Category: 2005 / 10

Během pravidelných patrol v okolí severoafghánského města Fajzábádu už dvakrát házeli místní obyvatelé po českých vojácích kameny. „Naši se snažili vesničany uklidňovat, ale když to nešlo, raději otočili automobily a ujeli,“ popisuje nedávné události velitel českého kontingentu Miroslav Vybíhal. Vojáci podle něj naštěstí zachovali klidnou hlavu a neřešili dramatické události zbraněmi. „Kdyby začali střílet, už bychom si asi v naší práci ani neškrtli,“ dodal. A vysvětlení incidentu? Místní si mysleli, že jim vojáci přišli zničit jejich pole s mákem.

Let armádním Herculesem s tureckým pilotem končil šíleným přistáním na polním letišti z kovových plátů. To ale nebylo nic proti zjištění, že nos se tady dá vystrčit jen v neprůstřelné vestě a přilbě. Pak se ale v plné kráse objevily hory kolem Fajzábádu a člověk si připadal jako v pohádce. Zvláštnost místa podtrhovalo ještě stádo koz, které si zabraly prostor u polorozbořených budov provizorního polního letiště a od pastvy je očividně nevyrušoval ani hluk leteckých motorů.
„Je to nádhera. Ty hory vynahradí všechny útrapy i odloučení od rodiny,“ říká Pavel Svejkovský, jeden ze čtyřiceti prostějovských průzkumníků, kteří v této odlehlé hornaté provincii Afghánistánu od března operují v rámci mírových jednotek ISAF. Hory, které obepínají široké údolí Fajzábádu, patří k pohoří Hindúkuš.
Válka v Afghánistánu skončila před třemi lety, kdy Američané během několika týdnů zničili jednotky bývalého vládního hnutí Tálibán a teroristů z Al-Kajdy využívajících odlehlé oblasti Afghánistánu k nerušenému výcviku svých bojovníků. Konec války ale nezměnil nic na zvyklostech místních žít z výroby drog. Provincie Badakšán na severovýchodě Afghánistánu, kde čeští průzkumníci operují, je podle expertů v zemi třetím největším producentem opia. A s drogami se podle vojáků lze ve stopadesátitisícovém Fajzábádu setkat prakticky všude. „Lidé tady žijí jako ve čtrnáctém století. Mají hluboce zakořeněno, že to, co vlastní, si musejí bránit,“ objasňuje jejich nevraživost Vybíhal.
Po obou incidentech vojáci zavedli přísná pravidla pro vstup do vesnic. Kolona doprovázená českými průzkumníky před vesnicí vždy zastaví, spojí se s místním stařešinou a dojedná vstup. Jestliže ten souhlasí, pracovníci rekonstrukčního týmu vstoupí do vesnice.
Nejčastěji zjišťují zásoby pitné vody nebo zdravotnického materiálu, popřípadě domlouvají lékařskou pomoc. „K nedorozuměním docházelo hlavně ze začátku. Teď je to lepší, vždycky se ale najdou lidé, kteří jsou nepřátelští,“ tvrdí jeden z vojáků Ladislav Raškovský. Zbraň u sebe nosí nepřetržitě, stejně jako kolegové.
Potvrzuje to i Svejkovský: „Někdy se prostě místním lidem nedá vysvětlit, že za několik měsíců všechno nezlepšíte.“ Úklonem pak pozdraví jednoho z Afghánců, kteří na základně pracují. Působí tu jako tlumočníci nebo se podílejí na další výstavbě základny. Tlumočníci vydělávají asi 250 až 300 dolarů měsíčně a jsou k dispozici rekonstrukčnímu týmu při jeho výjezdech. Ostatní, truhláři, stavební dělníci a další, budují nové buňky a palebná postavení. Pro chudé místní obyvatele je práce na základně vítaným zdrojem peněz. „Dobrá práce. Válka ne,“ pokyvuje hlavou jeden z dělníků.
Více než kameny české vojáky vyděsila situace, kdy si na polním letišti u základny začaly místní děti hrát s ručním granátem. „Nakonec ho odhodily na plochu. Naštěstí byl stařičký a nevybuchl,“ usmívá se už dnes nad příhodou Vybíhal.

Proti drogám vojáci nezasahují

I když heroin z afghánského opia zaplavuje Evropu (z úrodných kopců severu a severovýchodu země, kde v mírových silách ISAF operují i čeští průzkumníci, pochází podle některých zdrojů přes 85 procent celosvětové produkce), vojáci proti drogám nezasahují. „Nemůžeme,“ tvrdí.
„Když se pořádně podíváte dalekohledem, uvidíte mezi zelenými poli i maková,“ říká Miroslav Vybíhal a ukazuje směrem k horám. Jeho vojáci objevili za těch několik měsíců, co jsou tady, takových polí bezpočet. Makovice slouží jako hlavní surovina pro výrobu opia a poté heroinu.
„Nemáme k zásahům mandát,“ vysvětluje dál Vybíhal. Jeho vojáci mají rozkaz jen velmi diskrétně podporovat operace afghánských speciálních sil, které do boje s pěstiteli máku vyrážejí. „Pouze předáváme informace o polích objevených při našich patrolách,“ vysvětluje.
Pro afghánské zemědělce představuje pěstování máku snadný výdělek. Podle údajů OSN lze na opiu z jediného hektaru makového pole vydělat až 4500 dolarů, zatímco za obilí zemědělec získá jen necelých 400 dolarů.
Podle Marka Štyse z humanitární organizace Člověk v tísni, která v Afghánistánu působí, místní zemědělci nepovažují pěstování máku a produkci opia za nic špatného. „Žijí z něj celé vesnice. Kdo nemá alespoň malé políčko, bývá považován za blázna,“ tvrdí.
Sami Afghánci přitom problémy s opiem a heroinem nemají. Všechna produkce prakticky putuje přes černé drogové trhy do Evropy a Ameriky. „Mezi Afghánci těžko najdete narkomana závislého na heroinu,“ konstatuje další z humanitárních pracovníků Člověka v tísni Ondřej Zapletal. V Afghánistánu se produkuje i hašiš, ale ten stačí vykouřit sami Afghánci.
Afghánistán je největším světovým vývozcem opia. Podle OSN afghánští pěstitelé vyprodukovali loni 4200 tun této drogy. Afghánský prezident Hamíd Karzáí už několikrát slíbil, že úřady vyhlásí drogám válku, na vyhledávání a ničení makových polí se zatím podílejí speciální afghánské jednotky.
Úspěchy drogových razií jsou však sporné. Bez pomoci vyspělých států a programů, které by zemědělce donutily přestat pěstovat mák, však zřejmě takovou válku vyhrát nelze. Například během květnové akce zabavily jednotky na takzvaném drogovém bazaru u města Garmser v provincii Helmand skoro šest tun narkotik a substancí pro jejich výrobu. „Průměrný producent opia má však ve stodole třeba čtyřnásobek,“ konstatuje Marek Štys ze společnosti Člověk v tísni.
Opium je tady tak všudypřítomné, že dokonce i čeští pyrotechnici několikrát při svém výjezdu našli místo podezřelého kousku trhaviny jen kus opia.

Noční můra v Kábulu

Tisíce min a tuny nevybuchlé munice. Tak vypadá okolí mezinárodního letiště v afghánské metropoli Kábulu. Působí tu patnáct českých vojáků – dva meteorologové, kteří pomáhají při letovém provozu, a ostatní jsou pyrotechnici.
Po munici a minách pátrají na letišti specializované místní firmy, Češi objevené zbraně nebo podezřelé zásilky prověřují a likvidují.
„Nejnebezpečnější je asi bývalý minový plot, který ještě nedávno ohraničoval celé letiště,“ říká velitel zdejší jednotky Milan Pavlík. Obrovské plochy zaminovali sovětští vojáci během své invaze do Afghánistánu, široké pásy minových polí jim sloužily jako ochrana před útoky.
Čeští pyrotechnici odhadují, že po celém obvodu letiště bylo nastraženo asi třicet tisíc min. „Dnes je zhruba šedesát procent oblasti vyčištěno, stále je tu ale práce na řadu měsíců, možná i let,“ konstatuje Milan Pavlík.
Kromě letiště vyjíždějí čeští specialisté podle potřeby i do širokého okolí Kábulu. „Nálože jsou schopni teroristé ukrýt všude. Třeba do knihy, která exploduje, když ji otevřete, nebo do běžně používaných nádob,“ vypočítává nedávné případy Marcel Pištěk, velitel jednoho ze dvou pětičlenných týmů na zneškodňování a likvidaci výbušnin.
Při likvidaci vojákům pomáhá dálkově ovládaný robot. Nejvíce se tu ale spoléhají na psy speciálně cvičené na hledání výbušnin. Nyní pomáhají pyrotechnikům psovodi z Nizozemska a Belgie. O psy se tu všichni starají jako o skutečný poklad. Automobily pro jejich převoz jsou dokonce klimatizované, protože zvířata by se jinak ve čtyřicetistupňových vedrech rychle unavila.
Část objevené munice a min zlikvidují Češi přímo na místě, ostatní se sváží do skladu a pak ničí v trhací jámě v horách za Kábulem. „Jsou dny, kdy se objeví až tisíc dvě stě kusů munice,“ líčí každodenní shon další z šéfů skupiny Milan Vrzáň.
Snad největší starosti ale vojákům dělá severní část letiště, kterému pyrotechnici příznačně přezdívají Nightmare – Noční můra. Je to bývalý muniční sklad sovětské armády. Při odchodu z Afghánistánu se Sověti snažili sklady vyhodit do vzduchu. Nepovedlo se a zůstala tu nepředstavitelná změť nevybuchlých nábojů snad do všech typů zbraní.
Práce českých expertů ovlivňuje prakticky celý chod letiště. „Když někdo od nás dojde do centra řízení letového provozu, dispečeři automaticky obracejí oči v sloup,“ říká velitel Milan Pavlík. Je jim jasné, že se vojáci chystají odpálit nalezenou minu a provoz se musí přerušit. Přitom tu neustále přistává jedno letadlo za druhým.
„Češi tady opravdu mají nezastupitelnou a pro chod letiště velmi důležitou roli,“ potvrzuje význam jednotky velitel letiště, turecký plukovník Kazim Öngül.
Předpokládá se, že v Afghánistánu je dosud až osm milionů min. „Země je doslova encyklopedií snad všech možných druhů munice a min výrobců ze všech koutů světa, včetně bývalého Československa. O Iráku se říká, že když kopnete do země, vytryskne ropa. Tady po kopnutí narazíte na munici,“ dodává šéf českých pyrotechniků Milan Pavlík.

Teplo probudilo Tálibán a Al-Kajdu

Současná bezpečnostní situace se v Afghánistánu po poslední relativně klidné zimě zhoršila. Před blížícími se podzimními parlamentními volbami začaly přibývat útoky přívrženců bývalého vládního hnutí Tálibán a teroristů z Al-Kajdy. Série útoků na koaliční jednotky a příslušníky nově se formující afghánské armády rozpoutaly skupiny povstalců hned z jara především na jihu a na západě Afghánistánu.
K zatím posledním a zároveň nejkrvavějším střetům došlo v červenci, kdy v provincii Kandahár při útocích údajně zahynulo přes sto sedmdesát povstalců z řad přívrženců bývalého vládního hnutí Tálibán. Jde tak o nejtěžší boje od pádu Tálibánu na sklonku roku 2001.
„Oteplilo se. Příslušníci Tálibánu i Al-Kajdy zvýšení aktivity slibovali,“ konstatuje zachmuřeně afghánský generál Muhamad Azim. Jeho obavy o křehkou bezpečnost v zemi, na kterou dohlíží přes osm tisíc vojáků NATO, rostou s každým dalším útokem.
Kromě mírových sil ISAF v Afghánistánu operuje především na jihu a západě země v současnosti přes šestnáct tisíc vojáků vedených Američany v rámci protiteroristické operace Enduring Freedom. Většina útoků povstalců je namířena právě proti Američanům a příslušníkům nové afghánské armády. V květnu ale dopadla raketa také na velitelství mírových sil ISAF v Kábulu. „Naštěstí se tehdy nikomu nic nestalo,“ říká pyrotechnik Milan Vrzáň. Zbytky rakety mají Češi jako trofej v malém baru nazvaném Zahrada. Ve městě se podle Vrzáně čas od času objeví nastražené nálože, hlavně před ambasádami nebo jednotlivými vojenskými kempy mírových jednotek.
„S civilním obyvatelstvem se tady téměř nestýkáme. Mimo základnu dodržujeme přísná bezpečnostní opatření. Jezdíme v přilbách, posádka musí být ozbrojená, používáme trasy, které nejsou tak rizikové,“ konstatuje Milan Pavlík, velitel českých pyrotechniků.
Vlnu nepokojů a zvýšení aktivity Tálibánu a Al-Kajdy připisují pozorovatelé též nedávnému incidentu na americké základně v Guantánamu, kde měli vojáci opakovaně zneuctít korán. Zprávu o tom vydal magazín Newsweek a v Afghánistánu to vyvolalo bouřlivé demonstrace na řadě míst. Jak ale konstatovali čeští vojáci, během nepokojů zasahovala pouze místní afghánská policie.

Armáda chce do Afghánistánu vyslat posily
Základna v afghánských horách, na které Češi pobývají spolu s Dány a německými vojáky, připomíná válečný tábor a jako by ani nepatřila do přírody nezměněné stovky let. Trčí z rovinatého údolí mezi horami. Speciální buňky a stany obehnané vysokými valy s ostnatými dráty obývá celkem dvě stě padesát mužů. Velitel základny Olaf Manhenke na adresu českých průzkumníků říká: „Dobří spojenci. Někdy ale navzájem používáme ke komunikaci i ruce a nohy.“
Od března už tedy čeští vojáci poznali sníh, ale i teploty kolem 35 stupňů Celsia ve stínu a písečnou bouři. Terén je otevřený, přes zimu je půda ztuhlá, na jaře rozmáčená a v létě se mění na všudypřítomný prach. Silný vítr ho pak po údolí doslova rozmetává. Zpevněné cesty tu téměř neexistují.
Na podzim, po šesti měsících, vystřídají české průzkumníky čerstvé síly. Opět na půl roku. Česká armáda však počítá s tím, že by napřesrok do oblasti vyslala až dvojnásobek vojáků. „Navrhnu vládě, aby rozhodla o nasazení většího počtu vojáků v Afghánistánu pro příští rok,“ řekl v létě ministr obrany Karel Kühnl. Důvodů pro rozšíření mise je podle něj více, především by Česká republika měla od prosince 2006 převzít na čtyři měsíce velení celého letiště v Kábulu. K tomu bude pochopitelně potřeba více lidí než současných patnáct. Zdvojnásobit by se měl i počet dnešních čtyřiceti vojáků ve Fajzábádu.
„Češi mají na severu i na letišti v Kábulu důležité úkoly, které zvládají s přehledem,“ podporuje tyto snahy mluvčí velitelství sil ISAF v Kábulu Karin Tissot van Patot.
Na bráně základny hlídkují Milan a Martin. Odpoledne si stáhli z internetu zprávy z domova. Domů smějí posílat e-maily a dvakrát týdně i zavolat. U jediného počítače, který mají čeští průzkumníci k dispozici, je často velká tlačenice.
„Občas se dá chytit i mobilní signál na poslání SMS,“ říká Martin a ukazuje na budku s toaletami, protože telefon je při tom třeba položit na její střechu. Pomalu přichází večer a oba svorně konstatují: „V noci je tu ticho, jaké jinde nezažijete. Výborně se spí.“
Noc je opravdu tichá. Jen v dálce nad horami se objevují velké záblesky a dunivé zvuky. Na bouřku to ale nevypadá. Spíše výbuchy při likvidaci všudypřítomné munice.


Češi v Afghánistánu
l V misi ISAF působí 40 českých průzkumníků ve městě Fajzábádu na severovýchodě země. Žije zde zhruba 150 tisíc obyvatel, většinou Tádžikové, menšinu tvoří paštunské kmeny. Dosazeným guvernérem oblasti je etnický paštun Sayed Mohammed Ekram.
l Město Fajzábád leží v údolí řeky Pjandž v centrální části provincie Badakšán.V celé oblasti převažuje nadmořská výška od 3200 do 5000 metrů. Samotné údolí řeky a Fajzábád pak leží v nadmořské výšce od 1600 do 2600 metrů.
l Úkolem vojáků je především zajistit bezpečnost oblasti, ochrana mezinárodních jednotek a spolupráce s místními obyvateli.
l Na letišti v Kábulu působí 15 českých specialistů. Úkolem je pyrotechnická ochrana mezinárodního letiště KAIA a meteorologické zabezpečení letového provozu.
l V roce 2004 operovala v Afghánistánu stovka elitních českých vojáků ze speciálních sil v protiteroristické operaci Enduring Freedom pod velením USA. V horách půl roku pátrali po přívržencích bývalého vládního hnutí Tálibán a teroristech z Al-Kajdy.

Mírové jednotky ISAF v Afghánistánu
l Mírová operace ISAF pod velením NATO – hlavním úkolem mnohonárodních sil je přispívat k vytváření bezpečného a stabilního prostředí pro další mírový rozvoj země. Jednotky ISAF byly vytvořeny v roce 2001 po svržení tálibánského režimu. Jejich velení převzalo NATO v roce 2003.
l Do jara 2005 působilo přes 8300 vojáků NATO jen v metropoli Kábulu a na severu Afghánistánu v takzvaných provinčních rekonstrukčních týmech. Ty se skládají z vojáků, humanitárních pracovníků i civilistů a pomáhají při obnově jednotlivých oblastí Afghánistánu.
l Od června NATO přebíralo velení nad dalšími rekonstrukčními týmy a podpůrnými základnami (města Herát a Farráh, v Chaghcharanu v provincii Ghowr a ve správním městě Qal’eh-ye Now provincie Bádghis). Mírové síly tak budou mít dozor zhruba nad padesáti procenty celé země.
l Do dvou let pak Severoatlantická aliance plánuje rozšíření mírové mise ISAF v Afghánistánu i na jih země.

Category: 2005 / 10

Zaujalo vás pěkné noční zátiší nebo noční ulice a chcete si zkusit něco podobného? Je zvláštní, že i ošklivá zákoutí se v měkkém pouličním světle dokáží změnit na přitažlivá místa. Na to, abyste je vyfotografovali, nemusíte mít rovnou drahý profesionální fotoaparát. Spíše se ale připravte na to, že zpočátku vás čeká řada pokusů, než přijdete na to, co váš fotoaparát dokáže. Už napoprvé ale můžete při troše štěstí a šikovnosti ulovit atraktivní záběry. Naštěstí je výhodou digitálu, že můžete namačkat spoustu nočních snímků jednoho místa, jen si měnit kompozici a nastavení. Pak je na vás, kolik z nich vyberete jako vhodných a které smažete. Určitě ale počkejte s mazáním až do počítače!

Na nočních snímcích rozzářených ulic nebo osvětlených historických budov, které obdivujeme na výstavách nebo v obrazových publikacích či časopisech, je pikantní, že vlastně nejsou tak úplně noční. Správný čas si musíte vyčekat, protože je to pár minut, kdy už se setmělo, ale obloha ještě není docela černá.
Chvíli před optimální dobou je obloha na fotografii ještě světlá a výsledek působí spíše podvečerně, obloha ale může být zajímavě prokreslená zapadajícím sluncem. Když správný čas propásnete, obloha je už zase moc tmavá a kontrasty příliš velké. Hodně také záleží na tom, nakolik je fotografované místo osvětleno.
1. Jděte proto na místo, ještě než se setmí, a na snímek se připravte.
2. Nechte si na focení více času a foťte třeba po pětiminutových intervalech.
3. Pořiďte si při každém časovém intervalu najednou více snímků, měňte také nastavení přístroje.
Jak tedy na to
Výhodou při pořizování nočních snímků je, pokud si můžete nastavit na svém fotoaparátu manuální ostření i další parametry. Řada profesionálů by vám dokonce doporučila s automatem noční snímky vůbec nezkoušet. Přesto ho nezahazujte a zkuste to. Zjistíte, že i s ním dosáhnete uspokojivý výsledek.
OSTŘENÍ
Pokud nemáte možnost přepnout na manuální ostření, pak se nedá nic dělat. Automatika se ale může mýlit, protože si nemusí poradit s různou velikostí a intenzitou světel. Výsledkem může být neostrá fotografie. Pokud tedy můžete ostřit manuálně, zkuste to.
EXPOZIČNÍ ČAS
V tomto případě je to na vás. Je třeba si ale uvědomit, že fotografujeme za špatných světelných podmínek, což je pro přístroj extrém. Automaty většinu situací zvládnou a vy pak máte možnost soustředit se na další okolnosti snímku. Automat ale může zmýlit některé světlo v popředí a špatně snímek zaměří. Manuál zase umožňuje prodloužit čas, pokud chceme třeba při nočním záběru ulice více světelných čar od projíždějících aut.
CO S BÍLOU
Nastavení bílé může výsledek poměrně dost ovlivnit. Protože pouliční světlo má spoustu různých zabarvení od především teplých barev až po studené, neváhejte experimentovat a opět namačkat spoustu snímků. Zkusit můžete i manuální nastavení (ale nemusí se to podařit ani s kouskem bílého papíru, který jindy nezklame, různé barvy světel totiž dokáží udělat pěkný zmatek) nebo zvolit některý z programů nastavených výrobcem. Teplých sytých barev ale určitě dosáhnete, když nastavíte bílou na normální světlo.
ŠUM A CITLIVOST
Většinou se doporučuje zapnout odstranění šumu, pokud tuto možnost váš fotoaparát má. Šum snížíte i nastavením nižší citlivosti. V řadě doporučení pro noční fotografování se sice dočtete, že čím větší citlivost, tím lépe, a některé fotoaparáty nabízejí 400, nebo dokonce 800 ISO, ale pokud fotografujete na ulici nebo předmět, nastavte raději nízkou hodnotu. Ostatně i tady platí, že jistotu vám dodají až vlastní pokusy. Pokud budete fotit na party, asi vám ale nezbude, než citlivost zvýšit.
NE Z RUKY
Téměř s jistotou se dá říci, že pokud budete pořizovat noční snímky z ruky, budou rozostřené. Pokud nemáte stativ, platí rada, kterou jsme už několikrát uvedli – položte fotoaparát na něco pevného. Pokud máte dálkové ovládání, vůbec neváhejte a použijte ho, vyloučíte tak možnost, že když budete mačkat spoušť, volně položeným přístrojem pohnete.
NECHTĚNÉ FLEKY
Někdy teprve v počítači zjistíte, že máte na záběrech i nechtěné světlejší fleky. Způsobuje je světlo z lamp, které nejsou v záběru. Vyplatí se zakrýt objektiv tak, aby na něj nedopadala světla lamp, které nefotíte.
A CO LIDI?
Ty buď na snímku nechceme, nebo je naopak fotografujeme. V prvním případě dokonce ani nevadí, když se před objektivem, kterým snímáte ulici, někdo mihne. Protože fotoaparát potřebuje delší expoziční čas, procházející člověk se na záběru většinou vůbec neobjeví. Ostře lidi zachytíme, jen pokud se nehýbají. Pokud jsou v pohybu a chceme je na snímku mít, zkrátíme expoziční čas a pomůže i zvýšení citlivosti.
BLESK VÝJIMEČNĚ
Blesk je většinou na nic. Osvítí jen nejbližší prostor, hodí se tedy nanejvýš, pokud fotografujete něco zblízka nebo jste na noční party. Někteří výrobci kombinují programy v režimech pro noční snímání, kdy blesk osvítí popředí a dlouhá expozice vykreslí pozadí.
EFEKTY VYPADAJÍ DOBŘE
Na snímcích vypadají velmi dobře různé efekty – ulice po dešti (odráží více světel), vodní hladina na záběru (podobný efekt jako mokrá ulice), mlha (rozptyluje světla), dým a další. Pokud chcete mít určitě na snímku bodová světla se zářícími paprsky, pomohou speciální filtry (nebo se doporučuje vyrobit si ho svépomocí z levného UV filtru pomocí jemné mřížky narýsované jehlou), případně lze paprsky dodatečně vyrobit ve Photoshopu v počítači.
A JEŠTĚ POČÍTAČ
Je jisté, že leccos lze ještě ovlivnit při zpracování snímků v počítači, záleží na tom, jak kvalitní program používáte. Pokud máte k dispozici stejný záběr v různých expozicích, někdy pomůže zkusit je poskládat na sebe ve Photoshopu a pak spojit. Počítač vám také může pomoci při odstranění nechtěného šumu. Umějí to, i když je to pracnější, vyšší verze Photoshopu, ale existují i speciální programy, jako třeba Noise Ninja.

