Category: 2004 / 07-08

říká japanistka a překladatelka japonské literatury VLASTA WINKELHÖFEROVÁ

Co vás na Japonsku fascinuje?
Kultura jako celek. Jakési vrozené estétství především japonských žen, které bohužel mizí, a mladá generace se přizpůsobuje západu. Vždycky jsem měla exotické choutky a chtěla studovat něco jiného než základní světové jazyky, které jsem v 18 letech už poměrně uměla. Chtěla jsem studovat nějaký těžký jazyk, jaký hned tak někdo neumí. Tatínek mi v době rozhodování nad seznamem orientalistických oborů řekl: „Musíš si vybrat obor, kde nepůjde jen o jazyk, ale o celou národní kulturu.“ K Japonsku jsem tíhla od dětství. Ale stejně to nakonec byla náhoda, která ovlivnila celý můj život. Japanologie byla u nás teprve v začátcích, studium na univerzitě se neotevíralo každým rokem. Kdybych na základní škole nepřeskočila jeden rok a šla na vysokou školu správně, tak bych se možná tomuto oboru nevěnovala, ten rok se totiž neotvíral. Vlastně jsme byli teprve druhá skupina lidí, která japonštinu studovala. Původně jsem chtěla studovat japonštinu a indonéštinu, ale v té době nebyla indonéština ještě univerzitním oborem. Tak jsem si do páru vybrala korejštinu, ale dlouho jsem u ní nevydržela. Dvěma orientálním oborům se člověk nemůže naplno věnovat opravdu do hloubky, studium je celoživotní a vyžaduje hodně času a koncentrace.
Jaký je rozdíl mezi studiem japanologie tehdy a dnes?
Nebetyčný. Obrovský rozdíl je v praktických možnostech. Tak třeba my jsme studovali japanologii, a nepromluvili jsme se živým Japoncem. Na radu jsme chodili ke korejským studentům, kteří uměli japonsky. Pochopitelně se to odrazilo na naší špatné výslovnosti. Když jsme pak později promluvili na Japonce, řekli, že je to divné, že mluvíme jako Korejci. Další možnosti dnešních studentů jsou technického rázu – PC, Internet, dostatek knih. V době našeho studia jsme neměli ani pořádné slovníky a ty, co byly dostupné, byly samozřejmě jen cizojazyčné. Japonštinu jsme se tak učili přes další jazyky, hlavně angličtinu a ruštinu.
Měnila byste?
Neměnila bych už z toho důvodu, že jsme byli průkopníci japanologie u nás. Učili jsme se samozřejmě jak klasickou japonštinu, tak moderní, což je dost velký rozdíl, ale občas jsme to omylem směšovali. A já si vzpomínám, jak republiku navštívil japonský sochař, chtěl jít na toaletu a můj manžel nazval tu místnost vybraným slovíčkem z klasické japonštiny. Umělec užasl, pak se začal smát a prozradil, že to slovíčko ve dvacátém století přešlo do vojenského žargonu a vyjadřuje nejtvrdší výraz pro WC. S mým mužem jsme patřili k jediným, kteří měli odvahu mluvit dobře japonsky, a byli jsme tím pádem půjčováni do různých okolních zemí – do Rumunska, do NDR. Vzpomínám si, že jsem tlumočila v Rumunsku nějakým horníkům, kteří byli u nás, pak jeli na mezinárodní konferenci do Bukurešti, a protože jsem uměla francouzsky, tlumočila jsem tam z rumunštiny přes francouzštinu do japonštiny a zase zpátky z japonštiny přes francouzštinu do rumunštiny. S mým oborem jsem prožila spoustu dobrodružství. Neměnila bych ani z toho důvodu, že jsem ještě zažila původní Japonsko. Bylo sice zničené po válce, ale zachované v oblasti řemesel, ve zvycích, ve stylu života, ve způsobech oblékání, stále všeobecná byla ta známá japonská zdvořilost. Osobní poznání tohoto „původního“ Japonska mi nesmírně pomáhalo při překladech literatury.
S manželem jste zakládali velvyslanectví naší republiky v Japonsku…
Ano, vlastně úplně poprvé jsme tam jeli zakládat velvyslanectví. Podotýkám jako nestraníci. Ale sloveso zakládat není přesné. Československo mělo v Japonsku zastupitelský úřad již před válkou, za první republiky, stejně jako Japonsko v Praze. Jeli jsme velvyslanectví znovu otevřít poté, co byly v roce 1957 obnoveny vzájemné diplomatické styky.
Patříte mezi první překladatele moderní japonské literatury u nás. Myslíte, že Evropan může pochopit japonské spisovatele?
Ovšem, soudě podle ohlasu na některé tituly určitě. Velké množství evropských a amerických čtenářů dychtí zejména po starém Japonsku, je to možná druh nostalgie. Velké ohlasy mají překlady ze staré literatury, a to právě proto, že se tam objevují zvyky, zdvořilost a poetičnost. Stará japonská poezie a próza je vynikající. Mně však bylo líto, že se obecně poněkud přehlížela moderní literatura, která je tak pozoruhodná. Překladům moderních japonských autorů do češtiny se však jako první věnovala prof. Vlasta Hilská, jedna ze zakladatelek našeho oboru.
Kteří japonští autoři jsou vašimi nejoblíbenějšími? Které jste překládala nejčastěji?
Oblíbených autorů mám celou řadu. Ale v mých překladech na prvním místě stojí prozaik a dramatik Kóbó Abe. Dokonce jsem se stala jeho vůbec první překladatelkou na světě. Tento autor byl několikrát navrhován na Nobelovu cenu, bohužel ji nikdy nedostal, ale je překládán na všech kontinentech. Bývá přirovnáván ke Kafkovi a pro některé japonské čtenáře byl příliš moderní i v rámci moderní japonské literatury. Zabíhal trošku do sci-fi, protože byl vzděláním lékař, miloval technický pokrok a zamýšlel se nad osudem člověka a lidstva. Jazyk a styl, kterým psal, byl nesmírně moderní, až to současníky zaráželo. Znala jsem se s ním osobně, s celou jeho rodinou. Druhý můj nejoblíbenější autor Džuničiró Tanizaki je v rámci japonské moderní literatury velikán, milovník starého Japonska. Psal velice moderně, romány ságy, ale také eseje o japonské kultuře, estetice apod. Zajímavé je, že tito dva autoři jsou absolutně rozdílní, ale mému srdci nejbližší. Ale s velkým zájmem a potěšením jsem překládala i oba japonské nositele Nobelovy ceny, Jasunariho Kawabatu a Kenzaburó Óeho.
Kdo první vidí vaši práci?
Asi čekáte, že řeknu manžel, protože jsme společně v 60. letech napsali knihu o Japonsku, ale není to tak. Text jako celek vidí zpravidla až redaktor. Manžel mi do mé práce nemluví, neboť má specializace a zaměření v rámci oboru byly odlišné od jeho, on se od studií věnoval hlavně historii a hospodářství. Spíš k němu v průběhu psaní nebo překladu chodím pro rady týkající se zvolených termínů či formulací. A hlavně mě doslova zachraňuje, když si omylem provedu něco se svým počítačem a nevím, jak z patálie ven. Nejsem moc technický typ.
Napsala jste také knihu o japonské módě, vlastně „Dějiny odívání Japonska“. Jak se liší vkus evropských a současných japonských žen?
Zpočátku mi připadalo, že Japonky mají tendenci oblékat se nápadněji než my Evropanky, ale spíš šlo o to, čemu se anglicky říká overdress, např. příliš broží, flitry používané i ve dne. To mne velice udivovalo, určitě šlo o reziduum z doby, kdy chodily v kimonech a ta kimona byla mnohem zdobnější, barvitější, byla také odstupňovaná u jednotlivých věkových kategorií – barevně i vzorkem. Pro mladé ženy byla z látek zářivých barev, poutala mnohem větší pozornost.
Kdy éra kimon skončila?
Je mnoho důvodů, proč se kimona v Japonsku už běžně nenosí. K zásadním změnám ve způsobu odívání v japonské společnosti vždy docházelo v souvislosti s velkými společenskými otřesy nebo s přírodními katastrofami. Začátkem 40. let 20. století byly vydány velice přísné zákazy luxusu a nošení honosných oděvů, takže Japonky kimona uložily podle přesného schématu skládání do komod a celou válku je nepoužívaly. Po válce přišla do země americká armáda a ta vnesla do Japonska nové knihy, filmy, ale i oblečení. Japonci byli vždycky velice progresivní v příjímání cizích novot, víc než konzervativní Evropané. A tak se pro ně evropské oblečení stalo samozřejmostí. Tento postupný přechod na západní oblečení však započal mnohem dříve, u mužů z měst již od konce 19. století. Ženy byly v přijímání západního oblečení poněkud váhavější.
Máte doma kimono?
Patřím k těm, co tvrdí, že pohled na Evropanku v kimonu není hezký. Evropanky jsou jinak urostlé než křehké Japonky. Kimono mám, také naše dcery měly pěkná dívčí kimona, ale i ony se do nich oblékaly zcela výjimečně. Zato jsme si všichni pro tokijská letní vedra pořídili jukati, což jsou tenká bavlněná kimona, oblíbená hlavně ve chvílích odpočinku, a spíš se v nich pohybovaly naše dcery. A co s manželem dodnes nosíme, jsou domácí kabátky, kterým se říká hanten, jsou vhodné ke kalhotám a v zimě jsou velice příjemné a teplé.
Váš manžel působil v Japonsku jako velvyslanec, bylo nutné obléknout si při společenských příležitostech kimono?
Ne, v žádném případě. Japoncům bychom byli spíš pro smích. Mladé ženy si pochopitelně kimona koupily a nechaly se do nich na zkoušku obléci, to bych velice zdůraznila. Obléci si kimono je totiž nesmírně složitá záležitost a neumějí to ani mnohé současné Japonky. Naprostá většina moderních Japonek ani kimono nemá, ke společenským událostem, svatbám nebo divadelním příležitostem je nosí, ale je to spíš výjimka. Ten, kdo kimono nemá, si je může půjčit v široké síti půjčoven, kde jsou i specialistky, které kimono obléknou, tu dotyčnou dámu nalíčí, upraví. Dříve měly Japonky velkou praxi v oblékání kimona, denně se do něčeho podobného, ať už slavnostního, nebo všedního oblékaly. Moderní Japonky jdou se současnou celosvětovou módou a milují značkové zboží, pěkné doplňky. Mladá děvčata za luxusní oblečení vydávají obrovské peníze, ale do kimona se již neumějí obléci ani se v něm náležitě pohybovat.
Myslíte si, že tradice jsou už v Japonsku mrtvé?
Tradice samozřejmě postupně mizí všude, je to normální, přirozený vývoj. Já vždy měla dojem, že v Japonsku to není tak intenzivní jako u nás, a to především díky tomu, že se cenila perfektní práce tradičních řemeslníků. Je také fakt, že nošení kimona je nepraktické, třeba v letadle. Japonci rádi cestují, a v kimonu by to rozhodně nešlo. Evropský oděv odpovídá nynější době, kdežto kimono té minulé. Jsem ráda, že se tradice kimona alespoň do jisté míry v určitých profesních skupinách, jako jsou herci tradičního divadla, udržuje. Už z toho důvodu, že se nejedná pouze o nějakou formu oblečení, ale především o nádherné látky.
Mají Češi a Japonci něco společného?
Zajímavé je, že si dobře rozumějí jako přátelé. Rozdílů je nesmírné množství, ale mají mnoho společného, co se lásky k hudbě týče. U nás je v poslední době sílící skupina lidí, která má ráda zápasy sumó, jsou zde lidé, kteří se věnují ikebaně – úpravě květin, pěstování bonsají, velice populární jsou u nás japonská bojová umění. Jinak mě výrazné shody nenapadají.
Ovlivňuje Japonsko atmosféru vašeho domova?
Jistě. Máme spoustu předmětů, které jsme si z Japonska přivezli a používáme je. Pak společně s dcerami a synem máme rejstřík japonských výrazů, které všichni v rodině používáme. Nikdy doma neřekneme sójová omáčka, ale šóju, neřekneme čínské nebo pohankové nudle, zásadně to jsou pro nás soba, běžně také používáme názvy japonských jídel, která občas připravuji. S manželem máme společnou vášeň pro japonská tradiční lidová řemesla, já mám velkou sbírku japonských lidových hraček. Náš život je Japonskem velice silně ovlivněn.
Prožila jste 14 let v Japonsku, jaké byly ty poslední roky po boku manžela, diplomata?
V Japonsku se cítím jako doma. Jako paní velvyslancová jsem se snažila žít normálním životem, ani to jinak nešlo, protože jsme malá země. Když se ohlížím zpět, mám pocit, že jsem se možná až příliš poctivě snažila plnit do detailu všechny povinnosti manželky velvyslance a vedle toho ještě stihnout i vlastní odbornou práci.
To znamená?
Chodit tam, kam se má, dělat vše co nejlépe i z hlediska japonského okolí. Některé paní velvyslancové chodily spíše za zábavou. Vedle toho jsem tam byla jako japanistka, a tak jsem se snažila nasát co nejvíce z nového, nakoupit co nejvíce knih, vidět co nejvíce míst. A myslím, že jsem trochu fungovala i jako rarita, protože jsem patřila k nepatrné hrstce cizinek – manželek velvyslanců, které mluvily plynně japonsky. Takže jsem byla často žádána, abych udělala pro Japonce přednášku o naší zemi anebo napsala článek pro japonský časopis. Nezastavila jsem se ani na minutu.
Jak přijímají Japonci cizince mluvícího jejich jazykem?
Mladší generace Japonců je orientovaná na angličtinu a dokonce dnes celkem i umí anglicky mluvit. Naše znalost japonštiny byla proto vždycky velice vítána a pomáhala nám získat přátele. Naše druhá dcera dokonce chodila do japonské školy a já si dodnes vzpomínám, jak jednou manžel přišel z práce a vyprávěl, že cestou potkal skupinku kluků a jeden z nich na něj křičel gaidžin, gaidžin, tedy cizinec, cizinec, ale další chlapec mu řekl: „To není žádný gaidžin, to je tatínek od Zorky.“
To člověka potěší. Jak se odjíždí?
Je to člověku líto. Při odjezdu jsem ale měla tolik práce a povinností, že nebyl ani čas na nostalgické rozjímání. Ale moc jsem se těšila na Prahu a na rodinu.
Je náročnější ke studiu japonština, nebo čeština?
Obojí má své. V případě japonštiny nejde jen o to zvládnout gramatiku, ale kvůli písmu je nutné mít vizuální paměť. Je důležité naučit se dobře číst a dobře psát. Japonština nemá ve své výslovnosti nic, co by Čech nedokázal vyslovit. Naproti tomu pro Japonce je problematické české tvarosloví, časování, rod, množné číslo a v neposlední řadě výslovnost. Ti, co se učili češtinu u nás poslechem, se naučili mluvit velice dobře.
Mohla byste žít jinde než v České republice?
Ne. To říkám úplně upřímně.
S manželem jste hodně cestovali, která země vás ještě oslovila?
Skotsko. Nevím proč, prostě když si tam sednu na kopec, pohled na tu severskou krajinu mne dojímá. Oslovuje mne i Indonésie.
Co se týče náboženství, jsou Japonci tolerantním národem?
Dokonce bych řekla nejtolerantnějším. Uznávají fakt, že každý má svého boha, popřípadě bohy. Takový pocit vzájemné tolerance k jednotlivým náboženským směrům, to je jeden z bezvadných dojmů z Japonska.
Máte nějaké japonské přísloví, kterým se řídíte?
Ne. Japonci říkají, že člověk by se v těžkých situacích měl chovat jako bambus, tzn. ohnout se, ale nezlomit. Pravá síla bambusu se objeví ve chvíli, kdy se opět narovná. Řekla bych, že jsme to v naší historii také pěstovali. Já jsem toto přísloví naštěstí nemusela použít, protože jsem tak kritické situace v životě nezažívala.
To bych netvrdila. Váš muž a vy jste byli vyhozeni z práce, váš otec byl za války zavřený, v roce 1948 byl vyhozen z práce. Přesto si nestěžujete. Mám to chápat jako životní optimismus?
Jsem optimista. V mém životě nešlo o „ohnutí se“, ale o to „setrvat v klidu a zůstat sama sebou“.
Jste maximálně vitální člověk…
Možná že jsem měla tendence pracovat až příliš, a teď se z toho léčím. (smích) Nedávno jsem se sešla se svými kolegyněmi, také orientalistkami, a shodly jsme se na tom, že v našem věku za mnohé vděčíme právě svému oboru. Když máte svou práci, obor ráda, umožňuje vám i v pozdějším věku další odbornou aktivitu, studium. Orientalistické obory jsou tak široké a zajímavé, že vás udržují v duševní čilosti po celý život. Japanistika takovým oborem rozhodně je.


Vlasta Winkelhöferová (* 15. 1. 1931)
Česká japanistka, překladatelka japonské literatury. Po maturitě na francouzském reálném gymnáziu vystudovala obor japanistika – koreanistika na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. V letech 1954-58 působila jako asistentka pro obor japanistiky na katedře Dálného východu FF UK, mezi léty 1958-62 a 1964-68 dlouhodobě pobývala s manželem v Japonsku, v letech 1969-73 je odbornou asistentkou katedry věd o zemích Asie a Afriky, v letech 1973 až 1990 byla profesorkou japonštiny na orientálním oddělení Jazykové školy v Praze.
V letech 1982-83 pobývá jako stipendistka Japan Foundation na půlroční odborné stáži na Univerzitě Waseda a Institutu pro výzkum národní literatury v Tokiu se zaměřením na studium poválečné japonské literatury. Období let 1990-96 strávila jako manželka velvyslance nejprve ČSFR, poté ČR v Japonsku a na Filipínách.
Zabývá se studiem moderní japonské literatury, překládá stěžejní díla významných japonských prozaiků a dramatiků do češtiny. K jejím odborným zájmům patří i studium japonského folkloru, lidového umění a řemesel. Je autorkou dějin japonského odívání a majitelkou velké sbírky japonských lidových hraček a novoročenek.

Category: 2004 / 07-08

Malý klášter ve vesnici Stok už oslavám Guru Tsechu dávno nestačí. Gompa byla budována v dobách, kdy se Ladačané na oslavy největšího náboženského svátku scházeli pěšky nebo na oslu. V současnosti míří ke klášteru desítky malých zcela zaplněných autobusů. Lidem ale nepohodlí nevadí. Mniši od nich odeženou zlo a orákula Ladačanům předpoví nejbližší budoucnost…

Klášter lidmi doslova přetéká a odspodu se hrnou další a další. Jak velí tradice, všichni nejprve obcházejí ve směru hodinových ručiček úzkými uličkami centrální část kláštera a donekonečna odříkávají „ó mani padme húm“. Jak se člověk blíží k vnitřnímu nádvoří, zácpa roste a dav stojí na místě. Kdo nepřišel včas, může se dostat pouze do svatyní, z nichž některé bývají pro veřejnost otevřeny jen při oslavách, a předat tam plejádě Buddhů a Bódhisattvů dary – olej do lampiček, vonné tyčinky a větší či menší obnosy peněz. Navzdory přelidněnosti nikdo není nevrlý.
Mniši se začátkem tradičních tanců čam nijak nespěchají, teprve dlouho po desáté se scházejí na vyhrazených místech a pomalu začínají připravovat hudební nástroje. Při několika krátkých tancích představili obecenstvu masky a po dlouhé polední pauze pokračují odpoledne s fádním programem.
A náhle – dva muži v ozdobných pláštích a vysokých čepicích se třemi oky oběhli střed nádvoří a teď běží po úzké římse terasy v prvním patře kláštera přímo před obličeji diváků. Zatímco mniši se ve svých strašidelných maskách rozličných božstev pomalu houpou v tanečních formacích, orákula se střídavě objevují v okně, v místnosti hlavního lamy, vbíhají do svatyně a mezi tančící mnichy, v mžiku se zas objevují na nejvyšší střeše kláštera v nejméně dvaceti metrech. Po samém kraji střechy se pohybují neskutečně rychle a bez jediného zaváhání, mávají šavlemi k nebi a vyrážejí hrůzostrašné hrdelní skřeky. Orákula jsou v transu a kontrolují je, jak věří místní obyvatelé, vyšší síly.
Pro běžné lidi nejsou orákula nebezpečná, v rukou nadpřirozených sil ale mohou spáchat cokoliv. A vše by pak mělo statut božského zákona, božího záměru, se kterým nelze polemizovat, nýbrž pouze domýšlet, co tím chtějí síly nad námi lidem vzkázat. V minulosti se prý nejednou stalo, že orákulu šavle mimovolně vyletěla z ruky a někoho propíchla… Osud? Karma? Trest? Skryté poselství? Cokoliv, ale jistě ne obyčejná náhoda!
Teď orákula vbíhají na prostranství, těsně sledovaná jedním mnichem a několika místními vesničany v tradičních oděvech gončách. Doprovod se snaží běžet před orákuly a vyklízet jim cestu, ale lidé před šavlemi, jimiž orákula při přesunech nekoordinovaně mávají na všechny strany, většinou rychle sami uhýbají. Orákula mají nepřítomný výraz ve tvářích. Klátivě přiskakují ke kamenné podezdívce a ledabyle si brousí šavle o kámen. Pak se v hlubokém záklonu řežou šavlemi přes otevřená ústa. Z koutků jim stékají pramínky krve, temně červené kapky zbarvují čepele i zem. Diváci napětím ani nedutají. Vzduch je prodchnut jakýmsi nábojem. Vypjatou atmosféru prostupují obavy z něčeho nepředvídaného. Orákula, která jsou právě v bezprostředním styku s bohy, lidem brzy zvěstují jejich poselství pro nadcházející rok!
Doprovod čeká, až pominou zběsilé skřeky, a pak se k nim blíží na dosah a jemně jim na chvíli odebere šavli a rukama prosí, aby už s tímto šílenstvím přestala. Orákula se chvíli nepřítomně klátí sem tam, nechají si upravit pomačkaný oděv a připevnit padající čepici a znovu se dávají do tance s mnichy a pak odbíhají do svatyně. Některé části prostranství jsou nyní z obav o bezpečnost diváků, ale i orákulí vyklizeny a zůstali tu jen dva mladíci s dřevěnými soudky s campou. Orákula zase běhají po kraji teras sem tam, vyskakují na malý přístavek a opět dolů, nakonec seběhnou k mladíkům, naberou hrst campy a vyhazují ji do vzduchu. „Kiki soso largjaló! – Nechť bohové zvítězí!“ vykřiknou mezi skřeky a mizí z dohledu diváků.
Všichni najednou vědí, že je pro dnešek konec, a začínají se rozcházet. Atmosféra se v mžiku zcela uvolní, napětí se rozplývá, lidé se na sebe smějí, známí se zdraví a dávají do řeči, jako by pokračovali v dříve započatých hovorech, a všichni míří do svých domovů. Čas, kdy vládnou orákula, pro dnešek skončil.
Druhý den se mnohé opakuje, orákula předvádějí své kaskadérské kousky po střechách, diváky napínají skoky přes rohy říms nebo pouštějí hrůzu při obíhání tanečního nádvoří v bezprostřední blízkosti ustupujícího davu. Ke konci dopoledne vyběhla orákula dokonce z areálu kláštera a s početným doprovodem poklusávajících diváků si to namířila ke starému královskému paláci asi kilometr daleko, snad aby je v tamní svatyni obdarovali i potomci královského rodu. Dary – bílé šály přes krk – dostávala orákula od lidí takto se modlících k bohům za budoucnost svou a celého Ladákhu. Vlastně šátky za nimi nosili jejich strážci a při vhodných příležitostech jim je přehazovali přes hlavu.
Za klášterem mezitím skončily přípravy na tradiční závěrečný rituál, který má podle zdejšího buddhistického učení pomoci odstranit zlo z myslí všech přítomných. Po poledni vyšlo z kláštera procesí v čele s trubači a mnichy s činely, následovanými mnichy s typickými vysokými žlutými čepicemi, které jsou znakem buddhistické školy Gelupa. Lamové se rozestavili do půlkruhu a recitovali příslušné posvátné texty. Dostavila se i obě orákula a deset mužů pokleklo, sklonili se úplně k zemi a zcela vydáni na milost a nemilost jejich nepříčetných vnitřních sil od nich přijali jakousi formu požehnání – orákula jim přejela šavlemi jen kousek nad hlavou.
V klášteře pak orákula přivedli k normálnímu vědomí, aby se mohla účastnit posledního obřadu. Oba muži, jeden docela mladý a hubený, druhý lehce přitloustlý, stáli už zcela zkrotlí bez hnutí na konci řady mnichů a klidně přihlíželi dění. Nikoho si už nevšímali a nikdo si více nevšímal jich. Hlavní lama dočetl verše, přes hranici vystřelil z luku šíp, kterým zaháněl poslední možné přítomné zlo, a jeho pomocníci zlo určené ke zničení, které během slavnosti koncentrací svých myšlenek a silou modliteb soustředili do rituálního objektu tormy, vhodili do ohně. Lidé se začali rozcházet a odcházeli šťastně. Bohové prý jejich prosby vyslyšeli a vzkazují, že budou nad lidmi držet ochrannou ruku i nadcházející rok.

