Category: 2004 / 03

tvrdí režisérka dokumentárních filmů Helena Třeštíková

Profese dokumentaristky se prolíná vaším životem. Dokázala byste se věnovat něčemu jinému?
Původně jsem vystudovala výtvarnou školu a na chvilku to vypadalo, že budu dělat stejnou profesi jako má maminka, tedy propagační výtvarnici. Nakonec jsem se vzbouřila a rozhodla se pro filmový dokument.
Na dokumentu je krásné, že podstatou je realita. Dokumentaristé se zabývají jevy, které obecně existují, a skutečnými lidmi kolem nich. Dokument mě zajímá i jako diváka. Vidím v něm ohromnou příležitost, jak si ukojit svou zvědavost. Díky mé profesi se dostanu tam, kam bych se v životě nepodívala. Vlastně po dobu, co to dělám, mám za sebou spoustu zajímavých zážitků, které ovlivnily můj život, a jsem za to vděčná. Dokument je zprávou o dnešku pro současné i budoucí diváky.
Pracujete se stejným filmovým štábem?
V poslední době ano a má to výhody. U dokumentu je nutné, aby byli lidé sehraní. Se štábem chodíme lidem do soukromí a bylo by nepříjemné, kdyby ve štábu byli arogantní a nepřizpůsobiví lidé. Pokud to drhne při natáčení, je to kontraproduktivní.
Pracujete na více filmech najednou?
Pro mě je typické pracovat na více věcech najednou. U sběrných projektů, které trvají několik let, ani není možné se věnovat jenom jim, to bych moc netočila. Jsem schopná se s tím vyrovnat. O všem, co dělám, si vedu evidenci a před natáčením si předchozí práci přiblížím, takže si to oživím. Obecně jsem ráda, že v průběhu jednoho nebo dvou dnů projdu několika prostředími najednou. Flexibilita mne baví, poprvé jsem si to uvědomila, když jsem na FAMU dělala film o kočovných provazochodcích a zároveň film z prostředí na vyšší úrovni, ten se točil v Praze. Dvě naprosto rozdílná prostředí v jeden den. Aby to nevypadalo, že mě všechno baví a těší, tak musím říct, že je z toho člověk někdy pěkně urvanej.
Jsou časosběrné dokumenty pouze vaší specialitou?
Ve světě se taky točí, znám německý projekt, který sleduje děti od první třídy až do dob, kdy mají už své děti, a dál. V Anglii zase vždycky po 7 letech sledují stejnou skupinu lidí, nebo Nikita Michalkov natáčel a sledoval svou dceru. U nás Pavel Koutecký točí od roku 1992 s Václavem Havlem, zveřejnit by se to mělo až 5 let po skončení prezidentského období. Pak dělá projekt Po letech… natáčí od roku 1990 pár lidí, kteří byli hlavními aktéry sametové revoluce, a točí dál a dál. Byla bych ráda, kdyby někdo ze studentů měl chuť pustit se do něčeho podobného, zatím zájem není.
Vyvíjí se dokument v čase?
Popíšu pouze situaci u nás. V době, kdy jsem začínala, to byl jednak film pro kina a jednak film pro televizi, kde to vidělo pochopitelně více lidí. Pro televizi se dalo dělat málo filmů, se kterými by se člověk ztotožňoval. Po revoluci se začalo točit téměř výlučně pro televizi, tím se rozšířila možnost stopáží filmů. U nás, ale i ve světě jsou nejrozšířenější tzv. velké dokumenty, trvají hodinu a vyhovují mi. Jsem teď spokojenější, dokument vidí víc lidí, odezva je daleko větší.
Cítíte rozdíly mezi dokumentem s člověkem z ulice a dokumentem se známou osobností?
S těmi tzv. normálními lidmi je člověk svobodnější, lidi veřejně známější dají více na svou image, na to, jak budou vnímaní. V případě Dagmar Peckové a Báry Basikové z cyklu Ženy na přelomu tisíciletí to zrovna neplatilo, obě dvě byly velice vstřícné a otevřené. Kdybych si měla vybrat mezi mediálně a nemediálně známou osobností, točila bych o neznámých lidech.
Je teď někdo, o kom byste dokument chtěla natočit?
Snažím se mít v zásobě pár témat. Chtěla bych zrealizovat projekt s názvem „Paměť 20. století“ o starších zajímavých lidech. První část dokončuji – mám materiál o Pavlu Tigridovi, natočila jsem ho v posledních chvílích jeho života. Docent Skála, odborník na léčbu alkoholismu, je dalším, koho bych ráda natočila, ale zajímavých životů je více. Cítím neodvolatelnost času, je spousta témat, která můžete natočit kdykoli, ale s těmito zkušenými lidmi už byste to nemuseli stihnout.
Dokument vypráví divákovi reálné příběhy. Jak vám zasahují do života?
Na dokumentu mě láká to, že se člověk setkává s různými osudy, situacemi, které ho zasahují a obohacují. Někdy sice máte depresi z toho, co vidíte, ale naštěstí se s tím vyrovnávám.
Pochybujete někdy o své práci?
Pořád! Jsem taková chodící pochybnost. Mám pocit, že jakákoliv má práce se dala dělat jinak – možná lépe. O smyslu dokumentu rozhodně nepochybuju. Kritiku mám ráda. Kvalifikovaná kritika je pořád lepší než pochlebování. Je to motivace pro další práci, přemýšlení o sobě.
Ale každá kritika je subjektivní…
Nějaká zpětná vazba být musí, protože při práci ztrácíte odstup, nadhled, a když přijde někdo, kdo to vidí za všech okolností, je to pro autora přínosné. Absolutní kritika jednoduše neexistuje!
Přijímáte kritiku vašeho manžela?
Jeho názor je pro mě nejdůležitější. Když točím filmy, manžel mi dělá dramaturga, je přímo do procesu zapojen. Když píšu, tak mi manžel pomáhá svými názory, ve filmu si jsem jistější, v psaní se nechám ovlivnit mým mužem. Manžel se vždycky zajímal o mou práci. Spolu jsme si vždycky měli o čem povídat. I teď, co nám naše děti odcházejí z domova, si máme stále co říct.
Dnes se ale dlouhodobější vztahy moc nenosí…
Já jsem se zabývala v 80. letech jedním dlouhodobějším projektem o mladých lidech, šlo o film Manželské etudy, sběrné sledování trvalo šest let. Natáčeli jsme mladé lidi od doby, kdy se berou a jsou plní nadšení, až po dobu, kdy se třeba budou rozvádět. Situace byla v 70. a 80. letech stejná jako dnes. Podle mě se lidi rozcházejí z více důvodů. „Kdykoliv něco získáváš, zároveň něco ztrácíš“ je heslo, které by si lidé měli více uvědomovat. V manželství se musíte spousty věcí zříct. Uvedu příklad: jsem typ člověka, který miluje cestování, a můj manžel cestuje nerad, takže necestujeme! A beru to, manžela beru se vším všudy. Snažím se o to, abychom byli taková soudržná jednotka.
Brala jste si vzor u vašich rodičů, co se manželství týče?
Asi ano. Já měla kliku v tom, že v naší rodině fungoval určitý model. Moje máma byla výtvarnice, táta právník, model spočíval v tom, že se matka zcela realizovala a otec nejenže jí v tom nebránil, ale dokonce ji podporoval. Manžel si do našeho vztahu přinesl něco podobného. Rodina člověka do budoucna strašně ovlivní. Fakt je, že se u nás vyskytl jeden nepříjemný prvek – chtěla jsem sourozence, a máma druhé dítě kvůli práci nechtěla, protože by se to nedalo zvládnout. Mně to moc vadilo, cítila jsem se v tomto směru méněcenná, hrozně se mi líbily rodiny, kde bylo víc dětí. Rodina, kde byly dvě děti a dva rodiče, byla pro mě vyvážená. Proto jsem se zařekla, že budu mít dvě děti.
Nezastáváte názor vybrat si buď dítě, nebo kariéru?
S manželem jsme to měli těžké, máma už nežila, když se mi děti narodily, a manželovi rodiče byli staří. Pořád jsme hledali někoho na hlídání a rozhodnutí pro druhé dítě bylo velmi složité. Ale jedno jsem věděla, že musím. Druhé dítě jsem měla po čtyřech letech.
Jdou děti ve vašich šlépějích?
Obě jsou shodou okolností spojené s FAMU. Starší syn Tomáš studuje pátým rokem fotografii a Hanka je na FAMU, na kurzu pro anglicky mluvící studenty – dělá jim tlumočníka a chtěla by se na FAMU hlásit na produkci.
Heleno, druhým rokem učíte na FAMU, rodí se talentovaní dokumentaristé?
Je jich hodně. Je frustrující, že máme pouze určitý počet lidí, které lze přijmout, přitom jich je schopných třeba mnohem víc. Na FAMU je spousta zajímavých lidí, kteří vidí ten dokument úplně jinak než já, a to je ohromná inspirace.
Vychovala byste si nástupce…
To víte, že ano. Z mých dětí to asi nikdo nebude, ale bylo by to zajímavé. Po 20 letech jsme se vrátili k projektu Manželské etudy a já bych byla ráda, kdyby se po další době, kdy už tady nebudu, někdo k těm lidem vrátil a pokračoval.
U dlouhodobějších projektů musíte plánovat do budoucna, plánujete i v životě?
Trošku se plánovat musí, ale že bych byla klasický plánovač, to ne. Improvizaci mám ráda.
Jste rodilá Pražačka, mohla byste žít jinde?
Dlouhou dobu jsem bydlela přímo v centru Prahy, na Václaváku. Žila jsem v době, kdy jednou z variant života byla emigrace, takže jsem byla konfrontovaná s alternativou, že bych žila v jiné zemi. Já měla v 19 letech zajímavou zkušenost být au pair v Německu. Zjistila jsem, že by mi to dělalo velké problémy, tím pobytem jinde jsem se utvrzovala v tom, že jsem ráda tam, kde jsem.
Jak byste natočila dokument o Češích?
Hrozilo by nebezpečí laciného zjednodušování, ale to, co je pro Čechy typické v negativním pohledu, jsou hospody a pivní kultura. Na druhou stranu bych řekla, že jsou Češi praktičtí, schopní improvizace, mají specifický smysl pro humor.
Čím se baví Helena Třeštíková?
Má práce je propojená s mým životem. Ráda čtu, manžel založil internetový server se starožitnostmi, a tak nás to oba velice zajímá. Chodím k nám do kina Oko, do filmových klubů. Mám ráda zajímavé filmy i dokumenty.
Je k vám, Heleno, osud vlídný?
Myslím, že ano. Jsem spokojená, snažím se být pokorná. Někdy si říkám, že už některé věci v životě nestihnu, ale beru to a jsem spokojená. Mrzí mě, že jsem jako mladá studentka nemohla do zahraničí. Na tehdejší poměry jsem ale cestovala hodně, takže si stěžovat nemůžu. Čas se vrátit nedá, už nikdy nebudu mladá, otevřená, nezávislá, vnímavá jako před lety.
Jste životní optimista?
Velice se o to snažím. Život máme jen jeden a záleží na tom, jak si ho kdo udělá. Osobně mám několik životních hesel. Jedno jsem převzala od své mámy, nad stolem měla na papírku napsáno: „Kdo opravdu chce, ten může!“ „Krize je šance“ a „Kdykoliv něco získávám, zároveň něco ztrácím a naopak“ jsou další má životní moudra, kterými se snažím řídit.


HELENA TŘEŠTÍKOVÁ
Filmová dokumentaristka, režisérka, publicistka, pedagožka na FAMU. Narodila se 22. 6. 1949 v Praze. Absolvovala Katedru dokumentární tvorby na FAMU (1975), pracovala jako dramaturgyně (1974-1977) a režisérka Krátkého filmu (1977-1994), podílela se na založení sdružení filmařů a sociologů FaS (Film a sociologie, 1990) a Nadace Člověk a čas (1994). Natočila přes čtyřicet dokumentů, mezi prvními Živou vodu (1972). V Zázraku (1975) zaznamenala poprvé časosběrnou metodou těhotenství své přítelkyně. Do povědomí veřejnosti se zapsala rozsáhlými dokumentárními cykly – první z nich byl Manželské etudy (1987) a zatím poslední seriálový cyklus deseti filmů Ženy na přelomu tisíciletí (1999-2002), za který dostala na Febiofestu cenu kritiky – Kristiána. Helena Třeštíková vytvořila také ojedinělé portréty Dvě jubilea Jana Zrzavého (1976) a Sladké hořkosti Lídy Baarové (1995). Její manžel Michal je nyní dramaturgem a producentem jejích projektů. Mají spolu dceru Hanu a syna Tomáše.

Category: 2004 / 03

Antarktida na 20. rovnoběžce, napadne vás, když za úsvitu poprvé pohlédnete na nekonečnou sněhobílou pláň. Kráčíte po zamrzlé ploše a máte pocit, že vám pod nohama křupe čerstvě napadaný sníh. Iluzi umocňuje i teplota hluboko pod bodem mrazu. Teprve až slaná chuť ledových krystalků vás vrátí do reality a vy ještě více užasnete nad tímto jedinečným výtvorem přírody. Je těžké říci, kde končí země a začíná obloha, obejmout prostor, v němž člověk je jen nicotnou tečkou. Teprve nyní možná pochopíte, proč i tady žijí lidé a proč je jejich indiánská matka země Pachamama na své dílo tak hrdá. Největší solná poušť světa Salar de Uyuni je totiž jednou z nejúchvatnějších krajin kontinentu.

VRSTVA 10 METRŮ SOLI
Kdysi dávno byla sopka Tunupa ženou, která se zamilovala do jiné hory, mládence jménem Cuzco. Tunupa mu porodila dítě, ale pak si pořídila ještě dalšího milence. Aby nevěrnici potrestal, unesl Cuzco jejího syna. Nešťastná Tunupa zůstala sama a její mateřské mléko stékalo na zem, až zaplavilo celé okolí. Tak podle legendy vznikla v Bolívii největší solná poušť světa Salar de Uyuni, která je součástí rozsáhlé horské planiny – Altiplana. Věda vznik tohoto jedinečného přírodního úkazu přisuzuje dávným geologickým procesům. Ještě ve čtvrtohorách, někdy před čtyřiceti tisíci lety, se v celé jihozápadní Bolívii rozprostíralo jezero Minchín, naplněné vodou z tajících okolních ledovců. Z něj se v průběhu dalších deseti tisíc let voda vypařovala a na jeho místě zbylo mnohem menší jezero Tauca (o rozloze asi 50 tisíc km2). Když pak i ono postupně vyschlo, zůstaly po něm dvě velké „louže“ (současná jezera Uru Uru a Poopó ), solné pláně Salar de Uyuni o rozloze 12 106 km2 a menší Salar
de Coipasa. Intenzivní vypařování ze dna vysušeného jezera tak nakonec vytvořilo vrstvy soli s příměsí dalších minerálů místy mocné bezmála deset metrů.

MUCHO FRÍO V UYUNI
Těžko může být někde nevlídnější místo s drsnějším klimatem pro život než městečko Uyuni. Kdykoliv Bolivijci uslyší slovo „Uyuni“, přeběhne jim mráz po zádech a okamžitě si vybaví mucho frío (velká zima). Ostatně celá oblast jihozápadní Bolívie je nejodlehlejší horskou částí země. S několika silničkami a hrstkou obyvatel a s jen velmi omezenými možnostmi dopravy. Její hranice jsou více či méně vymezeny železnicí spojující Uyuni s argentinskou hranicí a menšími pohořími Kordillera de Lipez a Kordillera de Chichas. Ve všech průvodcích a bedekrech se uvádí jako výchozí bod k největší turistické atrakci země.
Probudili jsme se do mrazivého rána, a kdyby sluníčko, které je ostatně pro většinu domácností jediným zdrojem tepla, nerozpálilo okna našeho pokojíku, jistojistě bychom z prohřátých spacáků nevylezli. Na ulici však panuje už od svítání čilý ruch. Trhovkyně zabalené do vlněných látek doslova od hlavy až k patě rozprostřely své zboží na zem i stoly, jiné v hrncích vaří kolemjdoucím něco pro zahřátí, chlapi přivážejí na dřevěných kárách obří pytle s nejrůznějším zbožím k autobusům a dohazovači všech dopravních společností z plna hrdla vykřikují názvy měst, kam dnes pojedou… Potosí! Oruro! La Paz! Sucre! Široké prašné ulice lemují omšelé domky, jen tu a tam ozdobené dřevěným balkonkem. Pohublí toulaví psi pobíhají mezi lidmi a všudypřítomné odpadky, zejména na okrajích města, jsou vítanou pastvou pro zdejší prasata. Davy cizinců, jak je známe například z turistické „jedničky“ Peru Machu Picchu, tady v Uyuni nenajdete. A tak jakmile se na ulici objeví gringo, útočí na něj ze všech stran neodbytní dohazovači cestovních kanceláří: „Helou, mister, a Salar, best prajz only for jú…“ Lidé v Uyuni totiž pochopili, že právě zahraniční turisté jsou nejsnadnějším zdrojem obživy. Od domorodců jsme se dozvěděli, že jet do pouště na vlastní pěst může být životu nebezpečné. Jako důkaz jsme si vyslechli vyprávění tragických osudů nešťastných turistů, kteří se v pustině ztratili a nakonec bez vody zemřeli. Ačkoliv máme s fantazií Indiánů letité zkušenosti, tentokrát jsme se nechali přesvědčit a vyrazili se zkušeným řidičem a znalcem oblasti v terénním landroveru. Myslím, že jsme udělali dobře…

KAM CHODÍ VLAKY DO DŮCHODU?
Není jasné, proč právě tady, v tak odlehlém a nevlídném městečku Uyuni, bylo zřízeno odkladiště starých a nepotřebných vagonů, lokomotiv a všelijakých železničních dopravníků. Ačkoliv by zřízení železničního muzea zcela jistě přilákalo do oblasti další návštěvníky, současná situace „pohřebiště vlaků“ je spíše důkazem lhostejného přístupu státních orgánů k rozvoji této části země. Když už tady lišky dávají dobrou noc a noví osadníci se sem nehrnou, skládku zrezivělých vagonů nebude zřejmě nikdo považovat za další vadu na kráse. Přitom by stačilo jen málo, aby se z onoho nedostatku stala pro obyvatele Uyuni přednost, jež by do města přilákala další návštěvníky, a tím i peníze do pokladny. I tak je ale návštěva podivného skanzenu pravidelnou zastávkou všech cestovních kanceláří na cestě do „Salar“. Ačkoliv má „procházka“ mezi rezivějícími vagony a kolejišti zavátými vrstvou prachu a písku jisté kouzlo, více než atmosféru z přelomu 19. a 20. století, z něhož většina strojů pochází, nabudete pocit lítosti a řeknete si, že je to škoda a že všechny ty mašinky a vagony by měly poněkud důstojněji připomínat období, kdy právě železniční doprava hrála v bolivijském hospodářství důležitou úlohu. V současné Bolívii je však železnice na pokraji krachu, další investice se prý nevyplácejí, boom zaznamenávají autobusy, a tak na mnohých místech již bylo vlakové spojení zrušeno úplně. V Uyuni se tak mohou těšit na nové přírůstky…

SOLNÉ DOLY
S Ivanem Villcou a kuchařkou Leonorou, jejíž přítomnost v autě jsme zprvu nechápali, jsme vyrazili do Salar de Uyuni ještě před svítáním. Poušť je od města vzdálená asi 30 kilometrů a my jsme chtěli natočit a nafotit atmosféru východu slunce. Zatímco v poledne působí pláň jako bílá rovná placka bez zřetelné struktury, při nízkém světle během svítání a západu vystupují na povrch „solná políčka“, jakési geometrické hřebínky ve tvaru šestiúhelníků vysoké jen pár centimetrů. Studená spodní voda soustředěná do několika toků vyvěrá na některých místech až na povrch. Probublává přes silnou vrstvu soli a vytváří na jejím povrchu neobvyklé „erupce“. Taková místa nazývají místní ojos de salar (oči salaru).
Projíždíme nejprve vesnicí Colchani, jež leží na samém okraji solné planiny a je vzdálená asi dvacet kilometrů od Uyuni. Žije tu na sedmdesát rodin a skoro všechny se živí těžbou soli. Den co den chlapi s lopatou dolují své „zlato“ a tvarují jej do roztomilých, asi půl druhého metru vysokých kuželů, jež z dálky připomínají eskymácká iglú. Ročně vytěží jen tady v Colchani více než dvacet tisíc tun soli. Nedaleko odtud sídlí společnost, která solné bloky vykupuje a část pro konzumaci jodizuje podle doporučení WHO (Světové zdravotnické organizace). Většina soli je však prodávána rafineriím a dopravována železnicí, malou část domorodci používají na vlnu, činění kůže, na solení masa a tuku. Už od roku 1612 se odtud během zimních měsíců vydává karavana lam nesoucí sůl do osm set kilometrů vzdáleného města Tarija na samém jihu Bolívie. Tady sůl vymění za med, kukuřici, dřevo, listy oblíbené koky a další zboží, jež příroda v této části Altiplana lidem neposkytuje.
„Nedáte si kafe?“ překvapí nás Leonora, a aniž by čekala na odpověď, dává se do práce. Během několika minut je prostřeno. Ubrus na zemi, tedy na soli, kouřící konvice a malované hrníčky i s podšálky působí možná trochu komicky, neboť nejsme na podobný servis během našich cest do této části světa zvyklí, ale horký nápoj, nutno přiznat, přišel v tomhle mrazu nanejvýš vhod. Sluníčko už sice vystoupalo vysoko nad obzor, ale teplota stále ještě zůstávala na bodu mrazu. „Víte, dříve byla oblast rozdělena mezi Aymary a Kečuy,“ vypráví o historii své rodné země Leonora, snad abychom na chvíli zapomněli na zkřehlé prsty a ústa. „Vztahy nebyly přátelské, ale dnes už je to jiné. V době španělské vlády bylo například zakázáno mluvit kečuánsky i aymarsky. V rodinách se ale těmito jazyky mluvilo, předávaly se písně, legendy a příběhy. Dnes Kečuové a Aymarové uzavírají mezi sebou sňatky, přátelí se, i když…“ zamyslí se Leonora a s úsměvem dodává: „Aymarové jsou více uzavření a navázat s nimi skutečné přátelství není tak snadné. Naproti tomu my Kečuové jsme veselejší a družnější.“

ZÁHADNÍ PŘEDKOVÉ…
Na opačné straně planiny, asi sto kilometrů od Uyuni, leží na malém pruhu pevniny dělícím Salar de Uyuni od menší pouště na severu Salar de Coipasa vesnice Jiriri. Žijí zde Aymarové a stejně jako na jiných místech bolivijského Altiplana jsou zemědělci a pastevci. Pěstují brambory, quinou a chovají lamy a ovce. Leonora se pouští do vaření oběda, my po kamenité silničce stoupáme k úpatí legendární sopky Tunupa. Kromě bájného příběhu o žárlivé lásce sopka o výšce 5400 m n. m. skrývá pod jižním svahem ve vyhloubených jámách podobných jeskyním několik mumií. Podle průvodce Ivana jsou staré asi 1500 let, pocházejí tedy pravděpodobně z předinckého období. Dochované kusy látek, keramika, předměty vyrobené ze zlata a mědi svědčí o poměrně vyspělé kultuře, která zatím nebyla nijak prozkoumána. Našli jsme tu i docela „čerstvé“ cigarety. Inu, obětními dary předkům nemůžete nic zkazit!
Po tradičním jídle zdejších horalů – pečínce z lamího masa a kaši z quinoy (nejdůležitějším pokrmu obyvatel bolivijského Altiplana) pokračujeme v cestě. „Tohle je nejlepší silnice v Bolívii,“ usmívá se Ivan, šlápne na plyn a po solné rovině (samozřejmě bez silnice) si to sviští stovkou. Pochopili jsme, že bychom tu bez něj v nekonečné pláni byli ztraceni. Skutečně ostrovem v této pustině je Isla Incahuasi neboli ostrov „Inkův dům“, jeden ze šestatřiceti v oblasti Salar. Nevelká část pevniny vyčnívající z bílého moře měří jen pár stovek metrů čtverečních, ale celý kopec je porostlý obřími, až deset metrů vysokými kaktusy Trichocereus cactus. Rostliny, na které jsme zvyklí z poněkud teplejších oblastí, tu skutečně působí impozantně a vytvářejí jedinečný kaktusový les uprostřed sluncem ozářené pouště. SŮL NAD ZLATO
Hotel „Playa blanca“ (Bílá pláž) je celý z cihel vyrobených jak jinak než ze soli, stejně jako většina vybavení interiéru – postele, stoly i křesla. Cena za noc 20 USD je sice na bolivijské poměry relativně vysoká, příležitost spát na soli je ale lákavá, a tak se vlastníci hotelu o budoucnost obávat nemusejí. Snad jen vydatný a dlouhodobý déšť či náhlé tání ledovců v okolních horách, jež by daly vzniknout dalšímu jezeru, by pro jejich živnost mohly znamenat zkázu. Majetek by se jim totiž rozpustil. Zatím je však, jak se zdá, příroda majitelům nakloněná. Vypařování vody z pravidelných, avšak mírných srážek během letních měsíců (prosinec-březen) totiž způsobuje, že se největší solná pláň světa Salar de Uyuni každoročně rozšiřuje o dva až tři centimetry.
A jaká čeká Salar de Uyuni budoucnost? Možná ji vystihuje právě onen název slavné české pohádky. Tady, takříkajíc pod nohama, je snad vůbec největší zásobárna energetických minerálů (lithium, hořčík, draslík, bor a další). Pravděpodobně nejdůležitější pro příští generace bude lithium, které dává lidstvu naději na dostatek energie v době, kdy budou veškeré zásoby uhlí a ropy na Zemi vyčerpány. A právě Salar de Uyuni je jedním z největších rezervoárů tohoto nerostného bohatství na kontinentě. Zatím sice hraje mnohem důležitější úlohu těžba soli a cestovní ruch, avšak je už jen otázkou času, kdy největší solná poušť světa začne plnit svou novou úlohu v bolivijském a zřejmě i světovém hospodářství. Nikdo však dnes nedokáže říci, jak se k dalšímu rozvoji oblasti postaví ekologové, zda se podaří skloubit těžbu s ochranou přírody a turistikou. Byla by jistě nenahraditelná škoda, kdyby tvář této jedinečné přírodní krajiny byla novou činností jakkoliv poznamenána.

