Category: 2006 / 07 – 08

Nejspíše to druhé. Lidé uskakovali, ohlíželi se, ale nikdo nenadával, spíše se usmívali. Bravurnost, s jakou tady, na fijakeriádě v Crepaji, vozkové řídili svá spřežení nabitá energií a adrenalinem, byla obdivuhodná. A bylo úplně jedno, jestli bylo muži, který v té chvíli držel opratě, přes padesát nebo ani ne dvacet. Na cvičné louce i na samotné předváděcí dráze hnali své koně sice klusem, ale jako blesk. Jen tak přece může krása lipicánů vyniknout!

lll

Fijakeriáda (od srbského fijaker, tedy kočár) je v Srbsku a hlavně ve Vojvodině slavnost, která na venkově přitahuje snad více lidí než v Česku fotbal. Chov lipicánů zde totiž má velmi dlouhou tradici, vloni se tu slavilo 425 let od jeho založení. Přehlídka vyšňořených spřežení, která řídí chlapi v tradičních krojích (někteří měli i dlouhé bílé kalhoty vypadající jako sukně), pak připomíná i lidovou pouť s opékanými klobásami, sladkostmi, speciální limonádou rozlévanou přímo z vozu, a dokonce i balonky, samozřejmě ve tvaru bílých koní.

„Lidé se sem chodí podívat na nejkrásnější lipicány v Evropě a bavit se,“ chlubil se před námi, cizinci, muž, který se představil jako Srdan. „Mnoho lidí v zahraničí si myslí, že nejhezčí lipicáni jsou v Německu, Maďarsku nebo je chováte i u vás v Česku, ale máme je tady. Jen nám chybí propagace, jakou si umějí udělat chovatelé v západní Evropě. Ale i to se změní. To nejlepší se prosadí, máme tradici.“

Mnohaletou tradici ostatně má už i sama fijakeriáda. Koná se v různých místech Vojvodiny, ale v Crepaji jako mezinárodní, vždy po poledni na pravoslavné Velikonoční pondělí a je jedna z největších. Klub, který ji pořádá, vznikl v roce 1993.

Postupně se zapřahá dvojspřeží, trojspřeží, čtyřspřeží a tak dál. Úchvatná podívaná je pak v závěru, bohužel až později večer, na devítispřeží nebo, pokud se podaří dát dohromady, dokonce dvanáctispřeží. Protože tolik koní většinou jeden majitel nemá, vozka pak řídí spřežení složené ze zvířat, která se často vidí poprvé v životě. A uřiďte takovou sílu! Protože krása spřežení je tím mocnější, čím jsou si koně více podobní velikostí, barvou, výškou i svou „duší“, běží v něm pak třeba jen samí hřebci. Zkuste se na českém venkově zeptat, kdo si je tu dovolí zapřáhnout vedle sebe. Srbové to přitom dělají úplně samozřejmě. „Tady valacha neuvidíte,“ upozorňovali nás. „Hodí se na pole, ne do kočáru…“

lll

Fijakeriáda je přehlídka a zároveň soutěž. V Crepaji nedaleko Bělehradu se jezdí na fotbalovém hřišti. Na jeho začátku vozka spřežení zastaví, spolu se společníkem pozdraví porotu smeknutím a pak už jde o to předvést co nejkrásnější jízdu. Hodnotí se vše, od kočáru, postroje koní a kroje vozky až po vzhled a krok zvířat. Důraz se klade na akci nohou. Způsob, jakým je lipicáni kladou v klusu, je pro toto plemeno typický. Proto si je kdysi vybírali do spřežení i panovníci. Koně musí běžet synchronizovaně, jako když vystoupí soubor tanečníků, přesto divoce, musí z nich sršet energie a nespoutanost, i když jsou svázaní postrojem.

Kočáry mají Srbové původní, opravují je, mají své kouzlo a tradici. Nové se používají jen při tréninku. Každý je zdobený, na zadní straně malbou, podle které znalec pozná, komu spřežení a kočár patří. Třeba soutěžící z Maďarska se tak dali poznat podle vymalované růže.

Ale ať už bylo spřežení jakékoliv, vždy mělo na sobě něco červeného – na postrojích, červené šňůrky zapletené do hřívy, do ohonu. Koním slušely, ale určitě by k různým odstínům jejich srsti od sytě světlešedé po bílou šly i jiné barvy – třeba blankytně modrá, jasně zelená…

„Kdepak, musí být červená,“ shodovali se všichni. Důvod vypadá na začátku třetího tisíciletí bláznivě – ale červená má ochránit koně před uřknutím čarodějnicí, která by jim vzala krásu. Červené stužky tak v Srbsku najdete dokonce ve stájích v boxech a u nejkrásnějších koní často i zrcátka, aby se čarodějnice lekla svého obrazu. Zvyk je to starý, ale Srbové ho dodržují dál – kdo by riskoval, že jeho kůň ztratí svou sílu a krásu?

