Začíná písmenem A, má všechno, o čem může turistická destinace snít. Přesto ji v cestopisných průvodcích ani v barevných katalozích cestovních kanceláří nenajdete. Žije si totiž vlastním životem řídícím se osobitými pravidly, mluví vlastní řečí, která nemá nic společného se žádným dalším světovým jazykem. Taková je Albánie.
Země bílých, dosud nedotčených pláží ohraničených neuvěřitelně modrým Středozemním mořem na straně jedné, a šedými siluetami drsných hor na té druhé. Země, která má mimo jiné gigantická naleziště ropy, zemního plynu i chromu. Nemluvě o zásobárnách přírodního asfaltu, o kterém se zmiňoval již Sofokles, že „jest nejlepším na vyspravování lodí“. Právě jím jsou pokryty pařížské bulváry. A přesto zůstává Albánie neuvěřitelně chudá a vládnou v ní archaické zákony krevní msty. Stovky bílých, většinou kradených mercedesů chaoticky poskakují po rozbitých cestách a jen díky hlasitým klaksonům se vyhýbají povozům taženým osly, z jejichž kozlíků se rekrutovali dnešní řidiči. Míjí se tak současnost a minulost státu, kterému se nedaří probudit se ze středověku násilně vystřídaného orwellovským novověkem, byť ho už v roce 1991 nahradila demokracie. Jenže pod slovy volnost a svoboda si každý představuje něco jiného a mnozí obyvatelé Albánie to pochopili jako možnost vzít zákon do vlastních rukou… Staré křivdy nesmějí zůstat odpuštěny, rodinná čest musí být vykoupena krví.
Takzvanou „zemí orlů“ můžete cestovat, můžete tam i pracovat pro nějakou humanitární organizaci, ale nikdy nepřekročíte svůj stín cizince. A to ani když si tam najdete blízké přátele. Existují totiž tabu, o kterých se s návštěvníky nemluví, už jen proto, že se týkají výhradně albánské společnosti. K nim patří i krevní msta. Statistiky mluví jasnou řečí a vypočítávají oběti, o kterých všichni vědí, kdo je zabil a proč, a přesto jsou oficiálně vedeny ve složce nevyřešeno. Policie se ani neptá svědků, co viděli, stejně by řekli, že si nevzpomínají. Vendetu obklopuje ticho jako vysoká, neprostupná zeď. Přitom zasahuje i do života lidí, kteří s ní často neměli nic společného. A co je nejhorší, její pravidla, vycházející z takzvaného kanunu, si dnes vysvětluje každý po svém. Jak se to komu hodí.
Jeden příklad za všechny. Cestou do města Skadar zastavili manželský pár čtyři ozbrojení muži, kteří požadovali peníze. Žena měla v kabelce pistoli a podařilo se jí dva z banditů zastřelit. Vypukla přestřelka, při níž nakonec přišla o život, její manžel to „odnesl“ jen průstřelem plic. Útočníci se pak dali na útěk. Kdo je vinen? Mí albánští přátelé se shodli na tom, že tragédii způsobila žena, která se začala bránit. Příbuzní dvou padlých banditů teď budou pronásledovat manžela zavražděné a jeho bratry tak dlouho, než ho zabijí. Jen tak očistí svoji čest. Tak to prý má být, tak je to správné.
Nezbývá než dodat pár vět, které se objevují na prvních stránkách literárních děl a jimiž končívají titulky filmů. Osoby a události popsané v reportáži, jež vyjde v zářijovém vydání Koktejlu, jsou, nebo spíš byly skutečné. Jména a místo děje byly záměrně změněny. Článek je věnován nevinným obětem, které se počítají na tisíce…
V Bangladéši si stačí kdekoli v menším městě či vesnici sednout, a místní se seběhnou k zírání na cizince. Jednou jsem je spočítal. Na ulici třicet sedm lidí sledovalo, jak piju čaj. Vypadá to jako rituál. Tak to alespoň přijde kterémukoliv bělochovi, který se podívá dál než do hlavního města či na turisty oblíbenou pláž u Cox Bazar.
Malým kulturním šokem je už samotný přílet do hlavního města země, Dháky. Byl jsem tu brzy ráno, a ačkoli jsem teoreticky věděl, že jde o město dušené smogem, ranní sluneční paprsky cezené palmovým listím žlutavý smogový nádech ještě zdůraznily. Naštěstí jsem ho brzy přestal vnímat. U letiště je mříž, která brání přístupu nemajetným Bengálcům. Za ní se tlačí dav snědých postav vykřikujících své „taxi, mister; rikša, boss“. S těmi, kteří chtějí doprovodit své blízké do letištní budovy, se pak přetahují policisté spolu s ochrankou.
Aglomerace Dháka, tzn. město a jeho okolí, má více obyvatel než celá Česká republika. Stejně jako každé hlavní město má i Dháka svou výstavní čtvrť – Gulshan Two. je plná ambasád a prestižních obchodů. Proběhnout se můžete v parku, před většinou soukromých vil a škol stojí ochranka. Jenže bezprostředně na Gulshan Two navazují slumy plné nemocí, bídy, a přitom to vypadá, že i spokojenosti. Zní to jako protimluv, ale více než osmdesát procent Bengálců žije za méně než dva americké dolary na den. Přesto jsou usměvaví, milí, smíření, že lepší to hned tak nebude. Alláh to asi tak chtěl.
Jeden ze slumů leží na okraji „gulshanského jezera“, které sice není přirozeným útvarem a pojmenování jezero si tedy nezaslouží, ale jiný název v mapách nenajdete. Díky svým českým přátelům, kteří tady v Bangladéši provádějí křesťanskou misijní činnost, jsem mohl navštívit chatrč z vlnitého plechu, ve které je umístěna škola. Právě probíhala hodina angličtiny a děti se přede mnou předváděly. Paní učitelka ukazovátkem označila „a“ a třída sborem zahulákala: „ÉJ!“ Ukazovátko se posunulo o jednu literu. „BÍ!“ Na konci hodiny nastalo „rozdávání housek“. Upřímně jsem se divil, že v zemi, kde je 83 procent muslimů a 16 procent hinduistů, místní vláda toleruje činnost křesťanů. Ve škole se sice děti učí základním hygienickým návykům a nabízí se tu různá pomoc, ale za tím vším se přece jen skrývá příslib křesťanské představy ráje. „Pán Ježíš taky začal tím, že rozdal lidem chléb. Proto jsem začal touhle pomocí,“ vysvětluje svůj přístup MUDr. Milan Moskala, který zároveň vede v Dháce Adventistickou zubní kliniku. Zároveň se svým notebookem chodí do rodin a pomocí barevného displeje a housek v igelitce přesvědčuje lidi, že důležité je nejen čištění zubů, ale i víra v Boha, který tady rozhodně není doma.
Slum na okraji gulshanského jezera nepatří mezi ty nejbídnější. Hliněné chatrče, před každou primitivní hliněná pícka. Při pohledu na vodní hladinu porostlou tokozelkou nadmutou, silně agresivní invazní rostlinou původně z Jižní Ameriky, jsem zahlédl i nafouklou mrtvolu psa. Bambusový můstek vede na jednoduchý „veřejný“ záchod, exkrementy padají a tečou rovnou do vody. Kousíček od tohoto místa vrčí čerpadlo a žene do hadice vodu, která se používá k mytí i k vaření.
„Tak tady budu pít jenom balenou vodu,“ rozhodl jsem se. Nejsem žádný cimprlich, navíc jsem pár tisícovek zaplatil za různá očkování, ale co je moc, to je moc. „Na problémy s průjmem je ještě brzo,“ říkal jsem si, když mě místní poprvé pozvali na čaj. Později jsem odmítat přestal, a důsledky se bohužel skutečně dostavily.
NEBEZPEČNĚ PITNÁ VODA
BBC udává, že dvacet milionů lidí v Bangladéši a sousedním indickém státě Západní Bengálsko pije pravidelně jedovatou vodu. Studny s kontaminovanou vodou jsou označené. Tedy alespoň to tak uvádějí tištěné průvodce. Já ale viděl v celém Bangladéši pouze jediný informační plakát, přesněji názornou kresbu, protože jen třicet pět procent lidí je tu gramotných.
Plakátek je sice fajn, ale pro desítky milionů žíznivých Bengálců má stejný význam jako pro silného kuřáka varování ministerstva zdravotnictví před rakovinou. Poučení Bangladéšané, kterých není mnoho, si mohou vybrat buď bakteriálně kontaminovanou povrchovou vodu a riskovat některé z těžkých střevních onemocnění, nebo použít některou z hloubkových studní, kde je zase naprosto běžným jevem arzen. Takže mezinárodní, desetiletí trvající osvětová kampaň nepřinesla záchranu, ale nesnadnou volbu. Avšak většina místních zemědělců nic neřeší, protože pít a vařit se musí bez ohledu na to, jestli voda pochází z povrchového zdroje, nebo hluboké studny. Arzen se do vody dostává ze sedimentů řek proudících z Himálaje, jde o ryze přírodní znečištění.
ČAJOVNÍKOVÝ SEVEROVÝCHOD
Bývalá britská koloniální správa zanechala v Bangladéši mnoho stop. Nejpopulárnějším sportem v zemi zůstal kriket a ve vlastnictví britských společností je dosud mnoho čajovníkových plantáží. Britové by byli hloupí, kdyby své „čajové impérium“, které se mimo jiné rozkládá i v nedalekém indickém státě Ásám, neprotáhli z Indie i do příhodných částí Bangladéše. Celková plocha čajovníkových plantáží tu čítá přes milion hektarů. Krajina kolem městečka Srimangal, kde už začínal být patrný vliv sousední Indie, je zvlněná kopci, které jsou v této části země spíše výjimkou. Dostat se hlouběji do zdejších čajovníkových plantáží už chtělo průvodce. Ten můj mě stál deset dolarů na den a kromě toho, že měl na starosti usmlouvat vstupy na co nejnižší částku, ještě zařídil kolo. Kvalitou i váhou mi připomnělo značku Ukrajina, na které jsem jezdil v dětství. Fotobrašna, stativ a batůžek s vodou mě mlátily do zad, zatímco můj průvodce Sanktus s lehkým batůžkem bez problémů popojížděl krajinou. Stejně samozřejmě projel také branou místního ředitelství mezinárodní čajové firmy James Finlay Company, produkující celosvětově padesát pět milionů kilogramů čaje ročně, a ani mě to nijak neznepokojilo. Jakmile jsem ovšem vytáhl stativ a začal s focením, což samozřejmě zabíralo nějaký čas, Sanktus viditelně znervózněl. Všiml si nás totiž jeden z úředníků s nazrzavo obarvenou kšticí, a i když nás přímo nevyhodil (přece jen jsem byl bílý, což má určitý vliv), jasně doporučil, že příště se máme dovolit, než mu vjedeme do zahrad. Zjistil jsem ale, že Sanktus se před vjezdem na pozemek přece jen někoho ptal – prvního strážného na bráně, na kterého narazil. Ten evidentně nechtěl řešit nic složitého, a jen znuděně kývnul.
Ukázalo se to jako dobrý postup, přesně tak jsme se totiž dostali třeba i mezi kouzelně barevné sběračky čaje. Ničeho si nevšímaly a shrbeně si vydělávaly svých pár taka denní mzdy. Bez jakékoliv mechanizace samozřejmě…
Zahrady tmavě zelených čajových keříků, které své latinské pojmenování dostaly podle moravského jezuity Jiřího Kamela (čajovník se v latině jmenuje Camellia sinensis), se střídaly s citrusovými a banánovými plantážemi a všude se hrbily mladé, tak dvanáctileté až patnáctileté dívenky se srpy v rukou. Sanktus mi pomohl s překladem do bengálštiny.
„Za kolik děláte?“
„Máme sedmnáct taka za den.“ Jeden dolar je šedesát taka, ale za deset taka se dá docela slušně najíst v lidových jídelnách. Tedy pokud vystačíte s rýží a pálivou žlutou omáčkou, kde hlavní složku tvoří kari a paprika.
„Hey, boy!“ křiknul jsem na klučinu, který mě uprostřed plantáží míjel. Nesl na hlavě košík a já myslel, že je plný čajových lístků. Mýlka. Byl plný kravinců, které nesl na usušení. Sušící se kravská lejna naplácaná na rákosovém nebo bambusovém stvolu byla k vidění poměrně běžně. Když uschla a stvol se vytáhl, byla k dispozici dutá trubka, která se používala k topení. Vyndal jsem fotoaparát a zmáčkl spoušť.
„Proč fotíš tohle, a ne něco hezkého?!“ pustil se do mě dost agresivně jeden muž, Abdul Hasan Paik. Myslel jsem, že je místní, ale jak jsem později pochopil, byl úředníkem z berňáku. „A jak to, že neumíš pořádně anglicky, když jsi z Anglie?“
Anglicky jsme uměli zhruba stejně špatně a oba jsme to doháněli zvyšující se silou hlasu. Jenže na jeho straně začal pomalu růst dav a mně pak dalo hodně práce všechny přesvědčit, že nejsem zlý anglický novinář prahnoucí po záběrech, které by diskriminovaly jejich milovanou zemi. Nakonec mi pomohla hezky nahlas vyřčená jadrná česká věta.
ZEMĚ Z HLÍNY ZROZENÁ
Stejně jako Bůh stvořil Adama z hlíny, tak příroda stvořila z bahna Bangladéš. Většinu země tvoří naplavené sedimenty říčních systémů a pravidelné povodně tento trend neustále posilují. Proto bylo těžké splnit přání úřednice z naší pojišťovny, která po mně chtěla „kamínek, protože v Bangladéši nikdo z jejích klientů dosud nebyl“. Kamenů je tu totiž velký nedostatek. Protože se ale stavět musí, tak jsou snad u každé vesnice a podél cest vidět komíny cihelen. Okolo nich dělníci tlačí hlínu do cihlových forem, po ztvrdnutí ji vyklopí, nechají doschnout a vypálí. Z cihel je tu všechno, dokonce i cesty, jejichž cihlový povrch se jen přelije asfaltem.
Stejně častí jako cihelny jsou rozbíječi cihel. Na hromadě nových cihel sedí muži, ženy i děti s kladívky a roztloukají cihly na menší kamínky, které pak slouží jako štěrk. Někteří mají z gumy udělané „rukavice“, ale většina z nich to dělá bez jakékoliv ochrany.
JAK CHYTIT KOBRU
„Jau!“ vykřikl jsem a přidal nepublikovatelné slovo, když mě za nohu chytilo cosi tenkého, plazivého a ostrého. Je to úplně stejný pocit, jako když se vám kolem holého kotníku omotá český ostružiník právě ve chvíli, kdy máte nakročeno k dalšímu kroku. Objevilo se pár šrámů a trocha krve.
„Chytil ses jako kobra,“ smál se mi Sunil, který mě doprovázel.
„Jako kobra? Jak se chytá kobra?“
Princip, který mi vysvětlil, byl poměrně jednoduchý: „Výhonky ostnité palmy, kterou Bengálci nazývají bat, mají ostré, pevné, dozadu obrácené trny. Jeden konec výhonku nacpeš do myši, druhý držíš v ruce. Tenkým bambusem pak zasuneš hlodavce do nory kobry. Ta myš „uloví“ a začne ji požírat. Liána se zasekne kobře do krku a pak jen stačí vytáhnout hada ven. Lovec ho zabije tak, že mu klackem přerazí páteř.“
V Bangladéši žije hned několik druhů kober. Avšak najít zde původní přírodu není vůbec jednoduché. Lidí je tu příliš mnoho, a tak je každý vhodný kus pole přeměněn na rýžoviště a lesy se změnily v banánové, citrusové či mangové.
Národní park Bhawal jsem tak prošel, aniž jsem si ho všimnul – viděl jsem kolem sebe jen plantáže a uměle vysázené lesíky okolo vesnic. Národní park Lawachara asi pět kilometrů od Srimangalu je na tom o něco lépe. Je součástí rozsáhlejší rezervace poloopadavého deštného pralesa a místy přechází v poměrně neprostupný prales. Přesto lze jen těžko mluvit o nedotčené panenské přírodě. Vede skrze něj železnice z Dháky do Sylhetu a asfaltová cesta. Celkem jde o 1531 hektarů na bangladéšské poměry přece jen dost zachovalé přírody. I když je tu zákonem zakázáno kácet stromy, poškozovat kůru a lovit, je v parku několik vesnic, závislých samozřejmě na dřevu. Dělníci si uvnitř parku kopou sondy na zemní plyn, jeden z možných budoucích „zisků“ oblasti. Při případných těžbách by ale byly části parku naprosto zničeny. Zároveň tady rostou komerčně zajímavé stromy, jako týk či některé druhy rodu Dipterocarpus.
V rámci botanického průzkumu tady bylo zaznamenáno 107 druhů rostlin, z nichž čtyřicet slouží gibonům a langurům coby potrava. Prales působí velmi exoticky a jen školené oko zkušeného tropického botanika nebo knihomola (můj případ) zjistí, že některé druhy rostlin tady nejsou původní. Že bych ovšem poznal jediný původní druh zdejšího bambusu Bambusa tulda, tak to ne, i když anglický název Bengal bamboo jasně říká, kdo je tady doma.
S povolením ke vstupu to bylo stejné jako s čajovníkovými plantážemi. Sanktus projel kolem cedule oznamující, že nepovolaní mají vstup jen na povolení, a já ho následoval. On je přece průvodce! Najednou se lesem rozlehlo hulákání skupiny gibonů huloků a dělníci, kteří navrtávali plynovou sondu, okamžitě nechali práce a překvapili mě tím, že tentokrát necivěli na mě, ale na gibony. Evidentně i pro ně byli vzácností, protože tato zvířata šedesát procent svého času prospí ve větvích.
S POLICISTOU V PATÁCH
„Bangladéš je muslimskou zemí s politicky velmi aktivním obyvatelstvem. Protestní stávky tu nejsou žádnou výjimkou, ani to, že někdy končí násilnostmi. Cizincům se doporučuje vyhýbat se veřejným shromážděním, patřičně se obléknout, nekonzumovat veřejně alkohol.“ Mohlo mě napadnout, že politicky aktivní občan bude mít povinnost hlásit podezřelého bělocha policii. Navíc jsem se choval naprosto nestandardně. Jedl jsem s místními, spal v nejlevnějších hotýlcích za dva dolary na noc a chodil sám a po vesnicích. Přesně to, co bílí nedělají.
„Dolar a půl až dva dolary za noc? To tady něco takového je? Vždyť bílí tady spí v hotelích, kde noc stojí od čtyřiceti dolarů výš,“ divila se upřímně Eva Moskalová, zdravotní sestra a, jak jsem vypozoroval, manažerka Adventistické zubní kliniky. Přiznávám, musel jsem být místním neuvěřitelně podezřelý. Nápadný jsem byl už jen svou výškou, byl jsem o víc jak polovinu hlavy vyšší než většina Bengálců. Ani vzezřením jsem nemohl zapřít, že nejsem místní. Kdo má neustále v patách houf zvědavých Bengálců, hned tak se neschová.
Krátká ranní procházka podél řeky a čaj v některém z místních „bufetů“ by nemusel být špatný začátek dne, řekl jsem si jednoho rána v městečku Bagerhat. V domnění, že nebudu venku déle než hodinku, jsem si vzal jen pas a peníze a vyrazil. Netrvalo to ani deset minut, než se za mnou ozvalo klasické „Hello, mister“. Slovo dalo slovo a nakonec se ranní procházka změnila za doprovodu Sheika Abula Hashemana a Ibnoua Mejanema na výlet do asi dvacet kilometrů vzdálené vesnice. Působili a vystupovali jako byznysmeni na kontrole svého „panství“.
„Tihle lidé pro mě chytají ryby a korýše, které pak prodají na trhu. Tady mám rybníky a lidé z vesnice pro mě pracují,“ říkal vždy některý z nich.
Všichni vesničané nás uctivě zdravili, přesto že naprostou většinu z nich tvořili hinduisté, a mí průvodci očividně věřili v Alláha. Večer jsem pak byl atrakcí pro mnoho jejich známých. Teprve později jsem se dozvěděl, že aktivně vystupují v opoziční politice. No a další den se konala celobangladéšská stávka řidičů autobusů, vyvolaná právě opoziční stranou. A bylo to. Tenhle kontakt zřejmě zapříčinil, že jsem začal zajímat tajnou policii.
„Jsem novinář a chtěl bych s vámi mluvit. Můžete mi dát kopii pasu?“ oslovil mě jakýsi muž. Protože mě mí hostitelé před lidmi, kteří se vydávají za novináře, varovali, odmítl jsem: „Ne, nezlobte se, ale já se s tiskem nebavím. Navíc jsem unavený, omlouvám se, ale nic z toho nebude.“
„Novinář“ vyšel přede dveře, někam zatelefonoval, a do deseti minut jsem měl v pokoji inspektora bangladéšské kriminálky. Nakonec kopii zadní strany pasu dostal. Na „novináře“ jsem pak narazil ještě několikrát, ale na jeho otázky, kdo je větší terorista, jestli Bush, nebo Husajn, už jsem měl připravenou standardní odpověď: „Nevím, jsem učitel zeměpisu a politika mě nezajímá. Ale vaše příroda je super.“ Naučil jsem se několik jmen nejběžnějších ptáků v bengálštině a to pomáhalo. Stačilo ukázat na nejbližšího loskutáka, který je tam skutečně hojný, a říct „shalik“. Fungovalo to podobně, jako by turista z Bangladéše nevěděl, jaké u nás máme zřízení a kdo stojí v čele země, ale uměl česky pojmenovat kosa a vrabce a tvrdil, že je učitel přírodopisu. Prostě jednoduchá, ale účinná finta. Většinou se všichni zatvářili potěšeně a přestali se ptát na „nebezpečné“ věci s politickým kontextem.
Jen jednou mi to nedalo a zeptal jsem se ho: „Je pravda, že kdyby Američané zrušili vízovou povinnost a otevřeli Bengálcům hranice, do dvou dnů by nebyla v Bangladéši ani noha?“ Hasan Paik, který mě zrovna na ulici zpovídal a ještě před minutou tvrdil, jak je Amerika zlá, smutně přikývl a přiznal, že by okamžitě odjel i on.
„Hledala vás tady tajná policie,“ informoval mě po mém návratu do Dháky dr. Moskala. O hodinu později stál na rozcestí před domem chlapík s červenou Hondou Hero, s červenou přilbou a modrou košilí. Asi dvacet čtyři hodin jsem se schovával a pak jsem se rozhodl, že to nemá cenu, a šel se projít. Můj „anděl strážný“ skutečně popojížděl za mnou, a jakmile jsem šel někam, kam se s motorkou nevešel, počkal na mě, až se zase objevím. Nebo policisté zavolali k Moskalům, kde zrovna jsem a kdy se vrátím. Když se pak po dvou dnech dozvěděli, že jsem odletěl, myslím, že jsme si všichni oddechli.
Vzhledem k tomu, že valná většina Bangladéšanů žije pod 2 USD na den, není jejich strava nijak pestrá. Tedy z pohledu nezkušeného Středoevropana, který nedokáže ocenit skutečnost, že si může vybrat z mnoha odrůd rýže v barvách od bělostné přes béžovou až po hnědavou barvu nerafinovaného cukru. Nejčastější jídlo je „rýže s něčím“ a nejčastější barva je žlutá, díky všudypřítomnému kari. Převládající chuť je pálivá, protože pepř, papričky a mnoho druhů různě ostrého koření je nedílnou součástí zdejšího jídelníčku. Nejjednodušší jídlo, které mi v Bangladéši bylo nabídnuto, byl čerstvý nastrouhaný kokos smíchaný s uvařenou rýží (tedy výjimečně bílo-bílá kombinace) společně se sklenkou kokosového „mléka“, které s mlékem nemá společnou ani barvu, ani původ. Uvedený recept je přizpůsoben evropským možnostem, protože mnohé z druhů koření se na našem trhu nevyskytují, ale zároveň vychází z toho, co jsem skutečně v Bangladéši viděl a jedl.
Suroviny:
krky, křídla a drůbky ze 2 kuřat
1 salátová okurka, 1 lilek
rýže
5 ks arabského (libanonského) chleba
5 pálivých papriček
kari, červená paprika, sůl
černý pepř, mletý zázvor
Postup:
Křídla a krky omyjte a nahrubo
nasekejte sekáčkem na kusy o velikosti
několika centimetrů. Pomiňte fakt, že kuřecí
kosti při tomto zpracování mají ostré štěpiny. Strávník se poraní jednou (vím, o čem mluvím), a pak už si dá pozor. Kousky vařte spolu s drůbky do měkka a během vaření přidejte koření podle chuti. Bengálská jídla se vyznačují silným podílem kari, papriček a pepře. V samotném závěru zahustěte trochou pšeničné mou ky. Výsledek by měl být řidší (vodnatější), než jsou naše omáčky. Osolená rýže se uvaří samostatně a podává se na zvláštním talířku. Omáčka s kousky kuřete se servíruje v samostatné misce, strávník si ji sám naleje do rýže a rukou promíchá. Jí se buď rukama (pravou, neboť levá se používá na toaletu), nebo pomocí arabského chleba. Utrhne se kousek „plackovitého“ chleba, sousto se jím nabere a vše se strčí do úst.
Arabský chléb, připomínající placku, je jednodušší koupit už hotový, ale pro ty, kteří si jej chtějí upéct, je následující recept.
Suroviny:
500 g pšeničné mouky
15 g droždí
voda, sůl, cukr
Postup:
Z droždí a několika lžic vody připravíme kvásek.
Zaděláme mouku, kterou spolu se solí, trochou
práškového cukru, kvásku a pomocí teplé vody
propracujeme na tužší těsto. To se nechá kynout
asi 2 hodiny. Poté se těsto rozdělí na menší bochánky.
Každý z nich se rozválí na placky zhruba 0,5 cm silné (Arabové mají grif podobný, jako
když se „táhne“ pizza). Peče se na zvláštních polokulovitých píckách, ale nám nezbude než péci v předehřáté troubě.
Bangladéš
– Asijský stát mezi Indií (délka hranice 4053 km) a Myanmou (délka hranice 193 km) má rozlohu 147 570 km2. Z toho na vodní plochy připadá 10 090 km2.
– Oficiální název státu je Bangladéšská lidová republika. Většinu Bangladéše tvoří náplavová (aluviální) planina, pokrytá sedimenty velkých řek. Nejvyšší vrchol je Keokradong s výškou 1230 m n. m.
– Bangladéš patří s populací 138 900 600 lidí mezi nejzalidněnější země světa. Je pouze dvojnásobně větší než Česká republika, ale má víc než čtrnáctinásobný počet obyvatel. Zatím co v roce 2002 byla hustota zalidnění 904 lidí na kilometr čtvereční, o 2 roky později už to bylo 941,3.
– Rychle rostoucí populace má vliv na destrukci přírodního prostředí.
– Hlavní město Dháka má o 2 miliony víc obyvatel než celá ČR.
– Etnické složení obyvatelstva tvoří z 97,7 procenta Bengálci, 1,3 procenta jsou urdsky mluvící přesídlenci ze severní Indie, označovaní obecně jako Bihárci. Další národnostní menšinu tvoří příslušníci původního kmenového obyvatelstva (asi půl milionu).
– Nejčastějším náboženstvím je islám (88 % věřících, některé zdroje uvádějí 83 %). Druhým nejrozšířenějším je hinduismus (11 %). Z ostatních náboženství jsou v Bangladéši zastoupeny jen nepatrné skupiny buddhistů (0,6 %) a křesťanů (0,3 %).
– Území Bangladéše je rozděleno do 6 krajských divizí, každá je rozčleněna na okresy (celkem 64) zahrnující 464 policejních okrsků (thanasů). Nižší administrativní jednotkou jsou střediska (celkem jich je 4500) a jednotlivé obce (68 tisíc). Nezaměstnanost dosahuje 40 %, více než polovina lidí pracuje v zemědělství.
Zdroj: Velvyslanectví České republiky v Dillí (New Delhi) Užitečné informace
– Pozor na natržené bankovky, mnozí Bengálci je považují za neplatné. Popsané či různě protržené jsou naopak naprosto běžné.
– Osvědčila se fráze ami budži na bangla – neumím bangla (bengálsky). Budete-li ji dostatečně dlouho opakovat, alespoň někteří Bengálci se přestanou vyptávat. Kladný dojem uděláte pozdravem kamunače, poděkováním donnovat a vyplatí se naučit se počítat do deseti. Většina Bengálců tyto počty zvládá v angličtině, protože je má napsané na bankovkách i mincích.
– Nejbližší české velvyslanectví je v New Delhi v Indii, nejbližší bangladéšská ambasáda je v Berlíně. Vízum stojí v Berlíně 18 eur a je nutné mít pozvání.