Category: 2004 / 07-08

Česká filharmonie, která se v roce 1896 zrodila „ku povznesení hudebního umění v Praze“ a její první koncert dirigoval Antonín Dvořák, začíná v polovině letošního srpna již 109. koncertní sezonu. Na osmdesát dnů během ní stráví na zahraničních vystoupeních. Bude hrát na slavném londýnském festivalu Proms, se svým šéfdirigentem Zdeňkem Mácalem podnikne turné po sedmi městech Španělska. V Japonsku vystoupí na tradičním festivalu velké rozhlasové a televizní společnosti NHK a na výroční akci s názvem Festival české hudby. Koncert pořádaný 17. listopadu bude z Tokia přenášet i Česká televize. Pak ji čeká hostování na Taiwanu a několik krátkých cest po středoevropském regionu – Maďarsku, Slovensku, Rakousku a Německu.
Pozvánky na koncerty v zahraničí i v dobách jisté krize na globálním trhu s vážnou hudbou potvrzují, že dokáže obstát v umělecké konkurenci. Ostatně turné pro ni mají také nezanedbatelný finanční přínos. Na zahraničních zájezdech orchestr vydělá až dvacet procent svých disponibilních prostředků. Ne vždy to byl ovšem výdělečný podnik, zato pestrost nepostrádaly cesty nikdy…


SMĚR PACIFIK
Čtyřmotorový Argonaut britské letecké společnosti Oversees TAAC, který 12. září 1959 startoval z ruzyňského letiště v Praze, nepatřil už tou dobou k výdobytkům letecké techniky. Náklad ovšem nesl znamenitý. Dvaašedesát hudebníků, hráčů České filharmonie. Mířili do míst velmi exotických. Špičkový tuzemský orchestr, či přesněji jeho část (neboť další hudebníci, dirigenti a sólisté se za nimi vydali o půldruhého dne později modernějším nizozemským Super Constellation), se tím startem pustil do podniku, který z mnoha důvodů lze nazvat jedinečným.
Filharmonie jako celek poprvé zamířila mimo hranice Evropy. Překročila přitom 165 poledníků a ve třech měsících a čtyřech dnech provedla pětapadesát veřejných koncertů a jedno vystoupení televizní. Hrála na Novém Zélandu, v Austrálii, Japonsku, Číně, Indii a tehdejším Sovětském svazu.
Než ale pasažéři Argonautu mohli vystoupit v novozélandském Aucklandu, kde celé legendární turné začínalo, seznámili se při mezipřistáních s Římem, Damaškem, Bombají, Rangúnem, Singapurem a Darwinem. Ani putování k dalším koncertním místům nebylo vždy přímočaré. Z Japonska se například nedalo letět rovnou do Číny, protože obě země neměly v té době upraveny mezistátní vztahy. Spravila to zastávka v Hongkongu, kde filharmonici přesedli na vlak.

V BOXERSKÉM RINGU
Podmínky, ve kterých Česká filharmonie při turné roku 1959 hrála, byly velmi proměnlivé. Pamětník zájezdu, někdejší tajemník Pražského jara a hudební publicista Vilém Pospíšil ve svých cestovních zápiscích vzpomíná, jak se v Sydney koncertovalo v hale stadionu, která jinak sloužila jako boxerský ring. V Kalkatě a Bombaji hrála ČF v místních biografech.
Často improvizované poměry však vyvažoval nesmírný zájem publika a médií. Aucklandský tisk věnoval koncertům České filharmonie stejnou pozornost jako právě probíhajícímu rugbyovému utkání mezi Novým Zélandem a Anglií.
V Melbourne posluchači několikrát vykoupili vstupenky do oficiálního koncertního sálu o 2753 místech, ale shromáždili se i v počtu 35 tisíc v přírodním amfiteátru Myer Music Bowl, který byl jen zčásti krytý. „V den tohoto koncertu bylo však velmi větrno a chladno, a tak vedení České filharmonie nejprve koncert odřeklo,“ vzpomíná Vilém Pospíšil. Australané však trvali na tom, aby se filharmonici přesvědčili přímo na místě, jak situace vypadá. „Když jsme viděli už dopoledne (koncert byl až odpoledne) snad dvacetitisícový dav shromážděný v kryté prostoře a na trávníku, který se neustále rozrůstal, nebylo vyhnutí a koncert se uskutečnil, i když s ohledem na silný vítr s poněkud pozměněným programem.“

UVOLNĚNÍ
Cesta třemi světadíly ovšem nespadla České filharmonii jen tak z nebe. Od poloviny padesátých let začal orchestr vyjíždět do světa poměrně pravidelně. Studená válka poněkud polevila a českým hudebníkům se opět otevíraly hranice. Nejen dalších zemí sovětského bloku, ale i Spolkové republiky Německo, Velké Británie, Rakouska či Belgie. V Bruselu například filharmonie vystupovala v červnu 1958 na proslulé světové výstavě Expo. Naplňovala se tak idea šéfdirigenta Karla Ančerla, který si uvědomoval, že konfrontace se světovým prostředím je pro Českou filharmonii životně nezbytná.
Mimo Evropu ovšem prozatím šířili dobré jméno české interpretační školy jen jednotliví hráči či malá uskupení, i když mnozí byli jemnými i těsnějšími pouty spojeni se značkou ČF. Janáčkovo kvarteto zamířilo do Spojených států, Sukovo kvarteto do Afriky, Josef Suk a někteří další sólisté na Dálný východ. V Austrálii uvedlo v naprostý úžas kritiky i posluchače Dechové kvarteto českých filharmoniků.

BOHEMIAN ORCHESTRA
Zájezdy do zahraničí prolínají prakticky celou historií České filharmonie. Zprvu ovšem byly spíše prostředkem existenčního zápasu orchestru. Teprve po vzniku samostatné republiky vyjížděla filharmonie víc také za uměleckými výboji.
Z dnešního hlediska lze za první turné v cizině považovat zájezdy z přelomu let 1901 a 1902 po teritoriu habsburské monarchie. Filharmonie nejprve zamířila do Vídně, kde 17. prosince 1901 koncertovala pod taktovkou Oskara Nedbala, v lednu 1902 pak na Balkán – do Záhřebu, Lublaně a Rijeky. Vídeňský koncert byl úspěchem, ale jihoslovanské turné ještě víc vyprázdnilo pokladnu.
Další naděje orchestr vložil do cesty přes kanál La Manche. Od 15. května do 18. června 1902 uskutečnil v Británii za velkého zájmu publika devět koncertů. Lákadlem zajisté byl anglickému publiku známý houslista Jan Kubelík, který vlastně orchestr, nacházející se na pokraji finančního kolapsu, k hostování pozval. Česká filharmonie, redukovaná na padesát hráčů, se však nepředstavila pod svým pravým jménem. Jak poznamenává znalec česko-anglických hudebních vztahů Graham Melville-Mason, „manažéři tohoto turné si mysleli, že obecenstvo nebude vědět, odkud orchestr pochází“. A tak byla filharmonie ohlašována jako The Bohemian Orchestra from Prague, či dokonce jako The Kubelík Bohemian Orchestra.
Dirigent Oskar Nedbal mohl být také spokojen. V jeho dopise Josefu Boleškovi 29. května 1902 mimo jiné můžeme číst: „Úspěch u obecenstva zcela mimořádný… Kritika byla po prvním koncertu velmi příznivá… Je to první případ, že se v Londýně usadil na delší dobu nějaký orchestr z kontinentu. Hlavně prý zuří Londýnská filharmonie…“

CENA ZPÁTEČNÍ JÍZDENKY
Cestami za chlebem, řečeno s někdejším dramaturgem a jedním z historiků České filharmonie Vladimírem Šeflem, se staly zájezdy (co do délky a charakteru pobytu by bylo přesnější označení stagiony) do ruského lázeňského střediska Pavlovsk v roce 1904 a do Švýcarské doliny u Varšavy v roce 1905. Zatímco v prvním případě odehrál orchestr celkem 143 koncerty, ve druhém 134.
Valná část pavlovských koncertů byla volně přístupná, bez vstupného, režie se hradila zvýšenou cenou zpáteční jízdenky na vlak do Petrohradu. Filharmonie se dočkala příznivého přijetí. „Ovšem hmotný výsledek kulhal a ani benefiční koncerty se vstupným, jimiž hodlal orchestr krýt náklady cest, nesplnily naděje, které se do nich vkládaly,“ říká muzikolog Václav Holzknecht ve své knize o České filharmonii. Schodek nakonec činil 7839 korun. „Ale přes všechna manka znamenala ruská cesta velkou zkušenost,“ dodává Holzknecht.
TALICH NA ABBEY ROAD
Meziválečná éra, spojená hlavně se jménem dirigenta Václava Talicha, vnesla do koncertních turné jistý řád a dodala jim charakter skutečných uměleckých výbojů. „První podnikl Talich už v roce 1922 do Itálie a Vídně,“ připomíná v publikaci ke stému výročí České filharmonie Karel Mlejnek, „ve dvacátých letech zopakoval ještě jednou zájezd do Itálie (1926) a připojil k němu i koncerty v Záhřebu a Lublani. Třicátá léta registrují znovu zájezd do Itálie (1931) se zastávkami v Bělehradě, Záhřebu a Budapešti, pak následuje návštěva Vídně (1932), Londýna, Bruselu a Paříže (1935).“
Zejména turné třicátých let měla velký význam pro mezinárodní renomé orchestru. Rostoucí prestiž ovšem nijak neovlivnila zlozvyk zahraničních pořadatelů, ale i kritiků dávat České filharmonii jiné než oficiální názvy. Příkladem mohou být opět zájezdy do Británie. V roce 1935 tu pod taktovkou Václava Talicha (a se sólistkou Jarmilou Novotnou) ČF vystupovala jako Prague Philharmonic Orchestra. Nic na tom nezměnily ani dva rozhlasové přenosy z Queen’s Hall na vlnách BBC a úspěšná nahrávka děl Antonína Dvořáka (obou řad Slovanských tanců, Karnevalu a Symfonie G dur), kterou Talich pořídil ve studiích na Abbey Road pro značku His Master’s Voice. Také o dva roky později byla ČF (dirigovaná během sedmnácti koncertů po Anglii a Skotsku Rafaelem Kubelíkem) v nadšeném britském tisku označována jako Prague Philharmonic. A v roce 1938? The National Orchestra of Czechoslovakia či Prague Symphony Orchestra. Na pravé jméno přišli České filharmonii v Británii až roku 1956.
Václav Talich stál u dirigentského pultu i při zahraničních koncertech, jež byly pro něho osobně i pro celou Českou filharmonii deprimující. Na Goebbelsův příkaz hrál orchestr v roce 1941 v Berlíně a Drážďanech. „Program nebyl z německé strany stanoven,“ konstatuje historik filharmonického dění Karel Mlejnek, „a tak Talich prosadil odvážný dramaturgický plán: hrál se Beethovenův Egmont, glorifikace odboje proti násilí, a celá Má vlast.“ Na území protektorátu se v té době ze Smetanova cyklu směla hrát jen první polovina. „Tím, že byl program akceptován nejvyšší garniturou nacistické byrokracie, padly i doma překážky provozování celé Mé vlasti,“ připomíná Mlejnek.

JAPONSKÉ POUTO
Základními kameny současné zahraniční strategie České filharmonie jsou pravidelné zaoceánské zájezdy do Japonska a Spojených států. Pouto orchestru s asijskou velmocí je ovšem neopakovatelné. Už při prvním zájezdu v roce 1959 se japonské publikum ukázalo být nadšeným a vstřícným konzumentem vážné hudby. Stejně se chovalo během všech dalších turné, kterých bylo celkem sedmnáct. Česká filharmonie během nich odehrála v různých japonských městech 288 koncertů.
Dějištěm zatím posledních vystoupení z konce loňského roku, jež byla japonskou premiérou Zdeňka Mácala v roli šéfdirigenta České filharmonie, se staly koncertní haly, o jakých se nám v Evropě ani nesní. „Pochopitelně, jsou relativně nové, stavěné s velkou znalostí zákonů akustiky, potřeb uměleckého provozu i se zjevnou ochotou investovat nemalé prostředky do jejich vybavení,“ říká Daniel Sobotka, poradce generálního ředitele České filharmonie. „Číslem jedna je tokijská Suntory Hall. Byla stavěna s ambicí akusticky nejlepšího sálu na světě. Je až neuvěřitelné, kolik nového z uváděných skladeb se vám při zdejším poslechu otevře.“ Podobně unikátní je poslech i v nové hale v Sapporu. „Čím výše stoupáte hledištěm, tím dokonalejší, silnější a barevnější je zvuk. V horních patrech se mu nevyrovnají ani špičková hi-fi zařízení,“ doplňuje člen orchestru, houslista Jiří Ševčík.
Mnozí hráči České filharmonie do Japonska přijíždějí častěji než v rámci orchestrálních turné. Účinkují tu v různých komorních formacích, mají tu pedagogické závazky. „Vliv české hudby na Japonsko je mnohem hlubší a zásadnější, než se může zdát,“ říká Daniel Sobotka. A snad je v tomto směru symbolické, že prvním cizincem, který prolomil výlučně národní charakter České filharmonie, je houslistka Tomako Suzuki, původem z Japonska. Studovala ovšem v Praze, což její technice dodává na „českosti“.

NA DRUHOU STRANU ATLANTIKU
Do Spojených států měla Česká filharmonie namířeno už počátkem dvacátého století. Letáky z jara 1902 uváděly, že ještě toho roku se orchestr – po koncertování v uherských městech a na Balkáně, po turné na Halič a do Ruska – odebere z Anglie do Ameriky, kde se zdrží až do Vánoc. Grandiózní plán tehdejšího, poněkud bohémského šéfa ČF Ludvíka Vítězslava Čelanského však zůstal jen plánem. Filharmonie do USA a Kanady zamířila poprvé až roku 1965. Koncerty, mimo jiné v Bostonu a New Yorku, měly velmi příznivé recenze.
Velkolepou pověst si za oceánem udržela i během dalších turné. Například počátkem roku 2003 psal kritik John von Rhein v listu Chicago Tribune: „České filharmonii se podařilo zachovat příznačné tónové charakteristiky v době, kdy většina ansámblů ze střední Evropy ty své ztratila. Orchestr hrál s mohutným, jasným a čistým zvukem, který byl plný hrdosti a oddanosti.“ A letos v březnu – při desátém turné ČF do Spojených států – psal podobně nadšeně miamský kritik Lawrence A. Johnson: „Zvěsti, že orchestr poněkud ztratil na svém lesku…, se nepotvrdily. Česká filharmonie se pyšnila kultivovaným evropským zvukem, s dominantními hřejivými smyčci, brilantními plechy i nenapodobitelnými dřevěnými dechovými nástoji.“

DRAHÝ ŠPÁS
Připravit zájezd symfonického orchestru, který čítá kolem sto dvaceti hudebníků, není pochopitelně snadné. Na jedné straně je tu komplikovaná organizační stránka věci, na druhé pak dramaturgie, jež musí sladit představy orchestru s představami zahraničních pořadatelů. Důležitou roli v přípravě hraje čas. „Rádi bychom zájezdy smlouvali v horizontu tří čtyř let,“ říká manažerka České filharmonie Eva Sedláková. „Nedaří se to ovšem kvůli partnerům ve světě. Zatímco v Rudolfinu dnes plánujeme sezonu 2006-2007, se zahraničními pořadateli horko těžko sjednáváme koncerty sezony.“ To pochopitelně zase komplikuje činnost tuzemského koncertního oddělení. „Zkušenosti nám říkají, že realita se od plánovaného záměru nakonec může lišit o týden, ale třeba i o měsíc,“ objasňuje Sedláková.
Koncerty se ponejvíc sjednávají s agenturami. Jen výjimečně spolupracuje filharmonie přímo s lokálními pořadateli, kteří mohou zajistit vystoupení pouze na jednom místě. „Takovou výjimkou je Bad Kissingen na severu Bavorska, kam filharmonie jezdí už mnoho let,“ říká Sedláková. „Daleko výhodnější je mít v dané zemi svého agenta, který je zainteresován na tom, smluvit víc koncertů na více místech,“ dodává.
Konkurence na současném trhu s produkcemi vážné hudby je obrovská. Navíc, ve světě je patrný nedostatek peněz na velké koncerty. A mezi ty vystoupení symfonických těles bezesporu patří. „Je to dnes drahý špás pozvat si početný orchestr,“ vysvětluje Eva Sedláková. Pořadatel musí hradit veškeré náklady na ubytování a dopravu, honoráře i diety pro orchestr i dirigenty. A to jsou v souhrnu obrovské částky.
„Světové orchestry často vyjíždějí s finanční podporou ze soukromých zdrojů. Možná až se ekonomické poměry v České republice stabilizují, také dospějeme k podobné situaci,“ říká manažerka orchestru. Do té doby ale mnohá teritoria zůstanou pro Českou filharmonii možná zatím nedostižná.

DESET DNŮ
NAVÍC
Působení hráčů na zahraničních koncertech České filharmonie určuje závazný zájezdový řád, ale také vyjednávání s odbory. „Podle kolektivní smlouvy bychom neměli v průběhu jedné sezony, tedy od poloviny srpna do konce června, trávit na cestách víc než sedmdesát dnů,“ uvádí Eva Sedláková. Skutečnost je v průměru o deset dnů delší. A to už musejí projednat a schválit odborové organizace, které ve filharmonii pracují.
Zájezdový řád je v mnoha ohledech velmi striktní. Například zajišťuje, že v zahraničí bude mít každý hráč k dispozici jednolůžkový hotelový pokoj. Určuje, po kolika koncertních dnech musí přijít den odpočinku, ten ovšem navíc nesmí být dnem cestovním. Určuje, že při zaoceánských zájezdech musí být jeden den vyhrazen aklimatizaci atd.
Není divu, přílišný stres by ovlivnil výkon orchestru. A ten musí být bezchybný. Přesto se, zejména u delších turné, logicky dostavuje kritický moment. „Většinou je to na přelomu druhého a třetího týdne,“ prozrazuje ze své vlastní zkušenosti houslista Jiří Ševčík.

ČTYŘI A PŮL TUNY
Každý účasník zájezdu dostává už před cestou velmi podrobný itinerář s daty koncertů, zkoušek či transportů, s údaji o reperotoáru, s adresami hotelů i koncertních sálů. Pamatováno je prakticky na vše, co může muzikanty na turné potkat.
Nástroje a koncertní fraky cestují většinou samostatně, uloženy ve speciálních bednách. „Po Evropě se dopravují výhradně kamiony. Je to levnější, bezpečnější, jednodušší i rychlejší,“ říká tajemník orchestru Bohumil Antony. Cestuje-li filharmonie za oceán, odvážejí se nástroje z Rudolfina na některé z evropských nákladních letišť. „Při posledním návratu z Japonska přistávaly nástroje například v belgickém Lutychu,“ říká Antony. Jindy jsou transportovány do Frankfurtu, Amsterodamu, Kolína nad Rýnem.
„Čtyřicet pět kubíků, čtyři a půl tuny,“ odpovídá Bohumil Antony bez rozmýšlení na otázku o objemu nákladu, který s sebou Česká filharmonie do světa vozí. „Cestu od cesty se to pochopitelně maličko liší,“ dodává. „Na některé koncerty nejsou určité nástroje potřeba, záleží na repertoáru. Na letošní zájezd do Spojených států se například nevezly harfy.“
Velké množství zavazadel s sebou pochopitelně přináší i větší problémy. Stejně jako jiným cestovatelům, i filharmonikům se občas zatoulají kufry. „Při jedné americké cestě například přijelo téměř padesát kufrů o den později. Jeden se dokonce objevil po necelém týdnu, během kterého letěl přes oceán třikrát,“ líčí Antony.
Nebezpečí ovšem hrozí i nástrojům. V transportních bednách jsou sice zajištěny popruhy a molitanem, ochrana však není stoprocentní.
Navíc, instrumenty jsou citlivé na výkyvy teplot. Přepravní prostory kamionů či letadel bývají z tohoto důvodu klimatizované. Ovšem může nastat situace podobná té, ke které došlo na letišti v portorickém San Juanu. „Z letadla putovaly nástroje do celního prostoru,“ líčí Bohumil Antony. „Tím však byl jen pouhý přístřešek, do kterého doslova pralo slunce. V takovém vedru se na nástrojích začaly rozpouštět laky, jeden nástroj se vedrem rozlepil. A aby toho nebylo málo, celní odbavení se zpozdilo a koncert se musel o hodinu posunout.“ Podobných příhod však naštěstí v novodobé historii České filharmonie příliš není.


