Category: 2005 / 02

Málokdo z návštěvníků pražské ZOO, kteří se 29. listopadu 2004 zúčastnili otevření pavilonu Indonéská džungle a obdivovali komodské varany, věděl, jak složitě se sem tato unikátní zvířata dostávala. Ještě tři týdny před otevřením pavilonu nebylo jasné, zda je přivezou včas.
Varani se nedají koupit. Jsou přísně chráněni a mohou se získat jedině jako dar indonéského prezidenta jiné hlavě státu. (Maďarsko na ně čeká již třetí rok, nejsou ani v Rusku.) Pokud by jejich pár v cizině nadělil svým chovatelům potomstvo, jsou tato mláďata teoreticky z právního hlediska opět majetkem Indonésie.
Pražský pár varanů je ale už druhý v České republice, první byl dovezen začátkem 90. let do plzeňské ZOO. Velkou zásluhu na tom má bývalý velvyslanec Indonésie v Čechách Leonard Tobing, který v Praze studoval a dokonce zde poznal i svou manželku. Byl to také on, na něhož se obrátil český velvyslanec v Jakartě, když zhruba před rokem požádal o pomoc ředitel pražské ZOO Petr Fejk. Ten se samozřejmě obrátil také na indonéské velvyslanectví v Praze. Cesty diplomatické se propojily s osobními známostmi, pan Tobing dokázal přesvědčit příslušné komise i ministerstva v Indonésii, že varani najdou v pavilonu dobrý domov, a vše se začalo ubírat dobrým směrem.
Nakonec ale varani přiletěli do Prahy těsně před otevřením pavilonu.
Proč tak pozdě? Ztratil se písemný souhlas ministerstva, který je podkladem pro rozhodnutí prezidenta. Když se věc napravila, byl zvolen prezident nový a bylo třeba nového souhlasu. Do otevření pavilonu přitom zbývaly už pouze tři týdny. V muslimské Indonésii byl navíc právě ramadán a týden oslav a nikdo nepracoval. Teprve v pondělí 22. listopadu, sedm dní před otevřením pavilonu, se mohly začít shánět letenky. Nakonec varany dopravilo ve speciálně uzavřených krabicích ve vytápěné části nákladního prostoru letadlo, které je určeno pro přepravu zvířat, pravidelná linka společnosti KLM.
Varani, kteří jsou v indonéském pavilonu, se narodili v únoru 2002 v zajetí, v ZOO v Yogyakartě. Ještěři odchycení v přírodě se do ciziny nesmějí v žádném případě vyvážet. Samička váží 6,2 kilogramu a je dlouhá 149 centimetrů, samec váží při své délce 171 centimetrů 12,5 kilogramu. Varani mohli být umístěni do výběhu hned po svém příchodu a okamžitě je mohli vidět návštěvníci. „Jsou v karanténě vlastně ve svém výběhu, protože ten je zcela nový a návštěvníci s nimi navíc nepřijdou do styku,“ uvedl Petr Fejk.
Místo varanů pocestují do Indonésie z pražské ZOO jiná vzácná zvířata. A Jeho Excelence Tobing začal uvažovat o tom, že by do milované Prahy pomohl dovézt i další indonéskou vzácnost – ptáka rajku.

Category: 2005 / 02

Jiří Vondráček se věnoval ornitologii na úrovni státní ochrany přírody deset let, koníčkem je pro něj už ale zhruba půl století. „V práci jsem spojil zálibu s koníčkem. Teď mám sice důchodové volno, ale volný čas mi tak stejně chybí.“ Sešli jsme se nedaleko Labe, protože jsme se chtěli podívat na kolonii kormoránů velkých, kteří tady pravidelně zimují na topolech. Jenže pršelo a byli by sotva vidět.

Kormorán byl ještě nedávno vzácný pták. Dokonce je zařazen mezi chráněné druhy. Ale při pohledu na stohlavá hejna to tak nevypadá.
Existuje záznam Balbína z roku 1678, který dokládá jeho hnízdění na ostrovech v okolí Litoměřic. V 18. a 19. století byl velmi vzácný. V letech 1880–1950 byl podle záznamů v severních Čechách pozorován jen šestkrát. Většinou šlo o jednotlivé ptáky, jen jednou to bylo hejno čtrnácti kusů u Házmburku. Masivněji se začali rozšiřovat až v druhé polovině dvacátého století. Čím to je, že se kormoránům tak daří, se zatím moc neví. Zimovat u nás ale začali až v 80. letech minulého století. Teď jich jen do oblasti mezi Roudnicí nad Labem a státní hranicí v Hřensku přilétá na zimu pět set až tisíc kusů. Zatím tu naštěstí nehnízdí, i když výjimky se už začínají objevovat. Rybáři z toho rozhodně žádnou radost nemají.
Proč byl tak vzácný?
Zřejmě na tom měli zásluhu rybáři, ale příčinou mohou být i klimatické vlivy či zatím nezaznamenané jevy. Na tekoucích vodách to není tak znatelné, ale na rybnících dokáží tito ptáci opravdu napáchat značné škody, mimo jiné i tím, že velké ryby jen poraní. Rybáři škody nadsazují, já si myslím, že takových tři sta gramů potravy na den mu bude bohatě stačit. Na druhou stranu – když přiletí stovka kormoránů na plůdkový rybník, tak ho dokáže za tři dny „vyčistit“. Když budete mít štěstí, tak občas můžete i na Labi vidět, co kormorán chytá. Jsou to většinou plotice, tedy plevelná ryba, ale rybáři to přesto neradi vidí.
Takže invaze?
Jižní Morava i Čechy už mají pravidelné hnízdní kolonie, severní Čechy toho jsou zatím ušetřené. Počet kormoránů ale roste v celé Evropě. Původně se objevovali v přímořských oblastech, jako například v Meklenbursku. Pak stavy stouply, i když například ještě v 50. letech minulého století byl kormorán vzácností i v Polsku. Dneska je běžný jak u nás, tak v Polsku či Maďarsku. Myslím, že s obsazováním dalších území ještě neskončili.


Dravci ve službách lidí
Kormoráni, kteří se v jihovýchodní Asii využívají k lovu i jako turistická atrakce, zdaleka nejsou jediným druhem ptáka, kterého člověk takto využil. Dokonce nejsou ani nejpopulárnější. Mnohem známější je lov pomocí orlů, sokolů či rarohů.
Historie sokolnictví se začala psát před několika tisíciletími na středoasijských pláních. Tehdejší pastevci a lovci byli zřejmě první, kteří využili leteckých schopností dravců ke svému prospěchu. Jedním z prvních dokladů o spolupráci dravců a lidí je zřejmě asyrský basreliéf, jehož stáří se klade do počátku sedmého století před Kristem. Zmínka o tom, že japonští samurajové ovládali sokolnictví, pochází z roku 720 našeho letopočtu. Doklady chovu dravců najdeme ve starověké Číně z let 220–206 před naším letopočtem.
Evropské sokolnictví zmiňuje Plinius i Aristoteles. Ve Skandinávii byli už od prvního tisíciletí našeho letopočtu cvičení sokoli a jestřábi součástí povinných daní. To naznačuje, že odvedená zvířata sloužila pro potěchu vladařů. Friedrich II. (1194–1250) napsal dílo O přirozenosti ptáků a umění lovu s ptáky, což více než jasně dokazuje, že sokolnictví bylo oblíbenou kratochvílí nejvyšší šlechty. František I. (1494–1547) měl u svého dvora tři sta sokolů, o které se staralo patnáct sokolníků. Krátký pohled do USA ukazuje, že tam není sokolnictví tak populární jako v Evropě či Asii. Důvodem může být tamní přísná regulace jak chovu dravců, tak provozování tohoto sportu.
Chov a výcvik dravých ptáků však patří mezi velmi prestižní záležitosti v oblasti Spojených arabských emirátů. Vysoce cenění bývají čeští a slovenští ptáci, což s sebou přináší pokusy o krádeže z přírody a vývoz právě do oblasti Perského zálivu. Za dobře vycvičeného ptáka je možné od některého ze šejků získat až deset tisíc dolarů. Vzhledem k tomu, že všechny druhy čeledi sokolovitých jsou chráněny mezinárodní konvencí, jsou ale jejich držení, chov i prodej podmíněny řádnou registrací každého zvířete.
Jiným, novodobým využitím dravců je ochrana letišť. Známý je třeba střet letadla s ptákem už v roce 1912 v Kalifornii, při kterém zemřel zkušební pilot Carl Rogers. Žádná technika zatím nedokázala toto nebezpečí odstranit. V hustém letovém provozu může dojít nejen k přímému střetu, ale i k nasátí ptáka do turbíny motoru, což by mohlo mít fatální následky. Ruzyňské letiště proto chrání v rámci programu biologické ochrany letiště orli, sokoli i rarozi. Loví menší ptáky a zahánějí jejich hejna, čímž vlastně čistí letový prostor.
Dravci, respektive jejich siluety nalep ené na skla bariér, pomáhají i v automobilové dopravě, tentokrát ale spíše chrání menší druhy ptáků, aby se nestali obětí provozu. Makety dravců se pak používají k ochraně různých budov především před hnízděním holubů, ale i jiných ptáků.

Category: 2005 / 02

Je to zákonitý jev – kdo fotografuje, tomu se po čase začne hromadit v počítači spousta fotografií. Takový člověk záhy zjistí, že si musí pořídit nějaký organizační a archivační program, jinak se ve svých snímcích utopí. Jednou z možností je Zoner Photo Studio 7 – původní český program, který rozhodně uspokojí potřeby každého, kdo pravidelně pracuje s fotografiemi v počítači.

V počítači s Microsoft Windows je na uložení fotografií připravená složka Obrázky, kterou naleznete ve složce Dokumenty. Pokud vám toto umístění nevyhovuje, založte si jinou a do ní si ukládejte veškeré fotografie do stromové struktury. Zoner Photo Studio 7 automaticky vytváří a pojmenovává nové složky podle data stahování nebo fotografování, což usnadní přehled. Za datum je vhodné do názvu složky poznamenat místo a stručný popis fotografické akce. Kromě těchto složek si založte i archivní složku, kam si budete ukládat originální fotografie před úpravami, protože ty ne vždy dopadnou podle očekávání. Naučte se pracovat s kopiemi a originály určené k archivaci si pravidelně vypalujte na CD nebo DVD.

Zobrazení a řazení snímků
Pomocí okna Navigátor si snadno vyberete složku s fotografiemi, jejichž malé náhledy se vám zobrazí v okně Průzkumník spolu s názvem fotografie a dalšími volitelnými údaji. Režim zobrazení lze změnit na klasický nebo detailní seznam souborů. Po kliknutí na náhled fotografie nebo název souboru se v okně Náhled rychle zobrazí větší náhled včetně užitečného histogramu. Na prohlížení a úpravy fotografií slouží okno Editoru, případně si můžete spustit rychlou prezentaci pomocí funkce Promítnout obrázky.
Fotografie v programu Zoner Photo Studio 7 lze řadit podle různých kritérií – nejčastěji podle názvu, systémového data, nebo uživatelsky. Uživatelské řazení je užitečné při přípravě prezentace nebo řazení internetové galerie. Pro zachování tohoto pořadí v jiných programech je nutné fotografie přejmenovat s využitím počítadla na začátku nového jména souboru.

Práce s fotografiemi
V sérii fotografií budete určitě mít i fotografie focené na výšku – Zoner Photo Studio 7 je umí otáčet již během stahování (pokud je informace o otočení uložena fotoaparátem), případně je lze hromadně otočit bez rizika ztráty kvality i u JPG snímků. Na úpravy fotografií můžete použít přímo vestavěný Editor, který zvládne úpravu úrovní a barev, ořezy, hromadnou konverzi a mnoho dalšího. K úpravě fotografií lze samozřejmě použít i libovolný externí editor.

Popisky a EXIF
Výrobci digitálních fotoaparátů se dohodli na standardu EXIF. Do neviditelného záhlaví fotografie jsou v okamžiku pořízení snímku uložena data o nastavení fotoaparátu – není to nic jiného než elektronická verze podrobného fotografova zápisníčku. Kromě těchto dat je možné přidávat k fotografii i další užitečné informace – jméno a copyright autora, název fotografie, místo pořízení, komentář i zvukovou poznámku. Zoner Photo Studio 7 důsledně dodržuje standardy a veškeré popisky vkládá přímo do záhlaví fotografie – uložená data jsou nedílnou součástí fotografie i po zkopírování či odeslání jinému uživateli. Popisky lze dále využívat během hromadných operací, tisku a publikování na internet a v neposlední řadě při vyhledávání konkrétní fotografie v rozsáhlém archivu. Přiřazení popisků si lze velmi ulehčit pomocí funkce Hromadné přiřazení informací, v níž zadáte společný název, popisek i jméno autora celé sérii, případně jen několika vybraným fotografiím. Název fotografie lze potom individuálně změnit či doplnit.

Pojmenování fotografií
Fotografie z digitálního fotoaparátu mají podivná jména, ve kterých bývá zakódováno datum, nebo celkové pořadí snímku. Fotografie, se kterými pracujete často nebo je chcete sdílet, je vhodné přejmenovat například pomocí hromadného přejmenování. I zde si můžete pomoci vloženými popisky, datem pořízení a počítadlem. Pokud jednu akci fotografuje více autorů, je možno při výběru těch nejlepších fotografie přejmenovat podle data vzniku a chronologicky seřadit do jedné složky. Vybrané fotografie lze znovu přejmenovat s využitím popisků tak, aby názvy byly každému srozumitelné (001-JmenoFotografie-JmenoAutora.jpg).

Alba a klíčová slova
Fotografie uložené v počítači si můžete řadit do tematických alb, což jsou jen odkazy na původní soubory – ty nezabírají téměř žádné místo na disku. Další výhoda alba spočívá v tom, že po úpravě původní fotografie se změna projeví i v albu. Nevýhoda je, že po odstranění původního souboru zmizí i fotka z alba.
Přiřazování klíčových slov je vhodné pro pokročilé uživatele, kteří chtějí fotografie sdílet a mít archiv pevně pod kontrolou. Klíčové slovo se uloží do záhlaví EXIF a tam zůstane i po přemístění fotografie na jiné místo či do archivu. Klíčové slovo lze samozřejmě přiřadit i fotografiím v albu – to je vhodné například před přemístěním originálu do zálohy. Archiv médií
Archiv médií je databáze náhledů a záhlaví fotografií uložených na CD nebo DVD discích, vytvořená programem Zoner Photo Studio 7. Ten lze procházet po discích a složkách, případně zobrazit celý obsah. V archivu se dá efektivně vyhledávat a řadit podle data pořízení snímků, jejich názvů, klíčových slov i popisků. Po nalezení fotografie, ať prohledáváním, nebo podle náhledu, vám Zoner Photo Studio 7 sdělí, na kterém archivním CD je umístěna. Indexace fotografií a udržování archivu v aktuálním stavu vám ušetří mnoho času při vyhledávání vhodné fotografie.
Jak sami vidíte, pomocí programu Zoner Photo Studio 7 lze jednoduše a rychle prohlížet, profesionálně organizovat a vyhledávat nejen fotografie umístěné v počítači, ale celý digitální fotoarchiv.

Category: 2005 / 02

Když prezident Truman 16. července 1945 obdržel na konferenci vítězných mocností v Postupimi telegram o „narození děťátka“, tedy kód pro zkušební výbuch první atomové bomby, Stalin se mohl jen potutelně usmívat. V té chvíli už Sověti základní údaje o nové zbrani znali. Ale teprve po čtyřiceti letech připustili, že jim pomohl Němec Klaus Fuchs, který získal i britské občanství.

Klaus Fuchs začal pod dohledem otce atomové bomby Jacoba Roberta Oppenheimera pracovat na tajném projektu Manhattan v roce 1943. Měl fotografickou paměť. To mu umožnilo výsledky vlastního výzkumu i celého týmu sepsat a předat druhé straně. Sověti pak ani nepotřebovali zdlouhavé pokusy, mohli se soustředit přímo na to, co bylo právě v Los Alamos úspěšně vyzkoušeno.
První podezření padlo na Fuchse, když Sověti uskutečnili 29. srpna 1949 v kazašské stepi svůj jaderný pokus. Nikdo totiž nepředpokládal, že výrobu vlastní bomby stihnou tak brzy. Navíc se už v roce 1944 objevily první signály, že Sověti mají v tajném americkém středisku v Los Alamos svého člověka. Ředitel FBI Hoover si ihned začal lámat hlavu, o koho jde. Leccos ukazovalo na profesora Rudolfa Peierlse a jeho asistenta Klause Fuchse. Oba studovali jednu z metod čištění uranu, vypočítávali množství uranu 235 nezbytné pro atomovou bombu a později také spolupracovali na výrobě roznětky bomby. Peierls byl postupně z podezření vyloučen, proti Fuchsovi zase chyběly důkazy.
Šlo o příliš vážnou věc, vyšetřování proto pokračovalo. Zpravodajci po žádali o posouzení Perrina, který byl za války asistentem ředitele britského atomového projektu Tube Alloys a hlavním spojovacím článkem k projektu Manhattan. Ten dostal dokument do ruky 5. září 1949. Zbledl: „Všechno vypadá, jako by Fuchs pracoval pro Rusy.“
Britská kontrarozvědka začala Fuchse sledovat. Jeho případ dostal na starost zkušený pracovník služby MI-5 William Skadron.

KOMUNISTA Z PŘESVĚDČENÍ
Klaus Fuchs se narodil ve vesnici Russelsheim v Německu 29. prosince 1911. Vystudoval matematiku a fyziku v Lipsku. Komunistou se stal z přesvědčení, špionem z lásky. Ještě na univerzitě v Kielu byl předsedou buňky Ligy mladých komunistů. Na schůzkách buňky se seznámil s tmavovlasou kráskou Margaritou. Vedle milování trávili hodně času vylepováním plakátů poblíž loděnic a diskuzemi s dělníky. Horovali proti Hitlerovi a světovému imperialismu.
Když se dozvěděli o jmenování Hitlera říšským kancléřem a slyšeli vykřikovat kameloty, že hoří Říšský sněm a oheň prý zapálili komunisté, rychle se rozhodli – je třeba přejít do ilegality. Našli si v Kielu pokoj, z něhož vůbec nevycházeli. Tam Fuchs snil o celosvětovém vítězství proletariátu a o tom, že se stane velkým fyzikem, tak slavným jako Einstein.

VĚDECKÁ DRÁHA
Druhá část snu se Fuchsovi začala vyplňovat po příchodu do Anglie, kam se dostal z Paříže po tajném odchodu z Německa. Do Doveru připlul začátkem září 1933, získal statut uprchlíka a začal studovat na bristolské univerzitě. Získal hodnost doktora v oblasti matematické fyziky a stal se stipendistou u profesora Maxe Borna v Edinburghu. A tady došlo ke zvláštní náhodě, která rozhodla o tom, že se Fuchs dostal k tajnému výzkumu.
Nacisté posílali do zahraničí zprávy o všech uprchlých – komunistech. Německý konzulát v Bristolu tak mohl v listopadu 1934 o Fuchsovi informovat místního šéfkonstábla. Policejní úředník však poslal do Londýna sdělení, že tento emigrant neudržuje s místními komunisty žádné styky a nemá ani žádné další policejní záznamy.
O britské občanství se začal nadějný fyzik ucházet v roce 1939. Než se stačila věc vyřídit, vypukla v září druhá světová válka, a Fuchs se stal v Anglii cizincem – nepřítelem. I když byl uprchlíkem před nacismem, byl v Edinburghu postaven před soudní tribunál. Soud však rozhodl, že se má vrátit ke své práci na univerzitě.
V květnu 1940 ale vyšlo v Anglii nařízení, podle něhož museli být všichni cizinci z nepřátelských zemí bez výjimky internováni. Fuchs měl ovšem štěstí. Byl odvezen do Quebeku. Loď Ettrick, na které plul, dorazila bezpečně. Další už Němci potopili a s ní i dokumenty o cestujících na Ettricku. Ve sběrném táboře tak nevěděli, kdo je kdo. Navíc Fuchsovi přátelé, zejména profesor Born, intervenovali, že takový vědec a antifašista nemůže být přece uvězněn v táboře pro nepřátele. A tak se v lednu 1941 mohl Fuchs vrátit zpět do Edinburghu.

PRVNÍ SPOLUPRÁCE SE SOVĚTY
Profesor matematické fyziky na Birminghamské univerzitě Rudolf Peierls, sám původem Němec, měl pro mladého krajana pochopení a nabídl mu práci. „Tady máte dokument o dodržování státního tajemství. Podepište a můžete začít pracovat,“ řekl mu.
Peierls a jeho skupina zkoumali možnosti využití atomové energie v rámci nového tajného projektu Tube Alloys. Řešili technické problémy výroby atomové bomby. Fuchs jako asistent současně koordinoval práce v rámci projektu Tube Alloys i na dalších univerzitách. Měl proto přehled o tom, co se na britských ostrovech v této oblasti dělalo. Umožnila mu to nedůslednost kontrašpionáže, kdy si příslušný důstojník přečetl pouze životopis a nashromážděná policejní hlášení.
V té době také začala jeho spolupráce s rezidentem sovětské vojenské rozvědky GRU. S Margaritou se sice krátce po příchodu do Anglie rozešel, ale po přepadení Sovětského svazu se spolu v Londýně sešli. Margarita vystupovala jako novinářka, ve skutečnosti byla tajným kurýrem západoevropské kanceláře Komunistické internacionály. Strávili spolu noc. Co si povídali, zůstává tajemstvím, ale faktem je, že se potom Fuchs sešel s pomocníkem vojenského atašé v Londýně Kremerem. Tento rezident GRU vystupoval pod krycím jménem Alexander. Později, když se vše provalilo, Fuchs tvrdil, že jeho spojení s Kremerem dohodil šéf ilegální komunistické strany Německa Jürgen Kuczynski. Zřejmě chtěl svou milenku krýt.
Hned na počátku své špionážní kariéry Fuchs udělal něco, co by jinému neprošlo. Jelikož Kremera alias Alexandra neznal a obával se, že jde o někoho z britské kontrarozvědky MI-5, jen tak zavolal na sovětské velvyslanectví, aby se ujistil, zda tam pracuje člověk jménem Alexander. Protože šlo o Fuchse, Sověti tento prohřešek proti pravidlům zpravodajské práce rádi přehlédli. Po roce ale Alexander raději předal z obavy před prozrazením Fuchse spojce. Byla to Židovka, německá komunistka. Fuchsovi, jehož krycí jméno bylo Golia, se představila jako Ursula Buertonová.
Scházeli se jednou za dva měsíce v městečku Banbury asi šedesát kilometrů od Birminghamu. Během schůzek předal Fuchs Sovětům rozhodující poznatky o tom, že uranová bomba se dá vyvinout, a teoretické výpočty.

ATOMOVÁ BOMBA V OBÁLCE
V roce 1942 konečně Fuchs získal britské občanství. Z obavy před německými agenty, kteří by se mohli přísně utajovaného projektu zmocnit, se Churchill s Rooseveltem dohodli provádět výzkum na půdě USA. Všichni specialisté z projektu Tube Alloys se proto začali stěhovat za oceán.
Fuchs připlul do New Yorku začátkem prosince 1943. Ve Washingtonu pak získal pověření potřebné pro práci se státním tajemstvím a ani federální policie FBI, ani vojenská kontrašpionáž G-2 už nic důkladně neprověřovaly. Plně důvěřovaly prověrce, kterou provedla britská MI-5. Fuchs se tak seznámil s hlavními obrysy amerického projektu a připravoval výpočty pro experiment s plynovou difuzí.
V srpnu 1944 byl pak nenadále převelen do Los Alamos.
Sověti se ale potřebovali s Fuchsem nějak spojit. Vždyť se dostal na velmi důležité místo! V lednu 1944 ho kontaktoval jakýsi Raymond. Fuchs mu pak předal obálku se slovy: „Vždycky vám budu předávat písemné informace. Pokud budete mít nějaké dotazy, odpovím vám na ně. Nic si ale nesmíte psát. Musíte si mé odpovědi zapamatovat, a teprve doma si je zapsat. Příště přinesu plánek na výrobu uranové bomby.“ V polovině července mu Fuchs přinesl kopii chystané atomové továrny v Oak Ridge poblíž Knoxwillu v Tennessee.
Fuchs a Raymond se znovu setkali až po delší době. V Bostonu vědec předal poznámky o plutoniové bombě včetně nákresu, metody konstrukce a upozornění, že plutonium vyrábí továrna u Hanfordu ve státě Washington. Na další schůzce se pak Raymond dozvěděl, že první bomba má být vyzkoušena v červenci 1945. Fuchs ještě dodal, že se ale nedá předpokládat její použití proti Japonsku, protože tak rychle ji nedokáží Američané vyrobit. Mýlil se.
Na další schůzce 19. září pak už předal Fuchs sovětskému agentovi podrobnou zprávu o třech svržených bombách. Byly to údaje o jejich konstrukci, velikosti, tvaru, obsahu i o tom, jak vybuchly. Popsal přitom i zkušební výbuch 16. července v Alamogordu.