– Je bezpečné nezapojovat se do politických diskusí, situace je nestabilní.
– Pokud plánujete klasickou cestu s batůžkem, případně spaním pod širákem, je to vzhledem k obrovskému zalidnění takřka nemožné. Výhodné je využít nejlevnějších hotýlků (asi 1–3 dolary, 1 dolar je asi 60 taka). Některé hotely nechtějí brát cizince. Navíc často nadsazují cenu, ale vždycky jsem usmlouval cenu uvedenou v průvodci Lonely Planet.
– Naprostá převaha muslimů nad ostatním náboženstvím značně znesnadňuje koupi alkoholu.
– Na autobusovém nádraží jen stačí říci prvnímu chlapíkovi cílovou zastávku, a on vás už posadí do správného autobusu. Odjíždí se, když je autobus plný, a vystupovat se může kdekoli po cestě. Ale pro Evropana, který má alespoň tušení, že existují dopravní předpisy, se jízda stává silně adrenalinovým zážitkem.
– Smiřte se s tím, že všude vás bude někdo doprovázet. Běloch je, zejména na venkově, atrakcí srovnatelnou s příchodem němého cirkusu.
– Pokud vám v dětství zprotivili čaj s mlékem, nebude Bangladéš vaše oblíbená země. O čaj bez mléka, „red tea“, si musíte speciálně říct.
Slovensko, pravda, nepatří počtem historických staveb mezi evropské „hradní“ velmoci. Ale svojí tajuplností, rozlohou zřícenin a hlavně pestrostí legend a bájí jsou jeho hrady určitě pozoruhodné.
Důvod je jednoduchý – zatímco české a částečně i moravské hrady byly budovány pod západoevropským vlivem, Slovensko se po počátečním spojení s Čechami za časů slovenského knížete Pribiny dostalo v průběhu 11. století pod nadvládu Maďarů. K jejich státu bylo násilím připojeno jako Horní země uherská. V průběhu dalších století se však v jeho různých částech na kratší či delší dobu usídlili husitští bratříci nebo polské šlechtické rody, kteří sem pochopitelně přinášeli jak své styly opevnění, tak hlavně kulturní vlivy, které se podepsaly na podobě četných pověstí, legend a bájí o strašidlech. Dovršením tohoto kulturního spletence byly války s Turky a četné nájezdy Tatarů.
Pěkně se to ukáže, pokud si na papír vedle sebe napíšeme seznam hradních duchů a strašidel vyskytujících se v Čechách a na Moravě a vedle nich jejich „kolegy“ na slovenských hradech. Například bílá paní, u nás bezkonkurenčně nejčastější hradní a zámecké strašidlo, vyskytující se na sto osmi místech, je na Slovensku prakticky neznámým a jen řídkým zjevením. Naproti tomu tu zase není problém narazit na šarkany (tedy draky a saně), kteří jsou v Čechách na listině vyhynulých zvířat.
Pravda, existují i jakási „globální strašidla“ – například běsi, čerti nebo čarodějnice. Vystupují v legendách většinou jako sabotéři budovatelského úsilí hradních stavitelů (například ve Staré Ľubovni nebo u nás na Švihově, Pajreku a na dalších místech). Dalším strašidlem (dokonce jedním z nejhorších), které se vyskystuje na Slovensku, ale domov má hlavně v Rusku a na Balkáně, je upír.
Opakem negativních přízraků jsou svatá zemská vojska, která, ukryta hluboko v podzemí některé bájemi opředené hory, čekají na svůj čas. Podobná pověst jako o českých blanických rytířích se totiž váže ke slovenskému vrchu a hradu Sitno. Je zajímavé, že tyto legendy o podzemních národních spasitelích jsou původem keltské.
Čachtický hrad, hrůza a zmar
Zvláštní je, že snad za nejhorší zrůdu na Slovensku nelze považovat nadpřirozenou bytost, ale historickou postavu – nechvalně proslulou hraběnku Alžbětu Báthoriovou – krvavou čachtickou paní.
Čachtický hrad patří mezi nejstarší na Slovensku. Byl vystavěn na konci úzkého vápencového hřebene, plného vzácných květin, na žádost krále Bély IV. šlechticem Kazimírem v letech 1263–1276. Ještě předtím zde však stálo slovanské hradiště, od kterého hradu i přes staletí uherské poroby zůstalo původní jméno: Cechta. Prakticky ihned po jeho dostavění se staly Čachtice cílem obléhání českého vojska železného a zlatého krále Přemysla Otakara II. Hrad sice tehdy odolal, ale jen za cenu strašlivé devastace. Později se ho zmocnil nekorunovaný slovenský král Matouš Čák Trenčínský. Za nechvalně proslulého uherského krále Zikmunda hrad připadl jeho věrnému polskému šlechtici Ctiborovi ze Ctibořic a v roce 1468 se osudy hradu znovu protnuly s osudy Čechů, když zde byl králem Matyášem Korvínem vězněn a později i se svými sto osmdesáti bratry při hromadné popravě oběšen husitský hejtman Jan Švehla. Nejkrutější doba Čachtického hradu však měla teprve přijít – od roku 1567 hrad patřil významnému a krutému válečníkovi Františku Nadášdymu, který se ve Vranově 8. května 1575 oženil s patnáctiletou neteří polského krále, krásnou Alžbětou Báthoriovou. Tento rod byl však po staletí zatížen psychickými poruchami, což se projevovalo sklony k násilnostem a zvrhlosti.
Podle pověsti, která se mnohokrát stala literární předlohou a láká i filmaře, vytrhla jednou služka při česání stárnoucí hraběnce několik vlasů. Ta ji v návalu zlosti bila tak, že jí několik kapek krve dívky dopadlo na tvář. Alžbětě se zdálo, že její pokožka pod dívčinou krví omládla. K jaké šílené teorii ji to dovedlo, je obecně známo. Začala se koupat v krvi mladých dívek. K omlazení jí to nepomohlo, ve skutečnosti byla stižena nebezpečným šílenstvím, projevujícím se v sadistickém mučení a vraždění mladých žen, které prováděla od svých 35 let. Podle některých pramenů byla dokonce kanibalem a své oběti částečně pojídala.
Když o dvacet let později přišly na rakouský dvůr první zmínky o její krutosti, začalo vyšetřování. To ukázalo, že Alžběta zabila nejméně 650 žen! Hraběnčini pomocníci byli odsouzeni a popraveni, ale hraběnka byla jenom zamčena na svém krví prosáklém hradě a zde 22. srpna 1614 zemřela.
Vražedkyně však neměla klid ani po smrti. Její tělo bylo totiž podle záznamů pohřbeno v kostele ve vesnici pod hradem, ale když na sklonku Masarykova Československa v roce 1938 proběhla oficiální soudní exhumace, rakev ani tělo čachtické paní se nenašly! Podle pověsti, která je v okolí hradu dodnes velmi živá, totiž mrtvolu z kostela ukradl hrnčířský tovaryš a snoubenec jedné z ubohých obětí Martin Šimonovič a tělo odnesl v noci v pytli a hodil do propasti jedné z mnoha hlubokých jeskyň kolem hradu. Na okamžik se mu při tom prý i zdálo, že slyší zlověstný smích samotného ďábla. Legenda dále tvrdí, že pak byl v noci kolem Čachtic mnohokrát viděn černý přízrak, který prosil hrůzou zcepenělé pocestné, aby z kostelní krypty vzali cínovou rakev, vyndali z ní kosti ženy, kterou do ní tovaryš namísto hraběnky uložil, zakopali je v nějakém cizím hrobě a prázdnou rakev hodili do jeskynní propasti. Zdá se, že někdo prosbu vyslyšel, protože od určité chvíle dal přízrak čachtické paní vesničanům pokoj.
Když jsem se vyškrábal na hradní plošinu za zdmi hradního paláce, kde Alžběta Báthoriová mučila a podřezávala své nebohé oběti a kde byla v dosud částečně zachovalé hradní kapli souzena, vypadala obloha stylově černě a nastalo dusné předbouřkové ticho. Využil jsem posledních paprsků slunce a palác, zničený po dobytí hradu Rákócziho vojsky v roce 1708, jsem vyfotografoval. Když jsem si pak druhý den v malém penzionu pod Lietavským hradem pustil televizi, strnul jsem. Podle hlasatelky postihla oblast kolem Čachtického hradu z těchto mračen největší potopa za posledních třicet let a jen zázrakem nikdo nezahynul. Napadlo mě, jestli stigma krvavé čachtické paní neleží na tomto jinak malebném kraji ještě i dnes.
Plavec jako slovenská Trója
Vysoko nad krajinou Záhoří se na skalních útesech Malých Karpat pyšně tyčí zbytky Plaveckého hradu. Byl postaven před rokem 1273 jako jeden z mnoha dalších královských projektů, jak zabezpečit Horní země uherské pásmem pevností. Střežil pusté a nebezpečné pohraniční pásmo Záhoří. Žily tu jen skupiny vyzvědačů a pozorovatelů z řad Tatary podrobených národů Sikulů, Pečeněhů a Kumánů. Právě podle posledních z nich, vysokých a blonďatých válečníků, kterým místní začali říkat Plavci, dostal hrad své jméno.
Stejně jako většina ostatních kolem Váhu měl v průběhu staletí řadu majitelů. Z nich vyniká jak známý Matouš Čák, tak Zikmundův nohsled Ctibor ze Ctibořic, kterému se ve své době říkalo „celého Pováží pán“. V 16. století Plavec patřil nejbohatší rodině v Evropě, německým Fuggerovcům, a byl posílen novými hradbami a dělovými baštami podle návrhu věhlasného Albrechta Dürera. Zároveň se na Plavec nastěhovala jedna z prvních tiskáren, takže se zde v letech 1579–1582 tiskly kalendáře a bible. Ani další zesilování hradeb však hrad neuchránilo před Rákócziho muži, kteří ho obsadili na počátku 18. století. Proto byl v roce 1706 císařským vojskem dobyt a rozbořen.
Ještě předtím, konkrétně 27. 12. 1607, se ale Plavec stal dějištěm dramatu, který jako by se inspiroval Homérovým eposem Trója. Tehdejší majitel hradu Petr Bakič, původem Srb, majitel řádu zlatých ostruh, unesl na Plavec s pomocí podplaceného služebnictva a nálože střelného prachu Zuzanu Forgáčovou, manželku majitele holíčského hradu Franze Révaye. Ačkoliv spor hrozil přerůst v drobnou válku, bylo nakonec manželství nešťastné Zuzany a krutého Révaye úředně rozvedeno a lásce obou milenců už nic nestálo v cestě. Podle legendy se však hrabě Révay nehodlal s takovou veřejnou potupou smířit a objednal si pro Petra Bakiče nájemného vraha. Měl jím být Sršeň, jeho nejlepší lučištník. Aby ho k vraždě donutil, dal uvěznit jeho mladou ženu. Sršeň však úkol splnit nechtěl, neboť Révay byl ke své ženě na rozdíl od Petra Bakiče velmi krutý, proto střelil do okna Bakičovi šíp s varováním, ať se ukryje v hradu. Chtěl se pak vymluvit na to, že Bakiče nemohl zastihnout. Jenže dlouhé čekání hraběte Révaye rozzuřilo, a dal nejprve zavraždit Sršňovu ženu a pak poslal na svého soka jiného zabijáka. Kulku ale srazil nešťastný Sršeň, který se právě dozvěděl, co se stalo s jeho ženou. Ještě předtím, než zemřel, stačil ale zabijákovi prostřelit šípem hrdlo. Lučištník byl pochován poblíž hradu v dutině vykotlaného dubu. Místní od té doby říkají tomu místu nedaleko keltského oppida Pohanská Sršňův dub…
Pohádka pro šaška
Beckovský hrad se každému, kdo ho spatří poprvé, jeví jako z jiného světa. Rozlehlá, bíle zářící zřícenina tyčící se na strmé, skoro sto metrů vysoké vápencové skále vypadá opravdu jako z pohádky. Bohužel, historie tohoto místa tak pěkná není. Hrad založil už na přelomu 12. a 13. století uherský král jako pohraniční pevnost. V roce 1388 se stal sídelním hradem polského milce krále Zikmunda Ctibora ze Ctibořic, který značně rozšířil jeho opevnění a změnil ho v přepychové sídlo. Hrad tak mohl v roce 1599 úspěšně odolat tureckému obléhání. Po velkém požáru v roce 1729 však zůstal neobydlený, dnes je národní kulturní památkou. Pod hradem se rozkládá i starý židovský hřbitov a malé muzeum s obří maketou Beckova v čase jeho největší slávy.
Jedna z mála nekrvavých pověstí vztahujících se k Beckovu je o jeho založení. Podle ní hrad vznikl na přání Becka, oblíbeného šaška pana Ctibora. Ten byl velmi spokojen s jeho výřečností a humorem a rozhodl se splnit šaškovi jedno přání, i kdyby to mělo být cokoliv. Becko si přál, aby mu pan Ctibor nechal na místě, které nedávno objevili při lovu jelenů, postavit pevný hrad. Ten nejen souhlasil, ale dokonce hrad po svém šaškovi pojmenoval. Protože se mu ale hrad na vysoké skále velmi zalíbil, odkoupil ho od Becka za tolik zlata, kolik šašek sám vážil. Legenda bohužel neuvádí šaškovy tělesné proporce, takže lze jen těžko odhadovat, nakolik to byl pro šaška výhodný obchod.
Ačkoliv vzhledem ke svým dějinám hrad skutečně nepotřebuje žádné běsy a zrůdy, vypráví se v jeho okolí, že se na něj vždy za bouřlivých nocí řítí oblohou plamenný kočár vezoucí bezhlavého kostlivce. Kdo mu včas neuskočí z cesty a rychle se nepomodlí otčenáš, toho kostlivec – ve skutečnosti ďábel – vezme s sebou do pekla.
Sídlo bohyně Lady
Mohutné zříceniny Lietavského hradu patří k největším na Slovensku. Jméno dostal hrad po staroslovanské bohyni Ladě (někdy také uváděné jako Letava), která měla podle legendy v těchto místech na strmých skalách svoji svatyni. Přesné datum založení neznáme, došlo k němu ale někdy před rokem 1241, kdy byl původní hrad po porážce uherského vojska Tatary nájezdníky dobyt a vyvrácen. Na stejném místě pak brzy vyrostl zbrusu nový hrad. V polovině 14. století dostal sídlo a panství za svoje válečné úspěchy v Itálii Štefan Bebek z Plešivce, ovšem kvůli přípravě zrady krále Zikmunda byla Lietava jeho potomkům zabavena. Později, když znovu získali královskou přízeň účastí v boji proti husitům, jim Zikmund panství vrátil. Král Matyáš Korvín hrad v roce 1475 věnoval známému válečníkovi Petru Kinižimu, jehož erb se dodnes zachoval na nároží donjonu. Ten nechal na hradě vykopat i vlastní studnu s rekordní hloubkou 104 metrů! Jeho následovníci zase na Lietavě už počátkem 16. století vyráběli střelný prach.
V té době měly Uhry v jeden moment dva krále, Ferdinanda I. a Poláka Jana Zápolského. V občanské válce stáli majitelé Lietavy, Petr a Mikuláš Kostka, na straně Jana Zápolského, a proto museli dvakrát v průběhu deseti let vzdorovat obléhání. Tři sta mužů posádky a několik děl si však s útočníky vždy poradilo, a tak se o Lietavském hradě začalo říkat, že je nedobytný. Poslední pokus obsadit ho, už bez použití zbraní, skončil pro Ferdinandovy pohůnky strašlivým výpraskem. Legenda totiž vypráví, že Mikuláš Kostka nechal králova vyslance Jana Lukáče a jeho úředníky na louce před hradem strašným způsobem seřezat dřevěnými tyčemi. Výprask byl tak vydatný, že na něj Lukáč dokonce zemřel, na což reagoval Ferdinand I. okamžitým odsouzením Kostky ke ztrátě hrdla. Spor však urovnal zemský soudce František Thurzo, který si dělal zálusk na Barboru, dceru lietavského pána. Kostka mohl vládnout na svém panství až do své smrti.
Pak lietavské panství i s hradem koupil Thurzo za výhodnou částku a znovu ho opevnil a rozšířil. Podle přesných inventarizačních zápisů měl hrad tehdy skoro sto místností, čtyřicet tři děl a například v hradních sklepech bylo uskladněno přibližně dvacet tisíc litrů kvalitních vín, včetně tokajského. S takovouto podporou lietavští obránci hravě odrazili v roce 1605 útok hajduckých povstalců.
O dva roky později, 27. listopadu 1607 v 19 hodin, se stala hradní posádka svědkem výjimečného přírodního úkazu, kdy těsně nad hradem přeletěl obrovský meteorit. Po jeho dopadu se celý hrad otřásl jako při zemětřesení. Obsazení hradu kuruci na počátku 18. století bylo pro Lietavu už labutí písní, i když se její posádka vzdala císařskému vojsku bez boje. Od té doby už opuštěný hrad jen pustnul a byl postupně vykrádán bandami zlodějů.
Podle legendy se na západní straně hradních skal dodnes nalézají vyryté znaky tajného písma z dob pohanské bohyně Lady, které mají úspěšného kryptologa dovést až ke starému slovanskému pokladu.
Spišské orlí hnízdo
Spiš je největší zříceninou nejen na Slovensku, ale i ve střední Evropě. Každý, kdo ji poprvé spatří, zůstane v údivu stát. Obrovská stavba, vybudovaná na mohutné bílé skále uprostřed úrodné Spiše s vysokými horami na obzoru, tvoří skutečně nezapomenutelnou scenerii. Bezpochyby tak působila už na Kelty, z jejichž éry se v hradním muzeu zachovalo mnoho cenných exponátů.
O čtrnáct století později si tento kout Spiše vybralo jako opěrný bod husitské vojsko hejtmana Jana Jiskry z Brandýsa, protože hrad, který odolal i Tatarům, se zdál být nedobytným. Bohužel sice přežil četná obléhání i císařův rozkaz k boření hradů, ale neodolal v roce 1780 požáru a od té doby chátral.
Je zvláštní, že oheň – i když v trochu jiné podobě – hraje ústřední roli i ve většině pověstí a legend o Spišském hradě. Podle jedné z nich přelétal každý večer po obloze mezi hradem a Spišským Podhradím ohnivý bazilišek. Bájné zvíře, vyobrazované většinou jako čtyřnohý kohout s hadím ocasem a korunkou na hlavě, dokázalo pouhým pohledem nebo žárem z mordy proměnit kteréhokoliv nočního pocestného v kámen. Jeho cílem prý byla Spišská Nová Ves, která tak měla být potrestána za řádění svého bezbožného měšťanstva. Když už řádění netvora dosáhlo vrcholu, požádali mniši z arcibiskupství dole v Podhradí o pomoc Vatikán. Učená delegace, jež vzápětí přicestovala na Spiš, poradila použít zrcadlo. Pomocí lsti se podařilo baziliška přilákat během jednoho z jeho dalších letů ke studánce na úpatí Spišského hradu, a když se zvíře nahnulo, aby se napilo, zatáhl jeden z arcibiskupových dobrovolníků, schovaný v blízkém křoví, za provaz a zpod hladiny se přímo proti baziliškovi vynořilo zrcadlo. Pohled na vlastní podobu netvora zneškodnil.
Topolčianský hrad
Na posledních výběžcích pohoří Považský Inovec se už zdálky vyjímají perfektně zachovalé zbytky Topolčianského hradu. Jako na jednom z mála zde byl vybudován velký obytný donjon (opevněná obytná středověká věž – pozn. red.). Za dob krále Zikmunda byl hrad vyměněn za jiná dvě šlechtická sídla a značně rozšířen, takže za jeho hradbami mohla přezimovat i polní vojska. Toho využili bratříci a v letech 1431–1434 hrad obsadili. Když se ho chtěl zmocnit Petr Čech z Levice, poddaný krále Zikmunda, byl krvavě odražen. Nakonec husité hrad opustili až po zaplacení tučného odstupného.
V pozdějších dobách byl hrad několikrát dějištěm bojů mezi císařem a jeho nepřáteli, a to jak během četných šlechtických povstání, tak i při válkách s Turky. Přesto vydržel v obyvatelném stavu poměrně dlouho a dodnes působí mohutně, i když se zřítila část hradní obvodové stěny.
Podle pověsti se do dcery majitele Topolčianského hradu Anny zamiloval chlípný Ondřej, pán na sousedním hradě. Využil toho, že její milý Lukáš musel do války, a začal se dívce dvořit. Zároveň se postaral, aby se k ní nedostal ani jeden Lukášův dopis. Když uplynul rok od Lukášova odjezdu, dostala Anna vymyšlenou zprávu, že její milý padl. Namísto toho, aby se vdala za souseda, uzavřela se do sebe. Nakonec se utrápila k smrti. Hrabě Ondřej se ale prořekl, a tak se o jeho pletichách všichni dozvěděli. Když se z války vrátil na Topolčiany živý a zdravý Lukáš, přísahal, že se pomstí, i kdyby se měl do Ondřejova hradu dostat jako had. A skutečně – přísahou zakletý do podoby obrovského černého hada pronikne do Ondřejova hradu, a proradný šlechtic se ze strachu sám vrhne z hradeb. Od té doby se pod Považským Inovcem vypráví, že když tu někdo páchá velké zlo, dříve či později také potká „svého“ černého hada.
Vršatec – skalní pevnost
Vršatec na strmé vápencové skále patří mezi nejpůsobivější slovenské zříceniny, a to i přesto, že dnes jsou jeho zbytky většinou zakryty lesem. Výškový rozdíl mezi dolní bránou a hradní věží je skoro sto metrů! Těžko říci, kolik poddaných při budování tohoto odvážného projektu zahynulo.
Hrad, i když rozlohou nevelký, má pohnutou historii. Původně se jmenoval Lví skála a kamenné skulptury lvů, kteří byli ve středověku chápáni jako symbol síly a odvahy, byly kdysi vytesány i na hradní bránu. Podle pověsti se poslední potomek rodu Vršatských Imrich, který z hradu vládl v 16. století, dostal do tureckého zajetí, odkud ho vysvobodil jeho věrný kastelán Ondřej Buďáč. Oba byli společně zajati a uvrženi do otroctví až hluboko na Balkáně. Aby svému pánovi umožnil útěk, vlastnoručně si usekl nohu, na které měl řetěz, jímž byli oba navzájem spoutaní. Když Turci ráno našli zakrvaveného Ondřeje samotného v cele a zjistili, co se stalo, zaujala je sluhova oddanost natolik, že ho dali vyléčit, bohatě ho odměnili a darovali mu svobodu. Za svůj čin byl pak odměněn právě tímto hradem a šlechtickým erbem se zahnutou tureckou šavlí a řetězem spoutanou useknutou nohou.
Ještě v roce 1663, kdy v kraji řádilo turecké vojsko, se na Vršatci bránil samotný uherský místokrál. Vršatec se tehdy ubránil i díky svým patnácti dělům, ale také vlastní pekárně, a dokonce hradnímu pivovaru a mlýnu. Zkázu přinesly až války s Rákóczim na počátku 18. století, kdy byl hrad zničen.
K hradu patří také příběh o vynucené lásce mezi Kateřinou z Budatína a starým pánem z Vršatce Janem Jakušicem. Kateřina nakonec se sňatkem souhlasila, protože jí otec hrozil zazděním zaživa, přestože milovala mladého pána Forgáče z Tekova. Ale ten byl i tak zanedlouho nalezen na cestě pod hradem mrtvý.
Podle hradní pověsti měl ruce od krve i další Jakušic, Imrich. Jeho vinou zemřeli dva mladí lidé, kteří se do sebe zamilovali. Třetí noc po svém pohřbu se pak Imrich zjevil veliteli hradní posádky a prosil ho, aby nechal sloužit tři mše v klášteře v Pruském a zachránil tak jeho duši. Na důkaz toho, že nešlo o sen, ale o skutečné zjevení, nechal na skříni vypálený otisk ruky. Relikvii dodnes vystavují v klášteře.
Hrady nepochybně patří na Slovensku k nejnavštěvovanějším historickým památkám. Na rozdíl od Česka, kde se mánie záchrany hradů začala šířit už na konci éry socialismu (například Helfenburk se snažili zabezpečit na vlastní náklady ochránci přírody), na Slovensku se tato tendence objevila až po pádu Vladimíra Mečiara. Například Nadácia pre záchranu kultúrneho dedičstva, která se za použití původních stavebních technologií stará o záchranu královského hradu Uhrovec ve Strážovských vrchách zahájila činnost teprve koncem 90. let minulého století. Tato nadace se společně se slovenským skautingem podílela i na vzniku unikátní knihy Kamenní strážcovia, plné nádherných fotografií a hmotových rekonstrukcí prastarých hradů.
Celkem můžeme na území Slovenska nalézt podle údajů historiků kolem 150 hradů a zámků, internetový server Tourist-Chanel Slovakia jich ale uvádí jen 101. Ať už je správný celkový počet jakýkoliv, obyvatelných jich je pouze minimum. Podle Petera Horanského z Nadácie pre záchranu kultúrneho dedičstva jen čtrnáct procent. „Z celkového počtu hradov, ktoré boli na území Slovenska postavené, štyridsať štyri percent zaniklo,“ říká Horanský. „Hlavne menšie hrady a hrádky zanikli bez stopy a o ich existencii vieme len z miestnych topografických názvov, prípadne zo zvyškov ich murív pod terénom,“ tvrdí historik a dodává: „Celých štyridsať dva percent hradov sú pritom zrúcaniny.“
Slovenské hrady přitom ještě zdaleka nevydaly všechny své poklady a tajemství, odborně jich bylo prozkoumáno necelých deset procent. Právě to, že se o některých ví hodně málo, podněcuje fantazii. Přitahují i amatérské badatele a hledače pokladů, což památkám právě nesvědčí; na Slovensku je tento trend podstatně silnější než v Čechách. Například v roce 1999 se následkem destrukční činnosti těchto zlatokopů a dlouhodobých dešťů zřítila celá stěna paláce Topolčianského hradu a ten už navždy přišel o část své charakteristické siluety. V roce 1978 se zase zřítila východní stěna hlavní věže Čachtického hradu a jen souhrou šťastných náhod při tom nezahynula skupina turistů. Podobně nestálé jsou i části mnoha dalších slovenských zřícenin.
– Zhruba od konce 8. století se na Slovensku začíná v důsledku konsolidace moci, ale také s ohledem na rýsující se uherské nebezpečí budovat síť slovanských hradišť. Mnohdy tady ale jen opravili předchozí opevněné body po Germánech, nebo dokonce keltská oppida, a doplnili je o další řady valů a příkopů.
– Hradiště ještě neměla klasické celokamenné zdi, tvořila je soustava jednoduchých palisád nebo byla využívána dřevěná roštová konstrukce vyplněná hlínou a kamením. Jako ochrana před ohněm sloužily velké kameny, často jen naskládané na vnější straně.
– Po okupaci Maďary v 11. století se začínají na slovenském území budovat klasické kamenné hrady, někdy opět na místě předchozích slovanských hradišť. Nejstarší archeologicky doložitelnou kamennou součástí hradu je jádro hranolové věže Trenčianského hradu z konce 11. století.
– Novým impulzem změn se staly nájezdy Tatarů ve 13. století. Hrady v Horní zemi uherské jsou od počátku až téměř do poloviny 14. století budovány toliko jako královské. Teprve s klesajícím vlivem krále a rostoucí mocí šlechty jsou některé z těchto pevností předávány do rukou oblíbenců. Výstavba šlechtických hradů, jak ji známe u nás, tak prakticky chybí.
– Zatímco v Čechách stavební historie českých hradů končí prakticky s koncem husitských válek, kdy se na dlouhou dobu do království vrátil klid, mír a prosperita, což napomohlo také zakládání nového typu šlechtických sídel – zámků, hrady na Slovensku sloužily kvůli dozvukům husitství, Turkům, janičárům a dalším okolnostem svému původnímu účelu ještě další čtvrt tisíciletí.
– Ačkoliv byly některé hrady v polovině 17. století po skončení třicetileté války na císařův rozkaz zbořeny, aby nesloužily jako základny pro různá povstání, ještě na počátku 18. století se o ně mnohokrát bojuje mezi rakouskými vojsky a například Františkem II. Rákóczim. Teprve pak přichází na slovenské hrady definitivně čas zániku.
– Zničení Děvína a Pajštúna napoleonskými vojsky a vypálení několika zámků německými a maďarskými okupanty v letech 1944–45 bylo už jen posledním hřebíkem do rakve slovenských hradů.
