Category: 2003 / 04

Zdravotní dvorní rada Pingler napsal roku 1879 na adresu zakladatele vodoléčby Vincenze Priessnitze, že byl lékařským Kolumbem. Přirovnání je vskutku trefné. Kolumbus pro Evropany objevil Ameriku a Priessnitz vodoléčbu…, i když obě existovaly již dávno předtím. Například lázně byly oblíbeny už v antice a léčbu studenou vodou popsal Hippokratés. Také tření, součást Priessnitzovy léčby, doporučoval v prvním století před naším letopočtem Asklépiadés. Priessnitz však jako první prosadil systém celostní léčby, propojenosti těla a duše. Pochopil, že mnohé symptomy fyzického strádání mají svůj původ v psychické nepohodě. O jeho léčbě bylo napsáno více jak 400 knih. Jenže než došel slávy a uznání, musel projít dlouhou cestu…

ZROD LÉČITELE
„Koho bůh miluje, tomu dovolí žít v Jeseníkách,“ zní zdejší pořekadlo. A vskutku – rámec hor, zdravé lesy a prameny čisté vody lákají i dnes lázeňské hosty. Na sklonku 18. století ale ten, kdo byl v horách doma, musel své živobytí na zdejší přírodě tvrdě obhajovat. Nejinak tomu bylo i u mladého Vincenze, posledního ze šesti dětí Františka Jana a Anny Priessnitzových (narodil se 4. 10. 1799). Mladý Vincenz se opravdu snažil, aby byl na Gräfenberku schopným hospodářem. Zapřahal koně, oral i sel, dokázal úrodu sklidit a práce si dobře naplánovat. Nic jiného mu ostatně nezbývalo, protože starší bratr František se stal duchovním a další z bratrů Josef zemřel. Otec byl slepý, a byť jeho slovo platilo jako zákon, přece jen většinu práce musel zastat budoucí hospodář. A vedl si zdatně. Miloval přírodu a dokázal jí rozumět. Zdálo se, že život půjde v předpokládaných kolejích. Jenže stačila malá chvíle nepozornosti, výmol na polní cestě, a pád pod kola vozu vše změnil. Když vůz přejel hrudník mladého Priessnitze, zle mu polámal žebra a pohmoždil vnitřnosti. Vypadalo to, že šestnáctiletý Vincenz zemře. Ale mladík se rozhodl to nevzdat. Kdysi na svých toulkách pozoroval zraněnou srnu, jak se léčí poleháváním ve studánce. Věřil v léčivou moc vody. Navíc cítil, jak mu studený obvaz uleví. A tak se uzdravil.
Zpráva se po osadě Gräfenberg s necelou dvacítkou domů rozběhla rychlostí horské bouře. „Obyčejnou vodou! Mladý Priessnitz, víte, ten, co spadl pod vůz, se vyléčil vodou!“ Rány se sice běžně vymývaly vodou, ale jako léčebný prostředek ji nikdo nechápal. „Když pomohl sobě, proč by nepomohl nám,“ říkali si ti, kteří na skutečného doktora neměli, a k Priessnitzům začali chodit první nemocní a zranění. Dobrá vůle byla odměněna prostým „zaplať pánbůh“ nebo nějakou protislužbou. Pomalu se rodil léčitel…

LÉKAŘI KONTRA LÉČITEL
Víra v léčivou moc vody a první konkrétní výsledky vedou Vincenze k rozhodnutí přestavět na Gräfenberku starý dřevěný dům na kamenný. První v osadě! Píše se rok 1822. V zapadlé jesenické osadě vznikl první vodoléčebný ústav na světě a pověst o jeho úspěších se šíří horami. Proklouzla horskými sedly a dostala se k uším vážených měšťanů šumperských, šuškaly si o nich báby v Opavě i na polské (tehdy pruské) straně hor. Zprávy běží krajem, smutně známým inkvizičními procesy, při nichž na hořící hranici zemřelo 120 lidí. Pravda, žádný pamětník oněch procesů už není, ale povědomí o tom, že je možné být ve spojení s nečistými silami tu má své historické kořeny. Koneckonců peklo taky nikdo osobně nezná, ale věří na něj miliony lidí. A téhle víry nevzdělaných chalupníků a horalů se snažili využít lékaři, pro které rostoucí věhlas a sláva Priessnitze znamenaly ohrožení jejich výdělků.
„Jak je možné, že nevzdělaný sedlák léčí! Vždyť je to protizákonné! A navíc používá očarovanou houbu!“ Obyčejná houba, kterou Priessnitz na Gräfenberku používá, dobře saje a drží vodu, takže k omývání je ideální. Ale jako argument k zasetí nedůvěry, podpoře závistivců a znemožnění protivníka se hodila a Priessnitze dostala k soudu. Houby byly úředně zabaveny, byť se neprokázaly jejich čarovné účinky.
Omývání a masáže jsou tedy prováděny rukou. „Alespoň přijde živé na živé,“ libuje si léčitel v ručních masážích a roku 1826 je dokonce pozván k návštěvě císařského dvora. Poté Dr. Schnorfeil podává na gräfenberského léčitele u krajského úřadu další trestní oznámení pro neoprávněné léčení. „Vincenz Priessnitz, hospodář z Frývaldova-Gräfenberku, je vinen těžkým přestupkem neoprávněného léčení podle paragrafu 98 trestního zákona z roku 1803 a odsuzuje se za to k žaláři v trvání čtyř dnů, zostřenému půstem,“ zněl rozsudek a zdálo se, že je rozhodnuto. Priessnitz se však odvolal, byl zbaven viny a brzy slavil další úspěchy.
Když Jeseníky zasáhla epidemie cholery, lékaři si nevěděli rady. Během necelých tří měsíců jen v Javorníku zemřelo 134 lidí. Lidé volali Priessnitze a on nasadil svoji striktní, ale úspěšnou vodoléčbu. Zachránil každého svého cholerou nakaženého nemocného. Každého! Priessnitz sice neznal podstatu cholery, protože bakterie Vibrio cholerae, způsobující tuto nemoc, ještě nebyla objevena, ale měl obrovskou intuici. Cholera, není-li léčena, způsobuje až 50% dehydrataci organismu během 24 hodin, což vede k rychlé smrti vinou zhroucení vnitřní rovnováhy organismu. U Priessnitze čekala záchrana, protože vodoléčbou zabránil ztrátám vody v organismu. Sláva zázračnému doktorovi! Vodoléčbě, rozvoji lázní a zdejšího kraje se otevřela budoucnost…

ÚSPĚŠNÝ PODNIKATEL
Císařská komise z Vídně povolila po důkladném studiu léčebných postupů provoz lázní. Léčitelovo jméno se začalo objevovat ve vědeckých knihách a Priessnitzova metoda se stávala uznávanou. Do Gräfenberku se začali sjíždět lékaři, aby ji podrobně studovali, a také společenská smetánka. „Život zde je ve srovnání s dřívějšími lety velmi pozměněn,“ píše jakýsi občan Frývaldova v dopise z 10. června 1839. „Teď tady patří k bontonu nebydlet v Gräfenberku, ale ve Frývaldově. Člověk je tak blíže ‘smetánce’ v pohodlných a většinou nově postavených domech města. Před osmi dny se konalo v místním střeleckém domě kasino, kterému byli přítomni vévodkyně von Anhalt-Köthen, kníže von Pless, kněžna a kníže Lichtenstein, kníže a kněžna Dolgorukij…“
Součástí procedur byl pohyb na čerstvém vzduchu, léčba prací, oproštění se od starostí. Šlechta, ať už skutečně nemocná, či jen bažící pobýt „u slavného Priessnitze na Gräfenberku“, řezala dřevo a odklízela sníh. Zdarma, respektive ještě si za to platila. Procházky ranní rosou s bosýma nohama brala jako součást moderní léčby a pití vody za léčebnou proceduru.
Ne každý byl však ochotný přísný režim snášet. Nikolaj Vasiljevič Gogol se na Gräfenberku léčil dvakrát, ale právě tuhý režim a zejména jednoduchá strava, byť jí bylo dostatek, ho znechutily natolik, že se svou nedoléčenou depresí odešel.
Priessnitz, kterému chybělo vzdělání, dokonce neuměl do smrti pořádně psát a jeho dochovaný rukopis svědčí o nevypsaném písmu s množstvím pravopisných chyb (proto své dopisy často diktoval), využil při léčbě bystrý úsudek, pozorování přírodních dějů a empirické sledování vlastních postupů. Obyčejný selský rozum ho také varoval, aby svou metodu nepřecenil. Zjistil totiž, že na některé choroby, například tuberkulózu, léčba nezabírá. Proto takové pacienty nepřijímal, a tím se vyhnul zbytečným úmrtím, i když je jich zaznamenáno 40.
Priessnitz podnikatel byl oblíben i u prostých lidí – dal jim totiž práci, a to méně namáhavou, než dřinu v lese či u tkalcovského stavu. Potřeboval lázeňské, vykupoval od lidí potraviny…
Jeho rostoucí popularita mu začala nést i finanční zisk. Příjem za rok 1839 měl neuvěřitelných 120 000 zlatých, přitom za léčení poplatek vybírán nebyl. Platilo se za byt, stravu, dokonce i za promenády a hudbu. Pro zajímavost – nedaleké městečko Frývaldov (dnešní Jeseník) utržilo v roce 1845 pouhých 13 742 zlatých.
V roce 1841 koupil za 72 000 zlatých spojené panství Bílý Potok – Kohout. Majetek, který po sobě zanechal, činí podle oficiálně dohledaných dokladů 317 000 zlatých, Priessnitzův zeť Jan Ripper jej však vyčíslil na milion.
Do částky přitom nejsou zahrnuty sochy a památníky, které mohou obdivovat v Lázních Jeseník i dnešní hosté, a jež tu Priessnitzovi nechali z vděčnosti postavit pacienti z různých zemí. Pýchou procházkového areálu je například i dvoumetrová socha Hygie od sochaře Josefa Václava Myslbeka, která je jedinou jeho sochou ve Slezsku. PRIESSNITZ V UNESCO
Lázně Jeseník dnes pulzují čilým životem. Především na nervové poruchy a kardiovaskulární choroby se tu léčí stovky a tisíce pacientů z celého světa.
„Já už jsem tady po čtrnácté a pořád se sem vracím. Vždycky mám potom s průduškami tak na rok pokoj,“ říká v místnosti určené k hydroterapii jedna z pacientek. Jsou tu dřevěné vany, které se mění každé tři roky, a v rohu se louhují bylinky na bylinnou koupel.
„Léčil jsem se tady v lázních a najednou jsem se jednoho rána vzbudil jako jiný, zdravý člověk,“ říká 93letý spisovatel Miloš Kočka, který o Priessnitzovi publikoval knihu a inicioval zařazení Vincenze Priessnitze při příležitosti 200 let jeho narození do dvouletého kalendáře 1998-1999 kulturních výročí UNESCO. Priessnitzovo narození tu figurovalo jako jedno z 69 kulturních výročí světa.
Dosáhl tedy světového věhlasu, ale pořád zbývá otázka: Byl to opravdu terapeut nového typu, nebo šarlatán, který měl štěstí? „Je celkem jisté, že náhrada ztracených tekutin použitá Priessnitzem při léčbě cholery byla jedním z faktorů úspěchu, zdaleka ne však jediným. Priessnitz měl totiž vynikající výsledky při léčení řady jiných chorob infekčního původu a je pravděpodobné, že svými postupy příznivě ovlivňoval imunitní pochody jako celek,“ hodnotí vedoucí lékař psychiatrického oddělení Priessnitzových lázní Jaroslav Novotný. „Domníváme se, že Priessnitz byl v několika ohledech tvůrcem nové koncepce léčby celé řady chorob a že důkazy efektivity jeho postupů se zatím vymykají možnostem současného pojetí medicíny.“

Category: 2003 / 04

Gorée, nenápadný ostrůvek v Atlantském oceánu nedaleko Dakaru, je dnes jednou z nejvíce navštěvovaných oblastí Senegalu. Když se totiž začal rozvíjet obchod s černými otroky, stalo se pobřeží Senegalu – nejzápadněji ležícího státu subsaharské Afriky a tudíž nejkratší spojnice mezi Afrikou a Amerikou – strategicky významnou oblastí. Právě Gorée bylo jedním z důležitých deportačních středisek. Historikové odhadují, že od l6. století z Gorée, ze Saint Louis a dalších středisek Guinejského zálivu opustilo Afriku až do roku l865, kdy bylo otroctví konečně zrušeno, na l0 milionů otroků. Znamenalo to současně jednu z největších migrací obyvatelstva v dějinách.

Pro většinu černochů ze zámoří je tak Gorée symbolem poroby jejich předků, místem, které předznamenalo změnu jejich života. Černošské rodiny z druhé strany Atlantiku se tu pokoušejí najít svoje kořeny, některé si chtějí jen prohlédnout memento, jež tu zůstalo po vládě kolonistů – Dům otroků.
Dům otroků, postavený na konci 18. století, sloužil několik desítek let jako shromaždiště otroků před jejich plavbou přes Atlantik. V přízemí jsou cely podobné temným kobkám, byly určené pro otroky, kteří se rozdělovali podle pohlaví, věku, váhy. V prvním patře byly ubytovací prostory pro dozorce a jídelna, což umocňuje celou zvrhlost tohoto dramatu. Naproti vstupní bráně vede temná dlouhá chodba ústící do moře. Ta sloužila k odklízení mrtvých těl.
Předpokládá se totiž, že na každého otroka dopraveného přes oceán připadá nejméně jeden další – mrtvý. Buď spáchal sebevraždu, aby unikl odvezení, nebo zemřel během plavby. Hodně černochů zahynulo také při vzájemných mezikmenových otrokářských válkách.
Dům otroků byl restaurován v roce 1990 pod patronací UNESCO. A tak zatímco ostatní důležitá otrokářská střediska v Guinejském zálivu už podlehla zubu času, ostrov Gorée a Dům otroků existují jako pietní místo zasvěcené obětem jednoho z největších zločinů proti lidskosti v dějinách.
Ostrov Gorée dnes tvoří starobylé městečko s portugalskou a francouzskou koloniální architekturou. V přístavu na vás čeká mnoho malebných restaurací, kde připravují evropskou i senegalskou kuchyni. Národní senegalskou specialitou je tieboudienne, jejíž základ tvoří rýže, ryba a několik druhů zeleniny (batáty, lilek, pálivá paprika, brambor). Vpravo od přístavu stojí stará bašta, před ní si můžete odpočinout na malé čisté pláži. Odpoledne se začne ostrov vylidňovat a vy si konečně v klidu vychutnáte procházku jeho úzkými uličkami. Na ostrově stále ještě žije přibližně 1000 obyvatel. Někde potkáte skotačící děti, jinde zas nečinně sedící domorodce před svými domky. Vše je ponořeno do komorního ticha, jen slunce stále nemilosrdně pálí. Starý katolický kostel vám připomene, že obyvatelé ostrova byli převážně křesťané, na rozdíl od muslimské většiny senegalského obyvatelstva. Před kostelem na opuštěném náměstí se pase skupinka ovcí, místní mladík vás pozve na čaj, který se pije z malých šálků a je nesrovnatelně silnější, než na jaký jsme zvyklí doma.

Category: 2003 / 04

Opilí Eskymáci halekají pod mostem, psí spřežení táhne saně na kolečkách… Jinak jsou ulice, obklopené budovami z plechu, od kterých se teď odráží ranní slunce, liduprázdné. Fairbanks neoplývá životem ani krásou. Tento nedostatek však nahrazuje atmosférou… Vcházíme do právě otvíraného bufetu, abychom posnídali. Jsme prvními hosty a majitelka se s námi hned dává do řeči. Je poněkud zaskočena našimi záměry cestovat na sever teď na začátku září a svůj údiv dává nepokrytě najevo. Zanedlouho se bufet plní a výřečná majitelka obeznamuje lokál s našimi plány. „A jakou máte pušku?“ ozve se z kouta. „Žádnou? To není možné!“ ušklíbají se a nevěřícně kroutí hlavou. Začínáme vzbuzovat všeobecnou pozornost. Lovci nás častují historkami o agresivitě medvědů… Od protějšího stolu vše poslouchá stará Eskymačka s pichlavýma očima a nevyzpytatelným výrazem. „Be careful out there,“ (Dávejte tam na sebe pozor) ozve se za námi její sípavý hlas, když opouštíme bufet. Jsme vyvedeni z rovnováhy. Pokoušíme se sehnat alespoň sprej proti medvědům. Cena tohoto výrobku nás však posléze odradí, takže zůstáváme věrni několika lžícím přivázaným k ešusu. Doufáme, že kovový rámus, který medvědi nesnášejí, nás ochrání…

DALTON HIGHWAY
Dalton Highway (Daltonova silnice) je jedinou silnicí spojující Fairbanks s pobřežím Severního ledového oceánu. Původně byla vybudována pro kamiony dovážející materiál na stavbu aljašského ropovodu. Přes 800 kilometrů dlouhá komunikace byla dokončena v roce 1978, ale pro veřejnost byl tehdy otevřen pouze úsek k řece Yukon (200 km). Po celé své délce byla silnice zpřístupněna teprve v roce 1994. Charakter provozu se tím ale podstatně nezměnil – silnice je téměř výhradně využívána kamiony, které zajišťují zásobování ropným společnostem na pobřeží oceánu, osobní auto tu potkáte zřídka. Od výletu na sever je nepochybně odrazuje stav vozovky. Asfaltové úseky jsou výjimečné, většinou je povrch štěrkový, plný hlubokých děr a výmolů. Řidiči kamionů jezdí jako šílení, kameny od jejich kol létají na všechny strany. Podél celé silnice je pouze pět čerpacích stanic a servisů, poskytujících většinou jenom omezené služby. Skoro všechny půjčovny aut na Aljašce nabízejí své vozy s výhradou, že s nimi nepojedete na Dalton Highway. Není také divu, neboť jak jsme se dočetli v našem průvodci, otázkou není, zda během cesty prorazíte pneumatiku, rozbijete přední sklo nebo odřete lak, ale spíše kolikrát vás taková nepříjemnost potká.
Naše posádka má výhodu, že se o své auto nemusí přehnaně bát. Po třech měsících práce na turisticky atraktivním jihu Aljašky, na poloostrově Kenai, jsme ho koupili za 450 dolarů. Je na něm vidět, že už něco pamatuje. Vybaveni rezervní pneumatikou a dvěma patnáctilitrovými kanystry benzinu tedy vyrážíme na cestu.
Auto skáče přes výmoly, řízení vyžaduje velkou pozornost. Při kličkování mezi nerovnostmi nemůže být o cestovním komfortu ani řeč. Maximální rychlost, kterou za těchto podmínek dokážeme vyvinout, je 40-45 km za hodinu. Přesto nám je od počátku jasné, že riziko i trocha nepohodlí rozhodně stojí za to – dostali jsme se do úplně jiného světa, mimo hlavní turistické oblasti. Pustina tu na člověka dýchá ze všech stran. Pár metrů od rozbité silnice se vlní ropovod a za ním už jenom nekonečné lesy.

YUKON
Kolem čtvrté hodiny odpoledne silnice začíná klesat dolů k řece Yukon. Zanedlouho už vidíme most a za ním další čerpací stanici, tentokrát dokonce i s restaurací. Přeplněné parkoviště vyvolává představu o spoustě návštěvníků. Brzy se ale ukazuje, že opak je pravdou. Většina aut už zde stojí pár dnů či týdnů, zatímco jejich majitelé odpluli na člunech po řece za rybařením. Ve skutečnosti tu kromě několika řidičů kamionů není ani živáčka – turistické centrum je zavřené, restaurace téměř prázdná a nalezení obsluhy čerpací stanice nám trvá více než dvacet minut. Je vidět, že už je po sezoně.
Scházíme se podívat dolů k řece. Koryto je v těchto místech velmi široké a proud silný, i když to tak na první pohled nevypadá. Yukon, pátá nejdelší řeka v Severní Americe, má v historii Aljašky nezastupitelnou roli. Od nepaměti sloužila indiánům z kmene Athabasco jako dopravní cesta, po které se plavili v kánoích z kůry, když hledali nová loviště a místa pro rybolov. Po vypuknutí „zlaté horečky“ význam řeky ještě vzrostl, neboť právě po ní přivážely parníky stále nové zlatokopy, zásoby i poštu. K mnohým nalezištím na severu ani neexistovala jiná přístupová cesta než po vodě. O pár generací později, v době, kdy byla na pobřeží oceánu objevena ropa, však široké koryto Yukonu způsobilo těžebním společnostem nemálo starostí při výstavbě ropovodu a zásobovací silnice. A tehdy byl v průběhu jediné zimy 1974-1975 vybudován přes půl míle dlouhý most, jehož pět pilířů každoročně obdivuhodně odolává nárazům ledových ker v době jarního tání. Není bez zajímavosti, že se jedná o jediný most přes Yukon, který se na Aljašce nachází.

ZA POLÁRNÍM KRUHEM
Pomyslnou metu polárního kruhu překonáváme další den asi v 11 hodin dopoledne. Místo není nijak zvláštní – malé parkoviště s velkou barevnou cedulí, u které si turisté mohou pořizovat fotky na památku. I my této možnosti využíváme, musíme však použít samospoušť, protože zde není nikdo, kdo by nám hromadnou fotku udělal. Dlouho se nezdržujeme a pokračujeme v cestě. Silnice vypadá o poznání lépe, místy je povrch tak upravený, až v nás narůstá podezření, že těžařské společnosti nechávají počáteční úsek v tak hrozném stavu záměrně, aby odradily případnou vlnu turistů. Bezmračná obloha slibuje další nádherný den. V Coldfootu se před námi naplno otvírá výhled na pohoří Brooks Range, jehož hřebeny, dosahující nadmořských výšek kolem 2700 m, jsou nejsevernějšími výběžky Skalistých hor. Na první pohled se toto pohoří výrazně liší od nám důvěrně známých hor na poloostrově Kenai. Ačkoliv jsou zdejší hory mnohem severněji položené a jejich vrcholy dosahují vyšších nadmořských výšek, ledovce, tak typické pro kenaiské pohoří, zde téměř nenaleznete. Tento jev lze snadno vysvětlit extrémně nízkým průměrným ročním množstvím srážek (150-250 mm), zhruba srovnatelným s pouštními oblastmi. Letní déšť je zde krajně neobvyklý, ale i přesto je místní tundra trvale podmáčená. Pod celou oblastí se totiž nachází permafrost (nikdy nerozmrzající půda), který brání vsakování vody z roztátého sněhu. Lesy najdete jen v nejnižších polohách, ve vyšších jsou už pouze travnaté a křovinaté porosty. Zajímavostí je délka období, které místní vegetace potřebuje v případě poničení k obnově původního stavu – u některých druhů se uvádí 100 a více let. Není se čemu divit, protože vegetační doba v arktickém podnebí trvá pouhých 7-8 týdnů. Oblast Brooks Range je domovem černých i hnědých medvědů, vlků, polárních lišek, sobů, ovcí, svišťů i dalších savců.
První běloch, o kterém je známo, že vstoupil do této části Aljašky, byl Robert Marshall v roce 1929. Byl to on, kdo pojmenoval dva horské masivy nacházející se u řeky Koyukuk jako „Gates of the Arctic“ (Brány Arktidy) a toto jméno později zůstalo i národnímu parku, za který byla oblast na západ od Dalton Highway prohlášena. Označení národní park je v tomto případě lehce zavádějící, neboť vyvolává představu udržované krajiny se značenými cestami a informačními centry. Národní park Gates of the Arctic poskytuje jiný druh dobrodružství – možnost turistiky bez jediné cesty, v divoké přírodě, kam noha bělocha třeba ještě nevkročila a kde nepotkáte celé dny živou duši. SETKÁNÍ S LOVCI
Večer přijíždíme do osady Wiseman, kde máme poslední zastávku předtím, než půjdeme hledat vhodné místo pro tábořiště. Na první pohled osada vypadá, jako by se v ní zastavil čas v době „zlaté horečky“, kdy také byla založena. Stojí zde jeden dřevěný srub vedle druhého a mezi nimi se klikatí rozbahněná silnice. Na konci cesty je louka, která slouží jako místní letiště – alespoň tak soudíme podle několika letadel odstavených na jejím okraji. Jak projíždíme osadou zpátky, míjíme ženu středního věku, která spravuje žlutý školní autobus a přátelsky na nás kyne. Druhý, evidentně nepojízdný a již notně zrezivělý autobus stojící opodál potvrzuje naši teorii o tom, že co se sem jednou dostane, setrvá tu už navěky. Rozbité věci nikdo neodváží pryč a ty se hromadí kolem lidských obydlí. Však také odtah nepojízdného vozidla zpět do civilizace rozhodně není levnou záležitostí. Poplatek ve výši 3000-5000 USD by i středně movité americké rodině mohl citelně nabourat rozpočet.
Tábořiště nacházíme u opuštěného lomu, kde se kdysi těžilo kamení a štěrk na stavbu silnice. Jaké je naše překvapení, když zjišťujeme, že jeden stan už tu stojí. A není to stan ledajaký – má dokonce i kamna a z provizorního komínku se valí kouř. Tu už se ven hrnou i jeho dva obyvatelé, chlapíci v kostkovaných košilích a špinavých džínách. Také vypadají, že dnes už nikoho nečekali. Seznamujeme se, jmenují se Mark a Rolf, jsou ze Soldotny na jihu Aljašky a vyrazili si na lov. Máme se prý utábořit a pak přijít na kus řeči. Pozvání přijímáme a zhruba za hodinu vstupujeme s láhví tequily v ruce do vyhřátého stanu. Je to moc příjemné posezení, venku mrzne, ale tady je nádherné teplo. Dostáváme horký čaj a uzeného lososa, na oplátku dáváme do placu tequilu, kterou si Mark i Rolf lijí do čaje v královském poměru 1:1. Zábava se rozjíždí, střídáme se ve vyprávění historek a zážitků. Klidný běh večera je přerušen pouze jedinkrát, a to když Rolf s Markem zaslechnou jakýsi šramot zvenku a vybíhají s lukem a šípy v naději, že něco uloví. Po chvíli se vrací s prázdnou, dnešní lov je u konce. Na naše zvídavé otázky ohledně jejich loveckého náčiní nám ochotně odpovídají a předvádějí nám celou svou sadu speciálních hrotů šípů, každý na jiný druh zvěře. Jejich snem je ulovit losa, prý má vynikající maso. Naopak o masu sobím se vyjadřují velmi nelichotivě (…caribou tastes like shit…). Rozcházíme se kolem jedenácté, na obloze je polární záře a zcela zřetelně slyšíme vytí…

Category: 2003 / 04

inulý rok tomu bylo přesně 555 let, co se v Mohuči objevil první knihtisk: tištěný kalendář na rok 1448. Byl to výsledek tříletých pokusů Johanna Gensfleische, patricijského synka z Mohuče, který se vyučil zlatníkem a ve svém povolání se seznámil také s tehdejší výrobou knih. Byla nákladná. Knihy, pokud je pracně neopisovali písaři, se ještě pracněji tiskly z dřevorytů na papír jako razítka. Samozřejmě to byly hlavně obrázky, vyrobit takto knihu s rozsáhlejším textem by bylo nejen příliš nákladné, ale zabralo by to tolik času, že opsat ji a překreslit by bylo asi jednodušší.

