Category: 2004 / 01

Před dvěma roky jsem při svých toulkách Novým Zélandem navštívil malou vesnici Puhoi. Založili ji roku 1863 čeští osadníci. O své staré domovině už většinou moc nevědí a navíc potomků prvních osadníků tu žije už jen asi čtvrtina osady. Jsou mezi nimi i Norman a Jenny – tahouni komunity. S hrstkou dalších nadšenců tu udržují české tradice.

CESTA ZA SNEM
Říkali si „Bohemians“ – osadníci z Čech, kteří se v devatenáctém století usadili v Puhoi. Pohromadě je držela víra v boha a sousedská soudržnost. Zkoušeni trýzní a chudobou utvořili si během tvrdé práce za přežití pevná pouta. Od té doby se mnohé změnilo a současná generace má o zemičce uprostřed Evropy už jen mlhavé povědomí. Tradice přenesené ze vzdálené země a udržované po generace předky tu však stále žijí. Každý rok se o víkendu nejbližším 29. červnu sjíždějí potomci „Bohemians“ ze všech koutů Nového Zélandu do Puhoi na oslavy. Místní band hraje na harmoniky a tančí se polka a valčík. Všichni jdou navštívit muzeum se vzpomínkou na prvních 83 osadníků, kteří sem do Puhoi na Novém Zélandu dorazili ze Stodu u Plzně 29. června 1863.
Byli potomky Němců, kteří se v Čechách usadili ve 13. století. Mluvili německým dialektem, ale považovali se za Čechy. V tehdejším Rakousku-Uhersku vlastnili většinou malá rodinná hospodářství, která početnou rodinu nemohla uživit. Muži tedy doplňovali příjem prací v dolech, někteří z nich byli také kováři a ševci. Všichni toužili po vlastní půdě a zprávy o tom, že novozélandská vláda nabízí každému dospělému přistěhovalci 40 akrů a dítěti 20 akrů půdy, jim zněly jako sen. Představovali si široká pole, úrodná a zkultivovaná jako doma v Čechách, bohatství a prosperitu. Nakonec se těch, kteří mohli zaplatit drahou lodní dopravu, sešlo třiaosmdesát. Když se za chladné únorové noci na stodském nádraží navždy loučili s příbuznými a známými, vládlo veliké vzrušení. Ze Stodu u Plzně napřed cestovali do Prahy k audienci u arcibiskupa kardinála Schwarzenberga. Popřál jim na cestu věrnost nové zemi a víru v boha. Z Prahy jeli vlakem do Hamburku a pak lodí do Gravesendu, kde se konečně nalodili na War Spirit, zaoceánskou loď, která je za sto šest dnů přeplavila přes oceán. Všichni viděli moře poprvé, obávali se mořské nemoci, skličujících stísněných lodních prostorů a hrozby ztroskotání. Během plavby ale došlo jen k jediné nehodě. Zahynul otec pěti dětí, zato dvě děti se narodily.

TŘI ROKY MIZÉRIE
Zoufalství, rozčarování a beznaděj, to byly jejich pocity po příjezdu do Aucklandu. Místo úhledného evropského města tu našli blátivé chodníky, dřevěné kůlny a chatrče a navíc napjaté vztahy mezi místními Maory z Wakaito a bílými osadníky. Ale to byl jenom začátek. Za dva dny se na palubě šalupy vydali po moři na cestu k ústí řeky Puhoi. Maorský kmen, který tu obýval opevněnou vesnici, odtud přistěhovalce vezl v kánoích proti proudu řeky do vnitrozemí do jejich budoucího domova. Cestou se jich zmocňoval děs – žádná pole, žádná kultivovaná krajina, jen strmé kopce a hluboký, neproniknutelný prales. Krajina na hony vzdálená jejich upraveným políčkům a vesničkám, které zanechali na druhé straně zeměkoule. Pak dorazili na malou mýtinku. To bylo území, které jim vyčlenila novozélandská vláda. Místo slíbených domů zde našli jen dvě chatrče z kmenů a listů palem nikau, které pro ně připravil kapitán Krippner. Ale o něm později. Uprostřed novozélandské zimy trochu málo pro 83 lidí. První noc musela být děsivá. Nebyli schopni usnout, hodiny se utápěli v záplavě slz. „Kdyby se po moři dalo jít, šel bych pěšky celou cestu zpět do rodné země,“ řekl prý jeden osadník.
Ale návrat možný nebyl. Veškeré úspory utratili za cestu, a teď neměli ani na nářadí a zbraně, které zoufale potřebovali na boj s místní přírodou. Když si totiž prohlédli přidělenou půdu, zjistili, že stěží najdou aspoň jediný akr rovné půdy. Navíc byla všechna zarostlá neproniknutelným pralesem. Ten se stal jejich největším nepřítelem, protože boj s ním vysával veškerou jejich sílu, ale také zdrojem jejich potravy. Te Hemera Tauhia, náčelník maorského kmene z ústí řeky, jim pro začátek přivezl kánoe s nákladem melounů, sladkých brambor kumaru a masa. Maoři je naučili, jak jíst některé rostliny – střed kmene palem nikau po uvaření chutnal jako zelí. Také jedli jádro kapradin ponga, lovili velké novozélandské holuby a divoká prasata, v řece chytali kraby a úhoře. Sbírali med divokých včel.
„Ke konci druhého roku jsme již zkultivovali část pralesa a vytvořili malé záhony, kde pěstujeme rajčata a obilí. Po sklizni jsme z obilí v železném mlýnském stroji umleli mouku a začali jsme péct výborný chléb. A ze zrní jsme také pražili meltu – náhražku kávy,“ psal ve svém deníku jeden z osadníků. Ale zlepšení přicházelo pomalu, dokonce takové základní potraviny jako mléko bylo obtížné získat. Jedna rodina koupila na splátky za 12 liber krávu. Ale trvalo tři roky, než ji splatila z prodeje vajec a slepic v Aucklandu, kam je přes 30 mil chodil pravidelně prodávat otec rodiny.
Zvláště život žen byl plný dřiny. Vstávaly ve tři hodiny ráno, uklidily své malé chatrče, umyly se, rozdělaly oheň a připravily snídani. V šest hodin již byly připravené s motykami a rýči jít pracovat spolu s muži až do jedenácté dopoledne. Pak pospíchaly domů připravit oběd. Celé odpoledne znovu těžce pracovaly. Domů se vracely, až když byl čas připravit večeři. Mezitím musely pečovat o děti, prát prádlo a šít. Muži stavěli domy a bojovali se záplavami bahna. Často se tu vypráví příběh o Josephu Wechovi. Když přišla na řadu stavba jeho domu, nevěděl, jak a kam má bahno odstranit. Nebylo možné se ho zbavit. Kathleen Mooney o Puhoi napsala: „Bahno z Puhoi bylo speciální výjimečné kvality. V zimě se dalo používat jako lepidlo, v létě jako tmel.“
Přes všechnu trýzeň a problémy museli osadníci psát příbuzným nadšené dopisy. Jak jinak si vysvětlit, že se k nim v roce 1866 přidala druhá skupina přistěhovalců, vedená Lawrencem Schischkou. „Co vás vedlo do této divočiny?“ zaznamenal manžel Kathleen Mooney setkání jednoho z osadníků s novými přistěhovalci. „Tvoje dopisy,“ odpověděl Schischka. A Vinzent Wenzlick, který přijel s druhou vlnou, si zapsal: „Pláč, ne z radosti, ale ze zoufalství, nás ovládl, když jsme se dívali na příslušníky první vlny, jak nás vítali shromážděni na břehu. Snadno jsme v jejich tvářích četli tři roky mizérie.“

PRVNÍ VÝDĚLKY
Komunita přežila veškeré obtíže a začala se ohlížet po všech možných způsobech, jak si vydělat peníze. Jedním z významných zdrojů příjmů byl prodej dřevěných šindelů. Ty vyráběli muži, vysekávali je do správného rozměru, ženy je pak svazovaly po sto kusech a táhly po skluzavce dolů k řece, kde se nakládaly na pramici a odvážely k ústí řeky do moře. Tam šindele čekaly, dokud nepřiplula loď a neodvezla je po moři do Aucklandu. Jenže místní nikdy nevěděli, kdy to bude, a tak hromady šindelů museli každý den kontrolovat, dokud loď nepřipluje. Jakmile je naložili a loď s nákladem odplula, musel se někdo z vesnice rychle vydat pěšky po třicetimílové cestě do Aucklandu a doufat, že do přístavu dorazí dřív než náklad šindelů. Hrozilo totiž, že šindele ukořistí a prodá někdo cizí. Zpočátku dostávala vesnice za šindele velice málo peněz, ale s koncem válek o půdu a s objevením zlata na poloostrově Coromandel začala stoupat poptávka po stavebních materiálech, ceny rapidně vzrostly a s nimi i příjmy. Na vrcholu poptávky dostávali dvacet šilinků za tisíc kusů šindelů – peníze tolik potřebné na nákup dobytka a nářadí.
Osadníci také do Aucklandu dopravovali kmeny stromů totara, které se v přístavu používaly jako piloty. Stromy kauri se využívaly na stavbu domů, dřevem ze stromů rimu se topilo a z kůry se vyrábělo dřevěné uhlí. Kromě toho začali osadníci sbírat na stromech cizopasné houby a prodávat je Číňanům.
Mladá země nabízela i další možnosti obživy. Mnoho svobodných mužů následovalo kapitána Krippnera a bojovalo v koloniálních válkách o půdu. Za to byli vládou odměněni, každý dostal 50 akrů půdy na dobytém území v Ohaupo u Hamiltonu. Většina z nich se rozhodla odejít z Puhoi a zabydlet se v Ohaupo. Další se vydali těžit ze země zkamenělou pryskyřici stromů kauri nebo pracovat do zlatokopeckého Thames. Ale největší příležitost k výdělku poskytl osadníkům nový projekt ministerského předsedy Vogela. Ten se rozhodl vynaložit ohromné množství peněz na stavbu nových komunikací – silnic a železnic. Kapitán Krippner, který měl na svědomí příliv osadníků z Čech na Nový Zéland, tehdy vynaložil veškeré úsilí, aby získal veřejné zakázky pro pracovníky z Puhoi. Snaha získat zakázky byla tak veliká, že ho místní noviny nazývaly „břímě provinciálního vládního úřadu“. Nové silnice však ukončily izolaci vesnice Puhoi a navíc přinesly významné příjmy. Aby získali státní zakázky, vytvořili Češi spolupracující týmy a peníze si pak dělili mezi sebou. Plat 5 až 6 šilinků za den změnil jejich životní standard.

KAPITÁN KRIPPNER
Martin Krippner je ten, kvůli kterému se Češi stěhovali na Nový Zéland. Syn kováře se narodil v Čechách roku 1817. Po klášterním a poté univerzitním vzdělání vstoupil v roce 1842 do imperiální rakouské armády, kde udělal celkem rychlou kariéru. Jako kapitán se stal velitelem posádky ve Frankfurtu nad Mohanem, kde také potkal svoji budoucí ženu – umělkyni, muzikantku a lingvistku Emily Longdill. S ní a ještě se dvěma českými rodinami na naléhání bratra Emily odpluli v roce 1861 do Aucklandu. Tehdy již 44letý Krippner si severně nad Aucklandem vybral místo s názvem Orewa a pokoušel se zde farmařit. Jako farmář ale neuspěl a stal se místním poštmistrem.
Přesto psal svému bratru Michaelovi do Čech dopisy popisující Nový Zéland jako zemi mnoha příležitostí a zorganizoval příchod prvních imigrantů do Puhoi. Protože byl zpočátku také jediný, kdo znal jazyk osadníků i angličtinu, zajišťoval kontakty komunity s místními úřady. Byl to Krippner, kdo zorganizoval výrobu a prodej šindelů, kdo navrhl sbírat houby na export. Současně to byl také hlavně on, kdo se v situaci, kdy bylo nad slunce jasné, že na Novém Zélandu čeká lidi jen dřina a strádání, přičinil o další vlny přistěhovalců z Čech.
Krippner psal do Čech: „Toto je báječná země. Skutečně výborné klimatické podmínky! První skupina nyní prosperuje i díky štědrým grantům…“ Nasnadě je domněnka, že Krippner dostával finanční odměnu novozélandské vlády za příliv imigrantů, ačkoliv jeho rodina to popírá. Říkají, že jestliže by měl příjem z každé hlavy, pak nemusel vyhledávat tolik zaměstnání, aby se uživil.

ŠKOLA A KOSTEL
Každopádně do Puhoi přicházelo stále více Čechů. V roce 1872 přicestovalo 18, v roce 1875 dalších 12 a v roce 1876 velká skupina 31 osadníků z Čech. Nebylo pochyb o tom, že komunita během předcházejících let velice vyspěla. Noviny The Weekly News o ní 1. června 1876 psaly: „Kvetoucí, stále prací zaneprázdněná osada, kde se spokojeně pase skot, koně i ovce na výživných pastvinách. Kopce původně porostlé pralesem osadníci zkultivovali a úspěšně využili pro hospodářské a průmyslové účely. Když jste se zeptali starých osadníků, jak se jim podařilo přežít, odpověděli – byla to víra a soudržnost. Všichni jsme si navzájem pomáhali.“
Silná pouta byla navíc umocněna jazykovou izolovaností. Získat obchodní kontakty v Aucklandu bylo pro osadníky stále velkým problémem. Money v zápisníku píše: „Muž prodávající krocana mohl na sebe upozornit pouze napodobováním krocaních zvuků, dvě ženy strávily v obchodě půl hodiny jen tvořením kyselých grimas v obličeji, kterými dávaly najevo, že chtějí ocet.“ Češi se proto rozhodli, že jejich děti musí perfektně ovládat místní angličtinu. Již roku 1869 otevřeli první školu, zatím v chatrči vytvořené z palem nikau. Státní škola byla vybudována v roce 1872 a kapitán Krippner se stal jejím principálem. On učil mladší žáky a jeho žena starší. Uprostřed osmdesátých let, v roce 1884, nastoupil mladší učitel a Krippnerovi opustili kraj a odstěhovali se do domu ve Warkworthu, který pro ně česká komunita postavila.
V roce 1881 byl v Puhoi postaven kostel, zasvěcený svatému Petru a Pavlovi, který tu je dodnes. Dostavit se včas na bohoslužbu bylo ale tehdy často velikým problémem. Příchozí se museli brodit všudypřítomným bahnem. Zvon vyzváněl 15 minut před bohoslužbou, ale v deštivém počasí byl začátek, původně stanovený na 10.30, často posunut až na 12.00, aby to všichni mohli stihnout. V kostele muži a ženy seděli zvlášť.
Společenský život byl vůbec velice důležitý. Legendární pověsti kolovaly o původních osadnících. Lawrence Schischka vzpomíná: „Pamatuji si jednu událost, kdy naše malá chatrč byla plná až k prasknutí, ponechávajíc skrovný prostor pro tanečníky. Jako vždy se tančilo v sobotu večer, když tu přišel ohromný liják a pokračoval až do středy. Tančilo se až do středy. Ti, co to měli kousek, se odešli do svých domovů vyspat, ale pak se zase vrátili a tanec pokračoval. A v sobotu se při muzice začalo zase nanovo.“ KONEČNĚ PROSPERITA
Když v roce 1914 vypukla válka, mladí muži se nechali naverbovat do expedičních sil a osadníci přispívali do vlasteneckého fondu. Ale v zemi vládl všeobecný odpor ke všemu, co mělo něco společného s Rakouskemo-Uherskem a Německem. Roku 1917 byl v parlamentu podán návrh celou vesnici Puhoi internovat. Naštěstí tehdejší ministerský předseda Massey tento nápad odrazil, poukazujíc na vyspělost a patriotismus osadníků.
Ve dvacátých a třicátých letech byla již osada Puhoi v rozkvětu. Mnoho pozemků bylo přeměněno na farmy s chovem skotu. Dokonce i velkou hospodářskou krizi přečkala v relativní prosperitě. Tou dobou se také osada začala stávat pevnou součástí novozélandské společnosti. Po skončení základní školy bylo mnoho dětí posláno studovat do Aucklandu. Zatímco většina z této generace stále ještě doma mluvila původním německým dialektem, mimo domov již běžně hovořili anglicky. Ti úspěšní absolvovali vysokoškolská studia a začali profesionální kariéru. Někteří se oženili mimo komunitu, a tím přiblížili rodiny běžným Novozélanďanům.
Ještě po druhé světové válce, možná i v šedesátých letech, žila ve vesnici pouze čtvrtina lidí jiného původu. Místní jim říkali „cizinci“, zvláště šlo-li o lidi protestantského vyznání nebo s vyšším vzděláním, než měli místní. Nyní tu potomků původních osadníků už žije poskrovnu. V osmdesátých letech Puhoi znovu objevila rodiny evropských předků. Ty nyní žijí v Německu, kam byly z Plzeňska odsunuty po druhé světové válce. Jenny Schollum je dokonce jednou navštívila, od té doby se bohužel její prapříbuzní neozvali.
Přesto lidé v Puhoi každoročně tančí v českých krojích. „Je překvapivé,“ říká Jenny, „že se tradici snaží se mnou udržovat i lidé, kteří přišli do Puhoi v relativně nedávné době a nemají žádné české kořeny. Z tradice se stal místní folklor, ale je otázkou, zda mladí v tom budou chtít ještě pokračovat.“

Category: 2004 / 01

Koncem roku 2004 se tým pěti českých horolezců pokusí o dobytí jižního pólu. Cestu dlouhou 1200 kilometrů chtějí zdolat bez jakékoli vnější podpory a zatím jako vůbec jediná česká expedice jen „po svých“. Zároveň bude možná poslední, kdo na pól dorazí před zahájením provozu po zdejší dálnici. Výpravu pořádá Strojní fakulta ČVUT v Praze, jejíž učitelé a bývalí studenti tvoří expediční tým. Záštitu nad ojedinělou sportovní akcí převzal Český olympijský výbor. Magazín Koktejl bude přípravy po celý rok sledovat.

V POSTROJI ZA DOBRODRUŽSTVÍM
Když jsem v roce 1996 opouštěl grónský ledovec, zmocnila se mě lítost. Tíseň, že to, co jsem zde zažil, už nikdy nepoznám. Měsíc jsme byli s Davidem v opuštěných horách Grónska, protkaných ledovci, odkázáni jen sami na sebe. Úspěch namáhavého pochodu, možná i naše životy závisely jen na nás dvou. Na našich dobrých, či špatných rozhodnutích, schopnostech odhadnout nebezpečí a vnímat riziko, na vzájemné spolupráci a komunikaci, na vůli jít dál. Vypjatost situace v drsné i neposkvrněné přírodě vám umožní prožít den do poslední vteřiny. A na tomto bohem zapomenutém místě jsem si uvědomil sílu toho prožitku. Naprosto neopakovatelnou polární „vášeň“, kterou nikde jinde než v pustých bílých pláních ledových končin nezažijete. Tady se zrodila má touha znovu se do extrémně tvrdých a zároveň krásných končin vrátit. Začal jsem spřádat myšlenky na expedici k jižnímu pólu. Na návrat do světa snů, naprosté svobody, jít ještě dál, až na hranici tohoto života…
Tak tedy koncem října letošního roku vyrazíme z antarktického Hercules Inlet směrem na jižní pól. Čeká nás cesta dlouhá 1200 kilometrů. Každý den stejný rituál: hodina na snídani, hodina na zabalení věcí a naložení saní, a pak pochod vždy 90 minut přerušovaných 20 až 30minutovým odpočinkem. Denně strávíme 7,5 hodiny úmornou chůzí s průměrnou rychlostí 3 km za hodinu. Musíme projít dvěma sedly, abychom se dostali do horské oblasti Ellsworth Mountains. Cesta povede okolo Mount Goodwin směrem k náhorní rovině, která vede k jižnímu pólu. Zhruba po třech týdnech přejdeme poslední sedlo za horou Mount King, známé nebezpečnými trhlinami a silným větrem. V té chvíli by za námi mělo být 490 km pochodu horskou hradbou, během kterého jsme se saněmi těžkými 150 kilogramů museli vystoupat až 3000 metrů vysoko. K jižnímu pólu bude chybět 650 km náhorním platem, kde teplota klesá k minus 40 stupňům. Při odhadované rychlosti 20 až 25 kilometrů denně dosáhneme jižního pólu zhruba na Silvestra.
Zapřažení v postroji jako polární psi potáhneme 60 -70 dní saně se vším pro své přežití. Žádné vrtulníky, žádné sněžné skútry, žádní psi, jen vlastní síly a naše vůle. Jediným naším spojením s okolním světem bude satelitní telefon, pojistka pro nejkrajnější případ signálu „may day“. Doufáme, že k tomu nedojde a s telefonem budeme moci o průběhu cesty jen informovat ty, kteří nám věří a celou dobu nás podporují.
Každopádně krédem naší výpravy je: Být připraven na nejhorší a věřit v nejlepší. Očekávat lze větrné bouře a čerstvý sníh, který před saněmi vytvoří nekonečnou sněhovou vlnu. Únavu zachvacující celé tělo a velící mozku zůstat ležet a nechat svaly odpočinout. Teploty až minus 50 ̌C, puchýře až omrzliny všech stupňů. Mohou ale přijít obtíže a překážky, které se předem nedají přesně odhadnout.
Nicméně chceme, aby vše probíhalo tak, jak má, naše touha nebyla jen šíleným podnikem bláznivých sebevrahů a po dosažení jižního pólu nás na vědecké stanici Amundsen-Scott nakonec naložilo domluvené letadlo. Proto je nutné prověřit fyzickou i psychickou odolnost týmu, vyzkoušet veškerý materiál, zajistit povolení, dopravu, prostě zorganizovat akci do detailu, neopomenout žádnou maličkost.

