Category: 2003 / 10

Bojová umění mě nikdy nezajímala, kung-fu jsem si pletla s kung-pao a do Shaolinu jsem jet nechtěla, protože jsem se obávala, že půjde o jakýsi čínský Karlštejn. Poslední představa se vrchovatě naplnila. Jinak ale vládne Shaolinu duch sportovní a bojovný. Je plný těch, kteří v dokonalém ovládnutí stylu kung-fu spatřují smysl života a každodenní dřinou jej naplňují. A to se počítá.

ZA USTRAŠENÝM DUCHEM ShAOLINU
Když se řekne Čína, hned po Čínské zdi se mnohým filmovým fanouškům vybaví bojové umění kung-fu. Zrodilo se podle legendy v klášteře Shaolin, který leží ve střední Číně, v pahorkatině Song Shan, necelou stovku kilometrů vzdálené od dolního toku Žluté řeky. Zatímco pohoří je posvátným územím pro taoisty, klášter samotný založil podle legendy indický buddhistický mnich Bódhidharma, který praktikoval zen-buddhismus. Stalo se tak údajně v šestém století – tehdy mnich mezi dlouhými obdobími meditací procvičoval své asketické tělo pohyby, které napodobovaly pohyby ptáků a zvířat. Během století se tyto imitace rozvinuly v samostatnou bojovou disciplínu. Kung-fu bylo na světě!
Mniši žijící v Shaolinu příležitostně zasahovali do místních i větších válek, jejich bojové umění se stalo pověstným. Vždy ale prý stáli na straně těch, kteří byli v právu. Jejich „vměšování se“ do světských záležitostí bylo pravděpodobně příčinou toho, že klášter byl několikrát napaden a zničen. Naposledy počátkem sedmdesátých let dvacátého století, kdy útočníky byly bandy Rudých gard. Navzdory požárům a vandalům však mnoho klášterních budov dosud stojí a další byly restaurovány či podle originálů znovu postaveny.
I když jsou svatyně přenádherné, duch kláštera je přiškrcen davy návštěvníků. Dýchavičně se objevuje jen v podvečer nebo v pracovní dny za ošklivého počasí, které neláká k výletům. O víkendech nejspíš mizí meditovat kamsi do hor. Hlavní branou projedou autobusy, zaplní parkoviště a vypustí natěšené návštěvníky. Zácpa vzniká hned u vchodu do prvního ze stupňovitě uspořádaných templů, je na malých nádvořích i toaletách…
Parkoviště je lemováno stánky s cetkami, občerstvením, kopiemi mečů, halaparten a jiných bojových pomůcek. Na dračku jdou především digitální fotky „já a les buddhistických stúp“. Tato pamětihodnost leží už mimo hlavní areál kláštera, prastaré pagody snad občas poskytnou útočiště ustrašenému duchu Shaolinu, který prchá před turisty. Každá z několika desítek pagod byla vystavěna jako náhrobek, a i když z mnohých opadávají kdysi zdobné prvky, schovat se tu můžete před moderní civilizací charakterizovanou coca-colou, zmrzlinou, ananasem na špejli a dieselovými motory autokarů.

CVIČENÍ JAKO MUČENÍ
Vylézáme na střechu hlavní školní budovy. Kolem nás vlají trička a trenýrky. Za námi obzor uzavírají namodralé hory. A pod námi probíhá velká a nepřehledná bitva ve stylu kung-fu. Část z téměř deseti tisíc studentů sportovní školy v Shaolinu zaplnila jako každý den areál a do úmoru cvičí.
Zatímco ze slavné minulosti létajících mnichů zbyly v klášteře už jenom budovy ke koukání, ve vesnici Shaolin se ve velké sportovní škole umění kung-fu rozvíjí a žije dál. Samozřejmě okleštěno od duchovní stránky, kterou Čínská lidová republika nepodporuje, natož aby přílišné filozofování sama financovala. Sportovní škola je totiž státní a je také značně prestižní. Každý rok se snaží tisíce pětiletých chlapečků a několik děvčat dostat na galeje, v nichž setrvají – pokud budou dostatečně dobří – až do osmnácti. Škola je internátní a prckové se musí, stejně jako puberťáci a téměř dospělí mladí mužové, postarat sami o sebe. I když tělo bolí, svaly hoří a z nosu teče červená…
Scházíme na nádvoří mezi cvičence. Každou třídu má na starosti jeden nebo dva instruktoři. Mladí frajeři s krásně tvarovanými těly jsou většinou odchovanci této sportovky. Při výcviku jsou neústupní, sem tam padne i pohlavek, ale žáčkům se věnují přepoctivě a lámou jim těla (někdy doslovně) v celkem přátelském duchu. Asi osmiletému chlapci dnes cvičení nějak nejde, a tak si ho instruktor bere do parády. Zápěstí mu ohýbá do nepřirozeného úhlu, ruce vytahuje jako při středověkém mučení. Kluk bolestí křiví tvář, ale ani necekne. Po chvíli mu už stékají po tváři čurky potu (nebo to jsou slzy?), to když se mu instruktor opře kolenem o záda. Pořádně. Nakonec svou oběť pustí a chlapec se protahuje sám. Po očku sleduje svého instruktora, který z něj nespouští oči. Udělá most, druhý, pak roznožku, ovšem s nohama položenýma na zvýšeném obrubníku. A drží – minutu, dvě… Nakonec se smí vrátit mezi spolužáky a cvičit stále tentýž výpad s otočkou. Potrvá to ještě léta, než do sebe jednotlivé výpady, výskoky a přemety zapadnou do dokonalé skládačky zvané kung-fu…

PŘI ZKOUŠKÁCH A NA MARODCE
Studenti nejvyšších ročníků mají na sobě oranžové mnišské hábity. Svoji sestavu cvičí na terase před hlavní budovou. Terasa stojí nad údolím, ve kterém se rozkládá celý shaolinský komplex – škola, vesnice a klášter Shaolin. Na pozadí strmých zelených vršků, z nichž tu a tam ční bílá skála, sleduji hru svalů a soustředění. Každý zvlášť a všichni dohromady jsou tihle mladí bojovníci ztělesněním mužské dokonalosti. Vytrénovaná těla se dokáží v mžiku vymrštit do vzduchu, provést otočku či figuru, rozmáchnout se přitom halapartnou a s bojovým výkřikem učinit výpad. Všech deset mužů v té stejné sekundě, se stejně zlým a tvrdým výrazem ve tváři. Ten ale roztaje v úsměv okamžitě, jak docvičí.
Školní areál má ale nádvoří několik a cvičí se na všech – se šavlemi, halapartnami, řetězy, boxovacími pytli, klacky či jenom s vlastním tělem. Zároveň neustále probíhají zkoušky. Učitelé – mezi nimi překvapivě mnoho žen – sedí za dlouhou řadou stolků, žák odcvičí sestavu a učitelé je bodově hodnotí. Bodování se účastní i starší žáci, kteří body píší křídou na boxerský chránič. Tento multifunkční polštářek slouží jindy jako sedátko.
I když v boji jsou studenti nelítostní, jsou vedeni k velké kolegialitě. Když se někomu zadaří, třída s chutí zatleská. Při boxerských utkáních pak do sebe poslušně jdou i nejlepší kamarádi. Každou chvíli někomu teče krev – spolužáci ji utřou a jede se dál. Maminky by ten pohled asi nevydržely. Bůhví kolik ran během studia každý inkasuje a kolik jich rozdá. Marodka, kterou tvoří dvě přízemní budovy uprostřed areálu, je celkem plná. Trousí se sem shaolinští bojovníci s kapačkou, kterou pomáhají nést kamarádi. O zasádrované údy také není nouze, mezi zraněními však převládá zavázané ucho a krk – šavličky přeci jenom nejsou tak úplně cvičné a při tréninku jimi studenti mávají velmi, velmi blízko sebe. Nemluvím ani o řetězech se závažím na konci. Když je nad sebou celá třída roztočí, zní to, jako když startuje letadlo…

ŽÁDNÍ MALÍ CÍSAŘOVÉ
Čínská snaha omezit porodnost, tzv. politika jednoho dítěte, měla jeden důsledek, o kterém se příliš nemluví, a přitom si ho nemůžete při cestování Čínou nevšimnout: čínští jedináčci! Sociologové jim říkají „malí císařové“. Děti, na které se soustředila pozornost obou rodičů, dvou dědečků a dvou babiček. Ufňukané, hlučné, agresivní, zkrátka nevychované v důsledku vládní politiky. Potkáte je všude v Číně, jenom v shaolinské internátní škole ne. V drsném prostředí plném námahy a starostí by žádný malý císař nevydržel. Snad proto se nám odtud nakonec nechce odjíždět.

ZLÝ SEN ČESKÉHO UČITELE
Bydlíme přímo ve škole, a tak máme denní i týdenní rytmus zdejšího života jako na talíři. Vstává se v pět hodin ráno, večerku houkají v deset večer. A hodin volna mezi tím je pomálu. Kromě nekonečných tělesných cvičení, tréninků, zkoušek a zápasů musí studenti vstřebat také nějaké to teoretické vzdělání. Teorie se učí v hlavní školní budově a v těch několika patrech s nemnoha místnostmi se musí během dne vystřídat všichni studenti. Na některé třídy tak vychází výuka třeba na devátou hodinu večerní. Nepochopím, jak po celodenní fyzické námaze dokáží studenti neusnout…, dokud nenavštívím hodinu angličtiny. V kakofonii legračně vyslovovaných slovíček nemohu najít vedoucí hlas a ve změti černovlasých hlav učitelku. Nakonec ji (učitelku) spatřím úplně vzadu, trpělivě předříkává žáčkovi se dvěma zlatými zuby. Ostatní si nahlas a do omrzení opakují slovíčka nebo čtou text v učebnici. Každý to své, každý svým tempem. Výsledný rámus se podobá zlému snu českého kantora. Jinak zde vládne tvrdá disciplína. Studenti sedí jako zařezaní a neulejvá se vůbec nikdo.

U HOLIČE A V LOŽNICI
Škola je malým městečkem plným chlapečků, kluků, mládenců a chlapů, kteří milují ukázněný pohyb. V každé z mladších tříd je i nějaké to děvčátko, mezi staršími už jsme žádnou dívku neviděli. Asi by to tady neměla jednoduché.
Škola má vše jako opravdové město. Jsou tu krámky, jídelny, je tu nemocnice a je tu také holič. Bezvadný sestřih je povinný, a tak je večer v holičství narváno. Zatímco jednomu hošíkovi holič stříhá už tak dost krátké vlasy, druhý si je zatím myje, aby nezdržoval. Spolužáci na ně do zrcadel dělají posměšné grimasy.
Jenom prádelny a žehlírny tu jaksi chybí. Kluci se o čistotu svých propocených triček musí postarat sami. Pere se večer. V rohu každého nádvoří je betonová nádržka s kohoutkem na studenou vodu. Na mytí i na praní slouží umělohmotný lavorek. Ponožky, trička i trenýrky se ponoří do vody s pracím práškem a pořádně se po nich dupe tak dlouho, dokud není vypráno. V oknech společných ložnic pak vítězoslavně vlají kusy čistého prádla.
Ono umělohmotné barevné umyvadlo je vedle misky na jídlo a taštičky s mycími potřebami jediným osobním majetkem, který si sem kluci přivážejí. Civilní šaty mají uložené ve velkých kufrech v rozích ložnic, jejichž jediné další zařízení tvoří široké dřevěné pryčny na spaní. Těm nejmenším chlapečkům pak mámy přibalí ještě povlečení s medvídky a kytičkami.
Mezi osobní věci začnou adepti kung-fu záhy počítat i své zbraně. Šavli, tyč, řetěz, halapartnu a boxerské rukavice. Jediná ulice vesnice Shaolin, vedoucí od školy ke klášteru, je lemována krámky s tímto zbožím. Tam studenti o volných chvílích zbraně nakupují a také vlastnoručně upravují – zkracují, brousí smirkovým papírem a zdobí praporky. PRAL SI BRUCE LEE TENISKY?
Konečně je sobota a prckové se dočkají svých rodičů! Ti zdaleka jednou za několik měsíců. Jde se do některé z lepších restaurací a přes týden cepovaný a samostatný malý bojovník se cpe dobrým jídlem a litry coca-coly.
Sobota a neděle jsou volné dny. Ovšem neplatí to tak docela a ne pro všechny. Dopoledne je totiž třeba uklízet. Velký úklid se pozná podle toho, že po areálu školy pochodují matrace a peřiny, pod nimiž jsou ukryti jejich majitelé. Přemisťují je na sluníčko, větrají, klepají… a mastí na nich karty. Zvláště starší a zkušenější spojují příjemné s užitečným, a tak na svých lůžkovinách proklimbají půl dne. Zatímco běžné oblečení se pere každý den večer, v sobotu se musí očistné kúře podrobit i propocené kecky. Celá akademie v sobotu vypadá a „voní“ jako ležení vojska po několikadenní zteči.
V sobotu je také možné docvičit a dohnat to, co v týdnu nešlo a nešlo. Za asistence kamarádů kluci trénují ty nejtěžší cviky, aby v pondělí obstáli před zkouškovou komisí. Lituji hlavně mladé boxery, kteří mají lehce přes váhu. Horko je takové, že nám se nechce ani dýchat, ale oni se navlečou do zimních bund, na hlavu si narazí chrániče a běhají, žabákují, poskakují… Pot z nich stříká. Nikdo je nekontroluje.
O víkendu nezahálejí ani skupiny sestavené z těch nejlepších bojovníků, většinou všech věkových kategorií. Reprezentují školu se svým vystoupením. Představení mohou vidět buď přímo v klášteře turisté, občas skupiny vyjíždějí i do vzdálenějších oblastí Číny.
Takové představení kung-fu je docela zážitek – pro nás o to úchvatnější, že už tušíme, kolik hodin, dnů a let dřiny za každým prvkem vězí. Nejmladší členové ansámblu většinou cvičí nějaký opičí styl boje beze zbraně. Caparti, kteří by u nás ještě neuměli říci „ř“, tu metají elegantní přemety, dokáží se v letu postavit na tyči a rozhlédnout se. Rychle a přesně předvádějí opičí úskoky a občas je těžké je sledovat, i když se jejich oranžový hábit ostře odráží od okolí. Létající mníšci!
Starší chlapci předvádějí výstupy s nejrůznějšími zbraněmi a ti nejstarší, hbití a silní, už vypadají opravdu nebezpečně. Jejich pohyby už divákům nepřipadají ani tak elegantní, jako spíš výhružné.
Po představení se plaše ukloní. Sní o kariéře, kterou udělal Bruce Lee? Mnozí z nich se po shaolinské akademii skutečně u filmu uchytí, mnohem častěji ale absolventi nastupují u nejrůznějších bezpečnostních složek. Další se stanou členy věhlasných souborů a s trochou štěstí sjezdí se svým vystoupením kus světa.
A někteří zůstávají v Shaolinu, kde se kdysi kung-fu zrodilo. Jako trenéři a instruktoři se piplají s dalšími stovkami capartů, lámou jim kosti a drží palce, aby všechnu tu dřinu a stýskání po mámě vydrželi.

Category: 2003 / 10

Daleko za polárním kruhem ve švédské vesnici Jukkasjärvi začínají právě teď v říjnu recyklovat jeden hotel. Jde totiž o stavbu z ledu a sněhu, která každé jaro roztaje. Icehotel, největší iglú na světě, má 63 pokojů, 16 apartmánů, ledovou galerii, bar, kinosál i svatební kapli a ročně v něm přespí na 16 tisíc osob. Na stavbu se spotřebuje 30 tisíc tun přírodního i umělého sněhu. Ten je sněhovými děly ládován do speciálních železných forem. Hned jakmile sníh zmrzne, formy se odstraní a použijí na vybudování pokoje. V prosinci, kdy je za polárním kruhem neustálá tma, je hlavní budova už hotová a začínají práce na interiéru. Veškeré vnitřní vybavení – okna, dveře, sloupy, stoly, křesla, lampy a sochy, dokonce i bar včetně sklenic – se vyrábí ze 3,5 tisíce tun křišťálově čistého ledu z nedaleké řeky Torneälven. Ohromné ledové kvádry z řeky vyřezali už v březnu a doteď je skladovali v tzv. Icehotel Artcenter, hale o rozloze 1500 m2, fungující během léta jako lednice.
Zatímco venku klesají noční teploty během zimy až na minus 40 stupňů Celsia, uvnitř hotelu je kolem minus 5 stupňů. Hotelová obsluha se však o pohodlí hostů postará. Půjčí jim speciální spací pytle s bavlněnou vložkou, ve kterých lze přespat jen ve spodním prádle a čepici, a také ohlídá ostatní svršky, které by do rána byly jako kus ledu. Zmrzlíkům doporučují před vyspáním navštívit zdejší Absolut Icebar. Nocování na ledovém hranolu s dřevěnou deskou pokrytou matracemi, polštáři a pravými sobími kožešinami, kdy neobyčejnost okamžiku doplňuje svit svíček a absolutní ticho (masivní stěny dokonale pohlcují okolní zvuky), patří k jedinečným zážitkům.
V hotelu je každý pokoj jiný, většina jednoduchých dvoulůžkových. Za příplatek se však v apartmánu můžete těšit pohledem na umělecké ledové skulptury, např. nad vaším spánkem může bdít ledový sob, Buddha nebo třeba i zmrzlý Tutanchamón. Ráno vás ze sna probudí laponská ledová královna s horkým brusinkovým drinkem. Po takto strávené noci přijde vhod horká sauna s ochlazením – jak jinak – v řece s dírou v ledu.
Po více než deseti letech zkušeností se z Icehotelu podařilo udělat výhodný exportní artikl. Kopie ledového hotelu dnes najdete třeba na severozápadě USA nebo v kanadském Quebecu. Uskladněné jeden a půl tuny těžké hrubé ledové bloky z Icehotel „Art centra“ se využívají pro stavbu soch a ledových barů kdekoli na světě. Vývoz ledu se podílí na obratu firmy Icehotel plnými 20 procenty. Ledové bary se už ocitly třeba v Aténách, na plážích v Singapuru, Tel Avivu i uprostřed vyprahlé Sahary. „Nic není nemožné, když pracujete s tímto třpytivě nádherným švédským ledem z řeky Torneälven,“ tvrdí lidé z firmy. Na důkaz svých slov pak každou zimu už od roku 1989 postaví ve vesnici Jukkasjärvi nový unikátní Icehotel.

Category: 2003 / 10

Na letošním mistrovství světa v lyžování se v italském Val di Fiemme postaral o nečekanou senzaci. S přehledem vyhrál běžecký maraton na padesát kilometrů.

