Category: 2006 / 01

Skutečně mají dnes indiáni taková práva, že jim to prošlo? Před třiceti čtyřiceti lety by to skončilo trestnou výpravou. Dnes ale už existuje síla, aby si indiáni mohli ve svém národním parku žít po svém a před soud se naopak dostal ten, kdo jejich práva poruší. Otázkou samozřejmě je, jak by takový soud dopadl. I dnes se pochopitelně určitým skupinám lidí současná situace nelíbí. Určitá indiánská území v Brazílii mají status národních parků, přesto o ně indiáni svádějí boj s firmami, které kácí pralesy. Většina indiánských etnik ale žije mimo národní parky a jejich situace není tak příznivá, protože toto obrovské území má ekonomický a strategický význam. A velmi nebezpečná je pak kolumbijská Amazonie, protože tu působí guerilly a narkomafie. Lepší situace je ve Venezuele, kterou jsme si také vybrali pro naše výzkumy. Ale na hranicích Brazílie a Venezuely se v podstatě více než dvacet let vede válka mezi indiány a hledači zlata, kteří používají k těžbě rtuť a ničí tamější území. Střílí se tu i ze samopalů a indiáni jsou mnohdy jako štvaná zvěř. Ví se o tom, píše a vložila se do toho i Amnesty International, ale spousta zlata dělá svoje. Za takových okolností asi není snadné navázat s indiány kontakt. Kdo chce vstoupit na jejich území, natož tam vědecky pracovat, potřebuje jejich souhlas. Na povolení se v Brazílii čeká i roky, a indiáni ho nemusejí vůbec vydat. Všechno je ale i o důvěře a štěstí. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti. V mém případě rozhodlo, že jsem poznal správného člověka, který byl pro xinguské indiány jako jejich otec. Byl to přímo Orlando Villas Boas, znovuobjevitel těchto indiánů a zakladatel prvního národního parku Xingu v roce 1963. A když pak indiáni vidí, že vám jde o ně, že s nimi spolupracujete a nevnucujete jim své představy o životě, můžete si je i získat. Mě nakonec adoptoval náčelník Aritana z kmene Yawalapitiů, který je uznávanou indiánskou osobností v celé Brazílii. Na území indiánů ale působí řada církví, dobrovolných organizací… Bohužel se řada různých skupin snaží indiánům takzvaně pomáhat – tedy ve skutečnosti jim vnucovat své představy o tom, jak by měli žít. Staví jim domy nebo silnice, a přitom oni o ně nestojí. Mají své představy o prostoru: třeba dům musí být oválný či kulatý, ne čtverhranný, jinak si v něm nejsou všichni rovni a cítí se nešťastně, a tak podobně. Musíme si prostě uvědomit, že určitá společenstva lidí mohou mít jiné životní hodnoty, než jaké se líbí nám. Ostatně například kmen Yawalapitiů je potvrzením, že indiánům prospívá, pokud je necháme žít po svém a příliš se o ně nestaráme. V roce 1946, kdy je znovu objevil Orlando Villas Boas, tvořilo kmen asi sedmnáct lidí, v roce 1964 jich bylo asi padesát pět, v roce 1989 už sto patnáct a před dvěma lety dokonce tři sta padesát. Vy ale také pomáháte… Řekl bych, že spíše spolupracujeme. Nám nejde o to měnit jejich způsob života, něco jim vnucovat, spíše naopak. Díky kontaktům, které s indiány máme, jsem mohl vytvořit skupinu – řekněme nadšenců, která provádí antropologické, přírodovědné a jiné výzkumy na indiánském území, a poznatky, jež získáme, jim nabízíme, aby je využili pro sebe. Například v rámci naší skupiny přírodovědec ze zoologické zahrady v Plzni ing. Trávníček studoval na území kmene Yekwana kajmany a zjistil, že je mezi nimi málo samiček, protože o pohlaví vylíhnutého kajmana rozhoduje vnější teplota a ta víc přeje samcům. Vysvětlil to indiánům, kteří se lovem kajmanů živí, a ti se pak spíše zaměřili na lov samců. Maso kajmanů je součástí jejich jídelníčku, takže jim samozřejmě záleží na jejich zachování. Mimo rozhovor jste se zmínil, že možná nastává konec kultury těchto indiánů. Nezní to příliš katastroficky? Oni jsou hodně konzervativní, žijí ve svém prostředí, které se neměnilo stovky let. Jsou zvyklí na určité jistoty: jaké přijde roční období, co se bude dít, když nastanou deště nebo sucho, vědí, kdy bude málo ryb a kdy hodně a podobně. Planeta se ale rychle mění, stejně jako situace v deštných pralesích. Je jedno, jestli jde o vypalování lesů nebo globální klimatické změny. Například když měla v Altamiře na dolním toku Rio Xingu vzniknout přehrada, sjeli se šamané a náčelníci z celé Ameriky, aby protestovali, protože nádrž by natolik zasáhla do přirozeného prostředí, že by indiány zničila. Takže pokud nezůstane zachováno prostředí, dá se výsledek jasně vytušit. Bez svého životního prostředí indián hyne, mizí, protože je na něj velice úzce vázán celou svou kulturou materiální i duchovní. Oni si to ostatně dobře uvědomují. Sami nás požádali, abychom jim vytipovali území, které by se stalo jakýmsi jejich posvátným lesem – bosque sagrado. Tam by si chránili cenné ptáky, ryby, obratlovce a rostliny. To je zřejmě i součástí výzkumu, který chystáte. Vypsali jsme konkurz na výzkumné projekty, které by přinesly jak užitek indiánům, tak cenné vědecké informace. Z dvaceti pěti přihlášených návrhů jsme několik vybrali a v podstatě vytvořili pět skupin, které postupně do Venezuely pojedou. Nejprve to budou zoogeografové, kteří vhodné území vyberou a připraví pracovní mapy, pak přírodovědci a tak dále. První skupina odlétá do Venezuely nyní v lednu. Když mluvíte o zahájeném výzkumném programu, znamená to, že už máte vybudováno v pralesích technické zázemí, tedy nějakou stanici? Teprve ji budujeme – takový jednoduchý dvojdomek, dvojčuroatu, kterou nám vlastně postavili indiáni Yekwana, jmenuje se Danta a leží na jakémsi poloostrově. Pak využijeme ještě jednu starší stanici Dedemay výše proti toku řek v džungli. Ostatně nezůstáváme jen u výzkumu. Chceme zřídit jednoduchou takzvanou „říční“ nemocnici, tedy zdravotní stanici na člunu. Bude ji obhospodařovat indián, který má k léčení předpoklady. Nedávno se konala v muzeu v Ústí nad Labem výstava o amazonských indiánech, ve které jste využili své poznatky. Vaše plány jdou ale ještě dál… Mám doma bedny unikátních materiálů z Amazonie a mí přátelé mají další. Proto bychom chtěli v České republice zřídit muzeum amazonských indiánů. Náš projekt velmi zaujal ústeckou radnici i vedení tamějšího muzea. Nechceme žádné neosobní vitríny, ale živou moderní expozici, takové opravdové nahlédnutí do světa amazonských indiánů. Máte i indiánské jméno Atapana. Co znamená a jak jste ho získal? Atapana je zelený list jednoho druhu palmy. Zelená barva je stejně jako u nás také u indiánů barvou naděje a života, a tak jsem údajně získal hezké jméno. Bylo to pro mne velké životní vyznamenání a cením si jej více než několika doktorátů, neboť to bylo ocenění mého způsobu života s indiány, vyjádření toho, že jsem je pochopil a porozuměl jim. Mou „druhou“ matkou se stala Ayrika a mým „druhým“ otcem šaman Gu~nitze.

Categories: 2006 / 01, 2006 / 04

– přístavy otevřelo všem zahraničním lodím až ve druhé polovině 19. století. Ale v roce 1874 se dostalo přímo na první strany světových deníků, novin i časopisů. Nedaleko tehdy téměř neznámého jokohamského přístaviště bylo možné dobře sledovat průchod planety Venuše mezi Zemí a Sluncem. Astronomického pozorování se účastnilo v týž okamžik hned několik expedic. Ve výsostných vodách Japonska to byla také korveta rakousko-

-uherského námořnictva Erzherzog Friedrich, na jejíž palubě byl i pozdější emeritní fregatní kapitán a komoří, tehdy však teprve první důstojník Erwin Antonín Anna Dubský.

Erwina Dubského někteří jeho současníci považovali za podivína. Jeho posláním i vášní byly plavby po celém světě. Narodil se v roce 1836 a patřil k významnému šlechtickému rodu – od roku 1608 je rodina Dubských jednou z nejstarších v zemi a za třicet pět let věrných služeb byl Erwinův děd, tehdejší prezident moravskoslezského zemského práva a nejvyšší sudí na Moravě František Dubský, v roce 1810 povýšen do stavu hraběcího. V této době získali svobodní páni staročeského rodu Dubských, kteří původně pocházeli z jihočeských Třebomyslic a později se usadili na Moravě, velký politický vliv i značný majetek.

Erwin Dubský vystudoval námořní akademii v Terstu, krátce působil jako atašé v Londýně, ale pak už se jeho životem stalo moře. Zúčastnil se několika výzkumných vojenských plaveb, zejména po celém Středomoří. Nechyběl ani na významné expedici přes Atlantik do Brazílie v letech 1857 až 1858. Právě na této plavbě se setkal s krajanem, brněnským rodákem Jindřichem Blažejem Vávrou, tehdy vrchním lékařem válečného námořnictva, významným botanikem a sběratelem. Vávra se pak stal i donátorem brněnského Františkova muzea. I to pravděpodobně ovlivnilo Dubského zájmy.

Dubský se také mohl na svých cestách po moři setkat s císařovnou Alžbětou, neboť na kolesovém parníku Elizabeth sloužil ve chvíli, kdy císařovna touto lodí plula do Zante (Zakynthos). V listopadu 1856 se na parníku objevil i sám císař František Josef I. V Erwinově životopisu se objevují další průzkumné mise, v 60. letech se zúčastnil plaveb na lodích Minerva a Ferdinand Max. Stojí jistě za zmínku, že byl v Egyptě v době otevření Suezského průplavu v roce 1869. Dlouholetá vojenská služba na válečných a průzkumných lodích Jeho císařského Majestátu nakonec vynesla Erwinu Dubskému povýšení na korvetního kapitána a později na kapitána fregatního.

Sběratelská vášeň?

Co je na Dubském tak zvláštního? Na palubě korvety Erzherzog Friedrich absolvoval v roce 1874 cestu přes nový Suezský průplav do Adenu a dál k břehům Cejlonu, pak do Singapuru, Hongkongu a Šanghaje. Odtud směřovala mise až k branám Japonska. Expedice měla pomoci navázat nové obchodní styky mezi Rakouskem-Uherskem, Japonskem a královstvím Siamu (Thajsko). Na Borneu se měla rovněž pokusit založit obchodní základnu. K Japonsku se expedice vrátila, aby pozorovala Venuši. Na zpáteční cestě opustila válečná korveta Asii a přes Pacifik zamířila do amerického San Francisca a chilského Valparaisa. Magalh~aesovým průlivem se pak dostala do Montevidea a dále přes Atlantik k Gibraltaru a k Alžíru. Zpátky do domovské Puly připlula dva roky po svém odjezdu.

Nebyla to však jediná cesta válečných lodí tehdejšího Rakouska-Uherska kolem světa. Podobně jako jiní cestovatelé, tak i Erwin Dubský nashromáždil při této plavbě řadu uměleckých děl a nasbíral množství etnografického materiálu i dobovou dokumentaci, která se dokonce z velké části dochovala až do současnosti. Naprosto ojedinělý je přitom soubor 506 fotografií.

Sbírka ovšem neobsahuje jen fotografie. Součástí jsou také unikátní ukázky dekorativního umění Číny a Japonska, keramika a porcelán, předměty z bronzu, nádoby zdobené technikou cloisonné, velká sbírka zbraní a zbroje či ukázky lakových prací. Dubský přivezl i rozmanitý materiál ryze přírodovědeckého charakteru. Vše pak po svém příjezdu domů vystavil na zámku v Lysicích. Už tehdy tisk upozornil, že se vlastně jedná o pokus představit na Moravě umělecké předměty z Asie téměř v režii a v duchu tehdejších světových výstav.

Nejen fotografie

V lysické zámecké knihovně se nachází Dubského unikátní dvousvazkový autobiografický rukopisný deník se zážitky z cest. Obsahuje i popisy a významné momenty, například audienci u japonského císaře spojenou se složitou dvorskou ceremonií. Dubského v Japonsku také nadchla samotná architektura. Obdivoval japonské domy, jejich vzdušnost a možnost měnit velikost pomocí posuvných stěn. Fascinoval ho bambus, ze kterého byly domy postaveny. I on už se setkal s následky ničivých tajfunů.

Sám si také vyzkoušel soudobou dopravní novinku – džinrikšu. Navštívil i Kjóto, bývalé hlavní město císařství, pro cizince ještě před pár lety zapovězené a velmi nebezpečné. V závěru japonského pobytu si ale i přes bohaté zážitky posteskl: „Na druhý den, 19. prosince 1874 o deváté hodině ranní, jsme zvedli kotvy, abychom opustili Japonsko a odebrali se přímo do Hongkongu. Japonsko jsem opustil s nadějí, že se už do této země více nevrátím, jelikož když pro mne ztratila lákavý punc novoty, nedovedu si zdejší pobyt představit jako příjemný, ačkoliv byl o mnoho příjemnější než v Číně. Ale pokud bych měl mezi těmito zeměmi volit, není pochyby, že bych dal Japonsku zdaleka přednost. A se mnou patrně každý, kdo tyto obě země navštívil.“

Omyl badatelů

Dlouho se badatelé domnívali, že fotografie, které po sobě v rodinném archivu Dubský zanechal, jsou jeho vlastní. Teprve dlouholetým výzkumem se zjistilo, že se jedná o mnohem cennější kolekci – potvrdilo se, že jde o díla profesionálních mistrů a zakladatelů fotografické tradice, mezi nimi i jednoho z nejvýznamnějších – Raimunda Stillfrieda-Ratenicze. Samotný Dubský procházel v místech, kde pobýval, fotografická studia a shromáždil tak světově jedinečný soubor. Rozsahem, zachovalostí, ale i výběrem je tato kolekce srovnatelná s podobnými světovými památkami, jaké dnes najdeme jen v USA, Velké Británii, Francii nebo Rakousku.

na podkladě studie spoluautorů

Marcely a Filipa Suchomelových

zpracovala redakce,

fotografický materiál: zámek Lysice,

Národní památkový ústav – odborné pracoviště Brno

Category: 2006 / 01

Jednou z oblastí pomalého a bolestného návratu vlků do evropské přírody jsou i francouzské Alpy v blízkosti italských hranic. Ve Francii lidé vyhubili vlky na počátku dvacátého století, když své dílo zkázy dokončily takzvané vlčí hlídky neboli lieutenants de louveterie. Jejich příslušníci pronásledovali a lovili volně žijící vlky už od začátku devátého století. Místní lidé lovcům za zabití vlků ochotně platili. Ještě v první polovině devatenáctého století zabili lovci vlků ročně běžně na dva tisíce těchto zvířat, o sto let později to byla sotva padesátka. Poslední volně žijící vlk ve Francii zahynul v roce 1927. Houževnatý predátor však svůj boj o život nevzdal. Přirozené populace vlků se udržely na italské straně hranic, odkud se počátkem devadesátých let začaly malé smečky vracet zpět na francouzské území. „Reakce místních zemědělců, obzvláště chovatelů ovcí, však moc nadšené nebyly,“ říká Florence Ramin, tisková mluvčí místního úřadu St. Martin Vésubie. Toto malé horské městečko leží na hranicích národního parku Mercantour, kde se divocí vlci také usadili. „Chovatelé si stěžují na škody, které jim volně žijící vlci páchají na jejich stádech. Problém je však často na jejich straně. Italští farmáři mají s vlky nesnáze mnohem menší.“ Podle místních odborníků je to proto, že si navykli s vlky žít a svá stáda proti nim dostatečně chránit. Drží si větší počet velkých pasteveckých psů, kteří na stáda dohlížejí, a zavírají ovce a kozy na noc do ohrazených výběhů nebo stájí. „Naši zemědělci si příliš zvykli na pohodlný život bez nutnosti ochranných opatření, do kterých se jim teď vůbec nechce,“ uzavírá Florence Ramin. V devadesátých letech žilo ve francouzských Alpách kolem čtyřiceti volně žijících vlků, dnes už se počty odhadují na sedmdesát až sto jedinců. Situace je proto poměrně napjatá a francouzské úřady už uvažují o udělení povolení k odstřelu prvních čtyř místních vlků. Vlčí ráj I v oblastech, kde musejí místní obyvatelé soužití s vlky přímo řešit, však existují lidé, kterým divocí předkové psů učarovali. Mezi takové nadšence patří i starosta St. Martin Vésubie Gaston Franco. Po desetileté snaze se jemu i jeho týmu podařilo otevřít vlčí rezervaci, kde se lidé mohou v přírodních podmínkách seznámit se životem těchto velkých šelem i s problémy, které vyplývají z těsného sousedství lidí a vlků. Horské údolí u vesničky Boréon v nadmořské výšce 1500 metrů je ukázkou drsného, ale krásného alpského kraje. „I když leží vlčí park Alpha pouhých sedmdesát kilometrů od mořského pobřeží, míváme tu v zimě nezřídka teploty kolem dvaceti stupňů pod nulou,“ vysvětluje Florence Ramin. Pro otužilá zvířata, jako jsou vlci, kteří bez problémů přežívají i v podnebí severské tundry, to však nepředstavuje žádný problém. Všichni vlci žijí v prostorných, přibližně tříhektarových výbězích, které se rozkládají na horském úbočí. Mají tak k dispozici les, otevřená prostranství i nejrůznější úkryty, přesně jako ve volné přírodě. Každý ze tří takových ohrazených prostorů obývá jedna smečka. „Vlky tu krmíme jednou za dva dny, a pak každé zvíře spořádá přibližně čtyři kilogramy masa. Ani občasná delší hladovka těmto šelmám nijak neuškodí,“ říká Florence Ramin. V přírodě přežijí vlci bez potravy řadu dní, pak jsou najednou schopni pozřít téměř deset kilogramů masa. Vlci v parku Alpha mezi sebou často komunikují známým vlčím vytím. „Občas jim zvenku odpovídají i členové volně žijící smečky. Obě smečky se tak mohou navzájem slyšet i cítit. Jak se však starousedlíci k nově příchozím vlkům z rezervace stavějí, to se můžeme pouze domýšlet. Na rozdíl od vžité představy lidí jsou totiž vlci plachá zvířata, a divokého vlka proto v přírodě zahlédlo jen několik málo šťastlivců.“