GRÓNSKÉ GENERÁLKY
Takovou první a zároveň drsnou generálkou na Antarktidu byl pro nás v roce 2000 přechod kontinentálního ledovce v Grónsku, který připomíná podmínky závěrečné fáze naší cesty k pólu. Brodili jsme se 60 kilometrů dlouhou ledovou tříští a strávili nekonečné dny po kolena zaboření ve studené vodě. Odpočívali jsme v rozbředlém sněhu. Naši cestu proťala také obrovská ledová řeka. Nezbývalo nám, než po krk hluboký tok projít se stoupacími železy na nohou a lanem kolem pasu jako jedinou pojistkou pro případ, že nás nevyzpytatelný živel strhne. Plíce nám přitom svíral krutý mráz a studená voda ochromovala údy. Zde, v „močálech“ Arktidy, jsme se museli bránit velkému bílému medvědovi, který zkřížil naši cestu a nemínil nás nechat jít dál. Byla to další tvář Arktidy, nejen mráz, vítr a nekonečné bílé pláně.
Celých 700 kilometrů bylo tvrdé a fascinující dobrodružství. Grónsko nám nedalo nic zadarmo, každý kilometr znamenal vysilující dřinu. To jsou faktory, které prověří soudržnost týmu, každou jednotlivou osobu, nastaví zrcadlo našeho „energetického náboje“. Všech pět členů expedice uspělo díky své ochotě vzájemně riskovat, jít nekompromisně za cílem. Pro úspěšné dokončení celé akce nikdo nesměl zklamat, neúspěch jednoho by znamenal neúspěch všech.
Do Grónska jsme se vrátili v létě roku 2003. V horách na východě největšího ostrova světa, kde se ledovce lámou v sedlech horských masivů, navozuje krajina podmínky srovnatelné s první částí pochodu k pólu. Na více než 400 kilometrech arktických hor jsme si vyzkoušeli manipulaci se saněmi a hledání cesty v bludišti trhlin. Absolutní tečkou za celou přípravou bude zimní Svalbard – měsíc strávený v mrazech -40 ̌C, který se zároveň stane poslední možností pro každého člena týmu odstoupit od cesty na jižní pól.

TESTUJEME VYBAVENÍ
Je jasné, že jakákoli nedokonalost ve vybavení by pro nás mohla mít fatální následky. Měli jsme tři druhy solárních panelů – od dobíječky tužkových baterií po výkonný panel 6 W. V polárních podmínkách se kvůli nižší teplotě dobíjejí akumulátory hůře. Výhodou těchto končin je, že slunce je k dispozici 24 hodin denně. Po mnoha pokusech dobíjet akumulátory videokamery, satelitního telefonu a přístroje GPS jsme zjistili, že k účinnému nabíjení musí svítit slunce kolmo na solární panel a nesmí jej zastiňovat sebemenší mrak. Tím pádem nešlo pořádně dobíjet během pochodu, kdy skupina neustále mění směr vzhledem ke slunci. V pohoří Schweizerland bylo slunce zase často zastíněno mohutnými vrcholy hor. Dalším přístrojem, který jsme testovali, byl satelitní telefon – robustní přístroj Motorola 9500 Iridium, který je ideální pro expedice. Díky účinné vysouvací anténě měl i v poměrně hlubokých údolích grónských pohoří signál. Telefonovali jsme za pochodu i ve stanu bez větších problémů, přístroj odolal i vysoké vlhkosti a nízké teplotě. Každý z nás si musel zpočátku zvykat na citelné zpoždění přenosu hlasu k příjemci.
Základ navigace expediční skupiny, spolu s přesnou buzolou, tvořil přístroj satelitní navigace GPS Magellan 315. Nezanedbatelnou položkou vybavení, která určuje, zda má polárník „právo“ na to, aby mu byla zima, je teploměr. Po zkouškách skleněných a digitálních teploměrů jsme zjistili, že klasický bimetalový teploměr spolehlivě ukazuje i ty nejextrémnější teploty a není tak citlivý vůči hrubšímu zacházení, kterému se člověk nevyhne.
Aby bylo možné přes den pochodovat, je nutné se v noci alespoň trochu vyspat. Na Špicberkách jsme mohli porovnat vlastnosti péřových spacáků se spacími pytli s dutými vlákny. Naším hlavním kritériem je stálost teplotního komfortu při dlouhodobém používání. Vlhkost, která se sráží ve spacáku, může u některých druhů způsobit nepříjemné zjištění, že spíše studí, než hřejí. To se stalo právě u péřových spacáků. Není to chyba výrobce, je to vlastnost všech péřových spacáků. Pokud není možnost je vyvětrat a vysušit, ztrácejí velmi rychle komfort a člověk má někdy potíž tu zmrzlou hroudu rozbalit, natož se do ní ještě nasoukat a usnout v ní.
Vzhledem k tomu, že jsme nahrazovali (a v Antarktidě v tom budeme pokračovat) funkci tažných psů, bude nutné vybrat ty nejkvalitnější tažné saně. Měli jsme možnost vyzkoušet dvoje od firem Ziffco a Acapulco. Rovnou je třeba říct, že nevydržely ani jedny a vždy jsme dotáhli jen trosky. Předností saní Ziffco byla jejich váha, vanička byla vyrobena z lehkého plastu, takže saně vážily okolo 4 kg. Byly ale jen 1,5 m dlouhé, takže když se do nich naložilo vybavení na více než měsíc, byly hodně vysoké a často se převracely. Na konci cesty se na ledovci s trhlinami a hrby vanička prorazila. Toto bych ale výrobci nevyčítal, ty saně na tohle prostě nebyly stavěné a byly přetížené. Nakonec jsme zvolili saně od firmy Acapulca, která nám laminátovou vaničku saní při výrobě ještě zpevnila, což ovšem zvedlo jejich váhu na 14 kg. S vaničkou jsme byli opravdu spokojeni. Byla 2,1 m dlouhá a spodek měla dobře tvarován, i v hlubokém sněhu kladla minimální odpor, byla poměrně stabilní i v terénu s velkým sklonem. Vydržela skoky přes trhliny, pády z boulí až metr vysokých, nárazy na ledové hrany trhlin apod. Tažné zařízení se ale u jedněch saní rozbilo hned druhý den, takže pak jsme ho svazovali provázkem, který se každý druhý den prošoupal.

TĚSNĚ PŘED DÁLNICÍ
Nebudeme první Češi, kteří se podívají do lesklé koule umístěné na magickém místě jednoho ze světových pólů. Od roku 1945 se několik Čechů dostalo na jižní pól v rámci amerického výzkumného programu, dva čeští cestovatelé šli na pól s komerční výpravou, která absolvovala „pouhých“ posledních sto kilometrů. Od listopadu 2002 se na jižní pól dokonce staví dálnice. Vede z americké základny McMurdo Station na pobřeží (největší základna v Antarktidě) přes Rossův šelfový ledovec k Transantarktickému pohoří a náhorním platem k pólu. Asi 1000 mil dlouhou silnici, která má být hotová na začátku února 2005, staví v rámci US Antarctic Program organizace National Science Foundation kvůli snadnějšímu zásobování základny Amundsen-Scott. Letecké zásobování je totiž neúnosně drahé a po silnici se dopraví daleko více nákladu najednou. Plánované konvoje mají mít 6 traktorů Challenger s 21 zapřaženými saněmi. Cena klesne na 0,63 až 0,84 USD za libru nákladu oproti 13 dolarům při letecké dopravě. Dnešních 150 letů za sezonu se sníží na 70, kterými budou dopravováni jen lidé a čerstvé potraviny. Půjde-li vše podle plánu, a první fáze výstavby tomu nasvědčuje, tak na jižní pól na konci roku 2004 dojede první konvoj. Zatím bez cesty, využije pouze hotové části po šelfovém ledovci, kde byly zasypány trhliny. Přestože se led pohybuje rychlostí až 300 metrů za rok, trhliny by se neměly znovu objevit. Cílem roku 2003 je udělat nástup na centrální plato přes ledovec. Podle některých lidí silnice porušuje zásady Antarktické smlouvy a Madridského protokolu o ochraně přírodních hodnot. Ačkoli se mluví o dálnici, cesta jako klasická dálnice rozhodně nevypadá. Jde o silnici s částmi zpevněnými upěchováním sněhu a ledu, aby konvoje nezapadaly, označenou praporky. Na začátku každé sezony se plánuje její projetí a kontrola, eventuálně přeznačení v případě destrukce cesty.
Na jižní pól tak brzy nebude problém se dostat. Nikdo z Čechů ale zatím nezdolal vzdálenost 1200 km od pobřeží k jižnímu pólu po svých. V tom bude tato česká expedice, pokud se jí to podaří, ojedinělá.


Antarktida – Terra Australis Incognita
Hledání Terra Australis Incognita, vybájené tajemné země na jihu planety, bylo impulzem pro bezpočet výprav, úspěšných i tragických, vědeckých i tuleňářských, které se zapsaly do 250 let dlouhé objevitelské historie Antarktidy.
Myšlenku, že na jihu je země, vyslovili již Řekové. Vycházeli z předpokladu, že Arktida (z řeckého arktos – medvěd) musí mít na opačné straně protiváhu (Ant Arktos). Přestože tam fyzicky nikdy nebyli, jejich odhad byl naprosto správný. Objasnit záhadu jižního kontinentu měl kapitán James Cook, kterého tam roku 1772 vyslala anglická vláda. Ten se však po dvou neúspěšných letech plavby v rozbouřených vodách a nekonečných ledových polích vrátil zpět do Anglie. „Dovolím si tvrdit, že z této země nebude nikdy žádný užitek,“ řekl po návratu. A tak patrně prvním člověkem, který podal zprávu o jižním kontinentu, byl jeden z lovců tuleňů, Nathanie B. Palmer. Antarktidu popsal jako rozlehlou hornatou krajinu, skličující, zcela neúrodnou, pokrytou ledem a sněhem. Do návštěvy „záhadné“ země však zbývalo ještě mnoho let. Podařilo se to až americkému kapitánovi Johnu Davisovi, který na území neznámého kontinentu vstoupil jako první 7. února 1821.
Dobývání Antarktidy se pak stalo atrakcí. Podnikaly se vědecké cesty i tuleňářské výpravy. Každá přinesla nové poznatky, ale všechny se shodovaly v jednom: zdejší tvrdé klimatické podmínky jsou možná nejtěžší na naší planetě. Roku 1840 byl britský námořní důstojník a vědec James Clark Ross se svými dvěma loděmi Erebus a Terror na své cestě zastaven obrovským ledovým masivem, později pojmenovaným jako Rossův šelfový ledovec. Posádka lodi Belgica zde v roce 1898 pravděpodobně jako první přežila antarktickou zimu, zatímco byla její loď zamrzlá v ledu. Britská expedice vedená Carstenem Borchgrevinkem přistála u mysu Adare, a máme-li věřit historikům, šlo zřejmě o první Evropany, kteří se vylodili na Antarktidě.
Od začátku 20. století se pak předmětem soustředěného zájmu stal pól – jižní i magnetický (nejedná se o totéž místo). O první výpravu na jižní pól se neúspěšně pokusil Angličan Robert Falcon Scott. V roce 1911 o dobytí pólu soutěžil s Norem Roaldem Amundsenem. Celý svět tehdy s napětím očekával, kdo zvítězí. Dvě osobnosti, dvě zcela odlišné taktiky. Norové použili grónské psy, Angličané tažné poníky. Tato volba pravděpodobně určila budoucího vítěze. Poníci nestačili na drsné podmínky ledového kontinentu, zvířata postupně zeslábla a musela být utracena. Naproti tomu severští psi prokázali svou obrovskou sílu a vytrvalost. Amundsen dokonale promyšleným plánem, důkladným značením zásobovacích míst a ukazatelů pro zpáteční cestu předčil anglickou expedici a 15. prosince 1911 dosáhl jižní točny. Jako první člověk na světě stál na místě, které je dodnes cílem dobrodružných výprav.
Scott se svou výpravou dosáhl pólu po strastiplné cestě 17. ledna 1912. Našel zde norský stan a dopis od Amundsena. Do svého deníku si pak poznamenal: „Veliký bože! Jak strašné je to místo a jak hrozné pomyšlení, že za všechno to plahočení nebudeme odměněni ani vědomím, že jsme zde byli první.“ Zklamání, fyzické vyčerpání, zhoršující se počasí a postupující omrzliny, to vše vedlo k tragickému konci anglické výpravy. 29. březen 1912 je posledním datem ve Scottově deníku. Loučí se zde s rodinou a přáteli, poslední věta, kterou napsal, zní: „Probůh, pečujte o naše pozůstalé.“
Amundsenova a Scottova výprava nebyly posledními na jižní pól, neúspěšně se o to pokusil Ernest Shackleton se svou lodí Polaris (později přejmenovanou na Endurance), následovaly pokusy o přelet pólu. Strádání i úspěchy obou hrdinů Antarktidy jsou ale dodnes poučením pro všechny směřující k 90. stupni jižní šířky, kde v současné době stojí americká výzkumná stanice, nesoucí jména obou mužů. Antarktida se stala světovým dědictvím a nepatří žádné zemi. Je rozdělena na „správní sektory“ a je zasvěcena vědeckému výzkumu.

Category: 2004 / 01

Poprvé jsme věhlasného záhadologa Ericha von Dänikena navštívili ve švýcarském Interlakenu na jaře 2001. Otázka, kterou mu snad pokládá každý, kdo není jeho oddaným příznivcem, směřovala decentně k tomu, zda těm, ehm, nesmyslům o pobytu mimozemšťanů na Zemi opravdu věří. Nebyl zaskočen, mluvil věcně, argumentoval obratně. Po natáčení jsme se shodli, že nás ten menší energický chlapík prostě dostal. Druhé setkání se uskutečnilo po roce opět ve Švýcarsku. Tam jsme kontroverzního vědce pozvali do České republiky. Erich přijal a v září 2003 přiletěl do Prahy. Měli jsme před sebou společné natáčení dokumentárního cyklu Neznámá Země a pobyt v Karlových Varech na festivalu Tourfilm, na kterém byl Erich von Däniken čestným hostem. V hotelové kavárně vznikl také tento rozhovor.

Myslíte si, Erichu, že jsou tu někde mezi námi mimozemšťané?
Vidíte je někde? Já obvykle ufony nepotkávám.
Kdy si myslíte, že mimozemšťané byli na naší planetě naposledy?
Bylo to někdy kolem roku tisíc pět set před Kristem. Nevím, kdy se vrátí, možná v blízké budoucnosti.
Vy na ně čekáte?
Ano, čekám. Je mi osmašedesát let, podívejte, věřím, že přijdou. Možná ale umřu dřív, než se tak stane.
Řekněme, že jsem mimozemšťan. „Dobrý den, pane Dänikene!“ Co mi řeknete?
I kdybych vám věřil, že jste mimozemšťan, tak vám nebudu chtít říct vůbec nic. Hodně toho ale budu chtít slyšet především od vás. Měl bych spoustu otázek. Bylo by jich tolik, že kdyby to byl telefonní seznam, místo každého jména by mohla být jedna otázka.
Obsáhlý telefonní seznam?
Ano, hodně tlustý telefonní seznam velkého města. Měl bych přes deset tisíc otázek. A víte, která by byla úplně první?
Ne…
„Opravdu jste našimi dávnými předky?“
…a druhá?
„Kdy jste na naši planetu přilétli poprvé a proč?“
Vy jste si osobně naprosto jistý, že tady opravdu byli?
Dodneška jsem nezískal jediný naprosto objektivní důkaz o jejich pobytu na Zemi. Ale mám tisíce indicií, které tomu nasvědčují. Úplně všichni, kdo znají moje důkazy, včetně univerzitních vědců a lidí, kteří například slyšeli moje přednášky, jsou přesvědčeni o tom, že tady museli v minulosti nějací astronauti z hvězd být.
Před dvěma lety, kdy jsme se setkali poprvé, jste mi řekl, že pokud byste mohl mít nějaké přání, které se vám splní, tak by to byl důkaz – jediný naprosto nezvratný důkaz o mimozemšťanech, který byste mohl všem ukázat. Platí to stále?
Nikdy jsem nebyl schopen najít nějaký prokazatelně mimozemský materiál nebo věc, kterou bych pak mohl hrdě ukázat celému vědeckému světu a zvolat: „Haló! Podívejte, tady mám v ruce jasný důkaz, toto není z naší planety!“ To prohlásit nemohu. Ale mám skutečně tisíce jasných indikací, které dokazují, že zde byly bytosti z jiné planety. O tom není nejmenších pochyb. Problém je, že jsem schopen dokládat důkazy, podložené argumenty, které nejsou materiálního rázu. Hmatatelnou věc, která by mé tvrzení dokazovala, v ruce bohužel nemám.
Co na vaše teorie říkají vědci, jak je přijímají?
Co myslíte tím „nějací vědci“? Absolvoval jsem a stále mám řadu přednášek na univerzitách po celém světě. Na Harvardu mi dokonce vestoje aplaudovali.
Vy jste přednášel na Harvardu?
Ano, samozřejmě…
…a reagovali tak, že vám vestoje vzdávali ovace…
Jistě…
Vy jste jim prezentoval své teorie?
Nejenom mé teorie, vysvětloval jsem jim své důkazy, potom jsme dvě a půl hodiny diskutovali, až pak se zvedli a tleskali mi. Studenti Harvardu jsou inteligentní lidé, kteří vědí, že se může člověk někdy mýlit. Každý rozumný člověk ale nejdřív poslouchá názory jiného.
Jak tedy vypadá diskuze s vědci?
Každý vědec je velký odborník ve svém úzce vymezeném oboru. V tom je nepřekonatelný. Na druhou stranu já jsem stejně dobrý ve svém oboru. Jsem připraven k diskuzi na principu jasných vědeckých argumentů. I kdyby si v duchu na začátku mysleli, že jim hodlám předkládat pochybné důkazy nebo je chci obelhávat, přece musí vyslechnout mé argumenty. Pak přecházíme na vědeckou debatu. V rámci svého oboru jsem procestoval všechna místa, o kterých píšu, osobně jsem přečetl většinu kronik a historických pramenů, které se k problematice vztahují, a jsem naprosto perfektně připraven. Každá debata s vědci, včetně těch, kteří byli od začátku jednoznačně proti všem mým teoriím, skončí přibližně po hodině a půl úplně stejně. Vědec se na mě otočí a řekne: „Promiňte, já jsem neměl tuto informaci, toto jsem nevěděl.“ Tak je to vždy, koneckonců s vámi to bylo úplně stejné, jestli si vzpomínáte? (směje se)
To máte pravdu, ale my nejsme historici. Laiky můžete přesvědčit daleko snáze…
Dobrá, můžu vám říct konkrétní příklad?
Určitě!
V africké republice Mali je kmen Togo. Když tento kmen navštívili etnografové, zjistili, že jednou za padesát let pořádají jeho příslušníci velké oslavy. Proč jednou za padesát let, vždyť se toho část lidí nedožije. Ptali se, jak si vůbec předávají informace, jak a kdy rituál probíhá. Náčelník kmene je zavedl do jeskyně a ukázal na malbu. Namalovaný objekt měl tvar elipsy, na jednom místě vpravo dole byl vyznačen bod. Afričané jim vysvětlili, že je to hvězda, podle které se řídí jejich svátek. Tou hvězdou byl Sirius, nejjasnější hvězda severní zemské hemisféry. Elipsa označovala hvězdy v jeho okolí, které se do přesně nakresleného tvaru zformují jednou za padesát let. Musíme si uvědomit, že hvězdy kolem Siria jsou neviditelné a žádný člověk je nemůže normálně vidět. Dnešní moderní astronomie už ví, že Sirius je dvojhvězda. Sirus A je tam, kde ho jsme zvyklí na obloze vidět, Sirius B krouží kolem Siria A. Oběh trvá padesát let.
Tu kresbu považujete za dílo mimozemšťanů?
Těch souvislostí je daleko víc. Můžete mi říct, jak mohli černoši někde ve střední Africe znát dráhu Siria dříve, než se to podařilo zjistit s pomocí moderní technologie nám? Vědci se členů kmene ptali, odkud mají tak přesné informace. Tvrdili jim, že měli návštěvu z hvězd, muže, který jim všechno vysvětlil. Co mi na to řeknete? Byl to alkohol, drogy či omamné houbičky? Nebo jednoduše připustíte, že jde o informaci, jež se odjinud dostala k lidem, kteří by se stěží k takovým znalostem mohli dostat?
Zní to úžasně, ale, Erichu, nezlobte se na mě, uvedu jiný případ. (Däniken se směje a přitom podivuhodně kouří svou oblíbenou cigaretu. Nejprve vdechne kouř do úst, ne do plic, okamžitě ho vydechne, ale nosními dírkami namodralý obláček vtáhne opět do sebe. Se smíchem tvrdí, že „dvojí“ filtrování je zdravější. Ze stejného důvodu sotva do poloviny vykouřenou cigaretu zamáčkne v popelníku.) V jedné vaší knize popisujete sloup Qatab Minar v Indii, v Dillí. Tvrdil jste, že je vyroben ze speciální neznámé slitiny, která nikdy nezrezaví. Já jsem si ho před nedávnem prohlížel. Víte, že koroduje?
Petře, už jsem říkal, že mi za dva roky bude sedmdesát. Celý život jsem získával určité vědomosti. Tahle teorie je z mé knihy Vzpomínky na budoucnost. Je to skoro čtyřicet let, co jsem ji napsal, byl jsem tehdy mladý a nekritický. Být mladý znamená věřit každé hlouposti. Být mladý znamená dělat chyby. Já jsem je dělal také. Tenkrát jsem zkrátka věřil. Když jsem stál u toho sloupu a místní lidé mi řekli, že tam stojí stovky let a nerezaví, začal jsem spekulovat. Proč by to nemohl být nějaký mimozemský objekt? Ale zkrátka sloup během let začal rezavět. Co se dá dělat? Zkrátka jsem se mýlil. Stejně na tom jsou ale i uznávaní vědci, i oni někdy po letech práce zjistí, že se dopustili omylu. To je přirozený vývoj.
Když jsem vám překládal názvy knih, se kterými si vaši obdivovatelé přišli pro autogram, převládaly kultovní Vzpomínky na budoucnost. Moc nadšený jste z toho nebyl, povzdechl jste si, proč nečtou raději něco nového. Považujete tu knihu za překonanou, není pravda, co je v ní napsáno?
Vzpomínky na budoucnost jsem napsal v roce 1966. Poté co vyšly, staly se okamžitě bestsellerem číslo jedna v celém německy mluvícím světě. Na začátku roku 1969 byl natočen stejnojmenný film. Mnohá má tvrzení v té knize jsou mylná, ale v základu má kniha platnost: stále tvrdím, že tu byli návštěvníci z kosmu. Napsal jsem dalších sedmadvacet knih, ve kterých chyby mizí. Když si vezmete moji poslední knihu Bohové byli astronauti, budete mít sakra složité najít nějakou chybu. Jednoduše tam žádná není. V současné době už chyby nedělám.
V Interlakenu jste otevřel Mystery Park. Jeho součástí jsou repliky některých světových záhad. Projekt vznikl, abyste mohl lidem demonstrovat své teorie?
Ne. V areálu parku je několik nejznámějších záhad, které ještě nikdo spolehlivě nerozluštil. V Mystery Parku jsou vždy uvedeny všechny známé teorie, mezi nimi zazní i ta moje, ale nikomu netvrdím, že je jediná pravá. Nikdo nedostane konečnou odpověď. V expozici klademe otázky, názor si musí každý utvořit sám. Vše končí otazníkem. Je ostatně možné, že zatím žádná správná teorie neexistuje. Netvrdím, že mé teorie musí být jednoznačně pravdivé, každý má právo s nimi nesouhlasit.
Když jsme se poprvé setkali, byla stavba parku slavnostně zahájena. Na pozemku bývalého vojenského letiště se betonovaly základy stavby. Povídali jsme si s lidmi z vašeho týmu, tenkrát jste o tom možná ani nevěděl, zajímalo nás, jak vůbec projekt vznikl. Prý jste požádal ředitele místní školy, zda by vám poskytl nějaký kabinet, kde byste mohl žákům demonstrovat některé teorie. Z těchto úvah se nakonec vyklubal gigantický projekt Mystery Parku…
Ano, tak nějak to skutečně bylo. Ale nebylo to vůbec jednoduché. Narazili jsme na obrovské množství problémů, trvalo dlouho, než jsme sehnali investory, kteří byli ochotni do projektu vstoupit. Nakonec se ozvali místní lidé, kteří začali říkat: „No nazdar, Däniken nám tady vybuduje nějaký UFO park…“ Nebylo snadné lidi přesvědčit. Chodil jsem přednášet do škol, jednal jsem na radnici i s představiteli politických stran. Všem jsem vysvětloval, že se nejedná o nějakou esoterickou bláznivinu.
Podařilo se?
Je spousta lidí, kteří se zajímají o záhady světa, ale nemají čas nebo peníze, aby za nimi mohli cestovat po zeměkouli. Každý z nás, ať chce nebo ne, pochybuje a přemýšlí o tajemstvích. To přitahuje návštěvníky do Mystery Parku.
V současné době můžu říci, že jsem velmi spokojen. Za první rok jsme plánovali sto tisíc návštěvníků. Za první půlrok prošlo vstupní branou čtvrt milionu lidí! K tomu není co dodat. Vždy jsem byl jedním z nejoptimističtějších členů správní rady a jsem si naprosto jist, že se budeme za krátkou dobu bavit o tom, jak park rozšířit o další pavilony. (Erich von Däniken se spokojeným výrazem usrkl bílého vína a dodal:)
Pochybování je jako láska. Taky si nemůžete vybrat, jestli se zamilujete, nebo ne. A přitom ji všichni potřebujeme. Každý pochybuje. Prostě jsme už tak udělaní.