„HUDBA DOKÁŽE NALADIT na byznys,“
říká generální ředitel České filharmonie Václav Riedlbauch

Co přinášejí zahraniční zájezdy ČF společnosti?
Cesty České filharmonie do ciziny sledují několik cílů. Tím prvním je úloha reprezentační. Chápeme ji velice vážně, víme dobře, jak dokáže hudba „naladit“ posluchače příznivě i pro širší pojímání úrovně našeho národa, státu. Mnohokrát jsme se přesvědčili, že to byl právě dotyk s výkonem našeho orchestru, jenž významně ovlivnil byznysmena nebo politika při posuzování jeho konání vůči České republice, o které – nedělejme si vůbec iluze – řada lidí příliš neví. Mluvím teď hlavně o zemích mimoevropských, platí to ovšem velice často i o Evropě. Pokud dotyčný nebyl u nás alespoň jako turista, ani neví, kde nás má hledat na mapě, ale jména jako Dvořák, Janáček, Česká filharmonie, sem tam nějaký dirigent nebo zpěvák – to jsou pro něho pojmy. Je dobře, umí-li kdokoliv z našich podnikatelů nebo politiků využívat pobytu České filharmonie v teritoriu, o něž má sám zájem, a v souvislosti s vystoupením orchestru jednat se svými partnery i neformálněji, během koncertu či po jeho skončení. Mnozí z nich už přišli na to, že jim společný hudební zážitek s nimi usnadňuje kontakt.
Co přinášejí zahraniční zájezdy ČF orchestru?
Podstatnou úlohu sehrávají zahraniční koncertní turné v konkurenčním porovnávání kvality světových orchestrů, to znamená ve stabilizaci místa na hudebním trhu. Se všemi dopady, jež to přináší, samozřejmě včetně toho, kdo z hostujících umělců chce s vámi spolupracovat.
To, co říkám, je činnost permanentní, není možné myslet si, že postavení tělesa, jakým je Česká filharmonie, je dáno nadlouho nebo dokonce jednou provždy. Naopak, dennodenně musíte obhajovat svou pozici. Je to něco, co dobře znají třeba tenisté, s jejich věčným pohybem na světovém žebříčku, který ovšem podstatně ovlivňuje i cenu každého hráče, jeho zvaní na prestižní turnaje atd. U nás to nejsou turnaje, ale například nejvýznamnější hudební festivaly nebo přední koncertní domy.
Činnost orchestru v zahraničí přináší České filharmonii jako instituci i nemalý užitek finanční, bez něhož by nebylo možno v plném rozsahu zabezpečit koncertní a výstavní činnost v Praze v Rudolfinu a starat se dobře o tuto svěřenou památkovou budovu. Finanční přínos je proměnlivý, záleží na počtu vystoupení, ale také na teritoriu, kde se hraje, na jeho ekonomické síle, nebo třeba i na tom, jak se hýbou měnové kurzy. V posledních letech se podařilo České filharmonii dosáhnout zhruba od patnácti do dvaceti procent krytí svého ročního rozpočtu ze zahraničních zdrojů.
Co přinášejí zahraniční zájezdy ČF vám osobně?
Snažím se využívat cest orchestru především k dalším důležitým jednáním. Nebývá to tudíž žádná velká turistika, nepočítám-li hodiny strávené sezením v autobusech či vlacích při místní přepravě, kdy přece jen člověk něco zahlédne v relativním klidu a pohodlí.
Je dobré, že mohu při turné zblízka vidět své kolegy v orchestru při práci v nejrůznějších situacích. Jak známo, hudební dílo se proměňuje ve svém výsledku a účinku nejen v rukou interpreta, podstatné je též prostředí, v němž zaznívá. A taková permanentní změna prostoru při téměř každodenním přesunu znamená schopnost bleskurychle se adaptovat a využít nabídky, již nový sál přináší. Jsou koncertní síně, kam se orchestr rád vrací, kam se všichni předem těší. To platí například o akusticky vynikajících japonských sálech.
Obdivuji disciplínu a vzájemnou ohleduplnost členů orchestru, nezbytnou při takové námaze, jakou koncertní cesty více než stohlavého tělesa vždy představují. Objevuji, kolik rozličných koníčků mají, jak nečekaně erudovaní fandové různých oborů se mezi nimi najdou, od počítačových expertů a programátorů po lingvistické šílence či specialisty na historii nebo třeba sociální psychologii. ptal se IVAN MATĚJKA

Česká filharmonie
Symfonický orchestr se zrodil jako spolek „ku povznesení hudebního umění v Praze“ a současně jako penzijní spolek z hráčů Národního divadla v roce 1894. První koncert, ze svých vlastních skladeb, dirigoval Antonín Dvořák 4. ledna 1896.
V roce 1901 se ČF stala samostatným hudebním tělesem. Byla prvním profesionálním orchestrem, který u nás nebyl závislý na divadelní produkci, a postupně se propracovala k pozici „prvního“ orchestru republiky.
Během své víc než stoleté historie sehrála filharmonie klíčovou úlohu při zvyšování úrovně českého hudebního života, ovlivnila vznik a vývoj dalších tuzemských těles. Nevyhnuly se jí ovšem ani krize – finanční, umělecké, personální…
Na postu šéfdirigenta se postupně střídali Ludvík Vítězslav Čelanský (1901-1902, 1918-1919), Wilhelm Zemánek (1902-1918), Václav Talich (1919-1941), Rafael Kubelík (1941-1948), Karel Ančerl (1950-1968), Václav Neumann (1968-1989), Jiří Bělohlávek (1990-1992), Gerd Albrecht (1992-1996), Vladimír Aškenazy (1997-2003). Loňského roku se šéfovské taktovky ujal Zdeněk Mácal.
Aktuální informace o ČF a jejím programu nabízí internetová adresa www.ceskafilharmonie.cz.Rudolfinum
Sídlem České filharmonie je pražské Rudolfinum, kde se roku 1896 odehrál i její první koncert. Samotná neorenesanční budova architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze, která se zrodila ze soutěže České spořitelny o stavbu spojující koncertní síň i výstavní sály, začala svému účelu sloužit v roce 1885. Název tohoto „domu umělců“ měl být poctou korunnímu princi Rudolfu Habsburskému. V roce 1918 bylo rozhodnuto, že zde bude sídlit Parlament Československé republiky. Koncertním účelům, a jmenovitě pak České filharmonii, začalo Rudolfinum sloužit opět ve čtyřicátých letech.
Rekonstrukce z počátku 90. let vrátila budově původní podobu. Společně s orchestrem České filharmonie tu působí i Galerie Rudolfinum, která je organizační součástí ČF.

Category: 2004 / 07-08

Celý týden trval ten pochod. Svět se nám zúžil do strmých stěn hluboké rokle. Klouzali jsme se po ledu průsvitném jako sklo, bořili se do jeho vzduchových bublin a ono to rachotilo jako v rozbitém porcelánu. Také jsme se ale po kolena brodili ledovou vodní břečkou. To je čhadar – cesta po zamrzlé řece.

Ze správního hlediska patří Zanskar do distriktu Kargil, který je částí státu Džammú a Kašmír. Zatímco v Kargilu a okolí převažují muslimové, v Zansakru žijí hlavně buddhisté. Proto je Zanskar kargilskou vládou hodně přehlížen a patří k velmi málo rozvinutým územím. A tak chtějí-li místní něco vyřídit na úřadě, musí do kulturně a do značné míry i historicky spjatého severnějšího Ladákhu. I v 21. století to ovšem znamená jít čhadar – kaňonem řeky Zanskar, který protíná stejnojmenné pohoří a spojuje centrální část Zanskaru s Ladákhem, přes devadesát kilometrů po zamrzlé řece v nadmořské výšce mezi 3300 až 3500 metry. Jediná silnička do Zanskaru je totiž po šest měsíců dlouhé himálajské zimy zaváta sněhem.
Základní potraviny jsou v Zanskaru, úrodném izolovaném údolí v nitru indického Himálaje, k sehnání celoročně, ale stavíte-li si v Zanskaru nový dům, stromů je v horách nedostatek, a tak těžké klády musíte zdaleka vláčet po zamrzlé řece. Plánují-li si vesničané otevření nové jídelny ve škole, několik dnů za sebou na sáňkách táhnou obrovské neskladné hrnce. Školní rok tady začíná na konci zimy, starší děti je třeba odvést do města na internát, rodina jde tedy čhadar. Stejnou cestou se po ukončení semestru na vysoké škole vracejí domů studenti. Čhadar chodí pravidelně lidé, kteří pracují v bohatším Ladákhu. Prostě kdo potřebuje z jakéhokoliv důvodu do civilizace, jde čhadar. Zajímavé je, že místní lidé se někdy na cestu vydávají třeba i jen proto, aby si zkrátili dlouhou jednotvárnou zimu.

Category: 2004 / 07-08

„Hohóho,“ ozývá se slunným dnem ze všech stran údolí, jak po políčkách roztroušení vesničané pohánějí své dzo, zvířata vzniklá křížením himálajských jaků a krav. Mohutné černé rohaté obludy po dvojicích zvolna sem a tam vláčejí starobylé dřevěné pluhy. Navzdory síle, která z nich vyzařuje, působí mírumilovně. Táhlé pobízení se co chvíli mění v melodii krátkého popěvku, který bezděky dotváří pocit dokonalé sounáležitosti všeho se vším: člověka se zvířaty, polodivokých dzo s pluhy, drsné skalnaté krajiny s mozaikami malebných políček, ledového stínu s pražícím sluncem, chladných velehor s překrásným jarním dnem. Tady, uprostřed Ladákhu v horách severní Indie ještě platí, že krajina a lidská existence jsou nedělitelným celkem. Život je tu nepochybně těžký, ale lidé si z drsného prostředí stále umějí vydobýt základní potřeby pro své živobytí.

JARNÍM LADÁKHEM
Do himálajské vísky Saspulče jsem se v jarním období dostal během první delší výpravy do hor při dlouhodobém pobytu v severoindickém Ladákhu. Splnil se mi tak sen dostat se do Himálaje s celou rodinou – manželkou i se dvěma malými kluky.
Dzo jde rovnoměrně, pomalu, ale neustále vpřed. Já zkouším balancovat s pluhem. Dzo mi pomáhá pohánět dvanáctiletý mníšek Lobzang. Mé úsilí pozorují všichni s pobavením a jediní, koho to nezajímá, jsou mí dva synové. Pětiletý Vojta na kraji pole právě zdolává veliký balvan, na kterém už trůní několik místních rošťáků, a tříletý Mojmírek zkoumá něco pod kamennou zídkou sousedního pole: „Tatínku, tatínku, objevili jsme mrtvého koníčka…“ Moje manželka s místními ženami uhlazovala osázenou část pole.
Na jaře je práce hodně – přes dva měsíce potrvá, než vesničané s pomocí dzo zorají a osejí všechna vhodná místa. Naštěstí jsou jednotlivá políčka rozložena se značnými výškovými rozdíly, není třeba přehnaně spěchat. Zatímco na nejčasněji osázených už raší první semínka, na posledních lze bez obav z prodlení ještě pracovat. A protože okolní hory neuživí mnoho dobytka současně, ve vesnici je i omezený počet tažných zvířat. Lidé se proto vždy po několika rodinách sdružují do skupin, které pracují na polích pohromadě. Kromě zvířat sdílejí lidé také další výrobní prostředky – a během společných prací spolu hezky i žijí. Přes den na polích, po večerech popíjejí rum a místní alkoholický nápoj čang.
Zdaleka nejvíce nás místní kolektivní práce fascinovala pohodou, ve které se odehrávala. Nikdo nikomu nic neorganizoval, neřídil ani nenařizoval, všichni dělali to, co právě měli dělat, bez jakékoliv vzájemné domluvy. U zapřažených dzo museli být vždy dva muži: jeden oral a druhý s ošatkou přes rameno házel do brázdy hrsti obilných zrn. Dvě až tři ženy zoranou a osázenou část uhlazovaly dřevěnými hráběmi bez zubů. Protože jim to šlo rychleji než oráčům, každou chvíli se sesedly na okraji pole a povídaly si. Po chvíli se zvedly jiné a se zpěvem zahladily, co bylo připraveno. Mezitím se od skupinky mužů rozvalených a popíjejících opodál čang vyčlenil nový oráč a šel vystřídat svého předchůdce, někdo jiný zase převzal práci muže, který předtím sel. Ani zvířata nebyla zbytečně přetěžována: každé orby se účastní tři dzo, vlastnění některou ze zúčastněných rodin, dva ořou a třetí někde stranou přežvykuje. Díky pozvolnému tempu jsou domorodci schopni pracovat mnoho hodin denně po mnoho dní za sebou. Aby se během dne ušetřil čas, na polích se i obědvá. Jednotlivé rodiny se střídají, každý den jdou domů pro uvařené a ohřáté jídlo ženské z jiné rodiny. Stejně tak se střídají i domy, kde se zemědělci společně po celodenní dřině scházejí, večeří a pak popíjejí, vyprávějí si a žertují.
Do práce se nenásilně zapojuje i nejmladší generace, která jinak dovádí kolem. Kluci mají na starosti pytel s osivem, jímž průběžně doplňují oráčům prázdné plechovky. Do tohoto podpůrného týmu se plnohodnotně zapojuje i Vojta a důležitě hrne obilí, kam je třeba.
Všechna zdejší pole jsou okrouhlá. Orba se provádí v malých obloucích, takže nezoraná část pole, kde je možno sedět, připomíná neustále se zmenšující ostrov. Během dopoledne byl ostrov zcela odstraněn a těsně před obědem se přesouváme na další, kde se bez přestávky pokračuje až do oběda: dvě mladé dívky přinášejí v hrncích rýži, dál, vařené maso, čaj, čang a rum. Sedíme pod širým nebem pod poledním pražícím sluncem a dáváme si do nosu. Všechno je dobré, problémy s pálivou stravou, na kterou naši kluci zpočátku nejsou zvyklí, vyřešili vesničané obratem: pohostili je rýží na sladko.
V podvečer se už orba na druhém poli chýlila ke konci a vesničané se přesouvali na další.
„Práce na poli je nuda,“ říká bez emocí jeden z oráčů, „celé dny na slunci, když není slunce, tak v zimě, co ale můžeme dělat?! Během roku dělám řidiče autobusu.“ „A když je orba, do práce nemusíš?“ vyzvídám. Odpovědí je jen souhlasné pokývání hlavou. „A ta vysokohorská nádhera kolem?“ ukazuji po okolí. Vždyť to jsou jen skály a nehostinné hory, to zdejší rodáky rozhodně nemůže nijak brát.
Vesnička Saspulče ale nemůže mít idyličtější himálajskou polohu. Po ladackém způsobu je vystavěna šetrně vůči zdrojům obživy: domy stojí na skalnatém podloží, absolutně nevhodném pro další zúrodňování. Hranaté domy z hliněných cihel a s plochými střechami vyzařují věkovitost. Plochá část údolí je za pomoci rozvětveného systému zavlažovacích kanálků přeměněna v bludiště remízků, kamenných zídek a uzounkých pěšinek mezi jednotlivými terasovitými políčky. Po obou stranách zúrodněného ostrova se zdvíhají skalnaté hřebeny chránící údolí před nápory špatného počasí. Směrem nahoru se údolí pozvolna zužuje, až přechází v úbočí zasněžených vrcholků hlavního hřebene, zdroje letní vláhy. Směrem dolů políčka mizí z výhledu, aby se za nimi, ovšem v mnohakilometrové vzdálenosti, objevil protější horský hřeben, převyšující pět a půl kilometru nadmořské výšky. Jeho srázy padají do údolí řeky Indu nejméně o dva kilometry níže. Indus ani dno hlavního údolí ovšem ze Saspulče ležící ve výšce 4000 m n. m. vidět není.
Přes poledne je na poli horko, při obědě se sedí jen tak na zemi. S prodlužujícími se stíny se výrazně ochlazuje, aby pak ihned po západu slunce klesly teploty prudce pod bod mrazu. Ve zdejších domech se kromě přípravy jídel netopí, a i když je kuchyně při vaření zavlažena, čepice se při vstupu do ní z hlavy nikdy nesnímají.
Přesto bývá večer kolem malých kamínek velice útulno. Na matracích rozložených na zemi kolem kamen sedí skoro celý dnešní tým: čtyři muži, tři ženy, jedna babička a jedna mladá dívka, dále tři malí kluci a dvanáctiletý mníšek Lobzang, který je nyní doma na pravidelné návštěvě. Každá tradiční ladacká rodina dodnes dává minimálně jedno dítě do kláštera.
Mnich Lobzang mne vzal do rodinné svatyně, umístěné na jedné horní verandě. Cítím zde velmi tajemnou atmosféru. Podél zdi proti dveřím je na poličce mnoho různých dřevěných sošek Buddhů, krásně vyřezávaný Avalókitéšvara s tisíci rukama a řada malých stúpiček. Na stěnách je řada thanek. Když se ptám, jak jsou staré, Lobzang jen poznamenává: „Odněkud je přinesl možná otec mého dědy…“
Lobzang navštěvuje svatyňku každý den, když je ve vesnici, jinak sem chodí někdo jiný z rodiny. Každé ráno je třeba nalít vodu do sedmi mističek pod sochou Buddhy a večer vodu slít do konvice a na noc zapálit svíčku. Na dotaz proč, Lobzang říká, že Buddha potřebuje pít.
Ráno jsou břehy potůčku za stavením, kde se myjeme, namrzlé ještě více než včera – k nadšení mých kluků. Hned se baví otužováním obličeje ledovou vodou, ulamováním ledových rampouchů anebo vyhledáváním různých tvarů v nich: „Tatínku, tam je led ve tvaru tučňáka.“

PO HORÁCH S DĚTMI
Po snídani servírované mnichem Lobzangem není s kým se rozloučit – všichni jsou již na polích. Nás čeká celodenní přesun do kláštera Rizong, ze kterého bychom se měli následující den dostat na hlavní ladackou silnici a něco si stopnout zpět do města Le, kde dočasně bydlíme.
Po horách se pohybujeme v seskupení: tříletý Mojmírek po většinu času na zádech v nosičce u Báry, veškeré vybavení včetně zásob pro celou rodinu u mne na zádech a vedle nás pětiletý Vojta, který je díky zátěži na mých zádech schopen statečně šlapat přiměřeným tempem po většinu dne. Pro děti děláme delší zastávky, aby se během nich trochu odreagovaly, zabavily čistě po svém. Obrovitých kamenů, převisů či jeskyněk k prolézání, případně potůčků k přeskakování je všude dostatek. Prostě takové trochu delší „nedělní“ procházky.
Chvíli před západem slunce se dostáváme ke klášteru Rizong, který pro svou polohu není do poslední chvíle vidět. Všechny části kláštera jsou rozložené ve strmém skalním srázu. O svou původní odloučenost přišel klášter právě letos, kdy k němu byla zprovozněna silnička pro motorová vozidla. Do té doby se chodilo po dně hlubokého kaňonu. Rizong je nejmladším klášterem Ladákhu, v 19. století ho nechal založit jakýsi právník, který se ponořil do hlubin buddhismu a chtěl vykonat i něco praktického. Dnes je klášter znám pro pověstnou disciplínu svým mnichů – v celém Ladákhu je nejpřísnější. Hned nám to připomíná cedule při vstupu do areálu kláštera, kde stojí psáno: „Za tímto místem je zakázána jakákoliv konzumace alkoholu a drog a je zakázáno plivat na zem.“ Je tu také zakázáno ženám pobývat po sedmé hodině večer až do východu slunce.
Nocujeme tedy ve stanu, do setmění si hoši zpestřují čas hrou na famfrpál, neboť jim maminka během pochodu převyprávěla několik dílů Harryho Pottera. Někdy jsem míval pocit, že by se naše putování horami mohlo klidně jmenovat „Ladákhem s Harry Potterem“…

UČITELOVÁNÍ V INDII
Ladákh neboli „země vysokých sedel“ se nachází v himálajské části severní Indie. Páteří regionu je řeka Indus, podél níž se táhne v délce asi 100 km dlouhé tzv. ladacké údolí. Toto území s řadou bočních údolíček tvoří odpradávna základ pro rozsáhlejší osídlení jinak nehostinného vysokohorského pouštního kraje. V Ladákhu převládá buddhistická kultura. Obyvatelstvo tibetského původu sem postupně přicházelo již během 1. tisíciletí n. l., pak se oblast dostala pod přímý kulturní vliv Tibetu a tradice tu nyní, kdy je Tibet okupován Čínou, udržují tibetští uprchlíci, kteří v současnosti tvoří nezanedbatelnou část obyvatel Ladákhu.
Dnes je Ladákh poměrně prosperující oblastí, zejména díky silné přítomnosti indické armády a přílivu peněz z turismu. Ze správního hlediska je oblast Ladákhu „distriktem Le“, který spadá do indického státu Džammú a Kašmír (J&K). Pro svou odlehlost a kulturní odlišnost se ale Ladákhu tzv. kašmírský problém nijak netýká.
Já jsem se do Ladákhu s celou rodinou dostal jako dobrovolný učitel angličtiny. Malá soukromá škola vedená buddhistickým lamou stojí v pláni vyprahlého předměstí města Le. Děti chodí do školy v uniformách, každý den se začíná v 10.00 hodin ranním shromážděním. Jak příjemné bylo chodit do školy až na desátou!
Na úvod shromáždění se zpívá modlitba pro Maňdžušrího – bódhistavu moudrosti, patrona učení. Následuje rozcvička a krátké, ale zato veřejné přezkoušení dvou tří studentů z probraného učiva. Během toho chodí učitelky mezi pravidelně rozestavěnými žáky pod širým nebem a kontrolují dětem čisté krky, uši, případně nohy. Provinilci dostanou rákoskou přes prsty, v případě notorického „špinadíry“ třeba i po hlavě. Jsem rád, že se mohu schovat do sborovny.
Po dvacetiminutovém shromáždění začíná vlastní výuka. Děti ve třídě byly ze zahraničního učitele samozřejmě nadšeny a přijímaly mne s velikým zájmem. Kromě toho jich většina jevila o vzdělání zájem či to aspoň důkladně předstíraly, protože si v každém případě byly vědomy jeho důležitosti pro svůj budoucí život. V osvětě o potřebě vzdělání udělal Ladákh rozhodně veliký pokrok.
Kromě osvěty se na zájmu o základní vědomosti jistě podílí i všudypřítomná globalizace – děti z města a okolních vesnic mají před sebou západní svět ve filmech (na videu nebo v televizi), v běžně využívané technice (v Ladákhu např. moderní auta, telefonní síť), v hudbě (v Ladákhu vyšly minulé léto na CD první videoklipy s místními popovými písničkami), ve městě Le je přístup k internetu, atd. To budí zájem o všechno nové.
Na druhou stranu přežívající indický systém vzdělávání je pro Evropana velmi těžko stravitelný a pro malé studenty je bohužel určitě v mnohém odrazující. Důraz se stále klade především na bezmyšlenkovité memorování, minimum na rozvoj tvořivosti. Děti se učí dlouhé anglické texty prakticky nazpaměť, když se je naučí dobře, jsou schopny sugestivně reagovat na kladené dotazy – je-li ovšem otázka sestavena ze stejných slov. Podobné to bylo s některými mými dotazy v rámci volné konverzace. Dítě často vyhrklo své „yes“ tak suverénně, že bylo těžké rozlišit, kdy rozumělo, a kdy ne.
Snadno předvídatelné výsledky stvrzuje následující historka. Při jednom ranním shromáždění se učitelé dětí ptají jednu základní otázku probíranou v hodinách angličtiny: „What is your ambition?“ Zde ve smyslu: Kým chceš být v dospělosti? Některé z dětí po odpovědi „My ambition is singer“ (Já se chci stát zpěvákem) byly předvolány před shromáždění a učitelka je nechala zazpívat písničku. Za trest. Učitelka si předtím v ladačtině ověřila, že děti používají slovo, o jehož smyslu nemají ponětí.
S ohledem na malou tvořivost jsem také příliš nepochodil při některých konverzačních hodinách. Měl jsem s sebou například nádherná leporela od české výtvarnice Lucie Seifertové Tajemná Praha a Tajemné hrady a zámky Království českého. Děti vzdychaly úžasem a nadšením nad každou nově otevřenou stránkou, hlavně nad vystupujícími plastickými obrazy Prahy nebo hradů a zámků. Pak jsem začal vysvětlovat některé dějinné epizodky – Lucka vybírá do svých knih ty humorné. S příběhem o vejích natvrdo zaslaných pro stavbu Karlova mostu jsem zcela pohořel.

