Category: 2004 / 09

Národní park Purnululu je jedním z nejodlehlejších a také nejpozoruhodnějších míst Austrálie. Jeho labyrint pruhovaných věží a pískovcových včelích úlů Bungle Bungle považují odborníci dokonce za světový geologický unikát. Celých 350 milionů let byl ukrytý v nepřístupných planinách náhorní plošiny Kimberley na vyprahlém severozápadě kontinentu. Pro svět ho v roce 1982 víceméně náhodou objevil australský filmový štáb, když při natáčení dokumentu nad těmito odlehlými končinami přelétal. Bizarní krajina halucinogenních pískovců pak uchvátila celý svět.

VEDRO A PRACH
Dvacet let po jeho objevení míří k Bungle Bungle prašnou cestou také naše terénní vozidlo. Pískovec, uzamčen uprostřed nekonečných plání Kimberley, je od Halls Creek, jednoho ze správních center oblasti, 153 kilometrů na sever. Tam z hlavní cesty uhýbáme na východ. Na jih od nás se rozkládá překrásná, ale děsivě nekonečná Velká písečná poušť.
Na nezpevněném povrchu cesty se zvedají oblaka jemného oranžového prachu, taví nás nesnesitelné vedro. Teplota vzduchu drtí i náš osmiválcový motor. Nedaleký Wyndham s nejvyšší průměrnou teplotou 35,6 a nejnižší 23,2 stupňů Celsia je jedním z nejteplejších míst Austrálie. S ironií cituji australské pořekadlo, že „pouze poblázněný pes nebo Angličan pobývají za pravého poledne venku“. Přesto se nám daří pomalu postupovat po kamenitých svazích, množstvím roklin, hlubokých bažin a vyschlých koryt řek. V období dešťů nejsou tyto nástrahy prostupné ani s nejtěžší mechanizací, tak jako většina zdejších cest. Nepřístupný terén činí tyto oblasti tak izolovanými, že po odchodu Austrálců je navštívilo opravdu jen velice málo jedinců. V období dešťů, tedy celý půlrok, je masiv přístupný jen letecky. Ideální doba na prozkoumání zdejších skal, kdy také teploty nejsou zpravidla vyšší než 30 stupňů, je od května do října. Bez terénního vozidla s pohonem na všechna čtyři kola se i tak rozhodně neobejdete. Každý kilometr k vysněnému pískovci musíte nemilosrdné přírodě doslova vyrvat z rukou. A každé selhání vás může stát život.
Když se ale objeví oranžové včelí dómy s černě tygrovitými pásy Bungle Bungle a paprsky zapadajícího slunce na nich rozehrají neuvěřitelnou symfonii barev a stínů, tají se vám z toho dech. I ptactvo ztichlo. Nad oblými vrcholky skal vyplouvá se svojí odvěkou samozřejmostí ocelově stříbrný měsíc.

SLEPENCE, PALMY A VODOPÁDY
Následující den se vydáváme na průzkum nejprve severní části skalního hřebene. Tato oblast byla kdysi rozsáhlou kotlinou, ve které se ukládaly sedimenty vzniklé erozí velkého horského hřebene Osmond Range. Dnes je to z převážné části zvlněná krajina tmavě červeného a žlutého písku, porostlého akáciemi, blahovičníkovými lesy, trojzubem pichlavým. Po kamenité pěšině přicházíme do soutěsky Echidna Chasm, pojmenované po ježuře australské, která zde hledá útočiště před horkem v norách a jeskyních. I nám se podařilo typicky australského predátora pozorovat, jak se vloupává do mravenišť a termitišť. Tiše chytal termity svým dlouhým lepivým jazykem, drtil je v ústech o kostnaté patro a šílení našich blesků ho nijak nerušilo. Tato hluboká impozantní rokle, jejíž stěny rostou do stometrové výše, byla do pohoří proříznuta divokou vodou z přívalových dešťů. Její skalní stěny rostou 100 metrů vysoko nad koryto řeky. Sytě červené stěny jsou nahodile porostlé tropickými palmami (Livistonie Mariina), které se jakoby vystrašeně tisknou ve skalních puklinách a umocňují nepochopitelný ráz krajiny. Park je domovem i rostlin objevených tak nedávno, že ještě nedostaly ani jméno. Bloudění labyrintem červených stěn odkrývá desítky fascinujících zákoutí s jezírky a vodopády, které jsou zdrojem života pro místní faunu.

PÍSKOVEC V TYGŘÍ KŮŽI
Vplouváme do tichých soutěsek pruhovaných skal jako do země za zrcadlem. Skalní věže Bungle Bungle tvoří jemný a křehký pískovec, drolící se i při obyčejném doteku (mezi vrstvami totiž chybí spojující materiál jako křemen a jíl), chráněný pouze tenkou slupkou silice (oranžová) a lišejníku (černá). Pravěké řeky, tekoucí jižně a východně z nedalekých hor, odplavovaly písek a říční štěrk do obrovské rozlehlé pánve, kde se sedimenty stupňovitě ukládaly a vytvořily pískovcový slepenec. Během milionů let byly tyto usazeniny nadzdvihnuty, nyní je skalní hřeben celých 200 metrů nad okolní planinou, a do dnešní podoby zformovány záplavovou vodou.
Turistům jsou zpřístupněné hlavně soutěsky a vymletá koryta řek. Cathedral Gorge je bezesporu nejznámější. Byla vytvořena velkým vodopádem, který v období dešťů burácí z výše bezmála 100 metrů. Piccaninny Gorge, 8 kilometrů dlouhá a 300 metrů hluboká roklina, se jako prsty ruky otevírá do menších roklí. V řeči původních obyvatel znamená název malé dítě, podle některých vědců sem před 300 miliony let spadl meteorit. Prudké deště mezi listopadem a dubnem mohou toto místo proměnit v peklo a z odtud vytékajícího potoka Piccaninny Creek vytvořit divoký živel. Po deštích se však potok často vysuší na pár malých jezírek a ta jsou pak plná žab, které jsou na této zbytkové vodě životně závislé. V jednom takovém jezírku chladíme svá rozpálená těla a vedle nás nerušeně loví velikán mezi ještěrkami, varan Mertensův. Brilantní lovec a plavec se svými ladnými vlnitými pohyby vydává za svou obětí. DOMORODCI A EKOLOGIE
Bungle Bungle podle některých znamená chybně hláskovaný výraz pro domorodý název místní trávy, tzv. bundle bundle. Metoda radioaktivního rozpadu uhlíku dokázala, že domorodé obyvatelstvo, australští Aborigines, v těchto místech žilo již před 20 000 lety. Oblast je místem jejich četných pohřebišť a skalních maleb s výjevy domorodé mytologie.
V novodobých dějinách národního parku však nebyly australští domorodci jedinými obyvateli této lokality. Oblast kolem Bungle Bungle se otevřela chovu skotu po opěvné zprávě z expedice Alexandra Forrestra v letech 1876-79. A tak se území začalo osídlovat australskými farmáři. Dobytek se tehdy přivezl z dalekého Queenslandu a New South Walesu roku 1884 a díky dostatku povrchové vody se začal nekontrolovaně množit. V roce 1918 zde drahocennou trávu spásalo již na 673 tisíc kusů skotu. Toto nepřiměřené navýšení početních styvů dobytka bylo hotovou ekologickou katastrofou. V roce 1967 se musely velké části pastvin kvůli silnému napadení erozí uzavřít a prohlásit rezervací. Národní park Purnululu byl však vyčleněn až roku 1987, tedy po jeho objevení pro širší veřejnost. Dnes je situace stabilizovaná a mnohem optimističtější i ve vztahu bílých k domorodým obyvatelům, který nebyl vždy chloubou australských osadníků. Správci parku s Austrálci, kteří stále žijí na území parku tradičním způsobem života, spolupracují.
První celosvětová soutěž týkající se vztahu mezi turismem a životním prostředím, vyhlášená britským centrem cestovního ruchu ve snaze chránit a zlepšovat významné turistické lokality pro turisty a místní obyvatele, ocenila park Purnululu cenou „Turistika pro zítřek“. Také díky tomu se dnes fauna, flóra i kulturní dědictví této oblasti mohou pyšnit svou pestrostí.

Category: 2004 / 09

Burkika Faso. Název země je vytvořen ze dvou slov vzájemně odlišných jazykových skupin a každý mi ho tu vysvětloval jinak. Nejčastějším překladem je „země lidí s rovnou páteří“, ale slyšel jsem i „zem nepodplatitelných lidí“, „zem spravedlivého lidu“ nebo „zem nikdy neporažených“. Každopádně vznikl rok po posledním převratu a společně s novou vlajkou země existuje od roku 1984. Od té doby se ale země rychle mění a pod vlivem euroamerické kultury ztrácí jedinečnost černé Afriky.

POJÍZDNÉ VRAKY NA NOVÝCH SILNICÍCH
„Zatracené vesnice, už abych byl v Burkině!“ klel každou chvíli Homado. Jedeme po rozbité cestě ve východním Mali, jsme kousek od hranic s Burkinou Faso. Homado je zaměstnancem obchodní firmy a po půl roce práce v Mauritánii se vrací novým BMW zpátky domů do Ouagadougou, hlavního města Burkiny Faso.
Další rána, auto nadskočí a těžce dopadne. Cesta je prašná, plná výmolů, ale to by až tak nevadilo. Horší jsou bariéry z navršené hlíny a kamení ve vesnicích, kterými místní domorodci zpomalují projíždějící auta. Tak zní oficiální verze. „Není to pravda. Dělají umělé překážky proto, abychom si tu rozbili auta a oni nám mohli draze prodat náhradní díly!“ zuří Homado. A opravdu, ve většině vesnic posedávají domorodci u cesty se spoustou náhradních dílů na automobily. Před některými zvlášť vysokými „retardéry“ z auta vysedáme, vytahujeme nejtěžší zavazadla a auto přes překážku tlačíme. Burkina má být podle všech materiálů, které jsem před cestou nastudoval, ještě chudší než Mali. Ani nepředpokládám, že by snad v Burkině vůbec nějaké silnice byly.
„Nesmíš všemu věřit. Burkina se strašně změnila. Mali i Niger jsou na tom hůře,“ vysvětluje Homado. Přijíždíme na hranice. Závora, barák s několika vojáky a řada přetížených kamionů. Je odpoledne a dál už se dnes nedostaneme. Všechna razítka a nezbytné úplatky vyřídíme až zítra.
Ráno přejíždíme do Burkiny. Krajina se mění jak mávnutím kouzelného proutku. Prašná rozbitá cesta přechází v novou asfaltovou silnici. Podél silnice jsou upravená políčka, aleje mangovníků, a dokonce takové vymoženosti, jako jsou dopravní značky. Prostředkem silnice vede i čára. V následujícím měsíci jsem měl možnost poznat, že hlavní silnice nejsou v Burkině problém, spousta je jich nových. Mezinárodní měnový fond a Mezinárodní rozvojová organizace Světové banky v roce 2000 odpustily Burkině dluh 400 milionů dolarů a konstatovaly, že v rámci zahájených reforem je země kvalifikovaná pro další pomoc. Po dobrých silnicích, jež jsou jejím výsledkem, ale jezdí auta v příšerném stavu, samozřejmě nejvyšší možnou rychlostí. „Tohle je Afrika, s tím nic nenaděláš,“ vysvětluje Homado, když pomalu kličkujeme mezi potrhanými těly. Těsně před námi se srazil autobus s nákladním autem převážejícím benzin.
Jakmile se ale z hlavních tahů odbočí, čekají řidiče prašné cesty, někdy se ztrácející v savaně. Projíždějící auta už na dálku poznáte podle zvířeného prachu v rozpáleném vzduchu Sahelu.

BURKINA LEŽÍ V SAHELU
Burkina Faso leží v Sahelu. Sahel (arabsky „břeh“) je pás polopouští a savan táhnoucí se Afrikou od Indického oceánu k Atlantiku, od Somálska po Senegal. „Moje máma mi vyprávěla, že kolem byly stromy, tráva a spousta zvířat,“ vzpomíná Homado, když se řítíme v jeho novém stříbrném autě k městu Bobo-Dioulasso. Kromě plantáží je tu jeden strom na kilometr. Tráva skoro nikde. Jen suché trsy, málokdy něco víc. „Méně prší, řeky vysychají, je větší horko a stromy jsou vykácené.“
Burkina leží v Sahelu téměř celá. Je otázkou, jak dlouho. Nápor Sahary ze severu je ohromný a dezertifikace postupuje nejvíce právě v oblastech centrálního Sahelu; kromě Mali, Nigeru a Čadu právě i v Burkině. Změny podnebí – vzrůstající teploty i období sucha – mají za následek nejen proměnu krajiny, ale i změnu v osídlení. Obyvatelstvo se soustřeďuje stále více do velkých měst a také stále více na jih, směrem ke Guinejskému zálivu.
Cesty jsou v Burkině tepnami veškerého dění. S ohledem na klima je život v odlehlých oblastech mimo cesty vlastně nemožný. U cest jsou stánky s jídlem, u cest se prodává a nakupuje. Na vozovce postávají děti a nabízejí k prodeji banány, bagety, telefonní karty, papírové kapesníky, trička, peněženky, brýle, čepice…, prostě všechno, co unesou. Potřebujete něco? Vůbec nemusíte vystoupit z auta. Došly mi baterie do fotoaparátu. Pootevřel jsem okno u auta a zeptal se, kde je seženu. Během několika sekund mi je nabízeli rovnou v autě za cenu, že jsem ani nesmlouval. Po setmění, které přichází kolem šesté hodiny večer, se veškerý život soustředí k ohňům u cest.
Na cestě jsem potkal také slony. Šli přes silnici na cestě z Ouagadougou do Bobo-Dioulasso, druhého největšího města Burkiny. Žádní ochočení, krotcí sloni. V Burkině neexistují krotcí sloni, hroši nebo krokodýli. Díky nízké hustotě zalidnění stále existuje soužití lidí se zvířaty nejen v rezervacích. V zemi je údajně největší počet slonů v západní Africe, ale hroši a krokodýli jsou také poměrně hojní. Několik místních rezervací (de Nazinga a d’Arli) není také zdaleka tak známých a pod takovou organizací, jako jsou rezervace v Keni nebo Tanzanii.

PIVOVAR NA PERIFERII
Ouagadougou, hlavní město Burkiny, má zhruba 634 tisíc obyvatel, ale vzhledem k absenci výškových budov se zdá daleko větší. V centru sídlí úřady a banky a je tu i nový silniční okruh. Za ním začíná jiné Ouagadougou – periferie města s jednoduchými domy z cihel, spousta z nich je jen z bláta. Po ulicích pobíhají děti v otrhaném oblečení, často s nafouklým břichem. Když dopíjím balenou vodu, čekají na prázdnou PET láhev. V restauraci mě za plotem sledují žebráci, aby mohli z prázdného talíře vylízat koření a olej. Na vesnicích by si mohli ulovit ještěrky, pochoutkou jsou i hadi, ale ve městě tyhle možnosti nemají. Homado tu bydlí také, ale má práci a patří k vyšší střední třídě. Má vlastní dům, vlastní vodu, dvě auta, dvě služky. Hodně cestuje po světě, byl i v Evropě. Proto je jeho dům vybaven nejen koupelnou, ale dokonce záchodem s porcelánovou mísou. Pravda, splachuje se kýblem vody. Dostal jsem k dispozici jeden z lepších pokojů: nemá okno a dveře a matraci se mnou sdílí jeden spolunocležník.
„Chceš na letiště, nebo do pivovaru?“ ptá se mě druhý den ráno Homado. Vybírám si pivovar. Ve stínu zdi před ním sedí asi dvacet chlapů a popíjejí ze skořápek kokosů. Na dvoře jsou hromady dřeva, spousta kulatých nádob o průměru asi 75 cm a všude hoří ohně.
„Usuší se proso, přidají se další rostliny a všechno se vaří,“ poučuje mě Homado. „Když se to uvaří, filtrujeme to přes vrstvy z dalších rostlin.“
Na konstrukci z bláta jsou dvě řady nádob. Z horní překapává tekutina do spodních. Vzhled nevábný, chuť o něco výraznější. „Potom to opět vaříme, někdy zase filtrujeme a zase vaříme. Nakonec se dovnitř vhodí droždí a nechá se to celé vychladnout a zkvasit.“
Po dvoře jsou v zemi zakopány další nádoby, ze kterých se kouří. „Jak je to pivo silné?“ snažím se dopátrat nějaké podstatné vlastnosti. „Podle toho, jak dlouho ho necháme kvasit. Celá výroba trvá asi tři dny. Když pět dní, je to už docela silné.“
Hospodská má v ruce skořápku kokosu, ponoří ji i s rukou do nádoby s pivem a takto přesně odměřenou dávku servíruje štamgastům za 50 CFA (západoafrický frank; 1 CFA = 0,002 EUR) – zhruba dvě koruny.

ŽIVOT NA MOPEDU
Na lampách veřejného osvětlení, které nesvítí, sedí supi a pod nimi projíždějí kolony rozbitých mopedů, zdejšího nejčastějšího dopravního prostředku. Mopedy, které v Evropě slouží pro dopravu jednoho člověka, mají v Burkině zesílený zadní blatník a stupačky v ose zadního kola. Z mopedu je rázem dvoumístné vozidlo. Na něj se tady vejde celá rodina. Dopředu otec, na nosič matka, mezi ně jedno dítě, na řídítka druhé dítě, třetí má matka přivázané na zádech. Dítě na řídítkách má v náručí meloun, matka v jedné ruce slepici, v druhé tašku s nákupem, dítě mezi nimi spokojeně pojídá banán, otec pokuřuje.
Na mopedu jezdí v hlavním městě Burkiny i prodavači drůbeže. Na moped za sedačku příčně připevní dvoumetrovou tyč (někdy je dlouhá i pět metrů, takže takového jezdce není možné předjet) a na ní jsou za nohy hlavou dolů přivázané slepice a perličky. Prodavač na mopedu se dvacetikilometrovou rychlostí sune po silnici, za ním kolona kamionů a dalších aut. Jakmile nějaký zájemce mávne, prodavač zastaví. Kupec obchází tyč s drůbeží a vybírá, teprve pak utrhne z tyče vyhlídnutý kousek a zaplatí. Obchodní transakci přihlížejí řidiči v koloně za prodavačem.
Jinak ovšem hlavní silnice v Ouagadougou mají speciální jízdní pruhy pro auta a zvlášť pro mopedy a cyklisty. Semafory na světelné křižovatce mají tři světla, ale naskakuje jen zelená a červená. Řidiči stojí na plynu i na brzdě zároveň, motory řvou a na zelenou smečka vyráží a z výfuků se valí černý dým. Na další křižovatce se tohle opakuje. Při jízdě na kole nebo mopedu se pak docela uplatní rouška. Roušky se prodávají na dřevěných konstrukcích u silnic, a i když o jejich účinnosti lze pochybovat, jsou zejména ve městech poměrně hojně používané. Na české ambasádě v senegalském Dakaru to okomentovali: „Ano, přivezli jsme si sem auto s katalyzátorem. Ale bezolovnatý benzin tu skoro není k dostání, tak jsme katalyzátor prostě vymontovali.“

U KADEŘNÍKA
Město Bobo-Dioulasso leží na západě země. Zatímco v Ouagadougou je nejrozšířenějším domorodým jazykem mori, v Bobo-Dioulasso je to, stejně jako například v Mali, bambara. Ani v jednom případě se nejedná o mrtvé jazyky. I když je oficiální řečí francouzština, v zemi se běžně mluví asi 60 kmenovými jazyky. Na vesnicích je dokonce problém domluvit se jinak. Domorodé jazyky ale z francouzštiny přejímají spousty výrazů, zejména těch, které se týkají dnešní doby. Bobo-Dioulasso, zkráceně nazývané Bobo (stejně tak se i hlavní město Ouagadougou označuje zkráceným názvem Ouaga), je pro Evropana jedno z nejpříjemnějších míst v Burkině. Město je na zdejší poměry plné zeleně, kompaktní, se snadnou orientací. Střed města tvoří prastaré centrum s dominantou Velké mešity ve čtvrti Kibidwe, postavené v sahelském stylu z bláta, jímž je obalena dřevěná konstrukce (po období dešťů proto potřebuje často opravy). Místní se modlí uvnitř mešity i u jejích zdí, ale ani pro bělocha není problém mešitu navštívit. Kibidwe je čtvrť obývaná těmi nejchudšími. V domech z bláta, které se příliš neliší od původních domů starých sahelských říší, žijí lidé bez elektřiny, na úzkých cestičkách mezi obydlími si vaří, koupou se společně s prasaty v odpadní stoce, která čtvrtí protéká. Některé domy mají na zdech stopy po zvířecích obětech – nejčastěji slepicích. Našel jsem tu azyl na tři týdny u Yacouby, mladého burkinabe (jak se označují obyvatelé Burkiny Faso), kterého jsem potkal před několika týdny v senegalské Tambacoundě. Ležel v prachu u tamní mešity a chtěl peníze na telefon. Obchodoval se solí, ale v Dakaru ho okradli a já ho potkal na cestě domů. A tak za pár franků na telefon mám průvodce, ubytování a dopravu v Bobo.
Yacouba mě, po více jak měsíci v Africe, také vzal k holiči ostříhat. Místní kadeřnictví jsou nejčastěji chýše u silnice, kde pod honosnými názvy „FBI holičství“, „Bill Clinton holičství“, „Hollywood holičství“ najdete jen několik židlí a samotného mistra s holicím strojkem. Někdy má salon i zrcadlo. Ale nůžky nevedou. Ženy si nechávají dělat různé variace copánků, často spletených kolem drátů, mužům vyhovuje vyholení. Já chtěl jen trochu zastřihnout, a to byl problém. Nejdříve jsem nůžky naznačoval prsty, holič to pochopil jako pistoli. Tak jsem nůžky nakreslil. Všichni, co se mezitím sběhli, zírali a pak se nějaký místní intelektuál plácl do čela, odběhl a za chvíli se vrátil s krejčovskými, asi půl metru dlouhými nůžkami. Nastalo ticho. Holič stříhnul a všichni vzrušením vydechli. Nakonec jsem se dostříhal sám.
Holič pak vlasy na podlaze pečlivě shrabal a zabalil mi je do papíru. Yacouba řekl, že mám na vlasy naplivat, přidat písek a zahrabat je na tajném místě, aby je někdo nenašel a nemohl dělat hrozná kouzla. Do vlasů jsem naplival, nasypal písek, a když se nikdo nedíval, hodil jsem je do kanálu.

MÍSTNÍ ANIMISTÉ
Ráno u snídaně se mě Yacouba zeptal, jestli jsem vlasy zakopal. Naivně jsem popravdě řekl, že jsem je hodil do kanálu. Yacouba začal mávat rukama a hodlal kanál prohledat. Kanál tady slouží nejen jako smetiště, ale i místo, kde ženy perou prádlo, kde pobíhají vepři, do kanálů se močí, zvrací…, je to prostě místo pro veškerý odpad. Vysvětluju Yacoubovi, že v kanále moje vlasy přece nikdo hledat nebude, ale on šílí, že to nejde. Vnucuje mi bronzový prstýnek, aby mě uchránil před vším špatným.
Pak jednou ráno doma sebral nějakou trávu. „Lék pro přítele na malou malárii,“ vysvětloval (Yacouba tak říkal lehčím onemocněním) a krátce kývnul, abych šel s ním. V domě ležel muž a vypadal na chřipku. Majitel domu vzal od Yacouby byliny, zapálil je a za stálého mumlání mával nemocnému kouřícím svazkem kolem hlavy (na jednoho lékaře mimochodem připadá v zemi 27 158 obyvatel).
Statistiky uvádějí, že v Burkině je 45 % animistů, 43 % muslimů a 12 % křesťanů. Skutečnost je ovšem taková, že i když se lidé hlásí například k islámu, zcela běžně uznávají i přírodní náboženství. Tak jako Yacouba. Z mešity nebo kostela jdou na obětiště, kde jsou nejčastější živou obětí slepice a po nich kozy. Časté je ale i obětovávání cigaret, láhví s pivem, mincí a dalších věcí.
Po několika týdnech v Burkině jsem Yacoubu přemluvil, aby mě doprovodil do posvátné Dafry. Cesta mopedem za město, pár kilometrů proplétání mezi termitišti. Skály, které se táhnou od Bobo-Dioulasso až k Banfoře, vypadají jako skalní poušť. Obrovské balvany, skalní věže a viklany, občas uschlý keř.
Vše je týrané poledním sluncem. Pak se ale mezi skalami objevila průrva a úzká pěšina vede strmě dolů k malému jezírku – posvátnému místu a obětišti. Hned jsem musel přestat fotit a sundat si boty. Brodím se po kolena v peří obětované drůbeže, přes liány je přehozené množství kozích a ovčích kůží. Nemotorně tu poskakují supi a strhávají poslední zbytky masa. Yacouba cosi mumlá a nechává u skály i svoji oběť – karton cigaret.
Burkina Faso se rychle mění. Lákavost výdobytků civilizace ve spojení s ekonomickou silou nadnárodních společností zemi stále více přibližuje euroamerické kultuře. Je jen otázkou času, kdy ztratí svou jedinečnou chuť černé Afriky. Zatím se ale ještě stále slétají supi, aby se přiživili na obětech bohům.


BURKINA FASO
République de Burkina Faso (oficiální název) je vnitrozemský stát západní Afriky o rozloze 274 200 km2. Hranicí v celkové délce 3129 km sousedí s Beninem, Ghanou, Pobřežím slonoviny, Mali, Nigerem a Togem. Země je v podstatě velká náhorní plošina v nižších nadmořských výškách. Na západě a jihovýchodě jsou nižší pohoří. Historie území je spjata zejména se silnými státy Mosiů Wagadugu, Jatenga a Dagomba. Díky poměrně silné hospodářské situaci i organizaci státu byly schopny vzdorovat útokům sousedních států. Území tak bylo kolonizováno až na konci 19. století Francouzi. O něco později (1904-1919) se stalo součástí francouzské kolonie Horní Senegal-Niger, dílu Francouzské západní Afriky. Mezi lety 1919-1932 byla Burkina samostatnou kolonií Horní Volta. Po 2. světové válce, roku 1947, byla Horní Volta rozdělena na tři části, z nichž každá připadla k jiné kolonii, v tomto případě Francouzskému Súdánu, Pobřeží slonoviny a Nigeru. Částečnou samostatnost získala v době všeobecného uvolňování kolonialismu v Africe, tedy na přelomu 50. a 60. let 20. století, přesně v roce 1958. Plné suverenity se dočkala roku 1960. Roku 1984 získala Horní Volta svůj dnešní název – Burkina Faso.
Burkina Faso má asi 12 milionů obyvatel. Národnostní složení: Mosiové (48 %), Mandové (17 %), Fulbové (10 %).
Burkina se vyznačuje horkým tropickým klimatem. Průměrná teplota v hlavním městě dosahuje 41 ̌C. Od května do října panuje v zemi období dešťů. Pro zemi je typický i severovýchodní vítr Harmattan, který dostává do vzduchu jemný prach.
Hospodářství stojí na těžbě a vývozu zlata, fosfátů a manganu. Zemědělství je zaměřeno na pěstování prosa, bavlníku a cukrové třtiny. Všudypřítomný je chov skotu, ovcí a koz. Po řadě nejrůznějších převratů jde o relativně politicky stabilizovanou zemi. Vlivem klimatu se jedná o zemi turistikou téměř nedotčenou, ideální pro poznávání posledních zbytků původní „černé“ Afriky.

Category: 2004 / 09

„Zanechte laskavě svůj prohnilý kapitalismus za branami města! Nepalte umělecké předměty, které jste sami nevytvořili. Je to trapné. Vše, co přivážíte, musíte bezpodmínečně také odvézt, a to včetně odpadků. Není-li vaše moč dostatečně čirá, málo pijete a hrozí vám dehydratace,“ informují mě strážci pouštního města u brány, která je tvořena z vraků aut a připomíná apokalypsu. To samé se ozývá z rádia. Poslouchám jedinou stanici, kterou je možné zde naladit. Rádio vysílá z tohoto města a také jen a jen pro něj. Dobrou informovanost návštěvníků organizátoři rozhodně nepodceňují. Ale to už se podél cesty začínají v prachu rýsovat bláznivé obrysy. Spolu se mnou projíždějí ulicemi lodě, humr ve velikosti malého auta, zpoza rohu vyjel kočár nadměrných velikostí a za ním upaluje velký hlemýžď. Nalevo obydlená potápějící se ponorka a napravo rudé hradby hradu. Tak to je Burning Man v Nevadské poušti, na kterém se každoročně schází až 25 tisíc volnomyšlenkářů. Svět, který ten náš, každodenní, nechává blednout v koutě.