Category: 2005 / 10

Pro člověka, který nehraje šachy, je bezesporu ten, kdo kvůli nim jede přes třináct tisíc kilometrů nebo obětuje dovolenou, podivínem. Nemluvě o tom, kdo kvůli zbývající partii riskuje a překročí platnost víza. Na více než tisícovku lidí skloněných nad stovkami šachovnic uprostřed pardubického zimního stadionu byl opravdu zvláštní pohled. Právě zde probíhal velmistrovský turnaj mezinárodního šachového klání Czech Open a nad šachovými kvízy si tu lámali hlavu lidé z celého světa.
Jen namátkou: Katar i Izrael, Uruguay i Ázerbájdžán. Všichni si přišli zahrát šachy, případně zabojovat o titul či body do mezinárodně platných tabulek. Jenže hráči nejsou jen sportovci, ale i občané svých zemí, což může situaci pěkně zkomplikovat.
„Například Katar může hrát s Izraelem, není v tom problém. Ovšem pokud jsou vylosovány do jedné partie země, které spolu nemají diplomatické styky, hrát nesmějí. Jednotliví hráči jsou v tom nevinně, jde o politiku, která sice nemá ve sportu co dělat, ale změnit se to zatím nedá. Nešťastné je, že se hraje na devět kol, kontumační vítězství se nepočítá a hráč musí odehrát devět zápasů. To znamená, že pokud někdo z politických důvodů nemůže nastoupit k partii, mohl by shodit celý zápas. Naštěstí je to jediná situace, kdy se připouští lidský faktor a může se změnit původně vylosované pořadí tak, aby se problémové země u šachovnice nepotkaly,“ říká Jan Mazuch, jednatel firmy AVE-KONTAKT, která turnaj pořádá.
Jiné potíže, ovšem byrokratického rázu, nastávají třeba s pozváním hráčů. „Jen do Ruska jsme poslali tři sta zvacích dopisů, Iráčanům vzhledem k mezinárodní situaci zase dlouho trvá, než získají víza,“ pokračuje Mazuch.
Mezi nikde neuváděné skutečnosti také patří, že za velkým zájmem některých Bangladéšanů a Nigerijců nemusí být ani tak zájem o šachy, jako šance vyjet mimo zemi a potom emigrovat. Jedná se většinou o „šachisty“, kteří nejsou uvedeni na žádné z mezinárodních listin.
Mnohému laikovi by přišlo vysedávání před velkou obrazovkou, na které běžely v reálném čase důležité partie, jako nudné. Zvlášť když si uvědomíme, že se mohou protáhnout i na několik hodin. Pro hráče je to čiré vzrušení. Nejčastěji přitom zní ruština, protože přece jen jde o zemi, kde mají „šáchmaty“ dlouhou tradici.
Šachy jsou jedním z mála sportů, kde nerozhoduje věk. Některým hráčům bylo osm až deset let, ale jejich maximální soustředění bylo obdivuhodné. Vedle malých Katařanek s tradičním šátkem na hlavě hrála Ruska Irina Grigorova, která překonala právě oněch třináct tisíc kilometrů z ruské Kamčatky do českých Pardubic. Věk nehraje roli, ostatně současným nejlepším šachistou je David Navarra narozený v březnu 1985. Nejmladším účastníkem turnaje byl sotva šestiletý Abdulla Al-Ishaq z Kataru, zatímco nejstarším byl Rus Fedor Kuzněcov. Ten si zajel do Pardubic zahrát ve svých 85 letech a ani slůvkem nenaznačil, že by se sem za rok už nechystal.
Česká média turnaj příliš nesledovala, možná proto, že šachy u nás nemají až takovou tradici. „Ale je tady dneska jiné, větší či otevřenější sportovní klání?“ ptal se Jiří Petružálek, spoluorganizátor turnaje. Bylo jasné, že to je jen řečnická otázka, protože si na ni hned jasně odpověděl: „Není!!“ A navíc si tady mohl zahrát skutečně kdokoliv. Šachovnic bylo dost.

Categories: 2005 / 09, 2005 / 10

Stojíme na kopci nad mýty opředeným druhým nejmenším státem-městem Evropy a hledíme do nočních světel metropole hazardu, bohatství a přepychu. Pod námi se rozprostírá exkluzivní rezervace jako z jiného světa. Údajně se do ní může jen s naditou peněženkou. Je to samozřejmě výhoda, ale bát se sem nemusíte, ani když nepatříte mezi boháče. Svítá.

Principauté de Monaco, Monacké knížectví, městský stát, necelé dva kilometry čtvereční čehosi, co funguje jako neskutečně silný magnet. Každý, kdo něco znamená nebo něco znamenat chce, se musí alespoň jednou objevit na terase Café de Paris, dát si povinnou kávičku a pozdravit staré známé u sousedního stolu. Nebo se alespoň tvářit, že to staří známí jsou. Kdysi tu pobýval i německý císař Wilhelm II., který prý prohrál, co se dalo. Lépe se nedařilo ani Winstonu Churchillovi. Večer co večer usedal ke stolku s ruletou, rituálně popíjel Napoleona a kouřil oblíbené doutníky. Sázel stále tatáž čísla – 18 a 22. říjen 2005

Probuzení na Karlově hoře
Číšník jako vystřižený ze žurnálu nám šarmantně servíruje kávu s bohatou pěnou, která už napohled dává tušit, že bude pořádným „vitriolem“. Dalších šest jeho naškrobených a vymydlených kolegů projde baletním krokem kolem. Je sice teprve něco po deváté, ale tady už vládne čilý ruch. Kromě vyčerpaných hazardních hráčů nikdo nevyspává do oběda. Kdo chce poznat tlukot srdce Monte Carla, tomu stačí klidně se usadit právě na tomto místě a nedělat vůbec nic.
Od rána a možná ještě od předešlé noci krouží před nejznámějším kasinem na celém Azurovém pobřeží auta, která jsou často spíše sběratelskými exponáty než dopravními prostředky. Za krátkou chvíli kolem profrčelo na sto milionů korun v podobě tří nebo čtyř vozidel. A kolik peněz prošlo kolem našeho stolu v podobě drahých kožichů a šperků, ani nemá cenu počítat. A to přesto, že je čtrnáct stupňů Celsia a sama vím, jak v nich je tedy teplo. Není ani výjimkou, že si některá z dam zapálí doutník. Většinou ale cítíme jen jemný dým dlouhých hnědých kubánských cigaret, který vzduch spíše provoní než pokazí. Směs tabáku, kávy a vůně květin a stromů z okolních zahrad a drahých parfémů se míchá a vznáší kolem jako opojné afrodiziakum.
O desáté dopoledne je kasino ještě, nebo vlastně už zase otevřené. Vrátný v livreji znaleckým pohledem klouže po turistech a studentech, kteří se nahrnuli před vchod a cvakají fotoaparáty. Samé malé ryby, přesto je uctivě přivítá a uvede do vnitřního velkého světa.
Vychutnat si Monako! Může to být jednoduché, na jeho pamětihodnosti v podstatě stačí den, ale mnohem lepší je věnovat muzeím, knížecímu paláci, zahradám, vyhlídkovému vláčku a vůbec všemu raději dnů několik. Ale opatrně – Monako je návyková droga už po prvním požití!
Je zvláštní, že ještě v roce 1876 tady ležela jen malá osada. Stavitelé chtěli vznikající městečko pojmenovat na počest následníka jako Albertsville či Elissé Alberto, ale v té době panující kníže Karel III. ho samolibě pojmenoval Královou Horou. Za dnes směšných 1700 franků pak získal v roce 1861 jistý Francois Blanc koncesi na kasino a založil anonymní „Společnost mořských lázní a klubů pro cizince“. Jedním z akcionářů byl i panovník a pustil se do výstavby hráčského střediska a luxusních hotelů hlavně pro ty, kteří přicházeli do Monte Carla bohatí, aby z něj odcházeli docela chudí, případně neodešli vůbec (ať je jim země lehká).
Nejpozoruhodnějším monumentem je bezpochyby budova kasina v empírovém stavebním slohu, které vdechl život stavitel pařížské Opery Charles Garnier. Monacká opera je nyní v rekonstrukci a je slyšet, že uvnitř se pracuje. Kolem ale není vidět žádné stavební auto, žádný materiál, žádnou špínu a prach. Čistota je zdejším synonymem, papírky se tu hází do koše, pejskaři poctivě dodržují zákaz vodění svých miláčků do parků a zahrad a k jejich venčení používají jen místa označená výstižnými tabulkami.

Legendy o zrození legendy
Skály dnešního Monaka byly obývány už v paleolitu a neolitu. Okolní moře dostalo jméno podle Ligurů, které odtud vyhnali Féničané. Podle odborníků stála na útesech osada s přístavem a chrám boha Melkarta, a jak vypráví legenda, stát vděčí za jméno právě jemu. Stavil se tu cestou do Španělska a založil tu město Portus Herculis Monoeci (monoika = sjednocení; některé zdroje uvádějí též význam „mnich, poustevník“). Výzkumy ale potvrzují že pevnost stála na skále už v 10. století před naším letopočtem, byl tady přístav a prosperující osada. Féničané projevili i kus zahradnického citu, když jako první vysadili palmy, které sem dnes neodmyslitelně patří. Římané tu zase budovali cesty.
K základům maurské pevnosti z roku 1215 se ale vztahuje jiná legenda. Na její bránu měl zaklepat na Vánoce 1297 františkán. Stráže se nad ním slitovali a otevřely bránu. V té chvíli do ní vtrhla družina útočníků skrytých nedaleko. Mnichem byl Francois Grimaldi, který pak pevnost dobyl. Grimaldiové, bohatá janovská rodina, byli vyhnáni z rodného města, údajně kvůli politickým šarvátkám, a usadili se v Provenci. Dobytím pevnosti zabil rod dvě mouchy jednou ranou – získal útočiště a přístav, ze kterého pak Francois vyplouval na pirátské plavby proti nepřátelům.
Další legenda hovoří o Francoisovi Grimaldim jako o dobyvateli ženských srdcí. Podmanil si místní dívčinu, ale když se s ní nechtěl oženit, děvče hanbu neuneslo a spáchalo sebevraždu. Ale ještě předtím Francoise proklelo – žádný Grimaldi už nebude mít štěstí v lásce.
Při pohledu na peripetie knížecího rodu za poslední půlstoletí to tak skutečně vypadá. Kníže Rainier III.: si lásku a štěstí rodinného krbu po boku Grace užíval jen krátce. Tragicky zahynula v luxusním autě na útesech nedaleko Monaka a dodnes se vedou polemiky o tom, zda ten večer řídila ona, nebo princezna Stephanie. Tu matčina smrt tak poznamenala, že dodnes nenašla v životě uspokojivé místo. Její tahanice s muži „neurozeného původu“ plní stránky bulvárních listů.
Také první manželství princezny Caroline, která vždy budila dojem té rozumnější, nevyšlo a Vatikán ho anuloval. Druhý manžel Stephano Casiraghi zahynul tragicky při závodech na rychlých člunech. Nedávno sice našla přístav v náručí kontroverzního šlechtice Ernsta, Augusta von Hannover, asi posledního přímého příbuzného císaře Wilhelma, který měl i přes hráčské neúspěchy k Monaku také vřelý vztah, ale jeho zdraví zase narušila těžká choroba. No a následníku trůnu Albertovi také očividně vyhovuje život obletovaného starého mládence. Tohle všechno byl zřejmě důvod, proč Rainier III. změnil závěť a po jeho smrti by měla přejít do rukou státu většina jeho majetku. I tak jeho děti zdědí dost. Kdo ale ví, zda jim přibližně čtyři sta milionů eur bude stačit…

Žádný zbytečný hluk
V Monaku vás nevzbudí ani popeláři hlukem aut nebo boucháním popelnic, ani zahradníci. Všichni zmizí z dohledu dříve, než si jich stačíte všimnout. Číšníci jsou uctiví a usmívají se. Nikdo v autech netroubí. Nikdo se netahá s těžkými nákupy. Nikdo na nikoho nepokřikuje. A tento svět, až příliš růžový, zkoumají od brzkého rána dobrodruzi na rogalech. Na každém rohu pak na něj dohlíží policista. Ráj smetánky dbá vzorně na bezpečnost obyvatel i návštěvníků. Kamery jsou součástí života. Uvádí se, že místní policie je jednou z nejlépe vycvičených v Evropě. Její příslušníci v plné zboji, příjemní a ochotní pomoci a poradit ve francouzštině, angličtině, případně i italštině, stojí také na každé křižovatce. Respekt vzbuzují bez debat.
Protože se Monte Carlo i celé Monako stalo útočištěm populárních osobností, v jisté nenápadné vilce se prý sbíhají policejní nitky pátrání po hledaných osobách z celého světa. Je všeobecně známo, že monackého knížete nejednou žádal o pomoc i známý Scotland Yard.
I když nemá zdejší knížectví brannou povinnost, je tady ctí být strážcem knížecího paláce nebo policistou, podobně jako je ve Vatikánu ctí ministrovat v chrámu sv. Petra. A armáda? Jak s oblibou říkal Rainier III., jeho země má vyrovnaný státní rozpočet právě díky tomu, že ji nepotřebuje.

Magnet a adrenalin
Po pár okruzích autem člověk rychle pochopí, co na velké ceně F1 v Monaku všichni vidí. Jízda je tu díky všem těm serpentinám, stoupáním a klesáním adrenalinovým zážitkem i v běžném autě za běžného provozu.
Nedaleko Hotelu de Paris, kolem kterého také vede trasa závodů, mě překvapil pohled na Ladu Nivu s monackou poznávací značkou. Parkovala kousek od luxusního Bentleye a Aston Martina. Že by se chtěl majitel prezentovat něčím, co v Monaku určitě nikdo jiný nemá? Exkurze po parkovištích je tu prostě přehlídkou toho nejlepšího, co automobilový průmysl za posledních sto let vytvořil. Stařičké, ale s láskou udržované veterány si nezadávají s Mercedesy, Jaguáry či Ferrari. Sklopené střechy kabrioletů odhalují i prvotřídní výbavu uvnitř.
Totéž co o autech ostatně platí i o jachtách v přístavu. Luxusní lodě jako by tvořily samostatnou plovoucí městskou čtvrť.
I v knížecí rodině se plavba po moři považuje za běžnou činnost a vyplutí jachty ze soukromého přístavu pod grimaldiovskou vlajkou nevzbuzuje zdaleka takovou pozornost, jako palcové titulky v bulvárním tisku o údajných večírcích prince a následníka za přítomnosti krásných žen.
Jestli ale nepatříte k horním deseti tisícům, nezoufejte. Za pár drobných se můžete plavit na jedné z atrakcí knížectví – speciálně upravené jachtě s proskleným dnem – a zkoumat podmořský život v pohodlí a se šarmantní obsluhou.

Pro lepší časy
Syn oblíbeného knížete-vědce Alberta I. nedal Monaku mužského dědice. Jeho dcera Charlotte se vdala za francouzského hraběte Pierra de Polignac a z jejich manželství vzešel kníže Rainier III. V dubnu letošního roku Rainier III. zemřel a hlavou státu je nyní princ Albert II. Rainier usedl v roce 1949 na trůn jako šestadvacetiletý a začátek jeho vlády vůbec nebyl jednoduchý. Válkou vyčerpaný svět měl jiné problémy než rozhazovat peníze v kasinech. Kromě prvotního odporu evropské šlechty a hlavně vdavekchtivých šlechtičen vůči jeho „neurozené“ americké manželce se musel Rainier vypořádat i s těžkou hospodářskou situací. Pomohl drobný fígl. Občané Monaka žijící ve Francii měli platit daně podle francouzských zákonů a Francouzi sídlící v Monaku podle monackých. Vzápětí v knížectví snížili daně ze zisku na minimum. Do Monaka se hrnuli obchodníci, podnikatelé, finanční instituce a spekulanti z celé Evropy.
Kníže Rainier se projevil jako výborný stratég, o tom svědčí současná podoba Monaka. Za jeho éry začala hromadná výstavba mrakodrapů, která umožnila nárůst počtu obyvatel. Podařilo se mu naplnit cíl, aby jeho knížectví bylo dostupné všem bez rozdílu síly peněženky. Vybrané lokality jsou pro horních deset tisíc, pobyt v luxusním apartmá tu i se snídaní do postele a kdoví čím ještě přijde na několik tisíc eur za noc. Ale okrajové části a sousední vesničky naproti tomu nabízejí slušné ubytování za překvapivé ceny mezi 35–50 eury.
Monako je konstituční monarchií. Vyhlásil ji Albert I., pradědeček dnešního knížete, když v roce 1911 zrušil ústavu. Výhodně investoval peníze z hazardu. Díky tomu tu dnes stojí i Oceánografické muzeum, stavba jako vtesaná přímo do útesu. Je muzeem i akváriem a podmořský život tu tak mohou vidět i ti, kteří se neumějí potápět. Je zde asi třicet velkých akvárií a několik stovek malých. Největší sahá přes dvě poschodí a všude plavou ryby, po dně přecházejí obrovské langusty, krabi a baletí tu medúzy. V duchu hesla „vše pro pohodlí“ se můžete před největšími akvárii posadit jako v kině na všudypřítomných lavičkách.
V jedné z postranních uliček jsme zkusili štěstí v malé restauraci, která lákala na monacké poměry až směšnými cenami. Snažili jsme se zjistit, co by mohlo být monackým národním jídlem, ale ve zdejší směsi národů a kultur to byl příliš těžký úkol. Shodli jsme se ale na tom, že místní lahůdkou jsou šneci s česnekovými topinkami a olivami a přirozeně mořské příšerky na tisíc způsobů. Vše se ochucuje tradičními bylinkami, které rostou všude jako plevel. K jídlu patří obrovské porce zeleniny, dobré víno, silná káva.
Z restaurace je to už jen pár metrů na nádvoří knížecího paláce, kde se začínají hromadit turisté. Kolem projel vyhlídkový vláček, jízda za 15 eur, po vlastních má ale člověk více zážitků. I když je po poledni, je před palácem relativní klid a turisté se přímo ztrácejí na náměstí a v okolních prodejnách se suvenýry. Aby nikdo nepochyboval, že se nachází na území bývalé pevnosti, palác obklopují desítky starých děl, dar krále Slunce, francouzského Ludvíka XIV.
Za dnešní podobu vděčí palác Rainierovi III., který ho opravil, zmodernizoval a částečně zpřístupnil veřejnosti chtivé po senzacích a pohledu do zákulisí života šlechty. Udělal tak z vlastní rodiny výhodný prodejní artikl.
Člověk si ani neuvědomí, jak dokáže několik dní nabitých zážitky v tomto malém městském státě unavit. Vždyť na tak malé ploše je tolik lákadel, která stojí za vidění. I v tom panuje v Monaku dokonalá rovnováha – kolik lidí, tolik chutí. Na své si přijdou milovníci muzeí, jachtingu, ale i opery, gurmáni a hazardéři, ale třeba i paparazzi a historici a spousta dalších. Vše je jako stvořené, aby se tu lidé cítili šťastně.


Monackou národnost může mít jen přímý potomek nejméně čtyř předcházejících generací obývajících trvale území státu. Většinu z asi 33 tisíc obyvatel tvoří Francouzi, méně je Italů a nejméně Monegasků. Jejich jazykem byla směs provensálštiny, janovského dialektu a italštiny, která se používala ještě v 19. století. Dnes ovládají francouzštinu i italštinu. l Monako se svými 16 tisíci obyvatel na kilometr čtvereční řadí mezi nejlidnatější města na světě.
l Tvoří ho tři na sebe navazující města – Monaco-Ville, La Condamine a Monte Carlo.
l Centrem obchodu a přístavem je La Condamine s nejvyšší hustotou obyvatel. Čtvrť, sevřenou monackou skálou a Monte Carlem, symbolizují hlavně štíhlé mrakodrapy a je tu soustředěn nejsilnější kapitál.
l Monte Carlo je lázeňská a hráčská zóna s hotely, kasiny a obchody světových značek, gurmánskými restauracemi a světoznámými lázněmi s výborným klimatem a čistým, vlhkým mořským vzduchem smíchaným s horskými vzdušnými proudy.
l Rezidenční městskou čtvrť Monako obývá jen několik vyvolených. Stojí tu knížecí palác, monacká katedrála, radnice, palác vlády a další luxusní stavby a vily.
l Monaco-Ville má vlastní univerzitu, vyučuje se anglicky. Je to škola na nejexkluzivnějším místě na světě a tomu odpovídá i cena studia.

Category: 2005 / 10

Trávil jsem nesčetné noci ve stanech beduínů, Huwajtů, naučil se jezdit na velbloudu, objevil kouzlo a půvab pouště – to všechno kvůli Thomasi Edwardu Lawrencovi. Když jsem se stal před lety řádným členem Královské zeměpisné společnosti a pospíchal na svou první přednášku nazvanou Princ z Arábie, tušil jsem jen matně, o koho jde. I když jsem pak v jeho stopách procestoval Blízký východ křížem krážem, otázku, kým vlastně byl, si stejně kladu dál…

Když Sarah Lawrencová vystoupila v roce 1879 v Dublinu z paluby trajektu, neměla příliš jasnou představu, co ji čeká. Shodou šťastných náhod se jí ale podařilo zakrátko najít dobře placené místo vychovatelky v bohaté rodině Chapmanů, vlastníků rozlehlého panství na jihu Irska. Brzy si získala nejen děti, ale nemohl z ní spustit oči ani Thomas Chapman. Jeho manželství ostatně bylo v troskách, a proto příliš dlouho neváhal, když mu Sarah navrhla, aby spolu utekli do Anglie. Usadili se v Oxfordu, pod jménem „pan a paní Lawrencovi“ zakoupili výstavní vilu na Polstead Road a Chapmanova slušná doživotní renta jim zajišťovala život bez starostí o peníze.
Thomas Edward Lawrence, přezdívaný Ned, byl druhorozeným z pěti synů a přišel na svět 16. 8. 1888. V osmi letech poprvé objevil historii a byl uchvácen příběhy krále Artuše a rytířů kulatého stolu. Pokoj si vyzdobil portréty středověkých hrdinů, kteří se mu stali ideálem. Vytvořil si vlastní dokonalý svět plný pravdy a cti. Jen těžko si lze představit jeho zklamání, když se později, po otcově smrti, dozvěděl pravdu, že manželství jeho rodičů nebylo legitimní. V dopise svému bratru Arnoldovi  napsal: „Po celou tu dobu žili ve lži, lhali sobě i nám. Nikdy neměli mít děti.“
V roce 1907 se Lawrence zapsal na studia historie na Oxfordské univerzitě. Nebyl příliš nadšeným studentem, a pokud se přednášky netýkaly středověku, prostě na ně nechodil. Jen zřídka se zúčastnil společenských akcí, kolektivní sporty ho příliš nezajímaly, obvykle s knihou v ruce sedával opodál a s potutelným úsměvem sledoval své spolužáky hrající fotbal či rugby. Nekouřil, nepil, stranil se veškerého kontaktu s ostatními a neustále experimentoval se svým tělem. Podnikl řadu vlastních testů, při kterých zkoušel fyzickou vytrvalost. Jednou se snažil vydržet co nejdéle beze spánku a po třetí bezesné noci zkolaboval na jedné z odpoledních přednášek.
Podle bývalých kolegů dělal Lawrence vše pro to, aby se nestal jen „obyčejným členem společnosti“. Významně k tomu přispěl i fakt, že po celou dobu studia nebyl nikdy viděn ve společnosti dívky a vyhýbal se veškerým vulgárním hovorům o ženách. Málokdo v té době tušil, že Lawrence je v podstatě masochistou, a s tím neladí jeho sexuální pocity, protože má strach z fyzické bolesti, bezpochyby výsledek matčiny spartánské výchovy. I když dával přednost mužům před ženami, až do konce života věřil, že se v něm nezrodil impulz k tomu, aby se dotýkal jiné osoby. Později ale napsal, že myšlenka homosexuálního styku ho fascinovala.

