Category: 2004 / 04

Kuřáci opia na ulicích
Do deseti let má být srovnán se zemí i Teherán

Malebné město datlových hájů a zahrad se v pátek 26. prosince 2003 probudilo do apokalypsy. Zemětřesení o síle 6,5 stupně Richterovy škály změnilo starobylý íránský Bam v rozvaliny. Jako hrad z písku se zřítilo přes osmdesát procent domů, postavených stejně jako největší stavba města – citadela – z nepálených cihel. Sesuly se i dvě poměrně nedávno postavené nemocnice. Vydržela jen věznice a velká mešita ze železa a betonu. Pod sutinami, kde jen málokde vznikly vzduchové kapsy, v nichž by lidé mohli přežít, zůstalo kolem 40 tisíc obyvatel, kteří v době prvních a zároveň nejsilnějších otřesů v 5.26 hodin místního času ještě spali.

75 TISÍC LIDÍ NA ULICI
Na začátku ledna, kdy jsme do Bamu dorazili my, skupina devíti dobrovolných záchranářů a humanitárních pracovníků z Liberecka, která s konvojem humanitární pomoci vyrazila do Íránu pozemní cestou, byly záchranné práce u konce. Hledání živých lidí pod sutinami tu zastavili již po třech dnech. Další hledání v troskách bylo zbytečné. Mrtví byli pohřbeni většinou ve společných hrobech a my hned při nočním příjezdu cítili dosud neznámý a nepopsatelný zápach rozkládajících se lidských těl. Naštěstí ho do rána rozfoukal vítr. I tak to byl hrozný pohled – město rozpadlé v sutiny, postavy v ulicích se ploužily jako malátné stíny. Mezi troskami domů se kromě jejich majitelů, a bohužel i zlodějů, už pohybovala těžká technika. Odstraňovaly se zbytky budov a zprovozňovala vodovodní síť. V Bamu se voda čerpá z velmi hlubokých studní, takže voda v nich údajně zůstala nezávadná.
Podle odhadů je teď na ulicích Bamu asi 75 tisíc lidí. Ti, kdo měli možnost, město opustili, ale stále tu zůstalo velké množství lidí a další se do města kvůli snadnějšímu přístupu k pomoci stáhli z okolních vesnic. Bohužel i paraziti ze zemětřesením nepoškozených vesnic, kteří předstírají, že jsou oběťmi.
Do Bamu už dorazilo a stále proudí velké množství pomoci z Íránu i ze zahraničí. Íránská vláda o pomoc požádala všechny státy světa s výjimkou Izraele. Třeba Česká republika vyslala kromě nás hned 27. prosince letadlem dalších 14 záchranářů se speciálně vycvičenými psy a čtyřmi tunami materiální pomoci. Nám všichni po cestě kladou na srdce, že pomoc, kterou 6500 kilometrů vezeme, musíme předat přímo postiženým lidem nebo její předání alespoň osobně ohlídat. Když ji převezme místní úřad, skončí prý v nenávratnu. Obviňují úředníky z toho, že sklady jsou sice plné kvalitního zahraničního materiálu, ale obyčejní lidé dostanou pouze druhořadé věci, a to ještě v nedostatečném množství.
Přispěly i Spojené státy, jež s Íránem nemají diplomatické styky a k teokratickému teheránskému režimu se jinak staví více než odmítavě. Teď ale kromě materiální pomoci pracují přímo v Bamu američtí hasiči a malá nemocnice. V seizmicky velmi aktivním Íránu totiž neexistuje specializovaný tým, určený jenom pro zemětřesení. Záchranné akce zajišťuje Íránský červený půlměsíc, úctyhodná organizace s ohromným rozsahem činností, která ale pro rychlý zásah po zemětřesení nemá dostatečné kapacity a operativnost. Místní lidé proto americkou pomoc ocenili. Někteří reformní politici se v té souvislosti dokonce nechali slyšet, že by zemětřesení mohlo přispět k alespoň částečnému obnovení dialogu mezi oběma státy. Poněkud humorné proto bylo, že v době návštěvy šéfa íránské justice v Bamu museli Američané zakrýt kusem látky vlajku s pruhy a hvězdami na střeše svého stanu.

OPIUM POD SUTINAMI
Na různých místech Bamu vybudovali zahraniční dobrovolníci několik velkých stanových táborů pro lidi bez domova. Většina původních obyvatel ovšem zůstává v blízkosti svých zbořených a neobyvatelných domů. Ulice jsou tak lemovány řadami stanů, které zabírají část vozovky. Lidé také žijí přímo na zahradách a hlídají si své datlové palmy. Datle jsou totiž významným exportním produktem východního Íránu a vedle příjmů z turistického ruchu hlavním zdrojem obživy místních obyvatel. Pan Alí s manželkou, oba penzionovaní učitelé, měli štěstí, protože při zemětřesení byli na návštěvě v asi 40 km vzdáleném městě Jiroft. Pan Alí mě vede k jedinému grapefruitovému stromu své zahrady vedle zbořeného domu. Trhá mi plnou tašku grapefruitů jako výraz díků za pomoc, kterou jsme jeho lidem poskytli…
Je ovšem ještě jeden důvod, proč lidé stanují na ulicích a nechtějí se hnout od svých zbořených příbytků. Opium. Pod sutinami nezůstal jen majetek, ale i nepředstavitelné zásoby opia, na kterém je v Bamu závislá každá druhá rodina. Město je totiž významnou zastávkou na jedné z hlavních tras, kudy opium proudí z Afghánistánu do Íránu a dále k zákazníkům v Evropě. I když se s tímto jevem snaží místní orgány bojovat, samy přiznávají, že perfektně organizované a většinou lépe než policejní složky vyzbrojené narkomafie mají navrch. Ve městě je spousta vojáků a policistů, přesto se kuřáci, kteří teď mají abstinenční příznaky, snaží vydolovat z trosek svých obydlí alespoň zbytky drogy. V sutinách ovšem zůstaly i kuřácké soupravy, předávané po generacích jako rodinné stříbro.
Tento zdejší fenomén jsme pocítili i při práci v ukrajinské polní nemocnici, kde jsme pomáhali. Podobně jako indická nemocnice a nemocnice kermánské univerzity, poskytovala ve stanu chirurgickou, traumatologickou a ortopedickou péči. Několik dnů po zemětřesení ustal příval raněných, ale děti, které přežily, měly kvůli chladnu, ale hlavně oslabení organismu posttraumatickým stresem různá nachlazení, průjmy a občas i závažnější onemocnění. Naši zdravotníci si v areálu ukrajinské nemocnice zřídili vlastní ošetřovnu a denně jsme v ní ošetřili kolem 40 až 50 nemocných dětí. Mně osobně působily kulturní šok patnáctileté, ale i mladší matky. A kolem naší nemocnice se ploužily osoby, které nám gestikulací naznačovaly, že by uvítaly „něco“ píchnutého do žil. Další narkomani předstírali, že trpí silnými bolestmi, aby dostali alespoň nějaký ten tlumicí prášek.
Jak se jim povede dál, nevím. Práci zahraničních polních nemocnic postupně nahrazuje velká nemocnice Federace společností Červených křížů a půlměsíců, která sice dál operuje ve stanech jako polní nemocnice, ale počítá se s ní přinejmenším do doby, než bude postavena nová nemocnice „kamenná“. Pracují zde společně lékaři a ostatní zdravotnický personál z řady zemí světa, kteří však budou postupně nahrazeni Íránci. PŘÍŠTĚ TEHERÁN?
I když si mnozí Íránci ve stanech zařídili celkem pohodlné bydlení, bylo již v době našeho pobytu aktuální otázkou, jak vyřešit ubytování tak ohromného množství lidí na několik měsíců, možná i na dobu více než jednoho roku, dokud nebudou postaveny nové domy. Teplotní rozdíly mezi nocí a dnem neumožňují, aby lidé přečkali toto období ve stanech. Několik zahraničních organizací chce instalovat v Bamu jakési obytné rodinné kontejnery. Několik takových kontejnerových domků, nesoucích turecké vlajky, jsme již v Bamu viděli a další, pro změnu německé, na cestě. Íránská vláda má zase v úmyslu vybudovat tisíce montovaných domků. Probíhaly tu také debaty o definitivní podobě „nového Bamu“ – zda bude nové město postaveno na místě stávajícího, či posunuto dále, jak velké má vůbec být, půjde-li o centrálně řízený projekt, nebo bude iniciativa ponechána na jednotlivcích. Už nyní je jasné, že se o nové bydlení bude bez pomoci vlády a zahraničních organizací schopna postarat jen malá část z dosud stotisícového města. Lidem totiž nebudou stačit peníze z pojištění, protože náklady na nové domy, které se musí postavit podle přísnějších technických předpisů, porostou.
Írán teď zasáhla hrůza i nad možností, že by podobně silné zemětřesení udeřilo v Teheránu. Dvanáctimilionový Teherán (v širší aglomeraci má dokonce 15 milionů obyvatel) leží na několika velmi nebezpečných seizmických zlomech. Poslední velké zemětřesení postihlo Teherán v roce 1830 a tehdy v ještě malém městě zahynulo 45 tisíc osob. Podle odborníků se silnější seizmická aktivita v oblasti Teheránu opakuje přibližně jednou za 150 let. Profesor Akasheh z Teheránské univerzity hovoří o tom, že podle matematických modelů bude Teherán zasažen zemětřesením o síle 6 stupňů s 90% a o síle 7 stupňů Richterovy škály se 60% pravděpodobností. Mezinárodní seizmografické výzkumné centrum (ISRC) při íránském ministerstvu vědy už zveřejnilo, že zlomové linie se podle pozorování daly do pohybu a získávají více energie než dříve, takže otřesy o síle kolem 7 stupňů Richterovy škály zasáhnou Teherán se 65% pravděpodobností už v příštích deseti letech. I ty nejrezervovanější odhady počtu obětí jsou strašlivé. Stovky tisíc lidí by zahynuly okamžitě a dalším milionům zasypaným pod troskami by pak nebylo možné pomoci. To si zřejmě uvědomila i Nejvyšší rada národní bezpečnosti (SNSC) a začala se problémem vážně zabývat. Existují dvě alternativy – přesunout hlavní město (nejprve administrativně, poté i jeho obyvatele) na bezpečnější místo, nebo si vzít příklad z Japonska a přestavět Teherán tak, aby jeho budovy byly vůči zemětřesení odolné. Ani jedna není v horizontu několika let reálně proveditelná a náklady by se vyšplhaly do astronomické výše. Zatím je tedy jasné pouze to, že alespoň nové budovy musejí zvýšené nároky na odolnost proti zemětřesení splňovat a přestavět by se měly přinejmenším nemocnice a hasičské stanice.

Category: 2004 / 04

Písečná bouře se uklidňuje, prašná oblaka usedají. Nedovolí si konkurovat dunícím bubnům, umocňujícím důležitost této chvíle. Na zlatých nosítkách přinášejí sluhové po dlouhé rampě vládce, oblečeného ve zlatě, s velikými náhrdelníky z drahých kamenů. Všichni přihlížející pokorně skloní hlavu. Božstva ve svých mohutných zjeveních – zelený drakoještěr, obrovský pavouk, černý had a pestrobarevní rejnoci na stěnách kolem nádvoří – již čekají. Je třeba ukojit je další obětí. Jemná tkanina zdobená perletí, která zakrývá vstup do posvátné místnosti, se zavlní. Zpoza ní vystupuje kněžka. Přistupuje ke klečícím nahým zajatcům, vysoko k nebesům pozdvihuje svůj obětní nůž. Čepel má symbolicky tvar Měsíce, nejmocnějšího tělesa na obloze. Zaboří ji do těla oběti a ve svých zkrvavených rukou po chvíli drží rudé srdce. Davy utichají. Bude to bohům stačit? Pohlédnou ke svému vládci. Jeho tvář je však kryta obrovským zlatým plátem. Kněžka mu nese číši plnou krve z čerstvě otevřených ran. Obřadně ji vypije a jeho nosítka se znovu pohnou. Poddaní klesají na kolena. Vládce odchází zpět na místa, kam se nikdo z nich nikdy nepodívá. Na vrchol obrovské pyramidy, která ční nad jejich prostou vesnicí.

MAGDALENA DE CAO O 1500 LET POZDĚJI
Magdalena de Cao, vesnice na severu Peru, se od ostatních liší. Ulice má vyasfaltované, chodníky opravené, domy natřené, okna zasklená. Žádný pouliční zmatek a křik zoufalých prodavačů. Žádná bída a špína. Ulice jsou poloprázdné, jen děti se tu honí za míčem. Dospělí nedělají nic. Deset let kopali v poušti. Rychle a nervózně. Dnes mají huaqueros – vykradači hrobů – vyděláno, domy postavené, děti na školách.
„Že tu někdo žil před námi, se vědělo vždycky. Lidé občas vykopali na zahradě nějakou vázičku,“ říká Fernando. „Pak někdo v poušti u moře náhodně objevil starý hrob. Když se to rozkřiklo, měli z toho všichni radost.“ Štěstí se usmálo na Magdalenu de Cao – staří bohové konečně vydali své poklady a teď bylo na každém, jak s nimi naloží. Huaqueros nejdříve kopali každé ráno za úsvitu a každý večer po setmění. Celá vesnice to věděla. Jen oficiální místa ne. Když se nějakou dobu nic nedělo, několik se jich odvážilo kopat i během dne a netrvalo dlouho a přidali se ostatní. A tak na obrovské planině několika kilometrů čtverečních nakonec stála stovka mužů. Odkryli staré hroby pod vrstvou písku a stačilo jen sbírat. Kostí si nevšímají, strhnou z nich krásnou tkaninu, vysbírají vázičky s jemnými motivy lovců, keramiku ve tvaru zvířat a kukuřice, dřevěné bůžky, šperky, drahokamy. Když je to vše, posunou se dál. Další hrob, další bohatství. Pak už si vlastně musejí vybírat – je toho tolik, že se to nedá odnést. Vykopat, rozkopat, rozhrabat a další. Přijížděli i lidé z jiných vesnic, z okolních hor. Každý denně nosil domů devět obrovských pytlů plných předmětů, za které byli obchodníci se starým uměním ochotni zaplatit tisíce dolarů.
„Zadarmo vám nikdo nic nedá, natož aby vám za něco poděkoval. Vychodili jsme šest tříd a máme rodinu, ale měsíčně si poctivou prací vyděláte kolem dvou stovek. Pak se dozvíte, že to, co váš děda nachází na zahradě, se dá překupníkům královsky prodat, neudělali byste to? Každý, kdo mohl hýbat rukama a nohama, se tehdy dal na vykrádání hrobů. Vlastně v tom jela celá vesnice. Vlastně celé severní Peru,“ vypráví Fernando a vede nás domů.
Všechny domy jsou tu vyřešené stejně. Veliká vstupní místnost, vlevo jídelní stůl, vpravo pohovka, nad ní diplomy na zdi z hliněných cihel. Za závěsem, kam zmizel Fernando, je kuchyně a chodba. Je pryč dlouho a pak na stůl snáší své poklady. Staré močické vázy a nádoby, které kdysi vykopal, a nikdy neprodal. Prý proto, že po nějaké době si k lidem Moche vytvořil osobní vztah a jejich umění má moc rád a váží si toho, že tyhle kousky může mít doma. Je si totiž vědom, jakou hodnotu mají. Větší problém je však v tom, že kdyby je někdo u něj našel, tak mu všechno zabaví a jeho šoupnou do vězení. Keramika, kterou starý huaquero ukrývá, je totiž v naprosto dokonalém, neporušeném stavu a na světě je hodně muzeí, galerií a sběratelů, kteří by byli ochotni udělat cokoli, aby ji získali. Krásné kousky proto leží v krabicích pod hromadou starých hadrů na zahradě a jejich současný majitel je vyndává jen výjimečně, aby je ukázal důvěryhodným osobám. My jsme v místní škole už nějaký čas vyučovali zdarma angličtinu a také pomáhali archeologům při vykopávkách. Fernando věděl, že jsme neškodní.

SENZAČNÍ OBJEV
Muselo to jednou přijít. Arturo, další vykradač, při kopání narazil na jakousi zeď. Že je to pyramida, by si všimlo i malé dítě. Odhrnul písek – na zdi jsou vidět reliéfy a barva. Jak kope hlouběji, obnažují se zřetelně výjevy: postavy, liška, Měsíc, rybáři, pelikáni. Nic takového ještě nikdy neviděl. Bude to zřejmě objev století. Opatrně se rozhlédl. Každý má oči upřené do své jámy a většině jeho „kolegů“ kouká jen hlava. Zavolal na kamaráda. Také je překvapen. „Nikdo z ostatních se to nesmí dozvědět,“ dohodli se. Ostatní huaqueros by za zdí čekali hroudu zlata, a tak by ji rozkopali a zničili, a archeologové tu zatím nemají co pohledávat. Ta pravá chvíle ještě nenastala.
O čtyři roky později, v roce 1987, se rozhodli. Horečka vykrádání ustoupila, ty nejdražší kousky, zdá se, již byly nalezeny a v „bezpečí“. Teď se mohou zachovat jako řádní občané Peru. Zašli za profesorem archeologie na Státní univerzitě v Trujillu a podělili se s ním o svůj úžasný objev: krásnou starou zeď s reliéfy kultury Moche (čti „moče“).
V té době nebyla kultura Močiků neznámým pojmem. Shromažďování různých exemplářů se věnovali Španělé již od roku 1771 a účastnil se ho i přírodovědec a humanista Alexander von Humboldt. Kultura Moche byla známa sice obrovskými, ale v podstatě primitivními a jednoduchými pyramidami a krásnou figurální a malovanou keramikou. „O reliéfech nebo freskách ale nikdo nikdy neslyšel,“ vysmál se jim profesor Segundo Vásquez a nálezce z univerzity vyhodil. Ale nedalo mu to a na místo se po čase zajel podívat. Vzal s sebou zakladatele jedné z nejvýznamnějších peruánských bank Banco Wiese Sudameris pana Wiese, obdivovatele Močiků.
„Chtěli, abych je zavedl na místo, kde jsem na tu podivnou zeď narazil,“ vypráví Arturo. „Nejdřív mi ale museli slíbit, že mě nikdy nezavřou, nebude mě otravovat policie a nakonec, jestli z toho něco bude, mi dají práci. Mně a mým dalším deseti kamarádům,“ pokračuje. „Nejdřív se cukali, že prý budou mít práci jen pro dva. To víte, nechtělo se jim zaměstnávat vykradače hrobů. Ale nakonec jim došlo, že bez nás stejně nic nenajdou, konečně měli jsme tady největší zkušenosti. A tak souhlasili a já jim zeď ukázal,“ říká Arturo, dnes čestný zaměstnanec na vykopávkách v komplexu El Brujo.
„Sensacional! Sensacional!“ vykřikl Wiese, když mu vykradači hrobů za přítomnosti archeologů zeď ukázali. A všichni do jednoho věděli, co to znamená: píše se nová epocha archeologických výzkumů na téma Moche. Intenzivní vykopávky, financované nadací bankéře Wiese, začaly na nově objevené Bílé pyramidě (Huaca Blanca), pojmenované také Pyramida Staré Cao (Huaca Cao Viejo), v komplexu El Brujo údolí řeky Chicama v roce 1990. Unikátní nálezy z Bílé pyramidy jsou přitom veřejnosti víceméně dosud neznámé. Nové poznatky zatím vstřebala jen hrstka odborníků.

PRVNÍ NALEZENÝ KALENDÁŘ
Náhodně objevená zeď Bílé pyramidy vypráví v jemných reliéfech mnoho příběhů. Z jejich postav a dějství se dá v podstatě číst (Močikové písmo neměli, pozn. red.). Díky tomu byla nazvána „kalendářem“. Je rohový, 3,2 m vysoký, a 4,1 m dlouhý a jeho vznik se datuje do roku 600 n. l.
Ústředním motivem kalendáře je strom života, kolem kterého se odehrává celé dění Močiků. Volně v prostoru se potkávají dva bojovníci zápasící se zbraněmi vysokých hodnostářů o čest, o vyšší postavení. Jsou zde panovníci, tolik typičtí pro El Brujo, v jejich klasickém postoji na rozkročených nohou, s korunou na hlavě, oblečeni do kalhot bez nohavic a do košile bez rukávů. V ruce drží obrovský palcát, podobný jakémusi dlouhému žezlu. Hned vedle panovníků je vyobrazeno několik lišek, které jsou symbolem chytrosti, ve větvích stromu života visí opice, symboly šikovnosti, a pod nimi vyhlížejí svou kořist šelmy, symboly síly a vytrvalosti. Strom je obsypán plody a listy. Všude jsou rozházené „třpytící se“ hvězdy a několik Sluncí a nad tím vším se vznáší veliký Měsíc v první lunární fázi, kdy má podobu loďky. Na něm jedou dva jaguáři – „měsíční zvířata“ symbolizující změnu a nastolení nového řádu. Nad Měsícem se vznáší veliké vejce, které uvnitř nese člověka s hvězdou. Vejce je doslova obsypáno hvězdami, jejichž postavení ale není náhodné – tvoří část souhvězdí Štíra, jeho ocas. Druhá skupina hvězd podle astronomů znázorňuje Jižní kříž. Obě souhvězdí jsou vyobrazena v pozici, ve které se objevují na začátku nového roku. Vedle hvězd je vyobrazen štír. Kolem chodí leguáni a šelmy. Důležitou součástí kalendáře jsou volavky, mušle, humři, papoušci, medvědi a také pelikáni, obdivovaní pro své rybářské umění. Ostatně rybáři tu také nechybí. Na totorových (rákosových) člunech, dodnes používaných, chytají své úlovky do velikých sítí s plováky, kolem poletují ptáci s obrovskými křídly.
Z kalendáře se dá odvodit mnohé, ale je-li zatím jediným exemplářem, který byl od Močiků nalezen, jsou to jen pouhé spekulace. I z dalších nálezů ale vyplývá, že Měsíc (na kalendáři tak obrovský) byl pro Močiky důležitější než Slunce. Věděli, že ovlivňuje příliv a odliv oceánu, se kterým byl jejich život na pobřeží tak úzce spjat. Možná si všimli, že při zatmění Slunce je to Měsíc, který Slunce zakrývá. Je tedy silnější a mocnější. Pravděpodobně jsou ale důvody jejich uctívání Měsíce prozaičtější. Na rozpálené poušti nastalo toužebné ochlazení až v noci, za vlády Měsíce.

DONESTE CIHLY, BUDE SE STAVĚT PYRAMIDA
Pyramidy kultury Moche neměly šikmé stěny. Byly poschoďové, s rovnými kolmými stěnami. Stěny byly bohatě zdobené a fresky a reliéfy se s každou novou generací zdokonalovaly a vyvíjely, i když motivy zůstávaly podobné. Na jejich stavbu byl použit místní materiál – hliněné, nepálené, na slunci sušené cihly, známé po celém světě pod názvem adobe. Už jen tento fakt je fantastický – pyramidy mají často více než deset pater a každé patro je nejméně dva metry vysoké. Půdorys nejspodnějšího patra pyramid dosahuje obvykle rozměrů více než 100 x 100 m, což samo o sobě představuje miliony cihel. Např. původní Huaca del Sol (Pyramida Slunce), největší stavba z nepálených cihel v Americe, byla celá podle předpokladů postavena až ze 140 milionů cihel. Tato pyramida byla již bohužel z větší části vykradači zničena. Na výrobě cihel se podílelo mnoho rodin. Na cihlách totiž bylo nalezeno 198 druhů „značek“. Každá rodina tehdy označila všechny své cihly svým „podpisem“, aby bylo jasno, kolik jich na stavbu pyramidy odevzdala a že splnila svůj úkol a nikdo z rodiny tak nebude stručně řečeno obětován.
Během čtrnácti let vykopávek v komplexech El Brujo a Huacas del Sol y de la Luna si jejich hlavní archeologové vytvořili dvě protichůdné teorie. Ale jak se později ukázalo, jen jedna je pravdivá. Na pyramidách Luna y Sol někteří archeologové tvrdí, že vznikaly stavěním jednotlivých pater na sebe zhruba jednou za sto let. Znamenalo by to, že se velikost jednotlivých pater vlastně zmenšovala podle toho, kolik prostoru by na posledním patře zbylo, a konečný tvar pyramidy byl tedy náhodný. Na projektu El Brujo ale hlavní archeolog Antonio s lehce pobaveným úsměvem vysvětluje: „Díky chemickému rozboru barev a uměleckému stylu fresek je jednoznačně dokázané, že jednotlivá patra pyramidy spolu souvisí. Jak to archeologové z Luna y Sol, kterým do projektu díky proudu dennodenních návštěvníků teče nekonečně peněz, mohli tak dlouho přehlížet?“
Pyramidy Moche jsou vlastně dílem mnoha generací a do konečné podoby vznikaly po mnoho staletí. Vlastně se zhruba jednou za sto let stavěly na starých základech znovu. Možná z touhy být výš a tak blíže k božstvu, které na ně periodicky posílalo zkázu v podobě velkých zemětřesení a záplav, možná z potřeby oslavit novou dynastii. Nová stavba na starých základech vyrůstala na principu ruské „matriošky“ (možná proto, že se hodilo starou pyramidu použít, možná k ní měli stejnou úctu, jako ke svým božstvům, a nemohli a nechtěli ji zničit). První, třípatrová pyramida se vším, jak má být – s rampami, s nádvořím, s místnostmi na jejím vrcholku, které byly zastřešené, a s místnostmi na jednotlivých patrech po jejím obvodě – se ve všech svých prostorách zanosila a zastavěla novými cihlami (proto se fresky a reliéfy zachovaly v tak neporušeném stavu) a na této bázi bez otevřených prostorů se stavěla pyramida nová, lepší, krásnější a samozřejmě o několik pater vyšší. Na otázku, kolik vlastně jednotlivých v sobě ukrytých pyramid bylo, se dnes odpovídá těžko. Vítr a občasné silné deště za posledních tisíc let udělaly své a pyramidy upravily podle svých představ.

NA PYRAMIDU NESMĚL KAŽDÝ
Pyramidy byly sídlem vládce a nejvyšších hodnostářů a kněží a vykonávaly se tu rituály zasvěcené bohům. Na vrcholu pyramidy byly obytné místnosti vládců. Na jednotlivých patrech pyramid byla různá náměstí s oltářem nebo s místností, kterou obýval či v níž úřadoval kněz. Místnosti byly skryté za vysokou zdí a za komplikovaným systémem chodeb. Antonio, hlavní archeolog komplexu El Brujo, nám na Bílé pyramidě ukazuje, kudy se do místnosti vstupovalo. „Dovnitř mohl vejít jen ten, kdo systém chodeb znal. Muselo tam být šero a místnost mohla být také hlídána strážci.“ Pak ukáže na kousek zídky, která jakoby bez významu ční v prostoru: „V každých dveřích byl vysoký práh, zřejmě aby zpomalil nevítaného hosta nebo taky hmyz a hady. Tady jsme totiž v poušti!“
Podle vyšlapaných cihel o kousek dál se dá odhadnout, že tudy proudily návštěvy za úředníkem, který seděl v jiné místnosti, o poznání méně tajemné. Při audienci u úředníka šlo hlavně o přinesení obětin, aby se dotyčný zavděčil u svého nadřízeného. Obyčejní smrtelníci měli na pyramidu jen velmi omezený přístup. I zdejších obřadů se mohli účastnit jen ti nejváženější, pro obyčejné lidi se dělaly méně významné obřady mimo pyramidu.
Jiné místnosti hodnostářů a kněží byly většinou 4 x 3 m velké, zakryté před zraky případné veřejnosti střechou podpíranou sloupy z místního stromu algarrobo, známého svou odolností a pevností. Střecha ležela na rákosových podpěrách a byla ze stejných cihel či hlíny jako pyramida. Zajímavou ji činily tzv. „střešní ozdoby“ – jakési duté báně (symbolicky znázorňující konce zbraní „palcátů“) z pálené hlíny o výšce asi 40 cm, rozestavěné pravidelně po celém jejím okraji. V některých případech byla střecha podepřena také sloupky cihlovými nebo, a to se považuje za fantastický nález a vrchol stavitelských schopností z hlíny, sloupkem hliněným. Tyto pak zdobila stejná freska jako na okolních zdech, zřejmě proto, aby sloupy opticky nerušily.

RELIÉFY Z LIDSKÝCH KOSTÍ
V nejsvětějších a nejdůležitějších místech se nachází největší koncentrace těch nejkrásněji zdobených zdí. Dlouhé koridory pokryté nekonečnými metry stylizovaných rejnoků, obrovské, graficky velmi propracované hlavy nadpřirozeného muže s rozcuchanými vlasy a s hady s hlavou lišky a kondora, kat v podobě lidské i pavoučí s uťatou lidskou hlavou v ruce, s obrovským obětním nožem v ruce druhé. Byly snad určeny jen zrakům těch nejvyšších a ostatní nebyli hodni se na podobné výjevy dívat? Nebo je vládcové milovali a obdivovali tolik, že je chtěli mít jen ve svých domovech?
Hlavní náměstí, kam mělo přístup největší množství lidí, má dekoraci jednodušší. Jsou to velmi zřetelné a zcela přímo oslovující výjevy, ale provedené s velikou precizností. Jsou vysoké dva metry, tedy v nadživotní velikosti a působí skutečně mohutně. V různých dynastiích bylo v módě něco jiného, i když tematicky shodného s dynastií předchozí. Také propracovanost a stylizace použitých prvků se trochu liší, ale stále zůstává velkoplošná, naplánovaná tak, aby pokryla celou stavbu a hlavně zdi, které směřovaly na sever.
Zaměříme-li se na budovu A, tedy nejnovější (600-700 n. l.) stavbu pyramidy Blanca (Bílé pyramidy), je jasné, že kdo přikázal tyto zdi vyzdobit, myslel to zcela vážně a výzdobu pojal ve velkém stylu. Hlavy padaly a krev stříkala, když najatí umělci nepersonifikovali božské bytosti a výjevy z obřadů obětování dostatečně pečlivě.
Na reliéfy zdí je použito dosud neobvyklého stavebního materiálu, totiž lidských stehenních kostí (kam zmizel zbytek těl, není známo, žádné kostry s usekanýma nohama se nenašly, i když je možné, že byly zazděny za reliéfem). Bylo potřeba napravit chybu předchůdců, jejichž tanečníci (známí také pod názvem „oficiálové“) na reliéfech měli chodidla na zemi a častým ometáním o ně během své existence skoro přišli. Byli totiž natolik polidštěni (zároveň to byl jediný způsob, jak se vypořádat s trojrozměrností reliéfů), že nohy od kotníku dolů trčely ze zdí a stály na podlaze ochozu. Tentokrát však byli stavitelé chytřejší. Tanečníci byli oblíbení, takže bylo nutné je zobrazit znovu, ale moudřeji, o dvacet centimetrů výš. Nohy tak prostě trčí ze zdí do prostoru a podlaha pod nimi se dá bez problémů zamést, aniž by se s posvátnou zdí cokoliv stalo. A protože tanečníci museli tančit a bohové mít pocit, že jsou velmi, velmi opravdoví, na zpevnění nohou se použilo lidského materiálu. A právě tohle je odpověď na to, proč tolik Močiků přišlo toho roku o své nohy. Klacky být použity nemohly.

NAZÍ VĚZNI A KRVELAČNÍ PAVOUCI
Jen o stupínek níž se setkáváme s dlouhou řadou mnoha vězňů, svázaných k sobě provazem kolem krku, jejich hlídač nese na ramenou všechny jejich zbraně, je tedy jasné, že se jedná o zajatce z války. Jsou podle tradice svlečeni do naha a provedeni do všech detailů. Nemohou nám uniknout jejich ztopořené penisy. Antonio se naší otázce nediví. Hned ukazuje na malou čárku, která vede přes kořen penisu: „Měli je podvázané. Tohle se v Peru dodnes dělá malým klukům na noc, aby se nepočurali.“ Samozřejmě po několika hodinách takového zákroku penis ztopoří a podle toho, jak se Antonio při vzpomínce na své dětství tváří, to asi taky hodně bolí. Pochopitelně odpověď na to, zda se jednalo o úmyslné mučení zajatců, neexistuje.
Dalším děsivým obrazem je obrovský pavouk s lidským tělem. V jedné ruce drží obětní nůž s čepelí ve tvaru mocného vesmírného tělesa Měsíce a v druhé za vlasy uříznutou hlavu. Jen o dvě stě let dříve se na stejném stupni ukazuje obdobné vyobrazení – tentokrát však jde o muže, člověka, který kromě nože drží dítě. Také za vlasy. Myslím, že je všem jasné, co se s dítětem stalo. Moche totiž byli krvelačnými vrahy, kteří nešetřili bližního svého a pro své bohy byli ochotni jít do extrémů. Je známo, že při obřadech byla běžně požívána lidská krev, kterou kněží chytali přímo z řezných ran svých zajatců nebo obětovaných bytostí. Trhání srdce za živa také nebylo výjimečné. Navíc je zvláštní, že zlými mučiteli a tyrany nebyli jen muži. Našlo se několik hrobů žen, které podle polohy a obětin vložených do hrobů byly během svého života velmi vlivné a měly vážené postavení.
Pokud by nechyběla zbouraná zeď dalšího patra Bílé pyramidy, pravděpodobně bychom našli reliéfy obrovského ještěra (zřejmě nadživotní leguán), který také drží svou oběť. Byl totiž pokračováním jinak velmi identické posloupnosti zdí v pyramidě Luna v archeologickém nalezišti Huacas de la Luna y del Sol v údolí řeky Moche o 80 km dál.
Další shodnou freskou je muž s hady s liščími a kondořími hlavami. Objevuje se na obou nalezištích, pouze s tím rozdílem, že na Huaca de la Luna je zobrazován častěji a v několika „druzích“ vyobrazení – jedná se totiž o práci se staletými přestávkami. Poslední, nejnovější reliéf muže (podle našeho názoru nejhezčí a nejstylizovanější) je však naprosto shodný s tím, který se objevil v jedné z místností na vrcholku poslední přestavby (přestavba A) pyramidy Huaca Blanca. Naopak krásní rejnoci zdobí (buď jako fresky, nebo jako reliéfy) celý vnitřek pyramidy Huaca Blanca, zatímco na Huaca de la Luna existují jen v několika málo exemplářích.
Pavouk, ještěr a rejnoci (rejnoci vždy jen v interiérech) jsou tedy jedinými živočichy, kteří měli nadpřirozené schopnosti tak silné, že k nim Močikové chovali takovou velkou úctu. Na některé keramice Moche se také ještěr objevuje jako souložící s dívkou. Zřejmě se tedy jednalo o velmi oblíbený převlek kněží. Pavoukovi se takové cti nedostalo – alespoň ho v takové pozici nikdo nezakreslil.

DŘÍVE VYKRADAČI, NYNÍ ARCHEOLOGOVÉ
K pyramidám je to z vesnice Magdalena de Cao asi šest kilometrů přes pole s cukrovou třtinou. Benzin a řidiče platí vedení archeologického výzkumu, který zaštiťují peruánský Národní institut kultury (INC) a současně Státní univerzita v Trujillu. Čas od času se na nejnovějších objevech podílí i několik vědeckých organizací, které tak projekt částečně sponzorují.
Pyramida nás vítá tmou, ale než vystoupíme a podepíšeme protokol na vydání pracovních nástrojů, tma zešedne v záři úsvitu na východě. Močikové z údolí Rio Chicama si na postavení svého města vybrali krásné místo. Uprostřed úrodné zeminy, hojně zavlažované z řeky Chicama, vybíhá jazyk pouště, který je nad okolní krajinu vyvýšen asi o deset metrů.
V dálce hřmí oceán, který je odsud asi dva kilometry, ale dělá takový hluk, jako by se blížila bouře. Takový je prostě ranní příliv. Na západě se rýsuje silueta pyramidy Huaca Prieta staré 5000 let (předkeramická kultura) a naproti pyramida Močiků Huaca El Brujo zvaná též Huaca Cortada. Když pohlédneme zpět na naši Bílou pyramidu (Huaca Blanca), která je jako jediná ze všech v údolí Chicama podrobována archeologickému výzkumu, zjišťujeme, že nikdo z našich kolegů se nikam nežene. Teď už jsou všichni archeologové, ne vykradači hrobů. „Archeologie je práce trpělivá a velmi pomalá,“ říká už asi podesáté Viktor, a tak pomalu a trpělivě vystupujeme v jeho stopách na vrchol pyramidy, do místnosti nazvané prostě C10. I ostatní stoupají po vyšlapaných cestičkách na svá stanoviště s krumpáčem přes rameno, s malým tranzistorákem a s balíčkem se svačinou. Na svém místě mezi cihlami a starým prachem si sednou a budou čekat na východ slunce a na světlo.
Dříve jich tu pracovalo přes padesát, dnes je jich čtrnáct. Pro ostatní prostě nebyly peníze. Vědí, že dostanou svůj měsíční plat, a je proto úplně jedno, co vykopou a co ne. Motivaci jim sebrala smrt pana Wiese, jehož banka tento projekt financuje. Smlouva totiž končí v roce 2005 a všichni vědí, že už nebude prodloužena. A i kdyby byla – přísun prémií skončil s panem Wiesem. Rodina pana Wiese prostě nemá to nadšení pro Moche jako on a penězi plýtvat nebude. Pan Wiese byl totiž nejen bohatý, ale i osvícený – jeho touha po nových objevech poháněla všechny do nadlidských výkonů. Vždy když archeologové a kopáči na El Brujo objevili něco nového, dostali všichni zvýšené prémie a konala se velká oslava s pivem. Jo, to se to vykopávalo! Pan Wiese vždy všeho nechal, nasedl do soukromého tryskáče a přiletěl odkudkoliv. Veškeré práce byly zastaveny do doby, než se objevil se svými osobními strážci pod pyramidou, aby se mohl toho úžasného objevu zúčastnit. „To potom stál u zdi, kde jsme mu nechali poslední cihly, jak byly, on je rozebíral, jeho osobní strážci v černých oblecích je odváželi na kolečku a on se svým vlastním oblíbeným kladívkem odkrýval a odkrýval. Pak objevil to, kvůli čemu jsme mu zavolali, a všichni jsme mu zatleskali. Měl ohromnou radost. Prostě ho archeologie bavila a takhle se jí mohl věnovat i přesto, že byl bankéř.“ Segundo, šikovný kreslič hypotetických rekonstrukcí, zamáčkne slzu a další dva pokývají: „Jo jo, to byly časy.“
Dnes po štědrém mecenáši zbyla jen fotka na zdi. A ze všech oslav už jen ta každoroční – oslava výročí oficiálního zahájení vykopávek. Rádi jsme na ni přijali pozvání. Tančilo se, zpívalo a pilo a nad hrncem plným tamales a chilli guláše ze skopového masa se sešli všichni dnešní zaměstnanci El Brujo a všichni ti důležití slavní archeologové, co se podíleli na zahájení prací…


Název kultury Moche (čti „moče“) je uměle odvozený od jazyka používaného až do počátku 20. století v oblasti severního pobřeží Peru. Ovšem sami Močikové, kteří nepoužívali žádnou formu písma, a proto jejich pravé jméno nikdo netuší, zde byli a odešli již mnohem dříve – od 0 do 700 n. l. Jejich současníky (o 900 km dál na jih) byli mnohem slavnější, i když stejně mystičtí Nazkané (dodnes nevysvětlitelné čáry pokrývající 525 km2 planiny Nazca) a jejich následovníky Lambayeqové, Čimuánci (Chimú) a nakonec Inkové, za jejichž architekturou přijíždějí do Peru lidé z celého světa.
Močikové obývali na vrcholu své slávy 600 km dlouhý pruh severoperuánského pobřeží, ohraničený dnešními městy Piura na severu a Nepe~na na jihu. Tento pruh byl široký několik desítek kilometrů, sevřený mezi oceánem a vysokou hradbou andských štítů. Státním zřízením Močiků byla teokracie – vláda kněží, válečníků. Močikové se nikdy nesjednotili v jednolitou říši, ale tvořili malé „městské“ státy, které obývaly jednotlivá údolí kolem řek stékajících z přilehlých And (např. údolí řek Moche a Chicama). Jednotlivých center Moche existovalo podle dosavadních odhadů zhruba 25. Města mezi sebou často válčila. Příčinou byl většinou nedostatek vody v údolní řece a v boji šlo o to, získat přístup k prameni nebo alespoň k vyšším polohám řeky. Močikové byli totiž především zemědělci, pěstovali fazole, maniok, tykve, kukuřici a používali složité systémy zavodňování svých polí.
Močikové se proslavili svou keramikou. Byli to zruční umělci, známí široko daleko svou šikovností. Nepoužívali hrnčířský kruh, a možná proto se jejich nádoby vyznačují složitými tvary. Mnohé vypadají jako hlavy, jiné mají podobu domů, rostlin či zvířat. Vázičky se datují do prvního století našeho letopočtu. Jsou vždy dvoubarevné, malované za studena a poté vypalované, kdy změní barvu. Jejich lesk je přirozenou vlastností materiálu, ze kterého byly vyráběny, jedná se o směs hlíny a kaolinu. Sběratelé jsou za jednu ochotni zaplatit až 20 000 USD. Ostatní by uspokojilo muzeum Rafaela Larco Herrery (viz Močikové v muzeu). Z výjevů na keramice a freskách lze usuzovat na jejich způsob života. Společnost se vyznačovala přísnou hierarchií, na vrcholu společnosti stál panovník – kněz, který k upevnění vlastní moci používal kultu osobnosti. Dávno před Inky se prohlašoval za přímého potomka bohů. Postavení jednotlivých lidí je patrné i z oblečení. Někteří byli oblečeni pouze do bederních zástěrek, jiní měli tuniky i pláště. Močikové byli totiž mj. i výteční tkalci, a dokonce i skvělí zlatníci. Jejich práce s drahými kovy byla ve své době vyhlášená. Zlato bylo spojováno se Sluncem, stříbro s Měsícem.
Obecně známou se stala tato kultura díky monumentálním pyramidám nedaleko města Trujillo. Chrám Slunce je považován za největší americkou stavbu z nepálených cihel. Poněkud méně známé jsou pyramidy v komplexu El Brujo, v údolí řeky Chicama, o kterých nové poznatky přináší právě náš článek. Celkem bylo odkryto několik stovek močických hrobů, ale za největší je považován nález Pána ze Sipánu, na jehož interpretaci se dodnes pracuje. Močikové byli vystřídáni kulturou zvanou Chimú.

