Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2005 / 06

Snad každý, kdo sestupuje do temné skalní štěrbiny, cítí nebezpečí, do kterého se vydává. Zvlášť když si uvědomí, že tady někde stále ještě leží dvě mrtvá těla, která se doposud nepodařilo vyprostit.

Úzkým skalním soutěskám na jihu Koloradské plošiny se anglicky říká slot canyons. Bývají až několik desítek metrů hluboké a široké jen několik málo metrů. Někde stačí jen rozpažit a člověk se může dotknout obou protilehlých stěn. Antelope Canyon je přitom jedním z nejkrásnějších, nejpřístupnějších a také nejznámějších.
Skalnatopísčité řečiště Antelope Creek je po většinu roku vyschlé a ústí do přehradní nádrže Lake Powell. Název dostalo podle vidloroha, americké antilopy, která se zde dříve hojně vyskytovala.
V korytě vymlela voda hned dvě úzké skalní soutěsky. V měkkém červeném pískovci tak vznikl Upper (horní) a Lower (dolní) Antelope Canyon. Přestože se jedná o totéž řečiště, dá se mluvit o dvou kaňonech odlišného charakteru.

ZA KRÁSU SE PLATÍ
Antelope Canyon leží nedaleko od poměrně mladého severoamerického městečka Page, které vzniklo při stavbě vodní elektrárny na řece Colorado. I když informací je mizivé množství, skalní soutěska se tu hledá poměrně snadno – stačí sledovat už z dálky viditelné tři dýmající komíny tepelné elektrárny na jižním břehu vodní nádrže Lake Powell. Je to trochu nevhodná směrovka k přírodním krásám těchto rozměrů, ale funguje.
Antilopí kaňon je zatím ještě poměrně neznámý, i když jeho obliba rok od roku roste a tím i počet návštěvníků obdivujících přírodní krásy Koloradské plošiny (červeného Utahu a Arizony). Celý kaňon patří do indiánské rezervace Navajo a je od roku 1997 zařazen pod Navajo National Park Service. Pro původní americké obyvatele má zem nesmírný spirituální význam. Přesto se někteří indiáni naučili na jejím bohatství, které jim ještě zbylo ve formě několika rezervací, celkem dobře vydělávat.
Snad s každým rokem se ale přístup do Antilopího kaňonu znesnadňuje. Dříve se mohlo do čtyři a půl kilometru vzdáleného horního kaňonu vlastním terénním autem, případně i pěšky. Dnes se do něho nikdo nedostane jinak než v rámci drahé výletní nebo fotografické túry. Také dřívější možnost pobývat v kaňonu celý den se smrskla na hodinu, maximálně na dvě. Že by těmto omezením někdo unikl, je vyloučeno, indiáni si toto území, obehnané plotem, velmi dobře hlídají. Navíc ceny za vstup rok od roku citelně rostou. Co se dá dělat, za krásu se zkrátka platí. Nakonec (dovolte mi prosím malou kritiku) si za to můžeme sami, že jsme to s přírodou „dotáhli tak daleko“. Ale pokud pomineme všechny tyto civilizační těžkosti, nebývalá krása kaňonu stojí za to.

NEJKRÁSNĚJŠÍ JE V POLEDNE
Vstup a parkoviště, ze kterého se vyráží k Hornímu Antilopímu kaňonu se nachází přibližně tři míle za městem Page. Leží přímo u silnice číslo 98 směrem na východ a je téměř k nepřehlédnutí. Kaňon je pak vzdálený ještě dalších čtyři a půl kilometru proti říčnímu proudu. Terénní nezpevněná cesta vede přímo otevřeným písčitým řečištěm a je přístupná pouze pro vozidla se zvláštním povolením.
Indiáni říkají Upper Antelope Canyonu Tse bighanilini, což přeloženo do češtiny znamená Místo, kde voda probíhá skalami. Anglicky se pak horní kaňon označuje jménem The Crack (Trhlina). Často jsou však ve spojitosti s touto soutěskou slyšet i jiné názvy, jako například Windcave (Jeskyně větru), Cathedral Canyon nebo Corkscrew (Vývrtka).
Do kaňonu se vstupuje nenápadnou skalní štěrbinou, která po pár metrech každého pohltí do chladivého šera. Chodba dál je pak celkem široká, skalní stěny, vymodelované do hladka vodou, se klenou nad hlavou jako zdi nějaké katedrály. Dno je poměrně rovné, pokryté vrstvou jemného písku, v zadní části se kaňon znatelně zužuje.
Každého zřejmě překvapí, že Upper Antelope Canyon není dlouhý. Přibližně dvacet až třicet metrů hluboká a poměrně temná soutěska překvapivě končí po asi čtyřech stech metrech.
Dopoledne proniká do úzkého kaňonu poměrně málo přímého světla, paprsky se ale odrážejí od stěn a pronikají postupně do spodnějších částí. Osvětlený pískovec se nejprve rozzáří do hnědých, potom oranžových a nakonec zářivě červených tónů. Neustále se barevně mění přímo před očima, do „uměleckého díla“ se zamíchají i bílá, žlutá, nachová, fialová a modrá. S pokročilou dobou pak získávají barvy na intenzitě. Kdo nechce nic propásnout, musí neustále hru barev sledovat.
Vrchol této podívané přichází v pravé poledne. Na několika málo místech dopadají sluneční paprsky přímo kolmo dolů na písčité dno a v nádherné, krvavou červení žhnoucí soutěsce vytvářejí skutečné světelné sloupce. Každý, kdo se v té chvíli nachází v Antelope Canyonu, je úžasným divadlem doslova pohlcen. Člověk najednou zapomíná na všechny těžkosti a uvědomuje si, že se účastní něčeho velkého a nadpozemského, má pocit, že se nachází na místě, kde se světlo setkává s temnotou, nebe se zemí, a je nesmírně vděčný za to, že může být při tom.
S pokročilou hodinou přímé paprsky mizí. Hra světla, tvarů zaoblených stěn a červené barvy ale pokračuje a ještě několik hodin po poledni je možné mnohé objevovat – přisuzovat světelným úkazům vlastní názvy, nechávat plynout svou fantazii…
Kaňon působí na člověka velmi tajemně dokonce i v podzimních a zimních měsících, kdy je slunce na obloze příliš nízko a na hluboké a temné dno se paprsky sotva dostanou.

NEBEZPEČNÁ KRÁSA
Druhý, dolní, takzvaný Lower Antelope Canyon se nalézá jen na opačné straně již zmiňované silnice 98 a je mnohem přístupnější. Po zaplacení vstupného stačí ujít v doprovodu navajského průvodce několik desítek metrů, a člověk stojí nad okrajem celkem nenápadné zvlněné štěrbiny. Po žebříku pak už musí do poměrně hlubokého Lower Antelope Canyonu sám.
Dolní kaňon je oproti hornímu velmi úzký. Řečiště vyhloubené ve skále se navíc všelijak kroutí, takže teprve tady každý nabývá dojmu, jako by se červeným pískovcem prodírala vývrtka (anglicky corkscrew). Indiáni tomuto dolnímu kaňonu říkají Hasdeztwazi, což se dá volně přeložit do češtiny jako Spirálový skalní oblouk.
Lower Antelope Canyon je dlouhý přibližně osm set metrů. Po jeho dnu se nechodí tak pohodlně jako v Upper. Řečiště je tady hodně skalnaté a místy i těžko schůdné, proto je toto místo také výrazně méně navštěvované. Zato v něm není pobyt nijak omezen. V soutěsce se sice nevytvářejí tak výrazné světelné sloupce, ale naproti tomu se tady dají objevit úchvatnější tvary a sledovat neskutečně krásné světelné změny. Samotné procházení mezi jeho skalními stěnami je mnohem namáhavější a dramatičtější, což ocení hlavně dobrodružnější povahy.
Přístupná je v současné době pouze jeho část. Dolní úsek Lower Antelope Canyonu se mezi stěnami náhle prudce svažuje. Odtud je také ještě více rozervaný a těžko průchodný. Na jeho zdolání je třeba dokonce i lano. Zadní část však není veřejnosti přístupná hlavně kvůli velké tragédii, která se tu odehrála před několika lety.
V srpnu 1997 se do kaňonu spolu s průvodcem vydala skupina lidí, bohužel právě v době, kdy se na míle daleko strhla velmi prudká letní bouře. Voda velice rychle naplnila veškerá koryta a ohromnou silou strhla s sebou všechny, kteří se v dolním kaňonu nacházeli. Z celkem dvanácti lidí jedenáct zemřelo. Po devět měsíců pak byl Lower Antelope Canyon uzavřen, než se podařilo vytvořit podmínky, aby se podobná tragédie už neopakovala. Pojistkou je nejen neustálé a důsledné sledování počasí, ale i několik kovových beden podél horního okraje skalní štěrbiny se záchrannými lany a sítěmi – pro případ, kdy by bylo nutné při přívalové vodě, takzvané flash flood, okamžitě zasáhnout a lidi ze soutěsky vytáhnout. NEJEN ANTELOPE
Podobných, neméně krásných a zajímavých soutěsek je v Koloradské plošině daleko více, a tak se novým objevům meze nekladou. Chce to jen dobrodružného ducha, topografickou mapu, co nejčerstvější informace o počasí a hodně vody do batohu.

Špičkoví jezdci, skvělí koně, ale i obrovské peníze. Takové jsou mezinárodní parkúrové závody. Barcelonské koňské klání na začátku zimy bylo úchvatné. Během čtyř dnů se představilo jedenáct soutěží, a zatímco si jezdci měřili vlastníma nohama vzdálenost mezi překážkami, sponzory zajímala velikost jejich loga.

Vztah mezi koněm a člověkem dokládají už umělecké artefakty ze starověké Číny staré víc e než tři tisíce let. Koně odedávna sloužili v armádách, což hezky dokumentují koňské sochy ve slavné čínské terakotové armádě. Koně bojovali v armádách starých Římanů, Hunů, a konec konců i Shane Carey, který závodil v Barceloně, byl jezdcem irské armády. Současný parkúr je jen novodobá forma jízdy simulující pohyb v terénu, kdy kůň neskáče přes překážky, jako jsou padlé kmeny uprostřed lesní stezky, ale přes přesně změřené a normám podléhající, snadno přenosné stavby. Čekal jsem nabité tribuny, tím spíše, že pro Španěly měl kůň vždy zvláštní přitažlivost. Nekryté tribuny byly ale poloprázdné a kryté zase neoplývaly fanoušky parkúru. A to přesto, že pozvánka tvrdila: „Barcelona bude v době parkúru hlavním městem fanoušků těchto koňských závodů a devět nejlepších mezinárodních týmů se utká v konečném Samsung Super League Final.“
Španělé dokonce ani nebyli mezi vítězi, přestože se tu první takovéto soutěže konaly už v roce 1902. Zvítězili Němci před Francouzi a Velkou Británií. Marně jsem hledal některého z našich jezdců. „CSIO Barcelona je pětihvězdičková soutěž, tedy s největší obtížností, a je zařazena do Super ligy, která se řídí zvláštními pravidly. Tam naši jezdci bohužel ještě nepatří. CSIO nejsou závody pro jednotlivce, ale pro národní týmy,“ vysvětlili mi později na sekretariátu České jezdecké federace.
Po čtyři dny se jelo jedenáct závodů, ve kterých soutěžili jezdci z devíti zemí. Každý národní tým měl čtyři soutěžící. Super liga je sice závod družstev, ale jezdci jednotlivci měli možnost zazářit na Grand Prix Longines. Ani v tomto případě si ale vavříny neodnesla hostitelská země, protože zvítězil Němec Heinrich Hermann Engemann.

1000 eur pro vítěze
Za patnáct eur na den či sto eur na čtyři dny bylo možné dostat se mezi stánky, kde se prezentovali sponzoři, a to vším od rádia, piva, přes auta až po hodinky. Samozřejmě se tady dalo nakoupit i vybavení pro koňskou manikúru, nové sedlo, holínky či jezdecká helma. Teprve pak se člověk dostal k samotnému závodišti. Parkúr je sport poměrně drahý a bez sponzorů by asi nepřežil.
Každý závod měl během čtyřdenního klání svého sponzora a tomu odpovídala loga firem na překážkách i na mantinelech, která se tak, jako ve fotbale nebo hokeji, objevila spolu se sportovci i na televizních obrazovkách.
Vítěz každé z jedenácti soutěží získal tisíc eur, druhému příslušelo sedm set eur a na jezdce na třetí pozici čekalo tři sta padesát eur. Navíc pořadatel vypsal i zvláštní ceny za ladnost a estetický dojem, takže hodinky si jako nejelegantnější jezdci odnesli Španělka Pilar Lucrecia Cordon Muro a Ital Juan-Carlos Garcia. Získali více než čtyřicet tisíc švýcarských franků. Navíc si odnesli i sošku francouzského umělce Carola Batheliera. Upřímně řečeno, oběma to na koních slušelo. V roce 2003 se na cenách celkem rozdalo 350 000 eur.

Šampus nad překážkami
Mezi hlavní sponzory zimních závodů patřily dvě automobilky spolu s hodinářskou firmou, která akci spojila s prezentací nové řady chronometrů. Účast v krytých tribunách tak byla i společenskou událostí. V porotě vyhodnocující nejelegantnější jezdce seděl syn Audrey Hepburnové Sean Ferrer a samotná Audrey se kdysi na propagaci hodinek, které závody spolufinancovaly, přímo podílela. Kdo se nechtěl dívat na závodiště, mohl sledovat skoky na televizních obrazovkách v reálném čase a přitom vychutnávat vynikající menu o několika chodech.
„Máte tady svého favorita?“ zeptal jsem se „vyslankyně elegance“ Longines, krásné indické herečky jménem Aishwarya Rai. „Ne. Vlastně jsem na takových závodech poprvé, protože mě pozvali z Longines.“ Podobně odpověděla i řada dalších. Taiwanská kráska Chiling Lin šla tak daleko, že měla po jednom kusu chronografu na každé ruce. Jen italská hvězda baletních představení Roberto Bolle se pokusil zachránit situaci a dával eleganci a spolehlivost hodinek do souvislosti s elegancí koní i jejich jezdců.
U hostů z automobilky, která byla dalším ze sponzorů, dopadlo dotazování podobně. „Pozvala mě přítelkyně, která dostala do firmy dva lístky zdarma. Nijak koním nerozumím, ale proč nejít, když je to zadarmo…,“ vysvětlovala Faiza Shafeek z Egypta

Lidé v pozadí
Ochranka, která v Barceloně hlídala závodiště, sice stála v areálu na každé křižovatce a u většiny důležitých dveří, ale stačilo se tvářit fundovaně, a dalo se projít. I s batůžkem, který mohl obsahovat cokoli. Mladík v bílé košili mě pustil dál, i když do zahájení závodů zbývalo několik hodin a okolo tribuny nebyla krom něho a lidí připravujících kolbiště ani noha. Abych se dostal za policejní zábrany, stačila modrá kartička bez jakéhokoliv jména nebo čísla, jakou by udělal kterýkoli šikula na laserové tiskárně.
„Proč tady jste?“ zeptal jsem se nejbližšího policisty u zábran.
„V hotelu se ubytovali fotbalisté naší první ligy. U nás jsou strašně populární a lidé tady čekají na podpis. Nebo alespoň na šanci vidět je naživo,“ vysvětlil mi strážník. Takže nikoli jezdci, ale fotbalisté jsou na vrcholu žebříčku společenského zájmu. Je fakt, že Real Madrid je mnohem známější než Real Club de Polo de Barcelona.Co je CSIO
Concours de Saut d’Obstacles Internationale Officiel (CSIO), tedy mezinárodní soutěž reprezentačních družstev – Pohár národů, je jednou z nejvyšších parkúrových soutěží. Koňský parkúr je jízda na koni přes překážky, při níž kůň projíždí terénem s různě vysokými překážkami včetně vodních. Cílem je projet trať za co nejkratší dobu a s co nejmenším počtem trestných bodů. Ty se udělují za poboření překážky nebo neposlušnost koně (například zastavení před překážkou). Několikadenní barcelonské klání mělo překážky ve výšce od 1,45 do 1,60 m.