Category: 2004 / 03

Vlnící se moře trav uprostřed rozlehlých stepí. Stáda koní, kde se skoro od zdroje můžete napít kobylího mléka. Denní bohoslužby v buddhistickém klášteře za účasti tibetských mnichů. A přece jsme v Evropě. Kalmycká republika do ní patří. Navíc je zřejmě jediným místem na světě, kde jsou šachy součástí školních osnov…

EXOTIČTÍ EVROPANÉ
Kalmykové žijí v Evropě! Názory geografů se sice v otázce evropsko-asijské hranice v oblasti Kavkazu mírně liší („západní“ školy ji kladou většinou na hlavní kavkazský hřeben, ruští zeměpisci a kartografové pak do tzv. Kumsko-manyčské sníženiny ležící zhruba 300-400 kilometrů severněji), ať však budeme respektovat kteroukoli ze zmíněných variant, území Kalmycké republiky se v obou případech rozkládá uvnitř Evropy. Do tohoto teritoria se Kalmykové (blízcí příbuzní Mongolů) „prokočovali“ z dnešní severní Číny a dalších středoasijských oblastí zhruba ve druhé polovině 17. století coby poslední z velkých nomádských vln „stěhování národů“, směřujících od starověku z centrální Asie na západ. Rozlehlé a řídce obydlené stepní oblasti při dolním toku Volhy jim plně vyhovovaly. Brzy sice přijali ruskou svrchovanost, na jejich tradičním nomádském způsobu života pastevců v jurtách se však až do počátku sovětizace ve 20. letech minulého století změnilo máloco.
Tradičním náboženstvím Kalmyků je lamaistická odnož buddhismu. Tato skutečnost je v mnohém unikátní: Kalmykové jsou tak nejzápadnější z tradičních buddhistických populací, jedinou na území Evropy. V roce 1648 vytvořil také kalmycký lama Zaja Pandita na základě mongolských znaků osobité vertikální diakritické „jasné písmo“ (todo bichig). To bylo v užívání až do roku 1924, poté bylo krátce nahrazeno latinkou a brzy definitivně azbukou, jeho znalost je však u některých vzdělanějších Kalmyků stále živá a můžeme se s ním (spíše ve formě symbolu) setkat i na veřejnosti. Není bez zajímavosti, že todo bichig je dosud v užití u Ojratů – blízce příbuzného etnika sídlícího v autonomní oblasti Sin-ťiang na severozápadě Číny.

LENIN, BUDdHA A NEVIDITELNÁ RuKA TRHU
Od počátku 90. let 20. století, zejména pak po nástupu mladého kontroverzního prezidenta Kirsana Iljumžinova do čela Kalmycké republiky v roce 1993 se právě buddhistické tradice Kalmyků staly jedním z hlavních symbolů a atributů lokální svébytnosti. Byly znovunavázány kontakty s Tibeťany (na počátku 90. let zemi dvakrát navštívil dalajlama), poblíž hlavního města Elisty byl na podzim roku 1996 otevřen impozantní buddhistický klášter (churul), v němž se denně konají bohoslužby za účasti tibetských mnichů. Také v centru Elisty vyrostla řada lamaistických ozdobných staveb – bran, altánů, soch a dalších uměleckých děl, ale i kiosků aj., stylizovaných do eklektického (nikoli však nevkusného) „mongolsko-tibetského“ slohu. Místy tak některá zákoutí Elisty působí až nečekaně silným dojmem jakéhosi do této končiny přeneseného Bhútánu.
Přes zjevnou propagandistickou účelovost zmíněných symbolů a atributů je třeba přiznat, že díky nim současná Elista získala osobitou tvář. Donedávna jen jedno ze stovek provinčních středisek sovětského impéria s monumenty správních budov poblíž centrálního náměstí s Leninovým pomníkem a zchátralými sídlišti na předměstích tak podstatně nabylo na originalitě. To si dobře uvědomují i místní obyvatelé, kteří snahu o ozvláštnění města i příklon k asijské a lamaistické tradici vesměs oceňují. Lenin tak dnes sice nadále hledí ze svého podstavce, v ose jeho pohledu však přibyl altán s dobrotivou sochou Buddhy. Ideje obou se bezpochyby v myšlení dnešních obyvatel Kalmycka prolínají. Na prognózu, které z nich se výhledově ukáží jako historicky významnější, je však ještě příliš brzy, především vzhledem k tlaku tržních mechanismů v zemi, která se potýká s vysokou mírou nezaměstnanosti a i v rámci Ruska velmi nízkou životní úrovní.

NA SIBIŘ A ZPĚT
Bylo by naivní předpokládat, že symbolické přihlášení se k odlišné kulturní a náboženské minulosti s sebou automaticky přinese i vyřešení problémů, které se za sedmdesát let sovětské vlády v Kalmycku nahromadily.
Není jich právě málo. V roce 1920 byla v rámci Ruské republiky SSSR vytvořena Kalmycká autonomní oblast, administrativně v roce 1935 „povýšená“ na autonomní republiku (ASSR). Tu však čekala složitá budoucnost: právě Kalmycko bylo totiž mezní oblastí, kam až během druhé světové války – ve snaze zajistit si přístup k ázerbájdžánským naftovým polím – pronikla v letech 1942-43 německá armáda (resp. její rumunští spojenci). Část Kalmyků (stejně jako tomu bylo i u dalších etnik na jiných okupovaných územích SSSR) se aktivně zúčastnila boje na fašistické straně.
To se také stalo příčinou kolektivního trestu – násilného vysídlení všech Kalmyků po znovunastolení sovětské moci do Střední Asie a na Sibiř koncem prosince 1943. Stejně jako další „provinivší se“ národy (krymští Tataři, Čečenci, Inguši aj.) byli i Kalmykové násilně deportováni; podle záznamů se jednalo o více než 93 000 osob naměstnaných do 46 „dobytčáků“. Výjimkou nebylo ani 23 000 kalmyckých mužů sloužících v té době v řadách Rudé armády – i oni byli vyhledáni a odsunuti. Samotný transport, ale i pozdější bědné podmínky měly velmi nepříznivý dopad na existenci celého národa. Vedle četných přímých obětí na životech v souvislosti s odsunem (oficiálně 19 %, jiné údaje však hovoří až o polovině) se výrazně zhoršilo i celkové zdraví populace (u Kalmyků je např. dodnes mimořádně vysoká četnost výskytu tuberkulózy). Během rozsídlení došlo také k oslabení kulturních tradic, etnické identity a předávání kalmyckého jazyka dalším generacím. Teprve v roce 1957, v souvislosti s chruščovovským „táním“, byl Kalmykům dovolen návrat do rodného kraje, kde byla (na poněkud zmenšeném území) opětovně obnovena jejich autonomní oblast a v roce 1958 ASSR. Téma vysídlení (ssylky) bylo ovšem i nadále tabuizováno; strach navrátilců byl mnohdy tak velký, že se jejich děti či vnuci o samotném faktu vyhnání dozvídali až za Gorbačovovy „perestrojky“!
Teprve na počátku 90. let rehabilitovala tehdy ještě sovětská vláda příslušníky odsunutých národů, ti se však nikdy nedočkali jakéhokoliv odškodnění. Pokud jde o Kalmyky, bylo nejvýznamnější definitivní oficiální gesto vypořádání se s uvedeným faktem a uctění obětí deportace Kalmyků, zasahující dodnes bolestně doslova každou rodinu, učiněno v roce 1996. Na okraji Elisty vznikl impozantní památník exodu a návratu, jehož autorem je známý sochař Ernst Něizvestnyj, žijící v USA. Poblíž pomníku byl položen i krátký úsek železničních kolejí symbolizující tragickou cestu národa. Organizovaly se také cesty na místa pobytu Kalmyků na Sibiři, odkud byla symbolicky dovezena prsť.

ŠACHY A CHÁNSKÁ TRADICE
Již zmíněný kalmycký prezident, zvaný většinou pouze familiárně „Kirsan“, je bezesporu postava hodná pozornosti. Nejen díky svému věku (narozen v roce 1962, prezidentského úřadu se tedy ujal ve 31 letech) a vzhledu hezouna z hongkongských akčních filmů. Za pozornost stojí především jeho raketový nástup k moci, „manažerský“ styl jeho práce a neobyčejná schopnost mediální prezentace vlastní osoby. Konečně, celou jeho osobní a politickou kariéru od „sice obyčejného, snad jen trochu ctižádostivého chlapce“ přes šachového šampiona republiky, studia na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů se zaměřením na Japonsko, dynamického podnikatele v počátcích tržní ekonomiky v Rusku, člena Nejvyššího sovětu a poslance Rady federace (horní komory parlamentu v Moskvě) až po dosažené prezidentské křeslo v Kalmycku (údajně s Jelcinovou podporou) může zájemce nalézt i v humorně oslavné komiksové podobě na Internetu. Jiná oficiální prezidentova internetová stránka uvádí mj. jména slavných světových osobností, s nimiž se Kirsan Iljumžinov setkal – mezi nimi nechybí vedle dalajlamy či papeže Jana Pavla II. také Saddám Husajn nebo Bobby Fischer (ten vedle kalmyckého kaviáru obdržel dokonce certifikát stvrzující příděl půdy v zemi).
Sliby, s nimiž „Kirsan“ nastupoval do funkce a podle nichž se mělo Kalmycko stát „druhým Kuvajtem“, se nenaplnily. Jeho kritici hovoří o autoritativním či až diktátorském stylu správy země, o excentrickém vedení Kalmycka ve stylu řízení podniku, o ekonomických a finančních machinacích a donkichotských projektech. Příbuzní, staří známí a spolužáci obsadili většinu míst státní správy. Prezidentova tvář hledí v Elistě na chodce z velkoplošných billboardů a novináři místních deníků se překonávají ve zdůrazňování jeho moudrosti. Autocenzura médií ještě zesílila od června 1998 po dosud nevyjasněné vraždě Larisy Judiny, redaktorky opozičního listu Sovetskaja Kalmykija segodnja. Ten stále vychází – ovšem za hranicemi republiky.
Jedno však Iljumžinovovi přesto nelze upřít. Kalmycko, o němž ani mnoho Rusů netušilo, kde vlastně leží, zviditelnil díky svým obratně medializovaným aktivitám a kontaktům nejen v Rusku, ale i za hranicemi.
Snad nejvýrazněji se „Kirsan“ a jeho novodobé království staly známými v souvislosti se šachem. Prezident, sám přeborník a zanícený fanoušek této hry, byl – mj. díky jím poskytovaným finančním injekcím – dokonce v roce 1995 zvolen prezidentem Mezinárodní šachové federace (FIDE) se sídlem ve švýcarském Lausanne! V roce 1998 pak v Kalmycku uspořádal šachovou olympiádu, na kterou se do neznámé země sjely stovky šachistů. Při této příležitosti bylo na okraji Elisty vybudováno „Chess City“, speciální zcela nové městečko, ve kterém byli ubytováni účastníci olympiády a kde probíhaly soutěže. Dnes je tento šachový okrsek, připomínající apartmány v přímořských letoviscích kdesi ve Středomoří či na Floridě, spíše poloprázdným, nevyužitým prostorem, přesto je však pyšně vydáván za ukázku toho, co vše je možno realizovat. Hra v šachy je v zemi všemožně podporována. Kalmycko je pravděpodobně jediným místem na světě, kde jsou šachy dokonce i součástí školních osnov! Ostatně také nad centrální budovou vlády, parlamentu a prezidenta ze sovětské éry, situovanou na centrálním náměstí, vlaje vedle ruského a kalmyckého praporu také vlajka FIDE.
„Kirsan“ si svou politikou ovšem získal vedle zavilých oponentů i četné příznivce. Cíleně si budoval image tvrdě pracujícího, vzhledem ke značnému (údajně obratným ekonomickým podnikáním v počátcích kapitalismu v Rusku nabytému) osobnímu majetku nekorumpovatelného, moderního, dynamického a v širokých souvislostech uvažujícího politika. Množství času údajně tráví v Lausanne. „Doma“ pak nevlastní okázalý palác jako tolik jiných lokálních vládců a případné návštěvy v Elistě přijímá i v prostém domku svých rodičů. Před zmíněným úřadem prezidenta, vlády a parlamentu nechal vybudovat pódium s hudební aparaturou, hrající večer moderní písně a rytmy pro elistské teenagery, kteří se zde s oblibou shromažďují. K propagačním aktivitám patří bezpochyby i obratně vedená politika zdůrazňující návrat Kalmyků ke starobylým (asijským) kořenům – kupř. i nová ústava nese název „Stepní zákon“ a kalmycký parlament se stejně jako v Mongolsku nazývá chural!
Koncem září 2002 pak Iljumžinov opět vyhrál již třetí, dle mnohých zmanipulované prezidentské volby, v nichž proti němu stálo deset kandidátů. Ve druhém kole získal 57,2 % hlasů a zajistil si tak místo v čele země na dalších sedm let.

STEPI, POUŠTĚ, SAJKY A KOSMODROM
Kalmycká republika (součást Ruské federace se značnou vnitřní autonomií) se rozkládá na ploše 75 900 km2, je tedy téměř stejně velká jako Česká republika. Zde však podobnost končí: poslední sčítání zaznamenalo v Kalmycku pouze 323 000 obyvatel (tedy 4 osoby na km2). Z nich bylo přes 45 % (146 000) Kalmyků a 38 % (122 000) Rusů; zbytek připadl na řadu menších národností (Dargové, Čečenové, Kazaši…). Oficiální doktrína hovoří o bezproblémovém soužití obyvatel Kalmycka bez ohledu na jejich etnickou příslušnost. Zdá se, že tato slova jsou bez ohledu na jejich propagandistický ráz do značné míry pravdivá.
Vedle stotisícové, provinčně vyhlížející metropole Elisty je zbytek Kalmycka vlastně téměř jen step. Step prosycená vůní pelyňku, porostlá vlajícím kavylem a na jaře rozkvétající koberci tulipánů, pastviště stád ovcí, koní a dobytka, biotop jediných evropských antilop – sajek (sajg)… Step a volný horizont – to je samo ztělesnění odvěkého ducha kalmyckého národa (mnozí Kalmykové trpí v horách či velkých městech klaustrofobními pocity). Tradiční jurty (kibitka) již sice zmizely někdy mezi dvěma světovými válkami, život venkovanů v chudičkých domcích je však stále do značné míry tradiční, jednotvárný a drsný. I když stepí již vedle jezdců na koních křižují především automobily, můžeme se zde dosud napít kumysu – zkvašeného a zkysaného kobylího mléka – jako za starých slavných dnů kalmyckého chanátu. Vzhledem k rozloze málo zalidněných prostor Kalmycka nabídl nedávno Iljumžinov zdejší pláně k výstavbě nového ruského kosmodromu, neboť starý tradiční Bajkonur se po rozpadu Sovětského svazu ocitl na území Kazachstánu.
Stav životního prostředí však není idylický – místy se naopak dá hovořit o ekologické katastrofě. Kupříkladu jihovýchod země, ležící při pobřeží Kaspického moře a u hranice s Dagestánem, je v současnosti také nejrozsáhlejší pouští Evropy, stále se zvětšující. Důvodů tohoto procesu je několik: mj. následky nevhodného zavodňování, které narušilo křehký ekosystém oblasti, či zavedení kavkazských plemen ovcí s ostrými kopyty, ničícími luční porost. Vedle tohoto závažného problému se Kalmycko potýká i s radioaktivní kontaminací v souvislosti s těžbou uranu či se vzestupem hladiny Kaspického moře, zaplavujícího pobřežní oblasti.
Hospodářská situace Kalmycka se přes bombastické plány a propagandu nelepší. Zemědělská produkce v poslední dekádě naopak klesá, průmyslový výkon republiky pak nestojí za řeč. Jih Kalmycka je sice místem ropných polí, jejich výtěžek však připadne pouze úzké vrstvě oligarchie, která práva na ně obratně skoupila v souvislosti s kuponovou privatizací v 90. letech. Průměrný příjem (asi 22 $ měsíčně) činí 38 % a životní náklady 86 % celoruského průměru. Oficiální čísla o nezaměstnanosti sice nejsou vyloženě alarmující, skutečná nezaměstnanost však dosahuje řádu desítek procent a v některých venkovských oblastech má zajištěné zaměstnání jen málokdo. Přesto se však na elistských ulicích setkáme až s překvapivě dobře oblečenými a upravenými lidmi, mládež se snaží sledovat trendy značkového zboží alespoň formou jeho napodobenin. Tato rovina života je zde velmi významná, dbá se na ni v průměru zřejmě více než u nás. Mít na sobě sociálnímu postavení odpovídající oblečení – na které se eventuelně šetří delší čas třeba na úkor jídla – je totiž sebepotvrzením vlastní hodnoty a důstojnosti.
Mnozí Kalmykové hledají obživu mimo svou zemi – nejen v Moskvě a jiných ruských velkoměstech, ale i v zahraničí. Také v České republice se dnes s různým výsledkem pokouší o získání výhodnějších materiálních podmínek až překvapivé množství Kalmyků. Vzhledem k typicky asijské fyziognomii nám ale většina z nich splývá s Mongoly, s Číňany, či dokonce s Vietnamci a dalšími etniky Zadní Indie. V této souvislosti není bez zajímavosti, že první, dosti početná vlna kalmycké emigrace dorazila do Československa již po první světové válce. Daleko početnější a významnější, dodnes živé kalmycké kolonie však tehdy vznikly ve Francii a v USA. V rámci současného „otevírání se světu“ byly s kalmyckou diasporou v Evropě, Asii i Americe navázány významné kontakty.

