Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2005 / 12

Nádherná smrt, hravý zabiják, v jehož milostném objetí ztratila srdce nejedna antilopa.“ Tak nazývají nejtajemnějšího obyvatele afrického buše Křováci. Příběh leopardí rodiny z keňské rezervace Masai Mara jsme objevili na internetu, když jsme se připravovali na cestu do této oblasti. Autorem vyprávění byl známý německý fotograf divoké přírody Fritz Pölking, který v Masai Mara mapoval život těchto šelem od roku 1991. Díky němu jsme s napětím prožívali osudy leopardí samice poraněné masajským šípem, která byla nakonec šťastně zachráněna veterinářem z Nairobi, nebo hořce litovali jiné zvíře, které podobný střet nepřežilo. Narození každého mláděte nás nadchlo a strachovali jsme se o ně v jeho boji o přežití. Záznamy sahaly až do srpna 2002, kdy se Fritz Pölking náhle odmlčel. Jak se ale dál vyvíjel osud leopardí samice Zawadi, která právě tou dobou přivedla na svět mladé? Příběh bez konce nám nedával spát, a tak jsme s naivitou nadšenců Fritze Pölkinga sami oslovili a požádali jej o pomoc při pátrání po Zawadi. Překvapivě nás neodmítl a my v srpnu 2004 odlétali do Keni, vybaveni nejen cennými radami, ale i podrobným popisem místa, kde byla Zawadi s mláďaty naposledy spatřena. Neviditelný lovec První zklamání nás čekalo hned po příjezdu do Masai Mara. Dvouleté informační vakuum nezůstalo bez následků a do leopardího teritoria se mezitím přesunuli Masajové se svými stády. Leopardům nezbylo než vyklidit pole. Naše hlavní vodítko – mapa území, kde byla Zawadi viděna naposledy, se tak rázem stalo bezcenným. Ačkoliv leopardi nepatří ke druhu, kterému by v Keni hrozilo vyhubení, objevit je v hustých korunách stromů či v nepřístupném skalnatém terénu, který obvykle bývá jejich domovem, není nijak snadné. Najít pak bez konkrétních informací určité zvíře je velmi nesnadné. Na stopy po přítomnosti leopardů jsme však nepřímo naráželi na každém kroku. Byla už tma, když se z buše obklopujícího náš stan ozvalo charakteristické vrčení, které vzápětí přerostlo ve zlověstný řev. Pro necvičené ucho je jen velmi těžké určit přesnější vzdálenost, ale nepříjemné hrdelní zvuky přicházející ze tmy dávaly tušit, že šelma je blízko. Následujícího rána jsme zjistili, že leopard v noci zabil prase bradavičnaté jen pár desítek metrů od našeho stanu. Tak blízká přítomnost neviditelného lovce v nás zanechala nepříjemný pocit. Že nejsou naše obavy zbytečné, nám potvrdil i náš masajský průvodce Amos Mukomah. Sám byl zhruba před čtyřmi lety svědkem tragédie v rezervaci Kimana na úpatí Kilimandžára. Personál jednoho turistického kempu tady zbytky přikrmoval divokého leoparda. Šelma se naučila pravidelně přicházet a stala se turistickou atrakcí. Jednoho dne však zvíře beze stopy zmizelo – buď zahynulo, nebo se přesunulo do jiného teritoria. Pracovníci kempu proto přestali dávat zbytky na obvyklé místo. A pak po čase našel jeden z číšníků na podlaze otevřené venkovní jídelny stopy krve. Sledoval je až k vysokému stromu, kde celý zděšený spatřil zatoulanou šelmu s torzem těla svého kolegy. Ozbrojení strážci rezervace pak nebezpečné zvíře zastřelili. Turistických zařízení, která v krmení divokých zvířat pokračují a staví na něm svou reklamu, dnes existuje mnoho. První setkání Na další známky přítomnosti skvrnité šelmy jsme narazili těsně za hranicemi rezervace při návštěvě masajské vesnice. Skupina bojovníků zde právě řešila způsob, jak se zbavit leoparda, který jim za minulý měsíc zabil dva osly. Masajové divoká zvířata bezdůvodně nezabíjejí, protože věří, že by na sebe přivolali hněv boha Enkai. V tomto případě však cítili nebezpečí, a tak hlavním předmětem debaty nebyla otázka, zda zvíře zabít, či nikoliv, ale jak to udělat. Leopardi budí oprávněný respekt, a tak bylo rozhodnuto, že nejjistější budou otrávené šípy. Jak vše nakonec dopadlo, nevíme. Žádná zpráva o zabití leoparda se k nám nedonesla, ale je také možné, že jej lovci zastihli na území rezervace a v tom případě by je za jeho zabití mohlo čekat i vězení. S ubíhajícími dny se naše touha setkat se s leopardy změnila téměř v posedlost. Vytrvale jsme křižovali oblast, kde měli být, a po čase jsme viděli skvrnité šelmy v každém kameni či keři. S nadějí, která v některých okamžicích hraničila téměř s jistotou, jsme se vydávali blíž, abychom pokaždé zjistili, že jsme se stali oběťmi zjitřené fantazie. Teprve dva dny před odjezdem se na nás alespoň trochu usmálo štěstí. Narazili jsme na několik vozů, které těsně obklopovaly ostrůvek vysoké trávy. Posádka jednoho z automobilů před několika minutami zdálky zahlédla blíže neurčené zvíře, které se ukrylo mezi vysokými stébly. Po dlouhých minutách čekání, právě ve chvíli, kdy jsme na okamžik povolili v napjaté pozornosti, se z úkrytu bleskově vyřítil leopard. Než jsme stačili zareagovat s fotoaparátem, překonalo zvíře zhruba stometrovou vzdálenost, která je dělila od buše lemujícího břeh řeky Mara, a nenávratně zmizelo. Fantom buše Následující léto jsme se do Masai Mara vydali znovu. Tentokrát jsme zvolili oblast východně od řeky Mara, která měla být domovem hned několika leopardů. Zda by některým z nich mohla být i Zawadi, nebylo jisté. Náš průvodce Amos pro nás v průběhu roku vytipoval místo u řeky Talek, kde se pravidelně zdržovali dva leopardi. Jedním z nich měl být mimořádně velký samec, kterému jsme začali říkat Velký. Na neklamnou známku leopardí přítomnosti jsme narazili hned první den ráno, když jsme spatřili mršinu gazely zavěšenou na stromě. Byla čerstvá a leopard se jí zatím téměř nedotkl. Naše radost se ještě zdvojnásobila, když jsme o pár set metrů dál narazili na další mršinu, která potvrdila přítomnost druhého leoparda. Zdálo by se, že není nic lehčího než čekat, až si některé ze zvířat přijde pro svou kořist. Hodiny však ubíhaly a v buši se nepohnul ani lísteček. V poledne, kdy se pravděpodobnost, že se zvířata objeví, rovnala prakticky nule, jsme se rozhodli pátrání vzdát. Jako by leopardi celé dopoledne čekali právě na tento okamžik. Jen co jsme poodjeli, vyhoupl se jeden z nich na strom a pak stejně rychle zmizel v buši. Leopardi z Masai Mara jsou proslulí svou plachostí. Mohou prý za to do značné míry někteří návštěvníci rezervace. Domorodí průvodci nám vyprávěli historky o turistech, kteří po zvířatech dokonce házejí různé předměty, jen aby je dostali ven z úkrytu. S takovým jednáním jsme se sice nikdy nesetkali, ale příkladů nešetrného chování jsme byli přímými svědky často. K nejobvyklejším patřila bezohlednost, s jakou některé terénní vozy najížděly přímo do buše. Pomyslný žebříček pak jednoznačně vede řidič, jenž ve snaze zajistit svému klientovi co nejlepší obrázek rozsvítil dálková světla přímo na leoparda, který se v ranním šeru vyhoupl na strom a začal požírat mrtvou gazelu. Oslněná šelma v panice srazila svou kořist na zem a už se pak po celý zbytek dne neukázala. Nakonec jsme Velkého přece jen objevili. Odpočíval v malé prohlubni a díky nerovnosti terénu z něj byl vidět pouze mohutný zátylek a tu a tam špička nervózně se mrskajícího ocasu. Nastalo další dlouhé čekání, které nám Amos zpestřil vyprávěním další z nepřeberného množství svých historek. Před pár lety provázel starší Angličanku a v průběhu jednoho safari se oba rozhodli udělat si malou přestávku na oběd. Amos objevil hezké místo pod vzrostlou akácií, a když dojedli, natáhl se na rozloženou deku. V ostrém slunci mhouřil oči proti obloze, a najednou by se v něm krve nedořezal. Ve větvích spatřil přikrčeného leoparda, který byl možná víc překvapený než on sám. Amos okamžitě vtáhl ženu do vozu a pro deku a další osobní věci se vrátili až po několika hodinách, když se předtím důkladně ujistili, že nebezpečí pominulo. My bychom naopak podobné setkání (pochopitelně z bezpečí vozu) uvítali. Ale když se po čase Velký konečně zvedl, vyrušil ho jiný právě přijíždějící vůz. Lví spojenci V našem pátrání po leopardech nám nakonec nečekaně pomohli lvi. Byli jsme jen pár set metrů od leopardího teritoria, když jsme narazili na smečku šesti lvů. Setkání nás překvapilo o to víc, že šlo o zvířata, která jsme viděli před dvěma dny ve zcela jiné oblasti. Poznali jsme to snadno – součástí smečky totiž byla lvice s nepřehlédnutelným zraněním oka. Dnes se smečka vydala až k hranicím leopardího území a nezadržitelně pokračovala do jeho nitra. Lev a leopard jsou odvěcí nepřátelé, přičemž lvi mají v tomto boji díky své mohutnější tělesné konstituci jednoznačně navrch. To nabízelo šanci, že se leopardi budou muset z křovinatého porostu přemístit na vrchol některého z vysokých stromů. Lvi několikrát změnili směr, ale nakonec jsme přece jen v koruně jednoho stromu zahlédli pohupující se ocas Velkého. Od doby, kdy jsme se za leopardy z Masai Mara vydali poprvé, už uběhl více než rok a půl. Jejich hledáním jsme strávili zhruba měsíc a podařilo se nám jen pár snímků. Žádný však nepotvrzuje, že bychom se setkali právě se Zawadi. Možná to vypadá jako malý „úlovek“, ale my se přesto necítíme ošizeni. Život v buši má svá vlastní pravidla, která nezbývá než s pokorou respektovat. Navíc se v létě za Zawadi chystáme znovu. Její jméno znamená svahilsky dárek a my doufáme, že jím skutečně bude.

Po únavném trmácení napříč městem vystupuji z taxíku před stájí Naruto na předměstí Tokia. Je půl sedmé ráno a pootevřenými okny nenápadného stavení je slyšet funění zápasníků a občas zavane i pach potu – koná se ranní trénink japonského tradičního bojového umění sumo. Usedám na slaměné tatami hned vedle zápasiště, a i když mně nohama občas projede křeč, nedovolím si ve zdejší atmosféře rozplést nohy dříve než krátce po poledni. Zápasnický kruh přede mnou je vyhrazen dvojici borců, kteří v něm trénují různé techniky, zatímco ostatní posilují s činkami či medicinbaly, buší do dřevěného sloupu nebo se protahují u stěn místnosti. Ještě za tmy, zpravidla již kolem páté hodiny ranní, začínají s tréninkem nejprve nejmladší, nejníže postavení a stále ještě relativně hubení zápasníci. S přibývajícím časem však očividně přibývají i kilogramy trénujících, dorost vyklízí pole a odchází pomáhat do kuchyně. V ringu se zatím začínají utkávat borci „standardních“ rozměrů. Asi kolem deváté přichází na scénu Pavel Bojar. Až do roku 2001 byl po dlouhá léta jedinou připomínkou České republiky ve světě japonského suma velký broušený skleněný pohár, který turnajovému vítězi předával velvyslanec českého státu v Japonsku. Změnila to až Hora ctnosti – jak by se volně dalo přeložit jméno Takanojama, které si Bojar, jediný český profesionální sumista, osvojil po vstupu do světa japonských obrů. K tomuto sportu se propracoval přes judo a do japonské stáje jej přivedl Široikuma, jinak také Jaroslav Poříz, zakladatel a prezident Českého svazu sumó. Pavlovi bylo osmnáct let, když se rozhodl odcestovat do Japonska, nechat si dorůst vlasy, přijmout jméno Takanojama a podřídit se drilu profesionála. V Čechách nechal rodiče, přítelkyni i kamarády, které od té doby neviděl. „Do Čech se nepodívám dřív, než se stanu sekitori,“ tvrdí odhodlaně. „Ostatně, můj pas má stejně šéf stáje,“ dodává. Ačkoli na rozdíl od ostatních asijských bojových sportů sumo nedostává v amerických thrillerech velký prostor, je jednoduše nepřehlédnutelné. A to především díky fyzickým proporcím jeho protagonistů. V zemi subtilních Japonců, kde více než jinde platí poučka o „zatloukání vyčuhujících hřebíků“, nemůže v davu nikdo zaujmout více než stopadesátikilový kolos v kimonu a s detailně propracovaným účesem. Stoupne-li si naolejovaný dvoumetrákový obr na pódium pouze v hedvábném pásu – mawaši – a začne se připravovat k zápasu, můžeme na hollywoodské legrácky s klidem zapomenout. Každý zápasník musí, aby byl přijat do stáje, splňovat základní parametry – 1,73 metru výšky a 75 kilogramů váhy. Očekává se, že svou váhu v co nejkratší době pomocí kalorické stravy zdokonalí. Vrcholoví zápasníci váží v průměru sto čtyřicet kilogramů, ale ani dvoumetrákoví borci nejsou výjimkou. Rekordmanem je havajský gigant Koniški, který v dobách aktivní kariéry disponoval bezmála třemi sty kilogramy živé váhy. Od ostatních se Pavel odlišuje nejenom neasijským vzhledem, ale i propracovaným svalnatým tělem bez známek nadbytečného tuku. „To je jeho současný problém,“ míní Poříz, „špatně přibírá na váze a bez podstatného zvýšení hmotnosti se zápasníci do nejvyšších divizí dostávají obtížně.“ Při soubojích v ringu Pavel poráží i podstatně mohutnější soupeře, a to především díky své mrštnosti a technikám získaným z dob, kdy trénoval judo. Dojde-li ale na přetlačování nebo pokud se soupeři podaří zachytit Pavlův mawaši, je to obvykle počátek konce, Pavel je z prostoru pro zápas doslova vynesen. Přesto je Jaroslav Poříz o úspěchu svého chráněnce přesvědčen. „Když sem před čtyřmi roky přišel, smáli se mu. Dnes už ho berou vážně.“ V současném profesionálním sumu je přibližně sedm set zápasníků, zvaných rikiši, rozdělených podle výkonnosti do šesti divizí. V hierarchii suma se pohybují nahoru a dolů podle výsledků na velkých turnajích. Snahou všech rikiši je dostat se na vrcholek pomyslné pyramidy a získat titul „velký šampion“ – jokozuna. To se však povede v průměru jenom jednomu z tisíce. Pro jokozunu platí, že v případě nepřesvědčivých výsledků není „sesazen“ do nižší divize, ale v úctě odejde z aktivního zápasení. Nejvýše dosažená pozice Pavla Bojara je zatím makušita 35, tedy těsně pod první stovkou v žebříčku všech zápasníků. K dosažení titulu sekitori a vrácení cestovního pasu se musí probít mezi nejlepších šestašedesát obrů. Těsně před jedenáctou přichází dohlédnout na trénink svěřenců majitel stáje, sám velký – a to doslova – Takanosato. Sedá si vedle mě, oblečen v legračních trenýrkách a tílku velikosti minimálně XXXL. Vyzařuje z něj nesporná autorita, která je dána jednak fyzickými parametry, ale především minulostí úspěšného zápasníka, který se v roce 1983 stal 59. jokozunou. Pokud jeho svěřenci dosud trénovali „jen“ na sto procent, od příchodu velkého šéfa do tělocvičny přidali na sto padesát. Takanosato je pozorně sleduje a sděluje své připomínky, občas sám vstoupí do ringu a předvede správný chvat. S trenérem se nediskutuje, na jeho připomínky existuje pouze jedna odpověď – a to hai (ano). „Jednou jsem si dovolil lehce nesouhlasit a chytil jsem takovou ránu, že dnes mu odkývnu, i kdyby tvrdil, že tamhleto je červené ferrari,“ svěřuje se Pavel a ukazuje na dětskou tříkolku na zápraží. Pevnou ruku šéfa stáje zanedlouho okusí jeden ze zápasníků, který je očividně unaven a nereaguje dostatečně rychle na trenérovy pokyny. Ten proti němu nasazuje borce dvojnásobných rozměrů a nechá je spolu bojovat v nerovném zápase tak dlouho, než je „neukázněný element“ odveden v slzách a zcela vyčerpán z tělocvičny. „Stejně jsem na tom byl já předevčírem,“ naznačuje Pavel, že podobné praktiky nejsou ojedinělé. Ačkoliv je styl života ve stájích suma označován za feudální, svěřenci si nikdy otevřeně nestěžují a věří, že právě tvrdý režim je připraví pro dráhu vrcholového zápasníka. Vstup cizinců do světa profesionálního suma nebyl nikterak jednoduchý. Internacionalizace japonské společnosti začala v roce 1868 nástupem císaře Meidžiho na japonský trůn, ale sumo se opozdilo téměř o dalších sto let. Pro cizince otevřel bránu dokořán až havajský borec Jesse Kuhaulua, který vstoupil do kolotoče suma v šedesátých letech minulého století a v roce 1972, již pod jménem Takamijama, jako první Nejaponec vyhrál velký turnaj. Od té doby se v japonském sumu objevovala s většími či menšími úspěchy řada cizinců a některým z nich se podařilo dosáhnout samotného vrcholu. Ostatně tři z posledních pěti velkých šampionů byli cizinci a od roku 2003 nemělo sumo domácího jokozunu. Nejvyšší sumista se přitom stává jakýmsi ministrantem šintoistické víry a je nasnadě, že Japonci toto „ministrování“ cizincům jen tak nesvěří. Proto Japonská asociace suma nedávno zavedla reguli jeden cizinec na jednu profesionální stáj. Současný šampion, jokozuna Asašórjú, se narodil v mongolském Ulánbátaru a zdá se, že svými prohřešky proti kodexu suma naplňuje obavy asociace: nechal se fotografovat s vlasy učesanými do copu namísto obligátního samurajského účesu a navíc byl, jako jediný jokozuna v historii moderního suma, v zápase diskvalifikován (tahal soupeře za vlasy). Přesto si Asašórjú stále drží oslnivou formu, vyhrál osm z posledních devíti turnajů a jeho skóre letošního roku je přesvědčivých čtyřicet čtyři vítězství proti jediné porážce. V současné době je v elitní divizi makuuči celkem jedenáct cizinců, tedy asi čtvrtina, a zdá se, že bez zahraniční výpomoci cesta k modernímu a divácky atraktivnímu sumu nepovede. Zdali k tomu přispěje i Hora ctnosti z České republiky, ukáže čas. „Do dvou let z něj bude hvězda,“ je o svém objevu přesvědčen Jaroslav Poříz.