Johann, který se později nazýval Johannes Gutenberg, využil své dovednosti v jemné práci s kovem a sestrojil si ručně kovolijecký přístroj, na kterém mohl ze slitiny olova, cínu, antimonu a vizmutu za hodinu odlít více než sto naprosto totožných vyměnitelných kovových typů, a předešel tak přistání Kryštofa Kolumba v Americe, od něhož se datuje nový věk. Pro knihy začal jeho zásluhou o půl století dřív. V roce 1450 pak Gensfleisch zahájil tisk základního díla křesťanů, bible. To už díky zlepšení tiskařské barvy dokázal potisknout papír z obou stran. K jejímu vytištění potřeboval na 300 různých typů.
Jeho vynález vzbudil rozruch hned v počátcích, když v roce 1445 vytiskl Zlomek knih Sibylliných. Nevraživě ho přijaly zejména církevní kruhy, i když se s ohledem na ně Gutenbergova dílna omezila na tisk spisů potřebných při vykonávání církevních obřadů. Zejména vznikaly žaltáře, žalmy, kostelní zpěvníky, pro školy slovníky, pro lidi jen kalendáře. Gutenbergův společník Johann Fust se s ním po několika letech rozešel a založil v Mohuči vlastní dílnu, která už v roce 1457 úspěšně vydala svůj nejslavnější tisk, vytištěný překrásným písmem: žaltář, který se pro velkou oblibu dočkal celé řady nových vydání.
Ale to už se nad mohučskými tiskaři snášely mraky. Mezi dvěma proti sobě zvolenými mohučskými arcibiskupy docházelo k ozbrojeným střetnutím, při nichž jeden z nich při přepadení Mohuče dal město z několika stran zapálit. To bylo v říjnu 1462. Při požáru do základů vyhořela Gutenbergova i Fustova tiskárna.
Ironií osudu zrůdný čin církevních hodnostářů přinesl nebývalé rozšíření právě tiskařství. Gutenbergovi i Fustovi typografové se rozešli do světa do všech stran a zakládali další a další dílny, kde vznikaly nové knihy a posléze i noviny. V Čechách byla zřízena první tiskárna v roce 1468 v Plzni, v sedmdesátých letech v Praze, v osmdesátých v Brně, ve Vimperku a v Kutné Hoře, a pak už vznikaly jedna po druhé, v Mladé Boleslavi, v Litomyšli, v Hradci Králové, v Ivančicích, v Kralicích, v Ústí nad Orlicí, v Jindřichově Hradci, v Dobrovici, Roudnici, Litoměřicích, Příbrami, někdy dokonce i v klášterech. Také husitství rozšíření vzdělanosti přálo a tiskly se i knihy světské. Blížil se moderní věk.
Vynález knihtisku skutečně zahájil novou éru lidstva, která vedla až k zahlcení informacemi na přelomu druhého a třetího křesťanského tisíciletí. Na počátku informačního boomu stály první pokusy o vydávání novin. Jako první se objevil ve Strasburgu až (nebo snad už?) v roce 1609 první týdeník, který vydával majitel tiskárny Johann Carolus. První číslo mělo čtyři strany a přinášelo zprávy z Kolína, Vídně, Prahy, Antverp, Říma a Benátek. Téměř současně se další noviny objevují ve Wolfenbüttelu.
Renesanční pohled měnil svět i lidi a k té změně přispěl v nemalé míře i knihtisk. Noviny a letáky přinášely poznání každému, kdo byl schopen číst, a v sedmnáctém století jich už nebylo tak málo. Pět set let sloužil knihtisk lidstvu jako jediný zdroj informací. Až ve dvacátém století ho do pozadí zatlačila audiovizuální masmédia.

Category: 2003 / 04

Uprostřed shromáždění pozůstalých čeká na smrt šest buvolů. Dlouho se nic neděje. Vtom muž s vyšívanou čepicí a mačetou jediným zručným a nacvičeným pohybem podřízne býkovi krk. Krev teče proudem, umírající zvíře hlesne a klesá na zem. Zdá se, že ještě není úplně po smrti, ale pomocníci už z něj stahují kůži, odsekávají rohy, porcují maso. Zabíjení jde neuvěřitelně rychle. Poslední buvol je již naprosto šílený. Z toho, co se mu odehrává před očima a co ho nepochybně také čeká. Smrt je v zemi Toradžů počátkem nekonečného života v říši Puya. Aby se tam však duše zemřelého dostala, musí pohřeb probíhat podle předepsaných náležitostí. Bohaté zvířecí oběti jsou jejich součástí. Donedávna to byl i rituální lov lebek, který byl pro mladíky kmene současně zkouškou odvahy. Obětovaní doprovázeli zemřelého na onen svět jako otroci. Když nebyl dostatečný počet otroků získaných v boji, bylo nutné je zakoupit a obětovat. Lov lebek během koloniální nadvlády Holanďanů, kteří vnitrozemí indonéského ostrova Sulawesi dobyli v prvních desetiletích 20. století, pomalu zanikal. Misionáři tu rozšířili křesťanství a silný je také vliv islámu. Přes všechny změny si Toradžové původní mytologické zvyky a obřady uchovali. Státní doktrína, která v Indonésii vyžaduje víru jen v jednoho boha, zde výjimku, podobně jako u Balijců, akceptuje.

POHŘEBNÍ OBŘADY
Toradžové říkají, že jen co se někdo narodí, už aby myslel (a šetřil) na pohřeb. Pohřeb je pro každého příslušníka kmene opravdový vrchol jeho pozemského snažení. Podle pohřbu se totiž odvíjí další a mnohem důležitější část života – posmrtný život. Bez vhodného a honosného obřadu je duše zemřelého naprosto ztracena a má jen malou šanci, že se setká se svými zemřelými předky v zásvětí. Pohřeb a pohřební slavnost jsou zároveň aktem k potěšení bohů, kteří ovlivňují další cestu duše zemřelého. Tato duše má poté moc zpětně ovlivňovat životy žijících příbuzných, proto je i v jejich zájmu uspořádat dobrý pohřeb a slavnost.
Místo, kde se pohřební slavnost uskuteční, je pečlivě vybíráno. Vyšší aristokracie ho má vždy v blízkosti jednoho či více megalitů – rante. Tyto kameny, vysoké až čtyři metry, odkazují na významné předky. Vzhledem k tomu, že účastníků je mnohdy několik stovek, je třeba postavit téměř novou vesnici. S touto přípravou se začíná několik měsíců dopředu.
U Toradžů má pohřeb dvě fáze. První část se odehrává bezprostředně po úmrtí. Po tomto obřadu není tělo pohřbeno, ale je nabalzamováno, přesněji řečeno napuštěno formaldehydem a je ponecháno ve vesnici. Druhá část – hlavní pohřeb – se koná až v době, kdy jsou hotovy všechny potřebné přípravy a kdy jsou sezváni i všichni příbuzní. Aby se příbuzní mohli pohřbu zúčastnit v co největším počtu, konají se oslavy mimo dobu, kdy je třeba pracovat na poli, tedy v období sucha, od července do září. Z toho vyplývá, že nebožtík může být „odložen“ na dobu i téměř celého roku. Mrtvola je uložena ve vyhrazené části domu a zbytek rodiny se k mumii chová, jako by nebožtík dosud žil – mluví s ní a denně jí nosí jídlo a pití. Příslušník vyšší společenské vrstvy má po celou tuto dobu dokonce určeného člověka, který mu až do doby posledního obřadu dělá společnost.

TONGKONANY
Samotný pohřeb je skutečným zážitkem, a to nejenom pro nás užaslé cestovatele, ale pro všechny zúčastněné. První kroky vedou k zemřelému, který je vystaven v rakvi v samostatném tongkonanu uprostřed vesnice.
Tongkonany, tradiční domy Toradžů, jsou postaveny na kůlech a zakončeny mohutnou střechou. Štíty mají výrazně protažené dozadu, takže z boku dům připomíná prohnuté buvolí rohy nebo tvar lodi. Toradžové jsou jedním z mála etnik Indonésie, jež tradiční domy dodnes staví. V architektuře domů jsou pak jemné rozdíly podle příslušnosti k určitému kmenu. Zatímco západní Toradžové, obývající horskou oblast v okolí městečka Mamasa, staví tongkonany plošší, rozložitější, s více přesahujícím štítem, východní, žijící v kotlině u měst Rantepao a Makale, své domy zase více zdobí vyřezáváním a hlavně barvením. Ve výzdobě převládají rostlinné ornamenty a stylizace buvola a kohouta, barevnou mozaiku tvoří pouze čtyři barvy: červená je barva krve a tedy i lidského života, bílá je barvou kostí a kůže a je symbolem čistoty. Žlutá symbolizuje boží požehnání a sílu a černá je barvou smrti a soumraku. Takto vyzdobeny jsou nejen štíty dřevěných domů, které se mimochodem staví bez použití jediného hřebíku, ale i sýpky na uskladnění rýže, které jsou zmenšenou kopií velkých domů. Na přední straně domu jsou na kůlu srovnány pod sebou buvolí rohy – symbol bohatství rodiny.
Střecha, jak už jsme řekli, je ve tvaru buvolích rohů. Jiní tvrdí, že ve tvaru lodi. Tomu by odpovídala mytologie, podle které předci Toradžů připluli do své nové domoviny, jež se dnes nachází ve vnitrozemí indonéského ostrova Sulawesi (dříve Celebes), na lodích. Domy jsou postaveny čelem k severu, odkud tito předci přišli. Směr také může podle některých výkladů odkazovat na sídlo bohů, kteří přebývají právě na této světové straně.
Každopádně domy Toradžů nemají jen funkci obydlí, jsou také symbolem jednoty klanu a společenského statusu rodiny. Tento dům proto není možné prodat či koupit. Není ovšem výjimkou, že se tradiční obydlí používá dnes už jen při pohřebních obřadech a slavnostech a rodina žije vedle v moderním domě. Na něm je vidět satelitní anténa a po setmění namodralé světlo obrazovky. Toradže toto spojení mytické tradice s výdobytky moderní civilizace nijak neruší.

VODNÍ BUVOLI
Vodní buvol je pro Toradže nejposvátnějším a nejdůležitějším zvířetem. A při pohřbu hraje, hned vedle nebožtíka, tu nejdůležitější úlohu. Buvol je silné zvíře, a proto jen on je schopný dovést zemřelého na onen svět. Proto je žádoucí zajistit co nejvíce buvolů, protože cesta tam je dlouhá a vede přes stovky hor a tisíce údolí. Během samotného pohřbu jsou už od samého rána rituálně jednou ranou podřezáváni nejen buvoli, ale také prasata a drůbež. Buvol je však nejcennější. Tato zvířata, která jsou kupována za skutečně vysoké ceny jdoucí do milionů rupií, jsou darem příslušníků rodiny a příbuzných. Vzhledem k tomu, že pohřeb je finančně velmi náročný, počítá se s jakousi reciprocitou. Jestliže tedy někdo daruje buvola, může si být jistý, že až se bude pohřeb konat u nich, tak jim příbuzní buvolem také přispějí. Pro náhodně jdoucího cestovatele je dobré, chce-li se účastnit pohřbu, vzít s sebou jako dar např. karton cigaret. Obřad trvá celý den a pro nezasvěceného je to poměrně nudná a nezáživná podívaná. Neustále kvičí prasata, která jsou podřezávána jako na jatkách. Příbuzní zemřelého jsou podle rodin pomocí tlampače představováni a uvedeni do hlavního domu. Zde se na pár minut usadí, pojedí sladkostí a vypijí kávu. Poté se odeberou na verandu některého z ostatních okolo postavených domů. A do hlavního domu je uvedeno procesí dalších příbuzných. Obřad zpestřují muži, oblečení v tradičních černých saronzích kolem beder, tancem a zpěvem. Tancem „vyprávějí“ rodinné ságy, alegoricky ukazují život zemřelého a lidský život všeobecně. Vaří se maso, pojídá se a popíjí a hlavně vypráví. Nikde není slyšet pláč, přestože jistá vážnost a smutek ve tvářích jsou patrny všude. Toto je také jediné období v roce, kdy mají příslušníci kmene zaručen pravidelný příjem masa.
Duše zemřelého se tedy pouze po řádně vykonaném obřadu může odebrat na onen svět. Zde pak získává stejný společenský status, jaký měla v životě pozemském. Stejně je tomu i u zvířat, která jsou obětována. Ta mu budou také k užitku. Jak již bylo zmíněno, buvol je z nich nejcennější a je symbolem prosperity a moci. Není výjimkou, že při pohřbu vysoce postaveného jedince je obětováno až 100 kusů buvolů. Pokušení uspořádat skutečně honosný a velkolepý pohřeb vede mnohdy k naprostému finančnímu vyčerpání rodiny. Indonéská vláda se tento trend snaží eliminovat tím, že zavádí poplatek za každé obětované zvíře. HROBKY
Poté co obřad skončí, je tělo mrtvého uloženo v rodinné hrobce, která je většinou ve skále či na úpatí hory. Po uzavření dvířek za rakví je zvnějšku postavena do jakési bambusové ohrádky soška tau-tau. Sošky vysoké okolo jednoho metru jsou vyrobeny ze dřeva stromu nangka – chlebovníku, které je velmi drahé. Jsou vyřezávány přesně podle tělesných rysů zemřelého a jsou také oblečené do jeho oděvu. Toradžové totiž věří, že kdyby se zemřelí chtěli vrátit na svět, použijí právě oči a oblečení ze své tau-tau. Ne každý si to však může dovolit, zrovna tak jako skalní hrob. Specialista, který se výrobou skalních hrobů zabývá, si totiž za práci účtuje cenu v hodnotě několika buvolů. Proto jsou ostatky zemřelých často ukládány jen pod skalní převisy a do přirozených jeskyní nebo často i do vyřezávaných dřevěných rakví v podobě buvola. Každý buvol s odnímatelným víkem je rodinnou hrobkou, která bývá umístěna také vysoko na skalní stěně. Společně s příbuznými jsou takto pohřbívány i starší děti. Jen dítě, jež zemřelo dříve, než mu začaly růst zuby, je pohřbeno v kmeni mohutného stromu, do kterého vyříznou otvor a ostatky dítěte uloží do vydlabané dutiny. Díra se zase zakryje vyříznutou kůrou, aby strom srostl. Toradžové věří, že míza stromu je dítěti mateřským mlékem. S růstem stromu se také duše dítěte přibližuje k onomu světu.

Category: 2003 / 04

Průvody mládenců s nosičem dřevěného kříže v čele směřují tiše k městské katedrále. Plesk, plesk, plesk… mlaskají rytmicky důtky na obnažených zádech a krev stéká za džíny. Filipínská „pomlázka“ bude stát za to. Čekají mě jedny z nejdrsnějších oslav Velikonoc na světě. Ne nadarmo se nazývají krvavou ceremonií. Nasládlým pachem krve vábí televizní štáby i obyčejné zvědavce. „Tak tedy veselé Velikonoce!“ hecuji sám sebe poněkud morbidně.

KEČUP
San Fernando, ležící sto kilometrů na sever od filipínské metropole Manily, mě do ranního rozbřesku budí kokrháním kohoutů. Jen co vystrčím nos z hotýlku, už je vidím. Zástupy mládenců s odhalenými zády se bičují koženými důtkami. To jsou dobří „performátoři“, myslím si. A toho kečupu, co na sebe nalili… Sladký pach se tetelí nad těly. Sebemrskači, tzv. flagelanti, bolestivě křiví tváře, jako by prozrazovali opravdové utrpení. Herci. Tlačím se mezi aktéry průvodu a pěkně blízko cvakám se „širokáčem“ první snímky. Mlask… kožené třásně se lepí na záda flagelantů, mlask… stříká rudá tekutina na můj fotoaparát, obličej, ruce i oblečení. Jsem sice právě ve fotografickém transu, ale známý zápach tekutiny, která na mně při čtyřiceti stupních Celsia neuvěřitelně rychle schne, mi vnucuje vtíravý pocit, že tady něco nesedí. Nutí mě přesvědčit se, že to není obyčejný kečup. Ostatně neblahému tušení dávají za pravdu i hnědnoucí fleky na triku, mám co dělat, abych krev sloupal z filtru objektivu. Jako stigma z prvního filipínského dne mi krev zůstane na džínách po celou dobu mého měsíčního pobytu.

ABY KREV TEKLA PROUDEM
Hned po ránu si desítky filipínských křesťanských mládenců upravují záda jakýmsi dřevěným hřebenem. Do něj mají vsazeny plíšky ostré jako břitvy. Těch břitů je kolem deseti, a když vám s nimi přejedou záda, je doslova vymalováno. Víru zasetou portugalskými a španělskými kolonizátory totiž Filipínci prožívají velmi emotivně. Prolitá krev pro ně symbolizuje očistu a znovuzrození. Pro tyto ideály snášejí bolest bez hnutí brvou. A tak ti, kterým se rány zacelují, se nechávají znovu pořezat, bičování flagelantů pokračuje celé dopoledne. V některých procesích mají mladíci hlavy zahalené do sukna, jiní jsou ověnčeni zelenými ratolestmi. Některé z průvodů vedou zbrojnoši na malých filipínských koních. Biblické výjevy působí trochu nepatřičně a malinko děsivě.
Flagelanti se shromažďují na prostranství před kostelem, pokládají své kříže a lehají si na břicho na zem. Otáčejí se přitom na čtyři světové strany a nechávají se od kolemstojících, většinou dětí, bít sandály přes zkrvavená záda. Po této ceremonii se šikují v jeden velký průvod před katedrálou. To nejdůležitější je teprve před námi…

BIBLICKÝ PRŮVOD
Asi osmdesát pět procent Filipínců je katolického vyznání. Velikonoce jsou pro ně samozřejmě významným svátkem. Není divu, že okolo poledne čítá dav už několik tisíc účastníků. Průvod se dává do pohybu. Po prašné cestě je třeba projít tři kilometry do vesnice San Pedro, kde na malém pahorku stojí tři kříže, přichystané pro ukřižování. Letos se pro dobrovolné přibití na kříž rozhodlo šestnáct mužů a jedna žena, což je prý rekordní počet. Budoucí trpitelé jdou v čele průvodu a nesou si svůj kříž, obklopeni biblickými římskými zbrojnoši na koních v brnění a dobrovolníky ve žlutých vestičkách. Ti zajišťují pořádek a první pomoc. Cestu lemují diváci a prodavači nápojů a pochutin. Slunce pere jako o život, lidé se před žárem chrání barevnými slunečníky. Vrstva jemňoučkého žlutého prachu se víří při každém kroku. Kříže jsou těžké a průvod často odpočívá. Trvá celou věčnost, než bizarní procesí dorazí do vesnice.

FILIPÍNSKÁ GOLGOTA
Malinký pahorek v San Pedru je obležen lidmi. Zvědavci vítají průvod nedočkavým pískáním. Napětí stoupá. Je Velký pátek, za chvíli bude první člověk přibit na kříž. Bez dlouhých okolků a moderních tlumivých prostředků. Sedmicentimetrovým ostrým hřebem s velikou kulatou hlavičkou.
Vršek je obklopen štáby kameramanů, novinářů a zvědavců z celého světa. Do malé oplocené arény však může jen pár akreditovaných šťastlivců. Korejci a Japonci budou snímat z duralových štaflí. Jejich nepříjemní asistenti nehodlají tolerovat žádného vetřelce.
První muž k ukřižování. V bederní roušce, vzezřením silně připomíná Ježíše Krista. Je ve stavu tichého pohroužení a modlí se. Pohůnkové sklápějí kříž a muž našlapuje na zvláštní stupínky, které mu oproti biblickým mučedníkům ulehčí bolest působenou vahou visícího těla. Mastičkář potírá čtyři body budoucích mučedníkových stigmat aseptickým roztokem. Někteří z flagelantů požívají před aktem také lehce tlumivý nápoj – z piva a vajíček. Muž pak rozhodí dlaně v rázném gestu… zbrojnoši mu cáry světlé látky přitáhnou zápěstí ke kříži. Role přibíječe se ujímá místní taxikář. V ruce potěžkává stříbřité kladivo. Teď nahmatává správné místo v dlani, jen neporušit šlachy a nervy… Muž instinktivně mhouří oči. Nevidí odlesk slunce od krutě naleštěného kladiva. Tup, tup, tup… míhá se rychle kladivo vzduchem a hřebík je po hlavičku v mučedníkově dlani, pevně zaražen ve dřevě kříže. Dav hekne, kamery vrní, fotoaparáty cvakají. Ještě druhá dlaň a obě nohy. „Áááá hop,“ zavelí zbrojnoši a kříž se s mučedníkem zdvihá do vertikální polohy. První, druhý i třetí muž visí na kříži. Jen malé kapky krve kreslí cestičku od hřebíků a občas ukápnou do horkého prachu pahorku. Žádné velké steny a gesta. Jen němý výraz, známý z El Grecových malířských zpodobnění.
Zapomněl jsem při fotografování pít a ze žáru slunce se mi dělá mdlo. Polévám si hlavu vodou a z posledních sil se mátožím skrz barevné deštníky. V dálce na křížích se po patnácti minutách střídají mučedníci, Velký pátek vrcholí. Veselé Velikonoce, opakuji si a v duchu žehnám naší pohanské pomlázce, která si bere na paškál jen ženské zadnice.


Význam Velikonoc
Velikonoce – slavnosti vzkříšení Krista – jsou vrcholem liturgického církevního roku. Vyvinuly se ze židovského svátku pesach, který se slaví 14. a 15. dne měsíce nisanu podle židovského kalendáře. Od roku 325 připadají Velikonoce na neděli po prvním jarním úplňku. Křesťanské Velikonoce se slaví v době, kdy podle Bible Ježíš zaujímá místo oběti, bere na sebe hřích a všechny jeho důsledky. Dává svou krev na ochranu všech. Ve smrti ale nezůstane. Je vzkříšen k definitivnímu přejití do světa božího. Tato cesta je údajně otevřena i nám. Svátky Velikonoc jsou tedy oslavou Ježíše Krista a spásy věřících.

Flagelanti
Z latiny flagellantes, flagellari znamená mrskači. Středověké hnutí, které se zrodilo v Itálii ve 13. století v mnišském prostředí a jehož členové považovali bičování za nejlepší prostředek ke spáse. Své praktiky uskutečňovali během průvodů kajícníků. První takový průvod se uskutečnil v Perugii roku 1260 z podnětu eremity Raniera Fasaniho. Odtud se zvyk průvodů s kajícníky rychle rozšířil, zvláště v severní Itálii. Poutníci chodili z města do města a bičovali se důtkami po obnažených zádech za zpěvů žalmů a písní. Jejich působení vycházelo z opravdové zbožnosti italského myslitele Jachima de Fiore. Praktiky měly být přípravou na bludně předpovídaný konec světa. Prameny zdůrazňují pozitivní vliv tohoto zvyku: fronty u zpovědnic, smíření znesvářených a nápravu nespravedlností. Církevní hierarchie zpočátku hnutí akceptovala, ale pak jej odsoudila, protože šířilo i přesvědčení, že bičováním se může člověk sám spasit, nepotřebuje církev a svátosti. Fanatičtí vedoucí průvodů dokonce sami udělovali lidem rozhřešení. Proti byla také světská moc, protože v hnutí viděla ohrožení svých zájmů a veřejného pořádku. O něco jiný charakter mělo hnutí flagelantů ve střední Evropě: Rakousku, Německu, Čechách a Polsku. V těchto zemích byla základem nadmíru rozšířená úcta k trpícímu Kristu. Jeho následování přivedlo lidi až na hranice patologického chování. Každý, kdo se připojil k průvodu, se v něm musel zdržovat 33 a půl dne na památku délky života Ježíše. Bičování bylo praktikováno dvakrát denně, v šest hodin ráno a ve tři odpoledne, což odpovídá době Ježíšova bičování a smrti na kříži. Dochované písně českých a německých flagelantů ukazují přehnanou víru v moc bičování, které podle nich má samo o sobě moc odpustit hříchy. Hnutí zaniklo v severní Evropě již ve třináctém století. Do konce čtrnáctého století se udrželo jen v Itálii. Samo bičování, praxe pokání, se však zachovalo na několika místech ve společenstvích utrpení Páně a do poloviny dvacátého století v některých katolických řeholích.Svatý týden v křesťanství
Květná neděle. Tímto dnem začínají oslavy průvodem, který symbolicky naznačuje, že následujeme Pána na jeho cestě utrpením, abychom získali podíl na jeho vzkříšení.
Zelený čtvrtek. Tématem liturgie jsou dvě události – Ježíšova večeře, při níž ustanovuje tajemství eucharistie a myje apoštolům nohy. Potom Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě a jeho zajetí.
Velký pátek. Je postním dnem a připomínkou dne smrti Ježíše Krista, kdy se konal proces odsouzení, jeho poprava a pohřeb. Na velký pátek se tato část evangelií čte v takzvaných pašijích, ze kterých vznikly pašijové hry. Velký pátek je vzpomínkou na ukřižování, a proto je prožíván jako den postu ve znamení smutku i meditací.
Bílá sobota. Zásadně se neslaví mše, kromě pomazání nemocných a svátosti smíření. Je příležitostí prožít u Kristova hrobu smrt, beznaděj a prázdnotu, ve kterých bychom byli uvězněni, nebýt Ježíšova vítězství.
Velikonoční neděle. Kristus vstal z mrtvých za svítání prvního dne v týdnu. Svým zmrtvýchvstáním dovršil boží stvořitelské a vykupitelské dílo.

Category: 2003 / 04

Bussana Vecchia, domov malířů, sochařů a básníků na skalnatém kopci nad mořem, je zvláštní místo. Čas se tu zastavil. Malebné trosky kamenných domů z předminulého století trpělivě čekají, až je ruce svébytných kolonistů oživí. Mezi zříceninami se proplétají úzké uličky, ne širší než pražské chodníky. Některé připomínají spíše průrvy ve skalách, kudy se dospělý člověk sotva protáhne. Jako prst zdvižený k obloze se nad vesnicí tyčí věž zříceného kostela, která jako zázrakem přežila. Z místa vyzařuje jakýsi klid. Důstojnost zašlých časů, prozářená italským sluncem. Jestli někde člověka napadají tvůrčí myšlenky s lehkostí, tak je to právě zde.

APOKALYPSA NAD MOŘEM
Vycházející slunce se právě vyhouplo nad hladinu Tyrhénského moře. Tak jako každým rokem na Popeleční středu se obyvatelé Bussany shromáždili v kostele na slavnostní mši. Téměř všechna místa v lavicích byla již obsazena… První otřes přišel krátce před půl sedmou. Vedle kostela se za ohlušujícího rachotu řítí domy. Ani ne za minutu se země otřásla znovu. Těžká kamenná střecha kostela se prolomila. Téměř všichni věřící byli na místě mrtví…
Bylo 23. února 1887. Zničující zemětřesení trvalo celkem pouhých dvacet sekund. Za tento krátký okamžik však stačilo změnit osud starobylé vesnice, která pamatovala již slávu Římského impéria.
Za Římanů se vesnice blízko italského města San Rema jmenovala Armedana nebo Armedina. V sedmém století čelila útokům Longobardiů a v polovině desátého století zase opakovaným nájezdům Saracénů. Na počátku dvanáctého století se vlády nad Bussanou ujali páni z Ventimiglie. Ti také dali postavit kostel, který se o několik set let později stal tolika lidem osudným. Sto let nato koupila Bussanu Janovská republika a v roce 1429 přiznala jejím asi dvěma stům padesáti obyvatelům částečnou autonomii. Ta zůstala v platnosti až do osudného zničení vesnice v roce 1887.
Ulice se tehdy proměnily v hromady trosek. Většina domů ve vesnici měla totiž tři, někdy i čtyři podlaží. V přízemí byly jen chlévy a sýpky, lidé bydleli ve vyšších patrech. Po sérii slabších otřesů v letech 1831, 1851 a 1854 vybudovali místní obyvatelé mezi jednotlivými domy kamenné klenby vypadající jako miniaturní mosty, které měly zdi vysokých domů podpírat a zpevňovat. Teď byla tato bezpečnostní opatření bohužel málo platná.

PUSTÉ MĚSTO
Když onoho únorového rána utichl rachot padajících zdí a prach z rozvalin se začal pomalu usazovat, shromáždili se ti, kteří přežili, na louce blízko obce. Rozbili zde nouzový tábor a v narychlo postavených provizorních chatrčích čekali dlouhé měsíce na výsledek průzkumu vládou povolaných statiků a geometrů.
Odborníci se ale obávali dalších otřesů, takže rozhodnutí znělo: opustit vesnici. I když se vesničané chtěli vrátit a své domy opravit, museli namísto toho začít na rovině blíže k moři stavět novou osadu. Tak byla založena Bussana Nuova (Nová Bussana), kde žijí potomci dřívějších obyvatel Staré Bussany (Bussany Vecchia) dodnes. Do nové vesnice se lidé s konečnou platností odstěhovali roku 1894 a trosky Staré Bussany byly ponechány napospas přírodě a času. Déle než půl století zde nerušeně pracoval vítr, voda a mráz. Rozvaliny zarostly popínavými rostlinami a všichni na ně začali pomalu zapomínat. Po druhé světové válce se tu však zabydleli přistěhovalci z jihu Itálie, kteří na sever přišli za prací a obživou. Staří obyvatelé Nové Bussany, kteří ještě pamatovali tragédii vesnice, ale proti jejich přítomnosti tak dlouho protestovali, až rada města San Remo uprchlíkům nařídila se ze zřícenin vystěhovat. Do vesnice přišli dělníci se sbíječkami, a aby zde již nikdy nemohl nikdo žít, zničili v domech všechna schodiště, stropy i sklepy, které ještě odolávaly zkáze. Pokoušeli se dokonce strhnout i věž kostela, ale pevná kamenná stavba jejich snažení odolala. Když takto necitlivě zničili to, co z osady ještě zbývalo, domnívali se zástupci místních úřadů, že s konečnou platností vyřešili problém Staré Bussany a že pozůstatky vesnice uložili k věčnému odpočinku.

