Category: 2006 / 03

Letos, 26. dubna, to bude dvacet let, co obsluha čtvrtého bloku černobylské elektrárny nezvládla celkem běžný provozní pokus a při výbuchu přetlakovaného reaktoru unikla do okolí stotisíckrát větší radiace, než jakou je zasažen běžný obyvatel Česka za celý rok. Ještě deset let bude trvat, než se rozpadne polovina uvolněných atomů cesia 137. Zcela zmizí až za nějakých tři sta let. Kdo by po takové statistice očekával, že pár kilometrů od elektrárny narazí ve vesnici Kupovate na stoletého staříka? Viktor Apanasovič je jedním ze čtyřiceti lidí, kteří dnes ve vesnici žijí. „Děti mi chtěly postavit dům jinde. Ale já chci umřít ve své chatě,“ říká smířeně.

Ještě týden po výbuchu mělo Kupovate okolo tisíce obyvatel. Pak najednou přišla rychlá evakuace. Hrozilo, že se rozžhavený reaktor, zatížený izolačním materiálem, protaví do spodní nádrže s chladicí vodou a následný výbuch bude ještě horší než předchozí. Úřady proto nechaly vyklidit okolí třiceti kilometrů kolem elektrárny, a protože oblast navíc obsahuje místa se zvýšenou radiací, zůstala uzavřená dodnes. Smí se sem jen na povolení a kontroly neprobíhají nijak formálně. Uzavřená zóna zasahuje do Ukrajiny i Běloruska, a tak při vstupu platí stejný režim jako na hranicích.

Zasažené oblasti muselo opustit tři sta padesát tisíc lidí. Ani ostnaté dráty a milice však nedokázaly zabránit desítkám z nich, aby se navzdory nebezpečí do půl roku od výbuchu vrátili domů. „Odvezli nás do Makarovska posadili pětičlenné rodině přímo do kuchyně. Prý časem dostaneme byt. Co já v bytě? Kde bych sušila ryby? Tak jsem se vrátila, a když přišla milice, řekla jsem: Třeba mě zastřelte, ale já se odsud nehnu,“ líčí Hana Alexejevna. Nejspíš udělala dobře. Sociologický průzkum nedávno ukázal, že lidé, kteří se vrátili, se s prožitými traumaty vypořádali lépe než ti, kteří se z černobylské oblasti nechali přestěhovat do nových domovů.

Pro sovětské úřady navrátilci neexistovali. Byli trpěni, pomoci si ale museli sami. Dodnes se tu například udržel směnný obchod. „Tyhle ryby jsem vyměnila v sousední vesnici za mléko,“ vytahuje Hana Alexejevna z pece dlouhou násadou kamenný pekáč vystlaný slámou. Po chvíli staví na stůl špek, kastrůlek sladkých taštiček plněných tvarohem a samozřejmě samohonku, jak tu říkají domácí pálence. V peci praská oheň, v chlívku chrochtá prase, na dvorku se popelí slepice a poštěkávají psi. Dnes do vesnice aspoň zajíždí dvakrát týdně pojízdná prodejna a vede sem elektřina. Idyla se však nekoná. Dřevěné domy se rozpadají, vyrůstají kolem nich další a další stromy, dvorky a zahrady už téměř pohltil les.

V zóně je dnes obydleno dvanáct vesnic a všechny vypadají stejně. Dožívá tu dohromady 358 lidí. Je to generace důchodců, po které už nikdo nepřijde. Co na tom, že na mezinárodním vědeckém sympoziu Černobylského fóra byly loni v létě zveřejněny nové výsledky měření a rozborů, ze kterých vyplynulo, že mnohé zasažené oblasti jsou již bezpečné pro opětovné osídlení a kultivaci. I kdyby úřady uzavřenou oblast nakrásně zmenšily, mnoho by se nejspíš nezměnilo.

„Co by tu kdo hledal? Práce tu není a nikdo to tady nechce ani jako chatu,“ říká Hana Alexejevna. Stejné je to s možností, že by se tu zase začala obdělávat pole a obnovovaly lesy. „Proč by tu někdo za velké peníze obnovoval pole, když v celé Ukrajině leží spousta zemědělské půdy ladem?“ pokládá řečnickou otázku náš průvodce Jurij Tatarčuk.

Po havárii bylo ze zemědělské produkce vyňato celkem 784 320 hektarů půdy, na 694 000 hektarech lesa byla zastavena produkce dřeva. Nejvíce kontaminovaná půda skončila na skládce nebezpečného odpadu. V lesích se však radioaktivní cesium dodnes drží v hrabance, odkud se dostává hlavně do hub a dál do těl zvířat.

POLÍČENO NA TURISTY

V čem je tedy budoucnost černobylské zóny? Zní to jako paradox, ale v turistech. A zdá se, že to tu již pochopili. Došlo mi to, když jsme odjížděli z Kupovate. Pohostinnost Hany Alexejevny byla dojemná a já přemýšlel, jak se odvděčit, a přitom neurazit. Při loučení jsem jí tedy vtiskl do dlaně pozornost z českého křišťálu, kterou jsem měl pro takové příležitosti s sebou. „A co s tím budu dělat?“ otáčela v ruce výtvor českých sklářů tak dlouho, až si mě, natvrdlého, vzal Jurij stranou a nenápadně mi sdělil, že by se stařence slušelo za návštěvu zaplatit padesát hřiven. Její měsíční důchod představuje 350 hřiven, v čemž je již započítáno sto hřiven sociální kompenzace za následky havárie. Dvakrát ročně pak dostává sto hřiven jako příspěvek na čisté produkty.

Dostat se do černobylské zóny je pro cizince až překvapivě snadné na to, že potřebuje povolení ukrajinského ministerstva pro Černobyl. Překvapení nad tím, jak rychle a bez problémů bumážku získá, však opadne v okamžiku, kdy zjistí, že je s ní spojena spousta ministerských služeb a za všechny se pochopitelně zaplatí. Například hodinový pronájem vozu s řidičem vyjde na sto deset hřiven (550 Kč). To je dvakrát víc, než by účtoval běžný kyjevský taxikář. Ten byl ochoten vozit nás při celodenním ritu kdekoliv hodinu za padesát hřiven (250 Kč). Jeho pohodlný passat však má jeden zásadní nedostatek – chybí mu propustka do zóny. Tím cena žigulíku prudce stoupá, přestože mu na ministerstvu kvůli technickému stavu sami žertem říkají rakev s muzikou.

A tak je to se vším. Noc v ministerské ubytovně v Černobylu stojí stejně jako v hotelu v centru Kyjeva, kde je navíc v ceně snídaně. Zaplatíte průvodce, jídlo v ministerské jídelně a vyjde vám, že za každý den v zóně necháte v pokladně ministerstva v přepočtu nějakých sedm tisíc korun.

Má to jisté výhody. Řidič přesně ví, kde zastavit, aby byl záběr nejlepší. Průvodce včas upozorní na každý detail, který bych podle něj neměl minout bez povšimnutí. Člověk tu však má často pocit, že zažívá déj`a vu. Přijíždíme například k elektrárně a Jurij zapíná dozimetr. Jak se blížíme, pípání přístroje se ozývá stále rychleji. Je to efektní. Ale přesně tohle jsem už někde četl…? „Aha, ten už jsem viděl, to je dozimetr superstar,“ neodpustím si poznámku. Jurij se jen směje: „Jo, ten je na všech fotkách z Černobylu.“

O přísun turistů se tu starají i cestovní kanceláře. Například Ukrainian Express travel sem nabízí jednodenní výlet z Kyjeva za 299 dolarů, tedy asi sedm a půl tisíce korun.

„Kolik lidí sem ročně přijede?“ ptám se Jurije.

„Přesně to nevím, ale čím dál víc. Teď už tak dva tisíce za rok. Jezdí sem z celého světa, nově i z Afriky. A proč taky ne? Patří to k historii stejně jako pyramidy,“ zní odpověď.

A jako v každé turistické oblasti i tady vám nabídnou „atrakce“, které zkrátka nemůžete vynechat: památník záchranářů, ruské kolo v opuštěné Pripjati nebo informační centrum černobylské elektrárny s úžasně propracovaným modelem vybuchlého reaktoru, na kterém vám názorně předvedou, co se stalo. Nechybí na něm blikající diody ani figurky zaměstnanců.

Patří sem i hřbitov zamořené techniky, která se podílela na likvidaci následků havárie. Pohled na dva tisíce vraků aut, transportérů a vrtulníků je skutečně bizarní. Jsou zamořené radioaktivitou, takže nemohou skončit ve šrotu. A tak stojí vyrovnány na louce obehnané pouhým drátěným plotem.

Míst s takto provizorně uloženým nebezpečným odpadem je tu víc. Před dvaceti lety nebyl čas budovat nějaká bezpečná skladiště, a tak skončil pod vrstvou hlíny na skládkách, které jsou současným bezpečnostním požadavkům vzdálené na hony.

TISÍCE ZAMĚSTNANCŮ

Přestože se slovo Černobyl vžilo jako synonymum pro celou katastrofu, samotné městečko s tímto názvem zde patří k nejživějším a tvoří centrum celé oblasti. Trvale tu sice žije „jen“ sto dvacet lidí, za prací jich sem ale jezdí čtyři tisíce. Večer připomíná Černobyl velká kasárna. I když už je tma, po ulicích stále jezdí těžká nákladní auta. Pár lidí postává v krámku, který slouží zároveň jako bufet. V bytovkách se svítí. Vedle lidí zajišťujících servis pro elektrárnu v nich přespávají lesníci, vodohospodáři, pracovníci z ochrany životního prostředí. Příroda si musí poradit sama, zcela bez kontroly však zůstat nemůže.

„Jsme z dopravní firmy, kterou si elektrárna najala. Patnáct dní děláme, pak máme patnáct dní volno. Nemyslím, že by to tu bylo nebezpečné. Pokaždé, když vyjíždíme, nás kontrolují přístroji na měření radiace a zatím bylo vždy všechno v normě. Hlavně je to lépe placené,“ svěřuje se u jedné z mnoha ubytoven řidič Andrej.

I když je teplota na nule, sedí z nudy se svým kolegou na betonu před dveřmi a kouří. Tady se pracuje, žije se jinde. Kdo nedělá v cyklu patnáct – patnáct, přijíždí do Černobylu v pondělí a domů se vrací ve čtvrtek. Do Kyjeva, odkud pochází nejvíce zaměstnanců, je to sto kilometrů a denně dojíždět není v ukrajinských podmínkách reálné.

To, s čím se pojem Černobyl spojuje, začíná až několik kilometrů za městečkem – vnitřní uzavřená zóna, obklopující elektrárnu v okruhu deseti kilometrů. Znát je to hned u brány. Zatímco hlídka na hranici vnější zóny s námi vtipkovala, tady není pánem ani úředník ministerstva, pod které celá oblast spadá.

„Tady nefoť,“ varuje Jurij fotografa a připravuje doklady. Musí ukázat i povolení ke vjezdu žigulíku. Co na tom, že ho tu musejí znát jako své boty.

Z elektrárny je nejprve vidět rozestavěný pátý a šestý blok, na jejichž dokončení nebylo po havárii ani pomyšlení. Elektrárna však vyráběla proud až do 15. prosince 2000, kdy se Západu konečně podařilo Ukrajinu přimět, nebo spíš uplatit, aby odstavila poslední, třetí blok. Druhý byl odstaven v roce 1991, první v roce 1996. Ještě dnes je ale v elektrárně zaměstnáno čtyři tisíce lidí. Co tu dělají po pěti letech zastavení provozu? „Dobrá otázka. To totiž nikdo neví,“ směje se Jurij.

Energetici si zvykli na vysoké výplaty a propustit je představuje politický problém. Sovětská vláda pro ně po havárii postavila padesát kilometrů od elektrárny moderní město Slavutič. Dojíždějí z něj vlakem, který cestou nesmí zastavit. Vede totiž přes území Běloruska, protože tehdejší projektanti počítali se vším, jen ne s rozpadem Sovětského svazu.

Úplně zbytečně však elektrárna tolik lidí přece jen nezaměstnává. Jejich čas přijde při konečné likvidaci reaktorů, ve kterých stále zůstává vysoce radioaktivní vyhořelé palivo. Na jeho bezpečné uskladnění však zatím nejsou peníze. A pak se tu školí lidé, kteří přijíždějí opravovat rozpadající se ochranný sarkofág zničeného čtvrtého reaktoru.

„Potřebujeme jich velké množství. Jsou většinou nekvalifikovaní, vyškolíme je, připravíme na jejich úkol, oni jej odvedou, a my musíme sehnat někoho dalšího, protože toho člověka už nemůžeme vystavit další velké dávce radiace,“ říká Julia Marusič z informačního centra elektrárny. To se nachází přímo naproti sarkofágu, který je přes skleněnou výlohu jako na dlani. Julia s klidem vypráví, jak musel být postaven narychlo, a tak některé díly nejsou dobře pospojované, západní stěna je nestabilní, konstrukce koroduje, vršek netěsní, dovnitř zatéká a drží se tam voda.

Na stěně svítí velký digitální displej, který ukazuje momentální úroveň radioaktivního zamoření jeden milirentgen za hodinu.

„Vyfotili jste si to?“ zajímá se Julia. Celkem není proč. Běžně oblečený člověk dokáže bez následků dlouhodobě čelit zamoření čtyřikrát vyššímu a čidlo je navíc umístěno na střeše infocentra, kde je radioaktivity víc. Před budovou ukazuje dozimetr hodnotu poloviční. Jeho pípání je však sugestivní a španělský televizní štáb, který před chvílí přijel, si jej natáčí kamerou. Hlavou mi letí, co mi říkal jeden z českých radiologů: „Výhoda i nevýhoda radiace je v tom, že ji lze snadno měřit i v nepatrných úrovních.“

Opravdu nebezpečné to tu je až u západní stěny sarkofágu, odkud vyzařuje deset až čtyřicet milirentgenů. Za plechový plot, kterým je celý blok obehnán, však smějí jen zaměstnanci a ti nás ženou i od otevřených vrat.

Až se podaří sarkofág opravit, přijde na řadu ambiciózní projekt. Přes celý blok bude přetažena obrovská kopule, která nebezpečné místo nejen hermeticky uzavře, ale bude sloužit i jako jeho monitorovací centrum. Vydržet má nejméně sto let. Někdy v budoucnu snad nový obal umožní i demontáž sarkofágu a odstranění radioaktivního paliva a trosek. Stavbu za 1,2 miliardy dolarů by měli zaplatit partneři projektu – devatenáct zemí, jejichž vlajky v infocentru visí. Je mezi nimi i slovenská, českou hledám marně.

MĚSTO BEZ LIDÍ

Být v černobylské zóně a nevidět Pripjať je stejné, jako přijet z Egypta a nemít vyfotografované pyramidy. A je paradox, že kvůli tomuto městu by dnes mnohé okolní vesnice nejspíš vypadaly stejně, i kdyby k černobylské havárii nedošlo. Mluvila o tom Hana Alexejevna, když říkala: „Tady už stejně žádní mladí nebyli. Všichni se odstěhovali do Pripjati.“

Byla to sovětská chlouba. Moderní město postavené pro zaměstnance na dohled od elektrárny. Ve skutečnosti velké sídliště s typickou socialistickou architekturou sedmdesátých let, přímými ulicemi a hlavním prospektem V. I. Lenina. I tady je u vjezdu závora a kontrola.

Jak vypadá město, ve kterém dvacet let nikdo nebydlí? Kdo někdy četl nějakou postkatastrofickou knížku, ve které příroda do několika let přeměnila kvetoucí metropole v trosky, bude překvapen. Jako by odsud těch čtyřicet pět tisíc lidí odešlo někdy před měsícem. Pravda, výlohy jsou vytlučené a noha co chvíli uklouzne po střepu zakrytém sněhem. Sem tam prorůstá dlažbou nějaký keř či bříza. Jinak ale zmizelo jen to, co nechaly odnést úřady – železná zábradlí, plechové dveře od výtahů, sporáky. Mnoho se tu zužitkovat nedalo.

V bytech tak stojí nábytek, na zdech visí nástěnky, sem tam lze v oknech zahlédnout i zbytky prádla. Turisté se mohou dojímat v prázdné škole nad zaprášeným klavírem a plyšovými medvídky, v nemocnici nad dětskými postýlkami a v zábavním parku nad převrácenými elektrickými autíčky. Je to velmi emotivní. Už vím, proč se se mnou Julia z infocentra loučila slovy: „Nezapomeňte, že Pripjať není město zničené výbuchem. Je to zkrátka město, jehož obyvatelé museli být narychlo evakuováni, aby bylo ochráněno jejich zdraví.“

K vidění jsou tu ale i veselejší věci. Alespoň z dnešního pohledu. Tváře sovětských vůdců na transparentech v divadle, malé pěticípé hvězdy na sloupech a obrovské na střechách věžáků. A také kuriózní kontrasty. Kus od socialistické fresky rozjásaných dělníků někdo nastříkal graffiti v podobě kluka s bublifukem. Na jednom z obchodů je dodnes přilepena dobová výzdoba k 1. máji a nad ní visí velká reklama na čísi internetové stránky.

Necháváme se odvézt k mototechně. Tu chci vidět od chvíle, kdy jsem na internetu narazil na stránky jedné kyjevské motorkářky, která píše: „V den evakuace nezůstal ušetřen obchod s motorkami. Česká motorka ČZ 26 PS 340 cm3, cena 1050 rublů. Čezeta byla snem všech mladých lidí v Sovětském svazu. V obchodech byly stále zástupy mladých, kteří toužili po motorce s výkonem dvaceti šesti koní. Průměrná měsíční mzda nepřesahující 180 rublů však nedovolovala vysněný motocykl pořídit. Pak přišla ta hrůza, evakuace, panika. Nikde žádný prodavač, žádná policie. Obchod byl vyrabován během hodiny. Banky, a dokonce i zlatnictví přečkaly evakuaci bez úhony, jen tento obchod neměl žádnou šanci.“

V mototechně je nepořádek. Snažím se najít alespoň plakátek, letáček, šroubeček. Nic. „Ve skladu jsou nějaké zrezlé zbytky, ale na čezetu to nevypadá,“ hlásí fotograf. Slovo čezeta tu má dodnes zvuk. „Ta je česká? To byla dobrá motorka, vyrábí se ještě?“ rozzářil se Jurij. Tak to bohužel. A o jawu prý nestojí.

Stojím na střeše nejvyššího věžáku a celé mrtvé město mám jako na dlani, včetně ruského kola a panoramatu jaderné elektrárny. Z výšky se prý některé problémy zdají menší. Tady to ale neplatí. Co bude s černobylskou zónou? Vrátí se sem někdy normální život? Nebo to bude už provždy jen cíl zvláštního druhu ekoturistiky? Třeba tu vznikne přírodní rezervace. Po uzavření zóny se tu začalo dařit medvědům a vlkům, počet chráněných druhů stoupl ze šedesáti na sto a lidé už sem například vypustili stádo koňů Převalského. Záležet bude na spoustě věcí. Od úrovně radiace přes obavy lidí až po peníze. A hlavně na chuti se do obnovy pustit.

Galerie mýtů

BYL TO JADERNÝ VÝBUCH…

V Černobylu se nejednalo o nukleární výbuch, jaký způsobí třeba jaderná bomba. Při provozním experimentu na čtvrtém bloku prudce vzrostl výkon reaktoru a tím i teplota a tlak chladicí vody. Tlak páry vymrštil a pootočil tisícitunový betonový kryt reaktoru. Ven začala unikat radioaktivita a dovnitř vnikl vzduch. V reaktoru začal hořet grafit. Reagoval s vodní párou a tím vznikal vodík. Následný výbuch vodíku rozmetal kousky vysoce radioaktivního paliva a hořící grafit mimo reaktor.

…VŠICHNI JSOU TAM OZÁŘENI…

Největším dávkám radiace bylo vystaveno přibližně šest set tisíc lidí (1000 zaměstnanců elektrárny a záchranářů pracujících na reaktoru v době havárie, 200 000 lidí podílejících se na likvidaci následků v letech 1986–87, 116 000 obyvatel, které bylo nutné evakuovat v první vlně a dalších 270 000 obyvatel nejvíce zasažených oblastí). Ostatní obdrželi relativně nízkou dávku, nižší, než jaké jsou vystaveni lidé žijící v oblastech s vysokou úrovní přírodní radiace. Dnes v kontaminovaných oblastech Běloruska, Ukrajiny a Ruska žije pět milionů lidí. Většina z nich je vystavena radiaci v mezích doporučených dávek. Vyšším dávkám je vystaveno sto tisíc lidí v oblasti přísné kontroly. Kromě třicetikilometrové zóny kolem reaktoru, některých uzavřených jezer a lesních ploch se radiace ve většině případů vrátila k normálním hodnotám.

…ZAHYNULY TISÍCE LIDÍ…

Zdokumentováno je 59 úmrtí. Jednalo se převážně o zaměstnance elektrárny a likvidátory následků havárie, z nichž 31 zemřelo hned v prvních dnech (28 na následky ozáření a tři na následky zranění při výbuchu). Z lidí s diagnostikovanou akutní nemocí z ozáření (celkem 134) dosud zemřelo dalších 19. Ve zbývajících devíti případech se jedná o děti, které podlehly rakovině štítné žlázy. Tou onemocněly v zasažených oblastech celkem čtyři tisíce dětí, které nedostaly včas ochranné jodové preparáty, v 99 procentech byla léčba úspěšná.

…DALŠÍ JEŠTĚ ZEMŘOU…

Kolik lidí ještě zemře v důsledku černobylské havárie na rakovinu, která se může rozvinout i po desetiletích, není možné určit. Vědci Černobylského fóra zveřejnili, že jich budou čtyři tisíce. Je to však jen statistický výpočet na základě studií z Hirošimy. Vychází z odhadu, že počet úmrtí na nádorová onemocnění stoupne mezi nejvíce zasaženou vrstvou populace o tři procenta. Vzhledem k tomu, že na rakovinu umírá v populaci asi čtvrtina lidí, bude téměř nemožné prokázat, nakolik se zveřejněné číslo přiblíží pravdě. Zvýšený počet výskytů rakoviny však již lékaři u nejvíce zasažené skupiny zaznamenali.

