Category: 2004 / 10

Ázerbájdžán je zemí paradoxů. Krajina žijící v míru i ve válečném stavu, ležící v oblasti obrovských zásob nerostného bohatství, ve které ale statisíce obyvatel živoří v bezvýchodné chudobě. Země s bohatou historií křižovatky národů i nevyužitého turistického potenciálu. Krajina mezi mořským jezerem, Kaspickým mořem, a čtyřtisícovými štíty Kavkazu. Země, kterou se vyplatí navštívit pro ty paradoxy a kvůli lidem.

VELKÁ ROPNÁ NALEZIŠTĚ
Přestože zásoby v Kaspickém moři se odhadují na 200 miliard barelů ropy a 410 milionů m3 zemního plynu, je v Ázerbájdžánu od roku 2000 energetická krize. V některých městech vypínají proud, protože elektrárnám chybí palivo. Pro těžaře, a dokonce i výrobce energie je vzhledem ke stoupajícím cenám ropy totiž lukrativnější ropu vyvážet do zahraničí, namísto aby sloužila k domácí spotřebě.
Do průmyslové části města Sumgait, kde se na desítkách hektarů rozkládá komplex ropné rafinérie a kombinátu na výrobu syntetického kaučuku, ještě před dvěma roky cestovali dělníci elektrickými tramvajemi. Dnes jsou trať i vedení zcela zdemolované a namísto električek sem jezdí „maršrutky“, tj. mikrobusy. Početné rodiny tady bydlí v poměrně mizerných podmínkách, ale ledničky, televizory a pračky jim fungují. Tady se totiž elektrická energie krade. Nelegální rozvody se plazí po fasádách neomítnutých domů až do nejvyšších poschodí.
Ropa je největším, nejvýznamnějším a nejcennějším hospodářským potenciálem země, přitom příjmy z ropy tvoří sotva pětinu hrubého domácího produktu. Zisk z jejího prodeje totiž mizí na zahraničních kontech příslušníků klanu Alijevovců (rodina prezidenta), nadnárodních společností a mafiánských skupin. Zisky z těžby černého zlata jsou pro běžné Ázerbájdžánce jen abstraktní pojem, na míle vzdálený od reality každodenního života. Ten je spíš o bídě a chudobě.
V ropném průmyslu a přidružených odvětvích pracují v Baku Američané, Angličané, Francouzi, Japonci, Holanďané, Němci a Švédové, odborníci na těžbu a zpracování ropy.
Investoři ze zahraničí se ale do zdejšího těžebního průmyslu nehrnou. Důvodem je rozsáhlá korupce a chybějící právní záruky.
Vláda se teď zavázala, že do těžby ropy a zemního plynu dá dvě třetiny veškerých státních investic. Podepsala také smlouvu s Tureckem a Gruzií o stavbě 1730 kilometrů dlouhého ropovodu, kterým chce ropu dopravovat přes Gruzii do přístavu Ceyhan na tureckém pobřeží Středozemního moře. Jestli to obyčejným Ázerbájdžáncům pomůže, ví jen Alláh.

JAZYKEM ÁZERBÁJDŽÁNCŮ JE AZERI
Oficiálním jazykem v zemi je ázerbájdžájština (azeri), všude se však domluvíte i rusky. Je to pozůstatek sovětské nadvlády a paradoxně i nový trend doby: mladí Ázerbájdžánci se i dnes mohou pracovně uplatnit právě v Rusku. V Baku jsou základní i střední školy s vyučovacím jazykem ruštinou dokonce považovány za nejkvalitnější. V některých podkavkazských dědinách, kde žijí potomci ruských osadníků z 19. století, dodnes mezi sebou hovoří převážně rusky.
Ázerbájdžánci se jinak domluví s Turky podobně jako my s Poláky. Když jsem poslouchal některou z rozhlasových nebo televizních stanic, jejich intonace mi připomínala spíš Číňany nebo Japonce. Ostatně v rozlehlých a nekonečně dlouhých údolích Kavkazu a hor na jihu Ázerbájdžánu žijí etnické skupiny, jejichž primitivnímu jazyku nerozumí ani Ázerbájdžánci.
Tradičním pozdravem je v Ázerbájdžánu známé „salam“, tj. „salam alejkum“, přátelé si při pozdravu podají ruce, blízcí přátelé a příslušníci rodiny se ještě navíc líbají na tváře. Velmi často je slyšet „c5ok sa˙gol“ – děkuji pěkně. Děkuje se intenzivně, vícekrát a za všechno – za radu, za informaci i za pomoc, za nakoupený produkt či za jeho uhrazení…
Při každodenním poslechu zpravodajství, politických a společenských programů se má znalost jazyka rychle zlepšovala, po měsíci moje pokroky pochvalně zhodnotila i učitelka na základní škole! Byl jsem úplně bez sebe, když jsem rozeznal nespisovná slova nebo výrazy z nářečí, které pronesl televizní moderátor ázerbájdžánského Milionáře: slovo kilometr vyslovoval jako „c5ilometer“ (na začátku slova se „k“ vyslovuje jako „č“, hlavně v Nachičevanu). Televizní kanál Lider, který soutěž vysílal, „shodou okolností“ kontroluje rodina Alijevovců, čímž byla tolerance nespisovného jazykového projevu vysvětlena i omluvena.

HLAVNÍ MĚSTO BAKU
Dvoumilionové hlavní město Ázerbájdžánu je živým skanzenem historické i moderní architektury. Možná v dávné minulosti, když bylo čistě muslimské, nebo na přelomu 19. a 20. století, když ho budovali především z ropných zisků Rottschildovců a Rockefellerovců to bylo skutečně pěkné město (mimochodem první ropné vrty se uskutečnily právě v oblasti Baku; když v USA ve druhé polovině 19. století těžili ropu pomocí dřevěných věží, v Ázerbájdžánu Rothschildovi a Rockefellerovi dělníci stavěli již věže ocelové). Pravděpodobně ho čekala prosperita a blahobyt, euro-americká urbanizace a kredit ojedinělé kulturní metropole na hranici muslimského a křesťanského světa. Po vítězství Velké říjnové socialistické revoluce však ze severu dorazil bolševik a na tři čtvrtiny století bylo všechno zcela jinak. A tak je dnes Baku městem středověkých staveb, honosných velkoměstských obytných domů z 18. až 20. století, ale dost místa zabírají i sovětská megalomanská sportovní a výstavní centra, cirkus a akademie, městská knihovna a některá ministerstva. Socialistické pavlačové obytné domy z 50. let jsou známé i u nás.
V rozlehlé centrální části města chátrají stovky neudržovaných soukromých a nájemních domů. V okrajových částech ale rostou jako houby po dešti celé čtvrtě luxusních vil a paláců pro místní prominenty. Vilky na pobřeží, ohrazené vysokými zdmi, za kterými vykukují jen drahé střechy s tepanými okapy, hlídají zavalití krátkovlasí i holohlaví muži z ochranky, jako by je dělali přes kopírák. Na okrajích Baku vyrostly také tři desítky velkoplošných výškových domů s rychlovýtahy a vícepokojovými apartmány s lodžiemi a terasami, a s podzemními parkovišti, chráněnými soukromými bezpečnostními službami. Ty jsou především pro zahraniční manažery.

KULINÁŘSKÉ RADOSTI
I začátkem prosince na stromech dozrávají oranžové churmy (jedná se o krajový výraz, oficiálně se plody nazývají kaki a jde o ovoce podobné rajčatům, které roste na stromě jménem tomel japonský), jež jsou v syrovém stavu sladkotrpké. Jeden druh se konzumuje v téměř hnilobném stavu a je mnohem chutnější než druhý, který vypadá vždy čerstvě, je tvrdší a značně od něj trnou zuby. V Ázerbájdžánu se ovoce a zelenina prodávají všude, čerstvé i nakládané, zpracované na džem nebo pikantní omáčku. Dají se tu koupit jablka, hrušky, sladké kaštany, které stojí téměř o polovinu méně než u nás, výborné jsou datle z města LenkoranŐ, citrony i banány jsme kupovali zřídka, byly mnohem dražší než u nás. Kupovali jsme ale sušené meruňky, s praženými lískovými oříšky a mandlemi tvořily chuťově zajímavou kalorickou bombu. Na bazarech je možné sehnat také nepřeberné množství zeleniny, luštěnin, sýrů i vajec. Těstoviny se prodávají většinou na váhu, stejně jako u nás jsou vaječné i nevaječné, barevné a různě tvarované. Z jediného druhu mouky se peče všechno: bílý chléb, tenoulinké placky lavaš, koláče a zákusky, briošky i slané pečivo.
Na trhu, ale i v samoobsluhách, drogeriích a v lékárnách prodávají také nepřeberné množství nechutně sladkých bonbonů. Výrobu a obchod s nimi v Ázerbájdžánu nejspíš ovládají stomatologové. Tolik titanových a zlatých zubů se na mě v životě necenilo. Nejednou se blýskaly i v ústech dětí a někteří dospělí jedinci už vlastní zuby nepoužívají!
Kromě zeleniny tvoří základ stravy Ázerbájdžánců hlavně hovězí, skopové a jehněčí maso. V našem obchodě ho prodávali hned vedle ryb, mléčných výrobků, pracích prášků, sušeného ovoce, ořechů a oříšků. Ale nabízejí ho také podél horských cest v narychlo postavených prodejních stáncích, které jen chvíli předtím byly šibenicí na zabití zvířat a stahování jejich kůže. Není mi jasné, jak bez chladicích boxů při dvaceti stupních a relativně vysoké vlhkosti vzduchu vydrží maso celý den. Jinak v Ázerbájdžánu lze koupit také vepřové maso, i když vzhledem k islámu to není zas tak obvyklé. Maso se porcuje na velké kusy, z odřezků se dělá netradiční vepřový šašlik nebo se prodávají cizincům. Po nevyhnutelném sjednávání ceny jsme si vybrali pět větších, méně prorostlých odřezků a doma si z nich udělali francouzské řízky, jelikož strouhanku v obchodech nenajdete.
Na bazaru koupíte i více druhů syrových a uzených ryb, pod rukou se prodává jeseteří maso a kaviár, považovaný za nejkvalitnější v kaspické oblasti. Takové tradiční slavnostní jídlo pak tvoří majonézový salát s kousky kuřecího masa jako předkrm, „kotleta“ (kotlet je čevapčiči) ze skopového masa, šašlik z masa jeseterů a morčat s bohatou zeleninovou přílohou (kyselá a pikantní okurka, salátová okurka, kyselá a mírně pikantní zelená rajčata, nakládaný kapustový salát, kyselé hříbky z Polska), no a samozřejmě sedmička vodky. Co se týká alkoholu, vykládají si Ázerbájdžánci islám po svém.
Když už jsme u toho pití, v samoobsluhách i v obchodech s obsluhou mají bohatý výběr džusů a ovocných šťáv, s minerálkami a pivem je to horší. Evropská piva jsou drahá, stojí 10 000 manatů i více. Zvykl jsem si na domácí Xirdalan, vyráběný podle německé receptury v pivovaru s novou německou technologií. Slabší má obsah alkoholu 3,8 %, silnější 4,8 % a stojí v přepočtu 15-18 Kč. Vína domácí produkce nebo z blízkého zahraničí jsou cenově srovnatelná s našimi značkovými, ale ze tří láhví červeného nám chutnalo jen jedno. Ve velkých obchodech a supermarketech nabízejí i zahraniční vína a lihoviny, ale na ty si průměrní domorodci nevydělají ani za tři měsíce.
V restauracích a kavárnách se většinou pije čaj, i když můžete dostat i dobré preso. Čaj jsme pili ze skleněných číší nebo z porcelánových misek. Kónický tvar číší brání čaji, aby ve spodní části vychladl, a ve vrchní mu to naopak umožňuje. Čaj s plavajícím kouskem citronu se přelévá mezi zuby přes kostku cukru, čajníky jsou stále na ohřívadlech. Pití čaje sbližuje lidi, je to obřad, kterému se nevědomky přizpůsobí i ti, kteří znají jen čaj sáčkovaný.

UPRCHLÍCI Z NÁHORNÍHO KARABACHU
Sumgait je třetí největší město Ázerbájdžánu a bylo vybudováno za socialismu. Strávil jsem tu šest týdnů. Vždy za úsvitu jsem vyrážel k moři fotografovat. Od moře vál chladný a ostrý listopadový vítr, a když se vzduch do desáté hodiny trochu prohřál, prošel jsem pláží a potom širokými ulicemi k pět kilometrů vzdálené jižní periferii města. Obytné domy s barevnými členitými fasádami jsou zdobené arabeskami, takže působí mnohem pestřeji než fasády našich paneláků. Mezi domy vítr roznášel stovky mikrotenových sáčků nad parčíky s mladými stromy, dětskými hřišti a obrovskými plochami blátivých kaluží. Nedaleko od čtvrti paneláků se ve třech desítkách nedostavěných nebo už téměř zničených rodinných domů usídlily stovky ázerbájdžánských utečenců z Náhorního Karabachu. Početné rodiny, vyhnané Armény z domovů po staletí obývaných jejich předky, tam živoří bez pravidelných příjmů a podpory státu, bez naděje na zlepšení situace, bez zájmu společnosti o to, jak a čím se živí. Jen před jedním domem jsem viděl jeho obyvatele. Nechtěl jsem urazit už tak dost ponížené duše ani provokovat, a tak jsem nenápadně udělal jen dva záběry. Pokud bych si chtěl dovolit víc, musel bych tam chodit častěji, aby si na mě zvykli a začali mě akceptovat jako nevyhnutelné zlo.

AMERICKÉ MÍROVÉ SBORY UČÍ ANGLIČTINU
Současné školství v Ázerbájdžánu je na úrovni školství v ČSR počátku 50. let minulého století. Velké rozdíly jsou nejen mezi městy a dědinami, ale i mezi stejnými typy škol v jednom městě. Rozhoduje stáří školy, její materiální a technické vybavení, kvalita učitelů a doplňkových aktivit a možností. Problémem jsou finance. Chybí na nové učebnice, proto se žáci na základních, studenti na středních školách a často i posluchači na univerzitách učí z knih někdy i dvacet roků starých! Všechno závisí na schopnosti managementu škol psát a na správná místa posílat projekty.
Kromě ruštiny má na školách prioritu i angličtina, kvalita její výuky je však s výjimkou hlavního města Baku dost nízká. V menších městech proto působí dvacet čtyři dobrovolníků US Peace Corps – amerických mírových sborů. Svojí dvouroční misi začínali v trojčlenných skupinkách na základních a středních školách blízko Sumgaitu. Pátky a soboty věnovali procvičování učebních metod a vzájemné výměně zkušeností, prostě učili se, jak vyučovat cizí jazyk. V sumgaitském tréninkovém centru řešili modelové situace, které potom vzájemně hodnotili, a učili se ázerbájdžánsky. Tyhle nastudované a nacvičené metody aplikovali potom v průběhu týdne ve školách.
Po tříměsíčním školení složili v přítomnosti amerického velvyslance a náměstka ministra školství Ázerbájdžánu v místním kulturním centru velkolepou přísahu a odcestovali do hostitelských rodin v místech svého dvouletého působení.
Dobrovolníci dostávají kapesné asi 60 USD měsíčně a jejich ázerbájdžánští „rodiče“ příspěvek na jejich stravování. I když si nemusejí platit ubytování, je to pro ně tvrdá škola. Na rozdíl od Ameriky působí v zemi, kde budování sociální a ekonomické infrastruktury pokračuje takovou rychlostí, že si toho zatím nikdo nevšiml. Kromě ázerbájdžánštiny tak těžko zvládají třeba hygienické podmínky. Ve většině domů nemají například koupelny ani toalety, na jaké byli zvyklí z domova. Turecké záchody mimo hlavní budovu jsou běžné i v mnoha školách. Místo toaletního papíru najdete v lepším případě ve WC minisprchu napojenou na samostatný přívod vody, jak bývá například u nás pračka. A takový luxus zažilo jen několik šťastlivců. Nicméně ještě letos přijede do Ázerbájdžánu na dvouroční misi další skupina amerických dobrovolníků.

GOBUSTAN – UNIKÁTNÍ PETROGLYFY
Šedesát kilometrů jižně od Baku leží jedna z nejzajímavějších a nejnavštěvovanějších oblastí Ázerbájdžánu, monumentální pískovcový masiv se čtyřmi tisícovkami petroglyfů – rytin na skalních stěnách, světová rarita – Gobustan.
Náš pan domácí Elc5in zajistil za čtyřicet dolarů řidiče Ilhama s patnáctimístným Fordem. Archeolog Gurban vedl v Gobustanu deset let výzkum. Nyní přednáší na univerzitě a přilepšuje si průvodcovskou činností pro cestovní kancelář v Baku (naše skupina sedmi Američanů, pěti Ázerbájdžánců a dvou Slováků mu za pět hodin poskytování informací zaplatila měsíční plat vysokoškolského učitele, tj. padesát dolarů).
Z Baku jsme vyrazili v sobotu ráno po šestiproudé totálně děravé dálnici za zvuků tradiční ázerbájdžánské hudby. Je epická a samozřejmě ovlivněná islámem. Naši adolescenti, odchovaní hip-hopem, technem a metalem, by možná po hodině poslouchání muslimských hudebních fundamentalistů, ázer-techna či metalu (neboť i takový žánr tu existuje) do těžkých depresí neupadli, my jsme k nim během cesty, kdy nám ji řidič auta pouštěl nahlas, neměli daleko. Ostatně muslimská hudba je tady všudypřítomná, stejně jako policejní hlídky. Zní z oken bytů, z reproduktorů před obchody na ulicích, ze stovek autodílen i ze samotných aut, řine se ze stánků na bazaru i ze střech sídlištních „koloniálních“ obchodů. Hudba se za vámi plazí jako zlé svědomí, proráží hlasitou vřavu na chodnících, dokonce i kakofonii klaksonů a motorů aut.
V Gobustanu je nevelké, ale zato exponáty doslova natřískané muzeum, v němž pochopíte genezi osídlení této oblasti před 40 000 lety až po starověk. Informační mix připraví turisty na bezprostřední kontakt s dávnou minulostí, zpřítomněnou více než čtyřmi tisícovkami petroglyfů – rytin na skalních stěnách nekonečného pískovcového masivu. Člověk zvládne za několik málo hodin tak čtyři až pět desítek kultovních symbolů, obrazů divokých i domácích zvířat, loveckých výjevů, lidí zachycených v klidu i v pohybu, obrazů lodí a rybářských člunů plavících se po moři nebo velbloudích karavan putujících pustou krajinou. Je to mimořádně emotivní zážitek, když stojíte přesně na těch samých místech jako před tisícovkami roků dávnověcí výtvarníci, nevědomky tvořící jedinečný odkaz nevyslovitelné obsahové i výtvarné hodnoty.
V oblasti Gobustanu jsou ale také desítky povrchových kamenolomů, ze kterých stovky nákladních aut dennodenně odvážejí tisíce kvádrů na rozličné stavby do měst a vesnic v zemi.

DOBYTČÍ RÁJ
Kolorit měst a vesnic, s výjimkou Baku, dotvářejí všudypřítomná zvířata. Kačeny a husy se motají ve vesnických zahradách i mezi činžáky ve městech. Krávy, ovce a kozy spásají chudé trsy trávy u chodníků a cest, ale i v ulicích starobylých měst a ve vyschlých řečištích. Flegmatické a smířené s osudem potenciálního potravinového článku, se pasou všude, kde roste nízká a houževnatá tráva – v lesích i na holých kopcích, na rovinách i na skalnatých úbočích strmějších hor. Chudé maštale, žádná hygiena, lidový veterinář a nekontrolované křížení vytvořily odolná plemena, která snad už po lidské starostlivosti ani netouží. Neviděl jsem jedinou krávu ze stovek, která by měla vemeno větší než gumová rukavice uklízečky, absolutní většina neměla žádné. Zaschlé bláto je chránilo před útoky hmyzu, i když i ten tady možná vyhynul. Nebo emigroval – mouchy jsme viděli ojediněle, spíš jen pár neduživých komárů. Prostě dobytčí ráj.
Koně, vědomi si své nadřazenosti nad ostatními domácími zvířaty, se pasou samostatně a kde se jim chce. Vědí, že je člověk potřebuje nejen na konzumaci. Koček jsou všude houfy, spolu se slepicemi, vrabci a s potkany vyžírají kontejnery s odpadky a potulují se po smetištích. Domácí psi na venkově jsou především huňatí a dlouhonozí strážci stád, robustní kříženci kavkazských plemen. Ve městech je vidět psy jen výjimečně. V Sumgaitu jsem vídával jen dobře stavěného bulteriéra a pár německých ovčáků hlídat milionářské vily.
ŽIDÉ Z KUBY
Kuba je starobylé i moderní město asi 170 kilometrů od Baku na severu země, centrum proslavené ovocnářské oblasti, ze které pocházejí nejkvalitnější, nejkrásnější a samozřejmě nejchutnější jablka země. Kuba je ale také příkladem tolerance v soužití dvou zcela odlišných a v okolním světě na smrt znepřátelených etnik a jejich náboženství. Odděleni řečištěm tu ve shodě a míru žijí potomci perských Židů a muslimských Azerů! Židovská část města se od příchodu Leninových rudoarmějců nazývá Krasnaja Svoboda. Název musel příslušníky tohoto národa během sovětské komunistické nesvobody asi dost iritovat. Dnešní Židé už v nesvobodě nežijí a svobodu využívají k cestování za prací do Ruska nebo do jiné země. Domů jezdívají jen na důležité náboženské svátky a rodinné události. Jejich děti se učí kromě ázerbájdžánštiny i jidiš ruštinu a angličtinu. Jsou velmi spontánní a hovorné a nemají zábrany komunikovat s cizinci. Bez problémů samy navazovaly, a dokonce i vedly rozhovory, živě se zajímaly o náš původ a věděly o Česku a Slovensku víc než my o jejich zemi.
TURISTICKÝ RÁJ – ZATÍM V PLENKÁCH
Nejdůležitější turistickou oblastí Ázerbájdžánu je Apšeronský poloostrov na pobřeží Kaspického moře a kilometry pláží s léčebnými sanatorii ještě z časů iluze zvané komunismus, s nově postavenými penziony a hotely, ale s pomalu budovanou turistickou infrastrukturou. Na pobřeží čeká na vyřešení především akutní problém s čistotou a kvalitou vody. Chybí ubytovací zařízení střední kategorie (hotely v Baku jsou pro standardní dovolenkové turisty drahé) i atraktivní a cenově dostupná kulturní, společenská a sportovní střediska, což je však problém spíše náboženský než technický.
Ve vnitrozemí lze najít spoustu míst s historickými stavebními památkami – vojenské pevnosti a strážní hrady v těžko dostupných horách, honosné městské paláce šachů a kalifů, skromné i luxusní mešity a minarety, měšťanské domy, vily a paláce.
Pod oběma Kavkazy najdou turisté zase oblasti vhodné na provozování adrenalinových sportů. Návštěvníků je v nich stále žalostně málo. V zahraničí chybí dostatek komplexních tištěných i internetových informací o regionálních turistických produktech a cenách, přijatelných i pro Středoevropany. Země se nesystematicky prezentuje na několika evropských veletrzích cestovního ruchu, ale vláda nepřesvědčila obyvatele, že cestovní ruch je možný zdroj příjmů. Podmínky pro individuální i kolektivní sporty jsou přitom v Ázerbájdžánu přinejmenším srovnatelné s podmínkami v západoevropských zemích. Permanentní vítr na stovkách holých kopců na náhorních planinách a v centrálních horách umožňuje celoroční paragliding. Od dubna do června mohou raftaři splavovat divoké vody: nejdelší řeka Kura měří 1364 kilometrů, druhá Araks 1072 kilometrů (mimochodem slovo may – řeka má v Ázerbájdžánu i význam „čaj“). Říční koryta jsou většinu roku téměř prázdná, ale když na jaře taje v horách sníh, bývají hladiny o tři až pět metrů vyšší než v létě. Bezpochyby perspektivní je i sportovní rybolov v řekách i v obrovském umělém jezeře Mingečaur na středozápadě země, kde by bylo možné provozovat i další vodní sporty.
Ježdění na koních má v zemi více jak tisíciletou tradici. Z desítek rančů či haciend vyrážejí hypoturisté i na vícedenní túry po rozlehlých horských hřebenech nebo dlouhými horskými údolími. Na své si přijdou i trekeři, horolezci a skialpinisté: lákavé jsou zejména hřebeny Velkého a Malého Kavkazu, dlouhé doliny směřující po strmých úbočích a zasněžené či ledové stěny většiny třítisícovek a dvou čtyřtisícovek.
Po zlevnění letenek se Ázerbájdžán bezpochyby jednou stane cílovou destinací i pro naše turisty.

Průměrná nadmořská výška je 657 metrů, přičemž Kaspická nížina leží 27 metrů pod úrovní hladiny moře! Velký Kavkaz proniká přes Apšeronský poloostrov do moře, kde ještě asi dvě stě kilometrů na východ tvoří podmořský hřeben. V této části země je mnoho aktivních sopek a také mnoho bahenních sopek! Vybublává z nich bahno s kameny a neustále z nich uniká horký plyn. 410 metrů vysoká Taragay je největší sopkou tohoto druhu na světě, na jihu země je další stále aktivní sopka Goturdag.
Pobřeží, osázené háji pinií, olivovníků, borovic a oleandrů, působí oproti vnitrozemí s chudou a jednotvárnou vegetací svěžím dojmem. Čím dále na sever po pobřeží, tím více přibývá listnatých lesů. Na náhorních plošinách a v předhůří Velkého Kavkazu se střídají řídké dubové a bukové lesy s rozlehlými pastvinami s řídce se vyskytujícím keřovitým porostem. Klima se mění podle toho, ve kterém vegetačním pásmu se právě nacházíte.
Podle oficiálních zdrojů Ázerbájdžánci tvoří 83 % obyvatelstva, Arméni a Rusové po 5 %, Lezgové, Talešové, Avaři, Udinové a další národnosti asi 6 % obyvatelstva. Šíitů je 62 %, sunnitů 26 % a pravoslavných, židů a katolíků dohromady 12 %. Na území okupovaného Náhorního Karabachu žijí i Kurdové. Většina obyvatelstva žije ve městech Baku, Nachičevan, Geneze, Sumgait, Mingecevir, Sjeli, Kuba a LenkoranŐ a v několika menších městech. Asi 30 milionů Ázerbájdžánců žije v severních provinciích Íránu, na území s rozlohou srovnatelnou s dnešním Ázerbájdžánem. Asi 400 000 jich žije v USA. Původně nejvýznamnější města Ázerbájdžánu dnes leží v Íránu (Tabriz, Ardabíl) a v Rusku (Derbent).
Obyvatelstvo se živí především zemědělstvím, hlavně pěstováním pšenice, brambor a zeleniny, bavlny, evropských i asijských druhů ovoce a vinné révy. Tradiční je chov hovězího dobytka, ovcí, koz a drůbeže. Pěstuje se též kvalitní čaj a tabák.
Hlavním zdrojem příjmů Ázerbájdžánců je těžba ropy, miliony dolarů z jejího prodeje však tečou nesprávným směrem. Spolu s produkcí potravinářského a lehkého průmyslu (konzervárenství, stavebnictví), obchodu, rybolovu, dopravy a dřevařského průmyslu tvoří reálný hrubý národní produkt 756 USD na jednoho obyvatele (v ČR to r. 2002 bylo 5305 USD na 1 obyv.). Pro ilustraci: za 1 USD (1 USD = přibližně 25,5 Kč) dostanete necelých 5000 manatů (AZM); koncem roku 2003 stála jízdenka mikrobusem z Baku do Sumgaitu (25 km) 1500 AZM, 1000 AZM stál půlkilový chléb, litr mléka nebo jedno láhvové pivo do 3000 AZM, městská doprava stála 500 až 1000 AZM a přeprava taxíkem 80 kilometrů (Šamache-Baku za cca 1 hodinu) vyšla na 20 000 AZM. Večeře se zákuskem, kávou a pivem pro tři osoby v průměrné turecké restauraci v centru Baku stála 120 000 manatů.