Na jedné straně stačí ujít pár metrů od hlučné hlavní silnice, na té druhé pár od rachotící železnice. Přítomnost se nadechne, čas zastaví a jste tam. V Častolovicích.

Leží na trase mezi Hradcem Králové a Rychnovem nad Kněžnou. Jsou známým turistickým místem, a to především kvůli renesančnímu zámku, který s přilehlým parkem patří mezi architektonické skvosty východních Čech. Posledními majiteli zámku i celého panství je zatím rod Šternberků.
A právě v parku se nachází obora a jedna zajímavost: chov překrásných a vznešených bílých daňků. Majestátní samci, laně s kolouchy. Půjde-li s vámi oboru navštívit někdo, kdo je buď nimrod, nebo má slušné znalosti přírodopisu, určitě se dozvíte, že daňčí zvěř (Dama dama L.) pochází z Malé Asie a v Čechách byla zavedena ve středověku a prakticky od počátku chována v oborách. Kromě daňků skvrnitých se vyskytují též daňci černí a bílí. Nutno podotknout, že skvrnitým a černým se v myslivosti věnovalo vždy více pozornosti než daňkům bílým. Možná je to tím, že bílý kus je v přírodě vždy nápadnější, a snad i pro pověru rozšířenou mezi myslivci, že kdo zabije bílý kus, do roka zemře nebo ho potká neštěstí. Podstatné ale je, že bílé zbarvení není v tomto případě albinismem (zvěř má tmavá světla), ale leucistickou mutací. Narozená daňčata jsou nejprve zbarvena různými odstíny světle žemlové, hnědé a béžové, postupně začne převládat špinavě bílá a teprve druhým až třetím rokem čistě bílá.
O kráse vysoké zvěře se nemá cenu příliš rozepisovat, protože je zřejmá na první pohled. A navíc – vše krásné o ní již bylo napsáno. Je rozhodně jednodušší se na svých cestách východními Čechami v Častolovicích zastavit. Daněk evropský (Dama dama)
Není ve střední Evropě původním druhem, původem je ze Středomoří. V 11. století se dostal díky Normanům na Britské ostrovy a dnes je uměle vysazen v mnoha zemích nejen ve střední Evropě. Daněk má obvykle rezavou až tmavohnědou barvu s atraktivními bílými skvrnami uspořádanými v podélných řadách. Hlava a tělo měří 1,3–2,3 m, ocas je dlouhý 15–20 cm. Středem ocasu se táhne tmavý pruh. Samci mají mohutně vyvinuté lopatovité paroží, které shazují v dubnu až květnu. Dospělí samci váží až 94 kg, samice bývají o 20 kg lehčí. Daňek preferuje smíšené prosvětlené lesy a živí se bylinami, trávami a nejrůznějšími plody a semeny. Říje probíhá v říjnu a listopadu, samice je březí 31 až 32 týdnů a v červnu vrhá jedno nebo dvě mláďata. Topí Pigula

Jak se čerstvý držitel magisterského diplomu vysoké školy, který navíc ještě pokračuje v doktorandském studiu, dostane do vedení přírodovědecké stanice na Papui-Nové Guineji? „Přihlásí se. A pak má buď štěstí, a nebo je dobrý,“ říká Antonín Krása, zástupce vedoucího stanice. A dodává: „Já jsem spíše první případ. Ale víte, jak to chodí. Štěstí a předpoklady si očividně nahrávají. Na Papui je potom cesta nahoru velmi krátká a přímá. Kromě vás tu je jen jeden další Nepapuánec, a už to vás pasuje do řídící role.“

Zdejší oblast se považuje za hmyzí ráj. Vy jste ale entomologii nestudoval.
Pohybuji se sice v entomologicky velmi bohatém prostředí, ale mým hlavním úkolem je udržet chod stanice. Ve velké míře se proto věnuji údržbě a opravám stanice, zařizování vývozních povolení či vyřizování víz a dalším provozně organizačním činnostem. Nedá se sice říci, že s hmyzem nepřijdu do styku, ale není bezpodmínečně nutné, abych znal jména všech druhů, se kterými se setkám. Navíc se entomologie v prostředí naší stanice výrazně překrývá s ekologií, která naopak mým studijním oborem je. Jednotlivá hmyzí společenstva tak pro mě sice byla nová, ale už ne obecné otázky s nimi spojené.
Jaký je tedy hlavní vědecký úkol stanice?
Odborně by to znělo složitě, takže se pokusím o zjednodušení – v podstatě je naším úkolem přispět k poznání hmyzu v tropických deštných pralesích, které jedni považují za zelené plíce planety, zatímco druzí v nich vidí zdroj rychlých peněz z pokácených stromů. Zkoušíme přinést poznatky k tomu, kolik skutečně existuje druhů hmyzu, jak se živí, jak žijí a podobně. Naše práce se samozřejmě neobejde bez potřebných peněz, takže je to takový kruh. Čím více poznatků získáme, tím větší šanci máme na další prostředky z různých grantů, které se zase využijí pro další výzkum, a tak dokola.
No a v neposlední řadě se snažíme vzdělávat místní obyvatele a přispívat tak k ochraně zdejší neuvěřitelně bohaté přírody. Vysvětlujeme, že stojící les je pro ně mnohem cennější a přinese jim více, než rychlý, ale jednorázový prodej dřeva. Představujeme tak jakýsi protipól těžařských společností.
Objevili jste již něco převratného? Třeba nové druhy hmyzu?
Naše práce samozřejmě navazuje na výzkum vědců, kteří byli ve stanici před námi. V současné době hlavně sledujeme, jaké druhy hmyzu se živí kterou rostlinou v nížinném tropickém lese, a porovnáváme hmyzí společenstva v podobných lokalitách vzdálených i stovky kilometrů.
V praxi to vypadá tak, že pro nás lidé sbírají v lese housenky, které pak krmíme listy patřičné rostliny a snažíme se odchovat dospělce a ty zkoumáme. Kromě motýlů a můr nás zajímají i tesaříci a kůrovci, vyvíjející se ve dřevě či pod kůrou vybraných stromů. Kolega se věnuje výzkumu místních mravenců, já zase volný čas věnuji žábám a plazům, kterých je tu neuvěřitelně velké množství a jsou velmi rozmanití.
Nové druhy ale sami nepopisujeme. Na základě našich sběrů to dělají specialisté – taxonomové v zámořských institucích, se kterými spolupracujeme. Papua je skutečně plná nepoznaného, každý rok jsou tu objeveny desítky nových druhů hmyzu nebo i rostlin, dokonce i drobných obratlovců. Já sám jsem narazil na dva dosud nepopsané druhy žab.
Česká stanice ale především přispěla k úpravě odhadů počtu biologických druhů žijících na Zemi. Popsáno už jich je více než milion, zhruba tři čtvrtiny z toho tvoří hmyz, a podobné to bude i s neznámými druhy. Náš výzkum naznačil, že původní desetimilionové odhady jsou přehnané. Ukázalo se, že část hmyzu se živí i několika příbuznými druhy a nebo dokonce rody rostlin, ne jen jediným, jak se vědci domnívali. Neplatí tedy rovnice mezi počtem druhů rostlin a hmyzu.
Jak může být papuánský výzkum prospěšný České republice?
Na první pohled to sice není tak zřejmé, rostliny i hmyz jsou na Papui zcela jiné než v České republice. Výzkum ale nesporně přináší mezinárodní prestiž jak mezi místními Papuánci, tak ve vědeckém světě. A třeba moje zkušenosti, stejně jako zkušenosti mých předchůdců mohou v budoucnu pomoci při obchodu s touto exotickou zemí na konci světa nebo v jiných ohledech.
Říkáte na konci světa. To je ale jen pohled ze středu Evropy…
Tak trochu. Je fakt, že strávíte v letadle spoustu času, musíte mnohokrát přesedat a v letadlech vstřebat spoustu opravdu hrozných filmů. Ale je jedno, odkud letíte, odevšad je to daleko. Utvrdí vás v tom i údiv a nadšení na tvářích valné většiny domorodců. Moc cizinců nevidí. Prostě konec světa! Nebo alespoň jeho začátek. Existují samozřejmě ještě vzdálenější světy, ale nikdo přece netvrdí, že konec světa musí být jen jeden. Tady v Oceánii je těch konců celá spousta. Ale i v Evropě a doma v Česku bychom některé našli.
Mé jasné „ano“ ale souvisí s pohádkami. Kde jinde než na konci světa totiž žijí mořské panny, obrovští prehistoričtí ptáci nebo pojídači ohně? Kde jinde narazíte na sangumy, vraždící kouzelníky schopné proměnit se třeba v prase a nebo krokodýla? Ty všechny tady najdete, ale kromě nich i moderní loupežníky se šátky přes obličej a puškami domácí výroby.
Tedy přepadení uprostřed panenské papuánské přírody?
Spíše na papuánské dálnici, byť její stav odpovídá zanedbané podhorské okresce. Tím nechci říct, že by papuánská příroda byla bezpečná, nicméně k většině loupeží dochází na konkrétním kopci na okraji Highlands, kam auta dorazí značně zpomalena předchozím stoupáním. Pro loupežníky, kterým se tu říká raskols, pak není žádný problém je zastavit a obrat řidiče i pasažéry.
Samostatnou kapitolou je hlavní město Port Moresby, které letos opět vyhrálo v soutěži o nejnebezpečnější hlavní město světa. Prakticky každý den si můžete v místních novinách přečíst o tom, jak se tam ve velkém krade, znásilňuje a zabíjí. Běloši jsou samozřejmě výborný terč, ale rozhodně se to neomezuje jen na nás. I Papuánci se snaží hlavnímu městu vyhnout, nebo aspoň nevycházet po setmění.
V Papui misionáři úspěšně rozšířili křesťanství. Podle některých pramenů je tu několik stovek různých církví, téměř tolik, co místních jazykových skupin. Nepřekáží náboženské svátky a tabu vaší práci?
Kostely nebo misie se tu najdou všude, třeba uprostřed pralesa, kam se dostanete jen pomocí letadla nebo několikadenním pochodem. Ve zdejších podmínkách ale církve často přejímají úlohu státu, budují a provozují školy a nemocnice a jsou hlavním tahounem rozvoje. Na rozdíl od Evropy, kde se jeví velmi konzervativně, zde katolíci propagují třeba antikoncepci a užívání kondomu.
Některá omezení vyplývající z víry tu skutečně existují, ale naši práci to neovlivňuje. Jde spíše o zákazy některých pokrmů, třeba adventisté nejedí chobotnice, žraloky, langusty ale ani prasata. Muži z okolí zase nejedí místní zeleninu aibiku, protože je tradičně spojována s malátností a impotencí. Ale stalo se nám, ze církví řízená letecká společnost na příkaz biskupa zakázala dovoz piva do vesnice uprostřed pralesa, kde jsme chtěli oslavit náš tříměsíční pobyt.
Takže opravdu žádné potíže?
Problémem jsou spíše pseudonáboženské představy projevující se kulty a vírou v nekonečné bohatství bělochů. Nedávno jsem tak byl se svými kolegy nucen vyjednávat postupně se čtyřmi ozbrojenými skupinami domorodců požadujících finanční kompenzaci za domnělý vstup na jejich půdu, kde jsme sbírali dvoucentimetrové žáby a kapradiny. Jejich představu, že je kdesi vyměníme zhruba za milion dolarů, se nám bohužel nepodařilo vyvrátit, ale vyvázli jsme bez zranění, jen o pár tisíc chudší. Reálně však hrozila likvidace nasbíraného materiálu a tedy několikadenní práce. Takováto setkání nejsou sice úplně běžná, na druhou stranu se s požadavky na různé kompenzace setkáte často a naši práci velmi znesnadňují a znepříjemňují.
Žijete v oblasti s malárií. Vyhnul jste se jí?
Kdepak. Poprvé jsem měl neodbytný pocit déj`a vu, výstavní horečku i zimnici, a pěkně jsem v tom lítal. Nejdříve se objevila kosti žeroucí zima, a když jsem si lehnul, byl jsem jako v sauně a měl divoké sny. Samozřejmě, že jsem v té době nebyl ve městě, ale víc než den pochodu od silnice, po které občas jezdí auta. A samozřejmě, že jsme měli před sebou deset dní práce, na kterou jsme byli jenom tři. Ale pomohl mi čínský Artemiter, velmi účinný lék. Už za dvě hodiny po první dávce jsem věděl, že to bude v pořádku. V Česku se ale zatím nesežene, takže je spousta lidí odkázána na nepříjemně silně psychoaktivní Lariam.
Ale na Papui může člověk dostat, potkat a poznat mnohem zajímavější věci, než je malárie. Žijí tu jedovatí ptáci, ještěrky se zelenou krví – a nádherné Papuánky.
Ještě pár měsíců a budete doma. Na co se těšíte nejvíc?
Na makovec, koprovou omáčku, rohlík s máslem a točené pivo. Ale taky na sníh a chlad, na vlak, asfaltové silnice, pravidla a bohatou češtinu, na procházku lesem bez dohadování se s majitelem. Těším se na tu obrovskou změnu, protože tahle země je skutečně úplně jiný svět.
A samozřejmě na lidi. Těším se na kamarády a úchvatné dlouhonohé holky, byť ani místní rozhodně nejsou k zahození.

Mgr. Antonín Krása
Narozen 11. 10. 1977 v Brně, vystudoval ekotoxikologii na PřF MU, toho času student doktorského studijního programu ekologie tamtéž. Zájmy: herpetologie (věda o plazech a obojživelnících), tanec a samozřejmě cestování. Kromě větší části Evropy navštívil také Tunisko, Venezuelu, Malajsii, Ghanu, Papuu-Novou Guineu a Austrálii. Kromě toho je členem realizačního týmu, který každoročně pořádá vzdělávací tábory zaměřené na ekologickou výchovu na středověkém hradě Zvířetice. Příležitostně přednáší ekologická a cestovatelská témata. V současné době zpracovává výsledky své vědecké činnosti z Papuy-Nové Guiney.