– Evropským unikátem je, že mezi hradem Strečno a Starým hradem na východě a Čachtickým hradem na západě existuje sto třicet kilometrů dlouhý řetěz hradů, ve kterém až na výjimky je vždy vidět z jednoho minimálně na dva sousedy. Tato hradní soustava chránila severozápadní hranici Uherska a tvořila páteř hradního systému v Karpatech.
– Stavebně se slovenské hrady většinou liší od českých a moravských. Jsou obvykle budovány podle obecně zastaralé podunajské pevnostní školy. Hrad neměl žádnou věž a všechny stavby včetně paláce byly nižší než hradba, která tvořila jedinou obrannou linii. Postupem času se však vývoj v obou královstvích srovnal a hrady se pak stejně jako v Čechách i na Slovensku budují podle novějších architektonických zásad (hrady s obvodovou zástavbou a takzvaný francouzský kastel, který umožňoval svými četnými věžemi, částečně vysunutými před linii hradby, aktivní obranu).
Budova planetária v Teplicích v Čechách, postavená v těsné blízkosti základní školy, nevypadá nijak atraktivně. Dům s plochou střechou a jasnými prvky socialistické architektury rozhodně nenapovídá, že by šlo o stánek vzdělání a poznání. Spíše by si ho člověk spletl se samoobsluhou.
„Hvězdárna byla kdysi postavena v akci Z, tedy dobrovolníky a podle jednoduchých plánů. Lidé se do severních Čech stěhovali z celého bývalého Československa, aby tu vydělávali v dolech nebo jinak, a o vědu většinou zvlášť nestáli,“ vysvětluje typizovaný vzhled budovy Vlastimil Buchtele, ředitel hvězdárny a planetária. Na jižní Moravě bylo například planetárium budováno ve spolupráci s renomovanými architekty, kteří byli zároveň členy astronomické společnosti. V noci v Brně dokonce potají překolíkovávali zaměřenou stavbu, aby byla o něco větší.
Přesto ale stojí za to zajít dovnitř, počkat, až zhasnou světla, a zatajit dech nad množstvím hvězd, které se náhle objeví nad hlavou. Iluze je dokonalá, chybí už jen mírný větřík a vůně květin, a člověk by si připadal jako někde uprostřed letní noci s oblohou neuvěřitelně blízko.
Za tuhle iluzi přitom vděčíme náhodě. Legenda praví, že před sto padesáti lety si „dělník u Zeissů“ hrál se sítkem nad zapálenou svíčkou a sledoval prosvítající tečky promítnuté na strop. Připomínaly mu hvězdnou oblohu. Z „hvězdiček“ promítnutých na cihlový strop nakonec vznikl přístroj, který slouží k pochopení vesmírných zákonitostí dodneška.
Zeiss Kleine Planetaria – jak zní obchodní název – se důvěrně nazývá činka, protože ji připomíná. Tvar je dán dvěma koulemi, které při promítání simulují podle potřeby jižní a severní polokouli. Dnes je v tomto přístroji plynule regulovatelné světlo a dírky nahradily malinkaté diapozitivy. Přístroj váží sto padesát kilogramů, takže i tím připomíná kulturistické náčiní. „ZKP2 stál rovných 972 000 korun a kopule dalších 370 000 korun. To byly na tehdejší dobu více než slušné peníze,“ konstatuje Vlastimil Buchtele při pohledu do dodacích listů.
Aby byla iluze hvězdné oblohy dokonalá, promítá třicet dva projektorů až pět tisíc hvězd na strop kopule o projekční ploše 157 metrů čtverečních. Různé hvězdy, souhvězdí a galaxie vidí diváci stejně, jako by se dívali na skutečnou oblohu, což přístroj dokáže díky různým průměrům „dírek“. V Teplicích ještě navíc dotváří správnou iluzi promítané panorama města, podle kterého se mohou diváci zorientovat.
Jeden z přídavných projektorů dokonce ukazuje sluneční soustavu při pohledu „shora“. Právě na něm je možné demonstrovat příčinu vzniku planetárních kliček nebo pohybu Slunce po ekliptické dráze.
Do informací, které se návštěvník dozvídá, se samozřejmě doplňují i nejnovější poznatky z výzkumu vesmíru. Málokde se je dozvíte tak levně, vstupné je totiž spíše symbolické – deset korun.
Pokud vás baví geografie, pak pro vás nebude těžký rébus – následující „nesrozumitelná“ změť čísel: l = 13°51’15,8” E; j = 50°38’44,4” N;
h = 267 m n. m. Jde o mezinárodně zakódovanou zeměpisnou polohu teplického planetária.
Máte digitální fotoaparát a nudíte se doma nebo na dovolené? Pak zkuste makrosnímky. Pohozený list ze stromu, barevný kamínek, drobný kvítek nebo brouka často mineme, protože jsou pro lidské oko malí a nebo splývají se spoustou podobných. Na zvětšené fotografii na stěně bytu přitom působí velmi dekorativně, z takového snímku si můžete udělat zajímavou tapetu na obrazovku počítače a podobně.
Díky digitálům a miniaturizaci odpadly složitosti, jaké doprovázely tento způsob zachycování skutečnosti klasickými fotoaparáty, tedy nastavování různých předsádek, mezikroužků nebo inverzních kroužků. Režimem makro je dnes vybaven v podstatě každý běžný digitál a o oblibě makrosnímků svědčí jejich množství posílané do různých amatérských i profesionálních soutěží.
Makrofotografie se stala poměrně jednoduchou záležitostí. Slovo poměrně je namístě. Některé motivy snadno zvládne i naprostý začátečník, kdo ale lovu makrodetailů propadne, ten rychle zjistí, že má tento žánr nejen své nezaměnitelné kouzlo, ale i záludnosti. Krásně třeba vstoupil do diskuse na internetu o tom, čím fotit makrosnímky, jeden z jejích účastníků: „Mě ani tak nezajímá, co si na focení vzít, jako to, jak přinutím mouchu, aby počkala, než zaostřím!“
Co potřebujete kromě digitálu
Makrofotografie je svým způsobem cvičením trpělivosti, protože úspěch v tomto případě nezávisí na pohotovosti, jako spíše na hledání správného záběru, který si je třeba často přímo vyčekat.
1) Pokud začínáte, fotografujte zpočátku jen statické předměty. Vyběhněte do přírody a ulovte různé květy, které můžete fotografovat jak celé, tak jejich části. Květina má na rozdíl od brouků a dalších živých objektů vhodných pro makro tu výhodu, že se příliš nehýbe (nesmíte si ale vybrat větrné počasí). Teprve až si vyzkoušíte takovéto motivy, zkuste fotit brouky a jiné živočichy. Můžete nafotit listy, kůru stromů, kamínky, prostě cokoliv.
2) Květ vypadá efektně, když na něm zachytíte i broučka. Neběhejte za ním. Vyhlédněte si květ, zaostřete a vyčíhejte si moment, kdy na něj usedne. Až začnete fotit samotné brouky nebo jiná drobná zvířata, postupujte obdobně – najděte si místo, kde se často zdržují, a tam si na ně počkejte.
3) Už dopředu si vyberte expozici snímku a vyzkoušejte si v hledáčku nebo na LCD displeji, jak by vybraný motiv vypadal z různých úhlů.
4) Při fotografování květu, trávy nebo jiného neživého předmětu můžete být zcela blízko, pokud na něm ale chcete zachytit brouka, může se vyplašit. Musíte-li couvnout a použijete zoom, pak nikdy ne digitální, jen optický.
Zásada dvě – dobré světlo
U levnějších digitálů vám režim makro příliš experimentů nepovolí. Přepnete na něj a ostatní už musíte chtě nechtě nechat na samotném fotoaparátu. Větší možnosti, tedy nastavení volby citlivosti, clony a dalších parametrů, nabízejí dražší přístroje. Stále je ale přitom řeč o tomtéž – jak využít co nejlépe dané světelné podmínky.
1) Pro první pokusy si raději vyberte ideální světlo (mírně pod mraky, které ještě propouštějí část slunečních paprsků), abyste měli prokreslené detaily. V plném slunci jsou stíny příliš kontrastní, to se jděte raději opalovat. Za zamračeného počasí jděte zase raději fotografovat architekturu. Má-li být jasný den, jděte alespoň fotografovat hned zrána.
2) Můžete-li u digitálu nastavit clonu, která rozhoduje o tom, kolik světla pustíte dovnitř, pak se obecně uvádí, že je výhodnější volit spíše větší (ale ne tu největší, kterou na fotoaparátu máte).
3) Dejte pozor, abyste si při fotografování sami nestínili.
4) Někdy může zajímavý efekt přinést fotografování v protisvětle, nebo když třeba necháte sluneční paprsky prostupovat okvětními plátky. Nebezpečím je, že se mohou na krajích předmětu objevit fialové kontury. Ty můžete odstranit ve Photoshopu nebo v programu Zoner Photo Studio 7.
5) Pokud nejsou světelné podmínky ideální, můžete si i přisvítit, ale v žádném případě ne běžným vestavěným bleskem, raději nějakým externím zdrojem. Chcete-li blesk, kupte si nebo půjčte speciální na makrosnímání.
Ostrost prý nejsou žádné čáry
Výhodou digitálů je velká hloubka ostrosti, tedy velmi zjednodušeně řečeno to, jak hluboko do snímku můžeme zachycené věci ještě vidět ostře. Opět záleží na tom, co vám váš digitál dovolí – jakou ohniskovou vzdálenost vám umožní v režimu makro využít.
1) Ostřete pečlivě, pokud to váš digitál umožňuje, přepněte na bodové ostření.
2) Nepořizujte jen jeden snímek, udělejte si jich několik a pro jistotu ostřete raději při každém znovu. Nespoléhejte se na zobrazení snímku na CD displeji, zda je skutečně ostrý, uvidíte až při zvětšení v počítači.
3) Nemáte-li stativ, nechte ostření pouze na fotoaparátu. I se stativem se vyplatí při manuálním ostření pojistit si snímek ještě jedním záběrem s automatickým zaostřením.Se stativem i bez něj
Ve všech návodech k fotoaparátům i v odborných článcích a publikacích se uvádí, že makro se nejlépe fotí se stativem. Tím, že jsme se přiblížili k objektu, který fotografujeme, co nejvíce, zvětšujeme totiž nebezpečí roztřesení. Ale co s tím, když nemáme stativ na dovolené po ruce, nebo ho dokonce nemáme vůbec? Pokud jsou dobré světelné podmínky, zvládnete fotografování většinou i z ruky. Nespoléhejte jen na stabilizátor obrazu a fotoaparátu trochu pomozte.
1) Máte-li čím, fotoaparát si podepřete nebo si ho na předmět položte tak, aby se neviklal (plechovka, pařez atd.). Často fotografujeme malé předměty nízko nad zemí, v tom případě je možné opřít si ruku alespoň o koleno.
2) Nemáte-li čím si digitál podepřít, přidržte přístroj ještě i druhou rukou, nebo (je-li malý) se vyplatí podržet si loket.
3) Bez stativu nechte ostření na svém fotoaparátu, stejně máte obě ruce zaměstnané.
4) Při ostření a mačkání spouště zadržte dech a snažte se vůbec nehýbat.
Pokud byste chtěli ve fotografování makra pokračovat, alespoň malý stativ si kupte. Nejen vyloučíte problémy při focení z ruky, ale ulovíte s jeho pomocí i snímky, které byste jinak neměli. Některý hmyz nebo malé ptáky vaše bezprostřední blízkost plaší, fotoaparát, který si nastavíte a ve vhodnou chvíli pak využijete dálkové ovládání, jim ale vadit nebude.
Byla už téměř půlnoc. Na obloze ani mráček a slunce stálo nad horizontem. Ani náznak změny barvy této ohnivé koule, jak to známe ze střední Evropy. Tady prostě slunce nezapadá. Komáři vesele poletovali a z nedaleké krčmy se ozývaly hlasy finské mládeže, která si dávala pořádně do nosu. Johannus, tedy oslava letního slunovratu, se prostě zapít musí. Po dlouhé, studené a zejména tmavé zimě je v zemi za polárním kruhem konečně léto. Trvá zoufale krátce, a tak si ho všichni užívají naplno. Alkohol teče proudem, i když tu trvá prohibice a negativně ovlivňuje ceny všech „zakázaných“ nápojů. Jenže dnes se na peníze nikdo neohlíží, do Laponska přišlo léto!
Ten večer jsem si dal jen jedno pivo, abych neurazil tradice, ale i tak jsem vnesl mezi rozjařenou mládež jakousi nejistotu. Na jedno pivo se sem prostě nechodí. Buď se pije, nebo ne. Nic mezi tím. Jenže já si ráno nemohu vyspávat, jako oni. Vrátil jsem se raději do pokoje, zatáhl závěsy, ale i tak to vypadalo jako o půl druhé odpoledne. Naštěstí zvítězila únava.
Magická linie polárního kruhu, tedy pomyslná rovnoběžka se souřadnicemi 66° 33’ 07’’, láká všechny obdivovatele severu. Když jsem se sem dostal poprvé, byl jsem zklamaný, čekal jsem chlad, a místo toho jsem zažil „tropické“ léto
– teplota dosahovala více jak 28 stupňů Celsia a fotografie v bermudách, tričku a v sandálech se k povídání o dalekém severu tak nějak nehodily. Zajímavější než počasí je ale všechno, co v oblasti plárního kruhu začíná. Laponsko! Drsná krajina bez hranic s tajemným domorodým obyvatelstvem. Je velmi těžké definovat, kde začíná, kam až sahá a kde vlastně končí. Laponsko se odedávna nazývá krajinou bez hranic a Laponci byli kočovníci, kteří se neohlíželi na žádnou velmocenskou politiku a se stády sobů překračovali na cestě za pastvou klidně státní hranice a dělají to dodnes. Celé území za polárním kruhem nebylo a ani dnes není ovlivněno celními předpisy. Pohyb mezi Finskem, Švédskem či Norskem je zcela bezproblémový. Jedině Rusko je ze zcela pochopitelných důvodů mimo hru.
FINŠTÍ KOMÁŘI
Finské Laponsko se dá čistě teoreticky popsat jako území od ústí řeky Kemi až po nejsevernější končiny země. Původně šlo o území severně od zemědělsky obhospodařovávané půdy. Dnešní hranice provincie Lapin procházejí ve Finsku asi sto kilometrů jižně od polárního kruhu. Hranice etnograficky chápaného Laponska, kde tedy žijí Laponci a mluví se laponsky, prochází až 150 kilometrů nad polárním kruhem. I když je vzdálenost mezi nejjižnějšími a nejsevernějšími oblastmi relativně malá (asi pět set kilometrů), projevuje se od jihu na sever mnoho výrazných změn. Jih je stejně rovinatý jako většina Finska, ale na severu, asi po sto kilometrech od polárního kruhu začínají přibývat zaoblené pahorky, močály a rašeliniště. Lesy a vysoké stromy ubývají, krajina nabývá ráz tundry s řídkými porosty smrků. Ještě severněji pak přibývá nízkých pokroucených bříz a plazivých vrb. V národních parcích Pallas – Ounastunturin, Lemmenjoen a Urho Kekkosen se už tyčí hory vysoké okolo pěti set až osmi set metrů, odkud se dá přehlédnout zdejší divočina, protože jsou bez stromů.
Průměrná hustota zalidnění je malá, jen dva lidé na kilometr čtvereční. Podle statistik je Laponců ve Finsku sotva šest a půl tisíce a navíc většina z nich ještě v létě odchází do přímořských oblastí severozápadního Norska. Důvod mi v Ivalo objasnila postarší Laponka, prodavačka suvenýrů. „Je nás tady ve Finsku opravdu málo, i když k Finům máme jazykově nejblíže. Možná i proto se mnoho našich hlásí k finské národnosti,“ sdělila perfektní angličtinou a ještě stihla mladého muže, který stál opodál, upozornit na blížící se autobus. „Víte, je tu nový. Samozřejmě to není Laponec, ale to není problém. Podle našich oficiálních zákonů je Laponec každý, kdo se tak cítí. Tento muž je z bývalé Jugoslávie a náhodou se dostal k nám a stal se Laponcem. Ovládá několik jazyků a je šikovný obchodník. Nám naopak smysl pro obchodování chybí.“
A proč tedy Laponci odcházejí v létě jinam? „Našim sobům je lépe při moři, tady by je sežrali komáři. I stánky jako tento stavíme raději v Norsku, turistů je tam neporovnatelně více.“
NA PITNÝ REŽIM PIVO
Bylo to neuvěřitelné, jakou jsem u jezera Inari dostal žízeň. Pravda, na místní poměry bylo neskutečně teplo, a jak doporučují lékaři, je třeba vždy dodržovat pitný režim – tedy i na polárním kruhu. Zatím se mi jako cestovatelský antidehydrát osvědčilo pivo, které by se případně dalo definovat jako lehká chmelová polévka. Ale když jsem v Laponsku, musím přece zkusit to místní! Historie Lapin Kulta, tedy v překladu laponského zlata, se datuje od doby finské zlaté horečky. Propukla v druhé půli 19. století. Pivovar nejprve sídlil v tehdy nenápadném městečku Tornio na břehu Baltského moře, těsně pod polárním kruhem. Později, v roce 1930, se pivovar rozrostl o pobočku v městě Rovaniemi. Lapin Kulta je dnes největším producentem piva ve Finsku a druhým největším v celé Skandinávii. Lahodnou chuť prý pivo získává z vody, kterou pivovar čerpá z křišťálově čistých jezer.
I mě jeho kvalita příjemně překvapila. Po druhém půllitru si ke mně přisedl domorodec nelaponského původu Jari. Evidentně cítil potřebu prozradit mi jakési finské pravdy a já ho nechal. Vysvětlil mi, že původně si místní vytvořili recept jakéhosi domácího piva. Nejprve to bylo sahti vyrobené bez pšenice, s mírnou chutí jakési samohonky. Dnes se pije jen jako tradiční symbolický nápoj na svatbách či jiných slavnostech. Tam, kde sahti končilo, nastoupilo kilju. Jeho výroba je o něco lehčí, a proto si ho mnozí lidé sami připravují ještě i dnes. Nejvíc společného prý oba nápoje mají v pocitech, které následují druhý den ráno po konzumaci. A jak se kilju připravuje?
Obsahuje 10 litrů vody, nastrouhanou kůru z pomeranče, polovinu režného chleba, 50 gramů kvasnic, 1,5 kg cukru, různé druhy ovoce, případně brambory na dodání speciální chuti. To všechno je třeba umístit do nádoby s víčkem, ve kterém musí být malý otvor. Po dvou až třech týdnech je kilju připravené k pití.
„Nezní to lákavě, že?“ odhalil mé pocity Jari. „Nic si z toho nedělej, ve Finsku se dnes už pije především poměrně slušné pivo, na kilju můžeš zapomenout.“
ŠVÉDSKÉ LAPONSKO
Necelých sto kilometrů od Kiruny, jen pár kilometrů od hranic s Norskem, se nachází národní park Abisko, brána Laponska. Když se laponští kočovníci vraceli z jihu a z dálky uviděli nápadný skalní oblouk, věděli, že jsou doma. Více než sedmdesát pět kilometrů čtverečních chráněného území bylo začleněno do správy národního parku v roce 1903. Je situováno především kolem řeky Abiskoj°aka, která vytéká z menšího jezera Abiskojaure a vlévá se do nedalekého, ale dominantnějšího a výrazně většího jezera Torneträsk.
Vyrazil jsem na krátkou procházku po břehu divoké a poměrně chladné říčky za doprovodu tisíců komárů a mušek. Na život mají jen pár týdnů, a tak využívají každou příležitost si na někom smlsnout, nepomohl ani repelent ve spreji, ani krém. Abisko nenabízí vysoké kopce. Nejvyšší bod Sl°attatj°akka dosahuje sotva 1191 metrů nad mořem, ale je zase mohutný. Linie věčného sněhu a ledu tu začíná už od čtyř set metrů nad mořem, a lézt po něm se dá velmi obtížně, jen se speciální výbavou. Jedno je ale jisté – v době léta, od 12. června do 4. července, tady alespoň nebudete potřebovat lampu. V zimě je to ale o něco těžší. Od 5. prosince do 9. února zase můžete na slunce docela zapomenout. Spousta sněhu a ledu změní toto místo ve skutečnou nehostinnou divočinu. Zimní dobrodružství se doporučuje tak na začátek listopadu nebo pak až na Velikonoce.
NOČNÍ LYŽOVÁNÍ V POLEDNE
Nezamrzající přístavy severního Norska podle mne patří mezi divy přírody. Golfský proud dává o sobě vědět – od norského Bergenu až po ruský Murmansk. Přináší nejen spoustu potravy pro ryby, ale příjemně také zmírňuje arktické podnebí. Já to docenil až jednou v zimě. Koncem roku jsem letěl z Vídně do Bergenu na silvestrovskou oslavu. Ve střední Evropě bylo stabilních minus šest stupňů Celsia a spousta sněhu. Byl jsem šokován, když jsem zjistil, že o tři tisíce kilometrů severněji je o celých sedmnáct stupňů tepleji! Za dobu mého více jak dvoutýdenního pobytu ve středním Norsku neklesla rtuť teploměru pod deset stupňů Celsia.
Stejné je to i v Narviku, jednom z mála norských severních míst, kam se dá přijet vlakem. Paradox je v tom, že cestovat musíte ze Švédska. Vlakové spojení totiž zabezpečila společnost přepravující železnou rudu k nákladním lodím. Kromě jiných atkrací má město ještě jeden unikát – lyžařské vleky jsou umístěné na kopcích přímo nad centrem. Domácí si tak vychutnávají lyžování dlouhé měsíce v roce s výhledem na město a celý Rombakensfjord. V zimě tu pak můžete zažít noční lyžování při umělém osvětlení v pravé poledne.
LOFOTY A PACH SUŠENÝCH RYB
Největší norské souostroví Lofoty lidé začali osídlovat i přes nedostupnost, hornatý terén a nepřízeň počasí už odedávna. Zdejších 1227 kilometrů čtverečních má více jak šestitisíciletou historii a dnes tu žije více než třicet tisíc obyvatel. Základní obživou je tu dodnes rybolov, ale vedle něj i zemědělství. Rozmach zažil region v době Vikingů a nový přišel nyní. Ročně sem přijíždí obdivovat přírodu a ochutnat sušené ryby nebo navštívit vesničku s nejkratším jménem na světě °A zhruba dvě stě tisíc návštěvníků.
U Bjorkviku jsem odbočil na cestu E10 a automaticky ubral plyn. Nevím, proč Norové stavějí na tak frekventovaných turistických trasách úžasně úzké cesty, takže místy musíte i zastavit, když míjíte kamion nebo autobus. Možná chtějí, aby si každý vychutnal nádhernou přírodu. Jenže Lofoty jsou známé zamračeným, když ne přímo deštivým počasím. Kopce byly i tentokrát zahalené do poloviny v mracích, naštěstí ale nepršelo. Při čekání na trajekt z Melbu do Fiskeb/oll jsem v duchu rozháněl oblaka.
Rybářská osada v Nusfjordu připomínala hlukem a temperamentem spíše katalánské Costa Brava. Na parkovišti se tlačilo několik autobusů se španělskou poznávací značkou a v uličkách se mezi dřevěnicemi motaly stovky rozjařených důchodců. Raději jsem zamířil na skalnaté pobřeží k obrovským stojanům na sušení ryb a čekal, až ten nával ustoupí. Sušené ryby poměrně slušně zapáchaly, někdo jiný by řekl, že mají správnou vůni.
Název vesničky °A je skutečně nejkratší na světě a už se nedá překonat. Komičnost všemu dodává sousedství osady s názvem B/o. Takže, když jsem šel z °A do B/o…, ale nechme toho. Cesta do °A je skutečně nádherná. Ostrovy, ostrůvky a poloostrovy jsou spojené úžasnými mosty a vše korunuje podmořský tunel. Sušené ryby jsou ale cítit až do auta. Sem to ovšem tak nějak patří.
BRÁNA DO ARKTIDY
Označení brána do Arktidy nese nejsevernější univerzitní město na světě – Troms/o, kde žije téměř šedesát tisíc obyvatel. Opět tu příjemně úřaduje Golfský proud. Kromě univerzity ve městečku najdete zvláštní katedrálu, která mírně připomíná operu v Sydney, a také v něm sídlí nejsevernější prvoligové fotbalové mužstvo nejen v Norsku, ale snad na celém světě. Polárník Roald Amundsen právě tady začínal nejednu ze svých expedic. Ve městě proto najdete hned několik jeho soch, ale i polární muzeum. V jedné příručce jsem ho ovšem našel jako nejhorší turistickou atrakci celé Skandinávie, tak jsem tam raději nešel. Zůstal jsem na náměstí, kde bylo plno stánků a podávalo se jídlo snad z celého světa, včetně thajské, čínské a kdovíjaké kuchyně. Festival jižních jídel dvě stě kilometrů severně za polárním kruhem? Opravdu se svět definitivně zbláznil?
SOBI NA CESTĚ
Obloha byla zase zcela jasná a do půlnoci se klidně dalo i opalovat. Studoval jsem mapu a připravoval se na další úsek cesty – Nordkapp. Je to nejsevernější město v Evropě, kam se ještě dá dostat autem. Turistická trasa končí jen o kousek dál na menším výběžku.
Ráno bylo dál nádherně slunečné, a tak jsem nechtěl ztrácet čas. Po E69 jsem jel, co to dalo, respektive co mi dovolili sobi. Motají se tu na cestách všude a docela samozřejmě. V jednu chvíli jsem se dostal docela do středu stáda. Udržoval jsem rychlost pouhých třicet kilometrů v hodině a zvířata vedle mě klusala zhruba dalších pět kilometrů. Potom jelo proti auto a stádo se rozdělilo a zase spojilo jako by nic. Nejnebezpečnější situace ale vznikají při vjezdu do podmořského tunelu, pokud si tady nějaké stádo vyhlédne stín. Naštěstí jezdí všichni opatrně.
Nordkapp navštívil v roce 1553 anglický cestovatel Richard Chancellor a dal mu dnešní jméno. Město se stalo známým až díky králi Oskarovi II., který sem přijel se svou výpravou v roce 1873. O něco později poctil skalnatý výběžek do moře svou návštěvou i thajský princ, a tak by nikoho nemělo překvapit malé thajské muzeum uprostřed turistického komplexu. Za automatickými skleněnými dveřmi vítá návštěvníky supermarket se dvěma a půl tisíci suvenýrů a obrovská kavárna.
Raději jsem zamířil přímo na terasu, jíž dominuje notoricky známá zeměkoule, která se objevuje na každém druhém letáku o Norsku. Ale to mi vadilo nejméně ze všeho. Opřel jsem se o zeď a díval se na sever – tam někde o dva tisíce kilometrů dál je už severní pól. Bylo vidět neuvěřitelně daleko a na horizontu se daly tušit obrysy Špicberků.
BEZ CELNICE
Norsko sice není členem EU, ale díky Skandinávské unii se sem dá cestovat přes hranice, aniž byste změnu země vůbec postřehli. Proto jsem se rozhodl vrátit se po pár dnech v Norsku zpět do Finska. Nejprve jsem ale musel zpátky do norského městečka Karasjok, v originálním laponském názvu Karášjohka. I když Finsko označilo za hlavní město Laponska známé středisko Rovaniemi, Karasjok si na nic takového hrát nemusí. Centrem Laponců je i tak. Více jak osmdesát procent obyvatel se tu hlásí k laponské národnosti, která byla od středověku až do současnosti soustavně diskriminována. Ke změně došlo až v 70. letech minulého století díky výstavbě přehrady na řece Alta, při které měly být zaplaveny obrovské plochy pastvin. Laponci nechtěli něčemu takovému jen nečinně přihlížet a otevřeně se vzbouřili. Dnes má každý Laponec právo navštěvovat školu s laponštinou jako vyučovacím jazykem, protože podle zákona z roku 1988 se norský stát zavázal, že si tato etnická skupina může udržet svůj jazyk i tradiční způsob života. Nově postavený laponský parlament Sámediggi, budovu ve tvaru letního laponského obydlí, otevřel 2. listopadu 2000 norský král Harald V. a náklady na stavbu představovaly něco přes půl miliardy českých korun. Samotný parlament má třicet devět přímo volených zástupců s mandátem na čtyři roky. Momentálně má v parlamentě zastoupení sedm politických stran, nejsilnější je Národní asociace norských Laponců. Samotná pravomoc tohoto politického orgánu je poměrně slabá, má však právo veta nad jakýmkoliv rozhodnutím norského parlamentu v Oslu, které se týká území tohoto kočovného národa.
