Category: 2006 / 04

Kazaši vaří jogurt v mléce, sraženinu pak smíchají s máslem a je hotový ečegej. Másla jsou ostatně pastevci schopni sníst i čtvrt kila za den. Pokud se vaří jogurt v ovčím mléce, pak je (zase po smíchání s máslem) vyroben akalak.

Jenže kumys je jakoby nad tím vším. Kumys je zkvašené kobylí mléko a zároveň téměř posvátný nápoj Kyrgyzů. Má v Kyrgyzstánu dlouhou tradici a dodnes ho mají v oblibě i ti, kteří s pastevectvím už dávno nemají vůbec nic společného.

Dříve byla příprava kumysu přímo věda. Záleželo dokonce i na tom, kdy se mléko dojilo. Pastevci věřili, že když je měsíc v úplňku, vybírají si kobyly ty nejlepší trávy a byliny, které se otevírají jen při měsíčním světle. Kobylí mléko je pak jako med a kumys je léčivý. Zato když měsíc couvá, mléko se horší a kumys je dobrý jen na zahnání žízně.

Vždy nechat uležet

Kumys se nikdy neměl podávat úplně čerstvý. Leda nepřátelům, protože silně projímá. Rozdíl byl dokonce i v tom, od jaké kobyly bylo mléko nadojeno. Hostům se měl podávat kumys od tříleté klisny, protože ten podporuje dobrou náladu. Vyhledávali ho hlavně básníci a zamilovaní. Zato kumys od pětiletých klisen je říznější a lehce nahořklý a byl určen především bojovníkům.

Při dojení člověk nesmí klisnu držet, protože se pak bojí a mléko je mnohem horší. Opravdu dobrý kumys je pouze z mléka, které dá klisna bez donucení. Podle pastevců platí jednoznačně – jaká je kobyla, takový je kumys. Když je od mladého zvířete, člověk omládne a ozdraví.

Nadojené mléko se přelévalo do saby – speciální nádoby vyrobené z kobylí kůže. V dřívějších dobách byla výroba saby velice složitá. Kůže musela být z mrtvého zvířete bezvadně stažena a usušena ve stínu. Pak ji bylo nutno máčet několik dní ve sraženém a usazeném kumysu. Měkká nazelenalá kůže se musela ještě dlouho mnout.

Podobně jako saby se vyráběly i mnohem menší tursuky, ve kterých kumys vydržel čerstvý i tři týdny. Rozdíl byl pouze v druhu kůže – brala se jen z koňských šíjí. Poutníci si vždy na dlouhou cestu vzali tursuk kumysu a z něj se také kumys naléval vzácným hostům.

Při kvašení bylo třeba stále dbát na správnou teplotu. Za nejlepší se považoval kumys kvašený ve stínu a chladu, ohřívaný shora vlněnou dekou a zdola ochlazovaný syrovou půdou.

Pastevci neměli v úctě jen kumys, ale i nádoby, ze kterých se pil. Každá bývala pro jiné hosty. Náhodným příchozím se kumys naléval do té nejobyčejnější – kesy. Ti, kdo se chtěli jen pořádně napít, nebo obchodníci, kteří občas pastevce navštívili, dostávali kumys v dřevěném poháru tostak. Milí přátelé pak v malovaných číších zeren. Krásné číše koze byly určené především pro snoubence a pili z nich i pěvci – akynové. Bojovníci a bohatýři dostávali kumys ve velkých džbánech.

Dnes už je příprava kumysu mnohem obyčejnější činností než v minulosti. Přesto se za dobrým kumysem sjíždějí lidé i ze vzdáleného okolí.

S prvním hříbětem

Velké oslavy, kde teče kumys proudem, jsou na jaře – když se narodí první hříbě. Než se tak stane, je zapotřebí i dnes docela dost času.

Aby pastevci udrželi kobyly u svých obydlí, přivazují k nim hříbata. Kobyly se k nim přiženou, dají jim trochu napít a pak už pokračují v dojení lidé. Kobyly dojí ženy, a to až šestkrát denně. Z jednoho dojení se získá půl litru mléka i více.

Získané mléko se pak nalévá do saby, kde se tluče dřevěnou palicí, které se říká bišpek. Celkem musí dostat kolem dvou tisíc ran. Když se do saby naleje mléko večer, ráno se může kumys pít. Saba se pak čistí nejméně jedenkrát týdně – umyje se a pak vyudí nad kamny nebo nad ohněm. Po této proceduře má kumys ještě zajímavější chuť. Hospodář, který si na čistotu příliš nepotrpí, může mít místo kumysu husté sražené mléko, ze kterého jen bolí břicho.

Mléko může kvasit i v soudku nebo ve džbánu z březového dřeva, ale pak je mnohem kyselejší. Správně připravený kumys musí mít stejnou hustotu jako nadojené mléko. Na jeho chuť je třeba si zvyknout. Je zvláštní, je těžké ji jakkoli popsat. Asi nejlépe se to podařilo vlámskému cestovateli ze 13. století Vilémovi z Rubruku: „Když jsem kumys poprvé ochutnal, celý jsem se zpotil překvapením a hrůzou – nikdy jsem nepil nic tak zvláštního. Přesto se mi zdálo, že je to velice chutné.“ Protože kumys obsahuje alkohol, musí se pít opatrně.

Vybuchující kanystry

S tradičním nápojem je spjato mnoho pověr. Kumys má podle Kyrgyzů léčivé účinky – působí blahodárně na zažívání, má léčit lehkou až středně těžkou tuberkulózu. Jedno je jisté – kumys dokáže upravit zažívání a zbavit průjmů, o které nebývá při cestování nouze. Ovšem kumys prodávaný na tržištích ve městech může mít účinky docela opačné. Vše záleží hlavně na čistotě a způsobu uskladnění.

Pastevci dnes už v jurtách nemají pro vzácné hosty dřevěné ozdobné nádoby, kumys se pije z porcelánových pijalek, které slouží i k pití čaje. Také v tursucích se převáží už jen velmi výjimečně, pastevci si oblíbili plastové láhve.

Co však platí stále, je, že pastevci si nedokáží život bez kumysu představit. Při kočování na letní pastviny si dělají zásoby na cestu a kumys převážejí v plastových kanystrech. Protože kvašení probíhá dál, někdy se dokonce stává, že kanystry cestou vybuchnou. Podél hlavních silničních tahů v Kyrgyzstánu lze také vidět velké množství jurt, před kterými mají pastevci na stolku vyložený kumys v plastových láhvích na prodej. Někteří jsou ve skutečnosti jen překupníky, kumys si vozí od pastevců z hor. Řidiči, kteří se vracejí domů, ho kupují ve velkém, protože kumys je tím nejlepším nápojem i pro obyvatele měst.

Category: 2006 / 04

Viděl jste hodně míst v cizině. Existuje nějaké, kde jste si řekl: Tady bych mohl žít?

Ani moc ne. Myslím si, že každý z nás by měl žít tam, odkud pochází. Je nesmírně důležité mít kořeny a mít se kam vrátit. Tím nemyslím stejný domek nebo stejné město, ale střední Evropa je oblast, kam patřím. Přestože velice rád jezdím po světě, zabývám se orientálními filozofiemi a zajímavostmi různých přírodních národů, tak ze mě nikdy nebude ani muslim, ani buddhista, ani hinduista. Zkrátka jsem Středoevropan a tím zůstanu. Mohu se cizími životními styly, náboženstvím a filozofií inspirovat, ale byl by jistě nesmysl někam se odstěhovat.

Říká se, že cestování, jeho nástrahy a překvapení postupně odhalují skutečnou lidskou povahu…

Cestování každého významně ovlivní. Vychová k určité pokoře, ke skromnosti. Člověk si čím dál víc uvědomuje, že je lepší věci přijímat a snažit se je pochopit takové, jaké jsou, než je neustále měnit. Hodně se to naučíte například v Africe. Evropan je zpočátku pološílený z toho, že tam nic nefunguje, na všechno je dost času a na nic se nelze spolehnout. Ale časem se naučí brát věci tak, jak přicházejí, a zjistí, že životní styl v Africe je mnohem vhodnější než náš perfekcionalismus, ta neustálá touha po výkonu, po dokonalosti, typická pro severozápadní civilizaci.

Spokojenost člověka nespočívá v tom, že kolem sebe hromadí hmotné statky a dosahuje životních úspěchů. Spočívá v harmonii s prostředím, ve kterém žije. V tom se mi ohromně líbí buddhismus, ač nejsem vyznavač buddhistické filozofie. Každý Evropan by si měl uvědomit, že štěstí nespočívá v neustálém uspokojování hmotných potřeb, neboť okamžikem uspokojení jedné se objevují další, čímž vzniká začarovaný kruh. Přitom klidu a pohody může dosáhnout tím, že sníží své nároky, a sám bude žasnout, jak snadno se pak dají uspokojit.

Organizujete delší dobrodružné cesty pro lidi, kteří mají rádi netradiční zážitky. Ty v nich ale určitě musejí nechávat nějaké stopy…

Je úžasné, jak se lidé dokáží během cesty změnit. Ale není to úplně jednoduché. Člověk nemůže na nikoho příliš tlačit, musí jen vytvořit prostor, aby každý k poznání došel sám. Budu-li klientům tohle vykládat, tak se mi vysmějí, ale když kolem nich vytvořím dobré podmínky, tak se dobrá myšlenka stane jejich a oni ji přijmou za svou. A to je hodně důležité. Myslím si, že průvodce by měl být člověk, který dokáže lidi nasměrovat k jejich vlastnímu poznání. Protože cestovat znamená vzdělávat se.

Jednou jste řekl, že člověk by se měl v přírodě chovat jako její host. Není to těžké dodržet při skupinových zájezdech, kdy mají lidé často pocit, jako by jim patřil celý svět?

To opět záleží na osobnosti průvodce. Netýká se to jen přírody, ale i jakési ohleduplnosti k místním kulturám a zvykům. Já se vždycky snažím klienty připravit na to, co je na zájezdu čeká. Například, když jsme v nějaké islámské zemi, učím je oblékat se přiměřeným způsobem, aby nechodili polonazí a neodhalovali si části těla, které se třeba u nás nosí naprosto běžně odhalené, ale v islámské zemi je to nedůstojné.

Podobně se na ně snažím působit v přírodě, aby co nejméně ovlivňovali životní prostředí kolem sebe. Nejde to samozřejmě úplně. Ale je důležité, aby se člověk snažil do přírody zasahovat co nejméně.

Máte své oblíbené místo?

Nejradši jezdím na kole v extrémních prostředích, tedy v hodně opuštěných místech, ve velkých nadmořských výškách, v zemi s drsnějším klimatem, například v Tibetu, na poušti Atacama, v horách severního Pákistánu…

Nejvíc ale miluji Afriku. A ani si moc nevybírám, od jihu až na sever. Mám ji rád, protože je taková upřímná. Zejména subsaharská Afrika, ta si na nic nehraje. Tam když je někdo chudý, tak je opravdu chudý. Na druhou stranu, když se někdo raduje, a místní lidé se dokážou radovat i z úplných maličkostí, tak se opravdu raduje naprosto upřímně.

Zůstává Afrika stále krásná, nebo už její tajuplnost narušil příliv turistů?

V Africe turistů zase tolik není. Jezdí jen na pár míst, jako jsou například pobřeží Maroka, Tuniska, některé lokality v Egyptě, pobřeží Keni, něco v Jihoafrické republice. Ale to jsou opravdu jen zlomky Afriky, na drtivé většině kontinentu o turistu ani nezavadíte.

V Tanzanii jste málem přišel o život – kvůli hrochovi. Přitom jsem slyšela, že je vaším oblíbeným zvířetem.

Já mám spíše raději nosorožce než hrochy, protože jsou podle mne typičtějším symbolem Afriky než sloni. S hrochy jsem měl v životě už několik nepříjemných setkání, při sjezdu řeky Ruahy v Tanzanii, na kánoích na Zambezi, v národním parku Okavango v Botswaně. Vždy, když se v mé blízkosti vyskytl v Africe nějaký hroch, neměl jsem z toho dobrý pocit. Naštěstí jsem ze všech těch setkání vyváznul, i když je pravda, že několikrát jen o chlup.

Nosorožci jsou mírumilovnější?

Jednak jich není tolik a člověk se jim snáz vyhne. Když se sjíždí nějaká řeka, dokáží hroši zablokovat koryto tak, že se jim člověk opravdu nemůže vyhnout a musí se pokusit je nějakým způsobem obeplout. A když je ta řeka užší, tak to jde velice špatně. Kdežto nosorožci se pozorují spíše z auta nebo z podobného bezpečnějšího místa.

Jaký byl tvůj první pocit z afrického prostředí?

Poprvé jsem jel do Maroka. Byl to nádherný pocit, když jsem přeplouval Gibraltar a blížily se ke mně břehy Afriky. Když jsem byl poprvé v subsaharské Africe, byl jsem plný iluzí. Naštěstí jsem se z toho včas vzpamatoval. Bylo nás tam tenkrát sedm, tak jsme si mohli navzájem morálně pomoci a nakonec jsme si to nádherně užili. Ale byli jsme z toho střetu svých představ a reality dost psychicky vyčerpaní.

Jakou radu bys tedy dnes dal zapálenému baťůžkáři, který se poprvé chystá na vlastní pěst do Afriky?

Ať se zbaví předsudků o tom, že jsou si všichni lidé rovni. Protože největší předsudek, se kterým může člověk do Afriky jet, je ten, že když se bude ke všem chovat s otevřenou náručí a srdcem, tak že oni se k němu budou chovat stejně. Takový člověk velice brzy skončí okradený úplně o všechno a vrátí se domů totálně znechucený z toho, jak ošklivě se k němu Afrika zachovala.

Jezdíte po světě už hodně dlouho. Jak vás to nejvíce poznamenalo?

Já jsem si asi po patnácti letech cestování začal klást otázky typu, proč jsme všichni takoví, jací jsme. Proč toužíme po spravedlnosti a po pohádkách s dobrým koncem, když ve skutečnosti vyhrávají lumpové a podvodníci. Začal jsem pátrat, jak to vlastně je a jestli je správné chovat se slušně, poctivě a rovně, přestože člověk kvůli tomu žije třeba na nižší hmotné úrovni než ti, kteří podvádějí a kradou a žijí si daleko lépe. Nejprve jsem si přečetl bibli a korán, pak jsem začal studovat východní náboženství a filozofie, ale uspokojivou odpověď jsem nenašel. Až jsem se nakonec dostal ke knize Matta Ridleyho Původ ctnosti. Díky ní jsem si uvědomil, že celý náš svět funguje podle docela jednoduchých pravidel, která jsou obsažena i ve většině náboženství a filozofií, jen jsou obalena spoustou zbytečného balastu.

Může člověk po tolika letech cestování ještě mít co objevovat? Nebo se pak už jen vrací na některá místa?

Na stejná místa se často vracím kvůli své profesi a dělám to moc rád. Je příjemné mít partnery – přátele v Tanzanii, Maroku, Tunisku a čas od času se s nimi vidět. A mezitím si občas vyjet někam, kde to ještě neznám.

Rozhodně nejsem člověk, který by měl nad pracovním stolem mapu světa a pomocí vlaječek a špendlíků systematicky dobýval neobjevená území. Spíš se nechám inspirovat tím, co mne napadne nebo osloví. Třeba mi zrovna zítra zavolá kamarád, že mu schází člověk na zajímavou výpravu, a já za pár dnů už budu někde v džungli. Podobně, jako se mi to stalo před osmnácti lety při mé první velké cestě.

Ta vůbec nemusí být ta nejvzdálenější, nejdobrodružnější nebo nejdražší. Najednou to prostě přijde a člověk pochopí, že právě tahle cesta byla jeho prví „velká“. Mně se to stalo v roce 1987 na Sibiři, kde jsme sjížděli prameny Jeniseje na nafukovací lodi. Myslím, že právě ta mě významně ovlivnila. Po takové cestě zůstanou stopy na duši.

RNDr. Ing. Jaroslav Lhota Narodil se v roce 1957 ve vesničce Onšovec na Českomoravské vrchovině. Vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT a Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Do roku 1988 pracoval jako vědecký pracovník ČSAV, od roku 1989 pak ve skupině kolegů horolezců jako výškový montér. V roce 1990 se zúčastnil založení dobrodružné cestovní kanceláře, ve které je společníkem a spolupracovníkem. Velmi rád píše a fotografuje. V současné době jezdí hlavně do Afriky a zhruba třetinu roku pobývá v zahraničí, kde doprovází skupiny nebo připravuje nové zájezdy. Je všestranně zaměřený (rafting, horská i silniční cyklistika, paragliding, horolezectví) a sám o sobě říká, že mu není žádná aktivita cizí. Zúčastnil se neoficiálních mistrovství světa v raftingu na Altaji, v USA a v Kostarice. Je ženatý, má dvě děti.

Category: 2006 / 04

Představte si, že nasedáte do auta, jedete dlouhou štreku do Karlových Varů, kde po úmorném dni plném dotírající ruštiny, nápisů v azbuce a německých turistů zatoužíte uniknou do ticha a pohody. Vydáte se nazdařbůh cestou necestou a pak se najednou objeví varovná cedulka: Vojenský újezd Hradiště, vstup zakázán! Zvědavě zastavíte a nevěřícně pozorujete krajinu kolem. Je úchvatně zvlněná, lesy střídá nekonečná pláň a silnice se provokativně vine za horizont… Jenom kousek, podívám se jen kousek, slibujete si v duchu a opatrně sešlápnete plyn. Ohromeni tím, že vás nikdo nevidí, nesleduje, nekontroluje, pelášíte silnicí dál a dál. Nemůžete odtrhnout oči od nekonečného obzoru. Najednou překvapeně šlápnete na brzdu.

Cedule Doupov, Za ní nic – Prázdná krajina

Míjíte křižovatku, automaticky dáte přednost zprava a skoro se rozesmějete. Není komu dávat přednost, nikdo tu není. Jen polorozbořené schody vedoucí pánubohu do oken. A cedule oznamující konec vesnice. Trčí jako vykřičník. Pak v dálce zahlédnete vojenský džíp. Zazmatkujete a jako záškodník se ukryjete v lese. Čekáte katastrofu. Oprávněně. Vedle právě brzdí džíp vojenské policie…

Dramata jedno za druhým

Co lze čekat od území, vklíněného mezi Sokolovskou a Mosteckou pánev? Ticho. Bolestné, zvláštní, lákavé. Slyšíte tlukot vlastního srdce. Vedro. Mráz. Vlnobití větru. Všechno znásobeno jako ozvěnou. Kopřivy se šplhají do nebe, lesy jsou hluboké, řeky průzračné a území zrádné. Neznáte-li ho, hrozí vám, že se propadnete do dřívějších sklepů, septiků, skrýší…

Území patří Armádě České republiky. Vojenský výcvikový prostor tu vznikl v roce 1953 a dostal název podle nejvyššího bodu celého území – kopce Hradiště s jeho 934 metry nad mořem. Stojím v dnes už neexistujícím městečku Doupov (německy Duppau) a nemyslím na to, že pod mýma nohama dříme dávný střed vulkánu, celá oblast byla v třetihorách jedna velká sopka. Myslím na osud lidí, kteří měli a mají tuto krajinu rádi, se vším všudy, co k tomu patří.

Kolem roku 1930 zde žilo přibližně tisíc pět set lidí. Byl tu klid a pohoda, i když život v drsném kraji rozhodně nebyl procházkou. Kolem dokola se rozprostíraly pastviny, na kterých se popásala stáda ovcí a krav. Doupovský oves prý byl vyhlášený široko daleko, doupovské švestky a obzvlášť višně prý byly přímo báječné. Historické prameny popisují Doupov třicátých let minulého století jako máselnici Čech.

V roce 1938 ale Doupovské hory na základě mnichovské dohody obsadili němečtí vojáci. Celé území se stalo součástí Sudetské župy. V roce 1945 pak byl tento kraj svědkem dalších dramatických a vypjatých událostí – na základě Benešových dekretů tentokrát zase odcházeli sudetští Němci.

Po válce to chvíli vypadalo, že se do Doupovských hor vrací klid. Přicházeli noví osídlenci, doufali, že tu najdou domov a nový život. Osídlování však probíhalo zdlouhavě a mnohé domy začaly chátrat. Stát proto slíbil příděly půdy a opuštěné německé zemědělské usedlosti a opravdu se mu podařilo postupně nalákat nové obyvatele z Čech, ze Slovenska, Volyně a Rumunska. Stovky zbývajících domů byly zdemolovány pod pláštíkem údajné likvidace případných útočišť špionů ze Západu. Když ale stát potřeboval velký prostor pro výcvik vojáků, padlo rozhodnutí. – Bude to právě zde.