ZPÁTKY V ANGLII
Po svržení bomb se většina fyziků, kteří se podíleli na jejich sestrojení, rozhodla vrátit k mírovému zaměstnání. Fuchs opustil Los Alamos 16. června 1946. Vracel se do Anglie s rozhodnutím nastoupit do práce v Harwellu u Londýna, kde na bývalém letišti vznikalo britské středisko atomového výzkumu. Počátkem roku 1947 opět navázal kontakt s Moskvou.
„Potřebujeme podrobné informace o vodíkové bombě!“ naléhala na něho spojka.
„V Harwellu na tom vůbec neděláme. Američané všechny údaje utajují,“ bránil se Fuchs. Podle McMahonova zákona Američané utajovali výzkumné studie i před nejbližšími spojenci. Fuchs proto předával alespoň informace o britském výzkumu v atomových reaktorech.
Pak ale jeho spolupráce začala ochabovat. Začínalo promlouvat jeho svědomí a cítil výčitky vůči kolegům v Harwellu? V květnu 1949 se se sovětským řídícím důstojníkem setkal naposledy.
Ale bezpečnostní důstojník atomového střediska v Harwellu dostal příkaz, aby si Fuchse víc všímal. Ten zřejmě začal něco tušit a uprostřed října 1949 sám nabídl, že z Harwellu odejde. Uvedl, že jeho otec pracuje v Lipsku a Rusové by na něj mohli naléhat, aby syna kontaktoval, a on by mohl z obav o otce podlehnout.
V Harwellu se 21. prosince 1949 objevil zpravodajský důstojník Skadron, aby si konečně osobně promluvil s Fuchsem. Ten mu zcela otevřeně vyprávěl o sobě, své rodině i práci v USA a Anglii. Mluvil tiše a přátelsky. Když mu Skadron skočil do řeči a přímo se zeptal, zda byl ve spojení se sovětskými úředníky či diplomaty a zda nepředal poznatky o své práci, Fuchs řekl: „Nemyslím.“
„Mám podrobné informace, které ukazují, že jste pracoval ve prospěch Sovětského svazu,“ uvedl Skadron. „Například během pobytu v New Yorku jste předával informace týkající se vaší práce.“
„Nemyslím,“ kroutil hlavou Fuchs.
Fuchs bez náznaku nervozity prošel i dalším výslechem. Cítil se naprosto nevinně. Pak mu ale ředitel laboratoří sir John Cockroft nabídl, že vyhoví jeho snaze odejít z Harwellu, doporučil, ať jde na některou univerzitu, ale v Harwellu působí dál alespoň jako externí konzultant. Fuchs později uvedl, že se cítil projevenou důvěrou natolik zahanben, že se rozhodl přiznat: 13. ledna 1950 kapituluje.
„Chci se přiznat,“ řekl Skadronovi, kterého požádal o schůzku. „Nechtěl jsem o tom mluvit z obavy, co tomu řeknou moji zdejší přátelé.“ Z toho, co pak slyší, je Skadron šokován. Tolik let pro Rusy bez odhalení!
„Vím, že to nemohu vrátit, ale vším, co teď dělám, se pokouším zmenšit škodu, kterou jsem napáchal. Nerad bych ztratil své přátele v Harwellu,“ zdůrazňuje Fuchs.

STÁLE NA SVOBODĚ
Zní to neuvěřitelně, ale zpravodajský důstojník, jemuž se právě přiznal jeden z nejdůležitějších špionů té doby, nemohl podle tehdejších britských zákonů Fuchse ihned zatknout. Ten proto na další výslech přijíždí do Londýna 30. ledna vlakem. Na ministerstvu války pak Fuchs podepsal svou původní výpověď a postupně uvedl všechno, co předal Rusům. Byl ještě v té chvíli přesvědčen, že ho ani nečeká žádné odsouzení: pomáhá přece Angličanům zjistit, jaké znalosti mají Rusové. Zdá se mu dokonce, že zpravodajci ani nic nenamítají proti jeho dalšímu působení v Harwellu. Na zápisu o výslechu se ale objeví heslo Přísně tajné a MI-5 usiluje o vydání zatykače. Ráno 2. února jsou všechny formality vyřízeny.
Když Fuchs přijde znovu za zpravodajci, je zatčen a odveden na nejbližší stanici na Bow Street. Tam je formálně obviněn z porušení čtyř článků zákona o úředním tajemství a odvezen do věznice Brixton.

PŘED SOUDEM
Stání před městským soudem je krátké a formální. Fuchs nežádá o propuštění na kauci, a tak zůstává ve vyšetřovací vazbě. Zpráva o jeho zatčení vzbuzuje ve Spojených státech i Velké Británii rozruch. Druhé stání před městským soudem 10. února je pak stejně rychlé jako první. Zpravodajci vznášejí obvinění. Fuchs mlčí.
„Myslím, že bude nejlíp, když se přiznáte,“ radí ve věznici před hlavním stáním Fuchsův advokát. Fyzik souhlasí. „Ale musíte čekat nejvyšší trest,“ pokračuje advokát a obviněný odevzdaně přikyvuje.
„Vy víte, co znamená nejvyšší trest?“ ptá se překvapený advokát.
„Smrt,“ odpovídá suše Fuchs. Byl přesvědčen, že ho oběsí.
„Ne, kdepak, je to 14 let,“ říká s ulehčením advokát.
Soud se konal 1. března 1950. Žaloba vinila Klause Fuchse ze čtyř porušení zákona o úředním tajemství. Kupodivu však nebylo součástí obžaloby prozrazení úředního tajemství, jehož se dopustil během pobytu v USA. Ale i tato čtyři provinění jsou dostačující k vynesení maximálního trestu.
Zpravodajský důstojník Skadron ve prospěch obhajoby Fuchse uvede, že kdyby nezačal vypovídat, neměli by proti němu žádné přímé důkazy. Obhájce navíc zdůrazňuje, že tři body obžaloby spadají do doby, kdy Velká Británie a Sovětský svaz byly válečnými spojenci.
„Cítíte se vinen, nebo nevinen?“ ptá se soudce.
„Vinen,“ odpovídá Fuchs zastřeným hlasem a ve své krátké závěrečné řeči přiznává: „Ano, jsem vinen v plném rozsahu.“
Přelíčení trvalo 87 minut. Soudce, nejvyšší soudní lord Goddard, pak vynáší rozsudek – čtrnáct let odnětí svobody. Britské právo totiž rozlišuje mezi špionáží ve prospěch válečného nepřítele a špionáží ve prospěch spřátelené země. Později se však Goddard musí bránit nařčení, že soudil příliš mírně. Hájil se tím, že to byl nejvyšší trest, jaký parlament za takový čin stanovil.
Fuchsův případ byl ale natolik závažný, že se jím zabýval parlament. Vždyť v letech 1941–1948 byl Fuchs šestkrát vyšetřován bezpečnostní službou a ani jednou se neprošetřovala infomrace německého konzula o jeho členství v komunistické straně! Den po parlamentním jednání ale zveřejňuje TASS zprávu: „SSSR nezná žádného Klause Fuchse a nemá s ním nic společného.“ ZNOVU NA SVOBODĚ
Po odpykání devíti let trestu byl Fuchs 22. června 1959 propuštěn na svobodu. Rozhodl se odjet do východního Berlína, kde žil jeho otec, penzista. Po příletu do Berlína na tiskové konferenci prohlašuje: „Byl jsem vždycky marxistou a chci pracovat pro novou společnost.“ Po několika dnech také dostává občanství NDR. Mezitím byl první tajemník východoněmecké komunistické strany SED a prezident Walter
Ulbricht požádán sovětskou zpravodajskou službou, aby byla Fuchsovi umožněna vědecká práce na nejvyšší úrovni. Stává se náměstkem ústavu pro jadernou fyziku v Rossendorfu, kde se vyvíjel východoněmecký atomový reaktor. Jeho plat odpovídal 12 000 amerických dolarů!
Příběh nejvýznamnějšího atomového špiona pro něj skončil happy endem. Oženil se se svou bývalou milenkou Margaritou Kielsonovou a žil s ní blízko Drážďan až do své smrti v roce 1989.
I přes výpovědi Fuchse je dnes mnoho věcí kolem jeho osoby sporných. K dispozici jsou jen jeho výpovědi. Ruská strana dodnes jasně nepřiznala, jak vše bylo.

Category: 2005 / 02

„Když jsem se konečně zastavil, zjistil jsem, že mě obklopuje jen mrazivá temnota. Chvíli jsem nebyl vůbec schopen uvažovat. Přestaň vyvádět, nabádal jsem sám sebe. Vzápětí mě ale zachvátil strach. Bylo docela možné, že se přese mě převalila tuna sněhu. Lavinový sníh není lehký a vzdušný, naopak mokrý a velmi kompaktní, skoro jako led. Byl jsem v něm doslova zamrzlý… Myslel jsem na ženu a na děti… Vykřikl jsme kamarádovo jméno. Můj dech rozpustil sníh a ten mi začal mrznout okolo obličeje…,“ uvedl v posledním čísle časopisu Everest jeden ze čtyř snowboardistů, které zavalila v Krkonoších lavina.

Tohoto mladého muže lavina zasypala v prosinci 2001. Dodnes si vybavuje každou vteřinu. Přežil. Desítky lidí z dvou set, které laviny ročně zavalí, ale zemřou. Smrt je to ošklivá, pomalá, ledová, člověk se většinou udusí.
Záchrana zasypaného je hrou o čas. Životně důležitou úlohu má každá minuta. Je zjištěno, že dvě třetiny lidí zasypaných lavinou umírají do 45 minut. Jednou z nejznámějších českých obětí bílého fenoménu je bývalý ministr životního prostředí Josef Vavroušek a jeho dcera Petra. Na svůj poslední výlet se vydali v Západních Tatrách 19. března 1995, jejich těla ale záchranáři našli pod lavinou až za několik dní. Ve stejné dolině zasypala lavina 4. ledna letošního roku další dva turisty, jeden z nich tragédii nepřežil.
Jiným příkladem je smrt jednatřiceti lidí v rakouské vesnici Galtür v hoře sněhu, která sjela do údolí Paznau. Rychlostí tři sta kilometrů za hodinu zdevastovala tato asi čtyři sta metrů široká lavina deset domů. Jen o den později sjela ve stejném údolí další lavina a na seznamu mrtvých přibyla nová jména. Podle Švýcarského federálního institutu pro sníh a lavinový výzkum v Davosu, který registruje všechna úmrtí v lavině, zemřelo v letech 1937–1999 ve švýcarských lavinách celkem 1048 lidí. Coloradské lavinové informační centrum přitom uvádí, že 89 procent obětí jsou muži, většinou ve věku dvaceti až dvaceti devíti let, a tři čtvrtiny obětí pak rekreanti z jiných než horských oblastí. Zřejmě nedoceňují nebezpečí a jsou ochotní více riskovat.
Lavina ve zvířeném sněhu pohltí všechno, co jí stojí v cestě. Masa sněhu láme stromy a bělostná tíha pohřbívá vše živé. Ovšem i tak „chaotická“ a nevypočitatelná záležitost má svoje zákonitosti.

NENÍ LAVINA JAKO LAVINA
Jedna z definic praví, že lavina je náhlý a rychlý sesun sněhu na dráze delší než 50 metrů. Kratší se označují jako lavinový splaz. Laviny se tvoří už na svazích od sklonu dvaceti stupňů.
Proč je předvídání lavin tak složité? Především není lavina jako lavina a stejně tak je mnoho příčin, proč vznikají. Je toho spousta, co rozhoduje: typ sněhu, doba, po kterou na svahu leží, momentální počasí, sklon svahu a další okolnosti, dokonce i to, zda hora není sopkou.
Deskové laviny jsou charakteristické tím, že se najednou odtrhne kus sněhového pole, přičemž hrana takzvaného odtrhu je většinou v pravém úhlu k podkladu. Malá desková lavina o ploše dvacet krát třicet metrů a hloubce třicet pět centimetrů může vážit okolo čtyřiceti tun. Záleží samozřejmě na typu sněhu.
Na vývoj stability lavinových polí má přímý vliv sesedání sněhové pokrývky, které závisí na teplotě – čím je tepleji, tím je sesedání rychlejší. Dále pak tvar, rychlost a další spousta okolností. O možnosti záchrany často rozhoduje, zda je lavina prachová, nebo desková. Prachová sjíždí rychlostí i několika set kilometrů v hodině, desková je pomalejší a teoreticky jí lze za příznivých okolností i ujet.
Laviny jako fenomén jsou, alespoň z fyzikálního hlediska, prozkoumány poměrně podrobně. Ovšem jakýkoli teoretický výpočet naráží na jednoduchý, leč nezpochybnitelný fakt, že příroda je nevyzpytatelná.

VŠECHNY SNAHY MARNÉ?
Lavina je přírodní fenomén, stejně jako vítr či mořský příboj. Že se lavina vytvoří, lze pomocí záznamů z minulosti a počítačových simulací odhadnout jen se zhruba sedmdesátiprocentní pravděpodobností. Čelit se jí sice trochu dá řízeným odstřelováním, ale to lavinu nezastaví, jen spadne o něco kontrolovatelněji a lavinová služba může předem turistům a lyžařům zakázat vstup do dráhy sunoucí se masy sněhu.
Lavině se ale dá vyhnout. Je k tomu třeba mít alespoň základní znalosti o sněhu a pohybu v ohroženém terénu. „Pro vznik laviny je základním předpokladem špatná vzájemná soudržnost jednotlivých sněhových vrstev, a to i na malém prostoru,“ připomíná Patrick Nairz z Tyrolské protilavinové služby ve Zprávě o lavinovém nebezpečí. Základní informace o případném nebezpečí poskytuje horská služba. Její příslušníci dělají sněhové sondy, aby zjistili, jak stabilně leží nové vrstvy sněhu nad těmi původními, po kterých může lavina sklouznout. O něco jednodušší metodou je zatloukání kulaté sondy, kde každá vrstva klade jiný odpor. Správné vyhodnocení ale chce jistou zkušenost a dobrý odhad.

CHVÁLA LAVIN
Pravidelné lavinové dráhy se mimo jiné vyznačují tím, že v nich nerostou vysoké stromy. V závěru lavinových drah se naopak objevují pestrá rostlinná společenstva z vyšších poloh promíchaná s rostlinami, které jsou pro nižší polohy typické. Ostatně proslulé krkonošské zahrádky jsou právě místa dojezdu lavin a ne nadarmo byly zdejšími bylinářkami oblíbené. Lavina totiž s sebou bere z výše položených míst semena a rozsévá je v místech, kde dobře vzklíčí, protože je tu vlhko a slunečno. Navíc odstranila z daného místa vzrostlé stromy. Jsou zde pestrá travinná a bylinná společenstva se stovkami druhů cévnatých rostlin, pestrá je i fauna, především hmyzí.
Lavina je navíc velkým zdrojem vody. Stromy v dráhách lavin nerostou, ale některé houževnaté křoviny ano, jako například velmi vzácný jeřáb sudetský Sorbus sudetica v Krkonoších. Dráhy hostí i mnoho orchidejí, jako je například prstnatec Fuchsův Dactylorhiza fuchsii.
Pokud laviny sjíždějí v rozmezí deseti až třiceti let, lze v lavinových dráhách přece jen najít i některé stromy. Kdy laviny padaly, se dá dokonce spočítat podle letokruhů. Na okrajích lavinových drah jsou stromy otlučené ženoucím se ledem, sněhem a kamením. Právě pro pestrost a bohatost druhů tam, kde často padají laviny, dostávala někdy tato místa „tajemné“ názvy. Ostatně co byste si představili pod jménem Čertova zahrádka?


PRVNÍ POMOC PŘI OMRZLINÁCH A PODCHLAZENÍ
– Zachráněný člověk je prochladlý a má omrzlá místa, která byla v přímém kontaktu s lavinou. Je nutné zabránit dalším ztrátám tepla a vlastním teplem zahřívat omrzlá místa (dlaně, obličej).
– Omrzliny je vhodné zakrýt sterilním, suchým obvazem, nesmí ale omrzlinu stlačovat. Není vhodné používat jakékoliv masti.
– Pokud jsou k dispozici, je dobré podat teplé slazené nápoje bez alkoholu. Omrzlou končetinu, nejde-li o celkové podchlazení, které je třeba léčit přednostně, zahříváme ve vodní lázni teplé 10 °C a během dalších 30 minut teplotu postupně zvyšujeme až na 40 °C. Po rozehřátí přiložíme sterilní obvaz a chráníme před novým omrznutím. Nikdy netřeme omrzlinu sněhem, nemasírujeme a nerozehříváme, jestliže hrozí nové zmrznutí.
– Neotevíráme puchýře.
– K zahřívání nepoužíváme sálavé teplo (u kamen, ohně, nad vařičem), neboť hrozí popálení poškozených tkání.

PROČ SE TĚLO CHOVÁ PODIVNĚ
Organismus reaguje na náhlý chlad prudkým zúžením cév (chladovou vazokonstrikcí), aby zamezil ztrátám tepla kůží. Chlad vyvolává bolestivý svalový třes, aby tělo znovu získalo potřebné teplo, tím se ale rychle vyčerpávají zdroje energie (glykogen ve svalech a v játrech). Při neschopnosti udržet tělesnou teplotu dochází k centralizaci tělního tepelného jádra. Co to je? Zrychluje se dechová a tepová frekvence, postižený je zprvu neklidný, cítí úzkost, postupně přichází únava, apatie, a smrt nastává fibrilací srdečních komor.
Zdroj: MUDr. Jaroslav Halas, Omrzliny a podchlazení v horolezectví

Category: 2005 / 02

Den po úspěšném atentátu na předáka Hizballáhu Ghaliba Avalího jsem si ustlal pod čtyřmi vzrostlými eukalypty. Netušil jsem, že spím v těsné blízkosti vsi, ze které pocházel. Proto mě místní začali opatrně prověřovat.
„Tady nesmíš spát, Izraelci to monitorují. Zabijí tě. A když ne, tak by ti mohl ublížit Hizballáh.“ Trval jsem na svém. Spor dopadl dobře. Na papír vytržený z poznámkového bloku jsem dostal dvě rukou psaná potvrzení, která měla ozbrojence z Hizballáhu přesvědčit, že jsem neškodný.

Když se řekne Libanon nebo Bejrút, většině se vybaví představa válkou zničené země. Jenže občanská válka skončila v Libanonu v roce 1992 a od té doby se přece jen mnohé změnilo. Bejrútské nákupní centrum je plné moderních budov se značkovým zbožím a ničím nepřipomíná palestinské uprchlické tábory na periferii. Přesto se tu pozůstatky války ještě najdou – obrovský počet vojáků hlídkujících v ulicích a na křižovatkách měst, dosud neodstraněné miny v polích, vojenské hlídky a tábory syrského „velkého bratra“.
„Vojáků máme možná tolik jako v České republice, ale nemáme je schované v kasárnách. Jsou v ulicích, kde udržují pořádek,“ tvrdil podplukovník libanonské armády Mahmaud Tabikh, který mě při své cestě domů vzal stopem. Nakonec jsem u něj strávil dva dny. Vůbec jsem přitom netušil, jak se mi tahle známost bude později hodit.
Libanon jsem chtěl poznat celý, včetně jižní části směrem k izraelské hranici.
„Dál nesmíte, nemáte povolení. Musíte jít na policii, kde vám ho možná vydají,“ říkali mi všichni při mém prvním pokusu dostat se tam.
Pokus projít jinou cestou také nevyšel. Opět libanonští vojáci, stejná rada. Lišili se jen ve výzbroji – zatímco ti první měli americké automatické pušky M16, druzí jugoslávskou verzi populárního ruského kalašnikova.
Co s tím? Udat se na policii!

MÁŠ NĚJAKÉHO ZNÁMÉHO?
Šedomodré policejní uniformy, M16 v koutě a za stolem Mustafa Mustafa. S poddůstojnickým klidem mě vyslechl, ale povolení nevydal. „Musíš na libanonské oddělení FBI. Máš tady nějakého známého?“ Vytasil jsem se telefonním číslem podplukovníka Tabikha. Zabralo. Mustafa po krátkém telefonátu usoudil, že mě nemůže jen tak odbýt, a nasměroval mě na kriminálku v Rayaku.
Tam sídlí nejen libanonská kriminálka, ale i velitelství vojáků střežících přístupové cesty na jih. Navíc se tady nachází velká vojenská letecká základna, označovaná jako hlavní letecké sídlo libanonských vzdušných sil. A tak stačilo s fotoaparátem na krku drze vejít do brány, a zadržení bylo nevyhnutelné. Byl to prostě ten nejjednodušší způsob, jak dát o sobě vědět – okamžitě jsem byl tam, kde jsem potřeboval, a mluvil se správnými lidmi.
„Koho tady znáte, kde spíte, co tady děláte…?“ prostě klasický úvodní výslech. Mým argumentem bylo, že Libanon je demokratická země, tak proč bych se po ní nemohl volně pohybovat?
„Není to bezpečné, něco by se vám mohlo stát,“ tvrdili mi.
Možná zabral argument, že Arabové jsou přece mírumilovní a já nejsem ani bohatý, ani důležitý, abych stál za jakýkoli útok. Výsledek? Rada, abych počkal tři dny, důstojník dá zprávu hlídkovým stanovištím a pak už mohu bez potíží na jih.
„Žádný papír nedostanete, protože by vás mohli okrást nebo by povolení mohl získat špion!“ řekl ale velitel posádky, plukovník, který mě vyslýchal. Nakonec se ukázalo, že nebyl problém jít na jih, ale dostat se odtud!

NOCLEH ZA RUSKÝM TANKEM
Slavný ruský tank T34 zná snad každý, kdo viděl kterýkoli film o druhé světové válce nebo sledoval v devadesátých letech spory o růžově natřený tank v Praze na Smíchově. T54/55 je jeho značně zmodernizovaná verze používaná mimo jiné i zeměmi bývalé Varšavské smlouvy a třetího světa. Zatímco z české výzbroje byl vyřazen před více jak deseti lety, v Libanonu tento až čtyřicetitunový kolos stál na mnohých bojových stanovištích či zakopaný u křižovatek. Posloužil v arabsko-izraelských válkách a Libanon by jich měl mít okolo sto osmdesáti.
Celou cestu se ke mně vojáci, kteří mě občas zadrželi, chovali korektně a trpělivě. Jméno a telefon na plukovníka z Rayaku či podplukovníka z Baalbeku fungovaly spolehlivě. Postupně jsem se dostal až k hranicím s Izraelem. Až při zpáteční cestě jsem na jedné z křižovatek narazil na klasického vojenského hňupa. Obvyklá známá série otázek tentokrát nevyústila v kontrolní telefonát, zřejmě proto, že už byl pozdní večer a vojáci nechtěli riskovat, že budou obtěžovat nadřízeného.
„Tudy projít nemůžeš,“ rozhodl důstojník, který se představil jako kolonel Nur Aldin. Vzhledem k tomu, že hodnost kolonel znamená plukovník a my stáli jen na obyčejné křižovatce, bylo očividné, že lže. „Musíš jít přes jiné stanoviště, přes Quartebne,“ tvrdil mi.
Z křižovatky jsem byl odveden do jednoduchého ležení mezi odpočívající vojáky a tanky s tím, že tu nikoho žádný můj známý plukovník nebo podplukovník nezajímá. „Tady prostě neprojdeš.“ Nezbylo, než se zatvářit, že to chápu a ještě teď v noci se vydám na druhý průchod. Nakonec jsem si ale ustlal pod nízkým olivovníkem zhruba dvě stě metrů od prvního tanku.
Trvalo mi několik hodin a spoustu kilometrů, než jsem zjistil, že žádný jiný přechod stejně v okolí není. Nakonec jsem se znovu coby stopař ocitl u problémového přechodu.
„Víš co,“ řekl mi voják, který jediný uměl anglicky a za chování svého nadřízeného se styděl, „náš velitel nechce mít problémy, a proto tě posílá nesmyslně pryč. Ale když půjdeš tímhle směrem půl kilometru zpátky, tak můžeš přes vesnici naše postavení objet.“ A bylo to.

HAND MADE PO LIBANONSKU
Hand made se považuje za označení vysoké kvality, něčeho, čeho se v dnešní době řízené stroji, mobily a elektronickými diáři nedostává. V Libanonu je vše naopak. Snad každý tu sní o vlastním podnikání, vše je ale hand made.
„Co dělám? Jsem podnikatel,“ říká obtloustlý Ahmad a vede mě do garáže. „Vyvážíme fíky. Přivezou je v pytlích a já jimi plním krabice.“ Ty stojí vyrovnané podél zdí a popisek tvrdí, že jde o produkt Arabských emirátů. Plnění probíhá samozřejmě ručně. „Jdou do EU,“ pochlubil se. Živě si představuji, jak si francouzská nebo česká rodina u vánočně vyzdobené tabule pochutnává na „kvalitních fících z Emirátů“, které prošly začouzenou garáží Ahmadovy rodiny.
Garážové podnikání je pro Libanon typické. Jsou v nich autoopravny, chovy drůbeže, obchody, sklady i nejrůznější výrobny. V garáži ve vesnici Manjal Anjar jeden ze syrských dělníků na primitivním stroji rozčesává vlnu. Další už připravuje látku, na kterou se vlna položí a překryje. Ručním sešitím vznikne základ vlněné deky údajně určené pro americký trh. Hotová je za hodinu a možná právě s visačkou hand made. Pouhých třicet dolarů za jednu. Syřané jsou v Libanonu silnou skupinou dělnických profesí, podobnou Ukrajincům v Česku. Jsou ochotni a schopni přijmout jakoukoli práci, samozřejmě za menší plat, než by očekával Libanonec. V Bejrútu je zase poměrně silná skupina služek z jihovýchodní Asie. „Jsou to takové šmudly,“ říká Češka, která se do Bejrútu provdala.

EMIGRACE KVŮLI SEXU
Ve chvíli, kdy jsme si s novým přítelem Mhamadem povídali, mu chybělo několik hodin k vytoužené svobodě. Rozhodl se emigrovat a doufal, že nejen svobodu, a le i partnera najde v Holandsku. Je homosexuál a to je něco, co mu rodina nemůže odpustit.
„Moje sestra si vzala křesťana a otec s ní přestal mluvit. Já mám jinou sexuální orientaci a mám s tím také neustálé problémy. Když se to dozvěděli na policii, začali mě šikanovat. V Evropě to máte dobré. Když tě tam zavřou, alespoň dostaneš papír. Já byl zavřený v Libanonu, a nikdo z blízkých o mě nic nevěděl.“ Mhamad se považuje za budoucího umělce. Kresby, které mi ukazoval, měly erotický nádech. I ty jsou pro jeho muslimského otce nepřijatelné.
Gayové to v Libanonu rozhodně nemají jednoduché. Místní tisk například přinesl 9. července 2003 velký článek o homosexuálech, které bila vlastní rodina, když odhalila jejich sexuální orientaci. V dubnu 2003 agenti Hizballáhu, tedy ozbrojenci fundamentálních šíitů, zadrželi a předali policii pět mužů podezřelých z homosexuality. V trestním řádu je homosexualita dávána na úroveň obcování se zvířaty a označena jako „nepřirozené sexuální chování“.
„Musím pryč. Za každou cenu! Vůbec si neumíš představit, jaké to je, když si tě nikdo neváží. Pro všechny jsi nula. Nic!“ říká Mhamad.

