Category: 2004 / 05

Těla pokrytá tmavým bahnem se vlní v rytmu samby. Z náklaďáku s obrovskými reprobednami duní ohlušující hudba a strhává bujarý dav tančících lidí k extázi. Nadšeně řvou a rozvášněně zpívají, pláž se sytí kapičkami potu a erotiky.BLOCO DA LAMA
Karnevaly jsou v Brazílii neodmyslitelnou součástí folkloru. Pořádá se jich tu několik. Nejen ten světoznámý v Riu de Janeiro. Věhlas má i Bloco da Lama, v doslovném překladu „Procesí bláta“, který můžete zažít jen v Paraty.
Město Paraty (na některých mapách je toto město uváděno jako Parati, pozn. red.) leží na pobřeží asi 240 km jižně od Ria de Janeiro a má okolo tří set pláží, v okolí národní parky, divokou přírodu a vodopády. V minulosti bylo díky zpracovávání cukrové třtiny synonymem pro výborný rum. Na počátku 18. století sloužilo jako významné přístaviště, kde se na zaoceánské lodi, směřující do Portugalska, překládalo zlato a vzácné kameny vytěžené v oblasti Minas Gerais. Tato „trasa zlata“ byla ale kvůli neustálým útokům pirátů zrušena.
Karneval Bloco da Lama tady vznikl v roce 1986, kdy zrovna v Angra dos Reiss, asi 100 km od Paraty, vrcholila stavba jaderné elektrárny. Po katastrofě v Černobylu dostali lidé strach a osm pracovníků elektrárny protestovalo před kancelářemi vlády v Paraty proti dokončení stavby. Byli v maskách zmutovaných zvířat, od hlavy až k patě pomazaní černým blátem jedné z mnoha pláží v Paraty – Jabaquary. Tmavé bláto pláže Jabaquara je svým obsahem minerálů léčivé a místní ho proto přezdívají jako „symbol života“. Protest ale nebyl vyslyšen a na dostavbu jaderné elektrárny neměl žádný vliv. Lidé si však celou záležitost pamatují. Od té doby každým rokem pokryjí svá těla bahnem z Jabaquary a kráčejí do Paraty.
Procesí blátivých lidí v čele s pojízdnou dunící hudbou už zaplnilo celou Jabaquaru a dává se do pohybu. Přechází most, klenoucí se přes řeku, a tady „symbol života“, tmavé léčivé bahno, všichni smyjí ze svého těla skokem z mostu do řeky. Pak pokračují dál starým centrem města, jehož dlážděné ulice lemují portugalské koloniální budovy v pastelových barvách. Koloniální atmosféru tu doplňují tři hlavní kostely: jeden sloužil v minulosti otrokům, druhý svobodným míšencům a třetí elitě bělochů. Teď ale město tepe životem, energií samby a veselí a nic na tom nemůže změnit ani déšť. Přijíždí sem mnoho umělců a spisovatelů z Ria de Janeiro a také spousta turistů. Všechny hotely, hotýlky, kempy i privátní kapacity místních obyvatel jsou na konci února obsazeny za čtyřnásobnou cenu než obvykle, plné jsou všechny místní restaurace a bary, nikdo a nic nespí, celé Paraty je na nohou.
Pro snílky s hlavou v oblacích a také pro fotografy závěrem: Paraty proplétají ulice dlážděné kluzkými kameny. Kdyby tyto kameny uměly mluvit, chlubily by se znalostí bezkonkurenčního množství hanlivých slov v tisíci světových jazycích. Narušit karnevalové veselí ale nedokážou.

Category: 2004 / 05

Jak sestupujete pod zem, slyšíte nejdřív zlověstné dunění. Stále sílí a sílí. Nakonec vás obklopí děsivé exploze. Země jako by se lámala na kusy. To je Vulcania, nejnovější evropský tematický park a fakticky první světová turistická atrakce zasvěcená sopkám. Najdete ji v centrální Francii v kraji Auvergne.


V JÍCNU SOPKY
Osmadvacetimetrový stylizovaný vulkanický kužel (vnější plášť ze sopečného kamene, vnitřní z platinových desek chytře odrážejících přirozené světlo dolů do hlubin) obtáčí spirálovitá rampa vedoucí návštěvníka pod zem. Neodbytně se tu vtírá podobnost s Verneovou Cestou do nitra Země.
Krajiny poničené lávou, z níž vystupují ruiny domků i vraky popelem zasypaných aut, jsou silně realistické. Gejzír vrhá vzhůru syčící sloupec vody jako na Islandu. Nebo jako na Campi Flegrei, polích rozžhavených lávou kdesi poblíž Neapole. Země kypí šedivým bahnem, mraky páry a sopečného popela stoupají k nebi. Chybí snad už jen charakteristický sirovodíkový pach zkažených vajec a iluze by byla dokonalá. Počítače vám malují obraz jedné z nejpozoruhodnějších přírodních aktivit Země. I když není pochyb o tom, že tento grandiózní spektákl je kulminačním bodem návštěvy parku, na dalším místě si můžete připadat jako dispečer katastrof nebo, chcete-li, bůh: stisknutím tlačítka probudíte erupci hawajského vulkánu Mauna Loa, vidíte obrázek Pompejí před a po výbuchu Vesuvu 24. srpna roku 79 našeho letopočtu nebo v 3D kině instinktivně uhýbáte mamutovi prchajícímu před žhnoucí lávou. Na obřím plátně sledujete ty nejobdivuhodnější erupce moderní éry, třeba tu na Mount Saint Helens v USA v roce 1980, která pokryla sopečným popelem obrovské území, nebo na El Chichon v Mexiku, jež si v roce 1982 vyžádala 3500 mrtvých. Slovem i obrazem se dozvíte, že na naší planetě je 1511 vulkánů, které v průběhu posledních deseti tisíc let vybuchly 7886krát, nebo že dodnes je na světě na 500 sopek činných, z nich 77 v Evropě!
Dál jdete skutečným lávovým tunelem, vytesaným ve skutečném, tisíce let starém lávovém výlevu. Oblast Auvergne byla totiž během třetihor a čtvrtohor místem bohaté sopečné činnosti, existují doklady o zdejší erupci zhruba před 6000 lety. Kvalifikovaní přírodovědci, fyzikové a vulkanologové vám tu ukážou a vysvětlí snad všechno, co byste chtěli znát o sopkách. Věděli jste třeba, že největší dosud objevený vulkán třikrát převyšuje Mount Everest a je na Marsu?
Obzvláštní obdiv si zřejmě zaslouží sekce, která zajišťuje webcam spojení s téměř čtyřicítkou aktivních světových sopek: zase tlačítko a už nahlížíte na aktuální, zatím tiché vření v jícnu vulkánu. Ve virtuální observatoři se můžete aktivně podílet na koncepci evakuace lidí z úpatí vulkánu při modelové katastrofě. Je toho spousta, co na tohle působivé téma Vulcania nabízí – v několika jazycích a na úrovni srozumitelné i pro děti.

PARK VYTESANÝ V ZEMI
Vulcania není v pravém smyslu slova „parkem pro volný čas“ jako Disneyland či Europapark. Její tvůrci měli na mysli především rozšíření znalostí o sopkách a sopečné činnosti. Ostatně vulkanismus je ve Francii součástí školních osnov. Duchovním otcem Vulcanie je bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d’Estaing, současný předseda Regionální rady Auvergne. Vybudovat ji trvalo deset let a náklady dosáhly přibližně 110 milionů eur. Přirozeně se nevyhnula mnoha rozepřím – kolem nákladů, technických potíží i odporu místních reprezentantů „zelených“. Svého času se dokonce spekulovalo o tom, že výkopy parku, který je ze tří čtvrtin pod zemí, mohou probudit nedaleké spící vulkány. Stavbu tak provázelo sedmatřicet soudních sporů. Navzdory tomu nakonec Vulcania otevřela své brány v únoru 2002.
Vulcania je sezonním parkem, který se otevírá až v únoru, přesto ji už v první sezoně 2002 navštívilo 628 tisíc lidí a loni se odhad pohyboval okolo 800 tisíc návštěvníků.
Vulcania zabírá pozemek o rozloze 57 hektarů s 12 500 m2 zastavěné plochy. Její autor, rakouský architekt Hans Hollein, popisuje stavbu jako „vytesanou v zemi“. Nutno přiznat, že Vulcania se skutečně vyznačuje zcela nezřetelnými hranicemi mezi svým vlastním územím a okolní přírodou. Většina expozičních ploch je fakticky pod zemí, dá se spíš říci, že park skvěle zapadá do krajiny – vždyť koneckonců úroveň terénu výrazně převyšuje jen onen umělý vulkanický kužel, korespondující s přírodním vulkánem Puy-de-D’me, který dominuje celému kraji. Jako materiál je použit hlavně lávový kámen vulkanického původu, mezi krajinou a stavbou tak panuje shoda.
Vulcania doufá, že její roční příjmy dosáhnou od 12 do 18 milionů eur. Ale i kdyby to bylo méně, stane se bezpochyby nejen působivým naučným parkem vybaveným nejmodernějšími informačními technologiemi a poskytujícím množství informací na bázi hry pro dospělé i děti. Rozhodně bude také pojítkem vědeckého výzkumu s vazbami na vědecké instituce po celém světě a stále se rozšiřujícím dokumentačním střediskem. více na www.vulcania.com

Category: 2004 / 05

Jedno africké přísloví říká: Zemře-li starý člověk, jako by shořela knihovna. Příběhy některých afrických kmenů, které podobně jako písně, přísloví a hádanky tvoří součást lidové slovesnosti, jsou totiž po staletí předávány z generace na generaci pouze ústně. Následující příběh je součástí kulturního dědictví etnika Bambara (doslova „Odmítající pána“), které patří do jazykově a kulturně příbuzné skupiny Mande. Ta na území několika států západní subsaharské Afriky – Mali, Senegalu, Guiney a na severu Pobřeží slonoviny – sdružuje rovněž kmeny Malinke, Sarakolle a Senoufo. Příslušníci Bambara mají největší sociální a kulturní vliv v Mali, kde tvoří okolo 35 % populace a jejich jazykem – bambarštinou – komunikuje dokonce většina malijské populace.

Tradice žádá, aby příběhy Bambarové vyprávěli pouze v období sucha (od listopadu do května) a po západu slunce. Období sucha je pro subsaharské kmeny odedávna dobou společných rodinných a kmenových slavností a rituálů, zatímco v období deštů, kdy vrcholí zemědělské práce, na to není čas. Příběhy v noci u domácích ohnišť nebo pro početné auditorium i na veřejných prostranstvích vyprávějí většinou starší lidé, jedno zda muži či ženy, a věhlas těch nejlepších vypravěčů se rychle šíří i do vzdálených vesnic.
Mezi posluchači je vždy osoba, která každou chvíli vstupuje do příběhu svým naamu, což znamená „ano, jistě, poslouchám“. Tím příběh dostává podobu jakéhosi dialogu. Ostatní mezi vyprávěním zpívají příhodné písně, takže se na odvíjení příběhu podílejí vlastně všichni.
Příběhy většinou předkládají otázky základních lidských vztahů: člověka k bližnímu, jedince ke společnosti, muže k ženě, mladšího sourozence ke staršímu. Někdy slouží jako návod na řešení delikátních situací, které v malých komunitách není možné řešit přímo a otevřeně. Zvířata mají v příbězích stejné vlastnosti a chování jako lidé. Časté jsou metafory, symboly, přirovnání, obrazy. Posluchač musí pozorně naslouchat, protože poté je nucen příběh správně interpretovat, rozluštit.


„Byl jednou jeden chlapec, který už neměl ani otce, ani svou matku, a tak se o něj starala druhá manželka jeho zesnulého otce (ve společnosti Mande jsou běžné polygamní svazky). To dítě mělo malého psa. Pokaždé když chlapec odcházel pracovat na pole, zůstal pes hlídat doma. Jednoho dne chlapcova nevlastní matka připravovala jídlo, a když uvařila rýži, přidala do ní jed. Pak také uvařila proso. Chlapcův pes byl po celou dobu poblíž kuchyně a sledoval matčino počínání. Poté se rozběhl do buše najít svého pána: „Sinimori, ó Sinimori, nejez rýži, kterou ti matka donese. Vezmi si jen proso, to není otrávené.“ Když žena přišla na pole, zavolala na dítě: „Synku, pojď se najíst! Vím, že nemáš rád proso, a tak jsem ti připravila rýži.“ Chlapec odpověděl: „Matko, dnes mě tak bolí břicho, že si vezmu raději proso.“ A tak žena odnesla rýži do buše a vyhodila ji.
Druhý den se rozhodla zamíchat jed do prosné kaše. Pes to celé pozoroval a zase se hned rozběhl za svým pánem: „Sinimori, ó Sinimori, nejez proso, které ti matka donese. Sněz jen rýži, ta není otrávená.“ Chvíli nato přinesla žena na pole jídlo: „Pojď se najíst, můj synku, připravila jsem ti prosnou kaši. Vím, že ji máš raději než rýži.“ „Matko, dnes je mi nějak nevolno, a tak si raději vezmu jen rýži.“ A tak matka odnesla otrávené jídlo do buše a znovu ho vyhodila.
Další den matka přimíchala jed do rýže i do prosa. Jen to pes uviděl, rozběhl se za svým pánem: „Sinimori, ó Sinimori! Jestli hned neutečeš, tvá matka tě zabije.“
Chlapec vzal svého psa do podpaží a vydal se na cestu do neznáma. Běžel dlouho, než se dostali na náhorní rovinu. Zde mu pes povídá: „Polož mě na zem a zabij mne.“ „Ne, to nikdy neudělám!“ „Poslechni mě a zabij mne,“ naléhal pes. Zoufalý chlapec nechtěl zabít svého jediného přítele. „Až mě zabiješ, uvaž provaz okolo mého krku a táhni mě napříč celou náhorní rovinou.“ Po dlouhé chvíli, po kterou pes na svého pána stále naléhal, přiložil chlapec psovi nůž na hrdlo, ale nedokázal ho podřezat. Pes ho znovu pobízel: „Musíš mě zabít, já ti to nařizuju.“ Chlapec sebral veškerou sílu a zabil svého psa. Pak mu uvázal okolo krku provaz a vydal se na podivný pochod, vleka za sebou svého psa. Všude, kde se psí hlava dotkla země, vyrůstala vesnice. Chlapec sám se usadil v jedné pěkné bílé chýši. Ve vesnici bylo také mnoho žen a mnoho služebnictva. Všichni měli jednu společnou studnu.
Jednoho rána přišla do vesnice jeho nevlastní matka. Došla s tykví ke studni a požádala o trochu vody. Ostatní ženy se na ni obořily: „Jestli se dotkneš majetku našeho pána Sinimoriho, tak uvidíš!“ „Ale vždyť je to můj syn.“ „Nelži! Jak by to mohl být tvůj syn, když jsi ho nechala odejít do světa.“ Nakonec jí ženy dovolily nabrat vodu. Jedna ze služebných přišla říct Sinimorimu: „Můj pane, jedna bláznivá žena každý den přichází ke studni a všem říká, že jsi její syn.“ Sinimori byl velmi překvapen, dal si zavolat nejspolehlivějšího sluhu a povídá mu: „Tady si vezmi arašídy a rozsypej je od studny až k mé chýši.“ Sluha tak učinil, a když se vrátil ke studni, stála tam ona žena. Napila se a spatřila na zemi arašídy. Začala je sbírat jeden po druhém, až se dostala před Sinimoriho chýši. Když ho spatřila, řekla jen: „Můj synu,“ a její duše se naplnila takovou hanbou, že se žena proměnila ve velkou mouchu. Tak se zrodil druh velkých much, které nás dodnes stále obtěžují.

Category: 2004 / 05

Obzor se ztrácí ve sluncem rozvlněném vzduchu východoafrických savan. Nos mám rozplácnutý na okénku našeho landroveru a vyhlížím nejvyšší horu Afriky. Místo ní se mi na silnici do Moshi, městečka na jejím úpatí, míhají před očima jen kozy, děti a cyklisti s umělohmotnými kanystry. „Podívej! Tam,“ zapichuje řidič svůj prst někam do oblohy. A tak jsem ho prvně spatřil: vznášelo se, plulo oblohou, majestátní ve své nádheře, jako by ani nepatřilo do tohoto světa. Nebeské sídlo místních bohů – Kilimandžáro.

HORA ŽIVITELKA
Kilimandžáro, nebo také Kili, jak mu familiárně říkají všichni, kdo se s ním blíže seznámí, vlastně není hora, ale pohoří. Masiv o délce 60 a šířce 40 kilometrů, jemuž dominují tři vrcholy: Shira (3943 m), Mawenzi (5149 m) a nejvyšší Kibo (5895 m). Jsou sopečného původu a jako poslední, před sto tisíci lety, skončilo sopečnou aktivitu Kibo. Výstup na jeho vrchol Uhuru Peak, který napříč čtyřmi vegetačními pásmy absolvuje ročně několik tisíc turistů, je zdrojem slušné obživy místních obyvatel. Horskou silnici k bráně Národního parku Kilimandžáro lemují, zasazené do bujné vegetace, rozestavěné hotely a obchůdky se vším možným. Náš „nutný“ doprovod tvoří včetně Romana, místního průvodce z kmene Meru, šest lidí. Jeden nosič na toaletní papír, jeden na mýdlo… Trochu přeháním, ale opravdu nechápu, proč my dva, já a můj kamarád Petr Duchek, kterému říkám Mr. Daček, potřebujeme kolem sebe tolik lidí. Ale chcete vidět sníh v rovníkové Africe? Chcete se ho dotknout? Tak musíte platit. A ne málo. Průměrná cena jednoho dne výstupu je okolo sta dolarů. Suma, která vám pomůže překonat únavu a zahnat myšlenky na delší aklimatizaci. I tak počítejte nejméně s pěti dny. Tedy pokud nejste bohatý japonský turista s bílými rukavičkami a rouškou přes obličej. I takové zde můžete potkat.

TŘI VÝŠKOVÉ TÁBORY
Stezka do Mandara Hut (2700 m n. m.), prvního tábora, se kroutí horským pralesem. Upravená a udržovaná tisíci kroky připomíná cestičku parkem, jen místy je narušena kořenovým systémem pralesa, vodou nebo neposlušným kamenem. Občas v porostu zahlédnete pár červených oček a máte dojem, že vás sledují pralesní skřítci. Vzápětí oči zmizí a nad hlavou vám s vřískotem přeběhne tlupa kočkodanů diadémových na cestě za potravou či jinou důležitou opičí záležitostí.
Slunce se dotýkalo vrcholků stromů, když jsme se po třech hodinách chůze ocitli na prostranství mezi dřevěnými chatkami prvního tábora. Mandara Hut je několik chatek vybavených palandami a matracemi. Nosiči bydlí odděleně. Na kraji tábora se ve větvích nerušeně krmila rodina gueréz pláštíkových, která přitom vydávala neopakovatelné zvuky. S blížícím se soumrakem ale její volání pomalu utichalo a vystřídaly ho skřeky nočního pralesa, které mi zněly v uších ještě ve spánku.
Ráno byl tábor plný shonu a křiku. Nosiči hulákají, ječí a navzájem se pošťuchují. Konečně mají sbaleno i naši. „Pole-pole (pomalu),“ tlumí naše ostré tempo průvodce Roman. Čeká nás tisíc metrů převýšení. Opustili jsme pásmo lesa a procházíme pásmem subalpínských horských vřesovišť. Rovníkové slunce se nám s veškerou svou silou opřelo do zad a stín v této oblasti je tím nejnepravděpodobnějším, co v pravé poledne můžete čekat. Kolem stezky se objevují jen první obří starčky a lobelky. Nejsou to sice stromy, ale i tak dosahují několikametrové výšky. Před druhým táborem nás vítají velcí „krkavci“ s obojkem z bílého peří. Nepůsobí příliš přívětivým dojmem.
Horombo Hut (3720 m n. m.) je několik chatek k ubytování, jedna velká jako jídelna a primitivní sociálky. Koupil jsem si pivo značky Kilimandžáro, které mají schované v jedné z chatek a prodávají ho za dolar a půl. Teď sedím v „jídelně“ a otevřenými dveřmi sem vítr vhání mraky. Kousek od mé nohy sedí myška se čtyřmi pruhy na zádech. Cpe se sušenkou, kterou jsem jí nadrobil. Vůbec se nebojí.
Východ slunce vítáme velmi odpornou cibulovou polévkou, vejcem, usušeným párkem a dvěma kolečky rajčat k snídani. S obědem v igelitovém sáčku v batohu vyrážíme na stezku. Zhruba v polovině trasy míjíme Last Watter Point, poslední příležitost k nabrání vody. Po pěti hodinách trmácení měsíční krajinou bez rostlin, poháněni ledovým větrem, jsme dosáhli posledního tábora ve výšce 4700 m n. m. Kibo Hut je jedna zděná budova, stany pro nosiče a tři turecké záchody. Ubytovna, která připomíná prasečák, má několik místností. V jedné bydlí dva američtí piloti, dva Němci, Mr. Daček a já. Místnost je plná strašlivého puchu propocených věcí a nemytých těl. Večeříme v pět odpoledne a po jídle ihned uléháme na palandy. Z nadmořské výšky mě hrozně bolí hlava.

NOČNÍ VÝSTUP
Byla to nejdelší noc v mém životě. Nemohl jsem usnout. Pět hodin jsem se jen převaloval a s nepříjemnou pravidelností si kladl neodbytnou otázku: „Dokážu to?“ Abych se zbavil bušení ve spáncích, vypil jsem téměř dva litry vody. Je sedm hodin, osm, devět… stále nemohu usnout. Bolest hlavy pomalu ustupuje a kolem půl desáté jsem konečně zabral. Hodinu nato mě vzbudila voda, kterou jsem vypil. Krátce po půlnoci vstáváme. Obloha je jak vymetená a hvězdy září jen pár metrů nad našimi hlavami. Srpek měsíce ozařuje západní svahy Mawenzi. Je to magická podívaná.
V jednu hodinu ráno opouštíme tábor. Nahoře ve svahu blikají jako světlušky lampy těch, kteří vyšli před námi. Pomalu stahujeme jejich hodinový náskok. Nepotkáváme tváře, ale světla čelovek, zástupy ztěžka oddychujících světel.
Připojujeme se k Američanům, kteří jdou první. Najednou mám hlavu absolutně čistou a vůbec o sobě nepochybuji. Pak přijde Hans Meyer Cave, 5182 m n. m., mám za sebou jen polovinu dnešní trasy a stálo mě to už skoro všechny síly. Dostáváme se do nejhorší části výstupu. Cesta pokračuje sutí. Snad po tisící zapichuji hůlku do místa, kde před chvílí byla Romanova bota. Vidím jen jeho záda a černý obrys vrcholu. Jak ještě dlouho? Srdce jako by chtělo vyskočit z hrudi. Plíce úpí pod nedostatkem kyslíku. Jen mozek křičí: „Musíš, musíš!“ Skončila suť. Přelézáme balvany. Najednou silueta Romana kamsi mizí a nade mnou je jen obloha. GillmanŐs Point (5680 m n. m.), nižší z vrcholů. Přehoupnu se, nebo spíš přepadnu přes okraj a objímám se s Romanem. Vleže nepříčetně ječím svou radost do noci. Na Uhuru Peak ale zbývá ještě hodina a půl stoupání. Zvolna postupujeme po hraně kráteru. Mám problémy s rovnováhou. Po dvou stech metrech mě hora sráží na kolena a já zvracím svou touhu po vítězství do prázdna pod sebou. „Pojď, chlapče,“ plácá mě po zádech Roman. Zvedám se a jdu jako robot. Konečně v 6.38 stojíme na nejvyšším bodě afrického kontinentu. U našich nohou vychází slunce… Cítím, jak mi přes rozpraskané rty stéká slaná kapka. Má chuť radosti a vyčerpání.
Chlad se pomalu začíná prokousávat vrstvami oblečení. „Dolů!“ rozsvítí se mi kontrolka ve špatně okysličeném mozku. Ještě jednou odevzdávám obsah žaludku hoře. „Are you OK?“ ptá se trochu nesmyslně vedle mě stojící Němec. „Jasně, vole,“ cedím mezi zbytky ananasu. Cestou dolů odpočívám často, ale tepová frekvence se mi trochu upravuje až v menší výšce. Suťové pole jsem už seběhl. Z tábora mi vyšel naproti jeden z nosičů a podal mi plechový hrnek s mangovým džusem. Vypil jsem ho za chůze, padl na palandu a usnul. Přitom od chvíle, kdy jsme vyšli, uplynulo jen osm hodin. ZÁVOD DOLŮ
Odpočíváme dvě hodiny a vracíme se do druhého tábora, aby se tělo v nižší nadmořské výšce zotavilo. Ušli jsme v poměrně slušném počasí dalších devět kilometrů. Člověk vydrží opravdu mnoho, většinou to o sobě ani neví. V Horombu spánek, jídlo a zase spánek. Druhý den se nutím tvářit čile a odpočatě. Nejde to. Po snídani přichází Roman. Žádá mě o bakšiš dvě stě dolarů pro sebe a nosiče. Je pravidlem platit průvodcům a jejich lidem nějaké peníze navíc, ale tento požadavek je přehnaný. Tak vysokou částku odmítám zaplatit. Nálada okamžitě klesá k bodu mrazu. S nepříjemnými pocity opouštíme tábor.
Mr. Daček má natažené vazy v koleni a sestupuje za pomoci holí v doprovodu jednoho z nosičů pomalejším tempem. Já se ocitám na kamenité stezce s Romanem. Jsme stejně staří. On mě chtěl okrást, já jemu nezaplatil. Každý se svou křivdou. Za každou další zatáčkou zrychluje. Některé prudší úseky sbíháme. Všechny svaly v mém těle protestují, ale nemíním se vzdát! V jeho černých očích čtu výzvu, kterou přijímám.
Nad hranicí lesa se otáčím. Loučím se s tou kráskou v bílé čepici. Podle domorodé legendy žije na vrcholu Kilimandžára démon, který přináší zimu. Já ho nepotkal. Možná už se odstěhoval. Kvůli oteplování a kácení pralesa na svazích hory jeho ledový příbytek rychle taje. Kilimandžáro bude brzy bez sněhové čepice. Afrika tak přijde o jeden ze svých nejkrásnějších symbolů! Naposledy mávám hoře a pak pokračuji v závodě mužské ješitnosti…

Category: 2004 / 05

Dřevorubci mají v angličtině mnoho názvů a jmen – lumberers, shantymen, lumberjacks, lumberbeats, loggers, ve francouzsky mluvící části Kanady pak forestiers a b^ucherons. Ať už jsou nazýváni jakkoliv, všichni mají velmi tvrdou práci, svou profesionální hrdost, společné zvyklosti, osobitý slovník a folklor. A také soutěže, které probíhají po celé Severní Americe. Sjíždějí se na ně přeborníci z Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Tasmánie, USA a z Finska. Tak jako kovbojové kočují z rodea na rodeo, objíždějí dřevorubci svoje soutěže. Jen výhry nejsou tak velké, většina proto dál pracuje v lese.