Stal ses slavným. Bulvár tě dokonce označil za milionáře… Co na to závistivci?
Líbilo by se mi být milionářem. Ve skutečnosti jsem v neděli vyhrál titul a za dva dny jsem dostal nový, vylepšený platový výměr pro instruktora sportu v mém klubu SKP Jablonex. Přesto moje příjmy k sumám, o kterých píší někteří novináři, nesahají ani náhodou. Letos jsem při závodech ve Světovém poháru vyhrál dva a půl tisíce eur a půlku jsem dal svému trenérovi, i když si o ni neřekl.
A závist mě nijak zvlášť netrápí, není to produktivní vlastnost. Kromě toho mi to zatím nikdo nedal drsně najevo. Stejně si myslím, že všichni lidi jsou v podstatě dobří.
Švéd Christer Skog tě trénuje prostřednictvím mailu. Stačí tyto elektronické konzultace k tvé individuální přípravě? A vůbec – jsi raději sám, nebo dáváš přednost kolektivu?
Se Skogem jsme si padli do noty. Zřejmě pochopil, co já potřebuju, a ono to funguje. Po mailu mě dokázal připravit na mistrovství světa fyzicky a na šampionát přijel osobně a tam mě doladil psychicky. Je to výborný psycholog, prostě kompletní trenér. Do roku 1993 dělal švédský nároďák, pak byl v Austrálii. Na sportovním institutu v Canbeře dělal nějaký výzkum výškové přípravy pro švédský olympijský výbor. A poslední čtyři roky trénoval americké běžce na lyžích. Před čtyřmi lety jsem se s ním seznámil na Dachsteinu. Pomohla mi Katka Hanušová, chodila s jedním Američanem. Loni po olympiádě Skog skončil u amerického nároďáku, teď je na sportovním gymnáziu v Torsby a mě má vlastně jako koníčka.
Trénovat umím sám, ale líp mi je v kolektivu. Nerad chodím sám na kafíčko. V současném týmu ho ale pije málokdo, což je zvláštní. Lukáš Bauer nebo Milan Šperl kafe vůbec nepijou, Kamila Rajdlová taky ne. Tak je zvu třeba na čokoládu, jenom abych nešel sám. Jsem rád s lidmi naladěnými na stejnou notu.
Proto ses spojil s týmem kolem Kateřiny Neumannové?
Jedná se o nadstandardní společná soustředění. Když na ně pojedu sám, měl bych s sebou mít fyzioterapeuta, maséra, biochemika a trenéra. Když nás pojede šest, tak se náklady rozdělí na šest lidí. Skupina má marketingový základ, bude mít společné sponzory a soustředění mají sportovnější základ. Zatím jsou v týmu kromě mě jenom holky, já bych tam nějakého kluka chtěl, abych s ním mohl trénovat…
Vraťme se na šampionát. Zlatý závod jsi absolvoval bez trenéra…
Už ve středu po sprintu jsme se rozhodli, že maraton pojedu. Ve čtvrtek Skog odletěl domů, protože vedl své svěřence na slavném Vasově běhu. Vysvětlil mi, že jontové nápoje jsou lepší než minerálky. V pátek večer jsme si ještě zatelefonovali a on se mnou probral mé pocity. Když člověk bytostně uvěří tomu, že může vyhrát, stane se mu to vlastní. Nemá to nic společného s tím, když říká, že tomu musí věřit. Působit všechno začne, až když svým schopnostem skutečně věří. Začne to brát jako fakt a podle toho se chová i na trati. Prostě jede jako nejlepší a neohlíží se na soupeře. Dřív jsem měl podobné pocity při mistrovství republiky. Najednou se kolem mě někdo prohnal a já jsem si říkal, tak si jeď, po kiláku budeš vyřízenej, vytuhneš. Na posledních dvou kilometrech zaberu a všem odjedu. Takže když se mě lidi ptali, proč jedu padesátku, odpověděl jsem: „Protože ještě nemám medaili.“
A co s tebou udělal výsledek, vlastně vítězství ve Val di Fiemme?
Dřív jsem byl asi sebevědomější v prohlášeních, teď jsem všem dokázal, jak jsem to myslel, a už se tak vyjadřovat nepotřebuju. Za mě hovoří výsledek. Jsem teď víc vidět a pozornost na sebe nepotřebuju strhávat do extrémů. Média se hlásí sama a nemusím v nich být každý den. Předtím jsem asi víc exhiboval. Teď mám konečně svůj klid, i když mi zbývá méně času pro sebe. Zlatá medaile mi sebrala část soukromí a to stačí. Rád si dám kafe, štrúdl a nohy na stůl a chvíli nic nedělám.
Jak snášíš zájem fanoušků? A co nabídky k sňatku? Jakou máš vlastně představu o ženě po svém boku?
S fanynkami určitě potíže nemám a myslím si, že se se zvýšenou popularitou srovnávám v pohodě. Také to není žádné davové šílenství. Lyžování není sport jako fotbal nebo formule 1. Také zatím žádná nabídka k sňatku. Pořád jsem singlík, jenže doma bývám třeba také jen dva dny za dva měsíce a s tímhle způsobem života pořádný vztah moc nekoresponduje. Takže ho zatím neřeším, až přijde, tak přijde.
Chtěl bych, aby moje dívka měla vztah ke sportu, protože já jsem tím postižený. Když nelyžuju nebo nelezu po kopcích, jdu si zahrát squash nebo hokej a nebo se na něj aspoň dívám v televizi. Někdo, koho sport nebaví, se asi těžko bude přetvařovat. Neznamená to ale, že bych vyžadoval, aby moje žena se mnou lezla někde po velkých kopcích. Výlety na Mont Blanc nebo do Chamonix, túrky na horských kolech by ale zvládnout mohla. Lyžovat vrcholově nebudu vždycky, ale hýbat se nepřestanu. Jinak žádné výrazné nároky nemám.
V přípravě na novou sezonu jsi dokonce střílel fotbalové góly…
(směje se) Napřed jsem se v zápase proti ženskému výběru Sparty bál, že budu na hřišti nejhorší, ale v týmu hvězd mezi borci, jako jsou Vladimír Šmicer, Patrik Berger a Roman Kukleta, jsem se opravdu k jednomu gólu přimotal. Samozřejmě nešlo o výsledek, ale všichni se náramně bavili. Řízného beka si zahrál taky můj brácha Petr. I díky němu jsme s ligovými hráčkami remizovali osm ku osmi.
Terénní triatlon v Hluboké nebyl už jen zábava. Vždyť jsi získal bronzovou medaili v mistrovství republiky a s ní i nominaci na říjnový světový šampionát na Havaji.
Závod Brave XTERRA Czech patří do světové a evropské série, zároveň byl také domácím mistrovstvím. Po jednom kilometru plavání ve Vltavě jsem byl až dvaačtyřicátý a ztrácel jsem na nejlepšího víc než čtyři minuty. Něco jsem dohnal šestým časem při třiatřiceti kilometrech na horském kole hlubockou Starou oborou, která je jinak celoročně uzavřena. V závěrečném devítikilometrovém běhu jsem byl druhý, celkově pak šestý a v mistrovství republiky třetí nejlepší Čech. Považuju to za obrovský úspěch. Kdyby bylo mistrovství světa na Havaji dříve, nebylo by co řešit, ale takhle bych musel vypustit první sprint Světového poháru. Každopádně máme s trenérem o čem přemýšlet.
Lezeš také na hodně vysoké kopce…
Od malička jsem měl sklony lézt po skalách, ale realizace tomu dost dlouho chyběla. Než jsem se seznámil s Radkem Jarošem, který byl na Everestu a Kančendženze, a když letos vyleze i na K2, bude teprve třináctým člověkem na světě, kterému se podařilo uspět bez přídavného kyslíku na třech nejvyšších kopcích planety. Čili se zařadí po bok Messnera. U nás to ještě nikdo nedokázal.
Sice bych se k horolezectví dostal i jinak, ale takhle s Radkem, který je o deset let starší než já, to bylo rychlejší a naši to brali líp. Rodiče neměli strach mě s ním někam pustit. Kromě toho mě bere zima a sníh, možná pro jiné nepohoda. Já zase nemám moc rád léto a teplo. Rozhodně mi míň vadí silná vánice než pařák a sluníčko.
Hory jsou tedy takovou tvojí vnitřní motivací.
Jasně. Radek pak začal dávat dohromady výpravu do Peru. Zeptal se mě, jestli bych chtěl jet. Jako bych na to čekal! Okamžitě jsem souhlasil, protože jsem to v sobě měl už dlouho. Kopec Huascarán! Ale nakonec jsme z plánované dvacítky lidí odjeli jen čtyři a na Huascarán jsem šel jen já a Radek. Ostatní prostě vystydli. Nikdy jsem nelitoval. V Peru to byl můj první kontakt s vysokými horami, kromě Alp, kde jsem se dostal na tři čtyři tisíce metrů. Vyjeli jsme ne nějak zvlášť aklimatizovaní, předtím jsme byli kempovat jedno odpoledne ve čtyřech tisících metrech u jezera a udělali si krátkou procházku. Hned pak jsme šli na Pisco, což je hora kolem pěti tisíc metrů, tedy v podstatě aklimatizační kopec. Do tří a půl tisíce metrů nás vyvezlo auto. Přenocovali jsme a hned druhý den se šlo nahoru. Radek nasadil tempo, které nebylo pro mě. Až zpětně jsem poznal, že při opakovaném pobytu v těchhle výškách si tělo zvyká rychleji. Když předtím něco podobného zažije, už ví, co má dělat.
Co s tebou pětitisícovka udělala?
Na čtyřech a půl jsme postavili stany a ještě se šli podívat na ledovec. Hrdinsky jsem vyrazil s Radkem, ale pak mi v noci bylo zle, bolela mě neskutečně hlava, žaludek jsem měl na vodě a nebyl schopen nic sníst. Zvracel jsem. Kluci mě nutili alespoň pít, ale musel jsem dolů a přespal jsem ve třech tisících. Celé dva dny jsem se z toho pak dostával.
Na Huascaránu to už bylo lepší. Dostali jsme se až do šesti tisíc metrů. No a tam jsme skončili, protože jsme byli jenom dva. Zastavila nás poměrně velká trhlina a pokoušet se ji překonat ve dvou bylo příliš riskantní. V jednom místě byl přes ni nasněžený most, ale bylo nás málo, abychom se přesvědčili, jestli je dostatečně pevný. Taky bychom tam mohli zůstat. Ani Radek nebyl schopen říct, jestli nás ten most unese. Těch pět až deset metrů se prostě přeskočit nedalo. Vypadalo to jako nafoukaný prachový sníh, ve kterém se člověk musí propadnout. Šel bych dál, ale Radek se rozhodl vrátit a samozřejmě rozhodl správně. On si víc uvědomuje rizika a lépe to domyslel. Já jsem nabral cenné zkušenosti.
Bavili jste se někdy potom, jestli by se Radek vrátil, kdyby tam místo tebe byl se stejně zkušeným horolezcem, jako je on sám?
Říkal, že by se v tom případě určitě vrátil taky. Ale něco jiného by bylo, kdyby se s podobným problémem potkal třeba na K2 nebo jiný osmitisícovce a kdyby pak následovalo to, co na Huascaránu, tedy poměrně jednoduchý pětihodinový dolez. To by prý vyzkoušel se nějak navázat a ten most by prověřil. Himálajský horolezec, který má za sebou Mount Everest, prostě nepotřeboval riskovat na bezvýznamné šestitisícovce. Na Huascaránu se Radek připravoval na expedici na K2 a mně se to hodilo jako příprava před další sezonou. Možná kdybychom pár dní počkali a přišli ještě další lidi, ale v tom okamžiku jsme tam byli jen my dva a široko daleko nikdo jiný. V šesti lidech by se nám to navazovalo lépe.
Napadlo tě po návratu z Peru, že pro další výstupy budeš muset v přípravě udělat něco jinak, nebo opět vystačíš z lyžařské kondice?
Vždycky jsem vystačil jenom ze svého sportovního tréninku. A skály k němu patřily taky. A před prázdninami jsem si dával takový veselý cíl, jako že na expedici pojedu, jen když si na ni v zimě lyžováním vydělám na odměnách za závody Světového poháru. Abych to neměl snadné. Zatím se mi to vždycky povedlo a do platu z oddílu jsem nikdy sahat nemusel. Ani loni na Himálaj při výstupu na Kančendžengu. Tam jsem chtěl alespoň do prvního výškového tábora, ale postup expedice byl pomalejší, než jsme plánovali. Když jsme jeden den nahnali, skoro celý druhý den se vyšetřovala ztráta Radkových trekových bot. Radek nechal boty ve vedlejší místnosti v chatě uschnout u ohně, a ráno už je nenašel. Sirdar – vůdce nosičů – ale nic nezjistil. Radek pak šel po ledovci v sandálech a až po dvou dnech našel svoje skelety pro lezení v mačkách. Nakonec expedice dobře dopadla. Martin Minařík byl první Čech na Kanče, Radek o den později druhý. Já zůstal celý týden v základním táboře zhruba v šesti tisících metrech jako v Peru.
Vybavení na podobné výpravy není levné. Když vyrážíš jednou za rok, máš své vlastní, nebo si ho půjčuješ?
Dřív jsem měl něco půjčené od Radka, hlavně boty. Letos jsem dostal vlastní špičkové oblečení. Vybavuju se postupně a teď jsem na tom relativně dobře.
Máš rád riziko a velké dobrodružství?
Do hor jdu se snahou vyloučit všechna rizika, ale na nulu to tam nejde. Řadu věcí, jako třeba počasí, člověk neovlivní. Letos v květnu jsme chtěli vylézt na Mont Blanc. Vlastně kluci si před výpravou do Himálaje potřebovali koupit v Chamonix speciální lezecké boty triplexy, tak připravili tuhle akci. Nahoru s námi šla taky reprezentantka v běhu na lyžích Kamila Rajdlová. Sice jsme chtěli až na Mont Blanc, ale zdolali jsme jen poslední vrchol před ním – Mont Blanc du Tacul. Má 4248 metrů. Trefili jsme se do týdne, kdy měly lanovky revizi, a tak jsme pochodem ztratili dva dny. Pak bylo ošklivo, pršelo. Trochu jsme bloudili a všech šest nás muselo jít navázaných. Když jsme se fotili na hřebenu, Zikmund Schwarzkopf šel za námi a najednou visel jen na rukou. Naštěstí byla trhlina úzká, dál by se nepropadl. Docela jsme se vylekali. Některá místa jsme museli jít na férovku bez jištění, protože v rozbité stěně Tacul nebylo kam zavrtat skoby. Ztrátu času už jsme nedohnali. Kdybychom se vypravili až na Mont Blanc, zřejmě bychom se vraceli zpátky za tmy. A jen s čelovkami by byl terén ještě mnohem víc nebezpečný. Nemělo smysl riskovat.
Do vysokých hor se dá dostat i na lyžích… Co ti dávají zrovna expedice?
Jasně, skialpinismus mě taky bere. Vylézt po tuleních pásech nahoru a pak sjíždět v divokém terénu. Na skialpech jsem byl v Americe v Idahu, v oblasti Sun Valley. Ale expedice jsou pro mě začátkem přípravy a určitě se promítly do titulu mistra světa. Při pohybu ve vysoké nadmořské výšce člověk pozná své limity. Poznal jsem i nepohodlí. Přijdu na místo basecampu, sněží, je nevlídno. Musím vytvořit plošinku, postavit stan, uvařit jídlo a teprve pak můžu zalézt do spacáku. Ne jako doma. Po tréninku toho mám taky dost, ale zabouchnu za sebou na chatě dveře, oklepu ze sebe sníh a vlezu do vany. Pak si dám dobré jídlo a nohy na stůl. Člověk si v šestitisícových výškách uvědomí, že toho zase tak moc k životu nepotřebuje, že život není o majetcích. Snažím se žít v pohodě a mít z toho radost. Netoužím mít hlavu plnou starostí, co všechno ještě musím stihnout. Raději si sednu a udělám kafe. Život prostě není jenom o práci.
Toužíš zdolat některou osmitisícovku?
Jo, chci. Třeba příští rok. Prostě bych chtěl vyzkoušet, kam až mě hora pustí. Radek zná hodně lidí, kteří jsou namakaní, technicky jsou skoro dokonalí, ale jejich tělo kopec nepustí výš, než je třeba sedm tisíc metrů. Pak mají obrovské zdravotní potíže, protože jejich tělo není schopné bez kyslíku pracovat, což může a nemusí být i můj případ. Prostě chci poznat, kam až se dostanu. Z kopců by to mohla být Čho Oju nebo Shisha Pangma, tedy nižší osmitisícovky. Přesný plán ale ještě nemáme. Vhodná je i doba, kdy se na ně leze – v dubnu a v květnu.


MARTIN KOUKAL
Narodil se 25. 9. 1978 v Novém Městě na Moravě, žije s rodiči ve Žďáru nad Sázavou. Studuje ekonomický management na brněnské Mendelově univerzitě. Lyžuje za SKP Jablonex Jablonec nad Nisou, kde je i sportovním instruktorem. V běhu na lyžích byl sedmkrát mistrem republiky a juniorským mistrem světa ve švýcarském St. Moritzi v roce 1998. Letos se v italském Val di Fiemme stal mistrem světa v běhu na 50 kilometrů volným způsobem. Zbožňuje hory, absolvoval vysokohorské expedice do And, Himálaje a Alp. Je zdatný ve skialpinismu a při terénním triatlonu, má rád i kolo, duatlon, lední hokej (bratr Petr hraje v Pardubicích extraligu ledního hokeje) a squash. Poslouchá Pink Floyd a Daniela Landu.  

Category: 2003 / 10

Melbourne bylo letos vybráno Informačním centrem prestižního britského magazínu The Economist (Economist Intelligence Unit) za město s nejvyšší životní úrovní na světě. Bydlením za přijatelné ceny, vynikající občanskou vybaveností, nízkou kriminalitou, uměním a příležitostmi pro sport a volný čas, spoustou zeleně a dobrým jídlem a vínem předčila tato vibrující multikulturní komunita kanadský Vancouver, který si po léta držel světový primát.

IMIGRAČNÍ POLITIKA VLÁDY JE BLBOST
Arnold Zable, slavný židovský spisovatel, stojí na pódiu krásně renovovaného divadla Regent v samém centru Melbourne. Křečovitě svírá hrany stolku, oči upřené do dálky: „…ta žena se držela mrtvého těla neznámého muže… pět hodin ve vodě, než ji vylovila pobřežní hlídka. A pak řekla tomu tělu, které jí zachránilo život: Odpusť mi, tělo, děkuji ti…,“ mluví tichým hlasem, a pak udělá řečnickou pauzu. „A my té ženě teď říkáme, naše vláda jí říká: Seď za ostnatým drátem v utečeneckém táboře. Co na tom, že ti v tvé zemi zabili muže a syna a téměř jsi zahynula na otevřeném moři.“ Jeho hlas burácí sálem. „Jakým právem?!“ Několik vteřin panuje hrobové ticho. Potom se ozve bouřlivý potlesk. Nikdo z přítomných nemá sebemenších pochyb, že imigrační politika Howardovy vlády je blbost. Jsme přece v Melbourne, ve městě přistěhovalců, v kosmopolitním středisku moderní Austrálie.

DIANE Z MELBOURNSKÉ UNIVERZITY
Ve Victoria Arts Centre hraje melbournský symfonický orchestr Mahlera a zítra se chystá premiéra sibiřského tanečního souboru, za týden bude koncert argentinského tanga s kapelou, jež cestuje z Buenos Aires. V Nova Cinemas nedaleko od Melbournské univerzity hrají ve dvanácti sálech umělecké filmy z Nového Zélandu, Itálie, Íránu, vlastně z celého světa. Jde jen o jeden z desítek melbournských multiplexů. Avantgardní filmové středisko Australian Centre for the Moving Immage, jediná instituce svého druhu v Austrálii, promítá filmy, videokoláže a experimentální krátké filmy, profesionální i amatérské, z celého světa každý den. Dokonce i komerční knižní velkoobchody původem ze Spojených států, např. Borders Books, prodávají opoziční americké politické časopisy, například Z-Magazine, který je v Borders ve Spojených státech zcela nedostupný. Návštěvník si je ve větších knihkupectvích v Melbourne, která jsou otevřena až do deseti jedenácti hodin večer, čte v pohodlných lenoškách nebo v kavárně knihkupectví s mohutnými stroji na cappuccino a espreso a hříšně vyhlížejícími dorty a marcipány.
„Ještě před deseti lety bylo Melbourne ospalé provinční město. To si ani nedovedeš představit,“ vypráví mi Diane Bretherton, profesorka psychologie na zdejší univerzitě. Jedeme spolu tramvají, které jezdí po všech větších ulicích města i předměstí a staly se jedním ze symbolů města. Jsou jich totiž desítky druhů, od starých, téměř historických až po supermoderní futuristické stroje z oceli, skla a umělé hmoty. Ty nejstarší vagony byly přebudovány na luxusní „restaurace na kolejích“. (Melbourne má pouze jednu linku metra, zato spojuje všechny body městského centra a je gratis.) „Pak se najednou všechno změnilo. Asijské země se svou kuchyní a uměním rozbily západní kulturní monopol a město se stalo kosmopolitním,“ líčí Diane. „Přitom je to klidné velkoměsto, které člověka nikdy nešokuje. Poskytuje jistoty nezbytné k životu, nemá bezdomovce ani jiné excesy. Ale chceš-li vzrušení, můžeš ho mít.“

JULIE Z VESNICKÉ GALERIE
Melbourne má nádherné okolí. Kolem prámu, jenž převáží cestující a automobily z Queenscliffu do Sorrenta, proplouvají krásné a mohutné velryby. Mezi Melbourne a Sorrentem se vlní zelené kopce pokryté lesy a vinicemi, krásnými statky a uměleckými galériemi, které prodávají obrazy i keramiku místní výroby. Ve vesnicích kolem městečka Red Hill nabízejí také čerstvé sýry, med, víno a džemy. Julie, majitelka umělecké galerie White Hill, ztracené v lese za městečkem, jen krčí rameny: „V životě by mě nenapadlo, že se Melbourne stane městem s nejvyšší životní úrovní na světě. Teď to čtu ve všech novinách a napadá mě: vlastně proč ne? Cestovali jsme s manželem po celém světě a vždycky jsme se sem rádi vraceli. Je to nakonec náš domov. Co je však na Melbourne tak výjimečného, tak zvláštního? Nejspíš je to jeho solidnost. Vždycky víte, že tramvaj přijede včas. A když je člověku špatně, zavolá lékaře, záchranku a ví, že lékař ho zachrání včas. A nemáme tu moc strach ze života. Žijeme tu teď s manželem v lese, máme tu velmi drahé obrazy, dvě auta, spoustu elektroniky, nábytek. Kde jinde na světě bych se cítila tak bezpečně?“

HELEN Z NOČNÍHO KLUBU
V malých uličkách se krčí zajímavě dekorované kavárny, obskurní jazzové kluby a čínské, vietnamské, nepálské, bangladéšské a nevímjaké jídelny. Vietnamci tvrdí, že pho – typická nudlová polévka, jež se jí všude od Ho Či Minova Města po Hanoj – chutná nejlépe ve vietnamských restauracích a jídelnách Melbourne. Paprikáš v Seherazade na předměstí St. Kilda je jako v Budapešti. V pátek večer se ve čtvrti St. Kilda téměř nedá zaparkovat. Stovka vináren, klubů a etnických restaurací má nabito. Helen, dívka s tetováním na zápěstí a pěti náušnicemi v levém uchu, mi v jednom klubu kolem druhé ráno povídá: „Co je absolutně skvělé na Austrálii a na Melbourne, je, že se tu člověk může hezky flákat, když je mladý. Máme tu vynikající sociální systém a granty pro studenty. Nikoho, kdo má v hlavě mozek, ani nenapadne hledat nějakou trvalou práci, pokud mu není alespoň třicet. Nikdo z nás tu práci nemá. A všichni nějak žijeme, studujeme, neztrácíme čas… Když cestujeme, hlavně do Evropy a Spojených států, překvapuje nás, jak jsou tam mladí lidé unavení, zhnusení systémem. A přitom nedělají nic, aby ho změnili. Tady to také není dokonalé. Naše vláda je třeba plná blbců, kteří líbají zadek Americe a posílají naši armádu do celého světa, jen aby sami sobě dokázali, že jsme pořád ještě ‘bílá země’. Což naštěstí nejsme.“ POSLEDNÍ OSTROV POHODY
Melbourne není městem, do kterého se člověk zamiluje na první pohled. Jeho značná část sice leží u vody, přesněji u zálivu, na jeho břehy však nenaráží těžké a mohutné vlny oceánu a slunce tu nezapadá za velkými horskými masivy jako v Rio de Janeiru či Kapském Městě. Jeho mrakodrapy jsou skromnější než v Hongkongu, Tokiu či New Yorku. „Staré město“ má za sebou jen pár století, nikoliv tisíciletí. Po práci ale můžete trávit dlouhé hodiny u moře nebo v kopcích na vinných statcích. Vybrat si program v kinech, divadlech, v koncertních síních, zajít si do kasina nebo na novou dráhu pro formule 1, po které normální smrtelník může jezdit většinu roku…
Ne, Melbourne není městem, do kterého se člověk zamiluje na první pohled. Ale je městem, na něž si člověk velmi rychle zvykne a které je pak velmi těžké opustit. Je jedním z posledních ostrovů pohody a slušnosti v rozbouřeném světě. A také důkazem toho, že stovky etnických skupin a národností mohou žít společně v jednom městě, kde židovský spisovatel Arnold Zable bouří proti diskriminaci svých íránských přátel, kde smíšené páry jsou zcela přirozeným jevem a nikoliv výjimkou, kde se z reproduktorů kaváren line hudba z Ugandy, Capo Verde či Indonésie. Kde každá kultura, jež dorazila k dalekým břehům Austrálie, obohatila toto město, aniž by byla nucena ztratit svoji vlastní identitu.

Category: 2003 / 10

„Doufám, že nebudete psát o tom, že mufloni k nám nepatří,“ reagoval podrážděně profesor Josef Hromas, předseda Českomoravské myslivecké jednoty. Podobně mě okamžitě brzdil MVDr. Pavel Forejtek z proslulého lesního závodu Židlochovice u Brna, kde žijí opravdu kapitální kusy a odkud pochází osm z deseti nejlepších mufloních trofejí na světě. „V lokalitách, které mu vyhovují, kde neutlačuje žádný jiný druh, nepůsobí výrazné škody, by klidně mohl být,“ tvrdí.
S muflonem je to v našich končinách, jako když střelíte do sudu s dynamitem. Pro myslivce jsou mufloní rohy ceněnou trofejí, a tak jim přemnožená stáda, masivně ničící lesní porosty, nevadí. Ochranáři a botanici by kvůli tomu viděli muflony nejraději „vyhynulé“. Lesníkům sice záleží na zdravém pěstování lesa, mnozí z nich jsou ale současně myslivci, a tak jsou zatím poněkud rozpačití. Všichni dohromady se přou, jestli je muflon v Česku původním zvířetem a zdali do naší přírody vůbec patří.