HISTORIE ZEMĚ
Ázerbájdžánská republika je mladý stát. Svou nezávislost získala v roce 1991. Od potopení Noemovy archy zemi kolonizovali Parthové, Peršané, Albánci i Římané. Na nějakou dobu si území podrobili seldžučtí Turci, Arabové, Gruzínci i Mongolové, naposledy Rusové a Arméni. Dobyvatelé přesídlovali celé populace a vydrancované území osídlovali vlastním obyvatelstvem, povětšinou pastevci dobytka. Přinášeli pokrokové i primitivní kultury, náboženství a společenské vztahy. Formování dnešního etnika nejvíce ovlivnili ve více časových obdobích turečtí nomádi. Etničtí Turci nepřicházeli na území Ázerbájdžánu z dnešního Turecka, ale ze střední Asie; většina tureckých kmenů přešla dále do Anatólie, původně součásti řecko-byzantské říše. Íránci a Turci nepatřili zpočátku mezi muslimy, rozhodně ne před 7. stoletím, kdy Mohamed začal kázat novou víru (v roce 610).
V minulosti na území Ázerbájdžánu působili významní náboženští vůdcové (např. Zarathuštra na Apšeronském poloostrově – zarathuštrismus je náboženství založené na uctívání ohně), básníci a umělci (národní hrdina Nizámí zemřel mučednickou smrtí – jakémusi kalifovi se jeho poetická filozofie zdála na 12. století příliš pokroková, tak ho dal zaživa stáhnout z kůže).
Do roku 1918 Ázerbájdžán jako stát „de jure“ neexistoval. Na rozdíl od středoevropského regionu se žádnému z desítek knížectví nepodařilo vytvořit státní útvar. Spojovala se jen tehdy, pokud některé z nich začalo získávat politickou, ekonomickou nebo územní převahu nad ostatními. Jedním z nejvýznamnějších feudálních politických útvarů v oblasti byla raně křesťanská Albánie v 5. až 6. století n. l. (s dnešní balkánskou Albánií má společný pouze název). V 17. století byl na území mezi městy Šamache na severozápadě a Baku na východě další politický útvar – Šírván v čele se šírvánšáhem.
říjen 2004


ÁZERBÁJDŽÁN
Na 86 600 km2 rozlohy Ázerbájdžánu (území srovnatelné s Rakouskem) žije 8,6 milionů obyvatel, z nichž část obývá i autonomní republiku Nachičevan, oddělenou od hlavního území klínem Arménie. Asi pětinu rozlohy země na jihozápadě Ázerbájdžánu tvoří Náhorní Karabach, už 12 roků okupovaný Armény.
Z hlediska zeměpisné polohy leží Ázerbájdžán v Asii. Na severu hraničí s Ruskem (autonomní republika Dagestán), na západě s Gruzií a Arménií, na jihu s Íránem. Přirozenou východní hranicí země je Kaspické moře, které svým chemickým složením, častou bouřkovou činností, objemem a rozlohou vodní masy splňuje kritéria moře, ohraničením vodní plochy a vzdáleností více než 1000 kilometrů od oceánu i podmínky jezera.
Hranici Ázerbájdžánu s Ruskem tvoří jižní část hlavního hřebene Velkého Kavkazu s nejvyšším vrcholem Bazardjuzju (4466 m n. m.). V centru země se rozkládá Malý Kavkaz s 3906 metrů vysokým Gabijikem, jižní hranici s Íránem tvoří Talyšské hory (Kuzjurdu – 2436 m n. m.). Širvánská náhorní planina v centrální části země, Samur-Devečská nížina na pobřeží Kaspiku a na jihu LenkoranŐ jsou zemědělskými oblastmi.

Category: 2004 / 10

VODOPÁD TRAFALGAR, DOMINIKA
Svěží zeleň, krása a vůně džungle mě opět nadchly. Dosud nikdy jsem neviděl na malém ostrově tak hlubokou a hustou vegetaci. V ostrém horském terénu je deštný les jen těžko prostupný.

OSTROV LA DIGUE, SEYCHELY
Dlouho jsem hledal, než jsem našel neobvyklý záběr z divokého vnitrozemí na vlídné mělčiny s teplou klidnou vodou.

VODOPÁD IGUACU, BRAZÍLIE
Ve vodní tříšti řeky Paraná jsem fotil v pozdním odpoledni. Rozlehlost, rychlost a mohutnost vodopádu Iguacu mě ohromily a já se cítil slavnostně.

OHŇOVÁ ZEMĚ, ARGENTINA
Jih Ameriky – Ohňová země – je drsnou krajinou pro dobrodruhy. Při fotografování jsem se chvěl zimou, ale hlavně vzrušením z neobyčejné přírodní krásy.

TERASOVITÁ POLÍČKA, BALI – INDONÉSIE
Po tisíc let budovali domorodí zemědělci terasovitá rýžová políčka. Důmyslný zavlažovací systém využívá vodu z hor.

NAMIB NAUKLUFT PARK, NAMIBIE
Právě tady si vždy uvědomuji nezměrnou sílu přírody i času. Stovky let je písek unášen vytrvalým větrem, a kam dopadne, tam zvolna hubí všechno živé. Postupně všechny stromy ustoupí.

PRŮLIV LE-MAIRE, ANTARKTIDA
Kontinent věčného ledu změnil můj život. Cítil jsem se jako vyvolený, jemuž bylo umožněno vstoupit do ráje. Bůh věnoval tento kontinent milionům tučňáků, tuleňů, velryb a lachtanů. Přijali mě skvěle. Téměř jsem nedýchal a závěrkou aparátu rušil to majestátní ticho co nejméně.

CHICHICASTENANGO, GUATEMALA
Při výročním trhu okolo Chrámu svatého Tomáše bylo vše tak magické. Připadal jsem si jako v devatenáctém století nebo v nějakém filmu. Ranní mlhy, vůně kadidla, ovoce a zeleniny, ale hlavně zářivě barevné oblečení žen, to vše bylo nezapomenutelné.

TURMI, ETIOPIE
V jihozápadní Etiopii žije bizarní národ Hamarů. Zejména ženy se oblékají a zdobí tak, že návštěvník ustrne. Typické pro hamarské ženy jsou spletené pramínky vlasů potřené máslem s červenohnědou hlinkou.

RIO DE JANEIRO, BRAZÍLIE
Návštěva města plného rytmů, násilí a sexu je nezapomenutelná. Ať jsem byl kdekoliv, cítil jsem permanentní dohled Ježíše Krista z hory Corcovado. Při večerech mezi karnevalovými tanečnicemi však diskrétně
přimhouřil oči…

POUŠŤ SOSSUSVLEI, NAMIBIE
Mohu místopřísežně prohlásit, že nejšťastnější jsem v pouštích. tvůrčí napětí cítím za každou další dunou. Tolik překvapivých detailů i celků nenajde fotograf jen tak někde. Nepřízeň prostředí je dokonale nahrazena „silnými“ kompozicemi.

DEMÄNOVSKÁ DOLINA, SLOVENSKO
Romantické výlety po Slovensku absolvuji vždy se svými přáteli. Všichni fotografujeme, a tak je naše tvorba skutečným lovem o „nejlepší kusy“.

AKUREYRI, ISLAND
Ostrov chladu, větru a tmy. Přesto jsem se při toulkách po kamenitých pláních a ledovcových jazycích cítil neobyčejně šťastně. Dotýkal jsem se panenské přírody a dychtivě fotografoval ztemnělou krajinu.

VINNÉ SKLEPY GONZALES V JEREZU, ŠPANĚLSKO
Návštěva prastarého rodinného vinného sklepa byla pro mě velkým zážitkem. Rozlehlé sklepení skrývá v tmavých koutech podzemních katakomb skutečné poklady.

NÁRODNÍ PARK MAGO, ETIOPIE
V jedné ze zákrut řeky Omo, skutečné kolébky lidstva, žije nepočetný národ karo. dosud téměř nebyl zasažen civilizací. Dívky z tohoto kmene si propichují spodní ret hřebíkem.

JEZERO AWASA, ETIOPIE
Časné ráno jsem trávil mezi rybáři. Nesmělý východ slunce ozářil četné loďky chudých a pracovitých domorodců. Svoje úlovky prodávali přímo na břehu jezera. Malí chlapci si přivydělávali – pomocí zubů připravovali rybí filety.


JIŘÍ KOLBABA
Narodil se 15. dubna 1957 v Brně, kde také žije. Do začátku devadesátých let pracoval v reklamě a marketingu, poté začal cestovat. Za deset let navštívil více než sto zemí na šesti kontinentech planety. Posledních několik let vozí ze svých cest fotografie přírody a lidských tváří. Pořádá velké množství besed a diashow a výstavy fotografií v Česku i zahraničí. Přispívá do tisku, vystupuje v rádiích a televizích. Rád se potápí, čte o světě, ale hlavně miluje svobodu. Jeho oblíbencem je James Cook.

Category: 2004 / 10

Cisterciáčtí mniši u nás začali šířit víru v polovině 12. století. Réva, kterou do Čech přivezl mladý Karel IV., byla burgundská. Dijonská hořčice nám říká víc než Carnotovo lyceum v Dijonu, přesto na něm od roku 1920 odmaturovalo do dneška více než čtyři sta českých studentů. To jsou vazby mezi Českem a francouzským regionem prošpikovaným historickými památkami, kouzelnou přírodou a hojností jejích darů. Burgundsko, ve středověku mocné, nezávislé vévodství, je dnes region s minimem průmyslu, zato s rozvinutým vinařstvím, dávajícím světu proslulá vína.

KRAJINA VÍNA A SKOTU S RODOKMENEM
Na ose Paříž – Lyon musíte přes Burgundsko a byl by hřích tam nepobýt. Nezastavujte snad jedině tehdy, nemáte-li rádi vinice a víno. Cestou z Paříže narazíte nejdřív na Chablis, oblast pověstného bílého vína. Ale tam se možná nezdržíte dlouho, protože chabliských vín je bohužel hrozně málo. V burgundském měřítku to znamená jen asi 6 tisíc hektarů (tedy skoro polovinu výměry vinic moravských a českých). Svěřila nám to sympatická Céline ze Sklepa znalců během ochutnávky nějakých osmi vzorků: od Petit Chablis, co se hodí buď samostatně jako svěží aperitiv, nebo do kiru, oblíbeného burgundského mixu suchého bílého vína se slzou místního likéru z černého rybízu, až po vrcholné Grand Cru, nejvybranější víno z vybraných vinic na pouhé exkluzivní stovce hektarů. Sklep znalců pochází z 12.-13. století a díky spolupráci Sdružení vinařských profesí s burgundskou turistickou centrálou nabízí turistům přátelské přijetí a zevrubné seznámení s historií i současností tamního vinohradnictví.
Zezdola, od Lyonu k Paříži, je pak burgundských vesnic a městeček, jejichž jména v člověku budí touhu popadnout vývrtku, mnohem víc: Pouligny-Montrachet, Meursault, Pommard, Beaune, Nuits-St.-Georges. Cesta k Dijonu podél slavné Côte-d’Or – Zlaté pahorkatiny je posázená vinohrady a takřka všude tu převládá červené. Přitom z geografického hlediska je Burgundsko pro pěstování červených vín položeno už dost severně, takže zdejší červená vína jsou spíše výsledkem dřiny na vinicích kultivovaných po mnoho generací. Tradiční venkovské domy se soustřeďují kolem sklepa, který je tu středobodem světa. Zastávky ve vesničkách burgundské vinné cesty mají jedno riziko: sklepů je hodně a zváni na košt budete skoro do každého. V žoviální povaze burgundských vinařů přitom brzy vycítíte i stopu fatalismu, snad způsobenou opakovaným bezmocným pohledem na úrodu ničenou častým zářijovým krupobitím. A přijde-li náhodou řeč na největšího konkurenta – vína z Bordeaux, Burgunďan diplomaticky vychrlí: „Říkají, že ta jejich vína uzdraví nemocného. My ta naše děláme pro zdravé lidi.“ Není to úplně pravda. Proslulý hospic v burgundském městečku Beaune pečuje o nemocné právě vínem.
Z Burgundska pochází také jedno z nejlepších masných plemen hovězího na světě – charolais. Je opěvované pro své nutriční a dietetické vlastnosti a Francie ho exportuje do několika desítek zemí. Charakteristické sněhobílé „charolaisky“ se spolu se svými telátky spokojeně pasou téměř všude tam, kde nejsou vinice. Tato rasa je nadána velkým potenciálem růstu a značnou trávicí kapacitou, která umožňuje efektivní využití pastvy. Na zelené pastvě je skot tři čtvrtiny roku a ve zbývajícím čase dostává ve stáji stravu na bázi píce a cereálií, bez anabolik, antibiotik a jiných podpůrných látek. Zvířata s nápadně robustní stavbou těla tak mají libové, mírně prorostlé maso bez povrchového tuku. Charolaiskému chovu, známému mimochodem už víc než 200 let, se věnuje i specializovaný institut a genetická banka, sledující řadu let zpátky především generace býčků. Pod různými kvalitativními označeními, například evropsky známou a prestižní červenou vinětou či zelenou značkou bioprodukce, se tak na stůl spotřebitele dostává kvalitní maso s certifikovaným původem a přísně kontrolovanými podmínkami chovu i porážky.
BEAUNE – SCHODY DO NEBE
Městečko Beaune, staroslavné vinařské centrum, má něco kolem 23 tisíc obyvatel a tucty vinných sklepů s miliony uskladněných láhví. Ostatně, že takřka všude na starém městě chodíte po víně, snadno poznáte: skoro všechny zdejší dlážděné ulice mají hrb – všude v podzemí jsou sklepy, a jak říkají Burgunďané, schody do sklepa vedou rovnou do nebe.
Pokud jde o nebe, mohla by tak být označena i zdejší dominantní kulturní památka – hospic. Charakteristická střecha tohoto architektonického šperku 15. století z barevných glazovaných tašek zůstává vlastně dodnes jedním z podstatných symbolů Burgundska. Na popud své ženy ho pro zchudlé a stoletou válkou zdecimované obyvatele města nechal postavit tehdejší kancléř burgundského vévody Filipa Dobrého Nicolas Rolin. Na svou dobu to bylo vskutku zařízení ojedinělé úrovně. Chudý tehdy obdržel při příchodu ložní prádlo, ošacení a vlastní servis cínového nádobí. Velmi pestrý dekor špitálu měl pacienty rozptýlit i podnítit k přemýšlení: draci hltající robustní stropní trámy evokovali bestiář pekla, slibovaného hříšníkům. Méně moralizující, ale o to komičtější jsou hlavy, jež zdobí předělující vlys mezi kamennou zdí a dřevěnou stropní klenbou – střídá se tu pravidelně zvířecí hlava s portrétem měšťana, tedy povaha s podobou, v obou případech většinou pramálo lichotivě. Z dnešního hlediska musí člověku práce tehdejších umělců i údajně vesměs smířlivá reakce portrétovaných připadat o to obdivuhodnější, že šlo často o donátory a mecenáše špitálu.
Na jednom z konců sálu se pravidelně konaly bohoslužby přímo před nemocnými. Jejich lůžka byla pohledově orientována směrem k oltáři a stával tu také slavný van der Weydenův polyptych Posledního soudu, dnes umístěný v jiném sále, aby podnítil pacienty k přemýšlení o smyslu smrti, o štěstí posmrtného života spravedlivých a tragickém posmrtnému osudu hříšníků. Jistě stojí za poznámku, že pověst hospice se ve středověku kvapně rozšířila natolik, že o hospitalizaci začali houfně žádat i bohatí. Hospic se chytře nebránil: nechal zbudovat další sály, ale bohatí si pobyt museli draze platit – penězi, pozemky, vinicemi i vínem. Právě odtud pramenilo rostoucí bohatství této instituce i její vztah k vínu.
Vína z vlastní prestižní vinice hospice jsou i dnes každý rok na podzim předmětem aukce, která přitahuje milovníky vína z celého světa. Výtěžek putuje na vylepšení moderních medicínských zařízení, včetně centra pro výzkum Alzheimerovy choroby.
BRATRSTVO RYTÍŘŮ KOŠTÝŘE
Listopadová beaunská aukce vín je součástí Trois Glorieuses, tří po sobě následujících hostin na oslavu nové sklizně. Iniciátorem slavností je zdejší vinařské Bratrstvo znalců vína, jehož skutečný, tradičně a celosvětově používaný název ovšem zní Confrérie des Chevaliers du Tastevin – „Bratrstvo rytířů koštýře“. Burgundský koštýř je na rozdíl od našeho moravského plochou stříbrnou či kovovou miskou, v níž se víno dokonale prohřeje a uvolní svůj buket. Hlavním sídlem Bratrstva je zámeček Clos de Vougeot, unikátní místo, kde mniši z kláštera v Citeaux pěstovali vinnou révu už ve 12. století. Protože potřebovali vystavět hospodářské budovy, jež si žádal rozsáhlý statek, vznikla nejprve kvasírna vína se čtyřmi dodnes dochovanými monumentálními vinnými lisy a zpola podzemní vinný sklep. V roce 1551 se pak Dom Loisier, 48. opat z Citeaux, rozhodl uprostřed vinic přistavět zámeček, který je od roku 1949 kulturní památkou.
Bratrstvo znalců vína vzniklo v roce 1934 jako reakce na hospodářskou krizi, která se mimo jiné podepsala na výrazném poklesu zájmu o francouzská a burgundská vína. „Protože nikdo nechce naše víno, pozvěme přátele, ať je ochutnají spolu s námi,“ zněla tenkrát hlavní devíza zakladatelů dnes světově renomovaného bratrstva. Řekli bychom možná, že se stali prvními předválečnými průkopníky vinařských „public relations“. Už víc než šedesát let slaví a propagují Burgundsko, jeho gastronomii a jeho velká vína. V roce 1994 zařadila francouzská Národní rada kulinářských umění Clos de Vougeot do prestižního seznamu významných gastronomických míst.
Spisovatel Stendhal vypráví historku o napoleonském plukovníku Bissonovi, který po návratu z italského tažení nechal svůj pluk nastoupit k čestné přehlídce na nádvoří zámku a vzdát poctu zdejší vinici. Našla by se snad půvabnější ilustrace francouzského respektu k dobrému vínu?
Bratrstvo se podílí na množství velkých kulturně společenských událostí, stálo u zrodu známých gastronomických veletrhů v Dijonu i několika významných burgundských muzeí, jeho odborná jury je zásadním arbitrem v přísné každoroční „zkoušce důvěryhodnosti“ burgundských vín a udělování prestižní Známky koštýře. Zkrátka bratrstvo je důstojným pokračovatelem svých cisterciáckých předchůdců – průkopníků zdejšího vinařství v jeho počátcích.
BÍLÍ MNIŠI Z FONTENAY
Burgundsko se v raném středověku stalo důležitým, ve své době snad rozhodujícím centrem křesťanství a vzdělanosti. Kromě zmíněného kláštera Citeaux a opatství Cluny, jež mělo ve 12. století renomé nejmocnějšího střediska evropského duchovního života, vzniklo brzy po sobě několik dalších klášterů. Za samotou, skromností a soběstačností se do nich uchylovali cisterciáčtí příznivci přísných řeholních pravidel sv. Benedikta a jeho pokračovatele, sv. Bernarda z Clairvaux. Tak v první třetině 12. století vznikla i Fontenay – románská památka, zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO.
Benediktova regule žádala v duchovní oblasti naprostou poslušnost vůči opatovi, respektování ticha, pokoru a práci. Cisterciáci chodili oblečeni v řeholním rouchu z přírodního nebarveného sukna, což vedlo k jejich označení „bílí mniši“. Klášterní prostory nevyhřívaly ani v krutých zimách žádné krby či ohniště a mniši spolu s opatem spávali oblečeni v jedné místnosti na holých matracích. Z dnešního hlediska drželi také dost přísnou dietu: maso proniklo do klášterů teprve během 14. století, základ klášterní stravy tvořily obilné kaše, chléb, trocha vína, luštěniny a občas ryby.
Vody fontenayských potoků a rybníčků jsou velmi čisté a proslulé chutnými pstruhy, které zapečené v těstíčku servírovali církevní hodnostáři králi a vévodovi za poskytovanou ochranu opatství. Fontenayští mniši měli na zdejším potoce dlouhé roky exkluzivní rybolovná práva. Dnes má potok v pronájmu zdejší prestižní rybářský klub, jehož abonenti tu od jara do podzimu prožívají „muškařský ráj“.
Raně středověké odmítání luxusu a vůbec všeho nadbytečného je dobře patrné v architektuře cisterciáckých staveb, jejichž prostá krása a uměřenost nás ohromuje i po devíti stoletích. Bílí mniši se ovšem pouze nemodlili a nečetli svaté texty; v klášterních knihovnách studovali díla soudobé filozofické literatury, vzdělávali se, přepisovali a překládali texty vzácných rukopisů a věnovali se jejich iluminacím. Tehdejší kláštery byly fakticky jedinými centry vzdělanosti, z nichž se rekrutovali nejen významní církevní myslitelé, ale i lékaři, astronomové, stavitelé chrámů…
PŘÍBĚH MYSTICKÉHO MLÝNA
Stavby románské epochy lze v Burgundsku obdivovat na řadě míst, ve Vézelay s její kouzelnou bazilikou především. Ostatně bazilika sv. Magdalény ve Vézelay je dodnes významné poutní místo na trase ke Sv. Jakubovi z Compostelly.
Bazilika je z hlediska výzdoby význačná především 99 sloupovými hlavicemi (jen osm z nich bylo v 19. století nahrazeno přesnými kopiemi), zdobenými – jak to z českých kostelů a chrámů prakticky neznáme – buď motivy čistě dekorativními, nejčastěji rostlinnými či převzatými z orientálního bestiáře, nebo epickými, odvozenými ponejvíc ze Starého a Nového zákona a z kronik o životě svatých. Příběh je obvykle ilustrován na třech stranách sloupové hlavice a „čte“ se zleva doprava.
Zřejmě nejkrásnější symbolickou sloupovou hlavicí baziliky je Mystický mlýn. Muž oděný v krátké hazuce a střevících sype zrní do mlýnku, druhý muž, ve zvlněné tunice a bosý, nabírá do pytle mouku. První představuje Mojžíše, zrno je symbolem Starého zákona či přikázání přijatých na hoře Sinaj, mlýn, to je sám Ježíš meloucí zrno, zatímco apoštol Pavel sbírá mouku – učení Nového zákona. Mojžíšovy zákony obsahovaly pravdu, bylo však obtížné jim porozumět – pravda se v nich ukrývala jako mouka v zrnu.
Mystickému mlýnu už rozumí sotvakdo. Přesto se tu o letním slunovratu, na svátek sv. Jana Křtitele, schází ohromné množství lidí. Členové františkánské klášterní komunity zpívají Jitřní píseň: „Kdykoli úsvit sestoupí z nebeských výšin, aby osvítil ty, již sedí v tmách, ve stínu smrti, a vedl je cestou věčného pokoje…,“ a návštěvníci se smysly zjitřenými tíhou okamžiku stojí a čekají v setmělé chrámové předsíni, dokud neuvidí a neucítí, jak světlo vycházejícího slunce zvolna klouže po kněžišti baziliky a laská tvář světců i jejich vlastní. Díky středověkým architektům slaví slunce o letním slunovratu v bazilice sv. Magdalény skutečný triumf světla.
VĚHLAS DIJONSKÉ HOŘČICE
Vyslovte jméno Dijon a spojení s jeho proslulou hořčicí naskočí skoro okamžitě. V každém případě je tahle pochutina trumfem dijonské gastronomické tradice, figuruje na předním místě prodeje zdejších suvenýrů a spousta turistů taky den co den slintá před některou z výkladních skříní na dijonské ulici Svobody. Tady se soustřeďují obchody burgundských hořčičářů: největší firmou Amora počínaje, přes Maille, kde vám čerstvou hořčici načepují z keramické pípy, až třeba k poslední nezávislé burgundské firmě Fallot z Beaune, která vyrábí takové speciality jako hořčici s červeným rybízem, s medem či perníkem a zásobuje jimi největší francouzské kuchařské mistry.
Z čeho pochází věhlas dijonské hořčice? Z dlouhé tradice? Z mletí těch nejlepších hořčičných semínek? Z pečlivého prosívání, jež jim poskytuje pěknou barvu? Má se za to, že klíčem k úspěchu burgundské hořčice mezi stovkami jiných druhů je, přesněji býval takzvaný verjus, šťáva ze zelených kyselých hroznů z burgundských vinic. Podle písemných dokladů ze 16. století se z kyselých hroznů extrahovala šťáva, která se nechala v džbánech vykvasit a po přidání soli se uchovávala ve sklepě do příští sklizně. Tahle šťáva tvořila také základ středověkých omáček, jejichž kyselost vyvažovali kořením a medem. Kolem 18. století se v textech týkajících se hořčice stále častěji vyskytuje pojem vin aigre – čili vlastně vinný ocet. Vinný ocet, pocházející výhradně ze chabliských hroznů, používají u Fallotů dosud. Firma Fallot v Beaune, která vznikla roku 1840, je dnes fakticky poslední výrobnou, která hořčici připravuje podle receptur předávaných z generace na generaci a rozemílá hořčičné semínko na starých kamenných mlýnských kolech, čímž si hořčičná pasta uchovává všechny své specifické chuťové vlastnosti. U Fallotů věnují také velkou pozornost výběru a původu aromat a koření: zelený pepř získávají z Madagaskaru, likér z černého rybízu z Dijonu, med a balzamový ocet mají dokonce svůj vlastní. Tradicionalisté oceňují zejména „klasiku“ – hořčici vyráběnou u Fallotů ze semen vypěstovaných na domácích polích.
Až vám její říz stoupne do nosu a do očí, pomyslíte možná na Matoušovo evangelium: „Budete-li mít víru jak zrnko hořčice, řeknete této hoře, přejdi odtud tam, a ona přejde. A nic vám nebude nemožné.“ Hořčice je ale ve Francii i nezanedbatelnou součástí rozmanitých salátových zálivek, kde se často snoubí právě s vinným octem či majonézou. Lidová moudrost tvrdí, že „salát bez hořčice je jako krásná, ale hloupoučká žena“.
GUÉDELON – STŘEDOVĚKÉ STAVENIŠTĚ
Tenhle výsostně sympatický francouzský kraj vždy přál nejen kulinářství, ale i umění, kultuře, památkám po předcích a úctě k tradicím. Návrat k minulosti a hledání cesty k pochopení stál nepochybně i u zrodu myšlenky dlouho považované za bláznivou: co takhle postavit středověký hrad, ovšem s absolutním respektem k technikám a nástrojům 13. století? Bláznivý nápad se zrodil v hlavě Michela Guyota, vlastníka a současně restaurátora zámečku Saint-Fargeau en Puisaye, který stojí nedaleko dnešního „středověkého“ staveniště. První kámen budoucího hradu byl položen v červnu 1997 a o pouhý rok později se stavba středověkého hradu otevřela veřejnosti. Je rozplánována do roku 2024, zaměstnává několik desítek kvalifikovaných dělníků, kteří pracují s nástroji zhotovenými přímo na staveništi a s materiálem dostupným na místě, ať jde o dřevo, kámen, hlínu či třeba konopí na provazy. Na stavbu se hlásí desítky dobrovolníků z Francie, řady dalších evropských zemí i ze zámoří. Staveniště přitahuje zájem stovek škol, které po zevrubné prohlídce rozestavěného hradu Guédelon, doprovázené srozumitelným výkladem reprezentantů jednotlivých profesí, učí pak o středověku třeba celé pololetí. Ostatně pojem „chantier Guédelon“ je dnes důvěrně známý i desítkám univerzitních studentů, archeologů a historických badatelů, kteří tu našli jakousi experimentální dílnu pod širým nebem, například pro hledání efektivních metod restaurování stavebních památek. Svými 183 tisíci návštěvníky v loňském roce zaujal Guédelon během několika málo let první pozici mezi placenými turistickými atrakcemi departmánu Yonne a druhou celkově v Burgundsku.


Recept na pstruží filátka:
Burgundsko je gastronomický ráj. Ke zdejším rodákům patřil slovutný gastronom Brillat-Savarin (1755-1826), autor „Fyziologie chuti“. V západním Burgundsku, v Saulieu na Loiře, působil i michelinovskými hvězdičkami ozdobený šéfkuchař Bernard Loiseau, který na své burgundské speciality – třeba na kambalu s ústřicovou nádivkou, chřestem a vinnou omáčkou chablis – lákal mlsné jazyky gurmánů až z Paříže. Když vloni, údajně kvůli ztrátě jedné hvězdičky, spáchal sebevraždu, stala se událost celonárodně přetřásaným tématem. Šéfkuchaři mají ve Francii opravdu výraznější renomé než třeba vrcholoví sportovci. V burgundské vesničce St-P`ere poblíž poutního Vézelay má restaurant jménem Naděje další věhlasný kuchař Marc Meneau. Před pár lety zdvihl hozenou rukavici Britů, kteří v jistém londýnském restaurantu připravili dosud nejdražší večeři na světě pro skupinu pákistánských bankéřů. Mistr Meneau sestavil jídelníček a vinný lístek ze surovin, jídel a vín mnohem kvalitnějších a vybranějších, než se to podařilo londýnským restauratérům – a výsledek byl podstatně levnější. Marc Meneau si mimochodem jezdí pro ryby do opatství Fontenay a připravuje vynikající pstruží filátka na másle a tymiánu s omáčkou z bílého vína a řepné šťávy.
Víte jak?