Erich Anton Paul von Däniken
Narodil se14. dubna 1935 v Zofingenu ve Švýcarsku. Studoval v jezuitském klášteře ve Fribourgu, pak pokračoval na hotelové škole. Proslavila ho kniha Vzpomínky na budoucnost (1968), které se prodalo takřka 56 milionů výtisků. Rukopis této kultovní knihy dokončil již v roce 1966, dva roky nemohl najít nakladatele. Od té doby vydal dalších 27 knih. Je považován za zakladatele spekulativní archeologie a celý život prokazuje hypotézu, že naši planetu navštívila mimozemská civilizace. Málokterý autor měl tolik kritiků jako Däniken, od duchovních kruhů po vědeckou obec. Mezi odpůrci je hanlivě nazýván „švýcarským hoteliérem“. Dnes žije v Beatenbergu ve švýcarských Alpách nedaleko města Interlaken, kde na jaře roku 2003 otevřel Mystery Park. Po místním referendu obyvatelé souhlasili s výstavbou turistické atrakce se sedmi pavilony tematicky zaměřenými na nerozluštěné záhady světa. Do České republiky přijel Erich von Däniken v září 2003 na pozvání sdružení Camera Incognita, se kterým pracoval na natáčení dokumentárního cyklu Neznámá Země. Byl čestným hostem filmového festivalu Tourfilm v Karlových Varech. S manželkou Elisabeth žije 40 let, má dceru Kornélii, která je novinářkou. Výběr z knih Erika von Dänikena
Vzpomínky na budoucnost (1968)
Setba z vesmíru (1972)
Důkazy z pěti kontinentů (1977)
Křížový výslech (1978)
Prorok minulosti (1979)
Cesta na Kiribati (1981)
Den, kdy přišli bohové (1984)
Oči sfingy (1989)
Záhady staré Evropy (1991)
Vesmírné lety ve starověku (1994)
Ve jménu Dia (1999)
Bohové byli astronauti (2001)

Category: 2004 / 01

Když Bůh stvořil Zemi, vyškrábal hlínu, co mu zbyla za nehty, a pohodil ji kamsi do vln severního Atlantiku. Tak vznikly podle legendy Faerské ostrovy, malý archipelag napůl cesty mezi Islandem, Skotskem a Norskem. Povinnou dvoudenní přestávku při plavbě z Dánska na Island tu většina turistů tráví vlastně proti své vůli. V zemi bičované větrnými poryvy podle statistik prší, sněží nebo padají kroupy tři sta dní v roce. Mořští ptáci kroužící nad strmými skalisky, majáky na nepřístupných výběžcích, vesničky barevných domků a vodopády řítící se z hor přitom návštěvníkům skýtají jedinečnou podívanou.

VESTMANNSKÉ ÚTESY
„Peníze dnes vybírám předem, moře je neklidné, tak pro jistotu, kdybyste mi někdo přepadl přes palubu,“ špásuje kapitán Skúvadal, když s americkým fotografem a dánským párem vstupuji na palubu lodi Barbara k projížďce mezi světoznámými vestmannskými útesy. Plavba je vzhledem k rozbouřenému moři nad očekávání poutavá. Divoké vlny se tříští o strmé útesy a jejich zvuk se mísí s kakofonií tisíců alkounů, papuchalků, buřňáků, racků a dalších mořských ptáků nad námi. Kapitán zručně nastavuje bárku vlnám a v klidnějších úsecích plavby nám vysvětluje techniku odchytu ptáků a sběru vajec: „Chlapci tu na skalách riskují vlastní krky, aby mohli zakroutit krkem těch ptáků a domů se vrátit jako chlapi. Spouštějí se po řetězech dolů z útesů a sbírají vejce nebo pomocí sítí, takových lakrosových holí, chytají poletující ptactvo.“ Sleduji s Dány řetězy a lana připevněné na kolmých skaliskách stovky metrů nad hladinou, americký fotograf nemá čas: většinu plavby tráví v záchvěvech, ohnut přes kovové zábradlí lodi.
Vestmannské útesy, jakkoli se to může zdát nepravděpodobné, jsou podle slov kapitána Skúvadala také vyhlášenou pastvou pro ovce. Farmář své ovce v podstatě vidí dvakrát za život: když je sem na člunu přiveze a vyžene nahoru a podruhé, když si pro ně přijede s popravčím nářadím. Tráva na útesech je totiž díky ptačímu trusu obzvláště výživná a ovčí maso je potom mimořádně kvalitní.
„Támhle, jak jsou ty baráky, tak to je opuštěná vesnice Slaettanes,“ ukazuje kapitán na stále zachované domky na pobřeží vedlejšího ostrova Vágar. „Školákům odtamtud jsem jako kluk záviděl. Do osady nevedla silnice a učitel se tam proto ukázal vždycky jenom na týden a pak učil dva týdny po jiných vesnicích. Chápeš, oni měli dva ze tří týdnů prázdniny,“ povzdychává si, jako by ho to dodnes mrzelo. Při opouštění lodi mi Gunnar Skúvadal nabízí odvoz na sever: „Přes hory tam půjdeš den nebo dva, jestli chceš, hodím tě tam autem.“ S díky odmítám a vydávám se poznat další tvář Faerských ostrovů.

FAERSKÉ HODOVÁNÍ
Cesta přes hory z Vestmanna na sever ve mně oživuje vzpomínky na skotskou vysočinu – zelené travnaté kopce se sněhovým melírem, říčky v tobogánech zaříznuté do skal a končící dlouhým vodopádem v mořských vlnách, tisíce ovcí na jednoho turistu. Jenom počasí je tu ještě o něco nevyzpytatelnější než to kaledonské – slunce, déšť, mlha a sníh se střídají tak rychle, že nestojí za to se převlékat. Člověk si tak v horách Faerských ostrovů zažije čtvero ročních období během jediného odpoledne.
Výhledy z hor na vesnice v údolích pode mnou působí jako klišé, kterého se nelze nasytit. Pestrobarevné dřevěné domky se zelenými trávníky na střechách, bílý kostel se špičatou věží, příkré útesy jako neprostupné středověké hradby kolem dokola, moře vysílá příbojové vlny na balvanitou pláž. Dvoudenní toulání v horách mě vede přes nejmalebnější osadu celého souostroví, Saksun, a končí ve vesničce Tjornuvik na samém severozápadu ostrova Streymoy. Se soumrakem se vkrádám přes plot do osady a zastavuji prvního domorodce. Rozhovor probíhá podle neradostného scénáře: „Hospoda?“ – „Ne.“ „Obchod?“ – „Ne.“ „Ubytování?“ – „Ne.“ „Autobus?“ – „Zítra.“ Dešťové kapky mi bubnují do klobouku a stékají po zádech. Chmurně pozoruji zvlněné moře, kručí mi v břiše. Na horizontu jsou vidět Risin a Kellingin, siluety dvou obrů, kteří chtěli přitáhnout Faerské ostrovy blíže k Islandu, ale než se jim to podařilo, zkameněli. Z osamělé meditace mě probouzí domorodcova dcera: „Tatínek mě posílá, že prý máte hlad a nemáte kam jít. Pojďte k nám na večeři,“ švitoří hlásek blonďaté dívenky a já ani ze slušnosti neodmítám. Následuji dívku do malého stavení z černých fošen; abych se dostal dovnitř, musím se pořádně ohnout. Potom jsem v pohádce z předminulého století. Vyhřátá místnůstka – roykstova – s drobnými okny, obložená syrovým dřevem, prostoupená aromatem masa, z přítmí za dřevěným stolem mě zkoumají čtyři páry modrých očí: tatínek a maminka Jakobsenovi a zbývající dvě dcery. Můj pohled však přitahuje spíše obložený stůl – nejrůznější druhy masa, pečiva či nakládané zeleniny překonávají veškerá očekávání. Tradiční faerskou pochoutkou je takzvaný skerpikjot, neboli sušené jehněčí maso. Jeho příprava probíhá velmi jednoduše. Celá jehněčí noha se prostě usekne a pověsí do dřevěné boudy – hjallur – s otvory ve stěnách a tam se nechá asi rok sušit větrem. Zajímavé je, že to funguje jenom zde na Faerských ostrovech. „Žila jsem několik let na Islandu a taky jsme to tam zkoušeli, ale vůbec to nebylo dobré,“ sděluje mi paní Jakobsenová. Je-li k vyslovení skerpikjot třeba ostrý jazyk, ke konzumaci této pochutiny je nezbytný ostrý nůž a zdravé zuby – sušené jehněčí chutná asi jako podrážka mých sešlapaných pohorek, ovšem je poněkud tužší konzistence. S dalšími nástrahami faerské tabule se vypořádávám se ctí, až na grind og spik – velrybí maso s tukem, jehož pozření mi činí očividné problémy. Od faux pas mě zachraňuje pan Jakobsen a na kostku velrybího sádla v mé ruce přikládá sušenou rybu. – „Takhle to bude lepší,“ uklidňuje mě.

KANSKA ZNAMENÁ MOŽNÁ
„My dear, ty vypadáš. Počkej, já to tady zavřu a odvezu tě někam, kde svítí slunce,“ zhrozil se prodavač malého hokynářství ve vesnici Haldarsvík. Po hodinách nerovného boje se zvůlí faerské přírody, chůze ve vichřici proti provazům deště a sněhu, kdy moje svršky, jakkoliv nové, gore-texové, před cestou důsledně impregnované, plnily ochrannou funkci asi jako zpuchřelá rybářská síť, jsem budil soucit. „Když fouká z východu, musíš jet na západní pobřeží, když fouká ze západu, utíkej na východ. Mraky se zachytí v horách a ty jseš v pohodě,“ dostávám v autě lekci faerské meteorologie, když promodralým ukazovákem posunuji páčku topení ve směru červené šipky. Po necelé hodině jízdy vysedám v prosluněném městečku na druhé straně ostrova Streymoy a při dosoušení svršků na obecní lavičce přemítám o místním počasí a dobrotivosti domorodců.
Britští vojáci bránící Faerské ostrovy proti německé okupaci za druhé světové války pojmenovali archipelag podle vrtochů počasí výstižně „Islands of maybe“, tedy „ostrovy možná“. Všechno se tu totiž odehrává v závislosti na počasí a momentálním rozpoložení Faeřanů, tedy „možná“. Loď možná pojede dnes, možná až zítra, mléko přijde možná v úterý, ale možná taky ne, letadlo odlétá za dvacet minut, ale možná taky za tři dny. S nejrůznějšími nuancemi slůvka možná – kanska – se na ostrovech potýkám po celou dobu mého putování.
Do osady Gjogv, malinké rybářské vísky na severním pobřeží ostrova Eysturoy, se chci dostat autobusem. „Autobus do Gjogv? Ten ti právě ujel,“ sděluje mi pumpař před čerpací stanicí v Oyrabaki. „Ale já tu stojím půl hodiny a nic nejelo,“ snažím se vykřesat naději. „No on to vlastně není autobus, ale takové malé modré auto. To jsi asi přehlédl. Další by měl jet zítra touto dobou. Možná.“ Do Gjogv se nakonec dostávám s řezníkem, který původně jede úplně jinam, ale bez problémů mě tam hodí. Druhý den zjišťuji, že opustit osadu je složitější, než se do ní dostat. Jediný autobus má odjíždět ve čtvrt na deset. O půl desáté nad sebou tuším hrozbu slůvka „možná“, v deset hodin bouchám na dveře nejbližšího stavení. „Počkej, já tam zavolám,“ slibuje mi soucitně paní domácí a odchází kontaktovat autobusovou společnost. Po dlouhé chvíli se znovu objevuje ve dveřích. „Došlo k malému nedorozumění,“ dozvídám se. „Řidič nečetl jízdní řád a do Gjogv dnes vůbec nejel,“ sděluje mi s vážnou tváří.
Na Faerských ostrovech je nesmírně přitažlivé, jak se všechny pečlivé plány dokáží díky slůvku „možná“ během pár okamžiků zhroutit a během dalších několika momentů jsou zachráněny ochotou domácích obyvatel. Přivolaným taxíkem na účet autobusové společnosti a dvěma autostopy se dostávám z gjogvské černé díry až k heliportu na ostrově Vágar.

PTAČÍ RÁJ – MYKINES
Při plánování cesty na ostrůvek Mykines dávám přednost letu helikoptérou. Ty sice také fungují více méně jenom možná, ale přece jenom spolehlivěji než trajekty. „Ptačí ráj“, jak tento nejzápadnější ostrůvek nazvali irští mniši, když jej v 6. století objevili, se řadí mezi nejkrásnější z celého souostroví. Najdete zde Lundaland, tedy zemi papuchalků. Každoročně se sem ke hnízdění slétají statisíce těchto nádherných ptáků, ne všem je však dopřáno tento ostrov opustit. Lov mořských ptáků je národní tradicí a papuchalkové na všechny způsoby patří k vyhlášeným pochoutkám faerského stolu. Při pozorování těchto neohrabaných stvoření vysoko na útesech se nemohu ubránit úsměvu nad jejich topornou chůzí, nemotorným letem a těžkopádným přistáváním; při pohledu na jídelní lístek hotelu Hafnia v hlavním městě Tórshavn se nemohu ubránit lítosti. Pro místní lovce s lakrosovými holemi jsou papuchalkové zřejmě poměrně snadnou kořistí.
Město Tórshavn by ve většině evropských zemí hrálo roli bezvýznamného přístavního městečka. Na Faerských ostrovech mu však stačí 15 000 obyvatel k titulu hlavního města souostroví. Nenechte se ale mýlit, pokud jde o projevy civilizace „vyspělého“ velkoměsta, Tórshavn si s ostatními metropolemi v ničem nezadá. Hned v přístavu mě s nataženou dlaní vítají místní bezdomovci, před nádražím potkávám několik zjevně hospodských týpků. Město má své narkomany, zloděje i výtržníky. Ti však nic neubírají půvabu vesnického „velkoměsta“. Jeho nejmalebnější částí je poloostrov Tinganes, srdce osady, které začalo tepat pravidelným rytmem před téměř tisíci roky. Parlament se zeleným trávníkem na střeše, černé domečky s bílými okenními rámy, pod březovými krovy se suší ryby nebo kousky jehněčího masa. Starý rybář na lavičce před domkem lepí modely plachetnic a mimoděk se dává se mnou do řeči. „Tohle je nejdražší místo na ostrovech, víš, kolik by stál můj domek?“ ptá se a ukazuje na dřevěnou haciendu za zády. „Milion dvě stě tisíc dánských korun,“ oznamuje s chloubou v hlase a významným pohledem. „Ale není na prodej,“ odvrací se zpět ke svým modelům a vzpomínkám.

GRINDADRÁP – S NOŽEM NA VELRYBY
„Pozorovat grindadráp na Faerách je to samé, jako sledovat Čínskou zeď nebo výměnu stráží u Buckinghamského paláce; teče tam ale více krve,“ poznamenává ve své knize „Poslední místa: Cesta na sever“ Lawrence Millman. Strádá-li archipelag nedostatkem turistů, na nedostatek zájmu Greenpeace a dalších organizací zabývajících se životním prostředím si stěžovat nemůže. Právě naopak. Na vině jsou velryby, tedy jejich lov, spíše masové zabíjení.
Tradiční lov velryb probíhá na Faerských ostrovech pravidelně v červenci. Světový tisk odtud přináší články s fotografiemi pobřeží zaplaveného rudou krví a stovkami velrybích těl. Je třeba dodat, že lov není komerční záležitostí, úlovek je určen výhradně na domácí trh a z ulovených velryb se spotřebuje skutečně všechno.
Při cestě autostopem na jižním pobřeží ostrova Streymoy mě z klimbání v dodávce probírá kvílení brzd a jekot řidiče: „GRINDA!!!“ (VELRYBY!!!) Voda v zátoce se čeří, ale jak se po chvíli ukazuje, byl to planý poplach. Řidič auta, jinak také místní farář, se zklamaně vrací do vozu: „Kdyby tam byly, tak ses dnes dál nedostal.“ Jakmile někdo zahlédne velryby, všechno se zavírá – školy, továrny, obchody – a kdo má pádlo, vyráží na moře. Sjedou se lodě ze všech ostrovů, velryby se obklíčí a směřují na pláž. Když už je voda tak mělká, že nemohou podplavat lodě, muži vyskáčí ze člunů a velryby zabíjejí speciálními noži.
„A kolik jich tak najednou chytíte?“ ptám se rozmrzelého faráře. „Když jich připlave deset, tak deset. Když připlave pět set, tak pět set. Někdy se jedna pouští zpět do moře, jako poděkování Bohu.“