JAK VZNIKL?
LARRY PÁLIL MINULOST
Historie bizarního festivalu Burning Man (Hořící muž) začala v roce 1986 na pláži Baker Beach v San Francisku. Na počátku všeho stáli Larry Harvey a Jerry James. V jednom z rozhovorů Larry vzpomíná: „Rozešel jsem se s dívkou, kterou jsem velmi miloval. Svět se pro mě stal šedým a pustým bludištěm. Zhruba po dvou letech od rozchodu jsem se ale jednoho rána probudil a věděl jsem, že pro mě život znovu začíná. Zavolal jsem svému příteli, abych mu oznámil, že večer zapálíme na pláži Baker Beach dřevěnou sochu muže. Po chvilce mlčení mě Jerry požádal, abych to zopakoval.“
Večer se kolem dvoumetrové hořící sochy seběhlo asi 20 lidí a jakýsi hipík s kalhotami na hlavě začal hrát na kytaru a zpívat píseň o ohni. Jedna z přihlížejících žen chytila hořící sochu za ruku. Larry tehdy spálil kus své minulosti, ale zapálil přitom řetěz slavností, kterých se každoročně účastní stále více lidí.
V roce 1990 to bylo již 800 lidí a socha měřila 12 metrů. Policie ji ale kvůli nebezpečí požáru zakázala zapálit a lidi na Baker Beach rozehnala. Přibližně stovka nadšenců se tedy koncem srpna 1990 vydala v koloně aut do Nevadské pouště najít pro svůj happening vhodnější podmínky. „Nevěděli jsme tenkrát o kempování v poušti zhola nic. Nálada všech dobrodruhů však byla taková, že nás nic nemohlo rozházet,“ vzpomíná jeden z nich. Na hodinu H se někteří oblékli do slavnostních šatů, jiní do pestrobarevných kostýmů; sochu zapálil ze svých úst polykač ohně, koktejly tekly proudem. Tak uprostřed pouště, přesněji na vyschlém dně pradávného rozlehlého jezera Lahontan, dvě a půl hodiny jízdy na sever od Rena, vznikla tradice Burning Man, který se časem stal regulérním, profesionálně organizovaným festivalem, na nějž se prodávají vstupenky.

ZTŘEŠTĚNÉ MĚSTO
Ulice mají svá jména podle festivalového tématu, které ve snaze lehce usměrnit umělce Larry každoročně mění, např. Tělo, Sedm období muže, takže ulice nesly názvy jako Novorozenec, Voják, MilovníkÉ Město má i svou poštu, která rozváží dopisy a vzkazy. Stín při odpoledních vedrech vytváří nádherná kavárna sestavená z pláten. Můžete si tu poslechnout koncerty či básně, pozorovat žongléry a nejrůznější tance nebo jen tak sedět a sledovat okolí, což je činnost, která v tomto městě neomrzí. Při toulkách městem si můžete vylézt na některou z rozhleden, kterých je tu plno, a podívat se na tu krásnou barevnou poušť s horami kolem pěkně z vršku. Vyvolávači na ulicích zvou do baru na alkoholické nápoje nebo ledové šejky z čerstvého ovoce. Někde vás oholí, udělají body-painting a někde nechají skočit do bazénu, který sem kdoví jak dopravili. Golf si můžete zahrát ve vesničce zvané Golf of Mexico. Jinde si lehnete na polštář, asistent vám nasadí sluchátka a na oči dá brýle a vy si vyzkoušíte, co to je psychowalkman. Jiná skupinka lidí zde pravidelně pořádá talkshow, které se nahrává a poté v reprízách promítá na velkém plátně. Námět by se do televize zcela jistě nehodil.
Po líném, horkém dni se město s tmou roztančí neonovým tancem. Světelné kužely stojí, jezdí, létají a plazí se pouští. Laserové dělo krájí oblohu a kreslí na protější hory. Kluby se živou muzikou nebo dýdžejem lákají do svých útrob. Na jednom rohu ulice je obrovská železná konstrukce obsypaná lidmi. Pozorují zápasníky, kteří zavěšeni na lanech bojují v mračnech prachu velkými gumovými zbraněmi.
Ulice brázdí auta vybavená muzikou a plamenomety a ohnivými jazyky olizují nebe nad městem. Pojízdné party křižují poušť z jednoho konce na druhý a megafony zvou kolemjdoucí na palubu. Jezdí se zde úplně na všem, pouze vozy světa, který je teď už v nedohlednu, stojí zaprášené stranou jako nepoužitelné vraky.
Pak jsem objevil místo s nápisem Rollerblade-Disco. Veselá muzika zvala k malému stadionu, kde jste si na nafukovacích gaučích mohli vybrat z asi dvaceti párů bruslí vaše číslo a pak vyrazit do víru světel a muziky. Kolečka byla upravena tak, že při každém doteku s podlahou jiskřila. Byl to zážitek, vidět ty bláznivě oblečené (nebo i neoblečené) veselé postavičky pohupující se v jízdě do rytmu diska na jiskřivých bruslích.

NIKDO NENÍ POUHÝM DIVÁKEM
Jednou z prvních věcí, kterou se návštěvník dozví, je, že nikdo tu není pouhým divákem. Každý přiveze něco, co může nabídnout nebo čím může pobavit. I ti, kteří přijeli poprvé a netušili, o čem toto město je, mají spousty možností, jak zdejší život obohatit, např. pomoci u větších projektů nebo se jen nechat strhnout do víru města a možná být další příjemnou a zábavnou návštěvou v některé z vesniček. Neexistují zde peníze ani reklama. I pronajaté vozy by měly mít logo firmy dobře maskované. Když potřebujete něco sehnat, musíte to dostat zdarma, nebo směnit za jinou věc či službu. Pouze kavárna z nutnosti kávu prodává a peníze z prodeje ledu jdou do školských zařízení okolního regionu. Toto jsou jediná dvě místa, kde peníze mají svou váhu. Nenajdete zde stánky s upomínkovými předměty či jiná místa, kde byste za své peníze cokoliv dostali. Vše, co zde můžete vidět, použít nebo spotřebovat, sem nadšenci přivezli na vlastní náklady a dali k dispozici všem. Ještě před týdnem tu nebylo nic. Generátory, mobilní sprchy, rozhledny, veliké houpačky, kolotoče, trampolíny, přístřešky s polštáři a matracemi k odpočinku, bazén, mini skate rampa, dokonce malé letiště, to vše slouží všem.
Lidé zde chodí v kostýmech nebo bez oblečení. Nikdo se nad ničím nepozastavuje a nepohoršuje. Každý je něčím jiný, zvláštní, jedinečný. Každý je přece tak trochu blázen, a snad i právě proto zde padají bariéry a lidé se chovají nenuceně. Všichni přijeli ze stejného důvodu – na Burning Man. Přijeli se podívat na to, co umělci a amatéři z celého světa po celý rok připravují, aby to zde předvedli.
A stavějí se tu díla udivujících rozměrů. Některé nákladné stavby jsou finančně podporovány z prodeje lístků nebo při nich aspoň pomáhají dobrovolníci, kterých se tu najde plno. Často by se bez nich dílo ani nemohlo dočkat úplného dokončení, bez nich by také nebyla ta pravá legrace. Například kdokoli si mohl vlézt do břicha obrovského osla a vymyslet cokoli na kolemjdoucí, kteří zvědavě strkají hlavu dovnitř po přečtení cedule: „Poznej pravdu pohledem do oslí zadnice.“ Autor tohoto vtipného nápadu s úsměvem vzpomínal na dvě malé děti sedící uvnitř s vodními pistolemi a vždy s obrovským výbuchem smíchu sprchující hlavy zvědavců.

EXTRÉMNÍ KLIMA
Díla nejsou shromážděna na určitém místě, ale rozmístěna po celé ploše města – zhruba 9 km čtverečních. K některým dílům se právě pro jejich vzdálenost není snadné dostat. Doplníte nutnou zásobu vody, sednete na kolo a vyrazíte za tečkou na obzoru. A tečka se v tom vedru ne a ne přiblížit. Tyto únavné výlety do pouště patří k životu ve městě, rozhodně nejde jen o relaxační dovolenou. Denní vedra přesahují 40 ̌C a vysušují velmi rychle tělo. Velké nebezpečí tkví v extrémně nízké vlhkosti vzduchu, při které se tělo nepotí, a proto si člověk velké teploty tolik neuvědomí. Dehydratace pak přichází neočekávaně. Noční teploty mohou naopak klesnout pod 10 ̌C, a to je změna, na kterou musí být člověk připraven. Vítr dosahuje rychlosti přes 100 km/h a přináší s sebou písečné bouře, tzv. bílou tmu. Není-li kam se schovat, doporučuje se sednout si na zem, zakrýt obličej rukama a počkat, až bouře přejde. Do základní výbavy každého proto patří prachové masky a utěsněné brýle. Vše musí být také velice dobře zabezpečeno proti větru, protože odnese-li taková bouře např. stan, nemusí majitel své věci už nikdy najít. Bouře a prudké deště přicházejí s malým nebo žádným varováním. Většinou však netrvají déle než půl hodiny, a tak se město brzy opět dostává do původního rytmu. POSLEDNÍ NOC
Poslední noc překvapí i ostříleného, již šestidenního „měšťana“. Každý den a noc lidé navštěvují muže v centru obrovské plochy zvané Playa, který hledí na město ze své dvacetimetrové výšky. Brzy ráno, jakmile se slunce přehoupne přes vršky okolních hor, můžete pozorovat, jak ho paprsky postupně osvětlují. Teď se kolem něho sejde přes 25 000 lidí v kostýmech, přijedou na všech těch bizarních vozítkách a muže zapálí. Začíná nejbláznivější a nejkrásnější noc. Na obrovské ploše teď umělci pálí svá díla, vznikají nové a nové ohně. Sound systémy obstarávají muziku a město tančí do východu slunce.
Druhý den se pomalu začne balit a uklízet, aby se plocha uvedla do původního stavu. Odjíždím spolu se stovkami dalších vozidel a po cestě rozpálenou pouštní krajinou přemýšlím o světě, do kterého se vracím. Nevím, jestli je pravdou, že tento festival může změnit život člověka, jak jsem se několikrát dočetl, ale rozhodně je to zkušenost, kterou stojí za to prožít. Zanechá ještě dlouho úsměv na tváři.

Category: 2004 / 09

Byla zmatená… svým vlastním bytím. Svět kolem ní vířil tisícem vůní a zvuků. Vytržena z tichého, konejšivého tepla matčina těla, ležela v trávě a tropický liják jí právě smýval z kůže poslední stopy porodu. Den se probouzel v kalném svítání konce období dešťů…
Stádo se vydalo na pochod. Nejprve tiše, jako by našeptával, postupně sílil, až vybuchl v jediném příkazu: „Vstaň!“ Hlas desítek generací slonů. Nutil ji opustit místo, kde jí matka dala život. Pokusila se nejistě zvednout. Nohy se jí třásly. Podpíraná matčiným chobotem zkouší první nesmělé kroky. Kroky na cestě z vietnamské džungle životem…

ZAJETÍ
Stádo prchalo. Snažila se držet v blízkosti své matky. Rachot pušek, výkřiky, troubení… Strach se s každým dalším výstřelem zhmotňoval. Utíkala. V plné rychlosti narazila do ohrady z klád. Všechno kolem ní bylo najednou rozmazané, pomalé a tiché. Další náraz sloního těla ji mrštil proti stěně pasti… Neměla šanci…
lll
Několik dní po lovu vjeli mahauti na speciálně trénovaných slonech, kunki, mezi vyhladovělé stádo. V lýkových provazech odvedli Delhi do výcvikového tábora. Přišla tam o ucho. Mahauti věří, že naříznou-li chycenému zvířeti boltec, opustí jej s vytékající krví i nezkrotný duch džungle. Snad byla Delhi příliš nezvladatelná, mahaut nezkušený, horlivý nebo opilý, možná se přidala v tropech všudypřítomná infekce… Delhi ztratila celý pravý ušní boltec a jediné, co znala, než se v květnu 1987 nalodila ve Vietnamu na obří loď, byl mahautův bodec, provazy a tvrdý výcvik. Ve svých třech letech pak poznala moře. Dva měsíce se společně s o rok mladší slonicí Sitou a ošetřovatelem Petrem Kordou plavili do německého Hamburgu. A 18. června všichni překročili bránu ústecké ZOO.

DOMOV S KALOU
Tady začíná nová etapa v jejím životě. Postupně se seznamuje s Kalou, která je v ZOO od osmdesátého pátého roku. Kala je menší, mladší a slabší. Přesto se jí stává učitelkou v dosud neznámém světě. brzy se mezi nimi vytváří vztah, který ani odborníci nedokáží přesně definovat. Slonice Sita (dnes Sunday), která jí dělala společnost na lodi, je 6. července 1988 přemístěna do ZOO v Duisburgu jako výměna za jiná zvířata. Delhi si pomalu zvyká na nové prostředí, přestává se bát a začíná věřit lidem, kteří se o ni starají. Díky důvěře vypěstované mezi ní a jejími ošetřovateli mohl být uskutečněn unikátní projekt. Po dvouletém tréninku byla připravena k umělému oplodnění. Inseminaci provedli pracovníci IZW Berlin (Institute für Zoo-und Wildtierforschung) 4. září roku 2002 a o den později ji úspěšně zopakovali. Dvacátého listopadu, po kontrolním ultrazvukovém vyšetření, několik týdnů po zákroku, prolétla světem radostná zpráva – Delhi je březí.
To byla senzace. Mládě, které se mělo narodit, by bylo prvním slůnětem narozeným v Čechách a prvním v Evropě od uměle oplodněné slonice indické. Ještě nenarozenému slůněti se založilo konto, mělo svého maskota, známý písničkář Jaroslav Samson Lenk mu složil písničku. Spisovatel Josef Formánek chtěl na chov věnovat výtěžek ze své nejrychleji napsané, vytištěné a distribuované knihy na světě. Lidé byli plni euforie a radostného očekávání. Termín porodu, stanovený na přelom června a července 2004, se rychle blížil. Po dvaceti dvou měsících březosti se Delhi měla stát matkou.
…jeho strach a nervozita byly cítit. Přímo čpěly. Byl nový. Sledovala koutkem oka jeho pohyb při ranním úklidu slonince a neslyšně se dorozumívala s Kalou. Během let, které trávily spolu, se mezi nimi utvořil úzký citový vztah. Lidé mu nerozuměli, …nadřazená slonice, podřízená slonice… Všechno škatulkovali. Byla větší a silnější. Často svoji převahu nechávala Kale pocítit dost nevybíravým způsobem. Jizvy na hlavě mladší slonice toho byly důkazem. Ve složitých situacích se ale nechala vést a vedoucí postavení předala Kale, která zvláštnímu světu člověka rozuměla lépe. Tvořily tým. Kala byla mozkem, Delhi rukama. Dnes se měl stát jejich obětí ošetřovatel. Přední nohou přišlápla hadici. Muž neopatrně položil koště v dosahu druhé slonice. Vtom se stalo několik věcí najednou. Muž hledá závadu. Delhi nenápadně uvolní hadici. Kala s radostí láme na kousky násadu odloženého koštěte. Muž se vzteká. Opět vyhrály…

PŘICHÁZEJÍ KONTRAKCE
Když vám v neděli v jedenáct večer zazvoní telefon, většinou to neznamená nic příjemného. Práce nebo průšvih. V tom nejhorším případě průšvih v práci. Chvilku se přemlouvám a nakonec drnčící přístroj zvednu. „Roman Nešetřil, ZOO, rodíme,“ ozve se na druhé straně. „Je… jedu,“ vykoktám, zaskočen informací, na kterou čekám už čtrnáct dní. Cestou vyzvednu dva členy záložního týmu a jedu, co to dá.
Zahrada je tmavá a opuštěná, září jen světla slonince. Ve správní budově se seznamuji se zbytkem záložního týmu, zoologem Pavlem Paličkou a Věrou Vrabcovou. Dozvídám se, že se v pět odpoledne objevily první příznaky porodu. Odešla hlenová zátka, která po dobu březosti uzavírá děložní krček. Od té chvíle je slonice pod stálým dozorem ošetřovatelů, kteří v posledním stadiu drželi čtyřiadvacetihodinové služby. Večer přivolali veterináře Václava Poživila.
Obraz ze slonince přenáší kamerový systém přes internet do hlavní budovy, kde ho sleduje podpůrný tým. Ten má v případě potřeby pomoci ošetřovatelům. Přístupová hesla jsou tajná. Přenos se nesmí dostat mimo zoologickou zahradu. Šest mužů se tísní u obrazovky v malé místnosti. Je zakázáno mluvit. Dorozumívají se šeptem. Ve sloninci panuje naprostý klid. Oproti nim máme výhodu. První fázi porodu sledujeme v relativním pohodlí zoologovy kanceláře.
Delhi je neklidná. Kontrakce se objevují stále častěji a v kratších časových intervalech. Odeznívají, aby se vrátily v nových vlnách. Krátce po půlnoci si slonice poprvé lehá, aby si odpočinula. Střídá levou a pravou stranu, klečí a opět vstává. Situace se po celou noc nemění. S příchodem nového dne se porod zastavil. „Vše je v pořádku, normální průběh. Ve většině monitorovaných případů probíhá porod v noci, a ve dne se pozastaví. Z jakého důvodu, bohužel nevíme,“ informuje nás ráno v kanceláři Václav Poživil. Chce ale mít jistotu, proto kontaktuje tým IZW, se kterým spolupracuje už od příprav inseminace. Berlínští lékaři před pár hodinami teprve přiletěli z Kanady, přesto přislíbili osobní účast. Na Vaškovi je i přes únavu znát náznak úlevy. Pracovníci IZW mají praktické zkušenosti z mnoha sloních porodů po celém světě. Pro zdárný průběh porodu lze těžko udělat víc.
Ještě jedna věc z onoho rána mi utkvěla v paměti. Veterinář sedí u pracovního stolu a po telefonu objednává potřebné léky. „Já vím, že je brzy… Nebudím vás? …Potřeboval bych…,“ všichni přítomní se ho snaží přemluvit, aby si šel aspoň na chvíli odpočinout. Vrtí hlavou, mává rukama, odmítá. A do toho shonu přichází ošetřovatel: „Je tu jeden pán, přinesl strakapouda, asi má zlomený křídlo.“ Rozhlédne se po unavených a napjatých tvářích: „Mám ho poslat pryč?“ „Ne, podívám se na něj,“ odpoví po probdělé noci bez zaváhání Vašek.

RODÍ MRTVÉ MLÁDĚ
Jako by tančila. S nohama spoutanýma řetězy se houpala v rytmu pulzující bolesti. Nejasně vnímala rozmazané postavy kolem sebe, které v marné snaze omezit její pohyb uhýbaly z dosahu jejího chobotu. Znala je. Jejich pach, doteky. Ti muži byli její rodina. Dnes přinášeli bolest, která vystřelovala z břicha až do nitra mozku. Byla zmatená. Chtěla pryč. Těžký vzduch slonince rozřízlo její zoufalé troubení. Trhalo přítomným uši i srdce. Jen Kala rozuměla, byla s ní.
Během dopoledne odešla Delhi část plodové vody. Odpoledne tráví ve výběhu s Kalou a dvěma ošetřovateli. Ti se u slonic střídají, aby si alespoň částečně odpočinuli. Okolo desáté večer přijíždí berlínský tým, doktoři Thomas Hildebrandt, Frank Göritz a Robert Hermes. Po krátké poradě s ošetřovateli i veterinářem vypínají světla slonince a očekávají další fázi porodu. Ta bohužel nepřichází. Rozhodují se pomoct Delhi masážemi a léky podporujícími vyvolání porodu. Vše bez výsledku. Matka na injekce oxytocinu téměř nereaguje. Masáže – čekání, masáže – čekání. Dvě noci se pokouší skupina odborníků vyvolat porod. Litry redbullu a potu. Nikdo nespí. Na lidech i slonech se projevuje únava. Objevují se pochyby, že by slůně nemuselo zůstat naživu. Ve středu ráno se lékaři rozhodli pro operační zákrok. Na tvářích ošetřovatelů lze číst smutek. Někteří se odvracejí. Snaží se skrýt emoce. Začal boj o záchranu slůněte i matky. Šíří se fámy. Vrátnice je bombardována telefonáty. Televize…  Noviny…
Brzy ráno vyjíždí auto, aby z drážďanské ZOO přivezlo závěsné zařízení, kterým má být Delhi během operace vyzvednuta. Bude v ložnici (oddělená část ustájení), na traverzách ukotvených ve stěnách místnosti.
Během čekání na návrat služebního eskortu z Německa se uklízí a provádí dezinfekce ložnice. V jednu odpoledne se vůz, který se zdržel v dopravní zácpě, konečně vrací. Instalujeme celé zařízení, sundáváme ho a znovu věšíme. Prověřuje se funkčnost kladek, pevnost a délka provazů, řetězy. Každý musí být v co nejkratší době schopen zaujmout přidělené místo a bezchybně vykonat daný úkol. Celé zařízení může být zavěšeno až v okamžiku, kdy se slonice pod vlivem sedativ ocitne uvnitř. Pokud by ucítila cokoliv podezřelého, vůbec by nevešla.
Sedíme za vraty slonince, abychom slonice při příchodu do ustájení nerušili. Nikdo nemluví. Podvečerní slunce uspává. Čekání se nekonečně vleče. Co se uvnitř děje? Radostná zpráva. Plod se několik minut před operací posunul a lékaři se ho dalšími stimulačními procesy pokusí vypudit přirozenou cestou. Všem se ulevilo. Chirurgický zákrok je u tak velkého zvířete velmi riskantní a nebezpečí ohrožení života matky příliš vysoké. Následuje další noc masáží podporovaných aplikacemi hormonů. Ráno je Delhi uvolněna z řetězů a za asistence Kaly rodí přirozenou cestou své první slůně. Stotřicetikilový sameček je bohužel mrtvý. Příroda tentokrát řekla své ne. V pralesích jihovýchodní Asie běžný případ. V oblasti sledované pracovníky IZW se u prvorodiček rodí mrtvé mládě v osmdesáti procentech případů. V polovině případů umírá i samice. V ústecké ZOO se díky profesionalitě a nasazení mnoha lidí podařilo matku zachránit.

PŘIPRAVENA STÁT SE ZNOVU MATKOU
Ve čtvrtek byla svolána tisková konference. Vedle ředitelky, veterináře a pracovníků IZW sedí i kluci ve špinavých zelených montérkách, propocených tričkách, se zarudlýma očima. Honza Javůrek, Pavel Kökert, Honza Fišer, Petr Kiebel – SLO“ÁCI. Dva roky trénovali se slonicemi inseminaci, další dva roky žili každým dnem Delhiny březosti, v posledních týdnech drželi čtyřiadvacetihodinové služby a od neděle neopustili sloninec vůbec. Spali na zemi, pokud vůbec spali. Dělali „jen svoji práci“.
Čtyři dny trvající porod byl náročný nejen pro ošetřovatele, lékaře a personál ZOO, ale především pro slonici samotnou. S obdivuhodnou trpělivostí a klidem snášela všechny lékařské zákroky i přítomnost pro ni téměř neznámých lidí. Jen aplikace lokálních anestetik a lubrikačního gelu do dělohy pro ni byla natolik nepříjemnou, že se pokoušela odejít. Ale ani v tomto případě neprojevila nejmenší náznak agresivity. Poté co z ní několik dní po porodu vyšla sedmnáctikilová placenta, je zcela v pořádku, připravena stát se znovu matkou. Vedení ZOO uvažuje v dohledné době o další inseminaci. Ztracený život bude nahrazen životem novým. Zákon přírody. Příběh slonice Delhi nekončí, jen začíná nová kapitola…Pokud chcete i vy pomoci psát další osudy Delhi, vaše příspěvky na konto CHOBOTI (č. účtu: 440022/0300) budou vítány.
Nemusí to být jen pokračování příběhu, který začal před dvaceti lety ve vietnamské džungli. Společně můžeme vytvářet příběh nový.
Třeba o velkém snu malé ZOO, o lidech a slonech, o prvním slůněti narozeném v Čechách…
září 2004


Spisovatel Josef Formánek splnil svůj slib a při příležitosti otevření nového slonince, který kromě nadstandardního bydlení pro slony umožňuje monitorovat jejich život kamerovým a počítačovým systémem, věnoval koncem července ústeckým slonicím 58 174 Kč – výtěžek ze svého druhé knihy.
Pro velký úspěch nyní Létající jaguár, napsaný ve světovém rekordu za necelých 12 hodin, vychází v reedici.

Category: 2004 / 09

Gumbo znamená směs, směsici, melanž. V Louisianě se tímto výrazem označuje nářečí, kterým hovoří černoši, a taky polévka zahuštěná tobolkami ibišku jedlého. Používá se i jako neodmyslitelný přívlastek města New Orleans, barevné směsice francouzských, skotských, irských, afrických a karibských přistěhovalců. Jejich zvláštního soužití i stylu.

JAK SE BAVÍ NEW ORLEANS
Bourbon Street ve Francouzské čtvrti. Dav na balkoně sleduje pohyb dole na ulici a právě si vybral svoji oběť. Hromadné skandování zesiluje. „Ty, ty, ty, ty,“ křičí asi tak dvacet přiopilých kluků a holek a ukazují při tom prstem na hezkou dívku na ulici. Skupina přihlížejících vzrůstá, tuší zábavu. Dívka se drží za ruku svého přítele a přitom komunikuje s bandou opřenou o tepané zábradlí z 18. století. Kolem krku jí visí už několik šňůrek perel z plastiku a mládež bujaře nabízí další: stačí, když jim ukáže svoje ňadra. Soudě podle jejího blyštivého bohatství, její prsa už určitě několikrát Bourbon Street viděla.
„No ták, děléj!“ volají nenasytní mladíci. Na ulici už není k hnutí, turisté připravují foťáky a byznysmeni v kravatách, stále ještě se jmenovkami z chemické konference, mačkají tlačítka PLAY na svých videokamerách. Na balkoně kdosi předvádí kopulační pohyby. Dívka nad tím mávne rukou, zkříží ruce na břiše, uchopí lem svého trička a vytáhne ho až ke krku. Oslepí ji blesky fotoaparátů a ozve se vítězný řev z balkonu, následovaný pochvalným aplausem a pískáním. Zasypou ji děsivě zelenými perlami, ona si je navlékne na krk a se svým partnerem jako spořádaný mladý pár odchází. Možná koupit nějaké pohledy a suvenýry z New Orleansu.
Bourbon Street má špatnou pověst. „Vy jste se byli projít po Francouzské čtvrti?“ nevěřil kamarád z Indie, zarytý bráhman, který přijel do New Orleansu na konferenci a každý večer trávil zamčený ve svém hotelovém pokoji. „Nikdy bych tam nešel.“ Nakonec ale Bourbon Street absolvoval povinně se svým americkým šéfem, který chtěl váženým profesorům ukázat něco typicky neworleanského.