Politika mi není příliš sympatická, takže více pozornosti jsem raději věnoval obrovskému parku Sápmi, tedy jakémusi skanzenu laponské kultury, kde najdete letní, ale i do země vyhloubená zimní obydlí, ukázky řemeslné výroby, sobí farmu a dnes už i supermoderní muzeum s multimediální prezentací minulosti a současnosti malého severského národa. To je jen zlomek toho, co někdejší vyznavači šamanismu, kteří neznali kalendář a věnovali se zejména chovu sobů, nabízejí ve svém centru. Dnes se situace změnila a Laponci si rychle zvykli na moderní techniku. Stáda v létě kontrolují na motorkách, v zimě na sněžných skútrech. Maso, kožešiny a různé umělecké předměty z paroží či kostí jsou stále žádanější, a tak si Laponci nemohou stěžovat na nezájem o svou kulturu a nedostatek práce. Produkce sobího masa tvoří jen jedno procento celkové norské produkce, ale zájem o něj stoupá a tomu se přizpůsobují i chovatelé těchto zvířat.
NEZNÁMÉ RUSKO?
Byl jsem sám překvapený, když jsem jen namátkou zjišťoval mezi kamarády, zda vědí, s kým sousedí Norsko. Téměř nikdo neřekl, že kromě Švédska a Finska je to také Rusko. Společná hranice není dlouhá, ale funguje tu jeden přechod. Do Ruska jsem se nechystal, ale návštěvu přísně hlídané oblasti u hranic jsem si nemohl nechat ujít.
Kdysi jsem při silvestrovském pobytu v Bergene poznal Espena, vojáka základní služby v Kirkenes. Byl na dovolence, měl tehdy za sebou rok a další před sebou. Zpátky na hranice se mu moc nechtělo, v létě se to prý dalo vydržet, ale tříměsíční noc, teploty pod minus třicet stupňů Celsia a hodinové stráže ve sněhové bouřce jsou prý k nepřežití. Z Kirkenes jsem ostatně měl velmi smíšené pocity i já. Na každém kroku byl cítit silný ruský vliv a také architektura připomínala spíše předměstí Petrohradu než Norsko. Nápisy jsou tu v azbuce, na zemi nepořádek a v přístavu stojí jen pár zrezivělých velrybářských lodí.
Mezi největší atrakce města patří socha neznámého ruského vojáka, protože město na konci druhé světové války osvobodili Rusové. Bývalé doly na železnou rudu sloužily jako úkryt při silných náletech.
Hodinu před půlnocí jsem se jel podívat přímo do hraničního pásma. Cesta k celnici a upozornění na zákaz fotografování vojáků, vojenské techniky a všeho, co by se dalo využít pro špionáž, dávaly tušit, že tady už končí všechny žerty. Cesta se změnila v jakousi štěrkovou cestičku, ale já se rozhodl dojet až na konec. Mám rád místa, odkud se dá jít už jen nazpátek. Prostě takové malé konce světa.
Osada Grense-Jakobselv je přesně něco v tom stylu. Kromě toho pro obyvatele západní Evropy, tedy i pro nás, je nejvýchodnějším místem, kam se dá ještě jet bez víza.
Bylo těsně po půlnoci a slunce stálo vysoko nad horizontem. Zaparkoval jsem na břehu Barentsova moře. Jen pár metrů od improvizovaného parkoviště se nacházel kamenný kostel. Jeho výstavba byla dokončena v roce 1869 a v roce 1873 ho navštívil král Oskar. Na pravé straně je už jen potok a za ním začíná ruské hraniční pásmo, které prozrazuje plot a vojenská strážní věž. Tady někde končí pomyslná krajina bez hranic. Ruské Laponsko je odříznuté od bezstarostné Skandinávie a já doufám, že ne navždy.
Laponec je každý,
– kdo používá laponštinu jako svůj hlavní jazyk;
– jehož otec, matka anebo prarodiče používají laponštinu jako svůj hlavní jazyk;
– kdo se považuje za Laponce;
– kdo má otce nebo matku, kteří se považují za Laponce.
Laponců je celkem asi sto tisíc, z toho v Norsku jich žije 60 000 (nejvíce v kraji Finnmark – asi 30 000), ve Švédsku 30 000, ve Finsku 8000 a v Rusku asi 2000.
Co je laponština (saamština, předtím lopařština)
Patří do ugrofinské větve uralských jazyků a dělí se na tři skupiny nářečí:
– severní (norsko-saamské v západním, východním a severním Norsku, Švédsku a ve Finsku, lule-saamské a pite-saamské je v severním Švédsku a Norsku)
– jižní (ume-saamské ve Švédsku a Norsku)
– východní (inari-saamské v severovýchodním Finsku a kolská v Rusku)
Polární den
– Nekončící dny a slunce, které svítí o půlnoci, nesporně patří k divům přírody. Tento úkaz však trvá jen pár týdnů, a i když jsou známé petrohradské bílé noci, nejvýraznější je na severu Evropy. Opakem je několikatýdenní noc, která vrcholí v období Vánoc.
– Příčinou je vychýlení zemské osy. Každý rok v červnu se dostává severní polokoule do příznivé pozice největšího přiklonění ke Slunci (v zimě je tomu naopak).
– Půlnoční slunce je nejkrásnější nad hladinou moře. Půlnoc je v období léta také turisticky nejvyhledávanější hodinou.
– Několikatýdenní noc naopak působí velmi depresivně. Zřejmě i proto je v této oblasti nejvíce sebevražd na světě.
Sob polární (Rangifer tarandus)
Od ostatních jelenovitých druhů se liší tím, že široce rozložené, nerovnoměrně utvářené parohy mají také samice, i když menší a tenčí. Sobi mají krátkou a velmi hustou srst, která výborně chrání před mokrem. Žijí v obrovských stádech, v nichž společně putují za potravou. Denně bez potíží urazí až 160 kilometrů a hravě se dostávají přes vodní plochy. V zimě rozhrabávají sníh ostrými kopyty a vyhledávají lišejníky. V létě spásají řídkou trávu a ohryzávají větve bříz a vrb. V letních měsících se stěhují na mořské pobřeží, kam utíkají před houfy komárů a dalším dotěrným hmyzem. Volně žijící zvířata váží asi 150 kilogramů, domácí jsou těžší. Laponci kočují s obrovskými stády a soby používají jako tažná zvířata. Zužitkují z nich všechno – mléko, maso, kožešinu na oblečení, paroží a kosti na umělecké předměty. Mláďata se rodí koncem května a během několika týdnů jsou schopná vyběhnout na pastvu.
V zimě se vracím k sobům
Domek učitelky laponštiny Marie Lény v městečku Sn°asa, asi dvě hodiny jízdy autem od Trondheimu, je zvenčí stejný jako většina norských domů. Dřevěný, tvarem připomínající krabici a natřený na červeno. Právě tato barva domů je pro zemědělskou oblast Tr/ondelagu (střední Norsko) typická. Vybavení uvnitř se liší, hned nad vchodem visí sobí parohy, stěny jsou plné kůže, ručně vyrobených gobelínů a hlavně starých fotek. Nechybějí samozřejmě výrobky z kůže, jako kabelky, opasky, rukavice, boty a čepice.
Jako každá Laponka má i Marie Léna několik kusů barevného národního oblečení, vyrobeného vlastnoručně z vlny. Tu dnes, jako všichni Laponci ve středním Norsku, kupuje v místním obchodu. Další způsob výroby oblečení je už ale ruční a samozřejmě nesmějí chybět kožené šperky.
Marie Léna, jejíž původ prozrazují kromě zařízení domu také tmavé oči, připravuje šálek kávy. Hnědé oči jsou prý silnější než světlé, a tak jsou drsným podmínkám severu lépe přizpůsobeny. Na její mimice a pohybech si mohu ověřit to, co se o Seveřanech říká, že totiž severské národy používají úsporná gesta a nevýraznou mimiku. Všechny pohyby Marie Lény jsou skutečně vláčné, neuspěchané, mluví pomalu a tiše. Jen velmi těžko odhadnete, co si myslí, jestli s vámi souhlasí, nebo naopak nesouhlasí. Prostě jen připravuje kávu a na to soustředí všechnu svou energii.
Nad vonícím šálkem Marie Léna začne povídat o zimě na severu, to je totiž jediná část v roce, kdy se vrací na pár týdnů zpět ke svým kořenům a kočuje se stády sobů. Přes školní rok učí. Právě tradiční způsoby výroby, uchování tradic, důraz na laponský původ, to vše se snaží předat v hodinách svým žáčkům.
Některé děti z laponských rodin během školního roku žijí u školy v internátu a jejich rodiče se vracejí ke svým stádům. Celá rodina pak stráví společně jen léto a zimní prázdniny, které jsou pro laponské děti delší.
Marie Léna se sama všechny zvyky naučila teprve nedávno, když se rozhodla studovat místní kulturu, a to právě proto, aby své poznatky mohla předávat dál. Z toho důvodu se sem také ze severu přestěhovala. „Všechno to, co umím, jsem se naučila od jedné velmi staré laponské rodiny, se kterou strávím každou zimu tak měsíc. Oni sami ještě stále neumějí norsky, ale to už je dnes spíše výjimka.“ Na můj dotaz, zda tito tradiční chovatelé sobů ještě pořád pijí sobí mléko, se pousměje: „To si myslí jen turisté, sobí mléko je dnes už i pro ně dost exotickou záležitostí.“
Mezitím připravuje k večeři smaženou sobí krev. „Budoucnost Laponců? Tou je škola a vzdělání, děti musí vědět o svém původu, kdo jsou, proč je důležité respektovat tradice. Spousta Laponců je trvale asimilovaná a pro ty už cesta není…,“ uzavírá své vyprávění.
Na pánvi začíná prskat smažená sobí krev, která vypadá nevábně. Odmítnout by bylo vrcholem neslušnosti, a tak se v duchu utěšuji, že si malý nevábný kousek zakousnu pořádným chlebem. Ale přichází největší zděšení. Malé osmažené kolečko sobí krve se totiž nejí s velkým kusem chleba, jak jsem se mylně jako nezkušená Středoevropanka domnívala, ale jí se jen tak, a ještě se shora trochu posype cukrem. Se zamrzlým úsměvem statečně polykám první sousto a snažím se přesvědčit Marii Lénu, že jsem se najedla už před návštěvou a další kolo tradičního laponského jídla naprosto není nutné.
Později jsem se ale nevyhnula i několika dalším překvapením s laponským jídlem, například vařenému sobímu srdci nebo výborným, ale všudypřítomným rybám. Norové i Laponci jich zkonzumují pro Čecha naprosto neuvěřitelné množství, ryby můžete mít na tisíc a jeden způsob: sušené na sluníčku, uzené nebo jen tak čerstvé, nachytané ráno ve fjordu, dokonce se dají koupit i živé. Mají jen jednu chybu: jsou to prostě stále ryby.
Život Laponců se během několika posledních desetiletí změnil. Dnes se „tradiční“ laponské rodiny hledají velmi obtížně – snad ještě na severu, ale ve středním Norsku téměř zcela vymizely. Během roku Laponci žijí moderním způsobem života jako všichni Norové kolem. Pak na chvíli zatouží po návratu minulých časů, chtějí objevit své kořeny, porozumět sami sobě, a tak odjedou na sever. Čím dál větší procento si také uvědomuje, jakým lákadlem jsou pro turisty. Jenže právě hlavně turismus a peníze jejich životní styl změnily.
Původně žili Laponci na severu v obrovských kruhovitých stanech z kůže nazývaných lavvo. Vzhledem se podobají indiánskému týpí. Uprostřed stanu bylo ohniště s kotlíkem a úkolem žen bylo udržovat oheň a vařit. K dalším tradičním úkolům patřilo sušení a napínání kůže, hotové kožešiny byly všude na zemi, protože se na nich spalo. V některých stanech byla u stropu zavěšená dřevěná kolébka – gielka – pro čerstvě narozené děti.
Touha člověka po pohodlnějším životě se projevila nejenom ve výměně gielky, kterou v mnoha případech nahradily moderní kolébky koupené v obchodech. Často také můžeme vidět místo tradičního sobího spřežení skútry. I Marie Léna jezdí za svou rodinou a sobím stádem autem. Proč? „Je to zkrátka pohodlnější, šetří mi to čas, musím přece taky pracovat,“ zdůvodňuje své rozhodnutí. Spousta Laponců, hlavně žen a dětí, jede dnes alespoň část cesty za sobím stádem v autě.
Změna se nevyhnula ani stanům lavvo, ty jsou často nahrazeny malými mobilními dřevěnými chatkami. Vlastnit lavvo se například ve Sn°ase stalo spíše znakem jakési společenské prestiže. Třeba když obyvatelé Norska cokoliv slaví, což dělají rádi, a rozprší se, není nic snazšího než rozprostřít nad rozjásaným davem lavvo. Zaštítit moderní kulturu střechou tradice…
napsala a vyfotografovala
Hladina vysychajícího Mrtvého moře začne opět stoupat. Záchranu nejslanějšího moře na světě umožnila dohoda, kterou v polovině května podepsali představitelé Izraele, Palestiny a Jordánska. Podle ní se chybějící voda doplní z Rudého moře. 
Hladina Mrtvého moře klesá již několik desetiletí, a to stále rychleji – nyní již o metr ročně. Příčinou je zejména zavlažování polí, které odčerpává vodu z hlavního přítoku, z řeky Jordán. Spotřeba vody však roste také v důsledku rozvoje měst a stoupajících nároků jejich obyvatel. Za posledních padesát let klesla hladina Mrtvého moře celkem o 27 metrů a od lázeňských budov, které kdysi stály přímo u vody, se k ní dnes musejí návštěvníci dostat přes třísetmetrový prosolený pás vyprahlé země. Z celistvého moře zbyly dvě obří slané louže spojené kanálem.
Podle jordánského ministra zemědělství Hazíma Násira ohrožuje vysychání Mrtvého moře celý ekologický systém a projevuje se také ubýváním podzemních vod v oblasti. Před rokem proto vznikla Iniciativa pro Mrtvé moře, která si vzala za cíl hladinu doplnit. Zatím je výsledkem zmíněná dohoda o zpracování přípravné studie na vybudování kanálu mezi Mrtvým a Rudým mořem. Jedná se vlastně o pokračování několik let starého projektu, který byl odložen kvůli izraelsko-palestinskému konfliktu.
Projekt počítá s vybudováním sto sedmdesát pět kilometrů dlouhého kanálu, který má začínat v Akabském zálivu. Tady by se voda z Rudého moře čerpala do stosedmdesátimetrové výšky a pak sama tekla k Mrtvému moři. Ročně by takto měly kanálem protéci dvě miliardy kubických metrů vody. Cílem je zvednout hladinu na úroveň, ve které se nacházela v polovině minulého století.
Záchrana Mrtvého moře přijde na 3,5 miliardy dolarů, které z největší části zaplatí Světová banka. Zvýšení hladiny však není jediným důvodem, proč se tak stane. Již v 19. století se uvažovalo o stavbě kanálu, který by propojil Mrtvé, Rudé a Středozemní moře. Tehdy to bylo hlavně kvůli rozvoji lodní dopravy, později přibyla možnost výstavby hydroelektráren.
S rychlým nárůstem lidské populace však vyvstal vážnější problém: malé zásoby pitné vody. Za země, které trpí jejím nedostatkem, jsou označovány ty, jež mají méně než pět set kubíků vody na osobu. Zatímco v České republice připadá na jednoho obyvatele asi 1500 kubíků vody, v Izraeli je to dnes 340 kubíků, v Jordánsku 140 kubíků a v Palestině dokonce pouhých 70 kubíků. Podle údajů OSN vzniklo za posledních padesát let z důvodu nedostatku vody třicet sedm ozbrojených konfliktů, přičemž v osmnácti z nich byl zapojen právě Izrael. U kanálu by tedy měla navíc stát zařízení na odsolování mořské vody a také hydroelektrárny, což umožní zásobovat pitnou vodou všechny tři strádající země.
Nyní se připravuje studie o vlivu stavby na životní prostředí. Ekologové se totiž obávají, že čerpání vody ohrozí korálové útesy v Rudém moři. Navíc existuje nebezpečí, že Mrtvé moře naředěním mnohem méně slanou vodou ztratí své léčivé účinky. Nakolik jsou takové obavy oprávněné, má studie zodpovědět do dvou let.Mrtvé moře
Délka 79 km, šířka 5–17 km.
Celková rozloha přes 980 km2.
Největší hloubka 400 metrů.
Hladina leží 400 metrů pod úrovní světových moří (údaje o Mrtvém moři se od sebe v různých zdrojích liší – pozn. red.).
Voda obsahuje soli chloru, sodíku, manganu, jodu, vápníku, bromu a draslíku. V jednom litru je obsaženo 350 gramů solí, což je desetkrát víc než v běžné mořské vodě. Obsahuje také dvacetkrát více bromu, patnáctkrát více manganu a desetkrát více jodu.
Koupele a bahenní zábaly se využívají pro léčbu kožních onemocnění, zejména lupénky, a pohybového aparátu.
Voda připomíná olejovitou tekutinu, ve které není možné plavat, nadnáší však natolik, že lze pohodlně ležet na hladině.
Žije tu pouze jedenáct druhů vysoce odolných mikroorganismů.
Teploty u Mrtvého moře dosahují v létě až 48 stupňů Celsia.
Západní břeh Mrtvého moře patří Izraeli, východní Jordánsku.
Břehy obklopují kopce a pohoří vysoké 400 metrů.
Hlavním přítokem je řeka Jordán, částečně voda přitéká ze sladkovodních pramenů.
V Hirošimě i v Nagasaki jsou od sebe jakoby odděleny minulost a přítomnost. Klid, mír, ticho a smutek tam, kde se vzpomíná a medituje nad osudy stovek tisíc obětí. Typický japonský městský ruch, pestrost barev a pohoda tam, kde města opět patří živým.
NAGASAKI
Kamoe z Fukuoky do Nagasaki je snad nejluxusnějším vlakem na světě – s černými koženými sedadly v obou třídách, parketovou podlahou a elegantními kuřáckými salonky mezi vagony. Když vjíždí na hlavní nádraží města Nagasaki, z reproduktoru se tiše line Pucciniho hudba z opery Madame Butterfly.
Jako všude v Japonsku je nádraží čisté, nástupiště jsou pokryta mramorem. Hned u hlavního vchodu vyhrává středoškolská, především dívčí kapela ve školních uniformách evropskou klasiku. Kolem je rušno – před terminálem zastavují desítky různobarevných a krásných starých tramvají. Obchodní domy, restaurace a kavárny září do večerního šera.
Z NEJKRÁSNĚJŠÍCH V ASII
Nagasaki, na japonské poměry vcelku malé město s necelým půl milionem obyvatel, je jedním z nejkrásnějších míst v Asii. Přístav – kosmopolitní, elegantní kulturní středisko jižního ostrova Kjúšú – se rozkládá na pobřeží zálivu, obklopeného horami.
Pohnutá historie města sahá hodně hluboko do minulosti a je nesrovnatelná s jakýmkoliv jiným místem Japonska. V roce 1542 u jeho břehů omylem přistála portugalská námořní loď. Byla to událost, která z Nagasaki přes noc učinila jakýsi most mezi Japonskem a Západem. Přes jeho přístav do země začaly proudit střelné zbraně a nové myšlenky. Již v roce 1560 na jeho půdu vkročil misionář svatý František Xaverský.
Střelné zbraně – i když v té době dosud primitivní – zcela změnily vojenskou strategii na japonských ostrovech, zmítaných konflikty a krvavými bitvami. Začaly se budovat mohutné hrady a Japonsko po téměř sto let zachvátil chaos.
Jedním z prvních japonských křesťanů se stal místní Omura Sumitada a za jeho vlády se Nagasaki změnilo v nejdůležitější přístav japonských ostrovů, do něhož směřovaly téměř všechny lodě z cizích a vzdálených břehů, a to nejen z Portugalska, nýbrž i z Číny. Z Nagasaki se rychle stalo elegantní, bohaté a kosmopolitní město, kterému nebylo rovno v celém Japonsku.
UPÁLENÍ KŘESŤANÉ
Většina japonských vládců však viděla v křesťanské ideologii nebezpečí. Již po roce 1587 byli skoro všichni jezuité vyhoštěni ze země a téměř současně začala náboženská perzekuce. V roce 1597 bylo ukřižováno 26 evropských a japonských křesťanů a v roce 1614 bylo křesťanské náboženství zcela zakázáno. Manželky a děti cizinců byli vyhnáni do Batavie (nyní Jakarta) a Macaa. Vyhoštěni byli také katoličtí portugalští a španělští obchodníci, protestantští Holanďané ale mohli zůstat. Úřady se totiž domnívaly, že jim jde daleko více o peníze a obchod než o náboženství.
Následovalo krvavé potlačené rolnické povstání v nedalekém městě Shimabara (1637–38) – poslední kapitola toho, čemu se v Japonsku říká křesťanské století. Japoncům bylo zakázáno cestovat do ciziny a zahraniční obchod byl téměř přerušen. Jedinou enklávou zůstala malá holandská tvrz na ostrově Dejima – nyní součást města Nagasaki. Přes malý ostrůvek do Japonska i nadále proudila evropská kultura a věda. Když byly holandské knihy v roce 1720 opět povoleny, Nagasaki se znovu stalo důležitým vědeckým a uměleckým střediskem země. Přístav se zas otevřel světu až v roce 1859 a Nagasaki i nadále prosperovalo, především díky velkovýrobě námořních lodí.
PROČ SE STALO CÍLEM
Lodě se v Nagasaki vyráběly i během invaze do asijských zemí v první polovině 20. století; vyráběly se tam až do konce druhé světové války (doky, jež patřily mamutímu koncernu Mitsubishi). Když se Spojené státy rozhodly použít proti Japonsku jadernou zbraň, Nagasaki bylo na seznamu měst, ale primárním terčem v jihozápadní oblasti Japonska bylo město Kokura.
Devátého srpna 1945 se k nebi vznesl strategický bombardér USA B-29 Bock’s Car. Odstartoval z Tinianu na Marianách a cílem bylo shodit druhou atomovou bombu na japonské město, tedy Kokuru na severním cípu ostrova Kjúšú. Naštěstí pro obyvatele Kokury bylo město zcela přikryto mraky a posádka bombardéru nebyla schopna identifikovat cíl. Změnila tudíž směr na Nagasaki, kam dorazila v 10.58 ráno.
I v Nagasaki však bylo zamračeno a doky firmy Mitsubishi nebyly vidět. Letadlo chvíli kroužilo nad městem, když se pod křídlem jen na okamžik objevila fabrika – zbrojovka patřící stejnému koncernu (Mitsubishi Arms Factory). Posádka se rozhodla ihned shodit bombu – daleko mocnější než tu, která již dopadla na Hirošimu – s absurdním názvem Tlusťoch (Fat Man).
Přepočítala se však, a bomba explodovala pět set metrů nad zemí. Epicentrum bylo daleko od zbrojovky, ale jen kousek od největší křesťanské katedrály v Japonsku. Exploze téměř zdevastovala okrajovou městskou čtvrť Urakami. Drtivá většina obětí byli ženy, děti a starci, třináct tisíc korejských občanů odvedených Japonci na nucené práce v říši a dvě stě válečných zajatců.
Z dvou set čtyřiceti tisíc obyvatel Nagasaki zahynulo v roce 1945 sedmdesát pět tisíc. Téměř stejný počet lidí zemřel později na důsledky radiace, popálenin a dalších nemocí vyvolaných atomovou bombou. Třetina města zcela zmizela z mapy světa.
NOVÁ ČTVRŤ URAKAMI
Dnes je v Urakami (která se opět stala bohatým domovem pro střední a vyšší střední vrstvu) několik muzeí a památníků, které jsou však daleko intimnější než v Hirošimě. Takzvané hypocentrum výbuchu je uprostřed klidného parku a je obklopené několika hodinovými hotely. Park míru se nachází jen několik minut chůze odtud a je vybudován na kopci, kde před explozí stála místní věznice. Nyní je to místo meditace, honosných vodotrysků a velkých soch. Aleje jsou vyzdobeny nádhernými pracemi světoznámých sochařů z celého světa, kteří darovali své umění Nagasaki. Stojí tu sochy z Brazílie, Velké Británie, bývalého Československa, z daleké Argentiny.
Vchod do Gembaku Shiryokan (Muzeum A-bomby) je v podstatě pod zemí. Je třeba sejít po schodišti do oblasti, která byla zachována ve stejném stavu jako po explozi v roce 1945. Schodiště a celý architektonický komplex mají jistou paralelu s peklem. Muzeum je nejen otřesným archivem utrpení, kterým si místní lidé po výbuchu prošli, ale i historií japonského imperialismu. Je také varováním – displeje ukazují stav jaderných zbraní na celém světě.
Snad nejvýmluvnější je však malé a intimní Nagai Takashi Memorial Museum, které se zaměřilo pouze na osud jedné rodiny. Je poctou velkému japonskému doktorovi Nagai Takashimu, který, ačkoliv během výbuchu ztratil manželku a sám trpěl leukémií, jíž podlehl v roce 1951, věnoval zbytek života boji proti nemocem spojeným s jadernou explozí.
ZNOVU ASIJSKÝM TYGREM
Urakami je několik tramvajových zastávek od hlavního nádraží a několik dlouhých kilometrů od historické části. Historie, ať už sebebolestivější, zůstává historií. Město se neuvěřitelně rychle postavilo na nohy, rekonstruovalo zničené čtvrti a během několika krátkých desetiletí se opět stalo jedním z velkých asijských kulturních středisek.
Na břehu zálivu byly vybudovány velké zelené plochy se širokými mramorovými chodníky, s kanály, hřišti a lavičkami. Právě odtud se otevírá nezapomenutelný výhled na přístav, na nový obrovský most, který se buduje přes celý záliv, a na kopce, jež město obklopují svojí zelení.
Střed města je na japonské poměry neuvěřitelně kosmopolitní: nachází se v něm malá, ale živá čínská čtvrť, již zmíněný ostrov Dejima (bývalá holandská tvrz a jediné japonské „okno do světa“ – nyní muzeum), slavné zahrady Glover (Glover Gardens – obrovský park na kopci, jakési muzeum pod otevřeným nebem, v němž se zachovaly skvosty Evropou ovlivněné architektury z doby Meiji) a Holandské svahy (Dutch Slopes), kde dosud stojí dřevěné domy vybudované Holanďany.
Všechny čtvrti Nagasaki jsou spojeny čtyřmi tramvajovými linkami a město je na své tramvaje hrdé. Některé z nich jsou bezesporu historickými raritami (jsou však, jako všude v Japonsku, vybavené měkkými a pohodlnými sedadly), jiné jsou supermoderní. Z druhé strany zálivu je na Nagasaki krásný výhled z kopce Inasa-yama, na který vede lanovka s mohutnou gondolou.
Přestože je Nagasaki přístav, působí klidně a spořádaně. Slavné a elegantní bordely ve čtvrti Shian-bashi (v době „izolace“ měli Holanďané, kteří žili na ostrově Dejima, spojení s okolním světem pouze přes jediný most, jenž spojoval jejich enklávu s vykřičenou čtvrtí) jsou již minulostí, i když několik těchto honosných dřevěných staveb přežilo staletí.
Nagasaki
– V porovnání s Hirošimou jde o mnohem menší město, které má málo přes 414 400 obyvatel. Prefektura Nagasaki leží na severozápadě ostrova Kjúšú a stejnojmenné město je umístěno v srdci poloostrova Nagasaki Hanto.
– Lákadlem pro turistu může být katolický kostel Oura, který byl postaven roku 1864. Má se jednat o nejstarší stavbu tohoto typu v celém Japonsku. Ve městě je také historický most z roku 1634, konfuciánský klášter založený roku 1893, ve kterém je dnes muzeum či strážní brána z roku 1555.
– V současnosti jde o moderní město s vlastním letištěm, nákladním přístavem a hotely, vybavené podle evropského standardu.
HIROŠIMA
„Neviděla jsi v Hirošimě nic.“
„Viděla jsem nemocnici; jsem si tím jistá. Nemocnice v Hirošimě přece existuje…“
„Neviděla jsi nemocnici v Hirošimě. Neviděla jsi nic.“
„Ženy riskují – rodí deformované děti; příšery; ale nevzdávají se. Muži se stávají sterilními, ale nevzdávají se. Lidé mají hrůzu z deště; déšť, který padá na Tichý oceán. Tichý oceán se stává vražedným – umírají ryby. Lidé mají strach z jídla… Jídlo v celém městě je spáleno… Poslouchej: já vím, že se to opět stane… 200 tisíc mrtvých, 80 tisíc zraněných, během devíti vteřin. Na povrchu země teplota stoupne na 10 000 stupňů. Deset tisíc sluncí, řeknou lidé. Asfalt bude hořet. Všechno zachvátí chaos. A celé město se zvedne do výšky a pak dopadne zpět na povrch země jako popel…“
Těmito slovy začíná film Hirošima, má láska – francouzsko-japonská koprodukce a snad jeden z největších filmů světové kinematografie.