Zde je recept
pro 4 osoby:
4 menší (asi 180g) pstruzi
20 g cibule šalotky, 2 cl vinného octa, 5 cl suchého bílého vína, 100 g másla, čerstvý tymián, sůl, pepř, sklenice řepné šťávy, 4 velké brambory Pstruží filátka nejprve zbavte všech kostí – s trpělivostí mnicha odstraňte pinzetou i ty nejdrobnější kůstky; pak rybí maso posypte tymiánem, osolte a opepřete a zlehka pokropte olivovým olejem; umístěte filátka na míse vymaštěné máslem a nechte odpočívat v chladu; pro omáčku nechte na pánvi zpěnit jemně nakrájenou šalotku a smíchejte ji s trochou vinného octa a bílého vína; vmíchejte rozpuštěné máslo a sklenku řepné šťávy, je-li potřeba, dosolte a dopepřete, podle chuti můžete přidat pár kapek citronové šťávy; pak vložte pstruží filátka do toastového grilu a grilujte 2 minuty po každé straně. Brambory uvařte ve slupce, oloupejte a zhruba pěticentimetrové plátky prohřejte v rozpuštěném másle; silné plátky brambor pak naaranžujte uprostřed každého talíře do tvaru růžice a kolem nich vždy po dvou ogrilovaných horkých filátkách pstruha pokropených trochou omáčky, jejíž zbytek servírujte v omáčníku.

Category: 2004 / 10

Na malé mýtině ozářené zapadajícím sluncem se popásá několik mohutných zubrů. Jsme od nich jen několik metrů, utahaní po celodenní túře s těžkými batohy. Při představě, že se tohle majestátní zvíře rozzuří, člověka trochu zamrazí. „Nejhorší je setkání se zubrem samotářem nebo samicí s mládětem,“ suše poznamenal lesník. „Jedinou záchranou je odhodit kus oděvu, o který zvíře pravděpodobně projeví zájem, a spěšně vylézt na nejbližší strom. Pak jen doufat, že se s tím spokojí. Zubr je velký i dva metry a vyrvat strom s kořenem by pro něj byla hračka,“ dodal. Věděl, co říká, sám to zažil několikrát.
Zubři v Bělověžském pralese v Polsku byli v minulosti postrachem vesničanů. Dnes, kdy v Evropě žijí hlavně v zoologických zahradách, jsou naopak zdejší turistickou atrakcí. Sochu zubra je možné vidět už u vstupu do lesa ve městě Hojnówka. Je také na etiketě zdejšího silného piva.

ZÁCHRANA PŘIŠLA TĚSNĚ PŘED VYMŘENÍM
Vzrostlé duby, které pamatují pět století, vysoké smrky a borovice, zem pokrytá tlejícími kmeny stromů a sametovým mechem. To vše doplněno mohutnými kapradinami, kalnými tůněmi, zpěvem ptáků, bzučením hmyzu a nazelenalým světlem pronikajícím do lesního šera. To je Bělověžský prales mezi Polskem a Běloruskem, jedno z mála míst kontinentu, kde ve volné přírodě potkáte zubra evropského.
Zubři dříve volně žili ve značné části střední a východní Evropy, kolem roku 1800 však byli prakticky vyhubeni. Nejdéle se udrželi v Bělověžském pralese, který byl oblíbeným soukromým lovištěm polských panovníků a později ruských carů. Poslední svobodný zubr tu byl zastřelen v roce 1919. V době I. kongresu mezinárodní společnosti pro záchranu zubra v roce 1925 žili v Evropě pouze v několika uzavřených oborách, celkem jich bylo jen 66, z toho šest přestárlých, takže nezpůsobilých k dalšímu chovu.
Několik kusů z těchto obor se tehdy znovu vysadilo v Bělověžském pralese, kde se rozmnožili do dnešní populace. V současnosti jich tu volně žije kolem tří set. Ve speciální oboře, která je součástí pralesa, za pečlivě hlídanou dřevěnou hradbou je dalších 30 vybraných čistokrevných zubrů, kteří nesmějí přijít do styku s volně žijícími zvířaty. Slouží totiž jako genofond pro případ hrozby vymření.
To, jak se zdá, snad už v Evropě nehrozí. Zubr je tu dnes přísně chráněným zvířetem a ve volné přírodě žije kromě Polska a Běloruska také na Ukrajině, v Rusku a v Litvě. Odhaduje se, že celkem by jich mohlo být okolo tří tisíc kusů.

ZUBR A LIDÉ
Jak probíhá soužití člověka s těmito lesními králi? „Není to vždycky jednoduché,“ rozpovídal se pan Zbygniev v malé vesničce Tereminsky. „Já jsem už důchodce, mně vůbec nevadí, vždyť zubři jsou naše chlouba. Ale sousedé s nimi válčí. Mají totiž u lesa pole a zvířata jim chodí spásat dozrávající úrodu. Takový obr se párkrát vyválí, něco sežere, a už není co sklízet. Dostávají sice nějakou refundaci od státu, ale moc to není.“
V Bia̧owieýi, centru zdejší turistiky, si ale lidé nestěžují. Žijí sice na dohled od nejpřísněji strážené části parku, ale většinu obyvatel turistický ruch a práce v lese živí. V Bia̧owieýi je několik penzionů, restaurací, kempů a centrála parku. „My už jsme si zvykli. Patříme do Bělověžského pralesa jako ti zubři. I v dobách dávných nám byla spousta míst zapovězených. Když tu byli králové nebo carové, taky se všude nesmělo. A lovit nebo pytlačit, to bylo vždy zakázané. Teď sem alespoň jezdí více turistů a můžeme si přivydělat. Vlastně díky zubrům je o něco lépe. Jen dříve tu byl přes léto větší klid,“ poznamenává paní z ulice.
Kromě kostela svatého Mikuláše a dřevěné, ornamenty lemované myslivny ruského cara Alexandra III. uprostřed zdejšího parku v anglickém stylu je ve vesnici i přírodní historické muzeum vypovídající o životě v kraji zubrů. Slabou čvrthodinku od vesnice na břehu řeky Narewky obdivují turisté také staré větrné mlýny, stodoly a chalupy s doškovou nebo šindelovou střechou.

CESTA KRÁLOVSKÝCH DUBŮ
Být v pralese a nevidět Cestu královských dubů, se neodpouští. Cesta je lemovaná starobylými duby, některými přes pět století starými. Každý ze stromů je pojmenován po některém z litevských nebo polských panovníků. Ti, co sem přicházejí, aby pocítili ohromnou přírodní sílu, která sálá z listnatých velikánů, si mohou odpočinout na okraji louky v těsné blízkosti dubů. Přístřešky s lavicemi a stolem, úhledná ohniště i dřevěný chodník mezi duby jsou ukázkou toho, jak se lidé dokáží chovat k této jedinečné přírodní památce, a toho, že lesní správa nemusí být vždy jen nepřátelskou institucí, která před návštěvníky les pouze zavírá.
„Sakra, co tu děláte?! Rušíte mě!“ řve na nás navzdory tomu v šest ráno zdejší myslivec. Šestasedmdesátiletý Miko̧aj Smoktunowicz přijíždí na kole z vesnice Pogorzelec ke své Cestě královských dubů každé ráno. Je pro něj inspirativním místem s blahodárnou energií a klidem. Je jasné, že tyto duby navštěvuje s láskou a opakovaně si tu vychutnává atmosféru ranního lesa.
„Sem na louku chodí pravidelně každé ráno na pastvu jeden mohutný samec. Už jsme si na sebe za ty roky zvykli a nevadí mu moje přítomnost,“ říká vrásčitý muž, když se trochu uklidnil. Zapomněl na roztrpčení a důvěrně dodává: „Cizím se ukazuje jen velice nerad. Vlastně máte štěstí, že jste přespali na kraji louky.“
A pak nám vypráví o svém revíru, bez problému dokáže jmenovat flóru i faunu latinskými názvy, ale nejvíc mu září oči při vyprávění o zubrech. Za svůj život potkal snad všechny ze zhruba tří stovek zdejších jedinečných sudokopytníků. Zažil s nimi ve stínu pralesa spousty příběhů, poznal jejich duši.

Zubr evropský (Bison bonasus) je největším volně žijícím savcem na evropském kontinentu. V kohoutku je vysoký až dva metry a váží kolem 900 kilogramů. Od amerického bizona se liší vyšším hřbetem, který není tak nápadně sražený jako u bizona.
Domovem zubra jsou listnaté a smíšené lesy, mokřiny, rákosy s dostatkem vodních ploch. Tam nachází svoji obvyklou potravu – trávu a listí stromů. V zimě okusuje kůru stromů a vyhledává plody lesa, jako jsou bukvice, žaludy a kaštany. Jeho váha z něj dělá malý tank, razící si neomezeně cestu lesním porostem. Přesto není neohrabaný, může běžet rychlostí až 50 kilometrů za hodinu. Zvířata se vždy několik měsíců sdružují ve stádech, která samci opouštějí. V době říje dochází k častým půtkám o samice. Březost u zubrů trvá devět měsíců. Narozené tele mívá často zhruba 22 kg váhy a od matky se neodlučuje po dobu dvou až tří let, kdy dospívá. Zvířata se dožívají věku kolem 25 let.
Zubroni jsou kříženci zubra evropského a hovězího dobytka. Specifickým znakem zubroňů je jejich mohutnost, mohou dosahovat hmotnosti až 1200 kg. Samci jsou však v důsledku křížení většinou neplodní. Zubroni jsou raritou Bělověžského pralesa.BĚLOVĚŽSKÝ PRALES
Bělověžský prales mezi Polskem a Běloruskem je svou plochou 1200 km2 největší původní nížinný prales v Evropě. V 1. světové válce se ale pro Německo stal zdrojem dřeva a během velmi intenzivní těžby vzalo za své 5 milionů m3 hmoty stromů. Postupná kolonizace a vytěžování zmenšily plochu pralesa a změnily jeho ekosystém. Pamětníkem německé okupace je dodnes lesní železnice, která sloužila pro dopravu dřeva. Ve své době měla 360 km kolejí, z nichž dnes zbyl jen zlomek využívaný pro turistickou osobní přepravu. Spíše se dá narazit na osamocené zarostlé vagony na slepých kolejích.
Krátce po 1. světové válce byla z centrální části pralesa, která zůstala z větší části netknuta, vytvořena přírodní rezervace, jež se v roce 1932 oficiálně stala národním parkem. V současnosti je celková plocha národního parku 105 km2. Bělověžský národní park je nejstarším polským národním parkem a jediným v Polsku, který je zapsaný v seznamu světového dědictví UNESCO.
Část národního parku, konkrétně 47 km2, je pod přísnou ochranou, což z ní činí největší striktně uzavřený les v Evropě. Do těchto chráněných zón parku je přístup možný pouze v doprovodu zkušeného a znalého průvodce. Návštěvníci během osm kilometrů dlouhé exkurze, která začíná přímo v obci Bia̧owieýa, mají možnost nahlédnout do lesní svatyně pod korunami stromů, z nichž některé dosahují výšky až 50 metrů s kmeny i přes 2 metry v průměru. Částečně bažinatý prales je domovem pro množství zvěře. Ze 120 druhů ptáků, kteří zde sídlí, lze jmenovat například sovy, jeřáby, čápy a devět druhů datlů. Z říše savců je možné setkání s losem, jelenem, srnčí zvěří, divokým prasetem, rysem, vlkem, bobrem a samozřejmě králem pralesa – zubrem.

Category: 2004 / 10

Rozhovor se členy expedice Pavlem Krupičkou a Jiřím Svobodou

Koncem října mělo pět českých horolezců – Jiří Svoboda, Pavel Krupička, Roman Tomčík, Milan Wlasák a David Karásek – letět z Prahy do chilského Punta Arenas a odtud na Hercules Inlet na pobřeží Antarktidy. Tady měla začít ojedinělá expedice na jižní pól. Proč jedinečná, když sem od počátků jeho dobývání dorazilo už 50 expedic? Většina z nich používala psí spřežení nebo i jiné dopravní prostředky a byla podporována ze vzduchu. Jen 15 týmů, mj. vedených třeba Reinholdem Messnerem nebo Bo/rgem Ouslandem, tam došlo skutečně jen po svých. Byli to horolezci z Francie, Indie, Jižní Koreje, Argentiny, Ruska, ale Češi v tomto seznamu dosud chybějí. Ne že by na jižním pólu nikdy nebyli. Několik Čechů se tam dostalo jako členové amerického výzkumného programu, dva Češi šli na pól s komerční výpravou, která startovala sto kilometrů od pólu. Teď mělo jít o první ryze českou výpravu, která celých 1200 kilometrů z Hercules Inlet k pólu absolvuje po svých. V extrémních podmínkách 50stupňových mrazů, sněhových bouří a nebezpečného záření, pěšky, odkázáni sami na sebe a s vybavením, které si potáhnou na saních…

Expedice se ale letos neuskuteční. Proč?
Chtěli jsme z Punta Arenas v Chile letět na pobřeží Antarktidy a po dobytí pólu letos na Silvestra zpátky letadlem do Punta Arenas. Letecká společnost Adventure Network International zajišťující tento přesun expedic, se kterou jsme jednali, ale zrušila expediční sezonu 2003-2004 a veškeré závazky přesunula na nově vzniklou společnost Antarctic Logistik Ltd. Ta má na dopravu z pólu na pobřeží jen několik letadel – Hercules, Iljušiny a Twin Otter, která nejsou schopna všechny zájemce pojmout. Proto počet expedic je omezen, v pořadnících jsou zmatky a my se do pořadníku na letošní rok už nedostali.
Na zvýšený zájem společnost navíc zareagovala zdražováním. Kromě vlastních letů zařizuje agentura i další povolení, která se sice expedice přímo netýkají, ale jsou důležitá pro její pobyt na klíčových místech – na začátku a na konci. Např. má pronajatou přistávací dráhu u Patriot Hills, což je ideální místo pro mnoho expedic podnikajících horolezecké výstupy v hornatých oblastech Ellsworth Mountains. Na tomto místě platí ohlašovací povinnost pro americké úřady zabývající se výzkumem Antarktidy, za kterou se samozřejmě platí. My odtud ale stejně odejdeme na pobřeží, abychom začali naši expedici skutečně od oceánu. Dále je přímo na jižním pólu americká vědecká základna Amundsen-Scott, takže je potřeba kontaktovat americké úřady, aby o nás věděly, a také jim za to zaplatit. Vše, co tahle agentura zařizuje, tj. lety, povolení a pojištění, tvoří 80 % všech nákladů, které před zdražením byly okolo 9 milionů korun. Teď náš rozpočet ještě naroste.
A to je další důvod, proč nemůžeme odjet. Musíme sehnat další sponzory. Samozřejmě bychom mohli ušetřit, kdyby místo pěti členů expedičního týmu jeli třeba tři. Z bezpečnostních i lidských důvodů ale preferujeme kompletní sestavu. Celou expedici proto odkládáme o jeden rok – na podzim roku 2005.
Mrzí vás to? A jak to ovlivní vaše další plány a přípravu?
Nikdo z nás to nevzdává. Rozhodně neztrácíme naději a nadšení a jsme si jisti, že rok 2005 bude pro nás úspěšný. Odmítli jsme nabídku nové agentury na poměrně riskantní termín v zimě roku 2005. Pokud bychom vyrazili v tomto termínu, jsme limitováni začátkem krátkého podzimu a zimy na jižní polokouli, kdy v expedici na Antarktidě nelze pokračovat. Hrozilo by nám, že do nástupu těchto extrémních podmínek expedici nestihneme a budeme ji muset vzdát.
Samozřejmě nás to mrzí. Vždyť jsme se připravovali sedm let! Za tu dobu jsme byli na Špicberkách, v Grónsku, na severu Švédska a v Rusku a teď, abychom „nevyšli ze cviku“, plánujeme pár dalších menších expedic. S určitostí můžeme říci, že na jaře pojedeme opět na Špicberky. Chystáme přibližně měsíční pobyt, chceme vyrazit do severních částí souostroví a znovu se pokusit o výstup na nejvyšší vrchol Newtontoppen (1717 m n. m.).
Stejně důležité je shánění finančních prostředků. Podpora Českého olympijského výboru nám naštěstí zůstává. Musíme ale přesvědčit lidi, kteří nám letos věřili, aby tak učinili i příští rok, a navázat ještě další kontakty. Proto jsme založili občanské sdružení Arctica a věříme, že nám pomůže zpopularizovat všechny naše činnosti. Připadá nám škoda, že ostatní lidé vědí o těchto částech světa, které jsou nesmírně zajímavé, tak málo. Chystáme proto sérii přednášek o našich expedicích, výstavy fotografií a další zajímavý informační projekt připravujeme na našich webových stránkách www.arctica.cz.
Nemáte strach, že vás někdo předběhne?
I s touto alternativou se musí počítat. Na druhou stranu je třeba říci, že naše republika je malá a lidé, kteří se zabývají podobnými aktivitami, se víceméně znají, nebo o sobě přinejmenším slyšeli, takže pokud by nějaká jiná skupina byla v konečném stupni příprav na cestu k jižnímu pólu, asi by se to proslechlo. Jak už bylo mnohokrát řečeno, není to jen o síle, ale hlavně o penězích, tedy o tom, najít ty správné sponzory, pro které by takováto cesta byla atraktivní. Důležité je také, jak se komu podaří poprat s nástrahami, které přináší monopol, byrokracie a legislativa v této části světa. Pokud se tak přeci jen stane a někdo jiný bude úspěšnější, tak nám nezbývá, než mu to přát. My víme, že se nám expedici podaří uskutečnit, hodně lidí nám pomůže a že i naše rodiny s námi vydrží další rok příprav. Také doufáme, že bude ctí celé České republiky zařadit se mezi několik málo národů, které jižní pól dobyly.

Category: 2004 / 10

Při poslední návštěvě České republiky mě v oddělení lihovin v supermarketu přepadla nostalgie. Jedna láhev tequily za druhou a nepřeberné množství značek. Většinu z nich ani v Mexiku, kde už dlouhá léta žiji, neznáme. Když jsem se před deseti lety vypravoval na dovolenou domů, nebylo nad čím přemýšlet. Snad jediná otázka byla, kolik láhví tequily, aby to prošlo celnicí. A kamarádi, známí a příbuzní byli s těmito tekutými dárky vždy spokojení. Až letos mi jeden přítel povídá: „Už to nevoz, nedělej si škodu. Je toho tady dost.“ A protože jsem člověk věrný tradicím, mám spolu s klasikem chuť zvolat: „Paní Müllerová, tak nám zabili tu krásu vozit do Čech tequilu v kufru.“ A ona by odpověděla: „A kterou, pane Řehák, tu pravou z modré agáve Tequilana Weber, mezcal, nebo tu pančovanou?“

PÁLENKA OD INDIÁNŮ
Definice tequily je naprosto jednoznačná: je to vynikající mexická pálenka, alkoholický nápoj, jenž je výsledkem fermentace a destilace cukrové šťávy z rostliny s názvem agáve Azul Tequilana Weber. Ta roste převážně v mexickém státě Jalisco, ale i v některých regionech dalších států, jako Guanajuato, Michoacán, Nayarit a Tamaulipas.
Pěstování tequilové agáve spadá do předšpanělské doby, kdy indiáni jednoho z nahuatlských kmenů jménem Tiquila nebo Tiquilinos de Amatitán vařili střed agáve a získanou šťávu nechali fermentovat. Říká se, že takto získaný nápoj sloužil k rituálním účelům a konzumovali ho pouze náboženští hodnostáři. V průběhu koloniální epochy, před 400 lety, zavedli Španělé destilaci, a tequila, tak jak ji známe dnes, byla na světě. Ačkoliv jeden malý rozdíl tu je: ještě v polovině minulého století měla většina tequily obsah alkoholu mezi 45 a 48 stupni, tedy více podobný naší domácí slivovici. Dnes je naprosto běžný obsah 38 alkoholových stupňů a na „starý způsob“, tj. tvrdší, si ji připravují pouze někteří starousedlíci.
Název nápoje se odvozuje od městečka Tequila, které je až dodnes považováno za středobod veškerého dění kolem tohoto destilátu. Tequila, která vyjde z destilačních kotlů, je připravená k pití pod názvem blanco – bílá. Avšak většinou se nechává zrát v dubových sudech. Podle mexických norem musí strávit v těchto soudcích minimálně dva měsíce, aby mohla byt nazývána reposado – uleželá, a dvanáct měsíců, aby mohla být považována za aňejo – vyzrálá. Názvem tequila se smí pochlubit pouze destilát, který je vyroben minimálně z 51% ze šťávy modré agáve a zbytek může být z jiných cukrů nebo medu. Není-li splněn tento požadavek, pálenka se nazývá mezcal. Rozdíl je pak patrný nejen v chuti, ale především v ceně.

AGÁVE ZNAMENÁ V ŘEČTINĚ OBDIVUHODNÝ
Pro výrobu jednoho litru tequily jenom z agáve je zapotřebí asi sedm kilogramů rostliny.
Slovo agáve má původ v řečtině a znamená „obdivuhodný“ nebo „vznešený“. Plantáže modré agáve se zakládají každý rok mezi březnem a červnem. Na nové plantáže se vyberou ty nejlepší „dcery“ z jiných, již vzrostlých plantáží. Agáve se totiž rozmnožuje pomocí podzemních oddenků, ze kterých pak kolem rostliny vyrůstají malé rostlinky. Aby měl střed agáve co největší obsah cukru, její pěstitelé musejí vedle hnojení a běžných zemědělských prací provádět také „řez květů“, protože ty by odčerpaly valnou část živin. Když agáve uzraje, což se odehraje mezi sedmým a desátým rokem jejího života, přímo na poli se ořezají listy a výsledkem je „hlava“ nebo „srdce“ rostliny, z dálky velmi podobné ananasu. Ty se pak odvezou do palíren, kde se nejprve desintegrují ve speciálních mlýnech a poté se vaří v parních autoklávech po celý den a další den se navíc nechají „uležet“. Pak se přemístí do fermentačních kotlů, kde za pomoci selektivních kvasinek dochází k přeměně cukru na alkohol. A poté už přichází docela obyčejná destilace. Propagační materiály některých palíren uvádějí používání dvojité destilace a někdy také na závěr mikrofiltraci.

POLOVINA PRODUKCE JDE DO CIZINY
Tequila byla odjakživa lidovým alkoholickým nápojem, cenově dostupným téměř všem. V posledních pěti sedmi letech však dochází k neuvěřitelnému zvratu. Díky své chuti a kvalitě a samozřejmě i obrovské obchodní a reklamní kampani začíná být pitím „lepších rodin“ a také vzrůstá její export do světa. Zdvojnásobila se zejména produkce tequily vyrobené jen z agáve. V r. 1995 reprezentovala pouze 15 % z celkové výroby této pálenky, vloni pak již téměř 35 %. Dynamický nárůst konzumace tohoto nápoje vyprovokoval nutnost zvýšení kultivace modré agáve. Spotřeba této rostliny se v posledních pěti letech téměř ztrojnásobila. Podle údajů výrobců se v roce 1995 sklidilo 280 000 tun „hlav“ modré agáve Tequilana Weber a v loňském roce to pak již bylo 780 000 tun.
A jak to vypadá s exportem? Z přibližně 150 milionů litrů vyrobené tequily Mexiko vyváží více než polovinu. Největším odběratelem dodnes zůstávají USA, které zkonzumují téměř 80 % z celkového exportu, 15 % putuje do Evropy a zbytek do Latinské Ameriky a do Asie.
V současné době existuje v Mexiku 77 továren na výrobu tequily. Historie té nejstarší se datuje do roku 1758, kdy španělský podnikatel jménem Jose Cuervo dostal povolení využívat širokou oblast ve Villoslada v Jaliscu pro kultivaci modré agáve a o rok později pak obdržel od španělského krále výsadní práva na výrobu tequily. Druhou nejstarší založil pan Jose Maria Castaňeda v roce 1850 a nazval ji La Antigua. Tuto pak převzal v roce 1873 pan Cenobio Sauza a továrnu přejmenoval na La Perseverancia. JAK TEQUILU PÍT?
Přestože v poslední době ten nejpoužívanější slogan na reklamu tequily zní: „Pijte ji tak, jak vám nejlépe chutná,“ uvádím několik příkladů, jak připravit tequilové nápoje. Klasickým je Charro negro – tequila s coca-colou. Bílá holubice – la Paloma blanca – je tequila se šťávou z grapefruitu, pár kapkami citronu a sklenicí ozdobenou cukrem. El toro Bravo je tequila a kalhua servírované na kostky ledu, el tequila Sennse je tequila, šťáva z pomeranče a sirup, la Valentina je tequila podávaná v malé úzké skleničce, doprovázená kouskem zelené pálivé papriky, a konečně to nejtradičnější „a pelo“ je čistá tequila doprovázená troškou soli a citronu nebo sangritou.
A abyste skutečně vychutnali tu pravou, nefalšovanou chuť tequily, plnou slunka, vůně a dálek, moje rada zní: bez ohledu na značku, kterých je přes 400, kupte láhev, na které stojí napsáno 100% z agáve aňejo, a bez vychlazení ochutnejte. A můžete si přitom představovat obrovské plantáže modré agáve, což je fascinující pohled.
Před vjezdem do městečka Tequily stojí velký billboard, na kterém je napsáno: Vážený návštěvníku, to, co vidíš na levé straně, je modrá agáve, ze které tady vyrábíme tu nejlepší pálenku na světě. A to, co vidíš na pravé straně, je totéž.

Category: 2004 / 10

Charles Nireigna zemřel v roce 1991. Ošetřili ho formalinem a 13 let čekal na svůj pohřeb – famadihanu. Zúčastnit se jí je na Madagaskaru pro vazahy, bělochy, něco naprosto výjimečného. Pozvání nám nemohl zaručit ani náš kamarád Billy, Charlesův nejstarší vnuk. Nicméně slíbil zeptat se těch, kdo o tom rozhodují. Bylo to před několika měsíci a my na to už skoro zapomněli. Začátkem srpna ale Billy zavolal: „Rodinná rada s vaší účastí souhlasí. Budete pro nás obřad fotografovat.“ Tak tedy mezi plantážemi banánovníků, políčky s rýží a domky z ravenalových listů míříme z Mananary k usedlosti rodiny Manenontena.

POHŘEBNÍ NÁPOJ BETSA-BETSA
Na prostranství mezi stromy sedí na osluněném plácku barevný dav lidiček. Klobouky a pestrými deštníky se chrání před sluncem. Je teprve brzy ráno, ale paprsky už pořádně praží. Famadihana se tradičně koná v období od konce srpna do konce září. Jsou to jedny z nejsušších měsíců, takže důvody jsou patrně hygienického rázu, jestli se tady o něčem takovém dá mluvit.
Sedícím davem prochází dvojice číšníků a do kornoutů z listů ravenalové palmy rozlévají ze špinavého pětilitrového kanystru betsa-betsa, nápoj podobný burčáku. Vyrábí se z kvasící cukrové třtiny, vody, cukru a speciálního výtažku z kůry stromu, který dnes roste už jen na západě Madagaskaru, a kůra se tedy musí do Mananary dovážet. Betsa-betsa je nápoj různě silný a sladký, v tom nejkvalitnějším plave nejvíce kousků třtiny, kůry a všudypřítomných mravenců.
Číšníci nám nalévají, co se do nás vejde, v tom vedru začínají být všichni opilí. Famadihanu formálně zahajuje monsieur Justin a poté, následován nejbližšími mužskými příbuznými mrtvého, poodchází k patě eukalyptu, na místo zvané Fisoronana. Leží pár desítek metrů východním směrem od usedlosti a představuje posvátné místo, jakýsi svatý stůl předků. Zde pokládají do trávy kornout s betsa-betsa pro mrtvého a pronášejí emotivní řeč a přípitky.
Někdy kolem jedenácté se zvedáme a vyrážíme na hřbitov Ambodiharamy. Úzkou pěšinou jde had přiopilých lidí, bosá chodidla pleskají o ušlapanou zem a mně až v půli cesty dochází, že jsem své boty zapomněl před chatrčí.