ODKUD POCHÁZÍ A CO BYLO DŘÍV
Biologové se snaží rozluštit otázku podobnou té o slepici a vejci. Co bylo dřív, muflon, nebo ovce. Domestikovaná ovce (Ovis aries) má spolu s muflonem (Ovis musimon) tolik společných znaků, že teorie „muflon byl genetickým otcem dnešních ovčích plemen“ se nabízí téměř sama. Kromě podobného vzhledu a velikosti sdílí s primitivními plemeny ovcí i stejný počet chromozomů a složení krevního barviva. Italský přírodovědec A. Ghibellini dospěl k velmi těsné genetické příbuznosti muflona s domácí ovcí také analýzou kaseinu, syrovátkových proteinů a hlavních chemických parametrů mléka. Do teorií o původu ovcí je kromě muflona zařazena i ovce středoasijská (Ovis ammon) a „urial“ (Ovis orientalis), nejprimitivnější forma rodu Ovis. Muflon by mohl být předkem plemen, jako jsou severská ovce vřesová či ovce maršová.
Poslední výzkumy ale ukazují, že tomu bylo naopak (to není trend). Muflon by mohl být ve skutečnosti zdivočelou formou raně domestikovaných neolitických ovcí, které se spolu s člověkem dostaly na Korsiku a Sardinii zhruba před 9000 lety. Teorii podporují vykopávky z doby bronzové na různých místech Sardinie, ve kterých se našly umělecké figurky ovcí. Ty se muflonům nápadně podobaly. Obecně se nejčastěji udává, že ze Sardinie a Korsiky se muflon dostal do kontinentální Evropy. Jeho fosilní pozůstatky z Dolních Rakous a ze Sedmihradska se příliš od dnešních muflonů neliší. Přirozené klimatické výkyvy, zejména poslední doba ledová, pak muflony z našich oblastí vytlačily. Dalším faktorem mohly být šelmy. V evropských chovech ale muflon rozhodně nebyl neznámým zvířetem. Nejen Řekové, ale i po nich nastoupivší Římané muflony chovali. Důkazem může být například starořímské sousoší z basilejského muzea, představující muflona bojujícího se dvěma lvy. Mufloni sloužili jako jedno se zvířat pro cirky – podle známého hesla „chléb a hry“.
V novověku se začal muflon s důkladnou lidskou pomocí šířit do světa. Vskutku problémovým zvířetem se stal na Havajských ostrovech, proslavených endemickou flórou a faunou. Ale své si s ním užijí i v Austrálii, vysazen byl v asijských zemích a na americkém kontinentu.

MUFLON SPASE COKOLI
Díky rozeklanému hornímu pysku dokáže muflon spásat rostliny těsně u země. Je dost nenáročný, což ukazuje jeho stabilizovaná populace na mosteckých výsypkách (Koktejl duben 1998), a spase téměř cokoli. „Mufloni, jejichž populace mnohonásobně převyšuje přírodní stav v lese, spasou, okousají, ohryzají a oloupou vše v lesním ekosystému. Dokážou zničit bylinný podrost, keře i mladé stromy a zamezují přirozenému zmlazení dřevin stromového patra. Tím se znemožňuje přirozený vývoj lesa a několikanásobně zvětšují náklady na jeho obnovu. Vše se musí sázet, oplocovat a natírat repelenty proti okusu,“ říká Jiří Danihelka z Masarykovy univerzity v Brně. Příkladem může být jihomoravská chráněná krajinná oblast Pálava, proslulá svými teplomilnými trávníky a zároveň osídlená muflony a donedávna i kozami bezoárovými, jejichž chov byl na Děvíně ukončen v roce 1996. Na leteckých snímcích byl jasně vidět rozdíl mezi místy plnými zvěře a pastvinami, které se uzavřely a vesele začaly zarůstat. Podle Jiřího Danihelky by bylo nejlepší, kdyby muflon následoval do historického zapomnění kozy bezoárové. „Kde jinde bychom měli usilovat o přirozený les než právě v rezervacích?“ míní. Přestože na pálavském Děvíně byla obora zrušena, i dnes se tam pase víc než čtyřicet muflonů. Před dvěma lety jich ovšem byla stovka.
Názory na škodlivost muflonů se ale i mezi přírodovědci liší. František Havránek z Ústavu pro výzkum lesních ekosystémů například míní, že místa s bohatším půdním profilem bez muflonů zarůstají pajasanem a nežádoucími křovinami, proto je spíše pro jejich přítomnost. Další odborníci tvrdí, že mufloni přesycují dusíkem z trusu suché trávníky, z ochranářského hlediska cenná společenstva. Tím dochází k invazi nežádoucích rostlin, které mění charakter trávníků.

JMÉNEM ZÁKONA (MYSLIVECKÉHO)
Muflon se k nám novodobě dostal z obory u Vídně a prvně byl jeho chov založen v oboře u Hluboké. V roce 1956 se počet muflonů na celém světě odhadoval na 14 500 kusů, z toho v Československu se nacházelo 35,8 % celosvětové mufloní populace. I když přesné počty nejsou známy, tento poměr dodnes zhruba platí. „Po roce 1992 došlo k silné redukci stavů – přibližně o jednu třetinu, přesto je zde mnoho kvalitních chovů, které mají budoucí perspektivu,“ říká vedoucí úseku myslivosti a ekologie Českomoravské myslivecké jednoty Jaroslav Kostečka a dodává, že za rok 2001 bylo uloveno 7444 kusů mufloní zvěře. To koresponduje s průměrným ročním odstřelem, který je v posledních letech v České republice udáván číslem 7500 zvířat.
Zákonem je zakázáno „lovit na společném lovu“ samice muflonů a muflončata, zákaz se ale netýká lovu v oborách. Znamená to, že společný lov v oborách („druh honitby s podmínkami pro intenzivní chov zvěře s obvodem trvale a dokonale ohrazeným nebo jinak uzpůsobeným tak, že chovaná zvěř z obory nemůže volně vybíhat“) povolený je. Střelit muflona si může v podstatě kdokoliv. Stačí legálně držet loveckou zbraň a být ochoten zaplatit. Firma Agrowald nabízí na Internetu lov muflonů s tím, že svůj kus si skolí každý, kdo zaplatí.
A trofej – obloukovitě stočené, více jak metr dlouhé mufloní rohy – to je to, o co tu především jde. Myslivci jsou sice tlačeni k tomu, aby „obhospodařovali lovem“, ale logika myšlení je spíše opačná. „Nejde jen o stoupající počty zvířat, ale i o složení populace,“ říká dr. Pavel Forejtek z lesního závodu Židlochovice u Brna. „Je čím dál více samic s mláďaty, protože ty nejsou atraktivní trofejí, a tak se čeká, dokud nepoporostou. Pokud muflon expanduje do honitby, kde dříve nebyl, myslivci mají snahu spíše, než to hlásit, potichu čekat, až jim populace naroste a objeví se samec, který stojí za střelení. Tady je rozdíl mezi zákonem a praxí.“ Ve vzácné shodě jej doplňuje Jaroslav Kostečka: „Poměr pohlaví byl měl být tak zhruba jedna k jedné. Ale vzhledem k tomu, že se loví hlavně berani, tak je poměr až 1:6 ve prospěch muflonek.“ Muflonky se nestřílejí, a čím je více samic, tím je v dalších letech více mláďat. Čím více zvířat, tím větší škody na lesních porostech. A zároveň roste naděje, že se v honitbě objeví trofejový kousek. Až škody přerostou únosnou mez, postaví se proti i lesáci. Ovšem myslivecká lobby (a mezi lesáky je myslivců spousta) je obecně známá, takže se vyvine tlak na to, aby se stav přehodnotil, muflon se pro novou honitbu uznal, a spirála se točí dál. MUFLON – ZVÍŘE POKUSNÉ
Muflon je v příspěvku Science American označen za „ohrožený druh ovce ze Sardinie, Korsiky a Kypru“. Pokusy s jeho klonováním ale zůstaly poněkud ve stínu jeho genetické příbuzné ovce Dolly. Stejnou technikou, přenesením jádra buňky, byl naklonován muflon a výsledkem bylo zdravě narozené muflonče. Úspěch byl o to famóznější, že zatímco u Dolly se přenášelo jádro z buňky živé ovce, u muflonů šlo o buňky odebrané z mrtvých samic muflonů. Množné číslo je namístě, protože je jasné, že takto specializované transfery se nepovedou na první pokus. Pasqualino Loi se svým týmem z italské univerzity v Teramu odebrané buňky přenesl z mrtvých zvířat nalezených na sardinské pastvině do čtyř samic domestikovaných ovcí. V případě klonování jsou vlastnosti narozených zvířat takové, jaké byly u dárkyně jádra buňky. V ní je obsažená genetická informace. Výsledek je známý. Za 155 dnů se ovcím narodilo muflonče. „Bylo dokázáno, že je možné z odebrané jaderné buňky generovat normální embrya a potomstvo. Naše nálezy podporují použití klonování pro zachování kriticky ohrožených druhů divoké zvěře,“ píše vědecký tým a přilévá olej do ohňů diskusí, zdali se metodou klonování dají zachránit. Biologům se totiž nezdá, že by geneticky zůstal druh homogenní. Jak vidno, tahle „zdivočelá ovce“ dokáže rozhádat lesáky, myslivce i ochranáře. Dá vydělat hospodám i preparátorům a ještě se uplatnil v biotechnologickém výzkumu. A pak že je to „jen“ běžně známý muflon.

Category: 2003 / 10

V Dutch Harboru, strategickém přístavu Aleutských ostrovů, dosedáme s letadlem na krátké přistávací dráze, která je zčásti na moři. Agent rybářské společnosti nás již čeká s taxíky. Blátivou cestu z letiště lemují průmyslové stavby. Po celou dobu hustě prší. Ze břehu pozorujeme zakotvený Unimak, náš budoucí „domov“. Motorovým člunem se pomalu blížíme k lodi a v hlavách se nám honí myšlenky o splněných klukovských snech. Budeme námořníky!

SMLOUVA
Aleutské ostrovy se táhnou téměř dva tisíce kilometrů jihozápadně od Aljašky a tvoří hranici mezi Beringovým mořem a Tichým oceánem. Moře tu bylo vždy bohaté a rybolov stále živí množství velkých rybářských společností. Většinou mají svá sídla v Seattlu, který je zároveň domovským přístavem lodí lovících na Aleutech. V Seattlu se uzavírají mezinárodní kontrakty i pracovní smlouvy. Přitom mnohé z rybářských společností využívají k náboru pracovních sil specializované agentury. Získat práci v aljašském rybím průmyslu není těžké ani pro cizince. Základem je mít vízum alespoň s krátkodobým pracovním povolením.
Rybářské společnosti uzavírají pracovní smlouvy nejčastěji na 45 až 90 dní. Hradí také let ze Seattlu do Dutch Harboru na ostrově Unalaska, který s mezipřistáním v Anchorage trvá asi 4 hodiny. Dojde-li ale k porušení smlouvy ze strany zaměstnance, musí si provinilec celou cestu za 1200 USD platit sám. V pracovní smlouvě jsou kromě jiných zvláštností také zakázány fotoaparáty a kamery na palubě lodi, údajně kvůli možnému zneužití pojišťoven při zranění. Agentury slibují výdělky 3000-5000 dolarů za měsíc, skutečnost ale byla jiná.

NÁŠ DOMOV UNIMAK
Naše loď, pojmenovaná po jednom z místních ostrovů Unimak, je v podstatě plovoucí továrna, která ryby nejen loví, ale zároveň přímo na moři zpracovává a mrazí. Tento druh lodí patří v oblasti k nejvíce používaným. Měří kolem 40 metrů, na palubě za kapitánským můstkem je systém stožárů, navijáků a jeřábů. V přídi pod palubou kajuty jsou po 4-8 postelích, sklad potravin a toalety. O patro níž je umístěna jídelna, v zadní části pak samotný procesor a motory. Dno lodi zabírají po celé délce dvě mrazicí komory, které pojmou až 300 tun zmražených ryb. Naši čtyřicetičlennou posádku tvoří chlapi, kteří nemají příliš mnoho co ztratit. Jsou to z poloviny Mexičané, zbytek Afričané z Pobřeží slonoviny a Mali, obyvatelé tichomořských ostrovů Samoa, Vietnamci, Rusové a nás šest studentů z Česka a Slovenska. A pak tu pracuje i několik Američanů – ti ovšem mají ve smlouvě dvojnásobné procento z tržeb než cizinci.
Alfonso, supervisor neboli dohlížitel a místní boss mexického původu, nás hned po nalodění přidělil k překládce zmražených ryb na obchodní zaoceánskou loď, zakotvenou v zálivu. Ryby jsou napytlované po dvaceti kilogramech v mrazicích komorách s teplotou minus dvacet. Naštěstí část práce byla už hotová, takže makáme jenom osm hodin a můžeme se jít ohřát a ubytovat. Rozlámaní popíjíme v malé jídelničce čaj a těšíme se po náročném dni do postele. Kajuta má jen 3 x 3 metry a má tu spát šest lidí. Ještě netušíme, jak vzácné budou okamžiky strávené na této lodi v posteli.
Po vyložení nákladu pokračoval Unimak ke břehu. Naložil zásoby, dočerpal palivo, a abychom si náhodou nemysleli, že se vyspíme, pískli nám cvičný poplach. Vyfasovali jsme neoprénový oblek a utíkali k přidělenému člunu na palubě. Všichni si musí povinně vyzkoušet oblékání neoprénu, ve kterém člověk vydrží v chladném Beringově moři na živu asi dvě hodiny. Bez obleku pouhých pět minut.

17HODINOVÉ SMĚNY
Vyplouváme. Z paluby pozorujeme vzdalující se přístav a pomalu vyjíždíme na otevřené světle modré Beringovo moře. Obrovské vlny klátí s lodí ze strany na stranu, takže slabší povahy obsazují během následujících hodin toalety. I mně je neuvěřitelně blbě, kromě žaludku na vodě na sobě pozoruji totální ztrátu koordinace pohybů a rovnováhy.
Jenže po osmi hodinách dorážíme do oblasti lovu a nastupujeme na směnu. Loď vytahuje sítě zhruba po dvou hodinách vláčení po mělkém mořském dně. Tento způsob připomíná spíš těžbu než lov a dochází při tom k drancování celé oblasti. Vše živé, co sítě vytáhnou na palubu, se záhy udusí pod velkým tlakem celé biomasy. Obsah sítí putuje do zásobníků, dále pásovými dopravníky do továrny, kde několik lidí třídí ryby podle druhu do jednotlivých tanků. Nežádoucí zbytek odchází zpět do moře. Z třídicích tanků pokračují ryby do jednotlivých sektorů přizpůsobených ke zpracování daného druhu. Druhy lovených ryb se mění podle sezony. Od července do listopadu je sezona platýzovitých ryb, v sítích jsou také tresky a pollaci. Přetříděné a vykuchané ryby pokračují k vážicím stolům. Tam se ryby navažují po 20 kilech do nerezových vaniček a poté umisťují do rychlomrazicích boxů. Po několika minutách obsah vaniček dostatečně promrzne a nastává fáze pytlování a označování jednotlivých druhů ryb barevnými izolepami, které slouží pro orientaci při vykládce.
Procesor jede na plný výkon. Obměňují se 3 směny po 8 až 10 lidech. Zbytek posádky tvoří 2 kuchaři, asi 8 lidí na palubě, dále dva údržbáři a dva kapitáni. Pracuji na lince na kuchání ryb. Směna trvá 17 hodin, každé čtyři hodiny si smím na 15 minut odpočinout. Pořád mám ještě mořskou nemoc, ale nikdo nemá náladu tolerovat nám pomalejší tempo. Ostatně proto jsou tady všude kamery, propojené s monitorem na kapitánském můstku. Mrzneme. Zatímco venku je teplota kolem 20 ̌C, sem proudí chlad od mrazicích komor, takže je tady tak deset, maximálně patnáct stupňů. Vzduch je nasáklý pachem ryb, z reproduktoru řve hlučná hudba.
Alfonso, supervisor s hustým černým plnovousem a čertovským výrazem ve tváři, udržuje ďábelské tempo, ze kterého se nedá vymanit. Práce je placena procenty z tržby za nalovené ryby, je tedy logické, že čím dříve budou mrazicí komory plné až po okraj, tím dříve skončí „trip“ a peníze půjdou do kapsy v kratším čase. Do mrazicích komor přitom přichází jako finální produkt pouhá třetina z nalovených ryb! Zbytek nepotřebných, malých a „pokažených“ končí v moři, kde slouží už jenom jako potrava velkému hejnu mořských ptáků, které nás celou cestu doprovází.
Některé rybářské společnosti ve světě dokonce na pokles úlovku reagují tím, že zmenšují oka v sítích. V pasti tak uvázne i více menších ryb, ze kterých je ale jen malé procento vhodné k dalšímu zpracování a prodeji. Tím dochází k drancování jednotlivých populací ve světových mořích. Americká legislativa se snaží drancování ve vodách Aljašky částečně omezit. Například pro určitou sezonu povolí rybolov jen ve vymezené oblasti, kde je pak po několik dalších sezon lov zakázán. Na každý procesor je rovněž přidělen biolog, který průběžně odebírá vzorky sloužící k vyhodnocení stavů populací ryb. Údaje pak zanáší do statistiky. Na Unimaku odebíral biolog vzorky až z vytříděných ryb, takže objektivita jeho pozorování byla minimální.

USÍNÁM VESTOJE
Po čtrnácti dnech jsou mrazicí komory plné po okraj. Míříme do přístavu. Cestou čistíme celou loď a připravujeme se na vykládku, po níž přichází zklamání: asi deset členů posádky dostalo bez předchozího varování „padáka“. Nařídili jim do hodiny opustit loď a přemístit se na letiště. Prý nesplnili očekávání, nezvládli rychlé tempo a jak říká Alfonso: „Ze Seattlu sem jedou skuteční makáči.“ Z naší česko-slovenské skupinky zůstáváme jen dva.
Po načerpání zásob loď vyráží na druhý „trip“. Nováčci mají zase mořskou nemoc. Nejhůře snáší situaci jeden z Afričanů, který zůstává ležet v chodbě mezi kajutami a v nepravidelných intervalech vypouští z polootevřených úst: „Chci umřít!“
Po pár hodinách nastává opět šílený koloběh tří směn. Asi pět nováčků si záhy přivodí různá zranění bránící jim v práci, takže nás ve fabrice rapidně ubylo a tempo pokleslo. Kapitáni na to reagují svoláním posádky a sprškou sprostých slov a nadávek na naši adresu. Atmosféru dokresloval opodál zvracející Afričan, který se neúspěšně snažil skrýt svoji slabost. Afričané také nejhůře snášejí pobyt v mrazu, s několika vrstvami oblečení připomínají spíše neohrabané tučňáky.
Jednoho dne po práci stoupám s vidinou spánku po schůdkách z jídelny ke kajutám, kde ale vládne podezřelý chaos. Rezignovaně přijímám zprávu o požáru na lodi a jsem nucen čekat v jídelně, protože použitý hasicí prášek je zdraví škodlivý. Hořelo v kajutě, kde přespávám spolu s dalšími třemi lidmi. Tuto informaci akceptuji se zoufale strnulým úsměvem na tváři. V inkriminovanou dobu nebyl v místnosti nikdo přítomen, a tak kapitáni zjišťují příčinu požáru jinak. Podezřele ohořelá je brašna podsaditého Nelsona ze Seattlu, který musí pro kontrolu vše vyndat, ale kromě dámského spodního prádla nic zajímavého nevytáhl. Příčina požáru nebyla zjištěna. Plavání v neoprénových oblecích se naštěstí nekoná, problém našeho spaní ale zůstává aktuální. Všechny věci jsou špinavé od sazí a hasicího prášku. Úklid a čištění probíhá pouze ve volném čase, z čehož plyne další nedobrovolné zkrácení tolik vzácného spánku.
Začínám být z dlouhodobého stresu a únavy na dně. Usínám i při práci a zdají se mi příšerné barevné sny o rybách. Proti usínání na směně nepomáhají ani myšlenky na sex. Když si po nějaké době člověk pod tímto pojmem nic nepředstaví, zdá se mi to ve věku 25 let alarmující.

KONEČNĚ SVOBODA
Přichází konec prodlouženého tripu a nastává poslední vykládka mrazicích komor. Po ní už tradičně dostává několik lidí opět vyhazov. Je zřejmé, že tím společnost šetří na výdajích za letenky. Nám s Radkem zbývá do ukončení smlouvy už pouze jediný „trip“, ale zdravý rozum vítězí. S vidinou opětovného nabytí svobody se dobrovolně připojujeme k propuštěným. Výstup z lodi nám připadá jako opouštění věznice. Co na tom, že musíme zaplatit letenky do Seattlu a z celé výplaty nám tak zbude jen 1200 dolarů (částka, kterou jsme zaplatili zprostředkující agentuře za pracovní vízum a letenky do Ameriky)? Letadlo má zpoždění, a tak si leháme do trávy a necháváme sluneční paprsky proudit skrze nás a konejšit naše rozháraná srdce…


ALEUTY
Aleutské ostrovy, které se táhnou téměř 2000 kilometrů jihozápadně od Aljašky a tvoří hranici mezi Beringovým mořem na severu a Tichým oceánem na jihu, jsou součástí vulkanického pásu obepínajícího Tichý oceán, jehož činnost dodnes neustala a některé sopky jsou stále aktivní. Oceánské klima s relativně mírnými teplotami způsobuje časté srážky a téměř neustálou mlhu. Na většině z ostrovů nerostou stromy. Ve zdejších podmínkách se na živinami bohaté sopečné půdě daří pouze různým druhům travin a keřů. Moře bylo vždy bohaté na život (ryby, tuleni, lvouni, mořské vydry, velryby) a místním obyvatelům sloužilo jako hlavní zdroj obživy.
Původní obyvatelé ostrovů, kteří etnicky patří mezi Eskymáky, sami sebe nazývají Unangan („lidé“). Zachovali si vlastní jazyk a kulturu, jejíž historie sahá až do 7. tisíciletí před naším letopočtem. Před objevením Aleutských ostrovů dánským mořeplavcem v carských službách Vitusem Beringem v roce 1741 a před příchodem ruských lovců, kteří jim začali říkat Aleuté, žili rozptýleni ve vesnicích, které tvořilo vždy několik domků, zčásti zapuštěných do země. V jejich kmenové hierarchii nechyběli urození ani otroci. Hlavním náboženstvím byl šamanismus. Dobře se přizpůsobili lovu na moři, při kterém používali vlastnoručně zhotovené, kůžemi potažené lodě. Počet obyvatel před příchodem Rusů se odhaduje na 25 000, dnešní odhady se pohybují kolem 8000.
Po roce 1867, kdy Aljašku i s Aleutskými ostrovy získaly USA, byl odlov tuleňů a dalších kožešinových zvířat povolen pouze původním obyvatelům a je regulován federálními zákony. Dutch Harbor na ostrově Unalaska byl již během zlaté horečky na Aljašce důležitým tranzitním přístavem. Významnou roli sehrál i během druhé světové války, kdy v roce 1942 Japonci bombardovali přístav a obsadili několik ostrovů. Tato akce měla zmást americké velení a odlákat tak pozornost od hlavního cíle – Midway. Po válce nastal na ostrovech hospodářský útlum a k oživení došlo až v 60. letech minulého století, kdy se začal rozšiřovat lov královských krabů. O 20 let později začal rybolov pomocí sítí vlečených po mořském dně. Ostrovy se ovšem postupně staly i sídlem výzkumných a vojenských stanic. Na ostrově Amchitka dokonce proběhly podzemní nukleární testy.  