Po něm bylo natočeno několik silných filmů, které se snažily najít odpovědi na otázky „proč“ a „jak“? Akira Kurosawa natočil Srpnovou rapsodii, Shohei Imamura Doktora Akagiho. Filmy a knihy, ať už sebelepší, nikdy nevyjádřily celou hrůzu města, které bylo v podstatě srovnáno se zemí během několika krátkých vteřin.
Stejně tak jako hlavní protagonistka filmu Hirošima, má láska, i já hledal odpovědi v nekonečných sálech Muzea míru v Hirošimě, které jsem během svého života navštívil již přinejmenším desetkrát, ale i ve tvářích starých lidí na ulicích tohoto města, ve fotoarchivech, a pak v Nagasaki. A stejně tak v Muzeu aeronautiky ve Washingtonu D. C., kde je dosud hrdě vystaven strategický bombardér B-29 Enola Gay, který na město svrhl bombu s názvem Little Boy (Malý chlapec), a nakonec rovněž za ostnatými dráty a hlídkovými věžemi v Oak Ridge v Národní laboratoři ve státě Tennessee, kde byla bomba vyrobena.
HLAVNĚ PŘEDBĚHNOUT RUSY
Nešlo o morbidní turismus, ale o snahu pochopit, kam až jsou vládci této planety ochotni jít ve své snaze a touze po ovládnutí světa. Odpověď je stručná: velmi, velmi daleko. Je jisté, že Spojené státy nejsou jedinou zemí, která by neváhala jadernou bombu použít. Na stejném programu horečně pracovalo i Německo, a pokud by se mu podařilo Spojené státy předběhnout, se zemí by byla srovnána mnohá města. Jde však pouze o hypotetické závěry; dodnes jsou Spojené státy jedinou zemí na naší planetě, která jadernou zbraň použila. Po šedesáti letech jsou spoušť a otřesné snímky z Hirošimy a Nagasaki varováním.
Že budou bomby shozeny na Japonsko, se rozhodlo už v září 1944, to znamená ještě v době, kdy se ve Spojených státech dosud horečně pracovalo na výrobě prvních prototypů. Oficiální verze tvrdila, že Spojené státy chtějí, aby válka skončila co možná nejrychleji. Hlavním důvodem však bylo to, že Sovětský svaz se chystal otevřít druhou frontu v Asii a Spojené státy chtěly dosáhnout absolutního vítězství předtím, než sovětské jednotky vstoupí na japonskou půdu, a zajistit si tak plnou kontrolu nad poválečným Japonskem. Navíc chtěly Spojené státy studovat jadernou explozi přímo v „terénu“. Hirošima byla zvolena jako cíl nejen z důvodu, že se tam dosud nacházely vojenské jednotky a továrny na výrobu zbraní, ale i proto, že topografie města byla vhodná ke studiu ničivých schopností bomby.
Fakta o samotném shození bomby jsou známá: americký bombardér B-29 – Enola Gay – odstartoval z ostrova Tinian 6. srpna 1945 v 1.45 ráno japonského času. Za ním letěla dvě letadla – jedno mělo za cíl shodit na zem zařízení určené k měření jaderného výbuchu, ve druhém seděli fotografové. Cesta dlouhá 2740 kilometrů trvala šest a půl hodiny. Bomba byla svržena kolem 7.30 ráno z výšky 8500 metrů (podle japonských údajů), či 9600 metrů (podle údajů amerických).
…A NIC JSI NEVIDĚL
Fotografie v archivech a muzeích Hirošimy jsou otřesné. Najdou se v nich černobílé záběry Hirošimy několik dní před explozí, a několik minut po ní. Najdou se v nich fotografie z nemocnic a z ulic – snímky dospělých a dětí bez obličejů, bez kůže, s oděvy, které hoří přímo na jejich tělech. Vše je obklopeno ohněm a kouřem a tisíce lidí tápají mezi troskami: mnozí oslepli, jiní zešíleli hrůzou.
Přesto i já jsem měl pocit, že každým okamžikem ke mně někdo přistoupí, položí mi dlaň na rameno a řekne: „Neviděl jsi nic… Neviděl jsi nic v Hirošimě!“
Odpovědi – téměř všechny, které jsou spojené s koncem války – jsou složité. Mnohé jsou nepohodlné, a jiné jsou dokonce v rozporu s tím, co nás učili ve školách, neboť dějiny vždy píšou vítězné mocnosti. Jedno je však jisté: japonský imperialismus a jeho rozhodnutí vstoupit do války na straně fašistického Německa a Itálie se nedají omluvit ničím. Ani tím, že většina Asie v té době byla brutálně kolonizována západními mocnostmi, ani tím, že v některých oblastech (včetně Indonésie) byly japonské jednotky vítány jako osvobozenecká armáda. Japonská okupace přinesla utrpení milionům lidí v Koreji, Číně a jinde.
Japonská pravice – nacionalisté – se po léta snažila využít hrůz, k nimž došlo v Nagasaki a Hirošimě, ke svým cílům. Podle ní je Japonsko obětí, protože desítky jeho měst byly srovnány se zemí.
Kde ale najít kompromis mezi tímto extrémním nacionalismem a cynickým tvrzením americké strany, že bylo třeba zlikvidovat více než milion civilistů v Nagasaki, Hirošimě, Tokiu a v jiných městech, jen aby „válka skončila co možná nejdříve“?
Jeden z největších japonských spisovatelů 20. století Inoue Hisashi je otevřeným kritikem jak japonského nacionalismu, tak i Západu. V předmluvě ke své divadelní hře, která byla nedávno zfilmována (Obličej Jizo), nachází své vlastní přesvědčivé odpovědi na složité otázky o japonské a americké zodpovědnosti za zvěrstva během druhé světové války v oblasti Tichého oceánu:
„Hirošima. Nagasaki. Když se vysloví názvy těchto měst, ozývají se v poslední době stále častěji hlasy, které tvrdí: To, že se Japonsko cítí (a jedná) jako oběť, je nesprávné. Japonsko bylo agresorem po tom, co spáchalo v Asii. Druhá věta je bezesporu správně. Japonci rozsévali bezpráví po celé Asii. Ale co se týče první věty, jsem dosud přesvědčen o tom, že je chybná. Tvrdím to, neboť věřím, že dvě atomové bomby nebyly shozeny jen na Japonsko, ale na celé lidstvo.“
LUXUSNÍ TŘÍDY, PARKY
Přestože bude Hirošima v povědomí světa vždy místem první jaderné exploze, dnešní město, ve kterém žije více než milion obyvatel, je optimistické, bohaté a rušné. S výjimkou muzeí, památníků a parku, které byly věnovány otřesným událostem před šedesáti lety, není Hirošima v žádném případě depresivní. Podnikavý duch občanů města je evidentní především kolem dlouhé a luxusní třídy Heiwa-Odori (Třída míru) s výstavními obchodními domy a butiky z Paříže, Milána a Tokia.
Hirošimou protéká několik řek a pováleční urbanisté na jejich březích vybudovali krásné zelené parky. Jako každé japonské velkoměsto má i Hirošima prvotřídní koncertní síně a světová muzea, z nichž nejhonosnější jsou Hirošimské muzeum umění (s významnou trvalou sbírkou evropského klasického malířství a impresionismu), Muzeum moderního umění města Hirošimy a Hirošimské prefekturní umělecké muzeum, ve kterém je trvale vystaven Venušin sen Salvadora Dalího a rozsáhlá sbírka místního umělce Hirayama Ikuo, který přežil jadernou explozi přímo ve městě.
Nejslavnějším místem v oblasti Hirošimy je však malý ostrov Miya-jima (ze středu města půl hodiny vlakem nebo hodinu tramvají a pak pět minut lodí), místo, na kterém byl již v šestém století vybudován nádherný chrám Shinto – Itsukushima-jinja. Chrám stojí na pontonech a při vysoké vodě a přílivu téměř „pluje“ na vlnách zálivu. Itsukushima-jinja je na seznamu kulturního dědictví lidstva UNESCO (stejně jako oblast exploze v centru Hirošimy). Před chrámem se přímo z moře zvedá nádherná červená brána – jedno z nejfotografovanějších míst na světě, symbol země vycházejícího slunce.
EPILOG
Po šedesáti letech se dvě krásná asijská města opět pyšně zvedají k nebi. Pro okolní svět jsou dosud symbolem zkázy a válečných hrůz. Pro své obyvatele jsou však opět tím, čím byla před válkou – symbolem domova a pohody.
Jen na mostě přes řeku Ota v Hirošimě s vyhlídkou na Atomový dům
(A-Bomb-Dome) zpívají své protiválečné balady mladí lidé. A uprostřed Parku míru v Nagasaki si postavil provizorní stánek více jak osmdesátiletý Haruki Tsuba Kiyama, v době výbuchu námořník. Rozdává maminkám s kočárky a turistům letáčky, na nichž stojí: Ihned zakažte jaderné zbraně! Ať již nikdy nedojde k tomu, co se stalo v Hirošimě a Nagasaki!
„Mladá generace už je jiná,“ svěřil se mi. „Pro ně už je to všechno pradávná historie. Politika je moc nezajímá. Já jsem však viděl na vlastní oči, co dokáží politici a vojáci. Těm, kteří chtějí poslouchat, opakuji, že je třeba odzbrojit a zakázat jaderné zbraně…“Hirošima
– Historické památky, jako hrad ze 16. století, byly zničeny během atomového útoku v roce 1945. Hrad byl rekonstruován roku 1958 a dnes je jednou z hojně navštěvovaných turistických atrakcí.
– Hirošima je hlavním městem stejnojmenné prefektury a počet jejích obyvatel přesahuje jeden milion. Má vlastní univerzitu, ubytovat se můžete v několikahvězdičkových hotelích a dojet z Tokia se sem dá za 3 hodiny a 10 minut populárním rychlovlakem Shinkansen.
– Vnitřní moře omývá moderní hirošimský přístav, který byl označen jako „přístav zvláštní důležitosti“.
Pokud si chceme svou dovolenou trochu více užít a být nezávislí na informacích a péči průvodce cestovní kanceláře, přijde nám vhod alespoň základní znalost některého z cizích jazyků. Koneckonců, kolik jazyků znáš, tolikrát jsi zase Čechem, avšak vzdělanějším. Ale i když vládnete jazykům jen třem, tedy jednomu v ústech a dvěma v botách, vypomůže k jednoduché komunikaci alespoň úsměv, gestikulace nebo cár papíru s obyčejnou tužkou.
Vypozoroval jsem léty pobytu v zahraničí, že se téměř vždy v novém jazyce na prvním místě naučíme vulgarismům, ačkoliv si jimi nic neobjednáme ani se nedoptáme na cestu. Já sám dokážu odeslat někoho někam snad ve dvaceti jazycích, i když v běžném hovoru bych takové slovo nepoužil. Jenže vulgarismy jsou, a to nejen při cestování, pro člověka nepostradatelné, ať si to hodláme připustit nebo ne. Ventilují zklamání, napětí, pocit frustrace a zlobu, jde o přirozené odčerpání agrese. Často vulgární slovo povzbudí a dodá sil, nebo pomůže začlenit se do určité sociální skupiny. Sprostá slova někdy přinutí druhého ustoupit nebo ho zastraší, případně potupí…
Když se nad vším zamyslíme, vulgarita není přímo úměrná počtu sprostých slov ve větě. Slovník z fotbalového stadionu se určitě nehodí do kultivovaného hovoru, ale stejnou pozornost můžete získat i slovníkem ve stylu: „Velice mne kaká, když se ani za nejvyšší bytost na nebesích nemohu někam dovolat. Ty příslušnice nejstaršího řemesla na informacích ze mne dělají neplodného samce tura domácího a všechny jejich rady jsou na výměšek z tlustého střeva. Celá komunikace s nimi je na ženský pohlavní orgán a já si při ní připadám jako pohlavní orgán mužský.’’
Přesto jsem přesvědčen, že by každý, kdo se vydává na cestu do zahraničí, měl mít alespoň základní znalost řekněme problémových slov cílové země, aby se příliš často nedostal do trapné, či dokonce nebezpečné situace. Snad nejbarvitější, nejvšestrannější a nejpoužívanější vulgární slova jsou německé scheisse, španělské coňo a anglické fuck. Ve slovníku je kupodivu nenajdete. Slovo coňo, lidový výraz pro ženský pohlavní orgán, figuruje v mluvě tříletých, stejně jako starců, metařů i ministrů. Nemá, stejně jako ve francouzštině, ten brutální vulgární nádech jako v jazycích slovanských. Slouží pro zvýraznění údivu, nadšení, mrzutosti, záleží jen na intonaci. Můžete se s ním denně setkávat v běžném hovoru i ve sdělovacích prostředcích.
Podobně, i když ne docela, je tomu s anglickým fuck. Je to slovo vskutku magické, které už jen svým zvukem může popsat radost i nenávist. Můžeme ho zařadit do mnoha gramatických kategorií – použít jako sloveso v činném tvaru minulého času (John fucked Mary) i v trpném tvaru minulého času (Mary was fucked by John), může se stát i příslovcem (Mary is fucking interested in John), nebo dokonce podstatným jménem (Mary is a terrific fuck) a podobně. Ponecháme-li stranou jeho původní sexuální význam, může popsat mnohé situace či rozpoložení mysli: pozdrav (How the fuck are you?), oklamání (I got fucked by the car dealer), rezignaci (Oh, fuck it!), mrzutost (I guess I’m fucked now), agresi (Fuck you!) a tak dále a tak dále.
A naopak. Nedostatečnou znalostí nebo odlišným akcentem můžeme snadno nevinné slůvko překroutit tak, že se i prodejná holka ze salonu úlevy začervená. V zahraničí se tak často nevědomky dostáváme do poněkud trapné situace. Uvedu alespoň několik příkladů, pro snazší pochopení ve fonetickém přepisu.
Snad každý Čech ví, že v Polsku šukat znamená hledat. Málokterý cyklista však ví, že pedal je hanlivý vyraz pro homosexuála. Když dvě dámy seběhnou na horské túře ze Sněžky na polskou stranu zahřát se šálkem čaje, může je zarazit, když jim objednávku číšník naservíruje se slovy: „Tu mače, vypiče hrbate,“ tedy „Tady máte, vypijte čaj.“ V řeznictví v Českém Těšíně můžete být svědky situace, kdy je zamyšlená zákaznice oslovena řezníkem slovy: „Pani spiče?“ A pokud se v Polsku budete ptát na záchod, pošlou vás směrem západním.
Rovněž v ruském jazyce je mnoho zavádějících podobností s češtinou. Já jsem si kdysi u přátel v Kyjevě uřízl ostudu, když jsem pochválil výtečnou polévku slovy: „Očeň vaňajet.“ Nějak mi ušlo, že v ruštině „vkusno pachnět“ to, co nám voní, a „vaňajet“ to, co zapáchá. Až po vás na Ukrajině budou požadovat kvitky, jde o jízdenky.
Na dovolené v Chorvatsku jsme s kolegyní diskutovali v pizzerii, kdo všechno s námi do Chorvatska rovněž jel. Její sedmiletá dcera se s jídelním lístkem v ruce zarazila nad nadpisem „Jela i piča“, tedy jídla a nápoje. „Koho tím, maminko, myslí?“ Ronit je v této zemi výraz pro potápění, stan slovo pro byt, ve Slovinsku fukat znamená souložit a otroci jsou děti.
Mimochodem, tak často zaměňované vulgární české slovíčko začínající na pé, je kupodivu francouzského původu a přišlo k nám v období třicetileté války, kdy se francouzští žoldáci mimo jiné dožadovali rozptýlení s dámou slovy „pettit chat“, tedy kočička.
Člověk však nemusí ani za hranice, stačí jen ujet pár kilometrů z Valašska na Hanou, a už si nerozumíme, byť teoreticky hovoříme stejným jazykem. Dva příklady z Prostějovska: „Teta, máte bochte?“ „Nemám, ale pečo.“ Nebo – „Stréco, ste nějaké oteklé.“ „To víš, synko, kdo oteče, vehraje.“
Jazyk ostravský, poznamenaný tvrdou prací v hlubinných dolech, má rovněž svůj půvab: „Ta jak štajgr, rubu na Stařiču a měškam na Dubyně a staru mam rad jak cyp.“ Brněnský hantec je ve své jedinečnosti slohu bezkonkurenční: „Zoncna rumpluje, balím dečmen a hup šalinó na prígl házet čučku po betelnéch kocórech.“ Podobně jako hantec je stavěná i hantýrka pražské galerky. Hle, jaká to rozmanitost a krása na několika málo kilometrech čtverečních.
Za hranicemi vlasti však buďme napozoru. Ve Španělsku je tarta dort a torta facka, pollo (pojo) je výraz pro kuře, avšak polla (poja) pro mužský pohlavní orgán. Nápisy curva peligrosa v Pyrenejích upozorňují řidiče na nebezpečnou zatáčku. Ano je výraz pro řitní otvor a český souhlas no je zde vnímán jako zápor. Pako je familiární odvozenina jména Francisco, kdežto běžné slovenské jméno Marika je dost tvrdý výraz pro homosexuála. Pokud však o vás Španěl prohlásí, že jste debil, jste pouze slabý. A bezpečné slovenské pneumatiky Matador na hispánském trhu určitě snadno neprorazí, neboť jde o výraz pro zabijáka. Rovněž jistý český výrobek označený jako Q-3 neměl na růžích ustláno, protože se tato zkratka přečte jako kutres, což znamená šmejdy.
Ve Francii je mariáš svatba, nikoli oblíbená karetní hra. V rakouském železářství se český zákazník dožadoval nákupu osvětlení do sprchového kouta slovy: „Du schlampe“, tedy „Ty šlapko!“, nikoli vhodnějším „Duschlampe“, tedy „Osvětlení do sprchy“. V německy hovořících zemích slečně netvrďte, že je blázen, neb jde o jistou nepublikovatelnou činnost. Prodavačku v hodinářství snadno vyvedete z míry, když budete požadavat eine Hure, tedy prostitutku, namísto eine Uhre, čili hodiny.
V Bangladéši mne běžně oslovovali kaka, tedy strejdo, což však v mé druhé vlasti Španělsku znamená lejno. Rovněž není vhodné při odchodu zdravit ženy baj baj, neboť to v bengálštině znamená bratři.
Rozhodně nejčastěji chybujeme v angličtině, snad pro její rozšíření prakticky po celém světě. To mi připomnělo diskusi imigračního úředníka s přistěhovalcem: „Name?“ „Abu Dalah Sarafi“ „Sex?“ „Four times a week“ „No, no, no…, male, or female?“
„Male, female…, sometimes camel…“
Každý lesák ví, že pinus je latinsky borovice. V USA se to však vysloví pajnus, kdežto evropský lesák by s originální výslovností mohl narazit, protože je to bohužel jeden z mnoha výrazů pro mužský pohlavní orgán.
Po příletu do Sydney byla česká dáma vyzvána úředníkem k desinfikaci slaměného klobouku, rutinnímu procesu u výrobků z přírodních materiálů vstupujících na australskou půdu. Dáma anglicky neuměla, a tak se obrátila o pomoc na svého syna. „Máš si ten klobouk nechat vydesinfikovat, maminko.“ Načež se dáma opět s úsměvem obrátila k úředníkovi se slovy: „Fakt jo?“, což jí v dalším celním a pasovém řízení zrovna nepomohlo (poznámka pro nedůvtipné – podobnost s fuck you).
Snad si vzpomenete na Stingův koncert v Praze. Jakýmsi heslem, které mělo probudit davy z letargie, byl pokřik: „Sing, Mr. Sting!“ (Zpívej, Stingu), jejž české publikum s nadšením přetransformovalo v „Sink, Mr. Stink!“, tedy něco jako „Potop, se smraďochu“.
Mám v Brně přítele, majitele jazykové školy a vášnivého sběratele Čengliš, tedy přímých překladů českých termínů do angličtiny. Uvedu několik zajímavých příkladů: Christopher Bastard from Afterspoon and Withoutsatelites (Kryštov Harant z Polžic a Bezdružic), Countrylove Menzesdog (Vlastimil Harapes), Damage to speak (škoda mluvit), Don’t wake up a swan (nebuť labuť).
Na angličtinu
velmi intenzivně
Poznatků vědy o mozku samozřejmě využívají i různé výukové programy cizích jazyků, které jsou velmi populární.
„Všeobecně se ví, že člověk využívá vědomě jen nepatrnou část své duševní kapacity. Toho jsme se rozhodli využít,“ vysvětluje Pavel Sudík, ředitel institutu pro zrychlené učení Hampson CS Ltd., který na statku v malé vesničce organizuje internátní, velmi intenzivní kurzy angličtiny. Při výuce, která probíhá bez stresu, ve stavu uvolnění, využívá speciálně vybrané hudby. Uvolněný a dobře naladěný člověk lépe vnímá nové věci.
Principy, na kterých je metoda této školy vystavěna, jsou známé tisíce let. Využívá i ověřených prvků jednotlivých moderních způsobů zrychleného učení, které se objevují ve světě zhruba od poloviny minulého století. „My je už od roku 1990 přizpůsobujeme specifickým podmínkám našich studentů a postupně zdokonalujeme na bázi humanistické psychologie,“ uvádí Pavel Sudík. „Zkušenosti z dřívějších kurzů nám ostatně potvrzují, že jdeme správnou cestou. Každý člověk je schopen naučit se během velmi krátké doby ovládat cizí jazyk, pokud k tomu má dostatečnou motivaci.“
Podstatou této metody je využít pro učení neobyčejný potenciál podvědomí. Samozřejmě nic nejde automaticky, představy, že stačí lehnout si na gauč a pustit si z magnetofonu angličtinu, které se objevily jako supermoderní zhruba před dvaceti lety, nefungují. Při kurzech v Hampsonu hodně záleží na aktivní spolupráci a důvěře mezi vyučujícími a studenty. „Na rozdíl od vědomé mysli je kapacita podvědomé paměti prakticky bez hranic a je aktivní stále – ať už jsme bdělí, nebo spíme. Navíc dokáže zpracovávat mnoho podnětů současně. Je doloženo, že informace uložené do podvědomé paměti v ní zůstávají trvale po celou dobu života,“ vysvětluje dál Sudík.
Nejen u jazykových kurzů se ukázalo, jak důležité je oprostit se při učení novým věcem od dalších vjemů, tedy soustředit se jen na studium. Právě tento fakt je jedním z pilířů Hampson metody zrychleného učení. Student si ještě před nástupem do kurzu vybere nové jméno, které pak po celou dobu výuky využívá. Skutečnou identitu pak neznají ani lektoři, ani spolužáci, což umožňuje oprostit se leckdy od nucených rolí všedního života, především role pracovní, která často nutí člověka být jiným, než by sám chtěl.
„Osvědčilo se nám používat konkrétní jména osob z prostředí, kde se mluví jazykem, který se učíte. Kdo se do své role dobře vcítí, může pak získat dojem, že je mu vlastně angličtina blízká, může ji cítit jako svou mateřštinu,“ uvádí Sudík.
Při Hampson metodě se během výuky střídají různé podoby relaxačních a dynamických částí. Zvláštní je i projev lektorů, kteří nevystupují jako učitelé ve škole, ale spoluhráči, protože výuce mají pomoci i různé prožitky a fantazie.
Aby naladění na studium cizího jazyka bylo co největší, využívá se při Hampson metodě zrychlené výuky také audiovizuální stimulace. Zařízení vyvinuté v USA využívá speciálně upravené brýle a zvukové rytmy. Zraková a mozková centra tak dostávají pulzy, které pak mozek kopíruje a optimálně se tak naladí na výuku.
Výuky v Hampsonu se účastní nejčastěji velmi zaměstnaní lidé, jejichž čas je obvykle cennější než vložené školné. „Nemáme tu norimberský trychtýř, ale pokud student spolupracuje, po týdnu se domluví s rodilým mluvčím, i kdyby byl naprostý začátečník. Naše know-how spočívá v tom, že vás umíme učit anglicky od probuzení do usnutí, a přitom máte pocit příjemně stráveného dne,“ dodal Sudík.
Hampson pořádá velmi intenzivní kurzy na svém statku, který byl pro takovýto způsob výuky přestavěn. Moderní metoda výuky je založena i na tom, že kurzy jsou velmi variabilní. Kromě týdenních základních (i ty ale mohou mít různý stupeň pokročilosti) se nabízejí i třídenní kurzy obchodní angličtiny nebo si může klient přímo určit, jakou výuku potřebuje. Zvláštností jsou kurzy pro rodiče a dospívající děti, které organizátoři popisují jako velmi kreativní.
Podrobnosti případně najdete
na www.hampson.cz.
Kdyby kahau nežil na Borneu, ale v českých zemích, určitě by při své inteligenci primáta skvěle zapadl mezi naše pivní tatíky. Sedavý způsob života, kulaté nafouklé bříško, velký pijácký nos a cholerická, prudérní nátura – no nejsou to průvodní znaky českých pivních štamgastů?
Protože však kahau nikdy neopustil třetí největší ostrov této planety, nemá o pivních radovánkách nejmenší zdání. Neobvykle velké břicho i nos, tedy na opici prazvláštní tělesné abnormality, mu nadělil pánbůh z úplně jiných důvodů. Čeští pivní notorici si bříška pěstují takříkajíc cílevědomě, zvětšený a zarudlý nos je jen dalším průvodním znakem této jejich konzumační záliby. Kahau ale za to, že je k smíchu, vůbec nemůže.
Opice kahau nosatý (Nasalis larvatus) je typickým příkladem pohlavní dvojtvárnosti. Zatímco samice budí zdání drobné a usedlé venkovské paničky „s malým nosíkem poněkud nahoru“, pán rodu je proti ní opravdovým goliášem. Váží až dvacet čtyři kilogramů, tedy nejméně dvojnásobek hmotnosti samice, je mohutného vzrůstu a šéf tlupy dává svou nadřazenost nad samicemi i podřízenými samci náležitě najevo.
Jestliže jeho tělesné proporce vyvolávají u ostatních členů tlupy obdiv a autoritu, člověk se při prvním pohledu neubrání salvám smíchu. Jen co se však dostatečně nasměje, logicky ho napadne – proč? Za co se mu stvořitel tak pomstil?
V přírodě má ovšem všechno svůj smysl a důvod – tedy i obří břicho a nos. Ostatně, co je člověku k smíchu, může v očích samic kahauů být nesmírně přitažlivé a imponující.
Po pravdě řečeno, vědci dlouho netušili, k čemu je okurkovitý nos dobrý. Spekulovalo se o funkci sekundárního pohlavního znaku. Jiný názor přisuzoval tomuto nápadnému útvaru vlastnosti jakési královské koruny, generálských prýmek, císařského šatu – tedy odznaku moci: pouze jediný samec v tlupě je vůdcem a pouze ten se může honosit obřím nosem. Ostatním samcům takový nos nenaroste. Jakmile ovšem vůdčí samec přijde o své výsadní postavení v hierarchii tlupy, ať z důvodu stáří, zranění či nemoci, je okamžitě nahrazen jiným, mladším ambiciózním samcem. A s výměnou rolí dochází i k „výměně nosů“.
Před několika lety byla publikována odborná studie, ze které vyplývá, že velký nos je pro vůdčího samce vlastně i jakýmsi zesilovačem zvuků. Panovník totiž svolává svůj harém křikem a nos mu slouží jako rezonátor. Povinnost svolávat tlupu a udržovat ji pohromadě má právě jen jediný dominantní samec. Proto má i výrazně větší nos než ostatní samci v tlupě.
Nafouklý vegetarián
Kahau žije pouze na Borneu. Obývá zde takřka výhradně nížinné deštné pralesy na březích řek, jezer a tůní v blízkosti mořského pobřeží. V mangrovových porostech nežije jen tak. Listy a plody mangrovníků jsou hlavní složkou jeho potravy a husté koruny mangrovů zase ideálním místem úkrytu v době poledního žáru i dlouhé tropické noci.
Tito vegetariáni jsou mezi ostatními opicemi výjimkou – dokáží trávit rostlinnou celulózu. Mají proto velmi složitou stavbu žaludku, docela podobnou bachoru, knize, čepci a slézu u krav. Na rozdíl od nich ovšem potravu nepřežvykují, to za ně udělá skvělý žaludek. Ve velkém a členitém žaludku kahauů přežívají vysoce specializované bakterie, které potravu fermentují, chemické vazby celulózy naruší a umožní tak její trávení. Bakterie také deaktivují celou řadu rostlinných jedů v potravě, proto nosáč může požírat i listy stromů, které by byly pro ostatní herbivory (rostlinožravce) nepoživatelné.