Říká se, že ze stříbra, které v dolech v Potosí uprostřed bolivijského Altiplana vytěžili Španělé, by se dal odtamtud postavit most až do Madridu, přes celý Atlantský oceán! Cerro Rico neboli Bohatá hora se vypíná do výšky 4824 metrů a po čtyři století kolonizace krmila nenasytné kapsy španělských conquistadorů.  Odhaduje se, že Španělé z Bolívie vyvezli sedmdesát tisíc tun stříbra. Další statistika je mrazivější: při dolování zemřelo osm milionů otroků! Osm milionů zmařených životů jen kvůli chamtivosti! kanárek náhle zemřel, byl nejvyšší čas opustit důl. Než se začaly používat ochranné helmy (před dvaceti pěti lety), nosili horníci kloboučky s anténkami, které je varovaly, když byl strop příliš blízko. Nejdražší helmy jsou ze skleněného vlákna a stojí 108 bolivian, většina horníků ale používá plastové za 25 bolivian. Všichni jsme si kromě dynamitu koupili zápalnou šňůru, pytlíček umělého hnojiva i láhev bublinkové limonády jako dárek pro horníky. Tím ale nákup nekončil. Horníci totiž mají největší radost ze sušených listů koky, pro kterou jsme museli na tržnici. Prodává se z obrovských pytlů a prodavači k ní nabízejí kamínky na lízání, které čistí zuby. Jeden středně velký pytel koky – kúra proti hladu, nadmořské výšce a fyzické únavě – stál jen pět bolivian. Ochutnali jsme všichni. Někdo jeden list, jiný hrstičku. Zato Juan si nacpal do úst celou hrst. Choval se v té chvíli stejně jako pak všichni horníci a pracovníci třídiček, které jsme viděli. Bolivijci si obvykle vloží pod patro pár listů koky, několik minut je žmoulají a pak žvýkají. Nakonec je vyplivnou a vezmou si nové. Horníci takoví troškaři nejsou a berou si rovnou celé hrsti. Nemají přece na titěrnosti čas… Na třídičce Než nás vzal Juan do dolů, odvedl nás nejprve k jedné třídičce. V okolí Cerro Rico jich je třicet dva. Dnes už se nedoluje stříbro nebo cín jako v minulém století, přesedlali tady na těžbu complejo, což znamená, že se vytěží všechna hornina a pak se roztřídí. Dělníci pracují ve dvanáctihodinových směnách, sedm dní v týdnu. Denně se vytěží ze země zhruba jedna tuna zeminy a kamení, ze kterých se odděluje stříbro, zinek, olovo a cín. Práce na třídičce není tak náročná jako v dole. Je ale mnohem nebezpečnější, protože při oddělování kovů se používá kyanid! Dělníci z třídiček se proto dožívají v průměru jen kolem čtyřiceti pěti let. Horníci, kterých pracuje v labyrintu důlních tunelů zhruba osm tisíc, žijí v průměru o pět let déle. Není to velký rozdíl, ale přece. Třídiči berou měsíčně osm set bolivian, horníci okolo šesti set, přičemž dostávají i zisk z těžby. Výklad o způsobu zpracování vytěžené horniny byl příliš náročný, abych ho celý pochopila. Uvnitř třídiček hučely předpotopní stroje s pásy bez ochranného krytu a v hlubokých kotlích se pěnily tekutiny zákeřných barev. Vše pokrývala mastná vrstva jedovatých chemikálií. Jen velmi opatrně jsme prošli okolo, a když jsme konečně vyšli na „čerstvý“ vzduch, ulevilo se mi. To jsem ještě nevěděla, co nás čeká uvnitř dolů! Potosí ve středověku Bohaté naleziště stříbra v Cerro Rico původně objevili Inkové, ale indián Diego Hualpa ho ukázal v roce 1544 Španělům. Ti už v dubnu následujícího roku založili na úpatí hory město a nazvali ho Villa Imperial de Carlos V. podle tehdejšího španělského krále. Zatímco Inkové při těžbě používali primitivní metody, Španělé přivezli svou nejnovější techniku. Navíc záhy vydává Georgius Agricola příručku De re Metallica, která popisuje báňské a metalurgické způsoby používané v pohoří Harz v Německu, a ta Španělům výborně posloužila – z Cerro Rico se stal největší podzemní důl na světě. Potosí bylo v době stříbrné horečky špinavým, zaprášeným městem s nepravidelnými ulicemi, které se ale zároveň mohlo pochlubit úžasnými kostely, nemocnicemi a některými impozantními stavbami, protože španělští kolonizátoři z těžby rychle bohatli. Město zaplavili extrovertní milionáři, kteří si za lehce nabyté bohatství kupovali šlechtické tituly. Na konci 16. století se v Potosí nacházelo čtrnáct radnic, třicet šest heren, desítky kostelů a působilo tu kolem osmi set profesionálních hráčů a sto dvacet prostitutek. Žilo zde téměř dvě stě tisíc obyvatel. Ale každá mince má svůj rub. Na druhé straně řeky a pod Cerro Rico žili v hrozných podmínkách zotročení indiáni. Španělé vybudovali nad městem umělá jezera, která zásobovala třídičky na stříbro vodou. Do vzdálenosti šesti kilometrů nerosl jediný strom a navíc se do Potosí muselo dovážet všechno – železo ze Španělska a Slovinska, ovoce z argentinského Tucumánu, čerstvé ryby z peruánského Cállaa a kukuřice z Limy. Všechno přivážely karavany lam. Obchody po americkém kontinentě i se zahraničím čile rostly. Mina Candelaria Důl Candelaria, do kterého nás zavedl Juan, existuje už tři sta padesát let. Spravovala ho kooperační společnost a pracovalo tu čtyřicet pět horníků. Vchod lemovaly dřevěné boudy s těžkými visacími zámky na dveřích, které slouží jako ubytovny nebo převlékárny. Z tmavého otvoru do dolu vycházely ven kolejnice. Samotný důl měl pět úrovní. První z nich se, stejně jako vchod, nacházela v nadmořské výšce 4325 metrů. Jakmile jsme vešli dovnitř, okamžitě jsem začala narážet helmou do nízkého stropu a boty mi klouzaly po kolejnicích. Sem tam jsme čvachtali v kalužích vody. Navíc jsme se museli vyhýbat vagonům. Na svažujícím se terénu měly docela slušnou rychlost a zpomalily až u východu. Stěny hlavních tunelů byly pokryty pavučinou kabelů. Největšími, které někdy jedovatě zasyčely, procházel stlačený vzduch. Klenby stropů byly vyztuženy hrubými deskami, kusy dřev nebo kameny. První patro ústilo do hlubokých děr, které vedly bez jakéhokoliv varování o poschodí níže. Pak na nás ze stropu začala najednou padat zemina a malé kamínky, což mezi námi vyvolalo paniku. Průvodce nás svolal dohromady a my se pak na chvíli zastavili v prostornější části chodby. Nikdo nemluvil. Hrobové ticho rušil jen šepot Juana se dvěma kolegy, kteří si ale povídali kečuánsky. Přiznám, nebylo mi do smíchu. Proč se průvodci nedomlouvají španělsky? Abychom jim nerozuměli? Dostaneme se vůbec ven? Určitě jsem nebyla jediná, kdo takto uvažoval. V dole se nenacházelo žádné bezpečnostní zařízení a my tu přece byli dobrovolně! Výztuže byly k smíchu a ve zcela vydýchaném vzduchu se převalovaly tuny prachu. Měla jsem problém se nadechnout. Jak mohli někteří horníci v takovém prostředí ještě i kouřit? A dál, hlouběji Do třetího a čtvrtého patra visely dřevěné žebříky přivázané lanem. Do pátého podlaží už vedla jen díra, tam už ale turisté nesměli. V jednom malém otvoru ve skále bouchal pravidelně horník kladivem do dláta a hloubil díru pro výbušninu, kterou odpálí po skončení šichty. Trvalo mu tři hodiny, než vysekal dostatečně hlubokou díru (asi padesát centimetrů). Horníci nakládali opodál lopatami do velkého gumového pytle narubanou horninu a elektrickým výtahem potom vak poslali o patro výše. Tam jiní horníci vysypali horninu na hromadu a zase naložili do jiného vaku, a tak ji dál složitým systémem dostali až do vagonu a na povrch. Vytáhli jsme sáčky s listy koky a horníci natáhli ruce jako malé děti. Cpali je do pytlíků a všech kapes, které měli. Jen jednou jsem se cestou musela podepřít rukama a kleknout si na kolena, jinde stačilo shýbat se nebo se různě krčit. Ale návrat ze třetího patra se změnil ve velký zápas. Ve stoupajícím tunelu se plíce začaly nekompromisně domáhat kyslíku. Zalila mě panika a musela jsem několikrát zpátky. Když jsem vylezla z úzkých tunelů do přece jen prostornějšího prvního patra, nesmírně se mi ulevilo. Tady mi hrozilo už jen rozmačkání vagonem. Až tehdy jsem pochopila, proč horníci neustále žvýkají koku. Bez ní by se v tomto horku, prachu a ve velké nadmořské výšce nedalo deset hodin práce vydržet. Víra v ďábla Každý pátek po šichtě se horníci oddávají alkoholickým orgiím. Pijí prý méně než v minulosti, ale devadesátišestiprocentní alkohol vylouhovaný z cukrové třtiny je stále stejný. Pijí ho i děti – horníci. Ochutnají ho jako desetileté nebo jedenáctileté a ve třinácti letech ho už popíjejí pravidelně. Horníci věří v ďábla a hluboce ho respektují. Jsou katolíky nebo vyznávají katolické náboženství smíšené s indiánskou vírou. Pro ně je bůh daleko na nebesích, ale ďábel přímo v jejich dolech. Pití v podzemí se proto stalo jakousi tradicí spojenou s pověrou. Na prvním patře dolu Candelaria se nachází malé muzeum s figurou ďábla v lidské velikosti. Má vztyčenou hlavu, sedí na kameni, v jedné ruce drží láhev pálenky, z úst s vyplazeným jazykem mu trčí cigareta. Právě tady se horníci každý pátek oddávají pití. Nezapomenou přitom polévat alkoholem i ďábla. Někdy se opijí tak, že tu i spí. Podle Juana se pít hned tak nepřestane, i když o to vedení společnosti usiluje. Queso Suiza Nikdo přesně neví, kolik rudy v hoře ještě po čtyři sta šedesáti letech dolování zůstalo. Možná na takových deset dvacet let. Před dvanácti lety zde američtí odborníci provedli průzkum a předpověděli, že do sedmi let tu už nic nebude. Jenže se těží dál. Místní jsou přesvědčeni, že hora vydala jen asi čtyřicet procent svého bohatství a naleziště se nikdy nevyčerpá, protože chybějí moderní stroje, na které chudí horníci nemají. Do břicha hory vede čtyři sta dvacet vchodů, jen sto dvacet se dnes používá. Žíly rud se táhnou od severu na jih a vertikálně odshora dolů. Proto se tunely kopou zásadně jen ve směru od východu na západ. Více žil na jedné úrovni tvoří takzvané paraje neboli pracoviště. Pokud jedna žíla přesahuje více úrovní, přístup k ní pak zajišťuje celá série vzájemně propojených tunelů. Když skupina horníků, kteří pracují pro některou společnost, najde novou žílu, automaticky ji vlastní a ostatní společnosti to respektují. Ale pokud horníci pracují na vlastní pěst, dochází i ke krádežím. Patra musejí mít mezi sebou alespoň dvacet metrů neporušené zeminy, což všichni striktně dodržují, nikdo nechce riskovat zřícení. Práce v dole se přesto stává stále nebezpečnější. Cerro Rico je plné děr a čím dál více vypadá jako Queso Suiza – švýcarský sýr plný děr. Bolívie je velmi chudá země a Potosí její nejchudší město. Výdělky horníků a třídičů, které začínají na úrovni 600 bolivian, by jim jinde v zemi nestačily. V Potosí jsou králové. Průměrný měsíční plat je tu totiž 250 bolivian. Žádný div, že si pak spousta chlapů zahrává s osudem a riskuje zdraví i život. Sní o velké žíle, která by je vytáhla z bahna chudoby. Epilog Byl to mrazivý a hrůzostrašný zážitek plný nervozity. Patří ale k mým nejcennějším. Kde jinde na světě by mě pustili na tak nebezpečné místo a k tomu mi dali do ruky dynamit? Nakonec jsme viděli i jeho odpálení. V bezpečné vzdálenosti od vchodu do dolů jsme si mohli na několik vteřin podržet dynamit vložený do sáčku umělého hnojiva a s hořící odpalovací sňůrou. Juan ho asi minutu před výbuchem odnesl dál. Exkurze skončila eplozí, pach z chemikálií, kterým mi nasákla pokožka, se vytratil po několika dnech a huboký kašel a tlak v plicích zmizely po týdnu. Ale na závěr cesty nezapomenu nikdy. Po návštěvě Cerro Rico jsem se ponořila do večerního Potosí a v jednom baru při láhvi domácího piva mě čekal poslední šok – dozvěděla jsem se, že jen den před naší exkurzí zemřel v hoře horník. Padající skála mu rozdrtila hrudník. V dole prožil třicet sedm let.