JEZTE ÚSTŘICE ANEB CO SE VAŘÍ V ORLEANSU
Po celém New Orleansu se nese pach moči smíšený s rozlitým pivem a nasládlou vůní portorikánských doutníků. Dobrá restaurace se zvenku pozná podle chlóru, kterým každé ráno majitelé drhnou páchnoucí chodník, a uvnitř podle těžkého aroma pepře a čili papriček. Většina států americké federace nemá vlastní kuchyni. Louisiana se však pyšní tak barevnou a ojedinělou minulostí, že je skoro nemožné, aby se zde o víkendu jako všude jinde grilovaly steaky.
Samozřejmě to začalo indiány, kteří obývali místní bažiny, zátoky a řeky a dávno před příchodem bílých Evropanů znali chutné ryby, aligátory, hejna ptáků, divoká prasata, tuny ústřic, krevet a humrů a také ibišek s plody velmi vhodnými na zahuštění omáček. Jejich zdroje však brzy objevili Francouzi a následně je převzali Španělé, kteří si s sebou přivezli koření z blízkého Karibiku. Aby toho nebylo málo, do toho všeho ještě Britové přivlekli senegalské otroky. Místní bílí usedlíci nechali některé z nich místo trhání bavlny vařit. Výsledkem jsou úžasné cajun (čti kejdžn) – variace na téma kreveta, ryba a aligátor, utopené v husté tmavě červené pálivé omáčce s kusy paprik a cibulí. K tomu dostanete kouli nazvanou jambalaya z rozmačkaných fazolí s rýží a klobásou a pak si můžete z francouzsky znějícího menu objednat nesčetné množství raků a ústřic, vylovených právě z Mississippi a připravených jako gumbo, ettoufee, na grilu a nebo syrové (na stole je tabasco).
A jak taková pravá neworleanská restaurace vypadá? Zvenku láká dřevěná bedna na ledu plná rudých raků, uvnitř stojí pod cedulí Oysters on half shell černoch a ústřice připravuje. Hmátne do obrovské hromady nevzhledných těžkých mušlí, jednu si nadhodí v ruce a zkušeným pohybem dovnitř skořápky zasune nožík. Trochu zapáčí, ústřice pukne a otevře světu svůj čisťounký bílý interiér, ve kterém leží růžové maso velikosti vlašského ořechu – jedno sousto zákazníkovy večeře (ústřic si objedná alespoň dvacet). Černoch se pyšně podívá do mého objektivu a obřadně položí ústřici na hromadu, kterou za chvíli odnesou do kuchyně.

OTROCI – MINULOST LOUISIANY
Domy na plantážích jsou obrovské, krásné, velkolepé. Se svými bělostnými sloupy a exotickými zahradami vypadají skoro jako ráj. Podle dochované korespondence z 18. a 19. století tak vypadal i život jejich majitelů, i když otrokáři to tak sami nevnímali: „Vstává brzy, dá pokyny na snídani, oběd i večeři, projde s přáteli obhlédnout zahradu a skleník, pak se věnuje své švadleně. Neustále také musí dohlížet, aby veškeré práce v domě správně probíhaly. Večer musí být oblečena a upravena pro hosty a teprve po večeři, když vše utichne, má čas věnovat se sama sobě, tj. číst a psát dopisy,“ píše jeden z otrokářů o povinnostech své ženy.
Experti té doby přirovnávali život zdejších otroků k chudým dělnickým rodinám v Anglii a v Irsku. „Dřevěné nebo zděné domky s krbem, hezká zahrádka okolo, pravidelný přísun jídla od majitele plantáží a několik kusů oděvu, poskytovaných otrokům dvakrát za rok, což je samozřejmost jižanských otroků, o tom se chudým evropským dělníkům může jen zdát.“ Zapomněli se zmínit o nejistotě o vlastní život, o možnosti být kdykoli prodán kdovíkam a nikdy se tak už nesetkat s vlastní rodinou.
Otroctví skončilo roku 1865, ale ne všem lidem černé pleti to udělalo radost. Zrušením otroctví přišla o své výsadní postavení třída zvaná free people of color, tedy svobodní barevní, kteří svobodu získali vykoupením, darováním za věrné služby nebo se do ní narodili, jsa potomky bílého otce, většinou majitele své matky, nebo svobodných bývalých otroků. Naopak s příchodem nového století museli se svou barvou pleti čelit novému fenoménu – segregaci černých občanů USA, např. odděleným školám, vstupům, odděleným telefonním budkám, autobusům, restauracím a separovaným lavičkám v parku. Bílí a černí dokonce nesměli hrát dohromady hru dámu.

JSI CAJUN, CREOL, NEBO AMERIČAN?
Slovo cajun (čti kejdžn) vzniklo špatnou výslovností názvu acadians, kterým „starousedlíci“ na Jihu označovali nucené francouzské přistěhovalce ze Severu neboli acadie. Později se však tento název rozšířil na všechny bělochy, kteří mluvili francouzsky a živili se vlastní prací. Přitom samozřejmě vstřebávali vlivy ostatních obyvatel Louisiany – otroků narozených v Louisianě nebo nově přivezených z Afriky, Španělů, bílých i černých přistěhovalců z Haiti a Kuby, Irů a Italů přivandrovalých za prací.
Cajun neznamená pouze obyvatele, ale také jejich styl: bydlení, koření a jídlo, tanec, hudbu…
Právě hudba absorbovala spoustu vlivů svého prostředí. Po celé Louisianě jsou místa, která vám místní doporučí, když chcete slyšet cajun. Na pódiu hraje pár mužů a kousek stranou se do rytmu pohupuje postarší dáma v přezdobeném kovbojském klobouku. Na mou žádost „zahrajte něco hodně cajun“ reagují hrdými úsměvy a potichu se mimo mikrofon radí. Stařenka vytáhne valchu, pověsí si ji kolem krku a nasadí kovové drápy. Výkřikem „ééjíí“ to rozjedou, dopředu postoupí člověk s harmonikou. Nemůže si pomoci, a jak natahuje harmoniku, zavírá oči, kroutí se a zaklání, dupe zvysoka nohou do dřevěné podlahy, v tu chvíli jako kdyby hrál sám – jen on v rytmu valchy. Těžko uvěřit, že jsem na půdě spíše rezervované Ameriky.
Cajun hudba dnes nese stopy francouzského, německého, skotského a irského folku, afrických a karibských rytmů a také kousek od indiánů. Není divu, že se hudební kritici nemohou shodnout, zda cajun music přirovnat k bluegrassu nebo k evropskému folku, zatímco všechny cajun hudebníky, co drží v rukou plechové lžíce, valchu, harmoniku, housličky a basu a ječí přitom francouzským gumbo, takové nápady uráží.
Kromě lidí cajun a obyčejných Angloameričanů (výraz označující všechny přistěhovalce) zde však také žili pyšní kreolové – samozvaní „původní“, tj. původní od roku 1700, kdy byl jih dnešních Spojených států poprvé osídlen Francouzy – tehdy samozřejmě také přistěhovalci.
Kreolové byli lidé narození už v Novém světě, také mluvili francouzsky a rozlišovali se na bílé a černé a zásadně odmítali jakékoliv amerikanizování. Bílí kreolové mluvili jinak, oblékali se jinak, mysleli jinak, stavěli domy jinak (rozuměj lépe) a rozhodně by žádného sprostého Američana nepustili do domu, natož za něj třeba provdali dceru.
Vzájemná nevraživost se po tři staletí postupně projevovala ponižováním celých národnostních skupin. Nejdříve k tomu byli určeni černí otroci, pak chudí přistěhovalci z Acadie, na počátku 19. století Angloameričané, po občanské válce všichni s tmavou barvou pleti, ať narození jako svobodní, nebo otroci, a nakonec došlo znovu na francouzsky hovořící cajun, kteří byli kolem 2. světové války násilně amerikanizováni a francouzsky nesměli ani promluvit.
Každý si z krize něco vzal a každý se něčeho vzdal. Kreolové se zaťatými zuby do svých barevných, karibským stylem ovlivněných domů postavili hlavní vchod, aby se jim Američané přestali smát, ale nikdy ho nepoužívali a dál rodina i návštěvy vstupovaly odděleně dveřmi pro dámy a pro pány. Černoši se učili nejprve francouzsky a pak anglicky, podle toho, kdo byl jejich pán a co bylo v módě. Nakonec přešli na gumbo – slang z plantáží obsahující oba jazyky. S línou rozžvýkanou výslovností jsou dnes pyšní, že jim nikdo z „bílejch“ nerozumí.
A Američané byli před sto lety ze svých francouzských sousedů a pak i svobodných otroků tak frustrováni, že se v New Orleansu přestěhovali do jedné části, kde jim nikdo neotravoval život. Postavili si zde nádherné městské vily s okázalým hlavním vchodem a s velkými zahradami a dali tak vzniknout dnes prominentní čtvrti zvané příznačně Garden (zahradní) District.
Dnes už spolu skoro všichni kamarádí, ale čas od času si neodpustí nějakou rýpavou poznámku. Také názvy knih, které tu vycházejí, jsou výmluvné: „Jak poznáte, že jste pravý cajun“, „Co vaří americká bílá lůza“, „Pravé kreolské recepty“, „Opravdová zpověď otroka“.

ŽIVOT NA ŘECE
Mississippi (název má původ v indiánském jazyce algonquin: Misi Sipi – Velká voda). Pocházejí odtud raci crawfish, krevety, skvělé ryby tilapie a ohromné ústřice oystres na menu zdejších restaurací. Ostatně Mississippi a další dvě velké řeky Pearl a Red a jejich zátoky a slepá ramena bayou produkují většinu ryb na americkém trhu.
Řeky mají své kouzlo i na některé loďce z výletních společností, se kterou objevíte sen nazvaný swamp (bažina). Představte si hladkou zelenohnědou vodní plochu s obrovitými cypřiši, jejichž kořeny vyrážejí jako kolena až metr nad hladinu. Staré vrásčité kmeny, které ještě pamatují indiány. Uchytilo se na nich miniaturní kapradí a španělský mech, který vytváří lehounké šedé závěsy. Projedete na dosah zeleným listům irisů s jasně modrými květy, rašících přímo z vody, a růžově kvetoucím keřům magnolií. Loď sledují zvědavé oči ptáků, vodních želv a aligátorů, kteří se, ještě otupělí ze zimního spánku, nechají přilákat na kus chleba. Tlustí hadi stočení v křoví jsou také k zahlédnutí, ale jak vyprávěl kapitán: „Jednou se taky stalo, že na palubu jeden takovej černej spadnul z větve. To jste měli vidět ten tanec, celá posádka najednou chtěla do vody k aligátorům.“
Není to na řece nebezpečné? – „Madam, všechny mý děcka se v týhle řece naučily plavat a jezdit na vodních lyžích, aligátoři maj dost ryb a hadi se vám vyhnou, ale opatrný bejt musíte. Život na řece je jinej. Jsem na týhle lodi každej den, dřív jsem dělal s počítačem, měl jsem víc peněz, ale nikdy bych se do města nevrátil,“ vypráví. Pak vypne motor a zašeptá: „Vidíte tamhle ten stín?“ Prstem míří na dlouhé rákosí a vytahuje drobnou žabku, která ale nečeká a dlouhým odrazem letí znovu do vody. „Skokan,“ dodá, kdyby mi to náhodou nedošlo, a znovu nastartuje loď…


NEW ORLEANS
1,3 mil. obyvatel. Jedno z kulturně nejrozmanitějších měst Severní Ameriky leží v jihovýchodní Louisianě na řece Mississippi, 180 km od Mexického zálivu. Město je pojmenované po královském vyslanci Francie Philippe II. d’Orléans. Bylo založeno v roce 1718 na místě, které bylo z větší části pod úrovní moře. Od svého počátku až do současnosti je velmi důležitým obchodním a přístavním centrem USA. Podnebí New Orleansu je subtropické, s průměrnou roční teplotou 25 ̌C. Nesmírně bohatá historie tohoto města utváří charakter moderního New Orleansu i dnes. Složení obyvatel je ovlivněno kdysi masivním přísunem černých otroků: 67,3 % Afroameričané, 28,1 % evropského původu, 2,3 % Asiaté a původní obyvatelé – severoameričtí indiáni tvoří jen 0,2 %.

Category: 2004 / 09

Až tady v Lotyšsku si přesněji uvědomíte, jaké vlastně bylo Estonsko: až sterilně čisté. Bez typického mumraje. Chyběly tam smažené pirohy na ulici, rušné trhy se zeleninou a ovocem, ale i vstřícné rady lidí, sotva ve městě rozbalíte mapu. Tak tohle je třeba Riga, největší město Pobaltí, které je kvůli secesní architektuře také na seznamu památek UNESCO.

LOTYŠSKÉ POSTŘEHY
V tramvajích, trolejbusech ani autobusech se tu nedá jezdit načerno, protože v každém sedí konduktérka nebo konduktér. Lotyšsko má také hodně silné sebevědomí, když nasadilo kurz své měny – latu – v poměru 0,56 za jedno euro (1 Ls = 1,83 EUR). V praxi to znamená, že tu můžete mít kovovou „šedesátikorunu“ v hodnotě jednoho latu. Lotyši umějí míň anglicky a víc rusky. Lonely Planet píše, že Lotyši jsou více emotivní a romantičtí než Estonci, ale méně než Litevci. Mají podobné kořeny, protože žili pod nadvládou luteránských Němců, Švédů, katolických Poláků a pravoslavných Rusů.
Lotyši si svou národní samostatnost v podstatě vyzpívali. „Tvrdí, že mají největší sbírku národních písní na světě, která čítá přes milion písní. Mají ji uloženou v akademii věd v takových kovových skříních. Jako první je sbíral Krišjánis Barons někdy ve 2. polovině 19. století a jeho sbírka v rukopisném provedení stále patří k národnímu dědictví. Zpívají se v každé vesničce, v rodinách. Když se tady řekne sbor, nemyslí se tím jako u nás např. sbor dětský, ale sbor rodinný – od nejmenších až po nejstarší,“ říká Jana Bulenová, velvyslankyně ČR v lotyšské Rize.
Lotyši sami zdůrazňují, že jsme naší češtinou ovlivnili gramatiku jejich jazyka, že vlastně háčky a čárky převzali od nás. „Jinak se Lotyšsko hodně identifikuje s baltským regionem,“ dodává Jana Bulenová. „Pozitivní vlastností Lotyšů je také to, že jsou spolehliví a spořádaní. Mají snahu dodržovat daná pravidla, neobcházet je a nevymýšlet nová.“
„Mají strašně rádi květiny, takže je kupují mnohem častěji než u nás. Je to docela zvláštní, protože tady na severu je vegetační období kratší, ale květin je tu více,“ říká tajemník české ambasády David Mašek, který se oženil s Lotyškou. „Lotyština je v porovnání s estonštinou celkem lehká, ale není to slovanský jazyk,“ objasňuje. „Když jsem sem jezdil, koupil jsem si učebnice, ale vždycky jsem došel tak ke čtvrté lekci. Naučil jsem se až čtením novin a také doma,“ směje se Mašek.
Jiné životní zvyklosti způsobuje Čechovi také změna podnebí: „Než si na to člověk zvykne, chvíli to trvá. Poměr zimy a léta je tu jiný. V zimě se sedí doma, hospody jsou prázdné a za topení se platí měsíčně 40 latů, což je pro rodinu už poměrně velký výdaj. V zimě jde většinou jeden plat na topení, nájem a elektřinu, z druhého platu rodina žije. Topná sezona přitom trvá od října do dubna. Horší to mají důchodci, kteří mají důchod třeba jen 50 latů. Ani zaměstnanci ve státní správě s platem zhruba 80 latů si nemohou příliš vyskakovat,“ míní David Mašek. „Zato v létě ožijí ulice, parky, hospody. Lidé si venku užívají teplých a dlouhých dnů.“

TURAIDSKÁ RŮŽE
V národním parku Gauja, pojmenovaném podle řeky, v místě, odkud je vidět červený hrad Turaida a kterému se přezdívá Lotyšské Švýcarsko, zastavili svatebčané a nevěsta šla kamsi se svatební kyticí. O co jde, nám prozradila až legenda o Turaidské růži, vycházející ze skutečného příběhu dívky Maiji. Když na jaře roku 1601 švédská vojska obsadila turaidský hrad, našel po bitvě písař Grejf uprostřed zabitých malou dívenku. Přinesl ji domů a rozhodl se ji vychovat. Protože se to stalo v měsíci máji, pojmenoval ji Maia. Uběhly roky a Maia vyrostla v krásnou dívku. Pro její krásu ji nazývali Turaidskou růží. Na druhém břehu řeky Gauji žil její milý Viktor Chejl. A vedle nich v turaidském hradě dva dezertéři z polské armády – Adam Jakubovskij a Peteris Skudritis. Oba sloužili poměrně věrně, ale když se opili, byli hrubí a suroví. A právě v takovém stavu se Adam Jakubovskij, očarovaný její krásou, rozhodl s Maijou sblížit. Ale nepomohla laskavá slovíčka ani výhrůžky. Proto 6. srpna 1620 poslal Maije zprávu, jakoby od Viktora, že se mají sejít. Když namísto svého milého uviděla dva hrubiány, pochopila, že je zle. Jakubovskij se na ni hned vrhl, ale dívka ho zarazila: „Zastav se. Dám ti dárek, jaký nemá ani žádný král.“ Rozvázala si šátek na krku a podala ho Jakubovskému se slovy: „To je kouzelný šátek, kdo si ho uváže, toho nemohou ranit ani kopím, ani mečem.“ Adam nevěřil a chtěl se Maiji znovu zmocnit, tak mu řekla, že to dokáže. Uvázala si šátek a vyzvala ho, aby ťal mečem největší silou. Když to udělal, zalilo se její tělo krví a dívka na místě zemřela. Než by se nechala znásilnit, raději volila smrt. Adam Jakubovskij odešel do blízkého lesa a tam se oběsil. Z vraždy byl obviněn Viktor Chejl. Měl být dán na mučidla, ale při soudním přelíčení promluvil druhý z vojenských dezertérů Peteris Skudritis. Příběh se stal legendou a na památku krásné Maiji dodnes novomanželé chodí s květinami k mohyle Turaidské růže uctít její krásu a neposkvrněnost.

VYHNÁNA NA SIBIŘ
Bloudili jsme při hledání Viktorie Trumpe, na kterou jsme dostali kontakt na ambasádě, dobrého půl dne, než jsme konečně našli pár chalup spojených názvem Vibotki. Počasí se měnilo každou chvíli, ale když jsme vcházeli do jejího bílého, na místní poměry přepychového domu, svítilo sluníčko. Právě připravovala k obědu lívance s jahodami. „No nevím nevím, jestli vám mám něco vyprávět. Bude to vůbec někoho zajímat?“ přivítala nás zjevně překvapena. Pak se ale rozhovořila a v jejím příběhu jako by ožila podstatná část lotyšských dějin.
Jako první byli deportováni lidé, kteří kolaborovali s nacisty, pak následovaly odsuny rolníků z důvodu kolektivizace zemědělství. V lednu 1949 vydala sovětská vláda směrnici, kolik „kulackých rodin“ je třeba odvléci do vyhnanství. Z Litvy jich bylo během březnových dnů deportováno přibližně 40 000, z Estonska přes 50 000 a z Lotyšska 43 000, což činilo zhruba 3 procenta celkové populace.
„Stalo se to 25. března 1949,“ vzpomíná Viktoria Trumpe. „Žila jsem na malém místě, osmdesát kilometrů od Rigy. Přišli pro nás ve tři hodiny v noci, naložili nás a jeli jsme. Na otázku proč měli jedinou odpověď: Vy nacionalísty! Odvezli nás do města Jekutalinsk v Omské oblasti a shromáždili v takzvaném klube. Potom přijeli předsedové kolchozů a začali si vybírat: ‘Tohohle vezmu, tohohle nepotřebuji.’ Nejdřív si rozebrali ty mladší. Starší, kteří už nemohli tolik pracovat, zůstali nakonec. Rozmístili nás po domech, a pak jsme začali pracovat v kolchoze. Mně bylo tenkrát 16 let, pracovala jsem v selské brigádě. Za práci v kolchoze jsme dostávali 200 gramů chleba na den. Kdo nesplnil trudadeň, nedostal nic, kdo splnil polovinu normy, dostal polovinu chleba – 100 gramů. Například při senoseči bylo třeba posekat ručně půl hektaru. A těm, kdo nepracovali, tj. starým lidem a dětem, nedávali nic. Tady je domek, ve kterém jsme žili,“ ukazuje staré černobílé fotografie v knize, kterou pro své potomky o vyhnanství napsala: „V zimě tam bylo čtyřicet stupňů mrazu, ale zažila jsem i minus 56. Měli jsme zemljanku na kraji vesnice a na snímku je vidět, jak je zasypaná sněhem. Dveře se tam otevíraly dovnitř, aby se dalo vyjít ven, když napadne sníh.“
Paní Viktoria nejdřív pracovala dva roky v kolchozu, pak se čtyři roky učila v téchnikume a potom dva roky pracovala jako mechanik. Nazývali je přesídlenci a říkali, že to je navždy. Kdyby odsud utekli, čekalo by je dvacet let nucených prací. Museli podepsat papír, že o tom byli informováni a nikam nebudou utíkat. A kromě toho měli povinnost se každý měsíc čtvrtého hlásit. „První roky byly nejtěžší. Přivydělávali jsme si tím, že jsme doma vyráběli rukavice a pak je prodávali na trhu a za peníze koupili brambory,“ utíká paní Trumpe zase do vzpomínek. „Potom jsme začali držet drůbež, kachny, prasata. Ti, kteří nic neuměli a nedělali, umírali.“
Celkový počet deportovaných se za léta 1944-1952 odhaduje na 124 tisíc v Estonsku, 136 tisíc v Lotyšsku a 245 tisíc na Litvě. Vrátit se mohli až poté, co skončil stalinský režim a na Lotyše se začalo pohlížet jinak. Ale ani potom neměli na růžích ustláno. „Jsme ztracená generace,“ říká Viktoriin manžel, jehož rodiče byli také ve vyhnanství. „Ale naše děti už naštěstí žijí jinak. Syn je ředitelem ve finské firmě a dcera ředitelkou knihovny.“

STARONOVÉ SGRAFITO
Kdo by v Pobaltí čekal staré hrady, byl by zklamán. Řád německých nebo řád mečových rytířů sice panovaly nad touto krajinou od 12. století dlouhá staletí, ale z jejich časů se památek zachovalo jen pramálo. Snad za to může sovětská moc, která chtěla německé a švédské dějiny pobaltských zemí vymazat, možná se jen přes zdejší roviny přehnalo příliš mnoho bitev. Pokud se něco dochovalo, je to obvykle jen kus kamenné zdi, vyspravený v 60. letech minulého století červenými cihlami. Člověka, který přichází z Čech, každopádně neohromí.
Staré hrady a zámky teď ale procházejí rekonstrukcí a je dost možné, že za pár let se situace změní. Takovým příkladem, jak ze starých ruin postavit nový hrad, je Bauska, středověký hrad na soutoku řek Músa a Mémele. V jedné části je už hojně navštěvován lidmi, konají se zde veselice a svatby, z druhé části se ozývá typický stavební lomoz a je tu slyšet i čeština.
„V bauském tzv. novém hradě, který byl postaven roku 1596, je fasáda zhotovená technikou sgrafita,“ vysvětluje ředitel muzea Máris Skanis. „V Lotyšsku je tato technologie velkou vzácností. Proto jsme se obrátili do Česka, na prezidentskou kancelář, aby nám poradili specialisty, kteří se touto technologií zabývají. Doporučili nám restaurátora Miloše Gavendu. V roce 1995 přijel na bauský hrad poprvé a nyní tu už čtyři roky vede práce na rekonstrukci fasády a konzervaci hradu.“ Projekt na záchranu hradu totiž jako jediný z tehdy ještě kandidátských zemí EU získal grant ve výši téměř 84 000 eur z programu EU Kultura 2000.
„Konzervace starých ruin se zdá jednoduchá, ale jak pronikáte do problematiky, ukazuje se to složitější. Proces prací musí napodobit starou patinu tak, aby nová stěna vypadala jako stará, ale byla zároveň odolná proti působení sněhu a deště,“ říká Máris Skanis, který je při prohlídce ve svém živlu. Stoupáme za ním úzkým točitým schodištěm až na vrchol věže, procházíme muzeem a nakonec nás zavede na staveniště. Čeští restaurátoři tu jsou v plné práci. Nerestaurují zrovna sgrafito, ale zpevňují obloukovou klenbu u jedné z věží, která je v havarijním stavu. Pracují tu vždycky tři týdny, v šestičlenné partě mají už druhý rok ve městě pronajatý byt, pak jsou týden doma v Čechách. Používají vápennou techniku a jejich cílem je naučit ji lotyšské zedníky, aby jednou mohli restaurátorské práce dělat sami. Práce je tu totiž až nad hlavu.

KURŠSKÁ KOSA V LITVĚ
Když tu v roce 1809 pobýval známý cestovatel Alexander von Humboldt, opěvoval její krásu. A po něm mnozí další. Pozoruhodná Kuršská kosa vypadá jako kus Sahary propašovaný do Litvy. Písečné duny, občas porostlé trávou anebo dokonce jakýmsi suchým mechem, tu kdysi pohřbily celé vesnice.
Kuršská kosa vznikla v poslední době ledové před 13 až 15 tisíci lety. Tenkrát tu na okraji ledového moře zůstal dlouhý řetěz pahorků z čel morén. Před 7 tisíci lety, kdy se dnešní Kaliningradská oblast začala pomalu zvedat, vznikající proudy odnášely písek na sever, kde zanášel kanály mezi ostrovy a pomalu vytvářel dlouhý a úzký výběžek. Západní vítr zase nanášel písek na ostrovy a vytvářel vysoké duny. Naštěstí písek zarostl travou, křovím a stromy, takže první osídlenci asi před čtyřmi tisíci lety, rybáři, lovci a sběrači, tu našli dostatek obživy. Před 500 lety ale lidé začali více kácet lesy, humus na povrchu dun erodoval a duny bez ochranného koberce stromů a keřů začaly cestovat – bohužel je vítr unášel směrem k vesnicím rybářů. Od 16. do 19. století takto písek pohřbil celkem 14 vesnic.
A zřejmě by způsobil kompletní vysídlení Neringy, jak Litevci výběžku říkají, nebýt profesora J. Titiuse, rektora univerzity ve Wittenbergu. Ten v roce 1803 vytvořil plán záchrany založený na tom, že se kolem moře vybudovaly malé duny, které měly zastavit duny „putující“. Ohrožení ale nebylo odstraněno definitivně. Západní vítr pořád pracuje a velká duna u městečka Nidy se za posledních dvacet let zase snížila o 15 metrů. A tak vědci hledají nové způsoby, jak velké duny, stopy původní přírody, zachránit.
Mimochodem městečko Nida leží až na samé hranici s Kaliningradem, ve kterém úzká a krásná Kuršská kosa pokračuje na ruskou stranu.

POSTŘEHY Z LITVY
Litva je podobnější Polsku, ale přibývá i pouličních prodavačů čeburakei, jakýchsi placek plněných mletým masem, vedle autobusů odjíždějí z autobusových nádraží také malé mikrobusy, pohotovější a o něco málo dražší, ale zato připravené zastavit stopujícím turistům i na venkově. Vesnice jsou tu skutečně vesnice a nikoliv roztroušené farmy, jako je tomu v Estonsku, kde z jednoho domu na druhý není pro lesní stromy v zahradách vidět.
Litevština je nejarchaičtějším z pobaltských jazyků. Patří do skupiny indoevropských jazyků a odborníci na srovnávací filologii v ní nacházejí kořeny všech dalších evropských jazyků. Litva je také z pobaltských zemí nejdále od skandinávských států. Je víc ovlivněna slovanskými národy a jejich tradicemi než Lotyšsko a Estonsko. Litevci, kteří se od Sovětského svazu odtrhli jako první, také postrádají problém s „ruskou otázkou“, protože ruská menšina tu dosahuje sotva deseti procent.
Litevci jsou poslední pobaltský národ, který byl pokřtěn – v roce 1381 – a dnes se tu 80 % lidí hlásí ke katolické víře.
Povaha Litevců je dána tím, ve které ze čtyř částí země žijí. Všude mají velice blízký vztah k půdě, ale záleží na tom, jak je půda úrodná. Dzúkijci pocházejí z velice chudých oblastí, kde rostou jenom houby a jehličnaté lesy, a jsou velice srdeční a dobrodušní. Aukštaitijci jsou veselí, napůl jim jde o blahobyt, ale také o veselý život. Žemaitijci jsou tvrdohlaví, cílevědomí a sebevědomí, z jejich řad bylo již několik premiérů. Suvalkijci, kteří žijí na velice úrodných půdách, jsou zase bohatí.
Největší problém Litvy je nyní atomová elektrárna Ignalina, která kryje 70 % domácí spotřeby elektrické energie a další polovina produkce elektrárny se ještě vyváží. Elektrárna je ale stejného typu jako černobylská, a i když její bezpečnostní standard byl díky zahraniční pomoci zvýšen, požadavek EU zní uzavřít její první blok do roku 2005 a současně připravit odstavení druhého reaktoru. Náklady na uzavření Ignaliny Litva spočítala na čtyři miliardy USD, EU zatím přislíbila 200 milionů EUR. „Pokud budeme mít pomoc dalších států při financování odstavení elektrárny, bude požadavku vyhověno,“ říká Janina Balsiené, Litevka a tajemnice z české ambasády ve Vilniusu. HORA KŘÍŽŮ
Hora křížů neboli Kryžiu Kalnas je kopec s tisíci kříži nejrozmanitějších velikostí a nejroztodivnějších tvarů od lidí z celého světa. Může to být třímetrové řezbářské dílo, ale také dvě svázané tužky, spojené uprostřed samolepkou s nápisem EST jako Estonia. Vidíte tu obrovskou spoustu křížů a křížků, které lze koupit u nedalekých stánků, kříž upletený z vlny nebo stlučený z dopravních značek, a do toho samozřejmě růžence. A to všechno ve větru povlává, cinká a chrastí a vytváří jedinečnou atmosféru ohromující velikosti a vážnosti.
Jako fenomén nemá vrch obdobu v celém Pobaltí a asi ani jinde v Evropě. Symbolizuje utrpení Krista i prostých Litevců a hlavně byl po dlouhá léta symbolem vzdoru proti neoblíbenému sovětskému režimu. První kříže tu byly vztyčeny pravděpodobně v polovině 19. století na památku obětí protiruského povstání z roku 1831. Poutníci už tenkrát přinášeli další kříže a místo se rozšiřovalo. Když v roce 1961 sovětská moc poprvé srovnala horu křížů se zemí, říkalo se tomu „buldozerový ateismus“. Výsledek této brutální akce neměl dlouhého trvání. Do dvou let tu stály kříže nové. V roce 1993 daroval místu dřevěnou skulpturu ukřižování Ježíše v životní velikosti, která se velkolepě vyjímá osamocena před samotným kopcem, také papež Jan Pavel II.

