Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2005 / 09

Zasahovat do přírody velkých rezervací, nebo ne – to je dodnes diskutovaný problém, který za sebou zanechal jeden z nejznámějších obhájců africké přírody David Sheldrick. Zemřel v roce 1977. V jeho době šlo především o to, zda v keňském národním parku Tsavo střílet přemnožené slony. Dnes ale nejde jen o tento park.

Po zřízení parku Tsavo přišlo krátké období radosti z toho, že zvířat, decimovaných pytláky, přibývá. Nesmiřitelný boj proti obchodu se slonovinou přinesl zdánlivě pozitivní výsledek – prudký nárůst sloní populace. Jenže vzápětí přišly problémy. Sloni úděsným tempem ničili vegetaci a ohrožovali tím sebe i ostatní zvěř. Něco se muselo udělat. Střílet je, když strážci po desetiletí honili pytláky a posílali je na nucené práce za každé zabité zvíře? Vášnivou při nečekaně zarazil extrémně suchý rok 1966. Hladem šílící sloni, jichž bylo až třikrát více než dříve, hynuli v agonii za asistence mračen supů a nebývale přemnožených hyen. David Sheldrick, tehdejší ředitel Tsava, se zaťatými zuby neustále říkal: „Příroda si poradí sama.“ Jeho oponenti naopak tvrdili: „Je to masakr zvěře nedůstojný člověka.“
Dobu bojů s pytláky i šílené sucho roku 1966 si dodnes dobře pamatuje Daphne Sheldricková. Když mi o tom na verandě svého domu u světoznámého zvířecího sirotčince v Tsavu vyprávěla, doporučila mi: „Jeďte do Krugerova parku v Jihoafrické republice. Je to nejlépe spravované území národního parku.“

Krásy zimní Afriky
Zimní krajina u Letaby v Krugerově parku byla načervenalá uschlými listy a nažkami plodů keře Cobretum zeyheri, kterému se zde říká africká vrba. Africká zima na jižní polokouli je osvěžujícím obdobím. Vzduch je křišťálově čistý, obloha vysoká a jasná. Večerní větřík chrastí křidélky plodů. Tady na jihu Afriky prožívá většina stromů a keřů své období klidu a listy jsou zbarveny od hnědé přes oranžovou až po červenou barvu. Ideální doba na pozorování zvěře. Ale kde proslavení sloni Krugerova parku tedy jsou?
Pomalu se suneme po prašné cestě směrem k oplocenému kempu, kde musíme být před sedmnáctou hodinou. Pak zavírají, a buď si mezi hyenami. Pravidla pro návštěvníky jsou přísná, dozor perfektní. Slunce se níží, a sloni nikde – od západní hranice v Phalaborwa až sem do Letaby. Pak koutkem oka zahlédnu v hustém křoví břehu obrovskou šedou masu, jak se neuvěřitelně svižně prodírá vzhůru svahem. Obrovský sloní samec vyráží na silnici jako atlet, ničím nepřipomínající několikatunový kolos. Rychle zastavuji. Musím.
Toulavý sloní samec se před námi zjevuje v plné velikosti. Do malého prostoru našeho vozu okamžitě pronikne sloní pach. Jsme hodně blízko a samec je v mimořádné kondici se všemi znaky vzrušení, nohy a břicho pocákané vlastní močí. Strážci tomu říkají matsh. Je prostě v říji, i když sloni pravou sezonu říje neznají. Z čelních žláz mu teče sliz až na chobot. Bez zaváhání přejde silnici a vejde do porostu fíků sykomor, kde se poslušně zařazuje do pochodového směru souběžně se silnicí. Opatrně se suneme vedle něj stejným směrem. Nezdá se, že by mu to vadilo.
V Krugerově parku se nesmí jezdit v otevřených autech, takže naše hlavy na sebe narážejí, jak chceme vidět přes okénka automobilu celou siluetu prvního slona, kterého potkáváme. Je tak blízko a tak veliký.
Ale pozor, šedý kolos odbočil opět napříč cesty a na kraji se zarazil. Nerozhodně se na nás zadíval. Jeho chobot stočený do smyčky nasával vzduch jako vysavač, uši se rozevíraly a slon zvedl hlavu. Je to varování. Sloní samec se zakývá, jako by chtěl vykročit k nám, ale pak se jen vydá přes cestu zpět k vodě. Ještě slyšíme temné dunění hrdelních zvuků a pak je ticho, jako by to bylo vše jen přelud. Sloni dokáží být tiší jako kočky, když to potřebují.
Pro dnešek toho bylo dost, zvláště když je noc provázená plačtivým vytím hyen, které se naučily pobíhat kolem plotu kempu a žebrat o jídlo. Když na ně posvítíte baterkou, odskočí ustrašeně mimo, ale kužel světla prozradí jejich oči zářící do tmy.
Hned následující ráno jsme potkali další a další sloní samce, jak se prodírají polovysokými keři, v nichž jsme až později poznali zázrak jménem mopane. I když v tomto ročním období to byly jen uschlé větve, pod nimiž bylo nastláno hnědavé listí.
Brzy jsme se naučili podle podrobných map nalézt v podvečerních hodinách proslulá napajedla, zdálo se nám, že jsme v ráji zvěře. Dokonce jsme přistihli za úsvitu levharta, jak se plíží podél cesty za kulhající impalou. Už jsem navštívil tucet afrických národních parků, ale Krugerův byl na první pohled zvláštní a řekl bych – spořádané místo k pozorování zvěře.

Sloní paměť
Sotva otevřete v Johannesburgu noviny, je víc než pravděpodobné, že narazíte na debatu o odstřelu slonů v Krugerově parku. Nebere konce už léta, přenesla se i na půdu CITES, světové organizace regulující obchod se zvířaty. JAR je i dnes hlavním oponentem totálního zákazu obchodu se slonovinou a tím i odstřelu slonů. Svoji váhu má i hmotnost sloního masa v tisících konzervách. Vysvětlujte lidem v johannesburských ghettech, že slon vydělá více turistickým ruchem než v guláši. Navíc to už není pravda.
Za optimální se v Krugerově parku považuje stav asi sedmi tisíc slonů, jejich počet ročně roste asi o šest procent. Donedávna se tedy za stejné období střílelo na 300 až 600 slonů. I když postupem času odstřel probíhal tím nejméně drastickým způsobem, při němž celé vybrané sloní stádo – vůdčí samice a několik generací mladších slonů s ní – bylo uspáno střelami uspávací drogy, posléze zastřeleno a mrtvoly ihned transportovány do mrazíren u Skukuzy na zpracování, veřejnost vždy protestovala. Zvláště poté, kdy správa národního parku změnila strategii, sloní mláďata z vybraného stáda ušetřila ortelu smrti a po uspání je rychle transportovala do jiných míst Afriky nebo zoologických zahrad ve světě.
Sloni mají výtečnou paměť, udržují silné vztahy mezi jedinci stáda a dlouhé období života se učí v jeho společenství. Ušetřená mláďata byla prožitými událostmi i ztrátou stáda tak traumatizována, že je tato zkušenost s člověkem často změnila v nebezpečné tvory.
Odstřel slonů v Krugerově parku byl na nátlak veřejnosti zastaven a nyní zde žije asi jedenáct tisíc kusů, tedy dvojnásobek optima. Samozřejmě se to pozná na vegetaci, i když celá stáda slonů migrují za lepší potravou do sousedních zemí, například do Mosambiku. Tam jsou ale stejně nakonec nemilosrdně postřílena pytláky. Zvláště se tak děje na severu, v trojúhelníku hranic tří států, tedy JAR, Zimbabwe a Mosambiku, na řece Limpopo. Je marné vysvětlovat veřejnosti, že je lépe utratit slony humánním způsobem, než je nechat postřílet pytláky, kteří dodávají slonovinu, ořezávanou pilami z ještě ne úplně mrtvých slonů, na černý trh.
Naivní představa, že zvěř v Krugerově národním parku nepozná strach z člověka, a proto by to měl být ráj na zemi, dostává další tvrdý úder po zjištění, že i stavy třiceti tisíc buvolů jsou redukovány odstřelem, samozřejmě na povolenku a za velké peníze. Donedávna se zasahovalo i do populace lvů. Neustálý boj mezi lvími samci způsobil, že silně klesl počet přežívajících mláďat. Noví vůdci smeček, kteří pozabíjeli předchozí generaci mláďat jiných samců, aby zajistili potomstvo svoje, se střídali příliš rychle. Střelit si na lva stálo samozřejmě zájemce velké peníze. V členitém terénu je velmi nebezpečný a setkání s ním si vyžádalo lidské životy, dokonce i strážců.
V čem je tedy ona výjimečnost Krugerova parku, o níž se hovoří všude po Africe i za hranicemi afrického kontinentu? Je skryta právě v nekompromisním lidském zásahu do populací zvěře, péči o napajedla či úspěšném odchovu nosorožce černého, který je jinak v Africe téměř vyhuben?
Neplatí tu ani argument, že mají návštěvníci snadný přístup ke zvěři. Pozorování je méně snadné než v přehledných pláních rovníkové Afriky. Sloni se drží v porostech mopanových stromů a keřů na západě parku a vyhýbají se východu, zatímco velká stáda kopytníků se drží v savanách na jihu. Lvi a další šelmy se v porostech sykomor prorostlých různými keři snadno ztratí a žirafy, přes jejich velikost, zahlédnete v hustém porostu akácií až na poslední chvíli.
Obdiv zřejmě spočívá v systému řízení, který poskytuje dobrou ochranu mnoha druhům zvěře, nesrovnatelnou s jinými částmi Afriky. Jsou zde též vynikající výsledky chovu, bohužel to slovo je nutné použít, nosorožců černého i bílého, kudu velkého, antilop vraných a dalších druhů zvěře v jiných afrických státech už vybitých. To vše je umocněno faktem, že celá západní hranice jinak silně protáhlého tvaru národního parku je lemována soukromými rezervacemi, které tvoří nárazník mezi parkem a zemědělskými farmami. Majitelé tam za velké peníze vozí návštěvníky ke zvířatům, kterých se tady nikdo ani nedotkne a mají tu vše, co potřebují. Velká část parku je dokonce oplocena a přirozenou hranici bez plotu tvoří na východě bariéra pohoří Lebombo. Pytláků je zde minimum.

Největší masakr
Mnozí přitom při pohledu na krajinu Krugerova parku tvrdí, že horší území už lidé zvířatům vybrat nemohli. Takové pověry pocházejí z období, kdy se mezi dobytkem dovezeným z Evropy šířily nemoci. Dnešní 2 mil. hektarů národního parku ale byly ještě na počátku 19. století plné zvěře. Záznamy hovoří o milionech impal, jež bezhlavě pádily přes ulice nově postavených měst směrem, kde citlivé nozdry zvířat cítily déšť.
Jenomže Nizozemci i Britové přišli do zaslíbené země jižního cípu Afriky s relativně zdravým podnebím s rozhodnutím chovat dobytek a farmařit po evropsku. V roce 1889 noviny v Johannesburgu uvádějí, že se konečně podařilo vybít stáda kvag (už neexistující druh zebry) i antilop, samozřejmě slonů a dalších kopytníků. Byl to jeden z největších masakrů zvěře v dějinách lidstva, jenž si nezadá s vybitím bizonů amerických prérií. O deset let později však už vláda povoluje další odstřel divokých zvířat jen na základě zvláštního souhlasu a lovci si stěžují na demoralizující úbytek zvěře. Hovoří se o rezervacích, které existují v USA a mohly by být zásobárnou zvěře k odstřelu. Lvi, levharti a gepardi se však střílejí dále na potkání. Pro farmáře je to jen škodná.
První rezervace, Pongola, je vyhlášena v roce 1894 a roku 1898 vyhlašuje tehdejší guvernér Republiky Trasnvaal Paulus Krüger další rezervaci Sabie. První na území dnešního národního parku, nesoucí jeho jméno, ale jen o rozloze dvou set padesáti tisíc hektarů. Později byla vyhlášena i rezervace proslavená chovem nosorožců – Hluhluwe v zemi Zulů. To si ale už bílé obyvatelstvo zvyklo na skutečnost, že odstřel divoké zvěře a prodej masa přestal být součástí ekonomiky země. Nebylo už co střílet.
Přesto nebyly počátky rezervace Sabie jednoduché. Prvním rangerem, nebo chcete-li ředitelem národního parku, byl James Stevenson Hamilton, řečený Skukuza. Přezdívka znamená „Ten, kdo staví věci na hlavu“. Někdejší voják vzal poslání ředitele za své a skutečně nutil lovce schovat pušky do skříní, černé pytláky zničit luky a snažil se zvířatům pomoci. Chtěl tedy něco do té doby nevídaného a téměř neskutečného! Stavěl život na hlavu, byl proto Skukuza.
Většina farmářů a pytláků si oddechla, když narukoval do první světové války v Evropě, ale jen do chvíle, než se vrátil a začal nanovo. Doslova uprosil pomocí vlivných osobností vládu, aby v roce 1926 navzdory silnému tlaku farmářů a hlavně důlních společností, jež jsou v této zemi nejsilnějšími lobbisty, vyhlásila skutečný národní park, pojmenovaný po někdejším prezidentovi Republiky Transvaal. Nahrála mu do noty vlastenecká nálada nutící i zapřisáhlé odpůrce přírody souhlasit s tím, že je třeba zachovat i něco tak „bezvýznamného“, jako je divočina, aby se děti mohly jezdit dívat, v jakých podmínkách jejich otcové začínali.
Vojácké vedení národního parku Skukuzou (dnes je po něm pojmenován jeden z největších návštěvnických kempů a osada ředitelství) vneslo do bídného začátku Krugerova parku, kam dnes jezdí na 650 000 návštěvníků ročně, řád a pořádek.

Hledání cest pro zvěř
Je Krugerův národní park tedy chovnou oborou zvěře, nebo územím rezervace, kde příroda hospodaří sama?
Jedním z prvních opatření, které proslulý Skukuza učinil v rodícím se národním parku, bylo zřízení napajedel v místech, kde v období sucha byla jen pustá a vyprahlá krajina. Většina z nich je vyznačena také v mapách, což umožňuje návštěvníkům, i když povětšinou z uctivé vzdálenosti, sledovat dění kolem nich. Za večerních paprsků slunce tak stáda slonů, impal, žiraf a pakoní či buvolů poskytují nezapomenutelnou podívanou, které podlehne každý návštěvník.
Existence napajedel je sice z tohoto pohledu omluvitelná, ale má i druhou stranu mince. Tou je nahloučení kopytníků kolem napajedel v takovém množství, že natrvalo ničí zeleň kolem a vnášejí do ekosystému prvky nerovnováhy. V Krugerově parku ale mají i jiné, vážnější problémy. Nemoci buvolů nebo nosorožců, které se podobají epidemiím a donedávna kosily i populace lvů, trvalý tlak těžařských společností, které by rády otevřely další doly nebo prorazily nové silnice. Jihoafrická republika prodělala nejedno nesmírně těžké období a dnes řeší obrovský problém, jak udržet průmyslovou výrobu i po zrušení apartheidu, kdy hledá potřebnou rovnováhu soužití mezi různými etniky.

Sedm divů Krugerova parku
Velmi rozmanitá krajina parku se dělí na sedm zcela odlišných typů ekosystémů, charakteristických nejenom povahou reliéfu, ale především geologickým podkladem, který určuje propustnost vody, bohatost živin a tím i bujnost vegetace. Tato rozmanitost je umocněna blízkostí Indického oceánu.
Území na severu Krugerova parku u řeky Limpopo na hranicích se Zimbabwe a Mosambikem je vlhké. Okolí Punda Maria je proslulé malárií, ale také krásnými porosty suchých sykomor mezi jezírky. Nezvyklá zákoutí vody a pahýlů stromů jsou výsledkem katastrofálního sucha roku 1992. Krajina je poseta četnými kmeny akácie druhu Acacia xantophloea, jíž se zde říká horečkový strom. Název dostala od nebohých cestovatelů, kteří se utábořili pod jejími větvemi a dostali malárii. Tudy také přecházejí sloni při migraci územími pytláků prodávajících slonovinu pro černý trh v Mosambiku a Zimbabwe.
Od severu k jihu se pak táhne téměř tři sta kilometrů v pruhu mopanový buš, další zvláštní území. Královstvím tohoto úžasného stromu je více než třetina celé západní části parku. Colophospermum mopane na rozdíl od mnoha jiných stromů na suchých stanovištích africké krajiny nemá na svých větvích žádné trny, jeho listy připomínají tvarem křídla motýla. Kouzlo mopanu spočívá především v životním cyklu, díky kterému odolává velkým suchům. Dokáže prorazit kořenovým systémem i velmi zasolené vrstvy půdy, které pro jiné stromy i akácie představují neproniknutelnou zónu. Navíc má mopane zvláštní schopnost zmlazování, což jej chrání před slony, kteří jinak dokáží zničit každý strom. Po sloním útoku se změní na keř a roste dál. Ke květenství chovají velkou úctu místní kmeny, je také hostitelem jistého druhu medonosných včel. Tím však dobrodiní stromu nekončí. Jeho listy jsou hlavní potravou housenek velkých můr druhu Imbrasia belina. Na palec tlusté housenky zbavené zažívacího traktu představují hlavní zdroj bílkovin obyvatel žijících v jinak v nepředstavitelně neúrodné suché krajině.
Mopanové stromy by si zasloužily mnohem podrobnější popis, už třeba jen proto, že jejich listy jsou dost toxické a sloni musejí účinek nepříjemných látek neutralizovat příjmem různých minerálů. Nebo pro jejich odolnost vůči ohni, která jim dává možnost přežít i žár, či skutečnost, že dokáží vyvinout zelené lístky druhé generace uprostřed období sucha, kdy jsou všechny ostatní stromy holé. Období sucha je pro zvěř trýznivé ani ne tak nedostatkem vody, ale především dobou ukrutného hladu, nedostatku živin a minerálů, nezbytných i pro vnitřní hospodaření s vodou. Mopanové stromy jsou tedy doslova dobrodiním, a to i přes způsob, jímž se brání ožeru.
Mozaiku sedmi divů – sedmi ekosystémů Krugerova parku – doplňují granitová skaliska, známá kopje na jihozápadě parku a pláně podobné savanám na východ od nich.Některé úspěchy Krugerova parku:
– Nosorožců černých, správně nosorožců dvourohých (Diceros bicornis), žije nyní v parku asi pět set kusů. V roce 1937 tady nebyl ani jeden. Odlišný druh, nosorožec tuponosý, nazývaný bílý (Ceratotherium sinum), byl od nepaměti úspěšně chován v jihoafrické provincii Natal v již zmíněném Hluhluwe, a je proto i v Krugerově parku hojný.
– Na třicet tisíc kusů buvolů vytváří pravou náladu africké přírody, ale hlavní potravou asi dvou tisíc lvů jsou především zebry, pakoně, ale i kudu velký (Tragelaphus strepsiceros), nádherná antilopa se spirálovitými rohy. Vysoce ceněná trofej málem stála toto zvíře vyhubení ve většině rezervací rovníkové Afriky.
– Pravým skvostem mezi antilopami Krugerova parku je nyala nížinná (Tragelaphus angasii), která se zde objevila až po roce 1920 a dnes se dá dost snadno pozorovat na březích řek, kde spásá listí zelených keřů.
– Krugerův park organizoval i reintrodukci některých druhů zvěře, například pakoně běloocasého, vyhubeného v této části Afriky na konci 19. století. V roce 1986 bylo 15 jedinců tohoto druhu přivezeno z Malawi.

Ves modrého jeřába Čchonghakdong unikla jako jediná větší obec v celé Jižní Koreji Hnutí za novou vesnici, které zcela změnilo třicet pět tisíc vybraných obcí na jakési moderní střediskové vesnice a mnoho obcí, osad a samot vymazalo z mapy. Byly zbořeny statisíce domků s doškovými střechami a nahradily je novostavby se zavedenou elektřinou. K odlehlým místům byly vybudovány silnice, které umožnily spojení s okolním světem. Hnutí, korejsky Se maul undong, vyhlásila v roce 1971 vláda a mělo zmenšit stále se zvětšující propast mezi lidmi na venkově a ve městě.

Ves modrého jeřába leží vysoko v horách a před modernizací ji možná zachránil modrý pták – čchonghak, tedy spíše to, že po něm byla pojmenována. Modrý pták je bájné zvíře, které se objevuje jen tam, kde vládne hluboký mír a pokoj, a má žít v nedostupných horách uprostřed Koreje, v zemi věčného míru, něco jako pozemském ráji. Zda ruku úředníka, který zpracovával seznam obcí k přebudování, skutečně zastavila legenda, nebo to byl zcela jiný, méně poetický důvod, se dá těžko zjistit.
Faktem ale je, že se to o této obci říká. Legenda o modrém ptákovi je v Koreji velmi známá a její kořeny sahají více než tisíc let do minulosti. Tajemnou krajinu se pokoušely najít stovky lidí a někteří se údajně dostali velmi blízko. Nikomu se to ale nepodařilo. Jeden z významných korejských učenců 15. století popsal své hledání těmito slovy:
„Do Vesnice modrého jeřába uprostřed pohoří Čirisan vede jen jedna neschůdná, úzká a zarostlá cesta a je velmi těžké najít její začátek. Komu se ale podaří vytrvat, před tím se po mnoha hodinách chůze náhle objeví široké údolí s mimořádně úrodnou půdou, na níž místní lidé v míru a pokoji pěstují rýži a další plodiny. Snad to jsou potomci těch, kteří se tam před dávnými časy skryli, aby unikli nepokojům a zlořádům našeho světa.“ I on ale přiznal, že Čchonghakdong nikdy nenalezl.
Ves modrého jeřába leží vysoko v horách v jednom z nejkrásnějších míst Jižní Koreje – v rozlehlém národním parku Čirisan (v doslovném překladu Hory poznání neobvyklého), který se rozkládá na ploše více než 440 kilometrů čtverečních. Hory dosahují výšek jen kolem 1900 metrů, ale příroda je tu divoká, a tak sem míří stále více turistů. Přechod napříč celým pohořím je dost namáhavý, a tak většina návštěvníků směřuje jen do několika známých buddhistických klášterů na okraji parku a nanejvýš se vydají na výlet do jejich blízkého okolí.
Dnes je ves se jménem opředeným bájemi zanesena i na některých turistických mapách a například vydání průvodce řady Insight Guides z roku 2005 sice upozorňuje, že je to místo těžce dostupné, ale zároveň doporučuje jeho návštěvu jako ukázku tradičního života i oblékání. Děti se tu stále učí klasickým konfuciánským spisům a svobodní muži nosí dlouhé vlasy svázané do jednoduchého copu. Kdo by se tam tedy nevydal?
Nakonec se ale ukazuje, že údaje v průvodci už tolik nesedí. I když do Čchonghakdongu nebyla v sedmdesátých letech postavena nová silnice, dnes už ji tady přece jen mají a jezdí sem až třikrát denně autobus. Na jeho konečné zastávce parkuje i několik osobních automobilů.
Cesta od stanice stoupá dál vzhůru mezi starými domky s doškovými střechami a skutečně by to tu vypadlo jako za starých časů, kdyby dojem nekazila moderní cesta z betonových bloků a asfaltu. V některých domech jsou vidět starousedlíci oblečení do původních korejských oděvů, jiné se ale proměnily v malé restaurace, které nabízejí pochoutky jako třeba rizoto pibimpap nebo grilovaná hovězí žebírka kalbi. Stojí tu ale také několik zbrusu nových domků s moderními střechami z tašek, jaké lze vidět kdekoliv jinde v Koreji. Do jednoho se nedávno z Pusanu přistěhovali mladí manželé – výtvarníci, kteří doma neměli práci, ale tady úspěšně nabízejí turistům své obrazy a suvenýry.
Na jednom z domů je čínskými znaky napsáno SODANG – venkovská konfuciánská škola. Muž u vchodu v tradičním bílém oblečení se jmenuje I Čong-sok a je to místní hundžang – řídící učitel. Žije tu přes dvacet let.
„Že se tady zastavil čas?“ usmívá se. „To snad platilo někdy před patnácti nebo dvaceti lety, když sem nevedla žádná silnice a z Muge se sem muselo ještě několik hodin jít pěšky horským terénem nebo se nanejvýš dalo jet na koni. Teď se sem snadno dostanou turisté, vše se tady mění v jakési muzeum. Před deseti lety zde žilo asi devadesát lidí, dnes je nás tu sto dvacet. Někteří odešli, jiní se přistěhovali. Takový už je vývoj. Je těžké chtít, aby lidé dál žili v izolaci od moderní doby a děti se neučily nic jiného než u mne konfuciánským klasikům. Ale na nezájem si stěžovat nemohu, stále sem přicházejí nejen děti, ale i starší lidé z celé Koreje.“
Modrého jeřába I Čong-sok sice neviděl, i když jméno vsi se starou legendou skutečně souvisí. Právě od něj jsem se ale dozvěděl, jak to s touto vsí ve skutečnosti je. Není tak stará, jako legenda. Vznikla až po skončení korejské války roku 1953, kdy se sem, do odlehlých hor, stáhlo několik desítek stoupenců novodobého konfuciánského učence Kang Te-songa, který tradiční výuku obohatil i prvky buddhismu a taoismu.
Čchonghakdong se v budoucnu zřejmě zařadí mezi několik starých skanzenů, do kterých byly při likvidaci původních vesnic naštěstí přeneseny některé zajímavé stavby. Nejznámější a největší se nachází v Suwonu nedaleko Soulu. Mnoho menších je rozeseto po celé zemi. Zatím se ale ví o Čchonghakdongu málo a v nabídkách cestovních kanceláří i přes své legendární jméno chybí. Zůstává tak stále naděje, že bájný modrý jeřáb ještě skutečně žije někde v okolních lesích a někomu se podaří ho zahlédnout.