Vlčí odysea Česká republika je s jihofrancouzskou rezervací Alpha spjatá těsněji, než by se na první pohled mohlo zdát. Více než polovina zdejších chovanců totiž přišla právě z českých zoologických zahrad. „Dohromady šlo o deset vlků. Osm z nich pocházelo z pražské zoo a jeden pár z Plzně,“ vysvětluje ing. Tomáš Kapic, vedoucí oddělení obchodu a výměny zvířat pražské zoo. Právě on byl členem doprovodu, který se cestou do Francie staral o pohodlí všech převážených vlků. „Pražskou smečku tvořili roční a dvouletí vlci – čtyři samice a čtyři samci,“ upřesňuje. Převoz se konal v polovině prosince roku 2004, tedy necelého půl roku před oficiálním otevřením rezervace pro veřejnost. Transport takového množství zvířat není nic jednoduchého. „Speciální nákladní auto, ve kterém jsme vlky vezli, najelo k nakládací rampě pražské karantény 13. prosince ráno,“ vzpomíná Tomáš Kapic. „Transportní bedny se zvířaty se nakládaly celé dopoledne. Teprve pak jsme mohli vyrazit. Na místo určení jsme dojeli až druhý den po půlnoci. Celá akce tedy trvala i s povinnou noční přestávkou asi třicet šest hodin.“ Novopečení obyvatelé největšího ze tří výběhů si však museli na svou francouzskou premiéru počkat až do rána. „Vypouštět v noci zvířata, která prošla neobvyklým zážitkem transportu a mohla by být nervózní, není bezpečné. Je potřeba mít o všem co nejlepší přehled, a tedy i dobře vidět,“ vysvětluje ing. Kapic. Navíc čekala na uvítání vlků delegace místních novinářů, politiků i nadšenců. Ve svém novém domově se čeští vlci zabydleli bez větších problémů. Objevily se pouze neshody mezi pražskými vlky a plzeňským párem. Hašteření skončilo oddělením obou skupin, po kterém se rozbouřené vody uklidnily. Něco takového se však dalo očekávat. Ve vlčí smečce panuje přísná společenská hierarchie. Zvláštní společenský žebříček si budují samci a zase jiný samice. Většinou se pak páří jen vůdčí samec s nejvýše postavenou samicí. Takovým zvířatům se odborně říká alfa jedinci a právě podle tohoto termínu dostala jméno i celá rezervace. „Z celé akce jsme měli dobrý pocit, protože jsme věděli, že naši vlci míří do podmínek blízkých životu ve volné přírodě. Důkazem toho je, že se jedné z vlčic už během léta narodil první vrh mláďat,“ dodává Tomáš Kapic. Vlci u nás Osud vlků na našem území se od toho francouzského bohužel tak moc neliší. Z naší přírody začali rychle mizet v druhé polovině osmnáctého století a poslední český vlk byl uloven o více než sto let později. V roce 1914 prý někdo zastřelil osamoceného vlka v Bukovci u Jablunkova. Dnes se k nám vlci zase pomalu vracejí, většinou ze Slovenska a Polska. V sedmdesátých a osmdesátých letech způsobili pozdvižení. Pravděpodobně šlo o uprchlíky z německé zoologické zahrady v Neukirchenu. V zimě roku 1975 a 1976 tam do volné přírody unikla jedenáctičlenná smečka. Možné je však i to, že na Šumavu dorazili vlci z bavorských chovů, nebo dokonce z Beskyd. Lovící smečka může za jedinou noc urazit desítky kilometrů a vzdálenost z Moravy do jižních Čech pro ni proto není žádný nepřekonatelný problém. Ať již to bylo jakkoli, chlupatí navrátilci tehdy boj s puškami lidí prohráli. Dnes se u nás, stejně jako ve Francii, začíná blýskat na lepší časy. V oblasti Moravskoslezských Beskyd a Javorníků v současnosti žije malá populace vlků. Odborníci se domnívají, že jde přibližně o tři až deset jedinců, kteří tvoří jednu, dvě nebo tři malé smečky. Návštěvníci ze Slovenska někdy zvýší počet vlků až na dvacet. Přesnější údaje se zjistit téměř nedají. Vlci jsou plachá zvířata, která se člověku vyhýbají, a tak zoologové jejich počty odhadují spíše podle pozůstatků jejich činnosti – trusu, stop nebo zbytků kořisti. I přesto se však místní obyvatelé bojí, že by na ně mohli divoce žijící vlci zaútočit. Taková možnost je však téměř vyloučena. Jiné je to ovšem v případě zdivočelých psů nebo jejich kříženců s vlky. Taková zvířata postrádají přirozený respekt před člověkem a jejich chování je proto nevyzpytatelné. Někdy je navíc obtížné zdivočelé psy od vlků rozeznat pouhým pohledem. Zdivočelí psi také způsobují mnohem větší škody na chovaném dobytku než vlci. Přesto místní zemědělci vlky tvrdě pronásledují a obviňují je ze ztrát na svých stádech. Ochranářské snahy našeho státu i Evropské unie však směřují k tomu, aby se vlci do naší přírody mohli vrátit. Dokonce se budují i zalesněné nadchody nad severomoravským úsekem dálnice, kudy by mohli vlci i další divoká zvířata nerušeně přecházet z jedné strany komunikace na druhou. Vlk obecný (Canis lupus) Český název: vlk obecný Latinský název: Canis lupus Zařazení: čeleď: psovití (Canidae), řád: šelmy (Carnivora) Délka těla: 1–1,6 metru Délka ocasu: 30–50 cm Výška v kohoutku: až 80 cm Hmotnost: 15–60 kg, samci jsou větší než samice Smečka: 3–8 jedinců, v zimě až 20 či 30 Rychlost: sprint až 85 km/h, vytrvalostní tempo kolem 40 km/h (vydrží tak běžet i několik hodin) Lovecké teritorium: v průměru 20 až 40 km2 Lovící smečka může za noc urazit 40–80 km Průměrný denní příděl potravy: 2–2,5 kg masa Délka života 8–16 let (v zajetí spíše k horní hranici) Pohlavní dospělost: samice mezi prvním a druhým rokem, samci ve dvou letech Období páření: leden až duben Březost: 62 až 65 dní Počet mláďat: 2–14 jedenkrát ročně Velikost při narození: 15–20 cm Otevírání očí: 10.–12. den Doba kojení: 2 měsíce První opuštění doupěte: ve věku 1 měsíce Aktivní účast na lovu: 7.–8. měsíc Lovící léčitelé Vlk má v přírodě svou nezastupitelnou roli. Dobře to poznali i obyvatelé míst, odkud vlci náhle vymizeli. Mezi nejdůležitější úkoly vlků patří: – Sanitární efekt: vlci se při lovu zaměřují většinou na stará, handicapovaná nebo nemocná zvířata. Zamezují tak šíření nemocí uvnitř stád své kořisti, vytvářejí životní prostor pro silnější příslušníky stáda a přispívají i k působení přírodního výběru (lovem slabých jedinců odstraňují z populace jejich nevýhodné geny). – Regulace početnosti kořisti: vlci zabraňují, aby se býložravci, kterými se živí, příliš rozmnožili. Předcházejí tak vyčerpání zdrojů potravy a následným hladomorům býložravých zvířat. Jejich činnost chrání tedy i samotný les, který by jinak hladoví býložravci zničili. Příklady situací, kdy mělo vyhubení vlků nepříznivý dopad na celé prostředí: – Arizona, počátek 20. století: na přelomu 19. a 20. století zde v určité oblasti žilo 4000 jelenců bahenních, domácí zvířata a velké šelmy včetně vlků. V roce 1906 však byla vyhlášena rezervace pro jelence bahenní, odstěhována domácí zvířata a vyhubeny velké šelmy. Do roku 1920 vzrostl počet jelenců ze 4000 na 60 000 a o šest let později dokonce na 100 000 kusů. Pak se ale začaly rozšiřovat nemoci a začalo ubývat potravy, takže počty jelenců bahenních rychle poklesly. – Aljaška, počátek 20. století: v roce 1911 vzrostly počty sobů na místech, kde byli vyhubeni vlci, na 30 milionů. V roce 1950 jich však zbylo pouhých 250 000, tedy stodvacetkrát méně. Nemoci a nedostatek potravy si i zde vybraly svou daň. Podobné případy jsou známé i z Kanady. Postavení vlka u nás a v Evropě * Vlk obecný je druhem uvedeným v Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN (Světové ochranářské unie). * V Bernské úmluvě z roku 1979 je vlk uveden v příloze II jako přísně chráněný druh. * Některé populace vlka jsou uvedeny v mezinárodní úmluvě o obchodování s ohroženými druhy rostlin a živočichů CITES v přílohách I a II. Tento stav přejala i evropská legislativa. * V České republice patří vlk podle zákona o ochraně přírody a krajiny 114/1992 Sb. do seznamu zvláště chráněných druhů živočichů a je označen jako kriticky ohrožený druh. Je tedy zakázané ho lovit, rušit i rušivě zasahovat do jeho přirozeného prostředí. * Podle zákona o myslivosti (449/2001 Sb.) patří vlk mezi zvěř, která se nesmí lovit. * Je podán návrh na vyhlášení oblasti Beskyd za evropsky významnou lokalitu pro výskyt vlka. Návrh čeká na schválení Evropskou komisí. Projekt zapadá do celoevropské iniciativy Natura 2000. * Zákon číslo 155/2000 Sb. umožňuje, aby stát nahrazoval škody způsobené některými zvláště chráněnými živočichy včetně vlka. Tyto náhrady jsou již vypláceny. Nesmiřitelný nepřítel? Dnes zachránce Napsala a vyfotografovala Dagmar Cestrová Zní to asi divně, ale pastevečtí psi, odvěcí zavilí nepřátelé vlků, jsou možná jedinou šancí těchto šelem na přežití ve volné přírodě. Lidé vlky odjakživa zabíjeli. I malé dítě ví proč – jako potravu si vlci vybírali ovce nebo jiný dobytek. Navíc budili strach svou velikostí. Vlk je ve skutečnosti plachý, takže se s ním člověk v přírodě potká skutečně jen výjimečně, spíše ho zahlédne, jak mizí. Problémem ale dál zůstává, že mu nepřestaly chutnat ovce. Vybíjení vlků vedlo k tomu, že dnes patří k ohroženým šelmám v Evropě i jinde ve světě. Proto se začaly hledat způsoby, jak vzájemnému soužití majitelů dobytka a této psovité šelmy ohladit hroty. Ostatně sami jsme byli v České republice svědky, jaké emoce vyvolal návrat vlčí rodiny na Moravu. Zdejší majitelé ovcí byli zvyklí nechávat zvířata volně bez ochrany na pastvě a bylo jasné, jak to dopadne… Recept přitom existuje už více jak dva tisíce let – nechat stádo hlídat pasteveckým psem. Ostatně beskydský majitel ovcí, který si pořídil šarplanince, se okamžitě stal raritou. Byl totiž jediný, kdo nehlásil ztráty způsobené vlkem. Několik šotů o tom, že s vlkem se dá žít, pokud člověk chce, proto natočila i Česká televize. Velcí pastevečtí psi přišli s pastevci a mnohočetnými stády ovcí do Evropy z Asie na začátku nového věku. V Evropě se tito psi mísili s původními plemeny a dál se tu izolovaně vyvíjeli v různých místech, podle kterých pak dostávali jména. Známe tak slovenské čuvače, kavkazské ovčáky, šarplanince z bývalé Jugoslávie a další. Jsou mezi nimi rozdíly, ale v podstatě jde vždy o větší, neohrožená zvířata, která na rozdíl od menších psů ovčáckých stádo nenahánějí, ale chrání. Byli vychováváni tak, aby se cítili jako součást stáda, ještě dnes můžeme vidět třeba na Balkáně stádo ovcí, které nevede beran, ale pes. Tyto psy někdy nechávají pastevci v horách samotné s ovcemi a oni pak dokáží v naučenou dobu dovést své stádo do salaše. Je přitom zvláštní, že na zaplašení smečky vlků nebo toulavých psů stačí jediný pastevecký pes. Proč tomu tak je, nikdo přesně neví. Možná i proto, že šelmy nerady riskují jakékoliv zranění, a když vidí zuřícího psa, raději lov vzdají. Pastevečtí psi pomohli v USA změnit zavedenou praxi vybíjení vlků a kojotů. Zhruba do 70. let zde existoval oficiálně vyhlášený vládní program na jejich odstřel, chytání do pastí a trávení. Ročně byly zabity desetitisíce psovitých šelem a vyplatila se spousta peněz za odměny. Vlci byli skutečně téměř vyhubeni, ale kojoti dokázali masivnímu zabíjení odolávat. Navíc se proti těmto metodám zvedla silná vlna nevole veřejnosti. Američtí biologové proto začali studovat zapomenuté tradice chovu pasteveckých psů v Americe i jejich současné využívání v Evropě. Dnes tak najdeme některá evropská plemena pasteveckých psů až v Americe a Kanadě. Tady je biologové postupně rozmnožili a úspěšně rozmístili mezi majitele stád. Řada amerických států přestala vyplácet odměny za zabité vlky a vyhlásila zákaz trávit je. Z Evropy si majitelé dobytka dovezli pastevecké psy i do Austrálie, Jižní Ameriky a dalších míst světa. Také v České republice chovatelé začínají chápat, že peníze vložené do pořízení pasteveckého psa a péče o něj se jim mnohonásobně vyplatí. Psi jsou mnohem účinnější než ploty a další novodobé vynálezy. Chrání před zloději – vlky – a stát v tomto ohledu jejich využívání různými způsoby podporuje. Odrazují i zloděje – lidi. Ti dnes majitelům ovcí působí podstatně větší ztráty než pár vlků zatoulaných z Polska nebo Slovenska. Etiopských vlčků zbývá už jen pět set Napsal Michal Šoch Posledních několik stovek etiopských vlčků, které najdeme pouze v Etiopii, přežívá na náhorní planině Sanetti v národním parku Bale Mountains. Kromě nich má park ještě zajistit přežití dalšímu vzácnému zvířeti – horské nyale. Vlčků etiopských (Canis simensis), jimž se také říká simienská liška, simienský šakal či abyssinianský vlk, zbývá už jen kolem pěti set, možná jen tří set. Přesný počet není znám. Rezavý kožich s krásným huňatým černým ocasem, čumák podobný více vlku než lišce, ladné bílé spodní plochy kožešiny působí velmi elegantně. Vzrůstem se nejedná o žádné velké zvíře. Samci váží v dospělosti kolem šestnácti kilogramů, samice jsou zhruba o pětinu lehčí. Proč má vlček na planině dostatek potravy, pochopí každý, kdo sem zavítá. Už v nižších partiích parku bylo vidět, že je zde mnoho myší. Na náhorní planině děr podstatně přibylo. Kam oko dohlédne, samá malá díra pod zem. Kromě myší je ale vytváří i další endemické zvíře hlodoun velký (Tachyoryctes macrocephalus), což je vlastně příbuzný krtka. Předpokládá se, že tu žije až šest tisíc těchto zvířátek. Ke každé noře je vyhrabáno na devadesát metrů chodeb. Krtci a myši tvoří základ jídelníčku etiopského vlčka. Vidět vlčka chce ale trpělivost. Nakonec se objevil až k večeru. V poklidu rozhrabával cosi v hlíně, zřejmě nějakou myší noru, a nenechal se ničím rušit. Pak ale zjistil, že má nablízku člověka, všeho nechal a okamžitě utíkal pryč. Toto zvíře, jedno z nejohroženějších na světě, je velmi plaché, přesvědčilo nás o tom při každém setkání. Nedá se k němu přiblížit na méně než šedesát metrů. Vlčci se většinou pohybují po dvojicích, jen výjimečně se dá zahlédnout samotář. Národní park Bale Mountains patří k méně navštěvovaným etiopským národním parkům, většina návštěvníků míří do dostupnějších Simienských hor. Je to škoda, Bale je jedinečné. Zatímco v Simienských horách jsou nádherné krajinné scenerie a minimum zvířat, tady je tomu přesně naopak. Park má rozlohu 2400 kilometrů čtverečních a výškově je položen v rozmezí od 1500 do 4400 metrů. Krajina je tu proto velmi rozmanitá. Náhorní plošina Sanetti leží ve výšce zhruba 4000 metrů přímo nad skalním úbočím Harenna a vegetací se řadí mezi afroalpinské. Ohromná pláň je většinou rovná, a třebaže svítí slunce, zde je kvůli permanentnímu studenému větru pěkná zima. Roste tu mnoho vřesovitých rostlin. Co ale krajině dodává magický ráz, jsou obrovské lobelky (Lobelia rhynchopetalum), které dorůstají do výšky dvou až tří metrů, než začnou kvést.

