Category: 2005 / 01

V Belize City se k nám přidal usměvavý muž s cedulkou na hrudi „Tourist Police“. Ochotně mi vysvětlil historii jedné z britských koloniálních budov a zeptal se, odkud jsem. Speciální policejní jednotku na ochranu turistů, kteří vystupují ze zaoceánských lodí na pevninu důvěřivě ověšeni zlatem a videokamerami, vytvořila belizská vláda v roce 1996.

Zhruba tisíc osm set Američanů přijíždí do Belize po moři dvakrát týdně a turistická policie se o ně stará. Jeden až dva dny je vozí po přírodních krásách a architektonických památkách. Belize, bývalá britská kolonie, začíná dotahovat Monako jako útulek pro bohaté a krásné. Ale zatímco v Monaku se supermodelky potkávají se superboháči a princové s princeznami v předražených restauracích, v Belize City se bezstarostně procházejí po jediných dvou vyasfaltovaných ulicích. Pravda, najdou se tu i pětihvězdičkové hotely, ale žádné kluby. Jen kilometry písečných pláží na jedné straně a tropický prales na straně druhé. Francis Ford Coppola, režisér filmu Kmotr, se na Belize usadil v roce 1981 a byl prvním z mnoha slavných. Kromě bezstarostného života sem zbohatlíky láká i uvolněný přístup země k daním a zahraničním bankovním kontům. Ale nic nemusí trvat věčně…
Sami boháči ovšem tvrdí, že kouzlo Belize spočívá v tom, že je stále třicet až čtyřicet let za ostatním světem a zatím ho neobjevilo tak mnoho lidí. I kriminalita je tu údajně v porovnání s ostatními oblastmi Karibiku méně problémová.

AŽ NA TY HURIKáNY
Belize ovšem leží v oblasti, kterou od června do listopadu bičují hurikány. Některé jsou mírné, jiné způsobí hodně škod, někdy si vyžádají i lidské životy. Já tu naštěstí byla až v prosinci. Belizské pobřeží je přímo poseté pozůstatky starých a nových hurikánů, například hned u brány v Belize City, která vítá turisty připlouvající po moři, stojí napůl zřícený dům. Toto bývalé hlavní město zničil hurikán Hattie v roce 1961 a rozpůlil ostrov Caye Caulker. Pláž na břehu Monkey River Townu na jihu Belize zase zcela změnila tvar při hurikánu Mitchell v roce 1998. A drobný Seržantův ostrov v severní části belizského Bariérového útesu hurikány po kouscích ukrajují tak, že nakonec docela zmizí.
Po ničivém útoku Hattie se vláda rozhodla přestěhovat hlavní město do vnitrozemí, do chráněné oblasti v centru země. V roce 1970 postavila Belmopan, nové hlavní město, kam se ale nikomu nechce. Ničivé větry sice nedosáhnou, ale kdo by se vzdal krásy místa, kde se řeka Belize vlévá do Karibského moře a dokud je jen skok na písečné ostrovy!

OSTROV CAYE CAULKER
Je prosinec a rychlé motorové vodní taxi mě přepravilo pravidelnou čtyřicetipětiminutovou linkou z Belize City na Caye Caulker. Znala jsem tento korálový ostrov z pohlednic a čekala proto spoustu vysokých palem a věřila sloganu, že až přijedu na ostrov, mohu klidně odhodit boty, protože je v té spoustě písku nebudu potřebovat. Na přední straně ostrova však mezi hotely jen sem tam postávala nějaká ta palma, mnohá navíc bez koruny. A písek? Poslední hurikán ho většinu odfoukl zpět do moře.
Všechno jako by bylo bez barvy, dokonce i tabulka „Vítejte na Caye Caulker“ ještě ležela na zemi. Jen moře nezměnilo barvu. Modrozelená průzračná voda zaplňovala celý horizont a jen pár kilometrů dál se táhl korálový útes.
Vybledlý ostrov Caye Caulker se stále ještě dával dohromady. Hurikán Keith, který ho poničil, byl prvním a jediným v jeho historii, jenž se během dvaceti čtyř hodin rozvinul z kategorie I do kategorie IV. Na evakuaci už nebyl čas. Přihnal se bez varování a směrem od pevniny, zatímco i ti nejzkušenější ostrované ho čekali od moře a přestěhovali tak lodě na „nesprávnou“ stranu. Téměř dvousetkilometrový vichr řádil tři dny.

VESNIČKA Z GUINNESSOVY KNIHY
Na konci dlouhého písečného poloostrova na jihu Belize leží jedna neobyčejná vesnička. Když se zde usadili kreolští rybáři, vůbec je nenapadlo, že si jejich místo oblíbí turisté. Jenže pak udělali něco, co rozhodlo – středem vesničky podél čisté pláže s kokosovými palmami naskládali betonové kostky a tato jediná ulice v Placencii se tak později dostala až do Guinnessovy knihy rekordů jako nejužší na světě.
Na konec poloostrova vede jen jedna slepá zaprášená cesta, ale pohodlnější návštěvníci přistávají na nedalekém letišti. Měla jsem pocit, že se tu čas zpomalil ještě více než v severní části Belize. Turisté se opalovali na plážích nebo se vytratili na Bariérový útes a domácí se schovali před sálajícím sluncem. Téměř nic se nehýbalo. Musel přijít večer a trochu se ochladit, abych polovinu z nich potkala na chodníku a druhou zase v několika barech v přístavu. Na nejužší ulici na světě vysedávali domorodci u beden s pivem. Na barových židličkách bezstarostně posedávali opálení běloši.
„Co si dáš?“ zeptal se mě dlouhovlasý barman. Namíchal mi zdejší kokosový rum s čerstvým ananasem, místní specialitu Panty Ripper alias Trhač kalhotek. Placencia se právě chystala na Vánoce. Dobrosrdeční kreolové je tráví návštěvami u sousedů a sousedů svých sousedů.
Ostrůvek Laughing Bird Caye je z Placencie vzdálený asi třicet kilometrů. Je zarostlý nízkými palmami a od roku 1996 je na listině World Heritage Site. Výhled na vzdálené kopce Mayských hor s nejvyšším vrcholem Victoria Peak (1122 metrů nad mořem) je z něj skutečně nádherný. Ale korálový útes kolem ostrova svou barvu už ztratil. V polovině devadesátých let postihl korálové útesy v celém Karibiku velký „proces blednutí“. Koráli odumřeli údajně kvůli povětrnostnímu fenoménu La Ni~na. Živé organismy sice z této části Belize zmizely, ale zanechaly po sobě úchvatné vápencové stěny. Pro ty, kteří milují potápění, je korálový útes jako stvořený. Belizský Bariérový útes je druhý nejdelší na světě po Velkém bariérovém útesu v Austrálii. Navíc se na nejvzdálenějším atolu Lighthouse Reef skrývá belizská perla – Blue Hole, obrovská tmavomodrá jeskyně s propadlým stropem, kterou proslavil oceánograf Jacques Cousteau.

BELIZSKÁ ŘÍŠE ZVÍŘAT
V posledních tři sta letech padlo pod údery seker mnoho belizských zelených velikánů. Belize si však přesto dokázalo uchovat až šedesát procent skutečného lesa. Ostatní plocha je vyzáplatovaná skvrnami druhořadého lesa, který se střídá s kukuřičnými poli. Tropický vlhký les dosud pokrývá většinu území a pravý prales se nachází v jihozápadním koutě země. Půda, která se mýtí pro nová pole, obsahuje ve Střední Americe dostatek živin nejvýše na pět šest let. Pak se na ni nastěhují chovatelé dobytka a po dvaceti letech za sebou nechají zcela vyčerpanou zem. Většina dobytka přitom míří na severoamerický trh, aby Američané ušetřili několik centů na hamburgerech!
Tropický les mizí a do zničených oblastí se už většinou nevrací. Belize, tato nejmladší středoamerická země, si ale na rozdíl od sousedních států, kde se dál prales kácí (mimo Kostariku), vychovalo generaci snad nejuvědomělejších ochránců přírody na obou amerických kontinentech. Více jak třicet pět procent území je pod nějakou legální formou ochrany. Téměř celá polovina je poseta lesními, přírodními, archeologickými a mořskými rezervacemi, útulky pro zvířata, národními parky a soukromými rezervacemi. V Mayských horách vznikla v roce 1986 Cockscomb Basin Wildlife Sanctuary, jediná rezervace na světě, která chrání výlučně jaguáry. A kromě národního parku Laughing Bird Caye zařadila organizace World Heritage Site na svou listinu ještě dalších šest rezervací zdejšího Bariérového útesu.

BAMBUSOVÉ KUŘE
Ve vesnici Bermudian Landing na břehu řeky Belize a v okolí se dalo dohromady několik vlastníků půdy, aby chránili vřešťany černé (Alouatta caraya), které domácí nazývají babuany (jméno dostali kvůli zvláštnímu řevu, který zní jako „hou hou“ a díky němuž jsou po modré velrybě považováni za nejhlučnější zvířata na světě). Farmáři mezi vykácenými pozemky podél břehu ponechali pásy lesa. Do dnešního dne se přidalo ke Community Baboon Sanctuary téměř dvě stě majitelů půdy ze sedmi vesnic. Pochopili, že se jim vzácné babuany vyplatí ochraňovat, protože se kromě Belize vyskytují už jen v Mexiku a Guatemale.
Alvin, dlouhý a hubený loďař v důchodu, vyzbrojený gumáky, mě vedl k muzeu a pak do chráněného lesa na druhé straně vesnice. V nízkých korunách tu seděly dvě samičky a asi dvouměsíční mláďata a cpaly se zelenými listy. Z nedalekého stromu je typickými výkřiky svolával větší samec. Ještě za tmy, když už mi Alvinova manželka připravovala večeři, se ze stromů při řece ozýval dunivý řev babuanů. V hrnci bublalo dušené maso. Ale jaké!
„To je pásovec,“ sděloval klidně Alvin, který mi večer dělal společnost. Byla jsem překvapená, že se tady toto zvířátko s pancířem okolo těla (Dasypus novemcinctus) může lovit. Alvin jen přikývl a dodal, že se tu loví i bílá prasata pekari, jeleni a aguti. Aguti, nebo také gibnut (Dasyprocta punctata), je hlodavec velký jako zajíc a je prý přímo pochoutkou! Když britská královna Alžběta II. navštívila Belize, nabídli jí to nejlepší a samozřejmě jí servírovali maso z aguti. Snad proto, že je v jídle vybíravá, si vysloužil tento drobný hlodavec přezdívku „královský potkan“.
V chráněných oblastech je v Belize lov přísně zakázán, ale tady v Bermudian Landing Baboon Sanctuary chrání jen vřešťany černé a loví i leguány zelené (Iguana iguana rhinolopha), kteří se vyhřívají v korunách stromů u řeky Belize. V těchto končinách jim říkají bambusová kuřata.

Mezi ochechulemi
Na ostrově Caye Caulker žije dnes už sedmdesátiletý Lionel Heredia, zvaný Čokoláda, který se zasloužil o to, že je nedaleký mangrovníkový ostrov Swallow Caye vyhlášen za národní rezervaci. Neobydlený ostrov lákal odedávna mírumilovné mořské savce, které Krištof Kolumbus nazval vodní panny a Angličané jim později začali říkat mořské krávy. Od roku 1981 se nazývají manatees anebo lamatins (Trichechus), česky ochechule či kapustňáci. Čokoláda znal místa, na kterých se pásli. Když asi před třiceti lety začal pracovat jako průvodce, neznal sice ani slovo anglicky, ale začal lidem ukazoval právě kapustňáky. Jenže někteří je pak pod vodou honili a chytali a zvířata začala mizet. Navíc jich spousta zahynula mezi lopatkami motorových člunů. Čokoláda pochopil, že je třeba tato zvířata chránit, a udělal vše pro to, aby zde vláda nakonec vyhlásila nejprve zákaz plavby kolem ostrova, později pak rezervaci.
Belize pro ochranu svého přírodního prostředí udělalo hodně. Jako člen Středoamerické komise pro životní prostředí a rozvoj je zapojeno do abmiciózního plánu spojit neporušené koridory národních parků a chráněných oblastí pro zvířata ve Střední Americe. Snad nebude trvat dlouho, než se Mesoamerican Biological Corridor nebo Paseo Pantera (Panterův chodník) stanou skutečností.