Vývoj v okolí komplexu El Brujo
0-650 vzestup kultury Moche na severním pobřeží současného Peru
650-700 pád kultury Moche
1531 Francisco Pizarro přistává na jihoamerickém kontinentu
1553 založení vesnice Cao Viejo (Staré Cao) dominikánskými knězi 200 m od pyramidy Huaca Blanca; dominikánští kněží zde postavili kostel s oltářem obráceným k této pyramidě
1578 osadu Cao Viejo postihly ničivé záplavy vyvolané fenoménem El Ni~no a nepřízeň osudu ji pronásledovala
1619 velké zemětřesení zničilo celou vesnici Cao Viejo i s kostelem; ten rok se obyvatelé Cao Viejo přestěhovali dále do vnitrozemí a založili současnou vesnici Magdalena de Cao
1983 náhodné objevení fresky kalendáře na Huaca Blanca
1987 o nálezu kalendáře informován profesor archeologie Segundo Vásquez v Trujillu
1990 zahájení oficiálních vykopávek v komplexu El Brujo, sponzor: Banco Wiese Sudameris

Pán ze Sipánu
„Největší archeologický objev posledních desetiletí“ – tak bylo v roce 1987 označováno odkrytí nevykradeného hrobu močického vládce. Týmu archeologa Waltera Alvy se podařilo získat neuvěřitelné množství informací nedozírné vědecké hodnoty. Díky tomu, že hrob nebyl vykraden, se daly interpretovat jednotlivé ozdoby, byly pečlivě popsány jednotlivé vrstvy složitých ozdob, které přikrývaly nejvyššího močického hodnostáře. Mrtvý měl pod tělem více než šedesáticentimetrový zlatý diadém, který v močické kultuře příslušel pouze těm nejvýše postaveným. Muž byl zhruba 35 let starý. „Na pažích měl náramky ze stovek tyrkysových korálků o velikosti 25 mm. Na prsou se mu pomalu objevovaly dvě řady patnácticentimetrových burských oříšků z kovu, celkem jich bylo dvacet. Napravo jich bylo deset ze zlata a nalevo deset ze stříbra nebo mědi. Tato první známka dvoustrannosti se ukázala jako významná a neměnná složka všech pohřebních předmětů. V pravé ruce držel nejdůležitější symbol společenské moci a hierarchie: jakési žezlo a nůž v jedné podobě se zlatým držadlem ve tvaru obrácené pyramidy. Držadlo zdobila scéna znázorňující bohatě oblečeného muže, jak drží zajatce jednou rukou za vlasy a druhou mu míří válečným kyjem do obličeje. Pán ze Sipánu měl na krku límec ze 71 zlatých koulí. Přímo na hrudi leželo šest zlatých vypouklých disků, které kdysi nepochybně zářily jako miniaturní slunce. Z kostí zbyly už jenom úlomky, takže jsme je museli opatrně potřít přesně odměřenými vrstvami akrylové pryskyřice, aby ztuhly, což umožnilo přemístit celou kostru, jako by to byla zkamenělina,“ píše v knize Peru: historie a kultura archeolog Walter Alva. V hrobu vladaře se našly kostry dvacetiletých žen, zřejmě manželek či konkubín. Obětováni byli i bojovníci a lamy. Z množství ozdob, stovek nádob a zlatých ozdob se daly odvodit různé teorie o životě Močiků. Nálezy drahokamů, které pocházely ze vzdálených oblastí Jižní Ameriky, jasně dokázaly, že Močikové měli obchodní spojení s jinými částmi země. Ostatně byli civilizací, která stavěla silnice. napsal Topí PigulaMočikové v muzeu
Když se vykradači hrobů stali archeology, byla část močického pokladu zachována pro veřejnost. Asi nejucelenější část, více než 40 000 keramických artefaktů, je možné obdivovat v muzeu, které roku 1926 založil v Limě Rafael Larco Herrera. Rodina Herrerů začala sbírat močické umění roku 1903. První stovky kusů byly získány od vykradačů hrobů. Důležitým přírůstkem byl dar 3000 kusů močických artefaktů, které muzeum získalo roku 1933. Ve stejném roce věnoval muzeu svou sbírku i Carlos Roa. Dar obsahoval 8000 kusů, které se staly součástí muzeálních sbírek. Vystavená je nejen keramika, ale i zbraně, látky i kultovní předměty. Z vystavených předmětů si lze udělat představu o životě Močiků, včetně jejich vnímání sexu. Sexuální motivy jsou dokonce i na nádobách. Inkové, kteří se v Peru objevili později, si močické keramiky vysoce vážili. Důkazem budiž fakt, že mezi dary, které Inkové ze svého pokladu poslali prvním Španělům, byly i dva močické poháry. Některé předměty byly zapůjčeny do prestižních světových muzeí, kde reprezentují předinckou kulturu a historii Peru.

Category: 2004 / 04

Je teprve půl sedmé ráno, ale v oddací hale v jihoindickém městě Kójamputtúr je už tři hodiny živo. Vzduch je plný omamné vůně vonných tyčinek. Větráky rozprašují do sálu vodní tříšť. Na malém pódiu se potí čtyři muzikanti, přes hlavy stovek svatebčanů se nese pronikavá hudba. Bráhmanský kněz náhle dává pokyn k obřadu. Nastal astrologicky určený čas pro uzavření manželství. Nevěsta v červeném sárí pomalu vstává z klína svého otce, kde dosud seděla, a symbolicky tak opouští rodinu. Ženich jí uvazuje na krk zlatý přívěšek mangalia a kolem pasu stéblo trávy dharba, jejich spojení. Zároveň po knězi opakuje modlitbu. Hudba pak hraje hlasitou fanfáru. Fotoaparáty cvakají, videokamery točí. Hosté upadají do euforie.

ROZHODNOU HVĚZDY
Swetha a Karthik se dají považovat za moderní Indy. Oba vystudovali a v současnosti žijí v USA. I jejich rodiče byli nepochybně ve svém životě vystaveni vlivům západních kultur, nicméně se nadále řídí bráhmanskými tradicemi. Jsou pro ně silnějším poutem. Manželství je v hinduistické společnosti považováno za svátost, kterou nelze zrušit. I když rozvody v dnešní Indii již sporadicky existují, rozvedená žena je obvykle zavržena, a to jak komunitou, tak svojí rodinou. Proto se na volbu partnerů klade velký důraz a nic se neponechá náhodě. Vhodného muže či ženu pro svou ratolest vyhledávají rodiče. Oba partneři musejí pocházet ze stejné kasty a jejich horoskopy musejí předurčovat šťastné a dlouhotrvající manželství. Druhořadě se pak hledí na sociální a ekonomické postavení rodin, vzdělání a doporučení od známých nebo přátel.
Swetha již v Indii poznala hocha, se kterým se při studiích na stejné univerzitě v Americe sblížila a plánovali se v budoucnu vzít. Osud jim však nepřál. Swetha o tom nerada hovoří: „Rodiče by se snad nakonec smířili s tím, že Maniš je z nižší kasty, ale když si u astrologa nechali srovnat naše horoskopy a ten jim svatbu nedoporučil, nebyla s nimi řeč.“ Swetha na horoskopy nevěří, ale astrologie je v hinduismu základem veškerého dění. I zahájení velké cesty, stěhování nebo otevření nového obchodu lidé podniknou jen v astrologicky vhodné dny. I hinduistická manželství se uzavírají v přesně astrologicky vypočtený okamžik, kdy se devět planet obíhajících Zemi nachází v příznivé konstelaci, umožňující novomanželům dobré soužití. Tento okamžik nastává každý den v jinou dobu, takže někdy si svatebčané musejí řádně přivstat. Nemají na vybranou. Dvouhodinová sekvence svatebních rituálů musí uvázáním mangalia vyvrcholit v přesně stanovenou minutu!
Dlouho před tímto okamžikem se Swetha pokoušela z USA rodiče přesvědčit. Když je pak navštívila doma v Indii, pochopila, že musí zvolit mezi manželem, nebo rodiči. Rozhodla se smířit s tím, že jako absolutní většina dívek z Indie bude provdána za muže, kterého nebude znát a před svatbou ho uvidí jen jednou. Zpět do Ameriky ji pak doprovázel její otec. „Ani chvíli mi nedal oddechnout, hned začal se sháněním ženichů,“ stěžuje si Swetha. „A to jsem ho ještě musela učit zacházet s e-mailem a pomáhat mu s vyhledáváním inzerátů na Internetu.“ Její otec však věděl, že musí spěchat. Pokud chtějí být indické dívky při hledání dobrého ženicha konkurenceschopné, měly by se vdát mezi 20. a 25. rokem svého života. Jí už táhlo na 25.

ŽIVOTNÍ ÚSPORY ZA SVATBU
Když otec Swethy vybral vhodného kandidáta a obě rodiny potvrdily, že by se jejich děti mohly k sobě hodit, domluvila se společná schůzka. Dříve takové setkání probíhalo jen mezi rodiči, dnes se ho účastní i budoucí novomanželé. Během mnohahodinové návštěvy, kdy se potkají poprvé v životě, je jim však o samotě vymezeno jen 20 až 30 minut. To je vše. Babička Swethy to měla těžší: „Když jsem se vdávala já, svého nastávajícího jsem před svatbou neznala. Neukázali mi ani jeho fotografii. Bylo mi tenkrát patnáct a nikdo se mě na můj názor neptal.“
Pak se čeká na vyjádření ženichovy rodiny. „Je to jako pohovor se zaměstnavatelem,“ říká Swetha. „Ukáži se jim, oni si mě prohlédnou, a pak jen čekám, až dají vědět, jestli jsem prošla.“ I když by teoreticky mohl svou nabídku dcery stáhnout po setkání i otec Swethy, v praxi se to nedělá. Fakta o ženichovi (smyšlené akademické tituly občas slouží k vylepšení ženichovy pozice) si opakovaně prověřil předem.
Swetha se dozvěděla, že vyhovuje. Nyní jejímu otci začnou hlavní starosti. Musí domluvit věno a připravit svatební obřad. Přesné požadavky na věno určuje budoucí tchyně nevěsty podle přání celé ženichovy rodiny, která si věno mezi sebou rozdělí. Kromě tradičních šperků a šatů jsou dnes oblíbenými dary počítače, hi-fi soupravy, a dokonce i auta. I když dnešní indické zákony vyžadování věna oficiálně zakazují, většina indických rodin tento zvyk nadále praktikuje. O věno se smlouvá, ale otec nevěsty zpravidla příliš nevzdoruje. S jeho dcerou bude totiž v rodině jejího manžela zacházeno tak, jak si to zaslouží podle přineseného věna.
Karthikovi rodiče žádné věno nevyžadovali. Přece jen jsou moderní rodina. Ale Swetha má stejně obavy: „Ještě že Karthik nemá bratra. Alespoň nikdy nebudu ta horší.“ Ví, o čem mluví. Jsou běžné případy, kdy dívka s nedostatečným věnem je v rodině manžela týrána, psychicky i fyzicky. Situace může dojít i tak daleko, že je zaranžována „nehoda“ v kuchyni, při které dívka uhoří. Ač je to pro nás nepochopitelné, dochází k tomu i v dnešní době. A jak statistiky ukazují, jen minimální procento těchto případů policie vyšetřuje. Většinou je přehlíží. Tradice, i v takovéto neospravedlnitelné formě, má v hinduistické společnosti příliš pevné kořeny.
Není tedy divu, že otec nevěsty vydá za svatbu dcery, co je nutné. Pro dobře zaměstnaného státního úředníka to může znamenat až dva roky čistých příjmů na jednu svatbu. Pro většinu Indů však provdání dcer (někdy i jediné dcery) znamená vydání jejich celoživotních úspor. Mnozí se nadosmrti zadluží.
Nevěstina rodina musí totiž kromě věna zařídit a zaplatit ubytování a stravu pro všechny svatebčany, nakoupit sváteční oblečení pro všechny blízké příbuzné a zaplatit bráhmanským kněžím za provedení obřadu. Tradiční bráhmanské svatební rituály (bráhmani jsou nejvyšší indická kasta) vždy trvaly pět dní, ale s dobou se postupně zkracovaly. Babička Swethy s nostalgií vzpomíná: „Moje svatba trvala celé tři dny. Byla to velká událost a sjelo se na ni pět set hostů!“ Dnes jsou svatby z praktických důvodů vměstnány do dvou dnů, ale i tak nejsou ani levnou, ani jednoduchou záležitostí.

SÍLA RITUÁLŮ
Indická svatba je velkolepou a slavnostní událostí. Její průběh a obsah jsou stanoveny částečně náboženskou a částečně společenskou tradicí. Tradiční svatba se skládá z více než třiceti různých ceremonií. Každá plní svoji vlastní přesně stanovenou funkci. Tyto svatební rituály se dají rozdělit do tří kategorií. Nejdůležitější skupinou jsou obřady, které jsou přesně zachyceny ve svatých knihách Véda, základních spisech hinduistického náboženství. Tyto obřady tvoří asi třetinu všech rituálů. Jejich popis i texty s nimi spojených modliteb jsou psány v sanskrtu, dnes již mrtvém jazyce, který běžně ovládají už jen bráhmanští kněží. A tak když kněží v průběhu svatby tyto modlitby předříkávají, nerozumí jim ani ti, kteří je po nich mají opakovat. Všichni však znají jejich přibližný význam a shodují se, že je důležité, aby tato tradice byla zachována. Tyto důležité náboženské obřady provádějí při svatbách muži, kteří mají v hinduistické společnosti silně dominantní postavení. Ženich během obřadu odříkává množství modliteb za svoji budoucí ženu, při kterých žádá, aby byla zdravá, aby nepokazila manželství a aby mu dala hodně synů. Několik obřadů je též zaměřeno na její „zcivilizování a očištění“. Nevěsta ovšem příležitost žádat totéž od svého novomanžela nedostane.
Druhá kategorie obřadů je také tvořena náboženskými rituály. Ty jsou ale volnější, jejich průběh není přesně stanoven a ke svatbám se postupně přidávaly v průběhu mnohých staletí. Jejich zařazení do svatebních dní a jejich provedení se liší podle regionu a kasty. Do třetí skupiny pak patří společenské tradice a lidové zvyky, které nemají s náboženstvím nic společného. V každé kastě a oblasti Indie mohou být jiné. Tyto obřady nejsou vedeny kněžími, připravují je většinou blízcí příbuzní ženicha. Na rozdíl od náboženských rituálů jsou velice neformální a svatebčané se u nich často zasmějí.
Svatební ceremonie jsou pro přihlížející hosty nádhernou podívanou. Pódium v oddací hale hýří všemi barvami. Účastníci rituálů – bráhmanští kněží, ženich a nevěsta, jejich rodiče a někteří blízcí příbuzní – jsou oblečeni do krásných tradičních oděvů, které si v závislosti na probíhajícím rituálu často převlékají. Hosté, hlavně ženy, se také nenechají zahanbit a v průběhu dvou dnů předvedou celou škálu svých šatů a šperků. Typickým tradičním oděvem a chloubou indických žen je sárí. Nejkvalitnější sárí jsou vyrobena z hedvábí a dva až tři metry dlouhý kus látky, omotaný kolem těla, je nádherně zdoben vyšívanými vzory.
Kněží používají množství posvátných předmětů a plodů, hlavně banánů, kokosových ořechů, bílých a voňavých jasmínových květů spletených do řetězů a růžových kvítků arralli. Muži mají kolem těla omotané tři bílé provázky – symbol příslušnosti k bráhmanské kastě. Příslušnost obvykle obnovují jednou do roka při obřadu, který je často zařazován i na začátek svateb. Vykonavatelé obřadů si také omotávají kolem prstu stéblo trávy zvané dharba, které je svatým symbolem a má dopomoci k úspěšnému provedení všech rituálů.

OBŘADNÍ DŮM
V Indii není zvykem oddávat v chrámech. Svatby se často konají v prakticky vybavených obřadních domech. V přízemí těchto dvoupatrových budov bývají kuchyň a jídelna, kde zaměstnanci alespoň třikrát denně vaří a servírují výborná jídla. V prvním patře je oddací síň, na jejíž každé straně jsou vymezeny prostory pro jednu z rodin. Obě rodiny se tady převlékají a chystají na jednotlivé ceremonie, jichž se někteří blízcí příbuzní přímo zúčastní. Také tu odpočívají v průběhu dne mezi náročnými obřady. Nevěsta musí být ve svatebním domě od svítání prvního svatebního dne až do rána po svatební noci. Ve druhém patře jsou pokoje, kde přespávají někteří hosté. Ostatní jsou ubytováni v hotelech v blízkém okolí.
Před příchodem hostů si s překvapením prohlížíme prázdnou oddací halu. Pod stropem jsou sice natahané fábory a malé nazdobené pódium nese nápis „Swetha se vdává za Karthika“, ale stěny jsou zašlé, kovové skládací židle v hledišti malé a otlučené, linoleum vyšlapané. Když však krásně odění hosté postupně zaplní hlediště a obě rodiny obřadně vstoupí, kněží zahájí obřady a spustí živá muzika, vše se rázem změní. Atmosféra je sváteční, až tajuplná, všichni se soustředí na pódium a oprýskanému sálu již nikdo nevěnuje pozornost.
Dopoledne v první den svatby provádí většinu rituálů každá rodina zvlášť. Tradičně byly tyto předsvatební ceremonie prováděny ještě před tím, než se ženichova rodina vypravila do vesnice nevěsty. Ženich s rodiči na pódiu a nevěsta s rodiči na rohožích vedle pódia nejprve vzdávají poctu předkům a pak provádějí obřady pro zajištění plodnosti nevěsty a dostatečného počtu dětí. Ženich se také loučí se svobodným životem, děkuje rodičům a prarodičům.
Odpoledne obě rodiny pokračují v rituálech společně. Tradičně se tyto ceremonie odehrávaly poté, co ženich se svým honosným průvodem dorazil na koni či slonu do místa bydliště nevěsty. Dnes se obě rodiny dostavily skromněji a pohodlněji vlakem nebo auty. Nejprve mezi nimi dochází ke vzájemnému vzdání pocty a výměně darů. Nevěsta dostává od ženichovy rodiny hedvábné sárí. Starší členové obou rodin se potkají a požehnají ženichovi a nevěstě šťastnou budoucnost. SVATBA VRCHOLÍ
Druhý den svatby vstáváme už o půl čtvrté ráno. Aby obřad vyvrcholil ve správný hvězdami předurčený čas, musí se dnes s ceremoniemi začít již ve čtyři. Když dorazíme do obřadní haly, zjišťujeme, že svatba je v ohrožení. Ženich se sice objeví, ale je oblečen na cestu. Má nové sandály, s sebou si nese svaté spisy, deštník a balíček s jídlem. Prý si uvědomil, že ještě není plně připraven na zodpovědné vedení manželství. Musí odejít, žít jako poustevník a pokračovat ve studiu svatého písma. Jaká pohroma! Ale žádný strach, toto je jen jeden z dalších tradičních rituálů. Otec nevěsty ví, co dělat. Zastavuje ženicha na odchodu, nabízí mu kokosový ořech a přesvědčuje ho, že už je dostatečně vzdělaný. Znovu mu nabízí svoji dceru. Ženich se nakonec rozhodne zůstat. Vše je zachráněno.
Pro úspěch manželství je důležité, aby bylo od ženicha a nevěsty odehnáno zlo. K takto zaměřeným rituálům dochází během svatebních obřadů mnohokrát a v různých formách. Často obsahují symboliku duševní i fyzické čistoty, která je v hinduistickém náboženství velice důležitá. Před jakýmkoliv obřadem se musí účastníci omýt svěcenou vodou nebo vykoupat v posvátné řece. První rituál druhého svatebního dne také začíná symbolickým očištěním ženicha a nevěsty. Oba sedí na houpačce ozdobené jasmínovými květy a pět vybraných žen z nevěstiny rodiny odhání od páru zlo tím, že jej nechávají „nalepit“ na červeně a žlutě obarvené lepkavé rýžové koule, které pak zahazují daleko od páru, a to postupně do všech čtyř světových stran.
Když je zlo odehnáno, může být zahájen hlavní blok ceremonií, který vyvrcholí předáním nevěsty jejímu novému pánovi, ženichovi, a vlastním uzavřením manželství. I otec nevěsty nejprve prokáže ženichovi úctu tím, že mu obřadně umyje nohy. Nevěsta pak usedne otci na klín, otočená směrem na východ. V ruce má kokosový ořech a zlatou minci. Když dojde k symbolickému převodu vlastnictví nevěsty z otce na ženicha, položí nevěsta svoje dlaně do dlaní otcových. Ten je obřadně přenese do dlaní ženicha, přičemž matka nevěsty je polévá vodou. Poté nevěsta obdrží od ženicha nové, devět yardů dlouhé sárí. Nyní se musí jít převléci, přičemž ji doprovází skupina žen ze ženichovy rodiny. Pro ty je to první a poslední příležitost si nevěstu řádně prohlédnout a případně odhalit skrývané fyzické neduhy. Když na nevěstě nic špatného neobjeví, může obřad pokračovat.
Ženich pak společně s knězem zažíhá oheň, symbol domácnosti. Nyní je zahájena série modliteb, v nichž ženich žádá, aby k němu byla jeho budoucí žena hodná a aby ji bohové zbavili všech nedobrých vlastností, které by mohly škodit jejich manželství, a také všech fyzických problémů, které by mohly zabránit zrození potomků. Tato série vrcholí v přesně načasovaný okamžik uvázáním přívěšku mangalia.
Pro většinu lidí je uvázání mangalia vyvrcholením svatby, avšak manželství tímto krokem ještě není uzavřeno. Dokonce i indické právo nepovažuje svatbu za právoplatnou, dokud není proveden rituál sedmi kroků. Při něm ženich uchopí nevěstu levou rukou za její pravou nohu a vede ji přes pódium. Při každém kroku opakuje po knězi jednu ze sedmi předepsaných modliteb. Nejprve se modlí, aby zajistil pro nevěstu dostatek jídla, síly, radosti, rozkoše a bohatství; dále aby nevěsta dodržovala náboženské rituály a aby se společně s ním modlila a prováděla hinduistické ceremonie.
Po dvou hodinách je celý obřad u konce. Novomanželé přijímají gratulace a dary. Swetha nás před svatbou nabádala: „Většina lidí dnes dává peníze, je to nejpraktičtější. Ale pozor, nesmí se dávat zaokrouhlená částka. Dobré sumy jsou 101, 1001 atd.“
…Před naším odjezdem se Swetha a Karthik přicházejí s námi do hotelu rozloučit a přinášejí nám pár sladkostí jako výslužku. Poslední dva dny byly první, které strávili spolu. Mlčky se ptáme, jak to zvládnou. Swetha si Karthika brát nechtěla, jen plnila vůli rodičů. Teď je na ní a na Karthikovi, zda si dokáží vytvořit harmonický vztah. Díváme se za nimi z okna, když odcházejí. Pomalu mizí v hluku a zmatku indické ulice. Drží se za ruce…

Category: 2004 / 04

Čeští polárníci exkluzivně pro Koktejl

Největší ostrov světa Grónsko tvoří po Antarktidě nejmohutnější polární pevninu na Zemi. Inuité tu žijí v osadách na pobřeží jižní a jihozápadní části ostrova. Východní pobřeží není pro trvalé obývání vhodné. Terén je zde mnohem členitější a hornatý. Žulové štíty vyrůstají k nebesům přímo od moře a divokost zdejších ledových scenerií uchvacuje každého, kdo si tu může vychutnávat nekonečné polární dny. Právě sem, na vrchol nejvyšší hory pohoří Schweizerland, 3383 metrů vysoký Mont Forel, směřovala loni v srpnu naše expedice. Výprava byla zkouškou na dobytí jižního pólu. Ten chceme jako vůbec první česká expedice zdolat na konci letošního roku.

VYBAVENÍ ZŮSTALO V PAŘÍŽI
V Kulusuku vystupujeme z letadla a je nám jasné, že se tu od roku 2000, kdy jsme tu byli naposledy, kromě zvýšeného počtu turistů nic nezměnilo. Stále stejná šotolinová ranvej, na které přistávající letadlo víří prach, stejná letištní hala s medvědí kůží na zdi a sedačkami polstrovanými tulení kůží, za přepážkou stále ta samá usměvavá slečna. A tak jako minule, nám i tentokrát chybí část zavazadel – čtyři lodní pytle, jež zmizely někde mezi Prahou a Reykjavíkem. Nejbližší dny trávíme čekáním na další letadla, která létají dvakrát denně, a telefonováním na všechny světové strany. Jednání místního personálu je typické pro lidi ze severu. Na jedné straně ochota pomoci lidem v nouzi a na straně druhé jejich klid, ze kterého je máloco vyruší. Nám, vystresovaným a nestíhajícím Středoevropanům, je to pramálo příjemné. Náš čas tady v Grónsku je rozplánován přesně na dny a každé zdržení musíme dohnat zvýšeným tempem na ledovci. V plánu máme sice časovou rezervu, ale to pro případ špatného počasí, a nechce se nám ji promrhat čekáním na zavazadla. Pověstný severský klid nás proto v prvních chvílích irituje, brzy se s takovýmto stylem ale ztotožníme a začne nám vyhovovat.
Ostatně po třech dnech intenzivního hledání a telefonických urgencí většina našich pytlů dorazila. Jeden vak s tuleními pásy, benzinovým vařičem a bederním popruhem tažného zařízení se našel až měsíc po návratu domů na letišti v Paříži (letiště Charlese de Gaulla, kde jsme přestupovali, je podle zasvěcených pověstné tím, že se zde ztrácejí zavazadla, takže příště dáme přednost osvědčené cestě přes Kodaň), a toto vybavení jsme si museli v Kulusuku vypůjčit. Ještě že víme, na koho se obrátit. Při poslední výpravě jsme tu čekáním na ztracené saně strávili čtyři dny. Taky jsme museli v místní samoobsluze, kde není moc velký výběr, doplnit ztracené potraviny. Zbytek času mezi návštěvami letiště jsme přebalovali a třídili věci. Člověk se snaží té hromadě harampádí dát nějaký řád, uspořádat věci podle druhu, četnosti jejich používání a nejrůznějších jiných hledisek do lodních pytlů, aby po několika hodinách práce zjistil, že už se v tom zase nevyzná a neví, kde co má. Takto to zkusí tolikrát, kolik má na to času, a pak to prostě vzdá. U našeho počínání nám kromě obrovského množství komárů asistovaly také dvě polární lišky. Jsou to nesmírně hravá, ale také drzá zvířata. Vůbec nic si z naší přítomnosti nedělaly a skotačily u hromady našich věcí. V nestřežených chvilkách se snažily ukrást nějaké to jídlo i pro sebe. Jsme prostě v místech, kde lišky dávají dobrou noc.

JINAK NEŽ PO MOŘI TO NEJDE
Letiště a osada Kulusuk leží na stejnojmenném ostrůvku odděleném od pevniny několikakilometrovým průlivem. Cesta do správního centra východní části Grónska, městečka Ammassalik (na starších mapách je toto městečko uváděno pod názvem Angmagssalik), trvá motorovým člunem přibližně tři čtvrtě hodiny. My však máme namířeno mnohem dál, do 70 km vzdáleného fjordu Nagtivit kangertivat. Z tohoto místa jsme začínali v roce 2000 naši cestu napříč Grónskem. I letos vyrážíme ze stejného místa, ale tentokrát nemáme namířeno na západ, nýbrž na sever. Cesta do fjordu trvá přibližně čtyři hodiny a za pěkného počasí je to nádherný zážitek. Člun se proplétá bludištěm menších ker u pobřeží, na volnějším moři zase míjíme kry velké jak panelový dům. Někdy voda vyhloubí do takových ker obrovské jeskyně. Kry se blyští na slunci, až bolí oči, a nádherně kontrastují s modrozelenou barvou moře. Kromě obrovského množství ptáků je možné zahlédnout i tuleně, při troše štěstí dokonce velrybu.
Ledoví velikáni z dálky působí majestátním dojmem a zblízka až nahánějí hrůzu. Přesvědčili jsme se o tom v momentě, kdy Eskymák, který nás vezl, v blízkosti několika takových zastavil, aby z kanystru dotankoval palivo do nádrže. Loď se začala povážlivě kymácet a vlny nás pomalu, ale neúprosně hnaly na jednu z těch obrovských ker. Rozrážely se o ostré hrany kry a představa naší malé drcené loďky nám moc klidu nepřidala. Když se Eskymák, balancující s třicetilitrovým kanystrem v ruce na vršku hromady našich věcí, snažil dolít benzin do nádrže člunu, vypadal, že každou chvíli opustí loď. Hrozilo, že budeme bez kapitána a bez paliva, ale Eskymák přijímal nástrahy této části světa s obdivuhodným klidem.

NA GRÓNSKÉM LEDOVCI
Hned první den na ledovci najíždíme na denní režim osvědčený z předchozích expedic. Vstáváme ve čtyři ráno, dvě hodiny trvá snídaně a balení věcí. V šest se vyráží. Pochod máme rozdělený do etap hodinu a půl dlouhých, v nichž se vždy po půl hodině střídáme v prošlapávání stopy. Za den zvládáme čtyři nebo pět etap podle náročnosti terénu. Večer musíme ještě navařit čaj na druhý den a hurá na kutě. Takto to jde den za dnem.
Máme naplánováno, že budeme postupovat od jižní části pásu hor až k Mont Forelu odhadem 250 kilometrů. Zpáteční trasa povede přímo na východ k pobřeží samotným centrem pásu obrovských štítů a hlubokých ledovcových údolí. Po zdolání několika sedel a vzdálenosti asi 150 kilometrů dorazíme do fjordu, kde Rasmussenův ledovec pomalu mizí ve vodách Grónského moře.
První dny nás doprovází nádherné počasí: modrá obloha a slunce zářící více než 20 hodin. Scenerie jako z pohádky. Denně postupujeme 20, někdy 25 kilometrů, dokonce jsme dohnali časovou ztrátu. Někdy máme pocit, že se dá na lyžích běžet a 130 kilogramů těžký náklad není žádnou zátěží. Saně jedou, lyže kloužou, my postupujeme. Ještě několik dnů po odchodu od pobřeží vidíme obrovské kry „toulající“ se po mořské hladině. Hory na východě, moře na jihu a nekonečná bílá pláň na západě. Prožíváme neuvěřitelné chvíle. Odloučeni od veškeré civilizace, jenom sami tři a nikdo jiný. Žádná silnice, město, lanovky, prostě nic, co narušuje čistotu přírody. Panenská a nedotčená je krajina, po které my, snílci, kráčíme. Smysly vnímají vše, co nás obklopuje, krásu, ale i nebezpečí a zrádnost ledovce. Na úrovni vnímání, schopnosti předvídání a reálného posouzení dané situace a taky na vědomém přijímání určitého rizika závisí náš úspěch, naše životy. Ledovec dokáže připravit překážky, ze kterých běhá mráz po zádech. Pád do ledovcového potoka, když se při přeskoku utrhl břeh, byl jen takovým přátelským upozorněním.
Naším nejtěžším soupeřem jsou trhliny: všech velikostí, hloubek a obrovské četnosti. Moc dobře mi z těch trhlin není, ale musíme přes ně. Je jich tu spousta a všechny jsou kolmo na náš směr. Kdybychom měli přechod přes každou jistit, nikam se nedostaneme. Navíc jistit člověka jedoucího s více jak 100 kg těžkými saněmi je hloupost. To žádný jistící bod nemůže vydržet, zvláště když je zbudován v odpoledním roztátém sněhu. Kdyby se vytrhl, spadl by do trhliny i ten, co jistí. Přetahovat odděleně saně a člověka také nelze, protože saně samotné lze jen těžko kočírovat. Takže nezbývá než se rozjet, makat co nejrychleji přes mostek a nepřemýšlet nad tím, jaká hloubka je pod námi. Věřit, že to vyjde i tentokrát…

ZASE POTÍŽE SE SANĚMI
Naše vybavení nám způsobuje nemalé potíže, i když nás výrobce opakovaně ujistil, že jeho saně jsou konstruovány do grónských podmínek a že s nimi nebude žádný problém. Dokonce nám na naši žádost zesílil vaničku saní, aby se neopakovala situace z minula, kdy jsme saně v přední partii prorazili o tvrdý led a nezadržitelně se do nich hrnul sníh. Zesílením se sice zvýšila váha, ale co je těch pár kilo navíc oproti váze nákladu 130 kg. I když saně mají ideální tvar, a jak se ukázalo, také dostatečnou pevnost, jejich slabinou je upnutí tažných ojí, které už na první pohled působí v porovnání s vaničkou fórově. Kloub spojující vanu saní a tažné tyče se láme už po několika desítkách kilometrů. „Je to hrozný pocit, když se hned čtvrtý den stane něco takového a člověk si uvědomí, že se s tím bude muset otravovat celý měsíc,“ říká Jirka. Cestou k Mont Forelu se tažné zařízení rozpadlo jen na jedněch saních, ale cestu zpět, kdy byl terén náročnější, nevydrželo ani jedno tažné zařízení. Denně opravujeme, montujeme a svazujeme, bohužel nemáme dostatečně vybavenou pojízdnou dílnu, abychom nahradili ocelové lanko dokonalým spojem, a tak musíme improvizovat s tím málem, co jsme si vzali. Tím jsou metry provázků různých tlouštěk, drát a pár šroubků. Využití poškozených nebo na první pohled úplně zničených a tudíž zdánlivě nepotřebných dílů je také dobrým cvičením naší kreativity. Naštěstí nic nevyhazujeme. Za prvé nechceme znečišťovat ledovec odpadky, a tak si vše vezeme zpět do civilizace (kde je sice místní popeláři stejně hodí do moře, ale s tím už nic nezmůžeme), ale hlavně člověk nikdy neví, co se mu kdy může hodit. Vše, co vymyslíme, se znovu zpřetrhá nebo zlomí, musíme se tedy obrnit trpělivostí, zatnout zuby a znovu montovat. Musím říci, že se opravdu hodilo téměř vše, jak jsme postupně vylepšovali jednotlivé modely kloubů našich saní. Celých pět týdnů až do posledních dnů bylo nářadí v neustálé permanenci.

Z DENÍKU
Je pátek 8. 8. 2003 a nějak se mi stále hůře vstává. Vůbec jsem neslyšel budíka a probudil mě až Pavel Krupička. Vyrážíme přesně podle rozvrhu v šest hodin. Dnes se honí mraky a fouká vítr. Na ztvrdlém povrchu se jde skvěle a za první část pochodu urážíme 7 km, což je rozhodně jeden z lepších výkonů. Po rychlé svačince vyrážíme dál, abychom co nejvíce využili pevného povrchu. Po deseti minutách přestává táhnout jedna strana postroje, což je neomylný signál, že zase prasklo lanko. Opravuji to a plynule u toho nadávám. Bohužel, když po hodině znovu vyrážíme, je povrch už zase změklý a začíná trápení. Dneska jsem byl tak naštvaný, že jsem málem volal Alexovi, což je výrobce saní z Norska, abych si na něm vylil zlost. Zabránila mi v tom jen vybitá baterie našeho telefonu…
Středa 13. 8. Stoupáme do takového kopce, že co chvíli musím jít stromečkem, abych to vůbec vytáhl. Hurá, je tu zase chvíli rovina! Klidný pochod ale trvá ani ne půl hodiny. Vlevo se objevuje vršek zaledněného kopce a z jeho vrcholu jdou hvězdicovitě trhliny na všechny strany. Tedy i kolmo na náš směr. Je už odpoledne a sníh je dost natátý, vůbec nedrží. Teď má člověk věřit sněhovým můstkům, přes které chodíme. Jdeme potichu a dost sklíčeně. V takovýchto chvílích už nikdo ani nenadává. K atmosféře ještě přispívá počasí, je pod mrakem, dusno a vedro. Úplně ze mě lije pot, nevím, jestli strachy nebo vedrem. Asi obojí.
Křižujeme a proplétáme se mezi trhlinami, občas za prvním průchozím spadne můstek, a ostatní musejí hledat jinou cestu. Někdy místo toho, aby se člověk odrazil, tak mu do sněhu zajede víc jak z poloviny hůlka. Jenže v tomhle ani člověk neví, jestli je nad trhlinou nebo ne. Držkuju… Zachraňuje nás jeden z kloubů mých saní, který opět prasknul. Tohle se stát ve chvíli, kdy člověk musí zabrat a táhnout, aby saně přeskočily trhlinu, tak nevím, kde by i se saněmi skončil. Jestli se nezmění počasí, čeká nás noční pochod…
Pátek 15. 8. 2003. Největší nevýhodou nočních pochodů je, že si člověk v té zimě pořádně neodpočine. Jen do sebe hodí pár soust, lok čaje, chvilku posedí, a zase dál, aby moc neprochladnul. Odměnou za noční pochody je východ slunce. Hory v pozadí, kterým dominuje majestátní Mont Forel, se barví do ruda a oranžova, vše je nádherně kontrastní. I malé hrbolky na sněhu vrhají dlouhé stíny. Celý jev trvá jen chvíli, ale vlije do zmožených svalů novou energii. Toto jsou chvíle, pro které má cenu tady být. Nedbáme zmrzlých rukou, fotíme a filmujeme jak o život…

PRVNÍ ČEŠI NA MONT FORELU
Mont Forel, nejvyšší vrchol Schweizerlandu, byl vidět už ze vzdálenosti sto kilometrů. Ověřili jsme si to podle navigačních přístrojů a map. Byl to opravdu on. „Nikdy bych nevěřil, že na tak obrovskou vzdálenost lze vidět horu nepřesahující výšku 3500 metrů,“ podivuje se Roman. Pod horou jsme dokonce o dva dny dříve. Majestátní Mont Forel je jako strážní věž na rozhraní hor a ledovcového plata. Na západ se táhne nekonečná pustina a na východ nesčetné množství štítů, vrcholů a horských hřebenů. Pod kopcem jsme nakonec zůstali čtyři dny. První jsme strávili ve stanech, protože hustě sněžilo. Nucený odpočinek nám po dvou týdnech pochodu přišel vhod. Druhý den jsme využili na průzkum severovýchodní stěny, pokryté až na vrchol ledovcem. Třetí a začátek čtvrtého dne jsme věnovali fascinujícímu a adrenalinovému výstupu a ještě náročnějšímu návratu do bezpečí stanů. Celý výstup a sestup zpátky ke stanům zabral 23 hodin. Museli jsme zdolat více než 700 výškových metrů ledovcové stěny, trhliny, séraky a laviny. Závěrečných sto výškových metrů bylo horolezeckou fantazií. Extrémně strmý svah vyžadoval naprostou koncentraci na každý krok, na každé zaseknutí cepínu. Tři na jednom laně vystupujeme na vrchol v sedm hodin večer. Oproti plánu se výstup protáhl o několik hodin. Je jasné, že dolů půjdeme v noci. Mraky halí vrcholovou „čepici“, jen občas se nám podaří v okénkách bílého závoje potěšit se pohledem na okolní štíty. Jsme první Češi, kteří vychutnávají tuto atmosféru, ale ještě moc nejásáme, sestup bude mnohem náročnější. Po dvou hodinách na vrcholu opět následuje sedmihodinové slaňování, které vyžaduje víc než maximální pozornost. Ráno o půl sedmé dorážíme zpátky ke stanům, šťastní a unavení. Spíme po zbytek dne.
„Promítají se mi rozhodující okamžiky posledních hodin: laviny, uklouznutí a šťastné vyváznutí. Stále si uvědomuji, že ke každému kroku výstupu je třeba přistupovat s respektem a do poslední chvíle být ve střehu. Stačí chvilka nepozornosti a radost se náhle může změnit v tragédii,“ charakterizoval své pocity Roman po návratu ke stanům těsně předtím, než upadl do spánku.