Category: 2006 / 01

Zdálo se, jako by se z celé Evropy sjížděli majitelé modré krve, kvalitních obleků a obličejů, jaké lze potkat ve Sněmovně lordů. Tam to ostatně okolo honu na lišku také pěkně vře. Tradice lovu na lišku se v Británii datuje od roku 1660. Jeho zákaz britská Dolní sněmovna prosadila na podzim roku 2004 a poslední legální hony se konaly v únoru 2005 navzdory protestům Sněmovny lordů. Jednotlivé komory se o zákon hádaly sedm let a po zákazu honu se Londýnem vypravil průvod čtyř set tisíc protestujících. Pět stoupenců lovu dokonce proniklo do parlamentu. Legenda světového rocku a bývalý člen slavných Pink Floyd Roger Waters se kvůli zákazu honu na lišku prý odstěhoval ze země až za oceán. Údajně se tam bude cítit mnohem víc doma než ve svém rodišti, neboť „bylo nechutné takhle zamést se vznešenou, slušnou, čestnou a ušlechtilou menšinou“. Přitom by možná stačilo udělat to, co udělali v Kladrubech: nahradit živou lišku její nehmotnou představou. Na konci honu se ostatně změní ve velmi hmotnou hromadu čpících hovězích žaludků.

LIŠČÍ PSI ČILI FOXHoUNDI

Akce začala slavnostní mší v kladrubském kostele, kterou jsem strávil přemýšlením, zda ten štíhlý černovlasý sympaťák je skutečně Ivan Pilip. Odchod z politiky mu bezesporu prospěl a jeho žena ve slušivém kloboučku se posléze představila jako šéf honu. Slavnostně uvedla celou akci a představila ředitelku hřebčína. Už předtím jsem si prohlédl také stáje. Svou čistotou, mosaznými tabulkami s rodokmenem koní a ušlechtilými dřevy jednotlivých kójí připomínaly spíše banku než chlév.

Na náměstíčku obklopeném starými budovami, chráněnými UNESCO, se dál shromažďovali gentlemani a dámy z celé Evropy a pár desítek diváků, především milovníků koní a jejich znalců. Ředitelka stájí nejprve představila několik svých koní a kočáry tažené koňským spřežením (jedno se dostalo až na anglický královský dvůr). Konečně se uprostřed dvora objevila smečka ušlechtilých foxhoundů pana Otto Schütze. Okamžitě naplnili ovzduší svým štěkotem a svojí živelností.

Pro diváky, jako jsem byl i já, byly připraveny kočáry, které pak projížděly tratí honu. Jezdci v červených kabátcích a černých žokejských čapkách se rozdělili do tří skupin, takzvaných lotů, podle toho, jak zvládali jízdu na koni. Zatímco ty nejlepší čekala trasa s překážkami, další skupinu zdatných jezdců terén bez skoků a poslední pak jela lehčím terénem.

ODKAZ PANA DERBYho

Lovy byly odedávna okázalou výsadou šlechty, kde kromě lovu šlo také o společenskou událost. Štvanice si oblíbili již bourbounští králové a právě z Francie je přejat výraz „parforsní“ hon (par force neboli pronásledování zvěře až do úplného uštvání). Hony se bez velkých změn konají dodnes, jsou velice okázalé a náročné pro koně i jezdce, kteří musejí kromě jiného prokázat i znalosti etikety.

Honební úbory tvoří: cylindr nebo sametová čapka, červený kabátek (aby byl člověk dobře patrný v podzimních mlhách), bílé kalhoty, vysoké boty a jelenicové rukavice. Moderní honební lovy zavedl roku 1823 muž jménem Derby a největší oblibu si získaly v Anglii.

Obvykle se začíná kolem 11. hodiny dopoledne a končí se se západem slunce, kolem 16. hodiny. Svou dávnou tradici mají štvanice a hony i u nás, právě kvůli nim byly budovány lovecké hrádky jako Křivoklát, Zbraslav nebo Zbiroh. Podle pověsti objevil Karel IV. léčivé karlovarské prameny při honu.

Anglický způsob lovu u nás zorganizoval poprvé v roce 1836 hrabě Octavian Kinský v Chlumci nad Cidlinou. České šlechtě se tento způsob zalíbil, pak byl v nemilosti jako u nás celá šlechta, a nyní znovu ožívá od poloviny devadesátých let hlavně zásluhou České parforsní společnosti. Zákon na ochranu zvířat tyto hony samozřejmě změnil.

JAKO ZE STARÝCH RYTIN

Náš vůz tažený dvěma bělouši vyrazil jako jeden z posledních, za námi ještě jela řada aut. Popojížděli jsme podél trati honu a na každé zastávce počkali, až kolem nás nejprve proběhnou tři jezdci v roli lišky, značkující umělou liščí močí trať, potom v šíleném chvatu a štěkotu s divokou zavilostí psí smečka následovaná masterem, vůdcem psí smečky, a pak jezdci. V červenočerném oblečení ostře kontrastovali s malebnou krajinou českého Polabí. Bylo v tom cosi esteticky dokonalého, jako by ožily obrázky ze starých rytin.

Novodobé pojetí českého parforsního honu čerpá jak z typu francouzského, orientovaného na společenskou stránku, tak anglického, který zdůrazňuje sportovní vyžití. V půli honu se proto konal v lese i piknik, který přišel zpoceným jezdcům vhod.

Po přestávce se koně našeho vozu splašili, stavěli se na zadní a vůz nakonec skončil v příkopu. Krátký okamžik dobrodružství, který skončil šťastně, neboť se nikomu nic nestalo.

„To je příroda, nedá se nic dělat, přestupte si do aut,“ vyzvala nás paní Pilipová z výše koňského hřbetu.

Hon vyvrcholil vhozením hovězích žaludků mezi smečku honičů. Psi se na ně se zuřivým vrčením vrhli, trhali čpící hmotu – pomyslnou lišku. Vypadali docela divoce, ale spokojeně.

Právě závěr lovu byl tím, co vzbuzuje tolik emocí a diskuzí. Když totiž psi lišku dostihli, roztrhali ji. Podle odpůrců, kteří prosadili zákaz v Anglii (ve Skotsku začal platit o dva roky dříve), šlo o aristokratický přežitek, nepřijatelně krutý. Stoupenci lovu naopak dodnes tvrdí, že štvanice je milosrdná, protože zvíře přijde o život rychle. Navíc prý má hon na lišku klíčové místo v kultuře a ekonomice britského venkova. Podle údajů tiskových agentur kvůli zákazu přišlo ve Velké Británii o práci asi osm tisíc lidí.

Zájemci o lov si mohou divokou jízdu i atmosféru štvanice se psy užít třeba v Čechách bez drastické smrti lišky. Pokud mají dojem, že přece jen potřebují tento zážitek ke svému životu, mohou si ho bohužel celkem snadno dopřát – stačí si zajet do Francie.

Proč liška

* Liška byla z různých zvířat, na která se původně hony pořádaly, vybrána proto, že je podstatně chytřejší a vytrvalejší než zajíc nebo vysoká zvěř. Její lov podle lovců tedy poskytuje větší požitek, někteří své výkony při lovu označují za sportovní. Ne vždy je také při honu dostižena a zabita. I celodenní štvaní však považují ochránci zvířat za týrání.

* Nový zákon ve Velké Británii přitom hony zcela nezakazuje, povoleny však zůstávají pouze hony se dvěma psy na králíky a krysy. Pro některé lovce je to důkaz nelogičnosti zákona – proč se mohou lovit králíci, ale už ne zajíci?

* I když se mluví o symbolice lovu a tradicích, jaksi v pozadí zůstává, že za odporem proti novému zákonu je mnoho peněz. Pokud nenahradí původní lov na lišku hon s použitím neživé návnady, přijdou o horentní částky jak chovatelé koní, tak loveckých psů a výrobci pomůcek a krmiva. Hony na lišku byly zdrojem obživy i pro spoustu profesionálních honců.

* Časopis Květy zveřejnil čísla o lovech ve Velké Británii: Během jedné lovecké sezony se tu konalo v průměru 23 000 honů na lišku, je tu více než 50 000 aktivních lovců s koňmi a na 200 smeček psů. Speciálně vyšlechtění psi foxhoundi mají především velkou výdrž (hon často trvá celý den). Po dostižení lišku popadnou za krk a mají ji zabít jediným stisknutím čelistí. Psů bývá na honu kolem 40, jezdců 20 až 200.

* Ochránci zvířat v Anglii počítají s tím, že milovníci honů se budou snažit zákon obcházet. Liga proti krutým sportům chce proto pořizovat z honů, které se nyní budou konat, videozáznamy, a pokud bude zákon porušen, předávat je policii. zdroj: zpravodajské agentury

Category: 2006 / 01

Jejich otázky jsou absurdní. „Byla jste ve své zemi v minulosti uvězněna?“ vyslýchá úřednice s ocelovým byrokratickým přízvukem starou čínskou babičku, která anglicky nerozumí ani slovo. „Byla jste někdy vyhoštěna z Nového Zélandu?“

Pasová kontrola trvá téměř hodinu. Ve frontě se tvoří debatní kroužky. Většina lidí zastává názor, že Nový Zéland se opičí po paranoidním přístupu Spojených států a Austrálie, menšina se domnívá, že infrastruktura této malé země kolabuje pod náporem milionů navštěvníků z ciziny.

Pak následuje celní kontrola. Další výslechy, načež všechny kufry a tašky musí přes rentgen.

Infrastruktura Nového Zélandu je bezesporu obětí úspěchu své vlastní země a jejích přírodních vnad a krás. Nový Zéland je jednou z nejspanilejších a zároveň nejzrádnějších zemí na světě, kde se návštěvník může ztratit na několik týdnů či měsíců, obklopen nádhernými sopkami, zelenými loukami se sympaticky vyhlížejícími ovcemi (ovcí tu údajně žije více než lidí). Je tu klid, mír a pohoda. Tato idyla má však jako vše svoji cenu.

Poté co americký dolar klesl vůči dolaru novozélandskému (nyní 1 USD koupíte přibližně za 1,4 NZD), ceny závratně stouply. Navíc stovky tisíc Evropanů, většinou Němců, a Asiatů, kteří chtějí na Novém Zélandu strávit své stáří, vytlačily ceny nemovitostí na fantastickou úroveň. I poměrně skromný dům ve slušné čtvrti kolem Aucklandu stojí kolem pěti set tisíc novozélandských dolarů.

„Ceny jsou tu zcela nerealistické,“ vysvětluje Henning, německý antropolog, který přednáší na Aucklandské univerzitě. „Vydělávám kolem tří tisíc novozélandských dolarů měsíčně, což je daleko více než místní průměr. Plat je však podstatně nižší než v západní Evropě. Na druhou stranu jsou nyní ceny v této zemi jedny z nejvyšších na světě. Pro normální místní rodinu je poměrně těžké vyžít. Cizinci sem přijedou a myslí si, že Nový Zéland je rájem na Zemi. Neuvědomují si však, že jen před několika lety tu opoziční politici strašili tím, že Zéland se blíží bodu, kdy se stane jedinou bílou zemí třetího světa na planetě. Ani v minulosti, ani teď tu ceny neodpovídají platům.“

Pro návštěvníky však nejsou ceny jediným problémem. Straší tu také nedostatek lecčeho. Ptám se u přepážky půjčovny aut na aucklandském letišti, kolik by stálo půjčit si kompaktní automobil. Úřednice si mě několik vteřin se zájmem prohlíží.

„Auta teď vůbec nemáme. Objednávají se několik týdnů či měsíců dopředu. Navíc tu teď máme vrchol sezony. Pokud byste měl náhodou štěstí a auto se našlo, stálo by vás zhruba šedesát novozélandských dolarů na den včetně pojištění.“ Je to hodně. Není to tak dávno, co byly ceny nižší.

Hotely v oblasti Aucklandu jsou též většinou beznadějně obsazeny. Ve většině visí lakonické tabulky „full“. Volný byl nejdražší hotel, kde se dalo přespat za 190 dolarů s tím, že se pokoj uvolní až ve 14 hodin. Bylo osm ráno.

Nedostatek pokojů znamená, že si hotely mohou dovolit účtovat vysoké ceny a zároveň omezit dobu, kterou v nich mohou návštěvníci strávit. Do většiny hotelů v Novém Zélandu se může host nastěhovat až odpoledne (většinou po 14. hodině) a opustit je musí už v deset ráno. V motelech jsou mnohde pokoje rozděleny na dvě části: ceny jsou pro místní tak vysoké, že spolu často cestují dva páry, každý z nich platí polovinu. Evropané si zas pronajímají přívěsy a pojízdné domky a vozí si „ložnici“ na vlastních kolech. Asiaté, zhýčkaní luxusními hotely, dávají přednost skupinovým zájezdům, jež jsou běžně levnější než individuální turistika.

Japonská zaměstnankyně OSN, která cestovala se svými rodiči na jihu země, připustila, že ji ceny na Novém Zélandu znepokojují. „Létám sem často, většinou pracovně. Poměrně krátká cesta z aucklandského letiště do města teď stojí 60 až 65 novozélandských dolarů. Jen výtah na televizní věž v Aucklandu stojí 18 dolarů, což je nehorázné.“

Nový Zéland pochopitelně z turistického ruchu těží. Cestují sem každý rok stovky tisíc návštěvníků z Japonska, Číny, Koreje. Někteří Evropané se však v rozhovorech netají tím, že jsou zklamáni. Mysleli si, že tu najdou jakýsi přírodní ráj, divokou a neprozkoumanou zem. Ve skutečnosti je však turismus velmi organizovaný.

„Chtěla jsem rodičům ukázat nádherný národní park Fiordland. Letěli jsme do Queenstownu, kde jsme se ubytovali. Celodenní výlet do parku autobusem a lodí pak stál 100 USD na osobu. Byl sice skvěle organizován, ale ceny jsou velmi vysoké,“ nechala se slyšet jedna z turistek.

Jídlo v restuaracích je skvělé. Ceny jsou i tady tak vysoké, že restaurací přežilo jen málo. Co roste jako houby po dešti, jsou kiosky fast-food, ať už s asijským jídlem, pizzou či kebaby. Místo v restauraci se teď zdejší lidé scházejí v kavárnách. V hlavním městě Wellingtonu mě nedávno na ulici zastavil německý pár a stěžoval si, že nemohou najít jediný „steak-house“ v zemi, která exportuje skvělé hovězí maso do celého světa. Nový Zéland je bezesporu nádhernou zemí, kterou stojí za to navštívit. Je však třeba plánovat. Hotely a vnitrostátní letenky by se měly rezervovat přinejmenším měsíc dopředu, stejně jako půjčení auta.

Waipapa Point, Catlins Coast. Místo největší civilní námořní tragédie na Novém Zélandu. V roce 1881 zde ztroskotal parník Tararua. Při nehodě zahynulo 131 osob. Tři roky poté zde byl postaven maják. Dnes je Catlins Coast největší chráněnou oblastí na jižním pobřeží Jižního ostrova. Je to divoká krajina, méně navštěvovaná než jiná místa, většina dopravců se jí vyhýbá. Dříve oblast Catlins spojovala s městem Dunedin železniční trať, po které se dopravovalo vytěžené dřevo. Dnes tu není po kolejích ani památka, zůstal jen opuštěný tunel Hill Track.

Nejvyšší hora Nového Zélandu Mt. Cook (výška 3764 metrů nad mořem) je součástí stejnojmenného národního parku. Na fotografii je vidět mírně nalevo od středu snímku. V parku se nacházejí desítky vrcholů, které jsou vyšší než tři tisíce metrů. I v létě se dá lyžovat na Tasmanově ledovci. Zdejší oblast ale přitahuje zejména milovníky treků. Jsou tu malebná jezírka, deštný prales a výborný terén pro vysokohorskou turistiku. Na vrchol ledovce Mt. Cooku létá i helikoptéra. Krajina pod Mt. Cookem zaujala také tvůrce filmu Pán prstenů a natočili zde řadu záběrů.