UMĚNÍ V TROSKÁCH
Začátkem šedesátých let však zpustlou a plevelem zarostlou hromadu rozvalin, která kdysi bývala vesnicí, objevil italský malíř Clizia. Tichá a klidná atmosféra místa jej nadchla natolik, že se zde navzdory nepohodlí rozhodl usadit. Spolu se svými dvěma přáteli, malířem Vannim Giuffréem a básníkem Giovannim Frontem, tak položil základ mezinárodní vesnice umělců. Bussana se mezi kumštýři brzy stala známým pojmem. Umělci zde mohli na svých cestách nalézt útočiště a za symbolickou cenu přespat v ubytovně, kterou tu Clizia zřídil. Jedním z prvních příchozích byl i holandský malíř Peter van Wel. V té době ještě netušil, že se Bussana stane jeho domovem na dalších nejméně čtyřicet let. I po tak dlouhé době rád vzpomíná na své začátky: „Před domem, který jsem si vybral, byla v ulici tři metry vysoká vrstva kamení a hlíny. Kameny jsem použil na opravy domu, zbytek jsem musel odvozit pryč,“ říká Peter. V prvních letech bydlel před vesnicí ve stanu. „Byly to hrozné podmínky. Nebyla tady elektřina ani kanalizace a pitnou vodu pro celou vesnici jsme museli nosit v kanystrech z osad na pobřeží. Na nic nebyly peníze. Domy jsme proto neopravovali zvenčí a ponechali jsme jim jejich ráz zřícenin. Vybrali jsme si ty nejméně zničené místnosti a kamením z ulice jsme pouze vyspravili ty největší díry a trhliny. Šlo to však nesmírně pomalu.“ To, co Petera u tak namáhavé práce drželo a pomohlo mu ji dokončit, byl prý duch komunity, která se zde začínala tvořit. „V Bussaně žiji téměř od začátku a znám tak celý vývoj umělecké vesnice na vlastní kůži. Přišel jsem v roce 1965 a tehdy nás tu nebydlelo více než dvacet nebo třicet. Chtěli jsme tu prostě jen žít a volně tvořit, každý podle svých představ. Původně jsme si mysleli, že všechny domy, které opravíme, budou sloužit všem dohromady. Jak však jednotliví lidé vkládali čím dál více snahy do oprav konkrétních domů, chtěli je užívat jen pro sebe. Tak jsme si každý založili svůj vlastní domov. Některé budovy jsme ale samozřejmě používali dál společně. Protože jsme všichni věřili, že to dokážeme, a cítili jsme pospolu, což nás posilovalo, nakonec jsme se v Bussaně opravdu zabydleli – Italové, Francouzi, Angličané, Holanďané i lidé z dalších zemí.“

ÚZEMÍ NIKOHO
Stejně jako dříve přistěhovalci z jihu, stali se však postupem času i umělci trnem v oku obyvatel Nové Bussany. „Bylo to přesně 15. července 1968,“ vzpomíná Peter, „kdy nám poslali nařízení o vystěhování. Dávali nám na to deset dní. Byli jsme ale rozhodnuti bojovat.“ Když tedy za deset dní přijela policie, našla je připravené bránit barikády v ulicích. Spolu s nimi tam bylo i mnoho zahraničních novinářů, kteří je přijeli podpořit. Policisté to nakonec vzdali.
Aby předešli dalším konfliktům, snažili se osadníci o získání trvalého pobytu v Bussaně a o uznání vlastnických nároků na domy, které zvelebili. Když totiž v devatenáctém století původní usedlíci opouštěli zpustošenou vesnici, nezanechali po sobě žádné dokumenty a od té doby také neplatili městu žádné poplatky. Stará Bussana proto nepatří nikomu. „Je to neuvěřitelná situace,“ říká Peter, „po právní stránce prostě neexistujeme. Podle zákona tady nikdo nebydlí a celá tahle vesnice není ničí.“ Z toho důvodu také místní úřad v San Remu odmítl vybudovat ve Staré Bussaně vodovod a kanalizaci. Proto opět nastoupily šikovné ruce umělců a obyvatelé vesnice si postavili vodovod a odpady sami. „V roce 1979 nám soud v Janově konečně přiřkl právo na užívání našich domů. Pak se ale ozval italský stát, který tvrdil, že když není Bussana ničí, stává se automaticky státním majetkem.“ Peter však dále vysvětluje, že zatímco byl tento spor dlouhá léta otevřený, dovršili nejstarší z umělců z Bussany dvacet let života v osadě. „Když bydlíte dvacet let na opuštěném místě, vzniká vám tím nárok na jeho vlastnictví,“ dodává Peter. ŽIVOT V RUINÁCH
S Peterem jsme se setkali v jeho ateliéru. Kromě toho si však se svou ženou Marií zařídili v jedné útulné zřícenině malebný domov. Pozvali nás k sobě na návštěvu a Maria, povoláním také malířka, nám hrdě ukázala vydlážděnou kuchyň s elektrickým sporákem, ložnici vybavenou pohodlnou postelí, koupelnu s teplou vodou a elektrická světla na stěnách. „To vše jsme si museli udělat vlastníma rukama,“ upozorňuje. „Mám ještě jednu koupelnu. Ta je mnohem romantičtější – pojďte se podívat!“ Po strmém schodišti nás odvedla do druhého patra. Přesněji tam, kde kdysi bývalo. Zbyly z něj jen rozpadlé stěny trčící k nebi. Po střeše nebylo ani památky. Na podlaze stála velká vana a na dosah stolek s ručníky. Zůstali jsme v údivu stát. Koupelnou pod širým nebem s výhledem na moře se opravdu každý pochlubit nemůže.
„V zimě se vracíme zpět do Holandska. Půl roku tady a půl v Amsterdamu. Dřív jsme tak museli cestovat i kvůli dceři. Tady ji učila moje žena, do školy chodila v zimě v Holandsku. Teď, když studuje vysokou školu, zůstává v Amsterdamu celý rok,“ vysvětluje Peter. „Ale v Holandsku je jiná atmosféra, můžu tam ve svém druhém ateliéru tvořit odlišným stylem. Na zimu odjíždí většina z nás.“ Peter se o svůj dům tady prý nebojí. „Když nějakou zříceninu zvelebíte a vsadíte do vchodu dveře, po sepsání listiny s notářem pak můžete na kohokoli, kdo by se vám tam chtěl usadit, zavolat policii. Jistá práva na svůj domov už jsme si tady vybojovali.“
V Bussaně nyní žije něco kolem sto padesáti stálých a sezonních obyvatel. Najdete tu malíře, sochaře, básníky a spisovatele, stejně jako keramiky, herce či designéry. V poslední době uměleckou kolonii také navštěvuje stále více zvědavých turistů. Mnozí z umělců si zde proto otevřeli prodejní galerie a vyrostly tu i tři restaurace, ze kterých se Starou Bussanou linou vůně italských jídel. Horký vzduch se líně tetelí a oáza klidu Bussana Vecchia žije svým vlastním tempem.

Category: 2003 / 04

Mezi Eskymáky se můžete dostat prostřednictvím speciálního letu společnosti Alaska Airlines pohodlným letem z Anchorage za necelých 90 minut, nebo strastiplnou cestou člunem po řece Kobuk. Eskymácké město Kotzebue leží na severozápadě Aljašky, na břehu mořské úžiny Kotzebue Sound, zhruba padesát kilometrů nad polárním kruhem. Eskymáci tvoří až 80 procent z jeho 3600 obyvatel.

Kotzebue má jedenáct kostelů, jedinou asfaltovou ulici First Avenue, jednu rádiovou stanici jménem KOTZ, jednu společnost poskytující připojení kabelové televize, jednu banku WELS FAEGO a jednu benzinovou stanici, respektive jeden stojan, kde stojí galon benzinu 3,5 dolaru, což je více než trojnásobek průměrné ceny v USA. V průvodcích je město popisováno jako centrum obchodu, kultury, letištního provozu a aktivit pro celý severozápadní arktický region. Nás, pořádkumilovné Evropany, zaujal hlavně obrovský bordel.
Všude se povalují rezavé vraky aut, rozpadající se sněžné skútry nebo zapomenutá čtyřkolka. U letiště se k běžnému sortimentu přidávají radlice, dokonce celé bagry a jeden buldozer. Na břehu průlivu se povalují dvě staré hliníkové lodě a vedle hromady rezavých barelů useklé tlapky a vyvržené vnitřnosti tuleně.
Eskymácká obydlí jsou dřevěné chatrče, kvůli jarnímu tání obvykle na kůlech, sbité ze všeho, „co dům dal“. Plechové střechy rezaví, dřevěné stěny se loupou. Kolem jsou psí boudy s podvyživenými psy husky, sněžný skútr, jedna dvě lodě s lodním přívěsem a zase několik vraků, odložené pračky, starý nábytek, rozbité hračky a spousta dalšího harampádí, které víc než cokoli jiného připomíná skládku nebo vrakoviště.
Ještě před sto lety měli Eskymáci všechny předměty výhradně z přírodních materiálů, které – odhozeny – prostředí nijak nerušily. Žili kočovným způsobem života v malých skupinách, volně roztroušeni podél toků řek, kde hlavním zdrojem obživy bylo rybaření a lov karibu. Zakládání vesnic tady nemělo žádné opodstatnění.
S příchodem Evropanů se sice adaptovali na novou kulturu, to ale neznamená, že je jim vlastní. Naučili se jen věci používat. Nic neudržovat, nic neopravovat. Když se jim sněžný skútr nebo čtyřkolka porouchá, věc prostě odloží vedle domu a pořídí si novou. Také se zřejmě nikdo nezabývá budováním centrálních skládek či odvozem velkoobjemového odpadu. Takže když doslouží nákladní auto, stejně nezbývá, než si ho nechat na dvorečku. Ostatně větší část roku je tady všechno pod sněhem a krátké léto, když zrovna neprší, je třeba využít jinak než k nezáživnému uklízení. Zatím jsou zdejší osady spíš malé, takže kromě neskutečného bince neznamená odpad vážnější zátěž životního prostředí. Jiná věc jsou lodní motory, které krajinu, řeku i moře zamořují olejem.

LOVCI NA ÚSTUPU
Potulovali jsme se kolem průlivu. U prašné cesty právě eskymácká rodina zpracovávala tulení maso. Muži tuleně ulovili desítky kilometrů od Kotzebue. Matka v důchodovém věku a dcera oddělovaly maso od kůže a na velké dřevěné desce ho porcovaly. Eskymácký nůž s dřevěnou rukojetí – ulu – má tvar půlměsíce a vlastní ho každá eskymácká rodina. Pruhy masa byly už rozloženy všude kolem a jediné, co zbývalo, bylo počkat, až uschnou a budou se moct uskladnit na dlouhou polární zimu.
Předtím než místo roku 1816 při hledání tzv. severozápadní cesty objevil polský kapitán Otto von Kotzebue, jmenovalo se Kikiktagruk a po stovky let bylo střediskem směnného obchodu Eskymáků lovců. Ještě donedávna se Kotzebue říkalo hlavní město lovců ledních medvědů. Poslední muž, který byl v této oblasti vychován jako lovec před příchodem Evropanů, Pegliruk, zemřel v roce 1947.
Prospektoři, misionáři, obchodníci a bílí lovci kožešin, kteří se na Aljašku dostali koncem 19. století, změnili Eskymákům život tak rychle, že ve čtyřicátých letech 20. století už nebyl skoro nikdo schopen vybavit si, jak se zde žilo před příchodem bělochů a jejich zboží.
Zajímavá svědectví o příchodu bělochů do oblasti zachytil ve své knize „Kobuk River People“ americký etnograf J. Louis Giddings: „Byl jsem ještě malý chlapec,“ vyprávěl Giddingsovi v roce 1940 tehdy sedmdesátiletý Pegliruk z osady Shungnaky, „když jsem poprvé zaslechl o bílém muži jménem Mowo odněkud ‘ze spodu od Yukonu’. Někteří naši lidé získali od Mowa staré pušky předovky. Byly to zbraně na jeden výstřel… Když stříleli, nikdy nemohli střílet proti větru, aby je neošlehl plamen z hlavně. Muselo se střílet k větru bokem nebo zády.“
Dnes má zdejší obchod střelných zbraní a střeliva plné regály, ale pořádně lovit už většinou umí jen staří Eskymáci. Přes léto vyjíždějí do svých srubů roztroušených v okolí. Muži rybaří a loví. Ženy zpracovávají maso a kůže a v kopcovité krajině, zvané sloní tundra, sbírají plody a byliny, aby je v zimě mohly použít jako přísadu do vaření či k léčbě bronchitidy. Pryč jsou doby, kdy eskymácké ženy musely žvýkat lachtaní kůži, aby ji patřičně upravily před výrobou podrážek eskymáckých bot. Většina starých Eskymaček kvůli tomu taky prakticky nemá přední zuby. Také tzv. „the blanket toss“ – doslova vyhození z houně, které se dříve využívalo při lovu k vystopování zvěře, se dnes předvádí už jen při oslavách a festivalech. Lovec s nejlepším zrakem byl vyhozen z mroží kůže, která fungovala jako trampolína, do vzduchu, aby mohl v dálce zahlédnout soba.
Mladí už takto žít většinou nechtějí. Provozují pouze běžný rybolov po okolí, rádi se prohánějí po řece na motorových člunech a v zimě na sněžných skútrech. Ostatně k tradičnímu způsobu života je nic nenutí. Americká vláda přispívá každému obyvateli žijícímu v této oblasti déle než jeden rok osmnáct set dolarů ročně. Sociální příspěvky pobírají Eskymáci od státu jako američtí „native“ (kompenzace původním obyvatelům). Někteří berou peníze i za těžbu ropy na svém území.

V LÉTĚ SE NESPÍ
Korzovali jsme ulicemi nočního Kotzebue. I když „nočního“ není ten správný pojem. Je červen, arktické léto a slunce tu zapadne až 10. července. Ulicemi se proháněly terénní motorové čtyřkolky osedlané dětmi, které měly k řidičskému průkazu asi tak daleko jako já k důchodu (bylo mi 29 let). Tři dívky kolem jedenácti let a malý sotva pětiletý chlapec byli naskládáni těsně za sebou, aby se na čtyřkolku vůbec vešli. „To je dětem dovoleno jezdit?“ volám na ně. „Ne, ale nikdo to stejně nekontroluje,“ zasmáli se a zmizeli v oblacích prachu.
Další čtyřkolky jsme potkali na letišti. Brána byla otevřená a jen dvě cedule upozorňovaly na to, že v případě přibližujícího se letadla je vstup zakázán. Když kolem nás projelo několik aut a čtyřkolek, vstoupili jsme i my. Bylo krátce po desáté večer a zrovna jsme si stoupli na začátek ranveje, když se začalo přibližovat letadlo. Už to vypadalo, že letí kamsi na Sibiř, když udělalo obrat o 180̌ a během minuty se nám prohnalo nad hlavou. Byl to nákladní letoun společnosti Lynden Air Cargo, což je jedna z největších nákladních a přepravních společností na Aljašce, která je na leteckém zásobování víceméně závislá. Otočil se na konci zdejší jediné přistávací dráhy takřka jako na pětníku, a už začal přistávat Boeing 737 společnosti Alaska Airlines. Stáli jsme na ranveji přimrazeni hrůzou, pro Eskymáky byl tento provoz nad hlavami naprosto normální. Nastartovali svoje čtyřkolky a pokračovali dále svojí cestou.
Chvíli před půlnocí se ocitáme u hřbitova, odkud zrovna odcházela eskymácká matka s dcerkou. Na vedlejším hřišti právě mládež začíná zápas basketbalu. V tuto chvíli již nebylo pochyb, že eskymácký život nemá žádné hranice a podobá se spíše anarchii. Když jsme se druhý den zeptali místního průvodce: „Kdy chodí Eskymáci vlastně spát?“ odpověděl s úsměvem: „V zimě je na spánek času dost.“

Category: 2003 / 04

Vyznavači vertikál – horolezci – ve Francii většinou míří do Buoux, Verdonu a Calanques. Přitom jen 50 km jižně od „hlavního města Alp“ Grenoblu se rozkládá jeden z největších přírodních parků Francie, Vercors, který je součástí tzv. Dauphinéských Alp. Jeho majestátní vápencovou náhorní planinu protkávají kaňony, jeskyně, horské prameny a louky s pestrobarevnou směsí vzácných bylin, přesto sem překvapivě turistický ruch ještě nedorazil. Uprostřed panenské přírody se tady v srdci parku tyčí fascinující osamělá Mont Aiguille, 2089 metrů vysoká stolová hora, nazývaná také „hora nedostupnosti“, „sedmý div Dauphiné“, „klenot Vercors“.

POČÁTKY ALPINISMU
O vápencové jehle Mont Aiguille se v naší literatuře moc nedočtete, přestože její zdolání v roce 1492, tedy v roce, kdy Kryštof Kolumbus objevil Ameriku, je v historii lidstva označováno jako zrod nové sportovní disciplíny – alpinismu.
Stalo se tak na rozkaz francouzského krále Karla VIII., který uložil skupině svých žoldnéřů pod vedením Antoina de Ville prozkoumat vrchol této hory. Do té doby byla hora označovaná jako Mont Inaccessible – „nedostupná hora“. De Ville měl však v družině kromě císařského komořího a dvou kněží také zručné řemeslníky, kteří za několik dní vyrobili žebříky, dlouhé háky, spletená kožená lana a další předchůdce dnešní moderní horolezecké výstroje, takže byl králův rozkaz nakonec úspěšně splněn.
Vrchol popsal jako divukrásné místo, nejkrásnější, kam kdy lidská noha vkročila. Ostatně než dorazil posel do parlamentu v Grenoblu s listem o splnění králova rozkazu a než potom pod horu přišla parlamentní družina, aby to potvrdila, měl tento králův služebník dostatek času na průzkum terénu. Pro svoji družinu tu zbudoval provizorní přístřeší a na okrajích vrcholu udržoval několik ohňů. Podle svého vyprávění zde našel neporušené náhorní plato, kde rostly ty nejvzácnější byliny, a dokonce tu žilo i malé stádo divokých kamzíků zcela odříznutých od okolního světa.
Přesně za 500 let po tomto slavném prvovýstupu stanul na vrcholu Mont Aiguille také světoznámý horolezec Reinhold Messner. Messner jako první člověk zdolal všech čtrnáct osmitisícových vrcholů. Jako první stanul v roce 1978 na vrcholu Everestu bez použití kyslíkového dýchacího přístroje a v srpnu roku 1980 se mu totéž podařilo navíc po absolutně sólovém výstupu – sám a bez kyslíku vystoupil na nejvyšší horu světa. Messner v horolezectví dosáhl všeho, co kdy bylo považováno za nemožné. Muž, který je synonymem odvahy a nezlomné vůle, na lyžích dosáhl severního i jižního pólu Země, pěšky prošel napříč Grónskem, Antarktidou, poušť Gobi a východní Tibet. Co dobrodruha, jako je Reinhold Messner, přivedlo pod horu vysokou pouhých dva tisíce metrů? Messner, kterému je dnes 59 let a žije v jižním Tyrolsku na středověkém hradě Juval, říká: „Přišel jsem vzdát hold člověku, který se nezalekl mýtu o nedostupnosti. Věřím, že de Ville byl muž s velikým statečným srdcem. I dnes musím před jeho uměním smeknout.“

HLEDÁNÍ CESTY
Mont Aiguille, která se tyčí 300 metrů nad terén, je i po staletích stálou výzvou a výstupu si cení mnozí lezci. I my jsme podlehli mámivému kouzlu osamocené skalní jehly a počátkem září se do Vercors vypravili.
Mont Aiguille má čtyři kolmé stěny. Výstup severní stěnou je označován jako cesta pro sebevrahy. Část stěny se totiž zřítila a to, co zbylo, připomíná kolmý až převislý kamenolom. Také východní a západní stěna jsou zcela kolmé a vede tudy jen několik velice náročných horolezeckých tras. Objektivně jsou nebezpečné, vápenec se tu velmi láme a neumožňuje jištění, proto je zřídkakdy někdo vyhledává. Cesta Antoine de Villa pak vede zhruba v jihozápadní stěně a popisuje se samými superlativy: „Nádherný výhled. Velkolepá cesta v převážně kvalitním vápenci, plotny, spáry, traverzy a místy převislé komíny…“ Tedy všechno, co si může horolezec přát.
Vyrážíme kolem čtvrté hodiny ráno. Je zde mnoho cest, všechny jsou značené, ale žádná nakonec nevede pod jihozápadní stěnu de Villa, nazývanou dnes Normale route. Stoupáme tedy přímo vzhůru příkrým svahem, porostlým řídkým listnatým lesem. Po deštích je půda rozmoklá. Chytáme se kořenů a větviček, abychom neuklouzli dolů, kde ve tmě někde pod námi hučí horský potok.
S prvními paprsky slunce jsme pod stěnou. Nevypadá tak odmítavě jako z údolí, přesto nevíme, kde začít. Zkoušíme lézt strmým komínem asi ve středu stěny. Komín je svislá puklina, široká právě tak, aby se do ní vešel člověk. Lezení komínem spočívá v tom, že se opíráte zády o jednu stěnu komína a o druhou se vzpíráte pokrčenýma nohama. Obtížnost lezení se ve Francii hodnotí stupni 1 až 9, přičemž od pátého stupně se stupnice rozšiřuje ještě o písmena a, b, c (tedy 5a, 5b, 5c, 6a atd.). Nejtěžší cesty v horách dosáhly již osmého stupně. Náš komín odhadujeme asi na „pětku“, ale skála je zde dost lámavá a bez možnosti jištění.
Asi po padesáti metrech (dvou lanových délkách) se dostáváme na skalní polici, kudy vede evidentně nějaká lezecká cesta. Vcházíme do rozlehlého labyrintu komínů a skalních věží a stále stoupáme až pod kolmou stěnu. Tudy vede další cesta naznačená linií nýtů zavrtaných do skály a horolezci používaných k jištění.
Začíná krásné lezení. Stěna je téměř kolmá a vyžaduje plné soustředění. Je nám jasné, že lezeme cestou mnohem těžší, nežli je ta, kvůli které jsme sem přijeli. Nevadí. Dokud to půjde, polezeme.
Stěna je tichá – jsme zde sami. Slyšíme jen důvěrně známé cinkání karabin a všeho toho ostatního horolezeckého harampádí. Konverzace se v tuto chvíli omezuje na strohé lezecké povely: „Jistím!“ „Jdu!“ „Dobér!“ „Dávej bacha!“ Život kolem jako by se zastavil. S kamarádem vás pojí pouto kamarádství a deset milimetrů silné lano.
Zdolali jsme asi 100 metrů a zdá se, že cesta k vrcholu je otevřená. Nad posledním stanovištěm vede již jen strmé suťové pole vzhůru, kličkující mezi obrovskými skalními bloky a věžemi. Nic nám nebrání dolézt až na vrchol. Ale na ten chceme vstoupit všichni společně – i s kamarády dole. I tak jsme naplněni štěstím. Pokud bychom nenalezli cestu vytyčenou statečným žoldnéřem, víme, že se na vrchol dostaneme i tudy. Provlékáme lano posledním nýtem, oba konce hážeme dolů a slaňujeme. Máme radost, že přineseme dobré zprávy. Věříme, že zítra vystoupíme na vrchol všichni.
Bohužel další den nás při výstupu zastihl liják. Masiv Aiguille je tvořen vápencem. Tato hornina má jednu nepříjemnou vlastnost, jakmile namokne, stává se z ní kluziště. Zklamáni se vracíme dolů. Naštěstí pozdě odpoledne déšť ustal. Jezdíme po okolí na horských kolech a plánujeme další pokus nad lahvinkou červeného vína v místní hospůdce.
Aby měla skála dostatek času vyschnout, podnikáme příští den dlouhou túru po náhorní plošině Vercors, kterou zakončujeme výstupem na nejvyšší horu této oblasti – Grand Veymont, kde se zapisujeme do vrcholové knihy, ale všichni již nedočkavě zkoumáme dalekohledem strmé stěny nedaleké Mont Aiguille.
Je středa 9. září a my jsme opět pod nástupem. Jsme jen tři. Zbylí kamarádi si na výstup netroufli a rozhodli se pro cykloturistiku po parku a okolí. Dnes tu nejsme sami. Před námi stoupají dvě družstva Francouzů. Ukázali nám, kudy vede cesta žoldnéře de Villa, která nás sem přivábila. Dozvěděli jsme se, že cesta, kterou jsme lezli minule, je mnohem novější a taky těžší. Naše domněnka se tedy potvrdila.

NORMALE ROUTE
Nyní stojíme u začátku Normale route. Je více vlevo v jihozápadní stěně, u pamětní cedule a velikého kruhu zapuštěného do skály. Vybalujeme horolezecký materiál, navazujeme se na lano, nasazujeme horolezecké přilby. I když má být cesta mnohem lehčí, nebezpečí pádu kamení se nevyhnete. Často je to právě naopak – lehčí cesta znamená totiž i více lidí, a tím více volných kamenů…
Cesta začíná hladkou plotnou – mírně položenou stěnou bez obvyklých úchytů pro ruce a stupů pro nohy. Leze se stylem „na tření“ – opatrně kladete nohy co největší plochou na skálu a věříte v maximální tření. „Jdu!“ „Jistím!“ Adrenalin v krvi příjemně stoupá. Po pár krocích se trénované a zvyklé tělo dostává do pravidelného tempa. Po třiceti metrech dolézám k jisticímu kruhu. Zajišťuji se a nyní dobírám a jistím své druhy. Když dolezou ke mně, pokračuji dál.
Následují další lezecké úseky až po dlouhé žebro – šikmý zářez ve stěně, který umožňuje příjemné lezení, a současně vnímat ohromný prostor pod sebou. Na konci žebra začíná dlouhý traverz, tak se nazývá horizontální postup ve stěně. Přichází na řadu tehdy, když už další postup vzhůru není možný. Tento je zajištěný ocelovým lanem.
Dostáváme se do jakési prostorné jeskyně. Cesta pokračuje lezením po nebezpečně lámavé, ale poměrně snadné skále k začátku dalšího vodorovného traverzu. Ten nás dovedl až pod ústí dlouhého komína, místy převislého, ale opět jištěného ocelovým lanem. Dohonili jsme družstvo Francouzů. Není to nejlepší místo. Jsme přímo pod nimi, v komíně je množství volných balvanů a my nemáme kam uhnout. Cítíme, že jsme v klíčovém místě. Než jsme si to stačili pořádně uvědomit, letí na nás první pozdrav. Kámen veliký jako kopací míč nás míjí jen o nepatrný kousek. Řveme na Francouze, ale ti mají svých problémů dost. Musíme kus ustoupit a počkat, dokud komín nedolezou.
Když kamenné spršky ustaly, nastupuji do komína. I já musím lézt s maximální opatrností a kontrolovat vše, čeho se zachytávám a na co stoupám. Dvě hodiny jsme byli ve stínu. Nyní se komín a holá skála začínají prosvěcovat. Ještě pár kroků a najednou vidím přímo nad svou hlavou trsy trávy a konečně také slunce. Jsme na vrcholu Mont Aiguille!
Vrchol je opravdu nádherné místo. Je tvořen rozlehlou zvlněnou loukou, doslova posetou vzácnými druhy květin – hořci, oměji, liliemi, protěžemi a jinými. Je pro nás trochu zklamáním, že zde není žádný kříž ani vrcholová kniha. Zato je tu množství různě velikých kamenných mohylek – mužíků. Kousek od ústí komína, kterým se dolézá na vrchol, je plaketa francouzského horolezeckého svazu k pětistému výročí prvního výstupu.
Šťastní se procházíme bosí tou nádherou. Fotíme a točíme na kameru okolní panoramata. Splnil se nám jeden z klukovských snů. A poznali jsme, prostřednictvím této krásné hory, i velikost a krásu lidského ducha.


Několik horolezeckých pojmů:
Plotna – plochá část skalní stěny bez horizontálních a vertikálních puklin. Leze se „na tření“ pomocí podrážek lezeckých bot. Náročné na odvahu a práci s těžištěm.
Spára – svislá úzká puklina. Leze se tak, že se v ní vzpříčí dlaň nebo pěst a špička nohy. Lezení je fyzicky velice náročné.
Komín – svislá širší puklina. Komín může být úzký sotva na prolezení „píďalkovitým“ pohybem, nebo široký, kdy se lezec vzpírá o protilehlé stěny za pomoci rozpažených paží a nohou. Lezení je náročné na psychickou odolnost, v lezecké hantýrce nazývanou „morál“.
Lanová délka – vylezená vzdálenost odvozená od délky jistícího lana. Většinou 30-40 metrů.
Stanoviště – také „štand“. Místo, kam doleze prvolezec (většinou po lanové délce), zajistí se zde a dobírá spolulezce. Pak opět pokračuje k dalšímu stanovišti, popř. na vrchol.
Osma – lezecká pomůcka ve tvaru osmičky. Jedním okem se připne k lezeckému úvazku, druhým okem se provleče lano a jistí se spolulezec. Funguje na principu brzdy (tření).

