Category: 2006 / 02
lahudka

Čínská čtvrť v Bangkoku je svět sám pro sebe. Jako byste se z Thajska náhle přenesli někam do Si-anu, Šanghaje nebo Pekingu. Celé hodiny tu můžete bloudit uličkami plnými taoistických chrámů, voňavých krámků s kořením, čajoven s hráči mahjongu a lékáren se sušenými mořskými koníky a jeleními penisy. Rušnou hlavní třídu Yaowarat lemují zlatnické krámky a drahé restaurace s menu v čínských znacích. Ve výloze jedné z nich byly i sušené žraločí ploutve.

Na svých cestách po Asii se snažím systematicky ochutnávat i ty nejbizarnější etnické lahůdky. Smažené brouky, pečené žáby, kukly pralesních sršňů, nejrůznější měkkýše, korýše a plazy, kočičí, psí a krysí maso… Jako biologa mě totiž zajímá, jaké živočišné kmeny, řády a druhy lidé jedí. Amatérský antropolog ve mně se zase pokouší překonávat chuťová tabu euroamerického kulturního okruhu, do něhož jsem byl zrozen. Jen jedno jídlo bych ale neokusil už z principu:

ju-čchi, proslulou čínskou polévku ze žraločích ploutví.

Jediná miska proslulé čínské lahůdky může v nejlepších čínských restauracích stát až 400 dolarů. To je suma, za kterou se dá dojet po zemi z Prahy přes Balkán, Írán, Pákistán a Ujgursko až do Pekingu, včetně dostatečného přísunu ledového čínského piva Xiliang. A navíc každá lžíce polévky ze žraločích ploutví ukrývá nepředstavitelné utrpení.

lll

Žraločí ploutve označuje čínská kuchyně za jeden ze „čtyř pokladů moře“. Třemi zbývajícími jsou trepang, zvaný též mořská okurka (sumýš Holothuria spp.), plž ušeň (Haliotis spp.) a sušené plynové měchýře z některých druhů ryb. Jde o jeden z nejdražších pokrmů na světě. Na začátku řetězce překupníků dostanou rybáři za kilogram ploutví asi 40 dolarů. Na jeho konci zaplatí majitel restaurace za stejné množství až 600 dolarů.

Žraločí maso je naopak skoro bezcenné, takže aby nezabíralo místo v lodi, rybáři se často uchylují k praktice, které se říká finning (fin je anglicky nejen ploutev, ale také výraz pro krájení, zatímco finish znamená ukončení). Rybáři chyceným žralokům zaživa uřežou ploutve, ale nezabijí je milosrdně. Proč dělat zbytečnou práci? Krvácející a zmítající se torzo prostě hodí zpátky přes palubu. Zvíře, které nemůže plavat, se pak buď utopí, nebo ho roztrhají ostré zuby šťastnějších kolegů. Loď se vrací do přístavu až po okraj naplněná drahocennými ploutvemi.

Finning je stejně bezcitná praktika, jako zabíjení slonů jen kvůli klům. Vadí vám, že jsem v Asii ochutnával kočičí a psí maso? Srovnání neobstojí, protože naši domácí mazlíčci jsou zkrátka pro Číňany běžná jateční zvířata. Na finningu není barbarská ani tak samotná smrt zvířete, jako spíš ničím neomluvitelné týrání a plýtvání. Celé dosud živé žraločí tělo přijde krutým způsobem nazmar.

lll

Podle historických záznamů se prý polévka ze žraločích ploutví jí v Číně už přes dva tisíce let, přesněji od dob dynastie Chan (206 př. Kr. až 220 po Kr.). Její celosvětová obliba je ale fenoménem teprve posledního čtvrtstoletí. Až do začátku 80. let to byla jen regionální specialita jihočínského Kantonu. Zdejší gurmáni ji navíc museli jíst tajně – komunistická vláda ji zakázala jako symbol buržoazního elitářství. Pro Číňany je totiž tahle polévka znakem rodinného vlivu a společenského postavení, bez něhož si nelze představit svatební menu žádné bohatší čínské rodiny. Kdyby na stole chyběla, rodina by mohla „ztratit tvář“. V „říši synů nebes“ je odedávna tím, co dnes sociologové popisují termínem „statusový symbol“. Člověk narozený mimo Asii jen těžko chápe děsivý rozměr temného stigmatu dědičné hanby, jaký taková „ztracená tvář“ představuje.

V roce 1978 přišel premiér Teng

Siao-pching s ekonomickými reformami. Vznikl svobodný trh, Čína se otevřela světu a vznikla třída bohatých obchodníků. Když komunisté lidem přestali kontrolovat talíře, zbohatlíci oprášili starou tradici, kdysi vyhrazenou jen členům šlechtických rodin. Dát si polévku signalizuje – vidíte, co všechno si mohu dovolit?! Jak Čína dál bohatne, snobští jedlíci se množí a poptávka po ploutvích se raketově zvyšuje. Mezi lety 1985 a 1990 se lov žraloků zdvojnásobil, pak už jen dál prudce rostl.

Nová móda se rychle rozšířila do čínských čtvrtí na celém světě. Polévka se dnes jí nejen třeba v Hongkongu a Singapuru, ale i v Los Angeles, Vancouveru nebo Londýně. Všude, kde žije větší čínská komuninta, se dají koupit buď sušené žraločí ploutve, nebo konzervovaný polotovar.

lll

Když si přitom člověk přečte recept na polévku, neubrání se otázce, co na té podivné krmi vlastně Číňané mají. Sušené ploutve se stáhnou z kůže a jejich vnitřní část se dlouho pomalu vaří v kuřecím vývaru a rýžovém víně. Ploutve se nakonec rozpadnou na slizké chrupavčité struktury, vzdáleně připomínající nudle. „Je to, jako kdybyste jedli vařené nehty,“ tvrdí kritici. Želatinózní hmota totiž sama o sobě nemá žádnou chuť. Funguje jen jako zahušťovadlo a dodává polévce typickou slizovitou konzistenci, kterou Číňané tolik milují. Pokrm se proto musí ochutit houbami, šunkou, mořskými plody a čerstvým zázvorem.

Celosvětový roční obrat obchodu se žraločími ploutvemi je odhadován na 1,2 miliardy dolarů, z čehož se až 80 procent odehrává v Hongkongu. Vzhledem k astronomické ceně zboží se čas od času objevují zprávy, že obchodní síť kontrolují čínské mafiánské triády, podobně jako třeba byznys s drogami či „bílým masem“.

Podle vysokoškolské učebnice Zoologie obratlovců (Jiří Gaisler a kol.) „neznáme z literatury zprávy o ohrožených druzích žraloků, takže je nutno předpokládat, že i velké dravé druhy jsou stále poměrně hojné“. Tato kniha vyšla v roce 1983. Stačilo dvacet let, a všechno je jinak – a to jen kvůli polévce z ploutví.

Řád žraloci (Selachiformes) třídy paryb (Chondrichthyes) zahrnuje asi 250 druhů. Početní stavy některých z nich se během uplynulých dvou dekád snížily až o 90 procent. Někteří mořští biologové odhadují, že během několika let vymřou. Ohroženi jsou například žralok obrovský (Rhincodon typus), máčka (Scyliorhinus spp.), kladivoun (Sphyrna spp.) nebo chymérovka (Callorhinchus milii) a žralok citronový (Negaprion brevirostris).

lll

Hlavní problém je, že žraloci nemají mnoho advokátů. S výjimkou jedné či dvou celkem neznámých ochranářských organizací jejich osud nikoho nezajímá. Nadnárodní zelené koncerny typu Greenpeace žádné speciální kampaně na záchranu žraloků neorganizují, protože by na ně veřejnost nedávala dost peněz. Žraloci totiž nemají dobrý image. Nejsou roztomile neohrabaní jako pandy a nedají se o nich vymýšlet kýčovité historky o záchraně tonoucích námořníků jako o delfínech.

Kvůli zvláštní anatomické stavbě se musejí při dýchání neustále pohybovat a otevírat tlamu, kterou voda proudí k žábrám, takže to vypadá, jako že se vás snaží kousnout. Viděli jste film Čelisti? Pak asi už nikdy neuvěříte, že většina druhů žraloků na člověka neútočí. Riziko, že budete napadeni žralokem, je podle statistik menší, než že do vás uhodí blesk. Podle dlouhodobých statistik na celém světě každoročně zabijí jen asi deset lidí. Zato rybáři podle odhadů ochránců přírody každý rok uloví asi 100 milionů žraloků, ze kterých získají 8000 tun ploutví. Je to zvláštní paradox: krvelačné bestie ve skutečnosti nejsou žraloci, ale lidé. Žraloci by měli mít hrůzu z nás, ne my z nich.

Nadměrný lov žraloky ohrožuje hned ze dvou důvodů. Za prvé jsou to predátoři, takže jich je v přírodě relativně málo – podobně jako třeba lvů. Za druhé se jejich populační hustota obnovuje jen velmi pomalu. Zatímco ryby dospívají rychle, paryby dosahují pohlavní zralosti až po mnoha letech. Ryby produkují miliony jiker, takže se jejich stavy mohou poměrně rychle obnovit. A paryby? Některé jsou vejcorodé, jiné živorodé, ale všechny mají jen velmi malý počet potomků.

lll

Ve snaze zabránit krutému decimování žraloků už některé země zakázaly finning. Rybáři lovící ve výsostných vodách USA například musejí povinně přivážet na pevninu kromě ploutví i patřičný podíl žraločího masa. Od prosince 2000 jim to nařizuje zvláštní zákon s názvem Shark Finning Prohibition Act. Americké úřady navíc na lov žraloků zavedly kvóty a systém povinných licencí, které si rybáři musejí kupovat. Čtyřicet nejohroženějších druhů začalo být přísně chráněno. V amerických vodách je dnes žraloků nejvíce, protože se tu nikdy moc nelovili – pojídání masa ani polévky totiž nemá v USA tradici. Právě proto sem ale stále častěji míří rybářské lodě z jiných částí světa, kde už jsou úlovky velmi hubené.

Austrálie zakázala obchod se žraločími produkty, Jižní Afrika prohlásila za ohrožený druh velkého bílého žraloka (Carcharodon carcharias) a omezila jeho lov. Podobné zákony přijaly také Brazílie a Kostarika. V mezinárodních vodách ale žádná regulace lovu žraloků neplatí.

Indonéský ministr životního prostředí Datuk Karim Bujang se loni v září pokusil dosáhnout zákazu podávání polévky ze žraločích ploutví na vládních recepcích. Argumentoval tím, že Indonésie má image ekoturistické velmoci, kam se cizinci jezdí potápět a obdivovat barevný podmořský život. Žraloci tak mohou fungovat podobně jako sloni na afrických safari – mohou přitahovat peníze turistů, kteří rádi zaplatí za jejich vzrušující pozorování. V konečném důsledku tak tito mořští dravci vydělají Indonésii víc, než kdyby skončili v polévce.

lll

Ironií přitom je, že polévka neohrožuje jen žraloky, ale i samotné konzumenty. Čínští gurmáni jsou odedávna přesvědčeni o léčivých účincích ploutví, počínaje celkovým posílením organismu přes zastavení rakoviny až po zlepšení potence. Americká organizace ochránců přírody WildAid před časem proti polévce zorganizovala kampaň založenou na tvrzení, že žraločí ploutve obsahují nebezpečné množství těžkých kovů. Zní to logicky, protože žraloci jako dravci stojí až na vrcholu potravního žebříčku, takže se v jejich mase koncentrují škodlivé látky.

V Thajsku a Singapuru kvůli kampani prodej polévky klesl o čtvrtinu. V dubnu 2002 podalo několik tamních čínských restaurací na WildAid žalobu pro pomluvu s požadavkem vysokého finančního odškodnění. Nazávislý vědecký rozbor náhodných vzorků ploutví z trhu v Bangkoku ale prokázal, že obsahují sedmkrát víc rtuti, než povoluje norma. Pravidelné pojídání polévky kvůli tomu může způsobit neplodnost, nervové poruchy a onemocnění ledvin. Thajský soud proto žalobu majitelů restaurací zamítl.

Loni v květnu vypukl skandál, když restaurace hongkongské pobočky Disneylandu zavedla polévku na svém svatebním menu. Ochránci přírody začali firmu tvrdě kritizovat, ale společnost Disneyland se bránila, že se jen snaží uchovat čínské kulturní dědictví. Nakonec ale pod tlakem protestů polévku stáhla.

lll

Vzbuzuje to otázku, co je cennější. Příroda, nebo dva tisíce let stará kulturní tradice? Žraloky nebude možné zachránit, pokud se tradici nepodaří „překódovat“. Například neustálým připomínáním, že podle étosu čínských náboženství krutost přináší svému nositeli neštěstí. „Trestem“ za pojídání polévky tak může být špatný osud. Záleží ale na tom, zda tomu čínští gurmáni uvěří.

Celosvětový zákaz lovu žraloků by byl kontraproduktivní – čím by totiž byly ploutve vzácnější, tím by pro Číňany představovaly větší symbol bohatství a výlučnosti a tím by po nich byla větší poptávka. Obtížné bude asi také snažit se vyvrátit staletími zakořeněnou víru v léčivé účinky polévky. Z vědeckého hlediska jsou nulové, protože žraločí ploutve tvoří vlastně jen kolagen. Je to, jako kdybyste věřili v magickou léčivou moc vývaru z kuřecích chrupavek. Ale Číňané jsou v tomhle prostě zvláštní. Kdo jim vysvětlí, že prášek z rohu nosorožce není úžasným prostředkem na potenci a že drcené tygří drápy nevyléčí astma? V restauraci na ulici Yaowarat v Bangkoku pořídíte polévku ze žraločích ploutví vlastně velmi levně. Miska tu v přepočtu přijde jen asi na dva a půl tisíce korun. I když zapomenu, že by mi za ty peníze zhořkla v ústech, nemůžu se zbavit dojmu, že tenhle asijský kulinářský zážitek by byl prostě nemorální.

Category: 2006 / 02

Muselo tedy jít o hrob někoho obzvlášť významného. Ayrton se zprvu dokonce domníval, že se mu podařilo objevit hrobku Tutanchamona. Jenže vnitřní prostory byly velmi jednoduché, s jedinou pohřební místností o rozměrech sedm krát pět metrů. K ní vedla jen zhruba deset metrů dlouhá vstupní chodba.

Uvnitř byl nepředstavitelný nepořádek. Přístupová chodba byla do více než dvou třetin výšky zaplněna úlomky materiálu, který kdysi kopáči vykopali, když ji hloubili. Hned u vchodu ležely pohozeny dva velké dřevěné panely pokryté tepaným zlatem, jako by je tam někdo nechal ve spěchu. Stěny hrobu byly na rozdíl od jiných zcela holé, bez jediné náboženské malby, která měla vést zesnulé na jejich cestě k posmrtnému životu. Kresby byly očividně seškrábány a stěny vybíleny. Jako by někdo usiloval o to, aby tento mrtvý nenašel cestu do podsvětí.

Kdo to ale byl odeslán do strašného zapomnění? Jeho jména byla z rakve vyřezána a tvář na ní stržena, faraonův duch tak byl připraven o zrak, vzduch i potravu. Kdo byl oním nenáviděným mrtvým?

Na první pohled bylo poznat, že hrobka už byla vykradena. Nebyli to ale zřejmě obyčejní vykradači hrobů. Ze vzácných pohřebních předmětů nezůstalo vůbec nic a ke zhanobení hrobky muselo dojít krátce po uložení mumie, neporušené stěny střežící vchod nesly ještě pečeť Tutanchamona. Hrobka tedy musela být vykradena a poničena už za jeho vlády!

Detektivka

stará tři a půl tisíce let

Další záhadou bylo, jak se v pohřební místnosti mohly objevit předměty prokazatelně několika různých osob. Tradiční magické cihly, umístěné ve čtyřech rozích hrobky, které mají střežit klid zesnulého, nesly jméno faraona Achnatona. Na těch se obvykle uvádí vždy jméno pohřbeného. Také nápisy na zlatých páscích obepínajících vnější obal mumie mohly patřit jen jemu. Jenže přímo v rakvi u mumie byl nalezen zlatý plíšek s nápisem, který naopak nasvědčoval, že tu leží pohřbena Nefertiti. Už z toho byli archeologové značně zmatení. A konečně kanopické schránky na vnitřní orgány mumifikované osoby, stejně jako zlacený pohřební svatostánek patřily Achnatonově matce královně Teje, manželce Amenhotepa III. Theodor Davis, pro kterého tým pracoval, se proto nejprve domníval, i když jen krátkou dobu, že objevil hrobku právě této královny.

Největší záhadou ovšem zůstala samotná znesvěcená, úmyslně poškozená rakev. Bylo z ní strženo téměř celé zobrazení tváře kromě pravého oka a přilehlé části čela. Jméno toho, kdo v rakvi ležel, bylo všude seškrábáno. Bylo odstraněno i ze všech kartuší na ostatních předmětech. Jediná jistota byla, že mumie musí patřit vládci, protože nad čelem tváře zachycené na rakvi se tyčí kobra, symbol moci králů.

Archeologové začali uvažovat o třech jménech, která by se dala na vyškrábaná místa dosadit: Achnaton, Nefertiti nebo Smenchkare. Prozkoumat samotnou mumii se nepodařilo. Byla ve velmi špatném stavu, protože do hrobky kdysi puklinou ve stropě vnikla voda a zčásti ji zatopila. Zbytky mumifikované tkáně se rozpadly krátce po otevření rakve a zůstala zachována jen kostra.

Je zvláštní, že zmatek byl i kolem určení pohlaví. Napřed odborníci rozhodli, že jde podle vzhledu pánve o ženu, později ale změnili názor s tím, že jde asi o třiadvacetiletého až šestadvacetiletého muže. Navíc se zjistilo, že tajemný mrtvý je anatomicky tak úzce spřízněn s Tutanchamonem, že musel být buď jeho bratrem, nebo otcem. Ve hře bylo jméno Smenchkare, což podle některých egyptologů měl být starší bratr Tutanchamona, vládnoucí krátce před ním. Otec Tutanchamona, Achnaton, nepřicházel vzhledem k údajnému věku kostry v úvahu. Tomu by muselo být v okamžiku smrti nejméně třicet let.

Nejnovější analýza kosterních pozůstatků záhadného mrtvého z hrobky 55 z roku 1988 ale původní údaje značně opravila. Kostra jednoznačně náležela muži blízce příbuznému s Tutanchamonem, jeho otci nebo bratru, podle chrupu ve věku kolem 35 let. Antropologická kritéria a nové rentgenové snímky zejména dlouhých kostí naznačují věk dokonce ještě vyšší. Nakonec tak ze tří možných kandidátů zůstal jediný – Achnaton.