Category: 2003 / 10

Psi v klecích leží netečně a bez pohybu. Rezignovaně upírají oči na řeznické háky, kde v řadě jiných mrtvol visí i jejich stažení a vyvrhnutí kamarádi. Tohle byla fenka, jak dávají tušit mléčné žlázy a nedovyvinutý plod volně uložený v břišní dutině. Živí psi mají z klecí dobrý výhled. Už vědí, jaká bude jejich blízká budoucnost.
Na hácích visí také kozy (kozlové samozřejmě se zvlášť upevněným penisem), ovce, krysy, slepice, kachny, kočky, opice a hadi. Stovky živých zvířat v klecích tahle exekuce teprve čeká. Tržnice Qingping v jihočínském městě Guangzhou neboli Kanton je svojí pestrou nabídkou pověstná. Věhlas tržnice překročil hranice Číny už před lety. Dnes mnozí odborníci soudí, že právě zde probíhá nejvíce nelegálních obchodů s chráněnými živočichy na světě. Pro Číňany je to ovšem pouhá potrava.

KANTONSKÁ TRŽNICE
Brodíme se téměř po kotníky v blátivé hmotě, která bude nejspíš páchnoucí směsí vody, krve, shnilých vnitřností, prachu a zbytků zeleniny. Částečně zastřešená ulice Qingping Lu je téměř kilometr dlouhá a po obou stranách lemovaná nekonečnou řadou prodejních pultů, stánků a různého bednění. Pulty, ulice i její nejrůznější zákoutí jsou přeplněny koši, přepravními bednami či nádobami se zvířaty. Návštěvníci a nakupující jsou oproti „tvorům na prodej“ v drtivé menšině.
Tržnice Qingping se ale v labyrintu uliček a průchodů mezi ulicemi Qingping Lu a Ti Yun Lu nerozkládala odjakživa. Místní prodejci a drobní zemědělci z okolí, kteří nabízeli přebytky ze svých zahrádek, se do těchto míst začali soustřeďovat teprve v roce 1979. Do té doby to bylo v komunistické Číně prakticky nepředstavitelné. S koncem tzv. „kulturní revoluce“ se začalo blýskat na lepší časy. Jednou z nejradikálnějších ekonomických reforem stranického vůdce Deng Xiaopinga bylo obnovení tradičních tržnic. Ba co víc, Číňanům bylo dovoleno, aby si ponechávali svůj zisk z prodeje! To byl patrně počátek novodobého soukromého podnikání v Číně, která v současnosti patří k nejdynamičtěji se rozvíjejícím ekonomikám světa.

JE LIBO BROUKA NEBO ŠTÍRA?
Smysl pro zoologický systém u trhovců je obdivuhodný. Zvířecí sortiment třídí do jakýchsi sekcí, které většinou zastupují hlavní systematické skupiny živočišné říše. Hned na začátku ulice procházíme oddělením žab a obojživelníků. Mohutné kádě a koše jsou přeplněné stovkami až dvaceticentimetrových skokanů a ropuch.
Nemáte-li chuť na žabí stehýnka, tak co vodní brouci? Desetitisíce tří až čtyřcentimetrových potápníků a vodomilů brázdí línými pohyby vodu džberů v sekci hmyzu. Prý jsou po usmažení tou nejdelikátnější, nejkřupavější a tudíž nejvyhledávanější laskominou. Také k živým medúzám, chobotnicím a sépiím vám pro ochucení prodejci přibalí určité množství nereidek, čili „mořských červů“.
Hned vedle jsou na dlouhé řadě stolů nabízeny mořské ryby. Nelze si představit pestřejší podívanou plnou barev, velikostí a rozličných tvarů. Ryby sušené a vykuchané jsou zastoupeny jen minimálně, převažují ryby čerstvě zabité a nebo dosud živé. Schopnost prodavačů nabízet za každou cenu živé ryby je v jistém smyslu obdivuhodná. Dokáží zdánlivě nemožné – rybu za živa zbaví ploutví, rozříznou jí břicho a opatrně odstraní nežádoucí vnitřnosti. Poté odpreparují žebra a kosti. Takto naporcované a k prodeji upravené rybě přitom pořád ještě tluče srdce a funguje krevní oběh. Kupující si ji tedy odnáší domů fakticky ještě živou. Je to vlastně již zcela připravený kus rybího masa, který se ovšem nekazí, protože není mrtvý. Zákazníky je taková „úprava“ ryb vyhledávána, neboť v kuchyni je s nimi jen minimum práce. Přitom k mání jsou ryby od těch nejmenších až po žraloka. A ryby jdou v Kantonu vskutku na odbyt.
Dotěrný prodejce mi již potřetí nabízí kbelík plný štírů. Škorpioni nebudou složkou čínské potravy, spíše drobnou ingrediencí. Prodávají se po kusech a nebo i na váhu. „Kupte si, nejsou moc jedovatí!“ Číňan zaloví rukou ve změti štířích těl a do umělohmotného kelímku na váze vhodí odhadované množství živočichů. Prodavač sršňů nutí kolemjdoucí k jejich ochutnávce ve smaženém stavu: nasládlá, po medu chutnající a trochu křupavá tělíčka nejsou vskutku špatná! Kdo by to do té nevábné hromady kukel a larev sršňů řekl.
Růžové hromádky převázané provázky zprvu vůbec nedokáži identifikovat. Malá hlavička, zobák, pahýly křidélek a vyhublé volátko. Není pochyb – jedná se o mrtvá oškubaná tělíčka drobných pěvců, svázaná vždy po deseti do svazku. Je to nejspíš rychle se kazící sortiment pro úzkou skupinu gurmánů, proto jsou svazky na prodejním pultu položeny přímo na ledu. Zkusmo se ptám na cenu takového jednoho svazečku holátek. Je vysoká.

ŽIVÉ NEBO MRTVÉ?
Zvířata nejsou pro Číňany živými bytostmi, ale jenom a pouze jídlem. S aplikací jakéhosi „humánního“ způsobu zabití zvířat nebo snad zákona na ochranu zvířat proti týrání bychom tu zcela určitě neuspěli. Kupříkladu víte, jak nejrychleji krysu zbavit života, srsti a přitom ji ještě nakupujícímu tepelně předběžně připravit? Nevěřil jsem svým očím, ale stačí málo. Krysu, kterou si zájemce o chutnou večeři vybere, vytáhnete z klece a uchopíte ji levou rukou v rukavici za ocas. Do pravé ruky vezmete hořící autogen a škubající se krysu v plameni tak dlouho opalujete, až nejeví známky života. V tu chvíli je hlodavec také zpravidla již zcela bez chlupů a jeho maso téměř upečené. Možná že nakupující takto připravenou krysu doma již přímo konzumuje, ale pravděpodobnější asi bude, že slouží jako surovina k výrobě polévky a vývaru.
Anebo jak snadno a rychle zabít kachnu a přitom ji zákazníkovi ještě oškubat? Stačí křičícího a bránícího se opeřence uchopit za nohy a opatrně jej hlavou dolů ponořit do kotle s horkým asfaltem. Zcela jistě se brzy přestane hýbat. Vroucí asfalt kachnu spolehlivě usmrtí, ale také ji obalí tenkou vrstvou, která po vytažení a okapání na vzduchu rychle ztuhne. Černý krunýř, který obaluje kachnu včetně jejího peří, pak stačí snadno sloupat i s veškerým opeřením. Zůstane dočista upravené holé tělo. Odpadá tak náročné a nepříjemné škubání, které mnohé české hospodyňky právem nesnášejí.

KRIZE ASIJSKÝCH ŽELV
Tržnice Qingping získala mezinárodní věhlas ovšem i z jiného důvodu, než jsou bizarnosti čínské kuchyně. Je to místo, kde vznikl pojem „krize asijských želv“. Tento termín označuje bezesporu největší ohrožení želv v novodobé historii. Nešťastná kombinace několika faktorů, jakými jsou otevření čínské ekonomiky světu, zavedení konvertibility čínské měny, vzrůstající životní úroveň obyvatel Číny ve spojení s dlouholetou místní tradicí konzumace plazů a jejich využití v tradiční medicíně, umožnila vznik nového průmyslu – import plazů ze zemí jihovýchodní Asie na trhy v jižní Číně.
Zdejší vysokou poptávku obyvatel dříve uspokojovaly především původní čínské druhy želv, ale brzy nebylo co lovit. Nyní proto na tržišti převládají želvy z ostatních států jižní a jihovýchodní Asie. Největšími dodavateli jsou hlavně chudí sousedé Číny – Vietnam, Myanmar a Laos. Dovoz želv na potravinové trhy se podle statistik za posledních dvacet let více než zdesateronásobil.
Podle dostupných čísel bylo jen z Vietnamu v roce 1998 dováženo do Číny 2-18 tun želv denně. Během jediného roku se na tržnicích jižní Číny v současnosti odhadem prodá na 12 milionů želvích jedinců! Víra v zázračné uzdravující schopnosti želvích těl je v generacích Číňanů hluboce zakořeněna. Informace o tom, že právě pojídaný exemplář patří k druhům celosvětově kriticky ohroženým, se ke konzumentovi buď vůbec nedostane, nebo jí dotyčný nepřikládá žádnou váhu – vždyť na tržnici jsou ke koupi tisíce želv! Prodejci želv sice o oficiálním zákazu vědí, ale ještě se s praktickými sankcemi státních úřadů nesetkali. Podnikají tedy bez omezení.
Zájemce si v Qingpingu může vybrat téměř ze čtyřiceti druhů želv. V bednách, kovových nádržích i přímo ve sklepích přilehlých domů je prodejci přesypávají a přehazují, jako by to byly brambory. Fotografuji s velkými rozpaky, ale nikomu to, zdá se, nevadí. U některých obchodníků je právě zakoupenou želvu možné už předem připravit k použití: prodejce ji polije vařící vodou, sloupne rohovité štítky, hřbetní i břišní část krunýře navzájem oddělí a vyčistí od vnitřností. Žádné usmrcení zvířete těmto úkonům pochopitelně nepředchází, kdo by se tím tady zdržoval.

ZOOLOGICKÁ LOKALITA
Želvy rodu Cuora dnes patří k nejvzácnějším. Mnohé z nich byly vědecky objeveny a popsány teprve nedávno – želva zlatohlavá (Cuora aurocapitata) v roce 1988, želva Mc Cordova (Cuora mccordi) v roce 1989 a želva Panova (Cuora pani) v roce 1984. Želvu Zhouovu (Cuora zhoui) zná věda dokonce teprve od roku 1991. Všechny uvedené druhy však ve volné přírodě nikdo z vědců nikdy neviděl, byly popsány na základě jedinců zakoupených na tržnici v Qingpingu. Neví se o nich takřka nic – kde žijí, co je jejich potravou, jak se rozmnožují, kam kladou svá vejce ani jakého stáří se dožívají. Jediné, co víme, je to, že kantonským strávníkům chutnají – a překupníkům přinášejí tučné zisky!
Želvu arakanskou (Heosemys depressa), která byla popsána koncem 19. století, nikdo živou neviděl od roku 1908. Byla považována za téměř jistě vyhubenou. Až teprve po devadesáti letech byly dva exempláře objeveny na jakési tržnici v jihočínské provincii Yünnan a od té doby se ještě podařilo identifikovat přibližně 40 dalších kusů, většinou v kantonském Qingpingu. Takže nejspíš dosud někde ve volné přírodě přežívá malá populace. Kde? To se od prodejců nikdo nedozví. Chrání si svůj zdroj vysokých příjmů velice důsledně.
Na tržnici se kromě vzácných želv občas nabízí i další unikátní živočichové, které poznat zpravidla dokáže jen skutečný odborník. Je to i případ potápníka Acilius sinensis. Tento vodní brouk byl popsán v roce 1915 v jedné z lokalit jižní Číny, ovšem od té doby jej již v přírodě nikdo nechytil. Donedávna byl tedy znám jen z několika exemplářů dobře střežených v pekingském národním muzeu. Až v roce 2001! Skupinu českých entomologů při procházení kantonskou tržnicí upoutala káď s vodou plná vodních brouků. Prodavačka vcelku ochotně (pochopitelně za tučný peníz) dovolila „procedit“ obdivuhodnou biomasu broučích těl a jen nechápavě kroutila hlavou, proč si ti divní cizinci nevybírali ty největší brouky, ale v jejích očích naopak nejméně hodnotné. K objevu, jakou vzácnost se v kádi podařilo ulovit, však došlo až doma – po pečlivé a náročné determinaci. Mezi stovkou dovezených potápníků bylo také pět asi dvoucentimetrových exemplářů Acilius sinensis. Na lokalitním štítku tedy stojí napsáno: Qingping market, Guangzhou, China. TRADIČNÍ MEDICÍNA
V ulicích a průjezdech domů kolmých na Qingping Lu pokračuje tržnice labyrintem malých krámků až po strop naplněných nejrůznějšími artefakty tradiční čínské medicíny. Zákoutí jsou prošpikována tou pravou „čínskou atmosférou“. Čpí z nich přesvědčení, že nikoliv pokorná modlitba, oběti bohům a už vůbec ne západní lékařství, ale zvířecí artefakty pomohou. Mezi horami pravého i nepravého šafránu, sušených hlíz, oddenků, kostí a zubů pravěkých zvířat, zvířecích rohů, parohů, tlap, chlupů a kůží jsou zcela vynikající „prostředky“ pro zvýšení mužské potence. Jak paradoxní: státní aparát v Číně usiluje o snížení porodnosti (například tím, že zdarma rozdává kondomy), lid však dál vehementně vyhledává tradiční prostředky s účinkem právě opačným. A v Qingpingu se mu dostává nabídky vskutku nejširší.
Nelze přehlédnout stohy vysušených kůží nebo spíše mumií gekonů obrovských (Gekko gecko). Prodavači demonstrují účinky jejich odvaru velmi sugestivně. Kam se prý hrabe viagra. Tato velká ještěrka žije v celé jihovýchodní Asii, na území jižní Číny ale byla téměř vyhubena. Protože však zájem o zázračné účinky jejího vysušeného tělíčka trval, začal se gekon obrovský dovážet na čínské tržnice z okolních zemí. Hromady naskládaných jeleních paroží se také dovážejí. Patří jelenu maralovi (Cervus elaphus maral), jehož lýčí na paroží je prý zaručeným afrodiziakem a lékem proti mužské neschopnosti. Maralí farmy v jižním Rusku, na Altaji a v Mongolsku v současnosti dobře prosperují. Vydělávají na domnělé či opravdové impotenci čínských mužů.
Obchod s nosorožčími rohy a tygřími drápy byl v nedávné minulosti natolik medializován, že v současnosti tento artikl naleznete v Qingpingu jen „pod pultem“. Prodejci se přece jen bojí – trestů smrti je v Číně nejvíce na světě. Že zde však mezinárodně zakázaný obchod i s těmito velmi ceněnými prostředky na léčbu mužské nedostatečnosti funguje, mohu dosvědčit. Několikrát mi byly nabízeny tygří tlapy s drápy a také sušené tygří penisy, některé dokonce s mumifikovanými varlaty. Prodejci však byli velmi obezřetní a bázlivě se rozhlíželi kolem. Jistě věděli proč. A co na to světová ochrana přírody? Mám pocit, že to zde, na jihu do sebe poněkud zahleděné Číny, ani na začátku 21. století téměř nikoho příliš nezajímá.

Category: 2003 / 10

V dějinách Spojených států zanechali výraznou stopu, přesto dnes Šajeni, či, chcete-li, Čejenové (angl. Cheyennes) žijí v rezervacích na jihovýchodě Montany (severní větev) a v západní Oklahomě (jižní větev) většinou pod hranicí chudoby. Na 15 tisíc příslušníků tohoto svébytného národa chová hlavně dobytek nebo se nechává najímat na sezonní práce mimo rezervaci. Jisté příjmy mají také z turistického ruchu, prodeje suvenýrů a provozování heren. Nezaměstnanost Šajenů je ale hrozivá. Ti šťastnější pracují ve státním sektoru a v kmenových institucích, někteří slouží v armádě nebo pracují ve velkých městech po celých USA a vydatně podporují příbuzné v rezervaci. Chatrná ekonomická základna a vzdělání a také výchova k dělení se, úctě ke starým lidem a skromnosti Šajeny předurčují k neúspěchu v dominantní společnosti. Častým problémem se tak stává alkoholismus, drogy a kriminalita mládeže. Na druhou stranu se Šajenům v Montaně podařilo rozeběhnout několik projektů na udržení tradic a zdá se, že tento národ s vlastním jazykem a jedinečnou kulturou nehodlá hned tak zmizet do propadliště dějin.

TSITSISTAS A SUTAJOVÉ
Pojmenování, pod nímž jsou dnes Šajeni známi, pochází ze siuského dialektu nakota a označuje lidi cizího jazyka. Šajeni si ve vlastním jazyce, který patří k algonkinské jazykové rodině podobně jako jazyky Černonožců, Arapahů, Odžibvejů, Delavarů, Šóníjů a dalších, říkají Tsitsistas. O významu tohoto výrazu se odborníci dohadují více než sto let. Nejpravděpodobnějším výkladem je „ti, kdo jsou odtud“. Podle starých příběhů přišli předkové dnešních Šajenů ze severu, z lesnatých oblastí západně od Hudsonova zálivu. Během putování prý museli překročit velkou vodu a část z nich se ztratila. Hlavní skupina, Tsitsistas, po nějakém čase překročila řeku Missouri a usadila se v lovištích kolem posvátné hory Novavose, dnešní Bear Butte na jihozápadě Jižní Dakoty. V době hladu odešel jeden mladý Šajen jménem Sladký lék hledat pomoc posvátných sil. Duchové ho pozvali do útrob hory, čtyři roky ho učili a nakonec ho obdarovali čtyřmi posvátnými šípy maahotse, které měly představovat sílu a ducha šajenského národa a připomínat lidem závazky vůči světu posvátných sil. K Šajenům se pak vrátila stáda bizonů, která je zbavila hladu, a Sladký lék naučil své lidi vyrábět první skalpové košile a malované štíty ze surové bizoní kůže, založil první tři válečnické společnosti (Červené štíty, Jelení bojovníky a Liščí bojovníky), naučil Šajeny kmenové obřady a řekl jim, že si duchové nepřejí, aby se Šajeni navzájem zabíjeli. Nakonec prorokoval příchod bílých lidí.
Kruh raných šajenských dějin se uzavřel v okamžiku, kdy se Tsitsistas pustili do boje s cizím kmenem a zjistili, že nepřátelským bojovníkům rozumějí. Boj byl okamžitě zastaven a nepřátelský kmen se stal spojencem Tsitsistas. Byli to Sutajové, jejichž jazyk a tradice se v mnohém podobaly tradicím Tsitsistas. Podle některých starých Šajenů se jednalo o potomky těch, kteří se ztratili při překonávání velké vody. I oni měli velkého proroka. Jmenoval se Vztyčené rohy a v posvátné hoře ho duchové naučili, jak provádět obřad slunečního tance, a darovali mu esevone, posvátnou bizoní čapku. Sutajové vytvořili s Tsitsistas společný táborový kruh a postupně s nimi splynuli. Maahotse (šípy) a esevone (čapka) jsou dnes považovány za nejposvátnější předměty všech Šajenů a jejich opatrovníci za nejvyšší náboženské autority kmene.
Archeologie k této poměrně spolehlivé ústní tradici dodává, že předkové Tsitsistas doputovali na Velké planiny kolem roku 500 př. n. l. a následujících tisíc let žili na severním a východním okraji Černých hor. Před rokem 1000 se pod tlakem nově příchozích skupin, předků pozdějších Mandanů a Hidatsů, přesunovali pomalu k východu a nějaký čas sídlili v lesích na horním toku Mississippi, kde se věnovali lovu lesní zvěře a rybolovu. V první polovině 18. století je ohrožovali Odžibvejové, a tak se opět dali do pohybu na západ, kde byla i větší stáda bizonů. Na okraji prérií si budovali velké vesnice tvořené po vzoru Mandanů a Hidatsů s polozahloubenými kopulovitými chýšemi pokrytými drny a hlínou, které chránila palisáda. Pěstovali kukuřici, tykve, fazole a tabák a stravu doplňovali sezonním pěším lovem bizonů.
Kolem roku 1740 vstupují do jejich života koně. Rychle pochopili, že s nimi ovládnou planiny s bizoními stády a během jedné generace opustili usedlý způsob života. Přibližně v té době se Tsitsistas setkali se Sutaji, malým kočovným kmenem, který už na planinách nějaký čas žil a zabýval se pěším lovem bizonů.

ZLATÉ ČASY ŠAJENSKÝCH OBCHODNÍKŮ
Kolem roku 1800 už všichni Šajeni žili v kožených kuželovitých stanech, známých jako týpí, lovili bizony a chovali stáda koní. Nejprve se usadili ve staré známé zemi kolem Černých hor. Ve 20. letech 19. století ale začali na jejich území přicházet Lakotové, západní skupiny mocného kmenového svazu Sedm ohnišť. Lakotská hrozba přiměla malý tříapůltisícový národ uzavřít pevnější spojenectví se stejně nepočetnými Arapahy a začít pronikat západněji a jižněji do lovišť, na něž si činili nárok Vraní Indiáni, Šošoni, Jútové, Kajovové, Póníové a Osedžové. Šajeni tedy uzavřeli účelové spojenectví také s početnými Lakoty. Reorganizovali systém válečnických společností, sluneční tanec a posvátné šípy spolu s posvátnou bizoní čapkou použili k upevnění šajenské jednoty a přizpůsobili válečnické zvyklosti vyššímu účinku válečných akcí. Tím Šajeni přeměnili svůj malý kmen ve výkonný válečný stroj, který dokázal zastrašit sousední kmeny, vytlačit je z lovišť, na něž si Šajeni přáli proniknout, a umožnil Šajenům zaujmout pozici zprostředkovatelů obchodu mezi jihem a severem.
V letech 1830-1865 ovládalo 4000 Šajenů území několikanásobně větší než Česká republika. Koně z jižních planin prodávali na sever a pušky, sekery, nože, kotle a další zboží anglické a americké provenience zase na jih. Když v Evropě vzrostla poptávka po bizoních kožešinách, začali je Šajeni ve větší míře zpracovávat a přišli si na slušný zisk. V polovině 19. století byli Šajeni považováni za nejbohatší kmen planin. Neměli nouzi o žádné zboží, které potřebovali, interiéry šajenských týpí byly bohatě vybavené kovovým nádobím a nákladnými vlněnými pokrývkami, šajenské ženy se oblékaly do kvalitních látek a zdobily se stříbrnými šperky, mužům nechyběly pušky, střelivo a dobrá sedla z dílen mexických sedlářů, u šajenských týpí se pásla početná stáda koní. Tento obchod se soustřeďoval především do rukou jihošajenských náčelníků, kteří měli dobré vztahy nejprve s francouzskými a později americkými obchodníky. Dobře to ilustruje příběh Soví ženy, dcery opatrovníka posvátných šípů Bílého hromu, která se provdala za spolumajitele obchodní stanice na horním toku Arkansasu Williama Benta. A nebyla jedinou Šajenkou, která tehdy takový sňatek z rozumu podstoupila.

