Category: 2004 / 11

Botswana patří mezi nejlépe prosperující státy černého kontinentu, zápasí však také s nejvyšším výskytem AIDS na jednoho obyvatele. Je nejstabilnější africkou zemí – klidu a míru si užívá už více než sto roků. Tato pravděpodobně nejrovinatější země na světě je vtisknutá do jihoafrického vnitrozemí a vzdálená 600 kilometrů od nejbližšího moře. Velikostí se tato placka rovná Keni nebo Francii. Většina jejího území je neobývaná a příroda na mnohých místech téměř nedotknutelná. Botswana si totiž přírodní bohatství chrání unikátním způsobem.

ZAČÍNALO SE OD NULY
Botswana patří mezi země s nejvyšším nárůstem domácího produktu. Od roku 1996, kdy tato země získala nezávislost v rámci Commonwealthu, se produktivita zvyšovala každoročně o pět až sedm procent. Nejjednodušším vysvětlením ekonomických úspěchů by mohla být těžba diamantů. Botswana dnes přispívá na světový trh s diamanty čtyřmi procenty. Pohádkové bohatství ale vydrží podle předpokladů pouze dalších padesát roků.
Botswana však prosperuje především proto, že je demokratická a drží se pravidel volného obchodu. Má nízké daně, respektuje majetková práva a neznárodnila žádný obchod. Má nejsvobodnější ekonomiku v Africe a pro zahraniční investory je bezpečnější než Česká republika, a dokonce i Japonsko.
V Africe je to světlá výjimka. Většina nových nezávislých zemí se dává raději na cestu socialismu a nacionalismu a drží silného vůdce ve státě s jednou politickou stranou. Znárodňuje průmysl, brání cizím investicím a obchodu. Botswana však byla při svém zrodu tak chudá, že neměla co znárodňovat a neměla ani koho blokovat v investicích. Neměla žádné peníze a to ji donutilo přísně kontrolovat výdaje vlády. Když tu byly rok po vyhlášení nezávislosti objeveny diamanty, obezřetné vedení už bylo na světě, a tak peníze neskončily ve švýcarských bankách. Alfred Dube, stálý zástupce Botswany při OSN, to komentuje slovy: „Botswaňané se mračí nad marnotratnými výdaji. Civilní úředník se bojí jen jednoho člověka, a tím je hlavní auditor.“
V roce 1966, kdy žilo v zemi jen půl milionu lidí, se mohla Botswana pochlubit necelými šesti kilometry asfaltových cest a třemi gymnázii. Dnes má šestnáct tisíc kilometrů upravených cest, 230 škol a každé dítě má zaručené desetileté bezplatné vzdělání. Samotní Botswaňané se někdy nestačí divit, jak rychle se jejich země modernizuje. „Asi před rokem postavili novou asfaltku z Maunu na sever až po namibijské hranice. Stalo se nám, že jsme na výpadovce neodbočili doprava a chybu si uvědomili až po několika hodinách, když jsme dorazili do Ghanzi,“ líčí spolumajitelka stanového tábora Sepopa Swamp Camp u řeky Okavango.
Během prvních let nezávislosti vydělávali Botswaňané v průměru 80 dolarů. Dnes vydělávají v průměru 6600 dolarů ročně. Měna zvaná pula, což znamená v překladu déšť, je silná i přesto, že devalvace postihuje jednu africkou zemi za druhou. A 74 procent Botswaňanů umí psát a číst.

ČERNÉ SVĚDOMÍ: SANOVÉ
Odvrácenou tváří Botswany je přístup k původním obyvatelům jižní Afriky, zejména Sanům. Ti mohli donedávna žít způsobem svých předků v národním parku Central Kalahari Game Reserve, nyní se ale ocitli za plotem rezervace. Vláda je z tradičních míst násilím přestěhovala do vzdálených vesnic. Národní park přitom vznikl ještě za koloniální vlády nejen jako chráněné území pro divoká zvířata, ale i pro nomádské lovce a sběrače kořínků a plodů.
Jistý George Silberbauer, původem Jihoafričan, uskutečnil v roce 1958 slavnou studii o Sanech. Navrhl v ní, že nejen zvířata, ale i lidé, kteří v poušti žijí, se musí chránit: „Neměli bychom chránit Sany jako muzejní kuriozity nebo jako zachovalé primitivy, ale poskytnout jim právo na způsob života, který chtějí vést.“
Botswanská vláda se ale dívá na původní život Sanů s pohoršením a zahanbením. Prý zabíjejí zvířata, žebrají u turistů a vykrádají auta. Už na ně nechce dávat peníze, aby je „držela při životě“ nákladným zásobováním. Snaží se dostat sanské děti do škol, čímž by mohla dosáhnout stoprocentní gramotnosti obyvatelstva, ale zároveň nenávratně poškodit a možná i smrtelně zranit tisíce let staré tradice a nenahraditelné vědomosti o přírodě.

PRAVĚKÉ MALBY NA TSODILO HILLS
Sanům přitom Botswana vděčí za své jediné World Heritage Site, místo světového kulturního dědictví. Tvoří jej magické kopce Tsodilo Hills s pravěkými skalními malbami, které Unesco zařadilo před několika lety do listiny chráněných oblastí. Na čtyřech stovkách míst se nachází okolo 4500 maleb – postavičky lovců, ale i obrázky dobytka a ovcí pravděpodobně ukazují příchod pastevců Mbukušu. Těmi nejúžasnějšími jsou portréty divokých zvířat, jako je například obrovský, více než metr vysoký nosorožec se samičkou a mládětem, kteří dominují vrcholu rokliny. Mnohé z obrazců na skalách zobrazují antilopu eland, posvátné sanské zvíře. Ale najdeme tu i velmi neobvyklé obrazce tučňáka nebo chrlící velryby. Kopce jsou přitom od nejbližšího oceánu vzdálené více než tisíc kilometrů.
Tsodilo Hills jsou však víc než jen uměleckou galerií. Jsou posvátným místem. Místní Sanové Kung věří, že kopce ovládají duchové mrtvých a mocní bohové žijící v jeskyních. Pro Sany Makoko a Dzicwa představují Tsodilo Hills místo vzniku vesmíru. A pro černošské Hambukushu zase místo, kam bohové seslali jejich lidi a dobytek (Hambukushu se však nastěhovali do oblasti před pouhými dvěma sty lety).
V době kamenné žily tyto kopce nejen uměním, ale i obchodem. V jejich sousedství těžili Sanové železo a na vrcholu jednoho z nich se našly pozůstatky usedlosti a starodávné nástroje z doby kamenné. Sanové žili v okolí kopců už před více než třiceti tisíci lety a malovat začali někdy před dvěma až třemi tisíci lety. Všem, kteří se tu usadili, poskytovaly kopce bezpečí, potravu, vodu a duchovní prostředí.

PŘÍRODA PŘEDEVŠÍM
Botswana je výjimečná také tím, jak chrání svoji unikátní přírodu. Zákon o ochraně fauny přijala ještě před uzákoněním nezávislosti, v roce 1963. Britské koloniální mocnosti v tehdejším Bečuánsku vzaly pod ochranné křídlo velkou část kalaharské pouště a okolí řeky Chobe. Po uzákonění nezávislosti v roce 1966 pokračovali Botswaňané v dobré tradici. Chápou, jak důležité je chránit zvířata a prostředí, ve kterém žijí, přestože jejich zájmy jako chovatelů dobytka často narážejí na problém volného pohybu zvířat na více než třetině rozlohy země. Dokonce věnovali velké kmenové území do správy parků. Manželka zesnulého náčelníka Morema III. darovala v roce 1963 do rukou ochránců přírody část Moremi Game Reserve, která představuje třetinu delty řeky Okavango. V roce 1971 vytvořili z kmenového území v jiné části země Kutse Game Reserve.
Lidé si uvědomili, že rozšíření pastvin pro dobytek a nekontrolovaný lov by jinak postupně zvířata vytlačily. V 19. století se na území celé jižní Afriky nacházelo asi půl miliardy antilop skákavých. Dnes žijí v sousední Jihoafrické republice pouze v národních parcích. Botswanská vláda se snaží, aby místní komunity měly přímý užitek z turistiky. Ve snaze chránit zvířata a přírodu si přeje, aby si lidé uvědomili výhody, které turistika přináší.

PÍSEČNÁ TVÁŘ KALAHARI
Jedinečnou přírodní zajímavostí Botswany je poušť Kalahari, jejíž název pochází z anglické zkomoleniny seTswanského názvu Kgalagadi a v jazyce původních obyvatel Sanů znamená „Písečná tvář“. Kalahari vznikla před 60 miliony let, kdy se z Afriky stal samostatný kontinent. Ve vnitrozemí Afriky se vytvořily tři hlavní nádrže. Čadská na severu, konžská v centru a kalaharská na jihu. Kalaharská nádrž pokrývala 80 % plochy drsné Botswany. Během milionů let, které následovaly, se z nádrže vytvořilo obrovské jezero. To nakonec úplně vyschlo a jeho dno zaplnil navátý písek, různé úlomky a zkameněliny.
Kalahari je zkamenělou pouští, ale vypadá spíše jako savana s písečnými brázdami, které pokrývá travnatý koberec a roztroušené stromy. Spadne zde totiž více srážek, než se na opravdovou poušť sluší. Dnes je Kalahari i navzdory extrémním teplotám nejmírnější pouští Afriky.
Střed Kalahari dnes ukrývá jedno z nejznámějších míst na zeměkouli – makgadikgadské pánve. Když zaprší, jejich plocha se změní na mělké bublinkaté jezero, do kterého se nastěhují tři miliony plameňáků. Jakmile vyschne, do vzdálenosti několika stovek kilometrů život utichne. Můžete se točit kolem dokola, a neuvidíte nic kromě ohnuté čáry zemského povrchu. Právě to nic vás sem přitáhne.
Makgadikgadi bylo kdysi obrovským vnitrozemským mořem. Tisíce kilometrů od nejbližšího pobřeží po něm zůstaly duny s mořskými mušlemi. Na nizoučkých vlnkách, které vytvořil vítr, se lesknou sekery, šípy a škrabky z neolitického období, ale i korálky, sklo, kameny a skořápky z pštrosích vejec, které používají Sanové na zdobení už po tisíciletí. Některé předměty jsou fénické a římské, jiné dokonce i čínské. Makgadikgadské pánve také pokrývá 10 000 km2 čisté soli.

OBCHOD SE SLONOVINOU
V Botswaně se dají lovit všechna zvířata kromě slonů a hnědých hyen. To zemi přináší velký zisk. Vysoké poplatky pro cizince kompenzují velmi levná lovecká povolení pro domácí obyvatelstvo a také lovení pro obživu. To je úplně zadarmo a představuje až 90 procent všech odstřelů.
Botswaňané si obezřetně střeží státní hranice, pytlačení zaměřené především na slony a nosorožce u nich téměř vůbec neexistuje. To však přináší problémy s narůstající populací slonů, z nichž každý vypije denně až dvě stě litrů vody. Botswana se dnes může pochlubit nejvyšším počtem slonů afrických (103 500), kteří žijí především v národním parku Chobe. Botswana proto vedla na podzim roku 2002 skupinu pěti jihoafrických zemí, které se snažily znovu otevřít otázku více než 10 let starého zákazu prodeje slonoviny. Nakonec se jim to podařilo a získaly povolení na jednorázový odprodej 87 tun uskladněné slonoviny, což odpovídá váze klů devíti tisíc slonů. Nedostaly však povolení na pravidelný odprodej slonoviny a sloní kůže a na limitovaný sportovní odstřel slonů.

METLA JMÉNEM AIDS
Botswana dnes není známá ani tak díky stabilizované situaci a přírodním krásám, jako kvůli nemoci AIDS. Na jednom pohřbu za druhým si příbuzní vyprávějí, že zesnulý zemřel na tuberkulózu, malárii nebo chřipku. Pravda je však jiná. „Zemřel po dlouhé nemoci, zemřel po krátké nemoci. To všechno znamená, že zemřel na AIDS,“ píše v knize Jamestown Blues HIV pozitivní Botswaňanka Caitlin Davies, kterou znásilnil neznámý muž.
HIV pozitivních je 38,5 procenta Botswaňanů ve věku od 15 do 40 let. AIDS zabíjí tolik mladých lidí, že se průměrná délka života v Botswaně minulý rok snížila z původních 65 let na 39.
AIDS se v Botswaně rychle šíří paradoxně kvůli její prosperitě. „V Botswaně máme zavedený zvyk vlastnit asi čtyři domovy: dům, ve kterém se pracuje, dům, z něhož člověk pochází, místo, kde vlastní pozemky a kde farmaří, a místo, kde chová dobytek. Cestování mezi nimi není problém. Infrastruktura, především cesty, je na vysoké úrovni. To vše přispívá k šíření epidemie,“ vysvětluje doktorka z národního koordinačního úřadu pro AIDS. Botswana má i nízký počet manželství. Pouze 20 procent dospělých lidí je ženatých nebo vdaných. Je to pravděpodobně pozůstatek z dob, kdy muži odcházeli hromadně za prací do jihoafrických dolů.
Vláda se pustila do masové vzdělávací kampaně, renovuje kliniky a staví nové nemocnice. Počet nově nakažených mezi 15 až 18letými obyvateli díky tomu začal klesat. Do nejbližší kliniky nemusí v Botswaně nikdo cestovat více než 30 kilometrů. „Naším cílem je dostat epidemii pod kontrolu do roku 2016,“ tvrdí diplomat Alfred Dube. Odborníci však musí čelit starým zvykům, přežívajícím předsudkům a různým návykům. Například africká děvčata od mladého věku vědí, že se nesluší odmítnout žádného muže. Když je matka HIV pozitivní, doktor jí poradí, aby dítě nekojila. Rodina a známí si toho však všimnou a pochopí, že je matka nemocná. A protože se HIV považuje za velkou hanbu, odvrhnou ji od sebe.
V Botswaně se ani veřejně nemluví o pohlavních orgánech. „Taková je botswanská společnost: intimní části jsou intimními částmi a nedá se o nich hovořit jinak než v eufemismech. Jak potom můžeme hovořit o sexuálně nakažlivých chorobách, jako je HIV?“ ptá se Caitlin Davies.
Lékaři proto začali testovat lidi anonymně a rozbory krve se provádějí rychle a přímo v zemi, a ne jako donedávna až v Jihoafrické republice. I když se těhotná žena odmítne podrobit testu, lékař jí, ať už je pozitivní, nebo ne, nabídne léky, které snižují riziko přenosu nákazy na dítě.
„Navykli jsme na početné rodiny. Tyto rodiny jsou nyní zcela vytížené. Někteří příbuzní, kteří se starají o sirotky, sami umírají. A nakonec vymře celá rodina. Je možné, že všichni skončíme HIV pozitivní a celý národ vymře. To by bylo opravdovým neštěstím, protože naše země je mírumilovná. Nikdy jsme nebyli v žádné válce,“ vypovídá Patricia Bakwinya, aktivistka boje proti AIDS.


Oficiální název: Botswanská republika, vznikla v roce 1966 z britského protektorátu Bečuánsko
Rozloha: 582 000 km2 (souš)
Počet obyvatel: 1,6 milionu
Hlavní město: Gaborone
Oficiální jazyk: angličtina, čwanština (seTswana) je lokálním jazykem (rozumí mu 90 % obyvatel); kromě nich se v Botswaně používá mnoho dalších etnických jazyků
Počet krajů: 10
Měna: pula = 100 thebe (pula znamená v čwanštině déšť)
Ekonomika: těžba diamantů, turistika, chov dobytka

Category: 2004 / 11

Cesta do pravěku není tak úplně nemožná, jak by se mohlo zdát. Stačí navštívit národní park Conguillío v Chile, a člověk se rázem ocitne v druhohorách. Alespoň pokud jde o ráz krajiny. Zdejší terén vyhovuje odborným znalostem a úsudkům o ekosystémech a etologii živočišných druhů té doby natolik, že se tu natáčel i úspěšný britský populárně-naučný televizní seriál Putování s dinosaury z doby před 220-65 miliony let.

Oblast se nalézá asi 70 km východně od Temuca, administrativního centra chilského regionu IX, a vyznačuje se jedněmi z nejzachovalejších araucariových lesů v rámci jejich přirozeného výskytu, čedičovými poli bez travního porostu (zástupci trav před 200 miliony let ještě neexistovali, ale araucarie už ano), minimální přítomností civilizace a zvýšenou sopečnou činností. Sopka Llaima, druhá nejaktivnější na jihoamerickém kontinentě, pokrývá dobrou polovinu parku lávovými poli a v mimoerupční době alespoň vydechuje směsi plynů zabarvené do žluta či rezava. Přístup sem je jen jednou zoufale prašnou cestou, udržovanou příležitostně ve sjízdném stavu rypadlem, která v průběhu let mění trasu podle lávových výronů.

NA DATLÍ STEZCE
Mezi nejpůsobivější trasy celého parku patří Sendero Los Carpinteros, stezka datlů. Při jejím absolvování si uděláte dobrou představu o zajímavostech centrálního údolí, rozdělujícího celé 60 832 hektarů velké území na lávou pokryté plochy kolem sopky na jihozápadě a pohoří Sierra Nevada na severovýchodě. V plochém údolí jsou tři jezera, stezka vede mezi dvěma z nich a za svůj název vděčí početným zástupcům datlovitých, kteří buší do staletých stromů sklánějících se nad ní.
Stezka začíná u parkoviště na konci malé písčité pláže několikahektarového jezera, jež je podstatně mladší než většina stromů kolem. Captrén vzniklo r. 1957, kdy stejnojmennou řeku přehradil jeden z lávových proudů Llaimy. I po čtyřiceti pěti letech dosud z vody ční bílé odumřelé kmeny buků coigue (Nothofagus dombeyi), které uhynuly při stoupající hladině.
Jezero je mělké a teplé, jak se voda prohřívá od tmavého čedičového dna, a vyznačuje se dlouhou pobřežní čárou, jak zabíhá do postranních roklí. Tyto výběžky jsou zanesené náplavami a zarostlé vegetací, a tak vytvářejí příhodné místo pro hnízdění několika druhům kachen.
Datlí stezka vstoupí do letitého porostu čtyřicetimetrových jižních buků coigue a vy okamžitě pocítíte změnu klimatu – po výhni lávových plání na vás dýchne relativní chlad a vlhko lesa, kde je v letním období běžná teplota 22-23 °C. STROM Z TŘETÍHO STOLETÍ
Sendero Los Carpinteros představuje původní lesní porost tak, jak se po staletí vyvíjel ve stínu hrozící sopky. Hlavními lákadly relativně nedotčeného ekosystému jsou obrovité pokřivené buky a stejně vysoké blahočety chilské (Araucaria araucana), rostoucí vždy zpříma. Některé z nejstarších jedinců míjíte v těsné blízkosti – po dvou třetinách cesty obcházíte araucarii Madre, matku araucarii, jednu z nejmohutnějších, jejíž věk se odhaduje na 1800 let. Její kmen má v průměru tři metry.
Úsek lesa kolem stezky obsahuje množství působivých a letitých velikánů už proto, že je zde přijatelně vlhko a ploché údolí skryté za blízkým pohořím Sierra Nevada není tolik vystaveno častým silným větrům, jež v oblasti vanou bez ohledu na roční období. Les sám je vhodnou ochranou pra-pra-stařešinům, a tak zdaleka největší hrozbu představuje opodál dýmající Llaima, jejíž lávové proudy ponechávají pouze tu a tam ostrůvky zeleně, často jen o několika stromech vzdálených i mnoho set metrů jeden od druhého.

Category: 2004 / 11

Emil Viklický, pianista evropského formátu, jedna z nejvýraznějších postav hudební scény. Všestranný umělec má na kontě řadu jazzových skladeb, skvěle zpracované moravské lidové melodie, opery a filmovou hudbu. Poslední koncert, který jsem viděla, odehrál nachlazený. Na výkonu to znát rozhodně nebylo.

Koncertujete často nemocný?
Často se to nestává, udržuju se v kondici, běhám, cvičím, nemocný nejsem. Když už se to stane, hraji a dělám jako by nic. Moje pravidlo zní: „Můžu být nemocen až potom.“
Sportujete? U umělců je to riskantnější…
Ke sportu mě dotáhla má žena a já se nechal. Vyhovuje mi to, u klavíru má člověk páteř všelijak zkroucenou. Sport mě baví, v poslední době lyžuju tak, jak jsem nikdy předtím nelyžoval. Jezdíme do Nového Mexika, do méně známého regionu u městečka Taos, kde se lyžuje ve výšce od 2900 do 3800 m n. m. To je adrenalin, který mě baví.
Slyšela jsem vaše nádherně zpracované moravské lidové melodie; kudy vedla cesta k folkloru?
K folkloru jsem se dostal víceméně oklikou přes Leoše Janáčka, Zuzanu Lapčíkovou a Jiřího Pavlicu. Vždy mě naprosto fascinovala Janáčkova hudba svou dramatičností. Zajímaly mě jeho inspirační zdroje, tedy nápěvky řeči, folklor. Na Moravě se stále ještě najdou vesničky, kde lidé folklorem alespoň částečně žijí. Znát je to například na pohřbech nebo svatbách. Zuzka má folklorní tanečníky teenagerského věku. Kromě moderní současné muziky vnímají a jsou schopni zazpívat i folklor. Přijedou na motorkách, v kroji odtančí a odzpívají představení, pak nasednou opět na motorky, na hlavy si vezmou helmy a odjedou na dunivou diskotéku. Proč ne? To je daleko větší hudební rozměr, než jaký má běžný teenager ve velkoměstě.
Je těžké zůstat Emilem Viklickým?
Programově se snažím odolávat komerčním vlivům. Na televizi se prakticky nedívám, neposlouchám rozhlasové stanice, které produkují, jak já říkám, čtyři rány do hlavy. Moje estetika se zformovala v šedesátých letech: filmy, literatura, výtvarné umění, muzika. Tím pádem je to pro mě snadné. Horší je to dnes pro lidi, kteří se teprve hledají.
Není vám líto, že jste ve světě známější než tady doma?
Vůbec ne. Jsem spokojený tak, jak to je, a populárnější bych být nechtěl, už kvůli bulváru. Stačí mi to až až.
Je pro vás kritika motivací do další práce?
Je to velmi citlivá otázka. Musím rozlišit jazz a operu. Skupina kritiků věnujících se u nás jazzové muzice je tak slabá, že prakticky nelze brát nikoho vážně. Nikdo doopravdy fundovaný dnes u nás neexistuje. Kritiky z venku, z Londýna, Terstu, Stuttgartu, Regensburgu, jsou pro mne přínosnější. Momentálně o mém triu píšou velmi pochvalně a to mě samozřejmě těší. Pokud se týká opery, některým kritikům věřím, jiné „dámy české operní kritiky“ bohužel vážně brát nemohu.
Co je pro vás motivací? Posluchači?
Jít s kůží na trh v jazzovém zakouřeném klubu je poměrně dost složité. Turisté, kteří na jazz přijdou, se velmi často mezi sebou baví, pijí alkohol a podobně. Pokud dokážete zaujmout takovéto absolutně anonymní publikum, je to velké vítězství a velká radost. Najednou víte, že vnímali to, co na jevišti děláte. Nebo alespoň někteří z nich. Je to zkouška ohněm. A právě pro tuto výzvu se zatím klubového hraní vzdát nechci. Klidně bych mohl dělat jen koncerty, ale hraní jazzu v klubu je nepostradatelná dílna, kdy si můžete vyzkoušet, které postupy a jak zabírají.
Ovlivní vás, když do klubu přijde málo lidí?
Myslíte v muzikantském slangu takzvanou přesilovku, kdy je počet muzikantů na jevišti větší než počet diváků v hledišti? Mám asi štěstí, že se mi „přesilovka“ zatím nepřihodila. Ale v Americe jsem se naučil, že musíte hrát s maximální energií, i když je v klubu pět lidí. Navíc je nepsaným pravidlem, že přesně v těchto případech se mezi návštěvníky objeví někdo důležitý, kdo vám dá další práci.
Co když podmínky pro koncert nejsou ideální?
Ještě když jsem učil na Jazzové dílně, říkával jsem ironicky studentům: „Ideální podmínky k hraní jsou pro muzikanty tak jednou až dvakrát za rok.“ Klavíristé si stěžují na rozladěný klavír, nefungují odposlechové monitory, basa na některých frekvencích nahoukává. Pořadatel pro vás zařídil pension bez koupelny a všichni spíte v jednom šestilůžkovém pokoji. Co dělat? Odpověď je jenom jedna: musíte se s tím vyrovnat. Ostatně, jazz hrajeme především proto, že nás to baví, tak co záleží na nějakých drobnostech.
Který z jazyků je nejhudebnější?
To kdybych věděl! Operu píšu česky, což na zhudebnění zrovna jednoduché není. Asi záleží na skladateli, ale důležité je, aby jazyku rozuměl. Takže můžu komponovat v češtině a angličtině. Německy tak dobře neumím. Díky opeře Máchův deník, kterou jsem psal v češtině a v němčině, ale v německém jazyce umím pár erotických replik. Když jsem si chystal nápěvky na Máchův deník, byli jsme s mým jazzovým triem na turné u Bodamského jezera. Bubeník Laco Tropp, který žil přes dvacet let v cizině, umí perfektně německy. Potřeboval jsem, aby mi někdo hlasitě přečetl úvodní erotickou scénu mezi K. H. Máchou a jeho přítelkyní Lori. A nejenom přečetl, ale také aby se pokusil jednotlivé repliky zarecitovat s příslušnou emocí. Pro ostatní dopolední návštěvníky té ospalé zahradní restaurace na břehu jezera to asi musel být fascinující zážitek: dva cizinci, sedící u vzdáleného stolku, mluví jakýmsi podivným slovanským jazykem. Ten starší opakovaně křičí lechtivé německé věty: „Ach, meine Süsse! – Ach, má sladká, nebo: „Ich bin keine Bäuerin aus Provinz! – Nejsem žádná selka z vesnice!
Odmítáte často pracovní nabídky?
Odmítnu, když nestíhám termíny nebo když dostanu podmínku, že kvůli dané nabídce už nesmím pracovat na ničem jiném. To byl i případ filmové hudby pro seriál BBC Červený bedrník. Angličané mě vybrali, byl jsem jejich první volba. Chtěl jsem tu práci vzít, ale musel bych zrušit již podepsané smlouvy. To jsem nechtěl a ani nemohl udělat.
Ve které zemi rád hrajete?
V Anglii. Tam diváci, když už přijdou, jsou pozornější než leckde jinde.
A kde se ve světě cítíte jako doma?
Můj syn vystudoval medicínu a založil si v Americe soukromou praxi. Podal si přihlášku na několik univerzit, a jelikož umí japonsky, přijali ho na Havaji. Seznámil se tam s dívkou, kterou si posléze vzal, a my tak máme moravsko-havajskou vnučku. Mluví pochopitelně anglicky a česky. Havaj je úžasné místo, příklad globální společnosti v třetím tisíciletí.
Dokázal byste na Havaji žít?
Rozhodně ano. Mám na severním pobřeží ostrova Oahu oblíbené místo v národním parku Maleakahana. Asi tři sta metrů od pláže je ostrov Goat Island, potíž ale je se na něj dostat. Okolo ostrova z obou stran přicházejí ze severu vlny, které se navzájem skládají. Kdyby byla úplně klidná hladina, tak by se po korálovém útesu ve vodě hluboké asi dvacet centimetrů teoreticky na ostrov dalo dojít. Praxe je ale jiná. Nelze plavat, pořezali byste se na břiše. Chvíli máte vodu po kotníky, vzápětí se vám nad hlavou složí dvoumetrová vlna. Jeden místní muž mi poradil, jak a hlavně kdy na ostrov jít. Vezmete si staré tenisky a po korálovém útesu dojdete cestou ve tvaru S na jedno z nejkrásnějších míst na zemi, jaké jsem kdy viděl.
Vaše krédo?
Pokusím se odpovědět s pomocí Úvahy o hudbě Milana Kundery z jeho knihy Ignorance, kde je citát Arnolda Schönberga z roku 1930: „Rádio je ten nepřítel, nemilosrdný nepřítel pochodující nezadržitelně kupředu a jakýkoliv odpor je beznadějný, marný. Vnucuje nám hudbu, aniž by se nás ptal, chceme-li ji slyšet, nebo zdali ji vůbec chceme pochopit, s výsledkem, že ta hudba se stane jen hlukem. Hlukem mezi ostatními hluky.“ Nedávno jsem si uvědomil, jak je tato vize hluboce pravdivá. V srpnu jsem dopoledne chodil plavat na koupaliště na Petynce. Znuděný plavčík a opodál prodavač zmrzliny si pouštěli ze dvou různých reproduktorových soustav dvě různé komerční stanice vysílající „čtyři rány do hlavy“. Nad nedávno velmi pěkně opraveným areálem, který je v krásném prostředí, se válel amorfní mrak hluku, všudypřítomná koule akustického smogu. Ti návštěvníci, kteří si tuto skutečnost ještě uvědomovali, už neměli sílu ani odvahu, aby se jakkoliv vzbouřili.