Revolta nepřišla

Pamětníků ubývá. Naštěstí existují lidé, kterým tento kraj natolik přirostl k srdci, že se rozhodli zaprášené vzpomínky oživovat. Jedním z nich je vitalitou sršící padesátník Cyril Hauptman. Založil Klub přátel města Kadaně a neúnavně pátrá po tom, jak dříve vypadal život v oblasti Doupova. V jeho nepřeberném archivu starých i současných fotografií se skutečně skrývají dějiny. Vypráví, jak při každoročním setkání přátel Doupovska málokdo z pamětníků skrývá slzy dojetí. Vrátili by se, kdyby to bylo možné? Smutně říkají, že je pozdě. Není kam. Armáda byla důsledná, co nerozjezdila kola bagrů, skončilo jako cvičný cíl vojáků…

Václav Juha dnes žije v Kadani. Do Doupova se celá jeho rodina nastěhovala v únoru 1946 a jako tehdy malý kluk měl z toho velkou radost – hlavně z okolních kopců, velkého množství sněhu a lyžování.

„…Někdy během března 1948 přišel na školu místo učitele a faráře Kebrleho pan učitel Alexandr Komaško. Byl to Rus, a když k nám přišel poprvé do třídy, měl na sobě vysoké holínky, jezdecké kalhoty, bílou vyšívanou rubašku přepásanou širokým řemenem. Zapůsobil na nás asi tak, jako by to byl člen Alexandrovova souboru po vystoupení. Neuměl příliš česky, a tak jsme mu rozuměli velice špatně. Prohlásil se profesorem matematiky a také ji spolu s geometrií a ruštinou učil na škole až do likvidace Doupova…,“ poznamenal si do svých zápisků Václav Juha. Dnes to zní jako z ukázka z nějakého filmu.

Zaujala mě vzpomínka pana Juhy na dobu před vystěhováním: „…V březnu 1953, tedy v době, kdy se již vědělo, že se Doupov bude stěhovat za účelem zřízení vojenského prostoru, byl do kinosálu dodán (omylem, či úmyslně?) východoněmecký film s názvem Odsouzená vesnice. Pojednával o západním Německu, kde Američané přikázali vystěhovat dvě vesnice, aby mohli postavit vojenské letiště. Dělníci se zemědělci protestovali a dokázali zachránit svoje vesnice. Byla to vyložená protirežimní provokace na situaci Doupovska. Mluvilo se o tom mezi lidmi, ale nedošlo k žádné reakci, protože doba byla zlá a jeden nevěřil druhému…“

Jako v pohádce

„Vojenský výcvikový prostor Hradiště vznikl na katastru bývalých obcí Tureč, Radošov, Žďár, Doupov a Bražec v roce 1953,“ upřesňuje Stanislav Stebila, tiskový mluvčí vojenské posádky Radošov. „Hlavním úkolem je zabezpečit zde polní výcvik vojsk se soudobou technikou, s nejmenšími ekologickými dopady na životní prostředí a krajinu.“

Jde to vůbec? Prostor je prioritně určen – řečí vojáků – k provádění taktických cvičení mechanizovaných jednotek, rot a čet s bojovou střelbou, k ostrým střelbám tanků a obrněných transportérů, ručních zbraní, dělostřelectva a protiletadlových prostředků všech druhů vojsk Armády České republiky a zahraničních armád. Není divu. Vojenský újezd Hradiště je jedním z největších ve střední Evropě. Zabírá plochu více jak třicet tři tisíc hektarů – takřka celou rozlohu Doupovských hor, nicméně pro vojenskou činnost je využívána zhruba třetina. Cvičí se s ostrým střelivem, což je výstraha pro nezvané. Mimochodem, pokud musí armáda kvůli bezpečnosti vetřelce přerušit výcvik, počítá si za to vysoké částky. Lidově řečeno, pokud tam vlezete, budete platit.

Nastupuji do džípu a vydávám se přesvědčit na vlastní oči, jak soužití vojáků a přírody vypadá. Mrzne, až praští, a v šíleném rachotu otlučeného džípu neslyším vlastního slova. Pak zatajím dech. Mufloni. Pelášící stádečko divočáků. Srnky. Stopy zajíců jako nepochopitelná změť jakýchsi znamení… Projíždíme vojenským prostorem téměř křížem krážem. Námraza na stromech dotváří pocit pohádkového ráje, a kdyby se teď na obzoru objevil tank, budu si myslet, že přistávají Marťané. Příroda si opravdu dokáže poradit s občasnými stopami po ocelových pásech či dělostřelectvu.

Nečekané bohatství

Nejcennější v této oblasti jsou bučiny, často ještě původního pralesního charakteru, a útvary křovinných lesostepí, pravděpodobně nejrozsáhlejší v České republice. Zdejší takzvaná ječmenková bučina je dokonce v našem státě raritou. Vše tady dostalo šanci vyvíjet se zcela přirozeným způsobem, bez negativních vlivů člověka. Tedy bez zásahů zemědělství a turistiky.

Voda je tu průzračně čistá. Jinak by zde nežila v takovém počtu střevle potoční a pstruh. Dokonce tady můžete potkat užovku stromovou, kterou už jinde v Česku možná nikdo neuvidí, nebo užovku hladkou. Naopak – když budete mít štěstí, nepotkáte zmiji obecnou. Žije zde spousta unikátních zvířat, jako třeba evropská rarita skokan ostronosý (Rana arvalis), který si v této lokalitě vysloveně libuje, nebo silně ohrožený čáp černý. Svůj klid tu našli vzácní dravci, sovy a spousta dalších ptáků.

Průzkumem bylo zjištěno, že se na území Doupovských hor vyskytuje na padesát druhů savců a přes dvě stě šedesát druhů ptáků. Je nutné cokoli dodávat?

Buková kyselka

Kdysi se tak neoficiálně nazývala zdejší proslulá minerální voda. Na konci 19. století ji nechal vzlétnout ke hvězdám zdatný obchodník Heinrich Mattoni a od té doby její obliba stále stoupá. Pramen vyvěrá u dříve krásného lázeňského městečka Kyselka, dnes už bohužel zchátralé kulturní památky, kolem které se táhne údolí bukového lesa, kam oko dohlédne, možná ještě dál. Doupovsko je přímo ideálním prostředím pro čerpání minerálních vod. Prameny totiž vyvěrají v hlubinách skal sevřených nenarušenou přírodou (Kyselka, Dolní Lomnice, Žebletín…), což se cení.

A co lidé?

Jak se mají lidé, kteří vytrvali a v současné době bydlí, žijí a pracují v okrajových částech tohoto tak trochu tajemného prostoru? Albeřice, Bražec, Bukovina, Lučiny, Svatobor…, a Dolní Lomnice. Právě tam nahlížím pod pokličku rodiny Kunešových. Stará paní mi s radostí připravuje poctivého turka a pak s manželem a dcerou okouzleně probírají staré fotografie. Proč vlastně neodešli? Podívají se s manželem šibalsky jeden na druhého a já vím, že ta otázka byla zbytečná. Seznámili se tady, prožili tu nejkrásnější i nejhorší časy, taková místa se neopouštějí jen tak.

O tom, že někteří lidé neutíkají „jen tak“, svědčí i neuvěřitelná diamantová svatba šestaosmdesátiletého Jana Řeháka a jeho o čtyři roky mladší manželky Johany. Dodnes žijí na samotě v Činově a občas tam mají pěkný mumraj. Představte si návštěvu jejich tří synů, dcery, patnácti vnoučat a dvaceti osmi pravnoučat.

V současnosti žije na území Vojenského újezdu Hradiště zhruba 600 obyvatel. Jejich život má své zvláštnosti – především nemohou volit obecní zastupitelstvo. Územní správní jednotkou tu je vojenský újezd, ne obce. Povinnosti obecního úřadu plní újezdní úřad v Karlových Varech. Vyplácí sociální dávky, vyřizuje agendu kolem občanských průkazů, ale nejen to. Zabývá se také například likvidací černých skládek, protože mnozí lidé si s odpadky hlavu nelámou.

Několik rodin se stará o chov masného herefordského skotu, který se pase volně na pastvinách s elektrickými ohradníky. Další našli uplatnění u Vojenských lesů a statků ČR. Pracovních příležitostí není v okolí mnoho, o špatném a nedostatečném systému veřejné dopravy nemluvě. Řada lidí proto raději odešla za prací převážně do Karlových Varů či jinam.

Zase na houby

Co čeká Doupovsko v blízké budoucnosti? Prozatím bude zachováno všech pět vojenských újezdů, tedy i Hradiště. Něco se však přece jen polehoučku mění. Místní obyvatelé mohou od začátku roku do míst, která nejsou přímo ohrožena dopadem munice, ale dříve byla uzavřena.

„V této chvíli se jedná o jižní část území, od konce června přibude i oblast podél západní hranice újezdu. Vybudují se cyklistické trasy, lidé budou moci jít nerušeně na houby,“ říká přednosta újezdního úřadu újezdu Hradiště podplukovník Peter Dellamária. Vzápětí ale dodává, že pozvolné zpřístupňování v žádném případě neznamená uvolnění prostoru pro masovou turistiku či jiné podobné aktivity. Bohužel. Bohudík?

Zkouším si představit nájezdy zvědavých víkendových turistů. Zmizelo by krásné ticho, vyšlapané cestičky zvěře, utajené lokality vzácných kvítků a zmizelo by zvláštní fluidum tohoto kousku země. Raději tu představu zaplaším.

Už chápu slova mého průvodce. Doupovské bahno nesundáš – ze srdce…

Co zmizelo

Celkem bylo zničeno a srovnáno se zemí: více než 2600 domů, 12 kostelů, 3 hotely, 87 hostinců, 36 mlýnů, 16 pil, několik velkostatků, 2 zámky, klášter, pivovar, lázně, bezpočet kaplí a božích muk. Beze stopy zmizelo okresní město Doupov a dalších 67 obcí, osad, okolo 40 horských samot a dvorců, to vše s celou sítí kamenitých a štěrkových silnic a horských cest. V krajině zůstaly pouze charakteristické aleje jasanů a různých ovocných stromů. Tabule označující hranice jednotlivých neexistujících obcí se změnily jen na jakési orientační body…

Lokomotiva z Doupova

Kuriozitou Doupova byla železniční doprava. V Doupově vlaky končily a musely se vracet. Jedna z lokomotiv, která jezdila po trati z Vilémova přes Radonice, Český Rohozec, Žďár a Olešku, je dodnes vystavena v Národním technickém muzeu v Praze.

Vzácné rostliny, které se nacházejí na Doupovsku

l koniklec otevřený (Pulsatilla patens), vzácná a chráněná rostlina, kterou má ve svém logu i Středisko obsluhy výcvikového zařízení Hradiště; lokality výskytu jsou místními pečlivě utajovány

l další chráněnou a velmi ohroženou rostlinou je hvozdík pyšný (Dianthus superbus L.), kterému se daří především poblíž Prachomet

l na území újezdu se vyskytuje i koniklec luční (Pulsatilla pratensis), upolín evropský (Trollius europaeus), kosatec sibiřský (Iris sibirica), třemdava bílá (Dictamnus albus), lilie zlatohlavá (Lilium martagon), vstavač mužský (Orchis mascula) a mnoho dalších výjimečných rostlinek

Zvířata na Doupově

l kromě vzácných živočichů lze na okraji Doupovska volně potkat i hospodářská zvířata

l ve velkém počtu zde žije střevle potoční a pstruh

l z hadů užovka stromová (Elaphe longissima), jejíž výskyt nebyl jinde v Česku již dlouho zaznamenán, užovka hladká (Coronella austriaca)

l evropskou raritou je i skokan ostronosý (Rana arvalis), který si tu vysloveně libuje

l od 60. let tu žije silně ohrožený čáp černý (Ciconia nigra)

l odborníci tu dlouhodobě sledují populace tetřívka obecného (Tetrao tetrix), který tady má ideální klid od lidí a vhodné prostředí

l dále tu žije ostříž lesní (Falco subbuteo), sýc rousný (Aegolius funereus), luňák červený (Milvus milvus)

l pozorováni byli i velmi vzácní dravci jako sokol stěhovavý, luňák hnědý či dřemlík tundrový, nejběžnějším je káně lesní l sovy jsou zastoupeny všemi běžnými druhy, nemluvě o hrdličce divodé, holubu doupňákovi či křepelce polní

Category: 2006 / 04

Je těžké být andělem

Je těžké být andělem. Ta křídla a tak… Spíš si ale připadám jako přerostlá včela vracející se do úlu obalená pylem příběhu. Nikdy ze světa nepřiletím jen oklepat pel a letět znova. Ty příběhy se mě drží ještě dlouho, jako by se vsákly do křídel ztěžklých tak, že s nimi následující půlrok jen bezmocně plácám v úlu.

I teď, sedím doma u počítače, skoro neschopný pohybu prstů po klávesnici, zmrazený tím, co jsem prožil. V hlavě jsem pořád tam, na humanitární misi Červeného kříže v Indonésii. S kamarádem Martinem Točíkem jsme tam mohli pomáhat lidem v neštěstí díky velkorysosti 66 českých výtvarníků, kteří věnovali do dobročinné aukce svá díla.

V Acehu jsme za vybrané peníze kupovali knihy a vybavení pro školy, školky, utečenecké tábory a jednotlivým lidem, co přišli o rodiny a majetek, jsme zase obstarali pojízdné stánky či nářadí, aby mohli začít znovu. Nezapomenu na švadlenu, jíž jsem přivezl šicí stroj za ten, který jí vzala velká vlna. Dívala se na mě nevěřícně: „A vy jste kdo? Anděl?“ Martin zažíval podobné věci.

Nezaslouženě jsme se tak stávali anděly v očích těch, co přežili ničivou vlnu tsunami a zemětřesení. Skutečný anděl ale byl pětačtyřicetiletý pán, co se nám nabídl, že nás bude zadarmo vozit na své motorce po jednotlivých úkolech. Asi to vypadalo směšně, tři chlapi na jedné motorce, ale aspoň jsme ušetřili víc peněz na samotnou pomoc. Čekal na nás dokonce i v noci před domem, kam jsme chodili na internet, aby nás odvezl do hotelu. Začali jsme mu s Martinem říkat Anděl. I když byl sám oběť tsunami, nic nechtěl, přestože jsme se ho ptali. Jiní jsou na tom hůř, říkal. Nedalo mi to a několikrát jsem se ho ještě zeptal. Až poslední den souhlasil, abychom mu koupili vrtačku.

Ještě v letadle na západní Sumatru, odkud naše mise pokračovala na ostrov Siberut, jsem na to myslel a bylo mně to trochu líto. Byl to přece můj anděl.

Pak Martin onemocněl na Siberutu horečkou dengue. Bál jsem se o něj, že mi umře. Dopravil jsem ho do civilizace a pokračoval v misi na svém milovaném ostrově. Léky, potraviny, moskytiéry, háčky na ryby, mačety. Dojalo mě, když šamani uspořádali rituál, kde žádali duchy zemřelých předků o zdraví, štěstí a dostatek pro moji rodinu a celý kmen Ček. Pořád jsem ale musel myslet na Anděla.

Po návratu ze Siberutu do Padangu na Sumatře jsem byl hodně unavený. Mise skončila a já se cítil prázdně a stýskalo se mi po domově. Na ulicích byly mraky lidí a mně se zdálo, že na mě jen tupě civějí. Prodavači na mě pokřikovali, byl jsem pouze předmět obchodu, ještě tak bílý zjev, exot. Možná to byla obyčejná deprese, ale pořád mě trápilo, jestli jsou na světě lidé podobní andělům, dělající věci jen tak. Potom mi na rameno poklepal otrhaný prodavač. Vyndal z nůše arašídovou placku a vnucoval mi ji. Skoro jsem na něj křikl, že nic nechci, nekupuji. Jeho ruka pořád trčela ke mně s plackou. Stál a usmíval se. Znechuceně jsem si ji vzal a hledal peníze. Nic nechci, ta je pro vás, řekl a zmizel v davu. Byl jsem tak překvapený, že jsem ani nepoděkoval. Mrzelo mě to. Věděl jsem, že se s ním v milionovém Padangu a vůbec v tomhle rozlehlém světě už nikdy nepotkám. Musel jsem na to myslet i odpoledne, když jsem zabloudil do holičské ulice. Položil jsem se tam v jedné garáži do sklopeného křesla, zíral do zeleného oprýskaného stropu, pozoroval Číňana, co mi stříhal můj dvouměsíční vous, líně se pohybující vrtuli větráku, a necítil jsem vůbec nic, jako bych byl v nějakém bdělém bezvědomí, opilý bez alkoholu. Jen mě štvalo, že jsem tomu nuzákovi, co mě obdaroval, ani nepoděkoval. Sledoval jsem gekona lovícího na stěně mouchy, i ty rychle šmikající nůžky, které jako by odstříhávaly proběhlé dny a týdny. Nešlo si nevšimnout, jak byly ty nůžky plné různých rýh a zároveň ohlazené od nespočtu holičských rukou. Ty asi vyslechly nářků, příběhů a chlubení! A kde to teď všechno je? Cítil jsem se v tu chvíli zvláštně prázdný, připravený pro nové chvíle, co mají smysl jen v tom okamžiku. Šel jsem jako bez duše plnou ulicí, lidé do mě strkali a já se nepřítomně usmíval. Pomíjivost. Všechno. V tu chvíli, přísahám na svoji smrt, se proti mně v davu objevil prodavač placek, můj anděl. Zdálky jsem na něj zamával, že si od něj pár těch křupavých placek koupím. Podal mi je, a když jsem vytáhl peníze, jen zase zavrtěl hlavou, usmál se, hodil si nůši zpátky na záda a vydal se vstříc svému nuzáckému životu.

Být andělem není žádná legrace. Křičel jsem za ním, že děkuji. Hrozně se mi ulevilo a zíral jsem za ním, dokud mi nezmizel v barevné mase lidí, kde proudí každý jinam, domů, za prací, k holiči, za osudem.

Já spěchal do hotelu, psát svoji další knihu, zbavit se včelího pelu, i když vím, že to tak rychle nejde a něco z toho příběhu ve mně už navždy zůstane. Byl to hezký den. Další den blíž k okamžiku, kdy tu ani jeden z nás nebude a takovéhle krásné dny zde budou bloudit bez nás, určené pro potěchu dalším chodcům života. Než jsem sáhl na kliku hotelu, přišel déšť. Přibouchl jsem za sebou dveře, aby nenapršelo na modrobílou mozaiku na podlaze, a šel dál do atria, do své minulosti. Každým krokem totiž odcházíme. Než jsem dosedl ke stolu, abych napsal další kapitolu, venku zahřmělo.

Mraky se po obloze táhly tak rychle, jako by to byl kouř z ohně bohů, kteří se u něho, někde na začátku světa, baví od nepaměti našimi budoucími příběhy.

s úctou Josef Formánek, zakladatel magazínu Koktejl

Categories: 2006 / 01, 2006 / 04

– přístavy otevřelo všem zahraničním lodím až ve druhé polovině 19. století. Ale v roce 1874 se dostalo přímo na první strany světových deníků, novin i časopisů. Nedaleko tehdy téměř neznámého jokohamského přístaviště bylo možné dobře sledovat průchod planety Venuše mezi Zemí a Sluncem. Astronomického pozorování se účastnilo v týž okamžik hned několik expedic. Ve výsostných vodách Japonska to byla také korveta rakousko-

-uherského námořnictva Erzherzog Friedrich, na jejíž palubě byl i pozdější emeritní fregatní kapitán a komoří, tehdy však teprve první důstojník Erwin Antonín Anna Dubský.

Erwina Dubského někteří jeho současníci považovali za podivína. Jeho posláním i vášní byly plavby po celém světě. Narodil se v roce 1836 a patřil k významnému šlechtickému rodu – od roku 1608 je rodina Dubských jednou z nejstarších v zemi a za třicet pět let věrných služeb byl Erwinův děd, tehdejší prezident moravskoslezského zemského práva a nejvyšší sudí na Moravě František Dubský, v roce 1810 povýšen do stavu hraběcího. V této době získali svobodní páni staročeského rodu Dubských, kteří původně pocházeli z jihočeských Třebomyslic a později se usadili na Moravě, velký politický vliv i značný majetek.