OBROZENÍ, ČI POLITICKÁ FOLKLORIZACE?
I když se drtivá většina Kalmyků stále hlásí ke své národnosti, došlo v uplynulých desetiletích k výraznému oslabení znalosti kalmyckého jazyka, náležejícího do mongolské větve altajské jazykové rodiny. Prvním, zcela dominantním jazykem země je dnes bezesporu ruština. I když asi třetina obyvatel Kalmycka má dosud jakési znalosti tradiční řeči, snad jen 15 % je jí schopno skutečně plynně hovořit. To však ještě neznamená, že to skutečně dělají či že je pro užití kalmyčtiny dost prostoru; alespoň v Elistě je ji možno zaslechnout jen zřídkakdy. Ještě horší je situace u dětí a mládeže, které již z drtivé části kalmycky nemluví vůbec (údaje hovoří o pouze 6 % znalých jazyka). Nejnovější sociolingvistická zjištění dokonce ukázala, že opravdovým jazykem všedního dne v rámci všech generací je dnes kalmyčtina již jen v několika málo vesnicích Ketčenerského rajonu (dříve Sovětskoje) zhruba 80 kilometrů severně od Elisty.
Kalmyčtí vládní i další činitelé se v posledním desetiletí snaží na tuto skutečnost reagovat, dokonce i prezident před časem přislíbil, že se kalmycky naučí. Legislativa republiky (nejnověji jazykový zákon z roku 1999) stanoví, že úředními jazyky Kalmycké republiky jsou kalmyčtina a ruština, a hovoří i o „zajištění jejich rovnoprávného působení“. Vzhledem k naprosté dominanci ruštiny však k tomuto cíli povede ještě dlouhá cesta. Zatím byly vytvořeny národní třídy a školy, na nichž se vyučuje nejen kalmyčtina jako předmět, ale i v kalmyčtině. Velké zásluhy na tom má Kalmycké centrum intenzivní jazykové výuky a škola Altn Gasn (Polárka) v Elistě. Nejnověji jim pomáhají i kontakty s blízce příbuznými Ojraty v Číně, u kterých se „starokalmyčtina“ uchovala v čistší podobě a může tak být vzorem pro kalmycké jazykové obrození. DO 21. STOLETÍ S DÁVNÝMI HRDINY
Rozměrný epos Džangar (asi 11 000 veršů), datovaný do 15.-17. století a vypravující o činech stejnojmenného hrdiny a jeho 6012 bohatýrů, se stal jedním z nejvýraznějších symbolů a opor kalmycké identity a snah o zachování kalmyčtiny. Přes určité nadužívání fenoménu Džangar v souvislosti se současnými politickými snahami je jeho důležitost pro národní uvědomění a hrdost Kalmyků nesporná; kulturně je možno srovnávat jej s významem Homérových zpěvů pro evropskou tradici. Studiem eposu se mj. zabývá zvláštní oddělení v rámci kalmycké pobočky Ruské akademie věd v Elistě, novodobé zápolení v tradičních sportovních odvětvích (podobné známější mongolské slavnosti Nádam) bylo nazváno Džangariáda.
Pěvec přednášející příběhy z tohoto eposu (tzv. džangarči) byl vždy ceněnou osobou. Nejslavnějším džangarčim současnosti je Vladimir Karujev (jeho kalmycké jméno zní Okna Cagan Zam – „Bílá cesta“, neboť se narodil v roce 1957, během „šťastné“ cesty národa z vyhnanství do svobodnějších časů). Tento bývalý pracovník ve stavebnictví se teprve okolo třiceti let věku rozhodl, že bude „sloužit Džangaru“, reprodukovat jej, popularizovat, s jeho pomocí oživovat staré slavné stránky kalmycké historie. V roce 1987 odjel do sibiřské Tuvy, aby se vyučil zde dosud živé dávné technice chrčivého hrdelního zpěvu, a po návratu se ponořil do studia Džangaru. Pro své plány získal i prezidenta, který ho jmenoval svým poradcem v otázkách obrozování národní kultury. Inicioval také vytvoření „etnografického centra“ s jurtami, dvouhrbými velbloudy a dalšími atributy kočovnických tradic, které bylo vytvořeno na 1300 hektarech ve stepní lokalitě Godžur severně od Elisty. Sem je nyní možno dovážet školáky či oficiální hosty a demonstrovat jim původní život Kalmyků. Karujev je dnes známý a populární nejen mezi Kalmyky, ale mimořádně silně také v Mongolsku. Jeho vystoupení, přednášená osobitým hrdelním zpěvem za doprovodu tradičního strunného nástroje dombra, zaujala i v západní Evropě (např. v Nizozemsku či ve Francii).
Osobní příběh V. Karujeva tak jako by do jisté míry symbolizoval situaci celé země. Kalmykové dnes usilují o návrat ke kulturním kořenům a pokoušejí se o revitalizaci svého jazyka. Současně však nechtějí zůstat izolováni v jakémsi stepním skanzenu – chtějí být všeruskými a také celosvětovými.

Category: 2004 / 03
galicijskah2o

Rybářské městečko Corcubión leží jen dvanáct kilometrů od mysu Finisterre. Jméno, znamenající „konec světa“, mu dali staří Římané. Finisterrský maják varuje lodě, plující po jedné z nejrušnějších námořních tras světa, prý až na sto kilometrů. Přesto tu 13. listopadu 2002 ropný tanker Prestige havaroval. Jedovatý náklad tankeru, těžký topný olej, zamořil celé atlantické pobřeží a s následky katastrofy bojují v Galicii dodnes. Umělci ze „Skupiny Dehet“ (Colectivo Chapapote) ztvárnili událost do komiksu H2Oil. Jinak je to však příběh spíše neveselý…

NERADOSTNÁ BUDOUCNOST

Šéf corcubiónských rybářů Luis Rodriguez pobíral do loňského října odškodnění 40 eur na den a s ostatními rybáři čistil pláže. Někdy vyjížděl na lov – nikoliv ryb, ale mazutu. Lodě ve skupinkách sledovaly podle navigace z helikoptéry nově vyplavené mastné skvrny, blížící se k pobřeží. Namísto se sítěmi pracovali rybáři s vidlemi, pomocí kterých vytahovali z vln poloztuhlý mazut.V říjnu vláda povolila lov. „Úlovky však byly poloviční a stávalo se, že jsme v těle ryby našli zbytky jedovaté černé látky,“ říká Luis Rodriguez. „A škeble na skaliskách hledáme dosud marně. Největší neznámou je ale stav mořského dna. Odborníci odhadují, že by se poškozené ekosystémy měly zcela vzpamatovat za tři, nebo také až za deset roků. Podle oficiálních prohlášení vlády, která ovládá i média, je však mořské dno až na výjimky a pobřeží už zcela čisté.“Podařilo se o tom přesvědčit i mnoho turistů, kteří se potom divili, když z pláží odcházeli se zády pokrytými černými zrnky písku. K úbytku peněz z turistického ruchu ale podle vládních údajů nedošlo. Především proto, že v Galicii v zimě pomáhalo s čištěním pobřeží na tři a půl tisíce neplacených dobrovolníků. V Corcubiónu byli lidé například z Kanady, Polska nebo Kazachstánu, pravidelně přijížděly skupiny studentů z Málagy z jihu Španělska. A také pětačtyřicet dobrovolníků z Česka, kteří se přihlásili společnosti Člověk v tísni. Byli jsme jediná takto velká skupina dobrovolníků z jedné země, část z nás zde strávila celé léto.

MAZLAVÁ SMRT

„Na první pohled vypadalo moře modré a většina pobřeží čistá. Až z větší blízkosti jsme si všimli mazlavého povlaku a černých žmolků na skalách, někdy dlouhých několik metrů. Na místě nás do nosu uhodily štiplavé výpary,“ líčí jeden z dobrovolníků Michal Matějček z Berouna. „Každé ráno jsme fasovali nové antibakteriální kombinézy, gumové rukavice a roušky. Gumové boty a další vrstvy oblečení – modré montérkové kombinézy a gumový oděv – se měnily pouze při poškození. Oblékání nám ráno zabralo alespoň půl hodiny. Začínali jsme při rozednění, kdy byla pláž za odlivu přístupná. Kvůli toxickým výparům se nesmělo pracovat déle než šest hodin denně.“Právě jedovatost látky je důvodem, proč odborníci hovoří o největší ekologické katastrofě v Evropě. Nejedná se o běžnou tekutou ropu, ale o těžký topný olej – mazut. Ve vodě mění různě své skupenství dle teploty mořských proudů od tuhého asfaltu, který se usazuje na dně, až po bahnité skvrny plovoucí na hladině. Na pobřeží se mazut odpařuje a zůstává tuhý asfalt, který obsahuje polyfenily, těžké kovy a další toxické prvky. Většina z nich snadno proniká kůží nebo sliznicí do živých buněk a jsou karcinogenní.Mazut se odstraňoval ručně, kámen po kameni. Žádná technika, pouze kovová škrabka. Seškrábaný černý maz se ukládal do velkých pytlů, které rybáři odváželi na lodích k opětovnému zpracování v rafineriích. Po zkušenostech z podobných neštěstí, jako byla v roce 1999 havárie tankeru Erika v Bretani či Exxon Valdez na Aljašce, se ve Španělsku nepoužívala chemie. Ta totiž někdy napáchala více škod než užitku. Při čištění galicijských pláží pracovaly tisíce dobrovolníků pouze s horkou vodou, aby nedocházelo k dalšímu poškození mořské fauny a flóry.„Na konci června se uskutečnily komunální volby a s výjimkou Corcubiónu a několika málo míst v Galicii vyhrála bohatá pravicová vládní strana Partido Popular. Ta se společně s médii snažila přilákat turisty. Čištění pláží postupně od rybářů a dobrovolníků převzala najatá společnost, která na ně při práci nikoho nevpouštěla,“ vypráví Michal Matějček.

NIKDY VÍC!

Tanker Prestige byl postaven před 26 lety v Japonsku, vlastnila jej společnost Mare Shipping Inc. registrovaná v Libérii, řízená řeckou firmou registrovanou na Bahamách. Po mořích se plavil s certifikátem americké organizace Americký námořní úřad a pronajatý byl ruskou společností Crown Resources. Převážel z Lotyšska do Singapuru náklad, který je stále terčem spekulací.„Oficiálně jsme se od vlády o obsahu té látky vůbec nic nedozvěděli. Máme jen neoficiální informace o tom, že jde o vysoce karcinogenní látky s obsahem nebezpečných sirovodíků,“ říká dnes již bývalý corcubiónský starosta Rafael Mouzo. A s vážnou tváří mluví o podezření, že mazut mohl sloužit k výrobě chemických zbraní. Sám trpí následky podobné havárie z roku 1987, kdy oblast zamořily jedovaté plyny ze ztroskotané lodi Cason. Přes tehdejší evakuaci pobřeží je dnes v Corcubiónu výskyt rakoviny třikrát vyšší, než je španělský průměr.Nejhůře Galicijci, kteří mluví jazykem gallego (galicijština), bližším portugalštině než španělštině, a zachovávají si vlastní osobitou kulturu, vnímali nezájem vlády. Proto občanská platforma Nunca Mais (Nikdy více) vyburcovala statisíce lidí po celé zemi. Při největší demonstraci v loňském únoru v Madridu protestovalo odhadem na milion lidí.Společný občanský odpor byl světlým bodem této tragédie. I proto se vláda rozhodla urychlit plán na rozvoj Galicie, který zahrnuje investice do infrastruktury, rybářství a průmyslu v hodnotě 14 miliard eur. Paradoxně tak ropné neštěstí přispělo k modernizaci zaostalého regionu.Převážně hornatá Galicie byla totiž vždycky chudší částí Španělska. Investice plynoucí do Španělska po vstupu do Evropských společenství v roce 1986 (současný název Evropská unie oficiálně zaveden až v r. 1993, pozn. red.) se Galicii, která má jako tradiční historická oblast od roku 1980 statut autonomie, podle názorů místních lidí vinou centrální madridské vlády spíše vyhýbaly. Vedle 1200 kilometrů pobřeží je zdejším největším turistickým lákadlem jen katedrála uprostřed starobylého města Santiago de Compostela s hrobem svatého Jakuba. I tak tu dnes výše hrubého domácího produktu na hlavu dosahuje asi 60 procent průměru EU, což je o trochu méně než v České republice.

PLAVIDLA NA ČERNÉ LISTINĚ

Celoevropským plusem je, že katastrofa přiměla evropské politiky, aby se konečně důrazně postavili proti „rejdařské lobby“ a upravili zastaralou legislativu ohrožující kontinent. Rok po havárii zveřejnila Evropská komise „černou listinu“ plavidel, pro něž jsou evropské přístavy už zakázány. Zákaz se především vztahuje na všechny cisternové lodi s jedním pláštěm, které vezou ropné látky, a dále pak na všechna plavidla tohoto typu starší 23 let.Galicijci však hovoří o tom, že důležitá bude především kontrola plavidel na moři a hon na tyto „pirátské popelnice“. Mají opodstatněný strach. Ve vzdálenosti pouhých 37 kilometrů od mysu Finisterre ročně propluje 30 tisíc lodí včetně ropných tankerů. Havárie Prestige byla jen jednou z řady.Při poslední velké katastrofě v prosinci 1992 se řecký tanker Aegean Sea rozlomil v bouři poblíž přístavu La Coru~na. Právě proto, aby se tento sotva vyčištěný přístav znovu nezničil, bylo rozhodnuto o odtažení Prestige na širé moře. Chybně, následky byly mnohem horší.K vůbec největším únikům ropy do moře způsobeným haváriemi tankerů se řadí dva incidenty z konce 70. let 20. století. V březnu 1978 se z liberijské cisternové lodi Amoco Cádiz vylilo do moře 230 000 tun ropy. V červenci 1979, po srážce tankerů Atlantic Empress a Aegean Captain, uniklo u karibského ostrova Tobago do moře na 300 000 tun ropy.Následky ale nelze podle ekologů srovnávat jen podle množství ropného produktu, který se vylije do moře. Rozsah katastrofy závisí také na typu látky, kterou loď převáží, na počasí a na oblasti, ve které plavidlo ztroskotá. A tyto faktory hrály v případě tankeru Prestige, který vezl „jen“ 77 000 tun látky, negativní roli.Mazut pokryl většinu galicijských škeblí, mušlí, chobotnic a hlavně vilejšů, vzácného druhu černých měkkýšů, tak, že se udusili. Zahynuly desítky malých delfínů a vodních želv. Ptáků zemřelo podle různých odhadů 100 až 250 tisíc. Mazlavý olej jim slepil křídla, znemožnil pohyb a zvířata pak umírala celkovým vyčerpáním nebo se otrávila při čištění peří. Pravděpodobně smrtelnou ránu znamenalo ztroskotání Prestige pro vzácnou alku malou (Alca torda).

ČASOVANÁ BOMBA

Damoklovým mečem nad hlavou místních obyvatel je zbylý těžký olej ve vraku, označovaný odborníky za „časovanou ekologickou bombu“. Ze 77 000 tun topného oleje, které tanker vezl, vyteklo do moře přes 52 000 tun. Takové jsou přinejmenším odhady Portugalska a Francie. Údajům španělských politiků již mnozí nevěří.V květnu 2003 tvrdil expert španělské vlády Rodolf Martin, že množství vytékající nadále z tankeru je zanedbatelné. Podle odhadů nezávislých expertů se ale jedná o 700 kilogramů až jednu tunu suroviny denně. A v září, deset měsíců po katastrofě, zamořilo několik set kilogramů dehtu pocházejícího z Prestige pláže v Belgii.Španělská společnosti Repsol-YPF provádí na vraku testy, aby zjistila, jaká technologie by byla nejlepší k odčerpání ropy.Je příznačné, že definitivní vyčerpání je plánováno na letošní květen, těsně předtím, než se budou ve Španělsku konat parlamentní volby.

Category: 2004 / 03

Ve Valencii je i přes pozdní noční hodinu živo. Stavějí se las fallas. Menší či větší sousoší z kartonu a v poslední době i z polyuretanu převezli po kouskách z dílen umělců do ulic, na náměstí a náměstíčka, aby po čtyřech dnech na svatého Josefa o půlnoci skončila bez milosti v ohni. Tak totiž vrcholí „Las Fallas de Valencia“, jedny z nejoriginálnějších slavností na Pyrenejském poloostrově.

MOHOU ZA TO TESAŘI
A taky truhláři a vůbec všichni, co kdy pracovali se dřevem. Večer před svatým Josefem se odjakživa uklízely dílny. Pálily se odřezky, piliny, zkrátka vše, co bylo možné spálit. Na hranici končíval i dřevěný stojan ve tvaru kříže, na nějž se zavěšovala lampa, která v pozdním zimním odpoledni osvětlovala dílnu. Traduje se, že někdy v 18. století někoho pro pobavení ostatních napadlo navléct na tento stojan starý kabát a kalhoty vycpané slámou a na vršek nasadit klobouk. A když prý jeden truhlářský učedník vytvořil z primitivního panáka jakousi karikaturu svého mistra, který ho naštval, další vývoj figur byl jasný. Staly se karikaturou nepoctivého trhovce, panovačné sousedky, která všem pila krev, místního ochmelky…
Tradice se z lidové čtvrti Carmen, která byla centrem tesařského cechu, rozšířila i do dalších čtvrtí Valencie, které soupeřily o lepší, větší a dokonalejší „fallu“. Improvizaci nadšenců postupně vystřídala profesionalita a z kdysi jednoho dne, během kterého vznikal groteskní obraz společnosti, se stal rok. Tak dlouho se dnes pracuje na těch největších fallas, které bývají vysoké až 18 metrů a mohou vážit osm až deset tun. Los falleros, členové občanských sdružení, kterým se také říká falla, celý rok prodávají losy, pořádají veřejné sbírky, shánějí sponzory a připravují nejrůznější kulturní, sportovní i společenské akce, které by pomohly naplnit klubovou pokladnu a zaplatit najaté umělce. I ta nejmenší „falla“ totiž přijde na velké peníze.
Na úplném začátku je návrh a maketa. Pak se z hlíny vytvoří modely jednotlivých figur a figurek, které slouží k výrobě sádrových forem. Ty se vyplní kartonovou drtí, která se provlhčuje směsí z mouky, vody a modré skalice, aby se získala tvárnost. Když kartonová směs proschne, vyloupne se z formy, jednotlivé části figury se složí dohromady, vyhladí se a pak už přijdou na řadu barvy. Když si prohlížíte ona ohromná sousoší připevněná na dřevěných konstrukcích, je jasné, že je třeba dobře počítat, aby se celá stavba předčasně nezřítila. Mnohé figury se přitom kompletují až přímo na místě, protože do ateliéru se celé nevejdou.

FESTIVAL BAREV A NÁPADŮ
Také nyní jsou fallas dokonalými karikaturami skutečných osob, ale zpodobňují i nechvalné lidské vlastnosti a slabosti. V této jakési společenské či politické satiře vystupují obvykle jedna nebo dvě gigantické figury, kolem nichž se točí děj, a ty jsou doplněny desítkami menších. Všechny tyto figury soutěží každý rok před slavnostmi v podzemí centrální tržnice o nejlepší fallas. Jen ta, které dali návštěvníci výstavy nejvíce hlasů, neskončí na hranici, ale v kuriózním muzeu Museo Fallero, jehož nejstarší exponát je z roku 1934.
Ty ostatní si 15. března večer přijíždějí na nákladních autech, traktorech i dalších dopravních prostředcích vyzvednout „los falleros“. Prostranství kolem tržnice je zcela zaplněno, vyhrává tu muzika, bouchají petardy. I cizinec se z nestranného pozorovatele jaksi samovolně stává jedním z davu a jako všichni ostatní tleská galerii postaviček v hořlavém provedení. Za nadšeného skandování přítomných je vynášejí ven, aby je nejpozději do půlnoci převezli do té své ulice, na to své náměstí či náměstíčko, kde neuniknou plamenům.
Následující ráno vás v osm vzbudí bouchání petard a břeskná muzika. Jste ve Valencii a s takovým budíčkem, říkají mu desperát, se budete muset smířit i další čtyři dny. Zve vás do ulic prohlédnout si alespoň některé z 372 zdejších fallas, protože vše zvládnout nelze. Soustředíte se na ty největší, které se těší obzvláštní pozornosti diváků. I tak na vás se svým poselstvím jukají z mnoha rohů četné další. Těžko uvěřit, že tento neskutečný festival barev, tvarů a nápadů je v podstatě jen z papíru.

KVĚTINY PRO PATRONKU A PYROTECHNICKÉ HRÁTKY
Neuvěřitelně dlouhý pestrobarevný průvod lidí ve slavnostních valencijských krojích se za zvuků dechovky jako had kroutí ulicemi a směřuje na náměstí Plaza de la Virgen s jediným cílem: složit květinové dary k nohám patronky Valencie – Panny Marie Opuštěných. K uctění patronky, která je o těchto slavnostech dominantou náměstí a zastiňuje dokonce i samotnou katedrálu, jsou vyhrazeny dva dny (17. a 18. 3.). Pannu Marii přitom oblékají do voňavého květinového hávu, který „šijí“ už tradičně především z karafiátů. Tento rituál, jehož se účastní kolem 200 000 členů jednotlivých fallas – mužů, žen a dětí včetně nemluvňat, bývá pro účastníky průvodu sice únavný, ale málokdo se možnosti poklonit se patronce a vyslovit i nějaké to tajné přání vzdá. Přitom přicházejí ke slovu i emoce a slzy.
Jestliže královnami průvodů bývají falleras mayores – ženy a děvčata, které reprezentují jednotlivé fallas, pak nekorunovanými králi jsou pyrotechnici. Jak říká staré valencijské přísloví, není slavnosti bez ohně, střelného prachu a hluku. Tou dobou se do Valencie sjíždějí z celého světa vyhlášení specialisté, kteří se zábavnou pyrotechnikou zabývají. Celý týden se už kolem jedné hodiny odpoledne začíná zaplňovat rozlehlé radniční náměstí, i když mascleta, desetiminutová petardová show, začíná až ve dvě. A pak to vypukne. Těžko popsat nepopsatelné. Nejdříve si chcete zacpat uši, ale když překonáte toto první nutkání a zaposloucháte se do koncertu petard, zjistíte, že má rytmus, a pokud se usilovně snažíte, objevíte i jakous takous melodii. Skvělou podívanou bez jakýchkoliv výhrad je ovšem ohňostroj. Koná se také každý den, odehrává se samozřejmě v noci a patří, stejně jako mascleta, k vrcholům pyrotechnického umění, o němž se pak dlouze píše v novinách. Stejně tak o býčích zápasech, které se během slavností ve Valencii konají a v podstatě zahajují toreadorskou sezonu. MAGICKÁ NOC
Devatenáctého března na sv. Josefa mají obyvatelé Valencie volno. Dopoledne se na počest patrona tesařů slouží sváteční mše, obědvá se většinou v restauracích, obvykle odpadá i tradiční siesta, a všechny rodinné procházky směřují k fallas. V ulicích se nečepuje víno, jak je to při španělských slavnostech obvyklé, ale pije se horká čokoláda a pojídají bu~nuelos, tradiční dýňové koblihy. Do magické noci, v níž během několika minut shoří celoroční práce desítek umělců, zbývá už jen poslední odpoledne a večer. Volno nemají jen hasiči, kteří se připravují na vrchol slavností. Večer už jsou všechny hasičské sbory z blízkého i vzdálenějšího okolí v ulicích, připraveny jsou sanitky i strážci pořádku. Magická noc – la crema – může začít.
První plameny už tradičně vyšlehnou těsně po jedenácté. Všech se zmocňuje jakási podivná směsice radosti i smutku. Zvláště děti se na to, jak jejich „falla“ umírá v ohni, dívají většinou se slzami v očích. Když pak hodinové ručičky ukázaly půlnoc, hořela za pozorné asistence hasičů téměř celá Valencie. Oheň tak symbolicky spálil všechnu zlobu, potměšilosti i špatné úmysly a slavnostně přivítal jaro. A pak už davy lidí zamířily na radniční náměstí, kde do jedné hodiny ráno čekala na svůj osud poslední falla – gigantická postava Gullivera. A když pak za všeobecného jásotu přítomných padla do plamenů jeho hlava a oheň dokončil své očistné dílo, lidé se pomalu rozcházeli.
Ráno bylo město úplně čisté. Po slavnostech zůstala tu a tam jen malá skvrna na asfaltu a taky Panna Marie Opuštěných v trochu povadlém karafiátovém hávu. Příští „Las Fallas“ budou určitě zase velkolepé.

Category: 2004 / 03

Leckdo by mohl z názvu soudit, že jsme si dali dostaveníčko v příjemné vinárně. U Bílého jednorožce však sklenku červeného nedostanete. Jde o nejstarší lékárnu v zemi, kterou v roce 1639 založil v Klatovech v čísle popisném 149 lékárník Tobiáš Stilling. Apatyku najdete na stejném místě po bezmála čtyřech stoletích i dnes. Spolu s barokními lékárnami v Kuksu a v chorvatském Dubrovníku tvoří trojici ve světě zcela unikátních farmaceutických a kulturně historických památek. Ta na klatovském náměstí je přitom údajně nejzachovalejší.

