Category: 2004 / 06

Největší muslimská pouť v Evropě

Uprostřed kopců hornaté střední Bosny u městečka Prusac se v červnu každoročně koná malý hadždž, muslimská pouť do evropské „Mekky“ – Ajvatovice. Muži ve fezech s vyšívanými prapory s půlměsícem a arabskými kaligrafickými nápisy, jezdci na ozdobených koních, imámové ve svých dlouhých kaftanech a turbanech, zástupy mužů a žen přicházejí k místu Ajvaz-dedeho zázraku vykonat dovu (zkomolenina arabského duŐá), prosebnou modlitbu za déšť, vláhu a dobrou úrodu. V dově se spojují staré rituály plodnosti z pohanských a křesťanských dob s tradicemi islámu. Ostatně datum konání Ajvatovice je přesně sedmou neděli od svátku křesťanského světce, sv. Jiří. V Bosně se mezi dnem sv. Jiří a koncem července konají takové modlitby na různých místech, dovištích. Ajvatovica, kde se dova pořádá už od osmanských dob, je největším dovištem Bosny a muslimským shromážděním v Evropě. Loni se jí zúčastnilo přes deset tisíc věřících.

ZÁZRAK SVĚTCE AJVAZ-DEDEHO
Tradici náboženských poutí Ajvatovica založil v osmanských dobách bosenský vzdělanec Hasan Kjafija Pruščak, který se ve městě Prusac, tehdy podle hradu z bílého kamene nazývaném turecky Akhisar („Bílá pevnost“), narodil roku 1544. Hasan Kjafija psal díla patřící k takzvané alhamijado literatuře, což je literatura psaná bosenským (srbochorvatským) jazykem, zapisovaným arabským písmem, a byl to on, kdo oživil legendu o Ajvaz-dedeho zázraku a učinil Ajvatovici dovištěm.
Islámský učenec Ajvaz-dede přišel do Bosny s vojsky osmanského sultána Mehmeda Fátiha, po dobytí Cařihradu v roce 1453 přezdívaného Mehmed Dobyvatel. Na dobytých územích měl Ajvaz-dede společně s dalšími učenci vysvětlovat lidem víru, kulturu a vzdělanost tehdejšího islámského světa a usnadnit tak jejich konvertování k islámu. Když rodák z turecké Anatolie Ajvaz-dede zakotvil v městečku Prusac, tížil jeho obyvatele nedostatek pitné vody. Voda z okolních potoků nebyla pitná a ve studních jí bylo málo. Ajvaz-dede se rozhodl přivést vodu do města z dobrého horského pramene vzdáleného několik kilometrů v lesích nad městem. V cestě však stála mohutná skála. Ajvaz-dede se nevzdal a prosil Alláha o pomoc. Po čtyřicet dní chodil každé ráno ke skále, kde se modlil ranní povinnou modlitbu sabah namaz a po ní ještě prosebnou modlitbu, dovu. Čtyřicátého dne, sedmé pondělí po svatém Jiří, při modlitbě vyčerpáním usnul. Zdálo se mu, že dva bílí berani narazili rohy do skály a ta pukla. Když se Ajvaz-dede probudil, spatřil skutečně ve skále puklinu. Skrze ni pak přivedl vodu z pramene vodovodem do města. Skále se po Ajvaz-dedeovi začalo říkat Ajvatovica a Ajvaz-dede se po smrti stal kvůli své zbožnosti, „která skály láme“, světcem.

DOVA I PRO ŽENY
Kult světce, na kterém je Ajvatovica založena, ortodoxní islám neuznává a mnozí duchovní ho odsuzují jako nepřípustné přidružování k jedinému Alláhovi. Oficiální bosenské muslimské duchovenstvo ale v konání Ajvatovice nespatřuje nic špatného. V lidovém prostředí muslimští světci, kterým se v Bosně říká evlijové (v severní Africe jsou známi jako marabuti), tvoří pevnou součást náboženství. Lidé navštěvují hroby evlijů, aby se u nich pomodlili a žádali světce o přímluvu u Alláha, neboť ten jistě vyslyší spíše prosbu přezbožného evliji než prostého hříšníka. Tak je to i v městečku Prusac, kde je Ajvaz-dede pohřben na jednom z místních hřbitovů. Před výstupem na Ajvatovici se poutníci nejdříve pomodlí u jeho hrobu, který je překryt zeleným suknem, u hlavy a nohou má vztyčeny dva náhrobní kameny, a ten u hlavy zdobí krásný turban.
Na pahorku uprostřed města stojí i mešita a medresa, tj. koránská škola, zakladatele ajvatovické tradice Hasana Kjafiji Pruščaka. Stavby jsou příkladem místní bosenské islámské architektury s typickými vysokými dřevěnými krovy. Část medresy je upravena jako Pruščakův hrob. Ve městě je velký počet mešit, z nichž každá sloužila jedné z původních třinácti mahal, čtvrtí města. Největší mešita ve městě, Handan-agova džamija ze 17. století, je dosud značně poškozena po srbském ostřelování. Prusac ale muslimští bojovníci během poslední války před srbskými vojáky ubránili a nebyl dobyt. Noha nevěřících nepřátel tak nepošpinila ani „posvátnou“ půdu doviště na Ajvatovici.
Oproti své dřívější čistě náboženské povaze získala po posledním válečném konfliktu Ajvatovica národnostní a politický nádech a dnes je mohutnou národně-náboženskou manifestací bosenských muslimů. Z podnětu prezidenta Alii Izetbegoviče se od roku 1997 účastní Ajvatovice dokonce ženy, které sem dříve měly přístup zakázán. Přitom na pouť do Mekky směly.

PRUSAC V OBLEŽENÍ
Při svaté pouti na Ajvatovici Prusac ožívá. Už týden před poutí se na různých místech střední Bosny konají náboženské přednášky, sportovní turnaje a kulturní akce. V sobotu, v předvečer samotné dovy, se ale všichni věřící sjíždějí do staré prusacké mešity Hasana Kjafiji, aby si vyslechli kázání význačných muslimských duchovních z celé Bosny a Hercegoviny. Lidé, kteří se nevejdou do mešity, se usazují na trávě na modlitební koberečky kolem. Společné modlitby a dervišské zpěvy u rozsvícené mešity se šindelovou střechou a dřevěným minaretem probíhají celou vlahou červnovou noc.
V neděli ráno, kdy dorazí zbytek účastníků, je Prusac v obležení. Majitelé pastvin na okrajích obce své pozemky pohotově adaptují na parkoviště. Za auto vybírají pět bosenských konvertibilních marek. Přijíždějí lidé z velkých měst, třeba z moderního Sarajeva, ale také vesničané ze zapadlých venkovských oblastí hornaté Bosny. Častým vozidlem venkovanů jsou starší mikrobusy, kam se vejde celá rozvětvená vesnická rodina. Účastní se také mnoho Bosňáků ze západní Evropy či Austrálie, kam odešli během poslední války a do Bosny se vracejí jen k příbuzným na prázdniny nebo při takovýchto příležitostech. Travnatá parkoviště jsou každopádně během několika hodin plná.
Hlavní a jediná ulice města se teď změnila v obrovské rušné tržiště. Stánky se zcela světským spotřebním zbožím se střídají s prodejem náboženských potřeb a literatury, z kiosků stoupá kouř z dřevěného uhlí, na kterém se pečou voňavé Ęevapi, šišky z mletého masa. Místní starší pánové v baretech si v přízemí svých rodinných domů otevřeli kavárny a teď usrkávají silnou bosanskou kahvu připravenou v džezvě a komentují ruch, který Prusac zachvátí jen jednou do roka. Do toho se z reproduktorů prodavačů magnetofonových nahrávek line z různých stran několik balkánských melodií a tónů dervišské hudby. Kšeft mají i Cikáni, kteří se s prvními kapkami deště z ničeho nic vyrojili s čínskými deštníky. Ve městě nyní samozřejmě nechybějí ani žebráci, kteří objíždějí náboženské poutě s vědomím, že tu lidé snáze pustí nějakou minci.

DOBRO DOŠLI!
Zatímco poutníci ještě okupují stánky s občerstvením, po lesní cestě stoupají do lesů nad Prusac od Handan-agovy mešity bajraktaři (praporečníci) a jezdci na vyzdobených koních. K tradicím Ajvatovice totiž patří, že každý regionální bosenský džemat, čili muslimská komunita, vyšle svého praporečníka s vlastním praporem (bajrakem). Tentokrát se jich sešlo 87. Také jezdci na koních, konjanici, přijeli ze všech končin Bosny. Mnozí strávili v sedle několik dnů. Pěšáci s islámskými prapory a jezdci na koních tak oslavují významnou součást své historie – dobytí Balkánu osmanskými vojsky, nacionalisté z okolních národů to však považují za počátek své poroby.
Program nahoře v lesích začíná kolem poledne. Cesta je celkem náročná, hrbolatá a strmá a měří několik kilometrů. Zvládají ji ale i staří. Rodiny si co chvilku po cestě rozkládají deky, odpočívají a piknikují. Po cestě je čekají také různá rozptýlení, např. stánek, který patří představitelům bosenské vládnoucí muslimské strany SDA. Zdraví se s účastníky a nepokrytě tak využívají akce ke zvýšení své popularity. V závěrečném úseku lesa, dosud obehnaném stužkou s cedulemi varujícími před minovým nebezpečím, zpívají praporečníci a jezdci náboženské popěvky a vykřikují „alláhu ekber“ (Alláh je převeliký) a „lá iláhe illelláh“ (není boha kromě Alláha). Průvod se přitom blíží k samotné Ajvatovici. Věřící pomalu procházejí puklinou ve skalní stěně. Na druhé straně se objevuje prostorná louka, na které se uskuteční společná modlitba. Bajraktaři zapíchnou na palouku své prapory na místě ukazujícím směr k Mekce. Všichni věřící k ní při modlitbě budou otočeni čelem. MODLITBA POD ŠIRÝM NEBEM
Muži i ženy se na louce posadili do řad, ženy s hlavou pokrytou šátkem, jak je při modlitbě vyžadováno. Na programu je podne namáz, běžná polední modlitba, jedna z pěti povinných pro každého muslima. Po ní má následovat dova, prosebná modlitba pod širým nebem. Na vyvýšeném pódiu se modlí muslimští duchovní v čele s reis-ul-ulemou Mustafou efendim CeriŐcem, oficiální hlavou bosenské islámské komunity. Reis-ul-ulema se k věřícím před modlitbou obrací s kázáním o morálce a o Ajvatovici. CeriŐc je mimořádně zdatný řečník a jeho slova na věřící účinkují: „Milosrdný Alláhu, modlíme se k tobě dovu na této střeše Bosny, abys, Alláhu, požehnal Bosně a Hercegovině, abys nás osvítil štíhlým minaretem a hlasitým ezánem (muslimské volání k modlitbě). Dokud bude v Bosně a Hercegovině ezánu, budou všichni šťastní a silní!“ Dovu, na kterou se všichni připravovali, přitom označil jako prosbu nejen za déšť a úrodu, ale také za mír pro Bosnu a Hercegovinu. Poté se po okolních lesích rozezněl silný hlas muezzina, označující začátek modlitby.
Po modlitbě vystoupily soubory dervišů z turecké Konyi a hlava islámské komunity v Bosně CeriŐc vyhlásil, že příští (tedy ta letošní) Ajvatovica bude pořádána společně s Tureckem. Za souhlasného pokyvování hlavou tureckého ministra kultury a velvyslanců Turecka a Íránu, kteří se Ajvatovice zúčastnili, prohlásil: „Dáváme tak na vědomí celému světu, že jsme vděční za to, že nás v minulosti seznámili s islámem, a vděční, že na nás nezapomněli.“ Věřící se pak vydali na zpáteční cestu do města Prusac a přitom se spustil silný liják. Dova byla tedy Alláhem vyslyšena. Alespoň její část týkající se vláhy a úrody. Snad bude vyslyšena i její druhá část a v Bosně a Hercegovině zavládne po nedávném ničivém konfliktu trvalý mír.

Category: 2004 / 06

Když nás letadlo vyvrhne ze svých útrob kousek od Bonifacia, je noc. Město nás vítá osvětlenou siluetou opevnění horního města na strmém útesu a spícím přístavem s tichým šploucháním vln a lehkým skřípáním stěžňů kotvících jachet. Přes den nás Bonifacio hýčká krásou křivolakých uliček a rozmanitostí bělostných staveb. Přesto si tohle místo na nejjižnějším cípu Korsiky zachovává jakýsi důstojný odstup – od všeho a od každého, kdo přichází zvenčí…

OD ODYSSEA K DNEŠKU
„Spásná úžina, která se mezi strmými útesy nečekaně otevřela, vzbudila mezi Odysseovými plavci, vysílenými dlouhou a nebezpečnou plavbou od trojských břehů, výbuch nadšení. Netušili, že se právě ocitli na území obřích, lidožravých Laystrigonů a že se přírodní přístav, ve kterém hledají útočiště, brzy promění v osudnou past. Ve chvíli, kdy dával povel ke vplutí mezi sevřené skalní stěny, nemohl Odysseus vědět, že se z jejich nelítostného jícnu podaří vyváznout pouze jedné jediné lodi…“
Takhle Bonifácký průliv na nejjižnějším cípu Korsiky popsal Homér v Odysseji. K setkání Odyssea se zdejšími (asi ne obřími) obyvateli mohlo skutečně dojít. Nález ostatků mladé ženy, tzv. Dame de Bonifacio, která zde žila zhruba před 8500 lety, dokazuje, že tato oblast byla trvale osídlena již v období neolitu.
Město Bonifacio začalo na vrcholku jednoho ze zdejších útesů vznikat až roku 828, kdy zde hrabě Bonifacio Toskánský vystavěl hrad. Bonifacio a jižní Korsika jsou od zbytku ostrova oddělené hustým maquisovým porostem, a tak se dění ve městě vždy odvíjelo tak trochu stranou událostí. Bonifacio bývalo častým terčem pirátských nájezdů a kvůli své strategicky významné poloze neuniklo ani zájmu středomořských mocností. V roce 1187 jej po boji s Pisany získali Janované, kteří město s malými přestávkami ovládli na téměř 600 let a svou politikou, jež spočívala ve vysídlování, nebo dokonce masakrování původních obyvatel, určili jeho budoucí charakter. Původní obyvatelé byli postupně nahrazeni ligurskými přistěhovalci, které ke kolonizaci Bonifacia zlákala především řada výhod, mezi něž patřilo osvobození od placení daní nebo cel v přístavech. Časem si Bonifacio vybudovalo pozici jakéhosi malého prosperujícího státu ve státě, řízeného voleným úředníkem, se svou vlastní ústavou a zákony.
Doby janovské nadvlády zanechaly městu kromě italské atmosféry, podpořené navíc faktem, že řadu budov zde i dnes vlastní zámožní Italové, také dědictví v podobě vlastního dialektu, jehož základ tvoří ligurská italština. Ta je kromě francouzštiny a korsičtiny dalším jazykem, kterým se v Bonifaciu domluvíte. Pokud však jde o další světové jazyky, staví se k nim Bonifacio, stejně jako celý zbytek ostrova, s tvrdohlavým odporem. Celkem to nepřekvapí při běžném styku s místními obyvateli, ale při jednání v turistických zařízeních vzbuzuje tento svým způsobem určitý druh analfabetismu přinejmenším rozpaky.