Předjarní počasí roku 1749 změnilo Londýn na nepřitažlivé, studené město. Dva muži v rozlehlé přijímací síni královského paláce reprezentovali sice téměř veškerou moc britského impéria, ale ani to jim nezaručovalo dostatek tolik žádaného tepla. Jiří II., již dvě desetiletí král anglický, se konečně odvrátil od okna: „Říkal jste, že se tam opevňují…“
Ministerský předseda Jindřich Pelham rychle odpověděl: „Právě tak, Sire. Postoupili jsme Francouzům Louisbourg a oni tam teď budují pevnost, odkud by mohli vážně ohrozit zájmy Vašeho Veličenstva. Vláda navrhuje založit na břehu Nového Skotska na ochranu britských zájmů nový pevnostní přístav.“ Dohodnuto. „Snad tam není tak mizerné počasí jako tady,” napadlo ještě Jiřího. Ale to by se tam asi Francouzi tak nehnali, pomyslel si ještě…

Dnes samozřejmě nemůžeme s jistotou tvrdit, že „základní kámen“ přístavu a města Halifax byl položen právě takto. Historickou skutečností však zůstává, že lord Edward Cornwallis byl na jaře toho roku jmenován guvernérem Nového Skotska. V čele výpravy třinácti plavidel vyplul k břehům Nového světa 14. května léta Páně 1749. Již samotné přípravy a průběh plavby svědčí o Cornwallisově organizačních schopnostech. Kromě svobodných mladých mužů vezl s sebou také velký počet rodin s několika stovkami dětí a služebníků. Měl dobrou zásobu potravin, lodní prostory byly řádně větrané a nikdo během plavby nezemřel.
Když v červnu 1749 doplul Cornwallis do zátoky Chebucto na jižním pobřeží Nového Skotska, po staletí oblíbeného loviště indiánů kmene Mi’kmaq, rozhodl se založit město právě tady. Zřejmě byl informován o neúspěšném pokusu Francouzů usadit se zde. Cornwallisova výprava tu našla ještě jejich pozůstatky, mnohé z mrtvol svíraly v rukou zrezivělé muškety, tak málo platné v souboji s nelítostnými podmínkami života na březích Severní Ameriky.

ZALOŽENÍ HALIFAXU
V době, kdy se guvernér Cornwallis vylodil v zátoce Chebucto, bylo demografické složení obyvatel Nového Skotska pro anglické zájmy značně nepříznivé. Z třinácti tisíc osídlenců tu žilo pouze dva tisíce lidí hovořících anglicky, zbytek přistěhovalců hovořilo hlavně francouzsky. Původní obyvatelé, indiáni Mi’kmaq, byli navíc považováni spíše za spojence Francouzů.
Prvním počinem nové vlády bylo oficiální prohlášení, ve kterém se stanovilo jméno budoucího města a přístavu na Halifax, na počest Jiřího Montagu Dunka, hraběte z Halifaxu, který v tehdejší londýnské vládě zastával funkci předsedy obchodní komory.
Výstavba přístavu pokračovala poměrně rychle, přesto se začal Cornwallis potýkat s potížemi. Záhy zjistil, že mu nejméně tisíc lidí, které přivezl, uteklo do přívětivějších končin Nové Anglie. Jak vyplývá z dopisů, které psal londýnské obchodní komoře, mnozí z jeho lidí se nakazili pohlavními nemocemi. Zpráva v londýnských novinách v prosinci 1749 přesto informuje, že již bylo postaveno šest set domů, z toho většina opevněných.
O tvrdých podmínkách svědčí i to, že během zimy zemřelo v rozestavěném Halifaxu dvě stě čtyřicet lidí. Situace se poněkud zlepšila až poté, kdy byla v březnu následujícího roku otevřena veřejná nemocnice. Jenže nakonec to nebyla zima a nemoci, které decimovaly město. Vzrůstal alkoholismus a Halifax byl sužován brutálními nájezdy indiánů. Guvernér Cornwallis se sice pokoušel uzavřít s nimi diplomatickou dohodu, ale nikdy se mu to nepodařilo. Je dost pravděpodobné, že indiáni prostě nerozuměli, co jim Angličan říká. V Londýně začal převládat názor, že držet Halifax dál je příliš drahé a výnosy nikdy nebudou tak významné, aby ztrátu vykryly.

ZACHRÁNCI – CIZÍ PROTESTANTI
Brzy se proto stal noční můrou Cornwallise pokračující úbytek pracovních sil. V létě 1750 měl Halifax 3200 stálých obyvatel, z nichž mnozí trpěli nemocemi a průměrně dvaačtyřicet lidí měsíčně umíralo. Ve chvíli, kdy už to vypadalo, že za vším udělala tečku epidemie tyfu, přišla neočekávaná pomoc z neanglické Evropy. Intenzivní náborová akce v protestantských zemích přivedla do Halifaxu první desítky Němců a Švýcarů, ze kterých se záhy „vyklubali“ schopní kolonizátoři nevyhýbající se tvrdé práci. Podíl těchto foreign protestants – cizích protestantů v Halifaxu postupně rostl. V roce 1752 už mělo město 5250 obyvatel, z toho dva tisíce vojáků. V pobřežních vodách se rozvíjel intenzivní rybolov, který přinášel některým jedincům netušené bohatství.
Halifax byl v podstatě barbarské místo. V roce 1752 tu sice začaly vycházet noviny Halifax Gazette (uznávané v současnosti za vůbec první noviny na území dnešní Kanady), přibylo hotelů, škol a fungovala tu jedna z nejlepších nemocnic na území celé Severní Ameriky, ale na druhé straně tu také kvetl obchod s otroky a za indiánský skalp se vyplácelo třicet liber. V ulicích se mezi horami odpadků váleli opilci a nad městem se neustále vznášel zápach z ryb a lidských výkalů. V poněkud lepších poměrech žila jen vojenská posádka, ale kasárna obklopovaly četné chatrče prostitutek a jejich pasáků. Obdobný provoz nejstaršího řemesla se nabízel také v rostoucím námořním přístavu. Je proto pravděpodobné, že když Cornwallis dostal pozvání zpět do Anglie, byl potěšen. Novým guvernérem se stal Peregrine Thomas Hopson.

AMERICKá REVOLUCE SPÁSOU
Anglická správa města byla sice s cizími protestanty navýsost spokojena, ale naopak to neplatilo. Nespokojenost Němců a Švýcarů nakonec přiměla nového guvernéra, aby jim nabídl odjezd do nově zakládaného Lunenburg západně od Halifaxu. Většina jich nabídku využila, a Halifax přišel o řadu schopných lidí. Neustaly ani nájezdy indiánů. Třicet let po založení tak město a přístav nevypadaly jako bezpečné místo pro spokojený život.
Obrat způsobila až válka za nezávislost. Do Halifaxu začali přicházet noví lidé, se kterými přitékal i kapitál. Britští royalisté prchající před americkou revolucí s sebou přiváželi i černé služebnictvo a někdejší otroci a jejich potomci pak zakládali v okolí města černošské komunity. V Novém Skotsku vzrostl počet obyvatel ze sedmnácti tisíc lidí na třicet pět.

Z NĚKDEJŠÍ PEVNOSTI PAMÁTKA
Vrcholek kopce nad přístavem byl do samého založení Halifaxu sídlem vojenské posádky a mocenským centrem vlády Nového Skotska. Na Citadele postupně stály čtyři rozdílné pevnosti, od původního dřevěného opevnění až po mohutné kamenné hradby a valy, které se zachovaly dodnes. Současnou podobu získala Citadela v roce 1856 po výstavbě trvající dvacet osm let. Anglická posádka zde setrvala až do roku 1906, kdy místo převzala kanadská armáda.
V době obou světových válek sloužila Citadela jako shromaždiště vojáků odplouvajících na evropské bojiště. V roce 1951 její vojenská role skončila a byla vhlášena za Národní historickou památku.
Dnes je z hvězdicovitých hradeb nejkrásnější výhled na město, a to nejen na jeho stavby, ale i na vnitřní část opevnění. Vidět se tu dají poněkud teatrální nástupy vojáků s mušketami v dobových krojích, ale i mnohem působivější vystoupení skotských dudáků. Uvnitř hradeb zní zvuk dud jako ozvěna zaniklého času.
Na odvrácené straně opevnění soutěží s touto produkcí ampliony stadionu pod rozestavěnými věžáky. Dolů k městu se schází po schodišti podél věže, na které jsou umístěny proslulé hodiny, jeden ze symbolů Halifaxu. Jejich původ sahá až do doby napoleonských válek, kdy zdejší vojenské posádce velel princ Edward, vévoda z Kentu, otec královny Viktorie. Princ byl puntičkář a pedant k pohledání. Od podřízených vyžadoval přesnost, a protože nesnášel výmluvy, že nevědí, kolik je hodin, objednal v Anglii věžní hodiny.
Nikdo nemůže říci, že viděl Halifax, pokud nenavštíví zdejší zrestaurovaný pivovar Alexandra Keitha. Připlul do Nového Skotska ve svých dvaadvaceti letech jako vyučený sládek. Krátce poté otevřel v roce 1820 v Halifaxu vlastní pivovar a měl okamžitý úspěch. Jeho pivo se vaří dodnes. Dvakrát se také stal starostou a rovněž vykonával funkci předsedy zákonodárného sboru a předsedy správní rady banky Nového Skotska. Památku „Otce skvělého piva“ oslavují obyvatelé Halifaxu každého 5. října, v den jeho narozenin. OBŘÍ EXPLOZE
Halifaxský přístav byl od prvopočátku nedílnou a vlastně nejdůležitější částí města. Odtud vyplouvaly válečné lodě, stejně jako konvoje s dodávkami válečného materiálu za druhé světové války. Dnešní přístavní čtvrť nabízí mumraj turistů, místních rybářů, pouličních umělců a žebráků. Mezi hospůdkami a restauracemi vystavují své zboží nejrůznější prodavači. Záplavy květin navozují mírumilovnou atmosféru, ve které se rozplývají vzpomínky na utrpení a těžké chvíle minulých dob.
Protože byla zátoka vždy plná lodí, nikdy tu nebyla nouze o různé srážky i nešťastné události. Nejčernějším dnem byl ale bezesporu pátý prosinec 1917. Zrána opouštěl přístav belgický parník Imo, který nešťastnou náhodou vrazil do zásobovací lodě Mont Blanc. Náraz byl silný a nečekaný. Příď Ima vnikla tři metry hluboko do nákladního prostoru Mont Blancu. Ten ale vezl dvě stě tun TNT, dva tisíce tři sta tun zápalného trinitrofenolu a třicet pět tun benzolu. Téměř okamžitě vzplál požár a krátce po deváté hodině přišel mohutný výbuch. Následky byly ohromující. O život přišly téměř dva tisíce lidí, devět tisíc bylo raněných a osud mnoha pohřešovaných je dodnes neznámý. Dvacet pět tisíc lidí zůstalo bez střechy nad hlavou a byly zcela zničeny domy šesti tisíc obyvatel. Okenní tabule popraskaly i v místech vzdálených až dvě stě kilometrů, jako například v Charlottetownu na ostrově prince Eduarda. Vše dovršila příroda. Další den klesla teplota, padal sníh a mrznoucí déšť. Pomoc pak přicházela z celé Kanady.
Už dvě stě padesát let slouží zdejší přístav jako předmostí na západní straně oceánské spojnice mezi Evropou a Amerikou. Úloha kanadské brány Atlantiku mu ale zůstává dodnes, stejně jako Halifaxu dál zůstala role hlavního města kanadské provincie Nové Skotsko.

„Takového do té doby na Rusi nebylo“ – tak popisuje letopisec šestnáctého století originální a ve své době nejvyšší ruský chrám v Kolomenském. Na strmém návrší nad řekou Moskvou stojí dodnes. Tady, na křižovatce důležitých vodních a pěších cest k hlavnímu městu, mívali vládci moskevské Rusi své letní sídlo, tady kdysi stál dřevěný carský palác udivující vyslance cizích zemí krásou a právě tady strávil své dětství Petr I. Dnes vás sice z centra Moskvy dopraví do Kolomenského obyčejné metro, ale když kráčíte rozlehlým parkem kolem dubů starých stejně jako město v údolí pod nimi, když minete dřevěný srub, ze kterého Petr Veliký řídil boje se Švédy, a když se pak před vámi zjeví dlouhá špice chrámu, která jako by se snažila dotknout nebes, dýchne na vás mimovolně duch starého Ruska a jeho slávy.

Zatímco dříve bylo Kolomenské oblíbeným letním sídlem prvních carů, dnes je nejoblíbenějším místem odpočinku Moskvanů, unavených ruchem velkoměsta. Rozlehlý park obklopující památky samoděržaví, který místy přechází do ovocného sadu a místy do neprostupného divokého lesa, je po celý den plný maminek s ratolestmi, sportovců a cvičících důchodců. Ale potkáte tady i malíře, kteří stranou hluku rozestavili svá plátna, nebo léčitele, kteří se sem z celé Moskvy sjíždějí ke kolomenským pramenům s údajně posvátnou a léčivou vodou. V Kolomenském je prostě rušno i dnes, i když zcela jinak než před staletími, kdy tudy kráčely dějiny rodícího se ruského impéria.
Centrem Kolomenského je chrám Nanebevzetí Krista. Monumentální, šedesát dva metrů vysoká stavba, jejíž každý detail jako by návštěvníka vyzýval k pohledu do nebe, započala v ruském stavitelství zcela novou epochu, a proto nesmí chybět v žádné učebnici ruské architektury.

TŘI DNY A NOCI OSLAV
Chrám měl dát postavit v roce 1530 kníže Vasilij III. na počest dlouho očekávaného narození syna a budoucího cara Ivana IV. Hrozného. Ukončení stavby v roce 1532 bylo údajně jednou z nejvýznamnějších událostí jeho vlády, podle letopisců trval slavnostní obřad posvěcení chrámu tři dny a tři noci a účastnil se ho samotný kníže i sám moskevský metropolita.
Tehdejší letopisec vychvalující kolomenský chrám si ani v nejmenším nevymýšlel. Stavba se nepodobala ničemu, co bylo na Rusi do té doby postaveno. Neznámý geniální tvůrce totiž nepostavil pouhý církevní svatostánek, ale spíše mohutný pomník oslavující politický a kulturní rozmach moskevské Rusi v 16. století. Při rozvržení chrámu se zcela vzdal tehdy tradičních prostředků byzantské chrámové architektury, vycházející z křížového půdorysu budovy zakončené kopulemi, a spíše čerpal z forem ruských dřevěných staveb typických pro ruskou severskou církevní architekturu. Vzniklo tak dílo, které vůbec neladilo s konzervativními představami ruské církve, ale zato naplňovalo potřeby vládnoucí světské moci zhmotnit své ambice do nevídaných staveb. Některé detaily výzdoby chrámu mají dokonce italský charakter, a protože se do té doby v ruské architektuře neobjevily, nasvědčují tomu, že se na stavbě podílel i někdo z Italů.
Kolomenský chrám je převratný především tím, jak řeší střechu zvláštní „stanovou“ konstrukcí a tím dosahuje nebeských výšek. Stanové střechy se do té doby vyskytovaly zřejmě pouze na dřevěných baštách městských opevnění a na dřevěných pravoslavných chrámech rozesetých po ruském severu, kde se používaly od dávných dob. Že byla tato konstrukce najednou použita i v „kamenném“ stavitelství, předpokládalo nejen kus odvahy, ale stavitel musel vyřešit i mnoho technických problémů. Chrám Nanebevzetí byl první kamennou stavbou na Rusi s takovou střechou a odborníci se shodují, že i nejobdivuhodnější. Ostatně dokladem světového významu je zařazení této památky na seznam UNESCO v roce 1994.