Categories: 2003 / 04, 2003 / 05

Zvláštní postavení mezi českými rozhlednami má vyhlídková věž na Krásenském vrchu nedaleko Karlových Varů. Je vysoká 25 metrů a na její vrchol je třeba vyšlapat 120 schodů. A právě schody vinoucí se spirálovitě po vnějším obvodu kamenné rozhledny z ní činí v našich končinách mimořádnou výškovou stavbu. Jejím tvůrcem byl místní sochař Willy Russ, který se ve třicátých letech minulého století nechal inspirovat minaretem ve městě Samarrá v dnešním Iráku. K realizaci rozhledny přispěla významně hospodářská krize a z ní plynoucí nezaměstnanost. Tu se právě stavbou „minaretu“ s přilehlou restaurací rozhodlo v roce 1933 řešit obecní zastupitelstvo nedalekého hornického městečka Krásno. Během dvou let tak vyrostla stavba s objemem zdí 850 m3 a celkovou hmotností 18 700 tun. První návštěvníci vystoupili na vyhlídkovou plošinu ve výšce 801 m n. m. v den slavnostního otevření 23. června 1935. Restaurace následující léta nepřežila na rozdíl od rozhledny, která se díky společnému úsilí bývalých obyvatel Krásna, Státní památkové péče a sudetoněmecké nadace dočkala rekonstrukce a znovuotevření 5. července 1997.

Category: 2003 / 04

Národní park Pembrokeshire Coast v jižním Walesu je jednou z největších přírodních rezervací na území Velké Británie a také vyhlášeným eldorádem milovníků mořské fauny a flóry. Takřka 300 km strmých skalních útesů s dramatickými výhledy na členité zátoky, oblázkové pláže neúnavně bičované atlantickými proudy. Přestože podstatná část národního parku leží na pevnině, jsou to právě ostrovy Skomer, Skokholm a Grassholm (nesou jména Vikingů, kteří se podél zdejších břehů plavili na přelomu 12. století), které jsou díky své relativní nepřístupnosti a vodám plným ryb ideálním hnízdištěm pro statisíce migrujících mořských ptáků.

Grassholm vypadá z pevniny jako obrovská cukrová homole. Z paluby vyhlídkové lodi se bílá peřina promění v kolonii tisíců hnízdících terejů, středně velkých, albatrosům podobných ptáků s krémově zbarvenou hlavou a výraznou kresbou kolem očí. Skokholm, nejmenší z ostrovů, je veřejnosti celoročně uzavřen, a tak hlavní turistickou atrakcí zůstává nedaleký Skomer. Pokud je příznivé počasí a moře klidné, vyjíždí k němu z malého přístavu v Marloes loďka s turisty dvakrát denně. Mořské proudy jsou tu neobvykle silné a kapitán se očividně baví, jak se naše tváře mění s každou další vlnou. Přistání proběhne kupodivu hladce a po chvíli pozorování tuleňů, jejichž hlavy se jako korkové špunty pohupují na vlnách, šplháme po kamenitém chodníku vzhůru k ostrovní planině. Před námi se otvírá úchvatný pohled na koberec modře a růžově kvetoucích zvonků, kterými je celá náhorní plošina teď na jaře pokryta.
Téměř tři čtvrtiny rozlohy ostrova jsou protkány sítí nehlubokých tunelů, chodbiček, nor a hnízdních děr, okupovaných střídavě králíky, papuchalky a buřňáky. Terry, jeden z dobrovolných strážců ostrova a náš průvodce, nás čas od času zastaví a nechá naslouchat. Z podzemí těsně pod našima nohama se ozývá tlumené pípání a stěžování rozzlobené samičky buřňáka, které právě stojíme nad hlavou. Stopadesátitisícová kolonie buřňáka severního na Skomeru je zřejmě největší svého druhu na světě. Buřňáci přes den loví na otevřeném moři, často až sto kilometrů od pevniny, a večer se hromadně vracejí do svých nor doprovázeni nervy drásajícím skřehotem. Kvůli němu byl kdysi Skomer pojmenován jako „Ostrov ztracených duší“. Nohy buřňáků jsou perfektně přizpůsobeny pohybu na vodě, na zemi však platí za svou neohrabanost vysokou daň. Pro racky mořské, místní predátory, jsou totiž buřňáci vedle mladých králíků důležitou složkou jídelníčku a denně jich zabijí stovky. Mršiny rozeseté po celém ostrově jsou pak obvykle jediné, co návštěvník z buřňáků vidí.
Začíná se zvedat vítr, nebe se rychle zatahuje. Ve Walesu ostatně nic překvapivého. Postáváme na hraně krkolomného srázu a netrpělivě vyhlížíme papuchalky vracející se z lovu. Papuchalk, klaun a hvězda ostrovní show, byl nedávno dokonce vyhlášen nejpopulárnějším ptačím obyvatelem britských ostrovů. Má pestrobarevný zobák, jasně oranžové nohy, černý hřbet, bílou hruď a svým zjevem vzdáleně připomíná tučňáka. Ačkoliv stejně jako ostatní ptáci hnízdí obvykle na nepřístupných místech, kolonie kolem Old Viku, masivního skalního útesu, který se tyčí nad úzkou zátokou v téměř dvousetmetrové výšce, si časem na zvědavé turisty zvykla. Papuchalci jsou navzdory své zdánlivé těžkopádnosti obratnými letci. Jedinou pihou na kráse jejich aviatického umění je přistání, při kterém v poslední chvíli zatáhnou nohy zpět pod sebe a na zemi skončí v kotrmelcích. Se zobákem plným drobných rybek proběhnou přihlížejícím mezi nohama a zmizí v nejbližší noře. Spouště našich fotoaparátů cvakají jako o závod.
Old Vik ale není jen o papuchalcích. O každou volnou římsu, skulinu či puklinu ve skále tu soupeří tisíce hnízdících alkounů, buřňáků a racků. Vzduch je plný ptačího křiku a pachu jejich trusu. Hemžení připomíná scény z Hitchcockova hororu. Rušno je i dole na moři, kde právě loví ptáci, delfíni a sviňuchy najednou.
Jenže počasí naše nadšení nesdílí. Hustě prší a zvedá se vítr. Z Terryho vysílačky se ozývá nesrozumitelné štěkání: je čas se vrátit na pevninu. Spěcháme k přístavišti, kde nám kapitán rozdává záchranné vesty a nervózně se přitom usmívá. Vlny se zdají být dvakrát vyšší než ráno, i tuleni se chytře přemístili na jeden z vyšších útesů. Idylický výlet se mění v dobrodružství – moře se přelévá přes palubu, ztraceni ve vodní tříšti se tiskneme k zábradlí. Do Marloes se vracíme promočeni na kost a v nejbližším baru oslavujeme naše „přežití“. Snažíme se místním vylíčit strasti naší zpáteční plavby, ti však jen mhouří oči a ožijí, jen když přijde řeč na papuchalky. Jak jinak. V Marloes je každý odborníkem a za chvíli vypukne dramatická hádka o délku inkubační doby mláďat.
Venku přestalo pršet a Skomer se teď při pohledu zpět topí v zapadajícím slunci. Hejna ptáků klouzají jako obrovské stíny nad hladinou. I na dálku je slyšet zvláštní tajemná symfonie ostrova – tichý nářek jeho obyvatel unášený mořskými vlnami.

Category: 2003 / 04

Když dozněl ohlušující rachot odlétajícího letadla, rozhostilo se nad Walkerovým jezerem ticho. Právě jsme přetrhli poslední svazek s civilizací. Nadcházející měsíc budeme odkázáni jen sami na sebe, na své ruce, nohy a myšlení, na stany, boty a nafukovací člun, na moskytiéry, fungující zapalovače či zápalky spolehlivě uchráněné před vlhkostí. Nejbližší osada je vzdálena několik set kilometrů.

SBOHEM CIVILIZACE
Obklopovala nás dokonalá panenská příroda zalitá zářivým letním sluncem. Jediný zvuk v nehybném tichu občas vytvářelo jemňounké šplouchání vlnek, narážejících na oblázkovou pláž.
Vzápětí podvědomě, snad v rámci návratu ke kořenům, odhazujeme oděv, a jak nás pánbůh stvořil, zahajujeme pobyt v divočině koupelí v chladných vodách jezera… Ve vodě, kterou i uprostřed léta přiživují v horách tající sněhy, se opravdu dlouho vydržet nedalo. Chlad kompenzujeme na břehu vyhříváním se na oblázcích a kamenech rozpálených slunečními paprsky takřka do běla.
Chystáme se nejprve na sedmidenní pochod divočinou k prameni řeky Kobuk. Už první kroky tajgou nás fascinují: nádherné scenerie skalisek, bližších i vzdálenějších hor, řídký severský les, kroutící se řeka a desítky jezírek či velkých louží prorostlých bujnými travinami je přesně to pravé, o čem každý z nás mnoho let snil. Aljašská divočina. Chybí jen pasoucí se los, stádo karibu nebo medvěd. Všeho se brzy dočkáme…
Procházíme mezi ohořelými torzy smrků a břízek, země se černá popelem, kterým začíná prorůstat svěže zelená přízemní vegetace nebo fialové plamínky květů vrbovek… Jak se později dozvídáme, požáry patří v aljašské divočině ke zcela přirozeným úkazům, jsou dokonce nezbytné pro obnovu porostů, omlazení přírodního prostředí. Většinu přírodních ohňů způsobují blesky, v průměru zapalují na 400 požárů ročně. Přibližně až třetina všeho zalesněného území bývá v nějaké fázi třísetletého cyklu požáry zasažena. Popelem se v zemině obnoví zásoby živin, během prvních pěti let se na vypálené území vracejí mechy a rostliny. Do 30 let vypálené území zaroste březovými a olšovými háji. 50 let od požáru už existuje hustý listnatý les, během dalších 50 let se objevují první smrky, které do 300 let od požáru zcela převládnou a vytvoří typický severský les. Ten pak žije svým životem až do dalšího požáru, který přichází třeba až za několik set let… Takovéto přírodní cykly jsou důležité i pro vysokou zvěř, zejména losům umožňují putovat krajinou a osidlovat nová teritoria, do kterých by se v případě hustých smrkových lesů pro svá široká paroží jinak nedostali. Podle biologů by na omezených teritoriích časem vyhynuli. K PRAMENI ŘEKY KOBUK
Prodíráme se křovím a otravují nás všudypřítomní komáři. Moskytiéra nám brání ve výhledu, větvičky ji neustále strhávají a člověk se pod ní potí. Alternativou je americký repelent. Jednou jsme ho omylem nastříkali na plastovou přezku u batohu a on ji naleptal. Poté k němu část výpravy ztratila důvěru a věrný mu zůstal pouze Bohouš. Při brodění potoků, na které se zatím zouváme, vám však nepomůže nic. Bestie okamžitě vycítí příležitost a koušou do obnažených nohou. Ještě že voda v bystřinách tak příjemně chladí!
Odpoledne jsme na komáry vyzráli – to když se Zdeněk přebrodil Kobukem a zjistil, že se na ostrůvku, kde pofukuje vítr, nepříjemná havěť nezdržuje. Všichni jsme pak absolvovali brod v ledové vodě do pasu a komáří absenci na písčině využili k pořádnému dlabanci…
V namáhavém pochodu pokračujeme do deváté hodiny večerní, pozdní dobu skoro neregistrujeme. Jsme přece nad severním polárním kruhem, za jasného dne není soumrak téměř vůbec patrný.
Další dny následuje nekonečný pochod řidším březovým mlázím, jindy hustým roštím, hned zase vyšším lesem, kterým se postupuje nejrychleji. Slunce zakryla nastupující oblačnost. Mrholí, procházíme mlhou a každou chvíli sprchne. Začínáme se postupně měnit v chodící nacucané houby. Večery i rána nás pak zastihují kolem ohně, kde pořád dokola dosoušíme promočenou obuv, ponožky a další části oděvů… Po dlouhém ranním sušení jsme znovu mokří už po několika prvních krocích, kdy sbíráme stovky kapiček z větví nebo se boříme do nacucaných polštářů mechů a lišejníků…
Na medvědí stezce narážíme na první čerstvé medvědí lejno. Míjíme bezpočet shozených sobích a losích parohů, někdy i lebek či koster celých zvířat…
Čtvrtý den pochodu začíná údolí stoupat strměji. Když se nakrátko roztrhají mraky, pozorujeme v dáli výrazné skalnaté štíty masivu Arrigetch Peaks, který je částí polárního pohoří Brooks Range (Brooksovo pásmo). Brooksovo pásmo dělí v této části Aljašky lesnaté tajgové porosty na jižních úbočích hřebene od tundry, převážně bezlesé krajiny na severu. Tam někde je cíl naší cesty – pramen Kobuku.
Poslední půlden nás obklopují 100 až 200 metrů vysoké skalní stěny po levé straně údolí. V podvečer zanecháváme u ohniště v dočasném tábořišti Bohouše s věcmi a odlehčeni chceme proniknout co nejvýš do masivu Arrigetch Peaks. Jen co jsme se rozdělili, potkáváme medvědici se dvěma medvíďaty. Z dálky nám vyklízí cestu, prchá do houštin. O Bohouše s winchestrovkou-medvědobijkou, bez které se do divočiny nikdy nevydává, nemáme strach.
Stoupáme a před námi se otvírá široká zatravněná dolina. Kolem ní se zdvihají prudké srázy černých takřka kolmých stěn. Stojíme a mlčíme, obklopuje nás posvátné ticho. Je to mystické… Pod stěnou, která před námi uzavírá dolinu, nacházíme malé jezírko, horské pleso. I teď, uprostřed aljašského léta, je z větší části pokryté rozlámaným ledem. Z jeho hladiny nás ovanul ledový závan.
Jezírko označujeme symbolicky za pramen Kobuku, za prameniště je ale nutno považovat celou dolinu pod námi. Sbíhá se do ní celá řada stružek ze všech stran. Na břehu vztyčujeme stany. Je po desáté hodině večerní, kvůli mlze nastává ponuré šero.
Láďa se Zdeňkem zůstávají, s Tondou pokračujeme nalehko na průzkum nedalekého sedla nad námi. Mezi obrovskými kameny jsme vystoupali poměrně rychle. Nahoře jsme jen chvíli před půlnocí – slunce právě mizí za kolmou skalní stěnou. Sledujeme fascinující hru do oranžova prosvětlených převalujících se mlžných cárů. Šero ale dál nepřibývá, slunce skryté někde za tajemným masivem Arrigetch Peaks začíná nenápadně stoupat. Je čas pro návrat…

Category: 2003 / 04

Když bratři Lumi`erové při prvním veřejném předvedení svého kinematografu promítli krátký film „Příjezd vlaku do stanice“, diváci údajně v panice prchali. Z obrovské supící lokomotivy, která se na ně řítila, se jich zmocňovala hrůza. Kdo ví, jak by to s nimi dopadlo, kdyby zhlédli snímek nového trojrozměrného kina Oskar IMAX v Praze. Ovšem proč hned myslet na nejhorší…

Pokusy se simulací trojrozměrného obrazu nejsou v dějinách filmu ani fotografie ničím novým, jsou známy již od počátku minulého století. Technických systémů existuje několik a všechny mají jedno společné. Základem prostorového vidění je to, že se na svět díváme dvěma očima a každé z nich vidí realitu malinko z jiného úhlu. Triviálně řečeno, pravým okem se díváme trochu víc zprava, levým trochu víc zleva. Oba obrazy pak mozek spojí do jednoho a vznikne prostorový vjem. Podstatou trojrozměrné fotografie nebo filmu pak není nic jiného, než dvěma objektivy vzdálenými od sebe přibližně jako lidské oči pořídit souběžně dva obrazy (resp. filmové pásy) a při předvádění zajistit, aby se levý obraz dostal jen do levého a pravý do pravého oka. Když se to podaří, divák užasne. Obraz na plátně se před ním náhle rozprostře nejen do šířky a výšky, ale též do dálky.
Kanadská společnost IMAX, která v březnu zahájila provoz v prvním trojrozměrném kině v České republice, využívá k oddělení obou obrazů polarizační filtry, které poskytují dokonalý prostorový vjem a na rozdíl od jiných systémů neunavují zrak. Nenechte se proto překvapit, když před představením dostanete podivné velké brýle se zvláštní fólií místo skel. Právě tyto brýle se starají o oddělený přenos pravého a levého obrazu do pravého a levého oka. Bez nich uvidíte na plátně jen dva rozmazané, na první pohled stejné filmy, promítané přes sebe a prostorový efekt bude tentam. Můžete si to sami vyzkoušet.
Zážitek v kině Oskar IMAX je umocněn tím, že film je promítán na obrovské plátno (25 x 20 metrů) prakticky přes celou přední stěnu kinosálu. Tím zcela pokrývá zorný úhel divákových očí. V běžném kině stále periferně vnímáte neměnné okraje filmového plátna, a tak i při rychlých efektních scénách, např. automobilových honičkách, pociťujete plátno jako něco stálého, co se nehýbe a „nemůže na vás spadnout“. Jakmile však periferní vidění nedohlédne k okrajům filmového plátna, ztrácí zrak pevnou oporu a máte pocit, že jste přímo v místě dění. Při trojrozměrném představení se navíc prostor „vyvalí“ z pomyslného plátna až před váš obličej. A tak diváci fascinovaně natahují ruce, aby „si sáhli“ na rybu proplouvající jen pár centimetrů kolem jejich hlavy a uhýbají před obrovským tyranosaurem Rexem, jehož zubatá tlama se po nich s řevem ohání.
Filozofií společnosti IMAX je od jejích počátků na přelomu 60. a 70. let zprostředkovat divákům zážitky z míst, kam se běžný člověk nedostane, přinášet určité poselství odpovědnosti za přírodní krásy ohrožované lidskou činností, postihovat svět kolem nás v různých souvislostech. V programech neuvidíte akční honičky, nepotečou tam potoky krve a nikdo v nich nikomu neprostřelí hlavu, jak to známe z akčních hollywoodských trháků a z počítačových her, i když tvůrci vás samozřejmě o možnost občas se leknout a mírně poposkočit v sedadle tak docela nepřipraví. Filmy mají převážně přírodovědný a populárně vědecký obsah: Království afrických slonů, Modrá planeta, Everest, Galapágy (3D), Cesta raketoplánu Discovery, Vesmírná stanice (3D), Titanic a řada dalších.
Kino Oskar IMAX zahajuje v multiplexu Cinema City v nákupním centru Palác Flóra v Praze provoz čtyřmi filmy, zhruba jednou za měsíc bude program rozšířen o nový titul, přičemž stávající zůstanou v archivu k dalšímu využití. Již nyní je v tomto archivu přes 200 filmů. Připravuje se také projekt spolupráce se školami, které si budou moci objednat skladbu filmů aktuálně podle učebních osnov. IMAX chce pro tato představení pro školy získat sponzory, aby na ně mohl co nejvíce snížit cenu vstupného.
Společnost ale nerozvíjí aktivity pro domácí video, třebaže i pro podmínky domácího promítání už dnes existují technické systémy trojrozměrného obrazu či různá „domácí kina“. Sebelepší domácí videoprojekce se totiž nevyrovná přímému zážitku v kinosále s čistým digitálním zvukem dolby surround.

Category: 2003 / 04

Švýcarské údolí Valais, lemované zřejmě největším počtem „čtyřtisícovek“ a zimními středisky Zermatt, Saas-Fee a Crans-Montana, bylo koncem minulého století pro turisty jen těžko přístupné. Železniční spojení existovalo jen údolím Rhône a tak turisté z Rakouska, Německa a Itálie museli cestovat velkou oklikou. Problém vyřešila až úzkorozchodná ozubnicová železniční trať do Gletsch, která byla postavena v roce 1913, ovšem slabý zájem turistů v období první světové války nepotvrdil počáteční ekonomické předpoklady jejího provozu. Obrat nastal až v roce 1927 po prodloužení tratě do Disentis.

Trať se zachovala dodnes a svým technickým řešením patří mezi evropské unikáty. Překonává totiž nejen nesmírný výškový rozdíl vrcholovým tunelem a komplikovaným „kličkováním“ v údolích, ale i nástrahy strmých svahů a hlubokých kaňonů systémem smělých mostů. Jedním z nich je také Steffenbach-Klappbrücke. Při stavbě tohoto mostu museli stavitelé vyřešit problém ohrožení mostu lavinami v zimním období. Jejich řešením byla ojedinělá konstrukce skládacího mostu sestávající ze tří na sebe navazujících částí. Na podzim, kdy se provoz na trati zastaví, je střední část mostu i s kolejemi sklopená a krajní části se zasunou do stran. Tím zůstane údolí volné a most je chráněn. Na jaře je most zase „rozbalen“, aby bylo možné provoz na celém úseku tratě Oberwald – Realp opět obnovit.
V souvislosti s výstavbou bázového tunelu a nové trati, která měla tuto skvostnou trať nahradit, byl v roce 1981 provoz na ní zastaven nejen na 8 zimních měsíců, ale natrvalo. Trať postupně chátrala a naděje, že po kolejnicích pod průsmykem Furka okolo Rhônskeho ledovce ješte někdy projede vlak, se postupně vytrácela. Obrat v celé situaci nastal v roce 1985, kdy se spojilo několik milovníků železnice z celého světa a založili společnost Dampfbahn Furka – Bergstrecke AG (DFB). Po sedmi letech prací byl v roce 2000 obnoven provoz přes Furka-Scheiteltunnel. Téměř 20 let po otevření nové trati, která měla znamenat konec tohoto 13kilometrového úseku, se vlaky na úzkorozchodku mezi Realp a Gletsch přeci jen vrátily.
Opětovné obnovení provozu společností DFB je krásným příkladem úcty k dědictví předků. Srdce milovníků techniky tak může dál plesat nad dokonale modrou dýmající lokomotivou a srdce každého turisty pak nad výhledy na divoké štíty a ledovce lemující tuto romantickou trať.

Category: 2003 / 04

To ráno přestanou platit veškerá tabu. Buddhistický svátek Songkran vypukne v Thajsku jako jeden velký šplouch! Songkran probíhá současně s thajským Novým rokem a každoročně se slaví mezi dvanáctým a čtrnáctým dubnem. Někde se však bouřlivé oslavy protáhnou i na týden. Tak jako je symbolem oslav Nového roku na Západě láhev šampaňského, provází nespoutanou radost a veselí v tomto asijském království stříkání vody.

POULIČNÍ PaRTY
Ulice Bangkoku a dalších měst a městeček po celém Thajsku se mění v jedno velké bojiště. Na oslavy je hlavně důležité být řádně vyzbrojen. Na chodnících jsou přistaveny plné sudy vody, někdy dokonce ochlazené kostkami ledu. Thajci, vybaveni kbelíky, džbery, pistolkami a děly, v nichž jediný přípustný náboj je voda, se vrhají do vodní palby. Nikdo nesmí uniknout suchý! Mladá těhotná maminka v jedné ruce objímá své mimino, v druhé svírá vodní dělo a radostně „ostřeluje“ vše kolem. Tatínkové po boku svých ratolestí míří na projíždějící auta a motorky. Mladíci na korbách náklaďáků a dodávek je shora kropí pořádnou sprchou a další nelítostné boje svádějí mezi vozidly navzájem. Aby bylo dílo „zkázy“ dokonáno, Thajci se také navzájem pomazávají zvláštní kašičkou umíchanou z dětského pudru a vody. A pro lepší efekt je třeba do substance přimíchat i různé křiklavé barvy.
„Jak se umějí radovat ze života,“ komentuje výstřední podívanou z bezpečí autobusu česká turistka. Ještě netuší, že o něco později ji před královským palácem zadrží policisté ve službě – ozbrojení vodními pistolkami. Palbu opětují jen zkušení průvodci, kterým však v divoké vodní přestřelce za chvíli docházejí „náboje“. Strážci zákona pak ještě se širokým úsměvem vychrstnou na ustupující turistickou výpravu několik kbelíků ledové vody: „Happy Songkran! Happy Thai New Year!“ „Šťastný Nový rok!“ potřásají rozdovádění policisté rukou užaslým návštěvníkům z Prahy. „Šťastný a veselý Songkran!“

SYMBOL SVOBODY A ŽIVOTA
Jak se bangkokskými ulicemi rozléhá nakažlivý smích, málokomu přijde na mysl, že tu voda znamená daleko více. Voda je součástí kulturní a duchovní identity Thajců, jak se po stovky a tisíce let prolínala jejich životy. Přežití obyvatel siamské říše vždy úzce záviselo na vodě, která byla nezbytná především na zavlažování rýžových polí. A tak se stěhovali k řekám, potokům, na břehy Andamanského moře, prostě všude tam, kde proudila voda. Ostatně thai v překladu znamená „svobodný“. Obyvatelé siamské říše se vždy mohli svobodně rozhodnout, kde budou žít. Byly to tedy řeky, potoky nebo tak důležité zavlažovací kanály, u kterých lidé stavěli a staví své příbytky. Takzvané „plovoucí domy“ jsou poměrně prostorné hausbóty, postavené někdy na kůlech nízko nad vodou. Taková intimní blízkost poklidné vodní hladiny se jim dostává pod kůži. Navíc se musejí vyvarovat příliš dynamických aktivit a prudkých pohybů, aby neohrozili stabilitu svého plovoucího domu i s celou početnou rodinou. Tato zkušenost se po generace vrývala do thajské mentality v podobě ušlechtilých způsobů, jimiž jsou Thajci tak pověstní. Pověstnou svobodomyslnost a tolerantní a pohodovou povahu vyjadřují známým rčením „Mai pen rai!“ – „To je jedno, to nevadí!“ Jinými slovy, cokoliv se stane, my budeme vždy spokojeni a půjdeme s proudem. DUCHOVNÍ OČISTA
S příchodem buddhismu se křišťálově čistá voda stala symbolem Buddhova učení. Při buddhistické meditaci je cílem dosáhnout duchovní čistoty a čisté, průzračné mysli, přirovnávané pohledu na proud vody v horském potůčku. Během thajského Nového roku pokropí mniši hlavy věřícím, aby kapky chladné vody utišily a zklidnily jejich rozbouřené a horké mysli. Věřící v této době polévají sochy Buddhy čistou parfémovanou vodou, aby očistili své vědomí, a modlí se za boží požehnání. A voda slouží právě také jako prostředek pro udělení požehnání. Za dávných časů byla mladým chlapcům oholena část kadeře předtím, než byli vykoupáni, na znamení přechodu z dětství do dospělosti. Je to tato obyčejná, průzračná tekutina, kterou se v den svatby polévají spojené ruce ženicha a nevěsty. Na konci života omývají děti tělo svých zemřelých rodičů. Poté co duše opustila svůj dočasný domov a hledá si nový, je třeba opuštěný „dům“ před poslední cestou očistit od zlých duchů minulosti.
Také bouřlivé a bujaré veselí buddhistického svátku Songkranu symbolizuje více než jen pouliční party. Kořeny oslav je možné nalézt v rodinných setkáních, která se konala vždy v dubnu na oslavu právě skončené sklizně. Příbuzní a přátelé se scházeli a symbolicky se navzájem polévali vodou na znamení odpuštění. Tato životodárná tekutina měla smýt případné zlé skutky, známky nepřátelství a odstranit překážky ve vzájemných vztazích mezi lidmi. Dnes je tento symbolický akt smíření a sblížení hojně využíván i jako jednoduchý trik pro sblížení mezi oběma pohlavími. Rozverná a spontánní nálada usnadňuje mladým, nesmělým Thajcům první krok k navázání kontaktu s vyvolenou dívkou. Stačí jen nabrat vodu do kbelíku a … šplouch!
Bujaré oslavy Songkranu a thajského Nového roku přicházejí každoročně s kbelíkem ledové vody. Ale Songkran přichází zároveň jako symbol pevného a trvalého pouta mezi vodním živlem a národem Thajců.