…KDO NEZEMŘEL, JE NEMOCNÝ…

Větší hrozbu než onemocnění způsobené radiací představují pro obyvatele postižených oblastí psychické problémy. Běžný je stres, deprese a úzkost. Velkorysý program sociálních výhod, nastavený za bývalého Sovětského svazu, je paradoxně udržuje v situaci, kdy sami sebe vnímají jako slabé a neperspektivní oběti závislé na pomoci státu. Přetrvává v nich představa, že byli odsouzeni ke krátkému životu, a tak úzkostlivě sledují své zdraví, nebo naopak na zdravý způsob života zcela rezignovali – holdují alkoholu, tabáku, jsou promiskuitní a ignorují například zákaz konzumace hub a lesních plodů, ve kterých se radioaktivita koncentruje.

…A ŽIJÍ TAM MUTANTI

I když radiace genetické mutace způsobuje, zvířecí populace je v černobylské zóně z tohoto pohledu až překvapivě zdravá. Poškozené jedince příroda nejspíš brzy sama vyeliminovala. Dnes tu žije sto druhů zvířat, které jsou vedeny jako ohrožené. Přibližně čtyřicet z nich, jako jsou medvědi a vlci, se tu přitom před havárií vůbec nevyskytovalo. Zvýšení druhové rozmanitosti, biodiverzity, považují vědci za důkaz toho, že zdejší ekosystémy fungují normálně. U lidí nebyl vliv havárie na výskyt vrozených vad či jiných geneticky podmíněných odchylek prokázán.

zdroj: Černobylské fórum*, září 2005

*Černobylské fórum je spojení agentur OSN (IAEA, WHO, UNPD, FAO, UNEP, UNOCHA, UNSCEAR), vlád Běloruska, Ruska a Ukrajiny a Světové banky, zaměřené na hodnocení dopadů černobylské havárie a na koordinaci pomoci postiženým zemím.

Může se to stát i u nás?

Jaderným elektrárnám spousta lidí nevěří, nebo z nich má strach. I to je důsledek černobylské havárie. Otázka, jestli se něco podobného může stát i v Česku, se tak přímo nabízí.

„Nemám ráda tvrzení, že se nemůže nic stát a vše je naprosto bezpečné. Poctivější je říct: děláme vše pro to, aby se nic nestalo,“ říká předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová. Jisté je, že výbuch ze stejných důvodů jako v Černobylu se v Temelíně nebo Dukovanech opakovat nemůže. Jejich konstrukce je totiž úplně jiná.

Sovětské reaktory RBMK 1000, které sloužily v Černobylské elektrárně, pracují na poměrně jednoduchém a levném principu. Představuje však riziko v tom, že při problémech s chlazením začne stoupat rychlost reakce a výkon zařízení. Tento typ reaktoru je produktem vojenského průmyslu a může sloužit jako zdroj plutonia pro jaderné zbraně. Sovětský svaz si proto ohlídal, aby žádný z jeho satelitů v socialistickém bloku takový typ reaktoru neměl. I díky tomu se ve většině zemí včetně České republiky používají tlakovodní reaktory, u kterých se při problémech s chlazením jaderná reakce naopak sama zastaví. Samotný reaktor je pak neprodyšně uzavřen v železobetonové schránce, která v případě havárie vydrží vzniklý přetlak a zabrání, aby radioaktivní částice unikly do okolí. Technika také pokročila a spolehlivost zařízení je dnes řádově vyšší než před dvaceti lety. „Černobyl navíc přispěl ke zvýšení kultury v oboru. Celá energetická komunita si uvědomila, že ještě jedna taková havárie, a celé odvětví končí,“ podotýká Drábová. Jestliže černobylské havárii předcházelo porušení platných předpisů a fakt, že obsluha vypnula automatickou ochranu reaktoru, dnes se dělá pro kompenzaci případného lidského selhání všechno možné. Důležité systémy jsou zdvojené i ztrojené a z provozu se nedají vyřadit. Obsluha prochází, podobně jako piloti, náročným a zdlouhavým výcvikem a je mnohem kvalifikovanější. Operátoři reaktoru mají dvě hesla: Nejdůležitější je bezpečnost a Reaktoru se vyká.

Category: 2006 / 03

Kostel sv. Michaela na Plaza de Espa~na ve středu městečka Alfaro je sice poměrně významnou historickou památkou a zároveň největším kostelem ve španělské vinařské oblasti La Rioja, ale jinak by asi nebyl nijak zvlášť zajímavý. I samotné městečko Alfaro, ležící necelých sto kilometrů od Zaragozy, nijak nevybočuje z tak trochu líného tempa španělských maloměst. Ale když pohlédneme vzhůru na kostel, spatříme na každé zvonici, vikýři či římse desítky hnízd. Budovu si totiž pro své hnízdění vybrala největší kolonie čápů bílých na světě. Nikdo ale neví proč.

Čapí věrnost

Čápi přilétají do Španělska vždy na přelomu března a dubna a zůstávají zde až do září. Jejich cesta do Evropy vede ze zimovišť v západní Africe přes Gibraltarský průliv. Předvoj tvoří samci, kteří se ihned po příletu pouštějí do stavby nových nebo spíše vylepšování starých, víceletých hnízd, která mohou v konečné podobě vážit až úctyhodných dvě stě kilogramů.

Hnízda musí být připravena pro přílet samic, které své druhy s odstupem několika dnů následují. Samci i samice tráví zimu v Africe odděleně, ale jak se zdá, vztah „na dálku“ čápům spíše prospívá a páry si zůstávají věrné i po řadu let. Umožňuje to také poměrně dlouhý život těchto ptáků, kteří se běžně dožívají věku kolem čtrnácti let a za určitých okolností mohou tuto hranici dokonce i výrazně překročit. V minulosti byl doložen případ čápa, který se ve volné přírodě dožil dvaceti sedmi let.

Náhradního partnera si čápi obvykle hledají pouze v případě, že jeden pták z páru v průběhu zimy zahyne. Jakými konkrétními kritérii se čápi při námluvách řídí, vědí s určitostí asi jen oni sami. Jisté však je, že při výběru nového partnera nehraje roli ani výrazný věkový rozdíl. Vědci zaznamenali případ, kdy jeden z dlouhodobě monitorovaných ptáků – dvanáctiletá samice – po ztrátě stálého partnera zahnízdil se čtyřletým samcem. Čápi pohlavně dospívají ve třech letech, ale hnízdit obvykle začínají teprve kolem čtvrtého až šestého roku života.

K dlouhodobému souladu čapích párů možná s trochou nadsázky přispívá i skutečnost, že jsou němí. Jediným hlasitým projevem je klapot zobáků, jímž se, s hlavou zvrácenou dozadu, vítají na hnízdě.

Proč právě Alfaro

V jarních měsících narazíte na čápy ve Španělsku téměř všude. V každém městě či vesnici je nějaký komín, střecha nebo zvonice, které nesou neklamné znaky čapí přítomnosti. Proč si však čápi v takové míře oblíbili právě střechu kostela sv. Michaela, není jasné. Každoročně se zde ale postupně usadí přibližně sto dvacet párů, které brzy vyvedou na svět potomky. Při průměrném počtu tří až čtyř čápat, která obvykle připadají na jedno hnízdo, se tak po čase na střeše kostela hemží až na šest stovek těchto ptáků.

Jako nejjednodušší vysvětlení se nabízí blízkost řeky Ebro. Právě v oblasti Alfara byla na jejích březích zřízena chráněná přírodní rezervace, ve které čápi nacházejí dostatek potravy i materiálu ke stavbě hnízd. Při hlubším zamyšlení však tato teorie sama o sobě zřejmě neobstojí. Tok Ebra koneckonců měří více jak devět set kilometrů a prochází i mnoha dalšími místy, kde se čápům nabízejí srovnatelné podmínky. Ani kostel sv. Michaela není nakonec jediným místem v Alfaru, kde by čápi mohli s úspěchem zahnízdit. Ve městě mají na výběr několik dalších architektonicky srovnatelných a od řeky přibližně stejně vzdálených církevních budov. I když se čápi dalším stavbám zcela nevyhýbají, ani jedna se nemůže počtem hnízd s kostelem sv. Michaela srovnávat. Populační exploze, kterou čápi bílí na střeše svatostánku na Plaza de Espa~na rok co rok předvádějí, tak zatím zůstává zahalena tajemstvím.

Takřka do kuchyně

Ať už to někdo považuje za výhodu nebo naopak, Alfaro neleží na žádné z obvyklých turistických tras. Ti, kteří se rozhodnou udělat si sem za čápy zajížďku, však rozhodně nebudou litovat. První věcí, kterou zde návštěvníci, unavení ruchem panujícím kolem většiny španělských památek, ocení, je absolutní klid. Prostranství kolem kostela je s výjimkou víkendů, kdy se na náměstí scházejí na sklenku vína místní obyvatelé, liduprázdné. Důležitým faktorem, který podporuje celkový dojem z „hlavního města čápů“, je i stálé, převážně slunečné počasí, které v Alfaru na jaře panuje a dává pohledu na desítky sněhobílých čápů poletujících proti zářivě modré obloze neopakovatelnou atmosféru.

Další nespornou výhodou, kterou pozorování čápů na střeše kostela sv. Michaela nabízí, je také sama poloha této budovy. Z náměstí, kterému vévodí vysoké průčelí stavby, se sice dají čápi pozorovat jen s hlavou hluboce zakloněnou k obloze, ale už boční a zadní trakt kostela nabízejí zcela novou perspektivu. Kostel je totiž začleněn do okolního kopcovitého terénu tak, že je z mnoha míst čápům vidět takřka do kuchyně. Nejlepší pohled se nabízí z takzvané „čapí vyhlídky“, která leží na úrovni střechy kostela a od hnízd ji dělí jen několik málo metrů.

Období hnízdění je pro čápy ve znamení horečné aktivity. Vzhledem k tomu, že se na relativně malé ploše střechy průběžně pohybují stovky ptáků, je stále na co se dívat. K tomu přispívá i skutečnost, že čápi nepřilétají do Alfara najednou, ale v určitých vlnách. Když nakladou tři až pět vajec, oba rodiče se na nich střídají po dobu třiceti dnů. Dalších až šedesát dnů pak trvá, než se čápata začnou učit létat, a k jejich úplnému osamostatnění dochází přibližně sedmdesát dnů od vylíhnutí. A tak zatímco některá mláďata se už pokoušejí o první samostatné vycházky po střešní římse, jinde se čapí rodiče teprve střídají na vejcích. Poslední opozdilci si staví nebo vylepšují hnízda a často se s komickou nenápadností pokoušejí ušetřit si cestu k řece drobnými krádežemi stavebního materiálu z hnízd svých sousedů.

Čápi letící od řeky se jen málokdy vracejí s prázdnou. Jednou jsou to větve, kterými vylepšují své příbytky, jindy hned po přistání vyvrhují z volat natrávenou potravu do žadonících zobáků svých potomků. Čápi se živí žábami, drobnými hlodavci, rybkami nebo hmyzem a bylo prokázáno, že k úplnému nasycení by měl dospělý jedinec denně ulovit množství potravy odpovídající objemem čtyřiceti čtyřem hrabošům. Když se k tomu přidá nutnost nasytit mláďata, mají se čapí rodiče skutečně co ohánět.

Metropole pro čápy

Čápi bílí samozřejmě nejsou neznámým druhem ani v našich zeměpisných šířkách. Oproti Španělsku k nám většina čápů přilétá z východní a jižní Afriky a k cestě mezi kontinenty volí takzvanou východní trasu vedoucí přes Bospor a Dardanely. V Česku sice čápi bílí stále ještě patří k ohroženým druhům, zásluhou systematické práce ochranářů a také díky určité adaptaci na nové podmínky se však jejich počty rok od roku zvyšují. Z vlhkých nížin, které bývaly jejich typickým sídlištěm, se čápi postupně přesunuli do středních poloh, kde si stále častěji stavějí hnízda v těsné blízkosti lidských příbytků.

V současné době hnízdí každoročně na našem území přibližně devět set čapích párů, tedy mnohem více, než tomu bylo například v první polovině minulého století. I přes tuto povzbudivou skutečnost bychom však v Česku marně hledali místo, které by se Alfaru mohlo rovnat. Alfaro je čapím světovým unikátem. Jeho hodnotu v očích obdivovatelů ptačí říše ještě zvyšuje skutečnost, že přes svou výjimečnost doposud zůstalo ušetřeno masových nájezdů turistů. Městečko si stejně jako před desítkami let žije svými denními radostmi a starostmi, a jen když poblíž Plaza de Espa~na pozvednete oči proti obloze, uvědomíte si, že stojíte uprostřed hlavní světové čapí metropole.

Category: 2006 / 03

Lidé na cestách fotí ledacos. Proč objektiv mého Canonu už mnoho let přitahují právě asijští zubaři? Možná se tím snažím podvědomě vyrovnat s traumatem z dětství. Kdesi v hlubinách mé fotografické obsese se nejspíš skrývá bezejmenná dentistka z pražských Vinohrad, ke které jsme kdysi povinně chodili na základní škole. Celá naše třída bývala pár dnů předem podivně zamlklá. Některé vzpouzející se spolužáky museli dokonce ten den do školy doprovázet rodiče.

Doktorka X nebyla ani tak zubařka, jako spíš trýznitelka. Oběti volala podle abecedy, takže jsem do její ordinace vstupoval mezi prvními. Obávaná místnost mi připomínala Dům bolesti ze slavného filmového hororu Ostrov doktora Moreaua s Marlonem Brandem, natočeného podle novely H. G. Wellse. Kvůli doktorce X jsem mnoho let nedokázal sebrat odvahu zajít na banální preventivní prohlídku. Strachu mě nedávno zbavil až MUDr. Petr Kozlík, který má na podobně traumaticky postižené jedince jednoduchou fintu – ošetřuje nám chrup v lokální anestezii (pozor, to není placená reklama, ale jen kajícné doznání mé vlastní zbabělosti).

Muka na rudém igelitu

Pacienti Dípaka Singha, kterého jsem potkal v indickém pouštním městě Džaisalméru, takové štěstí nemají. Musejí se obejít nejen bez utišujících injekcí, ale i bez moderní ultrasonické vrtačky, jejíž jehlu prý vůbec necítíte. Dípak jim vrtá zuby obyčejným ručním nebozezem. Koho rozbolí zub, najde ho snadno. Dípak totiž sedává na chodníku na stejném místě, kde kdysi pracoval už jeho otec a dědeček. Ordinaci otevírá každé ráno kolem sedmé hodiny tím, že na betonový obrubník rozprostře kus rudého igelitu. Na něj rozloží nástroje, připomínající spíš výbavu nějaké rafinované mučírny: kleště různých tvarů a velikostí, krejčovské jehly na otevírání a čištění hnisajících abscesů, starou břitvu na rozsáhlejší operace dásní…

Hned vedle oprýskané plechové tabulky s nápisem DENTIST leží v prachu ulice prosklená vitrínka s desítkami „trofejí“, názorně dokumentujících mistrovo umění. Zažloutlé stoličky a řezáky vyrval Dípak z úst indických rikšů, nosičů čaje a prodavačů zeleniny z nedalekého trhu. Jeho pacienty tvoří nejnižší třída indické společnosti. Nemá o ně nouzi. Zubní nemoci trápí v Indii až osmdesát procent populace, ale jen dvacet procent si může dovolit kvalifikovanou zubařskou péči.

Podle odhadů je v Indii asi osmdesát tisíc diplomovaných zubních lékařů, ale většina lidí z ulice na ně prostě nemá peníze. Obyčejná plomba často stojí víc, než je jejich měsíční příjem. Dípakova dentální péče vyjde nejméně desetkrát levněji. Vytržení zubu u něj stojí v přepočtu asi padesát korun, složitější operace kolem stovky. Dípak si tak měsíčně vydělá asi čtyři tisíce korun. Podobný příjem má třeba pouliční holič, opravář rikš, švec nebo prodavač smaženek, kteří sedí na chodníku hned vedle Dípaka.

Palác krásných zubů

Pouliční zubaři lékařskou vědu nikdy nestudovali. Všechno, co umějí, zdědili po předcích. Na každé větší indické ulici posedává alespoň jeden. Jejich pacienti často hlasitě křičí bolestí a plivou kolem sebe krev. Kolemjdoucí dav se ale ani nezastaví – v Asii tohle prostě patří k pouličnímu koloritu. Zákrok prý nebolí jen šťastlivce, jejichž zuby už parodontóza tak rozežrala, že mají zcela odumřelé nervy.

O něco vyšší třídou jsou asijští dentisté samouci, kteří se zmohli a pronajali si malý krámek. Od kolegů, jejichž ordinací je jen špinavý igelit na chodníku, se liší honosnými vývěsními štíty s usmívajícími se ústy. Skví se na nich nápisy jako Asifova dentální klinika nebo Muhammadův palác krásných zubů.

Jedna taková ordinace stojí na bazaru v pákistánském městě Láhauru hned vedle kovářské dílny. Kolemjdoucího cizince samozřejmě hned napadne, že to nemůže být náhoda. Zubař nejspíš používá stejné nástroje jako jeho soused – pokud ale prostě nejde jen o kovářův vedlejší zdroj příjmů.

V ujgurském městě Kašgharu v západočínské provinci Sintiang vývěsní štíty zubařů názorně ukazují, co čeká nemocného uvnitř. Není to ale zrovna dobrý marketingový tah. Anatomické průřezy tváří totiž jako by se snažily potenciální zákazníky spíše odradit – připomínají hororové zombie s částečně opadaným masem. „Než si tady sednout do křesla, to ať mi raději upadne hlava,“ říkáte si zděšeně.

Dentální ulička

V pákistánském Karáčí najdete celé zubařské uličky, ve kterých se dentisté koncentrují stejně jako o pár ulic vedle třeba zlatníci, ševci, cukráři a příslušníci dalších tradičních povolání. Potkáte ženu se šátkem na tváři, která s bolestivým výrazem v obličeji obchází krámky a snaží se usmlouvat ošetření za co nejnižší cenu. V dentální uličce se můžete jako cizinec nechat ošetřit buď v ordinaci diplomovaného odborníka, nebo u jeho kolegy z chodníku – podle toho, jak hluboko máte do kapsy a jak velký jste masochista.

Ten první poskytne téměř stejně bezbolestnou a kvalitní dentální péči, na jakou jsou zvyklí lidé v Evropě. Ten druhý ale zase své mučení zpestří doplňkovými službami. Vedle trhání zubů totiž asijští pouliční zubaři nabízejí i „zubní pastu“ vyrobenou z jemně mletého vápence, žvýkací tyčinky nebo třeba obskurní pilulky na zvýšení potence. Vyčistí uši, vyloží karty, sestaví horoskopy, nabídnou kouzelné prsteny…

Pro krásu se musí trpět

Některé extravagantní západní rockové hvězdy si prý jen tak z rozmaru nechávají vsadit do zubů diamanty. Zřejmě tím inspirují indické parádníky, kteří si nechávají vystýlat ústa zlatem. Jednoho jsem fotil v poutním městě Puškáru a upřímně jsem se přitom divil, co všechno je člověk ochoten podstoupit, jen aby vypadal zajímavě. Nebožák seděl na dece pouličního zubaře a snažil se tvářit statečně. Být v jeho kůži, řval bych. Příšerně skřípající ruční nebozez totiž do jeho relativně zdravých řezáků vyvrtával hluboké díry, do kterých doktor Bolíto vzápětí ládoval kousky zlatého drátku a rozklepával je kladívkem. Muž mučení podstupoval jen tak, pro krásu.

Tradiční asijské povolání, po staletí předávané z otce na syna, je ale v poslední době terčem útoků zdravotnických odborníků. Nelíbí se jim, že pouliční zubaři své strašidelné nástroje jen málokdy sterilizují. Po oslintaných kleštích lezou mouchy a zakrvácené jehly se celé dny střídají v ústech pacientů. Loni v červnu se v pákistánském Karáčí sešla zvláštní lékařská konference, která varovala, že se tím masově přenáší žloutenka, AIDS a další závažné infekční choroby.

Zubní turisté

I v Asii samozřejmě najdete ordinace vysoce kvalifikovaných zubních lékařů, jejichž péče je zcela na západní úrovni. Stále častěji se stávají cílem takzvaných dentálních turistů. Nový hit vychází z jednoduchého faktu, že ceny jsou tu jen zlomkem toho, co by pacient bez zdravotního pojištění zaplatil doma v Evropě nebo Americe. Zatímco třeba v Rakousku stojí obyčejná bílá plomba 400 eur, v Indii ji v přepočtu pořídíte za 500 korun.

Že zdravotní pojištění máte? Pak za základní ošetření sice možná platit nemusíte, ale často vám nezbývá než čekat, až na vás v přeplněných smluvních ordinacích přijde řada. A že vás zkažený zub strašně bolí? Nečekejte, ale zaplaťte si drahou privátní kliniku. Třetí možností je spojit příjemné s užitečným: prohlédnout si Tádž Mahal a k tomu si v Ágře nechat levně opravit čtyřku vlevo dole.

Zubní turistiku už prý dnes propagují i některé západní zdravotní pojišťovny. Spokojeni jsou totiž nakonec všichni. Pacient, který si zaplatí jen letenku do exotické země a hotel, pojišťovna, která výrazně ušetří na nákladech, i cizokrajný zubař, který má zajištěnou solventní západní klientelu. Mezi oblíbené cílové země a oblasti zubních turistů patří kromě Indie také Thajsko, Karibik a Jižní Afrika. Jméno cestovní kanceláře Surgeon & Safari (www.surgeon-and-safari.co.za) z jihoafrického Petervale snad ani není třeba překládat. Koho by nelákalo spojit výměnu dosluhující amalgámové plomby s pohledem na vyceněné zuby divokých šelem?