PROTI PRAVIDLŮM APOŠTOLŮ?
Stanové střechy se pak po premiéře v Kolomenském začaly na Rusi hojně využívat. V polovině 17. století je ale patriarcha Nikon, strůjce církevních reforem, které měly odstranit nánosy nepravé víry v ruském pravoslaví a napojit víru přímo na byzantské zdroje, zakázal. „Chrám boží je nutno stavěti podle pravidel svatých apoštolů a otců, aby byl s pěti kopulemi, a ne ve tvaru stanu,“ hlásala tehdy ortodoxní církev. Stanové střechy ale zcela nezmizely ani poté, později se používaly hlavně při stavbě zvonic.
Vlastní chrám Nanebevzetí se skládá ze čtyř částí: z podnože, z mohutného tubusu s vystupujícími částmi, z osmihranného nástavce a ze stanové střechy. Přitom všechny prvky umocňují úctyhodnou výšku chrámu. Proto také například byly běžné horizontální římsy nahrazeny štíty s lomenými oblouky.
Stavitelé navíc prokázali i hluboký vztah ke krajině. Chrám opásávají zastřešené galerie se schodišti a vchody rozkládajícími se do různých směrů, a kde se hmota chrámu dotýká země, jsou harmonicky zapojeny do okolní členité krajiny. Vytvářejí dojem, že je mohutná stavba přímo vrostlá do země, podobně jako jsou do země pevně zapuštěny silnými kořeny okolní staleté duby.
Stěny místy dosahují tloušťky až dvou metrů, přesto stavba působí lehce. Dvacetiosmimetrová špice stanu je zaplavena potoky světla z oken ve stěnách, což jí dodává na lehkosti a chrámu na prostornosti. Přitom vnitřní prostory nejsou velké, protože chrám byl určen pouze pro cara a jeho nejbližší. Na východní straně chrámu se proto nachází carský trůn z bílého kamene.
Nejen vzhled chrámu, ale i vynikající akustika určitě působily na cara a jeho družinu silným dojmem. S chrámem je spojeno i zázračné zjevení Mocné Bohorodičky, ke kterému údajně došlo 2. března 1917, tedy právě v den, kdy poslední ruský samovládce Mikuláš II. podepsal svou abdikaci.
Stanová střecha chrámu je ozdobená vynikajícím mjačkovským vápencem, který se pro výstavbu všech paláců v „Moskvě bělokamenné“ těžil u vesnice Mjačkovo, asi patnáct kilometrů po proudu řeky Moskvy. Vápencové kostky vytvářejí na střeše jakousi nepravidelnou síť, která jako by svazovala celou střechu a současně podtrhovala její výšku. „Nic v životě na mě neudělalo takový dojem jako pomník staroruského stavitelství v Kolomenském,“ psal svému příteli francouzský skladatel Hector Berlioz. „Tady se přede mnou objevila krása ve své úplnosti… a dlouho jsem stál ohromen.“

PALÁC TISÍCE TRÁMŮ
Chrám není jediným divem v Kolomenském. V roce 1666 dal car Alexej Michajlovič příkaz začít zde se stavbou nového carského paláce. A už na podzim toho roku se začalo v hlubokých lesích na řekách Oka, Ugra a Žizdra hledat vhodné dřevo. Bylo potřeba shromáždit ohromné množství materiálu, letopisci se zmiňují o šesti a půl tisících klád a pěti tisících desek. Vlastní stavba začala v roce 1667, zúčastnili se jí tehdy nejlepší tesaři a řezbáři z celého Ruska, řezbářské práce vedl Klim Michajlovič a stařec Arsenjevov z Běloruska. Stavbu řídil tesař Semion Petrov a výsledkem byl složitý komplex velkých a malých budov seskupených a spojených chodbami podle účelu, kterému měly sloužit. Palác byl dokončen v roce 1681 a měl dvě stě sedmdesát místností a tři tisíce oken.
Hlavní část tvořily samozřejmě komnaty cara a po nich následovaly místnosti určené pro careviče a carevnu. Zbytek byly budovy hospodářského zázemí paláce a vše bylo organizováno do dvorů a dvorečků.
Společně s chrámy a s dalšími stavbami carského sídla tvořil dřevěný palác v Kolomenském jeden z nejnádhernějších stavebních komplexů 17. století v Rusku. I když nebývalo zvykem přijímat zahraniční posly mimo Moskvu, nádhera paláce k tomu přímo vybízela. Podle dobových zpráv stávaly stany poslů pod návrším za řekou Moskvou a ve stanovený čas se pestrý slavnostní průvod zahraniční delegace vydával přes most vzhůru k carovi do paláce.
Tajemství zahaluje v Kolomenském nejen rozsáhlou knihovnu Ivana Hrozného, která se podle některých indicií mohla nacházet právě tady, ale i osobu hodinářského mistra Petra Vysockého. Ten podle letopisců kromě hodin údajně sestrojil i figury čtyř lvů oblečených do beránčích kožešin. Ti hlídali před vraty vedoucími k dřevěnému carskému paláci, otvírali tlamy, kouleli očima a hrozivě řvali na přicházející návštěvníky. Podrobnější informace o této technické zajímavosti se nezachovaly, stejně jako o dalším vynálezu tohoto mistra hodináře – čerpadle, které přivádělo vodu do nádrže umístěné ve vysoké vodárenské věži a zajišťovalo potřeby paláce. Na jakém principu toto středověké čerpadlo fungovalo, není známo, a tak ve vodní věži můžeme dnes obdivovat pouze prázdný kamenný bazén.
Svá dětská léta v paláci prožil i nejznámější z ruských carů Petr Veliký. Měl k paláci citový vztah, a když dřevěná stavba začala věkem chátrat, přikázal její základy zrekonstruovat. Když se ale carové přestěhovali z Moskvy do Petrohradu, stala se z Kolomenského obyčejná hospodářská osada a chátrání pokračovalo. Poškozený dřevěný palác byl na příkaz carevny Kateřiny II. v roce 1768 rozebrán. Zachoval se z něj pouze dřevěný model.ZKUSTE I POSNÍDAT
V Kolomenském je dodnes co obdivovat a jedna návštěva na prohlídku všech pamětihodností zdaleka nestačí. Je tu spousta dalších architektonických památek, ale stejným zážitkem může být snídaně v trávě, tak prostá, jakou byla kdysi v době ruských samovládců a jak ji Rusové milují dodnes. A třeba právě v trávě před domkem Petra I., který sem byl přivezen z ústí Severní Dviny. Domek využíval tento car reformátor během výstavby novodvinské pevnosti, která měla ochraňovat území vydobyté nad Švédy. Při pojídání pirohů můžeme přemýšlet o tom, jak se dvoumetrový car protáhl malými dveřmi domku z borovicových trámů, nebo o tom, jak daleko od Evropy, stranou tehdejší civilizace, uprostřed bažin a na březích řek vznikala díla, která dodnes vzbuzují obdiv odborníků i běžných návštěvníků.červen 2005

Léto a doba dovolených jsou obdobím, které se často využívá k výletům do přírody. A protože krajina dokáže nabídnout úchvatné scenerie, leckdo sahá také po fotoaparátu. Obvyklá fotografie je však kvůli svému rozměru – řečeno zjednodušeně – prostě krátká, a protože počítač už nabízí řadu lepších nástrojů než lepidlo a nůžky, stalo se v poslední době oblíbeným skládání fotografií do panoramatických celků. Pravda, většinou je to na šířku, protože k tomu se krajinné výjevy hodí nejlépe. Velmi působivé však je i skládání fotografií na výšku.

ZÁKLAD: DOBRÁ FOTOGRAFIE
I když některé programy pro zpracování fotografií slibují, že veškerou práci udělají samy, je základní podmínkou dobrá „surovina“. Kdo by se chtěl věnovat panoramatům více a digitální fotoaparát si teprve vybírá, může sáhnout po takovém, který tuto funkci přímo nabízí. Výhodou je, že expozice snímků se v podstatě nastaví shodně automaticky, to pak usnadní konečnou úpravu v počítači.
Panorama se ale dá zvládnout i bez tohoto ulehčení. Kdo s ním počítá dopředu, vyplatí se mu vybavit se alespoň malým pomocným stativem. Fotoaparát je na něj třeba umístit tak, aby se mohl pohybovat pouze do stran (v případě panoramatu na výšku, jen do výšky).
Snímat se ale dá i z ruky. Je však třeba při tom dávat pozor na několik věcí:
– snažíme se držet fotoaparát ve stejné výši při všech snímcích;
– jistější než otáčet fotoaparátem je držet ho stále stejně a točit se celým tělem;
– počítáme s tím, že pro zpracování je výhodné, když se snímky budou trochu překrývat;
– máme-li v popředí nějaký předmět nebo postavu, snažíme se zachytit ji na jednom ze snímků celou, aby nevyšla do místa, kde budeme záběry spojovat;
– mezi snímky neměňte ani digitální, ani optický zoom.

NĚCO DO POPřEDÍ
Patří k fotografické latině, že krajina bez jakéhokoliv detailu v popředí je nudná. Vybereme si proto strom, kámen, cokoliv, a do panoramatu to začleníme. Záběru to dodá na plastičnosti.
Než začnete mačkat spoušť, je dobré:
– popojít si z místa, kde vás záběr zaujal, případně si stoupnout na nějaké vyvýšené místo a zkusit si, odkud vypadá vybraný záběr krajiny nejlépe;
– zejména ujasnit si, jak bude z různých míst vypadat vybraný dominantní prvek, umístěte ho mimo zamýšlený střed budoucího panoramatu.

JAK FOTIT
Především jedna rada – nešetřete místem na kartě, foťte na co možná největší kvalitu.
Důležitý je také výběr objektivu. Pokud máme v popředí zajímavý objekt, můžeme použít širokoúhlý, různá ohnisková vzdálenost pak dává možnost zaměřit se na různé části krajiny.
Profesionálové při fotografování krajiny někdy využívají pro různá zabarvení a efekty filtry. Podrobnosti jsou nad rozsah tohoto článku, ale o jednom je dobré se zmínit hned – polarizačním. Majitel klasického fotoaparátu by ho měl mít v brašně nebo kapse určitě, ocení ho ale i majitel digitálu. Filtr pomůže prokreslit krajinu i v místech, která bývají zamlžena modravým oparem. Odlesky od vodní plochy nebo některého předmětu nenapáchají tolik škody.

KDY FOTIT
Na první pohled by se mohlo zdát, že je v podstatě jedno, kdy snímek pořídíme. Ve skutečnosti hraje velkou roli světlo. Když je velmi ostré (například v poledne), může být snímek příliš kontrastní a jemné detaily se jakoby slijí.
Nejlepší světlo pro krajinu je měkké rozptýlené, tedy když je lehce zamračeno a sluneční paprsky jsou jakoby mírně filtrovány přes oblaka. V takových chvílích často profesionálům odpadává všechno od rukou, popadnou fotoaparát a mizí na vyhlédnutá místa v přírodě. Na dovolené vznikají záběry krajiny spíše spontánně. Pokud je právě poledne, na snímku vám záleží a můžete se sem vrátit třeba další den, udělejte to. Jiné kouzlo má také ranní krajina, jiné odpolední nebo podvečerní (pozor na zamlžení). A CO DÁL
Ke spojování fotografií se nabízí řada programů, některé se dají i zdarma stáhnout z internetu. Komfortní servis nabízejí poslední verze Photoshopu a Zoner Media Exploreru. Využít pochopitelně lze i nižší verze, jen je to o něco složitější.
Podrobný postup je na samostatný článek, tedy alespoň zjednodušeně:
– nejprve si položte snímky vedle sebe, abyste zjistili, zda vůbec půjdou složit;
– jeden si vyberte jako základní, podle něj upravujte další;
– pokud je to třeba, srovnejte na snímcích sbíhající se linie;
– pokud se u některého předmětu v popředí objevilo soudečkovité zkreslení, tvar vyrovnejte;
– snímky z levnějších digitálů mohou mít tmavší rohy, ty je třeba vyrovnat (vinětace);
– srovnejte shodně barvy fotografií;
– snímky spasujte a překrytí vylaďte retušovacími nástroji;
– pozor na časový posun při focení, hýbající se předměty se mohou objevit na panoramatu vícekrát, pomůže retuš;
– na okrajích vzniknou zuby, ty ořízněte.
Většinou se stává, že fotografujícího napadne poskládat snímky z dovolené do panoramatu, až když se vrátí domů a vidí nafocené záběry. Dobré panorama už z nich ale neudělá, ať se snaží sebevíc. Pokud se to stane i vám, nevadí, příště už budete vědět, jaké snímky vlastně potřebujete.

Zatímco Čech míval vždy tradičně „svou“ hospůdku, jejíž původní kouzlo se bohužel nezadržitelně vytrácí, prostý Francouz se – snad kromě oblíbené „koulené“ – nejraději sdružoval v malých zakouřených bistrech provoněných odérem černého tabáku. Lid umělecký, novinářský a vůbec intelektuální si zhruba od poloviny 19. století značně oblíbil brasserie – vesměs velké restaurační kavárny, kde se kromě kvalitního vína podávalo také pivo a vařila většinou skvělá kuchyně.

I když dvě městské krásky – Paříž a Praha – mají každá svůj specifický půvab, milovníci zvláštní pařížské atmosféry možná počátkem letošního roku přivítali i na Vltavě renesanci brasserie, která nezapírá své francouzské vzory, včetně toho nejznámějšího.
Tím je už 125 let proslulý pařížský Lipp, sloužící elegantní klientele z levého břehu Seiny od roku 1880. Zakladatel brasserie Leonard Lipp opustil rodné Alsasko a na pařížském bulváru Saint-Germain začal servírovat alsaské delikatesy, provázené světlým – „blond“ alsaským pivem. Jakkoli podnik od té doby poněkud zesnobovatěl, je obdivuhodné, že dodnes zůstává oblíbeným místem významných osobností ze sféry showbyznysu, umění i politiky.
Přetrvávající kouzlo Lippa úzce souvisí se zachováním původního art deco interiéru z roku 1926 s příjemně působícími žlutými kachlíky Léona Fargueua, květy zdobenou secesní keramikou doplněnou mozaikami a dekorativními, mírně nakloněnými zrcadly, jež vám prozradí, co se děje v každém koutě hlavní místnosti.
I když podnik trvá výhradně na telefonické rezervaci, řeknu rovnou, že obyčejnému smrtelníkovi tahle šance moc nekyne, leda by byl francouzským ministerským předsedou.
Dostanete-li se však přesto zázrakem dovnitř, máte naději pojíst v těsném sousedství mnoha celebrit. Kdysi dávno si spisovatel Marcel Proust nechával od Lippa nosit džbány alsaského piva přes celé město, Hemingway tu psával své zprávy z Paříže a v padesátých letech patřili k pravidelným hostům třeba malíř Chagall či šansoniér Montand. A ke štamgastům patřil i někdejší francouzský prezident Mitterrand. Dnes sem rád chodívá Depardieu i Belmondo, při pobytu v Paříži se neopomenou zastavit hvězdy jako Harrison Ford a Sylvester Stallone. Prý tam rád zaskočil na oběd i Arnold Schwarzenegger, vždycky než se vydal na inspekci do „své“ pařížské Planet Hollywood. Zlé jazyky tvrdí, že nakonec prodal její akcie, protože se mu nepodařilo naučit tým amerických zaměstnanců, jak to chodí v opravdové francouzské brasserii.
Pražská Kampa Group potvrdila svou dynamiku převzetím, výraznou úpravou a konečně otevřením další restaurace La Provence Brasserie společně s původní La Provence Restaurant. Už v minulém roce se majitel Kampa Group rozhodl jít naproti rostoucí oblibě francouzské kuchyně právě přestavbou horního patra původní restaurace La Provence na pařížskou brasserii. Pražský architekt Petr Kunc dokonale vyhověl myšlence přenesení oddechového francouzského interiéru z přelomu minulého století do města na Vltavě. Na projektu se podílelo několik špičkových pražských výtvarníků, kteří vytvořili půvabné vitráže, elegantní svítidla, hodiny i obrazy. V přátelské, příjemně rušné atmosféře tu lze vychutnat typickou francouzskou kuchyni od klasického talíře s plody moře přes jihofrancouzský cassoulet s jehněčím, klobáskou, fazolemi a fíky až po vegetariánský cibulový koláč se sýrem či burgundské hovězí. Nad vinným lístkem zajásá srdce každého milovníka vín – bdí nad ním ostatně zkušený francouzský sommelier.
La Provence Brasserie je restaurací s kapacitou něco přes osmdesát míst a svižnou, vstřícnou obsluhou, která tvoří další typický rys servisu v podnicích tohoto druhu.