Category: 2004 / 09

Hromová hora a královna Českého středohoří. To jsou dvě nejznámější přezdívky 837 metrů vysoké Milešovky, nejvyššího vrcholu Českého středohoří. Z ochozu věže zdejší meteorologické observatoře se otevírá nádherný výhled na kopečky a roztroušené vesničky Středohoří, na auta mizející po dálnici k hlavnímu městu. Jsou odtud údajně vidět i Alpy. „Jenže už čtyřicet let je odsud nikdo neviděl. Ale čtyřikrát pětkrát do měsíce je vidět Šumava a čtyřikrát pětkrát do roka zase Krkonoše,“ říká meteorolog Miroslav Jeník. Nu co. Kouzlo tohoto božského místa nadosah mraků vás stejně prostoupí. Snadno zapomenete na všechny starosti a budete vnímat krásu země, ve které žijeme.

PRESTIŽNÍ CÍL LÁZE“SKÝCH HOSTŮ
Nápad využít vlastností znělcového kužele Milešovky k meteorologickým měřením je starý již více než dvě stě let. Milešovka převyšuje okolní krajinu o 500 m, v jejím okolí není jediný vrchol, který by taková měření mohl svým stínem zkreslovat. Na tento fakt poukázal už německý cestovatel Alexander von Humboldt, který tu na začátku 19. století doprovázel každoročně na vrchol pruského krále Friedricha Wilhelma III. Humboldtovi překrásný výhled z Milešovky učaroval natolik, že ho označil za třetí nejkrásnější v Evropě. Z ješitnosti historiků však bývá častěji citován brazilský cestovatel Dekamera, který prý úchvatnější pohled ve svém životě nezažil. Ať tak, či tak, její popularitu ještě v roce 1820 zvýšil hostinský Anton Weber, jenž na vrcholku otevřel první hospodu a o několik let později se do historie Milešovky zapsal také vybudováním čtyřmetrové vyhlídkové věže. Vyjít po strmé stezce na vrchol dominanty Českého středohoří se stalo jakousi společenskou povinností a otázkou prestiže. Na úpatí hory byli dokonce pro vážené lázeňské hosty z nedalekých Teplic připraveni soumaři s nosítky, aby náročným výstupem neutrpěla jejich důstojnost. Návštěvníci se totiž na vrchol nevydávali jen za krásným výhledem, ale také za hudbou – v sezoně se zde pořádaly pravidelné promenádní koncerty. Mezi slavnými návštěvníky tak lze nalézt jména jako Johann Wolfgang Goethe, Heinrich Kleist, Rainer Maria Rilke či Jaroslav Vrchlický, kterého zde v 70. letech 19. století ještě jako Emila Frídu políbila múza a on, očarován jedinečným dojmem okamžiku, napsal sonet s výstižným názvem Na Milešovce.

METEOROLOGICKÁ OBSERVATOŘ
„Tlak vzduchu na vrcholu se přibližuje hodnotě 850 kPa, což bylo na začátku minulého století považováno za hodnotu příznačnou pro volnou atmosféru,“ říká Jaroslav Fišák z Ústavu fyziky atmosféry AV ČR, pověřený řízením meteorologických observatoří. A protože meteorologie tehdy zažívala bouřlivý boom, rozhodl se v roce 1900 horský spolek v Teplicích z iniciativy továrníka R. Czernacka na Milešovce vybudovat meteorologickou stanici. Přednostou vědeckého výboru pro budování observatoře byl vedoucí katedry pro kosmickou fyziku a geodynamiku na Německé univerzitě v Praze, legendární doktor Rudolf Spitaler, který tu už 1. ledna 1905 v 7 hodin ráno uskutečnil první měření. Spitalera nahradil ve funkci ředitele observatoře v roce 1929 Dr. Leo Wenzel Pollak, předseda Geofyzikálního ústavu Německé univerzity a pozdější ředitel Ústavu pro kosmickou fyziku v Dublinu, který se kromě měření větrné činnosti a tlaku vzduchu soustřeďoval především na sluneční záření a geomagnetismus. Na Milešovce vydržel až do začátku druhé světové války, kdy emigroval a observatoř obsadila civilní, později vojenská letecká služba říšského úřadu. Válka však chod observatoře příliš neovlivnila. Výsledky pozorování sice sloužily wehrmachtu, ale jedinečná kontinuita měření, která činí z Milešovky hned po Klementinu druhou nejvýznamnější meteorologickou stanici na našem území, narušena nebyla.
Po válce stanici převzal Meteorologický ústav Karlovy univerzity, o osm let později Geofyzikální ústav v Praze a v roce 1964 přešla pod správu dnešního majitele, Ústavu fyziky atmosféry.
Tak trochu opuštěnou hůrku překvapivě zařadila Světová meteorologická organizace v roce 1996 jako jedinou českou observatoř do prestižní klimatické sítě severní polokoule. Čeští meteorologové tak výměnou za výsledky pozorování na Milešovce získali přístup k cenným údajům z meteorologických stanic po celém světě. Tak velká událost v historii observatoře se však neobešla bez určitých změn. Ke stařičkým mechanickým přístrojům, které však bezchybně slouží již několik desetiletí, přibylo nákladné automatické elektronické vybavení, ze kterého den co den každou 50. minutu odcházejí údaje do světa. Jeden z pozorovatelů ale také zatím stále musí třikrát denně dojít odečíst a zapsat hodnoty na tzv. „meteorologické políčko“ tj. na plochu zhruba šesti metrů čtverečních, kde je nainstalováno několik základních meteorologických přístrojů standardní výbavy meteorologických stanic po celém světě.

HROMOVÁ A VĚTRNÁ HORA
Milešovka je považována za největrnější místo na našem území. Průměrná rychlost větru tu dosahuje 29 km/h a nárazy o rychlosti nad 150 km/h nejsou výjimkou. Skutečnou podívanou tu ale představují bouřky, kterých je podle statistik až 50 v roce. Milešovka díky své osamocené poloze funguje jako hromosvod, který blesky přímo přitahuje. Konečně její německý název zní Donnersberg, tedy Hromová hora. „Zažít bouřku na Milešovce je fascinující,“ vypráví Miroslav Jeník, „bouřka nám ale přináší i starosti, protože musíme co nejrychleji odpojit všechny přístroje a vypnout počítače. Můžeme mít na budově instalováno hromosvodů, kolik chceme, stejně do nás vždy nějaký blesk uhodí. Není nic výjimečného, když to během jedné bouřky schytáme i pětkrát,“ a ukazuje na rozbité keramické obložení ochozu, které by o zásazích bleskem mohlo vyprávět.
Pro pozorování bouřkové činnosti je Milešovka z vědeckého hlediska ideální stanoviště, ale především představuje i zřejmě nejvhodnější místo pro výzkum mlhy a její spojitosti s dálkovým přenosem imisí. Podle více než devadesátiletých statistik je její vrchol totiž průměrně 224 dní v roce v mlze. „Tímto výzkumem vlastně navazujeme na poválečný výzkum srážek a oblačnosti,“ říká ing. Jaroslav Fišák, který byl iniciátorem tohoto projektu, na nějž observatoř opětovně získala grant. Kromě tohoto dlouhodobého projektu probíhá na Milešovce nepravidelně celá řada dalších vědeckých projektů. Na přelomu letošního roku se zde například měřila seizmická činnost. „Šlo o pozorování záchvěvů s epicentrem v Alpách, Milešovka sama o sobě žádnou seizmickou činnost nevykazuje. Je to příliš stará sopka, než aby ožila.“

CYKLISTÉ – PONĚKUD PROBLÉM
V roce 1997 byla založena obecně prospěšná společnost Milešovka, která si vytkla za cíl obnovit předválečné tradice a zachránit Milešovku od totálního nezájmu veřejnosti. Na vrcholu se vybudovalo občerstvení a posezení pro turisty, vyčistilo se zdevastované a zarostlé okolí observatoře a ve spolupráci s Ústavem fyziky atmosféry AV ČR byla také znovu otevřena vyhlídková věž pro návštěvníky. Po mnoha letech byla navázána plodná spolupráce s Ministerstvem obrany ČR, které je majitelem části pozemků a budov. „Hodně nám také pomohlo dostavění dálnice D8 až do Lovosic. Po dokončení tohoto úseku výrazně stoupl počet návštěvníků ze Středočeského kraje a Prahy,“ vysvětluje Leopold Kukačka, sekretář obecně prospěšné společnosti Milešovka. Podle odhadů Kukačky navštívilo vrchol loni zhruba 8-10 tisíc návštěvníků, tedy téměř stejně jako v první polovině 20. století, kdy Milešovka zažívala turistický boom. Ještě nedávno by měl z této renesance každý upřímnou radost, nebýt toho, že takto obrovský turistický nápor znamená pro samotný vrchol velké nebezpečí.
Po několika letech se začínají objevovat obavy, zda je Milešovka do budoucna vůbec ještě schopna zvládat narůstající množství turistů a sami členové obecně prospěšné společnosti přiznávají, že pro ně již není prioritou větší počet návštěvníků, ale spíše ochrana vrcholu a další zkvalitňování služeb. Přitom to byli paradoxně právě oni, kteří na vrcholu instalovali problematickou turistickou mapu, v níž všechny tři přístupové stezky k vrcholu označili jako cyklotrasy. Na strmých, kamenitých a uzoučkých stezkách se tak v posledních letech objevují cyklisté, kteří si nutně musejí připadat jako oběti nejapného žertu. Co je však mnohem horší, jejich kola pomalu ale jistě narušují křehké podloží nezpevněných stezek, jejichž kvalita se rok od roku zhoršuje.
„Cyklisté tu urychlují zvětšování erozních rýh, které zde kvůli specifickým klimatickým podmínkám probíhá,“ vysvětluje podstatu problému ing. Zdeněk Janda, ředitel CHKO České středohoří. Zdánlivě banální problém, který se zrodil v době úporného propagování Milešovky jako turistického cíle, však v brzké době vyřešen nebude. Na údržbu stezek samozřejmě chybějí peníze. „Z tohoto důvodu cyklisty na vrcholu rádi nevidíme. Jenže dělat s tím nic nemůžeme, protože nejde o porušování zákona. Na druhou stranu je ze zákona nepřípustné vyvíjet takovou činnost, která narušuje přírodní prostředí chráněné krajinné oblasti,“ říká Janda a dotaz, proč ochranáři pod kopec jednoduše neumístí značku zakazující vjezd cyklistům, nechává bez odpovědi. KRAHUJCI A PARABOLY
Milešovka má přitom v rámci CHKO České středohoří od roku 1951 výjimečné postavení národní přírodní rezervace. Její unikátnost nespočívá ve výskytu jednoho či více vzácných druhů, ale v pestrosti a početnosti druhové skladby. Kromě relativně „běžného“ krahujce, poštolky, výra či sýčka, které lze spatřit na jihozápadní skalní stěně, zvané Výří skály, zde může pozorný návštěvník nalézt celkem 94 druhů obratlovců a řadu významných druhů rostlin. Například kapradinku skalní (Woodsia ilvensis), medvědici léčivou (Arctostaphylos uva-ursi) a kosatec bezlistý (Iris aphylla). Mnohem pravděpodobněji si však všimne relativně nepoškozených dubů a buků na svazích hory, které jsou svědky neblaze proslulé éry devastace severních Čech. „Množství imisí v posledních letech již nestoupá, ba naopak. Právě proto také postupně na Milešovce zjišťujeme druhy rostlin, které dříve téměř vymizely,“ raduje se Zdeněk Janda. „V současnosti ve spolupráci s majiteli lesů postupně vyměňujeme uměle vysázenou smrkovou kulturu na severním svahu hory, která je mimochodem v žalostném stavu, za původní skladbu dřevin.“
Aktivity ochranářů však nejsou přijímány pouze s nadšením. „Někteří lidé si naivně myslí, že význam chráněné krajinné oblasti spočívá v tom, že se do krajiny vůbec nebude zasahovat a že se vše nechá svému osudu,“ zlobí se Janda. Když totiž Správa CHKO před několika lety financovala vykácení náletových dřevin, které na vrcholu stínily vzácné kapradince skalní, jež málem z Milešovky zmizela, akce rozčílila celou řadu lidí.
„Byli zvyklí na status quo a obávali se zásahů ochranářů do svých podnikatelských aktivit,“ komentuje to Janda. „Na vrcholku chtějí postavit větrnou elektrárnu. Mobilní operátoři a další subjekty chtějí zvýšit počet antén a různých vysílacích parabol. Povolili jsme výstavbu jednoho stožáru s tím, že se na něj přemístí i stávající antény z budovy observatoře, aby nebyla tak ošklivá. Abych řekl pravdu, nevím, zda se nám to skutečně podařilo. Možná se na onen stožár namontovaly jen další antény, a z budovy žádná nezmizela,“ krčí Janda rameny a dodává, že i přes kompetence mnohdy pro nedostatek peněz a lidí příliš nezmůže.
S odstupem času je však jisté, že Milešovka a observatoř ve druhé polovině 90. let minulého století překonaly krizi a vstaly z mrtvých. V lednu oslaví observatoř na vrcholu 100. výročí a po letech spolehlivého provozu zmizí do propadliště dějin poslední historické meteorologické přístroje, jejichž provoz je neúměrně drahý. Nemělo by se však automaticky zapomenout na bohatou historii tohoto místa, neboť, jak pravil český spisovatel a scenárista Jan Procházka: „Pohled do minulosti je někdy nejlepším průvodcem do budoucnosti.“

Category: 2004 / 09

Restaurace, které v Japonsku nepodávají tuňáka, mohou rovnou zavřít. Bez tuňáka to nejde ani na žádné hostině. Když se totiž řekne suši, první Japonce napadne tuňák, teprve potom losos. Nejvíce ceněný je hon maguro – tuňák obecný (Thunnus thynnus), ve světě nazývaný modrý (bluefin tuna). Japonci jsou ochotni zaplatit za něj horentní sumy. Kilogram jeho červeného masa stojí na japonské rybí burze od 70 do 150 amerických dolarů, v restauraci s ním na sto dolarů přijde už jediná porce suši. Japonští labužníci ale tvrdí, že modrý tuňák má tak vynikající maso, že to prostě stojí za to.

NEJDRAŽŠÍ RYBA SVĚTA
Tuňáků žije ve světě mnoho druhů, většina z nich nemá ani české jméno. Rybáři hovoří o tuna bigeye, black fin, dogtooth, longtail, skipjack, slender, southern bluefin, bluefin, yellowfin, little, aku, albacore. Liší se velikostí a barvou a kvalitou masa, které určuje cenu. Třeba třičtvrtěmetrový tuňák bonito, který se hodně loví na Floridě, má prý maso plné krve, tudíž nedobré, a používá se jen jako návnada pro dorády. Jeho cena na trhu se v této lokalitě pohybuje kolem směšných dvou dolarů za kilogram.
Tuňáka modrého si šetřiví Američané naopak jako lahůdku raději odpustí. Přestože se každým rokem při severoamerických březích (loví se především na atlantických mělčinách známých jako Georgova lavice, Labradorská pánev a Velké newfoundlandské lavice) uloví přes osm tisíc těchto ryb, v USA si ji můžete koupit opravdu jen výjimečně. Leda tak v padesátigramových konzervách. A ani Evropa v tom není jiná. Vy, kteří jste někdy v životě měli na talíři tuňáka, buďte si jisti, že se zcela určitě nejednalo o tuňáka modrého. Modrý tuňák, pravděpodobně největší kostnatá ryba na světě, která dorůstá do čtyřmetrové délky a váží až 900 kilo, je totiž drahý.
Výkupní ceny v místech výlovu jsou od 14 do 30 dolarů za kilogram živé váhy (váha mrtvé ryby i s hlavou před vykucháním), už na rybích burzách však vylétnou několikanásobně. Záleží na momentální nasycenosti trhu v Japonsku, které je největším odběratelem. Japonci jsou zároveň ochotni zaplatit za tuto delikatesu nejvíce. Ve vodách Tichého oceánu totiž modrý tuňák nežije. Jednou se prý stalo, že ho při pobřeží Japonska náhodně ulovil místní rybář. Vzápětí dal svůj úlovek do dražby a čerstvá ryba se tu pak vydražila za rekordních 148 000 dolarů. Při úctyhodné váze modrého tuňáka si však na své přijdou i američtí rybáři – za jednu rybu dostanou až 16 000 dolarů.

TANEC KOLEM 22 TUŇÁKŮ
Gloucester je malé rybářské město ve státě Massachusetts, kde po generace žijí potomci italských a irských rybářů. Ráno kolem čtvrté sem připlouvá ocelová čtyřicetimetrová loď Barbara Ann. V gloucesterském přístavu jsou hned čtyři výkupny, kde je možné chycené ryby okamžitě prodat. Obchodníci jsou rybářům k dispozici po celých 24 hodin. Vedou si evidenci vyplouvajících lodí, pomocí mobilních telefonů a vysílaček jsou s nimi na moři ve spojení a po ukotvení některé lodi v přístavu přihlížejí, jak se z jejích ledových útrob vykládá úlovek. Tentokrát je to dvaadvacet modrých tuňáků. Ryby jsou nejdříve zváženy a pak jim z ocasní části a za hlavou vyříznou vzorek krásného červeného masa. Podle něj japonský obchodník Machete stanoví cenu. Zkoumá kvalitu masa, lesk, barvu a obsah oleje v tkáních. Svoji cenu má i pohlaví ryby. Pak v těle ryby na pěti místech měří teplotu. Nakonec do páteře zasune dvoumetrový silonový prut, který přeruší nervový systém mrtvé ryby. Nervy v každé rybě totiž pracují ještě mnoho hodin po jejím zabití a neustálým chvěním dochází k rychlejšímu stárnutí masa.
Kuchání ryb má také svá přesná pravidla. Nejdříve se velmi opatrně uřízne hlava ryby a ploutve. Řezy se tradičně provádějí ostrými japonskými noži, které spíš vypadají jako samurajské meče a svým dokonalým řezem dokáží v tkáních odkrýt nádhernou strukturu. Odstraňují se vnitřnosti. Potom se celý trup obalí termofólií, je opatrně uložen do připraveného přepravního boxu a dokonale zasypán ledovou tříští. Stálá teplota drceného ledu je schopna maso dokonale konzervovat a udržet jeho kvalitu po dobu několika dní, aniž by došlo k jeho zmražení.
Po dvou hodinách máme v ledu naloženo již deset ryb. Celkem slušné pracovní tempo, když uvážíme, že s každou rybou se zachází doslova v rukavičkách. Jakákoliv chyba při manipulaci, např. neodborně provedené řezy, sklouznutí trupu ze stolu, natržená kůže ryby ostrým ledem, její nízká nebo vysoká tělesná teplota, se totiž okamžitě odrazí na konečné výkupní ceně. „Potřebuji práci urychlit,“ žádá nás Machete o chvilku pozornosti. „Do Japonska se blíží hurikán a poslední letadlo Federal Expresu odlétá z Bostonu za dvě hodiny. Pak bude letecká doprava nejspíš přerušena. Takže máme už jenom 45 minut. Zavolejte prosím svým známým, ať přijdou pomoci.“
Za několik minut již kolem každé ryby tancuje velká skupina lidí. Od rampy odjíždí na letiště první kamion. Vešlo by se do něj víc než 12 ryb, ale obchodník Machete nechce riskovat, že mu kvůli zbývajícím rybám uletí letadlo. Pak se ale pokouší skoro o nemožné – zpracovat zbytek ryb. „Dělejte, dělejte,“ pobízí nás a neustále někam telefonuje. Výkupní hala teď připomíná veliké mraveniště, každý se snaží maximálně urychlit balení. Dokonce i dozorčí komisař, který nikdy nedělá nic, jen kontroluje kvóty, vzal do ruky lopatu a neobratně nabírá ledovou tříšť. Poslední ryba mizí uvnitř poloprázdných útrob kamionu a za doprovodu policejního auta (asi uplaceného) odjíždí zbývajících deset ryb na svoji poslední pouť. V noci již budou draženy na tokijské rybí burze. Zítřek ukáže, o kolik desítek tisíc je Machete bohatší.

KAPSLOVÝ HOTEL V NAGOJI
„Rychle se převlékni! Jedeme do Nagoje na rybí trh,“ volá na mě Hiro, jeden ze tří nejlepších kuchařů a specialista na ryby v restauraci Ói-zuši v japonském městě Tsu, ve které jsem na stáži. Bylo právě půl desáté večer, a tak mi to nějak nedocházelo. „Musíme vstávat brzy, takže přespíme v Nagoji v hotelu.“
V Nagoji zaparkoval před hotelem a vešli jsme. Byl to „kapslový hotel“, což je z anglického slovíčka capsule, které znamená pouzdro, kapsli, tobolku, kabinu kosmonauta nebo schránku. Snad jste to viděli v nějakém japonském filmu. Kapslový hotel nemá žádné pokoje, jen jakési uzavřené palandy, které vypadají jako malý, asi dva metry dlouhý tunel 80 x 80 cm na šířku i na výšku. Uvnitř máte minitelevizi s deseti programy, rádio a hodiny s budíkem, místo dvířek jen bambusovou roletu. Do každé kapsle samozřejmě ústí i klimatizace. Pro pouhé přenocování vcelku ideální. WC a umývárny se štosem čistých ručníků jsou všude. Kdo nemůže být bez sprch či koupele, má tu i čtyři minilázně s horkou, teplou, vlažnou a studenou vodou. Japonci mají rádi horkou vodu. Na mě byla příliš horká, a tak jsem hupsl do té teplé. Byla to nádhera. Najednou jsem zapomněl i na ospalost. Japonci přímo z lázně sledovali v televizi nějaký fotbalový zápas, někteří si povídali. Když jsme se s Hirem dostatečně vyváleli a prohřáli, šli jsme do další místnůstky, kde byly hromádky kartáčků na zuby, strojků na holení, hřebenů, voňavek a pěn na holení, vše samo sebou na jedno použití a jednotlivě zatavené. Vypucovaní jsme si zalezli každý do svého „regálku“ a šlo se spát. Vstávali jsme brzy.

RYBÍ TRH
Vzduch voněl podzimem a rybami. Bylo krátce po páté, ale trh byl už v plném proudu. Hlaholení, šplouchání vody, skřípot a chrastění ledu, skřípění polystyrenových beden a cinkání závaží hlučelo v záplavě žárovek a zářivek, které osvětlovaly tu rybí žeň. Žádný z obchodníků neměl úplnou nabídku. Naopak. Každý měl jen několik produktů, které nabízel a za něž si ručil: ryby živé, chlazené, vykuchané nebo již naporcované, mušle, krevety, mořské šneky a mořské ježky, kaviár, sépie, kraby, ústřice všech velikostí, úhoře sladkovodního či mořského. Zkrátka na co si vzpomenete. Je libo trochu nebezpečí? Dobrá, máme i fugu. Fugu je pěkně nebezpečná. Stačí jen kapka jedu z jejích jedových žláz a nikdo vás už nezachrání. K její přípravě musíte složit speciální zkoušky, odměněné císařským certifikátem. A pochopitelně – obchodovalo se s tuňákem. Samotný tuňák se ještě dělí na několik částí, a to nejen hon maguro – modrý tuňák, ale i levnější druhy tuňáků. Libové, červené maso se nazývá akami, mírně prorostlému, mramorovanému tučnému masu se říká toro, středně tučnému čú-toro a nejtučnější část je ó-toro. Mramorovaná část je nejchutnější a z celého tuňáka nejdražší. Některé restaurace v Japonsku ji dokonce uměle zlevňují, jen aby nalákaly co nejširší klientelu. Toro se používá nejen do suši, je z něj i výborný rybí steak. Červená barva ryby se při smažení postupně mění přes bílou do zlatavé. I na talíři je vidět struktura „letokruhů“. Samotná chuť připomíná nejlepší a nejšťavnatější směs vybraných mas – od vepřové panenky, přes kuřecí a humří maso.
Hirova první zastávka byla v malém obchůdku, který vypadal jako garáž. Vlastnili ho nějací manželé. Náležitě a halasně Hira přivítali a on mě okamžitě představil. Oba jsme dostali teplé kafe z termosky a Hiro vyprávěl, kde a jak jsem se tu vzal. Rozhlížel jsem se po jejich krámku. Samé krevetky a několik druhů krabů. Krabi byli samozřejmě vesměs živí. Všude rozsypaný led a ledová tříšť, z několika hadic neustále proudila ledová voda. Hiro dopil kafe, poděkoval a rozloučil se. Překvapilo mě, že nic nenakoupil. Nechal své odemčené auto před obchodem a prodíral se kamsi kupředu davem.
Díval jsem se, jak Hiro nakupuje. Sám si vybral, co se mu líbilo, prodavač mu to zabalil, pokud toho nebral rovnou celé balení, napsal na to jméno a dal si to stranou. Hiro potom spokojeně odešel po dalších nákupech. S ničím se netahal a nic neplatil. Prakticky to vypadalo jako v tom prvním krámku. A tak mi konečně došlo, že vlastně nakupoval i tam, jen já si toho nevšiml. Jak bych také mohl, když celý obchod proběhl jako přátelský rozhovor. Úsměv, pár otázek na rodinu a na zdraví, spousty klanění. Mezi kupujícím a obchodníkem byl úplně jiný vztah, než znám z domova. Později, když jsme přišli k autu, pochopil jsem, proč Hiro auto nezamykal. Vzadu v nákladním prostoru bylo vše, co si objednal. Nekontroloval to. Nemusel. Obchodníci zas od něj neviděli ani jeden jen. Nepotřebovali to. Vědí, že faktury, které teprve zašlou, budou zaplaceny včas a na jen přesně. Tomu říkám obchod.
Když bylo zdvořilostí dost a obchod uzavřen, šlo se na snídani. Kde jinde si můžete dát nejčerstvější rybu, než právě na rybím trhu. Snídat ryby je pro mě sice dost nezvyklé, ale Hirovo pozvání nešlo odmítnout. Tradiční japonská snídaně se skládá z rýže a misoširu, což je polévka z rybího vývaru a pasty miso, která se vyrábí ze sojových bobů a rýže. Pije se samozřejmě zelený čaj. A tak jsme mlaskali každý nad svou porcí a za našimi zády dál hučel rybí trh.

