Category: 2004 / 12

„Calvario je moc špatná čtvrť, je to kotel. Za druhým rohem tě oholí do slipů, nic ti nenechají a můžeš děkovat Ježíši Kristu, našemu spasiteli, že ti nevzali život,“ řekl mi kníratý taxikář v zácpě na hlavní magistrále protínající od severu k jihu dvoumilionové Cali. Žlutá kolona se pomalu rozjela. „Calvariu se každej slušnej Kolumbijec vyhne, žije tam ta největší chátra z Cali. Co tam chceš pohledávat?“

Ve špinavém bufetu naproti policejní stanici Fray Damian v Cali posedává na plastikových židlích svázaných řetězem několik unuděných černých chlápků a typicky kolumbijským způsobem zabíjejí čas – hrají domino. „Amigo, prober se! Do Calvaria se nedostaneš. Vrhnou se na tebe jako kobylky a strhaj z tebe všechno,“ domlouvá mi otcovsky jeden z nich.
„Jedině že by tě tam vzal El Sheriff, toho oni respektujou,“ tiše se ozval za pultem prodavač. „Počkej chvíli, určitě se tu objeví, vždycky tady touhle dobou prochází.“
Za pár minut se v rohu bufetu posadil starý hubený černoch v tmavě hnědém obleku a žluté kanárkové košili. Hodně černou pleť, jakou mívají afričtí černoši, měl plnou vrásek a nad ustupujícím čelem krátké stříbrné vlasy. Šlachovitými prsty plnými zlatých prstenů obřadně uchopil krátké plastikové brčko, zamíchal si s ním kafe a natáhl nohy. Ze stínu se zablýskly perfektně naleštěné kožené boty a šerifská hvězda. Zdvihl ruku, aby zavolal prodavače, a vytažené sako odhalilo stříbrný revolver za pasem.
Pro tyto lidi, samozvané strážce pořádku, se v Kolumbii vžilo označení mano negra – černá ruka. Situace v této zemi je, jednoduše řečeno, nepřehledná. Připomíná Divoký západ, zákon a právo jsou na straně toho, kdo drží v ruce zbraň. Lidé nemají nárok domoci se svých práv legální cestou, a proto berou zákon do svých rukou, případně se obrátí na někoho, kdo to – samozřejmě za peníze – udělá místo nich. Příklad: máte malý obchůdek vedle magistrály v Cali a chátra z Calvaria vám ho vykrade. Jediný, kdo vám v tuhle chvíli pomůže, je El Sheriff.

SVĚT ODPADKŮ A VÝPARŮ Z LEPIDLA
Calvario, jeden ze dvou kotlů v těsné blízkosti centra Cali, není větší než deset krát deset bloků. V prostoru, který mezi sebou svírají dvě hlavní třídy, žije zhruba dva a půl tisíce lidí. V Calvariu existují pouze dva způsoby života. Buďto můžete ležet na ulici v odpadcích, nebo se snažit ty stejné odpadky sbírat a prodávat na recyklaci. Nic mezi, nic víc. Každý je tu sám za sebe, každý musí urvat co nejvíce, nelze čekat jakoukoli pomoc od lidí kolem. O bytí a nebytí rozhodují lidé zvenku – majitelé domů (nájem se platí denně!), obchodníci s recyklací (podle slov jednoho z nich se na recyklaci dá vydělat balík, protože výkupní cena je směšná) a samozřejmě policie. Nebo mano negra.
Snad jediným plusem v téhle mizérii – a to byl asi jeden z hlavních důvodů, proč se sem v sedmdesátých letech začala městská chátra stahovat – je blízkost centra. Velkoměstské centrum vyprodukuje denně neuvěřitelné množství odpadu. Odpad je hlavním zdrojem přežití pro převážnou část obyvatel Calvaria.
Sbíráním kartonu a hliníkových plechovek a prolézáním velkých černých odpadkových pytlů před prosklenými výlohami v centru však rozhodně nezbohatnete. Za kilo papíru se platí v přepočtu dvě české koruny. I když se budete hodně snažit, po odečtení denního pronájmu dvoukoláku (20 korun) zbyde horko těžko na jídlo pro jednoho dospělého na den.
Relativní blízkost centra je tak vlastně dvousečná: sice je tu dost odpadu (zdroje obživy), ale vysoké ceny za jídlo srazí denní zisk opět na nulu. V lepším případě. V tom horším přijde několik dní bez jídla, postávání před restauracemi a čekání, co kdo nechá na talíři.
Děti řeší svůj hlad čicháním lepidla. Boxer – jak tomu svinstvu říkají – zahání hlad, ale nevratně ničí všechno ostatní. Každý opravář bot jim ho za pár babek prodá a děti se zamženýma očima a láhví lepidla u pusy zapomenou na všechno. Po několika letech denního užívání umírají v permanentním třasu a s dírami v plicích.
Kolumbie je hluboce křesťanská země. Se všemi pro i proti, co s sebou křesťanská víra nese. Nepřekvapí tedy, že jediná hmotná pomoc, která do Calvaria plyne, je pomoc ve jménu Ježíše Krista. V Cali najdete nespočet křesťanských spolků, v nichž se sdružují běžní lidé střední třídy, kteří naprosto upřímně věří, že je jejich povinností pomáhat těm, co je třeba zítra na ulici okradou. A tak ten řev, co je z Calvaria nejvíce slyšet, řev z hladu, utišují každý čtvrtek Samaritanos de la Calle, každé úterý členové Alegria en Espiritu, každou druhou neděli nějaká další parta, všechny ve jménu Ježíše Krista uvaří polévku a rozdají ji mezi obyvatele Calvaria. Nikdo je za to neplatí, jídlo vaří ze svých vlastních peněz a nic za to, zdá se – alespoň v rovině světské, nechtějí. Jeden asi dvacetiletý mladík ze spolku Alegria en Espiritu mi řekl: „Chodím sem pomáhat, protože Ježíš Kristus, náš spasitel, miluje všechny lidi bez rozdílu.“

TAJEMNÝ EL SHERIFF
Domlouvat si v Jižní Americe schůzku je vždy tak trochu sázka. Když dotyčný přijde o dvě hodiny později, můžete si být jisti, že jste vsadili na dobrého koně, protože hodně sjednaných jihoamerických schůzek jaksi vyšumí do prázdna. Tím chci říct, že když se El Sheriff druhý den neobjevil, ani mě to nepřekvapilo. Peníze jsem mu nenabídl – zájem o další setkání byl poněkud jednostranný. Objednal jsem si tedy další kafe v plastiku a pozoroval hemžení na protější straně ulice – o blok dále začíná Calvario, nepsaná hranice mezi dvěma světy je vzdálená méně než sto metrů.
„Ráno kolem desátý tady prošel,“ vytrhl mě prodavač z pozorování. „Nahoře, asi pět bloků na sever, v malým bufetu, jako je tenhle, tam často sedává, tam ho najdeš.“ Za pár minut jsem se rozhlížel po dalším tmavém lokále s velkou svítící pepsiledničkou. „Promiňte, hledám El Sheriffa…“ Pět sekund ticho a zkoumavé pohledy. „Nikoho takovýho neznám!“ odbyl mě rázně chlapík za ošoupaným pultem.
Vyšel jsem zpátky na ulici a začal se rozhlížet s mapou v ruce. Starý trik: ztracený turista. Za okamžik se chytli naháněči z vedlejšího obchůdku s botami: „Je to vysloužilej policajt v důchodu. Chodí tudy, je to jeho rajon. Díky Bohu a Ježíši Kristu, našemu spasiteli, že tu chodí každej den, ta verbež z Calvaria nám nedá chvíli klidu.“ Další kluk, s nagelovanými černými bodlinami na hlavě, přidává: „Má dvě pistole, jednu za pasem a druhou záložní dole nad kotníkem, jednou jsem ho viděl, když si ji tam strkal.“ Vyzvídám dál. „Bojoval ve válce v Koreji, když byl mladej, zabil prej spoustu lidí…“ Napadá mě, na čí straně asi bojoval, ale než jsem se stačil zeptat, naháněči se rychle loučí a mizí v krámku. Majitel se přišel podívat, co dělají, že nenahánějí.
Vracel jsem se pěšky podél hlavní třídy, která tvoří hranici Calvaria. Jakoby lusknutím prstů se změť barevných obchůdků proměnila v zatažené plechové rolety pokryté mastnou špínou. Několik náhodných chodců, kteří mě rychle míjejí, výmluvným gestem ukazuje na moji brašnu. Prošel jsem opatrně další blok. Za rohem, jen několik metrů za mými zády, se ozval řev. Rychle jsem se otočil. Tři čtyři špinaví černí kluci, ne starší než patnáct let, se zpoza rohu vrhli na cyklistu projíždějícího po hlavní třídě. Za okamžik s vítězným povykem utíkají dovnitř do pro ně bezpečného Calvaria a ten první, nejsilnější, má na ramenou pověšené cyklistovo kolo. Ani ho nenapadlo, že by na něm mohl ujet. Cyklista rezignovaně stojí u krajnice a nemá daleko do pláče. Ten den jsem se do hotelu vrátil taxíkem.
El Sheriffa jsem se vydal do Cali hledat znovu po dvou týdnech. „Ten chlap má snad smlouvu s ďáblem,“ kroutí hlavou ochrankář s krátkou brokovnicí v ruce, stojící před drogerií na rohu Calvaria. „Slyšel jsem, že se dostal do křížku s nějakou pandillou.“ (Pandillas – gangy ozbrojených dětí, fenomén rozšířený napříč Jižní a Střední Amerikou. Bojují mezi sebou a zabíjejí se navzájem bez nejmenšího slitování.) „Kluci se bjevili tady v Calvariu, nikdo neví odkud, a protože měli pistole, nadělali spoustu hluku. Vykradli pár obchodů a tak.“
Ochrankář se na chvíli zarazil, rozhlédl se, jako by zrovna kontroloval, jestli nestojí nějaký výrostek za ním s pistolí v ruce, a pokračoval: „Třikrát po něm vystřelili z blízkosti, a všechny kulky ho minuly.“ „A co ti kluci?“ zajímá mě. „Jeden se zabil, spadl z motorky, když mu chtěli utéct, druhýho El Sheriff na tý samý motorce zastřelil a zbytek tlupy zmizel pryč, utekli.“
„Nevíš, kde El Sheriffa najdu?“ Ochrankář si mě zase tím zvláštním způsobem přeměřil očima: „El Sheriff má asi padesát obchodů tady na avenidě, všichni mu platí za ochranu. Každej měsíc, prvního, vybírá. V pátek je prvního.“

UVNITŘ KOTLE
Stál ve stínu domu a nehnutě pozoroval rozmlácené okno na protější straně avenidy. Šerifskou hvězdu měl pověšenou na stříbrném řetízku kolem krku, kravata, sako, naleštěné boty, stejně jako poprvé, když jsem ho potkal. Věděl, že ho hledám. „Vím o všem, co se tu děje, jsem tu už pětatřicet let,“ řekl mi později. Vytáhl z náprsní kapsy krabičku s náboji a nabil si svůj stříbrný revolver. Naprosto v klidu, na hlavní ulici, šestkrát zasunul náboj do bubínku a prstem ho roztočil. Zbraň cvakla, El Sheriff schoval ruku s prstem na spoušti revolveru do široké kapsy svého saka. „Tak pojď, chtěl jsi přece vidět Calvario, ne?“
Konečně jsem vstoupil tam, kam jsem se celou dobu snažil dostat. Pomalu, středem prašné ulice plné odpadků míříme do středu kotle. Ozvalo se krátké písknutí a desítky hlav se naráz otočily – nejenom El Sheriff ví o všem, co se tu děje. Nejméně polovina všech lidí na ulici v mém zorném poli se ihned úprkem schovala v temných chodbách rozpadlých domů. Ostatní nás mlčky pozorují přimhouřenýma očima, provázejí nás studenými pohledy.
„Hijos de puta!“ ozvaly se nadávky zpoza oken zakrytých průhlednou plastikovou fólií, ale El Sheriff nehnul ani brvou. „Buenas tardes,“ popřál nám servilně s úklonkou a křečovitým úsměvem dobré odpoledne chlapík stojící před velkými žlutými vraty. Později se mi představil jako obchodník s recyklací. El Sheriff se rozhlédl po oknech v prvních patrech a zastavil se. „Kdybyste něco potřeboval, rád vám posloužím,“ obrátil obchodník svůj křečovitý úsměv ke mně.
Několik lidí, většinou špinavých mužů neurčitého věku, se k nám plaše, po způsobu divokých pouličních psů přiblížilo. Snad je zajímal můj rozhovor s obchodníkem nebo si mě chtěli prohlédnout zblízka. Zvedl jsem foťák a v tom okamžiku mně nejbližší z nich praštil prázdnou PET láhví do objektivu. Reakce El Sheriffa byla blesková: vytasil ruku s revolverem a drsně zařval. Chlapíci se rozutekli, jako když střelí do hejna vrabců. „Jdeme,“ zavelel nekompromisně můj průvodce.
Pach rozkládající se moči a hnijících zbytků ovoce nabyl na intenzitě, minuli jsme další blok. Na rohu polorozbořeného domu hoří oheň, bosý nahý muž s bedry zahalenými černým plastikem mi mlčky podal ruku. Stiskl jsem špinavou kůži, ztvrdlou a drsnou jak rašple. Vyhublá snědá žena v letech na mě promluvila zvláštní neznámou řečí, po chvíli jsem pochopil, že mluví německy s těžkým španělským přízvukem. „Žila jsem devět let v Hamburku, mám za muže Němce,“ pokračovala španělsky. „Asi se tam vrátím, je to tam lepší než tady.“ Oči mi sklouzly na její bosé špinavé nohy plné vředů a nevěděl jsem, co bych jí na to řekl.
„Vyfoť támhleto okno,“ ozval se El Sheriff a kývl směrem k rozbitému otvoru ve zdi na protější straně ulice. „Tamtudy proudí všechny kradený věci v Calvariu.“ Odbočili jsme do dalšího bloku, opět půlka lidí z ulice zmizela, jen co nás uviděli. Nadávky, smích a zvědavé umouněné děti, které se mě chtějí dotknout. Dívčina s namalovanou bílou maskou pod očima a láhví boxera na rtech se zezadu tiše přitočila k El Sheriffovi. Než jsem stačil cokoli říct, sáhla mu na ruku s revolverem.
El Sheriff sebou trhl, tasil rychle zbraň a zakřičel směrem k ní: „Puta!“ Dívka na jeho hrubou nadávku a zbraň v ruce vůbec nezareagovala. Smála se mu do očí, byla úplně sjetá z lepidla. „Vyfoť mě!“ vrhla na mě kalný pohled a oběma rukama mě vzala za ramena. Ucítil jsem chemický pach lepidla z jejích úst a pot jejího těla. „Tak co, stačí ti to?“ zeptal se mě El Sheriff s kamennou tváří.
Když jsem o dva měsíce později odjížděl z Kolumbie, jedna žena v Cartageně mi řekla: „Bůh dal Kolumbii nezměrnou krásu, bohatství, úrodnou půdu, a aby vyrovnal harmonii, dal stejným dílem krve, násilí a utrpení.“


KDO JE KDO V KOLUMBII
Narkomafie – Kolumbie zásobuje tři čtvrtiny světového trhu s kokainem. Vláda sice v devadesátých letech rozbila mocný medellínský kartel Pabla Escobara a jeho konkurenční kartel Cali, obchod s kokainem se tím však jen roztříštil do malých buněk, které je obtížné sledovat, natož zlikvidovat. Drogové mafie mají navíc velký vliv na politiku.
Guerillové skupiny – je jich velké množství (FARC, ELN, EPL atd.). Guerilla kokain přímo neprodává, ale kontroluje přes polovinu kolumbijského území, kde se pěstuje základní surovina – surová koka. Vystupuje proti boháčům a nadnárodním společnostem, od nichž požaduje takzvanou revoluční daň.
Paramilitares – bývalí členové elitních vojenských jednotek a policie, případně i guerilly. Žoldáci, kteří za peníze bojují pro kohokoliv. Jsou proslulí svou krutostí. Boháči si je najímají proti guerille. Mnoho skupin paramilitares se v posledních letech osamostatnilo a bojují na vlastní pěst.
Mano Negra – černá ruka. Samozvaní ozbrojení ochránci veřejného pořádku. Jednotlivci, které platí například drobní obchodníci.

Category: 2004 / 12

Do Chamonix už čtvrt tisíciletí jezdí sportovci a vědci obdivovat a zkoumat nejvyšší horu Evropy a měřit s ní své síly. Stačí jen vystoupat o 3775 metrů výše. V průvodcích, kterých byla o Chamonix-Mont-Blanc vytištěna spousta, je přitom jeho existence většinou odbyta jednou větou: „První zmínka o dnešním Chamonix je z roku 1091, ale jeho skutečný rozvoj začal dobytím Mont Blancu v roce 1786.“ Pak se Chamonix ztrácí, jako by ho zavalila lavina. Zůstávají jen okolní hory.

Přitom toto desetitisícové savojské město je a hlavně bylo možné označovat přívlastky „módní“ či „in“ a do jeho luxusních hotelů jezdily na počátku minulého století dámy předvádět své kožichy a šperky. Pak však jeho mondénnost ustoupila nepříliš vzdálenému Megéve, které rodina Rothschildů nejprve založila a o něco později označila za vhodnější pro prezentaci osobní velikosti. Obdivovatelé bohatství se přesunuli do Megéve. Zůstali ti, kteří milovali hory.
Přestože je Chamonix v našem podvědomí spojeno především s lyžováním, jezdí sem spousta turistů po celý rok. „Hlavní sezonou je pro nás léto,“ tvrdí překvapivě zaměstnanci turistických informačních kanceláří. Zatímco v zimě vzroste počet obyvatel k šedesáti tisícům, v létě stoupá na více než sto tisíc. Davy alpinistů a horolezců zaplní celé údolí Chamonix, táhnoucí se dvacet tři kilometrů podél říčky l’Avre od průsmyku Col de Voza po Col de Balme. Ovšem bez magnetismu masivu Mont Blancu o rozloze přibližně padesát na patnáct kilometrů by se horalé z malé vesničky Le Prieure de Chamonix pravděpodobně až dodnes věnovali pastevectví a výrobě sýrů.