MALEBNÉ HORNÍ MĚSTO
Časně ráno po Montée Rastello, kterému místní pro jeho strmost přezdívají grimpette „šplháníčko“, míříme do horního města. Vítanou zastávkou je vyhlídka u kapličky sv. Rocha, postavené na místě, kde roku 1528 zemřela poslední oběť moru. V průběhu svého řádění zahubil téměř dvě třetiny obyvatel města. Od kaple sv. Rocha navazuje na „šplháníčko“ jen o něco málo milosrdnější výstup, který nás dovede k padacímu mostu Porte des Genes (Janovské brány), která až do roku 1854, kdy byla nad dnešním přístavištěm trajektů vybudována tzv. Francouzská brána, sloužila jako jediná přístupová cesta do horního města. Tří až čtyřpatrové domy v úzkých uličkách haute ville (horního města) jsou typické i pro další korsická města, rozdíl je pouze v použitém stavebním materiálu. Zatímco na většině ostrova se obvykle pro stavbu domů využívala žula, v Bonifaciu byla pro stavbu budov použita dostupná břidlice. Malá okna domů v létě zajišťují vítaný chládek a v zimě dostatečné teplo. Snad nejzajímavější částí starého města je okolí kostela Ste-Marie Majeure, postaveného ve 14. století Pisany. Kostel byl od té doby mnohokrát přestavován a ztratil tak, s výjimkou dochované zvonice, svoji původní románskou podobu. Jeho průčelí zakrývá lodžie, která v dobách janovské nadvlády sloužila jako místo, kde se při vykonávání spravedlnosti shromažďovali městští úředníci. Sakristie kostela skrývá před zraky návštěvníků dvě vzácné památky, kterými jsou relikvie Kristova kříže a slonovinová schránka s ostatky sv. Bonifáce. Jak věří místní obyvatelé, kříž nalezený v lodním vraku v Bonifáckém průlivu, má moc tišit živly. Proto jej po staletí v dobách silných bouří vynášeli na okraj útesů a modlili se za klidné moře.
Zajímavostí jsou i podpěrné pilíře spojující střechu kostela s okolními domy, které sloužily jako akvadukty svádějící dešťovou vodu do sběrných nádrží, využívaných v časech obléhání nebo v suchém letním období jako zásobárny vody.
Řada přízemních krámků a kavárniček rozesetých v bezprostřední blízkosti kostela je vybudována z prostor bývalých skladišť a sýpek, které v minulosti postrádaly okna i dveře a byly dostupné pouze zevnitř domů. Byl to důsledek řady ohrožení, kterým bývali místní obyvatelé vystaveni, a to jak ze strany nejrůznějších dobyvatelů, tak i (vzhledem k bohaté tradici krevní msty) ze strany svých sousedů. Řada domů zde proto byla budována jako rodinné pevnosti, přístupné svým obyvatelům pouze po žebřících z horních pater.
Hlavní dopravní tepnou kdysi bývala nenápadná ulička s názvem rue des Deux Empereurs (ulice Dvou císařů). Část tohoto názvu si vysloužila v roce 1541, kdy byl v Bonifaciu kvůli prudké bouři nucen přistát císař Karel V., který zde v domě č. 4 přenocoval. Jeho hostitel prý poté nechal zastřelit koně, kterého panovníkovi půjčil, aby již nikdo jiný po císaři nemohl usednout na jeho hřbet. Druhým císařem, který přisoudil uličce její konečné jméno, byl Napoleon Bonaparte, který zde v roce 1793 během svého tažení na Sardinii pobýval zhruba tři měsíce. Dům číslo 7, kde se ubytoval, stojí přímo naproti domu, který hostil Karla V., a významné návštěvníky dnes připomínají pouze nenápadné tabulky umístěné na průčelích obou budov.
Dalším místem, které má ve svém názvu jméno panovníka, je schodiště Escalier du Roi dŐAragon. Jeho 187 schodů, po kterých lze v jihozápadní části citadely sestoupit po útesech až k moři, bylo podle pověsti vybudováno během jediné noci vojáky aragonského krále, který se chtěl roku 1420 zmocnit města. Skutečnost je ale mnohem prozaičtější – toto schodiště existovalo již dříve, zřejmě jako přístupová cesta k prameni vody dole ve skalách.

MEZI NEKONEČNEM A VĚČNOSTÍ
Pokud se člověk, zhýčkaný krásou haute ville, nedá odradit opuštěností a zchátralostí, kterými dnes působí čtvrť Bosco, a pokračuje směrem ke kraji útesů, může při troše vnímavosti objevit kouzlo tohoto izolovaného místa, jehož drsná vápencová krajina, ozvláštněná siluetami tří někdejších mlýnů, bývala kdysi lesem obývaným mnichy, údajně i sv. Františkem.
Zapadající slunce kreslí za majákem Madonetta, střežícím vjezd do úžiny, rudé odlesky. Podvečerní světlo se láme na útesu a absolutní klid ruší pouze šplouchání vln a křik racků. Mořská hladina před námi a obrysy hřbitova za našimi zády jako by tomuto místu propůjčovaly výjimečný statut území mezi nekonečnem a věčností. Hřbitov Cimeti`ere Marin, jehož řady křížů se majestátně tyčí na pozadí temně modrého moře, se skládá z uliček tvořených stavbami, které se více než rodinným hrobkám podobají miniaturním domkům. Zdobené mříže umožňují zahlédnout vnitřní prostory. Rakve a bohatá květinová výzdoba, spousty fotografií, drobných dárků a někdy i písemných vzkazů od pozůstalých vyprávějí celé příběhy. Velkolepá mauzolea jsou zajímavá i z hlediska architektonického – k vidění jsou zde ozdobné štuky, gotické oblouky i klasicistní sloupy. Jen o kousek dál je k vidění památník věnovaný obětem námořní katastrofy, které roku 1855 padla za oběť loď francouzského válečného námořnictva Sémillante, směřující na Krym. Rozbouřené moře si tehdy vyžádalo životy všech 750 mužů na palubě a jejich ostatky, které moře vyplavovalo ještě řadu dní, jsou uloženy na jednom z kamenitých ostrůvků nedalekého souostroví Lavezzi, kde se katastrofa odehrála. Památník na vrcholku bonifáckého útesu připomíná, že šlo o největší tragédii francouzského námořnictva a zároveň největší námořní katastrofu ve Středomoří vůbec.

2004 / 06

Category: 2004 / 06

Na světových festivalech sbíráte jedno ocenění za druhým. Jak se český animovaný film prosazuje za hranicemi komerčně?
Je až s podivem, kde všude moje filmy byly, a zase si je většinou sami vyžádali. I když se o propagaci těch filmů vůbec nikdo nestará, na obchodním na Barrandově jen sedí a čekají, kdy, kdo a za kolik je bude chtít koupit. V Japonsku se třeba můžete na všechny mé filmy zajít podívat do kina, vyšly tam na DVD jako souborné dílo, taky dost článků a přijeli sem z NHK natočit i sedmdesátiminutový dokument. Japonci jsou zbláznění do českého loutkového filmu, přesto pozice méně komerční tvorby je vždy velice problematická. Je jasné, že se bude chodit víc na „Nema“ (Hledá se Nemo) než na filmy, jako jsou moje. Velice důležitá je propagace, potvrdilo to i Fimfárum, kde jsme v rámci možností udělali maximum a na návštěvnosti to samozřejmě bylo poznat.
V Japonsku jste možná populárnější než doma… Je těžké se dostat do povědomí diváků?
Jen malá část této společnosti je schopná akceptovat něco jako animovaný film a ještě menší přijme, že to není tvorba jen pro děti. Některé mé filmy jsou pouze pro dospělé. Pohybuji se v oboru, který je ve světové kinematografii popelka, a v Čechách je to obzvlášť umocněné. Bohužel minoritní obory dnes velice trpí nedostatkem financí. Ale v rámci oboru myslím, že jsem se do divácké šedé kůry mozkové dostal dost hluboko.
Jak nedostatek peněz řešíte?
No, teď jsem zrovna zaměstnaný v UPP u počítače a dělám dokreslovačky pro americké a kanadské televizní filmy. Nemůžu sehnat peníze na své projekty, které mám připravené. Tak dělám tuhle práci, abych se zbytečně nedostával do dluhů a nezatěžoval tak rozpočty svých budoucích filmů. Taky se při tom naučím pracovat s různými obrazovými a postprodukčními softwary a i to se hodí. U oboru, jako je film, platí, že člověk si musí vydělat během realizace jednoho filmu alespoň na další půlrok, kdy bude připravovat něco nového a bude tak bez příjmů. U animovaného filmu si při realizaci vyděláte tak sotva na živobytí a o nějakém rezervním fondu na ten mezičas se uvažovat moc nedá, a to ani nevíte, jestli to bude trvat půl roku, rok nebo déle. Teď to vypadá podle finanční situace české kultury, a filmu obzvlášť, na hodně dlouho. Jediné, co mi nehrozí, je, že bych se nudil. Učím ještě na FAMU a připravuji nové filmy.
O jaké filmy jde?
Jsou tři. První je pokračováním Fimfára. Další je celovečerní loutkový film na motivy mého divadelního představení Lajka, Čchin a Gagarin, které teď hrajeme v pražském divadle Minor. Jde o vtipný příběh o počátcích kosmonautiky. Už podle názvu je asi jasné, že se tam vyskytují i určité reálie. Spousta lidí zná Lajku, ale určitě moc nevědí o tom, že ji narvali do Sputniku na přání pana Brežněva a její zpáteční cestou se nezabývali. A takových pokusných vesmírných turistů existovalo opravdu hodně a užili si od nás lidí dost.
Třetím projektem je Myslivecká odysea. Jde o trikový celovečerní film, kombinaci hraného a animovaného filmu, surrealistický příběh o nočních můrách myslivců. Myslivecká odysea a Lajka, Čchin a Gagarin jsou čistě autorské věci. Fimfárum je dané, je to služba vlasti, projekt, jenž zužitkuje balíček, který tady Jan Werich nechal v podobě svých pohádek. Dokonce by ty celovečeráky měly být tři. Máme koupená práva ještě na dvojku a trojku, celkem 8 pohádek, a pak by opravdu Fimfárum bylo zpracované kompletně. Všechny pohádky jsou Werichem namluvené a mají vysokou kvalitu. Největším šperkem je samozřejmě Lakomá Barka. Je nejvýraznější a taky byla první na řadě.
Kolik stojí jeden celovečerní loutkový film a jak peníze sháníte?
Rozpočet se pohybuje okolo třiceti milionů. Je to dost, ale v porovnání s rozpočty hraných filmů a množstvím práce to není tak moc. Problém je, že nám realizace takového filmu zabere podle velikosti štábu minimálně dva roky. Je rozdíl, když natáčení a s tím spojené užití techniky a ateliéru nepočítáte na dny, ale na měsíce.
Jsem ale synonymem vůle jít proti době a dělat filmy, které mě baví. Takže mi nedělá problémy zajít do ČT na jednání, podat si žádost o grant na fond kinematografie a obhájit ho. Znám celou technologii výroby animovaného filmu, a tak jsem schopen udělat i rozpočet. Vlastně jsem do producentské práce šel proto, že nebyl nikdo, kdo by měl chuť dělat to za mě. Nakonec se přece jen našla taková dobrá duše v podobě Martina Vandase, ale už jsem nechtěl z toho úplně vycouvat, tak to teď děláme dohromady. Takhle si alespoň sám pohlídám věci okolo filmů i po jejich dokončení.
Režisér animovaného filmu potřebuje k ruce spolupracovníky jiných profesí, zvládl byste film úplně sám?
Na filmech dělám spoustu věcí, ale kromě svého prvního filmu jsem úplně sám nepracoval. Film je kolektivní dílo a je potřeba minimální štáb – u mě čítá natáčecí štáb tak 4 až 6 lidí. Tím, že jsem udělal zkušenost se všemi profesemi, vím, co mohu jako režisér žádat, a co je nemožné (občas žádám i to s vírou, že můj spolupracovník je šikovnější, než bych byl já).
Každý váš film je svým způsobem jiný, střídáte při natáčení, vymýšlení filmů animační techniky.
Střídám je rád. Nebavilo by mě točit jen jedním způsobem. Já mám filmy postavené na příběhu, nebo na myšlence. Každá látka si řekne, co chce, jakou technologii, jakou náladu potřebuje. U každého filmu jdu od myšlenky k realizaci, a ne podle nějaké své zaběhnuté šablony jedné techniky.
Stalo se vám někdy, že jste vymyslel scénu a nešla zrealizovat?
Ono to nějak jde vždycky. Mám už určité zkušenosti, a tak vylučuji opravdu nerealizovatelné myšlenky hned v technickém scénáři. Ale naštěstí jde zrealizovat téměř všechno. Vymyslet, jak dosáhnout cíle co nejefektivnějším způsobem, v tom tkví ten pravý kumšt.
Kde hledáte inspiraci?
Život je mou inspirací. To, co prožiju, slyším, vidím, přečtu, odkoukám v divadle, v kině, na výstavě, to vše se promítne do mé práce.
Jak moc se zamýšlíte nad tím, jestli bude divák spokojený?
Důležité to pro mě je, ale nejsem schopen dopředu s tím kalkulovat.
Někteří tvůrci hraných filmů zpracovávají své příběhy komerčně nejzajímavějším způsobem…
Dělá to tak hlavně střední generace tvůrců. Myslím si, že na začátku kariéry se každý chce realizovat, mladý tvůrce má nutkání tvořit a do svých děl dostat co nejvíc ze sebe. Pak přijde vystřízlivění středního věku, člověk zjistí, že musí živit rodinu, a chce si vybudovat dobrou pozici u producentů, ale ke konci to zase poleví a má tendenci světu hlavně předávat své životní a umělecké zkušenosti. Ale to je teorie a každý to má asi trochu jinak. U animovaného filmu je realita úplně jiná. Když upřednostňujete pohodlí své a své rodiny, tak přijdete na to, že se tomuto oboru nedá věnovat vůbec.
Láká vás hraný film a „živí herci“?
Živí herci by se právě měli objevit v Myslivecké odyseji. Z pětasedmdesáti procent jde o hraný film, čtvrtina je animovaná. Toto téma, třeba na rozdíl od filmů Karla Zemana, vyžaduje navození iluze skutečnosti. Dále mě láká ještě zfilmovat Mistra a Markétku a Válku s mloky. Ty jsou svou látkou naopak vhodné pro zpracování přiznaným trikovým způsobem bez omezení výtvarné stylizace, jako tomu bylo právě u Zemana.
Ve vašem věku máte na kontě spoustu ocenění, co pro vás znamenají?
Ze začátku mě to trochu psychicky tížilo. Ve třetím ročníku jsem natočil film a hned jsem za něj dostal Kristiána, největší ocenění v té době u nás. Měl jsem strach z toho, abych ho dokázal obhájit. Tím nemyslím dostat další, i když se to stalo, ale nejít s kvalitou dolů. Přemýšlel jsem, co dál… Nakonec jsem to hodil za hlavu a snažil se s každým novým filmem udělat třeba jen nepatrný krok vpřed. Zatím to vychází.
Jste režisér, scenárista, animátor, střihač, producent, vlastně zvládáte vše kolem animovaného filmu. Zkoušel jste se věnovat i výtvarné činnosti?
Divadelní představení Lajky vznikalo velmi narychlo a nechtěl jsem do toho presu tahat i svého kmenového výtvarníka Martina Velíška. Po dlouhé době jsem zkusil opět si posloužit výtvarnem sám a ohlasy byly kupodivu jen kladné. Udělal jsem tedy i pilotní film Lajky sám a ono to funguje a vypadá dobře. Tak to alespoň u tohoto projektu už dotáhnu až do konce, tedy včetně případného celovečerního filmu. Mé obavy vyplývaly z toho, že jsem delší dobu spolupracoval s jedněmi z nejlepších českých výtvarníků ilustrátorů, Martinem Velíškem a Petrem Pošem. Bál jsem se té změny, toho srovnání. Ale nakonec mé snažení pochválil i Martin a ten by si mě asi jinak vychutnal.
Na hudbu a ozvučení si netroufáte?
V roce 1974, kdy mně byly 2 roky, se přes republiku přehnala meningitida, která zanechávala následky na zvukovém aparátu dětí, a já tím byl postižen taky. Takže zvukařem se asi nestanu. To by na mě už vlítly filmařské odbory a začaly mě škrtit. U nás teda zatím žádné nemáme, ale být to v Americe…
Jak si vybíráte muzikanty ke svým filmům?
Opět spolupracuju se dvěma hudebníky, s Mírou Wanekem a Petrem Komárem Soudkem. Před každým filmem mám určitou představu o hudbě, a tak vždy oslovím toho, kdo tomu svým stylem odpovídá. Ve finále jsem spokojený, jak se s tím poprali.
Kdo je vaším největším kritikem?
Diváci. No a před dokončením film ukazuju většinou panu Pojarovi a několika dalším lidem.
Takže jste umělec, který přijímá rady starší generace?
Kolem sebe jsem to u vrstevníků moc neviděl, ale já sám mám velkou pokoru a úctu ke všemu, co u nás vznikalo. Asi bych nenašel moc autorů své věkové kategorie, kteří by znali téměř všechno, co se tady natočilo. Ale i tak, jedna věc je mít úctu a druhá věc je mít na věci svůj názor. Doba se posunula, vyjadřuju se jinak. Jakousi dramaturgii pana Pojara jsem akceptoval už na škole a dodnes to platí. Pan Pojar je zasvěceným divákem a autoritou, na jehož úsudek se mohu spolehnout. Upozorní mě na slabá místa, ale kdykoliv měl tendenci navrhnout nějaké své řešení, tak se mi moc nelíbilo a vymyslel jsem raději své.
Byl tedy pan Pojar vaším vzorem?
Hodně mě ovlivnily v dětství pořady v televizi o animovaném filmu, které uváděl a zval si tam ostatní tvůrce. Spolu si o své práci krásně povídali a pouštěli nádherné filmy, které jsem přímo hltal, i když nebyly mnohdy vůbec pro děti. Zkrátka mně ti důstojní páni, kteří si celý život hrají a žijí v jakési imaginaci, učarovali. Když se pan Pojar o hodně později stal mým hlavním pedagogem, jako by se ty dva momenty propojily. Teď zjišťuji, že mi je přes třicet a stále miluji pohádky a moje práce, i když je sebenáročnější, je vlastně hrou.
V čem jsou americké animované filmy dobré a v čem špatné?
Mám velice rád Simpsony, South Park a i novější počítačovou animací vytvořené filmy, jako je Doba ledová. Ale z toho hlavního proudu Disneyova studia jsem hodně rozpačitý a nevyhledávám takové filmy. Obdobně je tomu u hraného filmu. Většina produkce je o ničem, zbytečně vyhozené peníze na obří rozpočty. Připadne mi, že tvůrci nemají dostatek podnětů, takových čistých lidských, a je to na tom, co dělají, znát.
Nemyslíte si, že klasický animovaný film bude v budoucnu překonán něčím jednodušším, modernějším?
Člověk je člověk a lidský dotyk se nedá ničím nahradit a určitě nevymizí. Pokusy tady byly, třeba virtuální sex – rozhodně ho nemůžete přirovnat k opravdovému. Vše je to jen bublina, která má mdlou chuť a rychle splaskne.
Než jsme se setkali, byl jste v Indii jako porotce na festivalu…
Bylo to docela zajímavé, nejdříve jsem na cestě uvázl v Paříži, protože jsem se jim nevešel do letadla. Pak za mnou nedorazilo zavazadlo, takže jsem sháněl potřebné propriety, abych nedělal na festivalu ostudu. Většinu času jsem seděl v projekčním sále, takže jsem si Indii moc neužil. Přesto pro mě Indie byla zajímavá, mohl jsem srovnávat, jaká je teď a jaká byla před patnácti lety. Táta jako dopravní pilot mě a mého bratra brával s sebou. Potěšilo mě, že se Indie a její výrazné rysy nedaly přebít západní kulturou.
Narodil jste se na Slovensku, žijete v Čechách. Mohl byste žít někde jinde v zahraničí?
Mentalitu mám českou a slovensky už ani neumím. Slováci mají z mé slovenštiny legraci. Od svých šesti let očichávám postupně všechny kontinenty a porovnávám lidi a jejich kulturu. Nejvíce mě ovlivnila Indie a jihovýchodní Asie. Odpovědi na většinu otázek, jež si kladu a které přede mnou v průběhu života vyvstávají, jsem pro sebe našel v buddhistickém systému chápání světa. Myslím, že je to ta pravá cesta, po níž chci kráčet. Člověk musí být trpělivý, musí postupně pochopit jednoduché věci, aby mohl vstřebat i ty složité. A ty mne teprve čekají. Ale abych odpověděl na vaši otázku. Nejlépe se mi žije tady. Emigrace většinou dělá s intelektem lidí strašné věci, tak doufám, že historie půjde takovým směrem, abych se bez toho mohl obejít.
Takže vaše cesty by spíš vedly na východ…
Na východ. Vlastně i na západ. V roce 1995 jsem odjel do Kanady a tam půl roku pobýval v buddhistickém klášteře, zavěšeném na útesu nad Atlantikem, kde bylo pastviště velryb, do nejbližší dědiny asi 12 mil a do nejbližšího městečka 50 mil. Zvláštní krásné místo.
Jste ve svém oboru fakt geniální, stále však stojíte nohama na zemi…
Víte, buddhismus tvrdí, že právě ta pevná zem neexistuje a jde pouze o výplod naší fantazie, jakousi materiální iluzi. Takže nejdříve musíme překonat tento rozpor. Ale jinak je celkem příjemné pro mé ego, když někam přijdu a nemusím se představovat a prezentovat svou dosavadní práci. Na druhou stranu se musím nechat najmout do studia na nádeničinu, abych přežil. Životní realita má opravdu obě strany mince.
A učíte i na škole…
Škola, konkrétně FAMU, naše katedra, je o možnostech a o tom, že vás nevedou za ručičku. A je to dobře, protože po škole jdete rovnýma nohama do reality a jste na ni připravení. Na škole vám poskytnou zázemí jak technické, tak teoretické. Jste v kontaktu s lidmi, kteří o animovaném filmu vědí spoustu věcí. Je to prostor, kde si můžete zkusit první krůčky v oboru, ale s vůlí a zájmem o film musíte na školu už přijít. Radu, pomoc, zkušenosti – nic víc na FAMU nehledejte. To není výuka, ale korekce a broušení toho, co přinášíte vy sami.
Životní meta…
Nemít existenční problémy a přitom dělat práci, která mě naplňuje a pár lidí potěší.