Category: 2003 / 04

Nizozemský uprchlický tábor De Lier nedaleko Haagu čeká změna. Zdejší patrová ubytovna, do níž se vejdou necelé čtyři stovky žadatelů o azyl, má být do dvou let zavřena. Podobně jako další nizozemská sběrná centra pro uprchlíky. Teď tu čekají lidé hlavně z Afghánistánu, Íránu, Iráku, Bosny, Čečenska a Súdánu. Zhruba každý sedmý dostane, podle odhadů zdejších pracovníků, povolení v Nizozemsku zůstat, další budou muset odejít. Kam, není úplně jasné, ale zpět domů to asi nebude. „Někteří tu zůstanou ilegálně, další se pokusí dostat do Británie,“ míní Rogier de Fries, jeden ze zaměstnanců uprchlického tábora. „Ve Francii a Německu znova žádat nemohou, protože jde, stejně jako v Nizozemsku, o země Schengenské dohody. Británie ale v Schengenu není.“

MEZI NÁMI LiBERÁLY
Důvod, proč se tábor De Lier ruší, je prostý: Nizozemsko se přidává k západnímu trendu a již od roku 2000 zpřísňuje svoji azylovou politiku. Za dva roky klesl počet žadatelů o azyl na méně než polovinu – z 44 tisíc uprchlíků na 20 tisíc. Počet úspěšných žadatelů zatím není znám, v minulosti to bylo patnáct procent. Jen pro zajímavost – v Česku žádalo předloni o azyl také přibližně dvacet tisíc uprchlíků, ale uspělo pouze 83 lidí, tedy asi 0,5 procenta.
Příliv cizinců do země ovšem zdaleka nepředstavují jen uprchlíci, ale i běžní přistěhovalci, kteří přicházejí studovat či pracovat a zůstávají, i když formálně třeba jen dočasně. Po válce zde proběhlo několik imigračních vln: napřed přijeli lidé ze zrušených nizozemských kolonií – hlavně Indonésané a Surinamci, pak přišel oficiální dovoz dělníků z Turecka a Maroka. Dnes již Nizozemsko otevřenou imigrační zemí oficiálně není a získat povolení k pobytu s prací nebo studiem znamená mít peníze. Volně sem ale stále přijíždějí občané Nizozemských Antil, kteří mají v kapse nizozemský pas. Výsledkem je, že dnes žije v Nizozemsku asi deset procent příslušníků etnických menšin a v některých městech, jako například v Rotterdamu, je to více než třetina obyvatel.
Nizozemcům se zdá, že je tu cizinců příliš, že se neučí holandsky, neúměrně se podílejí na drobné pouliční kriminalitě (podle policie až osmdesáti procenty) a například netolerancí k homosexuálům či právům žen ohrožují domácí životní styl. Radikální politici s protiimigrantským programem začínají mít nebývalý úspěch. Nejvíce pozornosti na sebe upoutal nekonvenční homosexuál Pim Fortuyn, který před loňskými volbami přišel s návrhy příliv imigrantů radikálně snížit. Těsně před volbami byl sice Fortuyn zastřelen, přesto jeho strana výrazně uspěla, i když dnes již kvůli vnitřním sporům prakticky neexistuje. Její program k cizincům si ale osvojily tradiční strany, a tak se počet azylantů omezuje, cizinci s povolením k pobytu si musí platit tisíc hodin výuky holandštiny a své děti musí posílat do mateřských školek, kde přivykají domácímu životnímu stylu. Vláda se také snaží přijít na způsob, jak Turkům a Maročanům zakázat přivážet ze svých zemí manželky.

KDO KOHO POTŘEBUJE
Ekonomové v Nizozemsku ale namítají, že imigranty země potřebuje – když pro nic jiného, tak jako pracovní sílu. „Nelze prostě říci, že potřebujeme imigraci, my potřebujeme jasně definovanou imigraci,“ sděluje Jan Rath, ředitel Institutu pro migraci a etnická studia na univerzitě v Amsterodamu. „Potřebujeme kvalifikovanou pracovní sílu z jiných zemí. Například lékaře, zdravotní sestry, počítačové experty, stavební dělníky.“ Také Nizozemsko stárne a v budoucnu, stejně jako další evropské země, bude mít bez imigrantů problémy platit své důchodové systémy. Imigrant, který přichází v produktivním věku a s již dokončenou školou, takže není nutné platit mu vzdělání, se podle ekonomů vyplatí. Platí daně a není závislý na sociálních dávkách.
Dobrých příkladů lze v Holandsku najít dost. Jedním z nich může být počítačový expert Cafer Karakus z turecké Ankary. Před sedmi lety si koupil vízum a přijel do Rotterdamu za holandskou přítelkyní. Rozhodl se zůstat. Nastěhoval se k ní, zažádal si o povolení k pobytu, přihlásil se do jazykového a programátorského kurzu. „Nechtěl jsem přijmout jakoukoli práci, a tak jsem první dva roky vůbec nepracoval a vzdělával se. Měl jsem ale štěstí, protože s penězi mi pomohla přítelkyně,“ vzpomíná Cafer. Díky tomu snadno sehnal místo u pobočky Canonu v Amsterodamu. Mluví sice s přízvukem, to ale nikomu z kolegů nevadí. Hlavní je, že jazyk zná a že se bez viditelných potíží podřizuje místnímu životnímu stylu. „Proto mě kolegové berou úplně normálně a nikomu nevadí, že jsem přistěhovalec a muslim,“ dodává.
Podle Ratha vznikla na haagském ministerstvu spravedlnosti speciální skupina expertů, která se nyní snaží vypracovat projekt řízené imigrace. Odborníci totiž soudí, že promyšlená a dobře zvládnutá imigrace přinese více bezpečí a více ekonomického prospěchu, než dnešní živelné a z velké části ilegální přistěhovalectví, které přitom nejde při vší vůli zastavit. Na 1,5 milionu legálních imigrantů, kteří každý rok přicházejí do Evropské unie, připadá totiž podle hrubých odhadů asi půl milionu ilegálních migrantů „Rozdíl v životní úrovni západní země a běžné africké či asijské je tak velký, že se vždy najde dost lidí, kteří to budou zkoušet,“ říká Jan Rath. Chcete-li se dozvědět více k tomuto tématu, navštivte informační servis společnosti Člověk v tísni www.infoservis.net.

Category: 2003 / 04

Palestina a Izrael jsou už dva roky znovu ve válce. Násilí se tu stalo každodenní realitou. Obě strany mluví jen o odvetě, nenávist roste každým dnem a mrtvé pěšáky na obou stranách snad už ani nelze spočítat. Kdo ví, komu to prospívá… V lednových parlamentních volbách v Izraeli opět zvítězila Šaronova strana Likud. Šaron je odvěký nepřítel Palestinců. Výsledky voleb tedy politickou situaci v zemi příliš nezmění. Ostatně volby znovu provázely násilnosti. Při přestřelkách v Džanínu na Západním břehu Jordánu zahynuli čtyři Palestinci, další tři při výbuchu v Gaze. Krátce předtím si sebevražedný útok v Tel Avivu vyžádal 23 izraelských obětí…

ŽIDOVŠTÍ OSADNÍCI
Evita ze sídliště Psagot s výhledem na palestinský Rámalláh se nechce stát bezmocnou obětí. Je jí 42 let a má osm dětí, terasu musí mít obloženou pytli: „Izrael je nebezpečná země. Arabové chtějí, abychom odešli, chtějí celý Izrael. Když proti nim použijeme sílu, sesype se na nás celý svět. A přitom Arabové na nás útočí, zabíjejí nás a my se ve vlastní zemi nemůžeme chránit.“
Evita patří k tzv. židovským osadníkům, tedy lidem, kteří se po vítězné válce roku 1967 přestěhovali na Západní břeh Jordánu a založili tam sídliště. Na území, které by se mělo stát palestinským státem, dnes žije několik set tisíc vytrvalců. Často jsou nábožně založení, jako Evita. Doma mě uvítala s hlavou pokrytou kloboukem. Jsem sice žena, ale cizí. Také nejsem Židovka, proto nelibě nesla, když jsem se dotýkala jejích dětí. Žije uzavřená do svého bytu, v sídlišti podobném pevnosti.
Osady jsou jedna jako druhá. Domy většinou z panelů, přimknuté jeden k druhému – vždy na kopci, obehnané zdí a ostnatým drátem, střežené armádou. Staly se oblíbeným cílem palestinských útočníků.
„Už jsme tady osmnáct let. Nebylo tady nic, jen kopec porostlý trávou. Měli jsme skutečně dobré časy, klidné vztahy s Araby, žili jsme svůj život, oni také. Je tu pěkná příroda a Jeruzalém kousek cesty.“
„Proč jste sem přišli?“
„Protože věříme, že území, které Židé zabydlí, se stane součástí Izraele, a území, na kterém žijí Arabové, bude patřit Arabům. Je důležité mít židovský stát a je důležité, aby si Arabové nepřisvojili celý Izrael.“
Evita věřila, že Izrael nevyčerpal ještě všechny možnosti: „Může zastavit zásobování Gazy, může jim vypnout elektřinu, zavřít vodu. Když budou vidět, že jde do tuhého, tak toho nechají.“
Ale co bude dál? Mohou Židé a Arabové žít spolu?
„Právě! Jak mohou dva národy vedle sebe fungovat na tak maličkém území, jako je naše? Přitom je tolik arabských zemí. Proč neodejdou do jedné z nich, proč musí chtít právě tu naši?“

MAHMUD BYDLÍ V GAZE
Autonomní pásmo Gaza je úzký přelidněný pás země u břehů Středozemního moře. Třicet procent území tvoří židovské osady, ve kterých ale povětšinou lidé nebydlí, jen dojíždějí na plantáže.
V Gaze je zima, tma, válka, zničené domy, nemocnice plné raněných. Právě vládne relativní klid, přesto se dovnitř a ven dostanou pouze cizinci, také já. V Gaze mám kamaráda Mahmuda, kdysi studoval v Praze, umí česky. V Praze také potkal svou ženu, Palestinku. Ta už česky neumí, nechodí do práce, sedí doma a stará se o děti.
Mahmud a jeho čtyři bratři patří k těm šťastlivcům, kteří mají práci a výdělek. Postavili si dům – velký, z betonu, s kamennými dlaždicemi. V zimě spoléhají na elektrická kamínka a teplou vodu z bojleru. Ale většinu času je Gaza bez proudu a dům připomíná ledovou kobku. Ženy jsou navlečené do svetrů a bund, zachumlané do šátků. Venku leje, od moře fičí ledový vítr. Mrzneme. K obědu jsou nudle, druhý den zase nudlový nákyp. Žádné maso, jen trochu zeleniny. Všechno je drahé.
„Dřív jsme obchodovali s arabskými zeměmi, teď jsou všechny dodávky přerušené. Jídlo a zboží dovážíme z Izraele.“
„Ovoce a zeleninu máte přece svoje?“
„Měli jsme, ale Gaza je každou chvíli rozdělená na tři části. Izraelské tanky hlídají přístupové cesty, lidé nemohou ke své půdě.“
Před několika dny zaútočili Izraelci na jeden z místních uprchlických táborů. Odveta za útok radikálů, kteří se prý mstili za vraždu svého vůdce.
Lidé bez přístřeší bydlí pod stanem. Ženy si přitápěly plynovým vařičem, založily požár a se svými dětmi uhořely. Šestiletá Mahmudova dcerka Aja se ve škole naučila básničku na jejich počest.
Aja se podařila, je hezká a nadaná. Číst a psát se naučila už doma, teď začíná mluvit anglicky. Chce, aby ji matka zkoušela, ale ta anglicky neumí. Aja brečí, když nemůže do školy. Nenávidí prázdniny, těch je pomalu víc než učebních dnů.
V přeplněném místním kulturním domě se koná shromáždění na památku „mučedníků“, tedy všech občanů Gazy, kteří při této intifádě – lidovém povstání – přišli o život. Pozůstalí sedí vpředu, muži a ženy zvlášť. Mezi účinkujícími je mnoho dětí. Chlapec, asi dvanáctiletý, zpívá. Má skutečně krásný hlas. Mahmud mi překládá text písně:
„Jsem Palestinec a budu chránit svou zem. Proti bombám se budu bránit kamenem a nožem. Položím svůj život za svobodu. Když se mě budou ptát, kdo jsem, odpovím, jsem Palestinec.“ Lidé hlasitě vzlykají, někdo mává velkým praporem.
Fotografie zemřelých jsou vyvěšeny všude. Někdy jsou kolorované, jindy obrysově otisknuté jako razítka, ale je tu i mnoho malovaných portrétů, bezpochyby díla místních naivistů. Každé palestinské město má své obrázky.
V poloprázdné restauraci kulturního domu čekám na poslance, který mi slíbil rozhovor. Dvě vystrojené dívenky mě přijdou obřadně pozdravit a předat dáreček. Do staniolu zabalily sušenky a kus koláče: „Welcome to Gaza.“
Poslanec mluví o nové možné strategii intifády: neútočit na civilisty, jen na vojáky a na osadníky. „Odsuzujeme sebevražedné útoky, ale při každé izraelské akci roste vliv radikálů a počet sebevrahů.“
„Kdy už konečně budete mít volby?“
„Jak chcete pořádat volby v obklíčení? Nemůžeme se volně přemisťovat ani po Gaze. Parlament se už celé měsíce nesešel.“
Proniknout do Betléma na Západním břehu Jordánu bylo ještě složitější než do Gazy. Taxikář, izraelský Arab z Jeruzaléma, tam nesmí a ani po tom netouží. Zato vozí lidi, kteří se z Betléma pašují do východní části města: „V Jeruzalémě mají práci, musí živit rodinu. Betlém je většinou zavřený, tak si našli cestičky skrz olivové háje. Přeběhnou a my na ně čekáme tady u té zdi.“
„Je to nebezpečné?“
„Ovšem že ano, celá ta oblast je riziková. Já raději sedím v autě a nevystupuji, abych nebyl nikomu za terč.“
V betlémském chrámu Zrození vyzváněly zvony. Byla sobota pátého ledna a Betlém se chystal, ještě jednou, oslavit zrození Krista, tentokrát podle pravoslavného kalendáře. Velké nedělní mše se měla zúčastnit ruská parlamentní delegace, opět bez Arafata, který nesměl z Rámalláhu.
Byla sobota, den, kdy se nakupuje, staré město plné žen ve vyšívaných krojích. Přijely ze sousedních vesnic. Na trhu zářily jasně oranžové pomeranče, k tomu květák, šalvěj a také místní vánoční cukroví – cihličky sezamu slepeného sladkou vodou a ozdobeného oříšky.
V Betlémě znám několik krajanek. Vdaly se za Palestince a žijí zde už řadu let. Dita, zdravotní sestra, nyní bez práce, vypráví, jaké to bylo, když město před měsícem obsadila izraelská armáda.
„Leželi jsme na zemi a venku to dunělo. U sousedů vlétla střela do domu a zabila chlapce, který šel právě po schodech. Ono to nejde ani popsat, ten pocit strachu a paniky. Nikdy jsem nic podobného nezažila.“
Když nemusejí, nevycházejí obyvatelé Betléma z domů. Totéž platí pro děti, žádné sportování ani návštěvy kamarádů.
„Proč tady zůstáváš?“ ptám se Dity.
„A co mám dělat? Opustit manžela, nechat ho tady?“
Mohla by odejet, kdyby chtěla. Ti ostatní však musejí zůstat. Je to jejich země a jinou nemají.

PACIFISTÉ Z GILA
Gilo je upravené zelené sídliště ve východním Jeruzalémě. Tova, dcera mých přátel, ale Gilo nenávidí. Leží v blízkosti palestinského Betléma a je stálým terčem ostřelovačů. Lidé mají terasy a okna věčně kryté pytli s pískem. „Kdybych mohla, okamžitě bych se odstěhovala,“ říká Tova, která studuje fotografii. Její bratr Yossi je učitel. Oba prošli vojenskou službou.
V Gilu žije směsice národností. Všichni jsou sice Židé, ale třeba rodiče Tovy a Yossiho jsou původem z Maďarska. Bydlí tu i orientální Židé – Sefardové – a také přistěhovalci z bývalého SSSR.
Starší manželé z Moskvy a také starousedlice z Polska vášnivě horlí pro Šarona: „Konečně tady někdo dělá pořádek.“ Yossi, který má mnoho přátel mezi izraelskými Araby, protestuje: „Pracuji s nimi. Znám mnoho lidí z palestinských území. Myslím, že není jiná cesta, než se dohodnout. Chci, aby Palestinci měli svůj stát, aby žili jako my,“ říká Yossi. Co to znamená? „Například, aby jejich studenti směli na naše univerzity, aby mohli pracovat, volně se pohybovat, a ne vegetovat jako dravá zvířata v kleci. Vždyť je to hanebné!“
Zdráhám se uvěřit: „Vy se nebojíte Palestinců? Sebevražedné útoky vás neděsí? Ty atentáty na autobusy, bomby v tržištích?“ Jsou překvapení. Patří k izraelským holubicím, snaží se podle toho chovat, zejména když mluví s cizinci a novináři. Yossi mi vysvětluje, že něco jiného jsou lidé, se kterými se domluví, a něco jiného dav.
„Bojím se jich, když jsou pohromadě,“ říká Yossi. „Pak z nich jsou nepřátelé, kteří by na mě mohli zaútočit bez ohledu na to, zda se známe, nebo ne. Ale nemohu přece stále žít ve strachu. Izrael je moje země, narodil jsem se v Jeruzalémě, nechci nikam utíkat. Strašně mi vadí, co se tady děje. Chci mír.“
A proč není mír? „Na to dostanete stovky odpovědí. Spousta lidí v Izraeli se bojí Palestinců. Nenávidí je. Cítí, že se před nimi musí chránit – vystavět zdi, posílat k nim vojáky. Vojensky jsme silnější než oni. Útočí na nás, jak to jde – terorismus, sebevražedné atentáty, před kterými není ochrany. A znovu se ptám. Co se ode mě očekává? Že je budu zabíjet? Že se odstěhuji? Osobně celou situaci vnímám jako strašně ponižující. Nechci být v roli okupanta, ani se nechci stát bezmocnou obětí.“


OBSAZENÁ ÚZEMÍ
Dílčí autonomie na území západního břehu Jordánu a v pásmu Gazy
Exekutiva: 30 členů a Rada autonomie: 88 přímo volených členů
Prezident: Jásir Arafat (předseda Organizace pro osvobození Palestiny)
Volby do rady autonomie 20. 1. 1966: Fatah 50, nezávislí 38
Uprchlíci v roce 2000: 4,025 milionů, z toho 1 570 200 v Jordánsku, 383 200 v Sýrii, 376 500 v Libanonu, 123 000 v Saúdské Arábii, 90 000 v Iráku, 40 000 v Egyptě, 35 000 v Kuvajtu, 824 600 v Gaze, 582 000 v Západním břehu Jordánu

Západní břeh Jordánu
(Judea a Samara)
1967 anektován, 1988 Jordánsko se území formálně zřeklo ve prospěch palestinského státu
Rozloha: 5633 km2, obyvatel: 1 873 476 (1997)
a 154 400 izraelských osídlenců
Jazyk: arabština, hebrejština, angličtina
Náboženství: muslimové 80 %, židé 12 %, křesťané 8 %
Města: Nábulus (100 tis.), Hebron (120 tis.), Tulkarm (34 tis.), Kalkílija (32 tis.), Jattah (31 tis.)

Gaza
Rozloha: 364 km2, z toho 42 km2 rezervováno pro izraelské usedlíky
Obyvatelé (1997): 1 022 207, z toho 963 000 Palestinců,
5700 izraelských osídlenců
Jazyk: arabština, hebrejština, angličtina
Náboženství: muslimové 99 %, křesťané 0,7 %
Města (1997): Gaza (35 tis.), Khán Júnús (123 tis.),
Džabalíja (114 tis.)

Golanské výšiny
Rozloha: 1154 km2
Obyvatelé (1998): 33 000, z toho 16 500 Drúzů, 14 400 izraelských osídlenců. 1981 anektovány


ODPŮRCI SMÍŘENÍ
Palestinské politické skupiny

DFLP – třetí největší frakce v OOP, vůdce Naif Hawatmeh, sídlo Damašek, Gaza, cíle: zničení Izraele, militantní, Arafatovi odpůrci
Fatah (Radikálové) – radikální menšina v Arafatově Fatahu, vůdce Taisir Bardini, sídlo Gaza, Předjordánsko,
cíle: zničení Izraele, zavraždění tzv. kolaborantů
Fatah (Revoluční rada) – militantní odnož Fatahu, vůdce Abú Nodal, sídlo Libanon, Libye, cíle: zničení Izraele, palestinský stát, útoky
PFLP – druhá největší frakce v OOP, vůdce George Habaš, sídlo Sýrie, cíle: marxistické, zničení Izraele, zavraždění Arafata
PLF – roztříštěná skupina OOP, vůdce Abú Abbás, sídlo Bagdád, cíle: zničení Izraele, militantní skupina, Arafatovi odpůrci

Islámsko-fundamentalistické palestinské skupiny
Hamas (Nadšení) – Hlavní odpůrce OOP, vůdce Ahmad Jasín, sídlo Gaza, Západní břeh Jordánu, cíle: zničení Izraele, teroristické útoky
Hizballáh (Strana boha) – roztříštěné skupiny, vůdce Hasan Nasralláh, sídlo jižní Libanon, cíle: zřízení božího státu, zničení Izraele
Islam. fun. sdružení – náboženské sdružení, vůdci duchovní, sídlo Gaza, Západní břeh Jordánu, cíle: zničení Izraele, islamizace Palestinců
Džihád islámí (Islámská svatá válka) – roztříštěné skupiny, vůdce Abdalláh Šámí, sídlo Gaza, jižní Libanon, cíle: zřízení božího státu, zničení Izraele
Odboj věřících – roztříštěné skupiny, vůdce Mustafa Dírání, sídlo východní Libanon, cíle: vyhnání Izraelců z Libanonu, zajetí rukojmíchŽidovští extremisté
Guš Emuním (Blok věřících) – ultranacionalistické hnutí osídlenců, vůdce Moše Levinger, sídlo Západní břeh Jordánu, cíle: radikální odpůrci míru, nepoužívají však teroru
Kach (Tak! – založil r. 1974 Rabbi Meir Kahanem – 1990 zavražděn) – ortodoxní roztříštěná skupina, vůdce Baruch Marzel, sídlo Západní břeh Jordánu, cíle: militantní odpůrci míru, v podzemí
Kahane Chai (Kahane žije) – ortodoxní, roztříštěná skupina, vůdce Benjamin Kahane, sídlo Západní břeh Jordánu, cíle: odnož Kachu, militantní odpůrci míru
Lubavičtí Chassidové – ultraortodoxní sekta, vůdce Menachem Šneerson, sídlo Jeruzalém, USA (Šneerson zemřel r. 1994, dosud nemá nástupce), cíle: proti světskému státu, za vysídlení Arabů
Moledet (Vlast) od r. 1992 zastoupen v knessetu třemi poslanci – pravicová extremistická strana, vůdce Rehavam Zeevi, sídlo Jeruzalém, cíle: požadují vysídlení všech Arabů z Palestiny
Zdroj: Lexikon zemí 2003, Fortuna Print, Praha 2002

Category: 2003 / 04

Aljaška těží až čtvrtinu ropné produkce USA. Ze zdejšího terminálu ve Valdezu v zálivu prince Williama odplouvá do rafinerií států Washington a Kalifornie na 70 obřích tankerů za měsíc. Za doprovodu lodivodů kličkují mezi ostrovy a ostrůvky ve vánicích a za mlhy. Přes katastrofu, při níž v březnu 1989 ztroskotal blízko města v zátoce Sleepy Bay supertanker EXXON Valdez s 53 miliony tun ropy a zamořil moře a pobřeží v délce 1800 kilometrů, přes protesty ochránců životního prostředí nehodlá Bushova administrativa těžbu ropy v chráněné přírodní oblasti Arctic National Wildlife Refuge na severovýchodě Aljašky omezit. Jednak jde o snížení závislosti na zahraničních dovozech ropy, jednak o byznys. Terminál v přístavu Valdez stál 1,4 miliardy a ropovod, který spojuje Severní ledový oceán v Prudhoe Bay s Tichým oceánem ve Valdezu, dalších osm miliard dolarů. Za pozemky musela těžební společnost zaplatit státu Aljaška další miliardu.

GRANDIÓZNÍ DÍLO TECHNIKY
Ropovod, kterým ropa začala proudit v létě 1977, měří 1300 kilometrů. Překonává 800 vodních toků a tři horské hřebeny. Pro tah sobů a ostatních zvířat vymyslel jeho tvůrce Malcolm Alexander 554 mostů a podchodů, nejdelší potrubní most přes řeku Yukon je dlouhý 760 m.
Podpírán 78 000 nosníky vede většinou ve výši asi dvou metrů. Nosné sloupy jsou zakotveny asi v pětimetrové hloubce se širším koncem dole, aby je napětí při zamrzání půdy nemohlo vytlačit. Kolem podpěr se půda zmrazuje i v létě. Sloupy jsou duté, plněné látkou, která zabraňuje rozmrzání. Něco na způsob našich chladniček. Protože polovina délky potrubí vede pod povrchem a hrozí, že teplo, které vzniká při průtoku třením, rozmrazí věčně zmrzlou půdu (permafrost), musí se potrubí pořádně izolovat. Jinak by v rozmrzlé půdě plavalo. Potrubí odolá i zemětřesení o síle do 8,5 stupně Richterovy škály.
Aby mohla ropa protéci rychlostí 10 km za hodinu během pěti a půl dne celou délkou potrubí, musí mít určitý tlak, který je možno upravovat v deseti přečerpávacích stanicích. Společnost Alyeska Pineline Service Company, která ropovod spravuje, potrubí po 4-6 týdnech čistí a zbavuje koroze pomocí obrovské zátky, která třením kvičí jako prase. Proto se jí říká „pig“ neboli prase.

EKOLOGICKÁ KATASTROFA U VALDEZU
Obavy z ekologických následků těžby ropy zaznívaly na Aljašce od samého začátku. Trvalo proto pět let, na americké poměry nebývale dlouho, než prezident Nixon povolil stavbu ropovodu. Nakonec ale ekonomické důvody převážily nad přírodou a osm let po objevení ropy se v roce 1975 začalo s pokládáním potrubí.
Když 24. března 1989 blízko Valdezu havaroval tanker EXXON Valdez s 53 miliony tun ropy na palubě, ropa v moři otrávila statisíce ryb, zahubila 250 tisíc mořských ptáků, kterým se slepila křídla, takže nemohli létat a potápět se, sto tisíc mořských vyder se přehřálo ucpáním kožních pórů, osleplo a zemřelo. Ropná skvrna se v délce 1800 km rozlila stovky kilometrů do moře. Řasy a plankton se přestaly rozmnožovat, protože povrchová vrstva ropy nepropouštěla sluneční paprsky. Uhynuly plantáže ústřic a krevet, umírali lososi, velryby, tuleni a lvouni. Na 6000 rybářů a další tisíce Eskymáků a Indiánů přišlo o obživu. Veterináři a dobrovolníci zachránili na člunech, helikoptérách a hydroplánech jen malou část fauny. Dalších 11 000 lidí omývalo břehy, ale vyčistili tak sotva jejich desetinu. Mimo jiné však použili i 150 tisíc litrů chemických rozpouštědel, a tak rozsah škod v postižených oblastech jen umocnili.
Některé uhynulé ptáky, olepené ropou, zmrazili jako předmět doličný pro soudní jednání a záchranné práce nafilmovali. Po katastrofě pak stát Aljaška zažaloval firmu Exxon u nejvyššího aljašského soudu v Anchorage z nedbalosti. Exxon, sídlící v New Yorku, byl tehdy třetím největším petrolejářským koncernem na světě a při 102 tisících zaměstnancích vykazoval roční zisk 5,26 miliardy dolarů. Na očistu pobřeží věnoval 1,28 miliardy dolarů a další 2,3 miliardy dolarů na náhradu škod. Soud ale rozhodl, že musí vyplatit také 5 miliard odškodného místním rybářům a jinak postiženým obyvatelům Aljašky. Exxon se však odvolal a tvrdil, že se příroda dobře vzpamatovává, a také zřejmě podplacení vědci prohlásili území za ekologicky stabilizované. Ropa se podle nich stala potravou mikroorganismů. Nakonec stát Aljaška zakázal opravenému tankeru přístup do aljašských vod.
K úplné nápravě škod po havárii tankeru u Valdezu na Aljašce možná už nikdy nedojde. Písek pod pobřežními skalami je na mnoha místech pokrytý ztvrdlým příkrovem ropy, která ztuhla a připomíná asfalt. Za slunečného počasí je tu ještě dnes cítit pach ropy. Postižená část Aljašky funguje jako laboratoř na zkoumání škodlivých zásahů do přírody.