Korea je velmi hornatá a místní hory mají zvláštní půvab. Na hranicích Severní Koreje a Číny (pro turisty uzavřeno) dosahuje velehorských výšek pásmo Pektusan (2744 m n. m. ), ostatní pohoří jsou nižší. Nejznámější a zřejmě nejkrásnější jsou Diamantové hory. Ty ale také leží na území Severní Koreje a jsou běžným turistům nepřístupné. V Jižní Koreji patří pohoří Čirisan k nejznámějším. Jeho nejvyšší hora Čchonwangbong je vysoká 1915 metrů nad mořem.

Korejská republika (oficiální název Jižní Koreje) vložila do modernizace venkova obrovské prostředky ihned poté, když dosáhla prvních výrazných ekonomických úspěchů. Rozvíjely se společnosti jako Daewoo, Samsung, Hyundai a celý svět se seznamoval s „korejským tygrem“. Životní podmínky rolníků se zlepšily, ale krása korejského venkova byla ztracena. O přestavbě rozhodovalo jediné – účelnost. Dnes někteří kritikové tvrdí, že by náklady nebyly o mnoho větší, kdyby se trochu víc dbalo i na kritéria estetiky.

kim-chi
nejoblíbenější korejské jídlo
Korejci jedí kim-chi každý den. A ke všemu – ať už k bagetám nebo koláčům. Bez kim-chi se zkrátka Korejci neobejdou. Bohužel není přesně známo, odkud tento pokrm pochází. Předpokládá se, že vznikl z čínské nakládané zeleniny, která v Koreji zdomácněla během vlády dynastie Silla (654–935 n. l.) a dynastie Korjo (918–1392 n. l.). Až do vlády dynastie Korjo se jídlo připravovalo hlavně z ředkviček, okurek, lilků, zelené cibule. Teprve později přibylo zelí. Ale až červený pepř, který se začal do Koreje dovážet v 17. století a znamenal pro tamější kuchyni přímo revoluci, dodal tomuto národnímu jídlu dnešní pikantní chuť. Dnes existují desítky různých receptů a variací. O tom, jaké postavení kim-chi v Koreji má, svědčí i fakt, že má svou vlastní ledničku se speciálním prouděním vzduchu a chlazením. První přinesla na trh firma LG Electronics již v roce 1983. Dnes má kim-chi ledničku přes šedesát procent jihokorejských domácností.

nejjednodušší a nejlehčí recept GUT CHURI KIM-CHI pro 4 osoby

1 čínské zelí
1 čajová lžička vinného octa
2 stroužky česneku
1 čajová lžička soli
1 čajová lžička drceného
červeného pepře
1 čajová lžička cukru
1 čajová lžička sójové omáčky
Zelí nasekejte na asi 3 cm velké kostičky. Nasekaného zelí potřebujete tři hrnečky. Rozmačkejte česnek, smíchejte s pepřem, sójovou omáčkou a vinným octem. Přidejte kostičky zelí a dobře promíchejte. Potom přidejte sůl a cukr, dle chuti sezamový olej, zamíchejte, nechte několik dní odležet v chladu a můžete servírovat. Poznámka: kim-chi můžete udělat také z okurek, ředkviček, ryb, mořských plodů nebo jakékoliv zeleniny. Důležité je, aby všechny přísady byly čerstvé a bez sebemenších známek vad. Čínské zelí má mít listy zabarvené do světle zelena, mít kompaktní tvar bez uvadlých lístků. Chuť
kim-chi závisí na koření, které použijete, a přísadách, většinou bývá velmi pikantní až pálivé a zároveň lehce svěží.

Malta by možná působila stroze – skalnaté pobřeží, žádné řeky nebo pořádné lesy –, kdyby nebyla žlutá. A kdyby v ní nebylo tolik slunce. Drtivá většina čehokoliv, co tady za sedm tisíciletí postavila lidská ruka, je totiž ze žlutých kamenů. Odkrajují se v lomech z hladkých stěn v poměrně měkké vrstvě sedimentů živočišného původu podobně jako sýr. Kolik tajemství ale za tu dobu skryly…

Zdá se divné mluvit o tajemství, když toho vlastně o Maltě tolik víme. Učili jsme se o ní v zeměpise i v dějepise, protože sehrála významné místo v dějinách křesťanství. Aby ale člověk pochopil, jak je skutečně nabitá historií, musí sem přijet. Můžete ji tady vidět, naslouchat jí nebo si ji rovnou ohmatat. Ale za tím vším je ještě ukryta spousta nevyřčeného – věci, které chtějí být dodnes zamlčeny nebo se na ně raději zapomnělo.
Tak třeba poměrně časté maltské příjmení Spiteri. Mohlo vzniknout jakkoliv – ale na Maltě se říká, že jde o potomky odložených dětí…
Je pochopitelné, že se příslušníci řádu johanitů, který zde vládl po tři staletí, nesměli ženit. Katolické řády vyžadovaly ve středověku od svých příslušníků velkou kázeň a odříkání. Na Maltě, ostrově strategicky ležícím ve Středozemním moři jako hráz mezi pevninskou Evropou a nevěřícími, tento rys ještě posilovala potřeba uhájit za každou cenu holé životy a majetky. Někteří rytíři si tedy alespoň vydržovali milenky nebo využívali služeb prostitutek. I o velmistru řádu Pintovi se šeptá, že zemřel během milostného aktu. Pokud se narodily nemanželské děti, otec se buď přihlásil za kmotra a pomáhal se o dítě starat, nebo se odkládaly do zvláštního okénka zdejší nemocnice v boční ulici. Pak se jich ujímala církev. A právě nemocnici se říkalo Spirito Santo. Jak podobné onomu příjmení…
Posledním odloženým dítětem je ale na Maltě slovenské děvčátko. Nedávno ji tady nechali matka a nevlastní otec a sami zmizeli. „Nikdo neví proč,“ vysvětlila naše průvodkyně. Podle posledních informací zatím veškerá jednání mezi Maltou a Slovenskem skončila na mrtvém bodě, o děvče se nikdo z příbuzných nepřihlásil a zůstává dál v klášteře u uršulinek.

NEJDE JEN O PŘÍJMENÍ
Nemanželský styk, zejména s prostitutkou, ovšem pro příslušníka řádu johanitů nemusel znamenat jen nepříjemnost v podobě nechtěného novorozeněte. Že byly i jiné důsledky, potvrzuje existence oddělení pro léčbu syfilidy ve zdejší vyhlášené nemocnici, založené na Maltě pro raněné rytíře.
Další nepříjemností pak mohl být i soud. Řád má dodnes vlastní soudnictví, přísné a rychlé. Zpomalit ho mohla jen žádost rytíře, aby vyšetřování nevedli řádoví bratři, ale inkvizitor. Tresty pak nebývaly tak surové, jako když je ukládal řád.
To všechno jsou ale jen ty pikantnější střípky z historie éry křesťanství, která se na Maltě psala skutečně velkolepě. Když dnes kdokoliv prochází žlutavými uličkami Trojměstí (původně měst Vittoriosa, Cospicua a Senglea, postupně spojených v jedno), kde johanité kdysi začínali, už jen těžko si dokáže představit, kolik se toho zde odehrálo. Mnohem lepší než studovat objemné průvodce je vnímat jejich atmosféru. Vypadají mile se svými květinami v oknech, u dveří a na balkoncích a v horkém slunci dokáží poskytnout příjemný stín, ale dodnes v nich zůstaly stopy urputnosti a odvahy, s jakou se tady prolévala lidská krev. Na Maltě, přesněji jde o trojostroví Malta, Gozo a Comino, se střetávaly civilizace a to se neobešlo bez drastických scén. Fakt, že v několikaměsíční krvavé lázni při obléhání Malty Turky v roce 1565 obránci metali proti nepříteli z hradeb dokonce i hlavy sťatých zajatců, aby vyvolali v řadách nepřátel zděšení, je jen jedním z momentů zdejších dramat. Rytíři tehdy proti sobě měli 40 000 Turků a 400 lodí vedených Süleymanem I. Nádherným a hrdiny křesťanské části světa se po vítězství stali zaslouženě.
Silný vliv řádu a církve je přítomen na Maltě na každém kroku, dodnes má každý dům svého svatého patrona a jeho obrázek je vystaven hned u vchodu. A je zvláštní v době demokracie a snah o co největší svobodu jít podél zdí ženského kláštera, za které i dnes dobrovolně vstupují ženy, aby z nich z lásky k Bohu už nikdy nevyšly na ulici…

VŠE PRO OBRANU
Když křesťané nadobro ztratili ve 13. století Palestinu, hledal jeden z rytířských řádů – johanité – nové útočiště. Našel ho sice na ostrově Ródos, ale odtud rytíře vyhnali Turci. V roce 1530 jim Karel V. věnoval chudou a piráty oblíbenou Maltu. Ostrov měl ale jinou devizu – vojensky i obchodně významnou polohu uprostřed Středozemního moře, na cestě mezi křesťanským a muslimským světem. Řád postavil nemocnici, zavedl čilý obchod a hlavně za silné podpory Říma i celé Evropy vystavěl během několika desítek let mohutné opevnění. Malta měla zastavit případný nápor Turků na Evropu.
Obrana byla velmi důmyslná. Systém malých a větších strážních věží na pobřeží je první, čeho si návštěvník Malty všimne. Věže nahradily původní strážní ohně na vyvýšených místech, které zpočátku hlídky zapalovaly v případě nebezpečí. Signálu stačila hodina, aby oběhl celou Maltu, která má jen 246 kilometrů čtverečních. Rytíři dokonce uvažovali o vybudování obranné zdi kolem celého ostrova. Nebezpečí napadení ale po vítězství nad Turky v roce 1565 kleslo a s ním i potřeba velkorysý a hlavně nákladný projekt dokončit.
Místo toho v dalších desetiletích vzkvétala města. Postupně rostly nové a nové paláce a domy typické svou jednoduchostí a malými okénky, případně jen světlíky, aby do nich hlavně v létě nemohlo vniknout spalující slunce. Balkonky, které dnes ulicím vtiskávají útulnost, přibyly až později, zhruba v 18. století. K budování nových a nových paláců přispěl také fakt, že zatímco chudší členové řádu johanitů bydleli ve společných domech, rozděleni podle národností, bohatší měli za povinnost stavět si vlastní bydlení.
Mír postupně vedl k rozkvětu Malty i sousedního Goza, ale také k uvolňování pevných pravidel řádu johanitů a nakonec až k roztržkám mezi vlivnými členy. I když je tedy typický maltézský kříž dodnes přítomen skutečně všude, dokonce zdobí i tradiční chléb, vedení řádu nesídlí na Maltě, ale v jedné z římských ulic. Skutečností ale je, že v poslední době sílí tendence vrátit ho zpět, tím spíše, že na Maltě stále působí jeho větev. Kdo navštíví Maltu, zdejší kostely a hlavně nejznámější a nejvelkolepější maltskou katedrálu sv. Jana, toho musí napadnout, že by to byl jen logický vývoj.
Atmosféra tohoto svatostánku se dotkne každého bez ohledu na jeho vyznání či zda je ateistou. Zatímco před jejím postavením měla každá národnostní část řádu svůj kostel, katedrála měla všechny před Bohem spojit dohromady a ukázat nejen sílu duchovní, ale i materiální. Zdejší prostor uchvacuje, stěny jsou bohatě zdobené ornamenty vyřezanými přímo do kamene a na kámen byla nanesena i velkolepá malba. Katedrála byla postavena podle návrhu Malťana Gerolama Cassara mezi lety 1573–1577 a přestavěna do dnešní podoby v 17. století Mattiem Pretim, pozdějším členem řádu. Pocit výjimečnosti tu zřejmě vyvolává i to, že se nekráčí po běžné podlaze, ale přímo po náhrobních deskách rytířů, pod kterými stále leží jejich ostatky. „To je zvláštní pocit,“ vyjádřila to, co asi napadá každého, žena ze skupiny německých turistů, kteří hledali na deskách pod nohama jména svých krajanů.

SEDM TISÍC LET TAJEMSTVÍ
Je téměř symbolické pro Maltu, že zatímco jedna její tvář je křesťanská, druhá, neméně významná, je pohanská. Jestliže žlutavé uličky starobylých měst budí fantazii spoustou toho, co muselo zůstat ukryto za jejich zdmi pro větší slávu Boží, pak ještě víc otázek vyvolávají zdejší megalitické chrámy a pohřebiště. Objeveny byly teprve nedávno, i když podle posledních výzkumů vznikl nejstarší z nich – Ggantija – zhruba 3600 let před Kristem. Archeologické vykopávky začaly až v 19. století.
„Dnes je vidět asi třetina z původní stavby,“ upozornila průvodkyně.
U megalitických chrámů se našla zakopána spousta zvířecích kostí, zřejmě obětin, archeologové objevili i sošky ženských postav se zvýrazněným klínem a otvorem do krku, zřejmě pro nasazení vyndavací hlavy. Největší socha ženy měří dva metry. Vně chrámů byly nalezeny i kamenné mužské falusy.
Předměty a stavby jsou to jediné hmatatelné, co současníkům někdejší vyspělá kultura na Maltě zanechala. Jaká byla, nikdo neví. Existuje pro to samozřejmě řada hypotéz, ale jistota chybí. Zatím padla jen ta, že tak obří stavby mohli v době primitivních nástrojů vybudovat pouze mimozemšťané. Podařilo se totiž objasnit, jak někdejší stavitelé zvedali těžké mnohatunové balvany pomocí jednoduché kladky podobné houpačce. Protože ještě neexistovalo kolo, používali kulatá břevna. Tím se i vysvětluje, proč na Maltě zmizely lesy.
Odhaduje se, že do chrámů kdysi vstupovali jen vyvolení, spíše jen kněžky. Obyvatelé zůstávali na prostranstvích před nimi. Oltář a další významnější místa byly původně vyzdobeny tečkami, později kruhy v podobě šneka a zvířecími motivy. Vchod se uzavíral kamennou deskou. Ale co třeba v Ggantiji znamená prohlubeň v kameni z jeho vnitřní strany podobná misce, se neví. Že by už v tato kultura používala svěcenou vodu? Stejně tak se neví, k čemu byly otvory v kamenech, kterými se může protáhnout i člověk. Jakési minivěštírny? Nebo šlo o prostor pro cestu duše mezi minulostí a budoucností, tedy místo reinkarnace?
Dokonce existuje teorie vycházející z kultu ženy zdejší megalitické kultury, že je chrám v Ggantiji postaven ve tvaru ženského těla a vchodem se vstupuje do její pochvy. Jak tu někdy s nadsázkou říkají průvodci: „Ví se toho opravdu málo. Popusťte klidně uzdu fantazii, možná se jednou ukáže, že jste měli pravdu.“
Zhruba dva a půl tisíce let před Kristem se vývoj této civilizace, která z kultovních důvodů nepoužívala kov, náhle zastavil a ona zmizela. I v tomto případě platí, že otázek je víc než odpovědí. Přišla epidemie? Katastrofa? Byli napadeni nepřítelem, který neměl k používání kovu takový ostych a byl vybaven zbraněmi? Nebyl dostatek jídla a vody, a lidé odešli? Ale kam? Některé hypotézy sázejí na poslední možnost: protože je více než jisté, že musel existovat obchod s blízkou severní Afrikou, část obyvatel Malty tedy odešla a usadila se tam u Nilu.
Navíc se před několika málo lety na dně moře u městečka Sant Julians směrem od Malty k Sicílii objevilo cosi, co připomíná zbytky megalitických staveb. Systematický archeologický průzkum dna na Maltě neexistuje. Spoustu předmětů, které se vystavují v muzeích, našli sportovní potápěči, pro něž je Malta malým rájem. Jakýkoliv nález se ale musí odevzdat úřadům. Přesto tu proběhl průzkum mělčin alespoň pomocí vrtulníku. Podle jedné z hypotéz jsou zbytky na dně moře dalším z chrámů, megalitických staveb bylo na Maltě původně podstatně více, než se domníváme. Jak se ale dostaly na mořské dno? Není tohle právě odpověď na otázku, proč náhle zanikla zdejší megalitická kultura? Nebyla nakonec Malta předlohou pro bájnou Atlantidu?
Megalitické stavby přitahují nejen odborníky a běžné turisty, ale i skupiny lidí, kteří se sem jezdí nabíjet údajnou magickou energií. Zájem podobných skupinek stoupá hlavně na jaře a na podzim při rovnodennosti. Vchody všech chrámů jsou situovány na východ a při rovnodennosti projde první sluneční paprsek vchodem a skončí na oltáři. I v tomto případě se spekulovalo o spojení někdejších obyvatel s mimozemskou civilizací, mnohem pravděpodobnější ale je, že tak jako u jiných národů věnovali stavitelé megalitických chrámů velkou pozornost kalendáři, protože je důležitý pro zemědělství. Ten se v jednom z chrámů i našel.

PŘEKVAPENÍ NABÍZÍ I SOUČASNOST
Na Maltu by se tedy měl vypravit ten, kdo má rád překvapení a hledá vedle pobytu na pláži něco víc. Už proto, že pobřeží je převážně skalnaté a neohlazené. Před několika lety se na něm dokonce začaly objevovat betonové plácky, které měly usnadnit hlavně turistům přístup do moře, ale ozvali se ochránci přírody, že se tím vlastně hyzdí a ničí přírodní ráz pobřeží, a celá akce rychle skončila.
Současná Malta žije podle systému, který sem vnášeli od začátku 19. století Britové. Protože sem vlastně přišli na pozvání Malťanů, kteří se chtěli zbavit vojáků Napoleona, očividně tu vůči nim nevznikla žádná silná nacionalistická zášť. Britové zřejmě nechávali místním obyvatelům dostatek prostoru pro vlastní seberealizaci a tím vznikla svébytná směs tradic a anglické byrokracie. Na ulici můžete vidět ještě dnes, v době svrchovaného státu, stejné schránky na dopisy a telefonní budky jako v Londýně a kolem nich prokluše koník zapřažený do maltského kočáru karrozzinu.
Jako platí o maltské historii, že je plná zvláštností, platí to také o současnosti. Například nejkrásnější pohled na Trojměstí a oba přístavy je z Vrchních zahrad. Výhled je tak úchvatný, že sem jezdí dokonce cizí státníci při návštěvách Malty, aby se jím mohli pokochat. Jenže jako na pražském „mostě sebevrahů“, i zdejší úctyhodnou výšku považují někteří zoufalci za dostatečnou jistotu, že se život dá řešit skokem dolů.
Malťané jsou stejně jako lidé jinde ve světě nuceni vyrovnávat se se spoustou problémů a potřeb, které souvisejí se současným způsobem života. Například jeden z nejvyšších kopců tu nevytvořila příroda, ale jde o skládku. Pro Středoevropana je překvapivé, že se tu dodnes často dědí nejen materiální statky, ale i náboženská víra, a dokonce i politická příslušnost. Nerespektovat rodinu může ještě dnes znamenat vydědění, i když je pravda, že současná mladá generace se snaží prosadit některé změny.
Mladí lidé se stále drží tradice, například vstup do manželství znamená dva až tři roky příprav na společné soužití, protože u rodičů se tu nebydlí, a tak se ženit a vdávat mohou jen ti, kteří si vybudují vlastní bydlení a i jinak se zabezpečí. Také platí, že neděle patří společenským kontaktům. Chodí se do kostela, pak v poledne na oběd do některé restaurace a večer jsou ulice měst plné bavících se lidí. Ale pozor, pít na ulici se ve městě Sant Julians může jen z plastových láhví, jinak hrozí citelná pokuta. Zákaz přišel po četných stížnostech obyvatel, že je všude spousta střepů.
A konečně velmi zvláštní je tu také způsob pohřbívání. Místa je na Maltě málo, tedy i pro hřbitovy. Hroby, často vyhloubené do všudypřítomné skály, jsou proto zejména státní a mrtví si v nich pobudou přibližně dva roky, aby pak byly jejich ostatky vyjmuty a uloženy do krabičky: hrob zase potřebují jiní. Kde se pak shromažďují, se údajně nedozvědí ani příbuzní. Řešením by bylo zpopelnění, to ale odporuje náboženské víře.
Malta je velmi zvláštní část Evropy. A možná by i působila stroze, kdyby nebyla žlutá a nebylo v ní tolik slunce. A kdyby svými tajemstvími a záhadami tak neprobouzela fantazii…

Z historie Malty
5000 př. n. l. – první doložené osídlení
4000–3000 př. n. l. – vznikají megalitické chrámy
750 př. n. l. – Foiničané a Kartaginci
218 př. n. l. – příchod Římanů
60 n. l. – příchod prvních křesťanů, ztroskotání sv. Pavla
395–870 – nadvláda Byzance
870 – útoky Arabů
1091 – podrobení Normany a dalšími uchvatiteli z řad křesťanů
1530 – příchod johanitů
1565 – velký útok Turků, který po krvavé řeži skončil vítězstvím křesťanů a zastavením expanze Osmanské říše na západ; začíná rozkvět Malty
1798 – vedení řádu bez boje odevzdává nadvládu nad ostrovem Napoleonovi, který se tu stavil při cestě do Egypta
1800 – Malťané žádají o pomoc proti Francouzům Brity
1940–1942 – světová válka, přístavy na Maltě využívá britské loďstvo, Malta byla mnohokrát napadena, ale nikdy nebyla dobyta
1964 – nezávislost Malty
1974 – vyhlášení republiky
2004 – vstup do EU
zdroj IMPACT PR Malta Užitečné informace
– Maltské souostroví se skládá z Malty (264 km2), Goza (67 km2) a Comina (2,7 km2).
– Od listopadu do dubna se teploty pohybují průměrně kolem 14 °C, v létě průměrně kolem 23 °C. Nejtepleji je od půlky července do půlky září. V září je voda teplá až kolem 22 °C. Koupání je povoleno jen v plavkách.
– Malta je členem EU, ke vstupu nepotřebujete pas, stačí občanský průkaz.
– Všude se mluví anglicky, platí se maltskou lirou a ceny tu jsou zhruba o třetinu vyšší než v ČR.
– Jezdí se vlevo. Kdo si troufne, může auto využít k cestám za památkami i na pláž. Všude se dá ale snadno dojet taxíkem nebo autobusem. Jsou zde ale i půjčovny motorek a kol.
– Potápět se tu vyplatí s průvodcem, zejména při návštěvě podvodních jeskyní. Existuje tu také spousta potápěčských škol. Vybavení se dá snadno zapůjčit.
– Na plážích si lze půjčit surfovací prkna všech kvalit, včetně špičkových.
– Dovoz psů a koček je na Maltu přísně zakázán.
– Kempování je tu zatím v plenkách a stanování je zakázáno.

Stojíme na kopci nad mýty opředeným druhým nejmenším státem-městem Evropy a hledíme do nočních světel metropole hazardu, bohatství a přepychu. Pod námi se rozprostírá exkluzivní rezervace jako z jiného světa. Údajně se do ní může jen s naditou peněženkou. Je to samozřejmě výhoda, ale bát se sem nemusíte, ani když nepatříte mezi boháče. Svítá.