Cena kvalitního lipicána se totiž rovná ceně mercedesu. Levně se takový kůň dá získat, jen když hospodář umře a příbuzní se nechtějí dál chovu věnovat a zvířata rozprodávají. Dokonce ani domluvit krytí kobyly u vynikajícího hřebce není tak jednoduché – někdy majitel svůj chov tak střeží, že nakrytí odmítne, i když za ně může dostat pěkný balík peněz. Co kdyby bylo narozené hříbě v budoucnu základem konkurenčního chovu!

lll

Crepajské přehlídky se letos zúčastnily desítky lipicánů. Kolik jich je v samotné Vojvodině a v celém Srbsku, se ale ani neví. Sami Srbové přiznávají, že přesná evidence zatím neexistuje. Minimálně tu ale působí tři velké hřebčíny, jeden státní, dva soukromé, a každý má tak kolem šedesáti až sedmdesáti koní.

„Nevím, tak tři tisíce koní?“ asi nadsazovali srbští koňáci současné stavy těchto výjimečných koní ve své zemi. Oficiálně by jich tento počet měl totiž být v celé Evropě.

V posledních letech se ale Srbové snaží udělat si v chovu lipicánů větší jasno, slouží k tomu ostatně i samotné fijakeriády. Kvalitní koně totiž nemají ve Vojvodině jen bohatí chovatelé, kteří si dnes už přesnou evidenci vedou, ale mohou se najít i ve stáji chudého hospodáře. Chov se tady dědí, a kdyby takový člověk neměl sám co jíst, kůň musí mí ve žlabu pokaždé. Je pro něj často jedinou pýchou a bohatstvím. Účast na fijakeriádě pak může být možná jedním z nejhezčích okamžiků života, jinak plného dřiny a starostí. Je to ale i místo, kde se o jeho koních dozvědí ostatní.

Lipicáni pocházejí ze Slovinska

l Nejstarší a nejproslulejší hřebčín lipicánů v Evropě je ve Slovinsku, v Lipici, nevelké vesnici severně od Terstu. Byl založen roku 1560 jako císařský rakouský hřebčinec. Odtud se chov rozšiřoval i do dalších zemí Rakouska-Uherska.

l Lipicáni vznikli křížením místních koní s dovezenými andaluskými koňmi a v době kočárů o ně byl velmi brzy velký zájem. Tahali císařské kočáry. Jejich kvalita pro jízdu ve spřežení, ale i pod jezdcem byla taková, že začali být cvičeni pro vysokou vídeňskou jezdeckou školu. Postupně se pak stali symbolem Rakouska-Uherska.

l Jsou především bílí, ale mohou být i hnědí až černí a zrzaví. Aristokratickou bělost získávají až jako dospělí. Budoucí bělouši se rodí tmavě šedí a bělají teprve postupně, věkem.

l Jakékoliv pokusy přimíchat do jejich krve krev arabských nebo anglických koní dopadly vždy špatně, protože lipicáni pak ztráceli svůj typický, tolik ceněný vysoký chod.

l Lipicáni se v rámci Rakouska-Uherska chovali v menší míře i na území dnešního Česka a Slovenska. Podle údajů ze zlínské zoo, která se chovem lipicánů zabývá, je jich nyní v ČR asi stovka. Na lipicánovi byl vyfotografován i Tomáš Garrigue Masaryk. l Od roku 1986 sdružuje chovatele lipicánů mezinárodní federace, jejímž členem je i Svaz chovatelů lipického koně ČR se sídlem ve zlínské zoo.

Category: 2006 / 07 – 08

Holandští misionáři, kteří zde začali působit, zpočátku aluk zcela zavrhovali. Když se však ukázalo, že se jim nepodaří ho vymýtit, omezili zákaz pouze na původní náboženství. Dnes tak jsou Toradžové pravověrnými křesťany, ale udržují i starobylé rituály.

Chléb náš vezdejší

Každou vesnici v Tatoru obklopují rýžová políčka a ve stínu kopců, na okrajích lesů se skrývají keře kakaovníků. Doslova na každém rohu najdete také banánovníky, stejně jako hejna slepic, jež se batolí okolo každého domu. Chlívky s prasaty jsou však specialitou, ve zbytku ostrovního, převážně muslimského státu nevídanou.