Greenstone – otevřené široké údolí s travnatými loukami a buky, kudy vede stejnojmenná turistická trasa (trek tak na dva až tři dny). Jako greenstone se označují velmi tvrdé nerosty (jadeit a nefrit), které Maorové uctívali a používali původně místo kovu, vyráběli z nich i šperky. Naleziště kamenů jsou pečlivě střežená, těžit je v chráněných územích je zakázáno, stejně jako vývoz surových kamenů.

V těchto místech končí známý horský trek. Milford Sound je jedním z nejvěhlasnějších fjordů na Novém Zélandu. Úchvatné místo s největším útesem na světě – horou Mitre Peak. Je považována za přírodní div světa. Do slané vody fjordu přitéká i voda sladká, a protože je toto místo velmi úzké, nemísí se. Díky tomu zde žijí vedle sebe sladkovodní i mořská zvířata. I tady se natáčely záběry filmu Pán prstenů.

Horské oko v Ailsa Mountains na stezce nazvané Routeburn Track, kterou používali už Maorové při svých cestách za uctívaným zeleným kamenem. Tato stezka je na Novém Zélandu považována za nejlepší, protože se během cesty velmi mění ráz krajiny, prochází dvěma národními parky – Mount Aspiring a Fiordland. Počet lidí, kteří tudy projdou, je limitován, a kdo o ni má zájem, měl by si vstup zajistit dostatečně dopředu.

Moeraki Boulders, téměř kulaté balvany nacházející se na cestě podél pobřeží Jižního ostrova asi čtyřicet kilometrů jižně od města Oamaru. Nejmenší má průměr třicet centimetrů, největší přes dva metry. Podle maorské legendy jsou to zkamenělé citrusové plody, které se obalily usazeninami. Vědci určili, že kameny jsou sopečného původu a na pobřeží se objevily díky specifickým geologickým procesům. Do současné podoby je ohladily přílivové vlny. Nikdo neví, kolik jich je skryto pod nánosy horniny na pobřeží.

Wellington. Komplex novozélandského parlamentu. V popředí stará budova a za ní nová, nazývaná Beehive, tedy včelí úl.

Maják Waipapa Point, postavený po lodním neštěstí, je spíše opuštěným místem. Vypadá trochu omšele. Oblast obývá řada mořských živočichů včetně této samičky lvouna.

Category: 2006 / 01

Pat je se svou ženou Deb a dvěma dětmi jedním ze stovek misionářů působících v okolí města Chiangrai na severu Thajska. Přijeli sem před osmi lety. Zpět do Spojených států jezdí jen jednou ročně, aby udržovali a rozšiřovali řady dárců, přátel a sponzorů. Ostatně na nich to vše stojí. „Pate, jak jsi se vlastně stal misionářem?“ ptám se. „No víš, tu cestu pro mě vybral Pán. Jsem původně autoopravář. Než jsem potkal Boha, byl můj život hodně divoký,“ svěřuje se. „Měli jsme s Deb velké problémy s alkoholem a drogami. Tátu mně zavřeli a brácha ještě sedí. Kdybych nepotkal Boha, sedím taky. Ale jednou za mnou přišel jeden známý a řekl: Hele, Pate, slyšel jsem, že je hodně zajímavé jet sloužit Pánu do Thajska. Mám pár známých a moc si to chválí. No a už jsem tady osm let.“ Sám se tomu směje. Odjíždím, ale mně do smíchu není. Kolikátý už je tohle sirotčinec, který jsem navštívil? Čtyřicátý? Padesátý? Kolik jich tu vlastně je? Stovky? Tisíce? „Musíš si dát pozor, většina dětí, které žijí v sirotčincích, má ve skutečnosti rodiče,“ říká mi misionář Pat Wheeler. „Slovo sirotek ale zní dobře sponzorům. Pokud řekneš, že se staráš o sirotky zbavené lidských práv a navíc třeba znásilňované, nikdo neodolá.“ „Takže je to celé podvod?“ ptám se přímo. Pat se zamyslí. „Řeknu ti to takhle. Misionáře může dělat kdokoliv. Někteří jsou poctiví, ale jiní si z darovaných peněz staví domy, další si nechávají platit i od rodin těch dětí, které v sirotčincích jsou, jiní ty děti zneužívají. Já mám chyby jako každý jiný, ale na svoje děti nesahám,“ říká Pat, který žije v domě, za nějž by se nemuseli stydět v Beverly Hills. Je očividné, že o peníze nemá nouzi. „Zaměřujeme se na malé děti, které nemají rodiče. Ubytujeme je, vychováme, poskytneme vzdělání. Prostě jim zajistíme budoucnost,“ pokračuje. Dětí má na starosti dvacet jedna a všechny jsou z horských vesnic. „Je tam strašná chudoba. Jsou to primitivové, kteří se bojí různých duchů,“ směje se Pat. „Lidé z těch kmenů mají velké problémy s drogami a AIDS. Děti je vůbec nezajímají,“ tvrdí mi. Lidé bez práv Pobýval jsem několik let mezi lidmi horského kmene Akha, studoval jejich život a kulturu. A stále častěji jsem v tradičních bambusových vesnicích viděl nové cihlové kostely a žluté smaltové cedule s nápisem „Bůh miluje všechny!“, připevněné na kmenech stromů dost vysoko, aby je nikdo nemohl snadno sundat. A hlavně jsem stále častěji slyšel horaly vyprávět až neuvěřitelné příběhy o práci misionářů, poslů Božích. Začal jsem se o to zajímat. To jsem ještě netušil, že jsou místa, kam se nechodí, a otázky, které se nekladou. Přečetl jsem všechny dostupné materiály, které jsem o misiích v severním Thajsku nalezl. Mluvil jsem s mnoha lidmi, kteří se věnují horským kmenům v této oblasti, ať už se jednalo o lidi z nevládních, vládních či mezinárodních organizací, akademiky nebo thajské politiky. Vždy když jsem zavedl téma rozhovoru na křesťanské misie, atmosféra zvážněla a hlasy se ztišily. Neoficiálně jsem se dozvěděl snadno ledacos, ale pokud jsem požádal o oficiální vyjádření, najednou začali mluvit jinak. A UNESCO, jehož cílem je ochrana kultury? Jak jsem alespoň já zjistil, o negativní působení křesťanských misií na kulturu horských kmenů se příliš nezajímá. „Hlavními problémy těchto skupin lidí je, že nemají thajské občanství a dostatek vhodné půdy pro pěstování zemědělských plodin. Dalším vážným problémem jsou snahy přesunout vesnice z hor do níže položených oblastí,“ říká doktor David Feingold, hlavní poradce thajské kanceláře UNESCO ve věci horských etnik. „To, že tito lidé prakticky nemohou získat občanství, přináší řadu problémů. Nemají pak žádná lidská práva, nesmějí vlastnit půdu, nemohou vycestovat ze své vesnice, nemohou získat potvrzení o vzdělání, nemohou využívat thajský zdravotnický systém… Jsou častými oběťmi obchodu s lidmi a orgány.“ Feingold pak popisuje tragické osudy mnoha akhaských rodin, kterých se dotkla válka proti drogám vyhlášená thajským premiérem Thaksinem. Vede se pod taktovkou Spojených států a pod záštitou UNDCP (program Spojených národů pro kontrolu drog) a leckdy jde spíše o čistku. Je to finančně nákladný a z naprosté většiny neúspěšný program, který se táhne od sedmdesátých let minulého století. „Vojáci přišli do vesnice za náčelníkem a chtěli jména lidí, kteří obchodují s drogami. Náčelník obvykle pod nátlakem vyslovil jména těch, o kterých něco zaslechl nebo s nimiž měl nevyřízené účty. Byli okamžitě odvedeni do vojenských kempů, mučeni a zabiti. Matthew to má dobře zdokumentované,“ pokračuje Feingold. Nežádoucí McDaniel Matthew McDaniel je Američan, který žil v horách při hranicích s Myanmou. Vzal si za ženu příslušnici kmene Akha a třináct let žil v její vesnici. V rámci organizace Akha Heritage Foundation pomáhal sto osmdesáti akhaským vesnicím s vodou, léky a rýží. Jednal s vojáky, kteří terorizovali vesničany, vyjednával propuštění odvedených lidí, organizoval kampaně proti násilným přesunům akhaských vesnic. Vydával knihy v jazyce akha, pro který vymyslel transkripci, a pravidelně informoval OSN a další mezinárodní organizace a média o bezpráví v horách severního Thajska. Černý off-road, kterým jezdil po horách severního Thajska, měl po stranách velkými bílými písmeny napsáno: MISSIONARIES SUCK! (slangové slovo suck je použito v přeneseném smyslu a nemá český ekvivalent, nápis znamená něco jako „Misionáři stojí za houby!“). Nedlouho poté, co OSN v Ženevě poslal oficiální stížnost a konkrétní dokumenty o vraždách, byl na myanemských hranicích zajištěn a po deseti dnech v bangkockém vězení deportován do své vlasti. Oficiálním důvodem byla jeho údajná nebezpečnost pro thajskou společnost. Ve vesnici zanechal těhotnou ženu a tři malé děti. Amnesty International ve své zprávě z roku 2004 píše: „Podle odborníků na systém trestního práva v Thajsku bylo v průběhu roku 2002 v průměru zavražděno přibližně 400 lidí měsíčně. Ale v únoru 2003, v prvním měsíci války proti drogám, nahlásily úřady už více než 1100 lidí zabitých v souvislosti s protidrogovou kampaní.“ Za tři měsíce trvání této akce bylo bez soudu a vyšetřování popraveno přes 2200 podezřelých z kontaktu s drogami. Ministerský předseda Thaksin se nechal 25. března 2003 slyšet: „Pro obchodníky s drogami existují jen dvě místa – vězení, nebo chrám.“ Měl na mysli buddhistický zvyk zpopelňovat mrtvé v chrámech. Programy, které mají zastavit produkci opia, zatím přinesly do vesnic mnohem nebezpečnější syntetické drogy a prohloubily chudobu a hlad. Horalům byla za opium slíbena náhrada ve formě jiné zemědělské plodiny, kterou by mohli prodávat, ale tyto sliby se z mnoha různých příčin a důvodů nenaplnily. Výsledkem je neuvěřitelná chudoba. Ta pak bývá ve spojení se strachem z vojáků a budoucnosti vhodnou pobídkou utéct k drogám. Opium není, vesničané tedy vyhledávají yaabu (metamfetamin) a heroin. A za ně se ale platí a navíc zabíjejí. „Viděl jsem malé dítě, jak si odnáší z naší chaty něco zabaleného v banánovém listu,“ vypráví Matthew McDaniel. „Zeptal jsem se manželky, co to je. Řekla – to jsou malé rybí hlavy z těch drobných sušených ryb, které nejíme. Když jsem se ptal, co s nimi dítě bude dělat, dozvěděl jsem se, že je rozdrtí a sní, protože nic jiného nemá. Akhové už nemají opium, aby měli alespoň nějaké peníze. Jak vidíš, oni stejně nebyli ti, kteří z něj bohatli, jen si koupili rýži a kouřili ho při některých náboženských rituálech. Nebo ho nabídli váženým návštěvníkům. Opium se také často podávalo jako lék na tišení bolesti. Té je v horách vždy dostatek,“ pokračuje Matthew. A Feingold k tomu dodává, jak je to s horaly a opiem. V horách panují jiná pravidla, než na jaká jsme zvyklí. Za závislého je tam považován člověk, který již není schopen pracovat a podílet se na chodu rodiny a komunity. A takových kupodivu moc není. Když se zeptám Feingolda na misionáře, zvážní způsobem, na který jsem už zvyklý. „Jsem antropolog, takže velkým fanouškem misií nejsem. Ale není možné házet všechny do jednoho pytle. Jsou organizace, které dělají svoji práci dobře,“ říká. Učitelé jen naoko „Koho hledáte?“ ptá se mě blonďatý modrooký chlapík s knírkem a angličtinou se silným jižanským přízvukem. Bloudím na motorce mezi políčky a domy, které stojí mezi městem Chiangrai a přilehlým městečkem Baan Du. „Hledám Eden House,“ odpovím. Eden House je jeden ze stovek sirotčinců, které vznikly a vznikají v okolí Chiangrai. Žádný z nich není příliš na očích veřejnosti. Pokud nevíte, kde je hledat, nenajdete je. „My jsme taky sirotčinec, ale do Eden House musíš zpět do Baan Du a za křižovatkou doprava…“ Vern, který se ženou založil a řídí sirotčinec Eden House, je mou přítomností očividně zaskočen. „Jsi křesťan?“ ptá se hned na začátku. Když zalžu, že ano, zajímá se, proč s ním chci mluvit a jak jsem se o něm vlastně dozvěděl. Na podobné otázky jsem se ale připravil dopředu a nachystal si vizitky sice se svým pravým jménem a e-mailovou adresou, ale s falešnou adresou a dalšími vymyšlenými údaji. Vydával jsem se za člověka, který chce poslouchat osobní příběhy jiných, trávit celé dny za zdmi sirotčinců a sledovat každodenní chod těchto míst. Navštěvoval jsem misionáře v jejich rezidencích a večeřel s jejich rodinami. A hlavně jsem se snažil být hodně přesvědčivý, abych se dostal do dveří i těch nejtemnějších míst. Sedím s Vernem v jeho oblíbené luxusní restauraci na hlavní třídě Chiangrai a začínáme snídani. „Můžu ti říct spoustu interních informací. Můžeš je použít, když budeš mluvit s jinými misionáři. Můžu ti vyprávět o policii, o armádě, o mafii, drogách, o obchodu s lidmi, ale musíme být opatrní. V březnu, když jsi tady byl naposledy, probíhalo nějaké vyšetřování. V žádném případě o mně nemluv jako o misionáři. My jsme tu se ženou šestým rokem a jsme zde pod organizací YWAM, projekt LIFE. Stejně jako třeba Penny Wilcox z Home of the Open Heart. Nemáme ale víza jako misionáři. Samozřejmě, děláme tu stejnou práci, vychováváme zdejší děti k lásce k Bohu a šíříme jeho jméno, ale pro úřady jsme sociální pracovníci.“ Vernovi bylo právě šedesát let, a než přijel do Thajska, pracoval jako bankovní úředník v USA. Pečlivě promýšlí každou větu, než ji vysloví. Mluví pomalu. Je zřejmé, že má ze mě strach. Proč? Z čeho? A pak mi stejným tónem, jako když mluví o steaku, řekne: „Musíš si uvědomit, že jsme ve Zlatém trojúhelníku. Do byznysu s drogami jsou zapletení všichni. Od armády, policie, politiků a úspěšných byznysmenů až po kněží a misionáře. Kdybych o tom napsal knížku, nikdo mi neuvěří.“ Utírá si své zpocené čelo. „Horalé jsou používáni jako kurýři. Když jim nabídnou padesát tisíc bahtů, řekněme třeba za převoz do Bangkoku, tak to za ty peníze udělá každý z nich.“ Vzpomenu si na akhaské ženy, když mi s pláčem vyprávěly o manželech ve věznicích daleko od vesnice. Tak daleko, že je nikdy nemohou navštívit a dát jim nějaké peníze. Pro horaly je mnohdy pobyt ve vězení v kombinaci s jazykovou bariérou, jejich sociálním statutem a nedostatkem financí rozsudkem k rychlé smrti. Jiné ženy mi popisovaly, jak našly své muže mrtvé, nebo naopak byly svědky vraždy. Drogová mafie Alfred McCoy, profesor historie jihovýchodní Asie z wisconsinské univerzity, se již několik desítek let zabývá problematikou drog a politikou Spojených států, konkrétně vlivem a působením CIA v oblasti Zlatého trojúhelníku. „Poté co Američané vstoupili do Indočíny, když ji v roce 1955 opustili Francouzi, převzali stejné horské kmeny a stejnou drogovou, heroinovou politiku, kterou Francouzi založili. V šedesátých letech jsme, konkrétně CIA, řídili ve spolupráci s hlavními obchodníky distribuci z hor, nejen abychom pokryli spotřebu v jihovýchodní Asii, ale především uspokojili americké vojáky ve Vietnamu a světový trh,“ uvádí. McCoy napsal i knihu Heroinová politika a popisuje v ní dynastii americké misionářské rodiny Youngových v jihovýchodní Asii. William Young, syn misionáře působícího v myanemském Shanu, vyrůstal v horách mezi horskými kmeny, uměl mluvit jejich jazyky a znal jejich kulturu a vůbec atmosféru a situaci ve vesnicích. V šedesátých letech minulého století byl osloven agenty CIA a požádán o spolupráci. Zanedlouho se stal misionář William hlavním organizátorem exportu heroinu na americké a světové trhy. McCoy dodnes žije a pracuje v Thajsku jako misionář. Se synem Markusem řídí organizaci Divine Inheritance v Mae Suai. Středem jejich zájmu je kmen Wa, notoricky známý výrobou a distribucí drog. Pokud chcete navštívit internetové stránky této organizace, musíte být mezi vyvolenými, kterým je zapůjčeno uživatelské jméno a heslo. Na ostatní návštěvníky stránky čeká alespoň jedno poselství: Zemřít je zisk, stojí v záhlaví stránek. Rozpolcená vesnice Po náročné, několikahodinové jízdě po blátivé cestě džunglí přijíždím do jedné z nejnedostupnějších akhaských vesnic v Thajsku Hur Mae Khom. Vezeme dárky pro poslední tradiční rodiny v této vesnici – sešity a tužky. Před dvěma týdny mi náčelník řekl, že sem přišli baptisté a přesvědčili tři čtvrtě vesničanů, aby se stali křesťany. Museli ale slíbit, že se vzdají všech svých dosavadních tradic. Takže když jsem lezl po žebříku na terasu náčelníkova domu a srkal čaj, který mi smutně naléval, byl jsem velmi zvědavý, co se dozvím. „Zůstalo tady se mnou pět rodin a jeden starý muž, který žije tam na kopci. Ten mi pomáhal udržovat všechno pohromadě. Misionáře jsem nezval ani jsem s nimi nesouhlasil. Ale oni někdy minulý týden přesvědčili starého muže, aby se přidal na jejich stranu a přestěhoval se dolů do vesnice. Ostatní rodiny se k němu brzy přidaly.“ Misionáři slíbili spoustu výhod včetně léků, proto jim lidé uvěřili. Funkci náčelníka převzal ve vesnici kněz. Vesničané požádali o léky i nás. Šel jsem se tedy podívat dolů mezi domy a okamžitě jsem si všiml řady změn. Především mnoho žen nemělo na hlavách tradiční akhaské pokrývky hlavy, které původně pyšně nosily. „Už nemůžeme, misionáři to zakázali,“ vysvětlovaly. Žádné tradiční zvyky, písně nebo tance. Nic. Žena, která praktikovala tradiční medicínu, si mně postěžovala, že už nemůže léčit lidi. Její znalosti se změnily ve hřích. Nemocní bez nemoci Naším cílem jsou malé děti zasažené epidemií AIDS – informuje leták sirotčince Home of the Open Heart. O tom, že pomáhají dětem nakaženým HIV, jsem slyšel mnohokrát, na návštěvu jejich organizace se opravdu těším. Snad už konečně potkám misionáře, o kterém jsem vždy slýchal a četl. Člověka, který se obětuje pro potřebné. Sirotčinec, jehož ředitelkou je Pennie Willcox, sídlí v prestižní vilové čtvrti kousek za Chiangrai. Pennie popisuje práci, kterou zde s manželem už léta dělají. „Chceme tu už zůstat, v Austrálii už bych bydlet nechtěla. I naše vlastní děti to tu milují.“ „Kolik tady máte dětí?“ „Osm dětí.“ „A všechny jsou HIV pozitivní?“ Pennie se dlouze nadechne. „Vlastně ne, všechny jsou zdravé. Vidíš toho chlapečka? Je to Akha. Když jsme si ho sem vzali, byly mu tři měsíce. V té době byl HIV pozitivní. Dnes už je HIV negativní.“ Jsem zklamaný. Loučím se a vracím do Chiangrai. Stmívá se a v ulici s luxusními restauracemi vidím skupinu dvanácti lidí, jak vchází do italské restaurace Da Vinci. Misionáři. Čtyři z nich znám. Na zemi před restaurací sedí mladá akhaská dívka a v náručí drží dítě. Projdou kolem ní zcela bez zájmu. Představuji si pytle s rýží, které by se za jejich dnešní večeři daly pořídit. Hlavně, ať si nestýskají Večeřím u Jupiových. Narodili se v Thajsku, dvacet let žili ve Spojených státech a před třemi lety se vrátili jako misionáři. Založili sirotčinec Upper Room Children’s Home. „Ty čtyři dívky jsou sestry z kmene Hmong. Pátá je z kmene Akha. Je jim od čtyř do osmi let,“ popisuje Toy Jupi svoje svěřenkyně. Když pochválím jeho dům, jen se zatváří spokojeně s tím, že Pán byl milosrdný. „Ani jsme takový velký dům nepotřebovali, ale Pán nám ho poskytl. Vděčíme za to hlavně děvčatům, kdybychom je neměli, tak dům nedostaneme. Původně se o dívky starali jiní dva lidé, ale zjistili jsme, že tu není vše v pořádku, že je bijí, musely lízat špinavé kalhotky, ponižovali je, protože jsou z hor, a jiné škaredé věci. Tak jsme se děvčat ujali sami.“ „Nestýská se jim po rodičích?“ ptám se. Toy děvčata zavolá a zeptá se jich přímo přede mnou. Dvě nejstarší by domů nechtěly, jejich dvě mladší sestry a čtyřletá akhaská holčička ano. Toy znervózní a požádá děvčata, aby se šla převléci do tradičních oděvů a zazpívala mi. „Proč si myslíš, že je pro horaly důležité věřit v křesťanského Boha?“ ptám se. „Ti lidé žijí ve strachu. Celý jejich život je jen velký strach. My je osvobozujeme,“ vysvětluje. Toyova manželka přijde oznámit, že právě Rose odvezla do nemocnice. „Má velké psychické problémy. Mívá časté záchvaty agrese. Je to jinak moc hodná žena, ale měla těžké dětství. Vyrůstala jen s matkou, která ji vychovávala tvrdým křesťanským způsobem.“ Rose je misionářka, jedna z těch, které působí v regionu Chiangrai nejdéle. Přijela do Thajska před třiceti lety. Za tu dobu stihla založit tři sirotčince a má ve své péči několik set dětí. Když jsem ji viděl poprvé, sdělila mi: „Naším cílem je konvertovat děti na křesťanství a potom je poslat zpět do jejich vesnic, aby šířily mezi svými lidmi jméno Ježíše Krista.“ Snažím se vcítit do role malého dítěte, které svým rodičům říká, že vše, v co oni věří, celá jejich kultura a náboženství je hřích. Jak náročné to musí pro obě strany být… Vzpomínám na akhaského muže, který smutně vyprávěl o svém synovi. „Napřed chodil na nedělní mše, kde pokaždé dostal sto bahtů. Jednou přišel s tím, že půjde studovat do internátní školy. Měl jsem radost, že získá lepší vzdělání. Už je tam půl roku. Přestal si vážit všeho, co je od nás. Je to můj syn, můj nástupce. Neměl jsem ho pouštět.“ Akhové se přece bojí duchů Využívám příležitosti setkat se s potomkem prvních konvertovaných Akhů v Thajsku. Přijíždím do sirotčince v době, kdy se tu koná hodina liturgie pro dospělé, kterou Luka pořádá každý týden. Přítomno je osm lidí, včetně dvou amerických misionářek. Po skončení mě Luka provádí po areálu. „Mám ještě jeden sirotčinec. Tady je asi osmdesát dětí. V tomto domě bydlí chlapci a ve druhém děvčata,“ ukazuje na přízemní podlouhlé stavení. Zařízení je ještě střídmější než sparťanské. Dvě řady dvoupatrových postelí podél celého domu, mezi nimi úzká ulička. Jeden psací stůl a skříň. Součástí areálu jsou čajové plantáže, úroda je určena k prodeji. „Kolik lidí na nich pracuje?“ ptám se. „Vlastně máme jen jednoho pracovníka, máme ale spoustu dětí,“ přiznává klidně Luka. Pak mi ukáže dvě honosné vily na kopci, kde bydlí on. Když se zeptám, proč má dva domy, řekne mi: „Bydlíme jen v jednom, druhý je pro návštěvy. Pán Bůh byl tak milosrdný!“ V garáži pro návštěvy stojí zaparkovaná terénní Toyota. Usedáme v moderně vybaveném obývacím pokoji a služebná nám přináší vodu. „Četl jsem o vás a vašich rodičích v knize Bez brány od Overseas Missionary Fellowship. Popisuje se tam, jak západní misionáři vysvobodili vaše rodiče z temného světa duchů,“ říkám. „Ano, Akhaové žijí v temnotě a hříchu. Jejich život je jen o strachu.“ „Z čeho mají strach?“ „Bojí se duchů!“ Údajný strach… AFECT je organizace, která protestuje proti působení misionářů na severu Thajska. Stojím s Attu, akhaským aktivistou a ředitelem této organizace, ve vesnici u velké plechové cedule s nápisem: Nepotřebujeme nové náboženství. „To upozornění jsme sem umístili pro misionáře. Lidé z této vesnice to mají velmi těžké. Napřed je vláda vyhnala z území, kde původně žili, a přestěhovala je sem. Nemají tady dost místa pro vypěstování jídla. Nový pozemek si navíc museli koupit. Protože neměli peníze, situace využili misionáři a nabídli těm, kteří přijmou Ježíše, pozemek. Vznikly velké problémy ve vztazích mezi lidmi. Rozvrátilo to celé rodiny. Misionáři lidem nakonec koupili pozemek několik kilometrů odsud a část vesničanů se tam přestěhovala.“ Přichází náčelník zbylé části vesnice. Nese barevný leták velikosti A4. Je na něm, že kdo je Akha, čeká ho oheň, kdo přijme náboženství, půjde do nebe. Když usedáme k obědu, zeptám se, proč je tedy tolik akhaských dětí v křesťanských sirotčincích, když Akhům vadí práce misionářů. „Rodiče pro ně chtějí lepší vzdělání. Podmínkou sice je, že děti přijmou Ježíše, ale rodiče o tom často vůbec nevědí. Jindy je podmínkou, že musí změnit náboženství celá rodina. Za chvíli nezůstane nikdo, kdo by pokračoval v našich tradicích,“ stěžuje si náčelník. Attu se přidá: „Právě proto jsme začali náš vzdělávací projekt. Nabízíme alternativu ke křesťanským internátním školám. Umožníme mladým lidem vzdělání, jehož součástí je naše kultura a tradice. Tyto kurzy vyučují staří Akhové. Problém je, že máme málo peněz.“ Ptám se i na údajný strach, ve kterém Akhové podle misionářů žijí. „V jakém strachu?“ ptá se užasle náčelník. „Naše kultura a náboženství mají dlouhé tradice, žilo podle nich více než šedesát generací. Naše kultura je krásná a bohatá. Nemáme strach.“ …a strach skutečný Na dlouhé úzké loďce přejíždím řeku Mekong a vystupuji na břeh, který už patří Laosu, kde na mě čeká Matthew McDaniel. Chci zjistit, co si myslí o strachu, ve kterém mají Akhové žít, a zda je Ježíš skutečně může vysvobodit. „Samozřejmě ti lidé žijí ve strachu. Když jsem se přistěhoval do domu své ženy, bylo zabíjení a násilí na každodenním pořádku. Vojáci si s těmi lidmi mohli dělat, co chtěli. Vesničané si nemají kde stěžovat. Nemají žádná práva. Ať už šlo o vojáky, policajty nebo lidi z lesní správy, měli absolutní moc. Situace není o nic lepší ani dnes. Před pár týdny si přišli pro manžela kamarádky mé ženy a za chvíli i pro ni. Odvedli ji do džungle a chtěli, aby jim řekla jména lidí, kteří obchodují s drogami. Protože nikoho neznala, zlomili jí obě ruce, nohy a potom ji zabili. Hodili ji do stejné jámy, kde už ležel její muž. Akhové z vesnice byli schovaní v džungli a všechno viděli. Jak je možné takhle žít? Pokud misionáři tvrdí, že chtějí pomoci Akhům před strachem, proč neřeší problémy s občanstvím, s půdou, proč nejdou k soudu hájit práva těchto lidí? Misionáři si žijí ve svých luxusních domech, řídí luxusní auta a večeří v luxusních restauracích. Proč by to měnili. Akhaské děti jim přinášejí peníze.“ Obvinění ze zneužívání Další moje cesta vede zpět do Chiangrai, kde se setkávám s holandským misionářem. Poprvé jsem ho potkal před několika měsíci v areálu kanceláří mnoha křesťanských organizací nazvaném Light & Sound při úpatí hory Doi Tung. Byl tehdy velmi rozčílený a kritizoval práci organizací. „Přijel jsem do Thajska šířit dobré slovo. Co jsem zde našel, je hnus. Lidi, kteří říkají, že jsou dobrými křesťany, jsou tady jen kvůli jednomu – kvůli sexu. Osmdesát procent křesťanských organizací je podvod. Nejčastěji se tu zneužívají malí chlapci. Mnozí údajní misionáři jsou pedofilové. Zneužívají se sedmiletí osmiletí chlapci, starší jsou využíváni k tomu, aby sehnali další.“ Tito rádobymisionáři jsou podle něj z Evropy i Ameriky a Japonci. „Ti mají spoustu peněz,“ dodává. „Mluv s králem, s vládou, oslov Spojené národy. Já jsem se snažil a málem mě zabili. Thajská vláda už mi vzala pas. Tady tě zabijí za dvacet eur.“ O zneužívání dětí jsem zde slyšel mnohokrát. Mluví se tady o tom s takovou samozřejmostí, že to zaráží. A navíc je tu možné všechno. Důkazy sice nemám, ale zato řadu informací od lidí, kteří již delší dobu sexuální a jiné misionářské delikty oficiálně vyšetřují. Kvůli jejich bezpečnosti se zatím nedají zveřejňovat jména ani nelze popisovat, v jakém stadiu je vyšetřování. Jedno obvinění je ale uvedeno (alespoň v době, kdy píšu tento článek) na internetových stránkách sirotčince Eden House. Akhaská dívka, která dnes pracuje jako pečovatelka, zde popisuje, jak byla opakovaně znásilněna misionářem, u kterého žila. Epilog Ležím v posteli a hlavou se mi honí všechny události posledních měsíců. Nemohu usnout, a tak se obléknu a jdu na noční trh mezi lidi. Procházím se mezi stánky s jídlem, když mě osloví cizí muž: „Go back to your fucking Czech Republic!“ Mám pocit, že jsem se přeslechl. Muž znovu zopakuje větu, tentokrát hlasitěji, a ztrácí se v davu. Stojím jako opařený. Srdce mi buší, jsem zmatený, unavený a mám strach. Ráno raději rychle odjíždím. Situace se stává příliš nebezpečnou. Ale vrátím se – až to tu všechno trošku vychladne. Je třeba sbírat informace, aby svět věděl, na co a komu dává své peníze…