CUSTEROVO PROPÍCHNUTÉ UCHO
Zlaté časy ukončil příliv bílých osadníků, který se přelil přes území jižních Šajenů na konci 50. a počátku 60. let 19. století. Cesty, usedlosti a telegraf narušily svrchovanost Šajenů, přibývalo třenic, ukradených dobytčat a koní. Vzájemná nedůvěra vyvrcholila zabitím náčelníka Hladovějícího medvěda. Šajenskou odvetu vedla válečnická společnost „Psí vojáci“, a tak v létě 1864 začalo pětileté krvavé období indiánských nájezdů na bílé usedlosti a vojenských útoků na šajenské tábory. V listopadu 1864 oddíly coloradských dobrovolníků plk. Chivingtona zmasakrovaly u říčky Sand Creek šajenský tábor náčelníků Černého kotle, Bílého vidloroha, Žlutého kojota a Péřové čapky. Brutálně zde povraždili přes sto Šajenů, většinou žen a dětí. Tato zvěrstva sice přivedla Chivingtona před vojenský soud, ale nenávist a vztek šajenských válečníků už nemohl nikdo zastavit. Pro coloradské a kansaské osadníky se rozpoutalo peklo. V listopadu 1868 tábořili lidé Černého kotle a Kamene u řeky Washity. Jejich zimní tábor napadl plk. Custer. I zde zahynuly desítky žen a dětí. Padl i velký mírotvorce Černý kotel. V létě 1869 porazil major Carr Psí muže, vedené Vysokým býkem. Vojenská porážka jižních Šajenů, početnější větve tohoto kmene, byla dokonána a jejich tlupy se pomalu usazovaly ve své rezervaci v západní Oklahomě.
Severní Šajeni spolu se svými spojenci Lakoty se ještě několik let těšili svobodě. V letech 1865-68 v tzv. „válce Rudého oblaka“ vystrnadili bílé vojáky z východního Wyomingu a 25. června 1876 u říčky Little Big Horn severní Šajeni, Lakotové a severní Arapahové porazili gen. Custera. Byla to největší vojenská porážka, kterou severoameričtí Indiáni uštědřili armádě. Šajeni si vyprávějí, že šajenské ženy, které obíraly na bojišti mrtvé vojáky, propíchly Custerovi obě uši šídlem, aby lépe slyšel šajenské náčelníky, kteří mu po boji u Washity říkali, že už nikdy nesmí válčit proti Šajenům. Přestože byla americká veřejnost zaskočena Custerovou porážkou, armádní stroj se rozjel na plné obrátky a do jara 1877 přinutil všechny vzbouřené lakotské a šajenské skupiny, aby se vzdaly. Několik stovek severních Šajenů bylo deportováno k jižním Šajenům do Oklahomy. Tito lidé zde živořili a umírali. Na podzim 1878 asi tři stovky mužů, žen, dětí a starců uprchly a pod vedením náčelníků Malého kojota a Tupého nože podnikly tisícikilometrovou pouť na sever s několika tisíci vojáky a dobrovolníky v patách. Odhodlání severních Šajenů ale přimělo vládu, aby jim roku 1884 přidělila rezervaci na Tongue River v jihovýchodní Montaně.

„MÁM ČTYŘI MATKY“
Uspořádání šajenské společnosti se pochopitelně měnilo a stále mění. Ve 30. letech 19. století tvořilo šajenský táborový kruh přibližně deset tlup, např. Lidé provazů ze srsti, Lidé z hřebenů, Sutajové. Některé tlupy nesly zvláštní jména jako Spečené průdušnice nebo Nohy skrčené v křeči, případně legrační jména jako Tlupa strupovitých či Jedlíci. Jedlíci, kteří tábořili a lovili převážně ve východním Wyomingu, byli zdaleka nejpočetnější. Patřilo k nim kolem 800 Šajenů. Nejmenší tlupy mívaly přibližně 150 příslušníků.
Každá tlupa se skládala z několika rodinných táborů tvořených čtyřmi nebo pěti týpí, v nichž žilo průměrně 25 lidí, a poněkud větších náčelnických skupin, čítajících kolem 40 osob, v jejichž čele stál jeden ze 44 šajenských náčelníků. Tyto skupinky tábořily část roku samostatně nebo se dočasně spojovaly s jinými rodinnými tábory a náčelnickými skupinami. Další část roku však trávila tlupa společně a v červnu a červenci se všichni Šajeni shromažďovali na předem stanoveném místě, kde se konal obřad posvátných šípů a sluneční tanec. Byla to doba setkání starých přátel, tanců, her, hostin a namlouvání.
Šajenský muž si musel hledat manželku v cizí tlupě a po svatbě se k této tlupě přistěhoval. Děti patřily k tlupě, v níž v době porodu žila matka. Muž se mohl oženit ještě s dalšími ženami. V drtivé většině případů šlo o sestry a sestřenice první ženy. V podobných rodinách tenkrát žilo asi 40 % šajenské populace. Tehdejší šajenský náčelník Vysoký vlk se oženil dokonce se šesti sestrami a měl třicet dětí. Kolem roku 1840 však začali členové válečnické společnosti Psích mužů porušovat zavedená pravidla. Vytvořili vlastní tlupu a manželky si přiváděli z jiných tlup. Tento model se osvědčoval v letech bojů s bílými, kdy tato tlupa představovala soustředěnou vojenskou moc. Roztržka s ostatními tlupami šla kvůli tomu tak daleko, že Psí muži neměli po jistou dobu v kmenovém táborovém kruhu místo a pořádali vlastní sluneční tanec.
Šajenský příbuzenský systém je složitější než náš. Důležitou roli v něm hraje posloupnost generací a mužské a ženské linie. Šajenský muž považuje za své bratry také syny otcova bratra. Synové otcovy sestry nebo matčina bratra jsou bratranci. Pro Šajenku jsou sestrami kromě biologických a adoptivních sester také dcery matčiny sestry. Šajen může mít i několik otců a matek, protože za ně považuje i všechny bratry biologického otce, potažmo všechny sestry biologické matky. Toto pojetí má nesporné výhody při adopci sirotků (v dobách častých válek běžné), protože dítě si nemusí zvykat na své nové rodiče. Šajen označuje tchána s tchyní jako dědečka a babičku. Respekt zetě ke tchyni a snachy ke tchánovi je dodnes tak velký, že se snaží navzájem vyhýbat a komunikují spolu jen v nejnutnějších případech prostřednictvím třetí osoby. Naopak vztahy mezi švagry a švagrovými jsou plné žertů a škádlení na téma možných milostných pletek. Asi jde o reminiscenci starých časů, kdy byla švagrová potenciální druhou či třetí manželkou.
Příbuzenství, ať už pokrevní, vzniklé sňatkem, či adopcí má pro Šajena klíčový význam. Nemít příbuzné by bylo katastrofou. Myšlenka příbuzenství má i svůj duchovní rozměr. Příbuzní mají vůči sobě povinnosti a poskytují si podporu, proto se Šajen snaží navázat příbuzenství s někým z duchovního světa, aby se mohl spolehnout na jeho pomoc. Oslovuje Posvátné síly otče, dědečku nebo babičko. Šajenská společnost je tradičně uspořádána do velkorodin, které tvoří i několik desítek lidí tří čtyř generací. Po druhé světové válce se zdálo, že mají šajenské velkorodiny odzvoněno a rozpadnou se na základní rodiny s rodiči a dětmi. Ale trvale nepříznivá ekonomická situace rezervací znamenala renesanci velkorodiny. Dělba práce a finančních prostředků, pomoc při výchově dětí a větší možnosti velkorodiny usnadňují Šajenům život. Bílí zaměstnavatelé si museli například zvyknout na to, že za jejich nemocného šajenského zaměstnance přicházejí pracovat bratři, bratranci nebo strýcové.

JEŽÍŠ JAKO NEBESKÝ DUCH
Tradiční šajenské náboženství tkví svými kořeny hluboko v šamanismu, který je společným dědictvím kultur subarktické oblasti, od Laponska po Labrador.
Podle Šajenů tvoří vesmír sedm sfér. Horní svět se skládá ze dvou, Prostřední svět ze čtyř vrstev a Dolní svět, který začíná pod nejhlubšími kořeny a zvířecími doupaty, zaujímá poslední sféra – zemská hlubina. V zenitu dlí prý Maheo, Duch všeho, posvátná moc, která stvořila vesmír a jejíž podstata je čistě duchovní. V nadiru sídlí Naše babička, posvátná moc zemské hlubiny, jejíž podstata je čistě materiální. Veškeré stvoření mezi nimi je směsí duchovního a materiálního. Čím výše, tím přibývá duchovního, čím níže, tím přibývá materiálního. Celý vesmír udržuje v pohybu Maheo, který všechny zásobuje buď přímo, nebo zprostředkovaně kosmickou energií. Zásobuje svou energií Slunečního ducha a ten pak umožňuje růst rostlin a existenci živočichů. Cílem všech bytostí je sbírat sílu, aby ji pak mohly využít k životu i nadpřirozeným kouskům. Při sbírání síly a zacházení s ní se musejí dodržovat pravidla, jinak se síla dostane mimo kontrolu a způsobí potíže. Člověk má síly velmi málo, musí se proto modlit, postit, zpívat písně, používat posvátné předměty a účastnit se obřadů. Podle Šajenů se těmto postupům lidé naučili od zvířat a přírodního světa. Písně připomínají vytí vlků a skučení větru, tance napodobují namlouvací tance jeřábů a tetřívků, malování těla připomíná zbarvení zvířat.
Šajeni chovají velikou úctu k ptákům, zvláště strakám, orlům, vranám, ale také vážkám a motýlům (považovaným za ptáky), protože prý dovedou vylétnout až do prostoru modré oblohy, nejvyšší sféry a stát se posly Mahea. Nemenší úctu pociťují např. vůči jezevci, který se dokáže prohrabat do blízkosti Naší babičky a získat od ní sílu. Obecně lze říci, že tradiční Šajeni pokládají člověka za bezbranného ubožáka ve srovnání s ptáky, kteří mají křídla, zobáky, pařáty a teplé peří, čtvernožci, kteří mají drápy, tesáky, kopyta, rohy, kožich a dovedou rychle běhat, nebo vodními tvory, kteří mohou vydržet pod vodou. Člověku dal Maheo do vínku pouze přemýšlivost a víru.
Pro Šajeny je důležitá jednota protikladů. Noc a den, slunce a měsíc, léto a zima, muž a žena. Jejich soulad, to, jak se doplňují a střídají, považují za posvátné a důležité pro fungování světa. Věří, že tělo přichází skrze matku a ducha vdechuje Maheo prostřednictvím otce v okamžiku početí. V přírodě tento zázrak představují první jarní bouřky, které oplodní mrtvou zimní krajinu a způsobí, že vyraší nová tráva. Tento tradiční náboženský koncept se neustále vyvíjí. Objevují se nové obřady s novou symbolikou a staré obřady mizejí. Významnější roli začali v 18. století hrát ptáci Velkých planin, a savci jako rosomák, los a medvěd ustoupili do pozadí. V největším ohrožení se tradiční náboženství ocitlo na přelomu 19. a 20. století, kdy se dostalo pod silný tlak křesťanských misionářů a úřadů. Sluneční tanec a další obřady byly na mnoho let zakázány. Dnes se značná část Šajenů hlásí k některé z křesťanských církví. Vztah Šajenů ke křesťanství je však složitější. Existují samozřejmě lidé, kteří dokonce vyvíjejí misijní činnost v jiných částech Severní Ameriky. Největší skupinu ale zřejmě tvoří Šajeni, kteří navštěvují kostel a zároveň se účastní tradičních šajenských obřadů. Tito lidé přivádějí duchovní pastýře k zoufalství, protože se řídí heslem, že jeden obřad je dobrý, ale dva ještě lepší. Od chorob bílého muže si pomáhají křesťanskými modlitbami, ale když jde do tuhého, prosí o požehnání při obřadu slunečního tance. Ježíše takoví lidé umísťují na oblohu hned vedle Slunečního ducha a Hromové bytosti. Pak jsou tu tradicionalistické komunity, které křesťanství příliš neovlivnilo a z jejichž řad se rekrutují obřadníci tradičních obřadů, šamani a léčitelé. POTÍŽE S VĚTŠINOVOU SPOLEČNOSTÍ
Po usazení v rezervaci byl na severní i jižní Šajeny vyvíjen silný tlak, aby se vzdali svého náboženství, velkorodin i půdy. Vláda většinou využívala legálních nástrojů, ale občas museli její zástupci sáhnout i k podvodům, aby uspokojili požadavky lobbystických skupin. Ostudný je případ parcelace jihošajenské půdy v 90. letech 19. století, kdy vládní zmocněnci zastrašovali Šajeny a falšovali jejich podpisy, aby si vynutili rozparcelování rezervační půdy. Tím se okolním bílým farmářům nesmírně usnadnil přístup k novým pozemkům. Dodnes s tím mají jižní Šajeni potíže, protože žijí rozptýleni v moři bílých Oklahomanů a je pro ně kupříkladu nemožné udržet šajenské školy. Severní Šajeni jsou na tom mnohem lépe. Dlouho parcelaci vzdorovali, Rooseveltova administrativa pak parcelaci zakázala a do dnešního dne se kmenové radě podařilo vykoupit zpět téměř všechnu prodanou půdu. Severní Šajeni mají vlastní mateřské školy, základní školy a vyšší odbornou školu, v nichž se vyučuje šajenština a šajenští učitelé přednášejí o tradicích. Severní Šajeni na druhou stranu čelí tlaku těžebních společností, které stojí o obrovské zásoby černého uhlí pod povrchem rezervace. Tyto společnosti v 70. letech nabízely severním Šajenům lákavé vyrovnání za právo těžby. Znamenalo by to zničení rezervace a zřejmě i rozbití kmene. Šajeni i přes svou chudobu existenci kmene na kmenovém území za osobní blahobyt neprodali. Stále opatrují odkaz, který přinesli jejich proroci Sladký lék a Vztyčené rohy od Mahea. I dnes jim to dává sílu zůstat Šajeny a mít svou barvu na paletě lidských kultur.

Category: 2003 / 10

Berlín se stane přestupním centrem celé Evropy. Na ploše zhruba jedenácti fotbalových hřišť zde roste nový nádražní komplex Lehrter Bahnhof, který od roku 2006 spojí trasy vedoucí napříč kontinentem. Budou se sem sjíždět vlaky z velkých německých měst i spoje z Ruska, jižní Evropy, Skandinávie, Francie, Velké Británie a zemí Beneluxu. K nádraží se budou sbíhat také dálnice, silnice a berlínská příměstská dráha S-Bahn, takže denně se tu bude pohybovat okolo 1,35 milionu cestujících.
Výstavba nového nádraží začala 9. září 1998 a je součástí celkové přestavby Berlína, o němž Berlíňané s nadsázkou tvrdí, že je největším staveništěm Evropy. Pro futuristickou stavbu nádraží jsou charakteristické moderní materiály jako ocel a sklo. Dvě stě padesát metrů vysoké budovy (jako dvě petřínské věže na sobě) budou svírat téměř půl kilometru dlouhou nádražní halu, kam budou přijíždět dálkové vlaky ze směru východ-západ. Zastřešení má mít profil ploché elipsy, jejíž dvě části bude protínat další konstrukce ve tvaru vysokého hranolu. Přitom žádný zastřešující skleněný prvek nebude stejný. Pro trasy vedoucí ve směru sever-jih povede v hloubce patnácti metrů pod zemí tunel, do kterého bude velkými šachtami proudit denní světlo.
V projektu, jehož realizace bude stát miliardy eur, přičemž předpoklad konečné částky se neustále mění, se samozřejmě počítá také s podzemními parkovišti, sítí obchodů, ubytovacími možnostmi a dalšími službami, které pasažéři na svých cestách potřebují. Největší nádraží Evropy má být v provozu již při mistrovství světa ve fotbale v polovině roku 2006.

Category: 2003 / 10

Ať bdíme nebo spíme, dýcháme průměrně dvanáctkrát za minutu. Za 24 hodin tak vdechneme a vydechneme více než osm tisíc litrů vzduchu. Tělo z něj čerpá kyslík ke spalování energie v buňkách. Při výdechu se zbavuje odpadního oxidu uhličitého. Kdyby se plíce vyjmuly z hrudníku, splaskly by jako vyfouknuté balony. Naopak při nádechu se jejich plocha díky plicním váčkům zvětšuje na 80 až 130 metrů čtverečních. Plíce jsou opravdu dokonalý orgán. Když selžou, hrozí udušení. Smrtící rozsudek pak může zvrátit jen úspěšná transplantace. ̈

CESTA POKUSŮ
Transplantace plic se staly prakticky poslední orgánovou transplantací v humánní medicíně. O první transplantaci plic se v roce 1963 pokusil Američan J. Hardy. Pacient však po 18 dnech zemřel. „Plíce jsou jediným orgánem, který je neustále spojen se zevním prostředím, a je proto při každém nádechu a výdechu ohrožen infekcí. V té době také ještě nebyly nalezeny léky potlačující imunitu organismu, takže tělo transplantát odmítalo. Tyto léky, mezi něž patří i cyklosporin, se dostaly na trh až v osmdesátých letech. Transplantace plic jsou také spojeny s přišíváním průdušek a v té době nebyla ještě tato technika na výši,“ vysvětluje Hardyho neúspěch přednosta III. chirurgické kliniky Fakultní nemocnice v Motole a šéf transplantačního týmu plic profesor Pavel Pafko.
Trvalo pak dalších 20 let ojedinělých pokusů, než se roku 1983 podařilo transplantační skupině z Toronta uskutečnit úspěšnou transplantaci jedné plíce. O tři roky později publikovala stejná skupina provedení transplantace obou plic v jednom bloku. Transplantace probíhala tak, že se obě plíce s průduškami přecházejícími v průdušnice vyjmuly jako jeden celek, který se potom zasadil do těla příjemce. Takto uskutečněná transplantace měla sice dlouhodobý efekt, pacientka žila devět let – ale technika byla natolik náročná, že se od ní ustoupilo. Teprve roku 1989 provedla skupina washingtonské univerzity první úspěšnou transplantaci obou plic, při níž bylo během výkonu transplantováno nejdříve jedno a pak druhé plicní křídlo. Od té doby se každoročně ve světě uskuteční na 1200 transplantací.
první transplantace v česku
U nás začal transplantace plic zkoušet na zvířatech od sedmdesátých let tehdejší přednosta III. chirurgické kliniky, prof. MUDr. František Řehák. Profesor Pafko o něm říká, že byl pro něho dobrým učitelem. „Zabýval se hrudní chirurgií a já uvažoval, jak ji posunout kupředu. Každá generace by neměla předávat jen to, co se naučila, ale přidat k tomu něco nového. A protože se transplantacemi plic v té době ve východním bloku nikdo nezabýval, rozhodli jsme se jít touto cestou.“
Svůj „výuční list“ získal profesor Pafko ve Vídni pod vedením profesora Waltera Klepetka. Pro Vídeň rozhodla poměrně snadná dostupnost, navíc v blízkosti ani žádné transplantační centrum nebylo. Sám pak se svým operačním týmem uskutečnil první transplantaci 21. prosince 1997. Profesor Pafko se svěřuje: „Měl jsem sice nějakou zkušenost z Vídně, ale když někdo dělá něco poprvé, je pod určitým psychickým tlakem.“ Vše ale dobře dopadlo. Příjemcem byl pan Moravec, který se loni v prosinci dožil ve zdraví pooperačních pěti let. Překročil tím onu magickou hranici prodlužující mu život. Žije plnohodnotným životem, i když musí užívat léky, aby tělo transplantát přijalo.

ČESKÁ REALITA
„U nás se uskuteční deset operací ročně. Pro srovnání s ostatním světem se počítá jedna transplantace na milion obyvatel. Jsme na úrovni Itálie, lepší než Finsko, přibližně stejně jako Anglie. Německo a Francie mají dvě transplantace na milion obyvatel,“ vypočítává profesor Pafko.
Úspěšnost transplantací plic se pohybuje v rozmezí 45 až 50 %. Právě proto, že plíce jsou při každém nádechu a výdechu spojeny s venkovním prostředím, dochází k infekci, a ta je v prvním roce po transplantacích z 90 % příčinou úmrtí. Kdyby se však operace neuskutečnila, znamenalo by to pro každého jistou smrt. Pět let po transplantaci přežije polovina operovaných.
K transplantaci se přistupuje tehdy, když je pacient v konečném stadiu své dechové choroby. Všichni pacienti dýchají kyslík, málo se pohybují a očekávaná délka života jsou maximálně dva roky. „Když vím, že pacientův stav se zhoršuje natolik, že mu hrozí udušení, což je nejhorší příznak doprovázející odchod člověka z tohoto světa, je transplantace pro něho jedinou nadějí,“ podotýká profesor Pafko.
Samotná transplantační operace trvá zhruba pět hodin. Jeden tým odebírá plíce dárce a druhý tým současně pracuje na příjemci. Oba týmy jsou spojeny přes mobil. Plíce příjemce se odebírají až tehdy, když je první tým s transplantátem na místě, aby se zabránilo komplikacím, pokud by došlo k nějakému zdržení. Předčasně vyoperovaná plíce by znamenala nenávratný stav, který by pro pacienta znamenal smrt.
„Největším problémem při transplantacích není samotná operace, ale organizační stránka věci,“ říká profesor Pafko. „Média se soustřeďují jen na samotnou operaci, ale ta je jen částí starostlivosti o pacienta. Je nutné zajistit mnoho různých specialistů, kteří se na operaci podílejí. Důležité je také rozeznat, které pacienty vybrat. Nelze vybrat ty, kteří jsou ještě zdraví, a nemůžeme vybrat takové, kteří umírají.“
Čekací doba na transplantaci je u nás 150 dní. Jinde v Evropě 200 až 250 dní. „Je to otázka štěstí,“ říká s povzdechem profesor Pafko. „Čeká se, až se naskytne vhodný dárce. Někdo může být operován za týden, jiný za rok. Je proto nutné kalkulovat dopředu, aby se toho ten pacient dočkal.“
Jako dárci se vybírají osoby mladší 55 let, které zemřely následkem úrazu, násilnou smrtí, případně na nádor mozku. Příčina smrti nesmí v žádném případě postihnout hrudník, nemocný nesmí být dlouhodobě na řízeném dýchání. Musí mít shodnou krevní skupinu, vhodnou velikost plic a nesmí se u něho vyskytovat žádná infekce.
Transplantační program je omezen počtem dárců. U nás se poněkud zhoršily podmínky a je jich méně. Podle názoru profesora Pafka je to způsobeno některými kauzami zveřejněnými v tisku. Mnohé lékaře to odradilo od toho, aby se program rozvíjel. „Představa, že by někdo ve státních nemocnicích obchodoval s lidskými orgány, je pro mne úsměvná. Schovat něco takového pod pokličku je zcela nemožné,“ říká na závěr profesor Pavko.


prof. MUDr. Pavel Pafko DrSc.
Narodil se 3. 7. 1940 v Bratislavě. V roce 1963 ukončil studium na 1. lékařské fakultě UK a stal se asistentem anatomického ústavu 1. LF UK. Od roku 1966 pracuje na III. chirurgické klinice 1. LF UK v Praze, kde od postu sekundárního lékaře přešel přes asistenta, docenta a profesora až k přednostovi kliniky, jímž je od roku 1992. Pobýval na stážích v Anglii, NSR, Rakousku, SSSR a USA. Ze svého oboru publikoval více než 70 prací, vydal 2 monografie. Při náročné operaci zachránil Václava Havla. Profesor Pafko bydlí na vltavském břehu nedaleko Žlutých lázní, a tak, pokud mu to počasí dovolí, usedá po návratu z nemocnice do kajaku a obvykle na řece zdolává deset kilometrů. Je také vášnivý milovník cyklistiky, rád si v zimě zaběhá na běžkách.
TRANSPLANTACE LIDSKÝCH ORGÁNŮ
1869 – J. Reverdin objevil metodu rychlého hojení kožních defektů transplantací kůže.
1906 – První úspěšnou transplantaci oční rohovky uskutečnil rakouský lékař F. K. Zirm.
1950 – Americký lékař R. H. Lawler provedl v Chicagu první transplantaci ledviny.
1958 – Po havárii v Ústavu pro jaderný výzkum u Bělehradu byla šesti obětem ozáření transplantována kostní dřeň. Metodu vypracoval francouzský onkolog G. Mathé, vedoucí ústavu specializovaného na výzkum nádorového bujení. Transplantace se uskutečnila v Paříži.
1963 – V americkém Denveru se operačnímu týmu pod vedením T. E. Starzla podařilo transplantovat játra.
1963 – Americký chirurg J. D. Hardy provedl první transplantaci plic.
1965 – S prvními transplantacemi slinivky se začalo na univerzitě v Minneapolisu v USA.
1967 – 3. prosince uskutečnil profesor C. Barnard v Jihoafrické republice první transplantaci lidského srdce.  