Narodil se v roce 1972 v Žilině. Vystudoval FAMU, obor animovaná tvorba. Věnuje se režii autorských filmů, ale i realizaci divadelních představení, televizních znělek nebo reklam. Na svých filmech i v ostatních projektech si zajišťuje scénář, střih, animaci, režii, technologii (scénografii), často i námět a u některých děl také výtvarné ztvárnění. Je výkonným producentem svých filmů. Od roku 1999 působí na katedře animované tvorby pražské FAMU jako pedagog. Je ženatý a má 1 dítě.
Tvorba a ocenění:
1997 – Eastern – Krvavý Hugo (animovaný film), ceny: Maxim – Festival FAMU 97, 1. místo – Brněnská šestnáctka 97, Zvláštní cena poroty – Etiuda 98 (Polsko), Hlavní cena – Cergy Pontoise 98 (Francie), nominace na studentského Oscara 98 (USA);
1997 – O kouzelném zvonu (animovaný film), ceny: Kristián 1998 – cena české filmové kritiky, Cena Hermíny Týrlové – Zlín 99, Cena dětské poroty – Annecy 99 (Francie), 1. místo – Tel Aviv 2000 (Izrael), Bronzový lev – Taipei 2000 (Taiwan), Nickledeon Award – New York ChildrenŐs festival 2001
1999 – Pád (loutkový film), ceny: Kristián 1999 – cena české filmové kritiky, Cena Českého literárního fondu 2000, Zlatý tanečník – Huesca 2000 (Španělsko), Hlavní cena Mezinárodní asociace filmových klubů – Huesca 2000, 1. místo – Trieste 2001 (Itálie), Zvláštní cena poroty – Angers 2001 (Francie)
2001 – Fimfárum (loutkový film, 25 min.), cena Kristián 2001 – cena české filmové kritiky
2002 – Franta Nebojsa (loutkový film, 16 min.), ceny: Nejlepší film pro děti – AniFest 2003 Třeboň, Kristián 2003 – cena české filmové kritiky
2002 – Fimfárum Jana Wericha (loutkový film za spolurežie V. Pospíšilové, 98 min.), ceny: Kristián 2002 – cena české filmové kritiky, 1. místo – Moskevský festival filmů pro děti Zlatá rybka 2003
Další projekty: 
2000 – Kouzelný zvon (60 min.) – loutkové divadelní představení pro divadlo Minor
2000 – Kavky – znělky televizního pořadu pro ČT
2003 – Lajka, Čchin a Gagarin (60 min.) – loutkové divadelní představení

Category: 2004 / 06

Není dokonalejšího dopravního prostředku poháněného lidskou silou než jízdní kolo a každý rok si s nastupujícím létem tuto pravdu uvědomuje víc a víc lidí. Stále početnější skupina civilizačních „renegátů“ dává před přetechnizovaným svezením, založeným na spalování fosilních paliv, přednost dopřednému pohybu založenému na přenesení síly vlastních nohou na pedály bicyklu. Cykloturistika zažívá comeback do zemí českých, a kdo ještě nepodlehl tomuto fenoménu, má letošní léto jedinečnou příležitost učinit tak na akci nazvané Krásná země aneb putování napříč Českou republikou.

Návrat turistiky
Po velkém opadnutí domácí turistiky po roce 1989 se v několika posledních letech projevuje opačný trend. Spousta Čechů začíná z nejrůznějších důvodů dávat přednost dovolené u nás před zahraničím a doba, kdy tuzemská dovolená nebyla dostatečně prestižní, je tak doufejme definitivně pryč. Je to pozitivní trend, neboť krása české země, dobře známá v zahraničí, si zaslouží pozornost i nás domácích. Vždyť kde na světě bychom našli místo se skalními městy, vrcholky hor, středověkými hrady i romantickými vodními plochami jako stvořenými ke koupání v tak těsném sousedství. Není proto překvapením, že nejrůznější formy turistiky, která má v této zemi dlouholetou tradici, zažívají v současnosti renesanci.

Šlapeme, šlapeme…
Kromě víkendových výprav do hypermarketů všeho druhu je dalším turistickým odvětvím, které v současnosti Čechům nejvíce učarovalo, cykloturistika. Důvodů, proč se jízda na kole stává tolik oblíbenou, je několik a českému naturelu asi nejvíc vyhovuje, že je to jeden z mála aktivních pohybů, při kterém se dá sedět. Dalším velmi podstatným důvodem je rozvoj, kterým jízdní kola za poslední roky prošla. Ty tam jsou doby, kdy byla silnice pro cyklisty jedinou volbou, stejně jako Favorit, Eska či hit všech cyklistů z RVHP – kolo Ukrajina. Silniční kola byla zatlačena do pozadí horskými a trekkingovými, pro která není problém zvládnout jízdu prakticky jakýmkoliv terénem. Cyklisté se díky nim vymanili z oparu výfukových zplodin a vydali se do volné přírody, kde mohou využívat rozvíjející se síť cyklostezek. Na člověka s kolem je možné narazit na místech, která byla dříve výsadou pouze pěších turistů. Jízda na kole osvobozená od mantinelů silnice se pomalu ale jistě stává masovou záležitostí. Tomu se přizpůsobují i služby. S cyklisty počítají České dráhy, správci památek, hotely i restaurace. Kolo a jízda na něm se staly neodmyslitelnou součástí aktivní dovolené.

Krásná země
Ať už jste, nebo se teprve stáváte milovníkem cyklistiky, putování napříč Českou republikou s názvem Krásná země, kterého je magazín Koktejl mediálním partnerem, by nemělo uniknout vaší pozornosti. 1100 km rozdělených do 20 etap provede od 25. června fajnšmekry i cyklistické zelenáče osmi kraji naší republiky. Základním motem akce se startem v Chebu a cílem v Hrčavě na Ostravsku je znovuobjevování krás vlastní země. Tomu je přizpůsoben program všech 22 dnů putování, při kterém kromě kola můžete zkusit i další dopravní prostředky, jako například historickou lokálku, starou tatrovku, koňské spřežení, pradědečka současných kol kostitřas, parník a mnoho dalších. Památky, přírodní zajímavosti i cílová etapová města tvoří pestrou mozaiku tohoto letního putování. Za všechny jmenujme Karlovy Vary, Klatovy, Strakonice, Slapy, Jihlavu nebo Frenštát pod Radhoštěm. Trasa je programově vedena mimo hlavní silniční tahy, takže se nemusíte obávat konfrontace s automobilovým provozem.
Oprašte svůj bicykl
Zaujala-li vás pozvánka na toto velké letní putování, neváhejte. Oprášit svůj starý bicykl, nebo lépe pořídit si nový opravdu stojí za to. Pocit z volnosti pohybu ovládaného vlastní silou je neocenitelný. Při minulém ročníku této akce, pořádané agenturou cestovního ruchu Czech Tourism, se o tom přesvědčilo přes tisíc účastníků, kteří loni navštívili 51 zámků, 7 hradů, 9 hradních zřícenin a o jejichž blaho se staralo i několik místních pivovarů. Nechyběli mezi nimi herci, zpěváci ani politici. Dobrodružství zvané jízda na kole je dostupné opravdu každému.
Více o letním cyklistickém putování
najdete na www.krasnazeme.cz.

Category: 2004 / 06

Po stopách českého přírodovědce a dobrodruha

„Ryby už mít nemusíme!“ shodujeme se při pohledu na vysušené rybí mumie zavěšené na šňůře stánku. Při měsících strávených na březích Bajkalu jsme omula měli uzeného, sušeného, vařeného, syrového soleného, horkého i studeného, jedli jsme pověstnou rybí polévku ucha i omulí karbanátky. Jídelníček zdejších obyvatel není pestrý. Hlavně omul, dravá lososovitá ryba, kterou si domorodci sami uloví, a několik druhů zeleniny.
Bajkal je nejhlubším jezerem světa. A právě toto místo v uplynulém století přilákalo i mnoho Čechů, kteří se – ať už náhodou, či zcela záměrně – zapsali do jeho historie. My jsme po pobřeží Bajkalu najezdili, napluli a nachodili stovky a stovky kilometrů a hledali jejich stopy. Nápadem znovu pátrat po českých stopách jsme navázali na úspěšný projekt „České stopy na březích Amazonky“ z roku 2000.
Přitom ústřední postavou našeho zájmu se stal Zenon, celým jménem Zenon Francevič Svatoš. Je spjat s arktickými výzkumy, expedicí pod svahy Kilimandžára a s první rezervací, kterou založil v zemích tehdejšího Ruska. Houževnatý nadšenec s notnou dávkou odvahy, nezkrotnou touhou po dobrodružství a oddanou láskou k přírodě, které obětoval celý život. Ačkoli jeho příběh by vydal na napínavou knihu, sláva tohoto přírodovědce nepřekročila hranice Ruska a v Čechách je takřka neznámý.