OFICÍNA POD NARVALÍM KLEM
Jakmile vstoupíte dovnitř, dveře zaklapnou a utichne ruch z ulice, jako byste se ocitli někdy v časech Jiráskova F. L. Věka. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 odkoupil barokní zařízení lékárny pro svou živnost tehdejší klatovský apatykář Jan Michael Firbas. Hlavní místnost, zvaná oficína, tak podává dokonalý obraz lékárnické práce a dobového prostředí z 1. poloviny 18. století. Dodnes je u vchodu na masivním nábytku patrný letopočet udávající rok dokončení díla truhláře, umělce a laického bratra jezuitského řádu Jana Geschwendtema – 1733. V centru oficíny je bohatě vyřezávaný pracovní stůl, nad nímž se tyčí zdobená plastika archanděla Michaela, patrona lékárníků, o kterého se stejným dílem dělí římskokatolická církev s islámskou. Pravicí tasí meč a nohou udupává svíjejícího se ďábla, symbol nemocí. Po obou stranách plastiky stojí dřevěné sošky černochů nesoucích velké cínové nádoby. To aby připomínali jezuitské misijní cesty do zámoří. Ostatně už tehdy lidé raději důvěřovali zázračným exotickým přípravkům než „obyčejným“ českým mastičkám, bylinkám a pilulkám.
Regály, v odborné lékárnické terminologii repozitoria, z masivního, patrně lipového dřeva s vinutými sloupy a s bohatě zdobenými hlavicemi jsou plné nejrůznějších stojatek čili nádobek na léky. Zprvu se vyráběly ze dřeva s bohatě zdobenými vinětami a cínu, posléze je nahradily porcelánové, nakonec pak skleněné. Bezpočet šuplíčků s nesrozumitelnými názvy, vitrína uchovávající jedy a opia a u stropu trčící bezmála dvoumetrový narvalí kel, kdysi mylně pokládaný za roh bájného jednorožce, jenž dal roku 1740 tehdejším provozovatelem Štěpánem Schmidtem lékárně název. O čtvrt století později spojil tehdejší apatykář Procházka svou živnost s lékárnou „U Černého orla“ na protější straně náměstí. Až do roku 1905 tak nesla klatovská lékárna společný název „U Bílého jednorožce a černého orla“. Když pak Jindřich Šimon toho roku znovu zprovoznil lékárnu „U Černého orla“ a věnoval ji svému synovi, provozovna v domě č. 149 se vrátila k původnímu názvu „U Bílého jednorožce“. KOZLÍ KREV, JELENÍ PAZNEHTY A ČERTOVO LEJNO
Původní zařízení lékárny ze 17. století bylo přemístěno do zadní místnosti, která sloužila jako přípravna léků. A že se tady asi děly věci. No jen si představte užívat na své neduhy kozlí krev, výměšky račích žaludků, zvířecí kly či samičky červce nopálového. „To se čtyřletý kozel krmil v létě 40 dnů různým kořením. Pak se podřízl a krev se jímala do nádob a sušila na slunci nebo na peci,“ říká nad sklenicí s nahnědlým práškem průvodkyně expozicí Hana Soumarová. „Od starověku se používala kozlí krev proti krvácení a při všech poraněních, při nichž docházelo ke ztrátě krve.“ Jinou dochovanou zajímavostí je kupříkladu tasemnice z roku 1892, vypuzená vonnými olejíčky z těla dvouleté holčičky či lahvička sušeného červce nopálového – Coccionella používaného v lékárenství jako karmínové barvivo. „Máme tady také zvláštní koření, které roste v Persii. Pro svůj odporný zápach se mu říkalo čertovo lejno,“ ukazuje průvodkyně lahvičku s našedlými kuličkami. „Používalo se při epileptických či hysterických záchvatech, kdy bylo potřeba omdlelého probudit k životu…“ Nejčastěji používaným způsobem léčby bylo podávání bylin v nejrůznějších formách (čajích, čípcích, pilulkách, mastičkách či tinkturách). Byliny bylo potřeba nejprve usušit. K tomu sloužila unikátní stupňovitá pec vytápěná z vedlejší chodby. Každá rostlinka totiž potřebovala jinou rychlost sušení i teplotu.
V průběhu 18. století se už na výrobu léčiv používaly jednoduché pomůcky – mlýnky, tvořítka na čípky, hladítka na výrobu pilulek či ruční třecí stroj na přípravu mastí. Ten prý v neděli používala paní lékárníková k promíchání těsta na knedlíky či bábovku. Nejrůznější afrodiziaka a přípravky k posílení mužské potence hledali lidé od nepaměti a také u Bílého jednorožce měli pro pány pomocníka. „Máme tady i předchůdce dnešní viagry,“ ukazuje naše průvodkyně na jelení kopyto. „Kostní dřeň prý pomáhala povzbudit v mužích jejich sílu.“ V postranní skříni jsou dodnes umístěny dobové zdravotní pomůcky, např. nože na prosekávání žil používané v případech, kdy bylo potřeba „pouštěním žilou“ nemocným snížit horečku či krevní tlak, primitivní skleněné infuze, nádoby na pijavice, misky se zvířecími kly, zuby i celými čelistmi. Jejich drcením se získával prášek předepisovaný například při zánětu pohrudnice. Zkrátka pro každého něco. I když, ruku na srdce, jen pokud hledáme zajímavosti z naší historie, nikoliv skutečnou pomoc při zdravotních obtížích. Za tři sta let léčebné metody přece jen udělaly notný krok kupředu, a tak je návštěva lékárny U Bílého jednorožce jen příjemným výletem do naší minulosti. Jen těžko byste si totiž jinde udělali lepší představu o tom, jak se dříve léčilo. Bezmála 350 let se v domě č. 149 na klatovském náměstí nepřetržitě provozovala lékárna, teprve roku 1966 přešla v nezměněné podobě jako samostatná expozice pod správu okresního muzea. Byla zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO pro případ válečného stavu. Není tedy sice na hlavním seznamu takto chráněných památek, avšak v případě ohrožení by musel být interiér lékárny přemístěn do krytu. Je nabíledni dodat, že zničení či poškození této památky by znamenalo nenahraditelnou ztrátu.

Category: 2004 / 03

„Bejvávalo,“ řekl mi Johan, zaměstnanec jihoafrické pštrosí farmy u městečka Oudtshoorn uprostřed polopouště Little Karroo. Vyprávěl jsem mu, jak šéf této farmy tvrdil před padesáti lety cestovatelům Hanzelkovi a Zikmundovi, že má doma pštrosí peří za 150 tisíc liber šterlinků, což v té době bylo asi 30 milionů korun, a už se těší, jak ho prodá a odstěhuje se do Evropy. Možná si je opravdu užil. Po pštrosím peří ale v té době už nebyla zdaleka taková poptávka jako na přelomu 19. a 20. století, kdy tu místní „péřoví baroni“ vydělávali skutečně miliony. Módě apartních klobouků v Evropě už odzvonilo.

OBLÁZKY DO ŽALUDKU
Polopoušť Little Karroo se nachází mezi dvěma pásy pohoří – Černými a Dlouhými horami. Celá oblast byla kdysi zatopena vodou a oblé kamínky, kterými je pokrytá, ležely na dně obrovského jezera. A jakou to má spojitost se pštrosy? Pštros má dva žaludky, jeden mechanický, druhý chemický. V tom mechanickém si pomáhá kamínky, které v žaludku nashromáždí. Dospělý jedinec s sebou nosí až 1,5 kilogramu oblázků. A právě kamínky ze zdejší polopouště jsou pro pštrosy přímo ideální. Působením vodní masy jsou do hladka obroušené, tudíž pštrosy v žaludku netlačí. Navíc místní horniny díky různým minerálům doslova hýří barvami, což se ptačím obrům vždy líbilo.

VÝROBA PŠTROSA
Podobně jako chov nejrůznějších zvířat ve vyspělých zemích i péče o pštrosy je dosti intenzivní. Proto v místech, kde ještě před sto padesáti lety běhali volně, na vás dnes zírají skrz nekonečné ohradníky z ostnatého drátu. Většina pštrosů se běžně líhne v inkubátorech.
„V přírodě pštros snese dvanáct až šestnáct vajec. Když mu je odebíráme, je schopný jich snést až sedmdesát,“ říká Johan. „Vajíčka dáváme do inkubátoru, kde je 36 ̌C, a po dvaačtyřiceti dnech se vylíhnou kuřata. Zkoušeli jsme tuto dobu zkrátit zvýšením teploty, ale bezúspěšně. Samozřejmě, že mláďata, která vysedí pštrosi, jsou silnější, proto si zde udržujeme i přírodní odchov, který tvoří asi 10 % narozených mláďat. Ta zůstávají všechna na farmě. Stálé podmínky v inkubátorech dávají daleko větší – až osmdesátiprocentní – šanci, že se mládě vylíhne. V přírodě je úspěšnost jen šedesátiprocentní.“
Sedám s Johanem do pick-upu a jedeme na prohlídku pozemků farmy. Na 1500 hektarech – což je průměrná velikost místních farem – chovají okolo 1200 pštrosů. Od nejmenších, teprve dvoudenních kuřátek až po páry dospělých, kteří vysedávají další generaci. Pštrosi rostou zhruba 17 měsíců a po dvou letech začínají snášet vajíčka.
Obcházíme kolem plotů a u jedněch dvířek si bere Johan do ruky dlouhou větev.
„Chceš se podívat do hnízda?“ ptá se. Mám trochu strach, když si vzpomenu na varování, že pštros dokáže přerazit nohu i koni. Jeho kopance mohou způsobit smrtelná zranění.
„Na vejcích se střídají samice i samec. Mají k tomu dokonale přizpůsobené zbarvení peří. Černý samec zahřívá vajíčka přes noc, světlejší samice přes den,“ pokračuje ve výkladu. Johanovi se podařilo vylákat pštrosí slepici z hnízda a nabádá mě, abych se na vejce postavil: „Neboj se! Jedno unese až 120 kilogramů…“

KŮŽE, PEŘÍ, MASO A JINÉ PRODUKTY
Doba, kdy pštrosí peří vydělávalo miliony, je pryč. „Peří dnes už tvoří vlastně jen jakýsi vedlejší produkt. Pštros je beztak po osmi měsících ztrácí, tak je akorát těsně předtím stříháme. Zbytek pera sám odpadne,“ tvrdí Johan. Ptám se, co je tedy ten nejdůležitější pštrosí artikl.
„Dnes se chovají především pro kůži. Je poměrně tenká, ale díky mřížkové struktuře velmi pevná. Navíc je bílá, takže se dobře barví. Za kůži se dnes platí od tisíce do pěti tisíc randů. Druhou nejdůležitější surovinou je maso. Z dospělého kusu dostanete 30 až 40 kilogramů. Zužitkovat se dá ale v podstatě celé tělo. Tkáně z oka se používaly k transplantacím u lidí, protože mají velmi podobné vlastnosti. To ale bylo před časem zakázáno. Hlavy a konce křídel prodáváme jako krmivo na krokodýlí farmy. Nohy se často používají k dekoraci – jako lampy, nohy u stolu. A nehty jsou vyhlášené afrodiziakum…“

NĚCO MEZI KONĚM A OVČÁCKÝM PSEM
Na farmách, které jsou přístupné turistům, patří k největším atrakcím pštrosí dostihy. Pštros je vyhlášený běžec a dokáže uhánět až 80kilometrovou rychlostí, s člověkem na zádech padesátkou.
„Dostihy se zde pořádají jen pro pobavení turistů. Asi nemáme tu ‘americkou náturu’, abychom z toho udělali velkou show. Pštrosích schopností se využívá spíše jinak. Farmáři, kteří chovají skot nebo ovce, je používají jako hlídače. Pštros totiž vidí na tři kilometry a své teritorium si umí dobře bránit. Párek v ohradě zaručuje bezpečí celému stádu.“ DRUHÁ STRANA MINCE
Stranou od farem, dostupná jen po neupravené cestě, stojí kamenná vesnička. Domy splácané z kamení, hlíny, dřeva a plechu, uprostřed polorozpadlý kostelík a všude spousta malých dětí. Kolem domů se pohybují většinou jen ženy, muži pracují… „Anebo jsou někde zalezlí a chlastají. V době rozkvětu ‘pštrosího byznysu’ bylo pro farmáře výhodnější napájet hotentotské a černošské dělníky alkoholem, než jim platit mzdu. Z většiny se stali alkoholici, kteří za láhev ‘ohnivé vody’ udělají vše. Bohužel tato závislost jde nyní jen těžko odstranit. Aby dnes farmáři předešli tomu, že chlapi celou výplatu propijí, dávají značnou část mzdy v naturáliích – především mouku – jejich ženám,“ vysvětluje mi místní policista, který v džípu přijel zkontrolovat, kdo to tu okouní. Není totiž zvykem, že by turisté zabloudili i sem…

Category: 2004 / 03

Většina obchodních transakcí se tu zatím odehrává v chaotickém labyrintu tržnic a v místních karaoke barech s pochybnou pověstí. Mong Cai je ošklivé město: rušné a špinavé. Nenajdete tu elegantní budovy ani historické chrámy, kterých má Vietnam jinak tisíce. Nejsou tu muzea, divadla, kina, dokonce skoro ani žádné restaurace. Město se rozrůstá bez architektonických plánů. Jde tu jen o jediné – o byznys. Život je tady podřízen ekonomickému růstu, který je v poslední době závratný. Mong Cai totiž leží na vietnamsko-čínské hranici. Z vietnamského vnitrozemí sem nyní proudí už tisíce přistěhovalců, kteří nehledají nový domov, ale práci.

6000 ČÍŇANŮ DENNĚ
Pod hraničním mostem přes řeku Ka Long je malý, ale neuvěřitelně rušný přístav. Každou minutu z něj vyplouvají staré říční čluny, převážející zboží většinou z Číny do Vietnamu, ale i naopak. U přístavu je malá celnice, ale vietnamské úřady zboží, jež proudí do země, kontrolují jen zřídka. Vše, počínaje ovocem či spotřební elektronikou a pneumatikami konče, se ihned prodá vedle na obrovské tržnici.
„Za obchodem, ale i turistikou tu projde denně kolem 6000 Číňanů,“ říká poručík vietnamské pohraniční stráže, který mě doprovodil do poloviny mostu, jenž obě země rozděluje. Jako občan Spojených států potřebuji do Číny vízum, bez něhož nesmím navštívit ani čínská pohraniční města. S průkazkou OSN a trvalým pobytem ve Vietnamu mě však pohraniční stráž pouští. Přes most smějí jen chodci, auta a autobusy nikoliv. Velké čínské autobusy Číňany vysadí na své straně a poté, co přejdou hraniční most, vyzvedne si je na druhé straně autobus vietnamský. Zdobené hraniční patníky s květinami na obou stranách mostu připomínají spíš pomníky než oficiální státní hranici a při tomto provozu působí poněkud bizarně.
Na vietnamské straně, hned za mostem a celnicí, se tyčí obrovské monstrum několikapodlažní budovy – jakýsi superpanelák s desítkami obchodů v přízemí. Kolem budovy se však potácí žebrák v cárech a chodník, nedávno vybudovaný, je již rozbitý a děravý. Číňané tu ovšem už budují další nákupní středisko.
Ostatně jediná slušná budova ve městě – Li Lai International Hotel – má výhradně čínskou klientelu a tudíž i čínský personál. Ve všech průvodcích je označený jako luxusní podnik. Má sice všechny znaky extrémního kýče: pseudořecké sloupy, repliky zvířat, přebytek zlatých barev, bezesporu je to však pětihvězdičkový hotel, který v interiéru skrývá i elegantní kasino, kde se údajně denně protáčí stovky tisíc, ne vždy poctivě nabytých, peněz. Je ve Vietnamu, ale veškeré ceny v hotelu jsou v čínských devizách. Nenašel jsem tu jediný jídelní lístek či jinou informaci v angličtině, vše je psáno čínsky a občas vietnamsky.
Ve Vietnamu i ve velkých městech jen málokdo mluví cizími jazyky. Město Mong Cai, kde se teď točí vietnamsko-čínské obchody, je výjimkou. Téměř veškeré zdejší obyvatelstvo je dvojjazyčné – mluví jak čínsky, tak vietnamsky.

OBCHOD JE PRODUKTIVNĚJŠÍ NEŽ SPORY
Na vietnamsko-čínském pomezí teď panuje čilý ruch a vztahy mezi Vietnamem a Čínou se téměř úplně znormalizovaly. V minulosti bylo ale všechno jinak. V roce 1978, kdy Vietnam rozpoutal velkou „antikapitalistickou“ kampaň, musely tuto zemi opustit tisíce čínských maloobchodníků. Z příslušníků této čínské národnostní menšiny se přes noc stali utečenci, kteří na místě museli nechat téměř veškerý majetek a půdu. Ve stejnou dobu docházelo na jihu Vietnamu k pravidelným útokům Rudých Khmerů, podporovaných Čínou, na vietnamské vesnice a Vietnam byl donucen k akci. Koncem roku 1978 vietnamská armáda překročila hranice Kambodže a Rudí Khmerové ztratili moc a Čína v této oblasti svůj vliv. Reagovala v únoru 1979, kdy čínská armáda překročila hranici Vietnamu a začala intenzivní sedmnáctidenní válka, během které se Vietnamu podařilo invazní jednotky odrazit.
Podle některých teorií okupační čínská armáda v době útoku přesunula kolem sta hraničních patníků a spory o tom, kudy přesně vede hranice, pokračovaly až do konce 20. století. Loni byly sice podepsány (tajné) dohody a hranice mezi oběma zeměmi byla na většině své délky konečně přesně vymezena, dosud se však jedná o technických detailech, jež se týkají například rybolovu v Tonkinském zálivu. Poslední rozpory by se měly definitivně vyřešit v první polovině tohoto roku.
Vietnamská vláda se však nečekaně dostala pod palbu vlastních občanů, z nichž si někteří myslí, že Vietnam postoupil Číně část svého území, jen aby co možná nejrychleji normalizoval politické a ekonomické vztahy se svým velkým a bohatším sousedem.
Začátkem letošního ledna začal dokonce soud s novinářem Nguyenem Vu Binhem, který byl zatčen poté, co na Internetu uveřejnil článek nazvaný „Zamyšlení nad čínsko-vietnamskou hraniční dohodou“. Nguena Vu Binha viní žaloba ze špionáže a hrozí mu trest odnětí svobody od 12 let. V souvislosti s tématem státní hranice bylo vyslýcháno a vězněno i několik vietnamských disidentů.
Hanoj vždy odmítala přiznat, že během vyjednávání s Čínou (jež trvalo 6 let) ustoupila a vzdala se části svého území. Toto téma však zůstává dodnes tabu a dosud se ani neví, na jakém základě byla „nová“ hranice definována. Mnozí odborníci se domnívají, že se obě strany odvolaly na staré mapy z koloniálních dob.
Po letech konfliktů a bitev dvě sousední komunistické země však konečně dospěly k názoru, že spolupráce a obchod jsou produktivnější než spory. Obnovily letecké spoje mezi několika městy v Číně a Vietnamu, otevřely nové hraniční přechody a železnice a Vietnam nyní ročně navštěvují tisíce čínských turistů, kteří z Mong Cai jezdí na slavnou Dračí zátoku (Ha Long Bay) na severu země, necelých 200 kilometrů od čínské hranice. CENA ZA ÚSPĚCH
Mong Cai patří do provincie Quang Ninh, která se od čínské hranice rozkládá až k Dračí zátoce. Provincie je díky blízkosti Číny jednou z nejbohatších v zemi, s průměrným HDP na osobu a rok přes 1000 dolarů (vietnamský státní průměr je dosud necelých 500 dolarů ročně). Přispěl k tomu samozřejmě i zákon o podnikání z června 2000, který ve Vietnamu umožnil vznik malých a středních firem. Zvláště sektor služeb, který je v soukromých rukou, zaznamenal obrovský boom a už v roce 2000 přispěl 40 procenty na tvorbu hrubého domácího produktu.
Nový ekonomický pragmatismus a ochota přizpůsobit se světovým trendům, jež země bývalého sovětského bloku postrádaly, přiblížily Vietnam daleko bohatší Číně, která je ale stále o nějakých patnáct dvacet let dál.
Současně právě provincie Quang Ninh platí za svůj ekonomický úspěch vysokou cenu. Existují tu již vyhraněné sociální problémy včetně nerovného rozdělení příjmů. A je tu také nejvyšší počet nákaz virem HIV, především vinou drog, jež údajně proudí z Číny, a prostituce, jež se živí z cestovního ruchu a řidičů kamionů, kteří převážejí zboží mezi hranicí a hlavním městem Hanojí.
Reymond, manažer hotelu Li Lai v Mong Cai, který pochází z Hongkongu, komentuje svůj dočasný pobyt ve městě pragmaticky: „Samozřejmě jsem si to místo nevybral. Jednoduše mě sem poslali, začínají se tu hýbat obraty. Nemohl jsem odmítnout. Kdykoliv můžu, přejdu hranici do Číny do Dong Hungu.“ Čínské město Dong Hung na druhé straně řeky má tradiční staré jedno a dvoupatrové budovy, je daleko živější a výstavnější, trochu čistší a má více servisu než Mong Cai, ale na čínské poměry je poměrně chudé. „Ne že by to tam bylo nějak skvělé, ale tady se všechno zatím jen buduje; neuvěřitelně rychle a dost chaoticky, moc zábavy tu není. Večer většinou zůstávám v hotelu – máme tu alespoň evropskou kapelu, kasino a dvě dobré restaurace. Je to opravdu jediný slušný podnik v celém městě.“ Zatím…

Category: 2004 / 03

Ekvádor je zemí sopek, i když má také oceán, krásné ostrovy a husté pralesy. Sopek je tu totiž skoro čtyřicet, z toho osm činných. Zemské desky, oceánská Nazca a pevninská Jihoamerická, vytvořily před osmdesáti miliony let obří hřeben jihoamerických And. Na stále nehotovém a tvárném území teď ventilují přetlak žhavou lávou, balvany a masami popela. A právě nevyzpytatelné ekvádorské vrcholy byly cílem naší expedice.