Zvláštní složení potravy i průběh jejího trávení jsou také důvodem, proč má kahau „pivní“ bříško. Není to obezitou – kahau je prostě celý život nafouklý! Plyn vzniká rozkladnou činností již zmíněných bakterií. A v tom je ještě jeden háček. Sežere-li kahau najednou velké množství listí a plodů, bakterie je snadno rozloží. Ale naráz! V krátkém okamžiku vznikne v žaludku a trávicím traktu takové množství plynu, že to opici může přivést na pokraj smrti. Lapidárně a naturalisticky řečeno: kahau může prasknout.
Aby neměli život příliš jednoduchý, hrozí těmto býložravcům ještě jedno riziko. Mnohé rostliny se totiž brání před sežráním a „vymýšlejí“ přitom docela důmyslné strategie. Řada keřů a stromů využívá obrany mechanické, jako jsou ostny a trny. Méně běžná je obrana chemická, kdy rostlina produkuje a ve svém těle akumuluje nejrůznější jedy nebo látky škodící živočichům. Kahauům však mohou nejvíce uškodit stromy, které v listech mají jakási antibiotika. Pokud se jich kahau nažere, antibiotika usmrtí trávicí bakterie v jeho žaludku, a malér je na světě. Nosatý opičák si proto musí dávat při výběru jídelníčku velký pozor. To je také důvod, proč je takřka nemožné tento druh opice chovat v zoologických zahradách.
Naprosto specifická potrava má ovšem tu výhodu, že si kahau nosatý a ostatní primáti žijící ve stejném prostředí nekonkuruje. Je tak docela klidně možné pozorovat na jediném stromě tlupu nosáčů, jak hodují na listech a plodech, ve společnosti makaků jávských nebo hulmanů stříbrných. Zatímco jiné opice žerou pouze sladké, a tedy dozrálé plody, kahau je nemůže – příliš by se nafoukl. Je odkázán jen na kyselé nezralé plody nebo listí.
Skokan a plavec
Pohyb v korunách stromů činí zavalitému nosáči jen zdánlivé problémy. Pravda, když pozorujeme skupinu kahauů při přesunu podél břehu řeky, přílišnou obratností právě nevynikají. Pak se ovšem stane něco naprosto neočekávaného – kahau skočí! Vidět letět tak velkého živočicha s roztaženýma nohama, vlajícím ocasem a dopředu čnící hlavou je opravdový zážitek. Několikametrovými skoky se dostává při putování za potravou ze stromu na strom, aby si ušetřil neustálé slézání na zem a vylézání do korun. Nečekaný skok je také únikovým manévrem v případě náhlého napadení nepřítelem, a to zejména v noci.
Tlupy kahauů nosatých žijí většinu svého života na březích řek. Migrují po šest až dvanáct metrů vysokých stromech, které se svými korunami naklánějí nad vodní hladinu. Co se stane, když si nosáč svůj skok špatně vyměří a na větvích se neudrží? Po chybném skoku samozřejmě následuje pád. Jde jen o to, zda na tvrdou souš, nebo do vody. Až sedmimetroví krokodýli mořští (Crocodylus porosus) moc dobře vědí, že jim čas od času z nebe spadne do vody chutné sousto, a proto pokradmu skupiny nosatých opic sledují.
Výzkumy bylo zjištěno, že tito primáti dokáží za den urazit v průměru šestisetmetrovou vzdálenost. Putování za potravou se zcela zákonitě neobejde bez překonávání vodních toků. Plavání však nečiní kahauům žádné potíže. Ba naopak. Je to možná další vlastnost, kterou se podobají českým pivařům. Jestliže pivaře ve vodě nadlehčuje podkožní tuk, u nosáče je to nafouklé bříško. Plavou vždy ve skupinách, za pomoci všech čtyř končetin, co možná nejkratší trasu, a hlavně – co nejrychleji. Vždyť ve vodě na ně číhají jediní jejich skuteční nepřátelé – krokodýli!Fialový novorozenec
Zatímco přes den putují pralesem za potravou, na noc se vracejí ke břehům nocovat. Spí opakovaně na svém oblíbeném druhu stromu, v jehož koruně nad vodou jsou rozmístěni jako hrušky. Navečer se tak k řece soustřeďují skupiny kahauů z celého okolí. Tyto spací stromy bývají vždy nejjistějšími místy, kde je lze pozorovat. Stačí připlout s člunem až pod jejich větve.
Skupiny mívají do třiceti členů a jejich příslušníci se mezi sebou navzájem mísí. Zatímco některé menší tlupy jsou tvořeny pouze mladými samci, v jiných jsou březí samice s jediným dominantním samcem a v dalších jsou zastoupeny všechny věkové kategorie. Při večerním shromáždění skupin na březích řek dochází i k páření. Samice, které jsou právě v říji, si jakoby „odskočí“ do vedlejší skupiny. Je tak spolehlivě zajištěna genetická diverzifikace, bez které by skupina mohla po čase degenerovat. Samci, kterým tato nevěrná samice patří, bývají většinou „rozumní“ a zálety tolerují. Čeští pivaři v tomto ohledu tak tolerantní zpravidla nejsou…
Kopulaci u nosáčů tedy iniciují samice. Není v tom ovšem nic divného, vždyť veškerá reprodukce druhu leží na jejich bedrech. Gravidita trvá u kahauů přibližně 166 dnů. Porod je rychlý a probíhá o samotě v koruně stromu. Novorozené mládě se ihned po porodu samo instinktivně drží matčiny srsti na břiše a saje mateřské mléko. Brzy je také schopno přelézt si na záda matky a takto v jezdecké pozici se s ní vrátit do tlupy mezi své nosaté příbuzné.
A aby nebylo mláďatům kahauů líto, že se rodí „tuctová“ jako kdejaká opice v okolním pralese, mají i novorozenci jakési Kainovo znamení – jsou v obličeji celí fialoví! Tato zvláštní barva kůže však s věkem mizí. Sotva se z kojenců stanou batolata, mají tvářičky zase krásně skořicové, jak se na každého bornejského nosáče sluší a patří.
Běžící stádo lesklých hnědých koňských těl v oblaku prachu, ozářené prvními slunečními paprsky, vytvářelo neskutečnou atmosféru. Podtrhovali ji dva jezdci v černých kloboucích a vestách, kteří šlehali divoce biči a křičeli nesrozumitelné povely. Nevědět, kde jsem, mohl bych si myslet, že jsem se ocitl někde na Divokém západě před dvěma stoletími. Jenže byl jsem uprostřed Evropy.
Když jsem projížděl Maďarskem, provázela mě při cestě za horami Transylvánie nekonečná, sluncem vyprahlá rovina. Pohled z okna vlaku zůstával stále stejný a únavný. Stále totéž, tetelící se vzduch, do nedohledna se táhnoucí a nikde nekončící pláň s osamocenými keři a stromy, které připomínaly posly čekající na další zprávy. Jen tu a tam bíle natřené osamocené stavení, hejno hus a schnoucí provazce paprik. A samozřejmě vahadlová studna, která je symbolicky vidět odevšad, protože stromy pusta příliš neoplývá.
Nějak jsem nemohl této zemi přijít na chuť. Pokud jsem do těchto končin zavítal, jediným přáním bylo dostat se odsud co nejdříve pryč.
Pusta je název, který je předurčen celé ohromné rovině na jihovýchodě země, zvané rovněž Velká nížina (Nagyalföld), která zabírá více než polovinu Maďarska. Pro někoho vyprahlá, jednotvárná země, pro jiného ale místo s neopakovatelným kouzlem. Například východ slunce tady přichází obvykle rychle a neuvěřitelně zajímavě. Zničehonic se rozjasní obloha a do té chvíle tichá step se rozezní zvláštní melodií. Jako mávnutím kouzelného proutku znenadání začínají přelétat ptačí hejna, hýbat se prochladlé ještěrky a tu a tam přeběhne osamocený zajíc. Na to se dá dívat bez hnutí celé hodiny a poslouchat.
Odpradávna tuto mohutnou plochu rozdělovala řeka Tisa, která při svých záplavách přinášela úrodné bahno a půdu z hor. Tehdy se každé jaro žilo v očekávání pravidelné jarní záplavy – mohla přinášet užitek, ale často i zkázu. Vždyť podle kronik někdy dosahovala voda až do korun stromů.
V minulosti byla pusta poměrně vzkvétajícím rájem, plná lesů, luk, jezer a stovek vesnic. Její osud zpečetily dlouhotrvající války a turecký vpád, obzvláště po roce 1526, kdy na dlouhých sto padesát let kraj drancovala různá vojska a požáry likvidovaly úrodu. Vesničané prchali do opevněných měst, vesnice chátraly a pole zarůstala. Lesy byly postupně káceny pro dřevo a na stavby dřevěných obranných hradeb. Ohromné prostory se také vypalovaly kvůli nejisté době, mnoha zbojníkům a loupeživým bandám. Tím se narušil celý systém fungování přírody a z úrodného kraje se postupně stávala rovina s bažinami, mokřinami a rákosem, zamořenými komáry. Pustinou putovali jen osamocení pasáci ovcí a vepřů, kteří bránili svá stáda proti vlkům a zbojníkům. Tehdy se tomuto kraji začalo říkat pusta – opuštěná, osamocená země.
Změna přišla až v 19. století. Tehdy hrabě Széchenyi zaměstnal stovky bezzemků a nechal zbudovat podél Tisy valy a protipovodňová opatření. Rovina se změnila v pastviny a na nich se objevila stáda koní, ovcí, krav, buvolů a prasat. Tehdy se také kraj proměnil v maďarský Divoký západ, kde se potulovali kovbojové, honáci, pasáci, Cikáni a psanci, kteří se řídili právem pusty. Jejich zákony jim zakazovaly spolu bojovat.
Rakouské úřady zde neměly vůbec žádnou váhu. Byla to země divokých a drsných mužů, kteří velice tvrdě pracovali. Nebylo zde bezpečno ani pro ženy a děti, které zůstávaly v opevněných statcích a vesnicích. Pověst o divokých mužích a zbojnících se dostala až do Vídně ke dvoru (zejména díky maďarskému romantickému básníkovi Sándoru Petöfymu) a nejedna vídeňská šlechtična se pak v touze po dobrodružství trmácela do zdejšího kraje.
Tehdejší doba přinesla slávu mnohým maďarským městům, jež známe spíše podle kuchyně, kterou se proslavila. Například debrecínská pečeně, segedínský guláš nebo uherský salám či čabajská klobása. Spojitost s pustou je jednoznačná. Od druhé poloviny 19. století mířily do pusty transporty zvířat, aby se tady vykrmila, protože step poskytovala výborné pastviny a zvířata měla nejžádanější maso. Ostatně masné výrobky z uherské nížiny patří dosud k nejvyhledávanějším a nejkvalitnějším.
Pokud jsme u kuchyně, tak tu maďarskou si nelze představit bez papriky. Ta se zde pěstuje snad všude a je proslulá výraznou chutí a vůní. Za ně vděčí především slunným dnům, kterých je zde opravdu mnoho, a postupnému sušení na navléknutých svazcích. Srovnáte-li chuť kupované papriky některých výrobců, jednoznačně poznáte tu, která schla postupně, a ne rychle.
Nejznámější a největší oblastí, kde se pěstuje paprika je město Kalocsa a okolí Szegedu. Kalocse se také přezdívá „hlavní město papriky“, a to především v době, kdy plody dozrávají a celá krajina se mění v červené moře. Dosud ani nikdo pořádně neví, odkud se paprika v Maďarsku vzala, její obliba ale vzrostla hlavně v období napoleonských válek, kdy nahradila nedostatkové koření, které chybělo kvůli zablokovanému obchodu s koloniemi.
Do svébytného kraje zasáhl až rozvoj průmyslu. Majitelé pomocí zavlažování půdy začali poměrně rychle přeměňovat pastviny v pole a lidé pusty začali ztrácet možnost jakéhokoliv zaměstnání na velkofarmách. Odhaduje se, že tu žily až tři miliony žebráků a bezzemků, kteří se marně bouřili. Klid do kraje nepřinesla ani doba komunismu. Půda, rozdělená po válce lidem, byla opět znárodňována spojováním do družstev, která příliš neprosperovala. Většina vypěstovaných plodin pocházela od malých farmářů, kteří mohli vlastnit malé pozemky do velikosti až 1,5 akru. Tito malí zemědělci i přes velká omezení produkovali až polovinu všech potravin v Maďarsku.
Celá historie pusty se odráží v divokých písních Cikánů. Seděl jsem ve starověké čardě (zájezdním hostinci), pojídal pravý guláš a popíjel víno. Vybavením připomínal hostinec historii. Silné kamenné zdi vůbec poskytovaly nevídaný chlad. Tohoto využili i nedaleko sedící Cikáni, kteří do sebe vrhali jednu skleničku pálenky za druhou. Pak se vrhli na své nástroje a spustili melodické písně o kraji, který byl jejich domovem. Tesklivé melodie zpívali o smrtelnících přiváděných po cestě za fata morgánou, do měst a vesnic zahalených do oblak prachu od dusajících stád koní a dobytka putujících k napajedlům. O dávném právu pusty, nepsaných zákonech a psancích, těžké práci, soubojích, lásce a zapadajícím slunci. O večerních ohních, kde se vařilo, popíjelo a hlídala netrpělivá zvířata. Čarda jako kdyby s příchodem Cikánů ožila, vrátil se život, hosté se začali bavit mnohem živěji a víno teklo větším proudem.
Hortobágy je místo, kde se zachovala jedna z největších travnatých stepí v Evropě, a je považováno za centrum dnešní pusty. Možná na první pohled trochu ospalé městečko, přesto je svojí působivou atmosférou a především neopakovatelným rázem krajiny unikátní, a tak zde byl vytvořen národní park, který byl už v roce 1999 zapsán do seznamů UNESCO. Vždyť nedaleko městečka se táhne planina, která se ztrácí v nekonečnu za obzorem. Zachovalá není pouze zdejší příroda, ale také lidová architektura, která spolu se zvyky přetrvala do dnešních dnů.
Nedaleko Hortobágy se nachází malé Pastevecké muzeum se skanzenem. Jsou tu k vidění zvířata, která se dosud pasou v dáli na stepi. Nejedná se jen o koně, k pustě patří i zvláštní dlouhorohé krávy, takzvaný šedý uherský skot, vypasení kudrnatí vepři, bečící dlouhosrsté ovce „racky“ s prapodivnými šroubovitými rohy a především tajemní černí vodní buvoli, kdysi ojedinělí v Evropě. Někdo by si málem mohl myslet, že se ocitl v Indii a na Divokém západě najednou. Zvířata přivlekli do země Avaři a jim se v Evropě vcelku dobře dařilo. Původ ovcí je stejně tajemný jako kraj sám. Ovce s podobnými rohy jsou znázorněny i na památkách Egypta. Podle historiků pravděpodobně pocházejí právě z této oblasti. Dlouhorohé krávy mi vcelku dobře připomínaly dalekou Etiopii, kde lze vidět podobný skot. Podle jedné z teorií může toto v Evropě ojedinělé plemeno skotu skutečně pocházet z dalekých krajů Afriky. Není se tedy čemu divit, že pusta, ačkoliv je na první pohled jednolitá a monotónní, je obestřená podivnou historií a tajemnem.
Obzvláště v létě ožije Hortobágy příjezdem obyvatel z celého okolí. Koná se tu proslavená slavnost pod jedním z nejdelších kamenných mostů v Maďarsku, který má devět oblouků a měří 167 metrů. Po více jak sto let se tu konají vyhlášené trhy a setkání rodáků. Celou ves zahltí davy. Lze tu dokonce spatřit domorodce ještě v krojích. Na prostranstvích před domy se vaří kotle s gulášem nebo pečou oblíbené paprikové klobásy. Tržiště praská ve švech od zboží potřebného k životu až třeba po deky s potápějícím se Titanikem a portrétem Leonarda DiCapria.
Nejvíc asi každého, stejně jako mě, zaujal pán v kroji, který pospával mezi prastarými rádii. Měl neuvěřitelný výběr historie, rádiových skříní rozličných tvarů a značek, zachovalých i oprýskaných, s obrázky, nebo také s portrétem Stalina.
Se zvířaty na prodej přicházejí lidé hned z rána, v minulosti to byl možná nejdůležitější důvod slavnosti. Odpoledne se tu zase dalo vidět větší množství lidí v krojích. Pomalu se posilnili pravou pálenkou, která je rozhýbala do tance, a začíná pravá nevázaná zábava. Po dlouhých dnech úmorné práce je každá slavnost velikou událostí a možností nabrat další síly.
Proměny pusty člověk asi nejvíce zaznamená, když přijíždí vlakem. Kukuřičná pole pomalu střídají rákosem zarostlé vodní plochy, až je možno spatřit jen daleko se táhnoucí rovinu. Jako napajedla pro dobytek dodnes slouží vahadlové studny. Jak se vcelku lehce vytahuje voda pomocí závaží na kladce, mi ukázal postarší pastevec s typickým jménem Lázslo. Byl oblečen do černých kalhot, gumovek, kdysi bílé, ale čerstvě vyprané košile a vesty s barevně vyšívanými ornamenty. Na hlavě mu trůnil prazvláštní klobouk s péry. Lázslo měl na starosti stádo vodních buvolů a jeho pomocníkem byl divoký černý pes.
„Pusta a já patříme k sobě, jinde bych už asi nemohl žít,“ prohodil bača. I když komunikace byla kvůli mé neznalosti maďarštiny obtížná, občas si člověk vzpomene na ruštinu a vyloví pár vět.
Práce pastevce je za rozbřesku vyhnat stádo z ohrady na pastvu do dáli za čerstvou trávou. Stádo se stále pohybuje, jen kolem poledne buvoli ulehnou a odpočívají. To je pro baču ideální čas zalehnout a přenechat svoji práci psímu pomocníkovi. Ostatně v poledne jako by usnula celá planina. Dokonce i mírný vánek, který ochlazuje v horkém dni. Lidem slouží k odpočinku jednoduché rákosové přístřešky, které poskytují před nelítostným sluncem dostatek stínu. Kde bylo dost dřeva, stavěly se dřevěné stříšky, které dnes vystřídal vlnitý plech.
I mezi honáky a pastevci byla v minulosti hierarchie. Byl rozdíl mezi pastevcem prasat, honákem krav, zvaným gulyás, a honákem koní, kterému se říkalo csikós. Pasák prasat byl považován za nejhoršího, a pokud práci odváděl dobře, mohl časem postoupit k jiným zvířatům. Přitom se sem vozila prasata z celého Rakouska-Uherska na šťavnatou pastvu. Vepři prý za sezonu dosáhli váhy až 170 kilogramů a byli odsud odváženi vlaky rovnou na jatka. Jejich maso bylo ceněno pro specifickou chuť bylin. V té době byl nedaleký Debrecín (maďarsky Debrecen) jen pouhou zaprášenou blátivou ulicí se zanedbanými hliněnými domky, kde se proháněli husaři na koních a v prachu putovala stáda na vyhlášené dobytčí trhy. Dnes by turista těžko hledal stopy slavné minulosti, která se zachovala především na dobových fotografiích hrdých honáků. Je nenávratně pryč.
„Narodil jsem se tu a také tu zemřu,“ odpovídal během pozorování stáda bača Lázslo. „Dnes už lidé na tuto práci nejsou, mladí odcházejí do města za lepším, a tak až vymře naše generace, možná zemře i duše pusty.“ Možná, ale v každém případě je stále co objevovat.
Pusta má i jinou tvář, a to například u jezera Tisa (Tisza-tó). Po přehrazení řeky Tisy. vznikl vodní svět se spletí rákosových polí a rozmanitým společenstvem zvířat, která si zde našla útočiště. Nezapomenutelná jsou leknínová pole a také ptačí svět, který si zde žije svébytným způsobem. Není vůbec vzácností spatřit husy, volavky nebo raroha velkého, ostatně vyskytuje se zde na tři sta čtyřicet ptačích druhů. Nejpůsobivější divadlo předvádějí tažní jeřábi, kteří se sem v tisícihlavých hejnech slétávají na podzim k odpočinku.
Řeka Tisa byla odpradávna živoucí tepnou, která protínala stepi a přinášela kraji obnovu, a někdy také zkázu. Dodnes je pro svoji krásu a bohatství ryb vyhledávána rybáři a vodáky. Na řece je jen minimum mostů, většinu dopravy nahrazují přívozy, které jsou s řekou srostlé stejně jako malé rybářské vesničky s dosud původními hliněnými domky s doškovými střechami.
Ale dodnes se dá v Maďarsku potkat kovboj. Centrem, kde se dosud zachovaly původní zvyky a jezdecké umění csikosů, je Malokumánský národní park v Bugaci nedaleko města Kecskemét. Travnaté pláně se solnými jezery a mokřinami jsou jako stvořené pro velká stáda uherského šedého skotu a volně se pasoucích ovcí a koz. Ovšem nejžádanější podívanou jsou kovbojové v bílém kroji se zdobenými pásy okolo těla. Ti ovládají vše okolo koní. Dokážou během chvíle sehnat rozeběhnuté stádo nebo zvednout ve cvalu cokoliv ze země. Největší atrakcí je pětispřeží, kdy jezdec stojí na hřbetu dvou koní a řídí z této pozice vpředu další tři koně. V minulosti bylo toto umění potřebné k přežití a předvádělo se pouze při slavnostech. Ten, kdo chce vidět více nespoutanou koňskou sílu, si musí počkat na podvečer nebo na ráno, kdy stepí uhánějí v trysku ladná stáda koní jako za dávných časů.
radí Jindřich Špinar, náš přední kardiolog
Nejsou to jen tropické nemoci, které nebezpečně ohrožují lidské životy po celé zeměkouli. K největším hrozbám na cestách se totiž řadí nemoci srdce a cév. Kardiovaskulární choroby hrozivý žebříček dokonce vedou. Mnoho o tom, ale i o cestování může říci profesor MUDr. Jindřich Špinar, CSc.
Při cestování se hovoří spíše o nebezpečí různých tropických nemocí, zejména malárie. Je to tedy s hrozbou, že nám selže srdce, tak vážné?
Příčinou každého druhého úmrtí ve vyspělých zemích je skutečně selhání srdce nebo cévní mozková příhoda. Pokud je šedesátiletý občan vyspělé evropské země po infarktu myokardu, bude žít pravděpodobně o devět let méně než dosud zdravý člověk. Má-li po cévní mozkové příhodě, dokonce až o dvanáct let méně. Přitom ischemickou chorobou srdeční, což je zjednodušeně řečeno nedostatečná prokrvenost srdce, trpí asi sedm set tisíc občanů České republiky. Asi jednadvacet tisíc lidí má ročně infarkt myokardu a asi sedm tisíc ročně jich na něj umírá, většinou doma, dříve než stihnou zavolat odbornou pomoc. Nejčastější příčinou invalidity v naší zemi jsou cévní mozkové příhody, které prodělalo asi dvě stě osmdesát tisíc českých občanů. A cestování, pokud je náročnější, je samozřejmě zátěží pro organismus.
V poslední době přibývá případů, kdy se náhle zastaví srdce i sportovcům, kteří jsou trénovaní a neustále pod lékařským dozorem. Takto zemřeli například fotbalisté Fehér Miklós či Kamerunec Marc-Vivien Foe. Jak se to mohlo stát?
Je to problém, který asi neumíme vyřešit. Na celém světě zemřou náhlou smrtí desítky lidí denně a je hrozné, když je to před televizní kamerou. Určitě je u některých potřeba brát v úvahu užívání dopingových látek. Hlavní příčinou náhlých úmrtí mladých lidí ale bývá srdeční arytmie a ta přichází tak náhle a neočekávaně, že ani včasná pomoc nepomůže.
Lidé se běžně starají o své svaly, procvičují je, ale na své srdce zapomínají. Jak si jej člověk může vytrénovat?
Srdce je úžasný sval, stahuje se asi osmdesátkrát za minutu, tedy 4800krát za hodinu, až 120 000krát za den. Za celý život jsou to úctyhodné tři miliardy stahů. Srdce se nejlépe trénuje dynamickým pohybem, kdy jsou svaly zapojené do činnosti, ale zároveň i uvolněné. Tedy při běhu, rychlé chůzi, plavání, jízdě na kole a podobně. Naopak nemá rádo situaci, kdy jsou svaly zaťaty a napnuty, jako například při posilování. To sice formuje postavu, ale srdci neprospívá.
Bez ohledu na to, jak zdravý život vedeme dnes, měla většina lidí v minulosti některé špatné návyky…
Jsem především velkým odpůrcem kouření a zastávám názor, že přestat kouřit má smysl vždy, a doporučuji to i starším pacientům. Na druhé straně mám velkou obavu z drog, a společnost by jejich používání měla trestat stejně jako jinou nezákonnou činnost. Správná životospráva, vyrovnaný příjem potravin a tělesná aktivita, to vše je pak už na každém jedinci.
Během roku sám hodně cestujete, protože jezdíte přednášet po všech kontinentech na různá fóra a semináře. Stíháte při tom poznat také, jak tam žijí lidé?
O to se snažím co nejvíce, i když někdy je to obtížné. Sám jsem se přesvědčil, že cestovní kanceláře ani ti, kteří na takové cesty zvou, většinou nechtějí ukazovat skutečný život, ale jakýsi skanzen, který se hodí pro naivního turistu. Snadno se poznávají kulturní památky a dědictví předků – pyramidy, hrady, zámky, ale skutečný život zůstává často utajen za přísnou hranicí povoleného a zakázaného.
Cestuji ovšem velmi rád. Vždy se snažím vnímat především pozitivní věci a negativní přehlédnout. I když jsou někdy i paradoxní.
Co tím myslíte?
Překvapilo mě, že na místech, která jsou považována za nebezpečná, jako Rio de Janeiro, Mexico City a další, se mi nikdy nic nestalo. Peněženku mi ale ukradli v Brně a taxikář mě obral při cestě do Ruzyně, zatímco v New Yorku mě dopředu upozornil na vyhlášku starosty města, že cesta z letiště kamkoliv do města je za 45 amerických dolarů.
V roce 1996 jste byl účastníkem mise, která měla za úkol zavést kontrolu rizikových faktorů ve Střední Americe. Překvapilo vás při ní něco?
Především zájem místních lékařů a sociálních pracovníků o můj obor. Pro ně je na prvním místě jednoznačně boj s infekčními chorobami. My jsme do této oblasti přivezli první EKG a první glukometry, což jsou přístroje na stanovení hladiny cukru v krvi. I dnes je tam ještě najdete ve spádových nemocnicích, tamní odborníci se s nimi učili pracovat s tím, že až zvládnou infekční choroby, určitě je budou potřebovat.
Jak se vy jako lékař a kardiolog připravujete na cestu do exotické země?
Nic nepodceňuji. Podle mne je naprosto nutné se na takovou cestu připravit, jinak jde o hazard se zdravím. Osobně vždy kontaktuji kolegy specializující se na exotické nemoci a domlouváme se na očkování. Na podobných cestách se snažím vyhýbat potravinám bez tepelné úpravy, a pokud je to možné, piji jen tekutiny z uzavřených láhví. Přesněji přímo z nich, nenalévám je do sklenice myté v místní vodě.
Píšete knihy, přednášíte, hodně cestujete. Kde na to všechno berete energii při tak náročném povolání?
Moje knihy jsou určeny pro lékaře, často specialisty, a jsem rád, pokud pomohly v práci několika desítkám lékařů. To mi stačí. Napsal jsem i několik menších brožurek pro pacienty a doufám, že alespoň někomu pomohly. Také cestování souvisí s mojí prací. Myslím, že energii mi dodává fakt, že povolání je pro mě koníčkem. Každý nový poznatek mě vyburcuje k další akci.
A je něco, co vás naopak dokáže vyvést z míry?
Určitě ano. Nejvíce lidská hloupost a potom někteří naši politici…
Považujete za náhodu nebo ironii, že váš kocour Brit trpí srdeční vadou?
Brit není přímo můj, ale mé dcery. Ale mám ho velmi rád. Myslím, že mi osud jen připomněl, že jsem kardiolog, proto má náš kocour srdeční vadu. Bojuje s tím ale statečně. Má špičkové zvířecí léky a denně jej jako každého jiného pacienta kontroluji…prof. MUDr. Jindřich Špinar, CSc.
Vystudoval lékařskou fakultu v Brně. V současnosti pracuje jako přednosta interní kardiologické kliniky FN Brno a je vědeckým sekretářem České kardiologické společnosti. Hlavní oblastí jeho odborného zájmu je akutní i chronické srdeční selhání. Je autorem několika knih, učebnic a více jak 250 odborných článků pro domácí i evropské časopisy. V roce 2002 se stal členem Evropské kardiologické společnosti FESC. Jeho kandidátská práce je přednášena na čtyřech kontinentech. Podílí se na několika výzkumech a přednáší na různých světových fórech. Své povolání spojil se svým velkým koníčkem – cestováním.