Po stopách křižáků
Pro závěrečnou práci na Oxfordu se Lawrence rozhodl vystopovat vliv křižáků na středověkou vojenskou architekturu. Dobře věděl, že pokud má být jeho studie kompletní, musí se zmínit i o pevnostech v Sýrii a Palestině. A tak si v létě 1909 zabalil fotoaparát, revolver a pár ponožek a v Marseille nastoupil na palubu HMS Mongolia, která ho měla zavézt na Blízký východ. Z Bejrútu pak šel pěšky. Na začátku září už měl v nohách tisíc kilometrů. Stříleli po něm, byl přepaden, zbit do krve, prodělal několik záchvatů malárie, prošlapal jediné boty a do Bejrútu se vrátil bos. Přesto navštívil téměř čtyři desítky hradů a vojenských pevností, všechny pečlivě popsal, nakreslil a vyfotografoval.
Jeho dobrodružná expedice byla jednoznačným úspěchem a závěrečná práce mu vynesla nejen akademické pocty, ale objevil při ní v sobě i dar rychle se přizpůsobit novému prostředí, kultuře i jazyku.
„Přijal jsem arabské způsoby, mluvím arabsky, přemýšlím jako Arab, jednám jako Arab,“ napsal tehdy své matce. „Bude pro mne obtížné stát se znovu Angličanem.“ Podle svých blízkých už to nikdy nedokázal.
Nejšťastnějším obdobím života byly pro Lawrence tři roky na archeologických vykopávkách v Karchemisi, v dnešním jižním Turecku. Dvaadvacetiletý Lawrence sem přijel krátce po promoci jako asistent proslulého dr. Davida George Hogartha, který tu chtěl nalézt klíč k tajemným chetitským hieroglyfům. Ujal se odborného dohledu nad vykopávkami a brzy si získal oblibu i respekt mezi kopáči. Zavedl řadu nových opatření, jedl s dělníky, jeho arabština se výrazně zlepšila, jeho přehled ve zmateném světě beduínských kmenových politik byl obdivuhodný. Nejbližšími pro něj byli bandita šejk Hamudi a čtrnáctiletý nosič vody Dahum. Zejména nad jeho přátelstvím s tímto chlapcem mnozí kroutili hlavou, zvláště když se Lawrence odmítl vyjádřit k nechutným pověstem, které kolovaly po táboře o jejich vztahu.

Agentem kontrarozvědky
Vykopávky v Karchemisi nikam nevedly a Britské muzeum odmítlo výzkum dál platit. Lawrence se vrátil na jaře 1914 do Anglie. V srpnu vyhlásilo Německo Evropě válku a záhy se spojilo s Tureckem a začalo vážně ohrožovat spojenecké zájmy v Asii. Protože Lawrence mluvil výtečně arabsky a znal politické poměry v Turecku, byl přidělen k britské vojenské kontrarozvědce v Káhiře.
Dva roky zpracovával a překládal veškeré zprávy z Turecka, kreslil mapy, dohlížel na jejich tisk a distribuci, nebo „jen“ ořezával všem okolo tužky, jak po válce s oblibou prohlašoval.
Za Lawrencových časů byl Grand Kontinental považován za nejlepší hotel v Egyptě, ubytovávali se tu králové a princové z celého světa. Lawrence se tu cítil jako doma.
„Hotel nefunguje už přes patnáct let,“ řekl mi vrátný, „byl v tak špatném stavu, že se vláda namísto oprav rozhodla přebudovat horní patra na kanceláře. Spodní část je ale stejná jako před desítkami let,“ a ukázal do rohu, kde ještě stál dřevěný kiosek cestovní kanceláře STA, inzerující dobrodružné plavby po Nilu.
Klíče od proslulé jídelní haly nikdo neměl, a tak jsem mohl dovnitř nahlížet jen skrz špinavé prosklené dveře. Stěny zdobené hieroglyfy a výjevy ze života egyptských faraonů, zaprášený lustr, ošlapaný červený koberec poškozený plísní a pokrytý vrstvou sádry padající ze stropu byly jen smutnou vzpomínkou na dobu slávy. Lawrence obýval malou místnost ve třetím patře s výhledem na káhirské dvorky. Každé ráno po snídani vyrážel na kole do kanceláře na Talat Harb, tehdy okupující hotel Savoy, dnešní moderní (v egyptském slova smyslu) obchodní dům. Vypůjčil jsem si kolo a pokusil se překonat Lawrencův cyklistický rekord. Brzy mi ale došlo, že on na rozdíl ode mne nemusel bojovat s hustou káhirskou dopravou, kde dnes není pro cyklisty místo. Na první křižovatce do mne zezadu vrazil přeplněný taxík s očividně nefungujícími brzdami. Zbytek cesty jsem musel ostudně kolo tlačit s nepříjemným pocitem, že se mi Lawrence za zády vysmívá.
Pomačkané kalhoty, nenaleštěné knoflíky, ustavičně rozvázané a špinavé boty, a vůbec všechno na jeho uniformě mělo každého přesvědčit, že poručík Lawrence je jen pouhým civilistou ve vojenské uniformě. Své nadřízené udivoval svěžími, obvykle kritickými názory na vedení zpravodajské služby i celou britskou válečnou strategii. Často doháněl velící důstojníky k šílenství, když jim vracel jejich hlášení s opravenými gramatickými chybami, ustavičně se vysmíval jejich znalostem zeměpisu a arabských zvyků. Od počátku byl celému ústředí trnem v oku a před odvelením na frontu ho zachraňovaly jen jeho nepostradatelné vědomosti.
Názory Britů na to, jak ochraňovat Suezský kanál, se různily. Jedni obhajovali čistě obrannou strategii, druzí (i Lawrence) naopak prosazovali překvapivý útok, pokud možno vedený z moře. Britská vláda nakonec invazi schválila, ale když spojenci přistáli na plážích u Galipoli, čekalo je fiasko. Na vině byla britská kontrarozvědka, která podle Lawrence celou akci ostudně podcenila. Chyběl moment překvapení, podrobné mapy terénu a spousta dalšího. Spojenci drželi pozice dalších osm měsíců, než se rozhodli stáhnout. Byl to nebezpečný moment – byli nejen zostuzeni před celým světem, ale sami ještě museli čelit turecké invazi. Jediná pomoc mohla přijít jen z Arábie.
S myšlenkou rozpoutat v Arábii protiturecké povstání si Britové s tichým souhlasem mekského šerífa Husajna pohrávali už před válkou. Začali pomalu zásobovat Araby vojenským materiálem. Husajna ujišťovali, že mají zájem na vzniku nezávislého arabského státu. Husajn ale požadoval nadvládu nad celým dosavadním tureckým územím. Jednání se táhla a Britové za jeho zády uzavřeli s Francií a Ruskem dohodu (tzv. Sykes-Picotova dohoda) o budoucím rozdělení arabských území. Jen málokdo věřil, že Husajn skutečně povede opravdové boje.
Jenže 5. 6. 1916 šerífovi synové princové Abdallah a Fajsal vztyčili pod zdmi Mekky rudý prapor a vyhlásili konec turecké nadvlády v Arábii. Podařilo se jim zformovat armádu o síle deseti tisíc mužů, převážně beduínů, a během měsíce obsadili většinu strategických měst a přístavů v Hidžazu. Zmocnili se obrovského množství zbraní a munice, zajali přes šest tisíc Turků. Jediná Medina odolávala. Stála daleko z dosahu britských námořních děl a nebyla jen soběstačnou a úrodnou oázou, ale díky hidžazské železnici i důležitou dopravní křižovatkou. Arabové neměli bez výbušniny šanci dráhu narušit a Turci sem během několika týdnů přemístili více než patnáct tisíc vojáků vybavených německými děly a kulomety. Princ Abdallah oficiálně požádal Brity o vojenskou pomoc.
Lawrence zažádal o převelení do arabské kanceláře vedené plukovníkem Claytonem. Z Hidžazu zatím přicházely jen útržkovité zprávy o postupu arabské armády, nikdo nevěděl, co se tam děje a jak velkou silou princ Fajsal disponuje ani jakému odporu v Medině čelí. Lawrence, který vše pozorně sledoval už od prvního výstřelu, byl přesvědčen, že revolta dospěla do mrtvého bodu. I kdyby se Britové přidali na arabskou stranu a válku vyhráli, Arabové by tím svobodu nezískali. Myšlenka arabské nezávislosti ho fascinovala už od první chvíle. Ale věděl, že sami Arabové nemají dostatečnou motivaci k boji, protože mu nerozumějí. Samotné slovo Arab pro ně bylo nové, protože oni byli beduíni, Utajbové, Harbové, Haritové, Howajtové, a zajímala je pouze nezávislost vlastního kmene, ne arabská říše. Arabové žili pod Turky téměř pět set let, bojovali proto, aby je vyhnali.
Lawrence svého nadřízeného Claytona přesvědčil, že je tím pravým, kdo může jejich názor změnit. Krátce nato se vydal do arabské Džiddy s nelehkým úkolem – vysvětlil princi Abdallahovi, že finanční pomoc sice bude pokračovat, ale slíbené jednotky nedorazí. Abdallah zuřil, ale nechal se přesvědčit k cestě za svým bratrem Fajsalem do Wadi Safra, aby viděl celou situaci na vlastní oči. Ještě té noci vyrazil Lawrence z bran Džiddy se skupinou několika beduínů na svou první cestu napříč Arábií. Nikdy předtím neseděl na velbloudu a celé tři dny protrpěl v bolestech.
První noc proseděli s Fajsalem v zakouřeném stanu a přeli se o Medinu. Fajsal vyčítal Lawrencovi, že Britové jen slibují, a nic neposílají, a naléhal, že k útoku na Medinu nutně potřebuje dělostřelectvo. Lawrence nakonec Fajsala přesvědčil, aby využil Wadi Safru jako přirozenou obrannou linii a zadržel turecký postup na jih, než z Egypta dorazí britské kulomety, vojenští instruktoři a polní artilerie.
Fajsal byl spokojen a stejně tak britský generál Murray – pár starých kulometů a děl vypadalo jako nízká cena v porovnání s případnou neúspěšnou námořní invazí. K Lawrencově překvapení ho generál povýšil na kapitána a poslal zpět do Hidžazu jako prostředníka mezi britským ústředím v Káhiře a Araby.

Králem Arábie
Arabský tábor našel Lawrence v naprostém chaosu. Turci pronikli do Wadi Safry a oslabený Fajsal se musel stáhnout do Janbú. S Lawrencem pak připravili útok na Vidžh, poslední přístav v Hidžazu okupovaný Turky. Za vydatné pomoci britského námořnictva padlo město prakticky bez boje a dalších osm měsíců sloužilo jako Fajsalova hlavní základna, odkud mohl kontrolovat Turky v Medině a podnikat partyzánské výpady proti železnici.
Lawrence přivezl kromě dynamitu i několik vojenských instruktorů, s jejichž pomocí vycvičil několik beduínských komand, schopných narušit železnici a na rychlých velbloudech pak zmizet v poušti. Během několika týdnů způsobil Lawrence na hidžazské železnici naprostý chaos. Beduíni bohatli a Turci v Medině hladověli. Posílali sice jednu ozbrojenou vlakovou soupravu za druhou, ale beduíni je pokaždé dokázali přelstít. Veliteli Turků Fakrimu Pašovi nakonec nezbylo, než se vzdát, když jeho hlady zoufalí vojáci snědli všechna tažná zvířata a Medinou se začaly šířit pověsti o kanibalismu.
Lawrence pokračoval v útocích proti železnici i později v Sýrii a jeho partyzánská válka nakonec stála za úspěchem celé kampaně.
Přirozeně jsem se chtěl podívat do Muddawary, opuštěné železniční stanice hluboko v jordánské poušti, kde dodnes leží zrezivělé vagony poškozené Lawrencovým dynamitem. Hnali jsme velbloudy rummským kaňonem, polední žár jsme strávili ve stínu nebetyčných skalních stěn Džabalu Kazali a večer se utábořili pod Džabalem Burda. Výhled z kamenného mostu na celé vádí byl neskutečný. Ve světle zapadajícího slunce se vrcholky okolních hor barvily postupně do žlutooranžova, a když slunce zapadlo, zčervenaly.
Po dvou dnech ale naše ambiciózní dobrodružství skončilo. Vraky vlaků ležely ještě dalších sto kilometrů v poušti na citlivé saúdskoarabské hranici a celá oblast byla v té době bez vládního povolení pro cizince nepřístupná. Tuto „drobnost“, o které se náš průvodce Hasim nezmínil, nebo nechtěl zmínit, jsme se dozvěděli až od příslušníka jordánské pohraniční policie, který se o nás doslechl a sledoval naše stopy v poušti.
Hasim se mi snažil zklamání vynahradit a dva týdny jsme se potloukali Rummem a postupně navštívili všechny jeho příbuzné, Huwajty, dodnes žijící ve stanech z kozích kůží. Většina znala Lawrence z vyprávění dědů, ale překvapivě podle nich nebyl hrdinou, natož vůdcem revolty, nýbrž jen obyčejným anglickým důstojníkem, který uměl dobře zacházet s výbušninou. Popisovali ho jako vysokého svalnatého muže s černými vlasy a hustým plnovousem. Když jsem jim ukázal fotografii malého blondýna s modrýma očima v arabské róbě, začali se často přít, že mluvíme každý o někom jiném.
Lawrence se rozloučil s nenáviděnou uniformou a oblečený do bílé arabské róby téměř zapomněl, že je kapitánem britské armády. Mluvil už jen arabsky, uměl řadu nářečí, a protože nepatřil k žádnému kmeni, často ho volali, aby rozsoudil drobné hádky a třenice.
Princ Fajsal Lawrencovi natolik důvěřoval, že ho jmenoval vojenským poradcem a prakticky mu přenechal velení. Lawrence se náhle ocitl v unikátní pozici. Arabskou kampaň viděli Britové jeho očima, protože to byl on, kdo jim posílal hlášení a mohl je upravovat, aby uspokojil obě strany. Uvědomil si, že najednou může osvobodit arabský národ a zároveň vyhrát Britům válku. Ta v Hidžazu byla u konce, další postup už závisel na něm, a on se tak, alespoň ve svých očích, stal nekorunovaným králem Arábie.
Egyptské oddíly generála Murryho zatím prošly Sinajem a zaútočily na turecké obranné pozice v Palestině. Jedinou překážkou se zdála být už jen Akaba, poslední turecká država, strategická brána na cestě do Palestiny a Sýrie. Britové plánovali rozsáhlou námořní ofenzivu, ale Murray váhal. Lawrence s vyloděním nesouhlasil a obhajoval svou teorii nečekaného útoku z pouště . Z vojenského hlediska to byla brilantní myšlenka, politicky ale nebezpečná. Pokud se Arabové Akaby zmocní, budou ji chtít po válce pro sebe, a to se nehodilo pro obranu Suezského kanálu. Lawrence ale neustoupil a rozhodl se zmocnit Akaby sám. Princ Fajsal mu přidělil oddíl svých nejstatečnějších válečníků, Agajlů, kteří ho měli provést přes nepřátelské území a poušť Nefud, mezi beduíny známou jako Al-Houl, Teror.
Naplnili kůže vodou, k sedlům přivázali pytle s moukou a pásy s municí a na povel Audy Abu Tajiho, legendárního bandity a hrdlořeza, vyrazili na jednu z nejambicióznějších misí v dějinách války. Léto právě vrcholilo, dny byly dlouhé a horké.
„Jako bychom cestovali nicotou… Jedinými zvuky bylo šplouchání vody ve vacích, vrzání sedel a občasné velbloudí zachrčení. Trpěli jsme písečnou slepotou, písek se nám doslova vařil pod nohama,“ zapsal si Lawrence do deníku o cestě přes Nefud. Trpěl dalším záchvatem malárie, přesto se kus vrátil, aby zachránil jednoho z Agajlů, který usnul a spadl ze sedla.
Dobytí Akaby bylo Lawrencovým mistrovským dílem. Jeho malá armáda se totiž cestou na sever proměnila v řeku. Nejprve se přidaly stovky Audových soukmenovců, později dobrovolníci z dalších kmenů. Celý útok na město trval jen pár hodin. Turci, kteří čekali útok z moře, byli v šoku. Když na věži akabské pevnosti zavlál Fajsalův prapor, Lawrenc se okamžitě vydal na šílenou jízdu napříč Sinajem, aby o svém úspěchu referoval v Káhiře. Chtěl zprávu o dobytí Akaby přinést sám, protože někomu jinému by jen těžko uvěřili. K jeho štěstí byl Murray odvolán a na jeho místo nastoupil generál sir Edmund Allenby. Lawrence na něho zapůsobil hned v prvním okamžiku, když mu zahalený do špinavé arabské róby a k smrti vyčerpaný vklopýtal do kanceláře. Během několika dní přistáli v osvobozené Akabě dvě válečné lodě naložené zbraněmi a proviantem. Od té chvíle spadal Fajsal pod velení Allenbyho a z arabské armády se stalo britské pravé křídlo.
Britové dobyli Jeruzalém a obě armády se nezadržitelně blížily k vysněnému Damašku. Lawrence pevně věřil ve vítězství, ale obával se také, že Britové nedodrží slib daný Arabům. Fajsal byl sice dál hlavní postavou revolty, ale protože podléhal Allenbyho rozkazům, beduíni nevědomky umírali ne pro něho, ale pro královnu. Konečně i sám Lawrence začal ztrácet veškeré iluze o budoucí arabské říši. Role vůdce povstání, do které se stylizoval a jež není dodnes zcela jasná, se mu zpočátku velmi zamlouvala. Jenže časem mu válečná realita sebrala poslední iluze o hrdinství, přátelé mu umírali v náručí, nevinní byli masakrováni a on sám zabíjel. Navíc byl těsně před Damaškem zajat tureckou hlídkou, obviněn ze špionáže, zbičován a fyzicky zneuctěn: „Má vnitřní integrita byla provždy ztracena, mé panensky čisté tělo, pečlivě střežená pevnost, dobyto a pošpiněno,“ napsal.
Náhle mu celá arabská záležitost připadala nesmyslná, jeho vlastní úloha Angličana v čele beduínské armády absurdní. Požádal o převelení zpět do Káhiry, ale Allenby ho přemluvil, aby zůstal.
Jenže Lawrence se změnil. Ďábel, který dlouho dřímal v jeho nitru, se probudil a brzy dal příležitost jeho budoucím kritikům obvinit ho po válce z přílišné krutosti a sadismu. Když Turci při ústupu před arabskou armádou zmasakrovali beduínskou vesnici Tafas, Lawrence, zaslepený obrazem obscénní brutality, se rozhodl pronásledovat je a všechny zabít. „Nechali jsme se unést vlnou šílenství, kterou v nás vyvolala zvěrstva v Tafasu, a v agónii sekali ještě do mrtvých těl…“
Damašek konečně padl v říjnu 1918 a arabská revoluce, o které od začátku mnozí pochybovali, byla u konce. Arabské jednotky sice dorazily podle Lawrencova plánu do města jako první, jejich vítězná euforie ale netrvala dlouho. Do města záhy vstoupil generál Allenby a s ním Sykes-Picotova dohoda. Francie získala Sýrii a Libanon, Británie Palestinu a nově vytvořené státy Jordánsko a Irák. Fajsal zuřil, Lawrence byl zklamán, zrazen vlastní vládou a cítil za podvod na Arabech přímou odpovědnost. Navíc se v té době dozvěděl, že v Karchemisi vypukla epidemie tyfu a jeho mladý přítel Dahum byl jednou z prvních obětí. Lawrence později napsal, že sjednocená Arábie měla být darem právě jemu.

Sedm pilířů moudrosti
Bylo ironií, že když se zklamaný Lawrence vrátil do Anglie, oslavovali ho jako hrdinu z Akaby, krále Arábie, osvoboditele Damašku. Pozornost ho příliš netěšila. Status hrdiny zavrhl a pokračoval ve svém boji za svobodnou Arábii. Loboval u ministrů, společně s princem Fajsalem zastupoval Velkou Británii na mírové konferenci v Paříži, oblečený do arabské róby, bombardoval tisk množstvím článků podporujících protibritskou náladu na Blízkém východě. Zašel dokonce až tak daleko, že se při oslavě v Buckinghamském paláci vzdal veškerých poct a vyznamenání a uvedl krále Jiřího V. do rozpaků, když se představil jako „Emir, princ z Mekky“ a trpce si stěžoval na osud svých podvedených arabských přátel. Veřejnost byla jeho chováním zmatena. Na čí straně vlastně stojí?
Krátce po návratu z Arábie začal Lawrence usilovně pracovat na knize Sedm pilířů moudrosti, která měla být jeho vlastním pohledem na arabskou válku. Páteří příběhu jsou četné vojenské akce obohacené jeho filozofickými reflexemi a poetickými popisy krajiny (v českém vydání byly pak pro údajnou lepší čtivost vypuštěny). Lawrence byl bezesporu velký muž, brilantní vůdce a stratég, ale zřejmě měl dojem, že skvělé činy k tomu, aby z něj udělaly legendu, nestačí, a tak vedle autentických vojenských komentářů přidal i vlastní zážitky, ať už byly pravdivé, nebo ne. Příkladem může být Lawrencovo dramatické líčení zatčení tureckou hlídkou v Deraa. Lawrence byl znám detailním vedením polního deníku, kde se ale o tureckém zajetí nezmínil jediným slůvkem! Stejně tak ve své knize uvádí, že do Arábie odjel na vlastní žádost, protože jen on mohl poskytnout revoluci profesionální vedení. Přitom byl mezi Araby poslán téměř za trest. Ačkoliv podobných epizod najdeme na stránkách jeho knihy spousty, jeho opatrně vážená hra s pravdou a smyšlenkou vedla ke vzniku velkolepého eposu srovnatelného s Maloryho Artušovou smrtí.
Lawrence pak odmítl nabídku Winstona Churchilla nastoupit dráhu diplomata a rozhodl se zmizet veřejnosti z očí. Nejprve nastoupil ke Královskému letectvu pod pseudonymem John Hume Ross jako mechanik s hodností vojína, a když byl identifikován jedním z reportérů Daily Mail a propuštěn, zkusil to podruhé u tankového praporu v Dorsetu jako Thomas Edward Shaw. Byl tentokrát natolik úspěšný, že byl po dvou letech přeřazen k letectvu. Ačkoliv si během armádní služby udržoval nízký profil, jeho génius mu nedal odpočinout. Vedl rozsáhlou korespondenci s přáteli od G. B. Shawa po W. Churchilla a překládal z klasické řečtiny. Po dlouhá léta se přátelil s výrobcem nejrychlejších motocyklů v Anglii, Georgem Broughem a v roce 1921 zakoupil svůj první model. Lawrencova posedlost rychlostí byla známa. Testoval každý nový prototyp nejraději na letištní dráze vedle startujících letadel. Motocykly se staly jeho skutečnou životní vášní a nevyhnutelně i osudem.
V šestačtyřiceti byl propuštěn z armády a usadil se v jižním Dorsetu, poblíž osady Clouds Hill. Prvních pár týdnů si připadal zbytečný. Navíc se o jeho odchodu z armády brzy dozvěděl tisk a Lawrence znovu čelil nechtěné vlně pozornosti. Vyřešil vše po svém – nejdotěrnějšímu reportérovi přerazil nos a ujel na kole. Vzápětí sice vyšlo několik nelichotivých článků, ale Lawrence nad nimi mávl rukou a měl klid. Stejně mávl rukou nad nabídkou z ministerstva obrany stát se poradcem ve věcech válečných.
Ráno 13. 5. 1935 nasedl na motocykl. Cestou na poštu v Bovingtonu si za ostrou levotočivou zatáčkou všiml dvou chlapců na kolech až na poslední chvíli. Při pádu si rozrazil lebku a o šest dní později v nemocnici zemřel.
Národ tesknil, mocní se předháněli v proslovech o hrdinovi a jiní se na něj vrhli jako supi a popisovali odhalení Lawrence jako šarlatána, exhibicionisty a lháře. Na stránkách tisku se vedly rozsáhlé a nekonečné debaty, jejichž závěry nejsou dodnes vyjasněny.
Když jsme na zpáteční cestě míjeli sluncem do ruda zbarvený Džabal Kazali, vzpomněl jsem si na stať z úvodní části Sedmi pilířů moudrost: „Všichni lidé sní, ale každý jinak. Ti, kteří sní v opuštěných koutech své mysli, ráno procitnou a zjistí, že snili marně. Ti, kteří sní za bílého dne, jsou nebezpeční, protože s otevřenýma očima jednají stejně jako ve svém snu a tím umožní jeho uskutečnění.“ Tohle přesně Lawrence udělal. Přál si být rytířem, a byl člověkem, jehož fyzické slabiny, podivná sexuální orientace, nevýrazný vzhled a abnormální strach z fyzické bolesti byly zdrojem neobyčejně silné vůle, odvahy, soucitu a sympatie. Lawrence napsal v dopise příteli před svou smrtí: „Jsem obyčejným člověkem, hrdinové s nadlidskými schopnostmi neexistují. A pokud ano, pak jsem se dosud s žádným nesetkal.“


Svého Lawrence mají i Češi
Tyto hradby objevil rakouský cestovatel Alois Musil. Věnuje Rakouská orientální společnost – stojí na památníčku u hradu Amra v jordánské poušti. Alois Musil byl ale Čech, přesněji Moravan. Narodil se v roce 1868 v rodině rolníka v moravské obci Rychtářov a jeho mateřským jazykem tedy byla čeština. Jeho vzdáleným příbuzným byl slavný rakouský spisovatel Robert Musil a Musil později pracoval dokonce i v diplomatických službách rakouského mocnářství. Možná proto je podstatně více uznáván v Rakousku než v rodné zemi.
Rozdíl mezi ním a Lawrencem byl v tom, že oba stáli v době první světové války proti sobě. Lawrence působil mezi arabskými kmeny z pověření britské Intelligence Service, Musil měl zase z pověření rakouské a německé vlády sjednotit kmeny proti Anglii. Nesnášenlivost Arabů a Turků i další okolnosti ale nahrály Lawrencovi a Britům.
Musila arabský svět fascinoval stejně jako Lawrence. Když studoval Bibli, mimořádně ho zajímalo, proč se kraj arabské pouště stal kolébkou tří velkých náboženství, a rozhodl se to sám zjistit. Už jako student a později i jako vysokoškolský profesor projezdil pouští na hřbetě koně nebo velblouda přes třicet tisíc kilometrů, ovládal více než tři desítky arabských nářečí a stal se šejkem dvou kmenů Ruála a Beni Sachr, původně znepřátelených. Když objevil pouštní hrad Amru a jeho úchvatné kresby, které se naprosto vymykaly islámským tradicím, všichni se mu nejprve vysmáli, jenže pak přivezl fotografie a kresby, a svět žasl. Musil byl uznáván jako vědecká kapacita. Je také autorem řady map a byl to on, kdo na základě žádosti britského ministerstva zahraničních věcí začátkem 20. století vytyčil hranici mezi Egyptem a Palestinou. Jak uvádí ve svém článku z roku 2001 v Respektu o Musilovi Miroslav Zajíček, jeho práce byla využívána ještě po osmdesáti letech pro řešení hraničních sporů mezi Izraelem a Egyptem.
Protože Musil pracoval pro rakouskou vládu, dokonce v jejích diplomatických službách, neměl to v poválečné Československé republice jednoduché. Přesto vyměnil Vídeň za Prahu a Karlovu univerzitu, založil Orientální ústav Akademie věd a publikoval spoustu knih a statí o Arábii doma a hlavně v zahraničí. Byl členem různých evropských vědeckých společností. Zemřel v dubnu 1944. Jeho jméno je vytesáno ve Dvoraně slávy v New Yorku.
V muzeu ve Vyškově se nachází jeho stálá expozice. Otevřeno je od pondělí do pátku od 8 do 16 hodin, v sobotu a v neděli pouze po předběžné dohodě.  