Principauté de Monaco, Monacké knížectví, městský stát, necelé dva kilometry čtvereční čehosi, co funguje jako neskutečně silný magnet. Každý, kdo něco znamená nebo něco znamenat chce, se musí alespoň jednou objevit na terase Café de Paris, dát si povinnou kávičku a pozdravit staré známé u sousedního stolu. Nebo se alespoň tvářit, že to staří známí jsou. Kdysi tu pobýval i německý císař Wilhelm II., který prý prohrál, co se dalo. Lépe se nedařilo ani Winstonu Churchillovi. Večer co večer usedal ke stolku s ruletou, rituálně popíjel Napoleona a kouřil oblíbené doutníky. Sázel stále tatáž čísla – 18 a 22. říjen 2005

Probuzení na Karlově hoře
Číšník jako vystřižený ze žurnálu nám šarmantně servíruje kávu s bohatou pěnou, která už napohled dává tušit, že bude pořádným „vitriolem“. Dalších šest jeho naškrobených a vymydlených kolegů projde baletním krokem kolem. Je sice teprve něco po deváté, ale tady už vládne čilý ruch. Kromě vyčerpaných hazardních hráčů nikdo nevyspává do oběda. Kdo chce poznat tlukot srdce Monte Carla, tomu stačí klidně se usadit právě na tomto místě a nedělat vůbec nic.
Od rána a možná ještě od předešlé noci krouží před nejznámějším kasinem na celém Azurovém pobřeží auta, která jsou často spíše sběratelskými exponáty než dopravními prostředky. Za krátkou chvíli kolem profrčelo na sto milionů korun v podobě tří nebo čtyř vozidel. A kolik peněz prošlo kolem našeho stolu v podobě drahých kožichů a šperků, ani nemá cenu počítat. A to přesto, že je čtrnáct stupňů Celsia a sama vím, jak v nich je tedy teplo. Není ani výjimkou, že si některá z dam zapálí doutník. Většinou ale cítíme jen jemný dým dlouhých hnědých kubánských cigaret, který vzduch spíše provoní než pokazí. Směs tabáku, kávy a vůně květin a stromů z okolních zahrad a drahých parfémů se míchá a vznáší kolem jako opojné afrodiziakum.
O desáté dopoledne je kasino ještě, nebo vlastně už zase otevřené. Vrátný v livreji znaleckým pohledem klouže po turistech a studentech, kteří se nahrnuli před vchod a cvakají fotoaparáty. Samé malé ryby, přesto je uctivě přivítá a uvede do vnitřního velkého světa.
Vychutnat si Monako! Může to být jednoduché, na jeho pamětihodnosti v podstatě stačí den, ale mnohem lepší je věnovat muzeím, knížecímu paláci, zahradám, vyhlídkovému vláčku a vůbec všemu raději dnů několik. Ale opatrně – Monako je návyková droga už po prvním požití!
Je zvláštní, že ještě v roce 1876 tady ležela jen malá osada. Stavitelé chtěli vznikající městečko pojmenovat na počest následníka jako Albertsville či Elissé Alberto, ale v té době panující kníže Karel III. ho samolibě pojmenoval Královou Horou. Za dnes směšných 1700 franků pak získal v roce 1861 jistý Francois Blanc koncesi na kasino a založil anonymní „Společnost mořských lázní a klubů pro cizince“. Jedním z akcionářů byl i panovník a pustil se do výstavby hráčského střediska a luxusních hotelů hlavně pro ty, kteří přicházeli do Monte Carla bohatí, aby z něj odcházeli docela chudí, případně neodešli vůbec (ať je jim země lehká).
Nejpozoruhodnějším monumentem je bezpochyby budova kasina v empírovém stavebním slohu, které vdechl život stavitel pařížské Opery Charles Garnier. Monacká opera je nyní v rekonstrukci a je slyšet, že uvnitř se pracuje. Kolem ale není vidět žádné stavební auto, žádný materiál, žádnou špínu a prach. Čistota je zdejším synonymem, papírky se tu hází do koše, pejskaři poctivě dodržují zákaz vodění svých miláčků do parků a zahrad a k jejich venčení používají jen místa označená výstižnými tabulkami.

Legendy o zrození legendy
Skály dnešního Monaka byly obývány už v paleolitu a neolitu. Okolní moře dostalo jméno podle Ligurů, které odtud vyhnali Féničané. Podle odborníků stála na útesech osada s přístavem a chrám boha Melkarta, a jak vypráví legenda, stát vděčí za jméno právě jemu. Stavil se tu cestou do Španělska a založil tu město Portus Herculis Monoeci (monoika = sjednocení; některé zdroje uvádějí též význam „mnich, poustevník“). Výzkumy ale potvrzují že pevnost stála na skále už v 10. století před naším letopočtem, byl tady přístav a prosperující osada. Féničané projevili i kus zahradnického citu, když jako první vysadili palmy, které sem dnes neodmyslitelně patří. Římané tu zase budovali cesty.
K základům maurské pevnosti z roku 1215 se ale vztahuje jiná legenda. Na její bránu měl zaklepat na Vánoce 1297 františkán. Stráže se nad ním slitovali a otevřely bránu. V té chvíli do ní vtrhla družina útočníků skrytých nedaleko. Mnichem byl Francois Grimaldi, který pak pevnost dobyl. Grimaldiové, bohatá janovská rodina, byli vyhnáni z rodného města, údajně kvůli politickým šarvátkám, a usadili se v Provenci. Dobytím pevnosti zabil rod dvě mouchy jednou ranou – získal útočiště a přístav, ze kterého pak Francois vyplouval na pirátské plavby proti nepřátelům.
Další legenda hovoří o Francoisovi Grimaldim jako o dobyvateli ženských srdcí. Podmanil si místní dívčinu, ale když se s ní nechtěl oženit, děvče hanbu neuneslo a spáchalo sebevraždu. Ale ještě předtím Francoise proklelo – žádný Grimaldi už nebude mít štěstí v lásce.
Při pohledu na peripetie knížecího rodu za poslední půlstoletí to tak skutečně vypadá. Kníže Rainier III.: si lásku a štěstí rodinného krbu po boku Grace užíval jen krátce. Tragicky zahynula v luxusním autě na útesech nedaleko Monaka a dodnes se vedou polemiky o tom, zda ten večer řídila ona, nebo princezna Stephanie. Tu matčina smrt tak poznamenala, že dodnes nenašla v životě uspokojivé místo. Její tahanice s muži „neurozeného původu“ plní stránky bulvárních listů.
Také první manželství princezny Caroline, která vždy budila dojem té rozumnější, nevyšlo a Vatikán ho anuloval. Druhý manžel Stephano Casiraghi zahynul tragicky při závodech na rychlých člunech. Nedávno sice našla přístav v náručí kontroverzního šlechtice Ernsta, Augusta von Hannover, asi posledního přímého příbuzného císaře Wilhelma, který měl i přes hráčské neúspěchy k Monaku také vřelý vztah, ale jeho zdraví zase narušila těžká choroba. No a následníku trůnu Albertovi také očividně vyhovuje život obletovaného starého mládence. Tohle všechno byl zřejmě důvod, proč Rainier III. změnil závěť a po jeho smrti by měla přejít do rukou státu většina jeho majetku. I tak jeho děti zdědí dost. Kdo ale ví, zda jim přibližně čtyři sta milionů eur bude stačit…

Žádný zbytečný hluk
V Monaku vás nevzbudí ani popeláři hlukem aut nebo boucháním popelnic, ani zahradníci. Všichni zmizí z dohledu dříve, než si jich stačíte všimnout. Číšníci jsou uctiví a usmívají se. Nikdo v autech netroubí. Nikdo se netahá s těžkými nákupy. Nikdo na nikoho nepokřikuje. A tento svět, až příliš růžový, zkoumají od brzkého rána dobrodruzi na rogalech. Na každém rohu pak na něj dohlíží policista. Ráj smetánky dbá vzorně na bezpečnost obyvatel i návštěvníků. Kamery jsou součástí života. Uvádí se, že místní policie je jednou z nejlépe vycvičených v Evropě. Její příslušníci v plné zboji, příjemní a ochotní pomoci a poradit ve francouzštině, angličtině, případně i italštině, stojí také na každé křižovatce. Respekt vzbuzují bez debat.
Protože se Monte Carlo i celé Monako stalo útočištěm populárních osobností, v jisté nenápadné vilce se prý sbíhají policejní nitky pátrání po hledaných osobách z celého světa. Je všeobecně známo, že monackého knížete nejednou žádal o pomoc i známý Scotland Yard.
I když nemá zdejší knížectví brannou povinnost, je tady ctí být strážcem knížecího paláce nebo policistou, podobně jako je ve Vatikánu ctí ministrovat v chrámu sv. Petra. A armáda? Jak s oblibou říkal Rainier III., jeho země má vyrovnaný státní rozpočet právě díky tomu, že ji nepotřebuje.

Magnet a adrenalin
Po pár okruzích autem člověk rychle pochopí, co na velké ceně F1 v Monaku všichni vidí. Jízda je tu díky všem těm serpentinám, stoupáním a klesáním adrenalinovým zážitkem i v běžném autě za běžného provozu.
Nedaleko Hotelu de Paris, kolem kterého také vede trasa závodů, mě překvapil pohled na Ladu Nivu s monackou poznávací značkou. Parkovala kousek od luxusního Bentleye a Aston Martina. Že by se chtěl majitel prezentovat něčím, co v Monaku určitě nikdo jiný nemá? Exkurze po parkovištích je tu prostě přehlídkou toho nejlepšího, co automobilový průmysl za posledních sto let vytvořil. Stařičké, ale s láskou udržované veterány si nezadávají s Mercedesy, Jaguáry či Ferrari. Sklopené střechy kabrioletů odhalují i prvotřídní výbavu uvnitř.
Totéž co o autech ostatně platí i o jachtách v přístavu. Luxusní lodě jako by tvořily samostatnou plovoucí městskou čtvrť.
I v knížecí rodině se plavba po moři považuje za běžnou činnost a vyplutí jachty ze soukromého přístavu pod grimaldiovskou vlajkou nevzbuzuje zdaleka takovou pozornost, jako palcové titulky v bulvárním tisku o údajných večírcích prince a následníka za přítomnosti krásných žen.
Jestli ale nepatříte k horním deseti tisícům, nezoufejte. Za pár drobných se můžete plavit na jedné z atrakcí knížectví – speciálně upravené jachtě s proskleným dnem – a zkoumat podmořský život v pohodlí a se šarmantní obsluhou.

Pro lepší časy
Syn oblíbeného knížete-vědce Alberta I. nedal Monaku mužského dědice. Jeho dcera Charlotte se vdala za francouzského hraběte Pierra de Polignac a z jejich manželství vzešel kníže Rainier III. V dubnu letošního roku Rainier III. zemřel a hlavou státu je nyní princ Albert II. Rainier usedl v roce 1949 na trůn jako šestadvacetiletý a začátek jeho vlády vůbec nebyl jednoduchý. Válkou vyčerpaný svět měl jiné problémy než rozhazovat peníze v kasinech. Kromě prvotního odporu evropské šlechty a hlavně vdavekchtivých šlechtičen vůči jeho „neurozené“ americké manželce se musel Rainier vypořádat i s těžkou hospodářskou situací. Pomohl drobný fígl. Občané Monaka žijící ve Francii měli platit daně podle francouzských zákonů a Francouzi sídlící v Monaku podle monackých. Vzápětí v knížectví snížili daně ze zisku na minimum. Do Monaka se hrnuli obchodníci, podnikatelé, finanční instituce a spekulanti z celé Evropy.
Kníže Rainier se projevil jako výborný stratég, o tom svědčí současná podoba Monaka. Za jeho éry začala hromadná výstavba mrakodrapů, která umožnila nárůst počtu obyvatel. Podařilo se mu naplnit cíl, aby jeho knížectví bylo dostupné všem bez rozdílu síly peněženky. Vybrané lokality jsou pro horních deset tisíc, pobyt v luxusním apartmá tu i se snídaní do postele a kdoví čím ještě přijde na několik tisíc eur za noc. Ale okrajové části a sousední vesničky naproti tomu nabízejí slušné ubytování za překvapivé ceny mezi 35–50 eury.
Monako je konstituční monarchií. Vyhlásil ji Albert I., pradědeček dnešního knížete, když v roce 1911 zrušil ústavu. Výhodně investoval peníze z hazardu. Díky tomu tu dnes stojí i Oceánografické muzeum, stavba jako vtesaná přímo do útesu. Je muzeem i akváriem a podmořský život tu tak mohou vidět i ti, kteří se neumějí potápět. Je zde asi třicet velkých akvárií a několik stovek malých. Největší sahá přes dvě poschodí a všude plavou ryby, po dně přecházejí obrovské langusty, krabi a baletí tu medúzy. V duchu hesla „vše pro pohodlí“ se můžete před největšími akvárii posadit jako v kině na všudypřítomných lavičkách.
V jedné z postranních uliček jsme zkusili štěstí v malé restauraci, která lákala na monacké poměry až směšnými cenami. Snažili jsme se zjistit, co by mohlo být monackým národním jídlem, ale ve zdejší směsi národů a kultur to byl příliš těžký úkol. Shodli jsme se ale na tom, že místní lahůdkou jsou šneci s česnekovými topinkami a olivami a přirozeně mořské příšerky na tisíc způsobů. Vše se ochucuje tradičními bylinkami, které rostou všude jako plevel. K jídlu patří obrovské porce zeleniny, dobré víno, silná káva.
Z restaurace je to už jen pár metrů na nádvoří knížecího paláce, kde se začínají hromadit turisté. Kolem projel vyhlídkový vláček, jízda za 15 eur, po vlastních má ale člověk více zážitků. I když je po poledni, je před palácem relativní klid a turisté se přímo ztrácejí na náměstí a v okolních prodejnách se suvenýry. Aby nikdo nepochyboval, že se nachází na území bývalé pevnosti, palác obklopují desítky starých děl, dar krále Slunce, francouzského Ludvíka XIV.
Za dnešní podobu vděčí palác Rainierovi III., který ho opravil, zmodernizoval a částečně zpřístupnil veřejnosti chtivé po senzacích a pohledu do zákulisí života šlechty. Udělal tak z vlastní rodiny výhodný prodejní artikl.
Člověk si ani neuvědomí, jak dokáže několik dní nabitých zážitky v tomto malém městském státě unavit. Vždyť na tak malé ploše je tolik lákadel, která stojí za vidění. I v tom panuje v Monaku dokonalá rovnováha – kolik lidí, tolik chutí. Na své si přijdou milovníci muzeí, jachtingu, ale i opery, gurmáni a hazardéři, ale třeba i paparazzi a historici a spousta dalších. Vše je jako stvořené, aby se tu lidé cítili šťastně.

Monackou národnost může mít jen přímý potomek nejméně čtyř předcházejících generací obývajících trvale území státu. Většinu z asi 33 tisíc obyvatel tvoří Francouzi, méně je Italů a nejméně Monegasků. Jejich jazykem byla směs provensálštiny, janovského dialektu a italštiny, která se používala ještě v 19. století. Dnes ovládají francouzštinu i italštinu. l Monako se svými 16 tisíci obyvatel na kilometr čtvereční řadí mezi nejlidnatější města na světě.
l Tvoří ho tři na sebe navazující města – Monaco-Ville, La Condamine a Monte Carlo.
l Centrem obchodu a přístavem je La Condamine s nejvyšší hustotou obyvatel. Čtvrť, sevřenou monackou skálou a Monte Carlem, symbolizují hlavně štíhlé mrakodrapy a je tu soustředěn nejsilnější kapitál.
l Monte Carlo je lázeňská a hráčská zóna s hotely, kasiny a obchody světových značek, gurmánskými restauracemi a světoznámými lázněmi s výborným klimatem a čistým, vlhkým mořským vzduchem smíchaným s horskými vzdušnými proudy.
l Rezidenční městskou čtvrť Monako obývá jen několik vyvolených. Stojí tu knížecí palác, monacká katedrála, radnice, palác vlády a další luxusní stavby a vily.
l Monaco-Ville má vlastní univerzitu, vyučuje se anglicky. Je to škola na nejexkluzivnějším místě na světě a tomu odpovídá i cena studia.

„Je tady pan Půlpán?“ zeptal se řidič buldozeru, který stál opodál. „Zase jsem našel nějaké kosti.“ Naleziště z doby železné na okraji Lovosic jsme málem minuli. Výkop ohraničený červenobílou páskou vypadal docela stejně, jako když se pár dělníků vrtá v hlíně při pokládání potrubí. Ostatně nezájem řidičů, kteří projížděli kolem, tenhle náš dojem jen potvrzoval. Teprve při podrobnějším pohledu se dalo zjistit, že na obyčejný výkop jsou půdní vrstvy příliš pečlivě odkryté a na dně leží několik zachovalých keramických nádob a bezhlavá kostra člověka s třemi bronzovými artefakty na těle.
Archeologické objevy z doby železné jsou v okolí Lovosic poměrně časté. Původně jsme proto byli pozváni na nedaleké pohřebiště u Mlékojed, ale místo toho jsme se stali svědky náhodného odkrytí dalšího z hrobů. Archeolog Petr Lissek z Ústavu archeologické památkové péče severozápadních Čech si přesné místo nálezu zaznamenal a požádal nás: „Ale nezveřejňujte, kde je.“ Krádeže na takových nalezištích nejsou žádnou výjimkou a ztráta tisíciletých střepů či kostí znamená především citelnou ztrátu poznatků o tehdejší době.
Nedaleké pohřebiště u Mlékojed je ze starší doby železné. Marek Půlpán, terénní technik, tu pečlivě zakresluje polohu kostry, která má na těle několik bronzových ozdob. I on pospíchá, aby práci dokončil ještě ten den a nedal šanci případným zvědavcům nález rozkrást.
„Jde o kostrový hrob ze starší doby železné, což je období mezi lety 750–450 před naším letopočtem. Hroby jsou orientovány přesně od severu na jih. Jde o pravidelný obdélník se zaoblenými rohy a tento hrob je nejmenší, jaký jsme tady zatím našli. Je dlouhý pouhých 2,6 metru a široký 1,8 metru,“ vysvětluje Půlpán.
Archeologické nálezy zakresluje na milimetrový papír – podrobnou polohu jednotlivých předmětů spolu s uložením kostí. Kostra je bez lebky. Kdyby se zachovala, ležela by směrem k jihu. Mrtvý byl očividně kdysi pohřben v poloze na zádech a byl ozdoben bronzovým nákrčníkem. Na nohou má masivní bronzové nánožní kruhy. Že jde o dobu železnou, jasně potvrzuje nevelký železný nůž. Malý rozměr hrobu, který jsme právě viděli, je ještě zřetelnější v porovnání s tím, který nám pak Půlpán ukazuje o kousek dál. Ten měří 4 x 6 metrů a ukrýval tři pohřbená těla.
„Dneska potřebuji zakreslit hlavně nález bronzových a kovových předmětů a keramiky, kostru snad nikdo neukradne,“ doufá Půlpán.
Nalezené předměty se po zakreslení odvážejí do Ústavu archeologické péče v Mostě, kde se nádoby zrekonstruují a v ideálním případě pak budou vystaveny v litoměřickém muzeu. V depozitáři Archeologického ústavu označeném jako ženská šatna stojí takových nádob hned několik. Jde o zásobnice na obilí. Jsou pečlivě slepené a chybějící kusy nahradily kousky sádry. „Je to jako skládat puzzle,“ říká o své práci antropoložka Jana Hlavová.
Petr Lissek vysvětluje využití nádob: „Zásobnice na obilí byly pro zemědělce mimořádně důležité. Když jim obilí zmoklo, tak si z něj možná udělali pivo, ale příští rok nezaseli. A to mohlo znamenat hlad i smrt.“
V přepravkách kolem leží desítky papírových sáčků s popsanými střepy. Každý kousek měl kdysi své místo v konkrétní nádobě, nyní je očíslován a jedině podle toho se pak dá nádoba zase znovu složit. Skládat střepy je přitom složitější než skládat dohromady kostru, protože díky znalostem o lidské anatomii se ví, kam která, byť zlomená kost patří.
Pro náhodného diváka vypadá archeolog ve výkopu jako dělník, jen papír v jeho ruce může prozradit, že tu zřejmě jde o něco důležitějšího. S jakou pečlivostí a opatrností se přitom ale musí dotýkat střepů, kostí a jak významné informace může o nás samotných získat, se ale rozhodně poznat nedá.

Je zvláštní, že existují situace, kdy se v západoafrické Guineji domluvíte česky. Protože je tato země jednou z nejchudších na světě, mnoho studentů vítá jakoukoli možnost získat vzdělání v zahraničí. V rámci pomoci africkým zemím přišlo v 80. letech minulého století mnoho guinejských studentů také do tehdejšího Československa. Stali se z nich doktoři, právníci, odborníci v nejrůznějších profesích, kteří se po návratu dobře uplatnili. Česká škola tak má v Guineji velmi dobré jméno a je skvělým doporučením.

Jedním z bývalých studentů je primář dětského oddělení jediné velké nemocnice v osmisettisícovém hlavním městě Konakry. Ještě po dvaceti letech mluví česky. Studoval v Praze, má za sebou praxi na dětské pediatrii v Karlových Varech. Umožnil nám nahlédnout do prostě vybavených pokojů, kde odpočívaly hospitalizované děti i s matkami. Na oddělení je momentálně asi dvacet dětských pacientů.
Jednoho z nich přinesli rodiče do nemocnice s malarickým záchvatem. Má čtyřicetistupňovou horečku a je v bezvědomí. Dostává čípky, chinin a umělou výživu. V dalším pokoji leží holčička s těžkou infekcí.
„V Guineji je na prvním místě nemocí malárie, a nebýt jí, neměli bychom tolik práce,“ říká primář. Velkým problémem Guiney je ale kromě malárie také podvýživa, kterou trpí děti nejen kvůli nedostatku potravy, ale také kvůli hygieně a infekčním průjmům vyvolaným nesprávnou úpravou jídel. Epidemie přicházejí s každým obdobím dešťů a vyžádají si pravidelně mnoho obětí.
Nemocnice se proto snaží mezi chudými a negramotnými šířit osvětu. Pan Dia se chlubí malým domečkem, který zde pro tyto účely vybudovali. „Matky se sem přijdou učit, jak připravovat jídla a jak se starat o nemocné děti. Vše bude zadarmo.“
Dalším bývalým studentem je i absolvent vysoké školy strojní, projektant Prosper Lua. Firmy se zahraničním kapitálem se v Guineji dají spočítat na prstech jedné ruky, ale on měl štěstí a pracuje pro italskou společnost. Jeho čeština již není stoprocentní, ale přesto se snaží. Stěžuje si na nedostatek elektřiny. Ve večerních hodinách nastane ve městě tma, bují kriminalita a Konakry je čím dál nebezpečnější. Prosper má doma ledničku i televizor, ale bez elektřiny jsou pro něj zbytečné.

MALÁ PAŘÍŽ
Guinea je ale jednou z mála zemí západní Afriky, kde se daří udržovat relativní klid. V sousední Libérii skončila válka nedávno, Sierra Leone zažila jednu z nejbrutálnějších válek na přelomu století a Pobřeží slonoviny také není zrovna bezpečným místem. V Konakry žije Fayamu Musa, jeden z mnoha utečenců z Freetownu, hlavního města Sierry Leone. Kromě toho, že ztratil rodiče i sestru, přišel také o možnost normálně si vydělávat na živobytí. Sám přežil snad pouze zázrakem s přeříznutou šlachou na noze, kulhá. Na mou otázku, zda by se vrátil domů, hned odpoví ne, chce spíše zapomenout.
Samo Konakry je krásné, nezapře francouzskou koloniální minulost. Francouzi sice nezacházeli s obyvateli kolonií v rukavičkách, ale musí se uznat, že zakládali malé Paříže. Phnompenh je krásný, Ho Či Minovo Město, Abidžan jsou stejně tak okouzlující jako Konakry. Město leží na poloostrově Kalum a je obklopeno mořem. Je až s podivem, jak přesně je vystavěno. Velké avenue se táhnou od západu k východu, nic není křivolaké nebo náhodné. Na bulvárech jsou vysázeny mangovníky, které nabízejí dostatek stínu. Předměstí volně přecházejí do vesniček s tradičními guinejskými obydlími s kulatou základnou z pálených cihel a s doškovou střechou.