Zdaleka nejmajestátnějším zvířetem je ovšem několikasetkilový vodní buvol. Jinde v Indonésii majetek určuje tučnost konta, v Tatoru se počítá na buvoly. Čím více buvolů člověk vlastní, tím vyšší je jeho společenské postavení. Buvoli tak místo toho, aby pomáhali při obdělávání rýžových políček, celý den odpočívají, ponoření až po rohy v řece Sundai Sadan. Jsou krmeni kvalitní pící a někteří majitelé je přímo rozmazlují.

Toradžové rozeznávají pět různých druhů buvolů, za nejdražší se považují růžoví s černými fleky, jejichž cena může být až dvacetkrát vyšší než u běžných zvířat. Přestože se cena za kvalitního buvola zdá v poměru k běžným příjmům astronomická, obchody s nimi na obřím tržišti v Bolu jenom kvetou.

Jak burza veteránů

Na tržiště vyrážíme časně zrána neuvěřitelně nacpaným bemem společně s vesničany a jejich zvířaty určenými k prodeji. Muži pokuřují aromatické hřebíčkové cigarety, ženy probírají nejnovější drby a slepice kdákají jako o život. Po necelé čtvrthodině přijíždíme do Bolu, kde se jednou za šest dní koná obří trh. Kromě standardních zemědělských produktů, jako rýže, ságo, káva, kakao či banány, se zde obchoduje i s buvoly.

Na travnaté ploše, jinak sloužící jako fotbalové hřiště, postávají desítky hrdých majitelů nabízejících své miláčky k prodeji. Celá scéna připomíná víkendovou burzu veteránů. Stejně jako automobiloví nadšenci i majitelé buvolů své těžkotonážní miláčky horlivě obskakují a neustále je pulírují. Zájemci o koupi korzují mezi nabízenými zvířaty a znaleckým okem je posuzují. Obchody se hýbou, co chvíli zašustí někdo naditým svazkem bankovek a v připravené oprátce si odvádí domů vypasený dáreček.

Živo je také v sekci, kde se obchoduje s prasaty. Pohled na řady pašíků přikurtovaných na bambusová nosítka je značně depresivní. Když se k tomu navíc přidá jejich srdcervoucí kvičení, běhá mi doslova mráz po zádech.

Rohaté domy

Rohy nemají u Toradžů jen buvoli. Mají je i jejich barevné domy, takzvané tongkonany. Připomínají chaloupku na kuří nožce – stěny podpírají čtyři silné dřevěné pilíře, domky na nich sedí zhruba ve výšce jednoho metru. V okolní tropické krajině vypadají jako zjevení. Při pohledu z profilu připomínají domky rohy buvolů, sami Toradžové však zvláštní tvar střech vysvětlují jinak.

Legenda o příchodu Toradžů do oblasti jejich dnešních sídel říká, že připluli na Sulawesi ze severu – pravděpodobně z dnešní Kambodže. Kvůli kruté bouři, jež je na cestě potkala, byly jejich lodě poničeny, a nehodily se pro plavbu. Důvtipní Toradžové je proto použili jako střechy k prvním obydlím. Od té doby mají toradžské domy zvláštní tvar střechy a jsou orientovány k severu, směrem k původní domovině.

Zvláštní ovšem není jen rohatá střecha, ale i mistrná výzdoba stěn. Pokrývají je do dřeva vyřezané zvířecí motivy (buvoli, kohouti, koně, ptáci) a geometrické vzory následně překryté vrstvou barev. Podle symbolů může zasvěcenec odhalit, jak vysoko stojí rodina majitele na žebříčku společenské hierarchie. Jednotlivé motivy totiž přísluší konkrétním společenským třídám. Bohatství a význam té či oné rodiny také potvrzují na průčelí domů přibité rohy buvolů zabitých při pohřebních slavnostech.

I sem přicházejí změny

Toradžské domy vypadají křehce a určitě by se daly i přenášet na jiné místo. To se ale nikdy neděje – jedním z důvodů je to, že na východní straně domu se zahrabávají placenty čerstvě narozených dětí, které je mají v budoucnu přivolat zpět, pokud by se vydaly na dlouhé cesty.

Ale i sem moderní doba přinesla řadu změn. Původní tongkonany se třemi tmavými stísněnými místnostmi dnes nahrazují praktičtější příbytky. Některé rodiny si ponechávají tongkonan jako znak své prestiže a z úcty ke starobylým tradicím, ale fakticky v něm nebydlí. K tomu jim slouží poměrně kýčovité, zato praktické jednoposchoďové nebo vícepatrové betonové obydlí. Jiní Toradžové zase modifikují tongkonany podle soudobých indonéských standardů – k tradičnímu domu prostě přistaví jedno patro a dílo zakončí rohatou střechou. Donedávna byly střechy pokryté bambusem, dnes ho často nahrazuje vlnitý plech.