Category: 2005 / 10

doktorzjadeitovychhorV zapadlé čínské vesničce žije muž, jehož léčitelské schopnosti se staly celosvětovou legendou. Opravdu dokáže svými bylinkami vyléčit rakovinu, nebo jde jen o nafouknutou mediální bublinu? Městečko Li-ťiang najdete v nejsevernějším výběžku provincie Jün-nan jen pár desítek kilometrů od tibetských hranic. Křivolaké uličky tvořené maličkými domky s kamennými střechami se krčí pod pět a půl tisíce metrů vysokým zasněženým hřebenem Jü-lung-süe-šan, což by se dalo přeložit jako Jadeitové dračí sněžné hory. Li-ťiangem se proplétá složitý systém kanálů, které sem přivádějí vodu z horských ledovců. Celek je natolik pitoreskní, že v roce 1997 organizace UNESCO zařadila městečko do seznamu světového kulturního dědictví. Asi deset kilometrů od Li-ťiangu leží vesnice Baisha. Tvoří ji jediná rozbahněná ulice. Nic už dnes nenapovídá, že až do 13. století byla Baisha hlavním centrem království národnostní menšiny Nasi (viz také Koktejl 7/1998). Usedlí potomci kočovných Tibeťanů tu vytvořili svéráznou matriarchální společnost. Dongbové, šamanští léčitelé z kmene Nasi, si své proslulé léčitelské schopnosti zaznamenávali zvláštním obrázkovým písmem. Většina jejich starých kronik byla ale bohužel zničena za kulturní revoluce. Hlavním důvodem, proč si v Li-ťiangu vypůjčit kolo a rozjet se do Baishy, není vesnický chrám krále Mu s freskami poškrábanými bajonety rudých gard, ani pravidelné taneční večery, na kterých ženy kmene Nasi symbolicky předvádějí svou nadřazenost nad muži. Hlavní důvod má podobu staříka s bělostnou hočiminovskou bradkou, oblečeného do sepraného lékařského pláště. Muž, připomínající legendárního mudrce Lao’c, sedí na lavičce před domem, na kterém se skví ručně vyvedený nápis: „Klinika čínských rostlin v Dračích horách v Li-ťiangu.“ Čeká, až se v dálce objeví zvědaví turisté na vypůjčených bicyklech, kteří se o něm někde dočetli nebo ho viděli v televizi. Jakmile je spatří, vyskočí a už zdálky volá: „Dobrý den, hledáte mě? Jsem doktor Ho!“ HARMONIE JIN A JANG Rtuťovitý stařík počká, až slezete z kola, stiskne vám ruku a se širokým úsměvem vám ze stříbrné termosky nalije svůj speciální léčivý bylinný odvar. (Herec John Cleese z britského Monty Pythonova létajícího cirkusu to charakterizoval slovy: „Zajímavej chlápek, ale hnusnej čaj.“) Pak vás zaplaví vodopádem slov. Muž, jehož skutečné jméno zní He Shixiu, je plný nezdolné energie a má až maniakální potřebu vyprávět o sobě každému, kdo mu je ochoten naslouchat. „Umím vyléčit bolesti zubů, žaludeční nemoci, tuberkulózu, astma, vysoký tlak, srdeční nemoc, ledvinové a žlučové kameny, kožní a další choroby…“ Diagnózy sype z rukávu stylem zednického radílka z českého filmu Na samotě u lesa. „Moje léčebné postupy vycházejí z přirozených principů – používám totiž jen zcela přírodní produkty. V Číně jsme se přírodní medicínou léčili několik tisíc let a dnes se k ní lidé zase postupně vracejí. Nejdůležitější ze všeho je vnitřní rovnováha energie čchi, tvořená harmonií principů jin a jang. Když se poruší, onemocníte.“ Všichni mu říkají „doktor“, přestože medicínu nikdy nestudoval. Základy botaniky prý pochytil od přírodovědce, objevitele a fotografa Josepha Rocka. „Rostliny z Jadeitových hor zkoumal Rock asi sedmadvacet let,“ vysvětluje. „Já jsem ale svůj rodný kraj prolézal křížem krážem od mládí skoro padesát let! Na sousedech z vesnice i sám na sobě jsem postupně ověřoval zdravotní účinky dvou tisíc rostlin. Dnes jich k léčbě používám asi dvě stě. Jen škoda, že mi za kulturní revoluce rudí gardisté zabavili a spálili zápisky!“ Kdo byl jeho učitel? Američan rakouského původu Joseph Rock (1884–1962) se pod vlivem romantických snů o exotickém Východě už ve třinácti letech naučil čínsky. Jen tak, sám od sebe. Autodidaktem byl Rock i v botanice. Nedostatek formálního vzdělání mu ale nezabránil rozjet se do asijských džunglí a hor a pátrat po rostlině, která by dokázala vyléčit lepru. Do Li-ťiangu přijel poprvé v roce 1922. Pitoreskní horské městečko se mu stalo základnou, z níž podnikl řadu botanických výprav do podhůří Tibetu a odlehlých koutů jihozápadní Číny. Objevil a popsal na nich desítky nových druhů rostlin (jedna z nich, horská pivoňka Paeonia rockii, dokonce nese jeho jméno). Podle některých pramenů poslal do amerických botanických zahrad neuvěřitelných 80 000 exemplářů čínské flóry. V Li-ťiangu ale Rock především našel nový domov a přátele. Dlouhé roky tu zasvětil dokumentaci kultury kmene Nasi, která ho fascinovala svou starobylostí a poklidným způsobem života. Kromě prvního slovníku a etnografické monografie o ní napsal také řadu článků do časopisu National Geographic. Britského spisovatele Jamese Hiltona tím prý inspiroval k sepsání slavné novely Ztracený horizont (1933), pojednávající o idylické tibetské lamaserii ležící kdesi daleko od civilizace. Její šťastní obyvatelé střeží nejvyšší duchovní tajemství lidstva a dožívají se požehnaného věku několika set let. „Raději bych zemřel někde v klínu zasněžených Jadeitových hor než v osamělé nemocniční posteli,“ přál si Rock. Bohužel se mu to ale nesplnilo. Když v roce 1949 v Číně uchvátili moc komunisté, musel své zamilované horské království navždy opustit. ZROD MEDIÁLNÍ LEGENDY V polovině 80. let se v Rockových stopách vydal proslulý britský autor cestopisů Bruce Chatwin (v češtině vyšly jeho knihy Cesty písní, Utz a Návrat do Patagonie). Ve vesnici Baisha objevil staříka, který Rocka kdysi doprovázel na jeho botanických výzkumech v horách. Doktor Ho byl tehdy ještě jen vesnickým léčitelem, jakých jsou v Číně tisíce. V roce 1986 vyšel v listu New York Times článek Li-ťiang: horské království. Chatwin v něm popisoval „legendárního taoistického lékaře“ ze zapadlého koutu Číny, který zná léky na všechny nemoci. Uvedl tím do chodu mediální sněhovou kouli, na kterou se začala rychle nabalovat záplava článků, filmů, reportáží a knih. Mytický „fenomén Dr. Ho“ byl na světě. Dnes je turistickou atrakcí prvního řádu. O staříkovi s bělostnou bradkou se dočtete v průvodci Lonely Planet a návštěva jeho „ordinace“ pronikla do itinerářů západních cestovních kanceláří. Zahrál si i v cestovatelském dokumentárním cyklu Himálaj známého britského humoristy Michaela Palina (www.palinstravels.co.uk). Chatwin tedy doktora Ho „udělal“ stejně sofistikovaně, jako se vyrábějí hvězdy šoubyznysu. Legendu, která začala žít svým vlastním životem, stařík přiživuje způsobem, který by mu mohli závidět i zkušení odborníci z marketingových agentur. Stěny jeho domu jsou hustě pokryty zarámovanými novinovými články ve všech světových jazycích, jež jsou důkazem jeho důležitosti. „Napsali o mně v desítkách západních novin a časopisů, dnes už asi ve třiceti jazycích! Léčil jsem více než 300 000 lidí ze čtyřiceti zemí! A vidíš? Tohle všechno jsou pochvalné dopisy, které mi posílají vyléčení pacienti!“ – pokřikuje nadšeným hlasem a bez ptaní mi strká pod nos několik tlustých knih. Když si ho chci vyfotit, rychle se upraví v zrcadle a zaujme nacvičenou pózu profesionálního manekýna. Lehký úsměv, tajemný vševědoucí pohled do dáli… „Jezdí se k nám učit američtí studenti botaniky, ale letos v létě jsme tu měli i jednu studentku medicíny z Jižní Koreje,“ vypráví a ukazuje cedulky s přesnými vědeckými názvy rostlin v latině, čínštině a angličtině. „Podívej, tahle bylina umí odstranit bolest zubů a tahle zase neplodnost.“ Pak se vytasí s několika pořadači vizitek, pečlivě rozdělených podle jednotlivých zemí. V sekci věnované České republice se ale zatím skví jen pár kousků. Zatímco někteří kritičtěji naladění západní návštěvníci mají z té bizarní postavičky legraci, vědci prý bylinky doktora Ho pečlivě zkoumají. Klinické testy údajně prokázaly jejich schopnost zastavit rakovinu – a to i v případech, nad kterými už lékaři zlomili hůl. Doktor Ho o tom svým návštěvníkům s oblibou ukazuje potvrzení prestižní americké kliniky Mayo. Po odvysílání reportáže v pořadu ČT Objektiv mě proto o popis cesty do vesnice Baisha poprosila jedna paní z Ostravy, trpící leukémií. ČAJ NA BOLAVÁ ZÁDA Muž s image největšího čínského znalce léčivých bylin se za nimi kdysi vydával vysoko do hor a drtil je v primitivním kamenném hmoždíři. Dnes je to už jen exponát jeho svérázného medicínského muzea. Rostliny si doktor Ho raději pěstuje na zahrádce za domem a k přípravě svých čajových směsí používá elektrický mlýnek. Rostlinné drtě skladuje v moderních kyblících z červeného a modrého plastu, které představy o legendě o starobylém mudrci poněkud narušují. Zařízení jeho „kliniky“ je ale velmi skromné. Vysvětlil mi, že totiž jako taoista vyznává uměřenost, vyváženost a střídmost nejen v životě, ale i ve své ordinaci. Potom mi nabídl bezplatnou konzultaci. „Máš nějaké zdravotní problémy?“ zeptal se. Odvětil jsem, že až na občasnou ranní kocovinku mi vůbec nic nechybí. „Netrpíš třeba nespavostí, nechutenstvím nebo vysokým tlakem?“ „Ne, ale občas mě bolí záda.“ „Něco ti namíchám, ale nejdřív ti musím změřit pulz,“ řekl doktor a popadl mě za zápěstí. „V souladu s taoistickou filozofií je pro každého pacienta třeba připravit zvláštní čaj podle poměru jeho mužského a ženského principu,“ dodal. „Každý můj čaj je originál – jinak by léčba nebyla úspěšná. Stačí jen obnovit vnitřní přirozenost každého z nás, zdraví pak už přijde samo od sebe…“ Vyšetření, doprovázené frenetickým vyprávěním, netrvalo déle než dvacet vteřin. Pak doktor zadumaně pokýval hlavou a vytáhl z police čtyři plastikové kyblíčky. Nabral z nich po jedné polévkové lžíci různobarevných bylinných drtí a pomalými pohyby je obřadně promíchal. Směs, která měla odstranit následky mého věčného vysedávání u počítače, zabalil do starých novin, na které štětcem namočeným v tuši načmáral několik čínských znaků. „Třikrát denně nasypeš půl lžičky prášku do hrnečku, přeliješ vařící vodou a necháš tři minuty louhovat. Pro chuť si můžeš čaj trochu přisladit medem.“ Profesionálně odvedená show mně natolik ohromila, že jsem se ani nezeptal, jak dokázal pouhým stiskem ruky odhadnout poměr mužského a ženského principu v mém těle. A jak poznal dráhy esoterických toků kosmické životní energie, na kterou jako skeptik nevěřím? I tak jsem ale dopadl hůř než Michael Palin, u něhož doktor Ho během chvilky vyloučil zvýšenou hladinu cholesterolu, patologické změny jater a žlučové i ledvinové kameny. Co když v mém případě něco z toho přehlédl? Nebo že by o tom raději nemluvil, aby mě nevystrašil?! Zmohl jsem se jen na zcela přízemní otázku, co jsem dlužen. „Dej mi tolik, na kolik si ty sám ceníš mou léčbu,“ použil doktor Ho otřepaný psychologický trik. Zavázán jeho velkorysostí jsem samozřejmě zaplatil víc, než kdyby si řekl o přesnou částku. Před domem zatím zastavila dvojice západních batůžkářů na vypůjčených bicyklech. Zvědavě si prohlížejí nápisy na zdech a nástěnky s vybledlými články a fotografiemi. „Dobrý den, hledáte mě?“ zvolal stařík, nasadil široký úsměv a vyběhl ven. „Ano, jste tady správně, jsem doktor Ho! Tak copak vám chybí?“ VÍRA TVÁ TĚ UZDRAVILA? Odsoudit doktora Ho jako vypočítavého šarlatána je velmi snadné. Některé jeho bylinky ale zřejmě opravdu léčí, přinejmenším běžné nemoci, jako je třeba nachlazení. Pro obyvatele okolních vesnic navíc jeho „ordinace“ představuje jedinou dostupnou zdravotní péči. Návštěvu nemocnice v nedalekém Li-ťjangu si totiž může dovolit jen málokdo. Západním pacientům pak doktor Ho nabízí něco, na co už bohužel v naší odlidštěné moderní medicíně nezbývá čas: laskavý osobní přístup, který za nemocným nevidí jen učebnicovou diagnózu, ale konkrétního člověka. A také naději, že tajemná síla přírody dokáže zázraky. Je proto vlastně jedno, jestli jsou jeho čaje zázračné, nebo ne. Přirozenou součástí jejich uzdravující síly je i sugestivní legenda. Otázkou ovšem zůstává, jestli víra dokáže vyléčit rakovinu. Mimochodem: záda mě po čaji z Jadeitových hor opravdu přestala bolet. Tedy až do chvíle, než jsem po návratu z Číny zapnul počítač.

Category: 2005 / 10

Dva kilometry podzemních chodeb jsou plné vzorně uspořádaných dřevěných sudů a tisíců láhví dozrávajícího vína. Základem těchto sklípků v Ksaře v Libanonu je jeskyně, kterou rozšířili a zpevnili klenbami už staří Římané. Na dnešní délku sklípky prodloužili jezuité za první světové války. Prospěli tím nejen vínu, ale zaměstnali i místní obyvatele, které v tom čase sužovaly bída a hladomor.

Libanon není jen zemí cedrových stromů nebo nedávné občanské války, ale i místem, kde rok co rok na slunečních svazích údolí Bekaa dozrávají hrozny, ze kterých se v oblastech jako Ksara či Kefraiya vyrábějí kvalitní vína známá svou specifickou robustní chutí.
Kdo byl prvním pěstitelem, se už těžko zjistí. Dodnes ale stojí v antickém městě Baalbek v severní části údolí Bekaa chrám z druhého století zasvěcený Bakchovi, který je důkazem, že vínu se v této oblasti dobře dařilo už za doby Řeků a Římanů. Určitě ale tady víno pěstovali již Féničané.
Je ironií, že současní obyvatelé Baalbeku mu neholdují vůbec, podobně jako jakémukoliv alkoholu, protože to islám zakazuje. Ve městě i kolem něj žije poměrně velká ortodoxní komunita šíitů a ulice zdobí zelenobílé vlajky hnutí Hizballáh.
Šlapu do pedálů kola, které jsem si přivezl z Evropy, údolím mezi pohořími Libanonu a Antilibanonu, jež údolí oddělují od přímořské části Libanonu i od Sýrie a tím zde vytvářejí zvláštní klima. Na několika vojenských postech mě zdraví vojáci: „Nám by se šlapat určitě nechtělo,“ smějí se. Pokud chci ale za vínem, nic jiného mně nezbývá.
Za mírným stoupáním k městu Zahlé se postupně začne ráz krajiny i domů měnit. Objevují se sochy Panny Marie a kostely. Jedna ze soch zobrazuje ženu s lyrou, džbánem a hroznem, další zase muže, který by mohl být starým bůžkem světských radovánek. Jsem v Ksaře, kde už zákaz pití vína neplatí, protože zdejší oblast je křesťanská.

MNIŠI PRŮKOPNÍCI
Za to, že se zde dnes pěstují velmi jakostní vína, mohou mniši. Když roku 1857 začali obhospodařovat zdejší vinice, zasadili tady, ve výšce tisíc metrů nad mořem, kde navíc hojně svítí slunce, nové odrůdy. Kromě půdy a podnebí zdejší víno ovlivňují právě i výborné podmínky pro zrání a skladování v jeskyni. Teplota ve sklípcích se celý rok pohybuje mezi 11 až 13 stupni Celsia.
Když museli mniši po nařízení II. vatikánské synody vinice prodat, získali je současní majitelé i s dalším jezuitským majetkem a v tradici pokračovali.
Vstup do sklípků hlídají dva muži, kteří mě nakonec zvou na čaj. Pracují jako hlídači i jako zahradníci. Okolí je vzorně upravené a mně se ani nechce věřit, že jsem na Blízkém východě. Spíše to tady vypadá jako místo z kýčovitých plakátů ze švýcarských Alp.
U vchodu zdejší vilky, kde je expozice o pěstování vína, stojí obchůdek s archivními a mladými víny. Je plný japonských turistů. Ceny za dobré ročníky se pohybují od třiceti dolarů a zájem je velký. Na nedalekém stojanu leží vizitky s adresami prodejců zdejších vín z celého světa. Jen místo s vizitkami ruských prodejců libanonských vín je prázdné. „Ne, ne, to není tím, že tam bychom vína neprodávali. Jen nám došly vizitky, protože k nám chodí dost Rusů,“ vysvětluje mladá prodavačka.
Nakoupím několik láhví svého oblíbeného červeného Ch^ateau Ksara 1997. Dám si ještě jeden čaj s hlídači a pak mě čeká cesta přes jedenapůltisícové sedlo Dár el Bejdá do Bejrútu. Krvavě červené víno z Ksary po této cestě bude určitě chutnat ještě lépe…

NENÍ JEN KSARA
Naše malá dodávka, kterou jsem si stopnul, strmě stoupá do suchých vápencových hor.
V Libanonu je všeobecně těžké najít třeba i jen malý kousek roviny. Krajina se neustále vlní. Nechce se věřit, že i tady pěstují víno. Pak ale z jižní strany opět klesáme do Bekaa.
Vinice v Kefraiyi jsou podstatně mladší než v Ksaře. Je jim přibližně padesát let a závod na zpracování hroznů je ještě mladší – necelých dvacet let. I na zdejších těžkých vápnitých a kamenitých půdách v nadmořské výšce 950 až 1100 metrů zrají díky šesti až sedmi měsícům slunečního svitu a žádným srážkám cenné hrozny.
Je pozdě večer a do domku, kde se předvádějí vína, přijíždí v džípu bohatá rodina z Bejrútu. Koupí několik láhví, vyfotografuje se a pak zase zmizí. Také já si pořídím několik láhví a jsem rád, že se tentokrát s nimi nemusím trmácet na kole.
Místo toho ale stojím v dešti a dlouho čekám na jakékoliv auto, které by mě odvezlo zpět. O dvě hodiny později už ale sedím na balkoně svého hotelu nedaleko bejrútského přístavu se skleničkou v ruce. Dívám se do tmy a představuji si, kam všude míří po moři libanonské víno za svými zákazníky.
Když pak čekám na letišti na svůj spoj zpátky do vlasti, nedá mi to a zamířím k regálu s víny v Duty Free Shopu. Vzpomínám si, jak jsem si tu před několika lety koupil náhodou první červené Ch^ateau Ksara. Jeho chuť mě tehdy natolik zaujala, že jsem se sem musel vydat znovu – po jeho stopách až na svahy doliny Bekaa.
Za zvláštní chutí a příběhy vín z Libanonu.


Mezi nejznámější vína z Ksary patří
Réserve du Couvent
Ch^ateau Rouge
Ch^ateau Blanc
Gris de Gris
Prieuré Ksara
Cabernet Sauvignon

Kromě Ksary a Kefraiyi se ještě vyrábějí vynikající libanonská vína z hroznů z vinic kolem měst Ana, Anniq a Jefraya. Rodinná značka byla založena v roce 1930, Gastonovi ji pojmenovali po pevnosti Mzar z osmnáctého století.

Dnes firmu řídí bratři Gastonovi, kteří po pobytu v Bordeaux zavedli v šedesátých letech novou odrůdu Cabernet Sauvignon, selekci hroznů před lisováním a dozrávání vín v sudech. Produkci se jim podařilo udržet i v divokých letech občanské války.

Mezi nejznámější vína z firmy Ch^ateau Musar patří Ch^ateau Musar White 1990 kombinované z odrůd Obedieh a Merwah, Ch^ateau Muse Red 1994 – směs odrůd Cabernet Sauvignon, Carignan a Cinsault tmavě višňové barvy s podtónem višní a čokolády, Ch^ateau Musar 1993 s jemným cedrovým aroma a chutí po lesních plodech či kořeněné a robustní Ch^ateau Muse 1978 s chutí po černém rybízu. Většina libanonských vín ze známých oblastí jde na export, z devadesáti procent do Velké Británie, USA, Švédska, Francie a Kanady. Mnohá jsou oblíbenější za hranicemi než v zemi svého původu.

Category: 2005 / 10

Vynálezci Thomas Alva Edison, Leonardo da Vinci nebo Alfred Nobel se zapsali zlatým písmem do historie celého lidstva. Lidé jim stavějí pomníky, učí se o nich ve školách a pojmenovávají po nich ceny pro nejlepší mozky planety. Málokdo však ví, že přišli se svými objevy až jako druzí. Předstihla je celá řada rostlin a zvířat – a všichni před nimi mají náskok milionů let.

K líci zbraň, zamířit a pal!
Války provázejí lidstvo od jeho kolébky. Bez válčení by snad člověk ani nebyl člověkem. V průběhu historie se stratégové a vynálezci navzájem trumfovali ve vymýšlení čím dál strašlivějších zbraní. Jedním z vrcholů lidského snažení byla i děla a ostatní palné zbraně. Kdyby vojevůdci sklonili své hlavy k zemi, zjistili by, že mezi stébly trávy a pod mořskou hladinou probíhají dělostřelecké souboje od nepaměti.
Korálové útesy Indického a Tichého oceánu obývá na tři sta padesát druhů nádherných, ale velice nebezpečných střelců – plžů homolic rodu Conus. Jejich výzbroj tvoří zatažitelný chobot, který si v ničem nezadá s hlavní tanku. Má dokonce i zásobník jedovatých střel. Jsou to duté šípy vzniklé přeměnou jazykových (radulových) zoubků, které mohou být u větších druhů téměř centimetr dlouhé. Vznikají ve zvláštním váčku a do hlavně je podává zařízení podobné nábojovému pásu. Jakmile plž svoji střelu použije, zaujme její místo nový projektil. Homolice mohou šípy vbodávat do kořisti po dotyku chobotu nebo je i na krátkou vzdálenost vystřelovat.
Pravou artilerii mají ve svém zadečku střevlíkovití brouci prskavci rodu Brachinus, kteří žijí i u nás. Pálí na své nepřátele směs palčivých látek, které explodují v silnostěnné reaktivní komoře jejich kanonu. Když nálož vylétne z broučího těla ven, má teplotu neuvěřitelných 100 stupňů Celsia. Je tedy malý zázrak, že horliví střelci zaživa neuškvaří sami sebe. Mohou za to děkovat především rychlosti, kterou svou munici vypálí. Prskavci mohou navíc zadečkem otáčet a mířit tak stejně jako dělová věž tanku.