POSLEDNÍ VĚCI MALGAŠE
Billyho rodinná hrobka jsou dřevěné kůly nesoucí stříšku z rezavého vlnitého plechu, ohrazené králičím pletivem, ovšem s dveřmi zamčenými na zámek. Uvnitř leží na hliněné podlaze čtyři rakve od jednoho do dvou metrů, v jejich čelech jsou o stěny opřeny dřevěné kříže. V těchto čtyřech rakvích jsou uloženy ostatky dohromady sedmi lidí z Billyho příbuzenstva. Stařešinové v čele s monsieur Justinem těmhle mrtvým nabízejí betsa-betsa a znovu na tomto posvátném místě opakují proslovy.
Pak svou pozornost přesouvají k osamělé rakvi v trávě, pár metrů od hrobky. Palisandrové dřevo je překryté vlnitým plechem a my tušíme, že v ní nejspíš bude náš nebožtík. „Nyní jdeme udělat tvou famadihanu. Umístíme tě k tvým nejbližším do společné rakve v rodinné hrobce. Nezlob se na nás a přej nám jen to nejlepší,Ó rozmlouvají k ní stařešinové a vnukové Billy a King páčí přibité víko rakve, které se obnažilo pod plechem. Okolo se tísní přihlížející, v případě famadihany, kde nebožtíkem je muž, to mohou být jen muži. Betsa-betsa je v neustálém koloběhu.
Konečně je víko dole: mrtvola má prázdné oční důlky, v podivné grimase pootevřená ústa a na hlavě zbytky vlasů. Hlava s trupem jsou potaženy poměrně dobře zachovanou kůží, ale končetiny se už rozpadají v prach. Ježíši Kriste! To jsou mravenci nebo brouci! Prchají z těla a je jich strašně moc. Míří na všechny strany přes naše bosá chodidla…
Na rohož vedle rakve začínají muži vykládat všechny kosti a kůstky starcova skeletu. Pozůstalí z nich odřezávají poslední cáry seschlé kůže a oddělují kosti srostlé vazivem. Torzo pak zabalí do zářivě bílé látky a úhledný balíček s Billyho dědečkem se stěhuje do hrobky. Spočine v největší z rakví vedle svých příbuzných. Do rakve s ním putují dárky, nové oblečení a peníze. Během obdarovávání svých mrtvých vyslovují Malgaši své jméno a toužebné přání a věří, že budou vyslyšeni.

HOSTINA S RAVENALOU
Konečně nás Billy vysvobozuje a vede zpět k usedlosti. Vděčně se svalíme do stínu velkého mangovníku a čekáme na návrat smutečních hostů. Oběd se podává na zemi. V úzkých dlouhých řadách jsou prostřeny listy kokosu, na nich široké ravenalové „ubrusy“. Palma ravenala, díky údajné východo-západní orientaci vějíře listů zvaná též poutnická, je jedním z národních symbolů Madagaskaru. Do obrovských ravenalových kornoutů se nalévá omáčka s fazolemi, z ravenalových balíků sypou před hodující hory bílé rýže. Příborem jsou ravenalové kornoutky, převázané vlákny této neuvěřitelně multifunkční palmy. V umaštěné rýžové tašce roznášejí číšníci také kusy vařeného hovězího masa. Lidé sedí na dřevěných špalíčcích namačkáni vedle sebe a hostina u čtyř dlouhých „stolů“ v trávě začíná.
Před setměním jsme pozváni do domu stařešinů, kde nás zasvětili do pravidel malgašských proslovů. Jsou dlouhé, květnaté a pro nás vazahy nekonečně nudné. V Billyho překladu jsme také my, posíleni betsa-betsa, pronesli své nadšené děkovné proslovy. Stařešinové byli očividně potěšeni, že jsme dokázali souvisle hovořit o tom, co pro nás jejich pozvání a přátelství znamená.
Venku zatím na prostranství mezi domky začíná taneční zábava. Bez hudebníků, bez nástrojů. Malgaši zpívají, tleskají a dupou proti sobě ve dvojici do rytmu na dvou paralelně položených prknech, pod kterými, jak jsem zjistil ráno, vyhloubili pro lepší rezonanci čtyři okrouhlé jámy. Betsa-betsa teče proudem. Valí se našimi tepnami, pulzuje pod kůží a s rytmem písní nás přivádí do varu. Nejsme nic než loutky zmítané dávnou přirozeností. RASAHARIANA – PROSBA O POSMRTNÉ ŠTĚSTÍ
Druhý den slavností se nazývá rasahariana a spočívá v prosbě o posmrtné štěstí a klid duším mrtvých předků. Zatímco famadihana, tj. vlastní obřad pohřbu, se vždy odehrává v pátek, rasahariana může probíhat od soboty zhruba do pondělí, zpravidla v závislosti na počtu mrtvých a velikosti celého ceremoniálu. Ráno se začínají vracet lidé, kteří se celonočních oslav nezúčastnili, a přichází i spousta dalších. Kolem desáté hodiny je jich asi 300. Muži vedou na dlouhém provazu býka, který už patrně tuší, co bude následovat. Chřípí se mu třese, vytřeštěné oči mu těkají po domorodcích, kteří se ho snaží obstoupit a na rohy a zadní nohu mu navléknout smyčku. Netrvá dlouho, a statné zvíře povalují na zem. Tam mu svážou nohy a už ho táhnou k přihlížejícímu davu na rendez-vous s mačetou. Pak monsieur Justin opře svou vycházkovou hůl o jeho šíji a pronáší k duši mrtvého: „To je býk pro tebe, monsieur Charles. Budeme ho jíst na tvou počest. Žádáme tě o svolení k obhospodařování tvé půdy a tvých stád. Prosím, přej nám jen štěstí.“ Jeden muž přitom listy divokého zázvoru přikrývá býkovo napnuté hrdlo, druhý se na něj vrhá s mačetou. Malgaši jsou výjevem doslova hypnotizováni. Poslední chvíle zvířete pozoruji i já: ze živého těla se stává hromada masa a tráva snad ani jinou barvu než krvavě rudou nikdy neměla.
Rohatou hlavu pak dají k patě posvátného stromu, tělo býka je rozřezáno na kusy a maso putuje do nedalekých 90litrových kotlů. Všichni si musíme několik hodin počkat, a tak se zase zpívá a tancuje. Billy nás seznamuje se svým rozvětveným příbuzenstvem, samozřejmě jsme atrakcí. Zase se připíjí betsa-
-betsa a my se pak nenápadně vytrácíme. Malgaši, jak jsem se dozvěděl, v oslavách pokračovali, dokud nepadl poslední umouněný kanystr, poslední opilý domorodec a poslední veloma – sbohem mrtvému muži.

Category: 2004 / 10

Tajemství Afriky objevená krví

Henry Morton Stanley, jeden z největších cestovatelů všech dob. Zároveň rozporuplná osobnost se životem plným zvratů. Stanleyovy cesty napříč černým kontinentem patří mezi největší suchozemské expedice 19. století. Některými jejich úseky se ale doslova prostřílel. Kromě ohromné slávy si tak za bezpočet mrtvých vysloužil i kritiku civilizovaného světa…

ODCHOVANEC ÚTULKU
Černí průvodci mu říkali Mula Matari – „Ten, co rozrazí skálu“. Svými nevídanými organizačními schopnostmi, buldočí odhodlaností a odvahou docílil neuvěřitelných úspěchů, takže život nakonec završil šlechtickým titulem sir. Na jeho počátku byl jen nemanželským synem devatenáctileté dcery řezníka z Denbighu v jižním Walesu jménem John Rowlands.
Mladé matce s výchovou zpočátku pomáhala její rodina, ale v šesti letech ho odložili do instituce zvané workhouse. V tehdejším pojetí to byl útulek pro sirotky a přebytečné děti, ale také jakási polepšovna pro prostitutky s venerickými nemocemi a muže se sexuálními úchylkami. Útulek nazývaný St. Asaph nazval Stanley ve své autobiografii „živoucím peklem“. Ale naučil se tu hezky psát a kreslit.
V patnácti letech mladý John Rowlands z útulku uprchl. Po dvou letech potloukání, kdy byl střídavě přijímán a vyhazován strýci a tetami z matčiny strany, ho přijali jako uklizeče kabin na parník, plující z Liverpoolu do Ameriky. Jenže kapitán byl neurvalý kruťas, a tak Rowlands v prvním přístavu, New Orleansu, zase utekl. Při shánění práce se na něj poprvé v životě usmálo štěstí: zaměstnal ho bezdětný obchodník s bavlnou Henry Stanley. John se činil tak, že si ho obchodník oblíbil jako syna, a dokonce mu dovolil přijmout své jméno. Ve dvaceti letech však byl znova sám: obchodník zemřel.
Zastižen ve Státech občanskou válkou, vstoupil Stanley zprvu do bojů na straně jižanů, ale byl zraněn, zajat a skoro rok internován poblíž Chicaga. Nakonec se, aby se dostal ze zajetí, přihlásil do řad unionistů, tedy dosavadních protivníků. Do bojů se však nedostal, protože onemocněl a byl propuštěn z armády. Po uzdravení si na lodi odpracoval cestu zpátky přes Atlantik do Walesu, ale tam byl přijat stejně špatně jako kdykoli předtím – matka se totiž mezitím provdala za otce svých dalších dětí.
Znovu se protloukal napřed v Evropě a pak ve Státech. V roce 1864 dostal díky svému krásnému rukopisu místo vojenského písaře na fregatě Minnesota. Na této lodi zažil jednu z posledních bitev občanské války a jeho zpráva o bitvě, publikovaná v provinčním tisku, zaujala. Rozhodla tak o jeho příští kariéře žurnalisty. Různá dobrodružství, za nimiž se vydal na americký západ a při nichž prokázal nevídanou odvahu a novinářské nadání „být při tom“, ho dovedla až do newyorského Heraldu.

NOVINÁŘ S NEOMEZENÝM ÚVĚREM
Jako reportér Heraldu se Stanley dostal v roce 1868 poprvé do Afriky, aby „pokryl“ britsko-etiopskou válku. Po vítězství Britů dokázal být první v egyptském Suezu a telegrafovat odtud reportáže dlouho před konkurenty, zdrženými karanténou při vypuknutí epidemie cholery.
Zdálo se, že o Stanleyově životní dráze je rozhodnuto, stal se novinářskou hvězdou. Paradoxně jej však od této dráhy odvedla zkušenost, při níž svou slávu reportéra, který se nezalekne žádných obtíží a uspěje při jakékoli mission impossible, ještě znásobil. Našel jehlu v kupce sena – ztraceného cestovatele Livingstona v neznámém vnitrozemí černého kontinentu.
Skotský misionář David Livingstone (1813-1873) se stal po tom, co jako první běloch přešel v letech 1853-1856 Afriku od západu na východ, britským národním hrdinou. V roce 1866 se vydal na novou cestu, při níž chtěl najít pramen Nilu. Za ten už tou dobou většina britských geografů pokládala – na základě objevu krajana Spekea z roku 1858 – Viktoriino jezero ve východní Africe. Tomu však Livingstone nevěřil.
Když byl Livingstone skoro pět let nezvěstný, vytušil majitel Heraldu J. G. Benett jr. senzaci a poskytl Stanleyovi neomezený úvěr (!), aby zorganizoval a vedl záchrannou výpravu. A Stanley uměl úvěru využít. Expedice, která vyrazila v březnu 1871, aby Livingstona našla, měla: 2000 mužů, 2 skládací lodi, 40 pušek, 71 beden munice, 20 mílí látek, 200 kg mosazného drátu, milion korálků, a tak dále v dlouhém seznamu (v němž upoutají pozornost takové kuriozity, jako je koupací vana a několik láhví šampaňského), který dohromady představuje celkem 6 tun materiálu.
Výprava měla až nečekaně jednoznačný úspěch, když 10. listopadu 1871, po 286 dnech cesty, našel Stanley Livingstona v arabské obchodní stanici Udžidži na břehu jezera Tanganika živého, nepříliš zdravého a rovněž nijak zvlášť stojícího o to, aby byl někým „zachraňován“. Ve svém spisu „Jak jsem našel Livingstona“ přiznal Stanley, že měl obrovské štěstí, protože kdyby přišel k Tanganice o pár týdnů dříve nebo později, stěží by Skota, který tu jen sbíral síly mezi dvěma pochody, vystopoval.
Shledání bylo nicméně srdečné a první větě, která při něm padla, byla předurčena věčná sláva. Vyslovil ji Stanley, a přestože to byla celkem běžná formální fráze vychovaného džentlmena, proslavila se svou dojemnou absurditou. „Dr. Livingstone, I presume. – Dr. Livingstone, domnívám se,“ řekl Stanley, který předtím Livingstona nikdy neviděl, jenže na místě, kde prostě žádný jiný běloch tou dobou být nemohl.
O tři roky později byl Stanley jedním z těch, kteří nesli na ramenou rakev s Livingstonovými ostatky při pohřbu ve Westminster Abbey. Do deníku si toho dne zapsal: „Po tom, co vyprchal první šok, jsem naplněn rozhodnutím dokončit jeho dílo. Být, jestli si to přeje Bůh, dalším mučedníkem geografické vědy…“

STŘELEC OD OSTROVA BAMBIRI
Dalo se očekávat, že malý velký muž Stanley (neměřil víc než 165 centimetrů), člověk s organizačními schopnostmi, odvahou a odolností, se nespokojí jen se slovy. To, že už za půl roku, 17. listopadu 1874, vyrazí do afrického vnitrozemí pod jeho vedením další gigantická výprava, snad nečekal ani sám. Vidina odhalení posledních velkých tajemství Afriky a Stanleyova pověst však otevřely kapsy i dalšího velkého média, tentokrát z druhého břehu Atlantiku. Kromě newyorského Heraldu byl ochoten významně přispět na financování výpravy i londýnský Daily Telegraph. Peníze byly, zbývala tedy jen organizace, a to byla Stanleyova silná stránka.
Ještě v Londýně přibral tři Brity a na ostrově Zanzibaru pak rekrutoval přes tři sta černých vojáků (jimž se říkalo askari), průvodců a nosičů, které naložil osmi tunami zásob, střeliva a materiálu, k němuž patřila i skládací loď Lady Alice (pojmenovaná podle mladé Stanleyovy snoubenky). Karavana o celkovém počtu 356 duší, nepočítají-li se osli, kozy a psi, se pohybovala v zástupu dlouhém kilometr.
Výprava, při níž Stanley přešel rovníkovou Afriku od východu k západu v jejích zcela neprozkoumaných končinách a při které zmapoval tok nejvodnatější řeky kontinentu Konga, trvala 999 dnů (do 9. 8. 1877). Při cestě, dlouhé 12 000 kilometrů, absolvoval Stanley třiatřicet bitev s nepřátelskými domorodci, přišel o všechny tři bílé a o sto jedenáct černých členů své výpravy – dílem v bitkách, při nichž padly stovky domorodců, ale také jako důsledek malárie a zrádných vírů a peřejí Konga. Byla to evidentně největší suchozemská objevná cesta v novodobých dějinách.
A byla také cestou nejkritizovanější. Na rozdíl od Livingstona se totiž Stanley některými úseky doslova prostřílel, přičemž stál se svými moderně vyzbrojenými vojáky proti domorodcům s luky, šípy a kopími. Vlna kritiky se v Británii zvedla už tenkrát, když ještě výprava nedorazila ani k řece Kongo a zkoumala západní břeh Viktoriina jezera. Samotným Stanleyem psaná zpráva o tom, jak se vyrovnal s nepřátelskými domorodci na ostrově Bambiri, ležícím poblíž dnešního tanzanského města Bukoba, si popravdě o kritiku přímo říkala.
Když Lady Alice poprvé přirazila v dubnu 1875 k hustě obydlenému ostrovu na Lake Victoria, aby tu výprava po jednání s místními pohlaváry doplnila zásoby, měli Stanley a jeho doprovod namále. Domorodci nejprve vypadali, že chtějí jednat, ale pak vytlačili loď na břeh a chystali se zmocnit zboží, které bylo připraveno k výměně za potraviny, násilím. Se štěstím se Stanleyovým mužům podařilo sesunout loď zpátky do vody, a zatímco ji připravovali k plavbě, sám cestovatel dokázal se svou „sloní“ dvouhlavňovkou odrazit útok mužů, kteří se za lodí rozběhli s kopími. Sedm jich to stálo život, a to ještě stačil Stanley ranou mezi oči zastřelit hrocha, který ohrožoval jeho loď z druhé strany.
Potud bylo všechno v pořádku i pro humanitně naladěnou britskou odbornou veřejnost. Jenže o tři a půl měsíce později se Stanleyova výprava objevila u ostrova Bambiri znova – šest kánoí a Lady Alice s posádkou dohromady 250 lidí, ozbrojených puškami. Domorodci z Bambiri stále ještě nebyli dostatečně poučeni o převaze zbraní se střelným prachem a shromáždili se na břehu jako ideální terč. Podle Stanleyova odhadu jich bylo mezi dvěma a třemi tisíci. „Boj“ nebyl ničím jiným než krvavými jatkami. Po hodině na jeho konci leželo na pobřeží 42 mrtvých a více než 100 těžce raněných. „Our Work of Chastisement was complete. – Naše trestná práce byla hotova,“ napsal v další své slavné větě Stanley, kterému stálo za to vrátit se kvůli pomstě mnoho kilometrů. NESMRTELNÝ CESTOVATEL
Později v Anglii se cestovatel bránil kritikům slovy, že vždy šlo o život členů výpravy. I trestná výprava měla podle něj svůj význam, protože zpráva o ní se šířila rychleji, než se pohybovala výprava, takže ta měla už dopředu respekt. Některé kmeny, jejichž územím výprava prošla, byly přesto mimořádně útočné a navíc otevřeně pěstovaly kanibalismus. Popravdě, kdo si přečte Stanleyovo dílo o cestě „Napříč temným kontinentem“, nenajde v něm o nic víc rasismu než v kterémkoli jiném dobovém cestopisu, snad s výjimkou děl Livingstonových. (Ani Brity tolik hýčkaná památka tohoto cestujícího misionáře však není bez poskvrny. Ke své vlastní rodině a především ke své ženě se choval neuvěřitelně bezohledně.)
Přes všechny výhrady by epická cesta po Kongu stačila Stanleyovi na cestovatelskou nesmrtelnost, ale ukázalo se, že jeho energie, stejně jako jeho touha po slávě a publicitě jsou nevyčerpatelné. Jeho snem bylo zabrat povodí Konga pro britskou korunu, ale kupodivu v tom u ní nenašel podporu. Nakonec přijal za svou nesmírně arogantní ideu belgického panovníka Leopolda II. (se kterým podepsal smlouvu) o získání povodí Konga do králova osobního vlastnictví. K tomu také podstatnou měrou přispěl při svém novém pobytu a cestách po Kongu v letech 1879-1884.
K uzavření výčtu Stanleyových středoafrických cest patří ještě pozoruhodná mise v letech 1887-1889, trochu podobná hledání Livingstona. Financovala ji britská a egyptská vláda a šlo v ní o záchranu guvernéra Rovníkové provincie tehdejšího Egypta (dnešní nejjižnější části Súdánu) Emina Paši. Provincie byla od severu odříznuta mahdistickým povstáním. Tentokrát cestovala pod Stanleyovým vedením proti proudu Konga celá armáda (okolo tisícovky mužů), ale ztráty byly ještě větší než při první konžské expedici. Stanley tu musel bojovat nejen s nepřátelským okolím, ale i s klesající morálkou členů své výpravy. Osvědčil znovu svou příslovečnou tvrdost, když se například nerozpakoval popravit na výstrahu jednoho z dezertérů, kteří se hladoví kajícně vrátili k expedici.
Emin Paša, původně německý lékař a přírodovědec, byl nalezen poblíž Albertova jezera a společně se svými lidmi eskortován, paradoxně proti své vůli, na pobřeží dnešní Tanzanie. Stanley při této cestě nejenom znovu překonal střední Afriku od oceánu k oceánu, ale učinil řadu geografických objevů. Jako první běloch pronikl například do pralesa Ituri na jednom z přítoků Konga a dostal se tam do styku s Pygmeji, které později zvěčnil ve svých pionýrských studiích z Ituri náš krajan Pavel Šebesta.
Jakkoli jeho kritiků neubývalo, stal se Stanley po všech těchto dobrodružstvích v Británii celebritou. Psal knihy a cestoval už jenom se svými přednáškami – nejprve znovu do Ameriky a potom i do Austrálie. Na sklonku života, v roce 1899, pak tento odchovanec chudobince v St. Asaphu, kterého nechtěla ani vlastní matka, obdržel šlechtický titul.
Henry Morton Stanley zemřel v květnu 1904. Mimochodem skonal ve stejném měsíci a roce jako náš skladatel Antonín Dvořák a měl s ním i stejný rok narození – 1841. Oba, geniální hudebník i slavný cestovatel, pocházeli z velmi skromných poměrů, dokonce oba z řeznické rodiny, a oběma se dostalo za života světového uznání.

Category: 2004 / 10

Třetina mauritánského námořního teritoria je tvořena jedním z největších národních parků na světě: Arguin Bank National Park. Rezervace o rozloze 12 000 km2 je vykrojená do zkamenělé delty podél Atlantského oceánu a zabírá skoro 200 km pobřeží. Zátoka je útočištěm bezpočtu ptactva, které se každou zimu stěhuje do jejích úzkých zákrutů, a také jedinečnou zásobárnou veškeré ichtyologické fauny.

To je území Imragenů, mauritánských rybářů, kteří v tomto nejbohatším lovišti ryb na světě vytvářejí při rybolovu celou čtvrtinu hrubého domácího produktu a celou polovinu vývozu Mauritánie. Území, vklíněné mezi poušť, která zabírá až 90 % Mauritánie, a oceán. Území bez studní, silnic a elektřiny. V devíti vesnicích, které před 20 lety byly jen kočovnými tábory, žije necelých 2000 Imragenů.
Imragenové byli dříve otroky bílých Maurů a kočovali s nimi saharskými pouštěmi se stády velbloudů. Když bylo v roce 1980 v Mauritánii zrušeno otroctví, začali se usazovat. Vzdali se tradičních stanů a vybudovali pevná obydlí. Na svém území mají jedinou továrnu – na odsolování mořské vody ve vesnici Mamghar. Když auta přivážejí tuto upravenou vodu do vesnice, místní ženy je vítají hudbou. Není divu, když dalším zdrojem pitné vody jsou studny, jež jsou většinou roztroušené desítky kilometrů ve vnitrozemí.
Jedinou slušnou obživu poskytuje rybolov. V parku přitom platí přísná restriktivní opatření: lov motorovými čluny je zakázán, takže zdejší rybáři loví jen s pomocí tradičních člunů lanche. Vyrábějí se v loděnici, kterou začátkem 90. let založila ve vesnici R’Gueiba nadace národního parku Arguin Bank International. Regulován je i lov pomocí sítí. Přesto jsou úlovky bohaté. Nejčastěji se prodávají v Senegalu a Mali. Pod tlakem asijského trhu začali Imragenové před necelými 10 lety lovit žraloky. Přitom na export jdou jen nasolené a usušené žraločí ploutve. Lov ale vedl k vážnému snížení počtu žraloků v místních vodách. Podobně ohroženi jsou rejnoci. Proto byl tento rybolov letos v národním parku zakázán.
V každé vesnici ale bylo vytvořeno družstvo, které nabízí turistické atrakce. Exkurze v tradičních člunech umožňují turistům objevovat zimoviště ptáků v zátoce.

Category: 2004 / 10

Lidé v Africe sarančata rádi jedí. Praží si je na ohni nebo je pojídají nakládaná. Ostatně saranče patří do kategorie zdravé výživy: obsahuje 62 % proteinů a jen 17 % tuku, kromě toho i neobyčejně mnoho minerálů, jako draslík, sodík, mangan, železo. Milionová, možná miliardová mračna sarančat však nyní bleskovým tempem vyjedla část Afriky. Tak pustošivé nálety nezažil kontinent posledních patnáct let.

MILIARDOVÁ ARMÁDA NA POSTUPU
Státy západní a subsaharské Afriky vyhlásily v létě výjimečný stav. Nepropukly tu žádné nepokoje, neschylovalo se k občanské válce. Afriku zachvátila jiná hrozba: začala invaze sarančat. A byly jich miliardy. Odborníci odhadují asi osmdesát milionů kusů na jeden kilometr čtvereční. Mračno vyrazilo z oblastí jižně od pohoří Atlas, kde se kvůli loňským vydatným dešťům sarančata extrémně přemnožila. Miliardová hmyzí armáda postupovala rychlostí až 130 kilometrů za den z Libye, Alžírska, Tuniska a Maroka, přesunula se do oblasti Západní Sahary, Mauritánie, Kapverd, Senegalu, Mali, Nigeru a Čadu a míří na Súdán.
„Žerou úplně všechno, úrodu na polích i přírodní zeleň, zůstávají po nich jen ohlodané stvoly,“ vysvětlil Keith Cressman z organizace OSN pro výživu FAO. „Kromě toho jsou schopna svůj počet během jediného měsíce ztrojnásobit,“ dodal expert.
Takovou přírodní katastrofu si většina z nás nedokáže ani představit. Cyklony, záplavy a zemětřesení, to ano. Ale invazi sarančat? Letos jí padlo za oběť zatím deset milionů hektarů afrických polí. Dravý hmyz zdecimoval mauritánskou metropoli Nouakchott. Přestože se obyvatelé snažili proti náletu bojovat hradbou ze zapálených pneumatik, sarančata nakonec sežrala i trávu na fotbalovém stadionu.
Dospělé saranče sní denně tolik, co samo váží – tedy přibližně jeden až dva gramy. Malé hejno o půl milionu jedincích spase za jediný den na polích úrodu, která by nasytila 2500 lidí. Nebo by stačila pro 10 slonů či 25 velbloudů. Osmdesát milionů sarančat sežere 160 tun vegetace denně. A to i v pouštních oblastech, kde je úrodné půdy velmi málo. Škody na úrodě by do roka mohly dosáhnout až 245 milionů dolarů, tedy asi 6,5 miliardy korun. „Sarančata používají válečnou taktiku. Neznají hranic. Není přehnané tvrdit, že letošní mimořádná invaze ohrožuje životy lidí,“ uvedl senegalský ministr zemědělství Habíb Syla.
Vážné nebezpečí představuje postupující kolona sarančat také pro západosúdánský region Dárfúr, kde přežívá přes milion lidí v uprchlických táborech s minimem jídla a vody. Sarančata by pro ně znamenala další pohromu.

PROČ SE PŘEMNOŽUJÍ?
Proč jsou sarančata celá léta v klidu, a najednou se zkázonosně přemnoží? A proč zrovna rok po vydatných deštích? Je to jednoduché. Během období dešťů se zvýšila potravní nabídka, takže se vylíhlo a přežilo velké množství jedinců. V následujícím suchém období se množství potravy zmenšilo, ale sarančat bylo víc než obvykle. Při shánění potravy se shlukují na místech, kde ji mohou najít, a zároveň jsou vlivem sdružovacího pudu náchylnější k vzájemnému následování. Vzniklá hejna jsou pestřeji zbarvená a mají pozměněné chování, než jedinci v usedlých fázích. Odborně se tomu říká princip tzv. fázového polymorfismu. V literatuře se popisuje hejno sarančat stěhovavých, které mělo až 35 miliard jedinců, takže vážilo 50 000 tun.
Afriku letos spásalo saranče všežravé Schistocerca gregaria. Co o něm víme?
Zvládá široké rozmezí teplot od 0 ̌C až po 60 ̌C. Pokud nedojde k přemnožení, obývá obvykle oblasti jižně od Sahary a také Indii. Tedy plochu okolo 16 milionů km2 ve zhruba 30 zemích světa. Pokud se ale tento druh sarančete masivně přemnoží, může při své invazi obsadit plochu 29 milionů km2, zhruba 20 % zemské souše, a problémy způsobit až v 60 zemích. A to nejen v zemích Afriky a Asie, ale i Evropy. Testy ve větrném tunelu prokázaly, že saranče je schopné letět nepřetržitě 17 hodin. Co se týká letu, tak rekordem je přelet z Kanárských ostrovů na britské ostrovy, což představuje vzdálenost 1600 mil. Došlo k němu v roce 1954.

JAK SE INVAZI BRÁNIT?
„Nejlepší obranou je rozprašování pesticidů z letadel, na to však africké země nemají peníze,“ zdůraznil expert FAO Keith Cressman. Letos se zatím takto podařilo ošetřit jen čtyři miliony hektarů půdy, převážně však jen na severu – v Maroku a Alžírsku. „Postižené státy ale potřebují pomoc ve výši alespoň osmdesáti milionů dolarů. Jinak bude letošní úroda v Africe zdevastována,“ řekl výkonný tajemník organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) Thami Benhallima. „Naší jedinou nadějí je tak postoj dárcovských zemí,“ dodal.
Senegalský prezident Abdoulaye Wade se proto dopisem obrátil o pomoc na prezidenty George Bushe a Jacquesa Chiraka. „Proč nevyhlásíte válku migrujícím sarančatům, která mají potenciál zahubit mnohem více lidí než války a konflikty?“ uvedl ve svém apelu.
Podle FAO byly v nejvyšší nouzi použity plamenomety, obrovské vysavače i laser. Jedovaté postřiky organofosfáty jsou ovšem odzkoušené a fungují. Zastánci nechemických metod volají i po využití biologického boje: možností je aplikace regulátorů hmyzího růstu či sterilizace samiček, které by nebyly schopny naklást životaschopná vajíčka. Sarančata hubí i různé druhy hmyzožravých ptáků. Z našich domácích druhů je to kavka obecná Corvus monedula nebo špaček růžový Sturnus roseus. Když se však sarančata dostanou do migrační fáze, přirození nepřátelé jejich nevypočitatelná hejna nezastaví.

