Category: 2006 / 05

Jean Michel Cousteau je synem Jacquesa-Yvese Cousteaua, který se velmi zasloužil o to, aby se veřejnost začala zajímat o ochranu podmořského světa. Podílel se i na založení francouzského podmořského národního parku v pobřežních vodách ostrova Port Cros v souostroví Hy`eres. Na sklonku života si ale velmi stěžoval, že je toto místo znečišťováno blízkou marseilleskou kanalizací.

„Znečištěno už není jen Středozemní moře, ale prakticky všechna místa. A zdá se, že v posledních deseti letech tato velmi hrozivá situace graduje. Mohu to dokumentovat především na stavu korálových útesů. Koráli hrají v životním cyklu oceánů základní roli. Kromě toho, že se na nich jako na prvních projeví znečištění vody, je na ně navázáno mnoho dalších živočichů. Pokud nebudou v moři koráli, nebude v nich život a náš život, to je především život oceánů. Lidé si to nepřipouštějí, ale je to tak,“ uvedl v rozhovoru pro Koktejl Jean-Jacques Mantello.

Čím je voda nejvíce znečištěna? Chemikáliemi?

Zdaleka ne. Plujete někde ve středním Pacifiku a kolem vás voda unáší plastové nádoby, obaly, shluky ropy, je to prostě hrozné. A nejenom na hladině. Pamatuji si, že Jacques-Yves Cousteau financoval několik expedic, které dokumentovaly stavy lidských odpadků na mořském dně. Zjištění byla hrozivá. Dno je už na mnoha místech pokryto jen odpadky, a proto zcela mrtvé. Vypadá stejně jako skládky, důlní odvaly nebo laguny s jedy na povrchu země. Dnes k tomu můžeme také přičíst znečištění moří způsobené klimatickými změnami.

Většina lidí se domnívá, že klimatické změny se týkají pouze teplot některých oblastí, projevují se častějšími bouřkami s přívalovými dešti nebo naopak nebývale suchými obdobími…

Bohužel ovlivňují vše, tedy i moře. První a velkou změnou jsou právě mizející koráli. Tak jak se postupně mění život korálových útesů, mění se i ekosystém. V mořské fauně se klimatické změny projevují velmi komplikovaným způsobem, dodnes mu pořádně nerozumíme. To, co vidíme, například že velryby dnes plují na jiná místa než dosud, že se některé druhy ryb vyskytují mnohem severněji než dříve a další, jsou jen nejsnáze rozeznatelné jevy. Jenže mění se i směry mořských proudů a tím se z mořského dna vynášejí na povrch živiny a plankton, kterým se živí ryby. Plankton je přitom pro moře totéž, co pro souš zeleň, takže výsledkem je, že ryby hladovějí, nemnoží se tolik a nakonec hladovějí i lidé. Tady, ve střední Evropě, si neuvědomujeme, jak mnoho lidí na Zemi je závislých na mořských produktech. S moderní rybářskou technikou je snadné slovit téměř celé populace ryb a tím je vlastně vyhubit. Ale co potom? Nadměrný lov se týká dokonce i žraloků. Některé druhy jsou zdecimovány až na nějakých dvacet procent svého původního množství.

Není to spíše tím, že žraloci prostě hladovějí, protože byli zvyklí na některé druhy ryb?

Ne, ne. V některých oblastech jsou loveni masově, jsou jim třeba jen uříznuty ploutve a mrtvoly jsou hozeny zpět do vody. Musíte si uvědomit, že některé druhy žraloků je velmi snadné ulovit. Například kladivouni. Vyskytují se vždy ve velkých skupinách, není vzácností natočit pod vodou skupiny o dvou stech a více kusech. Jedné dobře vybavené rybářské lodi na ně stačí jedna síť, protože se hejna drží pohromadě. Číňané je takto loví již léta, a přitom využijí jen pět procent jejich hmotnosti, prostě jim jen uřežou ploutve. Zbytek je pro ně nepotřebný. Podle statistik UNESCO se ročně uloví miliony kusů žraloků, do třiceti let mohou vymizet. Některé druhy určitě. Přitom jsou jedněmi z nejstarších obyvatel Země, byli zde už sto milionů let před dinosaury.

Hlavním důvodem natočení snímku Žraloci tedy asi nebyla snaha zprostředkovat divákům nervy drásající podívanou?

Na počátku to možná měla být senzace. S bratrem a později i s kameramanem Gavinem McKinneym jsme se začali cílevědomě potápět za žraloky snad před více než deseti lety a od té doby jsme se o těchto parybách mnoho naučili. Nakonec si je zamilujete, rozumíte jim. Teď například natáčím 3D film o delfínech a kytovcích a musím říci, že jako predátor je delfín nebezpečnější lovec než žralok. Delfín je pro lov mnohem lépe vybaven rychlostí, echolotem – signálním zařízením, schopností lovit v kolektivu, organizovaně. Žralok je jednodušší a tím i bezbrannější. Žraloci jsou však považováni za „špatné hochy“ moří, protože si občas spletou člověka s jinou kořistí. Pro člověka jsou vysloveně nebezpečné jen asi tři čtyři druhy. Nejproslavenější je velký bílý žralok, ale i on loví především lachtany a ryby, člověk na jeho jídelníčku není. Delfín si nemůže splést rybu s člověkem, proto je pro nás hodný chlapec. Ve skutečnosti je chladnější zabiják než žralok.

Já se snažím na tuto skutečnost upozornit tím, že se v našem filmu nevyskytuje člověk. My do prostředí žraloků nepatříme. Díky stereoskopické projekci si při sledování filmu můžeme připadat, že jsme pod hladinou mezi žraloky, ale nepatříme tam, jsme jen pozorovateli a oni připlouvají podívat se na nás. Jsou také zvědaví.

Nepoužívali jsme dokonce ani klece. Jistě, záběry žraloků útočících se široce otevřenou tlamou na kameramana schovaného za mřížemi jsou efektní, ale jsou to uměle navozené situace v umělém prostředí.

V našem filmu je vše přirozené. Postrádá ony nahrané hororové situace, ale už pouhé záběry velkých bílých žraloků vzbuzují respekt. Jsou to monstra, samozřejmě za určitých okolností nebezpečná člověku, ale není třeba z nich dělat nestvůry.

Jak jste se tedy chránili před možným útokem, zvláště když jste se potápěli s dost těžkou technikou, která ztěžovala pohyb? Mimochodem, víte, že zde v Praze žije náš krajan Steve Loveček-Lichtag, který se soustředil na natáčení velkých bílých žraloků bez ochrany?

Nevím. Škoda. Při natáčení nás chránila především obezřetnost. V dokumentaristice, kterou děláme, se opravdu můžete vyvarovat nepříjemných a nebezpečných situací jen opatrností. A žádný žralok na nás nezaútočil. Vždy se potápíme minimálně ve dvou, ale často ve čtyřech i více lidech. Záleží to na nebezpečnosti situace, tedy na tom, jaké jsou v daném místě třeba mořské proudy, zda tam není členitý terén, který znemožňuje mít přehled o pohybu kolem. Na palubě doprovodné lodi je pak ještě alespoň deset lidí.

Když jste uváděli v roce 2005 film Žraloci 3D v USA, někteří kritici poukazovali na to, že v komentáři hovoříte o ohroženosti žraloků, ale neříkáte, co by měli lidé dělat, aby jejich vybíjení zastavili.

Nedělám osvětové filmy, nechci vysvětlovat, co mají lidé dělat, aby nevybíjeli život na Zemi. To je myslím jasné. Všechny národy se prostě musí dohodnout, jak uměřeně nebo intenzivně budou využívat to, co nabízí moře k jejich výživě. My jsme chtěli zprostředkovat všem lidem pohled pod mořskou hladinu, kam se nevypravují tak často a hojně, aby věděli, jak se žraloci skutečně chovají. To ostatní je už na lidech a politicích. Bohužel, lidé se domlouvají velmi těžko.

A jak potom vidíte snahu některých zemí, především Japonců, otevřít znovu lov velryb ve velkém?

Rozumím tomu, někteří lidé potřebují ulovit velrybu nebo žraloka, aby se najedli. Takový lov byl a je součástí jejich života, jiný zdroj potravy třeba ani nemají. Ale nadměrný rybolov nebo lov velryb harpunovými děly nemá v civilizované společnosti své oprávnění. Je to jen snaha vydělat peníze za jakoukoliv cenu, bez ohledu na následky. Když jsme natáčeli film Žraloci, potkali jsme i skupiny lidí, kteří se žraloky živí odpradávna. Ti ale nejsou nebezpeční, horší je snaha nabízet polévku ze žraločích ploutví jako delikatesu po celém světě jako obchodní artikl. Je to příliš mnoho zabíjení pro nic!

A co bylo při natáčení snímku Žraloci nejobtížnější? Vybrat nejlepší záběry a zpracovat je složitou digitální technologií systému IMAX, nebo používat komplikovanou techniku pro systém 3D? Kolik vlastně váží kamery pro takové natáčení? Zpočátku jsme využívali kamery v obalech s objemy sto padesáti litrů, dnes máme o něco menší. Ale pořád je to objemná technika, která má své limity. Výsledný efekt ovšem stojí za to. Nejobtížnější bylo některé druhy žraloků vůbec najít. Cestovali jsme po světě a někdy to trvalo týdny. To jen dokládá současný stav populací téměř všech druhů žraloků ve světových oceánech. Jsou stále víc a víc vzácnější.

Category: 2006 / 05

Především zdejší náhorní planina Sanetti Plateau má magické kouzlo – prostor, traviny, zvláštní byliny, obří lobelie. Ve zdejším porostu našly útočiště stovky druhů ptáků, některé žijí jen zde. Právě tady přežívá i velmi vzácný vlček etiopský, který svou barvou a tvarem hlavy Středoevropanovi připomene spíše starou známou lišku než vlka. Jeho ochrana naráží na pověry místních obyvatel, zejména pastevců, kteří ho považují za nositele smůly.

Z rozsáhlé náhorní plošiny se pak zvedá do výšky zhruba čtyři tisíce čtyři sta metrů druhá nejvyšší hora Etiopie – Batu.

Nejvíce průvodců doporučuje park navštívit zjara, kdy je tu nejpříjemněji, v podstatě se za nejlepší sezonu považuje období od března do června.

„Etiopie je překvapivě zelená, úrodná a šťavnatá a mně tam bylo dobře právě proto, že je zde díky větší nadmořské výšce chladněji. Ostatně i hlavní město Addis Abeba leží ve dvou tisících třech stech metrech.

Je to země, kde jsem byl několikrát a kam se určitě budu vracet,“ řekl o Etiopii Jiří Kolbaba. „Je zde úchvatná krajina a neobvyklí lidé.“

Category: 2006 / 05

Antarktida je také nejchladnější a největrnější kontinent. Řádí vánice, ale my pokračujeme v pochodu. Jdeme místy, kam ještě nevkročila lidská noha. Z Patriot Hills, antarktické stanice, odkud se výpravy nechají pod Mt. Vinson převážet vzduchem, jsme se rozhodli jít zřejmě jako první na světě pěšky, se saněmi v zádech. A ještě jsme vyšli s několikadenním zpožděním. Nyní doháníme ztrátu. A i teď jsme odlišní od jiných – „normálních“ – expedic. Když přijde vichřice, Američané čekají i pět dní, než přestane, pět dní, než povolí mráz… My stále šlapeme.

MASIV MT. VINSON

S obdivem vzhlížíme k magickým horám. Nahoře v nebesích vyrostli velkolepí velikáni. Možná to není úplně na nebesích, ale o fous níž. Srážejí k zemi, připomínají pokoru, kterou je třeba k vrcholům udržovat. Nejchladnější hory planety jsou před námi. Kolem se ledovce slévají, mění své názvy, neurčíme, kde končí Minesota a začíná Nimitz… Horská božstva si nás vychutnávají, ohromují rozměry i vzdálenostmi. A král ledových horstev Mt. Vinson nás hypnotizuje.

Ukázal se překvapivě brzo, ale k jeho stěnám budeme šlapat ještě dlouhé dny namáhavého pochodu.

Od počátku víme, že právě na konci expedice nás čeká nejtěžší zkouška – až kilometrové převýšení při výstupu jedním z neznámých, dosud neprostoupených ledopádů, na jejichž konci je plato se základním táborem Mt. Vinson. Díky nekonečné jízdě už příliš dobře víme, jak velký rozdíl je jít s těžkými saněmi po rovině, a třeba jen nenápadným kopcem. Kopce, které máme v zádech, nám teď připadají nicotně. V noci se proto každému honí hlavou, jak v závěru dopadneme, zda se nahoru vůbec vyškrábeme. Snad se nebudeme muset otočit.

Zatím si vůbec neumíme představit, jak dokážeme stěnou dostat nahoru saně. Odložit je nemůžeme z mnoha důvodů – jsme v Antarktidě a potřebujeme všechno, co na nich je, jinak bychom nemuseli přežít. Rébus nemá tajenku, jen bezesné přemýšlení a překvapení na závěr. A pak jsme u něj!

LEDOPÁD

Nad námi je kilometrový ledopád. Do jeho nekonečného labyrintu se pouštíme naslepo za spěchu a ve vánici, která snižuje viditelnost. Šance najít správnou cestu je malá, ale existuje. Dosud jsme se probíjeli pláněmi i kopci Antarktidy volní jako ptáci, pohrdali lanem, nenavazovali jsme se, i když to pravidla pohybu na ledovci doporučují. Putovali jsme nádherně uvolnění. Teď ale jde do tuhého, tady to bez provazu nepůjde.

Rozhodli jsme se odložit na chvíli saně a poprvé zkusit najít cestu bez odporných těžítek. Přivázaní na jeden špagát stoupáme strmým ledovcem. Je neuvěřitelné, kam se dá na lyžích vyšplhat! Jenže pak už to dál se šikovnými prkénky nejde, musíme je vyměnit za mačky, hole a cepíny. Dál se probíjíme mezi seraky bludištěm ledovcových věží, připomínajících paneláky.

Zdoláváme ledovcové můstky, pod křehkou krustou často čeká hluboká propast. Překonat musíme všechny, i ty nejtěžší. Překračujeme hranice obvyklého dobrodružství. Přes ledovcové mosty se plazíme jako lehké kočky, jinde musíme skákat.

Sbírám odvahu do dlouhého skoku…, mohutný odraz, nekonečný let trvá snad věčnost…, levá noha prohrábne prázdnotu, pravá dopadá naštěstí na pevný podklad, mačka drží. Ale dál číhají další nástrahy. Je třeba se opatrně přesunout přes chatrný ledový mostek, z kterého zbývá jen malé torzo, ale rozumnější cesta chybí. Obrovsky se mi uleví, když jsem na druhé straně.

PÁDY DO TRHLIN

Za mnou jde Palo. Dlouze zkoumá terén, sbírá odvahu…, pak nakopává led předním hrotem mačky… a dál už nic. Mizí! Řítí se do hlubin. Ukopl jediný můstek. Vrhám se k zemi, nalehávám na cepín celou svojí váhou, dokud necítím škubnutí lana na druhém konci. Pád Pala se zastavil. Ležím přišněrovaný ke sněhu, v hlavě mi buší… Naslouchám děsivým zvukům pnutí ledovce, depresivnější muziku neznám! Palo není vidět, ale naštěstí je slyšet. Je živý!

Škrábe se postupně vzhůru. Konečně. Jak ho mám rád, je v pořádku!

V další trhlině ale mizí Petr. Věří, že jej dokážeme vytáhnout. Možná příliš velká důvěra v naše schopnosti. Svérázná metoda zdolávání seraků rozdováděla Vláďu, který se dokáže smát i v kritické situaci. Jistí mě, když tahám Petra z trhliny. Kdybych při tom všem nebyl, nebudu věřit, považoval bych vypravěče za hospodského přeháněče a tlachala. Tady se však dějí věci!

O kousek dál seskakujeme metry na spodní led, pak zdoláváme vertikální i převislé ledovcové prahy. Když jsem byl kdysi v kině na hitu Vertical Limit, chtěl jsem po některých scénách odejít, že jsou přehnané. Nadnesené americké akční filmy o horolezcích v ledových pláních se tady ale přetavují do reality. Má však ještě více proměn a fantazie než filmová limonáda. Naštěstí jsme ve správné sestavě, kolem mě jsou osobnosti zvyklé na všechno. I v šílených situacích je Vláďa pilířem klidu a pohody, vše je s ním jednoduché. Kdybych byl ženská, musím ho mít.

JEŠTĚ PADESÁT METRŮ

Prekérní situaci ještě zdramatizuje změna počasí. Prudký vítr přerostl ve sněhovou bouři. Stále stoupáme, snažíme se dosáhnout vrcholového plata. Petrovi padá mačka. Sundat rukavici a povolit řemínky, aby si ji mohl připevnit, představuje nadlidský úkon, který bolí! Čtyři chlapi stojí ve slotě navázaní k pátému na jeden špagát a čekají. Projít musíme všichni, nebo nikdo. Za chybu jedince platí všichni, každé zdržení je zátěží pro psychiku, zahřívá jen pohyb, z pasivity se líhnou omrzliny.

Stále častěji zjišťujeme, že se musíme kousek vrátit a hledat jinou cestu. Návraty ukrajují čas i sílu, frustrující pocit přerůstá v bezmoc. Ale musíme to dokázat, pokud chceme přežít. Je nás pět a vzali jsme si s sebou jen jeden stan. Ten je pro jednoho. Kolik se nás tam v nouzi nasouká?

Všichni si to uvědomujeme, ale nikdo to nechce vyslovit nahlas. K přežití vede jediná cesta – zpátky. Je to k zbláznění, podle výškoměru jsme už jen padesát metrů od vrcholového plata. Tam čeká záchrana, tam někde je základní tábor Mt. Vinson, kde přistává letadlo s expedicemi mířícími na vrchol. Společná porada ústí v jednoznačné rozhodnutí: návrat.

VICHŘICE A MLHA

Nebezpečným ledopádem jsme vystoupali asi kilometr, teď hledáme cestu dolů. Zachumlaní do sebe, se sklopenými hlavami a staženými kapucemi se schováváme větru a čekáme, jak dopadne Petr, který se na druhém konci lana pokouší o sestup. Marně. Naše stopy zametla vichřice a obklopuje nás jen neprůhledné mléko mlhy, chumelenice a nápory vichru. Bloudíme, tápeme.

Do čela se vrací zkušený Zdeno, ostřílený himálajský harcovník. Jde skvěle, chvilková zaváhání se nepočítají, vždyť hledá cestu bez slepecké hole, vystačí s cepínem. Ve slotě a slepecké bělobě nalézá směr. Ví kudy… nebo to alespoň úspěšně hraje! Většinou mu to vychází a to je rozhodující. I teď sice bloudíme a chvílemi se vracíme, ale přesto pomalu sestupujeme! Ve spěchu a nepřízni počasí jsme před výstupem nezapnuli GPS, tedy satelitní navigaci, která by pomohla najít odložené saně. Množí se pády. Staly se součástí dramatu, tvrdého boje s přírodou, která má navrch. Nebezpečné lety prostorem naštěstí zůstávají bez následků. Jsme vetřelci v lůně panenského ledovce, ale asi jsme se zalíbili štěstěně, asi nám to s rampouchy sluší. Když Zdeno dopadne po děsivém letu prázdnotou na záda, omluvně se usměje a pokračuje dál. V tom je síla velikánů, dělat jako by nic…

Snad nedopadneme jako legendární R. F. Scott při své výpravě na jižní pól. K cíli dorazil až po Amundsenovi, jehož červený stan a vzkaz zanechaný na pólu vnímal jako hořkou facku. Zdeptaná skupina se od pólu zbědovaně belhala bílou plání, čekalo ji sedm set mil zpáteční cesty bez tažných poníků. Polární trosečníci táhli saně sami. Postupně umírali a nakonec hladověli paradoxně jen jedenáct mil od záchranného skladu potravin. Scott 29. března 1912 trápil sebe i svůj deník posledním zápisem: „Proboha, postarejte se o naše rodiny!“ Našli je v zasněženém stanu za sedm měsíců.

Antarktida je prostě správným místem na pohodovou dovolenku: „Chcete-li se mít tak špatně, jak si jen dovedete představit, staňte se polárníkem!“

OMRZLINY

Zdeno opravdu našel odložené lyže. V extrémních podmínkách ale nemají šanci, na nohy patří mačky. Dál bloudíme v mlíku mlhy a mraků, navíc s lyžemi na zádech.

Konečně nacházíme saně. Vichřice nejtěžší Petrovy saně odnesla dvě stě metrů daleko. Váží přitom sto kilo!

Dokážeme ve vichřici postavit stany? Musíme. První už stojí. A pak najednou Vláďa zděšeně zírá na můj obličej: „Máš velké omrzliny!“

Dokud jsme se pohybovali, bylo vše v pořádku. Když jsem teď „jen“ stál a přidržoval stan proti vichru, nastěhovaly se omrzliny do tváří, na nos, prsty… Musím je rychle zahřát. Ještě že si toho Vláďa všiml, sám jsem nic necítil. V tom jsou omrzliny záludné, zpočátku nebolí, ale když se jejich bílá plocha přebarví do černé, je na záchranu pozdě.