Stavba tongkonanu ale není snadná. Je komplikovaná a drahá. Prestižní zdobené domy si mohou dovolit pouze ti zámožní, protože si musejí najmout profesionální řemeslníky a bombastickým ceremoniím, které jsou spojené s dokončením nového tongkonanu, pak padnou za oběť tolik cenění buvoli a další zvířata.

Krvavé divadlo

Ceremonie při zasvěcení domu bývají sice velkolepé, ale rozhodně se nedají srovnávat s pompézností pohřebních slavností, které jsou základním kamenem toradžské kultury. Při několikadenních pohřbech jsou poraženy desítky buvolů a nejméně dvakrát tolik prasat. Podle střízlivých odhadů je v celém Tatoru ročně zabito až šedesát tisíc buvolů, přičemž průměrná ceremonie si vyžádá život dvaceti pěti rohatých kolosů.

Nejpříhodnějším obdobím pro konání slavností je doba sklizně od července do září. Sejde se dost peněz a také vrcholí turistická sezona. Toradžové totiž nepohřbívají těla ihned po smrti, ale třeba až po několika měsících. Všichni totiž věří, že člověk je opravdu mrtvý až po nákladné pohřební ceremonii. V mezidobí mezi fyzickou smrtí a pohřbem umístí tělo zesnulého do samostatné místnosti a chovají se k němu jako k nemocnému – nosí mu jídlo a pití, povídají si s ním. Jak se jim podaří uchránit tělo před rozkladem, zůstává tak trochu záhadou. V této době musí rodina shromáždit dostatečné množství prostředků na nákup buvolů. Nezřídka se stává, že si musí na pohřeb vypůjčit a své dluhy pak splácí několik let.

Vzhledem k tomu, že pohřeb není smutnou událostí, jsou vítáni i hosté z řad turistů. Toradžové totiž věří, že čím více osob pohřební slavnost navštíví, tím je prestižnější. Mimo to jsou turisté vítaným zdrojem peněz a darů.

Pohřby trvají několik dní a nezřídka i týden. Ceremonii organizuje obřadník – tomadalu. Vše začíná tanci a procesími u domu zemřelého. Zúčastnit se jich mohou pouze nejbližší příbuzní, odění v černém. Poté je rakev s tělem zemřelého vynesena ven a umístěna na speciálně vztyčenou dřevěnou pohřební věž, zdobenou zlatými, žlutými a rudými ornamenty a fotografiemi zesnulého. Další dny se sjíždějí příbuzní a přátelé z jiných vesnic. Každý host přináší dary v podobě buvolů, prasat, cigaret či jídla. Všechny dary jsou pečlivě zaznamenány, aby mohly být dárcově rodině „vráceny“ při slavnosti, kterou bude v budoucnu pořádat zase ona.

Hosté jsou usazeni ve speciálně postavených dřevěných přístřešcích, tampangách. Vše začíná masakrem buvolů – jejich život ukončí jedna prudká rána mačetou do zátylku. Poté následuje bombastická hostina prokládaná zpěvy, tancem a kohoutími zápasy.

Tyto zápasy se konají v rámci ceremonií i mimo ně. Alespoň jednoho kohouta vlastní snad všichni muži v Tatoru. Svých „zápasníků“ si náležitě cení, nosí je pod ramenem, podobně jako byznysmeni složku s důležitými dokumenty, chlubí se ostatním a čas od času vypustí svého šampiona proti konkurenci. Státní moc ovšem chce kohoutí zápasy vymýtit.

Menhir za mrtvou

Do vesnice Bori jsme vyrazili s kartonem hřebíčkových cigaret – nezbytným darem pro rodinu zemřelé, kam jsme byli pozváni na ceremonii. Na místě nás ovšem čeká malé překvapení – nejedná se totiž o klasickou pohřební slavnost, ale o ojedinělý obřad, při němž se za dávno zemřelou ženu z bohaté prominentní rodiny vztyčuje menhir.

Slavnost je už v plném proudu. Na malém plácku posázeném drobnými i vysokými kamennými stélami vězí hluboká díra. Do ní bude zasazen nový menhir, otesaný ze skály pár metrů odsud. Skupinka mužů se řadí do kruhu. Chytají se okolo ramenou a za hlasitého zpěvu monotónní písně se pomalu dávají do pohybu. Po chvíli se zaklesávají do bambusových lan ovázaných okolo menhiru a symbolicky zvedají kamenný pomník od země. Hlavní díl práce však nesou tlusté kovové řetězy napnuté přes kladku. Rytmus vztyčování udává několik malých kluků bušících paličkami do gongu.