NÁŠ DŮM – NÁŠ HRAD
O svém domově jsme mohli pět měsíců s hrdostí hovořit ve smyslu českého úsloví „náš dům – náš hrad“. Manažer školy nás ubytoval ve starém ladackém domě ve vesnici Sankar. Klasický ladacký dům z nepálených cihel byl dvoupatrový, my dostali k dispozici druhé patro se dvěma místnostmi, záchůdkem a koupelničkou a s vlastním hliněným dvorečkem. Záchodem byl ve vyhrazené místnůstce otvor v podlaze, koupelnu tvořila betonová podlaha s odvodem vody trubkou přímo na zahrádku. Veškerou vodu jsme v kýblu či kanystru denně nosili ze 300 m vzdáleného vodovodu. Voda určená pro kuchyňskou spotřebu zde tekla mezi osmou až desátou hodinou ráno a mezi šestou a osmou večerní.
Prát se chodilo do potoka, na výběr bylo v okolí několik míst, kde voda tekla skoro pořád. Protože se ve skutečnosti jednalo o ramena zavlažovacího systému, občas byl některý potok vyschlý, protože voda tekla na některé pole. Její zdroj – zasněžené a v létě odtávající vrcholky – byl také vidět pořád a teplota vody v naší přírodní pračce tomu zcela odpovídala. Zadostiučiněním bylo, že jsme prádelnu na potoce mohli považovat ze nejkrásnější na světě: voda vesele zurčí mezi kameny, břehy tvoří pruhy zelené travičky a nad tím vším obrovské panorama hor s vrcholky vysokými přes 6000 metrů.
Zklamáním byl kontakt s lidmi z naší vesnice. Kromě několika trochu komunikativnějších mnichů se lidé rozhovorům spíše vyhýbali. Mile jsme se zdravili, u pramene se na sebe usmívali, ale to bylo vše. Snad byli místní lidé trochu přesyceni turistů a možná se na tom zčásti podílely i jejich vlastnosti, například vrozená ostýchavost. Ladačané se například neradi dávají na veřejnosti do hovoru s neznámým člověkem, protože se navzájem stydí, že řeknou něco špatně. Jiné je to v nejužším soukromí, ale tam jsme se nedostávali běžně. Těžké také bývá zorientovat se v některých společenských konvencích, zrozených v drsných podmínkách hor. Na návštěvách je například zvykem odmítat nabízené pohoštění a brát si jen omezeně. Od hostitele se nabízení samozřejmě očekává, odmítáním se ale minimalizují skutečné výdaje na návštěvu. Při správné ladacké návštěvě musí nalitý čaj nejprve vystydnout, přitom se do něj musíte hostitelem neustále nechat pobízet, a teprve před odchodem ho můžete zčásti vypít, či lépe jen usrknout.

JAK ŽIJÍ MLADÍ MNIŠI
Do svého skromného domova mne naopak beze všeho zve mladý mnich Lobzang Odzer z kláštera nacházejícího se jen pár desítek metrů od našeho domu. Do několik set let staré budovy se vstupuje nejprve v hlubokém předklonu nízkými vrátky a pak se chvíli tápe úzkou temnou chodbičkou, prochází dalšími vrátky a pak se teprve odbočuje do Lobzangovy cely. Obytný prostůrek má asi dva krát dva metry, podél stěn jsou rozloženy matrace na spaní a sezení. Vedle jedné postele je polička s typicky podlouhlými listy tibetských knih. V tomto případě nejsou listy nijak starobylé – jedná se o obyčejné xerokopie. Na zdi visí obrázek Maňdžušrího, boha moudrosti. Kromě několika rozházených lahviček od krému na holení, jakési voňavky a několika prázdných ampulek od léků je vše prosté, jak by si člověk představoval.
„Napij se,“ říká Lobzang a podává mi do sklenice nalitou coca-colu. Později se omlouvá, že nikdy nenabízí tradiční slaný čaj s máslem. „Já ho totiž nesnáším,“ přiznává se Lobzang a směje se mému údivu. V cele už seděl jiný mnich, brýlatý mladík, kterého někdy potkáváme u potoka a jenž tam po sobě minule zanechal hromadu prázdných sáčků od saponátů a další odpadky. Mutup anglicky nehovoří, Lobzang jen trochu. Stačilo to na to, aby se mne zeptal, zda mám rád hudbu. Vzápětí odhrnul závěs padající z poličky k zemi a odhalil docela výkonný radiomagnetofon. Krátce poznamenal, že pustí „english songs“, jak Ladačané shodně označují veškerou moderní hudbu ze Západu, a několik set let starou celou se rozeznělo techno.
Dostávám slaďoučký „milktea“ a žlutou dýni. S potřebným komentářem rozdávám pohlednice Prahy. Mniši se zájmem chytají můj výklad a pak mi děkují, že je dobře, že je mají. Hodně prý studují a jejich mysl bývá unavena. To se pak rádi zadívají na obrázek ode mne a hned se dostanou někam jinam a odpočinou si.
Dostávám první lekci z buddhismu. Zvolili pro to srovnání buddhismu a islámu: „Náš učitel Buddha nám řekl toto: Studujte, zkoumejte učení mé a mých následovníků, ale vezměte si z toho jen to dobré, a všechno špatné zahoďte. Naproti tomu muslimům jejich Buddha řekl, jak má všechno být, a oni to musí prostě následovat. Svůj Korán prostě čtou a vůbec o něm nepřemýšlejí. Zato my máme mnoho a mnoho Buddhových následovníků, a tak za našeho života stačíme prostudovat jen díla několika z nich,“ slyším a dochází mi, jak neatraktivní se buddhistům s jejich zkoumavým přístupem k věci musí jevit islám.
„V buddhismu nemáme žádného boha,“ pokračuje nově příchozí Taši, který anglicky hovoří obstojně, „žádného stvořitele, ke kterému bychom se modlili.“ „A co to visí tam na zdi? A co je to tamhle na těch obrázcích?“ „Ano, to jsou různá božstva a tam na zdi visí obrázek Maňdžušrího, k tomu se modlíme, aby nám to dobře myslelo. Ale není to bůh,“ říká mi Taši. „Tak to se k němu budu muset pomodlit, abych to brzy pochopil,“ odpovídám a všichni se tomu smějeme.
Do cely se vtěsnal další mnich a Taši hned přidává k lepšímu, jak dnes tento mnich vyvedl z míry nějaké turisty, kteří chtěli navštívit hlavní sál kláštera s freskami a sochami Buddhy. „Klíč od místnosti odešel do Nubry,“ dozvěděli se vykulení turisté od mníška. On jim ale chtěl svou nedokonalou angličtinou sdělit, že do Nubry odešel klíčník. Všichni z toho mají ohromnou legraci.

MOCNÝ CZECH MAN
Jindy jsem přátele mnichy zastihl při přípravě na speciální pudžu (meditační modlitbu), kterou si v klášteře objednal jeden vesničan. Obřad měl pomoci nějakému nemocnému z vesničanovy rodiny. Lobzang, Taši i brýlatý Mutup seděli v Lobzangově cele, v míse měli rozdělané těsto z campy a vytvářeli z něj různé drobné útvary. Všechno prý bude mít velikou moc a zítra se kolem toho bude meditovat, koncentrací myslí zúčastněných mnichů se do výtvorů soustředí zlé síly a ty se pak zničí zničením výtvorů. Chvílemi se všichni tvářili velice vážně, zaujatě, když hnětli drobné homolky, oválky a pak malinkou postavičku, pak ale stačili při jemné ruční práci i konverzovat. Homolky se obtiskávaly do dřívka s vyrytými postavičkami, barvily se a pak rovnaly na připravenou dřevěnou podložku.
Nejzajímavější byla příprava postavičky – vše se odehrávalo podle přesně stanoveného harmonogramu. Nejprve vznikalo tělo, pak byla vymodelována pitoreskní hlava s kloboukem širákem. Pak se Lobzang vrátil k homolkám a teprve po chvíli pokračoval s mužíkem – připravil pro něj obleček z kousků hadříků, vybarvil obličej a klobouk, do ruky vpíchl vlaječku. Na mé dotazy se jen usmívá a odpovídá, že mužík, až bude hotov, bude velice mocný muž. Chci to víc vysvětlit. Lobzang mi s veselými plamínky v očích tvrdí: „Je to Chinese Man.“ (Číňan) Když mne toto vysvětlení neuspokojuje, směje se a říká: „Je to Czech Man.“ (Čech) Víc jsem se nedozvěděl, jejich práce brzy skončila a my se rychle rozešli na noc do svých domovů.
Ráno spěchám na pudžu, začíná velmi brzy. Sál je už zaplněn mnichy, za chvíli se pustili do odříkávání posvátných textů. Sálem se rozlehlo sborové magické polohlasné mumlání, v pravidelných intervalech doplňované bušením do bubnu či zvoněním na zvonečky. Pudžu přerušovaly přestávky na snídani – nejmladší mníškové roznášeli dospělým mnichům chlebové placky a čaj s mlékem. Jeden mnich pak rozdával sedícím kolegům drobné bankovky, které klášteru přineslo darem několik vesničanů.
Zhruba ve středu sálu stála na zemi dřevěná podložka s „Czech Manem“, kolem ní několik rozsvícených svící. Jeden mnich neustále k podložce přistupoval, kontroloval, zda se něco nepohnulo, a neustále jednotlivé díly urovnával, lehce opravoval jejich pozici. Jinak se pudža nijak zvlášť nelišila od jiných, více či méně pravidelných sezení. Asi ve dvou třetinách celého rituálu najednou mnich podložku s Czech Manem vzal, vynesl z kláštera a jednoduše vyhodil. Po dorecitování posledních textů se mniši rozešli za svými každodenními povinnostmi a v sále zůstali jen němí svědkové starobylého obřadu – sochy Buddhů, Avalókitéšvary a dalších buddhistických protagonistů. U všech byly nádobky plné čerstvé vody…

OBŘAD OBĚTOVÁNÍ MANDALE
Opravdu velký buddhistický obřad jsme zažili v klášteře Likir. Obřad se konal při příležitosti rušení mandaly, magického obrazce zhotoveného z jemných různě barevných písků. Práce na vytvoření barevného obrazce trvá týden, poté nad ním mniši další týden meditují, načež meditace vrcholí obřadem obětování mandale.
Do kláštera Likir směřuji ještě za ranního šera. Je chladno, blíží se konec krátkého léta. Kromě toho poprchává, v suchém Ladákhu řídká věc. Když se později mraky roztrhaly, ze střech kláštera se otvírají úžasné výhledy na vzdálené pětitisícovky i na blízká políčka. Obilí už hezky žloutne, brzy budou žně. Ale protože na jaře políčka nebyla orána současně, nyní jsou některá žlutější, v jiných nadále převažuje zelený odstín. Dozrávající obilí tvoří působivou mozaiku, svoji vlastní obrovskou přírodní mandalu.
Údolím se rozlehly zvonivé údery – mniši se svolávají na zahájení pudžy. Vybraný mnich obchází různé rohy klášterních střech a na každém chvíli důkladně buší do gongu. Do shromažďovacího sálu dukhangu se začínají trousit první mniši, shromáždili se staří i mladí, celkem asi 70 osob. V sále to trochu šumělo, nejprve od toho, jak se mniši usazovali na místa. Vzadu podél oken se choulili ti nejstarší, ve střední části sálu seděla střední generace a lavice podél stěn v nejtemnějších pasážích obsadili žáčci klášterní školy, šesti až dvanáctiletí mníškové.
Krátce po sedmé hodině nejprve jeden z mladších mnichů prošel celým sálem s kadidelnicí a poté se dospělí mniši pohroužili do sebe a všichni naráz se dali do hromadného odříkávání posvátných textů. Sál zaplnila tajemná atmosféra starobylého obřadu. Hromadné mumlání občas doplňuje vysoké cinkání zvonečků, bušení do bubnů anebo meditaci přerušuje zvuk vřeštivých píšťal a pronikavých činelů. Vypadá to, že si každý mnich odříkává svůj vlastní text. Anebo, jedná-li se o stejný text, každý to činí s jiným rytmem, přednesem i hlasitostí.
Od lavic s nejmenšími mnichy se však šířil i po zahájení pudžy neklid, někteří se zatím těžko dovedli soustředit na odříkávání posvátných textů po tak dlouhou dobu. Jejich učitel je chvílemi upozorňoval, aby se alespoň ztišili, a v jednom případě energicky zasáhl důtkou, když se jeden žák vybavoval příliš nahlas. Co se vlastního odříkávání textů týče, k tomu se učitel stavěl spíše benevolentně.
Po prvním čtení roznáší služba mladých mnichů chlebové placky a ze zdobených měděných konvic rozlévá sladký čaj s mlékem. Jedním z roznášejících je i známý mníšek Lobzang z vísky Saspulče. Hned se ke mně hlásí a horlivě doplňuje čaj do mého šálku.
Jinak jsme velice rádi, že jsme se na tento obřad dostali (později dorazil i zbytek rodiny). Že se někde mandala vytváří, je záležitost mnichů a od vesničanů se většinou dozvíte, když už je mandala hotová. Naštěstí s mandalou spojené meditace trvají týden, a tak je možné termín rušení mandaly odhadnout s dostatečným předstihem. Nyní se snažím od mnichů vyzvědět, kdy přesně během dne dojde k rušení mandaly (ani mé děti nevydrží při mumlání mnichů příliš dlouho sedět potichu). Klasicky nikdo nic neví. Hlavního lamu si obtěžovat nedovolím, řízením, organizováním celého obřadu a hlavně meditováním je zcela vytížen. Ale on je jedním z mála, kteří znají odpověď na mou otázku. V tantrickém buddhismu, který je v Ladákhu praktikován, se totiž učení předává zásadně ústní cestou učitel – žák, adept je přitom veden k naprosté úctě a oddanosti ke svému učiteli. A jedině učitel přesně ví, co a kdy se má adept dozvědět, takže není důvod, proč se ptát. Většina mnichů proto nyní odříkává své texty, řídí se pokyny několika nejzasvěcenějších a nechává dni volný průběh.
Po dvou a půl hodinách byla 40minutová přestávka, mniši se krátce protáhli. Pak následovalo druhé kolo – už bez malých mníšků, kteří se odebrali do klášterní školy na zahájení výuky. Mumlání mnichů se chvílemi sjednocuje, jindy se zvuková kulisa zase prolíná v úplný zmatek. Některé pasáže pro změnu zahajuje samostatným čtením jeden ze starších mnichů a ostatní se přidávají až po chvíli. Jindy se hlasy začínají mimovolně harmonicky prolínat do sebe a ve své různorodosti vytvářejí jednolitý mnohohlasý působivý hymnus.
Kolem poledního se najednou všichni zvedli a šli ven. Kdy se bude rušit mandala? Stále nikdo neví. Venku se mniši rozsadili po nádvoří, někteří se přioděli do zdobných plášťů a nasadili nádherné čelenky zdobené buddhistickými motivy. Hlavní lama usedl na speciální stupínek, který byl z jedné strany oddělen od připravené hranice z jačího trusu. Trus politý petrolejem rychle vzplál. Lama začal předříkávat další posvátné verše a ostatní mniši mu ze svých míst přizvukovali, tentokrát sborově. Láma postupně házel do ohně mnoho a mnoho obětin, například různé typy zrní, větvičky a podobně, k uctění božstev mandaly. Oheň přiživoval olejem.
Mezi pálením jednotlivých druhů obětin obcházeli ohniště trubači. Jakmile ustali v troubení a vrátili se na svá místa, ujímá se opět slova lama, žehná ohni a do jeho plamenů putují další plodiny. Pomocníci nestačí plnit a podávat jednotlivé mističky. Celkem bylo v ohni spáleno na sedm obrovských pytlů různých obilnin a několik pytlů dobytčího trusu. Rituál trval dvě hodiny.

KOLOBĚH ŽIVOTA
Později jsem díky známosti s mnichy mohl v dukhangu zaujmout skvělé místo přímo u mandaly s celou mojí rodinou. Oba kluky mandala nesmírně zaujala – vždyť jejím stavebním materiálem je u dětí tolik oblíbený písek! O přestávce mezi jednotlivými částmi pudžy jsme mandalu společně obdivovali, vysvětlovali si, proč ji budou mniši ničit, a přemýšleli, že všechno má svůj konec. Klukům vrtalo hlavou asi nejvíc, jak se v mandale mnichům podařilo z jemného písku vymodelovat vystouplé části, někdy dokonce s úplně kolmými stěnami.
Konečně nastal pravý čas na zrušení krásné a s obrovskou trpělivostí mnoho dní vytvářené mandaly. Člověk si při tom má uvědomit pomíjivost našeho světa, že se v koloběhu životů nemá upínat k ničemu, ani ke krásným objektům. Vrchní lama obcházel po čtyřech stranách mandaly a drmolil nesrozumitelná slovíčka. Pak vyskočil na podstavec, chvilku nad mandalou gestikuloval rukama a pak ji na jedné straně začal „otvírat“, tj. narušil její kresbu. „Kakat,“ ozvalo se v tu chvíli z obecenstva, to náš tříletý Mojmírek hlásil své potřeby. Žena už z dlouhého obřadu neměla nic. I toto je koloběh života.
Mezitím lama dřevěnou tyčkou narušil strukturu krásné kresby na všech čtyřech stranách a postupně rozrýval kresbu hlouběji k jejímu středu. Když se rozmazané čáry uprostřed setkaly, recitace posvátných textů náhle ustala. Lama se vzdálil a ostatní mniši se začali chystat k odchodu. Tři z nich rychlými pohyby dřeva a smetáčku dokončili dílo zkázy, a co z mandaly zbylo, rozmetali a nametli do připravené igelitky. V procesí vedeném trubači sešli mniši dolů k potoku, do kterého písek z igelitky jednoduše vysypali. Pak se lamové sesedli opodál a chvíli si znovu odříkávali své texty. Mezitím kluci začali skákat do potoka a snažili se vylovit kousky obarveného písku. Voda ale svou práci dělala rychle a dokonale tak zakončila demonstraci pomíjivosti.
Vojta mě zatahal za rukáv: „Tatínku, podívej!“ V ruce držel dva kousky barevného pískového slepence. Zjistili jsme, že svislé části mandaly byly vytvořeny z písku a nějaké ztvrzující příměsi. Pobyt autorů v Ladákhu zaměřený na dobrovolnou výuku angličtiny pro místní děti podpořila společnost GTS International.

Category: 2004 / 07-08

Dánsko nepatří k našim cestovatelským hitům a většinou o něm moc nevíme. Někomu se vybaví hlavní město Kodaň, znalec Hamleta si snad ještě vzpomene, že „je něco shnilého ve státě dánském“, a další si připomene Legoland, svět složený z kostek legendární stavebnice, ležící uprostřed Jutského poloostrova u městečka Billund, kde má firma Lego svůj hlavní stan…
KDE KONČÍ JUTSKÝ POLOOSTROV?
Otázka zdánlivě zbytečná. Stačí se přece podívat na mapu: na jihu přetíná jeho šíji pouhých 69 km dlouhá německo-dánská hranice, mysem Grenen u Skagenu na severním cípu míří jeho špice do vln mezi průlivy Skagerrak a Kattegat. A celé území mezi těmito místy je ve většině map označeno jako Jutland a běžně považováno za Jutský poloostrov, tvořící celé dvě třetiny ze 43 tisíc čtverečních kilometrů celkové rozlohy Dánska.
Kdo však chce projet celým Jutskem od jihu třeba právě až do Skagenu, musí v každém případě v jeho severní části překonat slanou vodu průlivu Limfjorden: tunelem v ̌Alborgu, přes mosty nebo pomocí malých trajeků. Jutský poloostrov končí právě jižním břehem tohoto průlivu, a vše na sever od něj je vlastně ostrovem. V tradičním výčtu dánských ostrovů však většinou vůbec nefiguruje. Do roku 1825 totiž celé území na sever od Limfjordenu bylo součástí Jutského poloostrova, propojenou se zbytkem Evropy úzkou nudličkou pevniny. Ten proužek souše spojoval pevninu na samotném západním pobřeží, mezi rybářskými osadami Agger a Thyborøn, asi 50 km severovýchodně od města Holstebro.
V 19. století velká bouře tuto písčitou šíji provalila. Je zajímavé, že tuto skutečnost zatím nevzali na vědomí ani sami Dánové a s názvem Severojutský ostrov (Norrejyske Ø) je možné setkat se v mapách nebo literatuře jen zcela výjimečně.
KRÁLOVSTVÍ VĚTRU A PÍSKU
Západní pobřeží Jutska patří k největrnějším oblastem Evropy. Průměrná roční rychlost větru tu přesahuje 7,5 metru za vteřinu. Občas se ale od Severního moře přižene orkán. Naposledy to bylo v prosinci roku 1999, kdy vítr dosáhl rychlosti 51,4 metru za vteřinu, to je 185 kilometrů za hodinu, a stovky zdejších střech přitom „vzal na výlet“ nad plochou krajinou.
Vítr ve své mírumilovnější podobě přináší obrovské množství energie. Větrné elektrárny jsou pro obraz krajiny v této části Dánska typické. Dánsko je také světovou jedničkou ve výrobě a exportu velkých větrných elektráren a také zemí, kde Poul la Cour roku 1891 první větrnou elektrárnu sestrojil.
Cesta po západním pobřeží Jutska je jednou z nejzajímavějších a nejunikátnějších krajinných scenerií severní Evropy. Desítky kilometrů této trasy vedou po písečných kosách, místy jen pár stovek metrů širokých. Na nejdelší z nich, jižně od Søndervigu, lákají ukazatele návštěvníky k jednomu z majáků. Každý správný maják má své jméno, tento se jmenuje Norre Lyngvig Fyr. Ve slově fyr je cítit souvislost s ohněm (anglicky fire, německy feuer). Ta přetrvává z dob, kdy majáky měly opravdu podobu otevřeného ohně, ať už zapáleného na vyvýšeném místě pobřeží, nebo v železném koši vytaženém do výšky. I na majáku Norre Lyngvig Fyr se už pochopitelně o světlo stará elektřina, přesto je zajímavé prohlédnout si systém broušených světelných hranolů, jimiž je světlo soustředěno do úzkého paprsku. A také výhled z plošiny majáku na „měsíční krajinu“ písečné kosy stojí za výstup po točitém schodišti do výšky 53 metrů.
Za pobřežní linií písečných dun, alespoň v částečném závětří, stavěli v minulých staletích svá osamělá a do čtverce či obdélníku uzavřená sídla i farmáři. V posledních desetiletích byla přeměněna ve víkendová obydlí nebo chaty, které jejich majitelé pronajímají pro delší letní pobyty. Na straně od moře mají tato obydlí jen malá okénka a působí takřka jako opevnění. Je to však jen obrana proti větru, který do stavení nepřetržitě posílá svou písečnou vizitku.
ESBJERG A OKOLÍ
K mořskému pobřeží patří především přístavy. Na linii západního jutského pobřeží jich moc není. Opravdový námořní přístav pro osobní i nákladní linky je tu vlastně jen jeden: Esbjerg.
Město a jeho přístav jsou pobřežní základnou pro naftaře těžící ropu v dánském sektoru severomořských nalezišť. Staví a opravují se tu těžní plošiny, v přístavu je možné vidět sklady potrubí a jiných dílů pro těžbu. Zaujmou úctyhodné rozměry těchto zařízení a dílů, které napovídají, s jakými silami přírody musí člověk při těžbě z mořského dna počítat, chce-li Zemi vyrvat kousek jejího bohatství. Přístav je také největší základnou dánského mořského rybolovu.
Z Esbjergu vyjíždějí pravidelné linky trajektů do britského města Harwich a mnohem menší také do Nordby, jednoho ze dvou městeček na nedalekém ostrově Fanø. Obyvatelé Fanø přijíždějí ráno do Esbjergu za prací, studenti do škol. V přístavním terminálu mají většinou uložena v prosklených přístřešcích, spíš sklenících, svá kola. Když vystoupí z trajektu, šlápnou do pedálů kol a jedou za svým cílem. Odpoledne a večer převládá frekvence opačným směrem.
Na 55 čtverečních kilometrech ostrova Fanø žijí necelé tři tisícovky stálých obyvatel. Během turistické sezony se počet jeho obyvatel zvyšuje, protože je vyhledávaným místem pro letní pobyty. Na ostrov se svými auty přijíždějí návštěvníci z celého Dánska, mezi cizinci převládají Němci, naši turisté zatím tuto krajinu neobjevili. Každý spoj v tomto čase převáží cyklisty i s jejich plnou kempovou polní. Mají pravdu: na 15 km dlouhém a nejvíce 5 km širokém ostrůvku je auto opravdu zbytečným luxusem.
Asi 30 km jihovýchodně od Esbjergu leží město Ribe, které bývalo sídlem dánských králů. Na základech vodního hradu na okraji Ribe stojí pomník královny Dagmar, dcery Přemysla Otakara I., která sem připutovala jako manželka dánského krále Valdemara II. Vítězného a roku 1213 zde také zemřela.
MANDØ: ANI LODÍ, ANI PO MOSTĚ
Na Mandø neplují trajekty, protože by jejich kýly zůstaly beznadějně trčet v bahně, nevede tam běžná silnice, protože by ji zaplavoval příliv. Most na ostrůvek s jedinou vesničkou se dvěma desítkami obyvatel by byl i pro bohaté Dánsko luxusem. Přesto se tento ostrůvek stává každoročně, především v letních měsících, cílem tisíců turistů. Jeho nejdelší rozměr nepřesahuje 4 kilometry a jeho plocha je pouhých 7,6 km2. Nejvyšší bod ostrova má nadmořskou „výšku“ 12 metrů. Lákadlem je totiž samotná cesta na ostrov.
Z vesnice Vester Vedsted na Jutském poloostrově na něj vede ojedinělá linka „traktorbusu“. Silný traktor za sebou táhne jednu nebo i více vleček se zvýšenou korbou, upravenou jako kabina se sedačkami pro pasažéry. Souprava jezdí dvakrát denně po tzv. Mandø Ebbevej – dočasně odhaleném mořském dně při odlivu. Právě podle přílivu a odlivu je sestaven nepravidelný jízdní řád této unikátní linky. Záleží však i na směru a síle větru, který může výšku hladiny při odlivu také ovlivnit, a tak mohou být avizované spoje odvolány. Cesta pro „traktorbus“ je jen částečně zpevněna štěrkem a pro jistotu vyznačena po obou stranách větvemi a pruty zapíchnutými do mořského dna.
Ostrov byl v historii několikrát zaplaven silným přílivem, například roku 1981 se hladina zvedla o 440 centimetrů. Roku 1634 dosáhla dokonce více než 5 metrů nad normální úroveň. Přesto má ostrov pořád stálé obyvatele, kteří se do svých obydlí i po katastrofách vracejí. Živí je zemědělství – především chov ovcí, je tu malý obchůdek s potravinami a malá pošta, ale poslední rybář odtud vyplouval na moře před 40 lety.
RØMØ: PLÁŽOVÝ ADrENALIN
Jen o šest kilometrů jižněji od ostrova Mandø leží v Severním moři další cíl turistů, ostrov Rømø. Ten má naopak rozlohu skoro 100 čtverečních kilometrů a také výška jeho nejvyššího bodu – necelých 20 metrů nad hladinou moře – stojí ve zdejších poměrech za zaznamenání. Ostrov je s pevninou propojen již od roku 1948 devět kilometrů dlouhou kamennou hrází Rømødaemning, po níž vede silnice. Největším lákadlem tohoto ostrova je dlouhá a nebývale široká pláž lemující jej po jeho západním břehu. Trochu jsem se podivoval tomu, že automobily mohou volně projíždět napříč několik stovek metrů širokou pláží, a obdivoval také vzájemnou ohleduplnost řidičů i chodců. Pro řadu řidičů je jízda po písku originálním zážitkem, kdo nemá s technikou jízdy po takovém povrchu zkušenosti a nechá kola auta ve svém sportovním nadšení hrabat, může brzy zapadnout až po nápravy.
I vyprošťování uvázlého vozu tu ale může být, jak se zdá, pro turisty neobvyklým zážitkem. Když se ani po několika pokusech nepodaří auto z písku vydolovat, objeví se záchrana v podobě terénní Toyoty s náhonem na všechna čtyři kola a s navijákem, která tu neustále patroluje. Její řidič sleduje dalekohledem dění na širokém úseku pláže – jako nějaká písečná pobřežní hlídka – a v případě potřeby „trosečníka“ z písečného zajetí vysvobodí.
Na jihu ostrova jsou dvě pláže vyhrazené ryze větrným sportům – jachtingu na plážových „jachtách na kolečkách“ a vyznavačům jízdy na vozících tažených po větru padákem.
Také na tomto ostrově, který je svým původem i podstatou vlastně jen jakousi částečně zarostlou písečnou dunou omývanou nevypočitatelným mořem, žijí stálí obyvatelé už stovky let. Původně to byli pochopitelně především rybáři. Jedna z usedlostí, pocházející z roku 1848, která dříve patřila kapitánovi rybářské bárky, se dochovala v osadě Toftum v severní polovině ostrova. Dnes je v objektu Kommandørǧard expozice dánského národního muzea, znázorňující nejen obydlí jeho původních, poměrně zámožných obyvatel, ale dokumentující i hospodaření na této farmě. Vystaveno je také používané domácí i hospodářské nářadí.
Fanø, Mandø, Rømø…, ostrovy, o nichž jste možná zatím ani neslyšeli. Geograficky i přírodou unikátní místa na mapě Evropy, stejně jako přilehlé pobřeží Jutského poloostrova. Místa, kde se důvěrně stýká moře s pevninou.