NEPODPOROVANÝ SYMBOL
Byly doby, kdy v Libanonu rostlo mnohem více cedrů než dnes. Není pochyb, že cedr je stromem, jenž pamatuje biblické časy a stal se součástí kulturní i obchodní historie Libanonu. Používali ho Féničané na stavbu lodí, ve třetím století před Kristem ho přístavní města dodávala jako výhodný obchodní artikl do Egypta. Z cedrového dřeva byl postaven první chrám krále Šalamouna a Asyřané, Babylóňané i Peršané podnikali výpravy za dřevem do tehdy zalesněných libanonských hor. Kvalitní dřevo využíval asi každý, včetně britských vojenských jednotek při stavbě železnice z Tripolisu do Haify během druhé světové války.
Cedr se později stal jedním z chráněných druhů a jeho porosty byly vyhlášeny za chráněná území. To platí i o horském lese Horsh Eden nebo rozsáhlých porostech v Tannourine Cedar Nature Reserve. Ale nejznámější, i když rozlohou nejmenší, je cedrový háj nad městem Bscharre.
V roce 1876 byl za peníze britské královny Viktorie tento stodvouhektarový pozemek obehnán kamennou zdí, aby sem nemohly ovce a kozy. Později převzala starost o háj nevládní organizace Friends of Cedars, která tu vybírá dobrovolné vstupné. Háj je uklizený, mladé semenáčky cedrů rostou ve stínu staletých velikánů, ale spíše jde o kulturní památku než přírodní rezervaci. Mnohem zajímavější je větší, ale mnohem mladší cedrový les, který na „posvátný“ háj bezprostředně navazuje.
„Ten sázel můj dědeček Antonius Marouk Tauk,“ říká Yamen. „Friends of Cedars jsou škůdci, jen vybírají peníze a pod záminkou ochrany odřezávají alespoň větve. Háj patří církvi. My se staráme o vlastní les, pojď se podívat.“
Ve stínu asi dvacetiletých cedrů odpočívaly přepravky cedrových semenáčků připravených k transportu nebo vysazení. Rodina staví hotel, protože turisté sem jezdí po celý rok.
V bezprostřední blízkosti fungují v zimě lyžařská střediska a i zimní procházka hájem má svou atraktivitu.
„Moc toho nepotřebujeme. Máme kde bydlet a cedrům se daří. Co vidíš okolo, je záležitost několika generací. Starost o les je běh na dlouhou trať,“ míní Yamen.
Cedr je kulturní dědictví, takže by se dalo předpokládat, že se libanonská vláda bude na jeho zachování podílet alespoň formou dotace. Ale Yamen se nad touto představou jen smutně pousmál.

ZKAMENĚLÝ ŽIVOT
Pravěký oceán Tethys, jehož zbytky dnes tvoří mj. Středozemní moře, se v oblasti Libanonu rozléval v průběhu spodní křídy před sto dvaceti až sto třiceti pěti miliony let. Vápencové usazeniny libanonské jury a křídy jsou dokonalou pokladnicí fosilií. K vidění i koupi tak jsou v Byblosu zkamenělé chobotnice, korýši i plazi. Ale nejčastější a asi nejproslulejší jsou zdejší zkamenělé ryby. Proč zrovna v Byblosu? Tři nedaleké vesnice Haqel, Hadjoula a Ennammoura patří mezi proslavená naleziště. Nejvyšší z nich leží osm set padesát metrů nad mořem a mořské fosilie se sem dostaly pohybem Arabské zemské desky, která vyzdvihla původní mořské dno i s jeho usazeninami.
Jedním z obchodníků a zároveň nadšených paleontologů je devětadvacetiletý Pierre Abi Saad: „Jde o fosilie staré sto milionů let, které jsme našli v pohoří Libanon. Odtud je asi pět procent všech nálezů. Spolupracujeme s mnoha světovými muzei a univerzitami. Určitě je tady mnoho nových druhů, které se nacházejí pouze na území Libanonu, a myslím, že některé jsou jen v této sbírce. Mezi nejvzácnější bych zařadil chobotnice, které fosilizují velmi vzácně.“
Mezi nejznámější české fosilie patří bezesporu trilobiti. Ty ale v Libanonu nemají, protože usazeniny pocházejí z dob, ve kterých se už trilobiti nevyskytovali.
„Naleziště v Libanonu jsou bohatá a fosilie nádherně zachovalé, je to dobrý byznys,“ míní Abi Saad. „Zkameněliny začal sbírat už můj dědeček, pokračoval tatínek a teď já a má dvanáctiletá dcera Rima.“
Ačkoli ta chce být astronomkou, metody preparace zvládá perfektně. „Podle tmavých vrstviček ve vápencích se dá poznat, jestli se tam nějaká fosilie schovává. Pak se musí kámen velice opatrně rozštípnout a zjistit, v jakém stavu fosilie je. Dál nastupuje jemná práce brusek a jehel. Někdy se dokonce používá kyselina, která vápenec naleptává. Výsledek vidíš sám,“ ukazuje Rima desítky vypreparovaných pozůstatků minulosti.
Obdivovat lze i hmyz zalitý v jantaru. Každý, kdo viděl Jurský park, si určitě pamatuje, jak důležití mohou být živočichové zakonzervovaní v prastaré pryskyřici a jejich DNA.
„Na Blízkém východě nacházíme jeden z vůbec nejstarších jantarů z období spodní křídy (135 až 120 milionů let). Naleziště jsou především v Libanonu. Výsledky infračervené spektroskopie ukazují (podobně jako u baltského jantaru) na blahočetovité rostliny (Araucariaceae),“ píše Jakub Prokop v časopise Vesmír. Nálezy motýlů v libanonském jantaru se staly základem vědeckých diskusí i důležitým krokem k poznání evoluce některých skupin tohoto hmyzu a v neposledním případě i nádhernou surovinou pro šperky. Nálezy jantaru, tedy zkamenělé pryskyřice, jasně ukazují na to, že v minulosti bylo území Libanonu zalesněné. Fakt, že důležité expedice proběhly pod záštitou Německa a později Americké univerzity v Bejrútu, zase ukazuje, že samotní Libanonci mají jiné starosti než důkladný vědecký výzkum.

VÍNO V BAALBEKU
Nejstarší doklady o osídlení dnešního Libanonu jsou staré sto padesát až čtyřicet tisíc let. V té době žili lovci v jeskyních a nacházíme po nich předměty z kamenů. První vesnice byly objeveny v údolí Bekaa a pocházejí z doby 7500 let před Kristem. Proslavený Byblos je o pouhé půlstoletí mladší. Archeologické doklady ukazují na rozvoj kultury a styl běžného života. Měděný rybářský háček ze čtvrtého tisíciletí před Kristem napovídá, čím se lidé na pobřeží živili. Bronzové a čedičové sošky zase ukazují, komu přinášeli obětiny.
Libanonské pobřeží je lemováno starověkými městy: Súr (Tyra), Saida (Sidon), Jbail (Byblos), Tripolis (Al-Mina) – to jsou jen ta největší. Celé pobřeží je zastavěné a jednotlivá města na sebe téměř navazují. V dobách Féničanů či Babylóňanů se jednalo o jednotlivé městské státy, důležité přístavy a centra dávného obchodu. Féničané, kteří na jednu z historických epoch zakotvili na libanonském pobřeží coby skvělí mořeplavci, dokázali nejrůznější vlivy cizích kultur využít pro růst vlastní civilizace. Byli to právě oni, kdo vytvořil souhláskovou, takzvanou severosemitskou abecedu o dvaceti dvou písmenech, která se četla zprava doleva. Své stopy v Libanonu ale zanechali i Řekové a Římané.
Zřejmě nejkrásnější archeologické pokoukání ale není na pobřeží. Baalbek v údolí Bekaa, dříve Heliopolis (Sluneční město), je největší románskou zříceninou, a jak název sám ukazuje, původně tu stávaly fénické svatyně zasvěcené bohu Baalovi. Za nejrozsáhlejší a nejvelkolepější se považují zbytky velikého chrámu, který se skládal ze dvou prostorných nádvoří a svatyně. Oba dvory, prvý o šířce 60 metrů a délce 76 metrů, druhý pak o šířce 113 metrů a délce 135 metrů, byly lemovány sloupovím a měly nádherný vchod, který se skládal z vysokého trojitého portálu se širokým schodištěm. Vlastní chrám, svého času pokládaný za div světa, stál v pozadí druhého dvora na západní straně. Měl tvar obdélníka a byl dokonce dlouhý 89 metrů a široký 49 metrů. Střechu podpíralo padesát čtyři korintských sloupů.
Na prozkoumání památky se podíleli libanonští, francouzští a němečtí archeologové. Jeho poloha zdaleka není náhodná, město leží mezi dvěma důležitými cestami. Jedna vedla mezi pobřežím Středozemního moře a syrským vnitrozemím, po druhé putovalo zboží mezi severní Sýrií a severní Palestinou.
První rozsáhlejší práce začali němečtí archeologové v roce 1898. Na ně v roce 1922 navázali Francouzi a detailní průzkumy zřícenin nebyly dodnes ukončeny. Přestože je údolí Bekaa baštou Hizballáhu, je přece jen vidět, že pevné islámské zásady povolují pod přílivem dolarů z turistického průmyslu. Jasným důkazem je prodej vína přímo v baalbeckých ruinách přesto, že pravověrný muslim by se měl alkoholu zříci. To, že ho nesmí požít, ovšem ještě neznamená, že ho nesmí prodávat. Turisté tak za patřičný obolus klidně hříchy páchat mohou. Na to vše pohlížejí policisté ze svých plastových židlí a zpoza stolu, respektive hlavice jednoho ze starověkých sloupů.

NOCLEH V MEŠITĚ
„Helou, příteli, pojď na šálek kávy!“ Takové pozvání je na Blízkém východě běžné. Přijímal jsem je rád, protože u kávy a čaje se v Libanonu dozvíte tolik, co v Čechách u piva. Tentokrát mě zvali syrští dělníci a Palestinec, inženýr Muhammad Bekai, který vystudoval v Sovětském svazu. Ukazoval, jak vedle sebe žijí dva muslimské světy.
„Stavíme tedy medresu – náboženskou školu, která bude sloužit sunnitům. Ale mešita, kterou tady vidíš těsně před dokončením, je zase šíitská. Na západě tvrdí, jak jsou muslimské ženy utlačovány, tak tuhle školu projektovaly právě ony,“ uvádí Bekai.
Stavební pracovní tempo dělníků je neúprosné, mechanizace žádná, dokonce i ocelové pruty se do konstrukcí vkládají ručně.
„Kde budeš spát?“
„Kdekoli,“ máchnu rukou do prostoru, ale je jasné, že vhodných míst zas tolik není. Jsme uprostřed města Byblos, od jehož jména je odvozen název svaté knihy křesťanů. „Víš co, přespíš v rozestavěné mešitě, řeknu to dělníkům,“ slíbil ing. Bekai.
Arabská pohostinnost je neuvěřitelná. Jeden z chlapů přinesl deku, další matraci a třetí mi rovnou chtěl uvolnit vlastní lůžko. Zamyslel jsem se nad euroamerickou představou, že každý muslim je potencionální terorista. Poslední občanská válka, která uvrhla Libanon o desetiletí zpět, ale byla vyřešena až vstupem „bratrských“ syrských vojsk v říjnu 1976. Dnes žije v Libanonu okolo šedesáti procent muslimů a zhruba čtyřicet procent křesťanů. Alespoň na pohled mezi nimi vládne rozumné příměří, na které dohlíží patnáct tisíc syrských vojáků.


Libanonská kuchyně se vyznačuje velkým množstvím zeleniny a zeleninových příloh. Jídlo, jehož recept přinášíme, nejen nabízí exotickou chuť Blízkého východu, ale zároveň odpovídá nárokům na zdravou výživu.

Bamieh w’roz
(hlavní jídlo pro čtyři osoby)
8 jehněčích kotlet
1 kg čerstvé okry (popřípadě okra v konzervě)
1 kg rajčat, 3–5 stroužků česneku, 5 kusů cibule
rajčatový protlak (asi 100 g)
polévkovou lžíci drceného koriandru, pepř černý (asi 5 g)
dle chuti citronová šťáva (asi ze 3 kusů)
2 dl olivového oleje, 100 g másla, 1/2 litru vody, sůl

Okra (proskurník) je zelenina používaná v arabském světě k zahušťování pokrmů. Kupujte ji jen čerstvou, s pevnými a světle zbarvenými lusky kratšími než 10 centimetrů. Nejmenší plody jsou nejlepší. V chladničce vydrží v plastikovém sáčku tři dny. Lze ji koupit i zavařenou nebo zmrazenou. Nahradit ji případně můžete malými okurkami nebo zelenými fazolkami.

– Na hluboké pánvi rozpálíme máslo, osmažíme cibuli dozlatova, přidáme nakrájený česnek, usmažíme. Přidáme jehněčí kotlety, trochu rajského protlaku, vodu a vaříme maso do měkka.
– Na druhé pánvi osmažíme na olivovém oleji čerstvou okru, přidáme sůl, pepř, koriandr a nakrájená rajčata. Okru restujeme, dokud není měkká tak, jak chceme.
– Poté vše přidáme do hluboké pánve k masu a vaříme ještě 10 minut. Nakonec přidáme citronovou šťávu.

Rýže basmatI (na orientální způsob)
Jako přílohu servírujeme orientální rýži na šafránu (na 1 kg rýže 1 g šafránu). Rýži orestujeme na másle, přidáme sůl, šafrán, zalijeme vodou a uvaříme.
v libanonské restauraci Diwan v Praze vyfotografoval Topí Pigula, vařil šéfkuchař Mahmoud Barnawi


Muslimské větvení
Muslimové se podobně jako křesťané rozdělili na několik náboženských frakcí. Mezi příznivci islámu, který má v současnosti více než miliardu věřících, se jedná zejména o příslušníky šíitů a sunnitů.
Šíité jsou v menšině (asi 13,5 % věřících). Za hlavu muslimské obce s titulem imáma uznávají jen Alího Ibn Abí Táliba a jeho potomky. Ší’a vznikla již v 7. století, v dalším vývoji se dále rozvětvovala. Šíité se liší od sunnitů, což je druhá větev islámu, hodnocením historie, výkladem některých míst Koránu, vlastním souborem tradic a některými odchylkami právního systému. Rozšířen je u nich kult mučedníků. Šíitismus tvoří většinové náboženství v Íránu, jižním Iráku a v Jemenu, menší skupiny jsou v Libanonu a v Sýrii.
Sunnité uznávají posloupnost historických chalífů a hlásí se k některému ze čtyř pravověrných mazhabů islámského práva. Vedle Koránu uznávají i tradici (sunnu). Sunnitismus se zformoval v 7.–9. století.
zdroj: encyklopedie Diderot

Jeden ze symbolů Bejrútu se vrátil na své místo
Libanon se po skončené válce mění a s ním i jeho hlavní město. Opravuje se, buduje. V polovině listopadu se dokonce na jednom z centrálních náměstí Bejrútu téměř symbolicky znovu objevilo sousoší Mučedníci, které tu původně stálo. Podařilo se ho zachránit ve chvíli, když už byly okolní domy pobořeny bombardováním. Mezi lidmi, kteří se tu shromáždili, byl i Peter Hubka ze Slovenska.
„Autojeřáb posouval sousoším ženy a muže s pochodní po betonovém podstavci obloženém mramorem. Dělníci vše porovnávali s předválečnou černobílou fotografií a obyvatelé Bejrútu, kteří postávali kolem, neskrývali, že to v nich vyvolává smutek a radost zároveň. Jeden z mužů nahlas řekl, že je šťastný, a ostatní přikyvovali. I když potom starší muž, který tam postával i s manželkou, nadhodil, že mu přece jen ti původní Mučedníci připadali hezčí,“ popisuje svůj zážitek.
Saab, jeden z restaurátorů, pak Hubkovi vyprávěl, že Památník libanonských mučedníků, arabsky Timthál aš-Šahdá, je věnován odbojářům popraveným osmanskými Turky za 1. světové vláky. Turci byli spojenci Němců a oběsili mnoho Libanonců, protože je považovali za spojence Britů.
Po válce, ve které zemřelo v Libanonu na hlad a choroby zhruba sto tisíc lidí, se bejrútské náměstí přejmenovalo na Mučedníků.
„Při pohledu zblízka byly i na opravených sochách vidět stopy po kulkách a jedné chybí ruka. Přesto jsem i já cítil z postavy muže i ženy s pochodní sílu vítězství. Ne nad někým, ale nad sebou. Libanonci se svou mentalitou zvítězili i v této válce. Hledí dopředu a v pohledu je úsměv – je nabitý energií a v novém Bejrútu, který se dnes opravuje a buduje, jsem ho cítil na každém kroku,“ dodal Hubka.
zaznamenal a vyfotografoval Petr HubkaUžitečné informace
– Ke vstupu na libanonské území je třeba víza, za 1260 Kč se dá pořídit na libanonské ambasádě v Praze. Cestovní pas nesmí obsahovat izraelské razítko nebo razítko z jordánsko-izraelského či egyptsko-izraelského hraničního přechodu. Mějte kopii zadní strany pasu pro případ ztráty či krádeže. Přihlašovací povinnost u krátkodobých pobytů neexistuje.
– Pro vízum je nutné mít pozvání nebo zajištěné ubytování (stačí rezervace hotelu).
– Nejčastější doprava je mikrobusy. Nastoupit i vystoupit lze kdekoli po trase. Mikrobus z letiště do centra Bejrútu stojí 1,5 až 2 dolary. Taxikáři: 10–40 dolarů dle denní doby.
– Platit lze libanonskými librami i americkými dolary. Je dobré mít drobné.
– Domluvit se dá anglicky a francouzsky, je dobré znát arabské číslovky (mají jinou grafickou podobu než ty užívané u nás).
– Pro vstup do jižní části země je nutné mít povolení z velitelství kriminální policie v Rayaku nebo Ministerstva turistiky.

Category: 2005 / 02

„Minangkabau! Minangkabau!“ – „Buvol vítězí!“ křičí dav jednohlasně. Král z Jávy i se svým doprovodem rychle odchází. Je zaskočený – nejsilnější buvol z jeho věhlasného chovu utekl z bojiště! Má vztek a zároveň je bezmocný. Ale dal královské slovo a to teď musí dodržet. Vrátí se zpět na Jávu a s ním i celé jeho neporazitelné vojsko.
Zato vojensky slabý, ale vzdorovitý národ středozápadní části Sumatry dnes slaví své vítězství, uhájil svobodu proti mnohem silnějšímu nepříteli. Tento lid osídlující úrodnou sopečnou vrchovinu Bukit Barisan bude mezi svými sousedy od dnešního dne nazýván Minangkabau.

Pověst dál vysvětluje, jakou lstí tento národ vlastně dosáhl vítězství. Protože se národ dnešních Minangkabau tehdy nedokázal dobyvačnému králi vyrovnat vojenskou silou, přesvědčil ho o marnosti obětování lidských životů. Měl rozhodnout zápas dvou vodních buvolů. Jávský král měl ve svém chovu nejsilnější zvířata, a tak souhlasil. Místní však dobrého buvola neměli, proto odstavili od buvolí mámy malého býčka a nechali ho vyhladovět. Pak mu okovali a naostřili rohy. Když měl začít zápas, statný jávský buvol marně vyhlížel protivníka, viděl jen neškodné mládě. To si to naopak namířilo přímo pod jeho břicho v domnění, že konečně utiší svůj hlad a nakojí se. Naostřené rohy býčka zaskočenému buvolovi rozpáraly břicho a ten s bolestným řevem utekl…
Tradice zápasů buvolích býků se dochovala dodnes. Na rozdíl od španělské koridy však nejde o zápas člověka s býkem, ale dvou zvířat mezi sebou. Protože je majitelé používají pro práci na poli, nestojí při zápasech o to, aby se vážněji zranila.
Je neděle odpoledne a jindy opuštěná vesnička Posekat na úpatí činné sopky Gunung Merapi ožívá a stává se magnetem pro minangkabauckou populaci, především její mužskou část. Dávám pořadatelům symbolické vstupné a s ostatními mířím rovnou do zápasnické arény, tedy velké ohrady. Cestu si musím klestit davem domorodců, který stále houstne. Podařilo se mi protlačit až k prvnímu zvířeti, uvázanému v rohu ohrady. Chlapi si ho bedlivě prohlížejí a hodnotí jeho šance. Samozřejmě prohlédnou i jeho protivníka. Běhají ale nakonec od jednoho ke druhému, protože je těžké si tipnout, kdo vyhraje. K zápasu jsou totiž záměrně vybírána stejně velká a silná zvířata.
Buvol líně přežvykuje a rozruchu si nevšímá. Zdá se, že vůbec netuší, co ho čeká. Pořadatelé ještě potřou zvířatům hlavu a rohy trávou. Na vítěze se samozřejmě i tady uzavírají sázky. Vsadit lze přímo u pořadatelů, ale lidé se sázejí hlavně mezi sebou. Vzduchem poletují bankovky. Na místní poměry nejsou malé, v sázce bývají často i násobky měsíčních příjmů. Také mě oslovilo několik místních, zda si nechci přisadit.
Pak cosi křičí indonésky do davu chlapík s megafonem. Lidé zvolna opouštějí arénu, a tak i já pochopím, že se blíží zápas. Diváci se ale kupodivu netěsnají hned kolem ohrady, někteří zaujímají strategická místa na stromech, jiní zůstávají v aréně. Trošku váhám a představuji si, co všechno asi může způsobit smyslů zbavený vodní buvol. Zvědavost nakonec vítězí. Když zůstávají místní, nebude to určitě tak hrozné, zůstanu i já, určitě uvidím víc!
Pořadatelé přivádějí obě zvířata a dav napětím utichá. Jenže buvolům se do zápolení moc nechce, jsou to přece jen především klidná zvířata. Pořadatelé je přibližují více k sobě a snaží se je vydráždit. Zvířata pobízí i netrpělivé publikum. Buvoli ale jen dál přežvykují. Nakonec přece jen začnou očichávat hlavy pomazané trávou.
Náhle jeden z nich prudce trhne hlavou. Svaly obou zvířat se jako mávnutím kouzelného proutku napnou, rohy se do sebe zaklesnou. Pořadatelé jen tak tak uskočí a dav šílí. Nohy buvolů víří prach, doslova vrůstají do země. Na zpocených plecích se rýsují žíly a stékají po nich kapky potu. Zvířata hlasitě odfrkávají, aby nabrala další síly.
Jeden z buvolů začíná svého soka přetlačovat. První krůček dozadu, druhý… Ti, kteří na něj vsadili, ho povzbuzují ještě hlasitěji. Soupeř se však náhle vzepne a situace se obrací. Prach víří. Nakonec jeden z buvolů vycítí, že soupeř je silnější, a utíká. Druhý se chvíli tváří, že jej bude pronásledovat, ale rychle si nechá od pořadatelů domluvit. Ti pak uklidňují i poraženého. Zápas končí. Trval snad minutu. Sázky jsou vypláceny okamžitě, přece musí začít další zápasy…
Vodní buvol je pro Minangkabauce životně důležitý. Dodnes nic nezastoupí jeho pomoc při práci na rýžových polích. Žádný div, že dal podle pověsti zdejším lidem jméno a ti na jeho počest dodnes staví domy se střechami ve tvaru zahnutých buvolích rohů.
Bohužel, v poslední době tyto tradiční konstrukce z palmového listí nahrazuje praktičtější, ale daleko méně romantický plech.

Category: 2005 / 02

Obloha hraje veselými barvami. Jako by dnešní den obstaral nějaký velmi nadaný a dovedný malíř, kterému na paletě scházely všechny barvy kromě sytě modré a žluté, a přesto z toho mála dokázal stvořit tak krásné dílo. Ostatně jsme také v Nizozemsku, zemi dovedných malířů. Přesto se později dovídám, že Rembrandt už dávno „neletí“. V módě jsou coffeeshopy.

V uších se mi ztrácí hudba jednoho z pouličních flašinetů. Polyká mě totiž jeden z proslulých amsterdamských obchodů. Trůní opodál od bulváru Damrak. Kradmými kroky scházím po točitém schodišti amsterdamské kuriozity, aby mě vyplivlo v nějaké podivně vypadající putice. Kde to jsem? V jednom z amsterodamských coffeeshopů. Vítá mě osvětlené menu. Ano, světe div se, na to, co je u nás zakázané, tu mají dokonce svá menu. Menu se vyjímá na zeleně prosvětlené tabuli umístěné před vchodem v oddělené kukani – svítí, jen když někdo drží knoflík. Kdo je vybíravější, ještě dlouho cítí v prstu bolest.
Menu nabízí všehochuť. Vaří tu kafe, čaj, kouří se tu tabák i tráva. Coffeeshopy jsou tmavá, zašlá místa, kde už ale nemusíte kouřit jen se členy podsvětí. Ten, co stojí za pultem, ze všeho nejméně připomíná dealera drog. A ti, kteří v tomhle lokálu s dřevěným obložením posedávají, určitě nepřipomínají kriminálníky. V poslední době přibývá i coffeeshopů v prostorných a světlých místech, s příjemnou obsluhou.