PICHINCHA – HROZBA A OSUD QUITA
Guagua Pichinchu, která se klene přímo nad hlavním městem Ekvádoru Quitem, jsme si zvolili jako horu pro relativně rychlou aklimatizaci před výstupem na další, vyšší sopky. Výstupy na ni se datují již od 16. století. K těm známějším patří výstup francouzské zeměměřičské společnosti, která horu zdolala roku 1742, a přírodovědce a badatele Alexandra Humboldta z roku 1802. My jsme chtěli hned první den po příletu vystoupit alespoň do úrovně 3500 nadmořských metrů a strávit tam noc. V Quitu, které leží ve výšce 2850 metrů a je po bolivijském La Pazu druhým nejvýše položeným hlavním městem kontinentu, si najímáme vozidlo, které nás veze až za vesnici Lloa. Blátivá cesta stoupá mezi políčky indiánských obyvatel, kteří s motykou v ruce obdělávají zdejší úrodnou sopečnou půdu. Postupujeme s krosnami na zádech po úbočí sopky a s obavami sledujeme zhoršující se počasí. Prší, viditelnost je mizerná a kýžená chata (refugio) stále nikde. V okolí se rozprostírá typické páramo – travnatá step s osamocenými keři a řadou nízkých, ale nápadně kvetoucích rostlin, jako jsou červené kastileje, modré vlčí boby či růžové hořce zcela nepodobné těm našim.
Docházíme na plošinu a navlékáme teplejší oblečení. Pláštěnky se nadouvají větrem, blíží se soumrak. Pozdě za tmy konečně docházíme, už za hustého sněžení, ke kamenné chatě, kde můžeme na palandách ve vlastních spacácích přenocovat. Teprve ráno zjišťujeme, že nadmořská výška není 3500 metrů, jak uváděly některé prameny, ale skoro o 1000 metrů vyšší! To také dostatečně vysvětluje naši krušnou noc: bolesti hlavy, neutišitelnou zimnici, lehké oblouznění. Do takové výšky se opravdu nemá vystupovat najednou a to, že jsme to hned první den dokázali, není zrovna důvod ke chlubení. Zkušeným vysokohorským turistům by se to stávat nemělo… Ráno je všude čerstvý sníh, zataženo, jen opodál prosvítá okraj 2,6 km širokého kráteru Pichinchy. Jdeme k němu, ale nevidíme skoro nic. Mlha, mraky a závany sirného pachu. Výstupem po okraji kráteru zdoláváme vrcholovou skálu a vracíme se.
Druhý den jsme se v místním tisku dočetli, že sopka byla v noci poměrně aktivní a odfoukla značné množství plynů. Ve známé historii explodovala již 25krát. Snad největší výbuch v roce 1660 pokryl město více než čtvrtmetrovou vrstvou pemzy a popela a mraky zakryly slunce na několik dnů. Pak skoro dvě století byla Pichincha relativně v klidu a více o sobě dala vědět opět v 19. století. Nynější aktivita začala na počátku 80. let a zřejmě se zvyšuje. Pár týdnů po návratu domů nás zastihla zpráva o novém prudkém zvýšení vulkanické aktivity a ohrožení města. Sopka vypouštěla z kráteru přes 10 kilometrů vysoký sloup dýmu a popela a muselo být několikrát uzavřeno letiště a také školy, vesnice Lloa byla evakuována. Naštěstí aktivní kráter 4784 metrů vysokého vrcholu Guagua Pichincha (guagua znamená mladá nebo „dítě“) je od Quita odkloněn, a tak alespoň výrony lávy by město pravděpodobně nepostihly. Poslední zprávy z května a června 2003 signalizují určité zklidnění, avšak nestabilita trvá a v okolí jsou denně hlášeny slabší otřesy půdy. Druhý vrchol, asi o 15 m nižší, se nazývá Rucu (stará) Pichincha a je dnes už naštěstí vyhaslý.
Asi 25 km severně od Quita prochází rovník, který dal jméno celé zemi. Ekvádorci jsou na tuto důležitou zemskou přímku patřičně pyšní a postavili na něm několik monumentů. Mitad del Mundo, muzeum, turistické zázemí a především rovník v podobě bílé čáry, na kterou si návštěvník rozkročmo stoupne, aby měl jednu nohu na severní a druhou na jižní polokouli, je největší z nich. Severně od rovníku ční nad náhorní planinu několik sopek, většinou vyhaslých. Předně Cotacachi dosahuje takřka pětitisícové hranice (4939 m). Vypíná se severozápadně od města Otavala a její kráter zaplavilo jezero, po kterém se plavíme loďkou a na ostrově uprostřed něho obdivujeme stromy obsypané epifytními bromeliemi. Při jeho březích rostou krásné vysoké trávy z rodu Cortaderia, které se v poslední době začínají pěstovat i na našich zahradách. Průvodce nás upozorňuje na probublávající oxid uhličitý, svědčící o vyhasínající aktivitě sopky.
Východně od Otavala se nachází výrazný kužel vyhaslé Imbabury (4609 m), zrcadlící se v jezeře San Pablo (svatého Pavla). A jižně od Otavala, v drsné a opuštěné krajině blízko jezer Mojanda, najdeme nevýrazný vypreparovaný sopouch vulkánu Fuya Fuya (4263 m). Úplně na severu se při kolumbijských hranicích nachází sopka Chiles (4723 m).

LÍBEZNÝ KRK MĚSÍCE
„Líbezný krk měsíce“, jak zní název Cotopaxi v kečuánštině, se zdvihá k obloze asi 80 kilometrů pod rovníkem. Pravidelný sněhobílý kužel Cotopaxi (5897 m) je jedním ze symbolů Ekvádoru. V Ekvádoru bývá uváděn jako nejvyšší aktivní vulkán na světě, ale ve skutečnosti je to chilské Guallatiri (6060 m). Cotopaxi náleží k východnímu andskému hřebenu. Kráter je hluboký 300 m a od roku 1534 byl v činnosti devětkrát, naposledy v roce 1975. Sopečné výbuchy této druhé nejvyšší hory Ekvádoru několikrát poničily město Latacunga, vzdálené 30 km. Sopka může na svazích roztavit také velké masy sněhu a ledu, takže lidem v okolí hrozí i ničivé proudy vody a bahna.
Na vrchol vystoupili jako první už roku 1872 Reiss a Escobar. Dnes sopku zdolává každoročně značný počet lidí, což umožnila chata José Ribas, vybudovaná v polovině sedmdesátých let ve výšce 4800 m. Výstup od ní trvá průměrně šest hodin. Sopka je součástí Národního parku Cotopaxi o rozloze 340 km2. Chráněny jsou i některé blízké vrcholy, horské páramo i les v nižších polohách, dnes však často změněný vysazenými borovicemi a eukalypty.
Přijíždíme ke vstupní bráně do Národního parku Cotopaxi a počasí nic neslibuje. Prší, je mlha. Vůz zdolává další a další kilometry a my pozvolna nabíráme výšku. Projíždíme kolem obrovských erozí vymletých roklí, jež rozbrázdily úbočí sopky v nižších polohách. Dostáváme se na páramos, travnaté horské stepi oživené řadou nápadných rostlin. Zejména plošina Limpiopungo v nadmořské výšce 3800 m s mělkými jezery by bez kvetoucích koberečků působila jednotvárně a drsně.
V dálce se občas vynoří z mraků rozložitá Pasochoa (4200 m), kdežto Sincholagua (4893 m) zůstává z větší části skryta. Také vrchol majestátní Cotopaxi se ztrácí v mracích, jen spodní sněhová linie prosvítá. Až skoro do 4600 m se dostane vozidlo. Dál už musíme pěšky. Tři čtvrtě hodiny cesty štěrkovitým svahem za silného sněžení a větru a jsme v útulné José Ribas.
Vstáváme o půlnoci. Vpravíme do sebe horký sladký čaj a vločkovou snídani, ustrojíme se co nejtepleji, opásáme sedacími úvazky, do batohů přidáváme mačky a lana a s cepíny v rukou vyrážíme v 1 hodinu do mrazivé noci. Čelovky vrhají kužel světla na kamenitý svah nad chatou, ale už po krátké době stoupání musíme nasadit mačky. Od 5000 m je sněhová pokrývka souvislá a poměrně silná. Svah má sklon 40, místy až 50 stupňů. Navázáni po trojicích na lano stoupáme hlubokým sněhem, obcházíme nebezpečné ledovcové trhliny. Vítr stále zesiluje a žene proti nám sněhovou krupici. Ve spojení s patnáctistupňovým mrazem to výstup dále ztěžuje. Výška je samozřejmě velmi citelná a nutí k častým odpočinkům. Míjíme mohutné sněhové převisy, jeskyně plné krápníků, až se dostáváme k obří černé skále Yanasacha. Rozednívá se a po sedmé hodině ranní konečně dorážíme na vrchol. Plochý hřbet vulkánu je ponořený do hustých mraků, takže ani nevidíme do třísetmetrového kráteru. Mrazivý vítr nás přinutí k brzkému ústupu. Ten je třeba absolvovat dopoledne, dokud nehrozí nebezpečí lavin či pádu do trhliny.

OHNIVÉ HRDLO NAD BA~NOS
Když v jednom z dalších dnů, po návratu od překrásného horského kráterového jezera Quilotoa, míříme z Ambata směrem na Ba~nos, objeví se v dálce před námi jako přízrak špičatý vulkán – Tungurahua. Tmavý kužel kontrastuje s modrou oblohou, nad údolím se vznášejí cáry mraků. Ba~nos znamená lázně. Příjemné městečko svou lázeňskou aktivitu založilo právě na sopce, na jejímž úpatí leží. Až 50 ̌C horké vulkanické léčivé prameny proslavily toto místo v celém Ekvádoru. Pod kolmou skalní stěnou jsou nejznámější lázně Piscina de la Virgen, hned vedle jsou lázně Santa Clara. Nejhezčí lázně El Salado jsou od Ba~nos asi tři kilometry a tvoří je bazény na terasách pod úpatím sopky. Okolní pralesy živí mnohé říčky, které často spadají ze stupňů členitého okolí vysokými vodopády. Několik takových vidíme cestou při hlavní řece Pastaza, patřící k povodí Amazonky. Lázeňské město je spjato s Tungurahuou opravdu těsně. I v místním velkém kostele na nás sopka hledí z barevné malby hned u vchodu. Tungurahua znamená v kečuánštině „Ohnivé hrdlo“. Nyní je ale klid a my jsme v tomto poklidném městě plném hotelů a penzionů nakonec strávili tři dny. Opustit město nám znemožnila stávka autodopravců, kteří na jediné silnici směrem na západ postavili barikádu. Ládujeme se tedy místními specialitami, k nimž patří afenikue, slazené těsto z mandlového oleje a grilovaná morčata, a čekáme, až nám po jednání na radnici velitel vládou vyslaného vojenského oddílu mezi skandujícími stávkujícími uvolní cestu. Míjíme ještě několik zátarasů, ale nakonec už bez problémů projíždíme po nové, v mapách a průvodcích ještě neuvedené silnici. Netušíme, že pouhé dva měsíce po našem návratu do Evropy dá o sobě sopka důrazně vědět: sloupy kouře a popela až do výše kolem 10 kilometrů přinutí k evakuaci 25 000 obyvatel z Ba~nos a okolí, kameny a popel pokryjí plochu 50 000 hektarů… Podle zpráv z června 2003 aktivita sopky neustává, občas létají z kráteru kameny, sloup kouře a spad popela trvá s různou intenzitou. CHIMBORAZO – VYHASLÝ MAJESTÁT
Chimborazo, obrovský, rozložitý dávno vyhaslý vulkán, vytvořil kolem sebe kdysi měsíční krajinu. Z ní se teď zdvihá do impozantní výše 6310 metrů, pokryt zářícím sněhem a ledem. Vysoká hora leží 150 kilometrů jižně od hlavního města, ale ze severu je vidět již od kolumbijských hranic a od jihu až z Peru. Chimborazo bylo kdysi po tři čtvrtě století považováno za nejvyšší horu světa! Dodnes mu svým způsobem toto prvenství zůstalo – vlivem nepravidelného zakřivení Země leží vrchol hory mnohem dále od zemského středu než Mt. Everest v Himálaji. Rozlehlost a majestátnost tohoto velikána nás nutí přemýšlet o obrovské vulkanické aktivitě v minulosti, která dala vzniknout takovým masám sopečné hmoty.
Hlavní vrchol hory odolával lidem až do úspěšného výstupu Edwarda Whympera v roce 1880. Dnes je tato jeho první cesta standardní výstupovou trasou, i když Whymperova druhá výstupová cesta ze severozápadu je snazší. Na první trase je ale od roku 1980 nejvýše položená chata v Ekvádoru ve výši 5000 metrů.
Terénní vozidlo nás prašnou cestou dopravuje až do výše 4800 m. Necháváme tu některé věci a půl hodiny vystupujeme mezi sněhovými jazyky k Whymperově nové chatě. Fičí mrazivý vítr, ale obloha je čistá a obnažuje nám obra nad námi. Jdeme brzy spát, protože už v 11 hodin večer musíme vylézt ze spacáků a o půlnoci se vydat do tmy. Sledujeme levou výstupovou trasu. Nasazujeme mačky, navazujeme se na jisticí lano a opíráme do cepínů. Postupujeme vlevo od skal známých jako Whymperovy jehly. Cesta je většinou strmá, vyčerpávající. Metry přibývají jen pomalu, zato naše nosy i nápoje v batohu mrznou urychleně. Obcházíme zřetelné ledovcové trhliny. Srpek měsíce chabě osvětluje okolí, čelovky jsou nutné.
Dlouhá sněhová pole zdoláváme šikmými „cik-cak“ výstupy. Ledové séraky (nebezpečné hlavně přes den) lemují střední část výstupu. Už za úsvitu docházíme na Ventimilla Peak (6267 m). Čeká nás ještě nekonečný, i když jen kilometrový průchod hlubokým sněhovým plató a poté svahem s bořícím se sněhem, než můžeme konečně po osmi hodinách námahy stanout na vlastním vrcholu Chimboraza. Je krásně, a tak si vychutnáváme pohled z jednoho z nejznámějších vrcholů And. Severním směrem se nad mraky tyčí desítky kilometrů vzdálená Cotopaxi, oba vrcholky Illinizy, Antisany, ale i rovníková Cayambe a ještě dále Cotacachi. Zcela nedaleko se zdá Tungurahua a divoce rozeklaný El Altar. A konečně na jihovýchodě ve vzdálenosti 80 km se tyčí zřetelný bílý kužel obávané Sangaye. Zatímco vrcholy máme jako na dlani, ekvádorská údolí hluboko pod námi zakrývají mraky.
Návrat do Riobamby je rychlý. Chtěli jsme zde přenocovat, ale dáváme přednost konvoji s chráněným vojenským doprovodem. Stávky a s nimi i zátarasy se totiž mezitím rozšířily na celou zemi. Unaveni nasedáme do autobusu a naposledy obdivujeme poprášené čepice hor. Přejíždíme vysoké hřebeny, klesáme serpentinami do hlubokých kaňonů a po neuvěřitelných 3,5 hodinách končíme v přístavním městě Guayaquilu. Ráno jsme byli na nejvyšší hoře Ekvádoru – 6310 metrů a večer na pobřeží Tichého oceánu. Během jednoho dne, vlastně dvanácti hodin, jsme sestoupili o šest kilometrů!

Category: 2004 / 03

Na vzedmutých hřebenech himálajského masivu se běhá jeden z nejtěžších ultramaratonských závodů této planety Himalayan Run. Jsou to vlastně dva závody v jednom. Běžci absolvují 100 mil v pěti dnech, třetí den měří trať Mt. Everest Marathonu regulérních 42 kilometrů. 13. ročníku, který se konal na hranici mezi Indií a Nepálem, se na přelomu loňského října a listopadu zúčastnilo 43 závodníků. Michal Weiss byl jediným Čechem.

PŘÍPRAVA – 25 KILOMETRŮ DENNĚ
„Ultramaratonští běžci jsou taková podivná skupinka lidí. Na trati většinou běží sami, myslí celý den jen na blbosti a kamarádí se převážně s jiným magorem, který má pod postelí také běžecké boty,“ poodhaluje Michal svůj svět. Dříve než mu letuška na ruzyňském letišti řekla: „Připoutejte se!“ naběhal Michal Weiss 107 maratonů. V přípravě na Himalayan Run běžel maratony v České Lípě, v Praze. Speciální časovky, kdy se běží například šest hodin nebo nonstop přeběh v Nízkých Tatrách. Velkou zkouškou pak bylo Kladno, kde se spíše hodí napsat „24 hodin le Kladno“. Už jenom představa, že bych strávil 24 hodin na oválu někde v Kladně, mě přivádí k šílenství. Nicméně Michal se i poté cítil spokojen a neopomněl se pochlubit, že si z Kladna přivezl 135,5 kilometru. Na počátku září se také konal oblíbený Jungfrau maraton, kde nechyběl. V průměru naběhal při přípravě 25 kilometrů denně. „Pak zbývalo jen dobalit věci, sehnat sponzory a vyrazit,“ vypráví Michal. Sponzorů se pár našlo, ale žádná sláva. Přeci jen není tento sport magnetem pro televizní přenosy a věnuje se mu jen hrstka lidí. Žádná masovost, žádná televize. „Nakonec se mi podařilo peníze sehnat. Náklady jenom na startovné jsou kolem 1500 dolarů, letenka kolem 21 000 korun a rázem jsem v režii světových sportovců,“ glosoval Michal. Po dlouhodobé přípravě a dlouhé cestě přes Vídeň a Dillí dorazil do horské vesnice Mirik, kde už vše bylo připraveno na 13. ročník Himalayan Run.

DEN PRVNÍ
Závod Himalayan Run pořádá každoročně společnost Himalayan Run & Trek. Její ředitel Pandey, stále usměvavý Ind, nezapře, že se narodil v horách. „Vždy mě to táhlo k horám. Sám také běhám, a proto byl krůček k tomu vymyslet a zrealizovat tento závod. Přihlásí se přes padesát účastníků, pořadatelů bývá kolem dvou set. Je zapotřebí domluvit eskortu vojáků, kteří běžce a doprovodné týmy hlídají, zajistit ubytování, auta, autobusy,“ vysvětluje Pandey.
Z Miriku se vyrazilo brzy ráno. Tři zaplněné autobusy odvezly závodníky na start do horské vesnice Maneybhanjang, kde už všichni čekali na slavnostní zahájení. Hudební skupina na zablácené ulici neúnavně hrála tradiční hudbu, starosta vesničky si přišel potřást pravicí s cizinci. Bylo jich přesně 43. Z Evropy měla největší zastoupení Anglie, přijeli běžci z USA i z Japonska.
„Běžte všichni za startovní čáru! Za minutu odstartujeme!“ křičel Pandey pět minut před startem. Hudba utichla, diváci hltali běžce a alespoň na dálku se s nimi zdravili. „Místní lidé jsou velmi milí, ale jakmile vidí foťák, ztuhnou a čekají, než je vyfotíš,“ svěřil se mi Mike, kanadský fotograf. Byl z toho mírně nešťastný, neboť je chtěl zachytit přirozeně v pohybu. Marně.
Konečně zazněl povel ke startu. Zapnout čas na hodinkách a vyrazit vpřed na první kilometry první etapy. Celkově měla 38 kilometrů a její profil byl víceméně stereotypní – pořád do vrchu. „Prvních nějakých osm kilometrů vedlo jenom do kopce. Tam se také peloton okamžitě roztrhal. Rychlejší zmizeli za druhou třetí zatáčkou serpentiny,“ vzpomíná Michal Weiss. Běh rychle vystřídala rychlá chůze. Pokusit se o zdolání osmikilometrového stoupání v běhu by byla sebevražda. Na vrcholu čekalo na závodníky občerstvení. Banány, brambory, sušenky a voda. Žádné energetické tyčinky, gely. Žádné energetické nápoje.
Michal se držel kolem desátého místa. Během cesty jsem měl možnost spatřit ho jen párkrát. Trasu jsem absolvoval ve stařičkém džípu, který nejspíš pamatoval anglickou nadvládu. Starý naftový motor ale vydržel i ty nejstrmější kopce, jen scenerie za zádí auta mi halil černý dým. „To musí být velmi nepříjemné běžet za autem a dýchat z plných plic,“ řekl jsem indickému řidiči. Asi moc nerozuměl, neboť v klidu dál řídil svůj vehikl vzhůru ke mrakům.
V polovině tratě jsem si v malé vesničce o čtyřech domcích, mnišském klášteru a jedné vojenské budově počkal na Michala. Na hrbolaté a kamenité horské cestě to nebyl žádný med. Angličanka Hilary, několikanásobná držitelka světových rekordů, si právě na tomto úseku zlomila dva prsty pravé ruky. Ale stačil obvaz a celý závod úspěšně dokončila.
„Mám problémy s břichem. Taky jsem měl problémy se stolicí,“ stačí mi říct na občerstvovací stanici, kterou střeží dvojice vojáků. Zdravotní problémy si Michal přivezl z domova, v Indii se potíže jen umocnily. „A můžeš mě vyfotit tady uprostřed těch dětí?“ zeptal se. Vypůjčil si na závod malý digitální foťák, který skoro nic neváží a v batohu nezabere moc místa. Tak proč to nevyužít. Závod nezávod.
Cíl prvního dne byl v Sandakphu, kam Michal Weiss doběhl na dvanáctém místě, v čase 6 hodin a 19 minut.

SANDAKPHU
Horská vesnice Sandakphu leží ve výšce přes 3600 m n. m., tedy pokud mě přístroj GPS na hodinkách nezklamal. Bohužel byla mlha, takže se celé volné odpoledne omezilo jen na jídlo a postel. Přestože se jednalo o první den závodu, na tvářích běžců je patrná únava a možná i šok z náročnosti tratě. Pandey mezitím trochu uklidňuje, že druhý den je takový „trochu rekreační“. Má se běžet kolečko, tedy úsek tam a zpět s přespáním opět v Sandakphu.
Sandakphu je jedním z míst, kam místní turistické kanceláře vozí turisty. Ubytování je sice ve velice skromných podmínkách, ale to jaksi k trekkingu patří. Vyvýšená bouda hned vedle vojenské chaty je kuchyní. Všude nápisy Sherpa Lodge. Jídelna je rozdělená na tři místnosti: chodbu, kde se podává jídlo, a dvě místnosti s jedním fungujícím krbem. Z nádob se už kouří, polévka je z pytlíku, ale futruje každý. Dalším chodem jsou špagety, brambory, chleba, placky, rýže, maso a nakonec sladkost. Dostane se i na pivo s vysokohorskou přirážkou za nějakých 80 korun. Stmívá se rychle. Naftové agregáty se rozběhly naplno. Zářící žárovky se pohupovaly ve tmě jako majáky na moři. Každý ještě vyndavá čelovku. Běžci mají tři boudy, pokoje jsou až pro osm lidí. Na postelích je přikrývka, ale vzhledem k ranním mrazům se všichni zavrtali do spacáků. Chrápání ve třinácti jazycích se rozléhá už od sedmé večer, takže byl problém přinutit se usnout.
S prvním ranním paprskem slunce není po mlze ani stopy a na východě se rýsuje scenerie čtyř osmitisícovek. „To je jeden z důvodů, proč je závod Himalayan Run tak oblíbený,“ vysvětloval Pandey při pohledu na velikány. Nejvyšší hora Indie Kančendženga byla poprvé zlezena v roce 1955 novozélandskou horolezeckou výpravou pod vedením George Banda a Joe Browna. A další neopakovatelný pohled na Lhotse, Makalu a Mt. Everest. I japonská výprava vylezla ze spacáků a hbitě nasměřovala své digitály na všechny světové strany. Pak jsem jen slyšel pravidelné cvakání spouště na nekonečném paměťovém disku. Během čtvrthodinky je celý tábor vzhůru. Byla zima, takový ten holomráz. Ranní rosa zmrzla na špičkách trávy a keřů. Chyběl jen sníh. Napadne prý v prosinci a v průměru ho bývá okolo metru a půl. „To je tu pak pusto a prázdno,“ svěřil se jeden z vojáků, kteří drželi stráž na hraniční cestě mezi Indií a Nepálem. Pravda, čas si zkracovali hraním karet. Mastit karty vydrželi od snídaně do večeře. Pak už byla tma, a oni zásadně hrají karty venku.