Category: 2004 / 07-08

Knihkupectví Neoluxor na pražském Václaváku právě zavírá, jen reality show ve výloze bude pokračovat. Formánkovi to píše, Nesnídalovi kreslí a Žofková rediguje jedna báseň.
Vraťme se ale na začátek. To byla jen sázka… Josef Formánek, autor úspěšného románu Prsatý muž a zloděj příběhů, se vsadil o vousy a nakladatel Ivo Železný o vlasy. Pochopitelně, že je oholí, když Formánek nenapíše za 12 hodin knihu a Železný ji za stejnou dobu nevyrobí a nerozveze (aspoň do dvaceti českých knihkupectví). Když se to podaří, bude z toho naopak světový rekord a výtěžek dostane slůně, které se každou chvíli narodí v ústecké ZOO.

Nejdříve nešly mikrofony, novináři většinou neslyšeli ani slovo. Vaněk z agentury Dobrý den ale udělal výmluvné gesto, takže všichni pochopili:
Start! Zpoždění nakonec bylo jen 9 minut.
15.24 Ze tří set čtyřiceti šesti došlých témat se vylosovala tři: Marnost, Největší láska mého života, Cestování a MHD v Praze. Formánek začal kouřit. Ilustrátor Dalibor Nesnídal s tužkami a gumou, tuší a akvarelovými barvami zase skicoval, zatím bez textu, dav za výlohou, až se z něj kouřilo. Nejvíc dýmu ale šlo z mistrových doutníků. Protože Neoluxor má v prodejně hlásiče kouře, byla výloha, kde seděli, pootevřená.
16.00 Formánek je zádumčivý.
16.40 Mistr oznamuje, že vymyslel název Létající jaguár.
18.13 Odevzdává dokonce hotovou úvodní kapitolu.
21.46 Prvních asi dvacet stran včetně ilustrací jde do grafického studia Tanga, odkud hlásí, že do tiskárny odešla obálka knihy. Texty se kvůli evidenci rekordu odesílají zároveň do agentury Dobrý den. Pak si spisovatel dopřál pivo a večeři – lilek a cukinu pečené na olivovém oleji. Je to už druhá večeře, první, suši, byla kolem páté odpoledne. Vypadá to, že je vegetarián… Zato Nesnídal nevečeřel. A znovu do práce. Před zraky diváků Formánek částečně diktuje rovnou do počítače paní redaktorky Jany Žofkové, dělá si poznámky na papír a konzultuje s Daliborem Nesnídalem ilustrace. Panuje skvělá nálada, vše běží nad očekávání skvěle.
23.50 Volá grafička Dana Kavalecová: prvních 21 stran odchází do tiskárny. O půlnoci máme doprovodný program: pět bulharských Romek vyrazilo před Neoluxor na štafl. Formánek je zádumčivý. Odpovědná redaktorka Jana Žofková mu zakazuje další pivo. Formánek předstírá pláč, ale Žofková je neoblomná: Až po rekordu.
00.17 Přijíždí kurýr Ivo Železný (dělá i korektora) pro obrázky a já, produkční, odesílám další třetinu textu.
01.27 Sedím v podzemí u počítače. Z výlohy se ozývá hurónský smích. Běžím nahoru, chci být u toho. Formánkovi se právě povedl báječný dialog, čte ho už podruhé nahlas. Nemá chybu! Ale Formánku, moc se nesměj! Už ti zbývají jen necelé dvě hodiny. Jana Žofková potřebuje pít! Vydávám se na průzkum po Neoluxoru! V kavárně objevuji tonik. Stačí?
02.10 Formánek dělá poslední autorské zásahy. Po Václaváku už nikdo nechodí, holky to vzdaly, sem tam se mihne nějaký opilec, jinak ticho. Josef Formánek se už těší na pivo… Během rekordu vykouřil tři balení doutníků! Zvoní mi mobil. Dana Kavalecová posílá dalších 20 stránek k tisku!
02.43 Hurrrá! Hotovo! Po 11 hodinách 19 minutách! Napsáno a ilustrováno! Agentura Dobrý den slavnostně přebírá disketu s hotovým textem. Josef Formánek si spokojeně prohrábl kštici. Světový rekord se zdařil!!! Čekáme na nakladatele, aby do grafického studia odvezl obrázky, mailem odchází poslední část textu. Ve 03.45 opouštíme výlohu.
05.21 Poslední stránky odcházejí do ústecké tiskárny Horák. Na „rotačkách“ běželo vše jako po drátku, a tak mají v 8.00 dotištěno všech 80 stran včetně obálky. Zástupci tiskárny tvrdí, že je to „normálka“. Formánek zase tvrdí, že jeho kamarád Milan Horák je blázen. Ať je to, jak chce, kniha s názvem Létající jaguár je na světě. Aby nebyly věci úplně jednoduché, ke knize nebyl přibalen jaguár, nýbrž hadrový slon – symbol očekávaného přírůstku ústecké ZOO. Barevné slůně výtvarně navrhla Nadia Surel Novotná a vyrobila firma Audit V. T.
09.30 Celkem sedm set svazků se rozdělilo do třiceti balíčků a bylo připraveno k distribuci. Nakládají se do rychlých vozů společnosti Klokočka.
10.00 Knihy dorazily do první prodejny – knihkupectví Beran a vzápětí do knihkupectví Pod věží v Ústí nad Labem.
10.55 Vyjíždějí další auta do Liberce, Prahy, Brna, Plzně, Karlových Varů, Písku…
11.38 Vyletěla dvě letadla: pilot Miroslav Vršecký směr Ostrava a Bohumil Vaněček směr Hradec Králové. Podle pilotů ultralightů to kvůli větru bude „dost na hraně“. Do Hradce se přesto prý letí dobře. Směrem na Ostravu ale vane tak silný boční vítr, že Jaguár a pilot musejí absolvovat mezipřistání v Šumperku. Dorazí včas?
11.50 První knihy se už vykládají v pražském knihkupectví Neoluxor.
13.00 Přistává letadlo v Hradci Králové a do půl hodiny jsou knihy v hradeckých knihkupectvích. Ostravský ultralight je ještě ve vzduchu.
14.18 Kniha je v Brně ve všech třech prodejnách.
14.45 Karlovy Vary. V tu chvíli jsou knihy už ve 26 knihkupectvích, rekord by mohl být úspěšně ukončen… Stále nemáme zprávu z Ostravy.
15.23 Knihy jsou v Ostravě! Celkem je zavezeno 29 knihkupectví! Ivo Železný si promnul vousy a podal si ruku s Josefem Formánkem. Dokázali napsat, vydat a distribuovat knihu do 24 hodin! To je světový rekord! Druhý je v napsání knihy za 12 hodin! Pomáhal jim tým desítek lidí, bez nároku na honorář. Včetně tiskařů, řidičů, pilotů i knihkupců. Všem jim patří dík. Čerstvě vytištěnou knihu si gravidní slonice Delhi očichala a shledala ji nezávadnou…
Další den hlásí Karlovy Vary, že už mají vyprodáno. Po nich další prodejny. První peníze pro slůně! Stejnou částkou, kterou vydělá kniha, navíc přispěje ústecké ZOO i město Ústí nad Labem, jak slíbil primátor Petr Gandalovič. Jestli i vy chcete přispět, aniž byste si koupili knihu Létající jaguár, můžete své bohulibé platby svěřovat na účet ústecké zoologické zahrady 44 00 22/0300 pod heslem CHOBOTI.

Knihkupectví Neoluxor na pražském Václaváku právě zavírá, jen reality show ve výloze bude pokračovat. Formánkovi to píše, Nesnídalovi kreslí a Žofková rediguje jedna báseň.
Vraťme se ale na začátek. To byla jen sázka… Josef Formánek, autor úspěšného románu Prsatý muž a zloděj příběhů, se vsadil o vousy a nakladatel Ivo Železný o vlasy. Pochopitelně, že je oholí, když Formánek nenapíše za 12 hodin knihu a Železný ji za stejnou dobu nevyrobí a nerozveze (aspoň do dvaceti českých knihkupectví). Když se to podaří, bude z toho naopak světový rekord a výtěžek dostane slůně, které se každou chvíli narodí v ústecké ZOO.

Nejdříve nešly mikrofony, novináři většinou neslyšeli ani slovo. Vaněk z agentury Dobrý den ale udělal výmluvné gesto, takže všichni pochopili:
Start! Zpoždění nakonec bylo jen 9 minut.
15.24 Ze tří set čtyřiceti šesti došlých témat se vylosovala tři: Marnost, Největší láska mého života, Cestování a MHD v Praze. Formánek začal kouřit. Ilustrátor Dalibor Nesnídal s tužkami a gumou, tuší a akvarelovými barvami zase skicoval, zatím bez textu, dav za výlohou, až se z něj kouřilo. Nejvíc dýmu ale šlo z mistrových doutníků. Protože Neoluxor má v prodejně hlásiče kouře, byla výloha, kde seděli, pootevřená.
16.00 Formánek je zádumčivý.
16.40 Mistr oznamuje, že vymyslel název Létající jaguár.
18.13 Odevzdává dokonce hotovou úvodní kapitolu.
21.46 Prvních asi dvacet stran včetně ilustrací jde do grafického studia Tanga, odkud hlásí, že do tiskárny odešla obálka knihy. Texty se kvůli evidenci rekordu odesílají zároveň do agentury Dobrý den. Pak si spisovatel dopřál pivo a večeři – lilek a cukinu pečené na olivovém oleji. Je to už druhá večeře, první, suši, byla kolem páté odpoledne. Vypadá to, že je vegetarián… Zato Nesnídal nevečeřel. A znovu do práce. Před zraky diváků Formánek částečně diktuje rovnou do počítače paní redaktorky Jany Žofkové, dělá si poznámky na papír a konzultuje s Daliborem Nesnídalem ilustrace. Panuje skvělá nálada, vše běží nad očekávání skvěle.
23.50 Volá grafička Dana Kavalecová: prvních 21 stran odchází do tiskárny. O půlnoci máme doprovodný program: pět bulharských Romek vyrazilo před Neoluxor na štafl. Formánek je zádumčivý. Odpovědná redaktorka Jana Žofková mu zakazuje další pivo. Formánek předstírá pláč, ale Žofková je neoblomná: Až po rekordu.
00.17 Přijíždí kurýr Ivo Železný (dělá i korektora) pro obrázky a já, produkční, odesílám další třetinu textu.
01.27 Sedím v podzemí u počítače. Z výlohy se ozývá hurónský smích. Běžím nahoru, chci být u toho. Formánkovi se právě povedl báječný dialog, čte ho už podruhé nahlas. Nemá chybu! Ale Formánku, moc se nesměj! Už ti zbývají jen necelé dvě hodiny. Jana Žofková potřebuje pít! Vydávám se na průzkum po Neoluxoru! V kavárně objevuji tonik. Stačí?
02.10 Formánek dělá poslední autorské zásahy. Po Václaváku už nikdo nechodí, holky to vzdaly, sem tam se mihne nějaký opilec, jinak ticho. Josef Formánek se už těší na pivo… Během rekordu vykouřil tři balení doutníků! Zvoní mi mobil. Dana Kavalecová posílá dalších 20 stránek k tisku!
02.43 Hurrrá! Hotovo! Po 11 hodinách 19 minutách! Napsáno a ilustrováno! Agentura Dobrý den slavnostně přebírá disketu s hotovým textem. Josef Formánek si spokojeně prohrábl kštici. Světový rekord se zdařil!!! Čekáme na nakladatele, aby do grafického studia odvezl obrázky, mailem odchází poslední část textu. Ve 03.45 opouštíme výlohu.
05.21 Poslední stránky odcházejí do ústecké tiskárny Horák. Na „rotačkách“ běželo vše jako po drátku, a tak mají v 8.00 dotištěno všech 80 stran včetně obálky. Zástupci tiskárny tvrdí, že je to „normálka“. Formánek zase tvrdí, že jeho kamarád Milan Horák je blázen. Ať je to, jak chce, kniha s názvem Létající jaguár je na světě. Aby nebyly věci úplně jednoduché, ke knize nebyl přibalen jaguár, nýbrž hadrový slon – symbol očekávaného přírůstku ústecké ZOO. Barevné slůně výtvarně navrhla Nadia Surel Novotná a vyrobila firma Audit V. T.
09.30 Celkem sedm set svazků se rozdělilo do třiceti balíčků a bylo připraveno k distribuci. Nakládají se do rychlých vozů společnosti Klokočka.
10.00 Knihy dorazily do první prodejny – knihkupectví Beran a vzápětí do knihkupectví Pod věží v Ústí nad Labem.
10.55 Vyjíždějí další auta do Liberce, Prahy, Brna, Plzně, Karlových Varů, Písku…
11.38 Vyletěla dvě letadla: pilot Miroslav Vršecký směr Ostrava a Bohumil Vaněček směr Hradec Králové. Podle pilotů ultralightů to kvůli větru bude „dost na hraně“. Do Hradce se přesto prý letí dobře. Směrem na Ostravu ale vane tak silný boční vítr, že Jaguár a pilot musejí absolvovat mezipřistání v Šumperku. Dorazí včas?
11.50 První knihy se už vykládají v pražském knihkupectví Neoluxor.
13.00 Přistává letadlo v Hradci Králové a do půl hodiny jsou knihy v hradeckých knihkupectvích. Ostravský ultralight je ještě ve vzduchu.
14.18 Kniha je v Brně ve všech třech prodejnách.
14.45 Karlovy Vary. V tu chvíli jsou knihy už ve 26 knihkupectvích, rekord by mohl být úspěšně ukončen… Stále nemáme zprávu z Ostravy.
15.23 Knihy jsou v Ostravě! Celkem je zavezeno 29 knihkupectví! Ivo Železný si promnul vousy a podal si ruku s Josefem Formánkem. Dokázali napsat, vydat a distribuovat knihu do 24 hodin! To je světový rekord! Druhý je v napsání knihy za 12 hodin! Pomáhal jim tým desítek lidí, bez nároku na honorář. Včetně tiskařů, řidičů, pilotů i knihkupců. Všem jim patří dík. Čerstvě vytištěnou knihu si gravidní slonice Delhi očichala a shledala ji nezávadnou…
Další den hlásí Karlovy Vary, že už mají vyprodáno. Po nich další prodejny. První peníze pro slůně! Stejnou částkou, kterou vydělá kniha, navíc přispěje ústecké ZOO i město Ústí nad Labem, jak slíbil primátor Petr Gandalovič. Jestli i vy chcete přispět, aniž byste si koupili knihu Létající jaguár, můžete své bohulibé platby svěřovat na účet ústecké zoologické zahrady 44 00 22/0300 pod heslem CHOBOTI.

Category: 2004 / 07-08

Blýskavé pozlátko „nového“ kapitalismu, chudoba a korupce. Takový je svět ukrajinského Kyjeva. Města, které nedává jednoznačné odpovědi. Města, ve kterém si místy připadáte jako v Paříži, místy jako na dalekém východě.

EVROPSKÁ METROPOLE
Dnešní Kyjev se svými bezmála třemi miliony obyvatel je jednou z obrovských evropských metropolí. Město se širokými bulváry lemují majestátní stromořadí a monumentální budovy rozličných architektonických stylů. Má hustou síť tramvajových tratí a tři linky metra, které brázdí ukrajinské podzemí. „Je to krásné město, po sedmi stoletích úspěšně navázalo na to, co zde začal kníže Jaroslav Moudrý. V té době byla Ukrajina velmi rozvinutou zemí. Žilo tady šedesát tisíc obyvatel, zatímco v Paříži pouhých pětatřicet tisíc,“ říká hrdě Ukrajinec Sergej. „Je tu svoboda, mnohem víc příležitostí než ve všech ukrajinských městech, můžete tady dělat byznys. Od pádu Sovětského svazu jsme nezávislí, ale musíme si budovat nový kapitál. Když se tu projdete, zjistíte, že se podobá jakémukoliv jinému evropskému městu.“ Opravdu, není to město bídy, špíny a bezdomovců. Ale narazíte zde i na místa, kde si připadáte jako v historickém filmu z doby stalinismu. Život tu každopádně plyne klidněji a pomaleji. Lidé se probouzejí okolo osmé, ulice ožívají až krátce po deváté. Ruština na ulici nad ukrajinštinou převládá.

LETIŠTĚ BORISPOL
Pokud se do hlavního města Ukrajiny rozhodnete cestovat letecky, vaší první zastávkou bude kyjevské mezinárodní letiště Borispol. A jestliže se na cesty vydáte třeba v lednu, čeká vás teplota hluboko pod minus dvacet stupňů Celsia. Letiště samotné může vzbuzovat rozličné dojmy. Pamětníci budou překvapeni, jak se za uplynulých několik měsíců zmodernizovalo a zlepšilo nabídku a kvalitu poskytovaných služeb. Pravý americký hot dog s dobře vychlazeným guinnessem v irské restauraci je vážně dobrý. Zahraniční poradci a byznysmeni, kteří jsou tady poprvé, budou naopak více přemýšlet, proč ve frontách na celní odbavení musejí nezřídka čekat přes dvě hodiny a proč profesionální dovednosti ukrajinských celníků a pracovníků letiště jsou jen velmi pochybné. Abyste si zde mohli vychutnat pravý americký párek v rohlíku, irské pivo nebo italskou pizzu, neobejdete se bez patřičného množství amerických dolarů. Bez nich totiž – alespoň na letišti – nekoupíte vůbec nic.
Ze samotného letiště se do centra můžete dostat několika způsoby: 1. nejsnáze autem vašich známých, 2. autobusem, ale děsně pomalu, 3. možná vozem taxi, 4. určitě a za všech okolností ilegálním vozem taxi. Za jízdu „černým taxi“ zaplatíte asi 30 dolarů, přičemž je pravděpodobné, že si dokážete usmlouvat lepší cenu. Také je dobré mít na zřeteli, že na cestě do města vždy hlídkuje mnoho policistů, kteří ustavičně zastavují a kontrolují projíždějící automobily, a to zjevně bez konkrétního důvodu. Řidiči nejsou kupodivu při rozmluvě s policisty agresivní a chovají se velmi ochotně. Policisté jim to oplácejí vysokými pokutami.