MAYSKÉ DĚDICTVÍ
Vyzbrojena silnou baterkou v kánoi jsem vstoupila do temnoty starodávného mayského světa. Jeskyně u Barton Creeku nedaleko San Ignacia v západní části Belize skrývá mayské pohřebiště. David, místní specialista na jeskyně, mi vysvětlil, že příslušníci královského rodu a kněžské elity se jeskyním vyhýbali, protože se báli zdejších duchů. Odvážili se sem jen bojovníci a lovci, kteří tu pochovávali zesnulé. Do dnešního dne prý potomci Mayů nepřestali jeskyně zásobovat zlými emocemi. V jeskyni u Barton Creeku po sobě zanechali hliněné nádoby a postavili i most nad vodou, aby se dostali na pohřebiště.
David, syn Kreola a mayské Mopanky, posvítil baterkou na pohřebiště a na bílou lebku i roztroušené lidské kosti. Belize je jednou z opravdu divokých a nezkažených zemí, kde je ještě hmatatelně cítit starodávný svět. Zhruba každý desátý Belizan je mayského původu! Do dnešních dní je nejvyšší budovou tisíc let starý mayský chrám. V této nevelké zemi zdokumentovali už více jak tisíc mayských sídlišť a každý rok k nim přibývají další. Kolem roku tři sta našeho letopočtu, kdy byla mayská civilizace v největším rozkvětu, vznikala ve Střední Americe města, která velkolepostí a precizností převyšovala všechno v tehdejší Evropě.
Jedno z nich postavili Mayové uprostřed hor na jihu země a až do třicátých let minulého století ho tajemně ukrýval prales. První archeolog, který ho systematicky prozkoumal, našel mezi zříceninami velké množství hlemýždích ulit a nazval ho Caracol (španělsky hlemýžď). Jsou to největší zříceniny, které se v Belize doposud našly, dokonce větší než slavný guatemalský Tikal. Podle odhadů v něm žilo okolo sto padesáti tisíc obyvatel a stálo zde asi třicet tisíc budov!

NEDOCENĚNÁ POKLADNICE
David nás vedl nad řekou Macal přes svůj zarostlý pozemek s malou mayskou zříceninou a vysvětloval význam některých rostlin, jejichž účinky znali Mayové.
„To je cocoyam. Vaříme kořen, který chutná jako brambory. Tohle je palma cuhum. Listy se hodí na střechy, ořechy na olej a květy se jedí. A toto je divoký yam, ze kterého se dá vyrobit antikoncepce.“ Tabletky z něj se poprvé objevily na západním trhu v padesátých letech minulého století jako dar mexických mayských žen. Kořen obsahuje diosgenin, steroid, který napodobuje hormony vznikající v těhotenství. Z rozmarínu si podle Davida zase místní obyvatelé vaří čaj, který vyplavuje žaludeční hleny, nebo bylinu pálí v kadidelnici, aby ochraňovala proti zlým duchům a závisti. David vykládal a vykládal, stejně jako o něco později průvodce po Tropické lékařské stezce (Rainforest Medicin Trail) několik kilometrů níže po proudu řeky Macal: „Kukuřice je pro mayské indiány posvátným jídlem. Uvařená zrnka zvlhčují vlasy a čaj se používá na všechny problémy žaludku a močových cest a zároveň pomáhá proti nočnímu pomočování. Uvařené listy bažantího ocasu v parní lázni léčí revmatismus, paralýzy, otoky a další.“
Rosita Arvigo, americká etnobotanička a zakladatelka Belizské asociace tradičních léčitelů, vytvořila na počest jednoho léčitele v roce 1987 Pantiho mayskou medicínksou stezku, kterou později přejmenovali na Rainforest Medicin Trail. Don Elijo Panti, který zemřel v roce 1996, byl přitom jen jedním z mnohých hŐmenů (šamanů), tedy těch, „kteří vědí“, protože stále udržují tisíce let staré léčebné tradice původních Mayů a jsou nositeli nesmírných a zatím nedoceněných znalostí o rostlinách a stromech ve Střední Americe.
Ve středu belizské vlajky je strom – moderní verze „stromu života“ mayských indiánů. Jedná se sice o mahagonovník, ne ceibu, hedvábný strom, který byl nejen pro Maye, ale také Aztéky a Mixtéky středem světa, ale přece jen charakterizuje předsevzetí mladé země „Sub Umbra Flores“ – stromem rozvíjíme a ztělesňujeme mayský symbolismus, chráníme si zem a vše, co z ní vzniká, neboť jsme z ní vzešli a do ní se vrátíme.


BELIZE
hlavní město: Belmopan
rozloha: 22 965 km2
Do Belize je třeba mít vízum. Nejbližší velvyslanectví sídlí ve Vídni, ale za poplatek o něco vyšší než tam je možné si vízum zatím na počkání sjednat na velvyslanectví Velké Británie v Praze. Platí třicet dní a na místě si ho lze za další poplatek prodloužit. Pas musíte mít platný ještě nejméně šest měsíců a úřady se zřejmě budou chtít přesvědčit o tom, že máte povinných 60 USD na den. Belize má svou měnu, ale nejvýhodnější jsou americké dolary. Běžně se domluvíte anglicky, španělsky. Vývoz předkolumbovských památek podléhá velmi přísnému dohledu.  

Category: 2005 / 01

říká Petr Šmolka, prezident Asociace manželských a rodinných poradců

Řada lidí ho zná z televize, jiní četli jeho knihu nebo našli jeho rady na internetu. Dlouhou řadu let se zabývá vztahy mezi mužem a ženou, klienti za ním mohou dojít do jeho poradny. Slyšel už stovky, možná tisíce lidských příběhů.

Vaší poslední knihou je Nevěra pro podváděné i podvádějící. Je dnes nevěra víc rozšířená než dříve? A je pravda, že patří k rodině?
Nejde říci, že je dnes více nevěr než kdysi. Dnes je ale mnohem větší procento odhalených. Souvisí to s technickými vymoženostmi – mobilními telefony a internetem. Málokterý poštovní holub by byl tak hloupý, aby milostný dopis donesl manželce místo milenky, listonoši byli taky spolehlivější než mobil, na kterém SMS patřící milence pošlete omylem manželce. Jsou i takzvaní archiváři, kteří podcení svého partnera a pikantní textové zprávy od milenců a milenek si nechávají v mobilním telefonu. Nadměrně ostražití partneři si prohlédnou mobil nebo e-mail a nevěra je venku.
Vy ale musíte mít ideální vztah, protože si víte rady…?
Ano, musím, ale… Nestěžuji si. Možná právě díky své profesi si uvědomuji, že lidé mají spoustu větších a závažnějších problémů, než je ten, který někdy řeším doma.
Také díky svým knihám patříte mezi mediálně nejznámější psychology, čím to je?
Můj vztah k médiím je takový, že pokud o mne mají zájem, zpravidla je neodmítám. Vůbec si myslím, že nejde ani tak o výraz ocenění nějakých mých mimořádných kvalit, ale právě spíše o to, že se novinářům programově nevyhýbám.
Co si budeme namlouvat, lidé v zásadě více věří známým odborníkům, s výjimkou těch, kteří je naopak popuzují. Jeden čas například lidi velmi rozděloval pan primář Plzák – měl na jedné straně příznivce a na druhé odpůrce. Většina lidí si ale myslí, že ten, který vydá knihu, vystupuje v televizi, píše články do časopisů, by měl být lepší terapeut nebo poradce než ten méně známý. To se nevylučuje, ale ani to není žádná záruka.
Můžete v procentech vyjádřit, kolik lidí v České republice využívá služeb psychologa?
Ročně se v poradnách pro rodinu objevuje do třiceti pěti tisíc lidí. Poradny fungují od roku 1967, a tak je zřejmé, že nějakou zkušenost s psychologem má velké procento lidí. Ať už přímou, nebo prostřednictvím členů rodiny. Navíc už u nás začíná patřit k dobrému jménu u manažerů mít svého psychologa. Spíš ale vyhledávají soukromého odborníka; mají pocit, že kvalitní službu je třeba koupit a zaplatit.
Vy ale soukromou praxi nemáte…?
To vysvětlím. Pokud někdo provádí individuální terapii, je soukromá praxe jistě namístě. Jenže my řešíme problémy párů, rodiny. A v takových případech bývá jeden z dvojice téměř vždy ekonomicky silnější a rozhoduje o tom, na co se dají peníze. Má tak větší moc a tudíž může rozhodnout i o tom, zda se na terapie bude chodit, nebo ne. Proto si myslím, že východiskem je právě bezplatná služba.
Jako psycholog již pracujete dlouho, jak se tento obor mění?
Mění se sám psycholog. Čím je zkušenější, tím dokáže spoustě případů lépe porozumět. Umí si dokonce často po pár větách představit, jak se příběh klientů bude dále vyvíjet; pak je, pravda, někdy náročné ukáznit se natolik, aby dal klientovi prostor vše i dovyprávět.
Poradenská práce se však vyvíjí i v tom, jací klienti za námi chodí. Úplně v počátcích to byly rodiny s výraznou takzvanou sociální patologií, setkávali jsme se s bitím a jinými formami domácího násilí, třeba až po opakované nevěry. V dalších letech lidé chodili i s problémy, které byly alespoň navenek banálnější. Dnes, kdy už téměř každý musí dost pracně nakládat s časem a zároveň se dostává pod mnohem větší společenské tlaky, narůstá i rozsah problémů, se kterými za námi klienti chodí.
Je smyslem vaší práce případ s dobrým koncem?
Ani ne. Značná část klientů za mnou chodí v roli stěžovatelů, a pokud jim vše odkýváte, také odejdou spokojeni. Jenže tak jim nepomohu. Někdy mohu mít docela dobrý pocit spíše z toho, že klient odchází popuzen, protože slyší věci, které jsou nepříjemné. Časem si tak totiž může sám uvědomit, v čem je problém, a možná i změnit své chování. Mám pocit užitečnosti v momentě, když klientům dám to nejlepší, co umím. Někdy pomohu, někdy se ale nedaří.
Komu se svěřujete vy?
Svěřování je silné slovo. Kolegům rozhodně ne, manželka má stejnou profesi jako já, takže jí také ne. Dávám přednost spíše okruhu přátel mimo psychologii, myslím si, že se člověk lépe odreaguje a případně i vypovídá. Mám na to svou „basketovou partu“. Společně minimálně třikrát až čtyřikrát do roka, teď už i s rodinami, vyjíždíme také na dovolené nebo alespoň na prodloužené víkendy. Je zajímavé pozorovat, jak se během let mění témata našich pánských debat. Od bohatýrských milostných historek přes politiku až k vnoučatům a k vaření. Je to příjemné, když máte přátele, na které se můžete obrátit s jakoukoliv žádostí o pomoc, ať už praktickou, nebo právě psychologickou. Náš spolek je natolik různorodý, že v něm najdete třeba i stavaře, topenáře či právníky.
Řadu lidí, kteří se zabývají psychologií, tento obor poznamená. Jak to bylo s vámi?
Vždy záleží na osobnostní struktuře. Někoho poznamená už studium psychologie – buď v tom, že má chuť zkoušet to, co se naučil v teorii, rovnou v praxi, nebo že se v mnoha věcech poznává. Já jsem bral už od studií psychologii jako profesi, ne jako poslání, takže si neuvědomuji, že bych někdy zkoušel některé teorie bezhlavě převádět do praxe. Od někoho slyším: „Neřekl bych do tebe, že jsi psycholog.“
To znamená, že vás nikdy žádný osud klienta osobně nezasáhl?
Víte, je důležité mít prostředí, kde se odreagujete a zapomenete. Jinak hrozí syndrom vyhoření, pokud se do určitého příběhu moc angažujete.
Pozná se už na pohled, že má někdo psychické problémy?
Záleží na typu problému. Pokud se odehrává něco smutného v rodině, vidíte už na mimice člověka změny, je apatický, zoufalý. Na druhou stranu člověk, který se tak říkajíc citově angažuje mimo rodinu, vypadá často, jako kdyby přišel o poslední špetku zdravého rozumu, a tváří se jak jezule.
Navštěvují vaše poradny spíš ženy, nebo muži?
Na první návštěvu přicházejí v padesáti procentech ženy, ve třiceti procentech muži a ve dvaceti procentech oba.
Kolem roku 1973 jste dělal psychologa u reprezentačního družstva basketbalistů, procestoval jste spoustu zemí…
Od amerického kontinentu přes celou Evropu až po Asii, ale v této době mi bohatě stačí Česko.
Skandinávie vám ale k srdci přirostla…
V roce 1969 jsem končil školu a to bylo období uvolnění. Se dvěma kolegy jsme založili Psychological Student Club a získali kontakty na univerzity ve Skandinávii. Zorganizovali jsme výměnný pobyt a vše by bylo v pořádku, kdybychom nebyli jen tři, kdežto z univerzity v Tampere přijelo dvacet pět studentů. Nakonec jsme ale zvládli i tuhle situaci.
Drží vás basket ještě i dnes?
Hraji ho jednou až dvakrát týdně, ale věnuji se i dalšímu sportu – mariáši. (smích) Občas čtu, chodím na houby, pokud rostou. V zimě jezdíme na lyže. Ale hlavně se společně se ženou věnujeme ještě jednomu koníčku – našim vnoučatům.