Category: 2003 / 10

Údolí velryb, zvané také Wadi Zeuglodon, leží ve Fajjúmské oblasti Egypta, hluboko v rozpálené poušti u hory Guhannam. Vzniklo asi před čtyřiceti miliony let po ustoupení pravěkého moře Thetys. Pro vědu pak bylo objeveno v polovině 19. století.
Tehdy zde začaly být nacházeny zbytky zkamenělých stromů, žraločí zuby a skelety neznámých zvířat. Byly to 40 milionů let staré fosilie dvacet metrů dlouhých tvorů, kteří byli poněkud omylem pojmenováni Basilosaura isis (král plazů). Později se totiž zjistilo, že jde o savce, předchůdce dnešních velryb, kteří tehdy žili v teplých vodách zdejšího mělkého zálivu. Byli velcí jako dnešní velryby, ale namísto ploutví měli silně vyvinuté přední a zakrnělé zadní končetiny, všechny čtyři končetiny byly tvarované jako pádla. Tvor později dostal jméno Zeuglodon.
V Údolí velryb se našlo na 250 skeletů těchto zvířat a některé zkamenělé zbytky jejich koster jsou tady k vidění dodnes. V písku nacházíme i roztroušené žraločí zuby. Je to pohled, který opravdu stojí za to…
Ze snění nás vytrhuje hluk motorů. Odkudsi se vynořilo asi 40 luxusních terénních aut, zlatá egyptská mládež počíná piknik v rytmu techna. Někteří pořádají závody v autech do strmých srázů mezi kosterními pozůstatky. Civilizace sem dorazila ve své nejhorší podobě…říjen 2003

Category: 2003 / 10

Text: Katka Kubíková   Sedím v autobuse z Nairobi do Homa Bay, který se příznačně jmenuje survival (angl. Survive znamená přežít). Praská ve švech, přeplněn lidmi, zvířaty, nářadím a zavazadly. Ostatně naše rance s dárky, sešity, psacími potřebami a oblečením pro děti váží také šedesát kilo. Co se nevešlo dovnitř, je na střeše. Je dusno, v autobuse se mísí různé pachy a cestu nám zpestřují tzv. preachers, hlasatelé slov božích, co neustále řvou a rozhazují rukama. Začínám se proklatě potit… Na té cestě plné děr a výtluků se mi hlavou honí všechny ty náhody. Jak mě loni na jaře zaujal krátký šot v televizi o adopci afrických dětí, jak jsme pak naší nové dcerce Saron Otieno Akuku z Rusinga Islandu psali první dopis a koupili prvního plyšáka, jak mě na schůzce adoptivních rodičů strhla svým vyprávěním Dana, která se právě vrátila z Keni, a jak jsem jí nabídla pomoc, aniž jsem tehdy tušila s čím. A teď tu sedím v šíleném kostitřesu, jedu do neznáma a zmocňuje se mě pocit, že všechna ta setkání nejsou náhody, jen příležitost něčeho se chopit, něco ve svém životě změnit… Stačí se pozorně dívat a zamyslet se.

KONEČNĚ NA RUSINGA ISLAND
Z Homa Bay, špinavé zabahněné vsi, jsme se po dvou hodinách dalším šíleným autobusem dostali do Mbity, ze které je to na Rusinga Island už jen co by kamenem dohodil. V místním „hotelu“ jsme do sebe kopli hrnek čaje (s mlékem, jak jinak) a čapátí (placky z mouky, vody a oleje připomínající tuhé lívance) a na Rusinga Island, který leží na Viktoriině jezeře, ale je spojen s pevninou uměle vytvořenou hrází, jsme si vzali taxi. Běžným zvykem je tu před nasednutím nejdříve usmlouvat cenu a pak se smířit s tím, že se my tři platící osoby budeme tísnit vzadu, zatímco na místě spolujezdce sedí taxikářova kámoška. Jízda bude zaručeně s hodně hlasitou hudbou, řidič několikrát zastaví, aby pohovořil s kolemjdoucími, a když bude chtít natankovat, je samozřejmé, že benzin budeš jako zákazník platit ty. Pak ti to prý při závěrečném účtování odečte. Pro jistotu jsme se před odjezdem přeptali, jaká je cesta. „Not bad,“ chlácholil nás taxikář a skutečně měl pravdu, protože bláto nám vniklo dovnitř pouze jednou.
Taxi nás dovezlo až k domku Joashe, bratra Kena, zdejšího aktivisty Humanistického hnutí, který je na Rusinga učitelem. Aby Joash uživil svou početnou rodinu, je současně farmářem a rybářem. Skoro nikdo nebyl doma, čekali nás totiž až pozdě odpoledne. Jen paní domu a několik dětí. Těch mají celkem osm vlastních a starají se o dva další sirotky. Celkem jich je doma třináct, ale jak neustále přicházeli a odcházeli, nikdy jsem se pořádně nedopočítala.
Tříletá Devina nám šla nejdřív předvést, jak se koupe ve Viktoriině jezeře, a pak nevydržela a začala si poprvé osahávat mzungu (svahilsky běloch). Plácala svojí dlaní do mé a ohýbala mi prsty, aby se přesvědčila, že jsou světlé z obou stran. Pak zkoumala svoje – svrchu hnědé jako čokoláda a z druhé strany růžové. Veliké oči na skoro oholené hlavě jí přitom jiskřily vzrušením. Pak nám z domu přinesli matraci, abychom si s Danou pod stromem odpočinuly a trochu zdřímly. Nově příchozím se tak nabízel dobrý pohled: jeden chcíplý mzungu pod stromem a vedle druhý chcíplý mzungu. Nevím, jak by reagovali lidé u nás, kdyby při návratu našli před domem chrápat dva černochy. OHOLENÝ OSTROV
Zatímco jsme dospávaly, ženy a dívky se neuvěřitelně činily – poklidily dům, připravily krmi a uvedly nás do našeho pokojíku. Po jídle jsme vyrazili s Kenem na obhlídku ostrova. Jen kousek od domu je kopec, ze kterého je hezký rozhled po ostrově. Ostrov leží na třetím největším jezeře světa – Viktoriině (69 tisíc km2), kterým probíhají hranice tří afrických států: Keni, Ugandy a Tanzanie. Rusinga Island je v keňské části jezera. Mimo jiné se na něm našly významné kosterní pozůstatky nejstarších lidí. Kdysi byl ostrov porostlý bušem a žila tu divoká zvířata. Dnes je vše vykáceno, a pokud jsou svahy porostlé, jde jen o trnité keře, vzrostlých stromů je tu poskrovnu. Lesy ustoupily políčkům s kukuřicí a prosem, která stejně nedávají pořádné výnosy. Prší tu totiž jenom v dubnu a květnu a to tu přívalové deště smývají z odlesněných ploch poslední zbytky zeminy. Pak následují dlouhá a zničující sucha, ale na ostrově nejsou rozvody vody. Jediná voda, která se využívá i k pití, je voda z jezera a ta se bez aut, která tu takřka nikdo nevlastní, nedá daleko přenést. Klima, půdní eroze a spásání trávy dobytkem na některých místech ostrov doslova „vyholily“.
Cestou zpátky jsme náhodně potkali Pamelu, skutečnou maminku naší Saron. Bylo to neplánované a její srdečnost (jak jsme později zjistily, přátelská atmosféra mezi lidmi je tady běžným jevem) byla odzbrojující. Pevný stisk ruky, široký nápřah a následné plácnutí, které vás zrovna strhne do náručí. A když jsem spustila pozdrav v její řeči (kmenový jazyk luo, úředními jazyky jsou tu svahilština a angličtina), měla neuvěřitelnou radost a nejraději by mě zulíbala. Domluvili jsme návštěvu na zítřek a dál, nikam nespěchajíce (už dlouho jsem nechodila tak pomalu), se toulali ostrovem, zdravili se s lidmi a s každým prohodili pár vět. A v noci jsme potkávali jen oči a zuby, jak ve tmě zářil jejich nakažlivý úsměv. ŠKOLÁCI
Dnes máme v plánu obejít všechny školy na Rusinga, kde jsou umístěny děti z programu adopce na dálku. Na Rusinga Islandu je 17 základních a 2 střední školy (jedna pro chlapce a jedna pro dívky). Vzhledem k počtu dětí na ostrově je to naprosto nedostatečné. Na Rusinga žije totiž asi 18 tisíc lidí, polovina z nich jsou děti do 15 let. Kvůli vysokým nákladům je ale pro mnoho z nich vzdělání nedostupné. Od ledna 2003 sice nová keňská vláda zrušila poplatky ve státních školách, ale výdaje spojené s výukou, jako jsou školní uniformy, učebnice a další pomůcky, si každý musí platit sám. Tedy pokud na to má. Těm nejpotřebnějším pomáhá i naše Humanistické hnutí.
Přijíždíme taxíkem s otevřenými okny do školy, kde chceme navštívit Joba, kterého adoptoval profesorský sbor z gymnázia v České Třebové. Dvůr je plný dětí. Jakmile spatřily mzungu, vrhly se k taxíku, nastrkaly hlavy dovnitř, vykulovaly oči, strkaly se, křičely, brebentily, některé si i odvážně sáhly. Seděly jsme s Danou na zadním sedadle a prožívaly tu komickou situaci. Po několika pokusech se paní ředitelce podařilo děti odehnat a mohly jsme vystoupit. To už se ale zformovaly do obrovského sboru, tleskaly a zpívaly s takovým nasazením, že nám až tekly slzy smíchu. Ta písnička, kterou nás vítaly, byla v angličtině a zpívalo se v ní ve smyslu „Návštěva, návštěva, dnes je šťastný den“ a pořád dokola v různých variantách. Byly úžasné.
Zatímco děti ještě venku zpívaly a veselily se, odebrali jsme se do ředitelny postavené z vlnitého plechu. V místnosti velikosti naší koupelny v bytovém jádru panelového domu byl psací stůl, za ním korpulentní paní ředitelka, na zdi přimáčknuti já, Dana a Joash. Vysvětlili jsme paní ředitelce, že bychom rádi viděli Joba. A tak nám přivedli smutného překvapeného kluka, který nedávno přišel o rodiče. V tom stísněném prostoru začal rozbalovat dárky a zřejmě vůbec nechápal, co se děje.
Podobné to bylo ve všech ostatních školách a školkách. V chumlu kamarádů byly děti velmi spontánní, ale když se s námi adoptované děti ocitly samy, byly stydlivé a rozpačité. Taky moje Saron, kterou jsem našla v jedné školičce s krásným výhledem na jezero. Byla zaražená. Pak jsme si prohlížely, co se skrývá v jejím školním batůžku. Dojalo mě, když z batohu zakoupeného v Ústí nad Orlicí vytáhla omalovánky s obrázky afrických zvířátek, které jsme jí poslaly v dopise skoro před rokem. Jediná stránka nebyla pomačkaná, tak je celou dobu opečovávala. A ani čárečku do nich nenamalovala ve strachu, že by mohla něco pokazit.
Odpoledne se ve škole v Kamasengre koná další setkání dětí a rodičů spojené s předáváním dárků a dopisů od adoptivních rodičů. Cestou beru „na koně“ malého klučinu, který cupitá za svou starší sestrou. Když ho v areálu školy sundávám z ramenou, už se mě nepustí. Holčička v šatech s kanýry si nás chvilku zkoumavě prohlíží, a když jí nabídnu druhou ruku, chytá se stejně pevně jako její malý kolega. Rozbalují se dárky. Narol, adoptovaná studenty gymnázia z České Třebové, našla ve své tašce malou panenku. Kamarádky nevěřícně zkoumají její bílé prstíky. Ale dárků bude dost pro všech pět Naroliných sourozenců. Stará se o ně jen maminka, protože táta umřel. Další dítě, Brayan, odchází se svou igelitkou a balonem v druhé ruce do ústraní, aby si dárky v klidu nerušeně prohlédl. Překvapení dětí z toho, co dostaly, je opravdu silné. Rozdávám pytel bonbonů. Nejprve po jednom, pak se koná druhé kolo.
Ale děti, které okusily chuť sladkého ovocného bonbonu (většina z nich poprvé v životě), strkají a předbíhají. Musel zasáhnout jeden z tatínků, protože situace hrozila vyústit v pranici. SARON
Saron, vlastně Akuku, jak na ni doma volají, bydlí s mámou, tátou a třemi sestrami v útulné, čisté bahenní chaloupce ve svahu, docela daleko od jezera. Chaloupka je schovaná, jako ostatně většina domků, v kukuřičném políčku. Většina domečků tady na ostrově i jinde na venkově nemá okna, jen dveře z plechu či ze dřeva. Uvnitř se nacházejí dvě místnosti. Vstupní místnost slouží ve dne jako obývací pokoj. V noci se na zem hodí matrace a spí tady všechny čtyři holky. Neodmyslitelným vybavením domácnosti jsou bělostné dečky s vyšíváním. Ty se dávají na sedák, opěradlo i područky křesel a pohovky. Mají je téměř v každé domácnosti a je až s podivem, jak září čistotou. Z „obýváku“ se vstupuje otvorem v příčce opatřeným závěsem do druhé místnosti, která je současně ložnicí rodičů, kuchyní a skladem věcí potřebných k běžnému životu. Je tu několik nádob na vodu, kterou musí nosit až z jezera – dobrých 15 minut do kopečka. Chudák Pamela, docela se s tím vědrem na hlavě pronese. Ale je na tom ještě dobře, v některých oblastech Afriky je chůze pro vodu celodenním zaměstnáním žen a dívek.   Zastavěná plocha domečku málokdy přesáhne 20 až 30 čtverečních metrů, přezouvat se nemusíte, podlaha je z dobře udusané zeminy, nutno poznamenat, že vzorně zametená. Před domečkem je jakýsi stůl z tenkých větví, který slouží jako odkapávač nádobí, ke stolu je za nožku přivázaná jediná slepice. Kromě jedné slípky mají ještě štěně jménem Rex. Holky se mohly potrhat smíchy, když jsem na Rexe zavolala. Vždycky jakmile mě spatřil, mizel tryskem v kukuřici. A pak že jsou psi barvoslepí… Opodál je malé ohniště, které představuje veškeré kuchyňské přístrojové vybavení. A holky i máma jsou čistě oblečené. Táta bohužel vypadal přiopile.
Rozdělujeme dárky. Nějaké oblečení, užitečné věci a badminton. To byl dobrý nápad, holky ho hned odcházejí ven ozkoušet. Po chvíli usedáme s Pamelou, Saroninou matkou, pod strom do stínu. První se ptá, do jakého kostela chodíme a jakou máme víru. Zdejší lidé, příslušníci kmene Luo, což je třetí největší etnická skupina v Keni, vyznávají většinou křesťanství.
Pak si ověřuje naše rodinné vztahy. Ze snímku usoudila, že babička z Roudnice je naše maminka, moje dospívající dcery jsou moje sestry a Mirka, mého manžela, nedokázala vůbec zařadit. Na Rusinga Islandu se dospělá populace dožívá v průměru jen 48 let. Nad 60 let tu žije jen 2,7 % obyvatel. Když konečně pochopila naše rodinné vztahy, vykřikla áááááá, hlasitě se rozesmála a přátelsky mě žďuchla do zad. Pak se s vážnou tváří zeptala, kolik budeme mít ještě dětí. Tady je běžný počet dětí někde mezi šesti a deseti. Pamela je se svými čtyřmi holkami hluboko pod průměrem a vzápětí vysvětluje proč. Thomas, její muž, má problémy s pitím. Uživení rodiny záleží z velké části na ní. Dříve bydleli ve městě Nakuru, ona pracovala v mateřské školce, on měl taky stálé zaměstnání. Asi si nežili úplně špatně, pak ale začal pít. Brzo přišel o práci a nezbylo nic jiného, než se přestěhovat zpět na rodný Rusinga Island. Co tady funguje stoprocentně, je pomoc širší rodiny, pokud je někdo v problému. A tak Pamele pomohli příbuzní opravit domek, ve kterém dnes bydlí, a já jsem před ní smekala, jak se sama stará. ČAPÁTí, UGALI A SUKUMAWIKI
Večery na ostrově byly dlouhé a příjemné, pokaždé trochu jiné. Jediné, co se opakovalo s železnou pravidelností, byla skvělá večeře a večerní přívalový tropický liják. Kapky bubnovaly na plechovou střechu tak silně, že uvnitř nebylo slyšet vlastního slova. Jídlo je velkým obřadem, který začíná tím, že ženy přinesou na stůl všechny chody. Je to libovolná kombinace některých z následujících pokrmů – čapátí (již zmiňované placky podobné tuhým lívancům), ugali (jakási kaše z obilovin hodně tuhé konzistence), sukumawiki (zelené listy trochu připomínající špenát), nezbytná mísa vařené rýže, drobnozrnná čočka (trochu odlišná od té naší), červené fazole, různé omáčky či spíše šťávy, pokud je maso, jedná se zpravidla o porce kuřete, ryby nebo i hovězího. K pití voda ve džbánu (my jsme důsledně používaly vodu balenou). Před jídlem si důkladně umyjete ruce – jeden člen domácnosti obchází stůl s malým lavorem, mýdlem a džbánkem vody. Tento krok je nezbytný, protože příbory se tu sice používají, ale pokládá se to spíše za zbytečnou komplikaci, a tak všichni většinou používají hlavně svoje ruce. Každý si nandá, co hrdlo ráčí, a pak se věnuje jídlu skutečně všemi smysly. Čapátí se trhají na drobné kousky, namáčejí se do omáček, čočky nebo sukumy. Ugali je taky dobře vymyšleno, protože díky jeho konzistenci si můžete v malém kousku této kaše vytvořit palcem důlek a do vzniklé mističky nabírat tekutější pokrmy.   Stejnou měrou jsou do jídla zapojeny jak chuť, zrak, hmat, čich, tak i sluch. Jediné, co nás zlobilo, je zvyk, že ženy nejedí dohromady s muži. (My mzungu jsme byly výjimkou.) Možná v nepřítomnosti návštěvy jedí všichni pohromadě, ale nejsem si tím úplně jistá. Kolem stolu se posadí dospělí muži, role žen při večeři je omezena na to, aby jídlo přinesly a pak sklidily špinavé nádobí ze stolu. Patnáctiletý Mark, Joashův syn, má dovoleno jíst s námi v jedné místnosti, ale přece jen u jiného stolu. Mark je neobyčejně příjemný a chytrý kluk. Má úhledný rukopis, krásnou angličtinu a skvělé výsledky ve škole, takže příští rok ho čeká nástup na střední školu v Nairobi. Už taky ví, že chce být lékařem. Je to cesta, jak přispět k řešení problémů tady. Neprojevuje se výrazně, spíš mlčky posedává opodál, nevnucuje se, ale hovory s ním jsou velmi příjemné. Několikrát jsme spolu rozmlouvali o všem možném. Byl roztomilý, když tichým hlasem pravil: „Víš, jsem hrozně šťastný, že jste tady, je to pro mě hrozně zajímavé poslouchat, jak žijete, jaké je to v Evropě…“ Nesměle se ptá, jestli by si mohl dopisovat a tak následující večer píše dopis pro mou rodinu. HUMANISTICKÉ CENTRUM – TO JE ONO
Jsme ve výzkumném a administrativním centru v Mbitě, abychom přes Internet poslaly krátké zprávy domů, a najednou to s Danou máme: „Co takhle projekt humanistického centra na Rusinga? Sirotčinec, zdravotní středisko, škola, energie ze slunce, úprava vody, zavlažování. To je přesně to, co ostrov potřebuje.“ A druhý den jsme šli s Kenem a Joashem hned obhlédnout pozemky. Jsou u jezera, větší má i několik krásných starých stromů a oba bráchové, kterým patří, jsou ochotni je poskytnout. Do místního Fishing Clubu, což je luxusní ubytovací zařízení pro turisty na druhém konci ostrova, jdeme načerpat know-how: mimo jiné konzultovat technické vybavení a ověřit si možnost případné podpory projektu ze strany turistů. Hned vstup do areálu naznačuje, že jsme se octli v jiném světě. Svěží anglický trávník zavlažovaný vodou z jezera, chatky v africkém stylu, ale s luxusním vybavením, bazén, sprchy, společenská místnost, kotvící motorové čluny a přistávací plocha pro malá letadla. Luxus se tu kupodivu netluče s nevkusem, vše je velmi decentní a útulné. Pijeme kávu se správcem objektu (pochopitelně je to běloch) ve stínu košatých stromů a já mám lehký pocit nevolnosti z toho hrozného kontrastu. Zvlášť když se dozvídáme, že jedna noc stojí 450 USD na osobu. Jen pro srovnání: Joash jako učitel bere zhruba 85 USD měsíčně. A to má velké štěstí, že má vůbec práci.
Domů dorážíme brzo. Ideální čas pro vykoupání v jezeře, ale my si kvůli možné infekci netroufáme. A tak pozorujeme ze břehu, jak Ken, Joash a pes Sam ve vodě dovádějí. Opodál zrovna rybáři vytahovali ohromnou síť s celodenním úlovkem. Pomáhala celá rodina. Nabízím svou pomoc. Tahám, tahám, bylo to těžké, musí se jenom lehce potahovat, jinak by ruce byly samý mozol. Pár pěkných kousků tam ale bylo, ale žádný zázračný úlovek se nekonal. Rybařením se tu zabývá hodně lidí, ale moc valný zdroj výdělku to není. Chybí tu totiž vhodné skladovací prostory, zpracovatelské zařízení i možnost distribuce na pevninu. TAKE YOUR SHOWER
Před večeří vykonáváme tradičně hygienu. Asi by bylo na místě zmínit se, jak to tady s hygienou chodí. Jste-li vyzváni „Take your shower“, znamená to, že se máte odebrat do malé místnůstky s betonovou podlahou, kde v jednom rohu je díra v zemi. Další vybavení koupelny je stolička a plastové umyvadlo a konečně dva kýble s vodou – jeden s teplou a jeden se studenou. Umyjete se ve škopku, vodu vylejete na podlahu a je uklizeno. Náhodou to bylo příjemné. Horší to bylo s návštěvou WC. Již brzo po příjezdu jsem vytušila, že toaleta bude asi opodál stojící polorozbořená budka z vlnitého plechu. A tak jsem tam při první potřebě razantně nakročila. Protáhla jsem se škvírou mezi stěnou a dveřmi a došla k závěru, že jsem se přece jen asi spletla. Uvnitř nebylo nic, jen podlaha vysypaná kamením. Vylezla jsem ven a pátravě slídila v okolí po náhradním objektu. Nic jsem nenašla. Nedalo mi to, vlezla jsem znovu do budky, ale na původním dojmu se nic nezměnilo. Tak jsem vylezla zase ven a zkoumala jsem, za kterým křovím si ulevím.   Výhled od budky byl tak nádherný (mohl by se platit tvrdou měnou), že jsem klidně mohla dělat, že se jen tak kochám. Nakonec mi přispěchal na pomoc jeden člen rodiny, pokynul, vlezl do budky, z budky vynesl ven placatý šutr, vyzval mě, abych vstoupila, a odešel. Vkročila jsem potřetí do plechárny a konečně jsem to objevila! Já tupec! Pod placatým kamenem se skrýval otvor o průměru zhruba 15 až 20 cm a to byl celý ten zázrak. Zpočátku bylo obtížnější se trefit, ale postupem času jsme to zvládaly velice bravurně. Ještě taky musím podotknout, že co se týče čistoty našeho oblečení, neměly jsme na Rusinga sebemenší problém. Zatímco my jsme se toulaly po ostrově s naším mužským doprovodem, ženské domácnosti nejen že navařily, poklidily, ale taky pečlivě vypraly všechny naše špinavé hadry. Hned po prvním dnu nám to bylo trapné, a tak jsme ty hnusné špinavé fusekle důvtipně schovávaly do malých kapsiček našich zavazadel a do pytlíků. Stejně to ale vždycky našly, vypraly, usušily a krásně srovnaly. A pořád se usmívaly. Svaté to ženy. SARON JE NEMOCNÁ
Saron se necítí dobře, má teplotu. Upře na mě svá obrovská kukadla, dnes unavená horečkou a se zažloutlým bělmem. Pamela starostlivě konstatuje, že to možná je „yellow fiver“ (žlutá zimnice), zítra hned ráno půjdou na středisko. Všechno se ve mně sevře. Sedíme tu chvilku uvnitř, všechny čtyři holky s mámou a já, Thomas neznámo kde. Ani holky to nevědí. Saron se ke mně tiskne, ani nedutá, jen vzdychá, a když něco prohodím, hluboce se nadechne a ve stejně hlubokém výdechu sotva slyšitelně hlesne „yes“.
Ale venku se blíží déšť, za chvíli se začne stmívat, a tak se raději rychle zvedáme. Saron jde kus s námi, drží se mě pevně za ruku. Nemám daleko k slzám. Pak ji Pamela pobídne, aby se už vrátila. Poslední obětí a pak mi mizí zase v kukuřici.
Přidáváme do kroku, déšť je na spadnutí. Bereme to přes rybářskou vesnici, dílem proto, aby si Pamela zapůjčila pravděpodobně jediný deštník ve vesnici, ale stejně ji podezírám, že se jí ten déšť hodil. Aspoň ukázala sousedům, jak vypadá jejich mzungu. Deštník jsme zapůjčily včas, skutečně začalo silně pršet. Mokrá jsem byla ale stejně, protože měl hned několik děr a zlomených drátů, voda soustředěně zatékala za krk. Když jsme se loučily, vtiskla jsem Pamele nějaké peníze na doktora.
V ordinaci je zubařské křeslo (neměli vrtačku, asi zuby jenom trhají), dva malé sterilizátory, „laboratoř“, kde pod mikroskopem určují přítomnost plazmodií v krvi, které způsobují jednu z nejčastějších chorob tady – malárii. Kromě malárie se tu ve velkém marodí, ale také umírá na průjmová a parazitická onemocnění, podvýživu a AIDS. Ve skladu je přitom jen pár balení léků proti malárii, nějakých antibiotik a ve spodní polici se válí starý akordeon. Na 18 tisíc lidí jsou na ostrově taková střediska tři. Bez stálé přítomnosti lékaře poskytují pouze základní ošetření, které se musí hotově platit. Mnozí si to nemohou dovolit. Před střediskem jsme potkali hubenou maminku. Prosila, abychom do programu adopce zařadili jedno z jejích čtyř dětí. Další nedávno zemřelo na malárii. Neměla totiž peníze na léky, které by mu mohly zachránit život. V přepočtu 80 korun českých…
Poté co keňská vláda letos zrušila školné ve státních školách, zbývají na každé dítě z adopce nějaké peníze. Ty teď budou k dispozici na úhradu jejich ošetření. Zdravotní středisko na Rusinga dostane seznam adoptovaných dětí a Ken s Joashem pak zajistí proplacení. „Je to dobrý nápad,“ uvědomila jsem si spokojeně, „může dětem zachránit život.“ POSLEDNÍ DEN NA RUSINGA
Poslední dny se budím brzo za svítání. Zpod moskytiéry poslouchám ranní zvuky, které mi zní jako rajská hudba. Šplouchání vln, hlasy roztodivných ptáků, občas zabučení kravky nebo mekot kozy. Zvuky se rytmicky střídají, postupně se rozednívá. Ale tohle ráno je jiné – poslední na Rusinga Islandu. V hlavě se mi honí všechny dojmy ze zdejšího pobytu. Chce se mi brečet, přemítám, jestli se potichu nevytratím k jezeru. Něco ve mně bublá, co potřebuje ven. Myslím na všechny ty děti, které jsme potkali, na jejich osudy, na maminku, která přišla o dítě, na Saron se žlutýma očima a hlavně na to, jak je ten svět divný a nespravedlivý.
Snídáme, poslední skupinové foto. Zatímco nám ostatní berou zavazadla, chytá se mě Joashova dcera Valenta za ruku a jdeme spolu v čele průvodu, který čítá tak dvacet lidí. A je to tady, polykám slzy a je mi hořko a zároveň sladko, tak nějak sladkobolně. Scházíme z hlavní cesty na pěšinku, loď už na nás čeká. Valenta stále opakuje: „Katka, Katka, nezapomeň na mě.“ Dávám jí pusu a loďka už odráží od břehu, naposledy máváme. Sedím opřená o bok a roním slané slzy do Viktoriina jezera. Dana se směje: „Nebul, vždyť se sem určitě vrátíš.“
V půl čtvrté ráno přijíždíme do Nairobi. Všichni zůstávají sedět v autobuse, nikdo nevystupuje. Pohyb po městě je v tuto noční dobu nebezpečný i pro místní. Kolem šesté hodiny ranní se autobus začíná vyprazdňovat, a tak si taky bereme taxi a v půl sedmé jsme už v klidu a bezpečí na základně humanistů u Pallaba. V Nairobi již třetí týden neteče voda. A tak nám Pallabova žena Simi ohřívá vodu na koupel v hrnci. Doteď bych pochybovala, že se v pěti šesti litrech vody můžu vykoupat, umýt hlavu a ještě vyprat. Dnes už vím, že to je možné. NAIROBSKÁ BYROKRACIE
Tragikomická byla návštěva u člověka jménem Mr. Ocharo. Je to úředník, u kterého uvázla dlouho projednávaná žádost o certifikát na bezcelní dovoz věcí ze sbírek v ČR. Vyřizuje se to už více než rok. Sedíme u stolu v malé místnosti – Dana, já a Ben – a čekáme, až přijde Mr. Ocharo. Místnost silně připomíná prostory ve vazbě, kde se člověk schází se svým právním zástupcem. Je malá a bez oken. Ze zařízení je tu jen stůl a čtyři židle. Přichází důležitý Mr. Ocharo. Tváří se sice jako největší kamarád, ale hned z úvodních slov je jasné, že celou záležitost jaksi vypustil, je přece tak zaneprázdněn. Daně před její cestou do Mombasy slíbil, že se na celou záležitost podívá, a ať se staví za 10 dnů. Uplynulo více než 14 dnů, Dana mezitím stihla nejen Mombasu, ale i Rusinga. Mr. Ocharo se nestačí divit, že ten čas tak letí. Vyptává se na vše možné a dělá si bleším písmem nesystematické poznámky. Třeba že jsme byli na Rusinga, že Dana je Dana a já jsem Katka, Ben je Ben. Že na Rusinga bydlí Saron a je jí 7 let. Taky tvrdí, že neexistuje slum Buruburu, ve kterém humanisté již několikátý rok realizují své projekty. Ptá se, jak bylo na Rusinga, Dana opáčí, že tam bylo dobře, ale cesta byla příšerná. A tak všemu dává Mr. Ocharo korunu, když praví: „Tak vidíte, my nepotřebujeme žádné sešity, hračky a oblečení. Přijeďte nám vybudovat silnice.“ Bylo to jak u blbejch. Ať prý se stavíme v pondělí. V pondělí však odjíždíme a navíc je státní svátek. Tak si máme prý zavolat už ve čtvrtek nebo v pátek, prý se pokusí… Dana volá v pátek, pochopitelně nic. Další varianta je příští středu, to už ale budeme pryč. Má se stavit Ben. To jsem teda zvědavá.
Na pátek nám Zuzana Beranová z české ambasády, kam zrovna přišel požadavek z českého ministerstva zahraničí napsat stanovisko k našemu projektu na dodávku a instalaci solárních panelů, domluvila schůzku u tajemnice ministra životního prostředí. Hodně si od toho slibujeme. Je to nezvyklé, že na tak vysokém postu v Keni sedí žena. Ministry of Environment se nachází v části města zvané Nairobi Hills. Je tu spousta výškových budov, převážně ministerstev a dalších úřadů.   Přicházíme do kanceláře tajemnice ministra. Usedáme do křesel, je nám nabídnuta káva či čaj. Kromě sedací soupravy se v kanceláři nachází čistý psací stůl a další stůl s počítačem. Knihy, šanony nebo jakákoli lejstra, která by naznačovala, že se tu pracuje, se ale v místnosti nevyskytují. Zuzana Beranová představuje Humanistické hnutí a mluví o zahraniční rozvojové pomoci, kterou poskytuje česká vláda. Informujeme o projektu dodávky solárních panelů do humanistických škol v Keni, který byl podán v dubnu na naše ministerstvo životního prostředí. Paní tajemnice si dělá poznámky ne nepodobné těm, co si dělal Mr. Ocharo ve svém úřadu. Konstatuje, že je to pěkná myšlenka, a ptá se, kdy že ty peníze přijdou. Zuzana Beranová upřesňuje, že nejde o finanční pomoc, ale o dodávku technologií. Paní tajemnice se diví, raději by peníze na dřevo. Jak by to dopadlo, si dovedeme představit. A pak nám dává kontakt na ministerstvo financí. Přece jen, kdyby to dopadlo a náš projekt by uspěl, budeme si muset vyřídit bezcelní dovoz… Tak tohle je nám odněkud povědomé. Než nám dá při odchodu papírek s kontaktem, musí ještě pečlivě odtrhnout hlavičku ministerstva, protože by se tohoto hlavičkového papíru mohlo zneužít. Bylo to dobré – prý typická kombinace keňské ležérnosti a byrokracie. NEJVĚTŠÍ SLUM V AFRICE
Kibera, chudinská čtvrť Nairobi, údajně soutěží se Sowetem v Jihoafrické republice o titul největšího slumu v Africe. V Kibeře, kterou lze celou přehlédnout pouze ze vzduchu, bydlí zhruba jeden milion lidí, a to převážně v boudách z vlnitého plechu. Všude je neuvěřitelný nepořádek, svoz odpadků se neprovozuje. Výkaly jsou odváděny do „drenážního systému“, což je otevřená rýha na pěšině mezi domy, která ústí do vodoteče. Nejhůře jsou na tom pochopitelně obydlí položená níže. Je období dešťů, na ulicích je spousta bláta. V tom nepořádku a bahně se prodává a vaří vše možné, často zavane vzduchem zápach piva, které se tu podomácku vyrábí. Před plechovou boudou si hrála malá ušmudlaná, roztrhaná holčička. Hrála si s panenkou, balila ji do peřinky. Jenže tu panenku nahrazoval starý rezavý dvaceticentimetrový hřebík a peřinkou byl malý hadřík.
Paradoxně všudypřítomné odpadky, hlavně plastikové sáčky, zajišťují alespoň jakous-takous soudržnost terénu, takže se dá projít. Nejméně bláta a odpadků je na železniční trati, která vypadá jako vlečka mimo provoz, ale jde o hlavní trať z Mombasy na západ. Lidé i zvířata po kolejích volně chodí. V jednom místě se dokonce tísnila spousta lidí. Ben, můj průvodce, klidně pravil: „Je tam nějaký mrtvý, to se tady stává. Často se tu opijou, pak spadnou a přejede je vlak.“
Tady teprve člověk docení, jakou naději znamenají pro zdejší lidi projekty humanistických škol v chudinských čtvrtích. Na okraji jednoho z dalších slumů v Kawangware jsme takovou školu navštívili. V přízemních boudách z vlnitého plechu je několik tříd. Kromě výuky se tu poskytuje dětem i základní strava a pitný režim. Projekt je to skvělý, jen to prostředí. Pro začátek by stačilo dovézt na prostranství pár fůr štěrku… Děti jsou oblečené v jasně červených školních uniformách. Každá třída si pro nás připravila písničky, básničky, případně taneček. A tak tam ta mrňata stála v bahně a zpívala mimo jiné o tom, že když se budou denně modlit, tak porostou, porostou, porostou…