HLAVNĚ POVOLENÍ
Když jsem se druhý den ráno po příletu vypravil na úřad, který vyřizuje novinářské povolení pro natáčení a focení na celém území Guiney, dozvěděl jsem se, že se mám dostavit za týden. Odjel jsem tedy bez něj a doufal, že mi to projde. Bylo to špatné rozhodnutí.
Cílem mé cesty na východ byly deštné pralesy okolo městečka Nzérékoré, kde ještě dnes ve volné přírodě žijí šimpanzi. Původně jsem chtěl jet vlakem, věděl jsem, že první vlakové spojení mezi Konakry a Kindií vybudovali Francouzi už v roce 1904, jenže dnes už tady jezdí pouze nákladní vlaky. Nakonec jsem se musel spokojit se zdlouhavou cestou autem.
Přišel jsem tak o zážitek z jedné z atrakcí země – guinejské železnice. Trať je úzkokolejná a ve své době stála celkem 67 milionů franků. Je celá kovová, včetně pražců a telegrafních tyčí. Dřevěné součástky by v tomto prostředí totiž dlouho nevydržely, termiti by je rozhlodali během několika málo dní. Důležitější součásti tratě, jako například mosty, byly vyráběny přímo ve Francii a v džungli se jen montovaly. Vyřešil se tak nedostatek kvalifikovaných dělníků v Guineji. Je s podivem, že bez velkých oprav vydržela železnice až do dnešních dnů.
Jakmile jsem po příjezdu do vesničky Macenta u liberijských hranic vytáhl kameru, byl jsem zatčen a zabavili mi veškerý do té doby natočený materiál. Druhý den ráno jsem byl propuštěn, ale měl jsem si zajet nazpátek do Konakry pro povolení. Později jsem se dozvěděl, že v době mé cesty do pohraničních oblastí Guiney utíkali rebelové z Libérie a guinejská vláda jim dodávala zbraně a nechávala je ošetřovat v nemocnicích. Guinejská vládní místa to nechtěla oficiálně přiznat a také se nechtěla dostat do otevřeného konfliktu s vládou v Libérii, a tak v příhraničních oblastech bylo tvrdě vyžadováno povolení k pořizování jakékoliv dokumentace. Dnešní situace je už jiná. Válka skončila.

ŽENY PRACUJÍ, MUŽI BUBNUJÍ
Na guinejském venkově až překvapí, jak živé jsou tu dávné zvyky, tance a tradiční rituály. Ženy a děti pracují, zatímco muži udávají tempo. Vyrábějí si k tomu charakteristické bubny djembe, na které se samozřejmě hraje také při nejrůznějších příležitostech. Věří, že bubny odhánějí zlé síly.
Život těchto lidí závisí především na zemědělství a sběru plodů, jako jsou banány, mango, káva, ananasy a citrusy. Základem většiny pokrmů je palmový olej, který se získává ze sytě červených plodů palmy olejnaté (Elaeis guineensis) a sbírá se pomocí speciálního nástroje zvaného ban-džulu. Bylo fantastické pozorovat domorodce, jak ve dvacetimetrové výšce zručně sekají plody a házejí je dolů na zem. Vyžaduje to opravdu značnou dávku mrštnosti a praxe. Ne vždy má sběrač na vrcholku palmy štěstí – na chutné plody mají zálusk také opice a papoušci. Olej domorodci připravují ve velkých nádobách přímo v džungli. Z květů palmy pak vesničané vyrábějí sladké aromatické víno.
Guinejci jsou ostatně velmi šikovní a dokáží si poradit v každé situaci a využít každý materiál. Na tržištích ve východní části země se prodávají nejen nejrůznější druhy ovoce a plody, některé u nás i neznámé jako nete nebo bojle, ale i rýže, ryby, většinou zaprášený chleba, samozřejmě také Coca Cola, sušenky, konzervy a cigarety. Vedle toho tu ale také dostanete bylinky na hemoroidy a přípravky na posílení la force, tedy mužné síly.
Překvapí nádherný nábytek, každý kus je originálem. Dalším tradičním řemeslem je v Guineji odlévání hrnců. Hliník se lije do předem připravené hliněné formy.
Typickým symbolem venkovské „architektury“ jsou lávky z lián a tradiční hliněné domky s kruhovou základnou a doškovou střechou. Zdejší lidé žijí v poklidu a v absolutním souladu s přírodou. Většina z nich jsou animisté, tedy mají svoji specifickou víru, podle které má duši třeba i palma. Zajímavé je, že i proto se tu nekrade dříví – rozhněvaný bůh by okamžitě viníka zabil.
V korunách a na kmenech stromů se sluní velké ještěrky agamy s modrozeleným tělem a nápadnou oranžovou hlavou. V případě blížícího se nebezpečí začnou významně kývat hlavou. V džungli křepčí kočkodani, v řekách se líně převalují krokodýli a prakticky na každém kroku narazíte na ohromná, přes pět metrů vysoká termitiště. Jsou slepená z červené lateritové země a nejbizarnějších tvarů. Většina velké zvěře se však odtud kvůli suchu v posledních dvou letech přesunula k řekám v sousedním Senegalu. V Guineji se už prakticky nenajdou antilopy, a tudíž ani lvi. I skupinu šimpanzů, kvůli kterým jsem přijel, jsem objevil až nedaleko městečka Lola u liberijských hranic, pokud by ale neexistoval projekt na jejich záchranu financovaný z Japonska, neměli by šanci přežít ani oni.

HYGIENA A MALÁRIE
Zato živočichem, který se o sebe postaral dokonale, je sup druhu Necrosyrtes monachus. Přírodní „čistič“ se ve městech ochotně ujal funkce metařů. Hygiena totiž nepatří k věcem, kterými by se Guinea mohla chlubit: ulice připomínají smetiště a kvůli nedostatku kvalitní pitné vody má země velké problémy s infekčními chorobami. Jako u nás chřipka je tady běžná malárie. V minulosti byl jediným lékem proti ní chinin. A uvádí se, že to, jak Evropané hrubě zacházeli s domorodci, měl na svědomí právě on. Lidé, kteří ho užívají dlouhodobě, bývají nervózní, dostávají závrať, někdy dokonce trpí přechodnou slepotou.
Částečně se zatím podařilo alespoň potlačit parazitární onemocnění způsobené takzvaným guinejským červem (Filaria medinensis), který se zavrtává pod kůži a vyvolává bolesti a horečku. Dá se pod kůží i nahmatat. Pokud se nenasadí včasná léčba, pronikne po čase kůží ven, aby nakladl vajíčka. V té chvíli se dá sice i vytáhnout, ale pokud se přetrhne, místo se bolestivě zanítí. JEDINÁ STANICE
Když v roce 1958 získala západoafrická Guinea nezávislost na Francii, všichni místní čekali prosperitu. Dnes, po letech vlády generála Contého, tu infrastruktura prakticky neexistuje, elektřina funguje jen v době dešťů, silnice jsou v katastrofálním stavu a vlakové spojení vybudované Francouzi se pomalu rozpadá.
Současná Guinea je klasickým totalitním státem. Diktátor, generál a prezident v jedné osobě Lansana Conté není mezi lidmi oblíben, ale ti se o tom bojí mluvit. Conté ovlává také RADIO TELEVISION Guiney, jedinou stanici v zemi. Jejím programovým ředitelem je také bývalý český student – El Umar Camara. Studoval na FAMU.
„Já chci říct, že český lidi byli na nás velmi hodny, a proto říkám děkuji a všem českým lidem,“ neodpustí si až dojemně.
Díky němu se dozvídáme, jak to v televizi chodí. Během dne se ve studiu střídají hlasatelky různých národnostních kmenů a zprávy se čtou každý den v jazycích fula, kissi, susu, dialonke, malinke, toma a bambara a nakonec ještě v oficiální francouzštině. Pokud však nebude v zemi dost elektřiny, nebude k ničemu dokonce ani televize.

Jsou místa, která nadchnou svou neopakovatelnou atmosférou více než turisticky vyhledávané atrakce, jen na ně narazit. Jedním z nich je železniční zastávka v městečku Hua Hin v Thajsku, která byla otevřena 25. listopadu 1911. Její součástí je i slavná královská čekárna, jež dosud slouží k uvítání královské rodiny. Rozvoj městečka Hua Hin začal na přelomu 19. a 20. století, protože si ho vybrala za své výletní místo královská rodina, která sem dodnes prchá před dusným horkem letního Bangkoku. Tím se Hua Hin stal i lákavým výletním místem pro bangkokskou smetánku. Nejen pro ni zde byl v roce 1923 otevřen Railway Hotel (nyní Sofitel Central Hua Hin Resort) postavený ve viktoriánském koloniálním stylu. Jsou v něm rozlehlé vzdušné místnosti s nádhernými verandami. V zahradě upoutají různě tvarované koruny stromů, dodnes bezchybně udržované. Duch hotelu je stále podobný tomu, jaký tady vládl na počátku dvacátého století.
Královská rodina si městečko zřejmě vybrala i proto, že ho protínala železniční trať Bangkok – Kuala Lumpur – Singapur, postavená v období 1909–1918. Měří úctyhodných 1943 kilometrů a můžete po ní luxusně cestovat Východním a orientálním expresem (Eastern and Oriental Express, E&O), světově proslulým svým vybavením lůžkových vozů – jejich kupé mají i vlastní sprchový kout a toaletu. Součástí E&O je také otevřený vyhlídkový vagon, na kterém si vychutnáte vůni džungle. Celou trať vlak projede asi za čtyřicet dvě hodiny. Cestou z Hua Hinu do Bangkoku míjí proslulý osm set metrů dlouhý trámový most přes řeku Kwai, který je uložen na kamenných pilířích ve výši asi 4,5 metru nad vodní hladinou a stal se symbolem zvěrstev Japonců páchaných na zajatcích za druhé světové války.
Železnice usnadnila dopravu k nádherným bílým plážím, které jsou pro Thajsko typické. Bohužel ty zdejší nejsou turisty příliš vyhledávány, za mnohem atraktivnější jsou dnes považována centra na ostrovech
Ko Samui, Ko Samet nebo v oblasti Krabi.
Thajsko je země úsměvů, plná úžasných exotických vůní, barev a chutí. Kdo se zde zastaví jedenkrát, budete mít chuť se vracet… A nejsou tu jen usměvaví lidé, známá letoviska s nádhernými plážemi s jemným bělounkým pískem a průzračné moře nebo projížďka džunglí na slonech…

„Musíš tam jet autem,“ varoval mě manilský kolega, než jsem se vydal na návštěvu dvou slavných manilských hřbitovů – Severního a Čínského. „Hřbitovy – především Severní – jsou zcela nezávislým a odděleným vesmírem. Mají své vlastní zákony a pravidla. Je tam všechno, včetně gangů a dětské prostituce. Pokud se tam budeš jen potácet s drahou aparaturou, hřbitov tě spolkne – zmizíš z povrchu země.“

Staré Mexiko obklopené novostavbami, výškovými hotely, nadjezy, podjezdy, dopravním chaosem – velkým bohatstvím a otřesnou bídou, to je Manila začátku 21. století. A uprostřed hluku, barev, špíny, staveb z oceli a skla najednou honosné oázy klidu a míru a téměř nehorázného luxusu – manilské hřbitovy.
Metropolitní Manila (Metropolitan Manila) se v podstatě skládá ze sedmnácti měst a komunit, které byly spojeny v roce 1975 do jednoho velkého celku. Na severu města, v oblasti Caloocan City, jen několik kilometrů od historického centra, byly vybudovány dva nejslavnější hřbitovy: Severní (North Cemetery) a Čínský (Chinese Cemetery).
Nechápal jsem, jak budu po hřbitově jezdit autem, ale dal jsem na slova svého kolegy. Pronajal jsem si vůz rovnou i se šoférem. Po dvouhodinové cestě v děsivé dopravní zácpě jsem uviděl vchod do Severního hřbitova. Řidič se ani nenamáhal zpomalit – projel honosnou bránou a já byl najednou obklopen tichem a klidem. Auto projíždělo stínem košatých stromů a po obou stranách široké třídy stály honosné vily. Ani mě nenapadlo, že jsem vlastně už u cíle své cesty.
„Kdo tu žije?“ položil jsem krajně pitomou otázku. Stavby jsem považoval za vilky pracovníků hřbitovní administrace.
„Mrtví,“ odpověděl lakonicky řidič.
Vystoupil jsem na krásném kruhovém náměstí s pomníkem uprostřed a se spoustou malých krámků u chodníku. Snad s výjimkou Intramuros vypadalo tohle místo jako nejkrásnější v celé Manile. Čisté a elegantní, klidné a chráněné před sluncem mohutnými korunami košatých stromů. U pomníku posedávaly zamilované páry, líbaly se a šeptaly si. Po ruchu a kosmopolitním rachotu Manily tu vládl tak absolutní klid a pohoda, že jsem si chtěl lehnout do trávy, číst si noviny a pár hodin se nehýbat. Místo toho jsme zašel do malého krámku a objednal si silnou, voňavou černou kávu.
Po náměstí se toulalo několik mladých mužů, někteří sami, jiní ve skupinkách. Ukazovali si na mě prstem, ale když jsem jim ukázal palec, jen se zazubili a nechali mě na pokoji. Můj šofér nervózně kouřil jednu cigaretu za druhou, zabarikádovaný v klimatizovaném voze.
Pak jsem viděl dva členy hřbitovní stráže, jak ke mně utíkají od hlavního vchodu. Ještě z cesty na mě křičeli: „Tady nemůžete jen tak chodit. Na hřbitově je spousta gangů. Je to nebezpečné, musíte sedět ve voze!“
Slíbil jsem jim to, co chtěli slyšet, ale jakmile se vrátili k hlavní bráně, vydal jsem se pěšky na dlouhou „procházku“ tímto krásným místem. Po léta jsem pracoval jako vojenský korespondent a práce mě často zavedla do těch nejchudších čtvrtí světa: do Limy
a Jakarty, Johannesburgu, Kingstonu. V Port-au-Prince jsem dokonce navštívil chudinskou čtvrť Cite Soleil – „Město slunce“. Manilský hřbitov mi strach nenaháněl.
Šokující na Severním hřbitově bylo především to, že vypadal jako spořádané a poměrně bohaté město. Aleje měly vozovku a chodník, stromy a keře, květiny. Některé hrobky a mauzolea byly daleko větší než domky v chudých čtvrtích, některé daleko honosnější než bohaté vily v okrajových čtvrtích hlavního města.
Na hřbitově bylo k dispozici téměř vše, co nabízelo město: obchody s potravinami, krámky s květinami, dopravní prostředky jako motocyklové sajdkáry a taxíky, malé restaurace se stolky na chodnících, lavičky a fontány, sochy a prodavači ovoce.
Architektonicky se hřbitov zdál neuvěřitelně živým. Hrobky byly vybudovány ve všech možných stylech, ať už šlo o pozdní gotiku, secesi či modernismus. Jedna z hrobek byla neuvěřitelnou kopií starých egyptských mauzoleí, dokonce se dvěma sfingami u vchodu.
Pomalu jsem se procházel tímto městem zesnulých, překvapen tvořivostí Manilců, kteří jsou ochotni utratit tolik peněz a investovat tolik fantazie, aby projevili úctu svým mrtvým. Auto se za mnou pomalu sunulo…
Najednou jsem uslyšel hudbu. Byla to tklivá a milostná populární melodie, hraná ve stovkách manilských nočních klubů. Na rohu před malým dřevěným krámkem, který též sloužil jako místní hospoda, stála žena s mikrofonem v ruce, dvě děti jí seděly na kolenou. Karaoke! U stěny krámku stály dva reproduktory a na nich velký zesilovač. Žena zpívala a dva páry uprostřed hospody tančily do rytmu. Karaoke na hřbitově – neočekával jsem to. Vešel jsem dovnitř a na stojáka do sebe nalil dvě ledová piva San Miguel. Hosteska v přiléhavé minisukni na mě začala dělat oči – přímo uprostřed Severního hřbitova.
Z nedaleké hrobky se pak vyvalilo procesí mužů a žen – někdo jim pověděl, že se po hřbitově potuluje cizinec. Začali na mě mávat a zvát mě dovnitř. Neodolal jsem – vstoupil jsem do velkého sálu, uprostřed něhož stál velký stůl, křesla a lavice. Stůl se prohýbal pod jídlem a nápoji. Ve hrobce seděli muži a ženy, děti a starci. Konzumace alkoholu se zdála být v pokročilejší fázi. Lidé mi nabízeli kořalku a pivo. Pak se stalo to, čeho jsem se nejvíce obával – začali mě krmit.
Jedlo se a zpívalo. Manželský pár zmizel v jednom z pokojů (hrobka jich měla několik). Navštívil jsem mramorem vyloženou toaletu a usadil se v pohodlném křesle. Pak jsme se všichni zdatně pustili do debaty o americké zahraniční politice na Blízkém východě. Myslel jsem na Kafku a na to, jaká je to škoda a ztráta pro světovou literaturu, že nikdy nenavštívil hřbitov v Manile.
Když jsem z hrobky vycházel, téměř se stmívalo. Na rohu stál Ježíš – přesněji jeho socha – s pažemi zkříženými a s obličejem, který se téměř dotýkal tropického ovoce v provizorním stánku. Socha Marie stála na kolenou opodál. Někdo mi nabídl atrapu ručního granátu. Můj šofér se na mě díval z okna auta nepřátelským pohledem. Bylo na čase hřbitov opustit.

ČÍNSKÝ HŘBITOV
Ve sterilním pokoji Holiday Innu jsem si vzpomněl, že můj kamarád, dánský filozof Jens Johansen mi kdysi poslal dopis o návštěvě Čínského hřbitova v Manile. Po dlouhém hledání jsem ho našel.
„Děti skákaly ze střechy obrovských hrobek. Pohled na město byl závratný, byl to jeden z nejzávratnějších pohledů na světě: na mrakodrapy, na staré město, na moře.“
Objednal jsem si na příští den zase auto. Začal jsem být posedlý manilskými hřbitovy.
Slavný Čínský hřbitov je jen kilometr od Severního. Jeho stěny jsou však chráněny ostnatým drátem a u vchodu stojí po zuby vyzbrojená ochranka, která kontroluje kufry vozidel. Za vjezd se musí platit.
Už po několika minutách mi bylo jasné, proč stěny „zdobí“ dráty. Hrobky tu nejsou hrobkami, nýbrž jakýmisi mauzolei vybavenými schránkami na dopisy (kdo píše komu, jsem nikdy nepochopil, i když možná jsou tu schránky ze symbolických důvodů), klimatizací, kuchyněmi, záchody. A všude dokola je drahý mramor. Malé obchůdky tu prodávají vše, co je třeba, aby se naplnily velké ledničky a mrazáky uprostřed hrobek.
Tady automobil nakonec nepotřebuji. Hřbitov je bezpečný – snad nejbezpečnější místo v Manile. Ptám se okolo na hrobaře, kterého kdysi ve svém dopise popsal Jens. Jmenuje se Eddy. Tady se všichni navzájem znají – hlídači a hrobníci, a po chvíli již putuji po širokých ulicích hřbitova v doprovodu místního znalce.
Eddy mi ukazuje krásné panorama města, čínské krematorium a chrám. Kolem dokola je čisto a pořádek. „Ulice“ a „třídy“ mají svá jména, stejně tak jako náměstí a parky. Jediné, co tu chybí, je jazzovost a tvořivost Severního hřbitova.
Eddy je synem hrobníka. Žil a vyrůstal tady a teď tu má svoji vlastní rodinu: manželku a děti. Jeho žena suší mezi honosnými hrobkami prádlo a děti si na širokých a prázdných ulicích hrají s míčem. Bezstarostně se smějí a driblují, jako by byly uprostřed městského parku. I ony si v budoucnosti nejspíše zvolí stejnou práci, předává se z generace na generaci.
„Uvnitř, za hřbitovní zdí je pohoda,“ vysvětluje Eddy. „Manila se stala neuvěřitelně nebezpečným městem. Je přelidněná a špinavá. Moje manželka má někdy dokonce strach jít do města – raději zůstává tady a nakupovat jdu já. Zvykla si na to, že je tu bezpečí a čisto a lidé tu jsou na sebe slušní. A mým dětem, pokud si zvolí stejnou profesi, nebude nic hrozit. Vidíte to sám, tady mají nejbezpečnější a nejkrásnější dětství v celé Manile. Stěny a stráže se starají o to, aby se vysoká kriminalita Manily nepřelila sem, na tento hřbitov.“
Krása a honosnost hřbitova je bezesporu impozantní. Odpočívají tu někteří z nejbohatších občanů Filipín. A zdá se, že lidé, kteří jsou dosud na živu, sem také chodí hledat odpočinek a únik z rozbouřeného světa „za zdí“. Někteří členové rodin tu dokonce spí, dívají se na televizi, vaří si obědy a večeře.
Vysvětlovat Eddymu, že tento svět je perverzní, že každá hrobka stojí více peněz než útulek pro děti bez domova, než zdravotní středisko na venkově, než preventivní injekce pro stovky tisíc zbídačelých dětí Filipín, by bylo zbytečné. On ví, že v této zemi vždy žili (a umírali) bohatí a chudí. Eddy si nemyslí, že se tento svět v blízké budoucnosti změní. Je rád, že je na této straně stěny, jež dělí nejen život a smrt, nýbrž i bohatství a bídu.
Jens Johansen ukončil svůj dopis těmito slovy: „Na tvářích dětí, které si na hřbitově hrály, jsem neviděl ani stín strachu ze smrti. Zastavil jsem se a pozoroval je dlouhou dobu. Změnily se – staly se jinými, než by byly za hřbitovní stěnou? Měl jsem pocit, že již v mladém věku pochopily jedno ze základních tajemství naší existence: neustálou blízkost smrti, jež je nakonec věrnou společnicí našich životů. Smrt vždy bude stínem, který cestuje paralelně s naší životní cestou, tak proč z ní mít strach?“
Musel jsem mu dát za pravdu. Strach se zdá být všudypřítomný ve čtvrtích chudiny, kde žijí miliony lidí. A stejně tak v luxusních čtvrtích, kde je malá, často zkorumpovaná „elita“ zabarikádovaná jako v bunkru, umírajíc strachem z toho, že si filipínský národ jednou uvědomí, co s ním právě tato „elita“ udělala.

je převážně katolickým městem, na němž se podepsaly téměř všechny mocnosti, které ho kolonizovaly: Španělé, Japonci, Američané. V době španělské nadvlády byl řízen politický, kulturní i duchovní život Filipín z Mexika. Historická Manila – převážně její slavný střed Intramuros – tudíž vypadá jako velká historická města „nového kontinentu“ – Zacatecas či Cuernavaca.

Oko za oko, zub za zub, píše se ve Starém zákoně. Dodnes se tím řídí lidé v Afghánistánu, Pákistánu, na Sicílii, Korsice či v Albánii. V posledně jmenované zemi i přesto, že zde náboženské povědomí v podstatě neexistuje, protože se ho za třicet šest let „ateistické hodžovlády“ podařilo vymítit. Zbořilo se tu přes dva tisíce mešit, kostelů a klášterů. Jenže zatímco přísný komunistický režim nemilosrdně pronásledoval každého, kdo krevní mstu praktikoval (takoví lidé bývali zaživa pohřbíváni společně se svými oběťmi), demokracie přivedla lidi do nejistoty, od které není daleko k anarchii. Akt vendety, který byl oficiálně povolen i během pět set let trvající turecké nadvlády, se jako černý stín vrátil nenápadně zpět.

„Jako bych tu už nebyl,“ zašeptal Metuš Dullaj a nervózně vyklepal z krabičky další cigaretu. Pak si dal hlt rakije a obezřetně pověsil na hřebík na zdi ručně tkaný červený koberec, který nahrazoval záclonu. Jen se neobjevit u okna. Vrah na něj mohl číhat kdekoliv. Za stromem na zahradě, ve výklenku zdi, na střeše protějšího domu. Dullajův hlas zněl zlomeně, jakoby mrtvě. Jistota, že dříve či později sejde ze světa násilnou smrtí, ho nadobro vyčerpala.
Už předloni se tento kdysi nejbohatší muž v Kopliku – vesnici ležící severně od města Shkod̈eru – zabarikádoval společně se syny a synovci v typické kamenné věži přezdívané kula hned vedle mešity. Budova má okna až v prvním patře, přízemí zůstává temně a výhružně uzavřeno neprodyšnou stěnou. Všichni se tam ukryli před krevní mstou, jež se po pádu vlády diktátora Envera Hodži začala znovu veřejně praktikovat, a to ještě více než kdykoliv předtím.
V téže vesnici bydlí dalších sedm rodin, které jsou na tom podobně. Jsou oběťmi i pachateli, protože téměř vždy někdo z jejich příslušníků prolil krev a roztočil tak kolotoč, který se nedá zastavit. Albánie je malá země, ale má opravdu velké problémy. Patří k nim téměř čtyřicetiprocentní nezaměstnanost i věhlasná zkorumpovanost státních institucí, kde se může vrah kdykoliv vykoupit z vězení.
V místech, kde hrají známosti větší roli než zákon, se vendetě daří náramně dobře. Je prvním a nejjednodušším řešením sporů o rodinný majetek, vyvlastněný kdysi státem, který se v rámci restitucí vrátil původním majitelům. Vysvětlete vesničanovi, že už nemůže používat vodu ze zavlažovacího kanálu, kam pro ni chodil celá léta. Zkusíte to po dobrém, nepomůže to. Zkusíte to po zlém a se zlou se potážete. Bratr nebohého Metuše Dullaje z podobného důvodu zastřelil svého souseda. Všichni vědí, že ho provrtal na návsi třiceti výstřely vypálenými z kalašnikova. Pak vložil zbraň do igelitového pytle a pomalu před zraky všech přítomných odešel.
Oficiálně však zůstává tato tragická smrt nevyřešena. Kdekoliv se to může zdát podivné, ale ne v Albánii. Avšak okamžikem, kdy Stefan Dullaj stiskl spoušť, odsoudil k záhubě nejen Metuše, ale i všechny další muže v rodině. Pomsta totiž není právo, pomsta je tady povinnost.