Prokletý faraon

Je jasné, že hrobka 55 v Údolí králů nebyla původním místem, kam byly ostatky mrtvého faraona uloženy. Také pohřební výbava neodpovídá jeho postavení, spíše připomíná sklad. Achnaton byl bezpochyby původně pohřben ve svém městě Achetatonu (dnešní Amarna) a do Údolí králů přenesen později za vlády Tutanchamona.

Achnaton byl po své smrti proklet za své náboženské přesvědčení. Tomu by odpovídal také stav hrobky, možná i to, že ji zhanobitelé opouštěli ve spěchu, v hrůze, a proto nechali u vchodu dřevěné panely ze stěn pohřební svatyně pokryté silným zlatým plechem. Původně je určitě chtěli odnést. Hrůzu z mrtvého potvrzují i dvě masivní stěny s pečetěmi faraona Tutanchamona.

Někteří archeologové tak docházejí k závěru, že hrobka 55 není ani tak místem posledního odpočinku, jako spíše magickým vězením prokletého faraona, který se zřekl starých bohů a jako první v historii hlásal jediného neosobního boha, dobrotivou energii prostupující vším, symbolizovanou životodárnými slunečními paprsky. Smrtelně si tím znepřátelil všechny kněze starých božstev, protože je zbavil jejich moci a prestiže. Jak se ukázalo později, jen dočasně.

Stopy nenávistného běsnění a msta byly v hrobce 55 patrné na každém kroku, stejně tak jako neskrývaný strach z toho, aby pohřbená osoba nezasahovala do dění v Egyptě i ze světa mrtvých. Mrtvý byl odsouzen k věčnému zatracení tím, že z rakve bylo vyškrábáno jeho jméno, stejně jako z kartuší, a on tak nemohl vstoupit do záhrobí. Byl navěky odsouzen k uvěznění v promáčené chladné skalní jeskyni. Podle egyptské mytologie tím, že zhanobitelé hrobu zachovali mumii netknutou, nezničili duši v ní dlící, uzavřeli jí však přístup do věčnosti.

Bůh uvězněný navěky

V dějinách Egypta nepatřil Tutanchamon právě k největším faraonům. Přesto se v jeho hrobce, označené orientačním číslem 62, našly přímo pohádkové poklady. Při jejich studiu se ukázalo, že mu původně nepatřily. Nejvíce z nich pocházelo zřejmě právě z pohřební výbavy Achnatonovy. Náhoda, nebo záměr? Každého napadne, že zřejmě to druhé. Už proto, že pro Tutanchamona byla původně připravována jiná hrobka. Nakonec skončil v té, která leží jen třináct metrů proti číslu 55.

Nejpozoruhodnější je, že ani slavná silně zlacená druhá rakev Tutanchamonova, známá z většiny prospektů, knih a turistických průvodců, nepatřila původně jemu, ale zřejmě Achnatonovi. V roce 1963 byly provedeny testy kostry z hrobky 55 a podle lebky byla zrekonstruována tvář zesnulého. Navlas se podobá tváři na druhé Tutanchamonově rakvi, která neodpovídá zobrazení obličeje Tutanchamona na první a třetí rakvi ani jeho posmrtné masce. Vypadá to, že se Tutanchamon zřejmě zmocnil drahocenných předmětů z pohřební výbavy svého otce a včlenil je do vlastního pokladu. V egyptské historii to je něco zcela neobvyklého. Bohatství pohřební výbavy vyjadřovalo podle tehdejších představ záhrobní sílu a moc zesnulého faraona.

Velké bohatství mělo Tutanchamonovi zajistit moc i po smrti. Proč ale?

Mohlo to být tak, že ještě za svého života na pokyn Amonových kněží mrtvého faraona Achnatona, z něhož měli noví vládci stále hrůzu jako ze živého vtělení nenáviděného boha Atona, uvěznil v hrobce 55 zvláštním magickým obřadem, který mohl provést jen faraon. A musel zůstat mocným i po smrti, aby tak zajistil platnost tohoto rituálu navěky.

Faraon Haremheb, který nastoupil na trůn čtyři roky po Tutanchamonově smrti, bezpochyby o nesmírných pokladech v hrobce svého předchůdce věděl. I když nechal později vymazat z egyptských dějin dokonce i Tutanchamonovo jméno, jeho hrobky se nedotkl. Haremheb neporušil ani hrobku 55, ačkoliv právě za jeho vlády dosáhla nenávist proti Achnatonově náboženské revoluci vrcholu. Byly ničeny Atonovy chrámy, znesvěcovány hroby jeho stoupenců, likvidovány jejich mumie a odstraňovány jejich jména nejen z kartuší, ale přímo z dějin. Haremheb usiloval o to, aby všem vštípil do paměti, že po Amenhotepovi III. nastoupil na trůn hned on sám. Achnaton, Smenchkare (někteří egyptologové uvádějí, že to bylo další jméno Nefertiti v době jejího mocenského vrcholu), Tutanchamon ani Aje neexistovali.

Tutanchamon, jehož hrobka byla nabita zlatem a všemi možnými cennostmi, aby mu zajistily moc a sílu i na onom světě, byl pověřen posláním střežit údajné zlo uvězněné v hrobce 55. Proto je také jeho hrob přímo proti hrobce 55. A proto nechal mstivý Haremheb i přes všechnu svou nenávist obě hrobky na pokoji. Bál se, aby boha Atona, uvězněného v Achnatonově mumii, nevypustil opět na svět.

Nezdá se ale, že to pomohlo. Když jsme o pár dnů později stáli v Egyptském muzeu v Káhiře nad restaurovanou rakví z hrobky 55, vystavenou od února 2002, napadlo mě, že Achnatonova víra v jediného neosobního boha, i když je nazýván různými jmény, víra v pozitivní energii prostupující vesmírem, je dnes celosvětově rozšířena. A všechny ty staroegyptské bohy v čele s Amonem-Re dobře zná jen pár egyptologů a nevěří v ně ani oni.

Nejatraktivnější období dějin Egypta

l Podle rozhodnutí faraona Haremheba měl být kacířský faraon Achnaton vymazán z dějin Egypta. Spolu s ním i celé jeho období, protože tento král vytvořil náboženství jediného neosobního boha Atona a zapudil všechny předchozí bohy. Také krásná Achnatonova manželka Nefertiti nebyla žádoucí. V náboženské reformě hrála nesporně mimořádně významnou úlohu a po Achnatonově smrti zřejmě sama po určitou dobu pod novým královským jménem vládla.

l Kněží obnovených bohů ničili kartuše se jmény nenáviděných faraonů, kdekoli na ně přišli. Doba jejich vlády byla přeskočena, egyptští dějepisci se o nich nesměli zmiňovat ani je uvádět v přehledech faraonů. Moderní historici proto neměli o jejich existenci dlouho ponětí.

l Téměř po třech a půl tisíci letech se však znovu vynořili ze stínu zapomnění a doba, kdy žili, jejich osudy a vztahy, se staly nejpřitažlivější a současně nejtajemnější v egyptských dějinách jak pro egyptology, tak pro veřejnost. Haremhebův záměr ztroskotal. Dopadlo to přesně naopak. Kdo zná dnes Haremheba? Svým zásahem naopak přispěl ke zvýraznění Achnatonovy mimořádnosti. Tajemství vždy neodolatelně láká.

l Na téma Achnaton, Nefertiti, Smenchkare a Tutanchamon bylo vysloveno množství teorií a protichůdných hypotéz. Bylo o nich sepsáno tolik knih, vědeckých pojednání i beletrie, že by zaplnily rozsáhlou knihovnu. Jedním z nejzajímavějších a dobře podložených je názor britského egyptologa profesora Harrise, který uvádí, že Smenchkare není nikdo jiný než samotná Nefertiti, kterou si Achnaton zvolil v posledním období za spoluvladařku. Předpokládal zřejmě, že se po jeho smrti ujme sama vlády.

l Kromě jiných argumentů ve prospěch této hypotézy uvádí Harris i nález zlatého plíšku z rakve v tajemné hrobce 55 v Údolí králů s nápisem „miláček Vaenrea“. Tento přívlastek byl vždy vyhrazen výhradně královně Nefertiti. Nefercheprure Vaenre bylo totiž korunovační jméno samotného Achnatona a Smenchkare se zřejmě stalo korunovačním jménem Nefertiti.

l Potvrzuje se, že i osoba Smenchkare, která se náhle vynořila jakoby odnikud, byla označována Nefertitiným přívlastkem „miláček Vaenrea“. Předtím, než přijala korunovační jméno Smenchkare, byla označována i svým druhým jménem jako Neferneferuaton, které se rovněž uvádí ve spojitosti se Smenchkare.l O tom, že Achnatonovým spoluvládcem z posledního období byla žena, svědčí i známá vápencová stéla z Amarny, která zobrazuje Achnatona a Smenchkare a je z ní jasně patrno, že Smenchkare není muž. Mužské postavy byly vždy zobrazovány se šíjí vyklenutou ven, zatímco ženské se šíjí prohnutou dovnitř. Navíc Achnaton, sedící vpravo, s druhou osobou milenecky laškuje, když ji bere za bradu. S kým jiným by laškoval než se spoluvládkyní! Dnes již názor, že Smenchkare je vlastně Nefertiti, zastává stále více vědců včetně významného britského egyptologa Reevese.

Category: 2006 / 02

Bylo naprosto speciální – pro horkovzdušné balony. Na tento okamžik jsme čekali na parkovišti obytných aut v Les Carroz stejně nedočkavě jako posádky patnácti horkovzdušných balonů, které se sjely na místní pravidelný zimní sraz montgolfiér a jejich posádek.

Všechno tady začalo před patnácti lety, kdy starosta savojského lyžařského střediska Les Carroz a jeho spolupracovník, ředitel místní kanceláře turistických informací Jo Roulet hledali atrakci pro svou obec. Joa přitom okouzlila nádhera horkovzdušných balonů. A v Les Carroz jsou pro toto létání ideální podmínky – široké údolí s plochým dnem, kde se dobře ohřívá vzduch a bez velkých vzdušných vírů stoupá vzhůru. Atraktivitu údolí zvyšoval ještě výhled na nedaleký masiv Mont Blanku. Kdo by ho nechtěl vidět z ptačí perspektivy? Místní Office de Tourisme tedy koupila jeden balon.

Nikdy není pozdě

Na rozdíl od mnoha jiných sportů se s létáním dá začít v jakémkoliv věku. Jo začal před osmnácti lety, když mu bylo čtyřicet tři. Jeho synovi bylo dvacet a dceři osm. Hned jak otec získal pilotní průkaz, vystoupaly tiše mezi oblaka i jeho děti.

Pro získání licence musíte ve Francii absolvovat třicet letových hodin s instruktorem a úspěšně projít jednodenními zkouškami. Povolení létat pak vydá francouzské ministerstvo dopravy, každé dva roky je nutná odpovídající lékařská prohlídka a přezkoušení letových schopností kvalifikovaným instruktorem. To vše Jo úspěšně absolvoval, stejně jako dalších přibližně tisíc zaregistrovaných pilotů-vzduchoplavců, kteří ve Francii působí.

Aby se mohli svému koníčku věnovat, musí řešit i finanční otázku. Balonové létaní určitě není levným sportem. Balon s gondolou (košem) stojí v současné době okolo 50 000 eur. Možná i proto je ve Francii jen asi čtyři sta provozuschopných balonů. A protože na pevnosti látky závisí život člověka, je nutno vždy po několika letech koupit balon nový.

Nákup balonu je však jen počátek. Potřebujete k němu i silné auto, které bude tahat speciální přívěs. Navíc musí mít náhon na všechna čtyři kola, protože jen málokdy přistane balon hned u asfaltové silnice. Nezbytnou součástí vybavení je např. i pořádné GPS pro přesnou navigaci, aby montgolfierista (člen posádky balonu) a řidič auta mohli přesně určit svou pozici. Na hodinu zimního letu je potřeba přibližně padesát kilogramů tekutého propanu. Během letu se obvykle spotřebují čtyři láhve s tímto množstvím, víc se jich v koši nevozí. Na srazech bývají přistaveny bezpečnostní cisterny, ze kterých si letci plyn čepují.

Jo měl výhodu, že jeho první balon zaplatila obec v rámci své propagace. Dnes už má Office de Tourisme v Les Carrroz balony dva a v případě potřeby s nimi létá nejen Jo, ale i jeho syn. Kancelář nabízí vyhlídkové lety balonem v létě i v zimě. V zimě si takto zpestří lyžování na sto padesát lidí, v létě se podívá z výšky na bílé ledovce v oblasti Mont Blanku ročně asi dvě stě lidí. Každý z nich zaplatí za hodinu letu zhruba dvě stě eur. Ředitel kanceláře i starosta obce mají svého koníčka, obec zase peníze.

Vzduchoplavec Jo

Jo navíc svým létáním žije. A protože jsme museli tři dny čekat, až přestane sněžit, měli jsme dost času na vyptávání. Pořádné sněhové nadílky nejsou v lyžařském areálu Grand Massif, kde Les Carroz leží, zvláštností, za což může masiv nejvyšší hory Evropy. Chumelilo tak, že jsme ani nevytáhli lyže. Zato jsme vytáhli koště a českou lopatu a odhazovali sníh. Místní říkají, že pokud jde o sportování, tady mezi sebou soutěží lyžování a házení lopatou. „Když proházíme sebe, vždycky je v okolí někdo, kdo to ještě nestihl. Na lyžování je čas k jaru, kdy sníh na cestách rozpouští slunce,“ tvrdí. Česká „uhlákovka“ skutečně putovala z jedněch rukou účastníků Montgolfaides v obytných autech na parkovišti u letního sportovního areálu do druhých.

Jo má za sebou 1659 letů. Nejvýše se dostal do výšky 6300 metrů. Není to sice povolené, smí se jen do šesti tisíc, ale prý to stálo za to. Bylo minus dvacet pět až třicet stupňů Celsia. Od čtyř tisíc metrů měl připravenou kyslíkovou masku. Nejdále letěl dvě stě kilometrů do Gapu v Jižních Alpách. Nás samozřejmě zajímal Mt. Blanc. Přelet přes něj je teoreticky možný, jen je třeba příslušné povolení, protože se letec dostane do italského vzdušného prostoru. Let je ale kvůli vzdušným proudům a silnému nárazovému větru velice nebezpečný. Proto ani není možné na vrcholu přistát. A akce, kterou považuje Jo za svůj největší úspěch?

Let z jihu Španělska přes Gibraltar do Maroka, kdy vynesl do výšky 4300 metrů paraglidistu. Oba pak přistáli na severu Maroka, asi jeden kilometr od sebe. V koši s nimi tehdy byli dva francouzští armádní letci a na moři jejich plavbu sledovaly anglické a španělské lodě. Co kdyby spadli. Jo dodnes není schopen říct, byl-li složitější samotný let, nebo získání povolení k jeho uskutečnění.

Vzhůru za sluncem

Sněžilo a sněžilo. Zdálo se, že tento týden balony nevzlétnou. Akce Montgolfaides ale trvá tři únorové týdny a každý z nich se jí smí účastnit jen patnáct letců se svými balony. Zájem je přitom velký, polovina míst je obsazena obvykle už v polovině června.

Nakonec jsme se dočkali. A připadali jsme si jako na speciálních, dobře secvičených manévrech.

V 9.30 hodin přijelo na upravenou startovací louku první auto. Vozy se řadily vedle sebe, přívěsy obrácené k louce. Brzy bylo jasné, na co si s sebou přivezly dřevěné palety s upevněnými starými lyžemi. Montgolfiéristé na nich tahají od auta koše a balony. Samotný balon se na sněhu rozvine rychle. Nejprve se nafoukne pouhým vzduchem, pak se ke zvuku motorů přidají plamenomety z propanových láhví, které nafouknutí dokončí. Deset minut po příjezdu prvního auta byl už na ploše cítit plyn.

A pak skutečná nádhera – jedna po druhé se od země začaly odlepovat pestrobarevné koule a každá vláčela po sněhu jednoho člověka. Ten držel lano upevněné k vrchlíku balonu, aby balon najednou prudce nevzlétl a nebezpečně nerozhoupal koš pod sebou. Některé montgolfiéry se vznesly brzy po nafouknutí, jiné poskakovaly po sněhu a čekaly na příslušný pokyn, aby se zařadily do letky. První letěl Jo, v posledním balonu byl jeho syn. Uvnitř každého koše byli vždy tři až čtyři láhve se stlačeným plynem, dva hořáky, malé padáky a dva až tři neuvěřitelně nabalení lidé. Nahoře je totiž pěkná zima a pohybem se tam zahřívat nedá. Ale vypadalo to, že nikdo nedělá mezi vzduchoplavci dechovou zkoušku na řízení pod vlivem alkoholu, přitom například místní pálenka genepi může mít až sedmdesát procent alkoholu. Zda ji někdo měl s sebou ve výbavě, ale nevíme.

V půl jedenácté je už na louce zase klid, lidé v autech si zapínají mobily, vysílačky či GPS a odjíždějí. Obloha je plná barevných koulí. A protože je krásný den, konečně se vydáváme lyžovat a spolu s dalšími sledujeme vzdalující se barevné tečky, které samozřejmě směřují k Mont Blanku. Jó, mít tak křídla a letět s nimi!

Balony v Čechách

l Balonové letce v České republice sdružuje Český balonový svaz. Na jeho webových stránkách www.balloon.cz zjistíte například i to, že v červnu 2005 otevřela v Brně svou novou budovu česká továrna na balony a vzducholodě.

l V Čechách je zaregistrováno asi 80 balonů a pilotní průkaz vlastní okolo sta lidí. Po teoretické a praktické přípravě skládají budoucí vzduchoplavci teoretické zkoušky na Úřadu pro civilní letectví a čeká je praktický let s instruktorem. Výcvik stojí 80 až 100 tisíc korun podle toho, kolik letů musejí uchazeči absolvovat, než vše zvládnou.

l Kompletní horkovzdušný balon se vším vybavením, jež zahrnuje i hasicí přístroj, lékárničku a manévrovací lano, stojí okolo milionu korun. Samotný obal vyjde na 400 000 podle jeho velikosti a složitosti designu (padáky nepatří k povinnému vybavení).

l Největší balonovou akcí v ČR je počátkem června sraz v Brně, pořádaný Aviatik servisem Brno. Bývá tu okolo třiceti posádek.

l Jedním ze spolků je klub Aeronautik Praha, který má svou základnu na pražském letišti na Točné. Vznikl v roce 1993 a má dvacet členů, někteří létají již od roku 1983. V současné době uskuteční okolo dvou set letů ročně. Kromě létání pro radost létají na reklamních akcích, vyhlídkových letech a školí nové piloty. Na vyhlídkový let je možné se s nimi vydat, pokud má vítr rychlost méně než 4 metry za sekundu a viditelnost je minimálně tři kilometry. Přibližně hodinový vyhlídkový let stojí jednu osobu 5000 korun a v ceně je zahrnuto pojištění, doprava na místo startu a zpět a slavnostní křest prvoletců. Více na www.balony-hruby.cz.