VĚZNI V BOUŘI

Sněhová bouře nás uvěznila ve stanech. Opět si uvědomujeme, jakými jsme zde vetřelci. Ledový kontinent miliony let odmítá vstup lidí, Antarktida nikdy neměla místní populaci a dodnes se tomu agresivním prostředím úspěšně brání. Do poloviny 18. století o ní lidstvo vůbec nevědělo. Až v roce 1772 James Cook poprvé překročil jižní polární kruh a obeplul Antarktidu. O pevnině na jih od ledovců, mezi nimiž se prodíral, napsal: „…troufám si prohlásit, že žádný z lidí nepronikne dál než já a že zemi, která možná leží na jihu, nikdo neprozkoumá… Všechny obtíže násobí nevyjádřitelně děsivé vzezření krajiny, odsouzené k tomu, že nikdy nepozná teplo slunečních paprsků.“

První základna zde vznikla až v roce 1950, ovšem jen pro krátký pobyt. Pak se odehrála smršť událostí, …a teď jsme zde my!

Omrzliny naštěstí nemají následky. Poprvé odpočíváme. Má to kromě ztráty drahocenného času i výhody. Po dramatu v ledovci si lížeme rány. Rozebíráme s Palem vyhlídky, před námi jsou zlomové chvíle expedice. Nemůžeme to vzdát. Musíme vzhůru.

HLEDÁNÍ CESTY

Slota ustala, začínáme opět žít. Musíme se znovu probít nahoru na vrcholové plato. Konečně ale do ledovcových homolí vidíme. Rozdělujeme se na dvě skupiny, abychom měli větší šanci najít cestu. S Petrem a Palem vyrážím o údolí dál než první skupina. Propojeni lanem šplháme na vyšší a vzdálenější kopce, kolem vyrůstá velkolepé panorama. Škrábeme se na nejvyšší vrchol oblasti, kolem jsou nunataky. Jejich název je kuriozitou Antarktidy, pochází z jazyka severních Inuitů a překvapivě zabloudil až na daleký jih. Jde o hory ve spodní části zalité ledem, ze kterého vylézají jen špičky.

Kudy jít však stále nevíme. Jistou šancí je probít se na vzdáleném konci vzhůru o údolí dál a pak se pokoušet některým ze sedel dostat do cíle. Rozumněji vypadá žlab, do kterého šli Vláďa se Zdenkem. S cepíny se probíjejí vzhůru! Vítězství, cesta je nalezena!

ŠPLhÁnÍ SE SANĚMI

Půjdeme nadvakrát, nejprve s plnými batohy a prázdnými saněmi. Pak budeme muset pro zbytek výstroje. Navázáni šplháme na lyžích ledopádem. Saně smýkáme za sebou. V těžkých místech se rveme, posouváme náklad o nesmělé centimetry. Pod odtrženým ledovým blokem odkládáme lyže, nasazujeme mačky a vytahujeme cepíny. Vše je zmrzlé a pevné, i víra v dosažení vrcholu. Mám sto chutí saně odepnout a pustit do trhliny. Ledovec má sklon 45–50 stupňů, záseky hrotů musejí být razantní.

Za nejtěžším místem se ledopád narovnává, dosahujeme ledovcového plata a v dáli tušíme základní tábor Mt. Vinson. Batohy padají z bolavých zad, jejich obsah už znovu můžeme naložit na saně. Musíme ale zpátky pro další věci.

U ledového bloku jsem si schoval čokoládu, teď přijde vhod. S lyžemi na batozích funíme mezi ledovcovými věžemi a seraky, vyhýbáme se nástrahám. Jde se mi dobře, mám formu. S Vláďou dosahujeme vrchol ledopádu, opojné vítězství blaží. Jsme nahoře, za nejobtížnější překážkou expedice. Vyhráli jsme, základní tábor je někde kousek nad námi.

VRCHOLOVÉ PLATO

Byla by to správná chvíle na šampaňské, kdyby nezmrzlo. Místo toho sundavám bundu a vydávám se znovu dolů. Ne, nezbláznil jsem se, jen chci odlehčit Palovi, mele už z posledního. Zaslouží si pomoc, má na starost filmování a to je námaha navíc. Nahazuje mi celý svůj batoh a já se potřetí rvu s ledovcem.

Vrcholovým platem se sunu jako zlomený burlak na Volze. Je dost nakloněné, zdánlivě nenápadné stoupání je nekonečné. Únava a přetížené saně, kam jsem si v samaritánské náladě po výstupu ledopádem naskládal více věcí, abych ulehčil ostatním, jsou velcí soupeři. Odkrajuji kilometry zoufalé jízdy, které nás dělí od základny.

ZAŘÍZNUTI

Na stanici se vítáme s Margot. V oblasti třeskutých mrazů působí ženská bytost jako pohádkový přelud. Usedáme do stanu, který slouží jako společenská místnost, centrum satelitních spojení, zásobárna, rádiová stanice i kuchyně.

Margot pracovala na polárních lodích, dělala průvodce v ledových horách, teď je jedinou bytostí jediné sportovní základny obrovské Antarktidy. Právě kouzlí nejbáječnější kávu života. Má pro nás důležitou informaci – je černější než káva: na nejvyšší vrchol Antarktidy máme jen dva dny! Pozítří odlétáme. Expedice zde obvykle tráví dva týdny! Stihneme se tak akorát na horu podívat! Zdrcující zpráva je špinavou podpásovkou. Nejsme „normální“ klienti, kteří platí padesát tisíc amerických dolarů, a podle toho se s námi jedná. Musíme se přizpůsobit. Jsme přitom první lidé, kteří doputovali z Patriot Hills až na Mt. Vinson po svých! Za odměnu fasujeme ledovou sprchu. Máme se smát, nebo brečet? Je dvacet dva hodin, musíme jednat.

Balíme věci, stavíme stany, vaříme…, a milion dalších činností. Není čas na oslavy ani na odpočinek, musíme okamžitě pokračovat ve výstupu…

ČERNÁ NOC

Za námi je nejtěžší den expedice, před námi nejstrašnější noc. Čeká nás otrocký noční pochod. Startujeme ve čtvrt na dvě v zuboženém stavu. Panuje zima jako na polárním hřbitově. Teploměr ukazuje minus 30 stupňů Celsia a padá stále níž. Zdenek vnímá ještě minus 42 stupňů a dál už je jen mrtvolný ledový běs. Nic horšího jsem nezažil. V mrazivém větru a náročném stoupání jsou saně stále těžší a těžší, zkoušíme různé triky.

Na nebezpečném ledovci bychom měli jít ve stopě za sebou, ale každý se snaží kopec ošálit jinak. Podivná parta nočních zoufalců se probíjí noční nepohodou a vydává se z posledního. Přitom kdybychom se vyspali a pokračovali ráno, stála by cesta zlomek úsilí, které potřebujeme teď. Zbytečnost a marnost ztěžují každý krok. Nohy přesouváme mechanicky, ploužíme se odevzdaně s čekáním na zázrak. Na jaký?

Ledový vichr bubnuje do zachumlaných kapucí, vzduch mrazí, dýchání pálí. Jak sveřepí mezkové se vlečeme ledovou mizérií až do míst, kde máme dost. Je šest ráno. Pro výstup na Vinson jsme udělali víc než maximum…

BÍLÉ RÁNO

Stavění stanů je nejstrašnější v životě. S Palem se to nakonec zázračně povede a zalézáme do ledových útrob. Jsme zničení, promrzlí, utahaní, pocit tepla se ne a ne dostavit. Klepeme se ve speciálních spacácích jako ratlíci. Víme, že potřebujeme spát, abychom nabrali sílu, ale nejde to.

Je jedenáct, když zjistím, že vedle mne leží obrovitý bílý sněhulák. Na sebe nevidím, ale vypadám asi stejně. Palko se místy hýbe, je tedy uvnitř ještě živý. Potvrzuje to prosbou, zda navařím. Omrzlé prsty marně vozí zmrzlou sirku po škrtátku. Po boji s vařičem nakonec přece jen tělo ohřívá báječná polévka.

HEAD WALLS

Opět stoupáme zapřažení do saní, ale už za posilujících slunečních paprsků. Jsme na konci ledovce, kam se dalo dojet s lyžemi i saněmi, a musíme je odložit. Okamžik, na který jsem se tak těšil. Dál budu silný, šlapat s batohem na zádech je přece má parketa – dělal jsem nosiče ve Vysokých Tatrách na Téryho chatě, s báglem jsem srostlý.

Přebalujeme, fixujeme saně. Pak nás překvapí Palo: dál nepůjde. Těžká role kameramana je v ledové pustině nevděčná, znamenala celou cestu spoustu pohybů navíc a poslední noc byla příliš krutá.

Batoh jsem podcenil, je obří a já se skláním jako stařena pod nůší. Přitom nás čeká Big Wall – Velká stěna. Stoupání je strmé, mačky značkují téměř vertikální úseky. Míjím ledovcové šrouby a smyčky k jištění, které tu zůstaly po předchozích výpravách, stejně se není s kým propnout. Cíl je ale tak blízko! Žene mě slastný pocit vrcholného uspokojení, vznáším se na vlně rozkoše. V ledovcové bariéře stavím stan, přezouvám boty i ponožky. Objevuje se Petr, se kterým teď tvořím dvojici, dál můžeme zážitky vychutnávat společně.

VRCHOL?

Konečně usínáme. Výšku jsme ale nabrali příliš rychle, chtělo by to ještě den. A potom už natěšeně překonáváme první trhliny, seraky jsou nicotné proti těm před dvěma dny. Šlapeme v trojici, střídáme se ve vedení, Petr zaostává někde vzadu, asi na něj padlo předchozí vyčerpání. Zatím vše probíhá dobře, i když na mě útočí palčivá bolest v zádech, která si se mnou hrála včera už v Big Wallu, když jsem vlekl mamutí bágl. Diagnóza Vládi: „Každý lékař by tě poslal samozřejmě ihned dolů, rizika jsou zbytečná!“ Zároveň dodává, že on by to ještě riskl.

Hlavou se honí přehršle pocitů. Vláďa situaci zvažuje ze svého pohledu – je krůček od dokončení sbírky Koruny planety, odvážného projektu výstupu na nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Mě ale po návratu z Antarktidy čeká Indonésie, kam mám letět jako průvodce. Mám omrzlý nos a na tvářích fleky scvrklé kůže jak škvarky, vrchol, i když je blízko, mi nepřipadá už tak důležitý. Chvilka klidu přináší překvapivé řešení – rozhoduji se pro návrat. Nebudu zdržovat ostatní.

„Ne opravdu, běžte sami,“ přesvědčuji ostatní a nabízím některé věci z výbavy.

JEN SÁM

Jsem na Blue Ice, necelých tři sta metrů od vrcholu. Je mi fajn, tetelím se dobrým skutkem. Kochám se horami. Pásmem trhlin sestupuji až do high campu. Je tady i Petr, který se ztratil kdesi za námi a my si říkali, že se asi vrátil. Přesto mě překvapí – dolů se mnou nepůjde, počká na ostatní. Já musím. Musím odletět podle plánu.

Okolní hory se chlubí vznešeností, počasí se vybičovalo do příjemného maxima. Typický vrcholový den, kluci si to nahoře užijí, říkám si. Fotit nemám čím, nechal jsem aparát ostatním. Zato mě svírá spalující žízeň. Další z velkých paradoxů, protože šlapu po největší zásobárně sladké vody na světě. Už mi asi z té samoty hrabe!

Mezi seraky mě drtí nepříjemný pocit. Nechal jsem Petrovi nahoře stan, nesmí se mi nic stát, bez stanu bych noc nepřežil. Ve stanu se přežije vichřice, kalamita, dlouhá nepřízeň počasí… Bez něj není člověk nic, jen trosečník odevzdaný osudu. Hloupý pocit traumatizuje a doléhá na mě osamocení. V uších mi stále zní Vláďovo varování: „Buď opatrný, jseš sám. Nesmíš spadnout, hlídej si seraky!“

Nenechám se pohltit trhlinami, musím to dokázat, vždyť jsem ve finále ledového příběhu! Všechno už končí. Rozbité rty se brání horkému jídlu, pomačkané tváře, všechno se brzy dočká tepla, jen ještě vydržet. Překvapivě prožívám psychicky nejobtížnější chvíle. „Nesmím chybovat!“ opakuji si donekonečna a úspěšně kličkuji mezi seraky. Pak dojdu k lyžím, připínám saně a pouštím se do nesmělých sjezdů. Nejsem bravurní sjezdař, vyrostl jsem na Vysočině, odkojily mne běžky. Ani saně si s lyžemi nerozumějí, tím spíše se mnou. Co chvíli to do mne napálí, občas se převrátí. Připomínáme dámu s neposlušným psíkem na dlouhém vodítku.

Konečně vidím kemp. Proboha, je v něm letadlo! Vytřepané tělo nutím k poslednímu finiši. Trasu, která se chodí dlouhé dny nahoru, jsem „seběhl“ za pár hodin. Taky podle toho vypadám. Visím na hůlkách, když poslouchám zdrcující zprávu – letadlo, které má odletět z Patriot Hills, je poslední. Kdo neodletí s ním, má šanci za dva týdny – možná.

ZDRŽENÝ ILjUŠIN

Na Patriot Hills se upínám k jedinému, jak zastavit letadlo. Donekonečna všem opakuji: „Přece tam nemůžete nechat dva chlapy, jen tak je tam zapomenout. Iljušin musí počkat, až se s nimi vrátí letadélko Twin Otter!“

Jsem tvrdý, nepříjemný, ale musím to dokázat. Obrovské letadlo už je naložené a uvnitř čekají pasažéři, jen jeden bláznivý Čech zdržuje odlet. Boj o hodiny se mění v bitvu o minuty, snad i sekundy. Pročesávám pohledem oblohu. Konečně. Teď můžeme odletět!

Chvíle, pro kterou mělo celé dobrodružství smysl.

Nejsušší, nejchladnější, největrnější

l Zdánlivě stejná Antarktida má několik odlišných tváří. Je ze všech kontinentů největrnější, nejchladnější, nejsušší…

l Název pochází ze slova Antarktos. Anti je v řečtině proti, již v minulosti totiž byli badatelé přesvědčeni, že proti mrazivému severu musí ležet i ledový jih. Existuje, je větší než Evropa i Austrálie, jedenapůlkrát rozsáhlejší než Severní ledový oceán.

l Antarktida schovává desetinu pevniny celé planety. Jen jediné procento země je obnažené, ani tady se ale neuchytí vegetace. Průměrná nadmořská výška je 2280 metrů. Mnohem víc, než kam s „průměrností“ jednoho kilometru dosáhne zdánlivě nejvyšší Asie s Himálajem i všemi osmitisícovkami.

l V Antarktidě leží rozsáhlá horská pásma. Transantarktické pohoří je 3200 km dlouhé.

l Je zde uschováno přes sedm desetin světových zásob sladké vody. Tloušťka přímořského šelfového ledu je asi tři sta metrů a celková plocha 785 000 km2. Lámáním okrajů šelfového ledu vznikají icebergy – ledové hory. Představují za rok 1450 km3 ledu.

l Tloušťka ledu je průměrně dva kilometry, v nejsilnějším místě 4700 metrů, sloupec ledu tedy dosahuje bezmála výšky Mont Blancu. Led má celkem objem 29,3 milionu kubických km, shromažďuje přes 90 procent všech ledů světa. Kdyby roztál, hladina světových oceánů by stoupla o 80 metrů. Masa ledu stlačila pevninu Antarktidy o 600 metrů níž. Kdyby se led uvolnil, pevnina by stoupla a to by se projevilo další změnou hladiny oceánu. Následky raději nedomýšlet… l Extrémy jsou i teplotní. Nejnižší teplotu –89,5 stupně naměřili Rusové na stanici Vostok. Mohla být v té době na Mt. Vinsonu, který je ještě mnohem výš, stovka pod nulou? Srážky činí v pobřežních oblastech čtyři sta milimetrů, ve vnitrozemí jen pět milimetrů, množství, které spadne na Sahaře.

Category: 2006 / 05

Zvláštní místo dlouho unikalo pozornosti, protože leží vysoko v Rodopech v zalesněných hřbetech nad řekou Ardou. Věděli o něm nanejvýš turečtí pastevci, kteří tudy občas hnali stáda koz a ovcí a využívali dvě studánky z vyskládaných plochých kamenů. Je zvláštní, že přitom není k jeskyni z provinčního centra Kˇardžali nijak daleko. Turecky se místo nazývá Tangardik Kaja a celá krajina kolem byla kdysi posvátná.

Výstup od břehů Ardy až po okraj vyprahlé náhorní plošiny dnes trvá asi dvě hodiny, thrácké procesí pod vedením kněží putovalo od nejbližšího sídliště údolím a poté zasněženým úbočím hory jistě mnohem déle. Z nejvyššího bodu lze přehlédnout část východních Rodop – dnes s vymírajícími tureckými osadami, políčky tabáku a hlavně hustými lesy.

Před třemi tisíci lety Thrákové vydlabali na skalních římsách obrácených k slunci výklenky pro své hroby – čas od času tak lze narazit na celé řady otvorů. Magičnost krajině dodávají i seskupení megalitů ještě zhruba o tisíc let starší než bizarní pohřebiště. Potvrzují thrácký sluneční kult a víru v posvátné skály.

Místo pro svatyni bylo vybráno dokonale, i dnes vypadá portál jeskyně a její nitro nadmíru sugestivně. Kdo nevěřícně postoupí úzkým tunelem dál, najde až v nejzazší části uměle vybudovaný oltář symbolizující dělohu. I když je jinak celá náhorní plošina bez vody, po jejích stěnách po většinu roku nepřetržitě voda stéká. Thrákové ji považovali za symbol mužského semene, a když sem před tisíci roky vstupovali, jistě mohli mít dojem, že se přibližují k mysteriu zrození.

Nebe se spojilo se zemí

Magická jeskyně leží těsně pod vrcholem, přes pět set metrů nad původní hladinou Ardy. Ta je dnes kvůli přehradě o desítky metrů výše. Thrákové vzývali slunce a tohle místo pro ně bylo ideální. Slunce do jeskyně proniká každý den v pravé poledne a osvětluje část temného tunelu. Při svém postupu se sluneční paprsek jako obrovský falus neustále prodlužuje, až se přiblíží k oltáři v lůně skály. Až do nejhlubšího místa jeskyně pronikne ovšem pouze dvakrát do roka

– v době, kdy je na jižním obzoru nejníže (tedy začátkem listopadu), a poté na přelomu ledna a února. Právě na sklonku zimy tak symbolicky nastávala příhodná doba k magickému obřadu.

Tvar jeskyně ale není původní. Byl do podoby ženského pohlavního orgánu částečně upraven. Už v raném antickém období, patrně před 2500 až 3000 lety, sloužila jako jeden z thráckých chrámů, v nichž se odehrával rituální pohlavní akt mezi bohyní matkou a jejím synem Sluncem. Nešlo přitom o nic jiného, než o symbolické spojení nebe se zemí.

Tyto obřady ovšem nebyly thráckou specialitou, vyplývají z indo-íránské mytologie. Jde o prapůvodní představu smrti a periodického zmrtvýchvstání krále, tedy každoroční obnovu přírody ovlivněné kosmickými cykly.

Thrákové si představovali, že při aktu početí se zrodil život na zemi. Slunce se zrodilo z matky Země, ale tím, že ji oplodnilo, dalo vzniknout světu.

Posvátný sex

Uprostřed jeskyně dnes není nic než několik per horských krkavců a kavčat. Přesto stačí jen trocha představivosti, a ze šera vystoupí rituální milostné akty, které se tu odehrávaly právě ve chvíli, kdy šikmé zimní slunce dosáhlo nitra jeskyně a osvětlilo kamenný oltář a před ním páry v iniciačním spojení.

Svědectví o takzvaných dionýských či orfických obřadech, nebo chcete-li mysteriích, které se v podobných chrámech odehrávaly, se dochovala v antické literatuře. Jsou popsány například na ostrově Samothráki v Egejském moři. Obřady na počest boha Dionýsa, který byl původně thráckým bohem zrození a teprve později ho v pozměněné podobě přijali Řekové, vrcholily rituálním sexuálním stykem mezi svobodnými řeckými chlapci a thráckými dívkami.

V odlehlých vesnicích bulharsko-tureckého pohoří Strandža ještě nedávno nosili tanečníci v naruby obrácených kožiších na konci zimy velký dřevěný falus, kterým přivolávali jaro. Kdo z nich ale v té chvíli věděl, že v tanci hrůzostrašných maškar – kuker – vlastně doznívá kult starý tři tisíciletí a thrácká minulost?