EMIL VIKLICKÝ
Narodil se v roce 1948 v Olomouci. Od dětství se věnoval hře na klavír, po ukončení studia matematiky na Přírodovědecké fakultě Palackého univerzity jej čekala vojenská služba v Armádním uměleckém souboru (AUS). Záhy přešel na profesionální dráhu, v první polovině sedmdesátých let hrál v Jazz sanatoriu Luďka Hulana, SHQ Karla Velebného a byl členem jazzrockového Energitu. Mezinárodně se prosadil v roce 1976, kdy zvítězil v soutěži improvizujících jazzových klavíristů v Lyonu a vyhrál první cenu v autorské soutěži Monacké konzervatoře se skladbou Zelený satén.
První sólová deska V Holomóci městě, vydaná v roce 1977, představovala jednu ze základních linií Viklického tvorby, pro kterou je typické využití folklorních motivů v kombinaci s jazzovými postupy. Tento přístup dále pokračoval na uznávaných albech Za horama, za lesama s primášem Hradišťanu Jurou Pavlicou, Prší déšť, na němž se vedle Pavlici už objevila i zpěvačka a cimbalistka Zuzana Lapčíková.
Po vydání debutového alba se zaměřil především na jazz, a to zejména elektrický, neboť v roce 1977 odjel na rok do Spojených států studovat jazz na prestižní Berklee College of Music. Během té doby hrál v řadě newyorských klubů s Joe Newmanem, Scotem Robinsonem a Ronem Bridgewaterem.
Od počátku osmdesátých let se věnuje také vážné hudbě, zejména komorní, a hodně experimentoval v oblasti elektroakustické hudby. Značnou část své energie vkládá do tvorby pro film, složil hudbu k Smyczkovu snímku Krajina s nábytkem. Podepsán je i pod hudbou k Zafranovičovu filmu Má je pomsta (Lacrimosa) a ke snímku Drahomíry Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba.
Na kontě má i operní díla Oráč a Smrt, Faidra, Máchův deník.
Je ženatý a má jednoho syna.

Category: 2004 / 11

říká jeden z nejlepších neurochirurgů u nás
a vášnivý sběratel střevlíků prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc.

Nechal byste si pojistit ruce jako někteří virtuosové?
No to je přece pitomost, která se hodí snad do showbyznysu, ne do seriózní činnosti. Pokud to někdo dělá, tak proto, aby se dostal do bulvárních plátků a upozornil na sebe. Myslím si, že mé ruce jsou pro mne důležité stejně jako pro houslového virtuosa, ale také jako pro automechanika. Neznám řemeslníky, kteří by si ruce pojišťovali.
Jak se člověk dostane jako pacient k profesoru Benešovi?
Najde si číslo do střešovické nemocnice, zavolá mé sekretářce a ta mu řekne, kdy má přijít. Ale … musí mít radiologickou dokumentaci a musí počítat s tím, že se mu nebudu věnovat extra dlouho. Rád věci dělám rychle, a když člověk mluví jednoduše, srozumitelně a nedělá z medicíny nějakou mystickou záležitost, tak ten pacient to obvykle během tří až čtyř minut velmi dobře pochopí, dokáže si to přebrat v hlavě.
A je-li nemoc z našeho oboru, tak se nemocného ujmeme.
Jak dlouho trvala vaše nejdelší operace?
Dvacet tři hodin a bylo to zaviněno mladickou nerozvážností. Když mi dnes trvá něco déle než tři hodiny, tak to není dobré. V poslední době jsem operoval pět hodin, šlo o míšní nádor – od prvního po poslední krční obratel. Rychlost však není rozhodující, naopak. Každý chirurg má určitý rytmus, ten pak určuje délku operace. A rozhodující je výsledek.
Říká se, že člověk využívá jen část mozku. Co se děje se zbytkem?
Zřejmě využíváme pouze asi deset procent mozku. Respektive víme, kde jsou které funkce lokalizované. Mám na mysli pohyb, citlivost, řeč, zrak. Kupříkladu cizí jazyky – na funkční magnetické rezonanci se rozsvítí neuvěřitelně malý okrsek, který je celou angličtinou. Určitě by se tam snadno vešly všechny známé jazyky. U komplexnějších funkcí, vědomí, psychika, intelekt a tak dále, již lokalizovat neumíme. Ale víme, jak ohromné části mozku lze chirurgicky odstranit, aniž bychom u operovaného pozorovali nějaké změny. Co tyto oblasti dělají, to si nejsme jisti. Lze jen doufat, že je někdy v budoucnu dokážeme využít, zatím jakoby „spí“.
Proč se ženy vyhýbají oboru neurochirurgie?
Rozhodující fakt, proč ženy nejsou zastoupeny v chirurgických disciplínách, a v té naší zejména, je to, že žena uvažuje jinak než muž. Žena se k určitým druhům činnosti hodí více a k některým méně. To platí i opačně, pro muže. Pokud odečtete časovou náročnost všech chirurgických disciplín, která vyhovuje více mužům, tak zbývá další faktor. Ať chcete či ne, žena dokáže ztratit nervy a zpanikařit daleko snáz než muž. Ten dokáže lépe improvizovat, vyřešit nenadálou událost, zachovat klid. Žena je naopak pečlivější a šetrnější. Proto jsou ženy v chirurgii výborné při rutinních, stále se opakujících a bezpečných operacích. Těch je v neurochirurgii málo. Feminismus v chirurgii, ale konečně vůbec, je dost nesmyslný a v našem kulturním prostředí spíše směšný. Stejně málo je kupříkladu mužů krejčích a mužská část populace se nad tím nijak nepohoršuje.
Naučil jste se vyrovnávat se smrtí?
V nemocnici vás smrt ani nezaskočí, ani nepřekvapí. Nikdy však nejde o banální situaci. Jsou choroby, kdy ten člověk nemá šanci přežít, to je sice smutné, ale nevyhnutelné. Horší je, když člověk přežije s tak těžkým neurologickým deficitem, že mu to natrvalo zničí kvalitu zbývajícího života. Není důležitá mortalita – úmrtnost, ta je nevyhnutelná a daná povahou nemocí, které řešíme. Více nás zajímá morbidita – následky, se kterými musí nemocný žít. Když provozoval neurochirurgii můj otec, hlavním parametrem bylo přežití, mne již zajímá kvalita přežití z pohledu neurologických funkcí – hybnosti, řeči, zraku a podobně. A mého syna, který letos promoval, budou již zajímat nejvíce neuropsychologické následky, které nejvíce ovlivňují kvalitu života nemocného v rodině, zaměstnání, společnosti. Toto a přesun oboru od destrukční k rekonstrukční filozofii snad nejlépe dokumentuje vývoj neurochirurgie. A přitom úmrtnost na některá onemocnění (úrazy, určité typy nádorů) se nám dosud pořádně ovlivnit nepodařilo.
Asi se nedá srovnat finanční ohodnocení u nás a ve světě?
To, co můj americký kolega vydělá za rok, bych já nevydělal za několik životů. Za jednu operaci aneuryzmatu nebo nádoru má Američan na mé úrovni kolem šesti tisíc dolarů.
A nenapadlo vás, že byste se sebral a šel dělat medicínu jinam?
Za komunistů mě to napadalo často. Ale tady jsem doma, mám tu rodinu, humor, spolužáky, přátele, divadla – kulturu a prostředí, kterému rozumím a mám ho rád. Peníze jsou prostředkem a i naše současná medicína lékaře zaplatí tak, aby si své potřeby nějak dokázal naplnit. Opravdu bohatý však nikdy nebude. Ale bydlet stejně můžete jen v jednom domě, na dovolenou můžete jen jednou za rok, víc než jedno auto řídit nemůžete. Pokud nemusím lyžovat na Aljašce, ale stačí mi Francie, tak si na to vydělám. Tím nechci říct, že bych nebral těch šest tisíc dolarů za operaci, ale jsme chudá země a Evropa je socialistická.
Vaším koníčkem jsou brouci, konkrétně střevlíci, proč?
Vždycky jsem měl rád zvířata. Je to asi i zaměřením vzdělání – přírodní vědy. Dědeček z Plzně byl chodec a vláčel nás jako děti do lesů na procházky. Já jednou jako dítě sebral brouka a od té doby je sbírám pořád. Je to pro mě relaxace, když najdu v mém programu chvíli na střevlíky, bavím se tím. Jsou pro mne zábavou. Jednou za rok se seberu a jedu na brouky, to je nejzajímavější.
Takže vaši zálibu berete pěkně od podlahy…
Víte, taková dovolená na Kanárských ostrovech mne děsí. Musí to být strašná nuda. A tu znám z letišť, když občas musím čekat na spoj. A pak přemýšlíte, cože na té klinice asi dělají, a tak. Tohle mi jako dovolená nepřipadá. Ovšem když odletím do Číny a v Pekingu vylezu z letadla, musím myslet na úplně jiné věci – dokonale tam na vše zapomenu. Tam jsou jiné zákonitosti, starosti. To je vlastně jediná doba, kdy na medicínu na čtyři pět týdnů zapomenu.
Kam konkrétně jezdíte?
V posledních letech jsem byl v Kazachstánu, Číně – Sichuan, Gansu, Shanxi, Xinjiang, pak na Sulawesi, a jednou jsme si po světovém kongresu projeli východní Austrálii.
Jezdíte sám?
Párkrát jsem byl sám, párkrát se synem nebo kamarádem, v Austrálii s manželkou. Jezdím rád na vlastní pěst s batohem na zádech. Místa, kde se střevlíci nacházejí, si musí člověk sám najít. Probíhá to tak, že dojedete do hlavního města provincie, koupíte lístek na autobus, s ním se proplétáte davy domorodců a desítkami autobusů, až vás domorodci do nějakého autobusu posadí a vy jen doufáte, že cílové místo je to vaše a dvanáctihodinová cesta nebyla zbytečná. Dorozumívám se rukama nohama, protože oni nerozumí anglicky. Tohle neplatí jen pro Čínu, to je celá Asie. Letos jsme byli v čínském Tian Shanu, tam už byla většina Ujgurů a Kazachů, krásné hory a k moři s plážemi tak 4000 km na všechny strany. Jel jsem s Oldou Kaiserem a oba jsme živelně toužili vypadnout z civilizace do hor. Takže rovnou z letiště v Urumči jsme jeli na pas ve výšce 4000 m, 150 km od nejbližší vesnice, Olda postavil stan a rozdělal oheň, já omrkl okolí, a protože byla zima, Olda navrhl čaj. Výtečný nápad, ale realizovatelný nebyl. Zapomněli jsme nejen čaj, ale i ešus a jídlo. Tři dny jsme ohřívali vodu v nalezené konvici a jedli polévku z Podravky. Ale nevadilo nám to.
Ještě ke střevlíkům. Jeden druh jste sám objevil a pojmenoval…?
Nových bylo více. Takže objevil ano, ale nepojmenoval. To nechávám kamarádům, kteří umějí brouka vědecky popsat. A tak se jeden druh jmenuje benesi a druhý kaiseri.


prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc.
nar. 30. 7. 1953 v Praze
– neurochirurg
– po studiích medicíny na UK začal lékařskou dráhu v Ústí nad Labem, kde se stal primářem
– v letech 1988-89 byl na studijním pobytu v Barrow Neurological Institute v arizonském Phoenixu v USA
– od roku 1997 je přednostou neurochirurgické kliniky 1. lékařské fakulty UK a ÚVN ve Střešovicích a vedoucím subkatedry neurochirurgie IPVZ
– krátkodobě působil na řadě významných specializovaných pracovišť v Evropě a USA
– je členem mnoha neurochirurgických společností, v současné době mj. předsedou České neurochirurgické společnosti JEP
– autor 150 publikací, pronesl přes 200 přednášek na mezinárodních kongresech
– podílel se na pěti významných mezinárodních studiích věnovaných ischemii mozku, mozkovým aneuryzmatům, mozkovému krvácení, glioblastomům a poraněním mozku
– řešitel 12 grantových úkolů IGA MZ ČR, GAČR, GA AČR

Category: 2004 / 11

1

Kdo přijel do Skotska, ale neochutnal zdejší whisky a nezúčastnil se siláckých her, jako by tam ani nebyl. Tradice obojího totiž sahá daleko do minulosti. Highland Games neboli „hry Vysočiny“ vznikly někdy v jedenáctém století. Whisky samozřejmě ještě dřív.

V Dufftownu – shodou okolností považovaném také za hlavní město skotské sladové whisky – se letos hry, podobně jako jiné roky, konaly na konci července. Pro každého, snad jen kromě Skotů, je to skutečně nevídané divadlo. Nejde totiž pouze o sport a svaly. Hry Vysočiny (dnes se už ovšem konají po celém Skotsku) původně vznikly proto, aby se při nich vybrali nejsilnější muži do družiny náčelníků skotských rodů, případně i pro službu králi. Zároveň se hledali ti nejrychlejší, aby pak sloužili jako kurýři pro doručování důležitých zpráv. V současnosti borci sbírají body, které pak rozhodují o tom, kdo je ten rok nejsilnějším nebo nejrychlejším mužem Skotska.

Začíná se za ranní mlhy
Vše začalo už za ranního rozbřesku, kdy se ještě po okolních kopcích povalovala mlha. Právě k nim zamířili z Dufftownu běžci na svou téměř celodenní trasu. Mezitím se na travnatém prostranství, velkém asi jako fotbalové hřiště, začali shromažďovat diváci a v tradičních skotských sukních také siláci, kterých soutěžilo celkem osm.
Správnou atmosféru, která měla soutěžící co nejvíce povzbudit a vnést náležité napětí i mezi diváky, pak dodávaly dudácké kapely. Zvláštní pohled na asi šedesát hudebníků byl vždy ve chvíli, kdy se stoickým klidem vyrazili na pochod po obvodu hřiště v bezprostřední blízkosti soutěžících a jejich obřích kladiv nebo jiných respekt budících nástrojů. Ty dopadaly třeba jen kousek od chlapíků s píšťalami a dudami, kteří si nerušeně vykračovali dál a vyhrávali, jako by chtěli dát najevo, že nebezpečí nezaskočí žádného Skota.
Ostatně celé hry tuhle myšlenku jen podtrhují. Předměty, které se při nich používají, měli předkové dnešních Skotů hned po ruce, tedy kladivo, balvany z řeky nebo rovnou celé klády. Hod kladivem je podobný stejnojmenné olympijské disciplíně. Mnohem překvapivější pro cizince je házení osmadvacetikilovým železným závažím přes tyč usazenou nad hlavami soutěžících. Branka s tyčí připomíná náčiní pro klasický skok vysoký.
Zlatým hřebem soutěže je pak házení kládou. Není to rozhodně nic jednoduchého. Úspěšný silák musí mít nejen obrovskou sílu, ale i velkou zručnost. Kláda je zhotovena z borovice, měří zhruba šest metrů a váží asi šedesát kilogramů. Závodník má několik pokusů a každý začíná tím, že mu dva muži pomohou kládu postavit. On sám ji pak zvedne a opře si ji o rameno. Potom přijde jeden z nejhorších momentů, protože je břevno těžké a dlouhé, silák ho musí nejprve vybalancovat. Napíná svaly, funí, poskakuje po hřišti a diváci tají dech. Pak se rozeběhne a ve správném okamžiku kládu zespoda nadhodí tak, aby se přetočila a dopadla kolmo k němu, tedy jako ručičky na dvanáctou. Vítěz letošních her v Dufftownu Brucce Rob byl jediný, komu se hod podařil, a to až na sedmý pokus.
„Závodit jsem začal v sedmnácti letech a hod kládou je mojí nejoblíbenější disciplínou. Jsem ale také dobrý v hodu kladivem,“ pochlubil se.
Diváci fandili opravdu sportovně. Na hry přišli snad všichni, celé rodiny, mladé páry, starší lidé… Je to jeden z nejvýznamnějších dní v roce. Sem tam se některá hlava rodiny možná i povzbudila hltem whisky z vlastní butelky, ale nikdo se neopil, nikdo neběhal po trávníku, nikdo nepokřikoval přisprostlé nadávky na ty, kteří nebyli právě úspěšní, jak se někdy stává při jiných sportech. Ostatně lidé se opravdu bavili nejen výkony siláků, ale také při dudáckých soutěžích, které jsou součástí her, nebo disciplínách pro děti.Ze Skotska do světa
Skotské hry jsou v současné době velmi populární. Z Vysočiny se rozšířily po Anglii, na nejznámější v Obanu a v Breamaru jezdí také britská královna. Hry lákají siláky z celého světa jednak přímo do Skotska, ale v různých obdobách se začínají objevovat už i na jiných místech, a to nejen v Evropě. U nás se letos už počtvrté konaly na Sychrově u Liberce, protože toto šlechtické sídlo má ke Skotsku mimořádně blízko – Rohanové, kterým zámek kdysi patřil, byli příbuzní se skotskými Stuartovci. Soutěžilo se tu v hodu kamenem do dálky, vrhu koulí, a dokonce i s kládou. Přišlo kolem osmi tisíc návštěvníků.
Zažít tu správnou atmosféru skotských her lze ovšem zřejmě jedině na Vysočině. Je to cosi neopakovatelného, jako ochutnávat whisky přímo v palírně třeba právě v Dufftownu.

Category: 2004 / 11

Počínaje biblickým mořským monstrem leviatanem přes bájného strážce Atlantidy až po příšery, které požírají lodě i námořníky, hrály chobotnice vždy významnou roli v nejfantastičtějších legendách kulturní historie lidstva. Ale skutečnost odhaluje tyto tvory spíše jako fascinující, než hrůzostrašné – přestože největší chobotnice může dosáhnout velikosti až 10 metrů. Jde o přírodovědecký zázrak: osm chapadel, tři srdce, dvě nervová centra, neobyčejný mozek a „příliš málo životního času k dobru“. Jak by náš svět vypadal, kdyby byl čas na jejich straně?

PRVNÍ SETKÁNÍ
Ledová voda Tichého oceánu, plná bublin pěny, prosakuje kuklou mého vodotěsného potápěčského obleku a obtahuje se kolem mé lebky jako svěrák. Klesám dolů. Minus deset metrů. Má podvodní lampa se paprskem světla prodírá smaragdovou temnotou. Minus dvacet pět metrů. Kombinéza se mi lepí na kůži, plním ji vzduchem, abych zpomalil klesání, a dívám se kolem sebe. Míjí mě Jim Cosgrove z Britského muzea. Rozhlíží se, poté se přibližuje k velké skále, zasunuje svoji lampu do dutiny a kyne nám, abychom čekali. Mává rukou před otvorem. Zadržuji dech a foťák uchopím pevněji, abych byl připravený reagovat na sebemenší pohyb. Uběhnou minuty. Je to věčnost.
Náhle se z temnoty rozvine chapadlo pokryté přísavkami a ohmatává venkovní povrch skály. Během bleskového momentu se ze svého úkrytu vyhrne obrovská, tři metry dlouhá chobotnice. Naše lampy ji ozařují, když se prodírá vodou ke dnu oceánu. Tvor se dotkne dna, náhle se jeho kůže zaplní pigmentovými buňkami (chromatofory), jež vystoupí na povrch, a mění barvu od světlé do tmavě červené. Ďábelská chapadla nechává nehybně vznášet nad svýma očima a se zlobným výrazem nás pozoruje. Ale náš strach se brzy mění ve fascinované zaujetí a úžas.
Hlavonožec vyhodnocuje situaci a máváním svými obrovskými chapadly vytváří elegantní arabesky. Studuje nás velkýma, zlatavě skvrnitýma očima. Je to zcela jiný pohled, než jaký je možné spatřit v hlubinách oceánu. Je v něm záblesk inteligence a hloubka věků, které pro chobotnice počaly před 500 miliony let.

LEGENDA Z HLOUBI VĚKŮ
Když se hlavonožci v prvohorách objevili, jednalo se o živočichy značné velikosti, kteří se dokázali volně pohybovat ve vodě, což byla výhoda, která jim umožnila nerušeně přežívat po desítky milionů let. Ale věci se začaly měnit v době druhohor, kdy jejich nadvládu začal ohrožovat nástup mořských plazů a ryb. Probíhající okolní tlaky odstartovaly kolotoč změn pro tyto gigantické měkkýše, jejichž potomci jsou dnes pouhými příbuznými ústřic. Někteří hledají bezpečí v temnotách hlubin, jiní se potulují bohatými, ale nebezpečnými pobřežními vodami a rychle se přizpůsobují tamnímu prostředí.
Stopa dnešních chobotnic sahá zpět o 165 milionů let do období jury. Tito předci chobotnic byli 8 centimetrů dlouzí a žili v obrovském pravěkém oceánu Thetys, jehož pozůstatkem je dnes Středozemní moře. Od té doby se chobotnice změnily relativně málo a odborníci je berou jako symbol vrcholu živočišné evoluce, jako první stupeň k inteligenci.
Lidská fascinace chobotnicemi sahá až k nejstarším civilizacím. Lidé dokonce přiřkli těmto tvorům neobyčejné schopnosti a jejich fyzická podoba evokovala fantazii umělců a také přírodovědců. Dávní Řekové věřili, že dokáží vystoupit na pevninu a tam krást olivy a fíky nebo zaútočit na obchody s rybami. Japonci a ostatní obyvatelé tichomořských ostrovů byli přesvědčeni, že chobotnice mají přilnavá, hbitá těla, díky nimž dokáží zlézat zdi i stromy. Mnohem později jim autoři, jako byl Jules Verne, přiřkli ohavné a ďábelské role v dílech, jakým bylo například „Dvacet tisíc mil pod mořem“. Victor Hugo v románu Dělníci moře srovnával chobotnice s upíry: „Žádný stisk není takový, jako zmáčknutí chobotnicí. K útoku používá přisávací aparát. Oběť zmáčkne silou, která dosahuje nezměrné hodnoty. Nejedná se o rozsápání, ani rozkousání ale vysátí. Jste to vy, kdo se dostane do nestvůry.“
Popularita této knihy měla značný vliv na Paříž 19. století. V novinách se diskutovalo o nebezpečí těchto „pekelných ryb“, módní restaurace je nabízely jako součást menu, módní návrháři dokonce vytvářeli pro ženy jako plážový doplněk klobouky „`a la chobotnice“. Autor vytvořil legendu, která zůstala v povědomí po více než století.