ZMĚNY PO PERESTROJCE
Krátce po rozpadu bývalého sovětského impéria a po vyhlášení Ukrajiny nezávislým státem 24. srpna 1991 se na pověstném Kreščatiku objevilo první italské espreso, nové značkové obchody a drahé bary. Pod náměstím vzniklo třípodlažní bludiště přepychových obchodů téměř všech světových značek, kavárničky, cukrárny, samoobslužné restaurace přes čínské až po ukrajinská bistra – vše téměř stejného typu, jako můžete nalézt v Praze u Anděla nebo třeba v pasáži Myslbek. Jejich služeb ale stále může využívat jen hrstka vyvolených: Ukrajinci pracující u zahraničních firem, obchodníci, členové ukrajinské mafie, cizinci a prostitutky. Jinak si město stále zachovává onen poválečný stalinský styl architektury. Duch moderních obchodů se do jeho bombastických oblouků vměstnává velmi těžce. Beton, asfalt, komíny, haly zející prázdnotou. Nic se dnes nevyrábí, závody většinou stojí, mzdy se nevyplácejí, každý se živí, jak umí. Na sídlišti si můžete koupit kombajn a banky běžně úřadují v panelácích. Na nádražích stále svítí jen několik zářivek. Proud se zde z úsporných důvodů stále běžně vypíná, a tak na některých místech večer vládne příšeří akčních filmů. Za návštěvu rozhodně stojí místní trhy, které fungují i v noci. Za ochutnání stojí sosisky – něco jaké české párky. Před lety úzkoprofilové zboží, dnes je máte za chvíli před sebou na umělohmotném tácku ohřáté z mikrovlnky. A nejenom to. V malém okénku, kterým sotva prostrčíte ruku, vám za pár hřiven, což je současná ukrajinská měna, v každou noční dobu prodají sušenky, pivo či vodku. Alkohol je v Kyjevě k dostání na každém rohu. Jeho kvalita je však velmi rozdílná – od velmi levných a zpravidla zdraví škodlivých ukrajinských vodek až po velmi drahé, exportní. Mezi mladými však už vodka tak populární není a na její místo nastupuje pivo. Není výjimkou, když při víkendových procházkách potkáte skupinku patnáctiletých až sedmnáctiletých děvčat, z nichž každá má v ruce láhev. Pravda, většinou jim vydrží celý den, ale je přece důležité být „in“. V médiích běží masivní reklamní kampaně pivovarů a ve městech na pěších zónách lze koupit několik druhů většinou lahvového piva. V restauracích si pak dávají záležet na tom, aby měli alespoň dva druhy točeného piva. Hitem poslední doby se stalo nefiltrované „bílé“ pivo – jeho kvalita se za poslední léta prý hodně zlepšila.

CHUDÁ VĚTŠINA A BOHATÁ MENŠINA
Ukrajinskou společnost tvoří chudá většina těch, kteří by si v podstatě přáli setrvat ve starých pořádcích sociálních jistot, a bohatá menšina podnikatelů, kteří chytli vítr do plachet. Jen tak pro obrázek, nájemné pro cizince za dvoupokojový byt se v Kyjevě může vyšplhat i k sedmi stům amerických dolarů, místní ale nezaplatí více než patnáct dolarů. Jídlo tu stojí v přepočtu jako u nás, ale výdělky chudých často dosahují jen tisícikoruny měsíčně. Obyvatele hlavního města bychom proto mohli rozdělit ještě jinak: polovina z nich nájemné platí, druhá nikoli. Jednoduše na ně nemá. Město se neodváží tolik lidí vystěhovat na ulici ani jim odpojit elektřinu nebo plyn.
Někteří Ukrajinci si ale žijí na velmi vysoké noze. Pod Kyjevem, jak se tu říká venkovu kolem metropole, si vystavěli dači ve stylu pseudozámečků v růžových barvách se spoustou věžiček, sloupů a podloubí. Jedná se většinou o magnáty, kterým patří hutní kombináty s produkcí oceli, chemické závody prosperující na transferu ropy a plynu, překupníci a zprostředkovatelé všeho zboží i lidí.
Jiná je situace na venkově. Ten žil vždycky podstatně hůře. Ukrajinské vesnice, to jsou blátivé, téměř nesjízdné cesty a rozpadající se stavení s doškovými střechami. Lidé se zde bojí o budoucnost, přestávají se rodit děti. Ukrajině proto hrozí, že při současném tempu porodnosti bude mít za padesát let o celých čtyřicet procent méně obyvatel.

ČECHŮM SE TU LÍBÍ
Češi, kteří se na Ukrajině z různých důvodů usadili, si na zdejší život nestěžují. „Vše zde plyne jaksi pomaleji,“ shodují se do jednoho. Dvaatřicetiletého Martina to po revoluci táhlo na Východ tak silně, že kývl i na nabídku vyučovat češtinu v ukrajinské vesnici Bohemka. „To byla tvrdá zkouška. Pustá krajina, sousední ves se nacházela deset kilometrů daleko. Některé děti mluvily obstojně česky, jiné neznaly ani slovo. Ale přesvědčovaly mě, že všemu perfektně rozumějí. Proč se vlastně učily česky, mi je dodnes záhadou – zřejmě z nostalgie a kvůli svým českým prarodičům.“ Po dvou letech nakonec přesídlil do ukrajinské metropole, kde pracuje pro jednu zahraniční firmu. „Líbí se mi tady, jinak bych tu nežil. Ale jsem rád, že se mám v Čechách kam vrátit. Natrvalo bych to asi nezvládl. Naprosto nepředstavitelné by pro mě například bylo soužití s Ukrajinkou. Ony dobře vypadají, ale to je tak všechno. Kamarád svou ukrajinskou ženu musel všechno učit od A do Z. Je to zkrátka jiná kultura,“ říká. „Tato země nás poznamená,“ pokračuje jedna ze zaměstnankyň českého konzulátu v Kyjevě. „Připadá mi, že v Ukrajincích se zrcadlí historie – léta perzekuce a pronásledování. Na pohled mi připadají strašně smutní.“ Zajímavé je prý sledovat místní televizi: běží tam i několik desítek let staré estrády a reklamy. Zážitkem je také návštěva místního zdravotnického zařízení. „Jednou jsem spadl ze schodů a rozbil jsem si hlavu. Doktora jsem sháněl několik hodin. Paní na příjmu nejdříve nemohla pochopit, kdo vlastně jsem. Potom se mě ujal nějaký doktor, který jako by z oka vypadl Michalu Suchánkovi. Ukázal jsem mu rozbitou hlavu, on vytřeštil oči a vznesl dotaz, co s tím má dělat. Odpověděl jsem, že asi zašít. Prý mám přijít za hodinu a přinést si náplasti. Pak se mě ujal jeho kolega, který se mě zeptal, jestli mi bude vadit, když budu mít na hlavě jizvu. Chlapa prý dělá pořádný šrám.“

POSVÁTNÉ MÍSTO
Kolébka veškeré východoslovanské kultury byla postavena kolem řeky Dněpr, třetí největší řeky v Evropě. Nejprve byly obydleny břehy, pak se město začalo roztahovat do šířky. V desátém století z něj jeho význam a prosperita udělaly hlavní město Kyjevské Rusi. Jeho obchodní styky s Byzancí, Skandinávií, Čínou a Západem byly velmi intenzivní. Až do revoluce v roce 1917 byl Kyjev kosmopolitním městem. Dnes, po sedmdesátileté sovětské diktatuře a po deseti letech obrovských ekonomických potíží město doufá, že najde dřívější prosperitu.
Nejposvátnějším místem celého Kyjeva je Kyjevsko-pečorská katedrála Panny Marie před zesnutím, řečená lávra, kde jsou pohřbeni mniši, jejichž mumifikované ostatky věřící dodnes uctívají. „Tady se usadila nejstarší náboženská komunita celé naší ruské země,“ vysvětluje otec Boris. „První mniši, kteří se stáhli ze světa, se ukryli tady. Potvrzením jejich svátosti a čistoty jejich života jsou jejich ostatky, které zůstaly nedotčené tisíc let. Tady se odehrál zázrak, proto mají tyto jeskyně velký význam pro všechny věřící. Mnoho lidí se v těchto prostorách vyléčilo ze svých nemocí a z jiných tu byl vymítán ďábel.“

Category: 2004 / 07-08

Sotva pár kroků od rovníku nad modrou hladinu Indického oceánu vystupují ostrovy Republiky Maledivy. Dvě tisícovky atolů a atolků pokrývají plochu pouhých tří set kilometrů čtverečních jihozápadně od Indie.
Lidé obývají přibližně dvě stovky z velkého množství ostrovů. Navíc na celé polovině z těchto dvou set sídel nežije víc než pět set obyvatel. Výjimku tvoří ostrov Male, na kterém se nachází i stejnojmenné hlavní město Malediv, v místní řeči zvané Kaafu.


S TRITONEM ZA DOBRODRUŽSTVÍM
Letiště zabírá celý ostrůvek Hulule v blízkosti hlavního města, či chcete-li ostrova Male. Právě tady přistálo naše letadlo po desetihodinovém letu z Evropy za potápěním v korálových zahradách s mantami, žraloky a celou řadou pestrobarevných měkkýšů a mořských hub v okolí maledivských ostrovů.
Na Maledivách se mezi místními vesničkami a turistickými centry rozesetými na jednotlivých atolech po vlnách Indického oceánu pohybují malé motorové čluny, v podstatě jakési „lodibusy“. Milovníci aut si tu na své příliš nepřijdou. Jejich provoz je možný pouze na hlavním ostrově Male a také na ostrově Gan v jižní části souostroví.
Naše loď směřovala přes soustavu ostrovů South Male Atoll do oblasti Ari Atoll, kterou jsme celou projeli a prozkoumali nejúplněji. Co se potápění týče, je právě tato oblast z celých Malediv nejvyhlášenější. Ostrovy tu vystupují nad mořskou hladinu jen výjimečně výše než dva a půl metru, a tak Maledivci s obavami sledují stoupající mořskou hladinu, za kterou může tání ledovců v severních a jižních oblastech Země. I když různé odhady stoupání světového oceánu hovoří o vzestupu hladiny do roku 2050 o deset až dvacet pět centimetrů, pro některé atoly může už i toto zvýšení znamenat těžko řešitelný problém.
Kapitánem naší jachty Triton, pojmenované zřejmě po synu řeckého boha moří Poseidona a jeho manželky Amfitrity, je Jásir. Maledivci jsou etnickou míchanicí skupin sinhálského, arabského a malajského původu. I proto je státním náboženstvím Republiky Maledivy sunnitský islám a soudnictví vychází z islámského zvykového práva šaría.
Absolvovali jsme nezbytné formality nutné k potápění, Jásir vyzdobil Triton českou vlajkou a chystali jsme se vyrazit. Jen co jsme ale vstoupili na palubu, začalo pršet. S malými přestávkami, ve kterých žlutý kotouč nesměle pronikl roztrženými mraky, pršelo po celých následujících deset dní. Na vině bylo monzunové období, bohaté na déšť, které končí v polovině prosince. Letos se však trochu protáhlo…

LETCI OCEÁNU
U atolu Male jsme se potápěli na vnější straně poblíž ústí kanálů, například Embudhoo Kandu, Dhigu Thila či Guraidhoo Kandu, které silný proud vymlel v korálu. Právě na těchto místech se hodí zkušenosti s driftovými (proudovými) ponory. Pohyb pod hladinou mi tu často připomínal jízdu na tobogánu. Co chvíli mě prudký proud stočil a doslova se mnou mrsknul o útes. Možná i proto jsou tu při potápění povolené rukavice, které jinak průvodci na mnoha potápěčských lokalitách světa zakazují. Vědí proč. Ruce nenechavců schované v rukavicích dokáží beze strachu ze zranění rozebírat pomalu rostoucí korálový útes a na dlouhé roky tak zbavovat podmořskou zahradu její krásy.
V proudech se ovšem zdržují i velké ryby, například rejnoci druhu Aetomylaeus vespertilio, které jsme viděli plavat ve formaci, majestátní napoleoni druhu Cheilinus undulatus a velké množství různých druhů kaniců, z nichž někteří dosahovali délky až jednoho metru. Viděli jsme i několik hejn barakud druhu Sphyraena barracuda a žraloků, mezi nimiž hrál prim silný a impozantní žralok spanilý, bělocípý či lagunový. Pro tyto paryby jako by silný proud vůbec neexistoval. Pohybovaly se s takovou elegancí a samozřejmostí, že jsem se vedle nich cítila jako neobratný hromotluk. Jsou však hrozně plaché, a tak kdo vidí žraloka na volném moři, může hovořit o štěstí. Když se nám podařilo zadržet dech, abychom co nejdéle nevypustili bubliny, připlouvali k nám až na dotek ruky. Bohužel blesky našich fotoaparátů je vždy obrátily k pozvolnému ústupu do oceánu.
Pak to přišlo. Manty. Na pozici nazvané, jak jinak, Manta Point, jsme napočítali celkem sedmnáct setkání s těmito půvabnými letci oceánu. Záměrně říkám setkání, protože viditelnost mohla být pouze kolem deseti metrů. Kvůli zhoršené viditelnosti vlastně ani netuším, kolik ladných živočichů kolem nás v té chvíli celkem bylo a kolik z nich se k nám z nějakého neznámého důvodu znovu vracelo. Manta Point je vyhlášenou mantí „čisticí stanicí“, kde jim ryby – pyskouni Thalassoma amblycephalum – odstraňují z těla parazity a zbytky staré kůže. Poté v klidu odplouvají na volné moře, aby pomocí takzvaných hlavových ploutví, vyrůstajících po stranách hlavy, dále nabíraly do své velké huby plankton, kterým se živí.
Při pozorování mant se mi vyplatilo jedno pravidlo – když chceš pozorovat manty, přikovej se ke dnu a čekej, ony si tě najdou. Fungovalo to. Našla jsem si dobrou polohu a se zatajeným dechem jsem pozorovala, jak na mě nalétávají jedna po druhé. Mohla bych přesně popsat detaily jejich asi třímetrových „bříšek“, která přímo lákala k pohlazení.

POHLED OBRA
To nejlepší nás teprve čekalo. Největší paryby na světě, kterými jsou žraloci obrovští (Rhincodon typus), místně zvaní fehurihi. Dorazili jsme s Tritonem k místu zvanému Maamigili Faru. Skočili jsme do vody do obrovského kanálu, ponořili se do hloubky asi čtyřiceti metrů a pozvolna stoupali. Všichni už šli pomalu na náš člun, když jsem najednou zaslechla cinkání oznamující běžně konec ponoru. „No jo, vždyť už končím…,“ řekla jsem si, protože jsem si myslela, že lodním zvoncem dává netrpělivý Jásir signál k vynoření. Pak jsem zvedla hlavu a ztuhla. Pomalu se ke mně blížili čtyři asi tak sedmimetroví žraloci obrovští! Vplula jsem jim do cesty těsně před otevřené huby, které mají tito neškodní „lovci“ planktonu v okamžiku otevření tak veliké, že bych se do nich možná i vešla. Ten nejbližší mě o kousek minul a zvědavě si mě prohlédl svým velkým okem. V jeho pohledu jsem cítila otázku: „Co jsi zač a jak divně to vypadáš…?“
Po takových zážitcích už bylo těžké něčím nás překvapit. Potápěli jsme se prostě s tím, že už máme vybráno. Přesto byly výjimečným zážitkem Modré jeskyně, které skutečně odpovídají českému překladu. Tvoří je kaskáda několika menších, poměrně širokých skalních výdutí nad sebou, vyplněných neskutečným množstvím bleděmodrých měkkých korálů. Visí ze stropu a připomínají záclonky. Mezi nimi jsou občas do žluta zbarvené gorgonie a další z mnoha druhů korálů a hub…


MALEDIVY
Úřední název: Republika Maledivy
Poloha: 0°30’ j. až 6̌47’ s. z. š., 72̌33’ až 73°38’ v. z. d.
Rozloha: 298 km2
Počet obyvatel: 285 000 (2003)
Hlavní město: Male, 63 000 obyvatel
Úřední jazyk: maledivština (divehi)
Měna: maledivská rupie (rufiyaa – MVR), 100 laari
Časové pásmo: GMT + 5 hodin
Získání nezávislosti: 26. 7. 1965, v roce 1968 změna monarchie na republiku Území Republiky Maledivy se skládá z přibližně 2000 korálových ostrovů a velkého množství skalisek a útesů, uspořádaných do dvou severojižně orientovaných pruhů v délce asi 750 kilometrů. Ostrovy vystupují z podmořského Maledivského hřbetu a jen ojediněle přesahují výšku 2,5 m n. m. Na ostrovech je tropické monzunové podnebí s malými ročními výkyvy teploty mezi 28-31 ̌C a srážky v rozmezí 1800-3000 mm. Většina srážek spadne od května do září.
Tradičním obchodním artiklem Maledivců jsou ryby a rybí výrobky tvoří rovněž hlavní část exportu. Pro ostrovy je životně důležitý turistický ruch, který je v současnosti nejvýznamnějším zdrojem příjmů státu (asi 200 000 turistů ročně). Výrazným problémem ostrovního státu je zásobování vodou, protože jeho vlastní zdroje sladké vody jsou omezené a stále se zvyšuje znečišťování ostrovů i moře odpadem produkovaným náročnými životními návyky turistů.

Category: 2004 / 07-08

Po většinu roku je Kalibo nevzhledným špinavým městem na pobřeží filipínského ostrova Panay. Úzkými jednotvárnými ulicemi od rána do večera proudí pomalované náklaďáky a trojkolé motorikši a pro hustý smog se nedá ani dýchat. Vše se dramaticky mění poslední týden v lednu, kdy tady vypukne Ati-Atihan, nejokázalejší a nejbarvitější festival země. Město se na osm dní zaplní návštěvníky a veselím.

OSLAVY V RYTMU BUBNŮ
V přecpaných ulicích se proplétám oslavujícím davem a snažím se najít levnější hotel. Všude je to ale stejné.
Ati-Atihan je snad jediná doba, kdy místní hoteliéři vydělávají a ceny ubytování letí do absurdních sum. Po dvou hodinách zůstávám v malém hotýlku v jedné z nejrušnějších ulic. Depresivní pokojík s rozvrzanou postelí a větrákem, bez okna a s koupelnou na konci chodby tady normálně stojí dvě stě pesos. Za tři noci nejdivočejších posledních dnů festivalu však musím zaplatit čtyři tisíce, a to mám ještě štěstí, že někdo zrušil rezervaci, jinak jsou všechny hotely plně obsazené. Za takovou cenu si může ubytování dovolit pouze movitější vrstva filipínských návštěvníků. Ostatním to však očividně nevadí. Tisíce lidí nocují na zemi v městských parcích či na zahradách svých známých. Konečně je čas fiesty a spánek je až na posledním místě.
Ulicemi teď neustále proudí skupinky členů střeleckých klubů se svými zbraněmi, tradiční tanečníci, jásající přátelé či zaměstnanci, kteří reprezentují svůj podnik – banky, restaurace, místní obchody nebo dopravní společnosti. Ati-Atihan je pro ně časem rovnocennosti, kdy si v jednom davu zatančí a zazpívají šéfové s podřízenými a na chvíli se zapomene na rozdíly. Přitom skupinky mají někdy jen pět, největší pak něco přes sto členů. V žádném případě nesmějí chybět bubny a zvláštní xylofony ve tvaru lyry, do jejichž destiček hráči buší dřevěnou paličkou se stejnou vervou jako bubeníci.
Melodie se různí, od starých tradičních po imitace amerických popových hitů. Každému souboru jde o přehlušení ostatních orchestrů. Výsledkem je neskutečná kakofonie, která mi prvních pár hodin připadá zajímavá a exotická, ale postupem času mě z toho začíná bolet hlava. Je jasné, že do konce týdne si tady moc klidu a spánku neužiju.

JAK FESTIVAL VZNIKL
Ati-Atihan na první pohled vypadá jako spousta bezdůvodného veselí a pití, vše má ale svůj historický význam. Na vznik tradice existuje několik teorií. Podle knihy „Maragtas“, sepsané Pedrem Monteclarem v roce 1907 na základě starobylého rukopisu, někdy ve 13. století deset náčelníků z Bornea uteklo před zlobou tamního mocného sultána a jistou smrtí. Po několika strastiplných dnech na moři přistáli na ostrově obývaném kmenem Ati. Náčelníci od původních obyvatel ostrov koupili pouze za jednu zlatou čelenku, jíž pak náčelník Atiů obdaroval svou ženu. Na přivítání nových pánů pak
Atiové uspořádali okázalou slavnost, která má být počátkem tradičního festivalu.
Další teorie se váže až k době po koupi ostrova, kdy tamní obyvatelé často válčili s Malajci. Po ukončení dlouhého konfliktu obě strany oslavovaly a Malajci si začernili tváře sazemi, aby vypadali jako tmaví Atiové a vyjádřili tak jednotu s jejich kmenem. Z toho vzniklo tagalské Ati-Atihan, doslova „napodobování Atiů“.
Podle třetí legendy se jednou v zimě chudí Atiové z hor vydali do úrodných nížin, a protože už neměli co jíst, chodili kolem domů svých bohatších sousedů a žebrali o jídlo. Na oplátku jim pak zpívali a tancovali. Tak to chodilo každý rok a obyvatelé měst si rituály Atiů oblíbili. Pak k nim Atiové přestali chodit. Lidem oslavy natolik chyběly, že si začali začerňovat tváře a oblékat domorodé kostýmy a sami napodobovali tančící divochy.

VE VÍRU ALKOHOLU
Průvody v kostýmech procházejí městem až poslední den festivalu. Do té doby se všichni připravují, hlavně alkoholem. Po celém Kalibu vyrostly spousty improvizovaných hospůdek a restaurací. I obyvatelé těch nejubožejších chýší postaví na ulici pár židlí a stolů, nakoupí basy piva a na týden mají o výdělek postaráno. Všude se pije to stejné: pivo San Miguel, gin a levný filipínský rum Tanduay. V jedné hospodě mě ke svému stolu zve parta mladých studentů. Před nimi stojí bezpočet prázdných láhví, ale všichni jsou odhodláni pokračovat až do rána. Rone, kterému je teprve sedmnáct, má v sobě už pět piv a bezelstně povídá: „Rodiče proti tomu nic nemají. Vždyť je to jen jednou za rok, tak proč si neužít.“
Už Fern~ao Magalh~aes, který se na Filipínách zastavil na své cestě kolem světa, se podivoval nad tím, kolik toho zdejší lidé dokážou vypít. Pití alkoholu však mělo vždy svá pravidla. Bylo velmi neslušné pít sám nebo se objevit opilý na veřejnosti. Pilo se zásadně ve skupinách, kde seděli odděleně muži a ženy, a všichni kolemjdoucí byli zváni, aby se připojili alespoň na skleničku. Alkohol byl silně spjat se všemi oslavami, od svateb po pohřby. Tyto zvyky u baptizovaných Filipínců postupně vymýtila katolická církev, která na Filipínách zakotvila se španělskou kolonizací. Nikdy se jí však nepodařilo zakázat alkohol během Ati-Atihanu. „Koneckonců, Atiové nejsou křesťané,“ objasňuje mi tradici další opilý student Albert, „a my jim tímto vzdáváme poctu.“
K ránu se u vedlejší hospody začínají rvát dva muži a brzy se s dřevěnými židlemi přidávají jejich přátelé. Ostatní jen pobaveně přihlížejí. Pak se ozvou výstřely, a rváči i diváci se v mžiku rozutečou. Za pár minut je vše při starém, jako by se nic nestalo. Právě alkohol má na Filipínách na svědomí nejvíce vražd. Vše zpravidla začne bezvýznamným problémem v opilosti a v horším případě končí vzájemným pobodáním soupeřů. V pět ráno se na vratkých nohou rozcházíme a ani se mi nechce věřit, když mi všichni tvrdí, že je tam zítra najdu znovu, jako ostatně každý den festivalu.