ČECH V NITRU SIBIŘE
Vlastně to všechno začalo starým novinovým článkem, v němž český inženýr Alexej Svatoš píše: „Můj otec měl od něho na stole âsuvenýrÔ – těžítko z hroší kůže. O synovi svého nejstaršího bratra Františka mi vyprávěl ještě jako klukovi. Můj bratranec se jmenoval Zenon, což mi připadalo nadmíru neobvyklé, a pak taky to, že jako poměrně mladý byl členem expedice petrohradské Akademie věd do Afriky.“ Alexej Svatoš o svém bratranci v polovině osmdesátých let vyprávěl doc. Bohumíru Janskému z Přírodovědecké fakulty UK, který byl předním odborníkem na jezero Bajkal, o ten se o Zenonovi zmínil ve své knize Bajkal – perla Sibiře. Pak lze sporé záznamy o rodině najít ještě v chrudimském archivu, ale dál už nic.
  Rodina Zenona Svatoše pocházela z obce Luže u Vysokého Mýta na Chrudimsku. V roce 1881 se odtud jeho děd Josef Svatoš se svou ženou Josefou a pěti dětmi vystěhoval do Novorossijska, kam tehdy přicházelo za prací mnoho Čechů. Po roce se celá rodina usadila v Simferopolu na Krymu, ovšem kromě nejstaršího syna Františka, který zůstal a oženil se. Jeho syn Zenon se pak narodil v kozácké stanici Krymskaja (dnes město Krymsk) na severním Kavkaze roku 1886. Oba rodiče mu záhy zemřeli a Zenon se dostal na vychování k příbuzným do Simferopolu, kde vystudoval reálné gymnázium. V obrovských rozlohách Ruska nebylo vzdělání základní prioritou širokých vrstev obyvatelstva a zdaleka ne každý si mohl dovolit nechat dítě vystudovat. To dokazuje, že rodina netrpěla nedostatkem, i když na vysokoškolský diplom už Zenon nedosáhl. Své přírodovědné znalosti si celý život doplňoval v terénu.

V SAVANÁCH KENI
Jeho první cesta vedla do asijského Bucharského chanátu, kde se stal uznávaným zoologem, sběratelem a preparátorem. Když kníže A. K. Gorčakov hledal odborníka pro svou africkou misi, byl mu Zenon vedením petrohradské carské Akademie věd doporučen. I když v zoologickém muzeu ruské Akademie věd trvale nepracoval, byl mezi odborníky velmi respektován. V muzeu na počátku 20. století pracovalo sotva dvacet lidí, ale už tehdy byl tento institut hlavní klenotnicí sbírek zvířat z celého Ruska.
25. listopadu roku 1911 se expedice vedená knížetem Gorčakovem nalodila na parník a 13. prosince dorazila do tehdy britské východní Afriky (dnešní Keňa), do přístavního města Mombasa na břehu Indického oceánu. Ještě téhož dne všichni členové přestoupili na železnici vedoucí do Nairobi, která se stala výchozím místem pro pěší pochody. Jejich práce trvala více než tři měsíce. Úkolem Zenona bylo ulovit a pro muzejní sbírky preparovat velké africké savce. Výprava získala 137 trofejí afrických zvířat, buvoly, antilopy, zebry, velké i malé kudu, gazely Thomsonovy a další v té době v Rusku téměř neznámé druhy divokých afrických zvířat. Sbírky Zenona Svatoše, uložené v osmi bednách, obsahovaly také bezmála 7 tisíc představitelů hmyzí říše, na osm desítek lihových preparátů, 53 fotografií afrických zvířat. „Záznamy o expedici máme v muzeu dodnes. Zenon Svatoš měl vynikající znalosti živočišné říše v jejích nejrůznějších projevech,“ uznale potvrzuje současný ředitel muzea prof. Potapov.

K POLÁRNÍM MOŘÍM
Ještě v témže roce, kdy se s velkolepou expedicí vrátil do Petrohradu a dosud ze sebe nestačil setřást okouzlení tropickou Afrikou, odplouvá Zenon Svatoš 26. června 1912 s výpravou Vladimíra Rusanova na lodi Herkules k severu, až za polární kruh. Kromě geologického průzkumu a úkolu zabrat na Špicberkách několik volných uhelných ložisek pro Rusko, se Rusanov zaměřil také na poznání rostlinného a živočišného světa této oblasti. Po šesti týdnech se tři členové výpravy včetně Svatoše vrátili s výsledky do Petrohradu. Kapitán Rusanov se ale v rozporu se směrnicemi ministerstva vnitra vydal na vlastní pěst prozkoumat severní mořskou cestu – z Atlantského do Tichého oceánu. Loď Herkules s deseti muži a jednou ženou (Juliettou Jeanovou, Rusanovou snoubenkou) na palubě už ale nikdy nikdo neviděl. Teprve v roce 1934 byly na západním břehu Tajmyrského poloostrova nalezeny pozůstatky Rusanovovy expedice. Mezi předměty byly objeveny i vizitky zoologa Zenona Svatoše a záznam v Rusanovově zápisníku: „…musím říci, že se Zenon Svatoš ukázal být skvělým pracovníkem a neúnavným sběratelem. Jeho sbírky se vyznačují mnohostranností, důkladností a pečlivým zpracováním…“

VELKÁ SOBOLÍ EXPEDICE
„Prakticky bez odpočinku byl zařazen do vědecké skupiny Georgije Doppelmaiera, která se zabývala zkoumáním barguzinských sobolů. Na podzim roku 1913 odjeli z Petrohradu na Bajkal, odkud už Zenon prakticky nikam nevyjížděl,“ vzpomíná na další osudy Zenona Svatoše ředitel petrohradskému muzea prof. Potapov.
Úkolem expedice bylo zjistit, co se stalo se sobolem asijským (Martes zibellina), jehož kůží se na carském dvoře začalo nedostávat. Jestliže v roce 1889 se na irbitském jarmarku prodalo 61 000 sobolích kožek, v roce 1910 to bylo už jen 10 275. Proto 16. dubna roku 1912 přijala carská vláda ustanovení, že je nutné uzákonit na Sibiři ochranu sobola a Doppelmaierův tým měl zjistit jeho stavy.
Proč právě tato malá kunovitá šelmička byla pro vládnoucí kruhy tak důležitá? Má totiž velmi hustou, jemnou, až hebkou srst. Odedávna byla nazývána měkkým zlatem a zdobila carská roucha. Už Ivan Hrozný vydal nařízení stít hlavu každému, kdo by prodal cizinci jediného živého sobola. V 17. století vynášel obchod s těmito kožešinami téměř polovinu příjmů do carské pokladny. Sobol pomáhal financovat války, na sobolí kožešiny se přepočítávaly daně, později se za ně nakupovaly stroje a zařízení továren, zkrátka významně zasáhl i do rozvoje světového hospodářství.
Čím je kožešina sobola tmavší, tím je cennější. Za nejkvalitnější rasu se pokládá barguzinský sobol obývající severovýchodní břeh Bajkalu, Barguzinské pohoří. A právě sem se vydává výprava vedená Georgijem Doppelmaierem. Mezi dalšími členy byl Konstantin Zabělin, Zenon Svatoš, A. D. Baturin a D. N. Alexandrov. Jejich daleká cesta na Sibiř vedla přes Irkutsk do Barguzinu, kde nakoupili koně a proviant, najali pomocníky a v Usť-Barguzinu na východním břehu jezera se nalodili na parník Svatý Feodosij. Když se 1. července 1914 výprava vylodila v osadě Sosnovka na severovýchodním břehu Bajkalu, žilo tu v jurtách jen několik Evenků. Nejbližší vesnice byla odtud vzdálená 150 km a cesta k ní trvala 3-10 dní, v zimě po ledě ještě déle. V jednom z evenských zimovišť zřídil Zenon Svatoš laboratoř a se dvěma pracovníky začal shromažďovat cenné přírodniny, seznamoval se s okolím. Dva roky doslova odříznuti od světa pozorovali sobolí populaci v jejím přirozeném prostředí. A bylo jasné, že stavy sobolů klesají a bez ochrany a podpory místních nemá zdejší populace šanci na přežití. Barguzinská rezervace v oblasti Zabajkalska na severovýchodním břehu jezera Bajkal na ploše bezmála 400 000 ha byla irkutským gubernátorem vyhlášena v květnu 1916, v prosinci téhož roku oznámil její založení ministr zemědělství vládnímu senátu.

ZENON SVATOŠ BRÁZDÍ VODY BAJKALU
Na lodi, která nese jméno Zenona Svatoše, se vydáváme do Sosnovky, prvního sídla vedení rezervace. Dnes tu žije jen jedna žena, správkyně, jejíž muž se před časem utopil v jezeře. Podle plánů současného vedení rezervace by zde mělo vyrůst nevelké centrum tzv. ekoturistiky. Místo bude tedy možné využít v rámci cestovního ruchu, ovšem v souladu s přísnými podmínkami Barguzinské rezervace.
Připlouváme ke břehu osady, odpolední sluníčko vytvořilo jedinečnou atmosféru, rozehrálo okolní lesy a louky všemi barvami. Jen několik krav pasoucích se opodál se stoickým klidem přihlíží tomuto divu přírody i našemu počínání s kamerou a fotoaparáty. Opuštěné sruby, až do výše oken zarostlé trávou, jsou tichou vzpomínkou na kdysi rušné sídlo rezervace. „Posmotrítě, zděs,“ ukazuje správkyně na kámen, jenž bychom v hustém porostu snadno přehlédli. Je to pomníček připomínající jména všech účastníků sobolí expedice, kteří stáli u zrodu Barguzinské rezervace. Mezi nimi je pochopitelně vytesáno i jméno Zenona Franceviče Svatoše.
Malebná krajina si však za pózování před našimi objektivy vybírá svou daň. Útoky komárů a všelijakého bodavého hmyzu jsme poznali již před rokem v amazonské džungli. V porovnání s těmi sibiřskými to však byly jen neškodné mouchy. Mému muži během několikaminutového natáčení otekla tvář natolik, že jen stěží artikuloval. Bezpočet bodanců však dostal každý z nás, a tak jsme náš pobyt v Sosnovce rychle ukončili.
Na lodi Zenon Svatoš, která patří správě Barguzinské rezervace, teď míříme dál na sever, do osady Davša, která se od padesátých let stala druhým sídlem vedení rezervace. Dnes je zde muzeum připomínající historii a přírodní hodnoty celé oblasti. Žije zde i Valerij, strážník rezervace, který nám na palubě lodi vypráví o Barguzinském pohoří, o sobolovi i o své práci „Nejchráněnější oblast, řekněme âjádroÔ rezervace se rozprostírá od mysu Volukan až k rozvodí řek Gramatuchy a Šumilichy. Právě zde byl nalezen nejvzácnější druh sobola – tmavý barguzinský sobol. Tato lovecká chráněná zóna už ale ztratila svůj význam, který měla v době založení. Populace sobola se totiž stabilizovala a je závislá v podstatě už jen na ekologických faktorech. Co se týče počtu sobola, ten se pohybuje okolo 1500 kusů. Zenon Svatoš, když hlídal tuto oblast, chytil sám 20 pytláků a můžeme říci âs nasazením vlastního životaÔ. Sobol byl velmi drahý a lidé byli ochotni udělat cokoli, aby získali jeho kůži. Jedna kůže stála tolik, že člověk mohl z jejího prodeje žít v klidu celý rok. To je začátek 20. století. Dnešní ochranná funkce rezervace spočívá v podstatě v kontrole rybolovu. Dnes jsou velkým problémem pytláci ryb. Místní obyvatelstvo vesměs žije z rybolovu. Nejběžnější způsob lovení je do sítí, což není pro nikoho žádný problém. Největším úkolem je tedy zachovat zásoby ryb v jezeře.“

TĚŽKÝ ŽIVOT V REZERVACI
Vedením nově založené rezervace byl v Sosnovce pověřen Konstantin Zabělin. Svatoš se stal jeho zástupcem pro vědeckou práci. S puškou v ruce tu před nebezpečnými pytláky bránili barguzinského sobola, kterého z původních tisíců kusů přežívalo už jenom čtyřicet. Byli najatí hajní, postaveny sruby v ústí Velkého Čivirkuje a v Sosnovce, kde byl Svatoš v letech 1924-1945 ve funkci ředitele. Více než 28 let svého života věnoval Zenon Svatoš Barguzinské rezervaci, nejstarší svého druhu v Rusku. Nejednou stál v ohrožení vlastního života v boji s pytláky. Pracoval v neuvěřitelně těžkých podmínkách, svým zaměstnancům nemohl vyplácet mzdu i několik let, prodával proto osobní věci, aby je odměnil. Vedl nesmlouvavý boj za nedotknutelnost tohoto chráněného území a přitom trpělivě získával domorodce pro myšlenky ochrany přírody. Celou oblast znal dokonale, doprovázel řadu výprav až k velehorským průsmykům, miloval a rozuměl Bajkalu, jeho přírodě, miloval tajgu, její životodárný vzduch, údolí a horské hřebeny. Roku 1932 ve své práci napsal „…závěrem chci poznamenat, že barguzinský sobol by se nedožil dnešních dnů, kdyby svého času nebyla zřízena Barguzinská rezervace.“