Současná situace kolem misionářů ve světě * Venezuela: Agentura Reuters přinesla 25. října tohoto roku informaci o hromadném odchodu amerických mormonských misionářů ze země. Stalo se tak poté, co prezident Hugo Chavéz přikázal americké evangelické organizaci New Tribes Mission, aby okamžitě opustila Venezuelu. Misionáři jsou obviněni ze špionáže, práce pro CIA a zneužívání domorodých obyvatel. Floridská evangelická skupina působila ve Venezuele 59 let. Cílem zájmu byly konverze indiánských kmenů a překlady Bible a náboženských textů do původních indiánských jazyků. Venezuela je pátým největším exportérem ropy a pohonných látek na americký trh. Agentura Presa Latina zveřejnila 20. 10. 2005 zprávu z Caracasu o fundamentalistické evangelické skupině New Tribes, která prováděla ve Venezuele pokusy na domorodých obyvatelích, jež mohly zapříčinit úmrtí osmdesáti lidí. Uvedl to ministr vnitra Jesse Chiacón. * Laos: Vláda Laoské lidovědemokratické republiky se oficiálně netají tím, že netoleruje vliv náboženských skupin a organizací na svá etnika. Nejedná se pouze o křesťanské misionáře, zákaz platí i pro buddhistické mnichy. Přesto je možné potkat mladá děvčata z horských kmenů s velkými křesťanskými křížky na krku. Křesťanští misionáři totiž chápou postoj vlády jako zásah do svých svobod a snaží se dál „zachraňovat duše“. Misionáři vystupují jako „učitelé“ či „lékaři“. Větší křesťanské organizace se také snaží získat politický vliv na dění v zemi. Využívají při tom stejné praktiky jako ve většině dalších rozvojových zemí – údajnou léčbu HIV/AIDS a drogy. * Na začátku šedesátých let byla západní polovina provincie Luang Nam Tha útočištěm pro CIA. Nechvalně proslulý misionář William Young, syn misionářů, který vyrůstal ve vesnicích lidí kmene Lahu a Shan v severní Myanmě a severním Thajsku, vytvořil z horských etnik protikomunistickou armádu financovanou ze zdrojů CIA. Prostřednictvím Air America nebo jiných leteckých společností bylo ze země vyváženo mnoho opia a heroinu. Uvedla to Lonely Planet – Laos, leden 2005. * Peru: 19. 4. 2001 zaznamenaly v 9.45 hodin radary při brazilské hranici letadlo, jehož let nebyl oznámen. Peruánské vojenské jednotky se pokusily o radiový kontakt, a když se letadlo neozývalo, bylo přibližně o hodinu a dvacet minut později sestřeleno. Dvě pasažérky, pětatřicetiletá misionářka Veronica Bowersová a její sedmiměsíční adoptovaná dcera Charity, pád letadla nepřežily. Dva další pasažéři, manžel Bowersové Jim (38 let) a jejich syn Cory (7 let), byli zraněni. Pilot Kevin Donaldson (42 let) byl střelen do nohou. Uvedla to agentura Reuters. Na tomto příběhu není v podstatě nic neobvyklého. Spojené státy monitorují přelety letadel přes Peru jako součást protidrogového programu, který začal v roce 1995. Pokud radary zaznamenají letadlo podezřelé z převozu drog, Američané okamžitě upozorní peruánské úřady a ty rozhodnou, zda bude letadlo sestřeleno, nebo přinuceno přistát. Sestřelené letadlo by mohlo být považováno za politováníhodný omyl, kdyby nebyly zveřejněny informace získané americkým kongresem. Vysloužilý tajný veterán a dlouhodobý agent CIA před kongresem uvedl, že většina misionářských skupin působících podél celé oblasti Llanos (španělsky prérie nebo pláně) na amazonské straně And, jsou rekrutovaní agenti amerických tajných služeb. Jedna z osob na palubě sestřeleného letadla byla agentem CIA. Když se baptisté a všechny další působící misionářské skupiny chtěli bouřit proti sestřelení letadla a podat žaloby, byli upozorněni, že by mohli být „odříznuti“ od přísunu dotací a dalšího vybavení. Uvedl to The Wilderness. * Thajsko: Paul Lewis, americký antropolog a misionář, překladatel Bible do jazyka akha, pomáhá nyní financovat křesťanské organizace jako New Life Center, Christians Alliance, Akha Outreach Foundation, DAPA a další. Tento muž má na svědomí sterilizace akhaských žen, které těžko porozuměly tomu, co je vlastně čeká. Dr. Feingold, hlavní poradce UNESCO Thailand, byl jedním z lidí, kteří tyto iniciativy zastavili. Aktivity Paula Lewise jdou ale mnohem dál – vypalování vesnic, popravy lidí… Tyto informace však nejsou oficiálně potvrzeny. *Tibet: V internetových novinách Newkerala z 30. 9. 2005 novinářka Sudeshna Sarkar uvádí, že americký kněz znásilnil tibetskou teenageru pod záminkou, že ji zajistí lepší budoucnost ve Spojených státech. Americká celebrita Oprah Winfrey se tímto případem chystá zabývat ve své talkshow, která se tentokrát zaměří na děti nucené k sexuálnímu otroctví. Století misií * Přestože byl koncem 18. století jezuitský řád zrušen, misionářské snahy naopak narostly. Koloniální mocnosti si rozdělovaly svět a františkáni, dominikáni, augustiniáni a další řády se s domýšlivým přesvědčením o vlastní nadřazenosti pokoušeli obrátit národy k obrazu křesťanského světa. Byla kolonizována Indie, Barma, stejně jako značná část Afriky. * Při misiích vznikaly nemocnice a školy. V roce 1805 (některé zdroje uvádějí rok 1800) byla založena první katolická misijní společnost kongregace Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Americká misijní asociace – American Board of Commissioner for Foreign Missions – byla založena 1810. * Zároveň se do misií začaly posílat ženy, což se v oblasti zdravotní a sociální péče ukázalo jako velmi výhodný tah. Nejrůznější mužské i ženské řeholní společnosti působily od severní Kanady po jižní Afriku. * Otevření Suezského průplavu roku 1869 umožnilo mnohem snazší pronikání misionářů do Indie. Křesťanství se dostávalo do míst, která až do té doby byla baštou buddhismu. * Protože se zkušenosti získané prací v terénu daly využít při přípravě dalších misionářů, vznikaly samostatné katedry pro obor misiologie. První přijala své žáky roku 1911 na univerzitě v Münsteru. *Mnozí ze slavných objevitelů byli misionáři, jako například David Livingstone, který objevil Viktoriiny vodopády. Ve své zprávě Missionary Travels and Researches in South Africa z roku 1857 popisuje zážitky ze své objevitelské a misionářské činnosti v jižní Africe. Jak začínal lov duší Napsal Topí Pigula, vyfotografoval Pavel Fochler Má-li křesťanský Bůh k dispozici meč a neštovice, je lépe mít ho na své straně a nechat se pokřtít. Tak asi uvažovali původní obyvatelé Jižní Ameriky, z velké části dnes evangelizované. Přitom ani nyní, v jednadvacátém století, boj o duše nekončí. Sami misionáři tvrdí, že „hlavním úkolem misionářů dneška je svědčit o víře v Ježíše Krista“. Jen se spíše než meč používá lékárnička. I v otázkách víry, stejně jako mnohde jinde, platí, že často vyhrává ten silnější. „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen, kdo však neuvěří, bude zavržen,“ tak je zapsán Ježíšův příkaz v biblickém evangeliu sv. Marka. V podstatě se jedná o návod, jak vydírat strachem a pohrůžkou zejména nevzdělané. Když se k tomu přidá středověká představa posmrtného pekla, lze někdejší úspěch křesťanů na misiích pochopit. Základem pro slovo misie je latinské mittere – poslat. V evangeliu sv. Jana Ježíš praví: „Jakož mne poslal Otec, tak i já posílám vás.“ S objevením Ameriky se objevil i obrovský lán duší, které podle křesťanů potřebovaly spasit. „Misie a dialog jsou si sice vzdáleny, ale dialogický postoj je lidským předpokladem misie,“ píší F. König a H. Waldenfels v Lexikonu náboženství. Samozřejmě nemůže jít o dialog, když je předem daná jediná pravda. V zakládání misií v oblasti Jižní a Střední Ameriky bylo úspěšné zejména Tovaryšstvo Ježíšovo. Řád je u nás známý spíše pod názvem jezuitský. Byl založen roku 1534 Ignácem z Loyoly a do Čech přišel roku 1555, tedy pět let předtím, než začali v Brazílii působit jeho misionáři. Tento řád ovšem nebyl jediným, kdo pronikal do nově objevených oblastí, aby tam obracel lidi na křesťanskou víru. Misie zakládali františkáni i dominikáni, stejně jako další řády a odnože křesťanů. Peklo a ráj Jižní Ameriky Před příchodem bělochů neměli jihoameričtí indiáni potuchy o představě křesťanského pekla či hříchu a spokojeně si žili se svými bohy a vírami. S určitou nadsázkou se dá říci, že spolu s botou prvního evropského vojáka začalo tažení Ježíšova učení kontinentem. Čím více duší uvěří, tím větší majetek lze z věřících vymámit. Zatímco „pohany“ často z rozvinutých kultur kosily meče, muškety a neštovice, služebníci boží zakládali v Jižní Americe misijní stanice. V oblasti dnešní Paraguaye žily asi od roku 8000 před Kristem indiánské kmeny – Guaraniové. Právě sem přišel roku 1525 portugalský dobrodruh Aleixo Garcia. Trvalo pouhých 84 let, a v této oblasti se objevila jezuitská misie, aby tu šířila křesťanství. V našich krajích mají jezuité mizernou pověst kvůli svému působení za středověku. Většině lidí se při slově jezuita vybaví páter Koniáš, který potíral vědění pálením knih, ale málokdo ví o jejich pedagogickém působení na našich univerzitách. Při kolonizaci Jižní a Střední Ameriky se jezuité snažili víru v Krista aplikovat na místní kulturní zvyky a byl to právě tento řád, který se ve druhé polovině 16. století pokusil bránit práva brazilských indiánů. „Jezuité neobraceli indiány na víru násilím, jako to dělali například františkáni. Ti byli opravdu brutální. Budeš pokřtěn a hotovo! Místo svého indiánského jména se budeš jmenovat Fernando, a jestli ne, tak ti usekneme ruku,“ popisuje tehdejší situaci Milan Boldi, který v letech 1997–1998 pracoval pro jednu z jezuitských misií v Bolívii. Ve své připravované knize píše: „Jezuité přišli do oblasti Moxos v roce 1675 s představou vytvořit a zformovat vesnice a zorganizovat je tak, aby si lidé sami vytvářeli vše potřebné k životu. Dále to byl samozřejmě záměr evangelizační a katechetický. Pedro Marbán, Cipriano Barace, José del Castillo a později i Antonio Orellana jsou ti, kteří se nejvíce zasloužili o založení vesnic. První křesťansky založenou vesnicí bylo Loreto – 1682. Tady bylo 25. března pokřtěno Franciscem Yukou pět set indiánů v čele s jejich náčelníkem, který při svém křtu přijal jméno Ignácio. Druhou vesnicí byl Trinidad, založený Ciprianem Barace v roce 1686. Jezuité také ustanovili jazyk moxos základním a oficiálním jazykem pro toto teritorium – s různými odchylkami a znalostmi v jiných částech provincie Moxos.“ Jezuitské redukce Za velký úspěch jezuitských misionářů byly křesťanským světem považovány paraguayské redukce. Jednalo se o organizované vesnice řízené misionáři, tedy jakýsi stát ve státě. Thomas More napsal roku 1516 román Utopia, jenž mohl být návodem ideálního státu, který se jezuité pokusili vytvořit. Na území, kde jezuité působili, bylo obrovské jazykové i kulturní bohatství, tedy různorodost, která působila na křesťany příliš chaoticky. Potřebovali dát všemu svůj řád. „Původně žili indiáni v rodinách a je zajímavé, že na nějakých třiceti až čtyřiceti kilometrech žilo třeba dvacet kmenů – rodin,“ říká Milan Boldi. „Každý měl jiný jazyk i kulturu. Neženili se mezi sebou, naopak spolu bojovali. Jezuité tyto rodiny dali dohromady. Například San Ignacio de Moxos, jedna z největších redukcí, se skládalo z dvaceti kmenů a hovořilo se tu stejným počtem jazyků (Fr. Enrique Jordá, který zde působil na konci 20. století, udává čtrnáct etnických skupin – pozn. autora). Jezuité zavedli jeden jazyk a život indiánů přizpůsobili křesťanským zvyklostem. Začali indiány křtít a učit je vlastní kultuře. Samozřejmě to trvalo století. I dnes, o pět set let později, si indiáni kus vlastní kultury uchovali.“ V takzvaných redukcích měli indiáni svou samosprávu a dostávali katolické vzdělání. V podstatě to byl pokus vytvořit ideální stát. Marco Ramerini ve svém příspěvku The Jesuit Missions (Reducciones) in South America píše, že pracovní den měl šest hodin. Evropský v té době trval dvanáct až čtrnáct hodin. Misie sloužily Španělům k tomu, aby si podmaňovali domorodce a přivlastnili si odlehlé oblasti. Misijní vojsko porazilo roku 1641 dokonce i brazilské lovce otroků. To vše ve jménu křesťanské lásky, stejně jako údajné ochrany území, investic a získávání nové pracovní síly. V první polovině 18. století existovalo podél dnešní argentinsko-paraguayské hranice okolo třiceti redukcí, které dokázaly pro katolickou církev získat sto až tři sta tisíc indiánů. Je jasné, jakou tu měli jezuité moc. Španělskému králi působení jezuitů v Jižní Americe vadilo. V letech 1759 a 1767 byli jezuité z portugalských a španělských kolonií vypovězeni, což byla pro prosperující jezuitské redukce smrtelná rána. Trvalo dvě stě sedmnáct let, než se sem vrátili, aby ve své misijní činnosti pokračovali. Dodnes je možné obdivovat zbytky staveb koloniálního stylu v Argentině, Paraguayi, jižní Brazílii a Uruguayi. Všude jsou tu důkazy mohutné aktivity misionářů v 17.–18. století. Některým stavbám se dokonce dostalo mezinárodní ochrany se statutem historické památky. Česká účast Valentin Stansel byl pravděpodobně prvním jezuitou z českých zemí, který pracoval v Latinské Americe. Tento olomoucký a později pražský profesor matematiky dorazil roku 1663 do Brazílie, aby tu vyučoval v jezuitské koleji. Jeho práce jen dokazuje vzdělanost jezuitů, jeho astronomická pozorování byla v Čechách publikována v rámci Observationes Americanae Cometae. „Když byli čeští jezuité roku 1644 schváleni pro misionářskou práci, začal trvalý příliv misionářů do Latinské Ameriky. Mezi prvními byli vybráni například Matyáš Kukulín z Mohelnice nebo Václav Christmann z Prahy,“ píše Miloslav Rechcígl mladší na stránkách České společnosti pro umění a vědu. „Druhá skupina českých jezuitů, kteří se chystali na svou práci v misiích, dorazila do Latinské Ameriky roku 1684. Jejich konečnou zastávkou bylo Peru a Chile. Později přijeli další bratři, kteří pak působili v mnoha místech Nového světa. Není příliš známé, že se čeští misionáři svou prací významně zapsali do historie latinskoamerických zemí. Jiří Hostinský prokázal velké schopnosti během vyjednávání s indiány silného kmene Tarahumara. Josef Neumann byl význačným znalcem indiánských nářečí a dokonce zapsal kus historie jednoho z kmenů. Matěj Steffel sestavil slovník jejich jazyka a Adam Gilg z moravského Rýmařova pracoval na nářečí kmenů Pine a Eudeve. Mezi nejlepší misionáře pak patřil Stanislav Arlet ze Slezska, kterému se podařilo obrátit ke Kristu sto různých kmenů.“ Přestože se čeština na misijních stanicích ozývá dodnes, není ve výroční zprávě římskokatolické církve za rok 2003 o misiích ani slovo. V českém misijním zastoupení, které jen v rámci jezuitské větve čítá více než sto dvacet lidí, dnes pracuje i Jan Palacký. Posledních patnáct let vede jako lékař bolivijskou misijní nemocnici v San Francisku de Moxos. Aby nedošlo k omylu, jedná se sice o nemocnici, ale má jen pět lůžek. Přesto se může chlubit poměrně moderním vybavením, které umožňuje například vyšetření ultrazvukem. Dnes už je jasné, že obracet na víru se nedá mečem a hrozbou ohně pekelného, chápání misie se výrazně změnilo. Misie se bere jako služba a takzvaná přinášené svědectví. Děje se to tak, že je misionář nějakým způsobem nablízku a svou spirituální práci spojuje s něčím, co je pro místní obyvatele sociálně či zdravotně užitečné, nebo dokonce nezbytné. Samuel Fritz Asi nejznámějším misionářem z Čech byl trutnovský rodák Samuel Fritz. Narodil se 9. 4. 1654 a do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil ve svých devatenácti letech. Téměř okamžitě po studiích učinil roku 1683 první pokus být vyslán na misijní cestu do Chile. Neúspěšně. Kladná odpověď přišla z Říma až po druhé žádosti, kterou mladý Fritz odeslal takřka okamžitě po obdržení zamítavého stanoviska. Do Quita odjel roku 1684. V dopise ze září roku 1685 píše: „Národ Omáguů jest dvacet sedm národů, které na ostrůvcích řeky Mara~non jako dobytek sem tam pobíhají.“ Z toho je vidět, že se na indiány díval s jistým pocitem nadřazenosti, ale nelze mu upřít, že se snažil je pochopit a přiblížit se k nim. „Největší potíž je, že každý kmen, hovoří jiným jazykem a já se těm řečem skutečně učím a již dost rozumím,“ uvádí. Kmen Omaguů se podařilo mladému misionáři přivést ke Kristovu učení a zároveň mu předával mnohé znalosti z evropského hospodaření. Více než jeho misijní činnost jsou ale u nás známé jeho kartografické a geografické práce. Zmapoval Amazonku, hledat její pramen a vytvořil rozsáhlé mapové soubory, které využívaly generace cestovatelů. Do svého rodného města se už nevrátil a zemřel 20. března 1725. čerpáno z knihy Kamily Šimkové-Broulové a Vladimíra Šimka: Samuel Fritz – české stopy na březích Amazonky a internetové Catholic Encyclopedia: Samuel Fritz