NIČIVÉ ÚTOKY ZNÁME I Z MINULOSTI
V posledních letech jsou invaze sarančat ve světě stále ničivější. Před dvěma lety čelil tomuto problému Afghánistán, zejména v provinciích Baghlán, Samangán a Konduz. Katastrofu se podařilo omezit díky rychlé pomoci Organizace OSN pro výživu a zemědělství.
Loni zasáhla hejna západní část USA, především Nevadu a Utah. Američtí experti uvedli, že šlo o nejhorší nájezd sarančat od druhé světové války. V Utahu sežrali nájezdníci dva a půl milionu hektarů úrody. Úřady musely instalovat výstražné značky upozorňující na kluzké vozovky v době, kdy hejna byla na cestě.
Sarančata se objevují na basreliéfech v egyptských hrobkách z XI. dynastie, tedy už v době 2040 let před Kristem. Známý je biblický popis „egyptské rány“ – náletu sarančat, která měla napomoci odchodu Izraelitů z Egypta. F. S. Bodenheimer ve své knize Animal and Man in the Bible Lands připisuje tuto biblickou pohromu právě sarančeti všežravému. Nálety popisuje i Plinius Starší v díle Historia naturalis. A u nás? V přírodopisu živočišstva z roku 1957 se můžeme dočíst: „O prvém vpádu sarančat do střední Evropy podávají zprávu zápisy z kláštera ve Fuldě z roku 873, kde opat Regino tyto katastrofy podrobně popisuje. Sděluje, že během jediné hodiny zničila sarančata veškerou úrodu na 100 jitrech půdy. Zaznamenány jsou pak zvláště zhoubné katastrofy z let 1084, 1333. 1569, České země sarančata vyplenila v letech 1336-38.“

AFRICE HROZÍ HLADOMOR
Proč jsou podobné nálety sarančat tak zhoubné? Býložravá sarančata jednak na polích sežerou úrodu, ale sežerou i veškerou další zeleň široko daleko. Biomasa pak chybí domácím i volně žijícím zvířatům, která hromadně hynou hlady. V převážně zemědělských zemích přicházejí hladomory, případně zadlužení země při nákupu potravin zvenčí.
Zhoršení již tak složitých životních podmínek lze očekávat v Nigeru, Mali, Čadu či Mauritánii. Například Niger, kde se nachází relativně úrodné údolí stejnojmenné řeky, je rozvojovým agrárním státem. Přibližně 90 procent pracovních sil je zaměstnáno v zemědělství, přičemž hlavními plodinami jsou proso, čirok, maniok a podzemnice olejná. Lze si tedy udělat úsudek, jaké hospodářské dopady na tento stát bude mít nálet sarančat. V zemi lze očekávat hladomor a poté podle odborníků i epidemii žloutenky. Přitom úroveň zdravotnictví v Nigeru je velmi nízká a v zemi se rozšířeně vyskytuje malárie. Jen pro začátek budou zapotřebí desítky milionů dolarů, aby se země nedostala do hluboké krize. O tom zdejší vláda ví již své: v letech 1968 až 1975 došlo v důsledku extrémního sucha k rozvratu hospodářství, což vedlo až k občanským nepokojům, a v roce 1974 dokonce k převratu. Vybřednout z krize si vyžádalo značné úsilí, které ještě neskončilo, a nyní se mohou obyvatelé obávat opět velmi složitých roků, kdy půjde doslova o přežití každého člověka.

ROZMNOŽOVÁNÍ SARANČETE VŠEŽRAVÉHO
Při páření samec vyskočí na záda samičky a drží se jí předním párem nohou. Tím se dostanou do kontaktu konce jejich zadečků a samčí sperma se dostane do těla samice, kde oplodní vajíčka. Kopulace trvá od 3 do 14 hodin. Některé samice mohou být oplodněny více než jedním samečkem a sperma může být uloženo v těle samice a použito k pozdějšímu oplodnění. Vajíčka, která samička naklade do půdy, nejsou kladena jednotlivě, ale v jakýchsi „tobolkách“, které měří 3-4 cm. Počet vajíček je poměrně variabilní, může přesáhnout stovku, ale obvykle je to mezi 70-80 vajíčky stmelenými dohromady při prvním kladení. Při dalším kladení se jejich počet zmenšuje. Samice, které migrují v přemnoženém hejnu, kladou však vajíček mnohem méně. Desert Locust Information Service přesto udává, že na jednom metru čtverečním bylo nalezeno 1000 pouzder s vajíčky.
Inkubace vajíček je závislá na teplotě: v letní sezoně vývoj trvá od 10 do 14 dnů, na přelomu zimy a jara 60 až 70 dnů. V prvním larválním stadiu měří saranče zhruba 7 mm a váží průměrně 30-40 mg. Dospívání je pro saranče poměrně náročnou a svým způsobem i nebezpečnou záležitostí. Je spojené s „převlékáním pokožky“, tedy se situací, kdy se sarančí nymfa nemůže bránit ani útokem, ani útěkem. Než takové saranče dospěje, může to trvat tři až pět měsíců. Dospělý jedinec měří asi 5 cm a váží 1-2 gramy.

SARANČE NENÍ KOBYLKA
Saranče všežravé se u nás dá koupit, kus za čtyři koruny. Chovatelé exotických mazlíčků jimi doplňují stravu třeba některým druhům opic, ale nepohrdne jimi ani mnohý z hlodavců. Saranče nabízí k adopci ZOO Praha za pouhou stovku. Na druhou stranu dělají sarančata škody za miliardy dolarů.
Kobylku sedlal v Sekorově knize Ferda Mravenec. Tykadla jí elegantně čněla vzhůru a sahala jí zhruba do půli zad. Saranče je má krátká. V tykadlech je také nejnápadnější rozdíl mezi sarančaty a kobylkami, i když rozdílů je samozřejmě víc.
Sarančata mají jiný typ sluchového orgánu než kobylky, je umístěn na bocích prvého článku zadečku, zatímco kobylky jej mají na předních holeních. Sarančata vydávají zvuk třením zadních stehen o žilky na předních křídlech, zatímco kobylky mají zvukotvorné ústrojí na bázi křídel a při vydávání cvrčivého zvuku stehna nepoužívají. Samice kobylek mají dlouhé kladélko trčící ze zadečku. Kladélko sarančat je zakrnělé a jinak utvářené. Rozdílný je i průběh kopulace.
Odborníci na „škatulkování zvířat“, systematičtí zoologové, nejsou v přesném zařazení těchto tvorů zajedno. Jedni tvrdí, že kobylky a sarančata jsou samostatný řád, častěji jsou však obě skupiny spolu s cvrčky, krtonožkami a jinými řazeny do řádu rovnokřídlých (Orthoptera).

Category: 2004 / 10

Pozemský Měsíc je mrtvý, tekutá voda a život na něm nikdy neexistovaly. Na Venuši prší kyseliny a její povrch, rozžhavený na pět set stupňů Celsia, není moc vhodný pro život. Za nejpravděpodobnější místo, kde se kromě Země mohl podle dosavadních znalostí sluneční soustavy vyvinout život, se považuje Mars. Vědci však předpokládají, že příhodné podmínky k životu trvaly na Marsu příliš krátce na to, aby se v nich vyvinulo něco většího než bakterie, o inteligentních bytostech ani nemluvě. Ba co víc: bakterie budou nejspíš již několik set milionů let mrtvé. Mrtvé od dob, kdy vyschly marsovské oceány. Takže jak nalézt zbytky dávno mrtvých buněk? Jak najít na Marsu stopy života?

CO HLEDÁME? MASTNÉ KYSELINY
Život na Marsu hledaly bez výsledku americké Vikingy v roce 1976. Neúspěšně se o to na přelomu let 2003/2004 pokusila i evropská sonda Beagle 2. Další mise k Marsu plánuje NASA na roky 2005 až 2011. Připravují je týmy vědců a externí výzkumná centra. Mezi nejdůležitější patří laboratoř JPL (Jet Propulsion Laboratory), odkud jsou mise i řízeny.
Zavedu vás do samotného srdce výzkumu těchto laboratoří v kalifornské Pasadeně. Prosté čtverhranné budovy připomínají sídliště a v ničem nenapovídají, že se zde každý den odehrává jedno z nejvíce vzrušujících dobrodružství lidstva. Tým chemiků, fyziků, astrobiologů, geologů a inženýrů z JPL, California Institute of Technology a New Mexico State University si právě na jedné z důležitých schůzek klade neodbytné otázky. Co přesně na Marsu hledáme? A kde to můžeme nalézt?
Tyto otázky se mohou zdát triviální, ale není tomu tak. Mars je zřejmě mrtvý již několik miliard let. Pokud na něm kdy byl buněčný život, buňky jsou dávno rozbité na základní stavební kameny. A protože jiné formy života neznáme, vycházíme z pozemské buňky. Ta má tři základní složky: DNA, bílkoviny a mastné kyseliny.
První z nich, deoxyribonukleová kyselina (DNA), vypadává ze hry hned na začátku. Je totiž nestabilní a v horizontu milionů let po ní na Marsu nezbudou ani stopy. Nemá tedy cenu po ní pátrat. Nadějnějším kandidátem jsou bílkoviny, jejichž základním stavebním kamenem jsou aminokyseliny, které si pozemské organismy vyrábějí pouze ve formě L. Ve své druhé formě D jsou v živé hmotě na Zemi prakticky nepřítomné. Naopak aminokyseliny, které nemají původ v živých organismech, ale například ve hvězdném prachu, se vždy vyskytují stejnoměrně zastoupeny v obou svých formách D a L v poměru 50 na 50. Jestliže tedy na Marsu nalezneme stejné zastoupení L i D aminokyselin, je zřejmé, že tam „napadaly“ z kosmického prostoru. Pokud jsou ovšem na Marsu přítomny aminokyseliny pouze v jedné ze svých forem, znamená to, že tam byly s určitostí vytvořeny živými organismy. Byl by to tedy důkaz života na Marsu. Důkaz, po kterém všichni pátráme. Jenže aminokyseliny pocházející z živých organismů mohou být po mnoha stamilionech let naředěny, nebo překryty těmi, které napadaly z hvězdného prachu. Jejich analýza tedy nemusí o přítomnosti života na Marsu přinést jednoznačnou odpověď.
Poslední na seznamu jsou mastné kyseliny. Na rozdíl od jiných částí buňky jsou velmi odolné vůči kosmickému záření a nepříznivým vlivům. Prakticky neporušeny mohou přetrvat po stamiliony let. Navíc jejich výskyt je vždy spojen s výskytem živých organismů. Jsou totiž součástí buněčných stěn, bez kterých si živé organismy nedokážeme představit. Pokud kdy byl na Marsu život, určitě po sobě zanechal stopu v podobě mastných kyselin. Mastné kyseliny jsou z astrobiologického hlediska skvělí kandidáti. Jedinou jejich chybou je, že jsou obtížně detekovatelné. Pro chemiky a inženýry v našem týmu tvrdý oříšek: zkonstruovat zařízení pro jejich analýzu.

CHEMICKÁ LABORATOŘ NA MIKROČIPU
Zjistit, zda na Marsu byl, nebo dokonce je život, tj. detekovat mastné kyseliny nám může pomoci pouze dokonalá chemická analýza vzorků. Klasickou chemickou laboratoř s lidskou obsluhou mít na povrchu Marsu ještě dlouho nebudeme. Ale i odebrání vzorků z Marsu sondou a jejich doprava do pozemské laboratoře je technicky a finančně nesmírně náročná záležitost. Bylo by třeba zkonstruovat sondu, která na Marsu nejen přistane, ale bude mít také dost paliva na opuštění jeho povrchu a návrat na naši rodnou planetu. Vzorky přivezené na Zemi mohou navíc obsahovat živou marsovskou bakterii, která by mohla kontaminovat pozemskou ekosféru a mít zdrcující vliv na zdejší život.
Další možností je vyslat na Mars miniaturní, ale plnohodnotnou automatickou laboratoř, která bude výsledky analýz posílat na Zemi pouze po rádiových vlnách. Takovou laboratoř, která by se jednoduše vešla do malé pohyblivé sondy, jež bude zkoumat vzorky ze širokého okolí. Laboratoř, která by měla malou spotřebu elektrické energie. Prostě komplexní miniaturní laboratoř, která je snem plánovačů všech kosmických misí už po desetiletí. A vyvinout takovouto laboratoř pro misi k Marsu je právě úkolem našeho týmu.
Dnes dokážeme vyrobit chemickou laboratoř na silikonovém mikročipu o rozměrech několika centimetrů čtverečních. Můžeme v ní integrovat veškeré analytické kroky, které probíhají v klasické chemické laboratoři. Taková mikročipová laboratoř je složitý systém mikrokanálků s průměrem několika desítek mikrometrů a délkou několik centimetrů, které se podle potřeby kříží, rozvětvují, ústí do mikroreaktorů, mikromixérů, separačních kanálků a detekčních cel.
Kapalina s chemickými látkami se v kanálcích mikročipu nepohybuje díky tlakovým pumpám, které se běžně používají v klasických velkých laboratořích. To by bylo příliš složité, objemné a hmotné, a tudíž pro kosmickou misi nepoužitelné. Je transportována pomocí jevu zvaného elektroosmóza. Ta umožňuje pohyb kapaliny pouze mezi místy, kde je aplikováno elektrické pole. Chytrým přepínáním elektrického pole tak můžeme pohybovat kapalinou pouze v některých částech mikročipu, a tak ani při složitém větvení mnoha kanálků není nutné používat záklopky či ventily, což by bylo nutné, kdybychom používali tlakové pumpy. A co více – elektroosmotická pumpa díky malé spotřebě elektrické energie může fungovat celý týden na tužkovou baterii.
Laboratoř na mikročipu bude při kosmické misi muset při přistání na Marsu čelit přetížení více než 200 G, dokázat operovat při teplotách -200 až +30 ̌C a vydržet dlouhodobé skladování před použitím – alespoň 600 dní. Splnit tyto požadavky je náročné a vyžaduje to zavedení velkého množství nových technologických postupů.

CRYOBOT V POLÁRNÍCH ČEPIČKÁCH
Takže už víme, co hledat a jak to analyzovat. Ale kde hledat? Pozemské organismy potřebují ke svému životu vodu. A protože žádné jiné organismy neznáme, předpokládáme, že ty marsovské též. Voda, zmrzlá na kost, zůstala pouze v polárních čepičkách Marsu, kde může tvořit až několik set metrů tlustou vrstvu ledu. Tady se pravděpodobně mohou nacházet zakonzervované zbytky života. Proto se sonda navržená naším týmem vydá právě tam. Nebude hledat stopy života pouze na povrchu. Bude se muset dostat do vnitřku ledovcové pokrývky.
K tomu jí může pomoci jedině vrtný systém – aktivní, nebo pasivní. Použití aktivního vrtného systému s rotujícími vrtnými korunkami a protimrznoucími kapalinami je značně energeticky náročné, nehledě na to, že může kontaminovat marsovské prostředí. Jeho výhoda je v tom, že pokud vrtná souprava narazí na vrstvu prachu či drtě, dokáže jí proniknout. Pasivní vrtné systémy mají podobu tepelného tělesa protavujícího se do hloubi ledovce vlastní vahou. Jejich výhodou je energetická nenáročnost, ale nedokáží projít vrstvou prachu či suti.
Tým JPL vyvíjí sondu, která kombinuje výhody obou systémů. Cryobot, jak se sonda jmenuje, je založen na velmi jednoduchém a přitom geniálním nápadu: má tvar torpéda o délce asi jednoho metru a průměru 12 centimetrů, v jehož špičce je umístěn radioaktivní zdroj vytvářející radioaktivním rozpadem atomů dostatek tepla na to, aby se Cryobot svojí vlastní vahou pomalu protavil do nitra ledovce.
Roztavenou vodu, obsahující možný biologický materiál, bude odebírat a průběžně analyzovat laboratoř na mikročipu umístěná v útrobách Cryobota. Ohřátou vodu bude Cryobot vyvrhovat speciální tryskou zpět proti ledu. Tím rozmělní i případnou kamennou drť, která by ho jinak zastavila. Nezbývá než doufat, že marsovské ledovce neobsahují velké kusy kamenů, které by Cryobot na svém sestupu nedokázal překonat.
Voda nad Cryobotem bude v mrazivém marsovském ovzduší samozřejmě nezadržitelně zamrzat. Komunikace s povrchem je proto vyřešena ve stylu třetího tisíciletí. Cryobot bude během svého sestupu odhazovat v pečlivě vypočtených vzdálenostech miniaturní transmitory. Ty sice v ledu zamrznou, ale díky tomu, že budou pracovat na podobné bázi jako pozemské mobilní telefony, to nevadí. Cryobot se spojí s nejbližším transmitorem, ten s dalším a tak dále, stejně jako ve staré hře na tichou poštu, až bude signál předán další sondě, čekající na povrchu ledovce, která jej odešle do střediska JPL/NASA v Pasadeně. Led v různé hloubce vede signál různě, a tak vzdálenosti mezi transmitory musí být velmi pečlivě spočítány a odzkoušeny, aby nedošlo ke „ztrátě signálu“.

– – –
Hotový prototyp Cryobota už tým otestoval v norských ledovcích. Cryobot se protavil do hloubky 23 metrů. Pak se bohužel prudce zhoršilo počasí a experiment bylo nutné ukončit. I tak testy proběhly velmi úspěšně a potvrdily funkčnost Cryobota v reálných podmínkách. Vyslání Cryobota k Marsu jako jednoho z malých průzkumných robotů – scoutů se plánuje v roce 2011. Další Cryobot s minilaboratoří bude v budoucnosti vyslán také k jupiterskému měsíci Europa. Tam bude pátrat po životě v jeho oceánu, pokrytém silnou vrstvou ledovcového příkrovu. Na Zemi se pro Cryoboty plánuje použití v jezeře Vostok, ukrytém čtyři kilometry pod ledovcovým příkrovem Antarktidy. Cryobot i s laboratoří bude obětován, zamrzlý hluboko v ledu, ale informace, které nám zašle, možná změní celý náš pohled na život a vesmír.


ÚSPĚŠNÉ MISE K MARSU
Mariner 4 (1964, USA)
Pořídil první detailní snímky jiné planety sluneční soustavy; mimo jiné ukázal povrch zbrázděný meteoritickými krátery. Byl zkonstruován jako tzv. „průletová sonda“: během krátkého průletu kolem Marsu (14. 7. 1965) vyfotografoval 21 snímků. Vypuštěn byl 28. listopadu 1964.

Mariner 6 a 7 (1969, USA)
Dvojice totožných průletových sond byla navedena k těsnému průletu kolem rovníku a jižní polární čepičky Marsu (31. 7. 1969 a 5. 8. 1969). Shodou okolností byl k oběma sondám Mars natočen tak, že jim nastavil polokouli pokrytou pouze krátery; objev velkého kaňonu a mohutných sopek na rovníku učinil až Mariner 9. Sondy byly vypuštěny 24. 2. 1969 a 27. 3. 1969, na Zemi odeslaly dohromady 201 fotografií.

Mariner 9 (1971, USA)
Sonda pro dlouhodobé sledování a výzkum Marsu byla prvním „orbiterem“, sondou, která se dostala na oběžnou dráhu kolem rudé planety. Dorazila k Marsu 13. 11. 1971 v době, kdy na něm zuřila obrovská prachová bouře, zamezující jakémukoli pozorování povrchu. Když se po měsíci uklidnila a usadil se prach, Mariner 9 ukázal Mars, jak jsme ho neznali: gigantické vulkány dosahující výšky 25 km, obrovský kaňon dlouhý 4800 km, a co bylo největším překvapením, zbytky prastarých říčních koryt. Mariner pořídil 7329 fotografií a zmapoval tak 100 % povrchu Marsu. Mariner 9 byl vypuštěn 30. 5. 1971.

Mars 2 a 3 (1971, SSSR)
Totožné sondy s ambiciózním plánem – stát se orbitery Marsu a vyslat přistávací moduly určené k průzkumu jeho povrchu. Přistávací modul sondy Mars 2 vstoupil do atmosféry Marsu 27. 11. 1971, bohužel pod prudším úhlem, než bylo plánováno, a tak havaroval na jeho povrchu. Úspěšnější byla sonda Mars 3, jejíž přistávací modul dne 3. 12. 1971 sestoupil až na povrch rudé planety. Stal se tak prvním výtvorem lidského rodu, který přistál na jiné planetě sluneční soustavy. Na své palubě měl přístroje pro studium chemického složení povrchu, včetně hledání organického materiálu a známek života. Nesl také malého kráčejícího robota, který však nikdy nebyl využit. Modul též obsahoval zařízení pro studium atmosféry Marsu, jejího chemického složení, teploty, tlaku a síly větru. Právě silný vítr se stal sondě osudný, zřejmě ji převrátil – přistávací modul se odmlčel 20 sekund po přistání a přenesl pouhých 75 řádků obrazu z povrchu planety. Přistál totiž do extrémně silné prachové bouře, zuřící po celém povrchu Marsu. Mateřské sondy do roku 1972 obíhaly Mars a odeslaly množství vědeckých informací. Mars 2 a 3 byly vypuštěny 19. 5. 1971 a 28. 5. 1971.

Viking 1 a 2 (1975, USA)
Sondy Viking úspěšně přistály na povrchu Marsu a sloužily zde po několik let jako vědecké fyzikální laboratoře. Kromě mnoha vědeckých experimentů, jako bylo stanovení složení marsovské atmosféry, sledování teploty a zemětřesení, nesly na palubě jednoduchou laboratoř pro hledání života. Výsledky těchto experimentů však nebyly průkazné, a tak otázka existence živých organismů na Marsu zůstává otevřená. Sondy odstartovaly ze Země 20. 8. 1975 a 9. 9. 1975 a na Marsu přistály 20. 7. 1976 a 3. 8. 1976, k Zemi odeslaly desítky tisíc fotografií.

Mars Global Surveyor (1996, USA)
Po více než dvou desetiletích úspěšná mise k Marsu. Global Surveyor byl úspěšně naveden na oběžnou dráhu okolo rudé planety a podrobně zmapoval celý povrch Marsu. Díky kombinaci snímkování povrchu a výškoměru máme informace o 3D struktuře povrchu. Sonda přinesla také detailní záběry vyschlých řečišť. Global Surveyor odeslal na Zemi větší množství informací než všechny předchozí sondy. Vypuštěn byl 7. 11. 1996, k Marsu dorazil 12. 9. 1997. Vědecká data vysílá dodnes.

Mars Pathfinder (1996, USA)
Sonda nesoucí první funkční „marsochod“ v historii – Mars Rover (pojmenovaný Sojourner) – využila novou metodu přistání na povrchu, kdy přímo vstoupila do atmosféry bez navádění na orbit. Mars Pathfinder přistál 4. 7. 1997 v oblasti Ares Vallis, v kamenitém terénu, který se považuje za pozůstatek po obrovských záplavách. Sojourner provedl na patnáct chemických analýz horniny a vyslal několik set snímků. Na základě jeho objevů vědci předpokládají, že Mars byl v minulosti teplejší a vlhčí, s hustší atmosférou a vodou v tekutém skupenství. Jeho poslední signál byl na Zemi přijat 27. 9. 1997. Na úspěch Sojourneru navazují Mars Rovery vypuštěné roku 2003.

Mars Odyssey (2001, USA)
Hlavním úkolem této sondy je z orbitu zmapovat chemické složení hornin na povrchu Marsu, tedy zjistit, z čeho se Mars skládá, hledat zmrzlou vodu pod povrchem planety a zjistit radiaci Marsu pro minimalizaci rizik budoucích expedic s lidskou posádkou. Mars Odyssey byl ostře sledován, protože navedení na orbit kolem Marsu bylo realizováno brzděním o atmosféru – manévrem, při němž shořela předchozí sonda Mars Climate Orbiter (1998). Naštěstí celý manévr o 332 skocích v atmosféře dopadl úspěšně, Mars Odyssey dne 22. 5. 2004 úspěšně ukončila desetitisící oblet Marsu a stále plní vědecké úkoly. Vypuštěna byla 7. 4. 2001, k Marsu dorazila 24. 10. 2001.

Mars Express (2003, EU)
Orbitální sonda, vypuštěná Evropskou kosmickou agenturou (ESA), má za cíl získání fotografií s vysokým rozlišením pro studium geologie Marsu (rozlišení 10 m, maximální až 2 m), mineralogické studium povrchu (rozlišení 100 m), studium podpovrchových struktur do hloubky několika kilometrů, sledování cirkulací atmosféry a jejích interakcí s povrchem. Vypustila přistávací modul Beagle 2, se kterým však nikdy nebyl navázán kontakt. Mars Express byl vypuštěn 2. 6. 2003, na oběžnou dráhu kolem Marsu byl naveden 20. 12. 2003 a stále pracuje.

Mars Exploration Rover Mission (2003, USA)
V této misi přistály dva rovery, pojmenované Spirit a Opportunity (4. 1. 2004 a 25. 1. 2004), na povrchu Marsu a navázaly na úspěch Sojourneru. Spirit a Opportunity jsou zcela autonomní roboty, které na rozdíl od Sojourneru pracují bez „mateřské základny“ a nesou si veškeré přístroje s sebou. S řídicím centrem na Zemi mohou komunikovat přímo nebo přes sondy Mars Odyssey a Mars Global Surveyor. To jim umožňuje mnohem větší akční rádius, každý den mohou urazit až 40 metrů. Na palubě mají několik přístrojů pro průzkum složení hornin a jejich hlavním úkolem je pátrat po geologickém složení hornin v místě přistání, přítomnosti vody a jejím působení na povrchu Marsu. Obě sondy přesáhly plánovanou životnost 90 dní a po více než šesti měsících výzkumu stále pracují. Byly vypuštěny 10. 6. 2003 a 8. 7. 2003.


PLÁNOVANÉ MISE K MARSU
Mars Reconnaissance Orbiter (2005, USA)
Orbiter, vybavený kamerou s vysokým rozlišením (až několik desítek centimetrů), bude pátrat po stopách vody na povrchu, bude studovat atmosféru a klima na Marsu. Bude hledat vhodná místa pro přistání dalších misí a těm také poslouží jako komunikační centrum. Vypuštění je plánováno na 10. 8. 2005, přílet k Marsu v březnu 2006.

Phoenix (2007, USA)
První z misí tzv. scoutů, malých levných kosmických sond. Přistane na severním pólu Marsu mezi 65 ̌ a 75 ̌ severní šířky. Robotická ruka nabere vzorek podpovrchového ledu a chemická laboratoř na palubě Phoenixu bude hledat stopy života. Sonda samozřejmě bude též studovat geologické složení a atmosférické podmínky. Vypuštění se plánuje na konec roku 2007.

Mars NetLander (2009, EU)
Mise čtyř přistávacích modulů má za úkol dlouhodobé studium Marsu (minimálně jeden Martský rok, 687 dní), jeho seizmologie a atmosféry. Za úkol mají také prozkoumat povrchové a podpovrchové složení Marsu.

Mars Science Laboratory (2009, USA)
Pohyblivá laboratoř ve formě roveru pro dlouhodobý výzkum Marsu, jeho projektovaná životnost je minimálně jeden marsovský rok. Mars Science Laboratory bude mít za svůj hlavní cíl průzkum potencionálních biotopů a hledání stop života.