SEVERSKÁ VÝSPA OSTROVŮ
Ostrovy Kalsoy, Kunoy, Bordoy a Vidoy na severu souostroví jako by dýchaly v jiném rytmu a dívaly se jiným pohledem než jižní sousedé. Lidé jsou tu ve většině případů také ochotní, ale jako by žili bez úsměvu na tváři a bez radosti v očích. Centrem severu a druhým největším městem ostrovů je Klaksvík s pěti tisíci obyvateli. Městečko barevných stavení se za bezvětrných rán odráží na nehybné hladině zátoky a během dne se noří do neproniknutelné mlhy, deště a sněhu. Dominantní budovou je kostel Christianskirkjan. Domácí jsou na něj patřičně hrdí a snaživě shánějí klíče, aby mě jím mohli provést. Christianskirkjan je první kostel postavený ve starém severském stylu, s typickou vikinskou střechou, žebrovou konstrukcí a s okny ve štítu střechy. Uvnitř všech faerských kostelů jsou na stropech zavěšeny modely lodí pro ochranu rybářů na moři. Christianskirkjan je však unikátní tím, že zde místo modelu visí skutečná osmiveslice, údajně jediná, která se zachovala po tragédii vesnice Skard na ostrově Kunoy. Při vánočním rybolovu v roce 1913 zahynula na moři téměř celá mužská populace; ve vesnici zbyl pouze jeden chlapec, stařec a ovdovělé ženy. Po čase zoufalé snahy o přežití se rozhodli vesnici opustit a přesunout se do jižnější osady Haraldssund. Na místo tragédie se vydávám na kole vypůjčeném od jednoho vesničana a nacházím zde pouze mechem obrostlé ruiny kamenných stavení jako memento drsného života s nešťastným koncem.
Sousední Kalsoy si co do odlehlosti a osamělosti s ostatními ostrovy v ničem nezadá. Jediný způsob, jak se sem dostat, je malá loď Barsskor, odplouvající dvakrát denně z Klaksvíku. Ostrov je formován pásem vysokého pohoří, ze západu skrojen neschůdnými útesy, na východě místy rovinatý pro lidský život. Pozoruhodností Kalsoye jsou čtyři úzké, neosvětlené, neventilované tunely, které propichují hory cestou na sever. Právě vybudování těchto tunelů v 80. letech odvrátilo hrozící vylidnění ostrova a dodnes zde tak pulzuje život ve čtyřech osadách čítajících celkem asi 140 obyvatel. Autobusem, tedy drncavou dodávkou, se jako jediný pasažér vydávám z přístavu skrz tunely na cestu do nejsevernější osady Trollanes. Řidička Annika Hansenová za volantem mi cestou přibližuje zdejší život: „No jednoduché to tady nemáme, ale nestěžuji si. Hlavní je neonemocnět. Nejbližší doktor, zubař nebo gynekolog je v Klaksvíku. To je sice necelých dvacet kilometrů, ale při zdejším počasí to může znamenat několikadenní čekání na loď. Vybudování tunelů život na ostrově zachránilo.“ Výstavba tunelů na Faerských ostrovech se stala trnem v očích dánských daňových poplatníků. Z ekonomického hlediska lze jejich výhrady chápat; poslední tunel na Kalsoy v hodnotě milionů dánských korun slouží jenom asi 20 lidem a dokonce je v něm vybudována i „odbočka“ pro vyhánění ovcí na pastvu. Z hlediska ulehčení, možná zachování života na Kalsoy mají však nevyčíslitelnou hodnotu. Po projetí posledním tunelem se pode mnou objevuje sluncem osvětlená osada několika domků, bez školy, bez obchodu nebo hospody, bez autobusové zastávky, obklopená skalisky ze tří stran a mořem ze strany čtvrté. Na konci osady Trollanes stojí rozestavěný domek a u něj si chlapec čutá s balonem, na nedalekém políčku mladý pár sází brambory, jedno dítě pomáhá, druhé spí na mezi v kočárku. Je překvapivé, že tu lidé ještě chtějí a umějí žít.
V nejsevernější vesničce celého souostroví, Vidareidi na ostrově Vidoy se poprvé setkávám i s nedůvěrou k cizincům a poněkud odměřeným jednáním. Vidareidi leží v nádherném místě ve stínu Ennibergu, údajně nejvyššího útesu na světě. Odlehlost místa jako by se promítala do duší zdejších obyvatel. Ve vesnici je nápadný klid – není slyšet jinak všudypřítomný dětský křik, štěkot psů, bečení ovcí. Jenom vlny příboje se s rytmickým povzdechem tříští o útesy pod vesnicí. „Vidíš támhleten sloup na obzoru? Tak tam končí vesnice. Za ním si můžeš postavit stan, kde chceš,“ sděluje mi místní prodavačka na otázku, kde mohu přespat. A když už stan konečně stojí, přijíždí za mnou z vesnice stařík na kole: „Tady stanovat nemůžeš, tady hnízdí ptáci.“ Jediným člověkem, který se tu se mnou dává do řeči, je postarší muž u kostela. Je úděsně opilý, takže společné téma nenacházíme.
Loučení s Ovčími ostrovy nemohlo být symboličtější. Letiště přikryl baldachýn husté mlhy a odlet se posouvá nejméně o dvě hodiny. Využívám volného času a jdu do blízké vesnice. Dřevěný kostelík se připravuje na domácí slavnosti a místní důchodkyně cídí lustry. Jen co mě zahlédnou za okny, zvou mne dál, bez ptaní nalévají kávu a pohostinně přikládají oplatky. „Musím už jít, za chvíli mi letí letadlo,“ loučím se. „Možná.“


Faerské ostrovy
Vytvořily se během třetihor v dobách, kdy se kontinenty Severní Ameriky, Evropy a Grónsko oddělily a vydaly vlastní cestou. Ostrovy jsou tvořeny dlouhými horizontálními ložisky čediče, prokládanými pyroklastickou horninou vulkanického původu.
Prvními návštěvníky Faerských ostrovů byli zřejmě irští mniši vedení svatým Brendanem, kteří sem zabloudili v 6. století, pravděpodobně při hledání duší, jež by mohli spasit. Z tohoto období také pocházejí názvy Faereyiar (Ovčí ostrovy) a Mykines (Ptačí ráj). Faerská sága, sepsaná ve 13. století, datuje trvalé osídlení ostrovů irskými mnichy kolem roku 700, po sto letech byly kolonizovány Vikingy a za dalších dvě stě let pokřesťanštěny norským králem. Vzpomínkou je nedokončená gotická katedrála z osady Kirkjubour. Faerské ostrovy se v roce 1035 staly norskou provincií a v roce 1380 byly předány Dánsku. Někteří Faeřané se s tím dodnes nesmířili.
Dánská legislativa přičlenila oficiálně Faerské ostrovy k Dánsku v roce 1849 a přidělila jim dvě křesla v parlamentě. Už v 90. letech devatenáctého století ale začali Faeřané volat po samostatnosti. Volání nebylo vyslyšeno ani po druhé světové válce, kdy ostrovy opustili britští vojáci. Dánsko vydalo Act on Faroese Home Rule a oficiální statut ostrovů se změnil z „dánského správního obvodu“ na „samosprávnou komunitu Dánského království“.
Ostrovy dnes mají vlastní vlajku, faerština byla prohlášena oficiálním jazykem (děti se však musejí učit i dánsky) a Logting, původně něco jako krajský úřad, dnes funguje jako legislativní orgán. Dánsko stále drží kontrolu a zodpovědnost nad pojišťovnami, bankami, obranou i justicí a každoročně Faeřany dotuje asi 200 miliony amerických dolarů. Poválečný plebiscit, který skončil většinou hlasů pro samostatnost, byl přehodnocen po volbách do Logtingu, ale vyjednávání v Kodani dále pokračovala. V roce 1948 byla ostrovům udělena možnost vlastní vlády, samozřejmě pod autoritou Dánska, a Faeřanům byla udělena rovnoprávnost s Dány. V roce 1965 byla v Tórshavnu založena Univerzita Faerských ostrovů. Když Dánsko vstoupilo do Evropské unie, Faerské ostrovy jej nenásledovaly, aby nepřišly o výsostných 200 mil pro rybaření.
Na duben 2001 bylo plánováno referendum o plné svrchovanosti ostrovů a nezávislosti na Dánsku. Ovšem nezávislost ztroskotala na otázce finančních dotací. Dánský premiér Poul Nyrup Rassmusen byl ochoten nezávislost akceptovat s tím, že do čtyř let Faeřané přijdou o každoroční dotace. To se ale nelíbilo ostrovanům, kteří požadovali na „zvládnutí přechodu k nezávislosti“ dotace po dobu 15 let. Referendum bylo na poslední chvíli odvoláno a Faeřané tak s Dány nadále zůstávají v manželství z rozumu.

Category: 2004 / 01

Seděl jsem v horolezecké restauraci na severu Bogoty a pil už druhou kávu. Čekal jsem na Rubena a Rolanda. Jsou to kolumbijští horolezci, kteří se mnou chtěli vylézt na nejvyšší pohoří Kolumbie Sierru Nevadu de Santa Marta. Dvě jeho vyčnívající horská dvojčata Pico Cristóbal Colón a Pico Simón Bolivar se shodnou výškou 5775 metrů jsou podle Kolumbijců nejvyššími vrcholy přímořského pohoří na zeměkouli. Přišli se zpožděním. Během dvou let strávených v Kolumbii mě to nepřekvapilo. Typické pro latinos.

ÚZEMÍM GUERILLY
Na vrcholy Sierry Nevady se většinou leze od severu, z národního parku Tairona, zvedajícího se přímo u Karibského moře. Z dalších stran je přístup kvůli neprostupným tropickým porostům nebo povstaleckým oddílům ne-li nemožný, tedy rozhodně nebezpečný. Proto Sierra Nevada dosud patří mezi nejizolovanější horské masivy. My se na nejvyšší vrchol chtěli vydat z jihu. Cesta autobusem, který jsme museli volit kvůli finančnímu rozpočtu, vedla přes území „střední Magdaleny“. Má sice nádherné přírodní scenerie, ale teroristé a zločinecké bandy tu také s oblibou unášejí cestující. „Ozbrojené střety mezi guerillou, paramilitares (ultrapravicové polovojenské oddíly) a vládními vojsky jsou tu na denním pořádku,“ varoval pochybovačně Rolando, povoláním antropolog. „Neznám nikoho, kdo v posledních třech letech vyšel z Valledupar,“ dodal. „Bez oficiálního povolení od indiánských komunit Arhuakos, Kogi a Sanká, obývajících pohoří, nás stejně nenechají lézt,“ přidával se Ruben, šéf horolezců Národní univerzity v Bogotě, který pohoří už několikrát navštívil. Když zjistili, že bych chtěl v Sieře Nevadě vynést nahoru také snowboard a sjet nějaký vrchol, abych si doplnil sbírku kolumbijských ledovcových pohoří, na kterých jsem snowboardoval, chytali se za hlavu. Spoléhal jsem na to, že základem všeho konání v Kolumbii je improvizace, a nakonec jsem je přesvědčil.
V hlavním městě departementu Cesar Valleduparu, které je výchozím bodem pro vstup do Sierry Nevady z jihu, jsme vystoupili po sedmnáctihodinové jízdě. Mimochodem Valledupar je kolébkou typicky kolumbijské hudby, tzv. vallenato, jejímž hlavním nástrojem je akordeon. Naměkko je z ní prý i kdejaký kolumbijský mafián. Druhý den brzy ráno jsme pak vyjeli pronajatým džípem do Puebla Bella. Bylo přeplněno po zuby ozbrojenými vojáky. Ve vlhkém tropickém ovzduší jsme cítili ještě něco: napětí mezi vesničany a vládním vojskem. Učitel z místní školy, u kterého jsme se ubytovali, nám doporučil, ať se raději držíme pohromadě. „Místní tu sympatizují s guerillou, která ovládá plantáže koky a marihuany ve zdejších horách,“ poučoval nás. Dlouho jsme se nezdrželi. Následující den jsme krkolomnou cestou s balvany, srázy a potoky odjeli do vesnice Nabusimake. Osada leží v nadmořské výšce 1700 metrů, obklopena horskými velikány a ze všech stran ohraničena divokými říčkami s křišťálově čistou vodou. Je hlavním centrem Indiánů z kmene Arhuakos.

INDIÁNI ARHUAKOS
Indiáni kmene Arhuakos žijí rozptýleni v jihovýchodní části pohoří, ti nejizolovanější z nich ve výškách kolem 4000 metrů. Odhaduje se, že jich je čtrnáct tisíc. Navštívit jejich komunitu je něco jako vrátit se do časů Kolumbových. Obličeje Arhuakos vyzařují vnitřní sílu, která jim zřejmě napomohla chránit si svůj tradiční životní styl již po několik století. Na rozdíl od většiny indiánských kmenů v Amazonii se v minulosti vzepřeli i misijní činnosti, o kterou se tu pokoušeli kapucínští mniši od konce 19. století. Jsou velmi hrdí, mají svůj jazyk, filozofii, své léčitele. Funkci šamana a náčelníka plní mamo. Je prostředníkem mezi nadpřirozenými silami a člověkem. Svými znalostmi zastává „práci a úmluvy“ se silami Země. Kromě toho „el mamo“ je správcem vesnic a posvátných míst: obřadních center, jezer, vodopádů, řek, vrcholů. Prostřednictvím zpěvu a tance kontroluje pohromy, období sucha, epidemie. Je opatrovatelem historických znalostí a nositelem zákonů přírody v různých dimenzích. Díky nim se tradice Arhuaků zachovaly až do dnešních dnů.
Život Arhuaků je spjat se Sierrou, která jim poskytuje všechno, co potřebují. Muži z kmene nosí bílé pletené čepice symbolizující posvátnost nejvyšších zasněžených vrcholků. V dospělosti Indiáni žvýkají koku. Zhruba od patnácti let nosí muži za pasem zavěšený váček na kokové listy a kolem krku v pytlíku vysušenou tykev, ve které si uchovávají silně zásaditý prášek. Ten si připravují z popela spálených kořínků, rozemletých mořských mušlí nebo z čehokoliv jiného s příhodně vysokým pH. Postup při žvýkání koky, který se během několika staletí u Arhuaků vůbec nezměnil, vypadá následovně: z váčku si Indián nabere hrst listů, složí je do jakéhosi chumáčku, který si vloží do úst. Poté vyjímá pomocí větévky zásaditý prášek z tykve a zavede ho přímo doprostřed chumáčku listů. V ústech za pomoci slin a zásady začne stoupat hodnota pH, která zvýší účinnost vstřebávaného kokainu. Zdá se to být jednoduché, ale žvýkání koky je umění, ke kterému se člověk musí dopracovat. Účinky, jako potlačení pocitu hladu nebo nárůst energie, se dostavují až po delší době žvýkání, přičemž na rtech a zubech Indiánů zanechává koka zelený povlak.
Jakmile se střetnou Arhuakové, pozdraví se slůvkem „Du“ (Jak se vede?) a jejich další konverzace začíná až po výměně hrstky kokových listů.

AUDIENCE U MAMA
Postavili jsme stany u staré chýše z kamenných bloků kousek od vesnice. Místo patřilo Carlosovi. Je to mestic a kamarád Rubena. Zprostředkovává styk nově přijíždějících s Indiány. „V žádném případě Indiány nefoťte, když tak jenom děti. Nenahlížejte do jejich příbytků. A nesnažte se komunikovat se ženami bez přítomnosti mužů. Arhuakové jsou totiž velmi žárliví,“ dává nám Carlos striktní pokyny. Dospělí si od nás také udržují odstup. Přišly se podívat jen tři ušmudlané bosé děti. Jedno si pochutnává na velkém broukovi, Arhuakové mají opravdu velmi blízko k přírodě. Začal jsem z batohu vytahovat čokoládu, ale Carlos mě prudce zastavil: „Dětem by čokoláda mohla způsobit problémy, nejsou na ni zvyklé,“ vysvětluje.
Bloumali jsme kolem osady a zdálky pozorovali život v indiánských chatrčích. Arhuakové, na rozdíl od většiny bojovných kmenů, které patří do jazykové skupiny caribe, jsou spíše mírumilovní, zaměření na zemědělství. Kolem chatrčí rostou banánovníky a pasou se krávy. Na prudkých svazích Sierry pěstují juku, brambory, kukuřici a fazole. Na práci a jako dopravní prostředek používají muly a osly. Před jednou chaloupkou žena pletla typickou tašku – mochilas. Sisalová vlákna, která používají ke tkaní a také částečně jako krycí materiál svých chýší, získávají Indiáni z listů velkých agáve s několikametrovými stvoly.
Po návratu nám Carlos sdělil, že nás největší autorita vesnice mamo přijme. Trochu jsme se té schůzky obávali. Oprávněně. Vyprávím, že bychom chtěli vylézt na nejvyšší vrchol Sierry. Snowboardem na rychle se ztrácejícím ledovci ho nechci zatěžovat, navíc nemám ani potuchy, jak bych mu to vysvětlil. Vyslechl nás. Mlčel. Pak nám sdělil, že musíme mít povolení od ostatních indiánských komunit v Sieře, a zároveň zapochyboval, že ho lze snadno a lehce získat. Tím audience skončila. Z výrazu jeho tváře jsem cítil, že nám nevěří. Na dobu pobytu v Nabusimake nám přidělil jednoho z Indiánů. Pochopili jsme, že nám bude dělat něco jako průvodce a současně dohlížet, abychom nelezli na posvátná místa Arhuaků ani na nejvyšší ledovec. Indián neuměl španělsky, ale nakonec jsme se domluvili, že následující den nás doprovodí alespoň na vrchol třítisícového Curacata.

POCHOD NA CURACATO
Vzbudil nás před východem slunce. Ve svém tradičním bílém oděvu Arhuaků a v pantoflích ze sisalových vláken nasadil smrtící tempo. Po několika hodinách túry se pořád usmíval a přežvykoval koku. Pak nás zavedl k jezírku, kam dopadal vodopád de los hombres (mužů), jak jej Indiáni nazývají. Pod ním byl menší vodopád de las mujeres (žen). Právě tam jsem mu položil první a poslední otázku: „Proč i ženy nenosí bílé čepice?“ Rázně odpověděl: „Protože jsou to ženy!“ Pak vstal a nasadil tempo, že jsme se zbytek dne dívali jenom na jeho záda. Od vodopádu jsme šplhali namáhavým terénem a prodírali se neprostupným houštím. Kolem třetí hodiny odpoledne začalo mizet keřové patro a my jsme si vydechli – byli jsme na vrcholu. Potrhaní, samý škrábanec, unavení k uzoufání, ale šťastní, že jsme konečně nahoře. Indián se stále spokojeně usmíval a balil si další dávku kokových listů.
Při zpáteční cestě jsme se zastavili v jedné malé osadě. Indiáni spolu mluvili svým jazykem. S Rubenem jsme si tipovali, kolik tomu Indiánovi může být let. Ruben se ho zeptal. Indián řekl, že 106 let. Trochu jsem pochyboval. Ruben mě v tom chvíli nechal, a pak mi řekl, že většina Arhuakos neumí počítat. „Maximálně v jejich kalendáři, ale ten se od našeho hodně liší. Když neví, plácne cokoliv. Indián prostě vždy odpoví,“ vysvětlil mi Ruben.
Do tábora jsme se dostali až pozdě v noci. Carlos nás už očekával se svým chirinchi (destilát z cukrové třtiny o síle naší slivovice). Další tři dny jsme se toulali jen tak okolo, dělali lehké výstupy do třítisícových výšek a navštívili také dr. Montoyu. Ten bydlel kousek od Nabusimake a vyslala ho sem státní nadace, aby léčil Indiánům zuby. „Mají chrup v katastrofálním stavu,“ líčil doktor a pak se zaměřil na to, že guerilla území Arhuaků respektuje: „Nemíchá se mezi ně a nechává je na pokoji.“
Pátý den jsme se od el mama dozvěděli ortel: „Indiáni si vaši výpravu nepřejí.“

INDIÁNI WAYUÚ
Když jsem nepoužil snowboard v Sieře, napadla mě bláznivá myšlenka: dřív než se opět vrátím do Bogoty, využiji snowboardové prkno na písku. O Guajiře, nejteplejším a nejchudším regionu Kolumbie, jsem věděl, že je celá pokrytá pouští a polopouští a že písečné duny končí přímo až v Karibiku. Z pohledu sportovního fanatika ideální. Ruben a Rolando neměli nic proti. Během dvou dnů jsme se dostali do Valleduparu, pak autobusem do města Riohacha, které je administrativním centrem Guajiry, a místní dopravou až k nejsevernějšímu výběžku kolumbijské pevniny – Cabo de la Vela. Nejdrsnější místa poloostrova tu obývá indiánská komunita Wayuú. Tradičně jsou to chovatelé koz a rybáři. Výhodným artiklem je však i pašování a prodej benzinu z Venezuely. Žijí v tzv. rancheriás, vesnicích o několika klanech, kde se ještě do dnešních dnů udržela forma organizace, u které se dědičnost příbuzenství nebo jiných cenností dědí prostřednictvím ženské linie – tzv. matrilinearita. Je to rodová linearita odvíjející se od předka z matčiny strany. Ve výchově dětí nejsou nejdůležitějšími členy rodiny otcové, nýbrž strýcové, matčini bratři. Ti jsou vždy jistí, otcové ne. Ve společnosti Wayuú je povolena polygamie. Mít více žen je však v současnosti čím dál složitější, protože každá manželka žije zvlášť v samostatném domě. Je to výsada bohatství a prestiže, kterou si může dovolit jen malá hrstka příslušníků komunity. Neexistuje státní instituce, která by kontrolovala pořádek a dodržování norem uvnitř komunity. Ona si nápravu udržuje sama. Za bílého dne se často kocháme krásou žen z kmene Wayuú, které si malují obličej, jednak proti drsným slunečním paprskům a jednak jako vyjádření příslušnosti k danému klanu. NA PRKNĚ U KARIBIKU
Do nejbližší vesnice jsme z Cabo de la Vela dojeli po prašné silnici na korbě náklaďáku. Řidič nám vyprávěl, jak jsou lidé na Guajiře problémoví. A hned nám předvedl jasný příklad: „Kolik stojí jedna slepice?“ zeptal se mě. Chvíli jsem uvažoval: „V Bogotě kolem pěti dolarů, tak tady na chudém venkově kolem čtyř?“ „Tady se to nedá vyčíslit, protože když ji zajedeš, tak ta slepice mohla mít deset vajec, z těch deseti vajec mohlo být dalších deset slepic a ty mohly mít každá deset kuřat, a tak dále…,“ líčil šofér zdejší poměry. Naštěstí jsme to v místní rybářské chatrči, která sloužila jako restaurace i hotel dohromady, příliš nepoznali. Hotel pozůstával z dvoumetrových kůlů, trčících ze země na pověšení hamaků (houpací síť na spaní), které jsme si museli koupit, postel v těchto odlehlých místech nenajdete. Kbelík sladké vody na osprchování byl dražší než pečené langusty. A tak jsme si museli vystačit se slanou vodou z Karibiku. Upevnili jsme si hamaky a pozorovali západ slunce nad načervenalým pouštním výběžkem.
Ráno byl příliv a moře šplouchalo až pod našimi hamaky. Nechal jsem si za směšnou cenu připravit langusty až pod nos a připadal si jako v ráji. Po snídani jsem už sjížděl písečné duny vyprahlé Guajiry, které končily až v Karibiku. Rybí tuk na rozpálené skluznici místo lyžařského vosku mi umožnil podobný adrenalin jako na sněhu. Prostě nádhera!