Erwin Dubský vystudoval námořní akademii v Terstu, krátce působil jako atašé v Londýně, ale pak už se jeho životem stalo moře. Zúčastnil se několika výzkumných vojenských plaveb, zejména po celém Středomoří. Nechyběl ani na významné expedici přes Atlantik do Brazílie v letech 1857 až 1858. Právě na této plavbě se setkal s krajanem, brněnským rodákem Jindřichem Blažejem Vávrou, tehdy vrchním lékařem válečného námořnictva, významným botanikem a sběratelem. Vávra se pak stal i donátorem brněnského Františkova muzea. I to pravděpodobně ovlivnilo Dubského zájmy.

Dubský se také mohl na svých cestách po moři setkat s císařovnou Alžbětou, neboť na kolesovém parníku Elizabeth sloužil ve chvíli, kdy císařovna touto lodí plula do Zante (Zakynthos). V listopadu 1856 se na parníku objevil i sám císař František Josef I. V Erwinově životopisu se objevují další průzkumné mise, v 60. letech se zúčastnil plaveb na lodích Minerva a Ferdinand Max. Stojí jistě za zmínku, že byl v Egyptě v době otevření Suezského průplavu v roce 1869. Dlouholetá vojenská služba na válečných a průzkumných lodích Jeho císařského Majestátu nakonec vynesla Erwinu Dubskému povýšení na korvetního kapitána a později na kapitána fregatního.

Sběratelská vášeň?

Co je na Dubském tak zvláštního? Na palubě korvety Erzherzog Friedrich absolvoval v roce 1874 cestu přes nový Suezský průplav do Adenu a dál k břehům Cejlonu, pak do Singapuru, Hongkongu a Šanghaje. Odtud směřovala mise až k branám Japonska. Expedice měla pomoci navázat nové obchodní styky mezi Rakouskem-Uherskem, Japonskem a královstvím Siamu (Thajsko). Na Borneu se měla rovněž pokusit založit obchodní základnu. K Japonsku se expedice vrátila, aby pozorovala Venuši. Na zpáteční cestě opustila válečná korveta Asii a přes Pacifik zamířila do amerického San Francisca a chilského Valparaisa. Magalh~aesovým průlivem se pak dostala do Montevidea a dále přes Atlantik k Gibraltaru a k Alžíru. Zpátky do domovské Puly připlula dva roky po svém odjezdu.

Nebyla to však jediná cesta válečných lodí tehdejšího Rakouska-Uherska kolem světa. Podobně jako jiní cestovatelé, tak i Erwin Dubský nashromáždil při této plavbě řadu uměleckých děl a nasbíral množství etnografického materiálu i dobovou dokumentaci, která se dokonce z velké části dochovala až do současnosti. Naprosto ojedinělý je přitom soubor 506 fotografií.

Sbírka ovšem neobsahuje jen fotografie. Součástí jsou také unikátní ukázky dekorativního umění Číny a Japonska, keramika a porcelán, předměty z bronzu, nádoby zdobené technikou cloisonné, velká sbírka zbraní a zbroje či ukázky lakových prací. Dubský přivezl i rozmanitý materiál ryze přírodovědeckého charakteru. Vše pak po svém příjezdu domů vystavil na zámku v Lysicích. Už tehdy tisk upozornil, že se vlastně jedná o pokus představit na Moravě umělecké předměty z Asie téměř v režii a v duchu tehdejších světových výstav.

Nejen fotografie

V lysické zámecké knihovně se nachází Dubského unikátní dvousvazkový autobiografický rukopisný deník se zážitky z cest. Obsahuje i popisy a významné momenty, například audienci u japonského císaře spojenou se složitou dvorskou ceremonií. Dubského v Japonsku také nadchla samotná architektura. Obdivoval japonské domy, jejich vzdušnost a možnost měnit velikost pomocí posuvných stěn. Fascinoval ho bambus, ze kterého byly domy postaveny. I on už se setkal s následky ničivých tajfunů.

Sám si také vyzkoušel soudobou dopravní novinku – džinrikšu. Navštívil i Kjóto, bývalé hlavní město císařství, pro cizince ještě před pár lety zapovězené a velmi nebezpečné. V závěru japonského pobytu si ale i přes bohaté zážitky posteskl: „Na druhý den, 19. prosince 1874 o deváté hodině ranní, jsme zvedli kotvy, abychom opustili Japonsko a odebrali se přímo do Hongkongu. Japonsko jsem opustil s nadějí, že se už do této země více nevrátím, jelikož když pro mne ztratila lákavý punc novoty, nedovedu si zdejší pobyt představit jako příjemný, ačkoliv byl o mnoho příjemnější než v Číně. Ale pokud bych měl mezi těmito zeměmi volit, není pochyby, že bych dal Japonsku zdaleka přednost. A se mnou patrně každý, kdo tyto obě země navštívil.“

Omyl badatelů

Dlouho se badatelé domnívali, že fotografie, které po sobě v rodinném archivu Dubský zanechal, jsou jeho vlastní. Teprve dlouholetým výzkumem se zjistilo, že se jedná o mnohem cennější kolekci – potvrdilo se, že jde o díla profesionálních mistrů a zakladatelů fotografické tradice, mezi nimi i jednoho z nejvýznamnějších – Raimunda Stillfrieda-Ratenicze. Samotný Dubský procházel v místech, kde pobýval, fotografická studia a shromáždil tak světově jedinečný soubor. Rozsahem, zachovalostí, ale i výběrem je tato kolekce srovnatelná s podobnými světovými památkami, jaké dnes najdeme jen v USA, Velké Británii, Francii nebo Rakousku.

na podkladě studie spoluautorů

Marcely a Filipa Suchomelových

zpracovala redakce,

fotografický materiál: zámek Lysice,

Národní památkový ústav – odborné pracoviště Brno

Category: 2006 / 04

Ten šílený nápad nebyl můj, dostal ho Peter Valušiak. Polárník polárníků, držitel mnoha prvenství a rekordů. V roce 1996 uskutečnil se třemi Rusy extrémní přechod z Ruska na severní pól a dál napříč Arktidou až do Kanady. Messner se o jejich výkonu vyjádřil jako o největším extrému, vyřešeném polárním problému století. A protože Arktida má na jihu svůj mrazivý protějšek, je nasnadě, že pokračováním extrému musí být expedice právě v Antarktidě.

Pět tisíc kilometrů dlouhý horský pás je jedním z nejdelších na světě. Nejvyšší vrchol Mount Vinson je nejchladnější horou planety, sahá dokonce výš než alpská legenda Mont Blanc!

Nechceme na něj navíc, jako dosud všichni extrémní horalé, jen tak doletět. Pokusíme se až k masivu dorazit na lyžích zapřažení do těžkých saní, přímo z polární základny Patriot Hills, kde začínají všechna antarktická dobrodružství. Nevíme o nikom, kdo by zatím tuto cestu absolvoval, netušíme, co nás čeká. S kým se do toho bláznovství pouštím? Lepší tým si lze těžko představit.

DRAŽŠÍ JEN LETY DO VESMÍRU

Všechno se odehrávalo až příliš rychle, pak to zvadlo. Čekali jsme na chilském jihu v Punta Arenas. Je to nejjižnější město na nekonečně dlouhém americkém kontinentě. Vlečeme s sebou polární saně, lyže, sudy s výbavou. Nadváhu vídeňské letiště ohodnotilo na dva tisíce eur a teprve po diskuzi byli ochotni slevit.

Vše cestou na letiště a vůbec všude hlídáme, protože batoh odvlečený náhodou na křižovatce „nahodilým chodcem“ by znamenal přijít o věci, které se v pustině mohou rovnat šanci přežít.

U nočního piva s tučňákem na etiketě pak hltáme první novinky. Po čem jsme vyprahlejší?

ALE (Antarctic Logistics & Expeditions) je unikátní společnost, která zajišťuje jako jediná na světě sportovní aktivity v Antarktidě. Její monopol nemůže nikdo narušit, a tak si diktuje podmínky i ceny. Ostatně jejich reklamní slogan nic nezastírá a nestoudně hlásá: Dražší než my jsou jen lety do vesmíru.

Bohužel mají pravdu. Nic dražšího než výlety do Antarktidy na planetě neexistuje. Ledové ceny převyšují všechny horolezecké výstupy, i Everest je ve srovnání s Antarktidou cenová popelka. Je to k zbláznění, drásá to duše a peněženky nadšenců polárních aktivit, ale obejít se to nedá. Prostě – koupili si Antarktidu.

NA MOČ SI VEzMěTE LáHEV

Časně ráno je sraz v kanceláři. Nejde o nic víc než o další provětrání kont a pojistek. Naše pojištění u dánské IHI, garantující limit až do tří set tisíc amerických dolarů, prošlo.

Máme chvilku času, tak v rychlosti probíráme vybavení a pak spěcháme na breefing polárních expedic. Norové, Rakušané a my – „Čechoslováci“. Mezi věhlasnými osobnostmi se zdá, že není nic normálnějšího, než šlapat na nejvyšší hory světa. Je tam i půvabná Cecilie

z Norska, která byla na Everestu. Jak se tam ta třicetiletá křehká vánoční ozdoba s nevinným úsměvem dostala? Výčet jejích výkonů i plánů vyráží dech. Právě byla v expedici přes Grónsko, teď je na jižním pólu a pak odlétá na pól severní. Nu a potom míří na K2 k dalšímu pokusu.

Na mítinku jsme obeznámeni s pravidly Antarktidy. Propírá se Antarctic Treaty, volně přeloženo antarktická smlouva, jejích dvacet sedm článků a apendixů, nasloucháme toku zákazů a příkazů. Jsme zaplaveni poučkami, co všechno nesmíme. Nesmíme nic. Smíme snad jen platit! Dle přísných pravidel musíme dokonce „vykonané“ stolice nést s sebou ve speciálních pytlích a nové regule nařizují ve finále močit jen na speciálně vyčleněných místech. Ve vrcholových partiích musíme mít ve výbavě dokonce láhev na moč!

KILO ZA 60 EUR

Po breefingu hážeme do saní a transportujeme do letadla zavazadla. Vše vybalíme až v nitru ledového kontinentu, možná v padesátistupňových mrazech. Dříve se k věcem už nedostaneme.

Před letadlem se vše převažuje a zase platíme – za kilogram nadváhy 60 eur.

Do letadla už nastupujeme v polárním oblečení, protože až vysedneme, bude polární zima. Jak odlišné od expedic v jiných částech světa. K horám se horolezci probíjejí pomalu, s nosiči či jaky postupně nabírají výšku, aklimatizují se. Tady jsme teď v prostředí jara jižní polokoule, a za pár hodin nás pohltí polární zima. V minulosti trvaly výpravy měsíce, roky. Dnes díky kouzlům novověku nastoupí novodobý cestovatel do břicha letadla a to ho vyplivne přímo do mrazničky. Nesmí ale nic zapomenout, cokoliv z polární výbavy a výstroje bolestivě chybí. Pokud udělá chybu ve výbavě, je osudná. Tam už nedoplní tmavé brýle, opalovací krém, nitě, šroubovák…

Nemůžeme ale odletět. Do Antarktidy se nastěhovala vichřice. Čerti se rozvádějí – což je vždy větší metelice než svatba – právě v našem výchozím bodě trasy. Na Patriot Hills řádí uragán a škodí bohužel na výchozí základně. Vichr mrštil oběma zaparkovanými letadly o zem, tedy o ledovec. Bez úhony zůstala jen malá Cessna zakopaná pod masou sněhu.

Netušíme, kdy tedy budeme moci na základnu odletět. Uspěchanou civilizací jsme zasazeni do pevných časových omezení a termínů a jakékoliv zpoždění naši expedici ohrožuje. Já osobně po návratu z Antarktidy odlétám do své oblíbené tropické Indonésie. Hranice dosahu výletů se posouvá, vysněná Antarktida se vzdaluje…

KONEČNĚ START!

Přišlo to rychle a nečekaně, jak přicházejí ty největší události. Po deseti dnech čekání počasí konečně dovoluje odlet. Na známém letišti nás pohlcuje neznámé letadlo. Břicho Iljušinu je bezedné, polyká tuny techniky, benzin, saně i legračně oblečené pasažéry. V teplém latinskoamerickém odpoledni se soukáme v péřovkách do letadla. Postrádá obvyklé řady sedaček pro pasažéry, místo nich se jen kupí hromady batožin. Sedíme na lavičkách zády ke stěně. Nikomu to nevadí, jsme šťastní, že letíme.

Ale ani to ještě neznamená, že máme vyhráno. Rohodující je totiž přistání. Ruští piloti jsou slušní kaskadéři, jsou jediní, kdo má odvahu přistávat s velkým monstrem na led – žádná pevná letištní plocha tam totiž neexistuje. Pokud si pilot není jist přistáním nebo se zhorší počasí, letadlo se vrátí do Chile.

Máme štěstí! Ruští piloti pokládají letadlo na ledovec, blokovaná kolečka bezmocně kloužou dlouhé kilometry ledovou plání, až stroji konečně dojde dech. Ve vzduchu visí napětí, všichni jsme zvědaví na první mrazivou facku.

Směje se ale polární slunce, Antarktida nás vítá přívětivě. Okamžitě se chystáme vyjet na trasu. Někteří se na nás dívají jako na blázny, jiní jako na hrdiny. Jsme totiž první výprava, která vynechává úvodní sžívání s prostředím. V rychlosti kompletujeme polární saně, nakládáme věci a jedeme. Ještě ten den urazíme první kilometry, musíme dohnat čas, který jsme ztratili čekáním na odlet.

Poprvé si nazouváme lyže a zapřahujeme se do těžkých saní za obdivného potlesku okolí.

ZAPŘAŽENI DO SANÍ

První hodiny jízdy se odehrávají v panenském území. Trasu před námi nikdo nezná, zatím není prozkoumána. Budeme se probíjet územím, kterým ještě nikdy nikdo před námi neputoval. Měl by se dostavit dobyvatelský pocit, po kterém prý touží každý chlap. Zatím vnímám jiné věci: těžké saně, tlačící boty… To přece nemůžeme přežít! Takhle nelze ujet čtyři sta kilometrů, které nás asi dělí od cíle. Na saních máme každý naloženo kolem sedmdesáti kilogramů, Peter Valušiak veze ještě víc. Na zádech máme batoh s nezbytnostmi, náhradním oblečením, životodárnou termoskou, jídlem…

Váha saní je přenesena do speciálního pásu, kterým jsme přepásáni. Každá překážka, kterou s nimi musíme překonat, se okamžitě projeví na škubnutí saní. Trhavé pohyby evokují kopulaci, kmitáme obdobně svými těly, ovšem jen naprázdno.

Všechno má rychlý spád. První stavění stanu, první polární toaleta, první otlaky a první nářky ve stanu. Vše bolí.

PUCHÝŘE

Protože s Palem sdílíme jeden stan a jsme na sobě tedy hodně závislí, snažím se unavenému kameramanovi pomoci se stávkujícími botami. Má smůlu, nesedí mu a tlačí. I když je odpoledne a jsem unavený, přivazuji si za své saně ještě jeho, aby se mu šlo lépe. Zatím se mi šlapalo skvěle, tak mě sáňky navíc přece nerozhodí! Dělám jako by nic, ale to je asi vždycky nejhorší. Začínám váhu cítit čím dál víc. V polárních končinách se na hrdiny a samaritány nehraje, každý si má hlídat hlavně sám sebe. O přežití mohou rozhodnout úplné maličkosti. Třeba to, jak se cítí noha v botě. Výsledkem mého hloupě dobráckého snažení tak jsou puchýře na chodidlech. Narušil jsem základní pravidlo – v mrazu se člověk nesmí zpotit.

Při tažení dvojích saní ve speciálních botách jsem si sedřel plosky. Večer mi pak doktor obrovské puchýře propíchal jehlou a prošil nití. Prošitými otvory z kritických míst odtéká hnis. Vypadá to morbidně. Je to jen pět dní, kdy jsem si při čekání na odlet četl v Messnerově knize, jak podobný problém vyřadil kolegu Fuchse na jejich legendárním přechodu Antarktidou. Proč ale zažívám stejnou šlamastiku hned na počátku expedice i já?

KŘIŠŤÁLOVÉ DRAMA

Dosáhli jsme místa, kde se ledové plato láme v prudký sešup. Počasí je všechno jen ne ideální. Lyže a hole jsme museli zaměnit za mačky a cepíny. Ledovec vypadá jako modrý křišťál, je hladký a vyleštěný jako nedělní polobotky. Pro oči je to pastva, pro fotografa nádhera, ale pohroma pro chůzi. Pohybovat se po modrém skle nejde bez ocelových hro-tů. Ostrý protivítr žene do očí sněhové vločky, ledovcové trhliny se

šklebí, příroda tu má v zásobě spoustu nástrah, aby polapila lidského vetřelce, který nezvaně bloudí pustinou. Od stvoření světa sem nikdo nezavítal, proč by měl právě dnes? Zapadám do trhliny, naštěstí mělké, bezzubé. Pádu si nikdo nevšímá, podobně totiž občas mizí v trhlinách i ostatní. Naštěstí vše končí jen odřeninami, odneslo to pochroumané koleno, ale tady se na marody nehraje.

Každý má své problémy. Stačila vteřinka nepozornosti a vichřice ukradla Zdenovi péřovou rukavici. Přivázaný k saním se nemůže pustit za ní a jen se bezmocně dívá, jak mizí velmi důležitá část jeho oblečení. Vzápětí kolem proletí i rukavice Pala. Křičí zoufale na Zdena, ve fujavici ale není slyšet, a tak palčák sice Zdena téměř trefí, ale ten si ho všimne příliš pozdě. Ztráta rukavic je zlá. Máme sice náhradní, ale… Zázraky se však dějí i v Antarktidě. Druhou rukavici zachytil ledový výčnělek.

Ve fujavici spouštíme těžké saně z ledového svahu. K našemu zděšení se ty Petrovy řítí dolů a vše vypadá, že přijdeme o ty nejtěžší, na kterých je tolik životně důležitých věcí. Ztráta bude tragická! Naštěstí se dole zázračně zastavily.

JEN S JEDNOU RUKOU

Před námi je dilema. Až dosud jsme šli od Patriot Hills k horskému hřebeni, který se rýsoval na obzoru. Teď jsme u něj, ale je jasné, že přejít ho nepůjde. Musíme ho obejít, tím se však odchýlíme od správného směru. Kilometry navíc se vyplatí, jen když najdeme průchod ledovci a překleneme první záludné hory. Petr věnoval přípravě expedice spoustu času a snažil se poshánět co nejvíce informací a map. Držíme teď v rukou to nejlepší, co věda třetího tisíciletí přinesla, ale očividně je na zmapování Antarktidy krátká. Musíme se tedy spolehnout jen na navigační systém GPS, sami na sebe a hlavně na Petra.

Pak přichází další rozhodnutí – dál už se nemůžeme z trasy odchylovat. Loterií je však i šplhání na horský hřeben – z druhé strany může být propast. Petr se vydává vzhůru na průzkum bez batohu i bez saní. Aby se nemusel úplně vracet, vydali jsme se mu naproti. Já se bohužel rozhodl zapřáhnout si jeho saně.

V ledovém strmém terénu se musím pořádně opřít do holí, abych zdvojené sáně utáhl. Trest je rychlý – otok zápěstí a zánět šlachy. Bolí a vyřazuje levou ruku. Další týden táhnu saně jen pomocí hole v pravé ruce, levá ruka musí být podle doktora v klidu. Lékař výpravy má kuriózně stejný problém, u něj je to prý chronické. Týden se belháme pláněmi jako raněné koroptve.

JAKO ZAKLETÉ

Obcházíme horský hřeben, ke kterému jsme tolik dnů šlapali. Každá další hora je matoucí. Pokaždé se zdá tak blízko, a pak si z nás střílí, jak se délka natahuje. V polární krajině jsou vzdálenosti zavádějící. Průzračný vzduch, ledovcová clona a všeobklopující běloba je značně zkreslují. Šlapeme tři dny k hoře, která vypadala docela blizoučko. Vleklé přibližování k cílům je deprimující, hořké, horské hřebeny zdánlivě utíkají, vše před námi jakoby couvá. Na konci dlouhého dne je kopec, který jsme si vyhlédli, snad stejně daleko jako ráno. Nebo ještě dál? Jako by někdo přestavěl figury na šachovnici zpět do výchozí polohy dramatické partie. Soupeřem je všemocná příroda Antarktidy. Teď rozhoduje o našich osudech, o bytí i nebytí.