Čínský salonek pod vrcholem
V roce 1760 odpověděl na výzvu Mont Blancu jako první dvacetiletý švýcarský přírodovědec ze Ženevy Horace de Saussure. Tomu, kdo najde cestu na vrchol, slíbil odměnu, jaká se nedala přehlédnout. Vyplatit ji přesto nemohl ještě čtvrt století.
Až 8. srpna 1786 ve čtyři hodiny ráno vyrazili k vrcholu dva přátelé. Celé Chamonix napjatě sledovalo teleskopy, jak čtyřiadvacetiletý hledač krystalů a polodrahokamů, zkušený horal a pozdější vyhledávaný horský vůdce Jacques Balmat začal stoupat. Doprovázel ho doktor Michel Gabriel Paccard, aby pozoroval a měřil zdravotní stav svého přítele. Ostatně toho hnala k vrchu nejen odvěká mužská dobyvatelská touha, ale i peníze. Jeho dcera byla těžce nemocná a slíbená odměna měla pokrýt náklady na vyléčení.
V 17.00 hodin město zaznamenalo, že doktor ztratil klobouk, a v 18.23 hodin zajásalo – dokázali to! Druhý den se Balmat se svým přítelem doktorem, téměř osleplým od slunce a ledových krystalů, vrátili do města. Balmatově dceři však peníze nepomohly. Mezitím zemřela.
Catherine, moje průvodkyně po muzeu, ale nad Paccardem jen mávla rukou: „Ten dělal pouze svou práci. Ale Balmat, to byl průvodce, to byl chlap!“ A vykládá dál, jak se po návratu obou mužů počasí zhoršilo a de Saussure musel na svůj výstup čekat další rok. Měl tak alespoň dost času na přípravu první skutečné expedice s průvodci a nosiči, kterým začala zlatá doba hory, stejně jako celého Chamonix.
Rostly hotely, vyrůstaly restaurace a bary. V jednom z nich, nad několika prázdnými láhvemi vína, začali v roce 1808 čtyři rozjaření mladíci přesvědčovat čtyřiadvacetiletou číšnici Marii Paradis: „O co, že zítra budeš moct vyrazit a zdolat horu! Žádná žena tam ještě nevystoupila, to bude reklama, to bude sláva!“ V přítmí baru a při nočních plných sklenicích se plánuje lehce. Marie to ale za pomoci svých nočních přátel a nezbytného Balmata opravdu dokázala – chvílemi téměř polomrtvou ji napůl vystrkali a napůl vynesli na vrchol Mont Blancu.
Chodím se svou průvodkyní po kdysi mondénním a přepychovém sedmipatrovém hotelu Chamonix-Palace z roku 1914. Jeho hotelová story byla ale poměrně krátká, po druhé světové válce jeho provoz už nikdo neobnovil a v roce 1965 bylo v části jeho přízemí a prvního patra zřízeno Musée Alpin. Zbytek byl přeměněn na byty. „Já tady taky bydlím,“ chlubí se Catherine, „jsou to překrásné byty s duší. Někdy si představuji, kdo tu asi spával přede mnou.“ A vleče mě k příběhům a bustám dalších velkých mužů spojených s Mont Blancem.
Září jí oči: „Henry Vallot byl velký muž a vědec, sběratel japonií. Navrhl postavit první meteorologickou observatoř pod vrcholem ve výšce 4350 metrů. Stojí dodnes, ale slouží už jen jako nouzový útulek pro horolezce. Jmenuje se po něm Vallot refuge a při běžném sestupu z Mont Blancu jdou kolem ní všichni,“ dodává nadšeně a pokračuje. „Všechno zorganizoval. Sto deset vůdců a nosičů nosilo veškerý materiál nahoru po dvanácti až patnácti kilech. Stavělo se v letech 1889 a 1890 a Vallot pak v observatoři dokázal čtyřicet tři dní nepřetržitě žít a pracovat. Lidé nevěřili, že je to možné.“ Vallot si nechal na observatoř dokonce vynést i tapety, nábytek a další zařízení pro čínský salonek, který je dnes v muzeu.
Catherine ještě zmíní astronoma J. C. Janssena, který si svou observatoř postavil přímo na vrcholu. Přitom vůbec nebyl sportovec – byl velký a tlustý, takže mu G. Eiffel roku 1888 navrhl speciální dřevěná nosítka sidérostat polaire, ve kterých ho nahoru nesli čtyři muži. Stavba se časem propadla pod tíhou sněhu a definitivně zmizela v roce 1909. A Catherine svižně běží do přízemí, aby mi ukázala původní dřevěnou kruhovou pozorovatelnu z vrcholu observatoře, kterou lidé zachránili a snesli do muzea (mráz dřevo konzervoval, i v nejparnějších dnech je totiž na vrcholu průměrná teplota minus 6,5 stupně Celsia).

Brusle dostaly přednost před lyžemi
Catherine kamsi odvolali a já zůstala sama v oddělení sportu muzea, uprostřed plakátů, pohlednic a vzpomínek na první zimní olympiádu. Rok před ní bylo v Chamonix otevřeno nové Casino, nedaleko něj pak v roce 1924 vyrostl otevřený zimní stadion pro dvacet pět tisíc diváků. Přestože první lyže dorazily do Chamonix z Norska už v roce 1893, největší pozornost fotografové očividně věnovali ledu. Za ním se nemuselo do kopce, na něm nepadaly laviny. Lidé skákali na bruslích přes kavárenské stolky, přetahovali se lanem, dokonce na nich honili tyčkou po ledu obruč. (První zimní olympiádou byly chamonixské mezinárodní soutěže pojmenovány až o rok později.) Dnes je městské kluziště přes den opuštěné. Ráno totiž všichni popadnou svá speciálně tvarovaná, různě dlouhá, široká a dávno ne dřevěná prkýnka a vyrazí spíše za sněhem.
Teď okolo Vánoc se ale musí všichni sportovci trochu uskromnit. O 3775 metrů výše na vrchol (přesně tolik totiž podle posledních měření dělí náměstí Mont Blanc v Chamonix od vrcholu hory) se dostat nedá, pro zimní výstupy se doporučuje počkat až na březen nebo duben. Nejvýše se dá jet na Aiguille du Midi do výšky 3842 metrů nad mořem.
Těm, kteří raději než své lyžařské umění předvádějí v kavárnách v centru města kožichy a kožené kabáty, slouží zubatka Montenvers. Po dvaceti minutách skřípavé jízdy zastaví na vyhlídce na Mer de Glace („moře ledu“), což je dlouhý ledovcový jazyk s vytesanou jeskyní, k níž dolů vede ještě krátká lanovka. Sem začali turisté houfně pronikat nejdříve, po ledovci se prošel i císař Napoleon III. s celým dvorem. Zařídil výstavbu solidní široké cesty, jež definitivně otevřela přístup do Chamonix (dnes jedna část příjezdové silnice stoupá po 2250 metrů dlouhém viaduktu).
K hoře patří i vláček Tramway du Mont Blanc ze vzdálené vesnice Le Fayet nad lyžařskou oblast Les Houches. U její horní stanice začíná v létě nejfrekventovanější a lehčí výstup na Mont Blanc. V Houches se také pořádá jeden ze závodů Světového poháru v lyžování. Závodníci projedou 3343 metrů s převýšením 870 metrů za méně než dvě minuty, tedy rychlostí přes sto kilometrů v hodině. Poznali by Vallot i Balmat své město?

Bez nich to nejde
Nedá se říct, že by zdejší sympatická emancipovaná úřednice Laure měla čísla jako svůj koníček. Kolik procent obyvatel města žije z hor a lyžování, jsem se od ní nedozvěděla. Ovšem čísla se dala zjistit jinde, například to, že město leží 88 kilometrů od ženevského letiště, 47 procent návštěvníků tvoří cizinci a mimo jiné má 130 restaurací, že vlak Chamonix – Praha jede přes Švýcarsko s několika přestupy asi 18 hodin a stojí přes čtyři sta eur, zatímco autobus Chamonix – Lyon – Praha nejezdí sice každý den, ale stojí zhruba třetinu a jede také 18 hodin.
Zato jsem se od ní v kavárně Bar du Chamonix u typického malého stolečku nad typickým miniaturním espresem dozvěděla, že se zde narodila a po dvaceti letech v Paříži se sem zase vrátila. „Tady je krásný život, klid, pohoda a hlavně báječné lyžování. Nelezu, na Mont Blancu jsem ještě nebyla, ale lyžuju. O polední přestávce, kterou máme dvě hodiny, vezmu lyže, vyjedu na Brévent a po černé dolů.“
Hned vedle jejího úřadu, v jedné z mála opravdu zachovalých historických budov ve městě, mají své sídlo průvodci a meteorologové. Jde prý o nejstarší sdružení průvodců na světě Compagnie des Guides de Chamonix Mont-Blanc a bylo založeno v roce 1821. Nejprve ale jdu navštívit školu, kterou musí absolvovat každý Francouz, jenž chce být horským průvodcem nebo lyžařským instruktorem (inspektoři příslušného ministerstva střediska namátkově kontrolují a pokuty za neoprávněnou činnost jsou vysoké).
ENSA, Ecole Nationale de Ski et d’Alpinisme (Národní škola lyžování a alpinismu) byla založena Ministerstvem sportu roku 1946 a dnes sídlí v rozlehlém areálu na okraji Chamonix, v němž nejnápadnější, desetipatrová budova slouží jako studentská kolej. I přes 1500 eur školného je zájem velký a přibližně jen dvacet procent zájemců projde přijímacími zkouškami a pětileté studium také dokončí.
Na závěr se porozhlédnu po knihovně – dvanáct tisíc knih a tři sta periodik o horách by zabralo hodně času, alespoň tedy hledám Čechy. Mezi výpravnými publikacemi se krčí ohmatané Hory a lidé Viléma Heckela z roku 1964 a Praha – matka měst z roku 1968, dar československých horolezců při mezinárodním srazu horolezců.

Mont Blanc
Večer mezi šestou a sedmou se v Maison pravidelně scházejí průvodci na kus řeči, pro přidělení práce, pro informace. Většinou si ale práci obstarávají sami, a sdružení je pak jen zastřešuje a pomáhá jim. Dívám se na ně. Pouze dva jsou mohutní a působí dojmem, že by zvládli vytáhnout člověka i z té nejhlubší ledovcové pukliny. Ale něco je ve všech – znalost hor, solidnost, poctivost v práci, zodpovědnost, dobrá fyzička. Nebo jde jen o to, že jsou štíhlí, usměvaví, opálení a hlaholí a hlasitě se líbají jako všichni Francouzi? Proudí sem tam a bez povšimnutí míjejí desky se jmény svých kolegů, kteří zůstali v masivu navždy – od roku 1820 jich bylo osmdesát osm.
Compagnie má dnes dvě stě členů. První žena se stala členkou až v roce 1985 a ještě dnes je tu pro vysoké hory jen jedna žena (průvodci se dělí na střední a vysokohorské). Za rok dosáhne vrcholu asi deset tisíc lidí, k nim se přidá na třicet procent neúspěšných pokusů. Kromě dvou hlavních francouzských výstupových cest vede na vrchol ještě jedna delší a málo využívaná z Itálie. Průvodcovským rekordmanem je současný penzista, který stanul na vrcholu Mont Blancu celkem 520krát! Jiný rekord padl v plné sezoně, kdy jeden průvodce vystoupal za čtrnáct dní na vrchol celkem třináctkrát!
S takovými lidmi se při dobré fyzické kondici a minimálně třídenní aklimatizaci ve výšce nad 3500 metrů dostane na vrchol každý (výstup není technicky náročný). Průvodci si berou na starost maximálně dva lidi, kteří za dvoudenní trek a jednodenní aklimatizaci zaplatí 1050 eur. Za dobrého počasí vyjde na vrchol docela slušné procesí – až čtyři sta lidí denně! Díky svému oblému vrcholu vypadá Mont Blanc ze Chamonix jako mírný kopeček, cesty jsou prošlapané, a tak se mnoho turistů vydá na vlastní pěst (průvodci mluví asi o padesáti procentech). Někteří z nich se pak objeví v nepříjemné statistice: za rok 2001 třicet procent lidí sestoupilo z Mont Blancu s různými omrzlinami a zraněními, 151 muselo být zachraňováno a 8 zemřelo. Jedna minuta letu záchranného vrtulníku stojí přes 40 eur. Hlavním problémem ale není množství lidí na trase, nýbrž malá kapacita lůžek pro jedno nutné přespání.

Úplně normální městečko?
Nejnápadnější postavou v turistické části města je doktor Živago (francouzsky psaný Jivago). Ano, v Chamonix skutečně potkáte kočár ve tvaru ruské trojky vyložený kožešinami a řízený mohutným ruským „izvódčikem“ v kožichu a papaše. Je to ale Francouz jako poleno a anglicky umí stejně jako já francouzsky.
Jeho kůň je v ulicích jediný. Provoz aut utichá dlouho po půlnoci, vždyť údolím a tedy i po okraji města vede silnice do Švýcarska. Doprava v údolí představuje trochu problém. Jednotlivé lyžařské areály patřící pod Cham ski leží kilometry od sebe a u všech dolních stanic lanovek jsou vybudována velká parkoviště. A tak se lyžaři ráno a odpoledne řítí svými auty tam a zase zpět. Město má sice autobusy, které jsou zadarmo, ale jezdí jich i ve špičce málo a ještě jsou nacpané. Největším dopravním počinem v údolí je samozřejmě 11 600 metrů dlouhý tunel pod Mont Blancem, otevřený prezidentem de Gaullem v roce 1965. Jeho zprovoznění ale vliv na dopravu v samotném městě příliš nemělo. Své dopravní problémy si bude muset řešit jinak.
Je krásný slunečný zimní den, na chodnících obleva, nahoře prašanová paráda. Ať se podívám kamkoliv, všude kolem zasněžené štíty, skály, hory, lanovky a sjezdovky. I když jsem v Savojsku, jež bylo k Francii trvale připojeno až v roce 1860, kolem mě pulzuje typický francouzský život, šedesát procent dnešních Chamoniards totiž pochází z jiných departementů. Po ulicích, stejně jako v kavárnách nebo v hale poštovního úřadu svobodně pobíhají chlupatí psi všech velikostí, teď zoufale urousaní. Normální francouzské město s abnormálními podmínkami pro ty sportovce, kteří umějí.

Chcete-li se zabít, je to vaše věc
„To opravdu tak milujete svoje liberté-égalité-fraterité (volnost-rovnost-bratrství), že na horách nic nezakazujete a nepřikazujete?“ ptala jsem se Laure. „V Rakousku, Švýcarsku, všude jsou zákazy. Tady je nad lavinovým svahem jen pouhé upozornění na nebezpečí smrti. A o jízdě po ledovci jen píšete, že se vřele doporučuje jet s průvodcem, žádné ‘musíte’.“
Laure je pravou příslušnicí národa milujícího svobodu: „Ano, naše Alpy jsou svobodné, každý se v nich může volně pohybovat. Chcete-li se zabít, vydejte se na ledovec bez znalostí a náležitého vybavení. Je to na vás, každý má možnost volby.“
Nikdo není nucen poslouchat a možná právě proto převážná většina lyžařů schází z Aiguille du Midi na Mer de Glace ve Vallée Blanche (Bílé údolí) ověšena mačkami, cepíny, karabinami, lany a často s průvodcem. Mnohakilometrový sjezd po tomto ledovci se stal jakousi povinností každého lyžujícího Francouze. A protože scenerie je nádherná, vyplatí se počkat na dokonalé počasí. Pokud jde o čekání na dobré počasí, na to musí být připraveni všichni, kdo si chtějí návštěvu masivu Mont Blanc a města v jeho stínu dokonale vychutnat.


Lyžařská oblast Chamonix
Základna – město Chamonix leží ve výšce 1035 metrů nad mořem, nejvyšší bod oficiální sjezdovky je 3275 m.
74 sjezdovek (10 černých, 24 červených, 25 modrých, 15 zelených);
47 vleků (hodinová kapacita 52 660);
42 procent návštěvníků přijede v létě, 49 procent v zimě, 9 procent na podzim;
23 000 hotelových lůžek a 43 000 privátních lůžek v soukromých víkendových domech (ne na pronájem), v létě je v údolí v provozu 13 velkokapacitních kempů.
Ze 47 procent zahraničních návštěvníků je např. 13 procent Angličanů, 6,5 procenta Němců, výčet končí Rusové s 1,5 procenta. Češi na seznamu nejsou, české cestovní kanceláře sem však jezdí.
Zajímavostí je tzv. free hand skipass, tedy permanentka s magnetickým odečítáním, kterou mají lyžaři v kapse a elektronika jim automaticky otevře přístup k lanovce. Další předností je i malý kapesní průvodce s popisem jednotlivých sjezdovek a dalšími informacemi. Je k dostání zdarma v několika jazycích.
Cena šestidenní permanentky v sezoně 2003/2004 byla 176 eur pro dospělé.
Aiguille du Midi (lanovka z nadmořské výšky 1035 m do 3842 m) – pouze pro sjezd volným terénem a pozorování Mont Blancu z vrcholu. Je z roku 1955, byla zrekonstruována 1990/91 a je v provozu celoročně.
Les Grands Montets (lyžuje se od výšky 1252 m do 3275 m) – oblíbená je např. 4 km dlouhá černá sjezdovka, která plně vyhovuje dnešnímu adrenalinovému pojetí sportu. Celé dvoutisícové převýšení se dá sjet najednou.
Brévent-Flégere (lyžování od 1035 m do 2525 m) – nejblíže Chamonix, na jižních stráních nad městem, s překrásnými výhledy na masiv Mont Blancu.
Le Tour Vallorcine (lyžování od 1462 m do 2270 m) – oblast pro milovníky celodenního „loučkaření“ na rolbou upravených prosluněných stráních.
Le Montenvers Mer de Glace – zubatka z 1042 m (nádraží v Chamonix) do 1913 m k výhledu na ledovec. Vrací se jí freeridisté po sjezdu Vallée Blanche. Postavena 1908, délka 5141 m. Hotel u horní stanice je rekonstruován, funguje však pouze restaurace.
Tramway du Mont-Blanc – zubatka z 584 m do 1794 m, doba jízdy 1 hodina, délka 9,1 km. Další informace: www.chamonix.com (oficiální www stránka turistických informací); www.cieguides-chamonix.com (průvodci) nebo www.chamonix-guides.com; www.ensa.jeunesse-sports.fr (škola průvodců).

Category: 2004 / 12

Můžeme si představovat průvod Keltů vcházejících branou akropole do světa polostínů ozářeného mihotavými plameny, vnímat dávno odvátý dým ohňů a naslouchat zvukům oznamujícím začátek obřadu. To všechno na hranicích Prahy, na Závisti. Spekuluje se také o tom, že se tu odehrávaly krvavé zvířecí oběti, dokonce se prý obětovali i zajatci a otroci – lidské oběti tu však nikdy nebyly prokázány. Od jara letošního roku však oppidum Závist, vyhlášené za národní kulturní památku, přichází o jednu ze svých dominant. Mizí pod sutí a tím se ztrácí i zvláštní atmosféra, genius loci tohoto výjimečného místa, které sloužilo stovky let jako duchovní centrum našich dávných předků.