JAKO CIZINEC JSEM ZA EXOTA
Na další den mě mí noví přátelé pozvali, abych se připojil k jejich skupině v průvodu. Všichni jsou čerství a usměvaví, zatímco já mám po předešlé noci hlavu jako střep. Utahují si na hlavu šátky s americkou vlajkou, typický výraz obdivu filipínské mládeže k americké kultuře. Po hodině příprav a popíjení narůžovělého likéru domácí výroby se dáváme do pohybu. Vlasatý Tex s tetováním Boba Marleyho na předloktí je hlavním bubeníkem a udavačem rytmu. On rozhoduje o tom, co se bude hrát a jakým tempem, a podle něho pak musejí všichni tancovat a poskakovat. Ze severního předměstí se pomalu suneme do centra města k hlavní katedrále, občas se k nám někdo připojí nebo pár lidí naopak zase odpadne, když potkají na ulici kamarády a zamíří do nejbližší hospody. O pití nikdy není nouze. Mezi průvody pendluje dost pouličních prodavačů se studeným pivem a vodou, takže se místy prázdnými láhvemi a plechovkami musíme takřka brodit.
Jako cizinec jsem v průvodu za exota a pár místních se se mnou nechává fotit. Zahraničních návštěvníků je tady překvapivě málo, celkem jsem jich za čtyři dny potkal asi deset. Přitom v roce 1983 vyhlásil výbor cestovního ruchu OSN
Ati-Atihan nejlepší turistickou atrakcí Asie. Působení teroristické skupiny Abu Sayyaf na jižních filipínských ostrovech však od návštěvy země většinu západních turistů odrazuje.
Dvoukilometrový okruh městem nám trvá asi hodinu a půl. Zpátky docházíme ve značně změněné sestavě, většinu členů naší skupiny jsem předtím nikdy neviděl. Na konci každý dostává kuřecí polévku a další sklenku likéru. Program pro zbytek dne a noci je jednoznačný, stačí se jen shodnout na tom, která hospoda je nejlepší.

ATI-ATIHAN VRCHOLÍ V NEDĚLI
Neděle je posledním a bezpochyby nejlepším dnem
Ati-Atihanu. V šest hodin ráno je mše v hlavním kalibském kostele. Jeho rozlehlá loď je nacpaná k prasknutí a stovky lidí postávají venku. Všichni trpělivě čekají, až jim sakristán, kněz nebo jeho pomocník požehná malou soškou sv. Ni~na. Podle pověsti se toto děťátko poprvé zjevilo v podobě kusu dřeva chudým manželům, kteří se dlouho modlili, aby mohli mít potomka. Santo Ni~no pak pro ně konalo zázraky – ochraňovalo jejich pole před ptáky a zvířaty a zajišťovalo jim dobrou úrodu. Příběh se mezi lidmi rychle rozšířil a poutníci přicházeli zázračné Santo Ni~no uctívat. Později idol přenesl městský farář do kostela a Santo Ni~no prospívalo celému městu. Největší zásluha se mu připisuje za ochranu před muslimskými dobyvateli. Pokaždé když ostrovu hrozil útok z moře, po pobřeží proběhl malý chlapec se zářícím mečem a obyvatelé hned věděli, že se zanedlouho objeví čluny muslimů.
Španělští kolonizátoři se často snažili vnést do místních tradic katolické prvky. A tak v 18. století španělský kazatel posunul datum konání pohanského Ati-Atihanu tak, aby se shodoval se svátkem uctívání sv. Ni~na. Soška nemluvněte se po mši přenese z kostelního oltáře do parku Pastrana, kde ji uvítá zdejší biskup Gabriel V. Reyes. Věří se, že pokud se v tento den soška nevynese na denní světlo, celý ostrov Panay zničí tajfuny.
Poté se v parku začínají scházet tanečníci ve svých barvitých kostýmech; jejich celodenní průvody s rituálními tanci sajo jsou vrcholem celého Ati-Atihanu. První pomalovaní válečníci se dávají do zuřivého tance ulicemi v osm ráno. Vyzdobené kostýmy jsou většinou z přírodních materiálů – bambusu, konopí, mořských řas a mušlí, banánových listů nebo kokosových skořápek, a jejich výroba zabere i několik týdnů. Nejvypracovanější jsou většinou masky se zdobenými čelenkami, často velikosti několikanásobně přesahující hlavu tanečníka. Chudší skupiny se zdobí jednoduššími suknicemi a čapkami z rákosu a trávy. Společným znakem jsou tváře začerněné sazemi. Každá skupina má svého vlajkonoše se znakem a číslem. Porotci na konci procesí vyhlásí vítěze soutěže o nejlepší kostým. Kromě skupin jsou v průvodu i jednotlivci, např. transvestit s ohromnými křídly na zádech, dědeček v partyzánské uniformě, mužík s kovovým trojzubcem a opicí na rameni nebo bezzubý prodavač cigaret, který své zboží nosí v krabici na hlavě. Věková omezení neexistují; v davu poskakují tříleté děti i shrbené stařenky a nutno uznat, že v horkém dni mají překvapivou výdrž. Samozřejmostí je i nekonečné množství reklamy. Při takovém davu potenciálních zákazníků je tady zastoupeno snad vše od polévek Maggi a pracích prášků až po výrobce střešních tašek.
Po západu slunce se ze středu města sune procesí vyzdobených alegorických vozů se soškami sv. Ni~na, doprovázené diváky i tanečníky, kteří ze sebe za světel loučí vybíjejí poslední zbytky energie. Vše ukončují tisíce světel majestátního ohňostroje. A od zítřka bude Kalibo opět tím šedivým, nudným městečkem, než ho za rok probudí bubny dalšího Ati-Atihanu.

Category: 2004 / 07-08

„Chcete vidět pudžu našich žáků?“ ptá se mnich Nima a vyvádí nás z tepla své cely do mrazivé noci. V zimním Zanskaru klesají teploty ihned po západu slunce strmě dolů. Nyní je 25 stupňů pod nulou a na obloze září měsíc. S takovou intenzitou, že pod sebou vidíme celé široké údolí jako na dlani. Měsíčním šerem zvědavě spěcháme na pudžu, jednu z mnoha meditativních modliteb tibetského buddhismu, který se v živé formě zachoval dodnes v Himálaji severní Indie, v oblastech Ladákhu a Zanskaru.
„Tady to bude,“ otočil se k nám náhle mnich, když jsme po chvíli klopýtání klášterem dorazili na jednu plošinku. V zanskarském klášteře Karša, vystavěném na skalním srázu, je jakýkoliv přesun náročným výstupem či sestupem. Často se chodí jen po skalním podkladu nebo po schodištích poskládaných z neopracovaných kamenů. Veřejné osvětlení neexistuje, zábradlí v exponovaných úsecích také ne.
„Cože, tady na mrazu?!“ nemůžeme tomu věřit. Z úst vycházejí mohutná oblaka páry, jak lapáme po dechu. „Ano, tady,“ potvrzuje, a zanechav nás ve tmě, vrací se do tepla svého pokoje.
Nedůvěřivě čekáme. Po chvíli opravdu přichází skupina sedmi mníšků. Stavějí se hezky do řady a ihned začínají zpěvavě recitovat. Tmou se nesou vysoké chlapecké hlasy, pozadí dotvářejí zasněžené hory a malá světýlka některých klášterních pokojíčků. V měsíčním světle před námi stojí, podupává a klátí se skupina malých kluků a zpívají a zpívají.
Měsíc, třeskutý mráz a sedm malých mnichů zcela oddaných svému světu, svým učitelům, své filozofii. Popotahují nosem, odkašlávají a s klidem provádějí starobylý rituál. Ohromeně sledujeme těžko uvěřitelné představení. Co více říct!? Tohle musel před dávnými a dávnými lety vymyslet nějaký opravdu hodně mystický himálajský jogín. Na tomto aktu se jistě od té doby absolutně nic nezměnilo.
Mníšci mají červené nosy a tváře doruda ožehlé od mrazu. Nejmenšímu nemohlo být více než šest let, věk ostatních odhaduji mezi deseti a patnácti lety. Jejich prosté mnišské úbory mi vedle mojí péřovky připadají jako naprosto nepřiměřené vybavení do pětadvacetistupňového mrazu. A o botách – nejčastěji jen obyčejných keckách – ani nemluvě.
Klášter Karša, podle místních pramenů založený roku 1080, je dnes se svými 130 mnichy největším klášterem Zanskaru. Vděčí za to poloze v centru zdejšího osídlení. Více vesnic v okolí znamená více práce pro mnichy, ale také více darů klášteru a větší přísun malých mníšků. Zdejší klášterní škola je díky tomu plná i v současnosti. Mníšci jsou odmalička zasvěcováni do mnišských znalostí, praktik a rituálů. Jedná se především o dlouhou řadu pudž, odříkávání dlouhých posvátných textů. Je úplněk, pudžu, jíž jsme svědky, provádějí mníšci každoročně v tomto období uprostřed zimy, dennodenně po celý měsíc.
O pár pater výše se ozvalo vyvolávání druhého chlapeckého sboru. Zatímco na horní plošince recitovali mníšci do noci posvátné texty za dohledu učitele, žáci na naší plošince měli zřejmě učitelovu plnou důvěru. Podle nasazení, kterého jsme byli svědky, ji jistě nezklamali.
Zhruba po půl hodince měli mníšci pauzu na několik kalíšků teplého čaje z termosek a na pár sušenek. Pak ještě asi 15 minut, a najednou bylo po všem. Kluci se rozběhli za teplem. Celé to trvalo asi hodinu. Přede mnou zůstala prázdná plošinka v mrazivé noci, v mém nitru další velice hluboký vjem. Ještě chvíli jsem tam zíral do tmy a přemítal, zda se mi to všechno jenom nezdálo. Zanskare, Zanskare!!!

Category: 2004 / 07-08

Fantastické představy o pokladech pirátů, které v nás v dětství probouzela kniha spisovatele R. L. Stevensona Ostrov pokladů, jsou možná zhmotněny na malém ostrůvku Oak Island v zálivu Mahone u pobřeží Nového Skotska v Kanadě. Tajemná šachta, hluboká mnoho desítek metrů, představuje jednu z největších záhad moderní doby. Jde o dílo Vikingů, pracoviště dávných alchymistů, nebo skrýš pokladu pirátů, Inků prchajících před Španěly nebo templářů?
Rozluštit tuto záhadu se pokoušely už stovky nadšenců, mezi nimi i osobnosti jako herec John Wayne či polárník Richard Byrd. Do šachty byly na úřední povolení, vyměřování a vrty vloženy už miliony dolarů a při hledání zemřelo několik lidí. Již přes dvě stě let však snahám o své prozkoumání odolává a nikomu se ani za pomoci nejmodernější techniky zatím nepodařilo nic cenného najít.


POČÁTEK ZÁHADY
Místní chlapec Daniel McGinnis slyšel o záhadných světlech a ohních na Oak Islandu už mnohé pověsti. V roce 1795 se proto odhodlal ostrov prozkoumat. Nalezl nehlubokou propadlinu, na které rostl dub. Podle jedné verze byla na větvi dubu velká lodní kladka, podle druhé bylo na větvi vypáleno znamení těžkého břemena na laně. Vegetace kolem stromu byla vymýcena, ale už pomalu začala znovu růst. Objev chlapce přirozeně vzrušil. Vrátil se na místo se dvěma kamarády a s nářadím a začali pod starým dubem kopat. V hloubce přibližně šedesáti centimetrů narazili na vrstvu plochých kamenů, která zakrývala šachtu o průměru téměř čtyři metry. Začali s odkrýváním šachty. Po několika dnech kopání narazili ve třímetrové hloubce na vrstvu dřevěných polen naskládaných těsně vedle sebe a utěsněných olejnatým tmelem. Po dalších třech metrech kopání našli stejnou vrstvu dřevěných polen a totéž se opakovalo v devíti metrech. Jak se jáma prohlubovala, bylo hloubení už nad jejich síly, a tak povolali pár místních mužů, kteří jámu podstatně zvětšili. V této fázi to unavení kopáči vzdali.

HLEDÁNÍ POKLADU – TAJEMNÁ DESKA
Honba za pokladem tím neskončila. O pokladu se dozvěděl obchodník Simeon Lynds a jeho muži se v roce 1803 pustili do práce. Nalezli další vrstvy, tvořené tentokrát kokosovými vlákny, a v hloubce dvaceti sedmi metrů zvláštní kamennou desku popsanou neznámým písmem. Od dříve nalezených kamenů se značně lišila. Byla 5 cm silná a měřila asi 60 x 30 cm. Nápis na desce, podobný runám, si Lynds a jeho lidé vyložili takto: „O čtyřicet stop hlouběji jsou ukryty dva miliony liber.“ Lynds tehdy usoudil, že je na stopě nepředstavitelného pokladu proslulého piráta 16. století sira Francise Drakea, který se zde údajně usídlil s nákladem otroků do Nového Skotska. Skutečně v hloubce necelých tří metrů pod deskou narazily lopaty na jakýsi tvrdý předmět. Avšak než mohli dělníci vyjmout to, co považovali za truhlici s pokladem, šachta se zaplnila vodou, a třebaže se ji pokoušeli vybrat vědrem, úroveň hladiny se nezměnila. Po neúspěšné snaze o odčerpání vody se skupina pokusila o jinou strategii. Plán byl vyvrtat novou šachtu vedle zatopené a tu opatrně zespodu prorazit tunelem. Nová šachta dosáhla hloubky asi třiceti metrů, ale při ražení horizontální chodbičky směrem k předpokládanému místu uložení pokladu voda protrhla předěl a zaplavila i druhou šachtu do výše původní hladiny, takže dělníci sotva vyvázli životem. Místo pak osamělo na dalších 40 let. Šachty byly zasypány, protože z nich nebylo možné vodu vyčerpat.

DŮMYSLNÁ VODNÍ PAST
V roce 1849 vznikla společnost Truro, která bez problémů dosáhla v původní šachtě hloubku 27 metrů. Jenže pak se náhle šachta opět zatopila. Skupina se rozhodla provést zkušební vrt. Nad původní šachtou postavila rampu a za pomoci jednoduchého vrtného zařízení byly práce obnoveny. Vrták prý tehdy narazil na dřevěnou vrstvu v třicetimetrové hloubce. Potom prošel asi třiceticentimetrovým prostorem a vrstvou kovu o šířce padesát pět centimetrů, pak vrstvou dřeva, dalšího kovu, opět dřeva a nakonec vrstvou hlíny. Skupina usoudila, že vrt prošel dvěma truhlami. V jádrovnici se našly tři články podobající se části starého zlatého řetězu. V roce 1850 použili hledači stejný postup z roku 1805 a spustili třetí šachtu, ze které chtěli horizontální chodbičkou narazit na poklad. Stará historie se ovšem opakovala, šachta se náhle zaplavila vodou. Teprve tehdy ale zjistili, že voda v šachtě je slaná a stoupá a klesá s přílivem. Tou dobou si také jeden z dělníků povšiml, že na pláži u Smithovy zátoky (Smith’s Cove), vzdálené asi sto padesát metrů od šachty, stoupají při odlivu k hladině bubliny. Pláž byla prokopána a lovci pokladů před sebou spatřili důmyslný vodní filtrační systém. Kanály, které přiváděly vodu, byly chráněny vrstvami řas a kokosových vláken před zanesením pískem a bahnem. Je pravděpodobné, že kanály i šachtu stavěli titíž lidé.
Další důkladná prohlídka pobřeží ukázala, že pět kameny vykládaných kanálků se později spojuje do jedné chodby dlouhé zhruba 150 metrů a mířící směrem k původní šachtě v úrovni 33 metrů pod povrchem. Vybudování tohoto systému muselo být velmi pracné, protože místo bylo nutné oddělit přehradou zabraňující přístupu moře, zvláště při vysokých přílivech.
Ať to byl kdokoliv, vymyslel nápaditou vodní past. Série povalů utěsněná jílem sloužila jako špunt, pod kterým se udržoval vzduchový polštář nad pokladem. A když byly povaly odstraněny, moře místo uložení pokladu zaplavilo. Hledači se pokusili vybudovat na pobřeží hráz a proniknout systémem vodních přivaděčů. Přesto obě šachty zůstávaly zatopené a vodu z nich nebylo možné vypumpovat. Vyrazili tedy další 40metrovou šachtu a opět začali razit tunel směrem pod původní jámu. To způsobilo, že se dno původní šachty zřítilo, a byl-li v ní poklad, zmizel v záplavě bahna a vody. V této fázi prací to Truro Company vzdala.

KULIČKA Z POPSANÉHO PERGAMENU
Další pokus vypumpovat šachtu proběhl v roce 1859, o dva roky později byla dokonce použita výkonná parní pumpa. Pak došlo k výbuchu kotle a jeden muž byl zabit. V roce 1863 byla založena Oak Island Association a vyčerpat šachtu se bezvýsledně snažilo 63 jejích mužů. Stejně skončily další dvě šachty procházející pod původním místem uložení. Nepodařilo se zablokovat vodní přivaděče. Jako poslední pokus byla vyražena další, již devátá šachta do hloubky asi 40 metrů. Z ní byly různými směry raženy tunely. Pak to i tato společnost vzdala.
Iniciativu převzala Oak Island Eldorado Company, známá též jako Halifax Company. Spustili desátou šachtu, ze které v hloubce 35 metrů razili několik tunelů. Nade vší pochybnost prokázali existenci vodního přivaděče, ale rovněž nebyli schopni zadržet mořský příliv. Později vyrazili další šachtu 16 metrů hlubokou mezi pobřežím a původním místem, protože tunely jim naznačily možnost existence rozsáhlejší přírodní jeskyně, kam se poklad propadl. V roce 1867 to rovněž vzdali.
V roce 1894 začal své výkopy Frederick Blair. V domnění, že zabrání mořské zátopě, odstřelil vodní přivaděč a do hloubky třiceti metrů vypumpoval původní šachtu. Z této úrovně vrtal do hloubky 57 metrů. Pod úrovní 37 metrů několikrát narazil na dřevo. V hloubce 46 metrů nejprve narazil na materiál podobný cementu, později na nějaký kov. Dělníci se domnívali, že prorazili schránku tvořenou cementem, uvnitř které ležela truhla. V úlomcích vytažených z vrtu se objevila malá kulička z pergamenu, na kterém se po opatrném vyhlazení dala rozeznat písmena „V“ nebo „V-I“ napsaná čínskou tuší a brkem, což později potvrdili experti z Bostonu. To vedlo ke svébytné teorii, že v šachtě mohou ležet drahocenné historické dokumenty. Snad dokonce i originální verze děl W. Shakespeara.
Na sklonku dne se Blairova sonda začala v úrovni 38 metrů zatápět. Barvivo prokázalo, že v této hloubce existuje další vodní přivaděč. Postupně bylo spuštěno dalších šest šachet, ale hlubší vodní přivaděč nebyl lokalizován. Posledním krokem bylo prohloubení původní šachty do hloubky 34 metrů, kde ze dvou kanálků, které se nepodařilo utěsnit, vyrazila voda a opět šachtu zatopila. Další firma tak přišla o své peníze a odešla.

DALŠÍ MARNÉ POKUSY
V roce 1909 vypumpoval Henry Bowdoin původní šachtu na úroveň 34 metrů a odtud vrtal do hloubky 51 metrů. Zjistil, že Blairův „cement“ je ve skutečnosti jemnozrnný vápenec. Vrt prošel pouze vápencem a jílem. Bowdoin prohlásil celou koncepci vodních přivaděčů za nesprávnou či vymyšlenou a vzdal to.
William Chappell dokázal v roce 1931 proniknout do hloubky asi 50 metrů. Vrt ze dna šachty prokázal vápencovou vrstvu vzhledu cementu a nějaký prázdný prostor. V této fázi byl projekt opuštěn.
O šest let později založil Gilbert Hedden zatím nejrozsáhlejší šachtu o půdorysu 30 x 60 cm, která prošla vodním přivaděčem v hloubce 29 metrů. Vrt prokázal dubové dřevo v hloubce 49 metrů, ale pak Heddenovi došly peníze a odešel.
Svobodný zednář Edwin Hamilton hledal poklad v letech 1938-43 a prokázal existenci záplavového tunelu v hloubce 60 metrů.
V roce 1955 George Green začal rozsáhlý vrtný projekt a v hloubce 34 metrů nalezl jeskyni.
V roce 1965 se na dně nové vlastní šachty udusil plynem Robert Restall a šest dalších kopáčů. V témže roce postavil Robert Dunfield přístupovou cestu na ostrov a na poklad zaútočil těžkou technikou. Vyhrabal kráter 15 metrů široký a 45 metrů hluboký, a nic nenašel. Jeden z vrtů však v hloubce 29 metrů prošel kavernou vysokou 14 metrů se železnou podlahou. Ještě předtím, než mu došly peníze, zničil poslední zbytky přivaděčů. LIDSKÉ TĚLO V JESKYNI
Dvacátou osmou šachtu spustili Tobias a Bleinkinsop, ale zřítila se. Najali firmu Becker Drilling Company a objevili dosud neznámé vodní přivaděče v hloubce 60 metrů. Provrtali vrstvu vápence a sádrovce a ocitli se ve volném prostoru. Ve vrtném jádru nalezli kusy dřeva, které podle radiouhlíkové metody nebylo starší než ze 16. století, dále pak kousky kovu a porcelánu. Pokus o postavení přehrady blokující moře se nezdařil. V roce 1970 Bleinkinsop vrtem 10X severně od původní šachty narazil na několik dutin o výšce asi 12 cm. V hloubce 55 metrů objevili skalní podloží a v hloubce 70 metrů rozsáhlou jeskyni, ze které vytáhli kus oceli starý 200 let. Vrt byl rozšířen z původních 15 cm na půl metru a do dutiny spustili podvodní kameru. Viditelnost nebyla velká, ale přesto se zdálo, že na dně šachty je vidět kus lidského těla a truhly. Vrtný program pokračoval do roku 1973 a znovu byly nalezeny kusy kovu. V roce 1976 se vrt 10X po pokusu o vyčerpání zřítil. Další dva roky probíhaly pokusy o vyztužení vrtu, ale syndikát financující výzkum odmítl další náklady a program byl ukončen před dosažením cíle. V roce 1995 byly počítačově vyčištěny původní televizní záběry z vrtu 10X a zdá se, že dutina skutečně obsahuje vchody do dvou tunelů, nářadí, pravděpodobně i 1-2 truhly a lidské tělo.
Vědci z Muzea přírodních věd v Ottawě provedli rozbor nalezených materiálů a dospěli k zajímavým výsledkům. Podařilo se identifikovat kokosová vlákna, ačkoliv kokosové palmy nikde v okolí dvou tisíc kilometrů nerostou. Nalezené železné hřeby byly datovány do období před rokem 1790, zatímco dřevo ze šachet zřejmě pochází ze 16. století. Na místě se našly i mexické nůžky ze 17. století; ostrov přitom nebyl do 18. století osídlen. Našly se i další důkazy lidské činnosti – kousky porcelánu, dřeva, cementu a dřevěného uhlí. Bez zajímavosti není ani výzkum badatelské lodi Bedfordova institutu oceánografie, kanadského centra pro zkoumání moře, který byl prováděn v okolí ostrova pomocí nejmodernějších digitálních přístrojů. Byly objeveny neobvyklé rovné linie, které očividně nevznikly přirozenou erozí, ale lidskou rukou. Připomíná to stavbu přístaviště. Je zajímavé, že podmořský útvar končí přesně na místě železného trojúhelníku, ukazujícího dovnitř země. Tato linie směřuje přímo na šachtu s pokladem.