Dvojice mužů se sekerami v rukou mezitím o kus dál porcuje zabitého buvola a několik prasátek. Naporcované maso házejí do obrovského kotle. Z nedalekých domovů se postupně začínají trousit ženy s rýží a jinými pochutinami. Po dvou hodinách je menhir vztyčen a po krátkém kázání protestantského kněze přechází slavnost plynule v hostinu. Každý obdrží papír, na který mu ženy nasypou horu rýže a kuchař přihodí stejný kopec masa. Zpočátku se divíme, jak mohou místní takové porce sníst. Vzápětí je tato záhada vyřešena – co kdo nesní, odnese si v úhledném balíčku svázaném ratanem domů.

Zemřou, až je pohřbí

Je toho hodně pozoruhodného na obyvatelích Tana Toraja. Ale snad nejpozoruhodnější jsou jejich pohřebiště. Mrtví odpočívají takřka u každé vesnice v nejrůznějších typech hrobů. Jejich klid ruší pouze zástupy vědců a turistů okouzlených morbidní krásou těchto posledních příbytků.

Na geograficky poměrně malém území Tatoru je možné nalézt několik základních typů pohřebišť. Mohou to být skalní hroby, jako na útesu zvedajícím se uprostřed rýžových polí kousek za vesnicí Lemo. V tvrdé hornině zde řemeslníci specialisté zvaní to pande batu vytesali desítky hlubokých děr, do nichž jsou ukládáni nebožtíci zabalení v sarongu. Z pohřebních děr pak shlížejí dolů dřevěné sošky tau-tau (někdy též tao-tao). Jsou naprosto realistickým zpodobněním zemřelého – kopírují jeho tvář, postavu, oblečení i šperky.

Přítomnost duchů zemřelých Toradžů působí i na nás – v zapadajícím slunci jako by se sošky každou chvíli dávaly do pohybu jako v podivuhodném loutkovém divadle.

Jiným druhem toradžských hrobek jsou pohřební schránky podobající se rakvím. V nekropoli u vesnice Kete Kesu odpočívají na skalních převisech umně vyřezávané rakve plněné lidskými kostmi. Některé již značně nahlodal zub času a kosti z nich jsou rozházené všude okolo. Na jiných víka chybějí nebo jsou odsunutá stranou. Uvnitř se k našemu úžasu povalují mezi kostmi cigarety. Jsou to dary pro duchy zemřelých, jež sem přinesli jejich příbuzní.

Zemřelé děti, které ještě nemají zuby, se ale pohřbívají do dutin stromů. Podle Toradžů mrtví do záhrobí odjíždějí na hřbetech buvolů a prasat zabitých při pohřebních ceremoniích. Malé děti ještě nejsou schopné se na hřbetech zvířat udržet. Stromy, jejichž bílá míza symbolizuje mateřské mléko, se o neviňátka starají do šestnácti let jejich věku. Pak se koná obřad a podle místních se teprve potom vydá duše zemřelého do záhrobí. Díra ve stromu se za ty roky postupně zacelí a po pohřbu jsou patrné pouze drobné otvory v kůře.

Tana Toraja

l Oblast, místními důvěrně nazývaná Tator, leží v horách uprostřed členitého indonéského ostrova Sulawesi.

l Ještě v nedávné minulosti bylo slovo Toraja spíše pejorativním termínem používaným cizinci. Do konce 19. století žili dnešní Toradžové v rozptýlených, těžko dostupných izolovaných vesnicích vysoko v horách, kde se schovávali před loupeživými nájezdy lovců otroků – Bugiů a Makasarů. Holandští kolonizátoři v roce 1906 zrušili otroctví a Toradžové se začali stěhovat do úrodnějších údolí.

l Po příchodu protestantských misionářů dostal formující se národ nový ideový základ. Na druhou stranu, přestože se dnes sedmdesát procent Toradžů hlásí k protestantismu, křesťanství nikdy plně nepřekrylo původní animistické náboženství, zvyky a praktiky.

l Přes své zvyky se Toradžové nebrání pokroku a jsou nejvzdělanějšími a nejpodnikavějšími obyvateli celého ostrova.

l Centry hospodářského života i turistického ruchu jsou dvě městečka: Makale a Rantepao.

l Tvář krajiny ovlivňuje střídání suchých a deštivých období. S příchodem dešťů se vyprahlá prašná vysočina promění rok co rok v zemi šťavnatých rýžových políček obklopených banánovníky a svěží zelení bambusových hájů na pozadí modravých hor.

Toradžská společnost

l Důležitým znakem toradžské společnosti je silná stratifikace. Ještě na začátku 20. století stála na straně jedné hrstka vyvolených – šlechta, jež určovala běh dějin, a na opačném břehu bezprávní otroci. Své postavení aristokracie posilovala sňatky uvnitř své společenské třídy a řadou dalších nařízení předepisujících výsady a povinnosti příslušníků jednotlivých tříd.l Dnes podobná omezení neexistují, otroctví bylo zrušeno a postavení jednotlivce závisí na jeho majetku. Přesto v myslích Toradžů původní společenské rozvrstvení stále přežívá.