MOŘSKÝ OBR
V tichomořských pobřežních vodách od Kalifornie až po Japonsko žije nejúžasnější živočich na světě – chobotnice velká (Octopus dofleini). Nejpozoruhodnější na tomto tvorovi je jeho neuvěřitelná velikost. Samci běžně dorůstají délky tří metrů, váží okolo 25-30 kilogramů; světlé menší samice dosahují délky 2,5 metru a váhy 15 kilogramů. Nikdo ale přesně neví, jaké velikosti mohou skutečně dosáhnout. Kdysi moře vyvrhlo stvoření, jaké neočekávali ani experti. V roce 1957 se na pláži v Britské Kolumbii objevil vyvržený exemplář, který měřil 9,6 metru a vážil 272 kilogramů. Podle Jima Cosgrovea, který studoval hlavonožce více než 25 let, je kanadské západní pobřeží jediným teritoriem chobotnic, které je pro objevy takovýchto exemplářů příznivé. Jak se zdá, dosažení takovýchto ohromujících rozměrů umožňuje teplejší klima a vody bohaté na potravu.
Nejzákladnějším životním úkolem je pro chobotnici lov. Velké druhy chobotnic mezi druhým a třetím rokem života dorůstají z 20 centimetrů až do své dospělé velikosti. Možnost nahlédnout blíže do jejich jídelníčku dává vědcům přístup k jejich úkrytům, které jsou plné krabích schránek a mušlí.
Chobotnice loví všechny druhy korýšů nebo měkkýšů pouze roztažením chapadla ve chvíli, kdy oběti míjejí její úkryt. Aby ulovila kořist, jakou je třeba malý žralok, musí použít důmyslnou metodu, jakou je například technika „padáku“. Při ní chobotnice proplouvá do středních hloubek, zaměří svou oběť, poté se dostane nad ni a přitom má všech svých osm chapadel s 1600 přísavkami skloněných do tvaru rozevřeného padáku.
Využívá rovněž maskovací metodu, kdy je schopná zbarvením a tvarem získat věrohodnou podobu skály pokryté řasami a zaútočit pak na svou oběť zcela nečekaně. Tento typ maskování však chobotnice používá i k ochraně před predátory, mezi něž patří například tuleni, kteří se naučili rozpoznat svou oběť i v temných vodách Tichého oceánu. Jejich souboj se stává okázalou bitvou, a i když tuleň zvítězí, zřídka se mu podaří chobotnici zabít. Ta poté, co přišla o jedno z chapadel, mizí za mračnem vypuštěného barviva. Utržená končetina jí za pár týdnů doroste.
Během tisíciletí se chobotnice vyvíjely odlišně. Některé vylučují dostatek jedu na to, aby usmrtily člověka, jiné, jako například hlubinné chobotnice, přeměnily své přísavky na orgány schopné vydávat světlo lákající oběť. Mají však jednu společnou věc, na které se specialisté po letech výzkumu shodují: schopnost chápat a posuzovat, doslovně řečeno „koncepční myšlení“. MIMOŘÁDNÁ INTELIGENCE
„Tento živočich má tak málo společného s člověkem, jako málokterý jiný tvor na Zemi. Nejen svou fyzickou podobou, ale i svým vnitřním uspořádáním orgánů,“ tvrdí Jim Cosgrove. „Má tři srdce, dvě nervová centra – jedno je součástí velkého mozku, druhé řídí funkci přísavek díky chemickým a hmatovým receptorům, které jsou velmi citlivé a schopné vnímat pachy podvodního světa a velmi přesně analyzovat jejich strukturu.Ó Chobotnice má rovněž mozek obsahující pět set milionů neuronů, vytvářejících pozoruhodný druh myšlenkových procesů, které jsou stále mimo naše chápání.
„Dlouhou dobu jsme porovnávali mozkovou kapacitu chobotnice s kočkami domácími,“ vysvětluje Cosgrove. „Ale dle mého názoru je takové srovnávání zavádějící. Kočka se pokusí otevřít dveře tak, že skočí na kliku poté, co vás to uvidí dělat. Chobotnice však může nalézt řešení problému svým vlastním způsobem, bez nějakého modelu. A tomu říkáme koncepční mysl.“
Od doby prvních pokusů, prezentovaných před více než třiceti lety Cousteauovým týmem, během nichž byly chobotnice schopné otevřít sklenici se zátkou, aby se dostaly k humrovi uloženému uvnitř, nepřestaly udivovat vědce, kteří stále neznali jejich mozkovou a orgánovou výbavu. Dokonce i Theodore Monod, slavná osobnost a aktivista za práva zvířat, nepochyboval, že chobotnice v klidu čekají, vysmívajíce se nám, na den své vlády.
Příklady jejich schopností se to jen hemží. Jim Cosgrove vzpomíná, jak do nádrže umístil malou plastikovou lodičku. Během okamžiku projevila chobotnice o hračku zájem. Manipulovala s ní všemi možnými způsoby a poté, co si všimla, že hračka stoupá ke hladině, když se dostane do bublin z vodního filtru, opakovaně umísťovala hračku právě tam a celé odpoledne se bavila tím, že sledovala, jak se lodička vznáší ke hladině. To bylo poprvé, co někdo spatřil, jak si hraje mořský „nesavec“.
Chobotnice jsou velmi ojedinělými tvory. Kvůli svému způsobu života jsou, na rozdíl od lidí a většiny ostatních živočichů, nuceny učit se všemu samy. Samice některých druhů kladou v úkrytu 300 000 vajíček, která pak chrání svými chapadly šest měsíců, aniž by přijímaly potravu. Krátce před vylíhnutím proto vyčerpáním umírají, ale ne dříve, než opustí úkryt, aby nepřilákaly predátory. Při narození měří chobotnice pouhých sedm milimetrů, po osmi až dvanácti týdnech plavou mezi planktonem a poté se malé chobotničky přilepují ke dnu oceánu. Následuje boj o přežití, kdy jich dospělosti dosáhne jen několik. Takto osamocené se chobotnice musejí učit lovit, maskovat se a vytvořit si nejlepší skrýše. I když jsou některé informace přenosné geneticky, chobotnice na sobě musejí stále pracovat, aby našly řešení nových problémů.
Během výzkumu se Jim orientoval na studium chování chobotnic. Potopil se do hloubky 25 metrů a umístil chobotnici do průhledné krabice s otvorem širokým 8 centimetrů. Za necelých dvanáct minut živočich pochopil, že má krabice ohraničený otvor a že je možné se jím protlačit, když dostatečně změní svůj tvar. Když Jim opakoval experiment podruhé, trvalo chobotnici už jen devadesát sekund, než se dostala ven, což je pozoruhodný experiment, který dokazuje vynikající analytické schopnosti, stejně jako mozkovou a hmatovou paměť.
Ale ani mnoho let bádání nám stále neumožnilo pochopit záhady myšlenkových procesů chobotnic. Tito živočichové jsou žijícím paradoxem. Jejich cévní systém je extrémně křehký a špatně přizpůsobený pro jejich způsob života, takže po pár minutách lovu jsou vyčerpané, slabé a zranitelné.
Skutečnou tragédií je však jejich neuvěřitelně krátká délka života, která činí tři až pět let. Je to osud, který omezuje jejich možnosti získávat znalosti a brání dlouhodobým vědeckým projektům. Jim Cosgrove s úsměvem podotýká: „Věta, která mě napadá pro možnost, že by tito pozoruhodní tvorové mohli žít déle, zní: Stáli by pravděpodobně na žebříčku vývoje vedle nás!“

Category: 2004 / 11

Zvenčí je to taková různobarevná, zdánlivě nepropustná zeď. Ale čas od času z ní někdo vyjde a na úplně jiném konci zase někdo vstoupí. Ta zdánlivá lidská zeď se hýbe a vlní a musíte sebrat dost odvahy a sebezapření, abyste se vrhli do toho mumraje a zmatku. Až potom zjistíte, že to není nic jiného než docela obyčejný trh. Ale on žádný trh vlastně není obyčejný. Každý má sice své prodavače a zákazníky, ale především jakési fluidum či kouzlo, které mu dává atmosféru a pečeť neopakovatelnosti.

DEN, KDY OŽÍVÁ SOLOLÁ
První trh, který jsem navštívil v Guatemale, se konal v Sololá, jež se považuje za největší indiánské město v zemi. Náměstí s pěkným parkem, kde se trhovci scházejí vždy v pátek, vévodí velká zvonice i nová katedrála. Jindy to je jistě pohodové a klidné místo, ale teď bylo vše jinak.
Všechny ulice kolem náměstí zaplnily stovky malých stánků s nejrůznějším zbožím. Chatrné dřevěné nebo kovové konstrukce, jedna vedle druhé, byly pospojovány provazy i špagátky, aby jedna podržela druhou. Mezi nimi natažené plátěné nebo igelitové plachty zastiňovaly prakticky celou plochu trhu a vytvářely tak neprostupnou ochranu proti prudkému slunci. A nejen proti slunci. Místní indiáni jsou převážně malých postav, do 160 centimetrů, a tak má průměrný Evropan co dělat, aby tu složitou konstrukci neopatrným pohybem nezrušil.
Mnoho jsem jich tu ale neviděl. Tohle nebyl trh pro turisty. To byl především trh pro obyvatele okolních vesnic.

SUKNĚ POTOMKŮ STARÝCH MAYŮ
Již jen ta nesmírná nabídka zboží prodávaného z bedýnek, pytlů, ošatek nebo jen tak z plachetky rozhozené na zemi znamená pro Evropana opravdový zážitek, ale to, co mne snad nejvíce uchvátilo, byly barvy. Nejen ovoce a řady dalších nabízených produktů, ale především krojů, které mne obklopovaly. To, co měli prodávající i nakupující na sobě, to bylo chodící muzeum těch nejfantastičtějších oděvů.
Nejbarevnější byly samozřejmě kroje žen. Květy, geometrické tvary dekoru, světlé sukně, tmavé sukně, každá barva, každý dekor má svůj význam, své tradice, které vyrůstají ze starých indiánských kořenů. Snad každý region a možná i vesnice mají na svých látkách, zavinovacích sukních a blůzách tkaných z vlny a bavlny rozdílné vzory, které se rozvíjely v horských, dříve mnohem více izolovaných sídlech těchto potomků starých Mayů. Tady v Sololá převládá červená ve všech možných odstínech od rumělky až po fialovou, ale v pestrých vzorech nechybí ani zelená, žlutá, zkrátka všechny barvy palety doplňující pestrou kombinaci vzorů doma tkaných látek. A nejen na krojích žen.
Jen málokde v Guatemale jsem viděl tolik mužů v jejich tradičních oděvech, pestrých košilích, neméně pestrých pruhovaných a vzorovaných kalhotách s jakousi krátkou vlněnou suknicí kolem pasu. Nesměl samozřejmě chybět tradiční kovbojský klobouk. Některé vzory na mužských kabátcích mají svůj původ snad až v dobách konkvisty a mají prý představovat stylizovaný královský palác v Xahilu.
I když se na první pohled zdálo takřka nemožné takovým trhem projít, jestliže už naleznete odvahu do té tlačenice vstoupit, rychle se přizpůsobíte, nic jiného vám ostatně nezbude, a tak se tlačíte, odstrkujete ty druhé, zatímco vám oči jezdí od stánku ke stánku, od jednoho kroje ke druhému. A po chvíli již rozeznáváte jednotlivé druhy i kvalitu ovoce a zeleniny, a pokud je neznáte, každý vám ochotně řekne, co to je. Problém je jen v tom, zda odpovědi budete rozumět – ne každý z indiánů na trhu hovoří španělsky a naučit se těch více než padesát jazyků a nářečí, kterými indiáni v Guatemale hovoří, to je asi nemožné.

STUDENÝ TRH V ČIČI
Největší, nejnavštěvovanější, s nejbohatším výběrem zboží, tak se inzeruje v turistických průvodcích čtvrteční trh v Chichicastenangu, populárním Čiči. Asi mají pravdu. Je dokonce tak rozlehlý, že se mi podařilo v něm zabloudit, a nebýt zvonice kostela sv. Tomase, asi bych tam bloudil ještě dnes. Je ale o dost jiný než většina guatemalských trhů.
Výběr zboží je tak půl na půl. Něco pro místní – potraviny, drogistické zboží, prostě základní životní potřeby, i když výběrem čerstvé zeleniny a ovoce se nemůže třeba s trhem v Sololá srovnávat. O to víc je toho tady pro turisty, které sem svážejí především od jezera Atitlán, ale i ze vzdálenější Antiguy. A právě to je také důvodem, že je tu i jiná, méně příjemná atmosféra.
Prodavači turistických suvenýrů šponují ceny až k horní hranici možností, i když především krásné a pestré, doma vyráběné indiánské textilie za ty peníze asi stojí. Je jich tu obrovský výběr, prodavači si již spočítali, že i dlouhá cesta do Čiči se jim vyplatí. I spousta dřevěných tradičních ceremoniálních i religiózních masek představuje originální a ne zrovna tuctové suvenýry. Ale přesto je celá atmosféra trhu nějak studená, ne zrovna přátelská. I v místní restauraci se snaží účtovat za pivo dvojnásobnou cenu, a tak se cítím mnohem lépe na každém jiném trhu, kde budou právě ty turistické suvenýry chybět.

ŽENY Z JINÉHO SVĚTA
Zajímavé městečko je třeba Zacualpa. Na to, že je dost stranou v horách, tu překvapují nové, poměrně moderní a výstavní domy a na tradičním trhu se vedle malých indiánek objevují i vysoké štíhlé ženy, které po nerovném dláždění korzují na vysokých jehlových podpatcích a v krátkých sukních. Moc jich tady, pravda, není, ale o to víc jsou vidět. Kdysi tudy vedla královská cesta do Mexika a tohle budou zřejmě potomci Španělů. Ani v Zacualpě tradiční kroje nechybějí. I tady převládá červená, ale je to většinou jasná rumělka a ženy jsou převážně prostovlasé nebo jen s úzkou čelenkou.
Trh, i když nevelký, je tady až překvapivě bohatý, s velkou nabídkou krásné čerstvé zeleniny. Každá oblast produkuje něco jiného, a protože to není na místním trhu možné prodat, cestují prodavači po celé zemi, nebo alespoň oblasti. Z tohoto důvodu jsou trhy v jednotlivých městech rozděleny časově do celého týdne, a tak se někde konají v neděli, jinde v pondělí… SMUTNÉ BARVY CHUDÉHO NEBAJE
Bylo by asi neodpustitelné vynechat Nebaj, jedno z nejodlehlejších a dost obtížně dostupných míst uprostřed pohoří Cuchumatanes. Město, spíše městečko je centrem takzvaného Ixilského trojúhelníku a tomu odpovídá i význam a velikost trhu. Ulice vedoucí k náměstí, jemuž dominuje velký koloniální kostel, byly plné lidí a aut, která neustále přivážela nové a nové zákazníky. Obchodníci si svá místa obsadili již s nedělním ranním kuropěním a trh zvučel čilým životem. Bylo to místo až překvapivě plné starých tradičních krojů. Překvapivě proto, že celý kraj v nedávné době, koncem 70. a začátkem 80. let minulého století, tvrdě decimovala občanská válka. Většina horských vesnic byla zničena a zemřelo na 15 000 obyvatel.
Místní kroje jsou naprosto odlišné od většiny, které jsem tady viděl. Na krojích žen převládá zelená s bílou, ale výjimkou není ani kombinace s černou. Při porovnání s padesát let starými cestopisnými snímky je patrná obrovská změna. Tehdy převládaly bílé blůzy a červené zavinovací sukně zářící jasnými barvami. Asi se po obrovském utrpení obyvatel kraje něco změnilo. Dost možná sem přišli lidé odjinud.
A těch roztodivných pokrývek hlav – od barevných tkaných plachetek po složitě smotané turbany s pestrými bambulemi. Podobně zdobené pokrývky mají i postavy na keramických vázách starých Mayů nalezených právě v Nebaju.
Musím přiznat, že mě guatemalské trhy uchvátily neméně než arabské súky. A jako si dodnes dokážu připomenout tu neopakovatelnou vůni orientálního koření, jíž jsou prosyceny arabské súky, tak mi nikdy nevymizí z paměti obraz trhů z guatemalského venkova.

Category: 2004 / 11

V   půlmilionovém východotureckém městě Diyarbakiru žijí téměř samí Kurdové. Výjimku tvoří státní zaměstnanci – vojáci, policisté, úředníci, učitelé. Teprve v roce 2002 tu vláda po dvaceti letech odvolala výjimečný stav. Díky tomu mají obchody otevřeno i po setmění. Nápisy na obchodech jsou ale pořád jen turecké. Na ulicích nelze slyšet kurdštinu, jejíž výuka dosud není možná. Lidé mají stále strach se jako Kurdové projevovat.

Podle různých zdrojů se podíl Kurdů v Turecku pohybuje mezi 10,6 až 22 procenty, což je 7,4 až 15,4 milionu lidí. Turecké politické kruhy však ještě donedávna odmítaly uznat samotnou existenci tohoto početného národa. Hovořili o nich jen jako o „horských Turcích“ žijících v jihovýchodní Anatólii, kteří se jen nepatrně liší od ostatních občanů Turecka. Ankara zastávala názor, že ti, co poukazují na nějaké rozdíly mezi kurdským etnikem a Turky, jsou vedeni jediným cílem, kterým je destabilizace země. Podle turecké ústavy z roku 1968 jsou totiž „všichni občané Turecké republiky Turci“, takže každý, kdo by popíral jejich turecký národnostní a jazykový charakter, by tím současně vytvářel nepřípustné rozdíly mezi občany a narušoval jejich rovnost.

HLAVNÍ MĚSTO UTISKOVANÉHO NÁRODA
Diyarbakir, označovaný za hlavní město tureckých Kurdů, působí spíše jako velká vesnice s několikapatrovými kvádrovými domy pro několik rodin a obchůdky v přízemí. Silnice v obytných částech jsou rozkopané a blátivé, protože kanalizační systém se teprve buduje, a voda tedy nemá kam odtéci. Město nabízí kulturní vyžití. Je zde pět kin, která promítají stejné filmy jako kina v Istanbulu, Londýně, Paříži, Praze. Jsou zde divadla, přičemž jedno hraje v kurdském jazyce, sem tam i nějaký bar a rockový klub. Výlohy s oděvy jsou k nerozeznání od těch českých.
V jedné z úzkých uliček Diyarbakiru nacházím centrum kurdského umění Diyarbakir sanat merkezi. V restauraci uměleckého centra to šumí jako v úle. Je jednou z mála, kde je možné vidět muže a ženy sedět pohromadě. Povolení k činnosti uděluje centru státní organizace Valilik, která má sídlo v každém městě. „Je to dva týdny, kdy sem přišli z Valiliku a chtěli nás zavřít, ale nenašli žádný důvod,“ říká manažer centra. „Taky jsme se snažili otevřít kurdskou jazykovou školu, ale nedostali jsme bohužel povolení.“
Loni v srpnu, tři měsíce před evropským summitem, na kterém se měla opět projednávat žádost Turecka o vstup do EU, schválil turecký parlament převratné zákony prolamující téměř osmdesátileté tabu. Podle nich se Kurdové mohou napříště učit ve školách svoji mateřštinu, mohou mít televizní a rozhlasové pořady ve svém jazyce. Jenže jedna věc jsou zákony přijaté na objednávku Evropanů, druhá zažitá praxe.
Několik členů organizace je například dodnes ve vězení kvůli porušení paragrafu o separatistické propagandě. Podle tohoto ustanovení mohl být v souladu s tureckým nacionalismem trestán i verbální projev v kurdštině – třeba pokutou za každé kurdské slovo pronesené při smlouvání na tržišti. Dlouholetý žalář riskoval každý, kdo v kurdském jazyce psal, ale třeba i jen používal slova Kurd nebo Kurdistán. Stejně mohlo být trestáno nošení oděvu v kurdských národních barvách – červené, žluté a zelené. Rodiče do roku 2003 nesměli dětem dávat kurdská jména.

OBČANSKÁ VÁLKA
Za práva Kurdů žijících v jihovýchodním Turecku, kde byli nejvíce pronásledováni, se postavila Strana kurdských pracujících, kterou v roce 1978 založil syn negramotného zemědělce z vesnice Omerli Abdullah Ocalan. Protože v programu strany nebyla jen propagace myšlenek zakladatelů vědeckého komunismu, ale také požadavek rovnoprávnosti Kurdů s Turky, stala se v zaostalých agrárních oblastech tureckého Kurdistánu masovým hnutím a vůdčí silou protitureckého odboje. Od roku 1984 strana vedla proti ankarské vládě ozbrojený boj s cílem vytvořit na východě a jihovýchodě Turecka samostatný kurdský stát a dostala se tak na seznam teroristických organizací.
„Nevidím Stranu kurdských pracujících jako teroristickou organizaci. V minulosti se často stávalo, že armáda zabila lidi a obvinila z toho druhou stranu. Mnohdy dokonce zničila celé vesnice a pak řekla, že jsou za tím teroristé. Moje rodina například usiluje o to, aby se dostala do vesnice, ve které bydlela před občanskou válkou. Dobře si pamatuji, že to byla armáda, která nás z vesnice vyhnala a spálila naše domy. Dnes, pokud bychom se chtěli do vesnice dostat, museli bychom podepsat, že naši vesnici zničili teroristé. Protože jsme tento papír podepsat odmítli, do vesnice nemůžeme, přestože tam máme pozemek,Ó říká mladá Kurdka, která pracuje v oddělení pro práva žen největší kurdské politické strany DEHAP.
Počet mrtvých tohoto boje se odhaduje na 33 000, z čehož Kurdů byly dvě třetiny. Zničeno bylo přes tři tisíce vesnic. Krvavý postup armády však vedl jen k tomu, že počet sympatizantů Ocalanovy strany rychle rostl. O její hlavní ideje přitom Kurdům ani tak nešlo.
V roce 1995 provedly obchodní komory analýzu opírající se o rozsáhlé průzkumy mínění mezi kurdským obyvatelstvem. Vyplynulo z nich, že 85 procent Kurdů si nepřeje samostatný stát a jen přes 40 procent by bylo pro federativní uspořádání. Ovšem téměř polovina přiznala, že v důsledku postoje turecké vlády, která se místo politického řešení uchyluje k represím, u ní akce Strany kurdských pracujících získávají podporu.
Liberálové v ankarských politických kruzích dospěli k názoru, že přiznání kulturní identity kurdské menšině nepovede k rozdělení země a že represe vojenských kruhů budí protitlak a zvyšují vliv levicových sil. Ortel nad Stranou kurdských pracujících pak v roce 1999 podepsalo Ocalanovo zatčení a odsouzení k trestu smrti. Dnes je Ocalan, kterému byl trest smrti pod nátlakem veřejnosti nakonec změněn na doživotí, zcela izolován ve speciální věznici na ostrově Imrali v Marmarském moři, kam byl umístěn v roce 2002.

VLASTNÍ POŘADY A NOVINY? PROBLÉM
Kurdské střechy jsou posety satelity. Důvod je prostý – jediný dosud existující kurdský kanál Media vysílá z Belgie. Běžný kabelový systém umožňuje přijímat více než patnáct televizních programů, z nichž čtyři jsou státní. K základnímu vybavení obývacího pokoje patří televize s DVD, koberci a polštáři na sezení.
Přestože jsou ve velkých městech kina, která promítají stejné filmy jako na Západě, je jejich návštěva spíše záležitostí inteligence. Nezanedbatelnou roli zde sehrává výše vstupného. Jedna kurdská studentka mi řekla, že raději půjde na představení do divadla, kde dá za vstupné 1500 TL, než na film v kině, který by ji stál 5000-6000 TL, tedy čtyřikrát tolik.
Černý trh s kopírovanými filmy na CD zde má zelenou. Člověk tu může najít i snímky jako Prázdniny v Římě s Audrey Hepburnovou nebo Pianistku, která na Západě získala punc intelektuálního filmu o sexu a byla přijímána značně kontroverzně. O to více mě překvapilo, že jsem takový film objevila v pouličním stánku na hlavní ulici Diyarbakiru, kde má oko společnosti při posuzování toho, co je a co není morální, daleko přísnější měřítka.
Ve videopůjčovnách je možné si zapůjčit filmy, kde se mluví kurdsky, což je známka toho, že se život Kurdů na východě pozvolna mění k lepšímu. Není to tak dávno, co byl zakázán film s názvem Velký muž, malá láska, protože se v něm mluví nejen turecky, ale i kurdsky. Režisér Handan Ipekči přitom získal na tento film státní grant a pak za něj dostal i uměleckou cenu, vzápětí ale úřady snímek zakázaly promítat v kinech a šíří se jen na digitálních médiích.
V Diyarbakiru je pět místních rádiových stanic, z nichž tři vysílají i v kurdském jazyce. V praxi to ale znamená pouze možnost vysílat kurdské melodie bez kurdských slov, což neodpovídá tomu, co by místní obyvatelé chtěli opravdu slyšet. Chtějí všechny písně od kurdských zpěváků, jakými jsou například Ciwan Haco, Siwan Pervese a Xeso Abbase.
„Průměrný kurdský posluchač nechce poslouchat cizí hudbu ani pop či rock,“ říká Mahmut, manažer rozhlasového oddělení nejstarší stanice Gun, která byla pod původním názvem Metro založena v roce 1996. V kurdštině se pokoušela vysílat od počátku, turecké úřady na to odpovídaly opakovaným zákazem činnosti a pokutami. Nyní stanice dostala licenci od státní rádiové organizace RTUK na jeden rok. Pokud se Gun ukáže být dostatečně kvalitní, bude moci po roce vysílat po celém východním Turecku. „Naším cílem je vysílat po celém Turecku a výhradně v kurdském jazyce, což se prozatím jeví jako hudba daleké budoucnosti,“ říká Mahmut.
Na stáncích se prodávají jediné kurdské noviny – týdeník Welat. Lidé se jej ale stále bojí veřejně číst. Na mnohých novinových stojanech chybí, a pokud ho prodavači mají, pak je zastrčený někde v rohu a ti, co ho kupují, ho rychle schovají a odnesou domů. Podle informací ochránců lidských práv čelí prodavači nebo čtenáři Welatu každý týden nějakým represím. Místem, kde je možno si Welat či kurdské časopisy zakoupit a přečíst bez obav z represí, jsou restaurace v centrech kurdského umění. Tato centra jsou ve všech větších městech na východě, ale i v některých městech na západě, například v Izmiru.