PSANÝ NEPSANÝ ZÁKON
Zákony Kanunu, ospravedlňující krevní mstu, se dříve dotýkaly téměř všech stránek života albánské společnosti. Především v horských vesničkách nahrazovaly moc a autoritu státní správy, upravovaly chování a práva žen, průběh svateb, pohřbů a dalších zvyků. Stanovil je v polovině 15. století Lek Dukagjini, spolubojovník národního hrdiny Kastrioti Skanderbega, který na celých dvacet pět let dokázal zadržet tureckou invazi.
V tomto všeobecně platném kodexu pořádku bylo psáno, že na rodinu, která nechá utéci pachatele vraždy, znásilnění či zneuctění, padne hanba. Ale nikoliv pouze ten, kdo zabil, bude odsouzen. Pomsta se vztahuje i na ostatní členy rodiny mužského pohlaví, a to bez ohledu na věk. Jejich dům má být vypálen, stromy v sadu pokáceny, vinné keře vytrhány. Zbytek rodiny se musí odstěhovat. Všechny oběti musejí být nejprve varovány samotným útočníkem. Znamená to pro ně signál k urychlenému útěku do neprostupných hor, k zabarikádování se v kule nebo doma. Ti, kterých se to týká, vědí jedno – mstitel by na ně neměl nikdy zaútočit zezadu a jsou jistá místa, například velká tržiště či hlavní ulice, kde by akt krevní odplaty neměl být proveden. Také během velkých svátků a žní je vyhlášen stav příměří a muži mohou vyjít ze svých skrýší. Tak to alespoň bývalo.

STRACH NAŠLAPUJE PO ŠPIČKÁCH
Jenže dnes se dostávají prvky Kanunu ve zdeformované podobě do měst, kde je využívají ozbrojené bandy nezletilých mladíků a vyřizují si účty. Přesná čísla počtu obětí neexistují, o to horší jsou odhady. Podle nich násilnou smrtí zahynulo od počátku devadesátých let na sedm tisíc osob a nejméně pětkrát tolik jich uteklo do ciziny nebo se dlouhodobě skrývá v nedobrovolném domácím vězení. Včetně dětí, které tak nemohou chodit do škol.
Ve městech Beratu a Fieru pronásledují otcové a bratři muže, kteří unesli jejich dcery do Řecka a Itálie a donutili je tam k prostituci. Koho dopadnou, toho zlynčují na veřejném místě k smrti. V malesijském kraji zůstaly ve vesnicích skoro výhradně ženy – muži se ve sporech o půdu navzájem téměř vyvraždili. V Tiraně zase bojuje o moc nad svými revíry dobrých deset gangsterských band. Všechny jsou vyzbrojeny moderními zbraněmi ukradenými z vojenských skladů během nepokojů v únoru roku 1997, kdy většina lidí přišla o úspory vložené do pyramidových řízených fondů. Jejich počet se odhaduje na šest set padesát tisíc kusů! A tak se skoro zdá, že znovu oživlá tradice krevní msty opravňuje k vraždění kdekoho.
Přitom je dávno pryč doba neslavně známé tajné policie Sigurimi, která měla uši všude. Čas, kdy stačilo, aby Albánec promluvil s cizincem, a mohl být obviněn ze špionáže a popraven. Ministerstvo spravedlnosti bylo během „hodžovlády“ zrušeno jako zbytečné a rozsudek odnětí svobody na deset let mohl být vyřčen kdykoliv za cokoliv. Ale i v nové Albánii je ve vzduchu cítit strach… Bude se provádět starý trest oko za oko tak dlouho, až všichni oslepnou?
Ještě než mi Metuš Dullaj opatrně otevřel hlavní dveře zavřené na velkou závoru, řekl: „Před rokem 1944 jsme byli bohatá rodina. Pak jsme přišli o všechno, ale byli jsme si jisti životem. Nyní jsme dostali zpátky dům o šestnácti místnostech a spoustu pozemků, ale nikdo nám už nezachrání život.“
Metuše zastřelili o pár měsíců později…

Podle proroctví šamanů od jezera Atitlán se v roce 2012 stane prezidentem Guatemaly zástupce mayské rasy. Mocná mayská civilizace zanikla asi před tisícem let a dodnes nikdo přesně neví proč. Samotní Mayové, šamané a válečníci, ale nezmizeli. Od poloostrova Yucatán po džungle Hondurasu jich ještě žije devět milionů.

Ve ztemnělé místnosti ozařuje svatou podobu boha San Simona několik desítek obětních svíček. Jeho sedící dřevěná figurína je navlečena do teplého obleku s motýlkem, šály, kalhot, pletených rukavic a klobouku. Coby moderní doplňky má kolem hlavy uvázán barevný šátek a přes oči tmavé sluneční brýle. Na stole před ním leží obětní dary z předchozích návštěv věřících – pečené kuře, pár vajec, sušenky a sklenice kořalky.
Přichází sklesle vypadající indiánská žena v doprovodu dvou synů a za nimi usměvavý muž se širokým kloboukem a objemnou krabicí v podpaží – šaman. Bez průtahů přistupuje k bůžkovi a s úctou mu třese nehybnou rukou a zdraví jej jako starého známého: „Dobrý den, pane Simone, jak se daří?“ Jako přátelské gesto zapaluje cigaretu a vkládá ji do lakovaných úst.
Zatímco bůh zdánlivě spokojeně pokuřuje, muž mu představuje ženu, kvůli které celý obřad začíná. Srdceryvně mu líčí její vážnou nemoc, jak nemůže jíst ani spát a jak celá její rodina trpí. Žena si kleká vedle San Simonova křesla a tiše se modlí, zatímco šaman pokračuje ve svém brebentivém monologu. Z krabice vytahuje svíčky a bylinky. Těmi nejdříve přejíždí sošku a pak ženino tělo. Poté si z malé láhvičky lokne kuši, kukuřičné pálenky, a obřadně s ní ženu poprská. Pak nalévá totéž do hliněné misky, zaklání křeslo se San Simonem a lije mu celý obsah do otvoru v puse.
Během obřadu přichází stará žena se svými dvěma vnuky, kleká si k San Simonovi z druhé strany a v mayském jazyce mu začíná líčit své strasti. Asi po deseti minutách, kdy se šaman ve své řeči ani na chvilku nezastavil, je obřad u konce. Několikrát svému bohovi děkuje a znovu mu na rozloučenou třese rukou.
Celá ceremonie ještě pokračuje venku u obřadního ohniště. Až teď si všímám neklidně vypadajícího kohouta se svázanýma nohama. Šaman otvírá balíček cukru a vysypává jím na zem mayský kosmogram, obrazec připomínající židovskou hvězdu. Na něj nakupí hromádku uhlí, kopálu – kadidla zabaleného v uschlé dužnině banánovníku, a tří svazků svíček. Poté začíná svůj další monolog a zpanikařeným kohoutem oplácává ženu ze všech stran. Zpod opasku vytahuje mačetu a za pomoci jednoho ze synů kohoutovi podřezává hrdlo. Krev ze škubajícího se těla nechává vytéct do připraveného ohniště. Nakonec uřeže pařáty, křídla a hlavu a vše sestaví na zem do symetrického tvaru. Ženě bylo viditelně nevolno už na začátku obřadu, se smrtí kohouta se však hroutí do náruče svého syna a tiše pláče. Šaman zapaluje oheň a opeřené torzo hází do plamenů. Pečínka později přijde na obětní oltář San Simona.
San Simon nebo Rilaj Maam, jak mu říkají Mayové, je božstvem široce uctívaným po celé vysočině. Vznikl nejspíše jako kombinace mayských bohů, biblického Jidáše a Pedra de Alvarada, španělského dobyvatele Guatemaly. Jeho podobu u sebe doma uchovává vždy jeden člen cofradíe, maysko-katolického bratrstva. Každý rok se jeho domov mění, což má zachovat rovnováhu v rozdělení místní moci.

VE JMÉNU BOŽÍM
K překvapení prvních misionářů, kteří v 16. století přišli přimět ke konverzi původní obyvatele Nového světa, už Mayové praktikovali jakýsi křest vodou, půst a sexuální abstinenci před obřady. Používali kadidlo a oblékali své božské idoly tak, jak je později misionáři učili oblékat sochy svatých. Kříž pro ně byl znakem známým z jejich hieroglyfů, kde označoval nebeská stvoření, a také symbolizoval strom světa v jejich mýtu o stvoření světa. Když jim katolíci vysvětlili, že kříž je znamením Boha, který zemřel na stromu dobra a zla a nyní žije v nebi, přijali to jako další verzi příběhu, který už znali.
Šamanské praktiky přesto přetrvávají, i když se většina Mayů hlásí k římskokatolické církvi. Když sem katoličtí misionáři v 16. století přišli, chytře lidem povolili vyznávat zároveň i původní animistické náboženství, a zdejší církev dodnes ztotožňuje některá mayská božstva s křesťanskými svatými. Katolická a evangelická církev přitom mezi sebou soupeří.
Dodnes tedy přetrvávají v menší míře i krvavé obřady. Podle starých mýtů museli lidé krev prolévat proto, aby se spojili s podsvětní Šibalbou. Pouštění žilou bylo nejvýznamnějším náboženským rituálem; dotyčný si zpravidla sám probodl jednu nebo více částí svého těla – rty, uši, jazyk nebo penis. Přitom platilo, že čím větší má člověk postavení, tím více krve musí obětovat, takže mayští králové často takové obřady podstupovali, aby si získali přízeň bohů. Když pak přišli křesťané s příběhem o Ježíšovi, králi Židů, který prolil svou krev za prostý lid, Maye tím nepřekvapili.
Mayské tradiční zvyky žijí dodnes, smíšené s náboženstvím, které má pořád středověký charakter. Mayové věří v ďábla a čarodějnice jsou stále obávanými stvůrami, které se mění v divoká zvířata nebo pojídače mrtvol a dřevěného uhlí. Na čarodějnice se svádí spousta nemocí a neštěstí. Když někdo na horské stezce uklouzne a spadne, může to být znamením, že čarodějnice požádala boha země, aby dotyčné osobě oddělil části duše od těla. Šaman pak musí najít ztracené kousky duše dříve, než se setmí, protože pak by si pro ně čarodějnice mohla přijít.
Podle Mayů má každá duše třináct částí. Pád nebo čarodějnice mohou způsobit ztrátu několika částí a člověk pak onemocní. Také strach může oddělit tělo od duše, která se stále snaží osvobodit a vrátit se do nebe, odkud přišla. Když prý lidé někdy před padesáti lety nad guatemalskou vysočinou poprvé spatřili letadlo, způsobilo to takovou paniku, že měli tamní šamané práce na celé týdny.

PŘEDKOVÉ A SVATÍ
Mayové dodnes také věří, že kromě svatých ovlivňují jejich život předkové. Žijí v horách. Takzvaní totil me’il přebývají nad každou vesnicí a hlídají životy svých dětí. Lidem se silnou duší se zjevují ve snech, aby jim ukázali správnou cestu životem a dali jim moc nad čarodějnicemi a démony noci. Ignorovat učení předků by pro Maye znamenalo ignorovat cestu, která začala na počátku světa.
Předkové představují první lidi, kteří se naučili pěstovat kukuřici, modlit ke svému stvořiteli a žít jako poctivé lidské bytosti. Předkové a svatí jsou členy jedné rodiny, která se schází, aby diskutovala o záležitostech pozemského života, protože Bůh je všechny obdařil schopnostmi, jež mají využívat v zájmu lidstva. A rozdíl mezi nimi? Svatí jsou lidem vzdálenější, jakési hvězdy putující po nočním nebi, kdežto předkové žijí v blízkých horách a lépe slyší hlasy a prosby svých dětí.
Mayové mají i jakousi bibli – knihu o stvoření světa, Popol Vuh. Vypráví o tom, jak první lidé na zemi měli schopnost vidět vše. Bohové stvořitelé se dovtípili, že jim to dávalo až příliš moci, a proto je lehce oslepili. Předkové tento svůj druhý zrak některým lidem vracejí ve snech, v nichž se jim zjevují. Takoví lidé pak mají pomáhat nemocným a lidem uhranutým čarodějnicemi. Těmto šamanům se říká hilol, doslova „ti, kteří vidí“. Ve svých snech potom cestují na setkání s předky, aby se od nich naučili vše o léčivých bylinách a správných modlitbách, které musejí přeříkávat při uzdravování nemocných. Věří se, že odmítnout tento dar přinese vyvolenému nemoc a smrt.
Jak mi vysvětlil pětadvacetiletý Rodrigo z města Chichicastenango, v praxi je dnes povolání šamana vybíráno poněkud svobodněji. Jeho dědeček byl šamanem a je jím dnes i jeho otec, Rodrigo se však dal na dráhu turistického průvodce a nikdo mu to neměl za zlé. Ve dvacetitisícovém Chichicastenangu dnes působí něco přes tři sta šamanů. Z drtivé většiny jsou to muži.
Noví adepti si dnes vybírají toto zaměstnání zpravidla z vlastní vůle. Učení může začít od patnácti let a trvá tři až pět let. Pak záleží na nich, jakou si vybudují reputaci a jak budou úspěšní. Nových zájemců však každým rokem ubývá. I přes relativně vysoké ceny šamanských obřadů jde často o nevděčnou práci. Když se opozdí životodárné deště nebo mráz zničí úrodu, šamané jsou zpravidla první, na koho se neštěstí svede. V minulosti byli v takových případech často vězněni nebo veřejně lynčováni a mnoho jich zemřelo v bídě a hladu.
Rodrigo mě zavedl za město na kopec Pascual Abaj k několik set, snad i tisíc let staré svatyni Huyup Tak’aha, boha země a deště. Sem chodí v příznivé dny podle mayského kalendáře lidé se svými šamany vykonávat posvátné obřady. Vše má svá pravidla, od přeříkávání modliteb a druhu obětin po barvu a počet svíček, které lidé pálí na obřadním kameni. Například na ochranu muže před zlými duchy je třeba dvacet bílých svíček, žena musí obětovat žluté. Modré svíčky se používají pro bezpečné cestování a zelené pro získání dobré práce. Červené svíčky a žluté květiny slouží k získání štěstí v lásce, je třeba jen připojit fotografii vyvoleného objektu.
Při místních extrémně nízkých platech vypadají poplatky za obřady vysoké. Cena samozřejmě roste podle toho, jak náročné jsou oběti, hlavně zvířecí. Nejlevnější jsou ochranné ceremonie, za něž dá zájemce šamanovi asi dvacet quetzalů (přibližně 60 Kč). Vyléčení nemocí stojí dvě stě až tři sta quetzalů a například majitel autobusové společnosti, který si nový autobus nechá u šamana „pojistit“ proti nehodám, zaplatí kolem tří tisíc, protože už se musí zahrnout i zdraví duší mnoha pasažérů.

TAJEMSTVÍ KALENDÁŘE
Mayské náboženství je posedlé časem. Když původní obyvatelé zjistili, že se neuživí bez zemědělství, potřebovali vědět, kdy pole obdělat, kdy nechat ležet ladem, a to vše ve velmi přesném souladu se všemi životními cykly pralesa. Mayové zjistili, že mohou výhodně využít principů, na kterých pracuje vesmír.
Kromě každodenního života lidí kalendáře také striktně určovaly všechny náboženské obřady. Pro staré Maye byl celý svět, nebe a tajemné podsvětí, nazývané Šibalba, jedním velkým systémem, který fungoval na zákonech astrologie, času a uctívání předků. Rozvětvený posvátný strom vlnovce symbolizoval tzv. strom světa, který spojoval nebesa (představovaná větvemi a listy), zemi (kmen), a devět pater Šibalby (kořeny). Celý svět, nebe i podsvětí byly výtvorem jediného boha stvořitele – Hunab Ku. Ten jej prý pětkrát stvořil a čtyřikrát zničil (tato teorie se stala základem středoamerického náboženství, když ji přibližně kolem roku 900 přijali Toltékové). Staré texty označují za vznik současného světa rok 3114 př. n. l. Mayové věřili v rozvinutý posmrtný život, do nebe se však dostali jen ti, kteří byli oběšeni, obětováni nebo zemřeli při porodu. Všichni ostatní se dostali do Šibalu – pekla, jemuž vládli páni smrti.
Mayové uctívali početný panteon bohů, kterému dominovala tři hlavní božstva. Itzamná stojí v božské hierarchii nejvýše a v podobě draka nebo krokodýla vládne podsvětí. Jeho otcem je stvořitel Hunab Ku, představující nebe a zemi. V lidské podobě se Hunab Ku zjevuje jako starý muž s jedním okem, obrovským nosem a bezzubou čelistí. Ixčel je Itzamnáova manželka a bohyně měsíce, plodnosti a medicíny. Někdy se zobrazuje jako stařena s hadem stočeným na hlavě obklopená lidskými kostmi a symboly smrti. Jindy se objevuje jako mladá žena sedící na srpku měsíce s králíkem v náruči.
Za nejdůležitějšího boha byl v klasickém mayském období považován Čaak. Proto se jeho zpodobnění jako poločlověka a polozvířete s velkým nosem a dlouhými tesáky objevuje na mnoha místech.
Mayové tedy žijí a jejich tradice, i když pokřesťanštěné, také. Zatím…

A CO DÁL?
Ve čtyři hodiny ráno mě budí ohlušující kokrhání kohouta. Zpupně stojí přímo ve dveřích do mého pokoje. Přisedávám si k ostatním mužům, hřejícím se u ohně, a nejstarší dcera Elena mi z rozžhavené plotny podává čerstvé tortilly, kukuřičné placky zabalené do bavlněného šátku, smažené vejce, rajčata s chilli a plecháček s horkou přeslazenou kávou.
Don Miguel, hlava sedmičlenné rodiny a můj hostitel, cosi zasvěceně vykládá svým dvěma synům. Mayský jazyk kekči je jakýmsi klokotavým shlukem hrdelních zvuků, jemuž nerozumím ani slovo, na hony vzdáleným španělštině, jíž tady se všemi komunikuji, ale která je pro ně také stále ještě cizím a vnuceným jazykem. Oba chlapci po chvíli odbíhají do tmy. Jeden do základní školy a druhý za prací silničáře do dvě hodiny vzdáleného San Lucasu.
S východem slunce se na cestu vydávám i já s donem Miguelem. Úzká stezka táhnoucí se hustou džunglí je po vydatných deštích plná kluzkého, někdy až po kotníky sahajícího bláta. Můj průvodce občas mačetou prosekává cestu a na svých šedesát let se pohybuje překvapivě hbitě. Často se zastavujeme, když se z korun stromů ozve hlasité ptačí štěbetání. Zdejší pralesy jsou totiž domovem bájného kvesala, nádherně zbarveného ptáka s dlouhým ocasem, který se stal národním symbolem. Kvesal je však ohroženým druhem a většina místních ho nikdy nespatřila. Dalším vzácným, ovšem dost obávaným tvorem je na zdejší vysočině jaguár. S noční šelmou se málokdo setkal, vesničané ji však nenávidí kvůli tomu, jak jim pustoší drůbež. Don Miguel mi vypráví, jak mu jednou v noci jaguár odnesl dvě slepice a sousedovi prý zabil malé prase.
Jdeme obhlédnout rodinná pole, která tady ovšem, stejně jako většinu půdy na vysočině, místní obyvatelé nevlastní, ale mají je jen v nájmu od bohatých statkářů. Sedmdesát procent půdy v Guatemale dnes vlastní pouhá dvě procenta obyvatel, naprostá většina z nich španělské krve. Z neustálého vykořisťování původního mayského obyvatelstva na venkově vyrostlo v 60. letech 20. století několik partyzánských armád. Prezident reagoval brutálními represemi a celá země se brzy zmítala v krvavé občanské válce. To, co původně mělo být potlačením komunistické vzpoury, se změnilo v opravdovou genocidu, kdy vládní vojska systematicky vyhlazovala celé vesnice. Organizace pro lidská práva dodnes pátrají po opravdových počtech obětí. Odhaduje se, že během třiceti šesti let v Guatemale zahynulo na 200 000 lidí, téměř milion jich ztratilo domovy a další tisíce zmizely beze stopy.
Obdělávání polí zabere asi sto padesát dní v roce. Po zbytek času vesničané pracují v podřadných pracích ve městech jako pomocní dělníci, na polích v nížinách nebo na kávových plantážích na tichomořském pobřeží, zpravidla za mizernou mzdu. Kukuřice se táhne po zdejších kopcích, kam až oko dohlédne. V této nadmořské výšce jde o jednu z nejvhodnějších plodin. Kukuřice má ostatně pro Maye i mytický význam; podle pověsti z ní byli stvořeni první lidé. Společně s kukuřicí se může pěstovat dvacet až třicet dalších plodin, především fazole, dýně a rajčata, které tvoří základ rodinné stravy, především kukuřičných tortill, jež doplňují všechny pokrmy.
Guatemala je dnes i přes zdánlivý pokrok v dodržování lidských práv stále rozdělena rasovými čarami. Vládní statistiky se velmi podobají Jižní Africe za dob apartheidu. Mayští muži se v průměru dožívají 48 let, ženy o rok více. Ve světovém měřítku žijí v průměru kratší dobu už jen obyvatelé v některých subsaharských zemí postižených AIDS a v Afghánistánu. V porovnání se ladinové, obyvatelé španělského původu, kteří ovládají většinu postů ve vládě a podnicích, dožívají vyššího věku – muži 66 a ženy 67 let. Čtyři pětiny Mayů dnes žijí pod hranicí chudoby a tři čtvrtiny neumějí číst a psát. I když mají v zemi početní převahu, jen málokdo z nich chodí volit, volební systém je pro vesničany, tradičně ovládané radou starších, takřka nepochopitelný.
Optimisté však v Guatemale vidí naději na lepší budoucnost. Rigoberta Menchú, mírová aktivistka, která za občanské války prchla do exilu v Mexiku, se dodnes usilovně angažuje v kampaních za lidská práva mayského obyvatelstva. Menchú byla v roce 1992 udělena Nobelova cena za mír a Mayům rázem stouplo sebevědomí. Mnoho Mayů se dnes otevřeně hlásí ke svému kulturnímu dědictví a o proroctví šamanů od jezera Atitlán se dnes hodně mluví.

Kromě větších obřadních míst má ještě většina měst i vesnic několik menších svatyň, kam lidé chodí sami s drobnějšími problémy a převážně zde nechávají jen svíčky, květiny a kopál. I ty nejmenší osady mají zpravidla pět typů takových míst: huez pro nemoci, comadrona (porodní bába), kam chodí ženy pro snazší porod a s narozeným dítětem se sem musí do třiceti dnů po porodu přijít ohlásit, secretario, kde se žadoní o práci, čapas na řešení mezilidských sporů a čolčašpac, kam chodí svobodní lidé prosit o přízeň při namlouvání partnera – účinek je prý zaručen do patnácti dnů.