Zvykáme si na tvrdý režim pracovního dne, harmonogram je nekompromisní. Vstáváme v šest, dvě hodiny vaříme, snídáme a balíme věci a stany. V osm vyrážíme. Po hodině šlapání vytoužená přestávka, krátké posezení na saních. S lyžemi na nohou žádná velká pohoda, ale je to pořád jednodušší, než je sundat a pak zase bojovat se zapínáním vázání. Živou vodou a hlavním programem přestávky je čaj. Těšíme se na něj celý den. K čaji přikusujeme müsli tyčinku či čokoládu. Množství potravin je přesně rozplánováno – dvě tyčinky a jedna hořká čokoláda. Čokoláda je hlavní radost dne, většinou si ji šetřím až na odpoledne, kdy je únava největší.

Po čtyřech hodinách je čas na polední přestávku. Stavíme v ní za každého počasí stany, námaha se totitž vrátí, protože ve stanu si můžeme na chvilku zout boty, největší problém expedice. Mokré ponožky vyměníme za suché. Vaříme oběd, polévku a hlavní chod, obojí ze speciálních hliníkových pytlíků. Stačí je jen přelít horkou vodou. Hrajeme nejen o čas, ale i o palivo. Hrnec, v němž vaříme polévky a tuhá jídla, ani moc neumýváme, mráz hned vše konzervuje, je škoda každé kalorie. Přece je nebudeme zbytečně odstraňovat! Druhý hrnec je určen na litry čaje. S plnými termoskami pak vyrážíme na odpolední úsek, náročnější než ranní.

Jednotlivé etapy pochodu se teď zdají delší, pauzy naopak kratší. Nejdelší je poslední hodina, kdy už se tělo pochodu nejvíc brání. Všechno už bolí. Ve tři čtvrtě na osm večer končíme. I když co je zde vlastně večer? Za současného polárního léta slunce nezapadá, světlo je až do rána. Shození těžkého batohu a vyzutí z prokletých lyží a hlavně odepnutí karabiny z těžítka saní je slastí.

Stan někdy stavím sám dříve, než dorazí Palo s kamerou. Aby byl vypnutý a stál i ve vichřici, zarážíme do ledu nejen kotvy a cepíny, ale i hole a lyže. Na podlážku přijdou čtyři karimatky, na ně už se může stan plnit výstrojí a hlavně námi. Zavedl jsem rituál, který má specifický význam – odděluje pracovní den od zasloužené pohody. Vezu láhve „tátovice“, slivovice, kterou „navařil“ můj skvělý táta. Při každém dojezdu obcházím s láhví partičku a vychutnáváme okamžiky zakončení jízdy. Nikdy mi slza ohnivé vody nechutnala víc! Ke konci akce ale už musíme kvůli rozpraskaným rtům ředit slivovici čajem. Slza slivovice vhání slzy do očí nejen svojí silou.

Je ze mě vrchní zahazovač, lopatou obhazuji okraje stanu sněhem. Jako sněhový specialista zasypávám i stan Petra, který nocuje sám. Pěchujeme sníh do hrnců a těšíme se na polévku, hlavní jídlo a čaj. Vaříme dlouhé hodiny, práce s vařičem vyplňuje téměř celý večer. Nemám vaření rád, proto budu raději házet sníh a kopat. Ale bez vaření se nenajíme, s Palem se tedy střídáme.

Jsme už hodně daleko a doufáme, že nejhorší máme snad za sebou. Jsme zmrzlí, unavení. Někdy je i ve stanu minus čtyřicet stupňů. Téměř jsme zvládli to, co nikdo před námi.

To ale ještě nevíme, že největší šok nás teprve čeká.

Ledový tým

Peter Valušiak celou akci vymyslel, je tahounem logistiky, strategie, vybavení a vůbec celého plánu. Pro každého připravil speciální výstroj, lyže s důmyslným vázáním. Ušil bundy, speciální botičky do sněhu i do stanu. Stará se o satelitní telefony i navigační GPS, zvládá neuvěřitelné. Je to člověk, jehož opravdovým domovem jsou ledové pustiny, do Bratislavy jezdí snad jen na dovolenou.

Zdeněk Hrubý je ostřílený himálajský harcovník, šéf mnoha expedic k nejvyšším vrcholům planety. Má za sebou pět úspěšných „osmiček“ – Lhotse, Hidden Peak, Gasherbrum II, Čho Oju, Shisha Pangmu.

Vláďa Nosek zase kýval světu z vrcholu jeho nejvyšší hory, Everestu. Zdolá-li Vinson, stane se držitelem Seven Summits, tedy pokořitelem všech nejvyšších vrcholů kontinentů.

Palo Barabáš je filmařem výpravy. Právě on natočil film 118 dní v ledu, který z Petra Valušiaka udělal mezinárodní hvězdu. S Palem máme za sebou řadu společných expedic. Když jsme těsně před odletem křtili film Pururambo, moderátor přeplněnému dusnému sálu jen tak suše oznámil, že v Antarktidě, kam se nyní chystáme, je právě minus padesát čtyři stupňů. Na rozpálené slavnosti jsme znejistěli… Rudolf Švaříček – cestovatel, horolezec, podnikatel, zúčastnil se řady expedic. Člen prestižního klubu magazínu Koktejl 7K.

Category: 2006 / 04

relikviarRelikviář samozřejmě přitahuje i zájem fotografů. Pořídit si záběr v zatemněné místnosti během prohlídky je ovšem v podstatě nemožné. Pořídit dobrý snímek znamená mít dostatek času, kvalitní stativ, a fotoaparát i další techniku za desítky tisíc korun. A pak to nejdůležitější – povolení z krajského památkového ústavu.

„Kastelán Ondřej Cink s fotografováním souhlasil, ale spolu s ním jsem ještě musel žádat o povolení k fotografování plzeňský památkový ústav a dostal jsem ho výhradně jen pro publikování v magazínu Koktejl,“ popisuje svoji zkušenost fotograf Jan Borecký. „Po celou dobu pak u mě stál kastelán, abych náhodou neudělal nějakou škodu.“

Relikviář je umístěn v místnosti se stálou teplotou, bez oken, kde v době fotografování svítilo jen pár bodových žárovek. „Protože byla památka pod sklem a odstranit jsem ho nesměl, nedal se použít blesk, protože světlo z něj by se od skleněné plochy odráželo,“ popisuje zákulisí své práce fotograf. „Kdo fotografuje, toho může zajímat, že jsem použil expoziční dobu řádově ve vteřinách. Většina snímků byla pořízena teleobjektivem, protože širokoúhlý objektiv by výsledný obraz deformoval.“

Relikviář nebyl nalezen náhodou. Nebýt ziskuchtivosti světoběžného Američana Dannyho Douglase, zřejmě by dál zůstal zakopán v kapli hradní věže. V roce 1984 se americký obchodník obrátil na Československou ambasádu ve Vídni. Nabídl čtvrt milionu dolarů, když si bude moci vyzvednout blíže nespecifikovanou památku na našem území ukrytou za druhé světové války. Státní orgány tehdy začaly vést složitá jednání, protože se objevilo podezření, že chce vyvézt kradenou věc. Proto byli o celém případu informování kriminalisté.

Jediné, z čeho se dalo vycházet, byly následující informace: Předmět má obdélníkový tvar, je kovový a dutý. Je na něj vystavena kupní smlouva z roku 1838 a místo, kde je ukrytý, se nachází sto padesát kilometrů od Norimberka.

Následovaly měsíce pátrání, které zavedly české kriminalisty do komplexu bečovského hradního a zámeckého areálu. V roce 1985 se jim úspěšně podařilo akci Starožitnost zakončit. Po odkrytí podlahy hradní kaple byl hluboko v zemi nalezen relikviář svatého Maura. Historickou památku zde zřejmě zakopali poslední šlechtičtí majitelé hradu a zámku z rodu Beaufort-Spontinů, kteří na konci války opustili naši zemi jako konfidenti.

Po složitém vyjasňování majetkoprávních vztahů se v roce 1991 stal vlastníkem památky stát zastoupený Národním památkovým ústavem – odborným pracovištěm Plzeň. Značně poškozený a zkorodovaný relikviář s uhnilým dnem byl převezen do Prahy a tady systematicky jedenáct let restaurován.

Obdobná památka v Česku neexistuje, chyběly tedy jakékoliv zkušenosti. Restaurátoři proto začali nejprve podrobným průzkumem materiálu, technik a technologií za účasti celé řady vědců. Restaurování proběhlo pod dohledem odborníků z restaurátorské dílny při dómu v Cáchách, kde už podobné relikviáře úspěšně obnovovali. Po závěrečné povrchové úpravě byly do relikviáře vráceny kosterní pozůstatky a skvost byl poprvé krátce představen veřejnosti v Praze. Pak byl převezen do Bečova, kde jej od 5. května 2002 mohou návštěvníci vidět ve speciální trezorové místnosti.

Památka evropského významu pochází z první čtvrtiny 13. století. Je takzvaného domečkového typu a jedním ze tří dochovaných unikátů románského slohu svého druhu, vedle relikviáře Tří králů v Kolínském dómě a relikviáře Karla Velikého v Cáchách. Byl zhotoven na zakázku benediktinského kláštera ve Florennes (v dnešní Belgii) pro ostatky sv. Jana Křtitele, sv. Maura a jeho spolumučedníka sv. Timoteje.

Základ schránky byl původně vyroben z dubového dřeva. To se již rozpadlo, takže má teď zcela nové ořechové jádro potažené pozlaceným měděným plechem. Na něm je bohatá figurální a reliéfní výzdoba s filigránovými prvky ze zlaceného stříbra a mědi, vykládaná množstvím drahokamů a křišťálů, zdobená emailem z původní doby.

Zámek je v dubnu otevřen jen o víkendech od 9 do 16 hodin, od května pak každý den kromě pondělí. Do 28. dubna je také možné v Muzeu Policie ČR v Praze navštívit výstavu o pátrání po této unikátní románské památce.

napsal Jan Borecký a Topí Pigula

vyfotografoval Jan Borecký Relikviář je dlouhý 138,5 cm, 42 cm široký a vysoký 64,5 cm. Na čelech díla jsou umístěny zlacené sošky Ježíše Krista a svatého Maura a po jeho stranách je 12 apoštolů. Kruhové výjevy na střeše vyprávějí příběhy ze života sv. Jana Křtitele, sv. Maura a sv. Timoteje.

Category: 2006 / 04

sulO velmi zachovalé mrtvole muže, kterou horníci našli v roce 1734, napsali do kroniky: „…plochý a stlačený jako prkno, pevně srostlý s kamenem. Oblečení i nářadí bylo velmi podivné, ale zcela zachovalé…“ Mumie byla nakonzervována solí tak dokonale, že byl zachován výraz tváře a záhyby kůže, ulámané nehty a zbytky vlasů. Prehistorická mrtvola horníka dostala název Muž v soli, ale to je vše, co po ní zbylo. Bohužel byla odkryta v nevhodné době, kdy věda ještě neuměla tento jedinečný nález zachovat. Místní lidé dodnes věří, že byl pohřben na neznámém místě, možné je i to, že se ztratil. Staré záznamy hovoří také o nálezech dalších dvou mumií, důkazy ovšem chybějí. Možná šlo o mrtvé soudobé horníky.

Mumie Muže v soli vystavena nebyla, pouze se jen jedinkrát objevila věrná kopie, a to v roce 1993 v Mnichově na celosvětové výstavě Mineralien Tage. Působila tak silným dojmem, že kdo se jí díval to tváře, pocítil hrůzu a bezmoc člověka odsouzeného k pomalému umírání v soli.

V současné době Muže v soli mohou vidět alespoň návštěvníci solného dolu. Představuje ho herec Gerhard Schilcher, který v dobovém oblečení vypráví úchvatné a dramatické příběhy o tom, jak žili a pracovali lidé před třemi tisíci lety, i to, jak sám našel při hornickém neštěstí smrt.

Ohromný smrtící zával v dole je historicky doložen a vedl tenkrát k náhlému a neočekávanému konci hornické činnosti a obchodu se solí v Hallstattu. Archeologický průzkum dnes intenzivně pokračuje a všichni věří, že důl skrývá řadu cenných nálezů, s velkou pravděpodobností i další těla zahynulých horníků, která sůl dobře zachovala.

Hall v keltštině znamená sůl a ta dala vzniknout již před sedmi tisíci lety stejnojmenné osadě. Když začali dávní lidé namáhavě dolovat bílé zlato, zajisté nikdo netušil, že ona malá vesnice se tím stane kmotrem jedné velké etapy lidských dějin – doby halštatské (800–400 před naším letopočtem).

Přírodní zásoby soli tedy dokázali v Rakousku využívat již Keltové, pravděpodobně jako docela první. Hora nad Hallstattem ukrývá nejstarší solný důl na světě, který je přitom dodnes v provozu.

Trasa prohlídky vede starými štolami k mysticky osvětlenému solnému jezeru a pak stezkami do světa dávných horníků. Po sklouznutí se na dvou nejdelších hornických klouzačkách se tu promítá přímo na skalní stěnu film o historii. Už první lidé, kteří tu začali dolovat, razili štoly až do hloubky tři sta třicet metrů, ve dvanácti horizontech a delší než čtyři kilometry. Pracovali přitom takřka bez pomůcek, až čtyřicet pět kilogramů těžké balvany soli vynášeli v kožených vacích a na cestu si svítili jen loučemi.

l Oblast Hallstatt – Salzkammergut a zejména město Hallstatt samotné mají světový význam. V překladu Solná komora je krajinou hrdých velehor, zasněných jezer a malebných vesniček a vyniká mimořádnou krásou. Rozkládá se na území tří rakouských spolkových zemí Dolních Rakous, Štýrska a Salcburska.

l V roce 1997 se dočkala její část mezi Hallstattem a Dachsteinem nejvyššího uznání – zařazení na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. l Beznaděj a životní příběh starého horníka inspirovaly Ludwiga Ganghofera k napsání světově známého stejnojmenného románu.

Category: 2006 / 04

„To bylo tak,“ vysvětluji. „Včera odpoledne jsem se na chvíli zastavil na hřišti před misií. Malí černoušci tam tancovali, zpívali a hráli nejrůznější hry. Chtěl jsem je také trochu pobavit, a tak jsem jim předvedl pár jednoduchých kouzel se sirkami. Když jsem dnes ráno dělal v nemocnici vizitu, jedna černoška se mě nečekaně zeptala: Pane doktore, vy umíte kouzla? Můj syn vás včera viděl na hřišti.“

„Tady jsi v Africe, lidé tu na kouzla skutečně věří a ty děti nepochopily, že předvádíš jen triky. Nebylo by dobré, kdybys získal pověst kouzelníka, to je velmi nebezpečné. Osmdesát procent zdejších soudních sporů se týká obvinění z čarodějnictví. Lidé se čarodějů bojí, pronásledují je a mstí se jim.“

Marcello měl pravdu a já se o tom ještě mnohokrát přesvědčil. Jednou mi na konci vizity hlavní „bratr“ zdejšího chirurgického oddělení Goum připomněl, že jsme přijali ještě jednoho pacienta. V malém pokojíku na samém konci pavilonu na mě opravdu čekal mladý černoch. Po měsících strávených v Africe mi stačil jediný pohled, abych určil diagnózu. Muž byl zcela vyčerpaný, na kost vyhublý, opakovanými průjmy dehydratovaný, s plísňovým onemocněním v ústech a temnými uzly Kaposiho sarkomu na nohou. AIDS. Předepsal jsem mu léky ke zmírnění bolestí a černošští pomocníci mu ještě odebrali krev, aby se diagnóza potvrdila. Bohužel, více se mu pomoci nedalo. Za několik dní zemřel.

Ještě týž den se ale ke mně doneslo, že rodina zemřelého „loví“ ve městě jistého člověka, protože prý mladíka sprovodil ze světa pomocí kouzla. Bylo pro ně těžko pochopitelné, že jejich syn zemřel tak mladý, vždyť přece mladý člověk jen tak neumírá…

Pro Afričany se naprosto nic neděje náhodou, všechno má své vysvětlení. Pokud zemře dítě, mladý člověk, přijde živelná pohroma, neúroda, nemoc, prostě cokoli, co vybočuje z řádného běhu přírody, je třeba to vždy vysvětlit. Černoch sice uzná tvrzení lékaře, že dítě zahubil parazit způsobující malárii, ale rozhodně mu to nestačí. Bude usilovně pátrat po tom, kdo parazita na jeho dítě poslal, a bude se mu za to chtít pomstít.

Žádné dobro a zlo

Obyvatelé Afriky, se kterými jsem se setkal, nevnímali svět v tradičním křesťanském pohledu – jako místo, kde se střetává dobro se zlem. Je to jen dounia, velký prostor, kde vedle sebe existují „hybatelé“ a „věci“. Věci – yé – nemají žádnou moc ovlivnit běh světa. Patří sem půda, kamení, voda, rostlinstvo, zvířata, hmyz, zbraně, jed i nástroje… Původci dějů jsou jen „hybatelé“, kterým jsou yé podřízeny a jejichž prostřednictvím pak působí zlo nebo dobro.

Pro Evropana to vypadá složitě, pro Afričany je to jasné – hybatelé jsou přitom pouze tři: bůh – nzapa, člověk – zo a duch. Duchem se rozumí především dříve zemřelý člověk – toro, nicméně existují i jiní duchové nelidského původu – yingo. Svoji moc nad věcmi vykonávají pomocí slova – tene. Proto například jed připravený kouzelníkem není sám o sobě nebezpečný ani škodlivý, dokud nad ním kouzelník nepronese zaříkávání – tene.

Na místě je i úcta k zemřelým předkům – toro. Tito duchové mohou pomáhat i škodit. Je třeba s nimi vycházet v harmonii.

A jak to souvisí s AIDS? Domorodci je virus vnímán jen jako věc – yé, tedy sama o sobě smrt způsobit nemůže. Smrt způsobí jen některý z hybatelů, který virus použije jako nositele pro své likundu – zlé moci.

A co víc: vlastník takové zlé moci to dokonce může tak chytře nastražit, že vybranou oběť nevědomky zabije někdo jiný. Tak se třeba Středoafričané dívají na meningitidu (zánět mozkových blan), kterou tu děti onemocní poměrně často. Zpočátku se projevuje horečkou a neurologickými příznaky a domorodí obyvatelé si představují, že duši jejich dítěte na dálku čaroděj postupně přeměňuje v duši zvířete. Jakmile dítě upadne do bezvědomí, proces přeměňování je ukončen. Poté dětská duše už jenom coby duše antilopy či jiného zvířete bloudí bušem. Jestliže dítě zemře, vysvětlení je prosté. Některý z lovců zvíře právě ulovil.

Hon na viníka

Aby postižená rodina odhalila majitele likundu, označovaného často jako sorcieur, ptá se nganga – domácího čaroděje. Ten ho najde pomocí zaříkávání či speciálních procedur. Někdy se snaží vyčíst, o koho jde, z polohy těla na lůžku, když je mrtvý nesen vesnicí domů. Jindy se snaží číst ze zvířecích kostí, nebo sype popel z určité byliny do očí nemocnému a očekává, že při obřadu vysloví jméno člověka, který na něj seslal nemoc. Většinou se tak ukáže, že hledanou osobou je někdo, kdo má s příslušnou rodinou nějaký spor, nebo se jedná o osobu starou, zavrženou, která rodině dobře poslouží jako obětní beránek.

Když je „viník“ odhalen, musí postiženému znovu vrátit zdraví nebo mu alespoň uhradit léčbu či zaplatit výkupné, případně odevzdat úrodu. Mnohdy je obviněný dokonce donucen odstěhovat se z vesnice.

Čím hlouběji se dostáváte do buše, tím jsou metody vyřizování účtů drsnější. Nezřídka se lze setkat s vypálením domu nebo veřejným bitím. Není vzácností svolávání božích soudů. Jedním z nich je zkouška jedem. Obžalovaný musí vypít pohár s jedovatým nápojem. Pokud nápoj vyzvrátí a nezemře, je nevinný.