Králík po provensálsku s estragonovou omáčkou (připravil šéfkuchař Brasserie La Provence Marek Raditsch)
Vykostěná králičí stehna osolíme, opepříme a orestujeme na oleji se šalotkou a česnekem, přidáme šalvěj a tymián. Podlijeme bílým vínem a vložíme upéct do trouby při teplotě 170 °C po dobu 20–30 minut. Poté do masa přidáme králičí vývar a dusíme, až bude maso měkké. Přidáme telecí demi glac, smetanu, krátce provaříme, přidáme čerstvý estragon a dochutíme solí, pepřem a citronovou šťávou. Do hotové omáčky s masem přidáme na velké kusy nakrájenou a v bílém víně, másle a vývaru podušenou mrkev, cibuli,
žampiony a fenykl. Podáváme s domácími bramborovými kroketami.
Suroviny: vykostěná králičí stehna (1 kg), 300 g cibule, 300 g mrkve, 1 svazek estragonu, sůl a pepř dle chuti, 0,3 l smetany, 150 g fenyklu, 1 svazek tymiánu, 1/2 svazku šalvěje, 1 l bílého vína, 300 g šalotky,
100 ml olivového oleje, telecí demi glac (300 ml), 1 ks česneku, 300 ml králičího vývaru, 150 g másla Krokety: 1 kg vařených brambor, 200 g mouky, 2 vejce, sůl, pepř a česnek dle chuti,
1 svazek jemně nasekané petrželové natě, olej na smažení

Slunce i med a je v něm zakletý čas. Jantar, pryskyřice dávných stromů, sice není kamenem, ale ve šperkařství se za něj považuje – zařazuje se do malé skupiny minerálů organického složení. Přitahoval muže i ženy už v pravěku a velmi oblíbený byl i ve starověku. Z největších nalezišť na pobřeží Baltu se vozil už do Řecka a Římské říše. Z řeckého názvu pro jantar – elektron – ostatně vzniklo i slovo elektřina. Jedna z mnoha obchodních cest – jantarová stezka – vedla i přes české území.

Kde se pryskyřice stromů teplého pásma vzala na dně a březích chladného Baltského moře? Odpověď je jednoduchá. Jde vlastně o náhodu související s mnohamilionovým geologickým vývojem celé oblasti. Samotná doba existence Baltského moře je přitom zcela zanedbatelná – vzniklo až po rozpuštění obrovského kontinentálního ledovce asi před deseti tisíci lety. Před ledovými dobami bylo klima zdejší oblasti mnohem příznivější pro život, mělo charakter teplého pásma nebo i subtropů a severní hranice jantarového lesa procházela až dnešní jižní Skandinávií.
Tím by se vysvětlilo, kde se jantar na severu vzal. Proč ho tu ale vzniklo tolik? Zřejmě to souvisí se změnou klimatu ve spodním eocénu, tedy před nějakými 45 miliony let. Tehdy lesy teplého mírného pásu zasáhlo silné oteplení, a protože čím je tepleji, tím více stromy vytvářejí pryskyřice, abnormální teploty zřejmě způsobily nadměrné ronění pryskyřice. To mohlo stromy oslabit, zahynuly, nahradila je jiná, teplomilnější společenství a jantarový les se posunul na sever.

JAKO ZAKLETÁ POKLADNICE
Pryskyřice je pro nás dnes velmi zajímavá také proto, že zalila a po miliony let uchovala i řadu rostlinných a živočišných zbytků. Díky ní se tak leccos, i když ne v úplnosti, dozvídáme o životě v dávném lese. Pryskyřice samozřejmě mohla uzavřít jen poměrně malé části rostlin nebo nejrůznější drobné živočichy, pro které byla nezřídka i smrtelnou pastí. Na povrchu jantaru jsou často otisky sosnové kůry nebo částí šišek, případně jsou v něm otvory po větvích.
Celkem bylo díky jantaru rozlišeno několik stovek různých druhů cévnatých rostlin, ale i hub, játrovek, lišejníků a dalších. Bylo zjištěno i mnoho stromů jehličnatých, například túje, cypřiše, sekvoje, glyptostroby či borovice. Výzkum rostlinných zbytků také ukázal, že na vzniku jantaru mělo největší podíl několik druhů borovic.
Rostliny zalité v jantaru nepřímo napovídají, jaký byl tehdejší les. Zdaleka nebyl jednolitý. Vedle hustých porostů se tu nacházely i savanovité světliny či bažiny. Některé chladnomilnější skupiny zjištěných rostlin svědčí o tom, že terén byl členitý a nacházely se tu i pahorkatiny. Přitom rostlinné inkluze (vrostlice), které dokážeme určit, jsou velmi vzácné a tvoří jen asi půl procenta organických hmot uzavřených v jantaru.

POUZE JEDINÁ JEŠTĚRKA
Živočichové zalití v jantaru byli samozřejmě vždy atraktivnější než zbytky rostlin, takže o nich psal již Aristoteles. Také bývali často součástí nejrůznějších sbírek kuriozit, které shromažďovali panovníci a šlechtici. Proslulá byla například sbírka krále Augusta II. saského.
Škála živočichů zachovalých v jantaru je pestrá, přesto logicky musí převažovat druhy spjaté nějakým způsobem se životem na stromě nebo v jeho těsném okolí. Lepkavá pryskyřice byla nebezpečím samozřejmě jen pro drobné živočichy, takže nepřekvapuje, že téměř devadesát procent inkluzí tvoří hmyz. U některých exemplářů lze dokonce dodnes pozorovat stopy jejich marného boje o vyproštění z lepkavé pasti.
Poměrně často se najdou i pavouci a roztoči, jiné skupiny jen velmi zřídka. Jantarový les samozřejmě obývalo i mnoho obratlovců, ale jejich přítomnost můžeme odhadovat pouze nepřímo. Na úpatí stromů byly často zality třísky čerstvého dřeva svědčící o činnosti hlodavců, našly se i smotky jejich srsti nebo srsti vačnatců. O přítomnosti obratlovců svědčí také inkluze jejich parazitů, například střečků a blech. Jediným obratlovcem kdy nalezeným v jantaru byla asi čtyři a půl centimetru dlouhá ještěrka, příbuzná rodu dnes žijícímu v Africe. Zalita pryskyřicí byla zřejmě až po smrti. Tento unikát zmizel během druhé světové války a žádná další se již nenašla. Existuje ale samozřejmě bezpočet nejrůznějších padělků.
Jantar se stále těží, řádově několik set tun ročně, loví z moře i sbírá. Stále tak zůstává šance, že se ještě objeví nové druhy živočichů i rostlin. Těží se dnes v Rusku a Polsku. Zajímavé je, že se jantar většinou nenachází na místě vzniku, ale nejbohatší ložiska vznikla nahromaděním jantarových úlomků na mořských mělčinách a v deltách řek.
Gigantické množství hornin přemístil i kontinentální ledovec a po obrovské ploše tak rozvlekl i jantaronosné sedimenty. Tu a tam lze tedy najít jantar i v nejrůznějších ledovcových uloženinách. Sice takové nálezy nemají prakticky velký význam, ale zajímavé je, že malé kousky jantaru lze občas najít i na českém území, protože až sem kontinentální ledovec svými malými výběžky zasahoval. Například je to ve Frýdlantském výběžku nebo na Ostravsku.

KRÁSA Z MODRÉ HLÍNY
Nejbohatší ložiska baltského jantaru se nacházejí na poloostrově Sambia v Rusku, kde se těží už někdy od roku 1860. Leží tu v takzvané modré hlíně, sedimentech říční delty, které se ukládaly v mělkém moři asi před čtyřiceti miliony let. Usazeniny tu mají zvláštní modrozelenavou barvu, za což může minerál glaukonit, který vzniká výhradně v moři.
Bohaté zásoby jantaru má i Polsko, kde se nacházejí stopy po jeho těžbě už v 17. století. Těží se v blízkosti Gdaňska, kde má jantaronosná vrstva až šest metrů. Jantar získávaný takzvanou zemní těžbou je často na povrchu navětralý a až do hloubky několika milimetrů pokrytý drolivou vrstvou.
Jantar se samozřejmě získává také přímo z moře. Ten má tu výhodu, že moře jeho navětralou vrstvu odstranilo a povrch byl vyhlazen pohybem ve vlnách. Nejvhodnější období pro nálezy je doba zimních bouří. Voda je teplá jen zhruba dva stupně Celsia a je nejhustší. Jantar, který normálně leží na dně, se proto začne ve vodě vznášet a je možné ho lovit do sítí. Samozřejmě se sbírá i na pláži, což si mohla v praxi vyzkoušet i řada českých turistů.
Mimo hlavní jantarovou oblast, například na německém baltském pobřeží, ovšem turisté často sbírají místo jantaru úlomky roster belemnitů. Tito vyhynulí křídoví hlavonožci si vytvářeli rostrum – opěrný útvar doutníkovitého tvaru, obdobně jako jejich dnešní příbuzní sépiovou kost. Rostra jsou velmi hojná v křídových útesech, odkud se dostávají do moře. Poměrně křehký útvar z nažloutlého aragonitu se v příboji rychle rozbije na malé kousky, domnělý jantar je na světě a člověk, který se v mineralogii nevyzná, se snadno splete.

OD ŽLUTÉ PO BÍLOU
On také není jantar jako jantar. Záleží už na tom, v jaké části stromu vznikl – pryskyřice mohla tvořit kapku či krápníček, mohla téci po kůře nebo až na zem, mohla tvořit výplně v dutinách nebo prasklinách uvnitř stromu. To pak určuje kvalitu jantaru – může být zcela čirý, poloprůhledný, zakalený nebo neprůhledný. I barva se mění od různých odstínů žluté, oranžové, hnědé až po bílou. I na jednom kousku může být několik barevných odstínů. Časté jsou i různé fluidální struktury, zakalené části kamene a podobně. Prostě jantar je materiál mnohotvárný a přímo ideální pro šperky. Dobře se řeže, leští i vrtá, takže výroba je poměrně snadná a levná. Dělají se z něj nejčastěji různé korále a náhrdelníky, ale i náramky, závěsy, náušnice a také kameny do prstenů. Kromě leštěného se někdy, zvláště na velmi hezké náhrdelníky, používají provrtané kousky s přírodním povrchem.
Jantar se využíval i jako materiál na vykládání nejrůznějších luxusních předmětů. Naprostým unikátem byla slavná jantarová komnata, dar pruského krále Fridricha pátého ruskému carovi. Tento klenot nevyčíslitelné umělecké i hmotné ceny byl ale během druhé světové války uloupen německou armádou a dodnes nebyl nalezen. Některé stopy po něm z posledních týdnů války údajně vedly i do výcvikového prostoru zbraní SS na Neveklovsku. Přes velkou snahu skupiny nadšenců v osmdesátých letech, kteří měli k dispozici i moderní techniku, se tu po něm nenašla ani stopa. Dnes se předpokládá, že komnata byla během válečných událostí zničena. Nedávno ale ruští umělci a restaurátoři po třiceti letech neuvěřitelně přesné mravenčí práce dokončili v Petrohradě věrnou kopii.
Samozřejmě se při výrobě jantarových šperků používá řada nejrůznějších technologií, které zvyšují atraktivnost materiálu, například vytvořením hvězdičkovitých trhlinek uvnitř kamene a podobně. Vyskytují se i jantary vyráběné lisováním z výrobního odpadu a také plastikové padělky. Mnoho takových lze samozřejmě najít i mezi kousky s uzavřeným hmyzem. Ostatně to, čeho je málo a o co je zájem, se padělává snad od počátku lidstva.

JAKO V BABYLÓNĚ
Baltský jantar, který je v České republice nejznámější, ovšem není ve skupině fosilních pryskyřic zdaleka jediným. Jantar se vyskytuje na více místech, a to v usazeninách stáří od křídy do holocénu. Značně nepřehledné je i názvosloví – existuje přes padesát názvů nejen pro fosilní pryskyřice z různých lokalit, ale i pro pryskyřice různého složení nebo stáří. A tak máme například rumenit z Rumunska, simetit ze Sicílie, cedarit z Kanady, nebo obecně křídový jantar retinit a mnoho dalších. U nás máme v moravské křídě např. valchovit. Vezmeme-li v úvahu ještě snahy o třídění těchto pryskyřic podle chemického složení nebo kvality, octneme se v dalším těžko přehledném bludišti názvů. A tak se zdá, že nejlepší je přece jen označovat jednotlivé druhy podle nalezišť jako jantar baltský, sicilský, tajmyrský či levantský.
Většina světových jantarů ovšem nedosahuje kvality baltského. Bývají špatně barevné, obtížně leštitelné, velmi křehké a někdy se také vyskytují jen v malých kouscích. Výjimkou je jantar z El Valle v Dominikánské republice, starý kolem třiceti milionů let. Vyskytuje se až v několikakilogramových kusech, je čirý a má krásnou barvu. Našlo se v něm obrovské množství druhů tropického hmyzu včetně krásných motýlů. Podle některých zpráv je ale tato lokalita již značně vytěžena.
V obrovských množstvích a také až mnohakilogramových kusech se vyskytuje jantar i v některých povrchových uhelných dolech v Sarawaku. Bohužel je křehký, neprůhledný a barevně nevýrazný. A takových lokalit s nekvalitním jantarem je samozřejmě mnohem víc. Pokud se nenajde nějaká zcela nová lokalita, budou to tedy zase hlavně šperky z baltského jantaru, které potěší ženy i mnoha dalších generací.