Pokud se po sezení v zubařském křesle raději natáhnete na vyhřátou exotickou pláž, vydejte se na kliniku na thajském Phuketu (www.phuketdentalclinic.com). Západní turisté, které přitahuje reklamní slogan Hezčí úsměv ze země úsměvů, prý tvoří až polovinu zdejších pacientů.

Na závěr malá rada: pokud se chystáte do Asie, nezapomeňte si předem zjistit, jestli vaše cestovní připojištění kryje i kvalitní zubařskou péči. Pokud tomu tak totiž není, možná vám nakonec nezbude, než usednout na Dípakův červený igelit. Když si ale prohlížím své vlastní fotky, osobně bych si snad bolavý zub raději vyrazil ocelovou bruslí. Stejně jako Chuck Noland na pustém ostrově, kterého si ve filmu Trosečník zahrál Tom Hanks.

Žvýkací tyčinka pouličních zubařů

l Všude v Asii jsou běžně dostupné zubní kartáčky. Při ranní procházce po ulicích Kalkaty, Karáčí, Teheránu či Káhiry ale můžete potkat domorodce, kteří si čistí zuby tradiční dřevěnou žvýkací tyčinkou. Její používání nijak nesouvisí s ekonomickým postavením – je totiž neodmyslitelnou součástí ústní hygieny obyvatel kalkatských slumů, stejně jako bohatých arabských kupců.

l Žvýkací tyčinka má v různých částech Asie různá jména. Na Středním východě jí říkají siwak, v Indii datan, v Pákistánu miswak. Zuby si prý tímto způsobem čistili už Balyloňané před 7000 lety. Od nich pak tyčinku přejali Židé, Egypťané, Římané a Arabové. Muslimové jsou přesvědčeni, že tyčinku zavedl až prorok Mohamed jako součást tělesné očisty před modlitbou. Někteří si ráno čistí zuby kartáčkem a tyčinku žvýkají až přes den po jídle nebo cestou do mešity.

l Tyčinka se v různých zemích vyrábí z různých druhů keřů s vysokým obsahem vonných silic: Salvadora persica (arabský název arak), Citrus sinensis (pomerančovník), Citrus aurantifolia (limetka), Azadirachta indica (zederach indický, v Indii známý jako neem)… Větvičky o síle tužky se na asijských tržištích prodávají nařezané na délku asi dvaceti centimetrů. Na rozdíl od zubních kartáčků je tedy nekoupíte v drogeriích.

l Před použitím se tyčinka na jednom konci nařízne a asi na půl hodiny se namočí do vody, aby trochu změkla. Uživatel ji pak poměrně složitým způsobem systematicky žvýká a protahuje ústy tak, aby uvolněná rostlinná vlákna pronikla do mezizubních prostorů.

l Přívrženci žvýkací tyčinky tvrdí, že je to přinejmenším stejně účinný nástroj dentální hygieny, jako zubní kartáček a pasta. Lékařské studie prý v kůře všech druhů běžně užívaných keřů odhalily řadu látek s antibakteriálními účinky. Tyčinka obsahuje také tanin, zastavující krvácení ze zubních kanálků, a aromatické oleje osvěžující dech a povzbuzující produkci slin. Žvýkání tyčinky posiluje dásně.

l Tento způsob čištění zubů je mnohem levnější než kartáček a pasta, takže je dostupný i těm nejchudším z nejchudších.

šamané

si se zuby neporadí

Napsala a vyfotografovala Hedvika Miller

Zjistila jsem, že moje představy o chrupu a zdravotním stavu domorodého obyvatelstva v Amazonii byly až do poslední chvíle velmi idealistické, i když rozhodně ne růžové. Pak jsem se ale stala členkou expedice skupiny dentistů z Pensylvánie, kteří jeli inidánům pomoci od bolesti zubů.

Cestu do údolí Amazonie v Peru, přímo do nitra amazonské džungle, řídila Lori, pětatřicetiletá lékařka drobné šíhlé postavy. Do skupiny patřili asistenti a další dobrovolníci včetně pěti skautů. Lori má zkušenosti z Limy, kde se v roce 2004 starala o skupinu chudých dětí, přesto měla z cesty obavy.

„Mám strach, že bude složité se vrátit. Pro doktora je vždy těžké opustit pacienty, kteří ještě potřebují jeho pomoc,“ vysvětlila. Vezla s sebou dvanáct obrovských kufrů s dentistickými potřebami, zubními kartáčky a pastami na zuby.

Organizátory expedice byli manželé Paul a Dolly Bowersovi. Paul už kdysi podnikl několik expedic do nitra deštných pralesů a v jedné vesnici nedaleko města Iquitos potkal Dolly, se kterou později začal organizovat pomoc pro odlehlé peruánské vesnice na přítocích Amazonky. Tamní indiáni nemají žádný přístup k civilizaci a žijí jen z toho, co džungle a řeka dají. A pokud už se nakonec dostanou do nejbližšího města, nemají peníze na to, aby si mohli vymoženosti civilizace dovolit. Dolly ovládá domorodý jazyk a manžel ji naučil anglicky. Bez ní by se nedala „zubařská“ expedice vůbec podniknout.

Hlavou tloukla o zem

Do města Iquitos na samém prahu peruánských a brazilských hranic moc letadel nelétá. Museli jsme využít peruánské letecké společnosti TANS, kterou mimo jiné používá armáda. Věděli jsme, že můžeme převézt dvacet čtyři kufrů, tedy na každého dvě zavazadla – v jednom kufru osobní věci, druhý byl zaplněn dentistickými potřebami. Pracovníci TANS ale měli výhrady k váze zavazadel, nadbytečná kila si nechali draze zaplatit, i když šlo o potřeby pro pomoc indiánům.

Do nitra džungle jsme jeli šest úmorných hodin vlhkým vedrem po řece Tahuayo. Zdejší džungle a způsob, jakým tu lidé žijí, bez elektřiny a v chatrčích, pro mne byly asi stejně jako pro každého obyvatele civilizovaného světa šokem. Jedinou starostí domorodců je potrava. Přes den rybaří, pěstují zeleninu, vyrábějí pivo massato, které je daleko silnější než klasické. Očividně nás viděli rádi – Dolly vždy přivážela něco užitečného.

„Jako první musíme do vesnice Chino,“ prohlásila Dolly. Tamější osmdesátiletou šamanku tak bolely zuby, že tloukla hlavou o zem. A šamanka nahrazuje v džungli doktora.

„Přírodní medicínou se dá vyléčit mnoho potíží, ale pokud to začne být vážné se zuby, může se člověk bolestí až pomátnout,“ vysvětlovala jedna z členek výpravy, zubařka Lori. Ani ona ještě v té chvíli určitě neměla jasnou představu, jak strašný může být stav zubů amazonských indiánů.

Cesta do China vedla po řece, pak džunglí, přes jezero a nakonec dvě hodiny pěšky bažinami – to vše s dvanácti kufry dentistických potřeb, se kterými naštěstí pomohli sami inidáni. I tak – kdo nezažil, neuvěří.

Kufry jsme ve vesnici rozbalili v chátrající budově místní školy, která již roky nefungovala, chybí totiž učitel. A u vchodu se hned začala tvořit fronta čekajících.

Šamanka Paskite byla vrásčitá stařena smířená se svým osudem i bolestí, s kamenným výrazem ve tváří. Měsíce si prý vařila čaj ze silných amazonských bylin, jež odborníci často srovnávají s drogami, které známe my. Odevzdaně usedla na rozvrzanou židli a otevřela ústa. Měla jen čtyři zuby, ostatní vypadaly kvůli rozsáhlé parodontóze a dva ze zbylých byly ještě zasaženy silnou infekcí.

Lori nejprve šamance ukázala obrovskou injekci s látkou na umrtvení dásně, ale žena jen souhlasně kývla, spíš prosebně, než vyděšeně. Ostatní indiáni jen napjatě sledovali, co se bude dít dál. Lori vytrhla část prvního zubu a kleštěmi se snažila vypáčit kořen. Trvalo téměř hodinu, než byla stará žena ošetřena. Kolem přitom čekalo ještě asi sto dalších pacientů.

Hrubě jsem odhadla, kolik času máme na každou vesnici na naší cestě. Potřebovali bychom minimálně měsíc, abychom poskytli alespoň základní péči všem – a my měli jen zhruba týden!

Nejprve děti

Lori rozhodla, že přednost budou mít děti, těm se dají zuby ještě zachránit.

Asi osmiletý Jacko měl vystrašené oči, protože injekci viděl poprvé v životě. Trpěl horečkami a velkými bolestmi spodních zubů. Nepomáhaly mu už ani bylinky, týden nespal. Při zákroku ale neplakal, necukal se. Pacienti šli jeden po druhém. Ve tři odpoledne ale ještě čekaly před domem destíky indiánů s prosebným výrazem v očích.

Nechápala jsem, jak je možné, že má tolik domorodců potíže ze zuby. Pak jsem zjistila, že u nich neexistuje žádná ústní hygiena. Lori zuby především trhala, na jiné ošetření nebyl čas.

Chino jsme opouštěli ve chvíli, kdy ošetření potřebovala ještě spousta lidí. Ale na zubaře čekali i v dalších vesnicích. Ukázalo se, že mnoho indiánů důsledkem nedostatečné hygieny trpí vážnou infekcí dásní, kvůli které přišli o zuby. Těch, kteří měli chrup v pořádku, bylo opravdu málo. O pomoc neměli koho požádat. Nejbližší nemocnice je v Iquitos, což je patnáct hodin jízdy loďkou.

Indiáni se stravují celkem zdravě – od ryb z řeky po zeleninu a bylinky. Umějí připravit fantastické džusy z čerstvého ovoce, ale vodu pijí z řeky. Kdybychom ji pili my, možná bychom expedici ani nepřežili. Očividně nevědí, jaký význam má pro chrup vápník obsažený v mléce. V jejich jídelníčku v podstatě chybí, což ke zdraví zubů také nepřispěje.

Sní o civilizaci?

I když mi Dolly vysvětlovala, že v povodí Amazonky žijí tisíce indiánů, kteří většinou sní o možnosti dostat se do nejbližšího civilizovaného města Iquitos, na mě působili urpostřed džungle spokojeně. Samozřejmě to asi trvá jen do chvíle, kdy je postihne nemoc nebo bolest zubů.

„Oni by do města možná ani nechtěli, kdyby díky misionářům nepoznali civilizaci. Dnes tak například nutně potřebují zápalky, protože se jim nechce složitě rozdělávat oheň. Raději si oblečou normální tričko a kalhoty, než by běhali polonazí. A také už vědí, že k životu potřebují sůl,“ říká Dolly. Učí indiánky plést košíky a vytvářet různé ozdoby, které pak mohou prodávat v Iquitos na tržnici a tak získávat peníze na věci, jež si chtějí koupit, nebo si našetřit na přestěhování, případně na školu pro děti.

Podle Dolly ale hrozí, že by mohli indiáni vyhubit některá chráněná zvířata, jako jsou krokodýli a anakondy. Jsou součástí jejich jídelníčku a navíc za jejich nelegální prodej mohou získat více peněz než za rukodělné výrobky.

Indiáni si zatím udržují svou identitu i přes nátlaky civilizace. Na nic si nestěžují. V poledne se scházejí uprostřed vesnice, vyměňují si jídlo, pití a jiné produkty, občas někdo i zaplatí penězi. V jedné vesnici měli dokonce jakýsi bar s alkoholem, něco jako whisky z cukrové řepy. Míchají to s ovocem a získávají tak ruzné příchutě.

Klasická hygiena u nich neexistuje. Nejsou tu žádné toalety, veškerý odpad končí za chatrčí. Děti si hrají samy, bez dohledu rodičů. Přesto si tu nepamatovali, že by se nějaké v pralese ztratilo, a případy uštknutí hadem jsou spíše vzácností.

Nejde jen o zuby

Ještě po návratu jsem si listovala v jakési kartotéce s osobními záznamy indiánů, kterou si při svém perfekcionismu vytvořila Lori. Za týden v džungli vytrhala celkem sto jedenáct zubů, ale zákrok nezbytně potřebovalo dalších minimálně sto osob. Asistenti vydezinfikovali dásně sto sedmdesáti dětem a dospělým a naučili tři sta šedesát indiánů čistit si zuby. Zda to ale budou dodržovat i dál, je otázkou. Možná je k tomu donutí špatné zkušenosti s bolestí zubů. Měla zubařská expedice smysl? Pokud pomohla alespoň trochu inidánům v tom, aby mohli dál žít ve svém přirozeném prostředí, může být její dopad mnohem větší, než se zdá. Nejde jen o pomoc lékařů domorodcům. Pokud bude prales živý, budou v něm dál zvířata a ti lidé, kteří sem přirozeně patří a umějí s ním žít v souladu, pak se mohou deštné pralesy udržet i pro další generace. A to je hodně vážná věc.

Category: 2006 / 03

Bezpochyby v tom rozdíl je, některé překážky se autem určitě zvládají lépe. Například v některých částech, kde jsem se pohyboval, nejsou mosty. Řeky musíte přebrodit. Když jsme se při první cestě v roce 2003 v Chile, Argentině, Bolívii a Peru pohybovali v průměru ve výšce tři tisíce metrů nad mořem, byly řeky zrána navíc ještě zamrzlé. Kromě toho, že jsem musel pokaždé koryto nejprve prozkoumat, jak je hluboké, jaké jsou v něm kameny, ještě jsem musel prorážet vrchní vrstvu ledu. Jasně, že jsem i spadl. Jednou mě velký kámen katapultoval pouhý metr od druhého břehu.

Zato ale máte na motorce větší pocit svobody. Jste součástí krajiny, kterou projíždíte, nemáte kolem sebe nic, jen volný prostor. A krajina v Jižní Americe je úchvatná. Byl jsem v Rusku, v Asii, ale nikde mě tak nepohltila, jako tady.

Na motorce také máte blíž k lidem a oni k vám. Neumím přesně vysvětlit, v čem to je, možná je jen víc aut, ale možná připadá lidem motorka bližší. Tak nějak jihnou…

Proč jste si zvolil motorku, napoví fakt, že tyto stroje jsou vaší vášní od patnácti let. Ale proč BMW? Není to právě levný stroj na cestu, kde nevíte, co se s vámi i s ním stane.

Pravda, není. Ale odpovídá mým představám o výkonu a pohodlí, které má stroj mít. Nabízí spolehlivost, což v řeči motorkářů znamená dlouhé servisní intervaly, pohon kardanem a nízké provozní náklady. Upřímně – pro mě je rozhodující, aby stroj, na kterém jedu, fungoval bez problémů ve všech situacích, pak si rád připlatím. Ostatně, kritických momentů, kdy jsem se na něj potřeboval naprosto spolehnout, bylo dost. Brody přes řeky, o kterých jsem mluvil, byly jen bonbonkem.

Víte, jaké byly místy cesty? Třeba Bolívie. Myslím si, že tak nějak vypadá motorkářské peklo. Představte si rozorané pole, vyprahlou step, nízké teploty a vyjetou kolej od jeepu. Nic jiného. Několikrát jsem spadl, bez šrámů nezůstala ani motorka.

Takže už byste do Bolívie nejel?

Ale ano. Časem se na horší zapomene a zůstane to dobré. Například si v pustině uvědomíte, jak je člověk zranitelný a co to znamená být odkázán jen sám na sebe.

To už ale mluvíme o samotné cestě. Nejprve jste musel motorku dostat přes moře. Nebál jste se, že se vám někde cestou ztratí? Ztrácejí se kufry, proč ne motorka.

Samozřejmě jsem se bál. Výsledkem byl šok na chilském letišti, když mi motorku vybalili z chladicího boxu. Možná tam opravdu byla na nejbezpečnějším místě, tam by ji asi zloději nehledali.

A jak se na váš stroj dívali policisté a celníci na hranicích států, kudy jste jeli?

Nevím to jistě, ale měl jsem pocit, že jsme na hranicích vždy strávili trochu víc času než s autem, aby si motorku mohli všichni prohlédnout. Jeden vždycky zavolal nějakého dalšího, ten zase dalšího a tak dále, teprve když se shromáždila půlka vesnice, nechali nás jet. Pro klidnější přejezd se doporučuje karnet. Tento doklad obsahuje údaje o motocyklu a o majiteli, vždy se razítkuje vjezd a výjezd ze země.

Šlo vám někde skutečně o život?

V Argentině – když jsme zjistili, že pokud se rozhodne jeden kamion předjíždět druhý a vy náhodou jedete v protisměru, vůbec ho nezajímá, že máte přednost. Vytlačil nás na krajnici, kde jsme to se spolujezdkyní Lenkou pak dost dlouho rozdýchávali. O takových lahůdkách, že auta i kamiony používají jen obrysová světla nebo nesvítí v noci vůbec, už ani nemluvím. Na silnicích se potuluje dobytek, je v nich spousta děr…

Byl jste v Jižní Americe s motorkou dvakrát. Poprvé v Chile, Argentině, Bolívii a Peru, podruhé v Patagonii a jeli jste až do Ohňové země. Která cesta byla těžší?

Ta první. Většina cesty vedla v nadmořské výšce nad tři tisíce metrů. Pociťoval jsem nedostatek kyslíku při fyzické námaze, například při zvedání motocyklu. Doprovázely nás nízké teploty od minus dvaceti stupňů Celsia do plus patnácti. Při druhé cestě už jsme navíc využili svých zkušeností a lépe se vybavili. I když je pravda, že Patagonie je hodně větrná.

Navíc byla první cesta téměř jednou tak dlouhá než druhá – přes devět tisíc kilometrů. A kilometry se ukrajují v oblasti, kde nejsou cesty, mnohem pomaleji než doma. Vzdálenost dvě stě kilometrů jedete klidně celý den.

Každého samozřejmě při představě motorky v pustině napadne – a co když se píchne?

Proti píchnutí používám speciální přípravek ultraseal. Aplikuje se přímo do pneumatik. V případě propíchnutí se pneumatika sama zalepí, většinou se stane, že o tom ani nevíte a případné defekty zjistíte až při výměně pneumatik. Ale pro stopadesátiprocentní jistotu si samozřejmě vozím náhradní duše a speciální sadu na lepení. Postarat se o píchlé kolo v pustině není žádná legrace, musíte na to mít na grif, který bohužel nemám.

Kdybyste si měl vybrat v Jižní Americe jedno místo, kam byste se chtěl okamžitě vrátit, které by to bylo? To je opravdu těžké. Všude bylo nádherně a lidé mnohem vstřícnější než doma. Asi bych se rozhodoval mezi Argentinou a Bolívií, i když tam jsem na motorce zažíval občas horké chvilky.

Category: 2006 / 03

kaviarLidská vášeň pro lahodné jikry z jesetera není ničím novým. Ostatně ani jeseter není dvakrát moderní rybou – na naší planetě žije už nějakých dvě stě padesát milionů let. Kaviár uměli vyrábět již Egypťané a Féničané vroce 2400 před naším letopočtem. Výživnou pochoutku si však schovávali na období válek, morů či dlouhých výletů na moře. Peršané zase kaviáru přisuzovali léčivé vlastnosti a jedli jej, aby získali životní energii.

Jako slané oříšky

Vestředověku začalo soustřeďování kaviáru do rukou těch, kteří měli moc a bohatství. Například král Eduard II. označil jesetera za „královskou rybu“ a vydal příkaz, aby všichni jeseteři ulovení v anglických vodách byli předáváni královské rodině a šlechtě. Ruští carové zase uvalovali na rybáře lovící jesetery takzvané kaviárové daně. Vrcholu v oblibě kaviáru dosáhl zřejmě ruský car Mikuláš II., který během své vlády ročně vyžadoval od rybářů celých jedenáct tun toho nejlepšího kaviáru.

Jeseteři se dříve hojně vyskytovali i v Americe. Ještě před rokem 1900 produkovaly Spojené státy sedmdesát pět tisíc kilogramů kaviáru ročně a prodával se za směšnou cenu půl kila za penci.

Kaviár se dokonce podával v barech podobně jako dnes slané oříšky, aby měli hosté větší žízeň a více utratili. Jeden z barmanů kdysi dokonce zkusil přidat kaviár i do piva, čímž vytvořil dočasně oblíbený nápoj albany beer.

V době velké produkce amerického kaviáru, zejména na konci 19.století, však docházelo i k rozsáhlým podvodům. Odjakživa byl za nejlepší považován kaviár ruský, a tak posádky některých amerických lodí, které měly odvézt americký kaviár do Evropy, na něm uprostřed cesty přeměnily nálepky a pak ho zase dovážely zpět jako údajný export z Ruska.

Podobně jako mnozí Američané však naletěli i Evropané – v roce 1900 vydal stát Pensylvánie studii, která prokazovala, že celých devadesát procent „ruského“ kaviáru prodaného v Evropě bylo ve skutečnosti kaviárem americkým.

Barbarský začátek

Samotná výroba kaviáru je ruční a delikátní záležitostí, která ale začíná velmi drsným a barbarským způsobem. Rybáři uloví dospělou samičku jesetera, omráčí ji a převezou na břeh. Tam jí rozříznou břicho a vyjmou všechny jikry. V Íránu rybu alespoň před vyjmutím jiker zabijí, v Rusku umírá až poté.

Jikry jsou rozloženy na drátěné síto, propláchnuty, rozděleny podle velikosti a barvy a prosoleny. Nejkvalitnější jikry se solí jen málo – jedná se o takzvaný malossol, rusky „málo soli“. K těmto jikrám se přidává sůl odpovídající maximálně pěti procentům jejich váhy. V Íránu se kromě soli přidává také borax, který je ale v některých státech zakázanou přísadou pro potraviny. Kaviáru prý však dodává jemnější a sladší zakončení. Po prosolení je z jiker odstraněna přebytečná tekutina a kaviár se plní do nádob, v nichž se bude prodávat jako tzv. čerstvý.

Jinou metodou zpracování je pasterizace. Jikry jsou zahřáty na vyšší teplotu a naplněny do skleněných nádob. Labužníci však tuto metodu přísně odsuzují, protože prý negativně a drasticky mění chuť.