Les Trois Vallées – oslavované, snad až příliš známé, ale nic nad ně není. To je stručná, avšak v současné době asi nejvýstižnější charakteristika tohoto francouzského lyžařského střediska, duše Zimní olympiády Albertville 1992. Lyžaři a snowboardisté možná mávnou rukou – zase další reklamní článek na Tři údolí.Nelyžaři pokrčí rameny, délky sjezdovek nebo údaje o kapacitě šestisedačkové rychlolanovky jim stejně nic neřeknou (pro zajímavost – je to 3000 lidí za hodinu). Co však zaujme, je asi označení gigant. Proč se tak Třem údolím říká, když švýcarsko-francouzská lyžařská oblast Portes du Soleil má téměř stejnou délku sjezdovek? Chamonix má zase vyšší vrcholy a větší ledovce. A Espace Diamant, stále rostoucí lyžařská oblast okolo přepychového Meg`eve, se svou hektarovou rozlehlostí na Tři údolí tvrdě dotahuje a brzy ho možná překoná! Pokud ale zprůměrujeme vše, co obvykle charakterizuje lyžařská střediska, musíme přiznat, že savojský zimní gigant je skutečná jednička. Sice se mu vytýká všechno možné: zanedbávání povrchu sjezdovek, přerostlý turistický průmysl, přeplněné sjezdovky, původní paneláková architektura 60. let, necitlivá k horskému prostředí, masovost, ubytování na pár metrech čtverečních, fronty na lanovky v určitých hodinách a uzlových bodech. Ale i sebepřísnější kritik nakonec dodá: Nikde jinde není v jedné kompaktní oblasti tolik vynikajících sjezdů těsně vedle sebe. Vynechejme zlé jazyky a rozbor kritických připomínek odsuňme do odborných lyžařských časopisů. Kdo lyžuje, alespoň jednou by do Tří údolí měl zajet. Pravda, od devíti do pěti bude na sjezdovkách, ale bude pak kam jít dál? Za courchevelskou oponou Tři údolí se do jednoho celku spojila v roce 1972 zároveň s otevřením svého nejvyššího střediska Val Thorens (2300 m n. m., nejvyšší v celé Evropě). Každé z nich mělo za sebou svou specifickou historii. Například centrum courchevelského údolí, Courchevel 1850, vzniklo hned po válce. Dnes symbolizuje luxus, ale původně ho vláda plánovala pro rekreaci co nejširší veřejnosti. Místo je vybráno skvěle, ještě dnes se toto údolí chlubí svými zalesněnými stráněmi a sluncem. I když slunce je na velehorách vždy problém. Obvyklým údajům typu „200 slunečních dní za rok“ se nedá věřit. Courchevelská turistická kancelář ale poctivě přiznává – v zimní sezoně 1998–1999 bylo u nás celý den modro jen 14 procent dní. Podobné to bylo i v dalších dvou letech, zato sezona 2001–2002 byla přímo slunečná – 26 procent dní. Všechna čest, málokteré středisko přizná, jak to skutečně je. O čem se v Courchevelu ale příliš nemluví, jsou dlouhodobé slovní a pravděpodobně i ruční potyčky, které probíhaly mezi zkostnatělými majiteli pozemků a vedením obce v čele se starostou v roce 1945. „Svoje stráně nedáme! Kde budeme pást krávy? Přijedou floutci z Paříže a poničí nám louky!“ bránili se majitelé. Starosta vyhrál a ti, jimž dnes lyžaři v zimě „ničí“ jejich pastviny, si mnou ruce při počítání peněz za pronájem luk. Moc se nemluví ani o tom, že Courchevel byl zčásti postaven z válečných reparací a na stavbách spolu s mulami tahali kameny i němečtí váleční zajatci. Ale uplynulo už 60 let a většině mladých Němců je to asi jedno. A dnes? Na dvacet procent návštěvníků přijíždí do Courchevelu, jen aby se ukázalo ve správný čas na správném místě. Problém ale nastává, pokud se lyžovat teprve chtějí naučit. S límcem vyšívané lyžařské kombinézy lemovaným pravým norkem a superdrahými lyžemi musí pak zvolit vesnice, kde budou méně na očích – Courchevel 1650, 1550, Le Praz, St. Bon a pro tento účel úplně nejlepší, v lesích ukrytou La Tania. Tam se pod vedením osobních instruktorů mohou naučit alespoň nastoupit na lanovku. Zcela jasně to bylo vidět i na dvou mladých dámách, které kráčely s elegancí exkluzivních manekýn, než si nasadily lyže. Hned bylo jasné, proč zamířily se svým instruktorem k tomu nejjednoduššímu dětskému vleku. Mobilem jim ho přivolal snědý, decentní gentleman se silně prošedivělými vlasy. Možná to byl pravý arabský šejk, Courchevel je totiž jejich oblíbeným místem. Hon na nej Každé lyžařské středisko, Tři údolí nevyjímaje, by si velice rádo přisvojilo titul nejstarší, první… Problém je v tom, že alpská údolí jsou osídlená od římských dob. )))))o a prašanu až nad hlavu (pokud padá). Totéž se zde může opakovat i na závěr sezony. Pro Čechy je sympatickým nej i to, že ubytování v Les Menuires patří k nejlevnějším v oblasti Tří údolí. Česká klientela je mezi zahraničními návštěvníky v počtu ubytovaných na čtvrtém až pátém místě, a proto se místní turistická kancelář rozhodla vydávat katalog i v českém jazyce. Všechna údolí se snaží o modernizaci a inovaci, která by přitáhla další turisty, ovšem bellevillský Les Menuires se snaží o něco víc. Chce co nejrychleji odstranit pověst jednoho z nejošklivějších středisek v Alpách. Podívá-li se člověk po Savojských Alpách, bude trochu na pochybách, zda má Les Menuires toto nemilé označení oprávněně. V roce 1999 postavilo Les Menuires avantgardní kovovou zvonici, která následující rok dokonce získala ocenění jako nejlepší kovová stavba svého druhu. Dnes je součástí kulturního areálu Espace Maurice Romanet. O Vánocích letošního roku uvádí do provozu Centre sportif des Menuires, sportovní areál o ploše 4500 metrů čtverečních s krytým bazénem a dalšími možnostmi sportovního vyžití. Je určen pro ty, kteří mají takovou výdrž, že se na tři sta třiceti kilometrech oficiálních bellevillských sjezdovek docela neutahají a ještě potřebují pro své svaly vodní relaxaci. Ti, kteří se pohybují po sportovním světě obytnými auty, určitě ocení, že v bellevillském údolí je pro ně bezesporu největší a nejoblíbenější parkoviště z celých francouzských Alp. Je bezplatné, a tak je v únoru a březnu většinou téměř beznadějně zaplněné. Téměř – protože místo se tu vždy najde. A když ne přímo na tomto parkovišti, tak nedaleko. A protože místní policie ví, že každý, kdo sem přijede, si koupí skipas, nějaké to ne právě vhodné zaparkování toleruje. V předloňské sezoně se sice místní radnice pokusila vybírat pobytovou taxu, ale nakonec usoudila, že půl eura na osobu a den jí za tu práci se sháněním stále nepřítomných majitelů aut nestojí. Tak alespoň opravili zavírání sanitárního zařízení, aby se dalo zpoplatnit. Nikdo neví, čí to byly šikovné ručičky, ale po několik let bylo možné zámek nad výlevkou odpadové vody jednoduše otevřít šroubovákem – zdarma. Teď je třeba zaplatit 3 eura. Stoprocentně bílé vánoce O lyžování prozatím nepadlo ani slovo, ale lyžovat už musí každý sám. V listopadu se jezdí na novém sněhu a po tvrdých, důsledně uměle zasněžených sjezdovkách. Důkladné denní rolbování sjezdovek pokračuje i v prosinci. Co střediska nezachytí a nezpracují do tvrdého podkladu do Vánoc, to už jarní sněžení nedožene. Leden je tradiční dobou dobrého sněhu a méně naplněných sjezdovek, může však být pěkný mráz a dny jsou krátké. Nejlepší jsou únor a březen – to také Francouzi vědí, a proto mají ve školách postupně prázdniny a své hory obsazují do posledního místečka. V této době je vrchol sezony a ceny za ubytování jsou nejvyšší. Už druhá polovina března a duben nabízejí nižší ceny a možnost prázdných sjezdovek i dlouhých večerů s výhledy, ale hrozí teplý fén, plískanice nebo spálení kůže na jarním slunci. Zaručeně bílo je o Vánocích a na Nový rok. Pobyty jsou tu ale nejdražší. Zážitky budou ovšem nezapomenutelné – ohňostroje, noční jízda s pochodněmi, padáky na Štědrý den. Kdo si dokáže přivstat a bude 1. ledna v devět hodin na lanovce, toho čeká nejbáječnější lyžařská sezona. Na svazích se totiž budou pohybovat maximálně ti, kteří ještě neukončili oslavy příchodu dalšího kalendářního roku…

Prodavač suvenýrů ochotně odsouvá stojan s růžovými plyšáky, abychom si mohli lépe prohlédnout stěnu za ním ozdobenou kachlíky. Není ale třeba. Tohle autobusové nádraží dělá svému jménu čest – Cinigar, Kachlové. Malované kachlíčky jsou všude, na zemi, na stěnách i na stropě, na toaletách, stejně jako u pokladen. A kdo by stále nevěděl, kde to vlastně je, může si přečíst název města vyvedený samozřejmě na keramických kachlích – Kütahya. Jsme v metropoli turecké keramiky. Muž, který oživil zapomenuté umění – tak takhle nějak by se dal přeložit titulek v Timesech, které má v ozdobném rámečku pověšené pan Mehmed Gürsoy. Píše se tam totiž o něm. To on a několik dalších mistrů skutečně před desítkami let vzkřísili tradiční umění, které kdysi – a dnes znovu – proslavilo provinční městečko Kütahyu. Jeho ateliér leží na hlavní třídě. „Jistěže můžete dál, pojďte se podívat,“ zve nás Mehmed svou pomalou a výrazně vyslovovanou angličtinou dál. V čisté bílé košili, s pečlivě zastřiženou bradkou působí velice důstojně. Důstojná jsou i jeho gesta. Široce se rozmáchne a ukáže na stoly, kolem nichž sedí zahalené dívky: „To jsou mé studentky, pomáhají mi a mají tu také praxi. Učím totiž na umělecké škole.“ Studentky vybarvují tenké vzory, které na bílý podklad jemňoučce nanáší sám mistr. „Taková váza mi zabere tak dvanáct dní,“ ukazuje nám Mehmed začátek pavučinové kresby, která mu roste pod rukama. Dívky se uculují, ale soustředěně pokračují v práci – pan Gürsoy je stále po očku pozoruje. O tom, co to bude, si můžeme udělat představu v přední části ateliéru, který je zároveň prodejnou. Visí tu hotové talíře, vázy, kachle, co kus, to originál. Kromě již zmiňovaných Timesů jsou po stěnách rozvěšeny ceny a vyznamenání, vesměs ze zahraničí. „Tady v té publikaci zabírám celých dvaapadesát stran!“ ukazuje nám Mehmed encyklopedii vydanou univerzitou v Indianě. „A tady jsem vyfotografovaný se svým otcem,“ listuje v jiné cizojazyčné knize. Nabízí nám při tom čaj a u druhého šálku se znovu zeptá, odkud že to jsme. Trochu nás překvapují jeho znalosti o Praze, to ale brzy se smíchem vysvětlí: „Mám u vás obchod v Jilské ulici!“ Pan Gürsoy může být klidný, jeho synové pokračují v rodinné tradici. Jeden je prý designérem jako on, druhý bytovým architektem. Nakonec i sám mistr šel ve stopách svého otce: „Viděli jste tu kachlovou vázu na náměstí? Tu velikou? Tak tu dělal táta!“ KACHLOVÉ SOUPEŘENÍ Vázu jsme samozřejmě nemohli přehlédnout. Stojí uprostřed kruhového objezdu, má dobré dva metry, nejsou v ní květiny, stříká z ní voda. Když se člověk podívá proti slunci, tvoří se kolem vázy malinkaté duhy. Ani nás nepřekvapuje, že tu mají místo kašny keramickou vázu. V tomhle městě jsou kachle vážně všude. Zdobí fasády domů, autobusové zastávky i mešity. Čas tu odbíjejí kachlové hodiny a i některé billboardy jsou, považte, kachlové! Všechno to začalo už někdy ve čtrnáctém století, teprve o dvě století později ale vypukla ta pravá kachlová horečka. Tehdy sem sultán Selim I. přivedl z čerstvě dobytého perského Tabrízu arménské odborníky na výrobu kachlů. Část se jich usídlila také ve městě Iznik a od té doby spolu tato města soupeřila, kdo bude mít lepší výsledky. Kütahyjští měli naštěstí soutěživého ducha, a tak se jejich keramika stala na dlouhá staletí měřítkem kvality a umělecké originality. I mistr Mehmed nám prozradil, že se stále inspiruje starými otomanskými vzory. Zdárně se rozvíjejícímu uměleckému řemeslu však učinila přítrž první světová válka. Tehdy byly až na dva uzavřeny všechny hrnčířské ateliéry ve městě. Mistr jednoho z nich pak odešel do Jeruzaléma, aby zrestauroval kachle v proslulém Skalním dómu, a už tam zůstal. Bohužel i s nejlepšími kütahyjskými řemeslníky, které si vzal s sebou. A tak zůstal jeden jediný ateliér jako tenký můstek mezi slavnou minulostí a nejistou budoucností. Vedl jej mistr Emin, který, ještě než v roce 1922 zemřel, stačil své umění předat nadanému učni Ahmedu Sahinovi. Právě Sahinovi se podařilo udržet tradici výroby a zdobení malovaných kachlů. Jeho vzory a kaligrafie používané na kütahyjských kachlích by zaplnily mnoho polic. Však i dnešní výrobky z větší části nesou motivy mistra Sahina. Ten naštěstí v druhé polovině minulého století inspiroval řadu svých následovníků, mezi nimi i rodinu Gürsoy, a tak je dnes město Kütahya opět metropolí keramiky. Je zde více než padesát ateliérů, v nichž se vyrábějí talíře, vázy, ozdobné nádobí, ale i ploché kachle, které se zavěšují na stěnu. Ty, poskládané dohromady, tvoří nádherné orientální vzory. Nejčastěji květinové, mnohdy jsou do nich vyryty i citace z koránu. Všechny silnice vedoucí do města jsou obklopeny obřími prodejními halami, v nichž se nabízí levná keramika. Patří do skupiny turist is5i (turistické předměty) a je většinou jednoduše zdobená. Kütahyjskou keramiku zařazenou do třídy normal nebo fabrika is5i tvoří výrobky pečlivě a kvalitně malované učni pod dohledem mistrů. Nejvyšší a samozřejmě nejdražší skupinou je takzvané ozel is5i (vybrané dílo) pocházející z rukou samotných mistrů. Výrobky z této třídy bývají označeny signaturou. I ty nejlevnější a nejjednodušší kachle procházejí poměrně komplikovaným výrobním procesem. Základními surovinami jsou kaolin, křemen, vápenec, jílovec a písek. Zdlouhavě a náročně se čistí, poté jsou překryty ještě více čištěnou vrstvou. Na tu se nanáší barva, glazura a nakonec se znovu přepalují. vOODOO, NEBO KACHLíČKY? Uf. Ze všech těch kachlíčků nám přecházejí oči. Prcháme před tou všudypřítomnou nádherou do studeného, na všech místech ve světě stejně vypadajícího McDonaldu. A hádejte, co najdeme na toaletách? Snad ale nejsou v tomto městě kachle všude. Ve staré čtvrti se po rozbité silnici prohánějí psi a štěkají na oslíky, kteří táhnou vozíky naložené zbožím z tržnice. Děti dupou v kalužích kalné vody a muži s dýmkami posedávají na zápražích domů. A ty domy nejsou jen tak ledajaké, jsou to staré osmanské panské domy. Ve městě Kütahya jich sice zbyla jenom jedna ulice, ale i to je více než ve většině tureckých měst. Osmanské domy mají osobitou architekturu, vrchní patra přesahují přes přízemní a jsou podepřena dřevěnými trámy. A hlavně, domy jsou celé dřevěné. „Ťuk, ťuk, ťuk,“ slyšíme z malé místnosti v přízemí jednoho domu. Nahlédneme dovnitř, tmavá místnost trochu připomíná doupě. U ušmudlaného okna sedí mladý švec a spravuje boty. „Marhaba, marhaba,“ vyměníme si turecké „ahoj“ a jen letmo zahlédneme, že zadní stěna krámku je zdobená – samozřejmě malovanými kachlíky. Začínáme tušit, že před kachli neunikneme. Zkusíme ještě Voodoo bar, studentskou putyku na hlavní třídě. Nadělíme si tak malou porci kulturního šoku – zatímco ve čtvrti, odkud přicházíme, jsou ženy zahalené od hlavy až k patě, tady nás vítají dívky s odhalenými pupíky. S tradicemi se tu vážně moc nepářou, černé stěny jsou pomalované pekelnými výjevy, ve vzduchu je cítit marjánka a z cédéček zní turecky přezpívaní Pink Floyd. Popíjíme točené pivo a cítíme se jako doma. Nebo jako kdekoli v podobném baru na světě. Ale i když je nám tu dobře, zadoufáme, že Kütahya přece jenom zůstane metropolí kachlů, kachlíčků a keramiky. V tom je totiž jedinečná.