BARVY A PESTROST PŘEDEVŠÍM
Když jsme se vrátili do naší restaurace Ói-zuši, okamžitě jsme živé ryby pustili do akvária s mořskou vodou. Většinou má každá restaurace taková akvária dvě. Jedno velké je na místě, které bychom my nazvali sklad potravin, a druhé, menší, je přímo v restauraci a plavou v něm drobné ryby a krevety. Mrtvé ryby se hned zpracovávají. Většinou se porcují na jednotlivé filety, pouze maso větších ryb se krájí na jakési pláty 5 x 20 cm, ze kterých se později krájí jednotlivé porce suši a sašimi, což jsou syrové ryby servírované samostatně. Každý takový plát či jednotlivé filety se zabalí do papíru, který saje krev a přebytečnou vlhkost, a ještě do fólie a uchovává se nejčastěji u ledu. Některé ryby, například makrela, se nasolují a nakládají do sladkokyselého nálevu, jiné se připravují pouze na pozdější grilování. Na suši a sašimi se dnes používá velké množství ryb a mořských plodů. Tuňák, losos, halibut, žlutoploutvý tuňák, pražma, mořský okoun, mořský úhoř, makrela, krevety, hřebenatky a mnoho dalších ryb a mořských plodů, pro které ani nemám český název. Možná mnoho lidí překvapí fakt, že losos se v syrovém stavu v japonské kuchyni používá teprve asi posledních třicet let. Na suši a sašimi se totiž používají výhradně mořské ryby, a tak losos jako částečně sladkovodní ryba nebudil u Japonců důvěru. Až když se začal dovážet ze severních moří, především z Norska a Aljašky, stal se vhodnou rybou pro obě tato jídla. Ptal jsem se jednoho kuchaře, jak se z tak velké nabídky ryb sestavuje nějaká suši mísa, tedy pokud si ji host nenaporoučí sám. „Taková mísa, ať už malá předkrmová, nebo velká pro větší skupinu lidí, by měla obsahovat především čtyři barvy ryb. Barvy a pestrost jsou u Japonců velmi důležité.“ Taková odpověď mě celkem překvapila. Suši mísa tedy musí obsahovat červenou rybu, kam patří na prvním místě samo sebou tuňák, až pak losos, bílou rybu, což je například halibut či fuga, modrou rybu, např. makrelu, sardinky či sajori, a nějakou tepelně zpracovanou rybu, třeba úhoře nebo mořského úhoře. Vše se doladí různými mušlemi, krevetami a kaviárem.

CO JE TO SUŠI?
Většina lidí má stále mylnou představu, že suši je plátek syrové ryby s rýží. Tak jednoduché to ale není. Suši je rýže ochucená sladkokyselým nálevem. Japonští kuchaři jí slangově říkají šarí. Vše ostatní, ryby, mořské plody či rozličná zelenina, je prostě jen součást suši. Dalo by se říci, že vše ostatní je příloha a říká se jí neta. Podle způsobu přípravy šarí, tj. suši rýže, se suši dělí na několik druhů. V takovém případě se slovo, které označuje vlastní způsob přípravy, uvádí jako první a za pomlčkou se teprve uvede suši, které se ale mění na zuši. Proč se „s“ mění v “z“, to se mě ale neptejte. Patrně nejznámějším způsobem přípravy suši jsou nigiri-zuši. Nigiri-zuši se obvykle popisují jako válečky rýže s plátkem ryby. Pro první představu dejme tomu. Žádný váleček to totiž není, nigiri má mít tvar hranolu, který se vytvaruje v ruce i s plátkem ryby či jiného produktu. Uvnitř hranolu by mělo být duté místečko! To proto, aby se vám snáze při kousání samo rozdělilo na dvě sousta. Než se vytvaruje jediné nigiri, kuchařovy prsty udělají třináct základních pohybů. Zhotovení jednoho nigiri by mělo trvat tři až pět vteřin. Je to skutečné umění a dá pořádnou práci to nacvičit. Dokonce se pořádají i soutěže a jednou za čtyři roky také olympiáda.
Jako neta, tj. příloha zpracovaná do rýžového válečku, může být prakticky cokoliv. V Japonsku se sice dodržují určitá pravidla, ale v Americe a v západní části Evropy, kde jsou suši mimo Japonsko nejpopulárnější, můžete na nigiri najít opravdu cokoli. V Japonsku je vyjma ryb oblíbená například vaječná roláda tamago-jaki, avokádo nebo třeba houbička šítake, ale nyní se mnohde hledají nové chutě a nápady. V Anglii dokonce pořádají i celostátní amatérské soutěže a v Americe zase profesionální kreativní soutěže. V jedné japonské restauraci v Americe mi tamní japonský kuchař řekl: „Vše je dobré pro suši.“
K suši a sašimi se servírují sójová omáčka, nakládaný zázvor a wasabi, které zvýrazňují chuť jednotlivých ryb. Zdaleka se ale nejedná pouze o obyčejné dochucovací prostředky. Sójová omáčka se nepoužívá pouze jako koření, ale i jako konzervační prostředek. Ničí totiž bakterie, jako je například coliform, způsobující otravu jídlem. Také gari, nakládaný zázvor, zabraňuje otravě z jídla. Jí se po každém soustu suši. Wasabi (Wasabia japonica) je japonský kořen podobný křenu, také se mu říká japonský křen, a je nepostradatelným kořením na suši, má ale také pár sterilizačních vlastností. Například zachovává svěžest ryby po delší dobu, pokud ji v ledničce uchováváte společně s wasabi. Bakterie napadající potraviny, vložené i s potravinou do misky společně s čerstvým wasabi a utěsněné víčkem, zaniknou. Mimo Japonsko je ale velmi těžké pravé wasabi sehnat v čerstvém stavu. Dodává se již zpracované v tubách a je velice drahé. Nejčastěji se ve všech obchodech a restauracích v Evropě i Americe setkáte s náhražkou vyráběnou z obyčejného křenu a zeleného potravinářského barviva, která samozřejmě tyto vlastnosti postrádá a chutí se pouze přibližuje. Když tedy jíte suši se syrovou rybou a máte strach, že se přiotrávíte, což je nepravděpodobné, vězte, že ke každému soustu preventivně dostáváte i tři protijedy. No není to mazané?


TUŇÁK OBECNÝ
(Thunnus thynnus), ve světě nazývaný TUŇÁK MODRÝ (bluefin tuna)
Tuňák modrý žije v malých hejnech a živí se sardinkami, sledi a makrelami při hladině, v hloubkách pak okounovitými rybami a mořskými mníky. Tato dravá ryba nesmírně rychle roste, a to až do délky 4 metrů a váhy 900 kilogramů. Tyto rozměry z ní činí největší druh mezi tuňáky, ale i jednu z největších ryb vůbec. Má šanci dožít se 15 let. Dává přednost teplotě vody kolem 10 ̌C, ale oběhová soustava zajišťuje jejímu tělu dostatek teploty i ve vodě mírně chladnější. Na jaře táhne z Atlantiku do Středozemního moře se třít a po výtěru putují vyhublé rodičovské ryby za potravou na sever až k Norsku.
Ulovit tuto rychlou, silnou a vytrvalou rybu se sportovním rybářům podaří zřídka. Loví se na rychlých sportovních lodích na tzv. krátkých prutech s až dva kilometry dlouhým silným vlascem a není to vůbec laciná záležitost (pohonné hmoty, makrelí návnady, stovky kilogramů ledu). Tuňáci se proto nevozí každý den a šťastnému rybáři takový úlovek obvykle přinese i mnoho závisti a pomluv.
Obchodně se tuňák modrý loví teprve od poloviny minulého století. Nejsnadnější způsob, jak ulovit tyto tuňáky, bylo pátrat po stádech delfínů, kteří plavou s nimi. Když je rychlé čluny objevily, odřízly jim únikovou cestu, zatímco rybářské lodi obkroužily celé hejno. Spustily asi půl druhého kilometru dlouhou a 200 metrů širokou síť ze zádi lodi a v několika minutách hejno uzavřely v pasti. V síti pak zůstávali nedospělí tuňáci, kteří se dosud nemohli rozmnožovat, delfíni, žraloci, dorády a mnoho dalších ryb. Po protestech ochránců přírody přijala americká vláda na tento způsob lovu moratorium a stanovila kvóty, kolik tuňáků modrých smějí americké rybářské lodě lovit. Každou loď vracející se z moře pak kontrolují nezávislí pracovníci „environmentální“ policie. Veškeré chycené ryby jsou ve výkupnách registrovány a denně zveřejňovány informace, kolik kilogramů ryb může být ještě chyceno, než bude sezona okamžitě ukončena.
Oficiálně se ročně ve světě uloví 25 až 55 tisíc tun tuňáka modrého. Je to však jen velmi hrubý odhad. Bohužel se na volném moři v neutrálních vodách těžko kontroluje, zda rybářské flotily dodržují stanové kvóty a povolený způsob lovu.


HISTORIE SUŠI
Nejznámější nigiri-zuši je nejmladší úpravou suši rýže. Zhruba před sto osmdesáti lety, někdy kolem roku 1820, ji vymyslel Hanaya Yohei (1799-1858), který tehdy žil v Edu, dnešním Tokiu. Historie suši ve skutečnosti začíná mnohem dříve – kolem roku 700 n. l. Tehdejší nare-zuši byly nasolené ryby prokládané vařenou rýží, se kterou se naplnily do dřevěného vědra, zalily vodou a zatěžkaly kamenem. Takto naložené se skladovaly jeden až tři roky. Po této době se jedla jen fermentovaná ryba, rýže se vyhazovala.
Kolem roku 1500 se příprava pokrmu, kterému se v té době říká nama-nare (nama-nari), zkrátila na jeden měsíc. Ryba se konzumovala ještě ne zcela fermentovaná, tedy polosyrová, a začala se jíst i část rýže použité na fermentaci. Zachovaný dokument z té doby říká, že suši ve významu slova „kyselý“ je kombinací fermentované ryby a rýže jako naloženého pokrmu. Pravděpodobně koncem 16. století se začala rýže uměle dochucovat octovým nálevem a ryby se kořenily či nakládaly zvlášť. Rýže s kořeněnými rybami se pak společně naložily a stlačily pouze přes noc a druhý den se mohly jíst. Takové suši se nazývalo haja-zuši a tato rýže se už prokazatelně jedla i jako samostatný pokrm. Asi o sto let později se tento druh suši upravil a zjednodušil. Rýže se stlačila v malé dřevěné formě, navrch se naskládaly natenko nakrájené plátky fermentovaných či tepelně upravených ryb a celý pokrm se ještě jednou stlačil, až vznikl jakýsi dort, který se potom rozkrájel na kousky. Tento typ se jmenuje hako-zuši, ale je spíše znám pod názvem „Ósaka-zuši styl“ a dělá se dodnes.
V 19. století přichází do Eda devítiletý Hanaya Yohei. Začínal jako sluha u obchodníka s rýží, ale prošel ještě několik dalších povolání. Pracoval také jako podomní prodejce suši, až si nakonec v Edu otevřel vlastní obchůdek se jménem Yohei-zuši. Jeho nový styl suši se stal brzy velmi oblíbeným a žádaným a ovládl celé Edo (Tokio). Proto se nigiri-zuši také říká „Edo-mae styl“ nebo „tokijský styl“. Zhruba v této době vzniká i druhý nejznámější způsob úpravy suši – maki-zuši. Jde o roládky ze suši a mořských řas. Suši rýže se rozprostře na mořskou řasu, nejčastěji řasu nori, ale oblíbená je i konbu, a položí se na ni nějaká „náplň“. Původní náplní maki-zuši byl zuke (tuňák marinovaný několik hodin v sójové omáčce), takuan (sušená ředkev nakládaná v rýžových otrubách), kampjó (sušené pásky z japonské dýně, které se před podáváním povaří ve speciální omáčce) a okurka. Za pomoci malé bambusové rohožky sudare se pak z řasy, rýže a její náplně vytvoří roládka. Je-li roládka malá a tenká, nazývá se hosomaki (hosoi = tenký, úzký, slabý), je-li větší a silnější, říká se jí futomaki (futoi = tlustý, silný).
Každá oblast Japonska navíc měla a stále má své odlišnosti a speciality. Tokijský styl suši, tedy nigiri-zuši, se stal v celém Japonsku populárním v 50. letech minulého století s příchodem moderních ledniček a chladicích boxů. Do té doby se suši připravovalo především z ryb nakládaných či tepelně zpracovaných, poté se využívaly i syrové ryby.
V 70. letech minulého století se suši dostalo do Ameriky, kde se stalo velkou módou a docela tam zdomácnělo. Oblíbené se tu staly především maki-zuši. Američané si vymysleli desítky obměn, desítky náplní a mnohé se proslavily v celém světě, dokonce i v samotném Japonsku. Takovým příkladem jsou „California-maki“, plněné avokádem a krabím masem či „krabí“ tyčinkou, ale především jsou rolované obráceně. To znamená, že rýže se pevně naklade po celé její ploše na řasu nori, pak se to obrátí, naskládá se avokádo a krab a sroluje se vlastně naruby. Obráceně ale můžete zarolovat cokoli, nejen California-maki. I tento styl dostal svůj japonský název – ura-maki. Dalším způsobem, jak si zarolovat suši, jsou te-maki. Je to vlastně takový kornoutek z řasy nori plněný suši s různými produkty. Dokonce i tofu se uplatnilo na suši. Z tofu se pro suši vyrábějí malé smažené kapsičky – inari, které se plní suši rýží smíchanou s mořskou řasou hijiki a sezamem. Výsledný produkt se jmenuje inari-zuši.

Category: 2004 / 09

V  Eposu o Gilgamešovi radí Gilgameš Enkidovi, který se dosud živil jen trávou a vodou, aby začal jíst chleba a pít pivo a stal se tak člověkem. Jejich konzumace byla v Mezopotámii znakem civilizovaného způsobu života. Pivo ostatně provází člověka již tisíce let. Bylo jedním z prvních zemědělských produktů, které znaly všechny staré civilizace. Badatelé dokonce soudí, že teprve objev piva (a samozřejmě i chleba) přiměl první zemědělce, aby začali pěstovat obilí. Základní princip výroby dnes tak rozšířeného moku totiž lidstvo podle všeho objevilo náhodou: na dešti patrně zůstaly zbytky chleba nebo zrní na misce, které zkvasily.

MEZOPOTÁMIE – DŮKAZY STARÉ PĚT TISÍC LET
Pravlastmi piva jsou Mezopotámie a Egypt. Nejstarší známá písemná zpráva o pivu pochází z hliněné tabulky z doby před zhruba pěti tisíci lety. Informace o jeho výrobě a užití na Předním východě (včetně receptů na různé druhy piv) jsou známé již z 25. a 24. století př. Kr.
V oblasti Mezopotámie (dnešní Irák) bylo pivo (nazývané u Sumerů obvykle kaš, v Babylónii šikaru) zcela běžnou a základní potravinou. Nápoj z ječmene, méně často z pšenice a prosa tu dochucovali medem, kořením a bylinami. Byl zpravidla sladší a na jeho hladině pluly jemné části různých přísad a surovin. Pivo se tu vyrábělo velmi často, jelikož horké klima neumožňovalo jeho skladování.
Ve starověké Mezopotámii znali nejméně 18 druhů piv. Jejich názvy označovaly vlastnosti a kvalitu. Nejlacinější bylo černé ječné pivo, kvalitnější bylo tzv. dobré černé pivo. Jiným druhem pak bylo např. jemné a opojné pšeničné pivo, vyráběné zahušťováním. Přidával se do něho med a nápoj to byl hustý, tmavý, s hořkosladkou chutí. Nejužívanějšími druhy byly pivo černé, dobré černé a výtečné.

ZE DŽbÁNŮ I TRUBIČKOU
Některá piva byla tak hustá, že nebyla považována za nápoj, ale za pokrm. Pila se z větších nádob pomocí dlouhých trubiček, aby plevy a jiné pevné částečky surovin zůstávající na hladině nevnikaly do úst. Z pohřebiště v Uru z doby 2600-2350 př. Kr. pochází z hrobu kněžky Puabi takováto picí souprava v honosném provedení – stříbrná nádobka vysoká 24 cm se 136 cm dlouhou zlatou trubičkou. Stejným způsobem se pilo pivo nejen v Egyptě, ale například podle řeckého historika Xenofóna i v Arménii kolem r. 400 př. Kr.
Každý Sumer měl podle svého sociálního postavení a práce nárok na dva až pět džbánků piva denně. Např. u dělníka toto množství činilo dva až tři litry na den. Pšeničné pivo bylo i součástí denního přídělu potravin dvorních dam.

NÁPOJ BOHŮ
S požíváním alkoholických nápojů souvisí přirozeně i stav opilosti. Opilost v Mezopotámii nevnímali jednoznačně negativně, patřila k životu jako pití piva. O způsobu vnímání role piva a následků jeho konzumace minimálně mezi částí společnosti vypovídá názorné sumerské rčení: „Blaženost, to je pivo – nevolnost, to je polní tažení.“
Protože pivo bylo oblíbeným nápojem bohů, bylo také jedním z častých obětních darů. Neobešly se bez něj žádné kultovní slavnosti. Jako odměnu dostávali pivo například lidé najatí k naříkání nad ložem nemocného či zemřelého. V medicíně se z něj vyráběly různé masti a léčivé nápoje. Pro lepší užívání se v pivu rozpouštěly léky. Při bolestech zubů se spolu se zaříkáním přikládala na postižené místo směs z piva, bylin a oleje. Pivo dostávaly i rodičky a používalo se na obklady. Proti kašli sloužil následující recept: nejprve koření, pak hustá polévka z vepřového masa a nakonec pivo s medem.

EGYPT – POTRAVINA NA PŘÍDĚL
V Egyptě bylo pivo nejoblíbenějším a nejrozšířenějším nápojem všech skupin obyvatel říše. Spolu s chlebem, zeleninou a sladkostmi náleželo k základním potravinám, jež denně dostávali dělníci i lidé na panovníkově dvoře. Dělník na stavbě pyramid dostával na den tři až čtyři pecny chleba, česnek, cibuli a dva džbány piva. Na pivo a chléb měli nárok též vojáci a úředníci. Dva džbánky piva a deset chlebů dostávala denně královna, princezna se musela kromě chleba spokojit pouze s jedním džbánkem.
Vynález piva připisovali Egypťané slunečnímu bohu Re, později i bohu Usireovi. O výrobě a užití piva ve starém Egyptě informují zápisy na papyrech, kamenných stélách i malby na stěnách hrobových komor. Nejstarší doklady pocházejí z doby kolem r. 3000 př. Kr., stopy piva se zachovaly v nádobách 1. a 2. dynastie, zmínky v textech 3. dynastie kolem r. 2630 př. Kr., nejstarší vyobrazení přípravy piva pochází z hrobky Ti v Sakkaře z období 5. dynastie kolem r. 2500 př. Kr.

PIVNÍ CHLÉB A ŠŤÁVA Z DATLÍ
Princip výroby piva byl v Egyptě téměř stejný jako v Mezopotámii. Zrna nejlepšího ječmene se rozdrtila na mlýnských kamenech a přidala se pšeničná mouka. Vzniklé těsto se rozředilo na kaši, protlačilo sítem a naplnilo do forem uspořádaných do pyramidy, v níž se poté zapálil oheň. Takto upečené pivní chleby se rozdrtily, nasypaly do kádě, zalily vodou a nechaly zkvasit ve džbánech. K dochucení a zvýšení podílu alkoholu sloužila kvašená šťáva z datlí nebo med. Pivo Egypťané uchovávali ve štíhlých hliněných nádobách, které je dodnes možné spatřit vyobrazené na stěnách chrámů a hrobek. Pivo se pilo přefiltrované z mělkých picích šálků nebo stejně jako v Mezopotámii trubičkami přímo z láhví.
Egypťané rozlišovali osm druhů piv, rozdělených do dvou skupin: piva normální a silná. Podle řeckého historika Plútarcha byla některá silná piva dokonce vyvažována zlatem. Většina piv byla sladká s přídavkem šafránu či anýzu. Jednotlivé druhy měly svůj význam i ve snech a při výkladu platilo pravidlo podobnosti – sladké pivo symbolizovalo radost, pekařské pivo život, sklepní pivo peklo.

OPILOST PATŘILA K DOBRÉMU TÓNU
Ani v Egyptě nebyla opilost vzácná, při některých slavnostech patřila dokonce k dobrému tónu. Např. při obětování nápojů bohyni Sachmet se účastníci opíjeli pivem celé tři dny. Opilost tu nepovažovali za nežádoucí, pokud nebyla častá a nezpůsobovala nesamostatnost a ubohost člověka. Patronkou opilosti byla bohyně lásky Hathor, jíž byl zasvěcen i svátek opilosti. Žáci a studenti, vděční konzumenti oblíbeného nápoje, si často museli vyslechnout, aby netrávili mnoho času v hospodách a nezanedbávali tak své studijní povinnosti. Nadměrná opilost totiž již podle tehdejších názorů způsobovala bezmocnost a ničila duši.
Také v Egyptě vedly údajně hojivé účinky piva k jeho širokému využití v lékařské praxi. Rozpouštěly se v něm léky, ředily se jím ingredience používané k výplni zubů. Na uvolněné zuby platila žvýkačka z celeru a otrub s příměsí sladkého piva. Pivu se přisuzovala léčivá moc při bodnutí štírem či při léčbě zácpy, užívalo se i při přípravě prostředku zamezujícího početí.
Pivo bylo rovněž součástí bohoslužebných obřadů, při nichž končilo jako obětní dar mnoho set džbánů piva. Několik druhů piva se objevuje i v Knihách mrtvých jako součást pohřební hostiny či záhrobní výbavy (archeologové skutečně našli v hrobkách nádoby se zbytky piva). Pivo mělo zajistit zemřelému blahobyt v záhrobním světě a stalo se i součástí magických textů.

PIVEM SE PLATILO
Pro ekonomiku Egypta mělo pivo velký význam, a to nejen jako potravina. Například dělníci na stavbě hrobek dostávali za odměnu džbány piva, které buď rovnou vypili, nebo mohli dál směnit za jiné výrobky. Na trhu se totiž plné a zapečetěné pivní džbány s přesně daným objemem používaly jako nemincovní směnný prostředek. Známé jsou již z období Staré říše (druhá polovina 3. tisíciletí př. Kr.). Významný soubor těchto nádob pochází např. z pyramidového chrámu panovníka Raneferefa v Abúsíru. Džbány se vyráběly ručně z nilské hlíny a jejich povrch byl pro snazší manipulaci zdrsněný. V průběhu 5. a 6. dynastie se výšky džbánů pohybovaly mezi 25-35 cm, jejich objem činil 1,5-2,6 l.
Za vlády Ramesse II. (13. století př. Kr.) se pivo stalo významným vývozním zbožím, velmi rozšířeným nejen v Egyptě, ale i v celém Středomoří. Místem proslulým výrobou piva bylo město Pelusium v suezské oblasti. Pivní džbány se obvykle přepravovaly nákladními loděmi, přičemž jednu dodávku potravin tvořilo asi 120 džbánů. Takovýto způsob přepravy a uskladnění nepochybně vyžadoval dostatečnou trvanlivost nápoje.
Do státní pokladny plynuly z výroby piva nezanedbatelné příjmy, a to zejména jako dávky od malovýrobců. Později začaly vznikat pivovary ve státní režii. Za Ptolemaiovců (332-30 př. Kr.), jejichž období bylo zlatou érou egyptského pivovarnictví, se výroba piva stala státním samostatným oborem a stát monopolním výrobcem piva. Do státní pokladny tak plynuly zisky nejen z pivní daně, ale i z udělování pivovarských koncesí.

ve STŘEDOMOŘÍ PIVO PROHRÁVALO S VÍNEM
Takové proslulosti a důležitosti jako v Egyptě už pivo v oblasti Středomoří nikde jinde nedosáhlo. Hebrejci sice znali a vyráběli pivo, přednost však dávali vínu. K výrobě piva nepoužívali pivních chlebů, obilná zrna nechávali upražit na slunci. Pivo dochucovali a dobarvovali, např. kurkumou či šafránem, pelyňkem, ale i chmelem.
Pivo si výrazněji neoblíbili ani Řekové, nápojem číslo jedna u nich bylo jednoznačně víno. Pivu se tu říkalo „víno ječné“ a Řekové znali a vyráběli několik druhů. Ačkoli se Řekové seznámili s pivy z různých částí tehdy známého světa, pití piva spojovali nejčastěji s egyptským způsobem života. Větší oblibě se těšilo především hořké a silné pivo v Trácii (dnešní Bulharsko) a Makedonii, odkud byl nejčastěji tento nápoj do Řecka dovážen.
I tam však v průběhu 1. tisíciletí př. Kr. jeho význam předstihlo víno, a tak například trácký bůh původně úrody a obilí Dionýsos se začal chápat jako bůh vína.
Římané nazývali pivo cereale vinum, později cerevisia (pili ho na počest bohyně Ceres). Některé římské sklepy obsahovaly pivo z různých oblastí, dováželo se z keltského světa, z Egypta i od Skytů. Oblíbenějším nápojem však zůstalo víno.
Co však navzdory poklesu úlohy piva zůstalo, bylo jeho využití v lékařství. Užívalo se tu proti zácpě, průjmům i proti cizopasníkům. Jeho konzumace se však nedoporučovala nemocným lidem a těhotným ženám. Pivní pěna pak byla podle přírodovědce Plinia vhodná ke kosmetickým účelům – římské ženy ji používaly na pleť.

ACH, TY CENY…
Za císaře Diokleciána bylo pivo v Itálii o polovinu levnější než víno, v Egyptě stálo dokonce jen čtvrtinu jeho ceny. Roku 301 vydal Dioklecián edikt upravující maximální ceny za některé zboží: 1 sextarius (zhruba 0,54 l) vína stál 8 denárů, stejné množství pšeničného vína ze západních provincií 4 denáry a ječné pivo pouze 2 denáry. Například 0,5 kg ryb tehdy stálo 6-20 denárů, 0,5 l oleje 8-40 denárů a boty 50-120 denárů.
Jít po práci na pivo, o tom se však obyvatelům starověkého Středomoří mohlo jen zdát. Například rolníci v Egyptě a Palestině ve 3. století př. Kr. mohli pít pivo pouze díky tomu, že jej včetně obilí dostávali jako dávku ke mzdě. Obyčejný člověk si tehdy mohl dopřát návštěvu hospody asi tak často, jako dnes večeři v luxusním hotelu. Například legionář v té době dostával kromě naturálních dávek ročně 600 denárů. Aby mohl jít na pivo, musel sloužit dva dny a nemít žádné jiné výdaje. Návštěva šenku zůstávala mnohdy přepychem i pro ženaté muže, dražší pšeničné pivo a víno pak byly pro nemajetné téměř nedostupné.

ŠENKÝŘKO, DOLIJ!
Zatímco dnes slovo „pivo“ většinou vyvolává představu oroseného skleněného půllitru, určit, z čeho se pilo kdysi, není vůbec jednoduché. Ještě ve středověku sloužily keramické, skleněné i dřevěné nádoby k pití všech druhů nápojů. Koflíky, pohárky, džbánky a podobné nádoby, které se našly, svědčí o tom, že se z nich pily nápoje filtrované. Tyto nádoby se ve střední Evropě objevují od eneolitu (pozdní doby kamenné, asi 3800-2000 př. Kr.). Jejich hromadné nálezy dokládají, že sloužily k picím obřadům. Od neolitu (mladší doby kamenné, asi 5700-3800 př. Kr.) jsou známy i hliněné napodobeniny archaických picích rohů či kožených měchů s uchem (askos).
Zatím nejspolehlivějším kritériem pro určení, pro jaký nápoj se nádoba používala, je (alespoň pro oblast římských provincií) její objem. Zatímco pro víno se používaly menší poháry, pro pivo to byly pravděpodobně takové, do kterých se vejde minimálně půl litru (1 sextarius). Jednou z mála nádob, u kterých je zřejmé, pro jaký nápoj sloužily, je římská láhev nalezená v Paříži v 2. polovině 19. století. Tvarem přípomíná čutoru na nožce a po obvodu má nápis: „Šenkýřko, naplň láhev pivem!“

EVROPSKÝ STAROVĚK – PIVO JIŽ V PRAVĚKU
Také v Evropě se pivo vyrábělo již od mladší doby kamenné (ve střední Evropě asi od 6000-5500 let př. Kr.), kdy se ujalo pěstování obilí a výroba potravin z této plodiny. Z jednotlivých období pravěku sice pocházejí doklady o pití piva i jemu podobných nápojů, přímých důkazů o jeho výrobě, distribuci a skladování je však spíš nedostatek.
Zbytky nápoje, jenž byl částečně medovinou, pivem i ovocným vínem, obsahovala nádobka z březové kůry v rakvi dívky v Egtvedu v Dánsku ze starší doby bronzové. Z 1. století př. Kr. pocházejí dva picí rohy z dánského Skudstrupu, z nichž jeden obsahoval zbytky medoviny a druhý pšeničného piva. Paleobotanicky mohou výrobu piva dokládat nálezy naklíčeného obilí či rostlin užívaných k jeho dochucování. Nálezy sladu se vyskytují od doby bronzové (Vojvodina, Španělsko, Dánsko, Řecko) až po středověk.