ZPÁTKY DO BEZPEČÍ
Teď už nás čeká „jen“ návrat k pobřeží. Musíme projít 150 kilometrů přímo středem celého horského pásu. Ledovec se zde jako had prodírá údolími, přelézá horská sedla. Sledujeme jeho stopu, někdy nám umožní využít sklonu svahu a sjíždět se saněmi jako sjezdaři ve „vajíčku“, pak naopak nastaví tisíce ledových hrbolů, výmolů a fantastických mohyl. Často je nutné přenášet náklad, hledat optimální průchody. Dřeme několik hodin denně a postupujeme jen o „pár“ metrů. Ale každou hodinou se přibližujeme k cíli, k moři, zeleným mechům a třpytícím se potokům. Únava se v nás kumuluje, ale to nic nemění na atmosféře, která ovlivňuje soudržnost našeho malého kolektivu.
Neděle 24. 8. 2003. Míříme do místa, kterému přezdíváme náměstí. Je to obrovská plocha, kde se stéká mnoho ledovců. Podle mapy se jmenuje Femstjernen. Kromě Pařížského ledovce, po kterém jdeme my, sem přitékají další čtyři ledovce: Kristian Gletscher, Champs Elysees Gletscher, Kattilersorpia (France Gletscher), tím budeme pokračovat, a Juragletscheren. Je tu na relativně malé ploše soustředěno mnoho proudů a tlaků z různých stran. Povrch podle toho také vypadá. Samá díra, samá trhlina a podél každého toku ledovce jsou vždy kamenné morény.
Asi v polovině dne začíná hotové peklo. Roman hned na začátku přetrhl tažné lanko, když se mu při přejezdu z jedné muldy na druhou zapíchly do jedné z muld saně a on setrvačností pokračoval stále vpřed. Tak už nejsem největším smolařem jen já.
Jsme v oblasti těch největších muld, mezi kterými se proplétají trhliny všemi směry. Jediné štěstí je, že je povrch vytátý, je to čistý led. To má výhodu, tím je povrch dobře čitelný, takže to není tak nebezpečné, spíš jen fyzicky hodně náročné. Nejhorší byla asi třetí etapa, při které jsme urazili jen 0,9 km vzdušnou čarou. Většinu pasáží jsme chodili ve třech s jedněmi saněmi a i tak jsme měli plné ruce práce – postrkovali, brzdili a všemožně je jinak přidržovali, aby saně zůstaly na můstcích a nespadly do temnot hlubin. Každou část jsme tedy absolvovali třikrát. Na konci každé etapy jsme se úplně vyčerpaní zhroutili. K večeru máme to nejhorší za sebou, stavíme stany na rovnějším místě. Při pohledu vpřed je nám jasné, že to ještě minimálně zítra nebude jednoduché. Dál naštěstí nevidíme…
Pondělí 25. 8. 2003. Klouby u saní máme zlomené a spravované už všichni. V takovémto terénu trpí jak materiál, tak lidé. Přecházíme po vysněžených polích ledovce. Najednou Pavel, který prošlapává cestu, mizí pod saněmi. Zezadu to tak alespoň vypadá. Když jsem přiběhl blíž, Pavlovi koukala ze sněhu jen hlava a ramena s roztaženýma rukama. Visel na postroji saní, které naštěstí zůstaly na pevném povrchu. Taháním za saně zpět jsme ho také společnými silami dostali zase nahoru…
Čtvrtek 28. 8. Jsme pod sedlem, o němž se Roman, který v těchto místech byl už v roce 1996, vyjádřil, že bude nejtěžší. Musíme se z výšky 900 metrů vyšplhat až na 1400 m n. m. na zhruba čtyřech kilometrech. Dohoda je jasná, vzhledem k možnosti pádu séraků nebo propadu sněhových můstků půjdeme po ránu tak dlouho, dokud se tam nedostaneme. Výstup se skládá z mnoha krátkých krpálů a následných plošinek, kde se terén trochu srovnává a kde je možné si odpočinout. Ke všemu je třeba ještě kličkovat mezi trhlinami. Nejprve jdeme po rampě pod největším ze séraků, pak se ale sklon přiostřuje, takže další část absolvujeme zase ve třech s jedněmi saněmi. Nakonec zbývá přetraverzovat obrovský sněhový most z jedné strany ledovce na druhou. Odteďka bychom to podle Romana už měli zvládnout. Zbývá nám sjet ze sedla a po Knud Rasmussenově ledovci až k moři…
Posledních šest kilometrů neseme všechno na zádech, každý úsek natřikrát. Ledovec je absolutně bez sněhové pokrývky, jenom ostrý led, spousty kamenů, trhlin a ledových výmolů. Druhého září stavíme stany na pobřeží. Stihli jsme to tak akorát. Jako mávnutím proutku se krásné léto mění v ubrečený, zamračený podzim.
Tady ve fjordu na nás dýchá jiný svět, život je vidět ve vodě i na stráních kopců. To nejkrásnější, nejúchvatnější máme na konec: cestou zpět do civilizace trasu naší lodi protínají dvě velryby grónské, obrovští kytovci. Patnáct minut za nimi po fjordu křižujeme sem a tam a ony s námi hrají na schovávanou. Nemohu se nabažit pohledu na úchvatná těla těchto obrů. Když je to přestane bavit, jednoduše zajedou pod hladinu a mizí. Arktida je prostě nádherná.


GRÓNSKÝ LEDOVEC
Grónský ledovec je po antarktickém ledovci druhým největším pevninským ledovcem na světě. Zabírá plochu celkem 1 813 000 km2, což je asi 14krát více než Anglie, a ve svém nejtlustším místě je více než 3 kilometry silný. Jeho rozloha kolísá v závislosti na teplotě okolního prostředí. Prestižní časopis Science, jehož údaje převzala i CNN, uvádí, že povrch grónského ledovce se nyní kvůli globálnímu oteplování ztenčuje rychlostí více než 1 metr za rok.
V Grónsku je ovšem další ledovec, Ilulissat, který se považuje za „nejpohyblivější“ světový ledovec. Dokáže „popoběhnout“ o 25-30 metrů za den při šířce čela 10 kilometrů. Čelo ledovce je místo, kde ledovec na svém nejnižším bodě končí. Právě tady vznikají atraktivní snímky modře ledových stěn hroutících se do vod ledovcových lagun nebo oceánu. Extrémní skok Ilulissatu byl 600 metrů za 24 hodin nebo 4,7 km za týden. Jen tento „malý“ ledovec ročně vyprodukuje 35 km3 nového ledu.
Přitom nový sníh se mění v led na severu Grónska v nadmořské výšce 200-400 m, na jihu 1600-1800 m. Původní firn se během putování ledovce dostává do hlubších částí ledových vrstev, kde se mění ve stále pevnější led. Na konci ledovcových jazyků (splazů) jsou ledovcová čela, kde dochází k odtávání ledu. „Podmínky pro odtávání ledu jsou ovšem i na styku ledovce se skalním podložím, kde působí tlak samotného ledu a vyšší teploty. Teplota ledu je totiž v povrchových vrstvách centrální části ledovce kolem -30 ̌C, ale do hloubky a k okrajům se teplota ledu zvyšuje (směrem k nule, pozn. red.),“ píše Radek Mikuláš v přírodovědném časopise Vesmír, kde mimo jiné uvádí odhadované stáří grónského ledovce 7 milionů let (při geologickém datování často dochází k rozdílným údajům, přední český geograf dr. Votýpka odhaduje stáří grónského ledovce na 3 miliony let, pozn. red.). Právě grónský ledovec se ve vědeckém světě proslavil v průběhu mezinárodních projektů GISP (Greenland Ice Sheet Project) ve druhé polovině 80. let 20. století a GRIP (Greenland Ice Core Project) na začátku let 90. Tehdy se vyvrtala ledová jádra, jejichž analýza paleoklimatologům pootevřela dveře k pochopení klimatu před desítkami tisíc let. Jde o to, že v ledu byly zamrzlé bublinky tehdejší atmosféry. Podrobným rozborem se zjistily koncentrace jednotlivých plynů, což ukázalo, jak se v porovnání s dneškem atmosféra změnila. Takže i tisíce let starý led posouvá lidské poznání kupředu.
napsal Topí Pigula GRÓNSKO
Největší ostrov světa, ležící severovýchodně od Kanady. Patří pod dánskou správu.
Grónsko bylo již asi 4000 let před Kristem osídleno předky Inuitů, kteří jej nazývají Kalaallit Nunaat, a migrace tohoto obyvatelstva ze Severní Ameriky pokračovala až do roku 1000 našeho letopočtu. Pro Evropu Grónsko objevil Erik Rudý v 80. letech 10. století, ale historické prameny připouštějí i dalšího Seveřana, Islanďana Gunnbjörna. Ten dorazil do Grónska údajně už počátkem 9. století. Grónsko nepodléhalo žádné jiné zemi až do roku 1261, kdy přešlo pod norskou vládu. Dánsku připadlo roku 1397. Za druhé světové války měli Američané na ostrově se strategickou polohou na cestě do Evropy rozmístěny vojenské základny. Roku 1979 byla rozšířena autonomie Grónska a roku 1985 Grónsko oficiálně vystoupilo z Evropského společenství.
Z celkové rozlohy 2 175 600 kilometrů čtverečních je více než 80 % plochy pokryto ledovcem. Díky tomu je půda v podstatě neobdělavatelná. Drsné klima, které je dáno tím, že většina ostrova leží na sever od severního polárního kruhu, nepřeje ani osídlení. Grónsko mělo v roce 2003 pouhých 56 385 obyvatel a populační růst je jen 0,1 %. O místních Inuitech se často píše, že jsou ohroženi alkoholismem. Ochránci životního prostředí napadají zemi za lov velryb a tuleňů.
napsal Topí Pigula

Category: 2004 / 04

„Oznamuji nový plán výzkumu vesmíru a rozšíření lidské přítomnosti ve sluneční soustavě. Náš první cíl bude návrat lidí na Měsíc.“ Těmito slovy uvedl 14. ledna 2004 americký prezident George Bush svou vizi amerického kosmického výzkumu. Naděje všech, kteří doufali v osídlení vesmíru, opět ožily. Co vše si od americké iniciativy můžeme slibovat?

JE MĚSÍC JEN ÚSTUPEK?
Odborníci jsou k plánům zdrženliví. Nelíbí se jim obecnost a neurčitost Bushových slov. „Se zkušenostmi a znalostmi získanými na Měsíci budeme připraveni k dalšímu kroku, k pilotované misi na Mars a k dalším planetám,“ oznámil totiž Bush a neřekl tím nic víc než to, že co se na Měsíci naučíme, možná jednou využijeme při cestách k jiným planetám. Kdy to ovšem bude a zdali vůbec někdy, ale v projevu řečeno nebylo a podle odborníků je nemyslitelné, aby i taková kosmická velmoc, jakou Amerika bezesporu je, dokázala finančně zvládnout brzy po sobě cestu jak na Měsíc, tak na Mars. Ambiciózní projekt dobytí Marsu tak odložil na neurčito.
Že Bushův plán není dílo vizionáře Kennedyho formátu, je patrné na první pohled. Rozhodnout se pro let na Měsíc v roce 1961 vyžadovalo určitě větší dávku sebevědomí, než stanovit podobný cíl v roce 2004. Kennedy vytyčil novou hranici a jeho plán vyvolal nadšení. Tato nová hranice v Bushově iniciativě chybí, byť ji tam optimisté chtějí vidět. Stejně tak ale není možné Bushův plán odsoudit jako prázdnou politickou proklamaci, ze které ho obviňují jeho političtí oponenti. Ti v nové iniciativě vidí před prezidentskými volbami spíš Bushův prostředek k cestě do Bílého domu.
Bush je jednoduše pragmatik. Podobný projev od hlavy USA byl již delší dobu očekáván a většina jej chápe jako logickou, byť trochu nekonkrétní reakci na současný stav výzkumu kosmu. Jinak řečeno, nějaký plán je stále lepší než vůbec žádný. Amerika dala ústy svého prezidenta do budoucnosti alespoň jasný signál, že chce před programem automatických sond preferovat pilotované lety s lidskou posádkou.

MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE, NEBO ZÁVOD?
Měsíc není cílem pouze pro Američany. Prezident Bush sice pozval ostatní státy ke spolupráci na svém novém kosmickém plánu, vše ale nasvědčuje tomu, že většina zemí s kosmickým programem se bude ubírat vlastní cestou, což je pochopitelné. Dosavadní zkušenosti z projektů deklarovaných při výzkumu kosmu jako mezinárodní, jsou totiž tristní. Dokazují to i zkušenosti z mezinárodní stanice ISS, které jasně naznačují, že tudy cesta nevede. Velké mezinárodní mise utratí více peněz na byrokracii než na vlastní techniku. Špatná koordinace a organizační chaos zvyšují výdaje, takže se již nejednou stalo, že je spolupracující země odmítly snášet. Naopak národní mise, pracující pod politickým tlakem, který si vynucoval výsledky, byly a jsou většinou úspěšné. To mimo jiné dokazuje i nedávný pilotovaný kosmický let Číny. Měsíc je velkým cílem právě pro nastupující asijské kosmické mocnosti Čínu a Japonsko. Ani jeden z těchto států se tím také netají. Japonské firmy už přemýšlejí o výstavbě měsíčních hotelů a továren, pro Čínu je to zase otázka prestiže. I přesto, že Japonsku sice momentálně chybí spolehlivá raketa a čínský taikonaut udělal teprve první nesmělé okruhy po oběžné dráze, nelze obě země v jejich úsilí podceňovat. Svůj záměr cesty na Měsíc deklarovala i Evropská kosmická agentura ESA, která oprášila svůj projekt Aurora, jehož cílem je dosažení měsíčního povrchu v roce 2024 a přistání na Marsu do roku 2033. Odborníci tento plán označují za realistický. Zdrženlivější je v oficiálních prohlášeních Rusko, které lze stále považovat za kosmickou velmoc, byť bez potřebných finančních prostředků. V Rusku ale nikdy peníze nebyly tím hlavním problémem a mnohem víc zde záleželo právě na patřičné, většinou politické motivaci. Nelze sice předpokládat, že by cesta USA na Měsíc Rusko vyprovokovala k zopakování závodů ze šedesátých let minulého století (být podruhé neúspěšní v závodě o Měsíc by pro Rusko byla smrtelná rána), je ovšem možné si představit Rusko spolupracující s Evropou při cestě na Mars s vědomím toho, že hlavní soupeř USA se vyčerpá návratem na Měsíc. S touto teorií přišel i přední český odborník na kosmonautiku Marcel Grün. Nelze navíc pominout fakt, že Rusko je v současnosti jedinou zemí, která ve svém kosmickém arzenálu disponuje nosnou raketou, která je reálně schopná vynést efektivní náklad k Měsíci. Je jí raketa Eněrgija, která sloužila jako nosič ruského raketoplánu Buran. Tento vícestupňový obr v některých parametrech předčí i legendární nosnou raketu programu Apollo Saturn 5. Představu o možnostech této rakety si můžeme udělat z prostého faktu, že ke stavbě mezinárodní orbitální stanice ISS by teoreticky stačilo pět letů Eněrgije, oproti více než čtyřiceti startům amerických raketoplánů a ruských raket. Na provoz Eněrgije však Rusko v současnosti nemá prostředky.
Vše tedy nasvědčuje tomu, že spíše než na prahu globálního světového programu vesmírné spolupráce, stojíme nyní na prahu fenomenálního kosmického závodu, jehož první etapou má být do roku 2020 Měsíc, finálem Mars a limitujícím faktorem, ostatně jako v každém lidském počínání, peníze. Jeho horkým favoritem je světová jednička v kosmickém výzkumu Spojené státy, na zřeteli je ovšem nutné mít i další, byť zatím mnohem méně vyspělé účastníky z celého světa. Výsledkem závodu by mělo být, že člověk poprvé v historii svého druhu osídlí jiné těleso sluneční soustavy než Zemi. Někteří vědci tento krok významem přirovnávají k situaci, kdy první organismy opustily světové oceány a začaly obývat pevninu. Osídlení Měsíce a trvalá přítomnost člověka v kosmu s sebou logicky nese řadu otázek a následující řádky se pokusí odhadnout odpovědi na několik nejzákladnějších.

GIGANTICKÁ LABORATOŘ
Dříve než se zamyslíme nad otázkou kolonizace Měsíce, bude dobré odpovědět na otázku, proč je právě Měsíc tak lákavým cílem. Důvodů je několik. Ty nejzásadnější, které jej jako cíl preferují před Marsem, jsou dva: za prvé je blíž a za druhé člověk už na jeho povrchu byl a na rozdíl od Marsu ví, co jej tam čeká. Měsíc je rovněž ideálním místem pro to, aby se zde lidstvo učilo, jak vlastně postupovat při průzkumu a případném obydlení jiné planety, jaké postupy, stroje a také lidské profese bude pro tyto účely potřebovat.
Pro vědce je měsíc doslova magnet. Na Měsíci se jim otvírá nová gigantická laboratoř s ideálním prostředím pro celou řadu výzkumů a pozorování. Na Měsíc se velice těší astronomové, protože díky absenci atmosféry mohou optické přístroje z jeho povrchu dohlédnout daleko dál. Rovněž na jeho povrchu není nic, co by rušilo příjem radiových vln u radioteleskopů. Na své si na Měsíci přijdou i fyzikové, geologové a chemici.
Samostatnou oblast zájmu bude asi tvořit lunární průmysl, zaměřený na těžbu měsíčních nerostných surovin, výrobu alternativní energie (například v solárních elektrárnách) a v budoucnu i na lunární metalurgii či na výrobu mikroelektrotechniky. Pro řadu výrobních procesů vyžadujících ideálně čistý povrch a nepřítomnost molekul plynu může být totiž existence vzduchoprázdna na měsíčním povrchu požehnáním, které usnadní výrobu řady mikroelektronických součástek. To vše je ovšem otázkou vzdálenější budoucnosti.

MĚSÍČNÍ DOSTAVNÍK
Zásadní otázka, kterou je nutné pro misi na Měsíc vyřešit, nezní, jak na Měsíc letět, ale jak na Měsíc létat, a to co možná nejlevněji. I přesto, že za poslední léta bylo teoreticky rozpracováno mnoho projektů, nedisponuje dnes ani Amerika, ani nikdo jiný dopravním systémem schopným dopravovat na Měsíc a zpátky materiál, eventuálně lidskou posádku. Rakety, zařízení a mozky, které naposledy zanechaly stopy na povrchu Měsíce, jsou už dávno zapomenuty, ve šrotu nebo v důchodu. Koncepce té doby byla navíc vysoce neekonomická. Astronauti cestovali ze Země na Měsíc jedinou lodí, na oběžné dráze kolem Měsíce z ní přestoupili do výsadkového modulu, který si vezli s sebou, sestoupili s ním na povrch, pak se opět v tomto „člunu“ vrátili a spojili s mateřským plavidlem, nepotřebný malý stroj odhodili a domů se vraceli stejnou lodí. Všechny segmenty mise Apollo byly na jedno použití, což bylo řešení sice drahé, ale poplatné možnostem tehdejších konstruktérů a požadavkům politiků. Nový dopravní systém se od toho před třiceti lety bude výrazně lišit.
Prezident Bush se o něm ve svém projevu sice zmínil, ale velmi mlhavě. Použil pro něj sice označení CEV (Crew Exploration Vehicle), ale neřekl o něm nic bližšího. Jeho konkrétní podobu dnes totiž nezná nejen on, ale ani odborníci a budeme si na ni muset ještě nějaký rok počkat. Můžeme tedy pouze teoreticky spekulovat o jeho principu.
Experti se přiklánějí k názoru, že nepřetržitý průzkum Měsíce bude vyžadovat vytvoření trvalého „mostu“ mezi oběma vesmírnými tělesy. O něm uvažoval již první průkopník kosmonautiky K. E. Ciolkovskij. Teorií, jak takový „most“ ze Země na Měsíc řešit, je víc a většina z nich nepatří mezi teorie nové. Jako nejpraktičtější se jeví ta, která by se velmi zjednodušeně dala přirovnat k systému přepřahacích stanic, používanému za éry dostavníků. Jejími hlavními články by byly dvě orbitální „přepřahací“ stanice, jedna na oběžné dráze kolem Země a druhá na orbitě Měsíce. Ty by plnily základní funkci přepřahání jednotlivých druhů pohonů k nákladovým a osobním modulům cestujícím ze Země na Měsíc a zpět, stejně jako se kdysi u dostavníků přepřahala koňská spřežení. Takový modul by ze Země nejprve vynesl opakovaně použitelný raketoplán nebo jiný druh raketového nosiče s konvenčním chemickým raketovým motorem. V „přepřahací“ stanici na oběžné dráze kolem Země by byl takto vynesený modul připojen k tzv. cislunárnímu tahači, který by jej přepravil k další „přepřahací“ stanici umístěné na orbitě Měsíce. Výhodou takovéhoto cislunárního tahače pendlujícího mezi „přepřahacími“ uzly by bylo především to, že by mohl být poháněn jinými než klasickými chemickými raketovými motory, například jaderným, hybridním nebo iontovým pohonem. Tyto donedávna futuristické pohony již NASA testuje, ovšem použít je lze pouze v otevřeném kosmu. Cesta zprostředkovaná takto zkonstruovanými tahači by se nejen zlevnila, ale i zrychlila. Na oběžné dráze kolem Měsíce by byl modul s posádkou nebo nákladem znovu „přepřáhnut“ k přistávacímu zařízení, se kterým by dosedl na povrch Měsíce. Cislunární tahač by tou dobou již putoval zpátky na oběžnou dráhu kolem Země s jiným nákladovým modulem, naloženým například měsíční horninou, nebo by odvážel osobní modul s posádkou vracející se na Zemi. „Přepřahací“ uzly samozřejmě nejsou jediným řešením, které je pro cesty na Měsíc teoreticky zpracováno. Více méně všechna však mají společný základ, kterým je rozdělení cesty na Měsíc do více etap s využitím stanic nebo přestupních uzlů buď na oběžných drahách kolem Země a Měsíce, nebo v tzv. libračním, nebo též Lagrangeově bodě soustavy Země-Měsíc, označovaném L1 (tento librační bod je dynamicky stabilní a těleso umístěné v tomto bodě bude obíhat Zemi tak, jako by bylo zafixované Zemí i Měsícem).

NEHOSTINNÁ PUSTINA
Oproti představám romantiků bude Měsíc pro život prvních osadníků vrcholně nepřátelské místo. Žádný astronaut, který se z Měsíce vrátil, snad jen s výjimkou Neila Armstronga, nemluvil o tomto místě s velkým nadšením. Nebe zde není modré, ale černé i ve dne, terén přesvětlený jako na Sahaře, prach, skály a stopy, které nemizí. Absence atmosféry a intenzivní radiace nedovolí ničemu živému pohybovat se po povrchu bez skafandru. I v něm však astronauti nemohou na nechráněném povrchu pobývat déle jak sedm hodin. Oči jim budou muset chránit filtrační clony proti ostrému slunečnímu světlu, které má jiné spektrální složení než na Zemi. Gravitace je na Měsíci šestkrát menší než na Zemi. Zvyšuje sice pohyblivost (astronauti budou schopni běžnou chůzí vyvinout rychlost až 12,5 km/h, do výšky vyskočit 2,3 metru a do dálky z místa 3,6 metru) a dovolí pracovat s šestkrát těžšími břemeny než na zemském povrchu, bude ovšem dělat problémy s rovnováhou. Jakákoliv práce je na povrchu Měsíce dle odhadu odborníků pětkrát obtížnější než na Zemi a zabere adekvátně víc času. Aby byl popis životního prostředí měsíčních osadníků úplný, dodejme ještě, že měsíční den trvá 28 pozemských dnů, na Měsíci je jen velmi slabé geomagnetické pole (400x menší než na Zemi), horizont, který z nevyvýšeného místa vidíte na Zemi ve vzdálenosti 4,8 km, je na Měsíci vzdálen pouhé 2,5 km, na mnoha místech jsou závěje měsíčního prachu, teplota se v rovníkových oblastech na povrchu pohybuje od minus 180 ̌C do plus 120 ̌C a poměrně pravidelná je i seizmická aktivita doprovázená drobnými otřesy.

MĚSÍČNÍ TROGLODYTÉ
Z předchozího výčtu každý jistě pochopil, že „zútulnění“ jakéhokoliv místa na povrchu Měsíce pro život člověka nebude otázkou týdnů ani měsíců, ale mnoha let. Důležitým pro život osadníků na Měsíci bude už výběr vhodného místa pro zbudování měsíční základny. Jedna z úvah označila za vhodné místo okraj kráteru Shackleton v blízkosti jižního pólu. Tato lokalita byla vytipována jednak proto, že dostává velké množství slunečního záření k produkci energie, a zároveň proto, že je velmi blízko oblasti věčného stínu, kde se nachází forma vodního ledu vhodná k těžbě. Přímé osvětlení Sluncem je zde po 80 % měsíčního dne. Díky ideálnímu přístupu jak k energii, tak k surovinám a životodárné vodě by právě zde mohl vzniknout první obytný měsíční komplex, počátek budoucí měsíční základny. Velmi důležité také je, že zde nejsou velké sezonní rozdíly v podmínkách. Průměrná teplota je minus 53 ̌C s výkyvy pouze 10 ̌C.
Studie přístřešků, vozítek a skafandrů pro pobyt lidí na Měsíci vypracovalo pro NASA za léta snění o Měsíci mnoho firem. Při úvahách o základně prvních „měsíčňanů“ je tedy určitě z čeho vybírat. Zajímavá je například studie obytné lunární základny, kterou už v roce 1971 vypracovala na žádost NASA firma Rockwell. Její LSS (Lunar Surface Station) je navržena pro posádku dvanácti osadníků a tvoří ji stavebnice devíti válců s průměrem 4,5 m a délkou od 9 do 13,5 m (sedmi obytných a dvou servisních) složených do kříže. Aby byl tento obytný modul ochráněn před zářením a mikrometeority, má být na povrchu Měsíce částečně zakopán a překryt vrstvou měsíční horniny, která bude nejprve 15 cm silná a postupně by měla být zvětšena až na pětimetrovou vrstvu, která by úplně vyloučila nebezpečí ozáření. Základna by měla být napájena energií z jaderného reaktoru s uzavřeným palivovým cyklem (zužitkuje 30-70 % obohaceného uranového paliva), který bude později doplněn rozsáhlými poli solárních panelů. Kyslíkem ji bude zásobovat továrna na výrobu měsíčního kyslíku, tzv. LUNOXu.
Kolem obytné části základny budou postupně vznikat jednotlivé technologické a vědecké sekce. Z nich jmenujme například výrobny vody a stavebních hmot z měsíční horniny, těžební komplexy (podobné pozemským povrchovým dolům), observatoř nebo například biologickou laboratoř. Dopravu mezi jednotlivými objekty budou zajišťovat jak malá otevřená vozítka podobná prvním měsíčním roverům z mise Apollo, tak velká přetlaková vozidla pro dlouhé cesty a práci mimo základnu. Dalšími vozítky budou například dálkově řízené těžební buldozery a řada nejrůznějších robotických přepravních systémů.
Nezbytností pro lunární základnu budou i dokonalá bezpečnostní opatření pro případ požáru, výbuchu, náhlého úniku vzduchu apod. Velice inspirativní jsou pro tato řešení základny v arktických a antarktických oblastech, které mají tzv. evakuační kempy, vzdálené několik set metrů od základny a zařízené tak, aby v případě nouze zajistily přístřeší, potraviny a spojení pro přivolání záchrany. Je pravděpodobné, že i měsíční základna bude mít podobný evakuační kemp.

KONKURZ NA PRVNÍ MĚSÍČŇANY
Konkurz na místa prvních kolonizátorů Měsíce bude pro astronauty i vědce minimálně stejně atraktivní, jako bylo hledání kandidátů pro první lety do vesmíru. Je to pochopitelné, neboť dopadne-li mise úspěšně, stanou se jména prvních obyvatel měsíčního povrchu stejně nesmrtelná, jako jméno Gagarina nebo Armstronga. Na druhou stranu riziko takové mise bude extrémní. Podmínky na výběr kandidátů budou proto neobyčejně přísné. Metodika takového výběru je psychologům známá a v praxi je ověřována například na polárních výpravách, oceánologickém výzkumu či při pokusech v biosférických laboratořích. Je zajímavé, že v první řadě se při výběru bude vycházet z genetických a demografických hledisek a teprve ve druhé etapě se bude zkoumat psychologie kandidátů. Při výběru budou uplatňovány i jisté obecně platné šablony, jako například že lépe se přizpůsobují lidé z vícečlenných rodin odmalička zvyklí určité souhře kolektivu, nejsou vhodní nejstarší sourozenci, neboť mají sklony k dominanci a vyžadování jistých privilegií, lepší jsou rodáci z „venkova“ než lidé z velkoměst, u kterých může být otupená citlivost, a podobně. Neméně důležitá bude při výběru jistě i motivace, která kandidáta k přihlášení do mise na Měsíc vedla, odbornost, fyzické předpoklady a zdravotní stav.
Kolikačlenná bude první posádka, vracející se na Měsíc, lze nyní jen těžko odhadnout. Při úvahách o početnosti posádky se jistě střetnou zájmy konstruktérů a ekonomů, kteří se budou snažit počet míst v expedicích co nejvíc minimalizovat, s požadavky vědců a astronautů, kteří budou opačného názoru. Některé současné odhady hovoří o tom, že úvodní mise na povrchu Měsíce má být čtyřčlenná, nicméně v tuto chvíli je jakékoliv číslo pouhou spekulací.

ČLOVĚK PO SOBĚ VĚTŠINOU ZANECHÁ…
Snad každý jako malý zažil besedu o kosmonautice, při které se některé z dětí zeptalo na jednoduchou věc: „A kam chodí kosmonauti na záchod?“ U měsíční základny vyvstane jistě stejná otázka. Projektanti firmy Rockwell odhadli denní spotřebu průměrného obyvatele Měsíce následujícími čísly: sní 770 g potravin, na pití a vaření spotřebuje 3 kg vody a k dýchání 998 g kyslíku. Naproti tomu denně vyzáří teplo v hodnotě 14 kJ, vydýchá 1,17 kg oxidu uhličitého, odpaří ze svého těla 1,12 kg vody, vyloučí 1,64 kg moči a 90 g pevného odpadu. Automaticky vyvstává otázka, poradí-li si vybudovaná základna s biologickým odpadem svých obyvatel. Na Zemi zajistí recyklaci podobného odpadu stále ještě starý dobrý koloběh přírody, na kterém se podílí prakticky veškerá flóra a fauna spolu s atmosférou. Napodobit podobný proces v uzavřeném ekologickém systému na Měsíci bude ovšem daleko problematičtější a pro vědce je v tomto procesu ještě řada neznámých. Vždyť uzavřený systém bude muset plynule reagovat na všechny drobné biologické změny, měnící se počty lidí a organismů a podle odborníků spolehlivě fungovat nejméně deset let. Je tedy možné, že personál první měsíční základny bude muset vystačit pouze s polouzavřenou ekologickou soustavou, což se jistě neobejde bez patřičných komentářů ekologů.
VĚDA PŘEDEVŠÍM
Jak bylo řečeno v úvodu, trvalá přítomnost člověka na Měsíci s sebou přináší řadu otázek, které doposud jitřily především fantazii autorů sci-fi. Fantazie se ale možná brzy stane realitou a odpovědí na řadu z těchto otázek se možná dočkáme za méně než dvacet let. Pro drtivou většinu cestovatelů narozených ve dvacátém století bude Měsíc ještě cíl nedostupný, ale naše vnuky nebo pravnuky možná reportáž z prvních tamních základen pro turisty v geografickém magazínu budoucnosti zláká k jeho návštěvě. Přejme si, aby tomu tak bylo.
V mezinárodní úmluvě o Měsíci, schválené OSN v roce 1979, se o tomto tělese hovoří jako o společném bohatství celého lidstva. Doufejme, že tomu tak v budoucnosti skutečně bude a Měsíc, podobně jako například Antarktida, zůstane vždy především vědeckou laboratoří a nestane se předmětem jakýchkoliv komerčních, politických či vojensko-strategických spekulací. Snad závody o Měsíc, které zřejmě přicházejí, neučiní jednou z našeho souputníka jablko sváru, ale přinesou pokrok a naplnění přirozené lidské touhy po poznání.


Jak vznikl Měsíc?
Nevíme to zcela přesně, ale obecně je uznávaná hypotéza, že to bylo tzv. „šplouchnutím“. Podle ní se Země ve své dávné historii srazila s tělesem úctyhodných rozměrů a materiál ze srážky byl vymrštěn ze zkapalněného zemského povrchu za tvorby prstence. Úlomky kamene v tomto prstenci postupně splynuly a vytvořily Měsíc. Jiná teorie říká, že Měsíc vznikl v jiné části sluneční soustavy a byl zachycen gravitačním polem Země při jeho přiblížení. Mechanismus takového zachycení je ale příliš komplikovaný, než aby bylo možné tento scénář považovat za reálný.

Měsíc v číslech
Poloměr rovníkový (km)  1738
Poloměr polární (km)  1735
Povrch (106 km2)  37,96
Hmotnost (1022 kg)  0,07349
Střední hustota (kg/m3)  3340
Objem (1010 km3)  2,1973
Tíhové zrychlení (m/s2)  1,62
Úniková rychlost (km/s)  2,38
Střední vzdálenost od Země (km)  384 401
Nejmenší vzdálenost od Země (v perigeu) (km)  356 410
Největší vzdálenost od Země (v apogeu) (km)  406 697
Vzdalování Měsíce od Země  3,8 cm/1rok
Střední oběžná rychlost  1,023 km.s-1
Sklon dráhy  5̌ 8’ 43,4’’
Celková plocha moří na Měsíci (% povrchu)  16,9
Tloušťka měsíční kůry – průměrná  68 km
Tloušťka měsíční kůry – nejmenší (Mare Crisium)  0 km
– největší (severně od kráteru Korolev, odvrácená strana)  107 km
Průměr měsíčního jádra (nejisté)  700 km
Doba rotace a oběhu kolem Země  27 dní 7 hodin 43 minut 11,5 sekundy
Doba cyklu fází  28 dní 12 hodin 44 minut 2,8 sekundy
Povrchová teplota min.  -180 ̌C
Povrchová teplota max.  +120 ̌C
Vnitřní stavba Měsíce
Pevné jádro (pravděpodobně železné) s průměrem kolem 700 km. To představuje méně než čtyři procenta měsíční hmotnosti. Zemské jádro naproti tomu představuje 35 % celkové hmotnosti Země.
Plastická astenosféra obklopující jádro.
Pevná litosféra s mocností asi 800 km.
Kůra o mocnosti 60 až 100 km.

Složení měsíčního povrchu
Měsíční povrch obsahuje 42 % kyslíku, 21 % křemíku, 13 % železa, 8 % vápníku, 7 % hliníku a 6 % hořčíku. Plných 98 % krystalického materiálu, z něhož je složena měsíční kůra, tvoří pouze čtyři nerosty (plagioklasy, pyroxeny, olivín a ilmenit). Obecně vzato je Měsíc na minerály ve srovnání se Zemí poměrně chudý. Pouze dva z měsíčních minerálů nebyly dříve známy: armalcolit
(Fe,Mg)Ti2O5 a tranquillityit Fe8(Zr,Y)2Ti3Si3O24. Měsíční horniny také neobsahují žádné stopy vody ani ve vázaném stavu. Proto zde chybí např. amfiboly a slídy (biotit), neboť oba tyto minerály obsahují skupiny OH.
Plagioklasy – Ca, Si, O: světlé minerály obsažené zvláště v horninách budujících pevniny – v anortozitech.
Pyroxeny – Fe, Mg, Ca, Si, O: tmavý křemičitan s hnědým až černým zabarvením. Nachází se jak v pevninských horninách, tak i v bazaltech.
Olivín – (Mg,Fe)2SiO4: tmavý křemičitan zbarvený do zelena, dobře známý i z pozemských čedičů.
Ilmenit – FeTiO3: složitý oxid železa a titanu. V pozemských horninách (převážně bazaltech) se nachází většinou ve velmi malých množstvích do dvou procent. Na Měsíci jsou však známy čediče s obsahem ilmenitů až 18 %.


KUPTE SI MĚSÍC
Pokud nemáte za co utrácet, kupte si kus Měsíce. Zdá se vám to jako nesmysl? Dennis Hope, majitel společnosti Lunar Embassy, je jiného názoru. Už více než 16 let prezentuje svou firmu jako jediného legálního vlastníka a prodejce měsíčních pozemků na světě. Za tu dobu prodal měsíční parcely více jak 3 tisícům lidí včetně Toma Cruise, Ronalda Reagana a také několika Čechů. 1 akr (0,4 ha, neboli čtverec o stranách 63 m) Měsíce nabízí jeho firma za 15,99 dolaru. Za ně kromě pozemku získáte i mapku s jeho pozicí, vlastnický list a kopii „Lunární ústavy“, kterou vytvořil. Evropana může zarazit, že soukromá firma prodává měsíční pozemky, američtí právníci na tom však nevidí nic zvláštního. Opírají se o dokument přijatý v roce 1967 OSN, který zakazuje vládám vlastnit pozemky mimo Zemi, osobní vlastnictví toto prohlášení ale nevylučuje. Na absurditu tohoto výkladu poukázal právník Virgiliu Pop, který si po vzoru Hopeho zaregistroval vlastnictví Slunce a s nadsázkou vzkázal všem majitelům měsíčních pozemků, že jim jako vlastník Slunce začne účtovat poplatky za sluneční energii a svit.


JAKÉ TO BYLO POPRVÉ?
Když 25. května 1961 přednesl tehdejší prezident USA John Fitzgerald Kennedy před Kongresem poselství k národu, ve kterém vytyčil jasný cíl – cestu na Měsíc do konce tehdy nadcházejícího desetiletí, netušil téměř nikdo, jak by bylo možné podobný cíl realizovat. Vědecká idea projektu Apollo se totiž zrodila v roce 1960 na jednom nepříliš známém vědeckém pracovišti v hlavě mladého inženýra Hobolta. Tehdy to ovšem byla spíše jen teoretická úvaha na téma, jak by se dalo nejlépe letět na Měsíc a zpět. Oficiálně se o trojmístné lodi Apollo určené k obletu Měsíce hovořilo 29. července 1960 a konkrétní varianta přistání dvou mužů na Měsíci byla definitivně vybrána v červenci 1962. Program vycházející ze setkání dvou lodí, kde větší z nich, tzv. velitelská sekce, pošle z oběžné dráhy Měsíce k jeho povrchu kabinku velikosti panelákové koupelny, se zdál všem nejprve vrcholně krkolomný. Po zvážení všech ostatních alternativ se ale ukázalo, že právě tato varianta má řadu předností, je rychleji realizovatelná a není až tolik nákladná.
Program Apollo znamenal nebývalý rozvoj kosmického výzkumu. Nové materiály, počítače, zpracování informací i nové způsoby řízení. Vše, co bylo pro program připravováno, bylo nové, extrémní a rekordní. I samotná nosná raketa Saturn 5 byla gigantickým monstrem, které se do dnešní doby téměř nepodařilo překonat. Její úctyhodné rozměry (výška přes 110 metrů a celková hmotnost přes 2900 tun) si vyžádaly výstavbu montážní haly, která byla největší budovou světa té doby.
Posádky programu Apollo procházely intenzivním výcvikem na situace, na které před nimi nebyl připravován žádný pozemšťan, a riziko jejich cest do kosmu bylo vysoké. Mise, na které byly připravováni, totiž vycházely z předpokladů, které byly spíš věštěním než vědeckou prognózou, navíc příprava hned prvního Apolla znamenala tragédii ještě před startem v důsledku banální chyby.
Přes všechny tyto faktory program Apollo uspěl a stal se bezesporu největším mezníkem vývoje lidstva v dějinách 20. století.

Program Apollo

Apollo 1 – start: 27. 1. 1967, posádka: V. Grisson, E. White, R. Chaffee. Během tréninku před prvním startem lodi Apollo s posádkou došlo v kabině k požáru, při němž zahynuli tři kosmonauti.

Apollo 7 – start: 11. 10. 1968, posádka: W. Schirra, W. Cunningham, D. Eisele. První pilotovaný let lodi Apollo na oběžné dráze kolem Země. Součástí úkolu byla i komplexní prověrka lodi.

Apollo 8 – start: 21. 12. 1968, posádka: F. Borman, J. Lovell, W. Anders. První pilotovaný let člověka k Měsíci! Po deseti obězích kolem Měsíce se s množstvím vědecky cenných dat vydala posádka zpátky ke své rodné planetě.

Apollo 9 – start: 3. 3. 1969, posádka: J. McDivitt, R. Schweickart, D. Scott. Úplný test všech manévrů lodi a velitelské sekce, tentokrát ještě na oběžné dráze kolem Země.

Apollo 10 – start: 18. 5. 1969, posádka: T. Stafford, E. Cernan, J. Young. Další úplné prověrky na dráze kolem Měsíce, včetně sestupu měsíční sekce do výšky jen 16 km nad povrch. Jaké asi byly pocity kosmonautů, kteří měli Měsíc na dosah?