Rembrandt sem už nejezdí
Už v patnáctém století byla Johanka z Arku prý nařčena z užívání nejrůznějších „čarodějnických“ bylin včetně konopí. V roce 1845 osobnosti jako Dumas, Hugo nebo Gautier založili první Cannabis Club v Evropě – Klub „hašišínů“ (Le Club des Haschichins). Ve druhé polovině devatenáctého století se i v Americe prodával hašiš kandovaný v javorovém cukru. Kuřárny v Americe přetrvaly ve větších městech do dvacátých let minulého století.
Tady v Amsterdamu to všechno začalo v roce 1970. Kees Hoekert si tady se svým přítelem Robbertem Jasperem Grootveldem založil společnost, která prodávala konopné rostlinky přímo naproti pracovišti amsterdamské policie. O věc se začala zajímat světová média a do Amsterdamu se sjížděly miliony turistů, kteří šířili do světa, že tady to jde a že to mohou dělat všichni. Rozvoj pro společnost znamenal příchod Starého Eda z Ameriky, který přinesl semena Sinsemilly, květu nechemicky pěstované rostliny. Společnost začala produkovat semena a vytiskla žluté plakáty s fotografiemi a popisem, jak si rostlinku vypěstovat.
V roce 1972 byl neoficiálně otevřen první coffeeshop Mellow Yellow. Při jeho zrodu stál Wernard Bruining. Vlastně to byl teeshop, ale před krámkem s čaji byl i mobilní coffeeshop. Dealer předstíral, že je zákazník obchodu s čaji. Nosil koženou tašku s místem pro různé druhy hašiše a trávy. To všechno pro případ policejní razie. O tři roky později byly otevřeny další dva coffeeshopy Bulldog a Rusland, kde byla policie daleko častěji. Dealerům se ale podařilo vždy úspěšně uniknout a policie to postupně vzdala. Tyto obchody společně s rotterdamským Sensi Smile uvolnily cestu mnoha dalším, které se později v Nizozemsku otevíraly.
Coffeeshopy jsou sice stále ilegální, ale společností jsou tolerovány – pokud dodržují pravidla. Na prodejně je povoleno držet pět set gramů jako maximum. Obchodníci nesmějí prodávat drogy nezletilcům. A samozřejmě – žádné tvrdé drogy. Těžko říct, jestli to ale majitelé obchůdků se „spirituální medicínou“ dodržují a zdali se to kontroluje. Jistá omezení platí i pro uživatele lehkých drog. Nizozemská vláda snížila množství měkkých drog, jež může jedinec držet, ze třiceti na pět gramů.
Coffeeshopy jsou v Amsterdamu všude: na periferii, stejně jako v centru města. Jsou stejně tak i v Utrechtu, Bredě a jiných městech Nizozemska.

CoffeEshop není Café
Jsem vyplivnut do jedné z ulic a moje pouť Benátkami severu pokračuje. V tomhle příběhu hraji roli tuláka, který bloudí úzkými amsterdamskými uličkami z jednoho coffeeshopu do druhého. Tuláka, kterému se po obličeji válí husté chuchvalce černých vousů a na hlavě pocuchaný a pomačkaný účes. Tuláka s dost ošuntělým oblečením a ošoupanými botami. Tuláka s vandráckou tvářností. Všem tady v Amsterdamu to vzezření vypráví klamný příběh o tom, že právě já bych mohl být tím, kdo by chtěl trochu experimentovat.
„Like coca?“ ozývají se často za mými zády slova, připomínající hlasy ze záhrobí, když se potloukám Amsterdamem. Tajemné hlasy patří pouličním byznysmenům.
Vcházím do jednoho z dalších coffeeshopů. Zvláštní interiér. Na jedné stěně několik skel, ve kterých se zrcadlí všechno osazenstvo. S tím rozdílem, že u nás se takové sešlosti shromažďují u dobrého jídla a piva. Tady u šálku silného kafe, národního nápoje, a kouření – celoevropské rarity. V naleštěných zrcadlech polepených nápisem GRASS THEE 4 EURO už vidím i bar, nad kterým se vznášejí obláčky dýmu. Na baru sedí legrační kostlivec s jointem v ruce a bederní taštičkou s motivem démonské trávy a pod ním obsáhlé menu. Možná je to tak trochu i ironie majitele podniku s lehkými drogami.
Za barem přešlapuje docela mladá dívka. Pozoruji ji, jak v jednu chvíli skloní hlavu a snaží se nosem vstřebat bílý prášek. Mám husí kůži. Objednaný čaj se jí ale povedl. Jen mi trochu zhořkl.

Volání sirény
S přicházejícím šerem se ponořuji do prořídlého davu a dál proplouvám ulicemi Amsterdamu. Když se v jednu chvíli intuitivně otočím, do očí mi šplouchne obrázek ženy. Je docela vyzáblá. Pod černou čepicí blonďaté vlasy, četné boláky na jejím obličeji soupeří o trochu volného místa s několika výraznými skupinkami pih. Nejvýraznější jsou černé brýle.
Chvíli předstírám, že ji ignoruju, ale nejde to. Ptá se, jestli mě může následovat, a její hlas mi přitom zní jako hlas jedné ze sirén, který měl učarovat mořeplavcům navzdory varování kouzelnice Kirké.
Kate mě seznamuje s tím, jak to chodí tady v Amstru, a přitom prozradí i leccos zajímavého o zdejších coffeeshopech.
Zákazníci vybírají z různých druhů marihuany a hašiše. Traduje se, že i když se zdejší jointy podávají s tabákem, platí za velmi účinné. Když si dají zákazníci kávu nebo čaj, mohou kouřit i vlastní. Kouřit se smí i na vnější terase. Kate tu zná jeden krámek, který má venkovní terasu přímo pod okny policie. Objednat si mohou kafe, ale i pivo či čaj, i marihuanové thee. A k čaji nějaký zákusek, třeba pamlsek zvaný Space Cake. Je to pečivo, ale místo máku či povidel je v něm budič smíchu, tedy marihuana, proto ten neobyčejný název.

Amsterdamská Perlovka
Setmělo se. Bílá kaše stéká po stěnách domů a jen výjimečně se mlhou prodral vtíravý sluneční paprsek. Vcházíme do jedné z nejstarších ulic Amsterdamu. Na cestu nám svítí červené lampičky. Bohatě osvětlené jsou i staré klenuté můstky. Tu a tam na nás světélka pomrkávají, stejně jako kněžky lásky, často oděné jen do spodního co nejcudnějšího prádla. Jsou zaklety ve výkladních skříních. Lemují celou ulici, kterou protíná jeden z kanálů vytvářejících na mapách Amsterdamu podobu podkovy. Ulice kdysi patřila k nejexkluzivnějším v Amsterdamu, dnes je Oudezijds Achterburgwal ulicí neřesti. Starojižní gracht se stal centrem amsterdamské prostituce a nabídky lehkých, zejména však tvrdých drog. Většina kolemjdoucích však tuto nabídku ignoruje a hltá nabízející se nahotu; většinou jen očima, někdy skrz hledáček fotoaparátu, zřídka se najde i troufalejší turista, který amsterdamskou atrakci směle natáčí na video.
Prostitutky jsou do jisté míry poslušným objektem pozorování. Sedí svůdně, téměř nehybně. Jenom když se dovtípí, že někdo zmáčkl spoušť kamery, vyletí stejně rychle jako blesk z fotoaparátu, něco křičí a zahrozí pěstmi.
Sexuchtiví turisté se také najdou. Všiml jsem si, jak se do obchůdku s docela „jakostním“ bílým masem bezostyšně vkrádá vysoký blonďák v kožené bundě. Je vidět, jak ho vítá žena oblečená do černého latexového oblečku. Její tvář působí chladně. Po chvíli se za nimi zatáhne závěs a to ostatní si lze jen domýšlet. Zákazníkům kolikrát postačí i 20 eur. Cena roste s vizáží spotřebitele i s fyzickými kvalitami žen. Kate ale říká, že tak do 50 eur.
„Všechny odvádějí daně a docházejí na lékařské prohlídky, které jim platí Nizozemsko,“ vzdělává mě Kate, se kterou opět pozoruji obrázek prostopášného muže, tentokrát vycházejícího z jednoho z mnoha nevěstinců. Vítězoslavně si zapaluje dlouhý silný doutník – rituál přemožitelů lehkých žen.
O Nizozemsku začínám pochybovat. Leč prostituce je tady „jen“ tolerována, podobně jako coffeeshopy. V půlnoci tu končí a otvírají druhý den dopoledne.Stop talking!
Postupujeme dál prokletou ulicí nahoty a drog, až nás zastaví dvě vysoké postavy černošských dealerů tvrdých drog. Oblečeni do šedomodrého saka a kravaty působí v těchto končinách docela nápadně. Okatě pokukují po okolí a po chvíli se zadívají i na nás dva. Kate jim jde naproti a docela přátelsky je zdraví. Přerývaně vydechuju. Co teď? Nerozhodnost vítězí.
„Hej, Martine, tihle hoši mají docela kvalitní zboží. Dal by sis? Mají kokain a extázi,“ naléhá Kate a přitom už i ona neklidně pokukuje po okolí. „Chtějí za to jen dvacet eur,“ dohazuje kšeft nesmělým hochům dealerka Kate. Zřejmě by z té transakce měla také nějaký profit. Nebo si myslela, že bych se kamarádsky rozdělil, případně jí dávku přímo koupil? Říkám ne už po několikáté a Kate konečně ustoupí.
„Stop talking!“ tváří se dost vyplašeně.
Obchodní jednání přerušuje policista na motorce. Zastavuje se u nás a ptá se Kate, jestli je všechno v pořádku. Stačí jen prosté kývnutí hlavou a jede dál.
Po tomhle zážitku otevíráme s Kate choulostivé téma o její závislosti na drogách. Přiznává, že si občas dá. Po chvíli ale ujišťuje, že drogy nenávidí. Nenávidí Číňany, protože dali světu čaj. Čaj je prý taky droga. Nenávidí Nizozemce, kteří drogy volně prodávají. A dává to hlasitě najevo. Musím ji uklidňovat. Pak chce, abych jí dal nějaké peníze na drogu. Chvíli žadoní, ale nakonec respektuje můj nezlomný postoj.
Život v amsterdamských ulicích není jednoduchý. Ale turisté jej dělají jednodušším. Není výjimkou, že se na zem snese papírová bankovka. Kate našla na zemi deset eur. Ale všichni prodavači se na ni mračí.
„There is my friend…,“ najde konečně spřízněnou duši v zarostlém muži stojícím s odranou taškou na jednom z můstků. V obličeji je bílý jako čerstvě padlý sníh, přesto v něm vykvetl úsměv. Je nafetovaný. Dělám si fotku. Stane se vzpomínkovou pohlednicí na Amsterdam, na tolerantní, radostné a vskutku usměvavé město.

Category: 2005 / 02

Opředen nejrůznějšími mýty a pověstmi vybíhá do Atlantského oceánu z pobřeží Severního Irska jeden z přírodních divů světa. Říká se mu Obří chodník a najdete jej v distriktu Antrim. Skládá se z více než devítimetrových čedičových sloupů, které se dosud nikomu nepodařilo spočítat. Je jich tu mezi třiceti sedmi až čtyřiceti tisíci.

Pravidelné tvary sloupů o průměru třiceti až pětačtyřiceti centimetrů vnukly lidem před dávnými věky myšlenku, že jde o dílo obrů. Podle jedné z legend vyzval obr Finn MacCool na souboj skotského obra Benandonnera a poté postavil chodník, aby k němu jeho sok mohl přijít suchou nohou. Jiná mluví o tom, že ten samý obr postavil na pobřeží hráz, aby mohl dlouhé hodiny pozorovat svou milou na ostrově Staffa ve Skotsku, na němž se nachází podobný přírodní úkaz.
Obrův chodník je poutním místem. Irské děti sem jezdí na školní výlety, lidé kolem mluví všemi možnými jazyky a do toho průvodci omílají tisíckrát vyřčené věty o tom, že tento „obr“ skutečně existoval: „Válečník, jehož jméno znělo v gaelštině Fionn MacCumhail, byl nejslavnějším vůdcem fianny, což byla elitní družina statných a udatných vojáků bránících Irsko před cizími vojsky. Finn byl nejen nejsilnější, ale navíc měl věštecké schopnosti.“
Když členové fianny neválčili, trávili svůj volný čas lovem. Sám Finn měl psa jménem Bran, který prý dosahoval stejné výšky jako on. Údajně byl předchůdcem dnešního plemene irského vlkodava. Později lidé začali hrdinství slavného válečníka zveličovat a úměrně tomu „rostla“ i jeho výška, až se z něj v pověstech stal obr.
Na bájného irského válečníka tu jako památka zůstalo i kamenné Divotvorné sedátko. Má prý takovou moc, že splní přání každému, kdo se na něj posadí.
Vznik Obřího chodníku, jenž je jedinou památkou světového kulturního dědictví v Severním Irsku, má podle odborníků zcela reálný původ. Místo, kde dnes leží, se před miliony let nacházelo přímo v srdci velké sopečné činnosti, do níž spadaly západní ostrovy Skotska, Island a celé východní pobřeží Grónska. Tyto země tehdy ležely blízko sebe a příčinou sopečné činnosti bylo rozevírání se severního Atlantského oceánu, když se od sebe začaly oddalovat Severní Amerika a Eurasie.
Po silných sopečných erupcích vytekla láva z puklin v zemi a zaplavovala údolí. Za další milion let tato vrstva čedičové lávy rychle zchladla a přitom se smrštila a pravidelně popraskala. Tak se pod povrchem vytvořily sloupovitě odlučné bloky, na něž působila další miliony let eroze. Dílo dokončily na konci doby ledové ledovce. Půda ještě byla zmrzlá a mořský led si razil cestu kolem vysokých čedičových útesů a narušoval pobřeží.

Category: 2005 / 02

Globální oteplování atmosféry může vážně ohrozit život v jezerech mírného pásu. Mohla by se zcela změnit skladba zejména hlubinných společenstev organismů. V mnoha jezerech, jako je například Ammersee v Německu nebo Annecy ve Francii, se voda během roku promíchává. V zimě, kdy teplota vrchní vrstvy vody prudce poklesne, se vodní masy v jezeře promísí a ke dnu se dostane kyslík. Globální oteplení atmosféry by však přineslo i zimní oteplení vrchních vrstev jezer a voda by se nepromíchala. To by mělo dalekosáhlé důsledky na faunu ve větších hloubkách. Přitom nemusí jít o žádný razantní skok. V některých případech postačí ke změně ročního jezerního režimu jediný stupeň během roku navíc. Právě hlubinní živočichové se často po desetitisíce let vyvíjeli ve značné izolaci, neboť je obtížné proniknout z hlubin jednoho jezera do hlubin jezera jiného. Proto také tyto druhy patří často k unikátním a „snadno vyhubitelným“.

Categories: 2005 / 02, 2005 / 03

V polovině ledna se v porodnici v bukurešťské čtvrti Giulesti narodila Eliza Maria Iliescuová. Vážila sice jen 1,45 kilogramu, ale jinak by nebyla ničím výjimečná – pokud bychom si odmysleli, že ji matka porodila v šedesáti šesti letech.
Rumunská univerzitní profesorka a autorka dětských knížek Adriana Iliescuová si vždy přála být matkou, ale nemohla otěhotnět přirozenou cestou. Lékařské řešení se objevilo až v době, kdy její vrstevnice začínaly být babičkami. Přesto se pro něj rozhodla. Postoupila devítiletou léčbu a nakonec umělé oplodnění. Čekala dvojčata, menší dítě však zemřelo a lékaři proto museli druhé přivést na svět více než šest týdnů před stanoveným termínem porodu císařským řezem. Adriana Iliescuová se tak stala nejstarší matkou na světě.

BYL TO SOBECKÝ ČIN?
Případ znovu otevřel diskuse o tom, kam až smějí lékaři zajít. Místní církev označila tento porod za sobecký čin a rumunské ministerstvo zdravotnictví začalo okamžitě připravovat zákon, který by léčbu neplodnosti a umělé oplodnění povolil jen ženám ve věku do padesáti let. „Ta žena i její lékaři podstoupili jak riziko biologické, tak sociální. Dítě totiž může ve velmi útlém věku ztratit matku,“ tvrdí rumunský ministr zdravotnictví Mircea Cinteza. Adriana Iliescuová je ale optimistka. „V naší rodině byla vždy dlouhověkost. Jsem si jistá, že moji holčičku čeká krásný život,“ říká.

NEJDE O ZÁKON, ALE O ETIKU
Tým lékařů, který ženě pomohl otěhotnět, neporušil žádný zákon. Jeho členové se ale budou muset před odborným lékařským kolegiem zpovídat z porušení etiky. „Byla to výjimka pro výjimečnou ženu,“ prohlásil lékař Iliescuové Bogdan Marinescu. V Česku se lékaři řídí etickým kodexem, který povoluje umělé oplodnění u žen do čtyřiceti osmi let. S věkem rodičky totiž mimo jiné stoupá zdravotní riziko pro matku i pro dítě, které může například trpět Downovým syndromem. S etickou komisí se však mohou lékaři v některých případech dohodnout i o zákroku u žen o něco málo starších. Nejstarší žena v Česku porodila v padesáti čtyřech letech.


Matky ve věku babiček
66 let: Nejstarší matkou je od ledna Rumunka Adriana Iliescuová. Po devítileté léčbě a umělém oplodnění porodila předčasně císařským řezem 1,4kilogramovou holčičku, druhé dítě se narodilo mrtvé. Byl to její první porod.
65 let: Indce Satjabhamě Mahapatraové se v roce 2003 narodil císařským řezem tříkilový chlapeček. Lékaři oplodnili spermiemi jejího manžela vajíčko šestadvacetileté Satjabhaminy neteře a pak je vpravili ženě do dělohy. Také Satjabhamu byla prvorodičkou.
64 let: Indka Papathjamala Subramanjamová přivedla na svět chlapečka, který vážil 1,75 kg. Lékaři jej počali z vajíčka její třicetileté příbuzné.
63 let: Přestože předpisy USA povolují umělé oplodnění jen ženám do padesáti pěti let, Arceli Kehová z Kalifornie dosáhla svého. Při příjmu do nemocnice totiž zatajila svůj pravý věk a v roce 1997 porodila dceru. Jinou ženou, která porodila v tomto věku, byla v roce 1994 Rosanna Della Corteová z Itálie.
55 let: Nejstarší Američankou, které se narodilo nejvíce dětí najednou, se stala žena ze San Diega. V dubnu 1998 porodila tři holčičky a jednoho chlapce. Děti z umělého oplodnění přišly na svět císařským řezem dva měsíce před stanoveným termínem.

Category: 2005 / 02

Kopeme už několik hodin a stále nic, naděje na úspěch už začíná blednout. Pak je ale nečekaně ticho lesa, rušené jen údery krumpáče, přerušeno výkřikem: „Máme to!“ Přiskakuji k vykopané jámě a Petr mi vzápětí podává nahnědlý předmět. I bez lékařského diplomu poznávám lidskou holenní kost. Tak se nám to přece jen povedlo! Odkrytý hromadný hrob, označený v archivech číslem 5, je důkazem, že skutečně stojíme na místě jedné z nejméně známých epizod prusko-rakouské války z roku 1866. Málokdo dnes ví, že s výjimkou druhé světové války byla poslední, která naší zemí prošla. Na ostatky mrtvého vojáka dopadá poprvé po 138 letech pobytu ve studené a vlhké černi sluneční světlo.

Když nedávno českolipské muzeum zřizovalo jedinečnou stálou vojenskou expozici regionu, zaměřenou na rok 1866, našli zaměstnanci při terénních průzkumech střelnice v bývalém vojenském prostoru u Mimoně na Českolipsku několik dělostřeleckých koulí a po půdách pak dokonce i pár historických zbraní a restaurovali je. Pravým ternem však byly historické materiály o samotné bitvě, která se v roce 1866 strhla právě u Kuřivod. Mezi materiály byla také kniha Otakara Jedličky Boje v Čechách a na Moravě za války r. 1866, která u nás vyšla v nakladatelství F. a V. Hoblík v Pardubicích v roce 1883. Další materiály poskytly muzejní archivy, včetně historických nákresů a plánků bojiště.
„Málokdo u nás ví, že zdejší obrovský prostor sloužil nejen jako cvičák pro ruskou armádu, ale i pro naše výsadkáře a letce, a předtím tu cvičila německá okupační armáda a ještě před ní československá armáda. Dokonce tady někde v prostoru bývala rakousko-uherská dělostřelecká střelnice,“ popisuje zvláštnost místa u Kuřivod Petr Bajak, vedoucí pracoviště novodobých militarií českolipského vlastivědného muzea.
Pracovníci muzea se pochopitelně zajímali také o hroby padlých vojáků a památníky z této dnes už zapomenuté řeže. Většina se dá nalézt přímo v terénu, který je u Kuřivod stále ještě dost divoký. Problémem ale bylo, že se odborníci už desítky let nemohli shodnout, zda pod těmito poničenými památníky skutečně tlejí kosti našich dědů padlých pro rakouské cíle, nebo se jedná jen o symbolické pomníčky. Vzhledem k tomu, že se těmito místy více jak třicet let proháněly ruské tanky, protože právě tento bývalý vojenský prostor dostala k výcviku Rudá armáda, nebylo jisté, zda památníky stojí na původních místech. Nedělaly se tu ani žádné průzkumy. Nikdo totiž nevěděl, zda někdy v minulosti nebyly ostatky exhumovány a pietně pohřbeny na nějakém důstojnějším místě.
Historicky bylo doloženo, že se na pomnících vesměs vyskytovaly nápisy typu „Zde odpočívá 9 c. k. rakouských myslivců z 32. praporu. Padli 26. 6. 1866. Pokoj jejich popelu“.
Nakonec se pracovníci muzea rozhodli, že provedou na podzim 2004 archeologický průzkum hrobů. Z pochopitelných důvodů jsem se snažil být u toho. Večer před akcí jsem si nařídil budíka na nekřesťanskou ranní hodinu, zabalil do tašky láhev whisky na zahřátí a pracovní rukavice (krumpáč mi měli půjčit) a s očekáváním věcí příštích jsem usnul.

Válka o moc a peníze
Prusko-rakouská válka v roce 1866 odrážela přesně Bismarckovo heslo: „Válka je pokračováním politiky jinými prostředky.“ Byla jen logickým vyústěním dlouhého a sílícího sporu o vůdčí postavení mezi oběma státy v tehdejší Evropě. Na první pohled byla patrná snaha Pruska rozpínat se, ale rakouský František Josef se rozhodně nechtěl vzdát své moci. Politicko-strategická situace na počátku druhé poloviny 19. století byla taková, že obě strany musely počítat s tím, že se ve vzájemné válce střetnou na několika frontách. Válečné operace se očekávaly na severu Německého spolku (severní fronta), Rakousko muselo vyčlenit určité síly i proti Itálii, ale každému bylo jasné, že o výsledku války budou rozhodovat boje na území Čech a Moravy (jižní fronta).
Pruská armáda byla složená z branců nastupujících službu na základě pravidelných povolávacích ročníků. Proti nim stáli rakouští vojáci stále od dob Marie Terezie sloužící až osm let. Kromě toho byla pruská armáda operativnější. Podle rozkazu pruského krále Viléma I. stála tedy 16. června 1866 před šestou hodinou ranní na hranicích saského království obrovská vojenská síla, hranice překročila ještě v noci a do tří dnů pak převálcovala Sasko. Sasové ustupovali na jih do Čech a první jednotky překročily u Děčína hranice už o den později. A tak byla 17. června oficiálně zahájena prusko-rakouská válka, formálně potvrzená pruským králem 20. června.
Rakouské armádě velel generál polní zbrojmistr Benedek. Pro Rakousko sice v minulosti dobyl v Itálii mnohá vítězství, ale český prostor neznal a soustředil se jen na obranu. Rakouské hlavní síly byly soustředěny u Olomouce, proto se začaly usilovným pěším pochodem přesouvat do severních a východních Čech, kde se očekával hlavní nápor pruských armád. Poprvé ve válečných dějinách zde byla k přesunu materiálu ve větší míře použita železnice.
Prusové pak 26. června zahájili ofenzivu. Přes hranice se valili v několika proudech (například přes náchodskou branku, údolím Labe od Drážďan a na Liberec). Byl to klešťový manévr, který později Němci s úspěchem zopakovali v první světové válce, například proti Francii, a znovu pak tamtéž ve druhé světové válce. Prvními padlými byli údajně u Liberce rakouský husar Berta a před Náchodem český desátník Souček, který má na místě své smrti dodnes malý pomník.

Odborníci na scéně
Účastníci průzkumu měli sraz u zpustlého pomníku bitvy v příkopu silnice za Kuřivody. Slunce se začíná klubat z ranní mlhy a vypadá to, že bude krásný den. Zašlý sokl pomníku, který přežil i doby, kdy v Kuřivodech sídlila ruská posádka a nedaleko byla letecká střelnice, mě zaujal, vypadal jinak, než když jsem ho viděl naposledy. Ještě nedávno na něm totiž byl málo čitelný nápis: V cizích službách – památce padlých českých vojáků v bitvě dne … června 1866. Dnes je na něm tady, uprostřed Čech, zbrusu nová a drahá deska popsaná němčinou.
Na úvahy, proč čeští vojáci dostali německou desku, není moc času, je třeba zamířit na místo, kde budeme podle historických plánů hledat hroby, tedy asi kilometr odtud.
„Tohle bývala cesta do dnes už neexistující osady Ježov,“ říká o lesním průseku, kde nakonec zastavíme, Petr Bajak.
Podle historických pramenů se v lesích u Kuřivod, Osečné a Ploužnice nachází v osmnácti hrobech celkem šedesát pohřbených rakouských polních myslivců z 32. praporu nebo vojáků a oficírů 38. pěšího pluku. Prusové si své mrtvé většinou odvezli, v oblasti Kuřivod je historicky doloženo pohřbení jen zhruba osmi důstojníků a mužů a jednoho lichtenštejnského husara. V některých hrobech dokonce spí Prusové svůj věčný sen, paradoxně společně s rakouskými protivníky.