SÍLA TRADICE
Dřevorubci, tak jako zlatokopové a trapeři, patřili od začátků osídlování Severní Ameriky k průkopníkům a pionýrům Nového světa. Obrovské zásoby dřeva lákaly nové přistěhovalce.
S kácením lesů se začalo na východním pobřeží, které bylo osídleno jako první, zejména na územích dnešního kanadského Quebecu a amerického státu Maine. Na západě se dřevorubectví rozvíjelo až daleko později, kolem roku 1870.
Nejtypičtějším obrázkem severoamerického dřevorubce je zarostlý muž v červeno-černé kostkované košili zvané mackinaw, ve vykasaných kalhotách ke kolenům a s pilou či sekyrou v ruce.
Zvyky dřevorubců se vyvíjely podle toho, jaké kde byly přírodní podmínky. Široká čepel sekyr z Quebecu se nehodila na obrovské stromy na západním pobřeží Kanady, a byla upravena na dvojsečnou užší sekyru s delší rukojetí zvanou double-bitted axe. Dlouhé a mrazivé zimy v Quebecu vyžadovaly jiné pracovní způsoby než mírné a deštivé počasí v Britské Kolumbii. Přes tyto rozdíly byl cíl práce ale všude stejný – dopravit pokácené dříví do továren na zpracování a na vývoz.
Vhodnou těžební lokalitu vyhledávali tzv. timber cruisers. Na základě jejich doporučení se do lesa vypravila skupina vedená předákem s několika desítkami až stovkami najatých dřevorubců a pomocníků. Nejdříve se postavila dřevorubecká chata, ve které se spalo, vařilo a ustájovali koně nebo voli. Obvykle byla hotová za dva týdny. Jednotná barva dřeva, různé vybavení – od naprosto jednoduché jediné dlouhé postele pro všechny pracovníky až po jakési kóje pro dva nocležníky na jedné pryčně. Dřevo se kácelo od úsvitu do tmy, šest dní v týdnu. Protože práce byla velmi namáhavá a dřevorubci spálili víc kalorií než kdokoliv jiný, pánem dřevorubeckého tábora byl kuchař. Vstával první, aby připravil snídani, usínal poslední až po úklidu po večeři a umytí nádobí. Vařila se čtyři jídla denně a záleželo na kuchaři, zda pracovníci vydrží krušné podmínky. Kuchař musel pracovat sedm dní v týdnu.
Částečně opracované kmeny se svážely na saních tažených koňmi po ledu. Práci provázela vůně dřeva. Tam, kde byla mírná zima a nebyl led, se klády svážely po naolejovaných kůlech připravených na udusané zemi. Dřevo svezené ke břehům řeky, jezera nebo moře se plavilo po vodě ke zpracování. Všechny tyto úkony se postupem času vyvinuly i v soutěže zvané Lumberjacks Competitions.

ZÁVODY
Pro malé město Squamish nedaleko Vancouveru jsou dřevorubecké závody opravdu nezapomenutelný zážitek. Obyvatelé se dobrovolně podílejí na přípravě celé akce a ubytovávání přespolních účastníků. Samozřejmě nechybí první pomoc a záchranná služba, protože tempo soutěže je rychlé a sekyry a pily velmi ostré. Doby, kdy si dřevorubci léčili úrazy přikládáním rozžvýkaného tabáku na sečné rány nebo bolení břicha pitím horké vody s rozmíchaným střelným prachem, naštěstí už pominuly.
První, čeho si návštěvník všimne, jsou do nebe trčící kůly, dosahující 80 stop (necelých 25 metrů). Jsou součástí té nejokázalejší disciplíny – tree climbing (šplhání na strom). Před používáním letadel a vrtulníků bylo totiž lezení na stromy pro dřevorubce základní součástí jejich práce. Potřebovali se orientovat v lese, hledat nové lokality na kácení stromů nebo ořezávat větve. Závodník má nyní na čas vylézt až na vrcholek pomocí lana uvázaného kolem těla. Proti sklouznutí mu pomáhají násady s ostrými bodáky, připevněné na botách. Nejrychlejší částí tohoto závodu je spouštění se dolů, které připomíná spíš seskok. Dopad bývá obvykle tvrdý.
Podobná soutěž jako šplhání, ale ztížená požadavkem uříznout na vrcholku kůlu kousek předem připraveného špalku, je tree topping (řezání špalku na vrcholu kůlu). Dřevorubec má pilu přivázanou u pasu a šplhá nahoru a dolů stejně rychle jako při předešlém závodě. Pro diváky je to adrenalinový prožitek. Není ale radno stát příliš blízko, pokud divák nechce dostat uříznutým špalkem do hlavy. Podobná doporučení platí i pro vůbec nejstarší disciplínu dřevorubeckých přeborů, která byla dokumentována již kolem roku 1800, axe throwing (házení sekyrou). Účastník se snaží hodit sekyrou na terč a trefit se co nejblíže středu.
Většina disciplín má přesná pravidla, s několika málo obměnami v různých částech kontinentu. Tak např. při underhand chop (sekání v předklonu) stojí dřevorubec rozkročmo na vodorovně přidělaném špalku, který se snaží přeseknout co nejrychleji. Přitom není výjimkou, že se závodník sekne do nohy a prstů, proto někteří nosí kovové kryty na špičky nohou. Přesto tuto disciplínu s oblibou vyhledávají i závodnice – ženy. Zato butcher block chop (sekání řeznického špalku) je disciplínou jen pro tři zkušené a sehrané dřevorubce. Všichni tři muži se střídají v sekání dřeva a vyhrává samozřejmě nejrychlejší trojice.

KLAUNI A PIVO
Každá správná zábava v Severní Americe má své klauny. Snad proto, aby se ulevilo diváckému napětí a soutěžící si mohli oddechnout. Ani Loggers Competition v městečku Squamish není výjimkou a klaun se objeví hned v první půlce programu. Crazy Joe se specializuje na šplhání a řádění na vrcholku 25metrového stožáru. Paní klaunová přitom pod stožárem naříká nad neopatrností pana klauna. Ten se ale nenechá odradit a po stojce na hlavě na vrcholku kůlu si otevře pivo. Když už se dostatečně pokochal výhledem a pozlobil paní klaunovou, sjede z vrcholku bleskovou rychlostí na připraveném laně přes celý dřevorubecký areál.
Druhý den se objeví starší, „vysloužilejší“ klaun, Cranky Bill se smutným výrazem. Specializuje se na hrátky se sekyrou a vysekávání všelijakých hraček, stolečků a patvarů. Obecenstvo vděčně tleská. Bill si odbyl své x-té vystoupení. Těžko říct, zda bylo víc vystoupení, nebo vyřezaných stolečků.
V duchu potřebných kalorií je také připraveno dřevorubecké pohoštění. U stánku pomáhají děti i dospělí ládovat rozkrojené housky nařezaným upečeným hovězím masem. Specialitou, která přitahuje nejvíc zájemců, je bezkonkurenčně stánek s pivem, který je ale podle puritánských kanadských zvyků ohražen pletivem a přístup mají jen dospělí. Závodníci sedí na svých přinesených židličkách, obklopeni nářadím, vybavením a spoustou přátel, a vychutnávají si odpoledne.
Následující den lilo jako z konve. Nebe bylo zatažené černými mraky, ze kterých se bez přestání valily proudy vody. Tráva byla pod vodou a zbytek závodní arény se propadal do bahna. Dřevorubci zápasili s mokrými pilami, nasáklými kůly a kluzkým povrchem. Ale nevzdali to. Stejně jako jejich předchůdci, z nichž při práci mnozí utonuli, umrzli nebo je zabily padající stromy, se snažili dovést práci do konce. Práce dřevorubce je jejich celý život. Oprávněné diskuse a protesty ochránců přírody poukazujících na vykácené lesy nesnižují úsilí těchto pracovitých lidí, jsou jen novou, žádoucí etapou ve vývoji dřevorubectví a jeho přizpůsobování se času a podmínkám.


DALŠÍ DISCIPLÍNY

Springboard chop (řezání na zvýšeném prkně)
Je to velmi atraktivní a náročná disciplína. O jejím původu se dohadují dřevorubci z Tasmánie a Britské Kolumbie. Vznikla prý při kácení obrovských stromů (např. Douglasovy jedle, Pseudotsuga menziesii), dosahujících při obvodu kmenu kolem 5 metrů často výšky i přes 70 metrů. Aby mohli dřevorubci sekat na nejvýhodnějším místě, musí se dostat do výšky několika metrů nad zemí. K tomu slouží upravená prkna, která jsou na jednom konci okovaná. Dřevorubec si postupně vyseká v kmeni zářezy, do nichž vloží prkna, po kterých vyšplhá až do požadované výšky. Klání v tomto oboru je vyhrazeno pro pokročilé a zkušené závodníky, kteří se musí podobným způsobem dostat k vrcholku kůlu a jeho špičku useknout. Měří se nejen čas, ale i preciznost sekání.

Birling
(nemá přesný překlad do čestiny, volně znamená točení klády ve vodě)
Tato mokrá disciplína je veselou částí soutěže, kde mohou závodit i děti. V malém bazénu je připravená plovoucí kláda, na které se snaží dva protivníci udržet rovnováhu a zároveň shodit soupeře do vody bez použití rukou. Přešlapují, utíkají, skáčou, ale většinou oba nakonec skončí ve vodě. Závodníci mají speciální boty s hřebíky, aby se mohli na vratké kládě udržet, což pomáhá jen do doby, než vládu převezme gravitace.
Pohybovat se na kládě museli dřevorubci při každém plavení dřev, ať už na jezeře, nebo na řece. Dřevorubci museli kontrolovat a udržovat klády v proudu vody, aby kmeny nezatarasily tok. Rovnováhu jim pomáhala udržovat tyč se speciálním hákem zvaná peavey, kterou také používali k manipulaci se splavovanými kmeny.

Chokerman’s race (závod se smyčkou)
Je druhou mokrou disciplínou, tentokrát pro velmi zkušené a silné soutěžící. V bazénu jsou připraveny dva kmeny pro souběžně běžící závodníky ze dvou družstev. Oba se snaží přeběhnout kládu na druhý konec, proběhnout při tom několika překážkami, omotat lano se smyčkou přes určenou kládu a vrátit se zpátky na druhou stranu závodiště po kládě, která se teď už povážlivě houpá. Hraje se na čas a obecenstvo většinou burácí.

Two men hand bucking (též Jack and Jill saw)
(řezání klasickou pilou pro dva muže a nebo pro pár)
Oblíbená kategorie nejen pro muže. Soutěžit mohou i páry. Lumberjill je název pro dřevorubkyni, i když v historii i současnosti jich vzhledem k fyzickým nárokům této práce moc nebylo a není. Závodníci musí co nejrychleji uříznout kus klády. Soutěžní pila je přes metr dlouhá, s třícentimetrovými zuby. Rozhoduje nejen čas, ale měří se také požadovaná tloušťka uříznuté klády.
Velikost a druh pil se měnil a rozvíjel v závislosti na přírodních podmínkách. Stromy na západě byly daleko větší a kmeny silnější, než na jaké byli dřevorubci, kteří přišli z východu, zvyklí. Tradiční pily se zakousávaly do stromů, a byly proto nepoužitelné. Vylepšení pil upravenými zuby, tzv. rakers, byl nápad dřevorubců v Britské Kolumbii. Mezi dlouhé zuby na pile přidali kratší, které pomáhaly čistit zářez od pilin a prachu.

Speed bucking (řezání na čas motorovou pilou)
S technickým pokrokem přišla i soutěž s motorovou pilou. Řezání motorovou pilou je disciplína, v níž jde o čas, a kdo uřízne plátek klády nejdříve, vyhrává. Roli hraje nejen čas a zručnost soutěžícího, ale i spolehlivost motorové pily. Když se zrovna během závodů zasekne a nebo nechce nastartovat, má soutěžící smůlu.
Přestože se první motorová pila na americkém kontinentu objevila už kolem roku 1855, byla velmi vzácná. Teprve na konci 30. let 20. století se rozšířilo používání obrovských německých motorových pil značek Stihl a Dolmar (dodnes vedou v produkci dřevorubeckých nástrojů), které museli obsluhovat dva muži. Motorová pila usnadnila dřevorubectví, a tím bohužel přispěla i k masivnímu kácení obrovských ploch lesů. Obstacle pole chop (řezání motorovou pilou s překážkami)
Závodník musí doběhnout k velké kládě, vyskočit na ni, přeběhnout až na její konec, nastartovat motorovou pilu a uříznout plátek dřeva na jejím konci. Měří se čas a přesnost uříznutého kusu dřeva.

Category: 2004 / 05

Už když jsme odlétali z Prahy, bylo zataženo a jemně mžilo. Stejně jako o necelé dvě hodiny později v Dublinu. Rtuť teploměru se pohybovala okolo desítky, foukal vítr a na noční procházku už se skutečně nikomu nechtělo. Ještě tak na panáka do baru…

OSTROVNÍ PLAVCI
Ranní pohled z okna hotelu nevěští žádnou změnu. Přesto nasedáme do autobusu a jedeme k moři. Jen z legrace utrousím něco o koupání. Jenny, naše irská průvodkyně, s lehkým úsměvem podotkla, že budu mít příležitost. Asi po půlhodině jízdy na jih stavíme v přímořském letovisku Sandycove. Zahaleni v zimních bundách míříme k věži na skalnatém pobřeží. „Tak toto je věž Jamese Joyce,“ křičí na nás Jenny v poryvech větru a hukotu moře. „Sem umístil úvodní část svého díla Odysseus. Původně byly tyto Martellovy věže na pobřeží vybudovány, aby ochránily Irsko před Napoleonovými vojsky. Většina jich neporušených stojí dodnes, protože se slavný francouzský vojevůdce Irsku vždy vyhnul.“ Muzeum je sice zavřené, ale lepší umístění svého muzea by si spisovatel nevybral ani sám.
Scházíme dolů k pláži, kde jsou instalovány přístřešky a na ceduli se lze dočíst, že se nacházíme na plovárně místního plaveckého klubu. Na koupání to dnes opravdu nevypadá, ovšem Irové plavání v moři doslova milují. Jen chvíli po nás sem přichází asi pět plavců. Teplé oblečení odloží v „šatně“ a už se noří do vln Irského moře. V tu chvíli mě ještě napadá, že je to jen skupinka místních otužilců, než ale stihneme odejít, přicházejí další. Cestou zpět do Dublinu zahlédneme na pobřeží desítky plavců. Teploměr ukazuje 7 stupňů Celsia, prší. Po „dopolední koupeli“ není opravdu nic příjemnějšího, než si dát irskou kávu.

IRSKÝ ALKOHOL
Guinness, Jameson, Baylies…, to jsou nejznámější. Alkohol už tak nějak k této zemi patří.
Míříme do palírny Jameson, tedy spíše do muzea, které se nachází v centru Dublinu v původní palírně. Irská whiskey se v mnohém od té skotské liší a Irové jsou na to velmi hrdí. A není to pouze tím jedním „e“ ve slově whiskey… Základní rozdíl je v tom, že sladový ječmen se v Irsku suší tak, aby se nedostal do kontaktu s dýmem, díky čemuž nenačichne a destilát má ve výsledku přirozenější a jemnější chuť. Další specialitou je trojí pálení. Poctivá whiskey je ale výsledkem vzájemného působení tří faktorů: whiskey, kvalitního dubového dřeva, ze kterého jsou vyrobeny sudy, a vzduchu, který destilát přes dřevo dýchá.
Návštěva v pivovaru u Guinnessů je dnes už daleko méně o pivě než o umění. Nové turistické centrum – Guinness Storehouse, vybudované uprostřed pivovaru – je vskutku monstrózní a velmi moderně pojaté. K největším zážitkům ale rozhodně patří pinta piva na prosklené vyhlídkové věži Gravity, odkud je výhled nejen na střechy pivovaru, ale na celý Dublin. Jedno pivo je v ceně vstupenky.

KELTSKÝ TYGR
Dříve jeden z nejzaostalejších krajů v Evropě se po připojení k Evropské unii ekonomicky natolik zmohl, že se mu od devadesátých let přezdívá keltský tygr. Sami Irové jsou na to velmi hrdí a otevírají dveře lidem chudších zemí, kteří sem jezdí za lepším výdělkem. V restauracích téměř nenarazíte na irský personál. K snídani nás obsluhovali Pákistánci, u večeře Číňanka a Italka, v Jameson Distillery nás provázela Švédka, pokoj v hotelu uklízela Chorvatka. Tipováním národností jsme si krátili chvilku před podáváním jídla.
„Spousta Irů dříve emigrovala. Odjížděli především do Spojených států za prací. Bylo jim tam umožněno vydělat si na slušnější živobytí. Stejně teď chceme pomoci i my,“ říká Jenny.
To, že se jedna z nejznámějších světových palíren whiskey a proslulý pivovar nacházejí téměř v centru hlavního města, v podstatě docela vystihuje Iry. Ekonomický růst přinesl Irům vyšší výdělky. Podle výzkumů je ale obratně mění právě v alkohol. Jeho spotřeba tu za posledních několik let vzrostla tak závratně, že dnes vévodí evropským tabulkám. My ale nejsme o moc pozadu. VEČER V TEMPLE BARU
Dublin je velké město, má více než milion obyvatel a nachází se tu spousta památek. K nejznámějším a nejnavštěvovanějším patří protestantská katedrála sv. Patrika, patrona Irska, ve které byl v letech 1713-47 knězem i autor Gulliverových cest Jonathan Swift. Nikdo nemůže vynechat ani obrovské náměstí Merrion Square, v rohu s jen tak ledabyle se na skalce povalujícím Oscarem Wildem, obklopené georgiánskými domy s typickými barevnými dveřmi. Navštívit se „musí“ i Trinity College a její Dlouhá místnost – 65 metrů dlouhá knihovna s 200 000 svazky.
V prosinci je ale den krátký, a tak poté, co se vymotám z demonstrace proti válce v Iráku, si to raději namířím přímo přes Ha’penny Bridge do čtvrti Temple Bar. V jedné z četných restaurací se opět setkávám s Jenny. „Nedaleko odtud se vlastně usadili v roce 841 Vikingové a založili Dublin. Temple Bar ale vznikl až v 17. století a díky přístavním dokům na řece Liffey se brzy stal centrem obchodu a řemesel. V 18. století byla tato čtvrť přestavěna, ale neztratila nic ze své živosti až do 60. let století dvacátého. V té době se chystala velká modernizace města a Temple Bar se měl proměnit v ohromné autobusové nádraží. CIÉ – irský národní dopravce se ale dostal do finančních problémů a začal objekty levně krátkodobě pronajímat. Dublinští alternativci vycítili příležitost a v chátrajících domech začaly znovu vzkvétat obchůdky se secondhandovým zbožím, s muzikou, objevily se nové galerie, kavárny a restaurace. Když se v roce 1987 mělo konečně rozhodnout o osudu Temple Baru, místní podnikatelé se spojili, zalobovali u politiků a jejich projekt nakonec zvítězil. Dnes je to opět skutečně pulzující centrum města,“ vysvětluje Jenny u večeře.
Nemohl bych napsat, že jsem byl v Irsku, kdybych po jídle ještě nezašel do irish pubu. A když se opět vrátím k Jamesi Joyceovi, nezbývá než souhlasit s postavou Leopolda Blooma z již zmíněného Odyssea: „To by byl těžký úkol, projít Dublinem a nezastavit se v hospodě.“
Popsat, jak to v pubu vypadá, je skutečně těžké. Narváno, hlasitá hudba a spousta alkoholu jsou jen slabá slova. Když jsem se ve dvě hodiny dostal na čerstvý vzduch, venku ještě přijížděly taxíky a koňské povozy s dalšími návštěvníky pubu. Abych nezapomněl, pivo točila Finka. Uhodl jsem a vyhrál panáka…

Category: 2004 / 05

Obchod se živou přírodou je jedním z nejlukrativnějších kšeftů dnešní doby. Po drogách a zbraních přináší nejvíce zisku. Mezinárodní konvence se sice obchod s ohroženými druhy zvířat a rostlin snaží regulovat, v podstatě ale není problém koupit si téměř cokoli. Byrokratické martyrium povolování dovozů v Česku je přitom natolik složité a nákladné, že se dnes vyplatí zejména obchodníkům, kteří exoty nakupují a prodávají ve velkém. Původní smysl vyhlášek, totiž ochrana divoké přírody, se tak míjí účinkem. A to ani nemluvím o nelegálních dovozech…

DRAHÉ KULEČNÍKOVÉ KOULE
S divokou přírodou se obchoduje odjakživa. Opice, papoušci, želvy a různé exempláře hmyzu jsou zbožím; čím vzácnější jsou, tím vyšší je cena. Vzácná zvířata drželi Římané ve svých circích, vladaři na svých dvorech. „Mít doma něco extra“ se později rozšířilo i mezi „obyčejnými lidmi“. Jen například v roce 1962 se z východní Afriky vyvezlo 25 000 opic a 35 000 papoušků, z Indie 100 000 opic. „Do Spojených států se každoročně dováží mezi 115 000-223 000 primátů,“ píše ve své knize Ohrožená příroda v roce 1971 Jean Dorst. S postupem času se situace nezlepšila a přírodovědci si uvědomili, že tempo kupčení s přírodou není trvale udržitelné. Za původní myšlenkou zavést mezinárodní kontrolu obchodu s přírodninami byla snaha zamezit plundrování africké přírody. Výrobky ze slonoviny – kulečníkové koule a šachové figurky – byly totiž dražší než život slona. Aby se působnost mohla rozšířit i dál, vznikly seznamy ohrožených zvířat. Roku 1973 byla uzavřena ve Washingtonu mezinárodní úmluva, jež omezovala obchod s chráněnou přírodou téměř celosvětově. Cílem konvence, ke které Československo přistoupilo jako 114. země až roku 1992, bylo zajistit kontrolu obchodu s ohroženými zvířaty, rostlinami a jejich produkty. Jako bonus vznikl v republice byrokratický kolotoč, který měl obchodníky odradit svou složitostí. Tvrdilo se, že je zaměřen proti velkoobchodníkům se zvířaty, ale opak se stal pravdou. Za rok 2002 bylo jen do ČR přivezeno 9527 papoušků.

CITES OBCHODNÍCI
Většina chovatelsky zajímavých zvířat spadá do některé z kategorií Washingtonské konvence (viz CITES), nejčastěji do přílohy II. V ní se stanoví, že mezinárodní obchod funguje pouze na základě vývozních povolení – tzv. permitů CITES. To znamená, že vyvážející země vydá zájemci (obchodníkovi) doklad, že souhlasí s tím, aby se druh v daném počtu vyvezl. Zákon každé země, která tuto úmluvu ratifikovala, může být v jejím plnění důslednější, ale nesmí být „měkčí“, než stanovuje úmluva. „Český zákon jde nad rámec úmluvy. Zatímco v případě zvířat z přílohy II. požaduje úmluva jen vývozní povolení, u nás se musí vydávat i povolení dovozní, což celý proces komplikuje. Cílem je, aby byl proces pro dovozce zvířat neatraktivní. Já to vidím jako úředník, který je do problematiky ponořený. Washingtonská úmluva skutečně směřuje k tomu, že upřednostňuje obchodníky. Ti mají zaměstnance, kteří všechna povolení oběhávají,“ říká RNDr. Jan Kučera z Ministerstva životního prostředí. „Jenže někteří obchodníci druhy spadající pod CITES nakupují a vozí právě proto, že je to tak složité, a běžný chovatel se v byrokratickém martyriu nevyzná nebo ho není ochoten podstoupit. Obchodníci tak paradoxně na druzích chráněných úmluvou vydělávají,“ dodává ale Mgr. Barbora Houdková z Agentury ochrany přírody a krajiny.

ARA Z BOLÍVIE
Pokusme se zrekonstruovat, jak by vypadal legální dovoz jednoho ary, který vám padl do oka při vaší exotické dovolené v Bolívii. Koupit jej musíte u specializované firmy, která má povolení obchodovat s chráněnými druhy. Cena takového ptáka je samozřejmě mnohonásobně vyšší než na trhu u bolivijského indiána, ale ten vám nevystaví certifikát o legální koupi. Vy chcete postupovat v mezích zákonů, proto jste ochotni akceptovat zvýšené náklady. Dále je potřeba získat vývozní povolení. Tady je úplatek jihoamerickému úředníkovi naprosto běžný. Ten se nad vývozním povolením jednoho kusu ušklíbne a pomyslí si cosi o vaší naivitě. Základní poplatek (úplatek) je 1000 dolarů a on jej běžně inkasuje za zásilku desítek či stovek ptáků. Pak je potřeba odfaxovat vývozní povolení na české Ministerstvo životního prostředí a trpělivě počkal na schválení dovozu. Mezitím je nutné si nechat vystavit dvojjazyčné veterinární potvrzení, že pták netrpí žádnou chorobou. Existují veterináři, kteří ptáka na rozdíl od dolarů vidět nepotřebují. Navíc musíte telefonem, faxem či mailem vyřídit dovozní podmínky Státní veterinární správy. Podle MVDr. Jiřího Douska ze Státní veterinární správy musíte kromě potvrzení o zdravotním stavu zvířete (veterinární potvrzení) mít i „veterinární osvědčení“ o nákazové situaci ve státě, případně v místě původu zvířete. Státní veterinární správa také stanovuje karanténu dovážených zvířat. Nakonec v Praze na Ruzyni musíte projít kontrolou pohraniční veterinární stanice, kterou jste (dovozce nebo jeho zástupce) musel o příchodu dováženého zvířete uvědomit s předstihem 1 pracovního dne. Na stanici zkontrolují počet a druh zvířete, čili zda je papoušek ve skutečnosti tentýž druh, jaký je uvedený na ministerském povolení. Kontrolu provádí inspektor České inspekce životního prostředí. Protože se jedná o velkého papouška, je třeba jej přihlásit coby nebezpečné zvíře na Krajské veterinární správě a přispět několika tisícovkami do státní pokladny. Pak už zbývá jen přihlásit svého drahého opeřence na krajském úřadě k registraci, protože tady se vede přehled chovatelů vzácných živočichů. Většinu výše popsaného martyria si ušetříte, pokud koupíte papouška u českého obchodníka, který má legislativu zajištěnou. Nebo se pokusíte papouška prostě propašovat.