Kaviár může být zpracován také takzvaným stlačením, rusky pajusnaja. V tomto případě jsou jikry rozdrceny, silně prosoleny a zbaveny přebytečné tekutiny, čímž vznikne hustá slaná pasta podobná marmeládě. Takto upravený kaviár patří mezi nejlevnější a je oblíbený zejména v Rusku a Řecku.

Jen tři druhy jeseterů

Ačkoliv na světě existuje dvacet čtyři druhů jeseterů, pravý kaviár se získává pouze ze tří z nich – belugy, osetry a sevrugy.

Beluga (vyza velká) je největší, dosahuje délky čtyř metrů a váhy až osmi set kilogramů. Doposud největší beluga byla ulovena v Íránu v roce 1924 – tento jeseter byl starý přes sto let, měřil šest metrů a obsahoval 375 kilogramů jiker.

Kaviár z belugy byl vždy považován za nejlahodnější a kvůli tomu je už tato ryba velmi vzácná – ročně se loví nanejvýš sto dvacet belug. Kuličky kaviáru z belugy jsou největší, mají různé odstíny šedé, hladký povrch a viditelné „očko“ ve středu. Jejich chuť je extrémně jemná a delikátní a cena závratná. Za sto gramů íránského kaviáru z belugy se platí 679 eur, za stejné množství ruského 539 eur. (Ceny jsou z konce roku 2005, kdy byl článek zpracováván.)

Osetra (jeseter ruský) je o něco méně vzácná než beluga. Průměrný jedinec měří dva metry a váží do dvou set kilogramů. Jikry mají barvu od tmavě hnědé po šedou se zlatavým nádechem, unikátní chuť se stopou lískových oříšků a jemný povrch. Vzhledem k tomu, že osetra se na rozdíl od ostatních jeseterů živí velmi rozmanitě, tedy řasami, mořskými rostlinami, malými rybami a korýši, chuť tohoto kaviáru je nejrozmanitější a nejzvláštnější. Nejlepší kaviár z osetry se dnes prodává za 585 eur za sto gramů.

Sevruga (jeseter hvězdnatý), nejmenší z jeseterů, měří kolem dvou metrů. Jikry mají silnou a plnou chuť a vůni. Kaviár není tak prvotřídní jako z belugy či osetry a fajnšmekři jej označují za kaviár pro amatéry. Íránský kaviár ze sevrugy se prodává za cenu 399 eur za sto gramů, stejné množství ruského za 329 eur.

Nejlepší a nejdražší

Kdysi dávno se vyráběl také kaviár ze sterleta (jeseter malý). Jeho jikry byly malé, zlatavé a velice oblíbené v carském Rusku. Kaviár z této ryby byl považován za vůbec nejlepší na světě. Sterlet je však dnes na pokraji vyhynutí a je téměř nemožné ho spatřit, natož kaviár z něj.

Bezesporu nejdražším kaviárem je v současné době almaz, což rusky znamená diamant. Jde o kaviár z belugy, která ale musí být starší sta let. Tento kaviár má bílou barvu, a čím je ryba starší, tím je její kaviár bělejší a jeho chuť vytříbenější. Íránský almaz se prodává vkulatých krabičkách z 24karátového zlata a jeho cena dosahuje závratných 1471 britských liber za sto gramů.

Konzumace pravého kaviáru však člověku nepřináší jen obdiv okolí a stálé místo mezi společenskou smetánkou. Tato lahůdka je navíc extrémně bohatá na bílkoviny a vitaminy (podle chemického rozboru obsahuje čtyřicet sedm vitaminů) a je prakticky ideální potravinou pro udržování těla ve formě. V některých zemích je kaviár doporučován jako lék na křivici dětí a lidem po operacích. A staré ruské a perské básně oslavují kaviár i jako silné afrodiziakum.

Přímo rituál

Ochutnat sousto pravého kaviáru však není tak jednoduchou záležitostí, jak by se na první pohled mohlo zdát. Samotné pojídání kaviáru je svázáno tolika nepsanými pravidly, že se z něho stal doslova rituál. Základními a neměnnými pravidly zůstává, že kaviár musí být vyndán z ledničky přesně patnáct minut před podáváním. Jeho víčko se ale může otevřít až těsně před konzumací.

Kaviár je třeba stále udržovat v chladu, a proto se podává na rozdrceném ledu – tradičně se na led pokládá původní nádobka s kaviárem, v lepší společnosti se kaviár přendavá do křišťálové misky.

Kaviár se jí lžičkou, která nesmí být kovová ani stříbrná, jelikož obě by dodaly kaviáru nežádoucí kovovou příchuť. Má být tedy perleťová, kostěná, rohovinová či zlatá. V chudších rodinách se používá i lžička dřevěná či plastová.

Ke kaviáru se podává otoustovaný bílý chléb lehce potřený nesoleným máslem a šampaňské, v Rusku jsou tradičním doprovodem bliny (kynuté lívance z pohankové mouky) a dobře vychlazená vodka. Labužníci, kteří kaviáru zcela propadli, jej však jedí jen tak, lžičku po lžičce.

Za zcela odsouzeníhodné se považuje přidávat k čerstvému kaviáru citron, nakrájené vejce, cibulku, smetanu či jiné přísady, které popírají jeho přirozenou chuť a narušují vůni. Tyto ingredience se hodí jen k méně kvalitním a levnějším druhům kaviáru.

V některých ruských oblastech se ke kaviáru podávají také brambory – jedná se o zvyk, který má kořeny v každodenní stravě rybářů od Kaspického moře. Zpravidla neměli k jídlu nic jiného než brambory na loupačku a kaviár. Mimo jiné, tito rybáři se dožívali neobvykle dlouhého věku.

Poslední lovci jeseterů?

Na závěr zbývá cennou delikatesu už jen spolknout. Mnoho lidí polyká kaviár celý, požitkáři však radí rozmělnit každou kuličku kaviáru špičkou jazyka o patro, jedině tak se prý rozvine chuť v celé její kráse.

Pravý čerstvý kaviár je velice choulostivým pokrmem a podle toho je třeba s ním také nakládat. Neotevřený vydrží v lednici dva až tři týdny, po celou dobu mu však musí být dopřána teplota –2,2 až 0 stupňů Celsia. Pokud je vystaven nižší či vyšší teplotě, nenapravitelně se znehodnotí jeho chuť i konzistence. Otevřený čerstvý kaviár má být zkonzumován nejlépe ihned, nejdéle však do dvou dnů.

Kaviár je již po nějaký čas vymožeností bohatých a mocných a dá se předpokládat, že tomu nebude jinak ani v budoucnu. Stinnou stránkou této pochoutky je totiž skutečnost, že se jeseteři nezadržitelně blíží k hranici vyhynutí. Sterlet již téměř neexistuje a beluga na tom není o moc lépe – za posledních dvacet let se její stavy snížily o devadesát procent. Rybáři od Kaspického moře o sobě říkají, že jsou zřejmě poslední generací lovců jeseterů.

Ačkoliv od roku 1997 je lov jeseterů mezinárodně sledován, stejně jako obchod s produkty z nich, nedokáže toto opatření odradit chudé postsovětské státy od lákavých vysokých výdělků. Budou regulaci lovu jeseterů obcházet tak dlouho, dokud bude hrstka této pochoutky vyvažována zlatem. A jeseteři budou nenávratně mizet z moří, úměrně tomu, jak moc se mlsní lidé budou dožadovat jejich lahodných jiker.

Kaviárové provizorium

Kaviár podléhá dovozním a vývozním povolením v rámci CITES (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora – Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin), a do EU se proto může dovézt pouze na základě speciálního povolení. Na posledním zasedání ale sekretariát CITES nesouhlasil s kvótami, které vyvážející země navrhovaly, proto od 1. ledna letošního roku platí pro obchodníky zákaz dovozu, tedy jakési „kaviárové“ provizorium. Čeká se na dohodu o kvótách mezi státy, které kaviár vyvážejí, a sekretariátem CITES. Nicméně si lze pro osobní potřebu dovézt 250 gramů kaviáru bez jakéhokoli povolení, jedinou podmínkou je originální obal.

Kulináři, pozor! Ochutnali jste na cestách něco zajímavého? Přivezli jste si výjimečný recept? Pošlete e-mail na literova@koktejl.cz. Připravujeme pro vás Koktejl Extra věnovaný gastronomii, kde se může objevit i váš příspěvek.

Category: 2006 / 03

Říká se, že jste „renesanční člověk“. Co to znamená?

Spíše by bylo přesnější říci multifunkční filmař, který se naučil dělat si své filmy sám. Například v Antarktidě, při plavbě na šestnáctimetrové jachtě Pelagic, jsem byl zvukař, režisér, osvětlovač, kameraman, řídil jsem loď, potápěl se – a k tomu všemu tam bylo místa jako v německé ponorce za druhé světové války. U nás není moc lidí, kteří jsou schopní odjet někam do tramtárie, natočit z toho film, nastříhat ho, ozvučit, projekt finančně pohlídat a ještě dotáhnout celou myšlenku do konce.

Na takovou práci najímá BBC velké týmy. Nemají snahu vás koupit, přetáhnout? Ušetřili by.

To je právě ono. BBC nepotřebuje nic zlevňovat. Pokud člověk všechno dělá sám, tak zákonitě dospěje do stavu, že výsledek nebude stoprocentní. Například zvuk u filmu. Jde o tak složitou záležitost, že když dotočím obraz a položím kameru, tak pak ještě musím jít a natočit ruchy, bez kterých se film neobejde. Pokud si to mohu dovolit, beru s sebou někoho, kdo se mi o zvuk postará. V zahraničí se nepracuje ve smyslu: potřebujeme ušetřit, vezmeme Hrdého, protože ten umí všechno. Tam na to ty peníze buď jsou, nebo se to nedělá.

Znamená to snad, že Čechům stačí menší kvalita, hlavně když je to levné?

Bohužel, takový je u nás trend. Je neuvěřitelné, co tady někdy běží v televizi za bláboly. Občas se tam objeví i naprosté „home video“, tedy něco, co je schopen natočit doma i amatér – je to plné vaty. Když pak nabídnu televizi film oceněný na světových festivalech, ověnčený medailemi, tak řeknou: buď nám to dáte levně nebo zadarmo, nebo si to nechte. Asi je to tím, že lze snadno nakoupit dokumenty BBC a pak není potřeba brát ohled na náklady našich autorů. V televizi bouchají Vyvolené, Bratry a dokumentární filmy ze sedmdesátých let, které už dneska z vědeckého pohledu nejsou aktuální. Důležité pro ně je zaplnit vysílací okna. Finanční náklady na dokument se zatím příliš nevracejí, přestože mám některé výhody. Například pod vodou natáčím už jedenáct let a jsem téměř nestorem téhle problematiky, a tak zkouším podvodní kamerová pouzdra pro ostravské vývojáře firmy IQSUB a mám prototypy zadarmo.

Ale váš film se promítal v Národním muzeu…

Film Aquamarin byl specifickou záležitostí. Národní muzeum si ho u mě objednalo k výstavě Voda a život a pro mě byl velkou výzvou. Promítal se téměř přesně na den desátého výročí, co jsem se s láhvemi na zádech poprvé ponořil pod vodu. Aquamarin je sestříhaný z nejlepších záběrů, které jsem pod vodou natočil já a mí kolegové, významní podvodní kameramani.

Natočil jste film Měkkýši. Proč právě oni? Pod mořem je přece mnoho jiných zajímavých organismů.

Film by měl mít kromě kvalitní obrazové stránky i seriózní výpovědní hodnotu! Točit líbivé záběry korálových útesů a sapínů v sasance zvládne i začátečník. Mě lákají složitější věci a měkkýši jsou nádherně komplexní organismy. Divák se v tomto dokumentu mimo jiné dozví, že jeden druh měkkýšů dal jméno porcelánu, druhý je jedovatý a další zase dobře chutná. Snažil jsem se ukázat, jak jsou skvěle přizpůsobiví v různém prostředí.

Jako třeba manticory?

Manticory jsou neuvěřitelní afričtí svižníkovití brouci. Jedna stará legenda afrického kmene Sanů praví, že manticora se proměňuje ve zvíře velikosti geparda a pak dokáže zabít člověka. Navíc tyhle národy vnímají manticory jako my zubatou s kosou: že přestřihne, respektive překousne nit života. Člověku ve skutečnosti maximálně prokousne prst. Já ale legendu využil k oživení filmu, o manticoře se v něm mluví jako o smrtonoši. Přitom do poloviny filmu nevíš, jak je ten brouk vlastně velký.

Co symbol smrti s krovkami v České republice. Kdo by to byl?

Asi by to odskákal roháč. Je sice neuvěřitelný pohodář, ale má nebezpečně vypadající kusadla.

Někde jste řekl, že film o manticorách považujete za velké vítězství.

Na svižnících mě přitahuje to, že kdo je chce najít, musí být lepší než oni. V Africe jsem viděl takové malé svižníky rodu Dromica. Respektive první týden jsem je neviděl vůbec, druhý týden jsem je zaznamenal jako modrou šmouhu a teprve třetí týden jsem měl dostatek trpělivosti, abych například natočil, jak loví mravence. Při natáčení některých zvířat se dá třeba vypomoci záběrem z terária nebo výběhu, aniž by se to poznalo, ale se svižníky je to těžké. Když tohoto brouka strčíš do terária, naběhne hlavou proti sklu a tak běží a běží, až umře.

Manticory jsou navíc neuvěřitelně vzácní brouci. Jedna jejich kolonie, kterou jsem našel v Mosambiku, žila na prostoru o velikosti panelákového obýváku. Například v botswanské vesnici Panda ma Tenca je naposledy sbíral Emil Holub a od té doby je tam nikdo neviděl. Jel jsem tedy vlastně do Afriky točit film o broukovi, který v té době existoval pouze v několika málo exemplářích v soukromých sbírkách a muzeích! Vybral jsem si Karla Wernera, superspecialistu na svižníky, který zrovna připravoval entomologickou expedici do Afriky. Musel jsem ho složitě a dlouho přesvědčovat, aby mě vzal s sebou, a nakonec po mně „za zásluhy“ pojmenoval nový druh svižníka.

Vaše fotografie jsou i v odborné knize Jaroslava Mareše o manticorách. Je v ní spousta mapek, popisů. Není to návod pro kšeftaře se vzácnými brouky?

Jaroslav Mareš na té knize pracoval přes dvacet let. Začíná druhem Mantica horni a člověk se tam dozví nejen, kdo byl pan Horni, ale i to, že tenhle druh je znám jen díky několika málo odchyceným jedincům. Tu knihu vydalo nakladatelství TAITA z Hradce Králové a je to výjimečná vědecká publikace. Že by se tato kniha stala návodem pro obchodníky s hmyzem, z toho tedy opravdu strach nemám. Manticory jsou po většinu roku zalezlé v zemi, vylézají zhruba na jeden měsíc, nebo i jen pár dnů v roce. Navíc musí ještě ten den ráno zapršet. Karel Werner všechny tyto fenomény zná. Jeli jsme například přes půl Afriky na jedno konkrétní místo v Thabazimbi, abychom tu našli jednu jedinou manticoru! Další jsme objevili v Botswaně. Takže celý film je natočen s dvěma jedinci dvou druhů manticor. Štěstí sice přeje připraveným, ale tohle bylo těžce vydřené.

Točíte brouky a freediving, tedy nádechové potápění. Jde to vůbec dohromady?

Zajímali mě vždycky více brouci než lidé, ale současný nejlepší freediver planety Martin Štěpánek mě kdysi poprosil, jestli bych něco nenatočil o tomto sportu. Když jsem viděl, jak pohodoví lidé freediveři jsou, nějak mě to vtáhlo. Vždyť oni jsou vlastně takoví vodní savci. Při natáčení filmu o freedivingu toho moc nevymyslíš. Potápěč se nadechne, ponoří, plave do sto pěti metrů, tam utrhne cedulku, vyplave nahoru, a celé to trvá zhruba čtyři minuty. Mně se snad podařilo dostat do toho dokumentu i něco o tom, jací jsou to lidé. Film Free diving.cz měl pak na ČT velice slušnou sledovanost. Druhý díl filmu Free diving.cz II připravuji už čtvrtým rokem a doufám, že letos bude mít premiéru.

Čím víc do filmařiny vidím, tím více o všem přemýšlím. Sice to diváci asi nepoznají, ale vědět, že to můžeš udělat líp, a neudělat to, je diletantismus a toho je kolem dost.

Jedním příkladem je makrofotografie hmyzu, je to obor, který mě extrémně zajímá. S dnešní digitální technikou udělá průměrnou makrofotku bez přehánění každý. Jenže brouk by na fotce měl něco dělat, měl by být zasazený do svého prostředí…, a to znamená něco o něm vědět a správnou situaci si pak vyčekat, a tam začíná ta dřina. Najdou se ale chytráci, kteří brouka chytnou, přiotráví ho a před focením ho umístí na nádhernou zahradní růži. Myslí si, jak nad tou problematikou skvěle vyzráli a „nasekají fantastické makrosnímky“. Nemají ani ponětí o tom, že jde o druh, který by na tuhle kytku, navíc takhle rozkvetlou, nikdy nevlezl. Ale to je už o vědomí souvislostí, o profesionalitě a o stavovské cti.

Miroslav Hrdý (* 1. 2. 1965) Kameraman, cestovatel a držitel mnoha prestižních ocenění (např. Grand Prix Tachov, Cena ministra kultury SR) za filmy s podmořskou a cestovatelskou tematikou. Filmování nejen podmořského světa se věnuje od roku 1994. Z dokumentárních filmů můžeme například zmínit film Velký bílý z Gansbaai o známém druhu žraloka, Free diving.cz či dokument Manticory, jenž byl natočený ve spolupráci s předními světovými entomology. Část života zasvětil hudbě jako aktivní muzikant, což využívá při ozvučení svých filmů. Zároveň se aktivně věnuje grafice a designu. Na svých stránkách www.bigheart.cz/ píše, že „studio Big Heart Vision vzniklo jako ‚krycí jméno‘ aktivit spojených s produkcí mou i mých přátel“.

Category: 2006 / 03

Američtí indiáni kdysi věřili, že se z člověka může duchovně stát zvíře a naopak. Jedna devadesátiletá indiánka mne kdysi přesvědčovala o tom, že před mnoha tisíci lety se nedal rozdíl mezi člověkem a zvířetem dokonce ani poznat. Mezi medvědem a člověkem se bezesporu vytvořil za roky soužití jeden z nejzvláštnějších vztahů. Ať už nad tím přemýšlíme jakkoliv, zjistíme jedno – medvěd se člověku vlastně úžasně podobá.

Medvěd našlapuje celou plochou chodidla jako člověk, má velmi podobnou kostru, je chytrý. Jediné, co mu chybí, je mimika ve tváři.

Na Zemi v současné době podle odborníků žije sedm druhů medvěda, v porovnání s ostatními šelmami je to vlastně velmi málo. A největší mědvědy hnědé přitom nalezneme v Americe a Kanadě. Žije tu ale i mnoho těch menších – černých.

Příběhy lovců a lidí z hor Britské Kolumbie, Aljašky, Tennessee, Severní Karolíny a z národních parků v čele s Yosemitským jsou vesměs dramatické a téměř vždy končí špatně. A co je nejhorší – střetů člověka s medvědem stále přibývá. Jako by se mytologie o tom, že je medvěd vlastně zosobněním moudrosti a plodnosti, dokonale vytratila.

Potrava a mláďata

Po analýze stovek útoků medvěda na člověka téměř vždy zjistíme, že se šelmě jednalo o jídlo nebo medvědice bránila mladé. V Britské Kolumbii se v posledních letech stal postrachem grizzly. Střety tohoto medvěda s člověkem se tady za posledních deset let zdvojnásobily. Dnes už si nikdo sám nevyráží na túru do hor, existují místa, která jsou pro člověka kvůli útokům medvědů velmi nebezpečená a ochránci národních parků povolují výlety pouze skupinám. Pokud někoho přistihnou v horách samotného, dostane pokutu ve výši několika stovek amerických dolarů.

Každý turista či místní ví, jak se zachovat v případě setkání tváří v tvář medvědovi. Rad od lidí, kteří přežili útok této šelmy, je spousta, i když, pravda, někdy se od sebe liší.

Základ je ale v tom ukázat medvědovi svou sílu a zastrašit ho. V případě dvoumetrového až třímetrového grizzlyho je to věc těžká. Dobré je prý dělat rámus, zbavit se veškerého jídla, utíkat a v tom nejkritičtějším případě nastavit medvědovi záda a zakrýt si obličej.

Turisté s sebou dnes dokonce nosí speciální sprej, kterým se postříkají, aby medvěda odradili od případného útoku. To nejhorší je podle odborníků medvěda překvapit – v tom případě je útok jistý.

Příběh Chrise

Potvrzuje to i padesátiletý kanadský lovec Chris Widrig. Napadla ho medvědice, která bránila mládě.

„Medvídě jsem viděl jako první a pak už jsem v zádech jenom slyšel a cítil dech grizzlyho. Utíkal jsem tak rychle, jak to šlo, a když už jsem nemohl, postavil jsem se medvědici tváří v tvář a podíval se jí do žlutohnědých očí,“ vypráví Chris. „V té chvíli mě začala kousat a drápat přímo do obličeje.“

Lovec se ještě stačil obrátit k rozzuřené medvědici zády a potom ztratil vědomí. Šelma ho jakýmsi zázrakem nechala na pokoji a odešla.

Když Chrise našli další kolegové ze skupiny, nebylo po grizzlym ani vidu. Celé drama se odehrálo hluboko v horách, kde není možná žádná komunikace s civilizací a první telefonní signál lze zaznamenat po šestnáctihodinové jízdě na koni.

Chrisův obličej krvácel a podle svědků se podobal spíše flákotě masa. Když se lovec probral z bezvědomí, byl v takovém šoku, že necítil ani bolest. Po osmnácti hodinách se objevil záchranný vrtulník a Chris se za další dvě hodiny ocitl na operačním sále. Dnes nevidí na jedno oko, jeho lícní kosti jsou nahrazeny titanovými protézami a obličej už se dá stěží i po mnohahodinových plastických operacích přirovnat k tomu, co býval. On sám dnes říká, že neví, jak by se zachoval, kdyby se do podobné situace dostal ještě jednou. Tváří v tvář medvědovi jedná mnoho lidí jen instinktivně, někdo předstírá, že je mrtvý, někdo naprosto znehybní, další se snaží s medvědem i poprat.