– Několik kalendářních systémů vyvinuli mayští astrologové už v prvním tisíciletí.
– Hlavním byl tzolkin, svatý kalendář. Skládal se z 260 dnů a fungoval na dvou cyklech – třinácti očíslovaných dnech a dvaceti pojmenovaných dnech. Každý den třináctidenního cyklu měl přiřazeno číslo od jedné do třinácti a každý den dvacetidenního cyklu jméno, jako Imix, Ahau, Lamat, Ik apod.
Jak se tyto dva systémy prolínaly, každý den ze všech 260 celého roku měl své složené jméno – na začátku třináctidenního cyklu to byl např. 1 Imix, pak přišel 2 Ik, 3 Akbal atd. Na konci 13 dnů se čísla začala opakovat, ale dvacetidennímu jmennému cyklu ještě zbývalo sedm dní, takže čtrnáctý den byl 1 Ix, patnáctý den 2 Men atd. Když dvacetidenní cyklus skončil, začal znovu jako
8 Imix, 9 Ik apod. Tyto obměny běžely po 260 dní a skončily
na 13 Ahau. Pak se opět začalo s 1 Imix.
– Obřadní solární kalednář s 360 dny a pěti závěrečnými, považovanými za nešťastné, se jmenoval tun.
– Další kalendáře: katun – cyklus dvaceti tunů, kalendář Venuše o 584 dnech, poloviční lunární kalendář a cyklus nebeských bohů.
– Díky kombinacím všech těchto kalendářů se Mayové stali nejdokonalejšími měřiči času předmoderní doby. Jejich systém by se odchýlil přibližně o jeden den za každých šest tisíc let, byl tedy daleko přesnější než současný kalendář.
– Tzolkin se ještě stále používá v některých konzervativních oblastech. Nový rok tak v roce 2004 připadl na 28. května,
roku 2005 na 12. února a zároveň 30. října a v roce 2006
se bude slavit 17. července. Historie Mayů
– První dochované mayské osídlení, Cuello v dnešním Belize, se datuje přibližně do roku 2500 př. n. l. Mayové byli drobnými farmáři, v podstatě jako dnes.
– Proslulé architektonické skvosty vyrostly až v takzvaném klasickém mayském období mezi lety 250–900. Nejznámějším jsou ruiny Tikalu v peténské džungli na severu dnešní Guatemaly. Na vrcholu své moci, kolem roku 750, byl domovem více než šedesáti tisíc lidí a ovládal několik dalších států. Archeologové tvrdí, že jen samotné centrum Tikalu se kdysi rozkládalo na 10 km2 a celá jeho populace obývala území o rozloze kolem 75 km2. Většina toho, co zbylo, ještě dodnes nebyla vykopána.
– Většina expertů na mayskou kulturu téměř celé 20. století věřila teorii archeologa J. Erica Thompsona, že Mayové byli mírumilovní filozofové a výborní astrologové, posedlí pozorováním času a prostoru. V 60. letech 20. století se podařilo rozluštit mayské hieroglyfy a na povrch se dostaly příběhy krvavých obřadů a mučicích praktik.
– Mayové se organizovali do mnoha státečků řízených despotickými králi. Obchodovaly spolu a byly volně spojeny do dvou vojenských aliancí kolem Tikalu a Calakmulu v dnešním Mexiku.
– Začátkem 10. století se kdysi mocné říše záhadně rozpadly a Mayové území Peténu opustili. Příčinou mohly být narůstající vnitřní konflikty mezi dynastiemi, katastrofální sucha nebo přelidnění. Většina obyvatel se přesunula na guatemalskou vysočinu.
– V Guatemale tvoří dvacet dva mayských kmenů 50 až 60 procent celkové populace země, což je největší podíl původního obyvatelstva v zemích Latinské Ameriky.

Řada těch, kteří chtějí fotografovat, si zvolila digitální fotoaparát i proto, že od něj čekala větší komfort než u klasického. Předpokládají, že když jde o novou technologii, bude pracovat sama. Často tomu tak je. Ale když přístroji pomůžeme, budeme se divit, co všechno ještě umí.
Kdo si vyzkoušel fotografovat klasickým fotoaparátem i digitálem, rychle zjistí, že snímky pořízené za dne a večer mají jiný odstín, natož snímky za denního světla a za umělého osvětlení. Dokonce se mu může tento barevný posun zdát výraznější u digitálu než u klasického fotoaparátu. Rozhodně to není vada. Čipy, na které v digitálu snímáme záběry, jsou totiž velmi citlivé na barvu. Ale digitál umí reagovat na různé světelné situace takzvaným vyvážením bílé.

NENÍ SVĚTLO JAKO SVĚTLO
Zjednodušeně řečeno, jde tu o světlo a jeho barvu. Lidské oko a mozek jsou na tyto rozdíly zvyklé a ani si je neuvědomujeme. Přístroj tak dokonalý není. Snímek pořízený během slunečního dne bude mít jasné zářivé barvy a někomu může připadat lehce do žluta. Večer při žárovce už bude žlutá barva jasně vést, ale při osvětlení zářivkou se může stát, že fotografie vyjde do modra. Namodralé odstíny barev můžeme dostat ale i za bílého dne, pokud je zamračeno.
Abyste si mohli sami v klidu porovnat, jak váš digitál pracuje s barevnými rozdíly světla, udělejte si několik zkoušek. Tento fotoaparát má tu výhodu, že vám nemusí být líto, že plýtváte políčky drahého filmu, a tak si zkuste vyfotografovat na automat stejný záběr pod mrakem a za plného slunce.
Stejně tak si za slunečného počasí, kdy se zdánlivě nic nemění, na zkoušku vyfotografujte stejný záběr ráno, v poledne a v podvečer. Snímky porovnejte a sami si odvodíte, jak se během dne barevný tón světla změnil a jak si s tím váš fotoaparát poradil.
Světlo tedy může mít v různých situacích různou teplotu a to pak ovlivní výsledný snímek. Někdy, hlavně když fotografujeme večer, mu to dodá zvláštní atmosféru, ale co s tím, když chceme co nejvěrnější barvy?

ZMÁČKNĚTE OVLADAČ
Určité barevné korekce se dají dělat i při úpravě fotografií, ale ani Photoshop nebo další programy nejsou všemocné. Vyvážení bílé je nesporná výhoda digitálu proti klasickému fotoaparátu. Nastavit můžete některou z předvolitelných hodnot, které už s různými odstíny světla počítají, nebo (pokud máte dražší přístroj, který to umožňuje) si nastavit bílou přímo na místě podle momentální situace. Stačí najít bílý předmět (pozor, aby byl skutečně bílý), zaměřit na něj přístroj a zadat tuto hodnotu jako bílou. Zbytek už si digitál sám dopočítá. Profesionální fotografové proto většinou nosí čtvereček bílého papíru rovnou ve fotobrašně. Je třeba dodat, že druhý způsob je samozřejmě nejpřesnější.
Kde máte funkci nastavení na svém digitálu a jak ji měnit, najdete v každém návodu, je to poměrně snadné. Výsledek vás určitě velmi mile překvapí. Hlavně za špatného počasí vám může vyvážení bílé hodně pomoci.
Majitelé kompaktů mohou využít to, že tyto přístroje nabízejí náhled snímku ještě před zmáčknutím spouště. Lepší přístroje tak výsledky různého nastavení bílé zobrazí rovnou na displeji. Některé přístroje také umožňují přidávat a ubírat stupně takzvané chromatičnosti, kdy si může fotografující měnit postupně sám barevnou teplotu, jak chce, až dostane nastavení, které se mu nejvíce líbí.
Hlavně zezačátku, než fotografující získá odhad, jak s bílou v různých situacích pracovat, se vyplatí cvičně si udělat řadu snímků s různým nastavením a porovnat je v počítači.

CO JE K NEZAPLACENÍ
Nastavení u digitálů je skutečně v některých situacích k nezaplacení, například při fotografování s bleskem. Můžeme se spolehnout na automat, většina přístrojů informaci, že je blesk zapnutý, sama zpracuje. Ale ani v tomto případě není od věci zkusit nastavení bílé. Vždy se pak můžete rozhodnout, zda příště budete nechávat vše na automatice, nebo fotoaparátu trochu pomůžete. Volte vyvážení se symbolem blesku, nebo, pokud ho přístroj nenabízí, denního světla. Ani tam, kde svítí žárovky, nepřepínejte na žárovkové osvětlení! Výboj z blesku žluté osvětlení přebije.
Kdy ale musíme zcela zapomenout na automatiku, jsou takzvané noční snímky. Slovo takzvané je namístě, protože se ve skutečnosti pořizují, když se začne šeřit. Lidské oko vidí několikanásobně kontrastněji než digitál, a tak když nám připadá, že je ještě téměř den, digitál (i klasický fotoaparát) už pořídí noční záběr.
Automatika by se pokusila vyvážit snímek a tím by ztratil na atmosféře. Doporučuje se nastavit bílou na denní světlo. Tím zůstanou zachovány syté teplé barvy nočních světel.
Vyvážení bílé se dá pochopitelně také využít k experimentování s různým zabarvením záběrů do teplých nebo studených tónů. Často je ale mnohem praktičtější pořídit záběr, který co nejvíce odpovídá skutečnosti, a pak si pohrát s různými barevnými odstíny až v počítači při zpracování snímku ve Photoshopu nebo jiném programu.
zpracovala Dagmar Cestrová

Přístě: noční snímky

Tabulka barevných teplot bílé*
Stín za jasného dne při modré obloze 7500 K
Zataženo 6500 K
Slunečno 5500 K
Bílá zářivka 4000 K
Další typ bílé zářivky 3000 K
Svíčka 2000 K
*Fotoaparáty často umějí zobrazit mimo heslo přednastavených režimů i číselnou hodnotu, se kterou právě pracují.

Přejíždíme rovník a já nevěřícně pozoruji zelenou krajinu kolem posetou mohutnými borovicemi. Říkám svému průvodci Carlsovi, že jsem tady čekal něco trochu jiného. „Bude hůř,“ mávne podezřele klidně rukou. Trochu si zdřímnu, a když se probudím, je svět kolem mě skutečně docela jiný a s ním i lidé. Zatímco většinu Keni obývají farmáři, kteří se živí pěstováním kukuřice, brambor, kávy a dalších plodin, na drsném severu žijí kmeny nomádů závislých na chovu dobytka. Míříme za Turkany, do místa, o kterém se říká, že je nejteplejší na Zemi.

Co vypráví pověst
Pověst říká, že do dnešní severozápadní části Keni, kde země hraničí s Etiopií, Súdánem a Ugandou, se kmen Turkana dostal následkem dlouhých období sucha, která sužovala jejich původní oblast – hory východní Ugandy. Hladomor kosil bojovníka za bojovníkem a o nic lépe na tom nebyl ani dobytek. Nayece, starší žena, která ztratila během oněch dní svého manžela a většinu rodiny, se rozhodla pro odvážné řešení bezvýchodné situace. Sestoupila do nízko položené, rozlehlé neobydlené části na východ od své domoviny. Ke svému překvapení našla hned během prvních dní několik stromů a keřů porostlých jedlými plody. Přestože byla sama, rozhodla se na nějaký čas zůstat a shromáždit dostatek jídla pro zbývající členy rodiny.
Jednoho dne, když se opět vydala na sběr plodů, narazila na pasoucího se domácího býka, který se sem pravděpodobně také dostal, když hledal lepší pastvu. Začala se o něj starat. Mezitím se po stopách býka vydalo z jejího domova osm bojovníků, aby ho přivedli zpět. Šli za ním až do nížin, kde už téměř ztráceli naději na úspěch. Pak v dálce zaslechli bučení.
Bojovníci byli překvapeni, když viděli, jak býk přibral na váze a kolik jídla se podařilo Nayece shromáždit. Zpátky se jim příliš nechtělo. Postupně pak za nimi přišly další skupinky bojovníků a nakonec i zbytek kmene. A protože se většina z příchozích usídlila v jeskyních, byli pojmenováni Turkana, což je slovo odvozené od Ng’iturkana, v doslovném překladu „jeskynní obyvatelé“.
Dnes je těžké posoudit, do jaké míry je legenda pravdivá, ve většině afrických kultur totiž neexistuje písmo a historie se předává z generace na generaci ústně. Jisté však je, že postupem času Turkani expandovali na východ a ovládli horké pláně až k jezeru Turkana, které je největší v Keni a šesté největší v Africe. Až do roku 1969 bylo potřeba ke vstupu na jejich území povolení vlády, a tak zůstali relativně nepoznamenaným kmenem. To se bohužel v posledních dnech rapidně mění s přílivem turistů, které „dobrodružné“ cestovní kanceláře vozí až k samotnému jezeru. Spíše než s původní kulturou se tady dnes setkáte s nataženou s nataženou dlaní a slovíčkem „money“. Za skutečnými nomády je potřeba se vydat mimo hlavní trasy turistů, například do nitra Suguta Valley, považovaného za jedno z nejteplejších míst na Zemi.

Život uprostřed země nikoho
„Tak jsme tady,“ usmívá se na mě společník. Vystupujeme s dokonale protřepanými žaludky z malého 4WD, které poskytuje jediné spojení s civilizovaným Maralalem. Za tímto městem už se rozprostírá jen nekonečný buš, horký přesně tak, jak mi Carls líčil. V dáli se zvedá prašný vír, jako by nám duchové dávali znamení, abychom se raději nevydávali dál.
Na výběr už ale stejně nemáme. Další den si najímáme pár oslů, kteří ponesou vše potřebné pro několikadenní pochod, a odpoledne už nám schází jen doprovodný dopis, zaručující bezproblémový průchod územím. Ve stínu jedné z chýší nám jej s úsměvem a přáním dobré cesty vystavuje místní stařešina.
K údivu mého průvodce nacházíme zpočátku jen vylidněné chýše sousedícího kmene Samburu, který žije s Turkany v nepřátelství. Každodenní zápas s drsnou přírodou naučil Turkany využít každé příležitosti pojistit si život – tedy rozšířit stádo. Proto není divu, že se z nich postupem času stali obávaní bojovníci a časté válečné nájezdy za stády dobytka okolních kmenů se konají dodnes, kopí však nahradily AK-47 a oběti z obou řad nejsou výjimkou. V době déle trvajících sporů se lidé stěhují blíže k větším vesnicím, kde se cítí bezpečněji. Jen kmeni Jia se jako jedinému v celém okolí podařilo s Turkany udržet dobré vztahy, nakupují od nich tabák, zrno, hrnce a další potřebné komodity.
Život nomádů je přímo závislý na stádu, o které se starají. Nezbývá než putovat na místo, kde jsou dobré pastviny, a tomu je pak všechno podřízeno. Chýše, ve kterých Turkané žijí, jsou proto jen provizorní, postavené z nasbíraného klestí. Kolem obydlí si narychlo stavějí praktickou ohradu sloužící k ochraně před divokými zvířaty, například hyenami. Hlavní vchod z ohrady vždy směřuje na východ, kterému přikládají Turkané nadpřirozenou moc. Vždyť na východ se úspěšně vydala už jejich předchůdkyně Nayece, na východě vychází každé ráno slunce, a proto z této strany přichází život.
Muž může mít více žen a každá z nich si staví dvě chýšky. V první – akai – spí, druhá – ekol – je vyšší a využívá se během dne. Ženy a dospívající dívky se zde starají o děti, připravují kůže, šijí nebo se věnují výrobě ozdob. Muž spí ve svém vlastním příbytku etiam. Ženské příbytky navštíví pouze, pokud ochoří. Rodina málokdy žije pohromadě, obzvláště má-li více druhů zvířat a každý vyžaduje jinou pastvu.
Snad jedinou živou duší toho dne je spící zmije útočná (Bitis arietans), kterou málem přišlápnu, když sbíráme dřevo na oheň. Její maskování je dokonalé, není divu, že je spolu s mambou černou jedním z nejobávanějších afrických hadů. Když o tom trochu nesvůj vyprávím Carlsovi, nekompromisně mi sdělí, že po jídle půjdu a zmiji zabiji.
„Pokud v Africe narazíš na smrtonosného hada, musíš ho zabít,“ vysvětluje klidně a usrkává čaj s mlékem. „Jinak zabije on tebe. Taková zde platí odvěká pravidla.“
Procházíme korytem vyschlé řeky, která se šikovně proplétá mezi kopečky a skalisky až k perle Suguta Valley – jezeru Logipi. V jednom z meandrů konečně potkáváme  malou holčičku Turkana, která doluje vodu. Všechny řeky v tomto údolí jsou dočasné, a když vyschnou, nezbývá než ručně vyhloubit v řečišti díru a s trochou štěstí nabrat rukama vyvěrající vodu do umělohmotného kanystru. Ten pro mnohé rodiny z čistě praktických důvodů nahradil místní kalabasy – je lehký, snadno se nese na hlavě a navíc vydrží mnohem více.
Zpočátku nevím, kdo je nečekaným shledáním překvapen více. Nedůvěřivě se navzájem prohlížíme, nakonec si ale vyměňujeme úsměv a prvotní ostych či snad obavy opadají. Děvče má vlasy upravené v tradičním stylu – hlavu na stranách vyholenou, pouze horní část je pečlivě upravena do malých copánků. Příprava účesu trvá i několik hodin, a aby copánky držely pohromadě, užmoulá se každý z nich se špetkou popela. Krk má děvče ozdobený nádhernými barevnými korálky, které představují tradiční ozdobu každé ženy Turkanů. Různé barvy mají různý význam a důvod k nošení – červená je krev a ochraňuje před duchy zesnulých, modrá je jako obloha, zosobňuje úrodnost, bohatství, zatímco černá je barva stínu, nosí ji většinou děti jako ochranu proti nemoci.
Stejně jako korálky patří neodmyslitelně k ženské části populace, muži se nehnou na krok bez své stoličky ekicholong, oštěpu či AK-47 a někteří si své zápěstí zdobí nebezpečným kruhovým nožem k boji zblízka. Jejich ze dřeva vyřezávaná stolička má hned dvojí využití – během odpočinku slouží k sezení a nebo jako podložka pod hlavu.

Perla pouště
Po několika dnech nás konečně z dálky vítá jezero Logipi v nejnižším místě keňské části Rift Valley. Denní teploty zde běžně dosahují přes 50 °C a není divu, že je některými odborníky považováno za nejteplejší místo planety. Sestup k jezeru se snažíme co nejpečlivěji naplánovat, sebemenší chyba by nás mohla stát život. Zásoby vody se nebezpečně zmenšily a v jedné z louží doplňujeme prázdné kanystry. Tentýž večer sestupujeme do stále horké měsíční krajiny, abychom si mohli postavit tábor jen pár kilometrů před sopkou Namurinyang. Tyčí se hrdě do okolí, jako by byla pánem údolí, a její našedlá barva oživuje krajinu posetou hroudami černé lávy a narudlé břidlice.
Další den nás ale čeká nádherné Logipi. Jeho břehy lemují tisíce plameňáků a já se nemohu vynadívat. Stejně jako ostatní jezera v Rift Valley je i Logipi mělké a silně alkalické a vysoká koncentrace soli a minerálů je ideální pro růst zelených řas, které pro plameňáky představují hlavní potravu.
Když se snažím udělat pár snímků, průvodce mě popohání. Je jasné proč. Teploty během následujících hodin nekompromisně stoupají a kolem desáté se ocitáme uprostřed největší výhně. Není kde se skrýt před bodajícím sluncem, nohy se pletou a poslední kapka vody z mého příručního vaku dávno zmizela. Konečně se objevují polosuché palmy. Zastavujeme na dlouhý odpočinek, nemáme šanci pokračovat. Mouchy tse-tse, přenašeči spavé nemoci, nás berou útokem a mám co dělat, abych se ubránil jejich bodnutí. Snažím se doplnit tekutiny a vyčistit včera nabranou vodu, filtr ale vypovídá funkci. Nezbývá než se spolehnout na pár zbylých čisticích tablet, ale vzpomínka na nazelenalou louži, ze které jsem vodu nabíral, moc na náladě nepřidává. K tomu se navečer přidává pouštní bouře. Nezvaný host nás překvapil během přípravy jediného jídla toho dne a neopustil nás celou noc. Tropika stanů se pod agresivními poryvy ohýbají až k zemi, celý od prachu si šátkem snažím zakrýt alespoň ústa a nevěřím, že se kdy vrátím do Evropy.
Je to drsné místo. Přesto sem míří lidé poměrně často. Místní věří v zázračnou sílu jezera, a aby ji načerpali, vydávají se sem s karavanami velbloudů. Karavanu jsme jednoho večera také potkali. S velkou ochotou se s námi podělili o výborné velbloudí mléko, k jehož uchování používají kalabasy. Ty se sterilizují pomocí popela rozetřeného po vnitřní stěně nádoby. Mléko tak vydrží po několik dní, navíc má příjemnou nasládlejší chuť.
Peníze a bohatství
Náš pochod jsme museli ukončit v předposlední den plánované cesty, těsně před cílovou vesnicí. Spustil se liják a osli nebyli schopni pokračovat po klouzající rozbahněné pěšině dál. Průvodce se dušoval, že se v oblasti pohybují nebezpeční lvi, kterým nezbývá než napadat po setmění stáda a lidi, protože většina divoké zvěře se stáhla do hornatějších oblastí. Táboříme tedy nedaleko rodinky Turkanů, která nás, stejně jako ostatní domorodci, vřele vítá a poskytuje nám oheň. Přestává pršet, Carls připravuje poslední výborné pohoštění uprostřed divočiny, a i když uplynulé dny pro mne nebyly nijak lehké, je mi najednou líto opustit kruté, ale nádherné údolí Suguta. Pozoruji otevřenou oblohu se statisíci hvězd a přemýšlím, zdali zde při své příští návštěvě najdu stejně příjemné a hrdé bojovníky kmene Turkanů, spokojené se způsobem života, který vedou, a jejich nekonečná stáda. Mladší generace i tady dává přednost odchodu do měst za vidinou pohodlnějšího života. Jedno ze zdejších pořekadel ale zní: Ebari angaropiyai meere abari, tedy: Peníze samy o sobě nedělají člověka bohatým.

Nejteplejší místa na Zemi
– Oficiálně byla nejvyšší teplota vzduchu na Zemi +58 °C zatím naměřena v roce 1922 v Africe, v Azíziji v severozápadní části Libye.
– Za vůbec nejteplejší místo naší planety (pokud jde o teplotu vzduchu) se zatím oficiálně považuje Dallol, ležící na okraji Danakilské prolákliny v severní Etiopii. V letech 1960–1966 zde byla naměřena nejvyšší průměrná roční teplota vzduchu +34,4 °C.
– Zhruba 120 kilometrů od Dallolu leží místo, které se považuje za nejteplejší, pokud jde o teplotu povrchu země. Jde o Erta’Ale, jediné obnažené lávové jezero, kde se uvnitř naměřily teploty od zhruba 500 stupňů až po více než 1140 °C.
– V Americe se považuje za nejteplejší místo (často označované jako oficiálně druhé nejteplejší na Zemi) Death Valley. Letní teploty vzduchu tu v průměru přesahují i 40 °C.
– Horkým místem je také Perský záliv, kde se běžně teploty ve stínu šplhají ve dne k 50 °C.
– Za nejteplejší místo Austrálie se považuje Marble Bar, nejvíce tu bylo zatím naměřeno 49,1 °C.
– Největší denní teplotní extrémy byly zjištěny v pouštích. Poblíž Ouargly v severovýchodním Alžírsku byly změřeny extrémní teploty –6,9 °C v noci a +52,7 °C přes den.  

Kdo by to kdysi tušil, že leccos ze života v Čechách a na Moravě dnes pomohou odhalit středověké záchody. Byly to totiž prosté či jednoduše upravené jámy, do kterých lidé zároveň s fekáliemi odhazovali různorodý odpad a ten se díky vhodnému chemickému prostředí dochoval dodnes.

Není žádným tajemstvím, že jakmile se v českých zemích začala ve 13. století rozvíjet města, nastaly problémy s hygienou. Počet obyvatel i zvířat na relativně malém prostoru rostl, objevovala se řemeslná výroba, a odpad se hromadil. Končil na ulicích a náměstích nebo na dvorech a v odpadních jímkách. Odtud se sice čas od času i odvezl, ale na skládky, které byly na březích řek a potoků, nebo se házel přímo do nich. Výsledek byl nasnadě…
Pravda, objevovala se dílčí nařízení a opatření městských rad a stavebních řádů, situaci ale příliš neovlivňovala. A důsledky? Epidemie, vysoká úmrtnost a nízký průměrný věk, asi kolem třiceti let, na kterém se podepisovaly i válečné konflikty. Kdyby městské populace tehdy nedoplňovali lidé z venkova, počet obyvatel by klesal a možná by některá města i zanikla! Počet obyvatel většiny českých a moravských měst v podstatě až na větší či menší výjimky od konce 14. století dlouhodobě klesal nebo stagnoval a situace se změnila až koncem 18. století.