Ve městech často stačí jen samotné nařčení od dvou osob, aby byl obžalovaný uvržen do vězení. Policisté raději takového člověka zavřou, jen aby ho ušetřili dalšího pronásledování, které má nezřídka charakter lynčování, mučení a někdy přináší i smrt.

Nešťastníka obviněného za smrt mladíka, který zemřel na AIDS, šel hledat rozvášněný dav. Utekl před ním na policejní stanici, kde jej schovali do cely. Začala příprava na soud.

Věděl jsem, že do širší rodiny zemřelého patří Appolinaire, vzdělaný a schopný mladý černoch, který si občas na misii přivydělával jako pomocník, zahradník, kuchař a řidič. Týž den večer jsem ho proto jel hledat do domorodé čtvrti. Objevil jsem ho na třídenním place mortuel – pohřebním shromáždění rodiny v domě zesnulého. Jde o jeden z nejtypičtějších rituálů místního folkloru. Rodinná slavnost trvá při úmrtí muže tři dny, v případě ženy o den déle. Příbuzní z daleka i blízka se společně modlí, zpívají, tančí, jedí a vzpomínají na zemřelého.

AIDS je tabu

Čekal jsem na něj před domkem v autě.

„Chtěl jste se mnou mluvit, doktore,“ zašeptal, když přišel. Požádal jsem ho, aby nastoupil. V Africe mají i stěny uši a jediné bezpečné místo pro rozhovor je jedoucí automobil.

„Ty věříš, že tvého příbuzného zabilo kouzlo?“ zeptal jsem se po chvíli mlčení.

„Tak to u nás chodí, je to tradice,“ opět zašeptal Appolinaire.

„Takže kvůli tradici vězníte nevinného člověka?“ zvýšil jsem hlas.

„A co mám podle vás dělat? Proti starším nic nezmůžu,“ zvýšil také hlas a bezmocně rozhodil rukama.

„Tak poslouchej,“ řekl jsem již zase klidně, „teď se vrátíš na place mortuel a řekneš radě starších, že až bude soud, nemocnice v žádném případě nebude mlčet. Mám výsledky vyšetření potvrzující, že pacient zemřel na AIDS, a ty soudu předložím jako důkaz.“

Pohlédl na mě vyděšeně. Když jsem ho ujistil, že to myslím vážně, chvíli mlčel. Zdálo se, že pochopil. Pak rychle zmizel ve tmě.

Věděl jsem dobře, že mluvit o AIDS je zde tabu. Rodina vždy raději všem tvrdí, že nemocný zemřel na zápal plic či cokoli jiného, jen ne na AIDS. Prohlásit něco takového veřejně by znamenalo strašlivou hanbu.

Následující den se mi do nemocnice donesla zpráva, že po dlouhém rokování starších byl celý případ uzavřen – rodina se nebude mstít. Žaloba byla stažena a věc utichla. Pro tentokrát vše dobře dopadlo.

I když proti této hrůzné tradici státní orgány i misionáři neúnavně vystupují, nové případy se přesto stále objevují a bohužel jen málokdy mají podobně šťastný konec.

Rusalka Mamiota

„Jak je to možné,“ divil jsem se potom na misii u večeře, „vždyť většina obyvatel Bozoumu jsou křesťané?“

Marcello chápavě přikývl hlavou: „Většina zdejších obyvatel jsou křesťané a křesťanství skutečně za svou víru pokládají, ale na druhou stranu si ponechávají řadu tradičních představ, aniž by to pro ně znamenalo nějaký vnitřní rozpor. Schválně, zeptej se někdy někoho z nich na rusalku Mamiotu.“

Zeptal jsem se na ni o několik dní později vrchní „sestry“ (zdravotními sestrami jsou v Africe převážně muži): „Jean-Paule, žije v říčce pod misií Mamiota?“

„Ale kdepak,“ odmítavě zakroutil hlavou. „Otcové z misie ji nesnesli ve svém sousedství, a tak ji už před mnoha lety vyhnali. To ví přece každé malé dítě.“

Nevěřil jsem svým uším, vždyť zdravotnický personál patří přece mezi nejvzdělanější vrstvu městečka.

Pak mi Jean-Paul vyprávěl: „Mamiota je duch vody, vypadá jako krásná bílá žena a nyní žije v řece Ouham, asi tři kilometry západně od Bozoumu. Zjevuje se tomu, kdo sem přijde o půlnoci. Ten, kdo Mamiotu spatří, ztratí své srdce, jako omámený chodí za ní k řece a ona zase v noci za ním domů. Plní mu nejrůznější přání, ale po čase chce za to oběti – jeho rodiče, bratry a nakonec si vezme i jeho.”

„Tak krásná bílá žena, říkáš?“ povídám. „Jako bělocha mě to velmi zajímá. Rád bych se šel na ni podívat.”

Za mnou se ozval výkřik. U dveří stál další černý „bratr“. „To nesmíte, pane doktore, my vás tady moc potřebujeme,“ varoval mě s hrůzou.

Kouzla, náhody?

Jednou do nemocnice přinesli asi pětadvacetiletého mladíka v kómatu. Personál mi vyprávěl, že jeho starý bohatý otec vlastnil stádo krav. Syn těžce nesl, že otec stále neumírá a dědictví je v nedohlednu, a tak tajně vyhledal kouzelníka a objednal si u něho otcovu smrt. Když otec skutečně zemřel, začal mu kopat hrob a zavadil prý krumpáčem o rakev. Od toho okamžiku mu začalo být zle. V nemocnici zemřel ještě týž den. I přes narychlo provedená vyšetření se nezjistilo, co mu vlastně bylo. Dělalo to na mě dojem akutního selhání jater. Tedy možná otrava. Nevím, snad měl ještě mladšího bratra, který… Nebo v tom bylo cosi záhadného, pro nás nevysvětlitelného?

S čarodějem jsem se během svého ročního pobytu ve Středoafrické republice osobně nikdy nesetkal. Jen jednou se mi poštěstilo prohlédnout si předměty, které kouzelníci používají při černé magii.

Bylo to asi po šesti měsících mého působení v Africe, když jsem projížděl městem Berbérati na okraji pralesa asi tři sta kilometrů jižně od Bozoumu. Na tamní misii jsem tehdy potkal stařičkého františkána otce Umberta, jednoho z nejstarších misionářů v zemi.

Předměty otce Umberta

Do Středoafrické republiky přijel už před padesáti lety. Dlouhá léta působil na severu v horách u hranic s Čadem, kde žije kmen Pana. Jako kněz trávil veškerý svůj čas s domorodci a postupně si získal jejich důvěru. Dozvěděl se tak o jejich zvycích a lépe pronikal do způsobu jejich myšlení.

Protože jeho koníčkem je etnografie, sbíral otec Umberto také rozličné domorodé předměty. Za padesát let tak vznikla pozoruhodná sbírka zejména zbraní, lidových šperků, zbytků oděvů, masek, původních platidel apod. Dnes jsou uloženy v misijním muzeu v Yolé u Bouaru.

Při našem setkání jsem se mu zmínil, že o jeho zálibách dobře vím od ostatních misionářů, a také jsem se pochvalně vyjádřil o jeho sbírce, kterou jsem měl možnost si v Yolé prohlédnout.

„Jestli tě to zajímá, ukážu ti ještě jednu její část,“ navrhl mi, „tu neveřejnou,“ a hned mě nadšeně vedl na dvůr misie. Tam odemkl velký kovový kontejner, přesně takový, jaký se používá k přepravě zboží na lodích či kamionech. Vnitřek byl plný podivných předmětů.

„To jsou pracovní nástroje afrického kouzelníka,“ řekl mi.

Byl jsem překvapen, kolik rozličných věcí tam měl. Bral jednotlivé předměty postupně do ruky a vysvětloval: „Tato kamenná miska sloužila k přípravě jedů. Bůh ví, za kolik smrtí je odpovědná. Nebo tento kámen. Vidíš, má ve třech rozích vytesané hlavy. Ten umístil kouzelník na rozcestí vedle své vesnice, aby hlavy sledovaly každého, odkud kam jde. Čas od času si pak k němu přicházel ‚vyslechnout hlášení‘. Díky informacím, které od ‚svého kamene‘ získal, se před ním ve vesnici nedalo nic utajit.“

Neméně zajímavé byly i podivné figurky s hlavami majícími místo nosu zobák. „To jsou sošky zlé moci – likundu,“ vysvětloval mi františkán, „stačilo je v noci oživit a pak už poslušně vykonávaly všechny příkazy.“ Další záhadnou sošku, rovněž z kamene, zahrabával kouzelník vedle chýše, aby dítě, které v ní žilo, přestalo růst. Nakonec Umberto vybral ještě jednu sošku. „Sloužila k tomu, aby žena porodila znetvořené dítě. Jak vidíš, kouzelníci měli jen samé užitečné a praktické věci,“ zakončil s nadsázkou a s úšklebkem své vyprávění.

Hodný kouzelník

Vedle kouzelníka se lze v africké společnosti setkat i s tradiční postavou léčitele – gerisseura, který je ze společenského hlediska méně nebezpečný než sorcieur. Nepůsobí neštěstí a nemoci, snaží se naopak léčit. Je také většinou prvním, za kým se černoch vydává. Teprve když nemoc neustupuje, jde do nemocnice. Ta bývá jeho poslední šancí. Pak už je jenom smrt. Bohužel, toto zdržení i nedostatek peněz často způsobují, že mnoho pacientů přichází do nemocnice pozdě.

V žádném případě nechci tvrdit, že jsou všichni léčitelé podvodníci. Určitě je mnoho takových, kteří mají hluboké znalosti o rostlinných přípravcích a nemocným skutečně pomáhají. Jejich pacienti mě pochopitelně nemuseli vyhledávat.

Velmi často jsem se ale bohužel setkával s následky léčby různých nedouků. Ještě mám v živé paměti miminko s popálenou tváří, kterému horlivý léčitel nalil do ucha horký lektvar, mnohokrát jsem viděl ženy, které rodily doma za tradičního dohledu a do nemocnice přišly až za jeden nebo dva dny, kdy už bylo dítě mrtvé. Potom nás stálo nemálo úsilí zachránit alespoň matku.

Naštěstí nebyly nejčastější následky tradiční léčby zas až tak vážné. Většinou šlo o takzvané skarifikace – tedy mnohočetné krátké nářezy nad místem, kde pacient pociťoval bolest. Mnohdy mi tyto jizvy posloužily i k odhadu diagnózy. Například pokud jsem našel u ženy mnohočetné skarifikace v podbřišku, šlo většinou o chronickou pánevní infekci. U muže označeného jizvami na boku v dolní části hrudníku jsem zase mohl hádat na prodělaný zápal plic.

U muslimských kočovníků z kmene M’bororo jsem místo nářezů kůže vídával kruhové popáleniny způsobené nahřátými kravskými rohy. Řada dětí na pediatrii měla kolem boků nebo kotníků tenké kožené řemínky s gris-gris – malými amulety proti zlým silám. Je ale třeba říci, že zdravotnický personál v nemocnici si ve většině případů zachovával od těchto praktik odstup.

Finta ošetřovatelů

Jednou si ošetřovatel securiste z blízké vesnice zlomil nohu ve stehnu. Securiste je člověk bez hlubšího zdravotnického vzdělání, v tomto oboru jen krátce vyškolený, aby byl ve vesnici, kde žije, schopen nejen zaléčit nejjednodušší onemocnění, ale hlavně také včas odtud poslat závažnější případy do nemocnice. Pravděpodobně mu práce ošetřovatele mnoho nevynášela, a tak se rozhodl zkusit to jako zlatokop. Štěstí mu ale nepřálo. Ve výkopu jej zavalila zem. Ráno ho jeho rodina přinesla do nemocnice. Právě jsem se chystal operovat jednoho pacienta, ošetřovatele jsem jen zběžně prohlédl a stručně poznamenal: „Něco s tím uděláme.“ Když jsem se vrátil z operačního sálu, už jsem ho nenašel. Až následující den ráno jsem potkal rozčileného zdravotního „bratra“ Gouma, který mi situaci vysvětlil: „Ten muž si z nějakého důvodu myslel, že mu nohu chceme uříznout, a navíc neměl ani peníze. Jeho příbuzní ho proto svěřili do péče marabu – muslimského léčitele. Ten mu přiložil na stehno léčivé listy a znehybnil jej několika dřívky.“ To rozhodně nebylo dobré, protože v lepším případě mu kost mohla srůst ve špatné poloze a on by měl nohu už nadosmrti zkrácenou.

Personál se rozhodl, že když jde o kolegu, nemohou věci nechat jen tak. A následující den byl securiste skutečně opět v nemocnici.

„Jak se vám to povedlo?“ překvapilo mne, že se muslimský léčitel vzdal svého pacienta. Goum se jen zasmál: „Ujistili jsme marabua, že pacienta nechceme v žádném případě zpět, ale že od něj v případě neúspěchu budeme požadovat peníze (v přepočtu asi 3500 korun) k pokrytí nákladů zbytečně vynaložených státem na zaškolení ošetřovatele. Je přece jasné, že s kratší nohou již nebude moci ani chodit, ani pracovat. Marabu pak sám domluvil rodině, aby nemocného okamžitě odnesli zpět do nemocnice.“

lll

Všechna má setkání s činností léčitelů však nemívala jen šťastný konec. Jednou na oddělení přivezli ženu z bohaté rodiny v hlubokém bezvědomí, se zápalem mozkových blan. Rodina jí dokonce uhradila samostatný jednolůžkový pokoj. Po třech dnech usilovného snažení se její kritický stav natolik zlepšil, že se postupně probrala, začala jíst, mluvit a dokonce se i posadila. Byl to opravdový úspěch. Moje naděje, že se žena brzy uzdraví, ale byla předčasná. Čtvrtý den ráno jsem ji nalezl mrtvou. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale záhy jsem zjistil, co se stalo: členům rodiny se léčba nezdála dost rychlá, a proto k ženě tajně večer přizvali léčitele. Protože byla izolována v jednolůžkovém pokoji, nikdo si toho nevšiml. Léčiteli se ale podařilo už téměř zdravou ženu svými lektvary sprovodit ze světa za pouhých třicet minut. Netvrdím, že ji chtěl zabít, možná, že „má” antibiotika jen reagovala s jeho mně zcela neznámými rostlinnými jedy. A tak černá Afrika stále zůstává místem, kde staré mýty dosud žijí a kde se s léčitelstvím a čarodějnictvím můžete setkávat na každém kroku.

Category: 2006 / 04

Dozvěděl jsem se o tom jen náhodou. Seděl jsem v hospůdce na nočním trhu v severothajské metropoli Chiangmai a srkal ledové pivo. U vedlejšího stolu se hádala skupinka mladých Thajců. Přeli se, jestli zítra vyhraje Ocelový zobák nebo Jackie Chan. Druhý den ráno jsme už seděli v rikše. „Jedině Zobák! Vsaď na Zobáka!“ pokřikoval vzrušeně student medicíny Sarit, jeden z mých včerejších spolustolovníků. Kohoutí zápasy se konají každou neděli dopoledne pár kilometrů na jih od Chiangmai. Můžete tu vidět v akci široko daleko proslulé opeřené gladiátory se jmény jako Černý zabiják, John Rambo, Bílý had, Myke Tyson nebo Ocelový zobák.

Na plácku kolem kruhovité arény se pomalu scházejí muži z okolí. Přijíždějí na kolech a na motorkách a z košů připevněných na nosičích vytahují kohouty. Plácek se postupně zaplňuje skupinkami diskutérů, porovnávajících jednotlivé ptáky a hodnotících jejich šance. „Tohle je on – Ocelový zobák!“ ukazuje mi Sarit jednoho z kohoutů. Jeho favorit se na první pohled nijak neliší od ostatních.

Muži staví kohouty proti sobě, aby v nich probudili agresivitu. Zmítající se zvířata po sobě hází nenávistné pohledy. Bojovat zatím nemohou. Majitelé jim totiž pevně svírají křídla a jejich zobáky kryjí látkové chrániče.

Kohoutí zápasy jsou v Thajsku stejně vášnivou mužskou zábavou jako u nás fotbal nebo hokej. Pro spoustu domorodců je chov bojových kohoutů vítaným přilepšením do rodinného rozpočtu. Náklady jsou minimální, zatímco úspěšného bojovníka lze prodat i za několik set dolarů. Skutečně špičkové zvíře ale prý jen málokdy změní majitele. Za tři až čtyři roky své „sportovní kariéry“ mu totiž může vydělat až několikanásobně vyšší sumu.

„Každý chovatel používá vlastní krmivo, jehož složení pečlivě tají,“ vypráví mi Sarit. „Bývá v něm tvaroh, maso, glukóza, vitamin B12, ale také anabolické steroidy pro rychlý přírůstek svalové hmoty. Slyšel jsem i o injekcích testosteronu.“

Trénink šampionů je práce na plný úvazek. Aby jim zesílily svaly, musejí ptáci běhat v otáčejícím se kole. Majitelé je také cíleně vystavují stresu: nechávají je zavřené v koši vedle rušné silnice, foukají jim do očí cigaretový kouř… Podle pověry se bojového kohouta nesmí dotknout menstruující žena ani vdova, protože by ho to prý připravilo o sílu. Před zápasem se jeho zuřivost zvyšuje izolací od slepic.

Zatímco Sarit popisuje detaily výcviku, z reproduktorů zní poslední výzva k převážení. Kohouti spolu bojují v několika kategoriích, které tady určují obyčejné kuchyňské váhy. Pařáty soupeřů pořadatelé označují různobarevným lakem na nehty. Jejich majitelé platí startovné ve výši několika set korun. Pokud zvíře vyhraje, bohatě se to vrátí. Majitelé dostávají z každé výhry podíl z vložených sázek.

Těsně před zápasem jsou ptáci nakrmeni speciální směsí, i její složení každý majitel tají.

„Často prý obsahuje povzbuzující amfetaminy a také kofein a další drogy na zrychlení srdeční činnosti. Kohouti zkrátka dopují stejně jako olympijští sportovci,“ směje se Sarit. Stejně jako lidé jsou také ptáci před sportovním výkonem namasírováni v páře. Na plech primitivních kamínek, naplněných dřevěným uhlím, chovatel vychrstne vodu. Kohout na okamžik zmizí v bílém oblaku, zatímco mu jeho pán drhne tělo hrstí plnou jakýchsi bylin.

Ale to už přichází chvíle pro sázkaře. Muž v bílé košili vbíhá do ringu a diváci na něj pokřikují jména svých favoritů. Sázky se uzavírají složitým systémem gest.

S pomocí svého průvodce vsázím 200 bahtů (asi 120 Kč) na Ocelového zobáka. Thajsky bych jeho jméno nedokázal vyslovit. A zápas začíná. Jakmile majitelé kohouty pustí z ruky, opeření gladiátoři se na sebe okamžitě vrhnou. Tisíce let evoluce bojového instinktu vybuchne. Srážka je to tak silná, že oba ztrácejí rovnováhu a padají. Okamžitě se ale zvednou a divoce na sebe dorážejí. A znovu! Z rozběhu skáčou do metrové výšky, máchají křídly, klovou se a sekají po sobě pařáty. Exploze absolutní zuřivosti! Pak se Zobákovi podaří vyskočit soupeři na záda. Nohama se mu zaklesne do peří a s kulometnou rychlostí ho klove do hlavy a zad. Na všechny strany létá peří.

Diváci vyskakují z lavic. „Hu!“ „Hu!“ „Hu!“ Rytmické hučení davu jako kdyby někdo synchronizoval. Jak ale vzrušení stoupá, rytmus se rozpadá. Lidé začínají nekontrolovaně řvát, dupat, pískat a překřikovat se.

Bing! Úder gongu ohlašuje první pauzu. Majitelé ptáků vbíhají do ringu a oddělují protivníky od sebe. Každý chytne svého kohouta, odnáší ho do rohu a začíná ho masírovat. Muž napravo vytírá Zobákovu soupeři z krku hleny, aby zvíře mohlo lépe dýchat. Šeptá mu do ucha modlitby, aby v něm povzbudil životní sílu. Pak nakape na lžíci jakousi nazelenalou tekutinu a lije ji kohoutovi do hrdla. Nakonec si lokne minerálky a několikrát ji vší silou prskne na ptačí tělo. Stékající voda se zbarvuje krví z roztrženého hřebínku. Když si toho muž všimne, vytahuje obyčejnou jehlu a nit a ránu zašívá. Gong! Začíná další kolo.