Chris ale na své hobby nezanevřel, protože lov je pro některé lidi jako droga. Ani po zranění se ho nevzdal, a dokonce dnes provádí po horách lovce z celých USA.

Člověk si nezadá

Příběh Chrise je jen jedním ze spousty dalších. Svůj strach z medvěda mi nedávno líčil i americký lovec Jarrett Garrison. Tento devětatřicetiletý muž jezdí do hor v Britské Kolumbii téměř každým rokem. Když projížděl na koni jedním z míst hluboko v horách, ucítil něco velkého v zádech. Otočil se a přímo za sebou uviděl stát asi dvouapůlmetrového grizzlyho. I dnes Jarrett popisuje toto setkání s hrůzou v očích. „To, co se odehrálo v mé hlavě během několika sekund, si málokdo umí představit. Měl jsem před sebou scenerie ze všech možných filmů a přiznám se, že jsem zpanikařil. Nechtěl jsem nikdy zabít medvěda a v podstatě toho dnes lituji.“ Když šelma vyrazila, Jarrett po ní vystřelil a zabil ji.

Statistiky dokázaly, že za posledních dvacet let došlo v Britské Kolumbii zhruba ke sto třiceti útokům medvědů, z toho čtrnáctkrát skončily smrtí člověka. Někteří zoologové stále tvrdí, že medvědi útočí spíše výjimečně, jiní zase považují zdvojnásobení počtu útoků za alarmující. Je to podobné jako s hurikány a globálním oteplováním – mnozí meteorologové tvrdí, že loňská nejničivější sezona hurikánů v USA je klasickým důkazem globálního oteplování, další odborníci dokládají, že jde jen o přirozený jev.

Zajímavá je i statistika toho, jak nakládá s medvědem samotný člověk. V posledních čtyřech letech zabili lovci v Britské Kolumbii v průměru 870 medvědů. A to v podstatě jen pro peníze a zábavu.

Málokdo dnes ví, že byznys průvodce lovců v horách je v současné době velmi výnosný a lovecké výlety jsou jedny z nejdražších dovolených. Často se v domech milionářských amerických rodin setkáte s vycpaninou dvoumetrového medvěda na důkaz statečnosti a materiálních možností lovce – majitele. Jeden takový týdenní výlet s lovem na grizzlyho přijde na 15000 až 20 000 amerických dolarů.

Jen o něco menší strach

Poněkud méně tragické jsou historky turistů v Severní Karolíně či Tennessee. Tady žije jen medvěd černý, poměrně menší než grizzly. Těchto medvědů je v Severní Americe daleko více než v sousední Kanadě. Zatímco v Britské Kolumbii se počet medvědů černých odhaduje na 160 000, v Americe jich je asi 803 000. Za poslední roky se ale tato šelma stále více přibližuje k lidským obydlím.

Charlie Sproos, majitel kempu v městečku Spruce Pine u známé vysokohorské silnice Blue Ridge Parkway, na sklonku roku 2005 uvedl: „Kemp provozuji přes deset let a letos poprvé jsem viděl třikrát černého medvěda. Nechtěl jsem tomu věřit, myslel jsem nejprve, že je to obrovský černý pes. Stalo se to vždy v noci a bylo jasné, že medvěd hledá potravu.“ Kemp se čtyřiceti místy pro stany leží téměř na okraji města.

Sama jsem v národním parku ve Smoky Mountains (Kouřící hory) narazila na mláďata a medvědici. Byli jsme tam na túře a já uviděla na stromech něco jako obrovské černé chomáče. Zpočátku jsme nevěděli, co to může být. Když jsme se ale přiblížili, zjistili jsme, že jde o tři roztomilá černá medvíďata. Instinktivně jsme se začali od stromu opatrně vzdalovat a v té chvíli jsem asi tři metry od cesty zahlédla medvědici. Stála výhružně na zadních, mohla mít kolem metru a půl. Začali jsme utíkat, co nám nohy stačily, a měli jsme štěstí – medvědice nás nepronásledovala. Zřejmě i proto, že se blížila další skupinka turistů.

Konec éry srubů?

Dnes si mnoho obyvatel USA i Kanady rozmyslí, zda mít, či nemít romantickou chaloupku či srub v horách. Přispívají k tomu příběhy z lesů ve Virginii. Tam se medvěd stále více přibližuje k lidem. Často budí místní lidi hlukem, jak chce získat něco k jídlu. Prodírá se na balkony, terasy, do garáží, všude, kde by mohl najít nějakou potravu. Některé historky jsou až komické. Nedávno našel medvěd plechovky s pivem, které si majitel horské chaty připravil do garáže na sobotní party. Šelma nakousla všech třicet plechovek a vypila je. Pivo medvěda zmohlo jen pár metrů od domu, kde ho ráno objevil majitel chaty. Alkohol ze zvířete táhl na sto honů.

Medvědi ovšem při svých raziích do lidských obydlí dělají velké škody. Ničí vše, na co přijdou, okusují výhonky pěstovaných stromů, rozdupávají záhony, lámou přírodní ploty a rozdrápávají mrazicí boxy. Jeden medvěd se dostal až do haly nemocnice v Marylandu. Naštěstí na nic nečekal a při prvním setkání s místním personálem utekl.

Protože medvědy přitahuje hlavně vůně potravy, existuje spousta návodů, jak ukládat v noci v přírodě potraviny co nejbezpečněji. Mezi nejpraktičtější patří třeba pověsit batoh do výšky na lano mezi dva stromy.

Kdo je na vině?

Proč dnes medvědi více než dříve vyhledávají lidská obydlí, se vysvětluje mnoha důvody. Někteří experti se domnívají, že na vině je globální oteplování a sucha, při kterých medvědům ubývá přirozená potrava v horách a lesích. Někteří zoologové zase tvrdí, že se jedná o přirozený jev a vina je na člověku, protože se více a rychleji množí a zakládá nebo rozšiřuje města a vesnice i v teritoriích medvědů. Jedno je ale jisté – vztah člověka a medvěda se po tisíciletích změnil. Vždyť lidé v některých mytologiích dokonce věřili, že medvěd je jejich ochránce, a teprve středověcí křesťané ho označili za nebezpečné zvíře. Dnes lze za nejmírumilovnější označil snad jen pandu velkou, která ale tvoří v řádu šelem speciální čeleď. Jak bude soužití člověka a medvěda pokračovat? Odpověď dá až čas. Člověk nad tím ale může přemýšlet už teď.

Jiří Kolbaba: Tak jsem fotografoval medvědy

„Musím potvrdit, že setkání s medvědem je silný zážitek,“ říká Jiří Kolbaba, fotograf. „Směs strachu a obdivu. Rozhodně to není žádná plyšová hračka.“ Jeden ze snímků medvěda hnědého visel v čele výstavy jeho fotografií na lednovém veletrhu Go v Brně.

Jen blázen se vydá v Americe nebo v Kanadě do míst, kde může ve volné přírodě potkat medvěda, aniž by si nejprve zjistil, co od šelmy může čekat. „Mnoho lidí doplatilo na to, že podcenili výborný čich medvěda. Uvádí se, že mršinu dokáže vycítit na mnoho kilometrů. Je pak logické, že kosmetika, kterou má někdo v batohu, natož jídlo a další voňavé věci přitahují jeho pozornost. Ať už proto, že má hlad, nebo proto, že je zvědavý,“ uvádí Kolbaba. Na svých fotolovech medvědů proto s sebou nosil jen to nejnutnější, a pokud musel se svým společníkem někde přenocovat, držel se zásady, že ruksaky se musí pověsit mezi stromy dál od stanu. „Spí se téměř sterilně – žádné mytí voňavým mýdlem a podobně. Stačí tři kapky coca-coly, a je to. Medvěd člověka klidně vytáhne ze stanu.“

Kolbaba věří ujišťování odborníků, že medvěd neútočí, pokud není zaskočen. „Vím, dobře se to poslouchá, ale hůře se tomu věří, když jste od medvěda jen na pár metrů. Ale byl jsem u některých medvědů hodně blízko a nic se nestalo. Samozřejmě, že člověk při tom musí být velmi opatrný.

Osobně jsem se setkal jen s jednou situací, kdy medvěd zaútočil, a to šlo o mládě. Bylo to na Aljašce v Anchorage, kde málem přišel o život traper, který jen uprostřed mělké řeky lovil lososy. Medvědice s mládětem šly každý po jednom břehu a ona se ohlédla po mláděti právě ve chvíli, kdy se traper ocitl mezi nimi. Bez zaváhání na muže zaútočila.“

Podle Kolbaby dobře pomáhala k odstrašení medvědů písnička Medvědi nevědí… „Jako prevence se skutečně doporučuje dělat po lese hluk. V infocentrech na kraji národních parků se proto dají koupit zvonečky, které si turisté věší na sebe. Když už se medvěd objeví, vyplatí se nějak zvětšit svůj objem, aby měl pocit, že proti němu stojí větší zvíře – dát si tričko nad hlavu nebo batoh, když je vás více, přimknout se k sobě a podobně. Mluvit se pak ale doporučuje tlumeným a hlubokým hlasem, protože vysoké tóny medvěda rozčilují. A potom raději pomalu couvat čelem k šelmě, jako že chceme odejít.“

Kolbabovi se také jednou stalo, že se medvěd rozešel přímo proti němu a jeho společníkovi. „Oba jsme zdvihli ruce nad hlavu, stoupli si těsně vedle sebe a doufali, že medvěd opravdu nezaútočí.“ Došel na šest metrů a potom se otočil.

„Nevím, co bychom pak dělali. Pokud nic nepomáhá, doporučuje se rozeběhnout se proti němu, i když je fakt, že to chce velkou odvahu. Ale asi to pomáhá více, než začít utíkat. Medvědovi se nedá utéct. Běhá až padesátikilometrovou rychlostí, dobře plave, dobře leze po stromech. Řada lidí si také myslí, že se stačí schovat do auta. Ale medvědi ročně zničí v severoamerických parcích několik set aut, do kterých se dobývají kvůli potravě. Pokud uvnitř cítí něco zajímavého, dokáží drápy vylomit dveře. Dokonce se staly případy, kdy medvěd po autě skákal. Střecha se pod jeho váhou skutečně zkroutila a vylomit dveře pak pro něj nebyl problém.

Slyšel jsem různé rady, co dělat, když už medvěd útočí. Protože útočí na hlavu, je třeba si ji chránit rukama. Sbalit se do klubíčka a dělat mrtvého. Je šance, že to napadený přežije, že si šelma pohraje a nechá člověka být.“ zpracovala Dagmar Cestrová

Category: 2006 / 03

Mongolsko je téměř na dosah a o to zvláštnější je, kolik je v něm dosud neprobádaných míst a že tu dosud spousta lidí žije téměř stejně jako kdysi jejich předkové. Je to jen o něco pochopitelnější, když si uvědomíme, že v podstatě třetinu území tvoří poušť Gobi, rozlohou jedna z největších na světě a zároveň jedna z nejsušších. V důsledku její polohy ve výšce okolo tisíce metrů nad mořem tu navíc klesají teploty až na minus 40 stupňů Celsia a v létě naopak přicházejí až čtyřicetistupňová vedra.

Lidé zde žijí roztroušeně jako drobky. Když pak mezi ně přijde Evropan, překvapí ho, jak vřele ho uvítají a jak k sobě mají blízko.

Pustina má svá pravidla

Trvá hodiny jízdy terénním automobilem, než se v rozlehlých mongolských oblastech dostane jeden člověk ke druhému. Natož používá-li stále ještě obvyklého dopravního prostředku – koně. V jakém jsme století, se dá místy poznat snad jen třeba podle satelitu na stěně jurty. Jinak se tu od obzoru k obzoru rozprostírá zdánlivě monotónní rovina (místy pustina, někde ale i keře, lesy, pastviny), která ovšem nabízí nečekaně nádherné scenerie. Mezi tím i jezera, některá slaná; kde je dnes Gobi, bylo před třemi sty miliony let moře. Mongolsko je tak dodnes rájem pro geology nebo další vědce. Existují tu místa, ve kterých se dá číst historie Země jako v otevřené knize. Ví se, kde leží meteorické krátery v centrálním a jižním Mongolsku, stejně jako takzvaný zkamenělý les nebo jedno z největších nalezišť fosilií dinosaurů a další zvláštnosti, přesto ještě stále nejsou zcela prozkoumány.

Pustina vtiskla životu lidí přesná pravidla, která se zatím příliš nezměnila. Rozvoji turistiky tu brání fakt, že zde prakticky neexistují cesty. I když právě to má samozřejmě kouzlo pro ty, kteří hledají drsnou přírodu a pocit prostoru a svobody.

„Lidi opouštějí pastviny a odcházejí do měst,“ popsal ale jev, který se nevyhnul ani Mongolsku, jeden z pastevců. „Někdy tu bývá hlad,“ vysvětlil. Někteří Mongolové dokonce opouštějí chudou zemi a míří do Evropy. Řada z nich v současné době žije i v České republice.

Host vždy vítán

Pro cizince je v Mongolsku často problematické se domluvit, jen sem tam se najde někdo, kdo alespoň trochu mluví anglicky nebo rusky. Místní lidé to ale vyvažují snahou porozumět a vyhovět. Každý host je vítán, protože přináší novinky ze světa, který leží „tam někde daleko“.

Samozřejmě je i pohoštěn. Musí se ale připravit na to, že jídlo se bude skládat z potravin, které Mongolové právě mají k dispozici. Kdo nejí skopové, neměl by snad do Mongolska ani jezdit.

Byl jsem docela překvapen, když jsem viděl, jak do velké aluminiové konve, která se u nás dříve používala na mléko, pastevci postupně naskládali vždy vrstvu skopového masa se solí a kořením, něco málo zeleniny a mezi to dočervena rozpálené kameny. Vše pak hermeticky uzavřeli a nechali stát asi hodinu až dvě ve vychládajícím ohništi. Konev fungovala asi jako náš Papinův hrnec.

Koně, koně a zase koně

Když zavítá host do jurty, je dobré pochválit hostitelovi koně. Kůň prý má pro Mongola větší cenu než člověk. Pravda, bez svých koníků by ostatně kdysi nedobyli svět a pastevci jsou na nich dodnes závislí. Koně a hlavně ovce nebo i exotičtí jaci představují jediné, co pastevci mají, a na nich závisí i jejich vlastní život. Když v roce 1993 postihla severozápadní Mongolsko krutá zima, která znemožnila dobytku vyhrabat si ze sněhu potravu, a nakonec přišly povodně, zůstalo mnoho Mongolů bez dobytka a nastal hlad. Do Mongolska tehdy poslala humanitární pomoc i Česká republika.

Mongolové i dnes vypadají, že jsou se svými koňmi srostlí. Starat se o ně je stejně přirozené jako dýchat, a to i pro děti, které už odmala pomáhají mužům starat se o koňská stáda i ostatní dobytek.

Děti by sice měly navštěvovat školu, ale rozlehlost oblastí má na svědomí to, že někteří rodiče do toho mnoho chuti nemají, a mnoho lidí v Mongolsku dodnes neumí ani číst, ani psát. Když Mongolové pošlou děti do školy, je často vzdálena hodiny jízdy na koni, děti musí zůstat ubytované ve škole a rodiče je pak i několik měsíců vůbec nevidí.

Co však ozvláštnilo celkem jednotvárný život pastevců, je návrat buddhismu, který nastal v 90. letech, když začal mít bývalý Sovětský svaz své vlastní problémy a jeho vliv na Mongolsko postupně zeslábl. Během roku se koná řada svátků, kterých se lidé zúčastňují, a jsou atrakcí i pro toho, kdo do Mongolska přijede. Silný dojem v nás vyvolaly i kláštery ve středním Mongolsku, ať už v samotném Charchorinu, nebo klášter Amarbayasga či město Bulgan. Nám možná připadá život Mongolů chudý. Ve skutečnosti jsou bohatí – svou hrdostí a svobodou. A krásnou, tajemnou zemí.

Category: 2006 / 03

První dojem z mělkého Waddenzee závisí na tom, v jakou denní dobu a za jakého počasí k němu dorazíte. Waddenzee patří mezi tzv. waty – přílivo-odlivové plošiny, při přílivu mělce zatápěné a při odlivu bez vody. Za odlivu a bezvětří tento poslední nevysušený polder v Evropě připomíná slanou bažinu. Hladina je téměř nehybná a místy nad ni vystupují šedé písčité hřbety. Na některých se procházejí rackové, na odlehlejších sídlí kolonie tuleňů. Mělké Waddenzee je líhní mořských ryb, domovem spousty ptactva a unikátním světem plným mikroskopických živých organismů.

V osmdesátých letech minulého století bylo Waddenzee vyhlášeno chráněnou přírodní rezervací, na pohled však nepůsobí nijak úchvatně. Až s vámi trajekt začne kličkovat mezi mělčinami, možná zauvažujete, co vlastně pohledáváte u téhle nevábně zbarvené louže, která nemá vzhled ani razanci správného moře. Milovníci bouřících živlů by proto měli po příjezdu na Ameland rychle zamířit na protější pobřeží, do kterého naráží řádně divoké a pohledné Severní moře. Skýtá jedinečnou podívanou za každého počasí.

Záležitost srdce

Jakmile vkročíme na půdu ostrova Ameland, dýchne na nás poklidná atmosféra, jež připomíná časy dávno minulé. Domy jsou menší, zahrádky úpravnější, doprava pomalejší a zákoutí útulnější než na pevnině. Na úzkých silnicích se smí jezdit maximálně sedmdesátikilometrovou rychlostí. Hlavní dopravní tepnu ostrova ostatně využívá mnohonásobně více cyklistů než motoristů.

Sedlák na traktůrku nás směruje do údajně největší samoobsluhy na ostrově. I obchod je prosycen tím, co je pro Ameland tak typické: klidem. Žena, která si uklízí nákup vedle mne, se ochotně pustí do hovoru. Denně dojíždí na Ameland za prací z pevninského města Leeuwardenu, vzdáleného třicet kilometrů. Připadá mi to zvláštní; čekala bych spíš, že na ostrově bude o zaměstnání nouze. Opak je pravdou, v místních hotelích, kempech a restauracích nacházejí práci stovky lidí i ze vzdálených koutů Holandska. Žena, která se představila jako Petra, tvrdí, že by už na pevnině ani pracovat nechtěla. „Na ostrově je klidněji,“ prohlašuje. Když slyší, že jsem z Čech, jásá: „Praha je nádherné město!“

Lidí, jako je ona, pak na Amelandu potkávám spoustu. Jsou hovorní, přátelští, vstřícní a spousta z nich vědoucně volá: „Ach, Praha! Úžasné město!“ Překvapuje mne, jak rychle a samozřejmě se místní obyvatelé dávají s cizinci do řeči a nabízejí všechno, co mají. Když na pastvině obdivuji černé fríské valachy, jejich majitel hned volá: „Nechcete se projet? Nebojte se, nechci za to žádné peníze!“ Když se na pláži zastavím u skupinky žen lovících krevety, okamžitě mi chtějí odsypat do tašky část úlovku. Na Amelandu se na sebe všichni usmívají, jako by špatnou náladu nechali na pevnině.

„Na Amelandu mám nejraději pocit svobody. Říkáme tomu ostrovní pocit. Když na pevnině nastoupím na trajekt, připadá mi, že mířím do jiného – lepšího světa,“ vysvětluje Anneke, která na Amelandu žije a pracuje v informačním středisku v městečku Nes.

Rozervaný na kusy

Spolu s ostatními Frískými ostrovy byl Ameland původně součástí pevniny. Ve třináctém století však za prudké vichřice rozbouřené moře na několika místech protrhlo hradbu dun a zaplavilo nížinu za nimi. Nejvyšší písčité kopečky (dnešní ostrovy) zůstaly čnít nad hladinou. Za nimi se zformovalo mělké a bažinaté Waddenzee. Vlny si s Amelandem pohrávaly i nadále, ukusovaly části ostrova a měnily jeho podobu. Ze starých map, vystavených v kulturně-

-historickém muzeu Sorgdrager v městečku Hollum, lze vyčíst, že například v roce 1731 se Ameland skládal ze tří malých ostrovů, mezi něž za bouří a za prudkého jarního přílivu pronikalo Severní moře. Dnešní poklidná atmosféra ničím nepřipomíná tehdejší tvrdý život ostrovanů, poznamenaný neustálým bojem s ničivou silou vodního živlu. Až do roku 1930, kdy byl dokončen systém ochranných hrází, hrozilo, že příboj rozerve Ameland na tři kusy.

Moře se nepřestává do písčitého ostrova zakusovat ani dnes. Ze severní strany Ameland chrání vysoké duny – většina z nich vznikla přirozenou cestou a jen v místech, kde byly duny příliš nízké nebo úzké, přírodě pomohli lidé. Prudký příliv spolu s větrem však dokáže přesouvat obrovské masy písku a podoba pobřeží se neustále mění. Když se v muzeu podíváte na staré mapy, zjistíte, že se všechny waddenské ostrovy za posledních 500 let znatelně posunuly směrem k jihovýchodu. Posunu padly za oběť dvě staré vesnice – poslední opuštěné domy osady Sier na západním cípu pohltilo moře v osmnáctém století, zatímco zbytky vesnice Oerd na východní špici Amelandu už od šestnáctého století spočívají hluboko pod masami písku.

Zeměměřiči dnes s pomocí leteckých fotografií zaznamenávají sebemenší změny pobřeží a snaží se jim předcházet, aby zbylé vesnice na ostrově nepotkal podobný osud jako Sier a Oerd. Eroze pobřeží a prudké zimní bouře jsou tak nebezpečné, že se v roce 1994 začalo pracovat na zpevnění jihozápadního pobřeží Amelandu. Na pláž bylo navezeno velké množství písku, který pod vodou drží na místě zinkové podpěry.