Slzy nymf
Vzhledem k půvabu jantaru není žádný div, že mu byly přisuzovány božské vlastnosti. Měl údajně léčit choroby, zvyšovat potenci i zlepšovat náladu. O „magických“ schopnostech, které chránily majitele před nebezpečím, ani nemluvě. Ostatně dodnes astrologové na internetu sdělují světu, že „chladný zelený jantar a čistá platina Pannu doplňují a přinášejí jí štěstí“. Jantar má různé odstíny žluté, béžové až po oranžovou. Zeleně či zelenavě zbarvený jantar patří mezi vzácnosti a na aukcích se prodává výrazně dráž. Zeleně zbarvený kámen o velikosti 30 x 35 mm je nabízen za 45 amerických dolarů. Šperky z jantaru se vyrábějí už nejméně 37 tisíc let. Hezké a často výstižné bylo pojmenování jantaru. Zatímco české slovo jantar laikovi nic neřekne, římské succinuim naznačovalo, že jde o „kamennou šťávu“. Hezké, což? Řekové, proslulí svou zvídavostí a tíhnutím k vědeckému poznání, zase nazvali zkamenělou pryskyřici elektronem, protože je zaujala třením vznikající statická elektřina. Kdyby se místo ebonitové tyče třela liščím ocasem tyč jantarová, výsledek by byl obdobný. Statická elektřina by k povrchu tyče přitahovala drobná smítka. Ostatně právě tento jev u jantaru pozoroval a popsal řecký učenec Thales z Mílétu už v 6. století př. n. l. Zájem učenců z různých oborů se upínal k jantaru v průběhu celých dějin. Nejen Řekové či Římané, ale i švédský učenec Magnus Olaus ve svém díle Histoire des pays septentrionaux jantar zmiňuje. Tehdy se psal rok 1561. Ostatně zájem evolučních biologů, kteří zkoumají v jantaru zalitý hmyz, sice s nadsázkou, ale přece jen výstižně popisuje film Jurský park. Nebyla to právě kapka krve nasátá komárem a zalitá v jantaru, která umožnila filmovému hrdinovi „oživit“ dinosaury?
Jantar, ačkoli nejde o fosilii v klasickém slova smyslu, je důležitou pomůckou ve studiu evoluce právě díky organismům v něm uvězněným. Průsvitná hmota má v sobě díky svému složení perfektně konzervovanou minulost. Dokonce tak, že je možné jantar nařezat na mikroskopické plátky i s uvězněnými živočichy a řezy zkoumat pod vysoce kvalitním mikroskopem. Další výhodou je, že se v jantaru uchovají i ty tělní části, které při „běžném zkamenění“ většinou zmizí. Ovšem evoluce uvězněná v jantaru má dvě obrovská omezení. Jedním je čas, protože výskyt stromů ronících lepkavou pryskyřici – budoucí jantar – nastoupil „až“ před 130–120 miliony let (první jantarové nálezy na území dnešního Libanonu) a pokračoval v třetihorách. Druhým omezením je prostor. Jantar, respektive pryskyřice se logicky nacházela v suchozemských ekosystémech, kde rostly pryskyřičné stromy. Tedy ani v jezerech, ani na pouštích, ani na nezalesněných vrcholcích hor.
zpracoval Topí Pigula

Chcete žít trochu jako robinsoni, a přitom si moci zajít na výbornou večeři nebo si dát v baru skleničku? Tak nějak by se dala shrnout nabídka luxusního hotelu na soukromém ostrově Petit Saint Vincent v Karibiku. Zájemce si musí připravit naditou peněženku. Za to má ale jistotu, že soukromí klientely se tu přísně chrání.

Pláže všude v Karibiku jsou veřejné, o vnitrozemí ostrovů to ale neplatí. Zejména dražší hotely, kam zajíždějí známé osobnosti, soukromí svých hostů pečlivě chrání. To platí také o malém ostrůvku Petit Saint Vincent, kterému se tu neřekne jinak než PSV (píesví). Podle turistických prospektů je považován za „poslední ostrovní útočiště“, mezi jehož hosty nechybějí herci, bankéři a politici. Nejezdí sem vlastními jachtami – hotel je dopravuje motorovým člunem z malého letiště na blízkém ostrově Union. PSV se nachází šedesát čtyři kilometry na jih od ostrova Svatý Vincenc, ke kterému politicky patří, a jen asi půl kilometru od ostrova Petite Martinique, odkud pochází většina hotelových zaměstnanců. Ti každodenně překračují státní hranici, protože Petite Martinique je součástí státu Grenada.
Jachty a čluny cestovních kanceláří u ostrůvku nekotví i proto, že leží poněkud stranou obvyklých plavebních tras. Turisté míří spíše do mořského národního parku na nedalekých ostrůvcích Tobago Cays a cestou se stavují u ostrova Mayreau a dalšího soukromého hotelového ostrova Palm (Prune) Island.
Návštěvníci, kteří sem přece jen ze zvědavosti či kvůli koupání zajedou, jsou na informační tabuli u mola žádáni, aby pobyt omezili pouze na pláž a hosty, kteří zde bydlí, nerušili. Vydal jsem se proto k hotelové recepci, abych se po ostrově nepohyboval bez povolení.
„Chodit tu ale nemůžete, to je soukromý ostrov, musel byste mít souhlas majitele,“ zamítá mou žádost mladá recepční, i když ji ujišťuji, že nejsem žádný paparazzi a žádného z hostů fotografovat nechci. Nakonec zdvíhá sluchátko a po chvíli se ve dveřích objevuje postarší Američan v šortkách – majitel Haze Richardson. Vysvětluji mu své přání si ostrůvek jen prohlédnout. „Je to jen pro hosty, nezlobte se, tady volně chodit nemůžete,“ říká majitel a o něčem se domlouvá s recepční. Pak ale přece jen zvedá telefon a znovu se ke mně otáčí: „Počkejte chvíli, někoho s vámi pošlu. Cleo tu bude za chvíli a všechno vám ukáže.“
Ostrůvek protínají zpevněné cesty, po nich jezdí malé elektrické vozítko vyrobené přímo na ostrově. Jeden z reklamních článků je označil za křížence golfového vozíku a dětského džípu. Řidič Cleo, jeden z pětasedmdesáti zaměstnanců ostrovního hotelu (na každého hosta připadají dva), má za úkol kontrolovat, jestli některému z hostů něco neschází. Po ostrově je rozptýleno dvaadvacet nenápadných bungalovů postavených z místního kamene a guayanských tvrdých dřev, které navrhl švédský architekt Arne Hasselquist tak, aby jimi od moře stále procházel mořský vánek. Cleo k mé radosti zastavuje u prvního domku a vede mě dovnitř. Vybavení je elegantní, u stropu se otáčí velká vrtule větráku. Místnost je prvním důkazem, že ostrov je vyhrazen odpočinku od civilizace. „Klimatizaci, telefony, televizi, klíče a další vymoženosti civilizace v bungalovech nemáme, na ostrově není ani kasino, ani letiště,“ povídá Cleo a ukazuje na bambusový stožár u vchodu: „Ten je důležitý pro mě. Když je vyvěšen žlutý praporek, znamená to, že si hosté něco přejí, já přijedu, podívám se do schránky, co je napsáno na lístku, a hned jim to dovezu. A když visí červený praporek, znamená to, že si hosté nepřejí být rušeni. Je ideální pro páry na svatební cestě.“
Jídlo si mohou hosté objednat přímo na pláž, nebo mohou jíst v jídelně u recepce a pak si dát něco u baru. Zelenina se pěstuje přímo na PSV, ryby a langusty se loví v okolních vodách, jen maso se dováží z Bostonu, německý šéfkuchař asi mnoho starostí o suroviny nemá. Na ostrově je malá elektrárna, stanice na odsolování mořské vody a tenisový kurt.
Na zelení obrostlý nejvyšší kopec Marni Hill vede strmá stezka, kam se Cleo se svým vozítkem nedostane, musím nahoru sám. Na okolních stromech prý rostou orchideje a z vrcholu jsou krásně vidět sousední ostrovy Petite Martinique a Carriacou. Vracíme se k recepci. Cestou míjíme hovorné americké novomanžele, pod malým přístřeškem hned vedle pláže si zřejmě po výstupu na Marni Hill hoví v zavěšené síti jiný host. „Televize tu není, ale nikdo se tu nenudí,“ povídají mi na recepci. Hosté se na PSV věnují vodním sportům, šnorchlování, koupání a opalování. Za šedesát dolarů na hodinu si je možné objednat z ostrova Carriacou francouzskou masérku. Na rybaření a výlety po okolí si hosté mohou pronajmout rychlý člun i s kapitánem, jezdí se zejména k ostrůvkům národního parku Tobago Cays a na pikniky na drobný písečný miniostrůvek Mopion. Recepce hotelu zprostředkovává také pronájem velké luxusní dvoustěžňové jachty, se kterou lze podniknout cesty až do Jižní Ameriky.
Prohlížím si dělo z osmnáctého století, které tvoří poněkud netradiční výzdobu recepce (přivezli ho prý z Unionu), a loučím se. Když se vracím k molu, člun, který mě doveze na Petite Martinique, již čeká. Je těžké uvěřit, že PSV, zapomenutý ostrůvek, po kterém ještě před čtyřiceti lety pobíhali jen krabi a zdivočelé kozy, je dnes vychvalovaným místem odpočinku, o němž se píše v renomovaných časopisech a kde lze v luxusu strávit prázdniny bez výdobytků civilizace, bez nichž si jindy život ani nedovedeme představit. Stačí k tomu jen málo – zajistit si předem ve floridské centrále rezervaci a zaplatit necelé čtyři tisíce dolarů na týden. Snídaně, oběd, večeře a spropitné jsou zahrnuty v ceně, nápoje je třeba platit zvlášť…
Jak to ale začalo? Současný majitel Američan Haze Richardson ukončil v roce 1962 službu v letectvu a s kolegou Dougem Termanem si koupili jachtu. Z New Yorku vypluli směrem na Bermudy a pak dál na jih, na karibské ostrovy. Tady se přátelé náhodně setkali s agentem cestovní kanceláře, kterému se třiadvacetimetrová jachta, postavená v roce 1931 v Massachusetts z kvalitního dubového a týkového dřeva se stožáry z aljašské jedle sitky, tolik líbila, že jim nabídl možnost ji pronajímat. Prvním zákazníkem se stal průmyslník H. W. Nichols s rodinou, kterého měli dopravit z Grenady na Martinik. Nichols pocházel z Cincinnati v Ohiu a během třítýdenní plavby jim vnuknul nápad – stále totiž vyprávěl o svém přání zakoupit si někde v tropech malý ostrov a usadit se na něm. Když se Richardson s Termanem o rok později na Malé Antily vraceli, věděli, že musí takový ostrůvek najít i pro sebe. Jejich volba padla na Petit Saint Vincent na nejjižnějším konci Grenadin. Ostrov měřil pouhých 0,46 kilometrů čtverečních a byl neobydlený. O jeho historii se toho moc nevědělo, podle náhodného nálezu indiánské rytiny na kameni se ale lidé domnívali, že se na něm v předkolumbovských dobách alespoň příležitostně zdržovali karibští indiáni. První zprávy o blízkém ostrově Petite Martinique z roku 1778 uvádějí jako vlastníka tohoto ostrova a zřejmě i PSV francouzského plantážníka známého jako Monsieur Pierre, který na severu Petite Martinique přímo naproti PSV založil osadu pojmenovanou po své mulatské ženě Madame Pierre. V dobách sucha si až donedávna na PSV jezdili obyvatelé z Madame Pierre pro vodu, kterou čerpali z vykopaných jam v nižších částech ostrova.
Američané si zjistili současného majitele a v roce 1965 ostrůvek koupili. V květnu následujícího roku se k PSV vrátili a pustili se do práce. Ostrůvek nejprve vyčistili a zazelenili, pak postavili malý hotel. Práce trvaly sedm měsíců, Richardson tu pak zůstal jako hotelový vedoucí, a když se po čase partneři rozešli, zůstal jediným majitelem a současně správcem. Se svojí ženou Lynn a sedmi labradory zde žije dodnes.

Užitečné informace
Pokud se chcete na Petit Saint Vincent podívat a nejste přímo hotelovými hosty (kontakt lze snadno najít na internetu), je třeba se domluvit s některým z majitelů motorového člunu či rybářem na nejbližších ostrovech Union nebo Petite Martinique. Mějte ale na paměti, že pokud chcete opustit ostrovní pláž, je třeba nejdříve získat povolení z recepce hotelu, jak je ostatně psáno na informační tabuli hned u mola. Totéž platí i o zmiňovaném ostrově Palm (Prune) Island. Kvalitní pláže jsou ale i na mnoha jiných, přístupnějších ostrovech Grenadin.

S jedovatými hady pracuji celý život, je to součást mého zaměstnání. I když jsou mojí specializací zmije, asijské cesty mne přivedly ke kobrám. Je známé, že Číňané jedí vše, co má čtyři nohy, kromě stolu, ale není to úplně pravda, jedí i zvířata beznohá, mezi něž patří i hadi. V roce 1988 jsem v jihočínském Foshanu koupil v řeznictví tmavou samici a bílého samce kobry černé Naja atra. Kobry jsem zachránil od pánve, za to se u mne pravidelně rozmnožují.

S kobrou královskou, Ophiophagus hannah, jsem se poprvé setkal v Indii v roce 1981. Byl jsem hostem u přítele, významného herpetologa Roma Witakera, v Madraském hadím parku. Nádherný dokument z produkce National Geograpfic video o této kobře natočil právě Romulus Whitaker.
V Madraském parku si kobra přes den lebedila ve velké zemní voliéře, kde jí dělaly společnost vodní užovky, kterými se živí. Na noc ale musela domů, do bezpečí uzavřeného terária. Protože si kobry královské rychle zvykají na společnost člověka, i tahle se nechala při každodenním stěhování jako mimino přenášet na velkém háku. Když Rom poznal, že to s jedovatými hady umím, dovolil mi tuto kobru přenést, ovšem za bedlivé asistence příslušníka kmene Irulů. Jde o malý kmen, který se živí výhradně prací s hady, jinou práci by Irulové nepřijali. Většina z nich jsou známí indičtí fakíři.
Velká kobra královská se může vztyčit až do výšky sto osmdesáti centimetrů. Had je přitom impozantní a většině lidí by jeho pohled z očí do očí způsobil značný šok. Když jsem při své práci slyšel o polibcích smrti, které v Myanmě provádějí šanské tanečnice s jedovatými hady, chtěl jsem to vidět. Procestoval jsem pak polovinu Myanmy, abych tanečnice našel, a všude jsem se ptal, ale marně.