ZAČALI S TÍM KELTOVÉ
O pivu v Evropě mimo římskou říši se z antických pramenů poprvé dozvídáme u Keltů. Keltové pěstovali všechny tehdy známé obilniny: několik druhů pšenice, proso, žito, oves a zejména ječmen. Ten byl například u irských Keltů dlouho hlavní obilninou, ze které kromě chleba vyráběli i pivo a kaši. Pivo přechovávali a převáželi v sudech. Nejběžnější bylo pivo ječné s přísadou chmele, používala se však i pšenice a jako přísady například kmín, med či medová voda. Podle historika Poseidónia z Apameie pili v silně romanizované jižní Galii (Francii) chudší lidé pivo s medem, v knížecím prostředí dávali přednost vínu. Oblíbeným nápojem bylo pivo i v sousední Hispánii (dnešní Španělsko).
Dokladem o významu piva u Keltů je také zobrazování keltského boha Sucella svírajícího v jedné ruce dřevěné kladivo, typický nástroj bednářů a pivovarníků, a v druhé ruce baňatý hrnek. Jeho ženským protějškem byla Nantosuelta, bohyně medoviny.

GERMÁNŮM NESTAČILO OBILÍ
Pivo si značně oblíbily i germánské národy. Ještě za dob Ceasara pili Germáni hlavně medovinu, o století později však už podle historika Tacita převládalo pivo, k jehož výrobě údajně spotřebovali velkou část vypěstovaného obilí (s problémy, kde sehnat dostatek obilí, se potýkalo pivovarnictví i během středověku a agrární krize v 16. století).
Ještě v alemanském i bavorském zákoníku z 8. století se uvádí, že pivo může vařit každý a kolik potřebuje. Varu či vyšší teploty mladiny při vaření dosahovali Germáni například házením rozpálených kamenů přímo do naplněných kotlů (v Korutanech se tento způsob udržel až do nové doby). Nejčastěji se ale pivo vařilo v bronzových kotlích, které měly podle zeměpisce Strabóna u kmene Kimbrů obsah až kolem 500 litrů. Do země zapuštěné hliněné nádoby s poklicemi a hliněnými zátkami sloužily k chlazení piva. Pivo Germáni ochucovali myrtou, jasanovým listím, údajně i houbami a borůvkami.

PIVO MOHLO ZA BOUŘKU I PŘÍLIV
Vynález piva připisovali Germáni bohu Odinovi, který údajně použil jako kvasidla svých slin. Pivo bylo nápojem bohů, který muži pijí po smrti v záhrobním světě Valhale z rukou překrásných dívek. Značný mytický význam měly i bronzové kotle – největší se nacházel právě v záhrobním světě Valhale u Odina, který ho používal při soutěžení ve vaření piva s bohyní Friggou. Velkým milovníkem piva byl i bůh hromu Thor. Když bylo nebe plné mraků, vařili podle Germánů bozi pivo, když hřmělo, čistil Thor kotel.
S pivem souviselo i vysvětlení přílivu a odlivu: Thor se pro svou velkou žízeň vsadil s vychytralým bohem podsvětí Lokim, že vypije jeho picí roh piva. Ačkoli Thor pil, co mohl, roh byl stále plný. Loki ho totiž spojil s mořem a chuť mořské vody změnil na chuť piva. Thor tak svým vytrvalým a usilovným nasáváním způsobil kolísání mořské hladiny – příliv a odliv.
Podle Tacita prý Germáni pili často a hojně, využívajíce k tomu každé příležitosti. Obřadné i prosté pití piva bylo součástí slavnostních hostin, soutěže v pití někdy předcházely soubojům se zbraněmi. Germánské pivo rádi pili také římští legionáři i někteří Římané žijící v germánském světě.

SLOVANÉ ZAČALI „CHMELETI“
U Slovanů pocházejí první důkazy o pití piva z 10. století. Samotný výraz „pivo“ byl znám u všech slovanských kmenů. „Chmeleti“ pak ve staroslověnštině znamenalo „opíti se“. Slované pěstovali kvůli výrobě piva od 11. století chmel. Do té doby jej sbírali v lužních lesích. Archeologové například doložili, že se chmel pěstoval v 11. a 12. století v Polsku. Stopy po pylových zrnech chmele se však konkrétně v okolí Bodamského jezera zachovaly již z doby kolem r. 6700 př. Kr. V západní Evropě se chmel začal s jistotou pěstovat od 8.-9. století, zcela zdomácněl až v průběhu středověku.
Vařilo se však i pivo nechmelené. Chmelu konkurovaly plody vřesu obecného, ve Skandinávii květy tužebníku jilmového, používal se i rojovník bahenní, vratič obecný, šalvěj luční či kuklík městský s karafiátovou vůní. Při výrobě piva v období 8.-10. století mohla chmel nahradit dobromysl obecná, jejíž stopy vědci nalezli na tehdejších hradištích.
Luxusnějším druhem bylo pivo pšeničné. Na staré Rusi si rovněž velmi oblíbili tzv. kvas. Jeho jednodušší forma, hnědý kvas, se připravovala ze žitného chleba rozpuštěného ve vodě a zakvašeného. Tento nápoj se uchovával v nádobě doplňované podle potřeby neustále vodou a chlebem.

NOVÁ EVROPA – CÍRKEV CHTĚLA PIVO ZAKÁZAT
V 8. století měla na území franské říše vlastní pivovar téměř každá falc – sídlo sloužící panovníkovi při jeho cestách. Tyto pivovary měly zabezpečit dostatek piva pro panovníka a jeho doprovod. Roku 795 upravil Karel Veliký v 70 článcích organizaci dvorské služby, přičemž se dostalo i na záležitosti týkající se piva. V článku 34 se uvádí, že „vše, co se z jídla připravuje rukama, jako špek, uzené maso, slad, sladové pivo, medovina, med…, musí být připraveno s největší čistotou“. Článek 45 se zmiňuje o lidech, kteří „rozumějí přípravě piva, ale i jablečného a hruškového moštu i dalších dobrých nápojů“. Článek 61 stanovuje, že „úředník vykonávající službu na falci má na ni dodat část sladu ze svého a k tomu zajistit i pivovarníka, aby bylo možno na falci vařit dobré pivo“.
V počátcích středověku však muselo pivo v nových křesťanských poměrech bojovat o svou existenci. Ještě na začátku 9. století jej část církve považovala za pohanský nápoj a na synodě v Cáchách r. 817 se dokonce objevila myšlenka na jeho zákaz. Byl to zřejmě důsledek postupu při šíření křesťanství, kdy z pohledu církve bylo křesťanským nápojem pouze víno, symbolizující obrácení na křesťanskou víru.

NEJVÍC PIVA NAKONEC VAŘILI MNIŠI
Nakonec však převážil pragmatický přístup, což umožnilo křesťanským mnichům začít se věnovat pivovarnictví, a kláštery začaly brzy hrát ve vaření piva hlavní roli. Z některých klášterních pivovarů se v tomto směru stávaly téměř alchymistické dílny. Své výrobní postupy a složení piva mniši střežili a každý klášter tak vařil podle jiné receptury.
Výroba i denní spotřeba piva v klášterech ovšem závisely na množství vinic a vína v dané oblasti, pivo totiž mnohdy plnilo pouze doplňkovou úlohu. Ve vinařských oblastech tak zcela přirozeně nenabylo většího významu. Základní a oblíbenou surovinou pro výrobu piva byl ječmen nebo pšenice, nezřídka však mniši museli používat i méně vhodný oves. Na alchymistickém charakteru výroby piva se podílela především široká škála přísad, jako byly jalovec, fenykl, hřebíček, šalvěj, řebříček, chmel, třešňové květy, březová, dubová a borová kůra, dokonce i volská žluč. Pivo tak bylo v mnohem větší míře spíše bylinným nápojem.
Kromě toho, že kláštery na pivu vydělávaly, mělo pro ně význam i jako výživný nápoj, především v dobách půstu. Denní spotřeba piva na jednoho mnicha údajně činila až přes pět litrů. Pivem a chlebem mniši rovněž obdarovávali všechny poutníky, kteří do kláštera zavítali. Postupem času se kvalita piva stále více sledovala. Souviselo to se vznikem klášterních šenků, ve kterých mniši pivo ve větší míře prodávali i mimo vlastní klášter.

VZOR VŠECH PIVOVARŮ
Vzorem pro klášterní pivovarnictví byly kláštery v St. Gallenu a ve Weihenstephanu. V klášterním areálu v St. Gallenu, který vznikl pro potřeby synody v Cáchách jednající o klášterních reformách, fungovaly hned tři pivovary. Zpráva o nich je obsažena v dějinách kláštera „Casus St. Galli“ od opata Ekkerharda IV. z doby kolem r. 1060. V tomto klášteře se poprvé vyrábělo pivo ve velkém a na výrobě se podílelo kolem stovky mnichů.
 První pivovar byl určen k výrobě ovesného piva cervisa (správně cerevisia) ke všední spotřebě pro mnichy a poutníky. Měl také úložné a chladicí prostory, zásobárnu sladu a hvozd (sušárnu sladu). Vedle objektu stála i sýpka společná pro všechny tři pivovary. Půdorys sýpky měl pro stálé boží požehnání symbolicky tvar čtyřramenného kříže. Sektory mezi rameny křížové sýpky sloužily k uskladnění nářadí a dalších potřeb. Se sýpkou sousedily místnosti, ve kterých pracovali a spali bednáři a koláři.
V sýpce se ve dvou velkých moždířích máčel, sušil a drtil slad. V pivovarech pak mniši vařili pivo v kotlích umístěných na zděných topeništích, ve vedlejší místnosti jej ochlazovali v mělkých korytech a poté přelévali do kádí.
V druhém pivovaru se vařilo tmavé pivo pro žebráky a čeleď, tzv. conventus, a ve třetím nejlepší, silné ječné nebo z části pšeničné pivo celia pro opata, vysoce postavené osoby, hosty i pro mnichy.
V klášteře ve Weihenstephanu u Freisingu se pivo vařilo pravděpodobně od 9. století. Roku 1146 získal klášter od freisingského biskupa Otta i právo šenku. Tento pivovar je považován za nejstarší, který funguje dodnes (vyhnulo se mu pozdější rušení klášterů, kdy se z něj stal státní pivovar). Je pravděpodobně také první, ve kterém se do piva plánovitě přidával chmel. Jeho pěstování je v nedalekém Freisingu doloženo již v 8. století. PIVOVARNICTVÍ PŘEVZALA MĚSTA A ŠLECHTA
Udělování várečného práva a práva šenku klášterům bylo součástí přeměn probíhajících několik staletí – od volného a svobodného vaření piva pro vlastní potřebu a směnu ve starém germánském prostředí po řízenou a privilegii usměrňovanou výrobu, která dosáhla vrcholu v prostředí středověkých měst. Rozmach klášterní produkce nastal ve vrcholném středověku. Z klášterních pivovarů se stávaly firmy, které byly schopny, jako např. jeden z norimberských klášterů, za rok prodat až 3000 hl piva.
Pivo zůstávalo po celý středověk levnější než víno, i když se tyto rozdíly pohybovaly v závislosti na geografické oblasti. Např. v oblasti Bambergu a Norimberku bylo pivo levnější dvakrát až čtyřikrát, v Hamburku čtrnáctkrát a v Krakově až dvacetkrát. Stejně tak se lišila i spotřeba piva. V hornoněmeckých městech byla obvyklá spotřeba 0,3-1 l na den a osobu, špitál ve Wismaru uváděl ke konci 16. století i 3 l na osobu a den.
Zvýhodněné postavení klášterních pivovarů překonal až rozvoj měšťanského pivovarnictví ve vrcholném středověku. Dravější města s masovější výrobou byla úspěšnější a klášterní pivovary se dostaly na okraj zájmu a jejich šenky zanikaly. Města pak od sklonku 15. století vedla boj s konkurencí hospodářsky se rozvíjející šlechty. Skomírání klášterního pivovarnictví ve střední Evropě podpořila reformace a třicetiletá válka, poslední ranou pro upadající klášterní pivovarnictví pak byla sekularizace klášterů a rušení jejich pivovarů.

Category: 2004 / 09

říká MUDr. Jarmila Drábková,
která jako urgentní lékařka létala vládním speciálem

Jak jste se dostala do vládní letky?
Vládní letka – to jste použil elegantní termín. Byla jsem členkou lékařského konzilia bývalého prezidenta Václava Havla. Mně se to nepodařilo, oni mě vyzvali. To nebyl konkurz, kde bych se přihlásila. Víte, jak to vzniklo? Po roce 1968, kdy jsem začala vést oddělení, k nám jako sanitáři nastoupili představitelé tehdejšího disentu. Dělal u nás Jan Ruml, Vladimír Mlynář a další. A ti sanitáři si po roce 1989 vzpomněli, že se tam asi dělala dobrá medicína.
Co je úkolem doktora doprovázejícího hlavu státu?
Většinou jde o státní návštěvy, kde jsou představitelé, sbor konzultantů, doprovod včetně lékařů, štáby novinářů. Jako doktor tam nejste jen pro případ, kdyby se něco stalo. Vy jste povinen o ně pečovat pořád. Říct jim: budeme tam v pěkném horku, musíte denně pít tolik a tolik tekutin, když ne, hrozí vám ledvinová kolika, nepijte jen kolu, protože ta nemá žádné ionty… Prevence je vždycky lepší a levnější. Upozornit na rizika společenských akcí: budete-li pít alkohol ve tři ráno, je jasné, že budete ráno unavení, podívejte se, jaký máte program. Stejné je to s antimalariky, která se berou předem, ne až když jste na místě.
Jací jsou politici pacienti? Poslouchají doktora?
Někteří jsou velmi rozumní. Jiní přijdou až ve chvíli, kdy chtějí mít na tiskovce jasný, zvučný hlas, ale chraptí, protože se přes varování napili v tropech něčeho hodně studeného. On ale neřekne: já jsem vás neposlechl. Je to jiná kategorie pacientů. V urgentní medicíně těchto pacientů je velice důležitá společenská stránka věci. Je to podobné jako u špičkových sportovců. Jsou labilnější. Je známo, že ve společnosti je normálně 5 % neurotiků a v kritických situacích toto číslo stoupá až na 20 %. Ale i v běžné společnosti nemůžete říct, že z každé stovky bude pět neurotiků. Když dáte dohromady 100 špičkových vrcholových sportovců a pošlete je na přebory, zjistíte, že jich tam bude 20 % neurotických, protože je to ohrožená skupina.
S těmi špičkovými politiky je to stejné. Navíc mají daleko více společenských rizik. Rozházený životní režim, ohrožení bezpečnosti, časové posuny, jejich řidiči jezdí obrovskou rychlostí – a oni to mají rádi, jinak by jim řekli, aby jeli pomaleji. V prezidentském programu státních návštěv vám často zbývá jen půlhodinka mezi odpoledním a večerním programem. Večer musíte být i s manželkou perfektně ustrojen. Musíte se umět bavit na úrovni, nebýt unaven bez ohledu na to, jak náročný byl program předtím. Zvlášť když je to v nezvyklých podmínkách. U Amazonky to byla vysoká vzdušná vlhkost a teploty, prostě podmínky, na které nejsme zvyklí. To všechno člověka stresuje. Nejraději byste se osprchoval a lehnul si, ale za půl hodiny musíte být v klimatizovaném hotelu, kde je 18 stupňů, zatímco venku je pětatřicet.
To je péče o elitu. Ale o co jde v urgentní medicíně normálně?
Jsou to lékaři v první linii. Vlastně všichni, kteří vám okamžitě odborně pomohou třeba při havárii na silnici. Ne každý na to ale má povahu. Jde o čas, někdy musíte i improvizovat a navíc organizovat ty ostatní, kteří třeba vědí ještě míň než vy. Z hlediska první pomoci stojí náš svět na 15 procentech lidí, kterým pomoct velí jejich etika a kteří to umějí. Ti ostatní jsou při nějaké havárii zcela bezradní. Maximálně vezmou mobil a zavolají záchranku. Bojí se, že by mohli přijít k nějaké úhoně. Ani ne právní, jako spíš zdravotní, od žloutenky přes mononukleózu až po AIDS. A taky nevědí, jak na to. Snažili jsme se, aby kurz první pomoci byl součástí přijímacího řízení v zaměstnání. Zatím zaměstnavatel nechce zaměstnance pouštět ani na dárcovství krve. A na to mají zákonný nárok. Ale v USA či Japonsku už jsou firmy „vydrezírované“. Také v jihovýchodní Asii mají lidé větší snahu si navzájem pomoct…
Kromě urgentní medicíny hovoříme ještě o tzv. medicíně urgentních metod. Například vás postihne infarkt myokardu, přiletí vrtulník, dají vás na angiolinku, doktor vám zasouká za 7 minut stent, to je taková pružinka jako od propisky, kterou vám pod rentgenem zavedou tepnou až do zúžené či uzavřené cévy, kde máte ten infarkt. Pomocí malinkého nafukovacího balonku zúžené místo roztáhnou, a aby zase nesplasklo, zasoukají vám tam na drátku tu „propiskovou pružinu“, která pak drží cévu průchodnou. Pan Kavan dostal 2 stenty a pak znovu kráčel do OSN do vysoké funkce.
Máte za sebou americkou zkušenost, ale na rozdíl od Američanů se příliš nechlubíte…
Američané to mají v genech. Vždyť kdo jsou Američané? Přistěhovalci, tedy lidé, kteří nepatřili v první vlně k tehdejší evropské vzdělanostní elitě. Byli to průkopníci. Museli být první. A zbylo jim to, že od dětství musíte vyniknout. Na fotografiích se musíte usmívat. A i v odborných časopisech. Když dostávám přání k novému roku, tak mi přátelé píší, kdo absolvoval jaký kurz a kde uspěl. Ne jen stručné Marry Christmas and Happy New Year, jako píšu já. Jsme jiní a tím myslím i geneticky v těch mnoha generacích.
My jsme se v rodině vlastně nikdy nechlubili. Otec byl matematik a k těm to většinou nepatří. To je totiž otázka kritérií. Buď můžete mít pohodu, nebo úspěch, nebo obojí, ale obojí je neobyčejně vzácné. Záleží na tom, co chcete. Někdo je zaměřený na rodinu, jiný na kariéru. Mě by neuspokojovalo vidět se na televizní obrazovce. Já asi nemám tu ambici. Pokud si uvědomuji určité souvislosti s přírodou, kosmologií…, tak místo, kde právě jsem, je to nejlepší. Víte, člověk, který vede život, jenž ho baví, se cítí naplněný. A nemusí vědět, jak se daří které celebritě. Já cestuji, pouštím si přírodovědné filmy. A jsem spokojená s tím, jak žiju.
V roce 1968 jste byla v Holandsku…
Já tam byla v letech 1968-69, tedy v průběhu „pražského jara“ i po srpnu. Holanďané tvrdili, že Sovětský svaz, tedy velmoc, která má za sebou jaderný potenciál, si nenechá utéct svoji hraniční čáru, odkud může postupovat směrem na západ. Ale my jsme byli zpočátku optimističtí. Ani po srpnu jsem tam nechtěla zůstat. Moji příbuzní byli u nás učitelé na vysokých školách a synovi byl rok a půl. Když jsem se tam v roce 1970 znovu dostala, potkávala jsem lidi, kteří po roce 1968 odešli. Tehdy jsem si uvědomila rozdíl mezi první a druhou vlnou emigrace. Ti, co emigrovali po roce 1948, utíkali z politických důvodů. Po roce 1968 to bylo nejen z důvodů politických, ale mám obavu, že většina odcházela z důvodů ekonomických. Teď po vstupu do EU nastane podobná situace, jako když odešel Komenský. Odejde asi elita, která umí jazyky, má úzkoprofilovou profesi a jež má kontakty.
Jste primářkou oddělení chronické resuscitační a intenzivní péče. Oddělení jste ve Fakultní nemocnici v Motole pomáhala zakládat a podobná nově vznikající zařízení si ho berou jako vzor. Co je cílem oddělení?
Před šesti lety jsme si uvědomili, že přibývá lidí, kteří po naší resuscitaci nepovstanou do tří dnů a úspěšně neodejdou domů. Potřebují delší a někteří velmi dlouhý čas. Populace stárne, kardiochirurgie u osmdesátiletých je dneska jako na běžícím pásu. Takže vznikla situace, kdy je potřeba dalších lůžek a specializovaného oddělení. Cílem je věnovat resuscitační a intenzivní péči lidem, kteří mají dlouhodobý průběh choroby, kdy některá ze životních funkcí není schopná samostatné práce. Většina lidí je napojena na přístrojích. Zatím patříme k méně zajímavým oddělením. Mediálně zajímavé jsou děti a transplantace. Ale dlouhodobě nemocní?
Populace stárne, medicína těžce nemocné udržuje při životě. Není to z hlediska společnosti kontraproduktivní?
To je zvláštní etické téma, které před nějakými 30 lety řešili v Kanadě. Tam proběhla nepříjemně vedená diskuse, v níž padaly argumenty, že největší fondy zdravotních pojišťoven čerpají staří lidé 30 dnů před smrtí. Když toto řeknete, tak už je to i politické hledisko. A diskuse byla na světě. Dneska se celý život staráme o postižené Downovým syndromem, dřív je Sparťané házeli z Tarpejské skály. Otázka je, zdali máme staré lidi důstojně léčit, či je alespoň důstojně doprovodit, když už to na léčbu není. Nebo je necháme na stromě, jako to dělali v pravěku? Rozhodli jsme se, že je osudu nenecháme. Snažíme se pro ně něco udělat. Když zjistíte, že prognóza je beznadějná a krátkodobá, rozhodnete se zavést léčbu, která nebude nadbytečně rozsáhlá, ale nebude to ukrácení života, které by znamenalo eutanázii. Teď nemluvím o onkologických případech, které mohou být v plném kvalitním životě ještě třeba půl roku. Spíš o neurologických nebo plicních chorobách, o haváriích z dálnice.


MUDr. JARMILA DRÁBKOVÁ, CSc.
Narodila se roku 1934 v rodině vysokoškolských učitelů a v podstatě celý život zasvětila medicíně. Promovala v roce 1958 a její první odbornost byla gynekolog-porodník. Atestaci v tomto oboru složila roku 1961. Atestaci z anesteziologie absolvovala v roce 1964 a zatím poslední atestaci v oboru urgentní medicína složila v roce 2001. V roce 2002 habilitovala a stala se docentkou.
Byla členkou lékařského konzilia prezidenta Václava Havla. V současnosti je primářkou oddělení chronické a resuscitační medicíny nemocnice v Motole. Je také členkou EAA (European Academy of Anaesthesiology). Přednáší na Klinice anesteziologie a resuscitace a intenzivní medicíny 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a na katedře urgentní medicíny a medicíny katastrof Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze.
Napsala množství učebnic, skript, učebních textů, desítky odborných článků a přednášek. Namátkou lze uvést její knihy Akutní stavy v první linii, Polytrauma v intenzivní medicíně, Centrální žilní katétry a knihu Urgentní medicína, jíž je spoluautorkou. Je odbornou redaktorkou časopisů Tempus medicorum, JAMA – CS. Spolupracuje jako poradce při tvorbě odborných filmů.