Dvě stovky vraků

„Kdo se za větrné noci zatoulá na pustý východní cíp ostrova, Oerd, možná uslyší, jak nad temnými pláněmi kromě bouře kvílí zoufalý ženský hlas. To nešťastná Rixt van het Oerd naříká pro syna, který se její vinou utopil v moři…“ Tolik nejznámější legenda. Příběh o stařeně, která se za bouřlivých nocí s lucernou toulala po pláži a schválně naváděla lodě na mělčiny, odkazuje na staré chmurné časy, kdy na zrádných písčinách kolem Amelandu ztroskotávala jedna loď za druhou. Obyvatele ostrova mnohem víc než osud posádky zajímaly trosky lodě a náklad. Nebylo výjimkou, že námořníky, kteří přežili, bez pardonu ubili. Přístup změnili až koncem 18. století, kdy podle dobových kronik začali ztroskotané posádky zachraňovat. Od roku 1824 na Amelandu působí organizovaný tým dobrovolných záchranářů.

I když dnes lodě používají moderní navigační systémy, rychle se měnící mělčiny v okolí Amelandu pro ně stále představují velké nebezpečí. V těsné blízkosti ostrova jen za posledních sto dvacet let ztroskotalo přes dvě stě plavidel! Největší množství vraků odpočívá pod vodou a pískem u západního cípu ostrova, spoustu jich moře pohřbilo poblíž městečka Nes. Při procházce po pláži si všimněte, že příliv přináší kromě mušliček a mořských řas i hodně hladce omletých úlomků ztrouchnivělého dřeva, zřejmě ze ztroskotaných lodí. Čas od času dokonce prudší příboj vyvrhne na pláž větší část potopeného plavidla.

Na jedenáctém kilometru pláže občas moře odkryje kus vraku parní lodi Sprewer, která uvázla na mělčině v roce 1938. Na dunách mezi vesnicemi Ballum a Hollum jsme pro změnu objevili škuner se dvěma stěžni Johan Willem Friso. Holandská loď ztroskotala na začátku minulého století s těžkým nákladem žuly, určené na stavbu Mírového paláce v Den Haagu. K největšímu neštěstí u pobřeží Amelandu došlo v roce 1799, ještě předtím, než se vraky začaly zanášet do registru. Nizozemská válečná loď de Valk vyplula 30. října 1799 z přístavu Den Helder do Anglie s batalionem dělostřelců a vojáků na palubě. Cestou ve vichřici začala bloudit. Až 10. listopadu ji vítr zavál k pobřeží Amelandu, loď se v bouři rozlomila, 417 lidí se utopilo a přežilo jen pětadvacet členů posádky. Poblíž místa neštěstí dnes stojí pomník se sochou děla. Pokud vyšplháte na dunu za podmračeného a větrného dne a zaposloucháte se do řevu moře, snadno si dokážete představit, jak strašný musel být zápas námořníků s rozbouřeným živlem. Severní moře je stále stejně nelítostné jako před dvěma sty lety, a když fouká silný vítr – což je téměř neustále – dokáže se rychle proměnit ze šplouchajícího „rybníčku“ v běsnící masu. I proto, pokud přijedete v teplém ročním období a budete se chtít vykoupat, raději zamiřte na pláž střeženou pobřežní hlídkou a předem zkontrolujte, zda se právě třepotá na stožáru zelená vlajka.

Jak bydleli kapitáni?

Je krásný slunečný den a obyvatelé městečka Nes oprašují svá úpravná obydlí a titěrné předzahrádky, obehnané nízkými plůtky ze zeleně natřených planěk. Velká okna starých i nových cihlových domků nejsou zakryta záclonami a odhalují úzkostlivě naklizené obývací pokoje, jakési výkladní skříně fríských domácností. Ulicí se nese cinkání cyklistických zvonků a z pekárny voní čerstvý chléb, který se prý na Amelandu dodnes peče z mouky namleté mnišským větrným mlýnem De Phenix z devatenáctého století.

Na městečku Nes je nejkrásnější, jak se tu nenásilně prolíná minulost se současností. Letopočty na většině fasád prozrazují, kdy byly domy postaveny, ovšem na první pohled stěží rozeznáte staré budovy od nových. Nejkrásnější jsou takzvané „kapitánské“ domy, které si na Amelandu od sedmnáctého století budovali velitelé velrybářských lodí. Poznají se podle dvou vodorovných vyčnívajících lišt na průčelí a jsou většinou zachovány v původní podobě. Na fasádách čteme 1626, 1691, 1722.

Nejmenší městečko Ballum je sídlem amelandského zastupitelstva, ale zajímavější než budova radnice je zdejší kostel. Dochovala se v něm nádherná kazatelna ze začátku sedmnáctého století, v Holandsku patří k nejstarším památkám svého druhu.

Jako magnet nás přitahuje červenobílá věž majáku, který tvoří dominantu ostrova. Na mnoha místech na Amelandu se dají koupit těžítka či přívěsky na klíče ve tvaru majáku. Je v provozu od 10. května 1881, má 57 metrů, čtrnáct podlaží a jeho záblesky bývají za hezkého počasí vidět až ze šedesátikilometrové vzdálenosti. Vystoupat na vyhlídkovou plošinu majáku se v době naší návštěvy nedalo – důvodem bylo příliš vysoké riziko požáru. U některých majáků jsou možná obavy namístě, ale červenobílý kolos na Amelandu je celý z pět centimetrů silné litiny, která nehoří. Od září loňského roku je tento maják opět veřejnosti přístupný.

Ráj ornitologů

Do přírodní rezervace Het Oerd na východním cípu ostrova zabloudí jen nejzdatnější turisté. Je rájem ornitologů, botaniků a milovníků nedotčené přírody. V roce 1938 byla oblast prozíravě vyhlášena přírodní rezervací, staré rekreační stavby byly zbourány a jedinými obyvateli jsou dnes rackové, kavky, sovy pálené, lindušky, doupňáci a množství divokých králíků. Nevedou sem žádné silnice a na nejkrásnější místa se nedá dojet ani po cyklostezkách. Kilometry panenské přírody se dají prozkoumat jedině pěšky. Pláže jsou tu široké a pusté. Na úplnou špici ostrova, do slaných mokřin De Hon, už se zatoulá skutečně málokdo. Podle průvodce zde žije na padesát druhů ptáků a roste neuvěřitelných pět set druhů rostlin, z nichž desetina patří mezi vzácné. Je tu ale stále slyšet skučení větru, a pokud se neobjeví na obzoru rybářská loď, není v dohledu živá duše. To jsou okamžiky, pro které se lidé na Ameland vracejí.

Ameland

l Jeden z pěti obydlených nizozemských ostrovů (další jsou Texel, Vlieland, Terschelling a Schiermonnikoog), které oddělují vnitřní Waddenzee od vnějšího Severního moře. Ve 14. století patřil ostrov Bavorsku, v roce 1598 získal nezávislost a od začátku 19. století je součástí nizozemské provincie Frísko.

l Obyvatelé Amelandu se původně živili rybolovem; v 18. století se někteří muži pustili do lovu velryb, čímž ostrovu zajistili prosperitu. Období největšího rozkvětu nastalo mezi lety 1720 až 1780, z této doby pochází nejvíce památkově chráněných staveb. Seznam z roku 1781 dokládá, že tehdy na ostrově žilo 128 kapitánů velrybářských lodí; ti nejúspěšnější dokázali za svou kariéru chytit na 150 velryb.

l Zlatou éru ukončilo neštěstí v roce 1777, kdy většinu lodí amelandských velrybářů rozdrtily ledové kry. V následujících letech se stálí obyvatelé ostrova živili především chovem ovcí a farmařením, postupně cestovním ruchem. Okolo roku 1850 se po pláži začali procházet první turisté, kvůli špatnému přístupu na ostrov jich však nebylo mnoho. Ostrov se snažil nalákat výletníky na dva luxusní lázeňské pavilony přímo na pláži, ty se však za bouří zřítily do moře.

l Až začátkem 20. století se na Ameland přijela rekreovat skupina německých dětí a po ní další a další. Ostrov si kromě školních výprav oblíbily rodiny s dětmi, navíc se ukázalo, že zdejší ovzduší velmi prospívá astmatikům a alergikům. l Dnes Ameland žije především z cestovního ruchu, výstavba prázdninových domků, kempů a hotelů se naštěstí nedotkla nejkrásnějších částí ostrova. Rozlehlý východní cíp s přírodní rezervací Het Oerd zůstal zcela neobydlený.

Category: 2006 / 03

Panamci jsou velmi tolerantní a až skoro hrdí na to, že v jejich zemi spolu čile a bez problémů obchodují prý i Židé s Araby. Panama je prakticky stejně velká jako Česká republika, jen počet obyvatel je podstatně menší, necelé tři miliony. Národnostní složení je tak pestré, jako země sama. Už od dob stavby kanálu tu zůstal například velký počet Číňanů. Rozhodně se nedají přehlédnout, mají v rukou většinu gastronomických služeb, nebo mi to tak alespoň připadalo. Je zde také mnoho Američanů, kteří v zemi zůstali i po oficiálním předání kanálu do panamské správy. A vedle nich zde žije nemalý počet Evropanů a obyvatel ostatních zemí Střední a Jižní Ameriky. A aby to bylo ještě rozmanitější, nachází se na celém území Panamy pět velkých, většinou na první pohled jasně odlišných indiánských etnik.

NEZVYKLÝ KLID V ULICÍCH

První vstup do hlavního města může překvapit. Žije tu téměř polovina obyvatel, a tak když mě hostitelka odvážela z letiště autem přes centrum Ciudad de Panamá, očekával jsem čilý ruch v ulicích. Byl tu nezvyklý klid. „Je před výplatou,“ vysvětlovala mi. Chtěla tím říci, že většina lidí už utratila všechny své peníze, a tak prostě sedí doma a čekají, až přijdou další. A opravdu, hned následující den se nedaly přehlédnout dlouhé fronty u bank a večer už město žilo. Panamce tenhle způsob života ostatně docela dobře charakterizuje, nemyslí moc na to, co bude zítra, a rádi se baví a užívají si života, kdykoliv to jen jde. V době karnevalu, údajně druhého nejproslulejšího po brazilském v Riu, se celá země na týden ponoří do tanečně-alkoholového oparu. Nepracuje se, utrácejí se peníze našetřené už od Vánoc.

Centrum města je plné výškových budov a připomíná spíše severoamerická města. Vedle moderní finanční a administrativní čtvrti má město samozřejmě také část historickou – například ruiny staré Panamy, která byla založena již v roce 1519, avšak nelítostně zničena invazí pirátů na konci 17. století. Španělské osídlení už potom nikdy nebylo znovu obnoveno do původního stavu. A pak má město ještě třetí část – koloniální. Tak například Casco Viejo, čtvrť zapsaná na seznam kulturního dědictví UNESCO, která je plná překrásných koloniálních domů, kostelů, parků, muzeí, divadel a vládních budov. Právě tady se nachází sídlo prezidenta, ale i mnoho malebných restaurací a barů, které rozhodně stojí za návštěvu.

Za dalšími památkami už byste museli za hranice hlavního města. Jde například o pozůstatky bývalé španělské pevnosti ze 17. století v Portobelu, někdejším obchodním a vojenském centru, nebo město Colón, které leží na druhé straně kanálu. Tam se nachází, kromě koloniálních pevností, orientálních bazarů a krásných pláží, i známá zóna volného obchodu.

V hlavním městě jsem se ale dostal i do míst, na která Panamci zrovna hrdí nejsou, ale mně se časem dosti sešlé a oprýskané domy se zarostlými střechami,zkřivenými okny a balkony všude okolo, připomínající kubánskou Havanu, neuvěřitelně líbily. Místní obyvatelé, většinou jen chudina, z nich nechtějí za žádnou cenu pryč. Žijí si tu totiž prakticky zadarmo a vládě se daří domy jen velmi pomalu vyprazdňovat a obnovovat. Často tu chybí elektřina. Možná i proto se život lidí přesunul z domů spíše na ulici.

BEZ KANÁLU TO NEJDE

I když Panamci razí heslo, že jejich země není jen průplav, rozhodně jde o dílo, které musí vidět každý návštěvník země. Nedaleko Puente de Las Américas, mostu, na kterém panamerická dálnice spojuje oba americké kontinenty, se nacházejí zdymadla Miraflores. Tady lze pohodlně sledovat úchvatné divadlo, jak lodě překonávají na cestě kanálem část výškového rozdílu mezi Tichým a Atlantským oceánem. Během více než osmdesátikilometrové cesty tímto obdivuhodným stavitelským počinem ze začátku 20. století, trvající vprůměru osm až deset hodin, zdolají celkem troje zdymadla. Stejný je i počet umělých jezer. Příjem z průplavu, který je s přibližně devíti tisíci zaměstnanci druhým největším zaměstnavatelem v zemi, tvoří významnou část rozpočtu celé země. Vždyť průměrně se za loď platí téměř 1,5 milionu korun a každý den jich tu projede několik desítek. Kanál je v provozu dvacet čtyři hodin denně a směr plavby se po dni střídá. Jen pro zajímavost, největší vyměřený poplatek ve výši 202 276,76 USD (okolo pěti milionů korun) odevzdala za proplutí průplavem v roce 2001 loď Radiance of the Seas. Symbolických 36 centů naopak zaplatil v roce 1928 za svých osmdesát kilogramů živé váhy plavec Richard Halliburton.

Do roku 2000 byl celý kanál i s několikakilometrovým pásem země po obou březích pod kompletní správou USA. Panamci sem nemohli a byl to takový stát ve státě. Za doprovodu mohutných oslav se ale 31. prosince roku 1999 stal celý průplav opět součástí Panamy. Když o tom hostitelka vyprávěla, měla slzy v očích. Při protestech proti americké přítomnosti totiž v minulosti lidé i umírali. Sám jsem viděl pomník věnovaný studentům zastřeleným při snaze vyvěsit na stožár u kanálu panamskou vlajku. Rozsáhlá americká vojenská základna se nyní pozvolna mění na luxusní rezidenční čtvrť, školy, univerzity, nemocnice.

OSTROVY KVĚTIN A ZVÍŘAT

Ještě teď mi v hlavě zní píseň Taboga, reina de las flores, kterou mě žertem přivítala má průvodkyně na ostrově Taboga. Leží necelou hodinu cesty lodí z hlavního města a jeho návštěva se určitě vyplatí. Pláže u přístaviště sice nejsou nejčistší, alespoň ne ty veřejné, protože lidé z města sem houfně jezdí trávit letní horké dny „k vodě“, ale nikdo se zde nenudí. Dá se tu obdivovat architektura, některé stavby obdržely významná ocenění. Vedle toho lze navštívit tradiční rybářské vesničky a na ostrově také kdysi pobýval slavný malíř Paul Gauguin. Traduje se, že mezi místními dokonce zůstává stále ještě několik jeho děl. Taboze se přezdívá ostrov květin.

Každý den v Panamě může být nabitý. Lze navštívit souostroví San Blas, náležející do provincie Kuna Yala, které čítá celkem 365 ostrovů. Ještě dnes zde žijí tradičním indiánským způsobem Kunaové. Mnoho lidí sem také jezdí za potápěním.

Kdo by neměl na výlety čas, a přesto by se chtěl podívat, jak rozmanitá je panamská flóra a fauna, může navštívit na okraji hlavního města rozsáhlý zoopark, který sahá až do pralesa.

Rychle tady pochopí, proč se o této zemi říká, že je důležitým světovým biologickým rezervoárem. Na relativně malém území se totiž nachází velké množství především rostlinných, ale i živočišných druhů.

POHODLNĚ POD VULKÁN

Nečekal jsem, že pokud se budu chtít dostat někam mimo hlavní město, bude jedinou možností cesta na střeše nějakého zastaralého vraku přecpaného lidmi a slepicemi. Přesto mě úroveň cestování rozhodně překvapila. Hlavní panamské autobusové nádraží je spíše jakýmsi luxusním nákupním centrem, kde můžete na spoj počkat třeba v některém ze sálů multikina. Autobusy jsou moderní, klimatizované. Panamský venkov ale dodnes připomíná prostředí, které znám z románů Gabriela Garcíi Márqueze.

Střed malé vesničky Remedios, kde jsem se na chvíli zastavil na cestě do provinční metropole Davidu, tvořil relativně velký kostel snad ještě z koloniálních dob. Vedle něj se rozprostíral mírně zpustlý park, kterému jasně dominoval obří mangovník. Na něm byl stoletý věk vidět hned na první pohled. Okolo jakési návsi stála první řada nízkých dřevěných domečků s prostornými verandami vpředu a malými dvorky z druhé strany. Přes den zde bylo téměř mrtvo, lidé se začali objevovat až navečer. Vesnice ale působila spíše liduprázdným dojmem. Většina mladých odchází z venkova do měst a na místních bylo vidět, že jim chybí naděje. Velmi milý strýček mé hostitelky působil zcela odevzdaně a smířeně s tím, že zbytek života stráví v houpacím křesle na verandě svého rozpadajícího se domku na návsi. V jeho domě byl kdysi rušný lokál, dnes sedá na kulečníkové stoly i dlouhý dřevěný barový pult jen prach. Část domu si sice pronajali Číňané a zřídili zde obchod spotravinami, ale zbytek leží ladem.

Mířil jsem do městečka Boquete, odkud jsem plánoval výlet na vulkán Barú. Víkendová dřevěná chatička, kde jsem se ubytoval, by vypadala nenápadně a dobře i v české krajině. Ovšem jen s tím rozdílem, že tam by nešlo sklízet k snídani mačetou banány.

Okolí vulkánu je jedním z nejúrodnějších míst celé Panamy. Pěstuje se tu leccos, od kávy až po jahody, které už nikde jinde v Panamě nenajdete. Oblast obývá kmen Guaymíes, nápadný oděvem. Ženy a děti na sobě mají pestrobarevné a objemné šaty a tak trochu vypadají, jako by přišly z doby baroka. Jejich ekonomická situace ale není zrovna nejlepší. Mnoho příslušníků tohoto kmene propadlo alkoholu. Uvádí se, že tito indiáni jsou na tom z domorodých kmenů nejhůře.

MÍSTO KLIDU DÁLNICE

K místu Cerro Punta pod vulkánem se ještě dá pohodlně dojet minibusem z města Davidu. V nadmořské výšce 2400 metrů zde začíná stezka Camino los quetzales, nazvaná na počest zdejšího vzácného ptáka – kvesala. Má velký význam pro kulturu původních obyvatel, a to zdaleka ne jen v této oblasti. Od domku strážce parku je nádherný výhled na okolní hory a kopce, pestrý koberec luk plných květin, o něco dál je vidět začínající prales a kolem hlavy létají kolibříci. Je o to tristnější, že právě tímto místem má vést plánovaná silnice, kterou se tu snažila za každou cenu prosadit bývalá panamská prezidentka Mireya Moscoso. Její výstavba bohužel již započala a ne každému se to líbí. Potkal jsem tu dokonce i skupinu protestujících demonstrantů.

Celodenní pochod po trase Cerro Punta – Boquete pak rozhodně patřil k nejlepšímu, co jsem vcelé Panamě zažil. Hlavně cesta přes prales, i když byla vyčerpávající, nabízela spoustu neobvyklých vjemů. Zahlédnout se dal i vzácný kvesal. Cíl cesty Boquete je malebné městečko, kde lze odpočívat v originálních obchůdcích s kávou a nakupovat netradiční suvenýry.

NEJKRÁSNĚJŠÍ PLÁŽE

Pohodlně a za rozumné peníze se dá letecky dostat například z hlavního města (spojení funguje dokonce několikrát denně) na souostroví Bocas del Toro ve stejnojmenné provincii v západní části země, u hranice s Kostarikou. Je údajně nejkrásnějším územím Panamy.

Nevelké městečko s historickým jádrem bylo tvořeno převážně nízkými dřevěnými domky ve všech možných barvách a všude byla spousta lidí. Nemohl jsem si nevšimnout, že se tady mnohem více než jinde mluví anglicky. Kromě místních zde bylo na Panamu, která zatím není turisty tolik objevená, nečekané množství cizinců, většinou mladých lidí především z Evropy a různých částí Ameriky. Proto zde byla spousta hostelů, penzionů a příjemných hotýlků. Bylo vidět, že právě sem jezdí turisté již delší dobu. Pro cestu mezi ostrovy slouží aquataxi, stejně jako si lze přímo na některém z ostrovů najmout moped či auto. Lidé si sem prostě jezdí užívat a tomu odpovídají nabízené služby, které jsou obdobné jako v jiných turistických letoviscích.

Ostrov Ranas Rojas je pojmenovaný po malých červených žabičkách, jež se vzácně vyskytují jen tady. Právě zde jsem viděl zatím nejkrásnější pláž ve svém životě. Pokroucené palmy lemovaly bílý písek plný spadaných kokosů a za tím vším začínala místy neprostupná divočina. Dohromady vytvářely dojem panenskosti. Když se pak občas objevil na obzoru nějaký indián pádlující na dřevěném člunu, měl člověk chvílemi pocit, jako by ztroskotal na opuštěném tropickém ostrově. Zvláštní místo.

A tak je to i s celou Panamou.

Postřeh z cestyAž na několik malých částí obydlených těmi nejchudšími, kde občas údajně nějakého zvědavého turistu přece jen okradou, jsem neměl jedinou špatnou zkušenost. Jen jednou, když jsem se v relativně odlehlém parku a téměř sám snažil co nejlépe zvěčnit památník mořeplavce Balboy, mě kdosi přátelsky upozornil, abych si na své fotoaparáty dával více pozor. Fakt, že jsem se otázkou bezpečnosti nemusel nikde zabývat, ani při cestě mimo hlavní město, myslím o mnohém vypovídá. Výjimkou pro turisty snad může být východní hranice s Kolumbií, a to především kvůli uprchlíkům z této naopak dosti rizikové země.březen 2006

Category: 2006 / 03

Do Sundarbans, světa největších mangrovů, se dá nejlépe dostat z Mongly, přístavního městečka na jihu Bangladéše. Průvodce příliš nedoporučují vydávat se tam samostatně a ten, kdo se o to pokusí, také zaplatí často mnohonásobně více, než kdyby jel se skupinou turistů. Vyrazil jsem sám a bez mapy.