Oppidum Závist je jednou z nejstarších stavebních památek na území České republiky. Nejstarší doklady o osídlení hradiště na kopci nad Vltavou pocházejí už z pozdní doby kamenné, tedy z třetího tisíciletí před naším letopočtem. Význam pak nabylo v pozdní době bronzové, v období knovízské kultury, tedy přibližně v devátém až osmém století před naším letopočtem, kdy tu vyrostlo opevnění a přibližně na padesáti hektarech tu vznikla také osada.
O čtyři století později, tedy už na rozhraní doby halštatské a laténské, se Závist změnila na významné mocenské, hospodářské a náboženské centrum. Pak toto místo ovládli Keltové. Ve 2. století před naším letopočtem zde dobudovali oppidum, tedy sídlo městského typu, u nás bezkonkurenčně nejrozsáhlejší. Proč o pouhé století později zaniklo, je dodnes záhadou. Ohořelé zbytky bran, spečené úseky valů, množství hrotů šípů a jiných zbraní ale svědčí o zuřivé bitvě, velkém požáru a krvavém konci, který pravděpodobně souvisel s příchodem germánských kmenů na naše území.
Tajemstvími opředeným duchovním srdcem celého areálu je akropole – také ona se ale s postupem času významně měnila. Již za laténského osídlení bylo temeno kopce zarovnáno, vybudovány mohutné valy a do skály byly vylámány příkopy. V této době také pravděpodobně vznikly dnes sutí zavážené kamenné kultovní stavby. Největší z nich, označovaná jako oltář, měla tvar plného masivního obdélníku s delší stranou dvacet sedm metrů a kratší jedenáct metrů, se zvýrazněnými ostrými rohy. Nedaleko byly odkryty dva další výrazné objekty – atypická trojboká stavba (její nepraktický tvar může souviset s významem čísla tři v keltské mytologii a náboženské symbolice) a nižší, čtvercová stavba, možná jakési pódium pro účastníky obřadů. Jaké tehdejší rituály byly, se dnes můžeme jen domýšlet, protože byly určeny jen hrstce vyvolených příslušníků duchovní a mocenské elity keltského hradiště.
Další úpravy ale charakter posvátného místa podstatně změnily. Celý prostor byl zvýšen, vyrovnán a rozšířen. Staré stavby byly zasypány a části, které vyčnívaly nad zamýšlenou úroveň, byly rozebrány. Akropole si však zachovala jak svůj účel, tak i pravidelný čtyřúhelníkový tvar. Dříve měly být obřady skryty před nepovolanými zraky za vysokými hradbami, teď se nová akropole stala otevřenou monumentální stavbou, pravděpodobně sloužící obřadům pro mnohem širší skupinu lidí. Této úpravě paradoxně vděčíme za to, že archeologický průzkum, který zde probíhal systematicky od roku 1973, našel části halštatsko-laténských kamenných staveb dobře zachovalé.
Výzkumy Československé akademie věd byly ukončeny v roce 1990 a od té doby areál chátral a zarůstal náletovými dřevinami. Letos proto začala na popud archeologů nákladní auta se stavební sutí prostor vykopávek zavážet. Zavážení samo o sobě není nijak neobvyklý postup, protože se tak dají cenné lokality zakonzervovat a lépe chránit proti zničení. Ale v zahraničí se k tomu používá šetrnější materiál – například čistý písek.

Category: 2004 / 12

Už před třiceti lety vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) zprávu, že do roku 2000 zmizí z povrchu světa malárie, tuberkulóza i lepra. Nestalo se. Tuberkulóza dokonce zaznamenává prudký nárůst. Malárií je ročně nakaženo tři sta milionů lidí a téměř tři miliony na ni zemřou. Také v Česku je ročně evidována asi stovka případů takzvané třídenní malárie Plasmodium vivax. Navíc se také pro Českou republiku, která se po listopadu 1989 zapojila do obrovské mezikontinentální migrace, staly hrozbou nemoci, jako je Ebola, AIDS, horečka dengue a další. Své o těchto chorobách ví MUDr. Jiří Špála z oddělení tropické medicíny II. infekční kliniky 1. lékařské fakulty sídlící ve fakultní nemocnici Na Bulovce.

„Víte, dnes se termín tropická medicína spíše opouští, protože naprostá většina nemocí, které pocházejí z oblastí tropů, je schopna přežívat i mimo ni. V tropech jsou jen nejčastější. Daleko výstižnější je tedy označení cestovní, nebo také geografická medicína. Například respirační onemocnění jsou stejně častá v tropech jako u nás. Do této skupiny nemocí patří kromě nejrůznějších parazitóz horečnatá a průjmová onemocnění, arbovirózy přenášené členovci, jako jsou žlutá zimnice a horečka dengue, cholera, Ebola, mor či vůbec nejrozšířenější malárie,“ uvedl.
Čím si to vysvětlujete?
Malárie sice ohrožuje obyvatele i návštěvníky více než stovky zemí světa, ale většinou těch chudých, které stojí tak trochu v pozadí zájmu vyspělého severu. Proto jsou takové rozdíly mezi množstvím peněz, které plynou na výzkum AIDS, a na malárii. AIDS je poměrně mladá nemoc, známe ji sotva tři desítky let a ročně se jí nakazí mnohem méně lidí než malárií, ale ohrožuje lidi bez ohledu na ekonomickou úroveň nebo zeměpisnou šířku. Proto vědci udělali v jejím výzkumu a léčbě takový krok kupředu, jaký malárii nebyl dopřán za celou dobu její existenci. A to o ní psali už starořečtí lékaři!
Malárie je vůbec nejčastější nemocí v exotických zemích. Její název je odvozen od výrazu mal aire čili špatný vzduch, jak ji lidé nazývali až do poloviny 19. století. Jak se tato nemoc vlastně projevuje?
Je to horečnaté onemocnění způsobené parazity z rodu Plasmodium přenášenými samičkami komárů Anopheles. Projevuje se takzvaným malarickým záchvatem, který má tři fáze (v typickém případě se projevuje zimnicí, případně horečkou a pocením), bolestmi hlavy, svalů, únavou, někdy i zvracením a průjmy. Malárie je nejvýznamnější parazitární nemocí v tropických zemích a dá se říci, že s ní máme mnohaleté zkušenosti i u nás na Bulovce, protože si ji lidé přivážejí z tropů nejčastěji.
Nejzávažnějším typem malarického onemocnění je tropická forma způsobená parazitem Plasmodium falciparum. Neléčení znamená zejména pro Evropana smrt. Hojně rozšířeným typem je také Plasmodium vivax, takzvaná třídenní malárie, která kdysi zaplavila celý svět. V Čechách každý rok evidujeme asi stovku případů. Pokud ji rozpoznáme včas, dá se téměř vždy vyléčit. Jedno až dvě procenta nemocných však na ni každý rok zemře. Je to ovšem stejně jako v ostatních vyspělých zemích.
Před časem se v médiích objevily zprávy o rozluštění genové sekvence Plasmodia, který nemoc přenáší. Myslíte si, že tím je vakcína nebo účinnější lék už konečně na dohled?
Jsem v tomto trochu skeptický. Ten parazit má poměrně složitou genetickou výbavu, asi šest tisíc genů, a u většiny z nich přitom ani nevíme, jakou plní funkci. Pro porovnání – virus HIV jich má jen devět. Přesto jsem přesvědčen, že by malárii úplně vymýtit šlo. Vždyť dříve byla i v Evropě, ještě před sto lety se dostala až za polární kruh. Musel by se ovšem vyléčit i poslední nakažený člověk, protože tak byla právě malárie v českých zemích za první republiky vymýcena. V rámci programu Masarykovy ligy proti TBC se totiž pátralo rovněž po malárii. Je ale jasné, že uzdravit stamiliony každoročně nakažených ve světě a ještě více potencionálně nemocných v tropických oblastech všech kontinentů je zatím nereálný úkol.
Podle nových údajů Světové zdravotnické organizace by měla do roku 2015 zcela zmizet z povrchu naší planety lepra, černé neštovice a dětská obrna. Současný vývoj naznačuje, že by tentokrát mohla organizace svým plánům dostát. Sdílíte tento optimismus?
Pokud jde o tyto nemoci, tak ano. Zcela jiná je situace u tuberkulózy, o které se už mluvilo dříve a měla být podle plánů této organizace zlikvidována už do roku 2000. Tuberkulóza má totiž velmi úzkou vazbu k AIDS, a protože roste počet lidí infikovaných virem HIV, nelze očekávat, že bude vymýcena tuberkulóza. Jedná se totiž o chorobu, které podobně jako u HIV pozitivních vyhovuje snížená imunita takzvaného buněčného typu. To je jeden z největších současných problémů, s nímž se bude muset lidstvo vypořádat. Podobných nemocí, kterým oslabený organismus vyhovuje, je samozřejmě více a vždy záleží na tom, která z nich je v dané oblasti nejrozšířenější. Zatímco tuberkulózou trpí až osmdesát procent lidí nemocných AIDS v Africe, v Evropě je to mnohem méně. Také v České republice je její výskyt relativně nízký.
Mnoho měsíců jste strávil jako lékař v tropických oblastech Peru, Bolívie, Kuby a indonéské Jávy. Prodělal jste i vy některou z nemocí, kterými se zabýváte?
V Amazonii horečku dengue. Je to hojně rozšířená nemoc od Karibiku směrem na východ až po Filipíny, ročně touto chorobou onemocní osmdesát milionů lidí. Pro cestovatele naštěstí není dengue smrtelná, zdravý organismus by se s ní měl během několika dní vypořádat, horší je ale pro místní děti. Pokud se opakuje, může být smrtelná ve své takzvané hemoragické formě (krvácivé – pozn. red.). Já měl pár dní vysokou horečku a na kůži se mi objevila vyrážka. Když mě přítel vezl z jedné odlehlé amazonské osady do nemocnice, rozbil se motor v kánoi, takže jsem se s nemocí stejně musel vypořádat sám.
Jak se dívají domorodci v Indonésii či Jižní Americe na bílého muže – lékaře? Je těžké získat si u nich respekt jaký měli a mnohde ještě mají například místní šamani, medicinmani?
Občas jsem měl opravdu velký problém získat důvěru u indiánů, například během praxe v Bolívii. Častokrát jsem je musel doslova prosit, aby se nechali očkovat. Jednalo se zpravidla o spalničky a žlutou zimnici. V tropických oblastech bezprostředně ohrožených těmito nemocemi je totiž zapotřebí začít s očkováním ještě před ukončením prvního roku života dítěte a s tím je spojena řada rizik. Tak malé děti ještě nemají dostatečnou imunitu, a tak se u nich mohou projevit vedlejší účinky živých vakcín, občas může jít až o různé formy ochrnutí.
Byl jsem například svědkem hysterického výstupu matky, která své dítě, u něhož se právě vedlejší účinky projevily, demonstrativně ukazovala ostatním a křičela: „Podívejte se, co ti doktoři udělali!“ Bylo to pro mne opravdu těžké, ale na druhou stranu je třeba si uvědomit, že bez očkování by se většina dětí onoho jednoho roku ani nedožila. Jinou volbu bohužel současná úroveň medicíny nenabízí a nám lékařům nezbývá, než se i s takovými situacemi vyrovnat.
A svěřil byste se do rukou některého z domorodých léčitelů?
Víte, řada domorodců nejen v Latinské Americe jde i dnes raději k místnímu šamanovi než k lékaři. Samozřejmě, že v mnoha případech je role lékaře nezastupitelná, ale přesto se na domorodou medicínu dívám velice optimisticky, často totiž nemocným skutečně pomůže. Musíme ale rozlišovat! Například v Indii je nejčastější příčinou novorozenecké, takzvané neonatální úmrtnosti tetanus. Evidují se tam desítky tisíc případů ročně, a to jenom proto, že lidé věří, že když se položí hlína, nebo dokonce lejno posvátné krávy na pupečníkový pahýl novorozence, tak se lépe zahojí. Tyto podle mého nesmyslné předsudky pak zbytečně zabíjejí kvůli prudké infekci spoustu dětí, protože spóry tetanu se dostanou přímo do těla.
Protože se mě ale ptáte, zda jsem sám domorodou medicínu okusil, tak musím říci, že ano. Například proti střevním obtížím, kterým se Evropan v těchto končinách nevyhne, jsem běžně užíval odvar z rostliny „hierba de Santa Luisa“, bylinka svaté Luisy. A mohu potvrdit, že funguje.
Jako lékař jste také působil v leprosáriu v tropické části Bolívie. Neměl jste obavy z nákazy?
Ne. Pokud jde o lepru, panují mezi lidmi velké a do značné míry neopodstatněné předsudky. Například název leprosárium se v Bolívii proto nesmí používat, aby nezpůsobil mezi lidmi žijícími v jeho okolí paniku. Sanatorium bylo označeno jako dermatologická klinika. Přitom nákaza není v případě lepry tak rychlá jako u jiných závažných onemocnění. Jde o chronické postižení periferních nervů v kůži způsobené poměrně málo přenosnou mykobakterií. Nakažlivá je v podstatě jen vlhká, tzv. lepromatózní forma lepry, která se projevuje oním typickým lvím obličejem. Asi v devadesáti procentech případů však jde o suchou – tuberkuloidní formu lepry, která způsobuje ošklivé vředy na kůži, skvrny až uzly a vyvolává necitlivost kůže.
Ty desítky nemocných lidí ve mně nevyvolávaly obavy, ale spíše lítost. Žijí v úplné izolaci i mnoho let. Opravdový strach bych nejspíše měl, pokud by šlo o Ebolu či další tři hemoragické horečky – Lassu, Marburg a krymsko-konžskou.
Ty se snad opravdu vyskytují jen v Africe…
Nejrizikovější je opravdu rovníková Afrika. Do Čech se zatím žádná z těchto nemocí nedostala, ale do Evropy už ano. V Německu například Marburg způsobil smrt personálu jednoho zdravotnického zařízení. Choroba se tam dostala s dovezenými nakaženými kočkodany zelenými. Do Bělehradu zase přivezli z jedné africké nemocnice Lassu zdravotníci, kteří se tam nakazili. Tato nemoc se přenáší hlodavcem. Před časem se dokonce v médiích objevila informace, že na Ebolu zemřel jistý německý novinář. Po pitvě se však ukázalo, že šlo o žlutou zimnici. Na této nemoci je zajímavé, že je proti malárii mladá. Byla poprvé popsána až po objevení Ameriky v roce 1493. Do té doby se pravděpodobně do Evropy nedostala, proto také měla pro Evropany katastrofální důsledky. Zatímco domorodci si postupně stačili v těle vytvořit jistou obranu, španělští conquistadoři jí podléhali po desítkách. Na konci dvacátých let 20. století však byla proti žluté zimnici vyvinuta vakcína, která je účinná dodnes.
V současné době se přesouvá z místa na místo spousta lidí, a tak nelze vyloučit nebezpečí, že se některé nemoci mohou zavléci i do míst, kde běžně nejsou. U Eboly situaci komplikuje fakt, že vůbec nevíme, kde se virus schovává a kdo ho přenáší. Já si osobně myslím, že se „ukrývá“ v lidech, kteří neonemocní, jsou „jen“ přenašeči choroby.
Musím ale dodat, že naštěstí pro lidstvo i lékaře epidemie hemoragických horeček trvají vždy jen několik měsíců a zachvátí pouze stovky lidí. Pak se virus oslabí a epidemie ustoupí. Klinické příznaky navíc nemají všichni nakažení jedinci.
Co byste jako lékař vzkázal všem, kteří se chystají k návštěvě některé oblasti, kde se takzvané tropické nemoci vyskytují?
Tak především každý, kdo se do rizikových oblastí vydává, by neměl nebezpečí těchto závažných chorob podceňovat a před cestou se na ně důkladně informovat. Proti řadě z nich již existují účinné vakcíny a antimalarická chemoterapeutika. Světová zdravotnická organizace každoročně obnovuje na internetu jejich seznam podle vybraných oblastí a uvádí možnosti preventivní ochrany. Takže první kroky by měly vést na hygienickou stanici, a to alespoň tři měsíce před plánovaným odjezdem! Je totiž potřeba počítat s tím, že očkovací kúra trvá týdny, často i měsíce. Podle toho, kam se chystáte, vám lékaři přesně stanoví povinné i doporučené očkování a dají instrukce, kterými byste se měli řídit.
Spolehlivá ochrana před všemi nákazami ale neexistuje, proto je důležité dodržovat určité zásady a tím snížit riziko infekce. Především je třeba se účinnými repelenty a moskytiérami chránit před komáry a jiným bodavým hmyzem, omezit pohyb po setmění a chránit tělo oblečením s dlouhými rukávy i nohavicemi. Důležité je také důsledně dbát na hygienické zásady, nepít nekontrolovanou vodu, ale zároveň předejít dehydrataci, dávat si pozor i na ovoce, i když vím, že je často těžké mu odolat. Já vždycky opakuji známou radu: co nejde oloupat, raději vyhodit. A pak radím všem cestovatelům, aby si šest týdnů po návratu nechali provést parazitární vyšetření a vždy, pokud se i po letech objeví horečka, upozornili lékaře na svůj dřívější pobyt v ohrožených oblastech. Pokud včas zjistíme, že jde o nějakou nemoc z tropů, dokážeme spolehlivě předejít vážným zdravotním komplikacím.


MUDr. Jiří Špála
se narodil v Praze roku 1954, je vnukem českého malíře Václava Špály. Po absolvování Lékařské fakulty UK v Praze působil na interním oddělení pražské Fakultní nemocnice, později jako odborný asistent na katedře tropické medicíny Fakulty všeobecného lékařství UK. Od roku 1987 je lékařem Infekční kliniky FN Na Bulovce, na oddělení zabývajícím se HIV pozitivními pacienty, je ordinářem AIDS centra a odborným asistentem III. infekční kliniky 1. LF UK. Absolvoval stáž na klinice v Stegelitzu, roční pobyt v Hospital Clínic v Barceloně, sedmiměsíční pobyt v rámci humanitární pomoci v Bolívii (nemocnice v Gunay, v leprosáriu a ústavu tropických chorob), několik měsíců strávil jako lékař v amazonské části Peru a na západní Jávě v Indonésii.

Category: 2004 / 12

Říkali mu I-čou, později Liou-čchiou, jmenoval se taky Tung-fan – „země východních barbarů“. Když o jeho břehy zavadili Portugalci, nadšeně zvolali: Ilha Formosa – překrásný ostrov! Dlouho ho nikdo nenazval jinak. Dnes mu říkáme Taiwan. Kde se označení vzalo? Těžko říct. Snad od domorodých Siraiyů z jihu ostrova. Cizince a návštěvníky označovali slovem taian nebo tayan. Čínské znaky dnešního názvu zároveň vyjadřují „terasový záliv“.
Ostrov s pohnutou historií, kterému se podařil hospodářský zázrak, patří mezi dvacet nejvyspělejších zemí světa. Čína ho přesto dál nazývá odpadlou provincií. Taiwan, neboli oficiálně Čínská republika, by se mohl smát. Taiwanci se ale nesmějí, protože jsou „s velkým bratrem“ stále ve válce. Ne zbraněmi. K přestřelkám dochází na poli diplomatickém. Taiwan přitom chce jediné – aby ostatní státy uznaly jeho suverenitu a nezávislost. S Čínou si ale ruku přece jen podává, když jde o peníze, tedy o byznys. Může se to zdát absurdní, ale právě Taiwan je v kontinentální Číně největším investorem.