Balony ve světě

l Největší evropská akce se koná v létě ve Francii v Chambley, kde vzlétá na pět set balonů. Francie má v létání mnohaletou tradici, první balon se tady vznesl do vzduchu již v roce 1783.

l Největší světovou akcí je podzimní sraz montgolfiéristů v Novém Mexiku v USA u města Albuquerque, kde bývá okolo tisíce horkovzdušných balonů. Akce je pro Nové Mexiko tak významná, že balon je zobrazen i na poznávací značce novomexických automobilů. Na srazu v roce 2004 se tady podařilo jednomu pilotovi napíchnout svůj balon na jakýsi vysoký stožár. I když nikdo nebyl zraněn, filmový záběr obletěl celý svět a novomexická akce se tak dostala do povědomí široké veřejnosti. l O balonovém létání v Les Carroz lze více najít na www.lescarroz.com.

Category: 2006 / 02

dlatoVy jste se k lékařství dostal od motorismu. Váš otec byl slavný motocyklový závodník třicátých let…

Otec jezdil na motorce celý život. Vlastně celá naše rodina žila mezi nejrůznějšími motocykly. Už jako kluk jsem se v nich hrabal a pak v autech. Mým velkým koníčkem jsou dodnes veteráni, a když ležím pod autem a kape na mě olej, jsem šťastný. Teď na to mnoho času nemám, ale moc se těším, že se jednou budu moci tomuto koníčku věnovat naplno.

Tak proč jste u motorů nezůstal?

Přiznám, že na medicínu jsem šel proto, že mi na gymnáziu nešla matematika. Původně jsem měl namířeno jinam, na techniku – chtěl jsem sestavovat auta nebo motocykly. Doma jsem si pracoval na vlastním soustruhu, montoval motory apod. Na lékařské fakultě jsem byl nejdřív nešťastný, ale pak jsem objevil chirurgii a potom plastickou chirurgii. U operace nosu sekám dlátem a piluji – tuhle práci prostě miluji, to je to pravé pro mě!!!

Tedy od vylepšování aut a motocyklů k vylepšování lidí… Nerouháte se proti přírodě?

Nikdo z nás není dokonalý, většina lidí se sebou není z estetického hlediska spokojena. Upravuji tedy ty, kteří jsou nešťastní třeba kvůli zdánlivé maličkosti. Pokud se někdo trápí například malými prsy, pak je tu pro něj plastický zákrok zcela na místě. Ona totiž estetická chirurgie vlastně zasahuje kromě těla i do duše člověka. Víte, člověk se po operaci změní nejen fyzicky, ale i psychicky. Pacient je sebevědomější a chová se zcela jinak. Samozřejmě, že existují i extrémy, najdou se lidé, kteří by chtěli být absolutně dokonalí, ale to je trochu jiná kapitola.

Jedním z největších umění plastického chirurga je schopnost vcítit se do myšlení a představ pacientky. Nerad operuji ty, které si přinesou jako předlohu konkrétní fotografii a myslí si, že budou vypadat úplně stejně. Zkušený plastický chirurg umí odmítnout pacientku, i když to znamená ztrátu finančního zisku. S pacientkou by měl lékař strávit před zákrokem dostatek času, aby poznal důvody, které ji do ordinace přivedly. Některé požadavky jsou totiž zcela nereálné, a pak se musí chirurg změnit v dobrého psychologa. Například když ke mně do ordinace přijde starší dáma a chce zákroků více najednou, musím začít pátrat, co za rozhodnutím předělat se od základu stojí. Pokud zjistím, že si její manžel našel dvacetiletou a žena chce jen zachránit manželství, upozorním ji, že plastická chirurgie tohle neumí. Každý, kdo se rozhodne změnit svůj vzhled, musí přijít jednoznačně sám za sebe.

Kolik k vám chodí žen a kolik mužů?

Žen je asi devadesát procent. Ale výjimkou nejsou mužské face liftingy, úpravy nosu a očních víček. Je fakt, že operace u mužů jsou jiné už proto, že jde o jiný organismus. Víte, že velkou módou jsou kosmetické operace genitálu? U žen i u mužů.

Existují v estetické chirurgii nějaká tabu?

Samozřejmě. Estetickým zákrokem by se neměla likvidovat funkce dotyčné části těla. Třeba nos by měl být nejen hezký, ale také dobře průchodný. Proto některé výkony odmítám. Například se na mě občas obracejí muži s požadavkem prodloužit penis, což je velmi kontroverzní operace. V zásadě se tento orgán teoreticky o něco prodloužit dá, jenže jedině v klidovém stavu. Při erekci pak ale po takovém zákroku chybějí vazy, a penis nedrží tak pevně, jak to chtěla příroda. Ale největší zábrany a tabu jsou v oblasti duševní, neměli by se operovat lidi, kteří jsou svým způsobem blázni a chtějí nereálné věci.

Máte mezi svými pacienty i rekordmana, jakéhosi českého Michaela Jacksona?

Navštěvovala mě pacientka doslova závislá na plastické chirurgii. Nechala si v řadě ordinací provést snad všechny zákroky a operace, které estetická chirurgie nabízí.

Jak se pozná dobrý plastický chirurg?

Těžko. Snad bych odpověděl slovy písma: Podle skutků jejich poznáte je…

Ale jistá kritéria existují. Společnost estetické chirurgie rozdává certifikáty, které by měli mít jen kvalitní a zodpovědní lékaři. Nicméně je spousta věcí, které se nedají přímo naučit. Plastická chirurgie je o přístupu ke tkáni, která je operovaná. Lékař si musí stále uvědomovat, že pracuje s živým materiálem a vlastně s přírodou, která je stále o mnoho silnější než my!

Kdysi dávno, při odchodu z chirurgie obecné na plastickou, se mě jeden starší vážený docent, můj velký učitel, zeptal: Kolego, jestlipak víte, co je pro chirurga nejdůležitější? Pokora! A popřál mi hodně štěstí. Snažím se tím řídit celý život.

Líbí se vám osobně silikonová prsa?

Jistě. Hezky vymodelovaná prsa se mi líbí a navíc to prakticky není poznat. Mám mnoho pacientek, jejichž partner neví, že má doma ženu se silikonovými ňadry.

Jaké jsou ženy u nás, potřebují hodně plastických operací?

U nás jsou nejkrásnější ženy na světě! A od přírody!!! Mohu to potvrdit, procestoval jsem pořádný kus světa a stále se díval! Nejkrásnější ženy v Brazílii, kde jsem byl na stáži a kde je plastická chirurgie velmi módní, byli předělaní muži!

Takže je v České republice pro plastického chirurga málo práce?

Ve světě mají této práce mnohem více. Je v tom kus umění, udělat některou ženu krásnou. Nám v tomto ohledu příroda nadělila víc než jinde po světě.

Proč tedy i u nás zažíváme boom estetických zákroků?

Je to trochu móda a navíc je poměrně hodně plastických chirurgů, ovšem těch kvalitních už tolik není a to je průšvih. Nerad bych, abychom si zkazili reputaci, kterou česká plastická chirurgie ve světě má. V současnosti si spousta lékařů myslí, že se na plastice dá rychle a snadno zbohatnout, ale to není pravda. Nejdůležitější je vždycky kvalita práce a spokojenost pacienta, teprve pak peníze.

Medicína je práce jako každá jiná i v tom, že je těžká. Estetická chirurgie by měla mít navíc i duši! Dodnes mám trochu trému před každou operací a přistupuji k ní s plnou zodpovědností!

Rád cestujete. Zavedla vás do světa i estetická chirurgie?

Zavedla mě do mnoha zemí po Evropě, do Ruska, Severní i Jižní Ameriky. A nikde jsem se nemusel za naši úroveň stydět. Když jsem byl na stáži v Kalifornii i na jiných světových pracovištích, sám jsem se ujistil, že třeba úroveň amerických chirurgů je srovnatelná s našimi, i když bohužel převládá názor, že oni jsou nejlepší. Jsem přesvědčen, že by se většina českých lékařů za mořem uplatnila. Jen nemáme někdy tak dobré technické zázemí, takže řada amerických lékařů by si u nás ani nevěděla rady. Ale výsledky máme rozhodně srovnatelné.

V Brazílii jsem byl dost dlouho na pozvání brazilského ministerstva zdravotnictví, přednášel jsem tam na univerzitě. Moje žena je odbornice na tropickou medicínu, takže jsme tam jeli na stáž oba. Viděli jsme tak dva protipóly – strašně chudé špitály v amazonských pralesích určené pro postižené leprou a dalšími nemocemi (měly úroveň našich nemocnic tak z 20–30. let), a proti tomu ordinace bohatých plastických chirurgů. V Brazílii je plastická chirurgie velmi ceněná, v Jižní Americe patří ke společenskému bontonu mít svého plastického chirurga jako u nás kadeřníka. Ženy se množstvím plastik netají, naopak se na večírcích chlubí, který zákrok jim do sbírky ještě chybí.

Překvapilo vás na Brazílii ještě něco jiného?

Máme odtamtud hlavně spoustu zážitků. Jeli jsme s indiány na kánoi pralesem po Amazonce, chytali piraně na udici a vyhýbali se krokodýlům – živým i těm ze společnosti. Jednu neděli jsme také byli pozváni do jachetního klubu plastických chirurgů, kde se právě konala prestižní regata – závod jachet. Jakýsi doktor Isaltino, náš přítel, nám z legrace nabídl svou jachtu, že prý stejně nikdy nic nevyhrál. Tak jsme to přijali, jsme totiž oba se ženou trochu jachtařsky vzděláni. Nebyla to žádná lehoučká projížďka, navíc dost foukalo a vítr se hodně točil, jenže na to jsme v Čechách zvyklí! Nevím jak, asi proto, že jsme se hodně snažili, jsme projeli cílem jako první o půl délky lodě! Brazilci nevěřili svým očím, ale porážku vzali sportovně a pořádně jsme to s nimi oslavili. Jenom se nás neustále ptali, kde u nás máme to moře, na kterém trénujeme. – Nevědí, že i na Lipně nebo na Máchově jezeře také pořádně fouká!

Většinu času trávíte ve společnosti křehčího pohlaví, jaká je kompenzace?

Je mi blízký jakýkoliv sport. Mám partu kamarádů, kluků ze základní školy, nikdy jsme se nerozešli, byť každý máme jinou, absolutně odlišnou profesi. Pravidelně už třicet let jednou měsíčně chodíme na pivo a jednou za tři měsíce někam vyjedeme.

Co je vaší největší motivací?

Ještě pořád mě baví práce. Když jsem byl na stáži v Americe, neměl jsem možnost operovat a za krátký čas jsem si uvědomil, jak mi medicína a operování chybějí. Droga! Pokud si jednou do měsíce neříznu, nejsem v pohodě!!!

MUDr. Svatopluk SVOBODA

Narodil se 25. 7. 1950. Patří k českým špičkovým plastickým chirurgům a touto chirurgií se zabývá od roku 1972, kdy se jako student stal pomocnou vědeckou sílou na Klinice plastické chirurgie v Praze. Je žákem prof. Fáry a doc. Hrivnákové, nejslavnějších plastických chirurgů své doby.

Od roku 1977 působil jako člen transplantační laboratoře Ústavu experimentální medicíny ČSAV na oddělení popálenin Kliniky plastické chirurgie v Praze, od roku 1983 se na téže klinice zabývá pouze plastickou chirurgií. Od roku 1985 je také vedoucím jednotky intenzivní péče.

Je jedním ze zakladatelů mikrochirurgie v našich zemích. Publikuje v odborných časopisech, účastní se zahraničních kongresů. Vyučuje.

Od roku 1995 provozuje také privátní praxi zaměřenou především na oblast estetické a kosmetické chirurgie. Absolvoval mnoho zahraničních stáží v Evropě, na pozvání Kalifornské univerzity byl na stáži v USA a později také na stáži v Brazílii, kde rovněž přednášel na univerzitě. Mezi jeho klienty patří řada význačných osobností. Soukromou poradnu plastické a estetické chirurgie má v centru lékařské kosmetiky a léčebné rehabilitace Alfa a vede 1. kolínské sanatorium – privátní zdravotnické zařízení, kde je poskytována mimořádná péče v plastické chirurgii, gynekologii, ORL a jednodenní chirurgii. Je ženatý, otec dvou dospělých dcer.

Category: 2006 / 02

Samotné slovo mapa je zřejmě punského původu a znamenalo plátěnou roušku či šátek. Prostřednictvím latiny se pak dostalo do dalších evropských jazyků.

Mapy si lidé spojují až s objevitelskými cestami, ale grafické znázornění místa je mnohem staršího data. Záznamy tahů zvěře se objevují už v pravěkých jeskynních malbách či na prastarých kyjích původních Australanů. Bylo by také asi s podivem, kdyby civilizace kolem Nilu či Eufratu dokázaly postavit pyramidy či rozsáhlá cihlová města, a přitom neměly záznam o svém okolí a nejbližším světě. Už na staré papyrové mapy se zaznamenávali vlastníci pozemků (dnes by se asi řeklo, že šlo o katastrální mapy), stejně tak jako místa, kam v době záplav dosahuje voda (což by mohly s určitou nadsázkou být dnešní mapy hydrogeografické).

Ve zřícenině města Ga-Sur byla nalezena na babylonské hliněné desce mapa z doby 2500 let před naším letopočtem. Znázorňuje údolí řeky, pravděpodobně se jedná o Eufrat, ke kterému patří i další zaznamenaná ústí tří říčních ramen.

Hliněný je i plán mezopotamského města Nippuru. Jeho stáří se odhaduje na 3500 let a je velký osmnáct krát dvacet jedna centimetrů. Tabulka znázorňuje náboženské centrum Sumeřanů s chrámem boha větru Enlila na řece Eufratu. Na záznamu jsou dokonce vidět i brány, které umožňují vstup do vnitřního města.

Staré mapy světa odrážely nejen úroveň tehdejšího poznání, ale zejména věrouku tehdejší doby. Na geografii a od ní odvozenou kartografii totiž mělo zásadní vliv náboženství. Mapy jsou toho dokladem. Babylonská jílová tabulka z doby 600 let před naším letopočtem znázorňuje tehdejší vidění světa – plochý disk s Babylonem ve středu. Z něj vybíhá sedm trojúhelníkových „ostrovů“ obklopených „zemským oceánem“.

Snaha umístit do středu mapy hlavní motiv byla poměrně častá. Kromě Babylonu tak byl jako pupek světa zobrazován Jeruzalém, což odpovídalo představám křesťanů, zatímco muslimové viděli uprostřed světa Mekku.

O kulatém tvaru země se zmiňují už antické záznamy, protože koule byla považována za prostorově nejdokonalejší tvar. Tehdy musel být už jen krůček k vytvoření „kulaté mapy“ – glóbusu. V Platonově dialogu Faidón praví Sokrates o podobě Země: „Vykládá se tedy, příteli, že Země sama, kdyby se na ni někdo díval shora, je na pohled taková, jako jsou míče z dvanácti koží, pestrá, proložená barvami.“ Sokrates zemřel roku 399 před naším letopočtem, takže antičtí učenci měli nač navázat.

Otec zeměpisu, jak se říká řeckému geografovi a astronomovi Klaudiu Ptolemaiovi, žijícímu v druhém století našeho letopočtu v egyptské Alexandrii, vypracoval mapu světa, která se na dlouhou dobu stala ústředním kartografickým dílem a jasně potvrzuje, že už tehdy Ptolemaios předpokládal kulatost země. „Přes všechny omyly Ptolemaios vytváří první obsáhlý, vědecky zdůvodněný obraz světa… Obsahuje první podrobný místopis a také systém rovnoběžek a poledníků, tedy zeměpisné šířky a délky máme od něj,“ píše Jiří Hromádko ve Velké knize objevování Země. Křesťanství si pak ale přes všechny důkazy ve svých záznamech Zemi zploštilo. Kartografická díla se křesťanské věrouce přizpůsobovala. Pro objektivitu však připomeňme, že také mnozí řečtí vzdělanci uznávali teorii ploché Země. Jen místo toho, aby pálili spisy svých oponentů, případně samotné oponenty, snažili se nalézt pravdu v rámci diskuse a pomocí důkazů.

Ručně a ještě převráceně

Do první poloviny 15. století, než byl v Evropě vynalezen knihtisk, se mapy zhotovovaly ručně. Jsou známy mapy kreslené na zvířecích kůžích, ryté do kamenů i kostí, a v Číně dokonce tištěné metodou dřevotisku už v druhém století. K jejich většímu rozšíření ale pomohl až převratný vynález Gutenberga. „Kresba rukopisné mapy je velmi jemná, méně sytá než mapa tištěná. Autor kreslil na psací látku olůvkem, kresbu vytáhl inkoustem a někdy ještě koloroval,“ popisuje původní výrobu map PhDr. Eva Semotanová z Historického ústavu Akademie věd České republiky. „Nejstarší tištěné mapy, do roku 1500 zvané inkunábule, byly reprodukovány na ručním papíře tiskovou technikou dřevořezu (asi od roku 1472), tedy tiskem z výšky, převážně černým. Jen na některých mapách z počátku 16. století se objevily červeně vytištěné názvy míst. Aby se dal obraz tisknout z desky, musel se připravit stranově převrácený. První mapy, tištěné z mědirytu, vyšly roku 1477 a v průběhu 16. století tato tiskařská technika, která umožňovala reprodukovat velmi jemnou kresbu, převládla. Protože ale vytvořit rytinu znamenalo měsíce práce i značné finanční náklady, tiskové desky se pak používaly často několik desetiletí, aniž se jejich obsah nějak aktualizoval.“

Rukopisné i tištěné mapy se kolorovaly barevnými linkami nebo plochami. Často se tak dobarvovaly mnohem později, než mapa vznikla. K základním barvám přírodního původu patřila zelená, růžová (červená), oranžová, žlutá (okr) a modrá, jejich tóny a odstíny. Kolorované mapy, pokud byly vystavené přímému slunci, mohly blednout.