BARGUZIN
Na jižním okraji Barguzinského pohoří, na břehu řeky Barguzin, leží stejnojmenné městečko založené už v roce 1648. V Usť-Barguzinu, vzdáleném odtud asi 50 kilometrů, si najímáme Serjožu s jeho notně ojetým vozem značky LADA. Prašná drncavá silnička se klikatí, stoupá a zase klesá, zkrátka jako na horské dráze. Popraskané přední sklo omezuje řidičův výhled, avšak zdá se, že to Serjožovi nijak nevadí. V tomhle terénu to snad ani jinak nejde. Krávy líně kráčejí po silnici a z jejich klidu je nevyvede hluk motoru ani hlasité troubení. Nezbývá než se oklikou vyhnout. Je jasné, kdo tady má přednost. Konečně se před námi objevuje malebné údolí řeky Barguzin a na jeho konci vykukují stříšky stejnojmenného městečka. Naše první kroky směřují do muzea. Jeho ředitelka, Taťjana Sergejevna, je energická, svérázná žena, nadšená sběratelka všeho, co se týká historie zdejšího kraje. Postava Zenona Svatoše k ní neodmyslitelně patří. S chlapským postojem a cigaretou v koutku úst nám vypráví o pobytu a práci našeho krajana v Barguzinu: „U nás v muzeu máme věci, které patřily Zenonu Svatošovi. Poslední roky života trávil Zenon Francevič v Barguzinu a jeho žena Jekatěrina Afanasjevna pracovala v naší škole. Některé věci, které patřily jeho rodině, Zenon Francevič věnoval školnímu muzeu. Tak například tyhle seříznuté tlapy zvířat, např. slůněte, se dodnes v muzeu nacházejí a vzbuzují veliký zájem u žáků, protože oni nikdy neviděli živého slona nebo hrocha. Zenon Francevič Svatoš byl zakladatelem prvního Muzea přírody v Barguzinu.“
Ve vojenském gaziku nás Taťjana se svým mužem doprovází k příbuzné Zenonovy ženy Marii Ivanovně, která nás však svou zprávou zaskočila: „Jekatěrina Afanasjevna po smrti svého muže byla uražena tím, jak se vládní orgány zachovaly k Zenonu Francevičovi, a tak celý jeho archiv spálila.“ Poválečná komunistická vláda Sovětského svazu si necenila úspěchů cizinců na svém území, kteří tak zahanbovali schopnosti vlastních lidí. A v tomto duchu bylo zřejmě pohlíženo i na Zenona Svatoše.
Za městem, v borovicovém háji, stávala dříve chovná stanice sobolů. Soboli tam byli z vědeckých důvodů, nikoliv pro kožešiny. Zakladatelem a ředitelem byl Zenon Svatoš, který usiloval o rozmnožení sobola v zajetí. V prostorách bývalé stanice je dnes léčebna pro nemocné tuberkulózou, dovnitř tedy nemůžeme. Zdá se, že ani tady neuspějeme a že další stopy v Barguzinu už nenajdeme. Nakonec se však štěstí přece jen přiklonilo na naši stranu a my jsme objevili staříka, který si na Zenona pamatoval. Byl to totiž jeho žák a pozdější spolupracovník Pavel Melčanov. „Zenon Francevič byl přísný, ale všichni ho měli rádi. Vyžadoval pořádek, stejně jako jeho manželka. Po 7. třídě mi otec řekl, když nechceš studovat, půjdeš pracovat, a Zenon Svatoš mě zaměstnal. Byl velmi náročný a vždycky mě kontroloval, jak jsem co udělal. No a začal mě učit, hlavně dělat preparáty a vycpaniny, především ptáků. Na 300 druhů ptáků tady žije. Dělal jsem i plameňáka. Když se začalo preparovat, byl připraven velký, vysoký stůl, všechno se dělalo pomocí formalínu. Přinesl mi třeba noviny a řekl: âPavle, všechno udělej pořádně.Ô Tak například jsem dělal velkého výra a jestřába a on povídá: âTo je lahůdka, tak to dělej pořádně.Ô Kontroloval, jestli jsem si umyl ruce, ten smrad byl takový syrový, nepříjemný, jak od vydry například. Napsal mi tady, podívejte, věnování: Pavlovi, mému zaměstnanci, Z. F. Svatoš. Asi jsem byl jeho oblíbený žák.“
Zastavujeme před domem rodiny Gorjačich. Dříve tu sice stávala jiná chaloupka, ale právě sem chodíval Zenon Francevič za svým přítelem Alexejem a tady také zemřel. Na tuto událost dnes vzpomíná vnuk Alexeje Oleg: „Jednou můj dědeček zabil medvědici, protože na něho zaútočila, a vzal si domů dvě malá medvíďátka. Žila přivázána přímo tady u nás na dvorku. A přijel Zenon Francevič, už si nevzpomenu, za jakým účelem, ale asi dle dědečkova vyprávění vykoupit medvíďata, totiž vlastně ne vykoupit, ale vyzvednout a odvézt je do přírodní rezervace. Pak s dědečkem seděli a pili čaj. Zenonu Francevičovi se udělalo špatně, vyšel ven a tam na našich schůdkách zemřel.“
Teprve nedávno byl Zenonu Svatošovi postaven na starém hřbitově, kde je pochován, velkolepý pomník. Soška sobola u jeho hrobu dokládá, že právě toto roztomilé zvířátko bude již navždy spojeno s jeho jménem. NEJSEVERNĚJŠÍ CÍP BAJKALU
Čeká nás poslední zastávka na břehu jezera Bajkal, na nejsevernějším cípu ve městě Nižněangarsk, dnešním sídle vedení Barguzinské rezervace. Současný ředitel Genadij A. Jankus zastává svou funkci už třicet let. S neskrývanou hrdostí hovoří o svém předchůdci Zenonu Svatošovi, třebaže jako cizinec nemusel být vzorem pro své následovníky. „Jeho značné zásluhy spočívají v tom, že se zabýval vědeckou prací a byl prvním v Rusku a prakticky i na celém světě, kdo začal chovat soboly v zajetí. V tom jsou jeho veliké vědecké zásluhy. Kromě toho, jako organizátor přírodní rezervace v těch nejtěžších podmínkách, když vypukla revoluce a bezprostředně po ní, dokázal zorganizovat práci rezervace a ochranu jejího teritoria a realizovat tam vědecký výzkum.“
Známý ruský přírodovědec C. C. Tyrov jistý čas pracoval společně se Zenonem Svatošem v Barguzinské rezervaci a na důkaz úcty, kterou choval ke svému kolegovi, pojmenoval jeho jménem jeden druh hlodavce pišťuchy (Ochotona alpina swatoshi), kterou v této oblasti objevil a popsal.

Category: 2004 / 06

Hanba. To je pocit, který mě ovládá při prohlížení fotografií, které jsem v New Yorku pořídil přibližně před dvěma lety. Účastnil jsem se tehdy Fam-tripu cestovní kanceláře America Tours, abych na vlastní oči viděl, že se Big Apple, jak je New York často přezdíván, vzpamatoval z teroristického útoku a je připravený žít dál jako kdysi. Proč hanba? Kvůli vnitřnímu pocitu, že je to hrozně dávno, co jsem tu velikou díru v zemi po World Trade Center viděl. Hanba za to, že jsem ten obraz už dávno někam zasunul. Člověk by asi neměl zapomínat… Znovu se mi vše vynořilo před očima, když jsem viděl televizní záběry z teroristického útoku na vlakovou soupravu v Madridu.
New York se otřepal z nejhoršího a opět tepe svým životem velkoměsta. Nevím, jaký čas bude potřebovat Madrid. Ale určitě to dokáže a bude znovu tím překrásným městem v srdci Pyrenejského poloostrova. Jen doufám, že další podobné hrůzy už nepřijdou…

Category: 2004 / 06

Královská huť v Doksech je jedinou sklárnou v Čechách s certifikátem ministra kultury. Získala jej za putovní výstavu pro zrakově postižené s kolekcí skla od antiky až po barok. Huť vytváří sklo pro tuzemské i zahraniční hrady a muzea. Kromě typického „lesního“ skla vyrábí i sklo křišťálové, kouřové a další. Výrobky z Královské huti najdete dnes od Ameriky až po Austrálii. Počátky této huti je třeba hledat v době, kdy se její majitel Vlastimil Vondruška věnoval jako zaměstnanec Národního muzea dějinám kultury. Ve spolupráci s hutěmi tehdy pomáhal vyvíjet kopie historického skla. Protože jej sklo fascinovalo, vybudoval v Doksech malou huť s píckami. Kromě kopií historického skla se nyní věnuje výrobě náročnějších foukaných i hutních výrobků. Práce vypadá následovně: po výběru vhodné originální předlohy huť udělá formy a vzorky, u kterých konzultuje správné zabarvení, bublinky, sílu skla. „Snažíme se vyrobit i patinu několik set let starého skla, jak tomu bylo například pro výstavu Expo v Hannoveru, kde jsme na povrchu číší zapalováním vytvořili železitou krustu,“ vysvětluje Vlastimil Vondruška. Kromě takových přesných kopií se Královská huť v Doksech věnuje takzvaným inspiracím na historická témata. „Samozřejmě udržujeme proporce a styl, který byl pro dobu typický.“ Důvod je prostý. Lidé potřebují pro své stoly celé servisy, které však až do 18. století neexistovaly. Sklo bylo jednoúčelové (jen jeden typ poháru). Až Angličané v osmnáctém století přišli s novinkou skleněných souprav, takzvanou gramáží skla například na sherry, pivo nebo misky a vázy… „Do inspirací spadají i techniky, které jsme z dekorativního skla převedli na užitkové. Na trhu se dnes dekorace určená výhradně do vitríny neuplatní.“ Sklo vyráběné v Královské huti je historiky označováno jako „lesní“. Toto sklo mělo od středověku nazelenalou barvu způsobenou obsahem oxidu železitého ve sklářském písku, který tehdy nedokázali separovat ani chemicky odbarvit. Zajímavé je, že každá země má písek jiné kvality, a tak se dodnes podle odstínu dá určit země nebo oblast původu výrobku. Například německé sklo ze 16. století bylo mnohem tmavší než tuzemské, které je zelenkavé. „Když máme velkou zakázku, jsme schopni trefit odstín,“ říká Vlastimil Vondruška. „Pro běžného odběratele jsme ale vytvořili vlastní recepturu průměrně zeleného lesního skla, které se zákazníkům líbí. V hledání odstínu je i hodně alchymie, protože sklo je jako žena: naprosto nevyzpytatelné, nikdy vás neposlechne a za zdánlivě stejných podmínek se chová úplně jinak. Dochází k situacím, že starý pamětník sklář řekne: Slyšel jsem, že dříve do skloviny přidávali hladkou mouku…“ Vlastnosti skla taveného v malých pecích ovlivňují takové maličkosti, jako je venkovní tlak nebo teplota. Repliky středoevropského skla se dělají odedávna v nejlepší kvalitě v Čechách.
Zajímavé je, že v historii sloužilo sklo a skleněné poháry vždy výhradně k pití vína. Voda byla příliš obyčejná, aby ji lili do skla, a husté pivo, řečeno dobovým jazykem, „žrali“ z misek. Proto se dodnes říká, že je někdo ožralý. Ležák předkové dokonce jedli lžící, protože v něm bylo ohromné množství škrobu. Občas také do pohárů lili medovinu a jiné alkoholové směsi. Díky pátrání po účelu prastarých sklářských výrobků lze poměrně dobře objasnit některé dobové zvyky a historické souvislosti. Je to taková sklářská detektivka. Dnes proto můžeme stylově popíjet víno z pohárů identických, ze kterých si nahýbal sám Karel VI. nebo třeba Bušek z Velhartic.
Připíjím tedy sklářům z Královské huti stylově, červeným vínem z velkého zeleného poháru – ať jim pece nevyhasnou a repliky lesního skla dále krášlí stoly.

Category: 2004 / 06

V Japonsku lze čaj koupit černý či zelený, teplý a studený, v čajovnách i ve veřejných automatech, ve vzácném nádobí nebo v plechovkách a pet láhvích. Můžete si koupit i čajovou zmrzlinu, čajové bonbony, čokoládu, šampony, pohlednice. V Kjótu existuje obchodní dům specializovaný pouze na nádobí na japonský čajový obřad čadó. Podobný koutek mají i ostatní obchodní domy, které se na čaj přímo nespecializují. Pokud čaje nemáte ještě dost, můžete navštívit čajovou výstavu nebo zajít do muzea s čajovým náčiním. Historie čajového obřadu je v Japonsku stará několik set let, a tak některé kusy čajového náčiní byly uznány za národní památky a pro Japonce mají hodnotu jako obraz Mony Lisy pro Francouze. Výrobou čajových propriet se tu některé rodiny zabývají po generace. A sem, do země čaje, mě po šesti letech studia tradičního japonského čajového obřadu v České republice pozval můj japonský mistr studovat čaj na škole Urasenke.

NEJVĚTŠÍ ŠKOLA ČAJE NA SVĚTĚ
Urasenke v Kjótu je největší školou čaje na světě. Patří mezi tři největší školy čajového obřadu v Japonsku, počtem svých následovníků a poboček ale své konkurenty, školy Omotesenke a Mušakódžisenke, předčila. Těsně po druhé světové válce totiž představený této školy l5. Velmistr Urasenke Sen Sóšicu vycestoval na Havaj do Spojených států, kde je velká populace Japonců, a založil zde první mezinárodní pobočku. Do současné doby má škola přes dva miliony následovníků a její pobočky lze mimo USA nalézt např. v Itálii, Francii, Německu, Bulharsku, Rusku, Brazílii, Finsku, Egyptě a také v Praze. Proslulost Urasenke je tak velká, že téměř každý Japonec, ať už se o čaj zajímá, či nikoli, o této škole něco ví. Celý název instituce, která se na dvanáct měsíců stane mým domovem, je Urasenke Čadó Senmon Gakkó, což by se dalo volně přeložit asi jako „vyšší odborná škola cesty čaje Urasenke“. Velmistr školy pravidelně vyjíždí do zahraničí, aby připravil šálek čaje pro čelní představitele různých zemí a představil cestu čaje široké veřejnosti. 15. Oiemoto (hlava rodu) Sen Sóšicu Hóunsai, jak je také představený školy nazýván, navštívil v roce 2000 sídlo organizace spojených národů v New Yorku, aby zde hlásal světový mír skrze šálek čaje. Připravoval čaj také např. pro prince Charlese a lady Dianu, papeže Jana Pavla II., generálního tajemníka Spojených národů Kofiho Annana, a v roce 1991 navštívil na pozvání prezidenta Václava Havla Českou republiku. Ve Zlatém sále Pražského hradu připravoval čaj pro prezidenta a Věru Čáslavskou, sportovní gymnastku, která získala mimo jiné tři zlaté medaile na olympiádě v Tokiu v roce 1964. V minulém roce se stal novým představeným školy syn mistra Hóunsaie, v pořadí již šestnáctý následovník tradice, Zabósaj Sen Sóšicu XVI. (mimochodem rodina Sen má také vazby na císařskou rodinu, manželkou Velmistra Zabósaje je princezna Masako, neteř japonského císaře Hirohita).
Sem tedy mířím taxíkem, jen co mě vysype malý elektrický nadzemní vláček haruka směrem z letiště. Na hlavním nádraží města Kjóto stojí před nádražní budovou postarší paní v uniformě a s píšťalkou přivolává k zástupu lidí čekajících na odvoz postupně taxíky. Přede mnou se otevírají automatické dveře vozu, který svým interiérem připomíná spíš automobil přichystaný pro svatbu. Naprosto čisté, bílé potahy sedadel s krajkami a řidič v uniformě s čepicí a bílými rukavicemi. Na otázku kam jedu, odpovídám pouze: „Urasenke.“ Ví, kam má jet.