Categories: 2004 / 09, 2004 / 12

Poslední oficiální kolonie malomocných v Evropě byla na řeckém ostrově Spinalonga. Praktiky podobné středověkým tu úspěšně fungovaly až do roku 1957! Násilná internace, důsledná izolace a zvláště v počátcích vzniku kolonie nepředstavitelně těžké životní podmínky učinily z tohoto kousku země na více než padesát let ostrov živých mrtvých…
Historie malého ostrova vždy úzce souvisela s událostmi na blízké Krétě. Ta se počátkem 13. století stala majetkem Benátčanů, kteří ve městě ležícím v ústí zálivu Mirabello ke své obraně postupně vybudovali řadu opevnění, považovaných ve své době za nedobytná. Základní kámen zdejší pevnosti však byl překvapivě položen až roku 1579, takže zřejmě v době příchodu Benátčanů na Spinalonze již existovalo jiné, starší opevnění, považované za dostatečnou záruku ochrany.
Tvrzení o nedobytnosti benátských pevností vyvrátili Turci, kteří v roce 1645 zaútočili na Krétu a postupně ji dobyli. Nejdéle, sedmdesát let, jejich útokům odolávala právě Spinalonga, nakonec však podlehla i ona. Vojáci za sebou zanechali trosky benátské pevnosti, které turečtí přistěhovalci později využili jako základ pro stavbu svých domů, když se tu postupně usazovali. Svou existenci založili převážně na pašování. Že šlo o činnost veskrze výnosnou, dokazuje rychle stoupající počet obyvatel Spinalongy. Zatímco např. v roce 1830 zde sídlilo kolem osmdesáti muslimských rodin, o padesát let později jejich počet vzrostl již na zhruba jeden tisíc. Konec učinil až rok 1898, kdy Kréta získala autonomii.
Mnoho Turků žijících na Krétě opustilo své domovy téměř ihned, ale většina obyvatel Spinalongy se odmítala výhod pobytu na tomto ostrově vzdát. V roce 1903 ale bylo z rozhodnutí Krétské republiky na Spinalonze zřízeno leprosárium.
Důvodů, proč byla vybrána právě Spinalonga, může být několik. Když pomineme skutečnost, která v rozhodování krétské vlády bezesporu sehrála významnou úlohu – totiž že se tímto způsobem elegantně zbavila nepohodlného tureckého obyvatelstva, můžeme jako další výhodu uvést na jedné straně izolovanost celého území, na druhé jeho poměrně dostupnou polohu, která měla umožnit plynulé zásobování celé kolonie z pobřeží. Následující roky však prokázaly, že skutečnost často vypadala jinak.
Osud malomocných na Krétě až do počátku 20. století vypadal stejně neradostně jako po staletí předtím. Kdokoliv, u koho byla nemoc prokázána, byl ihned exkomunikován ze společnosti a zůstal zcela závislý na pomoci svých příbuzných nebo na charitě. Nakažení obývali jeskyně, v lepším případě si budovali jednoduchá obydlí, ale vždy mimo společenství zdravých lidí.
Zřízení leprosária (výraz vybudování by byl vzhledem k podmínkám, které na Spinalonze panovaly v době příchodu prvních nemocných, příliš nadsazený) v praxi znamenalo jediné – úřady vyhledaly nemocné a často je i násilím odvezly na ostrov. Sice jim slibovaly lepší životní podmínky, ale přinejmenším v prvních letech po zřízení kolonie panovala na ostrově naprosto bezútěšná situace.
Očekávalo se totiž, že si nemocní, kterých sem bylo v prvním sledu dopraveno zhruba čtyři sta, najdou sami mezi troskami benátských a tureckých domů svá obydlí. Nabídka možnosti využít jednu ze zachovalejších budov jako nemocnici pro nejtěžší případy zněla sice lákavě, ale vzhledem k tomu (jak je doloženo), že přinejmenším v prvních čtyřech letech existence kolonie ostrov ani jednou nenavštívil lékař, jednalo se o výhodu dosti pochybnou. Kamenitá a omezená plocha ostrova nebyla vhodná k pěstování plodin a chyběl přirozený zdroj vody, takže nemocní byli zcela odkázáni na dodávky z pevniny. Ty však často vázly, někdy kvůli špatnému počasí, obvykle však kvůli poněkud lhostejnému přístupu úřadů.
Od nemocných a vyděšených lidí, dopravených na ostrov často proti své vůli, se dalo jen stěží očekávat, že budou bez pomoci zvenčí schopni zorganizovat si na Spinalonze svůj život tak, aby byl alespoň trochu důstojný. Malomocní přežívali ze dne na den a zdálo se, že před sebou nemají jinou perspektivu, než pomalou a bolestnou smrt.
Obrat v této beznaději znamenal až příchod nové vlny nemocných, kteří byli z řeckých nemocnic. Jednalo se vesměs o mladé a především vzdělané lidi, mezi kterými byli i kvalifikovaní řemeslníci, učitelé, právníci. Jádro nově příchozích tvořila skupina malomocných z Atén, která v tamní nemocnici krátce před svou deportací na Spinalongu zorganizovala protestní hladovku kvůli nepravidelným dodávkám vody. Tento protest se úřadům podařilo ukončit až za pomoci policie. Už to, že tito nemocní byli schopni zorganizovat akci podobného rozsahu, nasvědčovalo tomu, že jde o zcela jinou skupinu lidí, než byli první obyvatelé Spinalongy.
Po příchodu na ostrov se poměrně záhy pustili do budování důstojnějších obydlí. Využívali pro ně základy a stavební materiál z původních benátských a tureckých domů, a dokonce zřídili na ostrově malý kamenolom.
Nejzávažnější však byl nedostatek vody, protože chyběla nejen na pití, ale i pro běžnou osobní hygienu, která měla pro nemocné klíčový význam. Ačkoliv byla očista těla vždy spojena s velikými bolestmi, bylo časté mytí naprosto nezbytné jako prevence sekundárních infekčních onemocnění, která se kvůli otevřeným vředům na tělech nemocných mohla nerušeně šířit. Noví osadníci proto vyšli z původního benátského modelu zachycování dešťové vody na několika místech ostrova a jejího svedení do nádrží. Zároveň také začali využívat starou tureckou prádelnu, ve které byly pravidelně vyvařovány svršky všech obyvatel ostrova.
I přes tento pokrok však na ostrově, především kvůli místnímu klimatu, nikdy nebyl vody přebytek a občas se zde i kradla. Zlodějkami byly často ženy, které měly na množství vody z hygienických důvodů obvykle vyšší nároky než muži. Aby se tomu zabránilo, byly u nádrží stavěny hlídky, které dbaly na dodržování přísného přídělového systému.
Postupně, krůček po krůčku, se život vyhnanců začal alespoň v některých oblastech běžného života zlepšovat. Přispělo k tomu i vyplácení jakéhosi „důchodu“ od řecké vlády ve výši třiceti drachem měsíčně. V té době se jednalo o docela slušnou, i když nijak vysokou částku, která dokázala i přes obavy z nákazy na ostrov přilákat různé podloudníky, což ostrovanům hodně pomohlo.
Mnoho malomocných ale své peníze raději úzkostlivě šetřilo. Chtěli si tak zajistit alespoň důstojný pohřeb. Na ostrově ovšem dál neexistovala pravidelná lékařská péče a chyběly také nezbytné léky. Častou příčinou smrti byla infekce a šok po nezbytných amputacích končetin, prováděných většinou ve velmi primitivních podmínkách – bez anestetik a mnohdy i čistých obvazů. Vzhledem k povaze lepry byly amputace často jediným způsobem, jak se pokusit nemocnému prodloužit život, a výjimkou nebyli ani postižení, kteří tak postupně přišli o všechny končetiny.
Smrt byla na Spinalonze denní realitou a vzhledem k malé rozloze a skalnatému povrchu ostrova přinášela naléhavou otázku, kam se všemi mrtvými. Pokud si nebožtík za svého života našetřil potřebnou částku, nebo pokud měl příbuzné ochotné uhradit jeho pohřeb, byl uložen na zdejším miniaturním hřbitově do vlastního hrobu. Jinak byl umístěn do společného hrobu, který představovala jakási cementová věž zabudovaná do země. Této „jámě“ ale nakonec neunikl nikdo. Ostatky bohatších nebožtíků totiž byly stejně po čtyřech letech vyjmuty z hrobů a natrvalo umístěny ke všem ostatním, aby uvolnily místo novým mrtvým.
Tato praxe se stala hrůznou tragédií pro dívku, která byla krátce po svém příchodu na ostrov nalezena v bezvědomí a bez přítomnosti lékaře prohlášena za mrtvou. Protože si na ostrov přinesla peníze, byla následující den pohřbena do vlastního hrobu. Po čtyřech letech, když byl hrob otevřen, aby byly ostatky přemístěny, leželo tělo dívky v poloze, z níž se dalo vyčíst, že se v hrobě probrala a marně bojovala o život.
Malomocní na ostrově přesto nevzdávali svůj boj o zlepšení situace a jejich život kvůli bezprostřední hrozbě smrti probíhal možná v mnoha ohledech daleko intenzivněji než v některých společenstvích zdravých lidí. Postupně se kolem vylepšených obydlí začaly objevovat malé zahrádky, trávníky, květiny, ale i drobné domácí zvířectvo. Každý nový příchozí na ostrov byl ostatními přivítán, bylo mu přiděleno obydlí a na základě svých dovedností byl zařazen do každodenního života. Podpora komunity pak pokračovala až do konce jeho života a v té době zde už jen málokdo umíral sám.
Ostrovanům se časem dostalo také duševní útěchy. Na Spinalonze vznikly pravoslavné modlitebny, kde se konaly pravidelné bohoslužby. Ačkoliv se tomu řecké úřady bránily, proběhlo na ostrově také několik svateb, ze kterých vzešla řada dětí. Pokud se dítě po narození jevilo jako zdravé, bylo rodičům odebráno a umístěno ve zvláštním dětském domově v Aténách, kde bylo až do své dospělosti pod dohledem lékařů. Pokud se u něj choroba neprojevila, bylo prohlášeno za zdravé a mohlo se začlenit do normální společnosti.
Další průlom v životě malomocných znamenal rok 1932, kdy byl novým guvernérem Spinalongy jmenován dr. Grammatikakis. Významně se zasloužil o další zlepšení zdejší situace. Zasadil se o výstavbu nových sběrných nádrží na vodu a postaral se, aby byl na Spinalongu dopraven elektrický generátor, díky kterému mohli ostrované využívat elektrickou energii dokonce dříve, než mnozí obyvatelé Kréty. V roce 1937 pak byla na ostrově vybudována nová nemocnice s laboratoří, kterou, pokud to počasí dovolovalo, pravidelně navštěvovali lékaři z pevniny. Přiváželi také zásoby nezbytných léků. Dr. Grammatikakis se také zasadil o vybudování dvou bloků dvoupatrových domů s byty, které od roku 1948 využívali především nově příchozí, neboť starousedlíci většinou dávali přednost vlastnoručně zbudovaným obydlím s drobným hospodářstvím. Každý nový blok měl dvacet čtyři jednolůžkových jednotek a čtyři společné kuchyně. Na ostrově vznikly malé obchůdky zásobované zbožím z Kréty, fungoval tu i holič a kadeřník, pracovali zde drobní řemeslníci. Postupně tu vznikly dokonce i čtyři taverny, z nichž jedna sloužila jako tančírna!
Nemocní také ke konci existence kolonie získali možnost lepšího kontaktu s příbuznými na pevnině. Rodinám, které o to projevily zájem, byly povoleny pravidelné návštěvy. Čas na návštěvy byl ale striktně vymezen a některým nestačil. Je zdokumentován případ ženy, která, aby se již nemusela odloučit od svého nemocného manžela, odebrala partnerovi injekční stříkačkou krev a sama si ji aplikovala. Po čase, když se u ní skutečně projevila lepra, přesídlila na Spinalongu natrvalo.
Kostelíky na ostrově začali využívat ke křtu svých dětí zdraví rodiče z Kréty. Každá osoba nebo i věc opouštějící ostrov však vždy musela projít dezinfekční místností, zřízenou hned u přístavní brány. Pravidlo, že malomocní nesmějí z ostrova odejít, se však dál striktně dodržovalo.
Někteří nemocní ale psychicky špatně snášeli nedostatek zpráv o svých blízkých a pak se snažili utéci. Využívali k tomu noci a k překonání moře, které je dělilo od pevniny, používali dřevěné koupací vany. Většinou se pak ale sami po několika dnech dobrovolně vraceli zpět na Spinalongu. Výsledkem ale nakonec bylo, že úřady nechaly vany zkonfiskovat.
Zvláštní období zažila Spinalonga během druhé světové války. Na ostrov se příliš nehrnula ani německá armáda. Pouze rozestavěla stráže na pobřeží Kréty, které měly zabránit přístupu malomocných na pevninu. Kromě jediného incidentu, při kterém byl při pokusu o útěk zastřelen muž, válka Spinalongu v podstatě minula.
Roky existence kolonie malomocných na Spinalonze prokázaly neuvěřitelnou sílu a odhodlání jejích členů. Dokonce si vydávali vlastní noviny Satire, které humornou formou informovaly o událostech na ostrově. V jedné z taveren se pořádala také loutkoherecká představení karagiosi a bylo zde také zřízeno kino. Na ostrově vznikla divadelní skupina, která pořádala každý měsíc představení, jichž se účastnili jak obyvatelé Spinalongy, tak i návštěvníci z pevniny.
V roce 1954 padlo rozhodnutí řecké vlády tuto poslední oficiální kolonii malomocných v Evropě zrušit a vrátit nemocné do nemocnic. Tak, jako se první obyvatelé Spinalongy bránili své násilné internaci, mnozí z nich odmítali opustit místo, na kterém si po letech úsilí vybudovali nový domov. Posledních třicet malomocných tak ze Spinalongy definitivně odešlo až v roce 1957. Jejich další osudy se pak vyvíjely nezávisle na sobě. U mnohých se stopy ztrácejí brzy poté, co Spinalongu opustili, o některých je bezpečně doloženo, že se jim (i díky novým, účinnějším metodám léčby) podařilo vybudovat si slušnou existenci mezi zdravou populací a některým dokonce založit rodiny.
Dnes je Spinalonga jednou z nejznámějších turistických atrakcí Kréty. Denně sem z blízké Eloundy či nedalekého Agios Nicholaos přijíždějí desítky výletních lodí, které sem přivážejí stovky návštěvníků z celého světa. Na prašné cestě lemující ostrůvek se pachtí zpocení lidé, cvakají fotoaparáty a překřikují se průvodci, a jedinečná atmosféra tohoto místa se tak zcela vytrácí. Snad jen ten, kdo se sem vydá brzy ráno nebo vpodvečer, se může zaposlouchat do ticha mezi rozvalinami někdejších domovů malomocných, které narušuje pouze všudypřítomný zpěv cikád. Možná si pak o životě malomocných na tomto místě udělá lepší představu, než ze sebelepšího výkladu místního průvodce.


Z Velkého lékařského slovníku
Lepra – malomocenství. Onemocnění způsobené bakterií Mycobacterium leprae. Dosud se vyskytuje, a to převážně v tropických oblastech. Vyvíjí se a probíhá velmi dlouho. Postihuje kůži, sliznici a nervy. Na kůži, jež může ztrácet citlivost, se objevují skvrny, které vředovatí a hojí se jizvami. Dochází k výraznému poškození různých částí těla (například ztráta článků prstů)…

Category: 2004 / 09

Barmští králové od nepaměti považovali Šany za podřadnou rasu. Ani současná militaristická vláda Myanmy, dřívější Barmy, se na Šanský stát nedívá nijak přívětivě. Správní celek, zabírající téměř čtvrtinu země, totiž leží v centru nechvalně známého Zlatého trojúhelníku u hranic s Čínou, Laosem a Thajskem. Je domovem většiny z celkem 135 etnických menšin Myanmy, pašeráků rubínů a safírů, povstaleckých armád a opia, jež je financuje.

LIDÉ BEZ NÁRODA
Samotné pojmenování Šan je zkomolenina slova Siam, dřívějšího názvu Thajska. Pojmenovali je tak Barmánci, protože jim Šanové připomínali vzhledem Thajce a Laosany. Samotní Šanové si říkají Tai a Thajci jim pak říkají Tai Yai, doslova „starší bratři Thajců“. Stejně jako jejich thajští sousedé vyznávají buddhismus a uctívají i animistické duchy naty. V přísné vesnické hierarchii zastávají mniši druhé místo, hned za bumongem – náčelníkem vesnice. Tetování na rukou a prsou jsou u šanských mužů považována za znak dospělosti a většinou jsou právě kombinací náboženských symbolů.
Charakter Šanů symbolizují i barvy jejich vlajky. Žlutá je barvou buddhistů a zároveň naznačuje, že obyvatelé šanského území jsou žluté rasy. Zelená zobrazuje jejich zalesněnou krajinu a zemědělství, základ šanské ekonomiky. Červená symbolizuje jejich statečnost. Bílý disk uprostřed zastupuje měsíc, protože Šanové se považují za stejně čisté a klidné bytosti.
Jejich původ se datuje až do 2. století př. n. l. Tehdy se oddělili od kmenů v jihočínských provinciích Kuang-si a Kuej-čou a prchli z rozpínající se čínské říše na jih k řece Salwin v severovýchodní části dnešní Myanmy. Postupem času jejich moc v zemi zesílila a od 13. do 16. století už ovládali většinu Barmy. Pak se ale jejich území rozštěpilo do třiceti malých státečků se svými vlastními náčelníky, kteří museli platit daně barmskému králi. V té době začal vznikat dnes tak silný odpor k nadvládě Barmánců. Za britské kolonizace byla Šanům povolena samospráva. K barmské nezávislosti na Velké Británii a vytvoření samostatného státu Barma se přihlásili pouze pod podmínkou, že po deseti letech dosáhnou autonomie. Volba šanské autonomie byla zaručena i v ústavě, barmská vláda ji však nikdy nepovolila. Veškerá snaha šanských i jiných etnických vůdců o vyjednání slušnějších práv pro svůj lid skončila roku 1962, kdy dosavadní režim ve vojenském puči svrhl generál U Nei Win. Od té doby zemi vládne vojenská diktatura odmítající vzdát se moci a násilně potlačující jakoukoliv opozici.
V demokratických volbách v roce 1990 drtivou většinou hlasů zvítězila Národní liga pro demokracii charismatické Aung San Suu Kyi a za ní s druhým největším počtem hlasů skončila Demokratická liga šanských národností (SNLD). Militaristická junta však výsledky voleb anulovala a okamžitě začala členy opozičních stran systematicky perzekuovat. Se stejnou rychlostí však vznikla řada odbojových hnutí, s největším počtem právě v Šanském státě. Barmská armáda tam postupně rozmístila desetitisíce vojáků a vybudovala početné vojenské základny. V partyzánské válce v horském terénu se vláda zaměřila na rozsáhlé protipovstalecké akce, jejichž terčem bylo i civilní obyvatelstvo. Cílem kampaní bylo zabránit vesničanům v jakékoliv podpoře a skrývání rebelů. Celé vesnice jsou proto často nuceny přesouvat se na strategická místa poblíž vojenských základen, kde jsou lidé více pod kontrolou. Největší přemísťovací program vláda uskutečnila v letech 1996-1997 ve střední části Šanského státu. Na 300 000 lidí ze 1400 vesnic bylo tenkrát nuceno odejít ze svých domovů do vojenského prostoru, kde neměli žádné zázemí. Většina z nich se dodnes nemůže vrátit a odhaduje se, že jich asi polovina uprchla přes hranici do Thajska.
Součástí vládních relokačních programů a boje proti rebelům je také nucená práce vesničanů, kterou vládní činitelé nazývají „dobrovolnou“. Lidé musejí bez nároku na mzdu dřít v otrockých podmínkách, většinou na stavbě silnic nebo jako nosiči pro armádu. Výjimkou není ani práce dětí, které jsou zpravidla zaměstnávány při drcení a nošení kamenů. Tyto praktiky jsou běžné především v Šanském státě a dalších šesti státech s větší populací etnických menšin, kde operuje nejvíce protivládních armád. Vládní vojáci, kteří jsou, stejně jako nejvyšší generálové, zpravidla většinového barmského původu, s nimi nakládají opravdu nevybíravě.
Častá je údajně smrt zastřelením, když se někdo pokusí utéct zpět do své vesnice. Amnesty International uvádí případ rodiny z vesnice Nanzing. Otec se svým jedenáctiletým synem a osmnáctiletou dcerou utekli z pracovního tábora do rodné vesnice, aby mohli sklidit rýži na svém poli. O několik dní později je vojáci v jejich domě zastřelili. Podobně jsou prý bez soudu popravovány stovky vesničanů. Nejčastější cestou za svobodou je tady útěk do Thajska. Odhaduje se, že jen během posledních čtyř let přes hranici uprchlo přes sto tisíc Šanů. Ani za hranicemi ovšem nejsou v bezpečí; thajské úřady totiž odmítají udělit Šanům, na rozdíl od Karenů a jiných etnických skupin, statut uprchlíků. Není jim tak ani přístupná mezinárodní humanitární pomoc. Po příchodu do Thajska se považují za ilegální přistěhovalce – jsou ptoto buď uvězněni a pokutováni, nebo v horším případě posláni zpět.

MAKOVÉ HLAVIČKY NENAJDETE
„V Myanmě už žádné opium nemáme,“ řekl mi jeden úředník. Ale každý ví, že mají a hodně. Jenže vláda v Rangúnu nestojí o čmuchaly ze zahraničí, a tak spoustu oblastí, především u hranic s Thajskem a Čínou, cizincům uzavřela. Samozřejmě hlavně kvůli jejich bezpečnosti, ale také zřejmě proto, aby nevyšly najevo nemilé skutečnosti. Třeba to, že v pašování drog má údajně prsty i značná část barmské armády.
Konzumace opia se datuje už od raných dob řecké říše. Číňanům drogu dovezli arabští obchodníci za vlády Kublaj-chána ve 13. století. Opium bylo vysoce ceněno pro své léčebné účinky a horské kmeny v jižní Číně začaly mák, z něhož se opium vyrábí, pěstovat na svých kopcovitých políčkách. Mák totiž dobře roste i na svahovitém terénu a v půdě chudé na živiny, i když je zapotřebí rozlehlé plochy – na výrobu jednoho kilogramu opia je třeba dvou tisíc makovic. Když se po 2. světové válce v Číně chopili moci komunisté, mnoho těchto kmenů uteklo před perzekucí přes hranice ke svým jižním sousedům, především do Šanského státu. S sebou si vzaly svou jedinou tržní plodinu – mák. A tam se začalo pěstovat a obchodovat ve velkém.
Výnosný obchod s drogami se stal hlavním finančním zdrojem pro mnoho vznikajících povstaleckých armád, bojujících za samostatnost či autonomii na barmské vládě. Největší podíl na výrobě získaly etnické skupiny Šanů, Wa a Kokangů. Paradoxně boj proti těmto skupinám spojil vojenskou vládu se zeměmi, které by ji jinak bojkotovaly kvůli porušování lidských práv, včetně USA. V zájmu války proti drogám přistoupily k tolerování a finanční podpoře diktátorů. Vláda v Rangúnu toho obratně využila a dnes spojuje téměř všechny rebely s drogovým obchodem.
Jednou z největších a asi nejznámějších takových armád je Šanská spojenecká armáda šansko-čínského Khun Saa. Začal nejdříve pracovat pro Kuomingtang, nacionalistickou stranu generála Čankajška, jejíž vojáci prchli z Číny do Barmy. Odtud podnikali vojenské akce přes hranici proti čínským komunistům. Brzy své akce začali financovat ze zisků z prodeje drog (s nenápadnou podporou CIA) a Khun Saa zaměstnali jako svého místního poradce a dodavatele. Ten se v 60. letech osamostatnil a založil vlastní pašeráckou organizaci a soukromou armádu, která se rozrostla na 20 000 vojáků. Tu vybavil moderními zbraněmi, včetně ruských protileteckých raket, a založil i vlastní vojenskou akademii. Khun Sa skupoval opium od horských kmenů v Myanmě, Laosu a Thajsku a po zpracování na heroin ho exportoval přes Thajsko a jižní Čínu na světové trhy. V roce 1996 se překvapivě vzdal vládě výměnou za svobodu a možnost legálně podnikat v dopravě a výstavbě silnic. Jeho odchodem však drogový obchod nijak neochabl. Členové jeho rodiny zůstávají do pašování stále zapojeni v Laosu a Thajsku a spekuluje se i o Khun Saových tajných vazbách. Říká se také, že jeho autobusová společnost snad přepravuje víc než jen pasažéry.

NA BRIGÁDĚ V PLANTÁŽÍCH ČAJE
Je ještě tma, když mě ráno před pátou U Mang budí. Vylézám zpod dek na dřevěné podlaze a sedám si k rodinné snídani u ohně, na němž syčí zčernalá konvice. Všichni do sebe narychlo házejí vařenou rýži, zelí a fazole, vše, co bylo včera k večeři. Spláchnou to několika šálky černého čaje, a pak už mě pobízejí, abych sebou hodil. Dávám si na záda proutěnou nůši a běžím do tmy za ostatními, kteří svižným tempem mizí v kopcích za vesnicí. Cesta na plantáž trvá asi hodinu, a když tam docházíme, zrovna vychází slunce. Jako by to měli vesničané načasováno. Chodí sem ostatně takhle každé ráno. U Mang mi posunky vysvětluje, co a jak trhat, uvazuje mi na hlavu široký proutěný klobouk a posílá mě k řadě čajovníků, na jejíž konec ani nedohlédnu.
Na brigádu jsem se nabídl kvůli jejich babičce. Když na mé zvědavé otázky o čajovém byznysu se žertem navrhla, abych tu zůstal a pracoval na plantážích s nimi, bez váhání jsem přijal. Odpracuju si jejich bezmeznou pohostinnost, na vlastní kůži poznám práci zdejších vesničanů a získám jejich respekt, myslel jsem si s nadšením. Brzy ale začínám litovat. Slunce rychle stoupá a vedro se stává nesnesitelným. Větve škrábou a lístky nejdou utrhnout tak jednoduše, jak se zdálo. Navíc se mi obrovská nůše, na rozdíl od ostatních, vůbec neplní. Ze všeho nejhorší je stupňující se hlad. Přitom oběd, tipnul bych na rýži s fazolemi, je tak daleko…
Pěstování čaje je v šanských horách jedním z nejčastějších zemědělských odvětví. Ve zdejších kopcích se ostatně jiným plodinám moc nedaří. Snad kromě opia, které se však musí ukrýt dál od očí všudypřítomných vládních špiclů. Nejkvalitnější lístky se sklízejí v suché sezoně od března do května. To je pro vesničany zároveň nejrušnější a nejnamáhavější období a cena sklizeného čaje je nejvyšší – kolem 2000 čatů za kilo. Deštivé a posléze studené období je naopak časem odpočinku a levného čaje, kdy se kilogram prodává asi za 1000 čatů. Rozdíl v kvalitě pozná i nezasvěcený laik. Tzv. „čínský“ čaj, který se zdarma podává k jídlu v každé barmské restauraci, je nevalné chuti a pochází právě z mimosezonní sklizně či odpadu kvalitnějších lístků. Pro labužníky a hosty se kupuje chutnější „horský“.
Čaj je tady neodmyslitelná součást jakéhokoliv rituálu, návštěv, jídel a pohoštění. Neříká se ani „jít na návštěvu“, ale „jít na čaj“. Při cestách vesnicemi šanských hor jsem vypil dva až tři litry čaje denně, a to jen coby součást tradičního pohoštění. Podle čaje a jeho servírování se dá často poznat i charakter hostitele. Pozorný hostitel nabídne kvalitní čaj a často svému hostu dolévá. Na svých návštěvách jsem nikdy nemusel po konvici ani sáhnout.
Důkazem toho, že i obchod s čajem může být v chudém Šanském státě výnosný, je sedmatřicetiletý pan Džo Lu, v jehož domě v palaungské vesnici Hu Qued jsem strávil pár dní. Jeho čtrnáctičlenná rodina vlastní většinu okolních čajových plantáží a dva krásné dvoupatrové domy. Vrcholem luxusu jsou čtyři masivní židle a stůl z týkového dřeva. Všichni ale stejně sedí na zemi, drahý nábytek je pouze ukázkou společenského statutu rodiny.
Když k večeru mizí rudé slunce za kopci na západě, sběrači se vracejí od svých keřů. Většina z nich stihla nasbírat pět, někteří i šest asi desetikilových nůší mladých čajových lístků. Já se mohu pochlubit jednou a půl. A to jsem kdysi na svých bramborových brigádách patřil k nejrychlejším. U Mang se směje a plácá mě po zádech. Asi chce říct, že to je jen otázka cviku a praxe. Zítra už mě tu ale stejně neuvidí. Respekt jsem u vesničanů asi nezískal, zato vzrostl můj obdiv a úcta k nim. Oni tu budou zítra znovu, jako zřejmě každý den do konce svého života. Nemají možnost sebrat se a zmizet, když je to přestane bavit.

POTOMCI DRAKA A SLUNCE
Nejpestřejší etnickou skupinou ve zdejších horách jsou Palaungové. Podle pověsti se vylíhli z vejce zrozeného ze spojení draka a slunce. Podle antropologů přišli z jižní Číny někdy ve 12. století. V zákonech Palaungů neexistují jinak časté zákazy sňatků s příslušníky jiných klanů, a tak se postupem času asimilovali i do jiných společností. Spojení se Šany jsou u nich dost běžná. Tradičním obydlím palaungských vesnic je až 30 m dlouhý dům z bambusu stojící na dřevěných kůlech asi dva metry nad zemí. V něm žije několik rodin najednou, někdy více než padesát lidí pohromadě.
Jediná etnická Barmánka ve vesnici Pan Piye je jednadvacetiletá učitelka Nyuk Še, kterou sem po škole poslala vláda na dvouletou praxi. Za pytel rýže a patnáct dolarů měsíčně. Domů se za poslední rok neměla šanci podívat. „Tady mi všechno vynahradí,“ usmívá se mladá učitelka, „zvou mě k sobě na jídlo nebo mi nanosí vodu ze studny. Většina vesničanů v tomhle kraji je negramotná, tak jsou mi asi vděční, že aspoň jejich děti naučím číst a psát.“
Palaungové se od Barmánců kromě jazyka, hodně podobného thajštině, liší hlavně mongoloidními rysy. Nejsnadněji se ale poznají podle pestrobarevných šatů. Ženy zpravidla nosí pruhovanou červenomodrou sukni z ručně tkané bavlny omotanou jako válec okolo pasu a černou blůzu s červeným lemem. Kolem pasu jim visí několik stříbrných nebo alespoň dřevěných obručí. Ty mají symbolizovat past na zvířata nastraženou lovci z kmene Li-su, do níž se prý kdysi nešťastně chytil Roi Ngoen, anděl, od něhož někteří Palaungové odvozují svůj původ. Obruče prý svým nositelkám zaručují ochranu. Starší ženy si pravidelně holí hlavu a přikrývají ji jakousi bílou kápí omotanou černým šátkem.
Skoro v každé větší vesnici mají alespoň malý buddhistický klášter, v němž modlitbami, muži odděleni od žen, tráví každé ráno asi hodinu. Buddhismus přišel do Barmy už v 5. století a většina Palaungů se dnes prohlašuje za buddhisty, ale nevzdali se ani tradičních animistických rituálů. Nejčastější je uctívání natů, zlých duchů jinak neživých věcí jako řek, kamenů a stromů nebo zesnulých příbuzných. Naty je třeba si usmířit, aby nenapáchali škody na úrodě či zdraví rodiny, popřípadě nezpůsobili záplavy a jiné přírodní katastrofy. Usmiřují se obětinami rýže, ovoce, květin, svíček, tabáku nebo pálenky. Svatyně natů často stojí hned vedle buddhistického chrámu a lidé se u nich často zastaví s obětinami po cestě z modliteb.