Že je to kruté? Podle zastánců zápasů prožije bojový kohout mnohem delší a zábavnější život než jeho „obyčejný“ příbuzný. Ten se šest měsíců tísní někde na farmě pod umělým osvětlením a čeká, až mu automatická linka podřízne krk. Bojový kohout si naproti tomu žije jako paša uprostřed harému slepic. Na pekáči neskončí – jeho svalovina je totiž příliš tuhá. Skuteční borci prý dokonce bývají s úctou pohřbeni.

„Sníst šampiona? To je, jako kdybyste snědli přítele,“ tvrdí Sarit.

Zábava, která má miliony příznivců nejen v Asii, ale i v Latinské Americe a Karibiku, se dnes v západních zemích setkává se stále větší kritikou. Odpůrci ji označují za barbarské trápení zvířat. Kohoutí zápasy přitom kdysi byly rozšířeny i v Evropě – až do poloviny 19. století se prý běžně pořádaly například v Anglii. Později je vystřídaly dnes už ilegální zápasy psů. Zákonem jsou kohoutí zápasy zakázány ve všech amerických státech s výjimkou Nového Mexika a Louisiany. I tam už se ale nad nimi stahují mraky. Pamela Andersonová, Claudia Cardinalová a další celebrity sepisují petice. Zakázat zápasy v Asii ale bude obtížné. Jak totiž říká jedno filipínské přísloví: Když začne hořet dům, muž nejdřív zachraňuje svého kohouta a pak teprve ženu a děti.

Pro Thajce jsou zápasy neodmyslitelnou součástí životního stylu. „Je to svátek, kvůli kterému se tu lidé každou neděli scházejí,“ tvrdí Sarit. „Odpůrcům zápasů jsou zvířata přednější než lidé. Jenže kohouti se kvůli zápasům rodí. Kdo by je choval, kdyby nesměli zápasit?“ V tomhle má Sarit asi pravdu. Podobné je to s protesty ochránců zvířat proti Velké pardubické – kdo by choval dostihové koně, kdyby nesměli závodit?

Ve snaze obhájit zápasy jejich thajští zastánci před časem přijali pravidla, která mají snížit krutost. Dřív spolu ptáci bojovali tak dlouho, dokud jeden z nich nepadnul. Dnešní systém připomíná box, a to včetně systému váhových kategorií od ultralehké po supertěžkou. Bojuje se v pěti patnáctiminutových kolech oddělených tříminutovými pauzami. Zápas je rozhodnut ve chvíli, kdy jeden z ptáků začne před soupeřem potřetí utíkat, je viditelně zraněný, silně krvácí nebo není schopen zaujmout bojový postoj.

Kohout, který prohraje, musí před dalším zápasem dostat nejméně tři dny na odpočinek a zhojení ran. Hlavní změnou k lepšímu je ale zákaz kovových „zbraní“, které dřív mívali ptáci přivázané na nohou. Právě kvůli nim bývaly zápasy krvavým masakrem. Před lety jsem to viděl v přístavu Dumai na indonéské Sumatře. Kohouty tam domorodci vyzbrojovali noži vyrobenými z rozpůlených žiletek.

Zápas často trval jen pár vteřin. Stačilo totiž několik kopů a jeden z ptáků zůstal ležet na zemi s rozpáraným břichem, vyhřezlýma očima nebo napůl odseknutou hlavou.

Strašlivá zranění si ale odnášel i vítěz, takže jen málokterý z ptáků přežil více než tři zápasy. Nechutná podívaná přinášela překvapivé zvraty. Vzpomínám na kohouta, který už v posledním tažení seknul nohou po triumfujícím protivníkovi. Čistý zásah žiletky mu podříznul hrdlo a on padl mrtev k zemi, čímž prohrál. „Vítěz“ zemřel jen asi půl minuty po něm.

Zatímco kovové „zbraně“ jsou kromě Indonésie dodnes běžné třeba na Filipínách, v Thajsku už byly postaveny mimo zákon. V poslední době tu dokonce sílí hlasy požadující zavedení kožených chráničů ostruh a zobáků. Jeden by je měl mít rudé, druhý modré – stejně jako je tomu v thajském boxu. Podle zastánců zápasů to pak bude stejný rozdíl jako mezi hospodskou rvačkou na nože a boxerským utkáním. „Pokud je box humánní pro lidi, proč by jeho zvířecí odrůda neměla být humánní pro kohouty?“ ptá se Sarit.

Od roku 1997 bdí nad dodržováním pravidel kohoutích zápasů Asociace pro ochranu a rozvoj původní thajské drůbeže (TICCDA). U zrodu organizace s poněkud bizarním názvem stál největší thajský chovatel drůbeže, miliardář Dhanin Chearavanon. Odpůrci zápasů proto tvrdí, že cílem není ani tak ochrana zvířat, jako spíš ochrana zisků. Na zápasech totiž nevydělávají jen sázkaři – na své si přijdou i výrobci krmných směsí a farmaceutické firmy nabízející chovatelům speciální podpůrné prostředky. Nejvíc ale profitují vývozci thajských kohoutů, o které je velký zájem v celé jihovýchodní Asii. Každoroční zisk v tomto odvětví prý dosahuje desítek milionů dolarů.

Při TICCDA funguje moderní výzkumné a demonstrační centrum, které najdete v městečku Tambon v provincii Chonburi asi hodinu jízdy od Bangkoku. Zápasy se tu odehrávají v klimatizovaných halách a výsledky ohlašují počítačové tabule. Experti TICCDA odhadují, že v celém Thajsku je asi třicet milionů opeřených gladiátorů.

„Naši kohouti jsou proslulí svou krásou a bojovým uměním, inteligencí, přesnými údery a skvělou taktikou,“ můžete se dočíst na jejich internetové stránce (www.thaicockfight.com).

V únoru 1999 uspořádala TICCDA soutěž, na které se poprvé v historii utkali kohouti z celé jihovýchodní Asie. Do thajského Tambonu je přivezli chovatelé z Filipín, Indonésie, Vietnamu, jižní Číny, Laosu a dalších zemí. Organizátoři tvrdí, že zápasy „utuží přátelství mezi národy, zvýší vzájemné porozumění a stanou se prostředkem míru a bratrství mezi národy“. Věří dokonce, že se jejich oblíbený sport rozšíří i do západních zemí.

Dalším záměrem TICCDA je zachovat tradiční thajská drůbeží plemena. Z divokého kura bankivského (Gallus gallus), který obývá asijské džungle, Thajci v průběhu staletí cíleně vybírali nejagresivnější jedince. Postupem času tak vyšlechtili asi deset domestikovaných plemen užívaných k zápasům. Nejoblíbenější z nich jsou leung hang khao („žluté tělo, bílý ocas“) a pradu hang dam („hnědé tělo, černý ocas“). Ptáci jsou už ale dnes silně prokříženi s plemeny z jiných částí světa. Původní thajské formy jsou tím ohroženy a existuje prý riziko, že se časem jejich bojovnost sníží.

V Thajsku jsou kohoutí zápasy historicky doloženy už z dob krále Naresuana (1590–1605), talentovaného vojevůdce, který obnovil slávu thajské říše Ajuthája. Podle legend tehdy zápasy kohoutů nahrazovaly bitvy mezi Thajci a znepřátelenými Barmánci, a šetřily tak tisíce lidských životů. Jejich obhájci proto dnes argumentují, že jde o staletou součást thajské kulturní tradice. Odpůrci to odmítají. „Jakápak tradice? Pro civilizovanou zemi, jako je Thajsko, jsou kohoutí zápasy hanba!“ řekl před časem novinářům Roger Lohanon, šéf Thajské společnosti proti týrání zvířat. „Je to úplně stejné jako s otroctvím – fakt, že ho kdysi provozovali naši předkové, přece neznamená, že bychom ho měli tolerovat my.“

Obhájci zápasů kontrují, že boj neodmyslitelně patří ke kohoutí povaze. „Mladí kohoutci začínají už ve třech měsících zápasit sami mezi sebou,“ tvrdí Sarit. „A když jim je osm měsíců, troufnou si i na své otce.“

Tyhle šarvátky jsou přirozeným projevem vnitrodruhové agrese, kterou v knize Takzvané zlo popsal proslulý rakouský etolog Konrad Lorenz. Nejen že nejsou podle něj nebezpečné, ale jsou přímo nezbytné pro dlouhodobé přežití druhu. V neustálých drobných potyčkách se totiž vybírají nejsilnější jedinci s nejkvalitnějšími geny. V rámci hejna také agrese ustavuje sociální hierarchii – každý jedinec díky ní ví, kdo je silnější a kdo slabší. V přirozených podmínkách tak šarvátky paradoxně zabraňují vážným konfliktům, které by jinak skončily zraněním a smrtí.

Vnitrodruhovou agresi snižují rituální projevy podřízenosti a prosby o milost, po kterých silnější jedinec přestává útočit. „Slabší kohout strká hlavu do kouta,“ píše Lorenz. „Tím odstraní z protivníkova zorného pole optická dráždidla vyvolávající boj – červený hřebínek a lalůčky na hrdle.“ Za normálních okolností proto kohoutí zápas trvá jen pár vteřin. Slabší zvíře pak buď schová hřebínek, nebo uteče z teritoria toho silnějšího. Avšak to, co v přírodě odstraňuje riziko krvavého bratrovražedného boje, má v kruhovém ringu účinek přesně opačný. Slabší pták nemá kam utéct. Nezbývá mu proto, než zoufale bojovat doslova do posledního dechu. Kdyby pořadatelé zápas včas neukončili, silnější pták by „vetřelce“ zabil.

Poslední argument proti zápasům je ale zcela aktuální a dost významný – ptačí chřipka. Když na jaře 2004 vypukla v Asii její první vlna, thajské ministerstvo zdravotnictví zápasy v celé zemi na přechodnou dobu zakázalo. Jenže zatímco armáda vybíjela velkochovy drůbeže, majitelé své cenné ptáky schovávali a zápasy pořádali tajně. Kohouti na ně běžně cestují i stovky kilometrů daleko. Právě tak prý se nemoc rozšířila po celém Thajsku. Při ošetřování zraněných gladiátorů se navíc virus může z jejich krve snadno přenést na lidi. Experti Světové zdravotnické organizace (WHO) se domnívají, že některé z lidských obětí ptačí chřipky se nakazily právě na zápasech.

lll

Po řadě krvavých bojů je odpoledne vyhlášen absolutní vítěz. Jeho odměnou nebude zlatá medaile, blesky fotoaparátů a titulní stránky novin, ale miska vařené rýže a hejno kvokajících slepic. Diváci posedávají u stolů, popíjejí rýžovou whisky a vyprávějí si o nejlepších momentech jednotlivých duelů. „Gladiátoři“ jsou zpátky v koších. A že jsem zapomněl na pointu? Tady je: Ocelový zobák byl ve třetím kole poražen a já tak přišel o 200 bahtů.

Aréna očima filozofů

l Kohoutí zápasy jsou vděčným tématem pro sémiology, sociální psychology a kulturní antropology. Především nabízejí možnost úniku do světa fantazie. Chudáci sní o tom, že jednou v sázkách určitě vyhrají velké peníze. Do svých kohoutů promítají vlastní podvědomé aspirace – právě proto jim dávají jména hrdinů akčních filmů. Smrt ptáků také nahrazuje skutečné zabíjení. Zápasy jsou „symbolickou válkou“, která alegorickou formou řeší skupinové konflikty a uzdravuje společnost (v Evropě podobně fungují kolektivní sporty, ve kterých se střetávají národní týmy).

l Zápasy ale plní i další důležité sociální funkce. V asijských kulturách jsou tradičně vyhrazeny mužům. „Žádné jiné místo než kohoutí aréna není tak velkým symbolem maskulinity,“ píše antropolog Ruediger Siebert. „Tady dominuje síla a bojovnost. Kohout je zástupným znakem mužských ctností, bojového odhodlání, snahy prosadit se a všeho, čím chce být muž-macho.“

l Sociolog Alan Dundus se dokonce snaží prokázat spojitost mezi latinským výrazem gallus (kohout) a phallus (penis).

l Antropolog Clifford Geertz popsal sociální význam, který mají kohoutí zápasy pro obyvatele ostrova Bali. Klíčem k jejich pochopení je prý možnost veřejně si „odžít emoce“. Ve většině asijských společností má totiž nesmírný význam takzvané „udržení tváře“. Na veřejnosti nesmí dát člověk najevo vztek a rozčilení, jinak by na něm ulpěl stín hanby. Jediným místem, kde se smí hlasitě křičet a hádat, se tak stává právě kohoutí aréna.l Bojující kohouti se navíc podle Geertze stávají metaforou společenských vztahů. Ty jsou v Asii svázány pro Evropana nepochopitelně složitým systémem statusů, cti, důstojnosti a vážnosti. Zápasy tento systém symbolicky zpochybňují. V sázce je tak při nich něco mnohem cennějšího než peníze – sázející muži dávají symbolicky všanc celé své „postavení“. Oni sami se de facto stávají bojujícími kohouty. Hierarchie společnosti se tak přenáší do systému zápasu – muži se navzájem alegoricky ponižují a jsou ponižováni. Pod vlivem výsledku boje se sice jejich společenské postavení nezmění, ale na krátkou dobu je jakoby ohroženo. Kohoutí zápasy jsou doopravdy skutečné jen pro kohouty. Jinak nikdo nikoho nezabíjí, neponižuje, nemění hierarchii vztahů mezi lidmi. Svému majiteli a všem, kdo na něj vsadili, ale vítězný kohout vybojuje iluzi společenské prestiže.duben 2006

Category: 2006 / 04

Pravdou je, že památka po staletí nerezavěla a začala korodovat až poslední dobou kvůli škodlivému působení smogu, který obsahuje oxidy síry. Podle legendy se každému, kdo železný pilíř obejme za zády, do roka splní jakékoli přání. Sloup je ale u paty poměrně široký a obejmout ho dokáže málokdo. Navíc je až k němu přístup zakázán.

Loupeže a drancování

Prvním muslimem, který na Indický subkontinent přinesl islám, byl sultán Mahmúd z Ghazny. Ale nešířil ho mírumilovnou cestou. Během prvních pětadvaceti let 11. století totiž vládce důležitého obchodního města v dnešním Afghánistánu vpadl do Indie sedmnáctkrát. Nikdy se tady ale neusadil. V jeho loupeživých taženích pak pokračovali po jeho smrti i další muslimští vladaři.

Na konci 12. století pak vládcové z Afghánistánu ovládli sever a střed Indie a mocný generál Kuttbudín Ajbak (Qutb-ub-din) dobyl Dillí a stal se místním guvernérem. Po smrti svého pána Muhammada z Ghuru tu v roce 1206 založil sultanát.

To už byly v plném proudu práce na minaretu a mešitě, které dnes známe pod jménem Qutb Minar. Generál chtěl vystavět ohromující komplex a na stavbu použil pískovec z dvaceti sedmi hinduistických chrámů. Pro muslimské vládce bylo ničení a drancování dobytých měst typické. Legenda praví, že při taženích po Indii někteří z nich nechali zabít každého hinduistu, na kterého vojáci narazili.

Musí být největší!

Kuttbudín Ajbak se však neproslavil jen jako ničitel hinduistických památek, ale také jako stavitel nejvýznamnější muslimské památky v zemi. Stavbou mešity a minaretu položil základy jedné z nejstarších muslimských památek v této části světa. Chtěl vytvořit monumentální stavební celek – mešitu, minaret a náboženskou školu, aby zahanbil všechna ostatní náboženství. Areálu tak dominuje pětipatrový minaret vysoký 72,5 metru. Spodní tři patra jsou z pískovce, horní dvě z kombinace pískovce a mramoru. Základna je hodně široká, v průměru má patnáct metrů. Původně totiž měla být věž ještě vyšší.

Kuttbudín ale stavbu nedokončil. Zemřel, když byla postavena první dvě patra. Minaret je tak obrovský, že na něm dělníci s přestávkami pracovali až do roku 1368. Místní průvodce Sandijoy Kumarsinh říká, že u paty minaretu stojí nejstarší mešita v Indii a dodává: „Místní vládci převzali architekturu částečně od hinduistů. Použili i opracované pískovce z jejich chrámů. Zdi komplexu tak dříve zdobily nejen citáty z koránu, ale i sochy lidí a zvířat. Protože jejich zobrazování korán zakazuje, pozdější panovníci je nechali zničit.“

Smutný konec

Kuttbudínovi následovníci v megalomanské stavbě pokračovali. Mnozí ale z původních velkolepých plánů slevili. Místní panovníci totiž na stavbu potřebovali spoustu peněz a zvyšovali proto daně, což vyústilo v několik povstání a nakonec k úpadku venkovských oblastí. Ale někteří panovníci se nechtěli svého velikášství jen tak vzdát.

„Jeden z pozdějších vládců chtěl na opačné straně komplexu dokonce postavit podobný monumentální minaret, ještě dvakrát vyšší. Když zemřel, byla věž vysoká dvacet sedm metrů. Nikdo už pak ale v tak nákladném projektu nepokračoval,“ vysvětloval Kumarsinh.

Moc muslimských panovníků v Indii trvala až do 18. století, kdy zem postupně ovládli Britové. Nikdy se jim nepodařilo zcela vymýtit ostatní náboženství.

Komplex kolem minaretu Qutb hodně poničily války, o opravy se nikdo nestaral. První restaurátorské práce tak proběhly až během britské nadvlády, ale nikdo už nedokázal zrestaurovat budovy v jejich bývalé kráse. Po odchodu Britů stará muslimská památka chátrala dál.

V současné době nemá indická vláda na opravy muslimských památek peníze. Jejich rozvaliny tak kontrastují s opečovávanými hinduistickými chrámy. Hinduismus tady má stovky milionů vyznavačů. Chrámy oblíbených bohů Ganéše a Lakšmí, které stojí jen pár minut chůze od minaretu Qutb, září čistotou. Ganéš je sloní bůh, který rozdává štěstí. Možná si z něj trochu nechal i pro sebe a pro svůj chrám. Zatímco k němu se chodí modlit každý den stovky lidí, po rozvalinách někdejšího centra ohromné muslimské říše se prohánějí jen veverky, papoušci a holubi.

Odhalení

l Železný sloup patří mezi kuriozity světové metalurgie, ale vypadá to, že jeho tajemství už bylo odhaleno.

l Sloup zkoumal inženýr Ramamurthy Balasubramaniam a dospěl k závěru, že fosfor, který sloup obsahuje ve vysokém množství, zreagoval se železem a kyslíkem a ve vlhkém vzduchu vytvořil povlak. Ten pak po staletí chránil sloup proti korozi.

l Sloup byl vyroben za vlády krále Čandragupty II. na začátku čtvrtého století našeho letopočtu na počest slavných válečných vítězství. Úctu vzbuzuje dodnes – i když z jiného důvodu. Je unikátní ukázkou umění starých řemeslníků.

Kolébka náboženství

l V Indii vznikla dvě velká světová náboženství – hinduismus a buddhismus. Zemi přitom po staletí vládli muslimští sultáni. Jejich moc skončila v 18. a 19. století.

l Z miliardy a 80 milionů Indů jich islám dodnes vyznává asi 145 milionů. Víc muslimů žije už jen v Pákistánu a Indonésii. Indie tak má víc obyvatel, kteří vyznávají islám, než všechny arabské státy. Přesto muslimské památky v zemi chátrají.

Category: 2006 / 04

Na místě opuštěného, lesem zarůstajícího lomu, v přirozeném přírodním prostředí, které poskytuje všechen potřebný materiál – písek, hlínu, kámen, dřevo i vodu, vyrůstá od roku 1997 středověký hrad. Stejně, jako by se stavěl v době francouzského krále Filipa Augusta z 12. století. Několik desítek zručných řemeslníků a dobrovolníků – lamačů, kameníků, zedníků, tesařů i kovářů – pracuje stejně jako jejich předchůdci před sedmi staletími – dokonce v podobném oblečení. Jejich práci ale sleduje početné a zvědavé publikum, kterému musí umět poutavě vysvětlit nejen své stavební postupy, ale i historické souvislosti. Mají to ostatně v pracovní smlouvě. Během dvou desítek let se tu tak vztyčí malé věže, hlavní hradní věž, šlechtické obydlí a obslužné budovy.