Například s přípravou mapy Čech Johanna Christopha Müllera z roku 1720, která je v měřítku 1:132 000 a její konečné rozměry jsou 2403 krát 2822 mm, se začalo asi roku 1712, kdy vyrazili kartografové do terénu proměřovat a ručně zakreslovat jednotlivé části budoucí mapy. To trvalo osmnáct let. V roce 1720 byly jednotlivé části sesazeny a překresleny do mapy jedné, samozřejmě ručně. V letech 1720–1722 mapu rytci přenesli na měděné desky. Podle data na mapě se tiskla v roce 1720, ve skutečnosti byla dokončena až roku 1722. Z toho je vidět, že pořídit si mapu byl skutečný luxus. Náklady na zhotovení této mapy dosáhly 24 000 rýnských zlatých a jeden výtisk stál přibližně 12 až 13 rýnských zlatých (počátkem 18. století stála česká chalupa 30 zlatých, kamenný mlýn 5900 zlatých, oprava a přestavba kostela 3000 až 8000 zlatých). Mapy si pořizovali panovníci, bohatá šlechta a církevní hodnostáři, vědci nebo umělci, kteří si vytvářeli celé sbírky. Teprve v 19. století byly mapy dostupnější měšťanstvu, obchodníkům – a cestovatelům.

UNIKÁTNÍ PROJEKT

Laik ze staré mapy vyčte jen základní geografické údaje, kde byly lesy, obce a že už je dneska všechno jinak. Dnes je stará mapa považována spíše za umělecké dílo, doklad doby, a pokud se dá získat, pak jen za velké finanční částky. Nové možnosti nabídl internet. V České republice vznikl díky spolupráci Ministerstva životního prostředí ústecké a mostecké laboratoře geoinformatiky ČR Univerzity J. E. Purkyně unikátní projekt, který umožňuje prohlížet a studovat staré mapy každému, kdo o to má zájem, a případně pak levně získat i jejich vytištěné kopie.

„Před lety jsem spolupracoval s archeology a při projektech vterénu jsme potřebovali nejen současné, ale i historické mapy, které by nám prozradily, co všechno se v daném čase a na daném místě vyskytovalo,“ říká ing. Vladimír Brůna, šéf laboratoře geoinformatiky. „K prvnímu vojenskému mapování jsem se dostal v letech 1986–87, mapy byly v té době dostupné pouze v pražském archivu a navíc jen v černobílé podobě.“ Černobílé ovšem silně ztrácejí na vypovídací hodnotě, protože rozdílnou barvou jsou znázorněna pole, lesy, další louky či pastviny. Originály map však leží až ve vojenském archivu ve Vídni. Vojenské mapování (takzvané josefské v letech 1764–83 a Františkovo v letech 1836–52) bylo zaměřeno co nejvíce na vojensky využitelné informace. Z barevných map lze vyčíst například průchodnost cest v jednotlivých ročních obdobích, využití půdy i různé druhy budov. Důstojníci vojenské topografické služby projížděli krajinu na koni a mapovali metodou `a la vue, česky to zní méně vznešeně – „od oka“, tedy pouhým pozorováním v terénu. Jeden důstojník za léto zmapoval až tři sta padesát kilometrů čtverečních. Před mapováním nebyla z finančních a časových důvodů vybudována síť přesně a astronomicky určených trigonometrických bodů, proto pokusy sestavit přehlednou mapu monarchie skončily neúspěšně – jednotlivé kresby na sebe nenavazovaly nebo se překrývaly, jak popisují první vojenské mapování pracovníci laboratoře geoinformatiky. Mapy byly navíc ručně kolorovány a dnes si jen stěží představíme, kolik práce předkové současných kartografů na více než osmi stovkách map odvedli. Byly zhotovovány v měřítku 1:28 800, což je z dnešního pohledu využívání map velmi nezvyklé. Jednotkou míry byl sáh, což znamená 1,89 metru (takzvaný vídeňský sáh).

Zákulisí laboratoře geoinformatiky, která unikátní soubor map spravuje, je jednoduché: kvalitní počítač, velkoformátový plotter, dvě kovově šedé mapové skříně a na stolech běžný pracovní mumraj. Nic, co by návštěvníka přinutilo svátečně a v pokoře ztišit dech nad pohledem, který se tu ukrývá.

„Nejprve bylo potřeba dostat mapy z Vídně k nám do republiky. Díky společnému projektu s ministerstvem životního prostředí, které poskytlo peníze, se za zhruba milion korun koupily kopie map, které jsme pak dál skenovali doelektronické podoby. Skeny jsou v rozlišení 400 dpi,“ vysvětluje Brůna.

Kopie, které tu mají ve skříních, jsou tak dokonalé, že je na nich vidět i struktura vláken původních map. Nutí to sáhnout si, zda přece jen nejsou pravé a jde skutečně jen o fotopapír.

A kdo kromě sběratelů a znalců takové mapy vůbec potřebuje? Jsou důležité i pro současnou dobu. Například se na laboratoř obrátil člověk, který v restituci dostal pozemky a lesníci požadovali, aby je zalesnil s tím, že zde vždy byly lesy. Z historických map se ale dalo vyčíst, že zde v minulosti lesy nebyly, což majiteli pozemků ušetřilo velké náklady na výsadbu.

Porovnání starých map pomáhá odborníkům celé řady profesí. Vyčtené informace lze používat i pro geografický informační systém. Mapy se dají prohlížet na internetu pomocí programu Zoomify. Pokud je k dispozici velký rastrový obrázek (řádově i stovky MB), dokáže ho program upravit tak, že je pak v internetu rozpoznán i ten nejmenší detail. Touto metodou jsou prezentovány například satelitní snímky, světová malířská díla, cenné archiválie a podobně. Zvětšováním a pohybem po mapě se načítají pouze jednotlivé kousky rastru, tudíž prohlížení mapy je celkem rychlé.

Současné mapy, které využívají satelitních snímků, jsou sice neuvěřitelně přesné, ale chybí jim krása staré ruční práce, do které vkládali tvůrci i kus své duše.

Vojenské mapování

l Vojenské mapy byly strategickým materiálem. Profesor Bohuslav Horák v Dějinách zeměpisu z roku 1954 o tom píše: „Roku 1923 byl nalezen při výkopech v Sýrii v místech starého města

Dúra-Európos na Eufratu útržek vojenské mapy římské. Tento ubohý pergamenový cár, který podivuhodným způsobem ušel červům a hnilobě, je velmi zajímavým dokumentem pro dějiny antické geografie. Dovoluje nám, abychom si učinili lepší představu o tom, co byla itineraria picta (obrázkový itinerář), jichž užíval důstojnický štáb císařské armády pro vedení operací. Znázorňuje pobřeží Černého moře s řekami a stanicemi, s řeckým názvoslovím a súdaji o vzdálenostech. Řadu zaznamenaných stanic zahajuje Odéssos (dnešní Varna) a končí Art (Axata) v Arménii.“

l Už ve 4. století napsal Flavius Vegetius Renatus: „Velitel se musí vyzbrojit podrobnými itineráři krajin, kde se válčí, toho druhu, že neudávají jenom vzdálenosti, které dělí místa, počtem kroků, ale také stav silnic a že pozná podle věrného popisu kratší a postranní cesty, horstva a řeky. Bedliví velitelé měli itineráře provincií, kde bojovali, nejen psané, ale i kreslené, aby si mohli, když odcházeli, zvolit cestu i podle toho, co spatřili vlastníma očima.“

zpracoval Topí Pigula

Nejstarší mapy našeho území

l Zlomek mamutího klu s rytinou, která znázorňuje mapu, se našel pod Pálavskými vrchy. Zřejmě i proto sem Eduard Štorch umístil ve své populární knížce tábor lovců mamutů. Mapa pochází z období mladšího paleolitu a její stáří se odhaduje na 25 000–27 000 let. „Odborná literatura nezpochybňuje výklad rytiny jako pravěkého mapového díla,“ napsala o nálezu historička Eva Semotanová. Přesto však pochybuje o „schopnosti generalizace a převedení trojrozměrného prostoru do zmenšeného plošného vyobrazení“.

l Řecká kartografie, jejíž poznatky později převzali Římané, obsáhla velký kus tehdy známého světa, přesto nejsou z tohoto období známy mapy našeho území. Pouhá zmínka o Čechách jako o bilad buamia je v arabské mapě z roku 1154, ryté do stříbra. Mapu zpracoval Abú Abdullah Muhammad al Idrísí. I přes arabské jméno autora byla vytvořena na Sicílii. Originál se nezachoval.

l Boemia regia tedy Království české se objevuje na mapě ze 30. let 13. století. Probošt herefordské katedrály Richard Haldingam ve své mapě asi z roku 1290 zobrazuje Prahu jako Braga metropolis Boemariorum. Později se naše území podrobně objevuje na středověkých kompasových mapách.

l Zeměpisné souřadnice našeho území se objevily i v mapě Klaudia Ptolemaia ve 2. století. Evropští vzdělanci ale měli šanci seznámit se s tímto dílem až počátkem 15. století.

zdroj: Semotanová E.: Mapy Čech, Moravy a Slezska v zrcadle staletí

Mapy zveřejněné laboratoří geoinformatiky

Jde o výsledky vojenského mapování v letech 1764–1783, 1836–1852, a 1876–1888. Není bez zajímavosti, že poslední jmenované mapování vyhlásilo rakouské ministerstvo války. Ostatně satelitní systém GPS (Global Positioning System), který dnes pomáhá turistům kdekoli na světě, je taky produktem amerického armádního vývoje. S ohledem na národní bezpečnost ale byly programem Selective Availability do družicových údajů vkládány záměrné chyby. zpracoval Topí Pigula

Category: 2006 / 02

Lidé, kteří na ostrovy přijedou, se drží v úzkém pásu hotelů a dalších vymožeností. Ty mají vytvořit pro zahraniční klientelu co nejluxusnější prostředí, aby dokázalo turisty zabavit a oni ani nepotřebovali zamířit jinam. Už proto jsme působily ve zcela zaplněném letadle se svými batůžky, které naznačovaly, jaký program máme my, dost exoticky.

Kdo si ale přece jen při dovolené najde chvíli času na poznávání ostrovů a opustí pobřeží, po pár kilometrech objeví sopečnou krajinu, hory, soutěsky nebo například mlžný les a spoustu krásy. Ideální pro to je období naší zimy.

Zeleň, zeleň a zase zeleň

Kulatý ostrůvek Gomera navštěvují turisté jen málo. Ční z moře do výšky téměř tisíc pět set metrů, po obvodu je rozbrázděn divokými hlubokými soutěskami, které spadají přímo do moře. Je druhým nejmenším zdejším ostrovem a nejvíce porostlý vegetací. Náhorní plošinu ve vnitrozemí pokrývá unikátní mlžný les.

Z nevelkého přístavu v San Sebastian de la Gomera se do středu ostrova dá jet autobusem skrz tunely a serpentinami zaříznutými ve skále. Pohled do propastí zvedá adrenalin v krvi. U vesničky Hermigua si postavíme za tmy stan, abychom byly ráno šokovány zelení kolem sebe. Přece jen jsme přijely ze zasněžených Čech… Kolem je spousta teras, které dříve sloužily pro zemědělské účely, ve vyšších partiích je nyní už nikdo očividně neobhospodařuje.

Stoupáme do kopců a s přibývající nadmořskou výškou pomalu mizí slunce a modrá obloha za mraky. Střídá je mlha a drobné mrholení – dostáváme se do nitra mlžného lesa. V národním parku Garajonay rostou ve stálém příšeří fascinující pokroucené vavříny porostlé lišejníky. Teče tu potok, vegetace bují a porost kapradin připomíná nekonečný zelený koberec. Atmosféra dokonale evokuje prales. Žádný div, že tenhle kousek světa je jako jedinečnost zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.

Celým parkem prochází dobře značená turistická stezka, která vede i na nejvyšší horu Gomery Alto de Garajonay (1487 m n. m.). Dojít na vrchol je spíše vycházka než trek a podobně dostupná je i spousta dalších míst na Gomeře a ostatních ostrovech. Cestou zpět pak míjíme zajímavé skalní útvary Los Roques, všude okolo je stále spousta zeleně, kaktusy, palmy a směrem k pobřeží pak banánové plantáže.

Do srdce Caldery

Hlavní město ostrova La Palma Santa Cruz de la Palma je celkem rozsáhlé a jeho okraje se vyšplhaly vysoko do kopců. Centrum si zachovalo atmosféru starých časů: úzké uličky a řady domků s typickými balkonky. Hory na obzoru ale přitahují více…

Do středu další unikátní oblasti Kanárských ostrovů, parku Caldera de Taburiente, se nedá dostat stezkou, kterou jsme chtěly dojít. Většinu strhl přívalový déšť. Naštěstí lze zdarma získat povolení pro vstup do národního parku Taburiente a na Ruta de los Volcánes. Bez něj se zde nedá přespat. Povolení má hlavně ve špičce turistické sezony regulovat počet osob pobývajících v chráněném území, ale my jsme pak na celém tábořišti našly jen jeden španělský pár.

Do národního parku Caldera de Taburiente lze jít Soutěskou hrůzy – Barranco de Las Angustias, což představuje téměř čtyři hodiny svižnějšího pochodu. Pěšina je chvílemi zaříznutá ve srázu nad zpola vyschlým řečištěm, chvílemi vede přímo dnem koryta. Postupně ale nabírá výšku. Kličkujeme mezi balvany, občas přeskakujeme z jednoho na druhý, abychom si nenabraly do bot. Jednou se musíme vyzout a brodit, v říčce je vody po kolena.

Horský hřeben tvarem připomíná podkovu, jeho stěny jsou příkré. Nejvýhodnější se ukazuje podnikat prohlídky okolí vždy z tábořiště. Stezky odtud vedou jen na několik málo míst. Husté borové lesy i další vegetace však dodávají tomuto místu opět výjimečnou atmosféru. Je zvláštní, že toto krásné místo láká jen tak málo lidí.

Cesta vulkánů

Ruta de los Volcánes – Cesta vulkánů měří třicet dva kilometry a vine se sopečnou krajinou. Začíná u chaty Refugio Pilar, zhruba ve středu ostrova, a vede až na nejjižnější výspu, k majáku Faro Fuencaliente. Lze ji přejít za jeden den, ale ten je pak velmi vyčerpávající.

Z vrcholu Birigoyo (1808 m n. m.) na začátku stezky se otevírá na sever výhled na celou Calderu de Taburiente, přes moře na ostrov Tenerife s vrcholem Pico de Teide. Krajina dál je vyprahlá, černá, téměř bez vegetace, slunce tu neúprosně pálí. Cesta mezi krátery není značená, ale stačí sledovat vyšlapanou pěšinu. Obcházíme sopky, z nichž některé byly ještě nedávno aktivní (poslední erupce byla zaznamenána v 70. letech minulého století).

Pobyt na ostrém slunci po celý den je přece jen vyčerpávající, i když i zdejší krajina má své magické kouzlo. Potřebujeme vodu a to je snad jediný problém pobytu ve vnitrozemí Kanárských ostrovů. Musíme ji kupovat a nosit s sebou, v přírodě se doplnit téměř nedá. Potoky jsou buď vyschlé, nebo upravené tak, že se voda potrubím odvádí do vesnic a pocestný se k ní nedostane.

Na Faro Fuencaliente odolávají větru a slunci starý a nový maják, dál na jih už leží jen nekonečný oceán. Pobřeží je černé a členité, vlny se dramaticky tříští o skaliska. Na malé oblázkové pláži vychutnává slunce jen pár lidí, nikdo se ale nekoupe – vlny valí malé kamínky, které rozdírají kůži.

Nejvyšší sopka

V přístavu Los Cristianos znovu působíme s velkými batohy a v trekových botách jako atrakce. Známé letovisko Playa America u Los Cristianos je plné lidí, asfaltové silnice a budovy kumulují v ulicích teplo, nás čeká sníh nejvyššího vrcholu Kanárských ostrovů.

Až do velkého kráteru – Parque Nacional del Teide – ve výšce dva tisíce dvě stě metrů nad mořem jezdí autobus. Kdo se chce podívat až na vrchol Teide, může použít lanovku. Končí ve výšce 3500 metrů nad mořem.

Pěší cesta vede přes různobarevná pemzová pole k takzvaným teidským vejcím, což jsou velké balvany rozházené po krajině, a pak prudce stoupá k chatě Altavista. Je v zimě zavřená, naštěstí se dá využít vedle ní volně přístupný bivak. Všude leží sníh, fouká studený vítr a se sklonkem dne znatelně klesá i teplota. Nadmořská výška více než tři tisíce metrů nám nedělá problém, jsme dobře aklimatizované z předchozího pobývání na horách La Palmy.

Sledovat tady západ slunce je ale úchvatnou podívanou. Hory po obvodu kráteru postupně střídají různé barvy, stíny se prodlužují a mění tvář okolní krajiny. Nezapomenutelný je stín Pico de Teide, který putuje po moři a zasahuje i zhruba sto kilometrů vzdálený ostrov Gran Canaria. Totéž lze prý za jasného počasí spatřit ze samotného vrcholu Teide i při východu slunce.

Po krátkém rozhodování končí naše cesta přibližně ve výšce 3600 metrů nad mořem, asi sto výškových metrů pod vrcholem. Umrzlý sníh je hladký jako sklo, obloha zatažená a hlavně nám nepřeje čas, musíme zpět. Pomalu se totiž rozednívá a pod vrcholem se proto za chvíli objeví správce, který každodenně kontroluje, zda mají všichni potřebné povolení pro výstup na vrchol. Povolení se vydává pro konkrétní datum a hodinu ve městě Santa Cruz de Tenerife, které je ale zcela mimo naši trasu.

Ve víru masové turistiky

Erjos v severozápadní části ostrova leží v docela jiné krajině, než je ta na opačné straně. Znovu se potvrzuje, jak jsou Kanárské ostrovy rozmanité. Krajina severního pobřeží je zelená, stojí tu spousta vinic, kvetou ovocné sady.

Na vrcholy Malá a Velká Gala se prochází vavřínovými lesy a ve spleti lesních uliček se dá snadno zabloudit. Velmi zvláštně působí střídání vavřínového lesa a ploch s kaktusy a dalšími teplomilnými rostlinami a květinami.