Cesta na Taiwan přišla jako blesk z čistého nebe. Rychle a nečekaně. Mohlo za ni pozvání a ne ledajaké. Taiwanská vládní kancelář pro turismus má otevřenou náruč a zve reportéry z celého světa, aby jim představila svůj ostrov, který asi vydrží všechno – tajfuny, zemětřesení i politické ataky, a ukázala, že to je stát se svou minulostí, přítomností i budoucností. Tak se stalo, že se dva reportéři magazínu Koktejl vydali směrem do Asie. Být hostem vlády má své plusy i minusy. O nabitý program máte postaráno, díky němu si ale nemůžete dělat, co chcete, jít tam, kam chcete. Na druhou stranu se zase dostanete tam, kam běžní smrtelníci nemohou. Časem jsme přivykli a objevovali krásy Taiwanu se státním průvodcem. Jmenoval se Jason. Že to nezní moc čínsky? Na Taiwanu je rozšířený zvyk, že ke jménu dostanete ještě jedno – anglické. Dá vám ho třeba učitel ve škole. Takže i když jste v Asii, potkáváte samé Jamesony, Franky, dívky jménem Susan, Jenny nebo Debbie. Poznali jsme slečnu, která si říkala Apple. Nemohla za to její láska k počítačům, nýbrž překlad původního jména. Protože čínština se nevyslovuje snadno, je anglické jméno jedna z věcí, kterou cizinec ocení.
Ale zpět k Jasonovi. Dost se s námi zapotil. Při každém pokusu o dobrou fotku, kdy bylo nutné vyklonit se z okna, jen zaúpěl: „Dangerous.“ Nebezpečné ale bylo v jeho očích téměř veškeré naše konání. Navíc zatímco pro něj bylo důležité, abychom na další schůzku dorazili včas, nebo nejlépe ještě s dostatečným předstihem, my jsme potřebovali po cestě vyfotit pohřební průvod, lidi ve vesnici nebo bambusovou chýši stojící uprostřed pole leknínů.
Být pod ochranou „vyšší moci“ ale má své výhody. Jednu jsme pocítili hned po příletu. Test na SARS nás jako VIP návštěvníky minul. Taiwance totiž strach z této choroby, na niž v minulém roce zemřelo přes sedmdesát lidí, dosud neopustil. Na letištích jsou proto kontroly v neustálé pohotovosti. První případ nemoci SARS se na Taiwanu objevil v dubnu minulého roku. Onemocněla žena, která se vrátila z Číny. Navzdory chorobě se ji podařilo zachránit, i když ze začátku nikdo pořádně nevěděl, co se děje. Vláda v Pekingu se snažila i přes několik úmrtí o nemoci mlčet. Pravda ale vyšla najevo a vypukla panika. Více než dva měsíce každý nosil ochrannou masku. V rodinách, kde se případ nákazy objevil, nevycházeli lidé z domu. I dnes, když má někdo obyčejnou rýmu, vyrazí do práce s rouškou.

ŽIVOT NARUBY
Hodně věcí tady funguje jinak. Třeba když řeknete vtip. Český vtip tu totiž není ani trochu vtipný. Přesvědčili jsme se o tom mnohokrát. Jak známo, ostrov každoročně bojuje s nepříznivými vlivy přírody. V létě přicházejí tajfuny, v zimě zemětřesení. Abychom trochu uvolnili formální atmosféru jedné schůzky, můj kolega pronesl: „Zemětřesení jste už měli, tajfun taky, a teď tu máte nás…“ Průvodce spolu s vládním úředníkem se na sebe s hrůzou podívali. Rychle jsme vysvětlili, že to byl jen „joke“. Podívali se na sebe znovu s viditelnou úlevou a řekli unisono: „Aha, joke.“
Ale i Taiwanci mají smysl pro humor, jen je dost jiný. Zábavou číslo jedna je pro ně karaoke. Nevím, jestli také Taiwan hledá superstar, ale skoro v každém baru to tak vypadá. Zpívají všichni: mladí, staří, movití nebo ti chudší.
Občas jsme si prostě připadali jako návštěvníci z jiné planety. Nejenom jsme tak vypadali, ale také jsme se nechtíc jinak chovali. Rozdíly byly patrné už v drobnostech. Ženy se tu v létě maximálně zahalují, aby se jim sluneční paprsek nedostal ani na kousek kůže. Chcete-li být na Taiwanu krásná, musíte být bílá, nejlépe jako porcelánová panenka. Zatímco u nás si koupíte samoopalovací krém, tady vám nabídnou krém bělicí. Touha po bělosti má ale výhody. Oceníte to třeba na pláži: máte jistotu, že kromě dětí a jejich otců se s vámi ve vlnách nikdo tlačit nebude.
Chcete-li zapadnout do místní společnosti, buďte dochvilní. Taiwanci si na to potrpí a jsou přesnější než švýcarské hodinky. Když přijdete na schůzku pozdě, je evidentní, že dotyčného nerespektujete, a je dost pravděpodobné, že setkání zruší. A přivezte si dost vizitek. Nosí je u sebe každá uklízečka a strašně ráda vás jimi podaruje. Od vás se samozřejmě očekává totéž.

HOREČKA VELKOMĚSTA
V Taipei to žije, ale ten správný šum nastává až v noci. Třímilionová metropole se promění v mraveniště, kde se to hemží lidmi, skútry a pouličními stánky se vším možným. Lidi baví žít venku. Popravdě řečeno, když jsem viděla oprýskané domy kolem, ani se jim nedivím. Taiwanci krásně udržují parky, chrámy, památníky, ve veřejných budovách se leskne každá podlaha, ale obyčejné baráky vypadají neutěšeně. „U nás se každý snaží, aby to měl hezké. Nejen uvnitř, ale i venku. Jsme nadšení kutilové a zahrádkáři,“ vyprávěla jsem Jane, která pracovala v muzeu, něco o naší národní povaze. „To je evropský přístup. Vy si vůbec užíváte víc života. Pro Taiwance je na prvním místě práce. Na nic jiného nemají čas. Ani na sebe, natož na dovolenou,“ řekla mi trochu posmutněle.
Taipei má co nabídnout. Třeba nejvyšší budovu světa. Nese název Taipei 101 a šplhá do nebeské výšky pěti set osmi metrů. Pod špicí na vrcholu, jež měří šedesát metrů, se skrývá sto první podlaží. Za vidění rozhodně stojí i monumentální památník hrdiny Čankajška, centrum světového obchodu, mnoho chrámů a jiných pamětihodností. Lákadlem je ale především Národní palácové muzeum – National Palace Museum. Krásné, rozlehlé a impozantní. Patří do první čtyřky světových muzeí, která schraňují mimořádné exponáty. Je jich tady více než šest set dvacet tisíc. Nás tu nadchly miniatury, na nichž umělci strávili celý život, aby jimi potěšili oko císaře. Úplně se nám zastavil dech při pohledu na jakoby velkou vánoční kouli a pod ní ještě šedesát dalších. Každá vrstva s vyrytými originálními výjevy je naprosto jedinečná, to celé je přitom vyrobeno z jednoho kusu kamene.
Muzeum je skvost. Přesto jsou hlavní zastávkou turistů noční trhy. Deník Taiwan News otiskl výsledky průzkumu, které hovoří jasně: cizinci mají větší zájem o trhy než o kulturní poklady muzea! Zdá se vám to barbarské? Možná ano, ale nikde jinde se nedostanete Taiwancům pod kůži tak jako tady.

NOČNÍ DOBRODRUŽSTVÍ
Proplétali jsme se houfem lidí. Vyhýbali jsme se skútrům a zatoulaným psům. Potkali jsme sice během svého pobytu pár psů i s majitelem, ale to byla spíš náhoda. Psi jsou tady bráni spíš jako u nás slepice – tedy užitková zvířata.
Byla už tma, ale přesto bylo dusno jako v prádelně. Vlhký vzduch občas přivál vůni od některého stánku, kde se zrovna chystala asijská specialita. Taiwan je vyhlášenou kulinářskou destinací a jsou tací, kteří sem jezdí vyloženě za jídlem. Noční trhy jsou výborným místem, kde můžete hodně ochutnat za málo peněz. Když jsem se Jasona zeptala, jestli je něco, co se tady nejí, podíval se na mě dost udiveně. Kromě člověka se tady totiž jí všechno, co se hýbe, kvete a roste. Máte chuť na hada, kachní hlavu, bambus, syrové mušle nebo žábu? Není problém.
Stali jsme se svědky také dost brutální „reality show“. Nebyl na ni pěkný pohled, podobně jako na českou zabijačku. Pod stolem u jedné restaurace se v klecích mačkali hadi. Malí, velcí, trpně oddaní svému osudu. Muž středního věku vypadal celkem sympaticky, než sáhl do klece jako kouzelník do klobouku, hada natáhl, jako kdyby se chtěl rozcvičit, a pak ho vzal kladívkem po hlavě. Nakonec ho nůžtičkami rozpáral. Hadí krev je vzácná. Dělá se z ní nápoj, jenž prý mužům dodává sexuální energii. K mání je i kořalka, v níž jsou hadi naloženi. Vy si musíte vystačit s tabulkou, kde stojí: Hadi, které tu vidíte, nejsou zvířata odchycená v přírodě.
Chtěli jsme si vyčistit hlavu a masáž vypadala jako trefa do černého. Vešli jsme do místnosti, kde lidi předli blahem, křičeli bolestí a zatínali zuby. Dostali jsme kbelík s horkou vodou, do které jsme si po kolena namočili nohy. Vím, že masáž může být i nepříjemná, ale tahle i dost bolela. Masérovy ostré klouby se mi zapichovaly do chodidla. „Au,“ zaúpěla jsem. Za chvíli ale pocity bolesti zmizely. Nakonec jsem odcházela s lehkýma nohama víly.

RÁJ KULINÁŘŮ
Že chceme ostrovy prozkoumat i po kulinářské stránce, jsme dali Jasonovi vědět ještě dříve, než jsme sem přijeli. Protože přání hosta je rozkazem, ujal se tohoto úkolu velmi zodpovědně. Jedli jsme všude a všechno. Čínská kuchyně je široký pojem. Taiwanci tvrdí, že ti nejlepší kuchaři přišli na ostrov z Číny s Čankajškem v roce 1949. „Znáte pekingskou kachnu? Tak mi věřte, že tady bude lepší než v Pekingu,“ ujišťoval mě Jason. Ne všichni členové výpravy ale měli z kulinářských výletů stejnou radost. Vždycky jsem tvrdila, že nejím jenom koprovou omáčku a krupicovou kaši. Všemožně jsem se snažila, abych to mohla říct i po návratu z Taiwanu.
Můj kolega na tom byl o poznání lépe, neboť má „rybí“ žaludek. Chutnají mu všichni obyvatelé mořské říše. Dokonce i tací, do kterých se Taiwanci moc nehrnou, jako třeba ježovka. Jednou mi to nedalo a zeptala jsem se ho: „Je něco, co vám nechutná?“ Nechal kraba krabem a na chvíli se zamyslel: „Nikdy jsem neměl rád lečo.“
Okusila jsem všechno, ale ne vždy s chutí. Slušnost není pokaždé pohodlná. Tak jsem si dala medúzu nebo mořskou okurku. Chutná jako slizké želé. Je prý ale zaručeně zdravá, neobsahuje žádný cholesterol.
Najdete tu i dost suši barů. Některé vypadají roztomile. Uvnitř místnosti se pohybuje dráha, na které jsou místo vláčků talířky se vším, čemu se dá říkat suši. Kdyby na nich bylo něco jiného, líbilo by se mi tam ještě víc.

BLÍZKÉ DUŠE
Máme je rádi – všechny naše blízké, kteří nám od dětství drží ruku, abychom nespadli. Na ty, o které jsme už přišli, s láskou vzpomínáme. Řeklo by se, že na celém světě je to stejné. Uctívání předků má ale na Taiwanu své zvláštnosti. Hřbitovy připomínají zvláštní miniaturní městečka. Vídáte je v kopcích, na koncích políček, na okrajích vesnic, daleko od pozemských životů. U jednoho hřbitova jsme zastavili a prohlíželi si bohatě zdobené hroby, ukryté ve vysoké trávě. „Než budete fotit, požádejte o dovolení zemřelé,“ upozornil nás Jason.
Hřbitov vypadal, jako by se o něj dlouho nikdo nestaral. Lidé sem přijdou jednou za rok, není to oblíbené výletní místo babiček jako u nás. To ale neznamená, že by Taiwanci své bližní neuctívali. Naopak. V každém domě najdete oltář, kde jim denně zapálí svíčku. Modlí se k nim a prosí je o pomoc a ochranu. Taiwanci si představují „život po životě“ stejně jako ten pozemský. Potřebujete auto, ledničku, pračku? Pak věřte, že tam je budete potřebovat také a tím pádem i peníze. Před chrámy stojí malé věže, ve kterých plápolá oheň. Hází se do nich peníze předkům a také bohům.
Podobně jako my máme Dušičky, na Taiwanu se koná Ghost Festival. Velkolepé oslavy zažijete ve městě Keelung. Legenda praví, že první den v měsíci otevře Hádes brány své říše, takže mrtvé duše mohou uniknout a hodovat ve světě živých. V každém chrámu najdete opulentní hostinu. Nechybí ovoce, květiny, jídlo zabalené v dýmu voňavých tyčinek. Vrcholem oslav je zapálení lampiček, které se vypustí na vodu, aby duše našly cestu k bohatým talířům.
Vždy jsem si myslela, že na onom světě mi bude úplně jedno, jaký je stav mého účtu. Teď je mi jasné, že to může být i jinak.

PLÍCE OSTROVA
Taiwan je bohatý ostrov, to asi každý ví. Málokdo ale tuší, že tenhle kousek světa ukrývá i ohromné přírodní bohatství. Vznikl tektonickou činností. Nejvyšší hoře se tu říká Nefritová, ale je známá i jako Mt. Morrison. Měří 3952 metrů. My jsme to nezkoušeli, ale dostat se na její vrchol prý není tak obtížné. Musíte být samozřejmě v dobré formě a mít patřičné vybavení. Chcete-li se dostat nahoru, je nutné získat povolení, s kterým vám bude přidělen i kvalifikovaný průvodce.
Matka příroda prostě na Taiwanu nezahálela. Chcete se procházet po voňavých loukách, poslouchat v hustých lesích zurčení potůčků nebo pozorovat vodu padající z vodopádů? Račte. Nechybí tu peřeje, skalnaté útesy, rokliny ani pláže s jemným pískem. Vyvinuly se tu i druhy zvířat, které nikde jinde neuvidíte.
Když nám Jason oznámil, že nám ukáže plíce Taipei, trochu jsme netušili, o čem mluví. Jízda trvala si dvacet minut, než jsme se ocitli před branami Yangmingshanu, jednoho ze šesti zdejších unikátních národních parků. Taipeici sem s oblibou prchají před stresem velkoměsta.
K otázce ochrany přírody se zde staví velmi uvědoměle. Přestože jsem měla v parku problém najít koš na odpadky, nikde neležel ani papírek. V záhonu jsem zase našla ceduli s nápisem: Chovejte se ke květinám laskavě. Takový přístup k ekologii samozřejmě přináší plody. Nikde jinde jsem nepotkala tolik dobrovolníků jako tady. Zatímco u nás by tento systém zřejmě zkrachoval, tady dobrovolníky, kteří pracují zadarmo, najdete nejen v parcích, ale i v muzeích a jiných státních zařízeních.
Parkem Yangmingshan nás provázela starší dáma. Měla už stříbrné vlasy, ale sedmdesát let bych jí nehádala. Občas jsem měla problém stačit jejímu tempu. Dřív zastávala vysoký post v bance, ale protože příroda vždycky byla její slabostí, tak si na stará kolena splnila sen.
Ryzí krásu přírody jsme obdivovali i v jiném parku. Na mě zapůsobil přímo magicky a magické je i jeho jméno – Taroko. Největší slávu mu přináší propast z čistého mramoru Taroko Gorge. Parkem se řítí divoká řeka Liwu. Podél ní spatříte i pagody, chrámy a další svatyně. Lidskou rukou tady vznikla i jiná impozantní stavba. Není krásná a na první pohled její význam zřejmě neoceníte, ale vytvořit silnici v terénu plném kaňonů a příkrých stěn byl úkol hodný bohů. Přesto se ho ujal „obyčejný“ kapitán Ting Heng. Za svou troufalost zaplatil životem. Nejen jeho, ale i dalších dvě stě dvanáct mužů zavalily balvany padající z všudypřítomných skal. Dnes jsou považováni za hrdiny.