Category: 2006 / 01

Z nutnosti vyřešit nedostatek místa pro mrtvé se nakonec ve 12. století vytvořila ojedinělá tradice. Z vykopaných ostatků se vezmou lebky, očistí se (dnes už pomocí chemie) a na několik týdnů vystaví slunečnímu žáru a měsíčnímu svitu. Nejenom proto, aby byly zbaveny všech hrůz rozkladu, ale aby také získaly přívětivou barvu slonové kosti.

V kryptě gotické kaple sv. Michala se dnes nachází více jak tisíc šest set lebek, z toho šest set šestnáct pomalovaných. Rodiny pozůstalých je roztřídily, ozdobily a opatřily datem úmrtí a jménem zemřelého. Květiny na hrobě odjakživa znamenají, že na dotyčného někdo myslí, nosí jeho obraz v paměti a vzpomíná při prohlížení alb po babičce.

Koho napadlo lebky pomalovat? Lebky v kostnici se původně změnily jen v kosti beze jména, bez vazby ke světu živých. Hrobníkům to bylo líto, a tak nakonec roku 1720 jeden z nich ozdobil několik lebek květinovými věnci, symbolem lidské lásky. Časem získaly obrázky a motivy svůj konkrétní význam a záleželo jen na potomcích, co pro své zemřelé zvolili.

Kdo chce být dnes v kostnici uložen tradičním způsobem, musí to jasně uvést ve své závěti, což už je spíše výjimečné. Poslední ostatky sem byly uloženy v roce 1995. Nedostatek místa vyřešilo zpopelňování, kterému dává mnoho lidí přednost před uložením do země.

Pomalované lebky v České republice

* Jediné pomalované lebky na území Čech a Moravy byly objeveny v podzemí kostela ve Křtinách na Blanensku. Dvanáct lebek s vavřínovým věncem a písmenem T, nakreslenými uhlem, bylo objeveno v roce 1991 v zazděné kobce s ostatky stovek lidí.