Soutěska – Barranco de Masca pod stejnojmennou vesničkou Masca je uváděna snad ve všech průvodcích jako dobrý tip na výlet. Cesta k moři trvá čtyři hodiny a představuje výškový rozdíl kolem šesti set metrů. Krajina je krásná – pěšinka se kroutí dnem soutěsky, uzavřená mezi vysokými skalními stěnami, na některá místa se za celý den vůbec nedostanou sluneční paprsky.

Barranca končí malou kamenitou pláží.

Krása a proslulost místa je bohužel vykoupena množstvím lidí, kteří do vesnice přijíždějí vlastními auty nebo v rámci zájezdů pořádaných místními cestovními kancelářemi a vydávají se do soutěsky.

Protože byl čas odletu, musely jsme se vrátit i do turistické oblasti, tedy letoviska Playa de America, mezi hotely a spousty turistů. Říkáme si, oč jsme bohatší o prožitky a spoustu vjemů než ti, kteří celou dovolenou prožili jen na kousku pláže. Kdybychom cestu plánovaly znovu, vyhradily bychom si více času, abychom mohly poznat ještě více míst a vydat se i na nejmenší a zatím nejzapomenutější ostrov Hierro.

Kanárské ostrovy

l Tvoří je sedm hlavních ostrovů a dva ostrůvky sopečného původu, které tvoří autonomní oblast pod španělskou správou.

l Název dostaly od latinského slova canis – pes, protože podle legendy ostrovy hlídali obrovští psi. Kdo viděl na výstavě v České republice takzvanou kanárskou dogu, robustního středně velkého žíhaného nebo plavého psa, pochopí, že na legendách přece jen něco je. l Souostroví prodělalo v posledních desetiletích doslova kulturní šok díky turistickému boomu. Dnes mohou nabídnout řadu výhod: stálé počasí, různorodé pláže, čisté moře, vhodné prostředí pro vodní sporty a zajímavou přírodu. Celkem přijatelné jsou zde ceny.

Category: 2006 / 02
kola

„Min ain anta – odkud jste?“ ptá se s úsměvem jeden z nich.

„Praha.“

Rozvážně kývne, a protože se dívá na německé kolo, zřejmě si myslí, že Praha je někde v Německu. Když mu řeknu, že jedu do Káhiry, ukáže na západní cestu. Zavrtím hlavou, že jedu tou delší. Protočí panenky.

Úderem poledne se vzorek na pneumatikách na horké cestě taví. Vyčerpaný dorazím na vrcholek holého kopce a svalím se do stínu skalního výčnělku. Mapa slibuje dlouhé klesání a potom relativně rovinku až do Nuweiby, kde bude, inšaláh, čekat Honza a melouny a ledové nápoje.

Kemp jako vymetený

Naším plánem bylo sejít se na cestě mezi Nuweibou a Tabou. Honza přijede z jihu od Šarm aš-Šejku, já ze severu od Jeruzaléma. Naivní předpoklad, že budeme jediní Evropané na celém poloostrově, byl téměř přesný. Před několika týdny byla Taba bombardována. Kempy, kolem kterých projíždíme, zejí prázdnotou a beduínští majitelé dávno odjeli zpátky do milované pouště. Jedinými živými bytostmi, které za celý den potkáváme, je karavana žen snažících se přesvědčit párek vytáhlých velbloudů, aby se vydal směrem do daleké osady v poušti.

V dálce se na kopci v horkém vzduchu tetelí bíle oblečená postava. Konečně! Honza! Jeho kolo, nový odlehčený Author (dvojče toho mého), se válelo ve stínu rokle u cesty, zatímco si z malého pahorku fotil můj zápas s pedály napříč plání. Padám do stínu a usínám dříve, než sešplhá dolů.

Před západem slunce jsme dorazili do Hamdanova kempu Jasmina, který nám doporučil přítel z Jeruzaléma. Pamatoval si ho z lepších časů, kdy sem místní hudebníci přijížděli z pouště, aby hordám turistů hráli na tradiční nástroj ud. S hudebníky jsme se právě chtěli setkat.

Hamdan byl hubený a na slovo skoupý, jako většina beduínů. Přivítal nás v kempu, který zel prázdnotou až na dva tucty koček.

„Zabíjejí škorpiony,“ vysvětlil nám Hamdan. Na několika prostých bungalovech ještě visely plážové ručníky a sluncem vybledlé šnorchly, které tu nechali vyděšení turisté. Hamdan se snažil nedat najevo, jak pro něj byla tato situace těžká. Mnozí beduíni investovali do potravin a vybavení, a kvůli bombardování o všechno přijdou. Žádní hudebníci tu sice nebyli, ale Hamdanův přítel Sliman nás prý vyzvedne v Nuweibě a vezme do středu pouště.

Jeep – svoboda, nebo otroctví?

Beduínská kultura je na rozhraní nové a staré doby – jedna z posledních živoucích nomádských kultur severní Afriky, ačkoliv se změnám nijak nebrání. Po takzvané šestidenní válce v roce 1967, kdy izraelská armáda rozdrtila Egypťany preventivním bleskovým útokem, dostali beduíni odměnou za pomoc okupantům a jako předplatné další spolupráce jeepy. Udržuje je při životě spojařská lepenka a vúdú a znamenaly konec soběstačné bezhotovostní beduínské kultury. Staly se poutem beduínů se světovou naftařskou ekonomikou. Pro beduínského muže ale znamenají symbol dobrého postavení a jsou často jediným finančním zdrojem rodiny – vozí v nich turisty do středu pouště a na oblíbené projížďky na velbloudech.

Bylo nám jasné, že pokud chceme vidět a slyšet skutečné beduíny, musíme přes všechny krásy pobřeží do pouště. Pozemky podél pláží sice vlastní beduínské kmeny, ale sami tihle samotáři dávají přednost svobodě volné pouště a tajným pěšinkám wadi (udolí), které proplétají Sinaj. Na kempy se dívají jen jako na příležitost směnit trochu kultury za peníze turistů, kteří rádi uniknou všudypřítomné hrozbě násilí a únavnosti moderního života v Izraeli.

Cesta z kempu Jasmina do Nuweiby byla nakonec delší, než jsme očekávali. S příchodem noci jsme se rozhodli pro opuštěný kemp v Nuweiba M’zaina. Cestou ve čtyřicetistupňovém horku jsme byli vyčerpaní, a tak ze „zdravotních“ důvodů Honza zpod hromádky filmů vylovil poklad – plastovou láhev domácí moravské slivovice. Vlny se rozbíjejí o pláž, popíjíme, pochutnáváme si na banánech a právě nás napadlo, že tu nejsou kočky jako v každé osadě, když tu přes koberec leze docela velký škorpion. Pěkně popořádku – schovat slivovici! Když je láhev v bezpečí, Honza vyloví foťák, já svou věrnou levou botu…

Píseň pouště

Do pouště nás Sliman ráno veze svým ctihodným jeepem, terén mimo hlavní cestu je pro naše naložená kola nesjízdný. Jeep spíše plachtí, než jede z jednoho písečného násypu k druhému. Sliman je jako ryba ve vodě, prozpěvuje si tichým, chraplavým hlasem. Horko je tu jaksi snesitelnější, vlhkost odpařující se vody zůstala na pobřeží. Země je zbarvená do mně dosud neznámých odstínů – sytě červených, růžových a okrových. Jedeme do sídliště Wadi Disko a jsem si jistý, že já a Honza budeme první nebeduínští návštěvníci. Poušť Sinaj navíc dává pocit naprosté jedinečnosti.

Oheň z chrastí ozařuje pískovcový hřeben vysoko nad námi, beduínům začíná dlouhý proces probouzení. Den v poušti nepodléhá městskému mechanismu islámu – ani jídlem se nikdo nezabývá až do západu slunce. Za tichého hovoru si čtyři muži, se kterými jsme se setkali, připraví nástroje a ze zubů si vydolují zbylá zrnka rýže. Jeden z nich tajně umotá joint s hašišem a nechá ho kolovat v kruhu. „Slimanovi se to nelíbí,“ svěřuje se Ibrahim s potlačovaným smíchem a ukazuje přitom na kamaráda, který spí s hlavou opřenou o pneumatiku jeepu. Klasický ud tady ovšem nenajdete. Hrají na improvizované nástroje jako samsemija, čtyřstrunný nástroj poslepovaný z rezavého kanystru, naplaveného dřeva a strun z klavíru. Ostatní bubnují do rytmu na opotřebované, ohrané bubínky. Písně jsou rytmické, zpěvné, motivy se opakují a každý z mužů přidává novou sloku, pak se všichni znovu a znovu spojí v nekonečném refrénu. Písně jsou o krásných ženách, dalekých cestách a nevysychajících pramenech vody. Patří k poušti, je těžké si tyto hudebníky představit na přeplněné pláži mezi štěbetajícími páry a cvakáním spouští automatických foťáků.

Mafiáni se zlatými hodinkami

Dny ubíhají v oparu chození a hledání stínu. Bez GPS a beduínského průvodce bychom dávno ztratili cestu. Beduín sedí ve stínu jeepu, zatímco ti mangun (šílenci, tedy my) šplhají na kopec, aby se odtud rozhlédli. Pod sebou vidíme poslední wadi a za ním nekonečné písky středního Sinaje. Ozvěna se rozléhá na kilometry daleko, odráží se od bílého pískovce pod námi i za námi, aby pak odezněla nad závějemi písku. Dnes končíme svůj pobyt v poušti a vracíme se do Samdže na okraji pobřežních hor.

Dáme si čerstvější jídlo a další dávku hudby. Je neskutečně těžké otočit se k poušti zády, ale máme před sebou ještě dalekou cestu a kola čekají.

Do Samdže dorazíme až večer. Je to typická beduínská osada – nehezká hrstka chýší postavených ze škvárobetonových tvárnic s dřevěnými přístavky pro zvířata. Někde stranou bzučí generátor, který zásobuje elektřinou pár vyčouhlých pouličních lamp a veřejnou televizi. Hodně domácností má elektřinu, což ovšem většinou znamená jedinou žárovku visící ze stropu.

Sliman i ostatní muži jsou doma tak nějak menší. Možná je to i kvůli neustálému plísnění jejich ženami. Děti jim ale přinášejí radost a my jsme brzy obklopeni houfem zvědavců s bystrýma očima, nedočkavých, aby si vyzkoušeli pár naučených anglických frází a okoukli naše kola. Po večeři, když je konečně sklizeno nádobí, se dvě ženy usadí u ohniště a jedna vytáhne flétnu a začne hrát. Druhá zpívá.

Jakmile se však ponoří do hudby, přijde pohroma. Do dvora se vřítí zánovní pick-up značky Toyota a z něj vyskočí podivně čistí muži. Výrazy lidí potemní a flétna zmizí. Z rukávů běloskvoucích šatů příchozích probleskují drahé hodinky a pompézní obličeje jsou orámovány fialovými turbany, jaké nosívají beduíni. Jsou to beduínští mafiáni, kterým se očividně nelíbí, že Sliman nabízí cizincům něco jiného než výlety, které organizují oni. Jeden velmi okatě natáhne ruku před Slimanův obličej, aby mu ji povinně, a poníženě, políbil. Zničili nám celý večer. Nastane tíživé ticho a neurvalci se odeberou do domku, kde je televize. Naposledy přespáváme u ohniště pod zářivými hvězdami. S příchodem rána už máme kola vyložená z trpělivého jeepu. Po pár šálcích čaje na posilněnou říkáme Slimanovi a Ibrahimovi na shledanou (inšaláh!) a vydáváme se za svými stíny po dlouhé, rozpálené trase do Dahabu.

Category: 2006 / 02

zubr„Za málo let buffalo bude zvíře známé z podání a pověstí. Rychlejší ještě než vymírání indiánů jest hynutí jeho, a než krátký čas uplyne, mohutný tento tvor, pronásledován v nejosamělejší zátiší, kde útulku hledá, nalezne své místo v dlouhém seznamu oněch vyhynulých obrů, kteří kdysi spoluobývali na zeměkouli naší.“ Úryvek z cestovního deníku Ke Skalným horám od Bohuslava Kroupy byl publikován v roce 1881 v Květech. V té době se na amerických prériích rozhodovalo o existenci bizona. Spojené státy od Atlantiku k Pacifiku spoutala obruč právě dokončené železnice a původní obyvatelé si na mnoha místech troufali tvrdit, že zem patří jim. Jedno z řešení, které se zrodilo v hlavě civilizovaného bílého muže, bylo vystřílet bizony. Indiáni by pak vymřeli sami a křesťané by měli čisté ruce…

Pláně amerického západu pokrývaly desetitisíce mršin. Naštěstí se v hodině dvanácté našlo pár osvícených, kteří začali bít na poplach. Vznikla společnost pro zachování bizona a byla založena rezervace. Předpověď Bohuslava Kroupy se nesplnila.

Celkové skóre však pro přírodu nebylo nikterak povzbudivé. Ve stejné době byl na tomtéž kontinentě vybit holub stěhovavý, zmizel papoušek karolínský, v amsterodamské zoo přes veškerou péči uhynula poslední zebra kvagga, na Ukrajině vesničané uštvali posledního divokého tarpana a výčet by mohl ještě dlouho pokračovat.

Na přelomu 19. a 20. století se na pokraj úplného vyhubení dostal také blízký příbuzný amerického bizona – zubr. Posledním jeho útočištěm se stal Bělověžský prales v dnešním Polsku. Ruský car a také polští šlechtici zubry intenzivně chránili, ale po první světové válce už car neochránil ani sám sebe, a tak pokračoval nekontrolovaný odstřel posledních divokých zubrů. Počátkem dvacátých let zabil pytlák ve volné přírodě posledního zubra. Přežilo jen pár desítek zvířat v zajetí. Zdálo se, že tragický konec je neodvratný. Naštěstí se v hodině dvanácté našlo pár lidí, kteří se nechtěli s vyhynutím zubra smířit.

V roce 1923 byla v Německu založena Mezinárodní společnost pro zachování zubra a následně také Mezinárodní plemenná kniha. Ze zvířat roztroušených po několika evropských zoologických zahradách byly vytvořeny řízené chovné skupiny s jediným cílem – zvrátit osud, který o tři sta let dříve potkal jiného evropského kopytníka – pratura.

Kolem roku 1620 byl zabit poslední divoký tur. Teprve mnohem později lidem došlo, že pratur a zubr byly vlastně dva odlišné druhy, a první je tedy pro naši planetu ve své geneticky čisté podobě nenávratně ztracený. Ve dvacátém století se v Německu pokusili křížením různých plemen domácího skotu pratura zpětně vyšlechtit. Alespoň jeho živá podobenka dnes tedy existuje.

Koncem třicátých let stoupl početní stav zubrů na sto, ale druhou světovou válku přežilo jen přes sedmdesát kusů. V šedesátých letech jich však bylo už desetkrát tolik. V plemenné knize jsou uvedeni všichni čistokrevní jedinci pod pořadovým číslem, s označením pohlaví, chovatelské stanice a s dalšími důležitými informacemi. Jména jednotlivých zubrů začínají písmeny, která jsou přidělena rodné chovné stanici. Z Topoľčanek tedy pocházejí Sivoš, Sičák či Silice. V Chomutově se narodili Cvalda, Cvrček, Cvok, Cvinka atd.

S vysazováním zubrů do národních parků a rezervací se začalo nejprve v Polsku a v bývalém Sovětském svazu. Po jeho rozpadu se zubři ocitli

ve volné přírodě mimo Rusko také v Litvě, Bělorusku, na Ukrajině a v dalších zemích. Záchrana největšího evropského zvířete se tak stala obrovským a skutečným triumfem mezinárodní ochrany přírody.

Zubři v Čechách

Zubři byli v bývalém Československu chováni v oboře v Topoľčankách a v mnoha zoologických zahradách. O vysazování do volné přírody se v Čechách a na Slovensku začalo znovu hovořit počátkem devadesátých let. V České republice se začalo uvažovat o možnosti vysadit zubry v některém zrušeném, nebo dokonce i fungujícím vojenském prostoru. Měli by tak zaručenu ochranu. Z projektu sešlo, protože se objevily celkem neoprávněné obavy z možné nebezpečnosti zvířat. Stejně neoprávněné jsou i názory, že v Čechách neexistují dostatečně rozsáhlé komplexy lesů. Na mnoha místech, kde byl nyní zubr vysazen, jsou krajina, její osídlení a pokrytí porosty srovnatelné se situací u nás.

Chomutovský zoopark chová zubry od svého založení a má tohoto impozantního evropského kopytníka i ve svém logu. Za třicet let odchoval více než čtyři desítky těchto vzácných zvířat. Nejvíce potomků po sobě zanechal býk Sičák, původně právě z obory v Topoľčankách. Zoopark v současné době chová dvanáct zvířat, rozdělených do dvou skupin. Jednu mohou návštěvníci vidět přímo v klasické části zooparku, druhou ve velkém prostoru, v takzvaném eurosafari. Zubry v Čechách chová také zoo v Praze, Plzeni a několik soukromých osob.

Koordinátorkou evropského chovného programu zubrů je Wanda

Olech-Piasecká z Varšavy, která vede i plemennou knihu. Cílem každého chovného programu je udržet v zajetí dostatečnou, geneticky kvalitní populaci. Tam, kde to podmínky umožňují, se pak zvířata vysazují znovu do přírody, případně posilují původní populaci. Programy na návrat zubrů do přírody trvají již desítky let.

Naši nejbližší sousedé Slováci se rozhodli vysadit dávno vyhubeného zubra do národního parku Poloniny na severovýchodě země. První zvířata byla dovezena v létě 2004: dvě samice z Itálie, pár ze Švýcarska a jeden býk z Holandska. Zůstali několik měsíců v aklimatizační obůrce a v prosinci byli vypuštěni do volné přírody. Dva zubři jsou vybaveni obojky s vysílačem, který umožňuje jejich sledování. Před několika měsíci se k nim připojil samec, který přimigroval z Polska. Na jaře 2005 bylo rozhodnuto posílit skupinu o zvířata z chomutovského zooparku. Návrat zubra na Slovensko vzala pod svou záštitu Světová asociace zoologických zahrad a akvárií – WAZA.

Do volné přírody

Pro takzvaný reintrodukční program je třeba vybrat zdravá a pokud možno mladá zvířata. Lépe si pak zvykají na nové prostředí. Jako vhodní byli v Chomutově vybráni roční býček a tříletá samice. Mladá jalovice však v létě porodila, a proto nastoupila na její místo dvouletá, geneticky stejně vhodná náhradnice.