Category: 2006 / 07 – 08

Nutila mě přemýšlet o tomto místě, kde už v lidech není snad ani kapka naděje. Jak by také mohla být po dvaceti letech, kdy každý den stojíte před svým nuzným obydlím a čekáte na okamžik, kdy se budete smět vrátit na rodné místo. Neskutečná touha odejít a spatřit místa, kde člověk vyrůstal a zažíval první okamžiky života. Možná se to někomu může zdát jako nesmysl, ale to bychom nemohli být ve městě Džuba v jižním Súdánu. Občanská válka v zemi trvá s přestávkami už více jak padesát let a téměř nikdo nevěří, že ještě někdy skončí. Krvavý konflikt vyhnal z domovů miliony lidí a další miliony byly zabity.

lll

Když jsem se odhodlal starou ženu oslovit a zeptat se na její život, zamrazilo mě. Byla slepá. Pastor mi pak řekl, že takhle nejspíš už čeká jen na smrt, protože kvůli svému postižení je odkázána na milodary ostatních a ti jsou sami hladoví. V její misce tak bylo i v poledne prázdno, pak jí ten den kdosi daroval alespoň kousek placky a děti přinesly natrhanou trávu. Když se totiž tráva vyvaří se starou kozí kůží, může z ní být docela dobrá polévka. Hlt jídla na celý den. Ale co zítra?

Takových jako ona je tu spousta. Její chýše leží uprostřed velkého tábora, kde je většina obydlí postavena z cihel uplácaných z bláta s rákosem a trsy trávy. Ti šťastnější dostali plachtu, případně zbytky pytlů od humanitární pomoci. Celý tábor vlastně vypadá jako takový živoucí hřbitov. Nikdo neví, co bude, opustit tohle smutné místo nelze, není kam. Město totiž drží vládní vojáci ze severu jako jednu z mnoha svých enkláv, obklopených ale partyzánskými oddíly SPLA, které ještě donedávna vedl John Garang. Obě znepřátelené strany území kolem města pečlivě zaminovaly. Nikdo tak nemůže do Džuby, ani z ní. Tedy kromě těch, kteří mají propustky a peníze na letenku do Chartúmu. Drtivá většina ale nemá vůbec nic.

Jak mi řekl zdejší ministr informací, nejsou to vlastně ani utečenci, jen mají statut lidí bez domova. Slovíčkaření, které vůbec nijak neusnadňuje jejich pozici. Ale ovlivňuje třeba pomoc OSN.

„My pomáháme lidem jen tam, kde dochází k humanitárním krizím, a to tady není,“ zní stanovisko jejího pracovníka. Když namítám, že jsem viděl hladovějící, dostávám jednoduchou odpověď: „Tito lidé pomoc už nepotřebují, krize už tu není, teď už je to pouze na nich.“

Co si o tom myslet, když přitom vidím dobře placeného italského úředníka, kterého z jeho klimatizované kanceláře odváží nablýskaná terénní toyota do kilometr vzdálené rezidence pracovníků OSN obehnané ostnatým plotem a pečlivě hlídané vojáky?

lll

George, mladík, který žije v táboře nedaleko chatrče slepé stařeny, mi běží naproti a říká, že dnes je šťastný den, muži našli jídlo. Už zdáli je slyšet pokřik a vidět rvoucí se dav. Když se mi podaří dostat mezi rozvášněný dav hladových, vidím jen zbytky hnijící krávy, ze které několik mužů s mačetami seškrabuje červy. Dostane se na každého a na koho nezbude maso, vezme zavděk alespoň smrdutou kůží. Ta se dá dobře rozžvýkat, tedy pokud je ještě čím. Zvedá se mi žaludek z puchu a z rvačky kolem hnijící mršiny. Jenže jiná možnost tu bez humanitární pomoci není.

Ta sem vůbec nedorazí. Viděl jsem v Chartúmu překupníky prodávat pomoc z USA, Japonska a dalších států. Koupíš, kolik dáš?

Džuba byla svého času velice bohatým městem, kam směřovaly výrobky a plodiny z celého jihu. Odtud je odvážely parníky po Nilu dál až do Chartúmu. Jenže blokáda sevřela město do kleští, a veškeré plodiny se dovážejí letecky. Jíst může jen ten, kdo má peníze. Ale kde je vydělat?