PhDr. Petr Šmolka
Narodil se 16. dubna 1946 v Praze. V letech 1964-69 vystudoval psychologii na FF UK, do roku 1977 působil jako odborný asistent na téže katedře, od roku 1978 až dodnes je manželský poradce.
Publikace z poslední doby: Když vás trápí někdo blízký, 1999; Nevěra pro podváděné i podvádějící, 2003; Muž a žena – návod k použití, 2004 (právě v tisku).

Category: 2005 / 01

Skupina špičkových sportovců zastupovala v prosinci Českou republiku na zatím největší týmové soutěži Red Bull Giants v Riu de Janeiro. Do tohoto exotického města, které poskytuje ideální podmínky pro všechny disciplíny, se sjely stovky závodníků z celého světa.

Celý koncept vychází z oblíbených týmových soutěží, kde platí heslo „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Klasickým příkladem je třeba populární Dolomitenmann v Rakousku či náš domácí Adrenalin Cup. Red Bull Giants of Rio přesto jednu zvláštnost měl: „Chtěli jsme, aby se potkaly nejlepší týmy doslova z celého světa. Proto každá země, ve které existuje zastoupení naší značky, v současnosti jich je asi stovka, vysílá jeden tým tvořený opravdovými špičkami svého oboru a některé druhý, složený z amatérských sportovců. Ty se pak utkají na břehu Atlantského oceánu v boji o historicky první vítězství v globálním týmovém závodě,“ upřesnil šéf sportovního marketingu Red Bullu Česká republika Michal Brabec.
Red Bull Giants of Rio se skládá celkem ze čtyř disciplín – plavání, horské cyklistiky, letu rogalem a běhu. Trať je originální a náročná. V plavecké etapě čekal v Riu na závodníky tříkilometrový úsek na otevřeném moři, pro cyklisty byla připravena čtyřicet pět kilometrů dlouhá trať s náročným převýšením. Novinkou se stal závod v rogalu, jehož trasa byla akčně upravena podle povětrnostních podmínek (i s variantou obkroužení světoznámé sochy Krista). Opravdovou zkouškou kondice byla pro sportovce patnáctikilometrová běžecká trať kombinující písek, štěrk i asfalt.


A kdo zastupoval Českou republiku?
Jan Řehula – plavání: V letech 1997 až 2000 trénoval pod vedením Breta Suttona. Příprava, která byla založena na vysokohorském tréninku v Australských a Švýcarských Alpách, vedla k úspěchu na OH v Sydney, kde obsadil 3. místo. V rámci přípravy na olympijské hry absolvoval triatlonovou sérii Formula 1, kterou ukončil na 2. místě (rok 2003 – 1. místo Sofia ITU International Triathlon Bulgaria, 3. místo Gyor ITU International Triathlon Hungary, 5. místo Schliersee ITU International Triathlon Germany aj.). Letos mu bude dvacet osm let a narodil se v Plzni.
Radim Kořínek – cyklistika: Je českým reprezentantem v horské cyklistice se zázemím v profesionálním týmu Česká spořitelna MTB (22. místo v závodě horských kol – LOH Atény, 19. místo v závodě Světového poháru 2004 v Madridu, 23. místo ve Světovém poháru 2003 v Německu, mistr ČR v bikemarathonu aj.). Nedávno mu bylo třicet jedna let a pochází z Olomouce.
Přemysl Beneš – rogalo: Je majitelem pilotního průkazu od roku 1990, dosud nalétal přes sedm set letových hodin (rok 2004 – 10. místo a člen reprezentačního týmu ČR, 8. místo Slovenian open 2004, 1. místo v týmech Podbrezová Cup 2004, 4. místo v memoriálu Evika v Maďarsku aj.). V březnu mu bude čtyřicet let a narodil se v Praze.
Jan Kubíček – běh: Běžec, který má za sebou řadu úspěchů (1. místo Marxa popular Španělsko, 3. místo MČR v duatlonu Šumperk, 3. místo ČP duatlon Netolice, 12. místo EP XTERRA Rakousko, 1. místo v konečném pořadí MČR v duatlonu aj.). V březnu mu bude dvacet pět let a pochází z Karlových Varů.
Výsledky závodu nebyly do uzávěrky tohoto Koktejlu ještě známy.leden 2005

Category: 2005 / 01

Lidé velcí jako dnešní tříleté děti žili na indonéském ostrově Flores východně od Bali. Paleontologové objevili několik jejich kostí starých zhruba osmnáct tisíc let. I když se shodli, že se jedná o mimořádný nález, okamžitě se začali přít: je to dosud neznámý lidský druh, nebo není?

Indonésko-australský tým oznámil nález v Sydney koncem října 2004. Již rok předtím ale narazil ve vápencové jeskyni Liang Bua v šestimetrové hloubce na téměř kompletní kostru. Vědci se nejprve domnívali, že našli ostatky dítěte. Pak ale podle rozboru kostí, zubů a lebky přišli na to, že metrový skelet patřil třicetileté ženě. Vyloučili přitom, že by trpěla tělesným postižením. Na rozdíl od lidí s poškozeným genem pro růst kostí totiž neměla zakrslé pouze tělo, ale i lebku, která dosahovala sotva velikosti grapefruitu.

Zmenšený svět
Paleontologové v jeskyni postupně našli kosti ještě nejméně dalších šesti takových hominidů. Podle získaných poznatků sestavili následující scénář. Před zhruba osmi sty čtyřiceti tisíci lety přirazily k pobřeží Floresu bambusové vory. Na nich připlul z Jávy pravěký člověk vzpřímený, Homo erectus, velký téměř jako dnešní lidé. Noví usedlíci neměli na izolovaném ostrově dost potravy, ale ani je neohrožovalo mnoho dravců, a tak se vlivem těchto podmínek začali v průběhu dalších stovek tisíc let zmenšovat a vyvíjet zcela odlišným způsobem. Před devadesáti pěti tisíci lety již vypadali jako lidé, jejichž ostatky ležely v jeskyni Liang Bua. Měřili okolo jednoho metru a vážili zhruba dvacet pět kilogramů. Na ostrově Flores se ostatně podobným způsobem vyvinuli i trpasličí sloni stegodonti.

Dosavadní představy berou za své
Pokud se teorie ukáže jako správná, zbourá hned několik dosud panujících představ o vývoji člověka. Předně by dosud málokoho z vědců napadlo zařadit mezi rod Homo tvora s mozkem stejně malým, jako mají šimpanzi. Pravěcí obyvatelé ostrova Flores přitom s mozkovnou čtyřikrát menší, než má současný člověk, vyráběli složité kamenné nástroje, používali oheň, lovili velká zvířata a podle všeho se i dorozumívali primitivní řečí. Také úvahy o připlutí jejich předků na ostrov jsou nové. Dosud se předpokládalo, že intelektuální schopnosti člověka vzpřímeného na zkonstruování plavidla nestačily. A konečně, pokud se skutečně jedná o nový lidský druh, znamená to, že je evoluční strom člověka mnohem košatější, než se vědci domnívali. „Další populace malých hominidů patrně naleznete také na Lomboku, Timoru a Sulawesi, a protože se vyvíjely izolovaně, každá z nich bude patřit k jinému druhu,“ tvrdí jeden z objevitelů koster Michael Morwood z univerzity v Sydney.

Floresiensis, nebo sapiens? Hobiti!
Vědci jsou natolik přesvědčeni o tom, že objevili další vedlejší větev vývoje člověka, že jí dali i jméno: Homo floresiensis. Vzápětí se ale ozvali jejich kolegové s úplně jiným názorem. Hlavní paleontolog indonéské Univerzity Gadjaha Mady profesor Teuku Jacob protestuje proti tomu, aby se termín Homo floresiensis vůbec používal. Podle něj obyvatelé ostrova nepatřili k dosud neznámému druhu lidí, ale k australomelanéské rase, poddruhu Homo sapiens. Nalezená lebka podle něj dokazuje jen to, že žena trpěla nějakým zatím neznámým druhem mozkového defektu. Vědci se nyní horečně snaží najít v ostatcích zbytky DNA, jejíž rozbor by dokázal spory vyřešit. Světový tisk však již má jasno. Metrové praobyvatele Floresu okamžitě překřtil podle malých chlupatých obyvatel Středozemě z knih J. R. R. Tolkiena na hobity. Ve společnosti yettiho a Nessie
Poslední záhada spojená s nálezem miniaturních koster se již dotýká říše mýtů a legend. Paleontologové soudí, že tato populace žila několik desítek tisíc let vedle druhu Homo sapiens, až ji před třinácti tisíci lety zahubil výbuch sopky. Obyvatelé Floresu si však dodnes vyprávějí o zakrslých chlupatých lidech zvaných ebu gogo („pramáti, která všechno sežere“). Mluvili prý spolu mumlavou řečí a vesničané jim nechávali jídlo, které tito tvorové vždy snědli i s nádobami z tykví. Na ostrově údajně žili ještě v šestnáctém století, kdy tu přistáli holandští obchodníci. Odtud je jen krůček k otázce, kterou si již položil například komentátor magazínu Nature: mohli tito lidé v zapadlých koutech pralesa přežít dodnes? Mnozí starousedlíci z ostrova Flores jsou přesvědčeni, že ano.

Category: 2005 / 01

Petrohradu dávají zvláštní příchuť dějiny, které se tu prohnaly. Je v něm cítit vznešenost ruských carů, duch oslavované a zatracované revoluce, běsnění druhé světové války, ale i nejnovější vliv kapitalismu. Také jemu ovšem dává ruskou podobu. Třeba hot dog tu chutná a voní jinak.

Jak by také ne, když v pouličním stánku zahřívají párek na zvláštní destičce s držátkem nad rozpálenou klasickou plotnou, pod níž plápolá skutečný oheň jako za časů našich babiček. Na stejné plotně zároveň pečou pod zvláštním poklopem pečivo, které pak bohatě polijí kečupem a hořčicí. Tomu říkám párek v rohlíku!
Kapitalistické tváři Petrohradu naštěstí chybějí kýčovité světelné reklamy, které v jiných velkoměstech obvykle zdobí mrakodrapy a ulice. Čest novodobému vedení města, že takové hyzdění historických budov zakázalo! Pár billboardů, kterých jsem si všimla v okrajových čtvrtích z poválečných let, je jediným exemplářem svého druhu a osaměle blikají na břehu Něvy, aniž si jich někdo skutečně všímal.
I přes chybějící reklamu v ryze západním stylu jsou prospekty města plné značek zvučných jmen: Dior, Armani, Versace. Za nimi rozhodně nezaostávají ruští módní vládci, přirozeně především pokud jde o ceny. Pokud bych si měla vybrat, dala bych ale přednost ruské módě. Výklady ukazují jen vrchol ledovce a i ten už sám o sobě stál za hřích. Nemluvě o tom, že osobitá elegance ruských modelů podle mne vysoko převyšuje nabídku světových značek a lépe do Petrohradu zapadá.
Prosperují i salony s kostýmy pro baletky – vždyť petrohradská baletní škola je známá po celém světě a svůj vysoký kredit neztratila ani v době revoluce v roce 1917, která se jinak snažila všechno dosavadní – buržoazní smést. Představení místního baletu jsou dlouho dlouho dopředu vyprodaná.
Divadel a divadélek má ostatně město spoustu. Kin, která kdysi bývala na každém rohu, ale zbylo málo. Mnohá se přeměnila na populárnější bary či kasina.
Petrohrad naštěstí nepodlehl módě přejmenovávání, která po roce 1989 postihla Česko i Slovensko. Starožitné tabulky nesou dál stejná zvučná jména. Staré lucerny vzbuzují nostalgii a dávají ulicím Petrohradu neopakovatelné kouzlo – jen s jedním rozdílem: dnes už je nemusejí ručně zapalovat a zhasínat desítky městských zaměstnanců jako za doby Kateřiny Veliké.
Na jednom z břehů Něvy dodnes hrdě stojí stylový hotel Evropa, ve kterém měl Hitler naplánovaný honosný večírek na počest oslav dobytí města. Podobně jako kdysi Napoleon, i on si na Rusku vylámal zuby.
Snad z obav před opakováním dějin, nebo čistě z praktických důvodů dnes Aurora nekotví tam, co původně. Hrdě přijímá návštěvníky na jiném místě. Protože už nebyla schopná plavby, na nové stanoviště ji museli dotáhnout.
K městu neodmyslitelně patří desítky čerstvých novomanželů, kteří se procházejí ve svůj velký den po památných místech. Jsou tu od pondělí do neděle, od rána do večera a všude – na Palácovém mostě, mezi sbírkami Ermitáže, v Carském selu, v paláci Kateřiny Veliké, v loďce u pávic… Kdysi bylo tradicí, že nevěsta pokládala s novomanželem kytici k hrobu neznámého vojáka nebo k památníku obětem druhé světové války. Dnes se dává přednost pamětihodnostem Petrohradu. Novomanželé se tak stali jednou z atrakcí města – mladí, rozesmátí, plní nadějí a víry v krásnou budoucnost.