Vlevo volno, vpravo tanky!
Lidským patentem nejsou ani obrněná vozidla. Myšlenka na nedobytné obludy nedala spát válečníkům už od dob římských dobyvatelů. V těch dobách se bitevními poli ploužily obrovské obléhací věže a pochodovaly pluky římských legionářů. Srdnatí vojáci drželi své štíty nad hlavami a po stranách, takže vytvořili chodící obrněnou pevnost. Jejich zvláštní taktika dostala název podle jedné ze zvířecích předloh tanku – testudo neboli želva.
Patrně první tank ježící se děly postavil italský génius Leonardo da Vinci. Jeho výtvor se podobal pojízdné dřevěné střeše s děly mířícími do všech stran. Moderní kovové tanky pomohly Britům prolomit frontu v bitvě u Cambrai. Bylo to v první světové válce a od té doby se s obrněnci roztrhl pytel.
Již v třetihorách však po jihoamerických pampách pobíhali dokonale obrnění savci – pásovci. Největší z nich připomínali tank i svou velikostí. Jejich dnešní potomci jsou sice mnohem menší, jejich pancíř je však stejně propracovaný. Skládá se z rohovitých desek, které k sobě dobře přiléhají a jsou spojené ohebnou kůží. Chudozubí obrněnci se tak mohou poměrně mrštně pohybovat a v případě nebezpečí ze sebe v mžiku udělají pevnou kouli.
Svinovací tanky se najdou i ve světě hmyzu. Pancíře stínek a svinulí se skládají z příčných destiček, takže se v ohrožení může celý živočich stočit do nedobytné lesklé koule.
Mnoho živočichů připomíná spíše pochodující či plovoucí krabice. Celé jejich tělo kryjí kostěné krunýře, ze kterých vyčuhují pouze končetiny, ocas a hlava. Mezi takové patří i želvy. Jejich krunýř je velice tvrdý a navíc většinou kulovitého tvaru, takže pro dravce není snadné ukrytou želvu uchopit čelistmi. Slabým místem barikády jsou otvory pro hlavu a nohy. Většina želv je zahradí tvrdými šupinatými končetinami. Některé druhy však mají v rukávu další zlepšení – spodní díl krunýře mají vybavený pohyblivými klouby. Želva tedy snadno přiklapne přední a zadní část břišního štítu k okrajům plátu kryjícího hřbet. Otvory pro nohy tak rázem zmizí.
Havýši, podivné mořské ryby příbuzné čtverzubcům, se pohybují jako oživlé žehličky. Jejich nemotornost jim však vůbec nevadí. Spíše než na mrštnost spoléhají na kostěné brnění potažené kůží, které kryje celé jejich tělo. Tento kryt je pevně srostlý a má jen několik malých otvorů – pro ústa, oči, ploutve a žaberní štěrbiny.
Slabší krunýř z pružně spojených kostěných destiček pod kůží mají i mořští koníčci a jehly. Pevné šupiny poskytují ochranu sladkovodním rybám kostlínům rodu Lepisosteus.

Za čest a slávu
Synonymem středověku jsou rytířské turnaje a bitvy těžkooděnců v brnění. Ve francouzském hrdinském eposu Píseň o Rolandovi z jedenáctého století se například dočteme: „Domluvili a navlékají si saracénská brnění, nasazují pevné zaragozské přilby, připínají si k pasu ocelové meče. Berou štíty, kopí z Valencie, bílé a modré a karmínové praporce. Vsedají na hřebce a postupují v sevřených houfcích. Je jasný den a svítí slunce: každá zbroj v paprscích jen hoří.“ Autor Dalimilovy kroniky se zmiňuje o tom, že rytířské turnaje některé chudší šlechtice doslova ožebračily. Krásná zbroj stála malé jmění a není divu, že byla nákladnou věcí. Brnění totiž bylo ukázkou vrcholu tehdejšího řemeslného umění. Jednotlivé pláty a díly na sebe musely přesně navazovat, sedět na těle a snadno se ohýbat v nýtovaných kloubech.
Stejně složitý úkol řešila už před mnoha sty miliony let příroda. Do skvělého plátového brnění oblékla nejúspěšnější skupinu živočichů všech dob – členovce. Vymřelí trilobiti či dnešní pavouci, štíři, krabi nebo třeba stonožky a hmyz – ti všichni se procházejí světem v plné zbroji. Jejich brnění je však mnohem dokonalejší než rytířské. Je lehké, pevné a chrání i ty nejtenčí části těla. Místo těžkopádných nýtů jsou jednotlivé části vnější kostry pospojované pružnou kutikulou tvořící bezvadně fungující klouby, které umožňují plynulý a rychlý pohyb. Brnění členovců tvoří speciální látka zvaná chitin. Pancíř některých skupin je navíc speciálně vytvrzený dalšími chemickými látkami. Hmyz k tomuto účelu používá bílkovinu sklerotin, zatímco několik desítek tisíc druhů korýšů nosí zbroj prostoupenou uhličitanem vápenatým.
Avšak pancíře členovců i rytířů mají jednu společnou nevýhodu: nerostou s nimi. Tak jako musel rytíř od mládí vystřídat několik velikostí brnění, odhazují svou zbroj i živočichové. Čas od času se vysoukají ze staré pokožky, pod kterou už mají připravenu novou, větší. Nové brnění je zpočátku měkké a pružné, takže jeho majitel může rychle povyrůst. Musí to však stihnout dřív, než mu zbroj na těle ztvrdne. Na další růst si pak bude muset počkat až do dalšího svlékání.

Vzhůru dolů
Tajemný svět pod mořskou hladinou člověka přitahoval už odedávna. Není divu, že vymyslel celou řadu přístrojů a zařízení, které mu pomohly tekutý živel pokořit. V roce 1538 sledoval císař Karel V. na břehu řeky ve španělském městě Toledu zajímavý pokus. Dva odvážní Řekové tehdy vlezli i se zapálenou svíčkou pod obrovský obrácený kotel. Celé zařízení i s oběma muži pak spustili přímo do řeky. Když sud opět vytáhli na břeh, nestačil se císař divit – oba Řekové byli suší, a dokonce nezhasla ani jejich svíčka! Světlo světa tak spatřil potápěčský zvon. Ještě v 19. století v něm lidé pilně pracovali pod vodou i několik hodin a nové zásoby vzduchu dostávali v zatížených soudcích nebo vzduchovou hadicí. Kdyby se však rozhlédli pozorněji, našli by miniaturní kopii převratného vynálezu mezi stonky vodních rostlin. Postavil si ji tu jediný vodní pavouk – vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica). Tento osminohý vynálezce žije i u nás a svůj potápěčský zvon si nevyrábí z ničeho jiného než z pavučiny. Napne mezi rostliny stříšku a nanosí si pod ni z hladiny zásoby vzduchu. Ve vzniklé vzduchové komůrce může v klidu hodovat na své kořisti a dokonce i odchovávat mladé.
Ve dvacátém století začali potápěči používat akvalung a mohli si tak konečně užít svobody volného vznášení ve vodě. Komplikovaný dýchací aparát a neforemné láhve se stlačenou dýchací směsí by však určitě nenadchly vodní brouky potápníky. Tito rychlí plavci používají mnohem elegantnější verzi dýchacího přístroje. Zásobu vzduchu si vozí pod vlastními krovkami a vydrží s ní pod vodou celou hodinu.
Bez takzvaného „šnorchlu“ si dnes neumějí představit svou dovolenou u moře tisíce turistů. Stejný vynález používá k přežití pod hladinou rybníků i zvláštní ploštice splešťule blátivá. Může tak číhat pod vodou na kořist a dýchat přitom vzdušný kyslík. Její verze šnorchlu však vyrůstá ze zadečku.

Tryskem vpřed
Ve vodě si člověk zchladil i další část své pýchy. Od té doby, kdy začaly po obloze létat nadzvukovou rychlostí tryskové stíhačky a do vesmíru zamířily rakety, cítil se jako skutečný pán tvorstva. Tryskový pohon ale na Zemi funguje už od dob dinosaurů. Nevynalezl ho nikdo jiný než chobotnice a další hlavonožci. Tito zvláštní a velice inteligentní měkkýši se většinou pohybují rozvážně po mořském dně nebo vznešeně plavou vodou. Když se však dostanou do nebezpečí, předvedou překvapivou proměnu. Každý, kdo se na dovolené v Itálii nebo v Řecku pokusil chytit do ruky chobotnici, se mnou bude jistě souhlasit, že je to velice těžký úkol. Z rozvážného hlavonožce se mávnutím kouzelného proutku stává slizká střela, která míří tryskem do bezpečí. Slovo tryskem přitom přesně vystihuje to, co vyděšená chobotnice předvádí. Při únikovém pohybu vypuzuje speciální nálevkou vodu, kterou nasála do své plášťové dutiny. Používá tedy navlas stejný princip jako naše nejmodernější kosmické sondy. Přitom ještě stačí zmást pronásledovatele vypuštěním mraku tmavého inkoustu.
Mořské hvězdice spolu s ostatními ostnokožci zase objevili tajemství hydrauliky. Lidským inženýrům dovolil zákon o nestlačitelnosti kapalin vyvinout silné hydraulické písty a jiná užitečná zařízení. Ostnokožci využili stejné vlastnosti vody k pohybu po mořském dně. Mají ve svém těle celou soustavu kanálků. Toto potrubí se nazývá ambulakrální soustava a z okolí nasává vodu přes sítko zvané madreporová destička. Odtud putuje kapalina na spodní stranu těla živočicha, kde pohání stovky dutých panožek. U jejich základny pracují přečerpávací váčky, které vhánějí vodu do panožek nebo ji naopak vyčerpávají ven. Pružné pohybové orgány se tak natahují či smršťují a posouvají hvězdici vpřed. K podkladu se přichycují díky přísavkám s lepovými žlázami a společně se svaly ramen mohou vyvinout takovou sílu, že bez problémů otevřou lastury mlžů.

Smrticí injekce
Dnešní medicína by si bez injekčních jehel již asi nevěděla rady. Očkování, odběry, infuze či anestezie – zde všude přichází na řadu injekce. Používá se i k aplikaci antiséra, látky tlumící účinky hadího jedu. A právě zde proti sobě stojí injekce vyrobená člověkem a její přírodní varianta. Jedové zuby hadů nejsou totiž v podstatě nic jiného než injekční jehly. Dokonalost přírodních injekcí se mezi jednotlivými skupinami hadů výrazně liší. Nejjednodušší aparát mají některé užovky. Jejich jedové zuby se nacházejí v zadní části horní čelisti, takže se had musí k uštknutí doslova prokousat. Navíc mají jedové zuby užovek ke vstřikování jedu pouze otevřenou rýhu, takže zde příroda pokročila s vývojem injekční jehly asi tak do poloviny.
O mnoho lépe jsou na tom korálovcovití hadi. Mamby, kobry, bungaři či korálovci mají jedové zuby vpředu a u mnoha z nich se rýha uzavřela v dutý kanálek. Injekce těchto hadů je tedy již dokonalá. Největší konstrukční oříšek však představují jedové zuby zmijí a chřestýšů. Tady musela příroda spojit dva vynálezy dohromady. Injekce těchto hadů jsou totiž tak dlouhé, že by nedovolovaly svým majitelům ani zavřít tlamu. Zmije gabunská (Bitis gabonica) má například zuby dlouhé pět centimetrů. Ani zde se však vynalézavost přírody nezastavila. Zmije i chřestýši prostě zkombinovali princip injekce a zavíracího nože. Jejich zuby se v klidu sklápějí do zvláštních pochev na patře tlamy a vztyčují se, až když se had s otevřenou tlamou chystá udeřit.
V přírodě však poletují i injekce s křídly. Setkal se s nimi snad každý z nás a díky jejich výraznému varovnému zbarvení si jich také jistě všiml. Jsou to včely, vosy, sršně a další zástupci blanokřídlého hmyzu. Jejich injekce – žihadlo – se dokonce skládá z několika částí. Boční pohyblivé bodce jezdí po hřbetní výstuze jako po kolejích a usnadňují tak pronikání do těla oběti.
Vosy nás předstihly i s vynálezem další důležité věci – papíru. Zatímco my lidé ho užíváme ke psaní, pilné vosy si z něj staví celé obydlí. Postup výroby je však velmi podobný. Lidé vyrábějí papír z rozemletého dřeva smíchaného s plnidlem, vosy zase ze dřeva rozžvýkaného a spojeného slinami. Z kaše tvarují tenké stěny hnízda i pravidelné šestiboké komůrky, ve kterých se vyvíjejí jejich larvy.Pasti, pasti, pastičky
Možná vás překvapí, že rybářský prut nevynalezl člověk, ale ryba. Vychytralí rybáři pod hladinou patří do příbuzenstva mořských ďasů. Jmenují se rozedranci a lákají k sobě kořist pomocí prutu, který je dokonce opatřen návnadou. První paprsek jejich hřbetní ploutve je volný a ryba jím může mávat před svou hladovou tlamou. Na jeho konci visí výrůstek podobný chutnému červu. Maskovanému rybáři pak stačí jenom sedět nehybně na mořském dně a čekat, až mu nějaká zvědavá malá rybka vpluje přímo do úst.
Sklapovací železné pasti na zvěř pomáhaly při práci severoamerickým lovcům, známým traperům z westernových filmů a knih. Ve světě hmyzu pochodují travou chytací železa se strašlivou účinností, která pilně zásobují potravou své věčně hladové majitele. Jsou to kudlanky, dravý hmyz, který se při páření nerozpakuje sežrat ani vlastního partnera. Přední nohy kudlanek se přeměnily v ostnité sklapovací pasti, které může šestinohý lovec bleskově vymrštit vpřed a uchvátit jimi nic netušící kořist.
Příroda za nás vymyslela snad všechno, co k životu potřebujeme. Ani sonar, padák, světlomety nebo plachetnice nejsou výplodem lidského mozku. Všechny tyto vymoženosti už dávno používají tvorové z říše zvířat a rostlin. Když se tedy budou lidé pozorně dívat kolem sebe, možná v přírodě naleznou návody k dalším převratným objevům.

Category: 2005 / 10

Tento způsob léta zdá se mi být poněkud nešťastný, říkám si zpocený jako buvol, když šlapu na vřesem porostlý skalní kopeček nad Šatovem. Slunce pálí jako čert, schovat se před ním do stínu není kam a k evropské raritě – Malovanému vinařskému sklípku – mám ještě daleko. Poslední záběr do pedálu, a přede mnou se v zapadajícím slunci otevře kouzelný pohled. Malebné moravské vísky, pravidelné řádky keřů vinné révy, tmavé lesy nad dyjským kaňonem a bouřková mračna někde uprostřed rakouského Weinviertelu. Únava je v tu ránu pryč.

Nejsem žádný vášnivý cyklista, navíc jsem vybaven jen předpotopním velocipedem. Ale moje láska k dobrému vínu a fakt, že vinařské stezky jsou novým turistickým fenoménem, způsobily, že jsem se rozhodl jednu z nich, znojemskou, prozkoumat.
Trasy jednotlivých stezek jsou (až na výjimky, jednu z nich jsem si shodou okolností vybral já) vedeny tak, aby se vyhýbaly nejen rušným komunikacím, ale také velkým stoupáním. Od klasických cyklostezek se liší i tím, že jejich pestrobarevné značení vede kolem nejkrásnějších vinných uliček a nejproslulejších sklípků, kde na unaveného cestovatele čeká nepřeberné množství vinných odrůd z místních vinic.
Vždycky jsem si myslel, že vyprávění o vinařích číhajících za dveřmi svých hlubokých a chladných sklípků na kolemjdoucí, aby je unesli do svého království a nechali je ochutnat něco ze svých pokladů, jsou jihomoravským folklorem. Rychle jsem ale sám pochopil, že pověsti nelžou.

Ráj bílých vín
Ačkoliv zemská hranice je v Podyjí často vedena tak, že doslova rozděluje vinice napůl, je zajímavým detailem, že zatímco z moravských hroznů v tomto regionu se převážně vyrábí bílé víno, Rakušané sázejí spíše na červené. Pro někoho možná maličkost, odráží to ale zvláštnost zdejšího vinařství.
Víno tady začali pěstovat už staří Římané. Na jižním svahu vysoko nad Dyjí, u opevněné osady na obchodní stezce chráněné legionáři vybudovali vinice. Dodnes se dají na takzvaném Šobesu najít vyjeté stopy od těžkých římských obchodních vozů.
Dnes na turistu čeká padesát pět vinařských obcí se stovkami vinných sklepů – jen v Jaroslavicích jich je téměř celá stovka! Zdejší bílé hrozno zraje sice trochu později než na sousedním teplejším Pálavsku a Břeclavsku, protože sem občas zavane od severu studený vítr z Českomoravské vrchoviny, ale o to je jakostnější a aromatičtější. Na zdejší vinice má také velký vliv příliv suchého vzduchu z východních stepí.
Nejkrásnější vinné sklepy prý ale mají ve Vrbovci, největší vinařské obci regionu. Sami místní mi ovšem sdělili, že jejich sklípky se po architektonické stránce nemohou vyrovnat sousedním rakouským, třeba ve vinných uličkách v Haugsdorfu, Alberndorfu, Hadres a nad Retzem. Zato na kvalitu svých vín ale nedali ani slůvkem dopustit.
Ve Vrbovci existuje také nejstarší šlechtitelská stanice vína ve střední Evropě – Ampelos. Založena byla už za rakouského mocnáře Františka Josefa a původně byla zaměřena na boj proti kalamitnímu výskytu révokaza, který se na naše území dostal koncem 19. století z Rakouska. Snaha zdejších vinařů a zakladatelů „C. k. technické stanice pro potírání révokaza na Moravě“, jak zněl první oficiální název ústavu, připomínala boj s větrnými mlýny. Musely se obnovit všechny zdejší vinohrady a posloužily k tomu štěpové sazenice ušlechtilých odrůd evropských vín vypěstované na podnožích americké révy, jejíž kořeny byly proti rakouskému vinnému moru imunní.
Po vzniku Československa ústav dostal za úkol kromě jiného vypěstovat nejlepší odrůdu pro zdejší podmínky. Na podzim 1938 ale byli čeští odborníci vyhnáni ze stanice sudetskými Němci a ústav přešel pod říšský Výzkumný ústav v Klosterneuburgu. Jeho vedení nařídilo dvacetiletou práci českých vědců zničit. Vše dokonal americký nálet na konci války.
Po válce se musel ústav zcela obnovit, ale v letech 1945–1950 už poskytoval kromě jiného i bezplatné poradenství a osvětu pro nové osídlence. V současnosti je jedním z hlavních úkolů Ampelosu péče o vinný genofond nejen na Moravě, ale také ve vinařských oblastech Mělnicka a Českého středohoří.
Zastavit se na znojemské vinařské stezce ovšem stojí za to také ve Znovínu. Zdejší Tramín červený je vynikající – pozdní sběr například obdržel Zlatou medaili v Bruselu a Ryzlink rýnský má stříbro z francouzského vinařského festivalu Vinalies.
A pak samozřejmě v Jaroslavicích. Tady je totiž nejstarší vinařský archiv a najdou se zde vína už z prvního poválečného sběru na podzim 1945. Mohou sem na prohlídku dokonce skupiny a k návštěvě patří samozřejmě i degustace.

MALOVANÝM PODZEMÍM
Když začínám sjíždět do Šatova, slunce už se kloní k horizontu. Trochu se obávám, že zdejší největší vinařský unikát – malovaný sklep – najdu zavřený, protože vinaři své sklípky z nepochopitelných důvodů zavírají i uprostřed sezony již v 18 hodin, ale mám štěstí. Zdejší průvodci totiž očekávají zájezd japonských turistů, a tak mohu i já sejít po desítkách schodů do obrovských chladivých prostor a tiše žasnout.
V Šatově a sousedních Hnanicích probíhaly v září 1938 jedny z nejtvrdších bojů v celém československém pohraničí mezi Čechy a sudetskými Němci. Byly desítky mrtvých. Sudetští Němci se přitom schovávali před českými vojáky právě v podzemí vinných sklípků, takže armáda je několikrát z podzemí doslova vykouřila, i když to pro uskladněné víno znamenalo pohromu.
Lidový umělec Max Appeltauer jako syn ze smíšeného manželství sice tehdy nebyl z pohraničí vyhnán s ostatními Čechy, ale zato musel ihned narukovat do wehrmachtu. Svým způsobem měl ovšem štěstí, protože už v prvních měsících války v roce 1939 přišel v bojích o ruku a jako invalida byl z armády propuštěn. Vrátil se do Šatova a vybaven jen svíčkou (na kterou si vyrobil zvláštní držák) se dal do malování svého několik set let starého sklípku.
„Samozřejmě, že zdejší malby byly tendenční a odpovídaly tehdejšímu režimu,“ říká mi průvodce a dodává: „Tady například je pod obrázkem, kterému říkáme Udivení Pražáci, pod obličejem muže zamalovaný portrét Adolfa Hitlera. Tamhle zase pod obrázkem oslavujícím komunistickou dvouletku byl původně namalovaný hákový kříž a na té noční krajince je dodnes vidět, že horizont jejích hor byl původně hřbetem německé nacistické orlice!“
Pak mě majitel vede dál do skály. „Tenhle výklenek je vymalován ve švýcarském loveckém stylu,“ říká a ukazuje mi prostor, ve kterém je tak věrně napodobena imitace dřeva, že si musím alespoň opatrně sáhnout na stěnu, abych se přesvědčil, že se jedná jen o malbu.
Pak připustí, že ne všichni návštěvníci jsou šetrní jako já a občas se musí po nich i něco opravit. „Třeba v Pánském salonku,“ ukazuje mi další výklenek, „se za dobu, co se s manželkou o tyhle prostory staráme, zmenšila pískovcová prsa dam nejméně o polovinu – každý si na ně chce sáhnout! Nejhorší ale je, že se poškozuje i barva.“
Prohlídka trvá asi hodinu. Je dusno, a když se svěřím, že chci ulovit snímek vinic za ranního slunce, dozvím se o jednom unikátním místě. Z obce se k němu musí kolem velkého bunkru až na hranici a říká se mu V pekle. Ve středověku zde bývalo popraviště se šibenicí a tamější vinice je obrácená směrem na jih, takže se do ní opírá stále slunce a je zde opravdu horko. Patří podle místních mezi nejlepší moravské viničné stráně.