HUMANISTICKÉ HNUTÍ
Humanistické hnutí vzniklo v 70. letech v Argentině s cílem řešit základní problémy lidí v rozvojových zemích. V současné době je tato dobrovolná organizace registrována již ve více než 100 zemích světa. Do České republiky ho přinesli humanisté z Itálie v roce 1992. Zastupují jej tu tři občanská sdružení: Humanistické centrum Narovinu, Vysokoškolští humanisté a Dialog, o. s. Základním projektem Humanistického hnutí je Kampaň lidské podpory, při níž se lidé z Evropy a Afriky snaží výhradně se sítí místních dobrovolníků organizovat projekty v Keni a Guineji, jako spolupráce se školami, kurzy řemesel, centra naděje pro „děti ulice“, centra základní lékařské péče a prevence, úklid čtvrti a odvoz odpadků, projekty v zemědělství, výstavby humanistických center, adopce afrických dětí.
Hnutí je financováno z příspěvků členů, které jsou stanoveny pro každou zemi odlišně; např. v ČR je to 600 Kč za půl roku, v Keni asi 80 Kč za půl roku, v USA je to částka daleko vyšší. Dalšími zdroji financování jsou sponzorské dary a výtěžky z akcí pořádaných na podporu probíhajících projektů. U nás se uskutečnily např. Festival pro Afriku, Plážový ples Afrika, ale také různé sbírky, výstavy, besedy a prezentace ve školách. ADOPCE
Projekt byl zahájen v březnu 2002 a jeho smyslem není poskytovat pomoc pasivně čekajícím lidem, ale naučit tyto lidi zlepšovat své podmínky s vynaložením vlastního úsilí. A tak po 2 letech práce bylo možné zahájit adopce na dálku se schopnou skupinou afrických organizátorů, kteří už dokázali, že se jim může důvěřovat a že jsou schopni to zvládnout. Do databáze dětí k adopci byly zařazeny děti z chudých rodin a sirotci, jejichž rodiče či opatrovníci si nemohou z finančních důvodů dovolit hradit školné a výdaje spojené s výukou (povinné školní uniformy, pomůcky, učebnice). „Adoptované“ dítě nadále žije se svou rodinou, ale „adoptivní rodič“ z Evropy (jednotlivec, rodina, skupina lidí, firma apod.) mu hradí prostředky nezbytné na získání vzdělání. V Keni jsou celkově životní náklady výrazně vyšší než v Guineji, a proto tu příspěvek pro dítě činí 600 Kč měsíčně, pro dítě v Guineji 460 Kč měsíčně. Minimální období, na které je možno dítě „adoptovat“, je v obou případech jeden rok. Tato částka pro děti znamená možnost získání vzdělání, a tím naději na lepší život. V případě, že dítě navštěvuje státní školu, kde od ledna 2003 zrušila nová keňská vláda školní poplatky, umožňuje ušetřená částka nákup nezbytných věcí dle konkrétní situace (např. v malarických oblastech moskytiéru, dále byla uzavřena dohoda se zdravotním střediskem o ošetření dětí z adopce apod.). Toto rozšíření pomoci se ukázalo jako velmi účelné, protože peníze adoptivních rodičů z ČR mnohým dětem zachránily život. Od března 2002 bylo v Česku „adoptováno“ přes 900 dětí, z toho z různých částí Keni více než 700, konkrétně na Rusinga Islandu 80. (více na: www.adopceafrika.cz)

Category: 2003 / 10

Z česko-německého pohraničí, z oblasti Sudet, byly po druhé světové válce vystěhovány takřka tři miliony Němců a do vylidněných území se podařilo nastěhovat 1,9 milionu Čechů. Odsun Němců a znovuosídlení pohraničí byly největší sociodemografickou událostí naší novodobé historie. Každá čtvrtá česká rodina nebo alespoň některý její příslušník se odstěhoval do pohraničí. Výměna obyvatelstva Sudet se tak svým způsobem dotkla každého z nás. Zásah ale postihl i ekonomiku a také kulturní a sociální tradice pohraničí.

Zaniklo na 3000 obcí, jejich částí a samot, do roku 1947 bylo zrušeno 70 000 drobných živností a většina spolků, zanikly rodinné zemědělské podniky do pěti hektarů, kterých bylo v pohraničí 350 000. Místo toho sem komunistický režim koncentroval těžký průmysl, těžbu surovin, tepelné elektrárny, vojenské prostory a ústavy sociální péče. Vzhled Sudet se změnil. Vytratil se cit k půdě a krajině, zmizela pospolitost a duch místa. Lidé se přizpůsobili kulturní a sociální prázdnotě a ještě dnes jsou bývalé Sudety oblastí s jistou kulturní výjimečností.

BOHATÉ SUDETY
Ponořme se do historie a zkusme si představit to, co dnes nemáme šanci zažít – jaké to bylo, když zde ještě žily oba národy, jaké problémy i pozitiva přinášelo toto sousedství. Obecně lze pohraničí rozdělit na severozápadní a jižní. Severní část hranice se kryje se správním označením Sudetská župa, také ji lze nazvat termínem „bohaté Sudety“, kde dominantní byl průmysl a civilizace. Tato severní část byla velmi hustě osídlena, dokonce v období první republiky se říkalo, že je pohraničí přelidněno. Vysoko položené vesnice, v devatenáctém století žijící z cestovního ruchu, domácí výroby, lesnictví a sklářského průmyslu, byly napojeny na sídelní centra v podhůřích. Ta představovala obchodní, správní a kulturní centra celé pohraniční oblasti. Byla i mocnými centry národního uvědomění, vzdělanosti a osvěty. Velká města v těchto oblastech byla průmyslovými, obchodními a duchovními centry sudetských Němců (Cheb, Karlovy Vary, Jáchymov, Chomutov, Teplice, Ústí nad Labem, Liberec – v roce 1869 po Praze druhé největší město v Čechách, Trutnov, Jeseník, Krnov, Opava). Zde byl udržován obchodní a kulturní styk se zahraničím. Dalšími uzlovými body, již na území tzv. vnitřního pohraničí, kde probíhalo prolínání českého a německého kulturního živlu, byla města Plzeň, Žatec, Most, Litoměřice, Turnov, Hradec Králové, Moravská Třebová, Olomouc. Výsledky této regionální spolupráce se potom odrazily na životě kulturních center země (Praha, Brno).

CHUDÉ SUDETY
Na jihozápadní a jihovýchodní hranici, tedy v oblasti „chudých Sudet“, byla dominantní příroda. Lidé se zde živili zemědělstvím. Hlavně proto, že museli. Byl to mnohem chudší kraj a také menší, respektive užší a bez zázemí větších měst, než sever. Lidé žili méně politickým životem, v zapadlých vsích byli často odříznuti od informací, věnovali se svému živobytí a žili méně ovlivněni výdobytky moderní, resp. průmyslové revoluce. Horské oblasti zde byly nedostupnější, neprobádanější a nebezpečnější. Šumava představovala svou rozlohou a divokostí jakýsi „chladicí box“ pokroku. Inovace si zde šla svým neměnným poklidným tempem. Lidé žili tradičním způsobem, ne nepodobným životu v období minulých století, takřka až do 20. století. Oblast jižního pohraničí na Moravě byla charakteristická odlišným klimatem. Až sem zasahující Panonská nížina byla nejteplejší oblastí českého státu, a proto se zde rozvinulo zemědělství zcela odlišného charakteru než podhorské pošumavské. Úrodná země plodila nejlepší obilí, zeleninu a ovoce. Nejlukrativnějším odvětvím zde bylo vinařství. Pěstovalo se mnoho druhů révy, které však byly po roce 1945 zredukovány na mrazuvzdorný Müller Thurgau. Těmto oblastem mohly konkurovat pouze pánve okolo Českých Budějovic, Jindřichova Hradce a Slavonic. Výraznou úlohu v kulturním vývoji oblasti jižních Čech měl šlechtický rod Rožmberků, kteří vybudovali velmi rozsáhlé, bohaté a mocné panství po obou stranách nestálé hranice. Jejich prosperita byla umožněna díky loajalitě a finanční podpoře vůči Pražskému hradu a panovníkovi. Tato politika pomohla lidem žít na tomto území v klidu a míru. V horských oblastech fungovaly sklářské hutě, sušila se rašelina jako palivo, malovaly se obrázky na sklo, pracovalo se v lese a byla zde rovněž zastoupena domácí výroba. Zruční byli voraři na Vltavě a také pracovníci Schwarzenberského plavebního kanálu. Zemská hranice zde byla velmi nezřetelná, lidé chodili do sousedních zemí za prací, za kulturou a vzděláním. Změny režimů často zjišťovali až s velkým zpožděním. Městskými centry německého zázemí zde byly Vimperk, Železná ruda, Kašperské hory, Prachatice, Český Krumlov, Nové Hrady, Kaplice, Nová Bystřice, Znojmo a Břeclav. Více se Češi a Němci potkávali v Domažlicích, Klatovech, Českých Budějovicích, Jindřichově Hradci, Hustopečích a Hodoníně.