Category: 2003 / 04

Vaše příjmení v hebrejštině znamená kámen. Je to ale taky název dřeva. Tvrdého, těžkého, odolného… jediného, které neplave. V čem se topí Marek Eben?
V souběhu. V souběhu všeho. Dal jsem výpověď v divadle a doufal, že to pomůže. Ale zatím mi to moc nepomohlo. Dohrávám tam, ale budu dohrávat dlouho, protože v Ypsilonce se představení udrží na repertoáru i dvanáct let, tak stále hraji a hrát budu.
Volný čas nepřišel.
On by přišel, kdybych nedělal s bratry novou desku… Já jsem si myslel, že to bude stejné, jako když jsme nahrávali desku před sedmi lety. Nebylo. Doba se změnila. V možnostech – jsou daleko lepší než před sedmi lety, ale taky v tom, že se nic neprodává. Když chcete desku dostat mezi lidi, tak to stojí desetkrát víc úsilí než před sedmi lety.
To je ale vliv okolností, pokřiveného trhu s hudebními nosiči atd…
Tohle by mě a bratry tak moc trápit nemělo. Všichni tři to máme jako hobby, neživí nás to, ale kvůli ostatním, co se na projektu podíleli, to cítím jako určitou povinnost. Musím se desce věnovat.
Navíc je tam vaše jméno.
No, právě… když někdo říká, že si dělá umění jen pro sebe, tak tomu nikdy nevěřím. Vždycky potěší, když vám okolí dá najevo, že vaše cédéčko poslouchá.
Po sedmi letech opět s bratry v nahrávacím studiu…
My jsme se za tu dobu hrozně málo vídali, takže nám to moc pomohlo. Zní to absurdně, ale bylo to hezké se takhle po letech intenzivně vidět. Vyjeli jsme na malou šňůru na Moravu…, to jsme se užili…, žili si pohromadě jako kdysi, žádný otravný element… S Kryštofem a Davidem je úžasná zábava a navíc jsme si spoustu věcí za tu dobu nestihli říct, teď byl prostor.
Byl prostor i na vyříkání sourozeneckých konfliktů z mládí?
Jakých konfliktů? Kde by se braly? Kryštof je od Davida 10 let a navíc je extrémní kliďas. Proti němu jsem cholerik. Přemýšlím, jestli jsem v rodině slyšel někoho křičet…, ne. Snad když jsme byli děti, tak máma občas zvedla hlas, ale že by křičela na tátu? Absolutně ne. Vyloučeno.
Oáza klidu, potůček bublavý…
A je to tak výjimečná věc? Když se podívám kolem sebe v divadle, tak tu mám spoustu lidí, se kterými jsem strávil víc času než s bratry, a taky mezi nimi najdu lidi, kteří na sebe nikdy neřvali.
Ovlivní takové rodinné prostředí?
Já si nejsem jistý, kolik toho člověk dokáže sám se sebou v dospělosti udělat. Myslím, že strašně málo. Když se dívám po svém okolí a mám odpovědět na otázku, zda znám někoho, kdo se diametrálně změnil v dospělosti, tak mi vychází, že jsou všichni stejní. Moje máma tvrdí, že jsme byli stejní už jako tříletí, a kdyby věděla, co z nás vyroste, tak si ušetřila spoustu starostí. Podle ní jsme se od té doby vůbec nezměnili… Domnívám se, že jestli nás může něco ovlivnit, tak je to rodina a vývoj do 15 až 17 let. Pak už je asi v nás všechno zapsáno a dá strašnou práci něco se sebou udělat. Když někdo říká, že zmoudřel, no to bych si teda přál.
Přinesl jsem vám většinu článků a rozhovorů, které byly o vás a s vámi napsány. Když je vidíte pohromadě, nemáte z toho hrůzu?
Strašnou.
Proč?
Znáte to, některé rozhovory jsou staré třeba dvacet let, pánbůh ví, co jsem tam napovídal, radši to nečtu.
Po přečtení takového balíku jsem si říkal, že mám dvě možnosti. Buď to vzdám, nebo to zkusím udělat aspoň trochu jinak… Vy jste se v telefonu docela bavil…
Bavil, protože jak mám být jiný? Navíc jsem tolikrát proprán v rozhovorech. Já vám rozumím, člověk jede po hraně – vyjde to, nevyjde to… V podobné situaci jsem i já jednou týdně v pořadu Na plovárně. Stejný případ.
A baví to Marka Ebena? I po těch letech?
Baví.
Když sedím u televize a sleduji vás v tom pořadu, často se přistihnu u otázek: odkud tohle do rozhovoru vzal, udělal bych to podobně?
Já nejsem profesionální novinář, nikdy jsem to nestudoval a je to opravdu jen a jen hobby. Myslím si ale, že jsem dost zvědavý, a baví mne s lidmi komunikovat. Navíc ta svoboda, kterou mám. Mně to nikdo neschvaluje. Na kom se s týmem dohodneme, že ho vezmeme, tak toho vezmeme a nikdo se nás neptá po zdůvodnění.
To snad v jiných pořadech jde taky, ne?
Divil byste se. Když jsem Na plovárně zpovídal Cliva Jamese z BBC, což je opravdu gigant, tak se mě pak ptal, jak si vybírám lidi do pořadu, kdo mně to schvaluje. Já říkal, že nikdo. On na to, jak jsem toho docílil, protože to je důvod, proč on odchází z BBC. Když chtěl třeba dělat rozhovor s primabalerínou z Covent Garden, tak mu řekli: „Víte, my si myslíme, že Angličané moc nevědí, co je to primabalerína, tak radši ne.“
Tohle mu řekli v BBC?
Jo, já byl taky šokovaný.
Viděl jsem vás Na plovárně „v akci“ s Kasparovem a zdál jste se mi nervózní.
Já občas ze zahraničních hostů nervózní jsem. Ne vždycky se to s nimi povede. Zejména když jsou to lidé hodně medializovaní a míst, která nemají ještě odřená a ošoupaná rozhovory, je už hrozně málo. Pak jste samozřejmě pod časovým presem… Kasparov byl milý, a když zjistil, že vím o historické knížce, ke které psal předmluvu, byl strašně překvapený. Vždycky, když se vám podaří trefit do takového bodu, tak je to štěstí.
Máte velice příjemný hlasový témbr. Uvědomujete si, jak na hosty působíte, nebo je vám to šumafuk?
Šumafuk mi to není, protože podle toho, jak na hosty působíte, tak jsou ochotní vám něco říct. Naštěstí tady lidi přicházejí s tím, že vědí, že to nebude postavené na konfrontaci. Spíš mají respekt před těmi, co tam už byli. Mockrát už jsem slyšel – vy jste tu měl takové hosty a to byli vypravěči, já takový nejsem…, a pak vás často překvapí. Největší ohlas mají ti, které nikdo nezná. A to jsem si nemyslel. Měli jsme ve studiu třeba pana doktora Záliše, šéfa hřebčína v Kladrubech. To bylo neskutečné. Skoro mě nepustil ke slovu. Nejsem žádný expert přes koně, ale to jeho smrtelné zanícení pro věc je tak strašně nakažlivé, že…
Měl jste dojem: teď si musím koupit sedlo.
To ne, ale byl jsem tak fascinovaný jeho výpovědí… Kdyby tam byl člověk, který vyrábí tkaničky do bot a bude mít v sobě takovou vášeň, tak vás musí nakazit.
Máte při natáčení někde napsané otázky?
Mám, ale nerad se do nich dívám. Znám to z vlastní zkušenosti, když s někým děláte rozhovor, točí se to, magnetofon běží, on vám položí dotaz, vy odpovídáte a jen bezmocně sledujete, jak ten člověk odhlédne a začne lovit v poznámkách další otázku. Tak zajímá ho vůbec to, co říkáte? Mě to sice občas mrzí, ale raději vynechám otázku, kterou bych chtěl položit, než abych rušil atmosféru, to je křehká věc.
Vyprávěl mi krásnou historku právě Clive James. Dělal rozhovor s Barbrou Streissandovou. Příšerně dlouho na ni čekali, dělala drahoty, a pak konečně řekla, že přijde. Tak on jel za ní na plac do hotelu. Čekali. Ona pořád nešla. Čekali už 40 minut a jemu se chtělo strašně čurat. Jenže si říkal, když teď odejdu, ona určitě přijde a já tam nebudu, tak nešel. Trvalo to dlouho. Po dalších 40 minutách Barbra přišla. Začali točit, a když se dostali do půlky rozhovoru, tak se stalo něco, co Barbra Streissandová asi ještě nikdy v životě nezažila. Ten, kdo s ní dělal rozhovor, řekl: „Promiňte, jdu se vyčurat,“ a odešel… Pak jsem se vrátil, říkal Clive, a už se to nenahodilo. Atmosféra byla pryč. Najednou jsem proti sobě měl kus ledu, bez sebemenší ochoty pochopit, že někdo taky musí na záchod, asi neslýchaná drzost. Tohle je samozřejmě extrém, ale říkám to proto, že atmosféra, ten kontakt, je opravdu křehká věc, stačí úplná drobnost a najednou je všechno pryč a vy už to nenahodíte.
Dnes jste v situaci, kdy jste pokládán za jakousi srovnávací funkci pro výkony ostatních moderátorů.
To snad ne. Doufám, že tomu tak není…
Mě to poprvé napadlo při vyhlašování výsledků ankety o nejlepší českou filmovou veselohru. Uváděl to Zdeněk Svěrák, a když se na začátku přeřekl, zadíval se do publika a prohlásil: „Dneska to žádný Eben nebude.“ V tom okamžiku mi došlo: když i Zdeněk Svěrák použije takové přirovnání jako odlehčení situace…
Ten to rozhodně vůbec nepotřebuje, ale příjemné to není. Když si uvědomíte, jak od vás lidé stále více očekávají… Ať děláte, co děláte. To očekávání je samozřejmě na překážku. Vylezete na jeviště a cítíte ho. Má to jedinou výhodu. Že lidi jsou ochotni poslouchat. Na druhé straně ale nedej bože, aby vám to nešlo, protože pak se hned zarazí a řeknou si: „Ale… no… dneska nic moc…“
Loni to bylo lepší…
To je další věc. Loni to bylo lepší… To je hrozné. Já už mám takový lehce schizoidní pocit, když se povede večer, tak místo abych byl šťastný a relaxovaný, hned si říkám: „No jo, ale co pak? Co dál?“ Každý rok jsem to měl v Tý Tý – byl jsem šťastný jen ten večer, kdy to proběhlo, když to sedělo…
Když vás na konci zabírala kamera, říkal jsem si, jak mu teď asi je? Poprvé přeskakovat loňskou laťku – fajn, podruhé – dobrý, ale překonávat vlastní osobáky do nekonečna? Do výšky taky nejde skočit tři metry…
Dá se pochopit, že jsem po deseti letech odešel, že? Já už měl zaječí úmysly déle a nejvíc mne na tom trápila právě neměnnost věcí.
Zase přijde Eben, postaví se sem a vítězové se postaví támhle…
To zaprvé, ale hlavně neměnnost výsledků. Těžce se vymýšlí úvodní slovo v okamžiku, kdy máte pořád stejné kategorie, v nich stejné lidi a z nich vzejdou stejní vítězové.
Objeví se Jiřina Bohdalová, stejně jako loni a předloni…
Přišla osmkrát… Karel Gott přišel pokaždé… Lucie Bílá, jestli se nepletu, přišla osmkrát a moc bych za to nedal, že Radek John přišel sedmkrát.
Neměl jste někdy sto chutí vyhlásit úplně někoho jiného? Totální vtip od seriózního Marka Ebena?
To se nehodí, stačilo, že jsem jednou na jednu kategorii zapomněl a nevyhlásil nikoho.
Ale Marek Eben z toho vybruslil s grácií jemu vlastní. Pro jiného na jeho místě by to byla profesionální smrt. Tady se tím všichni pobavili… Představte si, že by to vyhlašoval někdo jiný a udělal stejnou chybu.
Je to otázka. Já myslím, že třeba Jarda Dušek by to zvládl perfektně. Tohle by ale neprošlo žádnému moderátorovi v okamžiku, kdy by dělal, že se nic neděje. Jakmile se začnete tvářit, že se nic neděje, a divák ví, že se děje – tím pádem zjišťuje, že z něj děláte troubu, a je zle.
Na vás jako by média postupně nakladla veškeré kladné lidské vlastnosti. Jak se s tím žije?
Blbě. Když si z vás národ udělá snůšku ctností, není snadné se tomu bránit a zklamání, když lidé zjistí, že je to jinak. Nevím… Navíc nemám pocit, že bych se o to nějak, třeba v rozhovorech, zvlášť snažil. Mám pocit, že je to z velké části dáno typem pořadů, které dělám, a jak v nich vystupuji.
Hrejte blba…
Co jsem hrál za devianty na divadle, to byste se divil! Jenže tam se vejde jen 200 lidí a to je na pošramocení image málo.
Tak přemluvte režiséra, ať vás obsadí do takové filmové role.
Nikdo mi ji nedá. Například stačí, když hrajeme hru Okno a moje figura hovoří v té hře velmi vulgárně, už tohle pohoršuje. Najdou se diváci, kteří jsou dotčení. Vysvětlujte jim, že to máte ve scénáři…, vše marné. Mají o vás určitou představu a po vás jen žádají, abyste ji naplňoval.
Nejdou po vás z Blesku?
Ještě jim raďte… Ale ono by to bylo docela pracné. Pro bulvární časopisy žiji hrozně nudný život. Mám pořád první manželku a tím, že je hendikepovaná, tak většinu volného času trávím doma, protože mám spoustu ošetřovatelských povinností. Přijdu z divadla a začíná mi druhá směna…, to zas není tak úplně jednoduché. A je to taky něco, co jsme si já ani moje žena pro vylepšení image nevymysleli. Občas se tomu musíme smát, protože Markéta má babičku, které je 87, a pak máme ještě psa z útulku. Když jdeme ulicí všichni pohromadě, tak mi Markéta říká, že je to jako předvolební kampaň. „Vezeš hendikepovanou manželku, máš psa z útulku a s tebou jde ještě 87letá stařenka.“ Ale tohle je můj normální život. Nevybral jsem si ho, ale takhle to je.
Manipulujete s lidmi jako moderátor?
No, záleží, co nazvete manipulací… Pokud vytáhnete někoho na jeviště a uděláte s ním rozhovor, tak tam prostor na manipulaci není. Položíte otázku, dostanete odpověď, hotovo. A ještě, když je to možné, tak se předem dohodneme. Zvlášť když jsou to lidi, co to nikdy nedělali a mají strach. Já bych měl taky strach, kdyby mě tavič pozval k sobě do práce, ať si zkusím, jaké to je, když kolem teče roztavené železo.
Tak jinak, když pozorujete výkony svých kolegů – jsou mezi nimi někteří, co manipulují s diváky víc, než je míra vašeho vkusu?
Že bych znal vysloveného kata, to si tedy nevzpomínám. Jsou ale lidi, kteří mají dar na jevišti absolutně pranýřovat hloupost. To jsem párkrát zažil. Byla to bezbřehá legrace, ale ten, kterého se to týkalo, šel z jeviště jako zpráskaný pes. Ono to není tak těžké. Vy to máte jako profesi, na jevišti trávíte spoustu času, jste tam doma… Mezi zlé muže asi bude patřit Honza Kraus, ale ten je otevřený. Je sice hodně tvrdý, ale férový. S vervou řeže do vlastního masa, to je sympatické umění.
Těžko si vás představuji jako baviče…
Asi by mi to nešlo. Díváte se kolem sebe? Ze všech stran na nás dotírá nepředstavitelná, strašlivá zábava. Trend, který nebýval. Je tady urputná snaha bavit se za každou cenu, a přitom já si nejsem úplně jistý, že to lidé chtějí… být baveni…
Není to tím, že už se ani neumíme sami bavit? Už jen čekáme, kdy nás rozesměje nějaký televizní panďuláček.
Možná že jo. Vezměte si, jak si lidé dřív víc spolu hráli, daleko víc chtěli spolu být, scházeli se v kavárnách, hrál se biliár, karty, lidi si spolu povídali. Dnes? Trend je tady – rozdělit, izolovat. Kolik hodin stráví děti u počítačových her… Tohle jsem si navíc vyzkoušel na vlastní kůži. Ve svém prvním počítači jsem měl počítačovou hru Tetrris. Propad jsem jí tak, že jednoho dne v sobotu o půl čtvrté ráno mi došlo – je na čase se rozmyslet, buďto budeš hrát Tetrris, nebo budeš něco číst a psát. To ráno jsem všechny hry, a měl jsem jich v počítači asi dvacet, vymazal. Do jedné.
Jenže to jste vy anebo pár dalších lidí, co se dokážou zarazit…
Já myslím, že jich zas tak málo nebude. Dokonce se i najde pár statečných, co nemají televizi.
Jak se vám dnes chodí po ulici, lidi se na vás usmívají – to je Marek, naše sluníčko.
Je to milé a potěší to. Někdy se mi lidi omlouvají, že obtěžují, a já jim těžko vysvětluji, že z toho mám radost. Stejnou, jako kdyby mi to někdo říkal poprvé. Tohle neunavuje. Stejné je to na divadle. Každý herec vám řekne, jak je důležité, aby ho režisér pochválil. Uklidní to. Zvedne sebevědomí, které, ač se může zdát, že je bezbřehé, tak je v téhle profesi hrozně křehká věc. Zničit herce v divadle je nesmírně snadné. Viděl jsem to mnohokrát. Někteří režiséři jsou drsní a křičí, jiní vám neřeknou nic, ani slovo, ani jediná připomínka… Zažil jsem situaci, kdy se kolegyně dostala s režisérem do ostrého konfliktu hned na druhé nebo třetí zkoušce. On po ní chtěl něco, co ona nechtěla udělat. On jí pak do premiéry nic neřekl. Vůbec nic. Ani v dobrém, ani ve špatném. Herec ztratí pevnou půdu pod nohama a je konec.
Já myslel, jak jste na jevišti pevní v kramflecích.
Právě naopak. Tam je každý zranitelný. Když vstupujete do nové hry, můžete se bránit tak, že si řeknete: „Tohle umím, to zahraji takhle.“ Ale moc radosti vám to nepřinese. Sám dobře víte, že už jste to dělal. Jenže vy chcete nějak růst, ukázat, jak na to, ukázat něco ostatním. Abyste to ale takhle mohl udělat, tak se musíte na zkouškách svlíknout do naha. Ne každý to dokáže. Jsou lidi, kteří mají rádi, když na zkouškách ještě někdo v hledišti je. Já to nesu velmi těžce. Nemusím tam mít ani kolegy. Ať je to jen mezi režisérem a mnou. Potřebuji si něco odzkoušet a stydím se… Já nevím, jestli to náhodou nebude strašně trapné a ono to velmi často strašně trapné je. Ovšem abyste to zjistil, tak to na zkoušce musíte zkusit. Pak už se to nedá srovnat s normální prací, vy do toho musíte vložit emoce a to je daleko horší. Daleko. Můžete pak zdánlivě vypadat velice odolně, dokonce mít i takové příjmení… Na začátku jste se mě ptal na to ebenové dřevo… Jednou jsem si nechal vysoustružit ladicí kolíky do pětistrunného bendža právě z ebenu. Ty původní umělohmotné se rychle rozžvýkaly.
Jak se ladilo?
Mizerně. Kolíky praskaly. To dřevo je strašně tvrdé, ale strašně křehké…


MAREK EBEN
*1957 herec, moderátor, zpěvák, vedoucí občas procitající skupiny bratří Ebenů, syn významného českého skladatele Petra Ebena, absolvent hudebně dramatického oboru pražské konzervatoře, postupně angažmá Karlovy Vary, Kladno a Studio Ypsilon (do r. 2002), autor filmové a divadelní hudby, moderátor televizních pořadů Cena TýTý (do r. 2002), O poklad Anežky České, Na plovárně.

Category: 2003 / 04

Vysílené a prokřehlé jednotky wehrmachtu ustupují ve Východním Prusku a Pomoří přesile protivníka. Je leden 1945 a ruská vojska již dobyla Klajpedu, Královec i Elbla5g a pokračují stále dál. Před nimi se plouží nekonečný had civilních uprchlíků. Povětšinou německých obyvatel Východního Pruska, kde zanechali téměř všechen svůj majetek. Na strastiplné pouti mrazivou rovinou polského Pomoří je drží touha po záchraně vlastního života. Jejich cílem jsou přístavní města Danzig (Gdaňsk) a Gottenhafen (Gdyně), která jsou dosud v německém držení. Všude okolo zuří válka a cesta po moři do staré vlasti některou z německých lodí je jejich poslední nadějí.

MRAZIVÁ EVAKUACE
Evakuací je pověřen i komodor-poručík Schütze, velitel vojenského transportního plavidla Wilhelm Gustloff, původně přepychové osobní lodi pro přepravu pasažérů. Navzdory četným leteckým útokům loď doposud kotví v gdyňském přístavu. Naloděni jsou již důstojníci elitní ponorkové školy se svými rodinami, ranění vojáci z východní fronty a také děvčata z pomocných oddílů „helferinnen“ – telegrafistky a kresličky ve věku 17 až 25 let. Všechny kajuty jsou plné, a tak kvůli nedostatku místa jsou děvčata ve vypuštěném lodním bazénu. Přecpány jsou i všechny další prostory. Chodby a schodiště okupují východopruští uprchlíci, mnoho lidí musí zůstat i na zamrzlé palubě. Gustloff o výtlaku 25 000 tun a délce téměř odpovídající Titaniku má kapacitu 2500 pasažérů, ta už je ale dávno překročena. A na loď se tlačí další uprchlíci, postupně se jich tu tísní více než 6000.
Za stoupající nervozity konečně krátce před 12. hodinou 30. ledna 1945 vyplouvá přetížený Gustloff do vod Gdaňské zátoky. Počasí mu relativně přeje. Moře je sice rozbouřené, ale s tím nemá loď těchto rozměrů větší problémy. Vlnobití provází nízká oblačnost a hlavně sněhová vánice, která spolehlivě skrývá lodní siluetu před letadly i ponorkami. Transportní loď doprovází pouze jedna loď eskorty – starý torpédoborec Löwe. Blíží se konec války a bojeschopných plavidel ubývá. Gustloff s torpédoborcem brzy obeplují Helskou kosu a ocitají se na otevřeném moři. Pomalu se stmívá, uklidňuje to důstojníky a posádku. Naděje na přežití stoupá. V kajutách, na schodištích i koridorech, všude tam, kde je to jen trochu možné a kde je teplo, se ukládají lidé ke spánku, mnozí se svlékají a pod hlavu si kladou záchrannou vestu namísto polštáře. Venku je 18 ̌C pod nulou…

LOVEC
Stejné vlny, které kolébají vyčerpané uprchlíky na palubě Gustloffa ke spánku, zalévají i trup mnohem menší lodi – ruské ponorky S-13. Pluje těsně pod hladinou, přesně na hloubku periskopu. Technický stav ponorky není nejlepší – na jejím trupu a jeho vodotěsnosti se podepsaly opakované průniky minovými poli, nakladenými Němci v ústí Finského zálivu, a rovněž plavba ledovým krunýřem, jímž byla během této kruté zimy zátoka pokrytá. Také posádka, jedna z nejzkušenějších a nejlépe vycvičených v sovětském ponorkovém loďstvu, je po třech týdnech nepřetržitého pobytu na rozbouřeném moři vyčerpaná. Neustálá bojová pohotovost, čtyřhodinové služby, chlad a vlhko těsných a zapáchajících prostor jim už brnkají na nervy. Taková je realita války na zimním Baltu.
Lodi velí kapitán 3. třídy Alexandr Ivanovič Marinesko. Navzdory panujícím podmínkám je přesvědčen, že jeho těžce zkoušená loď zaujala tu nejlepší možnou pozici. Nutně potřebuje další bojový úspěch. Marinesko je zkušeným velitelem od roku 1939 a za úspěchy v boji na moři dostal i řád V. I. Lenina. Právě teď mu ale hrozí vojenský soud za svévolné opuštění lodi v přístavu v bojových podmínkách. Nekázeň a opilství při pobytech v přístavu ho už dvakrát připravily také o kandidaturu na členství v komunistické straně. Teď mu dal velitel baltské flotily poslední šanci…
Marineskovy solí a únavou zarudlé oči sledují zarputile ztemnělý obzor. Ruce držící dalekohled mu navzdory tlustým rukavicím trnou zimou. Spršky ledové tříště mu na otevřeném pozorovacím stanovišti ve věži ponorky stříkají do tváře a zatékají za límec gumového pláště. Najednou mezi poryvy sněhové metelice zahlédne na obzoru záblesk světla. A vzápětí druhý… Strohými rozkazy budí posádku z letargie: „Ostrý obrat a plnou rychlost 18 uzlů.“ Po hodině plavby je obrovské tmavé sunoucí se těleso vzdálené pouhou jednu míli. Objekt je zatemněn, bez identifikačních znaků, svítí jen silně ztlumená poziční světla. Přesto je jasné, že jde o osobní loď. Nad typem lodi však kapitán ponorky příliš nepřemýšlí. Osobní lodě bývají ve všech armádách této války používány k transportu vojsk a tato je nepochybně německá. A on přece nutně potřebuje úspěch. A tak kapitán ponorky provádí další obrat. Ponorka je v palebné pozici, příď s torpédomety směřuje na cíl. Hodiny Wilhelma Gustloffa jsou sečteny…

LEDOVÁ APOKALYPSA
Výbuch prvního torpéda roztrhl příď lodi. Druhé zabíjí děvčata v lodním bazénu. A třetí torpédo zasahuje srdce lodi – strojovnu. Výbuch provází tupý třesk. Po chodbách se nese žlutý smrdutý dým vybuchlé nálože. Vzápětí zhasíná světlo. Loď nabírá kubíky ledové vody. Dav pasažérů se tlačí v obrovské panice tmavými schodišti a nouzovými východy na palubu. Všichni (většina jen ve spodním prádle) se derou kupředu – co nejrychleji k záchranným člunům. Jedinci se mění v bezhlavý dav, který v elementární touze po životě ničí vše kolem. Pomáhají si pěstmi, lokty, koleny i zuby, silní šlapou přes slabé – ženy, děti a starce. Loď se naklání na levobok, hladina temné a lhostejné vodní masy uvnitř pozvolna stoupá. Tisíce trosečníků jsou uvězněny na dolní vycházkové palubě a snaží se vybít hrubá skla chránící ochozy před větrem. Zanedlouho to však vykoná voda sama, ale v opačném směru – její tlak zvnějšku vmete dovnitř celé tabule skla.
Stovky lidí se přesto dostávají až na palubu. Je už prudce nakloněná, a tak po jejím zledovatělém povrchu kloužou na věčnost. Záchranné čluny na levoboku již nelze spustit, na pravoboku kvůli ledu jen některé. Šílený dav nevnímá povely důstojníků, nepomáhají ani výstřely pistolí. Vrhá se útokem na čluny a ty se přeplněné převracejí již ve vzduchu, další na hladině neklidného moře. Na jeden z posledních obsazených člunů padá protiletadlové dělo, které se na nakloněné lodi utrhlo.
O záchranu se se zpožděním pokoušejí torpédoborec Löwe i jiné přivolané lodě, vlnobití jim ale nedovoluje přiblížit se na kontakt. Zoufalci, kteří se přesto pokoušejí na záchranné lodě přeskočit, drtí zmítající se lodní boky. A tak nezbývá, než aby promrzlí chladem čekali na hladině v záchranné vestě na vylovení.
Agónie potápějící se lodi končí. Těžké lodní stroje už prorazily vodotěsné přepážky, těžiště lodního trupu se rapidně mění. Na okamžik – asi zkratem – zaplála všechna lodní světla, naposledy zazněla lodní siréna. Wilhelm Gustloff poté tiše sklouzl do hlubin.
Na palubách záchranných lodí směřuje k přístavu přibližně pouhých devět set polomrtvých trosečníků. Na pláže polského pobřeží ve vzdálenosti asi 22 mil vyplaví ledové vlny v následujících dnech více než pět tisíc mrtvých…
Ponorka kapitána Marineska přečkala v úkrytu na dně oceánu několik útoků hlubinných bomb a kryta nocí odplouvá na jinou pozici… O deset dní později posílá ke dnu další transportní loď – parník General von Steuben, tentokrát s 3500 osobami na palubě. Její poslední mise přinesla smrt téměř devíti tisícům lidí.