* Odborníci jsou přesvědčeni, že lebky patřily nějakým významným osobnostem. Pocházejí ze 17. století a podle legendy by to mohly být lebky českých pánů sťatých po bitvě na Bílé hoře.

* Co znamená písmeno T na jejich čele, není jasné. Může se jednat o písmeno tau ze starokanaanské abecedy, které mělo mrtvým podle Starého zákona přinést záchranu, nebo jde o symbol řádu svatého Františka či Antonína, případně má jiný význam. * V místě, kde kostel stojí, měli věrozvěstové Cyril a Metoděj křtít první křesťany a podle pověstí v jeho podzemí řád premonstrátů ukryl poklady. Zatím není jasné, co všechno se tu skrývá.

Category: 2006 / 01

Patnáct set hrobek plných starověkých pokladů – takové sousedy má město Kazanlak. Před čtyřmi tisíci lety právě tady vzniklo centrum thrácké říše a zdejší muži byli jako žoldáci najímáni do řecké i římské armády. Dávný historik Hérodotos je popisuje jako sveřepé, krvežíznivé bojovníky, kteří uctívali jen bohy války a vína. Thrákové ale byli také bohatí obchodníci a zruční řemeslníci. Měli kontakty se všemi velkými civilizacemi své doby – Peršany, Skyty, Řeky, Kelty, Římany a dokonce i Egypťany. Hlavní město, dnes archeology nazývané podle panovníka Sevta III. Sevtopolis, stálo přímo pod Kazanlakem. Proto je centrum vykopávek právě tady a většina nalezených artefaktů míří do zdejšího muzea. Starověcí obyvatelé města byli nesmírně bohatí. Hrobky jejich vladařů jsou plné sudů zlata, stříbra a dalšího bohatství. Podle bájí se také na thráckém území narodil pěvec Orfeus. Ironií osudu však je, že archeologové se tady dnes potýkají s nedostatkem peněz na vykopávky a nezájmem širší veřejnosti. „Původně se předpokládalo, že Thrákové nebyli ničím výjimeční. Jak ale postupovaly vykopávky, bylo nám stále jasnější, že je tomu naopak. Měli skvělou architekturu, stavěli z kamene i pálených cihel. Vyráběli krásné zlaté šperky, které jim záviděli i Řekové. V náboženství navázali na Mykéňany,“ říká archeolog Georgi Kitov. Thrákům se věnuje už desítky let a je považován za nejuznávanějšího experta v thrakologii. Podle něj snesou srovnání s Řeky i Římany. Na okraji zájmu Poměrně mladou vědu o thrácké civilizaci – thrakologii – založil ve třicátých letech minulého století Bogdan Filov. První velký nález se podařil na začátku druhé světové války, kdy němečtí vojáci narazili při kopání zákopů pro děla na starobylou hrobku neznámého thráckého vojevůdce. Hned vedle ní leží o několik tisíciletí mladší osmanský hrob. Thráckou hrobku se podařilo zachránit, protože doktor Filov byl tehdy premiérem Bulharska a s Němci spolupracoval. Archeologický výzkum stále pokračuje, ale Bulharům se nedaří ho dostatečně prezentovat v zahraničí, proto o něm nevědí ani turisté. Cestovní kanceláře navíc výlety za kulturními památkami nabízejí svým klientům jen málo. A pokud se o nich dozvědí, pak jen namátkou, a navíc je při teplotách nad třicet stupňů odradí třísetkilometrová cesta autobusem po úzkých neopravených silnicích do vnitrozemí. Situaci se snaží řešit alespoň starosta Kazanlaku Stefan Damianov. Všechno ale končí u peněz. „Jsme sice na přímé trase ze Sofie do Varny, ale jediná dálnice vede jen z hlavního města do Plovdivu. Všichni proto jezdí tam, aby si cestu zkrátili, nás z daleka objíždějí. Jednáme o výstavbě nové dálnice, která by spojila pobřeží se Sofií a vedla by kolem našeho města, ale na projekt zatím peníze nejsou. Přitom je jasné, že jestliže se chce naše země rozvíjet, tuto dopravní tepnu nutně potřebuje.“ O nutnosti nové dálnice v Bulharsku nikdo nepochybuje, stejně jako o potřebě propagovat thráckou kulturu. Oba problémy už mnohokrát řešila vláda, ale ani ona peněžní zdroj nenašla. „Investujeme hodně do reklamy a snažíme se přilákat do Bulharska více turistů. V zahraničních televizích, jako je Euronews a Eurosport, už běží spoty, které mají naši zemi představit v západní Evropě. S thráckými vykopávkami je ale problém. Historická místa jsou od hlavních destinací daleko a cestovní kanceláře tam turisty zatím nechtějí vozit,“ říká Dimitar Chadžinikolov, náměstek ministra kultury pro turistiku. Ty peníze… Nedostatek peněz potvrzuje i stav hrobky neznámého vojevůdce, která thrácké vykopávky odstartovala. Dnes je zavřená, protože jinak by se tu nedala zajistit stálá teplota 18 stupňů Celsia, která je nutná, aby se originál nepoškodil. Zájemci si však mohou prohlédnout věrnou kopii, stojí o padesát metrů dál. Pár kilometrů za městem ale čeká návštěvníky skutečná lahůdka. Minulý rok tady archeologové našli pohřební komoru samotného Sevta III. Dva tisíce let byly mramorové dveře do krypty zavřené, teď jimi může projít kdokoli. Georgi Kitov to vidí nerad, památka podle něj trpí. Na stavbu kopie ale – tradičně – nejsou peníze, a tak zvědavci mohou vstoupit přímo do původní hrobky. A Kitov je dokonce vděčný za každého, kdo má dnes o thráckou říši zájem. Hrobky ilustrují náboženství, které starověcí obyvatelé těchto míst vyznávali. Pod kamennou podlahou bylo peklo. Kopule zase symbolizuje nebe. Válečnická povaha Thráků se odrazila i ve způsobu pohřbívání. Když vojevůdce vyhrával bitvy, položili ho na kameny, aby se nad ním rozprostírala kopule s vyobrazeným rájem. K němu patří kresby koní, které Thrákové považovali za posvátná zvířata. Když ale velitel bitvy prohrával, jeho tělo skončilo v prostoru pod podlahou, tedy v pekle. Pohádkové bohatství Kazanlak leží na planině pod horami, která je celá pokryta thráckými hrobkami. Bulharští archeologové zatím kvůli nedostatku peněz otevřeli z patnácti set hrobek jen sto padesát osm. Přitom je jasné, že většina z nich obsahuje předměty nevyčíslitelné historické hodnoty. Před rokem byla v jedné z nich objevená unikátní zlatá maska. Dnes je vystavena v muzeu v centru Sofie. Vyfotit si ji, nebo dokonce natočit je ale problém. Ze strachu před zloději vedení muzea zakázalo pořizování jakýchkoliv materiálů. Povolení může vydat jen příslušné ministerstvo. Obavy z krádeže nejsou neopodstatněné. Vidina bohatství láká spoustu zlodějů, kteří již u Kazanlaku zničili několik hrobek. Stačila jim k tomu jediná noc, protože barbarsky použili těžkou techniku. Hledali šperky, historická hodnota místa nebo architektura je očividně nezajímaly. Organizované skupiny vykradačů jsou největší problém i podle archeologa Kitova: „Musíme odkrývat hrobky opatrně. Naše práce je náročná a zdlouhavá, nepoužíváme žádné bagry. Mohli bychom porušit celou statiku hrobky. Thrákové postavili pohřební místnost ve tvaru kopule a na ni uložili několikatunový balvan. Pro ně to bylo místo, kde sídlili bohové a shlíželi odtud na zem. Stavbu pak přikryli desítkami tun země. Zlodějům je jedno, jestli všechno zničí.“ Hrobka Sevta III. do dějin Bulharska významně zasáhla i v novodobé historii. Když ruská carská armáda osvobozovala zemi od osmanské nadvlády, právě na vrcholu kopce, ve kterém byl panovník pohřben, měli Osmané velitelský štáb. Když jejich vojevůdce viděl, že na něj Rusové útočí ze tří stran, vyvěsil bílou vlajku a vzdal se. Rusové pak popravili pět tisíc jeho mužů. Velitel za své rozhodnutí tvrdě zaplatil. Rusové ho vydali Osmanům, kteří vojevůdce popravili za zbabělost. Jisté ale je, že by bitvu stejně prohrál, takhle ale zachránil životy spoustě svých vojáků, Rusů i Bulharů, kteří bojovali na jejich straně. Mohli mezi nimi být i Thrákové? Doktor Kitov je přesvědčen, že ano. „Kdy thrácká civilizace zanikla, nemůžeme s určitostí říct, stejně jako přesně nevíme, kdy vznikla. Ten, kdo by to zjistil, by hned dostal titul akademik. Jisté ale je, že někteří Thrákové přijali křesťanství už ve čtvrtém století. O tři sta let později, za velkého stěhování národů, sem přišli Bulhaři, a Thrákové se asimilovali. Proto mohu říci, že Thrákové dodnes žijí. Vlastně všichni Bulhaři v sobě mohou mít jejich krev.“ To asi vysvětluje, proč všichni Bulhaři, kteří tato místa navštíví, mluví o národní hrdosti, odvaze a zamyšleně hledí do dálky. I když jedno další vysvětlení by se možná našlo. Místní hory jsou protkány stovkami kilometrů neprobádaných chodeb. V roce 1396 jimi před Osmany utíkal bulharský car Šišman a podle legendy v nich schoval svůj obrovský poklad. Hora zlata stále čeká na svého objevitele. Thrákové * Žili na území dnešních pěti států – Bulharska, Turecka, Makedonie, Řecka a Rumunska. Největšího vrcholu dosáhli ve 4. století před naším letopočtem, pak byli podrobeni Makedonci a později obsazeni Římany. Pohlceni však byli až Slovany zhruba v 8. století našeho letopočtu. Měli vlastní písmo a vlastní kulturu na vysoké úrovni. * Thrákové byli považováni za sveřepé a krvežíznivé bojovníky, vyznávali bohy války a vína. * Víno bylo u Thráků posvátné, podle nich jeho pití vyvolává stavy, které potvrzují božský původ mužů. Pilo se při obřadech a neředěné. * Nejnovějším letošním objevem archeologů je otevření hrobu thráckého krále ve vesničce Zlatinica. Hrob je starý asi 2400 let, tedy ještě před obsazením země Alexandrem Makedonským, a byl v něm objeven zlatý poklad. V hrobě byli pochováni pes a dva koně. * Historicky nejznámější je zřejmě Spartakus, původně syn kováře, pak římský voják, zběh a nakonec gladiátor a vůdce povstání proti Římu v letech 73–71 před naším letopočtem. Leden 2006

Category: 2006 / 01

Ještě chvíli předtím kroutil Radyk nevěřícně hlavou. „Tak oni ujeli deset tisíc kilometrů, aby se projeli na koni?“ Je Tuvin. Sice už nežije v jurtě, protože má pěkný dřevěný dům v malé vesnici uprostřed Asie, ale tady se narodil, vyrůstal a snad ani nikdy nikam neodjel. Přání turistů projet se krajem téměř nedotčeným civilizací mu připadalo absurdní. Odmalička tu jezdil na koni a pásl stáda, pak jen po svém otci převzal majetek do svých rukou. Na místní poměry je velmi bohatý člověk – má dům, ve kterém vychovává se ženou čtyři děti, a několikasethlavé stádo dobytka, tedy ovcí, koz a koní. Je pastevec tělem i duší, a tudíž si ani dost dobře nedovedl představit, že by mohlo na světě existovat takové nemehlo, které neumí jezdit na koni, jako já. My dva z České republiky jsme pro něj byli možná mnohem exotičtější než pro nás celá Tuva. Společně jsme v přírodě prožili několik dní. Dva turisté ze středu Evropy a dva Tuvini, potomci kočovníků ze srdce Asie, byli jakoby symbolickým setkáním dvou civilizací, které postupně převálcovává globalizace. Kůň se jmenoval Bora, desetiletý, neokovaný zkušený hřebec přivyklý pevnému vedení jezdce a jízdě mnoha kilometrů stepí denně. Odevzdaně kráčel a vůbec ho nezajímalo, že mě bičují smrkové větve. Po osmi hodinách jízdy mě první den museli z koně sundat. Netušila jsem, že je jízda tak namáhavá. O skvělou večerní kulisu se postaraly hvězdy, které jsou nad tajgou jasné a obrovské, a praskání ohně. Vzdálená bouře pak vše doplnila světelnými efekty. „Medvěd je nebezpečný,“ rozpovídal se z ničeho nic celou dobu mlčící Radyk špatnou ruštinou. Tenhle jazyk příliš nepoužívá, naštěstí Nataša, která nás také doprovází, je středoškolskou profesorkou a ruštinu ovládá perfektně. „Kolik stojí u vás kůň a kolik stojí sedlo?“ pokládal Radyk otázky, které pro něj byly stejně samozřejmé, jako pro nás záludné. Jak to máme proboha vědět? Koně i zvířata jsou pro Tuviny zosobněním jejich rodné země. Medvěd je tu pánem tajgy, je respektován a nikdy se neloví. „Toho ani nemusíš hledat. Běž do tajgy a medvěd si tě najde sám,“ usmíval se Radyk Emilovým siláckým řečem o tom, že se medvěda nebojí. Tuvini žijí z lovu, nikdy ho neprovozují jako zábavu. Tajgou jsme se toulali několik dní. Sbírali jsme houby, borůvky a brusinky, setřásali šišky z kedru, tedy sibiřské borovice, vařili jsme na ohni a poslouchali Radykovo vyprávění. Po třech dnech už jsem uměla upravit sedlo a třmeny a věděla, že když se kůň rozběhne, nemám mluvit, abych si nepřekousla jazyk. Bora se ochotně zastavil, kdykoliv jsem chtěla udělat snímek, a reagoval spolehlivě na každý pohyb uzdou. Z tajgy jsme zvolna přejeli do stepi a míjeli nesčetné množství kurhanů – pozůstatků dosud neodkrytých mohyl, které zřejmě ukrývají velké bohatství. Stojí tu z doby, kdy zemi ovládali záhadní Skytové, tedy od období 600–400 let před naším letopočtem. Nic víc se po zvláštním národu nezachovalo a hroby bývalých velmožů zatím nezajímají ani pastevce, ani ovce a kozy, které se na nich pasou. Dny v tajze byly zvláštní a nám jen připomněly, co všechno musíme podstoupit, abychom se dostali ze svého prostředí, zničeného průmyslem a zemědělstvím, do panenské přírody. Radyk nemá nutkání jezdit se nabít zážitky z nedotčené přírody jinam, je spokojený a šťastný s tím, co má. Tři roky a svatba „Takový nepěkný, nehodný chlapec,“ tak mluví Nataša o svém vnukovi. Kolik Evropanek by se nad tím pohoršilo, ale zdejší maminky a všichni kolem to o svých dětech říkají běžně. Chtějí tak zabránit zlým duchům, aby si dítě odnesli. Proto ho do tří let věku ani neoslovují jménem. Také vlasy se dětem poprvé ostříhají až ve třech letech. Je to pochopitelně příležitost pro velkou slavnost, na kterou se sjíždějí všichni příbuzní ze všech koutů Tuvy. „Kupují“ si jeho vlasy za ovce, koně nebo předměty denní potřeby či peníze. Před celou rodinou dají dítěti slib, který je neodvolatelný a platný na věčné časy. Jestliže daruje Tuvin svému synovci určitý počet ovcí, když jsou mu tři roky, pak se mu o ně stará, dokud nedospěje. Mladý muž si pak může své už rozmnožené stádo vyzvednout nebo ho prodat, prostě naložit s ním, jak sám uzná za vhodné. Podobně nedotknutelný je i svatební dar a svatební hostina je pak po oslavě tří let věku druhým největším životním předělem každého Tuvina. Svatba, na kterou jsme byli pozváni, se nekonala uprostřed široširé stepi, ale v sále hotelového komplexu socialistické výstavby v Kyzylu. To jí však neubíralo na opravdovosti a já poprvé a možná naposledy viděla na vlastní oči, jak „se stoly prohýbají“. Sál byl naplněn k prasknutí, bylo tu asi tři sta svatebčanů, a přesto se mluvilo o malé svatbě. Uprostřed všeho pak, spíše jako záminka ke sbratření příslušníků dvou rodů, mladičký ženich a nádherná nevěsta. Obě matky přivítaly novomanžele tradičním čajem s mlékem a uvedly je do čela hostiny. Ta byla celá profesionálně moderována prohlášením do mikrofonu a hosté před všemi veřejně stvrzovali, čím chtějí mladé manžele obdarovat. „Ty sama budeš dárek,“ odpověděla Nataša na mé námitky, že nemám na svatbu ani vhodné oblečení, ani vhodný dárek. Pochopila jsem její slova, když jsem poslouchala přání svatebčanů – byla prostá a upřímná. Žádné „hodně peněz a do roka kluka jako buka“, ale „ať je vaše mysl čistá, jako je průzračné nebe nad tuvskou stepí“ a podobně. Automatická pračka či mikrovlnná trouba nebo stádo ovcí či koní byly k přání připojeny tak nějak automaticky. Zvláštní chvílí byl obřad, který bychom mohli nazvat rozdávání beraních oháněk. Na obrovských podnosech jich bylo připraveno asi třicet a postupně se jimi obdarovávali nejváženější představitelé rodu ženicha a pak nevěsty. Tuk u kořene oháňky je totiž symbolem hojnosti a blahobytu. Symbolika je to jednoznačná a pranic ji neznehodnotil fakt, že tučné oháňky skončily zcela prozaicky v předem připravených igelitových taškách. V jurtě Část ze svého tradičního života Tuvini ztratili, přesto ještě mnohé zůstalo a jsou na to dnes patřičně hrdí. Především neztratili nic ze své pohostinnosti. Tuvini jsou především pastevci a kočovníci a jejich způsob života je od našeho tak odlišný, že se jen stěží najde něco společného. Teprve na návštěvě v jurtě si člověk uvědomí, jak málo vlastně k životu potřebuje. Postel, kamna, pár hrnců na vaření. To všechno tu je. Taky staré rádio a harmonika, žádná televize, žádný počítač, jen to nejnutnější. Vlastně ještě něco, co není ani vidět, ani slyšet, lze to jen bytostně vnímat. Pojmenování to má snad tak jedině v tuvštině a český překlad by byl zajisté nepřesný. Prostě je poznat, že tu lidé skutečně žijí tak nějak opravdověji… Prostor jurty je rozdělen na část mužskou na levé straně, kde se hned u vchodu odkládají sedla, a ženskou s kuchyní a policemi na nádobí. Kamna jsou uprostřed a komín je vyveden kruhovitým otvorem v nejvyšším místě stropu. Celá konstrukce jurty je z tenkých dřevěných latí stlučených do kříže, překrytá pevnou látkou. Přímo proti vchodu je čestné místo pro hospodáře a pro přijímání hostů. Dříve se přesně dodržovalo, kam se který host usadí podle toho, jestli je bohatý, nebo chudý. Posadit se na jiné místo bylo nanejvýš neuctivé vůči hostiteli. Důležitý byl také způsob, jak lidé seděli, některé polohy byly nepřípustné. Svá pravidla měl už samotný vstup do jurty. Slušelo se před ní lehce zakašlat nebo pronést frázi, aby na sebe host upozornil. Zbraně se nechávaly před vchodem. Jedním z nejstarších rituálů přijímání hostů pak bylo společné kouření a výměna dýmek. Stavění jurty je dnes jednou ze soutěžních disciplín při každoročních národních slavnostech, pořádaných při příležitosti vzniku autonomní republiky v roce 1991. Stejně jako závody na koních, národní zápas chureš a „tanec orla“. Ten symbolizuje duchovní spojení Tuvinů s přírodou, protože podle legend byl orel otcem prvního šamana. Mohli bychom říci prašamana Tuvinů. Avšak co získalo Tuvě slávu největší a uznání po celém světě, je hrdelní zpěv, neboli zpěv takzvaných alikvotních tónů. Tuto techniku, která vrtá západním vědcům dodnes hlavou, ovládají pouze zpěváci v Mongolsku, Tibetu a Tuvě. Epilog Tuvini mnohokrát v historii prokázali, že si dokáží uchovat národní identitu. Vyrovnali se s nadvládou jiných národů, jako byli Ujgurové, Mongolové, Kirgizové a nedávno Rusové. Teď jde jen o to, zda dokáží své zvyky ochránit před vpádem západní civilizace, kterou s sebou zákonitě přinesou turisté. Ti míří do této krásné země, do srdce Asie, stále častěji. * Tuva je samostatná republika v rámci Ruské federace – nejmladší, autonomní, hraničící s Irkutskou oblastí, Krasnojarským krajem, republikami Altaj, Chakasie, Burjatsko a s Mongolskem. * V hlavním městě Kyzylu je vyznačen geografický střed Asie. * Na rozloze 170 tisíc km2 žije 310 000 obyvatel, z toho plných 149 000 ve městech. Většinu (70 %) tvoří Tuvini a Rusové. * Odpradávna žili Tuvini, kteří patří k jihosibiřským národům, kočovným způsobem v jurtách, podobně jako sousední Mongolové. Teprve s příchodem Rusů po roce 1913 si začali po jejich vzoru stavět dřevěné domky. * Za dlouhá léta se ruské a tuvské obyvatelstvo značně promíchalo, ale Tuvini si uchovali své tradice, svůj jazyk, zvyky, kroje, hudbu a víru. Původní šamanismus ve 13. století značně ovlivnil buddhismus a i dnes se zdá, že existují oba náboženské systémy v naprosté symbióze. Stejně tak žijí Tuvini v souladu s přírodou.