KONEČNĚ U TOHO
Nedávno jsem ale byl hostem generálního ředitele thajských zoo pana Supuna a samozřejmě mě napadalo se ho na tuto specialitu zeptat. „U nás polibky smrti děláme s kobrami královskými,“ řekl mi a já nevěřil vlastním uším.
V uctivé vzdálenosti okolo nevelkého pódia v zoologické zahradě sedělo početné publikum. Khao Khew je renomovaná zoo, a tak na rozdíl od komerčních show zde vystoupení začalo odborným výkladem. Následovalo představení domácích nejedovatých hadů a na závěr se předvedly indické kobry Naja kaouthia. A pak kobry královské.
Fakíři vztyčenou kobru položili tak, že jí mírně tlačili prstem na hlavu. Z vlastní zkušenosti vím, že takové exhibice nejsou bez rizika. Pak hoch v podřepu „vytáhl“ kobru na úroveň očí. Had zaujal obranný postoj, roztáhl štít, aby zvětšil objem těla – kresba na štítu znamená nebezpečí.
Pak nastoupil o něco starší muž v oranžovém obleku. Bradou stlačil vztyčenou kobru královskou k zemi a rychlým trhnutím sevřel její hlavu v puse. Ztuhnul jsem, a dokonce nemám ani fotografii, na kterou jsem se předtím chystal. Bylo to rychlé a nečekané.
Velká kobra pak odmítala vlézt zpátky do bedničky, nepomohlo ani několik dalších pokusů, ani pomoc ostatních chovatelů. Tuhle situaci osobně dobře znám. Podle opatrného chování mužů mi také bylo jasné, že kobra rozhodně nebyla změněna na pouťovou hračku pro pobavení návštěvníků zoo, ale byla vybavena jedem.
Starší z mužů pak opatrně, pomalu posouval sevřenou ruku po hadím těle, a když byl kousek od hlavy, bleskurychle ji uchopil. Ani pak ale nebylo snadné velkého hada uklidit.
Ředitel zahrady mi poté fakíry představil. Přiznali, že ani oni sami nedokáží zcela vyloučit možnost uštknutí. Ostatně svědčil o tom i chybějící prst na ruce jednoho fakíra. Jednou ho podle jeho slov kobra uštkla přímo do rtu. Vím, že něco takového se zpravidla nepřežívá, ale muž jen mávne rukou, že to není problém. Chlapci znají několik druhů rostlin, jejichž rozžvýkané listy prý odbourají toxin. Věřte nevěřte. Faktem ale je, že domorodé metody léčení vycházejí ze zkušeností generací a rozhodně je nelze podceňovat. Rostliny jsou ostatně základem většiny syntetických léčiv.
Kobry jako všichni jedovatí hadi jedem šetří, potřebují jej především k ulovení potravy, k obraně ho použijí jen tehdy, když není vyhnutí. Samozřejmě ani profesionál pokaždé neodhadne, kdy toho má kobra dost, a kdy skutečně zaútočí. Ve většině případů se brání údery hlavou se zavřenou tlamou. Ostatně znám to ze své zkušenosti – i když mám poměrně rychlou reakci a při práci s kobrou většinou stačím uhnout, už se mi stalo, že mě kobra při neopatrné manipulaci uhodila hlavou do ruky. Sdělila mi – Jiroušku, ty hlupáku, nehraj si, život máš pouze jeden! Za to varování jsem nesmírně vděčný, zvýšená opatrnost mi vždy pár měsíců vydrží. KRÁLOVNA MEZI KOBRAMI
Kobra královská je skutečně královská, říká se jí královna hadů, je to bájný had, džentlmen mezi kobrami. Je poměrně klidná, nadaná neobyčejnými schopnostmi. Vyskytuje se od Indie až na východ k Malajsii, Indonésii, Vietnamu, jižní Číně, Filipínám, ale nikde ne hojně. Naopak ničení míst, kde žije, způsobuje značný pokles populace.
Kobra je největší žijící jedovatý had, dorůstá až do čtyř a půl metru, výjimečně i více než pět metrů, a je silná jako mužská ruka. Výborně vidí, údajně až na vzdálenost sto metrů. Jed s neurotoxickou složkou poškozuje nervové buňky, u lidí způsobí bolest, otok, zvýšený krevní tlak, zvracení, ospalost, bezvědomí a nakonec smrt. První symptomy se projeví patnáct až třicet minut po uštknutí.
Zásoba jedu, kterou tato kobra disponuje, stačí na zabití slona nebo dvaceti lidí. Živí se jinými hady, včetně jedovatých, některé kobry se dokonce na určitý druh hadů specializují. Dožívá se dvaceti let.
Pohlavně dospělá je v pěti až šesti letech. Známé jsou souboje samců, kdy se vztyčení hadi snaží jeden druhého přitisknout k zemi. Páří se jen vítězný samec, čímž příroda zajistila přenos jen nejkvalitnějších genů. Tyto souboje známe také u chřestýšů a některých užovek.
Kobry královské se páří v lednu, po svlékání. Samice uvolňuje feromony, které samec nabírá na rozeklaný jazyk a vyhodnocuje v Jakobsonově orgánu na horním patře. Ten tvoří dvě dutiny protkané citlivými nervovými buňkami. Podobný orgán mají v určitém vývojovém stupni i lidská embrya, ale potom degeneruje.
Samice se nezřídka páří se stejným samcem. Sperma, uschované ve zvláštní schránce, může sloužit k oplození vajec po další dva až tři roky. Kobra královská je jediným hadem, který pečuje o potomstvo. V kličkách těla přenáší rostlinný materiál, ze kterého staví až třímetrové kupovité hnízdo, do něhož naklade dvacet až čtyřicet vajec. Při přibližné teplotě třicet jedna stupňů Celsia se po sedmdesáti až sedmdesáti sedmi dnech vyklubou mláďata. Výrůstkem na čenichu, kterému se říká vaječný zub, proříznou vaječný obal. Samice hnízdo hlídá po celou dobu inkubace, někdy se poblíž zdržuje i samec.

Málokoho, kdo projde v plzeňské zoologické zahradě nočním pavilonem, napadne, že může mezi zvířaty vidět i druh, který patří mezi nejvzácnější na Zemi. Tím je kaloň zlatý neboli rodriguezský. V sedmdesátých letech zůstalo na ostrově Rodriguez v Indickém oceánu, odkud tito savci pocházejí, jen sto třicet kaloňů. Lidé se totiž postarali o to, že z ostrova zcela zmizela původní vegetace, a kaloň zlatý se stal jedním z kriticky ohrožených druhů.
Takřka v poslední chvíli zahájila ve své zoo na ostrově Jersey u Velké Británie program na ochranu kaloňů nadace vedená přírodovědcem a spisovatelem Geraldem Durrellem. Původní porost na ostrově Rodriguez byl během let postupně obnoven a kaloňů začalo přibývat. Dnes je jich tu kolem tří tisíc. Plzeňská zahrada je zatím jednou ze tří v České republice, která má právo kaloně zlatého odchovávat. Evropský záchranný program je řízen koordinátorem z Jersey a kromě Plzně jsou kaloni chováni také v Olomouci a Jihlavě.
Do plzeňské zoo přivezla deset samečků kaloně zlatého v roce 2003 ze zoo v Jersey vdova po Durrellovi, doktorka Lee Durrellová, současná čestná ředitelka trustu. Skupinu pak doplnilo šest samiček z olomoucké zoo.
„V naší zoo chováme pět druhů kaloňů, tři mohou návštěvníci vidět v pavilonu Tajemný svět africké noci. Jedním z nich je právě kaloň zlatý. V těchto pavilonech neboli nocturnáriích mají zvířata opačný světelný denní a noční režim. Ve dne tu vládne fialové přítmí a v noci žluté denní světlo,“ uvedl Martin Vobruba, mluvčí plzeňské zoo. Kaloňů zlatých je v zoo šestnáct a expozici obývají společně s ježkem ušatým a jedinou samičkou zajímavého hlodavce noháče kapského. Mládě se kaloňům narodilo zatím jen jedno, a to hned v roce 2003. „Doufáme, že časem jich přibude,“ věří Vobruba. Z plzeňské zoo tedy nebyl do volné přírody zatím vypuštěn žádný kaloň, ale do budoucna snad tato situace nastane.
O kaloně se stará ošetřovatelka Růžena Weberová. Někteří jí dokonce jedí z ruky. Nejraději prý mají tropické sladké ovoce a ovocnou přesnídávku. Jsou ale přirozeně plaší.
Kvůli tvaru hlavy a vzhledu se těmto blízkým příbuzným netopýra v německy a anglicky mluvících zemích říká Flughund – létající pes nebo Flying Fox – létající liška. Společně s netopýry patří do třídy savců, řádu letouni. Díky zadním končetinám se silnými drápy mohou odpočívat zavěšeni hlavou dolů, zabaleni do svých křídel. Na rozdíl od netopýrů ale nemají echolokaci neboli radar, který by jim umožňoval orientaci v prostoru. Milují nektar a některé druhy kaloňů přenášejí na čumáčku z květu na květ pyl a částečně tak nahrazují hmyz. Jejich křídla mají rozpětí od 40 do 80 centimetrů. Samička obvykle rodí jedno mládě, o které dva až tři měsíce pečuje. V zoo se kaloni většinou dožívají až o třetinu delšího věku než v přírodě, tedy až dvaceti let. Rekord drží kaloň, který dosáhl jednatřiceti let a pěti měsíců.
V zákulisí plzeňské zoo však žijí ještě dva další druhy kaloňů – egyptský a indický, které zatím návštěvníci vidět nemohou, na svoji expozici teprve čekají. Žijí společně s hlodavci osináky z rodu dikobrazů a s africkými poloopicemi kombami, jejichž velké oči jsou důkazem toho, že jde také o noční živočichy. „Kaloň egyptský byl vůbec prvním druhem těchto zajímavých savců, které jsme začali chovat. Pochází z Egypta, kde byl mimo jiné nalezen také v pyramidách. Vyskytuje se ale i v Evropě, například na Kypru. Je zvláštní tím, že jeho echolokace funguje poněkud na jiném principu než u netopýrů,“ vysvětlil Vobruba

Čtrnáctého ledna 2005 přistál na povrchu Titanu, měsíce Saturnu, meziplanetární modul Huygens. Jeho pouť trvala sedm let. Sondu Cassini, na které se Huygens „vezl“, vypustili vědci z americké NASA spolu s kolegy z evropské agentury ESA. Bylo to v té době největší, nejtěžší a nejsložitější zařízení určené k průzkumu jiné planety. U startu byl tehdy i magazín Koktejl.

Za sedm let se na Zemi stala spousta věcí. Pozemské dějiny ale nechaly sondu Cassini naprosto chladnou. A to doslova. Když na své pouti k planetě Saturn minula Venuši a opět Zemi, aby nabrala rychlost potřebnou ke zdolání neuvěřitelné a doslova astronomické vzdálenosti 1,5 miliardy kilometrů, setkala se jen s mrazem a vesmírným chladem. V kosmickém prostoru se zahřívala pouze radioaktivními termoelektrickými články a jedině tak odolávala teplotám jen pár desítek stupňů nad magickou absolutní nulou, aby pomohla odhalit tajemství ušaté planety. Ke všeobecnému zděšení však množství záhad zatím spíše rozšířila.

PLANETA, KTERÁ PLAVE
Saturn je planeta s obrovskými prstenci. Jenomže těmi jedinečný svět miliardy kilometrů vzdáleného planetárního obra nekončí. Je v pořadí šestou planetou od Slunce, je plynná a tomu odpovídá její průměrná hustota. Kdybyste ji hypoteticky vhodili do vody, pak by plavala. Jádro planety je z tekutého kovového vodíku. Je druhou největší planetou ve sluneční soustavě, větší je už pouze Jupiter. Saturn je tak obrovský, že byste museli naskládat vedle sebe devět Zeměkoulí, abyste dosáhli od jednoho okraje ke druhému. Není tu povrch, na který by se dalo stoupnout. Atmosféra postupně houstne, až dosáhne kovového vodíkového jádra. Pád do ní by pro člověka skončil podobně jako potápění se v moři s kusem betonu na zádech. Po několika desítkách metrů by lidské tělo rozdrtil tlak zhoustlé atmosféry.
Skutečnost, že je Saturn obrovský a plynný, by mohla dávat falešnou představu o jeho poklidnosti. Ve skutečnosti dosahují bouře v horních vrstvách atmosféry úctyhodných rychlostí přes tisíc osm set kilometrů v hodině. Vytvářejí se díky tomu, že planeta ze svého nitra vyzařuje spoustu tepla. Rovnoběžné s rovníkem jsou různobarevné pruhy, které vznikají následkem mísení vrstev atmosféry a rotace Saturnu. I když jsou hlavními složkami planety helium a vodík, v horních vrstvách atmosféry není nouze také o metan. To by ve své podstatě nemuselo být nijak zvláštní, kdyby se nedávno vědcům z Kalifornské univerzity nepodařilo napodobit podmínky shodně vysokých tlaků a teplot při elektrických výbojích. Výsledkem byly diamanty. Je velmi pravděpodobné, že při některých bouřích prší na Saturnu místo vody diamanty!

ZVLÁŠTNÍ UŠI
Nádherné Saturnovy prstence jsou právě to, co tuto planetu odlišuje na první pohled od ostatních. I když mají své prstence všechny velké planety, dokonce i Jupiter, právě Saturnovy jsou výborně viditelné i ze Země. S určitým cvikem se dají vytušit již při pohledu malým dalekohledem s asi dvacetinásobným zvětšením. Saturnovy prstence jsou složeny z milionů miliard částeček, od zrnek prachu až po kameny velikosti paneláku. Jsou seskládány do nespočtu úhledných prstýnků různých odstínů a barev, každý z nich obíhá jinou rychlostí po své vlastní oběžné dráze.
Prstence Saturnu fascinují astronomy po staletí. Už Galileo Galilei, který na něj zamířil svůj dalekohled z bambusového dřeva a ze skla upraveného holandskými mistry optiky, ho kvůli nim nazval „planetou s ušima“. Ani dnes, po čtyřech stech letech, nemáme o těchto prstencích nijak zvlášť jasno.

KOLIK JE MĚSÍCŮ?
Saturn měl do konce roku 2004 známých 33 měsíců. A nejsou o nic méně mysteriózní než samotná planeta. Nejznámější a nejzáhadnější je zajisté druhý největší měsíc sluneční soustavy – Titan. Je jediný, který má svou vlastní plně vyvinutou atmosféru. Ostatně právě Titan je jedním z cílů mise Cassini. Vědci totiž mají za to, že hustá a neprůhledná atmosféra Titanu je složením velmi podobná atmosféře, která panovala tady na Zemi před vznikem prvních živých forem před 3,8 miliardami let.
Vědci z Evropské kosmické agentury (ESA) tak spojili americkou misi k planetě Saturn s projektem modulu, který dokáže sestoupit na povrch měsíce Titanu a provést základní experimenty, které řeknou, jak Titan vypadá a funguje. Projekt ESA se vydařil na jedničku a modul na povrchu Titanu skutečně 14. ledna 2005 přistál a spatřil svět, o kterém se týmu snilo celých sedm let.
Saturn má však i mnoho dalších zajímavých měsíců. Některé, jako Pan, Atlas, Prométheus nebo Pandora, jsou takzvanými „pastýři prstenců“. Podstatně ovlivňují částice v prstencích – buď udržují jednotlivé prstence pohromadě, nebo v nich naopak vytvářejí různé efekty.
Další měsíce jsou ale ještě zajímavější. Například Enceladus je nejzářivějším měsícem ve sluneční soustavě, a přitom nesvítí! Je velký zhruba jen jako naše republika a pokrytý vodním ledem, který odráží téměř devadesát procent dopadajícího světla. Vypadá v podstatě jako kulové zrcadlo. A co teprve podivný Iapetus! Jednu polokouli má černou jako asfalt a druhou bílou a zářící jako čerstvě napadaný sníh! Na každém měsíci Saturnu je něco nevšedního.