Sloní národní park Addo (Addo Elephant National Park) v údolní oblasti Sundays River provincie Eastern Cape v Jihoafrické republice patřil sto dvacet let slonům. K večerním hlasům buše se ale teď přidalo oznámení, že teritorium má nového pána – vrátil se lev. Poslední lev byl na zdejším území zastřelen v roce 1879 v oblasti East Griqualand provincie Eastern Cape. A šest lvů Panthera leo sem bylo znovu vypuštěno 3. října 2003. Historická akce začala uprostřed srpna daleko na jihoafricko-namibijsko-botswanském trojmezí v národním parku Kgalagadi Transfrontier. Odchytové týmy dlouhé týdny pročesávaly obrovskou oblast pouště Kalahari a hledaly velké kočky. Jenže jejich kožich perfektně splývá s okolním pískem, a tak trval lov déle, než se čekalo. Lvi z tohoto parku byli vybráni proto, že jsou geneticky nejbližší původnímu vymřelému kapskému lvu. Kromě toho bylo třeba, aby byli zdraví. Dlouhodobý a doložený průzkum potvrzoval, že jejich populace není zasažena žádnou z nebezpečných chorob ohrožujících v současnosti velké kočky v Africe, jakými jsou hlavně bovinní tuberkulóza a virus FIV, podobný lidskému HIV. Šest predátorů Konečně bylo uspáno šest lvů a převezeno do přivykacího centra v parku Addo. Protože odchyt se povedl později, než se čekalo, byli lvi přivezeni ve dvou skupinách. Byli vybráni z různých smeček po celé Kalahari, aby se zachovala co největší genetická rozmanitost. První skupina lvů – asi šest let stará samice a dvouletý a tříapůlletý samec – přijela do centra 23. srpna po sedmnáctihodinové cestě. Rovnou byli vyloženi do určeného místa poblíž Rooidam v parku Addo, kde začalo jejich měsíční přivykací období. Začátky byly velmi krušné, lvi neustále útočili na plot a zvláště jeden ze samců se dokonce pokoušel prokousat dráty nabité elektřinou. Postupně se naštěstí uklidňovali a zvykali si jeden na druhého. Po nějaké době se začali spolu i krmit. Druhá skupina lvů přibyla o čtyři dny později. Byla to asi rok a půl stará samice a dva další samci, stejně staří jako předchozí. Skupina byla umístěna na opačnou stranu parku (do Gorahu). Záměrem bylo vytvořit dvě smečky po dvou samcích a jedné samici, které by se pohybovaly na opačných stranách parku. Poměr samců a samic byl sestaven tak, aby lvi nepřibývali příliš rychle. Výzkumné programy ukázaly, že hlavní část parku Addo o rozloze třináct tisíc hektarů uživí jen asi kolem dvaceti lvů. Krmení se lvům vozilo každé tři až čtyři dny. Správci je vhazovali do ohrady pomocí speciální rampy, aby šelmy neviděly ani auto, ani lidi, kteří mršinu přivezli. Jídelníček byl tvořen hlavně antilopou kudu, prasetem savanovým, pštrosem a buvolcem stepním, protože právě tyto druhy se v parku hojně vyskytují. Před vypuštěním byl lvům připevněn obojek s vysílačkou využívající novou technologii přenosu dat o pozici jedince na mobilní telefon. Třetí říjnový den členové výkonného výboru Jihoafrických národních parků (SANParks) spolu se starostou přiléhající komunity Blue Crane pronesli krátké projevy a vrata ohrady se otevřela. Lvi měli několikadenní hladovku, aby bylo možné vylákat je z ohrady na šťavnatou mršinu antilopy kudu. Šelmy se ale zdráhaly. Za vraty bylo příliš lidí, protože tu byli nejen pracovníci parku a hosté, ale i novináři. Trvalo tři hodiny, než se nechaly vylákat a vyběhly do nového teritoria. Jako uličníci Původním plánem bylo vytvořit dvě smečky, ale člověk míní, a příroda mění. Mladí samci neprojevili žádnou chuť zakládat rodinu (zřejmě jdou s dobou) a vytvořili partičku pohybující se krajinou jako skupina uprchlých ženichů. Pravidelně jsou vídáni při rozbřesku na vrcholku kopce Zuurkop, kde relaxují po divoké noci a přehlížejí své teritorium. Tady jsme je také načapali. Pečlivě pročesávali porost a občas přežvýkli zbytky dobroty z uplynulé noci. Vzhledem k brzké hodině a nízké teplotě (kolem 10 °C) byli velmi aktivní a bavili se vzájemným otíráním a vlastní hygienou. Se stoupající teplotou se pomalu přesouvali k okraji vrcholku, aby se někde dole pod ním uložili do stínu křovin. Právě tady je volné prostranství, kde návštěvníci parku mohou vystoupit z auta, pokochat se rozhledem a protáhnout nohy, ovšem jak hlásá tabulka – vše na vlastní nebezpečí. Důstojně kráčející mladý lev ještě s řídkou hřívou jako by si nápis pozorně přečetl, pak se velmi elegantně natočil hned vedle, pokrčil zadní nohy a vykonal potřebu, kterou i král vykonat musí. Starší mohutný samec se zase rozhodl uprostřed chůze si odpočinout a svalil se jen pár metrů od nás. Jeho mohutné zívnutí nás ohromilo. Stále ještě rudé tlapy a ostrý pohled jasně naznačovaly, čemu se v noci věnoval. Po několika minutách se zvedl a následován svými druhy zmizel za okrajem kopce. Návrat k přirozenému S příchodem lvů se život v parku změnil. Pro více jak čtyři sta slonů jsou sice noví obyvatelé pramalou hrozbou, ale doposud bezstarostně se pasoucí stáda býložravců najednou zjistila, že venku je něco většího než šakal čabrakový (Canis mesomelas). Lvi jsou atrakcí pro turisty, kteří dychtivě pozorují křoviny. Zaměstnanci parku musejí neustále kontrolovat elektrický plot a svádět tak nekonečnou bitvu s prasaty savanovými, která se ho snaží podhrabat. Vedení parku doufá, že lvi se zaměří hlavně na antilopu kudu velkého (Tragelaphus strepsiceros), buvolce stepního (Alcelaphus buselaphus) a prase savanové (Phacochoerus africanus), jejichž stavy začínají být v parku neúnosné. Zejména přes dva tisíce kusů antilop kudu velkých dělá takové starosti hlavnímu manažerovi Luciu Moolmanovi, že uvažoval o odstřelu. Vypuštění lvů je tak prvním krokem k obnovení rovnováhy ekosystému. Dalším krokem bylo dovezení hyen skvrnitých (Crocuta crocuta), kterých je v současné době v parku také jen šest. Podle posledních zpráv (srpen 2005) od ekoložky Megan Bradfieldové obě lvice nedávno vrhly mláďata. Bohužel lvíčata mladší lvice nebyla od té doby spatřena a předpokládá se, že je ostatní lvi nebo hyeny zabili. Lví samci často zabíjejí mladé z cizích smeček. Starší lvice s mláďaty je pravidelně vidět, jak navštěvuje určitá místa, ale je předčasné dělat optimistické závěry. Katastrofická tuberkulóza Kgalagadi Transfrontier Park, odkud byli vybráni lvi pro Addo, patří mezi několik málo oblastí, kde tito predátoři netrpí tuberkulózou. Nemoc propukla u lvů v devadesátých letech minulého století. První vyhublé, nakažené šelmy byly pozorovány v roce 1995 v Krugerově národním parku. V roce 1998 se odhadovalo, že je už nakaženo devadesát procent lvů v jižní části parku a do deseti let zemřou. Zdrojem choroby bylo maso buvolů kaferských, jejich hlavní kořisti. Ti se nakazili dobytčí tuberkulózou (bakterie Mycobacterium bovis) v 50. letech od domácího skotu v jižní části parku, kde ještě nebyl stabilní plot a domácí zvířata se volně pohybovala i na chráněném území. Mezi domácí skot se nemoc rozšířila od jedinců přivezených z Evropy. Nákaza se postupně rozšiřovala a na konci století propukla naplno. Zatímco u buvolů se nemoc šíří respirační cestou, tedy kapénkovou nákazou, a nemocná zvířata se mohou dožít vysokého věku nebo se stanou jenom přenašeči, lvi se nakazili pouze pojídáním infikovaného masa a průběh nemoci je tak nesrovnatelně dramatičtější. Velká ohniska bakterií totiž obsahují hlavně vnitřnosti ulovených zvířat, tolik oblíbená pochoutka šelem. Byli nalezeni i nakažení leopardi i gepardi, ale zdaleka ne v takovém měřítku jako lvi. Důvodem je zřejmě orientace na jinou potravu. Bovinní tuberkulóza se projevuje lézemi plic, kloubů, kostí a tím omezuje pohyblivost postižené šelmy. Napadeny jsou lymfatické uzliny a zhorší se funkce trávicího systému, takže se do krve dostává z potravy méně živin. Výsledkem je celkové oslabení a nemocné zvíře se stane obětí jiných lvů nebo hyen, případně oslabené a vyhladovělé umírá. Kočičí HIV A aby toho ještě nebylo málo, k rozvinutí tuberkulózy přispívalo další onemocnění. Zjistilo se, že lvi trpí virem Feline Immunodeficiency Virus (FIV), což je kočičí ekvivalent viru HIV. Stejně jako u lidí ničí bílé krvinky a naruší imunitní systém. Organismus se pak hůře brání jakékoliv infekci a tuberkulóza propuká velmi prudce. Protože chybějí peníze na větší výzkum, není zcela jasné, v jaké míře virus FIV lvy v celé Africe zasáhl. Výzkumy v Serengeti, kráteru Ngorongoro v Tanzanii a řadě jihoafrických národních parků potvrdily, že nakaženo touto nemocí je zde devadesát procent lví populace. Naproti tomu v národním parku Etosha v Namibii byli všichni lvi zdraví. Výroba vakcíny může trvat až deset let, a tak se předpokládalo, že do té doby mohou být všichni nakažení lvi mrtví. Přišlo překvapení – nakažená populace lvů přežila a počet uhynulých zvířat je obdobný jako u zdravých predátorů v jiných částech kontinentu. Je možné, že virus není novým problémem lví populace, někteří jedinci jsou po svých předcích geneticky vybaveni pro boj s touto infekcí. Ti přežijí a přirozeně vybaví další generaci pevnou imunitou. Jejich odolnost vůči viru by se také mohla stát cílem výzkumu vědců hledajících lék proti viru HIV u lidí.

Historie etnika, dnes rozšířeného takřka po celém světě, se začala psát před tisícem let na Indickém subkontinentu. V průběhu staletí byli Cikáni žebráky i kováři, obávanými zloději i vyhledávanými pěvci. Po celou dobu putování je provázelo nepochopení a restrikce, které vyvrcholily v době nacistické nadvlády nad Evropou plánem na jejich vyhlazení. Paradoxní na tom je, že podle jedné z teorií mohou být mezi možnými předky Cikánů i indičtí Árijci. Pokračováním historického paradoxu je to, že fašistická svastika, symbol nacistického Německa, pochází z hinduistických božských symbolů právě z oblasti, odkud se Cikáni vydali napříč světem. Dnes už není pochyb o tom, že Cikáni pocházejí odněkud z rozlehlých oblastí dnešní Indie. Ostatně potvrdil to i nedávný výzkum genetických mutací, který prováděl tým profesorky Luby Kalaydjievy z univerzity v Západní Austrálii. Zřejmě se jednalo o malou populaci zhruba asi jednoho tisíce lidí. „V genetickém kódu Romů je zapsáno, že základní populace jejich předků se vytvořila před nějakými třiceti dvěma až čtyřiceti generacemi. Několik málo rodin, jimž Romové vděčí za původ, se tedy vynořilo před osmi sty až tisícem let,“ píše na internetovém serveru Osel, přibližujícím vědecké události populární formou, Josef Pazdera. Ovšem než se věda dopracovala ke genetickým analýzám, hledala se původní domovina Cikánů a pravděpodobná doba jejich odchodu pomocí metod lingvistiky, přičemž vzniklo několik teorií. Přesně určit podle znaků jazyka, kdo byl předkem dnešní různorodé skupiny Cikánů, se nedá, protože historie kmenů, které na území dnešní Indie žily, je příliš spletitá. V současné době je asi nejrozšířenější teorie, že Cikáni byli ve své pravlasti příslušníky Domů, tedy skupinou obyvatel s vlastní kulturou. Potlačili ji indičtí Árijci (neplést s později nacisty velebeným árijským – nordickým typem). Ti zavedli systém kast, ve kterém se Domové ocitli až na nejnižší úrovni. Árijci coby dobyvatelé obsadili kasty nejvyšší. Do kast je ostatně indická společnost rozdělena dodnes a bráhmani (kněží) se s nižšími kastami, mezi které patří i sluhové, kováři a muzikanti, prakticky nestýkají. Je logické, že Indii opouštěli ti, kteří se tu měli nejhůře, tedy příslušníci nižších kast. Romština má jasné znaky indoárijských jazyků a lingvistické studie asi nejlépe dokumentují původ a cestování Romů. Michael Witzel z Harvardovy univerzity v práci „Autochthonous Aryans? The Evidence from Old Indian and Iranian Text“ o migraci prvních Romů (Gipsies – Cikánů) z Indie píše: „Emigranti Cikánů jsou pravděpodobně prvními písemně ověřenými migranty v záznamech království Sásánovců z oblasti dnešního Íránu. Šlo o putující muzikanty.“ Z toho se dá vyvodit nejen doba prvních migrací, ale i společenské zařazení Cikánů. Z názvu je patrné, proč se za „Pracikány“ v některých odborných pracích označují Árijci, v jiných pracích jsou to ale paňdžábští Džátové. Paňdžáb je v současnosti jedním z indických států na severu subkontinentu. V roce 439 dostal perský šáh Bahram Guro jako dar deset tisíc indických muzikantů (jiné prameny píší o dvanácti tisících), aby zušlechťovali život obyvatel perského království. Záznam lze nalézt v Knize králů perského básníka Firdawsiho. Exodus Cikánů, ať už jako hudebníků, či prostě jen lidí z nižších kast, započal. Rozhodně se nelze domnívat, stejně jako v případě jiných stěhování, že se najednou přelila do jiných území velká vlna lidí. Spíše se jednalo o malé skupiny emigrantů, kteří šli hledat lepší život. V případě Cikánů ho nacházeli jen stěží. Jejich putování v podstatě skončilo až ve dvacátém století a v některých zemích kočují dodnes. NEKONEČNÉ PUTOVÁNÍ Lze se dopátrat, že se skupiny Cikánů usadily v Persii, Arménii, Sýrii a v dalších částech Blízkého a Středního východu. Citát ze Života svatého Jiří Athonského, který pochází z řeckého kláštera Iberon, že v roce 1050 sužovala císaře Konstantina Monomacha divoká zvěř. Pomoci měli „Samaritáni, potomci Šimona Mága, kteří se zovou Adsinkani a jsou nechvalně známí svými čarami, kouzly a věštbami.“ Na evropském kontinentě se dají zmínky o Cikánech najít zejména, pokud jde o perzekuce, například v záznamech Theodora Balsamona v kánonu trullského koncilu. Agnus Fraser ve své knize Cikáni z tohoto dokumentu cituje: „Těm, kteří předvádějí medvědy, se říká medvědáři. Na hlavu a celé tělo zvířete vážou barevné šňůrky. Pak provázky odříznou i s chlupy zvířete a nabízejí je jako amulety k léčení nemocí a proti uřknutí. Jiní, kterým se říká Athinganoi (v různých pramenech jsou různé podoby byzantského označení Atsínganos, pozn. autora), jsou omotáni hady a jedněm říkají, že se narodili pod šťastnou, jiným pod nešťastnou hvězdou, a také provokují dobré či zlé časy, které nadejdou.“ Častokrát byli v nejrůznějších provoláních Cikáni označeni za šejdíře, falešné poustevníky a zloděje, před kterými je třeba se mít na pozoru. Ve zmiňovaném trullském kánonu je vyhrožováno šestiletou exkomunikací každému, kdo by věštil, předváděl medvědy či jiná zvířata. V byzantské společnosti byli sice Cikáni na jednu stranu považováni za skvělé baviče, ovšem na stranu druhou jim nikdo neposkytoval zásadní pomoc a jejich včlenění se do tamní společnosti bylo velmi problematické. Ze 14. století jsou záznamy o tom, že Cikáni už poměrně silně zakotvili v oblasti Řecka, dokonce jsou zmiňováni jako jeden z předních národů. Ale stále si zachovávají status kočovníků. Jen se už nejednalo pouze o baviče, vynikali mezi nimi kováři a zruční řemeslníci. Při jejich středověkém putování Evropou jim pomáhaly nejrůznější doporučení a průvodní listy a jejich padělky. Jedním z nejdůležitějších byl doporučující list zajišťující relativní bezpečnost. V říši císaře Zikmunda se takovou listinu podařilo cikánskému „vojvodovi“ Ladislavovi získat zřejmě roku 1417. Slovo putování je namístě, neboť Cikáni často sami o sobě hovořili jako o poutnících, kteří se vydali odčinit hříchy svého rodu a putují z Egypta (odtud anglické označení Gipsy a španělské Gitanos). Častou pak přidávali smyšlenku, že poutí podstupují sedmileté pokání, které jim uložili jejich biskupové za to, že se odklonili od křesťanské víry. V katolické Evropě čtrnáctého a patnáctého století šlo o argument, který mohl znít velmi pravděpodobně a Cikánům přinášel občasné výhody. ŽIVOT ZA HRANOU Nicméně jako „poutníci“ si zase nemohli dovolit zůstat příliš dlouho na jednom místě. Navíc ani není vyloučeno, že majitelé panství mnohé z listů vydali jen proto, aby urychlili odchod nepohodlných kočovníků ze svého území. Jindy zase mohl pomoci argument, že Cikáni potřebují pokračovat ve své údajné kajícnické cestě. Historické kroniky zaznamenávají skupiny poutníků, někdy nazývaných „Tatary“, jindy „Saracény“, které se toulaly krajem, a varují před krádežemi z jejich strany. Častěji než doporučení ale Cikány čekala nejrůznější omezení a zákazy pobytu. V roce 1418 zhruba dvě stě Cikánů tábořilo ve stanech před Bernem tak dlouho, že si rozlícení občané vynutili zákaz jejich pobytu. O padesát tři let později vyhlásil na území dnešního Švýcarska lucernský sněm zákaz Cikány ubytovat nebo jim poskytnout přístřeší. Mnohde byli kvůli svému kočovnému způsobu života považováni za zvědy a špiony. V červenci 1504 nařídil Ludvík XII. v listu královskému správci v Rouenu, aby vyhledal a vyhostil „egyptské vagabundy“, a to i v případě, že u sebe budou mít ochranné glejty. Od 14. do 20. století se spolu s Cikány táhnou nejrůznější omezení a restrikce, které souvisejí s kočováním či potulkou. Existují stovky příkladů nevstřícného postupu vládnoucí vrstvy ke kočujícím Cikánům v Asii a později i v Evropě. Vytvořil se tak bludný kruh. Nikdo je nechtěl, ale kočováním a krádežemi se dopouštěli zločinů nezřídka trestaných na hrdle. „V roce 1569 byli všichni soudci a všechna hrabství v Anglii vyzváni k důslednému pátrání po Cikánech a tulácích. Podle všeobecného mínění přispívali tuláci, povaleči a žebráci ke všeobecnému neklidu. V roce 1577 bylo vydáno opatření proti několika osobám v Ailesbury – Cikánům narozeným v Anglii, kteří byli obviněni ze zločinného spolčování s Egypťany a z napodobování jejich způsobu života, jazyka i chování. Všichni obvinění byli shledáni vinnými a byli oběšeni,“ cituje ve své knize historické dokumenty Fraser. CIKÁNI V ČESKÉ KOTLINĚ Přesná datace příchodu Cikánů na území dnešní České republiky neexistuje. V popravčí knize pánů z Rožmberka se sice vyskytuje slovo Cikán, ale není jisté, zda nejde jen o přezdívku chyceného lapky. Na Slovensku je to přitom o mnoho jasnější, příchod Cikánů se datuje do roku 1322, kdy rychtář Ján Kunch ze Spišské Nové Vsi uvádí, že „v okolních lesích, patřících rodině Marisássových, se potulují Cikáni“. V Palackého Starých letopisech českých se objevuje u roku 1416 poznámka, že „toho léta vláčili se Cikáni po české zemi a lidi mámili“. Z historických pramenů v archivech mnoha evropských států se ale dá rekonstruovat postup několikasetčlenné skupiny, která roku 1417 prošla i českou kotlinou, a přes množství zákazů a omezení některé rodiny zůstaly na českém nebo moravském území. Šanci získat „trvalý pobyt“ měli zejména kováři či hudebníci. Římskoněmecký císař, český a uherský král Leopold I. (1640–1705) však byl v otázce Cikánů poměrně nekompromisní. V roce 1688 je ze svého území vypověděl a roku 1697 prohlásil za psance. Cikáni mohli být bez milosti vražděni a týráni. Snaha zbavit se Cikánů se na našem území nezastavila ani po nástupu císaře Karla VI., a dokonce ani když se dostala do čela země žena, jeho dcera Marie Terezie (1717–1780). Ta se dokonce později pokusila Cikány v Uhrách a v Sedmihradsku asimilovat, ale vedla ji k tomu spíše praktická než humánní hlediska. V roce 1758 uzákonila, že se všichni Cikáni musejí usadit, platit daně a povinně poskytovat služby majiteli panství. Už v té době mělo označení „cikán“ nepříjemně pejorativní nádech, ale pokus Marie Terezie (dekret z roku 1761), aby se jim říkalo Újmagyar – Noví Madaři, se neujal. Zásadním zásahem do rodových zvyklostí Cikánů byl dekret z roku 1767, kterým se rušila pravomoc vojvodů spravovat záležitosti svých Cikánů. Ovšem zřejmě nejvíce polemickým z dnešního hlediska je dekret z roku 1773, který pojednával o sňatcích mezi Cikány a gadži. „Cikánka, která se chtěla provdat za gadžu, musela prokázat, že vede spořádanou domácnost a je zběhlá v zásadách katolického učení, pokud pak chtěl cikán uzavřít sňatek s místní ženou, musel dokázat, že je schopen ji i její děti uživit,“ píše A. Fraser. Josef II., syn Marie Terezie, pokračoval v pokusech o asimilaci ještě důsledněji. Na jeho omezení kočování pak navázaly další legislativní předpisy za první republiky, včetně posledního, komunistického zákona č. 74 z roku 1958 o trvalém usídlení kočujících osob. Paragraf 3 jasně vyhrožuje tomu, kdo odmítne pomoc národních výborů a setrvá v kočovném způsobu života, trestem odnětí svobody na šest měsíců až tři léta. Historie Cikánů je historií putování, nebezpečí, útlaku a nepochopení, které u nich vyústily někdy až v protizákonné návyky. Ty pak zase někdy více či méně vyvolávají rasistické smýšlení ostatních. Cikáni se na svých několik století trvajících cestách Evropou naučili využívat to, co jim kdo nabídl nebo se jim naskytlo. Současné sociální systémy jednotlivých zemí toho nabízejí hodně. A část Cikánů, věrná svým tradicím, neváhá… V předcházejících částech našeho tematického povídání o národech jsme se věnovali Keltům, Germánům a Slovanům, kteří jsou historií. Cikáni, jejichž celkový počet se odhaduje na osm až deset milionů osob, svou kapitolu ale ještě rozhodně nedopsali