DĚTI JEZERA INLE
Zvedá se studený vítr, všichni se na dně člunu choulíme do bund. Ani vycházející slunce nás moc nezahřeje. Z hlučného motoru nikdo nemáme radost, ale jezero Inle je 22 km dlouhé, takže s pádly bychom se moc daleko nedostali. Rybáři veslují nohama. Stojí přitom na přídi, rukou přidržují horní konec a nohou obtočenou kolem vesla s udivující hbitostí a silou dávají svůj vratký člun do pohybu. Důvodem je snazší přehled. Voda je zde mělká a vestoje tak rybář vidí podvodní řasy a hyacinty, do nichž by se mohl člun zamotat, a hlavně bublinky ryb. Ryby chytají pomocí kuželovitých pastí ze sítí napnutých na dva metry vysokých bambusových rámech. Síť hodí do vody na rybu a zarazí kostru pasti až do dna. Pak se snaží dlouhým jehlovitým čtyřzubcem uvnitř svou kořist nabodnout. Nepřipadá mi to příliš efektivní. Na dně většiny rybářských člunů se taky plácá jen několik středně velkých ryb. Prý ale není sezona. Ryba, kterou jsem měl včera k večeři, byla dovezena až ze vzdáleného hlavního města Rangúnu.
Ve vesnicích kolem celého jezera i na něm žije kolem 150 000 lidí, většinou etnických Inthů, jejichž jméno doslova znamená „děti jezera“. Říká se, že sem přišli někdy v 17. století z jižní Barmy, když byli unaveni válkami mezi tamními Barmánci a Thajci. Inthové se dobře přizpůsobili životu na vodě a jezerních ostrovech, z nichž některé jsou plovoucí. Na vodě dnes stojí sedmnáct vesnic, zpravidla tvořených dřevěnými domy stojícími na vysokých pilotech, mezi nimiž se dá pohybovat jen na člunech. Inthové se na vodě naučili i farmařit. Na plovoucích ostrovech vytvořila kombinace vodních hyacintů, půdy a bahna vysoce úrodná pole, jež vesničané ke dnu připevňují bambusovými tyčemi. Na nich pak pěstují rýži, zelí, květák, rajčata a fazole.
Další formou obživy je zdejší tabákový průmysl, pokud se tak dá říkat malým továrničkám – rodinným firmám v bambusových chatrčích na vodě. V nich se vyrábí hse-bo-leik, malé doutníčky balené do sušených listů a na jednom konci zúžené, nejoblíbenější kuřivo v celé zemi. Velké listy stromu thanak-hpek se plní drcenou směsí tabákových listů a stonků, oslazených před sušením dužninou tamarindu, a drobnými kousky dřeva, jež mají zjemnit kouř a ustálit hoření. Filtr na tlustším konci se vyrábí z kukuřičných slupek zabalených v novinovém papíru. Baličkami jsou tradičně ženy a jejich zručné prsty ubalí za den až tisíc doutníčků.
Hlavním zdrojem příjmu je ale cestovní ruch. Jezero Inle je dnes jedním z nejnavštěvovanějších koutů Myanmy a na jezeře vyrostly i luxusní hotely na vodě. Turisty vozí motorové čluny po místních továrnách na hedvábí, klenotnických dílnách a plovoucích restauracích. Přímo ze člunů vám tu také nabízejí dřevěné sošky Buddhy, měděné zvonečky, svaté obrázky a jiné cetky.
Lidem od Inle však hrozí vážná krize. Hladina vody v jezeře každým rokem klesá. Je to způsobeno hlavně úbytkem dešťů a přílišným rozmnožením vodního hyacintu. Zvyšující se počty turistů a jejich hotelů a následná zátěž místního ekosystému však také hrají velkou roli. Vláda zde zavedla program hloubení jezerního dna, vše se ale dělá ručně a pomalu. Naděje na zvýšení hladiny a vyřešení problému tedy mizí každým dnem.

NA VESNICKÉ SVATBĚ
Najít Myintike, vesnici kmene Taung Yoe, kam mě na dnešek pozvali na svatbu, není žádný problém. Stačí následovat ostatní vesničany, všichni se sbíhají do stejného místa. Kolem domu svatebčanů už v improvizovaných přístřešcích sedí davy klábosících lidí a popíjejí čaj. Platím finanční svatební dar ve výši jednoho dolaru, úředník do účetní knihy zapisuje moje jméno, bydliště a výši příspěvku. To až půjdou místní zase na moji svatbu, aby se nepřeplatili. Pak mě paní domu, matka nevěsty, usazuje k ostatním mužům a nabízí pohoštění – čaj a pražené buráky s fazolemi. Obřad už jsem prošvihl, stejně jako spousta dalších lidí, kteří teprve přicházejí. Nikomu to ale očividně nevadí. Hosté se živě baví, popíjejí a kouří, a když se uvolní místo v jídelním stanu, hrnou se za svým gratis obědem. Brzy mám pocit, že se sem všichni přišli jen najíst. Jdu alespoň poblahopřát novomanželům, kteří sedí stranou a nikdo se s nimi moc nebaví. Nevěsta se hned pozná podle nových zářících šatů s barevnými výšivkami. Sňatek dohodli rodiče. Ženichovi je osmnáct let a jeho choti, která je o něco vyšší a statnější než on, teprve patnáct. Nezdá se, že by ze svatby byli nadšeni. Oba se tváří poněkud rozpačitě a odevzdaně, jako by sem vůbec nepatřili.
Na večer se nic moc divokého nechystá, tak zůstávám na večeři v rodině pana U z kmene Danu. Jejich prostorný dům jim může závidět celá vesnice. Před pěti lety ho postavili za necelých čtyři sta dolarů, dnes by prý stál třikrát tolik. „Měli jsme štěstí,“ říká pan U, „dnes jde všechno nahoru.“ Vláda v roce 1995 zakázala stavět z tradičního kvalitního týkového dřeva, které se dnes těží jen na vývoz. Většina domů se tedy staví ze železa, pokud na něj lidé mají. Takových je ale čím dál méně.U ŠANSKÉHO KRÁLE
Jedním z mnoha království, která kdysi tvořila dnešní Šanský stát, bylo Hsipaw, dnes jen malé městečko na silnici do Číny. Poslední den své cesty po Šanském státě jdu navštívit jeho bývalého krále, žijícího ve svém ho sao pha, paláci stojícím na severním okraji města. Usměvavý bělovlasý muž, který mi otevírá bránu, ovšem jako král vůbec nevypadá; bílá škrobená košile, kalhoty s nažehlenými puky a náramkové hodinky. Navíc trvá na tom, abych mu říkal jeho anglickým jménem, pan Donald. „Když jsem studoval v anglickém Oxfordu, nikdo nemohl mé šanské jméno vyslovit, tak jsem si zvykl na Donalda a už mi to zůstalo,“ vysvětluje a provádí mě po svém chátrajícím sídle. V zahradě s přerostlou trávou leží zbořený altánek, vedle procházíme kolem prázdného bazénu zaneseného listím. I ohromný dům, kde rodina bydlí, zřejmě pamatuje lepší časy. „Nemám už téměř žádný příjem, tak není za co to všechno opravit,“ omlouvá se. Sedáme si uvnitř a za světla svíček – elektřina taky není – srkáme horký čaj. Bavíme se o šanské kultuře, barmské kuchyni, Václavu Havlovi, jehož Donald obdivuje, a samozřejmě o politice Myanmy, v níž se stále ještě angažuje. „Nechceme přece tak moc. Nejde nám o úplnou nezávislost, to by nás pak hned spolkla Čína. Jde nám jen o autonomii, která nám byla před více než padesáti lety přislíbena.“ Trochu pesimisticky namítám, že autonomie pro jeho stát je, stejně jako demokracie v celé Myanmě, asi to poslední, co má současná vláda na mysli. Ptám se, jestli opravdu věří, že k tomu dojde ještě za jeho života. Jen se usmívá a pak mi vypráví příběh svého traktoru.
V roce 1994 mu vláda zabavila soukromý traktor. O několik měsíců později jej vrátila, zcela zničený a nepoužitelný. Na důkaz mi dává prohlédnout album s fotografiemi zdemolovaného vozidla. Nikdo nevěřil, že by motor ještě někdy mohl naskočit. „Když jsem se pustil do opravy, koukali na mě přátelé jako na blázna,“ směje se Donald, „prý že nejsem mechanik a že to je stejně beznadějné. Tak jsem to nechal zkusit každému, kdo měl chuť pomoct.“ Další fotky ukazují krále a jeho pomocníky, jak se se zamazanýma rukama hrabou v motoru. „A vidíš, povedlo se,“ klepe nadšeně na poslední fotografie v albu, kde jásající muži poskakují kolem bafajícího traktoru s Donaldem za volantem. „Tak vidíš, tenkrát mi taky nikdo nevěřil,“ říká s patrnou hrdostí v hlase. A mně v té chvíli poprvé připadá jako král.

Category: 2004 / 09

Egypt nejsou jen pyramidy. Egypt je především zemí kuriozit a najít se tu dá úplně všechno. Vedle hlavního vchodu na perony káhirského nádraží Ramesse jsem při nákupu jízdenek na vlak do Luxoru narazil na ošuntělou bránu s nápisem EGYPTIAN NATIONAL RAILWAYS MUSEUM. Prošel jsem kolem spícího policisty a opatrně nahlédl dovnitř. Expozice mě přes svou typicky orientální ušmudlanost zaujala natolik, že jsem zaplatil nejen směšné vstupné 2 EGP (8 Kč), ale i povolení fotografovat v hodnotě 10 EGP. Evidentně jsem tu byl jediným návštěvníkem, ale čekal mě mimořádný zážitek.

V tajuplně potemnělém prvním patře jsou modely všech druhů dopravy od starého Egypta až po současnost. Historicky nejstarší znázorňuje dvoumetrový model transportu faraonské sochy ve starém Egyptě pomocí lan, saní a lidských svalů. Přes modely lodí, letadel se konečně dostáváme k železniční tematice: k metrovým modelům snad všech typů lokomotiv, které kdy brázdily egyptské „šíny“. Všechny jsou funkční, lze s nimi popojíždět, houkají a svítí, z častého provozu mají tu a tam odřeninu, vypadlý reflektor, ulomený nárazník.
Kolem portrétů egyptských státníků v nadživotní velikosti sestupujeme do přízemí. Průvodkyně mi zde hrdě předvádí funkci historického telegrafu a hradla a velkoplošného modelu nádraží, ale já netrpělivě pokukuji po skutečných perlách na druhé straně sálu.
Stojí tu dva historické originály parních lokomotiv, na které je dokonce možné vstoupit a vše si důkladně osahat.
První z nich, orientálně zdobená Stephensonova parní lokomotiva č. 1295, byla vyrobena v roce 1862 pro císařovnu Eugénii, manželku Napoleona III., při příležitosti otevření Suezského průplavu. Pak byla věnována do Egypta, kde údajně vozila egyptského místodržícího vladaře třicetikilometrovou rychlostí na trase Alexandrie-Montaza. Lokomotiva je zdobená intarzovaným dřevem a mosazí, ale zaujme také technickým řešením: jedná se totiž o lokomotivu a vagon pro cestující na jednom podvozku. Protože chybí tendr, je uhlí umístěno v boxech podél kotle, vznešené cestující od zašpiněného strojvedoucího odděluje jen posuvná přepážka.
Druhým exponátem je rychlíková lokomotiva 4-4-2 z roku 1906. Slouží současně jako názorná pomůcka pro pochopení principu funkce parního stroje. Obrovský kotel i válec jsou totiž podélně rozříznuty a odhalují tak „vnitřnosti“ lokomotivy. Armatury pro přeměnu vody na páru, rošt, topeniště, kondenzátor, šoupátka a písty – vše je krásně vidět.
Průvodkyně mě upozorňuje, že mi chce před zavírací dobou (14.00) ještě něco ukázat. Vede mě ven do přístavku za budovou. Nevěřím svým očím: mezi různým haraburdím stojí další Stephensonova lokomotiva, tentokrát číslo 986. Pochází z roku 1852 a je prý historicky druhou lokomotivou, která byla v Egyptě uvedena do provozu. Vlastně pouhých 38 let poté, co geniální britský technik George Stephenson postavil svou první lokomotivu. Technické řešení je opět unikátní: pohonná jednotka totiž nebyla umístěna vně lokomotivy jako u drtivé většiny ostatních typů. Válce a páky Stephensonova lokomotivka umístila pod kotel mezi kola – doprostřed lokomotivy, která zřejmě nikdy nebyla restaurována, vše je „originálně“ odřené a orezlé. Tahám za páky a kohouty a představuji si, jaké to kdysi bylo ji řídit. Nejspíš to nebyl žádný med, vše jde dosti ztuha. I tak si tu jako milovník historické techniky lebedím.

Category: 2004 / 09

Indonésie je největší muslimskou zemí, islám v této čtvrté nejlidnatější zemi světa vyznává okolo 87 procent obyvatel. I když stát se pokládá za poměrně tolerantní a uznává i jiná náboženství, sňatky mezi vyznavači rozdílné víry dosud nepovoluje. A se sňatkem muslimky, kterou je Rossie, s ateistou, jímž jsem já, už zdejší zákony vůbec nepočítají. Ne že by přijmout islám bylo tak složité. Stačilo by několikrát zopakovat, že věřím v jediného boha a Mohamed byl jeho prorokem. Jenže já zatím opravdu nevím, zda nějaký bůh existujeÉ Nezbývalo nám než vymyslet jinou možnost, jak se vzít.

PRÁCE A ŽIVOT S ROSSIE
S Rossie jsme se sblížili při natáčení celovečerního dokumentu o obětech převratu, který v roce 1965 v Indonésii uskutečnil generál Suharto. Sesadil při něm zakladatele státu a prvního indonéského prezidenta Ahmeda Sukarna a během dalších měsíců genocidy zlikvidoval možná až tři miliony svých odpůrců (přesná čísla dosud neexistují). Jako první samozřejmě decimoval zástupce inteligence. Otec Rossie, profesor angličtiny pocházející ze staré jávské rodiny, byl také jeho obětí. Čtrnáct let strávil v koncentračním táboře v Buru. Přitom dosud nevyšla jediná kniha, nebyl natočen jediný film, které by období zdejšího teroru přiblížily světu.
A tak jsme s Rossie a několika skandinávskými filmaři obcházeli osobnosti indonéské kultury, přesněji ty, které režim prežily. Setkali jsme se s největším indonéským spisovatelem Pramoedya Ananta Toerem, s malířem Djokopekikem, se slavným historikem Asvim, s herci tradičního divadla ketoprak i se synem bývalého tajemníka Komunistické strany Indonésie Ilhamem Aiditem, jehož otec byl popraven a jeho hlava v krabici byla doručena do vězení jeho matce. Nikdo z nich necouvl, i když promluvit o minulosti se dosud všichni báli.
Práce na filmu už trvaly několik měsíců a já stále bydlel v hotelu, přestože Rossie je úspěšnou manažerkou velké telekomunikační společnosti a ve východní Jakartě vlastní velký dům. Zákon v Indonésii ale zakazuje žít nesezdaným osobám v jedné domácnosti. Kdyby nás někdo udal, hrozilo Rossie trestní stíhání. Navíc proti tomu byla i její rodina.
Jak se však v Indonésii oženit? Jak už jsem předeslal, sňatky mezi muslimy a bezvěrci tady nejsou možné. Co víc, každý občan musí v Indonésii v nějakého boha věřit a černé na bílém to má poznamenáno ve své identifikační kartě. Kdo nemá svoje náboženství, je považován za komunistu, a komunismus je v zemi zakázán. Přijmout islám jsem nechtěl a Rossie nakonec prohlásila, že mě chce takového, jaký jsem, pokud i já ji přijmu s jejím přesvědčením. To byla pro mě samozřejmost.
V indonéské a v muslimské tradici otec musí „předat“ svoji dceru budoucímu manželovi. I tento krok je však podmíněn tím, že oba jsou muslimové. Co mě zachránilo, bylo, že můj budoucí tchán byl vzdělaný, studoval v Austrálii, rozuměl světu a navíc četl mé knihy a chápal, že nemohu couvnout ze svých principů. „Máš moji dceru upřímně rád? A nebudeš jí bránit v tom, aby pokračovala ve své víře, pokud to sama uzná za vhodné?“ zeptal se mě. Mé ujištění mu stačilo. Uspořádali jsme malou oslavu v jejich domě v historickém městě Bandungu v horách západní Jávy, které se účastnila i má matka, žijící ve Stuttgartu. Tím se však nevyřešila právní otázka našeho sňatku.

KDE NÁS ODDAJÍ?
Začali jsme horečně hledat zemi, kde nás ochotně a také rychle oddají. Byli jsme uprostřed natáčení filmu a psaní scénáře.
Nejjednodušší by bylo sednout do letadla a odletět na několik dní do Spojených států, do mého města New Yorku. Anebo rovnou do Las Vegas, kde se dá oženit během deseti minut bez papírů a povolení, jen s cestovním pasem nebo řidičákem. Jenže Rossie zrovna vypršelo pětileté vízum do Spojených států a na konzulátu USA v Jakartě mi řekli, že obnovit vízum není problém, ale pohovor bude nejdříve za tři měsíce a vystavení víza potrvá dalších několik týdnů. Po válce v Iráku se z amerického konzulátu v Jakartě stala jakási nedobytná pevnost, takže nejen vízum, ale i vyřídit papíry k sňatku by trvalo několik měsíců.
Thajsko vyžadovalo hory papírů přeložených do thajštiny a povolení z obou ambasád. Takže stejný problém.
Singapur byl jednou z možností, jenže by tam musel jeden z nás permanentně žít alespoň sedmnáct dní. Na to jsme neměli čas. Hongkong požadoval podat žádost tři týdny předem, ale neměl na Internetu ani na čínském vyslanectví potřebné formuláře, jež by se daly stáhnout, vyplnit a poslat.
Začali jsme zkoumat alternativy jako Tahiti, Samou, Papuu a Šalamounovy ostrovy. Sňatky v těchto místech (s výjimkou Tahiti, kde platí francouzské zákony) však většina zemí neuznává, takže malá vada na kráse.
Najednou jsem si vzpomněl na Nový Zéland. Zavolal jsem na konzulát, kde mi vysvětlili, že stačí čestné prohlášení o našem úmyslu vzít se na půdě Nového Zélandu, domluvit si na úřadě datum a čas a zaplatit symbolický poplatek za notáře. Rossie obdržela vízum během tří dnů a já ho jako americký občan ani nepotřeboval. O pár dnů později jsme byli na palubě Singapore Airlines a po desetihodinovém letu ze Singapuru přistáli v Aucklandu.
Po měsících úmorné práce byl Nový Zéland zeleným ostrovem pohody a klidu. Na letišti jsme si na týden půjčili auto a vydali se na sever k zálivům a dlouhým prázdným plážím, a pak od mystického nejsevernějšího bodu země Cape Reinga zase na jih, do hlavního města Wellingtonu.
Poprvé jsme měli čas mluvit o naší budoucnosti a dohodli se, že si postavíme dům na Bali, Rossie opustí firmu a vrátí se k architektuře, kterou původně vystudovala, a taky chce mít víc času na psaní knih. Ostatně na Bali chce konečně uskutečnit svůj sen z mládí – otevřít knihkupectví a malé kulturní středisko, kde by se promítaly umělecké filmy a hrál jazz. Já toužil vrátit se do Jižní Ameriky, nejspíš do Chile, kde jsem strávil několik let svého života. Rossie nebyla proti. Mluví perfektně anglicky, francouzsky a třemi místními jazyky. Nedávno začala studovat španělštinu, a tak by se jí pobyt pro zdokonalení jazyka hodil. Takže výsledek byl: půl roku na Bali a půl roku v Jižní Americe. Pak se uvidí.
Do Úřadu vnitřních věcí v hlavním městě Wellingtonu, kde jsme měli podat žádost o sňatek, jsme dorazili jen deset minut před zavírací dobou. Úřad byl, jako všechno na Novém Zélandu, čistý, spořádaný a neuvěřitelně organizovaný. Věděli o nás, nechali nás podepsat několik papírů a prohlásili, že se můžeme vzít pozítří v obřadní místnosti na stejném patře.
Ubytovali jsme se v centru města a během dvou dnů čekání na obřad navštívili divoký choreografický experiment – operu „Elixír lásky“ s hvězdami italské a kanadské opery od Donizettiho, jež se odehrává na americké letecké základně; nádherné okolí města, galerie a skvělá knihkupectví.

KONEČNĚ SVATBA
Desátého března jsme na Úřadu vnitřních věcí, kde už na nás čekali, požádali dvě ženy v čekárně, zda by nám nemohly jít za svědky. Jedna z Wellingtonu, druhá byla Japonka, která se téměř ihned chopila mého fotoaparátu a nafotila obřad.
Zcela neúředně vyhlížející úředník nás nejdříve přivítal na Zélandu. Zopakovali jsme po něm svatební slib, řekli si ano, vyměnili prstýnky, políbili se a byli jsme svoji.
„Mimochodem,“ poznamenala Rossie, když jsme se ocitli na ulici, „musíme se zastavit v bankomatu.“ A já jsem si vzpomněl, že chci ještě koupit poslední knihu Tariqa Alí. Pak jsme se zastavili uprostřed ulice a několik minut se smáli. Došlo nám, že se to opravdu stalo, že jsme konečně manželský pár.
Rossie při sňatku přijala mé příjmení, do té doby vlastně žádné neměla. Jmenovala se Rossie Indira Mustikaningrum, měla tedy tři jména, ale žádné příjmení. Ostatně v Indonésii většina občanů nemá příjmení. K tomu, aby si změnila jméno na občanském a cestovním průkazu, bude zase zapotřebí hory papíru a „všimných“, pokud nechceme absolvovat několikaměsíční ságu.
Oženit se s občankou Indonésie také vůbec neznamená, že manžel obdrží povolení k trvalému pobytu. To zákon automaticky poskytuje pouze ženám, jež se provdají za indonéské muže. Získat KITAS (pracovní povolení a trvalé vízum) bude spojené s těžkým podplácením, je to však nezbytný krok k životu v této zemi. Mimochodem Indonésie od letošního února vyžaduje téměř od všech cizinců víza, která ale vystavuje pouze na jeden měsíc. Předtím občan EU či Spojených států automaticky obdržel razítko a povolení k pobytu na 90 dnů.
Po dopsání tohoto čláku oba letíme do Vietnamu, kde spolu s finskými kolegy zredigujeme závěrečnou verzi dokumentárního filmu. Pak v Jakartě naložíme auto a vydáme se na východ, na 1200kilometrovou cestu na ostrov Bali, do našeho nového domova.

Category: 2004 / 09

Nemají stonek, listy ani kořeny. Dokonce nemají ani zelené barvivo chlorofyl. Dokonale ukryty v těle svého hostitele, popínavé liány stromové révy rodu Tetrastigma, sbírají sílu ke květu. A když se tak stane, měří červené masité květy až 1,2 metru v průměru a váží 10 kilogramů. To jsou raflésie, největší květy planety. Mystérium deštných pralesů jihovýchodní Asie.

PÁCHNOUCÍ OBŘÍ PARAZIT
Vlákna raflésie prorůstají pletivem hostitelské liány a získávají z ní vodu i veškeré živiny nutné pro život. Pokud tedy právě nekvetou, nedají se v pralese prakticky vůbec najít.
Dosud se neví, jak dlouho musí raflésie v liáně žít, aby mohla vykvést. Víme jen, že pupeny květů začínají na hostitelském stonku liány vyrůstat již 19-21 měsíců před rozvinutím květu, zpravidla v místech, kde se liána plazí po povrchu země, nebo je dokonce pod spadaným listím a tenkou vrstvou humusu. Pupeny, které připomínají hnědočerveně zbarvenou hlávku zelí, mají pět měsíců před rozvinutím květu průměr asi jen 10 centimetrů. Dva až tři měsíce před rozvinutím průměr 15 centimetrů a přibližně 20 až 30 dní před rozkvětem průměr 25 centimetrů. Tyto údaje, stejně jako řadu dalších detailů ze života podivuhodného parazita, přitom vědci zjistili teprve nedávno.
Když pak raflésie konečně rozkvete, nedá se přehlédnout, a to nejenom pro své obří rozměry a nápadné zbarvení cihlově červených kožovitých okvětních lupenů s voskově bílými skvrnami jako bradavice. Raflésie také neskutečně páchnou! Snaží se napodobit smrad rozkládající se mršiny, na kterou rády usednou různé mouchy a masařky. Květy raflésií totiž nejsou otevřeny déle než jediný týden, pak se nevratně mění v hnijící hromádku. Proto rostlina „spěchá“, nemůže si dovolit propást možnost opylení.
Raflésie vytváří oddělené květy samčí a květy jen s pohlavními orgány samičími. Pro úspěšné opylení je nezbytné, aby v dosažitelné vzdálenosti vykvetly současně samčí i samičí květy. Vzhledem ke krátké době kvetení to bývá málokdy. Ve většině případů tedy samičí květy nejsou oplodněny a nevyvíjejí se plody. Tolik marnivé krásy příroda vytvoří bez užitku…
Je-li však reprodukce úspěšná, uvnitř samičího květu se vyvine kulovitý plod s tisícovkou malých semen. Plod o průměru 12-15 centimetrů má dřevnatý nahnědlý povrch. Je naplněn jemnou olejovitou smetanově zabarvenou masitou hmotou, která obklopuje semena. Předpokládá se, že je po okolním pralese roznášejí prasata, veverky, drobní hlodavci včetně pralesních krys a také rejskové. Takové šíření semen živočichy označujeme jako zoochorní. Semena raflésií zvířatům, která ve velkém květu slídí po potravě (zřejmě se přicházejí nažrat masité hmoty plodu), ulpí na tlapkách a na srsti. Aby došlo k přenosu na hostitele, tj. liánu rodu Tetrastigma, musí se zvířata s nalepenými semeny raflésie bezpodmínečně o stonek liány otřít. Jak semena klíčí a vrůstají do pletiva liány, není dosud známo. Z uvedeného je však zcela zřejmé, že největší květy na Zemi to s reprodukcí nemají v žádném případě snadné. NAJÍT RAFLÉSII? S MAČETOU DO PRALESA
Největší raflésie získaly pojmenování Rafflesia arnoldii po svém objeviteli siru Thomasovi Stamfordu Rafflesovi a jeho kolegovi botaniku Dr. Josephu Arnoldovi. Diplomat, badatel, historik a filolog Thomas Stamford Raffles byl první, kdo o nich přinesl písemnou zprávu s jejich popisem. Lord Raffles se stal v roce 1815 guvernérem na Jávě a Sumatře. Po skončení tříletého období guvernéra založil r. 1819 na konci Malajského poloostrova přístavní město Singapur. Raffles ale také v pralesích Jávy objevil po staletí pohřbený buddhistický chrám Borobudur, dnes významnou památku UNESCO, popsal zvyky a jazyk domorodých obyvatel Sumatry a mnoha dalších oblastí Indonésie.
Do současnosti vědci popsali již celkem 14 druhů raflésií a další 4 druhy označili jako sporné. Jediná Rafflesia arnoldii, která se vyskytuje v centrální části Sumatry a na západě Bornea, však dosahuje průměru květu přes metr. Ostatní jsou poněkud menší. Rostou na relativně malých územích, např. Rafflesia gadutensis byla dosud nalezena jen na západním pobřeží střední Sumatry, Rafflesia micropylora roste pouze ve vrchovině nejsevernější provincie Sumatry, Rafflesia speciosa jen na ostrově Panay patřícím Filipínám, Rafflesia cantleyi na ostrově Tioman a přilehlé části Malajského poloostrova a Rafflesia tuan-mudae byla vědci zaznamenána pouze na třech izolovaných pahorcích v severozápadní části Bornea. Obvykle je to v primárních deštných pralesích mezi 100 až 700 metry nad mořem. V roce 1972 ale kvetoucí raflésii našli v 1800 metrech na hoře Lembuh v provincii Aceh na severu Sumatry, což je zřejmě hraniční hodnota jejího výskytu.
Zajímavé je i to, že mnohé druhy se vyskytují na několika místech vzájemně oddělených mořským průlivem. Například právě největší Rafflesia arnoldii roste hlavně v centrální části Sumatry, ale našli ji i na západě Bornea. To je překvapivé, když si uvědomíme poměrně komplikovaný způsob jejího rozmnožování. Jako vysvětlení se nabízí možnost přenosu spor na peří migrujících ptáků.
Ze skutečnosti, že „mají“ raflésii, dnes profitují mnohé lokality. Platí to např. o rezervacích Batang Palupuh nedaleko turistického centra Bukittinggi ve střední Sumatře nebo Tambunan na severu Bornea, kde dokonce otevřeli samostatné informační centrum. Dokonalosti ovšem dosáhli v národním parku Gunung Gading na severozápadě Bornea, který byl vyhlášen v místech izolovaného výskytu vzácné Rafflesia tuan-mudae. Jakmile rančeři naleznou kvetoucí raflésii, dají zprávu do informačního střediska v hlavním městě provincie Sarawak Kutchingu a zde se již postarají o propagaci, služby domorodých průvodců, a tak komerční úspěšnost parku.
Většina druhů raflésií byla v roce 1997 zařazena do Červeného seznamu ohrožených rostlin IUCN v kategoriích „ohrožený“, „zranitelný“ nebo „vzácný“. Malajská vláda šla ještě dále a zcela logicky prohlásila za chráněnou nejen raflésii, ale také její hostitelskou liánu, bez níž by největší květy na světě nemohly existovat. Na Borneu je zase celá polovina území, kde se raflésie vyskytují, státem chráněných. Ostatně na severu ostrova bydlí obyvatelstvo čínského původu a Číňané květy raflésií používají jako prostředek lidové medicíny.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This