TAJEMSTVÍ PŮVODU
Na Taiwanu žije téměř dvacet tři milionů obyvatel. Patří mu sedmá příčka mezi nejhustěji zalidněnými zeměmi světa. Ale kdo vlastně jsou obyvatelé Taiwanu? V roce 2000 vytvořilo zdejší centrum pro volební výzkum dotazník, kde se ptalo: Jste Taiwanec? Číňan? Taiwanec i Číňan? Nejvíce lidí se považuje za Taiwance a nejméně za Číňany. Taiwanci jsou přitom potomky Číňanů, kteří přišli na ostrov v různých dobách především z jižní a jihovýchodní Číny. Osidlování Taiwanu přistěhovalci nastalo ve větší míře ve dvanáctém století, kdy čínská pevnina procházela mnoha společenskými a hospodářskými změnami. Obyvatelé ostrova se mezi sebou dále dělí na Jihofuťieňany a Hakky. Kromě toho tady žije deset domorodých kmenů, což je kolem tří set tisíc příslušníků austronéské kultury, která ostrov osídlila již před tisíci lety.
Přístup taiwanské vlády k domorodcům je výjimečný. Být příslušníkem nějakého kmene má dokonce výhody. Třeba to, že student domorodec je zvýhodněn při přijetí na vysokou školu. To je velké plus, protože na Taiwanu vládne silná konkurence, takže vzdělání je pro mladé jednou z priorit. Vláda věnuje domorodcům peníze, za které si stavějí domy, školy a podobně. Samozřejmě si za ně nestavějí chýši po vzoru svých dědů, ale moderní dům s klimatizací. Pravda, obroda domorodé kultury občas zavání kýčem, ale na druhou stranu účel světí prostředky. Návštěva aboriginských vesnic, jak se jim tu říká, připomíná zábavní parky. Mezi kolotoči, lanovkami a jinými atrakcemi najdete modely domů, v nichž žili předci dnešních obyvatel ostrova.
První obyvatelé ostrova po sobě nezanechali žádnou písemnou zmínku. Antropologové se domnívají, že jejich jazyk a gramatika patří do malajsko-polynéské skupiny. Také zvyky, jako tradiční tetování, identické jméno pro otce a syna, lov hlav nepřátel, uctívání duchů či pohřbívání předků uvnitř chýší, se podobají tradicím indonéských ostrovů. Přesto odpověď na otázku, odkud skutečně přišli, není jednoznačná.
Nejnovější výzkumy dokazují, že Taiwan byl osídlen již v dobách pozdního paleolitu. Nejstarší dochované nálezy vznikly před třiceti až patnácti tisíci lety. Nejvíce archeologických nálezů spadá do období neolitu, což znamená stáří kolem pěti tisíc let. Díky nim víme, že lidé už tehdy chovali zvířata, vyráběli keramiku a pěstovali plodiny. Jejich kultura je označována podle největších archeologických nalezišť slovem changping nebo tapenkeng. Ploché sekery, bronzové doplňky, skleněné korálky, červená neglazovaná keramika nám ukazují spojení s Indonésií, kde byly objeveny podobné artefakty. Naopak černá a červená neglazovaná keramika, štípané kamenné nože, hliněné trojnožky nebo kostěné hroty šípů nás přivádí na čínskou pevninu. Mnoho vědců se ale domnívá, že dosud nalezené předměty neprokazují jasné spojení s domorodci žijícími na ostrově dnes.
S jistotou ale víme, že Číňané Taiwan znali ve třetím století našeho letopočtu, kdy království Wu vyslalo na ostrovy ve Východním moři deset tisíc mužů, aby je zmapovali. Jejich úkolem bylo poznání, nikoli kolonizace. Číňané si zaznamenali, že „na ostrově žijí ‘barbaři’, hovoří nesrozumitelně, neumějí psát, loví zvěř a sbírají divoké plody“. Nejstarší historie dějin Taiwanu je plná nezodpovězených otázek, a tak není divu, že na sebe přitahuje značnou pozornost. V roce 2001 bylo v oblasti Taitung, kde žijí lidé kmene Puyuma, otevřeno Národní muzeum prehistorie. Jeho znakem je nefritová náušnice ve tvaru jaguára nalezená v blízkosti muzea. Dosud nikde nebyla podobná ozdoba objevena.

ORCHIDEJOVÝ OSTROV
Nemám ráda malá letadla. Pokaždé mám pocit, že co chvíli spadnou. Dostat se na Orchidejový ostrov ale jinak nešlo. Na palubě nás bylo asi dvacet. Chci zahnat strach a pokouším se myslet na něco pěkného. V duchu jsem si opakovala ten název – Orchidejový ostrov. Už jen ta slova voněla. Přistáli jsme, a pak se stalo něco zvláštního. Dýchlo na mě tajemství starých věků, které tu předávají otcové svým synům, aby je i oni mohli předat dalším generacím. Vítejte na ostrově, kde domorodá kultura nepřežívá, ale žije.
Na letišti nás čekal místní průvodce. Taiwanec to nebyl. Byl menší a tmavší a hned mě zmátl. „Jsem z kmene Tao,“ představil se. Já jsem ale přijela s tím, že tady žijí lidé kmene Yami, staví pěkně zdobené kánoe, malují na ně i oči, aby loď včas zahlédla potravu, protože ryby jsou pro domorodce důležité. Uctívají je každým rokem během obřadu Létajících ryb. Muži si obléknou tradiční oděv a na hlavu si nasadí zvláštní helmu. Yami jsou také jediným kmenem, který nikdy nevyráběl alkohol ani nezbavoval nepřátele hlav. Nakonec jsem se dozvěděla, že slovem Yami označili tyto lidi historikové. Oni sami se považují za lidi Tao.
Na sobě měl džíny a tričko, u ucha držel mobil. Domorodec k pohledání. Vedro bylo k zalknutí. Příjemné a chladné útočiště nám poskytla jedna z mnoha zdejších jeskyní. Dřív v nich prý lidé žili, dnes sem jezdí na piknik. Na kamenech zářily červené kříže. Víru Kristovu sem přinesli před padesáti lety misionáři ze Švýcarska.
Přesto ani misionáři, ani civilizace nezahubili původní kulturu. Místní žijí tak, jak chtějí. Mají několik obydlí. V létě využívají venkovní chýše, kde se schovávají před prudkým sluncem. V zimě zase sejdou po úzkých schůdcích kousek pod zem, kde mají další příbytek. Uzoučké kamenné schody slouží proti zlodějům, špatně se po nich utíká.
Byli jsme pozváni na oběd. Před domem pobíhali psi a vykrmení pašíci. Hledali stín. Šla jsem na toaletu. Vana, zrcadlo, pračka jako doma. Stěny hlavního pokoje byly vyzdobeny pěknými domorodými kresbami – vytvořil je zeť našeho hostitele. Jinak tu nechyběl telefon ani jiné vymoženosti. A všude hejna much. Čím víc je člověk odháněl, tím více provokovaly. Nezbylo než se s nimi podělit o jídlo. Samé ryby a přesolené potvory z moře.
Chystali jsme se k odjezdu. Jason se ještě o něčem dohadoval s domorodcem, pak vytáhl peněženku a já si všimla, že hostitel chtěl za svou pohostinnost přesně tři sta eur. Pak nám spokojeně mával na rozloučenou. Místo bederní roušky už měl ale na sobě tričko a ošuntělé džíny.

ÚTĚK PŘED RANANIM
Do odjezdu chyběly už jen dva dny. Těšila jsem se na vůni svíčkové a až mě doma uvítají kopce Českého středohoří. Z rozjímání mě vyvedl Jason. Rozevřel noviny a ukázal prstem na fotografii, která zobrazovala zuřící tajfun. „Na Taiwan se žene Rananim!“ vyhrkl ze sebe. „Kdo?“ zeptala jsem se dost naivně a doufala, že jde třeba o politické hnutí podivného názvu. „No přece tajfun,“ vysvětlil mi dost jasně, o koho jde. V krku se mi zasekl rohlík s marmeládou, který jsem do té chvíle s chutí přežvykovala. Jason si zatím nabral plný talíř jídla a s ním se vrátil jeho smysl pro humor. „Ale neboj, třeba se ještě otočí a půjde na Japonce,“ snažil se mě uklidnit. Emoce jsem zahnala do kouta a mozek pracoval jen na racionálních vlnách.
Rananim naštěstí neměl dost síly, aby ofoukl celý ostrov, tak mu stačilo polechtat jen severní výběžek.

Taiwan si buď zamilujete, nebo ho nepochopíte, stejně jako cigarety s názvem Dlouhověkost, které seženete v každé trafice. V zenovém klášteře mi mnich vyprávěl, že nemůžeme zabít živou bytost, protože v každé žije kus Buddhy. Pomatená vlaštovka, která nemohla najít cestu z kláštera, ho ale nechávala v klidu. Máme se vzdát světských radostí a jiných civilizačních vymožeností, abychom se zbavili utrpení, které nám přinášejí. Přitom klášter Chung Tai Zen Monastery, v němž žije, je supermoderním dílem. Mnichům k životu nic nechybí – auta, mobily ani výtahy, kterými se přesouvají mezi jednotlivými patry tohoto duchovního mrakodrapu. Původně jsme chtěli v klášteře rozjímat, ale uprostřed blýskavých soch nás to opustilo. Mnich přesto pravil: „Jsou dobré a špatné touhy. Stejně jako voda vás ponesou, nebo utopí.“
Taiwanci tvrdí, že jejich ostrov se dotkne vašeho srdce. To se určitě stane. Buď z toho vznikne láska na chvíli, nebo na celý život.


Tao očima marťanského fotografa
napsal Josef Formánek

Často mívám pochybnosti. I o sobě. Jak ale přiletím do jiné země, jsem opět NIKDO, nový list papíru, prázdný obličej. Astrologové by vám o tom pověděli svoje, jak je místo, ve kterém trávíte čas, pro život důležité. Nevěřím jim ani slovo, ale ta možnost žít znovu od začátku aspoň na chvíli je pravdivá. Taiwan mě změnil i fyzicky. Dozvěděl jsem se, že mám příliš dlouhý nos a že jsem krásně vysoký a bílý. Mimo to i příliš neukázněný. Jak jinak si vysvětlit mé smrkání na veřejnosti, kdy se po mně vždy ohlédla celá ulice nebo restaurace? Nadto jsem si uvědomil, že jsem špatný strávník, neboť jídlo nevychutnávám srkáním, mlaskáním a krkáním.
Taky jsem zádumčivý. Šestiproudé ucpané dálnice mě naplňovaly tichem a prázdnotou víc než honosný a mnichy přeplněný největší zenový chrám na světě. Spoustě věcí nerozumím, ale umím se radovat jako dítě. Třeba z barevných neonů a teplých vzdechů ještě ze dne vyhřáté Taipei, pomalu se ukládající ke spánku, zatímco filipínští a pákistánští dělníci jdou na noční do továrny na všechno s vizitkou „made in Taiwan“.
Nemohu usnout na hotelovém pokoji. Na otázku po nejlepším suvenýru odtud mi zdvořilá pokojská pokorně odpoví, že je to notebook. Beru si od ní led, chladím si whisku a píšu všem domů, neb nemůžu spát, že si tu připadám jak Marťan. Od Gábiny Osvaldové mi přijde několikanásobná SMS: „Nádherná příroda uprostřed, vopičky, strašná humidita, když se zvedne žlutej příkrov, přijde tajfun. Taiwan. Každý zvíře je pro ně jen jídlo. Já tam byla dost dlouho. Pít se nedá ani ta kořalka s jelenem. Málem jsem tam zešílela. Smějou se, ale úplně jinejm věcem. Děkuju se řekne sije sije. Žádný sej sej. Prosím bukaci. Svý mrtvý pohřbívaj na konci políček. Tomu rozumím. Maj krásný bílý cukrový hroby. Doufám, že najdeš tu ulici, kde maj všechno, co je zakázaný. Dost se tam krade. Za ní jsou bordely. Ještě si přeješ citovat? Taky maj svátek, kdy obětujou peníze pro zemřelé předky. Ale pálej falešný. Takže těm mrtvejm naserou. Kouř z papírků. Ale dobře to vypadá. Gábina.“
Ráno mě probudí hluk statisíců skútrů, na kterých jedou Taiwanci po mnohaúrovňových dálnicích do práce. Tři plné magistrály nad sebou se křižují v jednom bodě. Všemi směry jedou lidé na skútrech a kličkují mezi auty. Nikdo netroubí. Na zrcátkách aut se houpe obrázek spočinutého a usměvavého Buddhy.
Než vyjedeme z Taipei, míjíme fabriky, kouzelné zahrady se zlatými rybkami a zakrslými stromy. Mrakodrapy, šedé špinavé ulice, taoistické chrámy, kde je místo i pro Buddhu. Princip tao je jednoduše krásný. Tao je jako řeka. Pluj s ní, energií, podstatou. Využij proudu, buď v harmonii.
Vzpomněl jsem si na to na ostrově Kinmen ležícím kousek od kontinentální Číny, ze které uprchl Čankajšek se svými věrnými na Taiwan. Donedávna doslova pršely na Kinmen z uraženého kontinentu bomby. Stovky, tisíce. Se smrtícím obsahem nebo propagandistickými letáky. Spousta místních raději odešla na Taiwan. Jen jeden člověk poznal sílu řeky. Nebojoval s ní, neutíkal, ale využil jejího proudu. Z bomb začal po válce, kdy byl nedostatek železa, dělat nože, neboť ocel bomb byla prvotřídní. Utopíme je v krvi, mysleli si soudruzi na druhé straně. Netušili, že maestro Wu, o kterém točily reportáže snad už všechny světové stanice včetně CNN, přemění špatné v dobré. Jeho syn mi ze zrezivělého torpédovitého tvaru vykoval a zbrousil krásný, ostrý a třpytivý nůž na suši. Věděl, o co jde, protože suši tu zdomácnělo pro změnu díky Japoncům, kteří Taiwan a přilehlé ostrovy okupovali zase v jiné válce, té druhé světové.
Suši miluji pro jeho barvy, chuť, lehkost a fantazii. Taky proto, že mi tolik připomíná tibetskou mandalu, geometrický obraz z barevného písku, který několik dní buddhističtí mniši opatrně skládají zrníčko po zrníčku, aby ho potom v jednom okamžiku rozmetali. Pomíjivost. Takové je i suši. Děláte ho třeba čtyři hodiny, jako hold pro kamarády, ozdobíte chryzantémou, jednotlivá různě barevná sousta skládáte do obrazců. A oni ten obraz během pár minut promění v jatka, orgie vůní, barev a chutí. Nejlepší na suši je ježovka. Klidně i samotná. Rozlomíte a syrovou ji lžičkou vyberete. Ta nažloutlá hmota je na stupnici lahodnosti od 1 do 10 na nejvyšší příčce. Výborný, i když to není suši, je lotosový květ. Dá se připravit na spoustu způsobů, třeba jako polévka nebo závitek. Skvělí byli také nasolení krabi na Orchid Islandu, kde žijí zřejmě nejvíce zachovalí původní obyvatelé, které nedokázala zpacifikovat ani několikátá čínská vlna imigrantů, ani pohodlí civilizace. Každá rodina kmene Yami má tři domy. Jeden na zimu, který vypadá asi jako zemljanka. Ten na jaro a podzim je regulérní chýše a ten na léto je jen takový posed na metrových kůlech bez stěn, pouze s palmovou stříškou. Dnes od taiwanské vlády, která si jako jedna z mála podobných institucí uvědomuje důležitost původních obyvatel už kvůli historii, turistům i kořenům, dostávají obyvatelé ostrova peněžní příspěvky na obrodu původní kultury.
A tak na Orchidejovém ostrově najdete klimatizované vily, ke kterým si místní přistavěli své letní příbytky. Tam je najdete, stejně jako před padesáti lety, kdy sem přišli misionáři, klábosit pod palmovou střechou. Za úplatu jsme se mohli podívat do jednoho z původních zimních domů. A tam mezi očouzenými zvířecími lebkami, řezbami, luky a šípy, ale také moderním větrákem a stříbrnou televizí nám v domě svých rodičů jeden muž ukazoval bojový štít z proutí. Ze stejného materiálu měl i vestu a helmu. Požádal jsem ho, aby si ji pro focení oblékl. Učinil tak, ale vzápětí si ji rychle sundal a polekaně odložil. Prosil mě, ať ho už nefotím, že to je špatné znamení, že udělal chybu. Obléci si brnění v době míru prý může přinést válku nejen jeho rodině, ale celé vesnici. Na ten zážitek, na ty jeho oči nikdy nezapomenu. Jak se najednou roztěkaly, jako by uviděly minulé nepřátele z jiných vesnic, kteří proti obráncům vrhali kameny. Vzpomínám si, jak mu, než sundal přilbu, ztvrdly rysy a já v tu chvíli uviděl ostrov takový, jaký byl. Potom mobilem volal své ženě, že udělal chybu a že asi přijdou zlí duchové.
Při cestě zpátky do Taipei jsme se zastavili v malé dílně, kde vyráběli z červených korálů miniatury. Ještě hezčí jsem předtím viděl vyřezané z korálů i ze slonoviny v Národním palácovém muzeu. V jedné, velké asi jako můj malíček, byly vyryté hory, na nich lidé, vesnice, stromy i meditující mniši. Jako by tam někdo vyryl celý svět. V jednom zlomku okamžiku jsem pocítil obrovské nutkání tu věc vlastnit, dotýkat se jí svými hrubými prsty. Ale pak jsem to ve svém taiwanském životě pochopil. Nemusíme věc vlastnit, abychom se z ní radovali. Je nutné vlastnit svítání? Nebo kropenaté delfíny skáčící nad vlny východního pobřeží? Ne. A tak jsem já, na Taiwanu pravověrný rodilý ufon, zavřel dveře své rakety a odletěl zpátky domů do Čech. Měl přijít tajfun a já už měl stejně Taiwan uložený v hlavě. Lotosové plantáže s lekníny i bambusovými domky. Jako by je ani nepostavil udřený rolník s palmovou přikrývkou hlavy, ale Konfucius, jehož myšlenky a básně si přinesli přistěhovalci s sebou na ostrov, kde okolo monumentálních hor, rozkvetlých květin a motýlů tečou divoké řeky vodopádem do údolí, kde nejsou jen křemíkové čipy, chrámy a korporace, ale i lidé. Ty hory jsou křehké a při zemětřeseních se často zřítí dolů a zatarasí řece cestu. Ale ona je obepluje a míří k moři. A v ní plavou ryby a nejen z těch ryb dělají Taiwanci tisíce nejvybranějších pochoutek. To je život. Radost. Život je tao.


Co byste měli vědět
Na Taiwan potřebujete vízum. Žádejte o něj v Taipeiské kanceláři se sídlem Evropská 33 C, Praha 6, telefon 233 320 606. Za jednorázové vízum zaplatíte 1010 Kč, za skupinové (8 osob) polovinu. Úřední hodiny v konzulárním oddělení: Po-Pá 9.30-11.30, 13.30-16.30 hodin. Letět do Taipei můžete přes Paříž, Amsterdam, Londýn nebo Vídeň. Doba letu je asi 14 hodin. Cena letenky se pohybuje okolo 30 tisíc Kč v ekonomické třídě. Až dorazíte, nařiďte si na hodinkách o osm hodin více. Informace o ubytování najdete na http://taiwan.net.tw nebo na www.hostels.com. Železniční doprava je na velmi dobré úrovni, rychlá, cenově dostupná. Ideální doba pro návštěvu ostrova je podzim nebo jaro, pokud nechcete snášet vysoké letní teploty. Sledujte zprávy o počasí, aby vám tajfun nenarušil pobyt. Očkování se nevyžaduje (přesné informace – Hygienická stanice hl. m. Prahy).
Užitečné kontakty: www.taiwan.net.tw
www.lonelyplanet.com/destinations/north_east_asia/taipeiprosinec 2004

Category: 2004 / 12

Oblast Rass al-Hadd v Ománu označují znalci za největší želví porodnici v Indickém oceáně. Doslovný překlad arabského názvu tohoto téměř neobydleného místa zní: na konci světa. Na písčitých plážích, které omývají vody Arabského moře, kladou noc co noc obří mořské želvy svá vajíčka.