POHOSTINNOST S VŮNÍ ČAJE
Kurdové si o sobě myslí, že mají velké srdce, jsou štědří, otevření a mimořádně pohostinní, a jaksi smíření se svým osudem. Za své emoce se nestydí a náklonnost dávají najevo s nenucenou otevřeností. Pokud jde o negativní stránky jejich povahy, někteří uznávají, že mají mnoho tabu, jsou zbytečně odolní vůči cizím vlivům a často až příliš zahledění do svého problému. Rádi se sejdou, aby si dlouze a pěkně popovídali.
O Kurdech se dá obecně říci, že jsou to hezcí lidé s tmavými vlasy, velkýma tmavýma očima a dlouhými řasami. Od Turků se liší na první pohled tím, že jsou asi o tři odstíny tmavší. Kurdské ženy chodí oblečeny v decentních dlouhých sukních, a pokud jsou vdané, mají vlasy zakryty šátkem. Starší generace je přesvědčena, že muže dělá mužem knír.
O své tělo pečují Kurdové pravidelnou návštěvou hamam, lázní, jejichž tradice je v Turecku stará tisíce let. Jedním z důvodů, proč zde zapustila kořeny tradice, která má svůj původ ve starověkém Řecku a Římě, je skutečnost, že islám klade na hygienu přísné požadavky. Na východě Turecka jsou veřejné lázně hojně navštěvovány také proto, že většina domácností není vybavena klasickou koupelnou s vanou a sprchou, nýbrž jen hadicí z kohoutku. Návštěva lázní je zároveň skvělou společenskou příležitostí, při níž je možné posedět u čaje s přáteli a mezi párou a masáží se s kamarády podívat na fotbalové utkání.
Kurdové se při pozdravu vřele obejmou a políbí na obě tváře a je úplně jedno, jde-li o muže nebo ženu. Cizince zdraví podáním ruky. Na přivítanou dostanete lahodný turecký čaj připravovaný ve speciální dvojité konvičce, který se lije do miniaturních skleniček se skleněným podšálkem. Korán zakazuje pít alkohol, a tak se čaj stal skutečně vděčným nápojem při všech společenských událostech svatbami počínaje až po obchodní kontrakty. Muži se po práci scházejí v místních kahve, kde u miniaturních stolečků a na miniaturních židličkách popíjejí čaj a kouří cigaretu.
Kurdové neslaví jmeniny ani narozeniny. V životě většiny z nich hraje důležitou úlohu náboženství. Převážná část z nich jsou muslimové, ale najdou se mezi nimi i příslušníci zoroastrismu a křesťané. Centrem společenského dění je mešita, odkud se pětkrát denně line hlas muezzina: „Alláh je jediný bůh a Mohamed je jeho prorok.“ Návštěva mešity je na východě Turecka záležitostí mužů. Ženy do mešity nechodí, protože jejich role je být doma, starat se o děti a vařit.

OBŘAD VEČERNÍHO JÍDLA
Většina Kurdů jí třikrát denně: snídani, oběd a večeři. Před jídlem si popřejí „bismillah“, což odpovídá českému „dobrou chuť“. Paní domu rozprostře na zem ubrus, na který položí velký hliněný podnos. Kolem něj se sesednou strávníci a z táců, hrnců a plechů si na talíře nabírají to, na co mají právě chuť.
O kurdské kuchyni, která sestává hlavně z dušené zeleniny, rýže, kuřecího a skopového masa, se dá říci, že je pestrá a zdravá. Za typické kurdské jídlo považují dolmu, rýži smíchanou se šťávou z dušené zeleniny a zabalenou do sušených vinných lístků, které se zapečou v troubě. Ovčí sýr, podomácku vyrobené máslo, olivy, míchaná vajíčka, zeleninový salát, marmeláda, arabský chléb a v létě meloun a hrozny, to je klasická kurdská snídaně.
Hlavním jídlem dne není oběd, ale večeře, která se podává mezi pátou a šestou hodinou a je většinou teplá. V kurdské kuchyni má významné postavení polévka. Ke specialitám patří polévka připravovaná z nápoje zvaného ayran, který se dá přirovnat k hodně kyselému podmáslí.
Kurdové si o sobě myslí, že jsou velkými jedlíky, a prý kdyby se nestyděli před jinými lidmi, tak by nikdy nepřestali jíst. Jedno kurdské přísloví říká, že když jedna osoba jí a druhá se na ni dívá, přijde brzy konec světa. Po jídle se opět pije čaj. Chtějí-li Kurdové vyjádřit díky hostitelce, řeknou: „Deste te sax be,“ což v překladu znamená „Přeji zdraví tvým rukám.“ Zákusky jsou velice sladké, plněné pistáciovými oříšky, jablky, kokosem a fíky.

MANŽELSTVÍ JAKO OBCHOD
Rodina je posvátnou institucí a málo žen si dokáže představit život bez manželství. Pro mnohé je to smysl života. Žena bez manžela je jako pták bez hnízda, říká jedno islámské přísloví. Ženy nad 25 let, které nejsou dosud vdané, vyvolávají na veřejnosti rozpaky. Svatba je ale pořád považována spíše za obchodní smlouvu – ženichové platí a nevěsty přicházejí s věnem. Mladí lidé uzavírají manželství hlavně proto, aby zplodili potomka a pokračovali tak v rodinné linii.
Rozvod je považován za skandál a podle statistik se pro ukončení manželského svazku rozhodnou jen asi dvě procenta manželů. Důvod je prostý: ženy jsou na východě Turecka na svých mužích ekonomicky zcela závislé. Rozvedené ženě nezbývá, než se vrátit zpět ke svým rodičům, kteří ji mnohdy nepřijmou, protože rozvedená žena je společensky nepřijatelná.
Kurdské dívky vstupují do manželství ve věku 16 až 18 let, muži o něco později, ve věku 20 až 22 let. Mnoho manželství na východě Turecka je domluveno. Mezi lidmi koluje řada příběhů o milencích, kteří utekli do hor, aby unikli rodičům a příbuzným, kteří nesouhlasili s jejich sňatkem.
„Všeobecně se zde od ženy očekává, že poté co se vdá, si nasadí šátek na vlasy a bude se plně realizovat v péči o děti a domácnost. Já se mezi tolika dětmi rozplynula. Nelituji se, ale pro své děti chci něco jiného. Chci, aby studovaly a aby si svého partnera vybraly podle svých představ,“ říká třicetiletá Evin.
Když jí bylo 17 let, přišel její muž do domu Eviných rodičů, aby je požádal o její ruku. Nikdy předtím ho neviděla a poprvé s ním mluvila až v den jejich zasnoubení. Vzali se za rok. Svatba se konala v domě jeho rodičů. Na přání ženichovy matky se vdávala celá v černém, jak žádá muslimská tradice. Dnes má pět dětí, nejstarší dceři je 12 let a Evin chce, aby šla studovat a vdala se nejdříve v 21 letech.


KURDISTÁN
Území označované dnes jako Kurdistán nebylo nikdy samostatným státem. Jedná se o oblast o ploše 400-450 tisíc km2, která se nachází mezi horskými masivy Taurus, Zagros a Velký Kavkaz. Otázka samostatného Kurdistánu se dostala na přetřes pouze jednou, a to v euforii po skončení první světové války, kdy si na Kurdy vzpomněli tvůrci mírové dohody v Sevres u Paříže. Vytvoření Kurdistánu však zmařil Kemal Atatürk, který zakotvení nároku Kurdů na vlastní stát svévolně ignoroval. Atatürk byl v kurdské otázce opravdu důsledný a nejen že jim nepřiznal právo na vlastní stát, ale vůbec popřel existenci tohoto národa. Jedinými uznávanými minoritami se v Turecku stali Řekové, Arméni a Židé.
Kompaktní území obývané kurdským obyvatelstvem pak spojenci rozdělili mezi Turecko, Irák, Sýrii a Írán. Ani potom se Kurdové nevzdali a proti turecké, íránské i irácké vládě často organizovali velká povstání. Odpovědí na ně však byly jen kruté represe a prohloubení vnitřního nepřátelství mezi obyvatelstvem jednotlivých států.
Kurdové jsou dnes často prezentováni jako nejpočetnější národ na světě bez vlastního státu. Nejvíce jich dnes žije na území Turecka – 10 milionů, 5,5 milionu žije v Íránu, 3,5 milionu v Iráku a malé komunity v Sýrii a na území někdejšího Sovětského svazu.listopad 2004

Category: 2004 / 11

Úzký pás země, trčící do oceánu jak zvoucí ukazovák, nese jméno Cape Cod, Mys tresky, a to díky početným hejnům atlantické tresky, která přinesla obživu a bohatství prvním zdejším osadníkům. Právě tady se začala psát jedna z prvních slavných kapitol historie USA, když tu roku 1620 přistála loď Mayflower s protestantskými uprchlíky z Anglie na palubě.

ZHMOTNĚLÝ SEN KAPITÁNA STANDISHE
Z Montrealu je to na Cape Cod necelých 700 kilometrů. Dálnice, vynikající nejen dobrým povrchem, ale také krásou krajiny, umožňuje překonat tuto vzdálenost během jediného dne. Ve čtyři odpoledne již jedeme na kolech podél plavebního kanálu oddělujícího území poloostrova Cape Cod od pevniny. Průplav dlouhý 11,2 km je nejdelším mořským kanálem v jedné úrovni hladiny na světě.
Kanál, protínající šíji u paty poloostrova, byl otevřen přesně měsíc po sarajevském atentátu, 29. července roku 1914. Uskutečnil se tak dávný sen, kterým se před staletími zabýval již vůdce prvních osadníků kapitán Myles Standish. Pobřežní lodní doprava mezi Bostonem na severu a přístavem v New Yorku na jihu se výstavbou průplavu zkrátila o plných sto mil. Navíc odpadla nutnost plavby nebezpečnými vodami kolem celého poloostrova. Po hladině zhmotnělého snu kapitána Standishe z roku 1624 dnes proplouvá průměrně třicet tisíc plavidel ročně.

ZEMĚ, KTERÁ MIZÍ
Konečným cílem naší cesty je Provincetown, malebné městečko a přístav, skryté za zahnutým výběžkem pevniny na samém konci poloostrova. Odtud již vedou zdánlivě nekonečné asfaltové stezky, točící se mezi dunami a nabízející cyklistům nevšední zážitek z jízdy na dohled od pobřeží oceánu. Nepřítelem je tu vítr, který často přesype písek z dun na povrch cyklostezky. Tato nepříjemnost je však mnohonásobně vyvážena neobvyklou scenerií včetně bizarních tvarů větrem pokroucených stromů, bojujících o přežití v údolích mezi dunami.
Kdysi zdejší krajina vypadala jinak. Angličtí osadníci ale měli většinou mnohem blíže k farmaření než rybářství a trvalo několik generací, než se s mořem sžili a byli schopni čerpat z jeho bohatství. Nikdy však zcela neopustili své původní tradice a většinou zůstali závislí na produkci svých políček. Při zvyšujícím se počtu obyvatel bylo ovšem nutné zvětšovat obdělávané pozemky, což nevyhnutelně vedlo k dalšímu mýcení a vypalování lesů.
Následky této neprozřetelnosti se dostavily se zákonitostí, kterou příroda trestá lidské chyby. Obnaženou tenkou vrstvu ledovcem nahrnuté obdělávatelné půdy odvály větry, spláchlo moře a její místo zaujaly rozsáhlé písečné duny. Na počátku 19. století pohlcovaly duny každým rokem pás země široký více než 30 metrů.
Ani mohutné písčité formace však nejsou s to odolávat nepřetržitě útočícímu oceánu. Neustávající nápor moře nejlépe dokumentuje osud některých ostrovů, existujících ještě v poměrně nedávných dobách. Nauset Isle (ostrov Nauset) byl pohlcen vlnami Atlantiku v 18. století. Novějšího data je příběh ostrova Billingsgate uvnitř zálivu mezi poloostrovem a pevninou, na němž ještě na konci 19. století existovala rybářská vesnice, škola a maják. Roku 1915 byli obyvatelé ostrova nuceni opustit své domovy a v roce 1942 ostrov Billingsgate úplně zmizel, pohlcen bouřemi a stoupající hladinou moře.
Setrvá-li současné tempo ústupu pevniny, není pochyb o konečném osudu celého poloostrova. Cape Cod má naději na pět, nejvýš šest tisíc let, než jeho nejvyšší pahorky zmizí navždy pod mořskou hladinou.

HŘBITOV ATLANTIKU
V dálce při pobřeží se nad písečnými dunami vynořuje dřevěná budova s čtyřhrannou věží. Je to cíl našeho cyklistického výletu, Old Harbour Life Saving Museum – Muzeum záchranářů ze starého přístavu. Budova je v první linii dunové pahorkatiny, poblíž místa zvaného Race Point – Mys v proudech. Název je patrně odvozený od mořských proudů, které tento nejvzdálenější výběžek poloostrova neustále ohrožují. Duny jsou zde porostlé tvrdou ostřicí, vlnící se ve větru od moře, jako by vlny oceánu pokračovaly dál za hranici přílivu.
Mezi exponáty muzea patří i téměř kompletní přehled plavidel ztroskotaných při pobřeží Cape Cod, a to včetně mapy určující současnou polohu vraku. Stačí vyjít na dřevěnou terasu, zaposlouchat se do nepřetržitého hukotu moře a představit si nešťastníky bojující ve vlnách o holý život. Hladina oceánu je však dnes klidná a pokojně se ztrácí v modravé mlze na vzdáleném obzoru.
Zhruba padesátikilometrový úsek oceánského pobřeží poloostrova si vysloužil přídomek „hřbitov Atlantiku“. Historické záznamy ztroskotaných lodí počínají dnem 17. prosince 1626, kdy anglická loď Sparrowhawk najela na písečné pobřeží poblíž dnešního městečka Orleansu. Od té doby se podél pobřeží Cape Cod odehrálo na tři tisíce podobných tragédií, o nichž vypovídají četné náhrobní kameny na místních hřbitovech.
Ačkoli to zní neuvěřitelně, i tato smutná kapitola přispěla svým způsobem k prosperitě. Záchrana ztroskotanců se stala výnosným povoláním. Na pobřeží stály dřevěné sruby – útočiště pro ty, kteří měli to štěstí, že je bouře vyplavila na břeh ještě živé.
Záchranářství se stalo natolik výnosným řemeslem, že vznikla legenda o takzvaných mooncussers, mužích, kteří záměrně lákali lodě světelnými signály do míst, kde hrozilo ztroskotání, aby pak mohli „zachránit“ jejich posádky. Pravdivost této legendy se však nikdy nepodařilo prokázat, a že taková obvinění nejsou pravděpodobná, naznačuje i skutečnost, že téměř každá rodina trvale žijící na Cape Cod nosila květiny ke svému pomníčku s vytesanou větou Lost at Sea – Ztracen na moři.

NA PAMÁTKU POUTNÍKŮ
Vysoko nad přístavem města Provincetown ční věž památníku přistání první lodi Mayflower. Základní kámen budoucího monumentu položil na malém pahorku nedaleko od místa, kde zakotvila loď s uprchlíky z Anglie, zvanými dnes pilgrims – poutníci, v srpnu roku 1907 prezident Theodore Roosevelt. Pilgrim Monument – památník poutníků – je svou výškou 77 metrů dodnes nejvyšší celožulovou stavbou ve Spojených státech.
Loď Mayflower opustila břehy Anglie 15. srpna 1620. Cestujícími byla skupina protestantů, kteří doufali, že na půdě Nového světa najdou nejen náboženskou svobodu, ale také lepší ekonomické podmínky k životu. V podpalubí lodi cestovalo 102 lidí a dva psi.
Cesta trvající 66 dnů musela být pro „poutníky“ nepřetržitým utrpením. Jakékoli soukromí bylo prakticky vyloučeno. Tři z žen byly těhotné a bylo pravděpodobné, že některá porodí v průběhu plavby. Za nepříznivého počasí, což bylo velice často, chránila posádka vnitřek lodi tím, že uzavírala kryty všech vstupů do podpalubí. Můžeme si jen představovat, jaké děsivé hodiny museli cestující prožívat v těsném, uzavřeném prostoru, v téměř nedýchatelné atmosféře.
Za těchto podmínek je spíše překvapivé, že zemřel pouze jeden z cestujících, muž jménem William Button. Jedna ze tří těhotných žen, Constance Hopkinsová, porodila chlapce, kterého nazvali Oceanus. Během plavby prošla Mayflower několika bouřemi, které ji značně zpomalily. Není divu, že za těchto okolností někteří z cestujících i členů posádky začali hovořit o vzpouře.
K žádné dramatické události však nakonec nedošlo, neboť právě v té době konečně posádka spatřila zemi. Bylo to 11. listopadu podle juliánského kalendáře, tedy 21. listopadu 1620 podle kalendáře dnešního. V chráněných vodách poblíž dnešního Provincetownu byla poté na palubě lodi sepsána listina známá později jako Mayflower Compact, považovaná dnes za první dokument americké demokracie. John Quincy Adams, pozdější prezident Spojených států a potomek Johna Aldena a jeho ženy Priscilly, nazval Mayflower Compact základním kamenem americké ústavy.

VĚRNÁ REPLIKA
V dolní části Provincetownu procházíme pitoreskními uličkami kolem barvitých obchůdků a restaurací. Nejživěji je na malém náměstí před kostelem a ovšem také u přístavního mola. Z malebného městečka vyjíždíme zpět na silnici č. 6, jedinou spojnici podél osy poloostrova. Poblíž městečka Eastham zastavujeme ve známém turistickém centru a pak o něco dále na jih v přístavu, odkud je zajímavý pohled na úzkou písečnou kosu, zvanou Nauset Beach.
Naše poslední zastávka je v přístavu Plymouth, kde kotví věrná replika slavné Mayflower. Žádný obraz skutečné Mayflower se nezachoval, nicméně v knihách londýnského přístavu je dodnes možné najít o této lodi poměrně přesné záznamy a fakta. Podle nich byla Mayflower typickým obchodním trojstěžníkem, široká zhruba osm metrů a dlouhá asi třicet metrů. Kapitán Jones, který loď částečně vlastnil, využíval plavidlo ponejvíce k přepravě sudů s vínem. Posádku tvořilo podle potřeby 22 až 30 mužů. Když loď nebyla naložena zbožím, mohla pojmout zhruba stovku pasažérů. Posádka byla ubytována na horní palubě a cestující museli vzít zavděk stísněnými prostorami v podpalubí.

Cape Cod je největší ledovcový poloostrov na světě. Jeho těleso vytvořil z největší části zhruba před 75 000 lety Wisconsinský stupňovitý ledovec dosahující až tříkilometrové tloušťky. Tato obrovská ledová masa během věkovité cesty k jihu uhlazovala jako nesmírný buldozer ostré vrcholky hor, razila hluboká údolí v pahorkatině žulových skal a sunula před sebou miliony tun kamene a zeminy. Ledová stěna dorazila zhruba před 25 000 lety až na úroveň linie od dnešního poloostrova Long Island až po Martha’s Vineyard a Nantucket, dva velké ostrovy na jih od Cape Cod. Za pozvolného oteplování během následujících tisíciletí ledovec ustupoval k severu a někdy před 17 000 lety tuto část světa nadobro uvolnil z těžkého, chladného sevření. Dlouhá vláda ledu zanechala své stopy, dodnes viditelné zejména ve formě tzv. kettle ponds – ledovcových jezer a jezírek. Po konečném ústupu ledovce nebyl tvar dnešního poloostrova ještě nijak zřetelně patrný, neboť zůstával pouze vyvýšenou součástí pobřežní planiny, zasahující stovky kilometrů směrem na jihovýchod do dnešního Atlantiku. Jak vody oceánu postupně stoupaly, zalily níže položenou pláň a někdy před pěti až šesti tisíciletími zůstalo nad mořskou hladinou jen vyvýšené území dnešního poloostrova. Jeho tvar se však i dnes vlivem vln Atlantiku téměř neustále mění.

Category: 2004 / 11

Nepál je zřejmě jediným koutem světa, kde plný turistický provoz probíhá v kulisách regulérní, osm let trvající občanské války, která zemi uvrhává do stále většího chaosu. Oficiálně tu vládne král a volená vláda, hory však ovládají levicoví maoisté.

NEBOJTE, ÚTOČÍ JEN NA NEPÁLCE
Prash Duwadi mívá obvykle nejvíc napilno k večeru. V tom čase odjíždí z centra nepálské metropole Káthmándú na periferii. Počká, až se objeví některý z dálkových autobusů jedoucích od indických hranic, a rychle nastupuje dovnitř. Když má štěstí, narazí uvnitř na cizince. „Pane, chcete hotel? Vím o čistém, levném, s horkou sprchou,“ chrlí ze sebe anglicky a vytahuje osahané fotografie hotelových pokojů. „Nepál je bezpečná země, sám uvidíte. A maoisté? Žádný strach. S nimi není problém. Jsou tu, to je pravda, ale útočí jen na Nepálce,“ uklidňuje Duwadi.
Uvítání turistů v Nepálu vypadá jinak, než by si člověk u oficiálně jedné z nejchudších zemí světa uprostřed občanské války představoval. Ve čtvrti Tamel, kam taxi obvykle zamíří, se cizinci ocitají spíš v Evropě než v jižní Asii. Supermarkety, luxusní pekárny, kluby, vytříbené restaurace s cenami, které si může dovolit každý, kdo vydělává od Turecka na západ. Ulici plní hluk všudypřítomných motorek a také Bob Marley z reproduktorů. Na každých deseti metrech je turistická kancelář, která nabízí výlety pod Everest či túru kolem Annapurny.
Podle údajů nepálských úřadů jdou počty turistů po předloňském útlumu opět nahoru. Letos v březnu přijelo o 60 procent více turistů než ve stejný čas vloni. D. B. Gurung, padesátník usazený do koženého křesla v turistické informační kanceláři, mluví ale o poznání otevřeněji než naháněči typu Duwadiho. „Maoisté jsou politická strana a vyvíjejí aktivitu. Je jich hodně a nevíme přesně, kde se pohybují,“ reaguje na otázku po nebezpečí. „Nebudu tvrdit, že je nemůžete potkat. I když se tak ale stane, budou chtít maximálně nějaké peníze. Když odmítnete, budou chtít vědět proč. A když řeknete, že nemáte, asi nebudou věřit. Zatím se tady ale nikomu z cizinců nic nestalo. Kdyby ano, turisté by sem v tu ránu přestali jezdit. Byla by to katastrofa pro Nepál. Přežíváme jen díky tomu.“

Z PARLAMENTU DO PODZEMÍ
Na začátku devadesátých let se zdálo, že zemi osmitisícovek a hlubokých údolí vyzdobených malebnými terasovitými políčky čeká slibná budoucnost. Nepálský král po čtyřicet let dlouhém otálení vypsal svobodné volby a vládu předal politickým stranám. Nepál se měnil v přední turistickou destinaci. Bohaté státy jako Japonsko, Británie či geograficky spřízněné Švýcarsko byly ochotné do rozvoje chudé země investovat peníze.
Nepál tehdy zažíval, stejně jako Češi, zrod demokracie, i když samozřejmě v trochu jiné podobě. Místo komunistické devastace tu byla hlavním problémem zaostalost odlehlých horských oblastí, kde se žije postaru tím nejjednodušším způsobem, tj. bez elektřiny, silnic, strojů či moderní lékařské péče. Pro lepší představu: pokud by bylo Česko vybaveno stejně jako Nepál, byla by zde jediná silnice od hranic do Prahy a pak ještě do Brna a Olomouce. Elektřina či telefon by sahaly jen do okresních měst. Mimo okresní města by byly jen základní školy či jednoduché, nevybavené lékařské ordinace. Cesta na nejbližší autobusovou zastávku by pro podstatnou část obyvatel státu byla otázkou celodenních pochodů. To vše by dávalo vydělat jen nejnutnější peníze pro obživu a udržování prostých kamenných obydlí.
Velmi dlouho sice Nepálci takto žili v relativní spokojenosti, jenže časy se mění. Zemi začala obcházet vidina „rozvoje“ a lepšího, pohodlnějšího života. Jenže od roku 1990 se vystřídalo několik vlád – sociálnědemokraticky ladění komunisté či konzervativní kongresová strana. Žádná ovšem nesplnila naděje lidí na přesun moci a peněz do regionů, potírání korupce a odstranění diskriminace nejnižších kast.
V roce 1996 zemi postihla největší pohroma. Jedna ze zdejších komunistických stran, jejíž členové si už od šedesátých let říkají maoisté, odešla z parlamentu do podzemí, terorismem se snaží rozložit státní strukturu a na jejích troskách postavit svoji totalitu. Zdaru maoistů sice v Nepálu stále věří málokdo, nutno ale dodat, že jsou po osmi letech boje překvapivě úspěšní.