Co je tedy Guedelon? Dnes už bezpochyby jedna z atraktivních turistických destinací Burgundska. Například v roce 2003 ji během sezony, trvající každoročně od 20. března do 7. listopadu, navštívilo 183 tisíc lidí, téměř polovinu z toho tvořily děti. Zájem v dalších letech jen rostl. Během několika let se kdysi zcela neznámá lokalita vyhoupla na první příčku mezi zpoplatněnými turistickými atrakcemi departementu řeky Yonne a na druhou v celém Burgundsku. Stala se mekou školáků a učitelů dějepisu.

Živá učebnice

Kvalifikovaní řemeslníci pracují na stavbě za stejnou mzdu, jakou by měli u běžných stavebních firem. Vzhledem k tomu, že během sezony obvykle překračují běžný fond pracovní doby, vybírají si pak ve zbylém období regulérní dovolenou, případně si doplňují vzdělání.

Nadšení veřejnosti přineslo poměrně rychle dost peněz na to, aby stačily k financování projektu. V roce 2004 tak mohlo pracovat na stavbě čtyřicet pět lidí na plný úvazek a zhruba půl stovky dobrovolníků.

Guedelon je samozřejmě jako živá učebnice pro školáky. Na několika naučných stezkách zábavnou, hravou a názornou formou objevují, jak se v přírodě těží a opracovává kámen či dřevo a jak se staví hrad, který znali jen z pohádek či jako dobovou kulisu historických filmů. Kvalifikovaní specialisté jim odkrývají tajemství prastaré řemeslnické matematiky a geometrie, způsoby, jak nejlépe získat potřebný tvar kamene, uplést provaz, vytočit mísu na hrnčířském kruhu či stvořit gotickou klenbu.

A pak je Guedelon záležitostí vědeckou a historickou, roste za aktivní asistence odborníků z oborů historie, archeologie a architektury. Specialisté tu mají příležitost konfrontovat vědecké poznatky z historie s každodenní realitou stavby. Poznatky umožní lépe rekonstruovat historické památky.

Žádné bláznovství

Nápad postavit hrad byl dlouho považován za bláznovství. Přišel s ním v druhé polovině devadesátých let dnešní prezident asociace řídící stavbu Michel Guyot. Kdysi dávno koupil ruinu nedalekého zámečku Saint-Fargeau a nádherně ho zrestauroval. Když pozoroval řemeslníky restaurátory při práci, začalo ho zajímat, jak asi těžká břemena zdvihali řemeslníci před mnoha staletími. Zabral se do archeologické studie středověkého komínového tělesa a to ho definitivně přivedlo k myšlence – co takhle postavit, samozřejmě výhradně z přírodních materiálů a metodami středověkých stavitelů, celý hrad?

Projektu se ujal bývalý šéfarchitekt Státního památkového střediska Francie Jacques Moulin. Aby bylo možné projekt odstartovat, procestoval Guyot křížem krážem Francii a zkoumal středověká stavební díla.

Ještě než se začalo stavět, bylo samozřejmě třeba vypořádat se s komplikacemi v podobě finanční a administrativní přípravy, sehnat partnery a sponzory, vybrat terén. Mezi sponzory náročného a především dlouhodobého projektu tak dnes patří například nadace televizního kanálu Plus francouzské televize, burgundská regionální rada, regionální rada departementu Yonne a mnoho soukromníků. První kámen byl nakonec položen v létě roku 1997 a už v květnu roku následujícího se stavba otevřela veřejnosti.

Guedelonští heroldi

Dobrovolníci a stážisté ze škol, kterých kromě dělníků pracuje zejména v plné sezoně na Guedelonu někdy až dvě stě, si říkají heroldi. Patří mezi ně i lodní stevard Nicolas z Bretaně, který tu už několik let tráví část své dovolené. Německá učitelka Brigitte zase využívá své roční dovolené ke zdokonalení francouzštiny a navíc ji zajímá archeologie. Jean, normandský kantor v důchodu, je prostě rád mezi mladými lidmi…

Ten, kdo se stane členem nebo přívržencem asociace, pak těží z různých výhod. Má neomezený přístup na stavbu během sezony, může se zúčastnit prací, zasílat pravidelné zprávy o průběhu stavby, získává patnáctiprocentní slevu na zboží prodávané v guedelonském obchůdku. Ten je vůbec kapitola sama o sobě, ačkoli se svým pestrým sortimentem nijak zvlášť neliší od podobných zařízení, která se nacházejí prakticky u každé francouzské kulturní památky.

Na Guedelonu ale udivuje spousta odborné literatury, populárně naučných publikací, dokumentace, ilustrací a všech druhů moderních audiovizuálních nosičů pro všechny úrovně věku a vzdělanosti z oboru historie a archeologie středověku.

Guedelon je důkazem, že veřejnost má navzdory všeobecnému působení masové kultury zájem vracet se zpátky k odkazu našich předků.

Guedelonské zajímavosti

KÁMEN – pro stavbu hradu se používá železitý pískovec. Využívá se rozdílných stupňů jeho tvrdosti, které si lamači výstižně pojmenovali pif, paf a puf, podle ostrého či tupého zvuku, který při doteku s kamenem vydává pracovní nástroj. Pokud lze nějakou skupinu dělníků na stavbě nazvat „svalovci“, pak jsou to právě guedelonští lamači: za dobu stavby vydobyli ze země už více jak tři tisíce kubických metrů kamene.

KAMENÍK upraví za den průměrně čtyři obkladové kameny pro vnější plášť věže. U složitějších kamenů však může opracování zabrat i několik dnů. K hlavním nástrojům patří perlík, sedlík a dláto. Aby se zmírnily šokové vlny z úderů a ochrana hran, kameníci pokládají kámen na tlusté pletence ze slámy či konopí. Konopné provazce zhotovuje hradní provazník. Ve středověku byl kameník placen za každý opracovaný kámen.

TESAŘI Jeana-Nöela odpovídají na stavbě hradu za všechny práce s dřevem, za stavební lešení, bednění a výdřevu potřebnou při stavbě kleneb, pevných mostů a bran, za krovy. Zhotovují také veškeré násady k nástrojům, přepravní ližiny a zvedací stroje. V roce 2004 patřily k jejich úkolům dvě „veverčí klece“ inspirované modely nalezenými v některých francouzských katedrálách. Realizace těchto středověkých kruhových zdvihacích mechanismů s lidským pohonem se stala dobrodružstvím svého druhu. Zdvihací zařízení muselo totiž odpovídat přísným bezpečnostním normám Evropské unie – vždyť uvnitř kola se otáčí člověk! Francouzští úředníci dlouho lpěli na byrokratických předpisech a bylo třeba zasnoubit vědecké výpočty se středověkou technikou. Veverčí klec je demontovatelná a zdvihne břemeno do váhy půl tuny.

KERAMICKÁ DÍLNA získala Guedelonu statut stavby experimentální archeologie. Hélo..lse s pomocnicí Karine jsou teď ve fázi studie na téma středověké keramiky 13. století na severu Francie. Pro keramickou dílnu Guedelonu byl obzvláště plodný rok 2003, kdy Hélo..lse se svou pomocnicí zhotovila kolem půl tisícovky keramických předmětů. Kropičky, hrnce, mísy a džbány jsou díky pečlivému studiu odborných podkladů jednoznačně věrnými kopiemi středověkých předmětů a v obchůdku Guedelonu se dají i koupit. Historická dokumentace pomáhá i při konstrukci středověké pece. Její význam je dvojí: umožní pracovat v autentické středověké peci s formami a technikami, které objevili archeologové, a ti zase na oplátku mohou v peci vypalovat kousky jílu, které poslouží jako referenční vzorky ke střepům z vykopávek. Vstupenky do Guedelonu lze získat jak na jeho vlastních webových stránkách, tak v síti řady francouzských hypermarketů či v obřích knihkupectvích FNAC po celé Francii.

Category: 2006 / 04

Názory, jak by měla voda na snímku správně vypadat, se různí i mezi profesionály. Někteří dávají přednost „živé vodě“, tedy dojmu, že je v pohybu. Dosáhne se toho tím, že voda vypadá jemně rozmazaná ve směru pohybu, zatímco okolí je brilantně ostré. Jiní zase nechávají vodu na snímku „zmrznout“, vidíte z ní tedy každou kapičku. Záleží tedy jen na vás, jakého efektu budete chtít dosáhnout.

Kapka vedle kapky

Pokud chcete na snímku zachytit každou kapku tekoucí nebo padající vody, potřebujete co nejkratší expoziční čas. Většina moderních fotoaparátů už nabízí skutečně extrémně krátké časy, nastavit je musíte manuálně. Pokud dáváte přednost přednastaveným programům od výrobce, zvolte sport, nenechte se mást jeho názvem, je určen právě na zachycení pohybu. Takový snímek ale bohužel asi nepořídíte levným kompaktem, časy, které takové přístroje nabízejí, jsou příliš dlouhé (1/125 na to třeba nestačí).

Protože voda pak vypadá na snímcích pořízených s krátkým časem, jako by ji děda Mrazík nechal ve vteřině zmrznout, vypadá efektně hlavně v detailech a polodetailech padající (kapající) vody. Nic vám ale nebrání vyzkoušet si i celkové snímky. A ještě poznámku – je zbytečné velmi krátkým časem fotografovat klidné vodní plochy v krajině.

– Nastavte tedy co nejkratší čas.

– Fotoaparátu můžete pomoci vytvořit ostřejší snímek, když zvolíte širokoúhlý objektiv (tedy žádný zoom) a od fotografované scény trochu poodstoupíte. Výřez dotvoříte v počítači.

Živoucí voda

Někteří fotografové dávají přednost dojmu, že voda teče i na fotografii, tedy je proti okolí jemně rozmazaná. Míra rozmazání ale rozhoduje o tom, nakolik vypadá snímek věrohodně. Nic se totiž nesmí přehánět, při příliš dlouhém času zbude z vody jen šmouha.

– Zkuste experimentovat a nafoťte si místo různě dlouhými časy, máte pak větší šanci si vybrat ten nejzdařilejší snímek.

– Voda v pohybu vynikne, jen pokud má zcela ostré okolí. Foťte tedy raději ze stativu nebo fotoaparát na něco položte. Pokud tuto funkci váš fotoaparát nabízí, využijte dálkové ovládání spouště, abyste vyloučili jakýkoliv pohyb aparátu.

– Nepoužívejte zoom, ale raději širokoúhlý objektiv. Výřezy si pak v klidu můžete udělat až v počítači. Pamatujte, že větší hloubka ostrosti je za místem zaostření než před ním, ostřete tedy zhruba do první třetiny scény.

Jako diamant

O tom, zda bude na fotografii voda vypadat jako nádherný diamant, proud křišťálu, nebo jen nicneříkající šmouha, nerozhoduje pouze čas, podstatnou roli tu hraje světlo. Záleží na tom, v jakém úhlu na proud vody dopadá. Efektní snímky mohou sice vzniknout i v protisvětle, ale to už vyžaduje určitou zručnost. Pamatujte, že voda se při fotografování chová podobně jako sklo – světlo částečně propouští, ale především ho odráží.

– Zkuste nejprve fotografovat vodu se sluncem v zádech, pak si teprve v klidu zaexperimentujte a několikrát změňte stanoviště.

– Zkuste pro stejný snímek několikrát změnit expozici. U některých fotoaparátů si můžete zhotovení takovéto série snímků nastavit automaticky.

– Nefoťte v poledne – slunce stojí nejvýše a krajinu zplošťuje, jděte raději na vyhlédnuté místo po ránu (namodralé světlo) nebo k večeru (nazlátlé světlo).

– Pokud se obáváte takzvaných přepalů (přesvětlených míst), i tady vám pomůže série různě exponovaných snímků. Segmenty jednoho snímku pak můžete vložit v počítači do druhého a přepaly nebo naopak příliš tmavá místa tak vykrýt. Pokud si na to netroufnete sami, požádejte někoho zkušenějšího. Snímky samozřejmě musí být ze stejného místa a fotoaparát musí mít při snímání stejnou polohu.

A co filtry?

U digitálů můžete docela zapomenout na filtry barevné a takzvané efektové, protože počítač je plně nahradí. Navíc vám umožní kdykoliv se vrátit k původnímu snímku. Vyplatí se ale pořídit si polarizační filtr a neškodí přikoupit i filtry přechodové. Polarizační filtr tím, že pohlcuje světlo odražené z určitého směru, vodu jako kouzlem zprůhlední. Také zjemní barvy. Je to efekt, který počítačem dodatečně nevytvoříte.

Pokud chcete fotit v protisvětle, můžete zkusit přechodový nebo jiný filtr, kombinujte je. Jaké filtry koupit, vám poradí každý prodejce fotoaparátů a většinou ani nejde o nákladnou záležitost.

závěrem

Experimentujte, foťte, zkoušejte. A přemýšlejte, jak to, co vidíte očima, nejlépe zachytit fotoaparátem. Dobrý snímek se někdy podaří i při letmém zachycení okamžiku, ale většinou nejprve vznikne v mysli autora a tomu se pak podaří svou představu uskutečnit. zpracovala Dagmar Cestrová

Category: 2006 / 04

Další informace najdete na internetové adrese www.nhm.ac.uk.

Vítěz v kategorii Chování živočichů – ostatní živočichové

Ropuší orgie

Ruben Smit, Nizozemsko

Každé jaro se v Holandsku přesouvá ohromné množství ropuch obecných k rybníkům v oblasti Veluwe, aby se zde spářily. Je to podívaná, která Rubena vždy fascinovala. Nejvíce ho zajímalo, jakým způsobem poodhalit to, co se děje pod hladinou. Brodil se chladnou, křišťálově čistou vodou a zároveň držel fotoaparát se širokoúhlým objektivem u dna rybníka, aby získal co nejdetailnější záběr pářících se ropuších mas a následně i řetězců vajíček. S čím však nepočítal, bylo, že se stane přímo součástí jejich orgií. Než se mu podařilo pořídit výsledný záběr, jeden z ropuších samců si jeho prsty spletl se samičkou, vrhnul se na ně a s divokou vášní je velmi těsně sevřel.

Zvláštní cena v kategorii Chování živočichů – ptáci

Koupající se pelikán

Maik Aschemann, Německo

Pelikán bílý na úpravě svého zevnějšku rozhodně nešetří. Kvůli velkým křídlům a způsobu života musí udržovat peří v bezvadném stavu. Maik strávil v hannoverské zoo sledováním pelikánů mnoho hodin, a to především zrána, kdy se shromažďovali na hladině, aby se upravili. Tento pelikán plaval do středu jezera právě ve chvíli, kdy začalo vycházet slunce. Malým výrůstkem na konci zobáku probíral své peří a poté je pomocí tukové žlázy promazával, aby bylo odolné proti vodě. Jakmile dokončil očistu, začal křídly bít o hladinu jezera. Maik měl fotoaparát připravený…

2. místo v kategorii Chování živočichů – savci

Polární výprava

Thorsten Milse, Německo

Samice polárního medvěda je hladová. Nejedla už osm měsíců, kdy po většinu času žila v malém doupěti v kanadském národním parku Wapusk, aby zde porodila a odkojila dvě mláďata. Nyní je březen a ona bere svá tříměsíční medvíďata na sedmdesát kilometrů dlouhou pouť k Hudsonskému zálivu (Hudson Bay). Led je opět zmrzlý a ona má před sebou pár hojných měsíců, kdy může díky tulenímu masu nabírat kila. Moc času však nemá, protože led začne v červnu opět tát. Malá medvíďata se právě sklouzla po příkré závěji a kňučí na svou matku. Thorsten sledoval, jak je samice ovládána dvěma mocnými instinkty – dopředu ji žene hlad a zpět táhne starost o oba malé výrostky.

Zvláštní cena v kategorii Portréty zvířat

Gorila v dešti

Joe McDonald, USA

Jediná oblast, kde se můžete setkat s horskými gorilami, je Virunga Volcanoes – mlhavé, deštivé útočiště ve střední Africe. Gorily většinou hledají před deštěm úkryt, ale této skupince ze Rwandy zjevně nevadilo stát venku v lijáku. Když se s nimi Joe náhodou setkal, byl promočený a boty měl plné vody. Vůdčí samec se šoural z místa na místo i v prudkém dešti. Nakonec se usadil do této pozice právě ve chvíli, kdy přestalo pršet, a Joe měl tak možnost připravit záběr. „Chtěl jsem zprostředkovat obojí – osobnost gorily i atmosféru samotnou. Naštěstí jsem se s ní nedostal do kontaktu očima, což znamená u gorily signál agrese.

Zvláštní cena v kategorii Chování živočichů – ptáci

Smrtící sevření

Bence Máté, MaďarskoJako když malé dítě mačká svoji vodní hračku, stejným způsobem vymáčkne volavka sevřením zobáku vodu z ryby ještě dříve, než ji spolkne. Bence blízko svého domova sledoval volavky popelavé mnohokrát. Samotné fotografování však nebylo tak jednoduché. Poprvé se vše seběhlo ještě dříve, než se stačil spustit blesk. Podruhé musel znovu nastavit ohniskovou vzdálenost, aby získal tak ostrý záběr, jaký chtěl. Potřetí nedokázal odhadnout moment, kdy volavka rybu uloví. Nakonec musel udělat tucty snímků, než získal ten správný. „Na většině záběrů byla křídla ptáků nebo jejich nohy,“ říká Bence, „ale tento zachycoval přesně to, co jsem potřeboval.“

Category: 2006 / 04

V červnu je na jižní polokouli zima v plném proudu. Do přístavu v Kapském Městě byl vpuštěn tanker Treasure a ihned po příjezdu si bezpečnostní technik námořního úřadu všiml, že z něj uniká spousta ropných látek. Protože hrozilo, že se loď potopí v přístavu, úřady rozhodly odtáhnout tanker na volné moře, co nejdál od pobřeží. Na palubě v té chvíli bylo 1344 tun těžkého oleje, 56 tun vlastního paliva a 64 tun mazacích olejů. Moře bylo rozbouřené, lana vlečných remorkérů se neustále trhala a ani s pomocí helikoptér se je nepodařilo znovu zapřáhnout. Krátce po půlnoci 23. června opustili palubu poslední členové posádky a nechali loď unášet mořem směrem na Koeberg. Tam se začala potápět. Byly tři hodiny ráno, když se pouhých deset kilometrů od břehů Melkbosstrandu zavřelo nad lodí moře. Vrak v padesátimetrové hloubce narazil na dno a do zálivu začal vytékat celý smrtonosný náklad i obsah vlastních nádrží.

Stačilo několik hodin a olejová skvrna pohltila pět čtverečních mil hladiny a mířila k ostrovu Robben, sedm kilometrů od kapského přístavu. Na ostrově byla kdysi kolonie malomocných, pak vězení pro prominentní odpůrce režimu (vězněn zde byl i Nelson Mandela), potom se stal domovem velké kolonie tučňáka brýlového. Ropná skvrna zasáhla ostrov od severního cípu až k Murrays Bay Harbour v místech, kudy tučňáci opouštějí ostrov, nebo na něj přicházejí.

O několik dní později skvrna zasáhla ostrov Dassen, další významnou kolonii tučňáků. Skvrnu dál unášely mořské proudy a hrozilo, že zasáhne i kolonie mořských ptáků na ostrovech dále na sever včetně ostrova Vondeling a ostrovů národního parku West Coast. Obří skvrna zůstala až do půlky července mezi ostrovy Dassen a Robben i na jih od Robbenu a ohrožovala tučňáky.

Populace před katastrofou

Tučňák brýlový obývá jižní a jihozápadní pobřeží Jihoafrické republiky v koloniích o stovkách až desetitisících jedinců. Likvidace druhu začala v minulém století sběrem vajec, zavlečením nových predátorů (koček, psů, krys) a zahájením průmyslového rybolovu v jejich lovištích (sardinky). Největší ránu jim však uštědřili lidé tím, že námořní doprava znečistila moře ropnými látkami. Stavy tučňáků poklesly ve dvacátém století o devadesát procent. Dnes se odhaduje, že kolem Kapského Města ročně projede asi 750 tankerů. Jakákoliv havárie může způsobit úhyn celé kolonie (v roce 1968, po potopení lodi Esso Esex, zemřelo 19 000 tučňáků) a ohrozit tak přežití zbytků celého druhu.