Začátek války
Válečné operace vypadaly pro Rakousko zpočátku příznivě, situace se ale záhy obrátila a zdecimované rakouské jednotky musely před pruským náporem ustupovat. Benedek stanovil jako hlavní linii odporu řeku Jizeru. Pruské armádě se tady postavil i 32. prapor polních myslivců, jehož osud je vzhledem k vykopávkám u Kuřivod nejzajímavější.
První pruská armáda postupovala rychle, svedla 26. června vítěznou bitvu o sychrovský zámek, dobyla Turnov a hodila tak rukavici Rakušanům – bylo na nich, co udělají dál. Další vývoj událostí však byl rychlý. Ukazovalo se, že zastaralá rakouská taktika bodákových útoků sevřenými řadami bude v palbě pruských jehlovek, až šestkrát rychleji nabíjených, značně sebevražedná. Proto Rakušané už 28. června rezignovali na obranu linie Jizery a rozhodli se stáhnout k Jičínu. O tom kromě jiných neúspěchů rozhodly právě boje u Kuřivod. I když tedy byly velmi významné, v historické literatuře se ani o nich příliš nemluví.
Zklamání u hrobu č. 9
Začínáme tedy kopat. Pomník č. 9 vypadá jako jeden z nejzachovalejších, má skrývat ostatky polního myslivce z 32. praporu.
„Tento pomník byl v roce 1895 výjimečně postaven ne péčí obce Kuřivod, ale Ústředního spolku pro udržování válečných pomníků z roku 1866 v Čechách,“ říká mezi oháněním se lopatou Petr Bajak.
Zpočátku se kope dobře, půda je písčitá, problémy dělají jenom kořeny stromů, které narostly překvapivě hluboko. Pracovník muzea průběžně kontroluje stále hlubší jámu detektorem kovů, který ve zdejším prostoru ještě nedávno používali pyrotechnici při hledání zapadlé munice a granátů. Ačkoliv přístroj několikrát signalizuje něco kovového, jedná se vždy jen o silně železitou část horniny, žádnou část výstroje.
S postupem času se však kopání stává čím dál obtížnějším, písek je postupně nahrazen souvislou vrstvou pískovcového skalního podloží. „Možná, že ten chlap je pohřbený na druhé straně,“ nadhazuje muzejní fotograf a iniciativně začíná na druhé straně soklu kopat průzkumnou sondu. I tady se však situace opakuje. „Vzhledem k tomu, kolik se tady od té doby vystřídalo majitelů, režimů a kolik tudy projelo tanků,“ uvažuje nahlas Petr, „je otázkou, zda je dnes tenhle pomník vůbec zasazen na původním místě. Podle tehdejších vojenských řádů musel být hrob hluboký mezi 75 až 100 centimetry, tělo bychom tedy už dávno našli.“
Kolem poledne dosáhne hloubka vykopaných jam určitě metru, ale po mrtvém ani stopa. Je jasné, že pomník, na kterém je dodnes zachovalá část původního textu ve švabachu, je jen symbolický. Jsou tedy dnes u Kuřivod vůbec ještě pohřbeni nějací vojáci?

Masakr u Kuřích Vod a v Českém ráji
Bitva u Kuřivod byla svedena v odpoledních a nočních hodinách mezi rychle postupujícími pruskými jednotkami, v jejichž řadách bojovali i lichtenštejnští vojáci, a rakouskými oddíly, tvořenými hlavně 32. praporem polních myslivců. V již zmíněném historickém dokumentu O. Jedličky se píše: „Přední voj generála Herwarta z Bittenfeldu narazil dne 26. 6. u Kuřích Vod na slabé oddíly rakouského vojska, kteréž však dle obdrženého příkazu nepříteli prudce ku předu se deroucímu povolily a na Mnichovo Hradiště ustoupily. Zpráva rakouského generálního štábu v roce 1868 udává, že v této bitce rakouské prapory ztratily 27 mrtvých, 114 raněných, 54 pohřešovaných a 18 zajatých. Prusové udávají svoji ztrátu na 9 mrtvých, 80 raněných a 3 pohřešované.“
Tolik zpráva takřka z první ruky. Proč ale vůbec došlo k bitvě v takovéto zapadlé obci? Leccos napoví pohled na mapu. Kuřivody totiž nebyly v 19. století ztracenou vartou, jakou jsou po odchodu ruských okupantů dnes. Nacházela se zde důležitá křižovatka silnic od Rumburského výběžku a Mimoně a z Českého Dubu, tedy cesta od Liberce, který se stal jedním z hlavních cílů pruského postupu. Ten, kdo ovládal Kuřivody, mohl navíc díky dalším silnicím na Bělou obchvátit zprava Mnichovo Hradiště a obklíčením Bakova přetnout rakouský týl. Proto tedy taková snaha Rakušanů získat vesnici zpět do držení. Zda se tu sesypala rakouská jízda, která byla vedle dělostřelectva rakouskou obávanou zbraní, hned v prvním boji, jak dále uvádí ve své knize Jedlička, se dnes už nikdo nedozví – zápis v knize může být ovlivněn pruskou propagandou, na kterou byli Němci vždycky odborníci. Poznámka o ústupu k Mnichovu Hradišti ale zapadá do širšího popisu bojů o tento kout Čech.

Nečekaný nález
Už už to vypadalo, že náš průzkum potvrdí skeptické názory té části vědců, kteří byli přesvědčeni, že u Kuřivod se už žádné ostatky vojáků z prusko-rakouské bitvy nenajdou. Přesto jsme se rozhodli prozkoumat ještě hrob č. 5 nedaleko odtud, kde mají být ostatky devíti vojáků.
„Ještě nedávno tam stála litinová ohrádka, ale někdo ji už stačil ukrást, zřejmě aby ji zpeněžil ve sběrně šrotu,“ míní Petr Bajak, „takže budeme mít problém určit přesnou pozici hrobu.“ Nejsem sice odborník, ale faktem je, že ti, kteří mrtvé pohřbívali, neměli moc času na hluboké a rozlehlé jámy a tolik mrtvol se prostě jen tak schovat nedá. Nejprve prostor předpokládaného hrobu prozkoumá Bajak detektorem kovů, aby určil nejpravděpodobnější místo. Pak zase začíná dřina. Vypadá to přitom, jako by tu už někdo kopal, písek je promísený s povrchovou vrstvou lesního humusu. Odkrýval už někdo zdejší hrob? Zřejmě ne.
„Máme to!“ vykřikne nakonec Bajak. Nejprve se objeví dobře zachovalá holenní kost, postupně pak celá mužská kostra – nejdříve stehenní kost, pak pánev, prakticky neporušená páteř a změť žeber. Výšku muže odhadujeme tak na 180 centimetrů. Jenže pak nacházíme více kostí, než by odpovídalo jedné mrtvole, jde tedy skutečně o hromadný hrob. Nacházíme lebku se zbytky, další lebku a téměř vzápětí i ostatky třetího člověka. Podle polohy těl vyvozujeme, že zbylí vojáci musejí být pohřbeni směrem k silnici, pravděpodobně v několika vrstvách nad sebou. Konečně také nalézáme zdroj kovových signálů – maličký medailonek a mariánský křížek. Napadá mě, že svému majiteli mnoho štěstí nepřinesl.
Z některých znaků vyvozujeme, na co tito lidé asi zemřeli. Kostra má až nápadně promáčklou lebku, ránu možná způsobil úder tupým předmětem (pažbou jehlovky?), ale zdá se neporušená. Bylo smrtelné právě toto zranění? Za okamžik detektor odhalí další cenný nález: malý plátěný váček s několika mincemi, které působením vlhka a těžké země „srostly“ dohromady. Měděnka pronikla i na kost v blízkosti a zabarvila ji do jedovatě zeleného odstínu. Později se zjistí, že váček obsahoval téměř dvě stě krejcarů v mincích vyražených v letech 1828–1849, možná několikaměsíční žold, v té době to byla cena kozy nebo telete. Váček také obsahoval skleněný medailonek.
Je záhadou, že tento poklad nenašli hrobaři, kteří mrtvé ukládali do země. „Peníze nejsou křížek, ty by si určitě nechali,“ kroutí nad tou záhadou hlavou Bajak. Uniforma se mrtvým odebírala, aby ji armáda mohla ještě využít, nabízí se proto vysvětlení, že nešťastník měl možná celý svůj majetek uschován šikovně hluboko ve spodkách, ve kterých byl pohřben. Podle závěrečné zprávy z laboratoří se plátno z váčku zachovalo díky solím mědi uvolňovaným z mincí. Konečná porážka
O masakru, který se o něco později po bojích u Kuřivod strhl u Hradce Králové, a o jeho významu pro celou válku už byly popsány stohy knih. Podle některých historiků drží tato řež dokonce nechvalné prvenství ve všech bitvách v 19. století, protože se jí na obou stranách zúčastnilo přes půl milionu mužů, patnáct tisíc z nich zemřelo na bojišti, další tisíce na následky zranění nebo na choleru.
Po této bitvě se už ústup rakouské armády nezastavil. Na věci nic nedokázalo změnit ani to, že hluboko v pruském týlu zůstaly nedobyté pevnosti Terezín a Josefov, ze kterých jejich posádky vyrážely na výpady. (Při jednom pronikly až na okraj obsazeného Ústí nad Labem, kde způsobily u Prusů značnou paniku.)
Bylo třeba rušit klid mrtvých?
Vracíme se a přemýšlíme, kdo asi byli ti padlí vojáci, jací to byli lidé? Z náhrobku a dokumentů se už mnoho nevyčte. Byli to Češi, Slováci, Rusíni, Maďaři, Rakušané, Poláci nebo Chorvaté? Měli ženy, milenky, rodinu? Desítky otázek, na které už nikdy nikdo nenajde odpověď. Jedno se však prokázalo – pomníky připomínající kdysi velmi významný a krutý střet u Kuřivod nejsou jen symboly. Skutečně tu odpočívají lidé – v anonymitě, téměř zapomenutí, daleko od nejbližších. I oni tak jen potvrzují, jak nesmyslná je válka.

Category: 2005 / 02

Nebezpečí pro digitální (ale i klasický) fotoaparát je v zimě hned několik – mráz (čím větší, tím hůře), mokro (fotoaparát může upadnout do závěje, při rychlých změnách teplot na něm kondenzuje vlhko a uvnitř přístroje také) a pak mechanické poškození (nejhorší jsou zimní sjezdovky). Pro fotografování na sněhu proto platí dvě základní pravidla:
1. Měli bychom co nejvíce snížit možnost, že svému digitálu ublížíme.
2. Musíme si uvědomit, že sníh a přemíra bílé vyžadují poněkud jiné postupy než krajina v létě nebo jiný snímek.

JAK OCHRÁNIT SVŮJ FOTOAPARÁT
Zimní počasí nesvědčí žádné elektronice a to platí i o digitálním fotoaparátu. Přesto se nemusíme fotografování bát. Podle výrobců je sice pro většinu digitálů extrémní už jakákoliv teplota pod 0 stupňů Celsia, ale z jejich strany je to spíše takový alibismus. Přesto to určit nelze, ale zhruba do –5 stupňů se bude digitál většinou ještě chovat normálně, a pokud k němu budeme ohleduplní a držet se některých zásad, neměli bychom mít problémy. Je přitom jedno, zda jde o kompakt střední třídy nebo mnohem dražší zrcadlovku.
Na mráz je citlivý zejména LCD displej a při silném mrazu může i popraskat. Jeho výměna je pak většinou velmi drahá. Ve větších mrazech je proto dobré raději ho nepoužívat. Především profesionální fotografové, kteří musejí pro noviny a časopisy pořizovat snímky za každého počasí a podmínek a pracují právě s digitály, vědí, jak se takový přístroj chová. V mrazu se začne nejprve zpomalovat zobrazování na displeji, až obraz zmizí úplně. Celý přístroj postupně jakoby „zamrzá“. Nakonec mohou přestat pracovat i další části, bez nichž už fotografovat nelze.
Několik zásad, jak chránit digitál:
– na místo, kde budeme fotografovat, je dobré fotoaparát dopravit uprostřed zavazadla nebo pod bundou, aby nepromrzl;
– pamatujte, že vypnutý digitál vydrží podstatně nižší teploty, než pokud je aktivní;
– na mraze fotografujeme jen po nejnutnější dobu;
– přístroj vyndaváme z pouzdra těsně před zahájením fotografování, po pořízení snímků ho do něj ihned vracíme;
– digitál nepromrzne hned, proto není od věci zandavat ho mezi pořizováním snímků (když přemýšlíte o nové kompozici a podobně) za bundu nebo svetr (ale pozor, aby rozdíl teplot nebyl velký a nezačala nám na přístroji kondenzovat vlhkost);
– pokud digitál upadne do sněhu, je lepší odstranit ho z něj hned a nečekat, až se změní někde v teple na vodu, která každému fotoaparátu svědčí ještě méně;
– při příchodu do tepla fotoaparát hned nezapínáme, necháváme ho raději v batohu, aby se zahříval co nejpomaleji; pokud se zarosí, nesušíme ho fénem nebo u topení, ale necháme ho důkladně vyschnout při pokojové teplotě.

JAK ZÍSKAT CO NEJLEPŠÍ FOTOGRAFII
Proč se tak výrobci digitálů rozhodli, by bylo na delší povídání, skutečností ale je, že měřicí systémy těchto fotoaparátů jsou nastaveny (kalibrovány) na 18 procent šedi, tedy předpokládá se, že od fotografovaného se odrazí 18 procent světla. Expozici měří většinou velmi přesně. Sníh ale odráží až 40 procent světla a digitál si tak situaci vyhodnotí špatně a zpracuje snímky nekvalitně. Pak se může snadno stát, že snímek přeexponujeme a místy bude kresba docela chybět. Malé nedostatky lze sice vyretušovat ve Photoshopu pomocí klonovacího razítka (zkušenější mohou použít i jiné techniky), ale dokreslit velké plochy už chce umění kouzelníka, nebo to vůbec není možné. A většina fotografujících využívá Photoshop jen pro základní úpravy a kouzlit s ním neumí.
Experti proto radí upravit si při focení na sněhu (podobně jako v létě na pláži, nebo pokud se dostanete do pouště) expozici, jinak bude sníh vypadat šedivě. To naštěstí umožňuje většina fotoaparátů, dokonce i těch levnějších.
Obecně několik rad:
– lepší digitály už běžně nabízejí programy, které lze využít (režim sníh/pláž) a podobně;
– kdo se nechce spoléhat na automat, může si ručně změnit expozici (jak se říká upravit clonu) o 0,7–1,3 EV, řídit by se měl podle toho, kolik je na snímku jiných prvků a barev než bílé; u krajiny, kde jsou třeba jen ostrůvky sněhu, expozici prakticky měnit nemusíme, jiná situace je u zcela zasněžené krajiny za plného světla;
– je také dobré vědět, v jakých místech náš expozimetr měří; někdy pomůže bodově si zaměřit neutrální předmět, který chceme mít na snímku, a tuto expozici pak použít;
– snímky v digitálu je vždy lepší mírně podexponovat než přeexponovat; u mírně podexponovaných snímků je kresba zachycena a pomocí počítače lze snímek upravit; přeexponovaná místa jsou „vypálena“ nenávratně;
– na digitál příliš filtry nepotřebujeme, nahrazují je filtry v počítači; na sníh, který se leskne, je ale dobré použít polarizační filtr (krásně vykreslí i oblohu);
– řada fotoaparátů už dnes nabízí i takzvaný bracketing – displej totiž neukazuje vždy zcela přesně, co máme zachyceno, a která expozice byla správná, se tak ukáže až v počítači; bracketing umožňuje pořídit několik variant stejného snímku s různým nastavením expozice s pevně danou odchylkou; fotograf si prostě určí, kolik fotografií a jakým krokem chce pořídit, a pak už jen mačká spoušť; je ale třeba pamatovat na to, že na kartu se tak uloží jeden záběr v několika variantách a ty na ní tedy zabírají více místa;
– někdy, hlavně v pozdnější části dne, kdy je méně světla, může sníh dostávat modravé zabarvení – pak je dobré, pokud to přístroj umožňuje, využít kalibrace na bílou.

A DOBRÁ RADA NAD ZLATO (NEJEN PRO DIGITÁL)
– někdy v mrazu funguje fotoaparát, ale stávkují baterie, je proto vhodné mít někde na těle náhradní (platí to i u klasických fotoaparátů, které jsou také často na baterie);
– fotoaparát je dobré takto „zahřívat“ i mezi focením;
– nikdy nevíte, co váš fotoaparát v extrémním chladnu udělá a kdy „zamrzne“; pokud vám na snímku záleží, mějte po ruce ještě malý náhradní kompakt, který se nepronese;
– pokud fotoaparát začne zamrzávat (displej začíná špatně zobrazovat), je zřejmě nejvyšší čas ho vypnout a schovat někam pod bundu;
– sníh vytváří dojem jednobarevnosti, pokud neusilujeme právě o to, je dobré snímek, hlavně u krajiny, oživit tím, že zvolíme kompozici s jakýmkoliv barevným předmětem (ukazatelem cesty, stromem atd.).


A ještě i rada pro ty, kteří fotí klasickým přístrojem
Při fotografování na sněhu se u klasického fotopřístroje využívá řada filtrů, aby byla krajina řádně prokreslena a potlačilo se UV záření, které jinak zahalí snímek do namodralého tónu. Profík si s tím poradí. Co ale naděláme s obyčejným malým kompaktem, ke kterému filtry nejsou zrovna k dispozici?
Pak tedy trochu improvizace. K zajímavému efektu postačí lyžařské, nebo i sluneční brýle (dnes většinou vybavené UV filtrem), přes které krajinu snímáme. Barevné ladění, které dostanete, vidíte přes objektiv. Je třeba dbát na to, aby byl objektiv co nejvíce přiložen na sklo brýlí a ty byly pokud možno čisté. V závislosti na kvalitě tohoto improvizovaného filtru bude pak krajina o něco „měkčí“. Pro obyčejnou turistickou fotografii kvalita bohatě postačí a získáte například efekt úsvitu.
Se zamlženou nebo v UV záření zahalenou krajinou leckdy nesvedou nic ani nejlepší filtry. Pak zbývá rada jediná: umístit do popředí nějaký zajímavý detail, osobu, které zůstanou ostré, a za nimi bude romanticky rozmlžená krajina.únor 2005

Category: 2005 / 02

Lidé začali provozovat zemědělství asi před deseti tisíci lety. Podobně jako celá řada jiných věcí však není ani pěstování plodin vynálezem člověka. V tropech Nového světa žijí tvorové, kteří již více než padesát milionů let úspěšně řídí své podzemní klimatizované plantáže. Jsou to mravenci rodů Atta a Acromyrmex, kteří zde pěstují obživu pro celé mraveniště – bílou houbu. Drobní zemědělci hmyzího světa jsou přitom nejdůležitějšími býložravci amerických tropů. Každodenně jich z gigantických podzemních měst vyrážejí za potravou miliony a za rok sklidí celou pětinu rostlinné hmoty, která vyroste v amazonských pralesích nebo na jihoamerických pampách.

Kdyby byli listoví mravenci velcí jako lidé, patřila by jejich podzemní obydlí mezi největší divy světa. Jejich budování snese srovnání s tak neuvěřitelnými výkony lidí, jako je stavba Velké čínské zdi. V jediném komplexu chodeb a komůrek žije téměř tolik obyvatel jako v celé České republice. Aby se všichni mravenci do svého města vešli, má mraveniště plochu basketbalového hřiště a sahá do hloubky až osmi metrů. Nad zemí se navíc tyčí kupa vykopané zeminy, která může být vysoká téměř dva metry. Rozpínavost pilných stavitelů zastaví často až hladina podzemní vody. Neúnavné dělnice tahají náklady stavební suti z hloubky, která v lidském měřítku odpovídá vzdálenosti jednoho kilometru. Jejich náklad přitom váží pětkrát víc než ony a na vyhloubení velkého podzemního sídla je zapotřebí celé miliardy takových vyčerpávajících cest. Nakonec navrší mravenčí dělnice nad svým obydlím na čtyřicet tun hlíny. V lidské historii se takto nadřeli snad jenom stavitelé egyptských pyramid.
Stejně jako každé velké lidské město má i několikamilionová mravenčí metropole dokonalou organizaci a zázemí. Každý den se k hnízdu vracejí statisíce nosičů listů, kteří musejí mít neustále volnou cestu. Žádné dopravní zácpy se zde netrpí. Zelený náklad musí rychle dorazit na místo určení. Karavany dělnic míří k hnízdu podzemními tunely, které ústí na povrch i ve vzdálenosti větší než dvacet metrů od mraveniště. Tyto zásobovací tepny se sbíhají k velké kruhové chodbě, která obíhá kolem celého vnitřního prostoru města. Není to nic jiného než dálniční obchvat odklánějící nákladní dopravu od centra mravenčího státu. Z tohoto městského okruhu pak vybíhají četné silnice, které vedou přímo k houbovým plantážím.
Aby se mravenci pracující pod zemí nezadusili, musí do mraveniště neustále proudit čerstvý vzduch. Systém klimatizace složité spleti chodeb a sálů je přitom geniálně jednoduchý. Tlením rostlinného kompostu v houbových zahrádkách i dýcháním milionů mravenců se vzduch uvnitř města zahřívá. Přístupovými chodbami a větracími šachtami pak stoupá vzhůru a na jeho místo se tlačí chladnější vzduch zvenčí.
Uvnitř celého mraveniště se tak udržuje stálá teplota jako v příjemně vytopeném bytě. Na rozdíl od vynálezů lidské vzduchotechniky mravenčí klimatizace nikdy neselže a nikdo se nemusí bát, že mu v podzemním labyrintu dojde vzduch.

Krátká radost v oblacích, a pak léta dřiny
Jednou za čas zažije každé mraveniště velmi důležitou věc. Světlo světa spatří nové královny a samečkové. Jsou to jediní okřídlení mravenci v celém společenstvu a brzy své schopnosti létat využijí. Vyrazí na svůj zásnubní let. Během svatebního reje královna nijak nelení. Stihne se spářit téměř s deseti nápadníky a promění se v živoucí spermobanku. Horliví ženichové jí dohromady předají víc než dvě stě milionů spermií. Zakladatelka nového mraveniště si je všechny pečlivě uschová ve speciální schránce ve svém těle. Zde zůstanou živé dlouhých patnáct let a budou připraveny oplodnit každé vajíčko, které královna snese. Téměř na všechny se přitom dostane. Za svůj dlouhý život tak královna přivede na svět až sto padesát milionů mravenců.
Začátky jejího snažení však vůbec nejsou jednoduché. Zpočátku je na všechno sama a musí zastat všechny práce najednou. Než najde vhodné místo pro budoucí milionové město, uletí někdy celých jedenáct kilometrů. Je to dobře, protože se dostane dost daleko od mateřského hnízda a dělnice budoucí kolonie nemusejí soupeřit o prostor s jeho obyvateli. Jakmile je královna s výběrem místa spokojená, její vzdušné dobrodružství skončí. Odvrhne křídla a celý zbytek svého života prožije v podzemí, obklopená oddanými pečovatelkami. V prvních dnech je však takový život jen vzdáleným snem. Nejdříve musí vlastnoručně položit základy města. Počátkem budoucí obrovské metropole je malá, sotva šesticentimetrová komůrka třicet centimetrů pod zemí, kterou královna sama vyhrabe. Zde se usídlí a zasadí tu největší poklad, který si přinesla z rodného hnízda – chomáček živé houby, jejž nosila ve speciální schránce na spodní straně úst.

První mateřská školka
Když se houba uchytí, naklade na ni královna několik vajíček. Z nich se za dva měsíce vylíhnou první pomocnice. Do té doby si však může samička vyvěsit na svoji komůrku cedulku „Ferda mravenec, práce všeho druhu“. Zastává úlohu stavebníka, zahradnice i chůvy prvních larev a kukel. Hnojí drahocennou houbu svými výkaly a krmí houbovými vlákny své potomky. Sama přitom nic nežere a žije jen ze zásob. Postupně tráví mohutné létací svaly v hrudi, které už nebude nikdy potřebovat. Když se vylíhnou první dělnice, může si jejich matka konečně vydechnout. Pilní mravenci se posilní houbou, prohrabou se k povrchu a začnou stahovat do komůrky kousky listů. Na nich založí první houbovou plantáž vznikajícího mraveniště. Královna se může konečně věnovat svému hlavnímu úkolu – kladení vajíček. A dělá to opravdu svědomitě. Do konce života snese v průměru každé dvě sekundy jedno.
Matka zakladatelka musí být také výborným stratégem. Ve fungujícím mravenčím státě pracují dělnice různých velikostí. Největší z nich ale potřebují ke svému vývoji mnoho živin. V prvních dnech by jich proto královna nemohla vychovat dost na to, aby se mohly podělit o všechnu práci. Zároveň však potřebuje silné nosičky, které donesou do hnízda první listy. Musí proto pečlivě rozvažovat, kolik kterých dělnic přivede na svět. Správné rozhodnutí je pro mladé mraveniště doslova otázkou života a smrti. Prvními dvorními dámami královny jsou proto jen nejdrobnější zahradnice, dělnice připravující kompost pro houbu a nejmenší z nosiček. Velké dělnice se objevují až později. Při svých výpravách na povrch se navíc musejí zpočátku obejít bez ochrany. Mravenčí město si může dovolit vychovat první obří vojáky, až když počet jeho obyvatel dosáhne hranice sta tisíc.