Přijíždíme k plotu z ostnatého drátu a zastavujeme před spuštěnou závorou. V malé budově udílí pokyny rázný úředník: „Sit down!“ velí s tvrdým arabským přízvukem. Poslušně usedáme na židličky, zatímco se mužík s bradkou mračí nad našimi dokumenty. Pozorování mořských želv na Rass al-Hadd organizují místní úřady. Před návštěvou želvích pláží je třeba nejprve požádat prostřednictvím cestovních kanceláří nebo hotelu v Súru o povolení. „O. K.,Ó pronese po chvíli úředník a upozorňuje nás, abychom se nepřibližovali k moři. Začíná se stmívat a želví samice se blíží k pobřeží. Mohli bychom je vyplašit. Ukazuje nám, kde si můžeme postavit stany, a dodává, že průvodce se pro nás zastaví v deset hodin večer.
Místní písčité pláže si ke kladení vajec vybralo pět ze sedmi známých druhů mořských želv. Podél ománského pobřeží táhnoucího se od Musandamu k ománsko-jemenským hranicím se nachází 275 pláží, na kterých každoročně naklade zhruba padesát tisíc želvích samic více než pět milionů vajec. Pláž v Rass al-Hadd je oblíbeným místem karet obrovských, kterým se také říká želva zelená. Ty zde vylézají pravidelně každou noc z mořských vln a do teplého, vlažného písku hloubí hnízda, ze kterých se za šedesát dní po nakladení vajec vyhrabou želví miminka.

NOČNÍ VÝPRAVA
Přesně v deset slyšíme přijíždět terénní automobil. Vyskakuje z něj průvodce, který se představil jako Ahmed, a po krátkém uvítání nás odvádí na necelý kilometr vzdálenou pláž. Cestou se dozvídáme, že želvy sice neslyší, ale zato mají velmi dobrý zrak. Přicházíme na pláž zalitou měsíčním svitem, která měří na délku necelé dva kilometry a je široká okolo osmi set metrů. Celá je poseta asi metr a půl hlubokými a v průměru metr širokými jámami. Nedaleko od nás rozeznáváme obrysy želvích krunýřů. Průvodce nás vybízí, abychom se na chvíli posadili do písku, a sám se vydává na obhlídku.
Slyšíme šumění moře a občas i hlasité oddechnutí. Taky jsme zaslechli dupot, jako by někde kolem nás byli ježci. Zatím jsme v písku rozpoznali tři želvy a další dvě se vynořují z moře. Musíme být velmi opatrní, abychom želvy, hledající vhodné místo ke kladení vajec, nevyplašili. Z tohoto důvodu je také nesmíme fotografovat ani si na ně posvítit baterkou. Proti videokameře nemá nikdo námitky, a tak začínám natáčet záznam, o kterém tuším, že se stane mým nejcennějším dokumentem.
Po několika minutách čekání nás průvodce vede k želvě, která právě nakladla vajíčka a po namáhavé práci si tu a tam hlasitě oddechne. Nádherné, asi metr a půl dlouhé zvíře funí přímo před námi. Průvodce želvu něžně hladí po hlavě a pobízí nás, ať si ji pohladíme také. „Tyhle želvy nekoušou,“ ujišťuje nás. Dodává ale, že v průběhu května a června je nebezpečné koupat se v okolních vodách, neboť želví samci právě oplodňují samice a hrozí nebezpečí, že by nás, vetřelce, mohli pokousat.
Průvodcovy dlouhé prsty opatrně čistí želví oči od písku a Ahmed pokračuje ve vyprávění historkou o námořnících, kteří si za dávných časů mysleli, že želvy jsou citlivé stejně jako lidé, protože někdy pláčí. Želvy ve skutečnosti nepláčí. To jim jen občas vyteče z očí malé množství vody, které z organismu vyplavuje sůl a přitom zbavuje zrak písku.
Potom si náš průvodce sedl do písku vedle želvy a názorně nám vysvětloval, jak se hloubí želví hnízda. Želvy nejprve pomocí předních končetin vyhrabou krouživými pohyby přes metr a půl hlubokou jámu, a když se v ní téměř ztrácejí, začnou zadními končetinami hloubit prostor, do kterého později nakladou okolo stovky vajíček. Ta potom zadními končetinami zahrnou pískem a popolezou asi tři metry, aby vyhloubily novou jámu. Tato falešná jáma má zmást lišky, velké milovnice želvích vajec.

ZÁZRAK ZROZENÍ
Želva si znovu hlasitě oddechla, jako by nám potvrzovala, jak se nadřela. Pak vydala podivný zvuk, nadzvedla se a poposunula asi o deset centimetrů, potom si znovu mohutně odfoukla a klesla k zemi. Není se čemu divit, v dospělosti váží mořské želvy až sto šedesát kilogramů.
Jak jsme tak drbali spokojenou želvu za očima, protože žádné uši tohle hluché stvoření nemá, najednou se docela blízko mé ruky začala na svět klubat želvička. Nejprve vykoukla hlavička, pak jedna a druhá ploutvička, v mžiku se ze země vyhrabalo asi pěticentimetrové stvoření a za ním se na svět hrnula další a další želví mláďata. Mohlo jich být asi třicet.
Zavolali jsme na průvodce a ten nás poprosil, abychom mu pomohli sbírat. Dával si je do zástěry uvázané kolem pasu a pospíchal s nimi k moři. Kousek od vody je vypustil na zem, stoupnul si do vody a posvítil na želvičky baterkou. Ty se poslušně hrnuly za světlem a mizely v moři.
Malé želvy mají mnoho přirozených nepřátel. Mlsné lišky, které číhají v blízkých skalách, kraby, kteří si rádi pochutnávají na čerstvě nakladených vajíčkách. Za denního světla se z právě vylíhnutých želviček pádících do moře stávají oběti mořských ptáků, jsou snadnou kořistí. A tak postupně mořské želvy vymírají.
Vrátili jsme se na pláž, opatrně jsme kličkovali mezi dvaceti želvami, které hloubily jámy, a po chvilce jsme mohli spatřit to, na co jsme se nejvíc těšili. Průvodce našel želvu, která právě začala klást vajíčka. Opatrně jsme k ní přiklekli a ohromeně se dívali na bílá vajíčka velikosti pingpongového míčku, jak hlasitě padají do hnízda. Bing. Bong. Právě na tuhle chvíli čekají lišky. Připlíží se zezadu k želvě a ještě teplá vajíčka spořádají. Teď jsme ovšem okolo želvy my, a tak se dvě lišky, jejichž oči svítí ve tmě, drží bezpečně stranou.
Průvodce upozorňoval hlavně děti, aby se vajíček nedotýkaly, neboť pouhé dotknutí se jednoho vajíčka může zahubit život ve všech ostatních. O tom, jestli se narodí želví sameček či samička, rozhoduje to, jak daleko od moře želva vajíčka naklade. Jestliže vyhloubí hnízdo blízko vody, kde je teplo a teplota písku nižší, narodí se za šedesát dní po nakladení samečci, z vajíček nakladených asi sto metrů od mořské hladiny se vylíhnou samičky a z těch uprostřed se líhnou želvy obou pohlaví.

ČASNÉ LOUČENÍ
Byla skoro půlnoc, když jsme se rozloučili s pláží ozářenou měsíčním svitem. Natáhli jsme si budík na pátou hodinu a nedočkaví rána jsme se zavrtali do spacáku.
V pět hodin ráno byla všude kolem nás ještě černočerná tma. Na nebi zářily tisíce hvězd. Venku bylo příjemně. Teplota vzduchu neklesla přes celou noc pod 25 stupňů Celsia. Ještě za tmy jsme dorazili na naši teď už důvěrně známou pláž. Vyzbrojeni fotoaparáty, které teď už nemohly napáchat žádnou škodu, jsme nedočkavě pátrali po želvách, co se ještě nestihly vrátit do moře. Měli jsme štěstí. Na pláži jich odpočívalo šest. Začalo se rozednívat.
Děti se rozeběhly po pláži, aby do kyblíku s vodou nasbíraly želví mláďata. Slíbili jsme v noci našemu průvodci, že mu je ráno přineseme do kanceláře. Přes den jsou želvičky v největším ohrožení. K pláži se slétají hejna ptáků, na kraji moře číhají velcí korýši. Lišky pobíhaly po skalách vzdálených pouhých pár metrů.
Na obzoru zazářila oranžovorůžová barva, která postupně zlátla. V naprostém tichu jsme sledovali jeden z nejkrásnějších východů slunce. Pláž se zalila zlatavým světlem a želvy pomalu táhly své těžké krunýře k vodě. Seděli jsme na břehu sytě modrého moře a smutně jsme se loučili s krásnými zvířaty, která postupně mizela ve vlnách Indického oceánu. Bylo téměř šest hodin ráno.


Kareta obrovská (Chelonia mydas)
Tato želva obývá v několika poddruzích celosvětová tropická a subtropická moře. Hlava a ploutve jsou olivově zelené, hřbetní krunýř (carapax) je temně zelený až hnědý a břišní (plastron) má žlutavou až oranžovou barvu. Zpočátku jsou všežravé, později se z nich stávají vegetariáni, kteří na podmořských útesech spásají chaluhy a řasy. Občas si jídelníček zpestří medúzou. Při dlouhých migračních cestách, které dosahují i několika tisíc kilometrů, se mimo jiné řídí „magnetickým smyslem“. Hnízda, do nichž samice kladou vejce, se nacházejí v pískových plážích osmdesáti zemí světa. I přes toto na první pohled velké množství je kareta obrovská zařazena mezi ohrožené (a některé populace mezi kriticky ohrožené) druhy.
napsal Topí Pigula ŽELVY V OMÁNU
– na ománském pobřeží klade vejce devadesát procent želvích samic žijících v Indickém oceáně, každoročně se na zdejších plážích vynoří z vody padesát až šedesát tisíc želv několika druhů, které nakladou více než půl milionu vajec
– pohlavní dospělosti se želvy dožívají ve třiceti až padesáti letech, což závisí na kvalitě jejich jídelníčku
– želvy se živí hlavně řasami a chaluhami, ale také sardinkami a medúzami
– v dospělosti váží 136 až 158 kilogramů
– největším nepřítelem těchto desítky milionů let starých zvířat, jež přežila drastické změny přírodního prostředí, změny podnebí i pohyb pevnin, je člověk; želvy zabíjí kvůli tuku, který obsahuje léčivé látky, kůži a krunýři sloužícímu k výrobě luxusního zboží, masu, které je v mnoha zemích považováno za kulinářskou specialitu
– přirozenými nepřáteli jsou lišky, krabi, mořští ptáci a masožravé ryby
– zbytečnými nepřáteli jsou igelitové pytlíky a tašky pohozené na plážích a plovoucí v moři – želvy si je pletou s medúzami a po jejich pozření hynou
– želví samice naklade vajíčka během jednoho roku celkem třikrát, následuje čtyřletá přestávka a cyklus se opakuje
– do jednoho hnízda naklade želva 100 až 140 vajec
– mořské želvy kladou vajíčka v průběhu celého roku, hlavní sezona ovšem začíná v červnu a končí v prosinci
– nejlepší čas pro pozorování kladení vajec je od 20 do 24 hodin
– z tisíce nakladených vajíček se dospělosti dožije pouze jedna až dvě želvy
napsala Simona Hejlová

Category: 2004 / 12

„Na Maledivy jsem jel především kvůli mantám a musím říci, že setkání s nimi dodnes patří k mým nezapomenutelným podmořským zážitkům,“ říká Jaroslav Hejzlar, profesionální fotograf, který se potápěním zabývá už řadu let a snímky pořizuje také pod vodou. „V rozpětí až čtyřmetroví obři se nám dlouhé minuty vznášeli pár centimetrů nad hlavami bez známky strachu z lidí a náš pobyt pod vodou limitoval pouze vzduch v láhvích,“ uvedl.

Právě Maledivy jsou vyhledávanou oblastí pro příznivce tohoto sportu. Voda je tu mimořádně teplá – 29 stupňů, čistá a pod mořskou hladinou se skrývá nádherný svět barev a tvarů. Ale největším tahákem je tu právě úžasný rejnok obrovský neboli manta, dodnes záhadné zvíře příbuzné žralokům. Připomíná obřího letícího ptáka, protože má ploché tělo a široké prsní ploutve podobné křídlům. Na rozdíl od žraloka, který má spíše tužší kůži, je měkký a hladký. A právě na Maledivách jsou obří rejnoci mimořádně krotcí. Na rozdíl třeba od Rudého moře je tu setkání s nimi doslova dotekové. Teplá voda navíc umožňuje potápěčům obléknout si jen lehký neopren a tím mít ve vodě pocit volnosti, umocněný ještě bezprostředním pobytem vedle monstrózních zvířat.
„Velmi pravděpodobné je ale setkání i se žralokem velrybím, běžní tady jsou také útesoví žraloci a ohromné želvy,“ dodává Hejzlar.
Maledivy jsou ale vhodné i pro ty, kteří se vybaví pouze šnorchlem. Svět korálových útesů se zde totiž nachází hned pod hladinou a navíc pláže jsou tu až kýčovitě bělostné. Jak upozornil Hejzlar, také na Maledivách existuje možnost nahlédnout pod hladinu s přístrojem za doprovodu zkušeného instruktora. „Potápěčskou licenci ale doporučuji udělat si v našich podmínkách. Je to většinou podstatně delší a náročnější, ale také poctivější, s pevnějšími základy, žádné rychlokvašení,“ míní.
Pro potápění na Maledivách je ideální únor až březen, kdy zde není období dešťů. Tomu ale odpovídají i ceny – jsou v tuto dobu nejvyšší.

Category: 2004 / 12

Pokud se o nosorožcích hovoří jako o velmi ohrožených zvířatech, kterým dávají zoologické zahrady ještě určitou šanci na záchranu, pak to potvrzuje samička nosorožce dvourohého neboli černého (Diceros bicornis) v královédvorské zoologické zahradě.
Deborah přišla na svět 11. září 2004 po březosti, která trvala 464 dní, tedy více jak rok a tři měsíce. Matkou je desetiletá samice Jiddah a otcem měl být původně samec Sauron, protože byl pro ni z pohledu genetiky ideální partner. Člověk míní, vývoj událostí leccos změní. Obě zvířata byla stejně stará a vyrůstala spolu. Když ale obě před čtyřmi lety pohlavně dospěla, strhla se mezi nimi vážná potyčka, takže musela být nakonec oddělena. Jiddah ze šarvátky vyvázla s řadou šrámů a rok jí trvalo, než se dala do pořádku. Ze Saurona ale měla panickou hrůzu.
„Rozhodli jsme se, že se tedy pokusíme její strach překonat, i když jsme si nebyli jisti, zda se to vůbec podaří,“ uvedla Kristina Tomášová, zooložka zahrady.
Na podzim roku 2001 proto začali seznamovat Jiddah se starším samcem Jimmem. Zpočátku měla obě zvířata možnost krátkodobého chráněného kontaktu přes bariéru, kterou tvořilo pevné trubkové hrazení. Kontakt se postupně prodlužoval, a teprve když dokázala vedle sebe žít v klidu v sousedních stájích, bylo možné pokračovat. Na jaře 2002 byla Jiddah nejprve umístěna do výběhu se starší samicí Sali a společně s ní ji ošetřovatelé dál opatrně seznamovali s Jimmem. Ostatně Jimm a Sali se dlouho dobře znali, protože mají už pět mláďat. Sali se tak stala jakousi kmotrou Jiddah – mírnila její strach ze samce a odvracela hrozící potyčky. Po několika měsících už sice pobývali všichni tři ve výběhu spolu, Jiddah však stále měla z Jimma strach a nedovolila, aby se k ní přiblížil. Až na jaře roku 2003 došlo k prvnímu páření a samice zabřezla již při druhém spojení zhruba o tři týdny později.
Před očekávaným porodem byla Jiddah umístěna do zvláštního boxu s průmyslovou kamerou. Chování matky tak bylo možné dvacet čtyři hodin denně pozorovat na monitoru v místnosti ošetřovatele, aniž by byla rušena. Přesto přišly horké chvilky.
V pátek odpoledne 10. září se projevily známky blížícího se porodu. Samice byla neklidná, hodně přecházela. Mládě se nakonec narodilo ráno ve tři čtvrtě na čtyři. Bylo čilé a za necelé dvě hodiny se postavilo na nohy a zkusilo první krůčky. Jenže matka byla dál neklidná, neustále přecházela sem tam po stáji. Mládě tak mělo problémy najít struk a poprvé se napít mateřského mléka, což je pro ně mimořádně důležité. Teprve odpoledne se mláděti podařilo poprvé se napít a situace se postupně lepšila. O matku a mládě se nepřetržitě po dobu čtyřiceti hodin společně se zooložkou Kristinou Tomášovou střídavě starali tři zkušení ošetřovatelé.
Při narození mládě vážilo kolem třiceti kilogramů, pokud vše probíhá dobře, nosorožec přibývá v prvním roce života denně asi o kilogram. Dospělí jedinci váží osm set až tisíc tři sta kilogramů.
Po Emě, která se tu narodila v listopadu 2002, je nová samička už sedmadvacátým mládětem černého nosorožce, které od roku 1971 přišlo na svět ve Dvoře Králové. I když tento počet vyznívá optimisticky, další čísla už znějí mnohem smutněji. Pokles stavů nosorožců dvourohých byl totiž neuvěřitelně rychlý. V roce 1960 jich v Africe žilo ještě okolo sta tisíc, rok 2000 však přežila pouhá tři procenta, tedy 3100 jedinců. Evropské zoologické zahrady se věnují chovu východoafrického poddruhu (celkem jsou poddruhy čtyři), z kterého v přírodě žije posledních pět set kusů. Zoologické zahrady celého světa chovají dvě stě deset zvířat, z toho třetinu na třinácti místech Evropy. Nosorožci dvourozí patří k druhům, které je velmi obtížné chovat, a proto se jej podařilo rozmnožit zatím pouze v osmi evropských ZOO.