„Helou, mister, chcete do Sundarbans? Mám skvělou loď jen za 350 taka za hodinu,“ křičel na mě „námořník“, sotva jsem popošel sto metrů od autobusu směrem k řece. Evidentně to zkoušel – bílý turista s foťákem na krku a baťůžkem na zádech.

„Nic levnějšího tady není?“ hrál jsem udiveného.

„Ne, ne, mister, taková je cena všude.“

Po chvilce přemlouvání to bylo jen tisíc taka za pět hodin.

Sundarbans jsou jednou z nejnavštěvovanějších turistických lokalit země, vzhledem k jejich biologické rozmanitosti se není co divit. Většina návštěvníků se ale jen nechá odvézt do návštěvnického centra za vstupné padesát taka (necelý 1 americký dolar), projde si kousek mokřadu po povalových chodnících, podívá se na odchovnu krokodýlů mořských, případně si připlatí za malou projížďku po některém z větších ramen. Proto se můj průvodce Hossan okamžitě rozzářil, když viděl, jak si vyhrnuji nohavice a lezu do vody. Tušil, že tentokrát to bude o něčem jiném.

„Ale tam jsou tygři,“ pokusil se mě odradit. Podle jeho výrazu však bylo zřejmé, že je to varování spíš pro formu. Oběma nám bylo jasné, že vidět bengálského tygra by bylo ve skutečnosti neuvěřitelným štěstím. Místní obyvatelé sice mají z tygrů strach, ale reálnějším nebezpečím jsou pro ně pašeráci a „lovci lidí“, kteří unášejí děti, aby z nich udělali novodobé otroky. Kdo jednou zmizí v nepřehledné spleti kanálů, toho už nikdo hledat nebude…

Přimotal se k nám asi desetiletý klučina se základní znalostí angličtiny. „Za dvacet taka vám budu nosit stativ, překládat, ponesu vám batoh. Vezměte mě s sebou…“ Věci jsem si nosil sám, ale tlumočník se hodil. Zvlášť když majitel loďky měl očividně zásobu jen asi třiceti anglických slovíček.

Kořenovníkový svět

Mangrovy jsou z pohledu laika „močálovitým lesem“, kde ze zamokřené půdy trčí vzhůru rostoucí vzdušné kořeny. V Sundarbans dominují dva druhy mangrovníkových porostů: Heritiera foems a Excoecaria agallocha. Další typickou rostlinou je palma Nypa fruticans. Vzhledem k tomu, že anglický název prvého ze stromů je „sundari“, dá se snadno odvodit, podle čeho byla pojmenovaná zdejší oblast.

Samotné mangrovníky jsou unikátní svým přizpůsobením dýchacích kořenů (pneumatoforů) a živorodostí. Kořeny by v půdě zaplněné vodou nemohly fungovat tak, jak je to obvyklé u rostlin, a proto zde vyrůstají nad hladinu. Zdejší les pak vypadá skutečně bizarně.

Mangrovy tvoří zónu chránící vnitrozemí před vzdutím moře či ničivými tsunami. Navíc se jedná o nesmírně produktivní ekosystém, kde místní nejen leccos uloví, seberou či vypěstují, ale zdejší stromy poskytují i tvrdé a velmi kvalitní dřevo. V mangrovech rostou stromy rodů Avicennia a Sonneratia, které mají jedlé plody. Jeden druh slouží Bengálcům dokonce k výrobě novinového papíru. Do mangrovů se lidé dostávají s obtížemi, mají ale velké kouzlo.

„Hele,“ ukázal Hossan někam do korun stromů. Z větve visela asi metr dlouhá plástev včely zlaté (Apis dorsata). Dělnice jsou výrazně žluté a dlouhé až 19 milimetrů. Oblast Sundarbans je v Bangladéši nejmedonosnější. Syknul jsem česky: „Nehýbejte se.“ Necelých deset metrů od nás se pohnul rezavě kropenatý stín velikosti srnce. I když mi nikdo nemohl rozumět, všichni strnuli. Kousek před námi se popásalo několik axisů indických. V lese plném ostrých stínů je jejich bílé skvrny na rezavém pozadí dobře maskují. Navíc tento zástupce jelenovitých, vysoký v kohoutku až devadesát centimetrů, dobře plave, protože voda mu může pomoci uniknout před tygrem indickým (Panthera tigris tigris).

Pomalounku jsem se plížil vodou, abych axisy nevyplašil, protože jsem ještě netušil, jak moc jsou v oblasti návštěvnického centra zvyklí na turisty a občas je možné je nalákat do bezprostřední blízkosti i pomocí banánu.

„Krokodýl!“ vykřikl Abdullah a máchnul rukou směrem ke břehu. Šedě zbarvené tělo zmizelo ve spleti kořenů. Krokodýl to nebyl, spíše některý z varanů, podle velikosti šlo asi o varana bengálského. Tento přes metr velký plaz sice není pro člověka nebezpečný, ale i krátké setkání s ním stačí, aby vzbudil respekt.

Obojživelný život

Je překvapující, s jakou urputností si dřeviny rostoucí v neustále zaplavovaných mangrovech zajišťují pokračování druhu. Například kořenovník Rhizophora mucronata, který v Sundarbans roste, má plod doutníkovitého tvaru, který vyroste a začne klíčit už na větvičce nad vodní hladinou. Když upadne, buď se zabodne špičkou do bahna, nebo se zachytí na nejbližším příhodném místě. Okamžitě mu začnou růst kořínky, které rostlinu upevní v půdě, a zároveň se vzhůru ženou lístky zajišťující fotosyntézu. Prostě žádné zdržování – kdykoli totiž může přijít vlna, která mladou rostlinku odnese do nevhodného prostředí, třeba do moře.

Podobných unikátů je tady více. Například ryba, která chodí chytat hmyz na listy mangrovníků. Zní to jako nesmysl, ale lezec obojživelný tuhle „suchozemskou turistiku“ provozuje docela běžně. Laik by podobné stvoření asi chybně označil za obojživelníka, ale jde o skutečnou rybou z čeledi hlaváčovitých (Gobiidae), která má neuvěřitelnou životní strategii. Dokáže dýchat vzdušný kyslík, a dokonce si vyhrabává v bahně chodbičky, aby se vzduch držel v jejich horní části. Tím ryba docílí toho, že může dýchat i uprostřed bahna. Naprosto běžně leze po kůře stromů a dokáže poposkočit i několik desítek centimetrů. To jí umožňuje lovit nejen vodní bezobratlé živočichy, ale také hmyz vyhřívající se na kůře a listech.

Ochrana území

l V Sundarbans se nacházejí tři rozsáhlé rezervace (západní, východní a jižní) o celkové rozloze 139 700 ha. Vyhlášeny byly zákonem v roce 1974 a na seznam Světového dědictví UNESCO byla tato oblast zapsána roku 1987. Stát Bangladéš vznikl roku 1971 a ochrana tohoto území byla očividně jedou z priorit nově vzniklé vlády.

l V rezervacích žije 40 druhů savců, 260 druhů ptáků a 35 druhů plazů. Biogeograficky patří do oblasti bengálského tropického deštného pralesa.

l Významným zdejším zvířecím druhem je bezesporu tygr indický. V nominaci na zařazení do světového přírodního dědictví se psalo o posledních 350 jedincích této velké šelmy, v roce 1997 se počet odhadoval na pouhých 250–270 kusů.

l Mangrovy ignorují hranice a pokračují dále do Indie (nadpoloviční většina, tedy asi 60 procent, se nachází na území Bangladéše). Indická vláda vyhlásila oblast národním parkem v květnu 1984.

l Celé území se rozkládá celkem na 10 000 kilometrech čtverečních a dodnes není celé pečlivě prozkoumáno.

Jak cestovat do mangrovů

l Turistika není v Sundarbans náročná, protože jde v podstatě o rovinu. Lodivodové, kteří pravidelně vozí turisty (v nedalekém větším městě Khulna se na výlety specializuje několik cestovních kanceláří), si ale zvykli nadsazovat ceny. Občas se proto vyplatí jít raději za nějakým místním rybářem, se kterým se dá dohodnout cena nižší. Někteří rybáři se bojí přepadů (i když svůj strach svádějí na tygry) a chce to trochu přemlouvání.

l Rozhodně se vyplatí zajet si v Sundarbans dále, než jen do návštěvnického centra, kde jsou sice stromy popsané latinskými a bengálskými názvy, což přírodovědce rozhodně potěší, ale větší zvířata (kromě axisů a několika krokodýlů vyhřívajících se v betonové odchovně) jsou schována v nepřístupném houští.

l Kanály jsou evidentně obydlené, což dokazují lodě projíždějící s nákladem dřeva nebo s dělníky. V oblasti Sundarbans je okolo tisíce vesnic, sto z nich se nachází v blízkosti „tygří rezervace“. l Tygři jsou sice chráněni, ale konflikty s vesničany přetrvávají. Stále ještě vyznávají princip oko za oko (tygra za vesničana) nebo spíš mrtvý tygr dobrý tygr.

Category: 2006 / 03

Vádí Doán patří k regionu Hadramaut, který tvoří síť gigantických kaňonů vyrytých během milionů let poměrně vzácnými přívalovými dešti. Jedinými ostrůvky života v rozpálené poušti jsou malé oázy roztroušené po dnech údolí. Stejně jako afghánské hory, současné útočiště Usámy bin Ládina, zůstává i tato část světa v mnoha ohledech stále na úrovni středověku. Nejobvyklejším dopravním prostředkem jsou ve většině vesnic stále ještě osli a moderní dobu připomínají jen tlampače na střechách mešit.

Údolí milionářů

Vádí Doán je však v tomto směru tak trochu výjimkou. Uprostřed pustiny tu leží i řada přepychových sídel v tradičním stylu, kde žijí se svými harémy a služebnictvem neskutečně bohatí šejkové, kteří majetek počítají na miliony dolarů. Stejně jako Usámův otec, odešlo kdysi z tohoto údolí, dlouhého přes sto kilometrů, za prací do Saúdské Arábie mnoho dalších podnikavých mužů. Jejich jména jsou dnes součástí příjmení těch nejbohatších saúdskoarabských rodin: bin Mahfúzové – zakladatelé největší banky v zemi (National Commercial Bank), dynastie Amúdiů vydělala jmění na ropě, hornictví a obchodu s nemovitostmi. Nesmíme také zapomenout na zdatné obchodníky z rodiny Barúmů či na samotné bin Ládiny, kteří se zabývají především stavebnictvím. Přestože jsou pravděpodobně ze všech nejbohatší, do vádí Doán mnoho peněz na rozdíl od ostatních krajanů nedávají. Kolébku svého klanu však čas od času navštěvují. Usáma tu však pravděpodobně nikdy nebyl.

Údajní pravnuci Noema

Jak ale mohlo tolik lidí z jednoho zapadlého jemenského údolí tak pohádkově zbohatnout? Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v odlehlém Hadramautu a myšlení jeho svérázných obyvatel. Podstatou jejich velkých obchodních úspěchů i náboženské horlivosti je zvláštní kultura, kterou si místní rodáci nesli s sebou, když odcházeli podnikatdo Saúdské Arábie.

Drsné pouštní klima nedovoluje rozvíjet v Hadramautu zemědělskou výrobu. Lidé se tu proto od nepaměti věnovali především obchodu. Snad každým ze zdejších vádí vedla v dávné minulosti některá z větví legendární kadidlové stezky, která sama o sobě přinášela dost bohatství. Vádí Doán, které se táhne z centrálního Hadramautu směrem na jih až téměř k Arabskému moři, mělo navíc vždy tu výhodu, že bylo obchodním spojením mezi vnitrozemím a přístavy. Kupci z Hadramautu museli často cestovat s karavanami po celém islámském světě a obyvatelé vádí Doán se navíc nezalekli ani moře a mohli tak hledat štěstí i na Dálném východě. Právě od nich lze odvozovat původ a kořeny dnešního sultanátu v Bruneji.

Kupci z Hadramautu byli po celém Orientu pojmem už ve starověku. O této oblasti se zmiňuje i kniha Genesis, která ji nazývá Hazarmaveth. Podle legendy jsou místní domorodci potomky předislámského světce jménem Hud, který byl jedním z Noemových pravnuků.

V Hadramautu dodnes společnost funguje na základě kmenových a klanových principů. Nejváženější rodiny odvozují svůj původ od samotného proroka Muhammada.

Obchod? Jedině podle koránu

Lidé z Hadramautu považují sami sebe za hospodárné a vždy čestné obchodníky. Místní nepsané pravidlo říká, že ani při obchodě za miliony nesmí chybět jediný rijál. Vztahy mezi obchodníky se řídí pouze islámskými pravidly a příkazy koránu. Uzavírají se jen ústní smlouvy, ale dané slovo vždy platí, neboť nedodržením slibu či lží by byla nenávratně pošpiněna obchodníkova čest. Z úvěrů se nikdy neplatí úroky, neboť lichvu korán zakazuje jako nemravnou. Účetnictví není při takovém způsobu hospodaření téměř potřeba, takže odpadají další náklady. K převodům peněz do ciziny se používají spolehliví kurýři, nebo částka putuje systémem havala – propletencem směnárníků. Ten je v muslimských zemích velmi rozšířený. Havala znamená v překladu důvěra a touto cestou lze posílat jakékoliv částky. Transakce končí potřesením rukou a nezbudou po ní žádné stopy.

Tímto způsobem se přelévají každoročně miliony dolarů a dodnes ho používá i organizace Al-Kajda, proto je tak těžké vysledovat tok peněz pro teroristy a výroky politiků o zablokování jejich kont jsou v podstatě jen zbožným přáním.

Obyvatelé Hadramautu prosluli také jako geniální stavitelé. Své rezidence budují už po staletí z hlíny a dřeva, i když budovy mají deset i více pater. Když člověk narazí uprostřed pouště v oáze Šibám na hliněné mrakodrapy, zapsané dokonce na seznamu UNESCO, což místu vyneslo přezdívku Manhattan pouště, hned je mu jasné, proč Usámův otec začal podnikat právě ve stavebnictví.

Zbožní včelaři

Branou do vádí Doán je osada Al-Mashhad. Kdysi to bylo poměrně významné muslimské centrum a stojí tu několik posvátných hrobek ze 16. století. K našemu překvapení nemá místní správce nic proti tomu, abychom se podívali dovnitř. To nás celkem překvapuje, neboť v Jemenu jsou mešity i hrobky pro nemuslimy prakticky tabu a oblast Hadramautu patří k nejkonzervativnějším provinciím v zemi. Dobře je to vidět na postavení žen, které tu chodí přísně zahalené a prakticky nikdy neopouštějí domov. Se světem mužů mají dokonce tak malý kontakt, že si vytvořily vlastní ženský dialekt.

Typickou ukázkou hadramautské architektury je i oáza

Al-Hajjarayn. Městečko je schoulené pod strmými skalními stěnami a lidem se tu bezpochyby nedaří špatně. Míjíme řadu luxusních sídel s omítkou zcela pokrytou barevnými dekoracemi, které jsou místní raritou. Zdejší obyvatelé se chovají přátelsky. Nenosí střelné zbraně, tak jako je to běžné mezi jemenskými horaly, ani za pasem tradiční dýku džambíji. Docela se divíme, že sem úřady nechtějí pouštět cizince bez vojenského doprovodu. Obyvatelé vádí Doán rozhodně nevypadají na teroristy. Většinou se živí včelařstvím a ve volných chvílích hrají domino.

Kupujeme si jako suvenýr malou skleničku místního medu. Je velmi drahý (kilo přijde asi na 50 eur), ale prý nejkvalitnější na světě. V Jemenu si ho může dovolit jen horních deset tisíc. Většina produkce končí na stolech bohatých šejků v Saúdské Arábii, kde je považován za afrodiziakum.

Džihád Usámova bratrance

Vesnička Rubat, kde se narodil Usámův otec Muhammad bin Avad bin Ládin, nepůsobí na rozdíl od ostatních oáz ve vádí Doán příliš blahobytně. Bin Ládinové tu sice stále podporují zavlažovací projekty, ale velký dům Usámova strýce, kde byla dřív i škola, je dnes zcela v troskách. Nikdo z vesnice nikdy Usámu neviděl, ani jej patrně nehodlá následovat. Většina místních sní spíše o kariéře jeho otce. Ten odtud odešel ve 30. letech 20. století do saúdskoarabské Džiddy, kde pracoval nejprve jako nosič. Časem se však vypracoval na majitele stavební firmy a nosičský vak vystavil v přijímacím pokoji svého paláce. V 50. letech už patřil k prominentům královského dvora a dostával prestižní zakázky. S několika ženami zplodil asi padesát dětí.

Usáma je sedmnáctým Muhammadovým synem. Narodil se 10. března 1957 v Rijádu. Většinu dětských let však strávil ve svatých městech Mekce a Medině, kde jeho otec přijímal pod střechu stovky zbožných poutníků. Vychováván byl ke zbožnosti a úctě k tradičním arabským hodnotám.

„Můj otec se velmi snažil, aby jeden z jeho synů bojoval proti nepřátelům islámu. Jsem to tedy já, kdo činí přesně to, co si můj otec přál,“ řekl svého času Usáma bin Ládin pákistánskému tisku. Ve skutečnosti však milionář Muhammad na smýšlení dnes nejhledanějšího teroristy světa neměl patrně zásadní vliv. To totiž formovali až mnoho let po jeho smrti radikální muslimští kazatelé, o které nebyla v Mekce nikdy nouze.

V roce 1967, když bylo Usámovi deset let, zahynul jeho otec při leteckém neštěstí. O rodinu však bylo dobře postaráno. Vedení firmy Saudi Binladin Group převzali jeho bratři a na konci 90. let se její majetek odhadoval na pět miliard dolarů.

Chálid Umarí, pětatřicetiletý Usámův bratranec z vesničky Rubat, však patrně z tohoto bohatství nikdy neviděl ani rijál. Provozuje malý obchod s potravinami a o setkání s novináři dnes z pochopitelných důvodů nemá zájem. Krátce před útoky z 11. září 2001 se jej zeptal americký reportér televize CNN na jeho názor na džihád – slovo, které neznamená ve skutečnosti svatou válku, ale jakoukoli formu náboženského úsilí. Chálid Umarí prý tehdy pyšně ukázal na svého malého synka a odpověděl: „Toto je můj džihád.“

Hříšný Hadramaut

l Hadramaut měl v obchodu na rozdíl od mnoha jiných míst na Arabském poloostrově vždy spojení s okolním světem. Vznikla tu proto zvláštní kultura, jejíž pojetí islámu není v některých aspektech tak přísné, jak se to jeví na první pohled. Proslulí jsou například místní hudebníci, jejichž veselé rytmické písně takhmis znějí příjemně i evropskému uchu.

l Pro tento region je typické také okázalé uctívání svatých hrobů, jež hraničí až s pohanským zbožňováním předků, které korán zakazuje. Na okraji snad každé oázy stojí malé mauzoleum nějakého významného duchovního učitele – veliho. Některé hroby jsou staré i více jak pět set let. Poutníci se u nich chovají tak, jak to odpovídá jejich individuálnímu chápání víry. Někteří žádají světce, aby za ně prosil u Boha o zdraví nebo dítě.

l Jednou do roka se ke každé hrobce koná takzvaná zijára – společná slavnostní pouť věřících ze širokého okolí – s prvky dávných kultů z předislámských dob. Toto modlářství ostře kontrastuje s radikálním učením wahhábismu, který je oficiální ideologií v sousední Saúdské Arábii, a jenž bezpochyby do značné míry formoval myšlení Usámy bin Ládina. Saúdskoarabští fundamentalisté využili proto v minulosti každou šarvátku s jižním sousedem k ničení těchto údajně „hříšných“ míst. Naposledy došlo k jejich plenění v roce 1994 během války za sjednocení Jemenu. Od té doby už jsou opravené a jejich bílé kopule opět dodávají kraji jeho charakteristický ráz.

„Pokud jde o Ameriku, řeknu jí a jejímu lidu pár slov: Přísahám před Bohem, že Amerika nebude žít v klidu, dokud v Palestině nezavládne mír a dokud armáda nevěřících neopustí zemi Muhammadovu, pokoj jemu.“ Usáma bin Ládin

videozáznam vysílaný všemi světovými médii 7. října 2001

Jemen a Usáma bin Ládin

l Jemen bývá často spojován s působením organizace Al-Kajda. Podle amerického prezidenta je tato nejdemokratičtější země na Arabském poloostrově dokonce součástí „osy zla“. Skutečně odtud pochází řada teroristů, určitě však ne tolik jako třeba z Egypta či ze sousední Saúdské Arábie, jejíž režim americká administrativa podporuje.

l Většinu teroristických akcí mají v Jemenu na svědomí Arabové z cizích zemí – mimochodem i ze států Evropské unie. Faktem však zůstává, že koncem devadesátých let Usáma bin Ládin skutečně uvažoval o přestěhování do této země. Ne do rodného kraje, ale do horských oblastí na západě Jemenu, kde si místní ozbrojené kmeny uchovaly značnou nezávislost na centrální vládě.

l S Usámovými emisary v San’á se počátkem roku 1997 setkalo asi dvacet významných šejků. Výslovně Usámu neodmítli, ale jejich podmínkou bylo, že se zdrží jakýchkoli politických nebo vojenských aktivit namířených proti jiným zemím. Po této odpovědi se jim prý už bin Ládin nikdy neozval. l Spekulace některých senzacechtivých médií, že Usáma ovládá v Jemenu všechny hlavní trasy pašování katu (místní lehce narkotické drogy), jsou proto zcela zcestné. Jemen zkrátka není Usámovi souzený. Neprodávají se tu dokonce ani trička s jeho portrétem, tak jako například v Pákistánu, Malajsii či Indonésii.