Tábor, který jsem navštěvoval, je vlastně poslední výspou u hor, za kterými už je opozice. Celé město obepínají chudá přístřeší lidí, kteří se sem přišli ukrýt před válkou nebo sem byli zavlečeni. Každý se snaží přežít, jak se dá. Někteří našli práci v kamenolomu v nedalekých horách. Je to dřina. Kladivem, majzlíkem a ohněm lámou kámen. Potřebují fyzickou sílu a navrch štěstí, aby přijel někdo z města a koupil si některou z hromad kamenů na stavbu domu.

Všichni jsou tady velmi přátelští a ochotně ukazují svůj úděl. Jen jeden z mužů sedí na bobku a hledí do kraje na opuštěné zbytky tanků, děl a nábojnic. Vůbec celá oblast je posetá municí. V roce 1995 se tu odehrávaly jedny z nejtěžších bojů s opozicí, která se rozhodla obsadit město. Protože, jak se říká, kdo ovládá Džubu, ovládá celý jižní Súdán.

lll

Není tu jen munice, problémem jsou miny, o kterých už dnes nikdo neví, kde vlastně leží. Sběrači dřeva nebo trávy na střechy obydlí jsou tak velmi odvážní lidé. Každý den podnikají cestu dlouhou dvanáct kilometrů do míst, kde začínají minová pole. Pokud se jim podaří nasekat dobrou zásobu dřeva nebo trsů trávy, mohou je směnit na trhu. Jedna cesta do pásma, odkud se už nemusejí vrátit, tak znamená jeden nebo dva hrnky mouky pro rodinu. Když to nevyjde, co se dá dělat, takový už je život… Nikoho pak neudivují různé protézy. Jsou známkou štěstí, které měli ti šťastnější a mina je přímo nezabila.

„Kdyby se alespoň dalo něco na tomto vyprahlém místě pěstovat,“ postěžoval si George. Je mu osmnáct a život ho mnohému naučil. Rodiče mu zastřelili, zůstal s malým bratrem a nyní se stará ještě o dalšího, tříletého kluka, kterému onemocněla maminka. Jedinou nadějí je víra, že vše jednou skončí a bude se moci jako volný vrátit z beznaděje Džuby do rodné vesnice. „Asi tam nikdo nebude,“ namítá, „ale třeba se časem někdo vrátí, snad nezastřelili všechny.“ Ale to, že vidí po deseti letech bílého novináře, mu připadá jako výhra. „To už je slibný začátek, už se věci mění,“ říká šťastně.

Do určité míry má pravdu. Naše kroky po Džubě bedlivě sledovali agenti tajné policie. Směli jsme se sice pohybovat volně a zdejší Vládce James Lorro nám řekl: „Choďte, kudy chcete, a ptejte se každého, na co chcete,“ realita však byla jiná. Přesto nás po pár dnech brzy ráno při několikakilometrové cestě do tábora překvapil nezvyklý ruch. Sbíhali se k nám lidé ze všech stran a děkovali. Přiběhl i George: „Díky, přátelé, děkujeme!“ Nechápali jsme. Pak jsme zjistili, že do tábora totiž přijelo několik nákladních aut s nákladem kukuřice a cizrny. Úředníci a policisté je rozdělovali podle velikosti rodin z velké hromady na prostranství, okolo níž se tlačil dav nedočkavců s různými nádobami.

„Tohle fotografujte,“ řekl nám muž, kterého jsme vídali v táboře během naší přítomnosti. Dnes byl jedna ruka s úředníky a chvalořečil dobrotu vlády, která se rozhodla pomoci hladovějícím. Nebýt toho, že velel policistům, snad bych tomu i uvěřil. Jak nám později sdělil náš průvodce kněz Gabriel, báli se nás, a tak běžencům pomohli. Možná teď se pár dní najedí.

lll

Strach tu dosud nevymizel. Ani spousty povolení a dokumentů, kterými jsme se museli vybavit, leckdy nikoho nepřesvědčily, že smíme nahlédnout všude, kam chceme. Ostatně všechno měla v rukou tajná policie, rozvědka a já nevím kdo ještě další. Dříve než jsme se mohli začít zajímat o různá místa, bylo potřeba svolení velitele města, velitele tajné policie, velitele rozvědky, ministra informací jižních oblastí, ministra pro humanitární záležitosti jihu, ministra zdravotnictví, ministra školství, ministra vnitra i samotného premiéra jižních oblastí pana Lorra, ale nikdy se nenašel nikdo, kdo by skutečně rozhodl. Jeden nás posílal k druhému. Prostě jednoduché byrokratické kolečko, kde nikdo za nic neodpovídá a veškerá rozhodnutí jsou jen tak šalamounská a nejednoznačná, že člověk stráví týden téměř marným chozením po kancelářích. Navíc pracovní doba začíná až od desáté hodiny. Nejdříve přijdou nižší úředníci, kteří v pozoru čekají na svého šéfa. Když dorazí, začíná uvítací ceremoniál, každý chce přece ještě pracovat dál, a kdyby nepozdravil šéfa, třeba by nebyl nikdy povýšen.