Categories: 2004 / 09, 2004 / 12

Poslední oficiální kolonie malomocných v Evropě byla na řeckém ostrově Spinalonga. Praktiky podobné středověkým tu úspěšně fungovaly až do roku 1957! Násilná internace, důsledná izolace a zvláště v počátcích vzniku kolonie nepředstavitelně těžké životní podmínky učinily z tohoto kousku země na více než padesát let ostrov živých mrtvých…
Historie malého ostrova vždy úzce souvisela s událostmi na blízké Krétě. Ta se počátkem 13. století stala majetkem Benátčanů, kteří ve městě ležícím v ústí zálivu Mirabello ke své obraně postupně vybudovali řadu opevnění, považovaných ve své době za nedobytná. Základní kámen zdejší pevnosti však byl překvapivě položen až roku 1579, takže zřejmě v době příchodu Benátčanů na Spinalonze již existovalo jiné, starší opevnění, považované za dostatečnou záruku ochrany.
Tvrzení o nedobytnosti benátských pevností vyvrátili Turci, kteří v roce 1645 zaútočili na Krétu a postupně ji dobyli. Nejdéle, sedmdesát let, jejich útokům odolávala právě Spinalonga, nakonec však podlehla i ona. Vojáci za sebou zanechali trosky benátské pevnosti, které turečtí přistěhovalci později využili jako základ pro stavbu svých domů, když se tu postupně usazovali. Svou existenci založili převážně na pašování. Že šlo o činnost veskrze výnosnou, dokazuje rychle stoupající počet obyvatel Spinalongy. Zatímco např. v roce 1830 zde sídlilo kolem osmdesáti muslimských rodin, o padesát let později jejich počet vzrostl již na zhruba jeden tisíc. Konec učinil až rok 1898, kdy Kréta získala autonomii.
Mnoho Turků žijících na Krétě opustilo své domovy téměř ihned, ale většina obyvatel Spinalongy se odmítala výhod pobytu na tomto ostrově vzdát. V roce 1903 ale bylo z rozhodnutí Krétské republiky na Spinalonze zřízeno leprosárium.
Důvodů, proč byla vybrána právě Spinalonga, může být několik. Když pomineme skutečnost, která v rozhodování krétské vlády bezesporu sehrála významnou úlohu – totiž že se tímto způsobem elegantně zbavila nepohodlného tureckého obyvatelstva, můžeme jako další výhodu uvést na jedné straně izolovanost celého území, na druhé jeho poměrně dostupnou polohu, která měla umožnit plynulé zásobování celé kolonie z pobřeží. Následující roky však prokázaly, že skutečnost často vypadala jinak.
Osud malomocných na Krétě až do počátku 20. století vypadal stejně neradostně jako po staletí předtím. Kdokoliv, u koho byla nemoc prokázána, byl ihned exkomunikován ze společnosti a zůstal zcela závislý na pomoci svých příbuzných nebo na charitě. Nakažení obývali jeskyně, v lepším případě si budovali jednoduchá obydlí, ale vždy mimo společenství zdravých lidí.
Zřízení leprosária (výraz vybudování by byl vzhledem k podmínkám, které na Spinalonze panovaly v době příchodu prvních nemocných, příliš nadsazený) v praxi znamenalo jediné – úřady vyhledaly nemocné a často je i násilím odvezly na ostrov. Sice jim slibovaly lepší životní podmínky, ale přinejmenším v prvních letech po zřízení kolonie panovala na ostrově naprosto bezútěšná situace.
Očekávalo se totiž, že si nemocní, kterých sem bylo v prvním sledu dopraveno zhruba čtyři sta, najdou sami mezi troskami benátských a tureckých domů svá obydlí. Nabídka možnosti využít jednu ze zachovalejších budov jako nemocnici pro nejtěžší případy zněla sice lákavě, ale vzhledem k tomu (jak je doloženo), že přinejmenším v prvních čtyřech letech existence kolonie ostrov ani jednou nenavštívil lékař, jednalo se o výhodu dosti pochybnou. Kamenitá a omezená plocha ostrova nebyla vhodná k pěstování plodin a chyběl přirozený zdroj vody, takže nemocní byli zcela odkázáni na dodávky z pevniny. Ty však často vázly, někdy kvůli špatnému počasí, obvykle však kvůli poněkud lhostejnému přístupu úřadů.
Od nemocných a vyděšených lidí, dopravených na ostrov často proti své vůli, se dalo jen stěží očekávat, že budou bez pomoci zvenčí schopni zorganizovat si na Spinalonze svůj život tak, aby byl alespoň trochu důstojný. Malomocní přežívali ze dne na den a zdálo se, že před sebou nemají jinou perspektivu, než pomalou a bolestnou smrt.
Obrat v této beznaději znamenal až příchod nové vlny nemocných, kteří byli z řeckých nemocnic. Jednalo se vesměs o mladé a především vzdělané lidi, mezi kterými byli i kvalifikovaní řemeslníci, učitelé, právníci. Jádro nově příchozích tvořila skupina malomocných z Atén, která v tamní nemocnici krátce před svou deportací na Spinalongu zorganizovala protestní hladovku kvůli nepravidelným dodávkám vody. Tento protest se úřadům podařilo ukončit až za pomoci policie. Už to, že tito nemocní byli schopni zorganizovat akci podobného rozsahu, nasvědčovalo tomu, že jde o zcela jinou skupinu lidí, než byli první obyvatelé Spinalongy.
Po příchodu na ostrov se poměrně záhy pustili do budování důstojnějších obydlí. Využívali pro ně základy a stavební materiál z původních benátských a tureckých domů, a dokonce zřídili na ostrově malý kamenolom.
Nejzávažnější však byl nedostatek vody, protože chyběla nejen na pití, ale i pro běžnou osobní hygienu, která měla pro nemocné klíčový význam. Ačkoliv byla očista těla vždy spojena s velikými bolestmi, bylo časté mytí naprosto nezbytné jako prevence sekundárních infekčních onemocnění, která se kvůli otevřeným vředům na tělech nemocných mohla nerušeně šířit. Noví osadníci proto vyšli z původního benátského modelu zachycování dešťové vody na několika místech ostrova a jejího svedení do nádrží. Zároveň také začali využívat starou tureckou prádelnu, ve které byly pravidelně vyvařovány svršky všech obyvatel ostrova.
I přes tento pokrok však na ostrově, především kvůli místnímu klimatu, nikdy nebyl vody přebytek a občas se zde i kradla. Zlodějkami byly často ženy, které měly na množství vody z hygienických důvodů obvykle vyšší nároky než muži. Aby se tomu zabránilo, byly u nádrží stavěny hlídky, které dbaly na dodržování přísného přídělového systému.
Postupně, krůček po krůčku, se život vyhnanců začal alespoň v některých oblastech běžného života zlepšovat. Přispělo k tomu i vyplácení jakéhosi „důchodu“ od řecké vlády ve výši třiceti drachem měsíčně. V té době se jednalo o docela slušnou, i když nijak vysokou částku, která dokázala i přes obavy z nákazy na ostrov přilákat různé podloudníky, což ostrovanům hodně pomohlo.
Mnoho malomocných ale své peníze raději úzkostlivě šetřilo. Chtěli si tak zajistit alespoň důstojný pohřeb. Na ostrově ovšem dál neexistovala pravidelná lékařská péče a chyběly také nezbytné léky. Častou příčinou smrti byla infekce a šok po nezbytných amputacích končetin, prováděných většinou ve velmi primitivních podmínkách – bez anestetik a mnohdy i čistých obvazů. Vzhledem k povaze lepry byly amputace často jediným způsobem, jak se pokusit nemocnému prodloužit život, a výjimkou nebyli ani postižení, kteří tak postupně přišli o všechny končetiny.
Smrt byla na Spinalonze denní realitou a vzhledem k malé rozloze a skalnatému povrchu ostrova přinášela naléhavou otázku, kam se všemi mrtvými. Pokud si nebožtík za svého života našetřil potřebnou částku, nebo pokud měl příbuzné ochotné uhradit jeho pohřeb, byl uložen na zdejším miniaturním hřbitově do vlastního hrobu. Jinak byl umístěn do společného hrobu, který představovala jakási cementová věž zabudovaná do země. Této „jámě“ ale nakonec neunikl nikdo. Ostatky bohatších nebožtíků totiž byly stejně po čtyřech letech vyjmuty z hrobů a natrvalo umístěny ke všem ostatním, aby uvolnily místo novým mrtvým.
Tato praxe se stala hrůznou tragédií pro dívku, která byla krátce po svém příchodu na ostrov nalezena v bezvědomí a bez přítomnosti lékaře prohlášena za mrtvou. Protože si na ostrov přinesla peníze, byla následující den pohřbena do vlastního hrobu. Po čtyřech letech, když byl hrob otevřen, aby byly ostatky přemístěny, leželo tělo dívky v poloze, z níž se dalo vyčíst, že se v hrobě probrala a marně bojovala o život.
Malomocní na ostrově přesto nevzdávali svůj boj o zlepšení situace a jejich život kvůli bezprostřední hrozbě smrti probíhal možná v mnoha ohledech daleko intenzivněji než v některých společenstvích zdravých lidí. Postupně se kolem vylepšených obydlí začaly objevovat malé zahrádky, trávníky, květiny, ale i drobné domácí zvířectvo. Každý nový příchozí na ostrov byl ostatními přivítán, bylo mu přiděleno obydlí a na základě svých dovedností byl zařazen do každodenního života. Podpora komunity pak pokračovala až do konce jeho života a v té době zde už jen málokdo umíral sám.
Ostrovanům se časem dostalo také duševní útěchy. Na Spinalonze vznikly pravoslavné modlitebny, kde se konaly pravidelné bohoslužby. Ačkoliv se tomu řecké úřady bránily, proběhlo na ostrově také několik svateb, ze kterých vzešla řada dětí. Pokud se dítě po narození jevilo jako zdravé, bylo rodičům odebráno a umístěno ve zvláštním dětském domově v Aténách, kde bylo až do své dospělosti pod dohledem lékařů. Pokud se u něj choroba neprojevila, bylo prohlášeno za zdravé a mohlo se začlenit do normální společnosti.
Další průlom v životě malomocných znamenal rok 1932, kdy byl novým guvernérem Spinalongy jmenován dr. Grammatikakis. Významně se zasloužil o další zlepšení zdejší situace. Zasadil se o výstavbu nových sběrných nádrží na vodu a postaral se, aby byl na Spinalongu dopraven elektrický generátor, díky kterému mohli ostrované využívat elektrickou energii dokonce dříve, než mnozí obyvatelé Kréty. V roce 1937 pak byla na ostrově vybudována nová nemocnice s laboratoří, kterou, pokud to počasí dovolovalo, pravidelně navštěvovali lékaři z pevniny. Přiváželi také zásoby nezbytných léků. Dr. Grammatikakis se také zasadil o vybudování dvou bloků dvoupatrových domů s byty, které od roku 1948 využívali především nově příchozí, neboť starousedlíci většinou dávali přednost vlastnoručně zbudovaným obydlím s drobným hospodářstvím. Každý nový blok měl dvacet čtyři jednolůžkových jednotek a čtyři společné kuchyně. Na ostrově vznikly malé obchůdky zásobované zbožím z Kréty, fungoval tu i holič a kadeřník, pracovali zde drobní řemeslníci. Postupně tu vznikly dokonce i čtyři taverny, z nichž jedna sloužila jako tančírna!
Nemocní také ke konci existence kolonie získali možnost lepšího kontaktu s příbuznými na pevnině. Rodinám, které o to projevily zájem, byly povoleny pravidelné návštěvy. Čas na návštěvy byl ale striktně vymezen a některým nestačil. Je zdokumentován případ ženy, která, aby se již nemusela odloučit od svého nemocného manžela, odebrala partnerovi injekční stříkačkou krev a sama si ji aplikovala. Po čase, když se u ní skutečně projevila lepra, přesídlila na Spinalongu natrvalo.
Kostelíky na ostrově začali využívat ke křtu svých dětí zdraví rodiče z Kréty. Každá osoba nebo i věc opouštějící ostrov však vždy musela projít dezinfekční místností, zřízenou hned u přístavní brány. Pravidlo, že malomocní nesmějí z ostrova odejít, se však dál striktně dodržovalo.
Někteří nemocní ale psychicky špatně snášeli nedostatek zpráv o svých blízkých a pak se snažili utéci. Využívali k tomu noci a k překonání moře, které je dělilo od pevniny, používali dřevěné koupací vany. Většinou se pak ale sami po několika dnech dobrovolně vraceli zpět na Spinalongu. Výsledkem ale nakonec bylo, že úřady nechaly vany zkonfiskovat.
Zvláštní období zažila Spinalonga během druhé světové války. Na ostrov se příliš nehrnula ani německá armáda. Pouze rozestavěla stráže na pobřeží Kréty, které měly zabránit přístupu malomocných na pevninu. Kromě jediného incidentu, při kterém byl při pokusu o útěk zastřelen muž, válka Spinalongu v podstatě minula.
Roky existence kolonie malomocných na Spinalonze prokázaly neuvěřitelnou sílu a odhodlání jejích členů. Dokonce si vydávali vlastní noviny Satire, které humornou formou informovaly o událostech na ostrově. V jedné z taveren se pořádala také loutkoherecká představení karagiosi a bylo zde také zřízeno kino. Na ostrově vznikla divadelní skupina, která pořádala každý měsíc představení, jichž se účastnili jak obyvatelé Spinalongy, tak i návštěvníci z pevniny.
V roce 1954 padlo rozhodnutí řecké vlády tuto poslední oficiální kolonii malomocných v Evropě zrušit a vrátit nemocné do nemocnic. Tak, jako se první obyvatelé Spinalongy bránili své násilné internaci, mnozí z nich odmítali opustit místo, na kterém si po letech úsilí vybudovali nový domov. Posledních třicet malomocných tak ze Spinalongy definitivně odešlo až v roce 1957. Jejich další osudy se pak vyvíjely nezávisle na sobě. U mnohých se stopy ztrácejí brzy poté, co Spinalongu opustili, o některých je bezpečně doloženo, že se jim (i díky novým, účinnějším metodám léčby) podařilo vybudovat si slušnou existenci mezi zdravou populací a některým dokonce založit rodiny.
Dnes je Spinalonga jednou z nejznámějších turistických atrakcí Kréty. Denně sem z blízké Eloundy či nedalekého Agios Nicholaos přijíždějí desítky výletních lodí, které sem přivážejí stovky návštěvníků z celého světa. Na prašné cestě lemující ostrůvek se pachtí zpocení lidé, cvakají fotoaparáty a překřikují se průvodci, a jedinečná atmosféra tohoto místa se tak zcela vytrácí. Snad jen ten, kdo se sem vydá brzy ráno nebo vpodvečer, se může zaposlouchat do ticha mezi rozvalinami někdejších domovů malomocných, které narušuje pouze všudypřítomný zpěv cikád. Možná si pak o životě malomocných na tomto místě udělá lepší představu, než ze sebelepšího výkladu místního průvodce.


Z Velkého lékařského slovníku
Lepra – malomocenství. Onemocnění způsobené bakterií Mycobacterium leprae. Dosud se vyskytuje, a to převážně v tropických oblastech. Vyvíjí se a probíhá velmi dlouho. Postihuje kůži, sliznici a nervy. Na kůži, jež může ztrácet citlivost, se objevují skvrny, které vředovatí a hojí se jizvami. Dochází k výraznému poškození různých částí těla (například ztráta článků prstů)…

Category: 2004 / 12

Kolumbijským velvyslancem ve Vídni je od roku 2002 Rosso José Serrano Cadena, který byl před příchodem na velvyslanectví jednou z nejvlivnějších osob země. Zastával totiž funkci ředitele státní policie a rozbil druhý nejvlivnější drogový kartel v Kolumbii, kartel v Cali. O téhle složité a dlouhotrvající operaci napsal knihu. Dnes před ním stojí další nelehký úkol – přesvědčit turisty, že se Kolumbie nemusejí obávat.

Jste připraveni přivítat ve své zemi turisty?
Kolumbie má své problémy, které nemůže ignorovat, ale situace u nás se neustále zlepšuje. V lednu příštího roku se chystáme pozvat zástupce největších cestovních kanceláří v Evropě do Cartageny, aby viděli reálnou tvář Kolumbie. My jsme připraveni na cestovní ruch a turistům máme co nabídnout – Kolumbie patří mezi nejrozmanitější země na světě.
Přesto do Evropy přicházejí zprávy, které bezpečnost v Kolumbii nestaví právě do příznivého světla.
Jsem si vědom toho, že se o Kolumbii objevuje mnoho informací, které na ni vrhají špatné světlo. Na to mohu reagovat jen tím, že vyzvu, aby se lidé přijeli na vlastní oči přesvědčit, jaká je pravda. A věřím, že každý, kdo k nám přijede, změní názor. Prezident Uribe rozvíjí velký program demokratického rozvoje a spolu s ním i plán bezpečnosti, který umožňuje kontrolovat všechny silnice tak, že se po nich dá volně cestovat – to ještě před několika lety nebylo vůbec možné. Máme zájem na tom, aby lidé, kteří Kolumbii navštíví, s sebou zpět do Evropy přiváželi pozitivní obraz o naší zemi a tím přilákali k návštěvě další turisty. Máme Karibik, pralesy Amazonky a Orinoka, velehory s ledovci, indiánské památky, památky UNESCO, vesničky s překrásnou koloniální architekturou, naší zemí procházejí všechna klimatická pásma. Lidé by se neměli nechat ovlivnit informacemi šířenými některými médii.
Tady nejde jen o média, ale i oficiální informace. Stránky ministerstva zahraničí stále řadí Kolumbii k rizikovým oblastem.
Politici se nechají lehce ovlivnit, ale ti, kteří k nám přijíždějí prožít více než jen týden svého života, mám na mysli zejména zahraniční studenty nebo vědce, zjišťují, že realita je jiná, než se píše. Řekněte mi, která země nemá problémy? V USA nebo ve Španělsku se odehrály teroristické akce s tragickými následky, a také nikdo neříká, že tyto země nebudou navštěvované. Když nahlížíte na Kolumbii, musíte nahlížet zároveň na zbytek světa, v němž dochází ke změnám a který se stále více polarizuje. Násilí roste na celém světě. V rámci OSN existuje řada zemí, které by ze srovnání s Kolumbií vyšly daleko hůře.
Jaká místa v Kolumbii byste turistům doporučil?
Těch je mnoho a já je znám všechna. Pocházím z města Velez v departamentu Santander. Prochodil jsem pralesy v Amazonii, které mě okouzlily a kde jsem strávil pracovně mnoho času. Úžasná je Cartagena, stejně jako celé pobřeží Karibiku. Těžko vyzdvihnout jen několik míst. Máme od každého něco a jsem přesvědčen o tom, že kdo jednou Kolumbii navštíví, tak se do ní zamiluje. Stejně jako do našeho lidu, který je dobrosrdečný a k turistům vstřícný. Ještě před konfliktem měla Kolumbie velice rozvinutý turistický ruch a je tudíž na turisty připravena. Všechny tradiční turistické lokality, jako jsou Cartagena, Santa Marta nebo Bogota, mají vybudovanou infrastrukturu, stejně jako místa, která jsou z hlediska turismu teprve objevována – tady mám na mysli zejména Zonu Cafeteru, oblast pěstování kávy. Tam se rychlým tempem rozvíjí agroturistika.
Mimo jiné zmiňujete pralesy, tedy místo, kde operuje guerilla. Jaké ta představuje pro turisty nebezpečí?
Guerillové jednotky jsou v současnosti kontrolované, už to není jako dřív. Pokud se turisté pohybují ve skupině provázené odpovědnými osobami a jsou vedeni někým, kdo zná místní poměry, nehrozí žádné nebezpečí. Policie má speciální složku pro cestovní ruch, která v turistických oblastech dohlíží na bezpečnost návštěvníků země. V každém hotelu dostanete odborné rady, které vám umožní bezpečný pohyb v zemi.