Druhá dekáda 21. století
NASA předpokládá vyslání dalších scoutů, mj. Cryobota, na Mars okolo roku 2011. Plánuje se vyslání sondy pro návrat vzorků zpět na Zemi v letech 2014-2016. Evropská kosmická agentura (ESA) v rámci projektu Aurora vyvíjí vlastní rovery a zařízení pro návrat vzorků na Zemi v obdobném časovém horizontu.
NEÚSPĚŠNÉ MISE K MARSU
Mars je tvrdý oříšek. Dvě ze tří sond, které k němu kdy byly vyslány, nikdy nepřinesly žádná použitelná vědecká data. Dvě sovětské sondy Marsnik 1 a 2, mající za cíl průlet okolo Marsu, se z důvodu havárie nosných raket nedostaly ani za hranice zemské atmosféry (1960). Sovětské Sputnik 22 a Sputnik 24 (1962) explodovaly pro závadu na nosičích na oběžné dráze Země v době „kubánské krize“ a málem způsobily jadernou válku – jejich zbytky byly detekovány americkými radary na Aljašce a považovány za ruský atomový úder. S další sondou, Mars 1 (1962), ztratilo sovětské pozemní středisko spojení ve vzdálenosti 107 milionů kilometrů od Země, dávno před dosažením rudé planety, okolo které prolétla jako mrtvé těleso. Se sovětským Zond 2 (1964) se taktéž ztratilo spojení dávno předtím, než dorazil k Marsu, stejně jako s americkým Marinerem 3 (1964). Sovětský Mars 1969 A pro poruchu na nosné raketě dokázal doletět jen na ruský Altaj, Mars 1969 B ani to ne a havaroval 3 km od startovací rampy. Americký Mariner 8 si spolu s nosnou raketou pro změnu vybral Atlantský oceán (1971). Rok 1971 je obzvlášť smolný. Ambiciózní sovětský Kosmos 419, mající za cíl přistání na Marsu, se dostává pouze na oběžnou dráhu kolem Země. Sovětský Mars 2 se dokázal přemístit alespoň k Marsu, ale jeho přistávací modul vstoupil do atmosféry pod příliš strmým úhlem a havaroval. Přistávací modul Mars 3 byl 20 sekund po dosednutí na povrch rudé planety zničen prudkou písečnou bouří. Sondy Mars 4-7 (1973) se měly stát umělými družicemi rudé planety a vysadit přistávací moduly, ale kvůli problémům s řídicím počítačem Mars 4 a přistávací modul Marsu 7 nezvládly brzdný manévr a kolem planety jen proletěly. Mars 5 se sice na oběžnou dráhu kolem svého jmenovce dostal, ale po srážce s mikrometeoritem se mu prorazil plášť, došlo k úniku hnacích plynů a sonda se po 22 obězích odmlčela. Mars 6 vyslal přistávací modul, se kterým se těsně před dosednutím na povrch ztratil kontakt; provedl sice alespoň základní měření v atmosféře, ale ta se později ukázala jako úplně mylná. Problémy s elektronikou pronásledovaly i další sovětskou misi Phobos 1 a 2 (1988). S první z nich bylo ztraceno spojení kvůli chybě v softwaru, druhá kvůli poruše hardwaru počítače selhala před splněním svého hlavního úkolu – měla vysadit miniaturní sondy na měsíček Phobos. S americkou sondou Mars Observer (1992) byl ztracen kontakt několik dní před příletem k Marsu, Sovětský Mars 96 (neboli Mars 8, 1996) spadl pro poruchu nosiče do Tichého oceánu. Mars Climate Orbiter (1998) shořel v atmosféře během brzdicího manévru. Doplatil na typicky americkou chybu – některé údaje k němu byly zasílány v amerických měrných jednotkách, nikoli v metrickém systému. Vnořil se tak do atmosféry Marsu ve výšce 57 km, namísto lehkého přibrzdění ve výšce 140-150 km. Kdypak Američané opustí stopy a míle? Že cesta k Marsu je trnitá, poznali i Japonci. Komunikační systém jejich sondy Nozomi (1998) vzal za své při sluneční bouři, která tak vlastně jen zkrátila trápení sondy s jejím pohonným systémem. Americké přistávací moduly Mars Polar Lander/Deep Space 2 (1999) úspěšně vstoupily do atmosféry Marsu, ale nikdy se už neozvaly, stejně tak jako britská Beagle 2 (2003), zatím poslední „oběť“ Marsu.


MARS V ČÍSLECH
Čtvrtá planeta od Slunce oběhne mateřskou hvězdu jednou za 686,98 dne ve vzdálenosti 1,38 až 1,67 AU (1 AU = střední vzdálenost Země od Slunce). Rovníkový průměr Marsu je 6794 km (je tedy přibližně poloviční než Země), avšak jeho povrch zabírá pouze 28 % povrchu zemského, což přibližně odpovídá ploše zemské souše. Díky menším rozměrům je na Marsu i menší přitažlivost, rovnající se asi 40 % pozemské. Sklon rotační osy Marsu je 25,19°a doba rotace planety kolem ní 24 hod. 37 min. 23 sec. Tyto hodnoty jsou ze všech planet sluneční soustavy nejpodobnější hodnotám pozemským (Země: sklon osy 23,45°; doba rotace 23 hod. 56 min. 4 sec.), což vede i k tomu, že délka dne a noci a střídání ročních období jsou si na obou planetách podobné. Pro svoji vzdálenost od Slunce a kvůli řídké atmosféře panují na Marsu mnohem nižší teploty, od +27 °C do -140 °C. SLOŽENÍ ATMOSFÉRY MARSU
Odpadní produkt živých organismů?
Řídká atmosféra Marsu (140krát řidší než pozemská atmosféra) obsahuje 95,3 % oxidu uhličitého, 2,7 % dusíku, 1,6 % argonu, 0,13 % kyslíku, stopová množství vody, oxidu uhelnatého, formaldehydu a metanu. I přesto, že se metan vyskytuje ve velmi nízkých koncentracích (0,000 01 %), je jeho objev v atmosféře Marsu sondou Mars Express velmi významný. Metan je totiž v atmosféře Marsu rychle oxidován a přeměňuje se na vodu a oxid uhličitý. Během několika set let by po něm neměla zbýt ani památka. Objev metanu v atmosféře tudíž znamená, že tento plyn musí do atmosféry doplňovat nějaký zdroj. Tím je pravděpodobně sopečná aktivita nebo živé organismy, které produkují metan jako svůj „odpadní produkt“.

Category: 2004 / 10

AUTOR: Vlaďka Kubíčková

Před třiceti lety bylo Američanovi Jacku McCordovi něco přes dvacet a vláda mu nabídla buď Vietnam, nebo práci v mírových sborech. Jack zvolil druhou možnost a vydal se pomáhat lidem v Malajsii. Zůstal dva roky a učil je principům farmaření: jak získávat novou zemědělskou půdu, jak střídat plodiny, přesvědčil je o pěstování nového druhu rýže a svých oblíbených buráků a naučil je zásadám marketingu, aby své výpěstky dokázali dobře prodat. Skutečně si je ale získal teprve tehdy, když se mu podařilo zprovoznit starý nepojízdný traktor, který nikdo neuměl ovládat. V době, kdy jedinou tažnou sílu představovali vodní buvoli, to byla skutečná zemědělská revoluce. A tři dny v týdnu Jack, skvělý golfista, dával lekce golfu bohatým podnikatelům, ale i malajsijskému králi. Za ty dva roky získal Jack mezi místními lidmi řadu přátel. Po třech desítkách let se za nimi znovu vypravil a nás tři Čechy vzal s sebou. Z bývalých rolníků a začínajících učitelů jsou dnes vysoce postavení podnikatelé, ctižádostiví politici a sportovní funkcionáři.

PILÍŘ ASIJSKÉHO BASKETBALU
Dato (malajsijský titul, odpovídá šlechtickému titulu sir) Yeoh Choo Hock je v Malajsii bezesporu významnou personou. Je generálním tajemníkem FIBA-Asia (Mezinárodní federace amatérského basketbalu s působností v Asii). Jeho teritorium zahrnuje 44 zemí – od Japonska přes bývalé jižní sovětské republiky a Indii po Saúdskou Arábii. Přes obrovskou moc, jíž v Malajsii vládne, úctu, jakou k němu místní chovají, i peníze, kterými disponuje, je to neuvěřitelně skromný, otevřený a přátelský člověk. Jeho nejbližší přátelé ho oslovují přezdívkou z mládí – Ahbee. Za doby Jackova působení v mírových sborech v Malajsii pracoval Ahbee jako basketbalový trenér v Kangaru, hlavním městě státu Perlis ležícího při hranicích s Thajskem. V Kangaru trávil po práci večery také Jack a spolu s dalšími americkými dobrovolníky z mírových sborů je vyplňoval basketbalem. Jednou si Ahbee umínil, že sestaví mužstvo, které vyhraje národní turnaj. Do svého týmu rekrutoval čtyři americké dobrovolníky z mírových sborů, kteří sice nehráli basketbal o moc lépe než místní sportovci, drobné Asiaty však převyšovali nejméně o půl metru. Ahbeeho tým v turnaji s převahou zvítězil.
S Ahbeem máme sraz v restauraci v přízemí komplexu MABA (Malajsijská asociace amatérského basketbalu). V roce 1995 koupil Ahbee od města pozemek a na něm nechal vystavět třináctipodlažní administrativní budovu a stadion pro 3000 diváků. Peníze na tento počin získal od sponzorů a neziskových organizací. V administrativní budově má sídlo hotel, basketbalová škola a samozřejmě basketbalová federace. Basketbal je v Malajsii třetím nejrozšířenějším sportem, po fotbale a badmintonu. V Asii jako celku je však číslem jedna.
Ahbee přichází s asi půlhodinovým zpožděním. Chytré oči za skly se zlatými obroučkami, plochý čínský nos, ústa stále jakoby pokřivená v úsměvu. A už nás strká do své toyoty. Musím se pousmát nad bílými nylonovými krajkovými potahy chránícími měkoučkou béžovou kůži, ale nějak mi to k Malajsii sedí. Ahbee kličkuje hustým podvečerním provozem rychlostí pět přestupků za minutu, a když se ptáme, jestli se nebojí policie, vytasí se se svým fíglem: „Titul dato je mi dobrý k tomu, abych se vyvlíkl z placení pokut za dopravní přestupky. Když mě zastaví policie, sáhnu nenápadně do kapsy a na mobilu zmáčknu tlačítko, na kterém mám číslo na svůj další telefon. Z druhé kapsy se ozve zvonění, přiložím mobil k uchu a řvu do něj: ‘Haló, tady je dato Yeoh. Slyšíte mě, dato Yeoh!’ Na to policajt vždycky ztuhne, uctivě mi vrátí doklady a nechá mě jet.“
Kualalumpurský byt Ahbeeho a jeho ženy Yutie je prostorný, útulný a s úchvatným výhledem na mešitu, hotel, budovy univerzity a jezero s umělým vlnobitím. Ahbee neustále přináší z vedlejší místnosti zarámované fotografie. Na každé je on a někdo slavný – malajsijský král, slavný volejbalový trenér John Wooden, David Copperfield! Obývák je vyzdoben červenými kartičkami – je čínský Nový rok a rudé ozdoby mají prý zajistit štěstí. K přivolání peněz zase slouží dvě zlaté sošky koňů – jeden ohnivák stojí na hromadě mincí, druhý na zlaté hroudě.
Člověka trochu zarazí, když tento pragmatický chlapík, který má ve svém basketbalovém počínání dokonale zvládnuté veškeré principy podnikání a rukama mu protékají statisíce ringgitů, vysloví: „Stalo se hóódně zázraků.“ Ahbee totiž věří indickému kouzelníkovi jménem Baba. Jeho kult prý svého času uctívali i Beatles. Baba před dvaceti lety na dálku vyléčil těžce nemocnou Ahbeeho dcerku. Před pár týdny zbavil Ahbeeho vydírání jednoho z jeho šesti bratrů. Zdejší čínská komunita je postavena na rodinných klanech, a tak podraz ze strany sourozence je pro Číňana zhroucením všeho. „Klidně jsem ho mohl nechat zabít, v Kuala Lumpuru jsou tři zločinecké gangy, se všemi se znám. Jenže to není můj styl,“ svěřuje se Ahbee. V Babově chrámu na malajsijském ostrově Penang, kam se Ahbee už léta chodí modlit, mu nechal Baba zprávu, ať se okamžitě spojí s právníkem. To zabralo. Prostřednictvím dopisu, který mu byl doručen velmi spletitou cestou, Baba Ahbeemu také sdělil, že mu umožní udělat dobrý skutek – věnovat 40 tisíc ringgitů (přes 300 tisíc Kč) na operaci smrtelně nemocné ženy ze Švýcarska. Basketbalový guru neváhal ani vteřinu a peníze poslal.

PALÁCE V PANENSKÉ DŽUNGLI
Po dálnici z Kuala Lumpuru, táhnoucí se středem džungle, uháníme k rozestavěnému Ahbeeho domu v Gentingské vysočině. Asi po čtyřiceti minutách opouštíme dálnici a stoupáme po úzké silničce, která se vine vzhůru do deštného pralesa. K tomuhle domu přijde Ahbee trochu jako slepý k houslím. „Jeden můj dobrý kamarád si nahoře na kopci právě staví barák,“ říká Ahbee. „No a nabídnul mi, že když už tam má dělníky a materiál, jestli se nechci svézt s ním. Povídám, tak jo! Něco mi postavte.“ Ahbeeho vůbec nezajímalo, jak bude jeho nový dům vypadat. Do plánů se mrknul, teprve když byla hotová hrubá stavba. Z dřevěné strážní budky u silnice vybíhá snědý Ind a úslužně nám zvedá závoru. Vjíždíme na soukromý pozemek. Do chráněné rezervace, do panenské džungle.
Příjezdová cesta k domu zatím není zpevněná. Škrábeme se do kopce po vybagrovaném žlutočerveném písčitém jílu. Po pětidenním dešti je těžký a nepříjemně přilnavý. Čtyři muži v bílých košilích a nablýskaných polobotkách, kteří jsou tu
s Ahbeem, berou tenhle terén statečně. Ahbeeho budoucí hrad se pyšní úchvatným výhledem na další kopce a džungli pod námi. „Kolik to celé bude stát?“ zkoušíme Ahbeeho. „Nemám ponětí, zeptejte se tady šéfa,“ překvapuje nás rozesmátý Ahbee a nemám důvod mu nevěřit. Ahbee dokonce nezná rozlohu pozemku ani obytnou plochu domu. Číňan, kterého Ahbee označil za šéfa, nás informuje, že je to 4000 a 600 metrů čtverečních.
Po úzké cestě klikatící se džunglí se za deset minut dostáváme k dalšímu domu. Má tři patra, v každém asi čtyři rozlehlé místnosti. Uvnitř domu se počítá i s bazénem. Vyrozumím, že majitel je místní politik a celý palác má částečně sloužit jemu a jeho rodině, ale hlavně si sem, doprostřed džungle, chce zvát přátele z vyšších kruhů na divoké pitky. Na budoucí terase domu, s výhledem na kouřící kopce džungle, se se mnou dává do řeči David. Patrně je zarytý ekolog. Bůhvíproč má potřebu zahrnout mě informacemi, jak tu chrání džungli. „Nedopustíme, aby se tu stavělo příliš. Neustále pozorujeme přírodu a měříme a vyhodnocujeme změny. Třeba támhleten potok,“ mávne rukou směrem k bystřině, která pod hustým porostem bambusů, palem a banánovníků skáče po kamenech. „Odebíráme z něj vzorky vody. Necháme ji odpařit a pak počítáme, kolik procent tvoří špína, která tam dřív nebyla. Anebo počítáme zvěř. Do tabulek si zapisujeme, kolik jsme na určitém místě viděli divokých prasat, tygrů, orangutanů. Totéž uděláme třeba za měsíc, a pak čísla srovnáme. Kdyby to bylo míň, tak prostě výstavbu zastavíme. Každý kus přírody unese jen určitý počet lidí, třeba pět. Jakmile se jich tam pohybuje šest, dochází k poškození. Když projde džunglí jeden člověk nebo dva, rostliny se zase narovnají. Jestliže jsou ale pošlapány dvaceti lidmi, už se nenarovnají nikdy,“ rozhorluje se David. Ukazuje na protější kopec: „Támhle máme nejstarší deštný prales na světě. Třicet milionů let! Uděláme všechno pro to, abychom to tu zachránili.“ Musím přiznat, že mu věřím každou opici.

POLITIK SE ZELENOU DUŠÍ
Všechno je jinak. David je hlavní developer v této oblasti a spolumajitel okolní panenské džungle, později určené pro výstavbu velkolepých domů. Je bývalý náměstek ministra vnitra. Jak se později dovídám od lidí z jeho blízkého okolí, nikomu jinému než takhle významnému politikovi by se nepodařilo skoupit půdu v rezervaci. Rozsáhlé území prý v podstatě za pakatel. To on je ten štědrý kamarád, který Ahbeemu nabídl, že mu postaví dům v sousedství. David je švihák. Jeho čínská tvář vykazuje poměrně evropské rysy, černé vlasy má uhlazené dozadu, až na stříbrem protkanou vlnu nad čelem. Kolem očí mu hrají šibalské vrásky. David nás pozval, abychom strávili noc v jeho rozestavěném domě v džungli. U své stavby asi tráví dost času – je tu dřevěná chatka, sprcha, ohniště, piknikový stůl. Odsud také řídí výstavbu dalších domů v džungli. Časem jich tu mají vyrůst desítky, ovšem na obrovské rozloze, takže na návštěvu k sousedům se bude jezdit džípem.
Nasedáme na otevřený džíp a vyjíždíme na obhlídku panství. David nám ukazuje svoji pýchu, zahradu, kde prý pěstují organickou zeleninu. Zatímco si dva mladí kluci, Ind a Indonésan, obouvají holinky a vyrážejí do terasovitých záhonů, ve stromech nad chajdou, příbytkem zahradníků, se ve větvích houpe chlupatý černý gibbon. David se chlubí: „Kompost si vyrábíme sami smícháním místní trávy s kuřecím trusem a bakteriemi dováženými z Japonska.“
Další atrakcí v džungli má být lov ryb. Ryby mají nalovit Davidovi zaměstnanci – dva asi sedmnáctiletí svalnatí Filipínci, kteří si do Malajsie přijeli vydělat, a bývalý voják, jenž má za sebou prestižní britskou akademii Sandhurst a u armády sloužil snad na všech kontinentech. Auto s pohonem na všechna čtyři kola bez problémů uhání po kopcích, skáče po hliněné cestě s hlubokými vymletými rýhami. Projíždíme pod klenbou dvacetimetrových bambusů. Přes cestu přeběhne asi metr a půl dlouhý aligátor. K široké říčce se dostaneme po dvaceti minutách. Každý z rybářů má v ruce síť s olůvky po obvodu. Po pás ve vodě, hodí síť a zatáhnou. Ryby ale neberou. „Běžte kousek po proudu a tam počkejte, já vám je naženu,“ vydává rozkaz bývalý voják. Zkouší starý osvědčený trik – potopí se pod podemletý břeh a vyhání ryby z jejich úkrytu. David zaměstnává v džungli asi dvacet mužů, většinou místní Malajsijce, ale také Indonésany. „Na odbornější práce, a když chci mít jistotu, že se něco nepodělá, si najímám Číňany,“ dodává a vůbec mu nevadí, že dva z těch „méně schopných“ stojí vedle něj.
Vyhoupneme se na korbu džípu a pokračujeme v krasojízdě džunglí přes vesnice jejích původních obyvatel – Orang Asli. Kolem dřevěných domků se rozvážně procházejí polonazí muži v károvaných saronzích uvázaných kolem pasu. Nahaté děti s velkýma očima nás zvědavě okukují. „To je stařešina vesnice,“ upozorňuje David na scvrklého mužíka a prohodí s ním pár slov. Stařík nám podává ruku a krátce u toho zamručí.
Mezi stromy i na domech, kam až oko dohlédne, visí vlaječky k nadcházejícím volbám „Asliové nikdy nevolí vládnoucí stranu,“ říká David. „A aby jejich hlas nedostal nikdo jiný, nakoupí jim v den voleb lidé z této strany hektolitry alkoholu nebo je naloží a odvezou někam daleko od volebních uren,“ vysvětluje David.

ČÍŇANÉ A MALAJSIJCI
V osmimístné toyotě nás po převážnou část našeho pobytu vozí řidič Alleyn. Mluví malajsijskou angličtinou, tedy spíše její zvláštní nesrozumitelnou verzí. Market vyslovuje jako „make“, percent jako „pfsnt“, park jako „pak“, krátce, trhaně, jako by slova plival. A to se anglicky učil ve škole, anglicky se mluví u nich doma. Pokud jsme u jazyka, psaná malajština vznikla tak, že když před stovkami let Britové „polidšťovali“ svoje nově nabyté teritorium, potřebovali zaznamenat slova, jimiž se domorodci dorozumívali. A tak je začali zapisovat tak, jak je slyšeli. Psaná malajština tedy používá latinku. Jeden z výrazů, jimiž malajština obohatila některé jazyky, je orangutan. Orang – člověk, utang – džungle, tedy „člověk z džungle“.
Alleyn nás pozval na večeři do svého domku na předměstí Kuala Lumpuru. V kuchyni visí zažloutlé zarámované fotky z jeho mariňácké éry. Také je tu černobílá podobizna syna Ulrika. Přestože syn zdědil po matce, která právě teď v New Yorku pracuje jako chůva, čínské rysy, z obrazu se dívá cizí tvář. „No jo, to kreslil malajsijský malíř. Každý, kdo si nechá udělat portrét od malajsijského malíře, vypadá na obrázku jako Malajsijec,“ vysvětluje Alleyn.
Číňané, kteří se sem houfně stěhovali někdy v polovině 19. století, dnes tvoří druhou nejpočetnější část obyvatelstva Malajsie a také zřejmě tu nejpracovitější a nejproduktivnější.
Malajci, původní obyvatelé Malajsie, kteří tvoří 62 % populace země, právem domácího obsazují všechna teplá a dobře placená místa ve státní správě a ve státem provozovaných podnicích, tj. v úřadech, bankách, hotelích a nemocnicích. Pracují málo, zato se hodně modlí. Když takhle v pátek kolem poledního pojedete po dvouproudé silnici, bez varování se náhle zúží do jednoho pruhu. Ten druhý blokují auta, která se před mešitou nevešla na parkoviště. V pátek v jednu začíná muslimům velké, hodinové modlení. Obchody i úřady jsou zavřené, ale nikdo se proti tomu neodváží nic namítat. Velká Páteční je velká Páteční.
Alleyn se svým kuckavým smíchem vypráví, jak to u nich chodí se sňatky. Malajsijci, tedy muslimové, mohou mít až čtyři ženy. Průměrný muž má však dnes jednu, maximálně dvě manželky. Podle nových zákonů totiž potřebuje svolení svojí první manželky, aby si mohl pořídit další. Navíc musí oficiálně prokázat, že je schopen uživit obě. „Mít víc než jednu manželku, natož pak milenku, není dnes politicky korektní. Je to spíš první předpoklad, jak zaručeně nevyhrát volby. A tak mají víc žen spíš chlapi z nižších nebo méně vzdělaných vrstev,“ zasvěcuje nás Alleyn do poměrů.
Všemalajsijská islámská strana PAS má zajímavý volební program. Jediné, co svým voličům slibuje, když jí odevzdají svůj hlas, je, že se dostanou do nebe. A soudě podle hojného výskytu zelených praporků strany, příslib takové budoucnosti skutečně táhne. Vlaječky tu totiž nejsou od toho, aby přesvědčily lidi, koho mají volit, nýbrž proto, aby informovaly, koho budou volit lidé v oblasti, v níž plápolají. Po celé zemi jsou jich miliony a miliony. Byly vyrobeny jako státní zakázka v Číně a podle Alleyna na nich také zcela jistě někdo miliony vydělal.
Třetí etnikum v Malajsii představují Indové. Ani jim se zde zjevně nevede zle, vykonávají však spíše podřadnější práce a jejich obydlí mají do paláců daleko. K menšinám Malajsie je možné počítat ještě ostrovany, kteří do země přibyli za prací: Indonésané a Filipínci zůstávají na sezonu nebo i na několik let.

ZACHRÁNĚNÝ BING KOK
Číňana Binga Kok Poha zachránili před léty Jackovi rodiče. „V době, kdy jsem byl v mírových sborech, bylo Bingovi devatenáct. Neměl peníze, nemohl si dovolit vzdělání a jako Číňan z chudé rodiny neměl absolutně žádnou budoucnost. V roce 1969 vřely v ulicích Kuala Lumpuru rasové nepokoje, při nichž byly zabity tisíce Číňanů. Bing byl bezprostředním svědkem těchto masakrů a okamžitě se rozhodl, že musí Malajsii opustit. Prosil nás, ať mu nějak pomůžeme,“ vysvětluje Jack. Jackovi rodiče tehdy náhodou přijeli na návštěvu a Bingovi nabídli, že jej vezmou s sebou do Kalifornie. Pomohli mu získat stipendium na kalifornské univerzitě a nechali jej bydlet ve svém domě. Bing vystudoval a vrátil se do Malajsie. Dnes má prosperující firmu na výrobu nábytku a své zboží dodává především odběratelům v Kalifornii. Když nás veze ve svém nablýskaném mercedesu na večeři, vypráví: „Čínská komunita sice hýbe celou ekonomikou a de facto živí zbytek země, přesto se tuto situaci nesnaží násilím změnit. Přišli jsme sem sice už před stovkami let, původní obyvatelé jsou však přece jen Malajci. Nemá smysl bojovat, nejspíš bychom stejně neměli šanci vyhrát.“

RODINNÁ STÁJ
Město Kota Baharu, vlastně víceméně celý stát Kelantan na východním pobřeží Malajského poloostrova, je centrem textilního průmyslu. Proslulé jsou místní továrničky na tkaní a batikování látek. U hlučného, rozhrkaného tkalcovského stavu sedí dvě ženy. První, s pevně semknutými rty a vyschlým obličejem, připravuje příčné nitě. Klackem na konci rozvětveným do vidlice přehazuje prameny bílých nití a přisunuje je svojí kolegyni. Ta je podélně provazuje člunkem se zlatou nití a pod rukama jí vykvétá jednoduchý vzor. Za hodinu monotónní práce spolu stvoří osm centimetrů látky. Není to nijak efektivní, ale jinak to nejde. Majitel továrny nám vysvětluje: „Tato látka se zlatým vzorem je určena na obřadní roucha pro muže. Látky si zákazníci nechají dělat na zakázku a jsou za ně ochotni zaplatit až deset tisíc ringgitů.“ Vždy se vyrábějí maximálně dva metry látky, přičemž nejnákladnější a nejobtížnější je sestavit „program“, osnovu, podle které pak budou ženy tkát. Sestavit tuhle spleť nití trvá dva až tři týdny, podle náročnosti vzoru. Pan továrník prozrazuje, že zaměstnává asi 150 žen. Většinou však nepracují přímo v továrně, ale mají stav doma v některé z okolních vesniček. Před továrnou se v poledním slunci leskne Harley Davidson. „To je bratrův, můj stojí vzadu,“ informuje majitel tkalcovny. Vedle motorky stojí zánovní mercedes a vozový park čítá ještě další auta a motorky, celkem asi deset nablýskaných strojů. „Vidíte, všechny mají na espézetce 1616,“ upozorňuje majitel. „To je naše rodinné číslo, máme ho i jako číslo telefonu,“ chlubí se. Je vidět, že se ženy u tkalcovských stavů nehrbí v tom vedru nadarmo.

MALAJSIJCI MÍŘÍ DO SVĚTA
Kassim je Jackův malajsijský kamarád ze státu Perlis. Kassim bin Ghani předloni povýšil na hajiho (titul se získává po absolvování poutě do Mekky). Kassim a jeho vlídná a usměvavá manželka nás pozvali na snídani. Kassim je vyšňořený do vzorované zlatočerné košile, jeho žena má na hlavě pletenou čepici – zřejmě kompromis mezi šátkem a ničím. Jejich přízemní domek má typické malajsijské rozvržení pokojů: místnostmi se postupně prochází z jedné do druhé, vstupní místnost slouží jako parádní pokoj. Ke snídani se podává asi deset druhů pokrmů, všechny jsou však z rýže: rýže s pikantními rybičkami zabalená do novin, rýžové placky, sladká hnědá glutózovaná rýže, smažené rýžové knedlíčky, želatinové dortíky z rýže obarvené na zeleno… Na ranní návštěvu se dostavila i Kassimova dcera s manželem. Oba mluví dokonalou angličtinou – ona s britským přízvukem, který si přivezla z Anglie, kde studovala, on má doktorát z univerzity v San Francisku. Na rozdíl od své matky, která nošení šátku za svoji svatou povinnost nepovažuje, je tato mladá žena zahalená, jak jen to jde. Když podává ruku mužům, vloží mezi svou a jejich kůži látku svého dlouhého šátku. Druhá Kassimova dcera je provdaná do Německa, syn studuje informační technologie v Kalifornii. Když se podává silná černá káva se sladkým kondenzovaným mlékem, pokládá Jack studovanému muslimskému páru, jako již několika Malajsijcům předtím, svoji oblíbenou otázku: „Za posledních dvacet let je Malajsie druhou nejrychleji se rozvíjející zemí. Hned po Chile. Proč si myslíte, že tomu tak je?“ Zatím se dotazovaní shodli na zásobách ropy, stabilní vládě a s tím spojené spokojenosti obyvatel, dobrém systému školství, částečně zděděném z dob kolonizace, a podnikavé nátuře lidí. Pan doktor odpovídá víceméně podobně, zdůrazňuje však něco, co zatím žádného Číňana ani nenapadlo: „Je to také hlavně naše ochota sdílet naši zemi s ostatními. Naše obrovská tolerance…“ Malajsijská nadřazenost nad Číňany je jen těžko pochopitelná.