Apollo 11 – start: 16. 7. 1969, posádka: N. Armstrong, E. Aldrin, M. Collins. První přistání lidí na Měsíci se uskutečnilo 20. července 1969 ve 21 hodin 17 minut 41 sekund. Dne 21. července ve 3 hodiny 56 minut vystoupil na povrch Měsíce první člověk – N. Armstrong.

Apollo 12 – start: 14. 11. 1969, posádka: Ch. Conrad, A. Bean, R. Gordon. Druhá měsíční expedice přistála v Oceánu bouří nedaleko kosmické sondy Surveyor 3. Kosmonauti sesbírali 34,1 kg vzorků hornin.

Apollo 13 – start: 11. 4. 1970, posádka: J. Lovell, F. Haise a J. Swigert. Na cestě k Měsíci došlo v jedné z kyslíkových nádrží k výbuchu a posádka se ocitla ve smrtelném nebezpečí. Po dramatickém obletu Měsíce se však posádka šťastně vrátila k Zemi.

Apollo 14 – start: 31. 1. 1971, posádka: A. Shepard, E. Mitchell, S. Roosa. Úspěšné přistání v hornaté oblasti kráterové formace
Fra Mauro. Bylo sesbíráno celkem 42,8 kg měsíčních hornin.

Apollo 15 – start: 26. 7. 1971, posádka: D. Scott, J. Irwin, A. Worden. Přistání poblíž Hadleyovy brázdy na úpatí Apenin. Při výzkumu byl poprvé využit měsíční Rover.

Apollo 16 – start: 16. 4. 1972, posádka: J. Young, Ch. Duke, T. Mattingly. Přistání v pevninské části Měsíce poblíž kráteru Descartes. Další projížďka měsíčním Roverem.

Apollo 17 – start: 7. 12. 1972, posádka: E. Cernan, H. Schmitt, E. Evans. Zatím poslední přistání lidí na Měsíci v zajímavé oblasti poblíž pohoří Taurus-Littrow. Členem posádky byl i první profesionální geolog na Měsíci – H. Schmitt.

Jaký byl přínos Apolla?
Vědecký přínos programu Apollo byl i přes občasné argumenty současných kritiků mimořádný, nezpochybnitelný a dodnes z něho čerpáme. Příliv informací tehdy doslova zahltil pozemské laboratoře a odborníci nestačili nové poznatky ani zpracovávat, natož třídit a případně interpretovat. Během pouhých několika let se nashromáždilo víc informací o Měsíci, než za všechna předcházející staletí. Bylo přivezeno více než 381 kg měsíčních hornin. Astronauti pořídili tisíce fotografií, kilometry filmových záběrů a záznamy přímých televizních přenosů by dnes, kdybychom si je chtěli přehrávat, trvaly bezmála tři dny. Kromě toho instalovali kosmonauti na povrchu kolem šedesáti pokusných zařízení a část měření pokračovala i po jejich odletu k Zemi. Laboratoře, které tam kosmonauti umístili, fungovaly až do roku 1977, kdy bylo bohužel nutné je z finančních důvodů předčasně odpojit. Především při expedicích Apolla 15, 16 a 17 se uskutečnil velmi rozsáhlý vědecký výzkum, související i s lety po oběžné dráze kolem Měsíce.
Konstrukční a organizační zkušenosti programu Apollo významně ovlivnily celý další vývoj kosmické techniky a nepochybně stojí za zmínku i to, že infrastruktura projektu Apollo byla později využita i pro program letů kosmického raketoplánu. Řada výrobních technologií, nové materiály, pracovní postupy, to všechno bylo později využito i v pozemské praxi. Projekt Apollo navíc prokazatelně stimuloval rozvoj mnoha nových výrobních odvětví a zdaleka nejde jenom o ty proslulé teflonové pánve, stolní počítače nebo umělé klouby. Proto klademe-li si dnes otázku, stojí-li za to letět zpátky na Měsíc, můžeme s klidem odpovědět jednoznačně: „Stojí!“


Pod vlivem úplňku
Měsíc. Římané jej nazývali Luna, Řekové Selene a Artemis. Byl inspirací básníků a fantastů, otazníkem filozofů i bledou rekvizitou mistrů hrůzy a hororu. Touha získat vědomosti o podstatě tohoto malého stříbrného kotouče na nebi jitří od nepaměti mysl lidí. Měsíční fáze se staly základem prvního lidského kalendáře. Filozofové antiky Anaxagoras a Herakleitos o něm hovořili jako o zemi bohaté na hory, města a pyšné stavby. Aetios na něj umístil tvory a rostliny patnáctkrát větší než pozemské. Studovali jej i Aristoteles, Pythagoras i Plutarchos, který správně odhadl jeho neobyvatelnost. Po jeho povrchu se procházel nejeden literární hrdina. Znamenitý Cyrano de Bergerac, Čechův pan Brouček, Wellsův pan Cavour i slavný baron Prášil. Dokonce i první Američané přistáli na Měsíci daleko dříve před Apollem dík fantazii Julesa Verna, který je k Měsíci poslal v obřím dělovém náboji.
Měsíc i Země se vzájemně ovlivňují. Přitažlivá síla Měsíce periodicky vzdouvá hladiny pozemských moří a působí jako účinný stabilizátor sklonu rotační osy Země. Úplněk a novoluní hraje také hlavní úlohu v řadě pověr a lidových báchorek.
„Obnažte svá ňadra pod noční oblohou při přibývajícím Měsíci – podporuje to jejich růst. Nehnojte na zahradě při dorůstajícím Měsíci – země v té době špatně přijímá tekutiny. Posaďte se za úplňku holou zadnicí do čerstvě vyorané brázdy – zbavíte se tak hemeroidů.“ I takové rady ve vztahu k Měsíci najdete v mnoha starých knihách a lunárních kalendářích.
Úplněk má údajně vliv nejen na lidi a zvířata, ale i na přírodní katastrofy a zločinnost. Jogíni věří, že lunární síla ovládá psychické stavy, sexuální, citové i mentální chování člověka. Úplněk má svůj neopomenutelný význam i pro astrology, okultisty a čarodějnice. Dalšími legendárními bytostmi, které úplňku nemohou odolat, jsou vlkodlaci, o kterých máme zprávy už ze starého Řecka.
Ovlivňuje ale skutečně Měsíc vše, co mu lidé přisoudili? Určitě ne. Lékařské výzkumy ukazují, že s ním dokonce nesouvisí ani náměsíčnost neboli somnambulismus. Na pravdě se nezakládá dokonce ani velmi rozšířená představa, že vlci vyjí na Měsíc. Podle německého zoologa Erika Zimena vyjí vlci vždycky, i bez Měsíce. Společné vytí jim totiž pomáhá upevňovat jejich pospolitost. Našemu vesmírnému sousedovi se rovněž mylně přisuzuje vliv na pozemské počasí. Gravitační působení Měsíce sice vyvolává periodická kolísání atmosférického tlaku, ale pouze o několik setin hektopascalu. Také studie, které se snaží najít statistickou souvislost lunárních cyklů se sexuálním apetitem, výskytem depresí nebo případy žhářství, bychom měli brát s velkou rezervou.

Category: 2004 / 04

Za starých časů byl prý lékař vždy zároveň utěšitelem duše. Vědělo se, že nemoc přichází, aby trpícího upozornila, že vypadl ze správného rytmu. Aby mu naznačila nutnost pozastavení a odpočinku.
A trpící býval lékařem zasvěcen do své choroby, snažili se společně o pochopení její pravé, hlubinné příčiny, aby chorý mohl, obohacen novým poznáním, náležitě srovnat krok a vrátit se do rytmu. Nemoc upozorňovala na klopýtnutí a opuštění pravé cesty. Koneckonců, hlavním úkolem lékaře bývalo, aby klient vůbec neonemocněl. To byly časy…
Dnešní doba je jiná. Na všechno máme léky. Medicína i farmaceutický průmysl se báječně rozvinuly. Zdravý člověk tu není ideálním klientem. Ani se s ním příliš nepočítá.
Mám přítele Karla. Je to divný ptáček. Čtrnáct let nebyl nemocen. Spolupracuje se svým vnitřním lékařem a tvrdí dokonce, že by to mohl dělat každý. Očkuje se sám holograficky. Roste mu hřebínek. Zachází do extrémů. Nedávno ho napadlo, že nebude platit zdravotní pojištění. Jednak je stále zdráv a nehodlá být nemocen, jednak nesouhlasí se státním pojetím léčebné péče. Nechce přispívat na tento bující systém těloservisů, které, jak se pěkně říká, zaléčují příznaky chorob, aniž by si kladly otázky po nějakých chimérických prapříčinách.

Karel je muž činu. Zatelefonoval na příslušná místa. Jeho myšlenka byla vyslechnuta se zděšením a s odporem. Odpovědná úřednice jej okamžitě upozornila na zákonnou povinnost platby a vzápětí ho postrašila všemi možnými dostupnými neštěstími. Esem v rukávu bylo zlomení nohy. Karlovým trumfem bylo tvrzení, že on si nohu lámat nikterak nehodlá. Úřednice zlomila nad Karlem hůl: „Dejte podnět ke změně zákona.“
Netušila, že tím Karla právě startuje. A tak Karel chystá podání podnětu ke změně zákona. Jak ho znám, lacino se nevzdá, protože je přesvědčen o správnosti své myšlenky. Že totiž člověk si za své zdraví a za svůj život ručí sám. A že tuto odpovědnost ani nemůže na někoho delegovat. A že život udržovaný ve strachu a v úzkosti tvoří ideální podhoubí pro velké manipulátory. Je to zdravá myšlenka. Jenomže v té naší nemocné době, zachvácené pozvolným zešílením, se zdají zdravé projevy nebezpečné. Doufám, že Karlovi někdo nenařídí kromě povinné platby i povinnou léčbu. Jaroslav Dušek

Category: 2004 / 04

„Nevím, jestli jsem předurčený stát vždycky jednou nohou v pekle. Mám pocit, že do čeho vlezu, je složité, těžké. Hraju vabank, ale myslím, že mi svítí šťastná hvězda,“ říká Steve Loveček Lichtag, filmař světového jména, který byl ale nejprve českým hercem…
„Moji rodiče byli ochotníci a říkali: ‘Ty jsi takovej komediant, mohl bys být herec!’ Vystudoval jsem tedy literárně dramatický obor na konzervatoři v Brně a časem jsem se dostal do televize a k filmu. Uvnitř ale dřímala moje dobrodružná povaha, za kterou mohou také rodiče. Tatínek byl vojenský pilot, lítal na bombardérech a helikoptérách a věčně s námi něco podnikal – dobrodružné výlety do nebes, lovení ryb a langust…“

Byl jste hodně úspěšný. Co vás přimělo odejít z Československa?
Po několika rolích ve filmu po mně chtěli, abych vstoupil do komunistické strany, a nabídli mi seriál, ve kterém jsem měl hrát „mladého socialistického hrdinu“. Já se zděsil a napadlo mě, že musím pryč. To rozhodnutí mi ulehčila láska k motorkám, které „rostly venku“. Bylo mi dvacet a věděl jsem jen to, že chci utéct.
Jak jste emigroval?
Můj útěk bylo to nejlegračnější a zároveň nejdramatičtější, co jsem zažil. Já jsem totiž nikdy předtím nebyl na Západě. Můj kamarád Jirka Světlík, asistent režie u Karla Kachyni, nás přes Filmové studio Barrandov dostal do zájezdu do Vídně. Odtamtud jsme už nejeli domů, ale na hranice s Německem. Když jsme se plazili k lesu, chytli nás Němci. Představovali jsme si, že řekneme: „Tak nás tady máte, jsme političtí uprchlíci,“ a všechno bude bezvadné. Ale nebylo.
Co s vámi udělali?
Zavřeli nás do kriminálu! Tak jsme bručeli a přitom kontaktovali přes známé Červený kříž, Amnesty International, AFCR (American Found for Czechoslovak Refugees) a protestovali, že jsme zavření – my, političtí uprchlíci! Trávili jsme nekonečné dny v malé cele s jednou pryčnou pro oba a čekali. Už nám z toho hrabalo: hráli jsme chlebové šachy a nahlas říkali: „Pyk, pyk, pyk…, odpykávám si trest,“ nebo: „Brum, brum, brum…, bručím…“
Do toho jsem dostal otravu krve z kousku dřívka, co jsem si zapíchl do nohy ještě v Čechách. Myslel jsem, že umřu, ale bachař mi suše oznámil, že zdravotník přijde za týden. Když jsem Jirkovi začal „odcházet před očima“, půjčil si od jednoho vězně nožík, přivázal mě k pryčně a nohu rozřízl. Pak teprve přijel doktor. Takže moje první kroky na Západě byly dost špatné. Ty svobodné jsem zažil až po třiatřiceti dnech věznění.
Jak jste se vlastně z toho vězení dostali?
Jednoho dne přišel bachař a oznámil, že s námi chce mluvit CIA. Nevěděli jsme, že je zkontaktoval AFCR, a nechtěli jsme se s nimi sejít. Pak nám někdo řekl, že jsme debilové, protože jsme zmařili pokus o propuštění. Krátce nato přišli znovu. Připomnělo mi to politická školení v AUSu, kde nám vyprávěli o záškodnících a představitelích zahnívajícího kapitalismu – takhle přesně vypadali ti pánové v oblecích ze CIA, stojící uprostřed kruhu po uši ozbrojených bachařů. Lámanou češtinou nám řekli: „Vezměte si svoje věci, my si vás na několik hodin půjčíme…“ Němci se na nás dívali jako na nějaké super ryby, byli přesvědčení, že jsme špioni, my – vyjevený herec a asistent režie! Doprovodili nás k autu a my vůbec nevěděli, co se děje, co bude dál. Když jsem nastupoval, říkal jsem si: Tak se aspoň projedu v americkým bouráku! Po deseti metrech jízdy se jeden z těch Američanů otočil a řekl: „Pánové, vítám vás na svobodě!“ A my jsme se ptali: „Na jaké svobodě? Kam nás vezete?“ „No, udělali jsme takovou trošku rošťárnu, Němci možná budou malinko zlí, ale to my zařídíme,“ a odvezli nás do Mnichova na centrálu. Dali nám hotel, ochranu a instrukce: s nikým se nebavit, na nikoho se nedívat, nikomu neříkat jména. Mysleli jsme, že jdeme z vězení do vězení. Za pár dní jsme dostali povolení k pobytu v Německu…
…a pak letenky do Ameriky. Vzpomínáte na své první pocity ve Spojených státech?
Když jsem přistál v New Yorku, připadal jsem si jako na divokém večírku – omámený tím, jak jsou lidé bezprostřední, to město bylo fascinující, plné bláznů. Odtud jsem odletěl na Floridu, kde bylo pro změnu takové ticho, že se tam nedalo spát. Byl jsem Amerikou nadšený a těšil se, že si splním svůj motocyklový sen.
Nabídla vám CIA spolupráci?
Ano. Byl jsem vázán dvacetiletou mlčenlivostí a do téhle chvíle jsem o tom nikde nemluvil. Ta spolupráce se CIA byla velmi krátká – není podstatné, na jaké bázi byla – přistoupil jsem na ni proto, že jsem chtěl tenkrát jakkoli přispět k tomu, aby ten komunistický režim tady padl, ale samozřejmě jsem měl strach o rodiče a sestru. Hned po příletu do USA jsem dostal nabídku stát se zaměstnancem centrály CIA. Odmítl jsem to, ale vzal jsem na nějaký čas „civilní službu“ – přece jen jsem miloval ty motorky, a za nimi jsem pak odletěl na Floridu.
Tam se vám tedy splnil „americký motocyklový sen“…
Na Floridě jsem začal pracovat, koupil jsem si auto a projížděl se. Tak jsem na jedné cestě uviděl poštovní schránku, kde bylo napsáno Dvoracek. Zaradoval jsem se a zastavil, abych pozdravil krajany. V té rodině sice už žádný krajan nežil, ale byl tam jeden sympatický pán, z něhož se vyklubal bývalý automobilový závodník a později můj velký kamarád a první sponzor, díky kterému jsem měl možnost poprvé startovat na motocyklovém závodě. Pak jsem jezdil velké ceny a vychutnával si slávu na stupních vítězů. Bylo to krásné a opojné.
Kdy jste „pověsil helmu na hřebík“?
Měl jsem těžkou havárii na šestihodinovém vytrvalostním závodě. Ležel jsem v nemocnici a byl celý polámaný. Tehdy na mě dolehla ta americká realita, když mi řekli, že mě nebudou operovat, protože nemám dost silnou pojistku. Já se hájil tím, že jsem od asociace motocyklových závodníků, profesionální jezdec a jezdím první americkou ligu. Oni řekli, že to je sice hezké, ale zadarmo mě operovat nebudou. Tenkrát mě zachránil polský doktor, řekl: „Přijeď za mnou do Atlanty, já ti tu operaci udělám, zadarmo. Jsem taky Slovan.“ Tenkrát mi došlo, že bych tu zubatou neměl dvakrát pokoušet.
Jak jste se cítil?
Příšerně. Celý ten koloběh – příprava na závody, ten rozcapenej, plnej a krásnej nabitej život – to všechno se najednou zastaví a je z vás kripl. Ležíte na posteli, nemůžete si ani dojít na záchod. Šílel jsem. Do toho přišel Jirka Světlík a povídá: „Tak budeš dělat něco jiného!“ A já jsem říkal: „A co? Osm hodin denně chodit do práce? Já? Vyučenej bohém a dobrodruh?“ A on na to: „Jsi u moře, můžeš se třeba potápět!“ Jednoho dne mě naložil do auta a odvezl na Key West – dolů na jih pod Miami. Tam mi půjčil flašku a hodil mě do vody.
Vzpomínáte na svůj první ponor?
Bylo mi hrozně. Na jednu stranu to bylo docela zajímavé, ale připadalo mi, že se tam pořád nějak divně převaluju. Jirka mě pak vytáhl a řekl: „Tak nebuď blbej, udělej si kurz a nauč se to. Uvidíš, jak je to krásný.“ Jemu vděčím za to, že jsem začal a že už mě to nepustilo. Byl to pro mě most, od těch motorek…
Čím jste se pak živil?
Učil jsem herectví na akademii, prodával domy, jezdil jsem po světě s černým divadlem Ta Fantastika… Dělal jsem prostě všechno to, co jsem myslel, že můžu – Amerika je jedna velká improvizace. Tak jsem improvizoval. Až později jsem se potápěl a živil lovem – zápasili jsme s velkými rybami a se žraloky, prali se o návnadu. Ty příhody a zážitky plné nebezpečí pod vodou byly nesmírně vzrušující. A hlubina je pro mě kouzelný výtvarný svět – každý obraz z ní jsem si v sobě uložil.
Podle toho, co říkáte, to vypadá, že u vaší kolébky stálo několik sudiček: jedna předpověděla herectví, druhá dráhu motocyklového závodníka, třetí krásné chvíle pod hladinou. Nakonec přišla filmařina…
Přišla revoluce v Československu. Od začátku jsem věděl, že když se to obrátí, sbalím kufry a pomažu zpátky. Z barevné Floridy plné kokosů, kaktusů, z nádherné přírody, od křišťálové vody a všech dobrodružství v podmořském světě jsem se ocitl v paneláku na Zahradním Městě v Praze. Na jednu stranu jsem o něco přišel – to jsou ty „krásný ztráty“, ale na druhou stranu hodně získal. Především jasno, kde dožiju.
Myslel jsem, že když sem přijedu, že mně to tu bude duševně stačit – ty staré domy, ta atmosféra. Ale moje duše už byla narušená. A já jsem po čtyřech letech začal strašně toužit po vodě – ne po Americe nebo po Floridě, ale chyběl mi podmořský svět a dobrodružství, o které jsem v Praze vlastně nemohl zavadit.
To byl ten moment, kdy ve vás uzrál nápad vrátit se do Ameriky s kamerou?
Přemýšlel jsem o tom, jak tu hladovou duši nasytit a jak se vrátit k tomu, co jsem tak miloval. Zjistil jsem, že už by mě nenaplnilo odjet na Floridu, postřílet tam nějaké ryby a vrátit se, že by mě víc naplnilo všechno zachytit a nějak zpracovat. Chtěl jsem se vrátit do Ameriky a točit příběhy – říkám záměrně příběhy, protože jsem je vždycky v hlubinách viděl. A chtěl jsem je předat dál. Měl jsem pocit, že něco takového tady chybí. Takže jsem znovu odjel, koupil jsem tam dům a začal jsem natáčet filmy. První nesmělý filmeček byl o žralocích. Dostal jsem se tak do situace, kdy si mě lidi zaškatulkovali jako „kamaráda žraloků“, že se s nimi mazlím a že si s nimi hraji – je to pravda, mám je rád a nebojím se jich. Vůbec mi nevadí, že mě občas vypráskají z vody. Pro většinu lidí je to nepochopitelné, a já zase nechápu, co na tom nechápou.
Natočit zajímavý obrázek nebo scénu není tak těžké, jako udělat z toho potom dobrý film…
Podle mě je důležité, aby to, co natočím, mělo hlavu a patu a vyzařovalo nějakou zvláštní energii. Já se tolik nekoncentruji na takzvaný dokonalý obrázek. Soustředím se na to, aby to „mluvilo“ – v tom vidím umění dokumentu.
O tom, že vaše filmy skutečně „promlouvají“, svědčí mnoho cen u nás i v zahraničí. Posledním a zároveň nejúspěšnějším z nich je téměř hodinový dokument „Carcharias – Velký bílý“. Tento unikátní snímek o velkém bílém žralokovi, natočený mimo ochranné klece, obdržel na mezinárodních festivalech ta nejvyšší ocenění. Vedle toho, že je i divácky velmi úspěšný, je to snad jediný dokument, s nímž jako autor podniknete letos v létě turné…
Dokud jsem nedostal pozvání z Taiwanu, netušil jsem, že i s dokumentárním filmem se dá dělat turné. Mám z toho pochopitelně radost a těším se tam.
Ono to vypadá, že teď zažíváte jen samé radosti: festivaly, přednášky… Ale když jsme si domlouvali tenhle rozhovor, jen těžko jste v diáři hledal místo. Chystáte natáčení dalšího dokumentárního filmu?
Projekt „Velký bílý“ už je za mnou, všechny rány, které jsem utržil, jsou zahojené a teď už je to opravdu jen radost. Nedávno se ovšem na celosvětovém fóru začalo hovořit o velrybách v souvislosti s tím, že tyto fenomenální gigantické savce loví Japonci a Islanďané ve velkém. Mezinárodní velrybářská komise, CITES i jiné organizace se snaží zamezit dalšímu zabíjení. V ten moment jsem se rozhodl, že nebudu stát stranou a natočím co nejdříve film. Takže jsem bez jakékoli přípravy „skočil rovnýma nohama“ do projektu „velryby“. Obklopil jsem se pochopitelně odborníky, přestože moje dokumenty nespadají do kategorie vědecko naučných a tento film bude polohraný. Mým teoretickým poradcem je Marek Tomin a přímo na lokaci v Samana Bay mě čeká Lorenzo Martinez – ten ví, co která velryba právě dělá, řekne mi: k téhle nechoď, ta spí, tahle teď bude nepříjemná, nebo k téhle běž. To jsou věci, které jako filmař nedokážu odhadnout.
Co je to polohraný dokument?
Je krásné velryby pozorovat – jak se učí dělat bubliny, skákat… To všechno normální smrtelník vnímá nějakým způsobem: velryba vyskočí a člověk vykřikne takové to americké wow! Ale já bych chtěl, aby se to od toho wow dostalo ještě trochu dál. Jak jsem už říkal, pro mě je nejdůležitější příběh: tenhle směřuje z našeho suchozemského života do světa velryb. Chci ukázat, že s nimi máme něco společného.
V čem se liší natáčení filmu o velrybách od dokumentu Carcharias?
Než jsem sehnal všechna povolení k natáčení „Velkého bílého“, trvalo to dva roky. Když jsme konečně mohli točit, tak nám pro změnu příroda nechtěla ukázat ty správné žraloky a nedopřála nám ani to správné počasí. Myslel jsem si, že mě už nic horšího nemůže potkat. Teď vím, že může – velryby!
Aby se téma co nejdříve dostalo do povědomí lidí, rozhodl jste se točit v zimě…
Tak to už je klasika – vždycky si vymyslím tu největší ptákovinu! V zimě jsou velryby víceméně v jedné lokalitě, v místě, které se jmenuje Silver Bank, sto dvacet kilometrů od pobřeží Dominikánské republiky. Zdržují se tu od března do dubna, ale je tam větrno, jsou tam velké vlny a zima, je to nebezpečné. Lodě, které tam mohou plout, jsou velké a drahé – bavíme se zhruba o pěti tisících dolarech na den. A dostat se tam znamená také získat celou řadu speciálních povolení: být přes noc na lodi, točit velryby ve vodě i pod hladinou… Navíc si opravdu nejsem jistý, kolik dní budeme nakonec na Silver Bank točit. Když to v tuhle chvíli shrnu: je začátek února a já nemám povolení k natáčení, nemám správnou loď, nemám techniku a nemám ani pohromadě štáb. Mám jen totálně zamotanou hlavu.
Kdy proběhne premiéra?
Premiéra proběhne na začátku května na desátém ročníku mezinárodního festivalu Envirofilm v Banské Bystrici. Bezprostředně poté proběhne premiéra v Praze. Odtud film poputuje do Dominikánské republiky, kde bude promítnut v místním oceanáriu a bude cestovat dál, po ekofestivalech u nás i ve světě.
Jste rovněž autorem poutavé knihy Čekání na bílou smrt. Cesta za životním snem, kterou v ní barvitě líčíte, zaujala čtenáře natolik, že se během velmi krátké doby stala bestsellerem…
Bylo to takové doplnění toho, co jsem nemohl dát do filmu Carcharias, co se tam dramaturgicky nehodilo. Napsal jsem to formou, která mi je nejbližší – je tam spousta srandy, takový nadhled. Nedávno jsem zjistil, že v té knize jsou krásné příběhy a toužím po tom je zviditelnit.
Nevzdaluje se to dokumentu? Zdá se, že jste se dostal do stadia, kdy vám přestávají stačit výrazové prostředky. Nenapadlo vás natočit hraný film?
To mi čtete z duše. Dokument o velrybách, který teď natáčím, je jakousi „předsíní“… Já o tom příliš nemluvím, ale fakt je ten, že začínám koketovat s myšlenkou zpracování některého příběhu pro hraný film. Trochu se bojím – stále mám pocit, že jsem ještě nedozrál. Proto nespěchám, ale přiznám se, že na to myslím každý den. Moje dokumenty jsou ke mně strašně milosrdné a navíc: příroda tam hraje trochu sama. Přístup k práci je úplně jiný než u hraného filmu, kde je příprava mnohem složitější. A to mě láká. Už mám i téma, ale samozřejmě neprozradím…


Steve Loveček Lichtag (*1954)
Producent a režisér dokumentárních filmů. Od roku 1990 žije a tvoří v Praze. V roce 1988 byl producentem třídílného seriálu Quo vadis Cambodia, v roce 1990 televizního seriálu Sibiř, dokumentů Rudé zlato z Tumanie, V sedle soba, Kolymská trasa, Budygičag Erže a dokumentu Ruský Klondyke. Od roku 1995 se věnuje režírování dokumentárních filmů nejen s podmořskou tematikou. Jeho nejúspěšnějším filmem je celovečerní dokument Carcharias – Velký bílý, který měl premiéru na americké televizní stanici NBC a získal více než deset hlavních cen na mezinárodních filmových festivalech. Je prezidentem nadace Crystal Planet, zaměřené na ochranu podvodní flóry a fauny, a prezidentem Mezinárodního festivalu dobrodružných a adrenalinových filmů GO FAAF GO. Autor bestselleru Čekání na bílou smrt. Letos v květnu proběhne premiéra jeho Příběhu velryb.

Category: 2004 / 04

„Jak mohou tyto kreatury z doby kamenné existovat v době computerů?
Pokud chtějí Basarwa (ti, co nic nemají) přežít, musí se změnit. Jinak vyhynou.“
botswanský prezident Festus Mogae


Když jsem N!ani/ui a /ui Geao v křovácké vesnici Den/ui spatřil poprvé, nemohl jsem se zbavit dojmu, že si ze mě udělali dobrý den. Otrhané lewisky, trička s nápisem Volleyball Tsumkwe, jeden na hlavě baseballovou kšiltovku a druhý háčkovanou fialovou čapku. Luky jako by pocházely z hračkářské výlohy. Pak jsem je viděl číst v buši. Z nalomené větvičky, ohnutého stébla trávy a nezřetelných otisků kopyt v prachu šli za kořistí s naprostou jistotou. Křováci tak loví již tisíce let…

TI, CO NIC NEMAJÍ
V Namibii jsem měl dvě touhy: proletět se při západu slunce nad dunami pouště Namib a lovit s Křováky. Zatímco pohled z malé Cessny na moře písku byl poměrně jednoduchou záležitostí – stačily dva e-maily s německým podnikatelem a můj měsíční plat, zakusit atmosféru tradičního lovu se ukázalo mnohem složitější. Najít totiž křováckou vesnici, pokud možno nepoznamenanou masovou turistikou, vyžaduje vydat se daleko na severovýchod, napříč celou Namibií, až k samé hranici s Botswanou.
Botswanští sousedé nazývají Křováky posměšně Basarwa – „ti, co nic nemají“. Sanové nebo také Křováci, jak tomuto etniku říká zbytek světa, kdysi obývali území celé jižní Afriky od řeky Zambezi až po mys Dobré naděje. Podle některých etnografů tu žili už před více než dvaceti tisíci lety, jsou něco jako „živé fosilie“. Represivní politikou jihoafrických států byli zahnáni do nehostinných podmínek pouště Kalahari, kde existují jen díky schopnosti přežít bez povrchové vody. Dnes se jejich populace odhaduje na necelých 100 000 členů. Způsobem svých praotců, tedy lovem a sběrem, se ale živí už jen zlomek z nich. Ostatně první křovácká vesnice, do které se 300 kilometrů od městečka Grootfontein dostáváme, nemá k lovu ani oprávnění. Zvěř mohou místní zabíjet pouze na speciální povolenku vydávanou vládou. Lov tu ještě nedávno představoval asi polovinu příjmu bílkovin v potravě Sanů, kteří údajně jedí všechna zvířata kromě krtka a hyeny. Krtka vynechávají z jídelníčku proto, že si tvoří zimní spižírny, jež jsou lehce dostupným zdrojem potravy i pro Křováky, hyenu pro její apetit na ostatky lidských těl. Podle nedávného průzkumu ale zvěř poskytuje už jen necelých 20 % bílkovinného příjmu. Zbytek přichází z vládní výpomoci a z obchodu.
Místní Křováci nám taky hned otevřeným oknem lezou do auta a dožadují se: „Money – money.“ Za skutečnými lovci musíme tedy dál na východ.

ZTRACENI V CIVILIZACI
Oblast Nyae Nyae Conservancy je jedna z posledních, kde asi 25 skupin Křováků žije dodnes životem lovců a sběračů. Samospráva Nyae Nyae je od roku 1998 v rukou tzv. Ju/’hoansi – tedy „opravdových lidí“, jak si místní Sanové říkají. Centrální osada oblasti, Tsumkwe, však navzdory očekávání vypadá jako ušmudlané ghetto chýší ze dřeva a vlnitého plechu, po prašné cestě pobíhají psi, u patníků lelkují skupiny Křováků, kterým ze žalostně potrhaných mundúrů vykukují pouze bosé nohy. Zrovna tak vypadá vesnice Den/ui asi třicet kilometrů bušem na jih.
Z enklávy malých dřevěných chýší nápadně vystupuje pouze červeno-žlutý laminátový skelet školy, kde civilizaci připomínají jen tikající nástěnné hodiny. Dvacet malých Křováčků tu číst, psát, počítat a náznakům angličtiny učí mladý Foma N!avi. Zvláštní důraz je kladen na mateřštinu, roztomilý jazyk plný pomlaskávání, k jehož fonetickému přepisu mi chybí znaky na klávesnici. Malí Křováci mají i výuku ekologie a ochrany životního prostředí. Křováci vždycky žili v souladu s přírodou, za celých dvacet tisíc let neměli důvod svůj způsob života nijak dramaticky měnit. Až půtky s kolonizátory z nich udělaly psance ve vlastní zemi. Nájezdy turistů je pak přiměly svléknout bederní roušky. V moderním světě však přesto nemají šanci. Podprůměrně vybavené základní školy, které jsou jen ve větších vesnicích a docházet do nich znamená několik hodin cesty, navštěvuje jen malé procento křováckých dětí. Středoškolské vzdělání je u Křováků vzácné jako kapky deště na Kalahari. Častým neduhem křováckého školství je bohužel také fyzické trestání dětí, a dokonce sexuální zneužívání.

S OTRÁVENÝMI ŠÍPY NA PŘÍMOROŽCE
Dva lovci N!ani/ui a /ui Geao na nás čekají před školou. Přisedají do auta a navigují nás několik desítek kilometrů travnatou stepí k pláním Nyae Nyae. Oblast spravují místní Křováci, a tak je lov věcí pouze jejich rozhodnutí. Jenže první kilometry oba bušmeni jen olupují a okusují zaschlou smolu keřů, „ozobávají“ různé bobule, vyrývají jedlé kořeny a hlasitě se baví. Činí to s neskrývaným potěšením. Já s Pavlem v těžkých kožených botách a s batohy plnými objektivů je slepě následujeme křovím. Občas vyplašíme nějakého ptáka či malého kopytníka, ale Křováci se evidentně nevzrušují. Začínám z toho být mírně rozladěný.
Když už se smiřuji s tím, že naše výprava nebude lovecká, nýbrž pouze sběračská, mizejí oba mladíci jako na povel v trávě. Bleskově odhazují pestrobarevné čepice, do úst vkládají dva šípy, třetí zaklesnou do tětivy luku. Nechápu. Široko daleko nevidím jediný náznak živé zvěře. Krčíme se s Pavlem na bobku v suché trávě a tiše vyčkáváme, co se bude dít. Najednou se ozve divoký praskot suchých větví a z houští vyrážejí tryskem tři dokonalá těla přímorožců afrických. Hned za nimi oba lovci, v běhu vytahují šípy z úst, přikládají je k tětivám luků a vysílají k prchajícím antilopám jeden jedovatý pozdrav za druhým. Než se usadí zvířený prach, stačí mi lovci i zvěř zmizet ze scény. Až teď mi dochází, že luky musejí být skutečně co nejmenší, aby s nimi lovci mohli manipulovat v hustém porostu. Je mi ale záhadou, jak mohou kratičkým, patnáct gramů vážícím šípem zasáhnout v běhu prchající zvěř. Šíp není nic jiného než stonek suché trávy, na který je připevněna dřevěná nebo kostěná násada s hrotem a vrstvou jedu. Násada zůstane uvězněna v těle oběti, zatímco zbytek šípu odpadne. Ten lovci najdou a mohou znovu použít. Pověstný jed Křováci připravují z hadího jedu smíchaného s kaktusovou šťávou nebo z drcených škorpionů a pavouků či z larev dřepčíků a stromové smoly. Tak jako kurare i křovácký jed zvíře usmrtí, jakmile se dostane do krevního oběhu. Z trávicího traktu lidí se však nevstřebává, a tak pozření otráveného zvířete nepředstavuje pro lovce žádné nebezpečí. Stejně tak škrábnutí o špičku šípu není nebezpečné, protože Křováci nanášejí jed na šíp až za kovové hroty. Zřejmě vědí proč – proti jejich jedu neexistují účinné protilátky. A ještě jedna zajímavost. Toulce na šípy, původně pracně zhotovované z kůže a stromové kůry, nyní nahradily moderní plastové roury. Ostatně tak prý rozeznáte opravdové lovce od prodavačů cetek – umělohmotné toulce totiž mnohem lépe a déle snášejí putování trnitým bušem. Z přemýšlení mě vytrhují lovci. Jeden z vypálených šípů zasáhl přímorožce do hrudi, ale jed působí pomalu. Lovci se rozhodují nechat zvíře skonat a nazítří jej vystopovat. KŘOVÁCKÉ ČTENÍ V BUŠI
Ve vesnici rozdělávají po setmění mezi chýšemi oheň. Možná pro ukrácení dlouhého večera, možná pro uchování tradic, nebo prostě jen z potřeby se zahřát. Ženy a děti sedí na zemi v prachu a zpívají o šťastném lovu, o nešťastné lásce, o naději i beznaději, o svých předcích. Muži v rytmických pohybech, s nohama až pod kolena omotanýma vyschlými kokony, které vydávají chřestivé zvuky, tančí kolem ohniště. Vráskami pokreslené tváře Křováků mihotavě osvětlují plameny. V té atmosféře nám nedělá problémy uvěřit, že se během tance dostanou vyvolení do transu, v němž nabývají schopnosti komunikovat se zemřelými, uzdravovat nemocné, vracet se do minulosti a nahlédnout do budoucnosti.
Probouzíme se do mrazivého rána. V našem kvalitním spacáku je tak akorát, nepochopím, jak v děravých boudách a potrhaných svršcích mohli Křováci přečkat noc. Hned po probuzení se také opřou o svoje chýše a absorbují paprsky slunce. Po snídani, tj. pár lesních bobulích s čajem a obligátní cigaretě ze suchého listí a novinového papíru, vyrážíme znovu na lov.
Vedeni stopami kulhající antilopy, které nemám šanci v kamení, štěrku a trávě rozeznat, a kapkami krve, které občas zahlédnu i já, se dostáváme na kraj hustého porostu. Tam přestal přímorožec krvácet, a tak jedinými známkami jeho křivolakého pohybu bušem jsou tu nalomená větvička, tam ohnuté stéblo trávy či otisky kopyt v prachu. Přesto jdou stopaři najisto. Mám pocit, že pokud by Sanové viděli udusaný fotbalový trávník den po zápase, byli by schopni rekapitulovat zásadní okamžiky utkání. „Tak jako vy čtete v knihách, my čteme v buši,“ vysvětlují mi stručně své umění. Znamená mj. najít v buši, kterým se přehnalo tisícihlavé stádo, z nejasných kontur stopy raněného kusu, zjistit jeho fyzický stav, několik kilometrů jej sledovat a odhadnout, kam asi tak může dojít a kde skoná.
Náš přímorožec zhasnul pod větvemi trnovníku. Křováci si beze slov rozdělují úlohy. V mžiku hoří oheň a tělo sudokopytníka ztrácí pod najisto vedenými noži a údery malé sekyrky noblesu. Pásy červeného masa věší lovci na keře, aby je slunce vysušilo, další kousky házejí do žhavého uhlí, aby je po pár okamžicích ještě polosyrové netrpělivě snědli. Nakonec si nad plameny ohřejí i kosti a vysají z nich morek. Později najdou svoje uplatnění i kůže, šlachy, rohy a kopyta.
A když je vše upečeno, usušeno a naporcováno, rozhostí se kolem ohně příjemná atmosféra, lovci se posadí do trávy, ubalí si retko a nechají je kolovat. Poživačně vypouštějí z úst cigaretový kouř a nerušeně si vychutnávají úspěch lovu…

Categories: 2004 / 01, 2004 / 04

Sedíme mezi bílými stěnami. Výklenky jako vestavěné police, kaligrafický citát z Koránu, trocha obrázků, květin, polštáře a koberce. Šest dcer pana Alikordího přináší pomůcky, kotlík a do něj kousky dřevěného uhlí, dýmku a čaj. Bez těchto artefaktů nemůže domácí seance začít. Báfúr, opiová dýmka, se tu sice kouří několikrát týdně, ale všechny ty nazdobené pomůcky, obřadní úkony a vědomí mezní situace vytvářejí z kouření barvitý rituál, naplněný tajemstvím a neuchopitelnou magií. Zpravidla okusí i host a neznamená to ti nic jiného, než když vám na Slovácku nalijí pohárek slivovice.