Perperikon – objev Dionýsova chrámu

l Thrácké Rodopy skrývají ještě nejedno překvapení. Za jedním z největších archeologických objevů současnosti musíme z Kˇardžali na sever, na posvátné hradiště Perperikon. Nedaleko turecké vsi Karalar leží na skalním vrchu osm tisíc let staré kultovní místo a pozdější thrácká královská akropole. Podle všeho právě tady stál dlouho hledaný chrám boha Dionýsa, proslulá věštírna, o níž se zmiňují antičtí historikové.

l V 5. století př. n. l. píše Hérodotos o thráckém kmeni Besů žijících vysoko v horách a připomíná jejich věštecké schopnosti. Právě Besové obývali město, které později dostalo jméno Perperikon a jehož věštírna se zapsala do dějin. Věštilo se z vína a ohně tak, jak vyžadovaly rituály spojené s Dionýsovým kultem.

l Před svou asijskou výpravou zavítal do Perperikonu Alexandr Veliký, aby uslyšel proroctví, že dobude svět. Makedonský a řecký král nebyl jedinou významnou osobností, která položila oběť v Dionýsově svatyni, věštírna vydávala svá proroctví i o několik století později císařům za římské nadvlády nad Balkánem.

l Až do roku 2000 považovali historikové Perperikon za středověkou pevnost. Tým archeologů vedený profesorem Ovčarovem ale odkryl nad úrovní rituální plošiny kulatý kamenný oltář. Potvrzená hypotéza znamenala doslova senzaci: ztracený chrám boha Dionýsa byl nalezen.

l Vydlážděné torzo města uprostřed bílých skal připomíná pozůstatky antického sídla, Perperikon je ovšem mnohem starší. Starověké kultovní místo obydlili už lidé mladšího

neolitu. Teprve v 18. století př. n. l. tu vzniklo posvátné město – kamenný dům boha slunce.

l S chrámem v Perperikonu souvisí pozdější vznik kultů Dionýsa a Orfea a posléze nábožensko-mystického směru zvaného orfismus, který nabyl vrcholu v římském období. Tehdy dosáhlo město na pahorku v Rodopech nového rozkvětu. Vznikla tu rozlehlá akropole s třímetrovými hradbami, za nimiž byly vybudovány ulice, kamenné nádrže na vodu i důmyslný odvodňovací systém.

l Zbytkyantického a byzantského města jsouk vidění přímo na místě, zatímco předměty z vykopávek jsou vystaveny v muzeu ve městě Kˇardžali.

Dionýsos – starověký bůh nevázanosti

l Pro helénské Řeky byl Dionýsos nejveselejším bohem, bohem plodnosti, převážně ovšem spojovaným s vínem a vůbec látkami rozrušujícími vědomí. V antické mytologii vystupuje v průvodu tančících satyrů a zpitých bakchantek. I řecké drama vyrostlo z dionýsovského kultu, např. slovo „komedie“ pochází z pojmenování opileckého tance vyznavačů Dionýsa. Je zřejmé, proč viděli Řekové v synovi nejvyššího boha Dia a Semelé, dcery ilyrského krále, patrona nevázanosti, entuziasmu a extáze – bylo tomu tak kvůli rituálům, s nimiž jeho kult spojovali Thrákové.

l Na tuto stránku dionýsovského kultu navázali mnohem později i Římané, kteří řeckého boha přijali pod jménem Bakchus. Že patřil mezi nejoblíbenější bohy, dokládá řada tehdejších slavností, původně pořádaných na jeho oslavu – třeba saturnálie. Je zajímavé, že tyto zprvu rozverné až extatické veselice se posléze staly součástí uctívání Krista, např. v podobě středověkého „svátku bláznů“.

Největší po Indech

l Historii Thráků známe především ze záznamů jejich jižních sousedů Řeků. Ti označovali všechny cizince za barbary a ani Thrákové nevyšli nejlépe. Hérodotos je např. vylíčil jako krvežíznivé bojovníky, ovládající rychlé koně.

l Thrákové ovšem dokázali Řekům konkurovat i v poezii a hudbě. Z thráckého území pocházel bájný pěvec Orfeus, ale také Spartakus, velitel povstání otroků v Římské říši.

l Již ve 2. tisíciletí př. n. l. obývali Thrákové celý Balkánský poloostrov. Postupně byli zatlačováni na východ, na území dnešního jižního Bulharska, severovýchodního Řecka a evropské části Turecka, kde také zůstali až do svého splynutí s nově příchozími Slovany. Za to, že se politicky neprosadili, mohla jejich rozdrobenost – Thrákové byli podle Hérodota „největší národ světa po Indech“. l Thrákové holdovali vínu, což mezi Řeky zavdalo příčinu k nikoliv nepravdivým pověstem o thráckých opilcích. V thráckém městě Perperikonu nalezli archeologové četné šarapani, kamenné lisy na hrozny, s jejichž pomocí vyráběli kněží posvátné víno, které se pilo k uctění boha Dionýsa.

Category: 2006 / 05

byvatelé městečka Mahaica byli naší přítomností nadšení a předháněli se v tom, abychom si svátek pořádně užili. Chlapci většinu žen ráno posypali trochou popela a polévali vědrem vody, mě posypali vědrem popela a rovnou hodili do místní řeky. O pochopení duchovního rozměru se osobně staral nejvyšší představený obce. Aktivně nás zapojoval do všech obřadů a zvyků.

Vezměme to ale popořádku. Historie Phagwahu je velmi stará, vychází z příběhu zlého krále Haranyakashipa, který získal za své činy od Brahmy různé schopnosti a moc a začal se cítit nepřemožitelným. Žádal po svém lidu, aby ho uctíval jako boha. Každý poslechl kromě jeho syna Prahlada, který zůstal věrný Višnuovi. Otec se ho za to pokoušel zabít. Dokonce si pozval na pomoc jeho sestru Holiku, která měla zvláštní dar – oheň jí nemohl ublížit. Zlý král ji požádal, aby si sedla se svým bratrem na kolena na obrovskou hranici. Prahlad se však začal modlit k bohovi Višnuovi a plameny ho nezasáhly, zatímco jeho sestra shořela. Dobro zvítězilo nad zlem, věrnost nad nevěrností. Dnes se na památku toho dne zapaluje velká vatra.

Hledíce do plamenů ohně, uždibujeme zvláštní sladké pečivo s hrozinkami, které nám se slovy „happy Phagwah“ podávají okolostojící. Spát pak ale jdeme poměrně brzy, protože už v sedm ráno začínají v chrámu první modlitby spojené s dalšími rituály.

lll

Přesný začátek ranního obřadu nás zaskočil – to jsme v Jižní Americe nečekali. Přišli jen chlapci a muži, ženy a dcery měly doma plné ruce práce s přípravou slavnostních jídel. Malé činely, táhlé písně, buben – po chvilce zpěvu se vydává na místo, kde včera šlehaly vysoké plameny, procesí. Za zpěvu a zvuku bubnu několikrát obešlo hromadu popela a za okamžik to začalo – nejprve decentně, potom s takovou silou, že jsme chvílemi lapali po kyslíku. Chlapci i muži nabírali popel, sypali si ho vzájemně na hlavu a křičeli: „Happy Phagwah!“ Kdosi z nich nás nejprve opatrně ohodil – na zkoušku, co si k „vzácné návštěvě“ může dovolit – a pak už měli všichni obrovskou radost, když nás zasypávali oblaky popela.

Po této kratochvíli si každý muž nabral popel do vědra a celé procesí se vydalo na pochod vesnicí. Nevynechali jediný dům, bez ohledu na to, zda v něm žili hinduisté, muslimové nebo křesťané. A nikde je nevyhodili, všude je pozdravili „happy Phagwah“ a přijímali s úsměvem a otevřenou náručí. Motto země – Jeden lid, jeden národ, jeden osud – není jen formalitou.

Jistě, všude není situace tak růžová jako v Mahaice, kde jsme byli my. „Nejostřejší jsou střety mezi Guyaňany afrického a indického původu,“ upozorňuje zástupkyně parlamentu z kmene Makuši.

Ale i když to zní paradoxně, tady jako by popel očišťoval od všeho. Po tomto obřadu a koupeli si na sebe všichni oblékli bílé šaty a vyzbrojeni barevnými pudry a tekutými barvami ve stříkacích pistolích se vydali do chrámu. Nejstarší dcera Sareshovy rodiny, kde jsme byli na návštěvě, Angie mi půjčila krásné bílé slavnostní šaty se zlatou kraječkou a zlaté střevíčky. To jen zvyšovalo můj slavnostní pocit. Opět zazněly malé činely, zvláštní klávesy poháněné měchem a táhlé zpěvy – sbor mužů a sóla žen. Mladá děvčata se šátky na hlavách kroužila s hořícími miskami kolem sošek hinduistických božstev seskupených na jakémsi oltáři v centru chrámu. K obětním darům patřily oleje, plátky květů, kousky sladkého pečiva… Jemnými pohyby rukou posílají vůni obětin k nebesům. Do pokojné a povznesené nálady občas padají oblaka barevného pudru a bílé oděvy ho zachytávají. Na závěr vytahuje nejvyšší duchovní samopal a všichni přítomní jsou zasaženi dávkou z jeho hlavně. Je modré barvy. Odveta na sebe nenechá dlouho čekat a zbraně s různými barvami tasí všichni bez rozdílu věku. Domů se vracíme skutečně jako kraslice.

Po ukončení obřadu nám přijde zatěžko odmítnout všechny nabídky na návštěvu – snad někdy po obědě…

lll

Saresh má kromě manželky, původem indiánky z kmene Arawak, dvě dcery a syna – všichni se na oslavách aktivně podíleli. Jeho žena s dcerouAngie už od rána vyvářely a pekly, babička pražila na dvoře krokety, ryby a placky. V sobotní podvečer začali Saresh se Sadishem vyrábět draka, kterého budou potřebovat v pondělí. Svátek totiž vrcholí pouštěním draků nejrůznějších tvarů a velikostí na pobřeží. Na obloze pozorujeme tisíce bílých bodů, na pláže kolem vyšly pouštět draky statisíce obyvatel. Ti guyanští v době letu zpívají, respektive něžně bručí, což umožňuje jejich speciální konstrukce. Drakiáda je zde takovou mánií, že na jejich výrobě někteří lidé založili celou svou živnost. Svého osobního dodavatele má prý i prezident. Jednou z dalších zajímavostí je malování poznávacích značek na auta. Obyvatelé vnitrozemí, američtí inidáni a pár rančerů, nahrazují v tyto sváteční dny nedostatek větru pro drakiádu velkolepým rodeem.

lll

Sareshovi předkové přišli do Guyany před sto sedmi lety, podobně jako mnozí další z Indie, na podnět britské vlády, která osadníkům nabízela právo získat pozemek. Mnohé sem přilákala i touha po objevení bájného zlatého Eldoráda. Kromě zlata a diamantů je vnitrozemí plné „brokolice“ – tak totiž vypadají z pohledu z výšky obrovské plochy deštného pralesa. Zněj sem tam vykukují indiánské osady – Guyanu obývá devět různých kmenů. Ale dá se zahlédnout mravenečník, pásovec, tukan, aguti – zvířata, která je možné v Evropě vidět jen v zoo. Mimo zlato ukrývají dodnes mnohé řeky i přírodní diamanty a například Potaro i jiný klenot – dvě stě padesát metrů vysoký vodopád Kaiteur. Směrem na jih se deštný prales prudce mění na širokou travnatou savanu, na které jsou kromě obydlí původních obyvatel roztroušené i ranče s množstvím dobytka. Touha po bájném Eldorádu, za kterým přišli do této oblasti mnozí přistěhovalci, se však dodnes nezhmotnila.

Co možná nevíte o Guyaně

l Jediná anglofonní země na jihoamerickém kontinentě. Někdy se o ní mluví jako o „zemi šesti národů“. Název země je odvozen od indiánského výrazu Gyana, který lze přeložit jako místo mnoha vod.

l Kolují o ní různé pověsti, zejména že tu po setmění může člověk lehce přijít o krk, a pokud na něm má zavěšený fotoaparát, platí to dvojnásob.

l Příroda je tu velmi panenská, s nedotčenými deštnými pralesy.

l Převažujícím náboženstvím je křesťanství (asi polovina obyvatel), hinduistů je zhruba třetina.

l Městečko Mahaica leží přibližně hodinu jízdy od hlavního města Georgetownu. Je typické bílou dřevěnou architekturou. Dominuje mu anglikánská katedrála, prý největší dřevěná stavba na severní polokouli. l Letos se konal Phagwah začátkem března, tedy o něco dříve než křesťanské Velikonoce.

Category: 2006 / 05

Trojice ostrovů Inishmore, Inishmaan a Inisheer, které tvoří souostroví Aranských ostrovů, byla osídlena pravděpodobně už čtyři tisíce let před naším letopočtem osadníky z kontinentální Evropy. Po vyspělé civilizaci se na ostrovech dochovaly ruiny megalitických hrobů a pevnosti. Co se tu přesně odehrávalo, nevědí ani archeologové, zatím se o minulosti spíše přou. Nejzáhadnější je pevnost Dún Aengus na strmých útesech ostrova Inishmore. Podobá se stavbám na pobřeží Skotska, Walesu a Španělska. Po stovkách let, kdy odolávala nepříteli, jsou její masivní kruhové zdi v obležení proudících davů turistů.

Ještě větší význam ale získaly Aranské ostrovy v počátcích křesťanství. Křesťany sem podle legendy přivezl na kamenné lodi svatý Enda už v 5. století, tedy dříve, než se v Irsku podařilo hlásat tuto věrouku svatému Patrickovi. Zatímco Irsko o několik století později upadlo pod nadvládu Anglie, Aranské ostrovy zůstaly více méně nezávislé a vyhnula se jim i ekonomická revoluce v 70. letech minulého století, která zpátečnické Irsko proměnila v moderní a bohatou zemi. Na Aranských ostrovech se podařilo uchovat původní jednoduchý způsob života.

Naděje uprostřed šedi

Hluboké vrásky a ošlehané tváře ostrovanů dodnes potvrzují, že život tady byl dlouhý souboj s nelítostnou přírodou. Když stojíte na okraji téměř devadesát metrů vysokých útesů Inishmoru, tají se vám dech nejen z vln dole, ale také ze strohé krajiny před sebou. Inishmore je s délkou čtrnáct kilometrů největší z trojice ostrovů a působí drsným a opuštěným dojmem i v létě, přestože se jeho úzké silničky zaplní turisty. Malé pastviny vypadají jako ostrůvky zeleně v nekonečném moři vápence, jež občas přeruší už jen osamělý domek nebo sloup elektrického vedení. Irský spisovatel John M. Synge ostatně na začátku minulého století o zdejší krajině napsal: „Chodil jsem po ostrově každý den a pokaždé jsem neviděl nic jiného než mokré skály, pruhy příboje a pěnivé vlny. Kamkoliv jsem se otočil, tam všude jsem viděl záplavu šedivé barvy a slyšel kvílet vítr v mezerách kamenných zídek.“

Není divu, že už dlouho si antropologové kladou otázku, proč si někdo vybral k životu tak nehostinné místo, v zimě bouřlivým Atlantikem často zcela odříznuté od světa. Kdo se kolem sebe rozhlédne, snadno pochopí, proč ho ostrované zdlouhavě přesvědčují o existenci země věčného mládí, štěstí a bohatství s názvem Hy Brasil, která leží údajně kdesi mezi irským pobřežím a horizontem. Optický klam byl jedinou nadějí při těžké práci na poli, které je kvůli skalnatému podloží možné zúrodňovat jen pomocí písku a mořských řas. Jakmile farmář získal zdlouhavým způsobem kousek úrodné půdy pro pěstování brambor, ze zbývajících kamenů postavil mezi svými a sousedními pozemky zídku. Ty se pustou krajinou vinou jako nekonečné šedivé nitky a dávají ostrovům jejich nezaměnitelný charakter.

Turisté nosí nejistotu

Se stejnou houževnatostí, s jakou čelí nepřízni počasí a rozbouřenému Atlantskému oceánu, ochraňují obyvatelé Aranských ostrovů také své zvyky a tradice. Běžně mluví irsky, angličtina je pro ně až druhým jazykem, nutným pro komunikaci s turisty. Ještě nedávno zde všechny ženy nosily červené flanelové sukně a pletený šál kolem ramen, pro muže byly zase typické tradiční svetry z ovčí vlny, jejíž lanolin funguje jako dokonalá impregnace. Kromě ochrany před nepřízní počasí měly svetry ještě jednu funkci – každá místní rodina si uchovává svůj vlastní vzor, takže když byl po týdnech na moři nalezen ztracený rybář, stačil k jeho identifikaci svetr.

Tradiční aranské svetry si jako malý kousek historie mohou turisté koupit zhruba za padesát eur. Na rozšíření popularity aranského oděvu má zásluhu dublinský spisovatel a právník Pádraig Ó Síocháin, jenž se na Aranské ostrovy v 50. letech minulého století přijel učit irštinu. Místo toho nakonec radil zdejším pletařům, jak vyrábět svetry ve standardizovaných mezinárodních velikostech. Díky tomu dnes na aranské svetry narazíte téměř po celém Irsku. Stal se z nich výnosný obchod.

Stále čilejší turistický ruch je krví a zároveň největší hrozbou Aranských ostrovů. Turisté, ochotní zaplatit za zážitky ve světě bez technických vymožeností, hledají na ostrovech romantické domky s doškovou střechou, jenže to zase paradoxně nutí ostrovany modernizovat a přizpůsobovat se požadavkům zhýčkaných návštěvníků. Byly sem proto postupně dovezeny generátory vyrábějící elektřinu, traktory, auta, minibusy a silnice dostaly asfaltový povrch. Ještě před sto lety žilo na ostrovech dva tisíce čtyři sta obyvatel, dnes je jejich počet zhruba poloviční. Méně ovlivněny zůstaly už jen málo navštěvované ostrovy Inishmaan a Inisheer.

„Současný způsob života je vlastně moderní. K atmosféře starého Irska si proto už můžete jen přičichnout, většinou je pryč,“ vysvětloval Dara Molloy, jeden z ostrovanů. Narodil se v Dublinu, ale ostrovy mu tak učarovaly, že se zde před dvaceti lety natrvalo usadil.

Irština ostrovanům zůstala

Donagh, innis, lough, skellig, tedy kostel, ostrov, jezero a útes… Podobná slova uvidíte v Irsku na různých informačních tabulích často, ale jen v několika mizejících oblastech je uslyšíte zcela běžně v hovoru. Irština zůstala hlavním jazykem i pro obyvatele Aranských ostrovů. Je dokladem toho, že na svou bohatou keltskou minulost ještě tak úplně nerezignovali. „S každou další generací se ale zvyšuje riziko, že angličtina bude jednou na prvním místě. Mnoho mladých ji už jako hlavní jazyk používá,“ říkal Molloy.

Na úpadku irštiny se kromě silného vlivu Velké Británie podepsal hlavně zdrcující hladomor v polovině 19. století, který si oběti vybíral vnejchudších vrstvách, kde byl tento jazyk vždy nejrozšířenější. Obyvatele a jejich jazyk zachránil při neúrodě brambor rybolov, přesto byl hladomor pro ostrovy velkou ránou.

Nadšení z oživování irštiny ale překvapivě nesdílejí všichni Irové. Ke znalosti irštiny se sice přihlásila třetina z nich, ale jako hlavní jazyk ji používá jen 65 tisíc Irů. A čím více se vzdalujete od západního pobřeží Irska, tím méně se objevuje.

„Na její podporu se vyhazují obrovské a zbytečné peníze. Nelíbí se mi také, že se ji děti ve škole musí povinně učit,“ zlobil se později v Dublinu starší muž.

Pro řadu Irů má podpora irštiny nádech nacionalistického boje, který už dávno v samostatné části Irska ztratil své zastánce. „Bylo by určitě dobré mít svůj vlastní jazyk, ale vrátit irštinu do každodenního používání je prakticky nemožné. Pro hodně lidí nic neznamená,“ vysvětloval mi smířlivě Tom

McKinnarney, Ir, kterého jsem potkal po návratu z ostrovů v Dublinu. Podle něj se ale situace postupně zlepšuje. „Kdysi ani nebyl důvod irsky mluvit, jenže teď máme dokonce irský televizní program. Mladá generace má nyní k irštině větší respekt,“ míní. Od ledna 2007 se irština stane oficiální řečí Evropské unie.

Cesta poznávání

Jako by cestě za magickou atmosférou starého Irska mělo předcházet důkladné poznání Irska současného. Vydat se na Aranské ostrovy, vzdálené od pobřeží jen několik kilometrů, z Dublinu totiž znamená cestovat z východního pobřeží na západní, tedy napříč celým Irskem. Nejprve čtyři hodiny autobusem do Galwaye, následně hodinový přesun na sever do přístavu Rossaveel, odkud vás na ostrovy přepraví malý trajekt. Vyplouvá pětkrát denně a zpáteční jízdenka stojí 25 eur. Alternativou je desetiminutový transport letadlem z letiště severně od Galwaye s cenou 45 eur za zpáteční letenku.

Category: 2006 / 05

Mikko Haaramo z helsinské univerzity uvádí ve svém internetovém archivu desítky vymřelých druhů nosorožcovitých. Nosorožce u nás známe jak z třetihor, kdy vládlo velmi příjemné klima, tak z doby ledové ve čtvrtohorách. Pozůstatky teplomilného nosorožce Dicerorhinus kirchbergensis se našly i ve slovenských Gánovcích-Hrádoku, na jižním Slovensku zase druhy Dicerorhinos jeanvireti a Dicerorhinus megarhinus. V České republice byly objeveny zkameněliny druhu Dicerorhinus etruscus. Předchůdci moderního člověka byli schopni tyto nosorožce lovit.