JAK STARÁ JE ŠACHTA?
Někteří badatelé považují stavby pod ostrovem Oak Island za osmý div světa. Je tomu však skutečně tak? Při podrobnějším zkoumání se totiž do mysli vkrádá několik pochybností, např. zcela neujasněná doba vzniku šachty. V současnosti víme, že Evropané do dané oblasti pronikají již ve 14. století. Někteří autoři přisuzují tuto stavbu templářům, jejichž řád byl po roce 1312 zrušen papežem Klementem V. Templáři stačili svůj majetek dopravit do přístavu v La Rochelle, kde byl pravděpodobně naložen na loď, a tam také jeho stopy končí. Jiní badatelé předpokládají, že šachta vznikla počátkem 17. století v souvislosti s expedicí vedenou sirem Williamem Phipsem, která hledala vrak španělské galeony Nuestra Se~nora de la Pura y Limpia Concepción. Ta se během bouře potopila v Karibiku. Autoři této teorie soudí, že on sám uskutečnil tajnou cestu na Oak Island, aby ukryl poklad, který chtěl zatajit anglickému králi.
Představme si tedy, že Daniel McGinnis roku 1795 skutečně cosi na ostrově našel, tedy že objevil mýtinu, která právě zarůstala vegetací, a na ní strom se starou lodní kladkou. Otázka zní, jak dlouho by ostrovní vegetaci trvalo, než by zaplnila vymýcenou plochu? Sto let? Dvě stě let? Když vezmeme v úvahu, že se na ostrově nacházejí především listnaté opadavé rostliny, nutně se dostáváme k maximálnímu časovému rozmezí 30-40 let. Po této době by mýtina byla zaplněna středně velkými duby a navíc i rychle rostoucím křovím, které by zakrylo případnou proláklinu. Zrovna tak lze jen stěží předpokládat, že by na větvi zůstala kladka s lanem v neporušeném stavu po všechna ta léta. Minimálně by skončila ukryta v podrostu pod větví. Technologie k zajištění adekvátní ventilace v hlubokých komínových šachtách navíc před rokem 1680 neexistovala. Takže jakémukoliv datování před tímto rokem nelze důvěřovat, ledaže bychom věřili tomu, že kopáči měli konstrukční znalosti a technologie dosud známé jen jiným kulturám.

CHYBĚJÍ STAVEBNÍ POZŮSTATKY
Předpokládaný objev má podobu rozsáhlého díla zahrnujícího jámu o hloubce asi 60 a průměru 5 metrů a množství drenážních kanálů vedoucích z centra jámy k pobřeží. Ale kde je skryt důkaz? Projekt takové velikosti by vyžadoval značné množství lidí používajících nějaký druh nákladních vozů k přepravě zeminy. Využití nákladních kár k vyvážení zeminy by zanechalo hluboké, viditelné stopy. Pokud byla postavena cesta k pobřeží z poražených stromů, znamenalo by to zase obrovské množství stop po těžbě. Pokud zemina nebyla přepravována, musela být během hloubení někde zanechána, což by znamenalo ještě větší vykácené plochy bez stromů, kde by obrovské množství zeminy a kamenů bylo uloženo. Je také s podivem, že se nenalezlo žádné nářadí, materiály, hobliny a jiné stopy, které stavbu takového rozsahu vždy provázejí. Pár roztroušených předmětů, tzv. „španělská bota“ a různé kousky řetězu, které se našly, mohly zcela jednoduše patřit k roku 1795 a jedněm z výkopových prací. Jinými slovy, dá se jen stěží věřit tomu, že existoval nějaký velký projekt zahrnující stovky lidí, obrovské množství zpracovaných stromů a tuny vynesené zeminy, přičemž jedinou zmínkou o něčem takovém je proláklina v zemi a pár chybějících stromů. Ledaže bychom uvěřili, že stavitelé udržovali pořádek po celé ploše a pečlivě se zbavili všech stavebních pozůstatků, protože stavební plocha je podezřele čistá.

MNOHÉ VYSVĚTLUJE GEOLOGIE
K vysvětlení tajemného zalití jámy mořskou vodou je pouze nutné, aby se někdo podíval na geologii ostrova. Ostrov je velmi malý a pouze pár metrů nad mořskou hladinou. Několik schopných geologů, kteří zkoumali polohu, potvrdilo, že převážné množství horniny, jež tvoří podloží ostrova, je vápenec (vápencové podloží začíná mezi 50-55 metry) a že zcela jistě obsahuje zlomy a prázdné prostory. Někteří dokonce tvrdí, že ztracený poklad pravděpodobně unikl před objevením tím, že propadl do prázdného prostoru v hornině. A takto se dá jednoduše vysvětlit i zatopení jámy vodou. Na hydrostatickém tlaku není v této oblasti opravdu nic tajemného. Je také třeba připomenout, že ostrov se zdvihá maximálně 9 metrů nad mořskou hladinu, a šachta byla odkryta do hloubky 50 metrů. Tím pádem zasahovala minimálně 21 metrů pod hladinu a byla v takové hloubce vystavena značnému tlaku. Mnoho autorů ale prosazovalo, že je to vzhledem k těžké jílovité půdě na ostrově nemožné. Půdní povrch má vskutku jílovitou konzistenci, stačí ale kopat do hloubky mezi 15 až 30 metry a dostaneme se k písčito-kamenitému podloží, které je mnohem více vodopropustné. První zápisy o legendě uvádějí, že kopáči odstranili „jedno vědro půdy na dvě vědra vody“, mimochodem dosáhli úrovně 27 metrů, takže šachta byla tedy mokrá ještě předtím, než došlo k pohromě a byla zaplavena vodou.

MODERNÍ LEGENDA
Pochybnosti vyvolává i kamenná deska s nápisem. Podle dobových záznamů ji jeden muž ze skupiny kopáčů pár let používal ve svém domě jako zadní desku ke krbu. O jiném muži se zase uvádí, že ji používal v knihařském krámě jako kovadlinu. Naposledy prý byla spatřena někdy na počátku 20. století. Pravdou je, že nikdy nebyla vyfotografována ani naskicována a její replika vznikla podle dodatečných zápisů. Ostatně také videozáznam ze šachty, který byl digitálně vyčištěn na počátku devadesátých let a poté vysílán v mnoha televizních dokumentech, se nikdo nepokoušel prověřit. Podle něj je na dně jasně viditelná „oddělená lidská ruka“ a část dřevěné truhly. Přitom videozáznam bylo těžké analyzovat, poněvadž osvětlení bylo jen matné, navíc voda byla trochu kalná a zanesená oddělenými částicemi vápence a dalšími úlomky. Mohlo by to tak být cokoliv – od zbytků původních expedic přes rostlinný materiál po horninu s nerovnostmi, které vrhají stíny přes záznam ze světla kamery. Těla pracovníků, kteří zahynuli během vykopávek, totiž byla vyzdvižena, takže jediné pozůstatky, které mohly zůstat v šachtě, pocházely od prvních kopáčů. Byly by ale přes 200 let staré? Jak by mohla „oddělená ruka“ ponořená v mořské vodě vydržet po staletí? Opět nemáme žádný objektivní důkaz a nevíme, jak daleko se kamera nacházela od objektu, když byl záběr pořízen.
Pověst o pokladu je plná hádanek i naprostých výmyslů. Asi také nejde o obyčejnou studnu na vodu nebo o prostý výtvor přírody. Asi nejpoctivější odpověď tedy zní: NEVÍME. Rozhodně však jde o něco, co stojí za další výzkum. Ostrov je ale nyní uzavřen a majitelé tam odmítají kohokoliv vpustit. Ani se současnou technikou ostatně nebude jednoduché se k obsahu šachty dostat. Bude-li záhada někdy vyřešena, možná nás odpověď naplní úžasem. Je ale taky možné, že záhady ostrova Oak Island zůstanou jen tím, čím se již staly, tedy dokonalou moderní legendou.

Category: 2004 / 07-08

Je nejmenší a nejméně známý. Možná je to tím, že nemá žádnou mediálně přitažlivou kauzu. Zatímco Krkonoše se hádaly o lanovku na Sněžku a na Šumavě se kradlo dřevo a řádil kůrovec, národní park Podyjí si na první pohled na česko-rakouské hranici žije poklidným životem. Ale první pohled může klamat.

KOLÍSAVÁ HLADINA
Zdejší osídlení je archeologicky doloženo od pravěku. Místo, kde dnes leží Vranov nad Dyjí, obýval slovenský kmen Podyjských Moravanů. Zdejší lesy jsou zmiňovány v Kosmově kronice a lidé tu od té doby sídlili vlastně nepřetržitě. Samozřejmě se to odrazilo na místním hospodaření, skladbě lesů i zvěře. Naštěstí strmý kaňon Dyje je natolik špatně přístupný, že vylučoval zásadní industriální rozmach a jediné, co se nabízelo k využití, byla vodní síla Dyje, například na pohon mlýnů. Kaňon a řeka, bohatá na ryby i kvalitní vodu, se později staly jedním z hlavních důvodů vyhlášení národního parku, který má jméno řeky v názvu. Národní park Podyjí letos slaví třináct let své existence. S vodou souvisí i zdejší trable. „Ne že bychom neměli problémy. Potýkáme se, stejně jako ostatní národní parky, s invazními rostlinami. Ale naším největším problémem je kolísavá hladina Dyje. Národní park leží mezi dvěma přehradami a ta Vranovská je stavěna na dodávání proudu ve špičkách. To znamená, že dvakrát denně se zvedne a klesne hladina Dyje. Z hlediska organismů je to dost nepraktické. Kdo by chtěl bydlet v místě, které je dvakrát denně vytopené,“ říká ředitel parku Tomáš Rothröckl. Podle map sahá hranice národního parku opravdu od přehrady k přehradě. Tedy od Vranova nad Dyjí až po přehradní nádrž Znojmo. Ta první byla postavena v letech 1930-34, ta druhá ji následovala zhruba po třiceti letech. Výsledek? Ustala migrace ryb, protože prostor mezi zdržemi se stal v podstatě uzavřeným, změnilo se jejich druhové složení a teplotní režim vody, některé druhy na vodě závislého hmyzu zmizely.
„Z původního parmového pásma tu máme podobné pstruhovému,“ konstatuje náměstek ředitele RNDr. Jan Kos. Vědci z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR to zjišťovali exaktně: od roku 1950 do současnosti našli 32 druhů ryb, charakter rybího osídlení se postupně měnil. Vranovská hydroelektrárna zásadním způsobem ovlivňuje vodní tok v národním parku, protože přítoky v prostoru parku, které by za normálních okolostí mohly hydrologický režim vyrovnávat, nemají téměř žádný význam. Tři turbíny, každá s průtočnou kapacitou 15m3/s, propustí ve špičkách 15-45 m3/s. To má za následek vzestup hladiny Dyje až o 70 cm. Prostě dvakrát denně národním parkem projede nárazová vlna vody, která je vypouštěna ze dna přehrady. To způsobuje, že teplota vody v řece je víceméně stálá, a to 4-7 stupňů. Jenže řeka by měla mít v létě i více než 20 stupňů a v zimě okolo nuly. V chráněném území se ovšem nikdy moc neprohřeje a v zimě nezamrzne, což rozhodně není přirozený režim, který by svědčil říčním ekosystémům.

OREL A ŽÍŽALA
Psát o národním parku a nezmínit jeho přírodní fenomény je jako zúčastnit se leteckého dne a ani jednou se nepodívat na oblohu. Každý, kdo navštíví chráněné území, doufá, že uvidí některého z jeho vzácných obyvatel. Spatřit majestátně kroužícího orla mořského (Haliaeetus albicilla), který sem občas zalétá z nedalekých novomlýnských nádrží, je bezesporu zážitek, ovšem velmi výjimečný a vzácný. Zato čolek dravý (Triturus carnifex), který byl v Podyjí objeven roku 1997 a ve fauně ČR jde o nový druh, vám asi neuteče. Jeho výskyt ve východní části parku je zajímavým fenoménem. V genomu čolků zdejší oblasti byly totiž zjištěny vlivy dalších dvou příbuzných druhů, takže hybridní populace poskytují taxonomům (vědcům snažícím se zařadit druhy do „pevných škatulek“) dostatek materiálu k vědeckému bádání. Aby si člověk uvědomil, že v případě Podyjí se jedná o opravdu unikátní oblast, je nutné sáhnout ke zvířatům ne až tak populárním. Lišku, kuny, tchoře i jezevce by tu člověk očekával. Ale výskyt plných 46 % všech našich druhů žížal, to je dost podivuhodné. Rozloha národního parku je zlomkem rozlohy České republiky, takže v podstatě jde o „žížalově fenomenální“ území. Roku 1998 byly ve sborníku Thayensia popsány dva druhy žížal (Dendrobaena pygmaea a Aporrectodea rosea bimastoides), které do té doby v ČR nikdo nenašel. Zůstaneme-li u celkem neznámých živočichů, tak mnohonožek (Diplopoda) je tu téměř polovina všech českých druhů. Ještě markantnější situace je u motýlů. Podyjí se chlubí 885 druhy motýlů, což je 74 % všech u nás žijících druhů. Na motýla, dokonce i některého ze vzácnějších, tady v létě narazí snad každý. A při pohledu na mraveniště nikoho nenapadne, že mravenců je tady 68 druhů, a jak bylo nechtěně odzkoušeno při focení mravenišť, někteří z nich jsou pěkně „vlezlí“. Vyjma motýlů jde pro běžného návštěvníka o nezajímavá zvířata, která ovšem jasně ukazují na oprávněnost vysokého stupně ochrany zdejšího území. Za druhovou biodiverzitou stojí pestrá směs různorodých ekosystémů. Zatímco dole u řeky jsou zastíněná místa plná tajuplných lišejníků a kapradin, na některých výše položených skalách se vyhřívá náš nejvzácnější a nejdelší had. Užovka stromová (Elaphe longissima) proslavila zdejší území tak, že se sem kvůli focení vypravují přírodovědci, ale i party chovatelů – lapků, kteří by si hada rádi protizákonně odvezli. Dalšími zdejšími fenomény jsou místní vřesoviště a stepní lady. Při procházce mateřídouškou provoněnými vřesovišti může turistu překvapit ovce. Přestože v případě vřesovišť jde o jedny z nejpřísněji chráněných území, ovce tady mají svou historickou úlohu. Vřesoviště a stepní lady vznikly díky pastevecké činnosti člověka. Dnes, aby nedošlo k návratu lesa a zániku ekosystému, se musí znova pást. Takže ovce bez ohledu na statut chráněného území spásají orchideje, rozdupávají koniklece a plaší vzácné teplomilné bezobratlé živočichy, jakými jsou například pavouk stepník rudý (Eresus niger) či kudlanka nábožná (Mantis religiosa). Všem to tak vyhovuje. Ovce se nažere a vřesoviště zůstanou celá.

LEDOVÉ SLUJE
Ledové sluje vzbuzují zvědavost už samotným názvem. Romantiku místa podtrhuje přicházející večer, kdy se na obloze objevují třepotavé siluety netopýrů, kterým se tu opravdu líbí. Jinak by se jich tu nevyskytovalo šestnáct druhů. Ale z pojmenování místa čiší chlad a přítmí. Obojí zcela oprávněně. Jde o pseudokrasové jeskyně. Hlavní část slují tvoří až 30 m hluboká rokle. Podél ní došlo k posunu skalních bloků. Díky složitým gravitačním a svahovým pohybům spolu s erozí byly vytvořeny nádherné útvary, jako jsou skalní mosty, věže, jeskyně či chaoticky navrstvené, zřícené kamenné bloky. Sluje se pořád vyvíjejí. Zamrzající voda v puklinách část roku pracuje jako ledové páčidlo a mění jejich tvar. Pukliny se prohlubují a rozšiřují. Tím se mění statika skalních bloků, drolí se a některé se časem zřítí. Ledové sluje mají své specifické mikroklimatické podmínky. Ne nadarmo nesou přívlastek „ledové“. Dr. Antonín Roth a lesník Wachtl prováděli pravidelná teplotní měření už v letech 1858-63 a prokázali, že „zatímco venku vystupují vedra na nejvyšší teplotu, ve slujích je tak chladno, že dochází samo o sobě k tvorbě ledu“ (poznatky publikovali v práci Die Eishöhlen bei Frain in Mähren). Výzkum tohoto území byl před rokem 1990 omezen, protože Ledové sluje patřily do hraničního pásma. Ostatně obslužná komunikace, po které pohraničníci objížděli výdobytky socialismu, vede dodnes nedaleko, teď jsou zde ale i turistické značky.
ŽELEZNÁ OPONA
V nepříliš dávné historii tu vedla i železná opona. Dnes je možné občas zaslechnout, že díky přítomnosti vojáků a hraničního pásma je dnes v Podyjí zachovalá příroda. Nikdo krom vyvolených do pásma nemohl, a proto tam nedošlo k trvalému poškození přírody. Příslušníci pohraniční stráže nebyli ale na hranicích proto, aby chránili přírodu, ale aby znemožnili opuštění republiky lidem, kteří nemohli vycestovat oficiálně. Na československo-rakouských hranicích se i střílelo do lidí. Dvojitý plot z ostnatého drátu, nášlapné rozbušky, světlice a oraný pás ošetřený totálním herbicidem, který zničil jakoukoli rostlinu – nic z toho tu nebylo z důvodů ochrany přírody. Pohraniční pásmo zasahovalo několik kilometrů do vnitrozemí, aby pohraničníci měli šanci narušitele lapit. „Byly tu vesnice bonzáků. Já to musím vědět, můj otec byl velitel na rotě. Ale měli jsme se tu dobře, vojáci všechno zařídili,“ říká Michal, student třetího ročníku jedné z brněnských vysokých škol, v hospodě v Podmolí.
„Nikdo tu neprošel. Všecko se hlásilo. Proč ne? Aspoň tu byl klid.“ „Hlásilo jen pár lidí,“ říká starosta Podmolí Josef Filák. „Odhadem tak třináct,“ vypočítává u stolu nejstarší muž. „Stačilo, abyste si koupil ve Znojmě lístek až na konečnou, a už na vás čekali. Jednou za námi jel příbuzný z Ostravy a zaspal v autobuse. V Čížově už na něj čekali pohraničníci s gazíkem. Museli jsme si pro něj jet na rotu. Nevím, kdo to hlásil. Asi někdo, kdo vystupoval dřív,“ říká Petra Formanová, která dnes pracuje v návštěvnickém centru Správy národního parku v Čížově, kde je kus ostnatého plotu, strážní věže a protitankových překážek zachován. Poslední stavby tohoto typu byly v Podyjí postaveny roku 1970. Dnes jsou v terénu pořád znatelné, spolu s ruinami bývalých mlýnů, které měly tu smůlu, že stály příliš blízko hranice. V lokalitě Devět mlýnů, kde jich stávalo jen šest, už není ani jeden. Demoliční čety se je pokusily srovnat se zemí a zamést pod koberec minulosti, takže dnes jen smutné trosky trčící z bezového houští ukazují, k čemu se používala síla vodního proudu Dyje. Podobný osud možná čeká i rozpadající se objekty roty pohraničníků u Lukova, které si zatím bere jen počasí a čas.


NP Podyjí
Národní park byl vyhlášen 1. července 1991 nařízením vlády č. 164/1991 Sb. Od roku 1978 byla oblast chráněna jako Chráněná krajinná oblast Podyjí. V současnosti jde o bilaterální NP, protože na rakouské straně na něj od roku 2000 navazuje NP Thayantal.
Rozloha NP: 63 km2
Ochranné pásmo: 29 km2
Nejvyšší bod: 536 m n. m.
Nejnižší bod: 207 m n. m.
Lesnatost: 84 %
Správa NP má zhruba 50 zaměstnanců a sídlí ve Znojmě. Historický vývoj území
Před jednou miliardou let se na území jihovýchodní Moravy rozkládalo rozlehlé, převážně chladné moře. V něm se po stovky milionů let ukládaly mohutné vrstvy jílů a písků, v teplejších obdobích i vápence a během podmořských erupcí i sopečné produkty. Přibližně před 800 miliony let proniklo do těchto hornin ve dvou vlnách žhavé žulové magma. V průběhu následujících 250 milionů let byly usazené horniny postupně zpevňovány, ale i zprohýbány a opakovaně přeměňovány, jak na ně působily mohutné tlaky i vysoké teploty horotvorného cyklu. Výsledkem jsou dnešní pararuly, ortoruly, svory, amfibolity, krystalické vápence či erlany. Asi před 300 miliony let byla po ústupu horotvorné fáze v podstatě dokončena stavba krystalinické části NP. Asi před 40 miliony let, v období starších třetihor, došlo k celosvětovému oteplení. Vládlo zde tropické klima a docházelo ke zvětrávání hornin. Zvětrávací procesy pronikaly svým působením hluboko do pevných krystalických hornin, a vznikaly tak hluboké pláště zvětralin, které snadno podléhaly odnosu. Ve starších třetihorách, před 30 až 35 miliony let, zaplavilo dnešní Znojemsko od východu mělké moře. Koncem starších a na počátku mladších třetihor však moře ustoupilo, ale ještě se několikrát na toto území vrátilo. V takových okrajových mořích s poloslanou vodou se usazovaly jíly, slíny, písky a štěrky. Před 17 miliony let zaplavilo moře široká údolí naposled. Když asi před 15,5 miliony let moře ustoupilo, začala se vyvíjet říční síť podobná dnešní. A s ní i kaňon Dyje. Stará Dyje tekla tehdy asi o 200 až 300 m výše, než je dnešní úroveň koryta, a její tok začal v rovinaté krajině nejprve meandrovat. Řeka se snadno zahlubovala a zařezávala do měkkých, nezpevněných a málo odolných třetihorních sedimentů. Když dosáhla pevného krystalinického podkladu, údolí bylo již tak hluboké, že je řeka nemohla opustit a dále zahlubovala své koryto i v tvrdých horninách, až vytvořila hluboké, tzv. epigenetické údolí – dnešní tok Dyje. Samotný Český masiv se v mladších třetihorách zdvihal jen mírně, ale Alpy a Karpaty rostly do velehorských výšek. Současně se snižovala hladina světového oceánu. Dyje tak dostala větší spád, vodní tok nabyl na síle a řeka rozrušovala podloží rychleji a docházelo k výraznějšímu zahlubování koryta. „Rychleji“ znamená v geologickém pojetí asi o centimetr za tisíc let. Po teplých třetihorách došlo ve čtvrtohorách k celosvětové změně klimatu a ke střídání ledových a meziledových dob. Je to období, ve kterém žijeme a jež trvá již asi dva miliony let. V chladných obdobích docházelo ke střídavému promrzávání a rozmrzání hornin, voda ve spárách se opakovaně měnila v led, který trhal pevné horniny. Uvolňovaly se úlomky i celé skalní bloky, pod skalními stěnami se tvořily osypy na svazích i kamenná moře. Během čtvrtohor se střídala teplejší a vlhčí období s chladnými a suchými, kdy větší část území dnešní Moravy ovládla step. Vítr ženoucí po povrchu prach a jemný písek ukládal v závětří mocné polohy spraší a sprašových hlín. A tak zatímco se kaňon Dyje stále prohluboval, v jeho okolí spraše zarovnávaly terénní nerovnosti a zvýrazňoval se kontrast s jizvou dyjského údolí. Jak se během posledních několika desítek tisíc let měnilo klima, střídala se i období rychlejší eroze s klidnějším vývojem říční sítě. Přestože jsou to změny z pohledu lidského života téměř nepostřehnutelné, pokračují dodnes.  napsal Jiří Rudolský

Category: 2004 / 07-08

Vulkán Šiveluč (3283 m n. m.), nejsevernější sopka Kamčatky, opět vybuchl a 9. května pokryl kamčatský poloostrov dvoumilimetrovou vrstvou oranžového prachu. Bahnotok uvolněný erupcí zničil také cesty a přehradu na řece Bekeš. Mírnější, ale déle trvající exploze, která následovala o dva dny později a při níž se do atmosféry dostalo velké množství popílku, zanechala východně od sopky 450 km dlouhou stopu (na snímku). Šiveluč je nejaktivnější z mnoha vulkánů Kamčatky. Naposledy se probudil k činnosti roku 2001 a jeho letošní aktivita nejspíš není poslední. Již tři dny po poslední erupci 14. května hlásili vulkanologové, že v aktivním kráteru opět stoupá hladina lávy a že lze pravděpodobně očekávat další erupce.
New Scientist, 22. května 2004

Pin It on Pinterest

Shares
Share This