Category: 2006 / 01

Freeridisté, freestylisté. Ti první se pohybují a lyžují ve volném terénu mimo upravované sjezdovky a testují, zda lavině ujedou, nebo ne, a pak vyzkoušejí svůj lavinový vyhledávač a spoléhají na přátelství svých kamarádů, že je v nouzi zachrání. Ti druzí se drží snowparků, kde většinu času prosedí a pak skáčou co nejvýš a nejdál a zkoušejí, kdy si konečně něco zlomí nebo narazí. S freeridem se trochu mísí termín skialpinismus, protože často je nutné nasadit speciální pásy na lyže a vyrazit vzhůru do sedla tak, jako kdysi chodili Norové se svými tuleními protiskluzovými pásy na lyžích. Zatímco skialpinismus je více o turistice a holdují mu lyžaři každého věku, i ten nejstarší z „free“, kterého jsem ve Francii potkala, měl jen dvacet osm. Byl to David ze savojského střediska La Plagne. Celý národ free Ačkoliv s ním mám kromě lásky k horám společnou snad jen tibetsko- -nepálskou čepičku, kterou jsem si koupila před dvěma roky v Praze, rozuměli jsme si výborně. Předloni jsem barevnou čepičku nosila na sjezdovkách jako jediná. Vloni ji měla na francouzských horách snad polovina vyznavačů bílé svobody. K tomu zlatavě duhové zrcadlové brýle a volné kalhoty, které před úplným spadnutím chrání jen široký pásek pokrytý hranatými stříbrnými cvočky. Oblečením se dost odlišovali od klasických lyžařů. Těm mohlo připadat trochu jako uniforma. Jsou úžasní a víc než sví. Na závodech Moon parku v Méribelu mělo první kolo začít v 11 hodin. V půl dvanácté sem tam někdo projel U-rampou, v poledne se sešli u grilovaných párečků a limonády, dali cigárko, trávu jsem kupodivu necítila, a začali až pojedné. Bylo dvouhodinové zpoždění také projevem jejich volnosti? Ale proč se honit? Pohoda. Možná je naše fotografická přítomnost občas trochu rozčilovala, a tak jednou při skoku na big air (největší sněhový můstek) nechal jeden z nich své kalhoty spadnout úplně. Podobná pohoda byla i na závodech Bouygues Telecom Freestyle nad Les Menuires. Tento park je ideální hlavně pro jarní akce, protože leží 2500 metrů vysoko. S programem to bylo podobné. V 10.30 měla začít kvalifikace, místo toho se teprve upravovaly můstky. Občas se některý ze závodníků zdvihl a sjel si spadnout ze zábradlí. Když se někdo zeptal, kdy akce začne, dostal kupodivu přesnou odpověď: za 14 minut. Vzpomněla jsem si na indonéský ostrov Komodo a jeho varany. I tehdy jsem dostala přesnou odpověď – žije tady 3254 varanů (přitom jsou naprosto nespočitatelní). „Turisté mají rádi přesná čísla, tak jim je říkáme,“ šokoval pak svým vysvětlením, proč uvádějí mylné informace, jeden z mladíků. Uvažovali na svahu v Les Menuires stejně? Každopádně, když za deset minut dvanáct konečně začali, stálo to za to. Létali, klouzali, padali, vstávali a pokračovali. Závodníci, jak mají být. Jen závodní čísla, přivázaná při rozjezdech k opaskům jejich spuštěných kalhot a vlající za nimi, upozorňovala okolní dívající se lyžařský svět, že jsou to příslušníci free-národa. Sjet vše, co se dá Třetím místem, kde jsem se s nimi setkala, byla La Plagne. I tady je několik snowparků a terénů pro bordercross, tedy areálů s umělými sněhovými vlnami, toboganovitými zatáčkami a vším dalším, co k tomuto životnímu stylu patří. Jeden den nás tady doprovázel David, odborník na slovo vzatý. Jeho rodiče byli lyžařští instruktoři a na lyže ho postavili ve dvaceti měsících. Závodit začal v místním lyžařském klubu, deset let jezdil mogul (boule). Členství ve francouzské reprezentaci mu z různých důvodů nevyšlo, a tak tři roky pracoval v kaskadérském profesionálním týmu. Teď se živí hraním v různých filmech a pracuje pro reklamu. A hlavně – vede kurzy pro instruktory freeridu. Otázku na výši finanční odměny na závodech odbude mávnutím ruky: „Na těchto závodech nejsou důležité peníze, ale radost a jejich atmosféra!“ Byl i na Sibiři a přejel na lyžích Bajkal. Za sněhem cestuje po celém světě. „Zima je pro mě jeden blok.“ Nemá žádného manažera, to by ostatně nebyl ten správný „freerajďák“. Všechno sám. Dokonce i sám žije. Tvrdě. Vstává v sedm, od devíti do čtyř lyžuje, pak si sám uvaří, jednou dvakrát týdně jde večer mezi lidi. „Ale nic se mnou není, v deset začnu definitivně usínat.“ Lyžuje a lyžuje. Nesmí vypadnout z kondice. „Vždyť už nejsem nejmladší.“ Má nějaký cíl? Lyžovat už asi lépe nemůže. „Sjezdit všechny trochu slušné volné terény, nejdřív tady v Evropě.“ Jeho lyže do volného terénu jsou mnohem širší a o něco delší než naše a mají kulaté zdvižené špičky na obou koncích. Heady, model příští sezony. Za zimu zlikviduje pět až deset párů. Kolik stojí? „Nevím, když potřebuju nové, prostě jdu do firmy a vyberu si je.“ Ptáme se ho na jeho další nej. Nejvýš skočil z třiceti metrů. „Při takovém skoku musí být pod vámi buďto šikmý svah, nebo pořádná vrstva prašanu,“ vysvětluje a dodává: „Když se dělají reklamní fotky, většinu času zabere ohledávání terénu, pozorování pohybu slunce apod.“ Ten člověk nelyžuje, on si na lyžích hraje. Poskakuje a tím zároveň i trénuje. Aby se s námi na sjezdovkách nenudil, jede před námi pozpátku. Jeho známý, snowboarďák, pracoval tři roky v lyžařském středisku Whistler v Britské Kolumbii. Dojíždíme partu mladých lidí. Kraluje v ní opravdu krásně barevně vyvedená snowboardistka, se zlatými řetízky a náramky. „Nedávno získala na závodech zlatou,“ upozorňuje nás David. Konečně se dostáváme k freeridové špičce areálu la Plagne. Přes ledovec Glacier de Bellecôte, na němž se lyžuje z 3250 metrů, starou sedačkou a následným traverzem se přesuneme nad Face Nord, freeridový kotel se strmými stěnami. V celé oblasti Paradiski, tedy v lyžařských střediscích La Plagne a Les Arcs, je dohromady sto zaregistrovaných freeridových tras, z toho čtrnáct na Face Nord. „Průměrně slušný lyžař ho sjede za hodinu dvě, já za sedm až deset minut, podle sněhových podmínek,“ přidává David svůj komentář. Dívám se trochu nedůvěřivě na svahy začínající pětačtyřicetistupňovým klesáním. A vzpomenu si na často vyprávěnou story o čtyřleté Margaux, která za vynikajících sněhových podmínek, kdy bylo minimální riziko lavin, sjela Face Nord. Dokonce v růžových šatech princezny. Jestlipak dnes lyžuje tak dobře jako David? Laviny a ledovce Dvě slova těsně spojená s freeridem, s krásou a smrtelným nebezpečím. David rozkládá na sněhu kompletní vybavení freeridisty – skládací lopatku a cepín, mapu, dalekohled, brýle do mlhy se žlutým sklem, nůž, lano, karabinu na popruzích, krém s UV filtrem, termosku s pitím (může být doplněná i o placatku s něčím ostřejším). K tomu patří energetické tyčinky, vysílačka, mobil, lavinová sonda, lavinový vyhledávač a popruhy na něj. Ukazuje, jak funguje lavinové pípátko (vyhledávač, beeper). Je členem ESF (Ecole Ski France – Francouzská lyžařská škola). „Lavina vás může svléknout, proto mějte vyhledávač na popruhu na těle, nikdy v batohu nebo v bundě. Stejně tak si na ledovci, kde vždycky mohou být skryté pukliny, navlékněte před vjezdem na ledovcové pole popruhy s horolezeckou karabinou. Až spadnete do pukliny, nebudete mít prostor na to, abyste si je navlékli, a za co by vás pak vytáhli?“ David sám se ocitl v lavině jednou, naštěstí jen po krk, zato třikrát zachraňoval kamarády. Vypráví, že každoročně zahyne v lavinách spousta lyžařů, ale příliš se o tom nemluví, hotely a provozovatelé vleků nechtějí odrazovat návštěvníky. Nad lavinovými svahy jsou sice tabule upozorňující na nebezpečí smrti, ale nikde není zákaz vstupu. Není to ale plané varování. To jsme si uvědomili při příjezdu do střediska Chamonix, které je vyhlášené právě svými off piste terény (francouzský termín pro lyžařské terény mimo sjezdovky). Ulice v okolí kostela byly uzavřené policií, chodníky plné lidí, kostel zaplněný do posledního místečka. Převládaly tibetské čepičky,padající kalhoty a červené obleky instruktorů ESF. Na dveřích budovy, kde sídlí chamonixští průvodci, smuteční oznámení: Charles Demarchi, narozen 1987, zahynul 16. 2. 2005. Charles byl známý místní osmnáctiletý snowboardista. Ujíždět lavinám, jet tak, aby lavina lízala jezdci paty, to je pro mnoho freerajďáků ten nejvyhledávanější adrenalin. Při něm si sáhnou na dno. Někdy to přeženou. Možná to byl i jeho případ. Mezi nebem a zemí Tak se asi cítí návštěvník freeridingového ráje – La Grave – La Meije, ležícího na severu jižních Alp. Sem normální lyžaři nejezdí, tady totiž nejsou rolbované sjezdovky (kromě několika málo v sousedních vesnicích na protější straně údolí). Vzhůru jezdí jen jediná stará kabinková lanovka. Při pohledu na ledopády s rozlámanými ledovými krami se tají dech. Lanovkou z výšky 1400 metrů nad mořem se dvěma přestupy se dostanete až do 3550 metrů. Jak se kdo dostane dolů, je jeho věc. Jen pokud je lavinové nebezpečí příliš velké, dole před nástupem do lanovky vám překontrolují, máte-li s sebou vyhledávač. Lidé, kteří sem míří, nemají vybavení jako ze žurnálu. Je na něm vidět, že je používané. Boty jsou odřené, z kalhot občas visí nitě, bundy vybledly pod vysokohorským sluncem. Tady snad příslušníkům free-národa ani nezáleží na tom, co mají na sobě. Sem se jezdí za fascinující nebezpečnou a okouzlující krásou neposkvrněné zimy. Sedíme v kabině se třemi skandinávskými dlouhány. Jeden má na batohu ceduli horský vůdce. Batoh plný lan a skob je ověšený helmami. Sněžnice. Obří lyže (kabiny na ně mají dokonce udělané speciální velké držáky, jež v jiných střediscích nejsou). Tenhle sport nemá nic společného s jízdou po urolbované sjezdovce. Přitahuje ty, jejichž osudem se stala vášeň zvaná bílá svoboda. Než se vydáte do terénu * Než se vydáte z domova, zjistěte si všechny informace o plánované trase, obvyklém i současném stavu počasí a sněhu. Ověřte fyzické i psychické síly své i vašich kolegů. Obstarejte si spolehlivé mapy a průvodce. * V horách osobně zjistěte stav a kvalitu sněhu, oblačnost, viditelnost, vítr, zvláštnosti terénu (skály, reliéf, existující různé trasy, stav ledovců…). Osobně překontrolujte vybavení své i kolegů. * Poslední kontrolu proveďte přímo na začátku trasy – počasí (viditelnost, náhlé oteplování, mraky na obzoru, mlhu v údolí), stav sněhu (hloubku, stáří, nahromadění), jel-li někdo před vámi, náladu členů vaší expedice a jejich vybavení. Pamatujte: 1. Freeride je radost, ale ne nutnost. 2. Váš nejlepší sjezd nesmí být poslední ve vašem životě. 3. Co nesjedete dnes, sjedete příště, přijdou jiné dny se sluncem a prašanem. 4. Největší nebezpečí na horách je ignorovat nebezpečí!!! 5. Vrátit se ze začátku cesty není znak slabosti, ale inteligence. Informace také na www.moonpark.net. volně přeloženo z knihy Les clés de Paradiski fotografa a horského vůdce Didiera Givoise   leden 2006 

Pin It on Pinterest

Shares
Share This