JAK ZLEGALIZOVAT PAPOUŠKA
Do republiky se legálně dostávají zvířata z celého světa v oficiálních zásilkách po desítkách i stovkách kusů. V letech 1999-2000 se k nám takto dovezlo 14 zásilek papoušků šedých Psittacus erithacus, odchycených v divočině. Později se ukázalo, že 13 zásilek, tedy celkem 2250 ptáků, bylo dovezeno na základě falešných dokladů ze země vývozu, kterou byla Demokratická republika Kongo. Naše Ministerstvo životního prostředí tak zlegalizovalo v podstatě celý český trh s těmito papoušky. Cena papouška šedého je přitom v posledních letech více méně stabilní a pohybuje se okolo 10 000 Kč.
Ve stejném období bylo dovezeno 50 289 plazů v deklarované ceně 1 603 000 Kč. Jednoduchým výpočtem se ukáže, že cena jednoho plaza vychází na necelých 32 korun. Jak je to možné? Naprostá většina zvířat jsou odchyty z divoké přírody (vyjma leguánů zelených Iguana iguana z farmových chovů Jižní Ameriky) za účelem dalšího prodeje. Za takovou cenu ale želvu či hroznýše nikdo nenabízí. Cena bývá o stovky procent vyšší!
„Samozřejmě se ví, že afričtí úředníci jsou úplatní. Při průšvihu mají dvě základní strategie. Buď vydá úředník vývozní povolení za úplatek a v momentě, kdy to začneme ověřovat, prohlásí povolení za padělané. Nebo bude tvrdit, že povolení je v pořádku a neodporuje žádným jejich zákonům. Pokud řekne, že je povolení v pořádku a trvá na tom, my s tím nemůžeme nic dělat a dovozní povolení se z naší strany vydá. Pokud by ministerstvo povolení nevydalo, vystaví se možnosti žaloby ze strany dovozce. A toho se každý bojí,“ říká Mgr. Pavla Říhová z České inspekce životního prostředí, která na Ruzyni kontroluje zvířecí zásilky.

PŘÍPAD PSITTACUS ERITHACUS
Na začátku července 2002 ohlásili celníci České inspekci životního prostředí (ČIŽP), že na hranice dorazila zásilka 300 kusů papouška šedého Psittacus erithacus. Inspekce šla zásilku zkontrolovat a zjistila, že ptáci jsou živí a zdraví, jen jiní, než na které měl dovozce povolení. Ministerstvo životního prostředí souhlasilo s dovozem poddruhu Psittacus erithacus timneh, zatímco proclená zásilka byl poddruh Psittacus erithacus erithacus. Kvůli tomu už o den později inspekce prohlásila celou zásilku za nezákonnou. Bylo potřeba zjistit, zda v Pobřeží slonoviny coby zemi vývozu budou „záměnu“ poddruhu považovat za nelegální. Považovali, leč vyjasnění trvalo několik měsíců. Po karanténě, která skončila 16. 8. 2002, byli ptáci doma u chovatele ve Vlašimi. Veterinární zápis praví, že v pořádku. Mezitím proběhlo 27. 7. na ČIŽP řízení o odebrání nepovoleného poddruhu, o kterém se chovatel oficiálně dozvěděl 22. 10. Jenže v té době mu začali ptáci houfně umírat. V době od 16. 8. do 16. 12. se všichni do jednoho stihli odebrat do ptačího ráje. 28. 8. dodal chovatel prvních 75 mrtvých papoušků a 6. 11. dalších 70 na veterinární správu v Jihlavě v takovém stavu, že nebylo možno stanovit příčinu smrti. Ptáci měli údajně zemřít na dilataci žláznatého žaludku, což ale není infekční onemocnění. Když dne 16. 12. doručila inspekce rozhodnutí o odebrání posledních 55 živých kusů, čekalo je 55 zamražených mrtvolek. Existuje podezření, že šlo o zmražené ptáky z minulých odchovů a dodávek. Chovatel si požádal o povolení dovozu další 300 kusů. Samozřejmě živých. Možná, kdyby inspekce 4 měsíce neváhala se zabavením…, ale to je pouhá spekulace. V každém případě chovatel povolení o dalším dovozu dostane, dalších 300 papoušků poputuje do pro ně exotických Čech a obchod se točí dál.

NEBEZPEČNÉ ZVÍŘE
Vyhláška č. 75/1996 Sb. stanoví nebezpečné druhy zvířat. Další z legislativních zmetků, který má mimo jiné obohatit státní pokladnu. Jak jinak si vysvětlit, že ceny za registraci „nebezpečných“ druhů zvířat jsou vysoko nad běžnými správními poplatky. Podle zákona o ochraně zvířat proti týrání je „nebezpečným druhem zvířete takový druh, který vzhledem ke svým biologickým vlastnostem má zvláštní nároky, může ohrozit zdraví a život člověka, který se pak může dopustit týrání jedince tohoto druhu“. Tedy vlastně kterýkoli obratlovec. Bezobratlí totiž podle stejného zákona zvířaty nejsou. Takže vezmeme-li v potaz zákony, tak nejedovatá žabka je nebezpečným zvířetem, a prudce jedovatý pavouk nikoli. Kdokoli má doma zvíře, které se ocitlo na „nebezpečné“ vyhlášce, měl by zaplatit 3000 Kč za registraci. Pořídí-li si později další, cena se zvedá na 5000 Kč. Pokud vás v prodejně zaujme pestrobarevná, 4 cm velká žabka z čeledi Dendrobatidae, můžete ji mít za 200-300 korun. Ovšem registrace je desetinásobně dražší. Aby bylo jasno, žabky „dendrobátky“ jsou naprosto neškodné. Toxiny, které je proslavily coby „šípové žáby“, obojživelníci ztrácejí, pokud nežijí ve své jihoamerické domovině. V teráriích chované kusy jsou nebezpečné maximálně cvrčkům, jimiž se krmí. Stejně jako převážně býložravý leguán zelený, který se do vyhlášky dostal díky svému dlouhému ocasu. Kulíšku nejmenšímu Glacidium passerinum, roztomilé sovičce dorůstající velikosti 18 cm, je přisouzena dle vyhlášky stejná nebezpečnost jako chřestýšům, gorile či hrochovi. Sovám ani příslovečná moudrost nepomůže s vysvětlením, proč se všechny dostaly do vyhlášky jako nebezpečné. Chovatel velkých papoušků musí kromě ochranářského martyria, které v rámci CITES u nás není zpoplatněné, myslet na „nebezpečnost“ chovance. Není proto divu, že obrovské množství chovatelů své mazlíčky prostě nehlásí. Podle celostátní registrace bylo za rok 2002 hlášeno 4687 nebezpečných zvířat. Jde o pouhý zlomek skutečného počtu. Ostatně, jak se říká hezky česky: „Co se divíš, za ty prachy?“

ZVÍŘE JAKO ZBOŽÍ
V roce 2002 bylo v České republice registrováno v chovech 2 275 586 ohrožených zvířat. Ve chvíli, kdy chovatel zvířat nebo obchodník vlastní registrační listy, tzn. dovoz ohroženého druhu zlegalizuje, může se zvířaty dále libovolně nakládat. Půjčovat je k páření do chovných skupin či prodávat. Takovýto obchod v rámci republiky není nelegální. Problém by nastal jen při vývozu za hranice. Většina obchodů se dnes děje přes inzeráty, internet a telefon. Tímto způsobem můžete mimochodem koupit třeba i lemury, kteří v seznamech CITES figurují jako vzácní primáti před vyhubením a oficiálně k nám ani nebyli dovezeni. Přesto prodávající nabízejí povinné registrační listy. Jak je asi získali?
Od obchodníků odebírají zvířata i zoologické zahrady. „Náš byznys je založený hlavně na zoologických zahradách. Se zooprodejnami moc nepracujeme,“ říká pan Martin Davey, „šéf“ firmy Source Prague s. r. o. Ovšem po internetu si u něj může kdokoli objednat mnoho chráněných druhů. Zajímavé je i to, že má sídlo na Novém Zélandu a na internetových stránkách prezentuje novozélandskou společnost Source New Zealand a Texas Animal Export. Jak už bylo řečeno, zvíře je zboží jako každé jiné a obchod je globální záležitost.


CITES
Celý název zkratky je Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora, tedy Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin. Byla podepsána ve Washingtonu před třiceti lety – 3. března 1973. K této úmluvě, která je jedním z nejdůležitějších nástrojů mezinárodního práva v ochraně přírody, se podpisem připojilo bývalé Československo poměrně pozdě – 28. února 1992. Stali jsme se tak sto čtrnáctým státem, který se zavázal ji respektovat. Předmětem ochrany CITES je v současné době asi 2000 druhů zvířat a 35 000 druhů rostlin. Podle stupně ohrožení své existence v přírodě jsou rozděleny do tří kategorií:
1) V příloze I jsou vyjmenovány druhy kriticky ohrožené vyhubením.
2) Druhy z přílohy II jsou ty, jejichž situace v přírodě není kritická, ale které by mohly být ohroženy, pokud by využívání pro mezinárodní obchod nebylo regulováno.
3) Druhy z přílohy III k CITES jsou ohrožené na území určitého státu, který požádal o regulaci obchodu s nimi.
zdroj Ministerstvo životního prostředí ČR

Hráči na obchodním hřišti
Ministerstvo životního prostředí vydává dovozní povolení, a jde-li o vývoz druhů chráněných Úmluvou, tak i vývozní povolení, které je nutné předložit na hranicích. Pokud jsou zvířata příliš vzácná či má zásilka obsahovat podezřele velký počet zvířat, žádá ministerstvo stanovisko vědeckého orgánu. Ministerstvo si ale stanovisko vyžádat nemusí a může povolit i velmi sporný import vzácných zvířat do republiky. Vzhledem k tomu, že se to v minulosti stávalo, čelí dnes ministerský úředník podezření z korupce. Ministerstvo vydává výjimky na chov zvláště chráněných českých druhů.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR
AOPK je vědeckým orgánem Úmluvy a byla jmenována ministerstvem. Její rozsah činnosti je široký a týká se zejména ochrany české přírody. Je vědeckým orgánem Ministerstva životního prostředí a v případě dovozu exotů či vývozu našich chráněných druhů si může MŽP vyžádat jeho odborné vyjádření. Komunikuje s vědeckými orgány vyvážejících zemí, prověřuje podezřelé žádosti o dovoz či vývoz a doporučuje udělení či neudělení dovozního povolení. Kontroluje vhodnost chovatelských zařízení žadatelů o permit. Komunikuje s vědci na národní i mezinárodní úrovni. Vypracovává soudně znalecké posudky.

Česká inspekce životního prostředí
je orgánem státní správy, který prosazuje a dohlíží na dodržování právních předpisů a rozhodnutí správních orgánů ve věcech životního prostředí. Byla zřízena v roce 1991 zákonem ČNR č. 282/1991 Sb. o České inspekci životního prostředí. V její kompetenci jsou mimo jiné kontroly dovážených zvířat, jež podléhají Washingtonské konvenci. ČIŽP je samostatnou rozpočtovou organizací, podřízenou Ministerstvu životního prostředí. Inspektoři ČIŽP mají pravomoc kontrolovat chovatelská zařízení.

Státní veterinární správa
kompetenčně spadá pod Ministerstvo zemědělství a vykonává veterinární péči, která mimo jiné zahrnuje ochranu České republiky před zavlečením nákaz zvířat a nemocí přenosných ze zvířat na člověka. Všechna dovážená zvířata musejí projít přes pohraniční veterinární stanice, kde by měl být kontrolován jejich stav a vydáno osvědčení o provedené kontrole a jejím výsledku. Krajské veterinární stanice vydávají zpoplatněné registrace nebezpečných zvířat a kontrolují karantény pro exotická zvířata. Mají pravomoc kontrolovat chovatelská zařízení.

Krajské úřady
V rámci chovu exotů vydávají registrační listy na exempláře druhů spadajících pod CITES, které přihlásili chovatelé k registraci.KOLOTOČ PENĚZ
– amazoňan oranžovokřídlý (Amazona amazonica) – v USA 500 USD (13 100 Kč), v Česku se dá pořídit od 6000 Kč
– papoušek senegalský (Poicephalus senegalus) – v USA 250 USD (zhruba 9170 Kč), u nás 2500 Kč
– kakadu bílý (Cacatua alba) – v USA 1000 USD, v ČR 20-30 tisíc Kč
– „mluvící papoušek“ žako šedý (Psittacus erithacus) – v USA 850 USD, u nás 10 000 Kč
– ara ararauna (Ara ararauna) – v USA 1000 USD, u nás asi za třetinu
– největší ještěři světa varani komodští (Varanus komodoensis) – na černém trhu téměř 36 400 Kč
– aligátor čínský (Alligator sinensis) – 20 000 Kč
– nosorožčí roh – v závislosti na váze i 3000 USD
– ploutev žraloka velkého (Cetorhinus maximus) – na černém trhu 16 600 USD, v roce 1990 se jich mimo země výlovu prodalo celkem 335 tun
– orel proměnlivý (Spizaetus cirrhatus) – 14 000 USD

Category: 2004 / 05

O sociálním životě tučňáků se toho doposud mnoho nevědělo. Nikomu se jej nepovedlo podrobně popsat, protože tučňáci tráví většinu času na volném moři. Tam je sice mohou pozorovat a fotografovat potápěči, vědci se ovšem domnívají, že přítomnost člověka tučňáky ovlivní natolik, že své chování a návyky instinktivně změní. Přesto se nedávno podařilo zvyky tučňáků poodhalit. Umožnily to speciální fotografické přístroje, které skupina biologů připevnila na záda deseti vybraných jedinců z řad tučňáků uzdičkových a kroužkových. Miniaturní fotoaparáty, které biologové k výzkumu použili, vyvinuli vědci z japonského Národního institutu pro polární výzkum. Aparátky váží pouhých 73 gramů, takže se s nimi tučňáci mohou naprosto nerušeně pohybovat a lovit potravu. Tučňáci zatím „nafotografovali“ přes jedenáct tisíc snímků. Pořídili je během 2140 ponorů u břehů Antarktidy. Snímky prozradily, že se ptáci při výpravách za potravou poměrně často druží. Pokud se chystají potopit více než dvacet metrů pod hladinu moře, podnikají cestu zhruba ve čtvrtině všech případů minimálně po dvojicích. Někdy se společně potápějí až jedenáctičlenné skupiny tučňáků, přičemž dbají na to, aby se jeden druhému neztratili z dohledu. Žádná z prozatím zhotovených fotografií ovšem nedokazuje, že by ptáci společně lovili. Zdá se tedy, že se sdružují, aby se lépe ubránili případným predátorům. Vědci hodlají ve výzkumu pokračovat a doufají, že jim přinese další konkrétní poznatky o lovu tučňáků.

Category: 2004 / 05

Julien Pauwels je gentský zvoník, belleman, a průvodce turistů po gentských pivnicích a hospodách. Jen samotné jádro Gentu má podle oficiálního katalogu 265 hospod a šenků. A těžko odhadnout, kolik jich ještě leží mimo centrum. Každý obyvatel Gentu ví, kde točí to jeho. Ale kde točí to, které bude chutnat nám, to ví jen belleman. Vloni tak absolvoval na 200 pivních expedic. Jeho diář je kompletně popsaný.
„Ahoj, bellemane! Jak se máš? Vyfoť se s námi. Pamatuješ se na nás?“ neustále nás někdo vyrušuje. Julien je dobrý průvodce. V každé hospodě si dá světlou dvanáctku a přitom uznale pokyvuje hlavou: „Jó, Němci a Slované, ti umějí pít, ti ocení dobré pivo.“ A kdy dělá zvoníka? V každé hospodě – první zvonění jeho zvonce říká: „Vyčurat a zaplatit,“ druhé velí: „Jdeme dál.“

ŠENKY A PIVNICE
Jako pro každou svou skupinu, i nám Julien ušil túru na tělo. Gentská hospodská nej.
Dohodli jsme se na pětce. Tedy pět hospod a pět piv. Slabé pivo plzeňského typu nemám ráda. Když pivo, tak husté kvasnicové, pořádný tekutý chléb. Vybírat bylo z čeho, v Belgii se vaří na 600 druhů piv. Snad vydržím. V menu je i 24stupňové pivo, naštěstí se dává po třetinkách.
Belleman mě otipoval správně. První tři hospody stály za záznam, poslední dvě byly jen na to, abych se přesvědčila, že i dlouho po 23. hodině je v gentských putykách živo. Ovšem jen v těch, které městu zaplatí speciální taxu za každou otvírací hodinu navíc.
Začali jsme v nejmenší ze všech, Galgen Huisje, přilepené k boku středověkých masných krámů. Lákalo mě ochutnat značku Delirium tremens, ale protože noc teprve začínala, dala jsem přednost pivu Kaizer Karel vyrobenému k miléniu.
Každý druh piva má v Belgii svou typickou sklenici a Karlův tříuchý džbánek navíc zajímavou historii. Když se obyvatelé dověděli o příjezdu císaře, uvařili na jeho počest pivo. Pak začali řešit, jak od nich císař převezme půllitr. „Za jedno ucho ho budeme držet my. Musíme tedy udělat dvě. Ale aby nám džbánek nevyklouzl, budeme ho raději držet oběma rukama a pro císaře přiděláme ucho třetí.“ Není nad to, vyprávět v pravou chvíli tu pravou story.
V hospodě Dulle Griet na náměstí Vrijdaktmarkt (Páteční trh) mají obří sklenice připomínající přesýpací hodiny. Prý je to bota. Belleman vytahuje další příběh: „Studenti byli i ve středověku národ bujný a rozbíjeli sklenice. Gentští hostinští jim dali dvě možnosti: buďto dáte do zástavy botu, nebo pivo nalejeme do ní.“ Dnes je z toho turistická atrakce. Kdo si dá velkou sklenici (1,2 litru), dá botu do koše, který hostinský vytahuje ke stropu. Dokud nedopije, bota zůstane v koši. Koš a nabídka 250 druhů piv zaručují lokálu stoprocentní návštěvnost.

GENTSKÁ HISTORIE
Zlatý starý Julien. O půlnoci nás vede temnou uličkou k nádherné pozdně gotické zdi radnice, jejíž speciální rozptýlené osvětlení město uvedlo do provozu před pár měsíci. Zdálo se, jako by zeď pokryly jemné flanderské krajky.
A nedaleko, na špičce zvonice, ve výšce 91 metrů rozpínal svá pozlacená třímetrová křídla drak chránící město. Je už třetí, zbytky prvního a trosky druhého jsou dnes k vidění v muzeu ve věži. Na rozdíl od Brugg je výstup na věž snazší, až nahoru jede výtah. Věž totiž dostala svou definitivní podobu v roce 1913.
Tehdy byla poprvé a naposledy v Gentu světová výstava, kterou město vzalo jako opravdu prestižní záležitost. Hrad Gravensteen, založený roku 1180, podstoupil kompletní rekonstrukci a jeho hradby se znovu „zazubily“. Zvonice i další kostely dostaly nové vysoké věže a byl postaven z hlediska turistiky nejdůležitější most sv. Michala, z něhož je krásný výhled na historické jádro a všechny jeho dominanty.
Ze středověké věže, která je dominantou náměstí Páteční trh, se kdysi četla jména těch, kteří nepoctivě obchodovali, a na ochoz se věšelo jejich nekvalitní sukno. Druhá dominanta byla postavena mnohem později a nese vzletný název „Palác socialismu“. V době svého vzniku měla pomáhat dělníkům a jejich rodinám ve vzdělávání, levnějším nakupování apod.
Díky světové výstavě si tak Gent zachránil řadu cenných památek, ale po pravdě řečeno, poté na sebe začal zase „kašlat“. Ještě v 60. letech minulého století, kdy sousední Bruggy spolehlivě bohatly z přílivu turistů, Gent řešil hlavně své sociální problémy. To už byl mnohem větší než Bruggy a zasypával kanály, aby získal parkovací plochy. Přidělal si tím pěkné problémy, protože hned vedle bývalého kanálu vyrostla budova Belcomu (telekomunikací). Dnes chce město nedaleko centra vybudovat jachetní přístaviště a nákladně obnovuje zasypaný kanál. Začalo tím, že překládalo tisíce a tisíce telefonních kabelů.
Tady jsme se rozloučili s Julienem. Teď konečně zazvonil na svůj pověstný zvonec. Nám jeho zvon říkal dobrou noc. GENTSKÉ DNY A NOCI
Město žije svým životem a turistům se nepodřizuje. Je dost silné na to, aby se turisté podřídili jemu. Třeba i v tom, že musejí uskakovat před tramvajemi stejně jako obyvatelé Gentu. Tramvaje mají stoprocentní přednost.
Stejně jako v Bruggách i tady jezdí po kanálech výletní lodě. Ale zdejší kanály jsou širší, radnice benevolentnější, propojení s mořem bezproblémové (Gent je proto druhým největším přístavem Belgie, leží na řece Leie a u řeky Šeldy). Na gentskou vodu může každý, kdo má loď.
I v Gentu se dá na prohlídku města půjčit kolo. Město cyklistiku podporuje, nejen turistickou a nejen na papíře. Dokonce jde příkladem a svým zaměstnancům dává zdarma do užívání kola. I servis pro ně je bezplatný. V Gentu není třeba mít obrovské auto, abyste dokazovali své solidní postavení. Kroužíme jádrem města a stále objevujeme nové štíty. Ty nejluxusnější jsou na nábřeží Graslei u mostu sv. Michala a nábřeží je oblíbeným místem na posezení. Turisté sedí u piva v zahrádkách, mladí na kamenném nábřeží s jointem a plechovkou piva nebo koly.
Na nábřeží Korenlei, naproti cechovním domům z 15.-16. století dostala jistá americká firma povolení na rekonstrukci a vnitřní přestavbu více než deseti domů. Pro zamýšlený čtyřhvězdičkový hotel dokonale atraktivní místo. Výrazně žlutým lešením podepřela čelní štíty, zbytek nečekaně a nenávratně zbourala a odvezla neznámo kam. Člověk by řekl, že si takové věci troufnou investoři jen v postkomunistické Evropě. Město zaplakalo a zastavilo společnosti další činnost. Zbytek musí rozhodnout soud. „Alespoň kdyby to lešení nebylo tak žluté,“ vzdychala naše průvodkyně.
Počkali jsme si, kdy se večer rozsvěcují lucerny pouličního osvětlení, a znovu se touláme známou turistickou trasou kolem katedrály sv. Bavo, světce ze 7. století, kam ve dne proudí davy turistů obdivovat vrchol vlámského malířství, Gentský oltář Klanění beránku bratrů Eycků z roku 1432. Míjíme zvon Ronald, který zvonil od roku 1666 až do roku 1914, kdy praskl. Sundali ho a nechali odlít nový. Městu to ale nedalo a nedávno byla jeho rána zacelena. Na věž se už ale nevrátí, odpočívá nedaleko katedrály a slouží jako pozadí fotografujícím se Japoncům.
Dokonale opravená špička zvonice Belfry zlatě září v reflektorech. Její zvonkohra je podstatně tišší než v sousedních Bruggách a od roku 1555 se na ní vystřídala celá řada zvoníků, jejichž 22 jmen uvádí pamětní deska ve věži. Poslední věží je chrám svatého Mikuláše (na rozdíl od svého pražského jmenovce je gotický). Na mostě svatého Michala zůstáváme stát. Vychutnáváme si noční krásu města na vodě, ale přeci jen něco chybí. Dnes jsme bez Juliena, takže žádná historka.

Category: 2004 / 05

V šeru dávnověku se Germáni objevili nejprve na severu, postupně ale při svých výbojích ovládli zbytek Evropy.
Kmeny krutých válečníků, ostatně např. Vandalové, kteří zpustošili Řím, jsou dodnes symbolem bezuzdného plenění, ale i zruční řemeslníci a obchodníci. Byli to také Germáni, kdo založili první raně feudální stát – franskou říši, která se po svém rozpadu stala základem územních celků Francie a Německa.
V současnosti mluví germánskými jazyky asi 300 milionů lidí. Kromě nejrozšířenější angličtiny k nim náleží němčina, všechny severské jazyky, jako např. švédština, dánština, norština, islandština, ale třeba i afrikaans a jidiš.
Germáni patří také k našim kořenům. Území Čech a Moravy obývali téměř 600 let, od 30. až 20. let před naším letopočtem až do 2. poloviny 6. století. Opustili ho až těsně před příchodem Slovanů.