NĚCO ŠOKUJÍCÍHO…
Noc na bývalém popravišti, pod ořešákem přímo na hranici v blízkosti vinné révy byla nádherná. Úžasné tady bylo i svítání.
A pak mě cestou ze Šatova čeká další překvapení. U hraničního přechodu Hatě jsem si všiml nenápadné odbočky k vinařství Chvalovice. Vedle nevkusné socialistické stavby vinařských závodů začínala řádka docela hezkých vinných sklípků, a ačkoliv bylo nedělní poledne a tedy čas oběda, před jedním se právě loučil postarší vinař se skupinkou turistů. Z rtuťovitého chlapíka, který nevydržel ani vteřinu na místě, se vyklubal majitel soukromé vinice a celoživotní (přesněji řečeno od roku 1961) vinař Jiří Adámek. Okamžitě se mě zmocnil a odvlekl mě do svého sklípku ke spoustě pečlivě poskládaných zaprášených láhví. Některé tu leží už desítky let a jsou dokonce pokryté chumáči údajně blahodárné plísně.
„A teď vám ukážu něco šokujícího,“ říkal nadšený vinař vždy, než odšpuntoval další láhev k degustaci. Vzal si na to dokonce svoji sváteční halenu a obstarožně vypadající čepici. „Cítíte to výrazné třešňové aroma? To je Sauvignon, pozdní sběr, ročník 2003 – podle mého subjektivního názoru vedle roku 1999 nejlepší za poslední dobu,“ říkal nadšeně. „A nebo tohle – to vás bude úplně šokovat! Ryzlink rýnský – kopřivový buket…“
Záhy jsem se dozvěděl, že vinice rodiny Adámků mají rozlohou jen asi 1,5 hektaru, ale protože se jejich majitelé specializují na bílá vína, u kterých se navíc ještě pečlivě a dlouhodobě drží zásady, že se nemají doslazovat, respektive že nejkvalitnější jsou demi-sec, skrývá jejich sklípek pravděpodobně mnoho tajemství, nad kterými by zaplesalo srdce leckterého znalce.
To ale nebyl konec všem překvapivým novinkám. Dozvěděl jsem se, že věhlas sklípků Adámkových jde dokonce tak daleko, že si části pronajímají lidé z různých koutů republiky a tam si zakládají vlastní vinotéku.
„Jedna skupina manažerů z Prahy si dokonce chtěla u mě jeden takový boční sklípek sama vykopat,“ říká mi Adámek. „Snažil jsem se jim trochu pomoci, a než přijeli, odkopal jsem kus skály, ale vynadali mi, že to je jejich sklípek a tudíž jejich práce. Prý je to ohánění se krumpáčem a lopatou skvělá relaxace po celotýdenním sezení v kancelářích u počítače!“

V SOUSEDNÍM RAKOUSKU
Vinařská oblast Weinviertlu (což znamená něco jako vinná čtvrť) je největším rakouským vinařským regionem. Zatímco na severu plynule přechází na území Moravy, její jižní výběžky sahají až do Enzersfeldu nedaleko Vídně. Pro nás má oblast poněkud trpce chutnající historii – právě tady, na Moravském poli, byl zradou jihočeských pánů poražen a Habsburky potupně ubit jeden z nejslavnějších českých králů Přemysl Otakar II.
Jestliže se u nás začíná vinařská turistika teprve postupně rozvíjet, pak v Rakousku je to dlouhodobý šlágr (podobně jako např. v Napa Valley v Kalifornii nebo Maipo Valley v Chile). Potvrzuje to nejen péče o architekturu stávajících vinných sklípků, které jsou často seřazeny v malebné uličky, ale také velká nabídka turistických atrakcí. Nabízí se zde nepřeberné množství degustací, odborných prohlídek, seminářů i klasické odpočinkové turistiky. Například si můžete vybrat dopolední vyjížďku na koni mezi vinice, odpolední návštěvu nějaké historické památky nebo večerní posezení nad zvěřinou ve sklípku, zapíjenou (jak jinak) vybranými druhy vína. V říjnu se prakticky v každé vesnici koná vinobraní (nejznámější v Altenbergu, v Pulkau) a ochutnávky ve vinařské uličce Kellergstetten v Poysdorferu. Tady se, v největších vinných sklepích v celém Rakousku, také nalézá proslulé vinařské muzeum. V délce 21 kilometrů jsou tu vydlabaná tři patra sklepů nad sebou.
Milovníci historie vína, která je tady podle rakouských pramenů stará více jak osm tisíc let, si zase mohou naplánovat cestu do Bisambergu, kde je čeká naučná stezka s takovými zastaveními, jako například Pižmová hora, Víno od doby Keltů apod. V listopadu jsou zase velkým magnetem křty vína s husími specialitami v Eggenburgu-Stoizendorfu nebo adventní procházka vinařskými uličkami Spannbergu.
Sjel jsem kolem jakéhosi nechutného zábavního parku hned za rakouskou celnicí malou silničkou do Haugsdorfu a za chvíli se dostal do tak pěkné vinařské uličky, že jsem málem spadl z kola, jak jsem se rozhlížel kolem sebe. Pečlivě nabílené, nebo naopak různobarevné zdi sklípků (bez moravské opadávající omítky) porostlé břečťanem, občas před vchodem zachovalý a už hodně pamatující vinařský lis, nad tím modré nebe, prostě pastva pro oči.
Do Oberretzbachu jsem v horkém dni dojel celý zpocený. Ve zdejších hraničních habrových lesích se na místě zvaném Heiliger Stein nachází jedno z kultovních míst celého Rakouska – posvátný obětní kámen, kdysi vystavený v kapli kostela postaveného nad ním. Dnes se z něj dochovaly sice jenom základy, ale výhled odtud je takový, že stoupání sem rozhodně stálo za to. Nedaleká malá vinička prý podle místního hlídače produkuje vzácná mešní vína.
Pro mne byl samotný Retz skutečným vyvrcholením celé rakouské části mého putování za vínem. Prohlídku podzemí mi ulehčil mechanický průvodce s českou nahrávkou, který si mohou návštěvníci z Česka vyzvednout v turistickém centru na náměstí. Nepohrdl jsem ani pončem, které tu půjčují, protože prohlídka podzemí trvá téměř jeden a půl hodiny.
Retzské sklepy pro město znamenaly nejen pohromu, ale stály také za jeho nebývalým rozkvětem. Část podzemí totiž existovala už v 15. století a husité se tajnými vchody rychle a mistrně dostali v listopadu 1425 do města. Nejmladší syn zdejšího hraběte se před nimi zachránil – jak jinak – ve vinném sudu. Radní města dotlačili krále, aby jim udělil monopol na pěstování vína, které se ukládalo právě do sklepů, a město zase bohatlo a vzkvétalo.

IN VINO VERITAS
Je nedělní večer. Slunce zapadá a já pomalu šlapu do kopce zpátky na hraniční přechod. Za sebou mám hustých skoro 150 kilometrů, ale jsem zas o něco bohatší. A nemyslím tím těch několik láhví bílého zlata v cyklistických brašnách.
V posledních letech prožívají vinaři prakticky na celém světě velký boom. Pěstování vína se dokonce stává kromě dobrého byznysu také trochu snobárnou. Příkladem budiž francouzský herec Gérard Depardieu. Ten si dokonce nedávno ke svým vinicím v Anjou, v kraji Pays de la Loire v západní Francii, přikoupil pozemky v centru maďarské oblasti světově proslulých vín značky Tokaj. Naopak bývalý ředitel TV Nova a dnešní europoslanec Vladimír Železný si to v poslední době u svých voličů ve znojemské vinařské oblasti údajně trochu polepil tím, že do tohoto proslulého kraje vinné révy dováží za velmi nízké ceny poměrně všední francouzská vína. I to je ale důkazem, že vinařská turistika má před sebou zelenou.


Moravská vinařská oblast
l Táhne se od svahů Českomoravské vrchoviny až na Břeclavsko. Nachází se zde celkem devět různobarevně značených cest se společným logem o úctyhodné celkové délce 1090 km. Jednotlivé trasy spojuje páteřní (červeně značená) Moravská vinná stezka z Uherského Hradiště do Znojma. Znojemská trasa (značená zeleně) je se svojí délkou 163 km nejdelší.
l Za projektem vinařských stezek stojí Nadace Partnerství. Vydala již 10 speciálních vinných cyklomap a v knižní podobě Průvodce po vinařských stezkách. Zasloužila se o vybudování dvacítky cyklistických odpočívadel, vyškolila místní vinaře v umění turistického marketingu a připravila i projekty záchrany několika vinných sklípků. Pravděpodobně také díky ní bylo založeno několik cechů vinařů a občanských sdružení, které se zabývají výrobou kvalitních vín a jejich propagací.

Co lze vidět na vinařských stezkách
Kdo se vydá po vinařské stezce,  kromě polechtání svých chuťových buněk může obdivovat spousty přírodních krás, tvořených hlavně kaňonem Dyje a také mohutnými zříceninami hradů, vzácnými sakrálními památkami, a dokonce i několika technickými unikáty (zachovalé pevnosti, rekonstruovaný vodní mlýn ze 16. století ve Slupi, větrný mlýn a muzeum motocyklů v Lesné). Stojí tu i zbytky strážních věží zachované jako památka na donedávna velmi střeženou hranici u budovy bývalé finanční stráže na konci Čížova.

Historie vína
l Hrozny lidé jedli už před padesáti tisíci lety a šťáva se prokazatelně pila v oblasti Přední Asie už osm tisíc let před Kristem.
l Za pravděpodobnou kolébku vína se ale většinou považuje Gruzie nebo Arménie.
l Pití vína, dokonce i když se přehnalo, se na rozdíl od dnešní doby kdysi nepovažovalo za žádný společenský prohřešek – už legendární jsou egyptské rytiny znázorňující zvracející faraony.
l Výroba vína je dodnes v podstatě jednoduchá a kopíruje postupy Keltů, podle archeologů prvních skutečných vinařů na českém a moravském území.
l Hrozny se dělí podle barvy, rozmačkají se a lisují. Díky kvasinkám, přírodním nebo uměle dodávaným (umělým se někteří vinaři na Moravě velmi brání a v minulosti např. ve Weinviertlu byl za ně i trest smrti), přírodní cukr v hroznech zkvasí na alkohol a oxid uhličitý. Nenápadný plyn, který při tom vzniká, je poměrně nebezpečný a rok co rok připraví některého vinaře o život při kontrolách procesu kvašení.
l Nebezpečí otravy je zašifrováno už ve starých římských a keltských legendách o kozlu chránícím víno při kvašení.
l Mezi nejkvalitnější vína patří ta z pozdních sběrů a výběrová. Špičku představují tzv. ledová vína, díky pozdnímu sběru (většinou v prosinci) hrozno několikrát přejde mrazem a dosahuje vysoký stupeň sladkosti. Dvě deci pak mohou stát í více než 600 Kč.
l Podobně ceněná jsou i slámová vína z hroznů, které leží minimálně tři měsíce na slámě či rákosu. Tento druh vína vyniká nejen vysokou cukernatostí a zlatavou barvou, ale také, bohužel, cenou.
l Nejdražšími jsou ale tzv. barrique, červená nebo bílá. Dávají se uzrát do dubových soudků o obsahu přesně 225 litrů. Víno dostává specifickou vůni a chuť uvolňováním aromatických látek ze dřeva. Nejkvalitnější dubové dřevo se těží ve Francii, žádané je i ze Slovenska a Česka.
l U červeného vína se nejprve prokvasí podrcené hrozny, teprve pak se celá drť lisuje. Růžová vína vzniknou vylisováním drtě z modrých hroznů co nejdříve po začátku kvašení.
l Barva vína se nejlépe posuzuje proti bílému pozadí. Víno musí mít jiskru a nesmí být zakalené. Barevná škála je od jantarové a zlatavé přes zelené odstíny až po rubínovou a granátovou.
l Nosem hodnotíme zvláště takzvaný buket. Ten nejlépe vytvoříme mírným kroužením vína ve sklence. Její hrdlo by mělo být užší, aby aroma tak rychle nevyprchalo.
l Chuť v první řadě prozradí, zda je víno suché, polosuché, polosladké nebo sladké. Je dobré poválet doušek vína v puse, aby se nám tak k vytvoření konečného dojmu mohly kompetentně vyjádřit všechny chuťové pohárky.Nejznámější jihomoravská vína
Páteř produkce regionu tvoří hlavně bílá aromatická vína, z nichž nejznámější je Veltlínské zelené, následované odrůdami Müller Thurgau, Ryzlinky vlašským i rýnským (přezdívaným víno králů a král vín), Sauvignonem, Rulandským bílým a Muškátem moravským. Z modrých odrůd jsou zde zastoupeny hlavně Svatovavřinecké s výraznou vůní švestek, trnek nebo dokonce višní, Rulandské modré a také Zweigeltrebe, používané k výrobě stále oblíbenějších růžových vín.

Category: 2005 / 10

Petr Vavrouška působí jako zpravodaj Českého rozhlasu v Moskvě od roku 2004. Sotva nastoupil, strhla se v Rusku řada katastrofických událostí, které zaměstnaly média celého světa. Jaký je člověk, jehož hlas komentuje život bývalého sovětského obra a přilehlých oblastí? A jaký je život mezi Moskvou, Beslanem a Afghánistánem?

Než jste se stihl v novém místě rozkoukat, musel jste hned do dějiště událostí, které pak byly označeny jako katastrofy. Dá se na takové situace vůbec nějak připravit?
Když odjíždí zpravodaj do krizové oblasti, tak to není záležitost, na kterou se připravuje týden či měsíc. Něco se stane, a vy tam odjíždíte v podstatě v nejbližším volném termínu, nejlépe okamžitě. Takže moc šancí na přípravu není. Ovšem pokud pečlivě sledujete zahraniční politiku, znáte alespoň základní informace. Občas se podaří získat rychlé informace alespoň během dne, ale někdy není čas ani na to.
Běžný turista potřebuje do různých zemí víza a to zdržuje. Jak je to s novináři?
Každý z novinářů, kteří častěji vyjíždějí do zahraničí, má několik pasů s vízy do zemí, kde se dají předpokládat krizové situace. Není jich ale mnoho. Platnost toho víza se pak neustále prodlužuje, aby nenastal nějaký problém. A nebo se vyšle ten člen redakce, který prostě potřebné razítko v pasu má. Obyčejně se stane, že když jde o velkou událost, humanitární nebo válečnou, tak vám stát dá vízum na letišti, případně ho nevyžaduje vůbec, protože je jasné, že se to nedá jinak řešit a stihnout. Jsou ale země, kam novináře programově pustit nechtějí, a pak vám nepomůže nic.
Takže když se stane něco mimořádného, balíte. Co hlavně? Neprůstřelnou vestu?
Když jsem jel do Makedonie či Afghánistánu, tak jsem neprůstřelnou vestu měl, ale stejně jsem ji nepoužil. Zase tak horké to tam nebylo. Samozřejmě, že to, jak se chovat a co mít u sebe, musíte konzultovat s lidmi na místě, vojáky, bezpečnostními poradci. Ale vestu stále připravenou v batohu nemám, visí v Praze v Českém rozhlase. Nemám ji ani v Rusku. Zato jsem od redakce dostal satelitní telefon, satelitní modem k připojení k internetu kdekoliv na světě, notebook, minidisk, spoustu baterek – tedy věci nutné k novinářské práci. A pak taky klasickou výbavu, kterou potřebujete na pobyt. Většinou se nespí v hotelu, ale ve stanech nebo u někoho doma na zemi.
Jak to vypadá, když přijdete do místa, kde se něco děje?
Vezměme si jako příklad Pákistán, kde jsem byl v době bombardování Afghánistánu. Většinou jste ve spojení s dalšími kolegy novináři. Často jsem jezdil s Michalem Kubalem z České televize, který měl s sebou svého kameramana, takže jsme byli tři. Bylo to pro mne výhodné, protože novinář z rozhlasu je jinak většinou na cestách sám a v některých momentech pak má složitější situaci. Rychle jsme sehnali ubytování a pak bylo první starostí najít místního člověka, který je zároveň průvodcem, řidičem, překladatelem a informátorem. Většinou se snažíme, aby to byl místní novinář, protože ten ví, jak novináři přemýšlejí a co pro svou práci potřebují. Když najmete řidiče taxislužby, tak možná uvidíte hezká místa, ale vy potřebujete víc. Rozhlas je taková továrna na informace, pořád ho musíte krmit. Točíte reportáže, stříháte, posíláte to do republiky. Jo a ještě se také musíte někdy stihnout najíst a vyspat.
Jakou roli hraje ve vaší práci konkurence ostatních médií? Pracujete hodně v časovém stresu?
V případě českých médií, s výjimkou televize, se na konkurenci nehraje. Kromě televize a rozhlasu nevysílají deníky nebo třeba ČTK do krizových míst své lidi tak často, to už musí být opravdu něco velkého. Jsou výjimky, ale nejlepší a nejrychlejší je zpravodajství CNN či BBC. Takže podobný stres, jaký mají zpravodajové v parlamentu, kterým jde o to, jestli svou zprávu pošlou ve 12.38 nebo 12.42, zahraniční zpravodaj nemá. Když pošlete informace o hodinu později, nejedná se o žádnou tragédii. Někdy.
A co ověřování informací? Některé cílené dezinformace mohou natropit pěknou paseku. Říká se přece, že když rozšíříte zvěst, že padl velitel, může to zásadně ovlivnit morálku vojáků…
Pro mě není možné uprostřed hor telefonovat na všechny strany a ověřovat. Spoléhám na kolegy doma, kteří sedí 24 hodin v newsroomu a hlídají zprávy světových agentur. Oni ať dělají zpravodajství, já k tomu dodám reportáž z místa. To je ta hlavní přidaná hodnota mého pobytu na místě.
Ale uvádí se, že při zpravodajství o masakru ve škole v Beslanu Rusové metodu dezinformací použili.
Já jsem v Moskvě střídal kolegu někdy koncem srpna a dva dny nato spadla dvě letadla po sebevražedných útocích, tři dny poté jsem odjel na prezidentské volby do Čečenska a dva dny nato teroristé obsadili školu plnou dětí v Beslanu. V průběhu jednoho týdne jsem prožil obrovskou koncentraci událostí, emocí a informací. Rychle jsem pochopil, jak která ruská média o stejných událostech informují. Volby v Čečensku byly zmanipulované, vůbec k nim nepřišlo tolik lidí, jak některá ruská média psala. I když nás tam byla šedesátka novinářů včetně kolegů z BBC a CNN a svorně jsme tvrdili, že nám volební komise lže a zkresluje výsledky, protože jsme nikoho neviděli hlasovat, tak oni si stejně pořád stáli za svým. To je pak marné.
Tři dny nato přišla tragédie v Beslanu, kdy jsem byl opět svědkem toho, jak hlavně státní ruská média informace zkreslují. Nebo spíše neříkají vše. Ale je pravda, že při takové situaci je velmi složité na místě některé informace ověřit. Kupříkladu počet rukojmích. Tvrdilo se, že jich je ve škole tři sta. Ale jak to zjistíte, když se tam nikdo nedostane? Jen místní lidé tvrdili „je to blbost, těch lidí je tam nejméně tisíc“. Takže jako novinář máte jedinou možnost. Napsat, že ruské orgány tvrdí jedno, kdežto místní lidé něco jiného. Ovšem Rusové i státní televize s tou druhou informací vůbec neoperovaly.
Co strach? V Beslanu byla na místě i ruská protiteroristická zásahová jednotka Alfa, všude spousta vášní, vznikl chaos…
Mě hlavně překvapilo, že vůbec nebyl problém se na to místo dostat. Kdyby se takový útok odehrál kdekoliv v západních státech, tak policie zablokuje přístup už několik set metrů před místem, ke škole vás nepustí ani náhodou. Ani na dohled! Kdežto v Beslanu jsme byli sto až sto padesát metrů od školy, tedy na dostřel granátometu. Nikdo přitom nevěděl, co mají teroristé za arzenál. Situace byla opravdu nebezpečná a Rusové se nijak nesnažili rizika zmenšit. Krizový štáb vznikl až druhý den. Prostě se nedokázali domluvit, jestli to patří ministerstvu vnitra, nebo federální bezpečností službě.
Krizový štáb neměl ani žádného pořádného šéfa. Proto ten zásah proti teroristům vypadal tak chaoticky. Z toho šel strach. A jejich protiteroristická jednotka? Vždyť oni na sobě neměli ani neprůstřelné vesty! Byl to absolutně zpackaný zásah. Skoro rok po akci vyšlo v rámci vyšetřování najevo, že po škole, kde byli rukojmí, stříleli z tanků a granátometů. Podle předběžných závěrů vyšetřovací komise střecha zřejmě spadla proto, že po ní pálili ruští vojáci. Ať si to každý přebere sám!
Ale chaos je pro novináře výhodný. Díky němu leckde proklouzne.
Chaos je možná výhodný pro novináře, ale ne pro lidi, kterých se to bezprostředně týká. Rusko je navíc naprosto nepoučitelné. Mělo stejný případ s Buďonnovskem před deseti lety, kdy Šamil Basajev obsadil se svými lidmi nemocnici, byla to Dubrovka v roce 2002, kdy čečenské teroristické komando přepadlo divadlo v Moskvě, a teď to byl Beslan. Vidíme v televizi, jaké prostředky mají k dispozici světové speciální jednotky, ať už to jsou britské, izraelské nebo americké. Rusové měli v Beslanu pár kluků – vojáků.
Nebylo by lepší o teroristech neinformovat? Vždyť tak se jim vlastně daří jejich cíl – dostat své požadavky ven a své cíle do podvědomí lidí, kteří média poslouchají.
Těžká otázka. Já bych s tím tak úplně nesouhlasil. Nedávno přišla BBC se změnou svého etického kodexu a řekla, že bude cenzurovat živé vysílání z teroristických a vojenských akcí. Pozdrží přenos o pár vteřin, aby mohl editor vystříhat velmi kruté záběry na mrtvoly a roztrhaná těla. Četl jsem na toto téma zajímavý komentář v ruských novinách, kdy zrovna v Beslanu neměli místní žádné jiné informace než z televize a jenom díky záběrům viděli, jestli je jejich dítě živé, jestli ho odnášejí z tělocvičny, nebo naopak ho vidí mezi mrtvými. Pro ně bylo důležité znát holou pravdu. Kdo nechce, tak ať si tu televizi vypne. Ale vím, že je to velký etický problém.
Je potřeba dávat v Rusku úplatky, aby se novinář dostal k informacím?
Tady v Čechách mají novináři telefony na ministry, šéfy policie, náměstky. V Rusku by se vám nic takového nestalo, tam se prostě s vámi bavit nebudou. Často ani ruská média nemají vyjádření politiků. Já jsem se ale zatím nesetkal s tím, že bych musel dávat úplatek, abych se někam dostal, protože oni vás tam prostě nepustí, když si to usmyslí. Ale dal jsem třeba úplatek proto, aby mi vrátili dřív auto z technické prohlídky. Nebo abych se dostal přes most, kdy mi řekli, že se opravuje, přestože se neopravoval, a nejbližší objížďka měřila 440 kilometrů. Vím, je to nefér hra, ale někdy je to v Rusku fakt nevyhnutelné řešení. A pak si na korupci můžu stěžovat, když ji sám podporuji…
Sedíme spolu v kavárně a dáváte si džus. Rusko je proslavené vodkou a určitě vás zvou na mnoho míst. Pijete?
Nepiju a občas s tím jsou problémy. Jednu skleničku si ze slušnosti dám, ale pak říkám, ať už mi nenalévají. Naštěstí se v Rusku vodková kultura mění v pivní, takže to jedno dvě piva neublíží. Je to stejné jako s cigaretami. Na severním Kavkaze kouří každý. Chlapi si tím řeší svůj stres. Ačkoli nekouřím, tak mi přijmout cigaretu a zapálit si přišlo jako OK. Najednou máte k těm lidem blíž, než když jim řeknete „já nekouřím“. Jsou věci, které musíte skousnout. Je to stejné, jako když vám nabídnou hnusné maso, které byste nikdy nepozřel. Stejně ho do sebe nasoukáte. Vždycky se ale snažím lidem vysvětlit, kde jsou moje hranice. Neopít se, nepřejíst…
Být sám, to je bezesporu náročné na psychiku.
Musím říct, že po tom roce v Rusku jsem potřeboval měsíční dovolenou i proto, že bylo za tu dobu hodně novinářských věcí. Čečensko, Beslan, revoluce na Ukrajině, Kyrgyzstán. Na Kavkaze jsem byl asi pětkrát. Tlak
je v Rusku obrovský. Zvlášť v Moskvě někdy cítíte velké množství negativní energie, žijete v permanentním stresu. Jezdíte metrem a pokaždé, když se něco stane, se toho logicky nepatrně bojíte. I když vás to po dvou třech měsících přejde, tak stejně máme někde v podvědomí strach. V metru dvacetkrát denně slyšíte hlášení „dávejte pozor na podezřelé lidi, podezřelé věci, dávejte pozor na teroristický útok“. Znám hodně kolegů, kteří musí brát antidepresiva. Já to řeším sportem.

Category: 2005 / 10

Dívám se na sametovou patnácticentimetrovou můru s hnědobéžovou kresbou na křídlech polehávající na okraji chodníku. Na rovné stěně domu se třepotá jiný zvláštní motýl. Je bílozelený, namalovaný a jmenuje se roquefort papillon. Na střechy parkujících aut pochoduje stádo ovcí v čele s pasákem nesoucím v ruce rozkrojený bochník sýra firmy Société. Jinak nic, toto městečko v regionu Languedoc-Roussillon ve střední Francii není vůbec výstavní, za architektonickými památkami se do něj rozhodně nejezdí. Mají tu ale jiné poklady – miliony bílozelených bochníků sýra, které zrají v podzemních sklepeních. Produkuje je zde sedm společností, které jako jediné na světě mají právo na výrobu královského sýra roquefort (vyslovuje se rokefór).