MŮJ DOMOV V JAPONSKU
Taxi mě dopravilo před hlavní bránu do komplexu Konničian, jenž je domovem Velmistra. Vyzvedl mne jeden z úředníků z kanceláří Urasenke, které sídlí poblíž Konničianu. a zavedl mne na ubytovnu. Tady budu trávit podstatnou část svého pobytu v Japonsku. Každý ze studentů obdržel vlastní pokojík s balkonem s posuvnými dveřmi, na němž jsem strávil mnoho rán pozorováním studentů školy v kimonech, a zázemím jako malá kuchyňka, koupelna a toaleta. Mimochodem japonské toalety jsem si naprosto zamiloval. Nad mísou samotnou je umístěno malé umyvadlo a voda je nejprve použita k umytí rukou a posléze se stejná voda užije k samotnému spláchnutí. Postel je klasická evropská, stůl je také klasický, ale japonský, tudíž nízký pro sezení na zemi. Po letech sezení na rohožích v pražské čajovně jej mám už dokonce radši než běžný vysoký stůl. Na ubytovně kromě mne bydleli ještě asi čtyři zahraniční spolužáci a asi čtyřicet Japonců. Děvčata měla ubytovnu vlastní.
Vstupem do těchto prostor pro mne definitivně začal rok, jejž by Japonec nazval – šugjó. Výraz, který používají buddhističtí mniši, znamená asi něco jako naprostá disciplína, odříkání si. Často býval náš život v čajové škole připodobňován k životu mnichů v klášteře. Škola byla od pondělí do pátku (někdy také o víkendu), začínala kolem devíti ráno a po splnění všech povinností končila většinou okolo sedmé večer. Večerka, mongem, byla na ubytovně v deset večer, do té doby jsme se museli bezpodmínečně vrátit. S úsměvem vzpomínám, jak jsme uháněli na kolech po chodníku hlava nehlava pár minut před zavřením ubytovny.
Mongem jsme museli dodržovat i o víkendech, kdy jsme většinou měli volné dny. Jen asi jednou měsíčně se všichni žáci školy vypravili zhlédnout kenča šiki, při němž představený školy v buddhistických chrámech obřadně připravuje čaj obětovaný na oltář bohům. V souvislosti s tradiční ortodoxní výukou nelze nevzpomenout inovaci, kterou do čaje vnesl jedenáctý pokračovatel tradice Urasenke, slovutný Velmistr Gengensai. Mistr Gengensai pochopil internacionálnost a nadčasovost „čaje“. Aby si čajový obřad udržel svou pozici i v budoucnu a také aby jej zpřístupnil cizincům, jejichž zájem o tuto disciplínu sílil, ukázal na výstavě „Kjóto Hakurankai“ v roce 1872 přípravu čaje za použití stolů, u nichž se sedí ne na zemi, ale na židlích. Tato verze obřadu je známá jako rjúrei a do repertoáru svých umění jej převzaly například gejši v celém Japonsku, které se také učí čajovému obřadu.

ŠUGJÓ – ODŘÍKÁNÍ V URASENKE
„Vstávat a cvičit“, slovy ze známého českého večerníčku by se dal začít běžný den v čajové škole. Vstávám, obleču si na sebe kimono. Po několika měsících pobytu mně to zabere pouze několik minut, sbalím si školní učebnice do látky čtvercového tvaru furošiki v úhledný raneček, nazuji bílé japonské ponožky tabi a sandály zóri a běžím do školy. Vzhledem k tomu, že jsem byl studentem instituce, která vyučuje tradiční umění, chodili jsme do školy každý den v japonském kimonu. Musel jsem si jich pořídit hned několik, abych měl jiné na léto nebo zimu, formální a neformální atd. Cestou se ještě zastavím, abych se poklonil před branou do Konničianu, domova Velmistra naší školy. Budova školy se nachází na ulici Ogawa, kde bydlí jenom vážení čajoví mistři a učitelé. Když jsem procházel touto ulicí, vždy jsem se proto musel poklonit i všem protijdoucím.
„Sensei ohajó gozaimasu, jorošiku onegai itašimasu“ (Dobré ráno, mistře, prosím, učte nás), zdravíme v devět ráno učitele a zvedáme se z lavic. Výuka začíná teoretickými lekcemi o historii čajového obřadu, architektuře čajových zahrad a čajových domků, čajovém náčiní (jeho historii, typech a kombinacích pro jednotlivé měsíce v roce). Učíme se i o tom, jak aranžovat květiny pro čajovou místnost ve stylu čabana (na rozdíl od u nás známé ikebany v čabaně se květiny kladou do vázy tak, aby vypadaly přirozeně, jako by rostly na louce) nebo jak připravit jídlo kaiseki servírované během čajového obřadu. Jednou v měsíci nás navštěvoval buddhistický mnich mistr Matsunami, který nám přednášel o zenu, a my pak polovinu dopoledne strávili v zenové meditaci. Osvěžením byly také přednášky o divadle nó, kdy jsme opět měli možnost na vlastní kůži okusit složitost tohoto starého umění.
Následuje oběd ve dvouposchoďové školní jídelně. V prvním patře jsme si jídlo vyzvedli a snědli je v přízemí, horní patro bylo určeno učitelům a zaměstnancům Urasenke. Jídlo bylo povětšinou kombinací rýže, zeleniny, ryb a jako nápoj byl k dispozici zelený čaj. Pro vegetariány se připravovaly nudle soba nebo udon. Široké nebo tenké nudle, které jsou ponořeny do slané vody (asi jako naše polévka). Neměli jsme zde příbory, a tak jsme byli nuceni konzumovat pokrm jako všichni ostatní hůlkami, což vás donutí jíst pomalu a nehltat.
Po obědě jsme se přesunuli do čajoven ve škole, kde nás čekala praktická výuka čajového obřadu. My se učili „starou formu“ čajového obřadu, což znamená, že se celé vyučování odehrávalo na japonských rohožích tatami v pozici seiza, kdy vlastně klečíte na patách. Jednotliví studenti se postupně střídali v rolích hostitele a hosta a navzájem si připravovali čaj. Po čtyřech hodinách „klečení“ skončila praktická část, avšak zdaleka ne pobyt ve škole. Existoval zde jakýsi rotující seznam mimoškolních povinností tóban, který byl součástí disciplíny, nutné ke zvládnutí čajového obřadu. Patřila do něj např. příprava čaje pro učitele na dopoledních lekcích, očištění tabule a stolů a příprava ohniště na výuku následující den. Tato příprava ohniště se prováděla kolem šesté hodiny večer po skončení výuky. Jedním z úkolů bylo také zamést a setřít místnost o velikosti přes sto tatami (jedna japonská rohož tatami má rozměr 90 x 180 centimetrů).

WABIČA – DŮRAZ NA JEDNODUCHOST
Historie čajových škol v Japonsku začíná mužem jménem Tanaka Joširó, který je více znám jako Sen no Rikjú. Narodil se roku 1522 ve městě Sakai. Stejně jako jeho otec, i on se stal obchodníkem, nicméně krása čajového obřadu a především způsob, jakým ho prováděl jeho čajový učitel Takeno Džóó, ho zaujaly natolik, že Rikjú se stal čajovým mistrem tehdejšího vládce Japonska Tojotomi Hidejošiho. Dle legendy Rikjú věnoval peníze chrámu Daitokudži v Kjótu a mniši z tohoto kláštera mu na oplátku nechali nad vstupem do chrámu postavit sochu, jak bylo tehdejším zvykem. Vládce Hidejoši, který při vstupu do chrámu musel procházet pod nohama Rikjúa, to považoval za opovážlivost a Rikjúovi přikázal, aby spáchal rituální sebevraždu.
Nicméně majetek rodiny Sen se dál dědil z otce na syna. Rikjúův vnuk Gempaku Sótan při svém odchodu na odpočinek rozdělil majetek mezi své tři syny, kteří založili tři školy. Jejich názvy jsou odvozeny od částí domu, které synové zdědili. Urasenke znamená přední část domu rodiny Sen, Omotesenke (další japonská čajová škola) zadní část a název třetí školy Mušakódžisenke je odvozen od názvu ulice, kde jeden ze synů školu založil. Styl, který preferoval již Džóó, učitel, a který mistr Rikjú, jeho žák, ještě zdokonalil, dnes vyučují všechny tři školy. Styl se nazývá wabiča (styl drnové chýše). Wabiča klade důraz na jednoduchost a používá běžně dostupné náčiní, vyrobené například z všudypřítomného bambusu. Jako nádoba na studenou vodu se během přípravy používá třeba vědro, které sloužilo k vytahování vody ze studně, nebo jako misky na čaj je užito misky, která původně sloužila na rýži.
Wabiča je protikladem k šóinča, stylu preferovanému vojevůdci a vládci Japonska 16. století, ve kterém se používalo drahého čínského náčiní a věcí bohatě zdobených. Vládce Japonska v 16. století Tojotomi Hidejoši zašel v šóinča tak daleko, že si nechal postavit čajovou místnost včetně kompletní výbavy k přípravě čaje ze zlata. Ve stylu wabiča je také kladen velký důraz na rovnost postavení. V čajovně se tak mohou sejít samuraj a chudák a oběma je věnována naprosto stejná péče. Zajímavostí je, že samuraj nesměl do čajovny s mečem, ten musel vzhledem k poklidnosti místa odložit před čajovnou.

PRINCIPY ČAJOVÉHO SETKÁNÍ
Celé čajové setkání je postaveno na čtyřech principech: wa, kei, sei, džaku, tedy na harmonii, úctě, čistotě a klidu. Co znamená princip harmonie? Veškeré prvky v čaji od jídla, květin aranžovaných pro čajové setkání, přes náčiní až k typu kimona by měly být v souladu s právě probíhajícím ročním obdobím nebo příležitostí, u které je čaj konán. V parném létě se pořádá čajové setkání brzy ráno, kdy teplota ještě není vysoká a v zahradě můžete pozorovat kapky rosy na květinách. Čaj je servírován v mělkých šálcích, ve kterých se rychleji ochladí, je užito věcí ze skla, které navozuje pocit chladu. Oproti tomu v zimě se používají šálky uzavřenější, které udrží čaj dlouho teplý, a čajová lžička s poetickým názvem „sněhová vločka tající v ohni“. I světlo lucerny v zahradě a teplé saké podávané k jídlu zase mohou přivolat myšlenky na teplo. Existuje rčení „ičigo ičie“ neboli „jedna chvíle, jedno setkání“ značící, že právě prožitý čajový obřad je jedinečnou událostí, jež se již nikdy nebude opakovat. Náčiní, stejně jako podávané jídlo bylo v této kombinaci použito pouze jednou. Každé jednotlivé setkání má svoji neopakovatelnou atmosféru.
Když se hosté sejdou na čaj, je určeno pořadí, ve kterém budou čaj pít. Nicméně první host nepovažuje za samozřejmé, že by měl pít čaj první pouze proto, že na něj dříve přišla řada, proto se slovy „osaki ni“ (promiňte, že jsem před vámi) omluví druhému hostu, že pije první, a předtím než se napije, poděkuje i hostiteli „otemae čódai itašimas“ (děkuji vám za vaši přípravu). Druhý host nabídne prvnímu hostu, zda by si nedal ještě jeden šálek, poté se omluví následujícímu, že bude pít před ním, poděkuje hostiteli a teprve poté si vypije svou misku s čajem. Tak se vzájemně projevuje úcta, další pravidlo čajového obřadu.
Během samotné přípravy je užito mnoho kusů rozličného náčiní a hosté se ptají, kdo toto náčiní vyrobil, jak ho hostitel získal a proč je použito právě toto nádobí. Hosté těmito otázkami nevyjadřují pouze zájem o věci, ale hlavně úctu k hostiteli, výrobci předmětů a předmětům samotným. Před prohlídkou jakéhokoli kusu náčiní, které host dostane do ruky, se ukloní, přičemž předmět spočívá před ním, a teprve poté se pustí do prohlídky. Všechny tyto zdánlivě zbytečné úklony a omluvy nejsou jen pouhou čajovou etiketou, ale snaží se nás především naučit vážit si jeden druhého a věcí kolem sebe. A to nejen v čajovně, ale i mimo ni.
Před samotným započetím obřadu stráví hostitel několik dnů přípravami, přičemž velký důraz se klade na perfektní čistotu. Nejprve vyčistí zahradu s domkem, ve kterém se bude událost konat, pak čajové náčiní, jež hodlá použít. Spousta věcí je nová a bude jich použito pouze jednou. Vyjádřením čistoty jsou také čistě bílé japonské ponožky tabi, které na čaj berou jak hosté, tak hostitel.
Říká se, že poslední ze čtyř zásad, tedy duševního klidu, dosáhne čadžin – doslova „člověk čaje“ – praktikováním prvních tří pravidel.

CESTA ČAJE
Doposud jsem používal termínu čajový obřad, což je překlad z anglického „Tea ceremony“. Pro nás neznalé Evropany totiž příprava čaje během čajového setkání v Japonsku působí jako ritualizovaný obřad. Ve skutečnosti nejde o nic jiného, než pohostit hosta šálkem čaje. Jakási zdánlivá obřadnost je sled úkonů, jenž byl během staletí vytvořen ne se záměrem hosta omezovat, ale naopak zajistit, aby v místnosti, kde se lidé sejdou, nevládl chaos a doba, kterou spolu hosté a hostitel stráví, byla maximálně využita a nebylo plýtváno časem.
V Japonsku jsou pro čajový obřad také více užívány termíny čanoju, doslova přeloženo „horká voda na čaj“, nebo čadó, tedy „cesta čaje“. Všimněte si, že i většina tradičních umění na Dálném východě ve svém názvu obsahuje japonský znak dó, který má význam cesta. Celý název pro karate je karate dó, známé umění meče je kendó, džudó, zápas japonských tlouštíků se správně jmenuje sumo dó, dalšími příklady mohou být šódó (kaligrafie), kódó (umění vůně).