Category: 2004 / 01

Napájena potůčky a řekami vytvořila majestátní tok. Zařízlá do masivu Českého středohoří a Labských pískovců opouští hrdá a velebná naši republiku. Je to řeka Labe. Jejím kaňonem se prohánějí větry a s sebou přes hranice unášejí drobný hmyz, stejně jako voda korýše. Řece je to jedno. Kašle na pasy a veterinární povinnosti. Je tady již věky. My lidé jsme z jejího pohledu jen bezvýznamní tvorové. Byla tady, když u jejích břehů budovali Keltové svoje oppida, když si Slované vybírali z Řípu svou vlast. Bude tady, když my už nebudeme…

EXOTIČTÍ OBYVATELÉ
Labe u hranice je svým způsobem jedinečné. Od střekovských zdymadel směrem ke hranici je to zřejmě poslední přirozený úsek na velkém toku v republice. Jeho lužní porosty, místní tůně, trhliny bahnitých břehů i štěrkopískové naplaveniny udržované během roku kolísáním hladiny přinášejí množství potravy a úkrytů rozmanitým druhům bezobratlých od měkkýšů po potápníky, vodomily, ploštice a vážky, z nichž některé byly donedávna považovány za vyhynulé. Řeka sloužila jako vodní cesta nejen lososům (Salmo salar), kteří se díky lidské péči do našich vod znovu vrátili, ale i mihuli říční (Lampetra fluviatilis), placce pomořanské (Alosa alosa) či platýzům bradavičnatým (Platichtys flesus). Z Německa k nám podél Labe znovu doputoval kdysi vyhubený a dnes chráněný bobr evropský (Castor fiber). Ale vyskytují se tu i jiní „exoti“. Takovým exotickým přistěhovalcem je například východoasijský krab říční (Eriocheir sinensis), velký korýš původně z čínské provincie Fu-ťien, obvykle rozšířený v Japonsku a na Dálném východě Ruska. Rak americký (Oreonectes limosus), který se pozná podle pruhovaného zadečku, se k nám dostal proti vodě z Německa, kde byl neuváženě vysazen v 19. století. Nahrazuje mnohem citlivějšího raka říčního (Astacus fluviatilis), kterému čistota vody spodního úseku Labe už nevyhovuje. Košatka asijská (Corbicula fluminea) do labských vln „připlula“ až z Japonska, Korey a Dálného východu. Její ulity se po povodních v roce 2002, které dokonale „vypláchly“ labské dno, našly navršené nedaleko Litoměřic.

DOPRAVNÍ TEPNA
Pro lidi bylo Labe vždy zdrojem života. Dávalo vodu pro dobytek a pole. Sloužilo jako dopravní tepna. Od nás putovalo obilí, víno a dříví výměnou za mořské ryby, sukno a kovy. Zřejmě první písemný doklad je z roku 1057 – tzv. zakládací listina kapituly litoměřické. Spytihněv II. v ní přenechává kapitule příjmy ze cla od kupců přivážejících po Labi zboží. Pražská společnost pro plavbu parní a plachetní, která jako první podnikala v lodní dopravě, byla založena 1. 5. 1822. Kuriózně nevlastnila žádné lodě, a proto si musela plavidla i provozovatele na Labi najímat. První přístav v Ústí nad Labem pomáhala financovat zase železnice, která nestíhala dodávky uhlí, cukru, strojů a dalšího materiálu, ale mohla si zajistit překládku na loď. To, že bylo potřeba se o Labe a jeho břehy kvůli lodní přepravě starat, bylo jasné i úředníkům Rakouska-Uherska. Proto roku 1895 schválili projekt na kanalizování Vltavy a Labe z Prahy až ke hranicím. Dopravní systém fungoval samozřejmě obousměrně. Lodě bývaly proti proudu taženy zvířaty a lano vedlo přes stěžeň, aby se nezachytávalo o pobřežní křoviny. Od druhé poloviny 19. století se vlek lodí na Labi zlepšil, protože spojená Hambursko-magdeburská paroplavební společnost zavedla řetězové parníky, které využívaly řetěz položený na dně řeky. Systém byl poměrně jednoduchý, řetěz procházel bubnem na lodi, čímž se loď posouvala kupředu, a pak se ukládal zpět na říční dno. Nebyl to labský vynález, metoda byla odzkoušená už dříve na francouzské Seině. Řetězové parníky mohly doplout z Hamburku do Mělníka. Každopádně koncem 19. století předčilo Ústí nad Labem v překládce i Terst, což byl největší rakouský námořní přístav. DĚDICTVÍ UNESCO
Velký český lodní dopravce využívající Labe – Česká plavba labská je v současnosti v konkurzu. Ani největší česká řeka ji nedokáže uživit. Kvůli nestabilní hladině (v roce 2002 byly povodně, následující rok sucha) objem přepravy rapidně klesá. Podle manažerů plavby ji mohou zachránit jen vodní díla Malé Březno u Ústí nad Labem a Prostřední Žleb u Děčína, která zajistí optimální stav hladiny po většinu roku. Ministerstvo životního prostředí ČR stavby neschválilo a také němečtí ekologové se obávají, že výstavba jezů na české straně zhorší samočisticí vlastnosti Labe. Mělo by to mít negativní dopad na jakost pitné vody v Drážďanech. Z těchto důvodů je podpora z německé strany nepravděpodobná, takže přehrady za 7-9 miliard korun by platil český stát, respektive daňoví poplatníci. Co z toho budeme mít? Možná nějaké pracovní příležitosti, možná o kousek lepší životní prostředí. Co do prašnosti, hlučnosti a množství výfukových plynů je lodní doprava rozhodně šetrnější. Také je levnější, to je ovšem výhoda jen pro klienty. Ale má to vůbec smysl? Vedle řeky se zrovna nákladně přebudovává, tj. zrychluje železniční koridor.
Alexander von Humboldt v době, kdy projel již velkou část světa, prohlásil z vrchu nad Ústím nad Labem, že krásnější krajinu neviděl. Až k labským břehům zasahují chráněné krajinné oblasti České středohoří a Labské pískovce. V minulém roce se zpracovával návrh zapsání pískovcových skalních měst Českého ráje do světového dědictví UNESCO. Předepsanou součástí návrhu je srovnání s podobnými oblastmi v Čechách, Evropě i ve světě. Z posuzování odborníků vyplynulo, že v pískovcových oblastech mírné klimatické zóny (je nutné odlišovat od pískovcových oblastí např. v Utahu či Novém Mexiku) mají Labské pískovce jedinečné postavení. Svou hloubkou 300 metrů je Labský kaňon největším pískovcovým kaňonem v Evropě a aspiruje do zapsání světového dědictví UNESCO. Jednání o tom právě probíhá. Po postavení jezů by nominace této oblasti byla ohrožena. Zápis do světového dědictví UNESCO přináší nároky na výkon státní správy, ale také množství návštěvníků. Může to být jeden z klíčů k rozvoji regionu, který nebude žít z tranzitní dopravy po Labi, ale z turistiky…

Category: 2004 / 01

Mezi jinými oprýskanými domy poblíž tržiště stojí restaurant. Ani se nemusíte namáhat otvíráním dveří – nejsou tu. Stejně tak stoly ani židle. Uvnitř je prázdno. Jen dva tři koberce a v rozích na podlaze pár matrací. Povalují se na nich dvě zahalené ženy. „Salám alejkum,“ zdravím, aniž mi věnují pozornost. Venku je horko, prach, a tak si také na hodinku na dvě lehám odpočinout. Udělají mi čaj. Čas ubíhá pomalu, pomaloučku… Jen roje much mi nedají pokoj. Tak tohle je Mauritánie.

ZEMĚ POUŠTĚ
Mauritánie je zemí pouště, zabírá přes polovinu její plochy. A dalších 40 % chudé pastviny. Na rozloze větší než milion kilometrů čtverečních (nějakých třináct Českých republik) žije pouhých 2,7 milionu obyvatel, to je hustota zhruba 2,7 obyvatele na km2. Nesmírné rozlohy a náročné podmínky života svázaného s pouští logicky udělaly z místních lidí během staletí národ kočovníků. Ještě v roce vyhlášení nezávislosti, tj. 1960, žila nomádským životem většina populace. Tyto kořeny jsou dosud patrné na všech úrovních společnosti. Sám druhý prezident Muhammad Chúna uld Hajdalláh (1980-1984) odešel po politickém převratu, jímž byl odstraněn, opět kočovat na Saharu se svými velbloudy. Mezitím si jen pár let poseděl ve vězení.
Společnost byla tradičně organizována v kmenových skupinách a Francouzi museli kmenovým vůdcům ponechat značnou moc a možnost místní samosprávy. Francouzským kolonizátorům se tak nikdy nezdařilo zemi nomádů docela ovládnout. Nepoddajní Maurové se ostatně proti této cizí nadvládě dlouho bouřili a jejich odpor se podařilo zlomit až v r. 1936. Statut kolonie měla země pouze mezi lety 1920-1946. Francouzům nezbylo než se spokojit s ovládnutím víceméně formálním, jen jih a atlantské pobřeží země měli jakž takž v moci. Pro život domorodců měla kolonizace minimální důsledky.
Poslední desetiletí však mnohé změnila. Dnes žije téměř třetina všech Mauritánců v Nouakchottu, jednom z nejmladších hlavních měst na světě. Původně šlo jen o drobnou osadu s pevností, kterou tu, jen pár kilometrů od moře, postavili Francouzi v r. 1903. Nápad udělat právě z tohoto místa novou metropoli vznikl až v předvečer nezávislosti, kdy se dřívější správní středisko Saint Louis ocitlo na území Senegalu a další centra Nou^adhibou a Rosso byla špatně přístupná. S budováním hlavního města se začalo v roce 1958 – v té době se dal počet usedlíků shrnout do třímístného čísla. Na prahu 70. let se tu kvůli velkým suchům usadilo ohromné množství původně nomádského obyvatelstva, dnes zde žije dokonce přes půl milionu lidí. S tím kdysi nikdo nepočítal.
A tak v hlavním městě můžete běžně vidět tradiční nomádský stan, tzv. chaimu, a okolo stáda koz. I lidé, kteří už žijí sami v nových zděných domech, mají k životu v chaimě nadále dost blízko. Domy, především v menších městech či osadách, běžně nemívají dveře, v místnostech domu potom naleznete téměř jen to, co bývá ve stanech: koberce, rohože, matrace, soupravu na přípravu čaje… Nábytek je vzácností. Podle maurského obyčeje patřilo vše ve stanu ženě, zatímco muž měl svůj majetek (zbraň, dýmku, sedlo, korán ap.) na velbloudu.
Leccos naznačuje, že toto zavedené rozdělení do značné míry přetrvává, jen se s novými podmínkami proměnilo. Dnes si každý pořádný Maur zakládá nejvíc na autu – množství mercedesů a luxusních terénních aut v Mauritánii je až šokující (jejich původ však vesměs pochybný). Ke znakům správného muže přibyl nyní i mobil, který se obrovským tempem rozšířil v posledních čtyřech letech. Ovšem i lidé moderní, Nouakchottu, mají často dál svá stáda velbloudů a koz kdesi v poušti a starají se jim o ně profesionální pastevci.

NA POMEZÍ DVOU SVĚTŮ
Mauritánie je zemí na pomezí dvou afrických světů – pouštním územím mezi maghribským severem a subtropickým černošským jihem. Jádro mauritánské populace tvoří Maurové, jak už napovídá sám název země. Pouze třetinu celkového počtu obyvatelstva však tvoří bílí Maurové (arabsko-berberské etnikum), kteří především reprezentují kočovnický život a s nimiž kdysi přišel do těchto saharských končin i islám. Jde o hrdý národ – Maurové sami sebe považovali vždycky za nadřazené ve vztahu k jiným, černošským etnikům. To trvá doposud. Jejich jazykem je hasanía, dialekt arabštiny, který má údajně velmi blízko k arabštině klasické, tedy k jazyku koránu. Druhou část Maurů tvoří tzv. haratini – mají tmavší pleť a pro cizince jsou často zaměnitelní s jinými černošskými etniky. Jsou považováni za Maury možná jen z nedostatku jiné identity – mluví také jazykem hasanía, mají maurská jména, jejich kultura je v podstatě stejná a také silně ovlivněná islámem. Pro Maury bílé však představují kvůli barvě pleti nižší kastu a většinou sloužili jako jejich otroci. Mimochodem, otroctví bylo v Islámské republice Mauritánii zrušeno zákonem z r. 1980, který však prakticky vstoupil v platnost až o pár let později. Ještě v devadesátých letech byly zaznamenány případy prodeje otroků. Pokud se člověku podaří dostat do bohatší rodiny, může se mu přihodit, že mu černošský sluha i dnes bude například mýt ruce, o obsluze u jídla a podobně ani nemluvě.
Otroctví má tudíž trochu delší životnost, než aby ho mohl nějaký zákon zcela vymýtit. Je nicméně nutno chápat, že dnes už jde o instituci namnoze dobrovolnou – to platilo dokonce již celá desetiletí předtím. Maurští sluhové patří po celá pokolení k rodině svých pánů a ti se o ně museli i starat: poskytovat jim ošacení, stravu, nocleh a později i platit vzdělání. Takový život představoval pro mnohé z tzv. otroků poměrně pohodlnou alternativu; tím spíš, že na nějaké přehnané množství práce si v poušti asi nemohl nikdy nikdo stěžovat, Maurové tráví větší část dne poleháváním, diskusemi a pitím čaje. Dnes se ještě nedávní otroci stávají funkcionáři, mají leckdy větší vzdělání (nesouvisející s koránem) než jejich bývalí páni. Moderní hierarchie se přesto nemusí vůbec krýt s tou tradiční, jejíž role je mnohdy daleko silnější. Dokonce se traduje skutečná historka o mauritánském ministrovi, jenž při oficiální návštěvě odběhl na jednom evropském letišti od své delegace, aby se chopil zavazadel svého kolegy, který náležel k vyšší kastě.
Jih země při hranicích se Senegalem a Mali je obydlen převážně černošskými etniky, přesahujícími do těchto sousedních zemí. Protože jde o jedinou jakž takž úrodnou oblast země, především podél řeky Senegal, která tvoří značnou část jižní hranice, žijí spíše rolnickým, dílem i pasteveckým životem. U řeky jde především o Wolofy, kteří mají často příbuzné na druhém břehu v Senegalu, a také o Pulary, což je mauritánský název pro pastevecký národ rozšířený napříč celou podsaharskou západní Afrikou, od Guineje a Senegalu až kamsi po Niger. Pularové jsou v Evropě známější pod označením Peulové či Fulbové. Poslední početnější etnickou skupinou jsou Soninkové, zvaní rovněž Sarakolové – ti žijí podél hranic s Mali.
Nadřazenost bílých Maurů se silně odráží též v politické hierarchii diktátorského režimu plukovníka Tajá (celým jménem Ma’víja uld Síd’Ahmad Tajá). U moci jsou výhradně bílí, až na pár okázalých výjimek – pokud jde o politiky tmavé pleti, je veřejným tajemstvím, že byli předem zpacifikováni a zkorumpováni. Přesto tento kastovní systém dlouho neplodil, alespoň na africké poměry, nějaké závažné problémy. Až v r. 1989 došlo po nepokojích na jihu země k tvrdým zásahům a několik desítek tisíc Wolofů bylo vyhnáno ze své půdy a muselo opustit zemi. A s nimi odešli do Senegalu dobrovolně i někteří černí Maurové. O rok později, v předvečer třicátých oslav nezávislosti, pak bylo na severu země, v Nou^adhibou, nesmyslně popraveno 28 černých námořníků a vojáků, což vzbudilo určitý protest v zahraničí. Od té doby se situace přeci jen uklidnila. Černí přistěhovalci z jiných zemí, kteří se pozvolna stahují hlavně do Nouakchottu, ovšem pociťují situaci v zemi jako nesvobodnou, a to ostřeji než černí domorodci. Mnozí bílí Maurové dávají svou nadřazenost a pýchu najevo i v každodenním chování. Černoši mívají obvykle podstatně menší platy a určité posty jsou pro ně velmi těžko dostupné.

ZEMĚ ISLÁMU
Některé z rozporů vyplývají z vývoje posledních desetiletí. Dominance bílých Maurů se, přinejmenším z jejich hlediska, opírala kromě rasových i o duchovní důvody. Oni se totiž vždy cítili jako lidé koránu. Tradice koránových škol mezi Maury má hluboké, staleté kořeny. Malíř Zbyněk Štolovský, který navštívil jižní Mauritánii v r. 1948, se ve svých zápiscích zmiňuje o tom, jak Maurové rádi diskutují o náboženských otázkách a tráví čas studiem koránu. U jednotlivých maurských kmenů se dodnes zachovávají v úctě známé učenecké rodiny, v nichž se vzdělání v duchu koránu předává již po generace. Přístup černých k hlubšímu náboženskému vzdělání byl samozřejmě omezený. Druhá polovina dvacátého století však situaci v mnohém převrátila. Moderní vzdělání je náhle přístupné všem a jeho výhody v praktickém životě dávají, zdá se, větší šance naopak černým. Bílí Maurové mají stále v úctě paralelní výuku v tradičních koránových školách a některé děti tráví denně celé hodiny učením textů z koránových tabulek nazpaměť. Tradiční koránové školy v nomádských leženích fungují nadále, vedle běžné školní docházky, která je v zásadě povinná pro všechny. Prestiž islámu mezi bílými Maury je ovšem tak vysoká, že jí dlouho přikládali větší význam než vzdělání praktickému. Nakonec, k čemu by potřeboval velbloudářský synek moderní vzdělání? Důležitější je, aby se v chaimě pětkrát denně modlil.
Všeobecný přístup ke vzdělání tedy poněkud zvýhodnil černé a v praxi se mnohdy začali daleko lépe prosazovat: to platí dnes např. o znalosti cízích jazyků, o počítačích apod. Je nepochybné, že bílí přihlížejí tomuto vzestupu černých s určitou řevnivostí, tím spíš, kryje-li se tento vzestup i s hospodářskou a finanční prosperitou (to platilo právě o zemědělských oblastech na jihu). Navíc čím byli černí vzdělanější, tím větší požadovali rovnoprávnost. V tom všem tkví také příčiny napětí na přelomu 80. a 90. let.
Štěstím Mauritánie je však právě náboženská jednomyslnost: obyvatelstvo je takřka stoprocentně muslimské, a tak právě náboženství utlumuje možné mezietnické rozpory (zatímco tam, kde tato jednota schází, je naopak posiluje). Tato jednotnost je dokonce tak velká, že mnozí Mauritánci nedovedou pochopit, že někdo může mít jiného, neřkuli žádného boha. Vícekrát se mi stalo, že se mě někdo pokoušel obrátit na víru, na vyznávání „jediného dobrého náboženství na světě“, jak se vyjádřil jeden Maur. Je velmi nesnadné o čemkoli diskutovat v tomto smyslu, protože mauritánská společnost žije dosti uzavřeně a nikdy příliš nestála o informace o tom, co se děje za hranicemi – a naopak, ani v sousedním Maroku, v Alžírsku, v Senegalu, v Mali většinou lidé nemají příliš ponětí o tom, co se děje v Mauritánii.
A většinou se nedělo nic. Maurové si pěstovali svou izolovanost a duchovní nadřazenost dlouhá staletí. Poušť jim v tom pomáhala: měli klid, málo práce s velbloudy, nikdo je nerušil. Právě na území Mauritánie leží čtyři tradiční kulturní centra: Oual^ata, Tichit, Oud^ane a Chinguetti. K nim můžeme ještě přičíst Tijikju. Některá z nich jsou i dnes přístupná jen s obtížemi – to platí hlavně o Tichitu. V těchto místech se soustředila marabutská, učenecká elita. Rodiny bohatších a vzdělanců náruživě sbíraly arabské rukopisy: koránové komentáře, dějiny islámu, spisy astrologické, matematické a jiné. Nejslavnějším z těchto intelektuálních center je Chinguetti, odkud se pravidelně vypravovaly obrovské karavany, složené z poutníků a obchodníků ze široka daleka, na pouť do Mekky.
Město prý vzniklo už ve 13. století a postupem času nabylo tak významné úlohy, že se stalo sedmým svatým městem islámu. Stálo v něm 11 mešit a mohlo se pyšnit sbírkami velmi vzácných rukopisů, jejichž nákup se mnohdy vyvažoval i odpovídající vahou ve zlatě. Dodnes se tu zachovalo nějakých 3000 rukopisů (většinou arabských, ale dokonce i hebrejských) a lze tu navštívit celkem 10 knihoven. UNESCO zařadilo toto bohatství do seznamu světového kulturního dědictví. Sami chinguettiští knihovníci mi ovšem tvrdili, že zatím od UNESCO nedostali ani halíř na konzervaci a údržbu sbírek. Přitom některé rukopisy jsou zjevně starší než město samotné.
Ne všechny soukromé sbírky jsou však zmapovány, což platí především o dalších zmíněných centrech. V Tijikje jsem se dostal do rodiny starého učence, jednoho ze čtyř místních mudrců, k jehož vzdělání patřila samozřejmě znalost celého koránu nazpaměť, znalost komentářů k němu, dějin islámu a Mauritánie a ještě některých jiných oborů. V žárlivě střežené rodinné knihovně měl řadu starých rukopisů a nepovažoval za nutné, aby na tuto sbírku upozorňoval nějaké instituce – každý den z nich nadále studuje a je spokojen, že ho nikdo neruší.