Vádí Doán patří k regionu Hadramaut, který tvoří síť gigantických kaňonů vyrytých během milionů let poměrně vzácnými přívalovými dešti. Jedinými ostrůvky života v rozpálené poušti jsou malé oázy roztroušené po dnech údolí. Stejně jako afghánské hory, současné útočiště Usámy bin Ládina, zůstává i tato část světa v mnoha ohledech stále na úrovni středověku. Nejobvyklejším dopravním prostředkem jsou ve většině vesnic stále ještě osli a moderní dobu připomínají jen tlampače na střechách mešit.

Údolí milionářů

Vádí Doán je však v tomto směru tak trochu výjimkou. Uprostřed pustiny tu leží i řada přepychových sídel v tradičním stylu, kde žijí se svými harémy a služebnictvem neskutečně bohatí šejkové, kteří majetek počítají na miliony dolarů. Stejně jako Usámův otec, odešlo kdysi z tohoto údolí, dlouhého přes sto kilometrů, za prací do Saúdské Arábie mnoho dalších podnikavých mužů. Jejich jména jsou dnes součástí příjmení těch nejbohatších saúdskoarabských rodin: bin Mahfúzové – zakladatelé největší banky v zemi (National Commercial Bank), dynastie Amúdiů vydělala jmění na ropě, hornictví a obchodu s nemovitostmi. Nesmíme také zapomenout na zdatné obchodníky z rodiny Barúmů či na samotné bin Ládiny, kteří se zabývají především stavebnictvím. Přestože jsou pravděpodobně ze všech nejbohatší, do vádí Doán mnoho peněz na rozdíl od ostatních krajanů nedávají. Kolébku svého klanu však čas od času navštěvují. Usáma tu však pravděpodobně nikdy nebyl.

Údajní pravnuci Noema

Jak ale mohlo tolik lidí z jednoho zapadlého jemenského údolí tak pohádkově zbohatnout? Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v odlehlém Hadramautu a myšlení jeho svérázných obyvatel. Podstatou jejich velkých obchodních úspěchů i náboženské horlivosti je zvláštní kultura, kterou si místní rodáci nesli s sebou, když odcházeli podnikatdo Saúdské Arábie.

Drsné pouštní klima nedovoluje rozvíjet v Hadramautu zemědělskou výrobu. Lidé se tu proto od nepaměti věnovali především obchodu. Snad každým ze zdejších vádí vedla v dávné minulosti některá z větví legendární kadidlové stezky, která sama o sobě přinášela dost bohatství. Vádí Doán, které se táhne z centrálního Hadramautu směrem na jih až téměř k Arabskému moři, mělo navíc vždy tu výhodu, že bylo obchodním spojením mezi vnitrozemím a přístavy. Kupci z Hadramautu museli často cestovat s karavanami po celém islámském světě a obyvatelé vádí Doán se navíc nezalekli ani moře a mohli tak hledat štěstí i na Dálném východě. Právě od nich lze odvozovat původ a kořeny dnešního sultanátu v Bruneji.

Kupci z Hadramautu byli po celém Orientu pojmem už ve starověku. O této oblasti se zmiňuje i kniha Genesis, která ji nazývá Hazarmaveth. Podle legendy jsou místní domorodci potomky předislámského světce jménem Hud, který byl jedním z Noemových pravnuků.

V Hadramautu dodnes společnost funguje na základě kmenových a klanových principů. Nejváženější rodiny odvozují svůj původ od samotného proroka Muhammada.

Obchod? Jedině podle koránu

Lidé z Hadramautu považují sami sebe za hospodárné a vždy čestné obchodníky. Místní nepsané pravidlo říká, že ani při obchodě za miliony nesmí chybět jediný rijál. Vztahy mezi obchodníky se řídí pouze islámskými pravidly a příkazy koránu. Uzavírají se jen ústní smlouvy, ale dané slovo vždy platí, neboť nedodržením slibu či lží by byla nenávratně pošpiněna obchodníkova čest. Z úvěrů se nikdy neplatí úroky, neboť lichvu korán zakazuje jako nemravnou. Účetnictví není při takovém způsobu hospodaření téměř potřeba, takže odpadají další náklady. K převodům peněz do ciziny se používají spolehliví kurýři, nebo částka putuje systémem havala – propletencem směnárníků. Ten je v muslimských zemích velmi rozšířený. Havala znamená v překladu důvěra a touto cestou lze posílat jakékoliv částky. Transakce končí potřesením rukou a nezbudou po ní žádné stopy.

Tímto způsobem se přelévají každoročně miliony dolarů a dodnes ho používá i organizace Al-Kajda, proto je tak těžké vysledovat tok peněz pro teroristy a výroky politiků o zablokování jejich kont jsou v podstatě jen zbožným přáním.

Obyvatelé Hadramautu prosluli také jako geniální stavitelé. Své rezidence budují už po staletí z hlíny a dřeva, i když budovy mají deset i více pater. Když člověk narazí uprostřed pouště v oáze Šibám na hliněné mrakodrapy, zapsané dokonce na seznamu UNESCO, což místu vyneslo přezdívku Manhattan pouště, hned je mu jasné, proč Usámův otec začal podnikat právě ve stavebnictví.

Zbožní včelaři

Branou do vádí Doán je osada Al-Mashhad. Kdysi to bylo poměrně významné muslimské centrum a stojí tu několik posvátných hrobek ze 16. století. K našemu překvapení nemá místní správce nic proti tomu, abychom se podívali dovnitř. To nás celkem překvapuje, neboť v Jemenu jsou mešity i hrobky pro nemuslimy prakticky tabu a oblast Hadramautu patří k nejkonzervativnějším provinciím v zemi. Dobře je to vidět na postavení žen, které tu chodí přísně zahalené a prakticky nikdy neopouštějí domov. Se světem mužů mají dokonce tak malý kontakt, že si vytvořily vlastní ženský dialekt.

Typickou ukázkou hadramautské architektury je i oáza

Al-Hajjarayn. Městečko je schoulené pod strmými skalními stěnami a lidem se tu bezpochyby nedaří špatně. Míjíme řadu luxusních sídel s omítkou zcela pokrytou barevnými dekoracemi, které jsou místní raritou. Zdejší obyvatelé se chovají přátelsky. Nenosí střelné zbraně, tak jako je to běžné mezi jemenskými horaly, ani za pasem tradiční dýku džambíji. Docela se divíme, že sem úřady nechtějí pouštět cizince bez vojenského doprovodu. Obyvatelé vádí Doán rozhodně nevypadají na teroristy. Většinou se živí včelařstvím a ve volných chvílích hrají domino.

Kupujeme si jako suvenýr malou skleničku místního medu. Je velmi drahý (kilo přijde asi na 50 eur), ale prý nejkvalitnější na světě. V Jemenu si ho může dovolit jen horních deset tisíc. Většina produkce končí na stolech bohatých šejků v Saúdské Arábii, kde je považován za afrodiziakum.

Džihád Usámova bratrance

Vesnička Rubat, kde se narodil Usámův otec Muhammad bin Avad bin Ládin, nepůsobí na rozdíl od ostatních oáz ve vádí Doán příliš blahobytně. Bin Ládinové tu sice stále podporují zavlažovací projekty, ale velký dům Usámova strýce, kde byla dřív i škola, je dnes zcela v troskách. Nikdo z vesnice nikdy Usámu neviděl, ani jej patrně nehodlá následovat. Většina místních sní spíše o kariéře jeho otce. Ten odtud odešel ve 30. letech 20. století do saúdskoarabské Džiddy, kde pracoval nejprve jako nosič. Časem se však vypracoval na majitele stavební firmy a nosičský vak vystavil v přijímacím pokoji svého paláce. V 50. letech už patřil k prominentům královského dvora a dostával prestižní zakázky. S několika ženami zplodil asi padesát dětí.

Usáma je sedmnáctým Muhammadovým synem. Narodil se 10. března 1957 v Rijádu. Většinu dětských let však strávil ve svatých městech Mekce a Medině, kde jeho otec přijímal pod střechu stovky zbožných poutníků. Vychováván byl ke zbožnosti a úctě k tradičním arabským hodnotám.

„Můj otec se velmi snažil, aby jeden z jeho synů bojoval proti nepřátelům islámu. Jsem to tedy já, kdo činí přesně to, co si můj otec přál,“ řekl svého času Usáma bin Ládin pákistánskému tisku. Ve skutečnosti však milionář Muhammad na smýšlení dnes nejhledanějšího teroristy světa neměl patrně zásadní vliv. To totiž formovali až mnoho let po jeho smrti radikální muslimští kazatelé, o které nebyla v Mekce nikdy nouze.

V roce 1967, když bylo Usámovi deset let, zahynul jeho otec při leteckém neštěstí. O rodinu však bylo dobře postaráno. Vedení firmy Saudi Binladin Group převzali jeho bratři a na konci 90. let se její majetek odhadoval na pět miliard dolarů.

Chálid Umarí, pětatřicetiletý Usámův bratranec z vesničky Rubat, však patrně z tohoto bohatství nikdy neviděl ani rijál. Provozuje malý obchod s potravinami a o setkání s novináři dnes z pochopitelných důvodů nemá zájem. Krátce před útoky z 11. září 2001 se jej zeptal americký reportér televize CNN na jeho názor na džihád – slovo, které neznamená ve skutečnosti svatou válku, ale jakoukoli formu náboženského úsilí. Chálid Umarí prý tehdy pyšně ukázal na svého malého synka a odpověděl: „Toto je můj džihád.“

Hříšný Hadramaut

l Hadramaut měl v obchodu na rozdíl od mnoha jiných míst na Arabském poloostrově vždy spojení s okolním světem. Vznikla tu proto zvláštní kultura, jejíž pojetí islámu není v některých aspektech tak přísné, jak se to jeví na první pohled. Proslulí jsou například místní hudebníci, jejichž veselé rytmické písně takhmis znějí příjemně i evropskému uchu.

l Pro tento region je typické také okázalé uctívání svatých hrobů, jež hraničí až s pohanským zbožňováním předků, které korán zakazuje. Na okraji snad každé oázy stojí malé mauzoleum nějakého významného duchovního učitele – veliho. Některé hroby jsou staré i více jak pět set let. Poutníci se u nich chovají tak, jak to odpovídá jejich individuálnímu chápání víry. Někteří žádají světce, aby za ně prosil u Boha o zdraví nebo dítě.

l Jednou do roka se ke každé hrobce koná takzvaná zijára – společná slavnostní pouť věřících ze širokého okolí – s prvky dávných kultů z předislámských dob. Toto modlářství ostře kontrastuje s radikálním učením wahhábismu, který je oficiální ideologií v sousední Saúdské Arábii, a jenž bezpochyby do značné míry formoval myšlení Usámy bin Ládina. Saúdskoarabští fundamentalisté využili proto v minulosti každou šarvátku s jižním sousedem k ničení těchto údajně „hříšných“ míst. Naposledy došlo k jejich plenění v roce 1994 během války za sjednocení Jemenu. Od té doby už jsou opravené a jejich bílé kopule opět dodávají kraji jeho charakteristický ráz.

„Pokud jde o Ameriku, řeknu jí a jejímu lidu pár slov: Přísahám před Bohem, že Amerika nebude žít v klidu, dokud v Palestině nezavládne mír a dokud armáda nevěřících neopustí zemi Muhammadovu, pokoj jemu.“ Usáma bin Ládin

videozáznam vysílaný všemi světovými médii 7. října 2001

Jemen a Usáma bin Ládin

l Jemen bývá často spojován s působením organizace Al-Kajda. Podle amerického prezidenta je tato nejdemokratičtější země na Arabském poloostrově dokonce součástí „osy zla“. Skutečně odtud pochází řada teroristů, určitě však ne tolik jako třeba z Egypta či ze sousední Saúdské Arábie, jejíž režim americká administrativa podporuje.

l Většinu teroristických akcí mají v Jemenu na svědomí Arabové z cizích zemí – mimochodem i ze států Evropské unie. Faktem však zůstává, že koncem devadesátých let Usáma bin Ládin skutečně uvažoval o přestěhování do této země. Ne do rodného kraje, ale do horských oblastí na západě Jemenu, kde si místní ozbrojené kmeny uchovaly značnou nezávislost na centrální vládě.

l S Usámovými emisary v San’á se počátkem roku 1997 setkalo asi dvacet významných šejků. Výslovně Usámu neodmítli, ale jejich podmínkou bylo, že se zdrží jakýchkoli politických nebo vojenských aktivit namířených proti jiným zemím. Po této odpovědi se jim prý už bin Ládin nikdy neozval. l Spekulace některých senzacechtivých médií, že Usáma ovládá v Jemenu všechny hlavní trasy pašování katu (místní lehce narkotické drogy), jsou proto zcela zcestné. Jemen zkrátka není Usámovi souzený. Neprodávají se tu dokonce ani trička s jeho portrétem, tak jako například v Pákistánu, Malajsii či Indonésii.

Category: 2006 / 03

„Nejprve se vypracuje územní archeologická studie, což je nedestruktivní sonda do zasaženého území. Nedestruktivní znamená, že nejde o archeologický výkop, ale jdeme do archivních pramenů a odborné literatury,“ vysvětluje PhDr. Jaroslav Peška, ředitel Archeologického centra v Olomouci. „Druhou možností, jak území prozkoumat, je letecká prospekce, která se v ideálním případě provádí opakovaně. Třetí důležitou součástí průzkumu je práce v terénu, kdy se území prochází a archeologové se snaží najít nějaké artefakty, které by dokládaly pravěké nebo středověké osídlení.“ Výsledkem této práce jsou pak rešerše osídlení na území, které stavba zasahuje.

Základy staveb, ale i hrobů našich předků leží až pod vrstvou ornice, takže zůstaly většinou zachovány. Jejich uložení se dá v současnosti zjistit geofyzikálním měřením. Moderními metodami se už dá i relativně přesně ohraničit území pravděpodobných nálezů. Do vytipovaného místa se zavrtá dutá pedologická tyč, kterou se vytáhnou na povrch vzorky zeminy se vším, co obsahuje. To se zopakuje o pár metrů vedle a vzorky se porovnají.

„Obrovské množství nálezů se našlo v lokalitě U Isidorka vmístě budoucí mimoúrovňové křižovatky D1, kde se větví cesty k Hulínu a k Přerovu. Odkryto bylo na sedm set padesát objektů a sto hrobů. Výzkum trval asi osm měsíců a prozkoumali jsme zhruba čtrnáct hektarů území,“ popisuje situaci Jaroslav Peška.

Veřejnost ovšem nakonec uvidí vystavenu jen část nálezů. Většina skončí v depozitářích. Ovšem než se tam dostanou, podrobují se pečlivému zkoumání. A to od první chvíle, kdy je archeologové objeví.

Například se najde nádoba, která sice ještě dokonce drží pohromadě, ale protože byla vystavena po tisíce let různým tlakům, popraskala. Nejprve se tedy v hlíně obnaží jen částečně, zakreslí se její poloha a pořídí se písemný popis místa. Pak se nádoba opatrně vyjme a putuje do laboratoře.

„Snažíme se mimo jiné zjistit, co původně obsahovala. Než se s ní cokoli děje, snažíme se její obsah velmi opatrně vyndat a na velmi jemných sítkách, kde se zachytí i makrozbytky, vše proplavíme. Co se najde, putuje k odborníkům, aby určili, oč jde. Mohou to být rostliny, kosti nebo něco jiného,“ prozrazuje fígle archeologického řemesla J. Peška. V rámci speciálního rozboru se pak dá zjistit i konkrétní potravina či nápoj, které v nádobě byly. Mohla to být třeba medovina, pivo nebo něco jiného. Zbytky pylu zase mohou ukázat, jestli nebyly do nádoby vloženy květiny, obětiny.

Pokud se nádoba po vyjmutí rozpadne, konzervátoři se ji snaží znovu sestavit. Chybějící kousky se doplňují sádrou.

Když jsou hotovy všechny odborné expertizy, nádoba se předá do depozitáře muzea. Tam zůstává k dispozici pro budoucí výzkumy, výstavy nebo další formu prezentace. Její doba může přijít kdykoli – jak postupuje vývoj technologií, pomocí kterých se odkrývá lidská minulost, může posloužit k dalším objevům. Nedávno se přišlo na to, že korozní vrstvy kovu (například mědi nebo bronzu) v sobě zachovávají množství zcela nových informací. Otiskuje se do ní struktura povrchu materiálu, na kterém kov ulpíval při pohřbu a po něm. Je-li tam kopí, zachová se struktura dřeva. A tak se dozvíme, že ratiště onoho kopí bylo z jehličnanu.

V nálezech ze starší doby bronzové byly v patině bronzů zjištěny otisky trav, nebo otisk blanokřídlého hmyzu. Například artefakt s otiskem „mouchy“ pochází z depozitáře Moravského zemského muzea. Je zvláštní, že se na nádobě zachytil otisk něčeho tak křehkého, jako je křídlo hmyzu, když se korozní vrstva vytváří delší dobu.

Podobně potřebovaly určitý čas na vytvoření i otisky lidské kůže, přičemž velkou roli sehrál chemický proces rozkládajícího se těla. Bylo to antropologické pracoviště Masarykovy univerzity v Brně, které dokázalo, že otisk prstu na Věstonické Venuši mohl patřit dítěti.

Pečlivě se ale nemusí zkoumat jen nové nálezy, stejně se postupuje i u těch starších. „Našli jsme záznam o hrobu, ve kterém byly stejné šperky jako v Hulíně. Půjčili jsme si je tedy z depozitáře a znovu prozkoumali. Zjistili jsme, že mají, podobně jako v Hulíně, zachovány v korozních vrstvách zbytky lidské kůže a negativy otisků prstů. Hrob byl vykopán v roce 1924 a v odborné zprávě bylo uvedeno, že pohřbená žena měla u sebe dva nápažníky. Otisky ale odpovídaly kůži zápěstí, takže evidentně šlo o náramky,“ popisuje dr. Peška jeden z mnoha úspěšných objevů společného projektu moravských archeologů a antropologů.

Kouzlo archeologie je v piplavé, přepečlivé detektivní práci. Když jsem se ptal, proč se konzervují i malé kousky bronzu velké jako odstřižený nehet na malíčku, odpověď byla docela stručná: „Protože tam byly.“ Jednou mohou zapadnout do nějaké větší skládanky… napsal a vyfotografoval Topí Pigula

Category: 2006 / 03

K objevu došlo v září roku 1994, nějakou dobu se ale tajil, aby nedošlo k poškození lokality. Majestátní jehličnan dorůstá ve volné přírodě do výše 40 metrů, kmen má průměr až jeden metr. Neobvyklé převislé jehlice mají na jaře a počátkem léta světle zelené nové špičky a silně kontrastují se staršími tmavě zelenými jehlicemi. Další jedinečnou vlastností je způsob větvení, kdy dospělé jehlice vyrůstají ve dvou řadách podél větví. Kůra stromu je rovněž odlišná i od příbuzných druhů a velice připomíná bublinkovou čokoládu. Po objevu se provedl podrobný průzkum lokality a zároveň se rozběhly plány na záchranu této unikátní dřeviny. Jedním z nápadů bylo udělat velkou kampaň a pokusit se vypěstovat co největší množství semenáčků, které by si případní zájemci mohli koupit. Zhruba před rokem se první dvě sazenice objevily mimo Austrálii. „Jeden v Královské botanické zahradě v Londýně a druhý ve Wakehurstu v hrabství Sussex. Letos v říjnu (2005) bude prý v Británii ke koupi zatím jen padesát sazenic,“ píše Robert Břešťan na českých stránkách BBC. Teprve od roku 2006 se předpokládá, že bude možné sazenice prodávat komerčně. Část zisku poputuje zpět do Austrálie právě na ochranu těchto vzácných stromů. V letošním roce do pražské botanické zahrady v Troji doputoval v květnu 1,5 m vysoký jehličnan. „Jeho cena je asi 300 000 korun. Na základě smlouvy musíme mít rostlinu zabezpečenou tak, aby ji nikdo nemohl poškodit, a v zimě ji zazimujeme do našeho skleníku Fata morgana,“ řekla tisková mluvčí zahrady Marcela Uhlíková. Jaká bude cena stromků určených k prodeji v České republice? „Cena stromků o velikosti 50–60 cm, měřeno od hlíny ke špičce stromu, se bude pohybovat mezi 45–49 000 korun, stromky o velikosti okolo 1,5 m budou stát zhruba 150–200 000 korun,“ říká Norbert Zaťko z firmy Engo, která má na starosti prodej stromků v několika zemích střední a východní Evropy. V první veřejné dražbě se na Slovensku prodaly 4 stromky ve velikosti 150–160 cm. Cena každého stromku byla 120 000 slovenských korun, což je zhruba 3100 eur. Budoucí pěstitelé wollemií nemusejí mít obavy z toho, že by australská rostlina nesnesla české podnebí. Jde totiž o velmi odolný rostlinný druh, který je schopen snášet teploty v rozmezí od –5 do 45 °C.

napsal Topí Pigula, foto archiv autora

Wollemi Pine – fakta a mýty

Až příliš často se v médiích objevila zpráva, že „byly objeveny stromy, které rostly v době dinosaurů“. Pokud by to byla pravda, zřejmě by to obrátilo vzhůru nohama hned několik biologických oborů. Skutečností je, že existují zkameněliny, které jsou neuvěřitelně podobné stromům z australských Modrých hor rostoucím asi 200 km od Sydney. Čeleď blahočetovitých, kam wollemie patří, je zhruba 200 milionů let stará, nicméně nejstarší jednotlivé wollemie jsou staré stovky let. „Wollemie vznešená má obrovský význam pro studium vývoje vztahů rané flóry gondwanského kontinentu. Wollemia je novým rodem čeledi Araucariaceae, a přestože má morfologické podobnosti s příbuznými rody Agathis a Araucaria, má i vlastní unikátní vlastnosti,“ píše se v publikaci Recovery Plan for the Wollemi Pine. Ve světovou známost vešel jehličnan pod anglickým názvem Wollemi Pine (pine – borovice), ale k borovicím nepatří. České jméno wollemia vznešená „sedí“ mnohem lépe, byť ještě není oficiálně schválené.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This