Karavany pochodujících listů
Potravou všech mravenců v podzemním sídle je houba, kterou si pěstují. Roste ve stovkách komůrek, jakýchsi skleníků bez slunce. I když nepotřebuje sluneční světlo, musí mít výživný kompost. A právě proto putuje k mraveništi téměř nepřetržitý proud „chodících listů“. Dělnice nosičky vyrážejí za zeleným zlatem často i do vzdálenosti víc než sta metrů a pak šplhají do korun stromů. Jejich silná zakřivená kusadla pracují jako krejčovské nůžky, jimiž zručně porcují listy na menší kousky, které dokážou uzvednout. Zástup nosiček se pohybuje po širokých zásobovacích dálnicích jako rezavohnědá řeka. Všechny sledují pachovou stopu ke kvalitním listům, kterou za sebou zanechaly průzkumnice. Každá z dělnic vylučuje ze zadečku chemikálii, která naváděcí stopu obnovuje. Mravenčí čichová dálnice tak má pořád jasné mantinely. Střihačky se kromě toho svolávají i zvukem. Za hlavou mají zvláštní zvrásněný orgán podobný miniaturní valše, o který otírají výrůstek na zadní straně hlavy. Vzniká tak skřípavý zvuk, který prochází hlavou mravence a šíří se dál listem po celé rostlině. Ostatní dělnice vnímají volání k práci nikoli ze vzduchu, ale zachytávají ho právě z rozechvělých listů. Ke své volající družce se pak seběhnou ze vzdálenosti až patnácti centimetrů.
Atletické výkony nosiček lámou všechny rekordy. Kdyby byla taková dělnice velká jako člověk, musela by z mraveniště až na místo sklizně uběhnout patnáct kilometrů. Pádila by přitom rychlostí šestadvaceti kilometrů za hodinu. Jednu míli by tedy uběhla za 3 minuty a 45 sekund – a to je lidský světový rekord. Pak by si na záda naložila třísetkilový balík listí a vyrazila by zpátky téměř stejnou rychlostí. I s tak obrovskou zátěží by zvládla míli za čtyři minuty. Celý ten maraton by si přitom musela zopakovat několikrát denně. Houbové plantáže velkého mraveniště totiž spotřebují denně několik kilogramů listí, a za rok tedy dopraví mravenci pod zem víc než tunu zelené hmoty. Není proto divu, že kromě listů porcují i květy, stonky a plody.

Plantáže pod zemí
Pěstování jedlé houby je pro mravence rodů Atta a Acromyrmex vedle listové šťávy jediné živobytí. Snad proto dovedli své pěstírny k naprosté dokonalosti. Velké mraveniště může mít přes čtyři sta plantáží, které fungují ja ko perfektně seřízené výrobní linky. Místo strojů v nich však pracují mravenčí dělnice různých velikostí. Předávají si úkoly od největších k nejmenším a výsledkem je hojnost potravy pro celý mravenčí stát. Největšími kolečky linky jsou střihačky a nosičky, které zvenčí neustále přinášejí čerstvé úkrojky listů. Když je dovlečou do plantáží, předají je svým menším kolegyním, které je naporcují na milimetrové kousky. Pak nastoupí ještě menší dělnice, které listovou drť rozžvýkají na kaši a uhnětou malé kuličky. Při tom do nich nezapomenou přidat kapku svých výkalů, ze kterých houby čerpají další výživné látky. Hotové kuličky pak narovnají na hromady. Odbornice na výstavbu plantáží se potom kuliček chopí a vystaví z nich definitivní pěstírnu. Výsledkem je pórovitá hmota prostoupená kanálky a miniaturními chodbičkami. Ještě menší dělnice natrhají na starších polích chomáčky houby a přesadí je na nové záhony. Na konci linky jsou nejmenší zahradnice, které se se svými dvěma milimetry délky pohodlně protáhnou kanálky v kompostu. Procházejí plantáže a čistí pěstované houby. Vytrhávají také vlákna plevelných plísní, které by mohly pěstírny zamořit. Jsou to právě ony, kdo sklízí úrodu hub a nosí ji svým větším spolupracovnicím jako odměnu za tvrdou práci.
Houba, kterou si listoví mravenci pěstují, není jen tak ledajaká. Vědci dlouho nevěděli, ke kterému druhu vlastně patří. Odborníci totiž určují houby podle jejich plodnic a výtrusů. Mravenčí houby ale žádné plodnice netvoří, protože jim to jejich pěstitelé nedovolí – výtrusnice nejsou příliš výživné. Místo toho houbu plánovitě rozmnožují nepohlavním způsobem. Řečeno slovníkem moderní doby ji vlastně klonují. Odhaduje se, že jejich houbový klon je starý celých 25 milionů let. Za tu dobu se houba ani jedinkrát pohlavně nerozmnožila a její šíření je tedy již od třetihor v rukou malých zemědělců. Když však mykologové v laboratoři houbu přece jen přiměli plodit, nestačili se divit. Její výtrusy se nepodobaly žádnému známému druhu. Listoví mravenci si tedy pěstují unikátní jedlou plíseň, kterou vědci pokřtili vznosným názvem Leucocoprinus ylophorus. Jeho překlad do naší mateřštiny zní bělohnojník paličkonosý.
Na společném soužití a chodu podzemních farem přitom vydělávají jak houby, tak mravenci. Tím, že houba při růstu spotřebovává rostlinnou hmotu, pomáhá mravencům trávit tuhou celulózu z listů. To by malí plantážníci sami nedokázali. Bělohnojník také zneškodňuje jedy, kterými se mnohé rostliny brání proti býložravcům. Mravenci se pak mohou nasytit zvláštními výrůstky, které na houbě vyrážejí. Říká se jim gongilia. Na oplátku houbě poskytují teplo, vlhko, výživný substrát z listů a také dusíkaté hnojivo ve formě vlastních výkalů. Navíc ji chrání před konkurencí jiných plevelných plísní. Jejich boj s polními škůdci si přitom v ničem nezadá s metodami moderních zemědělců. Nejenže své záhony plejí, ale navíc postřikují plantáže účinnými přípravky. Ve speciálních žlázách se totiž mravencům tvoří antibiotikum, které zabíjí všechny plísně a bakterie s výjimkou bělohnojníku.

Haldy odpadků
Odpadky jsou prokletím každé rozvinuté společnosti. Otázku, kam s nimi, řeší lidé, stejně jako listoví mravenci. Ani jim se nevyhnul věčný problém skládek a strach z infekcí. Když přestane houbová plantáž plodit, zůstane po ní starý kompost a poslední zbytky hub. Když se k tomu ještě přidají mrtvá těla dělnic, vznikne pořádná hromada odpadu. Většina listových mravenců proto hloubí podzemní úložiště odpadu, tedy jakési katakomby. Sem házejí využitý substrát i všechno ostatní smetí, které se v mraveništi najde. V odpadních jámách pak hromady zbytků hnijí a vytvářejí teplo. Nepotřebné odpadky tak vytápějí celé město a ohříváním vzduchu udržují v chodu klimatizační systém. Má to však i svou stinnou stránku. V odpadních jámách se rozrůstá plevelná plíseň rodu Escovopsis. Když se tento plevel dostane do houbových zahrad, dokáže je rychle zničit a odsoudit celé mraveniště ke smrti hladem. Mravenci se ho proto bojí jako čert kříže. Rozvrhují své město tak, aby byly odpadní komory co nejdále od plantáží. Odvážku a uskladnění odpadků z celé metropole zajišťuje speciální popelářská četa. Tyto dělnice se nikdy nedostanou do blízkosti aktivních plantáží. Na svém těle by totiž mohly přinést do pěstíren zárodky nebezpečné plísně. Ostatní mravenci je dokonce nemilosrdně zahánějí zpět k odpadním jámám.
Některé druhy listových mravenců se nákazy bojí natolik, že raději vynášejí odpad na povrch mimo mraveniště. Vytvářejí odpadní hromady, které mohou mít v průměru i dva metry. Popeláři těchto druhů se dělí do dvou kast. Většina vynáší smetí z hnízda ven a menší počet jakýchsi živých buldozerů urovnává zbytky přímo na haldách. Mravenčí skládky jsou jakýmsi zakázaným územím. Kromě popelářů sem nikdo jiný nechodí. Zásobovací dálnice se infekční zóně vyhýbají na celé metry a nosiči listů si raději znatelně prodlouží cestu, než by riskovali setkání s plísní. Dělnice na hromadách jsou jakýmisi vyděděnci mravenčí společnosti. Dokonce i nosiči smetí raději házejí zbytky na hromady z výšky, aby nemuseli na haldy prorostlé plísní přímo chodit. Jako shazovací rampa jim poslouží padlý kmen, větev nebo skalka tyčící se přímo nad hromadou. Popeláři z mravenišť blízko řek házejí odpad přímo do vody, která nebezpečné zárodky plevelných hub odplaví na míle daleko.

Obrněnci se šesti nohama
Každý vetřelec, který naruší klid mravenčího města, toho brzy trpce zalituje. Někteří stavitelé plantáží mají vyvinutou dokonalou obranu. Pod zemí čekají na zavolání tisíce obrovitých vojáků připravených bránit své hnízdo i jeho pracovité obyvatele. Tito válečníci jsou třistakrát těžší než drobné zahradnice z plantáží a mají víc než půl centimetru široké hlavy. Jejich obrovitá kusadla jsou strašlivou zbraní, která bez problémů prořízne i lidskou kůži. Vojáci jimi cupují nepřátele z hmyzí říše na kusy a dokážou obrátit na útěk i mnohem větší vetřelce. Válečná vřava je někdy tak rozpálí, že se vrhají i jeden na druhého.
Nebezpečí však nepřichází vždycky jen po zemi. Nosiči listů musejí čelit i náletům ze vzduchu. Jako miniaturní bombardéry se na ně snášejí parazitické mouchy z čeledi Phoridae. Pokoušejí se naklást dělnicím na hlavy svá vajíčka. Nebohého mravence pak nečeká nic příjemného. Larva mouchy, která se z vajíčka vylíhne, pronikne do jeho hlavy a živí se jeho tkáněmi. Oběti po čase odpadne hlava od těla. Někteří listoví mravenci si však vyvinuli obranu i proti této strašlivé smrti. Na hřbetě velkých nosiček vyrážejí na výpravu za listy drobnější dělnice. Cestou zpět se pak vezou přímo na listovém úkrojku. Jejich úkolem je varovat nosičky před náletem a pokusit se zákeřné mouchy odehnat.

Řeč pachů a vůní
Mravenčí stát funguje jako perfektně sehraná společnost. Miliony dělnic vykonávají bez zadrhnutí své úkoly a nikde nestojí práce. Když je potřeba něco zvládnout, je vždy po ruce dost ochotných nohou a kusadel. Co však způsobuje, že všechny ty střihačky, zahradnice nebo vojáci pracují jako jediný výkonný stroj? Jsou to chemické vzkazy, které se šíří celou mravenčí společností – feromony. Tyto látky v sobě nesou rozmanitá poselství: volají vojáky do války, vymezují území mravenčího státu nebo navádějí dělnice k nejlepším stromům s čerstvými listy. Díky feromonům se vzájemně poznají obyvatelé jednoho mraveniště a stejně neomylně mezi sebou rozeznají vetřelce z jiného hnízda. Chemickou řečí se mohou mravenci svolávat nebo vzájemně varovat před nebezpečím. Dělnice mravenčího státu jsou neplodné samičky. Pohlavně dospět jim brání opět feromon, který vylučuje královna. Feromony chrání milionové město i před nákazou. Než donese střihačka do mraveniště úkrojek listu, označí ho značkovacím feromonem. Bez této propustky stráže náklad do hnízda nevpustí. Stejně tak zakazují nosičům zavléct do hnízda cokoli, co páchne cize a podezřele. Proto také na listové mravence nezabírají otrávené návnady, které na ně líčí lidé, aby je vystrnadili ze svých polí a plantáží.
Mravenci však spolu rozmlouvají i jinými způsoby. Když se dvě dělnice potkají, dotýkají se vzájemně citlivými tykadly. Různé délky a intenzity dotyků kombinované s postoji těla znamenají různé zprávy. Mravenci tak mohou jeden druhému nabízet potravu nebo o ni žádat, či se snažit druhého zastrašit. Střihačky listů se svolávají k práci zvukem a stejný signál slouží stavitelkám chodeb v mraveništi jako nouzové volání. Stejně jako v uhelných dolech, dojde čas od času i v mravenčím městě ke katastrofě. Stěny vyhrabaných chodeb se provalí a uvězní stavební dělnice ve slepé uličce. Zavalené začnou okamžitě volat o pomoc a za chvilku přispěchají na místo vyprošťovací čety. Mraveniště listových mravenců zkrátka představuje všestranně fungující společenství, nad kterým můžeme my lidé jen tiše žasnout.

Category: 2005 / 02

Polynésanky tady hledají manu pro své děti

Sluneční paprsky se dnes naposledy dotkly špičky Mount Tefatua a na několik prchavých okamžiků zvýraznily tmavnoucí siluetu proti stále ještě světlé obloze. Někde tam, v hustě zalesněných horách, leží sluneční země Rohutu noanoa, tichomořská obdoba křesťanského ráje, posmrtné útočiště duší vznešených Polynésanů. Posvátnost těchto míst se však netýká jen mrtvých. Ahupiva, mladá žena ve vysokém stupni těhotenství, se kterou se setkáváme na letišti, sem ze sousedního ostrova Huahine přiletěla s jediným cílem – přivést své dítě na svět právě zde, na požehnaném, svatém ostrově Raiatea.

Podle tradiční víry je Raiatea místem hýřícím manou, zvláštní, nadpřirozenou neosobní silou bez fyzické podstaty ukrytou v lidech, zvířatech, rostlinách, a dokonce i v neživých předmětech. V místě silné koncentrace mana přirozeně přechází na novorozence, a automaticky mu tak dává do vínku náskok před méně šťastnými vrstevníky. Mít mnoho many znamená mnoho umět. Ahupiva proto není jedinou matkou, která těsně před porodem podstupuje martyrium cesty mimo svůj domovský ostrov. Podobnou porodní turistiku praktikuje ve Francouzské Polynésii stále ještě poměrně vysoké procento žen. Jsou živoucím důkazem, že i přes křesťanství a celou řadu civilizačních vlivů jsou některé prvky tradiční víry mezi domorodými obyvateli stále živé.
Ostrov Raiatea, vzdálený pouhých dvě stě dvacet kilometrů od Tahiti a přímo na dohled od turisty okupovaného tropického ráje Bora-Bora, má v polynéském kontextu zcela ojedinělý význam. Přesto jej dosud nezasáhl v masovém měřítku turismus. Možná proto, že zde chybí pláže typické pro jiná místa ve Francouzské Polynésii a navíc je laguna, kterou Raiatea sdílí společně se svým sousedem Tahaa, na některých místech kvůli ostrým korálům ke koupání přímo nevhodná. Ostrov má ale řadu jiných superlativů a milovníci vodních radovánek si mohou tuto nevýhodu navíc bohatě vynahradit výletem na některý z bezpočtu motu – korálových ostrůvků rozesetých v laguně.
Kemp, který se má stát naší základnou na ostrově, je od hlavního města Uturoy vzdálen několik kilometrů, a protože tu v podstatě neexistuje veřejná doprava, musíme si nejprve nakoupit zásoby.
Ačkoliv je Uturoa po tahitském Papéete druhým největším městem Francouzské Polynésie a zároveň správním střediskem Závětrných ostrovů (které spolu s Návětrnými ostrovy tvoří Společenské ostrovy), působí z pohledu Evropana ospalým a provinčním dojmem. Místní architektura nijak významně nevybočuje z polynéského standardu, a tak je přirozenou dominantou města přístav – důležitý dopravní uzel pro celou oblast. Beztak nízké budovy ještě ztratí ze své výšky ve chvíli, kdy se za nimi objeví několikaposchoďová výletní loď.
Stavební úpravy zahájené v roce 1999 umožnily přístavu pojmout i plavidla značně velkých rozměrů, ale zároveň vnesly do města zvláštní vizuální nesoulad. Pomalu se sunoucí kolosy mnohonásobně převyšující okolní budovy neodbytně připomínají scény z hollywoodských trháků, jejichž zápletka stojí na útocích obřích monster na poklidné městečko.

NÁVRAT DO MINULOSTI
Pronajatý mikrobus kopíruje pobřeží a cestou míjí malé zátoky vybavené vším potřebným pro kotvení jachet. Jejich majitelé považují Raiateu za meku svého sportu v této části Tichého oceánu. Přesedáme do člunu. Naším cílem je řeka Faaroa, pyšnící se kreditem jediné splavné řeky ve Francouzské Polynésii. Po několika desítkách minut divoké plavby zpomalíme a vjíždíme do širokého zálivu, kde se Faaroa spojuje s oceánem.
Během jediného okamžiku se přenášíme do Polynésie ne nepodobné té, s jakou se kdysi setkali první mořeplavci. Pronikavý pokřik nesoucí se z břehů porostlých bujnou vegetací před sebou žene asi desítku vahadlových člunů. Snědí muži s květinovými věnci na hlavách usilovně pádlují. Zpocené svaly pracují ve stejném rytmu a ženou každým záběrem pádla štíhlé lodě kupředu. Iluzi návratu do minulosti narušují pouze plastové trupy původně dřevěných plavidel, které jsou logickou reakcí na současné technické možnosti, nabízející závodníkům větší rychlost a komfort.
V minulosti byla stavba každé lodi významnou událostí. Zahajoval ji svým pokynem sám náčelník a vždy ji provázela řada obřadů. Jedním z nich byl kaamoe raa toi, obřad „uspávání seker“. Účastnili se jej všichni, kteří měli se stavbou nového plavidla něco společného. Noc před zahájením prací se shromáždili na půdě posvátného místa marae, kde za zpěvu tradiční písně uložili „ke spánku“ nabroušené sekery. Pak zabili vepře, chlupy a oháňku obětovali patronovi všech lodí bohu Tane a zbytek zvířete snědli. Ráno už s probuzenými sekerami a čedičovými dláty, která se při stavbě lodí také používala, začali dílo. Po dokončení byla každá loď natřena černou hlínou s příměsí dřevěného uhlí, spuštěna na vodu a rozhoupána, aby do ní natekla voda, která plavidlo s definitivní platností pokřtila. Sekery byly opět uloženy v marae, aby zde čekaly na další „probuzení“.
Lodě ostatně hrají v životě Polynésanů důležitou roli dodnes. Pomineme-li jejich nezbytné využití k dopravě či lovu, je popularita závodů, kterým se zde aktivně věnuje každý šestý muž či žena, plně srovnatelná s naší oblibou kopané či ledního hokeje. Navíc není tento sport limitován ani věkem, ani pohlavím účastníků.
Ačkoliv je Faaroa jedinou splavnou řekou ve Francouzské Polynésii vůbec, co do velikosti rozhodně neobstojí ve srovnání s našimi toky. Mělké koryto se klikatě vine bující vegetací a svou šířkou je místy vhodné právě tak k tomu, aby jej bez větších obtíží zdolal malý člun. Bloudíme labyrintem husté zeleně vytvářejícím s každým zákrutem řeky nečekaná zákoutí a přírodní tunely. Přechod ze stínu stromů do ostrého slunce nás při návratu na několik okamžiků oslepí. Snad to způsobily právě útočící paprsky, ale domorodá rodina pořádající na břehu dopolední piknik v tu chvíli vypadá jako oživlý výjev z pláten Paula Gauguina.

NEJSVĚTĚJŠÍ NEBE
Ani existence splavné řeky, ani status správního střediska Závětrných ostrovů by však k udržení výjimečného postavení, kterému se Raiatea u Polynésanů dodnes těší, rozhodně nestačily. Za svá nepsaná privilegia vděčí ostrov jednoznačně místu s poněkud krkolomným názvem Taputapu atea (v překladu znamená Nejsvětější nebe či Nejsvětější prostor). Najdeme jej na pobřeží, zhruba čtyřicet kilometrů jižně od hlavního města Uturoy. Pozůstatky marae, které svým významem přesáhlo nejen hranice ostrova Raiatea, ale i celého regionu, jsou dobře patrné i dnes.
Marae byla posvátná místa pod širým nebem, která sloužila jako shromaždiště při nejrůznějších náboženských či společenských událostech a řešily se zde i otázky politického charakteru. Zjednodušeně bychom mohli říci, že marae nahrazovala Polynésanům kostel, radnici i parlament. Odehrávaly se zde obřady k uctění nejrůznějších božstev, náčelníci byli uváděni na své posty, vyhlašovaly se zde války nebo nastoloval mír, probíhaly pohřební rituály. Kdysi byla Polynésie podobnými svatyněmi doslova poseta. Jejich velikost a význam sahaly od těch nejmenších, sloužících potřebám jednotlivých rodin, až po marae náčelnická nebo královská, významná pro široký okruh obyvatel.
Pěšinku vedoucí k našemu cíli lemuje několik banyánů, které nabízejí poslední šanci ukrýt se před palčivým sluncem. V okolí Taputapu atea nerostou náhodou. Polynésané je uctívali jako posvátné stromy a najdeme je i v bezprostřední blízkosti dalších svatyní. Ocitáme se na rozsáhlé plošině vydlážděné čedičem a bloky korálů. Zdánlivě náhodně nakupené nebo o samotě stojící vertikálně vztyčené kameny nezasvěcenému příliš neřeknou. Na místě chybí jakékoliv popisky, a tak je k pochopení struktury marae nezbytné vybavit se už dopředu určitými znalostmi nebo si zajistit průvodce. Kombinujeme obojí a po chvíli se nám jednotlivé údaje propojí ve velkolepý obraz Taputapu atea takového, jak jej popsali první objevitelé této oblasti.

OD BOHA STVOŘENÍ K VÁLCE
V dobách své největší slávy nepatřilo Taputapu atea ani k nejstarším, ba ani k největším marae v Polynésii. Souhra několika okolností však způsobila, že svým významem podstatně ovlivnilo dění v celém polynéském trojúhelníku.
Bylo vybudováno v 17. století na mysu Matahira, přibližně v místech, kde původně stávalo marae Vaearai zasvěcené bohu stvoření Taaroovi. Naproti tomu vzniklo Taputapu atea jako místo uctívání boha války Ora, jehož kult tehdy v Polynésii sílil, aby v 18. století převážil nad jinými božstvy. Jako typický představitel nejmladší generace agresivních bohů vyžadujících lidské oběti vyhovoval Oro dokonale záměrům tehdějších válekchtivých náčelníků. Odtud také kněží šířili své výklady náboženství do dalších částí Polynésie. Důležitou roli v rostoucím významu Taputapu atea sehrál i fakt, že se marae stalo základnou elitní skupiny vyznavačů boha Oro, známou jako arioi, či ariori, která jeho slávu rozšířila i na další ostrovy.
Náplní života arioriů, kteří byli zpočátku vybíráni pouze z nejvyšších vrstev společnosti a později i na základě určitého talentu, byla velkolepá putovní slavnost. Její součástí býval zpěv, tanec, akrobatické kousky, zápas či vypravování starých příběhů a legend. Přes značné náklady, které bývaly pro obyvatele navštívených ostrovů s pobytem arioriů spojeny, byl jejich příjezd vždy radostně očekáván. Několik dnů trvající slavnosti měly zajistit plodnost nejen hostitelům, ale i domácím zvířatům a půdě. Arioriové ohromovali nejen svou výpravností a schopností putovat na značné vzdálenosti, ale také počtem. Dokládá to například zápis v deníku kapitána Jamese Cooka z roku 1774, kde se zmiňuje o svém setkání s ariorii v oblasti ostrova Huahine. Známý mořeplavec popisuje více než šedesát plavidel, z nichž každé neslo na palubě přibližně stovku lidí. Další zmínky o této skupině vyvolených pocházejí z per více či méně šokovaných prvních evropských návštěvníků oblasti. Důvodem jejich zděšení byl veřejně provozovaný sex, který byl běžnou součástí vystoupení arioriů, a zejména pak krvavý zvyk zbavovat se novorozeňat, nechtěných důsledků volné lásky. Víra zakazovala arioriům mít děti, tak tento problém řešili v lepším případě zanecháním novorozence u některé z hostitelských rodin, častěji však jeho zabitím.
Ať už však byli první Evropané některými atributy polynéského života pohoršeni, či nikoliv, faktem zůstává, že v době těchto prvních kontaktů bylo Taputapu atea již na vrcholu své slávy a pro místní obyvatele znamenalo zhruba totéž, co pro současné křesťany Vatikán. O jeho významu svědčí skutečnost, že jakékoliv marae vybudované v této oblasti v pozdějším období muselo mít ve svých základech (kromě obvyklé lidské oběti) zabudován i jeden kámen z Taputapu atea.