Podobné to bylo s nosorožcem srstnatým Coelodonta antiquitatis. Jeho pozůstatky byly nalezeny v roce 1799 ve věčně zmrzlé půdě Sibiře. „Nosorožec srstnatý byl v pleistocénu velmi rozšířený. Mnoho nálezů pochází z východní Sibiře, z transbajkalského regionu, kde se střídaly oblasti suchých stepí s polopouštními,“ uvádí dr. Gennadij. Boeskorov z jakutského muzea. Na území České republiky se kosti a zuby tohoto zvířete nalezly například v hliništi cihelny u Orlové ve Slezsku.

Nosorožec srstnatý, který už byl jako živočišný druh na ústupu, se přizpůsobil drsnému klimatu doby ledové a zřejmě se setkal i s moderním člověkem. Při své váze dvě až tři tuny mohl být atraktivní kořistí. Vyhynul zhruba před deseti tisíci lety a některé teorie uvádějí, že na tom měl podíl člověk a jeho lov.

Zaslíbená doba pro nosorožce panovala zhruba před 36–5,3 miliony let. K nosorožcům geneticky patřil i největší známý suchozemský savec, který vůbec kdy pobíhal po této planetě, byť mu chyběl roh. Před 37–25 miliony let se totiž po asijských lesostepích potuloval dlouhokrký nosorožec Indricotherium transouralicum. Od země po hřbet měřil takřka osm metrů a mohl vážit až třicet tun. Jeho fosilie se našly na mnoha asijských lokalitách, například v pákistánském Balúčistánu nebo v čínském Xinjiangu. Zástupci nosorožců se v minulosti popásali v Severní Americe, stejně jako na rozlehlých pláních Číny a obývali velkou část Eurasie.

Jed a sex

Asi málokoho napadne, že lidská tradice v odstraňování nepřátel pomocí jedů, sexuální nemohoucnost a úbytek nosorožců spolu souvisejí. Dodnes bohužel ještě spousta lidí věří představě, že otrávený nápoj v nosorožčím rohu vzkypí a tím se prozradí. Je to stejné jako věřit, že když se do nápoje hodí perla, ztratí nápoj svou jedovatost. Není sice vyloučeno, že některé alkaloidy mohou skutečně s keratinem, který roh tvoří, reagovat, ale to se týká jen nepatrného zlomku jedů.

Jinými zájemci o roh nosorožce jsou jemenští muži, kterým tradice velí mít z něho rukojeť své dýky. Takzvanou džambiju by měl mít každý jemenský jinoch a muž. Nejedná se o levnou záležitost, ale vzhledem k tomu, že Jemen díky ropným nalezištím zbohatl, může si tento luxus dovolit více Jemenců. To představuje více mrtvých nosorožců. V roce 1978 se vyšplhaly ceny jednoho rohu na jemenském trhu (samozřejmě v závislosti na velikosti a kvalitě) až k dvanácti tisícům amerických dolarů. Rukojeť tradiční dýky může být samozřejmě z rohu dobytka, dřevěná, zdobená stříbrným plechem, ale nosorožec je pro Jemence nosorožec. Podobné je to s práškem z rozemletých rohů, který se prodává (často ilegálně) v asijských lékárnách. „Zeptejte se lidí kolem vás, jak se používá nosorožčí roh v tradiční čínské medicíně. Častou odpovědí je, že jako afrodiziakum,“ píše Richard Ellis v článku Poaching for Traditional Chinese Medicine. Prášek má pomoci zvednout sebevědomí a erekci čínským mužům, ale zdaleka nejde jen o to. V čínské medicíně je také užíván coby lék proti horečce a jako prostředek způsobující potraty. Podle Ellise měli mít pověst o erektivním účinku rohů na svědomí západní spisovatelé. Možná vzhůru mířící roh mohl připomínat ztopořený pyj. Vzhledem k tomu, že roh nosorožce je tvořen především keratinem, tak stejný, nebo alespoň velmi podobný účinek by měly mít i nastříhané nehty.

Během třicátých let minulého století bylo každoročně jen z východní Afriky oficiálně vyvezeno 1600 kilogramů rohů. V sedmdesátých letech 20. století padlo v Africe každoročně okolo 1180 nosorožců. V té době byl největším dovozcem rohů Hongkong, odkud dále putovaly na asijský trh. Kilogram rohu afrických druhů nosorožců stál v roce 1990 na Taiwanu 4221 amerických dolarů. Ohroženější asijské druhy jsou dražší – 54 040 amerických dolarů za kilogram.

S tradicí se bojuje velmi těžce. V čínské medicíně se nosorožčí rohy užívají více než tři tisíce let. A lidská psychika podléhá představám, že pokud se něco používá dlouho, tak na tom asi něco je. Moderní léčebné metody sice nic takového nedokazují, ale zakázat tradiční medicínu v Číně nelze. Jednou z metod, jak komplikovat pytlákům a lovcům nosorožců práci, proto bylo jednotlivé kusy uspat a pod narkózou jim rohy odřezat. Výsledný efekt nepřinesla, neboť i když se roh odřeže, ještě z něj na hlavě zvířete dost zůstane. Navíc rohy dorůstají.

Nosorožci v lidské péči

Když se řekne člověk a nosorožec, pak si většina lidí spíše vybaví pytláky, tuny a tuny zbytečně hnijícího masa s uřezanými rohy. Až na konci tohoto tmavého tunelu se jako světélko objevují záchranné programy.

Sumaterští nosorožci v zoo v Cincinnati na rozdíl od pražských goril sice nehrají o dvanáct melounů, ale přesto mají ve svých výbězích nainstalované kamery. Život vzácných sumaterských nosorožců Emi a Suci tak lze sledovat, aniž vytáhnete paty z pokoje. Samička Emi se proslavila, když 30. července 2004 porodila samičku Suci. Cincinnati není v tomto ohledu jedinou zoo, podobně je možné sledovat on-line třeba nosorožce indického v rotterdamské zoo.

Podle serveru White Rhino EEP (Evropský chovatelský program pro nosorožce tuponosého) by mělo žít v šedesáti pěti zoologických zahradách 207 nosorožců bílých. Česká republika je zastoupena dvanácti zvířaty ve třech zahradách. Největším chovem se mohou pochlubit Safari Beekse Bergen z Nizozemska a Whipsnade z Velké Británie, kde je po deseti zvířatech. Hned v těsném závěsu je česká zoo ve Dvoře Králové nad Labem s osmi zvířaty – zde se ale jedná o vzácnou severní formu. Největším počtem zvířat z hlediska jednotlivých zemí disponuje Velká Británie, jejíž zahrady mají celkem sedmnáct samců a jednadvacet samic nosorožce bílého.

Odchovy nosorožců jsou událostí nejen ve světě profesionálních zoologů, ale přitahují i pozornost návštěvníků zoologických zahrad. Zoo ve Dvoře Králové nedávno vyslala do světa radostnou zprávu o tom, že má hned dva nové přírůstky nosorožce dvourohého. Evropské zoologické zahrady se v současné době mohou chlubit devíti mláďaty.

V Severní Americe, v Oklahoma City, se například letos v lednu narodila v zoo samička nosorožce indického. „První měsíc je pro mládě rozhodující,“ říká Dwight Scott, jeden z členů vedení zoo. Odhaduje se, že tohoto druhu žije ve volné přírodě posledních dva tisíce čtyři sta kusů.

Nejstarší nosorožčí samec žije v Evropě, v zoo v Ausburgu, a jde o nosorožce tuponosého. Abu se letos dožije rovných čtyřiceti pěti let. Celoevropský den pro nosorožce se může vztahovat i k němu, protože se odhaduje, že se narodil v květnu. Abu pochází z volné přírody, jihoafrické rezervace Umfolozi.

Nosorožci jsou jedním ze symbolů ohrožení současné divoké přírody. Na jedné straně jsou vypisovány mezinárodní sbírky na jejich záchranu, na druhé jsou zakládány tajné sklady nosorožčích rohů, které půjdou do prodeje až v době, kdy budou nosorožci vyhubeni, protože pak stoupne jejich cena. Nosorožci se tak skutečně stali jedním ze symbolů ohrožení současné divoké přírody.

Zachraňme nosorožce

l Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA) vyhlásila kampaň za záchranu nosorožců. Ačkoli v Evropě už žádní divocí nosorožci nežijí, není to myšlenka zcela nesmyslná. Evropská chovatelská zařízení navštíví každoročně 125 milionů návštěvníků.

l Do kampaně se zapojilo i 16 českých a slovenských zoologických zahrad, které chtějí zvýšit povědomí veřejnosti o nutnosti ochrany volně žijících nosorožců a získat potřebné peníze na záchranné programy pro ně. Celoevropským cílem je získat 350 000 eur.

l Bylo vybráno 13 projektů, mezi které budou získané prostředky rozděleny. Nejčastěji jde o protipytlácké hlídky, ale také třeba o vědecký projekt identifikace nosorožců podle otisků jejich rohů nebo zvedací jeřáb pro přepravu těchto zvířat. Velmi důležité jsou i projekty na vzdělávání a práci s domorodci.

l Do kampaně se již zapojilo 97 subjektů z 18 zemí, přičemž některým aktivitám nechybí prvek vtipné nadsázky. Například v Británii se organizuje Rhino Mayday 2006. „May day” lze přeložit jako májový den, ale tato dvě slova jsou známá spíše jako krizové volání o pomoc, podobně jako SOS. zdroj: EAZA

Nosorožci ve světě

Nosorožci mají za sebou dlouhou historii, která se začala psát před zhruba 50 miliony let. Z desítek druhů do dnešních dnů přežilo pouhých pět. Někteří autoři popisují jedenáct poddruhů nosorožců.

Africké druhy v přírodě v lidské péči

Nosorožec tuponosý (širokohubý, bílý) jižní – Ceratotherium simum simum 11 000 750

Nosorožec tuponosý (širokohubý, bílý) severní – Ceratotherium simum cottoni <5 10

Nosorožec dvourohý (černý) – Diceros bicornis – 5 poddruhů 3600 250

Asijské druhy

Nosorožec indický (pancéřový) – Rhinoceros unicornis 2400 150

Nosorožec sumaterský – Dicerorhinus sumatrensis 300 9

Nosorožec jávský – Rhinoceros sondaicus ~70 0 zdroj: International Foundation a české zoo

Category: 2006 / 05

Ve vězení byli ještě nalezeni zavraždění Ivis Aguilaro Martínez alias Blaky a Dixon Manuel Martínez. Oběti měly znatelné rány na hlavě a dalších částech těla. Podle zpráv vedení věznice tentokrát nebyly použity řezné ani střelné zbraně. Jak uvedl ředitel DGSEP (Dirección General de Servicios Especiales Preventivos – Ředitelství zvláštních preventivních služeb) Jaime Banegas, jednou z obětí byl vrah a lupič odsouzený na dvaapadesát let vězení, druhý zavražděný teprve na rozsudek čekal. Během dopoledne byly ve věznici nalezeny zakrvácené předměty, s největší pravděpodobností vražedné nástroje. Později svědkové, další vězni, vypověděli, že oba zavraždění chtěli odejít z organizace Mara. A to se trestá smrtí.

Jak dodal Banegas, pouze deset procent členů zločineckých organizací typu Maras se rozhodne, když se dostanou do vězení, odejít z organizace. Jakmile se to však dozvědí ostatní členové gangů, postarají se, aby odpadlíci byli bez výjimky odstraněni. Mohli by mluvit…

Proč tolik násilí?

Pedro Martínez, řadový policista, nepovažoval ono ráno zanejhorší. „Někdy nalezneme více těl, hlavně se jedná o chudinské kolonie nebo kolonie, které jsou sice přes den poměrně bezpečné, ale přes noc tam není radno vycházet,“ říká.

Mara Salvatrucha, MS-13 nebo MS jsou názvy zločineckých organizací, které se původně formovaly ze salvadorských imigrantů, kteří přicházeli v osmdesátých letech do Los Angeles v USA. V té době byl Salvador zmítán těžkou občanskou válkou, která trvala od roku 1979 až do roku 1992. Lepší situace nebyla ani ve většině dalších zemí Střední Ameriky.

Maras se rozrůstaly do dalších měst v USA a členství bylo otevřeno všem imigrantům z Latinské Ameriky, šlo hlavně o uprchlíky z Hondurasu, Mexika, Peru, Ekvádoru, Guatemaly a Nikaraguy.

Když občanská válka v Salvadoru končila a navíc vypukly vážné konflikty mezi samotnými gangy ve Spojených státech, byla řada členů především Mary 13 a 18 deportována zpět do vlasti. Pro Střední Ameriku začal problém, se kterým si dodnes neví rady. Policie v současnosti podle svých vyjádření registruje více než dvacet tisíc členů uskupených do 1058 gangů v Nikaragui, v Salvadoru je to 10 500 marerů uskupených do čtyř hlavních gangů, vGuatemale pak 14 000 marerů ve 434 různých ganzích a v samotných USA se ví o více než 20 000 ganzích každý minimálně s dvaceti členy. Odhaduje se, že šest set z nich operuje na území Los Angeles.

Mara Salvatrucha

I tento gang je všeobecně nazýván Mara, do češtiny přeloženo jako Salvadorská mara. Gang vznikl v Los Angeles a je vytvořen především z imigrantů zeSalvadoru, kteří ve většině případů bojovali na straně tamější povstalecké armády.

Název M jako mara znamená původně v Salvadoru skupinu přátel z jedné čtvrti, kolonie či školy. Číslo 13 má hned několik vysvětlení. M je třináctým písmenem v abecedě a tato mara byla navíc založena na třinácté ulici v Los Angeles.

MS-13 roste téměř nezadržitelnou silou nejen ve státech Střední Ameriky, ale poslední dobou hlavně v USA. Například v Charlotte, hlavním městě Severní Karolíny, které ještě před několika lety o existenci mar nevědělo, měla mara v roce 2000 dvě stě nových členů. Policie jí připsala jen v tomto roce 11 vražd. Gang má své členy už i v jižním Marylandu a severní Virginii, v okolí Washingtonu D. C.

Stát se členem není složité, často k tomu stačí náhoda. Rodrigo Jaime Zamora, teprve jedenáctiletý kluk, pochází z jedné čtvrti na okraji Tegucigalpy. Jednoho dne požádal člena gangu o ochranu před svými spolužáky, kteří ho bili. Gang mu vzápětí nabídl členství. Souhlasil. Potvrzení členství bylo spojeno se zvláštním rituálem. Byl vyzván vstoupit doprostřed kruhu, na jehož okrajích stáli členové gangu. Po něm do kruhu vstoupilo dalších pět členů. Ostatní začali počítat do třinácti a pak do něj pětice začala kopat a bít ho, dokud neupadl do bezvědomí. Pokud by přijímanou osobou byla dívka, pak by navíc byla znásilněna. Rodrigo měl na počátek štěstí, možná i kvůli svému věku, že se vyhnul další podmínce vstupu – zbít, znásilnit nebo zabít někoho nevinného.

Není cesty zpátky

A pak už není z gangu úniku. Rodrigo nesměl bez svolení šéfa nic, nikoho zabít, mluvit s policií, vynechat schůzi gangu. Potvrzuje to i světově známý případ šestnáctiletého Edgara Guzmana, který byl v březnu 2004 předveden na Imigrační a celní úřad v Coloradu. Do USA se dostal ilegálně. Vypověděl, že byl v Guatemale členem MS-13 a emigrovat chtěl jen proto, aby mohl gang opustit. Chtěl žít se svou tetou v Georgii a začít chodit do školy. Prosil, aby nebyl deportován. „Pokud bych zůstal v Guatemale, členové Salvatruchy by mě zabili. Viděl jsem na vlastní oči, jak bijí lidi baseballovými pálkami a střílejí je. Pokud se vrátím zpět do Guatemaly, budou mě mučit a zabijí mě.“

Edgar byl přesto 10. března deportován z USA do Guatemaly. Deset dní se skrýval doma. Když mu nečekaně zemřela babička, vydal se ven. Jen pět bloků od svého domova byl chycen členy gangu a zastřelen.

Proč je MS-13 úspěšná?

Její řád nepřipouští výjimky a zastrašuje. Maras ale nejsou jen násilnými organizacemi, potřebují i značné finanční prostředky a nabízejí za to své „služby“. Hlídají určitou kolonii či čtvrť, kterou běžně vyznačují graffiti na zdích. Kdo tu nemá co pohledávat, ten se odsud, věřte, jen stěží dostane. Kdo zde bydlí, je relativně v bezpečí, musí ale platit daň, která může dosahovat až dvou třetin jeho měsíčního příjmu. Kdo neplatí, přijde vnejlepším případě o ruku či nohu. I řidiči autobusů, pokud jezdí do takovýchto čtvrtí, musí zastavit a zaplatit předem dohodnutý poplatek za povolení vjezdu.

Mezi další zdroje peněz patří ozbrojené přepadávání, pašování a prodej drog, zbraní a ilegální převádění imigrantů přes mexicko-americkou hranici. MS-13 se tak postupně stává celosvětově obávanou kriminální organizací.

Plán Mano Dura

Mano dura znamená v překladu pevná ruka. Plán pod tímto názvem byl přijat vzemích Střední Ameriky 10. října 2003. Jeho součástí je jmenovat soudce, kteří se budou zabývat případy marerů. Zákon byl novelizován, respektive zpřesněn 12. listopadu 2003. Zanedlouho pak prezident Hondurasu navrhl zákon, díky kterému by bylo možné uvěznit delikventy už od dvanácti let, protože řada nových členů přichází do gangů už v tomto věku. Návrh byl zamítnut.

Den pomsty – 23. prosinec

V současné době má policie právo zadržet mladíky, kteří vypadají nebo se chovají jako členové mary, nezávisle na tom, zda se dopustili trestného činu či nikoliv. Pokud je u člena gangu nalezena zbraň, čeká ho až šestileté vězení. Z jedenácti tisíc zadržených údajných marerů v Hondurasu ale bylo v roce 2003, kdy byly podniknuty první kroky proti marerům, nakonec odsouzeno jen pět procent. Soudy si nedovolily pod mezinárodním tlakem ochránců lidských práv nepustit ostatní na svobodu.

Přiostřující se situace ve společnosti využila i policie v Los Angeles a členům gangů v Pico Urión a Hollywoodu zakázala shromažďovat se na ulicích, jezdit společně ve stejných autech a volat si mezi sebou mobilními telefony, pokud se vyskytují na tomto území.

Situace kolem maras vyvolala dokonce v Hondurasu nové diskuze o obnovení trestu smrti. Mara se ale začala těmto tlakům bránit ještě větší agresivitou.

Jeden z jejích zatím nejbrutálnějších činů se odehrál 23. prosince roku 2004 v San Pedru Sula, druhém největším městě Hondurasu, v současné době prvním nejrychleji rostoucím v celé Latinské Americe. Okolo 19.45 zastavili v jedné z neosvětlených ulic členové mary zátarasou plně obsazený městský autobus s třiceti osmi pasažéry, kteří se vraceli z práce a nákupů. Přinutili lidi vystoupit a pak do nich začali střílet. Na místě zůstalo čtrnáct mrtvých, dalších dvacet čtyři bylo převezeno do nemocnice, kde ještě deset lidí zemřelo. Ostatní se dodnes vzpamatovávají z fyzické i psychické újmy.

Naděje zůstala

Miguel R. je jedním z mála, kterým se podařilo odchod z mary přežít. Na dobu, kdy byl členem MS-13, vzpomíná nerad. „Učinil jsem mnoho zlého a dopustil se hříchů, za které své svědomí snad nikdy neočistím,“ říká. Mara neuznává nic kromě víry v Boha. Opustit řady gangu a zůstat naživu může jen ten, kdo se oddá víře. I to má ale svá pravidla. Pokud se prokáže, že to s vírou bývalý člen nemyslí vážně, zemře. Řady věřících nesmí opustit.

Miguel R. se obrátil na víru se svým kamarádem, přesto se to povedlo jen Miguelovi. Jeho kamarád je mrtev. Zřejmě nebyl shledán dostatečně pobožným. Miguel se proto rozhodl Honduras opustit. Už třetím rokem vžije v Evropě, je šťastně ženatý a má dvě děti. Miguel přežil. Zatím.

Navštívit Tegucigalpu, nebo ne?

Odpověď zní – proč ne. Jen vynechte některé čtvrti, neotvírejte okénka v autě a zamkněte si v něm dveře. A brzy ráno a večer raději nezastavujte ani na červenou.

Doprava

l Letadlo z Prahy přímo do Tegucigalpy nelétá. Spojení je s přestupem v Houstonu, Miami nebo Mexiku D. F. Nejekonomičtější bývá let s Continental Airlines s přestupem v Houstonu, ceny letenek se tak pohybují od 17 100 Kč bez poplatků. Letenku je ale třeba zakoupit dostatečně včas. V Houstonu je pak nutné při přestupu jednu noc přespat.

l Alternativou bývá cesta přes Miami s jakoukoliv leteckou společností – poslední dobou jsou výhodné letenky společnosti Iberia od 10 900 Kč nebo s Continental Airlines od 11 200 Kč bez poplatků. Po přenocování v Miami se vyplatí pokračovat se společností TACA přímo do Tegucigalpy. Letenka včetně poplatků se pohybuje od 240 USD, pokud se ale rozhodnete zakoupit elektronickou prostřednictvím telefonu +18004008222 nebo na internetových stránkách společnosti či přímo před odletem v České republice, zaplatíte od 430 USD výše.

l Cestování přes Mexiko se určitě prodraží, ale je to alternativa, pokud nemáte vízum do USA.