HOĎTE PO ZAJÍČKOVI
V bistru na Něvském prospektu se hodinu před půlnocí snaží každého zlákat na čerstvé dobroty – ryby, drůbež, husté omáčky, skopové, obrovské porce zákusků a šlehačkových pohárů. Ti, kteří se dobře posilní na noc, se totiž dočkají pověstného otevírání něvských mostů. Trvá jen pár minut, ale o zvědavce tlačící se už hodinu před druhou ráno na březích není nouze.
Nejoblíbenější a nejkrásnější, vznešeně osvětlený Palácový most se zdvihne jako první, po něm další a další, aby pustily do města a ven větší lodě, které by jinak pod nimi nemohly proplout. Jen ty největší musí zůstat v přístavu, protože by se do Něvy nevešly. Jak prozaické.
Denně se také v poledne městem ozývají salvy. Život jako by se v tu chvíli zastavil, protože i turisté počítají, kolik výstřelů zazní. Nejsou z Aurory. Jde o rány z dvanácti starých děl Petropavlovské pevnosti. Byla postavena jako obranná a leží na nejmenším, Zaječím ostrově, dnes oblíbeném místě pro prestižní kulturní akce. O bílých nocích ji téměř nebeskou září korunují také tradiční ohňostroje.
Název ostrova symbolizuje němý „výběrčí“ mýtného, kamenný zajíček na dřevěném sloupu, osamělý ve studených vodách Kronverského kanálu řeky Něvy. Lidé mu házejí drobné v naději, že pokud se trefí na podstavec, vrátí se sem. Na ostrov je možné se dostat jen po nejstarším mostě města z let 1738 až 1740, který nahradil původní pontonový Červený most z roku 1703. Dnes nese název most sv. Jana a vede k prvnímu triumfálnímu památníku pevnosti – barokní bráně sv. Petra. Mohutné zdi pevnosti, která vlastně nikdy jako pevnost nesloužila, ukrývají mnoho vzácných pokladů. Bronzová socha sedícího cara Petra však není historickým exponátem, je tu teprve od roku 1991. Tvář vytvořil Michail Chemiakin podle známé panovníkovy voskové figuríny, ktorou zase vyrobil sám Ital Francesco Bartolomeo Rastrelli, architekt, stavitel a umělec, jeden z těch, bez nichž by Petrohrad nebyl Petrohradem. A jak je známo, Rastrelli použil jako vzor posmrtnou masku panovníka. Podle legendy bude mít štěstí každý, kdo se sochy dotkne, což vysvětluje téměř dětskou snahu příchozích pohladit si ji.

BŮH NEPOMOHL
Z úctyhodné výšky sto dvaceti dvou metrů chrání šest metrů vysoký kříž Zvonkové věže chrámu Petra a Pavla svými křídly pozlacený anděl. Obyvatelé Petrohradu jsou přesvědčeni, že právě on uchránil město před mnohými katastrofami. Bohužel anděl sám zřejmě svého anděla strážného nemá, protože se do něj pořádně zakousl zub času, a tak si ho museli vzít na starost restaurátoři. Ti ostatně vrátili krásu i jednomu z dalších symbolů města – původnímu větrnému mechanismu. Od 13. února 2003, kdy se opravený anděl vrátil na své místo, mohou obyvatelé Petrohradu opět kontrolovat směr větru jako za starých časů báťušky cara. Původní hodiny na věži tohoto chrámu, které nechal Petr Veliký vyrobit se zvonkohrou v Holandsku v roce 1720 za 45 tisíc rublů, byly zničeny požárem. Hodinářský mistr Baren Oort Krass vyrobil pro Petrohrad nové v roce 1761 a zvonkohra až do památného roku 1917 hrávala denně oslavnou melodii Bůh ochraňuj cara. Pak hodiny až do roku 1952 zarytě mlčely. Teprve rok 2002 přivál díky mezinárodnímu projektu a penězům nadací i soukromníků známé tóny zpět.
V samotném chrámu jsou navzdory množství zlata, drahých obrazů, vzácných ikon a nádhernému oltáři zřejmě nejvzácnější tělesné pozůstatky ruských carů, careven a jejich rodinných příslušníků. Čerstvé květy a věnečky prozrazují, že obyvatelé města je mají v úctě dodnes. Kdo prochází mezi mramorovými sarkofágy se jmény Jeho imperátorského Veličenstva Alexandra II., Kateřiny Veliké i samotného Petra Velikého, nemůže se zbavit nostalgie, když si uvědomí, že má možnost dotknout se historie neobyčejného a v každém ohledu velkého národa.
V chrámu je uloženo dvaatřicet sarkofágů, jeden krásnější než druhý, červený mramor střídá černý, včetně pověstného carrerského.
V celách Petropavlovské pevnosti byli z vůle lidu, či spíše chorobomyslných představitelů bolševické strany „ubytovaní“ za svého života i ruští velikáni – Maxim Gorkij, Lev Trockij, Fjodor Dostojevskij, ale i starší bratr samotného vůdce revoluce Alexandr Uljanov. Studené cely na vlastní kůži okusili i příslušníci vznešených rodin, jako kníže Potěmkin, princezna Tarakanová, uvězněná v roce 1775 na příkaz Kateřiny Veliké, protože tvrdila, že je dcerou carevny Alžběty I. Petrovny, dcery samotného Petra Velikého. Žádný z přímých potomků Petra Velikého totiž nesměl ohrozit Kateřinu, kterou sice historie nazvala „Velikou“, ale na Rusi byla cizinkou, protože byla původem Němka. Princeznu neuchránila ani modrá krev otce před tuberkulózou. Nesmrtelnou se stala až díky obrazu Flavického, který ji ukazuje jako mučednici. Naštěstí pro něj ho za to Kateřina Veliká už nemohla nechat okusit „pohostinnost“ pevnostního vězení či lágrů na Sibiři.

KOPIE HONOSNĚJŠÍ ORIGINÁLU
Legendární Versailles „stála modelem“ Petru Velikému při jeho stavbě palácového komplexu nedaleko Petrohradu – Petrodvorce. Čím to však je, že „kopie“ je podle znalců honosnější a bohatší než originál? Pro všechny zasvěcené není novinkou, že pýcha krále „Slunce“ Ludvíka XIV., a sice jeho paláce a zahrady zdaleka nedosahují noblesy toho, co vystavěl Petr Veliký. Možná je to tím, že zatímco Ludvík a jeho následovníci jen vylepšovali, Petr Veliký začal stavět, jak se říká, na zelené louce. Jeho snem bylo postavit nové hlavní město Rusi.
Snad právě v tom tkví kouzlo Petrohradu, jemuž kralují bílé noci a který nikdo nepokořil, že se na něm všechny ty události odrazily, ale nezměnily jeho základní charakter. Řádění komunistů i tisíc dní fašistické blokády způsobily městu rány, ale naštěstí pro nás, budoucí generace, jeho hodnoty zůstaly. I komunisté si zřejmě byli vědomi jeho ceny. Po skončení druhé světové války povolali do města fotografy, novináře, umělce, nechali zdokumentovat škody napáchané německými vojsky a začali s opravami a rekonstrukcemi. Na nedávných oslavách třístého výročí založení Petrem Velikým (1703) se město i paláce carů představily v novém. Petr Veliký by opět jásal.
V dešti a v tlačenici různých jazyků a barev pleti čekáme na vstup do Velkého paláce. Fronta sahá až k hlavní bráně a postupuje pomalu. I když máme rezervovaný vstup na jedenáctou dopoledne, po nekonečném čekání si uvědomujeme, že nejsme v Japonsku a že přesnost byla jen výsadou králů. Když konečně přijdeme na řadu a ocitneme se uvnitř, oberou nás o kabáty, tašky, ruksaky a deštníky, místo nich vyfasujeme papuče, ve kterých děláme nesmělé kroky po nablýskaných parketách. Kdosi za mnou nevybral zatáčku a se smíchem nad vlastní nemotorností padá k zemi. Zákaz fotografování uvnitř paláců už neplatí, čeká nás překvapení: Fotografírovanie 100 rublej, video 300 rublej.
A tak jsem například získala záběry carevniny převlékárny, v níž se zachovalo po válce z původní výzdoby pouhých šestnáct metrů vzácné látky. Restaurátoři podle ní utkali stejnou, rozdíl poznáte jen v sytosti barev. Podobně jsem zachytila detaily vzácných kachlových kamen nebo psací stůl Petra Velikého. Palác je výjimečný i tím, že jeho stěny jsou většinou potaženy dekorační látkou, ne klasicky vymalované.
Jedna z místností – Korunní – je vyzdobena čínským hedvábím s motivy pagod a zahrad, samozřejmě ručně malovanými, jak jinak. Jiná, ve zlatobílém stylu, je pomalovaná květinovými koši a vázami. Další je laděna do zelena. Čínský salon se zčásti původní a zčásti restaurovanou výzdobou jemných mozaik má přivřená okna, zatažené rolety a nesmíte se v něm zastavit. Stálou teplotu vzduchu a vlhkost zde udržuje klimatizace, protože jinak by se jedinečná výzdoba zničila. Procházíme hlemýždím krokem a já čekám, kdy mě strážkyně upozorní, že nesmím ani dýchat.
Tři hodiny nestačí ani na samotný palác, naše prohlídka však trvá ještě mnohem kratší dobu. Nekompromisní babky pohánějí návštěvníky, kteří se jen na okamžik zastaví, hned dál, takže všichni palácem spíše proletí. Zájemců o prohlídku jsou denně stovky, ne-li tisíce, proto ten spěch.

REZ A NABLÝSKANÉ BAVORÁKY
I přes úsilí restaurátorů a nepředstavitelné finanční náklady je stále ještě co opravovat – ve městě samotném i v paláci carů a okolních dědinkách. Při procházce stranou od hlavních tříd narazíte na ulice, které zůstaly jakoby zakonzervované v čase. Když v nich stojíte, nevíte, zda se píše rok 2004, nebo 1944. I to je jedna z tváří Petrohradu, se kterou se chce poprat nová starostka města. Místní si ji velmi chválí. Tvrdou rukou se stará hlavně o čistotu a obnovu, i když těžko říci, kolik vody ještě proteče Něvou, než se Rusové naučí mýt si okna a všude neodhazovat odpadky. Zdání ať nás ale neklame, to, co je možná podle nás špína, je podle místních třeba jen způsob, jak ušetřit na roletách a žaluziích.
O tom, v jakém století žijeme, však jednoznačně svědčí vedle prosklených památníků také ne právě vkusné lemování domů: z jedné strany klimatizační jednotky s kabely bez ladu a skladu doslova nacpané na stěnách historických obytných domů, z druhé strany okna nahuštěná neodmyslitelnými satelity. Bytovky uzavřené před okolním světem typickými podchody vypadají na první pohled z dálky dobře, leckteré mají i vylepšené fasády, ale stačí nahlédnout do dvorů a znovu se palčivě dostaví nepříjemný pocit přesunu v čase: špína, vraky aut stojící mezi luxusními terénními auty ostře kontrastují s rezavými ladami a moskviči a nevyvezenými kontejnery s odpadky.
Tak jako všude na světě, i tady vidíme bezdomovce a žebráky. Spí na lavičkách, tisknou v ruce typické igelitové tašky se svým jediným „majetkem“. I to je Petrohrad, se kterým ostře kontrastuje nepředstavitelná krása, bohatství celého města a nablýskané bavoráky a mercedesy na hlavních třídách. Rusové milují komfort a alespoň ti, kteří na to mají, si ho užívají plnými doušky.
Pokud bychom ale měli někdejší carství soudit podle běžného světového kritéria – kultury a hygieny toalet, výsledek by byl žalostný. V památkových objektech ještě ujdou, ale pokud ve městě někde v parku uvidíte a možná i ucítíte plechovou zelenou kadibudku, ve vlastním zájmu se jí vyhněte. Snad jediný úsměv budí záchodky u vchodu do Petrodvorce. „Výška“ létacích dvířek na čtyřech dámských toaletách sahá tak po prsa. Před nimi se ovšem tlačí dav, a pokud se některé z čekajících zdá, že kabinku okupujete příliš dlouho, jednoduše a snadno horem přes dvířka okoukne vaše konání. To vše za pouhých 10 rublů.