PŘÍPRAVA RITUÁLU
Terjag (perský výraz pro opium, čti „terják“) patří tady na jihovýchodě Íránu k životu jako růženec a každodenní modlitba. Je-li Írán zemí opia, platí to o zdejší provincii Kermán dvojnásob. Pro někoho je to lék, pro druhé způsob, jak naplnit část dne. Většinou vítaná příležitost, jak posedět s přáteli, nemyslet na frustrace a vstřebat rány, patřící k drsnému životu v poušti Lút. Práce v oáze ostatně vždy měla svůj odvěký rytmus: pomalý, ale pravidelný. Stejně tak je to s opiem. Kuřák se pohrouží do svých myšlenek a čeká na pocit uvolnění. A tak ubíhá čas od jedné dýmky k druhé.
Samovar na čaj, který při rituálu nesmí chybět, stojí opodál a celá rodina mu slouží. Neúnavně jej plní naftou, vodou a čajovým listím. Druhý z magických fetišů je mankar, železný kotlík. Mankar, neustále přeplněný uhlíky dřevěného uhlí, vždy následuje kuřáky po domě a přilehlých polnostech. „Kdybychom museli utéct,“ připouští hostitel nerozlučný vztah, „mankar vezmeme rozhodně s sebou!“ Slouží k pálení opia a jeho další funkcí je cosi jako přenosná kamínka i starobylá termoska. V horkém popelu vydrží čaj v porcelánové konvici teplý. Kotlík, který má vždy osm stěn, jak žádá číselná magie islámu, se v rodině předává z generace na generaci jako „rodinné stříbro“. Ostatně kované se spoustou drobných ornamentů by tyto mistrovské kousky kovotepců mohly být ozdobou antiku třeba ve Vídni nebo v Paříži.
Konečně bere pan Alikordí do rukou opiovou dýmku. „Tahle dýmka se nenajde jinde než na íránském východě, tady kolem Kermánu a v Balúčestánu.“ Násada, troubel dýmky je nezvykle dlouhá, snad 30 centimetrů. Opium se nevkládá do prohlubně jako tabák, ale k drobné štěrbině, kudy vniká dým do těla dýmky. Báfúr má hlavici z pálené hlíny, říkají jí chak, s troubelí spojenou kroužky ze zlatavé mosazi. Za léta zčernalá a oprýskaná, dědí se dýmka z otce na syna. „Stejně tak řemeslný postup při její výrobě. Už její objednávka je spikleneckým rituálem,“ dozvídám se.
Užívání opia se však v Íránu děje mnoha dalšími způsoby. Třeba kouřením v nejrůznějších typech vodní dýmky, od starobylých mohutných dýmek po plastikové láhve nebo nízké sklenice. Íránští uprchlíci usazení po islámské revoluci na pákistánském pobřeží používají při kouření heroinu tzv. „honění draka“, vdechování výparů drogy na rozžhaveném alobalu. Je to způsob podobný užívání opia, s tím rozdílem, že místo opiové hmoty je zahříván prášek heroinu.

S TERJAGEM JSI PÁNEM SITUACE
Zpod hromad polštářů se vynořuje nevelká hrudka terjagu. Vypadá jako čokoláda nebo homole polévkové přísady z ovčího tuku a koření, jaké jsou vidět na tržištích. Má navlas stejný odstín a mazlavou konzistenci. Pan Alikordí vyrýpne z homole kousek hmoty, který musí připravit do stavu, kdy může být vydán ohni. Ten akt má svá pravidla a posloupnost a pan Alikordí tak činí rozvážně, klidně, s nezbytnou důležitostí a vážností chvíle, sledován očima své ženy, přátel a dětí. „Na kilo surového opia je třeba až dvaceti tisíc makovic, gram je tedy z dvaceti,“ zasvěcuje mě pan Alikordí. Později odhaduji, že za den se kolem mě proměnila v dým šťáva z několika stovek afghánských makovic.
Ale tohle opium není příliš dobré – snad špatně proschlo nebo v sobě má víc tekutin. Pan Alikordí ho už hezkou chvíli žmoulá, ale pořád se lepí na prsty. Zkouší kus přitisknout ke štěrbině, jenže táhne se po dýmce v cárech a pruzích jako nepromíchané těsto. Aniž by řekl slovo, jen z pohledu, který patří ženě, pochopím, že to vzdává. A teď převaluje váleček ona a neskončí, dokud jí hmota nepřestane ulpívat na prstech. Vytvarovanou kuličku dá manželovi. Trvá chvíli, než z ní udělá šedohnědou placku. Teprve tu vloží do prohlubně v keramické hlavě dýmky. Uběhla čtvrthodina, ale v tomto rituálu má vše svůj čas. Nevypadá, že by se někdo nad minutami trápil.
Další čtvrthodinu přijímá dýmka s opiem nad žhavými uhlíky teplo, aby tělo dýmky neochlazovalo opiový dým, až poproudí k labužníkům. Mohsen, přítel mého hostitele, zatím nevydržel. Vyklepe tabák z cigarety, žhavým drátem připaluje špetku opia vlepenou do očka dlouhé jehly a rychle vtahuje dým krátkou rolkou papíru. Ostatní přihlížejí, jak pan Alikordí čistí ohřátou dýmku od včerejších usazenin. Úzká štěrbina v těle dýmky musí mít volný průchod na dobrý tah. Pak z vrstvy popela vyjme dlouhými železnými kleštěmi doutnající uhlík a zamíří s ním k hlavě dýmky. A je to tu – nevzhledná placka prskne a vypustí první sloupec vůně. Připadá mi jako směs škvařené kávy a pryskyřice. A je řada na mně. Ale chce to grif, sám se neobsloužím a stejně jako jeho žena se raději nechám vést hostitelem. Přidržím si dýmku, pan Alikordí mi uhlíkem připaluje. Musím to zvládnout, kouřit je přece mužská disciplína: nejprve foukat do uhlíku, až zčervená, to už prská pálené opium, rychle změnit tah, tzn. nefoukat ven, ale vtáhnout dovnitř.
V očích diváků zahlédnu spokojenost: „Když to s terjagem umíš, jsi pánem nad sebou.“ Posedáváme na koberci v kruhu, spojeni dýmkou vnitřně i fyzicky.

OPIUM MÍSTO VEČEŘE?
„Občas se při své práci zdržím v Kermánu,“ sděluje mi pan Alikordí, zatímco podává dýmku své ženě. Vlastní u Kermánu stavební firmu, v níž zaměstnává asi 30 Afghánců. Obvyklou mzdu 30-40 tisíc rijálů, což je 90-120 dolarů za měsíc, jim vyplácí denně na ruku. Dělají pro něj práci, kterou by Peršan nedělal ani za dvojnásobek.
„Od půlnoci, kdy se vracím, už nevidíš v ulicích nikoho. To zavřou poslední čajovny a všichni se přesunou za vysoké zdi svých domů. Až do rozednění žije město druhý život s opiem,“ vysvětluje, proč se město probouzí tak pozdě. Ve vsi platí beze zbytku totéž. Před devátou ráno jsem po cestách viděl jen děti a pár staříků se stády koz.
Tmavohnědá kulička neváží ani gram. „Za jednu dávku nedám obvykle víc než dolar,“ zamává pan Alikordí bankovkou s portrétem mrtvého ajatolláha. „Tisíc tumanů! Stejně tak tomu bylo loni. Jen jednu chvíli, to když Američani bombardovali pozice Tálibánu, stoupla cena na několikanásobek! Ještě že byly zásoby,“ schová peníze do kapsy a pokračuje: „Hodina s dýmkou má cenu bohaté večeře pro celou rodinu. Kdo není v Íránu při penězích, nemá příliš možností. Buď si pořídit levnou nekvalitní drogu, nebo se dát k pašerákům. Přestat s opiem nepřichází v úvahu.
V roce 2002 po pádu Tálibánu se v Afghánistánu opět rozproudilo pěstování máku pro opium. I když úroda nedosáhla rekordní výše z roku 1999, kdy bylo v zemi „sklizeno“ přes 5 tisíc tun cenné hmoty, zdá se, že je zase všechno při starém. I ceny se uklidnily a vrátily se k obvyklým hodnotám. Drogy jsou v Afghánistánu vlastně jediným výnosným odvětvím ekonomiky.

OPIUM, NEBO SNAD RADĚJI HEROIN?
Báfúr stále koluje mezi sedícími, spojenými teď mocí drogy. Žena si přidržuje dýmku na konci troubele, soustředí se, vlasy má ještě skryté za šátkem s třásněmi. V ruce neustále stonek s květy růže, gole mohammadí, intenzivně vonící květiny proroka Mohameda. Za pár hodin bude jen polehávat, dávno bez šátku, a troubel opiové dýmky jí přidrží dcery.
„Copak vám islám drogy nezakazuje?“ ptám se. „Alláh nemiluje ty, co přehánějí. Ani já nemám rád ty, kteří s opiem přeceňují síly. V tomto domě, v celé vesnici se nikdy nekouřilo víc, než bylo třeba. A podívej se do Teheránu. Heroin, morfin. To je život mladých. Tam nectí tradici ani islám,“ stěžuje si pan Alikordí. „Ale proč asi? Když je tolik zákazů, je jasné, že porušovat budou nakonec všechny. Snad kdyby měli jinou, svobodnou zábavu…“
Mezi mládeží a částí obyvatel velkoměst svou roli opium ztrácí. V módě jsou tvrdé drogy, hlavně heroin. Není těžké najít příčiny. Heroin znamená něco jiného, co v jejich očích patří k nové době stejně jako populární hudba a diskotéky. Opiové seance jsou spíš rodinnou záležitostí dospělých, konanou v rámci jejich světa a pod jejich patronátem, na které se děti podílejí z povinnosti. Přinášejí a chystají ingredience a nářadí potřebné k rituálu a každý den je opět uklízejí. Občas vykouří s otcem dýmku.
Také Alí, osmnáctiletý syn pana Alikordího, který studuje v Teheránu, říká: „Dennodenně kouřit opium? To je něco, s čím bych se nemohl spokojit. Už jen pro ten ztracený čas.“ Jako nejstarší syn (má ještě mladšího bratra) má v rodině výjimečnou pozici. O chod domácnosti se s matkou starají všechny sestry. Jeho hlavním úkolem je studium. Přitom může mít skoro vše, nač si pomyslí: motorku a auto. Další příležitosti k povyražení ale mladí nemají, život plyne bez množství lákadel, asi tak jako u nás za socialismu. „Injekce heroinu je z jiného světa. Je mnohem jednodušší a tam, kam člověk touží, ho přenese mnohem rychleji. Jako by sedl do letadla a vznesl se nad okolní poušť, která je mu náhle těsná, nudná a deprimující. A jaké máte u vás drogy?“ ptá se Alí.
Bohatí Teheránci jezdí v létě do svých přímořských vil na pobřeží Kaspického moře, kde jsou mnohá místa doslova posetá injekčními jehlami. Policie, pročesávající na motocyklech kilometry pláží, nedoporučuje zdržovat se tu po setmění, stejně jako v některých teheránských parcích a chudinských čtvrtích. Zájem o narkotika roste i mezi dívkami a ženami a není výjimkou, že drogy užívají i školní děti. Jako epidemie stoupá v Íránu počet HIV pozitivních.

KDO JSOU PAŠERÁCI DROG?
Odpoledne se v domě pohybuje až dvacet osob. Všechny přitahuje opium. Přijel švagr se švagrovou a další příbuzní. Rozvaleni na polštářích společně rozprávějí, pokuřují, nepřetržitě pojídají pamlsky a znovu meditují s dýmkou. Lenošivá zábava, proložená cykly opiových dávek, pokračuje dlouho do noci.
„Kdo jsou vlastně pašeráci drog?“ ptám se hostitele. „Afghánští uprchlíci, nezaměstnaní, kteří do Záhedánu a dalších pohraničních měst přicházejí z vnitrozemí kvůli penězům, vesničani z blízkosti hranic, kteří spolupracují s gangy kvůli bídě, ale i ze strachu. A pak samozřejmě profesionální gangy s džípy, obrněnými vozidly, kulomety a dalším arzenálem moderních zbraní, pro které jsou drogy obrovský byznys. Obvykle jsou to stejné bandy, co k nám převádějí afghánské chudáky. Než se opium připraví, je to mimořádně riskantní podnik. Když už je před tebou a ty sedíš s dýmkou, už neriskuješ, nemůže se ti prakticky nic stát. Málokdy kvůli opiu vlezou do domu,“ rozkládá pan Alikordí. Nedovedu si představit, jak by si poradil, kdyby teď na dveře zabušila neúprosná komité.
Jen v roce 2002 bylo zatčeno neuvěřitelných 8 tisíc pašeráků a dalších 30 tisíc jejich vesnických pomocníků. Protidrogové jednotky procházejí mezi Záhedánem a Teheránem všechny autobusy a podezřelí jsou na prvním místě Afghánci a pak nenápadní lidé z venkova naverbovaní drogovými gangy. Zatímco drogoví bossové většinou unikají, ti obyčejní plní třeba záhedánské vězení: ze 4 tisíc místních vězňů je přes 80 % těch, kterým se pokus nezdařil. Každý desátý z nich čeká na vykonání nejvyššího trestu. K němu stačí málo. Hrdelní trest je za držení 30 gramů heroinu nebo několika kilogramů opia. Někteří čekají už léta – z neznámých důvodů končí popravou ročně jen 2 % z nich (v celé zemi tak přežívá s nejistým osudem 15 tisíc lidí odsouzených na smrt!).
Objemy zadržených drog tu ročně představují až stovky tun opia, morfinu, heroinu, marihuany a ojediněle dalších drog. Zprávám o úspěších v boji na východní frontě se íránský tisk v posledních letech už nevyhýbá. „Přímo v Kermánu,“ čte mi ze starých novin pan Alikordí, „byl letos zadržen dosud největší kontraband – 650 kilogramů čistého morfinu.“ Oproti tomu, co unikne, je to však zanedbatelné množství. Celá oblast je hlavní tranzitní trasou při dopravě drogy do vnitrozemí a přes Turecko dál na západ. Hlavním uzlem se stal Kermán, kde se sbíhá hned několik užívaných cest. Pravidelné trasy pašeráků, policejní zátahy a občasné vzájemné půtky tak snižují bezpečnost při afghánských hranicích, vlastně v celém Sistánu-Balúčestánu a na hornatém jihovýchodě provincie Kermán. Jedním z řešení, které schválil íránský parlament, má být bariéra z ostnatého drátu v délce 900 kilometrů, vybavená ruským monitorovacím systémem, která by odclonila dosud volnou íránsko-afghánskou hranici.

RÁJ V DÝMU MAKOVÉ ŠŤÁVY
Kolem je noc. Odpočíváme na terase u čaje a šťávy s ovocem. Ve sladkém hustém moku plavou kusy fíků a meruněk. V zahradě pod moruší rozsvítil pan Alikordí petrolejovou lucernu. Kotlík s hromadou popela mezi námi už tolik nežhne, v ještě teplém popelu sedí konvice s čajem, na posledních kouscích uhlíků každou chvíli zadýmá cigareta. Dýmky, teď už dvě, odpočívají opřené o stěnu kotle. Kolik se dnes vykouřilo? Nepočítaně. Možná deset, dvacet, nebo více dávek? Po ztuhlé makové šťávě nezůstává popel, všechna hmota se v podobě dýmu vytratí, zůstane jen libý pocit a příslib dalšího opojení. „Pokud terjag bereš v rozumné míře, ve čtyřicítce ti neuškodí a v padesáti dokonce prospěje,“ zasvěcuje mě do místní tradice pan Alikordí. Slyšel jsem, že terjagí, kuřáka opia, člověk pozná po zkrouceném starém těle a očích bez lesku. Takových postav jsem ale v Kermánu a v jeho okolí neviděl víc než několik. Přesto nepochybuji, že paní domu, která se za soumraku už jen vlekla, takže ji dcery podpíraly, je na opiu závislá.
Ráno je ticho, jen ptáci prozpěvují. Spáči leží vedle dýmek tvrdě, bez hnutí. Zrovna sní svůj opiový sen. Stočím svůj pohled přes zeď. Po dně údolí mezi nánosy štěrku a povlakem bláta neprotéká víc než nazelenalá strouha. A i ta se s nastupujícími vedry zcela vypaří. Skutečně žádný ráj. I když kdo ví? Třebas je tady ve východním Íránu v dýmu makové šťávy…

Název opium pochází z řeckého óporó – šťáva. Tmavohnědá hmota vzniká ztuhnutím mléčné šťávy vytékající z nezralých makovic kulturní rostliny máku setého (Papaver somniferum). Z pětadvaceti alkaloidů přítomných v opiu jsou nejznámější morfin a kodein. V malém množství alkaloidy opia snižují vnímání bolesti a vyvolávají spánek. Pocity příjemné bezstarostnosti se připisují morfinu.
Mák jako prostředek ke spánku pěstovali už v 5. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii. Později zásobovali celé Středomoří opiem staří Egypťané. Opium se už tehdy kouřilo i požívalo v syrové podobě a existují i důkazy, že bylo součástí starověké medicíny. Používalo se jako lék na úzkost, chronickou únavu, nespavost a dlouhodobou bolest, ale také např. na průjmová onemocnění. V Egyptě nalezené keramické nádoby s úzkými hrdly, kulovitými těly a zdobené šikmými rýhami se nápadně podobají makovicím a zářezům, jaké do nich vyrývají sběrači. Opium podle historických pramenů požívali i vojáci Alexandra Makedonského při úspěšném tažení do Indie. Magický květ snů a zapomnění byl v řeckém panteonu spojován s bohyní noci Nox a bohem snů Morfeem. Opiové výtažky běžně používali antičtí lékaři Hippokrates nebo Galenos jako prostředky proti hadímu uštknutí, ale také proti astmatu a epilepsii. Makovice s množstvím semen byla také symbolem plodnosti. Účinky opia oslavili i ve starém Římě, kde se mák objevoval na mincích.
Ve střední Asii zprvu opium konzumovali jako odvar z makovic, což při cestě afghánským Badachšánem zaznamenal Marco Polo. Využít léčebné účinky naučili tamní obyvatele mongolští nájezdníci. Děti tehdy pro uklidnění dostávaly ke žvýkání opiové kuličky, trochu ztuhlé šťávy za nehtem si kojící matka přikládala k prsu. Peršané na území dnešního Íránu nejdříve opium pojídali, zatímco kouření se považovalo za zavrženíhodné. Společensky únosné se kouření opia stalo teprve začátkem minulého století. Zvyk opium kouřit se rozšířil z Indie, kde opiový monopol měla britská koloniální vláda. Evropa poznala opium v průběhu 18. století a už z té doby pocházejí také jeho první zákazy. Prostředí opiových brlohů popsal v 19. století Oscar Wilde či Charles Dickens. Za nejpůsobivější umělecké dílo věnované opiu je považována Zpověď kuřáka opia Thomase de Quinceyho.

Výroba opia
Mák se stává v posledních desetiletích nejvýnosnější plodinou na horských políčkách Afghánistánu a Pákistánu a často také jedinou, které se v nepříznivých podmínkách vůbec daří. Z jednoho hektaru lze získat až 30 kilogramů surové opiové šťávy, na zavlažované půdě i dvojnásobek, což pěstitelům obvykle dodá vyšší výnos než obilí nebo jiná kultura, o niž se na rozdíl od máku musejí mnohem víc starat. Seje se v prosinci, sklízí obvykle počátkem žhavého léta, během června. Když mák dozrává, nařezává se ještě zelená makovice zahnutými noži s několikerým ostřím. Prýštící šťáva má mléčnou barvu. Během několika hodin tuhne a mění přitom barvu. V Íránu se mák řezal obvykle tři dny po sobě a ztuhlá šťáva se vždy ráno sbírala do měděných nádob. Sebraná hmota se rukama dlouho hněte a suší na slunci, až její barva přechází ve špinavě tmavou hněď. Převáží se v zabalených hrudkách různé velikosti, od desítek gramů až po několikakilogramové hroudy. Drobná kulička, kterou z nich vytvaruje spotřebitel, představuje konečný tvar produktu – surové opium.
Skutečně kvalitní opium se ale připravuje poměrně složitým procesem několikerého vaření, které se provádí v drogových laboratořích. Během něj je třeba co nejvíc zamezit přístupu světla. Filtrací se z hmoty odstraňuje pryskyřice a další balastní látky, někdy se též očkuje mikroorganismy. Kvalita opia, které lze v Íránu získat, se různí a podle toho se také liší cena. Jakost opia lze poznat i podle vůně, nejméně kvalitní droga je silně cítit po původní syrové šťávě. Málokdo si připravuje opium sám od sklizně máku po vypracování opiové kuličky. Naprostá většina konzumentů je odkázána na černý trh.Opium a státní moc v Íránu
Perský výraz pro opium, terjag, pochází z turkických jazyků (v turečtině znamená tereyag máslo, jež svou konzistencí opium docela připomíná). O úloze drogy v perské historii svědčí četné odkazy v bohaté umělecké tvorbě. Kromě veršů oblíbených básníků, které se v zemi deklamují i po tisíci letech, také výjevy ze středověkých knižních miniatur. Na nich vysoce postavení hodnostáři klimbají u vysokých dýmek v náruči drahocenných koberců. Šíitská odnož islámu užívání opia tolerovala, což jinde v islámském světě bylo nemyslitelné. Přestože v obecném povědomí je pěstování máku spojováno hlavně s Afghánistánem nebo Pákistánem, ještě v polovině 50. let 20. století Írán pěstoval nejvíce opia ve Zlatém půlměsíci (Afghánistán, Pákistán, Írán). Opium z Íránu bývalo považováno za nejkvalitnější, ale také za nejsilnější, obsahovalo nejvyšší podíl morfinu. Některé perské provincie navíc dodávaly opiu osobitou, zvlášť ceněnou a vyhledávanou příchuť. Z úrody se ho vyrobily tisíce tun, tolik, co dnes opouští Afghánistán, a část opia se vyvážela mj. i do zemí známého Zlatého trojúhelníku (Thajsko, Laos, Barma), jednoho ze současných center pěstování máku. Po ropě a kobercích bylo v té době opium třetí nejdůležitější íránskou exportní komoditou. Oficiálně podléhalo státnímu monopolu, který vyvážel několik stovek tun i pro světový farmaceutický průmysl. Mnohem větší objem ovšem spotřebovali domácí uživatelé. Nyní se mák pod zákazem prakticky nepěstuje a téměř celá domácí spotřeba opia pochází v Afghánistánu.
Po uvalení embarga na pěstování a konzumaci, k němuž přistoupil šáh Rezá Pahlaví, uspokojila konzumenty náhle vzrostlá produkce v okolních zemích, zatímco íránský stát přišel o příjmy z exportu. Výsledkem byla opětovná legalizace pěstování máku, ovšem na přísně kontrolované výměře. Legalizováni byli i narkomani. Ti si mohli koupit průkaz kuřáka opia, na který v lékárnách kupovali drahé opium. Všechna tato opatření ale nelegální konzumaci drog nevymýtila, naopak s rostoucí zahraniční produkcí stoupal počet jak legálních, tak ilegálních narkomanů.
Po islámské revoluci se v duchu náboženských požadavků stalo opium zcela nežádoucím. Islámský zákon, tzv. Haddúdův dodatek, znamenal v r. 1979 uzavření íránských prodejen opia. Paradoxně to přispělo k zaplavení země heroinem. Producenti v Afghánistánu a Pákistánu se rychle přeorientovali na masovou produkci heroinu, který začal směřovat nejen do Íránu, ale i dál do Evropy. Doménou konzumentů tvrdé drogy heroinu je ovšem Teherán a velká města, tradiční venkovští uživatelé opia ji většinou vůbec neznají.
Přestože plných 85 % poptávky po opiu saturuje Írán z afghánských zdrojů, vlastní produkce opia také není zanedbatelná. Na maková pole na rozdíl od kuliček opia však návštěvník s jistotou nenarazí. Pěstování máku, a to ani pro zásobování farmaceutických firem, není v zemi legální, na rozdíl např. od Turecka, kde nicméně podléhá přísné státní kontrole. I když soukromé kouření opia státní moc spíš toleruje, rozhodně takto nepohlíží na jeho produkci. Podle mezinárodních odhadů přicházelo na trh z dobře utajených domácích políček v průběhu 80. let asi 200-400 tun íránského opia. Vzhledem ke zvyšujícím se represím a také zlepšenému monitorování např. z helikoptér, které začaly úřady uplatňovat v průběhu 90. let, je ale třeba tyto odhady pro současnost podstatně snížit.

Category: 2004 / 04

San Francisco se jako puzzle skládá z mnoha výřezů a dohromady tvoří obraz jednoho z nejsvobodnějších a nejtolerantnějších míst planety. Místní dějepis tu v padesátých letech tvořili významní beatnici, v šedesátých letech známí hippies, sedmdesátá léta patřila bojovníkům za zrovnoprávnění homosexuálů. Bez ohledu na náboženské vyznání, rasu, národnost či sexuální orientaci tu rozdílné kultury existují vedle sebe i dnes. Nejevropštější americké město jako by patřilo všem.

OBAVY Z „BIG ONE“
Všechny budovy v San Francisku jsou vybaveny požárním žebříkem, nouzovými východy a kouřovými čidly. Ve školách se žáci povinně učí základy první pomoci. „Při zemětřesení se mám postavit mezi rámy dveří nebo si lehnout pod stůl a počkat na záchranu,“ odříkávají děti na jedné soukromé škole v centru města sborově svou mantru. Pak se rozutečou po třídě a natěsnané pod lavicemi a pod státním znakem, zavěšeným nad dveřmi, předvádějí slova v praxi. „Výborně, děti. A nyní nám Bůh žehnej,“ konstatuje učitelka.
San Francisco leží na tektonickém zlomu a zemětřesení zasáhla do jeho vývoje už několikrát. Nejničivější 18. dubna 1906 změnilo slibně se rozvíjející velkoměsto ze dne na den v trosky. Vlastně samotné zemětřesení o síle 8,3 stupně Richterovy škály nebylo tak zničující. Jenže po něm vypuklo 50 požárů. Aby zastavili oheň, museli bezradní hasiči, kteří neměli vodu k hašení, odstřelovat celé domy. Zničilo se tak 30 000 budov, v nichž zemřely tři tisíce lidí a další tisíce se staly bezdomovci.
Posledním velkým zemětřesením bylo město postiženo v roce 1989. Zahynulo sto lidí a vznikly rozsáhlé škody, většina domů se zachvěla, ale naštěstí nezřítila. Kdykoli se tu však země zachvěje, bojí se obyvatelé obávaného „Big One“, posledního zemětřesení, po kterém by se město mohlo propadnout do moře. A snad proto, že život je tak pomíjivý, dopřávají ho v San Francisku sobě i jiným bez předsudků a omezení.

EDEN HOMOSEXUÁLŮ
Turista se v městské části Castro, která je rájem lidí s odlišnou sexuální orientací, pozná bezpečně. Má totiž vytřeštěné oči, na úsměvy zásadně nereaguje a se zájmem hledí spíše k obloze, kde ve větru plápolají duhové vlajky.
V sedmdesátých letech žil v Castru první homosexuální politik Harvey Milk, jenž byl v roce 1977 zvolen do veřejné funkce. Poté mohli gayové a lesbičky slavit úspěch a svobodně se přihlásit k náklonnosti ke stejnému pohlaví. Radost minority ovšem netrvala dlouho, o rok později byl jejich guru Harvey Milk zavražděn. Vrah, bývalý politik Dan White, byl dopaden, ale soud mu přiřkl mírných pět let vězení. Po vynesení rozsudku homosexuálové v odporu zdemolovali místní radnici a způsobili škodu ve výši milionu dolarů.
V současném San Francisku se homosexuálové perzekuce nemusejí obávat. Naopak svou orientaci dávají rádi na odiv. Symbolem jejich boje za osvobození je charakteristická duhová vlajka, skládající se ze šesti příčných pruhů. Je hrdě vztyčena na všech sloupech podél hlavní silnice, jež Castro protíná. Obchody, restaurace, kina, divadla, bary, noční kluby, kabarety či diskotéky jsou plné mužů držících se za ruce, u baru můžeš čekat letmé dotyky chlupatých rukou, chlapi se líbají v temné uličce.
Opravdu v Castru žije drtivá většina homosexuálů, lhostejno jestli gayů nebo lesbiček. Můj známý, student ekonomie Shon Pagrijna z Jihoafrické republiky, mi vyprávěl: „Byl jsem v San Francisku teprve pár dnů. Mí přátelé z univerzity mě vzali do restaurace v Castru, o němž jsem tehdy nic nevěděl. Usadili jsme se k velkému stolu a hned přiběhl číšník, který mě mile, tedy více než mile, začal obsluhovat. Poručil jsem si pivo. Odběhl, aniž se zeptal ostatních, a přinesl mi hned dvě, prý na účet podniku. Sklenky položil na ubrousek, na jehož rubu ručně připsal svůj telefon, adresu a dokonce i fax.“
Castro je největší a nejznámější čtvrtí homosexuálů na světě. Někteří gayové a lesbičky dokonce přikládají návštěvě Castra stejnou důležitost jako muslimové absolvování svaté pouti do Mekky.

SVĚTLA VELKOMĚSTA
Pět set dolarů stačilo Peteru Martinovi a Lawrenci Ferlinghettimu k tomu, aby založili snad nejznámější knihkupectví minimálně ve Spojených státech. Ferlinghetti si tak splnil svůj dávný sen o vydávání avantgardní poezie, která by byla cenově dostupná všem. Autorem prvního svazku byl sám vydavatel a prodával se na pultech v tzv. edici Pocket Book Poets (Kapesní kniha poezie) za pouhý dolar. Obchod, který se dále specializoval na prodej paperbacků, byl pojmenován podle Chaplinova filmu Světla velkoměsta.
V malém prostoru Galerie Six na křižovatce ulic Union a Filmore Street se pak pod záštitou Ferlinghettiho knihkupectví City Lights Books konaly literární večery, jež byly „prvními vlaštovkami“ v objevování nové estetiky, a to propojením různých druhů umění – zejména malířství, hudby a poezie. Na pódiu bývalého skladiště se střídali největší spisovatelé Beat Generation – Michael McClure, Allan Ginsberg, Gary Snyder, Phillip Lamantia, Kirby a pochopitelně Lawrence Ferlinghetti. Do historie amerického umění a literatury se zapsalo vystoupení Allana Ginsberga, při kterém charismatický beatnik představil svou rozsáhlou báseň Kvílení: „Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy. Hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci, kteří v bídě a v hadrech a se zapadlýma očima a podnapilí vysedávali a kouřili v nadpřirozené temnotě bytů se smutnou vodou…“ Guru „baťůžkářské revoluce“ Jack Kerouac, jehož jméno již 14 let nese nenápadná, ale světoznámá ulička v těsném sousedství knihkupectví, přitom popíjel víno, demižon podával jako štafetu dalším návštěvníkům a spolu s publikem mohutně aplaudoval, bouchal prázdnými láhvemi o zem a řval jako všichni takřka v extázi.
Dnešní City Lights Booksellers & Publishers se příliš neliší od okolních knihkupectví. Snad jen zvláštním průčelím s nápisem DISSENT IS NOT UNAMERICAN („být jiného názoru není neamerické“), pod nímž jsou fotografie mužů a žen, kteří mají přikrytá ústa americkou vlajkou. Interiér dřívějšího legendárního undergroundového knihkupectví s benevolentní otevírací dobou a typickou atmosférou se změnil na ikonu v turistickém průvodci. Původní Ferlinghettiho záměr prodávat levné básně za dostupnou cenu patrně vytlačily nesmlouvavé nůžky tržní ekonomiky. Přízemí oplývá známými jmény jak americké, tak i evropské literární historie. Vedle Balzaka, Moli`era či Dostojevského se na čestném místě tísní Franz Kafka a v dolním regálu čeká na svého příštího majitele i několik knih Karla Čapka. Mnohem zajímavější je první patro budovy, celé věnované Beat Generation a současně novým básnickým směrům. Za deset dolarů si zde lze, a dokonce v českém jazyce, koupit památnou knihu „Lawrence Ferlinghetti v Praze“, jež byla vydána u příležitosti konání festivalu Beat Generation v roce 1998 v České republice.

ČÍNA V AMERICE
Stačí přejít pár ulic a člověk se znenadání ocitne uprostřed Pekingu, v pravé nefalšované Číně. Zmizí nápisy v angličtině a místo nich zdobí zdi písmo podobné rozsypanému čaji. Za vstupní branou na ulicích Bush Street a Grant Avenue, obloženou zelenými dlaždicemi a čínskými draky, se v barevném, pestrém a rušném světě hospůdek, stánků a obchodů houpají za výklady oranžovočervené pekingské kachny, sušené ryby a další čínské speciality jako zelenina a především koření, rozdrcené kousky tajemných rostlin a kořenů ve stovkách lahviček a flakonků specializovaných „spiceshopů“.
V San Francisku žije největší čínská minorita mimo Čínu. Potomci čínských horníků a dělníků z dob stavby transkontinentální železnice, kteří čtvrť založili již v roce 1847, si ze vzdáleného domova dovážejí naprosto vše, co potřebují. Jejich soběstačnost a uzavřenost nejvíce dokazuje to, že mnoho zdejších starších lidí během svého života ve Spojených státech nepřekročilo hranice Chinatownu a jedinou řeč, kterou ovládají, je čínština. „Před časem jsem odpověděl na inzerát Číňance, která žádala doučovat angličtinu,“ vypráví mi u orosené láhve „pidža“ (piva) mladík, který si tak přivydělává na studia. „Nějakou dobu jsme se domlouvali jen pomocí rukou a nohou.“ Ostatně v místních stáncích lze koupit hned několikery čínské noviny vydávané v USA, ve stálém angažmá je tu i čínský divadelní spolek, kina promítají filmy v rodné řeči daleké Asie a raritou nejsou ani parky, kde se hraje go – japonská národní hra čínského původu.
Čínské jídlo, vyhlášené po celém světě, si oblíbila i většina Američanů. Do Chinatownu v San Francisku chodí na obědy a večeře v restauracích či fastfoodech, a stejně jako hrdinové v hollywoodských filmech, si domů nosí krabičky z recyklovatelného tvrdého papíru a dřevěnými hůlkami pojídají čínské nudle, čerstvou zeleninu a pikantně naložené maso. Výtečný pokrm na ulici kupují jak noblesně oblečení úředníci, tak zanedbaní bezdomovci. Rozhodně jídlo z Chinatownu se s čínskou kuchyní v naší zemi nedá srovnat. SLAVNÉ NÁMĚSTÍ BEZDOMOVCŮ
Takřka uprostřed San Franciska je rozlehlé náměstí Civic Center, jež připomíná zlomový rok 1945. Dne 26. června se zde sešli zástupci 51 států, aby svým podpisem stvrdili rezoluci Charty Organizace spojených národů. Dnes jsou na mramorovém sloupu zlatým písmem vyryty její základní body – dodržování lidských práv.
Náměstí pojmenované po Organizaci spojených národů, jež si klade za cíl dodržování míru a potírání chudoby ve světě, se paradoxně stalo centrem sanfranciských bezdomovců. Vypadají uboze, zchátrale, jsou špinaví, hluční a vulgární, ale v žádném případě chudí. Oproti třeba chudým Afričanům dostávají příspěvky od státu, mohou se zařadit do různých sociálních programů nebo žít relativně důstojným životem v azylových domech. Být na ulici je pro ně pohodlnější. Mají zde, co potřebují: jídlo, alkohol a drogy.
U nárazníku jednoho auta nedaleko Civic Center sedí starší žena se staženými kalhotami a metr ode mě močí. „Mladej, nemáš pár drobáků pro chudou babičku?“ křičí s bezzubým úsměvem široko daleko a opilá se svalí na zem. Za chvíli si ale do blízké prodejny McDonald’s odchází koupit hamburger. V evropských městech je zvykem posadit se na obrubník s kelímkem a pokorně čekat na almužnu. V San Francisku za vámi homeless chodí, dotýkají se a dovolí si vás i zastavit. Když jsem jim odmítl dát peníze, odpovědí mi byly nadávky jako zloději, kapitalistické prase, looser či vydřiduchu (v těch jemnějších případech).
Později potkám dva kluky školního věku a jeden druhému vpichuje v průjezdu injekční jehlu do naběhnuté žíly. Nehledí na mě jako na vetřelce. Nehleděli by ani v případě, kdybych kolem nich prošel několik centimetrů. Momentálním středem jejich vesmíru je slast z užití drogy.
Vzhledem k poměrně teplému počasí, které v San Francisku převládá v průběhu celého roku, se bezdomovci nesnaží nalézt přístřešek nebo se alespoň schovat z dohledu. Ukládají se ke spánku v jakoukoliv denní či noční hodinu absolutně kdekoliv. V praxi to vypadá tak, že nedaleko nejrušnější zastávky Cable Car na Market Street leží několik mužů schoulených pod děravou dekou téměř uprostřed ulice. Zatímco spokojeně spí pod poledním sluncem, desítky turistů chodí kolem nich a snaží se vyhnout jejich klubku končetin. Vedle sebe mají zaparkovaný nákupní vozík z nedalekého supermarketu a v něm naskládaný svůj život: cigarety, potrhané špinavé oblečení, zbytky hamburgerů, kečupu, chleba a pochopitelně nezbytný alkohol.
Trosky bez důstojnosti a základních hygienických návyků plasticky ukazují tvář tohoto prototypu města svobody, kde samozřejmě existují i elegantní vilové čtvrti, největší plocha městské zeleně na planetě – Golden Gate Park, kde na rozloze takřka 3,5 km2 lze hrát golf, baseball či squash nebo se jen procházet kolem množství jezírek, rybníků a vodopádů a v jehož muzeum Kalifornské akademie přírodních věd si lze pod mikroskopem prohlédnout nejstarší bakterie Země, vnitřnosti trilobita nebo opravdové zuby dědečka nynějších žraloků. San Francisco je také město působivých mrakodrapů Embacadero Centra, strmých stoupání a klesání zdejších silnic, kudy bez problémů jezdí snad jen Cable Cars – tramvaje tažené podzemními kabely. Na nábřeží lze prolézat obchůdky, u mola Pier 39 pozorovat lvouny, jak se hřejí na slunci, vydat se na prohlídku ostrova Alcatraz, kde byli vězněni nejtěžší zločinci, nebo se kochat pohledem na proslulý 2,7 kilometru dlouhý Golden Gate Bridge či méně známý, zato působivý, 13,6 kilometru dlouhý visutý most Bay Bridge. Zajímavé je, že San Francisco je stejně blízké a přitažlivé pro turistu ze Spojených států, z Evropy, ale i z Asie. Opravdu, San Francisco patří prostě všem.

Category: 2004 / 04

Slovenská vláda oznámila zásadní omezení sociálních dávek a Romové, kteří jsou na nich závislí, začali na východě země rabovat. O den později už televize ukazovala střety policejních zásahových jednotek s Romy u romské osady Trebišov. Mezitím se do ohnisek bojů na východ a střed Slovenska přesouvalo 2100 vojáků a policistů, což je největší přesun bezpečnostních složek od roku 1989. Tyhle šoty jsme už sledovali na zpravodajské TA3 cestou do Košic. Titulky ranních slovenských novin hlásaly: „To už je válka.“ Nakonec bylo všechno jinak.

NUDA V KOŠICÍCH
Dnes měli Romové naplánovaná protestní shromáždění. Košice jsou největším východoslovenským městem. Pokud něco bude, mělo by to být v centru. Nic. Ani noha. Jediná skupinka moderně oblečených „Romů“, kterou jsem oslovil, mi odpověděla italsky. „Tady se nic neděje,“ povídá jeden z policistů, kteří se samopaly korzují po hlavní třídě. Možná na nádraží, říkám si a pro jistotu utíkám rozměnit velké bankovky na drobné, které schovávám po kapsách. Co kdyby chtěli pozvat na pivo? Těch pár Romů, co sedí na taškách, ale evidentně někam cestuje. Takže se rozhoduji pro pracovní úřad, dneska je úřední den. „Pracovní úřady tu nemáme,“ říká pohledná slečna v informacích městského úřadu. „Romové si chodí rovnou pro peníze na sociální úřad. Ani to nemáte moc daleko.“ Vida, u sociálky by mohla být dost napjatá atmosféra, vždyť zdrojem bouří, které nemohu najít, je právě dramatické snížení sociálních přídavků. Jenže je to stejné, jako bych šel na podobný úřad v Mostě či Ústí nad Labem. Stojí tu fronta znuděných a občas naštvaných lidí, kteří po státu chtějí peníze, práci nebo alespoň potvrzení. Romové i gádžové, zástupci obou skupin mají kolem krku tlusté zlaté řetězy. „Běžte na Luník IX, je to největší romské sídliště v Košicích. Tam prý byla nějaká demonstrace.“ Upřímně řečeno už na to nemám sílu. Košický večerník o Luníku napsal, že tu „proběhla pokojná demonstrace Romů, kteří se nedozvěděli o tom, že protestní akce byly odvolané“.