Když v roce 1499 objevili Španělé Curacao, malý ostrov v Karibiku nedaleko Venezuely, rozhodli se, že ho budou „zemědělsky kultivovat“. Netrvalo dlouho a ke břehům Curac5aa dorazila první loď plně naložená nejrůznějšími rostlinami včetně pomerančovníku. Ke zklamání Španělů však místní klima a půda daly pomerančům novou chuť – nežraly je dokonce ani místní kozy. Plán na pěstování pomerančů byl zapomenut, a nebýt objevu neznámého domorodce několik desetiletí poté, asi by upadl v zapomnění úplně. Není přesně známo, kdy ani kdo přišel na to, že usušené slupky plodu obsahují olej výjimečné vůně. Faktem však zůstává, že recept si našel cestu k rodině Seniorů, kteří začali experimentovat a kombinovat slupky s nejrůznějším exotickým kořením. Po několika neúspěšných pokusech se jim povedlo dosáhnout zajímavé chuti a nový nápoj pojmenovali Curac5ao Liqueur. Likérka, kde dones rodina Seniorů likér vyrábí, leží ve Willemstadu, hlavním městě Curac5aa, v distriktu Sali~na. Musím se hodně vyptávat, ale po půl hodině pátrání konečně míjím ceduli s nadpisem Senior & Co. Inc. – Curac5ao Liqueur, která mě nenechává na pochybách, že jsem na tom pravém místě. Chobolobo House, ve kterém je možné zhlédnout vlastní výrobu likéru, byl postaven v 18. století a až do roku 1962 sloužil jako noční klub. Zajímavý je snad pouze tím, že zde byla zvolena a korunována první královna karnevalu Curac5aa. Dnes má upravenou fasádu a rozlehlá zahrada kolem je pečlivě udržovaná. Továrna je v přízemí a skládá se z několika destilačních zařízení. Pracuje v ní necelá desítka zaměstnanců. Vyrobený likér plní do láhví a ty pak skládají do připravených kartonů. Rozhodně mi nepřipadá, že by se odsud odvážely kamiony likéru denně. Možná je na trhu Curac5aa více díky dalším rádoby výrobcům, kteří se ho snaží napodobit za hodnotu hluboko pod cenou toho pravého. „Mnozí se mylně domnívají, že ostrov byl pojmenován po likéru,“ s úsměvem začíná výklad jeden ze zaměstnanců. „Původně se vyráběla pouze jedna jediná barva, abychom ale pokryli požadavky zákazníků, začali jsme vyrábět likér v dalších čtyřech barvách. Chuť je ale stejná.” Kromě základních pěti barev je možné ochutnat také likéry se speciálními příchutěmi – čokoládovou, kávovou a rumovou. Vyrábí se ale pouze v jedné barvě. Obsah alkoholu je oproti 31 procentům, obvyklým u likérů, o něco nižší: 25 procent. Laraha, jak místní označují zlaté pomeranče, ze kterých se likér vyrábí, se pěstují převážně na východní části ostrova v regionech Fruik a Cholomba. Největší plantáž má mezi třiceti až čtyřiceti stromy, přičemž každý dá sto padesát až dvě stě plodů. Představuje to asi patnáct až dvacet kilogramů sušených slupek. Pomeranče se sklízejí dvakrát do roka, a protože je strom vysoký kolem tří metrů, používají se speciální sběrače. Plody se sklízejí ještě nezralé, neboť mají silnější slupku. Ta se pak rozřízne dřevěným nožem na čtyři části, uloží se na kovové tácy a pět dní suší. Zbytkem larahy jsou nakrmeny kozy. Usušené slupky se nakonec vloží do zvláštních pytlů a spolu s alkoholem, cukrem a speciálním kořením se nechají několik dní odležet. Samozřejmě jsem různé barvy i příchutě likéru též okusil. Nejvíce mi chutná základní verze. Je jemná a připadá mi, že bych ji klidně mohl pít i bez namíchání do některého z mnoha koktejlů, které jsou z likéru zručnými barmany připravovány. Teplota na ulici se pohybuje kolem 40 °C a s každým dalším krokem začínám více a více cítit, jak mi jde likér do hlavy. Bez výčitek sedám do auta, protože tady jezdí opilá nejen většina řidičů, ale i příslušníci místní policie. Curac5ao se podstatně liší od jiných míst, stejně jako se liší zdejší likér od ostatních. Vyrážím dál úzkými uličkami. Některé mi připadají až odpudivé – páchnoucí výkaly a stará opadaná omítka. Většina domů v centru je ale dobře udržována, a tak se oko návštěvníka může těšit starobylou architekturou i barevnou mozaikou domů. Odkud se na domech vzala, vysvětluje legenda. Jeden z místních monarchů trpěl na neustálé bolesti hlavy. Doktor to přisoudil světlu odrážejícímu se v silném slunci od bíle namalovaných domů. Monarcha neváhal a během několika dní vydal podivné nařízení – každý musí ihned namalovat svůj dům jakoukoliv jinou barvou než bílou. Čtvrť Handelskade je svou různorodostí nejznámější. Budí pocit souhry a klidu. Často je také označována jako nejkrásnější v celém Karibiku a vláda ročně investuje spousty peněz do rekonstrukce a údržby těchto domů. Další místní raritou je šířka domů. Nizozemští usedlíci totiž platili daň za to, jak je dům široký, a tak svá obydlí začali stavět úzká a vysoká. Schodiště uvnitř je dokonce tak úzké, že pokud přijde stěhování, musí se nábytek tahat okny. Na konci jedné z vedlejších ulic míjím malé náměstíčko. Většinou je zaplněno stoly a židlemi typického restaurantu. Unavený turista si tu v chládku může odpočinout při sklenici vychlazeného piva nebo pravého karibského koktejlu. Přede mnou je ještě dlouhá cesta, a tak mě spíše zaujal stánek s „místním“ uměním. Místním v uvozovkách proto, že se po pár minutách hovoru s mladou paní vedoucí dozvídám, že většina výrobků z Curac5aa není. „Místní jsou líní, věci nakupujeme z Haiti,“ vysvětluje žena. Když chci přece jen vidět něco zdejšího, vede mě až na konec krámu, kde jsou kýčovité hrníčky. Na pět z nich ukáže. Když mi to připadá málo, vzpomene si, že ještě tamhlety panenky a tamten domeček. Jednu z panenek si tedy koupím. Je vyrobena ze sušené trávy, pěkně barevně zdobená s parapletem v ruce, jako z obrazu Alfonse Muchy. Abych se dostal z Pundy do Otrobandy, musím přejít po „staré pohupující se paní“, jak je přezdíván most spojující obě části města. Je postaven tak, aby umožnil vjezd tankerům, bárkám a výletním lodím dovnitř zátoky. Nejedná se tedy o tradiční konstrukci zvedacího mostu, známou například z Amsterdamu. Stavitelé vyřešili problém po svém: most se skládá z několika plováků, na kterých leží vlastní dřevo-betonová konstrukce. Celý kolos na první pohled připomíná molo. Strana mostu blíže Pundě je pohyblivá a je k ní připevněn obrovský motor. Ten pak částí mostu podle potřeby pohne a otevře prostor lodi. Druhá část je pevně spojena s břehem. Již po prvních pár krocích v Otrobandě (doslova to znamená „na druhé straně“) je vidět rozdílný vývoj obou částí města. Zatímco Punda byla osídlena především nizozemskými příslušníky, Otrabanda je mixem několika národností, sociálních tříd i náboženství. Mezi celkem zachovalými domy je spousta malých náměstíček a dvorů, všude jsou rozbořené chýše, stejně jako lidé bez domova. Čím dále se dostávám, tím zvláštnější mám pocit. Jsem tu možná jediný běloch, oči kolemjdoucích a lidí, co postávají okolo, si mě stále častěji prohlížejí s neskrývaným zájmem. Naštěstí mi k cíli – autobusovému nádraží – chybí už jen posledních pár desítek metrů. S řádem i bez něj Na Curac5au existují dva typy autobusů. Jedny nemají jízdní řád, nezbývá tedy než se spoléhat na to, že si řidič cestu nerozmyslel a neskončil na jedné z mnoha pláží. Busy chiki, jak je místní nazývají, jsou malé dodávky pro devět lidí. Jejich trasy pokrývají většinu částí ostrova, takže v případě nutnosti a troše štěstí se dostanete v podstatě kamkoliv. Druhý typ místních autobusů jezdí pouze do základních částí ostrova. Mají však přesně daný jízdní řád. Mladík na informacích, malé zděné budce uprostřed nádraží, mi zpoza neprůstřelného skla lámanou angličtinou oznámil číslo nástupiště i čas odjezdu. Vysvětlit řidiči, kam vlastně chci, ale téměř nešlo. Ukazuji mapy, ofocené materiály, nic naplat. Celkem mě to udivuje, většina obyvatel mluví bez problémů čtyřmi jazyky: anglicky, španělsky, holandsky a papiamentem. Poslední je mixem portugalštiny, španělštiny, holandštiny a afrických dialektů. Přestože pochází z Curac5aa, mluví se jím na všech okolních ostrovech, tedy také na Arubě a Bonairu, a to víc jak tři sta let. Původně byl používán pouze v mluvené formě, takže dnes je možné setkat se na různých ostrovech s rozdílnými verzemi psané podoby stejného slova. Nakonec se mi podaří mezi spolucestujícími najít tlumočníka. Platím 1 guilder a 25 centů, což je kolem 35 korun, a sedám si na sedadlo z tvrdé umělé hmoty. Jak se vzdalujeme od města, mizí lidská obydlí. Nezmizela snad jen všudypřítomná rychlá občerstvení nabízející pečená kuřata, čínské nudle, pečená žebra s arašídovou omáčkou a samozřejmě kolu. Stanice pro otroky Občas míjíme nenápadné jednopatrové domky. Jsou žluté, vybledlé, se střechou pokrytou listy. Dvě malá vymlácená okénka a otevřené dveře dávají tušit, že už v nich nikdo nebydlí. Sloužily jako příbytky otroků. Otroctví sem přišlo v roce 1642 s guvernérem Nizozemcem Peterem Stuyvesantem. Curac5ao se postupně stalo jedním z hlavních uzlů Karibiku, kam byli otroci přiváženi z Afriky a pak prodáváni na plantáže po celé Americe nebo zapojeni do prací na jedné z místních plantáží. Produkce místních plantáží sloužila zprvu jako obživa pro otroky, kteří tu čekali na další transport. Převládaly především arašídy a fazole. Později se z komerčních důvodů začala pěstovat také bavlna, agáve (k výrobě provazů) a indigo (z listů indiga, někdy také označovaného jako král barviv, se vyráběla modř). I když bylo otroctví zrušeno v roce 1863, zůstal silný vliv africké kultury na hudbu a tanec. Měl jsem to štěstí a při jedné z cest ostrovem zaslechl rytmus bubnů. Za pár chvil už jsem stál mezi pohupujícím se tmavým davem. Šest hochů s bubny a bubínky nejrůznějších tvarů a velikostí vydávalo neuvěřitelný rytmus, který nenechal v klidu nikoho, kdo ho zaslechl. Sešli se na pláži jen tak, aby zahráli pro radost kolemjdoucím. „To je tambu,“ prozrazuje mi jedna z dívek. Chvíli sleduji, jak se vlní – nohy zůstávají na jednom místě, v pohybu jsou jen boky. Tanci v rytmu tambu se říká baila ban, což v překladu znamená tanec s bubny. I když byl ještě donedávna zakázán, dovedl si najít cestu až k dnešní generaci mladých. „Partneři se nesmějí při tanci dotýkat,“ mrká na mě zase dívka. Nabídku, abych si s ní zatančil, přesto odmítám. Christoffelův park Dopíjím další láhev vody. Každých pár ušlých kroků musím zastavit a na chvíli si odpočinout. Vedro je neúnosné, pot se mi valí po čele a štípe v očích. Vydal jsem se na Mount Christoffel, nejvyšší horu Curac5aa, a i když je jen 378 metrů vysoká, připadne mi, jako bych podnikal výstup na osmitisícovku. Tyčí se uprostřed Christoffelova parku, který byl veřejnosti otevřen v roce 1978 a právem ho lze pokládat za přírodní poklad ostrova. Zprvu lemovaly úzkou stezku stromy divi-divi (Caesalpinia coriaria), svým tvarem připomínající umělce klanícího se publiku. Jejich koruna je zalomena v pravém úhlu ke kmeni, což zavinily zdejší pasáty. Později se dostávám do závětří, vzduch se ani nepohne, slunce je přímo nade mnou a já si připadám jako v pekle. Jediné, co mne chrání před neúprosnými paprsky, je strom kalabasa (Crescentia cujete). Z jeho zelených plodů podobných kokosu se vyrábí místní hudební nástroj marca. Plody se užívají také k výrobě vařeček či lžiček. Využívají se i kaktusy, roztroušené po všech koutech ostrova. Jemná dužina vysokého kadushi se používá jako přísada do polévky, jako medicína, a dokonce se z něj vyrábí šampon. Plody datu se zase používají k přípravě džemu. Někdy je domorodci nasadí záměrně blízko sebe, aby vytvořily živý plot, který pak chrání pozemky před volně pobíhajícími divokými kozami. Z posledních sil se škrábu úzkou a strmou puklinou ve skále. Odměnou je nádherný výhled na celý ostrov. Jako na dlani mám modře zbarvené zátoky zařezávající se do pobřeží, domečky roztroušené po ostrově, jako by někdo rozhodil malé kamínky do suchem zežloutlé trávy, Willemstad se pro změnu stal šedou kaňkou. Pozoruji tu krásu a jediným společníkem je vyhřívající se leguán – nejznámější zástupce zvířecí říše na Curac5au. Připomíná malého draka či spíše dinosaura. Dorůstá do sto dvaceti centimetrů a žije až třicet let. Vypadá nebezpečně, ale je býložravcem a na lidi neútočí. Mladí leguáni jsou světle zelení, starší se dovedou zbarvit do šeda, podle toho, zda se právě vyhřívají na slunci nebo si užívají chládku ve stínu stromu. Výjimečně se najdou leguáni se dvěma penisy, a tak byli kdysi mylně považováni za silné afrodiziakum a loveni. Jejich maso je však údajně velmi chutné. Několik let jsou už ale chráněným druhem. Na zpáteční cestě mě zaujme halda kamenů, které vypadají, jako by je sem kdosi vysypal z několika nákladních aut. V době otroctví byl park Christoffel částí celkem tří plantáží – Savonet, největší na ostrově vůbec, Zevenbergen a Zorgvliet. Halda je na rozhraní prvních dvou a příběh odhalující tajemství jejich původu je asi sto let starý. Vypráví o otrocích, kteří věřili, že když nebudou jíst sůl, budou moci létat. Každý, kdo nejedl sůl, položil k nohám hory Christoffel kámen a zazpíval píseň v naději, že brzy odletí zpět do rodné Afriky. Rybářská vesnice Cestou zpět procházím malou rybářskou vesničkou s asi dvaceti domy většinou z dřevěné překližky. Kolem je vidět spousty odpadků, ve kterých se hrabou divocí psi. Před některými domy stojí polorozpadlé bárky, čekající na svého majitele, až mu po náročném rybolovu zbyde trochu času a opraví je. Na moře se lidé vydávají, ještě když slunce hledá cestu nad obzor. Nejčastěji míří k menší sestřičce Curac5aa, ostrovu příznačně pojmenovanému Klein Curac5ao. Výjimečně pak až k ostrovu Nizozemských Antil Bonaire, vzdálenému něco kolem padesáti kilometrů. „Tak co to bude?“ ptá se mne stařík kolem sedmdesátky. Tvář plnou vrásek, na rukou je poznat, že si své poctivě odpracovaly. Jeho restaurace je tvořena stejným domkem, jaké stojí okolo, doplněným o malou terasu se třemi ošoupanými stoly a stříškou z palmových listů. Z ní vede vchod do bytu, který slouží i jako sklad s potravinami. Objednávám si chlazený Amstel, místí pivo, které se jako jedno z mála vyrábí z mořské slané vody. Po pár locích si stařík přisedá. „Odkud?“ zní otázka. „Česká republika.“ „Hmm,“ hrabe se nejistě v dlouhých prošedlých kadeřích hostitel. „Evropa,“ snažím se napodruhé. Marně. Stařík se na mne dívá, jako bych dorazil z Marsu. Úsměv se mu vrací, až když převedu debatu na rybolov. „Od otce jsem se naučil poznávat, kde na který druh ryby čekat podle denní doby, počasí a toho, kde jaký pták loví. Ten se to naučil od svého otce a tak si předáváme znalosti z generace na generaci. Lovil jsem celý život a neměnil bych,” dodává. Přestože nemá hi-fi ani počítač, opravdu nevypadá, že mu něco chybí. Očividně se dovede těšit i z té nejmenší věci. Žije těžkým životem ze dne na den, o to více si jej ale váží. V průvodcích jsem se dočetl o plážích, komfortních hotelích a nekonečných party, kterými ostrov hýří. Po několika týdnech jsem si ale jist, že může návštěvníkům nabídnout mnohem více. Stačí otevřít oči.