Nemalebnost města vyzdobeného pouze malbami na zdi nás nijak nepřekvapuje. Je stejná jako před sedmi lety, kdy jsme tu byli naposledy. Nic se nezměnilo. Úzkými ulicemi stejně opatrně jako tehdy projíždějí kamiony omalované ovcemi a sýry a nás znovu jako magnet přitáhla firma Société (přesněji La société des Caves, založená roku 1863). Je největší a má nejkrásnější jeskyně.
Považuje je za tak výjimečné, že se tu ani nesmí fotografovat. „Bojíme se, že by někdo mohl použít fotky našich jeskyní pro propagaci vlastních sýrů,“ vysvětlují nám v informacích. Když ale nakonec pochopí, že nejsme špioni, musíme alespoň podepsat neuvěřitelně dlouhý protokol – vypadá to tak vážně, že máme chuť se říznout do prstu a jména napsat rovnou vlastní krví.
Ale stojí to za to. Jde přece o nejslavnější sýrovou delikatesu na světě, kterou Diderot označil za sýr králů a Casanova jím spolu s červeným burgundským vínem značky Chambertin měkčil srdce svých ženských obětí.

Za vším je žena
Každá věc s duší má mít i svou legendu. A protože se jedná o francouzský sýr, nesmí v legendě chybět krásná žena a galantní muž. Osamělý pastýř si jednoho dne uložil svůj tvarohovitý sýr a žitný chléb do chladné jeskyně. Když vyšel ven, uviděl krásnou mladou dívku, ale ať se ji sebevíc snažil dohonit, stále mu unikala, až nakonec zmizela daleko za obzorem. Zklamaný pastýř se vrátil. Byl ale dlouho pryč a jeho sýr i chléb mezitím pokryla zelená plíseň. Dlouhým putováním však vyhládl, a tak sýr stejně ochutnal, a vykřikl příjemným překvapením – plíseň změnila obyčejný tvaroh na dokonalou lahůdku.
S pověstí se návštěvníci sklepů Société seznámí v nejstarší roquefortské jeskyni zvané Reynes – Katedrála. Používat slovo nejstarší je ale v případě jeskyní dost sporné. Všechny místní jeskyně byly totiž zformovány před milionem let sesuvy okrajových skalních bloků vysoko položené planiny Combalou. Obrovské bloky vápenců se propadly a mezi nimi vznikly dlouhé úzké chodby a velké jeskyně. Skála se přeměnila na jakousi porézní houbu.
Lidé začali specifické přírodní klima využívat již před naším letopočtem, ale poprvé jeskyni „přestavěli“ až v 17. století. A to je právě případ Reynes. I upravené prostory jsou nadále větrány přírodními tunely, zvanými fleurine, jejichž trasy se v některých případech nepodařilo dodnes zmapovat. Jsou příliš úzké na to, aby se jimi někdo protáhl. Ústí kdesi na planině, v horách, mezi bečícími ovcemi, tam, kde na území Aveyronu a Larzacu stojí zbytky slavných templářských hradů a opevněných měst.
Pro roquefort je důležité to, že fleurine (od francouzského slova foukat) zajišťují celoročně uvnitř jeskyní teplotu 8 až 12 °C a dostatečnou vlhkost, tedy až devadesát pět procent. Skrz fleurine neustále slabě protahuje a dokumenty firmy Société dokonce uvádějí, že jimi denně profoukne 1 200 000 m3 vzduchu. Vzhledem ke složitému systému těchto průduchů není dost jasné, jak se k tomuto číslu došlo, slabý závan vzduchu je tu ale skutečně cítit a na některých místech jsou vidět přepážky s různými záklopkami a dvířky, kterými se proudění vzduchu reguluje. Pro člověka je to dost děsivé klima, bájná plíseň Penicillinum roqueforti, tedy to, co dělá z obyčejného tvarohu sýr králů, ho ale miluje.

Není penicilin jako penicilin
Každá ze sedmi firem, které smějí roquefort vyrábět, využívá k pěstování modrozelené plísně trochu jiný způsob. Například druhá největší firma, Papillon, upeče v září asi 600 velkých bochníků chleba (80 procent žitná, 20 procent pšeničná mouka). Peče je prudce v peci vytápěné dřevem, aby byl chléb na povrchu spálený a uvnitř napůl syrový. Pak je na čtyřicet dní uloží v jeskyni, aby zplesnivěly. Kůra se vyhodí, zbytek usuší při třiceti pěti stupních Celsia a rozemele (na výrobu jedné tuny sýra je zapotřebí pouze sto gramů plísně, jedno prachové zrnko obsahuje na dvacet pět bilionů spór).
Société zase pěstuje plíseň v uzavřené láhvi na malých šiškách chleba s trochu větším podílem pšenice. Chléb je odporně zeleně plesnivý a chlupatý. Není ale penicilin jako penicilin. Ten, který lečí lidi, by zdejší sýr zabil, jeho slavnou plíseň Penicillinum roqueforti by zničil.

Jak vzniká král sýrů
Výroba roquefortu je propracována do nejmenšího detailu. Do plnotučného nepasterizovaného ovčího mléka, které se zahřeje na pouhých třicet dva stupňů Celsia, se plíseň přidává zároveň se syřidlem. Výroba bochníku sýra trvá jeden den, dva dny sýr schne, pět dní se otáčí a solí. Tento proces probíhá v mlékárnách mimo městečko Roquefort. Poté se stále ještě čistě bílý sýr bez specifické chuti převeze obřími kamiony do Roquefortu, kde zraje v jeskyních jednotlivých firem minimálně tři měsíce. Než je uložen do jeskyní, je každý sýr propíchnut 32 tenkými jehlami, aby k zárodkům plísně mohl vzduch. Teprve pak se bochníky těžké 2,9 kilogramu uloží nastojato na dubové police a vlády nad nimi se ujme mistr sýrař.
Vzpomněla jsem si na nová hygienická pravidla EU, která chtějí v potravinách nerez ocel, sterilní čistotu – tady je to samá stará plíseň.
„Kdepak, máme svou tradici a svou ochrannou známku. Evropská unie nám do výroby sýra nemá co mluvit,“ hrdě odpověděl mistr sýrař. Stejně jako sklepmistr i on potřebuje ke své práci především nos. Speciální „vývrtkou“ vytáhne z bochníku váleček sýra, prohlédne jeho texturu, přivoní k němu a dá ho zpět. Neochutnává, ani by to nebylo možné.
Nejznámějším sýrařem ve Francii je pan Maurice, dnes už důchodce. Usměvavý pán s červenými tvářemi a krásným prošedivělým knírem byl totiž vyfotografován při své práci na propagační materiály firmy Société a dnes ho zná celá země. Ptáme se současného mistra, který pracuje ve sklepech už dvacet pět let, zdali mu sýr stále ještě chutná.
„Ale kdepak, sýr tady na polici, to je přece něco úplně jiného než plátek dokonale uleženého sýra na talíři,“ nerozmýšlí se nad odpovědí.
Do prostor, kde sýry zrají, se mnoho smrtelníků nedostane. Nejprve nám tedy stroj umyje boty, pak si na ně musíme navléci nemocniční návleky, oblékneme bílé pláště, na hlavu nasadíme slušivé igelitové čepičky, podepíšeme další protokol, umyjeme si ruce a jsme vpuštěni do svatyně.
Před námi jsou asi 2000 sýrů, a když to přepočítáme, díváme se na sýry za tři a čtvrt milionu korun. Nebýt s námi mistr, asi bychom zde dost bloudili. Běháme za ním mezi policemi jako myši v pokusném bludišti. Nad námi je tři sta metrů skály se spoustou pater a další patra jsou pod nohama. V této největší jeskyni je jich celkem 11 (v celém areálu Roquefortu je dvacet jeskyní, z toho čtrnáct patří Société.). Mistr sýrař nám ještě na závěr ukáže, jak se po třech až čtyřech týdnech bochníky balí do jemné cínové fólie, která musí těsně přiléhat, aby se zpomalilo zrání. Teprve tímto okamžikem dostává sýr své jméno.
Ty nejlepší druhy roquefortu se balí ručně, sedm kousků za minutu. Dělnice se to naučí za jeden a půl měsíce. Stojí v chladném vlhku, v dost slabém umělém světle. Kolik berou?
„No normálně, jako kdekoliv jinde v mlékárně,“ trochu udiveně odpovídá na mou otázku jejich šéf. Ani za těchto podmínek prý o dělnice nouze není, stejně jako o nové zaměstnance vůbec. Zaměstnanci tu mají skvělé sociální zázemí, polovinu oběda jim platí zaměstnavatel, pracovní doba je 35 hodin týdně. A roquefort? Ani jim se nepřejedl. (Société má na 1400 zaměstnanců a vyrobí na 12 000 tun sýra, což je něco k pěti milionům bochníků, tj. asi 80 procent celkové produkce roquefortu).
Ani nám by se tento sýr nepřejedl, vzhledem k jeho intenzivní chuti ho člověk stejně nikdy nesní moc. Většina firem vyrábí tři druhy, v tom není Société výjimkou. Především je to Abeille, který se také exportuje. Nejintenzivnější chuť má ale silně štiplavý roquefort des Templiers (v Société 5 procent výroby), jemný, krémovitý je naopak Baragnaudes (15 procent). Ani jednu z těchto specialit Francie nevyváží, to nejlepší si francouzští gurmáni snědí sobecky sami.

Roquefort, rokfór a niva
Co je vynikající, vždy přitahuje padělatele. Kdysi i ČSSR vyráběla svůj rokfór, později přejmenovaný na nivu, kterou si ovšem nikdo s pravým roquefortem nemůže splést. Jak ale odlišit dobře udělaný padělek od originálu? Co kromě standardní chuti na vynikající úrovni dává roquefortu právo nazývat se roquefortem? Musí splnit dvě základní podmínky – být vyroben z nepasterizovaného ovčího mléka (má přibližně 52 procent tuku v sušině) a zrát v jeskyních na historickém území Roquefortu. Právo nazývat se roquefortem potvrzuje obrázek červené ovce a nápis Appellation d’Origine Controlée na obalu.
V Roquefortu jsme viděli téměř vše, jen živé ovce ne. Přitom městečku a jeho přilehlým mlékárnám dodává na osm set tisíc těchto zvířat. Pastviny pro ně mají v průměru přibližně dvě stě kilometrů. Mléko pro sýr přitom produkuje druh velkých ovcí lacaune, měřících v kohoutku 70–80 cm a vážících od 50 do 70 kilogramů. Mají krátké rouno, které jim pokrývá jen hřbet a bok, a dožívají se asi osmi let.
Potkali jsme je až poslední den. Bylo jich určitě okolo stovky, břicho pořádně nacpané jarní trávou, a byly očividně zcela lhostejné k tomu, že vlastně vytvářejí produkt, který se nedá uměle získat – surovinu pro královský sýr roquefort, pro tu na jazyku tající, dokonalou lahůdku.


S máslem, nebo bez?
Odborníci se dosud neshodli, zda tak tučný sýr jako roquefort jíst s máslem, nebo bez něj. O tom se stále vedou diskuse, někomu máslo zjemňuje intenzivní, někdy až štiplavou chuť. Je to stejné jako s vínem, které se k roquefortu pije.

Jak si nejlépe pochutnat?
Skladujte sýr v nejspodnější části lednice v originálním obalu, v němž jste ho koupili, aby nevyschnul. Před konzumací ho na hodinu nechejte rozbalený při pokojové teplotě.Ráj roquefortu
Po celé Francii jsme nenašli samoobsluhu s tak velkou a relativně levnou nabídkou sýrů typu roquefortu jako nedaleko města Millau. Kilo nejkvalitnějšího roquefortu v ní stojí 21 eur a dostanete zde i značkové sýry méně známých firem, než je Société, některé stály pouze 12,50 (pro informaci – v Praze vyjde roquefort Société na 900 korun za kilo).

Categories: 2005 / 10, 2005 / 11

Málokteré zvíře v člověku vyvolává takové znechucení jako krysa. Ale obyvatelé indické vesnice Deshnoke blízko pákistánských hranic krysy krmí, obdivují a neuvěřitelně rozmazlují. Jsou tady svaté…

„Neříkejte jim krysy!” důrazně mě hned v první větě upozorňuje kněz chrámu Karni Mata. Oranžový turban má nasazený nad výraznou černou linkou obočí a jeho sněhobílá tradiční zástěrka dhoti uvázaná v pase na ostrém poledním slunci jasně září. „Jsou to kabaové – naše děti, bratři, sestry a předkové,“ pokračuje vážně.
Podle jeho odhadu žije ve škvírách zdiva a různých zákoutích chrámu asi dvacet tisíc jeho chlupatých „příbuzných“. Zapojuji celou svou fantazii a snažím se představit si ve čtyřnohých hlodavcích členy rodiny mladého kněze. Jde to poměrně obtížně.
Kdo vlastně byla Karni Mata, bohyně, v jejímž chrámu se dnes krysy uctívají? Podle tradičního výkladu bylo ještě před narozením Karni Maty v roce 1387 jisté, že na svět nepřijde nikdo z lidí, těhotenství její matky totiž trvalo dvacet jedna měsíců. Ihned po svém narození dokázala malá bohyně chodit i mluvit. Ale to byl jen začátek dlouhé řady zázraků Karni Maty, reinkarnace bohyně Durgy. Už v šesti letech zachránila život svého otce pouhým přiložením ruky na ránu, kterou mu způsobila jedovatá kobra. O něco později na sebe vzala podobu lva a zahnala zloděje dobytka, jindy zase nechala na vyschlé půdě pouště vytrysknout pramen, a tak by se dalo pokračovat. Pak přišlo osudové setkání s princem Bikou. Urozený mladý muž nocoval během bojů na obranu vlastní říše v Deshnoke a v noci se mu zjevila Karni Mata. Předpověděla mu šťastný a úspěšný život. Od této chvíle byla uctívána i jako ochránkyně dynastie z města Bikaneru, které v poušti založil právě princ Bika.
Moc Karni Maty ale nebyla bezbřehá. Jednoho dne poprosil rodinu příbuzný, aby mu pomohla vrátit jeho utonulého syna. Bohyně tedy požádala boha smrti Jama, aby chlapce propustil ze své říše zemřelých. Jama ji ale tvrdě odmítl s tím, že duše chlapce již byla reinkarnována. Bohyně se na zatvrzelého Jama rozzlobila. Nařídila, aby se do Jamovy moci nedostal již nikdo z jejích příbuzných ani jejích potomků. Místo cesty do říše zemřelých s ní pak příbuzní setrvali v jejím domě – jako krysy. Po smrti bohyně, která se dožila úctyhodného věku sto padesáti jedna let, šesti měsíců a dvou dnů, vztyčili vděční lidé nad základy jejího domu mramorový chrám v Deshnoke v indickém státě Rádžasthán. A krysy, vlastně kabaové, v něm žijí dodnes.
Od té doby, kdy bohyně zemřela, jsou chrámové krysy v bezpečí. Prohlížím si pletivo klenoucí se nad vnitřním nádvořím, které je chrání před vránami a dalšími dravci. Kamkoliv se člověk podívá, jsou jich všude houfy. Pobíhají z místa na místo, válejí se nebo se kloužou po podlahách svatostánku. Co chvíli některé krysy obracejí své čumáčky směrem k návštěvníkům a významně větří. Další pospávají a samečci bez ustání obcházejí svá krysí teritoria. Některé krysy jen přežvykují potravu nebo usrkávají mléko z misek umístěných na zbytcích novin a na prazích dveří.
Kolem mne procházejí návštěvníci chrámu, kteří sem nikdy nepřijdou s prázdnou. Kabaům přinášejí denně cukrovinky, mléko a oříšky poutníci z celé Indie. Do vnitřní části chrámu, uzavřené dvojicí těžkých stříbrných dveří, smějí ovšem vstoupit pouze hinduisté. Prosí tu Karni Matu o zdraví, úrodu a úspěch. Návštěva chrámu je téměř povinná pro čerstvě sezdané páry, protože bohyně jim zajistí narození mnoha dětí, zejména chlapců.
Pro chrám i město Deshnoke jsou nejvýznamnějšími měsíci duben a září, kdy sem míří stovky tisíc poutníků během festivalu bohyně Durgy. Pět dní krmí krysy nejvybranějšími lahůdkami – obětinami. Přežraní hlodavci se pak pouze apaticky povalují po chrámu a velkomyslně přijímají nabízené dary.
Lidé se tu krys nebojí. Jejich přístup je pro Evropana skutečně zvláštní. Před jedenácti lety vypukla v indickém státě Gudžarát epidemie moru. Černá smrt zabila asi stovku lidí a tisíce obyvatel Gudžarátu se nakazilo. Zástupy prchaly do chrámu Karni Maty ve víře v ochranu před smrtící chorobou. Indové přitom prchali právě k jednomu z významných zdrojů nemoci – krysám, v jejichž srsti sídlí blecha morová. Uvěřili, že pokud budou jíst a pít společně s krysami z jedné misky, neonemocní. Světe, div se, nikdo se skutečně nenakazil.
Poslouchám monotónní zvuk bubnů. Kněz Sanskaram ukazuje na několik poutníků, kteří u díry ve zdi čekají s oříšky, cukrovinkami a mincemi: „Sedm kabaů má bílou srst. Pokud některého z nich spatříte, budete mít v budoucnu štěstí,“ vysvětluje mi. Trocha štěstí se vždycky hodí, a tak spěchám k čekající skupince i já. Po tři čtvrtě hodině přemlouvání a modlení se konečně z černé díry vynořil bílý čumáček. Víření bubnů zrychlilo a dav znervózněl. Bílá krysa se obezřetně šátrala ze svého úkrytu. Jako na povel pak poutníci zasypali krysy dobrotami a rupiemi. Zděšený hlodavec společně s několika ostatními bleskově zmizel zpět do úkrytu a už se neobjevil. Dal přednost bezpečí před radostí křičícím davem, ve kterém se všichni vzájemně poplácávali po ramenou.
Deshnoke žije už po mnoho generací ve svazku s krysami. Stále také žijí potomci bohyně Karni Maty. Jedná se o více než pět set rodin Dancharanského klanu, který jediný rozhoduje o kněžích v chrámu, rozděluje přinesené dary, obchoduje na nádvoří svatostánku anebo na přání fotí návštěvníky.
Chrám samotný není pouhým místem rituálů a modliteb. Mezi jeho zdmi se scházejí vesničané, aby si povídali o každodenních starostech. Nad šálkem čaje proberou trochu politiku anebo se pohádají nad něčím takovým, jako je otázka nejkrásnějšího velblouda ve vesnici. Rozumějí si navzájem, nemají strach ze smrti, mají společnou jistotu, že až zemřou, změní se v chlupaté hlodavce – kabay. Jejich příbuzní o ně budou poté v chrámu pečovat tak dobře, jako o své domnělé předky pečují dnes oni.
Povídám si znovu se Sanskaramem, který je z Dancharanského klanu. Právě dnes skončil svou kněžskou službu kabaům, která trvala jeden měsíc. Na další měsíc přijde jiný kněz. Vymění teď chrámové lůžko s tenkou matrací za postel u sebe doma. Bude se zase starat o vlastní kousek vyschlé půdy nedaleko vesnice a pečovat o rodiče. Žije s nimi sám a na ženění prý prozatím nepomýšlí. „Počkám si, dokud mi Karni Mata jasně neukáže. Každopádně by měla být má nevěsta hezká,“ vypravuje se zářícíma očima. „A samozřejmě se nesmí bát kabaů…“

Category: 2005 / 10

Některé jsou skutečně obrovské. Leží roztroušeny po rozlehlé jezerní plošině The Racetrack a za nimi se táhnou stopy, které jasně dosvědčují, že se čas od času pohybují. Nikdo je ale při tom ještě neviděl.

Jediným svědectvím jsou mělké stopy, které se za kameny táhnou. Neuvěřitelné je, že téměř každá vypadá naprosto jinak. Některé jsou rovné, jiné se vlní, kroutí nebo jinak klikatí. Kameny spolu jakoby závodí, míjejí se nebo křižují. Slovo „závodí“ se odráží dokonce i v názvu samotného údolí. The Racetrack totiž v překladu neznamená nic jiného než „závodní dráha“. V severní části plošiny se dokonce nachází i menší tmavý skalnatý ostrůvek z křemenitého monzonitu pojmenovaný The Grandstand, v češtině „hlavní tribuna“. Mimochodem, pohled přes celé údolí je odtud opravdu znamenitý.
Stopa vytlačená v suchém bahně pohybem a váhou kamene může být také různě dlouhá. Jeden metr, stejně jako několik stovek metrů. Pohybující se kameny pocházejí z okolních skal a mají rozměry větší kuličky až po opravdové balvany. Vůbec největší kámen váží okolo tří set dvaceti kilogramů. Jak s takovým kolosem může vůbec něco pohnout?
To „něco“ je právě záhadou. Co všechno se musí stát, aby k tomuto na Zemi ojedinělému fenoménu vůbec došlo? Na tuto otázku existuje hned několik odpovědí, ovšem jenom jediná je správná. Nebo dvě?!

MOŽNÁ JE TO VÍTR
Moving (Sliding) Rocks byly objeveny roku 1915 prospektorem Josephem Crookem. Od té doby se střídají jedna teorie za druhou. V roce 1948 se objevila na pultech o tomto zvláštním úkazu dokonce i první publikace.
Jedna z nejpravděpodobnějších teorií tvrdí, že první podmínkou k takovému pohybu je velmi rozlehlá rovná plocha. A ta tady právě existuje v podobě vyschlého jezerního dna s vrstvou neobvykle popraskaného bahna. (Některé prameny uvádějí, že se „kameny pohybují po písku“. Je to však mylná informace od člověka, který zde nikdy nebyl.) Ve skutečnosti jde o směs na kámen ztvrdlého jemného bahna (41 procent), mazlavého jílu (35 procent) a velmi drobnozrnného písku (24 procent).
Kdysi bylo údolí Racetrack zaplněno vodou. Když jezero vyschlo, zbyla po něm mohutná vrstva usazeného světlého popraskaného jílu, téměř vodorovná plošina, anglicky playa. Už na první pohled zaujme její zvláštní povrch složený z „fosilních“ výrazně zaoblených polygonů. Jejich nezvyklý tvar (bahno usychá většinou do nevzhledných škraloupů) klade balvanům při jejich pohybu pouze mírný odpor.
Druhou podmínkou pro tento neobvyklý jev je dostatečné množství deště, který způsobí, že tvrdý, na troud vysušený jíl rozměkne a stane se zároveň mimořádně kluzkým.
A konečně, musí se objevovat velmi prudký nárazový vítr a větrné víry, které se do kamenů opírají. To by vysvětlovalo, proč je každá stopa na první pohled tak jiná než ostatní. Jistou podobnost, co se týče zakřivení stop, vykazují pouze kameny ležící velmi blízko sebe.
Na vodorovné planině jsou místy vidět i staré rýhy, které deště postupně omývají. Za jak dlouho zmizí, závisí na tom, jak jsou hluboké. Na mělčí stačí první prudký déšť, hluboké jsou patrné až sedm let.

NEBO SNAD LEDOVÉ KRY?
Velmi pravděpodobně ale zní i další pozoruhodná hypotéza, a sice že jde o působení ledových ker. Už v roce 1955 ji vyslovil vědec George M. Stanley. Tvrdí, že kameny jsou během zimy, kdy bývá plošina zaplavena až deseti centimetry vody a teplota se pohybuje pod bodem mrazu, uzavřeny v ledovém příkrovu. Při jarním tání se pak vítr opírá do celé kry a ne pouze do kamenů. Tato teorie, jak upozornili Robert Sharp a Dwight Carey, kteří velké množství drah analyzovali a dělali různé pokusy, však dost dobře nevysvětluje, proč se pohybují jen některé kameny.
Teorie ledových ker ale získala v roce 1995 dalšího zastánce – Johna B. Reida. Tento vědec tvrdí, že kdyby měl kameny pohybovat jen vítr, musel by být o síle přinejmenším pěti set mil za hodinu (osm set pět kilometrů za hodinu). Podobné větry ale nebyly nikdy na Zemi zaznamenány. O orkánu (nejsilnější vichřici) se mluví, když síla větru přesáhne sto sedmnáct kilometrů za hodinu. Reid opřel svou hypotézu ledu o dvě velké pohybové periody, kdy byla většina stop skutečně hodně podobných. Odchylky, kdy se kameny od sebe oddalovaly, vysvětluje vědec tím, že led praskal postupně. Menší kry se pak spolu s kameny, které sevřely, od sebe navzájem vzdalovaly. Jak led postupně tál, mohly se dokonce i přibližovat.
Kde ale jsou otisky ledu? Šířka stopy vytlačené v suchém bahně přesně odpovídá šířce kamene. Pohyb ledu by musel být také alespoň někde na povrchu vidět. Nebo se kolem kamene vytvořil jen tenčí ledový pancíř, který se země vůbec nedotýkal?
Navíc jsou si podobné opravdu jen některé stopy. Většina spolu nijak nesouvisí ani tvarem, natož délkou.
A ještě další záhada, která vysvětlení komplikuje – podle nejnovějších pozorování se kameny hýbají i v jiné roční době než jen na konci zimy!