VŠUDE SAMÉ PALÁCE
Kam se člověk otočí, samé paláce! Celé město vypadá jako jediný obrovský palác. Mnohé nesou jména notoricky známá. Tak například Stroganovův palác v každém automaticky evokuje představu známé pochoutky, avšak málokdo ví, že tento šlechtic, mimochodem velký gurmán, žil právě tady, v Petrohradě. Na nádvoří jeho pohádkového bílorůžového paláce nás uvítal trochu netradičně mladý černoch v krajkovém barokním oděvu a zval nás do vynikající restaurace. Před vchodem však stálo stařičké autíčko patřící muzeu čokolády, a tak jsme odolali pozvání a po několika úzkých schůdcích raději sešli do sklepních prostorů království sladkostí: mezi čokoládové labutě, kočáry, květinové koše, tradiční slepice a kohouty a přirozeně – i busty Vladimíra Iljiče Lenina.
Když jsme měli v Petrohradě chuť si na něco postěžovat, s trochou černého humoru jsme říkali, že za to může špatná ostraha Zimního paláce. Toho paláce, který dala v letech 1754-1761 postavit dcera Petra Velikého Alžběta Petrovna na břehu Něvy na jednom ze dvou hlavních ostrovů – Vasilijevském. S více než tisíci pokoji a šesti tisíci obyvateli včetně služebnictva se stal milníkem historie. Rodili se tu, radovali, vládli i umírali ruští carové. Skvost barokní architektury, postavený samozřejmě také italským architektem Rastrellim, měl původně obytný charakter a byl nejdůležitějším místem Petrohradu – odtud se řídilo celé impérium. Hned vedle dala Kateřina Veliká podle francouzského vzoru postavit původní obrazárnu – Ermitáž. Sem pak proudila umělecká díla zakoupená po celém světě. Časem ji bylo tolik, že jedna budova nestačila. Dnes se Ermitáží rozumí prostory původní obrazárny propojené se Zimním palácem a dalšími třemi paláci v sousedství. Kdosi matematicky nadaný spočítal, že pokud by chtěl člověk vidět všechna díla a na každé věnoval třicet vteřin, potřeboval by na jejich prohlídku více jak devět let.
Díky tomuto počinu snad už dějiny Alžbětě Petrovně, této trochu zvláštní dceři Petra Velikého, odpustily, že měla v Petrodvorci téměř v každém koutě otcova oblíbeného paláce přichystanou pušku a bez zábran lovila přímo z oken všechno, co se jen pohnulo.

MILIONY PŘÍBĚHŮ
Ermitáž. Stojíme před pozlaceným kočárem, který v roce 1717 objednal v Paříži osobně Petr Veliký a v němž se vezla na korunovaci Kateřina Veliká v roce 1763. Kdosi z jedné skupiny turistů se s úctou uklonil před trůnem Petra Velikého v malé trůnní místnosti potažené původním červeným sametem s vetkanými černými vzory a jak jinak – bohatě zdobeným zlatem.
V galerii věnované událostem roku 1812 nevíme, zda dříve obdivovat jedinečný klenutý strop nebo portréty generálů, kteří bojovali a zvítězili ve válce proti Napoleonovi Bonaparte. V dalším sále, nejdelším v paláci, kterému říkají koncertní, plesový nebo Mikulášův, stojí v čele úchvatný sarkofág prince Alexandra Něvského, velitele ruské armády z 13. století. Na sarkofágu se nešetřilo. Je vyrobený z jedné a půl tuny prvotřídního stříbra a bohatě zdobený fragmenty z vítězných bitev.
Ermitáž skrývá miliony uměleckých předmětů nepředstavitelné ceny. Každý exponát má své místo a svůj vlastní osud.
Podobně jako ve všech ostatních historických objektech, i v Ermitáži je povoleno za poplatek fotografovat a filmovat. V obrazové části galerie se však blížíme k malé, nenápadné místnosti, kde nás už z dálky upozorňují na zákaz fotografování a natáčení. Nekompromisní žena to osobně zkontroluje. Dokud nebude ukončen mezinárodní proces kvůli pěti dílům van Gogha, na která si dělá nárok ruská i německá strana, můžeme je jen mlčky obdivovat. V době druhé světové války si jednotlivé země vzájemně kradly umělecké skvosty a van Goghovy obrazy jsou typickou vojenskou kořistí Ruska. Dosud vidím před sebou jeden, nazvaný Bílý dům v noci, se všemi možnými odstíny bílé, šedé a černé s nádechem do modra.
V jiné místnosti obrazárny se v roce 1985 jakýsi maniak vrhl na obraz Rembrandta van Rijna. Světoznámá Danaé z řecké mytologie, uvězněná vlastním otcem ve věži paláce, ke které sa zamilovaný Zeus vkrádá přeměněný ve sluneční paprsek, utrpěla vážné škody po dvou zářezech nožem namočeným v kyselině. Strážci sice obraz hned strhli a polévali vodou, aby kyselinu zředili, ale zpočátku to vypadalo, že je obraz už navždy ztracený. Trvalo dlouhých dvanáct let, než se vrátil na své místo. Dnes je chráněn neprůstřelným sklem a dokonale zabezpečen.

ZA UTRPENÍ SE NESTYDÍ
Když obdivujeme velkolepost staveb a krásu města, nacházíme už jen sporadicky stopy po posledním velkém milníku Petrohradu. Viditelné šrámy města po druhé světové válce už byly více či méně zaceleny. Tak jako v centru Drážďan připomíná tuto dobu lidského běsnění několik kostelů a domů v původním stavu – zničených a plačících, v Petrohradě nechali neopravené díry v žulovém sloupořadí chrámu sv. Izáka. Jsou svědky síly, s jakou město a obyvatelé bojovali a přežili. Hovoří o vzducholodích, o vojenských lodích na Něvě, o zelí pěstovaném před vstupní bránou, protože se pro získání alespoň chatrné úrody používal každý kousek půdy včetně honosných parků. Petrohrad se za utrpení v době války nestydí. Naopak. Ať lidé vidí, jak dokáží vlastníma rukama vybudovat skvosty, aby je vzápětí ničili a plenili. Ať si uvědomí, co je to válka. Fotografie vykradených a zubožených vnitřků paláců s rozbitými okny, vytrhanými mozaikovými podlahami či rozpáranými závěsy vzdávají hold restaurátorům, kteří jim dodnes vracejí původní lesk. Bez fotografií by nikoho nenapadlo, že nebýt obrovského úsilí a nezměrných finančních nákladů, vše by dodnes leželo v troskách.
Nikdo by si dnes nemohl prohlédnout ani legendární Jantarovou komnatu, kterou se jako jednu z mála podařilo zachránit. Možná zachránit, možná ukrást – podle toho, která strana historku vykládá. Nechť je to jak chce, pravdou zůstává, že jantarové kusy daroval v roce 1717 pruský král Fridrich Wilhelm I. samotnému Petru Velikému, aby jimi vyzdobil budoucí Zimní palác, v té chvíli existující ještě jen na rýsovacím prkně. Podle historiků byly až do roku 1755 odložené kdesi v carských palácích, než Kateřina Veliká rozhodla, že by se měly nějak zužitkovat. K vystavení jednoho z divů světa vybrali poměrně malou a nenápadnou místnost. I tak bylo ale jantaru málo! Šikovný architekt Rastrelli zaimprovizoval a vymyslel elegantní řešení – stěny pomaloval barvou, která je od skutečného jantaru k nerozeznání! Navíc dali do místnosti spoustu zrcadel. Výsledný efekt je vskutku impozantní. Restaurátoři měli podmínky na obnovení komnaty těžší než mistři, kteří ji kdysi vytvořili. Kopie měla být nerozeznatelná od originálu. Posloužily staré obrazy a černobílé fotografie. Obnova byla skutečným čarováním, když uvážíme, že uměním je už samotná barevná úprava jantaru, který se musel „vařit“ v jakýchsi medových nálevech podle tradičních receptur, dokud se nezískal požadovaný odstín. Jantarová komnata je prostě unikátem. Kdo ví, kolik jantaru se spotřebovalo na tu původní. Záznamy existují už jen o výrobě nové: suma sumárum 6 tun, z toho 5 tun odpadu! Jak říkají odborníci, i když se původní výzdoba ztratila kdovíkam, dnes by z ní už možná ani nic nezbylo. Jantar jako organický materiál zakonzervovaný v čase v hlubinách země při kontaktu se vzduchem pracuje a má tak omezenou životnost.
Času je málo. Nestíhám zajít na Piskarevský hřbitov za městem, kde je uchovaný deník malé dívenky z doby blokády nacisty a její památná slova „všichni umřeli, zůstala jen Táňa“! Času je tak strašně málo a petrohradských paláců, muzeí a památek tak strašně hodně. Tři dny a něco také ze tří bílých nocí stačily jen na letmý dotek s městem, o kterém básník napsal, že leží mezi vodou a nebem. Jedním slovem – velkolepé.


OD RYBAŘENÍ K PIVU
Na nábřeží jsem počítala rybáře čekající hodiny na úlovek. Po napočítané dvacítce jsem skončila. Těžko říci, zda ryby na Něvě skutečně berou, nebo tu jde už spíše jen o rituál. Ale podle počtu postaviček ztuhlých zimou, a přesto vyčkávajících nad mrazivou ledovou řekou – něco na tom chytání ryb v Petrohradě asi být musí! Nebo že by tu jinak chutnaly?
Zvykli jsme si dívat se na Rusko s jistou dávkou skepse, či dokonce nadřazenosti a začali odmítat všechno ruské, jako bychom my Slované neměli společné kořeny a některé povahové, kulturní a sociální geny. A tak se tváříme, jako bychom objevovali Ameriku, když zjistíme, že nespočetné značky ruského piva nám chutnají lépe a jsou silnější než naše. Rusko není odkázané na dovoz zahraničního piva a mezi několika zdejšími výjimkami hrdě vystupuje Velkopopovický kozel jako jediné z českých piv! Překvapeně ochutnáváme pirohy. A pak neodolám a v Carském selu nedaleko Petrohradu za 90 rublů (čert to vem) si objednávám půllitrovou porci husté zeleninové polévky. Od té chvíle už všude hledám jen polévky. Ty ruské jsou skutečně neuvěřitelné.

Ruský boršč
Uvařit ruský boršč je skutečné umění, příprava je docela složitá. Ale kdo jednou ochutná, nezapomene.
Na čtyři porce:
Asi 130 g hovězího masa – přední bok nebo ořez, asi 40 g vepřové plece z boku nebo ořez, několik hovězích kostí (asi 80 g), slanina bez kůže (asi 12 g), tři čtvrtě litru vody, 2 cibule (asi 12 g), kořenová zelenina (asi 40 g), hlávkové zelí (asi 60 g), tři brambory (asi 40 g), jedno až dvě rajčata (40 g), červená řepa (asi 12 g), bobkový list, nové koření, špetka soli, trocha cukru, lžíce sladké mleté papriky (asi 4 g), hladká mouka, citron, polévkové koření. Plnotučná smetana (asi 30 g). Pečlivě omyté a rozsekané kosti vložíme do vhodné nádoby, přidáme opláchnuté hovězí a vepřové maso, zalijeme vodou, uvedeme do varu, omezíme příkon tepla. Mírně osolíme, přidáme bobkový list a nové koření, oloupanou a rozkrájenou cibuli a zvolna vaříme nejméně dvě hodiny – vepřové maso vyndáme dříve, aby se nerozvařilo. Když je hovězí maso měkké, vývar procedíme hustým cedníkem, přidáme očištěnou, opláchnutou a na hrubší nudličky nakrájenou kořenovou zeleninu a hlávkové zelí, oloupané, opláchnuté a na kostičky nakrájené brambory, opláchnutá a na menší kousky nakrájená rajčata a krátce povaříme.
Slaninu nakrájíme na drobnější kostičky, mírně ji rozškvaříme, lehce na ní zpěníme papriku a přidáme do polévky.
Prosátou mouku rozšleháme pečlivě se smetanou, za stálého míchání opatrně vlijeme do polévky a vaříme nejméně půl hodiny. Potom do polévky přidáme vedle uvařenou oloupanou červenou řepu nakrájenou na hrubší nudličky, vložíme kostičky nakrájeného hovězího a vepřového masa, polévku přichutíme citronovou šťávou a cukrem a znovu krátce povaříme. Hotovou polévku dochutíme polévkovým kořením.
v ústeckém hotelu Vladimir vyfotografoval Topí Pigula

Category: 2005 / 01

Miniaturní kousek Spojených států implantovaný s chirurgickou přesností do těla souostroví Velké Antily, to je Portoriko. Ostrov, který není ani ryba (barakuda), ani rak (langusta), a přesto je svůj.

Necelé čtyři miliony jeho obyvatel přísahaly s pravicí na srdci věrnost gigantickým Wall-Martům, drive through Burger Kingům, uniformním hotelům řetězce Ramada Inn i samotnému prezidentovi Bílého domu. Současně by se nikdy nevzdali temperamentem nabité španělštiny, která stroze přebíjí úřední angličtinu, a kréda: „La vida es para vivir!“ (Život je od toho, aby se žil!) V bělmech očí zářících z tmavých portorikánských tváří to šibalsky bliká, neboť si i v náručí kapitalismu udrželi zdravou schopnost dát přednost rodině, přátelům a zábavě před jakýmikoliv pracovními povinnostmi. Ostrov sice tvoří pomyslnou jednapadesátou hvězdičku v modrém poli pruhované vlajky Ameriky a jeho obyvatelé cestují po světě s americkými pasy, duší však zůstávají typičtí Latinos.