KYTICE NA LEDOVÝ HROB – KOTVA
„Kotvicí lano je napůl prodřené,“ hlásím naší šéfce Iwoně, hned jak se mi podaří vystoupit na palubu a vyplivnout dýchací automatiku z úst. Okolo našeho plavidla Kaszubski Brzeg, padesátimetrové potápěčské lodi Centrálního mořského muzea v Gdaňsku, se zvedají dvou až třímetrové vlny. Paradoxně mi usnadňují výstup. Žebřík totiž chvílemi mizí zcela pod vodou, ale chytíte-li se jeho horní příčky, vytáhne vás další zhoupnutí lodi vysoko nad hladinu. Ušetří to namáhavé šplhání s těžkou výstrojí, která mi jinak dává zabrat. Kaszubski Brzeg a kratší pomocná loď Kwazar, která teď skáče na vlnách jako ping-pongový míček, nás dopravily nad vrak Wilhelma Gustloffa. O jeho zmaru, který byl jednou z největších námořních katastrof na světě, chce náš společný polsko-
-česko-kanadský tým natočit dokumentární film.
Teď ale máme problém – loď drží nad vrakem, který je 40 metrů pod námi, již jen za dva prameny lana. Tlusté vyvazovací lano, které je upevněno na záďových pacholatech Wilhelma Gustloffa, může co chvíli prasknout. Kamarádi mi pomáhají s odstrojením a do vody skáče další trojice potápěčů. Šéfka celé akce, vedoucí potápěčsko-archeologické sekce gdaňského muzea Iwona Pomian nervózně přešlapuje po palubě. Klasickou kotvu zde v písčitém dně nelze použít, naštěstí kamarádi úspěšně instalují nové kotevní lano, které nás na nějakou dobu opět poutá k vraku.

VRAK
Olověné mraky kryjí oblohu už třetí den, a tak dole u vraku je naprostá tma. Na palubách obou našich lodí čekají kromě posádek dva filmařské týmy – polský a kanadský. První z nich hodlá vyrobit další díl polského televizního seriálu Vraky Baltiku. Druhým týmem je kanadská čtveřice dobrodruhů, která celou akci také vydatně sponzoruje. Otec a syn Mike a Warren Fletcherové plní úkoly podvodních kameramanů, další je snímá nad hladinou a vše zaštiťuje producent a režisér v jedné osobě. Všichni dohromady tvoří výkonnou jednotku, která má za sebou již řadu podmořských dokumentů.
Další den jsou vlny o něco nižší a na obloze se konečně roztrhly mraky. Jdeme na to… Jako první mizí pod hladinou Kanaďané s digitální kamerou, naše polsko-česká trojka je následuje. Kalná voda se v deseti metrech mění na průzračnou, v zelenavém pološeru vystupují z hlubiny obrysy vraku. Loď leží na levém boku, který byl roztržen torpédy nepřítele a první nabral vodu. Ze vzdálenosti 20 metrů už můžeme přehlédnout najednou téměř celou záď. Je to úžasný pohled, zrovna jako před deseti lety, kdy jsem se tu ponořil poprvé…
Obrovská záď o šířce 24 metrů měla tehdy zábradlí ověšené záclonami potrhaných sítí, které zde v průběhu let zanechaly rybářské lodě. Sítě byly později kvůli riziku zapletení potápěčů za špatné viditelnosti skoro všechny odříznuty. Chybí také mosazná záďová poziční lampa, která se ještě po 40 letech pobytu na dně leskla. Jistě teď zdobí vitrínu některého ze sběratelů podmořských kuriozit. Vrak sice nese statut památníku obětí války, ale leží již v mezinárodních vodách, kam právo příbřežních států nesahá. A tak zde, tak jako na jiných vracích, dochází k postupné devastaci. Začala hned po válce, kdy vrak po dobu několika let okupovali ruští potápěči. Hledali tu ztracenou jantarovou komnatu i jiné cennosti, ale bez úspěchu. Výbušninami ale postupně zničili celou střední část lodi, která dnes připomíná jedno veliké šrotiště. Také z hřídele na konci lodi, která dodnes trčí z pravé strany zádi těsně nade dnem, už zmizel obrovský bronzový lodní šroub.
Pomalu proplouváme okolo vnějšího půlkruhu záďové paluby. Reflektory osvětlují obrovský plastický nápis: Wilhelm Gustloff… Dobře, že jej nelze sundat, myslím si v duchu. Ve vedení kamery se střídají dva polští potápěči. Legenda polského vrakového potápění Lech Nowicz, který byl u zrodu polské podmořské archeologie, a také Zbyšek Jarocki, zkušený potápěč, jenž archeologickým pracím na vracích pod hlavičkou mořského muzea zasvětil podstatnou část svého života. Je dobré se potápět s dlouholetými přáteli a navíc skvělými potápěči i lidmi. Jistím tuto dvojici proti zapletení do zbytků sítí či lan a fotím. Představuji si davy zoufalých trosečníků, kterým se z podpalubí podařilo dostat až sem, aby zjistili, že nemají šanci.
Dva mohutné ocelové sloupy podepírají doposud zachovalý zadní ochoz horní vycházkové paluby, pod níž právě plujeme. Hledím na řetízky drobných bublin, které kanadští kolegové vydechli před chvílí někde v útrobách vraku. Teď však plavou naproti nám a s výmluvným signálem O. K. směřují k výstupovému lanu. Máme ještě chvíli času, a tak pokračujeme v opačném směru. Uličkou mezi bubny s doposud navinutými vyvazovacími lany proplouváme pod ochozem. Tam, kde byla před deseti lety ocelová přepážka s úzkým otvorem dveří uprostřed, lze nyní volně podplavat celý ochoz. Přepážka se prostě rozpadla. Za mostem vycházkové paluby záď náhle končí, jako by byla odříznuta obrovským nožem. Display computeru na zápěstí nás pomalu nutí k výstupu. Vystupujeme k lanu a míjíme na zádi jednotlivé kajuty, které jsou nyní otevřeny moři jako buňky obrovské medové plástve. V některých je pod povlakem rzi a kalu zachováno i jejich vnitřní vybavení. ROZLOUČENÍ
Večer vítr postupně utichá a náš první klidný podvečerní breefing na otevřeném moři provázejí dokonce červánky. Promítáme materiály. Zdá se, že konečně máme dostatek kvalitních záběrů, tak bude příští den zasvěcen pietnímu aktu. Uvědomujeme si, že Wilhelm Gustloff nepřevážel jen nevinné uprchlíky. Jeho prvotním cílem byla evakuace odborníků výuky ponorkového námořnictva, kteří po zdařilém dosažení německých břehů mohli dále školit nové a nové posádky. Ve svém důsledku byli tedy protivníkovi nadále svrchovaně nebezpeční. Některé hypotézy uvádějí, že nalodění civilních uprchlíků mělo být dokonce právě jenom kamufláží. V tom případě by však asi loď byla označena červeným křížem a také řádně osvětlena, tak jak to přikazovala Ženevská konvence. Opak byl pravdou, loď se snažila proklouznout do bezpečí téměř zcela zatemněna, a tak hlavní odpovědnost za smrt tisíců civilistů pravděpodobně padá na hlavu kapitána německé lodi. Kdo ví, zda ho k rozhodnutí vzít uprchlíky na palubu vedl soucit, rozkazy z Berlína, nebo jen chladná kalkulace.
Dnes také můžeme už jen těžko posoudit, jestli by patřičné označení lodi odradilo velitele ruské ponorky od útoku. Německé ponorky totiž i označené lazaretní lodě spojenců potápěly dost často. Ať tak či onak, nic to nemění na faktu, že oběťmi tragédie Wilhelma Gustloffa byli v drtivé většině jen zbědovaní civilisté, kteří s původci válečných útrap měli namnoze společnou pouze národnost.
Následujícího rána se proto všichni chystáme na společný poslední pietní sestup. Kanaďané už čekají ve vodě, zatímco Iwona v lodní jídelně upravuje smuteční věnec. Zatížen kousky olova klesá k zádi potopené lodi. Upevňujeme ho poblíž nápisu Wilhelm Gustloff na výraz smutku nad tisíci nevinných, kteří v pohnutých dobách námořních bojů na zimním Baltu ztratili před samým koncem války zbytečně životy.
Večer opět sílí vítr a zvedají se vlny. Jako by nám jindy lhostejné moře dávalo najevo, že se na tomto místě smutku stáváme nevítanými hosty. O půlnoci již vyplul Kwazar, ve dvě se vlny začínají přelévat i přes naši palubu. Kapitán dává rozkaz ke spuštění kotvy, abychom mohli uvolnit a odvázat lano. To se sice povede, ale při pokusu o zpětné vyzvednutí kotvy praská pod náporem vln kotevní řetěz. Loď se stáčí k vlnám bokem, ze stolu v jídelně s třeskotem padá nádobí. Pak konečně dokončíme obrat lodi a s větrem v zádech míříme k přístavu.

Category: 2003 / 04

Předjaří na řece Innu probudilo toho roku rakousko-bavorské pohraničí k životu. Bylo odpoledne, když Klára, manželka c. k. celního oficiála Aloise Schicklgrubera, ucítila první kontrakce. Tvoreček v jejím lůně se dožadoval na svět. „Všechno dobře dopadne,“ chlácholila se ustaraná rodička. Za čtyři roky manželství porodila tři děti. Všechny před rokem zemřely. Čtvrtý porod ale proběhl hladce. Byl večer 20. dubna roku 1889, Bílá sobota a v městečku Braunau usínal její čerstvě narozený syn. Ani ona, ani nikdo jiný ještě netušil, že se svět navždy změnil.

BOD ZLOMU
„Nevím, zda bude Hitler mužem, který svět zavalí novou válkou, v níž civilizace utrpí nenapravitelné škody, nebo zda do dějin vejde jako ten, který velkému německému národu vrátil čest, duševní klid a vřadil jej jako mírumilovného, nápomocného a silného partnera opět do rodiny evropských národů.“
Winston Churchill

Adolf Hitler, muž, jenž 20. století vtiskl krvavou pečeť. Od konce nejstrašnější války novodobých dějin, kterou rozpoutal, hledají desítky historiků, psychologů a psychiatrů odpověď na otázku: Kdo byl Adolf Hitler? Šílenec? Psychopat? Démon? Antikrist?
Většina vědců přitom Hitlera rozpitvává od jeho nástupu k moci. Hitlerovo dětství a dospívání, které v kontextu rodinných a společenských vazeb, v kontextu dané historické doby zformovalo jeho osobnost, shrnují životopisci jen do několika málo obecných odstavců. Přitom již tam někde se zrodila zlověstná mračna jeho duše – touha po moci, nenávist k Židům, vize nadčlověka… Udělaly z něj pomatenou kreaturu, vůdce pochybné říše. Ignorovat Hitlera by však bylo fatální. Mohlo by se nám totiž stát, že možná už dnes nebo zítra přehlédneme zvrácené rysy dalšího perverzního politika a uvěříme jeho vizím o přeměně světa. Stejně snadno, jako tomu bylo v roce 1933, kdy lidé – samozřejmě hlavně Němci – viděli v Hitlerovi spasitele, který Německo vyvede z hospodářské krize…

„HEIL, ALE KDO…?“
„…Schicklgruber se mu zdálo být tak obhroublé, tak křupanské a kromě toho i nemotorné a nepraktické.“
August Kubizek, Hitlerův chlapecký přítel

Než se stalo součástí nacistického pozdravu, bylo „Heil“ (Nazdar) používáno zcela běžně bez jakéhokoliv zlověstného významu. Hitlerův přítel Ernst Hanfstängl, kterého rodiče poslali studovat na Harvard, tvrdí, že se stal spolutvůrcem hesla Sieg Heil (Zdar vítězství) a Heil Hitler. Hanfstängl byl dobrý pianista a často hrál při večerních posezeních Wagnerovy melodie, které Hitlera uklidňovaly a inspirovaly. Jednou, někdy ve dvacátých letech, se ale Hanfstängl odchýlil od Wagnera a zahrál Hitlerovi pochody, které se hrály v přestávkách při zápasech amerického fotbalu. Hanfstängl přitom vyprávěl Hitlerovi, jak pochody dostávají do varu tisíce diváků, kteří pak hecují svůj tým: „Harvard, Harvard, rach, rach, rach!“ Hitlera to údajně nadchlo. „To je ono, Hanfstängle, to je to, co potřebujeme pro naše hnutí, nádhera.“ A začal poskakovat po místnosti a namísto „rach, rach, rach!“ vykřikoval „Sieg Heil, Sieg Heil!“ – uzavírá Hanfstängl popis epizody. Nechybělo mnoho a řízní nacisté mohli mít při zdravení svého führera velké potíže, protože původní jméno Hitlerova otce bylo Schicklgruber. Jakpak by asi zněla zdravice: „Heil Schicklgruber!“

HITLERŮV PŮVOD
„Otce jsem ctil, matku miloval.“
Adolf Hitler, Mein Kampf, 1924

Hitlerův otec Alois se narodil 7. července 1837 v rakouské vesničce Strones u Döllersheimu jako nemanželské dítě. Takřka do svých čtyřiceti let nosil příjmení své matky, selské dcerky a místní rodačky Marie Anny Schicklgruberové. Právě to, že Aloisův otec nebyl a není přesně znám, vyvolávalo spekulace, že führer je po dědečkovi čtvrtinový Žid. Angličané totiž v době Hitlerovy vlády na jednom bukurešťském hřbitově našli náhrobek, pod kterým od roku 1892 odpočíval Žid Adolf Hitler. V Německu podle Hitlerova nařízení každý občan, který si přál „dokázat, že není kontaminovaný“ neněmeckou (zejména židovskou) krví, musel vysledovat svůj rod přinejmenším k prarodičům, samotnému Hitlerovi však tyto důkazy chyběly. Ve své autobiografii Mein Kampf se snažil nejasný původ zpochybnit a tvrdil, že jeho otec byl syn chudého chalupníka. Tím byl myšlen Johann Georg Hiedler, mládek z vesnice Spital u Weitry, za kterého se Marie Anna pět let po porodu provdala.
Malý Alois byl ale tehdy dán z domu a dětství strávil u Hiedlerova bratra ve Spitalu – sedláka Johanna Nepomuka Hüttlera (lidé byli tehdy negramotní, takže transkripce – přepis výslovnosti – jmen v místní matrice závisela jenom na faráři; ten, jak vidno, si se jmény Hiedler – Hüttler u sourozenců nedělal velké starosti). Alois, Hitlerův otec, se vyučil ševcem a jako tovaryš odešel do Vídně, kde brzy vstoupil do celní služby hlavního města. Talentem a horlivostí se během několika desetiletí ve službě vypracoval na vyššího celního úředníka a nepotřeboval už zvyšovat vážnost svého postavení změnou jména. Přesto koncem roku 1876 dorazil na farní úřad v Döllersheimu, kde byl Alois pokřtěn, jeho strýc a pěstoun Hüttler a požádal místního faráře Zahnschirma, aby Aloise vykázal jako manželského syna jeho bratra Johanna Georga Hiedlera. Pro takovou legalizaci byla nezbytná přítomnost otce, nebo jeho právoplatný doklad. Hiedler byl ale mrtev, Aloisova matka také a průkazný dokument neexistoval. Pro podložení svých slov proto Hüttler přivedl dva svědky, Johanna Breitnedera a Engelberta Paukha, kteří pravdivost tvrzení potvrdili místo podpisu každý třemi křížky. Duchovní v matrice skutečně změnil poznámku „nemanželský“ na „manželský“ a Aloisovi přidělil příjmení Hitler – možná tak jménu v Hüttlerově výslovnosti porozuměl. Alois měl od této chvíle nové příjmení, které jeho syn Adolf tak neblaze proslavil.
Otázkou zůstává, proč nechal Hüttler připsat Aloise bratrovi Hiedlerovi, který jej za syna nikdy neuznal. On sám naopak Aloise vychoval, dmul se pýchou nad kariérou svého chovance, který se dostal výše než kdokoliv předtím z rodu, a odkázal mu i svou nemalou peněžní hotovost. Byl snad Johann Nepomuk Hüttler Aloisovým skutečným otcem? Proč by to ale koncem roku 1876, kdy už byl vdovcem a nebyl důvod tento poklesek z mládí skrývat, Aloisovi a úřadům nepřiznal?
Hitlerův otec Alois nebyl příliš sympatický člověk. Byl sice cílevědomý při budování své kariéry, ale zároveň se projevoval autoritářsky a egoisticky. Měl jen pramálo pochopení pro pocity druhých. Proto i jeho tři manželství nebyla právě šťastná. Za první ženu si vzal v roce 1864 o 14 let starší dceru celního úředníka Annu Glassl-Hörerovou. Jejich téměř dvacetileté manželství bylo bezdětné a v roce její smrti (1883) se Alois oženil s Franziskou Matzelsbergerovou, se kterou měl již za života své první ženy poměr. Devatenáctiletá Franziska nastoupila do domácnosti Aloise Hitlera jako služebná v roce 1880 a ještě za života Anny porodila svému zaměstnavateli syna Aloise (13. ledna 1882). Když Anna umírala, čekala už Franziska Aloisovo druhé dítě, dceru Angelu Hitlerovou. Druhé manželství trvalo pouze rok. Franziska zemřela v srpnu roku 1884 na tuberkulózu. Měsíc po její smrti přivedl Alois Hitler do jiného stavu o 23 let mladší vnučku Johanna Nepomuka Hüttlera (svého pěstouna a možná otce) Kláru Pölzlovou, což rozhodlo o jeho třetím sňatku. Před ním ale Alois musel, vzhledem k blízkému příbuzenskému vztahu, požádat o církevní dispenz, kterým by sňatek legalizoval. Linecký biskup jeho žádost sice odmítl, postoupil ji ale do Říma, kde ji po určitém váhání schválili. Svatba se konala 7. ledna 1885. Věkový rozdíl novomanželů byl značný a mladičká Klára ještě dlouho oslovovala svého muže „strýčku Aloisi“.
Ke svým ženám nenašel Alois Hitler kromě sexu nikdy bližší vztah. Nerozuměl ani svým dětem, které za sebemenší nekázeň trestal tvrdými výprasky a rázně jim určoval jejich budoucí životní dráhu. Víc než cokoliv jiného mu učarovaly včely. Snil o dni, kdy nashromáždí majetek, nechá se penzionovat a bude se věnovat pouze včelařství.
Hitlerova matka Klára byla pravý opak autoritářského otce. Byla ženou hezkého zevnějšku, jemných rysů a ustrašených očí. Snažila se být pokornou a oddanou manželkou. Přestože na ni doléhala sklíčenost nad nepříliš podařeným manželstvím, byla hrdá na udržovaný domov a na to, že ji milují nejen vlastní děti (po pěti letech se Hitlerovi narodil mladší bratr Edmund, který ale v šesti letech zemřel na spalničky, a za další dva roky se narodila sestra Paula), ale i obě děti nevlastní.

POD LAVICÍ KAREL MAY
„Hitlerova první bitva byla s němčinou
a tuto bitvu přinejmenším nevyhrál.“
Dorothy Thompsonová, americká novinářka 1939

Na rozdíl od obecných představ bylo Hitlerovo dětství šťastné. Rodina měla zajištěný příjem i postavení, matka „Dolfiho“ milovala a nezměnilo to ani narození jeho mladšího bratra Edmunda. Naopak, následující rok, který rodina prožila v Pasově, považoval Hitler za nejšťastnější rok svého života. Hitlerovi se několikrát stěhovali v závislosti na služebním přeložení otce, a tak Hitler, který byl do školy zapsán 1. května 1895, postupně vystřídal tři základní školy – ve Fischlhamu u Lambachu, v Lambachu a v Leondingu u Lince. Ze všech nosil jedničky. „Směšně lehké učení ve škole mi poskytovalo takové množství volného času, že jsem byl víc venku než pod střechou,“ napsal později Hitler. Ve volných chvílích unikal do světa her a fantazie. Louky a lesy v okolí se proměňovaly v prérie plné indiánů a kovbojů, o kterých četl v oblíbených knihách Karla Maye. Jindy se zase louka nad domem stala bitevním polem, na kterém malý vojevůdce přemisťoval imaginární pluky a divize, podobně jako to bude činit v posledních dnech války při obraně Berlína. Svět fantazie a realita pro malého chlapce, který neměl mnoho přátel, prorůstaly do sebe a budoucnost i dospívání na tom neměly mnoho změnit.
V roce 1901 se Hitler stává studentem reálného gymnázia v Linci, kde však dosavadní úspěchy vystřídala absolutní studijní katastrofa. Hitler, zvyklý na to, že mu šlo učení samo, nezvládá předměty, ke kterým nemá vztah a jež vyžadují systematické učení a přípravu, jako jsou přírodní vědy, matematika, francouzština a další. Opět utíká do světa knih Karla Maye, k vášni, jež ho neopustila, ani když se stal říšským kancléřem. Jediná dostatečná na jeho vysvědčení z prvního ročníku tedy byla z kreslení. Z ostatních předmětů propadá a je nucen ročník opakovat. Vinu za své selhání svaluje na profesory, o kterých později v knize Mein Kampf prohlašuje: „Neměli s mládeží žádný soucit; jediným jejich cílem bylo napěchovat naše mozky a změnit nás v nabiflované opice. Pokud kterýkoliv ze žáků projevil i jen nepatrný náznak originality, neúprosně ho pronásledovali.“ Hitler jako student pohořel, je ovšem nutné objektivně dodat, že o úrovni středoškolského systému rakousko-uherské monarchie není radno dělat si iluze a v jistém úhlu pohledu je Hitlerova poznámka poměrně trefná.
Přes odpor k lineckému reálnému gymnáziu a pohrdání jeho učitelským sborem existoval jeden profesor, učitel dějepisu Dr. Leopold Pötsch, kterého Hitler v pozdější době vyzdvihl jako člověka, jenž měl hluboký vliv na utváření jeho osobnosti. Tento horlivý německý nacionalista nejenže odhalil v Hitlerovi vášnivý zájem o evropskou historii, ale svým nacionalistickým pojetím dějin implantoval už v této době do mysli mladého studenta utkvělou představu o jeho vyšším poslání. Odvozoval ji od vnímání role jedince při utváření dějin. Hitler na svého „nejoblíbenějšího učitele“, jak jej sám nazval, vzpomněl ve své autobiografii: „Ještě dnes vzpomínám v tichém pohnutí na šedovlasého muže, který nám někdy v ohni svého líčení dával zapomenout na přítomnost a přičaroval nám minulé doby. Seděli jsme tam a planuli nadšením, někdy dokonce pohnuti k slzám… Nejednou apeloval na náš pocit národní hrdosti a už jen tím si zjednal u nás výrostků pořádek… Ovšemže jsem se stal už tehdy revolucionářem, čehož on snad dosáhnout ani nechtěl…“
VYSVĚDČENÍ: trauma ze steyru
Selhání ve škole prohloubilo u malého Hitlera konflikt s otcem, který v čím dál větší míře uplatňuje princip fyzických trestů. Když 7. ledna 1903 Aloise Hitlera ve Weisingerově hostinci v Leondingu skolil nad skleničkou červeného vína infarkt a ve věku nedožitých 66 let zemřel, pocítila rodina uvolnění. Čtrnáctiletý Hitler ukončil pro neuspokojivý prospěch reálné gymnázium v Linci a Klára Hitlerová poslala syna na internátní školu do Steyru. Na jeho vztahu k výuce to ale nic nezměnilo, opět je hodnocen jako líný, umíněný a neuctivý. V roce 1905 se tercián Hitler, údajně kvůli plicnímu onemocnění, se školou definitivně loučí.
Steyr byl pro Hitlera ovšem spojen ještě s jednou trýznivou vzpomínkou, která ho zřejmě do budoucna nadobro vyléčila z nezřízeného pití. Ve čtvrtém ročníku oslavoval se svými spolužáky pololetní vysvědčení a asi poprvé a naposledy v životě se pořádně opil. Usnul v polích a druhý den ráno zjistil, že pololetní vysvědčení ztratil, stejně jako většinu vzpomínek na to, jak předešlý večer skončil. Když se pokorně dostavil do školy pro opis, byl konfrontován s hlubokým opovržením. Originál vysvědčení byl totiž nalezen na poli roztrhán na čtvrtky se stopami čehosi, co zaručeně ani zdaleka nepřipomínalo školní inkoust. Opilý Hitler si vysvědčením nahradil toaletní papír. Ponížení z této události v něm utkvělo na celý život a skoro o čtyřicet let později o tomto dni řekl: „Bylo to zdrcující. To, co rektor vyslovil, ani nemohu vyprávět. Svatě jsem přísahal, že už nikdy nebudu pít, a svůj slib jsem dodržel.“ Toto prohlášení, ostatně jako většinu Hitlerovy sebechvály, je ovšem nutné brát s rezervou. Hitler se příležitostně napil vína a pivo s obsahem alkoholu menším než dvě procenta si nechal vařit na zakázku.

ZAHÁLKA A SNY
„Lidé nemusejí vědět, kdo jsem. Nemusejí vědět, odkud pocházím nebo o mém rodinném zázemí.“
Adolf Hitler

Po deseti letech docházky na pěti školách se Hitler, vyléčený z plicní choroby, po náročné studijní anabázi rozhodl pro dvouletý oddych. Majetkové poměry rodiny to Hitlerovi v Linci, kde společně s matkou a sestrou Paulou bydlel v domě na Humboldtstrasse 31, umožňovaly.
Většinu volného času trávil se svým přítelem Augustem Kubizekem, synem chudého čalouníka, kterého denně přesvědčoval o své vůli povyšovat přání na skutečnost. Oba přátelé v těchto blažených časech nevynechali jedinou příležitost navštívit místní operu, kde Hitler objevil Richarda Wagnera. Epičnost a teatrálnost Wagnerových hudebních dramat ho fascinovaly, stejně jako Wagnerovo chápání umělce jako génia. Hitler, který se do konce svých dnů cítil umělcem, neskromně prohlašoval, že „Wagner byl jeho jediným předchůdcem“. Wagnerova opera Rienzi údajně Hitlera unesla natolik, že po představení vyvlekl přítele Kubizeka na místní vrch Freiburg a ohromil ho svou vizí, jak jednoho dne osvobodí Němce tak, jak Rienzi osvobodil Římany. Kubizek si tuto vzpomínku vybavil v roce 1939, když byl těsně před vypuknutím války pozván k Hitlerovi do Bayreuthu. Hitlera připomínka evidentně potěšila a komentoval ji slovy: „V té hodině to začalo.“

RÁNY OSUDU
„Během své téměř čtyřicetileté praxe jsem neviděl žádného mladého člověka tak zlomeného a zarmouceného…“
Dr. Bloch, lékař Kláry Hitlerové

Přes veškerou benevolenci, kterou Hitlerova matka měla k jeho zahálce, se Klára mnohokrát různým způsobem snažila svého syna přimět, aby se zamyslel nad svou budoucností. Zaplatila mu čtyřtýdenní pobyt ve Vídni a nakonec souhlasila s tím, že může svobodně nakládat s dědictvím po otci i s penzí, na kterou měl jako syn státního úředníka právo, může se přestěhovat do Vídně a studovat malbu na tamější Akademii výtvarných umění. Hitler tou dobou netušil, že matka trpí rakovinou prsu a přeje si vidět syna usazeného a zajištěného.
V srpnu roku 1907 vyráží osmnáctiletý Adolf Hitler vyzbrojen velkým balíkem kreseb do Vídně stát se umělcem. Jenže akademie měla při přijímacím řízení vysoké požadavky. Dva dny muselo sto třináct kandidátů ve tříhodinových klauzurních pracích zvládnout výtvarné práce ze stanoveného seznamu témat. Při tomto prvním kole ztroskotalo 33 uchazečů. Hitler uspěl a mohl předložit k posouzení své přinesené práce. Přes optimistické očekávání uslyšel zamítavý verdikt. „Ukázkové kresby nedostatečné, málo hlav,“ znělo dochované rozhodnutí. Čeho by byl svět ušetřen, kdyby byl Hitler zařadil do svého výběru o pár „hlav“ více!
Záhy po neúspěchu obdržel zprávu o nemoci své milované matky. Okamžitě se vrátil z Vídně do Lince a spolu s Dr. Blochem ji opatroval a ošetřoval do posledních chvil. Klára Hitlerová zemřela tři dny před Štědrým dnem roku 1907. Matčina smrt mu způsobila hluboký šok. Víme s jistotou, že bezcitný a chladný vůdce Velkoněmecké říše měl tedy minimálně jeden silný citový vztah. Potvrzuje to i osud židovského lékaře Dr. Blocha. Po smrti své matky mu Hitler se slzami v očích stiskl ruku a vyjádřil doživotní vděčnost za vše, co pro ni udělal. Svůj slib dodržel. V době, kdy byli všichni Židé vystaveni jeho rasové zvůli, zajistil Dr. Blochovi řadu zvláštních výhod včetně emigrace do USA.