MALAJSIE
Oficiální název: Federace Malajsie
Státní zřízení: federativní konstituční monarchie
Rozloha: 329 758 km2, skládá se z jižní části Malajského poloostrova, tzv. Západní Malajsie a Sarawaku a Sabahu na severu ostrova Kalimantan (Borneo), tzv. Východní Malajsie
Počet obyvatel: 22 700 000. Malajsijci (převážně původní Malajci) 62 %, Číňané 29,5 %, Indové 8 %
Náboženství: islám – sunnité (Malajsijci) 55 %, buddhismus 17 %, konfuciánství, taoismus 12 %, hinduismus 7 %, křesťanství 6 %, animismus a ostatní 3 %
Hlavní město: Kuala Lumpur (v překladu „bahnité ústí“) 1 425 000 obyvatel
Administrativní dělení: 13 států a 3 federální území města Kuala Lumpur, Putrajaya a ostrov Labuan; 11 států leží na Malajském poloostrově a dva (Sabah a Sarawak) na ostrově Kalimantan; každý stát má rozsáhlou vnitřní autonomii, v devíti státech vládnou dědiční vládcové (v Perlisu s titulem radža, v Negeri Sembilanu s titulem Yang di-Pertuan Besar, v ostatních s titulem sultán), ve státech Malaka, Penang a Sarawak jsou guvernéři jmenovaní federální vládou a v Sabahu je federální vládou jmenovaný panovník (Yang di-Pertuan Negara). Státy se dělí na 130 okresů; v čele vlády stojí premiér
Měna: 1 ringgit (MR; dříve malajsijský dolar) = 100 senů,
1 MR = 0,3 EUR, 1 EUR = 3,3 RM


MALAJSIJSKÉ TITULY
Malajština používá rozsáhlý systém titulů, které mohou být uděleny muži i ženě. Za zmínku stojí, že existují zvláštní výrazy pro manželku muže s titulem, nikoliv však označení pro manžela titulované ženy.

Dato (nebo taky Datuk) – tento titul se v Malajsii získává za obzvláštní zásluhy a přibližně odpovídá britskému šlechtickému titulu sir. Tradice udělování tohoto státního titulu je stará asi 200 let, pochází z doby kolonizace. Šance Malajců přidat si toto označení před jméno jsou daleko vyšší, než je tomu u jejich čínských spoluobčanů. Titulem se v celé Malajsii může honosit jen asi 25 Číňanů. Analogicky k britskému sir – lady, je manželka data datin. Titul však může žena získat i za vlastní zásluhy, takhle k němu přišla třeba „Bond Girl“, čínská herečka Michele Liu.

Yang di-Pertuan Agong – dědičný královský titul, oficiální titul vládce celé země zvoleného mezi devíti sultány z královských rodin. Odpovídá titulu král.

Tun – nejvyšší nekrálovský titul, současně jej může používat nejvýše 22 osob ze všech států Malajsie celkem.

Syed – titul muže, jehož přímým pokrevním předkem je Prorok.Haji – titul muže, který vykonal pouť do Mekky.

Category: 2004 / 10

Arabská filozofie týkající se zlata se za posledních tisíc let nezměnila: zlato je majetek. Kdo si místo něj nechává peníze pod postelí nebo v bance, je hlupák. Zlato totiž oproti penězům nedevalvuje. Na rozdíl od bank nezkrachuje. A jeho cena se lety nesnižuje. V Jordánsku během roku kolísá okolo jednoho dináru za gram a je dnes dokonce čtyřikrát vyšší, než byla třeba před čtyřiceti lety. A tak pokud se rodině podaří ušetřit více peněz, koupí za ně zlato. Stačí se zahledět na zápěstí arabských žen, objevující se občas v černém širokém rukávu abáji. Jsou plná cinkajících zlatých náramků. Ostatně jak jinak prezentovat blahobyt a prestiž rodiny než prostřednictvím ženy?

ZLATO PRO NEVĚSTU
Kvílivá arabská hudba řve, až se chvěje podlaha. Místnost je narvaná k prasknutí. Všude samé ženy. Sundaly šátek a vesele se pohupují na židlích. Odvážnější tančí s rukama nad hlavou na malém parketu. Skoro všechny jsou ověšené zlatými řetězy a tlustými náramky. Pro přítomné je to jasný vzkaz: jsem majetná a jsem vdaná. Jen má nezadaná přítelkyně Fatima má na sobě stříbro. Neudělá přece chybu a nepřijde o možnost vdát se. Právě zde na zásnubách totiž matky vybírají svým synům budoucí manželky…
Těžké dveře se opatrně otevřou a dovnitř nahlédne matka ženicha. Všechny ženy se začnou naráz zahalovat. Do místnosti se chystá vstoupit muž, budoucí ženich, aby předal své snoubence, usazené na trůnu v čele místnosti, svůj dar. Pomalu postupuje uličkou mezi dvěma stovkami žen, šperky nese v otevřené krabičce jeho matka. Ať každý vidí, kolik zlata si jejich rodina může dovolit.
Ženich je v evropském obleku s kravatou a jeho vyvolená v rudých šatech bez rukávů, s hlubokým výstřihem a vyčesanými vlasy, které jí odkrývají šíji. Muž, jenž se má za půl roku stát jejím manželem, tak poprvé vidí její krk, dekolt, ramena a bílé paže. Jediné, co chybí k dokonalosti, jsou šperky. Jeho konečky prstů teď laskají nevěstinu kůži, na krk jí připíná těžký zlatý náhrdelník a na uši velké náušnice. Pak snoubenka nastaví svou pravou paži na masivní náramek a levou na prsten.
Ženy v sále se usmívají a šeptem komentují, jak dlouho jí zapínal náhrdelník, spekulují o tom, zda ji skutečně viděl poprvé bez šátku, nebo mu to dovolila již dřív. Hodnotí vkus snoubenčiny tchyně, zda zlato vybrala dobře a kolik tak mohlo stát. Před zraky všech teď splynou jejich těla v tanci. Před zraky všech se bude blýskat zlato, které dívce už nikdo nikdy nevezme. Ani když bude rodina na mizině. Zásnubní zlato je její. A pokud si to během půl roku nerozmyslí, dostane ještě zlato svatební. Zlato je zástava, zlato je záruka, zlatem jsou spojeni.

BLYŠTIVÁ PREZENTACE RODINNÉHO JMĚNÍ
Vlastníte-li na Blízkém východě zlato, máte majetek, který můžete ukazovat. Tato milá povinnost reprezentace rodinného blahobytu připadá na ženy, muži by totiž podle Koránu měli nosit jen stříbro. A tak zatímco na Miami Beach se ženy prezentují ve značkových plavkách, v arabském světě předvádějí zlaté šperky. Ne cizím lidem na ulici, ale v širokém okruhu známých a kamarádek, kolegyň, sousedek a příbuzných. Zlato se ukazuje při návštěvách, ale hlavně na rodinných oslavách. Právě zde se ženy odhalují a zdobí tak, až by leckdo v Evropě zalapal po dechu. Naše známá se nechala slyšet, že jedna sousedka chodí na party zatížená tolika zlatem, že ani není vidět, co má na sobě. Tohle samozřejmě moderní jordánské ženy pomluví jako zbytečnou přeplácanost. „Nemá vkus,“ prohlásí o ní, když se vrátí z oslavy domů. Ale možná je to jen slepá závist. Prostší ženy bývají upřímné a svůj úžas nedokážou zastřít: „Tolik zlata! Musí mít bohatého manžela.“
Takový manžel jde s ušetřenými penězi s manželkou na procházku městem a zákonitě skončí v nejlepším a v nejzavedenějším zlatnictví. Všichni v Akabě mají svá „rodinná“ zlatnictví. Obchody, ve kterých každá rodina nakupuje již po dvě generace a jinam by nikdy nešli.
Jednou jsme pozorovali mladší manžele, kteří přišli a ve výloze si celkem rychle a zběžně vyhlédli náramky, jež následně zlatník na jejich přání sundal a položil na váhu. Žena si je ani nezkusila. Prodavač řekl muži cenu. Ten se krátce zamyslel a prohodil pár slov s manželkou. A zlatník znovu otevírá výlohu a bere další náramek. Už mají na váze čtyři, každý je asi centimetr tlustý. Manželé jsou spokojeni. Dostávají krabičku, muž podává zlatníkovi peníze a odcházejí. Po minutě se však vrací. „A víte co?! Přihoďte mi tam ještě jeden,“ povídá pán zlatníkovi. Ten se jen usmívá. Dnes je dobrá cena a svým zákazníkům se nediví. Dnes by měl koupit zlato každý. Mladý pár tu právě nechal 400 jordánských dinárů, tj. asi 16 000 Kč. V Jordánsku lehce nadprůměrný měsíční plat.

TĚŽKÉ KOUSKY Z 21KARÁTOVÉHO ZLATA
Základní rozdíl v arabských zemích a v Evropě je v tom, proč zlato kupujeme. Lidé v Evropě ho kupují jen při výjimečných příležitostech jako šperk. Obchod se zlatem tu není ani z desetiny tak rychlý jako v Jordánsku, kde se ve zlato proměňují rodinné úspory a jeho pravidelný nákup a prodej připomíná naše ukládání a vybírání peněz v bankách. Vyžaduje-li to momentální situace, žena sundá své oblíbené náramky a řekne manželovi, aby je prodal. Ví, že do několika měsíců dostane nové. Zlatník dá ošoupaný náramek na váhu, určí gramáž a vynásobí. Zákazník za svůj starý šperk dostane cenu odpovídající mezinárodním trhům. Tratí pouze na tom, kolik při jeho koupi zaplatil zlatníkovi za práci. Právě proto jsou na Blízkém východě oblíbené jednodušší masivní kousky, které nám Evropanům připadají zbytečně velké, příliš těžké, nevkusné a moc žluté. Jsou totiž většinou z jednadvacetikarátového zlata.
V jednadvacetikarátovém zlatě se z pohledu Jordánců snoubí užitečné s příjemným: zlato je v této slitině zastoupeno z 87,5 %, čili dostatečně. Slitina je měkká a dá se dobře a levně tvarovat, takže zlatníci si za práci účtují pouhé 1-2 jordánské dináry za gram. Jednadvacetikarátové zlato je tedy měkké, ale ne zase příliš, na rozdíl od čtyřiadvacetikarátového zlata, které neobsahuje žádné přidané kovy. „Nedá se nosit. Náramky z ryzího zlata se křiví, řetízky trhají. Co se zlatem, když mi leží doma v šuplíku?!“ vzdychne každá marnivá Jordánka nad čtyřiadvacetikarátovým zlatem.
Čtrnácti, nebo snad desetikarátové zlato, které se kupuje v Čechách, v celém Jordánsku nenajdete a osmnáctikarátové zlato je tu jen kvůli turistům. Je o poznání bledší než žluté jednadvacetikarátové, které cizinci nesnášejí. „Osmnáctikarátové zlato má příliš příměsí, slitina je tvrdší, a proto náročnější na zpracování. Práce s ním je velmi drahá. Šperk je možná elegantnější a propracovanější, ale Jordánec si ho nekoupí. Na prodeji takového starého zlata by lidé tratili spoustu peněz,“ poví vám tady každý zlatník.

ZLATO UŽIVÍ I PĚT ZLATNICTVÍ V ULICI
V současné době se cena jednoho gramu jednadvacetikarátového zlata pohybuje v Jordánsku mezi 7-8 jordánskými dináry, tj. asi 280 Kč. To, co tady zaplatíte za centimetr tlustý prsten z jednadvacetikarátového zlata o váze 5,6 gramu, byste v Čechách dali za dva milimetrové kroužky ze zlata čtrnáctikarátového. Zlatníci v Jordánsku vydělávají na něčem jiném než na přemrštěných cenách. Vydělávají díky vysokému obratu.
Potvrzuje to i Khamis Al Dýb, který první zlatnický obchod v Akabě založil již v roce 1966. Je dobře zavedený a s velikou jistotou ještě hodně dlouho bude. Pan Al Dýb, který byl se svou rodinou vyhnán z Palestiny, tu začínal jako zlatník řemeslník. Tehdy tu nebylo žádné zlatnictví, a tak se jeho nápad zdál dobrým. Zlato sám vyráběl a prodával. Lidé v Akabě však po zlatě doslova prahli a sotva šlo jejich žízeň utišit. Ženy žádaly nové a nové šperky, měl tolik zákazníků, že to nezvládal. Proto se zaměřil na rychlejší obrat a začal zlato pouze kupovat a prodávat. Nechává si ho z vlastního materiálu vyrábět ve zlatnických dílnách v Ammánu. V dnešní době je tenhle nenápadný drobný muž nesmírně bohatý. „Všechno zlato, které právě vidíte kolem sebe, což je asi 150 kg, má hodnotu nějaké dva miliony dolarů,“ svěřil nám jednou při dlouhých večerech, které jsme zde jako jeho přátelé trávili. A čistý měsíční zisk z jednoho zlatnictví v městečku je okolo 1,5 milionu korun. Ani nevím, kolik má obchodů, sejfů a zlata v zlatnických dílnách v Ammánu. Na své postavení je rodina Al Dýb právem pyšná. V obchodech pracují všichni jeho synové a synovci a pan Khamis dává šanci vypracovat se i Egypťanům. V Jordánsku bývají obvykle najímáni na tu nejhorší práci a všichni, kteří pracují pro Khamisovu rodinu, si proto své práce velmi váží. Začínají jako „poskoci“ – nosí čaj, leští pulty a výlohy, zametají před obchodem, uklízejí. Když se projeví jako důvěryhodní, dostanou lepší práci: mohou uklízet zlato po zákaznících zpět do výkladních skříní, anebo ho dokonce prodávat. Za svou snahu jsou znamenitě oceněni: dostávají vysoký plat a ubytování zdarma. Těm nejlepším se jednou poštěstí vést celý obchod. A v Jordánsku je to skutečné terno.
Fotografie ze zlatnictví jsou uveřejněny s laskavým svolením slavné zlatnické
rodiny pana Khamise Al Dýb, kterému autorka tímto děkuje.

Category: 2004 / 10

Kolesové parníky si lidé spojují především s řekou Mississippi, ve skutečnosti největší uplatnění našly v kanadské Britské Kolumbii a hlavně na Aljašce. Na 250 kolesových parníků přispělo k osídlení zdejší krajiny, bez nich by nebyly pojmy jako Klondike či Bonanza při zlaté horečce na Yukonu. Jejich služba tu začala v roce 1836 a skončila až v roce 1957, kdy na jezeře Kootenay vytáhli na břeh poslední loď. Dnes v povodí Yukonu existují pouze dva celistvé exempláře – kolesový parník Klondike na břehu u Whitehorse a loď Keno v Dawson City. Třetí loď, Tutshi, leží shořelá u Carmacksu. Jsou to jen staré stroje, jejich tvůrci jsou dávno zapomenuti. Na Aljašce však ovlivnily mnoho lidských osudů…

PARNÍKY UNIKÁTNÍ KONSTRUKCE
Za úspěchem kolesových parníků (správně bychom měli použít termín „zadokolesový parník“ od originálu sternwheeler) na Aljašce a západním pobřeží Kanady byl nízký ponor. Parníky měly totiž jednoduchý dřevěný trup s plochým dnem bez kýlu (ale s vyztuženými žebry). I při nosnosti sto a více tun tato konstrukce umožňovala minimální ponor, jen kolem tří decimetrů. To bylo na řekách plných nánosů písku a naplaveného kamení (např. řeka Yukon zanášela ramena své delty při ústí do Beringova moře až 60 miliony tun naplavenin ročně) přímo ideální.
Umístění pohonu na záď (první parníky měly parní stroj o výkonu 28 kW, novější typy z konce 19. století 100 kW) umožňovalo i snadné přiražení ke břehu přídí či bokem, kdekoliv to bylo potřebné, takže odpadla stavba přístavišť s moly, potřebných pro lodi s větším ponorem. A přirážet ke břehu řek bylo zapotřebí hodně často.
Jako palivo se pro parní stroje sloužící k pohonu parníků používalo dřevo. V deltě Yukonu a pobřežní tundře moc dříví pod kotle těžce namáhaných parních strojů nebylo, takže topiči museli vzít za vděk sběrem naplaveného dříví. Nicméně i toto vlhké palivo shořelo v kotlích parníků snadno, neboť užívané parní stroje nebyly kondenzační, to znamená, že pára vycházející z dvoučinného pístu nebyla vedena zpět do kotle, ale do komína za účelem technického podpoření tahu kotle. Bylo to jednodušší z konstrukčního hlediska a účelné z pohledu výkonu. Výše po řece Yukon bylo dříví dostatek. Spotřeba pod kotli jednoduchého stroje však byla značná, a tak se pasažéři museli podílet na jeho těžbě, nařezání a dopravě na palubu, kde se na lodích většinou o délce 40 a šířce 9 metrů skladovalo na každém volném místě.
Výkon parního stroje byl na lopatkové kolo přenášen dvěma hřídeli a do kruhového pohybu pak klikovým mechanismem. Příjezd kolesového parníku byl v tiché krajině ohlašován nejenom charakteristickým „pff-pff“ pohybu pístu stroje, ale i oblaky kouře nasyceného syčící parou.
Kotel a parní stroj tvořily podstatnou část zatížení podpalubí, nad kterým byly postaveny zpravidla tři paluby. Jejich vybavení bylo na prvním kolesovém parníku Beaver, který společnost Hudson Bay koupila pro plavbu na řekách Britské Kolumbie v Londýně roku 1835, spartánské. Tehdy se na parnících převážely hlavně kožešiny ulovených zvířat. Od roku 1897, kdy na Klondiku propukla zlatá horečka, jsou ale některé parníky na Yukonu vybavené kabinkami až pro 100 cestujících a samozřejmě přepychovými salony, kde noví zbohatlíci utráceli své zlaté nuggety ve whisky. Další stovky méně šťastných dobrodruhů tu ale spalo v těch nejubožejších podmínkách. Stavitelé lodí vycházeli ze zkušeností se zlatou horečkou na řece Fraser v západní Kanadě o 40 let dříve, a stejně jak předražovali whisky, předražovali i cestu parníkem.

NÁSTRAHY ŘEKY
Yukon pramení v Kanadě, vytéká z jezera Bennett a jeho 3185 kilometrů vede nejdříve na sever a pak na západ, kde ústí do Beringova moře. Povodí Yukonu má rozlohu 848 000 km2, tedy zhruba velikost Španělska a Německa dohromady. Yukon býval v době zlaté horečky splavný od svého pramene (po vybudování přehrady v polovině 20. století je splavný od města Whitehorse). Je to ale tvrdá řeka, jež člověku žádné chyby neodpouští. Když kolesové parníky překonaly deltu Yukonu u Beringova moře, která je dlouhá až 120 kilometrů a do stejné šíře se i rozlévá, čekaly je dravé proudy horního toku, především u Five Fingers, pěti skal, které trčí v toku jako prsty rozrážející proud, a pak i peřeje v Miles Canyon u Whitehorse, o nichž tak krásně píše i Eskymo Welzl. Ty byly oříškem pro každého kormidelníka a topiče. Proplout peřejemi Miles Canyon po řece dolů šlo těžko, ale ještě horší bylo vracet se proti proudu nad ně. Většina lodí sloužících mezi jezerem Bennett a Whitehorse byla proto postavena u jezera z materiálu přepraveného pozdější železnicí.
Na tomto úseku se parníky často vyhýbaly plovoucím stádům sobů karibu nebo losů, ale čekala je i další úskalí. Yukon byl splavný jen od května do září, pak zamrzal. Zamrznout u břehu řeky s lodí znamenalo přečkat krutou aljašskou zimu s minimem zásob. Na Aljašce, neposkvrněné civilizací, pomoc prakticky neexistovala. Ovšem pravý horor čekal posádky až při jarním tání. Praskání ledu, které bylo slyšet na 20 kilometrů, bylo děsivou podívanou. Kusy ledu o velikosti rodinných domů vytvářely na řece umělé přehrady, které hladinu Yukonu nad překážkou zvedaly o několik metrů. Když se pak ledové bariéry uvolnily, tlačily před sebou vše, na co v řece a na březích narazily: balvany, stromy i tuny písku a hlíny. Dřevěná loď neměla šanci takové nárazy přežít. Nejčastěji ji vzedmutá voda vyvrhla s rozlámaným a propíchaným trupem na břeh.
Boj parníku s vodním proudem vyžadoval udržovat tlak páry v kotli na maximu. Jeho železné pláty nebyly tehdy svařované, ale nýtované, a tak přetopené kotle často explodovaly a rozmetaly parníky i cestující. Časté byly při těchto extrémních podmínkách i poruchy hřídelí lopatkových kol. I na jejich opravách se podíleli cestující, stejně jako pomáhali tesařům, jedněm z nejvíce zaměstnaných lidí 12členné posádky, při opravách lodního trupu proraženého kameny či kmeny. Posádky s cestujícími tehdy v prostředí letní Aljašky, kde komáří hejna zastiňují slunce a přivádějí lidi i medvědy grizzly k šílenství, dokázaly pravé divy. Uváznout na měsíce v pustině totiž nikdo nechtěl. ZLATÝ VĚK PARNÍKŮ NA YUKONU
Prvním kolesovým parníkem, který se v roce 1869 pokusil zdolat Yukon, byla loď stejného jména patřící společnosti Alaska Commercial, konkurentu Hudson Bay. Parník Yukon, postavený v přístavu St. Michele na západním pobřeží Severní Ameriky, proplul bez kýlu dobrodružně rozbouřenými vodami Beringova moře, dostal se do Yukonu, ale uvázl na mělčinách delty.
Druhý pokus parníku Yukon zdolat deltu řeky se zdařil až v roce 1874. Třetí proplutí řeky Yukon kolesovým parníkem New Racket v roce 1882 bylo spojeno s tragickým směšným omylem jeho vlastníka, prospektora Edwarda Scheffelina. Ten zbohatl na zlatě v Arizoně a chtěl ve své úspěšné praxi pokračovat na Aljašce. Zdejší naleziště se mu ale zdála „tak ubohá“, že loď odstavil na břeh a prodal. Parní stroj z New Racket pak sloužil zlatokopům jako pohon čerpadel. Prospektorování se ale věnovali jen ve volném čase, byli to totiž hlavně trapeři kožešinových společností Hudson Bay i Alaska Commercial a jejich hlavním úkolem bylo založit na horním toku Yukonu stanice k výkupu kožešin a skladování zásob.
V roce 1889 společnost Alaska Commercial spustila na vodu kolesový parník Arctic s délkou 41 metrů, vybavený silným parním strojem o výkonu 90 kW, mimochodem výkonem obvyklým u dnešních automobilů střední třídy! Větší objem zásob přivážených do stanice Fortymile, tehdejšího centra dění na Yukonu, znamenal pro prospektory možnost přežít zimní období na místě celkem bez úhony.
V roce 1896 potkal u potoka Rabbit Creek, později nazývaného Klondike, kanadský prospektor Robert Henderson skupinu mužů vedenou Georgem W. Carmackem, Američanem vychovaným indiány, a svěřil se mu se svými nálezy zlata na potoce. Naznačil mu i místa, kde hledat, a domluvili se, že Carmack bude Hendersona informovat, když bude i on úspěšný. G. Carmack zlato v přítocích Yukonu samozřejmě našel, ale ihned si vykolíkovaný claim nechal ve Fortymile zaregistrovat na sebe. Už o rok později, v roce 1897, odtud dva kolesové parníky převezly zlato v hodnotě 1,5 milionu USD. Noviny a veřejnost šílely. Místa na všech kolesových parnících byla obsazena, lodě přetékaly cestujícími a nově vzniklé město Dawson City hostilo v sezoně u břehů i 20 kolesových parníků najednou. Jediný, kdo zatím nic netušil, byl R. Henderson, potulující se kdesi v pustině.
Horní tok Yukonu od Whitehorse až po jezero Bennett byl loděmi zaplněn též. Zprvu jen primitivními lodicemi a vory, na nichž se cesta po jarním Yukonu do Dawson City často platila životem. Tihle odvážlivci přišli z přístavu Skagway přes průsmyky Chilkoot nebo White k jezeru Bennett jižní cestou se zásobami na zádech mul. U jezera natěžili v časném jaře roku 1898 dřevo, postavili lodě a čekali na jarní tání. Později používali i kolesové parníky smontované u Whitehorse, jejichž zbytky dnes s ostatky tisíců odvážlivců leží rozesety v povodí řeky.
Do průsmyku White nad Skagway byla do konce 19. století postavena i železnice, a i když zlatá horečka opadla a těžebních polí se zmocnily velké společnosti, kolesové parníky zůstaly. Jejich potřebnost vytlačily až silnice postavené za druhé světové války z obavy před Japonci. Dopravu na Aljašce tak definitivně ovládly automobily. říjen 2004

Category: 2004 / 10

Jsou to mystičtí tvorové, kteří se do globalizovaného 21. století opravdu moc nehodí. Mohutné, líné příšery, kterým podle legend šlehají z tlamy plameny. Pravda je, že komodští draci (varani komodští, Varanus komodoensis) jsou největší ještěři planety a občas slupnou i nějakého člověka. Už tisíce let žijí na odlehlých indonéských ostrovech Komodo a Rinca, kde do dnešních dnů přežili jen díky totální izolaci tohoto místa. Tito údajně poslední potomci dinosaurů jsou navíc přísně chránění.

CESTA ZA DRAKEM NA KONCI SVĚTA
Komodský národní park, domov varanů komodských, prohlášený organizací UNESCO za „dědictví lidstva“, je z našeho pohledu skoro na konci světa. Ostrovy Komodo a Rinca leží téměř 2 tisíce kilometrů na východ od Jakarty a cesta do této části Indonésie z hlavního města země nebo i z Bali může trvat několik dní. Není proto divu, že ostrovy navštívilo loni oficiálně pouhých patnáct tisíc osob, většinou z okolních ostrovů.
Musíme lodí z Bali na ostrov Lombok, což je přes čtyři hodiny, další dvě hodiny autem na východ ostrova, kde se vozidlo musí nalodit na další prám, který přes hodinu pluje na zapomenutý, drsný i krásný ostrov Sumbawa. Odtud cesta na Komodo a Rinca, které se rozkládají dál na východ mezi Sumbawou a dalším ostrovem Flores, trvá malým plavidlem více než deset hodin. Kvůli mohutným vodním proudům a pirátům, kteří v této oblasti dosud operují, je ale hodně nebezpečná. Dali jsme tedy přednost letadlu ze zdejšího města Bima (do tohoto střediska muslimského fundamentalismu v Indonésii je to z přístavu 350 kilometrů, tj. přinejmenším sedm hodin jízdy) do městečka Labuhanbajo na ostrově Flores a tam si pro cestu na Komodo a Rinca najali vlastní loď.
Z Bimy se však na Flores létá jen dvakrát až třikrát týdně a malý vrtulový fokker je vždy zarezervován. Na letišti v Bimě, asi tak velkém jako vesnické nádraží v Evropě, se pak cestující s leteckou společností Merpati doslova perou. To když se vás personál snaží přesvědčit, že vaše letenka je neplatná, že rezervace byla již před několika dny zrušena nebo že v letadle již prostě není místo. Menší úplatek ale spory většinou vyřeší.
Let trvá půl hodiny a pod křídlem se otevírá pohled na nádherný oceán, desítky členitých ostrovů a zátok s modrozelenou vodou, bílými plážemi a z výšky skvěle viditelnými podvodními korály. Z pravé strany jsou vidět oba ostrovy, Rinca a Komodo, neobydlené a skalnaté.
Labuhanbajo na západním cípu křesťanského ostrova Flores je vybudované kolem obrovské krásné zátoky, je to však též jedna z nejchudších oblastí Indonésie. Nejlepší hotel na pobřeží několik kilometrů od městečka „Bajo Eco Lodge“ si sice účtuje 50 dolarů za noc, pokoje však mají elektrický proud jen pár hodin denně a teplá voda teče pouze několik minut. Z Labuhanbaja je to na ostrov Rinca, nejlepší místo na setkání s komodským drakem (ostrov Komodo je dál a údajně je na něm draků daleko méně), jen pár hodin. Rybářská loď se dá po smlouvání pronajmout za 40 dolarů na celý den a nejlepší je vyplout časně zrána.