DRUHÝ DEN
Přestože si každý sáhnul na dno sil, vyrazili druhý den v 7.30 na start všichni. Před sebou měli 34kilometrovou trať do vesnice Molle a zpět po stejné cestě do Sandakphu. Doprovodné džípy vyrazily se značným předstihem, aby se na vybraných místech postavila provizorní stanoviště. Tam byla vždy přichystána nějaká pochoutka v podobě brambory, banánu nebo sušenky. Kdo by neodolal? Za prvním a druhým džípem vyrazila kolona novinářů a auto s vojenským osazenstvem. Zelené uniformy, indické knírky a na kolenou starou pušku.
„Běh nahoru a dolů po hřebenech, přede mnou Everest, vpravo masiv Kančendžengy. Kašlu na pořadí a fotím. Sblížil jsem se se dvěma Španěly – kluci okolo 25 let. Sergio je špička, neustále vpředu, Fernando je můj člověk, do kopce mu utíkám, z kopce mě dožene. Dneska ale zvrací, takže na mě nemá,“ vypráví Michal.
„Cestou doprava! Doprava!“ donekonečna křičel naučenou frázi jeden z indických pořadatelů. Cesta doleva totiž vedla do Nepálu. V kronice závodu jsem se dočetl, že v předchozím ročníku jedna běžkyně zabloudila do Nepálu. Hledali ji celý den, až ji přivedli rolníci. Celá zmatená utekla do Nepálu bez pasu, bez požehnání úřadů. Teplota se teď vyšplhala na příjemných 15 stupňů, běžci odhodili dlouhé kalhoty a běželi jen v krátkých trenýrkách a tričku. Polonahé běžkyně se náramně líbily indickým vojákům. Nemohli z nich odtrhnout zrak.
V poledne CÍL, Michal má čas 4 hodiny 03 minuty, 17. místo. „Polévka, krátký spánek, pak se jim podaří spojit mě telefonicky s Prahou. Poprvé to vypadne, podruhé v pohodě. Stojí to 300 rupií, ale jsem rád, že jsem mohl dát o sobě vědět domů. Odpoledne mítink na Lodge hut B na zítřek. Pandey nastínil nástrahy zítřka. Návštěva blízkého kláštera se zvláštním nepálským mnichem. Západ slunce s ozářenými vrcholky je famózní. Večeře. Pivo s indickými kámoši. V 19.17 zalézám do spacáku a nemůžu usnout,“ píše si Michal do deníku.

PEKELNÝ TŘETÍ DEN
První kilometry byly jako předcházející den přes kopírák. Cesta do Molle byla stejná, ale pak přišlo peklo. Nekonečný seběh z horského hřebene do údolí. Celkových 42 kilometrů. Regulérní maraton „Mt. Everest Marathon“, který je součástí stomílového Himalayan Run. Dva závody v jednom. „Včera jsem řekl běžcům, že je čeká nejtěžší část závodu. Nejen co se týče vzdálenosti, ale též náročnosti tratě. Ti pomalejší si musejí přibalit čelovky a teplé oblečení, protože v Rimbiku je brzy tma,“ shrnul Pandey. Proto byl start přesunut na 6.45 ráno. Snídaně nestačila ještě ani slehnout a už se běželo. Cesta vedla po hranicích mezi Indií a Nepálem. Místní lidé si přišli sednout na kopec, aby se podívali na ultramaratonce. Sami tomu moc nerozumějí, proč lidé běhají, ale přinášejí sem peníze, tak není důvod to řešit.
Michal Weiss si do pravidelně aktualizovaného deníčku poznamenal: „Úterý, 3. etapa – 42 km. Sandakphu-Molle-Phalut-Rimbik. To, co pro mě v Marathon des Sables (pozn. red.: běžel ho v roce 2002 v Africe) byla 4. etapa, to je v Himalayan Run dnešek – etapa pravdy. Běží se v podstatě nahoru dolů po hřebenech. Jsem tak napůl, začínám toho mít dost, ale zvládám to. Poslední pohled na velikány. Po 28. kilometru seběh do vesnice Shiri Kula, seběh, jaký jsem v životě neabsolvoval. Změť cestiček tropickou vegetací, cesta nemá konce, občas se ukáže údolí, ale neskutečně daleko. Bolí mě levé koleno tak, že ho musím odlehčovat, o bolesti stehen ani nemluvě.
Zato vesnice Shiri Kula stojí za tu námahu. Krávy, slepice, děti, vesničané spínající ruce s pozdravem Namaste (indický pozdrav na uvítanou), přitom stále seběh po šutrech mezi chýšemi, zvířaty a močůvkou. Dobíhám Angličana a Ira. Ačkoliv o nic nejde, rozhodl jsem se, že jim uteču. Nebyl to velký problém, i když Ir to chvilku lámal. Ty poslední kiláky byly nekonečné. Když už se na kamenité stezce objevily první domy, trvalo ještě 10 minut, než jsem dorazil na něco jako náměstí.“
V cíli se objevil po bezmála sedmi hodinách, za sebou regulérní maraton. Nejrychlejší běžci běhají maraton přes dvě hodiny. Ale ve městě. Tady to je jiné!
Až se setměním dorazily džípy, které musely sráz objíždět. Pandey pobíhal trochu nervózní sem a tam. „Chybí ještě jeden běžec,“ řekl a nasedl do připraveného džípu s vojenským doprovodem. Vyrazili do poslední vesnice v údolí hledat zbloudilce. Pátrací tým se objevil po dvou hodinách. Angličan odmítl místo v autě a závod za hurónského povzbuzování ostatních dokončil. „Je to pro všechny výzva. Hlavně závod dokončit. Bohužel moje noha nevydržela a já musel vzdát. Jsem z toho nešťastný,“ řekl mi Španěl Fernando, který musel se zničenou nohou k lékaři. Pro něj závod skončil.
Ještě že následující dvě etapy jsou ze soudku lehčích. Ale ne pro Michala Weisse.

POSLEDNÍ DVA DNY
„Přispali jsme si. START je v 9.00. Co se zdálo legrační – 22 km – stává se malým hororem. Seběh po asfaltce desítkami a desítkami serpentin až k řece, stehna bolí, že spíše podivně skáču, než běžím. Pár kilometrů rovina mezi chýšemi a náznaky vesniček. Začíná stoupání. Je hrozné, ale chytly mi saze a jde to samo. Předbíhám jednoho po druhém, silnička vede kolem obrovských bambusů, tu a tam skupina baráčků a domorodců, občas můstek s říčkou a s výhledem do džungle. Běžím ve velké pohodě do CÍLE – tam je super atmosféra: focení, objímání tak, jako by byl konec. Skončil jsem na 11. místě v čase 1 hodina 59 minut. Něco tu ale hapruje, brzy zjišťuji, že močím krev. Jsem z toho nervózní, snažím se hodně pít, abych to proředil,“ píše si Michal do deníku.
Každý už cítil konec závodu. Vůle je nyní nejsilnější hnací motor ztuhlých těl závodníků.
Poslední den byl stejně nekonečný jako předcházející. Hlavně to vydržet. Vstávalo se v pět hodin, rychlá snídaně, zabalit si věci a vyrazit. Posledních 29 kilometrů. Poslední zbytek sil. Poslední den závodu. A pak domů. To koluje v hlavě každému. Španěl Fernando si jen povzdechl. „Proč tohle sakra děláme?“ Možná právě pro ten pocit.
„V 8.00 START, běžíme dále do kopců, tam, kde jsme včera skončili. Úzká silnička, napravo i nalevo džungle a nekonečná údolí. Jinak nic. Pocity jsou smíšené. Blíží se závěr. Pociťuji radost, na druhou stranu mě každou chvíli zlobí křeč v podbřišku. Během pár kilometrů čurám snad desetkrát. Hodně piji a lepší se to. V příšerné vesnici se kopec láme, ale seběh je utrpení. Po kontrole na 18. kilometru se vše mění – bolest ustupuje, blízkost cíle mění problémy v euforii. Poslední kiláky se nekonečně táhnou, ale předbíhám oba Kanaďany i Anglána.
Když se za zatáčkou objeví vesnice, vše je jasné – další rok a půl běžeckého života je za mnou. Scénář je stejný jako v Maroku: objímání, fotky, gratulace, vše je trochu skromnější, možná však upřímnější. Vesnice závody žije,“ to je poslední zápis z Michalova deníku.
Dorazil starosta. Dvacítka dětí z nedaleké školy zpívá finišujícím na uvítanou lidové písně. Cílová páska čekala na každého ze 42 účastníků. Jen jeden nedoběhl…


Jak se dostat na závod?
Vcelku je to jednoduché. Stačí pevné zdraví, něco naběháno, a pak také 1566 dolarů na zaplacení startovného. Všechny informace jsou na www.himalayan.com nebo si napište o podklady na adresu: Himalayan Run & Trek Pvt. Ltd., T-5 Manish Chambers Plot No-6, Block-B Mayur Vihar Phase-2, Delhi-110091, India, e-mail: cspandey@vsnl.comhrtpl@del2.vsnl.net.in
Obdržíte přihlášku, která obsahuje informace o samotném závodě i nezbytné lékařské podklady k lékařské zprávě. Dozvíte se také, za jakých podmínek budete přijati na závod. Další závod Himalayan Run se uskuteční v termínu od 29. října do 5. listopadu 2004.Výsledky Himalayan run 2003:
Muži:
1. Sergio Fernandez Perez (Španělsko) 16 h 17 min
2. Noel Hanna (Irsko) 16 h 50 min
3. Ronald Rogab (Anglie) 17 h 37 min
Ženy:
1. Lynne Stark (Irsko) 19 h 49 min
2. Grethe L. Petersen (UK) 21 h 37 min
3. Amanda English (UK) 24 h 26 min
Výsledky Michala Weisse (44 let):
I. etapa – 38 km 6 h 19 min 12. místo
II. etapa – 34 km 4 h 03 min 17. místo
III. etapa – 42 km 6 h 46 min 13. místo
IV. etapa – 22 km 1 h 59 min 11. místo
V. etapa – 29 km 3 h 14 min 17. místo
celkově 22 h 21 min 13. místobřezen 2004

Category: 2004 / 03

V dnešní době už není problém strávit dovolenou třeba u Indiánů v Amazonii. Kdo chce a má dost peněz, může se z Prahy vydat i na cestu kolem světa. Zdá se, že na zeměkouli už nezůstalo nic neobjeveného. Přesto i dnes je možné nalézt místa, kam dosud nevkročila noha cizince, místa zcela neznámá, místa, o kterých se v žádných knihách nedočteme. Při jedné z mých cest jsem se shodou šťastných okolností na jedno takové místo opravdu dostal. Stalo se to v roce 2000, který jsem strávil jako lékař dobrovolník v zapomenutých severních oblastech Středoafrické republiky. Následující řádky jsou příběhem mým, mé cesty a lidí, kteří mi toto fantastické dobrodružství umožnili.

IONE
Ten večer, kdy má cesta na horu Pana začala, jsem přemýšlel o Janě a o tom, jak nesnadné to tady v Bozoumu bude mít. Jana je porodní asistentka z litoměřické nemocnice a do Středoafrické republiky přijela, stejně jako já, pracovat jako dobrovolnice bez nároku na mzdu. Asi před půl rokem si přečetla můj článek, který v Čechách vyšel ve Zdravotnických novinách. Popisoval jsem v něm svoji práci lékaře působícího v buši na severu Středoafrické republiky. Rozhodla se to tady také zkusit a napsala mi. Zprostředkoval jsem jí setkání s italskými karmelitány, kteří jí pak velmi ochotně pomohli celou akci uskutečnit. Sem, do nemocnice v Bozoumu, přijela před několika dny a já se jí teď snažil zasvětit do „africké reality“ – každodenního boje s větrnými mlýny – s nedostatkem léků, zdravotního materiálu, s nedostatečným vybavením nemocnice, špatnou organizací práce a v neposlední řadě i s analfabetismem pacientů. Času mi na to moc nezbývá. Za dva týdny se vracím zpátky do Čech. Pak už si tu bude muset poradit sama.
Ze zamyšlení mě vytrhl hluk motoru. Škvírou pode dveřmi zpozoruji, jak do temného pokoje proniká pruh ostrého světla. Vycházím na verandu a přes záři reflektorů se snažím rozpoznat, kdo vlastně přijel. „Bon soir, Marcel, máte ještě nějaké vakcíny?“ osloví mě ze tmy známý ženský hlas a ze zablácené terénní toyoty svižně vyskakuje doktorka Ione z N’Gaunday. Drobná šedesátiletá žena se šedivými, nakrátko sestřiženými vlasy si i přes svou každodenní vysilující práci uchovala úsměv a vitalitu. V celé zemi, větší než Francie, jsme pouze čtyři bílí lékaři. Já z Čech, ona Italka a pak ještě dva misionáři – Švéd a Američan. Ione je z nás nejstarší. Pro místní černochy je skutečnou žijící legendou. Před 30 lety pracovala jako endokrinolog na severu Itálie, odkud se rozhodla odjet na nějaký čas jako dobrovolnice do Afriky. Přijela do Nigérie a už se zpátky nevrátila. Po dvou letech odešla do N’Gaunday, malého městečka nedaleko trojmezí – místa, kde se setkávají Čad s Kamerunem a Středoafrickou republikou. A tam zůstala dodnes. V oblasti, která je považována za „konec světa“, se kdysi podílela na založení maličké nemocnice, kterou od té doby i sama vede. Běloši ji tady mají za úplnou raritu. Delší dobu tu vydrželi už jen misionáři a v hlavním městě jen několik velmi dobře placených mezinárodních organizací a diplomatů. Není věřící, v Africe ji drží hluboké přesvědčení, že slabí a chudí si zaslouží pomoc. Žije na katolické misii, kde jí řádové sestry poskytují přístřeší. Až zemře, kdo ví, co se s nemocnicí stane. V N’Gaunday ji lidé milují a její slovo tu platí víc než rozhodnutí úředníků na místní „radnici“.
Cestou ke skladu léků se od Ione dovídám, že má teď ve své nemocnici na praxi jednoho středoafrického medika z posledního ročníku univerzity v Bangui. „Snažím se ho naučit co nejvíc, vždyť příštím rokem se stane lékařem a hned od počátku dostane na starost podobnou nemocnici někde v buši. Však víš, že zde stále platí – jedna nemocnice, jeden lékař.“ Na okamžik se moje známá odmlčí a potom se bez okolků zeptá: „Poslyš, ty pracuješ v Evropě na dětské chirurgii, nechtěl bys mu na pár dní něco ukázat?“ Po krátké odmlce k tomu skromně dodá: „Já do toho oboru tak nevidím.“ Moc tomu nevěřím, vím dobře, že jako lékařka má obrovské zkušenosti a že je schopná odoperovat prakticky úplně všechno – od oka až po močový měchýř. Spíš asi potřebuje pomoct, napadá mě. „Nahromadilo se mi teď asi osm dětí a navíc mám i problémy se zásobením lékárny,“ přeci jen nakonec přiznává. „Hm, pokud by se mi podařilo dát do pořádku všechny neodkladné záležitosti v Bozoumu, proč ne. A kdy by to tak mělo být?“ snažím se jí vyhovět. Ione se rozzáří: „Asi tak za týden.“ „To by šlo,“ souhlasím a najednou mi hlavou bleskne šílený nápad. „Prý poblíž N’Gaunday leží hora Pana?“ „To je pravda, je to ode mne blízko, asi 15 kilometrů. Proč?“ vyzvídá. „Půjdu se tam podívat.“ Lékařka na mě vytřeští oči: „Jen tak? Zabijí tě! Je to posvátná hora místního kmene.“ Takovou reakci jsem víceméně očekával. Dobře o tom vím. Před řadou měsíců mi o této pověstmi opředené hoře vyprávěl stařičký kněz Humberto v Berberati. „Takže nemám šanci?“ zatvářím se zklamaně. Ione mlčí, chvilku přemýšlí, ale pak pro mne svitne naděje. „Znám se s náčelníkem Nzakum – vesnice, která leží na úpatí hory. Pošlu mu dopis, zda by neudělal výjimku. Až přijedeš do N’Gaunday, dozvíš se odpověď.“

NÁROD PANA
Z N’Gaunday to do Bozoumu není zase až tak blízko. Těch 300 km i s dobrým autem zabere po místních děravých hliněných cestách celý den. V řízení se střídám s otcem Georgem, jehož vozem jedeme. Nejede za žádnou „turistikou“, chce jen něco obstarat na místní misii. Hodí se mi to. Spolu s námi jede i Jana. Moc si přeje vidět i jiné místo, než je Bozoum. Chápu ji, v příštích šesti měsících ho sotva opustí.
Kolem poledne projíždíme městečkem Bocaranga. Před sebou máme ještě asi čtyři hodiny náročné jízdy. Celá tato oblast včetně rozsáhlého území táhnoucího se na sever a východ až k hranicím země byla do třicátých let dvacátého století pro Evropany velkou neznámou. Stejně tak i hora Pana. Abychom pochopili význam této posvátné hory, je třeba se vrátit o pár desítek let nazpět. Ačkoliv toto rozlehlé území bylo součástí francouzské kolonie Ubangi-Šari, založené roku 1894, skutečnými pány tu odedávna byly arabské kmeny Hausů a Burnů a především Fulbů z Ngaoundéré (dnešního Mboumu na severu Kamerunu). Lamido, jejich vládce, byl povinen každoročně odvádět emírovi z Yoly (severní Nigérie) 5000 otroků. S ostatními mu pak bylo dovoleno obchodovat. To představovalo skutečnou ekonomickou základnu tohoto výbojného arabského království.
Černí otroci byli směňováni za dobytek, látky a sůl do dalších subsaharských států. Alespoň dvakrát za rok pronikaly vojenské oddíly Fulbů do vnitrozemí dnešní prefektury Ouham-Pendé. Animistické kmeny Kare, Mboum či Laka ozbrojené jen luky a šípy nebyly schopny tomuto mnohem lépe organizovanému a vyzbrojenému nepříteli klást odpor, neboť díky transsaharskému obchodu s otroky nebyl pro tyto bohaté dobyvatele problém získávat pušky ještě před příchodem Evropanů. V jejich výzbroji nechyběly ani meče a koně. Uvědomíme-li si, že na každého prodávaného otroka na trhu připadli další dva až tři zajatci, kteří zahynuli při transportu či byli zabiti při napadení domorodých osad, potom nám vychází, že rok co rok byly ze zdejších vesnic odvlečeny tisíce jejich obyvatel.
Měl jsem možnost nahlédnout do zápisků stařičkého otce Humberta, misionáře, který na zdejším severu strávil téměř čtyřicet let života. Vedle horlivého hlásání evangelia se navíc věnoval i etnografii. Rozprávěl s bakoro-zo, stařešiny ve zdejších vesnicích, a poté vzájemně porovnával jejich výpovědi. Takto se snažil dobrat pravdivého obrazu o způsobu života místních domorodců před příchodem bělochů. Čtení je to opravdu neradostné a drsné. Ještě dnes je z těchto zápisků cítit hrůza z krutých a bezohledných nájezdníků a hluboký žal nad ztrátou nejbližších.
Proti „neporazitelnému“ nepříteli dokázaly obstát pouze dva místní kmeny. Jedním z nich byli obyvatelé města Bocaranga patřící převážně k etniku Gbaya. Ti se zpočátku snažili s Fulby bojovat, ale pak přišli na zcela pragmatické řešení. Výměnou za slib, že Fulbové nebudou brát otroky z jejich města, umožnili otrokářům využívat Bocarangu jako přechodný tábor při jejich každoročních taženích. Postupem let se zde dokonce zakořenila i tradice věhlasných trhů s otroky. Takto to fungovalo až do roku 1928, kdy Francouzům došla trpělivost a do Bocarangy umístili malou vojenskou posádku.
Tím druhým nepoddajným etnikem byli obyvatelé horského masivu Yadé kolem hory Pana. Původně se nejspíš jednalo o příslušníky různých kmenů ze severního Kamerunu, kteří se do těchto obtížně přístupných horských oblastí uchylovali před nájezdníky v 2. polovině devatenáctého století. Jejich vzájemné soužití pak dalo vzniknout svébytné kultuře zvané Pana (Gang Pani). Slovo pana znamená v místním jazyce klidný nebo pokojný. Tímto chtěli zde žijící domorodci vyjádřit svoji největší touhu – žít společně v přátelství, míru a svobodě. To bylo také pravým důvodem, proč si začali na vrcholcích hor, ve výšce 1100-1200 m n. m., stavět opevněné vesnice dobře zásobené jídlem a vodou. Měli přitom i skvěle promyšlený systém úkrytů, které jim skýtaly četné horské jeskyně, a v neposlední řadě i důmyslně organizovanou včasnou výstrahu. Předsunuté hlídky vždy spolehlivě, pomocí tamtamů, varovaly vesničany před blížícím se nebezpečím. Díky tomu se pokaždé lidé včas dověděli, že se otrokáři blíží k horám. Spěšně opouštěli svá políčka v údolí a utíkali do bezpečí za zdi svých vysoko položených horských vesnic. Pokud se Fulbové pokusili z jejich řad získat nějaké otroky, vždy se ocitli v palbě šípů, které vypouštěli vesničané ze svých tajných skrýší, odkud je zaháněli i lavinami balvanů. Pokud lze zaznamenaným vzpomínkám bakoro-zo věřit, pak poslední neúspěšný pokus o pokoření tohoto kmene podnikli Fulbové někdy kolem roku 1905. Od té doby se útočníci již raději zaměřili na „snazší kořist“ v rovinatých oblastech.
Tyto horské opevněné vesnice byly nepřetržitě obývány až do 30. let minulého století. Tehdy francouzské úřady donutily vesničany svá bezpečná místa opustit a přesídlit na úpatí hor. Důvody byly dva – snazší kontrola obyvatelstva a vyšší výnosy bavlny a kaučuku. Půda v podhůří byla rozhodně úrodnější.
To, co mě lákalo si horu Pana prohlédnout, nebyly ani tak zbytky vesnic či jeskyně, to všechno lze nalézt i na jiných vrcholcích pohoří, ale přitahovalo mě především její výjimečné postavení mezi ostatními horami. Byl to právě Humberto, kdo mi prozradil, že podle místní tradice je Pana považována za první osídlené místo v zemi, za místo obývané toro – duchy předků, kam vyvolený velekněz národa Gang Pani přichází přinášet oběti nejvyššímu božstvu nazývanému Gang Won – Velký duch. Jedná se o posvátnou horu, kam nesmí vkročit žádný cizinec, ať už černý, nebo bílý. Už dlouho sním o tom, že toto místo ještě před návratem do Evropy navštívím. Ale kdo ví.

