíše z Nazareta Pán věže, drama Člověk v závěsu a třetí díl trilogie Zahrada dětství jménem Eden (1998). Za tuto knihu obdržela Eva Kantůrková Cenu Egona Hostovského. V roce 1999 vyšla deníková dokumentace o autorčině vyrovnání se se smrtí manžela Jiřího Kantůrka Nejsi. V roce 2000 publikovala román o románu Nečas.
Aktivně se podílela na vzniku Občanského fóra, sama byla poslankyní, později se rozhodla vrátit se ke spisovatelské činnosti. Působila také jako předsedkyně Obce spisovatelů a ředitelka odboru literatury a knihoven na Ministerstvu kultury ČR.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This