ROMOVÉ V TREBIŠOVĚ
Na okraji Trebišova proběhl v romské osadě ostrý zásah policie. Ještě ráno byla osada policisty uzavřená, teď tu hlídá romská hlídka s bílou páskou POLICIE na rukávě. Za plotem se parta chlapíků snaží železnou trubkou vypáčit z auta motor. „To je vaše?“ „Jasně. Osm tisíc jsem za něho dal.“ V osadě by podle médií měla být stoprocentní nezaměstnanost. „Máte práci?“ ověřuji si. „Nemám, nikdo tady nemá.“ „Tak kde jste vzal osm tisíc?“ „Našetřil jsem si.“ Sbíhá se skupinka a všichni mi chtějí ukázat zranění od policistů. „Zlomili mi ruku,“ říká starší žena a vůbec ji nezarazí, že právě s tou zlomenou rukou si s ní potřásám na přivítanou. Obdivuhodné sebeovládání, ani nemrkla. „A zastřelili mi syna,“ mají mě evidentně za blba. „Zastřelili syna? Ale to by určitě bylo v novinách.“ „No skoro zastřelili. Ale stříleli do vzduchu.“ Později jsem viděl jednoho raněného, ležel zbitý v posteli. To mu však nebránilo, aby hbitě vyskočil a dělal mi průvodce zničenými bytovkami. „Tady vtrhli kukláči (policisté v kuklách) a všecko rozbili. Byli opilí, my jsme vykradli jenom potraviny, kukláči ukradli alkohol.“ „Tady včera vykopli kus zdi,“ ukazuje kus zdi, která má na zlomové hraně mnohaměsíční nános špíny. Nechci popírat, že mnohé okno padlo za oběť policejnímu pendreku, leckterá modřina je ze stejného zdroje. Věřím, že museli stát s rukama nad hlavou, zatímco probíhala kontrola příbytků, a je mi jasné, že se nikdo nezatěžoval vytahováním příkazů k domovní prohlídce – tedy pokud vůbec byly vydány. Je mi jasné, že policisté, kterým ministr vnitra Vladimír Palko hromadně zrušil dovolenou, nezacházeli s Romy v rukavičkách. „Jsou to fašisti, děti bili, kopali do břicha.“ Jenže všechny modřiny mají jen chlapi. „Jak nám nedají sociální přídavky, tak budeme pořád dělat problémy. A hotovo,“ shrnuje diskusi třicetiletý Josef Karička. Nikdo nechtěl slyšet, že kdyby nebylo romského rabování, nedošlo by k policejnímu zásahu. Josef má ve skříni vyrovnané kilogramové balíky mouky, může jich být okolo patnácti. „To je z rabování?“ „Ne, já neraboval. To jsem si koupil. Tady mám paragony, které si schovávám.“ Na zdi visí odporová spirála, která spolu s kamny vyhřívá celou stavební buňku, v níž Josef s družkou Máriou a dvěma dětmi bydlí. Josef nijak nezastírá, že elektrospirála je připojená načerno. „Ale na žárovku hodiny mám.“ Zatímco fotím, ozve se charakteristický zvuk močení. Maličký syn čurá psovi do misky s jídlem. Přesto je to tady v porovnání s jinými buňkami útulnější. V koutě je televize, po posteli nejčastější vybavení romské domácnosti, v koutě stojí CD přehrávač, na zemi jsou navzájem se překrývající kusy koberců. Kafe vaří Mária vynikající.

ŽIVOT CECÍLIE KARIČKOVÉ
Větší bídu jsem snad ještě neviděl. Cecílie Karičková bydlí v příbytku, jehož dveře jsou vyvrácené a úniku tepla z kouřících kamen brání jen starý koberec, pověšený místo závěsu. Domek, to je jedna místnost se starou velkou postelí a dvěma peřinami. Na rozpraskané betonové podlaze je ještě malý stolek a na něm veškerý majetek – sekyra, která má místo topůrka přivařený kus železné trubky, několik málo hrnců a jeden kovový kbelík. Od stropu visí na holém drátu připomínka lepších časů – žárovka, která teď nemá proud.
Dvě malé děti na posteli kouří cigaretu. Andreu, která má chodit do první třídy, bolí zub a cigareta jí má pomoct. O rok mladší Mária má cigaretu taky. Maličký Michal brečí vždycky, když se přiblížím. Matka mu strká taky cigaretu. Ne na kouření, hořící nedopalek je tady něco jako hračka. Ani jedno z dětí nemá boty. Nejstarší, asi osmiletý syn takhle běhá někde venku. Živitel rodiny, tedy v našem pojetí, sedí ve vězení. „Všechno je drahé. Cigarety jsou drahé, děláme si svoje,“ říká Cecílie a umně do jednoho z hrnců rozdrtí sušené „bejlí“ neboli pajtuk. Místo cigaretového papírku poslouží staré noviny. Cecílie nemá šanci osadu opustit. Čtyři děti jí nedovolí nic jiného než improvizovat, starat se a shánět cokoli, co se dá použít. Spálit v kamnech, aby bylo teplo, čekat na podporu, půjčit si peníze, aby bylo jídlo.
V osadě na kraji Trebišova bydlí podle odhadů od tří tisíc po čtyři tisíce osm set Romů. Smrad, kupy odpadků pod okny, vybydlené a přesto obydlené byty ve zničených panelácích. Kterýkoli úředník by osadu musel dávno zrušit. Hygienik kvůli výtoku ze záchodu, který je ze zdi vyvedený přímo před dům, elektrikář a bezpečák kvůli elektrospotřebičům napojeným bez jakékoli pojistky přímo na dráty. Zmiňovat se o elektroměrech je směšné. Jenže zakázat osadu je jako zakázat povodeň. Obojí jde pouze teoreticky.

PŮJČKY NA 100% ÚROK
V podstatě přes ulici stojí několik pěkných domků. Skrz rozsvícená okna je vidět kuchyňská dlažba, prostřený stůl, v podstatě normálně zařízený byt. Na dvorku chovají králíky, v chlívku si pod silnou žárovkou, která spolu s elektrickou spirálou vyhřívá jeden kout, spokojeně chrochtají selátka. Je to zvláštní. Romové, vědomi si možných represí, šli raději vyrabovat obchod, než aby vykradli bohatého souseda. Mluví se o lichvářích, Marie Šandorová a Andrej jsou prý jedni z nich. „Půjčím si tisíc, vrátit musím dva tisíce. Pak čtyři,“ vyprávějí dlužníci. Jednou takhle roztočená spirála se nedá zastavit. „Lichváři stojí u nás, když bereme podporu, a hned jim musíme všechno dát. Když nedáme, jdou hned na nás a je bitka.“
Dosud se rodiny s pěti i více dětmi, které jsou tady zcela normální, mohly spolehnout alespoň na přídavky. „Brala jsem 17 000 korun přídavků a podpory, teď mi chtějí dát jenom dva tisíce. Jak to mám přežít, když mám sedm dětí?“ bědují. Restrikce, platná už od března, je opravdu zásadní. Už se totiž nevyplatí „žít z dětí“. Rodina se čtyřmi a méně dětmi dostane celkem 3210 slovenských korun. Od pěti dětí se částka zvyšuje na 4210 korun celkem, jenže ty jsou konečné a přídavky už nestoupnou, i kdyby rodina měla dětí dvacet. Žít z dětí se tak Romům přestane vyplácet. Co dál? Porostou dluhy u trebišovských lichvářů do milionů? Možná, možná budou další nepokoje. Každopádně dokud se problém romské vzdělanosti a zaměstnanosti nebude nejen na Slovensku řešit koncepčně, budou se různé excesy opakovat.


Nejstarší zmínka o pobytu Romů na Slovensku pochází z roku 1322 z okolí Spišské Nové Vsi. V roce 1427 pařížský arcibiskup exkomunikoval Romy z církve a postoj většinové společnosti k nim se změnil. Jednou z romských tragédií na Slovensku byl v roce 1782 tzv. Hontianský proces, kdy byla skupina Romů obviněna z kanibalismu a 40 lidí bylo popraveno. Nařízení Marie Terezie usilovala v 18. století o asimilaci Romů, ke které měl přispět zákaz kočování či používání vlastního jazyka. Druhá světová válka s sebou přinesla vyhlazování Romů v koncentračních táborech, protože nejen na Slovensku byli Romové označeni za méněcenné. Komunistická vláda se ve 20. století snažila eliminovat problém mj. tím, že finančně zvýhodňovala romské ženy, které souhlasily se sterilizací. V současnosti žije na Slovensku okolo 400 000 Romů, 90 % z nich je nezaměstnaných.


Romové na Slovensku

Category: 2004 / 04

Lovec se plíží mezi kamením a trávou. Náhle zahlédne v dálce kořist. Strne a velkýma očima si ji zkoumavě prohlíží. Budoucí oběd nejeví známky znepokojení. Predátor se pokradmu přibližuje. Vzdálenost mezi ním a kořistí se zmenšuje. Vyrazí dlouhým skokem…, smrtící úder a lov je u konce. Za podobnou scénou nemusíte jezdit do Afriky. Stačí se jen pozorně zadívat mezi stébla trávy. Po potravě tu slídí skákavky. Tihle pavoučci z čeledi Salticidae jsou velcí pouhých několik milimetrů. Ti, kteří dorostou do jednoho a půl centimetru, jsou mezi skákavkami učiněnými obry. Přesto jsou jedni z nejobávanějších predátorů světa hmyzu.

VESTAVĚNÉ DALEKOHLEDY
Skákavky mají proti velkým šelmám jednu obrovskou výhodu – příroda je vybavila osmi očima, které si mezi sebou mohou rozdělit různé způsoby vnímání okolního světa. Ostré a přesné vidění obstarávají dvě velké oči, které jsou usazené vepředu na pavoučím čele. Tak trochu připomínají světlomety auta. Mají velké čočky a jejich protažené bulvy zasahují hluboko do přední části těla pavouka. Válcovitý tvar jim propůjčuje schopnost ostrého vidění na velkou vzdálenost. Mají značnou ohniskovou vzdálenost a tedy i lepší rozlišovací schopnost než ostatní oči skákavek. Umožňují vnímání zvětšeného obrazu. Stejně jako výkonné dalekohledy nebo teleobjektivy fotoaparátů však tyto zrakové orgány mají jen malý zorný úhel. Když chce skákavka svůj pohled zacílit jiným směrem, musí své velké oči znovu pečlivě nasměrovat.
Někdy natočí celé tělo, ale může rovněž otáčet pouze přední částí těla, tzv. hlavohrudí, asi jako tank svou věží s dělem, a tak měnit úhel pohledu o celých čtyřicet pět stupňů na každou stranu. Co ale dělat, když se dravec nechce jakýmkoli pohybem prozradit? Skákavky očima koulet nemohou. Jejich čočky jsou napevno vsazené v krunýři, který kryje přední část jejich těla. Pavouci proto nehýbou celým okem, ale pouze jeho sítnicí. I když čočka zůstává v klidu, může tak skákavka měnit úhel svého pohledu. Sítnice je nejtmavší částí oka a při pohledu z očí do očí je proto snadné rozpoznat, jestli vás pavouk pozoruje, nebo ne. Když nasměruje sítnici přímo na vás, je jeho oko nejtmavší. Když uhne pohledem, barva očí se změní. Jemné pohyby sítnice vykonává soustava svalů, které mají skákavky nejrozvinutější ze všech pavouků.

VÍC OČÍ VÍC VIDÍ
Ostatních šest očí skákavek má kulovitý tvar a menší čočky. Mají proto horší rozlišení, ale zato mnohem větší zorný úhel. Neslouží k detailnímu zkoumání okolí, ale pouze k zachycení pohybu v okolí pavouka. Na hlavohrudi pavouka jsou rozmístěné tak, že čtyři očka na temeni hlídají prostor po stranách těla a za ním, dvojice menších očí vepředu analyzuje dění před skákavkou. Její zorné pole tak dosahuje celých tří set šedesáti stupňů, nikdo ji nepřekvapí zezadu, z boku ani seshora. Když menší oči zaznamenají něco zajímavého, skákavka na vybraný objekt zaostří své velké přední oči a důkladně si jej prohlédne.
Skákavky jsou pochodující optické observatoře. Jejich oči vidí prostorově, jsou schopné rozeznávat barvy, zaostřovat na objekty v různých vzdálenostech a měnit úhel pohledu. Zdá se, že jsou dokonce citlivé i na polarizované světlo. Takové vybavení potřebuje výkonné řídicí centrum, které zajistí bezchybné sladění všech činností a kvalitně zpracuje data. Skákavky skutečně mají dobře rozvinutý mozek, jehož velká část se věnuje právě koordinaci zrakových čidel a vyhodnocování podnětů. U menších druhů skákavek může být mozek v poměru k velikosti těla stejně velký jako náš.

PŘESNÍ SKOKANI
Většina druhů pavouků si zvolila život strážce své hedvábné pasti. Utkají pevnou pavučinu a pak vyčkávají, co jim do ní náhoda přihraje. Skákavky ale za potravou vyrazily do terénu. Až na výjimky si nestavějí sítě, a na zemi, mezi kameny nebo na listech rostlin slídí po kořisti. Hmyz a jiné pavouky pronásledují s obdivuhodnou přesností. Na vzdálenost dvaceti centimetrů dokážou bez problémů rozeznat slibnou kořist od partnera k páření nebo nebezpečného dravce. Poznají i kořist, která se nehýbe. Když se pavouk rozhodne, že vyhlédnutý hmyz stojí za námahu, celá akce netrvá déle než čtvrt minuty. V tomto čase se připlíží k oběti a bleskově a přesně na ni skočí. Skákavky nemají žádné speciální svaly ani orgány určené ke skákání. Odrážejí se tak, že nárazově zvýší tlak tělních tekutin v posledních dvou párech svých nohou. Končetiny se napnou a katapultují pavouka do vzduchu. I když takto může doskočit na vzdálenost dvacetinásobku své délky, snaží se dostat ke kořisti co nejblíže. Jistota zásahu je pak mnohem větší. Během krátkého okamžiku přitom vyhodnotí, nakolik se budoucí přesnídávka rychle pohybuje a kam má namířeno. Podle toho přizpůsobí rychlost i směr svého útoku. Skákavka tak svůj cíl nechybí. Celé představení končí osudným bodnutím pavoučích chelicer, které vpraví do těla oběti jed.
Celé tělo skákavek představuje dokonalý stroj k lovu. Kromě svých očí mají tito pavouci řadu dalších vynálezů, které jim lov usnadňují. Nejrůznější chlupy na těle registrují otřesy půdy a jiné podněty, které jim pomáhají při orientaci v prostoru. Jejich tělo je pokryté pevnou kutikulou, ke které se zevnitř upíná velké množství svalů. Pohybují jednotlivými částmi krunýře, který se ohýbá v poddajných kloubech. Na rozdíl od síťových pavouků mají skákavky na koncích nohou mezi dvěma drápky chomáček jemných chloupků, které se mohou zachytit na sebemenších nerovnostech povrchu. S jistotou se tak mohou pohybovat i po hladkých listech rostlin.

VYCHYTRALÉ LÉČKY
Lstivost a vychytralost osminohých dravců je ohromující. Důkazem toho jsou australské skákavky rodu Portia. Jsou tak smělé, že si pro obživu chodí přímo do sítí jiných pavouků. Loví jejich majitele. Když je domácí pavouk malý, skákavka vleze na okraj jeho pasti a začne napodobovat chvění, které způsobuje polapený hmyz. Lačný pavouk vyrazí na domnělé hody. Netuší, že to bude poslední pokus. Z lovce se stane kořist. K většímu pavoukovi se tato skákavka zase snaží připlížit přes předivo vláken a zaskočit svoji kořist nepřipravenou. Protože je pokrytá chlupy a nepravidelnými výrůstky, může předstírat smítko uvázlé v síti. Zaujme přitom zvláštní odpočinkovou pozici, takže se pavoukovi podobá jen velmi vzdáleně. V blízkosti pavouka opět mění taktiku. Způsobí malé zemětřesení vzdušné pasti. Zvedne zadeček nad pavučinu a pak se prudce přikrčí, takže její tělo udeří do vláken. Snaží se tak zmást domácího pavouka.
Nejoblíbenější lovecké výpravy mlsných skákavek se však odehrávají mimo pavoučí sítě. Tito pavouci se naučili přelstít i své nejbližší příbuzné – jiné druhy skákavek. Skákavky rodu Euryattus se před svými nepřáteli ukrývají v uschlých stočených listech, které zavěsí pomocí pavučinových vláken na větvičky nebo kameny. Sem pak přichází za samičkou sameček, aby splnil své manželské povinnosti. Svůj příchod ohlašuje nevěstě tím, že chvěje listem. Roztoužená samička vyleze ven a ženicha přivítá. Někdy se však nestačí divit, když na ni místo nápadníka čeká dravá skákavka rodu Portia. Ta se totiž naučila třást listem stejně jako sameček rodu Euryattus na námluvách, a když vyláká důvěřivou majitelku úkrytu ven, vrhne se na ni a sežere ji.

ŽIVOT NA NITI
Skákavky rodu Portia na rozdíl od většiny skákavek mohou tkát i vlastní pavučiny. Samečkové tkají jen malé vodorovné síťky mezi dvěma předměty, samičky zvládají i velké trojrozměrné sítě s úkrytem z listů na vrcholu. V nich často žijí v soužití se samečkem. Vyrážejí sice na výpravy za potravou, když se však do jejich sítě zaplete nějaký hmyz, zpestří si jím jídelníček bez nejmenšího zaváhání. Druhy rodu Spartaeus z jihovýchodní Asie si zase stavějí pavučinové úkryty na kmenech stromů, ve kterých číhají na neopatrné můry. Jakmile se hmyz pavučiny dotkne, skákavka se ho zmocní výpadem skrz síť.
I když se ostatní skákavky vydaly cestou volných lovců, neznamená to, že by na tenká vlákna dočista zanevřely. V pavoučím životě je mnoho příležitostí, při kterých je pevné hedvábí k nezaplacení. Dají se z něho výborně utkat jednorázové trubicovité úkryty na noc nebo hnízdo pro vajíčka, které samička oddaně hlídá. Některé skákavky spojují pavučinovými vlákny listy, mezi kterými se schovávají, a australské skákavky rodu Euryattus zavěšují na pavučinová lana své domovy z uschlých listů. Samečkové se bez pavučinky neobejdou ani při zásnubních snahách. Dříve než vyrazí na námluvy, utkají si malou síť, na kterou uloží kapku spermatu. Pak nasají obsah síťky do svých rozmnožovacích orgánů na koncích makadel a vydají se na zálety. Nejčastěji však používají skákavky svá vlákna jako záchytná lana. Jistí se tak při odvážných skocích proti pádu z výšky. Vlákno ukotví k podkladu a pak ho za sebou za letu vypouštějí. Když minou svůj cíl nebo sklouznou z listu, zůstanou prostě viset na svém záchranném laně. Snadno vyšplhají zpět a mohou svůj pokus zopakovat.

HLAD JE PŘEVLEČENÁ ŽÍZE“
Skákavky jako všichni ostatní pavouci svoji kořist nepolykají, ale pijí. Se smrtícím jedem vstříknou do těla uloveného živočicha dávku trávicích enzymů, které promění tkáně kořisti ve výživný tekutý koktejl. Žaludek skákavek připomíná silnou savou pumpu. Mocný vějířovitý sval žaludku vycucne z těla oběti veškeré výživné látky. Po pavoučích hodech zbude z tělesné schránky oběti jen nestravitelná chitinová slupka. Jícen pavouků probíhá přímo skrz mozek. Protože je stejně jako celé tělo krytý pevnou kutikulou, musí se skákavka při každém svlékání pokožky zbavit i výstelky jícnu. Kvůli průchodu mozkem se jedná o poměrně choulostivou proceduru. První svlékání probíhají ještě v pavučinovém kokonu těsně po vylíhnutí z vajíčka a řada dalších následuje až do dospělosti pavouka. Jsou to jediné okamžiky v jeho životě, kdy může povyrůst. Pevný chitinový krunýř, který kryje tělo pavouků, se svými majiteli růst nemůže. Když se pavouk zbaví starého brnění, má pod ním již připravenou novou zbroj. Nový krunýř je však měkký, a než ztvrdne, může ho rostoucí pavouk roztáhnout a zvětšit.

NEBEZPEČNÉ NÁMLUVY
Námluvy jsou pro pavouky dost nebezpečnou hrou. Samečkové jsou o mnoho menší než jejich družky a během páření dávají v sázku svůj život. Hltavá nevěsta může snaživého ženicha snadno pokládat spíše za chutný oběd. Dříve než se sameček ke své vyvolené přiblíží, jí proto musí dát jasně najevo, kdo je a o co mu jde. Ne vždy má však úspěch. Může narazit na vyhladovělou partnerku nebo na samičku, která se nedlouho předtím pářila s jiným samcem. Žádné snahy mu pak nejsou nic platné. Stane se dalším chodem na jejím jídelníčku. Některé z australských skákavek si z těchto omylů udělaly pravidelný zdroj potravy. Vypočítavé samičky k sobě lákají partnery, i když se pářit nechtějí. Bez mrknutí oka je pak sežerou.
Věčný koloběh milostného vábení přesto pokračuje. Barva je první věc, kterou se samečkové snaží svým protějškům učarovat. Samci jsou zbarvení mnohem pestřeji než jejich družky. Často mají také výrazně zbarvená makadla se složitými vzory. Svůdně jimi mávají na samičky a vysílají k nim signály podobné semaforu. Jako poznávací znamení slouží i zásnubní tance, při nichž se nápadníci vypínají na napjatých nohou, jiní swingují úkroky do stran a další poskakují z místa na místo. Pro vylepšení celkového dojmu může sameček ještě vrtět zadečkem a obcházet čekající samičku v kruzích. Potenciální partnerka sleduje ženichovo představení, které může trvat i několik hodin. Samička si tak testuje jeho sílu a vytrvalost. Mávání makadel může také samičku před pářením uklidňovat. Nápadník tak snižuje riziko neúspěchu.
Když samička konečně svolí k milostnému splynutí, vyleze jí sameček na záda a snaží se zboku dosáhnout makadlem k jejímu pohlavnímu otvoru. Je tak v bezpečí před jejími jedovatými chelicerami. Někdy mají milostné hrátky divočejší průběh. Australské skákavky rodu Portia se páří ve vzduchu zavěšené na pavučinovém vlákně a po milostném aktu samička většinou svého partnera zabije a pozře. SKÁKAVKA V PŘEVLEKU
Mravenci jsou nebezpeční, jsou ozbrojení palčivou kyselinou mravenčí a většině predátorů připadají nechutní. Je proto výhodné vypadat jako jeden z nich. Skákavky se tohoto převleku zhostily s překvapující dokonalostí. Některé druhy skákavek mají na hlavohrudi zářez, který imituje členění mravenčího těla na hlavu, hruď a zadeček. Předníma nohama mávají tyto skákavky podobně jako mravenci tykadly, a dokonce si osvojily i typický trhavý způsob mravenčího pohybu. Člověk je odhalí pouze tehdy, když jim opravdu pozorně přepočítá nohy. Ptáky, vosy hrabalky a jiné lovce pavouků tím však skákavky ošálí. Aby byl jejich převlek věrohodný, žijí dokonce skákavky rodu Myrmarachne dost blízko mravenců. Pomocí bystrého zraku však bedlivě kontrolují, aby žádnému z mravenců nepřekřížily cestu, a když přeci ano, aby mohly rychle odskákat do bezpečí nebo uniknout na záchranném laně. Mravenci by se na ně jinak vrhli a usmrtili by je. Jiné druhy skákavek se ale mravenci přímo živí. Jejich převlek mravence zmate na krátký okamžik, který pavouk potřebuje k útoku.
Mravenci však nejsou jedinými předlohami, které skákavky napodobují. Některé z nich vypadají jako brouci stříkající odporně páchnoucí látku a jiné dokonce jako vosy. Samičky tropických vos z čeledi Mutillidae totiž nemají křídla, zato se však mohou pochlubit nebezpečným žihadlem. Když skákavkám odpadl problém s imitací křídel, mohly na sebe klidně vzít vosí podobu. Skákavka druhu Orsima formica si při napodobování obrátila konce těla – její zadeček vypadá jako vosí hlava a hlavohruď zase připomíná zadeček vosy. Dva páry zvětšených snovacích bradavek na konci zadečku napodobují vosí tykadla a kusadla. Pavouk zdařile napodobuje i chování bezkřídlých vos. Zvedá zadeček do vzduchu a pohybuje při tom falešnými tykadly. Čas od času se zadečkem dotýká země a předstírá přijímání potravy. Většinu útočníků překvapí tím, že před nimi prchá „pozpátku“.
Skákavky mohou napodobovat i neživé předměty. Dva milimetry velký kousek smetí, který se plíží do hnízd jiných skákavek, je ve skutečnosti skákavka Phyaces comosus. Ve svém přestrojení požírá přímo před očima zmatené matky její vajíčka nebo čerstvě vylíhlé pavoučky. Ať už se však skákavky snaží být někým jiným, nebo jsou samy sebou, jsou bezpochyby zajímavými a sympatickými představiteli pavoučí

Category: 2004 / 04

Průliv Beagle, nabízející po svém objevení v roce 1830 zajímavou, ale nikoliv nejvýhodnější cestu kolem jižního cípu Jižní Ameriky, nabyl na významu až během dvacátého století. Na jeho argentinském břehu vyrostlo nejjižnější město světa Ushuaia a ještě jižněji, na protějším chilském břehu, je z bývalé vojenské stanice malé městečko Puerto Williams. Dříve na zdejších březích sídlily hrstky indiánů, dnes na nich přistávají pravidelné letecké spoje a turistické parníky a vyplouvají odtud lodě do Antarktidy. A jakkoli jsou tu díky odlehlosti a drsnému klimatu stopy někdejšího pionýrství pořád patrné, na březích Beaglu už jezdíte po asfaltových silnicích, nakupujete v supermarketech a internetovou kavárnu najdete snáz než v Praze.

NOVÉ CESTY NEZNÁMÝMI PRŮLIVY
Na počátku zmíněného roku 1830 zkoumal pusté břehy toho, co pokládal za jednu z mnoha zátok ostrova Ohňové země, kapitán britského trojstěžníku HMS Beagle Robert Fitz Roy. Ze zátoky na 55. stupni jižní šířky se vyklubala nová vodní cesta mezi Atlantikem a Pacifikem, dnešní průliv Beagle. V době tohoto objevu bylo Royovi pouhých dvacet pět let a měl za sebou už více než tříletou průzkumnou plavbu podél jihoamerického pobřeží, na niž ho vyslala britská admiralita. Dnes se jeví podivné, že to byli Britové, kdo zkoumal pobřeží dvou suverénních států, ale připomeňme si, že Argentina i Chile vznikly na troskách španělské kolonie nedlouho před Fitz Royovou plavbou. Oba státy o britském průzkumu sice věděly, ale neměly sílu a snad ani potřebu v něm Britům bránit.
Jižní cíp Jižní Ameriky je mimořádně členitý, takže tam bylo co zkoumat. Už v roce 1520 objevil Portugalec ve španělských službách Fern~ao Magalh~aes při první cestě kolem světa průliv s ústím do Atlantiku zhruba na 52. stupni jižní šířky. Jeho lodi jím propluly z Atlantiku do Pacifiku a Magalh~aes při té příležitosti pokřtil zemi na jižní straně průlivu, nevěda, že jde o ostrov, podle zahlédnutých ohňů indiánů jako Tierra del Fuego, Ohňová země. Magalh~aesův průliv použil pak v roce 1578 i anglický korzár Francis Drake. Po proplutí ho však bouře zahnala až na jih jihoamerického kontinentu, kde nechtě objevil další průliv, a to mezi Jižní Amerikou a Antarktidou (Drakeův).
Royův průliv Beagle leží mezi oběma průlivy – Magalh~aesovým a Drakeovým. Je relativně velmi úzký (4 až 14 kilometrů), dost dlouhý (v kratší verzi s jižním ústím do Pacifiku 180 kilometrů) a navíc pozoruhodně přímý v končinách, kde rovný břeh je vzácností. Na severu je jeho břehem Ohňová země, jeho jižním břehem jsou dva středně velké ostrovy jménem Navarino a Hoste. Zvláštní roli pak má menší ostrov Gordon v severozápadním sousedství Hoste, kolem nějž se průliv před vyústěním do Pacifiku rozděluje na severní a jižní větev. Všechny jmenované ostrovy patří Chile, pouze východní část Ohňové země je argentinská.
Okolí Ohňové země je pokryto desítkami ostrovů, poloostrovů, zátok, průplavů a pohoří, kterým Argentinci a zejména Chilané ponechali až na výjimky jména, jež jim dali angličtí, ale i několik holandských a francouzských objevitelů. Přetvořili si poněkud jméno slavného Hoornského mysu, nejjižnějšího bodu Ameriky, na Cabo de Hornos, ale ponechali beze změny například název průlivu Beagle či Cookovy zátoky, v níž se jižní větev průlivu Beagle rozšíří do Pacifiku. Lodi vedené největším mořeplavcem všech dob Jamesem Cookem ostatně v zátoce skutečně kotvily, a to hned dvakrát – v letech 1769 a 1775.
A jménem přírodovědce Darwina se to tu přímo hemží: patří mu nejvyšší pohoří Ohňové země, jeho nejvyšší hora Monte Darwin (2488 m n. m.) i jeden z ostrovů v Cookově zátoce. V dřívějších mapách byla „Darwinova“ i severozápadní větev průlivu Beagle mezi Ohňovou zemí a ostrovem Gordon. Jako akt vděčnosti za Darwinův podíl na záchraně člunů ohrožených při průzkumu této části průlivu kusem odlomeného ledovce v lednu roku 1833 ji tak pokřtil kapitán Fitz Roy. Dnes se však takto jmenuje jiný chilský průliv v souostroví Chonos daleko na sever od Ohňové země, kde loď Beagle prováděla mapování až na předělu let 1834 a 1835.
Darwin se ovšem zúčastnil až druhé velké cesty brigy Beagle, na niž ji štědrá britská admiralita vypravila po ročním odpočinku v Anglii. Začala těsně před Silvestrem roku 1831 a skončila v říjnu 1836 (loď Beagle se po prvním průzkumu v dubnu 1833 vrátila až do Montevidea, aby delší dobu zkoumala uruguayské a hlavně argentinské pobřeží Atlantiku v přívětivějších zeměpisných šířkách; u Ohňové země se znovu objevila až v květnu 1834). Pravděpodobně to byla nejúspěšnější vědecká plavba 19. století. Vědu na ní zastupoval jednak samotný kapitán Fitz Roy, brilantní mořeplavec, hydrograf, mapér a mimo jiné vynálezce speciálního barometru, a samozřejmě Charles Darwin, který plavbu Beagle proslavil nejvíc (čerpal z ní po celý zbytek života, dlouhého 73 let). Při vyplutí z jihoanglického Devonportu (dnes část města Plymouth) na tuto epochální plavbu bylo Fitzu Royovi 26 let a Darwinovi, který jako jediný ze 74 lidí na palubě s ním směl jíst v kapitánské kabině, 22 let. Mnohé vědecké hypotézy, měření a objevy, vzniklé během plavby a na jejím základě, přitom mají i po 170 letech stejnou váhu jako tehdy, kdy se poprvé ocitly na papíře.

DIVOKÉ KOPCE ZA TEKTONICKÝM PŘEDĚLEM
Cestu ke kanálu Beagle po zemi znali dlouhou dobu pouze indiáni obývající Ohňovou zemi. Všichni ostatní, Evropané a bílí Jihoameričané, se sem dostávali po moři. První osada evropského typu byla v těchto končinách, přesněji na severozápadním břehu Magalh~aesova průlivu, tedy nikoliv na Ohňové zemi, založena až v roce 1843. Dostala jméno Punta Arenas a dnes je z této původní chilské osady největší město Patagonie.
Vzdálenost mezi Puntou Arenas a Ushuaiou je vzdušnou čarou pouhých dvě stě padesát kilometrů, autobus společnosti Tecno-austral na ni ale potřeboval třináct hodin. Po silnici je to totiž více než dvakrát tolik, navíc nás zdržel přejezd Magalh~aesova průlivu na ferry, administrativní průtahy na chilsko-argentinském hraničním přechodu v San Sebastiánu i fakt, že silnice na argentinské straně je povětšinou hliněná.
V první půlce projíždíte monotónní patagonskou rovinatou větrnou stepí bez stromů, kterou oživují jenom ovce. Kdyby nebylo občasných plotů, vypadaly by naprosto bezprizorně. Není vidět nikoho, kdo se o ně stará, a budovy farem u cesty mají hustotu přibližně jedna na padesát kilometrů. Trochu vzrušení zoologicky naladěnému pozorovateli přinášejí skupinky lam guanaco (Lama guanicoe), krásných zvířat, jejichž přemnožení na Ohňové zemi v současné době řeší řízeným odstřelem samců. A nesmím zapomenout na osamělého delfína Commersonova, nazývaného také plískavice strakatá (Cephalorhynchus commersonii), který vytrvale doprovázel naše ferry přes úžinu v Magalh~aesově průlivu. Je nejmenší z delfínů a možná taky nejhezčí: při plavbě nám ukazoval sněhobílou část hřbetu, jakou se nemůže chlubit žádný jeho příbuzný.
Až v okolí argentinského městečka Tolhuin, které si celkem po právu říká „srdce Ohňové země“ (nejenom pro polohu, ale i proto, že ve vnitrozemí ostrova, velkého jako Belgie, nemá žádného konkurenta), se obraz krajiny radikálně změní. Rovinu vystřídají kopce a travnatou step lesy jižních buků (Nothofagus sp.). Hliněná silnice příkře a nebezpečně stoupá do průsmyku Garibaldi nad jezerem Fagnano, rozlitým v podélném údolí, které sice dotvaroval ledovec (jako ostatně kdejaký morfologický jev v těchto končinách), ale prapůvod má v depresi na tektonické linii. Ta prochází ze severního okolí argentinského ostrova Států v Atlantiku (Isla de los Estados, původně holandsko-anglicky Staaten Island) k nejzazší východní špičce Ohňové země a pak přes jezero Fagnano a přes jihozápadní rameno Magalh~aesova průlivu až do Pacifiku.
Za touto linií, která je, jak dokládají zaznamenaná zemětřesení, až nepříjemně živá, leží ten pravý konec světa – hornatý kraj kolem průlivu Beagle, nepřehledná změť ostrovů, ostrůvků a skalisek, ledovců, fjordů, kanálů a jezer, v němž průliv Beagle je snad jediným elementem dodávajícím chaosu jakýsi řád.
„Divoké kopce“ dosahují nadmořských výšek na úrovni mezi Krkonošemi a Tatrami, ale díky tomu, že stoupají přímo z moře, vypadají jako velehory. Ostatně Cordillera Darwin na Ohňové zemi, stejně jako hory na Gordonu, Hoste a Navarinu, patří k velehorskému pásmu And. Z odstupu (nejlépe přímo z moře), pokud to není v zimním období, kdy je pod sněhem všechno, jsou hradby ostrovních hor jakoby pomalovány třemi vodorovnými pásy: ten nejvyšší patří věčnému sněhu, prostřední holým svahům, porostlým maximálně mechem, a nejnižší (s horní hranicí asi v 800 m n. m.) hustému lesu.
Na březích průlivu Beagle je pod horami jen málo místa pro osídlení. Dokonale bylo zatím využito jediné prostranství: původně misie, pak trestný tábor, potom pionýrská osada a dnes moderní město s indiánským jménem Ushuaia.

DĚDICTVÍ LACHTANÍCH LIDÍ
Hotely ve středu Ushuaii byly nerozumně drahé a také plné, takže se vyplatilo jezdit na západní kraj města do cenově přístupného penzionu levnými taxíky. Když jsem s taxikáři zabrousil na historické téma, byly jejich odpovědi podobné. „Přišel jsem sem před dvaceti (třiceti) lety,“ řekl třeba šofér, „a to tu bylo pár tisíc lidí. Dneska je jich tu pětačtyřicet tisíc.“ Druhý řekl padesát, třetí pětapadesát. V každém případě však mnohonásobek někdejšího stavu.
Zaujalo mě, že většina těch taxikářů byli indiáni. Všichni byli Bolivijci z vysokohorské Cochabamby a okolí. Zřejmě tu kdysi některý z nich objevil snadnější možnost obživy než v rodném kraji a byl ve svém oboru tak úspěšný, že za ním postupně přitáhli další. V žádné literatuře o Ushuaii jsem o bolivijském taxikářském klanu nečetl, takže to zde dávám jako zajímavou perličku.
Původními obyvateli obou stran průlivu Beagle byli Jagani, „lachtaní lidé“. Hlavním zdrojem jejich obživy i oblékání byly dva druhy ploutvonožců, které byly v těchto končinách běžné: veliký lachtan plavý (Otaria flavescens) a menší, leč lepší kožešinou vybavený lachtan jihoamerický (Arctocephalus australis). Lovili však i lamy a ptáky včetně tučňáků, jejich ženy se potápěly pro škeble a občas všichni využívali maso a tuk velkých kytovců, vyvržených na břeh. Darwin se sice o duševní i materiální úrovni Jaganů vyjadřoval velmi skepticky, ale už jenom jejich schopnost pohybu a navigace mezi ostrovy na malých kánoích bez kormidla a kýlu v často bouřlivém moři budí obdiv. Tři Jagany, dva muže a dívku, studoval Darwin dost dlouho přímo na palubě; kapitán Fitz Roy je vezl z Anglie zpátky na jejich rodný ostrov Navarino po tom, co si je tam s jejich souhlasem na minulé cestě „vypůjčil“. Přes svůj kritický postoj k domorodcům se o nich přírodovědec vyjadřoval se sympatiemi: naučili se trochu anglicky a v rámci možností přijali „dobré mravy“. Nejmilejší mu byl mladý Jemmy Button (obdrživší své příjmení podle perleťového knoflíku, za nějž byl půjčen). Sotva se však domorodci vrátili ke svým soukmenovcům, jako by pro ně britská výchova přestala existovat. K dovršení všeho se sympatický Jemmy Knoflíček o dvacet let později smutně proslavil jako hlavní protagonista masakru na evropských misionářích.
Stavy lachtanů, jichž žilo podle mnohých svědectví ještě na konci devatenáctého století u Ohňové země obrovské množství, se s modernizací lodní dopravy dramaticky snížily. Jakmile lovci nebyli odkázáni na plachty, stali se dostatečně mobilními a mohli začít obchod s hladkosrstými lachtaními kůžemi provozovat ve velkém. Spíš než o lov šlo přitom o vybíjení, neboť ploutvonožci nemají na souši šanci na obranu. Druhá půlka dvacátého století, z hlediska ochrany přírody doba osvícenecká, přinesla naštěstí zákazy lovu nebo alespoň jeho regulaci.
O lovu lachtanů, ale i o mnoha jiných věcech spjatých s ostrovní říší na jihu Chile a Argentiny vydal pozoruhodné svědectví chilský spisovatel Francisco Coloane (1910-2002), který začal psát, až když měl za sebou londonovské mládí dobrodruha, živícího se kromě jiného námořnictvím nebo honáctvím skotu v Patagonii. Drastičtější výpověď o zacházení s bezbrannými zvířaty, než jsou povídky Hoornský mys nebo Směrem k Rajskému přístavu (známé i z nedávno vydaného českého překladu), by se ve světové literatuře asi hledala jen velmi obtížně.

NEODOLATELNÁ SVŮDNOST KONCE SVĚTA
Jakmile se nějaké místo stane turistickým cílem, vznikne síť toho, co anglicky psané průvodce označují jako must-be-seen. V Ushuaii tištěné průvodce imperativně doporučují prohlídku presidia neboli bývalé věznice (spojené s námořním muzeem, jemuž dnes v centru města konkuruje další expozice, nazvaná „Muzeum konce světa“), návštěvu národního parku Tierra del Fuego na argentinsko-chilské hranici a samozřejmě plavbu po průlivu Beagle.
„Konec světa“ už dávno nemá hanlivý význam, pro turisty je naopak neodolatelně svůdný. Málokdo v národním parku Tierra del Fuego, vyhlášeném na ploše 630 km2 v roce 1960 přímo na argentinsko-chilské hranici západně od Ushuaii, opomene nechat se vyfotografovat s milníkem: „Nacházíte se na konci panamerické silnice a máte to do hlavního města Argentiny přes tři tisíce a na Aljašku dokonce přes sedmnáct tisíc kilometrů.“
Ti, co argentinský národní park vytyčovali, si nedělali problémy s jeho hranicemi, a tak prostě pokryli na mapě pravidelným obdélníkem několik formací: nížinné okolí zálivu Lapataia, úpatí a okrajový hřeben Darwinových hor (jejichž nejvyšší partie jsou na chilské straně a tedy mimo národní park), část ledovce, který z nich sjíždí, i část jezera Fagnano s jeho okolím.
Ledovec se jmenuje podle dávného výzkumníka Martial a výstup k němu je poměrně snadný, lze využít i sedačkové lanovky lyžařského střediska. Právě tady, přestože podle kalendáře bylo na jižní polokouli léto, jsme zažili všechny čtyři roční doby v jediném dni: u moře i na ledovci hustě sněžilo, mezitím jsme však měli slunečné intermezzo s modrým nebem, kdy větrovka i svetr byly přítěží. V té době se nám otevřel ze svahu pod Martialem jedinečný výhled na část Ushuaii s letištěm, ležícím na výběžku pevniny do moře, na průliv s jeho ostrůvky a na strmé zasněžené hory chilských ostrovů Navarino a Hoste.
Z těch dvou už i Navarino zasáhla turistická vlna, ale pokud jde o infrastrukturu, tu zatím reprezentují jen letiště, přístav a malý hotel v Puertu Williams. Kromě malebného pohoří ve vnitrozemí Los Dientes (Zuby) a vnitrozemských jezer se tu na obvodu ostrova najdou i další turistické cíle. Mohly by mít společný jmenovatel „po stopách Fitz Roye a Darwina“, neboť těchto pomyslných stop, dobře dokumentovaných v díle obou protagonistů slavné plavby, je tu vzhledem k jejich opakovaným návštěvám více než kde jinde.
Zato největší z ostrovů na jih od Ohňové země, Isla Hoste, je turisticky dosud takřka nedotčený, což lze vysvětlit nedostatkem místa k přistání ze vzduchu i z moře a extrémní členitostí v horizontálním i vertikálním smyslu. Nepřístupnost činí tento ostrov výjimečným. Už Darwin se divil, jak je možné, že na rozdíl od sousedního Navarina nežijí na Hoste jinak všude hojné lišky patagonské (Pseudalopex culpaeus) ani lamy guanaco. Hrstky lidí včetně osamělých bělochů tam však v různých obdobích žily, jak dokládá autentický svědek Francisco Coloane ve skvělé povídce Ledová kra z Kanasaky, za niž by se nemusel stydět ani Edgar Alan Poe. (Nebyla dosud přeložena do češtiny, Kanasaka je indiánské jméno pohoří na Hoste.) Z jiného soudku je fantazie Julesa Verna z roku 1898 Trosečníci lodi Jonathan, v níž spisovatel umístil na nehostinný ostrov Hoste dokonce tisíc kolonistů.
Podivínské a silné charaktery, jako byl třeba osamocený farmář Martínez ze zmíněného Coloaneho dílka – takoví bezpochyby byli první bílí obyvatelé břehů průlivu Beagle. Patřili k nim i britští misionáři, kteří Ushuaiu v roce 1869 založili. Argentinská vlajka nad Ushuaiou byla oficiálně vztyčena až 12. října 1884. Čekalo se na definitivní delimitaci území mezi Chile a Argentinou, k níž došlo v roce 1881. Argentině připadla sice menší, zato však obyvatelnější část Ohňové země, zatímco Chile si zachovalo až na malé ostrůvky v průlivu celý zbytek archipelágu.
Teprve po misionářích přišli normální osadníci, a protože mezi nimi byli i hledači zlata (které se skutečně v několika říčkách Ohňové země i přímo na mořském břehu rýžovalo), měla Ushuaia brzy tak trochu charakter městečka na Divokém západě. Ten ještě podtrhlo přemístění nejtvrdší argentinské věznice z ostrova Isla de los Estados do Ushuaii v roce 1906. (Zmíněný ostrov mimochodem rovněž zvěčnil Jules Verne, a to v knize Maják na konci světa, vydané v roce spisovatelovy smrti 1905.) Na rozdíl od ostrova se dalo z městečka na konci světa utéct, což se taky občas nějakému vězni povedlo. V každém případě bylo zvláštní a nebezpečné, že populace vězňů, jichž tu sídlilo až 800, po nějaký čas převyšovala populaci lidí bezúhonných. Na druhé straně byli trestanci užiteční: to, co se zachovalo ze staveb staré Ushuaii, jsou většinou baráčky budované rukama vězňů, jejichž slavná ushuaiská epizoda skončila zrušením presidia v roce 1947.