Oba zubři prošli v průběhu září pečlivým vyšetřením před transportem. Kvůli panice kolem onemocnění skotu (a bude brzy zapomenuta pro ještě větší paniku kolem ptačí chřipky) se musela provést celá řada krevních zkoušek. Výsledky potvrdily vynikající zdravotní stav.

Zvířata byla poslední dny před transportem oddělena od stáda. V pátek sedmého října se při nakládání musela foukačkou s narkotikem uspat a umístit do přepravních beden. V omezeném prostoru by transport uspaných zubrů mohl být nebezpečný, proto byli bezprostředně po naložení a kontrole probuzeni podáním protilátky. V půl sedmé večer opustila terénní toyota se vzácným nákladem brány Podkrušnohorského zooparku. Směřovala přes Prahu a Brno k hraničnímu přechodu ve Starém Hrozenkově.

Osádku tvořili dva řidiči a zoolog, který má licenci k transportům zvířat platnou podle evropských předpisů. Před půlnocí je dohonil doprovodný tranzit s fotografem, kameramanem, ošetřovatelkou a zástupci Nadace na ochranu fauny Evropy. Po osmé hodině se ve Stakčíně do čela konvoje zařadil služební vůz Správy Národního parku Poloniny se zoologem Štefanem Pčolou. Více než třináctihodinová cesta skončila u připravené aklimatizační obůrky. Zbývalo zvířata bezpečně vyložit.

To se ale lehce řekne. V zooparku dopravil bedny se zvířaty nakladač. Uprostřed slavnostně do zlata oděných lesů je to však s technikou trochu obtížnější. Naštěstí bylo dost rukou v doprovodném voze, a tak se bedny postupně dostaly na zem. Všichni cítili vzrušení z osudového okamžiku.

A pak se šubry beden zvedly a obě zvířata vyrazila přes potok do obory. Obhlédla terén, a když rychle zjistila, že jim žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí, začala se už v klidu popásat na louce s přerostlou trávou.

Po obědě nabídl Štefan Pčola, že zavede hosty z Chomutova na výlet za zvířaty vypuštěnými už před pár měsíci. Za chvíli už skupinka pročesávala dvěma terénními auty několik údolí, zlézala okolní vrcholy a snažila se anténou s přijímačem zaměřit skupinu zubrů. Signál však byl dost slabý. Nakonec se přece jen podařilo lokalizovat směr, ve kterém mělo stádo být. Bohužel tam ale nevedla cesta pro auto. Část expedice se proto rozhodla vydat se za zubry pěšky, zbytek jel cestou necestou. Pohyb v terénu nepříjemně ztěžovala křoviska.

Zubři jako by si hráli, signál přicházel z různých směrů. Mohl to být i odraz. Dva členové doprovodu nakonec stopování vzdali a vrátili se k autu. Pak ale signál zesílil a za dalším vrcholem skupina dokonce našla místo, kde se zubři váleli v prachu. Za chvíli bylo slyšet, jak zvířata ve svahu pod cestou rozrážejí husté mlází.

„Kdyby byli zubři na volné pasece, kde mají rozhled, nechali by k sobě člověka přiblížit,“ vysvětluje zoolog, „v nepřehledném lese si ale z ostražitosti udržují podstatně větší vzdálenost.“ Proto je stopování komplikovanější. Nemělo cenu v něm pokračovat. Nakonec se ukázalo, že jediní, kteří toho dne zubry viděli, byli ti dva, kteří vzdali stopování a vrátili se k autu. Ostatním pak ukazovali špatným fotoaparátem udělaný špatný obrázek. Byl to ale obrázek zubra z přírody!

Zubři měli v oboře zůstat tak dlouho, než se stádo vypuštěné před rokem přiblíží na takovou vzdálenost, aby se k němu mohli snadno připojit. Pracovníci parku předpokládali, že to bude nejdéle do první pořádné sněhové nadílky, kdy pak stádo jistě zamíří ke krmelci. Už týden po návratu pracovníků zooparku ze Slovenska ale zvonil telefon a zástupce státní ochrany přírody Slovenské republiky Adamec poděkoval za dovezená zvířata, jejich bezvadný stav a informoval, že zubři jsou volní. Stádo přišlo na dohled k obůrce, a tak pracovníci otevřeli ohradu a Cvinka s Cvoloninem se k ostatním zubrům okamžitě a bez nejmenších problémů připojili. O pár týdnů později se ke skupině přidal ještě býk z polské strany. V současné době tedy stádo tvoří čtyři vypuštěné samice, tři vypuštění samci a dva samci přimigrovaní z Polska.

Kromě chomutovských zubrů se ve stejné době do volné přírody dostal také pár zubrů z pražské zoo, byli v létě vypuštěni ve východním Polsku.

Pro zlepšení poměru pohlaví ve stádě na Slovensku by se na jaře roku 2006 měla z chomutovského zooparku stejnou cestou vydat další tři roční telata. Stádo bude mít přes deset kusů a navíc by se už mohlo přirozeně rozmnožovat.

Existuje tedy velmi hmatatelná naděje, že současné i příští generace návštěvníků Polonin budou mít svůj zážitek z krásné přírody obohacen pozorováním největšího evropského kopytníka, který se vrátil téměř ze záhrobí.

Jaký je zubr

l Zubr evropský je mohutný přežvýkavý sudokopytník z čeledi turovitých, který je blízkým příbuzným amerického bizona. Dosahuje hmotnosti 800–1300 kg, délka těla bez ocasu je 270–300 cm a je vysoký kolem 2 metrů; býci jsou mohutnější než samice.

l Zubři žijí ve stádech do několika desítek kusů, nejčastěji ale v menších skupinách. Starší býci žijí často jako samotáři. Říje probíhá v srpnu až září a po 9 měsících březosti rodí samice jediné tele.

l Zubři dospívají ve 3 letech a dožívají se až kolem 30 let. Živí se především luční a lesní trávou a bylinami, listy a větvičkami dřevin, kůrou a podobně.

Mohou napadnout člověka?

l Tam, kde se začne s přípravou projektu směřujícího k vysazení zubra do přírody, se většinou objeví obavy místních obyvatel z možných problémů při setkání zubra a člověka. Pravdou je, že zubr je zvíře velmi silné a tedy potenciálně nebezpečné. Navíc jsou známy případy napadení člověka divokým prasetem, jelenem, ale i srncem. Jde však o výjimečné případy a kromě toho je někdy na vině člověk.

l Strach z lidí ponejvíc nemají zvířata lidmi uměle odchovaná. Taková mohou při vypuštění do volné přírody znamenat skutečné nebezpečí. U zvířat odchovaných vlastní matkou a ve skupině stejného druhu, byť v zajetí, se tyto anomálie chování neobjevují. Dobrým příkladem jsou obyčejné domácí krávy. Občas se stane, že se svému majiteli zaběhnou do lesa. Pokud se nepodaří dostat je zpět do ohrady v průběhu několika dní, zvířata rychle získávají plachost a zvětšují svůj odstup od člověka. Po dvou až třech týdnech je často problém přiblížit se k nim i na padesát metrů. Stejné je to pak i se zubry. Velice rychle se z nich stanou plachá zvířata, která se, podobně jako ostatní lesní zvěř, člověku nejraději vyhnou.

Program na záchranu zubrů

l Evropská asociace zoologických zahrad, sdružující několik set organizací, řídí a zastřešuje desítky chovných programů – EEP. Každý má svého koordinátora, kterým je často odborník ze zoo s mnohaletou zkušeností s chovem daného druhu. Chov ibisů skalních je tak například řízen z Innsbrucku, chov rosomáků z Helsinek, evropských norků z Tallinu, goril z Frankfurtu, zeber Hartmannové z Ústí nad Labem atd.

l Vrcholem ochranářské práce je, kromě udržení genetické variability, návrat vyhubených druhů zpět do míst, kde se původně vyskytovaly. V evropských podmínkách probíhají takzvané reintrodukce u desítek ohrožených druhů a vypouštějí se až tisíce zvířat. Mezi ty nejvýznamnější patří i projekt na záchranu zubra.

l V současné době je po celém světě evidováno více než 3000 zubrů. V Novém světě žije přes padesát zvířat u deseti chovatelů, v Asii a Africe je po jednom páru. Nejvíce chovatelů, 76, je v Německu a největší počet zvířat, přes osm set, žije na území Polska. Většinu chovatelů tvoří zoologické zahrady. Dnes opět žije ve volné přírodě více než 1890 zubrů.

NP Poloniny

l Národní park Poloniny byl založen v roce 1997 a je součástí Chráněné krajinné oblasti Východné Karpaty, která byla v roce 1993 mezinárodní organizací UNESCO vyhlášena Mezinárodní biosférickou rezervací. l Území o rozloze 164 190 ha s velmi nízkou hustotou osídlení zasahuje hranice tří států: Slovenska, Polska a Ukrajiny. Je domovem mnoha vzácných druhů včetně medvěda, rysa, vlka a divoké kočky.

Category: 2006 / 02

Více než šest století už roste na Korfu nejstarší olivovník. Majestátně postává u vchodu byzantského hradu Gardiki ze 13. století, a zatímco z kdysi pyšného hradu zbyly jen ruiny hradeb, strom roste a každý rok i plodí. Olivovníků je na ostrově kolem jednoho a půl milionu.

Olivovníky se na Korfu vysazovaly hlavně za nadvlády Benátčanů, od roku 1386 až do roku 1797. V té době zaznamenal ostrov také největší rozvoj a stal se zásobárnou velmi ceněného olivového oleje. Středověcí pěstitelé oliv na Korfu (zvaném také Kérkyra), který leží ve strategicky výhodné poloze u paty Itálie, byli dokonce tak úspěšní, že ohrozili italský a španělský export tohoto životodárného rostlinného tuku.

Olivový olej předepisovali už středověcí felčaři na žaludeční, střevní a pravděpodobně také nervové potíže. I dnes si řecký rolník před odchodem na pole, vinohrad nebo do lesa s olivovníky dopřeje na cestu kromě lahvinky vína s retsinou, půl bochníku chleba a kousku sušené šunky také komplex vitaminů a nenasycených mastných kyselin v podobě doušku panenského olivového oleje.

Olivy se tady sklízejí od listopadu do března, po úplném dozrání obvykle samy spadnou do sítí rozprostřených pod stromy. Těm opožděným pomohou dolů dlouhá bidla. Spadané a setřesené olivy se zpracovávají pro místní potřebu a samozřejmě se nabízejí i turistům. Když jsme si ale chtěli na Korfu místní panenský olej koupit, abychom si ho odvezli domů jako suvenýr, našli jsme v obchodech jen krétský. Naštěstí jsme zjistili, že místní si lze nechat načepovat přímo ze sudu u prodavačů na trhu nebo v malých krámcích, kde také nabízeli olivovou pastu, olivové mýdlo a pleťové krémy.

Ve vesnici Makrádes nabízeli prodavači suvenýrů také nepřeberné množství sošek, misek a kuchyňských pomůcek z olivového dřeva. Ostatně uličky historické části hlavního města Korfu jsou takových krámků také plné. Krásné, na kresbu let bohaté dřevo starých olivovníků končí v dílnách řezbářů a soustružníků.

Ve zdejší taverně Colombo na náměstíčku se pyšní i dvě stě let starým lisem na olej. Mlýny a lisovny se ale postupně mění na taverny, protože olivy se tu už nelisují, ale odvážejí se k průmyslovému zpracování ve velkém, a vesničané se věnují pronajímání pokojů turistům.

Také starý olivový mlýn v téměř opuštěné vesnici Paleó Perithia na úpatí nejvyšší hory ostrova Pantokrátor v blízkosti pláže Agios Spiridonas je už přestavěn na tavernu. Ve vesnici ale ještě leží odložené, olejem nasáklé mlýnské kameny jako vzpomínka na původní zpracování oliv. Ve stínu odpočívají stařenky, podobně jako kdysi v minulosti. Televizní anténa za zdí ale už jen potvrzuje, že život se tu opravdu dal jiným směrem.

Všudypřítomné olivovníkové háje s ostrůvky cypřišů uprostřed vyrůstají do nezvyklé výšky i v bezprostřední blízkosti kláštera Panagia Theotokos. Byl postaven v 18. století a nyní ho vyhledávají turisté, protože z vrcholku zdejší skály je nádherný výhled na moře. Naproti leží osamělé skalisko v moři, které je podle legendy zkamenělou lodí Fajáků věnovanou Odysseovi králem Alkinoou, aby se řecký hrdina mohl přeplavit zpět na Ithaku. Právě v Paleokastritse nalezla a zachránila polomrtvého Odyssea dcera krále Alkinoa, princezna Nausikaa.

Podle statistik Řekové spotřebují až osmnáct litrů olivového oleje na obyvatele ročně. Nejkvalitnější a také nejdražší olivový olej se lisuje za studena, některé prameny uvádějí, že jde o teplotu do 50 °C, a olej se označuje jako panenský. Takto lze z oliv získat jen asi 12 procent oleje, který se používá do salátů a majonéz, tedy do potravin, které nevyžadují tepelnou úpravu, protože při zahřátí by olej ztratil aromatické vlastnosti a velkou část vitaminů. V panenském oleji z Korfu není žádná uměle vyrobená chemická látka, stromy se totiž nesmějí hnojit.

Ke smažení je určen olej lisovaný za vysoké teploty a následně rafinovaný, aby snesl teplotu 180 °C, jaké se dosahuje při fritování – takzvaný čistý nebo rafinovaný olivový olej.

Olivy nejen pro zdraví

l Olivy bezesporu patří k nejstarším kulturním rostlinám, hovoří o nich už i Starý zákon. Řecko ročně vyprodukuje kolem 45 000 tun černých a 20 000 tun zelených oliv, celosvětově to podle některých statistik má být až jeden a půl milionu tun, podle jiných ještě více.

l Čerstvé olivy jí jen velmi málo lidí, protože jsou nahořklé a natrpklé. Proto se upravují – zelené v hydroxidu sodném, perou se a fermetují.

l Při výrobě tak vznikají odpadní látky – fenoly a polyfenoly, biologicky velmi těžko odbouratelné, které pak znečišťují vodu a půdu. Likvidace těchto látek je velmi problematická a vědci dál hledají nejlepší postupy. Před nedávnem bylo zveřejněno, že jako nadějné vidí vědci využití enzymů z hub rodu Aspergillus v kombinaci s dalšími chemickými postupy.

l Údaje o tom, odkud olivovník pochází, se kupodivu rozcházejí. Některé prameny uvádějí, že ze severní Afriky, jiné z Řecka a západní Asie, někdy se označuje jako místo původu pouze Středomoří. Olej z oliv se používal v některých historických obdobích i jako obětina.

l Existuje i takzvaná česká oliva, někdy se tak označuje hlošina úzkolistá, někdy drmek obecný.

Jehněčí kýta na olivách

Maso vykostíme a odstraníme lůj. Do odblaněných svalů zařízneme tenkým nožem otvory a vložíme stroužky česneku. Na jednu kýtu smícháme nálev: 0,5 dcl panenského olivového oleje, 1 dcl červeného vinného octa, 1–2 dcl červeného stolního vína. Koření: bobkový list, pepř, mletý rozmarýn, libeček, 5–10 dkg nakládaných oliv, nejlépe 1:1 zelené a černé. Místo cibule, která je sladká, raději použijeme jemně nakrájený pórek, petrželovou nať nebo kořen. Zatím nesolit! V míse přikryté pokličkou necháme nejméně 12 hodin, lépe celý den uležet v chladu.

Maso vyjmeme z nálevu, osušíme a na pekáči rozehřejeme čistý rafinovaný olivový olej, na kterém osmahneme maso, aby se uzavřelo, a zůstalo šťavnaté. Zalijeme nálevem, osolíme a pečeme v troubě při středním plameni 1 až 1,5 hodiny. Podle potřeby podléváme vínem a obracíme. Když je maso měkké, pokapeme je panenským olejem a podáváme s vařenými nebo pečenými brambory a zelenými fazolkami.

Category: 2006 / 02

Dervišové se do historie Súdánu poprvé významně zapsali před 125 lety, tady začal islámský mesiáš Mahdí svou svatou válku proti britskému koloniálnímu řádu. Bojoval v ní tehdy jako mladý důstojník také Winston Churchill. Na Mahdího straně tehdy stála armáda dervišů. Povstali, dobyli Chartúm a rozvášněný dav pak nosil po městě hlavu zabitého britského guvernéra, generála Gordona.

Od Mahdího po dnešek

Britové se mstili ještě deset let. Nakonec vroce 1898 derviše zmasakrovali a triumfovali. Dnes už ale nikoho ani trochu nepřekvapí, že Súdánci chtějí rozhodovat o svém osudu sami.

A nepřekvapí ani to, že se potomci bojovníků armády dervišů scházejí od doby Mahdího každý pátek před západem slunce u omdurmanské mešity Hamed An-Nil a zpěvem a tancem se spojují sbohem, jako se kdysi připravovali na bitvu.

Protože bychom mohli slovo derviš přeložit také jako chudák, přicházejí mnozí z nich v prostých oděvech z hadrů. A všichni se během krátké chvíle nechávají strhnout rytmem bubínků a díky vyčerpávajícímu vířivému tanci za šelestu sukní upadnou do transu a vstoupí do jiných dimenzí.

Někteří se divoce točí a vydávají jen nesrozumitelné chroptivé zvuky, jiní se naopak vtransu pohybují způsobem, který se nedá ani popsat. Divoký pohyb a změna stavu vědomí je velmi vysilují, a tak někteří nakonec padají v extázi na písečnou zem a ještě chvíli sebou trhavě a křečovitě pohybují. V té chvíli se o tělesnou schránku postarají členové sekty a postupně přivedou zemdleného derviše opět k plnému vědomí.

Kruh uprostřed hrobů

Tajemnou atmosféru mešity Hamed An-Nil umocňuje rozlehlý muslimský hřbitov všude kolem. Stovky věřících, kteří se chtějí tance dervišů zúčastnit, se musí nejprve proplést kolem malých hrobů. Vytvoří pak kruh oprůměru přibližně sto metrů, kde se celá slavnost odehrává.

Než přijdou pravověrní dervišové, kruh nejprve postupně obtančí několik desítek mužů. Bubnování pokračuje a napětí stoupá. Kruh se pak náhle roztrhne a pravověrní konečně přicházejí. Jsou oblečení do zelených záplatovaných hábitů rozšiřujících se ve spodní části v široké suknice. Téměř třicetičlenná skupina ortodoxních muslimů se ihned dává do pohybu. Otáčením kolem své osy vytvoří ze svých šatů rozevláté siluety vířící ve stínu posvátné mešity.