Bláznivý život v rytmu
Spojené státy připomínají na Portoriku především větší města. Skleněnou džungli administrativních budov a farmaceutických závodů spojují visuté mnohaproudé dálnice, po kterých uhánějí vozy z produkce General Motors. Pobrukování motorů, řev klaksonů a naplno puštěná rádia vytvářejí bláznivou kakofonii zvuků. Připomíná divokou fiestu, která skončí nejdříve maňana, čili zítra, možná i pozítří, nebo spíš nikdy… Málokoho asi překvapí, že právě na Portoriku vznikl chytlavý song Livin’ la vida loca. Navíc ho zpívá zdejší rodák Ricky Martin. Je na ostrově tak populární, že jeho blýskavý oblek visí v sanjuanském Muzeu moderního umění jako jeden z hlavních exponátů. Ve stejné budově byste našli i restauraci, která se řadí k nejluxusnějším na ostrově. Servíruje téměř výhradně francouzská jídla, která se jedí ze stříbra a číšníci ve smokingu je přinášejí na stůl v bílých rukavičkách.
Svůdná karibská bezstarostnost Portorika brnká na nervy návštěvníků převážně z USA jako koření, které ve své svobodné a současně podivně spoutané zemi nedostanou v žádné apatyce. Stačí špetka, a zapomenou na předvolební starosti i znepřátelený arabský svět. Kdo by na něco takového myslel na bělostných plážích pod skloněnými korunami palem. Navíc se na tomto ostrově cítí už přes sto let jako doma, domluví se tam svým jazykem, nemusí se obtěžovat historickými souvislostmi jako na evropském kontinentu. A po pár pi~na coladách, které prvně namíchali právě tady, chytají i místní afrokaribský rytmus. Ať už to je salsa, pop, dub, hip hop, trip hop či momentálně nejpopulárnější reggaeton – směsice rapu a jamajského reggae zpívaná výhradně španělsky. Páteční a sobotní noci v hlavním městě San Juanu tak připomínají sladkou dobu, kdy Americe patřila Kuba, a nejznámější taneční kluby typu Santurce či Isla Verde navozují pocity slavné minulosti. Ještě že se Portoričanky mohou s Kubánkami směle měřit, o čemž svědčí fakt, že celkem čtyřikrát vyhrály světovou soutěž o nejkrásnější dívku vesmíru – Miss Universe.

Tři králové
Na cizince, kteří poznali moderní hotelová střediska s bazény naplněnými průzračnou vodou a prohýbajícími se stoly, může Portoriko působit jako paraíso, tedy ráj. Jenže ten se skrývá až za městem. Člověk jako by přeskočil staletí i všechny hraniční přechody typu El Pasa či Tihujany a dostal se do srdce Chiapasu. Barevné reflektory měst vystřídají zelenkavé kopce, průzračné vodopády i jediný deštný prales na výsostném území USA. Hádejte, kde se točily slavné filmové scény například z Čety či Agenta 007? Málokde najdete na tak malé ploše tolik přírodních krás pohromadě. Portoriko je Alenčinou říší divů, i na poznávacích značkách má vyraženo heslo: The Land of Enchantment. Navíc, věrno svému originálnímu názvu Puerto Rico, zůstává v doslovném překladu i bohatým přístavem.
Lodě vyplouvající odtud odvážejí do USA především farmaceutické výrobky, pokud se nejedná o obrovské tankery naplněné rumem Bacardi. Na ostrově, který po staletí profitoval z produkce cukrové třtiny, dnes už žádnou její plantáž nenajdete, tři místní destilerie ji dovážejí převážně z Dominikánské republiky. Rum však zůstává pro Portorikánce tímtéž, co pro Čechy pivo, možná ještě něčím víc. Do nekonečna se dokáží přít a klidně by se poprali jako ve West Side Story o to, která značka je nejlepší: Don Q, Palo Viejo, či ta se symbolem netopýra kaloně? Jediné Bacardi však má pomyslná křídla a dostane se za hranice ostrova, čímž máme nelehkou volbu vyřešenu.

Koktejl s příchutí dálky
Abstinentům tělem a duší na ostrově nabídnou třeba výborné mléčné koktejly licuados. Mohou mít příchuť manga, kokosových ořechů, banánů, avokáda, pomeranče, grepu a… Pokračovat by se dalo na několika řádcích. Usrkáváte tu hutnou dobrotu brčkem a někdo z Portorikánců do sebe cpe místní specialitu mofongo. Rozvařený plod speciálního druhu banánu, do kterého jsou nakrájené vepřové žaludky a vše je následně okořeněno a osmaženo. Uvidí váš zvídavý pohled a hned vám nabídne. Chutná jako celé Portoriko. Nejprve drhne na jazyku, ale pak se rozplyne v opojnou, dosud nepoznanou netradiční příchuť.


Koktejly z Portorika
Ačkoli se ve světě můžete setkat s různými typy třtinových rumů, tím nejslavnějším bude pravděpodobně značka Bacardi, která udávala tón již prvním doloženým slavným koktejlům. Stačí se podívat blíže na tři fenomenální názvy nápojů: Cuba Libre, Mojito a Daiquiri. Na nich můžeme ilustrovat těsnou přízeň s rodokmenem Bacardi.

Sám nejpopulárnější koktejl Cuba Libre neboli Bacardi&Coke se zrodil během španělsko-americké války na přelomu 19. a 20. století. Skupina amerických vojáků se tehdy během vycházky sešla v jejich oblíbeném baru ve staré Havaně. Mladý kurýr Fausto Rodriguez si všiml, že do baru vstoupil jejich velitel a objednal Bacardi s colou na led, s kouskem limetky. Kapitán objednaný koktejl vypil s takovým potěšením, že celé shromáždění okamžitě objednalo stejný drink. Při další rundě jeden z vojáků pozvedl sklenku a zvolal: „Pour Cuba Libre!“ A celé shromáždění odpovědělo sborovým: „Cuba Libre!“ Bacardi s colou se okamžitě stalo hitem, symbolem přátelství a štěstí.
Koktejl Cuba Libre připravíme ze 4 cl Bacardi Carta Blanca, 1 cl limetkové šťávy, 15 cl Coca-Coly a několika kostek ledu.

Koktejl Mojito (vyslovit mou-hí-tou) – původně se tento drink nazýval „Draque“, ale v polovině 19. století, v době vzniku Bacardi, byla jeho receptura přizpůsobena a Mojito vyrobené z originálního kubánského rumu Bacardi začalo dobývat svět. Okolo roku 1920 se Mojito téměř stalo kubánským národním nápojem. Byl to drink pro bohaté, chudé i střední vrstvu. Mojito bez třtinového cukru obdivoval i Ernest Hemingway. Osvěžující Mojito zažívá dnes v Evropě obrovský boom.
Mojito vytvoříte ze 4 cl Bacardi Carta Blanca, na kostky nakrájené limetky, dvou snítek čerstvé máty peprné, 3 lžiček hnědého třtinového cukru, sody a ledové tříště. Další z koktejlů s dlouhou historií je známé Daiquiri. Na konci španělsko-americké války pracovala na Kubě v blízkosti městečka Daiquiri skupina amerických důlních inženýrů vedená Jenningsem S. Coxem. Práce pod žhnoucím karibským sluncem byla nesmírně namáhavá, a proto v zájmu udržení vysoké pracovní morálky měli inženýři vysoké výdělky, zdarma ubytování, doutníčky a především originální kubánský rum – Bacardi. Cox byl důlní inženýr, ale také velký experimentátor. Dlouho experimentoval s cílem vytvořit maximálně osvěžující nápoj z Bacardi. Jednoho večera sdělil svým kolegům, že jeho dílo je ukončeno. Předvedl jim ingredience a koktejl se stal okamžitým hitem. Nebyl to jen chuťově vynikající nápoj, ale i osvěžující a jemný. Od té doby Cox během svých cest po ostrově ukazoval barmanům, jak tento koktejl namíchat, takže zakrátko byla receptura známá po všech ostrovních barech. Barmani s recepturou experimentovali dále a dali vzniknout různým druhům Daiquiri, ze kterých jsou asi nejznámější Frozen Daiquiri, Strawberry Daiquiri nebo Banana Daiquiri.
Jahodové Daiquiri připravíme ze 4 cl Bacardi Carta Blanca, 1 cl citronové šťávy, cukru, jahod a ledu.