Už zhruba čtyři sta padesát milionů let máme v limbickém systému naprogramovány dvě reakce – utéct, když jsme ohroženi (pokud je kam), nebo se ohrožení aktivně bránit (pokud je šance na vítězství). Současná společnost se svými společenskými pravidly a diplomatickými protokoly většinou žádnou z těchto přímých strategií neumožňuje, jdeme tak proti vlastní přirozenosti a následkem jsou stresy. Zvládat je nám pomáhají postupně vyvinuté části mozku. Díky obrovskému pokroku neuronálních věd o něm sice víme čím dál víc, ale stále je to zoufale málo.
Lidský mozek je podle vědců nejsložitějším útvarem v nám známém vesmíru. Složitější prý je už jen systém komunikace mezi jednotlivými mozky. Mozek nejen zprostředkovává vnímání světa, ale jsou v něm uloženy vzpomínky, emoce, paměť i fantazie. Každý samozřejmě ví, jak vypadá zvrásněný povrch mozku s jeho dvěma hemisférami a mnoha laloky. Jak to všechno ale funguje? Kde sídlí vzpomínky? Co se vlastně děje při jejich vybavování? Jak to, že jsme schopni abstraktního myšlení a dokážeme pracovat s tak nehmatnými pojmy, jako je filozofické jsoucno, či reklamně útočit na podvědomí? A musíme skutečně zhloupnout, když zestárneme?
CO SE S MOZKEM DĚJE
Fungování mozku mají „na svědomí“ nervové buňky (neurony) a jejich propojení. Objev neuronu si roku 1835 připsal známý český lékař Jan Evangelista Purkyně. Ostatně na jeho počest je v části mozku – v mozečku – pojmenována skupina velkých buněk.
Ačkoli slovní obrat „šedá kůra mozková“ je naprosto běžný, tato mozková oblast je spíše hnědá. Je tvořena skupinami těl nervových buněk, zatímco výrazně světlejší, takřka bílá hmota jsou axony, tedy jejich hlavní výběžky. Axony tvoří jakési „dálnice a mosty“, které umožňují přenos nervových vzruchů mezi jednotlivými neurony.
Mozek by nemohl být plně funkční, kdyby neměl spojení se zbytkem těla. K tomu slouží nervy, které představují spojení fyzické. Spojení chemické zajišťuje krevní řečiště, kudy spolu s krví tečou chemické substance, jako jsou kupříkladu hormony. Ostatně některé mozkem vylučované hormony jsou základní látkou pro správné přenosy nervových vzruchů. Jednotlivé nervové buňky mají kratší výběžky, dendrity, které mezi sebou komunikují pomocí elektrického potenciálu a chemických signálů, neurotransmiterů.
„Představme si neuron, z nějž do všech stran vychází řada dendritů (výběžků). Celková průměrná délka dendritů připadajících na jeden neuron je několik milimetrů. Informaci zpracovávanou v jednom jediném neuronu je možno modulovat současně z několika tisíc míst. Jestliže si uvědomíme, že každý dendrit je dále v kontaktu s dendrity a axony jiných neuronů a ty stejným způsobem komunikují opět s dalšími a dalšími neurony, kterých je k dispozici pro každou danou funkci téměř neomezené množství, dojdeme k závěru, že výkonnost tohoto operačního systému je téměř nekonečná,“ píše Petr Jirounek v článku Má mozek svůj jazyk? v časopise Vesmír. A to všechno se děje za „provozní“ teploty okolo 37 stupňů s pomocí trochy cukru a kyslíku.
Kyslík do mozku přivádějí cévy a výživu mají na starosti specializované gliové buňky. V mozku jich je okolo devadesáti procent. Názory, že gliové buňky jsou jen lešením, aby se měly neurony o co opřít, nebo dokonce že jde o pouhý odpadní produkt, jsou už překonány. Bez nich by neurony byly totéž co výkonný procesor uprostřed počítače vytaženého z elektrické sítě.
Gliové buňky jsou zároveň cosi jako úklidové družstvo. „Představte si poranění hlavy spojené s krvácením do mozku. Gliové buňky zastanou činnost fagocytů a krev zlikvidují,“ vysvětluje neurolog MUDr. Ivan Slavík. Ještě zbývá objasnit, jak se vzruchy šíří. Když neuron vyšle signál po svém dendritu a elektrický potenciál dorazí na jeho konec, chybí mu k dalšímu dendritu kousíček prostoru, který se nazývá synaptická štěrbina. Je-li vzruch dostatečně silný, vybudí v synapsi přenašeč, který svou chemickou vazbou štěrbinu překlene. Odhaduje se, že synapsí je v mozku 10 bilionů. Pak už se není co divit, že to některým z nás tak „pálí“.
VLEVO JE NA PRAVÉ STRANĚ
Ačkoli zní mezititulek nesmyslně, tak je logicky správně. Mozek není stranově souměrný – ani anatomicky, ani funkčně.
„Praváci mívají ve většině případů větší pravý čelní lalok než levý a levý spánkový lalok větší než pravý,“ upozorňuje neuropatolog František Koukolík v jedné ze svých knih.
Neurolog MUDr. Slavík jej doplňuje: „Vždycky máme některou z hemisfér dominantní. Ta má na starosti řeč, počítání, psaní – tedy analytické funkce. Nedominantní hemisféra má na starosti fantazii, prostorovou orientaci atd. Možná to zní zvláštně, ale dominantní hemisféra praváků je vlevo, u leváků vpravo. Pokud budete mít poškozenou pyramidovou dráhu vpravo, ochrnete vlevo, a obráceně.“
Také se dnes už ví, že pravá hemisféra potřebuje ke zpracování stejného řetězce písmen více času než hemisféra levá. Ta zase dokáže splnit příkaz „zamračte se“ či „usmějte se“. Aby to však nebylo tak jednoduché, spontánní smích či smutek dokáží vykouzlit na tváři obě hemisféry. Pokud je člověk pravák, má řečové centrum umístěné v levé hemisféře. Dnes už je také jasné, že dominance mozkových hemisfér úzce souvisí s praváctvím a leváctvím. Proto také neuspěly žádné snahy předělávat leváky na praváky, jak se ještě nedávno rodiče i učitelé snažili. Řada současníků si dobře pamatuje doby, kdy se leváctví považovalo za něco nepřirozeného, a lidé netušili, jaké škody jakákoliv „náprava“ páchala. Ještě dnes se s tím řada lidí vyrovnává. V extrémních případech dokonce mohlo dojít až k poruchám řeči a k poklesu inteligence.
Rozdíly mezi fungováním hemisfér jasně ukazuje i jedno postižení, které vznikne poškozením kůry temenního mozkového laloku – takzvané opomíjení. František Koukolík v knize Mozek a jeho duše dává názorný příklad: „Pacient postižený mozkovou příhodou pravého temenního laloku při kreslení hodinového ciferníku nakreslil jen jeho pravou polovinu. Když kreslil kopii domečku, vynechal levou polovinu. Zpočátku si neholil levou tvář. Pokud se někdo dotkl jeho levé ruky, byl přesvědčen, že dotyk byl na ruce pravé.“ Takto postižený člověk se pak může třeba těžce popálit, protože čidlo bolesti sice podá informaci o tom, že se něco děje, ale mozek ji správně nerozliší a nevydá odpovídající signál k odstranění příčiny bolesti. Opomíjení je nemoc, o které veřejnost příliš neví, mnohem známější jsou nemoci mozku jako Parkinsonova či Alzheimerova choroba.
DRAMA jménem PHINEAS GAGE
Dokážete si představit někoho, komu proletěla železná tyč hlavou, a dotyčný to přežil a vypadal, jako by se mu nic nestalo? Takovým byl, alespoň na první pohled, Phineas P. Gage, velmi schopný, racionálně uvažující předák na stavbě železnice v Nové Anglii. Zástupce společnosti Rutland & Burlington Railroad, pro kterou pracoval, by nikdy nenapadlo, že jeho případ bude i po více než sto letech zajímat lékaře zabývající se vztahem mozku a chování.
V létě roku 1848 totiž Phineasu Gageovi vybuchla v bezprostřední blízkosti nálož připravená k trhání skály. Železná tyč, vložená ve skále, mu vnikla levou tváří do hlavy, roztříštila spodinu lebeční, proletěla přední částí mozku a druhou stranou vyšla ven. Zpočátku to vypadalo, že jediným následkem bude poškozené levé oko a slepota.
„Pak ale začal být nestálý, neuctivý, čas od času se vyžíval v nejsprostších nadávkách, což dříve nebylo jeho zvykem. Byl netrpělivý vůči omezením nebo radám, pokud mířily proti jeho přáním. Jeho slovník se stal postupně tak nechutným, že se ženám doporučovalo, aby v jeho přítomnosti nepobývaly dlouho,“ popisuje změnu chování tohoto člověka Antonio R. Damasio v knize Descartesův omyl, která se zabývá vztahy mezi emocí, rozumem a mozkem.
Gage se nakonec stal společensky nevhodným, nebyl schopen ani racionálně plánovat vlastní budoucnost. Časem se ukázalo, že radikální změna chování souvisí s poškozením čelních laloků, i když zde nejsou uložena žádná životně důležitá centra. Kdyby zde bylo centrum odpovědné za dýchání či tlukot srdce, byl by Gage už mrtvý. Takhle přežil, ale s vážnými důsledky.
Gageovo neštěstí pomohlo zkoumání „centra“ lidského chování. Později se našly i další podobné případy. Pacient, kterému byla při operaci mozkového nádoru odňata i část čelního laloku, se začal chovat podobně jako Gage. Původně vzorný otec rodiny, úspěšný a odpovědný muž v zaměstnání i v soukromí se najednou stal nespolehlivým, hádavým, neschopným udělat správné rozhodnutí, byť měl stejné znalosti jako dříve. Operace se tedy povedla, protože život pacienta byl zachráněn, ale důsledky byly stejně katastrofální. Muž se rozvedl, vyhodili ho ze zaměstnání, nebyl schopen udržet si jakoukoliv další práci.
Teorie, že to, co bychom mohli nazvat „společensky únosným chováním“, má sídlo v čelních lalocích, byla nakonec testována na opicích. Dvěma šimpanzicím byla narušena tkáň čelního laloku. I u nich se změnilo chování.
Tento pokus vědci J. F. Fulton a C. F. Jakopsen z Yaleovy univerzity, kteří ho prováděli, velmi barvitě popsali na světovém kongresu neurologů v Londýně v roce 1935. Jeden z účastníků konference se pak zeptal, zda by zásah do čelních laloků nepomohl při léčbě psychotických pacientů. Na konferenci se odpovědi nedočkal, ale mohl to být impulz, který odstartoval obludné používání lobotomických operací. Jejich důsledek ztvárnil oscarový film Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem. Lékaři v minulém století běžně odstraňovali části mozku v oblasti čelních laloků nebo je narušili, a lidé se pak stali apatickými, neagresivními a zásadně se změnila jejich osobnost. Argumenty pro lobotomii byly silné – proděravění lebky přišlo ve své době na 250 dolarů, kdežto jen roční hospitalizace pacienta stála 35 000 dolarů.
CIMRMANOVY ZAPOMNĚNKY
Co si pamatujeme ze školy? Jak uvádí génius Cimrman, skoro nic. „Po letech učitelského působení ve Struku udělal Cimrman namátkovou prověrku vědomostí svých bývalých žáků. Výsledek byl skličující. Zjistil, že si všichni pamatují jen asi jednu desetinu toho, čemu je ve škole učil. Devět desetin poznatků bylo průtokových – laicky řečeno: šly jedním uchem dovnitř a druhým ven. Cimrman se proto rozhodl udělat v procesech pamatování a zapomínání jednou provždy pořádek. Přímo určil, kterou látku si mají žáci zapamatovat a kterou zapomenout. Látka pro zapamatování zabírala 1/10 a látka pro zapomenutí 9/10 učební doby, přesně jak to odpovídalo statistickému průzkumu.
Pro tyto dvě oblasti učiva zavedl Cimrman dva názvy: pomněnka a zapomněnka – v němčině Vergissmeinnicht und Nichtvergissmeinnicht. Žáci se učili obojímu, ovšem jen pomněnku si směli pamatovat. Cimrman pak velice rafinovanými chytáky zkoušel, zda si nepamatují i zapomněnku,“ praví se ve hře Vyšetřování ztráty třídní knihy.
Se zapomínáním to ale vůbec není jednoduché. Jak to, že čerstvě nadiktované telefonní číslo zapomeneme dřív, než najdeme tužku, abychom si je zapsali, ale tvář desítky let mrtvé babičky si dokážeme vybavit pořád? Je potřeba rovnou říct, že je několik druhů paměti. Krátkodobá slouží jen na „chvilkové“ podržení informace, zatímco do dlouhodobé se nám vrývají vzpomínky, ale třeba i fráze v cizím jazyce či naučené chemické vzorce, které jsme si tam cíleně uložili. Může to být třeba i klasickým školním „šprtáním“. Do dlouhodobé paměti se přitom vrývají vzpomínky slastné či bolestné. Časem vyhasnou ty „obyčejné“.
Kde ale je sídlo paměti v mozku? Na první pohled jednoduchá otázka dodnes nemá konkrétní odpověď. Chcete-li si vybavit obličej dejme tomu své první velké lásky, aktivují se v mozku nejen centra emocí (takzvaný limbický systém), ale i centra zraková a sluchová, která sídlí v jiných částech mozku. Při vyvolání představy se pak sepnou miliardy synapsí a dohromady vytvoří vzpomínku, kterou jsme v minulosti kamsi zasunuli. Tato představa přitom nemá v mozku své anatomické místo, které by bylo možné přesně určit.
Tento příklad je ale jen jedním z několika typů paměti. V roce 1953 skupina amerických neurochirurgů operativně odstranila vnitřní části obou spánkových laloků pacienta, který trpěl jinak neléčitelnou padoucnicí. Operace byla na první pohled úspěšná, onemocnění zásadním způsobem ustoupilo. Jenže dotyčný ztratil paměť. Nově získané informace si podržel zhruba minutu, takže třeba právě přečtené noviny mohl vzápětí číst znovu a připadaly mu zcela nové. Nepoznával lidi, se kterými se běžně stýkal. Informace, které získal do operace, mu zůstaly, ale už se nikdy nenaučil nic nového.
Pro muže to bylo neštěstí, pro vědce to ale znamenalo zase krok dál v poznání mozku. Odhalili tak místo, kde sídlí systém převádějící informace z paměti krátkodobé do dlouhodobé. Ovšem poruchu paměti nevyvolává jen poškození spánkových laloků. Alkoholová „okna“, tedy nepamatování si části alkoholového dýchánku, a poškozené mozky chronických alkoholiků jsou toho jasným důkazem.
Mluvíme-li o paměti, nemůžeme vynechat hipokampus, tedy část mozku, která tvarem připomíná mořského koníka (lat. hippocampus). Tento obloučkovitý závit ve spodní části mozku je krytý mozkovou kůrou a odpovídá za krátkodobou paměť.
Dnes už vědci znají i gen, který ovlivňuje lidskou paměť. Jeho objev je jedním z posledních, které se týkaly mozku. Gen objevil Dominque de Quervain s týmem kolegů na univerzitě ve švýcarském Zürichu.
Objevili, že v populaci je devět procent nositelů formy genu 5HT2a, kteří měli dlouhodobou paměť v pořádku, ale pokud si měli po pěti minutách vybavit pět slov nebo jednoduchých tvarů, které jim předtím ukázali, měli o dvacet procent horší výsledky než lidé bez této formy genu. Čím to? Svou úlohu hraje serotonin, přenašeč neuronálních vzruchů. Je to látka, která dokáže překlenout synaptickou štěrbinu a „poslat“ vzruch v mozku dál. U lidí, kteří mají gen 5HT2a, je chemická vazba jemně změněna a serotonin pak funguje pomaleji.
JAK SE UČÍME
Paměť je důležitá pro učení. V systému českého školství se často učení omezuje na biflování dat, přestože alternativní metody výuky ukazují, že učit se dá i jinak. Může se do učení zapojit hudba, vůně, či dokonce chuť?
„Zmíněné smysly aktivují limbický systém, a obecně lze říci, že zážitky spojené se silnou emocí se vryjí do paměti velmi hluboko. V procesu studia a učení je však tento vztah velmi individuální, někomu vyhovuje více absolutní klid ke studiu, druhý využívá hudby jako aktivátora volných asociací v podvědomí. Podstatné pro učení však je, aby paměťová stopa měla logickou strukturu a nové poznatky byly řazeny do logických spojů s informacemi, které jsou už v paměti uloženy. Tak vzniká systematické vzdělání jedince. Pokud se při učení pouze biflujeme a hlouběji nepřemýšlíme o podstatě problému, tedy nevytváříme systém s tím, co jsme již poznali, je informace v paměti uložena méně trvale,“ vysvětluje primář neurologického oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem MUDr. Martin Sameš.
Stejně důležité jako pamatovat si je ale i zapomínat. Vracející se vzpomínky na traumatizující události (koncentrační tábor, přírodní katastrofa, smrt blízkých, znásilnění) jsou příznaky posttraumatických stresových poruch. Zapomínání může působit i jako lék. Paměťové stopy v mozku jsou běžně „přemazávány“, podobně, jako když se v počítači nastaví povel „smazat soubory starší dvaceti dnů“. Co se nepoužívá, musí uvolnit místo novému, užitečnému a někdy možná i život zachraňujícímu. I když ani to není tak jednoznačné. Každý si už zkusil, že oživit si zapomenuté je podstatně snazší, než se naučit něčemu zcela novému.
ŠEDÁ INTELIGENCE
Lidé jsou přesvědčeni, a původně se to učilo i ve škole, že inteligence je schována v šedé kůře mozkové. Co tedy s tím, že muži mají více šedé kůry mozkové než ženy? To by pak znamenalo, že inteligence je záležitostí pohlaví. Nastává logická chyba.
Vzrušení mezi laiky i vědci přinesly zcela čerstvé výsledky zkoumání vědců z univerzity v Kalifornii, zveřejněné v lednu letošního roku. Publikovaná data potvrdila, že muži a ženy dosahují stejného inteligenčního výkonu, ale zapojují při tom rozdílné části mozku. Ženy mají podle těchto dat v čelních lalocích jen čtyřicet pět procent inteligenčních center šedé hmoty a nemají zde žádná centra bílé hmoty. U mužů jsou intelektuální centra šedé hmoty mozku umístěna v několika různých místech. Hypotézu podporují snímky z magnetické rezonance.
Z toho vyplývá, že poškození čelních laloků může mít pro ženy mnohem horší důsledky než pro muže. Při stejném zranění by ženy měly třeba větší problém s učením. Ovšem logický předpoklad, že více neuronů znamená více inteligence, popírá neurochirurg Martin Sameš: „Nadprůměrnost těchto vyšších kognitivních funkcí je dána výkonností paměťových systémů, mozkové kůry a asociačních systémů. Hovoříme-li o zdravém mozku, nejde o vyšší počet neuronů, ale o vyšší integraci a propojení těchto neuronálních systémů.“
DOBRÁ ZPRÁVA
Jak ukazují nejčerstvější výzkumy, nemusíme zemřít hloupí. Ještě donedávna se předpokládalo, že nervové buňky se neobnovují a starším lidem tak nezbývá nic jiného než hloupnout. Jenže poslední výzkumy prokázaly, že učením vznikají nejen nové mozkové buňky, ale i jejich synaptická propojení.
„Dnes víme, že učení vede k tvorbě nových synapsí. Zvýšení gliální aktivity zlepší schopnost učení. K tomu lze dodat, že to zřejmě funguje i obráceně: učení zvyšuje aktivitu glie,“ zdůraznil MUDr. Oldřich Vinař, DrSc., už v roce 2001 v tisku. Stručně řečeno, ačkoliv jakási únava a stárnutí mozku je s postupujícím stářím neoddiskutovatelný fakt, přece jen se dá u zdravého člověka zbrzdit. I ve stáří se vyplatí učit se. V podstatě cokoliv. Cizím jazykem počínaje, novými dovednostmi konče. Před dvěma lety jsem měl tu čest seznámit se s člověkem, který dostal ke svým devadesátinám počítač. Nenechal ho „mladým“, jak mají starší lidé ve zvyku, a netrvalo dlouho a komunikovali jsme pomocí elektronické pošty. Vědci upozorňují, že kvalita nově vzniklých buněk závisí na aktivitě jedince. Čím je aktivnější, více nucen přizpůsobovat se stále novým věcem, pamatovat si je – tedy učit se, tím je aktivita hipokampu větší a v rámci pozitivní zpětné vazby se pak tvoří další nové buňky. Prestižní časopis Nature uveřejnil v roce 2004 studii, ve které Ch. Schmidt-Hieber s kolegy z Psychologického ústavu freiburské univerzity dokládá vyšší, „kvalitnější“ aktivitu nově vzniklých buněk. ŠPATNÁ ZPRÁVA
Okamžiky očekávání se střídají s okamžiky zklamání – zní jeden z běžných bonmotů. Přesně tak je to s výzkumem mozku. Přesto že neurovědy kráčejí kupředu, každý další objev jen nastoluje další otázky. Obrovské množství poznatků vede k různým hypotézám místo k jednoznačným závěrům.
„Nemožnost přesných a úplných vysvětlení ještě neznamená slepou uličku. Máme důvody se domnívat, že uspokojivá vysvětlení, přestože by bylo ztřeštěné říkat kdy, jsou na dosah ruky. Pokud je zde důvod k obavám, nespočívá v nedostatečném pokroku, ale ve velkém náporu faktů dodávaných neurologií a v jejich potenciálu ohrozit schopnost jasného myšlení. V obvodech jediného lidského mozku se nachází několik miliard neuronů. Axonové spoje, vytvářející neuronální obvody, jsou dlouhé řádově několik stovek tisíc kilometrů,“ vysvětluje profesor neurologie A. Damasio fakt, že ačkoli víme čím dál více, stále je konečné poznání mozku v nedohlednu. A jak to tak vypadá, ještě hodně dlouho bude.
Před sto lety, když byl Taiwan kolonizován Japonci, přišli jeho dobyvatelé s myšlenkou obchodovat s korály. Založili dvě těžební místa na severu a jihovýchodě ostrova. Hlavním centrem se stal přístav Keelung.
Před čtyřiceti lety představili Japonci Taiwancům novou těžební technologii, která přinesla zlatou éru korálového byznysu. Že se tak stalo, je dílem náhody, protože jen díky ní se rybářům z města Keelung zahákl do sítí kus korálu, a oni vycítili nové možnosti obživy.
Zlaté dny se ale začaly pomalu krátit. K prudkému pádu došlo před deseti lety, když se korálová sklizeň značně snížila, stagnoval vývoj nových produktů a ubýval i zájem kupujících. Tato nepříznivá situace přiměla mistra jménem Zon Shin Lai, který se do té doby slušně živil skulpturami, které z korálů vytvořil, k založení vlastního muzea. Své umění předal studentům a dílo uchovává jako bohatství Taiwanu.
Koupili jsme si ten den v Rožnově pod Radhoštěm dvě koloběžky a přemýšleli, co s nimi podnikneme. A kde na to vzít. Pak nás napadlo, kolik nám asi tak může projít za rok rukama desetikorun a kolik by to bylo peněz, kdybychom je dávali do papírové krabičky. Měli jsme jich čtyři sta devatenáct, tedy čtyři tisíce sto devadesát korun. Na něco málo, na jiné zase moc…
Desetikorunky jsme vyměnili za eura a dolary, koloběžky, tou dobou už pojmenované Agnes a Rose, rozložili téměř na šroubky a i s věcmi dali do papírových krabic a nasedli v Brně do autobusu směr Tallinn. Řidič, Litevec, se sice díval na ty dvě krabice nevěřícně a ptal se, co v nich je, ale nakonec se smířil s tvrzením, že koloběžky. Možná nic takového ještě nikdy neviděl.
Máme čtyřicet pět dnů času. Pak už ale opravdu musíme být zpět, protože jsme v té době očekáváni na svatbě Jitčina bratrance a jeho budoucí ženy. Ale zatím netrváme na tom, že musíme celou naplánovanou cestu po Estonsku, Lotyšsku a Litvě projet jen na našich cestovních koloběžkách ověšených brašnami. Pokud to bude čas vyžadovat, pojedeme cestou zpět přes Polsko třeba vlakem. Jinak ale mají přednost koloběžky.
VYPADÁ MALÁ, ALE…
V Tallinnu na autobusovém nádraží skládáme dohromady Agnes a Rose a vyjíždíme. Tallinn nám velikostí připomíná Brno a nádraží, na které jsme přijeli, je vcelku tím směrem, kde bychom rádi přespali ve stanu, abychom se druhý den mohli vrátit zpět a obdivovat krásy města. Jedeme kolem jezera, ale nikde není žádné vhodné místo, jen plot. Po asi deseti kilometrech zastavujeme u malého shluku domků pro vodu. A už v té chvíli chápeme, jakou velkou výhodu koloběžka má – dá se na ní jet, aniž sedíte, čímž šetříte jednu podstatnou část svého těla, která by celodenní jízdou určitě trpěla…
Domek, u kterého sedí jakýsi dědeček, má hezký nízký dřevěný plot, ale jeho majitel nerozumí ani slovo – anglicky, a dokonce ani rusky. On totiž nehovoří vůbec. Štěkání statného německého ovčáka však upozornilo paní domu, nejspíše dceru onoho dědečka, že se něco děje. Také nerozumí, ale pak pochopí „mezinárodní“ řeč rukou, vezme prázdnou láhev, kterou máváme, a zmizí s ní v domku. Rychle hledám v batohu průvodce, abych se podíval alespoň na pár slovíček jako děkuji a nashledanou, a aniž si to uvědomuji, nastavuji své pozadí štěkajícímu hafanovi. Ten nezaváhá a kousne i přes plot. Jeden by nevěřil jeho šikovnosti, když stojím tak daleko!
„Je ti něco?“ vydechne zděšeně Jitka.
Jsem přesvědčen, že jsem docela v pohodě, a majitelka psa navíc přidává sáček s rajskými jablíčky jako bolestné. Když se jdu večer koupat do jedné z místních říček, zjistím, že mám na choulostivé zadní partii otištěn hafanův celý chrup.
ZTRACENÝ MOST
Psů cestou potkáváme i nadále spousty. Přece jen z nich teď máme větší respekt než dříve. Nakonec se po nás za celou cestu rozběhne ještě jeden pes, kterému se asi moc nelíbíme a přímo ho fascinuje moje pravá noha. Jednomu jen tak tak unikne moje pata, ale to je pak už nejvážnější incident z celé cesty. Naštěstí byl pes malý a ujeli jsme mu. Řada psů je u domů na volno, protože plot chybí, a když jedeme kolem, přiřítí se naštěstí jen k cestě a štěkáním a ceněním ostrých zubů dávají najevo, že máme jet dál.
Od neuvěřitelně velkého jezera připomínajícího moře, jež Estonci nazývají Peipsi a Rusové žijící na jeho východním břehu Čudské, už míříme přímo na jih. Díky koloběžkám jsme pro lidi docela velkou atrakcí, což nám ale zase na druhou stranu ulehčuje situaci, když sháníme vodu, stavíme stan mimo kempy, ptáme se na cestu a vůbec při kontaktu s lidmi, i když je pravdou, že Estonci si od cizích drží větší odstup než Rusové.
Vždycky jsem si myslel, že už nikdy nebudu muset polykat tolik prachu, jako když jsem doma rozebíral starou eternitovou střechu. Zkratka, kterou jsme zvolili od jezera Peipsi cestou na jih, mě přesvědčila o opaku. Když se kolem nás prohnal první náklaďák a zvedl neskutečná oblaka prachu, ještě jsme se snažili otáčet zády od cesty a nedýchat, abychom nebyli špinaví od hlavy k patě. Když projel už pátý a další, rezignovali jsme. Estonci si ale očividně s takovými cestami hlavu moc nelámou, vidět passata, jak se řítí devadesátkou po štěrku, který bubnuje do blatníků, nebylo nic nezvyklého.
Měli jsme v nohách kolem čtyřiadvaceti kilometrů po této neskutečně prašné cestě, když přišlo překvapení. Most zakreslený v mapě neexistoval. Cesta končila zábranami na břehu řeky. Stařík dobrodinec, kterého jsme nakonec umluvili, aby nás převezl na loďce, nám pak vysvětlil, že údajný most je nesmysl. Řeka slouží jako dopravní tepna z Tartu na jezero Peipsi a most by tomu překážel. A pak dodal, že asi nejsme jediní s podobnou mapou. Jen týden předtím se z kopce k řece v místech, kde měl most údajně stát, přiřítili autem němečtí turisté, a jak byli rozjetí, prorazili zábrany na konci cesty a jako bomba vlétli do řeky.