Dav se nechává rychle strhnout a celá obrovská masa těl se dává do pohybu. Množství podupávajících nohou zdvihá mračna prachu a prostranství se zahaluje do šedožluté písečné mlhy. V povědomé snaze splynout s tanečníky uprostřed se začíná kruh nekontrolovatelně stahovat. Aby se nesevřel úplně, obchází ho zvláštní skupina mužů a nevybíravým způsobem umravňuje ty, kteří se dostali příliš blízko. Pokud nestačí slovní upozornění, následuje rána dlouhou dřevěnou holí.

Tanec vrcholí po asi devadesáti minutách, s posledním paprskem rudého slunce. Náhle utichá hudba i zpěv a dervišové přestávají tancovat. Všichni klekají na zem směrem k Mekce a společně se modlí ke svému bohu. Po chvíli vstávají, aby zamířili ke svým domovům.

Čekání na mesiáše

Co ale vede pravidelně dav na posvátné místo? Snad mají Súdánci před očima dávnou minulost, kdy pod záhadnými černými faraony vládl Súdán krátkou dobu celé říši a záviděl mu celý tehdejší známý svět. A nebo snad po tisících letech zničujících nepokojů jsou jen unaveni neustálými boji a nechtějí se dál nechat odstrkovat ostatními?

Tak nebo tak, jsou především přesvědčeni, že jednoho dne se zjeví další mesiáš, další Mahdí seslaný bohem, po jehož boku budou bojovat dál.

Dervišové – zbožní žebráci

l Překlad slova derviš z perštiny lze chápat jako „zbožný žebrák“ nebo také jako „brána“. Vznik hnutí dervišů se datuje již do 13. století na území dnešního Afghánistánu. Tehdy vznikl v islámu mystický směr, který nabízel bezprostřední zážitek setkání s bohem. Nazývá se súfismus a je patrný v hlavních větvích islámu mezi šíity i sunity.

l Velký vliv na súfismus mělo také křesťanství, buddhismus a neortodoxní sekty. Někteří vyznavači tohoto směru zavedli jako součást své bohoslužby i tanec, který přivádí tanečníky do transu, ti se pak nazývají derviši.

l Kdosažení extáze se používají různé techniky, například předříkávání formulí, kývavý pohyb a vířivý tanec za divokého bubnování.

l Dnes derviše najdeme ve všech islámských zemích, nejznámější jsou z Turecka a Egypta, někde se proměnili v turistickou atrakci.

Krvavá pomsta Britů

l Po zavraždění britského guvernéra měl lord Kitchener, později jeden zvýznačných generálů, na rozkaz královny Viktorie zničit armádu dervišů. Nil byl přitom jedinou, tedy strategicky důležitou dopravní tepnou, po níž bylo možné přepravit mohutnou vojenskou sílu.

l Dervišové sice překvapovali postupující britskou armádu svou odvahou, ale jejich středověká výzbroj neměla jedinou šanci uspět proti Kitchenerovým ocelovým parníkům. Vzáří 1898 se nakonec súdánští bojovníci sBrity střetli na břehu Nilu ve slavné bitvě u Omdurmanu. Zahájila ji salva zparníku.

l Při masakru během krátké chvíle padlo v bitvě 48 Britů a na bojišti zůstalo mrtvých nebo zraněných 25000 příslušníků Mahdího vojska. Dodnes jako tichý památník události u břehu Nilu leží vpísku původní Kitchenerův parník se jmény všech padlých. Slouží jako skladiště a ubikace jachtingového klubu dnešní chartúmské smetánky.

Současný Súdán a turisté

l Místa na severu, turisticky nejzajímavější, nebyla nikdy postižena boji dlouhodobé občanské války, ty se odehrávají především na jihu a v Darfúru.

l Nedávno byla podepsána mírová smlouva, která zemi znovu otevírá světu. Cizince tu především potěší neuvěřitelná pohostinnost lidí a civilizací neposkvrněné památky.

l Cestovat do Súdánu se dá se zahraničními cestovními kancelářemi nebo také individuálně. Nejvhodnějším spojením je přímý let s Lufthansou do Chartúmu, případně doprava s přestupem v Káhiře. Ti, kteří mají raději romantickou cestu, mohou zvolit putování z Egypta po zemi vlakem, autobusem nebo autostopem podél Nilu až do Chartúmu.

l Povolení k návštěvě památek a fotografování se dají vyřídit pouze v hlavním městě. Turistickým úřadem vydané svolení k fotografování vylučuje fotografovat vojenské objekty, letiště, nádraží, vojáky, mosty, přehrady, vodovody, strategická místa, ženy, žebráky, lidi poškozující pověst země, prostě jednoduše vše vyjma pouště a památek. Na každém místě se po chvíli záhadně vynoří tajní policisté a úplatek či konfiskace je ten nejmenší trest.

l Súdán je konzervativní islámskou zemí, je nutné při pobytu respektovat odlišnosti, zdržet se jednání které by uráželo náboženské cítění obyvatel, vhodně se oblékat, neoslovovat, nelíbat a nedržet ženy za ruku na veřejnosti, dodržovat zákaz alkoholu. Ten je dnes povolen v Chartúmu a vjižním Súdánu, ale v oblastech kontrolovaných vládou platí stále právo šaría. Ačkoliv všichni vědí, kde alkohol koupit, postiženého čeká bičování nebo vyhoštění.

l Je vyžadováno očkování proti žluté zimnici, doporučováno očkování proti žloutence typu A a B, tyfu a profylaxe malárie.

l Infrastruktura je v troskách, je třeba mít proto při cestách dostatečnou časovou rezervu.

l Nejzajímavějšími turistickými cíli jsou památky černých faraonů podél Nilu, především pyramidy Kurru, Nuri a Jebel Barkal v Karimě, nezapomenutelné královské město a pyramidy Meroe, korálové útesy v Rudém moři či historický přístav Suákin, kde se ještě v minulém století prodávali otroci.

Category: 2006 / 02

Bylo 16. prosince 2004. Osmnáctiletý hoch tažený na surfovacím prkně kamarády za malou plachetnicí u pobřeží West Beach u města Adelaide v Austrálii neměl prakticky žádnou šanci. Téměř současně ho napadli dva velcí bílí žraloci. Svědkové uvedli, že útok byl veden z boku, a zatímco jeden ze žraloků chlapce i se surfem překousl vedví, druhý okamžitě popadl část těla. Ještě chvíli kroužili kolem torza rozrušeni rozlitou krví, ale v hodování již nepokračovali. Jako by si uvědomili, že se stalo něco, co nemělo, brzy zmizeli v hlubině za bezmocného přihlížení posádky plachetnice.

Jeden ze šťastných, který přežil setkání s bílým žralokem a mohl tak vyprávět svůj příběh, byl Rodney Fox. V roce 1963 se účastnil závodů v lovu ryb s harpunou. Náhle cosi vycítil za sebou. Stihl se jen otočit a automaticky natáhnout ruku před sebe na svou obranu, ale bylo to už do otevřené tlamy útočícího velkého bílého žraloka. Ostré zuby stáhly z končetiny kůži a maso až na kost. Žralok stisk povolil, ale záhy zaútočil znovu. Fox se vší silou opřel do žralokova rypce a jen to ho uchránilo před dalším kousnutím. Oslaben ztrátou krve a nedostatkem kyslíku se snažil dostat na hladinu, ale žralok se nevzdával. Zakousl se do ocelového lanka na ryby, které měl Rodney připoutáno k pásku, a táhl muže ke dnu. V poslední chvíli žraločí zuby přecvakly lanko a Rodney se vynořil jen kousek od čekající lodi. V nemocnici pak podstoupil mnohahodinovou operaci, která si vyžádala čtyři sta šedesát dva stehů.

Výsledkem takového útoku byla obyčejně davová hysterie. Lidé chtěli vidět viníka mrtvého, což znamenalo jakéhokoliv žraloka pověšeného za ploutev, ať je vinen, nebo ne. Kdo zabil většího žraloka, mohl získat i větší odměnu. Jaká jatka po každém útoku na člověka následovala, si dokážeme jen matně představit. Naštěstí obrovské plochy oceánu zatím dokázaly tyto tvory ochránit před vyhubením.

Co ale rozbouřilo hladinu obecného odporu a hrůzy, živených prostou neznalostí tajemného mořského predátora, byl v 70. letech film Čelisti. Sám režisér Steven Spielberg dnes lituje koncepce filmu a výrazně podporuje organizace bojující za ochranu žraloků. Škody už ale nezle napravit.

Sítě na ochranu?

Nádherné široké pláže Jihoafrické republiky s teplotou vody devatenáct až dvacet šest stupňů Celsia přitahují po celý rok turisty a surfaře. Pobřežní vody jsou ale také domovem širokého spektra mořské fauny v čele s velkými mořskými savci – lachtany, delfíny a velrybami. Na vrcholku potravního řetězce však stojí žraloci. A pomyslný trůn patří největšímu z nich – velkému bílému žraloku, který měřívá až šest metrů, spolu s mnohem menším (délka do dvou metrů), ale velmi agresivním žralokem bělavým (Carcharhinus leucas), kteří nesou odpovědnost za většinu útoků na lidi.

Jak přibýval počet lidí vstupujících do teritoria mořských dravců, přibývalo i konfliktů. Už v roce 1907 rozhodlo město Durban o stavbě malých polokruhových ocelových mol chránících plavce před žraloky. Náklady na údržbu ale neúnosně zvyšoval agresivní příboj a koroze, a tak se systém této ochrany v roce 1928 zcela zhroutil. Vážné útoky jako by ale přestaly. Až od roku 1940 pak žraloci během následujících jedenácti let napadli dvacet devět lidí, z nichž sedm zabili. Děs ale způsobily události od prosince 1957 do Velikonoc 1958, kdy během sto sedmi dnů žraloci roztrhali pět plavců. Hrozil kolaps turistického ruchu a logickým vyústěním bylo v roce 1962 rozložení ochranných sítí podél hlavních výletních míst provincie Kwa-zulu-Natal a založení Natal Sharks Board, úřadu pověřeného kontrolou, správou a zlepšováním opatření proti útoku žraloků.

Neskončilo to ale jen u ochrany lidí. Jak se rozvíjela potřeba chránit i samotnou přírodu, byla konečně doceněna také úloha velkého bílého žraloka v ekosystému a Jihoafrická republika jako první stát na světě přistoupila v dubnu 1991 k jeho ochraně. Následovaly USA, Austrálie a Malta.

Ve žraločí pitevně

Centrum Natal Sharks Board sídlí ve městě Durbanu v Jihoafrické republice. Pod jeho správu patří kolem třiceti kilometrů sítí položených na tři sta osmdesáti kilometrech pobřeží. I když jsou denně kontrolovány, každým rokem se do nich zamotá a zahyne velké množství mořské fauny včetně zhruba šesti stovek žraloků, šedesáti delfínů, stejného množství mořských želv a dvou stovek rejnoků. Zachráněná zvířata ochránci označkují a pustí zpět do vody, mrtvá v nízkém stadiu rozkladu posílají do centra Natal Sharks Board k vědeckým i veřejným pitvám.

Uprostřed prostranství bylo cosi přikryté plachtou ve velikosti malé dodávky. Když pracovníci centra plachtu sundali, objevila se velká samice bílého žraloka, i ve své smrti ohromující. Veterinář, který nemohl zastřít svůj indický původ (v Durbanu žije milionová menšina Indů a svou kariéru zde zahájil i Máhatmá Gándhí), prozradil, že zahynula v síti před pár dny. Měřila 3,2 metru a vážila asi sedm set kilogramů. Protože jsou bílí žraloci stále vzácnější, bude žralok pitván až později odborníky, kteří prohlídku zaznamenají pro vědecké účely. Asistent pak donesl ještě mládě žraloka bělavého. Zemřelo o něco dříve než bílý žralok, bylo také déle skladováno, a některé dámy v první řadě proto rychle vyklidily pole.

Zvláštností mezi vnitřnostmi obou velkých mořských živočichů jsou játra. Vyplňují téměř dvě třetiny dutiny břišní a jejich váha může tvořit až deset procent váhy žraloka. Jsou totiž vyplněná olejovou tekutinou, která je lehčí než voda, a tak částečně nadnášejí žraloka podobně jako plynový měchýř ryby. Žraloci se musejí na rozdíl od ryb neustále pohybovat, jinak klesnou ke dnu. Díky neustálému pohybu (s výjimkou několika pobřežních druhů) nepotřebují k dýchání aktivní skřele vhánějící vodu do žaber, jako je tomu u ryb, ale stačí jim jen otevřená tlama a pět párů žaberních otvorů k odvodu vody. Když jim pak síť zabrání v pohybu, udusí se.

Všichni, kteří se pitvy zúčastnili, se mohli podívat, jak vypadá soustava kanálků vyplněná rosolovitou hmotou nazývající se Lorenziniho ampule. Jejím prostřednictvím vnímají žraloci nejenom hydrostatický tlak, teplotu, ale hlavně změny elektrického náboje. Jsou schopni zaregistrovat elektrický náboj o velikosti 0,005 mikrovoltu! Kořist tak lokalizují i podle bijícího srdce nebo pohybujících se ploutví, objeví tedy i ukryté ryby.

Nejfantastičtější pohled však nabízely mohutné čelisti obra. Na tři tisíce ostrých trojúhelníkovitých zubů v několika řadách – ty zadní jen čekají na příležitost nahradit některý ztracený zub v přední řadě. Představa, jak po zakousnutí trhavými pohyby do stran doslova upiluje obrovský kus masa z kořisti, naplňuje respektem. Při vzpomínce na nedávné koupání v moři nás polilo i horko.

Alej žraloků

V Jihoafrické republice se nachází výjimečné místo – žraločí alej. Už léta přitahuje pozornost fotografů, vědců i filmařů a přírodovědných organizací celého světa, aby poodkryli tajemství chování velkého bílého žraloka ve zdejších vodách. Současně s vědeckým výzkumem se rozjel také turismus, který má přiblížit velkého „netvora“ veřejnosti. Má ho tady doslova na dosah.

Centrem toho všeho je malá rybářská vesnička Gainsbaai asi dvě stě kilometrů východně od Kapského Města. Sehnat sem výlet za rozumnou cenu ovšem není tak jednoduché. Noc jsme strávili v backpackeru ve městě Hermanu, vyhlášeném pozorováním velryb ve zdejším zálivu.

Než se dostanete v Gansbaai ke žralokům, musíte nejprve podepsat různá prohlášení zbavující společnost odpovědnosti v případě zranění.

Asi desetimetrová loď, na kterou se nastupuje, je kvůli divokému moři pokaždé vytažena traktorem na břeh, aby se na ni dalo nalodit. Když nás jeden člen posádky začal obcházet a přeměřovat očima, už jsme se začali domníval, že nám počítá končetiny pro případné zamítnutí reklamace po návratu. Každému pak ale složil k nohám bezvadně padnoucí neopren a tím bylo vše vysvětleno.

Po tři čtvrtě hodině ostré jízdy jsme zakotvili jen několik set metrů od dvou malých ostrovů.

Větší z nich, Dyer Island, hostí kolonie jediného kontinentálního afrického tučňáka brýlového (Spheniscus demersus), jihoafrického kormorána (Phalacrocorax capensis) a kolonie jihoafrických terejů (Sula capensis).

Menší si zvolila za domov velká, asi padesátitisícová kolonie jihoafrického lachtana (Arctocephalus pusillus) – nejoblíbenější kořisti bílého žraloka. Asi šestimetrový hluboký kanál mezi ostrovy tvoří jakousi žraločí uličku.

S očima navrch hlavy se všichni snaží něco zahlédnout. Ale už při odjezdu jsme byli seznámeni s tím, že nejedeme do zoologické zahrady a společnost nezaručuje, že žraloky vůbec uvidíme.

Konečně predátor

Člen posádky začal rozlévat do vody velkou naběračkou zaručenou žraločí lahůdku – směs rozsekaných sardinek, krve a jaterního tuku jiných žraloků. Čich je smysl, který se u žraloků vyvinul k dokonalosti. Krvácející kořist mohou ucítit na kilometry daleko, a tak jim cesta sem může někdy trvat trochu déle. Posádka náhle spustí povyk a u boku lodi se objeví silueta velkého žraloka s prosvítajícími bílými boky. Konečně! Posádka do vody zároveň vhodí hlavu velkého kanice na silném laně, aby žralok po původní nádherné vůni viděl také kořist. Současně se ve vodě ocitne i prostorná klec pro šest lidí se šnorchlem. Velcí bílí žraloci žijí sami a každý je osobností. Někteří se zdrží u lodi jen krátce, jiní provedou jen jeden výpad na návnadu a odplují, další se nechají vyplašit už zadupáním na palubě.

Tito dravci se v dospělosti krmí hlavně z hladiny. Nejoblíbenější potravou jsou mořští savci jako lachtani, tuleni, mořské vydry, ale i mláďata velryb a delfíni. Pozřou i všechno mrtvé, co plave na povrchu. Na živou potravu útočí prudce, zespodu a často se setrvačností vymrští celým tělem nad hladinu. Jednou ze strategií je způsobit při prvním útoku velké zranění a pak vyčkávat v kruzích, než kořist vykrvácí.

Na dosah ruky

V kleci už jsou první nedočkavci. Vždy když se žralok přiblíží ke kleci, kapitán zakřičí jeho polohu, všichni se nadechnou a ponoří se do ledové vody. Aby byl zážitek turistů v kleci ještě větší, schválně ucukává žralokovi návnadou až ke kleci.

Viditelnost je asi dvacet metrů, pak už je jen tmavá zelená stěna vody. Malý bod před námi se rychle zvětšuje a matně si vzpomenu na tóny hudby z filmu Čelisti. Nádherné impozantní zvíře má kolem tří metrů (největší ulovený bílý žralok měl 6,2 metru a vážil 3336 kilogramů), pod vodou však vypadá dvakrát tak velké. Pomalu nás mine a zvolna se otočí k návnadě. Čelisti sklapnou tak metr před klecí, ale srdce nám rozpumpuje hlavně rána do klece ocasní ploutví.