NĚMECKÝ TITANIC
První farma na argentinském území Ohňové země, založená v roce 1886 daleko na východ od Ushuaii zasloužilým anglikánským misionářem Thomasem Bridgesem, autorem anglicko-jaganského slovníku, a pokřtěná po anglickém rodišti misionářovy ženy Haberton, je cílem naší plavby po průlivu. Pohledy z moře na oba břehy Beaglu jsou úchvatné a navíc skaliska a ostrůvky, jichž je víc, než dokáže zachytit mapa, pokud nemá hodně podrobné měřítko, jsou fantasticky živé. Některé se dokonce podle svých obyvatel jmenují: např. Isla de Lobos (lobo je španělsky „vlk“, ale lobo marino lachtan) nebo Islas de Aves (Ptačí ostrovy) s obrovskými koloniemi kormoránů modrookých (Phalacrocorax atriceps) a kormoránů skalních (Phalacrocorax magellanicus). Přímo na úrovni Habertonu leží pak ostrůvek Martillo, který je v rámci celého Beaglu největším shromaždištěm tučňáků magellanských (Spheniscus magellanicus).
Veselou červenou barvou je z dálky nápadný maják s francouzským jménem Les Eclaireurs (Přední hlídka), kolem nějž se po deseti kilometrech plavby z Ushuaii na východ vyjíždí ze zátoky stejného jména. Nedaleko od něj došlo k největšímu námořnímu neštěstí v dějinách Beaglu i celé Jižní Ameriky. 22. ledna 1930 se tady, brzy poté, co opustila vody přístavu, potopila po nárazu na skalisko jedna z nejmohutnějších zaoceánských lodí své doby, přepychový německý parník Monte Cervantes. Počasí bylo příznivé, žádné vlnobití nebo vichřice, a námořní mapy Beaglu byly v oné době už dokonale prověřené. Kapitán lodi, věren tradici, zůstal na palubě, přestože měl možnost se zachránit v jednom ze člunů společně s 1200 pasažéry a 300 členy posádky. S ním však odešla také možnost dozvědět se, proč loď zvolila tak nešťastný směr.
Po několik dní pak trosečníci pobývali v Ushuaii, jež tehdy neměla víc než 800 obyvatel. S mírnou nadsázkou lze napsat, že to, jak se podařilo všechny zachráněné okamžitě ubytovat, je další záhadou spojenou s neštěstím. Vypomohla prý i věznice. Po letech, v roce 1954, se argentinská armáda pokusila vrak vylovit a dotáhnout ke břehu, ale dosáhla pouze toho, že se loď potopila o něco hlouběji než předtím.
Při pokračování plavby na východ za úroveň ostrůvku tučňáků Martillo dospějete k výjezdu z průlivu Beagle nebo, chcete-li, k vjezdu do něj. V každém případě míjíte zblízka ostrov hlídající tento vjezd, jehož jméno je Picton. Ono „hlídání“ není jenom metafora, protože ozbrojené chilské lodi jsou kdykoliv připravené sem přijet z nedalekého Navarina, a navíc je jakýkoli pokus o vstup na území ostrova pro nehlášeného návštěvníka smrtelně nebezpečný. Ostrov je zaminován a totéž platí o jeho jižních ostrovních sousedech o přibližně stejné velikosti (tedy něco přes 100 km2), které se jmenují Isla Nueva a Lennox.

MINY NA PICTONU
Miny jsou nepříjemnou památkou po mezinárodní krizi, která hrozila zvrátit se ve válku Argentiny s Chile, dvou sousedů s nejdelší společnou hranicí v celé Jižní Americe. Ve snaze hledat kořeny krize je nutné vrátit se až do roku 1881, kdy obě země podepsaly smlouvu o delimitaci hranic. Pro Chile v ní byly potvrzeny prakticky všechny ostrovy na jih od Ohňové země s výjimkou několika malých ostrůvků přímo v úzkém průlivu Beagle, které jsou blíž k jeho severnímu nežli k jižnímu břehu.
Jenže právě pravidlo, že to, co leží v severní polovině průlivu Beagle směrem od Atlantiku až po 68̌ 40’ západní délky, je argentinské, spolu s poněkud vágní definicí východního vjezdu v citované smlouvě, nahrálo argentinským nacionalistům k překvapivému požadavku, jehož splnění by připravilo Chile o tři ostrovy.
„Vjezd do průlivu Beagle nevede mezi ostrovem Picton a Ohňovou zemí, nýbrž mezi ostrovem Lennox a ostrovem Navarino,“ tvrdila argentinská strana polooficiálně už od roku 1958, kdy jako předzvěst dalších incidentů na kanálu Beagle jeden argentinský admirál nechal odstranit chilský maják na skalisku jménem Snipe.
Při vší sympatii k Argentině byl její požadavek ve světle smlouvy, kterou kdysi potvrdila, zcela absurdní. K tomuto závěru stačí pouhý pohled na mapu. Potvrdila to i první mezinárodní arbitráž, říkající, že průliv Beagle má po celé své délce východo-západní směr.
Potíž však byla v tom, že arbitráž si vyžádalo Chile jednostranně. V době jejího podpisu vládla v Argentině generálská junta, která měla tenkrát ve světě kupodivu stále ještě lepší renomé než Pinochetův režim v Chile, ačkoliv si s ním v ničem nezadala. Chile na tom nebylo vojensky dobře, protože pro demokratický svět existoval už čtyři roky zákaz dovozu zbraní do země, jejíž režim byl nastolen krvavým pučem v září 1973. Rád ho respektoval i Sovětský svaz, který by se proti Pinochetovi spojil s kýmkoliv: právě argentinská junta byla proto na výsluní jeho přízně.
Na začátku roku 1978 se ještě jednalo, ale po neúspěchu těchto jednání, které v Mendoze vedli osobně generálové Pinochet a Videla, už se jenom harašilo zbraněmi. Z Ushuaii a Puerta Williams se staly vojenské základny a pusté ostrovy Picton, Lennox a Isla Nueva ožily vojáky, pokládajícími miny. Schylovalo se k první konfrontaci, která se měla odehrát jižně od Navarina, kam směřovalo vojenské loďstvo obou zemí. V tom však zasáhla vyšší moc v podobě několikadenního bouřlivého počasí na moři, které znemožnilo boj.
Dočasné stažení loďstva nakonec vedlo ke kroku, který se zdál být ze strany silnější Argentiny nepochopitelný, ale měl svou logiku. K mírovému řešení ji tlačily především Spojené státy, ale i celý zbytek Latinské Ameriky, reprezentovaný vesměs zeměmi se silnou katolickou církví. Pod tímto tlakem Argentina souhlasila s tím, aby se novým arbitrem stala Svatá stolice, s níž měla na rozdíl od Pinochetova Chile velmi dobré vztahy. Možná bylo proto překvapením, že i Chile papežův návrh okamžitě akceptovalo.
Rozsudek, prezentovaný 9. ledna 1988 papežovým vyjednavačem kardinálem Samoré v uruguayském Montevideu, pravděpodobně argentinské vedení zaskočil, protože ohledně ostrovů byl jednoznačný: díky tomu, že vjezd do průlivu Beagle leží mezi Ohňovou zemí a Pictonem, patří Picton, Isla Nueva i Lennox republice Chile. Na druhé straně však ani Chile nebylo spokojeno, neboť Svatá stolice přiznala na jeho úkor Argentině rozsáhlejší námořní práva, než měla dosud.
Celý spor tím nabyl širší dimenze, kterou je nutno znát, protože skutečně nešlo jen o „tři bezvýznamné pusté ostrovy“, jak se často objevuje v tisku. V sázce byl nárok na 30 tisíc čtverečních mil moře s rybářskými a těžařskými právy. Jaksi v druhém plánu, ale dnes stále aktuálnější byla i práva na výseč Antarktidy. Tu si dodnes obě země přisvojují podle rozdílných kritérií, která opět souvisejí s různým výkladem teritoriálních práv v hraničních mořích nejzazší jihoamerické výspy. Chilským politickým geografům „vychází“ výseč mezi 53. a 90. stupněm západní délky, zatímco Argentina si zakresluje výseč mezi 25. a 74. stupněm západní délky. Není to náhoda: tam, kde se výseče překrývají a kde se tedy střetávají nároky obou zemí, vybíhá z Antarktidy směrem k Jižní Americe dlouhý a úzký Antarktický poloostrov (pro Chilany poloostrov O’Higginse), „nejobyvatelnější“ část Antarktidy, kam v poslední době směřují i české zájmy.
Smlouva o míru a přátelství mezi Chile a Argentinou, ratifikovaná v roce 1985, naštěstí funguje (i když z vlastní zkušenosti vím, že například v Buenos Aires, městě se skvělými knihkupectvími, dostanete, na co si vzpomenete, nikoli však chilské průvodce nebo chilské mapy). Na severu i jihu obou zemí můžete díky onomu papírovému přátelství celkem bez problémů přejíždět ze západního svahu And na východní, vychutnávajíce si na obou stranách hranice jedny z nejkrásnějších scenerií, které nám nabízí naše planeta. A projíždíte-li průlivem Beagle, můžete se plně oddat majestátu této krajiny na konci světa, objevené Evropany vlastně velmi nedávno, aniž na vás míří z toho či onoho břehu děla. Snad i ty miny na Pictonu a Lennoxu jednou zmizí: podle internetové zprávy chilského námořnictva se na tom pracuje.


OSTROVY KONCE SVĚTA A ZMIZELÍ INDIÁNI
Ohňová země je se svou plochou 48 187 km2 co do velikosti 29. ostrovem světa. Od pevninské Jižní Ameriky je oddělena Magalh~aesovým průlivem, dlouhým přes 500 km, širokým 3 až 45 km a zasahujícím čtyřmi velkými zátokami do okolní pevné země. Ještě před 10 000 lety průliv neexistoval a Ohňová země byla součástí pevniny. Severní polovina dnešního ostrova je nížinou v třetihorních sedimentech s využívanými ložisky ropy. Jižní polovina je hornatá a je, stejně jako Andy (k nimž geologicky patří), budována zvrásněnými prvohorními a druhohorními sedimenty, proraženými hlubinnými vyvřelinami převážně žulového charakteru. Klima Ohňové země je drsné, v létě (tj. od prosince do února) blízké našemu předjaří až jaru, v zimě (od července do září) studené, ale bez extrémních mrazů. V teplejší půli roku tu neustále vanou větry často o značné síle, zatímco v zimních měsících panuje v ovzduší relativní klid, zato však zejména v jižní vlhčí části ostrova často sněží. Horstvo jihozápadu Ohňové země je pokryté permanentním ledovcem, věčný sníh začíná už v 1200 m n. m. Nejvyšší horou je Monte Darwin (2488 m n. m.).
Ostrovy, tvořící jižní břehy průlivu Beagle, jsou geologicky, morfologicky i klimaticky podobné jihu Ohňové země. Největší Hoste má rozlohu 4117 km2, Navarino 2473 km2 a Gordon 591 km2. Horstva ostrovů jsou obtížně průchodná, ale totéž platí i o močálovitých a rašelinitých nížinných územích na jihu Navarina a východě Hoste. Nejvyšší hora celého souostroví, vysoká 1581 m n. m., se tyčí na výběžku ostrova Gordon, kolem nějž se rozdvojuje průliv Beagle na severní a jižní kanál.
Cestovatelé, kteří přistáli u břehů Ohňové země nebo ostrovů na jih od ní, se setkali s indiány. V průběhu 19. a na začátku 20. století se ve svých zápiscích podivovali jejich neznalosti zpracování kovu, primitivnímu oblékání anebo organizaci společnosti do celků ne větších, než je skupina rodin, na druhé straně jim imponovala jejich odolnost a schopnost přežít v drsných podmínkách.
Celý rovinatý a větrný sever Ohňové země byl územím nomádských Selknamů, pro něž se vžilo i pojmenování Onové, používané jejich jižními sousedy Jagany. Ač obklopeni mořem, tito indiáni nerybařili a neměli čluny. Jejich život byl zcela závislý na mase, kůži a kostech lam guanaco, které lovili lukem. Přestože ještě na konci 19. století byli poměrně početní, zachovalo se po nich málo památek a z jazyka jsou známy pouze fragmenty. Totéž lze říci o jejich jihovýchodních sousedech, obyvatelích východního cípu Ohňové země Hauších. Stejně jako Selknamové to byli suchozemci bez člunů, ale přesto jejich hlavní potrava pocházela z moře, neboť zabíjeli na pobřeží ploutvonožce. Poslední dokumentovaný příslušník tohoto etnika zemřel v roce 1910.
Oba břehy průlivu Beagle byly doménou Jaganů (někdy též psaných jako „Jamani“). Tito mořští indiáni, jejichž sídla se vždy držela pobřeží, vyráběli čluny o délce až 5,5 m z kůry stromů. Byli závislí především na lachtanech, ale lovili i ptáky (především cauquény – husice magellanské a rudohlavé). Nástroje a zbraně vyráběli z kostí kytovců vyvržených na břeh. Pouze ženy tohoto etnika uměly plavat a potápět se, což využívaly pro výlov škeblí. Na jejich území vzniklo v 19. století několik misií. Poslední Jagani, údajně dvě rodiny, žijí v osadě Ukika na východ od Puerta Williams na ostrově Navarino.
Území, či spíše přímoří, daleko přesahující západ Ohňové země směrem na sever podle členitého pobřeží chilské Patagonie, obývali další mořští indiáni – Alakalufové. Se sousedy Jagany z průlivu Beagle měli společné hlavní lovecké a sběračské cíle – lachtany, škeble a vejce ptáků. Přestože se obě etnika lišila jazykem i fyziognomií, sdílela řadu zvyků – např. monopol žen na plavání a pádlování. Poslední Alakalufové žili ve 20. století na ostrově Wellington 500 km na sever od Ohňové země, kde je mj. studoval i náš etnograf Václav Šolc (kniha K Alakalufům na konec světa, 1974). CHARLES DARWIN, FITZ ROY A JEJICH LOĎ BEAGLE
K popularitě plavby lodi Beagle bezesporu přispěl nejvíc Charles Darwin (1809-1882) a jeho knihy – Voyage of Beagle (Cesta Beagle, 1845) a nejslavnější, obsahující převratnou evoluční teorii – On the Origin of Species (O původu druhů, 1859). Cesta k ní poskytla takřka veškerý materiál. Ve všech oborech, do nichž zasáhl (zoologie, botanika, geologie, geografie, klimatologie, etnografie), byl Darwin v době nalodění na Beagle vlastně amatérem, neboť oborem, který studoval a ukončil v Cambridge před cestou, bylo bohoslovectví. Přesto byl svému okolí známý především pro své přírodovědecké a sběratelské koníčky, což přesvědčilo (společně s tím, že Darwin pocházel z dobré rodiny) kapitána Fitz Roye, aby ho zvolil svým vědeckým spolupracovníkem. Pomohlo i to, že toto místo nebylo placené, takže zájemců bylo málo.
Robert Fitz Roy (1805-1865) byl aristokrat, rodově spjatý s králem Charlesem II. (1630-1685). Panovníkův levoboček obdržel jméno odvozené z francouzského fils roi, „králův syn“. K neobyčejně rychlé kariéře u námořnictva pomohly Fitz Royovi víc než jméno jeho znalosti a schopnosti, ale také náhoda. Na první průzkumnou cestu lodi Beagle (květen 1826 až říjen 1830) byl totiž povolán až v červnu roku 1828 po sebevraždě původního kapitána Stokese. Při mapování argentinského a chilského pobřeží osvědčil Fitz Roy pozoruhodnou skromnost, protože geografické prvky křtil jmény svých nadřízených i spolupracovníků, ale nikoliv svým. Dodatečně mu byla proto složena pocta mimo jiné pojmenováním nejvyšší hory Patagonie Monte Fitzroy anebo latinským názvem patagonského cypřiše, běžného na obou stranách průlivu Beagle, Fitzroya cupressoides.
Zatímco Darwin po návratu z plavby pobýval už jen v Anglii, Fitz Roy měl ještě poměrně pestrou kariéru. V roce 1841 se stal členem parlamentu a v roce 1843 nastoupil na místo guvernéra Nového Zélandu. Po návratu do Anglie se stal postupně superintendantem královských doků, viceadmirálem a prvním ředitelem britské Meteorologické služby. Přestože byl devótním křesťanem anglikánské církve, zakončil svůj život sebevraždou.
Jméno Fitz Royovy lodi může pocházet od psího plemene bíglů, které je díky mimořádným schopnostem při lovu na lišku v Anglii velmi populární. Loď byla spuštěna na vodu v roce 1820 jako briga (dvojstěžník), a takto se o ní také Darwin ve své knize zmiňoval. Před průzkumnými cestami byla upravena, přibyl jí například jeden menší stěžeň, takže už klasickou brigou nebyla. V každém případě nebyla žádným obrem: měla výtlak 235 tun a délku pouhých 27 metrů. Při vyplutí na pětiletou cestu kolem světa se na ní tísnilo 74 lidí.
V roce 1840 byla plachetnice Beagle vyřazena ze zámořského provozu a byla pak používána jako hlídací protipašerácká loď. V roce 1870 byla vydražena soukromníkovi za 525 liber šterlinků, čímž se o ní ztratil přehled. V souvislosti s vysláním průzkumné sondy Beagle-2 k Marsu zahájila skupina nadšenců Beagle Ship Research Group hledání zbytků lodi, které podle nich spočívají někde v jižní Anglii.

Category: 2004 / 04

Do velrybářské vesničky Lamalera přijíždím až za tmy. Ve vodě stojí po kolena dva chlapci a pochodní z hořící slámy osvětlují hladinu. „Húry, múry, húry, múry,“ nese se daleko do oceánu jejich tklivá zaklínací formule. Zpěvem prosí duchy o jejich náklonnost při zítřejším lovu. Po černé pláži z vulkanického písku mě vesničané vedou do malého příbytku. Ve tmě o něco klopýtám. „To je jen žebro,“ říká průvodce. Blikajícím světlem posvítí na dvoumetrové velrybí torzo a jde dál. Po chvilce padám na cosi většího. Je to lebka…

PO STALETÍ S HARPUNOU
Lamalera leží na skalnatém pobřeží nedaleko činné sopky Ale ile v jižní části ostrova Lembata (Lomblen) daleko na východě Malých Sund v souostroví Alor. Je to poslední místo na světě, kde se loví velryby pomocí malých dřevěných člunů a bambusových harpun. O zdejších velrybářích se zmiňuje již jistý portugalský dokument z roku 1624. Lov velryb tu každopádně existoval nejméně 200 let před připlutím amerických a anglických velrybářských lodí začátkem 19. století. Lamalera má dnes kolem 1500 obyvatel, kteří neloví jenom velryby (vorvaně, kosatky, kulohlavce), ale také rejnoky, delfíny, žraloky, želvy nebo kapustňáky. Jen jeden druh je nedotknutelný – býložravý plejtvák obrovský. Pro vesničany je posvátný, podle legendy totiž na svém hřbetě přivezl první lid do těchto míst z ostrova Sulawesi (Celebes).
Probouzím se v pět do krásného rána. Při kávě, banánu a čerstvých kokosech na terase vychází slunce. Vybíhám s fotoaparátem, abych to zachytil, ale omračuje mne pohled na pláž, kterou mám přímo pod sebou. Ozářená úsvitem má zvláštní náladu. Pod rákosovými přístřešky se všude kolem schovávají pelendangy – posvátné dřevěné loďky na lov velryb. Před nimi několik postav. Byly tu již před úsvitem, tak jako každé ráno. Ženy na pláži upřeně hledí na třpytící se hladinu. Čekají na velrybu, vlastně na chvíli, kdy se prozradí parádním gejzírem. Už měsíc ji neviděly. Muži zabalení do sarongů se připravují. Spravují díry v trupech, opravují plachty z palmového listí.

VELRYBA NA DOHLED
„Baleo, baleo,“ křičí najednou žena na velkém kameni na konci pláže. „Baleo, baleo,“ křičí z plných sil a ruku vymrští směrem k moři. Všichni okamžitě vyskakují ze země a před týl lodi podkládají množství klacků, aby po nich mohli dovalit loď do vody. Na 15 mužů se do ní opírá a tlačí co nejrychleji vpřed. Čas je důležitý. Nejenom proto, že velryba může velice rychle zmizet a oni budou čekat třeba další měsíc. Na lov totiž vyráží hned několik rodinných klanů. Kdo bude nejrychlejší, bude také nejvíc profitovat.
Jeden z rybářů mi v běhu nabízí připojení k lovu – za 30 000 rupií. Necelých 100 korun mě tedy bude stát zážitek, ze kterého se dodnes vzpamatovávám. Tryskem balím kameru i fotoaparát a už přeskakuji několik vln a šplhám na palubu. Všichni se opírají do pádel a loď vyráží za kytovcem. Když se dostáváme na volné moře, začnou muži rozbalovat plachtu. Vztyčí dvě bambusové tyče do tvaru „A“ a vytáhnou ráhno až navrch. Do ručně upletené plachty z pandánových listů se opře silný vítr. Svérázné plavidlo je 12 m dlouhé, přes tunu těžké a slepené dohromady jako puzzle do jakési předvikinské podoby. S tímhle párátkem vyrážíme na boj s tvorem, jehož hlava je široká jako lokomotiva a tělo může mít až 50 tun. Za námi v závěsu plují další čtyři lodě. Zatím je to vcelku příjemná plavba, jen nejmladší člen posádky permanentně vylévá vodu z lodi. Prkna, vytesaná ručně sekyrou, ne zrovna dobře lícují, a tak do lodi teče. Ignatzius, hlava rodinného klanu, nejstarší a nejzkušenější rybář, ale vedle mě sedí v poklidu a z bambusové nádobky vybírá tabák a kousek sušeného palmového listu, aby si ubalil cigáro. Pak mezerami, kde měl kdysi zuby, spokojeně vyfukuje dým. Část posádky postává kolem stěžně a netrpělivě sleduje každý odlesk na hladině, který by mohl prozrazovat hřbet velryby. Harpunář Elias na přídi brousí břity bodců o navlhčený kámen, aby snáze projely silnou vrstvou tuku velryby. Na něm záleží celý úspěch lovu.

POSLEDNÍ GEJZÍR
Jsme již hodinu na moři a vesnice téměř zmizela z dohledu, když jeden z lovců vyskočí: „Tady nalevo.“ Je to vorvaň. Překrásný, silný a děsivý. Vypustí mohutný gejzír vody a jako černý stín mizí v hlubině. Na lodi propuká zmatek. Jeden přepadává přes druhého a všichni na sebe neúnavně křičí. Rychle stahujeme plachtu, aby nepřekážela, a začínáme pádlovat. „Ulumbáté, ulumbáté,“ udává Ignatzius tempo. Vorvaň nemá naspěch. Líně si krouží vodami teplého moře, jako by o nás ani nevěděl. Elias v rychlosti nasazuje bodák na bambusovou násadu a přesouvá se na prodlouženou příď člunu, která mu poslouží jako odrazový můstek. Upřeně sleduje stín, ke kterému se každým záběrem pádla blížíme. Už nás ostřikuje šplíchání ocasní ploutve o hladinu. Slyším velrybu dýchat. Poslední svobodný výkrut z vody. Hřbet nad hladinou je přímo před námi. Elias se bleskurychle odráží, letí vzduchem, v napnutých pažích oštěp. Celou svou vahou zabodává harpunu do hřbetu toho překrásného tvora a její hrot projíždí hluboko tukem. Elias zatím dopadl na obrovskou hřbetní ploutev a mizí v krví zbarvených bublinách. Velryba je o polovinu větší, než je naše kocábka. Jedním pohybem ocasní ploutve by z člunu udělala trosky. Teď má ostrý ocelový bodec hluboko v těle a začíná rodeo. Hák je provazem upevněn k trupu, aby velryba nemohla uplavat. Ta v boji o život uhání vpřed a táhne nás neuvěřitelnou rychlostí za sebou jako hračku. Elias ve vodě se na poslední chvíli zachytává a leze na palubu. Lano od bodce je uchyceno za zadní část lodi. Když se napíná, málem několik lovců uškrtí. Na lodi je naprostý zmatek. Napadá mne, co když se ta velryba začne potápět? To bychom šli ke dnu s ní. Ale zraněná teď potřebuje hlavně dýchat, a tak zůstává na hladině. Vláčí nás za sebou sem tam. Ruku mám vztyčenou vysoko nad hlavu a snažím se filmovat. Každou chvíli do mě někdo strčí. Kolem se brzy objevují další lodě a začínají velrybu obkličovat. Elias opět „nabíjí“ a v příhodný okamžik skáče. Další hák do velryby, která je teď už značně vysílená a vykrvácená. Kolem dokola, kam oko dohlédne, je moře zbarveno krví. Savec mohutně chrlí do vzduchu gejzír, který je teď směsí vody a krve. Proud mi ostřikuje obličej i kameru. Teď už se na velrybu postupně vrhají i lovci z ostatních člunů. Jeden po druhém do ní zapichují ocelové bodce. Všech pět člunů je vedle sebe na dotek, když vtom se oběť z posledních sil vzepře a začíná se znovu pokoušet o únik. Lano se nebezpečně zamotává mezi lodě a dvě se málem okamžitě potápějí. Několik mužů s dlouhými noži v zubech skáče do vln a plavou k velrybě. Snaží se jí konečně zasadit smrtelnou ránu, až se jednomu podaří zabodnout nůž do jejího průduchu. Je to brutální, živočišná podívaná. Velryba ve smrtelné křeči uráží mohutným švihem ocasní ploutve bambusovou platformu jednomu z člunů. Pak začíná rotovat a namotávat na sebe lano. Lovec se bez jakéhokoliv pocitu strachu drží ploutve a snaží se ránu otevřít, aby kořist vykrvácela. A tak to pokračuje až do úplného konce bezmála dvě hodiny. Je to děsivý pohled. Velryba zcela vykrvácená plave bezvládně na hladině s čelistí dokořán, s desítkami bodáků a nožů ve hřbetě. Mám nevýslovný pocit lítosti za toho překrásného tvora.
V zápalu boje nikdo nesledoval, kam nás vítr, proudy a mohutný savec odnáší. Teď nás tedy čeká úkol dostat se zpět do vesnice, která je sotva na dohled. Lodě se zapojují do řady, navzájem spojené lany a úlovek se připevňuje za ocas, hlavu a ploutve k boku posledního člunu. Vztyčují se plachty a celý konvoj se vydává zpět k pobřeží. Ale počasí nám není nakloněno. Je téměř bezvětří a slunce nemilosrdně pálí. Rybáři, ač vysíleni, musí pádlovat. Ignatzius začíná zpívat a všichni se k němu postupně přidávají. Je to zpěv bojovníků, kteří se vracejí z vítězného tažení. Má to tak neuvěřitelný náboj, až mi z toho běhá mráz po zádech. Trvá nám přes pět hodin, než se dostaneme k blízkosti pláže, kde na nás už čeká celá vesnice. Děti skáčí do vody a plavou nám na uvítanou naproti. Všechny čluny postupně přirážejí ke břehu a velryba se přivazuje za ocasní ploutev ke skále. Děti ji hned berou útokem, aby si ji užily dřív, než dojde k porcování. Kloužou se po ní, skáčou a hrají si s ploutvemi. Pak ještě, než zapadne slunce, přijde hlavní hrdina lovu harpunář Elias a vezme si, co mu patří. Tu nejcennější trofej – část ocasní ploutve a pysk.

DĚLENÍ
Když se druhý den brzy ráno probouzím, běžím na pláž, kde leží úlovek už úplně na suchu. Je odliv. Kolem se hemží spousta lidí s noži a sekyrami, aby vorvaně vyvrhli a rozporcovali dříve, než stoupne voda. Každý přesně ví, co má dělat. Nejdříve odříznou ocasní ploutev a pak začnou oddělovat tuk. Kůže se rozřezává na metrové pruhy a ty se pak oddělují od svaloviny. Pět mužů ze všech sil tahá za provaz, který je hákem upevněný za kůži, aby odtrhli gigantický pás s tukem. Téměř čtyři metry dlouhý a metr široký blok pak táhnou po písku do bezpečí před přílivem. Další a další pruhy se oddělují, až přijde na řadu maso, které je úplně černé a páchne tak, že nemám slov. Odřezávají se až padesátikilové kusy masa, které se dále dělí na menší. Ty posléze připadnou příslušníkům rodin, které se na lovu podílely. Ten, kdo první uviděl velrybu, dostane maso kolem očí, velkou část masa dostane vlastník pelendangu, pak ten, kdo loď vyrobil, kapitán, zhotovitel harpun a pak posádka. Pak si maso rozdělí jejich rodinní příslušníci a zbytek se vymění se sousedy za tabák, palmové víno (tuak) apod. Na řadu přijde také 1,5metrákové srdce, desítky metrů střev atd. Jeden z mužů stojí po kolena ve vnitřnostech a odřezává ploutev. Vůbec nic se nevyhodí. Za půl hodiny už je polovina velryby obrána doslova na kost. Pláž je celá posetá kusy vnitřností, metry a metry střev, metrákovými kusy masa obalenými pískem, aby na ně nešly mouchy, no a samozřejmě gigantickými kusy tuku jakožto nejžádanější suroviny. Ženy vše postupně dělí na menší kousky, perou v mořském příboji a na hlavách odnášejí do svých příbytků. Zde se maso a tuk zavěsí do vzduchu na předem připravené bambusové konstrukce a nechá se sušit na slunci. Tuk, který při sušení odkapává, se chytá do dřevěných nádob a pak slévá do keramických láhví. I když je dnes k vidění ve vesnici i kerosin, stále je ke svícení v olejových lampách ze 70 % používán velrybí olej. Maso a tuk se po vysušení většinou nakrájejí na kostičky a slouží k přímé spotřebě nebo se vaří s krví. Ochutnal jsem, abych neurazil. Bez soli a koření, které používají minimálně, nic moc. Velké množství sušeniny pak také poslouží jako platidlo na nedělním trhu. Když už z mořského tvora zbývá jen kostra, ani ta nepřijde nazmar. Obrovská žebra a páteřní obratle poslouží jako materiál ke stavbě plotů, na dekoraci zahrádek. Jako okrasa u vchodových dveří do řady domů se hodí obrovské kosti z ploutví. Totéž platí o čelistech či lebce. Velké zuby se schovávají jako cenné relikvie pro případný zájem turistů. Velryba je za hodinu a půl úplně zpracována. Šplhám na skálu nad pláží, odtud shora se vše jeví jako mravenčí rej. Přichází příliv, který už žene vlny na torzo velryby. Moře se barví do krvava. Sytě červené vlny se jedna za druhou lámou o mělčinu, s burácením se řítí na břeh a malé děti v nich vesele surfují.

OBCHODY BEZ PENĚZ
Uplynulo několik dní, krev z pláže zmizela, takže jsem se mohl i potápět na okolních korálových útesech. Dnes je neděle, vyrážíme na lodích do Wulandoni, osady vzdálené 7 km na východ podél pobřeží. Je to místo, kde se scházejí každý týden na trhu lidé skoro z celého jihu ostrova. Většinou zemědělci, ale také obchodníci, výrobci tkanin, palmového vína a jiní. Lidé z Lamalery jsou jediní rybáři v okolí. Zem v jejich vesnici není tolik úrodná, proto se věnují rybolovu. Je to trh, kde zřídkakdy uvidíte peníze. Jde ryze o směnný obchod. Převážně ženy zde směňují banány, ananasy, avokáda a jiné ovoce za sušené ryby, chobotnice, za sladké brambory, rýži, kukuřici, okurky i betelové ořechy. Obchodníci nabízejí plastové nádobí, sešity pro děti do školy, baterky i Coca-Colu. Naše družina je očekávána s velikým zájmem. Nejen velrybí, ale také žraločí, rejnočí či delfíní maso je velice žádané. A samozřejmě tuk a olej. Jeden malý pruh velrybího masa má cenu 12 kukuřic, 12 banánů, 12 kusů cukrové třtiny či 12 kusů sušených sladkých brambor. Nebo pinang ořechů či sirih papriček. Ale lze jej vyměnit za cokoliv jiného. Rušný život na tržišti trvá až do odpoledních hodin. Když je vše vyměněno, naloží se pytle s rýží, kukuřicí a jinými získanými potravinami na lodě a pluje se zpět.

OBĚTI POD VELRYBÍ KÁMEN
Ve vesnici jsem zůstal ještě 10 dní a zúčastnil se dalších dvou lovů. Byl to obrovský úspěch a vesnice prožívala šťastné chvíle. Když jsem do vesnice přijel, byla již měsíc bez úlovku a všichni to dávali za vinu hádkám mezi klany, které rozhněvaly staré duchy. Normálně se totiž podaří ulovit kolem 20 vorvaňů, když je dobrý rok. V roce 1969 byl přitom průměrný úlovek 56 velryb a 360 rejnoků. O 20 let později bylo uloveno již jen 7 kusů velryb a méně než 100 kusů rejnoků. I když tato čísla v pozdějších letech stoupla, již se nikdy nevrátila na úroveň z roku 1969. O příčinách poklesu výskytu velryb se však dá jen polemizovat. Ombaiský průliv, jejich přirozené místo k rozmnožování, je dnes přeplněný japonskými a taiwanskými nákladními loděmi, nedaleko ostrova se objevila nová podmořská sopka tenčící zásoby jejich přirozené potravy – krakatic obrovských. Je však třeba také říci, že množství kolem 25 velryb ročně bohatě vesničanům k obživě stačí. Norská velrybářská organizace poskytla vesničanům v 70. letech motorové čluny i moderní harpuny a ukázala jim, jak je používat. Lov pak byl opravdu efektivnější, ale vesničané tolik masa nepotřebovali, nedokázali ho ani zpracovat a navíc jeho cena rapidně klesala a vraky motorů se válely po pláži. A tak se vrátili zpět ke starému způsobu lovu a modlení k bohům. Každý rok v srpnu dávají oběti pod „Velrybí kámen“, který je na nedalekém kopci, a modlí se k velrybímu bohu. Nejde totiž jen o lov, jde o přesně definovaný a striktně dodržovaný rituál.

ÚCTYHODNÝ SOUPEŘ
Vesničané vědí, že při lovu může dojít k čemukoliv, často i k úmrtí. Většinou je paradoxně v boji zvýhodněna spíše oběť. Mnoho lovců by o tom mohlo vyprávět. Vzpomínám si na příběh jednoho z nich, který byl na lovu 15metrového vorvaně. Staral se o lano, připevněné k harpuně. Když lovec zabodl hák velrybě do hřbetu, začala se rychle potápět a lano napínat. On si nevšiml, že je omotané kolem jeho nohy, a to mu ji přeťalo. Přežil jen zázrakem. Jiný gigantický „úlovek“ táhl své pronásledovatele za sebou přes 80 km skoro až k Timoru. Po jednom dni a noci se rozhodli lano odříznout. Pluli zpátky půl týdne bez jídla a s trochou vody, až je našel motorový člun a odtáhl je zpět do vesnice. Mladík, který byl s námi na lovu, mi vypráví, že nebyl ještě na světě, když jeho otce zabila při lovu ocasní ploutev velryby. Říká, že neloví proto, aby se pomstil. Má velryby rád a respektuje je. Jen musí nasytit svou rodinu. I slavný spisovatel Melville si prožil své během několika let na moři, kde našel inspiraci k napsání Moby Dicka v pravdivém příběhu velrybářské lodi Essex, která byla napadena a potopena obrovským vorvaněm v roce 1820.
Vorvaň, neboli Physeter macrocephalus, je pro lidi z Lamalery velkou odměnou. Dokáže vesnici zabezpečit na několik měsíců dopředu. Samice dosahuje 13 m, samec však až 20 m a 50 tun. Má největší mozek ze všech zvířat v historii naší planety, 6x větší než mozek lidský. Jeho srdce má hmotnost kolem 150 kg, penis je až 2 metry dlouhý. Hlavní potravou pro ně je krakatice obrovská, která obývá největší mořské hlubiny. Vorvaň se k ní dokáže potopit do 3 kilometrů a vydržet pod hladinou až dvě hodiny. Má také zdaleka největší hlavu ze všech zvířat, 6 m dlouhou a 3 m širokou. Horní polovina je naplněna tukem, ceněným jako čistě hořící palivo a lubrikant. Pod touto jakoby medovou pláství, o které se vědci domnívají, že slouží k lokaci zvuku od případné kořisti, je místo sloužící ke kontrole ponoru. Ambergris, sladce vonící substance popelové barvy, která se nachází ve střevech, je používána jako ustalovač pro parfémy. Vorvani jsou společenští tvorové. Matky se dlouho starají o mláďata, starší samci žijí spíše osamoceně, ale nikdy se nezdráhají poprat o právo na samici. Dožívají se až 70 let a od zákazu komerčního lovu v sedmdesátých letech, kdy jejich populace celosvětově poklesla na žalostných 200 000 kusů, se jejich celkový počet zvýšilo na letošní téměř 2 miliony. KDO MÁ PRÁVO ZABÍJET?
Ačkoliv právo na lov těchto krásných tvorů by neměl mít určitě nikdo, nelze vedle sebe stavět lov domorodců z vesnice s norskými či japonskými velrybářskými loděmi. Rozdíl není jen v kvantitě, ale i v přístupu. Vesničané považují velryby za své předky a věří, že pokud nežijí řádným životem a neprovádějí patřičné rituály, velryby se jim budou vyhýbat nebo budou atakovat jejich lodě. Indonéská vláda to toleruje, neboť vnímá jejich opravdovou závislost na lovu. Proto také nepodepsala smlouvu s IWC (International Whaling Commission), která lov zakazuje na většině míst světa. Ačkoliv i v této smlouvě se pamatuje na lov za účelem přežití a je povolen na Aljašce, v USA, Rusku a Grónsku domorodým obyvatelům. Evropané v minulosti neměli nikdy k velrybám takový vztah. Jejich maso nemělo zvláštní význam, jedli ho spíše z nouze. Zajímal je především tuk a lebeční „vosk“, který tak krásně a jasně při hoření svítil. Velryba pro ně byla živá nádrž 6000 litrů oleje, která se dala fantasticky zpeněžit. V honbě za nimi podnikali stále delší výpravy (rekord je 11 let), které vedly z Nantucketu do Nového Zélandu, Tongy, Chile, k Havajským ostrovům a do Japonska. Norové začali používat lodě s parním motorem, výbušné harpuny apod. Triky a manévry vyšly prostě z módy. Velryby byly honěny po moři, až zemřely naprostým vyčerpáním. V šedesátých letech tak lovili až 25 000 kusů ročně.
Po dvou týdnech odcházím z vesnice a pořád nemohu uvěřit tomu, co jsem zažil. Moje mysl je plná chaosu a otázek. Budu to moci v mém světě vůbec někomu vyprávět, aniž bych nebyl odsouzen? Z nějakého důvodu ti lidé mají, i přes krutost té podívané, mé sympatie. Jejich každodenní boj o přežití si už asi nikdo z nás nedovede představit. Je podvečer a mne čeká 50 km dlouhý pochod přes horský hřeben do přístavu Lewoleha v severní části ostrova, odkud mi druhý den odjíždí loď na Celebes. Nahaté rozesmáté děti mě doprovázejí na okraj vesnice, křičíce „Mister, Mister“ až do úplného vysílení. Míjíme „Velrybí kámen“. Nad mořem, kde se stále svobodně potulují krásní vorvani, se rozlila zlatavě oranžová záře.