N’GAUNDAY
Navečer celí utrmácení a špinaví od rudého prachu konečně dorážíme do N’Gaunday. Jsme již očekáváni, neboť hned po ránu jsme oznámili náš příjezd rádiem. Konečně vjíždíme do misie. Připomíná rozlehlý dvůr posazený doprostřed vesnice. Řada jejích místností není systematicky využívána, a tak slouží jako pokoje pro příležitostné hosty. Každý z nás dostává vlastní pokoj. Ze zvyku kontroluji celou místnost. Nahlížím pod postel, pod skříň, do temných koutů, vyklepávám prostěradlo. Hledám pavouky, štíry, hady, ještěrky a jiné nežádoucí spolunocležníky. Rok strávený v Africe mě už naučil opatrnosti. Zkouším, zda jdou zavřít dveře na petlici nebo na zámek. Nic takového tu ale není. Hned za dveřmi mě obklopuje domorodá vesnice. „Dveře se tu nezamykají?“ ptám se překvapeně sester. „Proč?“ vrtí nechápavě hlavou, „my si tu s místními obyvateli důvěřujeme.“ Nemám na vybranou, musím se k jejich důvěře připojit.
Čekám na Ione a ještě týž večer jdeme společně obhlédnout „její království“. Sestává z několika pavilonů s asi 40 lůžky. Do hlavního města je to z N’Gaunday téměř 800 km a vezmeme-li v úvahu úděsný stav středoafrických komunikací, pak pacienty s komplikacemi nemůže odtud nikam jinam odeslat. Musí si poradit, jak umí. Při prohlídce mi představuje svého stážistu Davida. Je to vysoký černoch s bystrým pohledem. Uctivě mi podává ruku. „Zítra budete operovat s doktorem Marcelem,“ oznamuje mu spokojeně, „já tak budu mít alespoň konečně čas udělat si pořádek ve skladu léků. Z dospělé chirurgie už ledacos umíte, ale měl byste si umět poradit i s běžnými patologiemi dětí. Několik jsem jich na zítřek pozvala a tady kolega z Bozoumu vám bude dobrým učitelem, v Evropě pracuje jako dětský chirurg“. „Avec plaisir,“ (Bude mi potěšením), odpoví způsobně perfektní francouzštinou medik a přívětivě se na mě usměje.
Následující den trávím od rána až do večera na operačním sále. Práce mi jde dost pomalu, protože si musím všechno připravovat sám. Nástroje, roušky i potřebné věci k anestezii pacientů před operacemi. Nespěchám. Je mi jasné, že v prostředí, kde chybí kyslík i anesteziologický přístroj, si nesmím dovolit udělat sebemenší chybu. Seznamuji medika se standardními postupy při operacích a zasvěcuji ho do správného přepočtení dávek léků podle váhy dítěte. Je velice pohodový a sympatický, brzy se spřátelíme.
„Ráno se vrátil posel z Nzakum,“ překvapí mě nečekaně David, „náčelník vesnice dovolil, že můžeme přijet.“ „Jak můžeme?“ divím se. „Já pojedu s vámi,“ vysvětluje David. „Jak byste se tam chtěli sami dostat? Tam a zpět je to přes 30 km a autem to nejde. Most přes řeku dávno vzala voda.“ Nejsem z toho nijak moudrý. „Tak čím tam tedy pojedeme?“ „Na motorce,“ poučuje mě klidným hlasem stážista. I když takovýto přesun dost dobře nechápu, přesto mám radost, že Ione splnila svůj slib. „O podmínkách vstupu na horu se bude ještě jednat přímo na místě,“ snaží se medik usměrnit moje nadšení. Jeho konstatování však v žádném případě nemůže pokazit mou dobrou náladu, se kterou se znovu pouštím do dalších operací.
Když sedím večer se sestrami a Ione u večeře kolem stolu, neodpustím si všetečnou otázku: „Vylezl už někdy nějaký cizinec na horu Pana?“ Ione jen pokyvuje hlavou: „Cizinec ne. Jen otec Humberto se před mnoha a mnoha lety,“ vzpomíná, „s několika zdejšími misionáři na horu vypravil. Místní obyvatelé ho dobře znali, a tak jim výstup na posvátnou horu povolili. Po jejich návratu se však v noci strhla tak strašlivá bouře, že nám odnesla kus střechy nad hlavou. Pro všechny domorodce to znamenalo jediné – Gang Won se hněvá. Od té doby tam nikdo další už nevkročil.“ „Pojedete také s námi?“ vyzvídám. „Ne, ne,“ zavrtí rozhodně lékařka hlavou, „mám tady svou práci.“

CESTA
Následující den vyrážíme hned s východem slunce. Z táhlého návrší, na němž se rozprostírá N’Gaunday, sjíždíme do údolí k řece Lim směřující na sever, kde se po několika stech kilometrech ztrácí jako jeden z přítoků řeky Logone v Čadském jezeře. Na starém motocyklu jsme usazeni všichni tři. Vpředu téměř na nádrži řídí David, za ním sedí Jana a zcela na nosiči balancuje moje maličkost. A každý máme na zádech ještě malý batoh. Motocykl divoce poskakuje po kamenech, takže co chvíli volám na řidiče: „Yeke-yeke!“ (Jeď pomalu!) Raději v jazyce sango, abych měl jistotu, že mi skutečně rozumí. David přes rameno pokaždé jen stroze odsekne svou perfektní francouzštinou: „D’accord docteur,“ (Rozumím, doktore) na chvíli zpomalí, ale jen na okamžik, za chvilku se už zase nezná.
Jak se přibližujeme k řece, otevírá se před námi panorama horského hřebenu. Modravé siluety hor dosahující 1200-1300 m n. m. jako by vyrůstaly z ranního mlžného oparu v údolí pod námi. Po roce stráveném na mírně zvlněných savanách bozoumské náhorní plošiny se mně tyto kopce zdají obrovité. „Le mont Pana,“ náhle zvolá David a rukou nadšeně ukáže na jeden z nejvyšších vrcholků. Ale to už hliněná cesta končí u prudkého srázu. V hloubce pod námi hučí řeka, z jejíhož koryta trčí jen několik pilířů zničeného mostu. „Kdysi jej postavili Francouzi,“ vysvětluje David, „ale před pár lety ho strhly povodně.“ Po zkušenostech, které již z Afriky mám, je mi jasné, že na obnovu takového díla se tu peníze opravdu nenajdou.
Po strmé klikaté stezce sestupujeme i s motorkou opatrně k vodě. Převozníci v dlouhé kánoi se očividně baví. Jsou zvyklí převážet pěší, motocykl na svém plavidle ještě nevezli. Úzká kánoe se také neposedně kymácí ze strany na stranu, mám strach, že se každou chvíli převrátíme. „Sice se tu již pár lidí utopilo, ale motorka ještě nikdy!“ smějí se. K tomu pochopitelně nemám co dodat. Když jsme i s motorkou vystoupili na druhý břeh, pořádně jsem si oddechl. Po krkolomné cestě teď šplháme výš a výš, kolem se tetelí rozpálený vzduch. Po hodině přijíždíme do Nzakum, kde už nás očekává místní securiste – zdravotník. Nabídne nám dřevěné stoličky a posílá děti za staršími se zprávou o našem příjezdu. Trpělivě čekáme. Zanedlouho se již začínají scházet první vážení představitelé vesničky. Nechybí uctivé vítání a zdvořilé podávání rukou. Nakonec s patnáctičlennou Radou starších usedáme do kruhu. I když je všem dobře známo, proč jsme tady, ujímá se David slova, aby nás představil a znovu vysvětlil důvod naší návštěvy. Mluví o mně jako o kota docteur – „velkém doktorovi“ z „velkého“ Bozoumu, který se doslechl o jejich kraji a jejich slavné hoře, a tak se vydal na dlouhou cestu, aby toto významné místo spatřil na vlastní oči. Poněvadž naši hostitelé neumějí francouzsky, hovoříme v sangu. Brzy ale jejich řeč sklouzává do místního nářečí a to už nerozumím ani slovo. A mazaný David pokračuje v obratném vyjednávání. Ujišťuje, že bílý doktor z Evropy má eminentní zájem poznat jejich statečný kmen, v minulosti tak proslavený v hrdinných bojích, a nenápadně hraje na jejich ješitnost. Skutečně to zabralo. Stařešinové s prohlídkou souhlasí s podmínkou, že každý z nás půjde na posvátnou horu s vlastním strážcem z řad vesničanů, kterému pak za odměnu vyplatí menší finanční obnos.

POSVÁTNÁ HORA
Naše malá skupinka opouští vesnici krátce před jedenáctou. Prodíráme se úzkou stezkou kličkující mezi balvany, která záhy začíná příkře stoupat. Můj strážce vyzbrojený kopím obratně přeskakuje z jednoho kamene na druhý a já mám co dělat, abych jeho ostrému tempu stačil. David i Jana jsou na tom podobně. „Žije někdo na této hoře?“ ptám se zvědavě mladíka. „Teď už ne,“ odpoví, „ale ještě za časů mého dědečka stávala na vrcholu vesnice. Dnes tam žijí už jen duchové našich předků a čas od času tam odchází přinášet oběti Gang Pani.“ „Kdo je Gang Pani?“ snažím se o další informace. „Je to náš nejvyšší kněz, který je prostředníkem mezi lidmi, Velkým duchem Gang Won a duchy našich předků. Jeho právo vykonávat tento úřad není dědičné. Pokud Gang Pani zemře, je z nejváženějších starců ve vesnici volen velekněz nový. To nás teď právě čeká. Nebude to snadné, protože požadavky na tak výjimečnou osobnost jsou hodně náročné. Gang Pani musí spát vždy na zemi, musí nosit pouze tradiční oblečení ze zvířecí kůže, nikdy už nesmí obléci civilní oděv a smí mít pouze jedinou ženu, se kterou společně jí a spolu s ní vystupuje na posvátnou horu, kde přináší smírčí oběti Velkému duchu. Co je však nejobtížnější – musí být ztělesněním pravého míru a pokoje.“ „Takže Gang Pani žije s vámi ve vesnici?“ vyptávám se. „Ano, je to tak. Prochází mezi námi vesnicí a řeší naše spory. Ve své brašně nosí malý zvonek, který je slyšet už zdaleka, takže ještě před jeho příchodem musejí všechny spory a rozbroje utichnout. Když ho někdo potká, ukloní se a uctivě jej pozdraví: I kwe i wale – Zdravím vás. On odpoví stejně uctivě: I wa ba – Já vás také. Takto odpovídá i ženám a dětem.“ „Také sis někdy podal ruku s Gang Pani?“ zase se ptám. Vím dobře, že podání ruky patří mezi místními obyvateli k důležité součásti pozdravu. „Kdepak,“ vrtí hlavou strážce, „ruka Gang Pani je svatá, drží v ní oběti přinášené Gang Wonovi. Nikdo se jí nesmí ani dotknout.“
Jak si tak povídáme, pojednou se před námi rozestoupí křoví a my se díváme na mělké údolíčko, za nímž trčí příkrý vrcholek hory. Je hustě posetý velikými nakupenými balvany, mezi kterými vyrůstají nízké, sluncem sežehnuté křoviny. Svah pod vrcholem je téměř hladký. Skalní sráz připomíná obrovskou šikmou stěnu. Dovedu si živě představit, jak odtud vesničané kosili kameny z vrcholku nepřátelské řady útočníků. Spousta těchto balvanů, dnes už zarostlých travou, leží dosud na dně údolí.
Po krátkém odpočinku znovu pokračujeme do vrchu. Žhavé slunce nás neúprosně pálí do zátylku. Pořádně nám ztěžuje poslední náročný úsek cesty. Nohy nám kloužou po skále, místy se zachycujeme rukama a sotva lapáme po dechu. Není to legrace. Asi po půlhodinovém drápání konečně dosáhneme cíle. Vrchol máme na dosah. Mezi vyprahlými křovisky občas vidím listy planých banánovníků. Je známo, že banány nikde v buši divoce nerostou, to jen potvrzuje fakt, že před lety je tady musel někdo vysadit. Museli tu opravdu kdysi žít lidé. Svědčí o tom i množství jeskyň, jejichž vstupní otvory lze mezi obrovskými balvany rozeznat. „Kdysi se tady ukrývali naši předkové před divokou zvěří a otrokáři,“ upozorňuje mě na jeskyně můj průvodce. Zvědavě nahlížím do černého ústí jedné z nich a mrzí mě, že s sebou nemám baterku. Ale i kdybych ji měl, neodvážil bych se vstoupit dovnitř. Jistě se tu mezi kameny v temných zákoutích skrývá spousta nebezpečných jedovatých hadů.
Snažím se od svého strážce vyzvědět něco o propojeném jeskynním systému. Ten o tom ale nic neví. Nikdy uvnitř nebyl. Podle vyprávění starců lze prý ale dojít jeskyněmi až k řece Lim. Nechce se mi tomu věřit. To by znamenalo asi 500 m převýšení spojovacích dutin táhnoucí se v délce nejméně deseti kilometrů.
Těsně před vrcholem přelézáme zbytky původní obranné zdi vesnice nazývané Nzang Bang. Mezi kameny spatříme i velké střepy pálených hrnků – tradiční domorodé keramiky bai.
Konečně se pohodlně usazujeme na nejvyšším balvanu. Odtud se nám naskýtá překrásný výhled na okolní kopce. „Všechny mají svá jména, která zpravidla vypovídají o jejich dřívějších obyvatelích. Kom Mbo – Hliněný vrch se jmenuje podle obyvatel, kteří dovedli vyrábět hliněné hrnce, Kom Tuga – Železný vrch podle lidí, kteří zpracovávali železo, Kom Kelle – Tichý vrch, kde žili údajně málomluvní, ale také Kom Zolle – Ptačí vrch podle toho, že zde hnízdí spousta ptáků,“ vyprávějí naši průvodci, se kterými jsme se rozdělili o vodu a svačinu. „Ještě dnes jsou jednotlivé čtvrti v N’Gaunday osídleny podle rodinných příslušníků žijících kdysi na zmíněných vrcholcích. Autorita Gang Mbaye, velkého náčelníka z hory Pana, sahala do okruhu asi 60 km.“
Po půl hodině začínáme sestupovat do údolí, tentokrát po druhé straně hory. Náhle, zcela nečekaně, měníme přímý směr našeho pochodu. Nechápu, proč velkým obloukem obcházíme malý lesík v úžlabině. „Počkejte,“ volám na naše průvodce, „proč se zase škrábeme do skal? Ten lesík určitě projdeme.“ „Ne, ne, neprojdeme,“ vrtí vystrašeně hlavami domorodci. „Je to Nbo Pana – posvátný lesík. Všichni, kdo tam jednou vkročili, se už mezi živé nikdy nevrátili. Je to les duchů, v noci se tu mezi stromy objevují tajemná světla.“ Víc už z nich nedostanu ani slovo. Je mi jasné, že do lesa za nic na světě nevkročí a vstoupit nám do něho v žádném případě nedovolí.
Když se po půlhodinovém namáhavém sestupu konečně dostaneme na plošinku pod lesíkem, užasnu, když spatřím z kamene vytesané křeslo. „Je to Gang We – místo, kde se volí Gang Pana,“ dostává se mi vysvětlení. Sedám si na zem, abych si zavázal tkaničky u bot. „Tady nemůžeme zůstat,“ vykřikne zoufale můj průvodce v domnění, že si tu chci na chvíli odpočinout. „Musíme odtud ihned pryč,“ přidávají se ostatní průvodci a v jejich hlase je cítit nefalšovaný panický strach. „Pročpak?“ zvedám se pomalu ze země. „Není to dobré místo,“ utrousí černoši a co nejrychleji pospíchají dál do údolí. Alespoň si ještě v rychlosti toto místo fotografuji, a pak ukázněně šlapu hodiny do vesnice. Tam nás vesničané začnou srdečně zvát mezi sebe na večeři. Maniok a vařené kuře s omáčkou připravenou z jakýchsi listů spíše jen ochutnáváme, protože víme, že nám dávají ze svého nedostatku. Mají upřímnou radost, když chválíme jejich jídlo i jejich posvátnou horu. Po tom všem vůbec není snadné se s nimi rozloučit. Jen zvolna se vzdalujeme od našich přátel. Několikrát se ještě otáčím na nosiči motorky. Přes mračna prachu vidím, jak se za námi stále dívají a mávají. Obyvatelé hory Pana se dodnes drží svých hodnot a důsledně zachovávají přátelské soužití mezi lidmi. STRACH
Se soumrakem přijíždíme do N’Gaunday. S Davidem se domlouváme na dalších operacích, protože do nemocnice přišly nové děti. Jsem rozhodnut vyrazit do Bozoumu zítra po obědě. Následující den, právě když ukazuji Davidovi, jak se zašívá kůže intradermálním stehem, vběhne na operační sál celý udýchaný černý sanitář. „Doktore, několik hodin po vašem odjezdu přitáhli do Nzakum silniční bandité saragina. Cestou přepadli asi dvě auta. Měli jste obrovské štěstí.“ Saragina jsou loupežné bandy ze sousedního Čadu, které vyzbrojeny kalašnikovy číhají podél silnic a zákeřně přepadávají projíždějící vozidla. Pro řidiče i jejich spolucestující bývají setkání s bandity většinou tragická. „Jsou tam ještě?“ vyptávám se znepokojeně. „Prý vyrazili na jihozápad,“ odpovídá stále rozrušený sanitář. David s vážnou tváří zdvihne oči: „Obcházejí město z jihu. Do N’Gaunday nevstoupí, protože je tu policejní stanice, ale zamíří k silnici z N’Gaunday do Bocarangy. Vždy to tak dělají.“ Je mi jasné, na co naráží. „Jdou buší pěšky,“ přemýšlím nahlas, „a jestli ráno vyrazili ze Nzakum, pak k bocaranžské silnici dorazí někdy odpoledne.“ „Musíte se ihned vydat na cestu,“ utvrzuje mě v odhadu David. Rychle došívám ránu a spěchám se převléci. Další pacienty už bohužel musí odoperovat David sám. „Pokud vyrazíme do Bozoumu po obědě, může se stát, že tam živí nedojedeme,“ vysvětluji naši situaci otci Georgovi a Janě a za chvíli jsme už všichni připraveni k odjezdu. Bez dlouhého zdržování se loučíme s Ione a ještě před polednem opouštíme město. Za jízdy si vzpomínám na její varovná slova: „Gang Won se bude hněvat.“ Cesta do Bocarangy nám připadá zoufale nekonečná. Stále jen s obavami pozorně sledujeme okolní buš. Nikomu z nás není ani trochu do řeči. Teprve s přibývajícími kilometry začínáme mít konečně veselejší náladu. Když přijíždíme do Bocarangy, dokonce vtipkujeme. Jsme rádi, že nás hora Pana přijala.

Category: 2004 / 03

Nedlouho po mnichovské dohodě a obsazení českého pohraničí v září 1938 dopadla na Československo další rána: vídeňskou arbitráží byla značná část jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi připojena v listopadu 1938 k fašistickému Maďarsku. Po několika týdnech začali Maďaři plánovat obsazení i zbytku Podkarpatské Rusi. 13. března 1939 začali k demarkační čáře přesunovat tři útočné brigády, proti nimž stálo jen pár stovek příslušníků Stráže obrany státu a zeslabená 12. pěší divize brig. gen. Olega Svátka. Její 36. a 45. pluk měly právě ani ne poloviční stavy, naplněné čerstvými „bažanty“, kteří za dva týdny na vojně uměli zatím jen skládat šaty do komínků. Tihle kluci měli čelit až desetinásobné přesile maďarských útočníků. Obránci nejvýchodnějšího cípu tehdejšího Československa to věděli. Z rádia se navíc 15. března 1939 dozvěděli i o triumfálním příjezdu Hitlera do Prahy. Pamětníci vzpomínají, že i v těch nejkritičtějších okamžicích přesto nikoho z nich nenapadlo kapitulovat, spíše se plánovaly protiútoky. Ačkoliv výsledek byl předem jasný, nevzdali se. A boj o to poslední, co jim zbylo, totiž o svou vojenskou čest, vyhráli. Popsat stručně zapomenutou a opomíjenou historii této „války“ je jen malým pokusem o splátku jejím smutným, ale úctyhodným hrdinům.

PŘEDEHRA K PEKLU – PODZIM 1938
Maďarské ofenzivě na Podkarpatskou Rus (od roku 1920 úřední název pro Zakarpatskou Ukrajinu, jež byla k ČSR připojena v roce 1919 a v červnu 1945 na základě vnucené dohody připadla SSSR) v březnu 1939 předcházelo několik měsíců krvavé a vyčerpávající záškodnické války. K prvním bojům na území Podkarpatské Rusi došlo už během října a listopadu 1938. Maďarští záškodníci, známí pod názvem Szabadczapatok, často útočili ve velkých skupinách, nezřídka v celých rotách, a dokonce praporech a na rozdíl od sudetoněmeckých teroristů se nebáli zaútočit i na linie lehkého opevnění. Na Černém močále Maďary postupující k Mukačevu zastavily 11. října československé jednotky až použitím dvou tanků. Při tomto boji na kótě 131 mezi Drysinou a Fornošem padlo 8 Maďarů, 16 jich bylo zraněno a 11 zajato. Tankový útok tenkrát také zachránil život četnickému strážmistru Šubčíkovi, kterého Maďaři zajali ve stanici Boržava. Sám své osvobození popsal: „Když Maďaři, opevnění v lesíku, zjistili, že proti nim stojí tanky, vypukla panika. Mě velitel nařídil odvléci, udeřili mě pažbou do zad a strkali kupředu. Pojednou se do lesa spustila ze všech stran hrozná palba. Praštil jsem Maďara, který mě hlídal, pěstí do obličeje, zmocnil se jeho pistole a skočil do kukuřice. Pak jsem se probral až v tanku, kde mě napájeli černou kávou a odvezli do nemocnice v Mukačevu.“
K dalšímu boji došlo o několik dní později v prostoru Šalanek. Zde byl obklíčen celý prapor záškodníků a k jeho zničení nasazeny dva pěší prapory i četa tanků. Díky palbě jejich kulometů byli Maďaři zatlačeni hluboko do lesa a pevně obklíčeni. Maďaři se sice snažili vrhat pod tankové pásy svazky granátů, ale jejich trhací účinky byly slabé. Nakonec do akce zasáhlo i letectvo, které prostor, vytyčený průzkumníky, vybombardovalo. To donutilo Maďary vzdát se. Po celonočním boji a několikadenním pronásledování zbytků bandy mohl štáb divize hlásit do Prahy: Maďarští záškodníci úplně potřeni, jejich ztráty dosahují 300 mužů.
Na přelomu října a listopadu 1938 dalších 200 Maďarů zaútočilo na Československo v prostoru Kosina. Bojům padla ve vesnici za oběť pošta, synagoga, notářství a mlýn. Tu noc Maďaři přepadli i posádku československého lehkého opevnění a krátce nato za vesnicí Berehy také rotu 36. pluku při ústupu od hranic a přesunu na novou demarkační čáru, vynucenou vídeňskou arbitráží. Na pomoc jí přijely tři tanky, jejichž kanony rozstřílely kostelní věž s kulometným hnízdem a školu, odkud vycházela další palba. Na místě zůstalo devět mrtvých Maďarů.
Největším bojovým střetnutím před březnovou ofenzivou honvédů byly boje na pravoslavný Nový rok 6.-7. ledna 1939 v Mukačevě a Užhorodu, při kterých jsme použili dokonce obrněné vozy a dělostřelectvo. Ztráty Maďarů z těchto bojů se počítají na desítky, bohužel padlo také několik našich vojáků a příslušníků SOS (Stráž obrany státu – útvary složené z vojáků, státní policie, četníků a finanční stráže a zřízené zákonem z roku 1936 jako předvoj armády k obraně hranic).
Bojů na jižní hranici s Maďarskem bylo pochopitelně více. O intenzitě a počtu „obyčejných“ srážek svědčí i pohled do statistik: od počátku září 1938 do 15. ledna 1939 padlo na československé straně na Slovensku a pod Karpatami 100 mužů, 97 bylo těžce raněno a desítky dalších byly raněny lehce. Převážná část těchto ztrát připadá právě na jižní hranici Podkarpatské Rusi.