VŠICHNI SE BOJÍ
Městečko Solibazar je ukryté v horách nepálského středozápadu a na první pohled vypadá trochu jako osady na Divokém západě. Tvoří jej široká prašná silnice, podél které se tlačí jako korále na šňůře malé krámky, místy doplněné spartánskými hotely s prkennými postelemi uvnitř. Solibazar je místem bez telefonu, elektřiny a coca-coly. Každý den sem ale jezdí autobus, což z něho činí veledůležitý výchozí bod pro cestu do civilizace. Ruch tomu odpovídá. Celý den sem z hor scházejí skupinky horalů, aby nakoupili nebo odjeli do nížiny, kde už je doktor, úřady či policie.
Je kvečeru a mezi krámy se začínají trousit skupinky mladíků v zelených uniformách, úboru maoistických milicí. Některým z nich ještě není patnáct. Nemají zbraně, protože je tady nepotřebují. Armáda a policie v tomhle kraji drží jen okresní město, vše ostatní ovládají maoisté. Ovládají ale není přesný výraz. Nemají tu žádné kanceláře, kasárny, výcviková centra nebo cokoliv podobného. Bydlí u obyčejných lidí, scházejí se v obsazených školách nebo postavených stanech a místo pobytu často mění. Pokud by měli stálé objekty, vládní armáda by na ně zaútočila. Nic takového se tu ale neděje. Vládní ozbrojenci navštívili Solibazar naposledy před třemi měsíci, ale jen na chvíli ve dne, a pak zase rychle odjeli. Vědí totiž, že zdržením přes noc by se naopak oni mohli stát terčem útoku maoistů. Mezi takto vymezenými pozicemi žijí ostatní civilisté.
Se západem slunce začínají maoističtí milicionáři obcházet místní podniky. „Kontrolují, jestli se tu neprodává alkohol,“ šeptá majitelka jedné z restaurací poté, co si jednu takovou kontrolu odbyla. V Nepálu se, na rozdíl například od Indie, alkohol prodává zcela volně, maoisté ale na „svých“ teritoriích nic takového nestrpí. „Kdybych zákaz porušila? To by bylo špatné,“ vraští žena čelo. „Možná by mi ten podnik vypálili.“
V rohu místnosti sedí asi třicetiletý muž. Na rozdíl od řady jiných domorodců je ochoten o maoistech mluvit. V Solibazaru mu patří krámek na oblečení, štěstí mu ale nepřinesl. „Musím odejít, nemohu tady už vydržet,“ šeptá, nervózně se rozhlíží kolem a odsedá si ze svitu petrolejky do tmavého kouta. „Napřed ke mně přišli, abych jim odváděl peníze. Proti tomu není obrana, dělají to všichni, tak jsem taky platil. Teď mě ale nutí vstoupit do jejich strany. To je nejhorší, protože tam mají tuhou disciplínu a musel bych dělat všechno, co mi řeknou. Třeba jít někam bojovat. Obchod tady nechám manželce a ráno odjíždím pryč k sestře do města. Neplatí tady zákony, jenom zákony maoistů. Když tu někoho zabijí, policie nepřijede vyšetřovat. Všichni se tu bojí.“

PĚŠKY PO HORÁCH
Pochod dál do kopců vede ještě hlouběji do nevyhlášených maoistických území. Jak takový prostor vypadá, je vidět ve všech vesnicích kolem. Armáda a policie se stáhly do okresního města a okolí. Hned po začátku povstání utekli nebo byli zabiti i zástupci bývalé samosprávy.
„Sem policie ani armáda nechodí, naposled tu byli asi tak před třemi lety,“ říká v jedné z vesnic místní lékař, který vede ordinaci určenou pro zhruba deset tisíc lidí z okolních kopců.
Hlavní slovo tu tedy mají maoističtí lídři. U vstupu do osady vlají rudé prapory se srpem a kladivem, na obchodě visí maoistický plakát, jinak se ale další viditelná znamení maoistické nadvlády hledají obtížně. Kromě ordinace tu funguje škola a pošta, vše v režii vlády. Vesnice sice mají nové neformální starosty sympatizující s maoisty, ti ale samozřejmě nemají žádný přístup k penězům z okresů.
„Maoisté mají i své regionální vlády a na papíře se pokoušejí o jakési rozvojové plány, tím to ale končí. V praxi nedělají nic,“ říká právník Gopal Yogi z města Nepálganj. Maoisté sice vybírají mezi lidmi vlastní daně, ty ale pokrývají potřeby jejich armády. Koneckonců také vodovody ještě stačily udělat nevládní organizace ze Západu, než odešly. „Před pěti lety tu byl Červený kříž, rozvojové organizace a další nevládní organizace. Teď už jsou ale všichni pryč, stáhli se do města,“ líčí lékař.
Podobně je život uspořádán i v dalších osadách, například v Kchoiragaru. Když sem poprvé před osmi lety přišli maoisté, rodina bývalého starosty včetně dalších pěti utekly do bezpečí okresního města. „Zbylí osadníci projevují k maoistům sympatie a ti, co je nemají, raději mlčí,“ poznamenává jeden z učitelů na zdejší základní škole.
K těm prvním patří i jeho kolega, pětadvacetiletý učitel Pradit Nepali. Před pěti lety vstoupil do maoistické strany, prý proto, že je to jediná naděje na lepší život pro chudé Nepálce. Ptát se na důvody je ale vcelku zbytečné, odpovědí jsou obvykle fráze o svobodě, „skutečné demokracii“, rovnosti mezi lidmi a nutnosti vymýtit kapitalismus.
Pradit Nepali přes den učí, po večerech obchází lidi v okolí a agituje. Vedle toho má ještě třetí angažmá – dole v Solibazaru vlastní krám na boty. „Policie neví, že jsem ve straně,“ říká na vysvětlenou. Jako učitel na státní škole pořád pobírá plat od vlády. U maoistů je i jeho bratr Suman, ovšem jako voják. Shodou okolností právě přijel na návštěvu rodičů. „Půl roku jsem tu nebyl,“ svěřuje se a popisuje svůj život maoistického rebela. „Pohybuji se zhruba po třech okresech, skoro jenom pěšky, jen výjimečně jedu někam autobusem. Naše jednotka má tisíc lidí a nemáme stálou základnu. Někdy postavíme v horách tábor, někdy spíme ve vesnicích.“ Po horách chodí kvůli utajení radši bez uniformy, tu si spolu se zbraněmi bere, jen když jde na cvičení nebo do akce. Právě dům, v němž žijí rodiče obou bratrů, slouží jako příležitostný přístřešek pro maoistické funkcionáře a bojovníky při jejich pohybu v horách.

ZASEDÁNÍ NA POLI
Je třetí týden v dubnu a kolem Kchoiragaru je živo. Koná se tu totiž sraz okresního maoistického vedení. Po pěšinách se scházejí chodci s batohy na zádech a míří kus dolů pod vesnici, kde ve skrytu údolí na jednom z rýžových polí stojí jednací sál – velký stan potažený modrým igelitem. Vedle něj je tábořiště, kde se příští dva dny bude pro účastníky sněmu chystat jídlo.
„Armáda nás opravdu nemůže překvapit, nechodí sem a nepřijde ani teď. Cítíme se tu bezpečně,“ culí se mladík, který se představuje přezdívkou Navaraz. Je jedním z těch, kdo přišli ve vojenské uniformě, a jako člen zvláštního maoistického přepadového komanda má na starosti bezpečnostní stránku sněmu. Nechce prozradit, o čem se jedná, jen utrousí, že se tu plánují další akce proti státu. Ani prý nehrozí, že by sraz udal někdo z místních. „Lidi nás tady podporují,“ říká Navaraz a není důvod mu nevěřit.
V podkroví jedné z okolních chalup má svoji přechodnou kancelář a bydlení i šéf okresní maoistické buňky, čtyřicetiletý Kirki Badrupun. Bývalý zemědělec se stejně jako jeho kolegové pohybuje po okrese pěšky, bydlí a pracuje na různých místech. V Kchoiragaru se cítí bezpečně, a tak tu tráví celý týden. Dozvědět se od něho o maoistické administrativě něco blíž ale není možné. Napřed se dlouze vyptává, odkud a proč novinář přišel, na otázky směřující na soukromí či detaily fungování „úřadu“ pak stejně odpovídat nechce.
„Dokud neobsadíme Káthmándú, nemůžeme se věnovat velkým rozvojovým plánům,“ vysvětluje Badrupun rozpačitý přínos maoistů pro život běžných lidí. A kdy obsadí Káthmándú? „Až budeme mít všechny lidi na své straně. Budeme je dále přesvědčovat, že na nich nynější vláda páchá násilí.“
Pro představu, jaké akce (tedy kromě bojových útoků) mohou Badrupunovi soudruzi ve stanu pod Kchoiragarem plánovat, může ostatně sloužit situace ve vesnici Karibout na opačném konci okresu, kam lze dorazit po dvoudenním pochodu. Koncem dubna tady probíhala maoistická blokáda krkolomné blátivé cesty, jediné spojnice s dalším okresním městem Mišikot, které leží hlouběji v horách směrem na sever. Sjízdná je jen traktory, o ty ale jde, neboť vozí do Mišikotu rýži. Blokáda ovšem není zcela přesný termín. Nikdo cestu nepřehradil, jen zdejší maoističtí lídři vyhlásili, že každému, kdo projede, jeho traktor podpálí. Podél cesty už tedy čtyři dny čekají desítky strojů s pytli na korbě a nervózními majiteli.
„Motá se tam několik chlapů v civilu, nevím, jestli to jsou zrovna maoisté, ale nebudu riskovat, dokud blokádu nezruší,“ říká jeden z řidičů. Nejbližší armádní kasárny jsou zhruba dvě hodiny cesty odtud, vojáci ale nepřijdou. „Co by tady dělali? Nikoho z maoistů by tu stejně nenašli. Sice se tu pohybují zcela otevřeně a místní je znají, ale jakmile se dá armáda do pohybu, schovají se, vezmou si na sebe civil.

NECÍTÍM PODPORU
Maoistický rozvrat postupně pohlcuje i větší města. Jihonepálský Nepálganj leží v nížině těsně u indických hranic a ještě před dvěma lety byl násilností ušetřen. Během posledního půl roku ale zdejší úřady evidují dvacet maoistických útoků ve městě a blízkém okolí. Například útočníci nechali vybuchnout nálož v místním sídle volební komise nebo v kanceláři státní letecké společnosti. Nebo za bílého dne přijelo do města auto, muži v něm zastřelili dva policisty hlídkující v centru a zase nerušeně odjeli. Svou největší sílu ale ukázali zdejší maoisté v dubnu, kdy všem obecním radám v okrese poslali výhrůžný dopis, aby rezignovali, jinak budou zabiti.
„Po téhle hrozbě pak všichni odstoupili,“ říká právník Gopal Yogi. „Tenhle druh hrozeb funguje a maoisté tím chtějí zničit celou infrastrukturu, celý mechanismus státní správy, co tu funguje.“ Teď se čeká, co bude dál. Uspořádat volby, z nichž by vedení radnic mělo vzejít, není za dané situace možné. Stát tedy obvykle radní jmenuje, je ale otázka, jestli se někdo k tak nebezpečnému podniku odhodlá.
Maoisté totiž mají po ruce odstrašující příklady, které se šíří po celém Nepálu. Jedním z nich je i okres Gorka, ležící v bezpečnější části Nepálu více na východě, jen asi tři hodiny cesty od hlavního města. Také tady jmenovala nedávno vláda šéfa místní správy. Teď je ale jeho dům vypálený, stejně jako mlýn, který mu patřil. Celá rodina si zachránila život útěkem do Káthmándú. Vesnice Čepetar, kde žil a kde teď zbytky domu stojí, neleží zasutá někde v horách, ale naopak hned u silnice směrem na Káthmándú, jen několik kilometrů od policejní stanice a kasáren. Přesto si i její obyvatelé o bezpečí mohou nechat jen zdát.
„Pohybují se tu maoisté i vládní vojáci,“ popisuje situaci starší muž jménem Sanulet Sresta, sedící před obchodem. „Všichni chodí v civilu, takže často nepoznáme, kdo je kdo.“ Tím ale nepřehlednost situace zdaleka nekončí. „Mezi sebou se tu o maoistech nebavíme. Vlastně nevím, kdo všechno s nimi sympatizuje, a mám strach otevřeně mluvit,“ sděluje Sresta.
Strach ostatně vesničané mají i z těch, kteří by je měli chránit. Své o tom ví i místní učitel Belvador Kumar. Nyní na jaře si odseděl tři měsíce ve vězení. „Někdo z místních mě udal za to, že pomáhám maoistům, že jim dávám jídlo. Nebyla to pravda, ale kdyby to chtěli, musel bych jim vyhovět. Všichni musí, jestli chtějí přežít.“

PŘIŠLI A CHTĚLI PENÍZE
Maoistický teror zasahuje stále citelněji i do hlavního města. Zatímco v horách na venkově se maoisté snaží mluvit lidem do toho, co dělají, jak podnikají, do jakých škol chodí jejich děti, a zničí každý byznys, který podle nich může mít nějakou spojitost s vládními aktivitami, v Káthmándú zatím od bohatých vybírají „jen“ peníze.
Čtyřicetiletý Gopal vede v Káthmándú jednu z největších dílen na výrobu stříbrných šperků se sto osmdesáti zaměstnanci. Kdysi aktivní člen umírněné komunistické strany před pěti lety, v čase začátků maoistického odporu vystoupil. Při cestách na venkov k rodičům se, podobně jako jiní bohatí lidé, chová maximálně nenápadně, třeba zásadně nejezdí svým autem. „Bojím se, aby mi ho maoisté nevzali nebo nezničili,“ poznamenává.
Ani v Káthmándú ale pozornosti neušel. Před třemi lety mu poprvé přišel od maoistů dopis s tím, že vědí o jeho slušném příjmu a potřebují podpořit. Na schůzce pak příspěvek usmlouval na čtyři sta dolarů ročně. „Ptal jsem se, co když si přijdou pro peníze i další maoisté, oni mě ale ubezpečili, že ne, a byla to pravda,“ vzpomíná Gopal. „Letos už ale chtějí sedm set dolarů. Zatím nevím, co budu dělat, ale mám strach nezaplatit. Vědí, kde bydlím a kudy chodí děti do školy.“
Kolik podnikatelů má podobnou zkušenost, není jasné, nikdo o ní obvykle nemluví. Každopádně jí neunikla ani česká konzulka Zdeňka Garky, která v přízemí konzulátu provozuje mateřskou školku. „Přišli do školky v roce 2001 s dopisem, že chtějí nějaké peníze. Řekli jsme jim, že jsme velmi malá školka a dali 5000 rupií, asi dva tisíce korun. Pak jsem raději ze vrat sundala ceduli, že tam školka je. A pokud mohu soudit z výpovědí rodičů našich dětí, maoisté byli u všech. Dohadovali se s nimi na výši, ale platí. Řekli jim – víme, jaké máte auto, jaké máte konto. Mají velmi přesné informace. Jeden člověk z Káthmándú odmítl platit a oznámil to na policii. Maoisté mu pak usekli hlavu a pozabíjeli i nějaké příbuzné. Ten strach a teror trvá tady v Káthmándú asi čtyři roky. Přitom nemá smysl chodit na policii. Co by dělala? Jak by mohla ty lidi ochránit?“
Maoisté navíc začali paralyzovat Káthmándú novou taktikou – stávkami. Přesněji řečeno totálním zákazem používat auta, autobusy, prodávat v obchodech. Novináři napočítali, že takto s pustými silnicemi a zavřenými obchody prožilo vloni Káthmándú 81 dnů. Přitom právě tyto akce nejlépe vypovídají o míře strachu. Prostě stačí, aby vedení maoistů zákaz oznámilo a jejich aktivisté pak pro výstrahu několik „neposlušných aut“ zapálili. Těch několik klikatících se silnic maoisté snadno uhlídají a své lidi, například studenty, mají i v Káthmándú.

ARMÁDA NENÍ O NIC LEPŠÍ
Přes sílu, se kterou dnes maoisté po celém území státu působí, jsou zatím jasné i limity jejich moci. Podle odhadů různých expertů dnes kontrolují zhruba 70 procent plochy státu. Toto číslo je ale značně zkreslující. Zatím totiž ještě nedobyli žádné okresní město, a to ani v místech, kde armáda a policie jinak vyklidily všechny ostatní pozice. „Policie tady má k dispozici 400 lidí, armáda 250. Maoisté mají k dispozici asi pět set bojovníků. Potřebovali bychom dvakrát víc lidí,“ říká Shambhu Kaisala, šéf správy okresu Bonepa dosazený vládou. Z pětatřiceti policejních stanic, které v okrese fungovaly před začátkem maoistického povstání, tu zbyly tři podél hlavní silnice do Káthmándú.
„Neočekávejte, že je armáda schopná nějakého útoku,“ přidává se i komentátor deníku Káthmándú Post Damakant Jayshi. „Vojáci mají osm vrtulníků, chybí jim moderní technika i trénink. Výsledek práce tajné služby je prakticky nula, síť jejích agentů nefunguje. Armáda není schopná proti maoistům bojovat. Hlavní je teď dohodnout se na konci násilí a začít s maoisty jednat.“ Takový názor je v Nepálu velmi rozšířený. Problém ale je, jak a na čem se vlastně dohodnout.
Maoisté požadují především konec monarchie, což je nepřijatelné pro krále. Před rokem už proběhlo jedno kolo krátkých mírových rozhovorů, ovšem bez výsledku. Šéfové maoistů šroubovali své požadavky nahoru, vládě se to nelíbilo, a tak maoisté uraženě opustili jednací sály. „Věřím, že se dá jednat,“ oponuje Jayshi. „Patrně by se pro začátek spokojili s účastí na vládě, volbami a sepsáním nové ústavy.“ Jak se ale dohadovat s lidmi, kteří dnes za formu politiky zvolili násilí? I tady je Jayshi smířlivý. Argumentuje totiž tím, že stejné hříchy má v posledních třech letech na svědomí i armáda a policie.
Za tím také vězí důvod, proč se řada Nepálců dívá na možnost dalšího ozbrojeného boje s nedůvěrou. Vedle maoistů totiž porušuje lidská práva i armáda. Výrazné zhoršení situace přinesly známé události z léta 2001, kdy korunní princ povraždil celou královskou rodinu. Na trůn usedl králův mladší bratr a zvolil podstatně ostřejší taktiku boje. Zatímco během pěti předchozích let armáda na maoisty prakticky ani jednou nezaútočila, nový král vyhlásil na podzim 2001 stanné právo a dal armádě a speciálním policejním útvarům, které pro ten účel zřídil, pokyn zahájit proti maoistům boj, jehož obětí je celá řada nevinných vesničanů. Podle poslední ročenky INSEC, organizace monitorující porušování lidských práv, zabili vloni maoisté 646 lidí, zatímco armáda a policie 1217.
„Na začátku vláda lidi za údajnou spolupráci s maoisty jen zavírala, pak ale změnila strategii. Lidé začali mizet nebo umírat,“ říká advokát z Káthmándú Govinda Bandi. „Oficiálně vláda tvrdí, že ti lidé byli zabiti při útoku na maoisty. Když pak ale jedeme na místo, slyšíme, že to všechno bylo jinak. Devadesát procent civilistů zabitých armádou umírá tak, že vojáci přijdou v noci do vesnice, obviní vesničany, že spolupracují s maoisty, a na místě je zabijí. A jako právník vám říkám, že není šance obrátit se na soud. Policie to prostě vůbec nebude vyšetřovat.“ MY SE NEBOJÍME
Jedním z hlavních problémů pokračujících bojů je tedy otázka, jak pomoci obětem konfliktu. V Káthmándú působí organizace na pomoc obětem maoistů, omezuje se ale především na lobbování u politiků. „Nemůžeme oběti podporovat finančně,“ sděluje zástupce této organizace Amrit Gimiri. „Snažíme se ale jednat s vládou.“ Mnoho úspěchů v tom ale nemají. Do loňska vyplácel stát nejchudším obětem sto rupií (dolar a půl) měsíčně. Nynější vláda program zastavila. Bohatí lidé, kterým maoisté zabavili velké majetky, mají podle Gimira šanci na kompenzaci do deseti tisíc. Tím to ale končí. Účinnější pomoc postiženým lidem navíc výrazně zkomplikovala událost z letošního března, kdy maoisté zastřelili předsedu organizace přímo v jeho kanceláři.
„To ukazuje, jak je tady riskantní zastávat se jedné skupiny obětí,“ míní pracovník organizace zaměřené na lidská práva Bijay. Právě on dostal před časem nabídku od jednoho z evropských dárců, aby zkusil navrhnout plán, jak rozdělit mezi oběti peníze. „Musel jsem to zatím odmítnout,“ říká Bijay. „Existují oběti maoistů a oběti armády. Pokud někdo začne pomáhat jen jedné skupině, koleduje si o problémy. A pomáhat oběma je prakticky nemožné. Oběti maoistů utekly do Káthmándú nebo okresních měst. Není ale vůbec jasné, kde žijí oběti armády. Někteří migrují do Indie, mnozí ale zůstávají někde v horách. Pro státní úřady oběti armády a policie oficiálně neexistují. Pokud se někdo takový přihlásí, je to pro ně sympatizant maoistů nebo rovnou maoista. Kdyby jim někdo začal pomáhat, armáda to zastaví.“
S většími nadějemi se na tento problém dívá Gopal Yogi z Nepálganje, který rovněž se svojí organizací Bee-Group hledá způsob, jak obětem pomoci. „Víme, že to je těžké a riskantní, my se ale nebojíme,“ sděluje odhodlaně. Prvním krokem, který chtějí jeho lidé učinit, je zjistit, kde vlastně oběti konfliktu žijí. Pak by prý například mohli zaplatit dětem obětí vzdělání, na které dnes nemají šanci.
„Není problém najít ty, kteří se přestěhovali do města. U lidí v horách je to podstatně těžší,“ říká Yogi. Potřebuje například povolení od maoistů, že lidé z jeho organizace vůbec smějí do hor jezdit a – což bude asi nejtěžší – pomáhat obětem konfliktu, který sami maoisté vyvolali. Yogi je ale optimista. „Už jsme s nimi mluvili. V devadesátých letech měli maoisté totálně negativní postoj k nevládním organizacím, měli pocit, že je tam jezdí špiclovat. Teď se to mění a zřejmě nám povolení dají. A jak jim vysvětlíme, co chceme vlastně dělat? To se ještě uvidí.“

Category: 2004 / 11

Záhadný národ, který se z čista jasna objevuje v šeru raného středověku na východní hranici tehdy známé Evropy, se jako blesk řítí v sedlech koní na západ a drtí vše, co mu přijde do cesty. Rychlost a úspěchy jeho expanze jsou nepředstavitelné – během krátké doby obsazuje území o rozloze keltského impéria v dobách největšího rozkvětu. Slovanskou řečí se mluví od Donu na východě po německé pláně na západě, od břehů Severního moře až po Peloponés.

PRVNÍ ZMÍNKY
Když v polovině 9. století překládá zeměpisec Muhammad, syn Músá al-Chvárizm, do arabštiny Klaudia Ptolemaia, nazývá někdejší Velkou Germánii zemí Slovanů, lingua slavica. Všichni Slované tehdy ještě hovořili stejnou řečí. Slované jako národnost jsou původu indoevropského, stejně jako Keltové, Římané a Germáni. Podle některých historiků a badatelů se od tohoto prapůvodního korpusu odtrhli až jako poslední, a proto se ve slovanských jazycích nalézá množství prapůvodních výrazů.
Už v 1. století př. n. l. umísťují římští autoři Plinius Starší a Tacitus na východ od Visly záhadný kmen Venedů. Jejich tvrzení pak o 100 let později potvrzuje Klaudios Ptolemaios. Zdá se, že se tehdy zástupci této světové supervelmoci poprvé dostali do kontaktu se Slovany, byť jméno Vened je původem keltské a značí „bílýÓ. Jenže: na rozdíl od dnes všeobecně přijímané teorie byli první Slované většinou světlovlasí až nazrzlí a modroocí. (Označení Venedi se pro Slovany postupně vžilo nejen u Germánů, ale také Finů a Estonců.) V této souvislosti je zajímavé, jak dopadlo zkoumání nacistů, kteří za německé okupace prováděli svůj rasový výzkum. Když dostali první výsledky, zjistili s úžasem, že procento Čechů s nordickými rysy je větší než u klasických Němců, a výzkum raději potichu ukončili.