NA NEJVYŠŠÍM KOPCI Z NEJNIŽŠÍCH
Jsme v Lotyšku. Je ráno a máme v plánu vyrazit na nejvyšší vrchol země – Gaizinkalns s nadmořskou výškou pouhých 312 metrů. Prší. Převalujeme se a přemýšlíme, jestli cestu nevzdát. Zaujme nás ale podivný zvuk. Pět metrů od našeho stanu chytá rybář z nedaleké vesnice ryby a svištivé zvuky vydává nahazovaným prutem. Když už jsme vstali, postěžujeme si svorně s ním na počasí, a pak přece jen rychle sbalíme stan.
Doufáme, že ve vesnici Berzaune, která je pro nás nejvýhodnějším místem pro začátek „výstupu“, objevíme nějakou vhodnou mapu, protože doma jsme žádnou takovou nesehnali. Jediné, čeho se nakonec můžeme držet, je na křižovatce silnic ukazatel na klasické modré ceduli: Gaizinkalns 13 km.
„Paráda, ne?“ povídá Jitka.
Cesta začíná panely, což opravdu vypadá nadějně. Po zkušenostech s estonskými silnicemi jsme byli připraveni na jízdu po hliněné nezpevněné cestě i tady v Lotyšsku. Jestliže v Estonsku platilo, co je v mapě vyznačeno červeně a žlutě, je asfalt, bílé je polní cesta, tak tady je asfalt jen červeně. Ostatní znamená – uvidí se. Na druhou stranu je tady menší provoz.
Panely se ale stejně po pár kilometrech změní na hlínu, protože však stoupáme jen do mírného kopce, tak to nevadí. Už z dálky jsme ale viděli nádhernou vyhlídkovou věž. Svatebčané, kteří nás míjeli, se u ní naštěstí nezastavili, i když Jitka zauvažovala, jak by asi bylo pěkné mít svatbu na nejvyšším kopci v zemi. Svatebčané na rozdíl od nás zřejmě věděli, že věž je uzavřená kvůli havarijnímu stavu. Upozornění je na ní napsáno dokonce anglicky, což v této zemi není vůbec zvykem.
O DRÁTKÁCH V PŘEDNÍM KOLE
Při pravidelné ranní prohlídce našich koloběžek po přejezdu Gaizinkalnsu zjišťuji, že mám v předním kole prasklou jednu špici. „Nemáš náhodou kus drátu?“ snažím se vtipkovat.
Věřím, že v nejbližším městečku bude obchod s koly, jenže to je ještě něco kolem pětaosmdesáti kilometrů. Můžeme se také vrátit do Madony, městečka poblíž Gaizinkalnsu. Včera jsme tam totiž objevili dobře zásobený cykloobchod. Zkoušel jsem v něm koupit přední plášť, protože jsem musel už po prvních dvou stech kilometrech použít náhradní. Ale nic jsme nekoupili, protože stál třikrát více než v Česku, což byl vzhledem k jinak příznivému kurzu velký nepoměr.
Jeli jsme dál. Než jsme ale dojeli o padesát kilometrů blíž k Aizkraukle, kde bychom snad mohli dráty do výpletu koupit, všiml jsem si, že v předním kole mé koloběžky chybějí už dráty dva. Pokud tedy rychle neseženeme náhradní, naše cesta zatím skončí a budeme muset jet vlakem do Rigy.
Koloběžky ale naštěstí opět prokážou, kolik toho vydrží. Když se ukládáme ke spánku za zamčenou závorou na nádherném místě, kde si lidé začínají stavět chaty, objeví nás stavební dělníci. Naštěstí jsou jen zvědaví a nevyhánějí nás, nechtějí věřit, že opravdu cestujeme na Agnes a Rose. Dokonce zavolají svým nadřízeným, ať se jedou na tu atrakci – tedy na nás – podívat.
V Aizkraukle jsme dráty nakonec přece jen sehnali – i když o sedm centimetrů delší, než jsme potřebovali. Šikovné české ručičky si ale poradí i s tím.
VE STŘEDU EVROPY
Střed Evropy podle naší mapy leží dvacet šest kilometrů severně od Vilniusu a samozřejmě nás moc zajímalo, jak vypadá.
„Co je to vlastně Evropa a jaké má hranice?“ ptal se nás s nadsázkou v onom místě Holanďan, který sem při své čtyřtýdenní cestě v Pobaltí zamířil právě proto, že je geograf.
Není totiž Evropa jako Evropa. Záleží, zda se myslí s Ruskem, bez Ruska, s Grónskem, bez Grónska, s ostrovy na severu, bez nich, a tak dále. V podstatě záleží na politické ideologii, stupni vlastenectví, náladě Američanů a Rusů… Pomalu to vypadá, že svůj střed si najde každý. Přesto jsme se chtěli na toto místo, bod ležící na 54° 54’ severní šířky a 25° 19’ východní délky, který jako střed Evropy uznal podle informace zdejšího průvodce francouzský Národní geografický institut v roce 1989, podívat.
Čekali jsme kámen s vytesanými světovými stranami uprostřed malého pahorku, a namísto něj už tu stojí mohyla na vydlážděném prostranství a z mramoru vyskládaný onen pomyslný střed i s růžicí všech světových stran.
Necelých třicet kilometrů od středu Evropy je Vilnius. Z Tallinnu sem jsme jeli dvacet čtyři dnů, přičemž jsme najeli 1254 kilometrů.
PODIVNÝ PARK V GRÜTAS
Litvu opouštíme po třech dnech v jejím hlavním městě, aniž bychom po celou svou cestu potkali kohokoliv na koloběžkách. A kousek před hranicemi jsme objevili park, který jako by byl symbolickým rozloučením s Pobaltím. K pokladně parku se šlo po úzkém chodníčku kolem vagonu z vězeňského vlaku, kterým byli Židé deportováni na Sibiř. Ani ve snu by nás nenapadlo, že kromě soch sovětských pohlavárů, kterých tu má být podle informace pokladní momentálně osmdesát šest, a dětského hřiště, na němž jsou mimo jiné i děla, tu najdeme také malou zoologickou zahradu.
Jdeme se parkem projít. Vedle všech těch Stalinů a Leninů a samozřejmě i spousty dalších sovětských hlav je tu také pracovna a knihovna podobná té, kterou používal Lenin. Bavíme se a děláme nějaké fotky. Je to navíc místo, kam dokonce jezdí svatební páry, aby měly na fotografii ze slavnostního dne někde v pozadí za sebou sochu třeba i Stalina.
Některým Litevcům se prý tohle mauzoleum starých časů nelíbí, nicméně hned za první rok po otevření ho navštívilo sto tisíc lidí. Milionář a majitel parku V. Malinauskas, jehož otec strávil deset let v sibiřských táborech, vysvětlil: „Tohle místo odráží trýznivou minulost našeho národa, která přinesla bolest, muka a ztráty. Nikdo nemůže zapomenout ani škrtnout dějiny – ať jsou jakékoliv.“
JEŠTĚ KOUSEK, PŘES MORAVU
Z litevsko-polské hranice do Varšavy jsme jeli stopem a trvalo to dva dny. Ukázalo se, že dvě koloběžky představují pro řidiče velký problém. Nechtěli jsme dál ztrácet čas a navíc riskovat konflikt s policií, takže jsme z Varšavy nakonec jeli do vesničky Chaloupki, necelé dva kilometry od polsko-české hranice, vlakem.
Vítá nás ranní slunce a chlad, takže se párkrát rychle odrazíme jen tak pro zahřátí. Za pár minut už jsme na hranici. A jsme doma. Tachometr koloběžek ukazuje přesně 1544 kilometrů.
Lidé v autech, která nás míjejí, se na nás krásně usmívají. Zřejmě jsme pro ně vítaným zpestřením brzkého rána. Projíždíme zúžením silnice a před námi stojí červená dodávka s otevřenými dveřmi.
„Tož nasedat, děcka, hodím vás až do Ostravy,“ zve nás řidič.
„Ne, díky, Moravu bychom rádi projeli po svých,“ odmítáme svezení a řidič moc nechápe.
„Škoda, že se někdo takový nenašel v Polsku,“ litujeme. Možná jsou Češi více v pohodě, nebo je to prostě jen jedna velká náhoda.
Míříme na Lysou horu, na niž bychom rádi vyjeli, a vychutnáváme si změnu, kterou cestování po Moravě představuje. Některým řidičům sice zřejmě překážíme, ale nakonec je jim asi jedno, jestli jede po krajnici koloběžkář či cyklista, důležité je mít prázdnou silnici.
V Rožnově pod Radhoštěm, kde jsme koloběžky před více jak rokem koupili, jsme si výborně popovídali s výrobci. A pár dnů nato už jsme doma. Jen sto kilometrů chybí, a pokořili bychom hranici dvou tisíc kilometrů.
Možná pro to neexistuje žádný rozumný důvod. Prostě jsme chtěli zkusit něco jiného. A nakonec je pravdou, že cokoliv je neobvyklé, přitahuje pozornost, a tím i nové kamarády.
Cestování pro mě znamená pohyb a poznání. A možná jsme také chtěli něco dokázat – že platí staré známé: Kde je vůle, tam je i cesta. Jako někdy cyklista říká, tady by to šlo lépe s batohem na zádech, tak podobně uvažuje i chodec o jízdním kole. Nám někdy chyběli na štěrkové cestě větší kola a naopak při prudkém stoupání lesem nám dvě malá kola přebývala. Přesto mohu říci, že zkouška dopadla výborně, a pokud to půjde, příští léto vyrazíme na delší čas kolem Evropy. A nebude nás bolet sedací část těla jako cyklisty a ramena z nošení batohu jako pěší turisty.Pár rad pro ty, kteří také chtějí cestovat na koloběžce
– Pokud nemáte mnoho věcí, můžete je mít na předním nosiči – kvůli rovnováze. Další možností je pak už jen batoh na záda nebo malý přívěsný vozík, se kterým nemusí být jízda až tak hrozná, jak by se mohlo zdát.
– Vezměte si s sebou určitě rezervní brzdové špalíky. Kola mají přece jen malý průměr, ráfky se rychle zahřívají a špalíky opotřebovávají.
– Přibalte náhradní duše a lepení na defekty (my ho potřebovali jen jednou, ale co kdyby).
– Pro jistotu přibalte jeden přední a jeden zadní náhradní plášť.
– Vezměte s sebou dráty do výpletu.
– V jakých cestovat botách, jsme se zcela neshodli. Jeden z nás měl běžecké, druhý trekové. Chce vyzkoušet předem, co vám padne.
– I když vypadá jízda na koloběžce jako hračka, nejezděte bez rukavic. I z koloběžky se dá spadnout.
– Koloběžka je brána v silničním provozu stejně jako kolo, je tedy třeba dodržovat stejná pravidla.
– Kolik se dá denně ujet? Záleží to na fyzické kondici. I když nás cestou „zdržela“ nějaká zajímavost, ujeli jsme za den tak padesát až sedmdesát pět kilometrů. Takže zhruba polovinu toho, co na kole.
Protože to Bůh tak chtěl, odpověděl jsem jednomu novináři na otázku, proč žiju v severních Čechách. Jasně, že jsem přechodnou dobu šťastně i nešťastně přežíval na různých místech, v cizí nemocnici, v deštném pralese, na prázdninách u babičky, v poušti, a na zlomek sekundy i na Marsu, jak mi říkají přátelé. Přesto jsem se vždy rád vracel. Do svého vnitřního vesmíru, kde poznávám ulice, lidi, dům, kde jsme s Mírou vymýšleli první čísla Koktejlu, cestu, kudy jsem chodil jako dítě na koupaliště, průchod, kde jsem se poprvé líbal či pral. Rozumím tu vtipům. Někdy. Někdy mi připadá, že celý můj život je vtip. Není moje starost, že mu někdo nerozumí. Vtip se nedá vysvětlit.
To všechno jsou, spolu s mojí rodinou, pevné body, ostře svítící hvězdy, kterých se mohu dotknout. Moje soukromá historie, důležitější než ta oficiální, která se často opakuje. Koho zajímá, kdo vyhrál a za chvíli „zgrossovatí“?
Důležité je, jestli má moje večerka otevřeno. Je můj barman Péťa za barem, nebo se někde fláká? Zastřelí mi malomyslní myslivci dalšího psa? Mám preventivně dát tomu ostrostřelci do zubů? Bude pršet? Stihnu napsat svůj další román do podzimu? To mě zajímá. Souvisí to s touhle čarokrásnou krajinou Českého středohoří, úžasným hnědým hadem řeky Labe, plazícím se jím napříč, až se nad těmi kopci kouří. To je moje země. Země kouřícího hada. Tak jsem o tom aspoň vykládal šamanovi z kmene Mentawai.
Říkal, že to je strašná země, kde kouří hadi a pobíhají tak tlustí lidé jako já. Pověděl jsem mu, že máme na sobě tolik masa proto, že je tu taková zima, že kvůli ní ptáci padají ze stromů a z oblohy prší průhledné kamínky nebo bílé květy. Šaman to pochopil a řekl, že lidé z kmene Ček musejí být velmi silní, ale že i oni nejsou žádné baby. Že stejně jako kdysi bojovali luky a šípy proti vojákům, teď jimi budou bojovat proti těžařským společnostem, protože kdyby byl zničen prales, zmizela by zvířata i oni a nakonec by se ostrov potopil do oceánu. Myslím, že bychom se měli od nich učit bojovat proti uhelným společnostem, protože taky nejsme baby.
Na podzim pojedu na ostrov šamana s humanitární pomocí, a pak se zase vrátím domů, kde nejsou tsunami a z nebe padají průhledné kamínky a bílé květy, které kmeni Ček ze země kouřícího hada posílá pro radost sám Bůh.
Navíc mi tahle přeoraná země nikoho a všech – Čechů, Židů, Cikánů, Němců, Vietnamců a trpaslíků – poskytuje dostatek námětů. I moje třetí kniha je trochu nahnilé jablko z tohoto nebeského sadu na rekultivovaných výsypkách.
Neříkal jsem snad, že celý můj život je vtip? Ten se nedá vysvětlit. Je buď na bránici, anebo v srdci, pevně sevřen smyčkami kouřícího hada. Josef Formánek,
zakladatel magazínu Koktejl
Je to sice motto jihlavské zoologické zahrady, ale platí v podstatě pro všechny zoo. Charakterizuje totiž jejich současnou proměnu. A nejde přitom jen o zvířata.
V zoo v posledních letech přibývají pavilony, v nichž se vytváří co nejpřirozenější prostředí pro chovaná zvířata, která v nich mají i dostatečně velký prostor, aby pro ně nebyl pobyt v zajetí stresem. Lidé je pak tady mohou často sledovat díky speciálním skleněným stěnám a dalším technickým vymoženostem, aniž by je rušili.
Zoologické zahrady také postupně převzaly další úkoly. Tím hlavním bylo pomoci zachovat vymírající druhy v rámci řady evropských nebo světových záchovných programů. Například koček arabských dnes žije ve světě už jen několik desítek, a to právě pouze v zoologických zahradách nebo na dalších podobných místech. Letos se podařilo v Jihlavě odchovat sedm koťat. Nedávno otevřeli Tygří skálu, velký venkovní výběh, pro jinou velmi ohroženou kočkovitou šelmu, nádherného levharta cejlonského, v brněnské zoo. Na Srí Lance, odkud tyto kočky pocházejí, mizí jejich přirozené prostředí, a navíc je pronásledují pytláci, protože mohou zpeněžit jak jejich kožešinu, tak kosti, bohužel vyhledávané v tradiční medicíně.
V děčínské zoo je možné zase vidět vzácné pralesní kočky jaguarundi. Koťata, která zde byla odchována, byla převezena na Floridu, kde pomohou při programu sledování a záchrany tohoto zvířete. V děčínské zahradě ale také žije jediný pár medvědů grizzly v republice. I oni tu původně přežívali v poměrně malých klecích, dnes mají k dispozici velký výběh.
I když nepatří k těm nejohroženějším, protože i přes různé pronásledování člověkem díky své houževnatosti přežili, za pozornost stojí také vlci. Lidé k nim ostatně mají zvláštní vztah. Vlk je sice strašákem z pohádek a člověk ho neměl rád, protože mu chodil na hospodářská zvířata, ale na druhou stranu nám připadá důvěrně známý, protože je předkem dnešního psa. Lidé je v zoo často vyhledávají. Když v chomutovském zooparku zemřel stářím poslední vlk, vymohli si návštěvníci, aby vedení parku rychle koupilo nová vlčata.
České zoologické zahrady mají také řadu úspěchů v odchovech mláďat, která v zajetí přijdou na svět jen výjimečně. Vloni se třeba podařilo ve Dvoře Králové odchovat podruhé v Evropě varany Mertensovy, původně z Austrálie. Na první pohled jsou spíše nenápadní, ale jako jediní mají na hřbetě ploutvovitý lem pro pohyb ve vodě. V ústecké zoo se zase pokusili o první umělé oplodnění slona indického v Evropě.
Zoologické zahrady jsou také místy, kam lidé nosí zraněná zvířata, a po vyléčení a rekonvalescenci je zaměstnanci zahrad vracejí na původní místo. Například v brněnské zoo dokonce zraněná bobřice, nalezená na Břeclavsku, porodila.
A pro některé děti jsou zoo jediným místem, kde se mohou setkat i s dříve docela běžnými domácími zvířaty. Zoopark ve Vyškově se dokonce na domácí a hospodářská zvířata a přežvýkavce z celého světa specializuje.
Zoo Brno
Chová přibližně 800 zvířat dvou set druhů a patří k ní i stálá akvarijní výstava v centru města. Podle nové koncepce tady má vzniknout soubor expozic z vybraných specifických oblastí světa, které měly obzvlášť výrazný vliv na formování morfologických znaků zvířat.
NEJVÝZNAMNĚJŠÍ EXPOZICE:
Tygří skála pro tygry sumaterské a levharty cejlonské. Tropické království zaměřené na plazy. Safari pro žirafy síťované, zebry Chapmanovy, pakoně modré a pštrosy dvouprsté rudokrké. Nejnovější expozice – výběh kanadských bobrů a vlků propojený umělou řekou se systémem kaskád a replikou srubu indiánů kmene Haida.
CO SI URČITĚ NENECHAT UJÍT:
Mláďata losů, sobů, jelenů milu a australských pštrosů emu hnědých. Chameleony Jacksonovy, leguány zelené, kubánské a nosorohé. Chovají se tu také vzácné zebry Grévyho a Chapmanovy, pštrosi, pakoně, klokani Bennettovi, kapybary, tamaríni žlutorucí, posvátní ibisové a další.
OTEVÍRACÍ DOBA, VSTUPNÉ:
Do konce září od 9 do 18 hodin, v říjnu do 17 hodin. Dospělí 60 Kč, zlevněné 30 Kč, rodinné 150 Kč, děti do 3 let zdarma. Lze zakoupit i společnou vstupenku do zoo a jízdenku na plavbu po brněnské přehradě. www.zoobrno.cz
Zoo Děčín
Zahrada na Pastýřské stěně nad městem chová 130 druhů zvířat, známá je odchovem kamzíků v zajetí. Patří k ní malá expozice nočních zvířat Sulawesi přímo ve městě, nyní je v rekonstrukci. Zoo se zaměřuje především na chov kriticky ohrožených a vzácných druhů zvířat, mnohé z nich lze v ČR spatřit pouze v Děčíně, některé dokonce jen v několika zahradách v Evropě.
NEJVÝZNAMNĚJŠÍ EXPOZICE:
Expozice fauny Česko-saského Švýcarska s druhy zvířat, které kdysi volně obývaly tuto část Evropy. Ptačí dům s volně poletujícími ptáky, přírodní výběhy pro horské kopytníky.
CO SI URČITĚ NENECHAT UJÍT:
Jediný pár medvědů grizzly v republice. Vzácného japonského kamzíka seraua malého, který téměř vyhynul, protože Japonci věří v léčivé účinky různých částí jeho těla. V Japonsku byl vyhlášen za národní památku. Levharta perského a pralesní kočky jaguarundi. Spoustu her a dětskou zoo s nejmenšími ovečkami na světě.
OTEVÍRACÍ DOBA, VSTUPNÉ:
Do konce srpna od 8 do 19 hodin, v září do 18 hodin. Dospělí 60 Kč, děti 3–15 let 40 Kč, ZTP 30 Kč.
www.zoodecin.cz
Zoo Dvůr Králové
Již léta se podílí na odchovech a návratu do přírody afrických kopytníků, zejména buvolů, antilop koňských, vraných a přímorožců šavlorohých. Do původních míst výskytu se jich odtud vrátila již stovka. Je jedinou zoo na světě, které se daří množit kriticky ohroženého nosorožce tuponosého. Je největším chovatelem afrických zvířat v Evropě a nabízí africké safari mezi volně vypuštěnými zvířaty.
NEJVÝZNAMNĚJŠÍ EXPOZICE:
Ptačí svět a Ptačí safari, v první hale jsou diváci odděleni od ptáků jen tenkými nerezovými strunami, v safari mezi nimi procházejí volně. Součástí je i expozice ptačích vajec. Vodní světy s atmosférou deštného pralesa. Pavilony šelem, lidoopů a hrošíků. Nový pavilon Africká savana se slony, damany, modelem mamuta a pavilon pro lvy v arfickém stylu. Pavilon okapi s jedinými dvěma pralesními žirafami ve střední Evropě. Výstava obrazů Zdeňka Buriana o vzniku a vývoji života na Zemi.
CO SI URČITĚ NENECHAT UJÍT:
Safari, tedy projížďku safaribusem (přístupný i pro maminky s kočárkem a handicapované na vozíku) mezi volně vypuštěnými zvířaty. Denní (15–20 minut) je v ceně vstupného. Večerní safari: v červnu vždy v pátek a sobotu, od 30. 6. do 31. 8. každý den od 19.30 a 21.30 (asi 60 minut).
OTEVÍRACÍ DOBA, VSTUPNÉ:
Do září od 9 do 18 hodin, v říjnu do 17 hodin. Dospělí 115 Kč, děti 6–15 let, studenti a důchodci 70 Kč, děti 3–6 let 25 Kč, mladší zdarma. Psi (jen na vodítku) 20 Kč, nemohou do Ptačího pavilonu a do Ptačího safari. ZTP 10 Kč, s průvodcem 50 Kč. V ceně i expozice Svět dinosaurů.
ww.zoodk.cz
Podkrušnohorský zoopark Chomutov
Je rozlohou největší zoo v ČR, specializuje se na faunu palearktických oblastí (v podstatě Evropa a Asie mimo její tropické části) a domácí zvířata. Zapojil se do sledování cest čápů černých, které má napomoci k jejich záchraně, jeho odchovy koček divokých dnes žijí v rakouských i bavorských Alpách. Na Třeboňsko bylo vypuštěno už na tři sta odchovaných ptáků. Park se podílí na návratu sovy pálené a puštíka bělavého do přírody. Připravuje vypuštění zubrů v Poloninách.
NEJVÝZNAMNĚJŠÍ EXPOZICE:
Safari s volně žijícími zvířaty.
CO SI URČITĚ NENECHAT UJÍT:
Projížďku po safari – za pěkného počasí v sobotu a neděli ve 13 a 15 hodin. Jízdu parkem lokálkou Amálkou v sobotu a neděli od 11 do 15 hodin (každou celou hodinu). Statek s domácími zvířaty a historickými zemědělskými stroji.
OTEVÍRACÍ DOBA, VSTUPNÉ:
Pokladny jsou otevřené do září v pondělí a pátek od 9 do 17.30 hodin, v sobotu a neděli do 18 hodin. Odcházet se pak může kdykoliv do setmění. Dospělí 60 Kč, důchodci, děti od 3–15 let 40 Kč (chomutovští důchodci nad 70 let zdarma), rodinná sleva 15 procent. Pes na vodítku, větší s košíkem.
www.zoopark.cz
Zoo Jihlava
Leží v bezprostřední blízkosti centra města. Chová více než 100 druhů vzácných zvířat, z toho 23 zařazených do evropských záchovných programů. Specializace – chov kočkovitých šelem, opic a plazů.
NEJVÝZNAMNĚJŠÍ EXPOZICE:
Pavilon exotária s expozicemi opic a plazů, pavilon šelem a Amazonský pavilon. Komplex domorodých chýší africké vesnice Matongo s lagunou pro plameňáky, ostrovem lemurů, noktuárium pro kaloně.
CO SI URČITĚ NENECHAT UJÍT:
Nejmenší zvířata svého druhu: poddruh tygra sumaterského, medvěda malajského, vydru malou a opici kosmana zakrslého. Naopak zase největšího hlodavce kapybaru. Největší skupinu drápkatých opic z celé republiky.
OTEVÍRACÍ DOBA, VSTUPNÉ:
V létě od 8 do 18 hodin, v zimě od 9 do 16 hodin. Dospělí 60 Kč, děti, studenti a důchodci 30 Kč. Vstup se psy není povolen, ale za 15 Kč lze psa umístit do boxu. www.zoojihlava.cz
Zoo Olomouc
Specializuje se na žirafy, africké kopytníky a severskou faunu. Chová 326 druhů zvířat. Podařila se řada odchovů vzácných zvířat, je zde největší skupina žiraf Rotschildových (raritou bylo narození dvojčat těchto žiraf). Odchovali tady na dvě stovky mláďat antilop přímorožců jihoafrických.
NEJVÝZNAMNĚJŠÍ EXPOZICE:
Nový tropický pavilon jihoamerické fauny s mravenečníky, lenochody a pásovci, opicemi, hady a žabkami i třemi druhy pavouků sklípkanů.
CO SI URČITĚ NENECHAT UJÍT:
Mořské akvárium s korálovými útesy a nádrž pro útesové žraloky. Pavilon netopýrů a výběh pro makaky, průchozí pro návštěvníky. Vyhlídkovou věž (32 m).
OTEVÍRACÍ DOBA, VSTUPNÉ:
Do konce srpna od 8 do 18 hodin, v září do 16.30 hodin. Dospělí 60 Kč, slevové 40 Kč, děti do 3 let zdarma. ZTP zdarma. Vstup psa na vodítku je možný, od velikosti kokršpaněla s náhubkem – 10 Kč.
www.zoo.olomouc.com
Zoo Ústí nad Labem
Nespecializuje se na zvířata konkrétní oblasti, ale chová a rozmnožuje vzácné a ohrožené druhy, je zapojena do 28 evropských chovných programů a chová řadu zvířat zapsaných v červené knize ohrožených druhů.
NEJVÝZNAMNĚJŠÍ EXPOZICE:
Bornejský pavilon pro orangutany. Bazény pro tuleně a lachtany. Pavilon opic s velkou expozicí pro gibony a hulmany stříbrné. Nový pavilon šelem a nový pavilon slonů.
CO SI URČITĚ NENECHAT UJÍT:
Gepardici Jane, která se vloni podrobila unikátní operaci vrozené vady a dostala umělý kyčelní kloub. Vzácné druhy jako kočky slaništní, makaky kápové, anoy nížinné, pandy červené, medvědy malajské a jejich medový strom, seraua malého a další. Lachtany a jejich cvičení v 10.30, 15.30 a 17.30 hodin. Cvičení slonů ve 14.30 hodin a jejich procházku v 11.30 hodin.
OTEVÍRACÍ DOBA, VSTUPNÉ:
Do konce října od 8 do 18 hodin. Dospělí 60 Kč, slevové 30 Kč. Pes může do zoo na vodítku – 20 Kč. www.zoousti.czZoo Vyškov
Zoopark, specializovaný na domácí a hospodářská zvířata z celého světa a velké přežvýkavce, se nachází v zámecké zahradě. Chová se tu 164 savců ve 48 druzích,109 ptáků v 25 druzích, 5 obojživelníků ve 3 druzích, 20 ryb ve 2 druzích. Součástí je zoo v Marchanicích (doprava vláčkem), kde vzniká velký Dinopark s druhohorními dinosaury v životní velikosti.
NEJVÝZNAMNĚJŠÍ EXPOZICE:
Výběh s jediným chovaným stádem gajalů v republice, což je zdomácnělá forma gaura, žijícího v západní Indii a přilehlých oblastech.
CO SI URČITĚ NENECHAT UJÍT:
Dvoreček naší babičky plný koz, ovcí, slepic, hus i kachen s atmosférou selského dvora. Návštěvníci si mohou zvířata hladit.
OTEVÍRACÍ DOBA, VSTUPNÉ:
Do konce srpna od 9 do 20 hodin, v září a říjnu do 18 hodin. Dospělí 40 Kč, slevové 20 Kč, děti do 3 let zdarma. www.zoo-vyskov.cz