EXPANZE GERMÁNŮ
Patrně první použil označení Germáni řecký historik a filozof Poseidónios někdy okolo roku 80 před naším letopočtem, který je tak odlišil od Keltů. Bájnou pravlastí Germánů byla jižní Skandinávie, konkrétně jižní Norsko a Švédsko a severní dánské ostrovy. Slovo Germán pak přešlo do římského slovníku také díky Zápiskům o válce galské římského císaře Gaia Iulia Caesara, který porazil vůdce germánského kmene Svébů, Ariovista. Jednalo se o velké množství kmenů indoevropského původu, například o Bastarny, Kimbry, Teutony, Svéby, které nebyly ani nijak jednotné a často mezi sebou válčily.
Nicméně poté co Caesar dobyl levý břeh Rýna, došlo na rozlišení takzvané Germania Magna či Germania Libera (Velká Germánie či Svobodná Germánie) za řekou Rýnem a Germania Romana (Římská Germánie) na levém břehu Rýna. Podle římského historika a etnografa Publia Cornelia Tacita, který ve spise zvaném Germania („O původu, sídle, mravech a národech Germánů“) z roku 98 n. l. podal nejucelenější popis života Germánů, nehostinnost severské přírody byla důvodem, proč se na území původních Germánů nehrnuli žádní další vetřelci. Naopak potřeba uživit stále rostoucí populaci, což na malých políčkách v drsných skandinávských podmínkách nebylo vůbec jednoduché, nutila Germány k neustálým výbojům a postupu na jih a na západ. Zhruba kolem zlomu letopočtu obsazuje germánský kmen Markomanů českou kotlinu a Germáni se na téměř šest set let stávají pány převážné většiny území dnešní České republiky.
Tacitus v 1. stol. n. l. lokalizuje západní a jižní hranici germánského území řekami Rýnem a Dunajem, které tvořily předěl mezi římskými provinciemi Galií, Raetií, Panonií a provincií Norikum, a východní hranicí byla řeka Visla.
V dalším období podnikají Germáni výboje na území římského impéria. Nesčetné půtky na hranici a průniky na římské území naháněly jeho obyvatelům hrůzu. Germánský kmen Gótů se přesouvá z původního teritoria na dolním toku Visly na jihovýchod k Černému moři. Markomani, Langobardi a Obiové v roce 165 n. l. útočí v prostoru mezi Dunajem a Tisou. Poté co Germáni šikovně proklouzli mezi jednotlivými římskými pevnostmi, se jim postupně podařilo probít až do severní Itálie. Dva roky po zahájení bojů přechází Řím do protiútoku, zahání útočníky zpět za hranice římské říše, ale jeden z jeho vrchních velitelů Lucius Verus v roce 169 umírá. Toho barbaři (Římané pokládali za barbary všechny mimo rámec jejich říše) využili a opět se jim daří probojovat až do blízkosti Aquileje v severní Itálii. V roce 170 n. l. utrpěl porážku od Markomanů a Kvádů Marcus Aurelius a trvalo mu až do roku 174 nebo 175, než se mu podařilo obnovit vládu Říma na hranici (limes Romanus).
Ve 3. a 4. století začaly volným spojením germánských kmenů vznikat kmenové svazy, např. ve 3. stol. n. l. v dolním Porýní svaz Franků, které útočily proti římské moci. Nakonec římské impérium postupně ovládnou: po obou stranách Pyrenejí se usazují Vizigóti, severní Itálie se zmocnili Ostrogóti, Vandalové prošli Galií a Pyrenejským poloostrovem do severní Afriky. V jihovýchodní Galii se usazují Burgundové a na severu Frankové, na svém postupu z dolního Polabí se v Podunajské nížině přechodně usídlili Langobardi, kteří pak r. 568 vpadli do Itálie. Posledního římského císaře Romula Augustula sesadil roku 476 nakonec jeden z germánských vůdců Odoaker.
Další germánský kmen, Sasové, původně domovem u Jutského poloostrova, se zpočátku se souhlasem původního keltského obyvatelstva, ponechaného po odchodu římských legií vlastnímu osudu, usazuje v Británii. Postupem času však začíná zabírat stále větší část jižní a jihovýchodní Anglie. Postupu jejich vojsk, vedených kromě jiných historicky doložitelným králem Vortigenem, známým i z keltské legendy o čaroději Merlinovi, se postavil keltský velmož, možná král, legendární Artuš, který je dokázal porazit ve 12 bitvách a minimálně na 50 let zabezpečil samostatnost svého lidu. Převaze Sasů a po nich Anglů a Jutů však Keltové nemohli vydržet čelit věčně. Část jich ze své domoviny Cornwallu emigruje do dnešní Bretaně, kterou nazývají Malou Británií, zbytek je podroben, zčásti vybit, zčásti zotročen.

GERMÁNI U NÁS
V čele hord, které krátce před zlomem letopočtu a v prvních deseti letech po narození Krista obsadily českou kotlinu, stál Marobud, nejvyšší náčelník kmene Markomanů. Pokud uvěříme římským pramenům, jednalo se o výraznou osobnost. Část svého mládí prožil v Římě jako zajatec, resp. záruka za mír sjednaný jeho otcem s Římem. Za dobu strávenou v Římě se hodně naučil. Zvláště pilně do sebe vstřebával římské vojenské umění, což mu později poskytlo značnou výhodu. Podle některých pramenů včetně Václava Hájka z Libočan to bylo právě bývalé sídlo keltského krále Bójů na Závisti u Prahy, které si Marobud vybral za svůj hlavní stan, odkud velel podle jeho římského vrstevníka Veleia Paterculla 70 000 pěšáků a 4000 jezdců. (Z dalších autorů např. alexandrijský astronom a geograf Klaudios Ptolemaios umísťuje na své mapě Velké Germánie Marobudovo sídlo Marobudon někam do západních Čech, snad na Starý Plzenec nebo na Radyni. Jiné zdroje však ukazují na Moravu nebo na Dobřichov-Pičhoru na Kolínsku.) Závist ale nebyla sídelním místem, jen válečným stanem, centrem bojových operací. Na obzoru totiž byla římská trestná výprava: v roce 6 n. l. proti Marobudovi zaútočilo ve dvou proudech z pevnosti Carnuntum u soutoku Moravy a Dunaje a z města Mogontiacum (dnešní Mohuč) 12 římských legií pod vedením pozdějšího císaře Tiberia. Porážka Germánů se zdála být neodvratná. Legie ale dostihla zpráva o protiřímském povstání v Panonii. Marobud toho okamžitě využil a s Tiberiem uzavřel smlouvu, která potvrzovala nezávislost a respektování obou říší a díky níž byl Římem nadále titulován „králem a přítelem Říma“. Tím sice zabezpečil českou kotlinu před římským nebezpečím z jihu a západu, ale pro své germánské soukmenovce se stal kolaborantem. Když se v Římem okupované části Germánie vzbouřil kmen Cherusků, jeho vůdci Arminiovi se podařilo v bažinách Teutoburského lesa vlákat do pasti tři římské legie a krvavě je rozdrtit. Hlavu jejich velitele Publia Q. Vara, který v zoufalství sám spáchal sebevraždu, nechal Arminius poslat spolu se žádostí o spojenectví Marobudovi. Ten však pochybný válečný podnik odmítl a Varovu hlavu poslal s poctami do Říma. To byla pochopitelně pro Arminia a všechny Germány zrada.
Výsledkem konfliktů mezi jednotlivými kmeny uvnitř tzv. Marobudova kmenového svazu byla pak v roce 17 n. l. bitva, ve které se severně od Čech střetli Arminiovi Cheruskové a Markomané z české kotliny. Bitva dopadla nerozhodně, ale už o dva roky později se proti Marobudovi vzbouřil jakýsi mladý náčelník jménem Katvalda. Marobud musel požádat o pomoc Řím. Ten se však do sporů mezi dvěma barbary, navíc někde až za Hercynským lesem, tedy daleko od zájmové sféry Římanů, nechtěl příliš míchat, a tak Marobudovi umožnil pouze útěk do exilu v Ravenně, kde král v roce 37 n. l. zemřel.
Objevy germánského osídlení v Čechách se podařilo nalézt podél řek Otavy, Blatnice, Volyňky a Vltavy. Velmi silné osídlení, mnohonásobně intenzivnější než v jižních Čechách, bylo v Čechách severozápadních a v Podkrušnohoří, kam do prostoru dnešních Podmokel pronikly pravděpodobně úplně první germánské kmeny. Do 1. stol. n. l. lze zhruba datovat příchod Kvádů na Moravu. Po odchodu Kvádů někdy počátkem 5. století se na Moravě usídlily smíšené východogermánské kmeny. Jedním z nich mohli být Herulové. Každopádně v průběhu zhruba 600 let, kdy Germáni obývali Čechy a Moravu, se nepodařilo volným svazkem spojené kmeny sjednotit do pevného státního útvaru. Když už půda nemohla stále vzrůstající počet Germánů uživit, hledali nová místa pro život. Zdejší obyvatelstvo se tak přesunulo na jih a západ a nadvláda Germánů nad Čechami skončila. Dalimilova kronika se v kapitole o příchodu praotce Čecha o lidech zde žijících vůbec nezmiňuje. Prostě proto, že jich tu už moc nebylo, odešli jinam.

GERMÁNI OČIMA SVÝCH SOUČASNÍKŮ
Jak žili, jak se oblékali, v co věřili? Stejně jako Keltové, ani Germáni neměli dlouho vlastní písmo, takže musíme čerpat z písemných záznamů jejich současníků, Římanů. Tacitus nazývá Germány „ušlechtilými divochy“, vyznávajícími kult osobní cti, který se uplatňuje v případě konfliktů nebo na veřejných shromážděních. Symbolem dospělosti muže je podle Tacita u Germánů zbraň, kterou může veřejně nosit ve válečném stavu, ale také při všech důležitých událostech života kmene.
Jinochovi předá místní panovník (náčelník), otec nebo některá jiná významná osobnost štít, krátký oštěp zvaný framea, využitelný v boji zblízka i pro hod na dálku, a mužský oděv. (Meče se podle Tacita v germánském válečnickém prostředí příliš často nevyskytují, stejně jako dlouhá kopí nebo přilby. Naopak běžným byl velký, pro signalizaci barevně odlišený štít.) Teprve v tomto okamžiku se z chlapce stává muž se všemi právy.
V nejstarších obdobích byly svazky složené ze svobodných a rovnoprávných kmenových příslušníků. Později došlo k sociálnímu rozvrstvení společnosti, představitelé nobility – knížata, velmožové a náčelníci v mužném věku – se obklopovali mladými bojovníky, kteří jim v dobách míru dodávali určitý stupeň společenské prestiže a byli vizitkou jejich postavení v kmenové hierarchii, a ve válečné vřavě je chránili. Snahou každého germánského muže bylo vyniknout statečností v boji nad svými soukmenovci. Největší potupou bylo utéct z bojiště a na útěku zahodit štít. Válečníci jsou do bitvy doprovázeni celými svými rodinami, které se utáboří nedaleko bitevního pole, a tvoří tak přímo týlovou součást germánské armády. Byly tak současně blízko kořisti a bohatství, získaných drancováním.
Tacitus upozorňuje i na značně rozporuplnou povahu germánských bojovníků. Zatímco v boji jsou podle něj statečnými bojovníky a nebezpečnými válečníky, mimo něj tráví život lelkováním a veškerou péči o svoje statky a zabezpečení svých životních potřeb přenechávají na bedrech ostatních členů rodiny. Některé družiny bojovníků pak musely být v době míru vydržovány zčásti i kontribucemi svého okolí, lidí své vlastní krve. Je zajímavé, že u nich zajatci neměli těžký život. Měli svého pána a mohli být koupeni či prodáni jako zboží, ale mnohdy měl takový „otrok“ i svoji vlastní domácnost a podřízenost pánovi prokazoval placením pravidelných tributů, což bojujícím germánským válečníkům většinou stačilo.
Mezi nejotřesnější důkazy zvrhlého uctívání germánských kultů patří svědectví řeckého cestovatele a vyslance Strabona: „Kněžky kmene Kimbrů měly šedivé vlasy, nosily bílé tuniky a přes ně pláště z nejjemnějšího plátna a bronzové opasky. Chodily bosy. Tyto ženy vstoupily do tábora svých válečníků s mečem v ruce a kráčely k zajatcům. Vložily jim na hlavy věnce a odvedly je k velkému bronzovému kotli. Jedna z nich se naklonila nad kotel a prořízla nožem krk zajatci, kterého ostatní ženy držely přes okraj kotle. Další ženy pak zajatcovo tělo rozřízly, prohlédly vnitřnosti a z nich pak svým krajanům věštily vítězství.“
Velký vliv germánských kněží, kteří byli náčelníkovou pravou rukou a oporou (někdy však i opozicí), popisuje i Tacitus. Podle Tacita mohl náčelník sám rozhodovat jenom o určitých věcech, o zbytku problémů a jejich řešení se musel radit s celým kmenem nebo alespoň se svojí „vládou“. Tato zasedání se pak konala buďto mimořádně podle situace, nebo pravidelně v době, určené Lunou. Organizací těchto sněmů byly pověřováni kněží, což zvyšovalo jejich vliv na chod kmene. Tady se také rozhodovalo o trestech pro příslušníky kmene. Cizoložným ženám se podle Tacita ostříhávaly vlasy a pak byly vyhnány z domovské chatrče, mužští provinilci byli utopeni v močále. Většinu přestupků však germánský řád umožňoval vykoupit pokutou, nejčastěji formou naturálií (koně nebo dobytek).

V GERMÁNSKÉ VESNICI
Svoje osady zakládali Germáni poblíž vodních toků, maximálně do vzdálenosti 500 metrů. Mnohdy své osady vystavěli přímo na troskách dobytých keltských vesnic nebo oppid. Klasická germánská osada se skládala ze zhruba 10-15 chatek, ve kterých žilo asi 50 lidí. Germánská obydlí byla poměrně jednoduchá, částečně zahloubená v zemi, s typickým šestiúhelníkovým rozmístěním kůlů. Výjimečně se ve vykopávkách dochovaly stopy po srubech s opěrnými kůly v rozích. Obydlí byla orientována vchodem k jihu a jejich obytná plocha kolísala od necelých 6 metrů do skoro 18 metrů čtverečních. Svým vnitřním uspořádáním se jednalo o jednoprostorové objekty se sedlovou střechou a stěnami z proutěného výpletu vymazaného hlínou, někdy pravděpodobně z estetických důvodů barevně odlišnou. Podle Tacita tvořily klasickou germánskou vesnici dvě řady domů, které k sobě přímo nepřiléhají, ale jsou mezi nimi mezery, např. pro malé políčko. V jeho spise Germania je také zmínka o zvláštních podzemních kobkách pod vrstvou hnoje, budovaných jako úkryt před nepřáteli, studeným počasím, nebo jako sýpky.
Tacitus tvrdil, že germánské rodinné právo je sice zákonem zaostalé barbarské společnosti, na druhou stranu si však zachovává určitou mravní čistotu s minimem výstřelků typu cizoložství, které naopak bujelo v Římě. Germáni jako jedni z mála totiž nepěstovali příliš bigamii a muž měl většinou jen jednu ženu. Věno, skládající se z dobytka, koní a zbraní, do svazku nepřinášela žena, ale muž. Zbraně, které od něj jeho nastávající dostala, byla povinna udržovat v dobrém stavu a později je jako svatební dar dostal jejich syn. Tacitus si také všiml, že prakticky nedochází ke sňatkům v raném věku manželů a že děti jsou dlouho kojeny, a to pouze svými matkami, nikoliv kojnými, a je s nimi dlouho zacházeno rovnocenně bez ohledu na jejich společenský původ.
Ve všedním životě podle Tacita Germáni dbají o hygienu, avšak poměrně často se všichni oddávají alkoholu, který pak často vede k rozbrojům a půtkám. Alkohol je pro tyto účely vyráběn hlavně kvašením ječmene nebo jiných obilovin, ale germánské kmeny žijící v údolí Rýna prý znají i víno. Nejčastější potravu Germánů tvoří různé druhy ovoce, z masa hlavně zvěřina pocházející z lovu, a také mléčné výrobky. U Germánů mohl mít každý tolik půdy, kolik stihl obdělat. Tacitus usuzuje na poměrně nízkou úroveň spíše extenzivního zemědělství. Věnovali se chovu skotu, prasat, v menší míře ovcí a koz.
Úroveň zpracování železa, rozvinuté umělecké řemeslo, výroba některých luxusních šperků za použití náročných šperkařských technik – např. klasický filigrán, filigrane a jour, granulace, technika cloisonné atd. – ale jasně dokumentují vysokou úroveň řemesla a umění, zejména v pozdějším období, tj. v 5.-7. století.
Po celou dobu římskou a dobu stěhování národů měli Germáni rozvinutý obchod, s římskými provinciemi nejvíce v 1.-2. století. Jejich putující obchodní karavany dopravovaly na jih zejména suroviny a zpět hotové výrobky. Poměrně velké množství nákladu přepravovali Germáni po moři, a proto významně rozvinuli své mořeplavecké dovednosti – zářným příkladem jsou v pozdější době Normané (Vikingové).
Když už zbyl Germánům čas pro zábavu, věnovali se mj. tanci mezi ostrými meči a hroty kopí nebo hře v kostky. Vrhcáby byly mezi nimi prý tak populární, že Germán často dokázal prohrát všechen svůj majetek, rodinu, a dokonce sám sebe.

ÚŽASNÝ CÉZAVSKÝ OBJEV
Germáni své mrtvé pohřbívali v 1.-3. století převážně žárovým způsobem, ve 4.-6. století je ukládali do hrobu. Hrob vysokého germánského náčelníka se nalezl např. v lokalitě Blučina-Cézavy na jižní Moravě. V hrobu na západním svahu Cézav byly v červenci 1953 objeveny Karlem Tihelkou ostatky asi 35 až 40letého muže s bohatou výbavou zbraní a šperků. Muž měl u sebe výzbroj skládající se z dvoubřitého meče, zvaného spatha s rukojetí pokrytou zlatým plechem a zakončenou stříbrnou hlavicí a stříbrnou pochvou vyzdobenou zlatem a rudým almandinem. Dále kratší jednosečný mečík nazývaný sax, který byl také nalezen v originální pochvě se zlatého plechu s ornamenty a almandiny, pocházejícími pravděpodobně z nalezišť až z daleké Indie, což je důkazem už v té době globálního charakteru mezinárodního obchodu. Insignie vysokého náčelníka doplňoval masivní zlatý náramek o hmotnosti 226,7 gramu, zakončený malými pečetidly. Zbroj doplňovala sada 15 železných šipek šípů uložených původně v toulci, zbytky hunského luku, kování jezdeckého bičíku a stříbrné kování dřevěného sedla. Oděv germánského náčelníka zdobilo mnoho vymožeností, například stříbrná spona s cibulovitými knoflíky, která udržovala náčelníkům slavnostní oděv po římském způsobu na levém rameni. Široký kožený opasek pak doplňovaly pozlacené stříbrné přezky, jimiž byl upevněn řemen k zavěšení meče. K sepnutí oděvu sloužily dvě zlaté přezky, nákončí a další almandiny vyzdobené trojúhelníčky pro parádu. U nohou měl pohřbený uložené skleněné nádoby pocházející z římského Podunají (luxusní předměty římské provenience se k barbarským velmožům dostávaly především jako dary), kostěný hřeben, stříbrné přezky a až z dalekých ruských stepí pocházející chalcedonovou perlu, původně upevněnou snad na krátkém mečíku. „Ačkoliv nevíme přesně, kdo byl v tomto hrobu uložen, lze se domnívat, že se jednalo o barbarského krále, pro něhož bývá v latinských pramenech uváděno označení reguli,“ uvádí se na regionálních internetových stránkách. „Hrob je svým významem srovnatelný například s hrobem gepidského krále pohřbeného v Apahidě v Rumunsku nebo částečně s hrobem franského krále Childericha, jehož hrob byl objeven v Tournai v Belgii.“
Zvláště v pozdější době, s nárůstem kontaktů s římskou říší, se mezi výše postavenými muži germánských kmenů prosadila móda plášťů spojených sponou na rameni nebo tunik, které zdůrazňovaly jejich tělesné proporce. Časté bylo užití zvířecích kůží. Oděv mužský se oproti ženskému výrazně odlišoval. Především muži nosili kalhoty, ženy suknice či šaty atd.

NÁBOŽENSTVÍ
Mytologická soustava starých Germánů je velmi složitá a existují v ní tisíce místních i časových odchylek, které se týkají jmen postav i průběhu dějů. Valná většina dnes známých mýtů a legend pochází zejména ze Skandinávie a Islandu, ze dvou základních literárních zdrojů – Edd. Obě jsou napsány staroseverštinou (staroislandsky), která se používala v Jutsku, Skandinávii, na Islandu a Faerských ostrovech přibližně až do 15. století našeho letopočtu a vznikla z praseverštiny (známých runových nápisů). Z ústního podání je sepsali tehdy už křesťanští potomci Germánů, kteří si přitom také dost přidávali. Starší z obou Edd, která je někdy nazývána básnickou či písňovou, vznikla přibližně mezi 9.-12. stoletím našeho letopočtu a obsahovala třicet mytologických, hrdinských a gnómických písní. Zachovala se v tzv. v Královském kodexu (Codex regius) ze 13. století jako islandský opis staršího textu. Mladší Edda, někdy také nazývána prozaická nebo Snorriho edda, vznikla okolo roku 1220 a jejím autorem je islandský básník, historik a politik Snorri Sturluson. Obsahuje mytické, mytologické i bohatýrské zpěvy severních Germánů.
Podle představ sepsaných v Eddách byl páteří vesmíru mohutný jasan Yggdrasil. Jeho tři kořeny prorůstaly devíti světy a končily v zasněžené zemi mrazivých obrů Jötunheimu, zemi mlh a chladu Nilfheimu a u pevnosti Ásgard, domova Ásů. Právě u tohoto kořenu seděly tři norny, které rozhodovaly o osudu bohů, obrů, lidí i dalších bytostí. Germánská víra v osud byla velmi silná a proti nornám se tedy nikdo včetně bohů nemohl vzouřit. Zbývající světy ve stínu vesmírného jasanu se nazývaly Vanaheim, domov božské větve Vanů, říše světlých elfů Alfheim, země trpaslíků Nídavelli, svět lidí Midgard, země temných elfů Svartalfheim a říše nehrdinsky zemřelých Hel. Aby mohli bohové snadno cestovat mezi zemí lidí Midgardem a svou pevností Ásgardem, kde každý den sněmovali u studně osudu Urdarbrunn, vytvořili si z rudého ohně, zelené vody a modrého vzduchu planoucí duhový most, který tyto dva světy spojil.
Vedle velkého množství bohů, obrů, duchů, démonů i hrdinů různého původu zrodily dávné legendy další bytosti. Mezi významné patřily nestvůry – vlk Fenrir, had Jörmungand, který žil v oceánu obklopujícím zemi lidí Midgard, a vládkyně podsvětí Hel. Všichni tři měli být dětmi boha ohně Lokiho (Lopta), kterého někdy pozdější křesťanská tradice kvůli jeho zlomyslným skutkům ztotožňovala s představou ďábla.
První lidé vznikli podle Edd ze dřeva stromů. Muži z jasanu a ženy z olše. Na této představě není nic zvláštního, protože území severní Evropy obývané Germány pokrývaly husté lesy. Stromy se tak těšily velké přízni a nezřídka se staly, tak jako ve většině dávných kultur před příchodem křesťanství, i objekty uctívání. Známé je kupříkladu zasvěcování hájů určitým božstvům, osídlení stromů démony a duchy či sněmování a důležitá kmenová setkání v jejich stínu (například Sasové sněmovali pod posvátnými duby).
Germánská společnost měla své bohy ve velké vážnosti. Podle mýtů byli mladší ze dvou božských větví Ásové žijící v pevnosti Ásgardu. Germáni je spojovali s představou války a boje. Válčili také se staršími, méně bojovnými bohy spojenými povětšinou s plodností a úrodou, žijícími ve Vanaheimu, kterým se říkalo Vanové. Právě z této božské větvě pocházela bohyně plodnosti Freyja, která je někdy ztotožňována s bohyní Nerthus. Spor Ásů a Vanů skončil podle legend vzájemnou dohodou a výměnou některých příslušníků na důkaz uzavřeného spojenectví – mezi Ásy přišel bůh moří a větru Njördr, jeho syn Frey a dcera Freyja a moudrá bytost vzniklá ze slin, Kvasi. Na oplátku Vanaheim rozšířili Ásové Höni a moudrý Mími. Protože se však Vanové cítili podvedeni nevýhodnou výměnou – Höni byl bez pomoci Mímiho neschopný vlastního rozhodnutí – zbavili Mímiho hlavy. Vyvolali tak další roztržku s Ásy, která skončila postupnou ztrátou síly Vanů. Vanové jako bozi proto ustoupili ve společnosti do pozadí.
Hlavním germánským bohem se zejména v době normanských (vikinských) dobyvačných výprav mezi 8. a 12. stoletím našeho letopočtu stal nejmocnější z Ásů Ódin, u některých germánských kmenů známý pod jmény Woden, Wuotan, Ottin či Wotan. Byl pro Vikingy bohem nanejvýše vhodným – povahou vznětlivý, lstivý a vždy ochotný vyvolat boj, zkrátka prototyp dokonalého muže vikinské válečné společnosti. V čele germánského panteonu vystřídal pravděpodobně svého předchůdce, mírumilovnějšího Tiwaze (také Tiv, Tiw nebo Tý), který byl uctíván zejména pro svou moudrost. Bojovníci Tiwaze prosili i o vítězství v bojích, a jedna z podob Tiwazova jména – Týr – se objevuje ve starých runových textech a na zbraních. Stejně tak jako Tiwaz i mytologický Ódin vynikal moudrostí a vládl kouzly. Pro moudrost prý obětoval i jedno ze svých očí, a je tedy někdy zobrazován jako jednooký šedovousý stařec. Jeho láska k moudrosti zašla dokonce tak daleko, že se sám na devět dní ukřižoval na stromu světa Yggdrasilu a poté se pomocí kouzel přivedl zpět k životu a získal tak vědění větší než všichni ostatní.
Dalším z významných bohů byl syn Ódina a bohyně země Fjörgyn Thor, někdy zvaný Donar. Jako pán blesku a hromu vynikal v legendách svojí čestností, spravedlností a silou. Velmi oblíbeným se stal zejména na Islandu, ale i v dalších zemích, všude tam, kde usedlým obyvatelům – zejména zemědělcům – příliš nevyhovoval krutý a bojemilovný pán bitevních polí Ódin, ctěný Vikingy. Podle legend byl Thor odvěkým nepřítelem mrazivých obrů. Možná byl díky svým schopnostem dokonce i nejmocnějším z germánských bohů. K jeho kouzelné výbavě patřilo kladivo mjöllni, železné rukavice, které mu umožňovaly držení rozžhavené násady kladiva, a opasek síly.
Eddy hovoří o celém zástupu dalších bohů. Je ale těžké rozlišit, jedná-li se o skutečně uctívaná božstva, či pouze o výplody fantazie sepisovatelů Edd a dalších dostupných písemných pramenů, protože se nám v podobě nálezů soch či vyobrazení z prvních století našeho letopočtu nebo dokonce doby před naším letopočtem zachovaly jen velmi skromné památky.
Přesto nám toho z dávných příběhů dodnes zbylo dost. Jména bohů připomínají názvy několika anglických či německých dnů v týdnu (například čtvrtek, tedy anglicky Thursday či německy Donnerstag, je spojený s Thorem, jehož další jméno bylo Donar), skandinávských jmen jako například Thorsten a mnoha dalších slov. Vždyť i anglický výraz pro peklo Hell je odvozen od bohyně podsvětí Hel… Z temných a hrdinských mýtů germánské minulosti částečně čerpali i někteří spisovatelé, jako J. R. R. Tolkien se svými dnes populárními příběhy o hobitech a kouzelných prstenech.