RITUÁL ČAJOVÝCH SKLENIČEK
Jedno staré maurské přísloví praví: „Proč bychom se hádali, když nejde o velblouda?“ A v podstatě dobře odráží životní styl Maurů a víceméně v širším slova smyslu všech Mauritánců. Mauritánci chtějí klid. Nepamatuji si, že bych během několika týdnů v téhle zemi spatřil lidi, aby se hádali. Oblíbenou činností zdejších lidí je polehávání v římské pozici někde hezky ve stínu, nejlíp na matracích, což je snad jediná stabilní součást domácí výbavy – skoro nikde nechybí. Ovšemže, pod loket musí ještě přijít polštář. A pak se čeká, až nějaká z žen v domácnosti či mladý posluha připraví čaj.
Popíjení čaje znamená všude v přísahaří hotový rituál. Pozve-li vás někdo na čaj v Mauritánii, počítejte s hodinou času. Pozvání není nic výjimečného. Maurové jsou vůči cizincům hodní a pohostinní. Tradičně se malá kovová konvička s vodou pokládá na žhavé uhlíky, ale dnes už v některých domácnostech raději berou plynovou bombu – ono také sehnat dřevěné uhlí v zemi, kde už takřka nenajdete žádný strom, není jednoduché. Do vroucí vody se vhodí zelený čaj a pořádná porce cukru. Nakonec většinou i máta. Pak se konévka opět postaví na oheň či žár. Když se voda znovu rozbublá, začne se se zdlouhavým přeléváním do malých skleniček. Nejdříve jde o přelévání do sklenek a z nich zase zpět do konvičky, poněvadž čaj musí získat správnou chuť a cukr v něm se musí dostatečně rozpustit. Po několikerém přelití začne ten, kdo nápoj připravuje, ochutnávat. Je-li s dosaženou chutí spokojen, pustí se do druhé, mnohem delší fáze přelévání. Používá několik skleniček stojících na tradičním kovovém zdobeném tácu (někdy postaveném na podstavci) a přelévá tekutinu z jedné do druhé hezky z výšky tak, aby se na hladině vytvořila pěna. To je potřeba opakovat alespoň dvacetkrát, aby pěna byla dostatečně hutná a po vylití čaje zůstala na dně aspoň do třetiny výšky skleničky.
Když už zbude na dně všech skleniček připravená pěna, čaj se vrátí do konvičky a zase se postaví na oheň, aby dosáhl znovu správné teploty. Mezitím se šikovně omyjí skleničky (upatlané od přelévání) zvenčí na tácu, z něhož se pak voda vylije. Teprve pak, když se čaj opět ohřeje, se přistoupí ke konečnému rozlévání moku – jedna dávka většinou nesahá ani do půlky sklínky. Tak akorát na dvě tři usrknutí. Čaj vypadá jako černý, je silný a velmi sladký. Dávka je o to menší, oč více je přítomných lidí. Skleniček je skoro vždy méně než pijících osob, takže přednost mají váženější osoby – starší a hosté. Potom je do stejných sklenek nalito ostatním.
Celý tento postup se opakuje všude celkem třikrát. U Pularů mají dokonce speciální názvy pro každé kolo. Celý třískleničkový rituál se provádí několikrát denně, někde až čtyřikrát či pětkrát. A i tak, dnešní pokolení už tráví popíjením čaje zřejmě méně času než jejich předci. Ještě Štolovský si stěžoval, že toho přeslazeného čaje musel všude vypít čtyři skleničky. A dnes zůstaly jen tři. Že by spěch moderní doby zasahoval i do té zdánlivě netečné Mauritánie? Čaj je jedinou pořádnou drogou. Alkohol se v muslimské zemi nepije – nebo by se pít neměl, ale mladí zbohatlíci v Nouakchottu si ho také dokáží sehnat. Někteří muži ještě pokuřují z typických, mnohdy zdobených dýmčiček – tabáku se však do nich vejde jen na tři čtyři šluky. A mezi námi, dost mizerného.
Z čeho žijí moderní Maurové? Upřímně řečeno, těžko odpovídat na takovou otázku. Stěží uvidíte bílého Maura živit se fyzickou prací – k tomu by se nesnížil. A tak například i povolání taxikáře v Nouakchottu je obvykle jen wolofskou záležitostí. O dělnických profesích nebo rolnictví ani nemluvě. Ani v železných dolech na severu země – v oblastech, kde černoši tradičně nežili – asi nenajdete jediného bílého Maura. Ti se živí podnikáním a posty, samozřejmě, pokud nezůstali u kočování a pasení velbloudů.
Jak říkal jeden můj mauritánský kamarád, „v Mauritánii se nevyrábí nic“. Na to nikdy nikdo nebyl zvyklý. Zkoušel jsem pak u jednoho milého obchodníčka v Nou^adhibou vyzvědět, co z výrobků v jeho krámku pochází z domácí produkce. Pamatuju-li si dobře, byl to jeden druh těstovin, jeden druh sušenek a jeden druh mléka. Tuny čaje, rýže a cukru se sem dovážejí ze spřátelené Číny. Je kuriózní, že dokonce i mléko se sem dováží ze zemí Evropské unie – přitom s obrovskou zásobou velbloudic, ovcí a koz by Mauritánie mohla mléko vyvážet. Vždyť některé druhy velbloudic jsou schopné poskytnout až 12 litrů mléka denně! Ačkoli buďme přesnější než Maurové: to, co oni sami nazývají velbloudy, jsou dromedáři – dvouhrbá zvířata v Mauritánii nemají. Mléko dromedárů je ovšem chutné a při posezení v chaimě člověku mohou dát kalabasu nebo jinou nádobu s litrem ještě teplého mléka místo večeře. Tam, kde není k dispozici mléko čerstvé, ho ředí vodou a oslazují – vzniká tak typický maurský nápoj zvaný zrig, někdy ještě ochucený kořením (např. rozdrceným práškem z plodů baobabu). V poledních vedrech jde o vítané osvěžení, hlavně při čekání na čaj.V PÍSEČNÝCH DUNÁCH
Největším nebezpečím pro Mauritánii je pokračující desertifikace. V Tijikje prý ještě před dvaceti lety nebyla žádná duna. Dnes jsou zdi kolem domů i dvory u nich zavaleny pískovými závějemi. Vegetace ustupuje. Jen v oázách okolo, kde je dost podzemní vody, rostou datlové háje. Totéž na severu v oblasti Adraru, spravované z města Atar. Tam patří i Chinguetti, dnes rovněž potopené v písku. Sami místní obyvatelé tvrdí, že do dvaceti let bude celé město pod pískem. V bývalém slavném městě dnes zůstalo nějakých pět tisíc obyvatel. Za starou čtvrtí, plnou rozvalených kamenných domů, lze do nedohledna obdivovat moře dun. Podobně je tomu i v městečku na úplně opačném, jihovýchodním konci země – také v Oual^atě tráví lidé rána často s lopatou v ruce, aby odklidili čerstvě navátý písek přede dveřmi. To se děje hlavně v období harmattanu, pouštního větru z východu, který přibližně od prosince do února hodně znepříjemňuje život. Je schopen zavalit během několika dní silnici celou řadou krásných dunových jazyků, vysokých několik metrů.
Poušť vstupuje až k pobřeží. Samotný Nouakchott se saharské invazi nedokáže moc bránit. Po celém městě jsou vyasfaltované vozovky lemovány širokými písečnými pruhy, které jako by tu nahrazovaly neexistující chodníky – nejsnazší je tedy i zde chodit v sandálech. Je to skoro stejná přítěž pro nové velkoměsto, jako odpadky, které pokrývají neuvěřitelně rozsáhlé plochy. Přímo v centru vedle tržiště je nakupena obrovská hromada všemožného harampádí a hnijících zbytků. Ještě horší je ovšem severní předměstí: příjezd do Nouakchottu patří mezi vůbec nejintenzivnější zážitky pro každého, kdo sem přijíždí pouští od marockých hranic. Možná desetikilometrová alej z odpadků rozlezlých a rozvátých další stovky metrů, ne-li kilometry do šířky představuje skutečně impozantní vjezd, hodný jedině hlavního města.
Mauritánie je skutečně zemí pouště. Silniční síť se omezuje vlastně jen na tři směry od Nouakchottu. Nejdelší silnice, Route de l’Espoir (Silnice naděje), vede víceméně rovnoběžně s jižní hranicí, jen o nějakých 200 km severněji, a to až do Nemy. Je dlouhá přes 1000 kilometrů. Druhá silnice míří k At^aru, oblíbené zastávce rallye Paříž-Dakar. Tato silnice, zhruba poloviční délky, byla dostavěna teprve před čtyřmi lety. Třetí a nejkratší silnice vede z Nouakchottu na jih, nějakých 200 km do Rossa k senegalské hranici. Je to jediná asfaltka vedoucí k hranici – neexistuje pořádná cesta ani do Maroka, ani do Mali (Alžírsko ani nestojí za řeč), dokonce ani zřetelná pista. Kdo se chce vydat po vyježděných stopách, které se ovšem všude v pouštních oblastech rozjíždějí do všech stran, a nechce přitom zabloudit, musí si obvykle najmout průvodce. Nedávno byl postaven i kus silnice do Tijikji – opět s čínskou pomocí, stejně jako většina jiných (nepočetných) stavebních projektů v zemi. Zamýšlená výstavba spojnice mezi Nouakchottem a hlavním průmyslovým centrem země Nou^adhibou je zatím spíš jen utopií. Pokud by k ní došlo, vznikla by tím i přímá cesta k Maroku. Nou^adhibou se totiž nachází nedaleko hranic s bývalou Západní Saharou, kterou už asi marocká nadvláda nemíní opustit.
Zatím je tedy Mauritánie izolovaná i nedostatečnou komunikací. Nebýt dvou námořních přístavů, bylo by to ještě výraznější. Tradiční život Maurů však už dlouho tak docela udržitelný nebude. Už dnes sem vnikají mobily, Internety a osmělují se i turisté, kteří měli ještě nedávno bezpočet důvodů k obavám. I dnes je ovšem Mauritánie cestovatelsky náročnou zemí, nemluvě o tom, že jde o zdaleka nejdražší zemi v celé západní Africe. Každý rok se tudy prožene rallye Paříž-Dakar, která zanechává nešťastné civilizační stopy v celé Sahaře. Navíc dnes již asi větší část Mauritánců žije ve městech, kde rovněž přicházejí do styku s cizím světem.
Zkrátka a dobře, nerušený život ve stanu naplněný jen starostmi o stáda a poklidnými hovory nad sklenkou čaje vpololeže se stále více stává jen nostalgickou ozvěnou starých dobrých kočovnických časů. I postavení chaimy před zděným nebo kamenným domem se stále více mění jen v jakýsi staromilský vrtoch zvolna „poměšťovaných“ lidí. Snad ještě v menších městech si občas přivedou na noc do dvora samici dromedára s malým, aby ráno měli k snídani čerstvé mléko. Ale co jinak s dromedárem, když hned za domem stojí už mercedes?leden 2004

Category: 2004 / 01

Pod zubatými vrcholky slovenských Roháčů, na místě, kde dřív nestál ani jeden dům, se podél horského Studeného potoka rozrostla oravská dědina. Není to ale vesnice původní. Její stavby byly přesunuty ze všech oravských regionů a tvoří takovou malou Oravu v jednom, na dvaceti hektarech. Základní kámen vesnice byl položen v roce 1967 a o osm let později je skanzen zpřístupněn veřejnosti. Většina objektů musela být rozebrána a mravenčí prací zase složena a restaurována. Některé z domů jsou postaveny jen jako repliky podle plánů, obrazů a fotografií. Tak jako ve skutečné oravské dědině jsou tu zastoupeny obytné a hospodářské stavby (domy, usedlosti, komory, seníky, salaš), řemeslnické objekty (kovárna, hrnčířská dílna) i technické stavby (mlýn, valcha, mandl, olejnice). Muzeu dominuje dřevěný kostel sv. Alžběty z 15. století a oživuje jej bohatá etnografická expozice, chov domácích zvířat, pěstování technických a užitkových plodin přibližujících návštěvníkům život na Oravě v minulosti.
Ve skanzenu se pravidelně pořádají výstavy a slavnosti, při kterých ožívají především řemesla. Jako bychom se vrátili na Oravu starých časů. Muzeum oravské dědiny zkrátka žije. Dolnooravský rynek s otevřeným prostorem láká k uspořádání trhů, takzvaná Zamagurská ulice představuje řadovou zástavbu úhledných domů, které vyrůstaly na Valašsku v 15.-16. století. Na vršku nad ulicí jsou rozházené domky goralských pastvin, přizpůsobené drsným podmínkám v horách. Samostatnou částí vesnice je gotický kostel s márnicí a plánovaným hřbitovem. Poslední částí vsi je funkční mlýn s valchou a zahrádky, na kterých se pěstují původní užitkové a technické plodiny.
A jak vypadá taková Orava v jedné vesnici, když ožije slavností a řemesly? Předvedou se tu dvě desítky řemeslníků v krojích a zpod rukou čarují „hrnčiarske, drotárske, košikárske, kováčske“ výrobky, tkané koberce, plechové zvonce, výrobky ze dřeva, obrázky a svíčky ze včelího vosku. Produkci završuje ukázka technických staveb, pak ochutnávka včelařských produktů včetně lahodné medoviny. Jsou slyšet i původní písně a vidět tance v podání folklorních souborů.
Pojďme nahlédnout za dveře a vrátka některých oravských stavení. Zatímco obyčejní rolníci nebo služebnictvo žili v opravdu nuzných podmínkách, v jedné místnosti, někde dokonce na udupané zemi, někteří řemeslníci si mohli dovolit „nadstandard“. Tak třeba dům z Vyšného Kubína představuje interiér vybavený dobovým nábytkem na vyšší sociální úrovni zemanů. V domě sídlila i soukromá latinská škola, kde prý vyučoval známý slovenský básník Pavol Országh-Hviezdoslav.
Zajímavým domem, ze kterého se line rachot, je mandl z roku 1913. V ohromné bedně je celkem dvacet vozů kamene (10 tun) jako zátěž. Mandlovací plocha je vyrobena z hladce hoblovaných trámů tvrdého dřeva. Mezi bednu a trámovou plochu se vkládaly dřevěné válce s namotanou látkou. Mandl uváděl do chodu kůň, který poháněl ozubená kola s převody.
Ukázkou řemeslné výroby je hrnčířská keramická pec z Trstené. Je to zděná pec vymazaná hlínou. Na jedno pálení museli naložit 4 sáhy (1sáh = 1,8965 m) suchého a naštípaného dřeva. Dno pece vystlali střepy, které vytvořily kouřové žlábky. Při jednom pálení mohli hrnčíři vypálit až 3500 kusů keramiky.
Ukázkou bydlení světáka, který byl několikrát za prací v Americe, je dům ze vsi Podbiel. Majitel provedl adaptaci domu a interiér vybavil pokrokovými prvky nábytku.
Asi největším výrobním trhákem oravské dědiny je plátenický dům ze Štefanova z přelomu 18. a 19. století. Ve dvoře tohoto zděného domu dominovala maštal pro koně a plátenické vozy. V té době vrcholila oravská výroba plátna, která se odhaduje na 3 miliony metrů za rok. Vyváželo se do jižních Uher, na Ukrajinu, do Rumunska, Turecka, a dokonce až do Egypta. Každoročně vyrážely kolony vozů s plátnem, aby se vrátily na Oravu se zbožím, které bylo tehdy nedostatkové. Největším obytným domem muzea je šoltýský dům z Rabčic, ve kterém je ústřední místnost, kde se obyvatelé scházeli s rychtářem. Místnosti proto dominuje velký stůl s dlouhou lavicí pro zasedání rady.
Zuberecká architektura je zastoupená pastýřskou kolibou z úpatí Roháčů. Ještě před Vánoci si gazdové z dědiny zvolili svého baču a honebníka, kteří od května do září žili na salaši, kde pásli ovce a starali se o ně. U koliby byl obvykle objekt, ve kterém se ovce dojily a spaly. Valaši vyráběli sýr z nadojeného mléka pomocí syřidla získaného ze žaludků kojených jehňat a telat. Ze sýra vyráběli oštěpky tlačené do řezbářsky opracovaných forem a udili je pod střechou koliby. Legendární žinčicu vařenou ze syrovátky pili z dřevěných vyřezávaných korbelů.
Skanzen oravské dědiny v Brestové u Zuberce ukazuje unikátním a poutavým způsobem život v oblasti staré Oravy. Tento tak trochu bohem zapomenutý kraj měl bohatý folklorní život, jehož součástí byly písně a tance.

Category: 2004 / 01

Umělecké knižní vazby a knižní objekty manželů Sobotových jsou ve sbírkách celého světa, od Národního muzea v Praze po Metropolitní muzeum v New Yorku. Pro toho, kdo má rád knihy a miluje jejich vůni, je jejich malá prodejna s dílnou na náměstí v Lokti učiněný ráj. A hned vedle na radnici najdete muzeum knižní vazby, patrně jedinou stálou expozici tohoto druhu na světě. Člověk se tu mezi ruční prací světově uznávaných knihařů skoro vrací do časů před knihtiskem, kdy se za jedinou knihu platilo třeba celou vesnicí.

„Můj táta byl sběratel knih,“ říká Jan Bohuslav Sobota, Mistr knihařského řemesla v oborech umělecká knižní vazba a restaurování, „od dětství jsme vyrůstali mezi knihami. Některé se občas nosily do Plzně ke knihařům, ty zajímavé a vzácné dával táta ke známému knihaři Karlu Šilingerovi. Jednou jsem tam zase vyzvedl knížky, když táta nemohl, a já toho Šilingera okukoval a on říkal: Tobě se to líbí? Tak řekni tátovi, že by ses tady mohl vyučit.“ Vzpomínáme v dílně, kde to voní kůží, lepidlem a knihami a kde je spousta podivných přístrojů, stejně jako hotových knih nejroztodivnějších tvarů. „U Šilingera to bylo dobré, protože tam chodila spousta malířů, sochařů, spisovatelů. A protože se tam pořád debatovalo o knihách, tak se mi to zalíbilo a zamiloval jsem si to řemeslo,“ vypráví mistr. Od té doby udělal nespočet knih a dostal hodně cen. Od roku 1969 Mistr umělecké řemeslné práce. Od roku 1979 člen Meister der Einbankunst a postupně se stává členem většiny prestižních mezinárodních knihařských organizací. Navíc je půlkou své osobnosti umělec, který vytváří obaly knih jako umělecké objekty, jež mohou být třeba i součástí interiéru, a druhou půlkou restaurátor. „Někdy mě víc baví dělat staré vazby, jindy mám takové období, kdy dělám raději uměleckou vazbu,“ přiznává se a dodává: „Umělecká vazba má trošku ode všech řemesel. Na škole uměleckých řemesel jsme dělali prakticky všechno, z čehož jsem nevyužil asi jen keramiku, kterou jsem použil na knihu jenom jednou. Jinak jsem uplatnil na knihu i sklo, věci ze dřeva, kov, papír, kůži, prakticky všechno. Dělal jsem svého času i dřevěné intarzie, protože to byly větší peníze než za knížky.“ Na tak poklidné povolání, jako je knihařina, jsou jeho životní zkušenosti dost dramatické. Emigroval v roce 1982, krátce žil ve Švýcarsku, pak v USA – nejprve v Clevelandu a poté v Dallasu. V roce 1997 se vrátil do Čech, ale stále jezdí občas do Ameriky, zvlášť když tam mají pro něj zajímavou práci. Nikdy přitom ale neopustil své povolání, ve kterém patří mezi absolutní světovou špičku. A nesmíme zapomenout ani na jeho ženu, Jarmilu Sobotovou, která je vzděláním psycholožka, ale knižní vazby jí rovněž učarovaly a nyní je svému muži v práci rovnocenným partnerem a stejně jako on sbírá prestižní ceny na celém světě. Jarmila je také nositelkou titulu Mistr knižní vazby v oborech umělecká knižní vazba a dekorativní papíry. Zúčastnili se více než 150 výstav v zemích čtyř kontinentů a obdrželi mnoho prestižních cen. „Dělali jsme mimo jiné pro Vatikán moderní komentáře k Bibli, které si papež objednal, a požádali mě, abych to svázal. Vázal jsem knihu také pro řeckého patriarchu v Konstantinopoli, do anglické Královské knihovny, holandská Královská knihovna v Haagu má ode mě knížku. Ale dělali jsme například i pro Jarka Nohavicu, který si koupil krásný starý zpěvník, kancionál.“ Ale to jsou většinou takové bonbonky. „Mimo jiné jsem restauroval 236 svazků latinské knihovny v Jáchymově,“ přiznává mistr. A jak je nejváženější český a jeden z nejlepších světových knihařů na tom s honoráři? Například „Komedie plná lásky“, krásná třídílná vazba na stejnojmennou knihu Františka Rachlíka, představuje tři významné role herce Jindřicha Mošny. „Žena to prodala za 2900 dolarů, to jsem byl v Americe druhý rok. Pro nás to tenkrát bylo dost peněz. Za tři roky to ten, co to koupil, prodal za 23 tisíc dolarů.“

Category: 2004 / 01

Ačkoli se to podle zájmu našich médií nezdá, je v Americe rodeo celonárodním sportem, zábavou srovnatelnou jen s ledním hokejem nebo baseballem. Točí se v něm velké peníze, v desetidenním americkém finále v Las Vegas se například soutěží o výhry kolem 150 milionů korun. A tak když na jaře 2002 vzniklo u nás americké profesionální rodeo, ne rodeo po česku, ale podnik vycházející ze zámořských pravidel a zvyklostí, byl to opravdu úspěch.