Vstup do země

l Vízum nepotřebujete. Při kontrole je připnut do pasu žlutý formulář s vyznačeným počtem dní pro pobyt v Hondurasu, většinou jde o 30 dní. Smlouvat nemá smysl. Pobyt lze prodloužit o dalších 30 dní za 50 USD na imigračním úřadě v jakémkoliv větším městě.

Doprava ve městě

l Mikrobus z letiště do hotelu vyjde na 150 lempir nebo 10 USD. Jsou bezpečné a spolehlivé.

l Nejjednodušší způsob pohybu po Tegucigalpě je půjčit si auto (30–50 USD/den), půjčovna je na letišti.

l Stačí jakýkoliv národní řidičský průkaz.

l Jízdenky na autobus po městě stojí okolo 2,50–3,00 lempir. Turistům se vzhledem k častému přepadávání některých linek nedoporučuje.

l Taxislužba je bezpečná. Cenu je lépe domluvit před nástupem do vozu, bývá většinou 50 lempir. Taxíky jsou bílé. Hotely mají většinou svou taxislužbu, ale je dražší.

Ubytování l Ve velkých hotelech stojí 80–160 dolarů za noc a pokoj, kvalitní ubytování lze sehnat i v méně známých hotelech v historickém centru města již od 800 Kč za noc a pokoj.

Category: 2006 / 05

motlitbaMé slunce! Můj otče!

S velkou radostí tě zdravíme.

Ozař nás svým světlem.

Celému světu dáváš svou sílu,

soucitně nám předáváš své teplo.

Mé slunce! Můj otče!

Mocné slunce! Otče jediný!

Zdroji tepla, prameni radosti.

Radostně tě zdravíme

a oslavujeme v den tvé velké

fiesty. Ó, žhavé slunce,

ty jsi pánem dne!

(chvalozpěv Sapa Inky k poctě slunce)

Napsala a vyfotografovala Alena Bímová

Zakázána byla v roce 1572, necelých čtyřicet let po dobytí Incké říše Španěly. Obnovena směla být až v roce 1944 a podíl na tom měl dr. Humberto Vidal Unda z institutu amerického umění. – Slavnost slunce – Inti Raymi.

Inkové svou říši nazývali Tahuantinsuyo – země čtyř dílů světa a jejich říše byla snad nejvyspělejší v předkolumbovské Americe. Aby posílili vědomí své výjimečnosti, pořádali celou řadu slavností. Ta zasvěcená bohu slunce, které považovali za tvůrce vesmíru i veškerého lidstva, byla nejdůležitější a konala se v Cuzku. Návodem pro její obnovu byl zápis kronikáře Garcilasa de la Vegy Comentarios Reales de los Incas, který původní slavnost sledoval jako syn incké princezny a španělského conquistadora.

V době Incké říše slavnost trvala měsíc. Teď se zkrátila obvykle na čtyři dny počínaje 21. červnem jako sled fiest – den Cuzka, zimní slunovrat, den univerzit a Inti Raymi, kterou začíná sluneční nový rok. Po tuto dobu se svaté incké město Cuzco, vystavěné do podoby posvátné pumy, symbolu síly a moci, bezstarostně veselí. Dnem i nocí se tančí, zpívá, pořádají se alegorické průvody, pije se pivo cuskeňo, labužníci si dopřávají národní pochoutku pečené morče, jiní se osvěžují čajem z koky či žvýkáním jejích lístků pro zahnání hladu a bolesti hlavy z nedostatku kyslíku v nadmořské výšce 3326 metrů. Mihotavý třpyt Jižního kříže se za noci mísí se září umělých hvězd slavnostního ohňostroje. Odborníci říkají, že je to druhý největší festival Latinské Ameriky po karnevalu v Riu.

Podle astronomů připadá zimní slunovrat na jižní polokouli na 21. června. Avšak Pacha Unachaq, kalendář užívaný Inky, počítá s tím, že slunce stojí v této době po čtyři dny prakticky na stejném místě až do východu 24. června. Proto byl tento den vždy vyhlašován počátkem slunečního roku Inti Raymi a jsou s ním spojeny oslavy.

Na Zlatém dvoře

Na závěr slavnosti 24. června se scházejí zástupci čtyř starobylých provincií země nejprve ve Zlatém dvoře (Korikancha), který je považován za nejposvátnější místo, samotný střed Tahuantinsuya. Právě zde kdysi stával chrám Slunce pobitý sedmi sty zlatými deskami a rozkvétala zahrada zlatých plodin, kde se pásly lamy z ryzího zlata. Na ruinách tohoto dvora dnes stojí klášter Santo Domingo. Jeho perfektně opracovaná granitová zeď je místem, odkud současný Sapa Inka velebí svou písní slunce, hned jak se objeví první vycházející paprsky.

Vládnoucí Inka vystupuje v andské mytologii jako zástupce boha slunce na zemi a jeho milovaný syn. Na znamení této skutečnosti mu stával u nohou zlatý kotouč, jehož původní pozůstatky prý leží na dně bájného jezera Titicaca.

Inkova posvátná cesta

Stejnou cestou jako před pěti sty lety se dnes po úvodním chvalozpěvu ubírá Inka ve slavnostním průvodu k pevnosti Sacsahuaman, která v posvátné geometrii města znázorňuje hlavu pumy. V jeho doprovodu jde nejvyšší kněz, jeho pomocníci, panny slunce, Inkova první žena qoya. Několik silných mužů nese Inku na zlatém trůnu, který je replikou původního slavného osmdesát kilogramů vážícího trůnu, jenž se stal kořistí conquistadora Francisca Pizarra po vítězném boji nad inckým vládcem Atahualpou v roce 1533. Stříbrný trůn je pak vyhrazen pro qoyu. Mladá žena indiánských rysů z něj shlíží plna vědomé vznešenosti. Je následována muzikanty, tanečníky a zpěváky.

Důležitá zastávka se odehrává na hlavním náměstí Plaza de Armas (Haukaypata), považovaném za pupek země Inků i celého světa. Syn slunce tu obřadně vyzývá ochranné duchy hor, aby ho doprovodili k mohutné stavbě, která vyrostla o plných tři sta padesát metrů výše jako obranná pevnost a zároveň jako velká sluneční svatyně. Prostřednictvím lístků koky se dotazuje na jejich pomoc při všech obtížích. Na základě příznivé věštby pak spolu se starostou města slibuje dodržovat požadavky dobré správy země, které formuloval mocný vládce, devátý Inka Pachacutec: spravovat zemi s laskavostí, poctivostí, pravdou a spravedlností. Záznam zapsaný uzlovým písmem na posvátném khipu, zděděném po předcích, který mu následně předá nejvyšší kněz, zase připomíná, že v životě lidu se Inkové vždy řídili hesly Chtít! Znát! Pracovat!

Cizinky mezi pannami

Už několik dní před slavností se scházejí poutníci z celé země, aby si zajistili nejlepší místa ve velkolepém přírodním amfiteátru dotvořeném lidskou rukou. Neopakovatelnou kulisu mu vytvářejí tři řady zdí z kamenných kvádrů, vážících až tři sta tun. Pevnost je hlavou pumy a mohutné zdi představují její čelisti. Dnes tu stojí čestnou stráž mladá peruánské generace v krojích inckých bojovníků s duhovými vlajkami svých předků. Celkem sedm set čtyřicet účastníků plní svou roli ve velkém divadle, které trvá i s iniciací ve Zlatém dvoře sedm hodin.

Trubači zadují do mořských mušlí, aby ohlásili dychtivému davu, že se Inka konečně blíží k pevnosti. Prostranství se zaplní zástupci čtyř provincií Antisuyo, Collasuyo, Chinchasuyo, Cuntisuyo. Nejprve se objeví tanečníci v tradičních krojích, jedni bosí jen s poloobnaženými těly, druzí zahalení s klobouky připomínajícími rákosové střechy, jiní spojení pestrobarevnými pentlemi s pozdviženou májkou, ostatní jsou ozdobení květy. Všichni v obřadním tanci přinášejí na sluneční slavnost dary své země. Potom už více než padesát tisíc lidí vítá potleskem příchod Inky. Atmosféra dlouhého očekávání se naplňuje. Vládce vystupuje na kamenný piedestal, obrací se ke slunci, aby přijal jeho paprsky i sílu, a pak posílá mír a pokoj do všech čtyř dílů země. Děkuje za dary a přízeň posledního roku. Vyjadřuje solidaritu provinciím, v nichž došlo k neúrodě, nemocím či zemětřesením, která jsou v Peru častým přírodním jevem.

Avšak životodárné slunce i síly přírody v lůně And jsou stále hodné oběti. Inka bere do svých rukou zlatý pohár s chichou, kvašeným alkoholickým nápojem z kukuřice, a na znamení synovské lásky odlévá oběť svému slunečnímu otci. Chichu obětuje ulitím také matce zemi Pachamamě a apuům, duchům okolních hor Salkantay, Ausangate, Pachatusan, Huanacauri i Sacsayhuaman. Potom bere do rukou stříbrný pohár se stejným nápojem, aby upil, a podá ho svému doprovodu. Divákům připadá, že slunce v odpověď posílá tomu vznešenému muži svůj jas, matka země se chvěje a bílé hlavy hor se sklánějí v souhlasu.

Nadešla chvíle věnovaná posvátnému ohni. Už před třemi dny byla uhašena loňská pochodeň Inti Raymi s nadějí, že slunce sešle své obnovující žhavé paprsky také pro nadcházející rok. Nejvyšší kněz – willaq uma – zažehne před očima tisíců nový oheň pomocí speciální čočky, předá jeho díl též představitelům čtyř provincií i pannám slunce, jejichž úkolem je uchovat oheň a zajistit tak přízeň slunce jeho dětem po celý jeden rok.

K dovršení posvátného rituálu je třeba obětovat lamu, zvíře neodmyslitelně spojené se zemí i životy lidí peruánských And. Stojí už dlouhou dobu slavnostně vyzdobená v rohu pevnosti. Je klidná, jako by si byla vědoma svého poslání. Až se jí konečně chopí čtyři muži a přinesou na obětní stůl. Kněz – tarpuntay, pověřený úlohou orákula, jí otevře hruď, aby opatrně uvolnil srdce, plíce a další vnitřnosti. Podle nich se předpovídá budoucnost. Zůstanou-li neporušené, bez viditelných změn, čeká zemi čtyř dílů světa příznivý rok. Nejvyšší kněz potom ponoří kousky kukuřičného chleba do krve obětovaného zvířete a nabídne posvátný pokrm i nápoj Inkovi. Ten pak podá přípitek svým věrným.

Poselství muže, který září

Na závěr obřadu Inka pronáší ke svému lidu poselství vzájemnosti, vyjadřované slovem ayni. Na znamení dědictví starobylé kultury Inků mluví jazykem kečua, stejně jako v průběhu celé slavnosti. Mohutný hrdelní hlas letí prostorem: „Kdo přijímá, musí dávat. Tento zákon ať platí mezi jednotlivci, mezi obyvateli všech čtyř dílů země i mezi člověkem a přírodou.“

Patřím k hrstce cizinců, účastníků velkého mysteria. Chtěla bych dosvědčit, že muž, který vyřkl výzvu ayni, zářil. Sluneční světlo přejala jeho zlatá čelenka se zlatými pery, zlaté kotouče v uších i zlatem protkaný šat se znaky inckého kalendáře. Ušlechtilá tvář, důstojné pohyby rukou i bosých nohou vytvářely dojem vyvoleného člověka. Po třech letech, při mé druhé návštěvě, v noci i zrána padal životodárný déšť, ale když Inka vystoupil na ochoz Korikancha, zčistajasna se zachmuřená obloha protrhla a jeho zalily sluneční paprsky. Bylo to jako zázrak, příznivé znamení.

Pro slavnost se muž, který představuje Inku, vybírá podle tradice. Musí být čistě indiánského původu, bez nejmenší stopy španělské krve. Také qoya, Inkova první žena, je indiánka. Ale ve složení jejího doprovodu se mezi pannami slunce stále častěji objevují i cizinky. Patřila k nim i Helga Suárez, dcera diplomata působícího v Limě, Miss Korea jménem Lee, Belgičanka Olga, dětská vychovatelka a studentka antropologie. Mezi kandidátkami se objevila i česká učitelka, dočasně působící v Peru, Olga Vilímková. Snad účast dívek z různých světadílů můžeme považovat za projev novodobé vzájemnosti. Často se mi vrací proroctví, které jsem v poslední době v Peru nejednou vyslechla. Nadchází doba na přelomu věku, kdy se zrodí Inka, velký duch, který přispěje k vytvoření nového, lepšího světa. Kéž by se tato věštba vyplnila.

Category: 2006 / 05

Pak se rozpoutalo peklo. Japonská císařská armáda se na invazi připravovala několik měsíců a už po pár dnech urputných bojů bylo jisté, že Japonci chtějí buď ostrov uhájit, nebo padnout. Před bitvou ale přesunuli téměř všechny muže, ženy a děti z Peleliu na vzdálené ostrovy, a tak se bitva odehrávala pouze mezi vojáky japonské a americké armády.

V několika měsících padlo sedm tisíc Japonců a osm tisíc Američanů a ostrov je dodnes jakýmsi muzeem druhé světové války. Téměř vše tu o jedné z nejstrašnějších bitev promlouvá: zničená americká obojživelná vozidla a tanky, mohutné japonské kanony v jeskyních, americké pomníky a japonské chrámy, které se budovaly po válce; muzea a hromadné hroby.

Na ostrově, jehož minulost přiláká ročně stovky návštěvníků z celého světa, žije jen tisíc obyvatel. Peleliu (zhruba osmdesát kilometrů od hlavního města Palau Kororu) je rájem pro potápěče a cílem návštěv rodin obou zemí, jejichž vojáci tu kdysi bojovali a umírali.

Historie a překrásné korály však nejsou tím jediným, o co se místní obyvatelé mohou podělit s návštěvníky. Právě tady se totiž začíná v posledních letech budovat zajímavý alternativní koncept vzdělávání.

Mario Katosang, ministr vzdělávání, stojí před velkou mapou světa ve své kanceláři v hlavním městě Kororu a vášnivě vypráví o svých cestách do zahraničí.

„Přivezl jsem si tuto mapu z Japonska. Cestovat je krásné, člověk vidí tolik krásy a naučí se věcem, o kterých se mu v malé ostrovní zemi ani nesnilo. Chceme však, aby naše vlastní kultura přežila. Během posledních desetiletí bylo Palau ovlivněno americkým způsobem vzdělávání, dokonce jsme přijali mnohé učebnice. Jak se však můžeme učit z cizích učebnic? Chceme, aby se naše děti o životě učily na základě toho, co zde máme. Palau je jedna z nejkrásnějších zemí na světě…“ Děti se teď učí přímo na plážích, pod palmami, používají pomůcky, které zemi dala příroda. „O náš přístup ke vzdělání už projevily zájem mnohé země, máme tu studenty z Taiwanu, Japonska, Korey a Číny…“

Ngereblunt Arurang, ředitelka místní školy, jediné na ostrově Peleliu, mi řekla, že experimentální školy na ostrovech republiky Palau teď slouží mnoha různým účelům. „Máme velmi mladé obyvatelstvo. Na Peleliu tvoří více než třicet procent obyvatel děti školou povinné. Po konzultaci s ministerstvem vzdělávání jsme se ale rozhodli, že školu zpřístupníme všem obyvatelům ostrova. Dospělí sem mohou přijít kdykoliv – ve dne i v noci, pokud předem upozorní hlídače – a zadarmo používat internet. Počítače jsou k dispozici stejně jako knihovna.“

Experiment zajímá mnoho dalších zemí Tichomoří, které má obrovskou rozlohu, ale pouze několik tisíc obyvatel. Peleliu je jedním z posledních „velkých“ ostrovů republiky Palau, jeho území se rozkládá až k hranicím s Indonésií. Na některých jižních ostrovech žije jen hrstka lidí. S hlavním městem Kororem komunikují pouze přes rádio, loď k nim zavítá jen jednou za měsíc, někdy i za ještě delší čas.

ZEMSKý RáJ…

Palau je jednou z nejnádhernějších zemí na světě. Tropické ostrovy a souostroví objímá azurové moře. Na dně zátok neleží písek, ale jak se tu říká „bláto“ – bílé, čisté a jemné. Mnohé ostrovy mají svůj vlastní ekosystém, uprostřed některých se rozkládají jezera. Nejslanější je Medúzové – opravdu v něm plavou tisíce velkých a malých medúz, které časem ztratily schopnost žahnout. Moře je čisté dokonce i kolem hlavního města a je rájem pro potápěče.

V pralese mystického ostrova Babelthuap (druhý největší ostrov Mikronésie po Guamu) se skrývají skvosty místní tradiční architektury – bai, velké dřevěné víceúčelové stavby. Na severu ostrova se z tropické vegetace tyčí takzvané monolity, tedy obrovské kamenné desky, často s vytesanými tvářemi. Jsou stejným tajemstvím jako sochy na Velikonočním ostrově.

Tradiční vesnice (především na ostrově Babelthuap) jsou dosud spojeny cestami a pěšinami vyloženými kameny stovky a tisíce let starými. Mnohé vypadají téměř jako miniaturní cesty z doby římské říše.

Největším hlavolamem pro archeology jsou však kopce vytvořené lidskou rukou do podoby monumentálního Borobuduru na střední Jávě (Indonésie). Největším je Chelechui na jihu Babelthuapu.

Na Palau se zachovaly mnohé kulturní zvyky Mikronésie. Na druhou stranu tato společnost dokázala absorbovat mnohé zvyky koloniálních mocností. Přestože na ostrově Kororu (zárověň název hlavního města země) žije pouhých deset tisíc obyvatel, najdou se tu prvotřídní muzea, Japonskem vybudované akvárium a výzkumné středisko, umělecké galerie. Restaurace nabízejí jídlo z Taiwanu, Japonska, Spojených států (ale není tu žádná „fast food“ restaurace), Korey… Střed Kororu má několik nákupních středisek, internetových kaváren a servisů pro potápěče.

Podél obou pobřeží ostrova Babelthuapu se nyní buduje moderní dvouproudová silnice. Staví ji korejská firma a během letošního roku by měla být dokončena. Na východním pobřeží se též buduje nové hlavní město, podezřele se ale podobá miniatuře Washingtonu. Koror a Babelthuap jsou nyní spojeny nádherným mostem – darem Japonska. Díky přírodní kráse a kulturním památkám ostrov počítá s přílivem turistů.

NEZáVISLOST A závislost

V ústavě, kterou Palau přijalo po vyhlášení nezávislosti, stálo, že na jeho území nebudou žádné jaderné zbraně, jaderný materiál, ani se tu nebudou konat jaderné pokusy. To se Spojeným státům nelíbilo, vidí celou oblast (včetně Guamu a Tinianu) jako výhodné místo pro své alternativní základny v případě, že budou muset opustit Filipíny. Načrtly takzvaný Kompakt volného sdružení (Compact of Free Association), jenž by jim dal možnost jaderné základny vybudovat a „v případě nutnosti“ převzít správu celého území. Výměnou nabídly miliony dolarů ročně ve formě zahraniční pomoci a vzdělávacího fondu. K tomu, aby se kompakt stal právně podloženou mezinárodní dohodou, bylo třeba změnit ústavu, k čemuž bylo potřeba získat devadesát pět procent hlasů místních voličů.

Následovalo osm referend a osmkrát občané Palau odmítli dát k možnému budování jaderných základen na svém území souhlas.

Sinton Soalablai, předseda administrace škol, vysvětlil: „Původně bylo třeba devadesáti pěti procent hlasů, ale postupně se procenta snižovala až na sedmdesát pět. Vláda vyhlašovala jedno referendum za druhým a bylo jasné, že bude muset lidi nějak přesvědčit. Nakonec se jí to podařilo a kompakt je nadřízen naší ústavě.”

Po neúspěšných referendech politici změnili taktiku a různými manévry v roce 1993 stanovili, že k přijetí kompaktu stačí pouhá většina hlasů. Lidé uvěřili, že studená válka skončila a nové základny se stavět nebudou, a při vidině peněz z USA řekli ano. Spojené státy jako odměnu poskytují ročně malé zemičce zhruba 16 milionů dolarů.

A jaderná otázka? Ústava sice dosud zakazuje jakékoliv jaderné materiály, ale v případě, že základny vybudují USA, nebude mít vláda Palau právo kontrolovat, co je na palubě amerických lodí.

„Kolonializovali nás Španělé, Němci, Japonci a nakonec USA,“ vysvětluje ve své pracovně ředitel úřadu zahraničních věcí. „Než přišli Japonci, nemělo Palau soukromé vlastnictví, naše kultura je kolektivní, mohli bychom říci až komunistická. Kapitalistický systém je našim lidem cizí. Navíc jsou otázky spojené s jadernými zbraněmi kvůli Hirošimě velmi citlivé. V padesátých letech zničily podstatnou část Mikronésie jaderné výbuchy. Museli jsme však se Spojenými státy vyjednávat. Během studené války nám Američané říkali, že musíme mít strach z komunistů, tak jsme se báli a toužili po ochraně. O turistech z ciziny se ani nedalo mluvit – byly jich jen desítky ročně a naši občané nesměli nikam kromě USA.“

Kompakt zatím omezuje přístup USA na jednu třetinu území země. Platnost dohody je padesát let. V prosinci 1994 bylo Palau přijato do OSN jako sto osmdesátý pátý člen. Do jaké míry je nezávislé, je otázka.