ČADÓ – ČAJOVÝ OBŘAD
Až tři měsíce před samotnou čajovou událostí hostitel určí datum a důvod čajového obřadu.
Napíše kaligraficky pozvánky na zvláštní rýžový papír makigami. Začátek pozvánky je poetický a hostitel v něm vyzdvihuje právě probíhající roční období. Následuje informace o místě, datu a důvodu setkání. Důvody mohou být různé, např. na podzim se lidé zvou na čaj, aby se spolu mohli těšit z měsíce v úplňku, nebo v létě, aby se těšili z chladivého rána, dobrou příležitostí je, když hostitel obdrží nějaký vzácný kus náčiní a rád by jej použil. Na pozvánce je také seznam hostů a hlavní host. Hlavní host je jednou z důležitých postav, jelikož před čajovým obřadem i během něho tvoří jakousi roli prostředníka mezi hostitelem a hosty. Poté, co hosté obdrží pozvánky a odpoví, hlavní host se vydá k hostiteli na formální návštěvu, aby potvrdil účast a zároveň si prohlédl místo, kde se čaj bude konat. Od této chvíle hostitel začíná s přípravami.
Nejprve je nutno pořídit náčiní korespondující s důvodem obřadu a také určit jídla, která budou podávána. Čajový obřad se většinou koná v čajovém domku, který je k tomuto účelu postaven v zahradě. Asi tři dny před samotnou událostí hostitel začne s kompletním úklidem zahrady i samotného domku. V den události hosté dorazí asi s půlhodinovým předstihem. Cesta k domu hostitele je pokropena vodou a dveře jsou otevřené. To jsou známky toho, že hosté mohou vstoupit. Když hosté vejdou, nejprve se převlečou do kimona, oblečení používaného k čaji, a usadí se v místnosti mačiai. Tato místnost slouží jako jakási dočasná čekárna a ve výklenku tokonoma je vyzdobena květinou a svitkem s nápisem nebo malbou souvisejícími s ročním obdobím. Tokonoma je ve starých domech nejposvátnějším místem. Lidé si tam buď vystavují cenné předměty, fotografie rodiny, nebo je zde umístěna soška Buddhy, před kterou se modlí. Po chvíli čekání se objeví hostitel a hosté jsou pohoštěni šálkem teplé vody. V momentě, kdy dopijí, se přesunou do čajové zahrady, kde po kamenné stezce ródži kráčejí ke druhé čekárně venku v zahradě. V momentě, kdy se objeví hostitel, se s ním všichni hosté přivítají úklonou vestoje a vydávají se do samotného čajového domku. Cestou se ještě všichni zastaví u malé kašničky cukubai, aby si hosté umyli ruce a vypláchli ústa.
Čajová místnost je vyzdobena opět svitkem, na kterém může být napsána moudrost zenového mnicha, a je zde také ohniště a kotlík s bublající horkou vodou. Když jsou všichni hosté usazeni, objeví se hostitel, všem poděkuje, že přišli, a přinese náčiní na přípravu ohniště, aby se na něm správně ohřála voda na čaj. Po přípravě ohniště následuje pohoštění kaiseki, které se skládá ze sedmi chodů. Nejprve je servírován ošiki – tác se třemi miskami rýže zformované do tvaru hory, polévkou miso ze sojových bobů a keramická miska s mukozuke – syrovou rybou, zeleninou a trochou octa. Mukozuke slouží jako doplněk k saké, které následuje hned po tácu ošiki. Hostitel donese konvičku se saké a mělký šálek hikihai pro každého hosta. Následují další chody, polévka s houbami – nimono, grilovaná ryba – jakimono a hassun – tác, na kterém je něco z darů hor a moře, ještě přichází nakládaná zelenina a lehce slaná voda s kousky připálené rýže, která dává vodě nezvyklou chuť. Každý jídelníček je individuální a obměňuje se podle ročních období. Na zakončení jídla hosté dostanou sladký zákusek vyrobený z fazolí.
Jelikož v tuto chvíli mají hosté za sebou už zhruba dvě hodiny sezení na patách v pozici seiza, odebírají se do zahrady lehce si odpočinout. Po chvíli jim zvuk gongu dá znamení, že mohou opět vstoupit. Svitek v čajovně vystřídala květina naaranžovaná ve váze a začíná podávání čaje. Nejprve hustého čaje koiča, připomínajícího svou konzistencí hráškovou polévku, který je vyvrcholením celého čajového obřadu. Hosté jej pijí všichni z jedné misky a v čajovně zatím nastává mnohem uvolněnější nálada. Hostitel servíruje cukroví higaši, vyrobené z lisovaného cukru, a každý host dostane vlastní šálek čaje usuča. Usuča je mnohem řidší čaj a není tak hořký jako čaj koiča. Čaj, jenž vzniká rozemletím lístků čajovníku a který je základem pro koiču i usuču, se jmenuje mačča. Čajem usuča celé setkání končí a po něm následuje pouze rozloučení hostů s hostitelem v zahradě. Přivítání a loučení jsou v postatě jediné momenty, kdy všichni hosté komunikují s hostitelem. Ten strávil přípravami dlouhé měsíce a je hezké, když to hosté ocení. V průběhu obřadu samotného je většinou komunikace nechána na hlavním hostovi, který se ptá na vše, co by mohlo hosty zajímat. MÁ ČAJ BUDOUCNOST?
Není čadó, jak je čajový obřad nazýván, v dnešní době přežitkem? Rozhodně ne. Účinky čajové cesty, která přináší člověku relaxaci, si uvědomili například představitelé japonské pobočky společnosti IBM. Přímo u několikapatrové budovy kanceláří IBM v Tokiu nechali postavit čajový domek a čajovou zahradu a platí učitele, který zaměstnance vyučuje čaji. Stejně jako pro křesťana není pravidelná návštěva svatostánku a dodržování pravidel desatera pouze prázdným pojmem, snaží se čadžin (člověk čaje) aplikovat čaj do svého každodenního života. Např. organizací svého času šetří čas také druhých. Dává tím najevo, že lidé a okolní dění mu nejsou lhostejní. Zdá se, že takové vnímání světa je bližší čím dál větší skupině lidí i v „počítačové“ době a že 400 let stará cesta čaje má svou perspektivu i v budoucnu.

Category: 2004 / 06

Drobné žabky pralesničky z jihoamerických pralesů se před nepřáteli chrání silným jedem. Proto si také mohou dovolit nosit nádherně pestrý výstražný šat.

Nebezpečí číhá v přírodě na každém kroku a může nabývat nejrůznějších podob. Nehybná kláda, která pluje na hladině mezi vodním rostlinstvem, se může v mžiku proměnit v hladového krokodýla.

V přírodě žijí statisíce druhů hmyzu. K páření se přitom musejí najít vždy dva jedinci stejného druhu. V říši hmyzu vylučují omyl často rozmanitě tvarované pohlavní orgány, které fungují na principu zámku a klíče – správně se mohou spojit jen partneři, kteří k sobě patří.

Samci pavouků skákavek mají vynikající zrak. O partnerky spolu proto bojují tak, že se snaží zastrašit soka vyzývavým bojovým tancem.

Pralesnička azurová (Dendrobates azureus) patří mezi šípové žáby čeledi pralesničkovitých. Samci těchto malých žabek se pečlivě starají o své potomstvo a ke konci svého úkolu donesou pulce na vlastních zádech z úkrytu na suché zemi do vodní tůňky.

Ne všechno, co je na pohled krásné, je v přírodě také neškodné. Rejnok trnucha modroskvrnná má na bázi ocasu špičatý osten napojený na jedovou žlázu. V ohrožení jím může zasadit nepříteli nebezpečnou ránu.

Nápadné pruhování zeber je ve skutečnosti maskováním. Ve stádě se lovcům stírají obrysy jednotlivých zvířat, takže se nemohou při útoku přesně zaměřit na cíl.

Usednutí na květ nemusí být pro motýla vždy jen příjemné spočinutí a občerstvení. Pavouci běžníci číhají v květech na hmyz sbírající nektar a nic netušící kořist snadno přemohou. Někdy dokonce mění zbarvení, aby dokonale splynuli se svým okolím.

Les ostnů chrání mořské ježovky před většinou hladových dravců oceánu. Jejich vylučovací orgán prosvítá mezi ostny jako růže mezi trním.

Výrazné zbarvení štětičkovců je ve skutečnosti maskuje. Tyto rybky rády odpočívají mezi trsy korálů, kde pestrá kresba dokonale roztříští obrysy jejich těl.

Ryby z řádu platýsů jsou mistry barvoměny a snadno tak přizpůsobí barvu kůže podkladu, na kterém leží. Když se ještě napůl zahrabou do písku, stanou se téměř neviditelnými.

Mořské hvězdice se pohybují pomocí stovek panožek poháněných tlakem vody. Když uloví kořist, vychlípí svůj žaludek a stráví ji tak mimo tělo.

Různí tvorové se v přírodě řídí různými smysly. Rozeklaný jazyk hadů pracuje jako výkonný chemický analyzátor. Na jeho vlhký povrch se nalepí molekuly pachů ze vzduchu a had pak zasune špičky jazyka do speciálních citlivých jamek na patře tlamy, které pachy rozpoznají. Dá se tedy říci, že hadi čichají jazykem. Než se samec pavouka vydá na námluvy, musí si při složitém gymnastickém cvičení na pavučinové trampolíně přečerpat sperma do zvětšených makadel. Teprve pak je může předat své partnerce.

Category: 2004 / 06

V nepřístupné zemi indických křesťanů

Jediná cesta spojující Amarpur se zbytkem východoindického svazového státu Tripura vede serpentinami přes horský hřeben a provoz na ní ohrožují gerilové skupiny. Denně tu jezdí jeden po zuby ozbrojený konvoj, a tak ráno nasedáme do jednoho z autobusů v koloně doprovázené vojenskými vozidly. Potom už projíždíme horami a pozorujeme vojenská „kulometná hnízda“ okolo silnice. Dětem odbojných Čakmů z horských vesnic se ten zmatek evidentně líbí. Kdo ví, co zrovna dělají jejich tatínkové… V jedné z vesnic si všímám cedule s anglicky psaným nápisem: „Zachovej Tripuru v míru!“ Kolona začíná sjíždět po opačné straně horského hřebene. Zvažujeme potenciální rizika a v jedné z vesnic za městem Ambassa vystupujeme z autobusu a opouštíme konvoj. Střídáme několik přeplněných džípů a k večeru přijíždíme do vesnice ležící na Longai, hraniční řece s dalším indickým svazovým státem Mizórám. Podcházíme hraniční závoru a přecházíme most, který hlídá několik vojáků indické armády. Jsou naší přítomností tak překvapení, že ani nestačí nijak reagovat. Ani se jim nedivím – pravděpodobnost, že se v téhle oblasti objeví turisté, je přibližně stejná, jako že tady přistanou mimozemšťané.

MIZÓRÁM V IZOLACI
Před námi se tedy otevírá zcela uzavřené území Mizórámu. Mizórám, indický svazový stát o rozloze 21 000 km2, leží na horském území vklíněném mezi Bangladéšem na západě a Myanmou (Barmou) na východě. Severní hranice Mizórámu sousedí s dalšími státy indického severovýchodního teritoria Tripurou, Ásámem a Manípurem. Jako samostatná jednotka – svazové teritorium Mizórám – vznikl v roce 1972 odtržením od Ásámu na základě uplatnění etnického principu. V roce 1987 byl Mizórám povýšen do kategorie svazových států. Zdejší „horští lidé“ (v místním jazyce mi = lidé, zó = hory), kterých je přibližně 700 až 800 tisíc, náležejí v naprosté většině ke skupině původních horských kmenů, obývajících též část území Tripury, bangladéšské Čitágáonské hory (kmeny Čakmů) a Arakánské pohoří v Myanmě, přitom dominantním kmenem na území Mizórámu jsou Mizové.
Po rozpadu britské koloniální Indie se do horských oblastí začali z přelidněných nížin stěhovat Bengálci a usadilo se jich tady tolik, že například v sousední Tripuře už tvoří většinu obyvatelstva. Nespokojené kmeny, konkrétně 12 kmenů z Mizórámu, bangladéšských Čitágáonských hor a myanemského Arakánského pohoří, které se na vlastním území cítily utiskované, vytvořily v roce 1987 „Organizaci za osvobození horských kmenů“, jejímž cílem bylo sjednocení uvedených oblastí a vytvoření nezávislého státu. Mimo území Mizórámu, v Tripuře a zejména v Čitágáonských horách, založily separatistické kmeny buddhistických Čakmů i ozbrojenou organizaci s názvem Šánti báhiní („Mírová armáda“), která dodnes do značné míry kontroluje např. oblast Čitágáonských hor okolo města Rangamati. Samozřejmě byla prohlášena za nezákonnou a do oblasti se přesunula armáda.
V Mizórámu, kde se přes 90 % obyvatelstva hlásí ke křesťanskému náboženství, zejména k protestantským církvím, není situace tak vyhrocená. Nicméně i Mizórám se snaží o zachování své kulturní odlišnosti od ostatní Indie přísnou imigrační politikou, která výrazně omezuje možnost vstupu občanům ostatních indických svazových států. Indické federální orgány naproti tomu uplatňují vůči Mizórámu řadu restriktivních opatření. V naprosté většině případů neumožňují jeho občanům získání cestovních pasů (na základě dvoustranné dohody je upraven omezený přeshraniční styk mezi Mizórámem a Myanmou), celá oblast Mizórámu je dlouhodobě uzavřena pro zahraniční návštěvníky.

EVROPA V INDII
První mizórámskou noc trávíme v pohraniční vesnici Kanhmun, kde nás místní obchodník se dřevem ubytoval v budově, pro jejíž označení by nejvíc vyhovoval český termín hájovna. Mladý muž hovoří o tom, že do Kanhmunu přinesli baptističtí misionáři z Evropy křesťanství teprve v roce 1894, předtím prý tady „náboženství neměli“. Každopádně misionáři mimo jiné převedli do psané podoby i mizórámský jazyk, který proto používá latinskou abecedu.
Ráno nasedáme do džípu, který 2-3x v týdnu zajišťuje dopravní spojení vesnice s mizórámskou metropolí Aizalem. Řidič nám nabízí ke žvýkání listy betelu s vápnem, po nichž máme za chvíli spálenou sliznici v ústech. Nejsme zvyklí. V průběhu cesty si uvědomujeme, že po mostě přes hraniční řeku Longai jsme vstoupili do světa zcela odlišného od zbytku Indie. Vesničané jsou oblečení „po evropsku“, na bambusové verandě brnká chlapec na kytaru country, na veřejných nápisech vystřídala hindštinu latinkou psaná mizórámština, z řidičova rádia zní namísto exotiky hudba skupiny Dire Straits. Z naprosté většiny Mizórámců, se kterými se setkáváme, vyzařuje zvláštní nedefinovatelná směs vlídnosti, skromnosti a hrdosti. Uvědomujeme si, že od vstupu na mizórámské území jsme nezahlédli ani jediného vojáka. Džíp projíždí velmi špatnou cestou, rozbahněnou po nočním lijáku, který byl předzvěstí nástupu monzunových dešťů. Krajina je poměrně jednotvárná. Nepříliš vysoké hřebeny hor (nadmořská výška většinou nepřesahuje 1500 m) orientované téměř bez výjimky severojižním směrem střídají liduprázdná mnohakilometrová údolí. Vegetaci tvoří druhotný porost s převahou bambusu, který nahradil původní džungli. Občas projíždíme vesnicí, která je zpravidla nahoře na hřebenu kopce. Později zjišťujeme, že tento pro Mizórám typický způsob umístění sídel je určován klimatickými podmínkami. Na kopcích se žije mnohem zdravěji než v malárií zamořených údolích. V okolí vesnic vidíme vypálené velké plochy porostů horských svahů. Na spáleništi vysazují vesničané banánovníky, místy pěstují zázvor, čaj a tabák. Oficiálně zakázané vypalování porostů je ve zdejší krajině na první pohled největším problémem, což nám potvrzuje v jedné z vesnic i místní lesník. V Mizórámu mají prý svého ministra životního prostředí a zvlášť ještě dalšího ministra pro ochranu půdy a vody. Zdá se, že je to potřebné. Náš džíp sjíždí do údolí řeky Sonai, kterou překonáváme přívozem. Začíná se šeřit, když se před námi na svahu horského hřebenu objeví mozaika domků hlavního města Aizalu.
Po noci strávené v laciném hotelu sedím na schodu do obchůdku s potravinami v jedné z aizalských ulic. Čekám, až se vrátí Jindra, který šel do banky vyměnit naše americké dolary za indické rupie. Ulicí se rozléhají písničky skupiny Smokie, o kus dál visí přes celou ulici transparent připomínající zítřejší mezinárodní „Den Země“ (22. duben), mladý Mizórámec se vede za ruku s dívkou. Docela slušná iluze Evropy… Konečně se Jindra vrací. Peníze sice vyměnil, ale načerno, protože jediné zbývající mizórámské bance vzali nedávno indické ústřední orgány oprávnění měnit valuty. Podařilo se nám koupit podrobnou mapu Mizórámu a začínáme plánovat cestu na venkov. V malé vývařovně nám mimořádně hezké dívky servírují ohromnou porci vepřového masa s kukuřicí a rýží. Přejedení nasedáme o chvíli později do autobusu směřujícího na jih do provinčního města Serchip.