Jakým otáčením kola osudu se stalo, že dlouholetý prezident Nejvyššího správního soudu, znalec mezinárodního práva a vynikající překladatel anglické literatury se proměnil v člověka, o němž se posměšně říkalo Hácha, Hitlerův brácha a háchovština se stala synonymem pro kolaboraci? Jednou z nejrozporuplnějších postav českých dějin je bezesporu JUDr. Emil Hácha. Není pochyb o tom, že kolo osudu se začalo roztáčet 5. října 1938 po abdikaci prezidenta Beneše. Politici hledali někoho, kdo by byl schopen, přesněji spíše ochoten postavit se do čela podivného státního útvaru vzniklého po podpisu mnichovské dohody. Když ostatní včetně Tomáše Bati odmítli, byl vybrán dr. Emil Hácha. Byl přijatelný i pro Slováky, kteří již 6. října 1938 vyhlásili v Žilině autonomii. Vyhovoval jim Háchův vztah ke katolictví i jeho dosavadní nepolitičnost, což funkci prezidenta nově vzniklého státu Česko-Slovenská republika oslabovalo. Háchovi bylo v té době šestašedesát a těšil se na důchod. Nabídnutou funkci prezidenta se bránil přijmout. Byl si vědom starostí i obtíží. A jestliže nakonec souhlasil, učinil tak s velkým sebezapřením z pocitu povinnosti vůči ohroženému národu. Zároveň si uvědomoval, že bude vystaven kritice i soudu dějin. Volba prezidenta byla stanovena na 30. listopad 1938. Hácha na výsledek čekal v budově kadetky nedaleko Hradu, kde sídlil Nejvyšší správní soud. Když se dlouho neozývaly dělostřelecké salvy oznamující zvolení prezidenta, prohodil ke svým spolupracovníkům: „Tak mě ti Slováci přece zachránili. Půjdem to zapít na Slamák,“ což byla známá restaurace v Bubenči. A přece zvolen Jenomže padesát čtyři slovenských poslanců přece jen vhodilo do urny lístky se jménem Hácha a on z 312 odevzdaných hlasů získal 218. Výstřely na počest zvolení prezidenta a přece jen zazněly. S volbou souhlasil i dr. Eduard Beneš. V pětkrát přepisovaném blahopřejném dopise vyjádřil prezidentovi Česko-Slovenska podporu. Hned druhý den po volbě byla jmenována nová česko-slovenská vláda v čele s agrárníkem Rudolfem Beranem, představitelem Strany národní obrody. Zároveň byla jmenována vláda Slovenské krajiny s předsedou Jozefem Tisem a později autonomní vláda Podkarpatské Rusi. Háchův pracovní i volný čas probíhal zpočátku zdánlivě klidně, jak si to premiér i politici kolem něho přáli. Navštívil Stavovské divadlo a 8. března 1939 se v doprovodu přednosty své kanceláře Jiřího Havelky prošel po Národní třídě a Příkopech. Zdravil se s chodci, i když mezi nimi bylo mnoho těch, kteří byli vývojem v republice roztrpčeni a kladli mu to za vinu. Přitom v té době ještě neplatily rasové zákony. Nová vláda byla zdrženlivá, nepřistoupila na požadavek českých fašistických skupin, protože jakékoli protižidovské opatření ve státní správě by ohrozilo hospodářskou pomoc okleštěné republice z Anglie. Naivita? Nedostatek síly? Když tlak Německa sílil, Beranova vláda se snažila zachránit zbytek území republiky před úplným obsazením Němci různými ústupky německé menšině. Kolem generála Eliáše, tehdy ministra obchodu, se navíc začali ve vládě soustřeďovat demokratičtí politikové, kteří se snažili zabránit totálnímu rozbití republiky. To se samozřejmě nelíbilo fašistickým skupinám, které měly kontakty s Berlínem a žádaly vytvoření nové vlády proněmeckého typu. Protože také na Slovensku sílily tendence osamostatnit se a námluvy „ľuďáků“ s nacisty vzbuzovaly vážné obavy, zrodila se myšlenka jednat s Tisem. Hácha souhlasil. Chtěl s ním mluvit o zneužívání autonomie a upozornit ho, že takové snahy nebude trpět. Domníval se, že jako katolický kněz bude Tiso jednat s největší vůlí po dorozumění. Je otázkou, zda byl Hácha tak politicky krátkozraký, nebo šlo o projev jeho osobnosti, kterou starosti lekaly a braly mu vnitřní sílu. Tento charakterový rys se ostatně projevil i v jeho štědrovečerním projevu proneseném česky i slovensky, kdy mimo jiné řekl: „Bratrská láska nechť spojuje všechny příslušníky našich národů.“ Ráno 26. prosince 1938 odjel na Slovensko. S Tisem se setkal ve Vysokých Tatrách a už ze slov slovenského politika na rozloučenou se dala vycítit jeho vychytralost: „Vaše cesta na Slovensko byla soukromá, a proto se s vámi neloučím jako s prezidentem, nýbrž jako s člověkem, jehož vzácné lidské vlastnosti jsme pochopili a pro které jsme se sblížili.“ Hácha se vrátil přesvědčen, že Tiso nemá v úmyslu se odtrhnout. Ale předehra k likvidaci Česko-Slovenska už byla rozehraná – šlo o Hitlerovu tajnou směrnici ze 17. prosince 1938, ve které se s odtržením Slovenska počítalo. Osudný podpis Na různé snahy po odtržení Slovenska reagoval Hácha 10. března 1939, kdy zbavil členy autonomní vlády pravomocí a vyhlásil stanné právo. Sesazeného Tisým pozval Hitler do Berlína a dojednal s ním vyhlášení samostatnosti Slovenska. Německá menšina pak v Česko-Slovensku vyprovokovala 12. března 1939 při příležitosti oslav Heidengedenksfeir (svátek hrdinů) na několika místech provokativní srážky s českým obyvatelstvem a Hácha se rozhodl jednat o řešení situace s Hitlerem. Berlín však s rozhodnutím přijmout ho záměrně otálel a pozvání přišlo až v poledne 14. března 1939 – ve stejnou dobu, kdy byla v Bratislavě vyhlášena samostatnost Slovenska. Průběh potupného Hitlerova diktátu a jeho důsledky jsou všeobecně známé. Ještě než byl Háchovi předložen k podpisu koncept prohlášení, že „česko-slovenský prezident klade osud českého národa do rukou vůdce německé říše“, vyhrožoval Göring, že německé letectvo zničí Prahu. Chlubil se, že všem ukáže, jak stoprocentní práci umí jeho luftwaffe odvést. Lze považovat za servilnost Háchova slova v noci ze 14. na 15. března při setkání s Hitlerem? Mimo jiné řekl: „Jsem si vědom, že osud českého národa je položen do rukou říšského kancléře a hledím na to s plnou důvěrou, poněvadž je mně známo hluboké porozumění říšského kancléře pro národnost, v němž vidím záruku, že odpovídá smýšlení říšského kancléře, aby český národ žil a úplně se vyžil.“ Byl už tohle počátek kolaborace? Nikoliv. Prezident Beneš měl daleko větší možnost hájit nezávislost republiky. Co jiného měl dělat znalec mezinárodního práva při setkání s člověkem, který chtěl programově zničit český národ, než se na něho snažit pozitivně zapůsobit a alespoň tak ho ovlivnit? Vyčerpaný a šokovaný Hácha pak provedl před podpisem konceptu drobné úpravy včetně toho, že prohlášení nepodepisuje jménem vlády, jen svým. Na rozloučenou mu Hitler řekl, že narazí-li na odpor, učiní konec: „Dann mach’ ich Schluss.“ Cesta k zatracení Podpis na prohlášení ještě ani pořádně neoschl a Hitler vyrazil v koloně automobilů a obrněných transportérů na Pražský hrad. Byl tam dříve, než vlak se stále ještě platným prezidentem Česko-Slovenska přijel na Wilsonovo nádraží. Již v poledne byly v Praze skupiny abwehru, bezpečnostní policie a gestapa a začalo zatýkání komunistů, demokratů, Židů a německé emigrace. Ve čtvrtek 16. března 1939 byl Hácha pozván k Hitlerovi, který se dočasně usadil v přední části Hradu naproti Schwarzenberskému paláci. Ještě předtím obdržel výnos vůdce a kancléře, kterým byl na zbývající části Čech a Moravy zřízen protektorát. Šlo o jednostranný akt, podepsaný pouze Hitlerem. Ten den se stal pro Háchu mezníkem, po němž nastoupil proti své vůli na cestu k zatracení a odsouzení. Večer téhož dne měl Hácha projev k národu v rozhlase. „Mám pevnou naději, že náš národ i v novém státoprávním poměru může dospěti ke klidnému a úspěšnému životu a může dosáhnout velkého rozkvětu… Volám proto všechny ke klidu a ke společné poctivé práci,“ řekl mimo jiné. Poctivě se Hácha snažil zachránit vše, co se podle jeho představ dalo uchovat. Druhá polovina března 1939 byla poznamenána jeho velkou politickou aktivitou zaměřenou proti generálu Gajdovi, představiteli českých fašistů shromážděných v Českém národním výboru. Snažil se sjednotit nefašistické síly, což vyvrcholilo založením hnutí s názvem Národní souručenství, které mělo vystavět základy pro budoucnost. Byla to jediná povolená strana na území protektorátu. Háchovy představy o tom, že obsazení českých zemí nacistickým Německem je jen dočasné, vzaly za své jmenováním Konstantina von Neuratha říšským protektorem. Tento bývalý německý ministr zahraničí dostal od Hitlera k ruce jako znalce českých poměrů karlovarského knihkupce a Henleinova zástupce v Sudetendeutsche Partei Karla Hermanna Franka. Polykám ropuchy Život v protektorátu šel zatím dál. Na Poříčí byl zahájen provoz v nově vybudovaném obchodním domě Bílá labuť a koncem března se zavedla jízda i chůze vpravo. Ve čtvrtek 30. března přijal Hácha zástupce tisku a požádal je o podporu autority vlády a Národního souručenství. Uložil novinářům „zdůrazňovat vše, co nás spojuje a co náš český život může povznésti“. Tyto myšlenky znějí ve chvílích smrtelného ohrožení národní existence jako plně oprávněné, ale v letácích, které se pak v Praze objeví, se poprvé vyjadřuje zklamání z Háchovy politiky: „Národ odmítá souručenství Háchy s Hitlerem.“ A Hácha si byl vědom odpovědnosti. Své dceři Miladě, která mu vedla domácnost po smrti jeho manželky, říkával: „Dělám ty věci a polykám ropuchy.“ Jen málokdo věděl, že státní prezident několikrát intervenoval za propuštění vězněných studentů a odrážel útoky „vlajkařů“ – příslušníků české fašistické organizace. Pro první pracovní setkání s Neurathem 25. dubna 1939 si připravil obšírný materiál, v němž se ohrazoval proti zásahům do autonomní správy protektorátu. Jako právník vycházel z úvahy, že předáním civilní pravomoci z rukou německé armády protektorovi skončil stav okupace. Neurath sice nechtěl hned po nástupu do Černínského paláce uplatňovat jako hlavní formu moci násilí, ale rozhodně odmítal Háchovo pojetí autonomie protektorátu, garantované Hitlerem. Přesto ale dovolil Háchovi převézt 6. května ostatky básníka Karla Hynka Máchy z Panteonu Národního muzea na Vyšehrad, což vedlo k první veřejné demonstraci proti okupaci. Účastnil se jí i Hácha. Odveta následovala rychle: vyšetřování mezi studenty a profesory vysokých škol, v dalších dnech pak zatýkání českých občanů. Poděkování Hitlerovi Nepatrnou naději na jakési zachování protektorátní autonomie přinesla výměna předsedy vlády koncem dubna. Berana nahradil generál Alois Eliáš, bývalý legionář, v té době příslušník převážně důstojnické odbojové organizace Obrana národa. Hácha o jeho činnosti věděl a byl s ní srozuměn, ale účastnit se jí přímo odmítl. Od podzimu 1939 ale vedli nacisté vůči Háchovi a vládě generála Eliáše vyděračskou politiku. Oběma záleželo na záchraně mladých životů z koncentračních táborů, a proto se dopustili toho, co v zahraničí působilo téměř vlastizrádně. V Praze a v některých jiných městech došlo 28. října 1939, v den prvního výročí Mnichova, k demonstracím. Hitler požadoval, aby protektorátní vláda zakročila, jinak zruší protektorátní autonomii a nastoupí jednotky SS. V podvečer byl zraněn student Jan Opletal, který po čtrnácti dnech zemřel. Jeho pohřeb 15. listopadu byl podnětem k dalším demonstracím a střetům s jednotkami SS. Odveta byla krutá. Za úsvitu v pátek 17. listopadu přepadly oddíly SS a německé policie studentské koleje a zatkly 1200 studentů. Vysoké školy byly uzavřeny. Den nato přijal Háchu Neurath a žádal, aby prezident i vláda vydali výzvu k poslušnosti a odsoudili činnost Edvarda Beneše. Hácha pod výhrůžkou odstoupení odmítl a na jeho žádost bylo z koncentračního tábora Sachsenhausen propuštěno před Vánocemi 1939 třicet vysokoškolských studentů. První vážný rozkol mezi Háchou, exilem a odbojem nastal 15. března 1940. Prezident v den prvního výročí okupace poděkoval v rozhlasovém projevu Hitlerovi za ochranu a ocenil vítězství německých zbraní, kterým v závěru projevu popřál: „Sieg und Heil!“ Navíc také veřejně odsoudil československé vojenské jednotky v zahraničí a vyzval Čechy, aby do nich nevstupovali. Den po napadení SSSR prohlásil, že s německým útokem souhlasí s tím, že je to boj proti bolševismu. Dokonce věnoval německým jednotkám pro východní tažení plně vybavený polní sanitní vůz. Nic z toho nemusel udělat, proto se mu to dá plně vytknout. Jiný dopis Vše další, co následovalo, už ale byl jen důsledek Hitlerova plánu vymazat český národ z mapy Evropy. Do Prahy ho přišel realizovat Reinhard Heydrich. Od příchodu tohoto nacisty do Prahy 28. září 1941 do jeho smrti 4. června 1942 uplynulo pouhých 251 dní, ale stačily, aby si vysloužil přízvisko „kat českého lidu“. Svůj úkol vyjádřil v tajném projevu 2. října 1941 v Černínském paláci určeném několika desítkám nejvyšších německých představitelů okupačního režimu. Prohlásil, že „Čech v tomto prostoru už koneckonců nemá co pohledávat“. Při setkání s Háchou oznámil, že vyhlásil stanné právo, a dodal, že očekává od vlády nápravu nezodpovědného chování generála Eliáše, kterého nechal zatknout. Hácha si uvědomil, že stanné právo znamená organizované bezpráví, které pak také v následujících dnech nastalo – bylo vyneseno 67 rozsudků smrti. Na Heydrichův požadavek, aby vyjádřil „loajální spolupráci“, si vyžádá dobu na rozmyšlenou. Měl na to dvě hodiny! Hácha měl připravený dopis pro Hitlera, ve kterém oznamuje, že vzhledem ke svému stáří a pod tlakem hromadících se těžkostí dospěl po zralé úvaze k rozhodnutí svůj úřad státního prezidenta složit. Dopis s datem 28. září 1941 však odeslán nebyl. Místo něho odešel dopis zastupujícímu říšskému protektoru Heydrichovi, v němž jménem svým i jménem vlády prohlašuje, že se upřímně vynasnaží pokračovat v loajální spolupráci. Co přivedlo Háchu k tak zásadnímu obratu? Na první pohled to vypadá jako výraz ponížené servilnosti. Jenomže co by se asi stalo, kdyby místo prohlášení loajality podepsal abdikační list? S naprostou jistotou se dá předpokládat, že by přestala existovat vláda. Heydrich by tak převzal moc zdánlivě legální cestou a represe, které následovaly, by byly ještě četnější a krutější. Nová vláda, týž prezident O Háchově vlastenectví, vyjádřeném přijetím funkce prezidenta jako služby národu, nelze pochybovat. V oněch dvou hodinách si zřejmě uvědomil, že právě vzhledem ke svému věku a částečnému kreditu získanému 15. března 1939 od Hitlera musí vzít na sebe břemeno nejtěžší – obětovat sám sebe, i když se za to ocenění nedočká. I když se to zdá být absurdní, nelze v určitém úhlu pohledu považovat Háchovo rozhodnutí za hrdinský čin? Hácha se pokoušel získat milost pro generála Eliáše. Hitler popravu odložil s odůvodněním, že jeho výpovědi jsou žádoucí v jiných procesech, ale v době heydrichiády byl generál popraven. Psychický tlak na Háchu ze strany okupačních úřadů sílil. Stálé popravy a žádná naděje na ukončení stanného práva ho dostaly do politické izolace. Stanné právo bylo zrušeno v lednu 1942 po jmenování nové vlády v čele s Jaroslavem Krejčím, jejíž složení nadiktoval K. H. Frank. Největší slovo v ní měl ministr školství, bývalý plukovník československé armády a jeden z největších kolaborantů, Emanuel Moravec. Ve středu 27. května 1942 uskutečnili Jozef Gabčík a Jan Kubiš atentát na Heydricha. Ten zemřel 4. června. Moravec to oznámil osobně v rozhlase patetickým hlasem a označil Heydricha za „přítele českého lidu“. Stanné soudy pak poslaly na smrt 1412 lidí. Už nešlo o takové „směšnosti“, jako je autonomie, ale o život a budoucnost národa. Himler posílá ten den Frankovi depeši, podle níž je třeba vzít deset tisíc rukojmí především z řad inteligence a stovku z nich okamžitě popravit. Frank se bál politických důsledků, a tak depeši nevyslyšel, mrtví ale stejně přibývali, mezi nimi i Vladislav Vančura. Kolotoč dalších poprav se rozeběhl na plné obrátky. Se zemí jsou srovnány Lidice. Pak Ležáky. Prezident ani vláda neprotestovali, nežádali ani důkazy o údajném spojení lidických občanů s pachateli atentátu. Vláda naopak vypsala deset milionů korun odměny za dopadení atentátníků, které byly nakonec vyplaceny sedmi Němcům a padesáti třem Čechům. Beneš za zločince Frank se uchýlil do Lán, odkud se do konce války téměř nevzdálil, projevy nesouhlasu s atentátem organizoval Moravec. A Hácha? S Moravcem nesouhlasil. Již při pohřbu Heydricha pronesl poznámku, že jako znalec anglického práva by nikdy nevěřil, že Angličané sáhnou k takovým metodám, jako je atentát. Jenomže atentát byl výmyslem Beneše, který se v anglickém exilu obával, že utlumení odboje po příchodu Heydricha poškodí snahy o obnovení samostatného Československa po válce. Hácha, pro kterého byl konec a výsledek války v nedohlednu, viděl v té chvíli spíše utrpení národa. Jen tak lze pochopit, proč se nechal 30. května 1942 donutit Moravcem pronést projev, v němž nazval Beneše „bezcitným k českému národu…, na jehož hlavu padá kletba oněch rodin, které svým zločinem uvrhl do nového neštěstí“. Projev to byl hanebný a dá se jen těžko uvěřit, že by se dal Hácha k něčemu podobnému donutit, kdyby nebyl fyzicky i psychicky zlomen. Beneš na to musel reagovat. Šetřit dál Háchu už bylo politicky neúnosné. A tak Beneš v rozhlasovém projevu 13. června 1942 prohlásil: „Když jsem po výstřelu na Heydricha četl projev dr. Háchy a vlády proti mně a proti všemu za hranicemi a když jsem sledoval tu bědnou Háchovu cestu k Heydrichovu pohřbu do Berlína, znovu jsem si uvědomil, že ten skvělý obraz našeho národního odporu byl a je potřísněn také temnými skvrnami… Všichni se budou z toho národu zodpovídat. Já vím, že pro Háchu je jeho dnešní postavení také jeho osobním neštěstím a že to, co se stalo 15. března 1939 v Berlíně, bylo především pustým násilím a sprostou ničemností nad ním, slabým a chorým starcem, spáchanou bezcitně … Hitlerem, Göringem a Ribbentropem. Stal se do jisté míry také obětí… Ale nikdo nesmí zapomenout, že všecky slabosti, všecky ohledy, všecky kompromisy a všecky taktiky mají své meze i v tak tragické situaci… Po prvním výstřelu v Praze, Heydrichem nařízeném, nebylo už v rukou českých, tedy dr. Háchy a jeho vlády, moci ani práva žádného. Měli tudíž zmizet. Stávají se tím … spoluodpovědnými.“ Na Pankrác Tím byl nad Háchou vynesen politický ortel. Byl definitivně přiřazen ke kolaborantům s fašistickým režimem. Nejtragičtější na tom je, že se jím stal člověk, který se snažil uchránit český národ před germanizací a likvidací i za cenu osobní oběti. Hácha se po Benešově projevu stal lidskou troskou, se kterou si pak Němci i Moravec manipulovali, jak chtěli. A je ironií osudu, že teprve v této fázi svého života – kdyby nešlo o duševně i fyzicky zlomeného člověka – by si zasloužil označení kolaborant stejného kalibru jako Moravec i ostatní členové protektorátní vlády. Pro Němce byl Hácha stále politicky výhodný. Koncem války to už ale byl nesvéprávný člověk, který nikoho nepoznával, nemluvil, místo odpovědi pohyboval jen levou rukou. Po osvobození byl převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci. Když pak v půlce června 1945 podepsal prezident Beneš dekret o národním soudu, podle kterého měl být souzen i Hácha, byl zdravotní stav bývalého prezidenta tak vážný, že ho nešlo vyslechnout. Podle lékařů se jednalo o celkovou arteriosklerózu. Jeho život ukončila 27. června 1945 hypostatická pneumonie. Kým byl, se historikové dodnes neshodli.