JAK VYPADALO MARAE
Z mysu Matahira se otevírá pohled na jeden z osmi průlivů v korálové bariéře, která Raiateu obklopuje. Byl to právě posvátný Te Ava Moa Pass, kterým sem vplouvali k důležitým obřadům a poradám náčelníci a kněží nejen z oblasti Společenských ostrovů, ale i představitelé moci Austral, Cookových ostrovů nebo dokonce několik tisíc kilometrů vzdáleného Nového Zélandu. Pozůstatky nízké zdi, která půdorys marae obklopovala, jsou již sotva patrné a je těžké si představit, že ji kdysi zdobily lebky četných lidských obětí. Mnohem zřetelnější jsou zbytky ahu, jakési alternativy křesťanského oltáře, který byl nejposvátnějším místem v celé struktuře marae. V případě Taputapu atea jde o poměrně jednoduchý objekt vytvořený z navršených kamenů obložených korálovými bloky. Podoba ahu se však mohla ostrov od ostrova lišit a výjimkou nebyly ani oltáře v podobě několikastupňových pyramid.
Marae mívala i celou řadu dalších náležitostí, které se většinou nedochovaly. Patřila sem například četná unu v podobě stolků sloužících k ukládání zvířecích obětin, případně ve formě stojanů k zavěšení ovoce, zeleniny a dalších malých dárků bohům. V marae nechyběly ani obřadní stožáry, posvátná pádla a bubny či stylizované dřevěné objekty symbolizující ptáky nebo posly bohů.
Nezbytnou součástí areálu bývalo také fare ia manaha, obydlí kněží se šatnou a skladištěm posvátných předmětů. Důležitým místem v náčelnickém marae býval i přístřešek pro posvátné čluny určené k přepravě vznešených nebožtíků do záhrobí. Předstupeň této ceremonie představovalo fare tupapau – zastřešené máry, kde byla těla významných zesnulých vystavována i několik měsíců. Před každým ahu stávaly tři vertikálně situované korálové bloky a v centru plochy Taputapu atea dodnes najdeme několik kamenů, které byly určeny jako místa k sezení pro nejvýše postavené osoby. POLYNÉSKÉ KASTOVÁNÍ
Přísné dodržování společenské hierarchie bylo pro Polynésii typické. Romantický pohled na obyvatele Tichomoří zprostředkovaný řadou literárních a filmových děl, která Polynésany líčí jako společenství sobě rovných lidí šťastně žijících v jakési rajské nevinnosti, je asi stejně naivní jako bezbřehá idealizace husitského hnutí v Čechách.
„Rozdíl hodností na Tahiti je velice pronikavý a nerovnost krutá. Králové a šlechta mají právo nad životem a smrtí svých otroků a sluhů a jsem dokonce v pokušení věřit, že totéž barbarské právo mají nad drobnými lidmi, které nazývají tata-einu, ‚nízkými lidmi‘. Jisté je, že z této nešťastné třídy vybírají lidské oběti. Maso a ryby jsou vyhrazeny pro stoly šlechty, zatímco lid se živí jen zeleninou a ovocem. Rozdíl stavů se zračí dokonce i v tom, jak lidé v noci svítí, a vážení lidé netopí stejným dřevem, jaké je dovoleno pálit lidu…,“ je napsáno v deníku Louise Antoina de Bougainville z roku 1768.
Polynéská společnost byla v té době přísně rozvrstvena, přičemž na nejvyšších příčkách společenského žebříčku stál náčelník ariki a kněz tahuna, neboli mistr. Kult obou těchto skupin byl neobyčejně silný a přisuzoval jejich příslušníkům velké množství many. Té se v určité míře, která zajišťovala přiměřenou úctu okolí, dostávalo také řemeslníkům a umělcům. Na nejnižší úrovni pak byli otroci, jejichž práva nestála za řeč, a pokud jde o manu, rovnalo se její množství nule. Jistou spravedlností byl snad pouze fakt, že množství many nebylo pro nikoho zcela neměnné, dala se získávat nebo naopak ztrácet, například při zbabělosti v boji. Člověk s velkým množstvím many pak měl právo vyhlašovat systém různých zákazů, které vešly ve známost pod názvem tabu.
Tabu mohla mít nejrůznější podoby, od obecně známých zákazů vstupu na určitá místa až po někdy zcela absurdní nařízení, mezi něž patřil zákaz dotýkat se pod trestem smrti náčelníkova stínu, který byl uplatňován mezi jedním kmenem na Tahiti. K obrázku idylické společnosti měli Polynésané daleko i v důsledku celé řady přetrvávajících válečných konfliktů, které se netýkaly pouze sporů mezi jednotlivými ostrovy, ale též nikdy nekončících drobných potyček mezi kmeny obývajícími týž ostrov.
Ačkoliv již marae dávno ztratila na svém významu, určité prvky animistické víry mezi zdejšími obyvateli stále přetrvávají. Ve spojení s křesťanstvím tvoří unikátní směs, charakteristickou právě pro oblast Polynésie.
Na první pohled se Raiatea nijak významně neliší od ostatních ostrovů v oblasti. Její jedinečnost je ukryta v přetrvávajícím hlubokém duchovním významu, který je vnímavému návštěvníkovi zřejmý až při bližším setkání s polynéskou kulturou, pro jejíž zachování představuje Raiatea nepostradatelný záchytný bod.
Tiare apetahi je drobná květina. Roste pouze na náhorní plošině Temenahi a její bílý květ se dramaticky otevírá s každým úsvitem. Drobnou a na první pohled nenápadnou rostlinu nenajdeme nikde jinde na světě. Stejně je na tom i ostrov
Raiatea, jehož znaku tiare apetahi symbolicky vévodí

Category: 2005 / 02

Už třináct století se japonští ušo za letních večerů strojí do tmavého kimona, na hlavu nasadí typickou čapku, kolem pasu omotají slaměnou suknici a s vodítky a obojky v ruce se vydávají na noční lov. Překvapivě nejsou na druhém konci obojků přivázáni psi ani jiné šelmy, nýbrž ptáci – kormoráni.

Rybolov s kormorány, ukai, se co do věhlasu poněkud krčí ve stínu gejš, rozkvetlých sakur, hory Fudži a jiných podstatně známějších japonských ikon. Toto tradiční umění z období Heian však skýtá návštěvníkům napínavou podívanou. Ostatně i Charles Chaplin tvrdil, že ukai je to nejkrásnější umění, které může Japonsko nabídnout.
Rybaření s kormorány bylo kdysi zdrojem obživy. Dnes už zdaleka tak rozšířené není. Provozuje se spíše jako turistická atrakce jen na několika japonských řekách – k nejznámějším místům patří Arašijama, Gifu, Udži a Iwakuni. V Japonsku je dnes pouze několik ušo – rybářů autorizovaných pro lov s kormorány – a vědomosti se předávají z generace na generaci v rámci rodiny. Nikoho nepřekvapí, že povolání ušo bylo v nerovnoprávném Japonsku dlouhá staletí čistě mužskou záležitostí a teprve v posledních letech se v rákosové sukni na rybářské lodi objeví tu a tam
i žena.
Ušo nepotřebují žádné žížaly, hrách, těsto či další návnady. Jediné, co mají k dispozici, je půltucet trénovaných kormoránů a návnadou je oheň hořící v koši zavěšeném nad hladinou řeky. Jeho světlo a teplo totiž přitahuje malé rybky, po kterých se pak vrhají kormoráni číhající na hladině. Pokud se kormoránovi podaří rybu chytit, nesmí se mu dát čas ji spolknout. Rybář na loďce okamžitě zatáhne za „vodítko“, čímž kormoránovi stáhne krk, a na palubě lodi jej donutí rybu vyvrhnout. Ač se to může zdát vůči ptákům drastické, ti se přesto vrhají znovu a znovu do vln řeky a lapají a zase zvracejí rybu za rybou.
Pro toho, kdo má cit pro zvířata, je poněkud utrpením sledovat, jakým způsobem rybáři kormorány na lov připravují: vytahování za krk z proutěných košů, strojení do popruhů, zdlouhavé masírování krků, připevňování obojků – to jsou procedury, za které se kormoráni často odvděčí klovancem. Zdání však klame – o japonských ušo je známo, že se ke kormoránům chovají jako ke členům rodiny. To, že jsou kormoráni v dobrých rukou, dokazuje i fakt, že se v zajetí dožívají až dvaceti let, zatímco jejich příbuzní v divočině žijí méně než polovinu.

Category: 2005 / 02

– říká skladatel a hudebník Vladimír Vyšín

Pracoval ve studiu Prince, seznámil se s Tinou Turner nebo s Laurie Andersson. Byl u Franka Zappy. Pak odešel na několik měsíců k Siouxům. Hudební skladatel a bubeník Vladimír Vyšín, jehož jméno je spjato především se skupinami Plastic Poeple a DG 307, odešel v roce 1980 do Spojených států. „K emigraci mě nikdo nenutil,“ říká. „Nikdo na mě nečekal, nikoho jsem neznal, ale poradil jsem si.“

Říkáte o sobě, že vedete krásný bohémský život. Nelitujete něčeho?
Není čeho. Když mám peníze, tak utrácím, když je nemám, tak je nemám. Můj svět je studio a můj život muzika – slyším ji ve všem a všude. Nechodím na koncerty ani na party. Nemám na to čas a ani to nemám zapotřebí: já mám všechny hvězdy ve studiu pro sebe.
Bubnovat jsem začal v patnácti. Přivedl mě k tomu otec – bubeník v Orchestru Karla Vlacha. Byl jsem extravagantní mánička, co nedokáže systematicky chodit do práce. Nechtěl jsem dělat nic jiného než muziku. Tak jsem hrál. Když jsem se dal dohromady s Plastic Poeple, všichni jsme asi pět let pracovali v Divadle E. F. Buriana. Pro mě to byla nádherná doba, přestože nás každou chvíli sebrali a zavřeli. Museli – byli jsme nežádoucí živly, co si o to koledovaly, a lidi, co nás přivazovali k topení a kopali, prostě tak dělali svoji práci… Já jsem všechno dávno překlenul, rehabilitace mě nezajímají – proč bych se tím měl pořád zaobírat?
Když jste nakonec emigroval, kam vedly vaše první kroky?
Samozřejmě někam, kde se hrálo. Procházel jsem se v New Yorku po Times Square a právě tam nějaká černošská skupina točila klip. Postavil jsem se vedle černocha, kterej byl tak o dvě hlavy vyšší, a ptal se ho, co je to za kapelu. „Odkud seš, že to nevíš, vole? To je naše nejlepší newyorská rapová kapela,“ řekl mi. Vyzvedl mě, abych viděl – byly tam tisíce černochů, mraky policajtů. Pak jsme se dali do řeči a on se představil jako Jean Carby – ukázalo se, že ten klip produkoval. Později jsme se spřátelili. Jednou mě zavedl do malé uličky kousek od Times Square, do velké sedmipatrové budovy. U vchodu otevíral bíle natřenej „bílej“ pierot dveře černochům – šlo o jeden z největších černošských klubů. V každém patře jiná muzika a nepopsatelná atmosféra.
Neměl jste tam občas problém, že jste nebyl černoch?
Ani ne, protože Jean mi dával skvělé praktické rady. Například jsem mu vyprávěl, jak jsem jel na kole z Brooklynu černošskou čtvrtí a pak přes Manhattan Bridge do Manhattanu. Když jsem tou ulicí projížděl, černoši na mě pokřikovali a házeli po mně různý věci. V jednu chvíli mi přistála na hlavě plechovka a roztrhla mi hlavu. Jean to vyslechl a řekl: „Zítra ti dám něco, s čím tamtudy můžeš jít klidně i pěšky a pomalu.“ Druhý den přinesl černé triko, na kterém bylo zeleně napsáno jenom Cool. Fungovalo to. Procházel jsem pak pomalu stejnou ulicí, jakou jsem předtím rychle projížděl na kole, a mnohem víc jsem vnímal její obraz: kandelábr stříká, černoši se tam koupou, jejich vřískot přehlušují auta, ze kterých řve muzika.
Připadal jsem si jako ve filmu. Míjel jsem skupinky černochů a nikdo si mě ani nevšiml. To triko mám schovaný a někdy si ho ještě jen tak vezmu na sebe.
Pracoval jste v nahrávacím studiu u Prince. Jak jste se k té práci dostal?
Vzal mě tam hudebník John Barry, který složil muziku k řadě filmů, včetně Tance s vlky. Chtěl, abych si poslechl, co tam právě dotočil. Pak se zeptal, co tomu říkám: „Je to dobrý, ale něco bych tam dohrál – mám takovej nápad…“ No a tak jsem dostal nabídku, jestli bych nechtěl dělat pro Paisley Park, kde natáčí Prince. Dali mi k dispozici dům, vybral jsem si auto a prožil tam nádherné čtyři roky. Dělal jsem muziku k filmům a byla to krásná práce. Tam jsem se cítil fakt úžasně. Navíc jsem měl otevřené dveře do všech věhlasných klubů – Glam Slam, First Avenue a dalších, kde hrály prvotřídní kapely.
Takže jste měl skvělou příležitost setkat se s celou řadou mimořádných osobností…
Vedle Prince, kterého si nesmírně vážím, mě okouzlila jeho bubenice Shin Lin. Ona totiž dokonale „hraje“. Nebubnuje, hraje – to je obrovský rozdíl. Je to úžasná žena a stali se z nás časem výborní kamarádi. Velmi milé bylo seznámení s Tinou Turner nebo s Laurie Andersson. Tahle geniální zpěvačka točila se spoustou hudebníků, mimo jiné s Peterem Gabrielem, kterého mám hrozně rád. Byl jsem u Franka Zappy v Kalifornii, pak jsme se sešli, když byl tady. Jeho věci se mi také tenkrát líbily. Čeho si dodnes cením, je mé londýnské setkání s Billym Prestonem, který hrál svého času s Beatles a s Rolling Stones. Jednou jsem si zahrál v šatně se Stevem
Wayem. Velice mě zaujali Soul Azylum, to byli kamarádi, kteří bydleli kousek ode mě, s nimi jsem strávil nádherné časy – pekli jsme kukuřici. Bylo toho víc…
Měl jste skvělou práci, byl jste obklopen zajímavými lidmi. Proč jste odešel k Siouxům?
Bydlel jsem tehdy v Minneapolisu, v Richwoodu. Je to blízko Kanady, podzim tu trvá čtrnáct dní, pak hned napadne sníh. Mě v té době chytily plotýnky. Jezdil jsem po doktorech, utratil spoustu peněz za rehabilitace, ale nic nepomáhalo. V sousedství bydlela dívka, jmenovala se Carry a měla leukémii. Její rodiče byli velmi bohatí a měla nejlepší lékaře, přesto se jezdila léčit k indiánům. A tahle Carry mi jednou řekla: „Mohla bych ti pomoci, odvezu tě k indiánům.“ Protože jsem měl stále bolesti, tak jsem se rozhodl to zkusit. Jeli jsme asi sedmdesát kilometrů za Minnesotu do indiánské rezervace. Carry jim vysvětlila, co mi je, a oni mě přijali. Vzali mě do týpí, položili na bok, šaman chodil kolem s dvěma kameny v jedné ruce, v druhé rolničky, a monotónně zpíval. Za den a půl bolest odešla, aniž by na mě sáhnul. Cítil jsem se jako znovuzrozený. Večer, než jsem chtěl odjet, jsem si sedl a díval se na lesy kolem. Přisedl si šaman a dal se se mnou do řeči – vyptával se mě na spoustu věcí, ale jsem dodnes přesvědčen, že už dávno všechno věděl.
Vyprávěl mi, jak indiáni žijí, že jsou mnohem víc spjati
s přírodou, a přestože myslí na sedm let dopředu, stále se obracejí k minulosti: uctívají své předky a všechny ty, kteří jim něčím pomohli. Pak mi povídá: „Kdysi dávno sloužil v americké vládě jeden Čech, který ve válce zachránil před oprátkou sedm Siouxů. Díky tomu pokračovala další pokolení. Dodnes mu za to vzdáváme hold. Jsi také Čech, rádi bychom, abys tu s námi zůstal. Tím uctíme jeho památku.“ Bylo po pow-wow, nezapomenutelném svátku všech indiánských kmenů, který na mě hrozně zapůsobil. I když to bylo těžké rozhodování, nakonec jsem tam několik měsíců zůstal a nikdy jsem toho nezalitoval.
Co pro vás bylo nejsilnějším zážitkem?
To se nedá tak říci, každý den tam byl zážitek sám o sobě. Vzpomínám si například, že jsme jednou byli v rezervaci Min Cato. Asi pět kilometrů odtamtud bylo letiště. Náčelník mluvil o tom, že v této lokalitě nikdy nebyli orli, a pak říká: „Dneska máme slavnost a já je sem přivolám. Přesvědčíš se, že indiáni dokáží mluvit se všemi živými tvory na zemi i ve vzduchu a rozumějí hlasu přírody.“ Nevěřil jsem vlastním očím, když ten náčelník roztáhl ruce a po nějaké chvíli přiletěli čtyři orli. Kroužili spirálovitě nad námi, pak se jeden snesl a usedl mu na ruku. – I teď mi z toho leze mráz po zádech. Víte, indiáni mají schopnosti, o kterých nemáme ani tušení: dorozumívají se na tisíce kilometrů, dokážou na dálku někoho ovlivnit, nebo i zabít.
Vy sám po pobytu mezi Siouxy pohybujete předměty, aniž byste se jich dotkl, dokážete pomocí vnitřního magnetismu udržet na těle různé věci, a poznáte dokonce nemoc.
Dávám energii a cítím chlad, teplo, nebo mě brní ruka, když ji přiložím na místo na těle, kde není něco v pořádku. Umím toho možná ještě víc, ale protože se tím tolik nezabývám, tak o všem ani nevím. Občas mě to samotného překvapí. Jednou jsem navštívil nemocného kamaráda – dlouhé měsíce se léčil, bral spoustu léků a byl vyčerpaný, protože trpěl nespavostí. Já ho tenkrát instinktivně chytil za ruku, druhou jsem mu položil na čelo a nějakou chvíli jsem ho tak držel. Za dva dny mi s nadšením vyprávěl, jak se konečně vyspal – usnul po mém odchodu a probudil se až druhý den odpoledne. Od té doby spí pravidelně.
Co děláte, když vám energie nebo inspirace dojde?
Zajedu si k letišti, kde můžu stát, když přistávají letadla. Pocit, že se ten obrovský kolos na mě za hlasitého dunění motorů řítí a pak nade mnou jenom přeletí, ten mě hrozně posiluje. Někomu to může připadat stupidní, ale mně tenhle adrenalin pomáhá. Někdy zase nasednu do auta a jen tak jedu, vůbec neřeším kam. Stočím volant na první odbočku, ať vede do lesa, nebo do pole, cesta mě zavede někam, kde jsem nebyl. Takhle si vyrazím občas i v noci, někde si dám kafe a jedu zpátky. Doma mě čeká žena, kocour Čenda a pejsek Růženka. V posteli spíme na pravém boku, a když písknu, otočíme se všichni čtyři na levý bok. Prostě nám to spolu klape a to je asi největší zdroj energie.
Díky vám je světový módní návrhář Osmany Laffita snad jediný, který má svého hudebního skladatele…
Na jedné akci mě Osmany zahlédl – jsem celkem extravagantní i v oblékání – a ptal se, kdo jsem, že prý chodím lépe oblečený než módní návrhář. Seznámili jsme se a od té doby pro něj už šestý rok skládám. Pošle mi návrh modelu a já k němu vymyslím hudbu. Na pódiu se pak podle modelů střídají hudební styly – celek musí být samozřejmě kompaktní.
Po smrti otce jste se vrátil do Čech a zařídil si vlastní nahrávací studio. Nikde se neprezentujete, pracujete pod pseudonymy. Nenapadlo vás natočit a vydat vlastní album? Složil jste toho tolik.
Samozřejmě že bych chtěl, už jen proto, že mám kolem sebe samé skvělé muzikanty. Rád bych si je pozval, protože mám celou řadu nápadů. Chtěl bych udělat průřez muziky – různé řeči, různé styly. Každá písnička bude diametrálně odlišná. Já žánry neškatulkuju, pro mě je hudba jenom jedna. Ten kompakt si někdy udělám pro sebe, nebo si ho vezmu do hrobu. Teď chci především vydat album své ženě Libušce. Ale mám dost práce a času málo.
Co bystě dělal, kdybyste měl ještě další život?
Pijákoval na Hradě prezidentovi dopisy. Za ty peníze bych každé ráno vstal, oblékl se a celé dopoledne vysoušel podpisy. Pak už bych dělal jen to, co mě baví a co jsem nestačil dřív…

Category: 2005 / 02

Ze všech živlů může Českou republiku podle odborníků ohrozit nejvíce. Dokáže totiž zasáhnout ještě větší území než povodně. Přitom umí čechrat vlasy i bořit domy. Na jednom konci světa přináší letmý závan lesní vůně, na opačném pustoší krajinu, vrhá na pobřeží velké vlny. To vše je proudící vzduch, chcete-li – vítr.

Ponoříme-li se do hlubin historie, už v roce 1119 Kosmova kronika uvádí: „Dne 30. července ve středu, když se již den chýlil k večeru, prudký vichr, ba sám satan v podobě víru, udeřiv náhle od jižní strany na knížecí palác na hradě Vyšehradě, vyvrátil od základů starou, a tedy velmi pevnou zeď, a tak – což jest ještě podivnější zjev – obojí strana, přední i zadní, zůstala celá a neotřesená, kdežto střed paláce byl až k zemi vyvrácen a rychleji, než by člověk přelomil klas, náraz větru polámal hořejší a dolejší trámy i s domem samým na kousky a rozházel je. Tato vichřice byla tak silná, že kdekoliv zuřila, svou prudkostí vyvrátila lesy, štěpy a vůbec vše, co jí stálo v cestě.“
Tak to alespoň praví latinský text v překladu Karla Hrdiny. Píše-li se v kronice o víru, je jasné, že máme před sebou první písemný důkaz tornáda na území Čech. Tornádo je točící se sloup vzduchu, takže souvislost s větrem je více než patrná. Vítr sám o sobě nevidíme, tornádo je nejčastěji „zviditelněno“ díky kondenzaci vodní páry v důsledku poklesu tlaku uvnitř tornáda, čímž vzniká takzvaný „kondenzační chobot“. Samozřejmě jsou viditelné i tornádem unášené věci a prach.
Jiné české tornádo popisují Letopisy hradištsko-opatovické a nutno přiznat, že popis je poměrně výmluvný: „Léta Páně 1144 dne 14. května, totiž v samý den letnic, strašná a za našich časů neslýchaná věc stala se nedaleko ležení knížete Oty, kterýž sám, jakož i mnoho jiných velmožů a nesčíselné množství lidu ji viděli. Kolem poledne, když bylo velmi jasno, viděn jest… černý sloup, an vstupuje od země až nahoru k oblakům, a v jeho kruhu točil se prudký vír. …Bylo mu viděti jíti naproti s vrcholu nebes znamení, na spůsob třistranu velmi se skvoucího podivně špičatěné, které přemohši nevýslovnou obludu vrazilo ji až do vnitřku země.
Po nějaké pak přestávce, asi hodinu trvající, viděti bylo jiný sloup, temnější nežli tma a prudším ještě vírem na tentýž spůsob od země se zdvihati, proti němuž zase se objevilo ve vzduchu znamení na spůsob nejjasnějšího kruhu, v jehož prostředku bylo viděti obraz svatého kříže, a to znamení s podivnou rychlostí obludu tu protklo a až k povrchu země přitlačilo. A když někteří z rytířů zmužile blíže přistoupili, chtíce to pozorovati…, nemohliť zírati na tuto obludu, když se jim písek a drobné kamínky kolem obličeje točily a vytrhané chrastí…“
Popis dramatický a vyčerpávající, že? Ovšem jeden z nejpodrobnějších zanechal Gregor Mendel, který se proslavil spíše objasněním některých genetických zákonitostí, zatímco na jeho meteorologické znalosti se zapomnělo. Roku 1870 byl na petici, která požadovala zřízení moravské univerzity, uveden jako meteorolog. Takto popsal české tornádo z 9. listopadu 1870: „Obloha byla převážně – zvláště k západu – zatažena slabou světlešedou oblačnou pokrývkou. Na tomto pozadí se ostře rýsoval obrovský sloup tromby. Skládal se ze dvou ohromných kuželů, z nichž hořejší byl obrácen špičkou dolů, přičemž se zdálo, že visí na izolovaném kupovitém oblaku nevelké rozlohy, na němž bylo možné pozorovat velký nepokoj, prudké vlnění sem a tam. Spodní kužel měl svoji základnu na zemi a zvedal se kolmo vzhůru tak, že tupé špičky obou byly spojeny. Horní kužel, stejně jako oblaky kolem, byl velmi tmavé až černé barvy, podobný kouřové vlečce, jak ji někdy vídáme vystupovat z komínů našich továren… Spodní kužel byl šedohnědého zbarvení, které směrem k zemi postupně nabývalo tmavšího odstínu. Bylo možno zřetelně pozorovat otáčení tohoto sloupu kolem vertikální osy.“ Tak cituje G. Mendela Jan Munzar z Geografického ústavu ČSAV v Brně. Jak vidno, vítr byl důležitým meteorologickým fenoménem hodným zaznamenání v podstatě v kterékoli části lidské kulturní historie. Ostatně větrné korouhvičky se staly nejen krásným doplňkem věžiček, ale i jednou z prvních meteorologických pomůcek.
Tornáda ostatně měla na svědomí i „zázraky“, kdy z nebe pršely ryby či žáby. Tento jev je vysvětlován takzvaným násavným efektem tornáda. Jakmile ztratí sílu, předměty, které unáší, spadnou díky gravitaci na zem. Samozřejmě jinde, než odkud je vír nasál.

SLOVY FYZIKA…
Už ve škole se děti učí, jak vítr vzniká. Jde o pohyb vzduchu v atmosféře vzhledem k zemskému povrchu, a aby se tak stalo, musí vzniknout dvě místa s odlišným tlakem. Jednoduše se pak dá říct, že čím větší je rozdíl mezi těmito tlakovými body (odborně tlakový gradient), tím silněji fouká. Vítr pak brzdí zemský povrch a samozřejmě nejrůznější terénní překážky. Koneckonců vysoké větrolamy z vysázených topolů nejsou výsledkem výpočtů z meteorologické mapy, ale pozorování a dlouhodobých zkušeností našich předků.
Názornějším příkladem je situace, kdy se nad nějakým místem zemského povrchu vzduch ohřeje a stoupá vzhůru. Na jeho místo se hned spodem tlačí chladnější vzduch. A jak jinak, než „průvanem“. Ostatně právě rozdílné oteplování moře a pevniny je příčinou pravidelných monzunových větrů.

BOBEK BY SE MOŽNÁ DIVIL
V jedné z kdysi populárních písní Pavel Bobek zpívá: „I kdyby krásnou vílu z hor mi sem přivál fén…“ Vzhledem k tomu, že slovo Föhn je německého původu a označuje teplý horský vítr, dá se s nadsázkou říci, že Bobkova víla by pocházela z Alp.
Meteorologové fén vysvětlují méně poeticky: „Označujeme tak teplý, poměrně suchý a nárazovitý padavý vítr v horských oblastech i v jiných částech země. Vzniká tím, že vlhký vzduch musí přetékat přes horskou překážku. Vzduch je nasycen vodními parami a na návětrné straně vzniká oblačnost, ze které pak prší nebo sněží. Vzduch vystupuje na vrchol a tím se ochlazuje. Na vrcholu je sice ještě nasycený parami, ale přebytečná vlhkost už vypadala na návětrném svahu. Vzduch pak začíná klesat a při tom se ohřívá. Oblačnost se odpařuje a zmenšuje a do údolí na závětrné straně pak padá suchý a teplý vzduch. Fénový efekt je tím větší, čím vlhčí byl původní vzduch a čím vyšší jsou hory, přes které musel vzduch přetéci.“ Takže se s fénem můžeme běžně potkat v Alpách, ale také v Karpatech či Tatrách.