NA VENKOVĚ JSME ATRAKCÍ
V Serchipu trávíme nedělní dopoledne v rodině asi 25letého Changliany – průvodčího ze včerejšího autobusu. Naše návštěva stála život slepici, kterou nám připravují k obědu. Bohužel nemáme příležitost ochutnat největší zdejší lahůdku, kterou je psí maso (snad proto se tady psi chovají k lidem značně nedůvěřivě). Před obědem přináší Changlianův otec Bibli. Jako na povel usedá celá početná rodina ke stolu, ustoupit musí i televizní přenos, ve kterém se britský boxer Lennox Lewis neúspěšně pokouší obhájit titul mistra světa v těžké váze. Společně nasloucháme čtení v nám zcela nesrozumitelné mizórámštině a poté se pouštíme do jídla. Po obědě nás Changliana vede na bohoslužbu do místního presbyteriánského kostela. Když potom mluví o zcela novém místním římskokatolickém chrámu, nemůžeme si jeho návštěvu nechat ujít. Architektura novostavby je zvláštní směsicí integrující asijské i evropské vlivy. Changliana stojí u kopce z betonu před chrámem a říká: „To je Svatá hora Galilejská, kterou jsem před deseti roky pomáhal stavět.“
Loučíme se s Changlianovou rodinou a pokračujeme v cestě do odlehlých venkovských oblastí poblíž státní hranice s Myanmou. Cestujeme dva dny střídavě pěšky a stopem od vesnice k vesnici. Veze nás i lesník, který nám z okna vozu ukazuje jakýsi kámen s vyobrazenou nahou postavou držící nad hlavou malé dítě. Jedná se o jakousi obdobu našich božích muk. „Na místě v džungli, kterým procházela úzká stezka, přepadl divoký pohan mladou rodinu,“ vypravuje nám lesník pověst o kameni, která se váže k období počátků křesťanství v Mizórámu. „Muže i ženu zabil a malé dítě odhodil na ostré hroty bambusového křoví okolního porostu. Tělíčko se ale hrotům vyhnulo a divoch zpoza křoví uslyšel dětský pláč. Došel tedy pro děcko a znovu jím mrštil na ostré bambusové výhony. Dítě ale zůstalo znovu nezraněno. Po třetím pokusu muž pochopil, že dítě je pod zázračnou boží ochranou. Zalekl se, nechal dítě žít, začal činit pokání a přijal křesťanskou víru.“ Lesník nám také vypravuje o posvátném jezeru za blízkými hranicemi Myanmy, ve kterém prý odedávna přebývají duše zemřelých obyvatel hor. Přístup k jezeru pro obyvatele Mizórámu byl prý i jedním z důvodů, které vedly k uzavření dohody o malém přeshraničním styku mezi Mizórámem a Myanmou. Jednalo se o jedinou zmínku o předkřesťanském náboženství místních kmenů, kterou jsme u Mizórámců zaregistrovali.
Večer si stavíme stan na travnatém palouku poblíž vesnice Chalrang. Neunikli jsme ale pozornosti a po chvíli už s námi vaří polévku z Vitany více než stovka vesničanů – asi polovina obyvatel vesnice. Sympatický kluk říká: „Nesmíte se zlobit, že na vás tak koukáme. Jsme křesťani, vyznáváme stejnou kulturu a hodnoty jako vy, známe vás z televize, ale ani můj padesátiletý otec nikdy neviděl živého bělocha.“ Otec by prý byl rád, kdyby aspoň jeden z nás byl ochotný zajít do jeho domu – po celodenní práci už nemá sílu lézt za námi na kopec. A tak za chvíli společně asi s dvacítkou vesničanů sedím v dřevěném domku. Zvědavě si mě prohlížejí, někteří si mě osahávají. Pak si musím stoupnout, aby se mohli podivit mé na jejich poměry velké výšce 178 centimetrů. Kluk mi lámanou angličtinou překládá jejich otázky: „Čím se doma živíš?“ „Mám farmu s krávami, jsem cowboy.“ To se jim moc líbí, dlouho se smějí, ukazují na mě a opakují „cowboy, cowboy“. Přijímám od pána domu šálek čaje a přepadá mě dojetí. Mladý překladatel mě nakonec připravuje o větrovku, trvá na tom, že na moji návštěvu musí mít nějakou památku. DÍVKA LALRINNUNGI
Další den sedím na batohu v uličce autobusu, kterým se vracíme do Aizalu. Autobusem znějí písničky mizórámské zpěvačky country. Oslovuje mě vedle sedící velmi mladá dívka s krásným pohledem šikmých černých očí – prý se podobám Ježíšovi. Večer trávíme v aizalském bytě obývaném rodinou šestnáctileté Lalrinnungi, jak se dívka jmenuje. Kvůli nám vynechala pravidelnou večerní návštěvu kostela. Moc se jí líbí fotografie mého blonďatého dvouletého syna. Sedí naproti mně na gauči, upřeně se mi dívá do očí a říká: „Já bych chtěla mít taky takového kluka!“ Dokonale mě tím vyvádí z míry. Později Lalrinnungi hovoří o tom, jak se Mizórámci cítí izolovaní, jak jim chybí kontakt s naší kulturou, jak je pro ně téměř nemožné získat cestovní pas. Druhý den ráno se loučíme s rodinou, Lalrinnungi mi ještě pomáhá sehnat kazetu s nahrávkou mizórámské zpěvačky country ze včerejšího autobusu a odvádí nás na stanoviště velkých terénních taxi-džípů. Za chvíli už se ve voze řízeném ásámským řidičem řítíme serpentinami z mizórámských kopců. To už je zase Indie taková, jak ji známe. Jeden z cestujících zvrací za jízdy z bočního okna džípu. Bez přibrzdění projíždíme několik armádních stanovišť se zvednutými závorami a uvědomujeme si, že opačným směrem bychom neprojeli. Odpoledne sedím opřený o zeď na rozpáleném nástupišti v ásámském městě Silchar. Teplota ve stínu údajně přesahuje 40 ̌C. Vracím se v myšlenkách do Mizórámu. Vím, že naše cesta se nedá zopakovat, a je mi z toho smutno. Pro Mizórámce mohu udělat jediné – říct o nich doma v Čechách, že existují.

Category: 2004 / 06

Do úzké, šestnáct metrů hluboké díry se nechávám spustit ručním rumpálem. Z rumpálu se odvíjí hrubé lněné lano, na jeho konci je příčně uvázán dřevěný kolík: sedačka. Musím těm veselým chlapíkům prostě věřit… Spouštějí či vytahují lidi i materiál do nebo z dolu mnohokrát za den, je to jejich rutina. Stačí usednout a už míjím cestou dolů tři galerie – boční štoly. Na dně, kde zlatokopové začínají kopat do stran, je těsno. Carlos a jeho strýc Rafael se tu pneumatickou sbíječkou a sekáčkem pomalu zakusují do písčitého podloží směrem ke dvěma křemenným pruhům, z nichž v jednom bývá zlato. Čtyřiadvacetiletý Carlos zde pracuje již šestým rokem a plánuje vydržet ještě asi deset let. Potom chce s našetřenými penězi odjet. „Já totiž nepiju,“ sděluje nám sebevědomě a s jistotou informaci, která je v příkrém rozporu s tím, co jsme dosud u zlatokopů viděli. Veřejné mínění je považuje za dobrodruhy, hazardní hráče a pijáky. Faktem je, že z nedostatku jiné práce opustili domovy, a zatímco v jiných částech Venezuely je pro obyčejné lidi těžké vydělat si trochu víc, než kolik je potřeba pro základní obživu, při hledání zlata se taková možnost občas naskytne. Zlatokopy pak svádí k životu „z ruky do huby“ a k tomu, aby vidinu úspor na „nový život“ odsunuli „na někdy později, napříště“…

ZLATO – VÝCHODISKO Z KRIZE
Bohatá ložiska zajišťují Venezuele prominentní místo mezi zeměmi vyvážejícími ropu – bylo tomu tak před nedávnou krizí spojenou s generální stávkou a bezesporu tomu tak bude i po vyřešení současných vnitropolitických problémů. Zároveň právě toto bohatství brzdí rozvoj rozsáhlejšího využití ložisek ostatních nerostů. Investice do ropné mašinerie jsou totiž zaběhnuté a jisté, ropa přináší zemi absolutní většinu národních příjmů. Například v roce 2000 se ropa se zemním plynem podílely na venezuelském exportu celými 82 procenty. Vedle toho se zdají velké investice do těžby jiných nerostných surovin nejistým podnikem na zeleném poli.
Kromě několika velkých společností, většinou se zahraniční účastí, tak zlato v jihovýchodní Venezuele těží jen prostí Venezuelci v malých skupinkách, individuálně nebo ve společných družstvech. Těžba zlata je pro ně jediným východiskem v tíživé situaci posledních let, kdy zemi sužuje vleklá a víceméně neřešená hospodářská krize.
Ostatně nížinnou pralesní část východní Venezuely na úpatí Guyanské vysočiny protíná jediná pořádná silnice, která byla vyasfaltována až počátkem 80. let. Městečka či osady na této silnici, jež žijí ze zlatokopeckého ruchu (stále významněji se zde ale uplatňuje také ruch turistický), připomínají svými názvy zdejší strohou pionýrskou dobu – např. městečko jménem KM88. Jiné názvy evokují očekávání přistěhovalců, jako třeba El Dorado (Pozlacený či Zlatý). Ze silnice vedou na obě strany odbočky směřující do divočiny k jednotlivým i desítky kilometrů vzdáleným nalezištím.

JISTOTA JE JEN VE SLUŽBÁCH PRO ZLATOKOPY
V podvečer jsme se dostali k jiné partě zlatokopů, kteří u zdejší drtičky netrpělivě čekali na plody své celotýdenní práce. Drtičku zde, asi 50 km od městečka El Callao, provozuje už šest let jistý Chilan, ve Venezuele usazený „jihoamerický světoběžník“. Všichni ho znají jen pod přezdívkou Italo (jeho rodiče přišli do Chile z Itálie). Se svými znalostmi z geologie a s praktickými zkušenostmi nabytými devítiletým protloukáním se řadou jihoamerických zemí vsadil Italo na jistější druh podnikání než vlastní hledání a těžbu zlata: služby pro zlatokopy. Ve vybrané zlatonosné oblasti vybudoval zařízení, na kterém se zlatonosná zemina drtí a propírá, což umožňuje zlatokopům dostat se ke svému zlatu. Zlatokopové mu platí za pronájem podílem ze získaného surového zlata.
Po jednodenním drcení, které si zlatokopové obstarávali sami, nadchází ten slavný okamžik. Italo vyndá měděné pláty, po kterých celý den proudila voda s křemennou drtí. Zlato se při tom „lepilo“ na vrstvičku rtuti, kterou je teď třeba seškrábnout, ve vodě co nejlépe proprat od zbytků bahna a nad plynovým hořákem odpařit. Jakmile se rtuť odpaří, zbude hrudka surového zlata. Na ochranu před rtuťovými výpary poslouží prostá rouška přes ústa.
Účinnost tohoto procesu závisí na jemnosti drcení. Díky štědrosti zdejších nalezišť se nikdo nepozastavuje nad tím, že se nejméně 50 procent zlata odplaví bez užitku do bahniště pod drtičkou, samozřejmě spolu s nezanedbatelným množstvím rtuti. Kontaminace okolí je značná. Kolik rtuti se přes den dostane do okolních potoků, o to se nikdo nestará. Všichni naopak s napětím očekávají závěrečný obřad: Italo odnáší žlutavé, ještě žhavé hrudky do kanceláře, kde je pečlivě zváží, a z malé hromádky odebírá zlato za pronájem drtičky, za ubytování, jídlo, sprchování a další drobné služby, které zlatokopům během pobytu na haciendě nabízí.
Zlatokopům tentokrát oči při rozdělování výtěžku příliš nezáří, spíše se jim poněkud protahují tváře. Ze získaných 87 gramů po odečtení všech poplatků zbývá na sedm společníků 37 gramů zlata, to je finální výsledek týdenní práce. Přitom jeden gram se prodává asi za 12 USD, nějakých 325 Kč. Výdělek, v tomto případě 63 USD na jednoho zlatokopa za týden, je vždy otázkou zlatokopeckého štěstí. Někdy se dá vytěžit několik gramů až jeden kilogram zlata za jediný den, jindy jen pár gramů za celý týden lopotění. Přestože byli dnes zlatokopové dost zklamaní, většina jich hned naskákala na připravený kamionek a odjela si do El Callao nebo El Dorada dát do nosu.

HLEDAČI DIAMANTŮ SNÍ V BAHNU SVŮJ SEN
Do městečka Icabarú, zapadlé „díry“ na jižním okraji La Gran Sabany kousek od hranice s Brazílií, vede to, co tu nazývají cestou, z jediného důvodu: diamanty. Jejich těžba zajišťuje zdejším lidem dostatečný příjem na to, aby se příšerné pozemní komunikaci, která místy vede jen po skalním povrchu, mohli vyhnout. Do 100 km vzdáleného oblastního města Santa Elena de Uairén létají malými terénními letadly. Diamanty jsou v této oblasti údajně všude. Jenže nad nimi dosud rostou panenské pralesy. Těžba tedy bezohledně drancuje unikátní přírodní prostředí La Gran Sabany, a to přímo na hranici jedné z největších přírodních rezervací na světě, Národního parku Canaima. K zahájení těžby stačí pouze od majitele půdy, který si zpravidla v závislosti na přístupnosti daného terénu stanoví výši odváděného podílu, získat těžební koncesi.
Navzdory řečem, že diamanty jsou tady všude, čtyřem společníkům z dolu La Saray, asi pět kilometrů za Icabarú, trvalo, než nalezli vhodnou těžební lokalitu, celých šest měsíců. Stejně jako na řadě jiných míst se i tady v minulosti těžilo. Přesto se za použití novější techniky vyplatí některá místa znovu prohledat. A hlavně se zkusit na okrajích starých diamantových polí zakousnout hlouběji do okolního pralesa. Proces je jednoduchý: vykácet a s pomocí ohně odstranit stromy a potom proudem vody postupně odstříkat písčitou hlušinu, dokud se nenarazí na vrstvu oblázků. Ty je třeba vybrat a s největší pozorností proprat v připravených korytech – sem tam se na dně zaleskne jakýsi střípek – diamant. Když těžba jde, nachází se v průměru 3 až 5 kusů na jeden metr čtvereční. Hodnota závisí na velikosti, čistotě a způsobu růstu diamantu. Za muži zůstávají v písku několik metrů hluboké krátery plné vody, která se pak používá k hloubení dalších. Kde se jednou těžilo, nezůstane kámen na kameni. Pralesy a savany jsou prošpikovány rozlehlými neúrodnými planinami.
Těžaři stojí při práci do půl pasu v bahně, agregát, který pohání stříkačku, je na plovoucí plošince. Bahnem se muži pomalu propracovávají za kýženým výtěžkem. „Chci tu pracovat, dokud mi to tělo dovolí,“ říká jeden z mužů a nechápe, co by mohlo být na jeho práci tak romantického, že nás to tolik zajímá. „Za podívání se nic neplatí,“ dodává.
Pro mnohé horníky je hledání diamantů opravdu celoživotní náplní, jako pro jiného třeba vaření nebo opravování obuvi. Obyčejní hledači jsou realisté: jde jim o zajištění spokojeného stáří, když ne tučným, tak alespoň nějakým kontem.Ve skrytu duše ale sní o úžasném drahém kameni, který by je vytrhl z koloběhu tohoto života dřív a natrvalo…
„Já si pověsím houpací síť z tohohle kopce až na támhleten a celý den nebudu nic dělat. A taky bych si koupil velké auto bez střechy a projížděl se ulicemi Santa Eleny. Aby všichni viděli, jak jsem bohatý,“ vzdychá jeden z nich.
Kdo ví, možná se mu to i podaří. Stačí, aby ho během let jednotvárné těžké práce nesklátila malárie, aby se vážně nezranil, aby ho nikdo o výdělek neokradl či rovnou nezabil…

Pin It on Pinterest

Shares
Share This