RUNY – LEGENDAMI OPŘEDENÉ PÍSMO
Podle mytologie přinesl runové písmo lidem sám bůh Ódin, vědci nejsou v otázce jeho původu dodnes jednotní. Nejstarší nálezy run (přibližně z 1. stol. n. l.) pocházejí z oblasti Baltského moře a nemají zdánlivě žádné zřetelné předlohy. Dříve se usuzovalo, že písmo bylo odvozeno z latiny, nyní převládá teorie, že runy, které se spíše než na papír ryly do dřeva, kamenů nebo kostí, mají svůj vzor od mladší podoby severoetruské abecedy, která se používala v jižním podhůří Alp mezi 4. stoletím př. n. l. až do 1. stol. n. l. (stejný vzor má mimochodem i latina). Některé znaky můžeme z písma Etrusků přímo odvodit, jiné si vymysleli až sami Germáni. Existovalo několik druhů runového písma, nejpoužívanější je ale bezesporu tzv. futhark, pojmenovaný podle svých prvních slabik. Během svého vývoje se měnil i počet jednotlivých znaků futharku, až se z původních 24 znaků zmenšil na 16, protože některé znaky se používaly s různým významem. Stará forma futharku je charakteristická pro starogermánskou formu jazyka zhruba od 2. do 7. stol. n. l., kdežto novou verzi používali spíše Vikingové a mladší germánské kmeny. Nejmladší nápisy v runách nacházíme, již vedle křesťanských symbolů, na náhrobních kamenech ve Skandinávii ještě v 16. století.
Vedle futharku existují i speciální sady run, např. větvové runy. Jsou málo známým souborem znaků, založeným na principu různého počtu šikmých čar („větví“) napojených na středový „kmen“. Nápisy vyvedené v tomto typu runy, často navíc ještě z fonetických důvodů barevně odlišné, se pravděpodobně používaly pro zaznamenávání tajných zpráv či magických formulí. Princip tohoto písma trochu připomíná staré keltské písmo ogam ze 4. stol. n. l. Některé runové nápisy se navíc nepsaly zleva doprava, ale jako původní etruské (a dnešní arabské) písmo zprava doleva, nebo dokonce hlavou dolů, což samozřejmě znesnadňuje rozšifrování.
Každý, kdo četl J. R. R. Tolkiena, zná jeho „literární“ runy. Nejde o germánské runy ani o podobné druhy písma ze Sibiře a Finska. Autor si je sám vymyslel a za základ mu posloužil anglosaský, švédsko-norský a dánský futhark, který doplnil vlastními znaky.
Jen pro zajímavost, i když to s runami přímo nesouvisí, v současnosti mluví germánskými jazyky, které patří do indoevropské jazykové větve, asi 300 milionů lidí a dělí se na severogermánské (švédština, dánština, norština, islandština a faerština) a západogermánské jazyky (angličtina, němčina, holandština, fríština, jidiš a afrikaans).


VÝZNAMNÁ DATA
l 2500-1000 př. n. l. – v severní Evropě vznikla protogermánština
l od poloviny 8. do poloviny 2. stol. př. n. l. – jastorfská kultura (severní Německo) – nejstarší doložitelná germánská kultura
l okolo r. 80 př. n. l. – Poseidónios z Apameie odlišuje Germány od Keltů
l r. 9 n. l. – porážka římského vojevůdce Publia Quinctilia Vara v Teutoburském lese (Římané ztrácejí zarýnské državy)
l 81-96 n. l. – počátky budování opevněné hranice – germánsko-raetský limes (mezi Rýnem a Dunajem) – římským císařem Domitianem
l zhruba v letech 150-257 n. l. – formování germánských kmenových svazů (Alamani, Burgundi, Durynkové, Frankové, Gepidové, Gótové, Langobardi, Sasové, Vandalové)
l 166-180 n. l. – markomanské války vedené proti Římu
l 260 n. l. – pád hornogermánsko-raetské hranice
l 341 n. l. – Vulfila se stává biskupem Gótů
l okolo r. 370 – počátek stěhování národů – porážka Germánů v jihoruských stepích Huny
l 476 n. l. – germánský vůdce Odoaker sesadil posledního západořímského císaře Romula Augustula
l okolo r. 700 n. l. – obsazení Shetland a Orknejí severogermánskými Normany (Vikingy)
l konec 8. stol. – začínají vojenské výpravy dánských Normanů ke břehům Irska, Anglie i dalších míst evropské pevniny
l 800 n. l. – franský král Karel Veliký se stává v Římě císařem
l okolo r. 874 n. l. – norští Normané vstoupili na Island
l 986 n. l. – obsazení západního pobřeží Grónska norskými Normany
l okolo r. 1000 – norští Normané dopluli ke břehům Severní Ameriky (Vinlandu)

Category: 2004 / 05

Na Havajských ostrovech nyní operují tři letecké společnosti, jejichž hlavní starostí je takzvaný island hopping, to jest „přeskakování“ z ostrova na ostrov. Nejdelší let měří 500 kilometrů, což je vzdálenost ostrova Kauai od největšího ostrova Hawaii. Ale „skáče“ se i na menší vzdálenosti, protože mezi jmenovanými ostrovy leží další čtyři, na nichž žijí lidé a na které létají turisté. Těch na Havaj rok co rok přicestuje okolo devíti milionů. Letecké společnosti Aloha, Hawaiian Airlines nebo Pacific Wings je na palubě ještě před angličtinou vítají havajštinou, jedním ze dvou oficiálních jazyků státu Hawaii.

POLYNÉSIE NA SEVERNÍ POLOKOULI
V poměru k Havajcům jsme vlastně protinožci, po obvodu zeměkoule nás od nich dělí přesně 180 délkových stupňů, takže když u nás odbíjí poledne, mají na Kauai, Oahu, Maui či Big Islandu Hawaii půlnoc. Kdyby tyto ostrovy ležely na jižní polokouli, bylo by „protinožectví“ ještě o něco dokonalejší, ale skutečnost je taková, že leží v docela slušné vzdálenosti na sever od rovníku. Na Aljašku to mají Havajané stejně daleko jako na Tahiti a sníh tu díky dvěma vysokým sopkám na Big Islandu není neznámým pojmem.
V rámci Polynésie sice Havajské ostrovy představují nejsevernější výspu, ale nikoliv takovou, aby tu staří Polynésané museli vinou klimatu radikálně měnit způsob života, přijatý na ostrovech v jižních mořích. Souostroví je v subtropickém až tropickém pásmu, na němž i nejchladnější měsíc leden má průměrnou teplotu 21 ̌C.
A proč zrovna v jižních mořích? Historicky první doložení obyvatelé Havaje připluli totiž od jihu z polynéského souostroví Markézy. Na Havaj, do vzdálenosti takřka pěti tisíc kilometrů od svého tehdejšího domova, dorazili na svých oplachtěných kánoích někdy mezi 6. a 8. stoletím našeho letopočtu. Pravděpodobně našli ostrovy zcela bez lidí, ale úplně jisté to není.
V každém případě pak tito ex-Markézané žili na Havajských ostrovech půl tisíciletí v klidu a izolaci. Potom však idyla brutálně skončila. Z Tahiti, ještě o něco vzdálenějšího ostrova jižního Pacifiku než Markézy, se někdy mezi letopočty 1100 a 1300 připlavili noví osadníci, vojensky zdatnější než jejich předchůdci. Poradili si s ex-Markézany tak, že dnes po nich zbývají jen archeologické nálezy různých artefaktů, skýtající materiál k přesnému datování i k dohadům, jakým způsobem vlastně byli Tahiťany zlikvidováni.
Potomci Tahiťanů a možná i asimilovaných Markézanů žijí dnes na Havajských ostrovech v menšině. Oficiálně se udává dvacet procent z celkové populace, podle ústavy se za Havajce ale může pokládat člověk s jakýmkoli, byť nepatrným podílem domorodé krve. Dříve se tento status (důležitý z hlediska nároků na půdu) přiznával jen těm, kdo prokázali nejméně padesátiprocentní podíl havajských předků, což by statisticky redukovalo Havajce na menšinu takřka zanedbatelnou.
Jako správné Polynésanky byly totiž havajské ženy vždy nejen přitažlivé, ale i vstřícné k cizincům. „Jestli ne nejlepší, tedy jistě nejsladší výtvor Pánaboha,“ napsal o nich znalec Robert Louis Stevenson, autor slavného Pokladu na ostrově. Díky té sladkosti je skoro nemožné najít dnes Havajce s nepomíchanou krví na frekventovaných ostrovech, jako jsou Oahu či Maui. Baštou havajské čistoty zůstává naopak nejmenší obydlený ostrov Niihau, jehož 200 obyvatel žije z vůle majitelů v izolaci bez pravidelného spojení.
Zbývajících osmdesát procent populace ostrovů bez domorodé krve (z celkových 1,2 milionu obyvatel) je tak pestrých, že žádná skupina nebo etnikum nemá velkou převahu nad ostatními. Historické proměny, které se o to zasloužily, byly odstartovány objevením Havaje bělochy v roce 1778, pokračovaly v následujících dvou stoletích migrací z Ameriky, Japonska, Filipín, Číny i odjinud, a byly do jisté míry završeny v roce 1959, kdy se Havajské ostrovy staly pod jednotícím jménem Hawaii padesátým státem Unie – tedy Spojených států amerických.

VE ZNAMENÍ HOKULE’A
Jedna z hvězd na praporu Stars and Stripes patří tedy Havaji. Každý vzdělanější Havajec by vám řekl, že tou „jeho“ je jasný Arcturus, nejdůležitější hvězda polynéských mořeplavců při plavbách na sever od rovníku. Její havajské jméno je Hokule’a (pozn. autora: apostrofy vyjadřují v psané havajštině jazykový ráz – krátké přerušení uprostřed slova, a tím oddělení následující slabiky; některá slova a jména se poangličtila a nechává se na uživateli, napíše-li apostrof, či ne: v našem textu jde např. o Hawai’i, O’ahu, Kaua’i nebo Waihe’e).
Loď téhož jména se sedmnáctičlennou posádkou na otevřené palubě odrazila od břehů havajského ostrova Maui 1. května 1976. Byla to osmnáctimetrová kánoe o dvojím trupu, dvou stožárech a dvou nahoře vykousnutých plachtách, připomínajících klepeta kraba – přesně taková, jaké dokumentovaly kresby účastníků prvních evropských výprav na Havaj. Na palubě nebyl žádný navigační přístroj ani mapa a zásoby potravin se skládaly výhradně z toho, co jedli staří Polynésané: z kokosů, sladkých brambor, hlíz taro, plodů chlebovníku a sušených ryb. Většina členů posádky měla havajskou krev, ale lodivodem byl Mikronésan Mau Piailug ze vzdálených Karolínských ostrovů. Dále spolucestovali jeden vepř, jeden polynéský neštěkající býložravý pes a několik slepic s kohoutem. Jejich posláním nebylo sloužit jako potrava, nýbrž dokázat, že převoz domácích zvířat na velké vzdálenosti byl za starých Polynésanů možný.
Je jedním z četných paradoxů provázejících národní sebeuvědomění Havajců, že plavba byla konána (bezpochyby kvůli finanční podpoře) v rámci oslav dvousetletého trvání Spojených států – tedy země, jejíž vojáci svrhli v roce 1893 havajskou královnu Lili’uokalani a okupovali do té doby formálně svobodnou zemi.
Polynéští plavci prý zkoumali hvězdnou oblohu za pomoci mnemotechnických pomůcek vtělených do jejich zpěvů. Mau Piailug tyto zpěvy neznal, ale přesto byl vyhlášeným ppalu – plavcem schopným orientovat se podle hvězd a dmutí moře. Na Karolínách a Marianách, mezi nimiž se plavil od dětství, překonával na oplachtěné kánoi s vahadlem bez jakéhokoli moderního přístroje vzdálenosti až 800 kilometrů.
Jenže vzdálenost z Havaje na Tahiti je více než pětinásobná, poloha hvězd se při ní jeví jinak a také větry a proudy směřují jinam. Přesto však Piailug za asistence amerického profesionálního cestovatele Davida Lewise a tahitského kapitána Rodo Williamse prokázal neuvěřitelné navigační umění, při němž, jak se dodatečně ukázalo, se uchýlil od vytyčené trasy maximálně o několik desítek kilometrů. V každém případě 4. června 1976, po pouhých 35 dnech plavby, přistála Hokule’a na Tahiti, kde ji uvítal nadšený patnáctitisícový dav potomků dávných plavců na stejné trase.
Plavba lodi Hokule’a inspirovala celou řadu podobných cest i v opačném směru. Dnes je loď vystavena v Havajském námořním centru v hlavním městě Honolulu. Její pouť nebyla tak dobrodružná jako plavba Heyerdahlovy Kon Tiki ani neměla takovou publicitu, ale mnozí ji považují za významnější. Podala konkrétní důkaz o něčem, co se kdysi skutečně odehrálo a co se její zásluhou stalo nezpochybnitelným. Mezi Havajci i Tahiťany vyvolala novou vlnu hrdosti, protože po ní muselo být každému jasné, že jsou potomky nejlepších a nejodvážnějších mořeplavců a navigátorů, jací kdy brázdili vlny Pacifiku.

HAVAJSKÁ RENESANCE
Normální turista zpravidla nemá čas zabývat se interními problémy navštívené země. V případě Havaje navíc nejsou tak nápadné. Přesto jsou citlivé: jde o vlastnictví havajské půdy a také výklad dějin po příchodu haole (bílých Evropanů a Američanů). V rámci těchto moderních dějin se pak diskutuje zejména o protikrálovském puči provedeném sto šedesáti americkými vojenskými námořníky v roce 1893. Až po pětiletém váhání, během něhož si bohatí havajští Američané, iniciátoři puče, hráli na samostatnou republiku, zareagoval kongres ve Washingtonu nikoliv navrácením suverenity Havajcům, nýbrž tím, že učinil z Havaje americké teritorium.
„Havajská renesance“ se v posledních třech dekádách stala pojmem, který musí brát na vědomí i místa nejvyšší. Už prezident Reagan zasáhl do rozhodování o územních nárocích těch, kteří se pokládají za domorodce, a při výročí v roce 1993 se prezident Clinton v oficiálním proslovu Havajcům omluvil za puč před sto lety. O nějakém odškodnění na úrovni toho, co dosáhli američtí indiáni a Eskymáci, však nebyla řeč: Havaj je příliš malá na nějaké územní kompenzace.
Tehdejší havajský guvernér John Waihee (shodou okolností dodnes jediný z volených guvernérů, který měl polynéské předky, neboť před ním byl guvernérem amerického státu Hawaii etnický Japonec, po něm etnický Filipínec a současnou guvernérkou je bílá Američanka židovského vyznání, rodačka z Missouri) vyhlásil ke stoletému výročí zničení havajské samostatnosti Američany bez souhlasu Washingtonu v Honolulu čtyřdenní oficiální smutek. Bývalý královský palác byl pokryt černým suknem a před ním vlála vlajka státu Hawaii, zatímco vedlejší stožár, kde se za normálních okolností vztyčuje vlajka USA, byl prázdný. Na Královské třídě v Honolulu ověsili Havajci sochu Kamehamehy I., zakladatele havajského království, mnohametrovými květinovými přehozy lei, což se jinak dělá jenom k výročí jeho narození 11. června.
Kamehameha I. (1758-1819), uctívaný havajský panovník, byl obratný vojevůdce i diplomat. Jako mladý muž byl možná účastníkem šarvátky, při níž byl v únoru 1779 zabit na břehu Velkého ostrova Hawaii evropský objevitel havajského souostroví James Cook. Deset let nato se stal králem Velkého ostrova a do roku 1795 postupně dobyl všechny ostatní ostrovy s výjimkou Kauai a Niihau, které pak získal v roce 1810 diplomatickou dohodou s tamním vládcem.
V přestávkách mezi svými vojenskými výboji byl Kamehameha I. i zákonodárcem se smyslem pro poezii. Dnešní havajská ústava převzala jeho Zákon rozštípnutého pádla (Kanawai Mamalahoe), ochraňující bezbranné bytosti – ženy, děti a staré lidi. Název vznikl při jedné epizodě z Kamehamehova života, kdy šel osobně ztrestat rybáře lovící na zakázaném území. Uvázl při tom nohou v puklině balvanu na pobřeží, a jak byl na chvíli bezbranný, napadl ho rybář a o hlavu mu rozštípl své pádlo.

SOUKROMÁ PŮDA
Na Havaji, zabírající pouhé dvě promile plochy Spojených států, skutečně není místa na rozdávání. Tím více mě na Velkém ostrově překvapila cedule: „Největší soukromý ranč v USA“. Big Island Hawaii je skoro dvakrát větší než všechny ostatní ostrovy dohromady a tvoří ho čtyři sopky, jejichž trávou porostlá plochá úpatí jsou přirozenými pastvinami pro dobytek, dovážený na Havaj už od prvních bělošských plaveb. Pod severním úpatím nejvyšší sopky Mauna Kea má tento ranč dokonce svoje muzeum. Dozvěděl jsem se tam, že předek majitelů ranče jménem John Palmer Parker dostal půdu od krále Kalakauy (bratra později svržené královny Lili’uokalani) odměnou za to, že se zavázal pochytat a postřílet volně se pasoucí dobytek, který se přemnožil a dělal škodu. Parker pojal svůj úkol velkoryse a na jeho konci byl majitelem nikoliv původně slíbených dvou akrů (necelého hektaru), nýbrž 840 čtverečních kilometrů.
Na opačném konci souostroví jsem se ze západního břehu ostrova Kauai díval na nedaleký ostrov Niihau, jehož historie stojí rovněž za zmínku. V rámci svého „island hoppingu“ bych se na něj nedostal, ani kdybych po tom toužil, neboť rodina Robinsonů, jež ho vlastní, tam nikoho nepouští. Král Kamehameha V. prodal celý ostrov i s 300 Havajci v roce 1864 za deset tisíc dolarů jejich praprababičce, vdově po námořním důstojníkovi Elisabeth Sinclairové. Status Havajců na Niihau nebyl nikdy otrocký (mohou odjet), ale jinak jsou zcela závislí na ranči. Ve 21. století nemají jejich domy elektřinu ani kanalizaci a nejmodernějším jejich dopravním prostředkem je jízdní kolo. Přes průliv se dívají na nejdeštivější místo na světě, úbočí vyhaslé sopky Waialeale na Kauai, ale sami mají nouzi o vodu, neboť dešťová mračna se vylévají na Kauai nebo Oahu, ale jejich nevysoký ostrov míjejí.
V příbězích o obsazování havajské půdy by se dalo pokračovat, ale zmiňme už jen jejich výsledek. V dnešní době existuje na čtyřicet soukromých velkých vlastníků havajské půdy a skoro všichni jsou potomci protestantských misionářů. Patří jim zhruba polovina ostrovů Oahu, Kauai, Maui, Molokai a Big Island. Zbytek plochy je rozdělen mezi vlády federálních USA a státu Hawaii. Snad jen o tomto posledním vlastníkovi lze říci, že za ním stojí i Havajci.
Do úplnosti výčtu zbývají ještě dva malé ostrovy z osmi tzv. „velkých“ (které se tímto označením odlišují od pásma neobydlených miniaturních ostrůvků a atolů západně od Niihau).
Za obydlený Lanai zaplatil v roce 1922 bostonský podnikatel Dole potomkovi misionářů milion dolarů a přeměnil pak jeho úrodnější část v největší ananasovou plantáž na světě. Dříve slavná Dole Pineapple Company však už patnáct let na Lanai neexistuje, zato však přibyly nové luxusní hotely posledního amerického vlastníka Murdocka, který nechal plantáž o neuvěřitelné rozloze 52 km2 zredukovat na desetinu.
Neobydlený Kahoolawe jižně od Maui byl po padesát let střelnicí amerického námořnictva. Staří Havajci až po dynastii Kamehamehů tam měli posvátná místa a současně něco jako školu plaveckého umění. Poté co prezident Bush senior a kongres vyslyšeli v roce 1990 protesty proti střelnici, střelba umlkla a nadšenci, dojíždějící z Maui, se pokoušejí slávu staré školy obnovit. NEJKRÁSNĚJŠÍ FLOTILA
Niihau a Big Island jsou krajními body vulkanického řetězu, kde si jednotlivé články předávají štafetu. Severozápadní ostrovy (Niihau a Kauai) vznikly před několika miliony let, prostřední (Oahu, Molokai, Lanai, Kahoolawe a Maui) postupně před statisíci až stovkami let a východní Big Island vzniká dodnes. Potenciálně činnou sopkou je tam obrovská Mauna Loa (4169 m n. m.), ale tou skutečně soptící je menší Kilauea (1246 m n. m.) na jihovýchodě. Ta je světovou rekordmankou v nepřetržité aktivitě, která trvá už od roku 1983. Tím, že vylévá lávu směrem k moři, mění pobřežní linii a celkovou plochu ostrova. Havaj je tak jediným státem USA, který se zvětšuje.
Normálně platí, že čím je reliéf horstva geologicky mladší, tím je divočejší, ale u Havajských ostrovů je tomu přesně naopak. Lávy havajských sopek jsou toho typu, že během stékání nejsou schopny ztuhnout v příliš příkrém úhlu. Mauna Loa i Mauna Kea (4205 m n. m.), dvě obří sopky Big Islandu, jsou placaté bochníky s rozlehlými základnami, zabírajícími velkou část ostrova. Eroze je „ujídá“ teprve krátkou dobu. A tak na skutečně nádherné partie horského a pobřežního reliéfu jsou daleko bohatší nejstarší ostrovy Kauai a Oahu, kde hluboká eroze vytvořila v partiích bohatých na srážky srázy, údolí, kaňony a pobřežní útesy, proslavené z mnoha fotografií a filmů. Při pohledu na tyto snímky se snadno vžijete do nadšení klasika Marka Twaina, který označil Havaj po pobytu v roce 1866 za „nejkrásnější flotilu ostrovů, jaká kdy zakotvila v oceánu“.
Co z této flotily vlastně chtějí vrátit havajští radikálové z Ka Lahui Hawaii (strana „Havajský národ“), pokud jsou realisté a nemyslí si, že po sto deseti letech jim Spojené státy vrátí suverenitu? Komu by ji vraceli, když čistí Havajci mizí stejným tempem jako více než dvě stovky druhů havajských rostlin a ptáků figurujících na seznamu nejohroženějších živých organismů naší planety? Ostatně byli to staří Polynésané, kdo spustili tento proces tím, že dovezli na Havaj prasata, psy, slepice, banány, třtinu a chlebovník a vypálili stovky hektarů původního lesa. Zvláštní endemický svět na ostrovech byl prostě odsouzen k přeměně v okamžiku, kdy na ně vstoupil první člověk.
Při vší skepsi se člověk cítí svátečně, když se alespoň dotkne něčeho Made in Old Hawaii, to jest čehokoli zaručeně vyrobeného havajskou přírodou a případně jejími prvními lidskými nájemníky. Na pobřeží Kona na Velkém ostrově, odkud pocházel Kamehameha I., se na jedné z černých pláží z vulkanického štěrku zachovalo pu’uhonua, posvátné místo, kam se mohli uchýlit pronásledovaní hříšníci, kteří porušili nějaké tabu. Tím, že sochy bůžků jsou pod širým nebem, tu nemáte dojem muzea, kterým popravdě toto místo je. Umění je však přijít sem v okamžiku, když se zrovna vedle každé z dřevěných soch nezubí japonský turista, který by se bez obrázku „já s havajským idolem“ prostě nemohl vrátit domů.
Jedním z lepších zážitků z rodu návratů k původní čistotě proto bylo, když jsme na svahu Haleakaly, nejvyšší hory ostrova Maui, objevili erbovní rostlinu této sopky, super-endemický „stříbrný meč“ (Argyroxiphium sandwichense), a nedaleko od něj nijak přehnaně plachou husičku nene neboli bernešku havajskou (Branta sandvicensis), národního ptáka státu Hawaii.
(Na rozdíl od havajského národního stromu kukui neboli původem východoasijského ořechu Aleurites moluccana a havajské národní květiny pua aloalo neboli původem východoasijského žlutého ibišku Hibiscus brackenridgei je berneška skutečnou originální Havajankou, stejně jako národní ryba Rhinecanthus rectangulus, která má fantastické havajské jméno Humuhumunukuapua’a, což znamená „ryba s prasečím rypákem“.)
K dovršení domorodého blaha byla řidička minibusu, který se s námi šplhal po krkolomných serpentinách k vrcholu Haleakaly, evidentní Havajanka. Na svých nejméně sto kilo byla pozoruhodně čiperná a taky sebevědomá: v polynéském estetickém cítění se krása a tloušťka vůbec nevylučují. Na vrcholu sopky, z něhož bychom, nebýt mraků, viděli pět ostrovů a tím pádem většinu její vlasti, jsem se jí odvážil zeptat, jestli je „čistá“. Otázka ji rozesmála. „Moc do toho neschází,“ odpověděla mi. „Kdyby v předcích nebyl jeden Číňan a jeden Ir. Ale oba si vzali Havajanky.“