U nás se rodeo zrodilo po pádu komunismu jako westernové závody. Za westernového jezdce byl považován každý, kdo seděl na koni shrbený s propnutýma nohama, za což si vysloužil přezíravé úšklebky vyznavačů anglického stylu. Nebyly zcela oprávněné, protože rozdíly v držení těla, posedu a vybavení vycházely z jiných potřeb jezdce. Westernový styl je opravdu lidovější, honáci používají velká pohodlná sedla, protože na koni tráví při práci dlouhé hodiny. Anglický styl se vyvinul v jakousi „krasojízdu“ a vydělila se z něj odvětví jako dostihy, parkur. Rozdíl je také v koních. Místo dříve běžně používaných plemen (český teplokrevník nebo arab) se k nám začali dostávat kvalitní koně, vyšlechtění právě pro westernové ježdění a rodeo – American Quarter Horse. Cena špičkového „quartera“ je srovnatelná s cenou kvalitních dostihových koní.
Až do roku 2002 u nás fungovalo rodeo pouze na amatérské úrovni, občas se někdo pokusil o rodeo, v němž jezdci soutěží o peněžní výhru. Teprve s nástupem profesionálního rodea však můžeme vidět všechny základní rodeové disciplíny v provedení podle zaoceánských pravidel.
S tím přišla do Čech i specializace jezdců. Šlachovití chlapíci se zaměřují na jízdu na býku a divokých koních (Bull Riding a Bareback Riding), ženy soutěží v rychlostních disciplínách (Barrel Race). Je to pochopitelné, ženy váží v průměru podstatně méně a bývají na koních rychlejší než muži. Tento rozdíl se na velmi krátké vzdálenosti projeví několika desetinami sekundy (v rychlostních soutěžích přitom často rozhodují tisíciny). Stejné je to se zvířaty. I koně mají různé fyzické a psychické dispozice. Ten, který je velmi rychlý při Barrel Race, nemusí být zdaleka vhodný pro práci s dobytkem.
Moderní rodeo je tak dnes především tvrdý adrenalinový sport. Protože v našich končinách jde přece jen o dosti exotickou záležitost a hlavním cílem je udržení vysoké kvality, není možné pořádat podniky jako otevřenou soutěž pro všechny zájemce, ale disciplíny jsou předváděny špičkovými jezdci po náročné přípravě. Kromě kvality jde i o zdraví všech zúčastněných, býci a divocí koně rozhodně nejsou žádná ořezávátka a nezkušený účastník rodea by jim mohl ublížit. Někteří jezdci profesionálního rodea se účastní i vybraných podniků amatérského mistrovství ČR v rodeu, kde v dobytkářských disciplínách patří s přehledem ke špičce. Disciplíny s divokými zvířaty, tak typické pro profesionální rodeo, se ale v tomto seriálu nepraktikují, takže tito jezdci nejsou u nás oficiálně docenění. Cílem je tedy zúčastnit se a zabodovat na některém z profesionálních rodeí za hranicemi. Více o moderním rodeu: www.rodeo.cz nebo zahraniční www.prorodeo.com.


Disciplíny profesionálního rodea

Jízda na divokém býku (Bull Riding)
Býk má ve slabinách volně zavěšen provaz opatřený zvonem. Jezdec se drží provazu, který je uvázán kolem hrudi zvířete. Kovboj by se měl udržet po dobu osmi sekund.

Jízda na divokém neosedlaném koni (Bareback Riding)
Obdoba Bull Ridingu s tím rozdílem, že jezdec se musí udržet 10 sekund. Místo provazu se používá měkce polstrovaný řemen a jezdec se drží za madlo ze surové kůže. Rozhodčí během jízdy hodnotí také jezdcův styl (jakýsi „umělecký dojem“).

Jízda na divokém koni v sedle (Saddle Bronc Riding)
Jezdec sedí v sedle bez hrušky, nohy má ve třmenech a drží se provazu, který je upevněný na speciální ohlávce zvířete.

Lasování telat (Calf Roping)
Jezdec čeká na vypuštění telete v tzv. ropingovém boxu a před ním je natažen provaz. Jakmile tele dosáhne určitého náskoku (jeho délka se mění podle toho, zda se jedná o rodeo profesionální, nebo amatérské, řádově 3,6-4 m), provaz spadne. Jezdec tele pronásleduje, a až se dostane na potřebnou vzdálenost, chytí ho do lasa, poté seskočí z koně, kůň sám zastaví a začne couvat, aby držel laso napnuté, jezdec přiběhne k teleti, povalí je na bok a krátkým lasem mu sváže tři nohy (u nás se jezdí Calf Roping bez svazování, kvůli ochráncům zvířat).

Lasování dobytka ve dvojici (Team Roping)
Jedno dobytče lasují dva jezdci. Jezdec odchytne tele lasem a v tu chvíli druhý jezdec chytá lasem zadní nohy zvířete. Časomíra se zastaví, jakmile je kus znehybněn mezi napnutými lasy a jezdci stojí v jedné rovině. U nás se vzhledem k legislativě nesmí jezdit.

Povalení býčka na čas (Steer Wrestling)
Do arény je vpuštěno dobytče, které jezdec pronásleduje až do té doby, než se mu ocitne těsně po boku. Pak se v plné rychlosti na býčka vrhá. Jednou rukou ho chytí za roh, druhou za bradu a speciálním hmatem (otočení hlavy v určitém směru) povalí zvíře na zem. V tomto okamžiku se mu stopuje čas, přičemž zvíře musí ležet na zádech nebo na boku. Na zdolání zvířete má soutěžící limit 60 vteřin.Barrel Race
Závod kolem barelů jezdí v Americe na rozdíl od Evropy především děvčata. Samozřejmě není pravda, že muži Barrel Race v USA nejezdí vůbec. Existují tam šampionáty jiných než rodeových asociací v Barrel Race, ale na rodeu, kde si „chlapi lámou vaz na tunových býcích“, by muž soutěžící s několika desítkami dívek v objíždění tří sudů na čas vypadal docela směšně. Navíc již bylo řečeno, že dívky mají lepší předpoklady pro rychlou jízdu na koni, jelikož váží méně než muži, a tento rozdíl by se na vrcholných soutěžích (kde rozhodují skutečně tisíciny sekundy naměřené elektronickou časomírou) dal těžko dohonit.

Categories: 2004 / 01, 2004 / 04

Sedíme mezi bílými stěnami. Výklenky jako vestavěné police, kaligrafický citát z Koránu, trocha obrázků, květin, polštáře a koberce. Šest dcer pana Alikordího přináší pomůcky, kotlík a do něj kousky dřevěného uhlí, dýmku a čaj. Bez těchto artefaktů nemůže domácí seance začít. Báfúr, opiová dýmka, se tu sice kouří několikrát týdně, ale všechny ty nazdobené pomůcky, obřadní úkony a vědomí mezní situace vytvářejí z kouření barvitý rituál, naplněný tajemstvím a neuchopitelnou magií. Zpravidla okusí i host a neznamená to ti nic jiného, než když vám na Slovácku nalijí pohárek slivovice.

PŘÍPRAVA RITUÁLU
Terjag (perský výraz pro opium, čti „terják“) patří tady na jihovýchodě Íránu k životu jako růženec a každodenní modlitba. Je-li Írán zemí opia, platí to o zdejší provincii Kermán dvojnásob. Pro někoho je to lék, pro druhé způsob, jak naplnit část dne. Většinou vítaná příležitost, jak posedět s přáteli, nemyslet na frustrace a vstřebat rány, patřící k drsnému životu v poušti Lút. Práce v oáze ostatně vždy měla svůj odvěký rytmus: pomalý, ale pravidelný. Stejně tak je to s opiem. Kuřák se pohrouží do svých myšlenek a čeká na pocit uvolnění. A tak ubíhá čas od jedné dýmky k druhé.
Samovar na čaj, který při rituálu nesmí chybět, stojí opodál a celá rodina mu slouží. Neúnavně jej plní naftou, vodou a čajovým listím. Druhý z magických fetišů je mankar, železný kotlík. Mankar, neustále přeplněný uhlíky dřevěného uhlí, vždy následuje kuřáky po domě a přilehlých polnostech. „Kdybychom museli utéct,“ připouští hostitel nerozlučný vztah, „mankar vezmeme rozhodně s sebou!“ Slouží k pálení opia a jeho další funkcí je cosi jako přenosná kamínka i starobylá termoska. V horkém popelu vydrží čaj v porcelánové konvici teplý. Kotlík, který má vždy osm stěn, jak žádá číselná magie islámu, se v rodině předává z generace na generaci jako „rodinné stříbro“. Ostatně kované se spoustou drobných ornamentů by tyto mistrovské kousky kovotepců mohly být ozdobou antiku třeba ve Vídni nebo v Paříži.
Konečně bere pan Alikordí do rukou opiovou dýmku. „Tahle dýmka se nenajde jinde než na íránském východě, tady kolem Kermánu a v Balúčestánu.“ Násada, troubel dýmky je nezvykle dlouhá, snad 30 centimetrů. Opium se nevkládá do prohlubně jako tabák, ale k drobné štěrbině, kudy vniká dým do těla dýmky. Báfúr má hlavici z pálené hlíny, říkají jí chak, s troubelí spojenou kroužky ze zlatavé mosazi. Za léta zčernalá a oprýskaná, dědí se dýmka z otce na syna. „Stejně tak řemeslný postup při její výrobě. Už její objednávka je spikleneckým rituálem,“ dozvídám se.
Užívání opia se však v Íránu děje mnoha dalšími způsoby. Třeba kouřením v nejrůznějších typech vodní dýmky, od starobylých mohutných dýmek po plastikové láhve nebo nízké sklenice. Íránští uprchlíci usazení po islámské revoluci na pákistánském pobřeží používají při kouření heroinu tzv. „honění draka“, vdechování výparů drogy na rozžhaveném alobalu. Je to způsob podobný užívání opia, s tím rozdílem, že místo opiové hmoty je zahříván prášek heroinu.

S TERJAGEM JSI PÁNEM SITUACE
Zpod hromad polštářů se vynořuje nevelká hrudka terjagu. Vypadá jako čokoláda nebo homole polévkové přísady z ovčího tuku a koření, jaké jsou vidět na tržištích. Má navlas stejný odstín a mazlavou konzistenci. Pan Alikordí vyrýpne z homole kousek hmoty, který musí připravit do stavu, kdy může být vydán ohni. Ten akt má svá pravidla a posloupnost a pan Alikordí tak činí rozvážně, klidně, s nezbytnou důležitostí a vážností chvíle, sledován očima své ženy, přátel a dětí. „Na kilo surového opia je třeba až dvaceti tisíc makovic, gram je tedy z dvaceti,“ zasvěcuje mě pan Alikordí. Později odhaduji, že za den se kolem mě proměnila v dým šťáva z několika stovek afghánských makovic.
Ale tohle opium není příliš dobré – snad špatně proschlo nebo v sobě má víc tekutin. Pan Alikordí ho už hezkou chvíli žmoulá, ale pořád se lepí na prsty. Zkouší kus přitisknout ke štěrbině, jenže táhne se po dýmce v cárech a pruzích jako nepromíchané těsto. Aniž by řekl slovo, jen z pohledu, který patří ženě, pochopím, že to vzdává. A teď převaluje váleček ona a neskončí, dokud jí hmota nepřestane ulpívat na prstech. Vytvarovanou kuličku dá manželovi. Trvá chvíli, než z ní udělá šedohnědou placku. Teprve tu vloží do prohlubně v keramické hlavě dýmky. Uběhla čtvrthodina, ale v tomto rituálu má vše svůj čas. Nevypadá, že by se někdo nad minutami trápil.
Další čtvrthodinu přijímá dýmka s opiem nad žhavými uhlíky teplo, aby tělo dýmky neochlazovalo opiový dým, až poproudí k labužníkům. Mohsen, přítel mého hostitele, zatím nevydržel. Vyklepe tabák z cigarety, žhavým drátem připaluje špetku opia vlepenou do očka dlouhé jehly a rychle vtahuje dým krátkou rolkou papíru. Ostatní přihlížejí, jak pan Alikordí čistí ohřátou dýmku od včerejších usazenin. Úzká štěrbina v těle dýmky musí mít volný průchod na dobrý tah. Pak z vrstvy popela vyjme dlouhými železnými kleštěmi doutnající uhlík a zamíří s ním k hlavě dýmky. A je to tu – nevzhledná placka prskne a vypustí první sloupec vůně. Připadá mi jako směs škvařené kávy a pryskyřice. A je řada na mně. Ale chce to grif, sám se neobsloužím a stejně jako jeho žena se raději nechám vést hostitelem. Přidržím si dýmku, pan Alikordí mi uhlíkem připaluje. Musím to zvládnout, kouřit je přece mužská disciplína: nejprve foukat do uhlíku, až zčervená, to už prská pálené opium, rychle změnit tah, tzn. nefoukat ven, ale vtáhnout dovnitř.
V očích diváků zahlédnu spokojenost: „Když to s terjagem umíš, jsi pánem nad sebou.“ Posedáváme na koberci v kruhu, spojeni dýmkou vnitřně i fyzicky.

OPIUM MÍSTO VEČEŘE?
„Občas se při své práci zdržím v Kermánu,“ sděluje mi pan Alikordí, zatímco podává dýmku své ženě. Vlastní u Kermánu stavební firmu, v níž zaměstnává asi 30 Afghánců. Obvyklou mzdu 30-40 tisíc rijálů, což je 90-120 dolarů za měsíc, jim vyplácí denně na ruku. Dělají pro něj práci, kterou by Peršan nedělal ani za dvojnásobek.
„Od půlnoci, kdy se vracím, už nevidíš v ulicích nikoho. To zavřou poslední čajovny a všichni se přesunou za vysoké zdi svých domů. Až do rozednění žije město druhý život s opiem,“ vysvětluje, proč se město probouzí tak pozdě. Ve vsi platí beze zbytku totéž. Před devátou ráno jsem po cestách viděl jen děti a pár staříků se stády koz.
Tmavohnědá kulička neváží ani gram. „Za jednu dávku nedám obvykle víc než dolar,“ zamává pan Alikordí bankovkou s portrétem mrtvého ajatolláha. „Tisíc tumanů! Stejně tak tomu bylo loni. Jen jednu chvíli, to když Američani bombardovali pozice Tálibánu, stoupla cena na několikanásobek! Ještě že byly zásoby,“ schová peníze do kapsy a pokračuje: „Hodina s dýmkou má cenu bohaté večeře pro celou rodinu. Kdo není v Íránu při penězích, nemá příliš možností. Buď si pořídit levnou nekvalitní drogu, nebo se dát k pašerákům. Přestat s opiem nepřichází v úvahu.
V roce 2002 po pádu Tálibánu se v Afghánistánu opět rozproudilo pěstování máku pro opium. I když úroda nedosáhla rekordní výše z roku 1999, kdy bylo v zemi „sklizeno“ přes 5 tisíc tun cenné hmoty, zdá se, že je zase všechno při starém. I ceny se uklidnily a vrátily se k obvyklým hodnotám. Drogy jsou v Afghánistánu vlastně jediným výnosným odvětvím ekonomiky.

OPIUM, NEBO SNAD RADĚJI HEROIN?
Báfúr stále koluje mezi sedícími, spojenými teď mocí drogy. Žena si přidržuje dýmku na konci troubele, soustředí se, vlasy má ještě skryté za šátkem s třásněmi. V ruce neustále stonek s květy růže, gole mohammadí, intenzivně vonící květiny proroka Mohameda. Za pár hodin bude jen polehávat, dávno bez šátku, a troubel opiové dýmky jí přidrží dcery.
„Copak vám islám drogy nezakazuje?“ ptám se. „Alláh nemiluje ty, co přehánějí. Ani já nemám rád ty, kteří s opiem přeceňují síly. V tomto domě, v celé vesnici se nikdy nekouřilo víc, než bylo třeba. A podívej se do Teheránu. Heroin, morfin. To je život mladých. Tam nectí tradici ani islám,“ stěžuje si pan Alikordí. „Ale proč asi? Když je tolik zákazů, je jasné, že porušovat budou nakonec všechny. Snad kdyby měli jinou, svobodnou zábavu…“
Mezi mládeží a částí obyvatel velkoměst svou roli opium ztrácí. V módě jsou tvrdé drogy, hlavně heroin. Není těžké najít příčiny. Heroin znamená něco jiného, co v jejich očích patří k nové době stejně jako populární hudba a diskotéky. Opiové seance jsou spíš rodinnou záležitostí dospělých, konanou v rámci jejich světa a pod jejich patronátem, na které se děti podílejí z povinnosti. Přinášejí a chystají ingredience a nářadí potřebné k rituálu a každý den je opět uklízejí. Občas vykouří s otcem dýmku.
Také Alí, osmnáctiletý syn pana Alikordího, který studuje v Teheránu, říká: „Dennodenně kouřit opium? To je něco, s čím bych se nemohl spokojit. Už jen pro ten ztracený čas.“ Jako nejstarší syn (má ještě mladšího bratra) má v rodině výjimečnou pozici. O chod domácnosti se s matkou starají všechny sestry. Jeho hlavním úkolem je studium. Přitom může mít skoro vše, nač si pomyslí: motorku a auto. Další příležitosti k povyražení ale mladí nemají, život plyne bez množství lákadel, asi tak jako u nás za socialismu. „Injekce heroinu je z jiného světa. Je mnohem jednodušší a tam, kam člověk touží, ho přenese mnohem rychleji. Jako by sedl do letadla a vznesl se nad okolní poušť, která je mu náhle těsná, nudná a deprimující. A jaké máte u vás drogy?“ ptá se Alí.
Bohatí Teheránci jezdí v létě do svých přímořských vil na pobřeží Kaspického moře, kde jsou mnohá místa doslova posetá injekčními jehlami. Policie, pročesávající na motocyklech kilometry pláží, nedoporučuje zdržovat se tu po setmění, stejně jako v některých teheránských parcích a chudinských čtvrtích. Zájem o narkotika roste i mezi dívkami a ženami a není výjimkou, že drogy užívají i školní děti. Jako epidemie stoupá v Íránu počet HIV pozitivních.

KDO JSOU PAŠERÁCI DROG?
Odpoledne se v domě pohybuje až dvacet osob. Všechny přitahuje opium. Přijel švagr se švagrovou a další příbuzní. Rozvaleni na polštářích společně rozprávějí, pokuřují, nepřetržitě pojídají pamlsky a znovu meditují s dýmkou. Lenošivá zábava, proložená cykly opiových dávek, pokračuje dlouho do noci.
„Kdo jsou vlastně pašeráci drog?“ ptám se hostitele. „Afghánští uprchlíci, nezaměstnaní, kteří do Záhedánu a dalších pohraničních měst přicházejí z vnitrozemí kvůli penězům, vesničani z blízkosti hranic, kteří spolupracují s gangy kvůli bídě, ale i ze strachu. A pak samozřejmě profesionální gangy s džípy, obrněnými vozidly, kulomety a dalším arzenálem moderních zbraní, pro které jsou drogy obrovský byznys. Obvykle jsou to stejné bandy, co k nám převádějí afghánské chudáky. Než se opium připraví, je to mimořádně riskantní podnik. Když už je před tebou a ty sedíš s dýmkou, už neriskuješ, nemůže se ti prakticky nic stát. Málokdy kvůli opiu vlezou do domu,“ rozkládá pan Alikordí. Nedovedu si představit, jak by si poradil, kdyby teď na dveře zabušila neúprosná komité.
Jen v roce 2002 bylo zatčeno neuvěřitelných 8 tisíc pašeráků a dalších 30 tisíc jejich vesnických pomocníků. Protidrogové jednotky procházejí mezi Záhedánem a Teheránem všechny autobusy a podezřelí jsou na prvním místě Afghánci a pak nenápadní lidé z venkova naverbovaní drogovými gangy. Zatímco drogoví bossové většinou unikají, ti obyčejní plní třeba záhedánské vězení: ze 4 tisíc místních vězňů je přes 80 % těch, kterým se pokus nezdařil. Každý desátý z nich čeká na vykonání nejvyššího trestu. K němu stačí málo. Hrdelní trest je za držení 30 gramů heroinu nebo několika kilogramů opia. Někteří čekají už léta – z neznámých důvodů končí popravou ročně jen 2 % z nich (v celé zemi tak přežívá s nejistým osudem 15 tisíc lidí odsouzených na smrt!).
Objemy zadržených drog tu ročně představují až stovky tun opia, morfinu, heroinu, marihuany a ojediněle dalších drog. Zprávám o úspěších v boji na východní frontě se íránský tisk v posledních letech už nevyhýbá. „Přímo v Kermánu,“ čte mi ze starých novin pan Alikordí, „byl letos zadržen dosud největší kontraband – 650 kilogramů čistého morfinu.“ Oproti tomu, co unikne, je to však zanedbatelné množství. Celá oblast je hlavní tranzitní trasou při dopravě drogy do vnitrozemí a přes Turecko dál na západ. Hlavním uzlem se stal Kermán, kde se sbíhá hned několik užívaných cest. Pravidelné trasy pašeráků, policejní zátahy a občasné vzájemné půtky tak snižují bezpečnost při afghánských hranicích, vlastně v celém Sistánu-Balúčestánu a na hornatém jihovýchodě provincie Kermán. Jedním z řešení, které schválil íránský parlament, má být bariéra z ostnatého drátu v délce 900 kilometrů, vybavená ruským monitorovacím systémem, která by odclonila dosud volnou íránsko-afghánskou hranici.