NA DNĚ
Šok ze smrti matky ale nezměnil nic na Hitlerových plánech. Vyřídil dědictví a sirotčí penzi po matce a vrátil se do Vídně, a to i s přítelem Kubizekem, jehož rodiče přesvědčil, že by měl odjet studovat s ním. Po Novém roce byli natěsnáni v jednom pronajatém pokoji ve Stumpergasse 31 – s klavírem a společnými sny stát se studenty uměleckých oborů.
Pro Kubizeka nebyl problém složit zkoušky na Akademii múzických umění, ale Hitlerovi se ani druhý pokus o přijetí na Akademii výtvarných umění nezdařil. Nelze říct, že by se nepřipravoval, naopak mnohdy byl vzhůru do dvou i do tří hodin do rána a přes den pilně navštěvoval hodiny u jednoho z vídeňských sochařů. Přesto se tentokrát nedostal ani k ukázce svých pracích.
Po tomto neúspěchu je jeho sebevědomí na nule. Hitler se uzavírá sám do sebe a straní se i jediného přítele, který mu svým studiem denně připomíná vlastní selhání. Všichni ho zradili, svět jím opovrhl a místo něj přijal tvora bez fantazie „Gustla“ Kubizeka, kterého by ani nenapadlo přijet do Vídně, kdyby ho nepřesvědčil. Odkázán sám na sebe, neschopen najít si přátele, se zatrpklý samotář Hitler obklopil zdí neotřesitelných principů, ve kterých nacházel vnitřní svobodu: malíře nedělá vzdělání, ale obrazy, architekta nedělá diplom, ale stavby, když ho svět odmítl, vystaví si vlastní. Každý den trávil Hitler dlouhé hodiny ve dvorské knihovně studiem severské a germánské mytologie a folkloru, německých dějin, literatury a filozofie. Hlavní úsilí soustřeďoval na architekturu; načrtával plány mnoha ambiciózních staveb, mezi nimi i přestavbu vídeňského Hofburgu a mohutné triumfální oblouky přes Ring. A byl tu ještě Wagner. V prvním vídeňském roce chodil do opery téměř denně, za vstupenky vydal spoustu peněz a většinu představení viděl několikrát. Ale čas dostatku se kvapem krátil a mladého Rakušana vytrhl ze samostudia další strašák – odvodní komise.

DEZERTÉR
„Ten muž je blázen.“
Mussolini po svém prvním setkání s Hitlerem

V létě 1909 si Hitler s notným úlekem uvědomil, že peníze z dědických podílů po rodičích kvapem docházejí a že se bude muset omezit. Návštěvy v opeře ustaly, většina elegantní garderoby putovala do vetešnictví a vizáž nonšalantního měšťanského synka se pomalu měnila do podoby vyzáblého, ošuntělého pobudy s neholeným strništěm pod nosem. Kubizek, který se vrátil po prázdninách z Lince, už svého spolubydlícího nenašel. Hitler zmizel bez jediného slova rozloučení.
Dvacátého srpna se zabydlel v levném pronájmu na Sechshauser Strasse 58 v 15. okresu, čistě dělnické čtvrti, v domě, který dodnes slouží jako hromadná ubytovna zahraničních dělníků. Již nemaluje ani netvoří projekty, manuální práci jako zdroji výdělku se vyhýbá a jeho jediným světem jsou knihy a „rasovědný“ magazín Ostara, který v nákladu 100 000(!) výtisků vydával odpadlý mnich s přisvojeným šlechtickým jménem Jörg Lanz von Liebenfelds. Lanz v tomto plátku rozvíjel potrhlé rasové a antisemitské teorie, na jejichž základě chtěl třídní boj nahradit rasovým. Není jisté, nakolik publikované statě ovlivnily mladého Hitlera, při koncipování symbolů nacismu si na svastiku na titulní straně časopisu ale určitě vzpomněl.
V Sechshauser Strasse Hitler bydlel jen do konce září; když nedorazil pravidelný sirotčí důchod, musel ubytovnu opustit. Odvodní dezertér, jehož jméno bylo na seznamu hledaných osob, se od toho okamžiku potloukal po různých „halířových noclehárnách“ a o Vánocích 1909 stanul v dlouhé frontě před azylem pro bezdomovce v Meidlingu poblíž vídeňského nádraží. Pobyt v azylovém domě byl omezen na pět dní. Hitler se zde velmi rychle spřátelil s vyučeným grafikem Reinholdem Hanischem ze Sudet, který byl ostřílený bezdomovec a dokázal oběma prodloužit azylový pobyt tím, že za pár haléřů skupoval azylové průkazky. Navíc přišel s nápadem, jak oběma zajistit živobytí. Přesvědčil Hitlera, aby si od tety Johanny nechal poslat nějaké peníze na barvy a štětce. Ubytovali se v „mužském domově“ v Meldemannstrasse v okrese Brigittenau, kde nájemné činilo 3 koruny týdně, a Hitler maloval akvarely vídeňských staveb, které Hanisch prodával po zakouřených vídeňských kavárnách. Obchod, který oběma skýtal relativní pohodlí, skončil v srpnu 1910 soudním sporem o padesát korun, z jejichž zpronevěry Hitler Hanische obvinil.
Hitler napsal matčině sestře, tetě Johanně a vylíčil jí svou situaci. Vyzvedla úspory a část z nich připravila Adolfovi jako dědický podíl, který by dostal po její smrti. Hitler si pro ně v prosinci 1910 rychle přispěchal. Zpátky do Vídně si odvážel 2000 korun a cítil se jako milionář. Při troše šetření měl vystaráno na další dva roky. Začal opět malovat. Teď již si ovšem obchod zajišťoval sám. Pořídil si nový oblek a hladce oholen čile navštěvoval své zákazníky, vesměs židovského původu. Až do chvíle, než ho roku 1913 opět dostihlo policejní předvolání k odvodu. Měnit adresy již nestačilo, bylo nutné změnit město. Hitler se tedy řádně policejně odhlásil a 24. května 1913 nastoupil do vlaku.
Po šesti letech opouštěl Vídeň, která mu vzala sen být akademickým umělcem, ale naučila ho reálnému životu. Poskytla mu prostor pro studium historie, mytologie a zformovala jeho vnímání politiky, státního aparátu a sociálních otázek včetně jeho nacionalistického vnímání Evropy. Odhalila mu jeho schopnosti manipulovat s lidmi. Dostal se zde rovněž do kontaktu s okultismem a zažil tu zřejmě i zkušenost s psychotropními látkami, které mu dle jeho přesvědčení odkryly nové dimenze a přesvědčily ho o předurčení pro rozsáhlé poslání. To vše Vídeň Hitlerovi dala, ale spoustu z toho si uvědomí až mnohem později. Zatím přemýšlí pouze o svém dalším útočišti, o Mnichově.

MNICHOV
„Budoucí nejvyšší velitel wehrmachtu přemýšlel o nějakém triku, pomocí něhož by unikl vojenské službě…“
Werner Maser, historik

Ve své knize Mein Kampf napsal Hitler, že Vídeň opustil v prvé řadě „z politických důvodů“. Skutečnost, že z Vídně odešel před brannou povinností, se mu jevila poněkud trapně. Nicméně když se po příjezdu do Mnichova dozvěděl, že se tou dobou ve Vídni zastřelil šéf generálního štábu 8. armádního sboru plukovník Alfred Redl, homosexuál vydíraný ruskými tajnými službami, byl přesvědčen, že rozhodnutí vyhnout se rakouské armádě bylo jediné správné. V Mnichově si u krejčovského mistra Poppa pronajal zařízený pokoj se zvláštním vchodem z ulice Schleissheimer Strasse a pokračoval ve svém životě samotářského mladíka milujícího umění, naprosto nedotčeného moderními proudy, kterých byl právě Mnichov kolébkou.
Mezitím ho doma v Rakousku už hledali. V srpnu 1913 zapsal v Linci strážník Zauner zprávu, ve které bezradně konstatoval, že Hitler není policejně hlášen ani tam, ani v Urfahru a není znám jeho pobyt. Policie po něm pátrala u jeho bývalého poručníka a dvou sester Angely a Pauly a až ve Vídni zjistila, že „malíř Adolf Hitler“ přesídlil do Mnichova. Požádala proto své německé kolegy od Isary o pomoc, a past sklapla. Hitler byl velmi tvrdě vyzván, aby se dostavil k vojenské komisi v Linci, jinak bude ve spolupráci s německou stranou vyhoštěn a budou proti němu použita trestní ustanovení branného zákona. Hitler byl ovšem nad věcí. Na magistrát v Linci poslal dlouhý, srdceryvný dopis, ve kterém obsáhle vykreslil strašné obrazy utrpení a hrůz, jež prožil, aby hodnověrně vysvětlil, proč se roku 1909 neohlásil u vojska, a vysvětloval, že ani teď nemá na cestu potřebné finanční prostředky. Dopis dojal linecké úředníky natolik, že mu prominuli „dodatečný odvod v Linci“ a vyhověli jeho prosbě přijet k odvodu do bližšího Salcburku. Jakou komedii tam bledý pětadvacátník sehrál, dnes už nezjistíme, ale stačila na to, aby odvodní komise vyřkla rozhodnutí: „Neschopen služby se zbraní ani strážní – příliš slabý.“
Zbaven služby v rakouské armádě se dobrovolník Hitler při první příležitosti přihlásil ke službě v armádě německé. Když se 1. srpna 1914 na mnichovském náměstí Odeonplatz dozvěděl o vypuknutí války, přivítal tuto zprávu s nadšením. Evropa se mění a Německo jde do boje. Teď konečně může za německou věc přejít od slov k činům. Ještě téhož dne poslal Rakušan s „modrou knížkou“ žádost, aby směl jako cizinec vstoupit do bavorského vojska.

HITLEROVA PRVNÍ VÁLKA
Dne 16. srpna 1914 narukoval v mnichovské Alžbětině škole k 16. rezervnímu pěšímu pluku nesoucímu jméno List. Ten byl v poslední říjnové dekádě transportován do Flander a nasazen do bojů na německo-francouzské frontě. Hitler se stal a byl až do konce války plukovní spojkou. Osobně doručoval depeše ve chvílích, kdy ostatní spojení selhala, k čemuž docházelo poměrně často. Zatímco většina mužů na frontě byla na pokraji šílenství, Hitler zažívá v zákopech u Ypres zvrácenou euforii z války. Vyhovuje mu, že jsou vojáci vytrženi ze společenských vazeb normálního života. Před nepřátelskými kulomety nehraje roli povolání, stav, třídní příslušnost, příjmy ani vzdělání. Existuje jen armádní hierarchie a jediná vyšší spravedlnost – smrt. To vše se mladému svobodníkovi honí hlavou, když se pouští do nových a nových misí s plukovními depešemi. On, jenž v občanském životě musel být vždy stranou, tu poprvé v životě cítil, že je uznáván. Za své hrdinství je ještě do konce roku 1914 odměněn Železným křížem II. třídy. Představení si jej cenili jako absolutně spolehlivého, chladnokrevného a obětavého. Štáb jej pověřoval nejobtížnějšími úkoly a mnozí jej považovali za téměř neprůstřelného. I přes svou vojenskou pověst ale Hitler za celá 4 léta nepostoupil z hodnosti svobodníka. Velení totiž v Hitlerovi nenašlo žádné velitelské schopnosti a vypadá to, že ani on sám netoužil po povýšení a byl se svou pozicí spokojen. Hitler nebyl oblíben ani mezi svými spolubojovníky, kteří jej sice považovali za neocenitelného v boji, ale mimo něj je iritovala jeho uzavřenost, nadšení pro válku a nezájem o ženy, alkohol a další radosti života mimo zákopy. Když se Hitler vůbec pustil do rozhovoru se svými zákopovými druhy, dřív nebo později je rozčílil svým nekonečným politikařením.
Führerprinzip – poslušnost nižší hodnosti k vyšší, muž na vrcholu jako nejvyšší zdroj autority, to byla jedna z věcí, kterou si Hitler osvojil a která jej fascinovala. Ale Hitler ve válečné vřavě získal něco mnohem bizarnějšího – přesvědčení, že prozřetelnost ho ochraňuje. Byl zraněn střepinou od granátu, kulka mu urvala rukáv, při jídle se odsunul od skupinky vojáků a tu vzápětí roztrhal granát. Hitler byl sice notorický lhář a je téměř jisté, že si řadu historek vymyslel. Faktem ale zůstává, že za čtyři roky na frontě se zúčastnil více než padesáti bitev, dostal se do nebezpečných situací a jako jeden z mála přežil.
V závěrečných fázích války se Hitlerův pluk dokonce účastnil všech fází čtyřměsíční německé ofenzivy na Sommě, Aisně a na Marně. Hitlerův bojovný duch nikdy nebyl vyšší, v srpnu 1918 mu přinesl i nejvyšší německé vojenské vyznamenání Železný kříž I. třídy, který byl nedůstojníkům udělován jen zřídka. Dlouho se spekulovalo o tom, jak jej svobodník Hitler za války vůbec získal. Ačkoli byl jediným vyznamenáním, které pyšně nosil celý život, o tom, jak k němu přišel, Hitler téměř nemluvil. Podezřívali ho, že si vyznamenání koupil. Později se zjistilo, že na něj byl navržen židovským plukovním pobočníkem Hugo Gutmannem. Zveřejnit to se Hitlerovi příliš nehodilo.
Pouhé čtyři dny po vyznamenání svobodníka Hitlera jsou německé linie u Amiens prolomeny a německá armáda začala ustupovat. Vývoj na frontě v září a říjnu 1918 donutil vrchní velení německé armády požádat o mírové podmínky, ale vojákům a lidu to bylo utajeno. Zpráva, oznámená 10. listopadu 1918, že císař abdikoval, byla vyhlášena republika a nová vláda příjme následujícího dne podmínky příměří, je proto pro všechny šok – příliš náhlý, než aby pochopili, co se přihodilo. Pro Hitlera, kterého zpráva zastihla v rezervním lazaretu v Pasewalku, kde se právě zotavoval ze zásahu plynem, to platilo dvojnásob.

ZROZENÍ VŮDCE
„Nevím, co vlastně cítil k Německu. Miloval tuhle zemi aspoň trochu, nebo byla jen nástrojem jeho plánů?“
Albert Speer, Hitlerův ministr zbrojní výroby

„Všechno, v co jsem věřil, s čím jsem se ztotožňoval, bylo poraženo a smeteno,“ popisuje Hitler své pocity z polní nemocnice v Pasewalku v knize Mein Kampf. Hitler chtěl, aby lidé věřili jeho slzám. Pravdou byl ale pravý opak. Ve vítězném Německu by totiž pro vůdce Hitlera nebylo místo. Je rok 1918, Hitlerovi je 29 let, vývoj jeho osobnosti skončil. Už v únoru 1920 na shromáždění NSDAP (Národně socialistické německé dělnické strany) požaduje semknutí všech Němců na základě práva na sebeurčení národů, zrušení Versailleské smlouvy, získání kolonií, zvláštní zákonodárství o cizincích pro Židy, případně jejich vyhoštění… Malíř s hodností svobodníka nakročil na cestu masového vraha.


MÝTY O HITLEROVI
Byl prcek…
Obecně se soudí, že Hitler byl malý. Ve skutečnosti měřil 179 centimetrů. Odhaduje se, že vážil 75 kg. Přesně to ale nikdo neví. Hitler při lékařských vyšetřeních nespolupracoval, například se odmítal svlékat.
Měl pouze jedno varle…
Hitler měl skutečně pouze jedno varle. Tradovalo se, že druhé mu bylo ustřeleno za I. světové války, dnes ale víme, že mu chybělo od narození a jednalo se o vrozenou vadu.
Měl hypnotický pohled…
Pohledu jeho modrých až modrošedých očí byl často přisuzován hypnotický výraz. Ve skutečnosti si Hitler pouze dával záležet na tom, aby každému vždy hleděl zpříma uhrančivě do očí, a dokonale využíval tohoto dramatického efektu.
Byl homosexuál…
Vše spíše nasvědčuje tomu, že nebyl. Přesto jeho sexuální praktiky byly přinejmenším podivné. Údajně nebyl schopen klasického styku, sexuálního uspokojení prý dosahoval, jen když do něj žena kopala, případně na něj močila, nebo se na něj vykálela.
Byl vegetarián…
Když se stal Hitler říšským kancléřem, oznámil titulek jednoho z časopisů o zdravé výživě toto: „První velké vítězství německých vegetariánů: Hitler se stal kancléřem“… Po sebevraždě oblíbené neteře Geli Raubalové se Hitler rozhodl zúčastnit její pitvy. Tento zážitek pro něj znamenal konec pojídání masa, i když učinil několik výjimek.
Kouřil…
Hitler byl militantní nekuřák. Kouření v jeho přítomnosti bylo zakázáno a nikdo se neodvážil tento příkaz porušit. Na jeho rozkaz byly dokonce z vánočních balíčků pro německé vojáky na frontě vyndány cigarety a nahrazeny cukrovím. Hitler šel ve svém boji proti kouření tak daleko, že uvažoval o výrobě cigaret bez nikotinu.
Navrhl populární Volkswagen „brouk“…
Hitler přišel s myšlenkou „lidového vozidla“, které by si mohl dovolit každý, v květnu 1934 na schůzce s Ferdinandem Porschem, když si prohlédl jeho návrhy. Nařídil mu přípravu čtyřsedadlového automobilu se vzduchem chlazeným motorem. Naskicoval rovněž charakteristický tvar vozu a mimoděk vytvořil i jméno, když Porschemu řekl, že v zájmu aerodynamického tvaru by auto „mělo vypadat jako brouk“.
Hitlerova třetí říše…
Hitlerův režim je často označován jako třetí říše. Jaké byly ty předcházející? První říše byla Svatá říše římská, druhá byla ta, kterou založil Bismarck a jež skončila německou porážkou v roce 1918. Hitler sám pojem třetí říše nepoužíval. Mluvil jednoduše o říši, jako kdyby nikdy nebyla jiná.
Žije…
Ne. Jeho sebevražda, kterou spáchal 30. dubna 1945 krátce po půl čtvrté odpoledne, se nedá zpochybnit. Dokládají to údaje z ruské pitvy zuhelnatělého Hitlerova těla, především srovnání chrupu se záznamy Hitlerova zubaře.

Category: 2003 / 04

Benk…, benk…, benk…, benk… buší srdce největšího českého zvonu. Zikmund se vrátil z Říma, kam odletěl, aby nerušil velikonoční rozjímání věřících. Teď je zase tady – mocný a magický a z katedrály sv. Víta zdraví Prahu. Zvonivé údery vytvářejí atmosféru elektrizujícího napětí. Jako bych sám byl zvon, mé srdce bije stejně jako jeho. Prudce vyrážím dech a využívám kinetické energie těla, rytmu dvouapůlmetrového zvonu. Tahám za tlusté lano. Dostávám se do hlubokého předklonu, hlavou se téměř dotýkám podlahy zvonice, abych se vzápětí vymrštil ke kopuli věže. Pot mi teče z těla a nohy dřevění. Šestnáctitunový kolos mi právě prolétává třicet centimetrů od hlavy, když mi naštěstí někdo bere lano z rukou. Zkušený zvoník pokračuje lehkými pohyby. Půlhodinové velikonoční zvonění se chýlí ke konci. Tomáš Stařecký, služebně nejstarší člen sdružení Zvoníků svatovítských, dává pokyn k umlknutí zvonu. Dva chlapi se chápou srdce zvonu a věší se na něj vlastní vahou. Další čtyři zvoníky současně lana vynášejí do vzduchu. Trvá ještě celé tři minuty, než se Zikmund úplně utiší. Krčíme se pod cylindrem zvonu a posloucháme, jak hluboké buddhistické óóóhhhmmmmm… odchází pomalu do ticha.

ZVONÍCI
Zvoníci svatovítští jsou skupinou lidí, které spojuje záliba v rozezvučení Svatovítského chrámu (i jiných svatých míst). V této nesourodé partě najdeme silné chlapy i subtilní dívenky. Sami říkají, že „jak se někdo chytne lana, těžko se jej pouští“. Kdysi ale byla pravidla zvonění velmi přísná. Například čerstvě odlitého zvonu se dospělý člověk vůbec nesměl dotknout. Proto svatovítský zvon táhli ze zvonárny chlapci na saních, jednalo se o „neposkvrněné“ mladíčky. Několik set chlapců prý zvon táhlo ke chrámu, ale zavadili o bránu a zvon se svalil do Jeleního příkopu a rozbil na tři kusy. Museli jej tedy přelít znovu.
Pověst o zvonu Zikmundovi praví, že když ho přivezli pod věž, nemohli ho vytáhnout. Lana praskala a dělníci nevěděli, co si počít. Na jejich lopotu se dívala královská dcera, a když viděla, jak se dřou, řekla otci: „Pusť mne a já zvon vytáhnu nahoru.“ Otec svolil a princezna si ustřihla vlasy. Ustřihla je také služebným a upletla z nich velice pevné lano. Nakonec vymyslela i kladkostroj, kterým zvon lehce vytáhla vzhůru.
Jiná pověst vypráví o opilém zvoníkovi, který se chtěl ve strachu před svou ženou uložit ke spánku v kapli pod zvonicí. Vtom se zjevil přízrak, který muže varoval, že už nikdy nesmí v takovém stavu přijít ke zvonu. Zvoník byl k smrti vystrašený a od té doby opravdu žádný opilý do věže nesmí.
Zvony byly vždy obklopeny mýty, ale zpátky do reality. Než čtyři zvoníci rozezní Zikmunda, trvá to celou půl minutu. „Zkoušel jsem v posilovně, kolik asi energie do zvonění vložím. Změřil jsem takových pětatřicet kilogramů tahem,“ říká Tomáš Stařecký. „Takže jedno zvonění je stejné jako přeházet slušnou haldu písku.“ Nejdůležitější je ale grif, a proto mohou zvonit i subtilní dívky. Je to sice makačka, ale ruční zvonění je jaksi kvalitnější než strojové. Zkušený zvoník to moc dobře pozná, protože strojové zvonění je příliš pravidelné a není z něj cítit člověk. Při zvonění více zvony najednou potom dochází k roztomilým nepravidelnostem v rytmu. Ruční zvonění nemá řád jako hudební skladba, každé je ale úplně originální. Je ovlivněno člověkem, který právě tahá za lano, jeho náladou i únavou. Například Zikmund, největší a zároveň nejpomalejší zvon, odbije asi pětatřicet úderů za minutu. Celý orchestr tu doplňují další tři menší zvony. Dříve znělo ze Svatovítského chrámu celkem sedm zvonů, ale tři z nich byly za války roztaveny na munici a nepodařilo se je dosud renovovat.
A kdy vlastně zvoníci zvoní? Nádherný zvuk doprovází církevní svátky jako Velikonoce, Vánoce, Nový rok… Odbíjejí se svátky svatých, jejichž ostatky leží v chrámu – na Zikmunda a svatého Václava. Rozeznějí se při vzácných návštěvách Pražského hradu, jako například při návštěvě papeže. Tehdy se zvonilo plné dvě hodiny, než Svatý otec obešel celou katedrálu a došel k oltáři. Zvoníci museli být zavřeni ve věži kvůli bezpečnosti už od rána a vystřídalo se jich celkem čtyřicet. „Zvoníme i světské události, například osamostatnění České republiky,“ říkají zvoníci.

ZROD ZVONU
Je to velice dlouhý a namáhavý řemeslný proces – od návrhu, výpočtu tóniny až po samotné odlití a usazení ve zvonici. Po prvotním výpočtu „žebra“ (poloviční příčný řez zvonem, který má rozhodující vliv na zvuk a váhu zvonu) je zhotovena speciální šablona pro výrobu formy. Stavba zvonu začíná vyzděním jádra, které zvonař obaluje postupně vysychajícími vrstvami hlíny. Na jádro, pojené plevami ječmene, vodním sklem, roztokem nepasterovaného piva i kravskými chlupy, se nanáší falešný zvon z hlíny. Na něj se připevní i nápisy a ornamenty z vosku, které budou zdobit zvon. Jako poslední vzniká plášť zvonu, jenž se stane negativem, do kterého bude odlit. Falešný zvon je nakonec vyjmut a do negativu mohou být vsazeny výfuky a vtoky, kterými se kov dostane do dutiny. Zvonaři sestaví jádro; plášť a koruna v jámě vyplněné zemí a na povrchu spojí formu systémem kanálků. Po staletí se užívá stejného materiálu na výrobu zvonů. Je to takzvaná zvonová spěž, obsahující měď a cín v poměru kolem 78:22. V peci se zahřívá nejprve měď a po dosažení tavné teploty se přidává cín. Někteří zvonaři přidají jako rituál košík šišek – to aby se dílo vydařilo. Kov se také někdy míchá dlouhými smrkovými tyčemi. Dělníci ve stříbřitých ohnivzdorných kombinézách berou do rukou náčiní. Někdo se chápe obrovské sběračky na odebrání prvního kovu… Magie lití zvonu začíná. Pak se jako láva dá slitina do pohybu a kanálky proteče až k formě, kde vyplní zatím kapalným kovem prostor zvonu. Teprve o několik dnů až týdnů později je možné odkrýt jámu, rozbít formu a sledovat jiskřivý zrod zlatě lesklého zvonu. Do chvíle, než zvonař vyzkouší jeho zvuk a obhlédne, je-li bez kazu, žije v napětí, zda se dílo podařilo. Protože závady na zvonu jsou nevratné, je nutné takový zvon přelít. To znamená roztavit a znovu odlít. Pokud je zvon dobrý, zbývá ještě odlít a ukout srdce zvonu a zvonkové stolice z oceli nebo dubového dřeva.

KDYŽ PUKNE SRDCE
Když pukne srdce zvonu, nevěští to prý vůbec nic dobrého. Největšímu českému zvonu Zikmundovi prasklo loni. Před očima užaslých Zvoníků svatovítských se za obrovského lomozu propadlo o patro níž a tam ve zvířeném prachu zůstalo ležet. Ničivé záplavy v Čechách propukly o něco později…
Symbol všech českých zvonů, šestnáctitunový Zikmund, už je ale zase v pořádku. Za více než 450 let má za sebou již nespočet zvonění a od roku 1548, kdy byl odlit v dílně mistra Jaroše, pamatuje řadu událostí. Mistr Jaroš ho tehdy zhotovil pro krále Ferdinanda za starší, zničený zvon. Proto je na něm reliéf klečícího Ferdinanda s chotí, světci a trochu překvapivě i výjev vraždění neviňátek. Staří zvonaři rádi dokazovali preciznost práce například tím, že do něj odlili otisk listu i s jemným žilkováním. Mistr Jaroš odlil do Zikmunda i pětadvacet tehdejších mincí. ZVONY ODLÉTAJÍ DO ŘÍMA
I velikonoční svátky samozřejmě provází odbíjení zvonů. Naposledy se ozývají ve čtvrtek, aby pak na všech kostelech, zvonicích a kapličkách utichly. Podle legendy pak odlétají do Říma na znamení smutku nad Kristovým ukřižováním. Tento den nemá nic, ani krásné zvuky, rušit rozjímání věřících. Místo nich kdysi vyráželi kluci s řehtačkami, aby honili symbolického Jidáše. Zvony se vracejí z Říma zpět až po ukončení velikonočního svatého týdne.
Zvony nám stále připadají krásné a magické, jako všechny atributy provázející dějiny lidstva již po tisíciletí. Ve starém Egyptě zvony ohlašovaly slavnosti na březích Nilu a v Římě otevření lázní nebo shromáždění lidu. Do křesťanské liturgie se zvon dostal až roku 313, kdy kněží začali svolávat k bohoslužbám zvoněním. O rozšíření se zasloužil papež Řehoř v sedmém století, kdy bylo vydáno nařízení o zvonění. Hlas zvonů se v té době rozeznívá při volbě, korunovaci i pohřbu krále, ale i při požárech nebo před vpádem nepřátel. Tajemství odlévání zvonů střežily rodiny zvonařů po celé generace. K lití zvonů se tehdy vázala i řada pravidel. Při jejich lití nesměl nikdo zalhat a zvonovina na výrobu se nesměla nikde ukrást. Zvony by prý provinilce prozradily svým hlasem a on by za hřích zaplatil svým životem. Pokud by se zvony přemístily do jiné zvonice, odletěly by prý znovu zpět, stejně jako po velikonočním týdnu přiletí z Říma. Nevěříte? Tak poslouchejte během velikonočních svátků to nezvyklé ticho bez zvonů. duben 2003

Pin It on Pinterest

Shares
Share This