ODKUD PŘIŠLI
Kde se nachází kolébka Slovanstva, to je otázka, na kterou hledají historici odpověď už po mnoho generací. Nejpravděpodobnější lokalitou, odkud Slované expandovali do okolního světa a která je tedy jejich pravlastí, se z jazykového hlediska jeví oblast východního Polska a západní Ukrajiny mezi povodími řek Pripjať a Odra. Zdejší vodní toky mají totiž jasně slovanská jména (například Pilica, Kamienna, Slovečna), ačkoliv samotná Odra může mít jméno jak původem slovanské, tak keltské.
Prokopios z Kaisareie, od r. 527 n. l. rádce byzantského vojevůdce Belisaria, líčí v roce 512 n. l. tažení kmene Herulů z Podunají na severozápad. Uvádí, že jejich cesta vedla „přes území všech kmenů slovanských“. To už bylo v době, kdy moc Slovanů začala nabývat takových rozměrů, že si troufli i na útok proti Východořímské říši. Gótský letopisec Jordanes, notář ve službách knížete Gunthigise, píše ve svých Dějinách Gótů, vytvořených v polovině 6. století, o kmeni Venetů, kteří již 200 let žijí v povodí Visly a v jižním Rusku.
Podle současných výsledků historického bádání dorazili první Slované na území dnešní České republiky někdy v 6. století. Prvním místem, na které vstoupila slovanská bota, byla pravděpodobně Morava, kam naši prapředci dorazili od Visly přes Moravskou bránu. Je možné, že se zpočátku vyhnuli jižní Moravě, kde v té době ještě žili germánští Langobardi. Tvrdí to alespoň historik Dušan Třeštík. Podle něj pak kolem roku 530 postupovali do východních Čech a pak podél Labe k Vltavě, do nitra české kotliny.
Zda to byl jediný kmen Čechů, nebo zda se jednalo o několik vln menších kmenů (Charváti, Zličané, Pšované, Litoměřici, Lučané, Sedličané, Lemuzi a Češi), není jisté. Většina historiků a archeologů každopádně shodně uvažuje o víceetapovém osídlení Čech, kdy první Slovany, přicházející ze severovýchodu přes Moravu, následovali v sedmém století další, kteří přišli od jihovýchodu z Panonie, zčásti patrně i přes jižní Čechy.
Víme jedno – Slované neobjevili, jak tvrdí Jirásek, naši zem sice mlékem a strdím oplývající, leč bez lidí. I po odchodu většiny germánského obyvatelstva tu totiž část této populace zůstala, stejně jako předtím zbytky Keltů. Slované se v této zemi velmi úspěšně usadili a s původním obyvatelstvem se rychle smísili.
Vrchol slovanské expanze do Evropy přišel na počátku 9. století. Slovansky se v té době mluvilo od ústí Labe až do jižního Řecka. Někdejší Velká Germánie byla tedy celá slovanská. Například dnešní Hamburk se v roce 845 podle Prudentia Trojského nazýval Civitas Sclavorum – Město Slovanů. „Mají podobný způsob života, jako i obyčeje, a jsouce zvyklí na svobodu, nedávají se nijak zotročit nebo podrobit, hlavně ne ve své zemi. Jsou velmi početní a vytrvalí, snášejí lehce horko a zimu i déšť i nedostatek oděvu a potravin,“ píše kronikář. Území obsazené Slovany měřilo zhruba 2,3 milionu čtverečních kilometrů a v době největšího rozmachu na něm žilo až 2 360 000 lidí.

JACÍ BYLI
První zmínky o našich prapředcích hovoří o podivně pevném, a přitom demokraticky vedeném společenství, které proti sobě nevede války – jako kdysi Keltové. Slované byli v první řadě zemědělci. Stejně jako jejich předchůdci Germáni a Keltové si dokázali často a rádi vyhodit z kopýtka. Slavili nejenom významné svátky svého kmene nebo rytmy roku (dožínky, slunovrat, konec zimy a podobně), ale i svatby, válečná vítězství, křtiny, a dokonce, když už dlouho žádná taková příležitost k oslavě nebyla, si prostě nějaký důvod vymysleli. Jsou dokonce zaznamenány případy, kdy naši prapředci o těchto slavnostech losovali.
Tyto oslavy dokázaly často přežít až do dnešních dnů – například únorový masopust, letní a zimní slunovrat, podzimní vinobraní nebo vánoční koledy. Staroslovanský původ mají také dodnes četné lidové obyčeje, jako například únos a vykupování nevěsty, její přenášení přes práh či výměna snubních prstýnků.
Byla by však chyba myslet si, že naši předkové byli nějací beránci. Jejich mírumilovnost vyplývala ze společenského řádu, náboženství a jeho dopadu na praktický život členů kmene. V boji byli Slované naopak velmi odvážní.
Historické materiály se zmiňují o jakémsi Hildigisovi, synovi zavražděného langobardského následníka trůnu, vládnoucího v 6. století na území Boiohaema (Čech). Ten samozřejmě využil první možnosti pomstít se vrahovi svého otce, samozvanému vládci kmene Wachovi. Mladík v roce 535 uprchl z území Langobardů ke Slovanům a stal se velitelem jejich jízdy. Jeho lidé nejprve útočili proti Langobardům a pak se 3000 slovanských jezdců vrhlo na římskou Thrákii (dnešní Bulharsko), kterou kompletně vyplenili a v několika bitvách rozprášili byzantské vojsko. Když v roce 550 zaútočili Slované na Soluň a stanuli dokonce před branami Konstantinopole, Hildigis vytáhl v čele své slovanské jízdy až do Itálie na pomoc Gótům. Nebylo to první angažování se Slovanů proti Římu – už předtím se na tomto bojišti pohybovali slovanští žoldnéři.

V CO VĚŘILI
Podle slovanských mýtů vznikl svět kdysi dávno jako společné dílo hlavního boha Svaroga a ďábla Černoboga. Na začátku všeho byl jen obrovský a nekonečný oceán, nad kterým se volně vznášeli všichni slovanští bohové. Pak Svarog přikázal Černobogovi, aby vytvořil pevnou zemi. K tomu bylo nutné, aby se potopil na dno oceánu a odtud zemi vylovil. Černobog se ale Svaroga pokusil přelstít a kromě hlíny pro vytvoření pevniny si ze dna přinesl v ústech trochu písku, aby z něj vytvořil svůj vlastní svět. Písek ho však začal dusit a Černobog jej musel vyplivat. A právě tak vznikly skály a hory, zatímco Svarog vytvořil z přinesené hlíny úrodné nížiny a roviny.
Lidstvo vzniklo podle slovanské pohanské víry díky bohovi jménem Rod. Jeho jméno se prý dodnes vyskytuje ve slovanských výrazech příroda, úroda, rodina, národ a podobně. Rod stvořil člověka tak, že rval ze země hroudy hlíny, hnětl je v rukou a pak je házel přes hlavu za sebe, aby z nich při dopadu na zem vznikli lidé.
Pokud Slované žili spořádaným životem, doprovodili je po smrti víly do Navy neboli ráje. V opačném případě se s pomocí démonů a zlých bohů jejich duše propadly do pekla, kde se měnily na upíry, vlkodlaky a další běsy. Postavou smrti byla pro Slovany Morana, jejíž symbolické upalování u nás a například u Lužických Srbů dodnes symbolizuje konec zimy.
Když nejvyšší bůh Svarog splnil svůj hlavní úkol, byl tak vyčerpán, že předal vládu svému synu Svarožicovi, známému u nás někdy také pod jmény Radegast nebo Dažbog. Jeho uctívání se mezi Slovany projevilo později, patrně až na samém konci jejich pohanské historie. Byl to bůh ohně a slunce, který měl podle Slovanů podobu okřídlené osvětlené mužské postavy, která sídlí daleko na východě na břehu moře, kam se chodí každé ráno koupat.
V dobách expanze Slovanů na západ byl velmi oblíbeným a obávaným bohem Perun. Byl to bůh války, hromu a blesků, který bývá znázorňován jako chlupatý drsný bojovník ozbrojený sekerou. V době míru bylo Perunovým úkolem pečovat o právní řád Slovanů, v jeho jménu byly vyhlašovány rozsudky nad různými spory.
Veles, někdy také nazýván skotij bog, Volos, byl podle některých výkladů bohem skotu a úrody. Byl proto uctíván všemi Slovany, ať už válečníky, nebo pacifisty. Staří Slované si ho představovali jako silného muže s býčí hlavou nebo alespoň s pořádnými rohy a značně vyvinutým libidem. Jeho kult ve znamení falických symbolů coby symbolů plodnosti, byl podle archeologů značně rozšířený. Pletení dožínkových věnců, jehož tradice je dodnes živá, bylo například v jižním Rusku nazýváno „zavinování brady Velesovi“.
Chors, přezdívaný také Chrs, Chers, Churs nebo Chros, byl bohem měsíce. Ačkoliv Slované považovali noc za čas duchů a zlých démonů, Chors patřil, snad kvůli svému světlu při úplňku, mezi duchy dobré. Slované si ho představovali jako muže s vlčí hlavou, skutečného vládce armády vlkodlaků, který však sám nikomu neublíží.
Jedinou slovanskou bohyní byla Mokoš. Staří Rusové jí dali přívlastek „stará matička země“. Byla patronkou ovcí a její kult se udržel na Rusi a na Ukrajině až do 19. století. Mokoš měla velkou hlavu a dlouhé ruce, v noci se plížila chalupami a zemljankami, předla, a pokud našla někde ležet neuklizenou koudel, hrozilo jejímu vlastníkovi, že ho s ní opřede.

JAKÉ MĚLI ZVYKY
Bez jakékoliv pejorativnosti lze konstatovat, že kvůli svému způsobu pohřbívání zesnulých by se dnes staří Slované zcela jistě stali členy Společnosti přátel žehu. Je ovšem pozoruhodné, že přes tuto pohřební univerzálnost, platnou pro celé Slovanstvo, existují mezi jejich jednotlivými kmeny v provádění pohřebních rituálů značné rozdíly. Některé kmeny například své mrtvé spalovaly a pak jejich popel ukládaly do speciálních uren, které zakopávaly do země. Jinde se prováděl žeh na hranici dříví a poté se nad spáleným tělem pracně vybudovala mohyla z hlíny. Ruský Nestorův letopis zase praví: „Položili mrtvé tělo na hranici a spálili a potom, sebravše něco kostí, uložili je v malou nádobu a postavili na sloupě při cestách.“
Žárový rituál byl pravděpodobně spojen s privilegovaným postavením boha Svarožice. Oheň měl způsobit to, že se duše člověka vydala k bohu neobtěžkána pozemskými starostmi a tíží. Na druhou stranu však do hrobu kromě nebožtíkova popela Slované ukládali různé obětiny, jako například oblíbené jídlo a pití, šperky nebo předměty denní potřeby. Cena těchto obětin samozřejmě odrážela společenské postavení mrtvého. Jsou známy dokonce případy, kdy společně s mrtvým byla spálena i jeho žena, aby jej tak mohla bez prodlevy provázet v posmrtném životě.
Jak taková pohřební bohoslužba starých Slovanů vypadala, se můžeme pouze domýšlet. Tyto rituály prováděli staří Slované jen v okruhu příbuzných a neexistují ani písemné prameny, ze kterých bychom dnes mohli čerpat. Pravděpodobně se při obřadu hodně zpívalo, Slované totiž vynikali jako výborní pěvci. Podle některých autorů se při obřadech také hodně tančilo a popíjel alkohol, takže se obřad někdy zvrhl v očích nezávislého pozorovatele v orgie.
Tak konečně vrcholila asi většina slovanských obřadů, a to nejen pohřebních. Arabský cestovatel a vyslanec Ibn Rust popsal v 9. století průběh jedné dožínkové slavnosti starých Slovanů, při které se mu dokonce podařilo zaznamenat i text jedné z modliteb: „Bože, jenž jsi nás až dosud zaopatřoval pokrmem, dej nám ho i dnes v hojnosti!“ Modlitby byly doprovázeny vzpínáním rukou k soše kmenového boha umístěné na čestném místě. Vše vyvrcholilo krvavou obětí, ať už zvířecí, kdy byl například obětován beran, nebo dokonce lidskou. Teprve po provedení této oběti se mohl kmenový kněz dostat do toho správného stavu přímého spojení s bohy a mohl někdy i věštit.
Velikost oběti samozřejmě závisela na možnostech těch, kdo ji přinášeli. Chudí Slované tak například mohli obětovat třeba jen misku s kaší, medem, zrním, sýrem nebo chlebem, zatímco bohatí velmožové – lechové – třebas i ovci, krávu nebo v případě válečných obětí i zajaté nepřátele. Podle arabského cestovatele Ibn Rusta se tak dělo pomocí oprátky, která se zvířeti nebo člověku přehodila přes hlavu a škrtila tak dlouho, dokud oběť nevydechla naposled.
Dánský kronikář Saxo Grammaticus ve své zprávě uvádí, že kněz oslavující boha Svantovíta mohl do jeho chrámu vstoupit jen se zatajeným dechem, „aby dech lidský přítomného boha neovanul a tak neznesvětil“. Jsou také zaznamenána svědectví, že se někdy kněží snažili svá vystoupení u kmenových rituálů podpořit speciálními efekty, například vsypáváním zvláštních přísad do ohňů, které pak buďto vybuchovaly, vydávaly barevné kouře nebo se alespoň abnormálně rozhořely.
Slované znovu oživili kultovní význam posvátných hájků, známých už od keltských druidů. Právě zde měli sídlit slovanští bohové, a proto byly lesíky obehnány ploty z kůlů s ozdobně vyřezávanými špičkami. Součástí hájku byla vždy nějaká studánka, potok nebo jezírko. Plot kolem hájku měl jen dva vchody. Uvnitř bylo zakázáno lovit jakoukoliv zvěř, ba dokonce lámat větve, trhat plody nebo odtahovat spadlé stromy. Na větve pro Slovany posvátných dubů zde lidé zavěšovali proužky látky a oběti (pravděpodobně i obarvená vyfouknutá vejce – naše kraslice) a ke kořenům zahrabávali mince s prosbami například o vyléčení. Protože zde nebylo možno prolévat žádnou krev, stávaly se tyto hájky, nazývané Srby také svatobor, místy úkrytu různých psanců – podobně jako u křesťanů kostely.


VÝZNAMNÁ DATA
polovina 6. století – Slované přicházejí na území
nynější České republiky.
622-627 – Patrně příchod druhé vlny Slovanů
do Čech, asi z Panonie.
623-624 – Pod vedením franského kupce Sáma
byl zahájen odboj blíže neurčených
západoslovanských kmenů proti avarské nadvládě.
658 nebo 659 – Sámo umírá a s ním končí i jeho říše.
konec 8. století – Po konání biskupské synody
v létě 796 na břehu Dunaje začalo na naše
území pronikat křesťanství.
833 – První historicky známý moravský panovník
Mojmír vypudil z Nitry knížete Pribinu
a připojil Nitransko k Moravě. Mojmír je označován
za zakladatele Velké Moravy.
845 – Křest čtrnácti „boemanských vévodů“
i s jejich družinami na dvoře Ludvíka II. Němce.
Křest měl pravděpodobně zabránit očekávané válce a byl nepochybně spojen s nějakou dohodou,
jíž Čechové znovu uznali závislost na říši.
849 – Neúspěšné franské tažení do Čech,
po kterém se české kmeny uvolnily ze závislosti a vyhnaly německé misionáře.
863-864 – Císař Michaél III. vyslal na Moravu misii vedenou soluňskými bratry Konstantinem (Cyrilem) a Metodějem, kteří znali slovanský jazyk.
888/889 – Zemřel bez dospělých nástupců
první známý Přemyslovec kníže Bořivoj,
vlády v Čechách se ujal moravský Svatopluk.
889 – Nejspíš první střetnutí Moravanů
s kočovnými ugrofinskými Maďary.
9. března 894 – Zemřel panovník Velké Moravy Svatopluk, nástupcem se stal jeho syn Mojmír II.
Po Svatoplukově smrti se Čechy odtrhly od Velké Moravy.
červenec 895 – V Čechách začal vládnout kníže Spytihněv, slibem věrnosti franské říši
formálně ukončil odtržení Čech od Velké Moravy.
902-906 – Vpády Maďarů na Velkou Moravu,
které vedly k jejímu rozvratu.
922-925 – Vlády se ujímá Václav, pozdější patron
české země. Opustil dosavadní přemyslovskou politiku orientující se na Bavory a přiklonil se k Sasku.
28. září 929 (nebo spíše 935) – Zavraždění
knížete Václava ve Staré Boleslavi.
Na knížecí stolec usedá jeho bratr Boleslav I.,
za jehož vlády došlo k vnitřnímu upevnění českého státu.
15. července 972 (podle Kosmy 967) – Po smrti Boleslava I. se novým českým knížetem stal jeho syn Boleslav II.
28. září 995 – Po dvoudenním obléhání dobyli Přemyslovci Libici nad Cidlinou a vyvraždili všechny přítomné Slavníkovce. Čechy tak byly politicky sjednoceny a podřízeny vládě jediného panovníka.

Category: 2004 / 11

„Nezasloužené a kruté bití udělalo z chlapce stejně tvrdého a bezcitného člověka, jakým byl jeho otec. Protože všichni lidé, kteří měli moc nad jinými, mu připadali stejní jako jeho otec, velice záhy si vypěstoval pocit pomstychtivosti vůči těm, kteří stáli nad ním.“

Postřeh studenta Iremašviliho o jeho spolužákovi Josifu Džugašvilim je výmluvný. Otec jednoho z nejkrutějších vládců moderní historie Stalina byl násilník a opilec. Po zrušení nevolnictví v roce 1864 se přestěhoval do městečka Gori, převzal tam zděděnou ševcovskou živnost a oženil se s rusovlasou a zbožnou Jekatěrinou Geladzeovou. Ta vynakládala veškeré úsilí k tomu, aby se syn stal knězem. Postarala se o dítě sama, když muž odešel pracovat do továrny na obuv v Tbilisi. Přestěhovala se do domu pravoslavného kněze a tam pracovala jako hospodyně. S jeho pomocí pak nechala syna zapsat do pravoslavné církevní školy.
Když bylo synovi deset let, trval otec na tom, aby se šel do Tbilisi učit ševcem. Jekatěrina se dokázala muži vzepřít a přivedla syna zpět do školy, aby mohl dokončit docházku. Až do synových devatenáctin ho díky osobní obětavosti a s pomocí stipendia dokázala udržet nejen na církevní škole, ale i na Ruské pravoslavné bohoslovecké koleji v Tbilisi. O mnoho let později, když už byl nejmocnějším mužem Sovětského svazu, mu do očí řekla, jak stále lituje, že se nestal knězem.

ŘÍKEJTE MI KOBA
Stát se knězem mohlo být zajímavé v době nevolnictví, ale po jeho zrušení se už zraky mnohých upíraly jiným směrem. Mladý Džugašvili patřil samozřejmě mezi ně. V té době přestává být gruzínština vyučovacím jazykem a je bez předchozího upozornění nahrazena ruštinou. To vedlo ke konfliktům s vládními úředníky a Džugašvili se stává jedním z vedoucích rebelů. Zároveň ho to přivedlo k zájmu o gruzínskou literaturu.
Mezi knihami, které hltal s vášnivou nenasytností, patřily romantické povídky Alexandra Kazbegiho o hrdinném odporu kavkazských horalských klanů proti ruským dobyvatelům Gruzie. Jedna z nich, založená na historické události z roku 1840, udělala na budoucího Stalina trvalý dojem. Její název zněl Otcovrah a vypráví příběh Koby, kavkazského Robina Hooda. Ten se postavil proti kozákům, bránil práva rolníků a mstil své přátele, chycené vinou zaprodaných vesničanů. Až do doby, kdy o dvacet let později začal používat pseudonym Stalin, trval mladý Džugašvili na tom, aby se mu říkalo Koba. Spolužák Iremašvili o tom píše: „Koba se stal jeho bohem, smyslem jeho života. Přál si být dalším Kobou, stejně slavným bojovníkem a hrdinou.“
Mlhavé romantické ideály kavkazského nacionalismu jej ale přestaly bavit ještě během studií. Přitahovalo ho Marxovo učení, protože vyhovovalo jeho dominantním, ale zničujícím emocím nenávisti a nesnášenlivosti. To se později ukázalo být silnou stránkou jeho povahy. Zároveň se mu nabízelo pozitivní východisko pro jeho ambice a cíle. Jeden z jeho životopisců R. Tucker napsal: „Evangelium třídního boje legalizovalo jeho odpor k autoritě; rozpoznal své nepřátele jako nepřátele dějinné.“

VĚZENÍ JAKO POLITICKÁ UNIVERZITA
Ve dvaceti letech si ujasňuje budoucnost. V květnu 1889 je vyloučen ze studia, protože se nedostavil ke zkouškám. Od tohoto okamžiku se vydává na dráhu profesionálního agitátora, jehož cílem bylo svržení existujícího řádu.
Po odchodu ze semináře v roce 1889 pracoval následujících deset let jako politický agitátor na Kavkazu. Svou činnost zaměřoval na dělníky v železničním uzlu v Tbilisi, na naftových polích v Baku a v přístavu Batumi. Jeho zkušenost s dělnictvem ho přesvědčila o tom, že evoluční cesta vývoje proletariátu k ničemu nevede. Pochopil, že ke svržení carského režimu je zapotřebí disciplinované centralizované strany se sítí profesionálních revolucionářů, jak to popsal v roce 1902 Lenin v revolučním pamfletu Co dělat. Toto zjištění se stalo spojnicí mezi oběma muži, ačkoli se ještě osobně neznali.
Během let mezi březnem 1908 a březnem 1917 strávil Stalin na svobodě pouze rok a půl. Celkem byl sedmkrát zatčen a pětkrát se mu podařilo utéci. Vězení a vyhnanství byla pro politické vězně místa, kde získávali vzdělání i praktické zkušenosti. Stalin se tam seznámil s marxistickými spisy a byl pověstný výsměšným tónem, s nímž vedl diskuse. A právě absolutorium této „zvláštní univerzity“ ho doporučilo Leninovi. Jeho postavení i samolibost posílil článek „Národnostní otázka a sociální demokracie“, podepsaný poprvé K. (Koba) Stalin. Nový pseudonym byl na světě.

NOČNÍ MŮRA TROCKIJ
Stalinova role v revolučním období roku 1917 nebyla v žádném případě taková, jak se ji – zejména po roce 1929 – snažil veřejnosti předkládat, a je klíčem k porozumění jeho psychologického vývoje. Snil o tom, že bude vůdcem revoluce. Tím byl ale vedle Lenina bezesporu Trockij, jehož zásluhou došlo k poklidnému uchopení moci. Skutečnost, že selhal, byla pro Stalina trvalým traumatem.
Pro muže tak mocichtivého, jako byl Stalin, navíc sužovaného pocitem méněcennosti, byla převaha Trockého nesnesitelná. Kromě svého talentu a pověsti výborného řečníka se Trockij zasloužil i o vznik Rudé armády a sklízel slávu za vítězství v občanské válce. Stalina navíc deptala skutečnost, že ho vůbec nepovažoval za důstojného partnera, ačkoli se snažil navázat s ním kontakt.
Trockij o tom později napsal: „Stalin se snažil navázat určitý druh důvěrnějších vztahů, ale mne odpuzovaly právě ty vlastnosti, které ho činily silným: omezenost jeho zájmů, duchovní hrubost a zvláštní cynismus balíka, jenž se díky marxismu osvobodil od předsudků, ale nedokázal je nahradit filozofickým názorem, který by důkladně promyslel a duchovně vstřebal.“
Později Stalin neváhal osobně přepsat připravované Dějiny všesvazové komunistické strany. Vylíčil se v nich jako člověk, který od pražské konference v roce 1912 vedl stranu společně s Leninem. Pasoval se na vůdčí osobnost převzetí moci v roce 1917 a úplně pominul Trockého vedoucí roli v občanské válce. Spolu s Leninem podle tohoto nového výkladu dějin zabránili rozvracečským pokusům Trockého, Zinověva, Bucharina a Rykova, což také mělo ospravedlnit procesy z druhé poloviny třicátých let.
Ti, kdo se Stalinem přicházeli do přímého styku, si po čase uvědomili, že pokud se odváží pochybovat o jeho verzi, nebo jen opomenou projevit víru v ni, zaplatí za to životem. Během čistek ve třicátých letech pak skutečně mnozí z těch, kteří si pamatovali události jinak, nebo své paměti dokonce publikovali, byli zlikvidováni. Samotného Trockého, který již žil ve vyhnanství, nechal Stalin zavraždit v roce 1940.