Tučňák brýlový může hnízdit dvakrát až třikrát za sezonu a vybírá si k tomu jak ostrov Dassen, tak Robben. Klade až tři vejce. Shodou okolností se na ostrovech od dubna do června provádělo sčítání tučňáků. Na ostrově Robben bylo zjištěno 5705 hnízdících párů, na Dassenu dokonce 17 181 párů. Na základě provedených sčítání byl počet zdejších tučňáků odhadnut na 18 000 mladých a 55 000 dospělých, tedy zhruba čtyřicet procent celé populace tohoto druhu. Smutné je, že počet hnízd na ostrově Dassen byl ten rok nejvyšší v historii a konečně překročil úroveň z roku 1978, kdy bylo sčítání zahájeno. Také počty na ostrově Robben se pravidelně zvyšovaly s výjimkou roku 1995, kdy tu po havárii tankeru Apollo Sea uhynulo asi tisíc dvě stě ptáků (bylo to padesát čtyři procent zasažených jedinců).

Smrt z ropy

Nebezpečí ropných látek pro ptáky spočívá v tom, že zasáhnou peří, které vytvoří chumle, ztrácí své izolační schopnosti a přestane chránit tělo před chladem. To ptáky nutí opustit chladné vody, jsou dehydratovaní, snaží se zahřát tím, že spotřebovávají vlastní energetické rezervy, a stačí týden, aby ztratili až třináct procent tělesné váhy.

Protože se ptáci snaží peří očistit, polykají ropné látky, které vytvářejí krvácivé vředy v dutině ústní, jícnu a žaludku. Ropa, která se dostane do oběhového systému zvířat, může způsobit ztrátu červených krvinek a to může vést až k anémii a narušení imunitního systému. Ptáci pak umírají na nemoci, jako jsou zápal plic a plísňová onemocnění. Pokud ropa zasáhne oči ptáka, vytvoří se mu vředy na rohovce a on může oslepnout. Nedokáže lovit a to znamená smrt hladem.

Proto se musejí po ropné havárii zasažení ptáci co nejrychleji odchytit a ošetřit. V případě potopení lodi Treasure nastal boj s časem. Někteří ptáci nebyli skvrnou zasaženi, ale bylo jen otázkou času, kdy se tak stane.

Odchyty na ostrovech

Odchytové týmy začaly nejprve na ostrově Robben podél pobřeží. Skupiny deseti až čtrnácti lidí rychle odřízly ptákům cestu do moře a dalších zhruba šest lidí natahovalo pletivové rámy o rozměrech 112,5 na 54 cm, aby vytvořily bariéru mezi mořem a tučňáky. Další dva lidé pak zajišťovali, aby se tučňáci nerozutekli mimo tuto bariéru. Nakonec se podařilo uzavřít natlačené skupiny tučňáků síťovou bariérou do kruhu.

Pak byli ptáci nakládáni do speciálních beden (57,5 x 35,5 x 41,5 cm) s větracími otvory. Bedny byly vyrobeny pro tyto účely po zkušenostech při havárii tankeru Apollo Sea v roce 1995, kdy velké množství ptáků zahynulo při přepravě. Celkem bylo naloženo neuvěřitelných 21 986 jedinců jen z tohoto ostrova! Všichni byli odvezeni do jednoho z center SANCCOB (Jihoafrické nadace pro péči o zachování pobřežního ptactva – The South African Foundation National for the Conservation of Coastal Birds). Tučňáci, které ropa nezasáhla, byli nakonec přemístěni do centra v Sea Pointu a odtud náklaďáky do centra v Cape Recife.

Na ostrově Dassen nejprve začali záchranáři chytat ptáky pokryté ropou. Jakmile ropná skvrna dorazila až k pobřeží, pokusili se zabránit ostatním tučňákům opustit ostrov. Použili zídku, která tu byla postavena dříve do půlkruhu a uzavírala vnitřek ostrova, a umístili dovniř všechny zdravé ptáky. Pak tučňáky odvezli z ostrova. Celkem zde bylo chyceno 15 861 tučňáků.

Pak všichni stejně jako na ostrově Robben začali čistit pobřeží a skály od ropy. Přenášeli menší kameny a balvany na hromady a posypávali je vysušujícím absorbentem na bázi rašeliny. Skalnaté pobřeží a zóna odlivu byly čištěny jemným absorbentem, který se nasypal přímo na skály pokryté ropou, a tvrdými, štětinovými kartáči se je záchranáři snažili vydrhnout. Kontaminované chaluhy z pobřeží byly zakopány. Průzkum prokázal, že většina ostrova byla 5. července vyčištěna.

Zpátky do moře

Orientace tučňáků je pozoruhodná. Dokáží svoje hnízdiště neomylně nalézt i ze vzdálenosti stovek kilometrů. To se bralo v úvahu při rozhodování, kam a jak daleko by měli být ropou nezasažení ptáci odvezeni. Bylo rozhodnuto, že budou vypuštěni v oblasti Cape Recife blízko Port Elizabethu, asi osm set kilometrů východně od Kapského Města.

Především to bylo proto, že Cape Recife je důležité loviště tučňáků z ostrova St. Croix, druhé největší kolonie tohoto druhu, a tedy zachránění ptáci tu po několikadenním hladovění nalezli odpovídající potravu.

Za druhé to bylo dost daleko na to, aby záchranáři stihli před návratem ptáků vyčistit pobřeží. A za třetí mohli na vypouštění tučňáků dohlédnout zaměstnanci muzea v Port Elizabethu a Marine and Coastal Management, aby vše probíhalo co nejlépe. Posledním důvodem bylo to, že pro tučňáky byly vhodné i samotné vody Cape Recife.

Aby mohl být návrat ptáků, které ropa nezasáhla, monitorován, byly na záda tří z nich připevněny satelitní vysílačky. První byl odchycen na ostrově Robben, další dva byli z ostrova Dassen. Pohlaví se dalo odhadnout pouze na základě jejich velikosti a dostali jména Peter, Pamela a Percy. Každý zájemce je mohl sledovat na webových stránkách www.uct.ac.za/depts/stats/adu/

oilspill/sapmap.htm.

Aby měli ptáci chvíli i svůj klid, byly vysílačky střídavě vždy několik hodin vypnuty. S těmito tučňáky byly vypuštěny tisíce dalších, kterým byly připevněny nerezové ocelové známky na křídla.

První byl osvobozen Peter a také po osmnácti dnech jako první úspěšně dorazil po osmi stech kilometrech domů na ostrov Robben. Percymu trvala cesta na hnízdiště patnáct dní. Pamela putovala nejdéle – dvacet dva dní. Během cesty se všichni stali ptačími celebritami, na internetu je sledovaly statisíce lidí. Ostatní ptáci z kolonií doputovali na svá hnízdiště do konce července.

Největší hvězdou se ale stal Peter, byl vypuštěn první a první dorazil domů. Jméno dostal podle několika velmi populárních povídek od Phila Whittingtona. Všechny zajímal jeho další osud, ale během následujících let se úspěšně vyhýbal lidem, které vinil za všechno příkoří. Za nějaký čas, když ztratil i vysílačku, byl považován za mrtvého. Jaké bylo překvapení, když se po čtyřech letech, začátkem dubna 2004, objevil v dalekohledu dobrovolného pomocníka zdráv a ve výborné kondici. Byl poznán podle známky číslo A14059.

V boxech s tučňáky

Tučňáky pokryté ropou se na ostrovech podařilo pochytat do 7. července. V dobře větraných boxech byli převezeni do záchranných center v Salt River (16 tisíc ptáků) a Rietvlei (3,5 tisíce ptáků) blízko Kapského Města.

Nejdůležitější částí záchrany bylo zbavit tučňáky oleje. Důkladné mytí každého ptáka trvá dvacet až třicet minut, a do center jich první týden po havárii dorazilo více než devatenáct tisíc! Čas nemilosrdně ubíhal. Záchranáři proto požádali o pomoc veřejnost. Desítky lidí z úřadů, továren a soukromých firem si vzaly dovolenou a pomáhaly ptákům, kteří by jinak byli odsouzeni na smrt. Bylo jen shodou náhod, že jsem v té době cestoval s batohem po Jihoafrické republice. Spolu se spolubydlícími z Austrálie a Německa jsme neváhali ani minutu.

Po příjezdu k hangárům SANCCOB v Salt River jsme dostali žluté pogumované pláště, holínky a silné rukavice. Proč jsou tak silné, jsem pochopil hned po prvním stisku mile vyhlížejícího tučňáka.

První den jsem se dostal hned na začátek celého procesu – nutil jsem spolu s dalšími dobrovolníky každého ptáka z ušpiněného a vystresovaného davu trubičkou zastrčenou do trávicího ústrojí požít rehydratační roztok soli a glukózy. Některé pak, aby spolkli i živočišné uhlí s kaolínem, které na sebe vážou toxiny. Přeprat nejvýše šedesát centimetrů velkého ptáka, který váží tak tři až čtyři kilogramy, se může zdát jednoduché, ve skutečnosti se mnou řádně cvičili. Po vyčerpávajícím dnu jsem prý i v noci zápasil s dekou.

Na zavedení sondy jsme museli být nejméně dva. I přes silné rukavice a pogumovaný plášť jsem si odnesl na rukou řadu podlitin po štípancích. Nejzdlouhavějším a zároveň nejdůležitějším krokem bylo mytí. Na odmaštění se použil antialergický prostředek LDC, používaný v kuchyni na nádobí. Trošku nedůstojně jsme v lavoru s vodou ve třech až čtyřech lidech proprali během dvaceti minut každému jedinci všechna pírka a na závěr ho řádně opláchli hadicí. Ptáci pak putovali pod tepelné zářiče, kde proschli, a od veterinářů dostali injekci s B-komplexem a sondou znovu rehydratační roztok. Po několika hodinách pro ně nastala konečně chvilka klidu v relaxační části záchranného centra – ve venkovních prostorných kotcích částečně s vodní plochou. Tady se mohli dát ve větších hejnech trochu psychicky dohromady, sdělit si pocity z absolvovaných traumat a věnovat se údržbě peří tím, že si do něj systematicky vtírali produkty mazových žláz a obnovovali tak izolační schopnost celého kabátu.

Znovu za rošťáky

Další dny jsem strávil v této části. Měli jsme tu jedinou starost – ptáky nakrmit. Ještě hodiny po umytí byli v takovém stresu, že odmítali přijmout jakoukoliv potravu, i když byli hladoví. Museli jsme proto procházet kójí pomalu v rojnici a každého ptáka zvlášť násilím nakrmit. Některé stačilo odchytit a jen jim do zobáku vstrčit sardinku a sami ji polkli. Většině však musela být rybka přímo vmasírována hluboko do jícnu.

Druhý den už jsme museli nutit do jídla podstatně méně ptáků, třetí den nás už obklopil strkající se dav a štípanci do holínek se důrazně hlásil o příděl. Byla radost pozorovat, jak se do původně apatické, zaolejované masy zvířat vrací život a energie. Chytit tučňáka není samo o sobě nebezpečné, je jen třeba se dostatečně rychle ohnout a zdvihnout ho dříve, než kolébavou rychlochůzí zmizí v davu. Ale jako u každého divokého zvířete je třeba si udržovat respekt, ať se tváří sebemileji. Viděl jsem několik dívek, které podlehly kouzlu ptáků ve fraku, a utrpěly velmi bolestivé zranění zobákem do obličeje. Ptáky lákaly zejména ušní lalůčky, rty, nosní dírky i obočí.

Poslední den v záchranném centru SANCCOB jsem strávil jako jeden z pomocníků kanadské veterinářky při závěrečném „vyskladňování“ tučňáků. Dopoledne jsme kroužkovali ty, kteří ještě neměli na křídle ocelové nerezové známky. Odpoledne potom probíhala poslední zdravotní kontrola. V přepravních boxech pak byli odváženi k pobřeží a vypouštěni, aby mohli zamířit domů.

Během těch pár dní jsem měl možnost pracovat s řadou lidí z celého světa. Někteří, jako modelky nebo ragbyová mužstva, přišli s celými televizními štáby, aby se zviditelnili ve večerních zprávách, jiní – naštěstí jich byla většina – přišli kvůli starosti o bezbranné tvory. Odcházel jsem s velmi příjemným pocitem hrdosti, že jsem i já dostal příležitost pomoci a alespoň trochu napravit obrovskou křivdu, kterou člověk páchá dnes a denně na přírodě. Ale co příště?

Havárie v číslech (jen dopad na tučňáky brýlové)

l Z celkového počtu zhruba 19 500 odchycených, ropou pokrytých tučňáků jich bylo na ostrově Robben chyceno 14 825, na ostrově Dassen 3516, zhruba 500 z dalších lokalit jako ostrov Vondeling a národní park West Coast (ostrovy Jutten, Malgas, Marcus, pláže).

l Dalších 7161 nepostižených ptáků bylo odvezeno z ostrova Robben a 12 345 z ostrova Dassen.

l Celkem tedy bylo z ostrova Robben odvezeno 21 986 tučňáků a z ostrova Dassen 15 861 jedinců.

l Do 18. srpna 2000 uhynulo 1900 tučňáků, včetně 213 ptáků, kteří zahynuli během převozu do Cape Recife (otrávili se zplodinami z výfuku poškozeného nákladního vozu). Dvacet osm mrtvých bylo později nalezeno na pobřeží Cape Recife, 800 tučňáků bylo již natolik postiženo ropou, že museli být usmrceni.

l Přednost na záchranu dostali dospělí ptáci, protože se dalo předpokládat, že brzy po likvidaci následků havárie zahnízdí. Rozhodnutí zachránit je bohužel znamenalo, že se ptáci museli odvézt z hnízd, což přivodilo smrt všech mláďat. Pokus zachránit mladé byl nad finanční i fyzické síly společnosti. Přesto bylo alespoň 3350 mláďat odloveno pro umělý odchov. Ale 319 jich muselo být utraceno a dalších 48 do 18. srpna 2000 zahynulo. l Ztráty vyčíslené k 18. srpnu 2000 byly následující: zhruba 2000 mrtvých dospělých a dospívajících tučňáků a 4350 zahynulých mláďat opuštěných na ostrovech. Úspěšně vypuštěno bylo nezasažených 19 506 tučňáků a dalších zhruba 19 500 muselo být očištěno, nakrmeno a ošetřeno v záchranných centrech. Celkem se tak záchranná akce týkala více než 40 000 ošetřených tučňáků, což představuje téměř čtvrtinu jedinců tohoto druhu.

Category: 2006 / 04

Při svém jarním putování Arizonou jsem měl štěstí vidět tento rituál na vlastní oči. Ve východní části státu, krátce po sjezdu z hor se rozprostírala jen liduprázdná krajina s polosuchými trsy trávy, sem tam nějakým keřem, bez stromů. Nedaleko národního parku Petrified Forest, světově proslulého zkamenělými stromy zbarvenými vmigrovanými minerály, stála poblíž silnice ohrada s dobytkem. Uvnitř se pohyboval majitel ranče se svým pomocníkem. Tak hezké koně, jaké měli, jsem ještě neviděl.

Značkovali dobytek. Musím přiznat, že mi to zpočátku připadalo brutální, říkal jsem si, že rozpálené železo musí působit zvířeti velkou bolest. Právě označkovaná telata se ale v okamžiku, kdy jim byla sundána pouta, naprosto pokojně vrátila do stáda a chovala se, jako by se nikdy nic nestalo. Rančer mi dokonce nabídl, jestli si značkování nechci vyzkoušet sám, což jsem s poděkováním, pravděpodobně rozumně, odmítl. I tak to byl zážitek, na který se nezapomíná.

Kovbojové ale nebyli první, kdo se značkováním začal. Záznamy o něm byly nalezeny již v hrobkách starého Egypta, z doby až před čtyřmi tisíci lety. Na americkém kontinentu značkování zavedl španělský dobyvatel Cortés, který se v 16. století v Mexiku snažil vyšlechtit dobytek pro tamější podnebí a začal svá zvířata označovat třemi křížky.

Dobytek se ale ve velkém začal značkovat na amerických pastvinách až v druhé polovině 19. století, kdy kovbojové stahovali stáda z obrovských ploch a přiváděli je k železnici, odkud se pak zvířata odvážela ve vagonech do městských jatek. Při dlouhém putování k železnici se totiž honáci z různých rančů sdružovali a stáda se promíchávala.

Dobytek se značkuje na současném americkém západě dvakrát do roka. Na jaře, když se narodí nová telata, a na podzim ta mláďata, která přišla na svět později. Krávy jsou z pastviny přivedeny do dřevěné ohrady – collaru. Tady kovbojové lasem, tak, aby jim neublížili, postupně chytají jedno tele za druhým.

Je to stejné, jak to známe z filmů o Divokém západě – teleti chycenému do lasa se druhý kovboj zavěsí na krk, povalí ho na bok, rychle mu sváže zadní nohy krátkým provazem a přemístí laso z krku na svázané zadní nohy. Co už se ale v kovbojských filmech neukazuje, je pokračování celého procesu. Za hlavu se mláděti nasadí ocelový držák, za který se přiváže k blízkému kolíku. Když kovboj, který drží v ruce druhý konec lasa, provaz napne, znemožní teleti jakýkoliv pohyb. Vypálit mu pak na zadní nohu značkovacím nástrojem (branding iron) značku je už hračka.

Branding iron má ocelovou hlavici ve tvaru, který si příslušný rančer navrhl a nechal úředně zaregistrovat. Značky jsou zpravidla odvozeny od jména ranče či původního majitele. Mohou se skládat z písmen, čísel i obrazců. Čtou se seshora dolů, zleva doprava, zevnitř ven. Navrženy mají být tak, aby neumožňovaly zlodějům dobytka snadno je přepálit. Za praktické se považuje, když se dají číst stejně i v opačném směru. Doporučená šířka znaku je tři až šest milimetrů. Užší by mohl propálit kůži zvířete tak, že by bylo zranění náchylné k infekce, širší by zase nemusel proniknout dostatečně hluboko a časem by označení zmizelo.

Jak a za jakých okolností byl vytvořen nový vypalovací znak?

Jeden z možných způsobů: Při osidlování západu měl každý z nových přistěhovalců – pionýrů – nárok na kus půdy určité velikosti. Dejme tomu, že půdu vhodnou na pastviny dostal třeba James Miller se svojí rodinou. Aby dokázal sousedům, že zatoulané tele patří právě jemu, začal všem přírůstkům ve svém stádě krav vypalovat žhavým železem na bok písmeno M. Byl to dobrý nápad až do doby, dokud jeden z jeho sousedů, jménem John Wayne, nezačal označovat svůj dobytek znakem ve tvaru písmena W. Při značkování se někdy v rychlosti či nepozornosti stalo, že se značka otiskla obráceně, a bylo zaděláno na problém. – Tehdy přišel rančer Miller na nápad přidat nad písmeno M stříšku (viz znak 1). Když se později jeho syn oženil, začal chovat vlastní dobytek a k vypalovací značce přidal pro jemné odlišení od otce spodní stříšku (viz znak 2). Takovému znaku se pak začalo říkat „M v diamantu“.

napsal Jiří Ondráček

Některé známější značkovací hlavice a historie jejich původu

Iron 3 – značka se skládá z A a C naležato, vytvořila ji chovatelská společnost Abel and Curtner. Později se pro ni vžil název kruhové A.

Iron 4 – čte se jako 7 U P. Praktické označení, zdaleka rozpoznatelné.

Iron 5 – správně čteno 7 H L. Značka byla vytvořena v roce 1864 bratry Lyeovými. Má výhodu symetrie, je možné číst ji reverzně.

iron 6 – C Bar, značka majitele Boba Cassinelliho.

iron 7 – čteno T N T, symetrické i seshora.

iron 8 – Stan a Janice Klaumannovi si vytvořili značku 4 R.

iron 9 – H zavěšené ve čtvrtkruhu patří Elizabeth Millerové.

iron 10 – 101 – populární stará značka z doby prvních pionýrů,

zavedená patriarchou německé rodiny Gerhardem Millerem.

iron 11 – italský přistěhovalec Carlo Recanzone vymyslel a začal v roce 1864 používat tzv. otevřené A 9.

iron 12 – jeho syn registroval značku odvozenou od otcovy, čte se jako 6 V.

iron 13 – znak ve formě ústředního kamene „keystone”. Patřil německému emigrantovi z doby pionýrů.

iron 14 – reverzní znak patřící rodině Stewartů z ranče 96.

iron 15 – reverzní znak B-B vlastněný dvěma bratry Buckinghamovými. iron 16 – reverzní znak 7 X L majitele Joseho Gasta~nagy.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This