Category: 2004 / 05

„Jestli léčíme Palestince, kteří se zranili při útoku na Židy?“ s údivem opakuje mou otázku Michaela Erlichová, asistentka šéfa tiskového oddělení jeruzalémské nemocnice Hadassah, největšího zdravotnického zařízení v Izraeli a na Blízkém východě. ,,Samozřejmě. Politika zůstává před branami nemocnice,“ říká Michaela a dívá se na mě trochu s despektem. „Někdy dokonce arabský atentátník leží hned vedle své zraněné oběti. Přísahali jsme přece pomoc všem potřebným lidem bez rozdílu.“

MAHZAN VALID POTŘEBUJE JÁTRA
Něco o Hippokratovi a jeho etických požadavcích na jednání lékařů vím, ale přece jen mě postoj lékařů v židovské nemocnici překvapuje. „Zcela samozřejmě děláme transplantace orgánů mezi Židy a Araby a obráceně. Loni jsme takových operací uskutečnili hned několik,“ říká ředitelka Public Relations Hadassah Barbara Sofer.
Jedním ze zachráněných pacientů byl 50letý izraelský Arab Mahzana Valid, který trpěl nevyléčitelnou chorobou jater. Pokud by mu lékaři do půl roku netransplantovali zdravá játra, zemřel by. Dárcem byl 51letý Oded Volek ze židovské osady u Hebronu. Když se na své motorce vracel z práce domů, zasáhl ho do hlavy výstřel palestinského atentátníka. Po převozu do nemocnice ho ihned operovali, průstřel lebky a silné mozkové krvácení byly ale i přes okamžitou pomoc fatální a lékaři konstatovali smrt mozku.
Aby se zabránilo obchodům s lidskými orgány, může být v Izraeli podle zákonů uskutečněna transplantace pouze mezi jeho občany. Šest milionů občanů státu tvoří i milion Arabů. Transplantace se ale v Izraeli nesmí provádět za peníze, stejně tak nelze platit za darovaný orgán. Pokud ho chce někdo darovat, jedná se především o rodinné příslušníky, musí podepsat dokument o tom, že svůj orgán daruje dobrovolně a zcela nezištně, tedy bez finanční odměny.
,,Speciální komise konstatovala, že játra oběti teroristického útoku jsou vhodná pro transplantaci do těla pacienta Valida,“ vysvětluje mi Kiril Grozovský, ruský Žid od Moskvy, který žije v Izraeli už jedenáct let a v této nemocnici pracuje jako koordinátor předtransplantačních záležitostí. ,,Do osmi hodin však byla nutná operace a tedy i souhlas pozůstalých, v tomto případě manželky Odeda Volka z Hebronu. Ta po chvíli, než se vzpamatovala z hrůzného šoku ze smrti svého muže, s darováním orgánu souhlasila. V této době však ještě nevěděla, že příjemcem jater jejího manžela bude pacient arabského původu.“

TOHLE PŘECE NEMŮŽE BÝT SMRT
Než žena souhlasila s darováním orgánu svého muže cizímu pacientovi, stálo to lékaře transplantačního oddělení nemocnice Hadassah mnoho vysvětlování. ,,Je to divné, moc divné,“ nechápala nešťastná žena oběti atentátu. ,,Dívala jsem se na manžela. Ležel tam a viděla jsem, jak se mu zvedal hrudník, protože dýchal. A oni mi řekli, že už je mrtvý. Když mu ale bije srdce, musí ještě žít, ne? Copak jde vyřezávat někomu játra z těla, které ještě žije?“
,,Plně vás chápu, ale věřte mi, že váš muž je mrtvý,“ řekl jí jeden z lékařů. ,,Funkce jeho organismu jsou neslučitelné se životem. To, že dýchá a pracuje mu srdce, je jen záležitostí přístrojů, které mu tyto funkce, stejně jako tělesnou teplotu udržují uměle řízeným dýcháním. Člověk takto neumírá po zástavě srdce, ale mozkovou smrtí,“ dodal lékař. ,,Mozek je bez aktivity, protože není vyživován, a nervové buňky vydrží bez výživy, tedy bez kyslíku a cukru, jen několik minut. Váš manžel má nevratné poškození mozku způsobené mimo jiné průstřelem kulkou. Nejhorší je, když dojde ke krvácení do mozkových plen,“ vysvětloval neúnavně. ,,Krev se valí do mozku, protrhne mozkovou plenu a buňky zareagují tím, že začnou otékat, mozek začne zvětšovat svůj objem, a protože kolem je tvrdá a nepoddajná lebeční kost, nabere vlivem otoku značný objem, přeruší se tlak v jeho tepnách, ty přestanou přivádět živiny a mozek po několika minutách odumře.“

TRANSPLANTACE A SMÍŘENÍ
Po dvanácti hodinách jedné z nejnáročnějších transplantačních operací za účasti sedmdesátičlenného týmu lékařů a jejich asistentů se stal Mahzana Valid opět zdravým mužem a projevil přání seznámit se s rodinou svého zachránce. Lékaři mu sdělili, že je to možné, pokud mu ovšem nebude vadit, že dárcem jater byl Žid. Mahzana však byl šťastný, že žije, a o nějakých židovsko-arabských nenávistech nechtěl ani slyšet. Byl rozhodnut manželce svého dárce osobně poděkovat.
Lékaři museli přání Mahzany Valida sdělit vdově po Odedu Volkovi. V jejím případě bylo rozhodování poněkud obtížnější. Arab přece zabil jejího muže a otce čtyř dětí. Židé v Hebronu nemají snadný život, protože jejich palestinští sousedé na ně často útočí a osadníci musejí být chráněni vojáky. Odedu Volkovi nepomohla ani vojenská stráž. Jeho manželka však ve jménu myšlenky na smír mezi Židy a Araby se setkáním s Mahzanou Validem souhlasila.
,,On přece nemůže za teroristy, stejně jako nemůže matka židovského vojáka za to, že její syn zastřelil během intifády palestinské dítě,“ řekli jí přátelé. ,,Když si lidé budou vzájemně zachraňovat životy, a ne si je brát, pak bude na Blízkém východě mír.“
Schůzky mezi zachráněným pacientem a vdovou po jeho dárci se zúčastnil také jeden z nejlepších izraelských chirurgů, který před dvaceti lety uskutečnil v židovském státě první úspěšnou transplantaci jater. Je to Arab, profesor Ahmed Ida, pod jehož vedením byla darovaná játra transplantována také Mahzanu Validovi.
,,Ročně máme asi šest set pacientů, kteří potřebují transplantovat nějaký orgán, bohužel asi sto těchto osob umře, protože dárců je pořád děsivě málo,“ řekl mi Kiril Grozovský. ,,Kdyby si lidé uvědomili, že po své mozkové smrti si žádný svůj orgán na onen svět stejně nevezmou, měli by naši pacienti mnohem větší šanci.“

PŘEŽILA VÝBUCH V AUTOBUSE
Nemocnice Hadassah v Jeruzalémě má 10 000 zaměstnanců a téměř osm set lůžek pro pacienty. Tisíce pacientů se tu léčí také ambulantně. V oddělení pooperační rehabilitace se takhle doléčuje třiadvacetiletá Jevgenia Kremnevová. Když se Jevgenia vydala před třemi lety z Moskvy do Izraele za svojí babičkou, tetou a dalšími příbuznými, aby zde začala nový život, netušila, co se jí cestou do zaměstnání v centru Jeruzaléma stane.
,,Jela jsem ráno autobusem městské hromadné dopravy. Bylo plno, protože všichni spěchali do práce. Na zastávce přistoupil ještě nějaký mladík, a pak se to stalo,“ přerývaně vypráví a je znát, že tragickou událost, od níž uběhlo už asi deset měsíců, má pořád v živé paměti. ,,Autobus explodoval, ale já jsem žádnou ránu neslyšela, protože jsem byla kousek od výbuchu a zcela mě to ohlušilo. Byla jsem v šoku, celá popálená. Křičela jsem bolestí.“ Jevgenia se odmlčí, zatne zuby a zhluboka se nadechne, aby se jí netřásl hlas hrozivými vzpomínkami.
,,Když jsem se vzpamatovala, ležela jsem na silnici, všude bylo slyšet nářek zraněných,“ vypráví dál. ,,Snažila jsem se odplazit. Pomáhala jsem si jednou rukou, druhá mě hrozně bolela. Byla stejně jako moje pravá noha přeražena, viděla jsem, jak z ní tryská krev a trčí kosti. Pamatuji si, že jsem pořád volala: Zachraňte mi život…“
Přiskočili k ní lidé, které výbuch nezranil. Jevgenia kromě těžkých zlomenin měla ještě rozbitou hlavu, spálené vlasy a popálené tělo, nejvíc tvář a břicho, ale na rozdíl od jedenácti mrtvých spolucestujících sebevražedný útok přežila. Snažili se ji odtáhnout co nejdál, protože někdo křičel, že nálož nevybuchla celá. Dívka poznala svého souseda z domu, s nímž do autobusu nasedala a který ji zachraňoval, ale v té chvíli ji nepoznal, tak ji exploze znetvořila.
,,Skoro tři měsíce jsem se léčila v této nemocnici, teď sem chodím na rehabilitace,“ říká šťastně. ,,Jestli se chci vrátit do Ruska? Ne, v žádném případě. Chci žít v Izraeli a věřím, že se to tady jednou zlepší. Pochopili to i moji rodiče, kteří mě z Ruska jezdí navštěvovat. Byli tady se mnou po atentátu dva měsíce.“ ATENTÁT V KAVÁRNĚ A JEHO OBĚTI
Danny (26 let, kvůli osobní bezpečnosti nechce uvést své příjmení) je vysoký brýlatý mladík, který poctivě rázuje na chodicím pásu v rehabilitačním středisku. Jeho levá ruka není zatím příliš pohyblivá, ale doufá, že se to časem spraví. Je hlavně rád, že masakr v jeruzalémské kavárně Moment přežil. Jedenáct jeho kamarádů na atentát islámského džihádu doplatilo svým životem.
,,V sobotu večer jsme se šli s přáteli trochu pobavit. Sotva jsem si objednal kávu, ozval se silný výbuch a já pocítil velkou bolest v ruce a v zádech. Možná mi zachránilo život, že jsem neseděl čelem ke vchodu, kde se odpálil atentátník. Jeden můj kamarád přišel o oko, druhý o obě nohy, dalších jedenáct bylo zabito.“
Kavárna Moment se nachází v turisty oblíbené pěší zóně v centru Jeruzaléma, na frekventovaném místě nedaleko úřadu ministerského předsedy, proto je mimořádně dobře chráněná vojenskými hlídkami. Přesto se palestinskému sebevrahovi podařilo projít dovnitř s náloží na svém těle.
,,Pracoval jsem v jedné z prestižních firem v Izraeli jako elektrotechnik, dnes už bohužel tuto práci vykonávat nemůžu. Také proto, že musím být čtyřikrát týdně v nemocnici. Lékaři mi tady zachránili ruku před amputací a teď se snažím ji rozhýbat,“ povzdechne si Danny. ,,Ztratil jsem tak nejen práci, ale také důvěru v politické strany, takže jsem nebyl volit, protože nevím, které straně dát svůj hlas. A jestli bych si šel ještě někdy sednout do kavárny Moment? Ne, rozhodně už nikdy! Asi to bude trvat dlouho, než se zbavím pocitu nejistoty a ohrožení, ale věřím, že se to jednou stane. Strach mám, ale dělám všechno proto, i tady v nemocnici, abych se brzy vrátil do normálního života.“
,,Nenapadlo vás po tom, co se vám stalo, se vystěhovat z Izraele?“ ,,To pro mě nepřipadá v úvahu. Stát Izrael pro mě moc znamená, proto jsem také za něj tři roky bojoval v armádě.“ ,,Máte nějaké přátele mezi Araby?“ ,,Každý Žid v Jeruzalémě má s Araby nějaké spojení. Já osobně jsem s nimi v každodenním styku, protože mnoho lékařů, kteří se o mě v nemocnici starají, je arabského původu. Moc si jich vážím a nemíním kvůli několika bláznům, kteří jsou mezi nimi, tento svůj názor měnit a Palestince jako národ odsuzovat!“

Category: 2004 / 05

Doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc. (1954) – policejní psycholožka, vedoucí katedry společenských věd Policejní akademie ČR, dobrovolnice občanského sdružení Bílý kruh bezpečí, které pomáhá obětem trestných činů. Vystudovala jednooborovou psychologii na Karlově univerzitě v Praze, napsala knihy Forenzní psychologie (1994), Kriminální psychologie (1998), Policejní psychologie (2002).

Jak vypadá práce policejní psycholožky?
Hlavní částí mé práce je činnost vysokoškolského pedagoga na Policejní akademii. Učím policisty aplikovat psychologii v nejrůznějších okamžicích jejich práce. Aby například uměli využít psychologický náboj situace, použili svou řeč a tělo jako prostředek komunikace, třeba ke zklidnění rozčileného člověka. Ale je také nutné odlišit smysluplné vyjednávání od situací, kdy stojíte tváří v tvář člověku pod vlivem amoku a destruktivního jednání.
Vedle toho pro policejní praxi poskytuji konzultace v případech, kde má vyšetřovací tým pocit, že psychologický pohled na věc pomůže vyšetřování. V takových situacích jsem v roli konzultanta a vstupuji do živých případů. Když jsem si dělala bilanci, mám za sebou zhruba 30 těchto případů.
Dostanete se do přímého kontaktu se zločinci?
Také, ale většinou šlo o profilování dosud neznámého pachatele. Byla jsem přizvána, abych sledovala, obrazně řečeno, psychologické stopy, tj. přesněji vykreslila portrét pravděpodobného pachatele – například kolik mu je let, jaké má vzdělání, jaké je jeho profesionální zázemí. Loni jsem pracovala na případech vyděračů, posuzovala jsem vážnost hrozby, profil pachatele. Zdrojem psychologických úvah byly produkty vyděračovy duševní činnosti – vlastně řečové chování. Se samotnými pachateli se do kontaktu v některých případech dostávám, jde obvykle o přímý kontakt s osobou, která je v té době podezřelá. Často přicházím do kontaktu s poškozenými, tedy s oběťmi různých kriminálních činů.
Proč jste si toto povolání vybrala?
Sama sebe jsem se už několikrát ptala. V mé rodině žádné kontakty na psychologii nebo podobný obor nebyly. Snem mého otce bylo, abych studovala práva nebo oční lékařství. Když jsem sdělila, že se hlásím na psychologii, nesetkalo se to s velkým nadšením. Z pohledu mého otce šlo o disciplínu, která se přílišnou exaktností nevyznačovala. Myslím, že jsem chtěla přesvědčit okolí, že psychologie může v praktických situacích pomoci, protože naladí na správnou cestu řešení. Každopádně to byla dobrá volba, své povolání mám moc ráda.
Proč jste si vybrala policejní psychologii, a ne třeba partnerské krize?
Téma partnerských krizí mě neoslovilo. Myslím, že důležitou roli v mém rozhodování sehrál pan docent Čepelák, který vyučoval předmět forenzní psychologie na pražské Filozofické fakultě. Jeho přednášky mě zaujaly. Pamatuji si, jak vykládal, že ve vědě vlastně už 2000 let visí otázka, odkud se to bere, že se člověk člověku stane nepřítelem, odkud se to bere, že člověk, i když ví, co je morálka a jaké jsou zákony, se dopustí při plném vědomí skutku, který v ostatních vyvolá otřes a šok. Přednášky pana docenta Čepeláka byly opravdu zajímavé. Ale jinak to byla shoda okolností a náhod, že jsem dostala šanci u policie.
Napsala jste tři odborné knihy, nelákají vás publikace pro širokou veřejnost?
Lákají, ale zatím nemám volnou kapacitu.
Existují mezi policejními psychology opravdové špičky? Podle čeho se hodnotí dobrý a špatný psycholog?
Existují v každém oboru, a tak jako jinde, se poznají podle výsledků práce. Policejní psychologové se věnují také výběru policistů, protistresové intervenci, tam si lze kritéria dobře odvedené práce docela dobře představit.
Jste vedoucí katedry společenských věd na Policejní akademii. Kde se vzděláváte vy a od kterého kolegy si ráda přečtete knihu?
Vybírám si z nabídky různých výcviků nebo jiných vzdělávacích akcí. Dnes je jich na trhu vzdělávání v oboru psychologie spousta, není problém se dostat i na akce, které u nás vedou zahraniční lektoři. Občas se mi podaří také vyjet za věděním do zahraničí. Čtu také odborné zahraniční publikace. Z jiných oborů psychologie si čtu knížky pro radost. Teď jsem například měla v ruce publikaci Petra Šmolky, který se věnuje právě partnerským problémům. Jeho útlounká knížka o nevěře mi přišla jako velmi svěží počtení.
V poslední době se intenzivně věnujete viktimologii…
Je to nauka o obětech trestných činů a věnuji se jí jak v akademické oblasti, tak v praxi. Sama pracuji jako dobrovolník v občanském sdružení Bílý kruh bezpečí. Zaměřujeme se na praktickou pomoc obětem trestných činů. Každý, kdo vyhledá poradnu Bílého kruhu v šesti městech České republiky, může získat právní a psychologickou pomoc týkající se jeho problému či situace. Oběti trestný čin nespáchaly, tu roli si nevybraly, přesto nemají u nás na růžích ustláno. Takže v poradně se snažím pomoci, aby se co nejdříve vrátily do normálního života a obnovily si iluzi o dobrém a spravedlivém světě. Bez té se nedá kráčet všedním dnem s pocitem základního životního klidu a pohody.
Snažíme se ale nejen o praktickou pomoc, ale i o změnu legislativního prostředí. Vyšli jsme například s iniciativou, aby na soudech byly čekárny, ve kterých by mohli vyčkat svědkové či poškození, aniž by se setkali na chodbě s pachatelem.
V poslední době se Bílý kruh věnuje také případům obětí domácího násilí. Byl u zrodu a je také nositelem řady projektů v této oblasti. Spolupracuje také s dalšími organizacemi, které usilují o řešení domácího násilí u nás. Jsem ráda, že veřejnost na tento problém reaguje už citlivěji. Dříve bylo násilí v rodině hlavně za zavřenými dveřmi a pod pokličkou. Dnes se snažíme, aby se o tom hodně mluvilo. Informace mohou pomoci obětem a možná i násilníkům. Poselství, které říká, že násilí v rodině není normální, může dát obětem sílu, aby hledaly účinná řešení těžké životní situace. Když se z nejbližšího člověka stává nevypočitatelná osoba, která je zdrojem nejhoršího strachu, je to velmi obtížná situace, na kterou nemáme předem připravené životní scénáře. Zaskočí to i silného jedince. Signál, že to není normální a že se s tím dá něco dělat, že jsou místa pomoci, pak má cenu zlata.
Ráda bych o obětech trestných činů napsala knihu. Pokud vím, tak žádná taková ucelená a současně praktická publikace na knižních regálech u nás neexistuje.
Co z nás dělá oběti trestných činů?
Samozřejmě pachatelovo konání. Vedle toho může hrát roli naše neopatrnost, nepozornost nebo třeba důvěřivost. Momentálně však v tomto ohledu přišla věda se zajímavým názorem: nejspolehlivějším signálem rizika je samotný fakt, že jsme se stali obětí trestného činu. To nás činí po určitou dobu zranitelnými, a proto vzrůstá pravděpodobnost, že se staneme tzv. opakovanou či mnohočetnou obětí. Téma opakované viktimizace (tj. stávání se obětí) je nyní intenzivně studováno.
Zažíváte pocity strachu kvůli vaší práci?
Je pravda, že myslím na to, co vše se může stát, a tak mám poměrně katastrofické představy, když děti odjíždějí z domova nebo někam večer jdou. Spíš pociťuji strach o své blízké a někdy se cítím stísněně, když se v noci vracím opuštěnou ulicí. V rámci prevence upozorňujeme, že ke zločinům dochází také před vchodem do domu nebo ve výtahu, tedy na místech, kde se už cítíme doma a bezpečně. Jednou jsem takhle stoupala po schodech k bytu a v našem patře byl o stěnu opřený muž. V noci. Začala jsem hned v kabelce hledat sprej a hlavou se mi honily poučky typu, že největší riziko hrozí u tzv. slušných, naivních, důvěřivých obětí. Do toho ten mladý muž promluvil a já v něm konečně poznala přítele sousedovy dcery.
Kam k psychologovi chodíte vy?
Netrpím dělením lidí na potenciální oběti nebo pachatele. Ale několikrát se mi proti mé vůli vkrádal do mysli pocit, že osoba, se kterou jsem se ve společnosti právě setkala, se stala obětí nějakého trestného činu. Pak se to potvrdilo. Pokud mi nějaký případ uvázne v hlavě, je fakt, že hůře spím. Ale když dojde k jeho vyřešení, pachatel dostane svou tvář, dokážu vše vymazat. Ctím radu našich vyučujících na vysoké škole, kteří už tehdy zdůrazňovali, že pravidlem číslo jedna je nezavlékat si práci do svých vlastních rodin a do privátních kontaktů.
A osobní problémy si každý z nás musí prožít, mají svou dynamiku a nedají se uspíšit. Důležité je mít se komu vypovídat a já místo psychologa využívám kamarádku, u které cítím pocit bezpečí.
Je v každém z nás násilí? Jen se u někoho projeví a u někoho ne?
V každém z nás je potenciál zareagovat agresivně. Pokud nám někdo šlápne na tvz. „slabé místo“, emoce se rozjedou a může se objevit agrese. Znám příběhy i velmi slušných pachatelů, do kterých by to nikdo předtím neřekl. Zřejmě neplatí, že největší hrozba pochází od útočných, neustále dominujících a agresivně jednajících lidí. Z praxe vím, že to bývá naopak – z těch kontrolovaných, uťáplých a ve své podstatě vyšinutých „nýmandů“ vychází daleko větší zlost.
Začátkem roku bylo zabito třináctileté děvče. Přibývá případů se sexuálním podtextem?
Každý takový případ nastartuje ve společnosti strach a šok. Rizika, která hrozí dětem, ale statisticky vzato leží jinde. Pokud jde o sexuální zneužívání, pachatelé pocházejí obvykle ze sociálního „obalu“ zneužívaného dítěte (podle statistik z více než tří čtvrtin). Myslím si, že media o těchto případech nyní informují více než dříve, a proto může u veřejnosti vzniknout dojem, že sexuální delikty na dětech narůstají. Informování má ale i pozitivní důsledky: vrůstá citlivost a vnímavost na signály sexuálního zneužívání. Utajení sexuálního zneužívání se tím stává obtížnější.
Je to dobře, že se těmto případům média tolik věnují?
Dnes není možné o takových případech neinformovat. Na druhé straně není dobře informovat o takových věcech, které pak komplikují vyšetřování. Na začátku je nutné vážit, co do médií pustit a co ne. A jde také o ochranu a respektování soukromí obětí. Mnoho obětí nese zájem médií velmi těžce. Někdy mohou média dokonce sekundárně viktimizovat oběť nebo její blízké. Jinak řečeno, média pak ubližují oběti a její rodině podruhé, tyto rány mohou být stejně kruté. Představte si například oběť znásilnění, jejíž příběh je do detailů probírán v médiích, mnohdy i s neověřenými a nepravdivými detaily.
Co se týče trestů za tyto sexuální zločiny, jsou podle vašeho názoru dostačující?
Otočím trochu otázku. Z mého pohledu nejde ani tak o tresty pro pachatele, jako o ochranu společnosti před nebezpečnými zločinci. A jsem přesvědčena o tom, že ochrana společnosti u nás není dostačující.
Váš názor na trest smrti?
Je to otázka vyhrocená. Osobně jsem prošla názorovým vývojem. Můj ryze privátní názor momentálně je, že bych mohla žít s trestem smrti. Dovedu si ho představit pro určitý typ pachatelů, jejichž zločiny jsou v obecném morálním úsudku neslučitelné s další šancí na život. Například pokud někdo opakovaně zabíjí jenom pro chvilkové potěšení, rozkoš. Ale rozumím i argumentům druhé strany. Trest smrti podle všeho není otázkou vědecké pravdy, ale otázkou lidského přesvědčení a zájmů společnosti.
Mohou se bestiální mnohonásobní vrazi polepšit?
Stává se absolutně všechno! Stává se, že takový člověk sám vyhledá policii, aby ho zadržela a ukončila jeho běsnění. Stává se, že v rozhovoru terapeutovi řekne, že nemůže jít mezi lidi, protože nad sebou nemá kontrolu a obává se svého chování. Ale stává se, že u terapeuta tvrdí, že už mu vraždění nic neříká, a dole v zaparkovaném autě má v kufru další mrtvolu. Znalci mají v případech posuzování napravitelnosti velkou zodpovědnost, na základě znaleckého posudku rozhodují v určitém slova smyslu o osudu nejen pachatele, ale i jeho potenciálních obětí.
Mají zločinci společné povahové rysy?
Dnes na tuto otázku odpovídáme záporně. Je totiž tak pestré pole deliktů, že mluvit o společných vlastnostech pachatelů je velmi riskantní. Momentálně je tendence dělat určité rámcové profily na typy deliktů, zkoumá se například, kdo se dopouští loupežného přepadení, kdo krade v obchodních domech, jak vypadají základní typy pachatelů domácího násilí, znásilňovačů atd.
Pracujete na profilech mezinárodních zločinců?
Nemám takovou zkušenost. Ale redakce jednoho německého časopisu mě oslovila s tím, abych posoudila dopisy pachatele, které psal zhruba 8 let před spácháním trestného činu. Potřebovali člověka zvenku, který nemá mediální informace z domácí scény. Pustila jsem se do toho. Popsala jsem, jak by se mohl pachatel do budoucna v určitém ohledu chovat, a vyšlo mi to. To je potvrzení, že psychologie funguje a že je postavená na poznatcích, faktech, na vědecké bázi, a nikoli pouze na intuici.
Co pro vás znamená úspěch?
Působím jako vysokoškolský pedagog na Policejní akademii a studenti jdou na tuto školu s představou o akčnějších předmětech, než je psychologie. A proto mám radost, když se v nich naší katedře podaří vzbudit zájem. Je příjemné být na výuce a vidět, že problém i výklad posluchače zajímá. Několik studentů se nám podařilo nadchnout pro obor do té míry, že se vydali studovat psychologii na jiných vysokých školách.
Jak hospodaříte s časem? Myslíte, že žena může dělat svou profesi naplno, aniž by okrádala rodinu?
Snažím se čas natáhnout, když jsem ve velkém presu, hledám priority. A také chvilku má třeba přednost práce a pak se to na nějaký čas obrátí. Bez pomoci rodiny nebo zaplacené služby cizího člověka nemůže žádná žena ideálně fungovat všude naplno.