Historie Palau

l Palau má tisíce let dlouhou historii, ovlivněnou a spojenou s ostrovními kulturami Mikronésie a Asie.

l Prvním Evropanem, který tu přistál, byl v roce 1543 Španěl Ruy Lopez de Villalobos. Pojmenoval celé souostroví Arrecifos a záhy odplul zpět. Španělsko pak vyhlásilo oblast za svou kolonii, ale ve skutečnosti to zdejší život příliš neovlivnilo.

l U ostrova Ulong v roce 1783 ztroskotala britská loď pod velením kapitána Henryho Wilsona. Pohostinství místních lidí údajně neznalo hranic. Vůdce Ibedul z Kororu hostil celou posádku lodi. Zdejší řemeslníci vrak opravili a místní ji naložili nádhernými dary, které jsou dnes součástí Britského muzea. Obě země pak vzájemně obchodovaly.

l Španělsko v roce 1885 britské obchodníky vyhostilo, zavedlo koloniální správu a poslalo na ostrovy misionáře. Záhy ostrovy předalo Německu.

l Německo spása duší nezajímala, nutilo ženy a muže tvrdě pracovat na plantážích a v dolech. Z původních čtyřiceti tisíc obyvatel tuto nadvládu a zavlečené choroby přežily pouhé čtyři tisíce.

l V roce 1914 přišli Japonci a zůstali tu do konce druhé světové války.

l Po válce Spojené státy doufaly, že se jim podaří vytvořit monolitní Mikronésii, ale občané Palau si zvolili v roce 1978 nezávislost.

l Palau je stejně jako většina států jižního Tichomoří závislou zemí, USA přislíbily 450 milionů dolarů na prvních 15 let po podepsání dohody.

l Palau má pouze jednu dvouletou vysokou školu. Obyvatelé jezdí většinou studovat do USA.

l Masivní fondy proudí i z Japonska, které tu vybudovalo nejdůležitější most, vědecké středisko na výzkum oceánu, stejně jako akvárium a malé elegantní mezinárodní letiště.

l Palau, jako většina zemiček v Tichomoří, také žongluje mezi Čínou a Taiwanem. Taiwan je ochoten platit těžké peníze za uznání svrchovanosti, zatímco Samoa uznává pouze jednu Čínu. Palau nedávno „změnilo svůj názor”, uznalo Taiwan a ročně přijímá tisíce turistů z této země. Jedna z taiwanských leteckých společností dokonce létá z Taipeie na Palau několikrát týdně.

l Na Palau pracují většinou cizinci – původní obyvatelé jsou zaměstnaní ve vládním sektoru nebo vlastní obchody a malé podniky. Občané Palau se vyhýbají „špinavé práci”. Téměř všechny dražší restaurace a hotely mají manažery a někdy dokonce i číšníky ze všech koutů Asie.

l Zahraniční pomoc a daně z podniků vybudovaných cizinci zaručují občanům Palau poměrně vysokou životní úroveň a fungující sociální systém.

l Kultura se zachovala především za dveřmi domů a na venkově. Hromadná doprava téměř neexistuje, stejně jako chodníky. Jedinými dopravními prostředky jsou soukromé automobily a lodě. Vláda zabezpečuje pouze lodní dopravu na vzdálenější ostrovy. l Palauský model ale zřejmě funguje. Země je spořádaná, kultura přežila kolonialismus ze všech koutů světa, extrémní chudoba téměř neexistuje a přírodní krása je nedotčená. Americké vojenské základny jsou zatím strašidlem.

Category: 2006 / 05

Hranice mezi Pákistánem a Indií připomíná vrásku ve tváři indického subkontinentu. Začíná až dole na jihu u ústí řeky Indu, klikatí se rozpálenými rádžasthánskými pouštěmi, protíná úrodné nížiny Paňdžábu a zvedá se do výšky v kašmírském podhůří Himálaje. Stovky kilometrů dlouhou čáru lze překročit jen na jednom jediném místě: na hraničním přechodu Wagah-Attari mezi pákistánským městem Láhaur a indickým Amritsarem. A právě tady se každý den navečer koná bizarní estráda.

Z třicet kilometrů vzdáleného Láhauru se na indickou hranici dostanete za pár rupií některým z mnoha mikrobusů vyjíždějících od vlakového nádraží. Končí na velkém parkovišti. Přijeďte sem kolem třetí odpoledne, ukryjte se před horkem do restaurace a objednejte si čaj s mlékem. Než vše vypukne, přečtete si něco o pohnutých dějinách obou na smrt znepřátelených sousedů.

lll

Na čtení tu budete mít klid. Na hraničním přechodu by se sice daly čekat proudy lidí a aut, ale to pro Wagah neplatí. Získat vízum sousedního státu je totiž tak složité, že tudy skoro nikdo nejezdí. I obchodní styky jsou minimální. Když na přechod čas od času přijede náklaďák, zastaví před hranicí. Pákistánští nosiči si rozeberou pytle s nákladem a jako mravenci je přenosí doprostřed několik desítek metrů široké země nikoho. Tam si je hodí na záda indičtí nosiči a přeloží je na opodál čekající indický tirák.

V roce 1993, kdy jsem tu byl poprvé, neexistovalo mezi Pákistánem a Indií žádné dopravní spojení. „Do Indie?!“ zeptal se nechápavě muslimský celník. „Vždyť tě tam ti hinduističtí vrazi zabijí!“ Přes hranici jsem musel přejít pěšky. „Z Pákistánu?!“ zeptal se vyděšeně indický celník. „Jak to, že tě tam ti muslimští vrazi nezabili?“

lll

V březnu 1999, po jednapadesáti letech, vyjel přes hranici poprvé autobus. Vidět ho můžete doprovázený policejním džípem s houkačkou. „Autobus přátelství“, spojující Dillí s Láhaurem, je dnes považován za barometr vzájemných vztahů. Když linka nejezdí, visí ve vzduchu další válka – třeba v létě 1999, když se pákistánští a indičtí vojáci navzájem ostřelovali z děl a vrtulníků v horách kolem Kargilu. Nebo v prosinci 2001, kdy na indický parlament zaútočila skupina islámských ozbrojenců, podle Indů vyslaných Islámábádem. Autobus pak nejezdil rok a půl. Ale když je výsledkem napětí, že jen nejezdí nějaký autobus, je to stále ještě ta lepší varianta. Pákistán má totiž zhruba padesát jaderných hlavic, Indie asi sto, a v další válce by je zřejmě neváhaly použít.

Pokud linka jezdí, doprovázejí ji přísnější bezpečnostní opatření než na letišti. Vlády obou zemí berou vážně výhrůžky fanatiků (cizích i vlastních), kteří chtějí symbol politického tání zničit. Pyrotechnici kontrolují speciálním zrcadlem podvozek, zavazadla i cestující procházejí detektorem kovů a na hranici si autobus předávají policejní patroly, které mu dělají cestu.

lll

Pokud jste dopili čaj, můžete se zařadit do fronty před detektorem kovů. Na bizarní estrádu sem totiž každý den přijíždějí tisíce lidí. Pohraničníci neponechávají nic náhodě. Riziko atentátu je příliš velké. Rámem se povinně protlačí školáci, starci i matky s dětmi na rukou. Starší děti se vrhají ke stánkům s občerstvením, které se rozložily všude kolem. Nabízejí coca-colu, brambůrky, ovoce, sladkosti a suvenýry. Převažují vlastenecké kýče, třeba odznak s obrázkem hypermoderní mešity šáha Faisala v Islámábádu, tričko s nápisem Beautifull Pakistan nebo čelenka se zeleným půlměsícem. Za rukáv vás chytne i profesionální fotograf nabízející snímek s opodál postávajícími pohraničníky. Nezapomenutelná památka!

Hned za detektorem se rozkládá mohutná betonová Brána svobody

(Báb-e-Azádí), postavená v dubnu 2001 na památku muslimských obětí rozdělení Indie. Připomíná je dobová fotografie nekonečného zástupu zbědovaných lidí, kteří se v létě 1947 vlekli do nově vzniklého Pákistánu právě tudy. Když bránou projdete, po obou stranách spatříte tribuny – levou pro ženy, pravou pro muže, v zemi s muslimskou morálkou to jinak nejde. Už jsou skoro plné. V předních řadách postávají japonští turisté, ověšení kamerami a fotoaparáty. Někteří sedí i dole na chodníku, kde je obskakují nosiči čaje.

lll

Hraniční přechod Wagah už dnes najdete v turistických bedekrech a v itinerářích cestovních kanceláří. Každodenní rituál stahování vlajek se stal atrakcí, vyhledávanou nejen patrioty z obou stran hranice, ale i cizinci z celého světa. Vyrostlo tu několik restaurací a mezinárodní řetězce uvažují o vybudování hotelů. Ne pro cestující na druhou stranu hranice, těch je minimum, ale pro návštěvníky bizarní podívané, která právě začíná.

Když z amplionů zazní vlastenecké songy, vbíhá na asfalt pod tribunou několik mužů s pákistánskými vlajkami. „Pákistán zindábád! – Ať žije Pákistán!“ křičí. Davy na tribunách začínají tleskat a pískat. Křik se rychle synchronizuje a za chvíli už skandují tisíce lidí. Indové mají dnes chvíli zpoždění. Jejich tribuna, kterou od nás za hranicí dělí jen asi dvě stě metrů, je zatím prázdná. Ale už o pár vteřin později ji triumfálně zaplaví lidská řeka vedená indickými vlajkonoši: „Bharát mata ki džaj!“ – Ať zvítězí matka Indie! Skoro to vypadá, jako kdyby přes půl století trvající mezinárodní spor mohla rozhodnout síla hlasivek.

lll

Roztleskávači nejsou profesionálové a jejich projevy vlastenectví nikdo neorganizuje. „Musíme jim ukázat, že jsme silnější,“ říká mi student Alí, který sem jezdí své krajany povzbuzovat, kdykoli má čas. Opodál mává vlajkou stařec s bílým plnovousem v zeleném oblečení s bílým půlměsícem. Je to Mehrdín (75), prodavač zeleniny z Láhauru. Je tady každý den už přes čtyřicet let. Vynechal prý, jen když byl nemocný tak, že nedokázal vstát z postele. Je hvězdou všech reportáží a jeho krajané se s ním s oblibou fotografují. „Alláhu akbar! – Alláh je velký!” řve. Vlajkou se snaží co nejvíc vyprovokovat Indy, kteří mu nenávistně odpovídají.

I když mi do okolní reality vůbec nic není, cítím, že davové emoce jsou silně nakažlivé. Připomínají vzrušující atmosféru fotbalového stadionu, kde se člověk náhle přistihne, že fandí taky, i když ho fotbal vlastně vůbec nezajímá. „Stejný hlad, žravý a frustrovaný, hlad po společenství nebo jenom po tom být spolu, pochodovat, zpívat a společně nenávidět,“ říkal o tom francouzský filozof Denis de Rougemont.

Vzpomenu si i na slavný román 1984. George Orwell v něm popsal povinný rituál „dvou minut nenávisti“, kterého se museli každý den účastnit všichni občané totalitní Oceánie. „Ve druhé minutě přešla nenávist v záchvat zuřivosti. Lidé vyskakovali z míst a křičeli. Winston najednou zjistil, že řve s ostatními a zuřivě kope patou do trnože. Po třiceti vteřinách … odporná extáze strachu a pomstychtivosti, touha zabíjet, mučit, rozsekat obličeje kovářským kladivem projela všemi jako elektrický proud a změnila každého i proti jeho vůli v ječícího šílence.“

lll

Bouřící tribuny jako na povel ztichnou. Vzduch prořízne řev vojenských povelů. Herci představení, které právě začíná, jsou elitní pohraničníci v parádních uniformách s čabrakami. Úctu vzbuzují už jejich mohutné zakroucené kníry.

Několik dvoumetrových postav pochoduje z Brány svobody směrem k ocelové brance v plotu, za kterým je země nikoho. Nohy zdvihají nepřirozeně vysoko a při každém kroku prudce mlátí okovanými holínkami do asfaltu. Každý pohyb, každé pečlivě nacvičené gesto vyjadřuje sílu, odhodlání a hněv – komicky přehnané emoce, které balancují na tenké hranici mezi patosem a směšností.

V půlce cesty muži náhle zpomalí a začnou nohama klouzat do stran, jako kdyby jeli na bruslích. Vojenští ceremoniáři tu figuru zřejmě okoukali z baletu. Bizarní válečný tanec připomíná rozzuřené kohouty. Hlídka dopochoduje těsně k plotu, kde se po několika povelech vyrovná do zástupu. Trubač zaduje do polnice, velitel vyštěkne několik rozkazů.

Na indické straně v tu chvíli probíhá totéž. Pohyby obou hlídek jako by byly přesně synchronizované. Lanka, na jejichž koncích se třepetají vlajky, uchopí Pákistánci i Indové ve stejné vteřině. Jen pár metrů od sebe začínají zástavy svých zemí stahovat muži, neustále připravení začít na své sousedy střílet. Dozní hymna, vlajky sjedou, strážní je složí. Tisíce lidí na tribunách v tu chvíli stojí v pozoru a vzdávají čest.

Pákistánský a indický velitel vypochodují na půl cesty do země nikoho a naznačí gesto, jako by si chtěli přátelsky podat ruce. V poslední chvíli ale opovržlivě ucuknou a dlouhé vteřiny jen tak stojí a vyzývavě se dívají do očí protivníka. Je to symbolická válka nervů, nahrazující skutečný boj. Oba muži se pak otočí a jako roboti napochodují zpátky na své teritorium.

Třesk! Do zabouchnutí kovových bran vložili vojáci veškerou svou sílu. Rány naznačují, že mezi oběma zeměmi stojí nepřekročitelná bariéra. Hranice je pro dnešek neprodyšně uzavřena.

lll

Spektakulární půlhodinka kolektivní nenávisti se na hraničním přechodu Wagah-Attari odehrává každý den už od roku 1947. Teprve loni na podzim se Pákistánci a Indové dohodli, že rituál postupně přetvoří. Gesta vojáků prý už nebudou vyjadřovat agresi, ale naopak přátelství a porozumění. Mír potrvá až do příští války.

Jakmile vlajkonoši vyklidí pole, lidé seběhnou z tribun a nahrnou se k bráně. Vojáci se samopaly je nepustí blíž než na deset metrů. Jakýkoli incident by totiž mohl znamenat vypuknutí války. Od rozdělení britské koloniální Indie by to mezi oběma zeměmi byla už čtvrtá.

Na druhé straně se zatím srotil dav Indů, které od nás dělí jen plot z ostnatého drátu. Někteří nenávistně pokřikují a hrozí pěstmi.

Prohlížím si tváře dětí. Malé se na své sousedy dívají se zvědavostí, ale v očích těch starších už čtu stopy nenávisti. Jeden pákistánský stařec se s křikem a máváním zdraví s indickými příbuznými. Prý je neviděl už skoro šedesát let.

Stmívá se a davy se pomalu rozcházejí zpátky k parkovišti. Muži si hlasitě vyměňují dojmy. Oči jim planou vzrušením, jako kdyby se vraceli z fotbalového zápasu. „Beautifull Pakistan!“ zařve naposledy student Alí a ještě jednou zahrozí pěstí směrem k indické hranici.

lll

Brána se znovu otevře až druhý den ráno těsně před rozedněním. Slavnostnímu vytahování vlajky bude už ale přihlížet jen pár pohraničníků. Večer je nenávist vzrušující, jenže komu by se kvůli ní chtělo brzo vstávat?

Smrt přišla o půlnoci

l Úrodný Paňdžáb (Pětiříčí) dnes dělí ostnaté dráty a minová pole na pákistánskou a indickou část. Dřív býval jedinou zemí, kde žila pestrá mozaika muslimů, sikhů a hinduistů. Po krvavých střetech v dávné minulosti se sice nijak zvlášť nemilovali, ale vycházeli spolu. Přesněji řečeno museli spolu vycházet. Britská koloniální nadvláda totiž držela náboženské vášně na uzdě.

l V srpnu 1942 zahájil Mahátma Gándhí kampaň „Opusťte Indii“. Na konci války už bylo jasné, že Britové budou muset dřív nebo později poslechnout. Vůdce Muslimské ligy Muhammad Alí Džinnáh prosazoval vytvoření samostatného islámského státu indických vyznavačů islámu – myšlenku, se kterou v roce 1930 přišel filozof Alama Muhammad Iqbal. Dal mu jméno Pákistán – Země čistých.

l Na jaře 1947 vyvolaly vzpomínky na dávná krveprolití v Paňdžábu první náboženské potyčky, které rychle roztočily spirálu násilí. Britům nakonec nezbylo, než pověřit advokáta Cyrila Radcliffa, aby vzal tužku a narýsoval do mapy hranici nově vzniklého Západního Pákistánu. A 15. srpna byl Paňdžáb roztržen na dvě části. Pět milionů sikhů a hinduistů se náhle ocitlo v Pákistánu, pět milionů muslimů v Indii. Deset milionů lidí začalo prchat na opačné strany, okrádáno a vražděno svými včerejšími sousedy.

l Začalo to, co Dominique Lapierre a Larry Collins ve své proslulé knize O půlnoci přijde svoboda nazvali „největším rozvodem v dějinách“. Píšou: „Severní Indie zešílela. Na šest týdnů se ponořila do krvavé lázně nepředstavitelného rozsahu. Jako v nejčernějších hodinách lidstva zmocnilo se vražedné šílenství milionů lidí. Ani jedna vesnice, ani jedna rodina nebyla ušetřena. Během tohoto krátkého nestvůrného zabíjení zahynulo tolik Indů jako Francouzů za druhé světové války.“

l Celkový počet obětí není dodnes znám, odhady se pohybují mezi dvěma sty tisíci až dvěma miliony. Na nádraží v Láhauru a Amritsaru přijížděly z opačných stran hranice vlaky plné zmasakrovaných mrtvol.l Jen o pár týdnů později mezi novými sousedy vypukla válka o Kašmír. Následovaly ještě dvě další (1965 a 1971). Výsledek? Na světě snad nejsou jiné dvě země, které by se navzájem nenáviděly víc než Indie aPákistán.květen 2006

Category: 2006 / 05

Ostrý hvizd píšťalky dodal jeho tělu impulz. Odrazil se. Drobné kamínky odlétly, když se jeho tlapy odlepily od písku, při druhém skoku se téměř nedotkl země. První dva holuby srazil, ještě než ho stačili zpozorovat. Třetímu přerazil packou křídlo. Vzduch kolem něj naplnil tlukot ptačích těl. Zlaté tělo s neuvěřitelnou koordinací svalů a pohybů rozdávalo smrtící rány v hejnu vyděšených holubů. Otočil hlavu a chňapl čelistmi po nejbližším opeřenci. Ostré špičáky scvakly na prázdno… Minul. Prvně za ty roky v aréně. Dopadl na všechny čtyři. Zvuk píšťalky ho volal zpět. Pomalým klusem se blížil k nohám v kožených sandálech. Ruka muže se natáhla. V té chvíli se v něm něco zlomilo. Vyrazil směrem ke klecím a proletěl chodbou, na jejímž konci zářilo světlo otevřených dveří…

lll

Jen u mála živočichů se setkáváme s tak rozdílným přístupem člověka k určitému druhu, jako je tomu právě u karakala. Jeden národ ho oslavuje jako skvělého lovce se statečným srdcem, druhý ho ve svých bájích líčí jako zbabělého hlupáka. Vztah člověka k pouštním rysům, jak je karakal někdy nazýván, je příběhem lásky a nenávisti. Jméno qhara-qalaq – černé ucho – je z turečtiny.

Když v devatenáctém století navštívil cestovatel G. T. Vigne Kašmír, napsal: „Rychlostí předčí karakal i geparda!“ Přestože to byl, alespoň pokud jde o běh, omyl, zcela přesně odráží mytický statut karakalů v Indii té doby.

Chov a výcvik karakalů ale sahá mnohem hlouběji do historie afrických a asijských kultur. Indičtí princové chovali ochočené karakaly pro lov drobné zvěře nebo ke sportovním kláním, kdy byli vypouštěni mezi krmící se holuby. Hodnotil se počet ulovených ptáků, než stačili vzlétnout.

Také íránská šlechta tyto malé lovce trénovala po celé generace. Podle íránské legendy (kniha Shah-nameh) byl prvním cvičitelem karakalů Tahmurat, který je trénoval společně s gepardy. Své cvičence si vybíral mezi divokými zvířaty. Ačkoli větší, rychlejší a silnější gepard byl lovci často preferován, nikdy nedokázal překonat karakala v lovu ptáků. Podle báje dokonce žil na dvoře egyptského faraona jedinec, který dokázal srazit během jediného výskoku patnáct ptáků.

V Persii je karakal často spojován se svým větším příbuzným, lvem. V klasické perštině nese jméno, nebo přesněji má přezdívku parvanak (ten, kdo provází posla na jeho cestě) nebo shatere-shir (průvodce-předvoj), protože provází lva na jeho pouti, kráčí před ním a svým plačtivým křikem upozorňuje ostatní zvířata, že jeho pán přichází.