Category: 2004 / 12

Doma jsme byli čtyři kluci a tři holky. Kolem vesnice byly v té době ještě rozsáhlé plantáže koky, na kterých pracovaly celé rodiny. Distributoři totiž platí za kokainovou pastu pětkrát až dvanáctkrát více, než kolik může farmář utržit za legální plodiny. Jenže ve městech začala vznikat úzká vrstva velmi bohatých lidí, kteří velmi brzy přišli na to, že nejlepším způsobem, jak uložit peníze, je kupovat nemovitý majetek. Kupovali pozemky na dálku, v místech, kde třeba v životě nebyli, často koupili celou vesnici i s vesničany. Nejčastěji pak lidi ze svých pozemků vyhodili, v lepším případě jim dovolili zůstat, ale udělali z nich tímto způsobem své otroky.
V tu chvíli zesílila moc guerillových skupin, které se v Kolumbii pohybovaly od šedesátých let. Na celém světě existují pověsti o hrdinech, kteří bohatým berou a chudým dávají. V Kolumbii tuhle funkci plnila guerilla. Nezaložila ji žádná banda trhanů, ale ty nejvzdělanější a nejcharizmatičtější osobnosti, které spojovala láska k levicovým ideálům.
Jednotlivé skupiny guerill si velice snadno začaly získávat přízeň vesničanů, protože začaly vystupovat proti majitelům pozemků. Každý doufal, že s jejich podporou se jim povede dobře.
Bylo mi sedmnáct, když jsem se s guerillou poprvé setkal. Její ozbrojenci vtrhli tehdy do vesnice a z vedlejší rodiny si vybrali dva mladé muže. Oba byli moji dobří kamarádi, a měli tu smůlu, že byli starší a silnější než já. Už nikdy jsem je neviděl. Ale přesto že se o guerille vědělo, že je připravena použít jako živé štíty i mladíky, bylo začlenění do jejích jednotek bráno jako pracovní příležitost. Vždyť platila svým vojákům v přepočtu asi čtyři sta dolarů měsíčně.
Ovšem tím, že přišli o syny, začalo rodičům utrpení. Do vesnice vtrhly jednotky paramilitares – vojska, které si na ochranu před guerillou zřídili kolumbijští boháči. Tatínka obou hochů obvinili ze spolupráce s guerillou a na místě ho zastřelili. Byli jsme šokovaní.
Za rok přišli do vesnice znovu ozbrojenci guerilly. Patrně prořídly jejich řady, a tak potřebovali další materiál. Tentokrát ukázali na mě. Dobře jsem si pamatoval, co se stalo před rokem s rodinou mých kamarádů, ale odmítnutí by nic neřešilo, takže jsem se podvolil a od samého začátku se snažil být vstřícný. A vyplatilo se to. Naše vesnice spadala do sféry zájmu guerillové skupiny s názvem M-19. Její velitel byl poměrně inteligentní chlap, a když jsem mu řekl o svých obavách o rodinu, navrhl, aby se rodiče i s mladšími sourozenci odstěhovali k příbuzným ve vedlejší vesnici. A abych byl klidnější, nařídil postavit na nějaký čas kolem vesnice hlídky. Tentokrát se ale členové paramilitares neukázali. Moji rodiče se tak za několik měsíců mohli vrátit zpět do vsi a dosud tam žijí.
Velitele jsem si získal natolik, že mě zařadil do jednotky, jejíž členové plnili příkazy chránící zájmy guerilly. Zatímco má rodina žila v nejistotě, já jsem byl odsouzen k nekonečným pochodům lesem a horami. Ve dne v noci jsme chodili z místa na místo. Podílel jsem se také na několika únosech, což nakonec byla naše pracovní náplň. Když jsem pochopil filozofii guerilly, už mi unášení lidí nepřipadalo tak strašné. Většinou to byli zahraniční podnikatelé, kteří měli dost peněz na výkupné. Mí nadřízení věděli všechno. Výkupné bylo nastavené tak, aby každý mohl zaplatit.
Před deseti lety se skupina M-19 přeměnila na politickou stranu a uzavřela s vládou příměří. Vláda poté přišla s projektem na začleňování příslušníků M-19 do společnosti. Jeho součástí je i nabídka studovat na univerzitě. Já jsem jeden z těch, kdo ji využili.

Category: 2004 / 12

Snad nejkrásnější a nejzajímavější písečná poušť, kterou je možné kdy spatřit, leží ve státě Nové Mexiko. Poušť s dunami bílými jako čerstvě napadaný sníh, které se anglicky se nazývají white sands, se nachází na jihu rozlehlé pánve obklopené ze dvou stran vysokým pohořím. Na západní straně se do výšky 2755 metrů nad mořem tyčí San Andres, na východě pak o něco vyšší Sacramento Mountains. Samotná pánev leží v nadmořské výšce 1219 metrů – poměrně dost vysoko a hodně na jihu. Do samotného Mexika zbývá od bílých dun pouhých osmdesát kilometrů vzdušnou čarou.

Krajina je poznamenaná prudkými výkyvy teplot. Není nezvyklé, když teploměr v letním dni překročí čtyřicet stupňů Celsia, v noci se naopak velmi výrazně ochladí. V Tularosa Valley, jak se celá pánev nazývá, nejsou žádnou vzácností ani studené vlny až s minus sedmnácti stupni. Nejnižší naměřená teplota dokonce jednou klesla až na neuvěřitelných minus třicet dva stupňů. K tomu je potřeba přičíst velmi silné jihozápadní větry v podobě často neutuchajících písečných bouří. Když tohle všechno člověk o tamním klimatu ví, dovede si pak mnohem snáze představit, jak těžko se mezi dunami žije. Ať je vedro nebo zima, všem jde každý den jen o pouhé přežití. Přes veškerou drsnost a nevlídnost má krajina výjimečnou krásu. V přírodě se totiž vyskytují bílé duny velmi vzácně. A tady na jihu Nového Mexika jsou nejrozlehlejší na světě.
Část písečných dun a přilehlé plošiny zvané Salt Flat spadá do přírodního parku White Sands National Monument, rozkládajícího se na ploše 582 km2. Na americké poměry malý park.
Od návštěvnického centra, plného veškerých informací, vede mezi bílé duny jediná silnice, ze které se dá pak zamířit kamkoliv: na značenou trasu nebo jen tak. Všude, kam se člověk vydá, ho obklopuje v poledním slunci oslnivě zářící bílý písek.

Proč je písek bílý
Stejně jako je nezvyklá barva písku, tak je i neobvyklé jeho chemické složení. Zatímco obyčejný písek se skládá většinou ze zrnek křemíku s různými příměsmi, v tomto případě jde o čistý krystalický sádrovec, chemicky CaSO4 . 2H2O. Tento nerost je uložený v mohutné vrstvě v horském masivu. Déšť sádrovec na odkrytých místech postupně rozpouští a odnáší do údolí. Voda se pak shromažďuje na úpatí hor v jezeře Lake Lucero, které pravidelně vysychá. Protože jezero nemá žádný přirozený odtok, sádrovec se nemá kam odplavovat. Mineralizovaný roztok se vypařováním vody postupně zahušťuje a na krajích jezera pozvolna krystalizuje zpátky v pevný minerál.
Vítr, voda a další vlivy sádrovec narušují, ten se postupně rozdrolí na malá lehká zrníčka bílého písku, která jsou častými a vytrvalými jihozápadními větry odnášena dál. Postupně se vytváří nejdříve jednotlivé kopulovité duny, pak duny měsíčité, následně pásy a nakonec souvislé pole. Tyto putující duny jsou jen mírně zvlněné a dosahují výšky kolem patnácti metrů.

V poušti život
Už i samotná cesta do srdce White Sands vypadá velmi dramaticky. Začíná zcela nevinně s trochou bílého písku a množstvím vegetace. Postupně se začnou duny zvedat a rostliny řídnout. Písku neustále přibývá, až je ho plná i asfaltová silnice.
Pohled na cestu klame. Uježděná vrstva zrníček krystalického selenitu se leskne a září svou bělostí tak, že každý Evropan nebo Severoameričan dokonce podvědomě zpomalí – jen aby nedostal na „náledí“ smyk. Leskne se o to víc, když proti němu zcela nečekaně vyjede shrnovač „sněhuÓ, respektive písku.
Vliv nedalekého Mexika není cítit jen z názvů okolních městeček, ale i z charakteru biotopu. Až sem do Tularosa Valley zasahuje totiž mexická poušť zvaná Chihuahua Desert se svou typickou vegetací. Na kraji dun a na plošinách rostou převážně juky, kaktusy a trávy. Mezi nimi se objeví různé keře a dokonce i stromy. Po deštích vyraší ze země křehké kvetoucí rostliny.
Ve White Sands však ze všeho nejvíce pravděpodobně zaujmou podivné keře na podstavcích, takzvané pedestal plants, které jsou roztroušené mezi dunami. Jsou hodně vysoké. Kdysi totiž rostly do výšky spolu s narůstající dunou. Když pak vítr písek odvál, zbyl po putující duně pod keříkem pouze obnažený a zatvrdlý kořenový bal.
Ve White Sands žije rozmanité množství živočichů. Jsou to hlavně různé druhy hmyzu, ještěrky, hadi, ptáci, ale i drobní a středně velcí savci. Některá z těchto zvířat přizpůsobila svou původní přirozenou barvu okolnímu prostředí. Fenomén bílého zbarvení je známý především u drobné, normálně hnědě zbarvené myšky zvané pytlouš, anglicky Plain Pocket Mouse. Bílé jsou ale i určité druhy ještěrek a některý hmyz. Jestli se mezi bílé duny někdy vydáte, tak hodně štěstí při hledání bílých myší! Mezi dunami pouze jediná noc
Bílé duny nejsou ale jenom krásné. Patří k nim i jedna nepříliš radostná skutečnost. Přibližně polovina dun a velká část Salt Flat spadá pod vojenskou základnu White Sands Missile Range. Byla zbudována již za druhé světové války, kdy se v nedalekém městečku Alamogordo pracovalo na výrobě atomové bomby. Kousek odtud, od parku přibližně osmdesát kilometrů směrem na sever v místě nazývaném Trinity Site, byl proveden dokonce první pokusný jaderný výbuch.
Vojenská základna je zatím stále využívána americkou armádou. Při raketových testech, které se konají neplánovaně nejméně jedenkrát v týdnu, se park na hodiny uzavírá. Omezený je kvůli nim nejen pobyt, ale i možnost přenocování. White Sands National Monument má přísné otevírací hodiny. Končí po západu slunce. Jakmile se setmí, projíždí ranger celou třináct kilometrů dlouhou silnici a kontroluje, jestli se někdo na dunách nezapomněl.
Přespat přímo v parku je možné pouze se zvláštním písemným a početně omezeným povolením. O takzvaný backcountry camping se musí zavčasu zažádat v návštěvnickém centru. Ranger prvním deseti skupinkám vystaví povolení na pouhou jednu noc mimo období raketových testů.
Ale získat povolení stojí za to. Je fascinující pozorovat změnu denního světla, vychutnat si nadcházející západ slunce a pak sledovat, jak zlatá barva pozvolna přechází v růžovofialovomodré tóny. Nakonec ztmavnou i doposud zářící duny a barva nebe se promění v temnou inkoustovou modř.
Na závěr je třeba ještě dodat, že omezený je i vstup do západní části parku. Lake Lucero, místo, kde duny vznikají a které je z geologického hlediska rovněž velmi zajímavé, je možné navštívit pouze jeden den v měsíci v rámci několikahodinové túry pod vedením zkušeného rangera.

Category: 2004 / 12

Jihovýchodně od Damašku, směrem na Jordánsko, je v Sýrii území, které má s klasickou představou žlutých písečných dun pramálo společného. Poušť je tu kamenitá, tmavá a od obzoru k obzoru ji pokrývají jen oblázky a balvany. Barva kamenů se mění s postavením slunce, s jeho klesáním se krajina zbarvuje do oranžova.
Ohromující prostory lávových balvanů a utuhlých, kdysi žhavých proudů jsou důkazem střetu eurasijské a africké tektonické desky. Dnes je ale již oblast z vulkanického hlediska klidná.

Černá poušť, jinak nazývaná také hamada, má svoji barvu po čediči. Jde o lávové valouny staré dvacet pět milionů let, které ohlazuje čas a dál se rozpadají. Také na jiných místech světa jsou černé písky tvořeny zrny tmavě zbarvených láv a čedičů.
Barvě pouště se přizpůsobují také zdejší živočichové. Například zbarvení zmije Pseudocerastes persicus fieldi bývá obvykle žlutohnědé s nepříliš výrazným vzorem, v hamadě se vyskytuje forma, která je téměř uniformně šedočerná s nevýraznými náznaky kresby na hřbetě.
Středně velký gekon Ptyodactylus puiseuxi je rozšířený i v oblastech mimo černou lávovou poušť, ale jedinci pocházející z hamady jsou menší a o hodně tmavší, aby lépe splynuli se zdejším prostředím. Asi nejtypičtějším příkladem, jak prostředí černé pouště ovlivňuje zbarvení jejích obyvatel, je poddruh agamy Laudakia stelio picea, nazývané také Hardun. Samci tohoto poddruhu jsou zcela černí, samice a nedospělí jedinci mají po celém těle na černém podkladu drobné okrouhlé jasně žlutě nebo oranžově zbarvené skvrnky, které především na hřbetě tvoří nepravidelné příčné pruhy. Díky své velikosti (samci dosahují celkové délky i třicet centimetrů, samice bývají menší) a díky tomu, že samci kýváním hlavy předvádějí svoji velikost a sílu svým konkurentům – zpravidla na nejvyšším možném místě, bývají tyto agamy nepřehlédnutelné.
Naopak drobná agamka druhu Trapelus pallidus, s délkou těla do osmnácti centimetrů, je velmi světlá. Zbarvení je zvlášť výrazné v nejteplejších částech dne, kdy je téměř bílé. Agamka je v tuto dobu asi jediným plazem, kterého lze na sluncem rozpálené poušti potkat. Světlá barva snižuje absorpci slunečního záření a zabraňuje tak přehřátí.
V černé pustině ale žijí i lidé. Jednou ze známek, že poušť žije, byl pro nás nepatrný pahorek, spíše malá, nápadně pravidelná mohylka, na kterou jsme narazili. Evidentně byla navršena lidskou rukou a při větším zatížení, například pod vahou lidského těla, se drobné kamínky sypaly do dutých prostor někde dole. Napadlo nás, že může jít o hrob, a tak se nám do rozebírání nechtělo. To, že také na tomto území žili a umírali lidé, se dá ostatně snadno odvodit od piktogramů a kreseb vyrytých do zdí a kamenů. Mnohé z nich evidentně nejsou psány arabsky. Databáze v Oxfordu registruje desítky tisíc takovýchto kamenných záznamů různého stáří. Oxfordské Centrum pro studium starobylých dokumentů udává, že mezi prvním stoletím před Kristem a čtvrtým stoletím po jeho zrození se nomádi v této oblasti naučili psát a na kamenech se začalo objevovat obrovské množství textů.
Podle odhadů z poloviny osmdesátých let tehdy žilo na tomto území sedm procent syrské populace. Přesný počet Arabů doprovázejících zde svá stáda dnes není znám. Lonely Planet udává počet sto tisíc.
„Beduíni jsou opravdu bohatí. Někteří mají až tisíc koz. To je vše, co potřebují,“ říká Janah Shojaa z Rashidu, ze vsi, která leží přímo na okraji pouště. Navíc mají něco, co se dá na peníze jen těžko převést. Svobodu. Znalost prostředí. Vědí, kde je voda. Zbytek jejich bohatství se skládá z jednoho či několika málo stanů, trochy nerezového nádobí, matrací, rodiny a houfu dětí. Jejich ženy používají v poušti místo tradičních šátků čepice se širokými kšilty. Do pouště je to praktičtější. Muži nosí červenobílé či černobílé šátky, které jsou dnes samozřejmou součástí šatníku každého Araba. Ostatně svůj původ mají právě u Beduínů.

Category: 2004 / 12

Písek, obecně řečeno, jsou malá zrnka geologického materiálu. Ovšem písek, tak jak ho známe my, tedy z exotické dovolené v Africe či pobytu v Českém ráji, to jsou malá zrnka oxidu křemičitého. Do prostředí se dostávají díky erozi pískovcových skalních masivů. Drobná zrna písku se ze skály uvolňují nejen vlivem eroze větrné, kdy poletující prach a písek působí na skálu jako brusný papír, ale i vodní či chemické. Tehdy je písek ze skály vyplavován nebo jsou porušeny chemické vazby, které drží jednotlivá zrna u sebe.

Žlutá barva písku se zdá být samozřejmostí, ale při bližším pohledu tomu tak není. Bill Langer, geolog z US Geological Survey, překvapivě říká: „Čistý křemičitý písek je obvykle bílý.“ Jenže takový bývá právě málokde. Geologové na českém geo-webu o „klasické“ barvě písku píší: „Žlutavé až červenavé zbarvení způsobují povlaky oxidů železa na křemenných zrnech, která písek v převážné většině tvoří. Jejich velikost se pohybuje od 0,05 do 2 mm.“
Obvykle se písek dělí na velmi jemný (0,05-0,1 mm), jemný (0,1-0,25 mm), střední (0,25-0,5 mm), hrubý (0,5-1 mm) a velmi hrubý (1-2 mm). Není divu, že jsou pouště z křemičitých zrn tak rozsáhlé, křemen je totiž jeden z nejběžnějších zemských minerálů. Vznik obrovských pouštních dun je umožněn právě díky existenci malých zrníček, protože větší valouny a kameny už vítr tak snadno nepřemístí a nesetřídí podle velikosti. „Písek pokrývá pouhých dvacet procent pouští na Zemi,“ uvádí americká geologická služba. Klasickou ukázkou toho, co dokáže jemný písek ve spolupráci s větrem, je pohyb pouštních dun. V letech 1954-1959 se v poušti čínského regionu Ning-sia pohybovala skupina dun průměrnou rychlostí sto metrů za rok. Lineární typ dun může dosáhnout úctyhodné délky až sto šedesáti kilometrů.
Písek je nejen hrozbou, ostatně jednou z globálních hrozeb je rozšiřování pouští, ale i nezbytným stavebním materiálem a obchodním artiklem. Na konci čtyřicátých let minulého století byly z Jamaica Bay nedaleko New Yorku odtěženy desítky milionů metrů krychlových písku na výstavbu Kennedyho letiště.
Podíváte-li se na zrnka písku jakékoli pouště, není ani jedno totožné s druhým. Liší se tvarem, velikostí, barvou, tvrdostí i chemickým složením. Mají v sobě různé koncentrace různých příměsí, některé jsou malinké polodrahokamy, jiné jsou čisté křemeny. Prostě: není písek jako písek. Ani ten nejobyčejnější žlutý.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This