TORNÁDO NENÍ HURIKÁN
Veřejnost si často plete tornádo s hurikánem. Meteorologický slovník praví: „Tornáda obvykle vznikají v instabilním vlhkém tropickém vzduchu pocházejícím z oblasti Mexického zálivu a vytvářejícím teplé sektory cyklon, které přecházejí nad jmenovanými územími. Oblaky druhu cumulonimbus, se kterými tornáda souvisejí, bývají uspořádány do pásů a tvoří typickou čáru nestability identifikovatelnou na družicových snímcích a při radiolokačních pozorováních. Tornáda se vyskytují v této oblasti i na studených frontách.
Termín tornádo se někdy používá jako označení pro podobné jevy například v západní Africe, ve východních částech Indie, v Austrálii, popřípadě i v Evropě, kde však zdaleka nemají takové ničivé účinky.“
Meteorologové považují tuto definici za překonanou a dnes už v podstatě nesprávnou. Přesto nám ale pomůže uvést na správnou míru častou mýlku, kdy veřejnost považuje tornádo a hurikán za totéž. Pacifický hurikán, japonský tajfun, australský willy-willy – to všechno jsou tropické cyklony, které tak efektně vypadají na satelitních snímcích. Meteorolog Martin Setvák na stránkách přírodovědného časopisu Vesmír píše: „Je třeba zdůraznit rozdíl mezi tornádem a tajfunem, hurikánem či cyklonem. Středoevropané si tyto termíny pletou. Hurikán, tajfun nebo cyklon jsou jenom různé názvy pro tropickou cyklonu, tedy obří vír o průměru několika set kilometrů, který vzniká nad teplými tropickými moři a trvá kolem jednoho až dvou týdnů. Tornádo je ve srovnání s ním trpaslík, jeho průměr se pohybuje v desítkách až stovkách metrů a po zemském povrchu nebo vodní hladině se prohání desítky sekund až několik minut (výjimečně i desítky minut). Tornáda ale bývají doprovázena dvakrát silnějším větrem než tropické cyklony, tudíž mohou lokálně způsobit výraznější škody.“
Celkově ale lidem více škodí tropické cyklony, tedy právě ony zmíněné hurikány, tajfuny a podobně. Je to jednak tím, že tropická cyklona během svého života zasáhne nesrovnatelně větší území než tornádo, a dále tím, že cyklony vzedmou mořskou hladinu a to napáchá další škody.

ŽÁDNÝ TREST BOŽÍ
Bouřka, stejně tak jako tajfun či orkán jsou tedy jen přirozenými jevy, za kterými nemá smysl hledat boží trest za lidské hříchy. Budeme-li jim rozumět, snadněji zabráníme škodám, které tyto přírodní fenomény s sebou přinášejí.
„Mluvíme-li o bouřkách,“ píše se v materiále, který vydal americký úřad National Oceanic and Atmospheric Administration (NOAA) a Americký červený kříž, „tak mluvíme o velmi nebezpečném fenoménu.“ Tornáda, která z bouřek vznikají, mají podle tohoto materiálu každoročně na svědomí průměrně sedmdesát životů a tisíc pět set zranění. Blesky každoročně usmrtí osmdesát lidí a tři sta jich zraní a krupobití zničí majetek v hodnotě jedné miliardy dolarů.
Český hydrometeorologický ústav na svých internetových stránkách (www.chmi.cz/torn) uvádí: „Vítr sám o sobě pro člověka bezprostřední nebezpečí většinou nepředstavuje (snad až na nejsilnější tornáda). Nebezpečný je však svým působením na předměty a objekty, které člověka obklopují, případně v nichž se zrovna pohybuje. Za bouřek se nejčastěji prudký nárazový vítr vyskytuje na jejich čele, těsně před nástupem srážek. Zvláštní formou silného větru v bouřkách jsou pak tornáda nebo downbursty. Zatímco tornáda (z latinského tornare – točit se) se většinou vyskytují v oblasti beze srážek, pro downbursty jsou typické průtrže mračen většinou doprovázené krupobitím.“

NĚŽNÁ ŽENSKÁ JMÉNA
Existuje vtip: „Víte, proč se hurikánům dávají ženská jména? Protože dokážou napáchat stejnou škodu.“ Říká se, že na nápad pojmenovávat hurikány dostal George R. Steward. V jednom jeho románu tak začal svým „miláčkům“ říkat mladý meteorolog: „Mapa zahrnovala počasí téměř čtvrtiny severní polokoule… Antonia se pohybuje tak, jak očekával, Cornelia a ostatní se vyvíjejí normálně. Ani za nic by se šéfovi nepřiznal, že tlakovým nížím dává jména – dívčí jména. Ospravedlňoval si tento sentimentální vrtoch tím, že si v duchu představoval, že každá níže je skutečně osobnost a je snazší říkat si v duchu Antonia než střed nízkého tlaku, který byl včera na 420° severní šířky a 1750° východní délky,“ napsal Steward.
Logicky ale musel tento zvyk vzklíčit někde, kde je převaha chlapů. Přesně takovým místem je armáda. „Ženská jména začala všem tropickým bouřím a tajfunům systematicky dávat americká armáda v roce 1945, kdy vrcholila válka v Tichomoří. První byla tropická bouře Ann 19.–26. dubna, poslední jméno získal tajfun Norta z 22.–19. listopadu 1945,“ píší autoři knihy Meteorologie skoro detektivní. Dnes už ale tato jména nejsou výlučně ženskou doménou.

ALE PO NĚŽNOSTI ANI STOPY
A jak je to se škodou, kterou mají na svědomí cyklony pojmenovávané jemnými dívčími jmény?
Americká Federal Emergency Management Agency (FEMA) vede přehled hurikánů, které se smutně zapsaly do historie Severní a Střední Ameriky. Hurikán Agnes byl v roce 1972 příčinou mohutných záplav, které stály život 122 lidí na severovýchodě USA, způsobené škody dosáhly výše 6,4 miliard dolarů. V porovnání s hurikánem Camille ale šlo jen o letmý povzdech tropické cyklony, protože ta v roce 1969 zabila 256 lidí a vyšplhala se po Saffir-Simpsonově stupnici, která hodnotí sílu hurikánů, jak nejvýše to jen šlo. S větrem přesahujícím rychlost 200 mil za hodinu obsadila nejvyšší možnou příčku.
Ostatně smrtící tropická cyklona, ze které se v září 1900 vyvinul hurikán Galveston, si na svůj seznam smrti zapsala na šest tisíc jmen.
O 99 let později vznikl u afrického pobřeží hurikán Floyd. Prošel z Bahamských ostrovů do Severní Karolíny, odkud pokračoval podél pobřeží do Nové Anglie. Zanechal za sebou spoušť v hodnotě okolo šesti miliard dolarů. Následující deště a záplavy připravily o život více než padesát lidí.
Feministky mají v ruce argument, že jména hurikánů nejsou pouze ženská už víc jak sto let. Spravedlivé pojmenovávání tohoto jevu zavedli nejdříve Australané. První mužské jméno dostal hurikán Ray, který vznikl 17. listopadu 1975 v Indickém oceánu. Americké feministky dotlačily meteorologickou službu k tomuto kroku v roce 1978, tři roky po Austrálii.

VÍTR POMOCNÍK
Psát o destrukční síle větru a ani slovem se nezmínit o jeho příspěvku k lidskému pokroku by nebylo fér. Nebo vás nenapadlo při slově „vítr“ sousloví „větrný mlýn“? Využití větru je pradávné, koneckonců plachetnice tady byly dřív než větrné kolo.
Vynálezce větrného kola není přesně znám, ale archeologové dokázali, že se objevilo několik tisíc let před naším letopočtem v Orientě v persko-arabské oblasti. Zřejmě šlo o jednoduchý způsob čerpání vody v místech, kde je dodnes sladké vody nedostatek. Konečně dosud zachované zděné větrné mlýny v Moonu u Alexandrie jsou prý staré na tři tisíce roků. Také právě v Alexandrii byly dokonce větrem „poháněny“ i varhany. Různé fyzikální hrátky, kde vz duch a vítr tvoří jejich podstatnou část, popisuje kniha The Pneumatics of Hero of Alexandria, která vyšla už roku 1851 v Londýně.
Největšího využití se ale vítr dočkal v mlýnech. Nejstarší zmínka o nich pochází z roku 833, počátkem 12. století byl znám větrný mlýn ve Francii, roku 1274 v Nizozemsku. Z roku 1281 existuje zmínka v historických materiálech Strahovského kláštera, kde se píše, že „velký vítr zbořil mlýny na Petříně“.
Také Jednota českých matematiků a fyziků na svých stránkách píše: „V polovině 19. století se výrazně zdokonalila konstrukce větrných mlýnů v Anglii tím, že se vylepšily lopatky a autoregulační zařízení vějíře, kterým se lopatky udržovaly proti větru. Tradiční plátěné oplachtění větrných mlýnů bylo nahrazeno pružinovými plachtami odpovídajícími dnešním žaluziím, jejichž lišty se mohly otevírat nebo uzavírat, aby vítr buď procházel, nebo aby vytvořily plochu, do které se vítr může opřít…“
Plachty se pochopitelně dál vyvíjely. V mlýnech, které byly vybaveny těmito plachtami, mohlo být jejich řízení i zautomatizováno. Pod tlakem modernějších technologií využití větru v 19. století ustupovalo. V Čechách díky geografickým podmínkám není možné velké využití větrné energie, přesto tu určité rezervy jsou. Podle některých propočtů by se z větrů dala získat energie odpovídající 3–6 procentům celkové české spotřeby, která v roce 2003 představovala 55 359 gigawatthodin. Na to, že větrné elektrárny mají svou image, jasně ukazuje i úvodní internetová stránka největšího českého výrobce elektřiny. Zdobí ji právě sloup s větrnou vrtulí, jež dodává do sítě energetickou krev civilizace.


Jak se chránit
Vítr sám většinou nebezpečný není. Smrtící bývají předměty, které nese s sebou.
Základní bezpečnostní pravidla v případě silného (i třeba jen nárazového) větru jsou:
– Nezdržovat se v blízkosti větších stromů, u kterých může dojít k jejich vyvrácení nebo ulomení větších větví.
– V městských ulicích omezíme za silného větru pohyb poblíž vyšších budov, a to bez ohledu na typ střešní krytiny – vítr může utrhnout jak jednotlivé střešní tašky, tak kusy plechových střech. Je-li to možné, přečkáme nejprudší nárazy větru někde v uzavřených prostorách, nebo naopak na zcela volném prostranství.
– Dáváme si pozor na možnost pádu drátů elektrických rozvodů. Pokud dráty vysokého napětí leží na zemi, zásadně se k nim nepřibližujeme (v jejich okolí hrozí nebezpečí tzv. krokového napětí).
– Za jízdy autem snížíme přiměřeně rychlost – nečekaný boční náraz větru může vůz učinit neovladatelným, případně jej vytlačit ze silnice.
– Pokud nás prudký vítr zastihne na vodní hladině, snažíme se co nejrychleji dostat na břeh (alespoň pokud nepatříme k extrémním surfařům). To platí jak pro plavání (ve vlnách se můžeme rychle vyčerpat a utopit se), tak pro pobyt na různých menších plavidlech (možnost jejich převrácení, případně potopení).
zdroj: ČHMÚ VÍCE NAJDETE
www.chmi.cz – stránky Českého hydrometeorologického ústavu – česky
www.chmi.cz/torn – stránky ČHMÚ věnované tornádům na území ČR – česky
http://www.chmi.cz/meteo/met_main.html – stránky ČHMÚ – úsek meteorologie a klimatologie – česky
http://meteorologie.aktualne.cz – stránky Meteorologie, klimatologie a hydrologie – česky
http://www.bwea.com – stránky The British Wind Energy Association – anglicky
http://www.fema.gov – stránky The Federal Emergency Management Agency – anglicky
http://www.nssl.noaa.gov/noaastory/book.html – stránky amerického vědeckého projektu pro odhalování zákonitostí tornád – anglicky

Category: 2005 / 02

Říká se jim vyslanci pravěku. Na začátku 21. století loví lukem a oštěpem, rozdělávají oheň třením, oblečení, které používají, vyrábějí z listů a kůry stromů. Postupující civilizaci zatím dokázali vzdorovat. Vědci se ale nyní obávají, že ničivé tsunami způsobené zemětřesením v Indickém oceánu přineslo i jejich zkázu.

Bylo to překvapení, když počátkem ledna dva indičtí reportéři zpravodajské agentury AP uviděli na jednom z ostrovů indického souostroví Andamany a Nikobary v Bengálském zálivu vycházet z pralesa sedm mužů v bederních rouškách a s amulety na krku. Byli to Džaravové, jeden z několika divokých kmenů, které se ukrývají před civilizovaným světem a žijí jako v době kamenné. Obecně se soudilo, že měli jen nepatrnou šanci přežít ničivý nápor tsunami, které celou oblast zdevastovalo. „Všichni jsme v bezpečí. Přečkali jsme v lese Balughatau,“ svěřili se Džaravové prostřednictvím tlumočníka.

Lidé tu mají psí hlavy
Podle antropologů přišli předchůdci domorodců na ostrovy před sedmdesáti tisíci lety z Afriky. Při svých cestách na ně roku 1290 narazil i Marco Polo a do deníku si tehdy zapsal: „Lidé z těchto ostrovů mají psí hlavy. S potěšením žerou lidské maso, které hltají syrové jako divá zvěř.“ Na konci 18. století tu Britové založili trestaneckou kolonii pro bojovníky za indickou nezávislost a domorodci se před přistěhovalci stáhli do pralesa. Na ostrovy však dodnes nepronikl masivní turistický ruch, což umožnilo zachovat původní kulturu primitivních kmenů. Vesničané tu mají zakázáno vstupovat do džungle, autobus, který projíždí územím Džaravů, musí mít zavřená okénka, aby do nich nemohl vlétnout šíp. „Džaravové každý rok zabijí několik lesních dělníků,“ řekl antropolog Howard Dean.

Ohrozí je i ztráta jedinců
Posádka helikoptéry indické pobřežní stráže po katastrofě patrně zahlédla i další z kmenů – Sentinelce, kteří po nich okamžitě začali střílet šípy. Osud ostatních, například Šompenů, zůstává nejasný. Jejich zkáza by podle vědců znamenala tragédii, protože tvoří poslední žijící spojnici lidstva s dobou kamennou. Z pěti set padesáti ostrovů jich je obydlených třicet osm. Po tisíce let na nich žije celkem šest kmenů negroaustraloidního původu. Antropologové si dělají starosti o každého jejich příslušníka, protože kromě Andamanů (kterých je zhruba dvacet tisíc a jako jediní pěstují obilí) se počet všech ostatních před zemětřesením odhadoval jen mezi čtyřmi sty až tisícem. „Existenci andamanských kmenů ohrozí i ztráta jedinců,“ řekl Adžoj Bagči z indického úřadu pro domorodé obyvatelstvo. Přežili, ale co bude dál?
Nebezpečí však nepředstavoval jen samotný okamžik, kdy ostrovy zaplavila mohutná vlna. Například nejmenší z těchto kmenů, Ongeové, přišel o čtvrtinu svých lidí a zbylo jich tak jen kolem osmdesáti. Úřady je evakuovaly z původní osady mezi místní obyvatele. Tito lovci a sběrači, kteří se dosud kontaktům s okolním světem vyhýbali, se tu poprvé setkali například s tabákem a alkoholem a antropologové nyní s obavami sledují, jak se na jejich populaci takový kontakt s neřestmi civilizace podepíše. Vlivem styků s jinými kulturami se totiž jen za posledních sto let snížil počet Ongeů ze šesti set zhruba na stovku. Dalším problémem je nebezpečí hladomoru. Ongeové jsou totiž závislí na lovu vodních živočichů. Ústí řek však zaplavila mořská voda a pobřežní mangrovové lesy, které představovaly další loviště, jsou zničené. „U takovýchto kmenů zničení některého přírodního zdroje může rozhodovat o jejich přežití či vyhynutí,“ říká místní ekolog Samir Áčárja.

Category: 2005 / 02

Až osmdesát procent obětí lavin se udusí. Masa sněhu ucpe dýchací otvory a navíc svou vahou zabraňuje pohybu hrudníku. Svůj díl na tragédii má i vydechovaný oxid uhličitý, který se hromadí ve vzduchové kapse u hlavy zasypaného. Navíc může valící se sněhová masa člověka poranit, protože ho vleče, vmete na skálu, kmen stromu. Zranění mohou způsobit lyže, případně snowboard.

Při lavinovém výcviku proto zkušení instruktoři nabádají: když už je jasné, že lavině nelze uniknout, je třeba uvolnit bezpečnostní přezky a řemínky na lyžích či snowboardu, vytáhnout ruce z poutek od lyžařských holí, přetáhnout si kapuci přes hlavu, odhodit batoh a dát si v lavině dlaně před obličej, aby se vytvořila malá vzduchová kapsa. V prachové lavině se někdy dá „plavat“ a rychlými pohyby se dostat výše, aby tíha sněhu nebyla tak velká.
Šance přežít se zvyšuje nejen tím, jak se člověk v prvních momentech zachová, ale i v tom, co má s sebou. Jednou z nejprimitivnějších metod, jak dát o sobě vědět záchranářům, je vyhození takzvané lavinové šňůrky.
Byl to zpočátku dvacet metrů dlouhý konopný provaz namotaný na starý kolík na prádlo, později perlonová šňůra, která se stala standardním vybavením horolezců a lyžařů. Lavinovým expertem Wastlem Marinerem byla označována jako životní pojistka a byla nejspolehlivější. Ve zprávě nadace VANNI EIGENMANN v roce 1970 je možné se dočíst: „Až do dnešního dne není v alpských zemích znám žádný případ, kdy by zasypaný používající lavinovou šňůru byl vyproštěn mrtev.“
Jenže prezident Rakouské společnosti horské medicíny profesor Gerhard Flotra, nestor této společnosti a záchrany v horách, upozorňuje: „Lavinové šňůry ale téměř nikdy nepoužívali lyžaři.“ Navíc má tato jednoduchá metoda své úskalí. Zvětšuje sice šanci na nalezení zasypaného, ale šňůrka se může přetrhnout, zaháknout za strom či skálu a držet člověka v lavině. Také vůbec ji uvidět je pro záchranáře hodně nesnadné. Modernější verze má proto na konci balonek, který je složený podobně, jako bývají lampiony. Po odjištění jej pružina roztáhne a balon se drží na povrchu laviny, což zásadním způsobem urychluje nalezení postiženého.

DRAHÉ VYBAVENÍ NENÍ VŠEMOCNÉ
Hodně využívaným zařízením jsou takzvané pípáky, které se nosí přímo dobře připevněné většinou za pasem. Fungují zároveň jako vysílač i přijímač a pracují na světově standardizované frekvenci 457 kHz. Protože doba pokročila, jsou záchranné lavinové pomůcky zabudovávány do speciálních bund a vyrábějí se i „záchranné“ batohy. Jde ale o finančně velmi nákladné záležitosti a v České republice se v podstatě dají sehnat pouze přes internet.
Jak nejnovější vymoženosti fungují, popisuje ing. Michal Bulička, instruktor skialpinismu a držitel rakouské státní zkoušky v tomto oboru: „V ABS (Air Bag System) batohu je integrován dvojitý airbag, který se nafukuje pomocí plynové patrony. Airbagy z hrubé pevné tkaniny jsou složeny po obou bocích v kapsách uzavřených řídkým suchým zipem. V lavině větší částice zůstávají na povrchu, menší klesají ke dnu. ABS tedy zvyšuje naději zůstat na povrchu v tekoucí lavině. V prachové lavině jeho účinnost klesá.“
Výrobci pomůcek pro lyžaře a horolezce navíc vyvíjejí i záchranné vesty ze speciální tkaniny, do níž by byl vzduch z okolního lavinového sněhu nasáván a vydechovaný vzduch by byl zády odváděn. V lavině je totiž vzduchu dost, lidský organismus ho ale neumí získat.
Čas přežití v lavině tak lze při použití vesty Avalung podle výrobců prodloužit až na jednu hodinu. Ovšem vesta funguje pouze ve chvíli, kdy má zasypaný v ústech dýchací hadici a ve sněhu je nejméně padesát procent kyslíku. Vysokohorští průvodci a skialpinisté mají ale k těmto pomůckám výhrady. „Být zavalen lavinou je takový šok, že na hledání hadiček, lanek nebo náustků většinou vůbec není čas. Je obrovský rozdíl mezi bezchybně naučenými teoretickými informacemi a krizovým momentem, kdy do vás narazí lavina rychlostí desítek až stovek kilometrů v hodině.“
Petr Kratochvíl o svém setkání s lavinou píše: „Pustili se dolů. Jel jsem jako poslední a už při doskoku z převěje se mi něco nezdálo. Jako by se svah pode mnou nějak podivně zakýval. Nevěnoval jsem tomu pozornost, bylo krásně a mí kamarádi byli už hezký kousek pode mnou. Rozjel jsem se za nimi a pak jsem si všiml, že mi od lyží odletuje více sněhu, než je obvyklé. Když jsem se podíval dolů, zjistil jsem, že všude nad svahem je zvířený sníh, jako by začal foukat silný vítr. Pak mi došlo, že stojím přímo v začínající lavině. Zakřičel jsem na kluky a pustil se ze svahu šikmo dolů, abych se dostal z lavinového koryta. Chybělo mi nějakých padesát sto metrů do relativního bezpečí, jel jsem naplno, i když jsem věděl, že ze sněhu trčí skály. Zhruba v polovině jsem s hrůzou zjistil, že už v bílé mlze nevidím ani svá stehna a síla podobná horské bystřině se mě snaží strhnout dolů. Unikl jsem jen taktak. Stál jsem pak, popadal dech a sledoval řítící se lavinu. Očima jsem hledal místo, kde jsem viděl naposledy kamarády. Vše probíhalo ve strašidelném tichu, zvířený prašan jen lehce šuměl. Po necelé minutě lavina zeslábla, až se úplně zastavila. Opatrně jsem se pustil dolů a nervózně vyhlížel společníky. Oba byli v pořádku.“
Protože prvních patnáct minut je nejdůležitějších, má člověk utopený ve sněhu největší šanci, pokud ho najdou kamarádi, kteří lavině unikli. Proto experti radí nechávat mezi lidmi při vstupu na lavinový svah nejméně padesátimetrové rozestupy. Spoléhat se na mobil a teprve ve chvíli nehody začít shánět číslo horské služby, je nesmyslná ztráta času. Kanadské statistiky uvádějí, že v letech 1970–2002 zemřelo pod lavinou 336 lidí. Čtyřicet devět procent mrtvých, kteří zahynuli pod kanadskými lavinami v letech 1984–2003, byli dovolenkoví lyžaři. LAVINY SE NIKOMU NEVYHÝBAJÍ
Češi hynou pod lavinami nejčastěji na Slovensku, kam jich do hor jezdí nejvíce a kde při tom často riskují. Pravděpodobně největší hromadnou obětí Čechoslováků však byla smrt patnácti lidí na úbočí hory Huascarán v Peru 31. května 1970.
Horolezecká výprava Peru 70 se potýkala s problémy už od počátku. Nejenže nebylo všem členům výpravy umožněno vycestovat ze socialistického Československa, ale během cesty jim kdosi ukradl podstatnou část vybavení. K prvnímu úmrtí došlo již 18. května 1970, kdy se do třicetimetrové hloubky zřítil sedmadvacetiletý Ivan Bortel. Byl to on, kdo měl prvovýstup nejlépe naplánovaný, a bez něj se účastníci expedice rozhodli pro výstup klasickou cestou.
Šíře laviny, která o půl čtvrté odpoledne spadla ze severní stěny Huascaránu, byla přes dva kilometry. Pravá část laviny zabila celou horolezeckou výpravu. Jak ukázala seizmologická měření, záchvěv, který utrhl lavinu ledu a kamení z jejího lože, měl sílu 7,7 Richterovy stupnice.
Československá výprava byla jen zlomkem celkového počtu obětí. Stejné zemětřesení zavalilo sněhem, ledem a kamením městečko Yungay a několik vesnic, přesunulo asi padesát milionů metrů krychlových zeminy a zabilo na 70 000 lidí. Jan Suchl v knize Cesta končí pod Huascaránem popisuje: „Zemětřesením se odlomila 70–90 metrů tlustá vrcholová pokrývka v šíři asi dva kilometry, zřítila se po osm set metrů vysoké západní stěně, strhla s sebou nesmírné masy skal, slétla po ledovci 511, protrhla postranní morény, rozlila se po suťových polích a dole se pak stěsnala do soutěskovitého údolí Rio Shacsha. Rychlost a síla přívalu byla na konci soutěsky tak mocná, že část masy přelétla dobrých sto metrů vysoký horský hřeben, a tento boční proud laviny zničil městečko Yungay. Hlavní proud, provázený větrnou smrští, která strhávala střechy, lámala stromy a rvala z nich listí, se hnal dolů korytem říčky Shacsha, smetl Ranrahirku a vlil se do řeky Santa. Za lavinou nezůstal jediný dům, jediný most, jediný strom. Patnáctikilometrovou vzdálenost k řece Santa od místa, kde se odtrhla, urazila lavina podle svědků za dvě až čtyři minuty, což odpovídá rychlosti 225–450 kilometrů v hodině.“

Pin It on Pinterest

Shares
Share This