Žralok vůči nám neprojevuje žádné agresivní chování, stále jen zvolna krouží a občas cvakne po návnadě. V zorném poli na opačné straně se cosi objeví a záhy kolem klece propluje druhý, o poznání větší žralok bílý. Po deseti minutách zůstává na scéně jen on. Během následujících tří hodin se k lodi přiblížili další dva bílí žraloci.

lll

Podle statistiky došlo v Jihoafrické republice od roku 1990 do roku 2004 k sedmdesáti sedmi případům napadení člověka žralokem, devět lidí zahynulo. Ve stejné době ve stejném státě se odehrálo zhruba 345 000 vražd…

Predátor starý miliony let

l Žraloci a rejnoci žijí na naší planetě již 350 milionů let. Za posledních 200 milionů let se zásadně nezměnili. Dnes jsou reprezentováni zhruba 600 druhy vykazujícími širokou škálu ekologických a morfologických rozdílů. Na rozdíl od pravých ryb mají pouze chrupavčitou kostru a tělo pokrývají plakoidní šupiny (mají stejnou stavbu jako zuby).

l Žralok dokáže dosáhnout rychlosti až kolem padesáti kilometrů za hodinu.

l Mláďata jsou okamžitě po příchodu na svět dokonale vyvinutá a samostatná.

l Lebku má žralok pružnou, což mu umožňuje rozevřít tlamu do neuvěřitelné šířky a útočit i na větší kořist, než je sám. Zachytí ji spodní čelistí, horní působí jako pila. Jsou schopni vyvinout v čelisti tlak až několika tun. l Bílý žralok dostal název podle barvy svého břicha. Může dorůst do šesti, případně až osmi metrů. Vyhledává mírně teplé pobřežní vody, často i mělké. Nejvíce se vyskytuje u pobřeží Severní Ameriky a Austrálie.

Category: 2006 / 02

Egypťané věřili, že v těle člověka sídlí duch, který po smrti dále žije se všemi vlastnostmi zemřelého, avšak jen dokud zůstane zachováno jeho tělo. Na to navazoval složitý záhrobní kult, který vyžadoval mumifikaci zemřelého. K ochraně mumií proto vznikaly stavby gigantických pyramid, za Nové říše to byly hrobky tesané do skal (Údolí králů u Vesetu). Zároveň rostlo i bohatství chrámů a moc kněžstva, které se stalo privilegovanou kastou. Středem všeho kultu byl faraon.

Ne všichni Egypťané se však mohli těšit, že spočinou v pyramidách a skvostných hrobkách, a tak si zpříjemňovali pozemský život věštěním. Znali mnoho způsobů, jak se podívat do budoucnosti.

CHCETE SI TAKÉ ZAVĚŠTIT?

Dejte si před sebe egyptskou tabulku hieroglyfů a věřte, že vaši ruku při věštění povede moudrý bůh Thoth. V duchu promyslete konkrétní otázku, zavřete oči a sedmkrát nad tabulkou zakružte tužkou ve směru hodinových ručiček. Pak poslepu píchněte do některého místa v tabulce. Každý znak má svůj význam. Chcete-li se naopak podívat do minulosti, je nutné zakroužit tužkou nad tabulkou sedmkrát proti směru hodinových ručiček.

Klíč k hieroglifům

1. Setkáte se s bohatou ženou, která se bude držet doma (platí pro muže). Svobodná dívka nebo žena se může těšit na vdavky a může se spolehnout na věrnost svého milence.

2. Čeká vás plno neúspěchů. Můžete přijít o peníze, odhalit nevěru svého partnera, také soudní spor těžko vyhrajete.

3. Pošta přinese dopis s potěšujícím obsahem. Kromě toho můžete přijít k pěknému majetku, blahobytu a lidé si vás i přesto budou vážit a ctít vás.

4. Ani se raději nedívejte do dopisní schránky! Dozvíte se, že přijdete o peníze, a nebo dokonce o práci.

5. Váš partnerský vztah skončí a každý půjdete svou cestou.

6. Obchodní záměr (dnes bychom řekli podnikatelský) vám nevyjde!

7. Čeká na vás bohatý, hezký a věrný partner s dobrým společenským postavením.

8. Vaše očekávání se splní, budete prosperovat.

9. Může přijít nečekaný sňatek a nebo i zplození dítěte.

10. Přítel nebo kolega vám dopomůže po návratu z dalekých cest k prosperitě.

11. Partner vás asi podvádí…

12. Čeká vás úspěch v každém podnikání!

13. Peníze vám asi nikdo nepůjčí, dejte si pozor na podvodníky.

14. Osoba, na které jste závislí, vás nemile překvapí.

15. Jestliže vám pomohou přátelé, dosáhnete úspěchu a bohatství.

16. Čeká vás náhlá cesta se sympatickou osobou, která vás přivede k bohatství.

17. Ošklíbáte se nad věštbou, ale tajně na ni spoléháte. Záhy zjistíte, že to opravdu funguje!

18. Nenadálé setkání s jistou osobou vyvolá váš odpor, ale nakonec vám tato známost bude ku prospěchu.

19. Ten, kdo vám dluží peníze, je nechce vrátit, chce vás podvést.

20. Váš partner příliš holduje alkoholu. Vaše obchodování (podnikání) nebude nijak slavné, ale bez peněz nezůstanete. Pocit štěstí mít ale nebudete.

21. Dozvíte se o smrti člověka, který vás sice nezajímal, přesto vám něco zanechal.

22. Vše záleží jen na vás, rozhodne vaše chování. Buďte ostražití, a vaše budoucnost bude skvělá! 23. Boží mlýny melou…, a spravedlnost postihne zlou a nečestnou osobu. Nezapomínejte na dobré chování ani vy!

Category: 2006 / 02

Zmínky o mýdlech jako očistném prostředku najdeme v egyptských papyrech, mezopotamských či asyrských textech i v křesťanské bibli. Dr. John A. Hunt v The Pharmaceutical Journal píše: „Féničané v době 600 let př. n. l. mýdlo vyráběli z loje a bukového popela. Vzniklou hmotu používali častěji jako pomádu na vlasy než jako mýdlo k očistě těla.“ Tenkrát i dnes plodily v Libanonu, Palestině i Sýrii pečlivě ošetřované olivové sady. Olivový olej se používal nejen jako potravina, ale i jako masážní emulze v lázních a základní surovina k výrobě voňavého mýdla.

Ve 14. století bylo velkým producentem olivového oleje libanonské město Nablus. Vyváželo ho do syrského Damašku, Hijázu v dnešní Saúdské Arábii či do Egypta. Později, v 17. století, se pak významným centrem obchodu s olivovým mýdlem stalo přístavní město Sidon. Právě sem přijížděly karavany s nákladem, který pak lodě rozvážely do všech světových stran. A olivové mýdlo pocházející ze Sidonu (dnešní Sajdá) se stalo základem pro dnes proslavená olivová mýdla z jihofrancouzské Marseille.

Druhé největší město Libanonu Halab mělo od středověku výrobu mýdla nedaleko Bab Qinnasrin. Během 16. a 17. století produkce mýdla rychle vzrostla. Je třeba zmínit se i o libanonském přístavu Tripolisu, kde v předvečer první světové války produkovali čtyřicet tisíc metrických centů mýdla, které se exportovalo převážně do Egypta. Jak vidno, libanonské dějiny hygieny jsou nerozlučně spjaté i s mýdlem z olivového oleje.

Je logické, že s olivovým mýdlem jsou spojené turecké a arabské lázně – hammam. Vycházejí ze základního byzantského vzoru. V arabské části světa se sice trochu změnila lázeňská architektura, ale jejich sociální funkce zůstala zachována. Muži tady po důkladné očistě diskutují o politice či sportu a přitom pokuřují vodní dýmku. Pro ženy je hammam místem, kde si mohou dopřát něco sladkostí a popovídat o všem, co je trápí. V arabské kultuře má žena jinou pozici než u nás. Proto jsou chvíle strávené v lázních mnohem více společenskou záležitostí, než jsme zvyklí v Evropě. Je naprostou samozřejmostí, že lázeňské dny určené mužům jsou striktně odděleny od dnů, kdy lázně navštěvují ženy! Lázeňská architektura má svou nezaměnitelnou atmosféru. Proudy světla pronikající skrze prosklené otvory v kopulovité střeše vytvářejí zajímavé efekty v místnostech, rozdělených podle teploty. Caldarium je „horká“ místnost, vzdáleně připomínající evropskou saunu, tepidarium je „teplá“ místnost a frigidarium je místnost „studená“, odpočinková.

Když vejdete v jiholibanonském městě Sajdá do starých lázní na Moutran Street, obklopí vás nažloutlé světlo a příjemná vůně. Zdejší lázně už k relaxačním a očistným účelům neslouží, ale je zde muzeum olivového mýdla. Zdarma můžete nahlédnout do historie a výroby tohoto produktu. Mýdlo samotné vzniká v procesu zvaném saponifikace. Olej pro výrobu mýdla se získával z oliv předčasně spadlých na zem. Ty už se nehodily k jídlu, ale lisování nic nebránilo. Další ingrediencí byl slanobýl draselný (Salsola kali), rostoucí mimo jiné v blízkovýchodních stepích. Slanobýl se přidával do vody spolu s vápencem a sodou. Žíravá soda byla do Libanonu dovážena už před první světovou válkou, v dobách nedostatku se používaly rostlinné náhražky.

Samozřejmostí byly i nejrůznější vonné přísady poplatné jednotlivým módním vlnám, podobně jako dnes. Obrovské kameninové nádoby, do kterých by se klidně schoval dospělý člověk, kdysi sloužily jako zásobárny olivového oleje a dnes jsou jedním ze zajímavých exponátů. V koutě stojí kovové hrabičky s nezvykle dlouhou násadou, kterými se mýdlová hmota krájela na kostky, když utuhla na podlaze. Muž, který mýdlo krájel, musel velice opatrně našlapovat ve speciálních bačkorách po podlaze z mýdla. Dlouhé mýdlové pruhy nejdříve krájel jedním směrem a potom ještě kolmo. Další dělník pak vniklé mýdlové kostky vkleče označil razidlem s obchodní značkou. Každá manufaktura měla své vlastní označení, takže si jednotliví výrobci nedovolili mýdlo šidit. Vždyť jakási „osobní značka kvality“, často to bylo jméno výrobce, byla vyražena na každém kousku mýdla. Posledním krokem bylo balení. To se ovšem týkalo pouze „prestižních“ kousků, ty obyčejné se prodávaly volně.

Nahnědlé i duhově barevné olivové mýdlo si můžete dodnes koupit a pak doma vzpomínat, na co všechno se tyto peckovice používají. Třeba ve voňavé koupeli nebo nad miskou zelených či černých plodů olivovníku.

Category: 2006 / 02

Označení zoologická zahrada může užívat pouze držitel licence, kterou vydává a odebírá ministerstvo životního prostředí. Základní podmínka je stejná jako u jiných druhů podnikání – bezúhonnost, navíc ale musí zájemce chovat nejméně dvacet druhů živočichů, tedy pečovat o ně, mít pro ně vhodný a zabezpečený prostor, vést si o nich záznamy a samozřejmě mít i dostatečné znalosti. Tedy vlastnit jakýkoli vysokoškolský diplom, a pokud zájemce není zootechnik, veterinář či zoolog, musí mít dvouletou praxi vzoo. „Upřímně řečeno, byl jsem pro to, aby byly podmínky pro získání licence mnohem tvrdší,“ říká ředitel René Franěk.

Zoo musí mít otevřeno po celý týden včetně víkendů a po celý rok. Slouží k výchově veřejnosti tím, že je přístupná všem návštěvníkům a u druhů zvířat jsou popisky a informační tabule.

Zoo vChlebech je zřízena obecně prospěšnou společností. „Máme popisné číslo 1, což v obcích bývá fara nebo zámek. Skutečně šlo původně o faru, byla to ale ruina, zahrada byla tak zarostlá lebedou, že jste ani neviděli, jak je velká. Koupili jsme ji od číšníka,“ říká ředitel zoo René Franěk. „Zoologická zahrada se rozhodně nedá založit tak, že si sednete a řeknete, tak to udělám. Spíš tak, že od dětství něco chováte. Já jsem jako dítě měl hrdličky. Musím přiznat, že jsem nebyl nějak zvlášť úspěšný. Dnes ale máme v naší zahradě vrámci České republiky poměrně hodně prvních odchovů a některé zcela první i vrámci Evropy.“

Zoo působí hodně rozestavěně. Je to celkem pochopitelné – ve velkých zahradách jako třeba brněnské nebo pražské se přestavba pavilonu nebo jiné části na velkém prostoru ztratí, tady je to jiné. Staví se tu pavilon pro opice s topením v podlaze i obchůdek sobčerstvením pro návštěvníky. Ředitel do zoo zvláštně promítá i své politické ambice. Prasata mají například na chlívku nápis Lidový dům a výzdobu vedle velké vlajky ČR doplňuje i stejně velká vlajka ODS.

Chlebská zoo chová na čtyřicet druhů zvířat a má jen tři zaměstnance. „Nová zvířata získáváme tak, že je měníme za jiná, odchov za odchov. Máme třeba lamy výměnou za zoborožce nosorožčího. Nebo se zvířata i půjčují. Máme tu ale i zajímavé rostliny, například vzácnou kolekci bambusů, se kterou nám vypomohl jeden z primářů jičínské nemocnice, jiné rostliny jsme získali díky spolupráci sprůhonickým parkem.

Každé zoo zvedne kredit, je-li členem nějaké mezinárodní organizace. „Zatím jsme v Euroasijské regionální asociaci zoologických zahrad a akvárií a já se osobně v Rusku podílel třeba na projektu záchrany vzácných druhů tetřevů.“ Zoo vChlebech zatím není členem Unie českých a slovenských zoologických zahrad, ani Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií, protože tady jsou přijímací kritéria přísnější než v euroasijské asociaci a nad přijetím tak malé zahrady panují podle Fraňka rozpaky.

Současné vstupné do zoo v Chlebech činí čtyřicet korun pro dospělého a polovinu pro dítě. Postižení mají vstup zdarma. „Opustili jsme systém dobrovolného vstupného. Posledním momentem, který o tom rozhodl, byla krádež pokladničky,“ vysvětluje Franěk.

Zatímco rozpočty jiných zahrad obnášejí ročně desítky až stovky milionů korun, ve Chlebech jde o stovky tisíc. Budeme-li vycházet z výroční zprávy za rok 2004, příjmy této zoo činily čtvrt milionu, výdaje byly zhruba o sto tisíc vyšší. Neobejde se tedy bez různých sponzorských darů a výpomoci. napsal a vyfotografoval Topí Pigula

Category: 2006 / 02

Jak přijde zima, mám po náladě. Padne na mě únava a jsem k ničemu,“ stěžuje si místní řezbář Johann Arzberger. Není sám. V průzkumu rattenberské radnice uvedl každý pátý z 467 obyvatel, že v zimě trpí kvůli nedostatku slunce depresemi. Za posledních pět let se počet lidí žijících v Rattenbergu snížil o desetinu a turisté se v zimě tomuto jindy vyhledávanému místu vyhýbají.

„Musíme tu udržet lidi,“ tvrdí starosta obce. Obrátil se proto na laboratoř Bartenbach z Aldrasu, která se specializuje na světelné jevy. A její vědci nyní připravují unikátní projekt. Do příštího jara chtějí pět set metrů nad Rattenbergem umístit v obci Kramsach třicet pohyblivých zrcadel řízených počítačem. Ta se budou otáčet za sluncem a odrážet jeho paprsky do další soustavy zrcadel umístěné napevno na opevnění ze 17. století, které se nad Rattenbergem tyčí. Odtud odražené sluneční světlo ozáří deset míst v centru vesnice. „Aby to fungovalo, budou muset být zrcadla extrémně přesná a dokonale plochá,“ říká šéf projektu Markus Peskoller.

Umístění zrcadel nebude nijak levné. Má stát dva miliony eur, což je roční rozpočet obce. Na zaplacení se má podílet i rakouská vláda a Evropská unie. Samotnému Rattenbergu by se měly vynaložené peníze částečně vrátit, protože sluneční zrcadla budou velkou turistickou atrakcí. „Přijedou sem davy turistů,“ je přesvědčen Leopold Kisslinger, který ve vesnici vyrábí křišťálové sklo a je tak na množství návštěvníků obce závislý. V Rattenbergu si lze ostatně již dnes pochutnat na zákusku nazvaném Zrcadlo.

Rattenberg přitom možná nezůstane jediný. Stejný problém trápí také vesničku Viganella v italských Alpách. Tady radnice uvažuje o tom, že by za sto tisíc eur zalila vesnici slunečními paprsky z obřího zrcadla o šířce pěti metrů.

zpracoval Aleš HORÁČEK

foto www.learn.londonmet.ac.uk

Jak to bylo s Archimedem?

Patrně nejznámější pokus se sluncem a zrcadly v historii provedl podle legend řecký učenec Archimedes, když v roce 213 před naším letopočtem s pomocí soustavy zrcadel zapálil slunečními paprsky římské lodě obléhající Syrakusy. Televizní stanice Discovery Channel se s pomocí profesorů a studentů Massachusettského technologického institutu v Cambridgi pokusila zjistit, nakolik je něco takového reálné.

První pokus tým uskutečnil na nádvoří školy. Na dřevěnou desku zamířil paprsky zrcadel o celkové ploše dvanáct metrů čtverečních. Plamen po chvíli skutečně vyšlehl. Jenže Archimedes podle všeho neměl k dispozici zrcadla skleněná, ale stříbrná a bronzová, přičemž bronzová mají menší účinek. Na druhou stranu Římané lodě patrně stavěli z lépe hořlavého cedrového a cypřišového dřeva a vymazávali je smůlou, ovšem po dlouhém pobytu na moři byly zase nejspíš vlhké. Studenti navíc kvůli omezenému prostoru mířili zrcadly ze třiceti metrů, což je kratší vzdálenost než délka „na dostřel šípu“, na kterou měly podle legendy římské lodě od břehu kotvit.

Protože nejasností bylo mnoho, pokus se opakoval na moři. Tým koupil osmdesát let starou rybářskou bárku a ze vzdálenosti čtyřiceti pěti metrů na ni zamířil paprsky ze skleněných a tentokrát i bronzových zrcadel o celkové ploše dvacet osm metrů čtverečních. Dřevo začalo doutnat, ale nehořelo. Studenti se tedy přiblížili a z lodi skutečně vyšlehl plamínek. Jenže kvůli vlhkosti dřeva brzy zhasl. Přesto si nakonec nikdo z účastníků pokusu netroufl říci, zda Archimedes mohl římské lodě tímto způsobem zapálit, nebo ne. Omezili se na konstatování, že jako zbraň jsou zrcadla značně nepraktická.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This