Studny, nebo žumpy?
Jen pomalu se z vyspělejších částí Evropy i východního Středomoří dostávaly do Čech myšlenky, že epidemie souvisejí s tím, jak se hospodaří s odpadky. Voda ve městech se brala ze studní na dvorcích za domy. V průběhu let jich zde často bylo i několik – když původní nevyhovovala, nahradila se novou. Podle stavebních řádů sice nesměla být studna vyhloubena v blízkosti objektů, které mohly spodní vodu znečistit, ale často se stávalo, že bývalá studna sloužila jako odpadní jímka a ohrožovala tak spodní vodu. Znečištěnou vodou i výkaly se také zalévaly plodiny, lidé se často nakazili od domácích zvířat, hlodavců a hmyzu, kteří samozřejmě žili také z infikované vody. Tím se vytvářel stálý kruh.
V některých, především důležitějších městech byly hlavně od 14. století zřizovány vodovody (v Praze již ve 12. století, v Jihlavě 1389, v Brně 1415–1416). Byly zprvu jednoduché, založené na gravitačním principu, a mimo město vedly jen nekrytými koryty či žlaby. V druhé polovině 15. století se pak na konci vodovodů objevily v českých zemích kašny (Kutná Hora, Hradec Králové). Města jim věnovala značnou pozornost a některé patří dodnes mezi dominanty center měst. Přesto byly někde ještě o století později (například v Berouně) k vidění místo kašen jen velké dřevěné kádě.

V ulicích a mezírkách hnisotečných
Na první pohled vypadala nejhůře situace na ulicích. Byly jednou velkou skládkou a pro postranní uličky dokonce vznikl krásný český název „mezírky hnisotečné“. Na nárazovitě prováděný úklid byla zjednávána městská spodina, protože práce na veřejnosti byla pokládána za ponižující, nebo byla ukládána jako trest. Například roku 1624 byl za účast v protihabsburském povstání v Brně z roku 1619 kromě ztráty majetku odsouzen k této činnosti brněnský měšťan Havel Roučka.
Jen velmi pomalu probíhalo od 14. století v českých a moravských městech postupné dláždění – nejdříve náměstí a hlavních ulic. Čistota a vzhled veřejných prostor se pro některé vzdělance dokonce v 15. století staly vizitkou měst. Objevily se teoretické úvahy o souvislosti mezi čistotou a zdravím a o čistotě ulic dokonce kázali někteří kněží. Třeba představitel katolické církve Hilarius Litoměřický zřejmě reagoval na poměry ve městě, když ve svém kázání Plzeňským roku 1467 mluvil o péči o čistotu těla a využití organického odpadu: „…Važte si, dobří měšťané, více svého zdraví než neřádu svého dobytka. Ať se vepři v hnoji vyvalují, vy čistotou svých ulic se potěšujte.“ Jak výrazně se přitom liší od pojetí náboženských reformátorů z 1. čtvrtiny 15. století, např. Jakoubka ze Stříbra, který řadil osobní hygienu mezi činnosti pro pravého křesťana nebezpečné, neboť podle něj péče o tělo je z pohledu božího zákona nepotřebná a vede k pýše a marnivosti.
Úlohu kanalizace plnily ve středověku prosté strouhy, odkryté i zakryté žlaby, které odváděly část nečistot ze dvorků na ulice, kde se napojovaly na uliční strouhy (tento systém fungoval až do 18. století, kdy začal být nahrazován, např. ve Vídni, klenutými cihlovými stokami). Leccos by se mohlo změnit dříve, kdyby měšťané neprojevovali zájem jen o prostor před vlastním domem, protože o ten měli povinnost se starat. Nečistoty klidně odhazovali před sousedův dům či na obecní střední část ulice. Jaké z toho byly spory, se lze dočíst v soudních písemných pramenech té doby.

Řiťomyj čili lazebník
V soukromí si lidé většinou myli ruce a tváře, případně vlasy a vousy, protože to vyžadovala především společenská prestiž. Jistá míra tělesné špíny ale byla přirozená. Za nejlepší způsob udržování osobní čistoty a hygieny se považovaly zhruba od druhé poloviny 15. století městské lázně. Stály poblíž řeky nebo potoka. Oblíbené byly zhruba dvě století. Pak nastala doba spíše zakrývání nečistot.
Základními prvky tehdejších lázní byla pec a káď či kádě doplněné lavicemi, stoličkami, měděnými mísami a vědry na polévání vodou, v potní lázni případně březové metličky. Přes kádě se pokládala široká prkna, která sloužila jako stoly pro občerstvení během koupele. Vybavení pak uzavíraly lékařské a kosmetické nástroje jako lancety, břitvy, baňky, kleště a nůžky. Součástí lazeben byly i místnosti nebo místa za závěsy, které sloužily k odkládání oděvů. A tak ani nepřekvapí, že v tehdejších písemných pramenech se objevují i stížnosti na krádeže či záměnu osobních věcí.
Návštěvy lázní samozřejmě nesloužily jen k tělesné očistě, ale staly se také společenskou záležitostí spojenou se zábavou, hovorem, jídlem a u šlechticů i s hudební produkcí. Lazebníci byli využíváni i jako lékaři (striktní rozdělení kompetencí mezi lékaři léčiteli, lékaři s univerzitním vzděláním, lékárníky a lazebníky dlouho neexistovalo) a prováděly se tu proto také drobnější chirurgické a léčebné zákroky (např. pouštění žilou, přikládání baněk). Jisté je, že takovéto úkony jen zvyšovaly riziko přenosu infekcí.
Kultura lázeňství dosáhla vyššího stupně zejména v západoevropském prostředí, v českých zemích byl znát výrazný vliv nábožensko-reformního ducha. Dobová zobrazení jasně ukazují, jak lázně vypadaly. Byly dokonce i místem erotických nevázaností, jako by tu lidé hledali a nacházeli ztracený rajský život. To pochopitelně budilo v jistých kruzích i nelibost a kritiku „uvolněných mravů a pokrytecké morálky“.
Rozporuplnost přístupu tehdejších obyvatel měst k hygieně ukazuje i to, že lazebník, který se staral o čistotu těla, byl považován za nectného, stejně jako kat. Hanlivě se mu říkalo řiťomyj a lazebníci dlouho stáli na okraji společnosti. Nic na tom nezměnily ani pokusy panovníků od Václava IV. r. 1406 přes Vladislava Jagellonského r. 1474 po Ferdinanda I. r. 1538 a 1561 svými majestáty a nařízeními zlepšit sociální postavení řiťomyjů.
Návštěvnost lazeben ale nebyla jen přínosem. V časech epidemií napomáhala šířit nákazu, a tak byly lázně v době moru přechodně uzavírány. V 16. století byla dokonce vypozorována souvislost lazeben se šířením syfilidy (při nedostatečné hygieně se šíří i nepohlavní cestou) – například v roce 1577 se vážně nakazili brněnští měšťané po přikládání nečistých baněk. Lazebnictví postupně v druhé polovině 17. století upadalo.

Mechorosty místo toaletního papíru
Funkci záchodů plnily odpadní jímky, stavěné většinou co nejdále od domu při krajích dvora (například v Brně, Olomouci, Chrudimi, Mostě), aby nepřekážely. Méně často byly zřizovány uprostřed dvora (například v Brně a Děčíně) či naopak ihned za domem nebo přímo ve sklepních prostorech (například v Jihlavě a Brně). Mnohdy na dvorku existovalo jímek hned několik.
Ve 14. století se objevily i první hygienicko-stavební předpisy městských rad na umístění a úpravy záchodů („prevétů“, „tajných dolů“). Nesměly být u struh, v blízkosti studní, od zdi sousední parcely měly být vzdáleny minimálně tři a půl stopy (asi 1 m) a nesměly stát pod okny souseda, aby ho neobtěžovaly smradem. Dostatečná úprava měla zabránit znečištění sousední parcely. Motivem těchto opatření nebyl ani tak ohled na vlastní zdraví, jako snaha neohrozit komfort souseda.
V praxi to ale často vypadalo jinak. V zásadě se sice respektovaly zóny jako obytná, hospodářská, výrobní a hygienicko-sanitární, ale nezřídka se právě poslední dvě prolínaly. Že to zvyšovalo riziko kontaminace a infekce, je nasnadě. O jímce často rozhodovalo jen to, kde se právě našlo na pozemku volné místo.
Archeologický výzkum odhalil ve výplni některých jímek chuchvalce či částečky mechorostů (např. v Opavě). Plnily úlohu dnešního toaletního papíru a byly dováženy i ze vzdálenějšího okolí. Stejný význam měly velmi pravděpodobně také drobnější útržky textilu. Mech byl používán ještě v 17. století. Také z archeologických pramenů víme, že se lidé snažili bojovat proti zápachu (a snad i tušenému nebezpečí) vápnem či pískem.
Stávalo se, že společný záchod mělo i několik domů a rozhodně to nebyla zvláštnost jen českých zemí. Někdy společné užívání záchodů vyvolávalo vzájemné spory, například o čištění či placení tohoto úkonu, které pak musela řešit dokonce městská rada.
Ke stejnému účelu jako záchod někde sloužily i obyčejné keramické nádoby umístěné přímo v domě nebo ve žlabech mezi střechami. Obsah nádob se pak vyléval do ulic, v lepším případě na dvůr nebo do jímky. Aby se nádoby daly lépe používat, byly některé vybaveny dřevěnými stoličkami s otvorem. Dětské stoličky ze 14. století byly nalezeny ve výplni chebské studny, užívané později jako odpadní jímka.

Králové záchodů
Někdo samozřejmě také musel záchody čistit. Někteří lidé si sice vyklízeli jímky sami, ale většinou si zjednávali katy, rasy a jiné tzv. bezectné lidi, kterým se proto přezdívalo králové záchodů. Problémy s přebytkem fekálií také někteří měšťané řešili tím, že je házeli přes zeď na sousední pozemek. Za škodlivé se přitom nepovažovalo znečištění prostředí, ale zápach.
V některých případech obsah jímek plnil i svou „historickou úlohu“ – ve válečných časech sloužily také jako úkryt cenností. V Praze se roku 1310, při okupaci míšeňským vojskem, staly i přímou součástí bojových operací. Během dobývání Karlštejna husitským vojskem vrhali obléhaní na útočníky sudy s fekáliemi z pražských záchodů.
Králové záchodů ovšem nebyli jen ti, kteří je čistili, ale kralovali v nich, jak potvrzují archeologické vykopávky, i cizopasníci. Až do dnešní doby se v nich dochovala vajíčka střevních parazitů – tenkohlavce bičíkového, škrkavky dětské a tasemnice.

Období změn
Doba rozvoje vodovodů a lepší hygieny nastala až v 16. století, kdy se do českých zemí sířily z cestopisů a letáků ze zahraničí včetně Osmanské říše vědomosti o stavbě kvalitnějších vodních děl. Vodovod si pořizovala většina významných či větších měst. Začaly se objevovat i soukromé vodovody.
Pokud města mohla, využívala všechny dostupné vodní zdroje a voda se zaváděla nejen do kašen, ale i do jednotlivých domů. Přednost v zásobování pramennou vodou z vodovodů měly obecní stavby a instituce (kašny, lázně, radnice, fara, škola ad.), domy předních patricijů a důležité hospodářské budovy. Odbočky z hlavní trasy vodovodu končily obvykle na dvorcích domů, kde ústily do dřevěných kádí a byly uzavřeny kohouty. Když voda nestačila, zaváděl se místy i šetřicí režim. Pravomoc zasáhnout a zavřít soukromý vodovod měl takzvaný rourník, který se rovněž staral o čištění potrubí.
Pravidelné zásobování vytvořilo alespoň částečně ve městech (na venkově se dál čerpala voda ze studní, ale i přímo z řek či potoků) lepší prostředí pro hygienu, i když spousta problémů s odpadem a znečišťováním vody přetrvávala.

Vrchnost kontra měšťané
V 15. a 16. století se v českých zemích na základě zahraničních zkušeností začal organický odpad shromažďovat na předměstích a odtud rozvážet na pole jako hnojivo. U části šlechty a měšťanů se také objevily názory, že s odpadem je třeba něco dělat. Jenže brzdou byla většina měštanů, kteří se dál starali jen o své domy. Také zájem městských rad o veřejné prostory končil zpravidla u hlavních komunikací a městských bran.
Naštěstí se začaly šířit stále nové a nové lékařské poznatky o hygieně a díky tomu rostl i počet zděných nebo kamenných jímek, které byly mělčí a daly se lépe čistit. Protože ve městech ubývalo místa, záchody se musely přesunout na pavlače a dovnitř domů. Odpad se vedl dřevěným potrubím do jímky pod prevétem na dvorku. Soupis inventáře jednoho pražského domu z roku 1614 neopominul ani tuto záležitost, majitel domu měl „při vrchních pokojích uličku ouzkou, při ní latrynu, při kteréž stolice do zdi vlámána a čtverhranně opukovým kamenem již pro starost zvětralým a roztrženým obsazena, prkno, v kterém díra jde do latryny, jedno shnilé a druhé lepší“.
Při vykonávání nutné potřeby se v té době, až na výjimky, dá jen těžko hovořit o důstojnosti (v mezích možností) a přiměřeném komfortu. Zřízení speciálního objektu včetně dřevěné nadzemní konstrukce sice nebylo v té době pravděpodobně nějak drahé, ale problematičtější byly překážky technického rázu a bezpečnostní rizika. Uvědomování si rizik znečištění spodní vody či sousedovy parcely očividně nebylo v měšťanech dostatečně silně zakořeněno, i přes časté tragické zkušenosti.

Aby byly studny chráněny před znečištěním z okolí a aby lépe zadržovaly vodu, stavěly se dvojím způsobem:
– Stěny čtverhranných studní pokrývalo bednění z prken či roubení z kulatin, za kterými byla napěchována vrstva jílu jako izolace. Takovéto opatření dokázalo v některých šťastných případech udržet vodu ve studni čistou i přes velmi blízké sousedství (např. 0,5 m) odpadního objektu.
– Kruhové studny byly vyzděny kamenem, zřídka i cihlami, podle charakteru podloží mohly zůstat i prosté, bez další úpravy.
Přehled o podobách nadzemních částí studní (stejně jako o způsobech čerpání vody) podávají především ikonografické prameny, např. Velislavova bible či Bible Václava IV. Nad zemí byla studna před nečistotami a porušením chráněna dřevěným ohrazením, proutěnou stěnou nebo kamennou zídkou, popřípadě i stříškou, jejíž součásti (šindele) se někde dochovaly v různých podobách do současnosti (například v Sezimově Ústí).

Jak vypadaly odpadní (fekální) jímky
Často to byly jen prosté či jednoduše upravené jámy. Měly metr až čtyři metry čtvereční a různě upravené stěny – podle charakteru podloží a nároků stavebníka.
– Jímky čtverhranného půdorysu byly upraveny velmi podobně jako stěny některých studní – dřevěným bedněním, za kterým byla jako izolace napěchována vrstva jílu. Méně často byly jímky vyzděny kamenem nebo cihlami. Kameny byly někdy použity i na úpravu okolí jímky.
– Kruhové jímky neměly většinou žádnou speciální úpravu.
– V některých městech převažoval jen jeden typ jímek (v Brně prosté kruhové, vyhloubené ve spraši, v Jihlavě čtverhranné s bedněním, jehož provedení navazovalo na místní hornické zvyklosti). Protože dřevo bylo dostupnější a lépe se zpracovávalo, objevovaly se jímky zděné kameny nebo cihlami jen výjimečně.
– Hloubka jímky se řídila charakterem podloží a úrovní hladiny spodní vody, která nesměla být hloubením narušena. Větší riziko bylo, pokud se jímka hloubila na podzim, kdy je obecně hladina spodní vody nižší než v jarních měsících a dno jímky se pak mohlo dostat pod kritickou úroveň. Písemné prameny ukazují, že ani takovéto hloubení fekální jámy, hluboké až 10 m, nebylo bez rizika. Marek Bydžovský z Florentina uvádí k roku 1554 zprávu z italského Milána: „Nějaký Jakub Filip Cernuseus dal sobě v zemi dosti hluboce vykopati záchod, a aby klenutí zaschlo a ztvrdlo, kázal záchod zavříti a po 20 dnech jej zase otevříti… I vlezl zedník po řebříku do téhož záchodu a sedši uprostřed řebříku, zdechl. Pán, vida, an se nenavracuje, sám po témž řebříku se pustil, a hned také umřel. Ti, kteří tu stáli, pustili tam třetího…, hned jako i jiní zcepeněl, též i čtvrtý… pátý… Tomu se však nejvíce jest divili, že ten záchod vykopán byl až do vody.“
– Pokud měl záchod i nadzemní konstrukci, tvořila ji dřevěná nekrytá či krytá stolice, patrně podobná těm, jaké se dodnes používají na venkově. Součásti nadzemní dřevěné konstrukce se podařilo v některých případech objevit při archeologickém výzkumu v samotné jámě (např. v Opavě, v Plzni – zde přímo část sedacího prkénka se dvěma vyřezanými otvory vedle sebe).

říká Jiří Kolbaba, jeden z nejznámějších českých cestovatelů a dobrodruhů.

Řada lidí zná vaše fotografie, slyší vás v rádiu, vidí v televizi a ví, že jste cestovatel, dalo by se říci dobrodruh, světoběžník. Jste viceprezidentem Českého klubu cestovatelů. Kdo je ale Jiří Kolbaba především…?

Především jsem člověk, který si plní své sny. Chtěl jsem cestovat, fotografovat a své zážitky pak předávat dalším lidem. To se mi bezezbytku povedlo.
Původně jsem pracoval v prostředí reklamy. Pak jsem si začátkem devadesátých let nejprve založil firmu, ale tu jsem zvolna opouštěl, protože jsem zjistil, že mě odváděla od toho, co mě bavilo především – cestování. Koupil jsem si fotografickou výbavu a fotím, abych měl důvod běhat po všech těch zajímavých místech celého světa. Těší mě pak, že na snímky jsou docela pozitivní reakce. Trochu se peru s psaním, ale snažím se pořádně naučit i to.
Takže když to shrnu, jsem člověk, který většinu času v roce tráví na cestách. Vstřebávám zážitky a poznávám lidi, tak jak jsem si to vždycky přál. A pak přijedu domů a v mezičase před další cestou horečně zpracovávám spoustu přivezeného textového a obrazového materiálu. Ročně připravuji velké množství besed, veřejných a mediálních projektů. Snažím se popularizovat krásy světa a předávat cestovatelské inspirace.
Kolik zemí jste procestoval?
Přes sto. Někde jsem byl déle, jinde třeba jen pár dní. Neustále si při tom konfrontuji svou představu s tím, co tam skutečně vidím. Většinou zjišťuji, že skutečnost je lepší, než jsem čekal.
Uspokojuje vás tenhle život? Znamená vzdát se pohodlí a dokonce i zázemí, které mají ostatní. Máte rodinu?
Rodinu v klasickém slova smyslu nemám, i když jsem ženatý byl. Mám skvělého syna, který je mi spíš kamarádem a při podnikání snad i partnerem. V mém současném životě jsou spíše přítelkyně, protože ne každá žena unese, když jí na delší dobu zmizím v cizině.
Ale myslím, že zázemí mám určitě. V pronajatém domě, kde i podnikám, mám sbírku cestovatelských trofejí, která mi připomíná všechny ty dobrodružné expedice a toulky po světě. Do svého zázemí počítám pochopitelně i rodiče, sourozence, přátele a spolupracovníky, kteří mi pomáhají organizovat všechny ty výstavy, besedy a další projekty. Mám rád Česko a domů se rád vracím.
Lidé si představují, že cestovat může jen ten, kdo má hodně peněz. Máte je?
Kdepak. Spíše naopak. Naučil jsem se cestovat s malým množstvím peněz v kapse. Asie, Afrika a mnohé další oblasti jsou v denních nákladech daleko levnější než běžný život u nás. S některými projekty mi pomáhají osvícení marketingoví partneři, často jsou to kamarádi. Já jim za to pomáhám propagovat jejich vlastní produkty a značky.
Možná je někdy i dobře, když ten, kdo cestuje, se netopí v penězích. Nutí ho to k většímu kontaktu s místními lidmi. Je smutné vidět turisty, kteří si myslí, že si všechno mohou koupit, jsou arogantní a chovají se neuctivě k místním obyvatelům. Takový člověk nemůže poznat, jaký tamější svět je. Mnoho lidí nepovažuje ty, kteří žijí v prostších podmínkách, za rovnocenné partnery. Přitom by nám často mohli dávat lekce o tom, co je morálka, poctivost a správný styl života. Domorodci mě neustále překvapují fantastickými mezilidskými vztahy a úctou k přírodě.
Jak se na svých cestách stravujete? A jak vám slouží zdraví?
Osobně toho na cestách mnoho nepotřebuji. Když jsem se začal toulat po světě, leccos jsem přehodnotil. Cestování mi ukázalo, jak málo vlastně k životu potřebujeme. Nejdůležitější je být zdravý, místo pro přespání a nějaké to jídlo se najde vždycky. Zejména na cestách v extrémních klimatických podmínkách je nejdůležitější dostatek nezávadné pitné vody. Přestože žiji nestandardně, často extrémně, zdraví slouží naštěstí skvěle. Doma mám na sport málo času, ale v cizině upevňuji kondici téměř od rána do večera. Hodně chodím, a to i v horském terénu. Přitom s sebou tahám fotografickou techniku, která váží až osmnáct kilogramů. Málo jím a někdy celé měsíce nevidím postel. Na pořádné expedici zhubnu klidně pět až deset kilogramů.
Jak se dá vytvořit diashow o místech, kde jste byl třeba jen několik dní? Není to málo času na to, abyste místo poznal?
Vždy se rozhoduji podle toho, kolik mám pro svou besedu nebo jiný pořad materiálu. Někdy se i za poměrně krátkou dobu dá poznat o životě tamějších lidí více než při dlouhodobém pobytu. Záleží na tom, jak na sebe necháváme působit věci, které kolem sebe vidíme, s kým se potkáme, jak zkušeného máme průvodce, jakou čteme literaturu atd. Netvrdím, že při krátkodobém pobytu poznám dané území dokonale, ale mnohé se dá snadno nastudovat i po návratu. Mám snahu, aby si návštěvníci mých besed odnesli velké množství důležitých informací ze zeměpisu, historie i současnosti daného území. Chci jim předávat pozitivní inspirace a možná i strategické informace pro jejich vlastní cestování.
Většinou cestujete sám. Využíváte ale někdy i cestovní kanceláře, nebo jimi správný cestovatel opovrhuje a spoléhá jen na sebe?
Využívám všech možností, abych navštívil místa, která mě zajímají, tedy někdy i cestovní kanceláře. Považuji to za přirozené. A pro většinu lidí jsou cestovky přímo nepostradatelné.
Když mluvíme o cestování, nemohu se nezeptat na nejsilnější zážitek – ať už dobrý, nebo špatný.
Já mám jen dobré zážitky. Nikdy jsem dosud nebyl přepaden ani okraden, zatím jsem ani nemusel vyhledávat lékaře. Někdy se sice dostanu do dramatických situací, ale spíše jde jen o nějaká nedorozumění, ta se pak vysvětlí a já na ty chvíle nakonec často vzpomínám s úsměvem. Snad nejhůře mi ale bylo na Jamajce, kde na mě několikrát i mířili zbraněmi. Ta země mě hodně překvapila. Ale i odtud jsem se dostal v pořádku.
Avšak nejsilněji na mě zapůsobila Antarktida. Je to ještě takový panenský ráj, i když také tohle místo se postupně mění. Moji velkou touhou je vrátit se na ledový kontinent, který Bůh věnoval roztomilým tučňákům, ještě jednou. Nesmírně rád fotím v pouštích a na ostrovech.
Kdybyste mohl vybrat některé místo, kde byste chtěl žít…
Asi bych nadále zůstal v České republice. Musím ale přiznat, že když jsem byl na Bali, to mě tak zasáhlo, že jsem o něm začal uvažovat. Tento ostrov jsem navštívil již desetkrát.
Čím fotografujete?
Hlavně Nikonem 100F na diapozitivy, ty potřebuji pro diashow. Vozím i širokoúhlý Voigtländer Bessa L. Skvěle vycházejí snímky z panoramatického Hasselblad XPan. Až bude digitální technologie umožňovat velké zvětšení na plátno v kině, určitě sáhnu i po digitálním fotoaparátu. Fotím na profesionální materiál Fuji. Filmy si nechávám vyvolávat a snímky zvětšovat v profesionálních laboratořích. Filtr používám pouze polarizační.
A nemyslíte si, že je váš hlad po cestování dán i tím, že jsme dost dlouho cestovat nemohli? Hranice se otevřely až začátkem devadesátých let, kdy vám už bylo přes třicet.
To by cestovatelem musel být v této zemi každý druhý. Myslím, že cestování mám prostě v srdci, a nebýt železné opony, začal bych s tím podstatně dříve. V zahraničí ročně trávím šest až sedm měsíců, letos to vypadá dokonce na osm. S ruksakem na zádech a pasem v kapse se cítím spokojeně, svobodně a šťastně.
Na fotografie Jiřího Kolbaby ze šesti světadílů planety se můžete podívat na výstavě od 22. 9. do 30. 11. v prostoru karlovarské Vřídelní kolonády. Od 5. do 7. října pak bude doplněna expozicí v hotelu Pupp jako součást doprovodného programu Mezinárodního festivalu Tourfilm. V jeho rámci se budou konat i populární besedy s diashow.