Category: 2004 / 04

Francie je jedna z největších zemí v Evropě a bezesporu jedna z nejkrásnějších. A právě její rozlehlost ji činí nesmírně různorodou, takže každá její část, každý její departament je ve skutečnosti úplně jiná země. Jiné jsou Alpy s nejvyšší evropskou horou Mont Blancem, jiné je údolí Loiry nabité přepychem zámků a úplně jiné třeba chudé Francouzské středohoří, pokryté jen vyschlými sopečnými sopouchy a prérijní trávou. Všechny tyto oblasti však na druhou stranu pořád spojuje hodně věcí společných pro celou Francii. Ne však pro Bretaň.

KRAJINA DIVOKÝCH ÚTESŮ A PASTVIN
Na tomto nejzápadnějším konci Francie je totiž všechno trochu jinak. I poutník, který nemá zrovna esprit, cit pro zemi, okamžitě vycítí, že tato krajina, odjakživa proslulá bojovností, touhou po nezávislosti a námořnickým uměním svých obyvatel, se ještě dnes necítí až tak pevně spojena s „la belle France“. Konečně Francii se ji podařilo k sobě připojit až v 16. století, tedy skoro o 300 let později než sousední Normandii.
A to je tady znát dodnes. Celá oblast, kdysi osídlená zbytky keltských kmenů, je protkaná zvláštní architekturou farních dvorů, obrovských mnohatunových menhirů a na svých bývalých východních hranicích s Francií také soustavou mohutných, dosud skvostně zachovalých pevností a hradů, které byly určeny ke střežení samostatnosti této země korzárů.
Atlantik, který omývá břehy Bretaně, vytvořil zvláště na jejích severních březích, v oblasti dnes nazývané Smaragdové pobřeží, působivou kombinaci malých rybářských přístavů, ústřicových farem a skalnatých útesů z růžové žuly, omývaných např. u kláštera Mont St. Michel přílivem, který se od odlivu liší výškou až 16 m. Ne náhodou jsou zprávy v tisku s přesným rozpisem přílivu a odlivu v jednotlivých místech jedny z nejvyhledávanějších. V oblasti Bigouden se střídají duny a plochá skaliska, ve Vanetais, Gavres a Etel najdeme pláže s jemným pískem dosahujícím až k polím, mezi poloostrovem Quiberon a Nantes je pobřeží skalnaté a divoké, u Guérande moře vyživuje rozsáhlé slané močály. Břehy Vendée jsou ověnčeny krásnými plážemi, jiný půvab má opuštěná zátoka Lupin poblíž St. Malo, malebná Cournouaille nebo tajuplný Port Morguer ve stínu vysokých skal. Z mysů vysoko nad hladinou se nabízí panoramatické výhledy na moře, k nejznámějším patří Pointe du Raz, jiné kouzlo má pobřeží růžového granitu mezi letovisky Paimpol a Ploumanac’h, kde kdysi obři navršili velké bizarní balvany, mezi nimiž se moře zakouslo hluboko do pevniny. Směrem k jihu se moře zmírňuje, písčité pláže vedou až k zálivu Morbihan (bretaňsky Malé moře), ležícímu mezi Vannes a Locmariaquer. Záliv o celkové rozloze 10 000 ha s více než třemi sty kvetoucími ostrůvky je rájem jachtařů.
Střed Bretaně, kdysi Kelty proslulý Argot (bretaňsky Dřevěná země), je dnes až na pár větších lesních komplexů, vesměs chráněných jako regionální národní parky (např. D’Armonique), tvořen krajinou typu bocage. Tato krajina, typická pro oblast Bretaně a Normandie, je vytvořena kombinací pastvin (kde se díky vhodnému podnebí pasou celoročně stáda dobytka) a místy až čtyři metry vysokých živých plotů vytvořených navršenou hlínou, těžko průchodnou změtí křovin a listnatých stromů. Roztroušené kamenné domky s břidlicovými střechami vzdorují nepřízni počasí a kostelíky s korouhvičkou ve tvaru kohouta dokreslují scenerii bretaňského venkova. Milovníci artušovských legend si při cestě Bretaní nenechají ujít Foret de Broceliande u vesnice Paimpont, který je zbytkem původních armorických pralesů z doby keltského osídlení. Právě tady se totiž podle pověsti o bájném králi Artušovi měl setkat u kouzelného pramene kouzelník Merlin s jezerní paní Viviane, která mu později věnovala bájný meč Excalibur. V Bretani nedaleko Erquy mimochodem jedno roztomilé šlechtické sídlo vlastní také bývalá manželka někdejšího generálního ředitele TV Nova Marta Železná.

ŽELEZNIČNÍ RÁJ
Do Bretaně, respektive jejího současného správního centra Rennes, jezdí pravidelně nejrychlejší vlaky světa TGV. Novější trasa TGV, označená modrou barvou, byla dokončena koncem osmdesátých let minulého století a vlaky si po ní jezdí rychlostí přes 300 km za hodinu. (Starší oranžové soupravy TGV jezdící po trase Paříž-Lyon dosahují rychlosti „jen“ 270 km/hod.) Sedět v tomto vlaku je pro našince, navyklého na drncání, špinavé záchody a nefunkční topení, vskutku zážitkem. Když totiž položíte před sebe na stolek sklenku s vodou, její hladina se ani nepohne. V každém oddělení aerodynamických vagonů je na stěně umístěn display, na kterém naskakuje aktuální dosažená rychlost. Ta běžně přesahuje rychlosti monopostů F1 a pro normálního smrtelníka je prakticky nepředstavitelná. Když se TGV řítí k Paříži podél dálnice, má cestující při pohledu z okna pocit, že auta jedoucí v jeho směru stojí, a to francouzští řidiči nejezdí zrovna pomalu. Vozy v protisměru pak cestující, tiše zírající z okna, nemá šanci ani pořádně zahlédnout: součet střetných rychlostí supervlaku a aut svištících po dálnici dosahuje rychlosti stíhaček z počátečního období druhé světové války. Když vlaky TGV Nord začínaly jezdit pro normální veřejnost, bylo navíc běžné, že při dosažení magické hranice 300 km/hod. procházeli mezi cestujícími stevardi a nabízeli všem šampaňské, to vše v ceně. Přitom příplatek za použití TGV činil počátkem 90. let oproti normálnímu rychlíku pouhých 30 franků (přibližně 5 EUR), teď už je, pravda, poněkud vyšší.

SVĚT BRETAŇSKÝCH GURMÁNŮ
Francouzskou kuchyni počítají gurmáni mezi nejlepší na světě. V Bretani tomu není jinak, i zde stejně jako v celé Francii, patří umění dobře jíst k životu. Na jídelním lístku nikdy nechybějí mořské ryby a korýši, chutnou přísadou se stávají také chaluhy. K vybraným lahůdkám patří zapečené mušle Saint Jacques nebo ryba le bar pečená v soli. Černé škeble moules si můžeme dát grilované nebo v rýžovém salátu se zeleninou, výborné jsou uvařené s kořenovou zeleninou. Z první škeble vyjmeme voňavý oříšek masa vidličkou a prázdnou černou lasturu pak používáme jako pinzetu pro další sousta. Šťourat malou dvouzubou vidličkou v klepetech kraba spáče (dormeur), speciálním špendlíkem dolovat z černých mořských šneků bigourneau slizký kousek masa ne nepodobný červu, odlamovat klepítka krevet a uždibovat šťavnaté maso, namáčet kousky langusty do božské majonézové omáčky, to vše spolu s lehkým vínem a lehkou konverzací patří k bretaňskému stolování. Dokonce jsme přišli na chuť také ústřicím, i když nám dlouho trvalo, než jsme pro vyhlášenou delikatesu opravdu dozráli.
Pro Bretaň je typické duo galette a cr^epe. Cr^epe se podobá naší sladké palačince, galette, placka z pohanky, symbolizuje rustikální ráz bretaňské kuchyně. Na rozdíl od domácí úpravy se nyní recepty mnohdy přizpůsobují turistům a rodilý Bretonec jen kroutí hlavou, když jídelní lístek nabízí galettu s uzeným lososem. Popularita cr^epe se rozšířila do celé Francie a nastoupila vítěznou cestu i do dalších zemí, koneckonců i u nás už lze najít „cr^eperie“ s proslulou bretaňskou pochoutkou. Bretaňské galette i cr^epe doprovází cidre, jablečný mošt s malým procentem alkoholu. Je původně nápojem z Normandie, ale v Bretani se rychle zabydlel. Vyrábí se tu stejným způsobem už několik století. Do velkého kotle se naskládají vždy do několika vrstev jablka a suché seno. Všechno se zatíží a dá lisovat. Vymačkaná šťáva se pak nechá zkvasit a právě to zvláštní aroma jablek a sena, přes které šťáva protékala, je pro mošt charakteristické.
Klasickými bretaňskými nápoji bývalo i pivo (cervoise) a medovina, která má několik názvů, např. hydromel, dourvel nebo nejčastěji souchenn (čti „šušeň“). Odrůda vína muscadet byla do Bretaně převezena z Burgundska. Žulové podloží země a mořské klima jí dodávají zvláštní buket, který se obzvláště hodí k rybím pokrmům. Muscadet není určen ke skladování, dlouho uložený ve sklepě ztrácí své charakteristické aroma a paradoxně dostává opět příchuť burgundskou. Jako aperitiv se nejčastěji podává pastis, silný alkoholický nápoj s vůní lékořice, který se ředí studenou vodou nebo kostkami ledu. Je moc dobrý a trošku zrádný. Jednou jsme vyrazili se psem na krátkou odpolední procházku a prudký liják nás zahnal do bistra v sousedství. Velkopansky jsme si objednali pastis a cítili se velice bretaňsky. Neodmítli jsme další sklenku, kterou madame propriétaire (majitelka) nabídla. Nezapomenu na Gérardův výraz, když jsme se chlubili čerstvými zážitky. „Pastis? Ne! Teď odpoledne?“ zděsil se. „Pastis se přece servíruje jako aperitiv, odpoledne jej pijí jen, jen…,“ těžko hledal výstižná slova, „jen mariňáci!“ Z podtextu jsme vytušili, že kromě zpustlých námořníků holdují pastisu v odpoledních hodinách také povětrné ženštiny. Naštěstí nás omlouvala neznalost a naše pověst snad neutrpěla.
K vyhledávaným pochoutkám patří tradiční dezerty Kouign amann de Douarnenez nebo Far. Máslový koláč Quatre quart (Čtyři čtvrtiny) nám doporučil další známý Jean: „Není to žádná načančanost pro turisty, takže se už prodávat moc nevidí. Není to jen dezert. Ten dort odráží naši duši a přesně odpovídá bretaňskému způsobu života, protože jeho hlavní přísady jsou přesně vyvážené: ani chudoba, ani bohatství, ani extra sladký, ani extra kyselý. Prostě tak akorát, jako celá Bretaň.“
Součástí každého menu jsou sýry a zelenina ve všech úpravách. Oblíbené artyčoky patří k nejdůležitějším bretaňským zemědělským komoditám, v departementech Finist`ere a C^otes-d’Armor se jich vypěstuje 75 % z celkové francouzské produkce. Artyčok je vyhledávaný nejen pro jemnou chuť, ale složením minerálních látek reguluje hladinu cholesterolu a chrání játra před různými jedy, počítaje v to i alkohol.

HORA SV. MICHALA – PERLA NA ÚTESU
Výběžek Point du Grouin se stylovým hotýlkem a majákem v držení francouzské armády je proslulou ornitologickou rezervací. Desítky druhů ptáků hnízdí ve zdejších rozeklaných skalách, kolem kterých každé ráno vyplouvají na moře zkusit svoje štěstí rybáři ve svých rozeschlých, rybinou nasáklých bárkách. Východ slunce ale pozorujeme pětadvacet kilometrů odtud přes záliv Baie du Mont Saint Michel. Sledovat, jak se sluneční paprsky prodírají mraky šikmo přes obzor a postupně se přibližují k hoře, která se tyčí přímo z moře, až jí dosáhnou a ozáří na pozadí indigových mračen, stálo skutečně za to.
Hora svatého Michala je dnes po Paříži druhým nejvýznamnějším turistickým magnetem Francie. Dějiny tohoto kdysi poutního místa začal psát vévoda Richard I. ve druhé polovině desátého století, ale prapůvodní stavba na vršku ostrova Mont-
-Tombe (Ostrov-Hrobka) stála na hranicích Bretaně a Normandie už v dobách, kdy zde vládl galský náčelník Vercingetorix. Největšího vlivu dosáhl benediktinský klášter ve 12. a 13. století, ale pak jeho význam vinou anglo-francouzské stoleté války upadal. Miquelots, středověcí poutníci, však nebyli jediní, kteří na toto větrem a příboji ošlehané místo přicházeli zdaleka. Ve středověku totiž klášter proslul jako centrum vzdělanosti a kultury. Další ránu klášteru uštědřila Velká francouzská revoluce, která opatství degradovala na kriminál. Ve své době bylo považováno za nejpevnější v celé Francii. Ačkoliv se z něj pokusily uprchnout desítky vězňů, žádnému z nich se útěk nepovedl. Po jednom z nich se dodnes jmenuje terasa na vrcholku schodiště opatství. Když odsouzenec Gautier zjistil, že se mu útěk nepodaří, raději odtud volil smrt skokem do hloubky podhradí. A pokud se už některý vězeň dostal přes hradby, spláchlo ho moře. Příliv v zálivu Baie du Mont St. Michel je totiž abnormálně silný, voda stoupá tak rychle, že během hodiny její okraj postoupí až o 10 km do pevniny, a za odlivu se moře naopak stahuje na patnáct kilometrů od břehu.
Průvodce uvádějí, že opatství navštíví zhruba 850 000 turistů ročně, a soudě podle návalu u vstupní brány, bedekry nelžou. Vzdáváme se tedy myšlenky projít si hlavní přístupovou cestu Grande Rue (Velká cesta) k branám opatství a raději volíme cestu po hradbách. Vysoko nad hlavami dychtivých turistů máme aspoň rozhled na odlivem obnažené mořské dno a nedaleký sousední opuštěný ostrůvek. Nejlepší místo na rozhled je z Arkádové věže a Věže svobody, kde kdysi přebývali žoldáci určení k obraně opatství. Místo pro ubytování těchto vojáků bylo dobře vybráno nejenom z hlediska obranyschopnosti, ale také jako odraz středověké hierarchie, ve které bojovníci a také poutníci byli považováni za nejnižší třídu. Mniši přitom žili v nejvyšších částech opatství. Právě jednoho takového potkáváme nedaleko vchodu do malé klášterní zahrady. Patří k malé komunitě benediktinských mnichů, kteří se dodnes starají po duchovní stránce o chod opatství. Patří jim i správa malého kostelíka sv. Petra na horním konci Grande Rue, kam se ještě naposledy před svým odchodem z opatství uchýlíme k odpočinku. Rozdíl mezi chaosem venku na ulici a klidem uvnitř kostela, osvětleného jen stovkami svíček a slunečním svitem přes barevná okna, je propastný.

VE FOUG`ERES SE ČAS ZASTAVIL
Francie si do dnešních dnů uchovala na svém území obrovský počet historických stavebních památek. Díky pohádkové kulise a obratné propagaci je například Carcassonne v Languedocu známé po celém světě. Pozoruhodně zachovalé hradby, věže a navíc středověkou atmosféru však poutník nalezne i na jiných místech Francie. Nepoměrně méně cestovatelů zná půvaby bretaňského městečka Foug`eres s dosud skvostně zachovalým hradem Ch^ateau de Foug`eres. Tato bývalá pohraniční pevnost, střežící kdysi francouzsko-bretaňskou hranici a zasvěcená Panně Marii, stojí pod dnešním stejnojmenným městečkem, obklopená ze tří stran řekou Nancon, už téměř tisíc let. Současný vzhled zachycuje věrně podobu hradu v polovině 15. století. Na užaslého cestovatele s architektonickým srdcem čekají stovky metrů hradeb až tři metry silných a navíc třináct obranných věží, na kterých se třepotají pestrobarevné vlajky, které dokáží překvapivě snadno navodit atmosféru doby Filipa Smělého.
Snad nejkrásnější pohled na hrad a jeho polohu mezi vysokými říčními břehy Nanconu je z teras udržovaných klášterních zahrad za chrámem, zasvěceným sv. Leonardu. Když už nás omrzel pohled z ptačí perspektivy, vylidněným středem městečka, kde domy přímo vyzařují historii a kam mají automobily vjezd značně omezen, jsme zamířili k malému kostelíku v západní části hradu Église Saint Sulpice. Jeho interiér je vyložený dřevem, což se jen tak nevidí. Možná, že kvůli tomu kostel ztratil trochu své gotické strohosti, ale věkem zčernalým dřevem obložené stěny zase vytvořily dojem takřka domácí. Jako bychom stáli v nějakém středověkém obýváku. Malá kavárnička v jeho sousedství, umístěná na okraji hradního vodního příkopu přímo pod skalním srázem s mohutnou hradbou, byla prázdná. „To tady máte vždycky tak prázdno?“ Mladičkou servírku naše otázka nijak nezaskočila. „To víte, Foug`eres není a nikdy nebude Chambord. Ale nestěžujeme si!“ dodala. „Nám ta pohoda a klid vlastně prospívají.“ Rozuměli jsme jí. Než pořád neustálý stres, je tenhle klid francouzské mentalitě rozhodně bližší. A tak jsme v poklidném podvečeru seděli pod hradbami foug`ereského hradu, popíjeli dobře vychlazené víno a pozorovali, jak se kousek od kavárničky pokouší malý francouzský kluk ulovit v hradním vodním příkopu nějakou rybu. Čím dál více se nás zmocňoval pocit, že jsme se působením nějaké časové smyčky ocitli v předminulém století.

RENESANCE KELTSKÉ HUDBY
Obrovskou renesanci zažívá v Bretani keltská hudba. Typické složení tradičního hudebního tělesa bagadou je 23-25 nástrojů, v nichž převládají zejména biniou (dudy) a bombard (dřevěný dechový nástroj). Existuje mnoho kombinací nástrojového složení, populární jsou tzv. couple – dvojice hráčů na biniou a bombard, což je také jedna z disciplín mnoha soutěží. Bretaňská hudba zná více tónin než dur a moll, ta tradiční používá prý až 15 stupňů: phrygien, dorien, hypolytien atd. V 11. století znali nejen půltóny, ale i třetinové a čtvrtinové tóny, někteří zpěváci je prý dodnes používají. Bretaň je kolébkou keltské harfy, která měla 30 strun. Ve 12. století byla velmi uznávaná, pak ale upadla v zapomnění. Jediný exemplář objevili dva Bretonci na počátku 20. století v muzeu v Dublinu a podle původní dokumentace harfu „na koleně“ sami vyrobili. Podařilo se jim vzkřísit její bývalou slávu, nyní se pro celý svět vyrábí v Japonsku.
Keltská hudba přivádí mladé Bretonce k návratu k vlastním kořenům. Bretaňskou lidovou hudbu transformoval do současnější podoby Alan Stivell, jehož koncert v roce 1972 v pařížské Olympii vzbudil nevšední ohlas, a brzy se vyrojila řada následovníků. V osmdesátých letech ovlivnili nejmladší generaci bretaňští bardové Gilles Servant a Emile le Scanv, známý pod jménem Glenmor. Začaly vyrůstat nové cercle celtique (keltské kroužky), mladí lidé v Bretani se učili hrát na housle, keltskou harfu, cornemuse (dudy), akordeon, příčnou flétnu, klarinet a další nástroje. Zpěvu, který býval v nejchudších oblastech Bretaně jediným hudebním prostředkem, se otevírají nové cesty.
Obnovená tradice keltského svátku noci Fest-noz, který se původně slavil v oblasti Poher, zaplavila celou Bretaň, kulturní život oživují nespočetné hudební festivaly, k nejznámějším patří Cournouaille v Quimperu, Interceltique v Lorientu a Les Tombées de la Nuit v Rennes.
Martial Gabillard, náměstek primátora v Rennes, říká: „Člověk má potřebu různosti. Dominantní světová kultura neuspokojí všechny a vzbuzuje přirozený obranný reflex.“
Rozvoj kulturní paměti se tu snaží podpořit Poradní výbor pro rozvoj bretaňské identity a rennská Unie kulturních bretaňských asociací (Union du Pays de Rennais des Associations Culturelles Bretonnes). Přibývá obyvatel, kteří objevují takřka zapomenutý bretaňský jazyk, jeho výuka je rozšířena od mateřských škol až k univerzitám, mimo jiné i díky asociaci Skol an Emsav, lidové školy Div Yezh nebo známé školy Diwan. „Nemyslím si,“ říká Martial Gabillard, „že se bretonština bude běžně používat. Jazyk zůstane živým jen tehdy, pokud je jazykem mateřským. Ale když nám předchozí generace daly jazyk, měli bychom jej uchovat. V tomto směru jsem optimista.“

RENNES – HLAVNÍ MĚSTO REGIONU
Hlavní město regionu Rennes, někdejší sídlo vévodů a bretaňského parlamentu, které dnes s hrdostí nese své bretaňské jméno Rozhon, je moderním evropským městem a místem konání mnoha populárních festivalů. Např. filmového Travelling, festivalu Les Transmusicales, kde se setkávají hudební profesionálové, specializovaná média a novináři z celého světa, aby objevili hudbu zítřka, a festivalu „kulturní různosti“ Les Tombées de la Nuit (Na sklonku noci), který vznikl ve snaze oživit město počátkem léta a nabídnout návštěvníkům příležitost poznat bohatství bretaňské kultury. Odehrává se ve středu města, z centrálních náměstí u radnice a bretaňského parlamentu se stává velká scéna, katedrála, tržnice, kostely, divadlo, parky, ulice, dvory a vodní cesty jsou improvizovanými kulisami koncertů i komornějších představení dramatického umění, literatury, pantomimy, cirkusu, pouličního divadla a výtvarného umění.
Rennes se otevírá světu i v jiných oblastech. Institut rennské univerzity IPAG (Institut de Préparation al’Administration Générale) se spolu s Masarykovou univerzitou v Brně účastní dvojjazyčného francouzsko-českého vzdělávacího programu Evropská veřejná správa. Cílem je vychovat budoucí vysoké úředníky státní správy a místní samosprávy pro Evropskou unii, absolventi získají kvalifikaci rovněž pro jiné instituce, např. pro Evropskou komisi, Radu Evropy, OSN.
Dobrou pověst si Rennes vydobylo v nových technologiích. Po vzniku výzkumného střediska telekomunikací CCETT (Centre Commun d’Etudes de Telediffusion et Telecommunications) se ve městě etablovaly další významné podniky, např. automobilky, firmy zaměřené na elektroniku, informatiku, komunikace a potravinářství. Technologické centrum Atalante je symbolem spojenectví univerzita – výzkum – výroba.


Nejzápadnější francouzský region Bretaň (bretaňsky Breizh) se nachází na Bretaňském poloostrově, kde se rozkládá Armorický masiv – Armorique (bretaňsky Žulová země), a je tvořen čtyřmi departementy: Ille-et-Vilaine (hlavní město departementu Rennes je zároveň hlavním městem regionu), Côtes-d’Armor (hlavní město St. Brieuc), Finistére (Quimper) a Morbihan (Vannes). V Bretani žijí necelé 3 miliony obyvatel, což je zhruba 5 % francouzské populace. Rozloha země je 27 184 km2, klima ovlivňuje blízkost oceánu, v oblastech vzdálenějších od moře je podnebí kontinentální. V Bretani se ale vyskytuje i flóra typická pro Středomoří, např. mimózy a fíkovníky. Délka pobřeží včetně ostrovů je 3500 km, moře místy proniká daleko do vnitrozemí úzkými rameny, jimiž připlouvají lodě z oceánu i do měst, která jsou od pobřeží vzdálená. Sílu moře využívá několik přílivových elektráren.
Památkou na megalitickou civilizaci vyznávající kult slunce jsou záhadné dolmeny (bretaňsky taolvaen) a menhiry (peulvan) v oblasti Carnacu, pocházející z třetího a druhého tisíciletí před Kristem. Kolem roku 500 př. n. l. přišli Keltové, kteří vynikali v umění zpracovávat kov. Zhruba v 5. století našeho letopočtu zde našli útočiště obyvatelé britských ostrovů pocházející z různých anglosaských kmenů. V té době se už na britských ostrovech začínalo vzmáhat křesťanství a není vyloučeno, že někteří z osadníků si nové náboženství přivezli s sebou, postavili kláštery, vytvořili farnosti. Obyvatelé regionu bránili svou nezávislost proti Vikingům a dalším agresorům, během feudálních válek se postavili na odpor francouzské královské moci. Po vítězství v r. 1364 nastalo období rozkvětu bretaňského vévodství,zejména za vlády Jana V. Vynucený sňatek Anny Bretaňské, dcery posledního bretaňského vévody Františka II., s francouzským králem Karlem VIII. byl cestou do pekel a v roce 1532 byla Bretaň definitivně připojena k francouzské říši. Během Francouzské revoluce se Bretaň stala kolébkou royalistického povstání, ocitla se v nemilosti a byla potrestána zejména ekonomicky.
Obyvatelé Bretaně si přesto i v nejtěžších dobách zachovali svou hrdost. Náboženské cítění, keltská chrabrost a každodenní soužití s drsnou přírodou a mořem se promítají i do bretaňské kultury. Kostely, katedrály, skromné kaple, kalvárie, kostnice a křížové cesty jsou vytesány ze žuly, bretaňští zpěváci nezpívají bel canto, jejich písně jsou prosté a neokázalé jako jejich země.
K nejznámějším Bretoncům patřili bezesporu vynálezce stetoskopu René Théophile Hyacinte Laennec, prozaik, esejista a historik Franc5ois Auguste René de Chateaubriand, básník, literát a malíř Max Jacob, jehož mnohotvárné dílo sahá přes romány, povídky, divadelní hry, eseje až po mystické meditace. Do celé Evropy pronikl Yves Rocher se svou kosmetikou, jejíž vůně se narodily v Bretani.
V Bretani v Pont-Aven nedaleko Concarneau a Quimperlé pobýval v letech 1886-1891 také Paul Gauguin. Známý malíř zde došel ke zvláštní technice zploštěných barev a zjednodušení tvarů. Kaple v Tremalo jej inspirovala k obrazu Christ Jaune (Žlutý Kristus), odsud pochází i známý olej Paysannes bretonnes (Bretaňské venkovanky). V prostorách někdejší malířské školy, kterou Gauguin založil pro mladé nadané umělce, dnes sídlí muzeum.


Category: 2004 / 04

Každý rok ubodají v Americe  stovky lidí

Včely na nás útočí plnou silou. Rojí se v proudech a bodají skrz silnou látku našich ochranných oděvů. Krev, plná adrenalinu, mi divoce pulzuje ve spáncích. Na síťce mé obličejové masky je už chuchvalec včel v tlusté, dusivé mase. Skoro nevidím přes hledáček fotoaparátu. Mohu rozeznat jen pulzující zadečky. Vedle mě se doslova plazí entomolog Jerry Loper pokrytý včelami. Cítím první žihadla – na oku, nose a ústech. Bolest je ostrá a zvedá se mi žaludek. Vrhám se na zem. Vzduch je lepkavý, nedýchatelný, plný feromonů, plný odporného pachu přezrálého ovoce a našeho potu… Včela umírá pár minut po vbodnutí žihadla. V tuto chvíli jsou všechny připraveny položit životy na obranu své kolonie.

NEBEZPEČNÝ HYBRID
Zabijácké včely dorazily do USA v roce 1990 a stále postupují směrem k severu. Jen loni tu blízko velkých měst Phoenixu, Las Vegas, Tucsonu a Los Angeles napadly více než 250 lidí. Atakují také dobytek a hospodářská zvířata. Žádné stvoření není bezpečné před jejich brutálním a často smrtelným běsněním. Během více než 40 let zabily na americkém kontinentu přes 1500 lidí. Zabijácké včely jsou nepovedeným výsledkem genetických manipulací.
Vše začalo v roce 1956. Brazilská vláda kontaktovala nejlepšího genetika země Warwicka Kerra a doufala, že vyřeší otázku, proč se evropské včely nejsou schopny adaptovat v brazilském tropickém podnebí a dávají tak jen průměrné množství medu. Je možné vytvořit hybrida? Mladý vědec výzvu přijal. Ve věku 34 let byl považován za nejbystřejšího brazilského genetika a místo výzkumného pracovníka mu nabízeli v nejprestižnějších amerických institucích. Tehdy se vše zdálo možné. Se svými hlubokými znalostmi světa včel odešel Kerr studovat nejsilnější včely na světě – ty, které žijí na africkém kontinentu.
O čtyři měsíce později se vrátil do Rio de Janeira; v jeho zavazadle bylo 75 královen rodu Apis mellifera scutellata, známého svojí neuvěřitelnou agresivitou. Warwick neměl v té chvíli žádnou představu o tom, že se stane iniciátorem blízké apokalypsy.
Pod dozorem převezl včely do genetické experimentální laboratoře v Rio Claro (stát Sao Paulo). Byly umístěny v úlech se speciálními mřížkami, které oddělovaly královny od dělnic a znemožňovaly únik. Po celý rok se Kerr neúspěšně pokoušel vytvořit revoluční křížence. Něco se však dělo – na druhé straně dveří laboratoře…

PRVNÍ UBODANÍ LIDÉ
Obyvatelé Rio Claro, uvyklí životu se včelami a mající úly v blízkosti svých domovů, si náhle povšimli změny v jejich chování. Včely začaly být agresivní, bodaly děti a zabíjely psy a hospodářská zvířata. „Pamatuji se, jak mi líčili vůbec první útoky na lidi,“ vypráví Warwick Kerr. „Hrozné historky o mužích, ženách a dětech plazících se pod ‘kobercem’ včel, o jejich zmítajících se tělech. Lidé si na mne ukazovali na ulici a šeptali. Začalo být jasné, že africké včely nějakým způsobem unikly a zkřížily se s místními druhy. Hrál jsem si na Boha a nyní platím za svoji smělost.“
Jak včely doopravdy unikly z laboratoře, zůstává záhadou. Zdálo by se, že nějaký včelař vyjmul při návštěvě laboratoře ochranné mřížky, oddělující úly. Toho dne uteklo a v divočině zmizelo 26 královen i se svými koloniemi. V následujících čtyřiceti letech vytvořilo křížení afrických a evropských včel – po staletí dovážených kolonisty – hybridy, vskutku unikátní a výjimečný druh, druh produkující množství medu, nápadně adaptovaný na podnebí, avšak naprosto nezvladatelný a vskutku smrtící.
PROČ JSOU TAK AGRESIVNÍ?
Co činí včely tak agresivními? Podle odborníků to vše odstartovalo před miliony let, kdy včely migrovaly z Asie a začaly se šířit na dalších kontinentech. Mírné evropské klima dalo vzniknout klidnému temperamentu včel, který poté včelaři dále zkrotili. Naproti tomu včely mířící do Afriky byly konfrontovány s drsným, suchým a horkým podnebím. Zůstaly „kočovnými“, závislými na ročním období a rostlinných druzích; hnízdily ve skalních dutinách či kmenech baobabů. Jejich med byl vyhledáván predátory – například člověkem, který ničil jejich kolonie, aby získal drahocenné plástve. Přežít mohly jen maximálně se bránící hnízda. Během doby si tak africké včely osvojily zvláště nervózní a defenzivní chování.
Ve skutečnosti není na těchto včelách nic zvláštního – kromě jejich připravenosti k boji. Střed roje reaguje, jakmile „zvědové“ vyšlou signál. Otřes, závan či vibrace mohou rozpoutat nejhorší reakce roje. Včely dokáží zacházet se svými žihadly s pozoruhodnou přesností. S hroty naježenými jako harpuny, stává se roj smrtící zbraní. Když včely bodnou, zanechají na místě váček s jedem; ten je dále vstřikován do kůže oběti, která vzápětí umírá. Bill Rubink z Weslaco Laboratories vysvětluje: „Obranný mechanismus včelí kolonie funguje stejně, jako imunitní systém našeho těla. Je-li zjištěno nebezpečí, některé ze včel zareagují, bojují a hynou tak, jako naše protilátky.“

ROJE POSTUPUJÍ
V roce 1986 – poté co napadly celou Brazílii a Střední Ameriku – dosáhly včely státu Chiapas v Mexiku. Spojené státy, stále více znepokojené, vytvořily „regulační zónu včel“ – biologickou bariéru přes šíji Tehuantepec, která odděluje Mexický záliv od Pacifiku. Impozantní projekt v ceně přes 10 milionů dolarů zmobilizoval stovky pracovníků na řadu měsíců, během nichž byly zahubeny miliony včel. Roje však, bohužel, nedokázalo zastavit nic.
Dnes, o 80 včelích generací později, dosahují jejich počty milionů a jsou stále na postupu. Včely již napadly Arizonu, kde nyní tvoří 90 % včelí populace, Nové Mexiko, Nevadu a Kalifornii a rychle se blíží k okrajům měst Los Angeles či San Diego.
Příběhy neuvěřitelných útoků zanechaly jizvy v lidských vzpomínkách. Jednoho rána byla Mary Williamsová z Phoenixu napadena rojem včel, který hnízdil v její garáži. Sousedka se vrací k tomuto strašnému okamžiku: „Netrvalo to déle než 40 vteřin,“ vzpomíná a její hlas se chvěje. „Mary uběhla několik stop, a pak se zhroutila na zem. Bylo po všem.“ Během pitvy vyňali patologové z jejího těla na 8000 žihadel.
Zabijácké včely způsobují v USA paniku. „Na jaře míváme přes tucet telefonátů denně,“ říká velitel hasičů v Tucsonu John Estes. „Nacházíme roje všude po městě i v lidských příbytcích. Musíme s roji zacházet opatrně, jsou jako časované bomby a mohou vybuchnout ve kterémkoli okamžiku.“
PARADOXNě JSOU I UŽITEČNÉ
Přes 80 % amerických včelařů už svoje chovy vzdalo. „Riziko útoku na obyvatele je příliš veliké,“ vysvětluje Eric Erickson, ředitel Výzkumného včelařského střediska v Tucsonu. V Brazílii se ale otázkou kříženců stále zabývají. Podle dr. Gonc5alvese (výzkumné středisko v Ribeirao Preto) nejsou včely zodpovědné jen za škody: „Dokonce i když zabily mnoho lidí, jsou tyto včely pro naši zemi prospěšné a umožnily populacím na severovýchodě přežít nouzi sedmdesátých let,“ upozorňuje. „Brazílie – po USA a Číně – je nyní pátým největším producentem medu na světě.“
Proto jsou země nejvíce postižené těmito včelami postaveny před paradox – nemohou si dovolit ztratit zabijácký hmyz. Jeho ekologická funkce je obrovská: z 80 % přispívá k opylení kulturních plodin a produkuje vydatné množství medu. V USA se přínos včel odhaduje na více jak 6 milionů dolarů ročně. Odborníci jsou proto nuceni učinit hrozivý závěr: Bude třeba s těmito včelami žít a doufat jen v to nejlepší. Nicméně v příštích letech dosáhnou „smrtící jednotky“ kanadské hranice. Nic nemůže zabránit ani nedobrovolnému exportu do Evropy. Jediná kolonie, uhnízděná někde v nákladu…

Category: 2004 / 04

Vzducholoď Zeppelin společnosti Deutsche Zeppelin Reederei GmbH bere na palubu turisty na let nad německým Bodamským jezerem. Od roku 2000 slaví vzducholodě senzační comeback. Společnost provozuje lety od pondělí do pátku, ale poptávka je tak vysoká, že si zájemci musí lístky rezervovat s předstihem. O lety jeví zájem i vědecké instituce. Evropská unie například financuje dva projekty určené k mapování zastavěných oblastí a k hledání pozemních min. Deutsche Zeppelin Reederei už proto ve Friedrichshafenu staví další tři vzdušná plavidla.

SEN BOHATÝCH TURISTŮ
Cestování vzducholodí si svět spojuje s havárií vzducholodě Hindenburg 6. května 1937 v USA. Z 97 lidí na palubě tehdy zemřelo 34 a zdálo se, že tento nekonvenční, ale zastaralý způsob dopravy bude mít odzvoněno. Nikoli však navždy.
Na dráze friedrichshafenského letiště patřící Deutsche Zeppelin Reederei je pro nadcházející hodinový let připraven Zeppelin NT (zkratka pro „novou technologii“). Měří na délku 75 metrů, na rozdíl od 245 metrů dlouhého Hindenburgu, a je naplněn osmi miliony litrů helia.
„Můj dědeček by byl velmi hrdý, kdyby viděl Zeppelin znovu létat,“ říká Elisabeth Veilová, 81letá vnučka hraběte Ferdinanda Zeppelina, muže, který s myšlenkou řiditelné vzducholodi přišel už v roce 1900. Nadace hraběte Zeppelina, na které se Elisabeth podílí, také novou vzducholoď zčásti finacovala.
Zeppelin pojme tucet pasažérů a dva piloty. „Bezpečnostní opatření jsou v zásadě stejná jako v letadle,“ vysvětluje nadšeným pasažérům letuška. „Pro případ nouze jsou pod vašimi sedadly záchranné vesty. Dva východy jsou situovány v přední a zadní části kabiny. Prosím, řiďte se všemi bezpečnostními předpisy během vzletu a přistání. Za letu je samozřejmě zakázáno kouřit. Deutsche Zeppelin Reederei vám přeje příjemný let.“ Cestující přitom vstupují do spodní části vzducholodi, která je v době, kdy nepracují motory, pevně ukotvená k zemi. Zatímco jedni vstupují, jiní vystupují, aby byla zachována stálá váha Zeppelinu. Pohodlně usazeni v kožených sedadlech vzducholodi se švýcarští, němečtí a američtí turisté rozhlížejí kolem. Panoramatické okno jim umožňuje pohled na scenerie pod sebou, v pozoruhodném klidu, nerušeném vibracemi. Zeppelin udělal nad Bodamským jezerem smyčku a pod nimi se teď rozprostírá Friedrichshafen, město, kde byl Zeppelin vyroben. „A zde domov württemberského krále, teď letíme přes poloostrov středověkého města Lindau,“ upozorňuje kapitán, zatímco cestující, kteří se mohou po kabině volně pohybovat, žasnou nad graciézními pohyby plavidla. „Konečně prožívám svůj sen o létání,“ říká Suzanne, sedmdesátiletá Američanka, která kvůli letu Zeppelinu přijela až z Illinois, a připíjí si šampaňským na svůj letový certifikát, který dostane na závěr. BEZPEČÍ HeLIA A NOVÉ KONSTRUKCE
Zeppelin byl vždycky synonymem luxusních lodí. „Nový Zeppelin NT se v tom nijak neliší. Tradice je spojena s bezpečnostními standardy dneška. Loď je plněna nehořlavým heliem, a ne vodíkem, jako v roce 1937, a má mnohem bezpečnější konstrukci,“ konstatuje Bernd Sträter, nynější prezident Deutsche Zeppelin Reederei z Friedrichshafenu.
Polotuhá trojúhelníková konstrukce z hliníkových a uhlíkových nosníků společně s mobilními rotory umožňuje skvělé manévrování, činí ji daleko odolnější ke klimatickým podmínkám a snižuje rizika pro cestující. Na speciálním rámu je kabina, kormidla ve tvaru obráceného „Y“ a tři motory o výkonu 200 koňských sil – dva z nich po stranách a třetí na přídi vzducholodi pro kontrolu bočního pohybu. Vysoká 17 m, s objemem 8225 m3, je létajícím kolosem, který může dosáhnout rychlosti až 130 km/h. Tento nový model se stal populárním již od prvního letu.
„Prodáme 50 až 60 lístků denně. Plavidlo se již zúčastnilo několika prestižních akcí, např. letecké show v Burget,“ vypráví Sträter.
Rád by viděl vzducholodi nad egyptskými pyramidami nebo nad africkou savanou. „Bohužel, vysoká teplota vzduchu značně limituje možnosti naší vzducholodi, plněné heliem,“ pokračuje Sträter. „S novým Zeppelinem se nebudeme pokoušet ani o ambiciózní lety přes Atlantik. Kdysi byl takový přelet oprávněný, protože let vzducholodí ve srovnání s jinými způsoby dopravy významně šetřil čas. Naši dnešní klienti se více zajímají o lety nad kulturními lokalitami, nejbližší cíle máme ve Švýcarsku.“
Postavit novou vzducholoď trvá asi 8 měsíců, ale již nyní firma pracuje na jiných, větších modelech.
„Můj dědeček, hrabě Ferdinand Zeppelin, vždy říkal, že cokoli si umíte představit ve své fantazii, dokážete vytvořit i ve skutečnosti,“ říká Elisabeth Veilová.