Mnozí Cikáni tu dodnes věří, že jim fotoaparát ukradne duši,“ prolétlo mi hlavou varování z jednoho průvodce po Rumunsku, když jsme vcházeli do cikánské osady u vesnice Pietroasa na úpatí rumunského pohoří Bihor. Začnou tu po nás házet kameny? Vytrhnou mi film? „Foto, problem?“

Oťukávám opatrně ženu u jedné z roubenek. Za chvíli už se mi před objektiv tlačí snad všichni obyvatelé osady, od dětí po jejich babičky, a já jen v duchu počítám, kolik mi zbývá filmů, abych někoho neurazil. Tak tihle tedy na pověry rozhodně nevěří. „Cikánům se vyhněte. Budou žebrat nebo se vás pokusí okrást,“ radil mi ještě ve vlaku Rumun, který se vracel ze svatby bratra žijícího na Slovensku. Po procházce večerní Oradeou bych mu dal za pravdu. Cikáňata s výmluvně nataženou rukou a podezřelé hloučky lepící se u nádraží na turisty přesně zapadaly do obrázku, který při vyslovení pojmu rumunský Cikán bezděky naskočí v mysli každého, kdo občas projde pražským centrem. A jak je vidět, i mnohých Rumunů. Jak to bývá, realita je mnohem košatější. V Rumunsku žije podle průzkumů romských sdružení až dva a půl milionu Romů – desetkrát víc než v České republice. Můžete tu narazit na boháče v luxusních domech i věčné tuláky v pestrobarevných krojích táhnoucí s vozem krajinou. Typické představitele dnešní romské populace v Rumunsku je však třeba hledat jinde – v koloniích, přilepených snad ke každé rumunské vesnici. „Cikáni? Proč?“ diví se stařík nad třetinkou piva před lokálem v Pietroase, když se ptáme na cestu do nejbližší cikánské osady. Rumuni se od Romů striktně distancují. Působí to trochu legračně. Člověk neznalý typologie místních lidí by se totiž zvlášť na vesnicích kolikrát nejradši zeptal, jestli právě mluví s Rumunem, nebo Romem. Cikánská osada leží podle očekávání za posledním domem, kde se už tak mizerný povrch ulice mění v ušlapanou cestu. Podezíravé pohledy Rumunů na lavičkách před domy nás provázejí až k řadě napůl roubených, napůl zděných domků, které by se snad daly přirovnat k prázdninovým chatám. „Kdepak chata, tady žijeme celý rok,“ směje se třiadvacetiletý Emil s ročním synem Samuelem v náručí. Postupně máme možnost poznat celou jeho rozvětvenou rodinu: matku, tety, sestry, sestřenice. Skoro se zdá, že je tu jediný chlap, a není to daleko od pravdy. „Pojďte na kafe, mám dobrý, z Paříže,“ zve nás k sobě statná Mária. K sobě znamená na dvorek domku s místností tři krát tři metry, přístřeškem se sporákem na dřevo a jednou vodovodní trubkou s připojenou hadicí. Tady kafe z Paříže? „Přivezl ho manžel, pracuje tam. Jinak to nejde. Tady práce není,“ vysvětluje Mária a ukazuje fotografii snědého chlapíka stojícího pod palmou. Bez peněz od něj by byla i s pěti dětmi odkázána na nízké dětské přídavky a zeleninu ze zahrádky. Sem tam se někomu z místních Romů podaří sehnat práci na poli nebo při hlídání koní či dobytka, ale jsou to většinou jen nárazové přivýdělky. „Tady sestra má v Paříži manžela taky,“ ukazuje Mária na sousedku. Postupně se ukazuje, že v Paříži tu má živitele snad každá druhá rodina. A nejen v Paříži. „Vy jste Češi? Já tam pojedu za bratrem, pracuje v Praze,“ rozzáří se další z žen. „Co tam dělá?“ snažíme se zahnat ten nelichotivý obrázek z pražského centra. „Tak, co je potřeba,“ zní neurčitá odpověď. Těžko soudit. Česká republika je každopádně v očích zdejších Romů zemí zaslíbenou. „Vemte s sebou tady Viktorii, je šikovná, může dělat servírku,“ zkouší to napůl v žertu Mária. Viktoria chodí do sedmé třídy. V Rumunsku to neznamená jen konstatování věku. Pětina Romů tu nenastoupí do školy vůbec a další pětina ji nedokončí. „Já taky chodím do školy!“ překřikuje se proto s pýchou drobotina, která mezitím zaplnila dvorek. Třetinu romského obyvatelstva v Rumunsku tvoří děti do patnácti let. Tady to musí být podstatně víc. Zvláštní je, že i když nikde nestojí pračka, všichni jsou až neskutečně čistí a nažehlení. Jejich světlé košile, bílé halenky a trička jen svítí. Po týdenním putování po horách jsme tu nejšpinavější jednoznačně my. Kde ti lidé perou? „Tady a tady,“ ukazuje Mária obrovský hrnec na plotně a nádhernou bystřinu protékající vesnicí. Voda v ní je jako led. Až nápadně čisto je v kontrastu se zanedbaným okolím a neomítnutými zdmi domků také v obytné místnosti. Kožená sedačka, na žluté zdi tapiserie, moderní nábytek a televizor. Tohle že je ta špinavá cikánská osada? Viktoria nás provází osadou. Původně liduprázdná ulička se plní, jak další a další Romové vybíhají ze svých domků, a děcka nám už skoro lezou po hlavách. Nakonec před tím mumrajem téměř prcháme. Doprovázejí nás už jen dva rozjívení kluci, a když dojdeme za zatáčku, kde nás z osady nemůže nikdo vidět, natáhnou výmluvně ruku a řeknou si o peníze.

Mají na cizoložnici sypat kameny z auta, nebo je po ní házet?Mají se sekat ruce mečem, nebo je má uříznout chirurg?

Nikdy jste neslyšeli o státě Kelantan? Nalistujte si v atlase mapu jihovýchodní Asie a najděte si v ní východní hranici Malajsie a Thajska. Hlavním městem Kelantanu (Země světla) je přístav Kota Baharu.

Kdysi nezávislý sultanát po druhé světové válce vstoupil do malajské federace a dnes je jedním z jejích třinácti států. Pokud sem přijedete ze sousedního „hříšného“ Thajska, čeká vás po vystoupení z autobusu téměř šok. V ulicích skoro neuvidíte ženy, které by nebyly zahaleny do tradičního islámského oděvu. Za rozednění vás bude budit hlas muezzina, svolávajícího věřící k ranní modlitbě. V pátek, který je pro muslimy dnem klidu, se ulice Kota Baharu zcela vylidní a obchody zavřou. Malajsie je velmi tolerantní muslimská země s velkou čínskou, hinduistickou a křesťanskou menšinou. V metropoli Kuala Lumpuru, v romantické Melace ani v moderním přístavu Penang převládající víru jejích obyvatel na ulici nepoznáte. V Kelantanu je ale islám vidět na první pohled. A navíc tu probíhá náboženský experiment, který v mnohém rozhodne o budoucnosti jiných muslimských zemí v regionu. Otázka zní: co se stane, když se k moci dostanou islamisté? Musí to vždycky skončit jako v Íránu nebo v Afghánistánu? Kelantan byl odedávna jednou z nejdůležitějších křižovatek obchodních cest v jihovýchodní Asii. Přes Kota Baharu proudilo zboží z khmerského království Funan, ležícího v deltě Mekongu, ze siamské říše Ajuttchaja, z melackého sultanátu i ze Sumatry a Jávy. Islám sem kdysi nedorazil na zkrvavených hrotech mečů, ale s mírumilovnými arabskými kupci. Jeho příchod tu dnes oslavují v islámském muzeu. Obrazy a relikvie připomínají misionáře Tuana, který začal vykládat korán ve svém domku v džungli. První žáci tam bydleli s ním, a když se naučili víře, odcházeli domů, kde zakládali další podobné školy. Islám se tak z Kelantanu rozšířil do celé dnešní Malajsie. Kota Bharu je od těch dob považováno za požehnané město, „předsíň Mekky“. Od října 1990 v Kelantanu vládne ortodoxní Islámská strana Malajsie (Parti Islam se Malaysia, PAS). Vychází z islamismu, což je politická ideologie, která má s koránem společného asi tolik, co politika české KDU-ČSL s biblí. Islamisté se snaží vybudovat teokratický islámský stát. Mají fobii ze všeho nového a největším nepřítelem je pro ně západní modernita. Údajnou bezbožnost, materialismus a dekadentní „západní hodnoty“ chtějí nahradit návratem k „muslimské tradici“. Všichni islamisté jsou sice muslimové, ale zdaleka ne všichni muslimové jsou islamisté. Už dávno před nástupem PAS k moci platil v Kelantanu tradiční islámský zákoník šaría. Islámské soudy podle něj rozhodovaly rodinné a majetkové spory, zatímco trestní právo spadalo do kompetence civilních soudů. V roce 1993 ale PAS v rámci šaríe oprášila muslimský trestní kodex hudud, pocházející z 9. století. Spadají sem „závažná narušení Bohem stanoveného morálního řádu” (blíže viz článek orientalisty Luboše Kropáčka v Koktejlu 10/2001). Zavedení drakonických trestů, které prý mají zastavit morální rozklad společnosti, vzbudilo v Kelantanu bouřlivou polemiku. Například krádež (sarqa) se podle kodexu hudud trestá v prvním případě useknutím pravé ruky, v druhém useknutím levé nohy. Za zločin „nezákonného sexu“ (zina), kam patří třeba prostituce, homosexualita či předmanželský styk, hrozí ukamenování, za požívání alkoholu (khami) 80 ran bičem. Vláda Kelantanu sice hudud formálně prosadila, ale potrestán tu podle něj ještě nikdo nebyl. Islamisté se totiž neshodli na technickém provedení. Má kameny na cizoložnou manželku házet tradiční dav, nebo se na ni mají „moderně“ vysypat z náklaďáku? Mají se údy sekat tradičně mečem, nebo je mají řezat chirurgové s použitím narkózy? A má být poté zloději povoleno nechat si úd zase přišít zpátky? Hudud navíc zablokovala federální vláda v Kuala Lumpuru, zděšená, že se Kelantan vrací do středověku. „Jak to, že hudud nepatří do dnešní doby?!“ zlobil se kelantanský premiér Azíz Nikmát (PAS). „Islám je přece univerzální a věčný!“ Nikmát chtěl islámský trestní zákoník rozšířit ještě dál. Navrhoval třeba vypíchnout oči mužům, kteří „lačně hledí“ na cizí ženy. Prý by pak došlo k poklesu sexuálních zločinů a ubylo by rozvodů. Zakázal karnevaly, divadla, sázkové kanceláře, karaoke a další „úpadkové“ západní zábavy, které prý „ruinují charaktery“. Poručil zakrývat billboardy s reklamami zobrazujícími ženy s nezahalenými hlavami. Vše vyvrcholilo tragikomickým pokusem zakázat plastové figuríny manekýn, na kterých prodavači oděvů vystavují své zboží. Kvůli sporům PAS s federální vládou dnes v Kelantanu panuje zvláštní napětí. Islamisté testují hranice, jak daleko mohou zajít. Úřady v Kota Baharu třeba oznámí, že hodlají pokutovat firmy, jejichž zaměstnankyně budou přistiženy bez šátků na hlavě (tudung). Policie udělá pár razií a rozdá pokuty. Většina firem je odmítne zaplatit, odvolá se k federálnímu soudu a spor vyhraje. Jedním z mála vítězství islamistů tak zůstávají oddělené fronty v supermarketech pro obě pohlaví. Obyvatelé Kelantanu na ně rádi přistoupili, protože dvě kratší fronty prostě šetří čas. Vítězství islamistů mělo i docela humorné sémantické konotace. Jedna z nejkrásnějších kelantanských pláží, ležící jen pár kilometrů od Kota Baharu, se dřív jmenovala Pantai Cinta Berahi – Pláž vášnivé lásky. Zamilované svobodné páry se tu při západu slunce romanticky ruku v ruce brodily příbojem Jihočínského moře. Po zavedení kodexu hudud tím ale páchají zločin khalwat, což by se dalo přeložit jako „nemravná blízkost dvou nesezdaných příslušníků opačných pohlaví“. Kdo by chtěl kvůli rande riskovat vysokou pokutu? Na pláži proto dnes potkáte už jen rodinky s dětmi. A její „nemravný“ název úřady změnily na Měsíční pláž. Horší je ale zmatek, který hudud vnesl do soudního systému. Zatímco podle malajsijské ústavy má každý občan právo na svobodný výběr náboženství, hudud trestá odpadlíky od islámu (zločin ridda) smrtí. V Kelantanu se sice zatím nepopravuje, ale několik bývalých muslimů už skončilo za mřížemi. Největší mediální rozruch vzbudil případ čtyřčlenné rodiny konvertitů ke křesťanství, která se své „bludné cesty“ nevzdala ani po tříletém vězení. Když se po propuštění odmítla navrátit k „pravému učení“, měla jít podle rozhodnutí islámského soudu do převýchovného kurzu. Rodina se odvolala k nejvyššímu soudu do Kuala Lumpuru. Tvrdila, že po odstoupení od islámu už nad ní hudud nemá žádnou moc. Soud ale rozhodl, že náboženské otázky spadají do kompetence islámského soudu a jen ten může povolit konverzi k jiné víře. Vznikl tak začarovaný kruh. „Je islám opravdu tak slabý, že neobstojí v konkurenci a musí se prosazovat násilím?“ ptal se jeden z komentátorů. Během posledních let nebyl v Kelantanu zahájen žádný projekt se zahraniční účastí. Investoři se polekali islamistů. Dívky v šátcích, které potkáte v ulicích Kota Baharu, se ale chovají úplně stejně přirozeně jako jejich vrstevnice pár kilometrů za sousední thajskou hranicí. Chatují v internetových kavárnách, dávají si zmrzlinu u McDonalda, smějí se na vás… „Šátek mi vůbec nevadí,“ řekla mi pětadvacetiletá Anila. „Není to symbol víry, ale projev naší kulturní tradice. A navíc mi docela sluší, ne?“ Když jsem při večerní procházce dostal chuť na pivo, objevil jsem orosené láhve v prvním čínském obchůdku. Kdybych byl muslim, zbičovali by mě za to. Na příslušníky jiných náboženství ani na bezvěrce se ale v Kelantanu islámské zákony nevztahují. Zatím.