Jiří Kolbaba
Původním povoláním grafik ve světě reklamy, nyní jeden z nejznámějších cestovatelů a fotografů v České republice, viceprezident Českého klubu cestovatelů. V celosvětové kampani Keep walking byl zařazen mezi elitní skupinu cestovatelů a dobrodruhů. Fotografuje, píše, pořádá výstavy, besedy a diashow, vystupuje v médiích. Navštívil více jak sto zemí všech kontinentů. Žije v Brně. Více na internetových stránkách www.theworld.cz. září 2005

The World v Karlových Varech

Při jízdě po úzké asfaltce uprostřed buše řidič náhle brzdí a ukazuje dopředu. Asi dvě stě metrů před námi se v zeleni objevuje mohutné tělo a v příštích vteřinách na asfalt vychází velký sloní samec. Řidič se k němu pomalu blíží, což se slonovi zjevně nelíbí. Roztahuje uši, zvedá chobot, občas zatroubí a pomalu kráčí směrem k nám. Slon se rozhodl, že silnice teď bude jeho. Místo tedy opouštíme a z nedaleké vyvýšeniny pozorujeme, co bude dál.

Z obou stran silnice se brzy začínají tvořit fronty různých vozidel. Když slon poodstoupil do buše, pokouší se jeden řidič projet. Má ale co dělat, aby se včas vrátil. Když se po chvíli objevují poblíž další dva sloni, řidiči to vzdávají a obracejí se. Jen sloni rozhodnou, kdy dnes bude cesta zase průjezdná. Jsem na Srí Lance a kolosy před námi jsou sloni indičtí.
Kolem nás se na návrší zatím shromáždili vesničané z místní osady. Před pár hodinami totiž jiný slon, nerozlišující mezi bušem a zahrádkami, prošel mezi jejich domky.
Na Srí Lance v současné době žije přibližně dva a půl tisíce divokých slonů, ale ještě počátkem dvacátého století jich bylo okolo dvanácti tisíc. I když masové vybíjení evropskými kolonizátory patří minulosti, budoucnost slonů ani dnes není právě růžová. Obývají sice především území národních parků, ale žijí i mimo ně a pochopitelně migrují. Přestože jsou chráněni, jsou stále nelegálně zabíjeni. A co je zcela zásadní, neustále se zmenšují území, kde mohou žít, přes která mohou migrovat za potravou a kde neudělají škody na zemědělských kulturách. Situace se bude zřejmě spíše zhoršovat s tím, jak roste lidská populace.
Tato konfrontace divokého zvířete s lidskou civilizací je vidět na Srí Lance téměř na každém kroku. Jiné fascinující setkání s divokými slony se odehrává v centrální části ostrova, v blízkosti starobylého města Polonnaruwa, v chráněném území v okolí jezera Kandulla. Do parku je kvůli bezpečnosti i proto, aby nebyla zvířata rušena, volný vstup zakázán a návštěva je možná pouze s najatým terénním autem a místním stopařem-průvodcem.
Cesta zpočátku vede po hrázi podél rozvodněné řeky, kde se nám mimo jiné předvádí obrovský varan skvrnitý, největší, jakého jsem za celý pobyt na Srí Lance viděl. Moc mu nechybí do tří metrů, což je maximální délka, kterou tento druh dosahuje. Mé nadšení ještě umocňuje příbuzný našeho orla mořského orel bělobřichý, který sedí na stromě nad ním, pouhých deset metrů nad našimi hlavami.
Po několika kilometrech auto sjíždí z hráze do buše s menšími skupinami vyšších stromů a po další půlhodině jízdy po cestě, která silně připomíná tankodrom a kde auto mizí po nápravy v bahně, se ocitáme na okraji travnaté planiny s velkým jezerem na horizontu.
Krátce po našem zastavení na okraji lesa se asi čtyři sta metrů od nás v křovinách něco zavlní a na volné prostranství vycházejí skupinky pasoucích se slonů. Za chvíli je jich několik desítek. Postupně se přesouvají ke vzdálenému jezeru. Stádo je tvořeno především samicemi s různě starými mláďaty, několik samců se zdržuje opodál. S výjimkou asi tří exemplářů je většina slonů bez klů, což je u slona indického pravidlem.
Sloni jsou jednou z hlavních atrakcí většiny národních parků na Srí Lance, a proto není divu, že po půlhodině pozorování nejsme sami. Z lesa se postupně vynořují další terénní auta, po chvíli je jich minimálně deset, a tak se raději vzdalujeme.
Při zpáteční cestě průvodci vyprávím, že také pracuji v chráněném území – biosférické rezervaci v jižních Čechách. Jeho okamžitý dotaz zní: „A kolik tam máte slonů?“ Stejný dotaz později dostávám i ve všech dalších parcích.

– Slon indický v minulosti obýval rozsáhlé území od Sýrie na západě až po jižní Čínu, Jávu a Borneo. Na Blízkém východě vymizel již před dvěma tisíci lety, v jižní Číně v 17. století. Dnes je jejich počet na zbývajícím území odhadován na třicet až čtyřicet tisíc exemplářů, přibližně jedna třetina obývá Indický subkontinent, druhá třetina Zadní Indii a zbytek Malajský poloostrov, Sumatru a Borneo.
– Je o něco menší než jeho příbuzný slon africký. Dospělý samec může dosáhnout výšky v kohoutku až 3,2 m a hmotnosti až 6 tun.
– Sloni se většinou pohybují ve stádech o počtu několika desítek kusů, stáda jsou tvořena především samicemi s různě starými mláďaty. Samci žijí spíše samotářsky nebo vytvářejí malé skupiny.
– Sloni mají ze všech savců nejdelší dobu březosti, slon indický 615–618 dnů. Hmotnost narozeného mláděte je mezi 50–150 kg, vysoké je přibližně 90 cm. Matka mládě kojí asi jeden a půl roku a pečuje o ně zhruba čtyři roky. Pohlavně dospívá asi ve čtrnácti letech, konečné velikosti dosahuje okolo sedmnácti let. Samice rodí jednou za 2,5–4 roky.
– Nejvyšší věk prokázaný u slona v přírodě je 69 let, v zajetí 77.

Do čeho se obouvali vojáci v počátcích sjednocené Číny na začátku vlády dynastie Čchin, zjišťuje tým z Fakulty technologické Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Z této doby před více než dvěma sty lety před naším letopočtem se sice žádná obuv nedochovala, přesto existuje hned celá armáda, jejíž obutí lze zkoumat. Je jí osm tisíc vojáků z pálené hlíny terakoty střežících pyramidu, v níž byl pohřben sjednotitel Číny Čchin Š’chuang-ti.
Badatelské povolení na výzkum této památky zapsané v seznamu UNESCO získali vědci vedení obuvnickým expertem Petrem Hlaváčkem. Ten se již podílel například na zkoumání obuvi pravěkého lovce Ötziho nalezeného v alpském ledovci, fragmentu sandálu Jana Křtitele z relikviáře svatého Maura a pracuje na studii o symbolice sandálů na řeckých ikonách.
Figury terakotové armády jsou zhotoveny do nejmenších detailů. Podrobně již byly zpracovány studie jejich zbroje, účesů, knírů i výrazů jednotlivých obličejů. Obuv však dosud byla uváděna maximálně mezi doplňky. „Z našeho hlediska je pozoruhodný už samotný fakt, že jsou obuti všichni vojáci, což v Evropě ještě běžné nebylo. Na jejich nohou se vyskytuje několik typů obuvi z různých druhů materiálů, zřejmě z textilu, plsti, usně a podobně,“ tvrdí Petr Hlaváček.
Samotný výzkum probíhá trochu netradičně. Vědci mají kromě dokumentace poskytnuté čínskou stranou k dispozici jen fotografie pořízené během desetidenní stáže z ochozů pro turisty. K sochám se totiž nikdo nesmí přiblížit, protože vlhký vzduch by hliněné postavy poškodil. Zákaz nepomohlo zlomit badatelské povolení ani fakt, že čeští vědci na projektu spolupracují se s’-čchuanskou univerzitou a získali na něj grant ministerstva školství. Snímky je proto nutné v počítači zvětšit tak, aby bylo možné rozpoznat, o jaký typ bot se jedná.
Úkolem českých vědců je například zjistit, jak se obuv terakotové armády liší podle hodností. Výzkum je naplánován do konce příštího roku. Výsledkem bude katalog, v němž budou přesně specifikovány rozměry, materiály i střihy obuvi. Petr Hlaváček, který se zabývá také vývojem zdravotní obuvi, si však od výzkumu nohou soch slibuje i to, že leccos napoví o zdravotním stavu tehdejších lidí.

Terakotová armáda
Archeologická památka zapsaná na seznamu světového kulturního dědictví se nachází ve městě Xi’An, někdejším starověkém čínském hlavním městě. Na ploše 16 000 m2 je okolo 8000 terakotových figur vytvořených ve 2. století př. n. l., věrně znázorňujících starověkou čínskou armádu. Ve druhé polovině třetího století před naším letopočtem je nechal postavit císař Čchin Š’chuang-ti, který byl posedlý otázkami života a smrti. Válečníci měli střežit jeho obrovskou hrobku v hoře Li. Sochy v životní velikosti představují pluk připravený k boji. Jsou tu oddíly pěchoty, těžkooděnci, lučištníci, jezdectvo, generalita i koňská spřežení. Každý voják je jiný. Je tu možné spatřit ostřílené veterány i mladé rekruty, hubené i tlusté, urostlé i drobné. Archeologové se domnívají, že přinejmenším sochy generálů jsou vytvořeny podle skutečných postav. Vojáci původně stáli seřazeni v dlouhých podzemních prostorách, v místnostech s podlahou z modré dlažby a stropem z dřevěného trámoví. Ten se však časem propadl a armáda, o které neexistovaly žádné záznamy, zmizela na staletí pod hlínou. V roce 1974 na jednu ze soch narazili rolníci při hloubení studny a o šest let později tu již stálo nejrozsáhlejší muzeum na světě.  

Jsou milovníci vína, kteří zátky zahazují, jiní je sbírají. Třeba proto, aby zjistili, kolik rozdílných vín je za život potěšilo. Vinná zátka není zas tak bezcenná věc. Každý znalec vína po otevření láhve nejprve přičichne k jejímu konci nasáklému vínem a okamžitě pozná, jestli je mok uvnitř zkažený, nebo ne. Kvalitní vína dozrávají v ležící láhvi. Spodek zátky je tak po celou dobu udržován vlhký a dostatečně pružný a tudíž zcela neprodyšný. U vín, která ještě nedozrála, se vinaři pojišťují proti „vystřelení“ zátky staletími prověřeným přírodním masivním korkem.

Byl jsem pozván do rodiny významného kalifornského vinaře v Napa Valley, pana Lionela. První, co mne v jeho nádherném parku, ve stinném zákoutí s dozrávajícími citrony upoutalo, byl obrovský skleněný válec, asi dva metry vysoký. Dříve možná sloužil jako akvárium. Jenže teď v něm nebyly rybičky, ale spousta špuntů od vína. Hosté, přihlížející tenisovému utkání, zde očividně nikdy netrpěli žízní. Překvapilo mě a současně potěšilo, že k propagaci vinice používají plakáty Alfonse Muchy. Jeho kresby jsou na etiketách vína z vynikající révy, jejíž sazenice sem po moři dopravili vinaři z jižní Evropy.
Korková zátka ale neposkytuje vinaři jen informaci o tom, zda otevřel dobré, či špatné víno. Je na ní ještě spousta dalších informací. Především potvrzuje pravost obsahu tím, že je na ní i logo výrobce vína. Kvalita korku pak vypovídá o tom, zdali víno dozrávalo v láhvích, nebo bylo stočeno jako víno stolní, tedy s krátkou dobou skladovatelnosti. Taková láhev je uzavřena krátkou zátkou z mletého korku.
Není tedy zátka jako zátka. Pro vína první kategorie, případně s označením „archivní“, se používá zátka dostatečně dlouhá a z masivního korku, který pochází z nejlepší části kůry korkového dubu a je proto nejdražší.
Korková zátka podřadnějších kvalit, slepená z rozdrceného korku, je tuhá a méně těsní. Aby bylo lepidlo v zátce izolované od vína a zákazník ze zátky tak jednoznačně nepoznal, že jde o levné víno, snaží se někteří výrobci napodobit masivní korek tím, že nalepují na oba konce zátky z mletého korku dvoumilimetrové celistvé plošinky a potiskují celou plochu zátky vedle loga ještě šrafováním.
Provrtáním vývrtkou se zátka znehodnotí a korek může zůstat i ve víně. Existují proto otvírače, které korkové zátky neporuší. Jeden jsem koupil na havajském ostrově Kauai. Při odletu jsem jej na poslední chvíli na letišti přemístil do kufru, protože bych o něj určitě při osobní kontrole přišel.
Výroba všech zátek z korku, i lepených, je ale stále nákladnější, a proto se u levných vín už řadu let nahrazuje korek jinými materiály nebo napodobeninami. Důvodem je stále větší hlad po korkové kůře, která má vynikající tepelně izolační vlastnosti a využívá se proto stále více k výrobě tapet a podlahových krytin. Přírodní zdroje přitom nejsou neomezené. Po sloupnutí kůry z korkového dubu trvá nejméně pět let, než si strom vytvoří novou. Mnohý takový brutální zásah dokonce ani nepřežije.
Proto rada všem milovníkům vína: sbírejte špunty! Jednou budou mít podobnou cenu jako vzácné poštovní

Bláznovství, nemožné, hazard – byla nejčastější slova hodnotící pokus Josefa Zimovčáka překonat nejtěžší cyklistický závod světa Tour de France na historickém kole, tedy ujet na vysokém kole 3607 kilometrů v kopcovitém terénu Alp a Pyrenejí. Měl jsem to štěstí, že jsem byl členem jeho týmu a mohl jsem vše sledovat na vlastní oči.

Už Josefova příprava signalizovala, že ví, co chce, a bere celý projekt velmi vážně. Závod založil v roce 1903 Henri Desgranges, majitel časopisu L’Auto-Vélo. Aby propagační účinek akce ještě podpořil, přišel s nápadem oblékat vedoucího jezdce do žlutého trikotu (časopis totiž vycházel na žlutých stránkách). Závod si záhy získal velkou popularitu a přiřadil se k pozoruhodnostem, na které jsou Francouzi patřičně hrdí. Letos se jel už po dvaadevadesáté.
Snad každý fanda cyklistiky zná jméno Antonina Magneho, Andrého Leducqa, Jacquesa Anguetila, Eddyho Merckxe, Bernarda Hinaulta, Miguela Induraina a Lance Armstronga. Skutečný znalec už může k těmto hrdinům přidat ještě jedno jméno – Josef Zimovčák. Než vyjel na trasu Tour de France, najezdil na svém vysokém kole více než dvanáct tisíc kilometrů. Na samotné Tour – Staré dámě, jak jí Francouzi říkají – pak strávil tři týdny.
Jeho pokus zdolat mimořádně náročnou cestu francouzskou krajinou, kde je spousta volného prostoru, ale hlavně terén s velkými rozdíly výšek, začal na ostrově Noirmoutier v pátek 1. července devatenáctikilometrovým prologem. Každou etapu pak jel Josef se svým doprovodem přesně podle oficiálního rozpisu pro závodníky, jen na trasu vyjížděl vždy o den dříve než hlavní peloton. Etap bylo celkem jednadvacet.
První dvě etapy zvládl Josef skvěle. První vážnější zkouškou byla třetí z La Ch^ataigneraie do Tours. Měří 215,5 kilometru a při průměrných rychlostech okolo dvaceti kilometrů v hodině to znamenalo být v sedle nepohodlného kola až třináct hodin denně! Josef se popral i s tím.
Velocipedista a jeho tým postupně projeli severovýchodním směrem napříč celou Francií a v 7. a 8. etapě dokonce i přes území Německa. Až na potíže se sedáky vše probíhalo dobře. Dokonce lehce zvládl i první velké převýšení v osmé etapě, vrchařskou prémii druhé kategorie na metu 1139 metrů.
S devátou etapou přišly kopcovité terény a závod se pro Josefa Zimovčáka proměnil ve velkou dřinu. Na vysokém kole se staly rychlé sjezdy přímo nebezpečnými, v některých chvílích se Josef řítil na „předpotopním“ kole, kde není volnoběh a tudíž šlapky se neustále točí, do údolí až téměř padesátikilometrovou rychlostí.
Když skončila desátá etapa, čekali už v městečku Courchevel v nadmořské výšce 2000 metrů nadšení fandové z celého světa, kteří Josefa opakovaně povzbuzovali v mnoha dalších etapách.
Co dokáže český sportovec, ukázal Josef v jedenácté etapě s horskými prémiemi nejvyšší kategorie na vrcholech Col de la Madeleine (2000 m n. m.) a Col du Galibier (2645 m n. m.). Byla jeho morálním triumfem. Všichni předpokládali, a dokonce se sázeli, že „ten blázen na starém kole“ nedojede. Josef Zimovčák legendární kopec doslova vydřel, ale z kola neslezl. Vydržel i na vrcholu, kde se podstatně zhoršilo počasí, pršelo a ochladilo se. V husté mlze bylo vidět pouze na několik metrů. Při sjezdu z hory byl tak zmrzlý, že nedokázal dostatečně koordinovat pohyby a v rychlosti asi 35 kilometrů v hodině náhle upadl do příkopu. Naštěstí vyvázl pouze s drobnými odřeninami.
Tempo a rychlostní průměry Josefa se po opuštění Alp opět zrychlily, zejména v pasážích okolo Středozemního moře a v kraji Provence. V patnácté etapě se ale trasa zase začala šplhat do kopců včetně španělských Pyrenejí. Pro Josefa to znamenalo, že etapy dojížděl hluboko v noci, žádnou výjimkou nebylo, že se do postele dostával až okolo třetí hodiny ranní a v sedle pak musel opět sedět jen za další čtyři až pět hodin. Nedostatek spánku a dlouhé přejezdy mezi cíli a starty jednotlivých etap Josefovi odčerpaly hodně sil a vyžadovaly rychlou regeneraci, což Josef naštěstí pokaždé dokázal.
Královská sedmnáctá etapa, která původně i přes svou délku 239,5 kilometru vypadala jako jednodušší, se proměnila pro Josefa v jedno z největších utrpení na celé Tour de France. Neustálá krátká stoupání a rychlé sjezdy (trať měla profil jako zuby na pile) neměly konce a jeho fyzická i duševní únava se stále prohlubovala. K dlouhodobým potížím se sedacími partiemi se navíc přidaly i bolestivé puchýře na rukou, na nichž se sotva začaly hojit spáleniny od slunce z dřívějších etap.
Osudový zlom ale nastal až na 52. kilometru devatenácté etapy před městečkem Ambert, v kopcovité krajině jižně od Saint-Etienne. Při jednom ze sjezdů neočekávaně vyklouzla z ráfku gumová pryž zadního kola a následoval tvrdý a nekontrolovatelný pád na asfalt. Zpočátku to vypadalo velmi vážně. Francouzští záchranáři proto Josefa převezli do nemocnice v Ambertu a v Clermont-Ferrandu a Thiersu pak musel prodělat další vyšetření. Naštěstí bylo vyloučeno zranění mozku a po čtrnácti hodinách od pádu už byl Josef Zimovčák na vlastní žádost zpět u svého týmu, odhodlaný dokončit svůj sen.
Do sedla svého stroje nasedal druhý den dopoledne se zlomeným třetím žebrem, naštípnutým ramenem, zlomenou čelistí, se stehy v obličeji, vyraženými zuby, oteklýma očima a četnými oděrkami na celém těle. Dvacátá etapa naštěstí patřila k těm kratším, protože se jednalo o 55,5 kilometru dlouhou časovku v okolí Saint-Etienne, ale i tak bylo vidět, jak se Josef v sedle trápí. I přes obavy týmu a lékařů se v něm udržel.
Příjezd do Paříže při závěrečné etapě byl ale pro Josefa triumfem. Během posledních dvou dnů pak cyklista dojel i kilometry, které mu chyběly do celého závodu kvůli nešťastnému pádu v devatenácté etapě. Byl nezměrně vyčerpaný a rozbolavělý, takže si svůj ojedinělý výkon ani patřičně neužil. Novináři, členové týmu a četní fandové prožili závěrečné kilometry rozhodně radostněji než samotný cyklista.
Mnoho těch, kteří byli u toho, srovnávalo výkon našeho závodníka s hrdinou Tour de France Lancem Armstrongem. A často považovali za většího vítěze Josefa. Jeho triumf byl vítězstvím nejen dlouhodobé fyzické přípravy, ale zejména bezpříkladné psychické odolnosti a soustředění na cíl. I když po pádu trpěl bolestmi, nemluvil nikdy o ničem jiném než o tom, že musí dojet.

Vysoké kolo v Čechách
V Čechách se o rozšíření vysokého kola zasloužil jiný Angličan – William Crowl. Ten si z Anglie přivezl vysoké kolo Excelsior, věc v celé tehdejší monarchii zcela neznámou. Byl to typ na kluzných ložiskách, vidlice měla otevřenou hlavu. Crowl se v Čechách seznámil s Karlem Schulzem. Ten byl už známým jezdcem (a dokonce i krasojezdcem) na kostitřasu. Patřil k prvním, kdo u nás na tomto stroji – tedy předchůdci vysokého kola – jezdil. Jenomže vysoké kolo bylo něco naprosto jiného. Jakmile Schulz vyzkoušel Crowlův Excelsior, hned si v Kohoutově továrně objednal podobný stroj. Na výrobu celokovových kol s drátovým výpletem se tu ale zřejmě necítili dostatečně zdatní, takže první stroj měl přední i zadní kolo ze dřeva s železnými obručemi. Tak u nás vznikla na sklonku roku 1879 první tři vysoká kola. Už na jaře nebo na začátku léta 1880 stála na dvoře Kohoutovy továrny další tři zcela nová vysoká kola, tentokrát celokovová. Ta se dají považovat za prototypy kol Kohout. V létě 1880 pak již podnikala čtveřice jezdců – oba Kohoutové, Karel Schulz a William Crowl – delší výlety. Koncem srpna 1880 oba Kohoutové ujeli 350 kilometrů mezi Prahou a Vídní za dva a půl dne. Domů se vrátili jako hrdinové – zdravily je tisíce lidí a psaly o nich všechny české noviny. Na podzim 1880 měla Kohoutova továrna údajně zakázky už na 10 vysokých kol. Z rakouského časopisu Allgemeine Sport Zeitung ze dne13. července 1882 víme, že Kohout byl v té době jediným výrobcem vysokých kol v monarchii. 11. června 1882 pořádal již zmíněný list ve Vídni závody na vysokých kolech. V závodě o mistra Rakouska na 1 míli vyhrál Josef Kohout časem 3 minuty 41,4 sekundy před svým bratrem Františkem a mistrem Německa T. H. S. Walkerem. František Kohout pak vyhrál závod také na 2 a 10 mil. Triumfální vítězství dalo i jméno těmto strojům: Champion Bicycle. Na Smíchově se vysoká kola vyráběla ještě v roce 1891, nejvyšší známé číslo kola Kohout je 872, dá se tedy předpokládat, že se vyrobilo celkem 900 až 950 kol.

Josef ZIMOVČÁK
Narozen: 31. 12. 1956
Bydliště: Veselí nad Moravou
Stav: ženatý, dvě dospělé děti
Povolání: vedoucí brněnské kanceláře jedné pojišťovny
Sportovní úspěchy: osminásobný mistr světa na vysokém kole na 1 míli i 100 mil, mimo jiné absolvoval závod napříč Amerikou, z Los Angeles do Jacksonvillu ujel za 28 dní 4356 kilometrů. Na vysokém kole závodil i na tradiční trati Paříž – Roubaix, 270 km ujel za 12 hodin a 17 minut. Držitel světového rekordu na 24 hodin výkonem 522,25 km. Dvojnásobný kontinentální mistr Austrálie