Category: 2005 / 01

Text: Zdenek Král   Zde pobýval podle pověsti Buddha, sem se údajně po svém vyhnání z ráje uchýlili i Adam s Evou. Zřejmě proto, že právě Srí Lanka se nejvíce ze všech končin blížila představě ráje pozemského. A stala se tak patrně, domyslíme-li to do důsledku, i kolébkou lidstva. Stojím v hlubokém vnitrozemí na vrcholu stoosmdesátimetrové sigirijské skály, na místě, na němž býval od pátého století našeho letopočtu královský palác. Odtud kdysi vyhlížel panovník otcovrah Kasyapa svého nevlastního bratra, protože se obával jeho pomsty. Mohl přehlédnout rozlehlou zelenající se rovinu rozprostírající se až k horám na jihu, v nichž se skrývá další současná tvář ostrova – kraj čajových plantáží. Pohled z výšin jej zřejmě utvrdil v pocitu vlastní neporazitelnosti. I když obětoval nepředstavitelné úsilí a četné životy svých poddaných, aby nedobytné sídlo zbudoval, rozhodl se porazit bratra dole v nížině. Sestoupil, a prohrál. Zahynul v bažině, opuštěn vojskem i blízkými, a spravedlnosti tak bylo učiněno zadost.
Sigiriya je zvláštní místo. V podhradí vodní příkopy a bazény, upravené trávníky a parky dýchající pohodou, a také všudypřítomnou energií vloženou sem dávnými předky domorodců. Cestičky, schody a schůdky zbudované jak z kamenů, tak z tenkých cihel z pálené hlíny, a nad tím vším strmé stěny skály s vytesanými stupni vedoucími k náhorní plošině. Nad mohutným Lvím schodištěm pak další mělké stupně mířící až na samý vrchol. Na něm jakýsi obří piedestal z cihel tvořící základ paláce, který, ač nikdy nebyl a na tomto místě snad ani nemohl být dobyt, nepřežil zub času.
A přímo před ním veliký, do skály vytesaný a vyzděný bazén, tak třicet krát čtyřicet metrů, plný vody, který zde, téměř dvě stě metrů vysoko nad krajinou, působí poněkud nepatřičně.
Dnes se sem už nestoupá po tesaných schůdkách, ale po visutých chodnících a kovových lávkách. Ani to ale není výstup zcela nenáročný, zejména pro ty, kteří trpí závratí. Cesta však stojí za to. V jeskyni uprostřed strmé skalní stěny lze také spatřit překvapivě zachovalé proslulé malby dávných krasavic.
Za příznivého počasí je odtud vidět přes dva tisíce let starý skalní chrám v Dambulle zasvěcený Buddhovi. Na rozdíl od královského sídla je na kopci nepříliš příkrém a dobře přístupném širokým, jen zvolna stoupajícím schodištěm. V jeskyních a pod zdmi uzavřenými skalními převisy se nacházejí svatyně plné kultovních maleb a Buddhových soch. Pozlacené vnitřní stěny daly chrámu nynější název Ran Giri – Zlatá skála.
Obě tyto pamětihodnosti, které jsou zaručeným lákadlem turistů, leží poblíž hlavní silnice z Colomba do Trincomalee. To je správním střediskem oblasti, do níž jsem měl namířeno především. Je dosud málo navštěvovaná a známá a žijí v ní Tamilové, jejichž předci sem byli přivezeni přibližně před dvěma staletími z Indie, aby pracovali na čajových plantážích. Sinhálským starousedlíkům se do těchto prací totiž příliš nechtělo. Jde o území, kam neměli cizinci po léta přístup, neboť zde separatisticky laděné tamilské guerilly vyvolávaly četné etnické nepokoje, a jemuž se většina turistů vyhýbá dodnes. Díky tomu zůstalo panensky neposkvrněné. Když jsem krátce před odletem potkal na Václavském náměstí dávného známého, díval se na mě, jako bychom se měli vidět naposledy. „Opravdu chcete jet TAM?“ zdůraznil. Překvapil mě. Znal jsem ho jako člověka, který v rámci své profese přírodovědce procestoval pěkný kus světa. Teď jsem si na něho vzpomněl a nemohl jsem se neusmát.
Ubytoval jsem se za pomoci ochotného tamilského správce v jednom z bungalovů u vesnice Salli necelých osm kilometrů od Trincomalee a vyšel na zářivě bílou písečnou pláž. Na více než dvoukilometrovém úseku mezi dvěma výběžky jsem byl úplně sám. Jen pár stovek metrů vpravo leželo několik z vody vytažených rybářských lodí – tradiční úzké lodice dlabané z kmene a opatřené vahadly a vedle nich moderní laminátové, opatřené naopak silnými japonskými motory. Za zády mi rostly kokosové palmy, vysoké stromy, nejroztodivnější kvetoucí keře i banánovníky s trsy zrajících banánů a přede mnou ležel úchvatně modrý Indický oceán. Rozhodně jsem si nepřipadal jako štvanec ohrožený zde čímkoliv. PRO SILNÉ NERVY
Co je na Srí Lance skutečným dobrodružstvím, je doprava po místních komunikacích. Předepsaná rychlost je šedesát kilometrů v hodině, dosáhnout jí lze však jen na některých úsecích. Po úzké asfaltové vozovce, hrbolaté a místy rozryté, postrádající krajnice, se pohybují auta a mikrobusy, nákladní auta, kamiony a autobusy, typické asijské tuk-tuky indické provenience a mezi tím se proplétají motocyklisté a cyklisté (většinou ve dvou až třech na jednom kole), chodci a procházející se krávy. Jezdí se vlevo. Úředně. Pokud to ovšem jde, drží se všichni uprostřed, a tak se vozidla k sobě přibližují bez zpomalení a teprve v poslední moment se jedno jakýmsi záhadným způsobem rozhodne, že uhne. Kdo má slabší nervy, moc si cestování neužije. Na druhou stranu nutno přiznat, že jsem za celou dobu pobytu neviděl dopravní nehodu.   Přemýšlel jsem, čím je to asi dáno. Šikovností? Vždyť ve zdánlivě spořádané domovině vídám téměř každodenně několik nehod. Poté mi došlo, že je to zřejmě mentalitou. Bez ohledu na to, k jakému etniku místní řidiči patří, se navzájem respektují. A ještě něco na místních komunikacích překvapí. Policejní a vojenské kontroly. Přibližně každých deset až patnáct kilometrů každého zastaví zpomalovací retardér a zátaras přes půlku vozovky, do vozu nahlédne ozbrojený muž, a teprve pak je možné jet dál. Jediné zjevné a hmatatelné dědictví etnických nepokojů.
Jakousi syntézou situace na běžných silnicích jsou města. Třeba padesátitisícové Trincomalee má úzké ulice bez chodníků. I po nich se pohybují všechna vozidla, jen chodců, autobusů, cyklistů, tuk-tuků a krav je tu podstatně víc. Místo příkopů je lemují obchůdky se vším možným, od potravin, ovoce, nápojů a textilu až po četná zlatnictví a také značkové prodejny elektroniky a motocyklů. Sem tam se ale objeví polorozpadlá stavení s hrdými nápisy Klinika, Praktický lékař či Dentista. Obyvatelé jsou Tamilové – usměvaví, vlídní a vstřícní. CO PŘEKVAPÍ MILE
Teplota je na Srí Lance stálá, kolem třiceti stupňů Celsia, a v průběhu roku kolísá o pouhé dva stupně. A to i v monzunovém období, které je navíc na východním pobřeží nevýrazné. Srážek i větrných dnů je tu v porovnání s pobřežím západním pouhá třetina. Podnebí je příjemné, podobné našemu létu, neboť vlhkost vzduchu je nízká. A teplota vody? Ta se v průběhu celého roku také pohybuje kolem dvaceti osmi stupňů.
Srí Lanka přeje snad všem letním sportům. Lze tu surfovat, věnovat se joggingu, hrát plážový volejbal, v turisticky vyhledávaných střediscích je možné se věnovat na rozlehlých a kvalitou vyhlášených trávnících i golfu. Především na východním pobřeží jsou výhodné podmínky pro sportovní potápění. Svět korálových útesů obývaných nesčetnými druhy ryb a dalších živočichů začíná již v malých hloubkách. Jsou to ideální místa pro šnorchlování i pro potápění s přístroji. Je však dobré uvědomit si dva aspekty. Tím prvním je fakt, že jde o pobřežní pásmo otevřeného oceánu, takže viditelnost občas kolísá, ač je zde voda zcela čistá. V menších hloubkách totiž někdy snižuje viditelnost zvířený písek, jindy ji, v závislosti na fázích měsíce, ovlivňuje bující či naopak ubývající plankton. Může to někdy vadit při fotografování či natáčení pod vodou.
Druhým aspektem je skutečnost, že jde o oblast, která je i pod hladinou velmi málo probádaná. Turistům, kteří jsou zvyklí na potápění, při němž s průvodcem putuje skupina potápěčů po vytyčené trase od jedné podmořské atrakce ke druhé podobně jako po naučné stezce, to nemusí vyhovovat. Naopak těm, kteří dosud neztratili objevitelského ducha, se nabízejí nové zážitky.
Tady rozhodně je a bude co objevovat. Námořní mapy pochopitelně existují, dno je však zmapováno jen částečně. Přitom bylo Trincomalee již ve středověku díky své mimořádně výhodné poloze a zálivu hluboko zasahujícímu do pevniny významným přístavem. Dodnes jej střeží zachovaná středověká portugalská pevnost. Jak přístav, tak i celý ostrov se měnily v průběhu staletí podle toho, jak se zde střídali Portugalci, Holanďané a Britové. Za druhé světové války se do místních vod dostali také Japonci. Mezi všemi těmi mocnostmi se odehrávaly četné námořní bitvy a jen nepatrné množství toho, co moře skrývá, pak bylo do dnešních časů nalezeno.
Potápěčská centra, pokud je mi známo, jsou na dlouhém úseku východního pobřeží pouze tři. Vzdálena od sebe několik kilometrů si fakticky nekonkurují, všechna jsou kvalitní a dobře vybavená. Jen ceny, možná právě pro nedostatek konkurence, nejsou nízké. Pohybují se kolem 30 eur za jednotlivý ponor. Jedno z center, u vesnice Sally, je české. České potápěče tam proto čekají ceny, které lze nazvat vlasteneckými.   CURRY VEDE
Nedá se říci, že je tady jednotvárná strava, přesto Evropanům jednotvárně chutná. Koření je na Srí Lance mnoho a nejroztodivnějších druhů, jednoznačně ale mezi nimi dominuje curry různých barevných odstínů. A také chilli papričky. Jídla se podávají většinou uvařená a rozsekaná na kousky, ať jde o masa, nejrůznější druhy zeleniny či ryby, kraby nebo langusty. Vše tone v hnědé či žlutozelené curry omáčce připravené nejspíš s přídavkem mletých žiletek. Přílohou bývá nejčastěji rýže nebo též hopers, bochánky ze slepených tenkých rýžových nudliček, a občas i sypká nahnědlá hmota, jejíž název jsem si nezapamatoval, připravovaná ze strouhaného kokosu a rýžové mouky. To vše bohatě přelité, opět omáčkou curry. Jí se rukou – pravou, druhá je určena na jiné úkony. Naštěstí cizincům nabízejí na většině míst příbory. Stravování zde vyžaduje určitý čas na adaptaci chuťových buněk. Teprve po ní budou schopny pod vše spalující ostrostí odlišit alespoň některé jemnější nuance.   ZA PLÁŽEMI NA JIH
Srí Lanka je rozmanitá země. Na nepříliš velkém kusu pevniny nabízí rozsáhlé zelenající se nížiny, hory s nadmořskou výškou přes dva a půl tisíce metrů, průsmyky, jimiž se kroutí věhlasná železnice, pověstné čajové plantáže, palmové háje i džungli. Obří stromy tu pamatují starověk, věhlasné jsou také doly, v nichž se těží drahokamy. Je to země kontrastů – města jsou přelidněná, jinde narazíte na pustiny, v nichž sotva potkáte živou duši. Samozřejmě kromě divoce žijících zvířat, včetně stád divokých slonů. Ti se dokonce stali určitým symbolem Srí Lanky. Žije zde však i mnoho dalších druhů zvířat včetně varanů, leguánů a četných hadů a přes dvě stě padesát druhů ptáků!
Města jsou zde směsicí starobylých památek i moderních staveb včetně chrámů – buddhistických, hinduistických, ale i křesťanských. Jihozápadní pobřeží je sice poseto četnými hotely, ale východní pobřeží je plné pláží, po nichž můžete putovat hodiny a potkáte nanejvýš několik osamocených chodců.  

Category: 2005 / 01

Gepardice Jane z ústecké zoologické zahrady dnes zase běhá, jak se na šelmu sluší a patří. Je to díky unikátní operaci kyčelního kloubu, která byla koncem června provedena na veterinární klinice. Jane nejprve začala kulhat a její stav se neustále zhoršoval, bez operace by došlo zřejmě k nejhoršímu. Takováto operace geparda přitom měla svou světovou premiéru!

Pracovníci zoologické zahrady o operaci informovali až v listopadu 2004, tedy ve chvíli, kdy bylo jasné, že se nejen povedl samotný zákrok, ale zvíře skutečně běhá.
Na záznamu (DVD) pohybu Jane, který byl pořízen a je i dnes k vidění, je patrné, jak zvíře znatelně napadá na pravou zadní nohu.
„Šlo o vrozenou vadu, kdy přestala být vyživována hlavice kloubu. Odborně je to popsáno jako choroba Legg-Calve-Perthes. Naděje na to, že si příroda poradí sama, v takových případech není. Naopak, vyšetření na počítačovém tomografu v listopadu 2003 ukázalo, že situace se zhoršuje,“ řekl MVDr. Václav Poživil, ošetřující lékař ZOO v Ústí nad Labem. „Možností, jak řešit situaci, bylo několik,“ zasvěcoval mě do variant, mezi kterými kolegium odborníků vybíralo. „Mohli jsme kloub uříznout a nechat udělat pakloub. Kosti by u sebe držely svaly. Jane by sice pořád kulhala, ale nebolelo by ji to. Druhou variantou byla operace kyčelního kloubu. Stručně řečeno, tahle možnost byla pro Jane rozhodně lepším řešením. Ovšem nevyzkoušeným a mnohem dražším.“
Operace, se kterou nejsou zkušenosti, s sebou nese poměrně velká rizika. I přesto se tým MUDr. Vladislava Procházky, primáře ortopedického oddělení Městské nemocnice Litoměřice, rozhodl jít do rizika a provést nevyzkoušenou operaci. V případě úspěchu by Jane zřejmě přestala kulhat. Slovíčko „zřejmě“ je zcela namístě. Jakmile si zvíře na kulhání zvykne, může dojít k jeho fixaci a v konečném důsledku pak zvíře kulhá i na nohu, která je zdravá. Jen tak, ze zvyku.
Jedním z problémů, který ale bylo potřeba vyřešit dopředu, byla výroba protézy kyčelního kloubu. „Kloub geparda je menší než u malého dítěte. Konstruktéři Ing. František Denk a Ing. František Šimek z firmy Walter, a. s., Praha se proto pustili do výroby s tím, že doktoři, jak humánní, tak veterinární, jejich práci připomínkovali.“
Na záznamu vypadala operace zprvu dobře. Jane po uspání, které v konečném důsledku trvalo čtyři a půl hodiny, vyholili nohu. Ukázala se tak pigmentová kůže, což jasně dokazuje, že gepardi mají v místech, kde jim rostou černé skvrny, pigmentaci i na kůži. Pak už následoval zákrok – rozříznutí kůže, svalu, „instalace“ kloubu…
„Jo. Ortopedie je řezničina,“ souhlasil se mnou doktor Poživil. Operace se zdařila. Třináctý den po ní ale Jane neopatrně skočila a nový kloub si vykloubila. Řešení bylo jediné – nová operace, kterou opět prováděli lékař MUDr. Procházka a veterinář Václav Poživil. Výsledek? Jane zapomněla na to, že kdysi kulhala, a dokonce si „pravou zadní“ pohrávala s míčem, jako by ji nikdy neměla postiženou. Samozřejmě neví o tiskové zprávě, ve které se říká, že se „jedná o první úspěšnou operaci tohoto druhu na světě! Bez jejího provedení by byla odsouzena k postupné ztrátě hybnosti, která by vedla k utracení!“
Jane i přes probíhající rekonvalescenci spokojeně pobíhá ve svém, bohužel prozatímním výběhu, zatímco nové vedení ZOO má o starost víc. Zpracovává projekt na nový pavilon gepardů a na „domeček pro Jane“ je vypsána veřejná sbírka, kam může přispět každý, koho zajímá její budoucnost. Za peníze, které se shromažďují na kontě Pelíšky, číslo účtu 176165511/0300, bude pořízen pavilon gepardů. Možná že za několik let budeme psát o Jane jako o úspěšné gepardí mámě.

Category: 2005 / 01

Lidé se tohoto pohodlného prostředku k řešení svých problémů dosud nevzdali. Moc prospěchu jim to ale nepřináší…

Sto padesát zemí včetně České republiky vyzvalo loni v červenci Izrael: Zbourejte zeď na Západním břehu Jordánu! Nepomohlo to. Židovský stát se rozhodl izolovat od svých nepřátel a nehodlá na tom nic měnit kvůli odporu Valného shromáždění OSN ani Mezinárodního soudního dvora v Haagu. Zdi patří k nejprimitivnějším a přitom nejúčinnějším zábranám a lidstvu slouží jako řešení problémů s okolním světem odpradávna. Jen jsou v poslední době vylepšeny minami, lasery a kontrolovány špionážními družicemi. Má to však háček – zdi omezují svobodu lidí, kteří měli tu smůlu, že zůstali za nimi.