Reinhold Messner je nejen horolezeckou legendou, ale i velmi příjemným společníkem, který dokáže zajímavě vyprávět jak o horách a svém životě, tak i o svých pěti letech v politice. Messner je coby „Homo politicus“ očividně zapálený pro myšlenku společné, silné a jednotné Evropy. Kdyby Peak XV. Nebyl pojmenován po britském geodetovi Georgi Everestovi a vy jste mohl dát této hoře jméno, jak by znělo? Zanechal bych původní domorodá jména, která jsou různá v tibetštině a nepálštině. Myslím, že domorodé Qomolangma Feng je dost dobré. Ale my tady na Západě říkáme Mount Everest spíše ze zvyku. Známý horolezec sir Edmund Hillary postavil v Himálaji školu, vy zase nemocnici Güntera Messnera. Co tam ještě plánujete? V posledních dvaceti letech jsem podporoval nadaci sira Hillaryho. Přispíval jsem i nadaci podporující tibetské lamy a pro ideu svobodného Tibetu jsem vystupoval i na evropském fóru. Sám jsem v jednom údolí před dvěma roky vystavěl školu. Před rokem jsem založil vlastní nadaci. V masivu Nanga Parbatu rozjíždím velký projekt ve všech třech velkých údolích. Budujeme tam školu, nemocnici a celou řadu dalších budov. Zároveň obnovujeme místa zničená velkým zemětřesením. Himalayan Foundation, jak se nadace jmenuje, je schopna poskytovat místním lidem sto tisíc eur ročně. Osobně jsem velmi rád, že je to nadace, která poskytuje finanční prostředky místním lidem a ne horolezcům. Napsal jste knihu Yetti: legenda a skutečnost. Když jsem ji přečetl, získal jsem dojem, že řadíte yettiho spíše mezi zvířata než k hominidům. Říkám, že legenda se zakládá na zoologickém základě. Není správné jednoduše přirovnávat yettiho k medvědovi, jak se často děje, i když před pěti tisíci lety, kdy legenda vznikla, se opravdu mohla na obrazu sněžného medvěda zakládat. Pokud by se prokázala existence yettiho, a v knize popisujete setkání s ním, nebyl by to konec jednoho mýtu? Můj popis nezabrání tomu, aby legenda žila dál. Je fakt, že sama o sobě se zakládá na živém zvířeti. Pokud by zvíře vymřelo, legenda časem zmizí. Měl jsem kůži yettiho a celý příběh je poměrně komplikovaný. Jedná se o kůži mladého sněžného medvěda, který byl zastřelen v roce 1924 německým vědcem Ernstem Schäfrem. Mimochodem, je to velmi známý vědec. Tehdy se pořádaly výpravy do Himálaje s podporou nacistů a Ernest Schäfer se tam dostal právě v rámci jedné z těchto cest. Jenže v té době Himmler neumožnil, aby se informace, které expedice získaly, zveřejnily. Nacisté chtěli legendu zachovat. Já o tom píšu v jedné ze svých knih. Ernst Schäfer těsně před smrtí říkal, že má jasnou odpověď na to, jaký je yetti. Je stejná, jakou mám i já. Yetti je legenda, která má zoologické základy. Teprve po smrti Schäfra mi jeho žena Ursula, bylo to v roce 1998, kůži předala. Já ji pak postoupil vědcům. Nakonec se dostala do muzea. Cítíte se jako věděc? Zakládáte muzea, sbíráte předměty spojené s tibetskou kulturou, hledal jste yettiho… Nejsem vědec. Rád ale studuji lidskou rasu. Dělal jsem určitý typ výzkumu týkající se yettiho, ptal jsem se místních lidí, sbíral jsem poznatky. Spíše jsem po tom pátral ze zvědavosti. A to byl ze začátku problém právě pro vědce. Vadilo jim, že někdo, kdo není vědec, je schopen poskytovat odpovědi, které oni nemají. Já jsem toho byl schopen, protože jsem putoval po místech, kde byla legenda velmi stará a silná. Když buduji muzea, spíše pracuji s uměleckými předměty, což už nemá s vědou nic společného. Jde mi o vyprávění příběhů pomocí uměleckých předmětů, prostřednictvím umění jako takového. Jakou roli hrají ve vašem životě mýty? Vždyť i váš syn Gesar se jmenuje podle mytické postavy. Velkou. Mám mytické postavy rád. Musím říci, že respektuji všechna náboženství. Věřící ale nejsem. Jsou to všechno výrazy lidských osobností. Osoby tímto způsobem zprostředkovávají znalosti, které pocházejí z tisícileté minulosti. Dvakrát jsem obešel tibetskou horu Kailas, která je obestřena mýty (expedice v roce 1996 – pozn. red.), a syn Gesar Simon má dvě jména proto, že jedno jsem chtěl já – právě onoho mytického Gesara, což je významná postava z tibetské mytologie, a jméno Simon si přála moje žena. V současnosti se platí permity za výstupy na vysoké hory, za vstupy do národních parků. V Česku se uvažuje o zpoplatnění vstupu do našeho nejstaršího národního parku. Jaký je váš názor na platbu za vstup do přírody? Těch přístupů je celá řada. Třeba v nepálském národním parku Sagarmatha musíte také zaplatit. Není to vysoká částka. V západním světě se většinou za vstup do národních parků neplatí, v Kanadě a USA je tomu naopak. Osobně se domnívám, že by lidé měli mít právo na kontakt s přírodou. Ovšem nejsou dokonalí a většinou tam nechají nějaký odpad. A kdo má za to zaplatit? V okolí Juvalu, kde je mé muzeum a sídlo, jsem to většinou já, kdo sbírá odhozené papírky. Lidé za vstup do okolí Juvalu neplatí. Platím jen já vlastní prací. Samozřejmě, že my nebudeme žádat finanční úhradu za to, že někdo vstupuje do parku, ale rozhodně bych neříkal české ani žádné jiné vládě, za co se má a za co nemá platit. Po návratu z expedic pořádáte přednášky. Je možné přenést intenzivní zážitky z několikatýdenních expedic do tepla přednáškového sálu? Po expedicích jsem míval takové „koncentrované“ typy přednášek, ale ustupuji od toho. Nemám na to čas, spíše přemýšlím, jaké médium je nejlepší ke zprostředkování zážitků. Myslím si, že správná cesta není přednáška, ale kniha. Zakládáte systém Messner Mountain Museum. Jakou roli tam budete hrát vy, člověk, který horám zasvětil život a stal se legendou? Horolezec Messner v muzeu nebude. Já je pouze zakládám a provozuji. Zaštítil jsem projekt svým jménem jen a pouze z důvodů propagačních. Moje jméno je výhodné také pro logo MMM znázorňující horské štíty. Celý projekt stojí spoustu času, energie a peněz, ale moc mě baví. To je hlavní a jediný důvod, proč to také dělám. Byl jste členem Evropského parlamentu. Neumím si představit dobrodruha, který zleze čtrnáct osmitisícovek a pak jde a sedne si tam. Byla to také výzva, stejně jako hory. Nevstoupil jsem do žádné politické strany, ale na druhou stranu jsem se vždycky účastnil místních politických diskusí a tak je tomu i teď. Hlas totiž nemáme jen ve chvíli, kdy ho odevzdáváme ve volbách, hlas musí být slyšet i v průběhu volebního období. Jak víte, v Evropském parlamentu jsem seděl jedno volební období a to mi stačilo. Domnívám se, že politika je umění přijímání kompromisů, a vy nejste člověkem kompromisů. To je sice pravda, ale v politice kompromisy přijímat musím. Politika je uměním přesvědčování. Použijete svou sílu, znalosti – ale musíte také dělat kompromisy. Pokud je komunita obrovská, a evropská komunita má čtyři sta šedesát milionů občanů, musí existovat nějaké mantinely a pravidla. A samozřejmě pak musíte dělat velké kompromisy. Evropská ústava, která byla snahou o usnadnění situace, schválena nebyla. Kdyby se podařilo ji schválit, rozhodně by pak nenastala dnešní situace. Podívejte se, co dělá Rakousko ohledně přístupových jednání s Tureckem. Kdybychom měli ústavu, Rakousko by si sice mohlo vyskakovat, ale nebyl by nutný jednomyslný souhlas. Prostě by ostatní členové řekli: dělejte si, co chcete, my jsme se rozhodli tak a tak. S kompromisy je to jako v rodině. My jsme si to doma rozdělili – Sabina má určitou odpovědnost a já mám jinou. Jenže my jsme jen dva. Navíc ne každý v Evropě je demokrat. Já se za demokrata považuji. Považujete zkušenost s Evropským parlamentem spíše za pozitivní, či negativní? Obecně pozitivní. Měl jsem možnost nahlédnout za oponu politického života a nezměnit svůj vlastní život. Psal jsem knihy, dál jsem jezdil na malé expedice, jsem vděčný, že jsem tu zkušenost získal. Ale trochu se změnily mé politické názory. Jestli mi něco chybělo, tak nadšení pro evropského ducha. Jestliže bude každá země prosazovat jen to, co je dobré pro ni, tak se daleko nedostaneme. A je jedno, jestli jsou to Češi nebo Francouzi. Je potřeba se od toho oprostit, protože pak nelze vybudovat Evropu jako takovou. Musíme mít jednotnou zahraniční politiku, ne jich mít pětadvacet. Víte, proč jsou Američané proti sjednocené Evropě? Protože se bojí jednotné zahraniční politiky! Ta představuje v globalizovaném světě sílu. Ale není rozumné mít jednu daňovou politiku. Je nutná vzájemná konkurence, ne konkurence vůči vnějšku. Jiným příkladem mohou být jednotné ekologické normy. A to nejen v Evropě, ale na celém světě, jinak si Zemi zničíme. Kdo nerespektuje Kjótský protokol na snížení produkce plynů způsobujících skleníkový efekt? Američané a Číňané! Jsou to největší producenti skleníkových plynů a museli by změnit svůj životní styl… Když to neuděláme, tak budeme trpět všichni. Pokud bude Evropa silnější, budeme vyvážet nejen zboží, ale také vize. Vize jako Kjóto. Můžeme přinutit ostatní, aby je akceptovali. Náš sociální systém je obecně vzato nejlepší na světě. Neměli bychom ho měnit, ale měli bychom ho vyvážet. Američané by měli chtít, aby jejich prezident žádal Evropany, aby mu evropský systém předložili. Měli by chtít jej využít pro sebe. Proto je důležité, abychom byli silní. Pak můžeme pomalu předávat naše znalosti. Neříká americký prezident totéž co vy: náš systém je nejlepší, musíme ho vyvážet? Ale oni selžou dříve než my, protože jejich systém je na pokraji krachu. Zájmy ve Státech jsou v rukou několika jedinců. Kdyby se dnes volilo, tak by se současný prezident USA prezidentem nestal. Evropský systém je podle vás více demokratický? Přesně tak. Evropané jsou na tom mnohem lépe než ostatní. Jen si uvědomte, že v Unii je 25 národů a každý z nich má vlastní jazyk. Už jen ta komunikace! Ve Státech mají jen jeden jazyk. Ale není to pouze jazykem, jde o celý souhrn kultury. Sám jste řekl, že když jste viděl politiku zblízka, vaše politické názory to změnilo. Ale ideály zelených zůstaly… To je pravda, ale v mnoha věcech se zelenými nesouhlasím. Neuvažuji jako levičák a celá řada věcí na tomto poli přichází právě od levicových stran. V 70. letech celá řada mých přátel obdivovala Mao Ce-tunga. Už tehdy jsem říkal, že to je největší zločinec všech dob. A teď se to o něm ví. Nebyl to levičák, byl to fašista, stejně jako Stalin. Máte šanci jít v roce 2008 do komunální politiky. Uděláte to? Ne. Prezident Jižního Tyrolska (italská autonomní oblast Trentino-Alto Adige, pozn. red.) je velmi dobrý, silný a já s jeho politikou souhlasím, i když v jeho vlastní straně jsou síly, které se ho snaží odstranit. Já ale nevidím nikoho jiného, kdo by jeho práci dělal lépe. Pokud budu mít nějakou šanci udělat něco pro to, aby zůstal u moci, udělám to. Nechci s ním být v opozici. Možná bych jeho křeslo získal, ale nebudu bojovat proti politice, kterou považuji za správnou. V případě, že by tento prezident nekandidoval a na jeho místo by se snažil dostat někdo, s jehož názory nesouhlasím, tak bych kandidoval i já. Teď se domnívám, že zemi prospěji více, když pomohu, aby zůstal u moci člověk, který tam je. V Jižním Tyrolsku je politický systém velmi komplikovaný. Máme v jedné zemi tři jazyky. Strana, která vede, má vůči mně určité výhrady, ale mají prezidenta, kterého podporuji. Lidem v Německu říkám, že nejlepší kombinací je středová pravicová vláda, protože zelení jsou v této situaci dobrým korektivním nástrojem. Ale také jde o to, kdo tam sedí. Fischer byl nejlepší v oblasti zahraniční politiky a v posledních šesti letech si vedl velmi dobře. Schröder nic nezměnil. V knize Třináct zrcadel mé duše píšete, že nemáte rád moralisty, lidi, kteří zaváděli morálku. V Evropském parlamentu jste seděl v komisi, která se zabývala zemědělstvím, a EU vydává jednu normu za druhou. Mnoha lidem to vadí. Máte farmu, dokážete si představit, že by vám pro ni EU zaváděla normy? To nemá nic společného s moralizováním. Je jasné, že EU musí mít nějaká pravidla, jen je jich podle mě moc. Bojoval jsem za to, aby jich bylo méně. Je potřeba, aby lidé, kteří něco dělají, měli svou vlastní perspektivu a nemuseli se podřizovat tolika pravidlům. Nesouhlasím s celou řadou pravidel právě v oblasti zemědělství. Francouzi nejsou ochotni někam se posunout a ustoupit. Situace ohledně zemědělské politiky v Evropě je šílená. Byl jste sportovec i politik. Děláte kariéru? Já jsem kariéru neudělal. Spousta lidí říká „moje kariéra“, ale já takový pocit nemám. Jsem ve zvláštní pozici. Musím říci, že jsem ve velmi raném věku mohl dělat, co jsem měl rád. Kdybych dělal kariéru, tak bych tady asi neseděl. Třeba bych kandidoval na prezidenta Jižního Tyrolska nebo se stal architektem a něco budoval. Ale je možné, že se mi podařilo vytvořit koncept člověka, který se živí dobrodružstvím. Třeba jednou někdo řekne, ano, ta jeho muzea jsou životaschopná, povedlo se. Můj život měl fázi vertikální, kdy jsem šplhal po skalách, horizontální, kdy jsme přecházel ledové kraje i pouště, i politickou, kdy jsem seděl v Evropském parlamentu. Ale můj život ještě neskončil a doufám, že dokončím i další rozpracované projekty.