LENINOVA ZÁVĚŤ
Přestože Stalin nesehrál v revoluci žádnou podstatnou roli ani se nepodílel na vytvoření strany, stává se 4. dubna 1922 generálním tajemníkem. Do funkce ho doporučil Lenin. On ani tři další z pětičlenného politbyra totiž neměli chuť zabývat se systematickým každodenním řízením strany. Lenin usoudil, že pro udržování kontaktů mezi ústředím a ostatní členskou základnou bude Stalin vzhledem ke zkušenosti ze života v provincii vhodnější než bývalí emigranti a intelektuálové Kameněv, Trockij a Zinověv. Byl přesvědčen, že dokáže Stalina zvládnout, a jistě by to i dokázal, kdyby jej měsíc po jeho jmenování nezasáhla první mozková mrtvice.
Stalin začal okamžitě budovat impérium své moci a obklopil se lidmi, kteří s ním spojili svůj život i kariéru.
K definitivnímu rozkolu mezi Stalinem a Leninem dochází po jeho druhé mozkové příhodě, kdy si uvědomuje, že je Stalin neřiditelnou střelou. Lenin se ve snaze najít spojence proti němu obrátil v průběhu roku 1922 dvakrát na Trockého, aby přijal post místopředsedy rady lidových komisařů. Ten však odmítl. Lenin ve snaze zabránit rozkolu se nikdy nezmínil o tom, koho považuje za svého nástupce. Dá se proto předpokládat, že uvažoval o kolektivním vedení. Rozhodně však byl proti tomu, aby se stal jeho nástupcem Stalin. Svědčí o tom zápisky, jež tajně diktoval a které vešly ve známost jako Leninova závěť.
V dovětku s datem 4. ledna 1923 Lenin píše: „Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se dá jakžtakž strpět ve styku mezi námi komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto soudruhům navrhuji, aby promysleli způsob, jak Stalina přemístit z této funkce, a jmenovali do této funkce jiného člověka…“ Dopis včetně kopií byl uložen do zapečetěných obálek s poznámkou „Tajné, otevřít může pouze V. I. Lenin a po jeho smrti Naděžda Krupská“.
Dopis chtěl Lenin přečíst na XII. sjezdu, konaném v dubnu 1923. Sjezdu se ale nezúčastnil a o dopise nepadla ani zmínka. Stalinem muselo otřást, když se dozvěděl, že Lenin přestává být jeho přítelem. Po celý život pak uchovával Leninovu závěť v tajnosti. Teprve po Stalinově smrti byl dopis nalezen v jeho psacím stole.

DIKTÁTOR PARANOIK
Stalin věřil, že ruský lid byl a může být ovládán pouze strachem a utrpením. (Počet obětí jeho režimu dosáhl podle některých sovětských pramenů v rozmezí let 1930-1939 dvaceti milionů.) Byl to důsledek paranoidních tendencí, které u něho objevil ruský neurolog Bachtěrev. Ten na mezinárodní vědecké konferenci v Moskvě učinil velký dojem na zahraniční delegáty, což upoutalo Stalinovu pozornost a nechal se od něho vyšetřit. Po sezení 22. prosince 1927 řekl Bachtěrev svému asistentovi, že Stalin je typickým příkladem silné paranoie. Krátce nato profesor onemocněl a zemřel ve svém hotelu.
Přitom Stalin budil dojem člověka, který vládne svými schopnostmi, ví, co a proč dělá, a plně kontroluje svou činnost. Překvapoval logikou uvažování, hloubkou licoměrnosti a především mírou, kam až byl ochoten ve své brutalitě zajít. Nejednalo se totiž o mentální chorobu zneschopňující člověka tím, jak trpí, ale o abnormální stavy osobnosti, při nichž osoba vykazující psychopatické rysy ví, co dělá, a je schopna za své činy odpovídat.
Tyto záchvaty se objevily v souvislosti s kampaní proti kulakům v období 1929-1930, v letech 1936-1937 v průběhu čistek ve straně i v armádě a s největší pravděpodobností také na počátku války s Německem, kdy v podstatě přestalo fungovat vedení státu. Stalin nepředpokládal, že by mohl být porušen pakt z roku 1939, který považoval za výsledek své vychytralosti. Po vyhlášení války seděl zhrouceně v křesle a nebyl schopen přijmout zásadní rozhodnutí. Zmatek ve vedení státu ustal až 23. června po vybudování hlavního stanu vrchního velení, vedeného komisařem pro obranu Timošenkem. Stalin byl původně pro svou počáteční nečinnost pouze členem tohoto orgánu. Teprve od 8. srpna se stává vrchním velitelem.

MANŽEL STALIN
Jedno z nejšťastnějších období svého života prožil Stalin ještě za carského Ruska. V červnu 1906 se oženil s dcerou železničáře Semjona Svanidzeho Jekatěrinou. Dokonce souhlasil se svatbou v kostele. Jekatěrina se o politiku nezajímala a plnila roli tradiční gruzínské manželky. Snažila se, aby se Josif usadil.
Novomanželé žili v Tbilisi, kde Jekatěrina porodila syna Jakova. O šest měsíců později, 22. října 1907, ale zemřela na tyfus. Pohřeb měla podle pravoslavných zvyklostí a budoucí Stalin přitom poprvé a snad naposledy projevil nějaký lidský cit a očividně ztrátu manželky želel. „Ta žena obměkčila mé kamenné srdce. Teď, když umřela, umřely i moje poslední city k lidem,“ řekl na pohřbu.
Druhou Stalinovou ženou se stala Naděžda Allilujevová, dcera gruzínského revolucionáře, s jehož rodinou se Stalin dobře znal. Naděžda se podle vyprávění příbuzných do muže staršího o 22 let zamilovala až po uši. Jak ale vylíčila po návratu ze stalinského lágru v posledních letech svého života její sestra, manželství nezačalo právě nejlépe. Naděžda po přerušení studia na gymnáziu doprovázela roku 1918 Stalina jako spolupracovnice na frontu do Caricynu (pozdějšího Stalingradu). Na cestě ji Stalin v noci v salonním vagoně znásilnil. Její otec, který byl mezi gardisty, uslyšel křik, vtrhl do vagonu a chtěl Stalina zastřelit. Ten mu padl k nohám a požádal o Naděždinu ruku.
Stalinovo druhé manželství nebylo rozhodně žádnou idylou. Byli typickým párem, v němž jeden druhého nemůže a nechce pochopit. Naděžda se stala Leninovou sekretářkou a patřila k těm, kteří věděli o jeho „závěti“. V mnoha věcech s manželem nesouhlasila. Mrzel ji například stupňující se rozkol mezi Stalinem a Trockým. Také mu vyčítala hrůzy spojené s kolektivizací zemědělství.
Ani Stalin nebyl se svou mladou ženou spokojený. Obviňoval ji, že mu tropí hysterické výstupy, přestože má vše, nač si vzpomene. Stalin navzdory svým zásadám trpěl v rodině i chůvy a kuchařky, jen aby ženě ulevil.
„Podle slov Nadi Allilujevové se Stalin opíjel, ale ona pít nesměla, protože byla po matce labilní, a mimo to jí pití nechutnalo. On ji však přede všemi nutil pít tak, jak Gruzíni umějí, a ona se zlobila a byla na něj hubatá. Když pak zůstali sami, byl v opilosti nesnesitelný. Přestával se kontrolovat a oblíbeným tématem jeho samomluv byl boj o moc. Styděla se, že o něm lidé mluví jako o velkém Stalinovi, a ona zatím doma vidí jiného člověka,“ píše v knize Ženy v Kremlu Larisa Vasilievová.

ŽENA, NEBO DCERA?
Schylovalo se k velké tragédii. U příležitosti patnáctého výročí říjnové revoluce kráčela Naděžda, ještě rozesmátá, v průvodu pod tribunou, a ráno ji našla hospodyně u postele v tratolišti krve. Vedle ležela malá pistole značky Walter. Stalina, který spal nedaleko v pokojíku vedle jídelny u vládního telefonu, probudili až mnohem později.
Chruščov ve svých pamětech napsal: „Okolnosti její smrti byly jaksi záhadné. Ale ať už umřela jakkoli, příčinou bylo Stalinovo chování. Říkalo se dokonce, že Naďu zastřelil sám Stalin. Podle jiné verze, která se mi zdá pravděpodobnější, se Naďa zastřelila sama pro nějakou urážku, která se dotkla její hrdosti.“
Tou urážkou mohlo být zjištění, že je možná nejen Stalinova žena, ale také dcera. Jak se krátce před smrtí svěřila své přítelkyni, Stalin jí prý při hádce řekl: „Buď jsi moje, nebo Kurnatovského.“ Uhodila na svou matku a ta přiznala, že jeden čas skutečně měla poměr se Stalinem i s jinými muži a že neví, kterého z nich vlastně je.
Stalin dal příkaz, aby se o příčinách manželčiny smrti nezahájilo žádné vyšetřování. Před uzavřením rakve zvedl Naděždinu hlavu a začal ji líbat. „Opustila mne jako nepřítele,“ řekl a odešel. Pohřbu se nezúčastnil a její hrob nikdy nenavštívil. KRKAVČÍ OTEC
Stalin se zřekl svého gruzínského původu a rusifikoval se. Příslušníky kavkazských národností považoval pro jejich požadavky národní a kulturní autonomie za hrozbu revoluce. To byl také jeden z důvodů, proč zanevřel na svého syna z prvního manželství. Jakov mu připomínal jeho gruzínský původ. Nenávist to byla tak silná, že syna odmítl vyměnit z německého zajetí, ač mu to Němci dvakrát nabídli. Zdůvodnil to tím, že žádný správný Rus se nedá zajmout. Jakov skončil v drátech elektrického oplocení koncentračního tábora.
Ani k dětem z druhého manželství nebyl schopen najít pravý otcovský vztah. K mladšímu Vasilijevovi se choval odměřeně a ten mu působil jen nepříjemnosti. Po neúspěšné kariéře leteckého důstojníka zemřel za podivných okolností jako alkoholická troska ve věku 41 let.
Jedině k dceři Světlaně se snažil neobratně přiblížit. Trval na tom, aby při pracovních večeřích seděla po jeho boku. Na druhé straně však omezoval jakýkoli projev její samostatnosti. Když chtěla nosit krátké sukně, rozkřikl se, aby se oblékla, jak se na slušnou dívku patří. Dokázal také brutálně zakročit proti muži, kterého si vybrala bez jeho souhlasu. I když se časem odcizili, byla Světlana zřejmě jedinou osobou, která v něm viděla člověka. „Nikdy nezapomenu na jeho cit, jeho lásku a něžnost, se kterou se ke mně choval jako k dítěti,“ napsala později ve svých „Twenty Letters“.
Stalin zemřel 5. března 1953. Jeho osobnost snad nejlépe dokreslí citát z Dostojevského knihy Zápisky z mrtvého domu. „Kdo okusil moc, tu naprostou schopnost pokořit jinou lidskou bytost, chtě nechtě přestává ovládat své city. Tyranie je zvyk, má schopnost se rozvíjet a nakonec se z ní stane choroba. Lidská bytost i občan zemřou v tyranu navždy.“

Category: 2004 / 11

NAPSAL  ALEŠ BÍLÝ, FOTO TOMÁŠ PETR   Po týdnech hektického putování sedím v Airbusu a nemohu se dočkat, až přistaneme v Bangkoku a já zamířím na blahodárnou tradiční thajskou masáž. Teď si asi leckdo povzdechne, zasněně přivře oči a představí si křehkou šikmookou krásku, oblečenou pouze do nic nezakrývajících šňůrek, jak se rafinovaně otírá svým naolejovaným tělem, tiše při tom vzdychá a každým dalším pohybem… Tak takhle NE! Přesně tohle je scénář, za kterým při svých „turistických“ nájezdech do notoricky známých uliček prodejné lásky s oblibou vyrážejí břichatí a plešatící tatíci, žijící jinak spořádaným rodinným životem ve svých evropských nebo amerických domovech. Tradiční thajská masáž (nuad bo rarn) je od „ab ob nuad“ – Zápaďany zdiskreditované erotické masáže, nebo spíše masáže se společnou koupelí, značně vzdálená.   NENÍ MASÁŽ JAKO MASÁŽ
Pokud v Thajsku zavítáte na to správné místo, ocitnete se v jiném světě, který vám dá zapomenout na život pulzující v ulicích nebo na plážích. Na ulici i na pláži můžete sice thajskou masáž dostat také, ale většinou se jedná o neúplné, omezené a leckdy i začátečnické provedení. Jde spíše o půlhodinový až hodinový „byznys“, určený pro uspěchané turisty. Ta pravá masáž trvá minimálně dvě hodiny, ale raději tři. To je skutečně potřebná doba k opracování všech energetických linií, k protažení a uvolnění celého těla.
Když pozorujete dobrého maséra terapeuta, máte pocit, že se jeho masáž podobá jakémusi meditativnímu tanci. Na první pohled z takového člověka vyzařuje obrovská koncentrace, všechny pohyby a přesuny provádí velmi ladně a nenásilně. To je velké umění, protože manipulovat například se stokilovým Evropanem rozhodně není nic jednoduchého. Dokáží to přitom i křehké masérky, které samy váží stěží 45 kg. Je to možné pouze díky správné a do detailů promyšlené technice a stoprocentní kontrole nejen nad klientem, ale i nad vlastním tělem a myslí. SLEPÝ UMĚLEC
Zavítal jsem na jedno z těch správných míst, vybral si tu pravou tříhodinovou masáž a toho správného maséra. Hodně lidí podlehne exotice a dá přednost půvabným mladým dívkám. Ty ale většinou nemají tolik zkušeností a více než plnému soustředění a vašim pocitům se věnují společenské konverzaci v legrační angličtině. Moje volba padla na slepého maséra, o němž je známo, že má velmi rozvinuté své ostatní smysly.
Sympatická dívka mě uvedla do prostorné místnosti, kde zněla tichá instrumentální hudba. Na vyvýšeném pódiu bylo uspořádáno šest kójí ohraničených těžkými závěsy. Podle zatažených čelních stěn a nenápadných zvuků bylo zřejmé, že nejsem jediným návštěvníkem. Dostal jsem tradiční široké kalhoty a košili a dívka mě vyzvala, abych se převlékl. Po chvilce se vrátila se šálkem horkého zeleného čaje a s umělohmotným lavorem.
Zatímco jsem vsedě popíjel čaj, dívka mi pečlivě omyla nohy v bylinné lázni. Potom jsem ulehl na čistě povlečenou masážní rohož a ona přivedla „mého“ slepého maséra, usadila ho k mým chodidlům a zatáhla závěs. Masér mě pozdravil, představil se a provedl krátkou meditaci. Následoval doslova koncert, na jehož konci jsem měl pocit znovuzrození.
Nejprve jemnými, ale důraznými tlaky uvolnil má chodidla a celé nohy. Potom pečlivě promasíroval chodidla a odblokoval všechny prsty. Po jednotlivých liniích mi celou škálou hmatů, tlaků a tahů opracoval ze všech stran lýtka a stehna. Následovalo několik pečlivě provedených protahovacích sestav dolních končetin a beder, přesně na hranici mých možností.
Postupně jsem cítil, jak se mi kromě svalů, šlach a úponů uvolňují i jednotlivé klouby a zvyšuje se jejich rozsah. Po změně pozice přišla na řadu velice pomalá a příjemná tlaková masáž břicha a hrudníku. To už jsem byl v příjemném útlumu, hověl jsem si ve vlastním mikrosvětě a užíval si hýčkajících rukou, které postupně rozváděly uvolnění do celého těla.
Po opracování rukou a dlaní se masáž přehoupla za první polovinu a na řadu se dostala zadní část mého těla. Pozornosti se dostalo opět mým nohám a já už dávno přestal sledovat škálu hmatů a cviků, někdy i trochu nepříjemných, ale zároveň velmi účinných. Záda jsem měl buď v tak strašném stavu, nebo masér usoudil, že potřebuji něco jako generálku. Při protahování si pomáhal nohama, šlapal mi po zádech a natahoval mě až k prasknutí. Pravda je, že občas se nějaké to lupnutí nebo křupnutí ozvalo. To se několik obratlů po dlouhé době vrátilo na místa, kam skutečně patří.
A potom úžasná zkušenost – relaxační masáž hlavy a obličeje, během níž se mé vědomí jednoduše odebralo na dlouhou procházku. Probudilo mě až chrápání ze sousední kóje, ve které jeden z klientů evidentně procházel podobnou fází masáže jako já.
Při závěrečných akupresurních technikách se moje hlava znovu setkala s vyvenčenou myslí, a tak jsem si mohl vychutnat závěrečné protažení šíje a masáž ramenou. Než jsem se stačil vzpamatovat, masér mi tradičním sepnutím dlaní s mírnou úklonou poděkoval a zmizel za závěsem. VE ŠKOLE PRO CIZINCE
Hned po svých prvních setkáních s thajskou masáží jsem se rozhodl, že si na tohle tajemství trochu posvítím. Vybral jsem si severní styl tradiční masáže, který je, zjednodušeně řečeno, ve svých manipulačních technikách ke klientovi trochu šetrnější. „Seřízení“ kostí, kloubů a páteře se v tomto stylu provádí nenásilně během strečinku a v rytmu klientova dýchání.
Po pečlivém průzkumu jsem nakonec zvolil jednu z nejuznávanějších škol pro cizince, Institut thajské masáže. Jejím zakladatelem a dosavadním ředitelem je sympatický Chongkol Setthakorn, který dříve působil ve Staré tradiční nemocnici v Chiang Mai. Tato škola nabízí zájemcům možnost studovat thajskou masáž v pěti základních kvalifikačních úrovních, vyučovacím jazykem je angličtina. Výuka v každé z prvních čtyř úrovní trvá týden, v páté až čtyři týdny.
Začíná se každé ráno v devět hodin. Do klimatizované haly v přízemí třípodlažního domu se v tu dobu schází pestrá směsice lidí ze všech koutů světa. Všichni si nejprve pečlivě umyjí chodidla a potom se každý usadí na některé z připravených žíněnek. Jsem tady momentálně jediný z České republiky a v seznamech převažují Asiaté, Američané, Němci a Australané.
Jedním ze základních pilířů thajské masáže je mysl. Proto každá masáž i výuka začíná a končí krátkým meditativním soustředěním, při kterém se v jazyce pálí recituje něco jako „masérská mantra“. Zároveň jde o vyjádření respektu a vzdání díků zakladateli thajské masáže Shivagu Komarpajovi: „Om namo Shivago silasa ahang karuniko. – Skládáme hold tobě – otci zakladateli, doktoru Shivagovi,“ a závěrečná slova: „Na-a na-wa rokha paya-ti vina-santi. – Naše mysl se upíná k tomu, koho se dotýkáme, nechť je zbaven bolesti, ať se mu všechny nemoci vyhýbají a dosáhne štěstí.“
Po společně odrecitovaném textu se rozmístíme po celém prostoru a Chongkol osobně vede za doprovodu hudby hodinu jógy. Postupně procvičíme, uvolníme a protáhneme celé tělo a teprve mnohem později pochopíme, že výběr a skladba jednotlivých cviků jsou záměrně přizpůsobeny masérským technikám, které budeme průběžně studovat. Velmi nenápadně si tak hned od rána zvykáme na některé výchozí terapeutické pozice nebo procvičujeme takové svalové skupiny, které budeme při provádění masáže nejvíce namáhat. Důležité je i to, že jsme díky takovému cvičení i po mnoha hodinách strávených v nejrůznějších netypických sedech, předklonech a vychýleních schopni i druhý den zůstat v přijatelné kondici a znovu absolvovat další sadu.
Po rozcvičce a probuzení vlastní energie využíváme krátkou přestávku k doplnění vypocených tekutin a asistenti zatím připravují místnost k teoretické výuce o historii, vzniku a principech thajské masáže, o osobnosti a přístupu maséra k masáži a ke klientovi, o zásadách aplikace, o názvosloví, o osvědčeném symbolickém způsobu zapisování poznámek a o některých základních technikách (třeba jak pracovat s dlaní nebo s palcem, jaké typy tlaků se používají a podobně). Své poznámky jsem si do skript začal zapisovat trochu nešťastně v češtině. Brzy zjišťuji, že překlad zbytečně zdržuje, protože musím v paměti a občas i ve slovníku hledat správné ekvivalenty, a navíc český zápis komplikuje konzultace se spolužáky. Rychle přecházím na angličtinu a potají obdivuji vedle sedící potetovanou Japonku, která stíhá zapisovat současně v angličtině i japonštině. STEJNĚ, ALE ÚPLNĚ JINAK
Lektor Chongkol pomocí nákresů vysvětluje provedení a úvodní techniky thajské masáže. Potom vše, co vysvětlí, názorně předvede a znovu zopakuje. Tohle je jedna z rozhodujících částí výuky. Je třeba stihnout zapsat nejen jednotlivé techniky masáže, ale i vysledovat různé pomůcky a fígle, jak správně určit, lokalizovat a nahmatat příslušné linie a terapeutické body. Zároveň je nutné udělat si poznámky o správné pozici, do níž musíme přemístit klienta i sebe. Kdo nestíhá, něco přehlédne a nebo jenom lajdačí, při praktickém procvičování brzy pozná, jakou udělal chybu.
Když sledujeme Chongkola, vše nám připadá přirozené a samozřejmé. Navíc máme k dispozici obrázková skripta. Za pár hodin už ale máme v hlavách takový zmatek, že se bez vlastnoručně dopsaných poznámek nejsme schopni dostat od jedné techniky ke druhé. Ještěže naši pozornost udržuje celkem vtipnými průpovídkami, jako například: „The same, same, but different!“ Volně přeloženo něco jako: Stejně, stejně, ale vlastně úplně jinak…
Po lehkém obědě v nedaleké konkurenční škole, jejíž personál tvořily pouze ženy, začala praktická cvičení. Rozdělili jsme se do dvojic, v nichž vždy jeden sloužil jako figurant a druhý na něm trénoval masáž. Jeden z lektorů s námi znovu pomalu prošel celou sestavu, kterou jsme dopoledne studovali. A potom už přišlo to nejtěžší. Učitelé se kolem nás rozmístili tak, že vždy maximálně dvě dvojice měly svého soukromého konzultanta, a my museli předvést, co nám po celém dni zůstalo v hlavách, rukou a nohou. Celý dlouhý den jsme opět zakončili společným posezením a odrecitováním modlitby Om namo Shivago.
Člověk by řekl, že pro jeden den už by to stačilo, ale opak byl pravdou. Po večerním uzavření školy jsem cestou do svého přechodného domova nakoupil hromadu tropického ovoce a u svíčky pokračoval ve šprtání. Další den už totiž na opakování nebyl prostor. Jen se ve stejném schématu a systému plynule navázalo na dosud probranou část. Často jsem vyčerpaně usínal hluboko po půlnoci s pocitem méněcennosti, protože dostat všechno do hlavy v patřičné kvalitě a rozsahu bylo skutečně na hranici mých možností. A tak utíkal den za dnem, dokud jsme během týdne neprobrali kompletní obsah celé úrovně.
Závěrečný den byl slavnostní. Po obvyklé józe jsme se sešli k malé hostině. Naši učitelé pro nás připravili spoustu ovoce a thajských dobrot. Určitě proto, aby nás dobře naladili na závěrečné zkoušky. Ty probíhaly, řečeno s učitelem, úplně stejně jako praktická cvičení, „but different“. Při předvádění jednotlivých sekvencí podle volby a pokynů učitele jsme nesměli použít žádné poznámky, obrázky ani nápovědu. Lektoři mezi námi jen seděli a hodnotili nejen správné pořadí jednotlivých technik a plynulost sekvencí, ale i správné provedení, a dokonce i míru účinnosti naší terapie.
Zkoušky zabraly několik perných hodin, ve kterých každý ze studentů předvedl v rámci své studované úrovně to nejdůležitější. Kdo uspěl, získal certifikát opravňující provádět thajskou masáž v příslušném rozsahu. A tak dnes vím, že si kvalifikovanou thajskou masáž můžu dopřát i u přátel v Řecku, Japonsku, Koreji, Izraeli nebo Spojených arabských emirátech. MISTR A JEHO ŽÁK
Protože Thajsko patří mezi mé srdeční záležitosti, rád se do něj znovu vracím. Díky tomu se mi nečekaně naskytla unikátní možnost prohloubit si znalosti tradiční masáže tak trochu v jiném světě. Stál jsem v Bangkoku na malé křižovatce uprostřed Čínské čtvrti a nad mapou se teatrálně dohadoval o ceně za svezení s řidičem oblíbené motorizované rikši tuk-tuku. Mířil jsem do někdejšího centra thajské medicíny, chrámu Wat Pho, v jehož zdech jsou vyryty teoretické texty a diagramy o masáži vycházející z původních spisů ze 17. století.
Byl jsem v první třetině smlouvacího rituálu a zrovna jsem halasně vysvětloval řidičovi, že svezení těch pár ulic opravdu nemůže stát tu až urážlivě vysokou částku, když k nám přistoupil Thajec, kterého jsem v první chvíli považoval za dobře oblečeného čínského obchodníka. Velmi slušnou angličtinou se mě zeptal, co mám za problém a kam chci jet. Řekl jsem si, že by mohlo být poučné zjistit, jak smlouvá profesionál, a svěřil se mu.
Narong Wonk, jak se ten dobrý muž jmenoval, k mému překvapení několika větami zpacifikoval řidiče a nastoupil do toho sebevražedného vozítka se mnou. Má šťastná hvězda zasáhla. Náhodně jsem se totiž seznámil s masérem, jehož rodina si znalosti nuad bo rarn předává po dlouhá staletí z generace na generaci. Nejen že jsem v chrámu dostal zasvěcený výklad od člověka s hlubokými znalostmi, ale postupem času a souhrou několika dalších okolností jsem měl i možnost studovat masáž přímo v jeho domě. Získal jsem tím příležitost proniknout k tradiční masáži nesrovnatelně hlouběji než v jakémkoliv komerčním kurzu. Troufám si tvrdit, že ač cizinec, zažil jsem díky náklonnosti mého učitele tradiční způsob předávání znalostí a dovedností mezi mistrem a žákem. NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE TERAPEUT
Jak velký to byl rozdíl v porovnání se zkušenostmi získanými ve škole Chongkola Setthakorna, mohou ilustrovat třeba nenápadné poznámky a přístup pana Naronga, který už mnoho let poskytuje masáže společensky vysoce postaveným Thajcům v hlavním městě: „Thajská masáž není o precizním kopírování předepsaných technik a sestav. Tak jako je každý klient jiný, musí být i každá masáž jiná, originální.“ Snažil se mi vysvětlit, že individuální přístup je alfou a omegou a bez něj by se k masáži nemělo na určité úrovni vůbec přistupovat. Velmi rychle jsem to pochopil. Stačilo srovnat průběh a účinek masáže z libovolného studia nebo salonu, který běžně v Bangkoku navštěvují turisté, s provedením masáže od mého mistra učitele.
Nebo jiná rada: „Ten důležitější při masáži je terapeut, protože pokud není správně naladěn, klient nemůže odejít spokojen“. Tedy ne to v Evropě známé rčení „náš zákazník, náš pán“. Tím mě chtěl dovést k poznání, že klient se pouze svěří do rukou maséra a věnuje mu svou důvěru. Pokud se ale terapeut nedokáže dostatečně koncentrovat, nepomůže mu žádná technika ani originální sestava, a dokonce ani hezky vybarvený diplom na stěně.
S tímhle cvičením mě hodně potrápil. Nekonečné hodiny jsem trávil v terapeutických pozicích „na prázdno“. Učil jsem se tak získávat rovnováhu a hledat pro své tělo takové postavení, abych na klienta později při masáži nepřenášel vlastní napětí nebo nepohodlí. Do noci jsem trénoval pomalý, plynulý rytmus těch nejzákladnějších tlakových technik. Nejprve na sáčcích s rýží, později s okamžitou zpětnou vazbou přímo na svém mistrovi.
Mistr mě takřka „tyranizoval“, když chtěl, abych pochopil, že začátek masáže je nejdůležitější. Když usiloval o to, abych správně „nasadil“ klientovi svůj první dotek, propojil tak svoji energii s jeho a potom udržel celou masáž na stejně vysoké úrovni. Jindy zauzloval kousek ozdobné šňůry, strčil ji pod prostěradlo a snažil se mi vysvětlit techniku uvolnění zablokované energie v konkrétním bodě. Nešlo jen o to, „uzel uvolnit“, ale také poznat, jak a proč byl zamotán a co způsobil klientovi na jiném místě těla, se kterým byl tento bod energeticky propojen.
Mnohem později ke mně mistr přiváděl různé členy své rodiny, abych prakticky poznal rozdíly mezi mužem a ženou, starcem a dítětem. Často jsem ho v duchu proklínal, když jsem jako otrok u příšerných thajských telenovel pořád dokola masíroval členy celé jeho rodiny. Ale postupně jsem zjistil, že jejich poznámky, nespokojenost, a nebo výjimečně úsměvné přikývnutí byly tím nejcennějším, co jsem ke své výuce mohl získat.
Když jsem po více než měsíčním studiu naposledy projevoval úctu svému učiteli tradičním obřadem vaj khru, uvědomoval jsem si, že můj život podstatně ovlivnila naprostá náhoda. Jediný způsob, jak za to dostatečně poděkovat, je nepřestat na sobě usilovně pracovat. Pan Narong si mě také zavázal osobním slibem, že se budu pravidelně vracet. Zřejmě, ač buddhista, vyznává staré známé: „Důvěřuj, ale prověřuj!“
A tak se v posledních pěti letech vracím do Thajska každý rok vždy na měsíc až dva a velkou část této doby trávím studiem masáže a souvisejících věcí, pokaždé v jiné škole. Nikdy se také nezapomenu zastavit u svého mistra, který dál prohlubuje mé znalosti a styl.   HISTORIE TRADIČNÍ THAJSKÉ MASÁŽE
Historické kořeny thajské masáže sahají velmi hluboko do minulosti a původ mají na Indickém subkontinentu. Za zakladatele thajské masáže je obecně považován severoindický lékař Shivago Komarpaj. Doktor Shivago žil před více než 2500 lety a byl znám jako současník a přítel samotného Buddhy. Thajci jej dodnes uctívají jako „otce doktora“ nebo „otce medicíny“. Jeho praxe totiž kromě masážních a manipulačních technik zahrnovala znalosti staré indické lékařské nauky ajurvédy, dietní předpisy nebo znalosti o léčebném využití bylin a minerálů. Thajská masáž se také občas aplikuje právě ve spojení s bylinnou terapií. Dnes už se ale většinou setkáme jen s částečnou aplikací, která sestává především z parní lázně s odvarem bylin, podle účelu buď před, nebo až po vlastní masáži. V tradičním thajském lékařství je možné vysledovat čtyři základní prvky: manipulační medicínu, dietní předpisy, bylinné léčení a duchovní cvičení. Samotná masáž je ovlivněna především indickou jogínskou preventivní medicínou a čínskou léčebnou terapií. NUAD BO RARN (v překladu asi jako „starodávná masáž“) má teoretický základ v nauce o energetických liniích procházejících lidským tělem.