VNĚJŠÍ POHRANIČÍ
Další možností, jak členit území českého a německého kulturního vlivu pro lepší orientaci v prostoru, dějinách a kultuře, je členění na „vnější“ a „vnitřní“ pohraničí. Vnější pohraničí bylo autonomní oblastí jednotného jazykového úzu spravovanou správními centry ve velkých městech po celém obvodu území, s menšími kulturními kontakty k přirozenému centru státu v Praze, o to však s užšími vztahy k sousednímu Sasku, později Německu. Po ekonomické stránce však byla tato oblast napojena na dodávky zboží do vnitrozemí a centrem obchodu byla Praha. Ačkoliv toto území nikdy nemělo vlastní samosprávu, vyznačovalo se v důsledku kolonizace německými přistěhovalci jiným přístupem k lidové tvorbě a architektuře. Rozdílnost německých měst oproti českým byla velmi zřetelná a byla patrná na první pohled i na venkově. Sociolog Quido Kastner ji popisuje následovně: „Tzv. sudetská města byla mnohem bohatší než vnitrozemská. Je to vidět z jejich výstavnosti. Posuzujeme-li česká města po stránce urbanisticko-architektonické, od Prahy směrem na sever, severozápad a západ (snad jen s výjimkou Mladé Boleslavi, Kladna a Plzně) nalézáme pás skutečně velkých měst až ve vnějším pohraničí poměrně nedaleko státní hranice, od Jablonce nad Nisou přes Liberec, Děčín, Ústí nad Labem a Podkrušnohoří až k Chebu. Hodnotíme-li města z hlediska dopravního, tak v období před rokem 1945 měla v českých zemích městskou dopravu především města v pohraničí. I to ukazuje na majetkovou sílu těchto měst. Tato města se odlišovala i co do vzhledu zejména novější architektury (19. a 20. století) a potom hlavně co do technických zařízení – silničních, uličních, tramvajových a železničních (silničních ukazatelů, telegrafních sloupů, pouličních lamp, nádražních lamp, patníků, železničních budov, signálních zařízení, nástupišť, vozového parku, lokomotiv apod.), zřizovaných říšskými a sudetskými firmami. Tento specifický ráz českého vnějšího pohraničí přetrval ještě několik desetiletí po druhé světové válce a jenom velmi pomalu ustupoval novým technickým stavbám a zařízením. Železniční a silniční technická zařízení tzv. sudetského typu nalezneme dnes sporadicky ještě v určitých, zejména odlehlých pohraničních oblastech (např. na staré českolipské silnici u Úštěka, v železniční stanici Štítina na Opavsku, na silnici z Horšovského Týna do Domažlic a na některých dalších místech)… Naproti tomu obytné činžovní domy, stavěné od podzimu 1938 sudetskou stavební firmou z Kadaně prakticky po celých tzv. Sudetech, nalezneme pořád v hojném množství v pohraničních městech (větší komplexy např. v Litvínově, v Ústí nad Labem, v Litoměřicích, v Liberci, ve Svitavách, v Moravské Třebové, v Opavě a jinde).“ Odlišnosti mezi vnitrozemím a pohraničím bychom našli i jinde, např. v chovu různých plemen skotu: v českých vesnicích chovali skot barvy hnědé, v německých barvy černé. Starousedlíci z českého jižního Opavska vzpomínají, že když ještě v době první republiky zaběhla do vsi z německých vesnic černá kráva, říkalo se: „Němkyně přišla.“ Po odsunu německého obyvatelstva v letech 1945-1947 a potom zejména po združstevnění venkova došlo k promísení těchto plemen.
Na území vnějšího pohraničí se lišilo procentuální zastoupení obou národností. Zatímco v severozápadních Čechách, na Chebsku a Karlovarsku byla, zvláště v horských oblastech Krušných hor, národnostní hegemonie Němců takřka stoprocentní, v pánevních oblastech Mostecka a Chomutovska byl s náborem pracovních sil do dolů a továren poměr jiný. Např. v Kraslicích roku 1930 bylo 13 524 obyvatel, z toho jen 235 Čechů, v Mostě roku 1930 žilo 28 212 obyvatel, z toho 9740 Čechů.

VNITŘNÍ POHRANIČÍ
Českým vnitřním pohraničím označují sociologové poměrně úzké teritorium českého vnitrozemí těsně přiléhající k etnicky německému pohraničí Čech, Moravy a Slezska, oblast, na které probíhala neustálá změna národnostní hranice. Toto území se v období po Mnichovu změnilo ve skutečné vnější pohraničí. „V 19. století se mnohé z těchto podoblastí stávaly regionálními a lokálními centry českého vlasteneckého života (Chodsko, Plzeňsko, Podřipsko, Boleslavsko, Náchodsko, Hradecko, Litomyšlsko, Poličsko a další), v roce 1938 pak prvními záchytnými pomocnými body pro Čechy, Židy a německé antifašisty utíkající a vyháněné ze Sudet… a během roku 1939 byly místy konání protinacistických shromáždění,“ píše Quido Kastner. Do této oblasti byly situovány časté „tábory lidu“, což byly oslavy českých kulturních témat a mýtů v krajině, např. na kopce Říp, Bezděz, Zvičina, Trosky atd. Oblast Českého ráje je zaplněna symboly „češství“ a mnoho jeskyň ve skalách má v paměti obyvatel původ jako skrýše českých věřících nebo lidových hrdinů. Krajům vytvářejícím české vnitřní pohraničí věnovali pozornost spisovatelé, básníci a malíři. Z velkého počtu literátů připomeňme např. pro Podřipsko Jana Nerudu, Viktora Dyka, Josefa Horu nebo Jaroslava Seiferta, pro Českodubsko Karolínu Světlou, pro Hořicko Karla Jaromíra Erbena, pro Náchodsko Boženu Němcovou, Aloise Jiráska. Karel Čapek psal rád a často o krajině svého domova, jíž bylo Úpicko. Z malířů pak uveďme alespoň národního malíře Mikoláše Alše, Josefa Mánesa nebo Julia Mařáka. V těchto oblastech také od konce 19. století a zejména v první polovině století 20. vycházelo mnoho časopisů a sborníků vlastivědného charakteru. Vznikala zde i národopisná muzea, probíhaly výstavy a mnoho regionálních historiků sbíralo vlastivědný materiál. Využíváno bylo tradice svatojiřské, kde boj křesťana s drakem byl chápán jako boj češství s němectvím.

SPOLEČNÉ POVĚSTI
S kulturními tradicemi v Sudetech to bylo trochu jiné. Třebaže Češi a Němci měli společné pověsti, jejich interpretace byly odlišné. Dokumentuje to přístup k legendě Krkonoš – ke Krakonošovi. Zatímco česká pověst a tradice vidí v postavě lidem blízkého Krakonoše dobrého ducha, který sídlí vysoko v horách, pomáhá lidem dobrým a zlé lidi straší, německá interpretace tohoto mýtu vyznívá poněkud jinak. Němci jej nazývali Ribenzall, Rüberzahl, tedy Rýbrcoul, což lze přeložit jako Zjevení, a vídali ho, jak sedává v sedle Sněžky, kde dnes stojí Slezská bouda, a klátí nohama. Byl nevyzpytatelný a snadno změnil náladu z dobré ve zlou. Byl schopen uškodit i lidem dobrým. V tomto rysu jeho povahy, tedy v nestálosti, se dobře zračí nestálost počasí v Krkonoších. Jeho temperament byl tedy nejspíše dán právě povahou počasí v horách. Zatímco Češi si Krakonoše představovali jako vousatého, silného, moudrého a hodného staršího pána podobného myslivci, u sudetských Němců vypadal jako vousatý skřet s divokým pohledem a oblečením z přírodních surovin, tedy mechu, kůry a listí. Jeho výraz nebyl dobrácký, ale spíše bláznivý. I v české kulturní tradici se postava Rýbrcoula s jeho nevypočitatelnými vlastnostmi objevuje. Češi prostě měli Krakonoše i Rýbrcoula, kteří vytvářeli jakousi jednotu mytických postav, které jsou přítomny na světě.
Oba národy mají také svou pověst o bílé paní, která se zakládá na prastaré víře v mrtvé. Zatímco zdrojem této látky je pro Němce hraběnka Kunhuta z Orlamünde, zemřelá roku 1351, jejíž duch kvůli vraždě svých dětí neklidně obcházel na hradě Plassenburgu v Horních Francích, pro Čechy byla bílou paní historická Perchta z Rožmberka, zemřelá roku 1476.

ŘEČ LIDU
A jak se prolínání německého a českého živlu promítlo do jazyka? Německá slova přešla do českého jazyka v době kolonizace ve 13. století většinou s příchodem rolníků, řemeslníků a havířů, kteří používali nové nástroje a slova, a masivně také v době pobělohorské. Ostatně od konce vlády Přemyslovců byla čeština úředním jazykem pouze za Karla IV., po husitské revoluci se její vliv šířil za vlády Jiřího z Poděbrad a za vlády Jagellonců (1420-1526), ale od roku 1526 až do 1918 byla úřední řečí němčina. Teprve po vzniku Československé republiky se situace změnila. Důležité státní, kulturní a politické informace přicházely do Sudet z nového centra Prahy a byly v českém jazyce. Také počet německých veřejných zaměstnanců klesl od roku 1920 do roku 1930 skoro o polovinu, přesně o 48,3 %.
V prostředí Sudet lidé mluvili buď německy, nebo česky, ale také spoustu slov přejímali. Sudetští Němci používali některá původem česká slova např. Peitsche (bič), Droschke (drožka), Kummet (chomout), Kutscher (kočí), Graupe (kroupa), Gurke (okurka), Preiselbeere (brusinka), Quark (tvaroh), Haubitze (houfnice), Pistole, Stieglitz (stehlík) a Zeisig (čížek), Brebenze (Ameise – mravenec), Buchtel (Gebäck – buchta), Gasch (Brei – kaše), Kaluppe (Hütte – chalupa), Lusche (Pfütze – louže), Powidl (Pflaumenmus – povidla) a Schischka (Zapfen – šiška). Češi zase z němčiny převzali dosud používané vercajk (Werkzeug), štrozok (Strohsack – slamník), flákota (Fleisch – maso), šnuptychl (Schnupftuch – kapesník), fusekle (Fusssocken – ponožky), fald (Falte – záhyb).
V místních názvech se na severu (od východních Krušných hor až na severní Moravu) používala forma na konci s -dorf (Waltersdorf, Heinzendorf) nebo rozšířená verze s -wald, -walde, -waldau (Tannwald, Georgswalde, Freiwaldau). V západních Čechách se často najdou názvy končící na -grün (Katzengrün, Walthersgrün) nebo -reuth (Krugsreuth, Pilmersreuth). Na jižní Šumavě je převažující formou koncovka -schlag (Hosterschlag, Tieberschlag). Do českého jazyka se německé koncovky typu -dorf, -schlag, -reuth přejímaly jako -ov, -ovice, -ice (Leutensdorf – Litvínov, Petersdorf – Petrovice, Riedweis – Rodvinov, Nollendorf – Nakléřov). Do německého jazyka se české názvy přejímaly s koncovkou -dorf, -schlag, -reuth. (Jankov – Janketschlag, Sedlíkov – Zettlesreuth, Svatomírov – Zwarmetschlag).

PRŮMYSLOVÉ SUDETY
V severozápadním pohraničí byla vytvořena velmi hustá síť průmyslových závodů. Tato průmyslová výroba se stala jednostranným výrobním artiklem. Její síla byla orientována ve značné míře na vývoz, což byla křehčí oblast obchodování, o to však výnosnější. V průmyslu Sudet pracovalo v období první republiky přes 20 % obyvatel země. Velké množství zemědělské půdy tu totiž představovaly tzv. „trpasličí“ výměry, pouze pro vlastní spotřebu rodin, které na nich velmi tvrdě pracovaly. Potraviny se proto dovážely z vnitrozemí. Poprvé se nedostatek komodit projevil hned po zřízení samostatného státu v roce 1918, kdy byly na zimní období přerušeny dodávky obilí do pohraničí kvůli „válečnému stavu“ s místními politickými samozvanci a jejich neochotě připojit se k novému státu. Pohraničí tak bylo vyhladověno a i z těchto důvodů se muselo podvolit centrální vládě v Praze.
Koncentrace obyvatel v pohraničním průmyslu způsobila v období hospodářské krize ve 30. letech 20. století, že se tu bez zaměstnání ocitlo mnohem více lidí než ve vnitrozemí. V lednu 1933, kdy hospodářská krize v ČSR vrcholila, bylo ve vnitrozemském okrese Plzeň 7,4 % nezaměstnaných z celkového počtu obyvatel, zatímco v okrese Nejdek to bylo 24,8 %, Kraslice 19 %, Aš 17,2 %, Karlovy Vary 11,9 %. Koncem října 1935 bylo statisticky z 1000 obyvatel v převážně německém území 80,9 bez práce, ale v českém vnitrozemí připadalo na 1000 obyvatel jen 30,5 nezaměstnaných. Hlad v horských oblastech vyvolával prosebné i pesimistické výroky typu „Praha o nás neví!“, což bylo reakcí na fakt, že za celých 17 let nebyl jediný ministr obchodu oficiálně v německých průmyslových krajích na návštěvě.

POVÁLEČNÉ OSIDLOVÁNÍ
Zájmem osidlovacího úřadu, který byl vytvořen pro koordinaci poválečného osidlování, bylo pokusit se zachovat co největší procento průmyslové výroby, hospodářského využití krajiny a osídlit pohraničí tak rychle, aby v roce 1945 a v následujícím roce mohla proběhnout sklizeň. Zkrátka aby poválečnému státu nevznikla žádná větší hospodářská ztráta. Proto bylo velmi důležité získat lidské zdroje už pro léto roku 1945. Protože tehdejší situace v pohraničí nebyla ještě stabilizovaná a hrozily ozbrojené střety mezi radikálními sudetskými Němci, tzv. „vérvolfy“, a novými osadníky, nebylo lehké pro tento plán získat lidi. Nestabilita byla totiž spíše prostorem pro dobrodruhy a vyznavače rčení „risk je zisk“ než pro poctivé lidi, kteří měli uchopit nástroje do rukou a zaručit kontinuitu zemědělské výroby. Například do „nejněmečtějších“ oblastí Sudet, jako byly Krušné hory či Chebsko, se do září 1945 podařilo získat pouze 25 zemědělců.
Bylo jasné, že úřady nedokáží získat dostatečné množství lidí pro zemědělsky nepříliš výnosné oblasti a nebude možno udržet ekonomickou hodnotu území, tak jak ji zde zanechali sudetští Němci. Homogenní skupiny nových obyvatel, kteří měli praktické zkušenosti se zemědělstvím, se totiž usídlovaly jen v lukrativních nížinných oblastech s úrodnou půdou jako jižní Morava, Lounsko, Žatecko nebo Českolipsko. Navíc si nátlakem vymáhali usazení celých rodů do jedné vesnice. Vznikly tak obce etnologicky odlišné od ostatních. Osidlovací úřad proto přistoupi k rušení nejmenších výměr zemědělské půdy, scelování do větších lánů a rušení živností. Z celkové rozlohy 1 500 000 ha konfiskované zemědělské půdy bylo téměř 150 000 ha určeno pro pastvinářské účely. Asi 60 000 ha půdy zůstalo pro zalesnění, jemuž byly vyhrazeny plochy nad 750 metrů nadmořské výšky.
To na pohraniční krajinu zapůsobilo velmi drasticky. Pečlivě obdělávaná pole začala zarůstat, nikdo nebyl schopen sklidit plodiny, starat se o náročnou meliorační údržbu. Louky začaly být podmáčené, nebylo možno na ně vyjet s technikou. Nechaly se ležet ladem a začaly zarůstat náletovou zelení. Opuštěné statky začaly velmi rychle chátrat. Později byly zbourány a na jejich místě vyrostly velké budovy JZD. Dalšími více či méně dominantními krajinotvornými prvky, které se počaly vytrácet, byly úvozové cesty s podélnými stromořadími, větrolamy skýtajícími stín, meze, mostky přes potoky, krajinné vyhlídky, lavičky na krásných místech a drobné sakrální památky jako křížky a boží muka. Ta brzy skončila ve sběrných surovinách.
Noví obyvatelé pohraničí, kteří většinou pocházeli z chudých poměrů, nejprve uvěřili velkému stěhování řízenému komunistickou stranou, protože si majetkově polepšili. Najednou se stali vlastníky půdy či nemovitostí. Proto se také pohraničí stalo tzv. „rudým pásem“ kolem republiky. Volebním favoritem těchto lidí v roce 1946 byli samozřejmě komunisté. Ovšem s nástupem komunismu k moci, po odebrání soukromého majetku a živností, zasáhla pohraničí velká deziluze. Následně velká část lidí odešla. Obraz tehdejšího pohraničí doplňují akce, jako bylo například rozebírání celých domů, jejich naložení do nákladního vlaku a odvezení na Slovensko. Takovým způsobem se převážely i celé továrny.

CO ZE SUDET ZŮSTALO DNES
Migrace, kterou vyvolala změna a navýšení průmyslové výroby v 60. letech 20. století, poškodila složitě vytvářenou síť osídlení po celém území bývalých Sudet. Nově vznikající palivoenergetické základny pohlcovaly tisíce pracujících, kteří odcházeli z venkova. Horské oblasti se tak ještě více vyprazdňovaly a pustly. Tato koncentrace obyvatelstva přinesla na jedné straně zánik řady malých pohraničních obcí a na druhé straně složité sociální problémy velkých sídlišť a městských aglomerací. Faktorem, který začal pomalu stabilizovat osídlení a obracet vývoj, bylo zrušení pohraničních pásem v 60. letech. Od této doby se začalo s neuvěřitelně levným odprodejem chátrajících objektů do soukromých rukou. Vzniklo hnutí chatařů a chalupářů, kteří jako jedni z mála začali s prací na obnově svých nových majetků a zároveň na vzhledu okolí.
Urbanizační experiment odlidštěného bydlení v ekologicky zdevastovaném prostředí ale v 70. a 80. letech v pohraničí pokračoval. Také nám ukázal, jak se toto nehostinné prostředí projevuje na lidské psychice, vzájemných vztazích a na vztahu k okolnímu prostředí. Tak jako odsud mizela krásná místa, „genius loci“, utíkali odsud i lidé, zvláště vzdělaní. Jenže za komunismu to potřební jedinci neměli jednoduché. Je to příklad ze Severočeské uhelné pánve, odkud lékaři nemohli odejít do jiných krajů. Ministerstvo zdravotnictví totiž vydalo nařízení, že lékaři ze Severočeského kraje nesmějí nikde jinde dostat práci. Pravdou také je, že noví obyvatelé byli do Podkrušnohoří nalákáni desetitisícovou částkou, kterou stát od lidí odkupoval právo na zdraví a čisté životní prostředí.
V roce 1991 žilo v pohraničí o 25-30 % méně lidí než v roce 1930. Po divokém „rabování“ zásob hnědého uhlí zůstaly v Podkrušnohoří obrovské jámy, po masivní těžbě uranu je v okolí Českolipska neuvěřitelné množství kyseliny sírové v podzemí… Jak se vyrovnáme s tímto dědictvím?


NAŠI NĚMCI
Když v celé republice probíhal poválečný odsun Němců, bylo paní Růženě Koudelové 14 let. Bydlela se svými prarodiči, rodiči, sestrou a dvěma bratry v Čížkově u Nepomuku. Měli krávy, prasata, slepice, prostě malé hospodářství, které přes válku uchránili. V příhraničí, ale i v blízkosti Plzně probíhal odsun a po Němcích byly k prodeji jejich domy. „Tři chlapi od nás z vesnice se na tyto volné domy jeli podívat někam k Plzni,“ vzpomíná paní Koudelová. „Táta, který dělal v Čížkově starostu, tehdy prohlásil, že pojede s nimi. Hlavně ze zvědavosti než s přesvědčením, že si koupíme dům a budeme se stěhovat. Jaké však bylo překvapení nás dětí a mámy, když přijel a pohlásil, že i my se budeme stěhovat.“ Domy se kupovaly za odhadní cenu a bylo možné je splácet. Za kolik tehdy otec dům koupil, si již paní Koudelová nepamatuje. Ví jen, že když zemřela matka a otec na ni dům převáděl, dlužila státu ještě 25 000 Kčs, které pak splácela ona. „Tak jsme se 15. října 1945 nastěhovali do domu po Němcích v Doubravě u Nýřan. Ono vlastně nejde říct po Němcích, protože ‘naši’ Němci, jak jsme jim říkali, v tom domě dosud bydleli. Odstěhovali se z velkého obytného domu do tzv. vejminku v rohu dvora.“
Po válce byli v Doubravě tři radikální funkcionáři, kteří organizovali odsuny Němců. Těch se Němci opravdu báli. „Jeden z těch funkcionářů,“ líčí paní Koudelová, „chodil stále v kožených botách s bičíkem v ruce. Z toho jsme měly strach i my české děti.“ Tito tři byli u prvního odsunu. Několik rodin, snad 5 nebo 6, bylo narychlo odváženo jen s příručními zavazadly vozem na nádraží v nedalekých Plešnicích. Odtud pak jely sběrným vlakem někam do Německa. „Co vím z doslechu, nebyly tu žádné masakry,“ říká paní Koudelová a pokračuje: „Tak jako naši Němci, zůstaly ve vesnici i jiné německé rodiny. Buď se jednalo o rodinu, kdy jeden z rodičů byl Čech, nebo kdy muži pracovali na uhelné šachtě v Nýřanech. Naši čistokrevní Němci však na šachtě nedělali. Pracovali u Čecha, který zde koupil hospodářství a byl sám. Říkali jsme mu starousedlík, ačkoliv se nastěhoval jen několik měsíců před námi do domu po Němcích z prvního odsunu. Protože o nich bylo známo, že jsou pracovití, i jejich dvě děvčata doslova dřela v hospodářství, které měli za války, rád je zaměstnal. Nevydělávali moc a žili velice chudě. To ostatně i předtím, než jsme sem přišli. Neměli žádnou mechanizaci, v domě nebyla zavedena voda, nábytek, který používali, byl strašný, starý, oprýskaný. Vzpomínám, jaká byla dřina načerpat vodu pro dobytek ruční pumpou. Tato práce pro Čecha, podobně jako pro jiné práce na šachtě, oddálila datum, kdy se museli vystěhovat.“
Asi v roce 1947 zavřeli v Nýřanech šachtu. V té době se z Doubravy stěhovalo několik německých rodin. „I naši Němci odcházeli jako jedni z posledních ze vsi. Když jsme se loučili, brečeli jsme všichni. Po odsunu jsme se již nikdy nesetkali. Vím jen, že se stěhovali až někam k francouzským hranicím. Ostatně do této oblasti odjížděla většina těch, kteří šli jako poslední.“ Nábytek, nádobí, peřiny, vše, co měli, si mohli Němci v posledních odsunech z Doubravy odvézt. Soužití Čechů a Němců zde bylo po prvním odsunu prakticky bezproblémové. „Když moje maminka pekla chleba, vždycky dávala bochník našim Němcům. Pamatuji, jak děkovali. Němci i Češi spolu chodili do hospody i na tancovačky, které zde byly skoro každou sobotu. Řekla bych, že problémy ve vesnici v oblasti mezilidských vztahů začaly až v padesátých letech díky aktivním funkcionářům. To jsme pak byli nazváni kulaky, šikanováni a pokutováni na nedodržení dojivosti našich krav a podobně. S Němci se žilo lépe než později s nastupujícími komunisty,“ uzavírá své vzpomínání paní Růžena Koudelová.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This