KONEČNĚ KONTAKT
Saturn neměl v historii nouzi o návštěvy. Planetu navštívily tři sondy, které ale jen prolétly okolo. Nyní již můžeme konstatovat, že všechny dosáhly hranic sluneční soustavy. V roce 1979 prolétla kolem Saturnu sonda Pioneer 11, o rok později Voyager 1, následována další rok svým dvojčetem Voyagerem 2. Voyager 1 je dnes nejvzdálenějším objektem ve vesmíru, který kdy lidstvo vyrobilo. Cassini je však první, která zkoumá Saturn z jeho oběžné dráhy a pečlivě.
Cassini vstoupila do Saturnovy sféry 11. června 2004. V ten den, v půl deváté večer, minula Saturnův nejvzdálenější měsíc Phoebe ve vzdálenosti dvou tisíc kilometrů. Brzdné motory, které ji zpomalily na rychlost potřebnou k zachycení gravitačním polem Saturnu, zažehla 1. července 2004. Dnes sonda začíná první rok ze svých plánovaných čtyř na oběžné dráze. Oběhne za tu dobu Saturn 74krát, přičemž se 44krát přiblíží k nejdiskutovanějšímu objektu v Saturnově okolí – Titanu.
Zprávy z Cassini neukazují jen obrázky prstenců a lesknoucí se ledové povrchy měsíců. Hlavním cílem cesty je poznat, jak funguje jiná planeta. Jak se vyvíjela a jakou životní dráhu prodělaly její měsíce a obíhající nánosy kamenů zvané prstence. Zprávy ze Saturnu každým dnem více a více udivují vědce. Počet tiskových zpráv o jednotlivých objevech jde do desítek. Poznáváme tak celé zákoutí Saturnu zblízka. Konečně!
První tiskovou zprávu vydala NASA již dva dny po příletu sondy na oběžnou dráhu Saturnu: Prstence nejsou jen ledové, jak jsme si dříve mysleli. Cassini odhalila, že jsou složené především ze smetí a vodní led tak v něm netvoří většinu, jak se původně myslelo. Navíc se v prstencích objevuje tmavý asfaltově černý materiál, jaký je na Saturnově měsíci Phoebe. Hned nato se zdá, že okraj prstenců je lemován vrstvou atomárního kyslíku. To by mohlo nasvědčovat, že nedávno došlo ke kolizi nějakého ledového objektu s vnějším prstencem.

OBJEVŮ JE PŘÍMO ŽEŇ
V polovině srpna 2004 objevuje Cassini další dva měsíce Saturnu, pár dní nato sleduje termometrem jednotlivé prstence a určuje jejich teplotu. Kupodivu není všude stejná. Vnitřní a vnější robustnější prstence jsou chladnější, naproti tomu prstence uprostřed jsou o několik desítek stupňů teplejší. Je to zásadní pro průzkum jejich složení. Týden nato objevuje Cassini další prstenec a v něm dva obíhající objekty. Nebyly označeny jako měsíce, protože vědci nebyli schopni určit, zda to jsou jednolitá tělesa se stálou oběžnou dobou, anebo je shluky částí prstenců, které se osamostatnily. Průměr mají jen několik kilometrů.
Říjen a listopad je ve znamení měsíce Titan. Cassini se k největšímu Saturnovu měsíci přiblížila na pouhých tisíc dvě stě kilometrů. Zároveň se připravila sonda Huygens na sestup a první blízké setkání s tak vzdáleným objektem. Přesto Coloradská univerzita zveřejnila v listopadu zajímavou zprávu – spirometr pracující v ultrafialovém spektru zjistil, že je Saturn doslova zabalen do mraku atomárního kyslíku. Ten pravděpodobně vznikl rozpadem a kolizemi ledových měsíců. Ledové krystaly se ve smrtonosném kosmickém záření doslova rozpadly na jednotlivé atomy a atomární kyslík obklopil celý Saturn. Nyní je možné jej pozorovat v ultrafialovém spektru, když odráží sluneční paprsky. Stejně tak tento přístroj zaměřili vědci na měsíc Phoebe. O něm se totiž tvrdilo, že původně nemusel patřit Saturnu, rotuje a obíhá v opačném směru. Rozborem stop vodního ledu se potvrdilo, že skutečně pochází odněkud z hranic sluneční soustavy, z takzvaného Kuiperova pásu, a Saturnem byl pravděpodobně zachycen v období formování planet.
Další pozorování byla zaměřena na Saturnovu polární záři, ledové složky Saturnových prstenců a samotný pohyb částic v prstencích. Zde se ukázalo, že Saturnovy prstence spolupracují s blízkými měsíci v jakési recyklaci. V určitých vlnách je totiž materiál z prstenců odesílán na měsíce a měsíce pak na oplátku posílají „čerstvý“ materiál prstencům.
Zatímco tady na Zemi sledovala veškerá média cestu sondy Huygens k měsíci Titanu, Cassini zachytila jeden „kriminální“ čin. Bramborový měsíc Prométheus (102 krát 63 km) byl totiž na snímku pořízeném digitální kamerou na palubě Cassini usvědčen, jak krade z prstence F ledový materiál.
Přesně na Silvestra se Cassini zaměřila na jing-jangový měsíc Iapetus – z půlky černý a z půlky sněhobílý. Přiblížení na vzdálenost 123 tisíc kilometrů však nestačilo k tomu, aby byla záhada dvoubarevného povrchu objasněna. Stále se tak neví, zda tmavá část pochází ze samotného měsíce a je výsledkem jeho geologických procesů, nebo nějakého vnějšího meziplanetárního vlivu. Jedna z nadějných hypotéz říká, že by asfaltově černý koberec přes půlku měsíce mohl být důsledkem obrovské erupce metanu z nitra. Zmrzlý metan na povrchu by pak působením ultrafialového záření zčernal. Naštěstí sondu ještě čekají další přiblížení k Iapetovi.

TITAN – MRAZIVÁ OBDOBA ZEMĚ
Více vzrušení než samotné bouře na Saturnu, než ledové úlomky, ze kterých se skládají Saturnovy prstence, více než jeho magnetosféra a vůbec vše, co se dosud dělo kolem sondy Cassini, přineslo přistání modulu na druhém největším měsíci sluneční soustavy – Titanu. Je větší než náš Měsíc, a dokonce větší než planeta Merkur. Velikostí jej předstihuje pouze Jupiterův měsíc Ganymed, který však Titan přesahuje o pouhých sto dvanáct kilometrů. Pokud by se ale objekty počítaly i s atmosférou, byl by Titan suverénně největším. A proč byl vybrán právě on?
Je zcela jistě nejzáhadnějším měsícem sluneční soustavy. Kdyby to nebyl měsíc, ale obíhal by kolem Slunce jako planeta, byl by hlavním terčem zájmu meziplanetárního výzkumu. Je větší než Pluto nebo Merkur a má hustou atmosféru z dusíku a metanu. Na obloze je tedy nyní i jiné těleso než Země, které má svou plně vyvinutou atmosféru, navíc podobnou té na Zemi. Země má svou atmosféru, Venuše také, ale s teplotou na povrchu, která by roztavila olovo. Mars mohl mít jakousi atmosféru někdy v dávné minulosti, ale už ji nemá. A pak je tady Titan.
Sonda Huygens na Titanu bezpečně přistála 14. ledna 2005 ve 12.27 našeho času, byla vybavena šesti přístroji a ještě 70 minut po přistání zkoumala své okolí. I přes nízkou kvalitu snímků a dat přinesla mnoho nových objevů. Člověk, který neměl tu čest setkat se se simulacemi teplot okolo –180 °C na povrchu Titanu, musí být zaskočen tak dynamickým a nikoliv jen zmrzlým a nudným světem!
Cílem modulu bylo především zkoumat atmosféru Titanu. Je totiž v mnohém blízká tomu, co panovalo tady na Zemi při prvotní geologické evoluci. Jenže to, co přišlo ze samotného povrchu, mnohým doslova vyrazilo dech. Z několika obrázků a hromady dalších podpůrných dat z ostatních přístrojů se vyloupl obraz světa, který je doslova studenou analogií naší živé Země. Na Titanu prší, fouká vítr, tečou a meandrují řeky, existují jezera, která občas vysychají, existuje tam bahno i volně pohozené balvany a valouny omyté tekoucími řekami. Jsou tam ostrovy, kontinenty, padá sníh a existuje mlha i smog! Vše jako běžná geologická a meteorologická aktivita tady na Zemi. Jenže průměrná teplota je zde –180 °C. Jestliže tam tedy mrzne, jako když praští, nebude tam téci voda. V mrazu však nahrazuje vodu zcela jiná substance – uhlovodíková sloučenina metan. Zatímco tady na Zemi máme tekoucí vodu a horniny založené na bázi křemíku, na Titanu je místo vody metan a místo křemičitých hornin a kamenů vodní led. Opravdu, řeky, deště i bahno jsou metanové, kameny ze snímků z Titanu jsou naopak z vodního ledu, ten však má při teplotě –180 stupňů Celsia pevnost oceli!
Na obrázcích jsou komplexy kanálů, koryt a brázd způsobených tokem velkého množství kapaliny, která proudí z výše položených světlých míst do nížin, regionů tmavých a rozlehlých. Z výsledků sondy je také patrné, že řeky a jezera v okolí dosednutí sondy jsou v tuto chvíli vyschlé, avšak je zřejmé, že to nebude dávno, co naposledy v této oblasti pršelo. Jenže rozdílné chemické složení a tlak na povrchu ukazuje na skutečnost, že dešťové kapky jsou běžně velikosti lidské pěsti. Smog je zase utvořen nikoliv prachem, ale deriváty jiných uhlovodíků, které vytvářejí v atmosféře jak mraky, tak právě tuto hustou, ale opravdu hustou mlhu. Když je řeč o atmosféře, stojí za to zmínit, že je 1,6krát hustší než na zemském povrchu. Nebýt nízkých teplot, vystačili bychom si na povrchu s doplňkovým kyslíkovým přístrojem. Atmosféra je totiž navíc složena především z dusíku, podobně jako na Zemi. Při zmíněném tlaku bychom si tedy s dobrou tepelnou izolací připadali jako potápěči na dně plaveckého bazénu.
Titan se dočkal prvního lidského vyslance a je možné, že vzhledem k výsledkům to nebude naposledy.

Saturn
Hmotnost 5,68 x 1026 kg
Průměr 120 536 km (rovníkový)
Hustota 710 kg . m–3
Povrchová teplota (svrchní oblačná vrstva) –150 °C
Doba otočení kolem osy 10 hodin 32 minut
Jedná se v pořadí o šestou planetu od Slunce a svým průměrem druhou největší planetu naší sluneční soustavy. Saturn představoval v římské mytologii boha zemědělství, v řecké mytologii je spojován s jedním s titánů Kronem (Chronos). Slavný Galileo Galilei pozoroval Saturn poprvé v roce 1610. Zkoumal mimo jiné jeho tvar, o němž se domníval, že se v čase mění. Teprve později došlo k objevu, že Saturn je obklopen prstenci. Právě ony mají na svědomí „proměnlivý“ tvar Saturnu.
Nizozemský fyzik Christiaan Huygens sepsal a v roce 1656 vydal pojednání o objevu Saturnova měsíce a o tři roky později publikoval v knize Systema Saturnium na svou dobu revoluční teorii, v níž tvrdil, že planeta je obklopena tenkým plochým prstencem, kterého se nikde nedotýká. Právě Saturnovy prstence jsou nejnápadnějším znakem, který jej odlišuje od ostatních planet v naší sluneční soustavě. Saturn má přes 30 měsíců, poslední byly objeveny sondou Cassini v roce 2004.

Titan
Hmotnost 1,35 x 1023 kg,
Průměr 5150 km
Hustota 1881 kg . m–3
Povrchová teplota –178 °C
Doba otočení kolem osy 15,95 dne
Největší měsíc Saturnu, který později získal jméno Titan, objevil Christiaan Huygens v roce 1655. „Titánské“ pojmenování má své opodstatnění, neboť jde po Ganymedu, měsíci Jupiteru, o druhý největší satelit sluneční soustavy. Titan má vlastní atmosféru, kterou tvoří zejména dusík (N2), metan (CH4). To, co vzrušuje světové astronomy a astrobiology, jsou příměsi jednoduchých uhlovodíků i organických molekul. Existuje hypotéza, že podobná atmosféra mohla panovat před miliardami let i na naší planetě, a výzkum Titanu by mohl pomoci odhalit tajemství vzniku pozemského života. Saturn je od Slunce vzdálen desetkrát více než Země. Díky tomu dopadá na Titanův povrch v porovnání se Zemí pouhé jedno procento slunečního záření. Pavel Gabzdyl nazývá Titan „odporně tajemným“. I přes poznatky ze sond Cassini, Voyager 1 a Voyager 2 zůstává Gabzdylův název krutě pravdivým. Pozemšťan si těžko dokáže představit oceán kapalného metanu či metanový déšť.
zpracoval Topí Pigula Více se dozvíte na: http://www.nineplanets.org/saturn.html; http://www.nineplanets.org/titan.html; http://www.aldebaran.cz/astrofyzika/sunsystem/saturn.html nebo www.ian.cz

Výjimečně krásná technická díla z druhé poloviny dvacátého století představují hráze hvězdice tří rakouských přehradních systémů na rozhraní Tyrolska, Korutan a Salzburgu. Nepatří sice k těm nejvyšším v Alpách, ale jsou harmonicky zasazené do okolní přírody. Mezi přehradami (skupina Zillertal, Kaprun a Fragant) zvlášť vynikají Jahresspeicher Zillergruendl a Schlegeis nad tyrolským údolím Zillertal.

Ke korunám obou přehradních hrází vedou kvalitní asfaltové cesty. Vůbec to ale neznamená, že by se nedala zdejší příroda vychutnat jinak než z okénka automobilu. Silnici mohou využít i cyklisté, i když jde o velké převýšení a přímo lahůdkou je strmé stoupání v serpentinách, které představuje velkou zátěž. Navíc cesta k nádržím vede několika tmavými tunely, takže je třeba mít na kole i světlo. Sjezd zpět je pak rychlý a dlouhý a dá pořádně zabrat brzdovým gumičkám. V zimě se sem dá vyjet na běžkách, ale pozor na led v tmavých tunelech a na laviny.
Energetický systém zillertalských přehrad je založen na principu přečerpávání. Znamená to, že při využití levné noční energie se voda čerpá z níže položených nádrží na dně údolí do Zillergruendlu a Schlegeisu. Voda je tam přiváděna devět kilometrů dlouhými tlakovými potrubími, která jsou uložena ve štolách vedoucích v tunelech horských masivů. Pro krátké vykrytí výkonu v době energetických špiček se využívá vysoký vodní sloupec mezi centrálou v Mayrhofenu a vysoce položenými přehradami. Výkon také vylepšují všechny prameny v blízkosti, které jsou podchyceny a k elektrárně je přivádí vysokotlaké potrubí.
Oblast Zillertalu je turistickým rájem v zimě i v létě. Známý ledovec Hintertuxer Gletscher umožňuje celoroční lyžování, v létě jsou vysoko položené chaty plné turistů, kteří se pomocí kletterštajgů dostanou i na ty nejnepřístupnější štíty (Olperer 3476 m). Údolí také navštěvují paraglidisté a rogalisté a vede tudy romantická parní úzkokolejka.