Category: 2004 / 11

Mezinárodní letiště v Tripolisu má k rušným leteckým křižovatkám hodně daleko, přestože sem po zrušení embarga na leteckou dopravu mnohé společnosti v posledních letech obnovily pravidelné lety. Fungování a poměry na arabských hraničních přechodech jsou mi důvěrně známé, a tak jsem po příletu mezi mnoha přepážkami pasových úředníků začal hledat tu „svou“. Každá je totiž určena někomu jinému a cedule nad ní upřesňuje, zda se tu odbavují Libyjci, cestující z ostatního arabského světa, cizinci, či diplomaté. Cedule s nápisem „společníci, nikoli dělníci“ mě ale udivila. Vše jsem pochopil až po několika dnech, když jsem se v Libyi trochu rozkoukal: jednalo se jen o jeden ze všudypřítomných sloganů ze Zelené knihy, politicko-ekonomického traktátu plukovníka Kaddáfího.

NA ZÁKLADECH ŘÍMSKÝCH MĚST
Tarábulus al-Gharb znamená arabsky Západní Tripolis a je to úplný název hlavního města dnešní Libye. Geografický přívlastek je v názvu kvůli odlišení od jeho menšího jmenovce, který leží ve východní části středomoří, v Libanonu. Tripolisu dala jméno trojice římských měst: Leptis Magna, Sabrata a Oea. Leptis Magna a Sabrata dnes figurují na prvních místech itinerářů cestovních kanceláří provozujících zájezdy do Libye. Milovníci římských měst a antických stavebních památek upadají v němý úžas, když spatří rozsáhlé a neobvykle zachovalé rozvaliny spočívající romanticky na samém břehu Středozemního moře.
Třetí z tohoto trojměstí Oea však leží ukryta pod základy tripolského středověkého arabského města – medíny. Kromě zrestaurovaného oblouku Marca Aurelia, který stojí trochu nepatřičně na prostranství mezi úzkými křivými uličkami, a několika římských sloupů, „recyklovaných“ při výstavbě arabských domů a středověkých mešit, nelze ze starověké Oey spatřit nic.

PO HOSPODÁŘSKÉ BLOKÁDĚ
Na dnešní arabské poměry je Tripolis se svým necelým jeden a půl milionem lidí malou metropolí. Ulice zdaleka nepřipomínají velkoměstské tepny, a nebýt kompaktních koloniálních čtvrtí, vypadal by dnešní Tripolis spíš jako hodně přerostlá arabská vesnice. Na první pohled se však zdá život v Tripolisu veskrze moderní. Je to ještě důsledek blahobytu, který Libye zažila před uvalením hospodářských sankcí.
Relativně čistými ulicemi města dnes nekřižují koňské či oslí povozy, ale kvalitní automobily světových značek. Žebráci či potulní prodavači tu také nejsou příliš rozšířeným jevem. Zároveň je ale všude znát stagnace devadesátých let, kdy byla Libye odříznuta od světového ekonomického a technologického dění.
Výdobytky poslední dekády minulého století sem začínají pozvolna přicházet až nyní. To se týká například mobilních telefonů, které jsou v jiných arabských zemích již zcela běžné, nebo používání platebních karet, v Libyi dosud považovaných za bezcenný kousek plastiku. Do očí také udeří skutečnost, že nápisy v latince v Libyi prostě neexistují. Donedávna platil zákaz používat cizí jazyky na veřejných prostranstvích a dosud je vše popsáno téměř výlučně v arabštině.
Orientální ruch obvyklý ve velkoměstech arabského východu se z Tripolisu už dávno vytratil a cizinec je tak ušetřen věčného troubení aut, pokřikování obchodníků nebo narážek rozjívené arabské mládeže. Na druhou stranu je ale také ochuzen o různé „exotické“ či alespoň kulinářské zážitky.
Stánky s rozmanitými lacinými pochoutkami skutečně nejsou silnou stránkou tripolských ulic. Libyjská kuchyně má ostatně pověst jedné z nejméně nápaditých v arabském světě. Pokud se návštěvník Tripolisu nespokojí s nepříliš chutnými sendviči evropského stylu, musí rezignovat na skromně pojatý rozpočet a usednout do některé z kvalitnějších a drahých „klasických“ restaurací.

PŘISTĚHOVALCI MĚNÍ TVÁŘ MĚSTA
Situaci zachraňují gastarbeitři z jiných arabských zemí, především z Egypta. Do Libye jezdí za prací obrovské množství Egypťanů (odhadem kolem jednoho milionu), kteří do značné míry ovlivnili tvář mnohých libyjských měst. Díky egyptským fast-foodům se některé části Tripolisu po stravovací stránce přeci jen podobají arabské zemi.
Egyptští pracovníci přispěli také k oživení fenoménu arabské kavárny v Libyi. Ještě před dvaceti lety bylo například pokuřování vodních dýmek spojeno jen se soukromím domů a bytů. Z poloveřejného prostoru tripolských kaváren totiž dýmky ustupovaly již od konce osmanské vlády. Dnes je vše jinak a hledání podniku s ušmudlanými plastikovými židlemi, vodními dýmkami s voňavým jablečným tabákem a tureckou kávou z džezvy nikdy netrvá dlouho. Majitelé, personál i většina hostů těchto kaváren však mají jedno společné: jsou to Egypťané. Stejně tak působí v Libyi také pracovníci z dalších arabských zemí, převážně z Alžírska a Maroka. Zastávají zde manuální práce, především zedničinu, instalatérství, automechaniku a podobně.
Libye patřila a stále patří k nejbohatším zemím severní Afriky. V osmdesátých letech ostatně do Libye odjížděli pracovat i mnozí kvalifikovaní lidé z Československa, hlavně lékaři, inženýři a geologové. Bohatství země spočívá v obrovských zásobách ropy a zároveň malém počtu obyvatel. Libyjci obvykle nepracují manuálně. Jsou zaměstnáni ve státní správě, v armádě či obchodu. Proto potřebují gastarbeitry. Na těchto migrujících dělnících se pak přiživuje i další „pracovní aktivita“ – prostituce. Dnes je synonymem pro prostitutku v Tripolisu výraz maghribíja, což znamená „Maročanka“, a to ukazuje na nejčastější původ žen a dívek živících se zde tímto způsobem.
Novým libyjským fenoménem je však masová imigrace černých Afričanů, především z Kamerunu, Ghany, Nigerie a Súdánu. Ti využili zrušení vízové povinnosti v rámci Kaddáfího politiky africké jednoty a přijeli do Libye za lepším životem. Se starou tripolskou medínou sousedí celá gastarbeiterská čtvrť, kde tito přistěhovalci pracují v dílnách, čistí na ulici boty, bydlí ve špinavých laciných hotelech anebo přespávají přímo pod auty, která v dílnách opravují.

ZELENÁ, KAM SE PODÍVÁŠ
Zelená je symbolickou barvou celého libyjského politického systému džamáhíríje a je skutečně všudypřítomná: od celozelené státní vlajky přes Zelenou knihu, myslitelské dílo libyjského vůdce, až po jednotný nátěr okenic a zábradlí na jinak bílých fasádách koloniálních domů v centru Tripolisu. „Zelené“ se také jmenuje hlavní tripolské náměstí, as-Sáha al-Chadrá. Odděluje od sebe dvě zcela odlišné části centrálního města: evropské čtvrtě postavené v meziválečném období italskými architekty od středověké arabské medíny.
Náměstí je rovněž vstupem do tripolské citadely, v jejíchž útrobách se nachází Muzeum džamáhíríje. Nejde o žádnou propagandistickou výstavku, jak by mohl název napovídat, nýbrž o národní muzeum s opravdu kvalitní archeologickou a historickou expozicí. Toto tvrzení je však přece nutné trochu poopravit. Mezi starověkými artefakty v přízemní části muzea totiž vyniká jeden exponát z poněkud novější doby: památný světle modrý Volkswagen Brouk, se kterým mladý Muammar Kaddáfí objížděl v roce 1969 zemi a rozšiřoval ilegální revoluční letáky.
Do medíny se vstupuje ze Zeleného náměstí branou vedoucí přímo do centrálních súků starého města. Tato návštěvnicky nejexponovanější část dnes slouží především k nákupům výrobků tradičních řemesel, zlata, a k pouliční směně valut. Přímo na hlavním Súk al-Mušír je největší mešita medíny – mešita Ahmada paši z 18. století, kterou nechal postavit jeden z vládců důležité libyjské turecké dynastie Karamanlí.
Staré tripolské mešity jsou zvenku poměrně nenápadné, za planou bílou fasádou se ale skrývá skvostná výzdoba z malovaných dlaždiček. Interiéry těchto mešit, například mešity slavného piráta Dragúta ze 16. století nebo mešity mamlúka gruzínského původu Mustafy al-Džurdžího, sestávají z velkého počtu stejně velkých kupolí, podepřených sloupy pocházejícími mnohdy z původních římských staveb Oey. CHÁTRAJÍCÍ MEDÍNA
Po proniknutí některou z úzkých uliček, sledujících zdánlivě chaotický půdorys středověkých arabských měst, hlouběji do medíny se však ukáže její smutná situace. Mnohé domy chátrají a některé se nakonec mění jen v trosky a sutiny, na jejichž místě vznikají skládky odpadků. Stejně jako v některých jiných medínách arabských měst se i z tripolského starého města stala postupně „špatná adresa“, kde bydlí již jen nejméně majetné vrstvy obyvatelstva. Přitom ještě v 19. století byl celý Tripolis omezený právě jen na medínu a teprve postupně se tehdy začalo město rozšiřovat i mimo hradby.
Měnící se styl života a zvyšující se nároky na bydlení, posílené ekonomickým ropným boomem ve druhé polovině minulého století, vedly většinu lidí k tomu, že nevyhovující staré domy opustili a pořídili si moderní byty v nových částech města. Medína se postupně vylidnila a chudina, která zde zůstala, neměla prostředky na opravy a údržbu. Staré město se proto postupně rozpadá.
Do vyprázdněných zanedbaných domů se navíc v posledních několika letech nastěhovali imigranti z černé Afriky, kteří obsadili téměř celou západní polovinu medíny a zcela změnili její kolorit. Černošská a rapová hudba, speciální obchůdky a holičské salony, do pestrých afrických šatů oděné černošky – spíše než Tripolis připomínají dnes tyto uličky některé z měst subsaharské Afriky. S černochy se však dostala do medíny také dříve velmi zřídkavá kriminalita, a tak ani sami Libyjci do těchto částí starého města po setmění raději moc nechodí.
Libyjská vláda si důležitost záchrany medíny v polovině osmdesátých let uvědomila a od té doby s pomocí Unesca probíhají rekonstrukce jednotlivých významnějších objektů.
Cílem projektu je ovšem zachovat medínu jako živé město, a nikoli jen jako skanzen pro turisty. Plánuje se proto výrazná modernizace inženýrských sítí, zřízení škol a aktivní uchování a rozvíjení tradičních výrob tak, aby lidé nemuseli za prací a vzděláním odcházet z medíny pryč.

Category: 2004 / 11

Mohutné pohoří peruánských And není nejvhodnějším prostředím pro stavbu železnice. Přesto je v Peru vybudováno na 350 km železničních tratí s rozchodem 914 mm, známých jako úzkokolejky, a asi 1400 km tratí s rozchodem 1435 mm. Všechny vedou rozmanitými krajinami této podivuhodné země, od suchých písků aridního západního pobřeží až po skalní srázy mlžného pralesa na úpatí And. Jednou z nejhezčích tratí je úzkokolejná železnice z Cuzca do Quillabamby, proslavená dnes spíše jako jediná přístupová cesta do Aquas Calientes, nástupního místa k Machu Picchu, „skrytému městu Inků“. Vede Posvátným údolím a podél řeky Urubamba, jež svádí vodu sněžných vrcholů And na terasy rolníků, postavené před staletími a sloužící dodnes. Je to cesta spojující divokost krajiny pralesa s klidem peruánského venkova s kamennými pevnostmi a nekonečnými terasami doby Inků, je to železnice ze současnosti do historie.

CESTA KAUČUKU A KÁVY
Hlavním důvodem stavby železničního spojení Cuzca s Quillabambou nebyla samozřejmě podpora turistického ruchu, ale zcela prozaická snaha přiblížit bohatství povodí řeky Urubamby přístupným obchodním centrům na pobřeží Tichého oceánu. Urubamba, v horním toku označovaná domorodci jako Vilcanota, se zprvu probíjí hlubokým údolím podél hřebenů And k severu, aby se posléze rozlila do pralesních nížin, odkud se líným tokem dostává až do „bazénu“ Amazonie. Údolím řeky již v dobách Inků proudilo do země vzácné dřevo, zlato, suroviny a plody mlžného pralesa, a tato cesta vedla až do Posvátného údolí.
Na konci 19. století se v povodí Urubamby na východ od hřebene And těžilo dřevo, ale především získával kaučuk na výrobu gumy a začala se tu pěstovat káva. Údolí řeky, protékající Posvátným údolím, stráženým pevnostmi Pisac a Ollantaytambo, bylo tedy i pro železnici nejvhodnější trasou, jak spojit dary pralesa s Cuzcem. Tam již byla vybudována železnice z města Juliaca ležícího v blízkosti jezera Titicaca a propojeného jinou tratí z Arequipy se západem. K Arequipě již jezdil vlak z přístavu Mollendo na břehu Tichého oceánu. Spojení pralesních částí Peru s pobřežím tak bylo úplné.
Problémem stavitelů nádherné železnice napříč říší dětí Slunce ovšem bylo, jak se s tratí přehoupnout z nadmořské výšky Cuzca 3400 m přes hřeben nad městem ve výši 3700 m, který odděluje někdejší hlavní město Inků od Posvátného údolí. Parní lokomotivy z počátku 20. století by nezvládly strmé stoupání už kvůli nadmořské výšce, v níž musely pracovat.
Inženýr Mauro Valderrama, stavitel trati, to v roce 1907 vyřešil položením kolejí systémem cik cak, neboť stísněné prostředí svahu nad městem a tehdejší technika mu více nedovolily. Vlakové soupravy se tedy musely probíjet svahem vzhůru střídavou jízdou vpřed a vzad s přehazováním výhybek na slepých koncích serpentin.

TRAŤ DO JINÉHO SVĚTA
Tento způsob stoupání zůstal dodnes, i když PeruRail, nová národní železniční společnost, používá už dieselo-elektrické lokomotivy americké výroby schopné dosáhnout potřebný výkon až do výšek 4800 m n. m. a japonské vagony pro cestující. Ti se samozřejmě baví výhledem z oken sem a tam popojíždějícího vlaku a mají tak dost času kochat se pozorováním probouzejících se chatrčí ojíněných noční námrazou, před nimiž postávají zkřehlí mužové hřející se v paprscích vycházejícího slunce. Obraz slumů jihoamerických měst není povznášející, nicméně v ranním slunci se koupající Cuzco stírá detailní pohled na chudobu domků visících v prudkém svahu jeden nad druhým.
Na vrcholu hřebene pod viaduktem El Arco, který byl součástí akvaduktu přivádějícího kdysi do města vodu, už za plného výkonu šlehají z výfuků lokomotivy plameny a poté se vlaková souprava přehoupne z prostředí bídy a vyschlých svahů kolem Cuzca do poklidné zemědělské krajiny, nad níž v dáli září vrchol hory Vilcabamba.
Načervenalá políčka, pravidelně nalinkovaná řádky orby, uklidňují pohled dosud rozjitřený bídou předměstí. Jako by zde začínala cesta do historie mocné říše, postavené na úrodnosti údolí napájeného tajícími sněhy vrcholů velkolepých And. Plodnost Posvátného údolí je očividná a připomíná jeden ze zázraků přírody, kdy šťastné skloubení vlastností podloží, úrodnosti půdy nanesené řekou i zvětráváním horských svahů, klimatických podmínek s nadbytkem slunce a dostatkem vody vytváří navzdory nadmořské výšce požehnaný kus země. Zde byla příroda k lidem milosrdná a nabídla relativní hojnost. Říše Inků byla založena na tomto přírodním fenoménu úrodné půdy, podobně jako Egypt na Nilu.
Vlaková souprava sjíždí po široké planině níže k městečku Anta, kde je trať lemována políčky a chudými usedlostmi, u nichž se na modrých plastových plachtách suší baculaté klasy kukuřice. Ani se nechce věřit, že tato místa byla kdysi bitevním polem, na němž velký Inka Pachacutec porazil invazní kmeny Chanků a odstartoval tak zlaté období říše. Anta je poslední vesnicí, která je dnes dosažitelná i po silnici. Oblast zemědělské krajiny Inků a obrovskou planinu nad ní s kultovními místy Moray a Salinas spojuje se světem již jen železnice.
Ollantaytambo, další zastávka na železnici z Cuzca do Quillabamby, je šťastné místo. Pro Inky bylo sídlem státní správy, mimochodem velmi výkonné, pro návštěvníka je místem oproštěným od nánosu městského ruchu Cuzca a davů proudících na Machu Picchu. I železniční trať se zastávkou je mimo střed města, dole u řeky Urubamba, která je zde už mohutným peřejnatým tokem. Ollantaytambo nebylo spojeno jen s historií Inků, jeho výtečná poloha a především úrodná půda údolí umožnily osídlení již téměř jedno tisíciletí př. n. l., tedy dávno před příchodem či expanzí Inků. MLHY NAD MACHU PICCHU
Železniční trať se za Ollantaytambem těsně přimyká k řece. Údolí je zde stísněné, z obou stran sevřené skalami a bujnou vegetací začínajícího mlžného pralesa. Říkají mu rokle Urubamba. Neosychající skály jsou posety zemními orchidejemi, k nimž lidská ruka nikdy nedosáhne, broméliemi a bujnou vždyzelenou vegetací.
Drkotající vláček zastavuje na 82. kilometru ve stanici Chilca a posléze na kilometru 88. známém jako Coriwaynachina, kde za mosty přes řeku začíná proslulá „cesta Inků“. Tou se kolem zbytků pevností Huayllabamba, Runku Raccay a dalších dostávají poutníci až nad Machu Picchu, aby v ranním šeru sestoupili k první chatrči strážce a pokochali se východem slunce nad velkolepou stavbou záhadného města. Inkové tuto dlouhou cestu pralesem kolem kultovních staveb považovali za blízkou bohům, a proto i posvátnou.
Železnice se ale probíjí dále, do míst zvaných Qente, což je v místním jazyce označení kolibříků. Právě v tomto místě jich stovky přelétávají brzy ráno a v podvečer z květu na květ. Vegetace je zde opravdu hustá a připomíná prales, tisíce epifytických rostlin zatěžují fíkovníky a další listnaté stromy kilogramy své váhy. Železniční kilometr 104 je poslední příležitostí turistů, pokud si netroufají na cestu Inků, alespoň jednodenním pochodem dosáhnout přes pevnost Wi~nay Wayna posvátného Machu Picchu.
V těchto místech také došlo v roce 1998 k obrovským sesuvům podmáčených svahů, které pohřbily železniční trať, po níž se do té doby jezdilo pro kávu až do Quillabamby, pralesního městečka vzdáleného dalších 39 km. Po opravě jezdí vlaky už jen do Aquas Calientes, opravy dalšího úseku jsou prý příliš nákladné a nevyplácejí se. Přírodní podmínky jsou zde i pro železnici opravdu drsné. Od tohoto místa už řeka Urubamba patří deštnému pralesu, mohutní a svádí vody četných dešťů, aby se později stala jedním z přítoků Amazonky.
Ale náš vláček zastavuje mnohem dříve, v Aquas Calientes, malé vesničce vzniklé na horkých pramenech, jež denně zásobuje Machu Picchu zvědavými návštěvníky. Vysoko nad horkými prameny městečka se v mlhách rýsuje největší stavební památka říše Inků, Machu Picchu, obklopená bujnou vegetací vlhkého mlžného pralesa.
Zde, v Aquas Calientes, železnice končí. Modré vagony vlaku se v podvečer vydají opačným směrem do Cuzca, jehož večerní poklid je každodenně přerušen táhlým troubením osvětlené soupravy, spouštějící se od El Arco na nádraží San Pedro.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This