Zcela jiný vztah mají k této malé šelmě některé africké kmeny. Nick Greaves ve své knize Kdyby lev mohl létat a další příběhy z Afriky vypráví jednu z pohádek kmene Batonka o lvovi a karakalovi. V tomto příběhu hodí karakal lvovi přes oči závoj, aby ho ošálil. Celý život pak tráví ve strachu, že lev jeho lest prohlédne. Ve zkazce namibských Křováků o šakalovi, karakalovi a antilopě zase využívá antilopa bojácného ducha karakala, aby s ním mohla manipulovat.

Ani v současnosti si člověk se svým vztahem ke karakalovi neví rady. V některých zemích je jejich odstřel povolen, někde regulován a nebo zcela zakázán. Jihoafričtí farmáři často považují karakala za zcela zbytečný živočišný druh. Turisty na něj, na rozdíl od lvů, nenalákáte a ještě velmi často napadá domácí zvířata. Proto s ním vedou válku. V dotazníku namibijské vlády z roku 1981 uvedli farmáři více jak dva tisíce zastřelených karakalů ročně!

Člověk a karakal žijí vedle sebe po tisíciletí a záleží opět jen na nás, abychom jméno Caracal caracal nezapsali do seznamu vyhynulých druhů.

lll

Kočky jsou všeobecně považovány za vynikající lovce – rychlé, mrštné, s dokonalými reflexy. Karakal jako by nad svými příbuznými nepatrně vyčníval. Není největší, nejrychlejší ani nejsilnější. Všechny tyto vlastnosti se v něm spojují v dokonalém souladu ideálního predátora. Přestože mezi jeho potravu patří převážně drobní savci, dokáže silou svých čelistí udržet i kořist dvakrát větší, než je on sám. Dlouhými špičáky pak ulovené zvíře porcuje. Jeho výzbroj doplňují ostré drápy. Dlouhé zadní nohy z něj dělají vynikajícího skokana a běžce. Rychlostí běhu se mu nevyrovná žádná kočkovitá šelma srovnatelné velikosti. Výborně šplhá po stromech a dokáže vyskočit až dva metry vysoko, občas tak překvapí ptáky, kteří spí na nižších větvích. Nízko letící holuby nebo perličky loví přímo v letu. Ve výskoku je schopen se otočit o více než sto osmdesát stupňů a srazit ptáka, kterého má takřka za zády.

Nesmí se zapomenout na vynikající zrak a sluch. Dvacet svalů kontroluje pohyb každého ucha a chloupky uvnitř pomáhají lokalizovat kořist. Během lovu drží karakal uši sklopené, aby ho jejich kontrastní černobílé zbarvení neprozradilo. Proč má špičky uší zakončeny dlouhými štětičkami, se dosud objasnit nepodařilo. Mladé zvíře má štětičky napřímené, u starších jedinců se věkem ohýbají. Nejčastějším vysvětlením je komunikace mezi jedinci stejného druhu. Jakým způsobem ono dorozumívání probíhá, ale nevíme. Je to, jako když plavčík na pláži mává praporky, a nikdo neví, co to znamená.

Karakal (Caracal caracal)

l Je to dlouhonohá, štíhlá kočkovitá šelma s hladkou, pískově šedou srstí. Nápadné jsou dlouhé štětičky na uších. Délka těla se pohybuje od 55 do 75 cm. Váží kolem dvaceti kilogramů.

l V řadě míst se dodnes loví. Turkmenská rasa je ale velmi vzácná a je chráněná.

l Karakala lidé v Asii často ochočovali a cvičili k lovu, ve volné přírodě se ale člověku vyhýbá.

l Karakal je samotář, výborný lovec. Má bystrý zrak a velmi jemný sluch, je mimořádně hbitý, dokáže vyskočit až dva metry vysoko. Po svém teritoriu se pohybuje převážně přes den, loví ale i v noci. Loví ptáky, které dokáže chytit v letu, malé až středně velké savce, plazy. Jídelníček někdy doplňuje i některými rostlinami.

l Délka života záleží na podmínkách, ve kterých žije, v zajetí žil karakal až 17 let.

l Je často schopen reprodukce už v šesti měsících, dospívá ale až ve 24 měsících. Samice nosí obvykle dvě až tři mláďata 70–78 dní, objevují se ale i početnější vrhy.

l I když je velmi tichý, dokáže vydat stejně hlasitý řev jako levhart.

l O štětičkách na uších se přesně neví, k čemu je karakalové využívají. Zřejmě k dorozumívání mezi sebou, případně jako maskování, protože připomínají chomáčky trávy a tato šelma se pohybuje zejména v travnatých stepích nebo savanách. zdroj: IMP BV/International Masters Publishers

Category: 2006 / 05

Ideálním cílem je americký jihozápad. Ještě v 19. století to bylo velké prázdné místo na mapách. V malých karavanách s dřevěnými vozy tudy putovali a v krutých podmínkách někdy i umírali přistěhovalci z poslední vlny osadníků amerického západu. Dodnes tu zůstávají nedotčeny ohromné oblasti drsně krásné přírody, jen kdyby vám bylo nejhůř, v relativním dosahu je civilizace. A co je hlavní – při troše opatrnosti vám nehrozí to, co na mnoha jiných místech na světě – že by vás někdo přepadl, okradl nebo vám jinak ublížil.

lll

Tahle tvrzení můžu doložit vlastní zkušeností. Když jsem se rozhodl takovou výpravu podniknout, bylo mi rozhodně něco přes čtyřicet let, měl jsem za sebou unavující kariéru středního manažera a s potížemi bych uběhl průměrným tempem půl kilometru. O to pečlivěji jsem se na cestu připravil.

Tak nejdříve musíte alespoň jednu sezonu pravidelně jezdit na kole. Stačí využít každé příležitosti, vyrazit tak třikrát čtyřikrát týdně a o víkendu se dopracovat až ke stokilometrovým túrám. To se vám při dobré vůli podaří asi tak za tři měsíce. Začněte zjara a své možnosti poznáte hned o prázdninách, když si třeba vyjedete s rodinou na dovolenou k moři. Manželka a děti budou na pláži a vy vyjedete na svůj první cyklistický výlet v úmorném vedru.

Kromě běžné výbavy na kolo potřebujete tři nezbytné věci, které pak nesmíte opomenout v rozpálených pouštích jihozápadu. Opalovací krém „sunblock“ s nejvyšší UV ochranou a na každou hodinu jízdy na kole aspoň litr vody s energetickým přídavkem. Pro většinu cyklistů je také nezbytná pokrývka hlavy. Dá se jezdit i bez ní, ale v kritických chvílích je potřeba si aspoň namočit vlasy vodou z cyklistické láhve.

Jestliže to zvládnete, jezděte pak ještě do konce sezony a v zimě se pilně připravte na velký výlet. Cestu na jihozápad je dobré si naplánovat na květen nebo září, kdy teploty dosahují jen něco přes čtyřicet stupňů Celsia ve stínu. Zdánlivě je to hodně, ale při jízdě na kole a rychlosti patnáct až dvacet kilometrů v hodině máte zajištěn blahodárný vánek.

lll

Cestu na jihozápad jsem si naplánoval asi v nejpestřejší možné kombinaci. Přes národní parky celého Utahu, pak v severní Arizoně Grand Canyon, dále do nevadské pouště, Death Valley v Kalifornii a nakonec odlet z Las Vegas. Nejpoučnější byly počáteční dny aklimatizace. Dobré je začít v Salt Lake City, které leží v nadmořské výšce přes 1000 metrů, takže je tam „chladněji“, v září přes den tak 35 stupňů Celsia.

První zátěž pro mě přišla cestou do národního parku Arches v horách Uinta Mountains. Špatně jsem odhadl své síly a noc mě zastihla v nejvyšším bodě přejezdu ve výšce nad dva tisíce pět set metrů. V krajním vyčerpání jsem neměl sílu ani rozbalit stan a jen jsem se stačil zachumlat do spacáku, tak jak jsem byl. Snad každou hodinu mě ale budila drsná zima. Postupně jsem na sebe navlékl všechno, co jsem měl s sebou, až mě nakonec napadlo zabalit se do celty stanu. Přežil jsem do rána – když mě ale po probuzení přepadla v suchém pouštním vzduchu hrozná žízeň, zjistil jsem, že ze zbytků vody v láhvi je led! Nenapadlo mě, že ve výškách nad dva tisíce metrů nad mořem v Uinta Mountains, ale i později u Bryce Canyonu a Grand Canyonu i v září mrzne…

lll

Ráno jsem sjížděl dolů na Coloradskou náhorní plošinu směrem ke Green River – a nastalo opačné peklo. Výheň kulminovala po třetí hodině, kdy sálá nejenom slunce, ale i rozpálené kameny všude kolem. Víte, že nesmíte dostat úžeh ani úpal, protože tím by vaše pouť skončila, ale nemůžete s tím nic dělat. Široko daleko není kde se před sluncem schovat.

Nakonec jsem naštěstí dorazil k můstku přes vyschlé říční koryto, kde jsem v horkém stínu prospal kritickou hodinu. I v takové situaci ale musíte chladně uvažovat. Jakkoliv jste oslabeni, musíte dávat pozor na chřestýše. O tom, že se tu – sice vzácně, ale přesto – vyskytují, vás přesvědčí vysušené zbytky kůží, které někdy uvidíte na silnici. Pokud se ale v terénu pohybujete opatrně, dáváte si pozor a neděláte rychlé pohyby, chřestýš se vám sám vyhne, aniž by-ste ho zahlédli.

O krásách amerického jihozápadu se dočtete různě a objevíte mnoho více nebo méně zdařilých fotografií. Ale když stojíte před skalami, které hrají červenými, okrovými a bílými barvami, když vás zaplavuje suché horko slunce, všude kolem je křišťálové ticho a vy vnímáte ohromné prostory s nekonečně modrým nebem a celým vesmírem nad vámi…, to můžete zažít, jen když tam opravdu jste. A když to všechno projedete sami a budete mít stejnou víru ve své schopnosti, jako měli první pionýři, kteří tudy prošli pěšky, s koňmi a povozy.

Category: 2006 / 05

Plameny nad střechami jsou strašákem po celou dobu existence lidstva. Ale bez ohně by se lidstvo nemohlo vyvíjet, ovlivnil život celé naší planety. Dokonce existuje teorie, podle které to byl právě oheň, co přispělo k pádu dinosauří éry.

Jde něco tak živelného, jako je oheň, vůbec spočítat? Třepotání plamenů, žár, energii ve formě tepla a světla, přeměna materiálů (dřevo v popel, a nejen to) nacpat do jednoduché rovnice? Základní poučka vypadá velmi prostě: pro hoření je zapotřebí kyslík, zápalná teplota a hořlavý materiál. Na chemické či fyzikální vzorečky se dá ostatně převést všechno, tedy i hoření. Historka tradovaná na jednom z pražských gymnázií krásně ukazuje, že nic není tak jasné. V hodině chemie se student, byv požádán, aby napsal rovnici hoření metanu, zeptal, jakou že značku má oheň.

Jenže tak jednoduché to není a ne vždy hoří kyslík. Pod slovem oheň či hoření se schovává obrovské množství reakcí, včetně termonukleární. Právě díky ní „hoří“ Slunce.

Energie v nitru Slunce vzniká při termonukleárních reakcích. Jsou závislé na teplotě, ve které probíhají. Teplota slunečního jádra se odhaduje až na 13 milionů kelvinů, přičemž už při teplotě nad sedm milionů kelvinů se vodík spaluje na helium. Ve vzdálenosti asi deseti tisíc kilometrů od středu Slunce už teplota klesá natolik, že se přeměna vodíku v helium zastaví. Povrchová teplota Slunce je zhruba pět tisíc osm set kelvinů, proto hřeje tak daleko, že ho cítíme i na Zemi. A kterýpak kluk nezkoušel zapálit oheň pomocí sluníčka a lupy? Tímhle způsobem vzplanula nejedna hromádka suchého sena.

Hořící planeta

Ale jak to bylo s ohněm v historii? Dnes už se ví, že dinosauři odešli do zákoutí muzejních depozitářů následkem dopadu mimozemského tělesa. Impaktová teorie vychází z toho, že do oblasti dnešního Yucatánu a Mexického zálivu dopadlo velké mimozemské těleso. Kráter Chicxulub má v průměru sto osmdesát kilometrů a je obklopen zlomem o velikosti dvou set čtyřiceti kilometrů. Podle paleontologů se vše odehrálo před zhruba šedesáti pěti miliony let.

Kráter je na mnoha místech oddělen od další vrstvy sazemi. Kdyby jejich vrstvička pocházela z místního požáru, byť i velkého, byla by jen na jednom místě. Stejně staré saze se ale dají nalézt v mnoha různých koutech světa, takže katastrofa skutečně postihla celou planetu.

„V celosvětovém měřítku představují saze až sedmdesát miliard tun usazenin,“ píší David A. Kring a Daniel D. Durda v článku Den, kdy vzplanul svět ve vědeckém časopise Scientific American.

Dopad asteroidu nebo komety byl spouštěcím impulzem pro vyvržení obrovského množství materiálu do vzduchu, který se jím zpočátku řítil rychlostí až čtyřicet tisíc kilometrů za hodinu. Rozžhavilo se všechno a začalo hořet. „Na většině míst vůbec nezáleželo na tom, zda se vegetace nacházela na suchém místě, nebo v mokré bažině. Vysoké teploty trvaly tak dlouho, že se z porostu vytratila všechna vlhkost, podobně jako ze dřeva v cihlářské peci, a porost zachvátily plameny. Zachvátila zvířata panika, když nebe začalo žhnout padajícími úlomky hornin? Varovala je vzrůstající teplota? Stála nehnutě na místě, nebo utíkala nějakým směrem – například k vodě? Většinu zvířat při vzrůstu teploty naštěstí obestřelo milosrdné bezvědomí, takže nikdy neucítila požáry, které stravovaly keře a stromy kolem nich,“ uvádí se v časopise Scientific American. Zemřelo sedmdesát pět procent živočišných a rostlinných druhů. Vědci odhadli, že tehdejší požáry uvolnily do povětří deset bilionů tun oxidu uhličitého, sto miliard tun oxidu uhelnatého a sto miliard tun metanu. Nastala totální proměna světa. Podobně jako se to stává dnes, začaly z popela na vypálených plochách růst kapradiny.

Komu vadí požáry

Požáry mohou být pro ekosystémy zhoubou. Pokud ovšem přicházejí pravidelně, příroda se jim dokáže přizpůsobit. Američtí požárníci, zvlášť po katastrofickém „roku ohně“ – 2002, došli k závěru, že hasit všechny požáry je neefektivní. V lese stále vzniká množství velmi suchého materiálu. Pokud lidé hasí lokální malé požáry, tento materiál nestačí shořet a stále se hromadí. Když pak dojde z nějaké příčiny k většímu požáru, nahromaděný suchý materiál vzplane a oheň tak dosáhne až do korun stromů, odkud se šíří s mnohem větší intenzitou, než kdyby se jen „plazil“ po zemi. Pokud se tedy malé požáry, způsobené nejčastěji bleskem, nehasí, suché klestí se nenahromadí a škody nejsou tak velké. Coloradský požár Hayman (ano, požáry dostaly podobně jako tornáda svá jména) spálil plochu přes čtyřicet tisíc hektarů. Na každý připadla škoda milion dolarů.

Tam, kde se požáry běžně opakují, se nacházejí rostliny, které je ke svému správnému růstu dokonce potřebují. Jiné jsou na ně zase „zvyklé“ tak, že jim malý požár neuškodí. Rostliny totiž jen vypadají, že jsou na tom hůře než zvířata, která mohou před menším ohněm utéci nebo se schovat.

Borovice, známé svým smolnatým, a tudíž dobře hořlavým dřevem, rostou i v požáry ohrožených oblastech USA. Vyvinula se jim tlustá borka, kterou malý požár sice olízne, ale nedostane se dovnitř dřeva, aby mohl strom zahubit. Dokonce existují druhy, kterým se šišky otevřou jen za působení vyšších teplot a teprve tak se vysemení. Tento jev se nazývá serotinie a ne náhodou se jedna z borovic latinsky jmenuje Pinus serotina.

Když se uvádějí škody způsobené požáry v přírodě, jde spíše o ekonomické dopady než o trvalé poškození přírody. Ať už jde o požár v chilském národním parku Torres del Paine nebo v tatranských lesích. Ochranáři si sice stýskají, že „nebude co chránit“, lesníci, že „nebude co těžit“, a o peníze mohou přijít lidé, které živí turistický ruch, ale přírodě jako entitě je to jedno. Když se dokázala vyrovnat s katastrofou na přelomu křídy a terciéru, tak o jakémkoliv požáru lidských rozměrů se dá říci, že je pro ni pouhou jiskrou na vzdáleném obzoru geologické existence.

Yellowstone v plamenech

První národní park na světě – americký Yellowstone – vznikl na základě zákona, který prezident Ulysses Grant podepsal 1. března 1872. Dnes má rozlohu 2 221 772 akrů. Požáry jej postihovaly po celou dobu, ale čím byl známější, tím větší byla i starost o jeho ochranu před plameny. Jenže právě díky tomu, že tu hořelo téměř pravidelně, se některé druhy rostlin adaptovaly. Velmi často se tu objevuje borovice pokroucená Pinus contorta, dnes má tento druh takzvané serotinní šišky, které potřebují k otevření velké teplo. V letech 1900–1929 tu hořelo 374 požárů a spálily 11 670 akrů parku. V letech 1930–2004 byly příčinou 1573 požárů blesky, pouze 761 jich způsobili lidé.

Správa Yellowstonského národního parku zavedla pravidelné sledování požárů, vyhodnocování škod a předvídání možných příčin. Nicméně v roce 1988 došlo k nejhorším požárům v historii parku a jeho okolí. Během několika málo měsíců se rozhořelo celkem 248 požárů. A i když je hasilo dvacet pět tisíc hasičů a náklady dosáhly sto dvaceti milionů amerických dolarů, požáry strávily 1,2 milionů akrů přírody. Neunikla ani spousta zvířat – bylo nalezeno 345 mrtvých losů, 36 jelenů a 6 medvědů baribalů.

V roce 1992 se změnil celý systém ochrany před požáry a v roce 2004 byl aktualizován s tím, že velké požáry z osmdesátých let jsou bezprecedentní tragédií a nesmějí se opakovat. Jenže s odstupem nemnoha let (v přirozeném vývoji ekosystémů několik málo desítek let skutečně není mnoho) se život na spálených místech začal vracet k normálu. Požár navíc poskytl vědcům obrovské množství poznatků o tom, jakým způsobem se tak rozsáhlé požáry chovají a jak na ně pak příroda reaguje.

Když vzplanou symboly

Dějiny lidstva jsou spojeny s velkými ohni. Zapálit něco cenného, ať už drahého nebo nějaký symbol, může být i fintou, jak vstoupit do dějin. To ví jak císař Nero, který měl roku 64 zapálit Řím, tak žháři, kteří 27. února 1933 zapálili berlínský Reichstag. Popraven za to byl Holanďan mdlého rozumu van der Lubbe, ale podle německých zákonů se jednalo o justiční vraždu, za žhářství tehdy nebylo možné udělit trest smrti.

Pro dějiny českých zemí je bezesporu planoucím symbolem původní budova Národního divadla. Spisovatel literatury faktu Miroslav Ivanov se dopátral až podezřelého množství náhod, které požár v roce 1881 provázely. Pohřeb nadhasiče Čeňka Diviše, zřejmě velice oblíbeného člena hasičského sboru, způsobil, že část sboru byla na pohřbu. Navíc byla ten den rozebrána nejmodernější parní stříkačka a ani nádrž na Karlově nebyla plná. Aby toho nebylo málo, praskla roura novomlýnského vodovodu, který zásoboval hydranty v Národním divadle. Protipožární želená opona mezi hledištěm a jevištěm byla svázána řetězem, protože pod ní stálo lešení. Někde se zatoulaly klíče k vodovodním kohoutům, některé hydranty byly poškozené, podkrovní okna byla, snad poprvé, zavřena… Jediné, co případným žhářům nevyšlo, bylo počasí – podle záznamů z meteorologické stanice v pražském Klementinu bylo toho dne zcela zataženo a během dne několikrát pršelo.

Ivanov se pokusil ve své knize požár rekonstruovat. První dým byl spatřen přibližně v šestnáct hodin, kolem osmnácté už se plameny prodraly nad střechu, ale první pražská hasičská stříkačka se na místo dostala až zhruba po třičtvrtě hodině. Vyšetřování vyústilo v odsouzení dvou zámečníků, Jenische a Zinniburga, kteří měli přiletovat k hromosvodu měděný drát a při tom měli způsobit požár.

„Žádost obhájce zámečníků o provedení praktické zkoušky nebyla prokurátorem a soudem přijata… Jako trest jim byl uložen týden vězení zostřený dvěma půsty,“ píše plk. Ing. Ivo Masařík, CSc., který pracoval jako ředitel Technického ústavu požární ochrany Ministerstva vnitra. V roce 1982 se konal pokus o rekonstrukci, který jasně jejich vinu vyvrátil. Dneska se už těžko dozvíme, kdo v době napjatých česko-německých vztahů, kdy se české divadlo některým lidem nehodilo do plánů, škrtnul sirkou.