Category: 2004 / 05

Mnohá návěští naznačují, že letošní rok bude hlubinnou zkouškou naší mírnosti. Čas uhání čím dál tím rychleji, narůstá jistá celosvětová podrážděnost, bubáci vykukují málem za každým rohem, projevy násilí jsou mohutné a stále neomalenější, volání po odvetě sílí, jenomže věrohodných informací se člověku nějak nedostává. Média nás zhusta zaplaví důkladnou masáží, ale skutečnou výživu jaksi neposkytují. Člověk by si rád v tom zmatku udělal vlastní názor, ale chybí mu k tomu materiál. O vnějších projevech všech těch spletitých sil se sice dovídáme, ba co víc, jsme jimi systematicky šokováni, leč nahlédnout ke kořenům nám není dáno. Tajné služby jsou přece jednou tajné, v tom je ten vtip, a tak našinec bere zavděk různými střípky a hypotézami, které z nich lze domýšlet. Na jedné straně je to nebezpečně živná půda pro elegantní manipulaci či pro odpoutanou fantasmagorii, na straně druhé nebývale otevřená svobodná možnost k nahlédnutí vlastního života jako součásti určité Velké hry. Jenomže odhadnout, jak až je ta hra velká, dohlédnout, kam až sahají její kořeny, se zpočátku zdá nebohému jedinci takřka nemožné. A tak pátrání často záhy vzdává a raději buď zaujme pózu, nebo se zhroutí. Stane se tak buď součástí, anebo obětí těch sil.
Co tedy zbývá? Je tu nějaká skulina? Lze uniknout z této zdánlivě dokonalé sítě? Nu ano, návod je prostý, avšak provedení bývá nesnadné. Obrátit se k sobě samému a k onomu zázračnému božskému jadérku, které je v nás uloženo. Začít o ně pečovat. Pochopit, že právě tady z toho jádra vyrůstá jeden z hledaných kořenů. Uvidět svou mohoucnost. Narodíme se jako děti, a pokud se sami v sobě nezrodíme znovu, zdětinštíme. Zdětinštíme natolik, až se nám jednoduchá pravda – že totiž stav lidského světa souvisí s tím a odpovídá tomu, do jaké míry jsme dospěli jako jedinci, že totiž nejen my jsme součástí světa, ale i celý svět je zároveň jaksi součástí nás samých – tato jednoduchá pravda se naší dřímající dětinské mysli zdá nepochopitelná.
Jenomže právě v tomto bodě končí veškerá manipulace a začíná naše skutečná dospělost. Teprve od této chvíle se skutečně stáváme onou vytouženou mírou všech věcí. A naše mírnost přestává být slabostí a stává se netušenou silou.
Jaroslav Dušek

Category: 2004 / 05

Štvou vás sousedé? Už vás nebaví výhled z okna? Co byste řekli možnosti zapřáhnout svůj domek za motorový člun a prostě popojet? Rybáři z plovoucích vesnic na jezeře Tonlé Sap v Kambodži se takovým způsobem stěhují. V jihovýchodní Asii nejsou zdaleka jediní.

POTOPA KAMBODŽE
„Ne, normální lodě nejezdí, jenom expresní čluny,“ vysvětluje nám dáma v přístavu. Chceme se přes jezero Tonlé Sap dostat do Siemreapu a dál, k proslulým památkám Angkor. „Proč jenom expresní čluny?“ Hádáme se, protože jsme přesvědčeni, že z nás cizinců chtějí zbytečně tahat peníze. „Protože jiné čluny by nenašly cestu!“ Paní nám svou odpovědí vyrazí dech. Jak může loď nenajít cestu vodou? Pochopíme to až později.
Tonlé Sap je velmi, velmi zvláštní jezero. Zatímco v období sucha je „pouze“ největší vodní plochou Kambodže, v období dešťů (od května do října) pětkrát až šestkrát zvětší svoji velikost a stává se tak největším jezerem celé jihovýchodní Asie. Místy se hladina zvedne až o osm metrů a třetina Kambodže se tak ocitne pod vodou. Na svědomí to má řeka Mekong, jejímž přítokem je řeka Tonlé Sap, která v období sucha ze stejnojmenného jezera vytéká. Když „zaprší“, vzedmuté vody Mekongu se vtlačí do řeky Tonlé Sap, ta změní směr svého toku a jezero vydatně napájí. Zatímco během suchého období má vodní hladina něco kolem tří set tisíc hektarů, v důsledku monzunů se voda rozlije na ploše až jednoho a půl milionu hektarů! Část země je na několik měsíců zaplavena.
Místní jsou na pulzující jezero zvyklí. Ba co víc, kdyby se přírodní cyklus narušil, znamenalo by to pro Kambodžany katastrofu. Unikátní ekosystém jezera a zaplavovaných částí země zajišťuje chudým obyvatelům chudé země dostatek ryb. A ty jsou pro ně z celých 80 % zdrojem bílkovin.
Přemýšlíme, kam se obyvatelé Kambodže před velkou vodou uchylují. Nikam! Pokud nebydlí přímo na vodě, jejich domovy stojí na vysokých muřích nohách. Staletími prověřený systém funguje dodnes, v suchém období se v bahýnku pod podlahou motá drůbež a další domácí zvířátka. Podle toho, na jak vysoké kůly je který dům posazen, si můžeme udělat představu o tom, kam až v období dešťů stoupne voda.
Například v Phnompenhu, odkud vyrážíme na rychlém člunu, se hladina zvedne nejspíše o oněch osm metrů. Svědčí o tom strmé vybetonované břehy, nyní v dubnu, kdy období sucha vrcholí, suché. Když se díváme z nábřeží, řeka se klikatí v pěkné hloubce. Při pohledu ze člunu si můžeme vykroutit krky, abychom nad betonovou stěnou zahlédli kus města, které opouštíme.

PROTI PROUDU ŘEKY TONLÉ SAP
Jelikož náš člun je jediný, který toho dne jede, je poněkud přetížený. Uvelebujeme se na střeše a pro první dvě hodiny si libujeme, jak nádherný výhled máme. Večer potom s hlavami třeštícími úpalem vzpomínáme na domorodce namačkané v těsném, ale stinném podpalubí.
Alespoň je na co se dívat! Probíjíme se proti línému proudu řeky Tonlé Sap, která se stále více rozlévá do mnoha ramen a úzkých průplavů. Břehy lemují rybářské domky na vysokánských kůlech, hladina je zčásti ucpaná přímo plovoucími domy. Jak takové domy vypadají? Úplně všelijak. Ty nejmenší jsou vlastně malé loďky se stříškou a slouží jenom rybáři na výpravě. Jak se loďky zvětšují, zvětšuje se i střecha a ty středně velké už mají i boční stěny. Velké plovoucí domy mají všechno, co si od bydlení můžeme slibovat.
Na řece je čilý dopravní ruch. Štíhlé loďky se motají mezi domy, případně pendlují mezi loděmi uprostřed proudu a vesnicí. Na těchto plavidlech, poháněných většinou jen silou paží přenesenou na uzounké veslo, se lidé dopravují na nákupy, do škol či na sousedskou návštěvu. Děti volí k cestě za kamarády jednodušší způsob – skočí do vody a plavou.
Náš člun zpomalil, neboť se k němu blíží loďka s mnichem v oranžovém hábitu na palubě. Nezastavujeme ale docela, náš nový pasažér si vykasal šaty a šikovně přelezl. Nejspíš jede do Angkoru, přemýšlím a pozoruji jeho kožený kufřík na číselný kód, který nedá z ruky.
Nabíráme znovu rychlost a na vlnách, které náš člun vyvolá, se zhoupnou desítky lodiček. Plovoucí vesnice nám pomalu mizí z dohledu a hladina se rozlévá skoro až k obzoru.

JEZERO, PŘES KTERÉ SE CHODÍ PĚŠKY
Tmavě hnědá voda, kam oko dohlédne, místy splývá s oblohou a my máme pocit, že jsme se ocitli mimo čas a prostor. Své už jistě udělalo slunce, které nám bůhvíkolikátou hodinu praží na hlavu. Když spatřím na obzoru procházejícího se muže, nevím, jestli netřeštím.
Naštěstí se začínají objevovat i shluky lodiček, ze kterých rybáři loví z jezera obnažené zbytky stromů a chrastí. Další důkaz o vrcholícím suchu – jezero jako zásobárna palivového dříví. Ani muž na obzoru nebyl mou halucinací, voda je totiž tak mělká, že místy sahá dospělému člověku jen po pás. Někde už zbývá jenom bahno, kterým vedou úzké kanály se zbytky vody. Touhle mělkou vodou je třeba proplout velmi rychle, už chápeme, proč by se jiné lodě nemohly přes Tonlé Sap spolehlivě dostat! Tak takhle se hledá cesta jezerem: silné lodní šrouby víří bahno, hlavně nezastavovat a držet se vytyčené trasy. V divném horku rozdmýchaném neviditelným sluncem se mi připomenou zimní Krkonoše a jejich tyčové značení. I tady totiž vysoké klacky zapíchnuté do bahna ukazují cestu; ne lyžařům, ale lodím, které nechtějí uváznout. I přes tuto navigaci je vodní cesta místy ucpaná plavidly, která nemohou dál. Jsou to hlavně jakési lodní „nákladní vlaky“, tedy několik nákladních lodí spřažených za sebou, které táhne jeden nebo dva motorové čluny. Mají ale slabší motory než my, a tak musí muži do vody a nákladní lodě z bahna vyprošťovat.
Míjíme také ostrůvky, které jsou bez vody již několik měsíců a stačily se zazelenat. Pasou se na nich krávy a stojí tam provizorní rybářská obydlí. Monzuny se ale už blíží, a tak se budou rybáři brzy stěhovat.
Tyto mokřady jsou ekology obzvláště ceněny, neboť zde hnízdí desetitisíce ptáků. Nyní, v období sucha, se vodní ptáci přetahují o každý kousek volné hladiny. Ptáci ale nejsou jedinými obyvateli jezera a jeho sezonně zaplavovaného okolí. Byly zde nalezeny více než čtyři stovky rybích druhů, krajina je bohatá i na savce a plazy.
Jezero Tonlé Sap bylo vyhlášeno v roce 1997 biosférickou rezervací UNESCO. Každá z oblastí, které jsou chráněny, je unikátní – samotné jezero, zaplavovaný les, který jej obklopuje, a louky a pastviny především na východním konci, které jsou také sezonně zaplavované. Od nepaměti zde žili lidé (nedaleký Angkor býval hlavním městem khmerské říše), kteří se přizpůsobili rytmu přírody a dokázali z něj těžit. Dnes tyto oblasti obývá a využívá přes milion lidí. Živí se především rybolovem, ale zaplavované okolí jezera je velmi úrodné, a tak se zde pěstuje i rýže a zelenina. V posledních dvaceti letech však jako by lidé zapomněli, že na křehké ekologické rovnováze závisí jejich přežití. Rybolov se stal velmi intenzivním, zdá se, že využívání jezera se dostalo za hranice udržitelnosti. To může mít nejen nepředvídatelné sociální následky pro lidi, ale také to může znamenat katastrofu pro zvířecí obyvatele oblasti. Již dnes je ohroženo mnoho vzácných druhů – například obří mekongský sumec (Pangasianodon gigas), z vodních savců třeba delfín (Orcaella brevirostris). Zvýšenou ochranu si také zaslouží kolonie ptačích vajíček a mláďat. Co se týče rostlinného bohatství, rostou tu exotické druhy jako obří mimóza (Mimosa pigra) či vodní hyacint (Eichhornia crassipes). Většina rostlinné říše Tonlé Sapu však nebyla ještě prozkoumána, a tak je o to důležitější chránit toto zatím jenom tušené bohatství. Jak moc je to reálné v zemi, kde po vleklé občanské válce (i když bychom měli mluvit spíše o vyhlazování) bují korupce a strach, je ovšem otázkou.

VESNICE NA VODĚ
Ukolébáni monotónním hučením lodního šroubu přejíždíme přes jezero. Probuzení je přízračné – na obzoru se objeví bambusové a rákosové střechy plovoucí vesnice, která pro rychlé čluny slouží také jako přístav. A protože těmito čluny přijíždějí turisté, značně z toho profituje.
Vyloďujeme se uprostřed vesnice rovnou na jiný, menší člun, který nás veze až téměř ke břehu. I tam stojí rybářská vesnice, chatrné domky ale svědčí o tom, že se bude brzy stěhovat a že na pár měsíců nemá cenu stavět bůhvíjaký komfort.
Všichni obyvatelé téhle příbřežní vesničky jsou vlastně obchodníci, jak mi vysvětluje místní mladík, na jehož motorce frčím k hotýlku. Nevím ani, jak se jmenuje, protože se představil jako Tonyho přítel. Tony byl mladík, který mi dělal mototaxikáře v Phnompenhu a zřejmě telefonicky mě předhodil svému kamarádovi.
Tonyho přítel mě tedy zasvěcuje: „Tihle nakupují ryby od těch, co bydlí na jezeře, a vozí je do města na trh.“ „Do jakého města, vždyť tu žádné není?“ „Do Siemreapu. A tam zase nakupují zeleninu a různé věci, které si od nich kupují lidé z jezera.“ „Jaké různé věci třeba myslíš?“ „Třeba když někdo chce televizi, nebo prase, nebo nějaké nádobí.“
Trochu nechápu tu televizi, ale je fakt, že z plovoucích domků trčí antény. Aby se rybáři nemuseli vzdát dobrodiní televizního vysílání, jsou zdejší televize napájené z baterií. Některé mají baterie dokonce přímo zabudované.
Plovoucí vesnice je svět, který končí tam, kde pro nás suchozemce začíná. Na hladině Tonlé Sapu se jich kolébá přes šedesát! Plave tu škola, policejní stanice, a dokonce i chlívek s čuníky. Některé domy stojí na voru, jiné vyrůstají přímo z větších lodí. V „ulicích“ to žije – děti s aktovkami plují ze školy, ženy si vezou ze břehu náklad zeleniny. Některé domy jsou jen bídné chatrče z polozhrouceného bambusu, jiné jsou bytelné dřevěné stavby s plechovou střechou. U každé větší usedlosti je také suchý dok. Jde o dřevěnou konstrukci trčící z vody, na které opravované nebo právě rozestavěné lodě leží. Moc se mi líbí pozorovat mladíky z jedné rodiny, jak opravují loď na vodě, ale v suchu.
Stejně jako suché doky, mají větší usedlosti také vodní zahrádky. Přijímáme pozvání na jednu „vodní farmu“, jak svému domovu říká hlava rodiny. Dva menší domky spojuje povalový chodníček, na němž nás muž jménem Khan vítá. K zábradlí je přivázaná malá opička. Čtyřletý hošík má okolo krku hada… Že tu mají rádi zvířata, je mi jasné, ani nemusím vidět klec s papouškem. A taky tuším, že tu určitě hluboko do kapsy nemají. Jistým přivýdělkem jsou zvědavci z bohatého Západu. Stejně jako my, tu za své očumování nechávají nějaký ten riel. Hlavním zdrojem obživy rodiny jsou ale ryby. Konečně víme, co znamenají plochy ohraničené kůly a vyplétaným plotem, jimiž je hladina jezera pokryta. Rybí zahrádky! V ohraničeném kousku jezera se to hemží rybími kusanci, jejichž lesklé hřbety se mihotají v kalné vodě. Takhle vypadá hojnost ryb, když ryby narážejí jedna do druhé! Ráno co ráno odváží Khan koše ryb do vesnice na břehu. Odtamtud putují v rukou šikovných obchodníčků na suchozemské tržnice v okolí.
Khanova „vodní farma“ je útulný domov plný květin a domácích zvířat, která jsou chována pro potěchu a tudíž jsou značným luxusem. Je důkazem toho, že pokud je člověk šikovný a má trochu štěstí, zvláštní život na vodě může být pohodlný a příjemný. Že pevná zem pod nohama naopak nemusí znamenat výhru, o tom nás znovu přesvědčuje dočasná vesnice na páchnoucím bahnitém břehu posetém odpadky. Políčka s rýží ležící za vesnicí už před měsícem sklidili a teď jsou suchá. Za pár týdnů se lidé postěhují na okolní vršky. Znovu budou stavět své domovy. Vesnice mě naplňuje pocitem marnosti, který umocňují špinavé děti loudící peníze. Vůbec je tu hrozně moc malých dětí. Říkám to Tonyho příteli a ten se smíchem říká: „Dělat děti je často jediný džob místních lidí.“
Nejspíš má pravdu. Bezstarostná víra, že je velké jezero Tonlé Sap vždycky nějak uživí, se zřejmě dědí z generace na generaci. Doufám, že nemají pravdu ti, kteří varují před ekologickou katastrofou.


OTEPLOVÁNÍ ZEMĚ A ZÁPLAVY V JIHOVÝCHODNÍ ASII
Že záplavy a povodně jsou odjakživa součástí života mnoha částí jihovýchodní Asie, není asi žádná novinka. Každoroční monzuny byly vždy očekávány nejen jako zdroj vláhy, ale také jako potencionální katastrofa. Na třetím světovém fóru o vodě v Kjótu v roce 2003 však konečně zaznělo více než rozumné stanovisko – záplavy se nám nepřizpůsobí, musíme se přizpůsobit my jim. Vyjádřilo se tak několik vlád z monzunových oblastí jihovýchodní Asie, pro něž je otázka záplav velmi aktuální. S tím, jak dochází ke globálnímu oteplování Země, narůstají i škody ze stále větších povodní. Například Čína utratila na ochranu před záplavami mezi lety 1999 a 2003 více peněz, než za předcházejících 30 let.
Součástí nového „postoje“ zmíněných vlád je ustanovení povodňové policie v několika státech jihovýchodní Asie. Ta má mimo jiné naučit lidi více využívat pozitivních aspektů povodní.
„Záplavy jsou pohromou jen tehdy, když přijdou příliš brzy, když jsou příliš velké nebo když nepřijdou vůbec,“ řekl na fóru v Kjótu vietnamský úředník z rozvojového programu Pham Thanh Hang. Řekl také, že rozlití Mekongu je základním prvkem venkovského života ve Vietnamu. Záplavy přinášejí vodu, díky níž mohou lidé pěstovat nejdůležitější vietnamskou plodinu – rýži. Stejně jako každoroční rozlití jezera Tonlé Sap, zajišťuje, že rybí průmysl činí 10 % HDP země.
Vietnamská vláda se tedy rozhodla pro taková opatření, která by minimalizovala negativní důsledky záplav, místo toho, aby proti záplavám bojovala. K takovým opatřením například patří stavby škol na vysokých kůlech a lekce plavání pro rodiče i děti. Pan Pham řekl, že tato opatření přinesla žádoucí efekt. Počet dětí utopených při záplavách v roce 2002 byl jen kolem 100, ve srovnání s 500 v roce 2000.
Projekt je v jihovýchodní Asii podporován Asian Development Bank. Specialista ADB Ian Fox shrnul v Kjótu postoj své banky: „Záplavy škodí jen tehdy, když jim v cestě stojí lidé nebo majetky.“ Nebo jinak – zatímco obydlené oblasti vyžadují vysoký stupeň povodňové ochrany, v zemědělských oblastech je na ochranu třeba jen minimálních prostředků. Přesně v duchu „maximálních výhod ze záplav“.
podle BBC Newskvěten 2004

Category: 2004 / 05

To, že se při klášterech vařilo pivo, není žádným tajemstvím. Mniši s pivním břichem se stali oblíbenou karikaturou chudoby a odříkání. Ale pivo měli a mnohde ještě mají skutečně vynikající. Jeden z takových klášterů s pivovarem stojí i v těsné blízkosti Pražského hradu.

První zmínky o pivovaru při strahovském klášteře se datují z přelomu 13. a 14. století, kdy si jej pronajal měšťan Menšího Města pražského Petr za 4 kopy českých grošů ročně. Za husitských válek byl klášter vypálen a pivovar poničen. K obnovení právovarečných privilegií došlo až v roce 1515 Vladislavem Jagellonským. V roce 1629 rozhodl opat Kašpar z Questenberku celý pivovar přestavět. Důvod byl pro dnešního konzumenta kuriózní – uřknutí. A tak v letech 1635 a 1646 se pivo nevařilo, ale stavělo se. Jenže poslední rok třicetileté války si pivovar za své ležení vybralo švédské vojsko, které jej, jak bývá u vojáků zvykem, opustilo roku 1648 značně zničený. Obnova byla dokončena až roku 1659, ale strastiplná historie pivovaru tu ještě nekončí. Požár z roku 1697 znovu na několik let, během nichž probíhaly opravy, zastavil výrobu. Nicméně ze soupisu fungujících pivovarů Rakouska-Uherska vyplývá, že svou činnost pivovar obnovil a ještě roku 1903 prokazatelně sloužil svému účelu. Roku 1919 byl však zrušen a přestavěn na byty. V západní části budovy strhli na konci padesátých let minulého století klenbu a část prostor přestavěli na sál s jevištěm, kde zkoušel Armádní umělecký soubor. Teprve až poslední rekonstrukce zase navrátila prostorám jejich původní význam – pivovar a restaurace. První výstav piva se uskutečnil 6. června 2001 na svátek patrona premonstrátů svatého Norberta. Právě jeho jméno zdejší pěnivý mok nese.

Category: 2004 / 05

Na světě jsou dnes v provozu miliony kilometrů železničních tratí, ale pouze na jediné z nich si můžete koupit jízdenku, která vás opravňuje projet jedním vlakem plných 9298 km, což je největší tarifní vzdálenost světových železnic. Kam pojedete? Samozřejmě po trati Transsibiřské magistrály z Moskvy do Vladivostoku, a to 164 hodin napříč dvěma kontinenty. Projedete 89 měst, překročíte 16 velkých řek a uvidíte jediné mramorové nádraží na světě.

STAVBA VĚZŇŮ A VOJÁKŮ
Grandiózní stavba magistrály byla zahájena 31. května 1891 ve Vladivostoku položením základního kamene ussurijské části tratě samotným carevičem Mikulášem Alexandrovičem, synem Alexandra III. Bylo rozhodnuto odmítnout všechny nabídky zahraničních investorů a stavbu uskutečnit vlastními silami, protože se car obával růstu vlivu cizinců na Dálném východě. Práce probíhaly v nepřístupné, řídce osídlené a člověku nepřátelské tajze a byly dokončeny pouze za vydatné pomoci ruského vojska, vězňů a různých dobrodruhů.
Trať přetínala mohutné sibiřské řeky, bezpočet jezer, oblasti věčně zmrzlé půdy a zrádných močálů a materiál bylo nutno dopravovat z velkých vzdáleností. Například ocelové konstrukce pro Amurský most se odlévaly až ve Varšavě, putovaly po železnici do Oděsy, odtud lodí do Vladivostoku a pak opět po železnici až do Chabarovska. Na stavbě trati pracovalo současně několik desítek tisíc lidí, mezi nimi i český polárník Jan Eskymo Welzl. Většina práce se dělala ručně, ale navzdory všem obtížím se kladlo 500-600 km tratě ročně. Vzhledem k náročnosti terénu, drsnému podnebí a odlehlosti stavby lze magistrálu zařadit mezi největší technická díla 20. století.
První vlak z Evropy ke břehům Tichého oceánu přijel již v roce 1903. Zpočátku byly vagony přes Bajkal dopravovány na speciálním parníku, teprve v roce 1905 byla dokončena technicky velice náročná trať vedoucí po strmém jižním břehu Bajkalu – takzvaná „krugobajkalka“. Na Dálném východě vedla trať magistrály přes Mandžusko a Charbin a teprve po rusko-japonské válce, kdy Rusko ztratilo vliv v Mandžusku, byla tato část nahrazena tratí výlučně na ruském území.
Magistrála je spojena i s českými dějinami. V sanitním voze třetí třídy transsibiřského expresu, jedoucího tehdy z Moskvy do Vladivostoku skoro měsíc, napsal T. G. Masaryk svůj program o novém poválečném uspořádání světa, knihu „Nová Evropa“. Po uzavření německo-sovětského míru v Brestu Litevském v březnu 1918 se po magistrále přesouvaly československé legie do Francie (z Ukrajiny přes Sibiř do Vladivostoku a poté lodí po oceánu), ale u jezera Bajkal se je v úzkém místě „krugobajkalky“ pokusili zadržet sovětští bolševici. Českoslovenští legionáři v urputných bojích zvítězili a možná tak ovlivnili další osud rodícího se státu. Zbytky pomníku padlých legionářů, který na jejich památku postavili těsně před svým odchodem spolubojovníci, stojí na břehu Bajkalu dodnes.