RÁJ V DÝMU MAKOVÉ ŠŤÁVY
Kolem je noc. Odpočíváme na terase u čaje a šťávy s ovocem. Ve sladkém hustém moku plavou kusy fíků a meruněk. V zahradě pod moruší rozsvítil pan Alikordí petrolejovou lucernu. Kotlík s hromadou popela mezi námi už tolik nežhne, v ještě teplém popelu sedí konvice s čajem, na posledních kouscích uhlíků každou chvíli zadýmá cigareta. Dýmky, teď už dvě, odpočívají opřené o stěnu kotle. Kolik se dnes vykouřilo? Nepočítaně. Možná deset, dvacet, nebo více dávek? Po ztuhlé makové šťávě nezůstává popel, všechna hmota se v podobě dýmu vytratí, zůstane jen libý pocit a příslib dalšího opojení. „Pokud terjag bereš v rozumné míře, ve čtyřicítce ti neuškodí a v padesáti dokonce prospěje,“ zasvěcuje mě do místní tradice pan Alikordí. Slyšel jsem, že terjagí, kuřáka opia, člověk pozná po zkrouceném starém těle a očích bez lesku. Takových postav jsem ale v Kermánu a v jeho okolí neviděl víc než několik. Přesto nepochybuji, že paní domu, která se za soumraku už jen vlekla, takže ji dcery podpíraly, je na opiu závislá.
Ráno je ticho, jen ptáci prozpěvují. Spáči leží vedle dýmek tvrdě, bez hnutí. Zrovna sní svůj opiový sen. Stočím svůj pohled přes zeď. Po dně údolí mezi nánosy štěrku a povlakem bláta neprotéká víc než nazelenalá strouha. A i ta se s nastupujícími vedry zcela vypaří. Skutečně žádný ráj. I když kdo ví? Třebas je tady ve východním Íránu v dýmu makové šťávy…

Název opium pochází z řeckého óporó – šťáva. Tmavohnědá hmota vzniká ztuhnutím mléčné šťávy vytékající z nezralých makovic kulturní rostliny máku setého (Papaver somniferum). Z pětadvaceti alkaloidů přítomných v opiu jsou nejznámější morfin a kodein. V malém množství alkaloidy opia snižují vnímání bolesti a vyvolávají spánek. Pocity příjemné bezstarostnosti se připisují morfinu.
Mák jako prostředek ke spánku pěstovali už v 5. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii. Později zásobovali celé Středomoří opiem staří Egypťané. Opium se už tehdy kouřilo i požívalo v syrové podobě a existují i důkazy, že bylo součástí starověké medicíny. Používalo se jako lék na úzkost, chronickou únavu, nespavost a dlouhodobou bolest, ale také např. na průjmová onemocnění. V Egyptě nalezené keramické nádoby s úzkými hrdly, kulovitými těly a zdobené šikmými rýhami se nápadně podobají makovicím a zářezům, jaké do nich vyrývají sběrači. Opium podle historických pramenů požívali i vojáci Alexandra Makedonského při úspěšném tažení do Indie. Magický květ snů a zapomnění byl v řeckém panteonu spojován s bohyní noci Nox a bohem snů Morfeem. Opiové výtažky běžně používali antičtí lékaři Hippokrates nebo Galenos jako prostředky proti hadímu uštknutí, ale také proti astmatu a epilepsii. Makovice s množstvím semen byla také symbolem plodnosti. Účinky opia oslavili i ve starém Římě, kde se mák objevoval na mincích.
Ve střední Asii zprvu opium konzumovali jako odvar z makovic, což při cestě afghánským Badachšánem zaznamenal Marco Polo. Využít léčebné účinky naučili tamní obyvatele mongolští nájezdníci. Děti tehdy pro uklidnění dostávaly ke žvýkání opiové kuličky, trochu ztuhlé šťávy za nehtem si kojící matka přikládala k prsu. Peršané na území dnešního Íránu nejdříve opium pojídali, zatímco kouření se považovalo za zavrženíhodné. Společensky únosné se kouření opia stalo teprve začátkem minulého století. Zvyk opium kouřit se rozšířil z Indie, kde opiový monopol měla britská koloniální vláda. Evropa poznala opium v průběhu 18. století a už z té doby pocházejí také jeho první zákazy. Prostředí opiových brlohů popsal v 19. století Oscar Wilde či Charles Dickens. Za nejpůsobivější umělecké dílo věnované opiu je považována Zpověď kuřáka opia Thomase de Quinceyho.

Výroba opia
Mák se stává v posledních desetiletích nejvýnosnější plodinou na horských políčkách Afghánistánu a Pákistánu a často také jedinou, které se v nepříznivých podmínkách vůbec daří. Z jednoho hektaru lze získat až 30 kilogramů surové opiové šťávy, na zavlažované půdě i dvojnásobek, což pěstitelům obvykle dodá vyšší výnos než obilí nebo jiná kultura, o niž se na rozdíl od máku musejí mnohem víc starat. Seje se v prosinci, sklízí obvykle počátkem žhavého léta, během června. Když mák dozrává, nařezává se ještě zelená makovice zahnutými noži s několikerým ostřím. Prýštící šťáva má mléčnou barvu. Během několika hodin tuhne a mění přitom barvu. V Íránu se mák řezal obvykle tři dny po sobě a ztuhlá šťáva se vždy ráno sbírala do měděných nádob. Sebraná hmota se rukama dlouho hněte a suší na slunci, až její barva přechází ve špinavě tmavou hněď. Převáží se v zabalených hrudkách různé velikosti, od desítek gramů až po několikakilogramové hroudy. Drobná kulička, kterou z nich vytvaruje spotřebitel, představuje konečný tvar produktu – surové opium.
Skutečně kvalitní opium se ale připravuje poměrně složitým procesem několikerého vaření, které se provádí v drogových laboratořích. Během něj je třeba co nejvíc zamezit přístupu světla. Filtrací se z hmoty odstraňuje pryskyřice a další balastní látky, někdy se též očkuje mikroorganismy. Kvalita opia, které lze v Íránu získat, se různí a podle toho se také liší cena. Jakost opia lze poznat i podle vůně, nejméně kvalitní droga je silně cítit po původní syrové šťávě. Málokdo si připravuje opium sám od sklizně máku po vypracování opiové kuličky. Naprostá většina konzumentů je odkázána na černý trh.Opium a státní moc v Íránu
Perský výraz pro opium, terjag, pochází z turkických jazyků (v turečtině znamená tereyag máslo, jež svou konzistencí opium docela připomíná). O úloze drogy v perské historii svědčí četné odkazy v bohaté umělecké tvorbě. Kromě veršů oblíbených básníků, které se v zemi deklamují i po tisíci letech, také výjevy ze středověkých knižních miniatur. Na nich vysoce postavení hodnostáři klimbají u vysokých dýmek v náruči drahocenných koberců. Šíitská odnož islámu užívání opia tolerovala, což jinde v islámském světě bylo nemyslitelné. Přestože v obecném povědomí je pěstování máku spojováno hlavně s Afghánistánem nebo Pákistánem, ještě v polovině 50. let 20. století Írán pěstoval nejvíce opia ve Zlatém půlměsíci (Afghánistán, Pákistán, Írán). Opium z Íránu bývalo považováno za nejkvalitnější, ale také za nejsilnější, obsahovalo nejvyšší podíl morfinu. Některé perské provincie navíc dodávaly opiu osobitou, zvlášť ceněnou a vyhledávanou příchuť. Z úrody se ho vyrobily tisíce tun, tolik, co dnes opouští Afghánistán, a část opia se vyvážela mj. i do zemí známého Zlatého trojúhelníku (Thajsko, Laos, Barma), jednoho ze současných center pěstování máku. Po ropě a kobercích bylo v té době opium třetí nejdůležitější íránskou exportní komoditou. Oficiálně podléhalo státnímu monopolu, který vyvážel několik stovek tun i pro světový farmaceutický průmysl. Mnohem větší objem ovšem spotřebovali domácí uživatelé. Nyní se mák pod zákazem prakticky nepěstuje a téměř celá domácí spotřeba opia pochází v Afghánistánu.
Po uvalení embarga na pěstování a konzumaci, k němuž přistoupil šáh Rezá Pahlaví, uspokojila konzumenty náhle vzrostlá produkce v okolních zemích, zatímco íránský stát přišel o příjmy z exportu. Výsledkem byla opětovná legalizace pěstování máku, ovšem na přísně kontrolované výměře. Legalizováni byli i narkomani. Ti si mohli koupit průkaz kuřáka opia, na který v lékárnách kupovali drahé opium. Všechna tato opatření ale nelegální konzumaci drog nevymýtila, naopak s rostoucí zahraniční produkcí stoupal počet jak legálních, tak ilegálních narkomanů.
Po islámské revoluci se v duchu náboženských požadavků stalo opium zcela nežádoucím. Islámský zákon, tzv. Haddúdův dodatek, znamenal v r. 1979 uzavření íránských prodejen opia. Paradoxně to přispělo k zaplavení země heroinem. Producenti v Afghánistánu a Pákistánu se rychle přeorientovali na masovou produkci heroinu, který začal směřovat nejen do Íránu, ale i dál do Evropy. Doménou konzumentů tvrdé drogy heroinu je ovšem Teherán a velká města, tradiční venkovští uživatelé opia ji většinou vůbec neznají.
Přestože plných 85 % poptávky po opiu saturuje Írán z afghánských zdrojů, vlastní produkce opia také není zanedbatelná. Na maková pole na rozdíl od kuliček opia však návštěvník s jistotou nenarazí. Pěstování máku, a to ani pro zásobování farmaceutických firem, není v zemi legální, na rozdíl např. od Turecka, kde nicméně podléhá přísné státní kontrole. I když soukromé kouření opia státní moc spíš toleruje, rozhodně takto nepohlíží na jeho produkci. Podle mezinárodních odhadů přicházelo na trh z dobře utajených domácích políček v průběhu 80. let asi 200-400 tun íránského opia. Vzhledem ke zvyšujícím se represím a také zlepšenému monitorování např. z helikoptér, které začaly úřady uplatňovat v průběhu 90. let, je ale třeba tyto odhady pro současnost podstatně snížit.

Category: 2004 / 01

Mladík v pruhovaném tričku se malými dvířky protahuje do paty štíhlého minaretu sarajevské Gazi Husrev-begovy mešity. Po točitém schodišti stoupá na ochoz (šerefe), zdobený kamennými stalaktity, a cvičeným hlasem odtud svolává k jedné z pěti denních modliteb. Živí muezzini jsou v moderním islámském světě spíš jen součástí pohádek Tisíce a jedné noci. Vytlačily je elektrické ampliony, jejichž ázán, volání k modlitbě, se k uším věřících dostane i přes hlomoz rušných měst. To ovšem neplatí o Sarajevu. Ve městě atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu a městě Zimních olympijských her roku 1984 je Alláh převeliký. Po poslední krvavé válce ještě o něco větší.

ROZDĚLENÉ MĚSTO
Od svého založení osmanskými Turky bylo Sarajevo vždy hlavně muslimské město, v předvečer válečného konfliktu v Bosně a Hercegovině ale mělo jugoslávský charakter. Spolu s bosenskými muslimy, tvořícími asi polovinu obyvatel města, tu žila čtvrtina Srbů, Chorvaté a poměrně velká část lidí hlásících se k jugoslávské národnosti kvůli národnostní nevyhraněnosti nebo proto, že žili ve smíšených manželstvích.
Když padly v dubnu 1992 první výstřely, byli proti válce příslušníci všech sarajevských národností. Po uvolnění srbského obklíčení koncem roku 1995 zůstalo město rozdělené na část převážně muslimskou a část srbskou. Hranice přitom sleduje původní bojovou linii, procházející na některých místech přímo mezi jednotlivými sídlištními bloky. V turistických informacích na ulici Zelených baretů dnes prodávají prostorovou mapu válečné situace v Sarajevu s vyznačenou bojovou linií a místy největších lidských obětí srbských minometných granátů a kulek snajperů. V centru města zbyly na některých z těchto míst tzv. sarajevské růže – paprskovité díry po granátech zalité po válce symbolicky červenou hmotou. Za 15 dolarů můžete také absolvovat tříhodinovou vyhlídkovou cestu, která vede kolem „sarajevské Hirošimy“ v západní části Sarajeva. Zcela zdemolované paneláky a rozstřílené fasády nejsou příjemným pohledem.
Granáty vyslané z jednoho z okolních kopců spálily na popel i Národní knihovnu, postavenou v pseudomaurském stylu v době rakousko-uherské okupace. Schraňovala ohromné množství dnes nenávratně ztracených jedinečných orientálních rukopisů. Během více než tříletého obléhání srbskými vojáky přišlo o život 12 tisíc obyvatel města. Lesy nových svítivě bílých náhrobků na rozlehlých sarajevských hřbitovech jsou toho smutným mementem.
Daytonskou mírovou dohodou zůstalo Sarajevo hlavním městem muslimsko-chorvatské Federace Bosny a Hercegoviny, zatímco některá jeho předměstí či spíše připojené obce připadly Republice srbské (v Bosně a Hercegovině jsou tak dva územní celky: Federace Bosny a Hercegoviny s hlavním městem Sarajevem má 51 % celkového území, Republika srbská vlastní 49 % území a jejím hlavním městem je Banja Luka). Velká část Srbů po válce město také opustila a Sarajevo se tak stalo „muslimštějším“. Ulicím, přejmenovaným za královské Jugoslávie mezi světovými válkami po srbských hrdinech, se v mnoha případech vrátila jména význačných bosenských a sarajevských muslimů sarajlijů. Hranice mezi oběma částmi není fyzicky nijak vyznačena, pocítil jsem ji však při hledání spoje Sarajevo-Bělehrad. Znuděný pokladní na obrovském, zcela prázdném sarajevském vlakovém nádraží nechápavě kroutil hlavou a nakonec mě odkázal do jedné ze srbských předměstských obcí, které Srbové souhrnně nazývají „Srpsko Sarajevo“.
Osm let po skončení války, ve které průměrně každý obyvatel Bosny a Hercegoviny ztratil někoho z rodiny, ale Sarajevo působí překvapivě rušným, téměř bezstarostným dojmem. Lidé se procházejí na korzu, pod velkými slunečníky usrkávají z šálku husté a sladké espreso, z kafe-barů duní evropská i balkánsko-orientální diskotéková hudba. Červená barva sarajevských růží přitom uprostřed toho společenského ruchu pomalu bledne. Jen na turistické výlety se jaksi nechodí. Nádherné horské masivy kolem Sarajeva, pokrývající téměř celou centrální Bosnu, jsou kvůli minovému nebezpečí nepřístupné. Mapy minových polí mají k dispozici ve všech turistických informacích.

ALLÁH JE TU MOCNÝ
V úzkých uličkách staré sarajevské Baščaršije, ale i mezi paneláky sídlišť se občas naskytne obraz patřící spíše do Íránu: mladý muž s mohutným plnovousem v tesilových kalhotách se ženou zahalenou podle islámských předpisů. Takový jev by v jedné ze zemí bývalé Jugoslávie asi málokdo čekal.
V socialistické Jugoslávii nebylo nikdy náboženství pronásledováno tak, jako v jiných zemích východního bloku. Nápadné projevy, jako například právě zahalování muslimských žen, se však netolerovaly. Rozpadem Jugoslávie náboženská omezení padla a během následné války se bosenští muslimové v reakci na radikální projevy sousedních národů přimkli více ke svému náboženství. To, co představoval pro Srby srbský a pro Chorvaty chorvatský nacionalismus, mohl pro bosenské muslimy představovat jedině islám.
Reislamizaci bosensko-muslimské společnosti pomohly do jisté míry také aktivity zemí islámského světa. Již během války se na straně bosenských muslimů angažovali souvěrci z islámských zemí, mudžáhidové, kteří bojovali v řadách armády Bosny a Hercegoviny. Po válce financovaly bohaté islámské země a islámské dobročinné nadace obnovu mešit, zakládaly kulturní a náboženská centra, poskytovaly finanční pomoc. Podílely se ale také na výstavbě nových rodinných domů pro muslimské rodiny vyhnané ze svých původních bydlišť. Saúdská Arábie například financuje dosud probíhající rekonstrukci Gazi Husrev-begovy mešity, na kterou během války dopadlo asi 60 minometných granátů a poškodilo kopuli, minaret a interiér. Sám saúdský král Fahd ibn Sa’úd zase nechal postavit na jednom ze sarajevských sídlišť ohromnou moderní mešitu a s ní spojené islámské kulturní centrum s knihovnou a přednáškovými sály. O několik panelových bloků dál nechali podobný kolos postavit Indonésané.
Faktem je, že bosenské mešity se od konce války při modlitbách, především páteční džumě, nebývale plní věřícími, na hadždž, tradiční pouť do Mekky, odjíždí každým rokem více bosenských muslimů, četné halal mesnice prodávají maso z rituálně zabitých zvířat. V knihkupectvích se dají koupit překlady arabských islámských myslitelů, včetně těch radikálních, a existuje také celá řada specializovaných obchůdků s muslimskými potřebami: korány různých velikostí, růženci, náboženskými nahrávkami, šátky a oděvy pro muslimské ženy.
Renesanci prožívá také islámské školství, jehož kostru tvoří střední náboženské školy – medresy. V době socialistické Jugoslávie fungovala v Bosně a Hercegovině pouze jedna, sarajevská Gazi Husrev-begova medresa. Během devadesátých let však bylo obnoveno dalších pět medres po celé zemi. Kromě náboženských předmětů se zde vyučuje také arabština a turečtina a rovněž veškeré běžné světské předměty. O studenty a studentky, které chodí do školy řádně muslimsky oblečené, nemají medresy nouzi a počítá se s obnovením dalších škol. Absolventi medres působí například jako imámové v mešitách nebo učitelé předmětu náboženství na státních světských školách.
Islámské hodnoty však rozhodně neuznává celá bosenská společnost. Naopak i mnozí muslimové se na aktivity arabských zemí, zejména Saúdské Arábie, dívají jako na import a vnucování přísné ortodoxní podoby islámu, která je bosenskému prostředí cizí. Ostatně je to vidět na odvážně oděných dívkách na sarajevském korzu a na bezpočtu podniků a barů, kde se příjemně posedí u půllitru sarajevského piva nebo láhve dobrého červeného. Právě tahle různorodost je na Sarajevu osvěžující. TURECKÉ MĚSTO
Sarajevo, podobně jako ostatní velká města na území Bosny a Hercegoviny, založili během rozšiřování své říše na Balkánský poloostrov osmanští Turci. To se ostatně odráží i v samotném názvu: turecké Saray-ovasi znamená pole kolem saráje, tedy paláce, který si zde v polovině 15. století postavil místní osmanský hodnostář. Na místě sevřeném svahy kolem údolí řeky Miljacky se museli Turci, zvyklí na hornatou anatolskou krajinu, cítit jako doma. Sarajevo se stalo hlavním městem bosenského sandžaku, později pašaliku, tedy osmanské provincie. Již od svého vzniku tak bylo městem orientálním, jehož charakteristickým rysem je ostré rozdělení na dvě části: čaršiji, určenou k obchodování, provozování řemesel a vůbec veřejnému životu a mahaly, čistě rezidenční čtvrti.
Čaršija se postupně rozrůstala na obou březích řeky Miljacky a tvořily ji úzké uličky s malými přízemními dřevěnými obchůdky a dílnami, zvanými duŤany. Jednotlivá řemesla se po orientálním způsobu soustřeďovala vždy do určité ulice, které dodnes nesou názvy podle tohoto rozdělení. Sarajevská Baščaršija, tedy hlavní či centrální čaršija (baš je turecky hlava, hlavní), je také kulinářským centrem města, kde můžete ochutnat Ťevab, hromadu pečených šišek z mletého masa vložených do mastné rozpečené chlebové placky, a orientální cukroví jako baklavu, halvu a další nesmírně sladké dobroty. Z orientálního dědictví si Bosňané uchovali také přípravu kávy. Bosanska kahva se servíruje na tácku v mosazné džezvě, s malým koflíčkem, sklenicí vody a často i s kouskem sladkého lokumu, tureckého cukroví připomínajícího želé. V moderních podnicích pro mladé ale bosenská káva není „in“ a pije se zásadně espreso italských značek.
Vedle duŤanů jsou na Baščaršiji i veřejně prospěšné monumentální stavby, postavené zámožnými lidmi. Nejvíce se v tomto směru vyznamenal osmanský místodržící Gazi Husrev-beg, sídlící v Sarajevu v první polovině 16. století. Po něm se dodnes jmenuje Gazi Husrev-begův bezistan, příjemně zrenovovaný krytý orientální bazar s moderním zbožím i s obchůdky s výtisky koránu a náboženskou literaturou. Vedle stojí Gazi Husrev-begova mešita s nádherným šadrvanem – fontánou pro rituální omývání před modlitbou – a sahat-kulou, čtyřbokou hodinovou věží s arabskými ciferníky, která pomáhala určovat časy pěti denních modliteb. Naproti stojí schovaná, kopulkami pokrytá Gazi Husrev-begova medresa. Čekrekčiho mešita, nejstarší dosud stojící sarajevská mešita s kopulí, má na sobě přilepené duŤany, které bývaly součástí vakufu, tedy náboženské nadace, z níž byl provoz mešity financován.
Na čaršiji se nebydlelo, obytné domy se stavěly v rezidenčních čtvrtích, mahalách, zakládaných systematicky na obou svazích nad údolím Miljacky. Každá mahala musela mít svoji hlavní ulici, 30-40 domů, mešitu, mekteb, kde se děti učily koránu, pekařství, zelináře a holiče. Domy byly vůči vnějšímu světu uzavřené, nanejvýš měly do ulice okna, zakrytá dřevěnou vyřezávanou mříží. Paní domů tak mohly pozorovat ruch v ulici, aniž byly spatřeny. Uvnitř dvora se rozprostíral malý ráj: pnoucí voňavé růže, vinnou révu a ovocné stromy doplňovala malá fontánka či potůček, který stékal ze svahů dolů a postupně protékal všemi zahradami. Dodnes je v těchto čtvrtích množství malých kašniček, kterým se říká česma a jsou příjemným osvěžením. V moderní době se město rozšiřovalo opačným směrem od starých čtvrtí, a tak dnešní stará část stále odpovídá rozsahu Sarajeva z doby jeho největšího rozkvětu v 16. století.
Mimochodem ani tehdy tu nežilo mnoho etnických Turků. Sarajevo mělo v osmanské době multikulturní atmosféru. Bylo samozřejmě převážně muslimské, ale muslimy se v té době stávali také Slované, kteří do města přicházeli z okolních krajů a islám přijímali ze společenských a ekonomických důvodů. Sídlily tu ale také komunity katolických Dubrovničanů, pravoslavných Slovanů i Židů, kteří se po vyhnání ze Španělska koncem 15. století usazovali v různých městech osmanské říše.
Kolem Baščaršije se dnes jednosměrně otáčí tramvajová trať a spojuje ji se vzdálenými sídlišti v západní části města. Důvěrně známé letité československé tramvaje, za války rozstřílené, byly opraveny a vzhledem k nedobré hospodářské situaci země budou zřejmě Sarajevany vozit ještě dlouho.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This