Vrtkavé dějiny

Ne každé velké žhářství ale vede k tomu, aby něčí jméno, byť smutně, proslavilo. Hérostratos, megaloman, který toužil po věčné slávě, zapálil v roce 356 před naším letopočtem chrám bohyně Artemidy v Efezu. Vzhledem k tomu, že v něm byl uložen olivový olej, hořel velmi dobře. Samozřejmě, že se o jeho činu dlouho mluvilo, ale efekt byl přesně opačný, než v jaký Hérostratos doufal. Jeho jméno bylo z úředních záznamů vymazáno a mělo se o něm mluvit pouze jako o bláznovi.

Podle řeckých bájí ale může za to, že lidé využívají a někdy i zneužívají oheň, Prométheus, syn Titána Íapeta a Ókeánovny Klymeny. Ukradl ho bohům a daroval lidem. Za trest měl být navždy přikován ke skále a každý den mu měl sup vyklovávat játra. Ta přes noc zase dorostla. Nakonec ho vysvobodil Hérakles a Prométheus se vrátil na Olymp jako rádce bohů a věštec, jen musel nosit kamenný prsten, protože věštba o připoutání se nedala jen tak změnit.

Tak cenný byl oheň.

Co možná nevíte o ohni

l Úprava potravin na ohni nesloužila jen k lepší stravitelnosti, ale pomohla lidem i v boji s nemocemi (vysoké teploty zabíjejí bakterie atd.).

l Oheň byl jednou z prvních zbraní proti jiným lidem i zvířatům.

l Oheň si lidé vybrali k náboženským obřadům, protože kouř stoupá vzhůru, tam, kde podle představ řady národů možná sídlí bohové.

l Plameny mohou vést elektřinu.

l Nedávno se zjistilo, že způsob hoření a rozšiřování ohně ovlivňuje i gravitace.

l Barva ohně závisí na teplotě, při hoření organického materiálu znamenají bílá a žlutá nejvyšší teplotu, oranžová až červená nižší, černá představuje saze a kouř. Barvu ovlivňují i látky, které hoří.

Více se můžete dozvědět na internetových stránkách

http://www.nps.gov/yell/technical/fire/FirePlan/2004fmpupdate.pdf

http://www.mvcr.cz/casopisy/150hori/2000/zari/masarik.html –

http://astro.wz.cz/astro/soustava/slunce.html

Category: 2006 / 05

V Humenném se Švejk zastavil cestou na východní frontu a poručík Lukáš ho poslal sehnat nějaký koňak, když „se mu počalo vše nějak hnusit a cítil potřebu opít se, aby ho opustil světobol“.

Vystoupil jsem z vlaku na nádraží, které už dávno nenese stopy bojů, jak to viděl v době první světové války Švejk, a hned jsem potkal krajany. Při otázce, zda někde cestou nepotkali Švejka, si kupodivu nemysleli, že jsem se zbláznil, ale odpověděli: „Stojí hned támhle za rohem.“

A skutečně – snad na tomtéž místě, kde kupoval Švejk od Židů domácí koňak, stojí asi jeden a půl metru vysoká typická postava vojáčka s přihlouplým výrazem. Kromě Humenného a Sanoku stojí Švejkova socha v Przemyślu a Petrohradu. V Przemyślu vznikla dokonce kuriózně ze sbírky železného šrotu, na kterou neznámý dárce přispěl dvěma kily komunistických metálů.

Těžce zkoušeným krajem

Jistě, Švejkova historická cesta nezačala v Humenném, ale v Budějovicích, kam byl poslán k regimentu, aby se pak s nadporučíkem Lukášem vydali na frontu do Ruska. Humenné bylo jednou ze zastávek Švejkova transportu. Historikové uvádějí, že Hašek vtiskl od chvíle, kdy Švejk došel do Budějovic, do této románové postavy sám sebe a vlastní zážitky z cesty na frontu.

Můj vlak na mě samozřejmě nečekal, do Medzilaborců, kam pokračoval i Švejk, jsem musel dalším spojem. Čekal jsem na něj na peroně, kde Švejk kdysi viděl, jak maďarští četníci týrají slovenské Rusíny.

Trať vede údolím Laborce a svahy a lesy Karpat se k ní stále více přibližují. Medzilaborce tehdy jen několik týdnů před Švejkovým příjezdem dobyla 48. divize ruského generála Kornilova, se kterým pak čeští legionáři v roce 1918 bojovali na Sibiři proti bolševikům.

S Kornilovem u Medzilaborců bojovala i Česká družina, a když museli Rusové před přesilou couvat zpět do Haliče, ustupovali čeští vojáci jako poslední. Při ústupu byl Kornilov dokonce zajat, ale byl to právě český voják František Mrňák, díky kterému generál ze zajetí uprchl. Mrňák se konce války nedožil, byl později na rumunské hranici při útěku zajat a popraven.

Zdejší kraj pod Karpatami patří k oblastem, na kterých se války 20. století nejvíce podepsaly. Rusíni, kteří tu žili, již před válkou bojovali o pouhé přežití s bídou a národnostním útlakem ze strany Maďarů. V době bojů v roce 1915 pak bylo mnoho vesnic doslova vymazáno zpovrchu země. Mnohé z těch, které zůstaly, byly potom znovu zničeny o čtyři roky později při útoku maďarských komunistů na Československo. A za dvacet let byly některé obce zničeny ještě do třetice, tentokrát Němci. Těsně po druhé světové válce tu napáchali velké škody banderovci. Je zvláštní, že i přes tyhle rány osudu tady ještě zůstali žít nějací lidé.

Z okna vlaku pozoruji vpravo od trati světla Brestova a hned poté Radvaně. Švejk by je neviděl, obě místa byla na jaře 1915 úplně vypálená. Nedaleká silnice, po které dnes sviští kamiony, byla tehdy zcela rozryta dělostřeleckými krátery. Na jejich okrajích déšť odkryl zbytky roztrhaných těl a uniforem.

Zákopy, které údolí tehdy protínaly od hřebene Kotové po masiv Sverzavy, už jsou sice dávno zasypané a ohořelá borovice u Nové Čabyně, ze které viděl Švejk viset kus nohy rakouského pěšáka, už také neexistuje. Ale v údolí Laborce připomíná tuto strašnou dobu hned několik válečných hřbitovů.

Protože se blíží karpatský večer, vystupuji v Krásném Brodu a vracím se nazpět do osady Monastier. Dodnes se totiž nad obcí tyčí rozstřílené zbytky kláštera, který padl za oběť bojům hned v roce 1915, a stojí za to ho navštívit. Na svazích Záruby rozdělám oheň, a pak dlouho do noci koukám do jeho plamenů a snažím si představit, co se tady před skoro sto lety dělo.

Přes Karpaty

Ačkoliv dnes už z Medzilaborců jezdí vlaky po obnovené trase přes Karpaty až doSanoku, rozhodl jsem se jít přes hraniční hřeben pěšky. Cesta přes město je úmorná, změna nastane, teprve když špatná asfaltka sledovaná říčkou Vydraňkou zmizí v hlubokém údolí mezi pohraničním karpatským hřebenem a masivem Magury. V Palotě, poslední slovenské obci, opouštím silnici, která v serpentinách stoupá doLaboreckého průsmyku, a šlapu dál po kolejích.

Po dvou hodinách svižného pochodu se objevilmohutný portál železničního tunelu. Tady v roce 1915 zastavil Švejkův transport a vojáci dostali poslední pořádné jídlo z čuníka zakoupeného v Medzilaborcích. Lupkovský průsmyk a okolí hraničního tunelu tehdy ovšem vypadaly úplně jinak než dnes.

„…Všude válely se jímky na patrony, plechové prázdné krabice od konzerv, cáry z ruských, rakouských i německých uniforem, části rozbitých vozů, zakrvácené dlouhé pruhy gázových obvazů a vaty,“ napsal Hašek. „Do staré borovice u bývalého nádraží, ze kterého zůstala jen hromada sutin, byl vražen granát, který nevybuchl. Všude bylo vidět střepiny z granátů… a museli tu patrně pochovat mrtvoly, poněvadž zde strašně páchlo hnilobou… Polorozbořený vodojem, dřevěná budka železničního hlídače a vůbec vše bylo provrtáno kulemi jako řešeto.“

Teď je tu liduprázdno, jen u studánky na kraji terénního zářezu si nějaký lesák právě nabírá vodu do láhve. Když si všiml, že si prohlížím znak masarykovského Československa, houkl: „Eště nedávno tam bola tiež tabuľa, že sa tadiaľ vracal do republiky na jar 1945 prezident Beneš!“

„A proč už tam není?!“ ožil jsem.

„Mečiar ju dal preč v roku 1993, keď bol premiérom,“ mávl rukou muž a rozloučil se: „Nepodpáľte mi les, ked tu budete niekde spať!“

Ještě hodinu jsem ztratil marným hledáním německého pomníku s orlicí odlitou z bronzu ukořistěných ruských děl věnovaného padlým Brandenburákům. Měl být někde na skále nad zmizelým nádražím. Ale pak už jsem tunelem zamířil do Haliče. Tunel je uprostřed označen v místě, kde začíná Polsko. Vede do mírného oblouku, ale není dlouhý. Stačí pár desítek metrů a na konci začíná probleskovat světlo. Na druhé straně jsem byl za pár minut. Byl jsem v Haliči.

Haličský výlet

Oklikou přes les jsem sestoupil až k železniční stanici Nowy Łupków. Z hlavní trati zde odbočuje turisty oblíbená lesní úzkokolejka a pokračuje podél hraničního hřebene údolím Oslawky do Balnice na hranici se Slovenskem.

Po několika hodinách čekání přijela konečně poměrně čistá lokálka a pak už jsme si to svištěli údolím Osławice dolů z Karpat k Sanoku. Lesy postupně ubývaly a stále více se objevovaly louky. Také tady, v Haliči, válka znamenala zkázu pro mnoho vesnic a samot, ale jako by se tu obnovovaly s větší těžkostí. Na rozdíl od rusínských obcí u Medzilaborců působí polské vesnice nějak ošuntěleji. Podle Haška má být v okolí Szcawne a Kulaszne několik válečných hřbitovů, ale hůedat jsem je mohl jen z vlaku. Nezahlédl jsem ani jeden.

Už se pomalu vidím v Sanoku, městečku s dosud živou Švejkovou památkou, přes které v roce 1944 nastupovali vojáci 2. československé parabrigády na pochod do krvavých bojů o Dukelský průsmyk. Jenže vlak se náhle s trhnutím zastavil. Cestující živě gestikulují a já usuzuji, že dál se už jen tak nepojede. Vzápětí mé obavy potvrzuje i průvodčí. Trať několikrát zničená během obou válek a nedávno narušená záplavami nevydržela. Houstne šero a mně je jasné, že pokud budu čekat na náhradní autobus, nestihnu se s největší pravděpodobností vrátit zítra včas do Svidníku. Cesta v Haškových alias Švejkových stopách končí.

Vyškrábal jsem se tedy na silnici a podařilo se mi stopnout náklaďák, který jel přes Komanczu na Duklu. O půlnoci jsem překročil v hustém dešti hřeben Karpat a zároveň hranice Slovenska – domů.

Na obou stranách

V bojích o Medzilaborce a Lupkovský průsmyk Češi proti sobě bojovali a umírali na obou stranách fronty. Dvacetiletý dobrovolník Emil Navrátil padl za císaře pána a jeho rodinu, zatímco při leteckém bombardování Medzilaborců dne 6. 4. 1915 zahynuli vojín Josef Vít, narozený 2. 2. 1896, a desátník Ivan Smoržeňuk, oba příslušníci 2. roty České družiny. Byli to pravděpodobně první českoslovenští vojáci zasažení touto novou zbraní. Přímo v Lupkovském průsmyku, na samé hranici vlasti, padl dne 24. 4. 1915 vojín Antonín Zamrazil, příslušník 1. roty České družiny.

Švejkův regiment

l 91. pluk, se kterým Švejk zamířil na frontu, patří díky Haškovi k těm nemnoha vojenským útvarům, jejichž sláva po první světové válce obletěla bez přehánění celý svět. Podle předního historika Jindřicha Marka tento pluk vznikl v Českých Budějovicích 1. 1. 1883 a byl tvořen ze šedesáti procent Čechy a ze čtyřiceti procent sudetskými Němci z Pošumaví.

l Během války pluk bojoval na všech rakouských bojištích – v Srbsku, Itálii i proti Rusku. Část pluku bojovala také v Alpách a zbytek v Karpatech.

l U tohoto pluku sloužil také druhý komunistický prezident Antonín Zápotocký a rovněž záložní poručík Antonín Lokvenc, který se stal později otcem první manželky dalšího prezidenta – Gustáva Husáka.

l Švejkův nadřízený nadporučík Lukáš zase po válce bydlel v podnájmu naPraze 7 u pošťáka Štovíčka, který byt v té době pronajímal jinému pozdějšímu komunistickému prezidentovi Klementu Gottwaldovi.

l Ačkoliv jsou některé postavy ve Švejkovi vymyšleny, Jindřich Lukáš skutečně existoval. Na rozdíl od románu se jmenoval Rudolf Lukas. Byl to sudetský Němec a válku přežil jako hejtman v týlu u jednoho z dalších náhradních praporů 91. pluku v Brucku. Konec války oslavil svatbou a později vstoupil do československé armády, ve které dělal kariéru, než ho v únoru 1938 zabila angína.

l 91. pluk však měl ve svých řadách také opravdové hrdiny. V červnu 1918 byl v boji u Davanza zajat František Viktora a vzápětí oběšen. V září 1918 byl přímo u Švejkova pluku také oběšen četař Karel Liška, protože se u něj našel leták čs. legionářů. Jeho tělo bylo po válce exhumováno a převezeno do Národního muzea, kde se s ním a s dalšími padlými legionáři přišly rozloučit tisíce lidí z celého Československa.

Zrození Josefa Švejka

l Švejk byl dosud přeložen do 58 jazyků, několikrát zfilmován, v Německu vznikl dokonce muzikál. Známé je také loutkové zpracování Jiřího Trnky.

l V roce 2004 uveřejnila ČTK zprávu, že se v archivu Supraphonu našel soubor dosud neznámých povídek o Švejkovi.

l Haškův Švejk nevznikl až po autorově návratu z Ruska pod lipnickým hradem, jak se traduje, ale poprvé se jeho postava objevuje už v květnu 1911 v cyklu povídek. Jméno budoucí veliká postava světové literatury získala zřejmě podle Haškova souseda z ulice Na Bojišti nebo tehdejšího poslance parlamentu za Kutnou Horu.

l Hašek Švejka nedopsal. Dokončit se ho pokusil Karel Vaněk, ale kritici mu vytýkají, že mu při tom chyběl Haškův nadhled.

Švejkosis – Švejkova diagnóza

l Odborníci, kteří se zabývali Jaroslavem Haškem, jsou většinou přesvědčeni, že Hašek a Švejk jsou toutéž osobou. Hašek byl značně rozporuplný člověk. Toulal se, opíjel, podomně obchodoval se psy, stejně jako Švejk. A stačí si porovnat, jak Švejkovu podobu popsal v roce 1948 v časopise Čin jeho známý z legií Adam Kříž. „Hašek… mocně dýmal z čibuku…, vybíraje si kalhoty. Ještě jednu zvláštnost měl ten Hašek. Vybíral-li si boty, vybral si vždycky ty, které měly nejširší holínky, a kalhoty musely mít největší zadnici. S čepicí byl spokojen jen tehdy, zapadla-li za uši, které pěkně odklápěla – jinak ji nenosil. Bývalo sním mnoho veselosti…“

l Osobností Josefa Švejka se zabývali i psychologové a psychiatři. Dokonce byla vypracována nová diagnóza – švejkosis (The Good Soldier Svejk Syndrome). Lékaři si všimli, že řada pacientů psychiatrie v Paddingtonu si stěžuje stejným způsobem jako Švejk a podobně se i chová. Při podrobnějším vyšetření se ukázalo, že příznaky se vyskytují jen v určitých situacích a tudíž účelově, v tomto případě se snažili nemocní získat lůžko v nemocnici nebo místo v ubytovně a dávky sociální péče, včetně příspěvku 200 liber týdně na bydlení.

l „Švejkosis je vlastně typická účelová psychóza, která neustále vyrábí psychotické příznaky u pacientů, kteří v minulosti příznaky této nebo podobné psychózy sami měli nebo s ní byli dokonce hospitalizováni,“ říká významná pražská psycholožka PhDr. Vendula Tylová.

Málem

tady začala válkaMálokdo ví, že v Lupkovském tunelu, proslaveném přítomností Josefa Švejka a dr. Edvarda Beneše, málem začala druhá světová válka. K Hitlerovým jednotkám připraveným tady 26. srpna 1939 k útoku na Polsko nedošel rozkaz k odložení války, a tak vyrazily tunelem na zteč proti polským pohraničníkům v drážním domku jen několik set metrů od mostního portálu. Byly však odraženy.

Category: 2006 / 05

Odborníci ze speciálního oddělení DARPA zkoušejí vytvořit kybernetický hmyz. Chtějí využít toho, že hmyzí tělo při metamorfóze prochází určitou regenerací. Věří, že když v pravý čas vloží do larvy speciální mikrosystém, vnitřní orgány se kolem něj v době kuklení upraví a vylíhlou můru či vážku bude možné ovládat. Takto upravený hmyz by například bylo možné směrovat k chemikáliím obsaženým ve výbušninách.

O mnoho dál pokročil experiment s ovládáním žraloků, který pro Pentagon provedli vědci z bostonské univerzity. Na oceánologickém kongresu v Honolulu počátkem března předvedli v bazénu dálkově ovládaného metrového ostrouna obecného. Ten měl v čichovém centru každé mozkové polokoule voperovanou elektrodu a signál z vysílačky tak u něj s pomocí slabých výbojů vyvolával pocit, že cítí pach kořisti. Žralok pak plul podle toho, na které straně elektroda právě čichové centrum dráždila.

Pentagon chce nyní u floridských břehů vypustit několik podobně upravených žraloků modravých, kteří dorůstají délky kolem čtyř metrů. V budoucnu by měli například sledovat nepřátelské lodě. K jejich ovládání bude místo vysílaček použito sonaru, jehož signál dokáže určovat směr až na vzdálenost tří set kilometrů.

Do třetice Pentagon počítá s nasazením robotického potkana označovaného jako Roborat. S ním vědci již dříve dokázali projít takovými cestami, po kterých by se normální potkan nejspíš nikdy nevydal. Roborat má totiž voperované dvě diody v centrech zpracovávajících podněty z hmatových vousů a třetí v centru pro libé pocity. Pak již stačí jen potkana naučit, že když se vydá na tu stranu, na kterou ho vedou vousy, pocítí blažený pocit. Odměna je to tak silná, že potkana opouští i strach z výšek a nebezpečných míst. S Roboratem vybaveným malou kamerou a mikrofonem se počítá jak pro špionáž, tak pro pátrání po lidech při katastrofách.

zpracoval Aleš Horáček

Zvířecí vojáci

l V průběhu druhé světové války měli spojenci v plánu shazovat na nepřátelské flotily kočky s bombami na těle. Počítali s tím, že se zvířata budou instinktivně snažit vydrápat na nepřátelskou loď a ukrýt v podpalubí, kde způsobí výbuch. Projekt se nakonec neuskutečnil, protože kočky ztrácely při výsadku vědomí.

l Proti německým tankům užívala ruská armáda psy cvičené na to, že pod tanky najdou žrádlo. Před útokem je nechali vyhladovět a psi pak donesli výbušninu až pod nepřátelské obrněnce.

l Podobně měli posloužit netopýři uměle uvedení do zimního spánku, kterým na tělo připevnili výbušninu. Probuzení netopýři pak po vyhození z letadla nad nepřátelským územím měli vletět do temných oken továren a vybuchnout. Ani tento pokus nevyšel, protože se netopýry nedařilo z umělé hibernace probudit.

l Počátkem padesátých let společnost Sandia, zaměřená na vývoj malých atomových zbraní, prováděla pokus s mulou, kterou s pomocí mozkových elektrod a slunečního kompasu dokázala navést na místo, kde by bylo možné bombu odpálit.

l Na konci padesátých let začali Američané cvičit kytovce k připevňování magnetických bomb na nepřátelské lodě, pátrání po ponorkách a hledání ztracených zbraní na mořském dně. Své uplatnění našli vedle delfínů také lachtani, lvouni, kulohlavci a běluhy.

l Ve válce ve Vietnamu nasadilo americké námořnictvo pět delfínů, aby střežili přístav Cam Ranh Bay před vietnamskými potápěči. Později se objevily i informace, že delfíni dostávali na ploutve injekce se smrticí látkou a zabili takto čtyřicet potápěčů. Pentagon to však popřel.

l Americké námořnictvo trénovalo kosatky, aby byly schopné donést na nepřátelské pobřeží malou atomovou bombu.

l Ve válce v Perském zálivu hlídali američtí delfíni přístav Bahrajn a doprovázeli kuvajtské tankery.

l Ve válce v Iráku měli američtí delfíni za úkol hledat miny v iráckých přístavech.

l Při loňském hurikánu Katrina informoval bývalý vládní vyšetřovatel Leo Sheridan o tom, že ze základny na pobřeží Louisiany uniklo do moře třicet šest delfínů vycvičených ke střelbě speciálními šipkami s toxickými látkami na vetřelce. Také tyto informace armáda popřela.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This