POSLEDNÍ PRŮZKUM
Trochu více světla se v devadesátých letech pokusili vnést do věci geoložka Paula Messina a Phil Stoffer z kalifornské státní univerzity v San Jose. V dubnu 1995 začali spolu s týmem dalších vědců svůj průzkum.
Původně chtěla Paula Messina rozmístit na různých místech kamery a mít tak celou plošinu pod kontrolou. Jelikož však nedostala od správy parku k podobnému zásahu povolení, musela provádět svůj průzkum přímým pozorováním a měřením pomocí satelitní techniky.
Během několika dnů tým v červenci 1996 vyfotografoval a proměřil na planině Racetrack všechny pohybující se kameny i jejich stopy. Každý ze sto šedesáti dvou napočítaných kamenů dostal jméno a byla přesně změřena a zakreslena jeho stopa. Průměrná délka stop dosahovala dvou set dvanácti metrů. Nejkratší měřila sto padesát šest centimetrů, nejdelší neuvěřitelných osm set osmdesát metrů a sedmdesát tři centimetrů – ať je to přesně!
A vysvětlení? Podle geoložky musí jeden až dva dny před mysteriózním úkazem velmi vydatně pršet. Dešťová voda smyje z okolních hor jemný jíl. Na plošině se vytvoří film rozbředlého bahna, který kluzkost naprosto vodorovné plochy ještě více umocňuje.
Leccos by se tím vysvětlilo. Ale co další úkazy? Například vědci vypozorovali, že délka stopy v žádném případě nesouvisí s velikostí a váhou kamene. Vysledovali také, že zaoblené kameny se při pohybu většinou kroutí, zatímco za hranatými jsou stopy víceméně rovné.
Většina kamenů se pohybovala především severovýchodním směrem. Jiné stopy však měly odlišný nejen tvar, ale i směr, v některých případech dokonce zcela protichůdný. Na první pohled to vypadalo, že pohyb nedává vůbec žádnou logiku.
Z charakteru ztuhlých kapek bahna a balistické nárazové vlny vědci vypočítali, že některé kameny se musely pohybovat rychlostí až dva metry za sekundu! Uvádějí, že hýbat by s nimi musel velmi silný vítr opírající se přímo do kamenů. Podle Pauly Messiny na to stačí už vichřice o rychlosti nad sto kilometrů za hodinu.
Protože měl tým možnost zanést veškerá svá měření velmi podrobně do mapy a údaje počítačově zpracovat, nemohlo mu uniknout, že na první pohled velmi chaotický pohyb mezi jednotlivými kameny má přece jen určitou souvislost. Totiž že stopy na východní straně playe jsou vesměs rovné a velmi dlouhé a ty klikatící se, vlnité a křižující se všemi různými směry leží spíše směrem ke středu plošiny. Dosti pozoruhodný výsledek umožňující již jisté závěry.
Vědci předpokládají, že nesmírně silné větry, které se v oblasti nedalekého Owens Lake skutečně vyskytují, se ve výše položeném a relativně úzkém Racetrack Valley ještě více stupňují, až se vytvoří vlastně jakýsi „tunelový průvan“. Kolem nedalekého a hodně strmého vrcholu Ubehebe Peak, který je v nadmořské výšce tisíc sedm set třicet jedna metrů nad mořem, dochází pak k prudké změně směru větru. Nad playou tak vznikají nejen přímé nárazové větry, ale i zvláštní „točivé prachové víry“ (dust devils) – jakýsi druh malého tornáda, které je schopné pohnout prakticky čímkoli, i kamenem o třech stech dvaceti kilogramech.

PLNO OTAZNÍKŮ
Původně byla ve hře ještě jedna velmi přesvědčivá teorie – působení gravitace. Poměrně brzy se ale měřením zjistilo, že severní konec plošiny, ke kterému kameny, vyskytující se převážně na jihu, míří, leží dokonce o pět centimetrů výše než jejich původní místo.
S gravitací však souvisí ještě jedna docela zajímavá hypotéza. Carl Lang si při svých výzkumech všiml, že v jižní části playe jsou trhliny o něco hlubší než kdekoli jinde. Protože jde o nejnižší a navíc ještě ve stínu položené místo, kde se zdržuje voda nejdéle, vyslovil myšlenku, že vrstva bahna po průtrži mračen v jižní části výrazně nabobtná. Po dalších vydatných deštích, kdy voda stéká hluboko do trhlin, se v těchto místech vytvoří pouhým okem sotva znatelná vypouklina. Až osmnáct centimetrů vysoký pahrbek pak napomáhá kamenům sklouzávat „dolů“. Tohle byť i sotva znatelné vyvýšení pak stačí větru, aby kameny hýbal. Led důležitý není.
Jednu dobu se věřilo, že na pohyb může mít vliv i zemětřesení nebo měnící se zemský magnetismus. Jiní badatelé nacházejí vysvětlení v působení mimozemské civilizace a snaze sdělit tajemnými pohyby něco důležitého lidstvu. A když už nás nic jiného nenapadne, ještě stále je možnost svalit vinu na „toho nahoře“.
Jednoznačné vysvětlení však nepřineslo ani poslední měření. Dodnes není určeno přesné množství potřebného deště ani síla větru, která by balvany posouvala při jejich podivné cestě. Zatím tedy záleží na každém člověku, kterým argumentům dá přednost.
Na základě velkých pohybů, jež proběhly v sedmdesátých letech, se usuzovalo, že se kameny pohybují každý rok až dva. V době po satelitním měření, tedy po roce 1996, byla playa podrobena pravidelnému pozorování a teprve v roce 1998 byl zaznamenán pohyb u pouhého jediného kamene. Jednalo se o kámen Diane (kameny dostávají ženská jména), u kterého byla v roce 1996 naměřena nejdelší stopa. Kámen za sebou zanechal tentokrát dráhu dlouhou pouhých šest metrů. Není divné, že se pohyboval pouze jeden jediný?
V roce 1999 byl klid. Teprve rok 2000 přinesl další dvě nové stopy o délce 45,5 a 6,1 metru. Ale jak to, že zase jen dvě? V tomto roce působilo silné a vytrvalé El Ni~no a přehnalo se několik pozoruhodných bouří. Že by se kamenům nechtělo vyzradit své tajemství?
Průlom do období relativního klidu přinesl až následující rok 2001. Vědci náhle zaregistrovali sedmdesát dva nových stop a ze skály se uvolnilo několik dalších kamenů.
V únoru předtím napadlo patnáct centimetrů sněhu. Na jaře zůstala plošina díky pozvolna tající bílé pokrývce dlouho mokrá. Navíc jaro přineslo množství vydatných bouří. Na plošině se vytvořila velmi kluzká vrstvička jílu a mnoho cyanobakterií, které vytvářejí na povrchu takzvaný organický film zajišťující při pohybu minimální tření. Možná, by se tím přece jen něco vysvětlovalo. Co však stále chybí, je očitý svědek…

ZÁHADY VE 21. STOLETÍ?
Je zvláštní, že se dnes, v době vyspělé techniky, nepřijde na takovouto záhadu. Kameny ale leží v chráněné rezervaci a to neumožňuje umístit sem kamery a jiné měřiče. Možná je to i dobře. Je krásné si někdy zapřemýšlet a zabádat, jak a co je. A klidně může jít o na první pohled obyčejné kameny, které se kdesi daleko v poušti vydávají čas od času na svou prapodivnou pouť.
Je docela možné, že údolí Racetrack si své tajemství uchová ještě dlouho, leží hodně stranou a není jednoduché se tam dostat. Vedou k němu jen tři terénní cesty. Nejpoužívanější – Racetrack Valley Road – vypadá na první pohled nenáročně. Je však hodně hrbolatá a plná ostrých kamenů, které dávají zabrat i odolným pneumatikám. Píchlá kola jsou tady téměř na denním pořádku. Začíná v Ubehebe Crater a měří čtyřicet čtyři kilometrů.
Bez terénního auta to tady nejde. Nehledě na to, že po deštích může být povrch silně narušený, až neprůjezdný. Krajina okolo Racetrack Road vypadá velmi vyprahle. Oživují ji větrem ošlehané keříky creosote bush, pár okousaných kaktusů a místy dokonce i několik menších stromových juk. Po třiceti dvou kilometrech se cesta rozdvojuje. Rozcestí Teakettle Junction přímo vyzývá k zastavení. Z anglického názvu je cítit čaj. A skutečně, na dřevěném rozcestníku je zavěšeno několik plechových, smaltovaných a keramických konvic. Tento „inventář“ se časem pochopitelně neustále mění. Nádoby jako by v této sluncem vysušené odlehlé pustině připomínaly, aby nikdo nezapomněl na něco důležitého – třeba na vodu. Nebo na benzin? Vzdálenosti jsou tady jiné než v Evropě.
Z jihu vede do údolí Racetrack cesta přes vysoké pohoří Hunter Mountain a odloučené Hidden Valley. Kvůli sesuvům půdy bývá však někdy neprůjezdná.
A třetí – Lippincott Road ze vzdáleného Saline Valley – je velmi hrbolatá a kamenitá, plná hlubokých nerovností. Na některých mapách se dokonce přestala uvádět.
Právě kvůli těžkému terénu nám nějakou dobu trvalo, než jsme se do údolí Racetrack vůbec dostali. Když se nám to konečně podařilo, vychutnávali jsme opuštěnost této krajiny plnými doušky. Celou plošinu i s jejími záhadnými kameny jsme měli po tři dny sami pro sebe. Zažili jsme tady dokonce i hodně silný vítr. Mraky byly, ovšem déšť chyběl. Škoda, mohli jsme být (možná) „u toho“.
Znovu jsme se sem dostali o dva roky později (přesně rok po velkém pohybu v roce 2001). Byli jsme hlavně nesmírně zvědaví, jestli se za tu dobu kameny pohnuly. O probíhajících studiích jsme tehdy ještě mnoho nevěděli.
Už při prvním pohledu na oblast jižní plošiny bylo jasné, že se na Racetracku zase „závodilo“.
Tentokrát muselo být bahno mnohem více rozměklé. Možná bylo na plošině vody moc, protože jindy velmi čisté okraje stop byly po pohybu v roce 2001 o něco hlubší se zbytky neforemného nahrnutého bahna na okrajích. Dokonce byla místy vidět částečně se odlupující vrchní vrstvička jílu, tedy nedávno z okolních hor naplavené jemné bahno, o němž se zmiňuje Paula Messina.
Radost, že se „záhady stále dějí“, však kalil pohled na nesčetné množství výrazných lidských stop, na šerednou vizitku někoho, kdo se odvážil vstoupit na planinu při mokru, přestože je to vysloveně zakázáno. Na stopy, které na pláň nepatří a zmizí až za několik let, se budou muset dívat všichni, kteří sem přišli za tajemstvím pouště a možná právě tady hledají něco, co v hlučných, uspěchaných a přelidněných velkoměstech nikdy nenajdou.
Dotyčný dokonce některé kameny odstranil z původního místa, pár jich dokonce zmizelo úplně.


ČTYŘI OTÁZKY PRO PAULU MESSINU
Člověkem, který má z Racetracku nové poznatky, je Paula Messina. Prováděla tu poslední výzkum a o místo se stále zajímá.

Pohybují se kameny jen v určitém ročním období?
Pohyb není nijak periodický. Některé se pohybují a jiné ne. K jevu dochází hlavně během pozdních zimních bouří. Zrovna tak se ale kameny pohybují po letních monzunech. Tehdy se také vytvářejí ony pověstné „dust devils“ – neobvyklé, velmi silné vzdušné víry.
Jaká musí být skutečná síla větru?
Tohle se dá teoreticky vypočítat podle matematických vzorců. Závisí to hodně na koeficientu tření. Je docela možné, že se díky velmi mazlavému povrchu pokrytému jemnou vrstvičkou bahna rovná téměř nule, pak by vítr nemusel být až tak silný. Tento koeficient ale nemůže nikdo přesně určit.
Kolik musí spadnout deště?
Odhaduji, že pět až deset centimetrů. Tohle by mělo stačit, aby se vrstva dostatečně nasytila vodou. Když spadne velmi prudký déšť, uvolní se z okolních strání velké množství jemného jílu, který vytvoří na plošině jemnou kluzkou vrstvičku.
Stalo se v posledních dvou letech v  Racetracku něco mimořádného?
Během zimy na přelomu let 2004 a 2005 a zimu předtím stála na jižním konci dlouho voda, která většinu starších stop smazala. Byla jsem na místě naposledy v březnu 2005. Voda v tu dobu už vyschla. Viděla jsem na jižním konci několik úplně nových stop, ale zatím k nim nemám žádná přesná měření.The Racetrack
l Nesnadno přístupná oblast skrytá mezi kostrbatými horskými hřebeny v severní odlehlé části kalifornského národního parku Death Valley (Údolí smrti).
l Charakter zdejší krajiny se utvářel střídáním horkých, suchých, studených a mokrých period během posledních deseti tisíc let. Dnešnímu suchému období předcházela perioda mokrá, ve které bylo údolí zaplněno vodou. Vyschlé jezero po sobě zanechalo mohutnou vrstvu usazeného popraskaného světlého jílu. Vzniklá téměř vodorovná plošina (playa) se táhne údolím ze severu na jih v délce přibližně 4,8 kilometru a šířce 3,2 kilometru.
l Racetrack Valley leží ve výšce tisíc sto třicet metrů, takže zatímco samotné Údolí smrti je jednou z nejsušších oblastí zeměkoule, tady je klima výrazně studenější, denní úmorné pouštní horko střídá během noci citelný chlad. V zimě se teplota pohybuje často pod bodem mrazu. Někdy napadne dokonce i sníh.
l Podobných míst, kde dochází k tomuto ojedinělému fenoménu, má být v Kalifornii a Nevadě ještě osm. Stejně jako v Racetracku je i tam rozlehlá rovná playa pokrytá vrstvou suchého popraskaného bahna v podobě zaoblených polygonů a na ní se pohybují kameny. Jenom s tím rozdílem, že se o těchto místech moc neví a nic nepíše.

Category: 2005 / 10

Že nevíte, kde leží Baltistán, a zní to jako vymyšlený název z pohádky? Ze severního Pákistánu se do západní Číny probíjí napříč horami silnice zvaná Karákóram Highway. Když z ní ve městě Gilgitu odbočíte na východ podél bouřící řeky Indu, dojedete do Baltistánu za pár hodin. Odlehlé údolí je ze severu sevřeno hřebenem Karákóramu a z jihu výběžkem Himálaje. Silnice sem vede teprve od roku 1985. Předtím se do Baltistánu dalo dojít jen pěšky nebo sem jet na koňském hřbetě. Tato oblast bývala součástí tibetské říše a dodnes se tu mluví jazykem připomínajícím tibetštinu. V 15. století sem ze sousedního Kašmíru dorazila přísná šíitská forma islámu. Legendární muslimský panovník Alí Šír Chán pak odtud ovládal většinu dnešního severního Pákistánu. Sláva Baltistánu pohasla po rozdělení britské koloniální Indie v roce 1947. Nová indická hranice na východě ho odřízla od sousedního buddhistického Ladakhu a přerušila tak dávné karavanní stezky. Pákistán a Indie jsou na smrt znepřáteleny a na nedalekém hraničním ledovci Siačen už řadu let doutná podivná „válka na střeše světa“. Vojenští horolezci tu po sobě střílejí zavěšeni na lanech.
Poslední větší baltistánskou vesnicí před hranicí, kam vás pákistánští vojáci pustí, je Khaplu. Kdysi to bývalo jedno z několika nezávislých královstvíček, která mezi sebou bojovala o nadvládu. Všude kolem je kamenitá a vyprahlá vysokohorská pustina. Při procházce po Khaplu si ale připadáte jako někde ve Středomoří. Úrodnou oázu plnou zahrad a sadů udržuje při životě složitý systém zavodňovacích kanálů, které sem přivádějí vodu z ledovců Karákóramu.
V poledním slunci koncem září vypadají všechny střechy Khaplu jako pozlacené. Pokrývá je temně oranžová vrstva sušících se meruněk. Pro obyvatele severního Pákistánu to není jen tak obyčejné ovoce. Meruňky tvoří jednu z nejdůležitějších součástí jejich jídelníčku. V létě se z nich připravuje řada zdejších specialit, třeba skopové dušené na meruňkách. Sušené jsou v zimě jediným dostupným zdrojem vitaminů.
Meruňková jádra, chutí připomínající mandle, žvýkají zdejší lidé jako zákusek. Ženy z nich v kamenných mlýncích lisují olej, na kterém pak připravují většinu jídel. Bohatství baltistánských rodin se poměřuje podle toho, kolik stromů meruněk vlastní. Podle legendy se tu kdysi za svých asijských tažení s meruňkami seznámil Alexandr Veliký. Oblíbil si je prý natolik, že si je přivezl do Evropy, odkud se pak rozšířily do celého světa.
Divoké odrůdy zdejších meruněk jsou přivyklé drsným podmínkám, takže rostou až do nadmořské výšky čtyř tisíc metrů. Jejich plody jsou mnohem menší než meruňky, které známe z českých obchodů – připomínají více větší třešně. Chuť je ale mnohem výraznější a sladší. Není proto divu, že se pákistánské meruňky s úspěchem vyvážejí do celého světa.
Obyvatelé Baltistánu je ponechávají na slunci šest až devět dnů. Výsledkem jsou temně hnědé, nevzhledné scvrklé kousky. Právě podle toho se ale pozná nejžádanější, stoprocentně přírodní produkt – západní zpracovatelé totiž plody ošetřují oxidem siřičitým, aby i po usušení zůstaly krásně oranžové. Západní zastánci zdravé výživy oceňují hnědé sušené meruňky z Pákistánu i proto, že si zdejší chudí pěstitelé nemohou dovolit hnojiva, postřiky a další chemické látky.
Zájem o meruňky v posledních letech silně zvýšilo tvrzení, že prý prodlužují život. O dlouhověkosti a zdraví pákistánských horalů se ví už dlouho. V údolích Karákóramu prakticky neexistuje rakovina, srdeční onemocnění a další „civilizační nemoci“. A když vědci zkoumali místní jídelníček, všimli si meruněk.
Horské sady jsou zavlažovány zakalenou vodou z ledovců, přezdívanou „horské mléko“. Zdejší ovoce v sobě proto koncentruje extrémně vysoké množství hořčíku, železa, vápníku a dalších minerálních látek. Díky vysokému obsahu vlákniny a vitaminů prý meruňky dokážou kontrolovat vysoký krevní tlak a hladinu cholesterolu v krvi. Hrst sušených plodů má v sobě dvojnásobek doporučené denní dávky beta-karotenu, prekurzoru vitaminu A a silného antioxidantu, který chrání buňky před škodlivým účinkem takzvaných volných radikálů.
Nejdůležitější látkou je ale údajně vitamin B17, známý také jako amygdalin či nitrolosid, obsažený v oleji z meruňkových jader. Americký biochemik Ernest Krebs tvrdí, že má při prevenci a léčbě rakoviny podobně zázračné účinky jako vitamin C při kurdějích. Rakovina se totiž podle Krebse skoro nevyskytuje u přírodních národů (Abcházové, Eskymáci, indiáni Hopi), které mají vitaminu B17 ve stravě vysoké dávky. A výzkumy ukázaly, že v severním Pákistánu ho domorodci právě díky meruňkám jedí až dvěstěkrát více než průměrný obyvatel Západu.
Že je to možná jen další z fám o zázračném univerzálním léku na všechny nemoci? Až vložíte do úst první sušenou meruňku z baltistánské vesnice Khaplu, bude vám to jedno. Ať už vás chrání před rakovinou, nebo ne, je to prostě lahůdka. Český poutník může jen litovat, že islám zakazuje výrobu alkoholu. „Léčivou“ horskou meruňkovici tak bohužel neochutná.

Category: 2005 / 10

Čekal jsem golema s hrudníkem jako lokomotiva a se svaly na rukou silnějšími, než mám já na nohou. Nebýt loga na automobilu, ze kterého na naší schůzce vystoupil, asi bych si ho ani nevšiml. Byl štíhlý, v džínách a košili a vypadal sympaticky. Martin Komárek je přitom člověk, který se celé dny ohání pilou a sekerou. Je mistrem Evropy v timbersportu, tedy sportovní horké novince, která přišla před pěti lety do Evropy z USA.
Leccos napovídá, že tento sport má kořeny v dřevorubectví. To je ale řemeslo, které lidé provozují, snad co žijí, a po celém světě. A od něj už byl jen kousek k tomu, aby v něm měřili i své síly.
„Tento sport je skutečně velmi starý a soutěžit se začínalo v Austrálii, USA a na Novém Zélandu. Pokud ale jde o timbersport, tak ten má svá specifická pravidla a zákonitosti a pochází z USA, kde probíhá i neoficiální mistrovství světa. V Evropě se poprvé objevil v Německu.
Jaký je vlastně rozdíl mezi vámi a dřevorubcem?
Dřevorubec přijde ráno do lesa a musí vydržet pracovat až do večera. My ze sebe vydáváme všechno v několika málo vteřinách. Jde o čas a přesnost, protože každá chyba v čistotě řezu znamená ztrátu. Když není uříznutý kotouč dokonale kulatý nebo je odříznutý mimo ohraničený prostor na bloku, následuje diskvalifikace.
Samozřejmě je to sport, který ovlivňuje i to, jak žiji, protože musíte mít blízko ke dřevu. Pocházím z Oseka, což je taková menší vesnice kousek od Milevska, a tak mi sekání nebo řezání dřeva nebylo cizí už od útlého věku. Navíc jsem od roku 1994 soutěžil v řezání motorovou pilou.
Mám samozřejmě také blízko k přírodě, protože v lese pracuji. Neznamená to, že vletím do lesa a tam pokácím, co vidím. Takový trénink by byl nanic. Naopak, dřevo si musím připravit.
Jak tedy trénujete?
Trénink mám rozdělený do dvou částí. V první jde o fyzickou přípravu, které se věnuji při namáhavější práci v lese nebo při vyřezávání dřevěných plastik motorovou pilou. A pak piluji techniku, tedy využití síly vložené do úderu nebo řezání v kombinaci se správným držením těla a maximálním soustředěním.
Jaký druh dřeva je nejvhodnější?
V Evropě se používá topol černý, který se dováží na všechny vrcholové závody z Holandska. V USA je to borovice vejmutovka.
Zranění pilou není žádná legrace a při závodech k němu asi může dojít docela snadno.
Při závodech jsem měl zatím štěstí, ale při tréninku jsem si rozřízl koleno o sekyru. Naštěstí to nebylo nic vážného. Ale v Americe jsem viděl, jak vypadá sekera zaseknutá do holeně jako do špalku. Nevypadalo to dobře. Zranění pilou jsou navíc nebezpečná, protože neřeže, ale trhá. Neřežu proto bez ochrany.
Liší se nástroje, které používáte, od těch, kterými se běžně kácí a opracovává dřevo v lese?
Protože už jde o sport a špičkové výkony, jsou k němu potřeba i speciální nástroje. Nejsilnější pily pro profesionály mají výkon kolem osmi koní, my potřebujeme větší. Navíc se nesmějí při řezání „udusit“ nebo ztupit. Pro disciplínu hot saw se používají pily s výkonem přes 62 koní.
Sekery se dovážejí z USA nebo Nového Zélandu a stojí v přepočtu kolem dvanácti tisíc korun. Jsou určeny pouze pro určitý druh dřeva a mají různé váhy, rozměry a úhly. Vybavení pro začátečníky přijde zhruba na sto tisíc korun.
Sportovci často dodržují speciální jídelníčky, jak je to s vámi?
Já si s tím těžkou hlavu nedělám. Během závodu je samozřejmě strava docela jiná než jindy. Já osobně dávám přednost lehkým jídlům, ovoci, zelenině, masa jím málo. Je pravda, že v tomto sportu je váha spíše výhodou, ale já přesto sázím spíše na bezchybnou techniku.
Pila a sekera při práci v lese, a ještě při tréninku. Není jich trochu moc?
Jsou v podstatě se mnou stále, protože jsou i mým koníčkem. Dříve jsem vyřezával plastiky pilou i ve volném čase, teď už to dělám méně, spíše na zakázku, a kombinuji to s plaváním nebo jízdou na motorce, případně na kole.Přehled a popis disciplín timbersportu
STANDING CHOP – simuluje kácení stromu. Používají se na míru vyrobené sekery, extrémně ostré.
STOCK SAW – přeřezání kmene klasickou motorovou pilou. První kotouč směrem dolů, druhý směrem nahoru. Čas se počítá po dopadu druhého kotouče na zem.
UNDERHAND CHOP – přesekání ležícího kmene.
SINGLE BUCK – řezání ruční pilou, čas se měří od signálu rozhodčího po kompletní odříznutí kotouče.
SPRINGBOARD – přesekání kmene z prkna ve výšce, závodník vyseká kapsu, do které zasadí prkno, z něhož teprve poráží strom.
HOT SAW – řezání s extrémně silnou motorovou pilou, jejíž výkon přesahuje 62 koní. Cílem je v co nejkratším čase odříznout tři kotouče dané velikosti.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This