MASOŽRAVÝ DRAVEC
„Tady je jedna z těch potvor,“ ukazuje po vylodění u malého přístavu prstem kapitán na kamenný útes. Napínám oči, ale kromě písku a kamení nic nevidím. Pak se něco pohne a já si uvědomím, že varan je skvěle maskovaný, má téměř stejnou barvu jako písek a skály, na kterých se vyhřívá. „Pojďte odtud pryč,“ naléhá kapitán. „Teď si na slunci nabíjí baterie. Když má ale hlad, pohybuje se neuvěřitelně rychle, daleko rychleji než člověk.“
Má pravdu. Varan utíká rychlostí až 30 km v hodině. Ocas má při sprintu vztyčen vzhůru. Dlouhý a svalnatý ocas používá také k zastrašování nepřítele (prudce s ním při tom „bičuje“), slouží mu jako zásobárna tuku a též jako veslo ve vodě. Umí totiž výborně plavat. Kroutí při tom celým tělem a ocasem, dokáže přeplavat i několikakilometrovou vzdálenost mezi ostrovy.
Západními vědci byl varan objeven až v roce 1912. Dávno předtím tu mezi domorodci kolovaly hrůzné pověsti o dracích, kterým šlehají z tlamy plameny. Není divu, vararn měří až přes tři metry a váží kolem 150 kilogramů, v minulosti se jeho velikost ještě často přeháněla, dokonce i ve vědeckých kruzích. Svých obřích rozměrů dosahuje především proto, že se vyvíjel ve zcela izolovaném prostředí, bez konkurence ze strany jiných masožravců. Varani na Komodách mají dlouhý jazyk (možná odtud ty šlehající plameny) a podobně jako had mohou ohromně rozevřít tlamu a polknout i veliká zvířata. Konečně živí se masem srnek, ovcí a ti největší jsou schopni napadnout a zabít i divokého kance či vodního buvola. Mohutnými zuby jim přetnou šlachy na nohou, a pokud je nepozřou hned, zahubí je po několika dnech prudká infekce, která se do rány dostane s jejich slinami. Varani roztrhají a sežerou dokonce i mrtvoly svého vlastního druhu. Najednou jsou tihle masožraví dravci schopni pozřít zvíře mající až 80 % jejich vlastní váhy. Mladá zvířata se živí menšími obratlovci. CENA VSTUPNÉHO ZAHRNUJE I ŽIVOTNÍ POJIŠTĚNÍ
Cestička z přístavu vede kolem skal, před očima se nám otevírá suchá pláň s kaktusy a nízkými porosty. Příroda připomíná spíš severní Mexiko než Indonésii. Po pěti minutách chůze už tabulka hlásá: „Komodský národní park“. A hned vedle další tabulka: „Do ceny vstupného je zahrnuto životní pojištění.“ To tedy opravdu uklidní.
O několik metrů dál, pod návštěvním střediskem a malou restaurací na dřevěných sloupech (varan neumí šplhat), se pohybují hladoví dravci, točí dokola vztyčenými ocasy.
„Máme tu spoustu dlouhých tyčí. Drak je citlivý především na nose, a pokud se k zaměstnancům či návštěvníkům přiblíží na několik kroků, snažíme se ho tyčemi odehnat. Syčí, ale většinou se dá přesvědčit,“ říká pan Martinus, který na ostrově Rinca pracuje jako ochránce národního parku již léta. Na varany si zvykl, už se jich téměř nebojí. „Většinou lidi nenapadají. Jen když má varan velký hlad. A jen když má člověk na těle otevřenou ránu. Menstruující ženu cítí na 5 kilometrů. Moc toho neslyší, ale má skvěle vyvinutý čich. Za poslední léta tu snědl jen jednoho vesničana, zůstala po něm noha. A v roce 1979 na sousedním ostrově Komodo napadl a sežral celého osmdesátiletého švýcarského barona. Ten mu údajně chutnal – zbyl po něm jen jeho fotoaparát.“
Varani, kterých je dnes na ostrovech kolem tří tisíc (žijí také na obydleném ostrově Flores, ale tam jsou o něco menší a mají i jinou barvu), se volně pohybují po celém ostrově Rinca. Jsou chráněni, ale vesničané je beztak nikdy nelovili, jejich maso má prý nepříjemnou chuť. Když varani neuloví žádnou kořist, jdou se najíst ke vchodu do národního parku, kde pro ně několik lidí každý den připravuje solidní kusy masa.
„Někdy se tu člověk cítí docela sám,“ posteskne si Martinus. „Je tu klid a mír, ale trochu se tu s kolegy nudíme. Mnohokrát jsem se pokusil s draky komunikovat, mluvit na ně, svěřit se jim s problémy. Chvíli to vypadá, že poslouchají, ale pak se otočí a jdou pryč. Docela mi připomínají indonéskou politickou elitu. Jen by pořád žrali, a když po nich člověk něco chce, vůbec nereagují.“
„Lidé drakům připisují různé nadpřirozené vlastnosti. Ve skutečnosti jsou to obyčejná zvířata, která žijí ve svém vlastním světě,“ říká ve městečku Labuhanbajo na ostrově Flores přírodní léčitelka Monica. „Za posledních deset let tu zabili jen jednu malou holčičku. Představte si, kdyby tu místo komodských draků žili třeba tygři.“

Category: 2004 / 10

Modelem pro obraz Mony Lisy seděla Leonardu da Vinci manželka zámožného obchodníka s hedvábím Lisa Gherardini. Ve své nové knize to tvrdí historik Giuseppe Pallanti a jako důkaz předkládá výsledky svého pětadvacetiletého pátrání ve florentských archivech. Podle nich zprostředkoval namalování obrazu umělcův otec Piero da Vinci, který byl přítelem Lisina manžela Franceska del Gioconda. Manželé spolu měli pět dětí a ve čtyřiadvaceti letech, kdy ji da Vinci maloval, byla Lisa těhotná. Nejde o převratnou novinku, s touto teorií přišel již v roce 1550 znalec výtvarného umění Giorgio Vasari. Od té doby se však vyrojilo mnoho teorií, podle kterých byla Mona Lisa šlechtičnou, prostitutkou, a dokonce i jakýmsi Leonardovým ženským autoportrétem.

Category: 2004 / 10

S   profesorem Treterou je možné se setkat na Filozofické fakultě, v univerzitní knihovně a v galeriích výtvarného umění, ale i ve vyhlášených pražských pivnicích, kde se točí plzeňský prazdroj. Ostatně svět hospod byl pro něj a jeho přítele Bohumila Hrabala ideálním prostředím pro intelektuální, filozofické i výsostně lidské rozpravy. Bohumil Hrabal v „Domácích úkolech z pilnosti“ vzpomíná, jak v jeho libeňském bytě na Hrázi 24 nejen dělali svatby a svatební hostiny (o nichž náhodně vybraní ženiši a nevěsty většinou vůbec nevěděli), ale bavili se o filozofii a posledních věcech člověka s velkým smíchem. V „Morytátech a legendách“ Hrabal uvádí: „Filozof Tretera hledá pravdu a filozofka paní Treterová hledá pravdu i filozofa Treteru.“

Ve své knize „Nástin dějin evropského myšlení“, která již dosáhla mnoha vydání, říkáte, že filozof je ve stavu nepřestajné vzpoury proti lži, útlaku, bezpráví, lidské chamtivosti a blbosti. Není filozof i v neustálém sporu sám se sebou?
Máte pravdu, pokud tím míníte, že filozof vede jakýsi neustálý spor s tím, k čemu až doposud dospěl. Musí být kritický a náročný nejen vůči ostatním, ale i vůči sobě: stále znovu se ujišťovat, zda se nemýlí. To vlastně vyplývá z toho, co jste citoval: má-li být filozof ve stavu nepřestajné vzpoury proti lidské blbosti, musí to vztahovat i na nejrůznější projevy své vlastní blbosti. Jinak by přestal být filozofem a sám by se stal blbcem, což se také v dějinách mnohokrát stalo a doposud stává. Někdo se ovšem může dostávat do neustálého sporu se sebou samým také v tom smyslu, že v jedné větě něco tvrdí, a hned v následující to popírá. Někomu se dokonce podaří vtěsnat takový logický spor do jedné jediné věty. To je pak něco zhola jiného. Podobný spor se sebou samým je velmi smutný.
Anebo také veselý…
Jak se to vezme. Kdyby někdo v této věci přece jen neměl jasno, stačí, aby si otevřel televizi s nočními přenosy z našeho parlamentu. Tam uvidíte takových zápasů se sebou samým bezpočet. V tomto kabaretu však filozofové neúčinkují, nebo zřídkakdy. Pak ovšem přestávají být filozofy, pokud jimi vůbec kdy byli. Měli by si před mnohým svým vystoupením připomenout moudrou antickou sentenci: „Kdybys byl mlčel, zůstal bys filozofem.“
Přes veškerou logičnost a racionalitu musí být filozof tak trochu blázen. Voltaire, jak sám uvádíte, řekl: „Kdybychom nebyli bláznivě lehkomyslní, museli bychom se oběsit.“
Ano, ale tady je důležité to „trochu“. Téměř všichni filozofové, které znám, ať už osobně, nebo z vyprávění či literatury, byli nebo jsou do té či oné míry osobami poněkud vyšinutými, chcete-li, často i psychopatickými. To neznamená, že by byli psychotickými pacienty trpícími natolik vážnými duševními poruchami, že by se museli podrobit ústavní péči.
A co třeba Friedrich Nietzsche?
Ano, u něho propukla choroba natolik, že začal v jakési dionýské extázi nepříčetně mlátit do kláves klavíru a zuřivě křičet: „Adriano, miluji tě!“ (Šlo o Cosimu, ženu Richarda Wagnera.) Odvezli ho pochopitelně na psychiatrickou kliniku a s jeho filozofováním, s jeho vynikajícím filozofováním, byl od té chvíle bohužel konec. Naproti tomu drobné psychopatické zvláštnůstky dobrému filozofování nejsou na překážku. Je známo, že Sokrates se při svém meditování zastavil uprostřed rušné ulice, stál tam mnoho hodin a Atéňané ještě v noci vyhlíželi z oken a s údivem pozorovali, jak tam stále stojí. Sokrates však touto neobvyklou cestou dospěl k něčemu, z čeho duchovně žijeme dodnes. Ti takzvaně „normální“ nikdy nic nového nevymysleli. Švýcarský pedagog Pestalozzi si zase stále okusoval kravatu, ale vymyslel přitom převratné principy moderní výchovy. Nebo takový velevýznamný Hegel. Když jel kočárem na berlínskou univerzitu a vystupoval z něj na tehdy ještě nevydlážděné třídě Unter den Linden, uvízla mu v blátě bota. On si toho vůbec nevšiml a přednášel jen v jedné botě. Z jeho přednášek se ale zrodilo vše, co bylo ve filozofii po celých příštích 150 let nejpozoruhodnější. Ruský filozof v exilu Berďajev opět při svých přednáškách stále bezděčně vyplazoval jazyk – jak nám vyprávěl profesor Patočka, a přesto svým novým výkladem Dostojevského ovlivnil výrazně celé francouzské existenciální myšlení, zvláště Alberta Camuse. A mohli bychom pokračovat.
A nemířil ten Voltairův citát ještě někam jinam?
Možná že ano. On se netýká jen filozofické „bláznivosti“, pokud se jí vůbec týká, nýbrž názoru na život, na životní styl. Z toho se ozývá Francie: její šampaňské, Beaujolais, její šansony, kavárny, šarmantně lehké našlapování lodiček na vysokých podpatcích, vlnící se lyonské hedvábí…, oproti těžké metafyzice suše klapajících pojmů, z nichž čpí těžko stravitelné německé pivo, či trudnomyslnému ruskému dumání, „co dělat“ a „kdo je vinen“. Znám filozofy, jejichž filozofování je pouhou exhibicí učenosti. Je jich hodně – chodí s takovými důležitými čumáky, berou především sami sebe nesmírně vážně. Bývají mnohdy i velmi inteligentní a sečtělí, ale jejich nadmíru učené duchovní výplody jsou hned po narození mrtvé. Ta voltairovská frivolité by nám měla připomínat, že má-li filozofie být k nějakému obecnému prospěchu, musíme trochu „lehkovážně“ riskovat, vyjít ze své ulity a napsat alespoň čas od času něco, co by se dalo opravdu číst.
Voltaire též napsal: „Běda filozofům, kteří si nedokáží odesmát své vrásky.“ Je humor ve filozofii žádoucí?
On je pro ni nezbytný. Tak jako je humor kořením života, je stejně tak kořením filozofie. Bez koření je pokrm těžko stravitelný. Filozofové všech dob, pokud byli hodni jména „filo-zofie“, tedy „lásky k moudrosti“, jsou studnicí humoru a vtipů. Moudrost jaksi humor zahrnuje. Humor v despotických totalitních společnostech působí rozkladně, ba přímo eruptivně. Svévolní a arogantní vládci všech dob se nejvíce obávali smíchu a spolu s nimi i všichni ostatní nadutci a hlupáci. Humor je takto spojen s onou kritickou funkcí, kterou považuji za hlavní poslání filozofie.
Ale filozofové měli smysl pro humor v životě vůbec. Když byl Sokrates odsouzen k tomu, aby vypil kalich smrtícího bolehlavu s obviněním, že nevěří v bohy, v něž věří stát, a že kazí mládež, jeho žena Xantipa naříkala: „Ale vždyť tě, Sokrate, odsoudili nespravedlivě!“ Sokrates jí i v této tragické chvíli odpověděl: „A ty bys chtěla, Xantipo, aby mě odsoudili spravedlivě?“ Nebo když Voltaire ležel na smrtelném loži a přišel k němu katolický kněz, aby ho vyzpovídal, zeptal se Voltaire udiveně: „Kdo vás, abbé, ke mně poslal?“ „Jsem vyslancem samotného Boha,“ odpověděl farář. Na to Voltaire věcně: „Ukažte mi své pověřovací listiny!“
Který filozofický směr šel v tomto ohledu nejdál?
Nejspíše škola kynická, jež vycházela právě ze Sokrata. Kynismus – to byla obrovitá erupce filozofického humoru a veselí, která se už pak nikdy v tom rozsahu a v té intenzitě neopakovala. Kynik Diogenes ze Sinópy už svým příbytkem, jímž byl sud, prosazoval s humornou nadsázkou ušlechtilý požadavek pohrdání majetkem, bohatstvím, to jest požadavek oproštěnosti.
Diogenes se dovedl také postavit před samotný střed terče, když viděl špatného lukostřelce, a komentoval to slovy: „Abych nebyl zasažen.“ Nebo když chodil ve dne s rozsvícenou lucernou a ustavičně opakoval větu: „Hledám člověka.“ Jindy zase volal: „Haló, lidé,“ a když se Atéňané seběhli, obořil se na ně: „Volal jsem lidi, a ne vyvrhele.“ Nebyl to nikdo menší než Nietzsche, kdo rozpoznal osvobozující roli kynického smíchu, útočícího proti veškeré nabubřelé, strnulé, neživotné vážnosti. Kynický smích pochopil jako přitakání životu, jako příznak zdraví proti patologické tabuizaci čehokoli posvátného.
Zajímalo by mě, kteří tři myslitelé pro vás znamenali nejvíce?
To je hrozně obtížné… Z moderních Patočka a Sartre. Z těch již klasických uvedu tři plebejské a tři aristokratické – jak to odpovídá i mému osobnímu, poněkud rozporuplnému založení. Mezi těmi plebejskými je to především a nade všechny Sokrates, který vcházel do divadla ve chvíli, kdy z něho všichni vycházeli: „Toto se snažím dělat v celém svém životě,“ pravil. A v jeho linii pak Diogenes. A třetím filozofem v této plebejské řadě, který rovněž šel proti proudu, byl Rousseau, velebitel samoty a ticha, apoštol přirozenosti, který se stavěl proti soudobé společnosti – „shromáždění umělých lidí a strojených vášní“, kde z „být“ a „jevit se“ se staly dva zcela odlišné pojmy.
A v oné linii filozofických aristokratů bych jmenoval Pascala, Schopenhauera a Nietzscheho, které čtu, abych duchovně pookřál, podobně jako když poslouchám hudbu Beethovenovu. Všimněte si, že mezi těmi mně osobně nejbližšími není nikdo z filozofů, kteří v obecném i v mém mínění jsou uznáváni za nejvýznamnější: Platón, Aristoteles, Augustin, Descartes, Locke, Hegel, Husserl, Bergson, Heidegger… Z nich mi nikdo – částečně snad s výjimkou Augustina – k srdci nijak zvlášť nepřirostl.
Lidská láska svou podstatou narušuje řád přírody. Do schématu přirozeného rozmnožování zanáší zmatečné, rozporuplné a přírodou neopodstatněné počínání…
Já bych to tak nevyjádřil, že láska je počínání zmatečné a rozporuplné.
Čekal jsem, že řeknete „ale jak krásné počínání“…
Neřekl jsem to, ale nepopírám to. Rozumíte-li lidskou láskou milostné počínání v posteli, na seně, na jeřábu – a také na stole, abychom do toho zahrnuli též pracující inteligenci. Ano, to vše je konání krásné, příjemné a bohulibé. Vřele souhlasím. Ovšem lidská láska, pokud člověk není na úrovni dobytka a je tedy duchovní, emocionální a rozumovou bytostí, se neomezuje na ryze biologickou sexualitu, nýbrž má v míře jeho kultivovanosti, chcete-li i rafinovanosti, rovněž významnou komponentu duchovně erotickou. Ta je založena na sympatii dvou osob, jež se jako osoby navzájem poznaly a jako osoby se vzájemně mají rády. Na tuto maličkost se jakoby zapomíná ve slabomyslném, oplzlém komerčním sexu, který se k nám řine snad všemi kanály televize a vrací tak slovu kanál jeho původní smysl.
Mne zajímá filozofický rozměr této otázky…?
Ano, rozumím: přírodní řád versus lidský způsob milování. Zde jste se dotkl velmi závažného filozofického problému. Je zajímavé, že zvláštní shodou okolností jsem právě včera ve své přednášce na fakultě hovořil o jedné Bergsonově myšlence, která se toho tématu týká. Velký francouzský myslitel celou tuto pozoruhodnou věc vysvětluje jako, abych tak řekl, určitou lest rozumu vůči přírodě. Bylo jistě záměrem přírody, aby se člověk, tak jako všichni ostatní živočichové, bez omezení množil, aby uchoval svůj rod násobením jednotlivců. Příroda ho k tomu také – jak jinak nadmíru cudný a prudérní Bergson uvádí – „patřičně vybavila“. Když však člověku dala i rozum, nepředvídala, že rozum najde ihned způsob a prostředky, jak pohlavní akt odtrhnout od jeho přirozených následků, nepředvídala, že se člověk „bude moci vyhnout sklizni, aniž se vzdá rozkoše zasévání“, říká Bergson svou vyjadřovací bravurou.
Jaký názor máte na cestování? Jsou i jeho odpůrci: turisté do cizích krajin vnášejí cizí elementy, ničí jeho duchovní identitu.
Na cestování mám názor veskrze kladný. Námitky, které uvádíte, bych nebral vážně. Cestování, poznávání cizích zemí připisuji obrovský, nedocenitelný a s ničím nesrovnatelný kultivační význam. Je nezbytné pro formování mladých lidí, dokud jsou ještě v „rauši“, jak říkával Bohumil Hrabal, také horlivý cestovatel. Proto radím svým studentům: „Cestujte, cestujte, kdykoli se k tomu namane příležitost!“ Právě ve styku s jinými národy poznáváme vlastní identitu, své národní či osobní přednosti a vady. Nejprospěšnější cestování je nikoli s cestovními kancelářemi, nýbrž cestování dobrodružné, s ruksakem po okresních silnicích. To si mohou dovolit bohužel jen mladí a zdraví.
A vy rád cestujete?
K smrti rád. U mě je to už potřeba brát doslova. Po letu na Mallorcu mě totiž hned po přistání odvezli na tři dny do nemocnice. Dělám-li bilanci svého života, považuji všechny své cesty, ať už byly kamkoli, za chvíle nejšťastnější a nejpřínosnější. Cestování je ta nejlepší investice. Připomenu ještě Demokritův výrok: „Moudrý člověk může jít do každé země, neboť vlastí dobré duše je celý svět.“ On sám do toho také vložil nemalé jmění, které zdědil po otci, a cestoval od první chvíle, kdy se Řekům po uzavření míru s Persií otevřela cesta na Východ. My jsme zase čekali na okamžik, kdy se nám otevře cesta na Západ.
A co cestování ve vlastní mysli, ve vlastním duchovním světě?
To si ale člověk musí takový duchovní svět vytvořit. Jinak by tento výlet mohl být velice žalostný. Taková meditace, vnitřní usebrání se, vyžaduje nikým nerušenou samotu. A před ní lidé zpravidla prchají. Schopenhauer pro to našel vysvětlení: „O samotě je člověk sám se sebou, a to bývá většinou ta nejhorší společnost.“
Svůj vnitřní svět měl i váš přítel Bohumil Hrabal. Může takový člověk obohatit filozofii svým poetickým uchopením života?
Může. A pan Hrabal to také ve svrchované míře činil. Poetické vidění, či, jak vy říkáte, poetické uchopení světa je tvůrčím výkonem zvláštního druhu. Nezbytným předpokladem jakékoli poetické kreace je jisté potlačení, zaplašení strohé racionality. Proto se také Hrabal, když chtěl vystopovat filozofickou linii, na niž by bylo možno umístit jeho pojetí pábitelství, zařadil do pábitelova rodokmene Mikuláše Kusánského s jeho „poučenou nevědomostí“ a Erasma Rotterdamského s jeho „chválou bláznivosti“. Ovšem z kontextu vyplynulo, že on sám těmto pojmům rozuměl v poněkud posunutém významu. V každém případě šlo o přihlášení se k ne-racionálním přístupům ve filozofii. Když jsem se ho při jednom z našich prvních rozhovorů zeptal, zda do pojmu pábitele vkládá týž význam jako Vladislav Vančura, řekl mi: „Ale kdepak! Pana Vančury si kromobyčejně vážím, ale pro mě je moc akademickej. Podívejte se, pábitel… to je někdo jako já nebo vy, nebo zde přítomní pan Marysko a pan Ducháček. Pábitel, to je prostě takovej, takovej… trotl.“
Jaký byl tedy Hrabal filozof?
Byl to pochopitelně filozof svérázný. Pro mnohé však může být překvapením, že Hrabal nebyl zase tak zcela neprofesionálním filozofem. Ačkoli vystudoval práva, mnohem častěji byl vídán na fakultě Filozofické, kde horlivě navštěvoval přednášky profesorů Krále, Kozáka, docenta Patočky a jiných filozofů. Po celý svůj život, a v jeho závěru obzvláště, studoval s velkým zaujetím tak obtížné autory, jako byli Husserl, Heidegger, Jaspers, četl je ponejvíce v němčině a rozuměl jim jako u nás málokdo. Dovedl se však filozoficky poučit a inspirovat i u Dostojevského, Joyce, Kafky, Lao-c’eho, v zen-buddhismu, kabale, chasidské moudrosti, židovské anekdotě. Nejbližší mu zřejmě byli Nietzsche a Schopenhauer a neobyčejně originální český spisovatel a filozof Ladislav Klíma, kromě jiného již pro jeho aforismus: „Co je poznání? Poznání je rozpomínání se právě procitnuvšího ožraly, z které to hospody jsem byl včera naposledy vykopnut.“
Hrabalova životní pouť byla mimo jiné cesta českými hospodami. Tato pouť vám též není cizí…
Jednou v hospodě U Karfíků ve Štupartské ulici, bylo to už v dosti pozdním období jeho života, jsem chtěl nějak překonat jeho tehdy pro něho již obvyklou pochmurnou a podrážděnou náladu. Připomněl jsem mu, v kterých všech hospodách jsme v minulých desetiletích vysedávali: U Kalicha, U Pešků, U Šumavy, ve Splitu, U Schnellů, U Pinkasů, U Jelínků, U Kocoura, U Dvou koček, v Olympii, U Hoffmanů, v Krušovické pivnici („Brčálce“) a tak dále. Pan Hrabal postupně roztával, jihnul, až se posléze dostal do své nádherné euforie – byl to muž velkých výkyvů – přiťuknul si se mnou pivem a pronesl rozzářeně: „No jo, my jsme ten život strávili po hospodách…“ Samozřejmě, my jsme život trávili po hospodách. Ale zároveň jsme hodně četli a občas i něco napsali. Hlavně Hrabal. Poznal jsem tu mnoho nejen o člověku jako takovém, ale i spoustu dobrých přátel a významných osobností české kultury. Hospoda byla jakousi mou „druhou univerzitou“. Byla. Dnes už je pod náporem globalizace v naprostém úpadku a rozkladu. Svou tvář již zcela změnila, ačkoli kdysi to bylo prostředí v mnoha ohledech kulturotvorné.
Například v čem?
Například učí vyjadřovat se neakademicky, to jest především lapidárně, stručně. Každá věta musí být pointovaná. Jinak by vás totiž v tom hospodském řevu nikdo neposlouchal a hlavně by vám nerozuměl.
Bohumil Hrabal se ke konci odmítal smířit se smrtí, pranic se mu nelíbilo stáří s jeho nemocemi a nejsem si jist, zda věřil, že po smrti to začne všechno znovu, i když trochu jinak…
Hrabal na životě nesmírně lpěl. Opatřoval si různé preparáty k prodloužení života, mlsal čínský žen-šen ve včelí mateří kašičce. Chodíval pravidelně na kliniku, kde měli jakýsi tehdy unikátní zahraniční přístroj umožňující kompletní interní vyšetření. Hrabal se vracíval hrdě a vítězoslavně: „Doktoři mi řekli: všechny životně důležité funkce máte, pane Hrabal, v nejlepším pořádku. Budete tu do sta let!“ Nevěřím, že spáchal sebevraždu. Byla to spíše nešťastná náhoda. Zahynul nedopatřením. Zřejmě z toho okna vypadl. Padal tehdy stále, i na rovné podlaze. Byla to nikoli sebevražda, nýbrž sebezabití, tak jak on sám pojmenoval Boudníkův, „Vladimírkův“ odchod ze světa. Zda Hrabal vypadl směrem do křesťanského ráje, nebo do cyklu dalšího převtělování, nedovedu posoudit. On koketoval s mnoha náboženskými představami o posledních věcech člověka. Jen tak si s tím zahrával jako s krásnou poezií. Neupínal se k ničemu. Označoval se za matrikového katolíka, zakládal si na tom, že se podobá polskému papeži Wojty̧ovi. Když ve strašnickém krematoriu volal za rakví svého nejlepšího přítele Karla Maryska: „Sbohem, Kájínku, a nashledanou v nebi,“ nemyslel to zřejmě v tom doslovném, věroučném smyslu.
Co nepříjemného, či zrádně příjemného na vás v poslední době dotírá?
Kdybych to měl vypočítat, seděli bychom tu do zítřka. Snad nejnepříjemnější je jakýsi až úděsný infantilismus, který spolupůsobením mnoha činitelů stále více ovládá a řekl bych přímo devastuje naši českou společnost. Devastuje ji proto, že je to infantilismus často agresivní. Je to infantilismus politiků, kteří neváhají sjíždět po tobogánech – představte si T. G. Masaryka na tobogánu – nebo kydat hnůj, jen aby byli zvoleni do parlamentu. Je to infantilismus novinářů, kteří z neméně nízkých, hamižných motivů přeměňují postupně své listy v bulvární tisk a dětinsky sledují, kolik plyšových medvídků má doma známá herečka, nebo agresivně strkají svůj prasečí rypák do jejího intimního života. Je to agresivní infantilismus sprejerů devastujících červeným postřikem barokní sochy na Karlově mostě… Takže skončíme tímto mollovým akordem?
Ale já se ještě ptal na to zrádně příjemné.
To „zrádně příjemné“ bude momentálně asi ona naplněná sklenice piva, co mám před sebou, která na mě trvale dotírá a jež je nejen balzámem na rozjitřenou duši, ale může mne uvést do baudelairovských zrádných a šalebných umělých rájů, kdy mne „ovane peruť imbecility“ a také já zdětinštím a bude mi alespoň na chvíli všechno fuk. Je však více „zrádně příjemných“ úniků. Nabízí se Goethův Faust, jenž za jediný dívčí úsměv byl ochoten celou tu „fyziku a metafyziku“ pověsit na hřebík. Ale i toto příjemné je zrádně příjemné, „je-li žena léčkou“, jak se praví v Bibli, „je-li její srdce síť a ruce pouta“. A tak zbývá ještě procházka starou Prahou, pro jejíž krásu jsem neemigroval. Avšak i to se ukáže být „zrádně příjemným“, narazíte-li na McDonalda, KFC, graffiti, řvoucí dav pádících turistů… Nezbývá než nehledat únik, nýbrž se angažovat, vyjít z ústraní Epikurovy zahrady a nazývat pitomost pitomostí, darebáctví darebáctvím, což se snažím činit na každém kroku. Mám z toho pocit „příjemna“, avšak „zrádného“, neboť je to nikdy nekončící práce Sisyfova. Ale takový je už lidský úděl.
Vystudoval v r. 1955 filozofii a historii na FF UK. V r. 1966 obhájil kandidátskou disertaci „Pravda a intuice“. Protiváhou jeho vědecké práce mu byla záliba v surrealismu, abstraktním umění a dlouholeté přátelství se spisovatelem B. Hrabalem. V letech 1966-67 studoval na univerzitách v Nancy a v Paříži. V době tzv. normalizace po nuceném odchodu z fakulty do Archivu UK se zabýval historií české a německé univerzitní filozofie (E. Mach, T. G. Masaryk, herbartovci aj.). Z této badatelské práce vzniklo jeho hlavní dílo „J. F. Herbart a jeho stoupenci na pražské univerzitě“ (1989). Po listopadu se vrátil na FF UK, v r. 1990 se stal docentem a od r. 1995 je profesorem dějin filozofie. Studenti mohou čerpat své vědomosti především z jeho knihy „Nástin dějin evropského myšlení“. Jeho přednášky patří k nejnavštěvovanějším – každoročně mu naslouchá několik set studentů.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This