VZDUŠNÉ SOUBOJE
Boje se však nevedly jenom na zemi. V desítkách hlášení z té doby se objevují záznamy o ostřelování našich průzkumných letounů, a to dokonce i z maďarského území. Ještě delší je seznam hlášení o narušení vzdušného prostoru naší republiky. Dne 22. října 1938 došlo k prvnímu vzdušnému útoku na naše území, když dvě maďarské stíhačky typu Fiat CR-32 ostřelovaly plochu záložního letiště u vesnice Mimai jižně od Užhorodu. Než na místo doletěl roj československých stíhaček 31. letky z Užhorodu, byli Maďaři už dávno zpět za hranicí. Šlo však jen o předehru k 25. říjnu 1938. Ten den odpoledne sestřelily dvě maďarské stíhačky pozorovací Letov Š-328 z 10. letky. Podle svědků uskutečnily maďarské stíhačky bez výsostných znaků (!) celkem tři nálety. Pod palbou jejich kulometů zahynul ještě na palubě letadla pozorovatel svobodník Jaromír Šotola, pilot desátník Ján Kelo se pokusil o nouzové přistání, ale stroj se převrátil a vybuchl. Pilotovi se s těžkými popáleninami naštěstí podařilo z místa tragédie včas odplazit. Vyšetřování incidentu mělo v té době standardní postup. Ostrý protest čs. vlády Maďaři cynicky odmítli s tím, že náš letoun se provokativně pohyboval v prostoru, o kterém „je už stejně rozhodnuto, že bude předán Maďarsku“. Stíhač, který čs. letoun sestřelil, byl dokonce povýšen. Když na tento incident zareagovalo vedení čs. vojenského letectva povolením palby na všechny maďarské letouny, ať už bojové, sportovní či dopravní, které naruší vzdušný prostor republiky, naši politici ho ke znechucení vojáků nařídili odvolat.

„KLID“ POLSKÉ HRANICE
Severní hranice Podkarpatské Rusi s Polskem, vedoucí horskými úseky Karpat pokrytými hustými pralesy, byla dlouho považována za oddychový úsek. Klid skončil 23. října 1938. Takto na svou tehdejší službu na polské hranici vzpomíná četař 2. předzvědného oddílu Břetislav Plachetský: „Do začouzené jizby strčil hlavu dozorčí. Poplach! Skřípavý hlas motorů se rozlehl po návsi. Teroristé mají stejnou taktiku – při výpadu vypálí z jedné strany několik ran, z opačné hodí ruční granáty. Aby se přepadení nedovolali pomoci, přerušují před útokem telefonní linky. Četníci hlásí, že teroristé se soustředili v horách u Žaňky a chtějí přepadnout železniční trať. My je máme napadnout od severu, četníci od jihu… Cesta je spíše řečiště – kameny, rigoly, voda a bláto… Před pilou se vozidlo položilo na bok. V dálce v lesích se ozvala palba kulometů a výbuchy granátů. Zaznívalo to od Nižních Verecek. Záškodníci zde chtěli vyhodit do vzduchu velký železniční most přes Latoricu, ale stráž je odrazila. Jen ztracená lyžařská čepice, tlumok s ekrazitovými náložemi, několik polských ručních granátů a střepiny těch, které vybuchly, dosvědčovaly, že se zde před chvílí ještě bojovalo na život a na smrt.“
Ve střetnutích zahynuli nebo byli zajati kromě vojáků také někteří příslušníci SOS. Toruňský oddíl SOS byl dokonce napaden několikrát a při jednom z těchto bojů zahynul i strážmistr Jiras, kterému se druhý den narodilo dítě. 26. listopadu byl zastřelen dozorce ze Sonovíru Josef Hort. 10. listopadu se Polákům pomocí léčky (část z nich se převlékla do československých uniforem) podařilo v Bělasovicích zajmout oddíl asi 20 příslušníků SOS, kteří se ze zajetí v Polsku vrátili do protektorátu až 20. března 1939. Další boje probíhaly v Sinovírské Polaně nebo Koločavě, v kraji Olbrachtova Nikoly Šuhaje. Poslední padlí Čechoslováci na polské hranici byli vrchní respicienti Karel Andraško, kterého 14. března 1939, první den maďarské ofenzivy, zavraždili rusínští ultranacionalisté z Karpatské Siče, a Miroslav Kocourek, kterého dokonce ještě 16. března, den po okupaci českých zemí, zastřelili u Buštiny záškodníci ze stejné bandy.

BŘEZNOVÁ VÁLKA – STŘEDNÍ FRONTA
Regulérní maďarská ofenziva na Podkarpatskou Rus začala 14. března 1939 ve 4.30 hodin ráno útokem na Podmonastýr u Mukačeva. Útok tímto směrem ve středu Podkarpatské Rusi byl pro Maďary prioritním, protože dobytím Svaljavy v údolí Latorice by jí komunikačně rozdělili na dvě části. Z tohoto důvodu začal dřív než ofenziva na západním a východním úseku fronty. První nápor zachytila četa vrchního respicienta finanční stráže Dostálka, která byla dislokována v klášteře Vasiliánů v obci Podmonastýr u Mukačeva. Necelých 30 mužů, obratně využívajících silných zdí a věží monastýru jako pevnosti, blokovalo po více jak 6 hodin postup celého maďarského praporu! Teprve když Maďaři těžkým dělostřelectvem klášter pobořili, jednotce hrozilo obklíčení, obránci nabíjeli poslední zásobníky a chystali se na poslední protiútok na bodák, přišel rozkaz k ústupu. Na zadní voj, který kryl své kamarády skutečně až do posledního náboje, pak pořádali Maďaři ve vinicích kolem kláštera doslova štvanici. Prakticky všichni příslušníci SOS utrpěli v boji nějaká zranění, ať už průstřely, od střepin nebo popáleniny od hořících trosek. Bohužel měli i ztráty největší, v boji padli dva její příslušníci. Četnické posile, přidělené Dostálkově četě, navíc dávka z kulometu doslova ustřelila ruku. Všichni tito ranění však raději, než aby byli zajati, absolvovali s kamarády více jak třicetikilometrový pochod přes zasněžené lesy masivu Vihorlat do Perečína, odkud byli, kryti odporem západní skupiny 12. divize v údolí Uhu, evakuováni na Slovensko. Maďarské ztráty v boji o Podmonastýr se odhadují na několik desítek mužů.
Po dobytí Podmonastýru postupovala maďarská brigáda pomalu na sever údolím řeky Latorica, kde byl její postup večer definitivně zastaven u Čiňaděva bodákovou ztečí 3. roty „šestatřicátníků“. Hrdinný odpor SOS totiž umožnil ve Svaljavě dislokovanému 1. praporu 36. pluku, aby zaujal obranná postavení a narychlo vyhlásil jakousi mobilizaci místních záložníků. Tyto síly pak blokovaly v úzkém údolí postup po dva dny, čímž umožnily evakuovat na Slovensko všechny československé civilisty ze Svaljavy a okolí a také mnoho důležitého a drahého materiálu včetně sejfů místních bank a spořitelen. V boji pěšákům velmi pomohly také osádky části 2. předzvědného oddílu, jejichž kulomety a tankové kanony zlikvidovaly několik útočících rojnic. Další krutá řež se odehrála v nedalekém Rákošíně, kam Maďaři dorazili ve sněhové vánici už dopoledne 14. března 1939. Zdejší slabá posádka však dokázala takřka nemožné. Za poměrně slabých vlastních ztrát po dva dny odolávala stále se opakujícím útokům a způsobila maďarskému praporu těžké ztráty. Část zraněných sice útočníci zajali, ale většině se podařilo ustoupit do hor a po přechodu hřebene Vihorlatu až do evakuačního uzlu v Perečíně.
Silné boje se odehrávaly i v nejjižnější výspě střední části fronty, v Gorondě. Na tyto boje vzpomíná respicient Nevyhoštěný: „Zalehli jsme za násep u hradla nádraží Strabičovo-Goronda… Přendal jsem si u své pušky hledí na 500 metrů. Právě se zvedla jedna z útočících postav a já ihned stiskl spoušť, se záměrným bodem trochu vpřed, jak jsem byl zvyklý při střelbě na běžící zvěř. Pravděpodobně jsem zasáhl, protože ihned po výstřelu se postava klonila pomalu dozadu a nikoliv vpřed, jak bývá při krytí… Náhle maďarská palba zesílila. Jejich vojáci dosáhli gorondského hřbitova. Začali na nás odtud střílet a ohrožovali naše levé křídlo, ovšem zle na to doplatili. Nejvíce je kropil z kulometu svob. Pohůnek, který měl nahoře na hradle dobrý výhled. Asi po 10 minutách hlásil, že na hřbitově se už nic nehýbe, a také odtamtud už nepadla ani rána. Zanedlouho se však Maďaři zastříleli kulomety na hradlo. Pohůnek tam ještě nějakou chvíli byl, ale pak volal dolů, že už tam nemůže vydržet. Všechno ostatní zařízení na hradle už bylo úplně rozstříleno. Jak silná palba od Gorondy byla, lze usoudit z toho, že telegrafní dráty, které vedly nad námi, byly z větší části přestříleny – tolik olova tam proletělo!“ Nakonec musela „půlrota“ SOS kvůli nebezpečí obklíčení večer ustoupit až za řeku Latorici, kde byla narychlo vybudována další obranná linie. „Naši ze sousedního Strabičova k nám ustupovali jednotlivě,“ vzpomíná opět respicient Nevyhoštěný. „Dvojice s lehkým kulometem se zastavila, kulometčík položil hlaveň svému druhovi na rameno a vestoje vypálil několik dávek ke Gorondě.“ Boje v Gorondě, při kterých se palbou z týlu, z kostela a od kovárny angažovali i záškodníci Szabadczapatoku, zaplatili Maďaři minimálně 13 mrtvými a desítkami raněných. Na naší straně byli jen dva ranění. Maďaři zastřelili i služebního psa, maskota jednotky. Nevyhoštěného jednotka pak společně se ženami, malými dětmi a starci ustoupila ve sněhových závějích přes hory do Perečína, odkud vlakem odjela na Slovensko. „V Humenném nás žádala Hlinkova garda o naše zbraně, ale odmítli jsme. Řekli nám, že v Prešově je ale budeme muset už odevzdat určitě. My jsme všichni jako jedním dechem zvolali: Tak až v Prešově! Tam jsme je také v kasárnách 14. pluku 17. března odevzdali,“ končí svoje vyprávění veterán od Gorondy. I přes důkladné prohlídky od slovenských fašistů si podle pamětníků někteří příslušníci SOS schovali u sebe pistole tak dobře, že si je přivezli až domů. Tyto zbraně pak použil český odboj proti nacistickým okupantům.

BŘEZNOVÁ VÁLKA – ZÁPADNÍ FRONTA
K ofenzivě ve směru od Užhorodu k Perečínu a slovenské hranici na severu se Maďaři pod vlivem nepříznivých zpráv ze středu fronty odhodlali až večer 14. března 1939. Celou noc, než se v údolí Uhu stačila aktivovat obranná linie 3. praporu 36. vojenského pěšího pluku, bránila jejich postupu jen slabá rota SOS. Vyzbrojena několika těžkými kulomety i přes drtivou přesilu útočníků a dělostřelecké ostřelování účinně blokovala maďarský postup. V těchto bojích se hlavně vyznamenali obránci užhorodského severního předměstí, kteří však utrpěli citelné ztráty a jejich velitel, vrchní respicient Jan Chrástecký, v boji padl. Teprve k ránu se příslušníci SOS od nepřítele odpoutali a kryti několika československými lehkými tanky se přesunuli od Domaninců k Onokovcům, kde už údolí řeky Uhu přehrazovaly zákopy „šestatřicátníků“. Toto postavení bylo pro všechny československé jednotky a evakuované civilisty, ženy a děti bez přehánění životně důležité: pokud by se zde podařilo Maďarům prorazit a obsadit Perečín, uzavřel by se tak všem Čechoslovákům ústupový koridor na Slovensko. Vzhledem k napjaté situaci na středním úseku fronty u Svaljavy, která se také držela s vypětím všech sil, by to znamenalo, že by stovky a tisíce mužů a žen byly vystaveny nebezpečí zajetí, možná i likvidace. Tohoto faktu si byli českoslovenští obránci dobře vědomi, a tak se na tomto úseku doslova zakousli do země, zatímco jen několik kilometrů za nimi, v Perečíně, českoslovenští železničáři horečně vypravovali jeden za druhým improvizované evakuační vlaky se ženami, dětmi a strategickým materiálem a surovinami. Vydatnou pomoc při obraně a protiútocích pěšákům i zde poskytli tankisté 3. pluku útočné vozby a 2. mechanizovaného předzvědného oddílu. Boje na této linii trvaly nepřetržitě skoro 3 dny. Teprve v odpoledních hodinách 17. března 1939 se začal zadní voj západní bojové skupiny 12. divize stahovat k zemským hranicím mezi Podkarpatskou Rusí a nyní už fašistickým Slovenskem. Samotnou hranici překročili v prostoru Malý Bereznyj – Ubľa, kde také většina jednotek odevzdala zbraně slovenským vojákům. Ne však českoslovenští tankisté. Ti odzbrojení na hranici odmítli a po vlastní ose dojeli až do Humenného, kde teprve 18. března 1939 složili jako poslední bojová jednotka československé armády své zbraně.

BŘEZNOVÁ VÁLKA – VÝCHODNÍ FRONTA
„V noci na 15. března 1939 jsem měl stráž u Černého Ardova. Při ranní kontrole po půlnoci se mi vpředu něco nelíbilo,“ vzpomínal na nejtěžší okamžiky svého života Vincenc Pazinec. „Kamarád dozorce Alois Mitka mi říká: To nic, Vincku, to budou keře. Pro jistotu jsme tam vystřelili světlici a již vidíme, že je zle! Před námi se plížila rojnice ve složení voják – civil, voják – civil. Civilové byli záškodníci Szabadczapatoku. První útok jsme odrazili, ale potom přišel rozkaz ustoupit. Situace byla svízelná, při ústupu nám ale pomohly obrněné vozy naší armády.“
Útok na východní frontě zahájili Maďaři nejpozději – až 15. března. Jako první byla na ráně družstva SOS ve Fančíkovu a Vrbovci. Několik desítek příslušníků SOS nemohlo silnému tlaku a drtivé přesile dlouho vzdorovat. Po boji muže proti muži a bodákovému protiútoku se dali na ústup, ale naštěstí z několik kilometrů vzdálené Sevljuši přijela rotě SOS na pomoc dvě obrněná auta a dva tanky 2. praporu 45. pluku. Z velitelského vozu se vyklonil důstojník a volal na ustupující příslušníky SOS: „Stůjte! Všechno zpět, nasedněte na tanky a jedeme!“ V posádkách těchto tanků však nebyli jen vojáci, ale i civilní montéři plzeňské Škodovky, kteří si den předtím přijeli pro tyto stroje k provedení oprav. Většina montérů se po zprávě o útoku okamžitě připojila k vojákům v jejich protiútoku. Obrněnci s posilami se hnali po silnici k Novému Selu. Než však dojeli k odbočce na Fančíkovo, blýskl v poli výstřel maďarského protitankového kanonu. Granát s děsivým třeskem naštěstí jen lízl věž prvního tanku, ale posádka na okamžik zpanikařila. „To se stalo vašemu synovi osudným,“ napsal na podzim 1939 vojín Smolík matce škodováckého technika Antonína Seidlera. „On řídil tank a já seděl vedle něj. Maďaři po nás začali střílet z protitankových kanonů. Po první ráně dal velitel rozkaz k návratu. Než jsme mohli tank otočit, dostali jsme přímý zásah do motoru. Velitel dal rozkaz k sesednutí. Váš syn chtěl vyskočit otvorem pro řidiče a dostal přitom plný zásah do prsou a byl okamžitě mrtev.“ Nasazením dělostřelectva československý protiútok ztroskotal. Tanky ještě chvíli ostřelovaly útočníky, ale pak se i s pěchotou stáhly zpět k Ardovci a později až k Sevljuši. Situaci tu komplikoval fakt, že na rozdíl od jiných úseků fronty museli naši vojáci bojovat nejenom proti Maďarům, ale také proti rusínským teroristům v týlu. Tito záškodníci, členové ultranacionalistické organizace „Karpatská Sič“, totiž přepadali československé jednotky a jednotlivce ze zálohy, aby získali zbraně.
V této nepřehledné situaci, kdy navíc už nebylo možno spojit se s kamarády u Svalavy a Užhorodu, ustupovaly československé jednotky na východ, k rumunské hranici. Chust byl posledními obránci opuštěn až odpoledne 16. března 1939, bezmála po dvou dnech obranných a ústupových bojů. Zadní voj ústupové kolony kryli veteráni od Nižných Verecek, tankisté 2. předzvědného oddílu, jejichž kulometná palba držela dotírající Maďary v dostatečné vzdálenosti od konvoje, kde byly i ženy a děti. Ze vzduchu kryl naše vojáky poslední čs. vojenský letoun v oblasti, stařičký „Šmolík“ Š-328 13. pozorovací letky, pilotovaný desátníkem Mikuleckým, pozdějším pilotem 312. československé perutě v Anglii. Druhý stroj této letky byl totiž už první den bojů odeslán s hlášením na Slovensko a už se nevrátil. Odtržení Slovenska a špatné počasí také zabránily příletu leteckých posil z letišť u Košic a ze Spišské Nové Vsi. Pozdě večer 16. března přešli poslední českoslovenští vojáci pod vedením npor. Štětky (padl v listopadu 1944 u města Dunkerque) hraniční most přes Tisu v Ťjačevě a druhý den, 17. března 1939, předal jejich velitel zástupcům rumunské armády 14 obrněných vozidel i se zbraněmi. Ten den také naposledy odstartoval z letiště Slatinské Doly des. Mikulecký, přelétl nad posledními ustupujícími vojáky na hraničním mostě přes Tisu u Marmorašského Sighetu a přistál na nejbližším rumunském letišti, kde bylo letadlo zabaveno a posádka internována.
Za tři dny bojů zahynulo minimálně 40 Čechoslováků a více jak 120 jich bylo zraněno (zhruba takové měla ztráty americká armáda za celé dva měsíce bojů v západních Čechách na jaře 1945). Maďaři však měli ztráty mnohem větší – podle zahraničních pozorovatelů padlo zhruba 200 vojáků a teroristů a další stovky jich byly zraněny.
Obrana Podkarpatské Rusi, jež byla jedinečnou ukázkou morálky a bojového ducha tehdejších československých vojáků a příslušníků SOS, skončila. Neskončil však boj jejich hrdinů. Vracející se skupiny tvořily již organizační buňky odboje a znovu se sešly při krvavých bojích v řadách 1. čs. armádního sboru v SSSR nebo v sestavách výsadkových a partyzánských skupin hluboko v nepřátelském týlu. Ale to už je jiná historie, byť neméně slavná, možná dokonce ještě méně známější.


Major Mikuláš Guljanič
Osud československého Rusína Mikuláše Guljaniče patří mezi nejzajímavější příběhy 2. světové války. Narodil se 9. prosince 1907 v rodině učitele v malé obci Zariči na Podkarpatské Rusi. Jako absolvent gymnázia v Chustu mluvil česky, slovensky, rusínsky, maďarsky, rumunsky, rusky, francouzsky a latinsky. Kvůli lásce ke koním začal nejprve studovat vysokou školu veterinární, ale po pátém semestru nastoupil na vojnu a vystudoval Vojenskou akademii ve Vyškově. V roce 1934 vstupuje do řad československého letectva, kde nalétal více než 4000 letových hodin, přežil několik nouzových přistání a i jinak dokázal mnohokrát ošálit smrt (proslavil se např. podlétnutím starého mostu v Bechyni). V letech 1935-1937 střeží státní hranice u četnické letecké hlídky v Hradci Králové. Mobilizaci v září 1938 prožívá u 4. pozorovací letky v Českých Budějovicích, později je přeřazen ke zpravodajské službě a převelen zpět na Podkarpatskou Rus. Právě zde, při ochraně vzdušného prostoru se stařičkým letadlem Š-328 („Šmolíkem“), ho 14. března 1939 zastihuje maďarský útok na Československo. Po čtyřech dnech bojů, kdy poslední československé jednotky kryjí ústup civilistů a hlavních sil 12. divize, se Guljanič stahuje s ostatními na území Slovenska a stává se příslušníkem 13. letky na letišti Spišská Nová Ves.
Po záboru Podkarpatské Rusi ovšem Maďaři pokračují v útoku na Slovensko a Guljanič dostává 24. 3. 1939 rozkaz, aby naložil tři Šmolíky, které bylo možno nasadit i jako lehké bombardéry, pumami s yperitem a odletěl bombardovat Užhorod. Za odmítnutí splnit rozkaz ve válce je jediný trest, Guljanič ale použít chemickou zbraň nehodlá. Dává pod křídla zavěsit klasické pumy a pod ochranou tří stíhaček Avia B-534 s nimi odlétá. Skupina je však v prostoru nad Pavlovicemi nad Uhem přepadena trojnásobnou přesilou maďarských stíhaček. Výsledek je strašný. Jeden Šmolík je sestřelen, po posádce snášející se na padáku je v rozporu s válečnými právy stříleno a těžce raněný pilot je pak na zemi dobit. Všechny tři stíhačky a druhý bombardér jsou s poškozenými motory nuceny nouzově přistát. Na letiště ve Spiši, které je vzápětí bombardováno, se tak vrací jen Guljaničův stroj. V nastalém chaosu si už na porušení rozkazu nikdo nevzpomene a to Guljaničovi zachrání život. Z téhož letiště pak v roce 1944 odlétá přes frontu do SSSR, když předtím osobně předá klíče od skladiště zbraní partyzánům. Na východní frontě se stává velitelem 3. bitevního pluku 1. letecké smíšené divize. Do bojů, při kterých často po vystřílení všech nábojů pokračuje i naprázdno klamnými nálety, ho jako jeho palubní střelec doprovází další legenda druhého československého odboje – mladičký Richard Husmann, známější jako Filip Jánský, autor bestselleru Nebeští jezdci. 14. dubna 1945 Guljaničův pluk v bojích o Ostravu poprvé přelétl československou hranici a 14. května 1945 pak Mikuláš Guljanič přistává v čele svého pluku na kbelském letišti v osvobozené Praze.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This