MAGISTRÁLA V ČÍSLECH
I když na vlakové jízdence z Moskvy do Vladivostoku budete mít tarifní vzdálenost 9298 km, skutečná délka magistrály, která začíná v Moskvě na Jaroslavském nádraží a končí na břehu Japonského moře, je 9288,2 km. Z toho 1777 km tratě vede po evropské a 7512 km po asijské části Ruska, přičemž hraničním bodem mezi Evropou a Asií je 1778. kilometr, ležící poblíž města Pervouralsk. Jízdenka z Moskvy do Irkutska, kam míří naši turisté nejčastěji, přijde na 1300 korun (plackartnaja) nebo na dvojnásobek (kupé). Systém dvojích cen, který diskriminoval cizince, byl naštěstí již zrušen.
Po cestě do Vladivostoku projedete 89 měst, z nichž pět má počet obyvatel převyšující jeden milion. Svezete se i po nejdelším mostě o délce 2568 m přes řeku Amur, která má v tomto místě šířku kolem 2 km. Občas se vám podaří jet rychlostí až 140 km/hod., především v úseku Omsk-Novosibirsk, kde je až 610 km tratě bez jediné zatáčky nebo převýšení. Nejchladnější místo magistrály se nachází v úseku Mogoča-Skovorodino, kde zimní teploty dosahují pravidelně až -62 ̌C. A na břehu Bajkalu, nejhlubšího jezera na světě, můžete obdivovat jediné nádraží na světě, které je celé postaveno z mramoru. Nádražní budova ve Sljudjance byla dokončena v roce 1904 jako pomník stavitelům magistrály, připomínající jejich oběti a utrpení a završující stavbu unikátní a technicky mimořádně náročné „krugobajkalky“. MAGISTRÁLOU DNES
Zatímco na počátku století byly součástí cestování po magistrále, které trvalo mnoho dnů, například i pravidelné bohoslužby, konané ve zvlášť k tomu určených vagonech, dnes čekají na cestující jiná, ale neméně zajímavá překvapení. Někteří jazykoví teoretici tvrdí, že ruské označení pro nádraží „vagzal“ je odvozeno od zábavního parku. A když vyjížděly první ruské vlaky z Carského Sela do Petrohradu, konal se vždy na oslavu této události ples pro nejvyšší petrohradskou společnost. Ani dnes není postsovětský vlak jenom dopravním prostředkem. Dokonce by se dalo říci, že dopravním prostředkem je až na posledním místě. Především je to noclehárna, tržiště, restaurace a společenský klub.
Poté co se všichni vyšplhají po strmých a vysokých schůdkách do svého vagonu a obsadí svá lůžka, nastává všeobecné vybalování zavazadel. Slečny se převlékají do pohodlných domácích tepláků, babičky vytahují pletení či zamilovanou knížku a děti skotačí v uličce. Během krátké chvilky se vagon promění v jednu velkou útulnou domácnost, jakousi náhodně vzniklou komunitu, ve které je každý host srdečně vítán. Pokud se ovšem zbaví zábran a je schopen se vzdát soukromí. Ostatně to ani jinak nejde.
Co chvíli vtrhne do vagonu skupinka „málenkych byznysmenov“, jak si sami říkají. Prodávají od bot po hodinky, obaly na doklady, bulvární časopisy, audiokazety, limonády a vodku. Kdo u nich nesežene to, co potřebuje, může si nakoupit na každé zastávce. Vlak tady stojí asi 20 minut. Nástupiště se po příjezdu vlaku promění v jeden velký orientální bazar. Babky nabízejí domácí palačinky se sibiřským borůvkovým džemem, brambory s koprem, dnes podojené mléko nebo velkou do červena vyuzenou rybu přímo z Volhy (nebo z Vjatky, Kamy, Tobolu, Obu či jiné řeky, kterou magistrála překonává). Občas se objeví gramofon nebo televize, kožichy a elektrický šicí stroj, tj. výrobky, které zdejší lidé dostali ve státních podnicích namísto výplat a teď se je snaží vyměnit za peníze.
Když se vlak rozjede, znovu se, umocněn konvicemi kouřícího čaje, rozhostí pocit domova. Každý vagon má totiž své dva průvodčí, spíše stewardy, kteří se starají o pohodlí cestujících, a svůj vlastní samovar na dřevěné uhlí, jenž je v jejich péči. A tak zatímco za okny den po dni ubíhá monotónní sibiřská krajina a močály jsou střídány lesy, lesy poli a pole opět močály, my můžeme u šálku kouřícího čaje diskutovat se spolucestujícími o současné situaci v Rusku, o komunismu a o ruské duši.

Category: 2004 / 05

Se šamanem v kolumbijském pralese

Jim je Američan a několik let žije v Bogotě. Seznámili jsme se v redakci největších kolumbijských novin El Tiempo. Zaujal mě svou urostlou postavou a pronikavým pohledem. Tipoval jsem mu kolem padesátky. Na první pohled bylo jasné, že není Kolumbijec. Vylezlo z něho, že do Kolumbie přijel před osmi lety, původně jako turista.
„A co tady děláš teď?“ zeptal jsem se. „Píšu články pro americké časopisy, překládám ze španělštiny a hlavně konzumuji yagé.“ Když viděl můj nechápavý výraz, dodal: „Ve většině jihoamerických států i v Evropě je známější pod názvem ayahuasca.“
O ayahuasce jsem už samozřejmě slyšel, ale dosud jsem nikoho, kdo měl s touhle drogou osobní zkušenost, neznal. „Pravidelně čtyřikrát až pětkrát do roka lítám do Amazonského trapézu užít ayahuascu s místními šamany. Z každé cesty si také přivezu několik kousků liány, z kterých si nápoj připravuji v Bogotě. A co víc – mám tady svůj klub Ayahuasceros. Ale už musím jít. Tak nos vemos! Uvidíme se!“ spěšně se rozloučil.

KOLUMBIJSKÝ TRAPÉZ
Na univerzitě v Bogotě jsem ukončil povinnosti druhého semestru a vydal se do Leticie, hlavního střediska kolumbijského departamentu Amazonas. V zajetí tropické džungle tady žije asi sedmnáct tisíc obyvatel, zcela izolovaných od zbytku země. Jediné jejich spojení se světem je letadlo nebo řeka Amazonka. Řeka tu opouští Kolumbii a vody mar dulce – „sladkého moře“, jak největší řeku světa nazvali krajané Vasco da Gamy, urazí ještě 3000 kilometrů, než splynou s Atlantikem. Tomuhle jihovýchodnímu výběžku Kolumbie na hranicích s Peru a Brazílií se říká také Amazonský nebo Kolumbijský trapéz. Od 18. století se tady potkávaly dva koloniální světy – španělský, přicházející od západu, a portugalský z východu. Dva roky po objevení Ameriky, v roce 1494, daroval v Tordesillas zámořský svět těmto dvěma národům papež. Až do dvacátého století zde docházelo ke střetům o vytyčení hranic. Dříve mezi Španěly a Portugalci, později mezi hraničními státy.
V Leticii jsem díky stipendiu od kolumbijské vlády bydlel ve výzkumném centru, které patří největší kolumbijské univerzitě – Universidad Nacionál. Za výzkumnými úkoly se sem sjíždějí vědci ze všech koutů světa. Třeba Olga, podílející se na projektu sponzorovaném Světovou bankou, zkoumala druhovou rozmanitost ryb ve zdejších říčkách, Roberto tu píše publikaci o léčivých rostlinách v Amazonii a další gringo (jihoamerický výraz pro cizince bílé pleti), jak jsem vzápětí zjistil – Jim, o ayahuasce. „Ještě tě zajímá ayahuasca (vyslovuj „ajavaska“)?“ otočil se na mě z hamaku, když mě správce centra odvedl ubytovat se do maloky (maloka je obydlí indiánských kmenů v Amazonii, má kruhovou konstrukci, je uzavřená střechou v konickém tvaru pokrytou listy z palem; dům se dvěma nízkými vchody pojme až deset mnohočetných rodin). Za chvíli jsme se oba houpali v hamacích a Jim vyprávěl.

CO JE AYAHUASCA
„Ayahuasca je nejrozšířenější název pro liánu Banisteria caapi, ze které se připravuje silný psychotropní nápoj. Vyskytuje se zhruba v povodí horního toku Amazonky a Orinoka, což odpovídá pralesům Venezuely, Kolumbie (konzumuje se zde pod názvem yagé), Ekvádoru (pod názvem matena) a Peru a západní Brazílie (známá pod jménem jurema, chá, daime, yagé, ayahuasca). Lidé v těchto oblastech ji konzumují již nejméně 2000 let. Také nejrozšířenější název ayahuasca pochází z jazyka kečua (jazyk Inků) a jsou to vlastně dvě slova – huasca znamená v překladu liána, aya – smrt. Inkové totiž věřili, že ‘liána smrti’ nebo také ‘liána mrtvých’ přináší návštěvu mrtvých a komunikaci se světem duší (proto se někdy překládá jako ‘liána duše’). Stejně jako smrt, nemá liána začátek ani konec (ne tedy proto, že by byla smrtelně nebezpečná). O ayahuasce se říká, že je to ‘matka džungle’ (La madre selva), která má duši a o níž se nežertuje! Podle šamanů ‘její duch ví vše a je možné se jej na cokoli zeptat’. Šamani v Amazonii své rituály rozvinuli v opravdové umění a dokáží je využívat například k léčení nebo k odvrácení hrozícího neštěstí.“
Poslouchal jsem pozorně Jimův výklad a docházelo mi, že ten člověk musí o ayahuasce a šamanských rituálech hodně vědět. A také, že šaman je vlastně nejdůležitějším činitelem při její konzumaci. Co to je ale za lidi?
Jim jako by slyšel moji otázku: „Nepředstavuj si polonahého muže, žijícího uprostřed pralesa. Může to být i na první pohled nenápadný indián, živitel rodiny s chatrčí postavenou na okraji vesnice, nebo dokonce bydlí ve městě. Ale při bližším kontaktu z něj cítíš vnitřní klid a vyrovnanost. Vyzařuje z něj neviditelná energie. Pravý šaman je obdařen zvláštními schopnostmi. Zdůrazňuji pravý, protože v Amazonii můžeš potkat spoustu nepravých šamanů, tzv. brujos – čarodějů, se kterými konzumovat ayahuascu může být značně nebezpečné. Někdy ji také využívají k černé magii a za úplatu škodí lidem.“
Povídání o brujos ve mně vyvolalo obavy. Jim ale pokračoval ve vyprávění o šamanech: „Jejich okolí je považuje za nositele nadpřirozených vlastností. Ayahuasca jim umožňuje pohybovat se v jiných dimenzích skutečnosti. Během rituálu jim dává telepatické a jasnovidecké schopnosti. Proto také, když se vědcům v Evropě podařilo izolovat harmalin, látku obsaženou v ayahuasce, velmi trefně ho, vzhledem ke zmíněným účinkům, pojmenovali ‘telepatin’.
Šaman je znalcem pralesa, dokáže v něm přežít – jenom s mačetou, bez ohně a vody. Ostatně, to je i zkouška každého, kdo se chce stát šamanem. Jen málokdo v ní obstojí.“
To bylo také poslední, co jsem si z Jimova vyprávění oné noci pamatoval. Zřejmě jsem usnul.

JAK SE PŘIPRAVUJE
Druhý den se Jim pozdě večer vrátil s několika kusy ayahuascy. Poprvé jsem viděl liánu, která slouží šamanským rituálům. Od těch, jaké jsem předtím viděl v pralese, se ale nijak nelišila. „K přípravě se používají obvykle liány tlusté jako předloktí. Nejlepší jsou ve stáří deset až patnáct let. Ovšem v neskutečné druhové rozmanitosti amazonského pralesa pozná tu pravou ayahuascu jenom šaman,“ zasvěcuje mě Jim. „Ale ayahuasca neroste všude. Není lehké ji najít! Neroste v oblastech, které jsou často zaplavovány, nebo dokonce v místech, a takových je v Amazonii hodně, která jsou pod vodou několik měsíců. Musíš prostě vědět, kde ji hledat. Proto si také někteří šamani ayahuascu pěstují na svých pozemcích nebo rovnou u svého domku.“
Neovládl jsem svoji zvědavost: „A jak se ayahuasca připravuje?“ „Liána se nadrtí do hliníkového hrnce, zalije vodou a vaří nad ohněm. Kde jsou ty časy, kdy se vařila v hliněných nádobách. S příchodem kolonizace a pokroku mnoho indiánských rituálů degenerovalo, příprava ayahuascy není výjimkou,“ posteskl si Jim a hned pokračoval: „Když se voda vyvaří, zalije se liána znovu vodou z řeky a opět přivede do varu. To se během noci zopakuje několikrát. Vzniklý zpěněný vývar se nesmí ochladit studenou vodou, jinak ztrácí účinek. Když je dobře připraven, vydrží i několik týdnů. Ale to jsem ti řekl jenom velmi stručný postup. Na přípravu ayahuascy se nejčastěji používají jen kmeny liány, ale pro umocnění se také mohou přidávat kořeny a někdy listy. S cílem zesílit nebo snížit efekt se může použít spousty jiných rostlin. Jednotlivé indiánské komunity (v současnosti odvar konzumuje přibližně 75 indiánských etnik) mají svůj speciální recept. Údajně existuje kolem 5000 kombinací. Dá se to přirovnat k výrobě vína! Každá rodina má na přípravu jiný recept a dosáhne jiné chutě, vůně, síly a účinku.
Ale to není všechno. Ve skutečnosti je to mnohem záhadnější. Důležitou roli hraje totiž šaman. Ten si během vaření zpívá, rozmlouvá s liánou, aby přivedla svou sílu… Při vaření by neměla být osoba, jež nemá čisté myšlenky nebo která měla pohlavní styk. A hlavně, nic se nesmí podcenit, jinak ayahuasca neúčinkuje.“

FRANCOUZKA Z KMENE UITOTO
Na doporučení lidí z univerzitního centra jsem se vydal navštívit indiánskou komunitu z etnické skupiny Uitoto, i když v Kolumbijském trapézu jsou více rozšířené vesnice indiánů Ticuna. Z Leticie sem vedla prašná silnice a dál už pokračoval jenom prales. Nebylo těžké vyhledat náčelníka vesnice, který se jmenoval Absalon, a požádat ho o souhlas. Za všechno chtěli zaplatit. Za pobyt ve vesnici, za focení, za rozhovor… Holt blízkost města je naučila znát cenu peněz. Kromě modernějších obydlí s vlnitým plechem a spoustou haraburdí z civilizovaného světa zde měli tradiční maloku, ale nepoužívali ji jako obydlí pro několik rodin, nýbrž jako místo pro různá skupinová setkání. V maloce se váleli dva indiáni. Cpali se pečenými banány a na hliněné podlaze měli rozporcovanou rybu. Jako podnos sloužil zelený list a jako talířek na kosti podlaha. Byli špinaví, hluční a evidentně opilí, zřejmě po aguardiente, kořalce, kterou si vyrábějí z cukrové třtiny. V rohu seděla na zemi žena a zašívala hamak. V přítmí obydlí bez oken jsem si ji nenápadně prohlédl. Na sobě zašlé, ušmudlané šaty, ověšená různými náramky a korálky, jaké nosí indiánky, a v ústech se jí zelenaly zuby od žvýkání koky. Nebyl na ni hezký pohled. Ale pak jsem se zarazil. Měla modré oči a rysy Evropanky. „Vy jste z Evropy?“ vyhrkl jsem. Byla to Francouzka, která mezi indiány žila už přes dva roky. Původní profesí etnografka, která přišla poznávat místní zvyky. Od kolumbijské vlády získala půlroční vízum. Když se začala zajímat, kdy vlastně uběhne půl roku platnosti víza, bylo už pozdě – dávno ho překročila. Než by riskovala problémy s úřady a vysokou pokutu, hodila vše za hlavu a zůstala. Stala se manželkou místního indiána a žila v rytmu pralesa a ayahuascy.
V příběhu Manuela Cordovy z knížky Čaroděj z horní Amazonie vypráví tento sběrač kaučuku, kterého unesli indiáni kmene Amahuaca na počátku 20. století, jak získal vědomosti o lese a těchto indiánech přímo z vidin, jež následovaly po vypití výtažku z ayahuascy. Líčí zkušenost se sdílením vědomí se svými únosci, skupinové seance s vizemi, kdy všichni účastníci vidí stejné obrazy. V Amazonii existují indiánské kmeny, kde ayahuascu konzumují všichni členové, aby pochopili a porozuměli zákonům světa.
Pijí ji, když potřebují učinit důležité rozhodnutí (dříve například, aby rozpoznali plány nepřítele, nyní aby poznali, který z cizinců k nim přichází s dobrými úmysly a který se špatnými), když potřebují vyřešit konflikt mezi rodinami nebo komunitami, když musí odhalit nemoc (šaman vidí do těla nemocného) nebo vyléčit třeba hadí uštknutí. Liána je v pralese často medicínou první volby, lékař je daleko a šaman dosahuje s ayahuascou prakticky stoprocentních úspěchů, např. i u postiženého po kousnutí zmijí zelenou (její jed usmrcuje do 2 hodin). Někde se ayahuasca konzumuje jenom při těchto výjimečných okolnostech, někde mnohem pravidelněji a častěji.
Když jsem při odchodu pozoroval lidi z této vesnice, bylo pro mě nepochopitelné, jak si zde Francouzka mohla zvyknout. Začal jsem mít z liány strach. Představa, že bych se pomocí ní dostal do jiného světa a nechtěl se vrátit do toho našeho, byť uspěchaného a stresujícího, se mnou otřásla.

OBŘAD S ALFONSEM
A pak jednou přišel Jim, že se zítra večer mohu zúčastnit obřadu. Chtěl jsem se ho vyptávat na spoustu věcí, ale bylo vidět, že mu to není vhod. Jenom mi slíbil, že bude ráno k dispozici.
„V den konzumace ayahuascy by ses neměl přejídat. Nejlepší je jenom posnídat,“ pozval mě na polévku, kterou připravoval na turistickém vařiči, jen co jsem se ráno probudil. „Oběd a věčeři vynech. K pití je nejlepší čaj, hlavně nepij alkohol ani kávu. A taky dnes nedělej nic namáhavého. Nejlepší by bylo, kdybys zůstal v hamaku. Kolem páté hodiny, před západem slunce, se sejdeme v přístavu. Bude nás čekat člun. Jo a připrav si třicet tisíc pesos (zhruba 15 USD),“ udílel pokyny. „A uvidíme přípravu ayahuascy?“ vyzvídal jsem. Usmál se na mě jako na mimino: „Šaman vařil ayahuascu během noci a sám, beze svědků. Jsou i tací, kteří si ayahuascu kupují už připravenou od jiných, ale to není případ Alfonse. Dobře ho znám, a kdybych mu nedůvěřoval, tak ti ho nedoporučím,“ řekl Jim.
Don Alfonso byl malý, zavalitý indián. Na sobě měl džíny a kšiltovku a moc nemluvil. Nasedli jsme do kánoe a jeli na místo, kde stála dřevěná chýše a zavěšené staré hamaky. Kousek od chudého příbytku bylo velké ohniště. Kolem dokola banánovníky a začínající prales. Na místo, které zřejmě sloužilo k rituálům pití ayahuascy, jsme dorazili téměř za tmy. V rovníkových šířkách je po celý rok stejný den i noc. Kolem šesté je obvykle už tma. Don Alfonso před chýši rozprostřel staré deky, rozsvítil velkou petrolejku, rozdal nám plastikové kelímky a z umělohmotné láhve nám do nich rozlil ayahuascu. Ještě předtím nám ale věnoval mapachos – cigára ze syrového tabáku, která se namáčejí v kořalce z cukrové třtiny. Zapálil si a fouknul kouř do našich kelímků. Začal zpívat svůj zpěv, tzv. ícaro, který získal během zasvěcení. Slovům jsem nerozuměl, při obřadu ale není podstatné rozumět textu. Důležitější je melodie a rytmus, kterým šaman provází a řídí přítomné. Proto se mohou rituálů zúčastňovat i cizinci. Alfonso ztichl a Jim vyprázdnil svůj kelímek. Tak jsem ho následoval. Nikdy jsem nic hnusnějšího, odporně nakyslého nepil. Poslední se napil don Alfonso. Pak začali s Jimem kouřit mapacho. Já je pozoroval a za zvuku exotických křiků pralesa čekal na účinek ayahuascy.
Po chvilce se mi udělalo hrozně špatně, přestával jsem vnímat okolí. Jakoby zdálky se ke mně nesl zpěv ícaro, kterým šaman vede rituál při vznikajících vizích účastníků. Nemohoucně jsem ležel a pak si už jenom matně vzpomínám na silné zvracení, které má tenhle rituál provázet jako očista.
Druhý den jsem se probral na zemi u chatrče strašně zesláblý. Jim s donem Alfonsem řekli, že chyba rozhodně nebyla v ayahuasce. Jim tvrdil, že byl s Alfonsem v telepatickém spojení a že ho zcela jasně vedl světem „neviditelných“ energií. „Velmi těžko se to popisuje, musí se to zažít,“ utrousil.

CHEMIE AYAHUASCY
Chtěl jsem nahlédnout do jiného, astrálního světa, do světa neviditelných energií, které jsou běžnému člověku a jeho vědomí uzavřeny. Bohužel se mi to nepodařilo. Podle dona Alfonsa jsem na konzumaci ayahuascy nebyl vnitřně připravený. „Obával jsi se toho a částečně tomu nevěřil. Ne vždy a každému otevírá ayahuasca ‘jiný’ svět.“
„Schopnost vidět přes jinak neprůhledné překážky, vcházet ve styk s dušemi zemřelých a duchy přírody a ‘pronikat do mysteria kosmu’ mají pod vlivem ayahuascy jen osoby se sklonem k mysticismu,“ řekl mně po návratu do České republiky přední odborník prof. Jiří Patočka z katedry toxikologie Vojenské lékařské akademie v Hradci Králové. „U ostatních vyvolává ayahuasca na omezenou dobu smyslové přeludy, odosobnění a změny emocionality. Působí na ně euforicky a mění jejich vnímání reality, ale člověk pod jejím vlivem zůstává v kontaktu s okolím, je místně i časově orientován a může své prožitky hodnotit a sdělovat druhým.
Za hlavní nositele účinků ayahuascy jsou považovány deriváty harmanu: zejména harmin, harmalin a některé další, např. deriváty tryptaminu, které byly již dříve nalezeny v jiné halucinogenní rostlině, Peganum harmala L., rostoucí ve střední Asii, Indii a dalších oblastech, a jež patří do stejné skupiny drog jako např. LSD. Ayahuasca náleží mezi drogy, které vědci označují jako eidetika (vyvolávající schopnost vybavit si předměty tak, jako by byly před očima), halucinogeny, psychoaktivní nebo psychotropní látky.“
Švédský lékař Bo Holmstedt, pionýr výzkumu harmalinových alkaloidů, přišel v roce 1977 se zajímavou myšlenkou: podle něj jsou některé látky, endogenní mozkové produkty, velmi podobné harmalinové řadě alkaloidů. Dává je do souvislostí s endorfiny, endogenními morfiny, které zjednodušeně řečeno produkuje dobrá mysl prostřednictvím mozku ve stavu nejvyššího ohrožení anebo nejvyšší blaženosti.
Pro harmin a harmalin je charakteristické, že působí jako inhibitory (brzdicí faktory) enzymu monoaminoxidázy, zejména typu A (MAO-A), podobně jako celá řada látek používaných v moderní medicíně jako antidepresiva. Jim Dekorne, autor knihy Psychedelic Shamanism, vysvětluje, že tento enzym funguje jako aktivní činitel chemického imunitního systému. Pakliže dojde k jeho inhibici, utlumení funkce, a ayahuascové alkaloidy tu vlastnost mají, umožní jiné složce nápoje – tryptaminům – propojit mozkové synapse, a pak to prý nastane… Zjednodušeně harmalin z ayahuascy zablokuje chemický imunitní systém a tryptaminová složka zrychlí propojení mozkových synapsí!
Dr. Josep Fericgla ze Sd’EA (Societat d’Etnopsicologia Aplicada i Etudis Cognitius) v Barceloně vysvětluje efekt ayahuascy pomocí dimetyl-tryptaminu v ayahuasce. „Je to také látka, která odděluje naše vlastní tělo a jež je odpovědná za sny! Odtud pochází vysvětlení, že účinky ayahuascy jsou podobné snění, ale při plném vědomí, přičemž jde o představy emocionálního obsahu. Tento stav trvá 1-2 hodiny, což je doba, která dává velký potenciál u psychoterapie.“ AYAHUASCA LÉKAŘŮ A SEKT
Čím víc jsem se doma nořil do Internetu a literatury, tím víc bylo patrné, že ayahuasca už není jenom doménou amazonských šamanů. Ayahuasca 21. století dávno překročila hranice indiánského teritoria a dostala se do jiných kultur. Chopili se jí vědci, lékaři i náboženské sekty. Ostatně vědecký výzkum ayahuascy probíhá už od 50. let, v poslední době se mu věnují např. vědci vedení psychiatrem českého původu Dr. Grofem z univerzity v Los Angeles nebo Dr. Callaway z Finska. Dlouholeté výzkumy prováděl hlavně Francouz Dr. Jacques Mabit, zakladatel centra Takiwasi ve městě Tarapoto v severní části Peru. Centrum se specializuje na léčbu narkomanů závislých na kokainu a heroinu a podporuje ho francouzská organizace boje proti drogám (MILDT). Psychiatři a psychoanalytici z celého světa, kteří zde pracují s psychoanalýzou, se shodují, že psychoterapie napomáhá odbourávat špatné návyky pacientů, zažité stereotypy i závislost na silných drogách! Pomocí ayahuascy si pacienti opět promítají zpětně život a odstraňují z něj různé fobie, strach, nenávist, kterých nabyli dříve.
Podle Dr. Jacquesa Mabita nevytváří ayahuasca absolutně žádný typ závislosti! „V tomto směru jako by ani nešlo o drogu. Je to ‘čistič’, jehož efekty jako zvracení a průjem jsou očekávané a postrádají nepříznivé následky! Nikdy se neprokázalo, že zvýšená dávka ayahuascy může mít smrtelné následky. Při zvýšené dávce pacient více zvrací, a tak eliminuje produkt.“ Mabit dodává, že ayahuasca by měla být přesto konzumována pod kontrolou odborníků a za účelem využití jiného stavu vědomí, ne jenom pro zábavu! Její užití musí být rozumné. Ne kvůli předávkování, ale proto, že dotyčný by měl být při jiných stavech vědomí, které vyvolává ayahuasca, veden a usměrňován.“
V roce 2001 vedl výzkum ayahuascy také psychiatr Dr. Josep Fábregas, ředitel prestižního ústavu CITA (Centro de Investigación y Tratamiento de las Adicciones) z Barcelony, a to ve vesnici Mapiá v brazilské Amazonii. Vesnice je centrem „nového náboženství“ Santo Daime, které v Brazílii spojuje prvky tradičního šamanismu a křesťanství a má už kolem 20 000 příznivců, těšících se velké sociální prestiži. Ayahuasca je pro tuto sektu, v níž se sdružují umělci a intelektuálové, posvátný nápoj a její členové ji konzumují čtyřikrát do měsíce. Santo Daime má dvě centra i ve Francii (Marseille a Paříž) a v jiných evropských zemích, dokonce i v České republice!

Pin It on Pinterest

Shares
Share This