„Jayyus je malá vesnice dvacet kilometrů od Tel Avivu. Jednoho jasného dne zdejší obyvatelé zjistili, že výhled na třpytivou hladinu Středozemního moře zastínila betonová zábrana, která probíhá v těsné blízkosti vesnice. Zdejší farmáři najednou zůstali odříznuti od dvou třetin obhospodařované země. Znamená to, že nemají přístup k patnácti tisícům olivovníkům, padesáti tisícům citrusovým stromům, sto dvaceti skleníkům a šesti artéským studnám, které jsou v oblasti hlavním zdrojem vody. Samozřejmě bude chybět i tráva pro dobytek,“ napsal Thomas Haley v The Palestine Monitor.
Betonové panely vysoké až osm metrů, nahoře drát se smrtícím napětím a přilehlý zoraný pás, aby byly vidět stopy narušitelů. Tak vypadá část několik set kilometrů dlouhé hraniční bariéry. Po dokončení má měřit sedm set kilometrů. K překročení hranice na několika kontrolních stanovištích obsazených armádou je nutné mít zvláštní povolení. Stanovisko soudu v nizozemském Haagu o takové stavbě je jednoznačné: „Konstrukce zdi a režim, který k ní náleží, jsou porušením mezinárodního práva.“ Izrael však rozhodnutí haagského tribunálu ignoruje a dokonce již posvětil prostředky na dostavbu zdi ze státního rozpočtu.
Konflikt Izraele a Palestiny není běžnou agresí mezi dvěma sousedními státy. Stát Palestina totiž ve skutečnosti neexistuje. Palestinou je míněna geografická oblast v západní Asii, kterou OSN v listopadu 1947 odsouhlasila rozdělit na arabský a židovský stát. Půl roku nato pak vznikl židovský Izrael, k vyhlášení samostatného arabského státu však v Palestině nikdy nedošlo. Civilizovaný svět přesto s arabskou Palestinou počítá. „Palestina je de facto stát, jehož existenci uznává 110 států. Jen nemá vlastní území. Vlastí Palestinců je oblast definovaná mírovou smlouvou z roku 1967,“ říká mluvčí palestinské ambasády v Praze Ghassan Khaled.
Fakt, že Palestina nemá přesně vymezené hranice, ovšem Izraeli umožnil bez větších problémů zabrat i její území. Zeď místy zasahuje na kilometry hluboko do palestinského území. Stavbou zdi tak Izrael vlastně sám určuje, kudy hranice s Palestinou povede.

KOREJSKÝ ROZVOD
Další současná zeď, která izoluje jednu zemi od druhé, přetíná Korejský poloostrov. Není to sice klasická zděná stavba, spíše plot z ostnatého drátu, zátarasů a pytlů s pískem lemovaný vojenskými věžemi, zato má z každé strany dva kilometry širokou „demilitarizovanou zónu“ s více než milionem pozemních min. Na délku měří od moře k moři 248 kilometrů a odděluje severní Korejskou lidově demokratickou republiku od jižní Korejské republiky. Ještě na konci druhé světové války byla jen jedna Korea. Již tehdy však byla rozdělena na dva sektory, přičemž území severně od 38. rovnoběžky spravoval Sovětský svaz a jižní část Spojené státy. Odtržení severní Korey na sebe nedalo dlouho čekat – přišlo 9. září 1948. Severokorejci ale dodnes berou svého jižního souseda jako součást jedné velké vlasti, jejíž část je okupována „zlými americkými imperialisty“. A již v letech 1950-53 spolu obě země vedly válku. Ta teoreticky skončila podepsáním příměří v Pchanmundžomu, ale následná mírová smlouva nebyla nikdy podepsána. Obě strany jsou dodnes v plné bojové pohotovosti, což v případě „lidově demokratického“ režimu zahrnuje i jaderné zbraně.
Všechny hlavně i pozornost skvěle vycvičených vojáků míří právě do demilitarizovaného pásma. Městečko Pchanmundžom je jediným místem, kde se mohou zástupci obou korejských republik sejít k jednání – hranice prochází přímo středem jednacího stolu. Po zaplacení příslušných tax a splnění přísných podmínek sem mohou i turisté. Korejští civilisté jsou na tom však hůř. Obyvatelé Jižní Korey si alespoň mohou v Soulu vyžádat povolení, na které se čeká několik týdnů. Severokorejci však mají smůlu úplně. „Vůbec si nedovedu představit, že by se tam normální Severokorejec dostal,“ říká student korejštiny Jaromír Chlada, který ostře hlídanou hranici navštívil.
K zajímavostem korejské „železné opony“ patří severokorejské tunely. Zatímco na povrchu, zdá se, nemůže proklouznout ani myš, podzemím prohrabala Severní Korea k sousedům tajně až okolo dvaceti tunelů, kterými by mohly nepozorovaně proklouznout desetitisíce vojáků a za zády protivníků bez problémů obsadit jihokorejské hlavní město. Plán však prozradil severokorejský emigrant. Jižní Korea některé z tunelů objevila, po dalších pátrá dodnes.

OCEL PROTI MEXIKÁNCŮM
Mnohem méně známá je „zeď“, kterou postavily Spojené státy na hranicích s Mexikem. Tvoří ji ocelové zábrany zakopané do země tak, aby se Mexičané nemohli do USA ani podhrabat. Tuto bariéru na hranici u městečka Naco hlídá 220 pohraničníků. Američané ji obhajují jako opatření, které má zabránit přílivu drog do země. Spíše se ale jedná o hráz proti nelegálním imigrantům. Těch v USA žije podle týdeníku Time šest až dvanáct milionů a většinu tvoří právě Mexičané. Útěk do Spojených států je pro ně často jedinou šancí, jak se dostat z bídy.
„Mám čtyřicet akrů půdy, ale z poloviny je porostlá kaktusy. Výnos ze zbytku je menší než pět dolarů za den. Se šesti dětmi a ženou to není moc,“ stěžuje si jeden ze zadržených uprchlíků farmář Aurelio Gonzales. Převaděči zaplatil osm set dolarů za sebe a stejnou částku za svou dvacetiletou dceru. Oba však převaděč nechal bez peněz hodinu cesty od hranice na mexickém území, kde je posléze zadržela patrola. Přestože neuspěli, dopadli relativně dobře. I tady se totiž umírá. Na dehydrataci, uštknutí chřestýšem, občas pašeráci lidí své „klienty“ i okrádají a vraždí.

BERLÍNSKÁ NOSTALGIE
Agentura pro výzkum veřejného mínění Forsa položila na sklonku léta 2004 Němcům sugestivní otázku: Přejete si návrat Berlínské zdi? Každý pátý odpověděl, že ano. A nešlo o žádnou „ostalgii“, jak se říká stesku některých východních Němců po bývalé NDR. Zatímco z východního Německa si podle tohoto průzkumu přeje opětovné rozdělení země 12 procent obyvatel, ze západní části je to dokonce 24 procent lidí!
Berlínskou zeď začaly stavět v neděli 13. srpna 1961 úřady východního Německa na hranici americké a sovětské zóny. Od konce války totiž uprchly z východního bloku na západ přes tři miliony Němců. Berlínská zeď se postupem času zvyšovala a opevňovala, až se z ní v konečné fázi stalo tři až čtyři metry vysoké monstrum, přísně střežené před obyvateli východního Německa. Aby se ke zdi nemohli ani přiblížit, byly tu nastraženy desítky tisíc samostřílů a sedm set tisíc min. Nebyly tu jen pro výstrahu. Každý východoněmecký strážce dostával za zastřelení „narušitele“ odměnu sto padesát marek. U berlínského betonu takto zemřelo přes čtyři sta lidí.
Na podzim 1989, kdy se komunistický systém v Evropě hroutil a tisíce východních Němců utíkaly přes západoněmeckou ambasádu v Praze, začalo politbyro NDR urychleně projednávat zákon, který by obyvatelům země umožňoval cestovat na Západ. Jenže než byl schválen, uveřejnily západní informační zdroje nepravdivou zprávu, že je již možné volně cestovat. U Berlínské zdi se okamžitě shromáždila vlna zvědavců a v severní části města si lidé poprvé vynutili přechod přes železnou oponu.
„Kdyby se dav rozběhl a my stříleli, viseli bychom na kandelábrech,“ vzpomínal později major pohraničních vojsk Manfred Sens. Definitivnímu pádu Berlínské zdi již nemohl zabránit ani následný telegram tehdejšího prezidenta Sovětského svazu Michaila Gorbačova, ve kterém varoval před destabilizací situace a naléhal na zachování obou německých států.

ZADRÁTOVANÁ REPUBLIKA
Také obyvatelé bývalého socialistického Československa mají smutnou zkušenost se „životem za zdí“. Tu představovala tři pásma ochrany hranic se západní zónou. Z té s nejpřísnějším režimem, zakázané, se muselo vystěhovat osm set rodin, zbylo tu přes tři tisíce budov a sto dvacet tisíc hektarů zemědělské nebo lesní půdy. Podél hranice vedl až dvacet metrů široký průsek a po jeho stranách metr vysoký drátěný plot zabraňující zvěři, aby se dostala k prostřední, signální stěně. V té byly nataženy dráty pod napětím, aby při překonávání vyvolaly poplach. V padesátých letech byly dráty pod smrtícím napětím 4000-5000 voltů. Občas tu však zemřel i neopatrný pohraničník, a když se k tomu přidal tlak tisku západní části světa, bylo od roku 1965 od tohoto opatření upuštěno.
Některé úseky hranice byly zaminovány, jinde byly rozmístěny protitankové zátarasy, aby se nedalo projet těžkou technikou. Signální stěna stála už několik kilometrů před hranicí, aby se zvýšila pravděpodobnost úspěšného dopadení narušitele. Došlo i na instalaci nášlapných zařízení odpalujících světlice a laserového kontrolního systému Fénix vysílajícího signál po přerušení paprsku. Hlídka vyrážela do jedné minuty.
Podle seznamu usmrcených osob na státní hranici tu bylo jen v letech 1951-56 zabito 179 lidí. Ti, kteří padli při cestě za svobodou, byli podle tajného rozkazu z Ministerstva národní bezpečnosti pohřbeni bez jakékoli účasti veřejnosti, včetně nejbližších příbuzných.


Nejznámější historické zdi

VELKÁ ČÍNSKÁ ZEĎ
Jednou z prvních a asi nejznámějších zdí, které bránily impérium, je dva a půl tisíce kilometrů dlouhá Velká čínská zeď. I s odbočkami měří okolo šesti tisíc kilometrů a vedla od provincie Gansu až k zálivu Liaodong. Stavba začala v roce 688 před naším letopočtem v období dynastie Čchin. Severní hranici říše tehdy trvale ohrožovaly nájezdy válečníků Hsiung-nu (pravděpodobně Hunové). Proto bylo potřeba zajistit ochranu, kterou měl být velký počet pevností, později vzájemně propojených velkou zdí. Na této velkolepé stavbě se povinně podíleli všichni obyvatelé ve věku 23 až 56 let, samozřejmostí byla práce trestanců a otroků. Stavba zdi také v době míru zaměstnávala početné vojáky, pro které nebylo jiné uplatnění. Celkem se měl na budování podílet milion lidí. Dnes jsou některé části čínské zdi udržovanou turistickou atrakcí, jinde chátrajícím zdrojem nelegálního stavebního materiálu.

HADRIANOVA ZEĎ
V roce 122 našeho letopočtu se římský císař Publius Aelius Hadrianus vzhledem k neustálým nájezdům divokých kmenů rozhodl na severu provincie Británie vystavět obrannou zeď. Nesla jeho jméno a byla dlouhá osmdesát římských mil, což je sto sedmnáct kilometrů. Pro její vybudování bylo strategicky vybráno nejužší místo ostrova mezi Severním a Irským mořem. Východní část tvořila kamenná zeď vyšší než lidská postava, západní část byla provedena jako zatravněný zemní val. Dodatečnou ochranu před útoky nepřátel poskytoval systém opevňovacích příkopů a pevnůstky s vojenskou posádkou. Toto nejsevernější opevnění římské říše doplňovaly strážní věže s několikačlennou hlídkou. LIMES ROMANUM
Gaius Iulius Caesar vytyčil hranici římské říše na toku Rýna. Právě tam narazily římské legie na odpor neznámých germánských kmenů. Později, za vlády císaře Augusta, upevnili Římané své hranice na Dunaji a západní rýnskou hranici se pokusili posunout až k Labi. Ovšem bojovní Germáni kladli rozpínavým Římanům takový odpor, že se jim za linií řek Rýn – Dunaj nepodařilo usadit natrvalo. Právě tady nechal císař na ochranu klidu římských občanů zbudovat val, který dostal jméno Limes romanum.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This