Ve dvanáct je samozřejmě polední siesta, která se nemůže porušit, s prázdným žaludkem se hůře pracuje. No a po jedné se už ministr (jižních oblastí) většinou připravuje na cestu domů. Je čas na modlitbu. Sotva opustí úřad šéf, samozřejmě tam nebudou do úmoru dřít žádní nižší úředníci. Ve dvě už je vylidněno.

Ale taková je Afrika a my jsme chtěli poznat oblasti pod správou vlády. Povstalci na jihu rádi vidí novináře a beze všeho jim ukáží všechno, co označují za zvěrstva severní vlády. Proto jsme chtěli vidět místa, kam žádní novináři nesměli více jak deset let.

lll

Byl to oříšek pro všechny. Chodili jsme pěšky, každý den jsme byli jinde, a tak jsme nemohli být jednoduše kontrolováni. Spoustu míst nám ukázal právě kněz Gabriel, který nám otevřel dveře i tam, kam by to bez něj nešlo. S ním se nám například podařilo navštívit během bohoslužby věznici.

Vězňové si vězení vlastně spravovali sami. Po zuby ozbrojení vojáci s kulomety stáli jen u brány a kolem čtyřmetrové zdi obepínající prostory věznice. Nejdrsnější pohled byl na vrahy. Pohybovali se šouravým krokem s pouty na nohou a rukou, která spojoval řetěz – dárek na doživotí. Ovšem vše předčila bohoslužba. Byl to jeden z nejspontánnějších a nejdojemnějších okamžiků. Chorál písní všech přítomných. Mše byla očividně jediným vytržením z doby trestu.

lll

Zdravotní péče v Džubě? Kdo by se tu chtěl nechat ošetřit, měl by se mít na pozoru. Vápnem nabílené prostory strohých „kravínů“ – dlouhých budov se spoustou lůžek – byly jen místem žalostné bídy a smrti. Čtyři zdejší lékaři se starali o celou populaci města, tedy odhadem až o tři sta padesát tisíc obyvatel. Léky samozřejmě nejsou, personálu málo a pomoc žádná. Namačkané postele s pacienty byly jen velkou přehlídkou bezmoci a čekání na smrt.

Jeden takový rozlehlejší pavilon už zdáli připomínal potápějící se Titanic. Rozpálená plechová střecha dělala z místa peklo. Vzduch se ve žhnoucím africkém slunci ani nepohnul a uvnitř za děravou drátěnou sítí proti komárům se rozléval nasládlý puch. Na matracích poskládaných na zemi ležely vysílené lidské trosky, lidé, kteří mohli vážit nanejvýš třicet kilo. To, že ještě žili, naznačovaly občasné vzdechy a chrčení. Pocit z toho byl nevyslovitelný a lékař jen suše prohodil: „Někteří z nich se i vyléčí.“

Potácel jsem se mezi lůžky ve vzduchu, který se dal krájet, a téměř v mdlobách pozoroval něco, čemu se ještě dalo říkat lidé. Když jsem se nahnul nad jednoho z pacientů, nejspíš muže, začal chrchlat krev. Ihned jsem se probral a uskočil. „To je jen otevřená tubera,“ prohodil s ledovým klidem lékař. „Ale my vás vyléčíme,“ zasmál se.

Jeho cynismus jsem zpočátku nechápal, ale pak mi došlo, že uprostřed toho tady mu nic jiného nezbývá. Jako lékař dobře ví, jak by těm lidem mohl snadno pomoci, jen nemůže… Nemá čím. Ostatně dokladem byli i dva lékaři z Červeného kříže, které jsme potkali v nemocnici. Přijeli jako pomoc, ale už po několika měsících měli oči propadlé od nevyspání. Možná na tom byli psychicky ještě hůř než pacienti. Letargicky se potáceli v prostoru a téměř nereagovali. Když jsem je požádal o rozhovor, dostal jsem odpověď: „Obraťte se na tiskového mluvčího v Ženevě, a až budete mít povolení, pak se uvidí.“

lll

Vzpomínám si také na krátký okamžik u Modrého Nilu v Chartúmu, kdy jsem se bavil s mladými muži, kteří byli nadšeni dychtivostí se něco víc dozvědět o našem světě. Hltali každé slovo a odvážně mluvili o svých plánech a touze po míru. Možná to slovo někomu může připadat zprofanované, ale tady je to jinak. Obyčejná touha po běžných starostech, úplně obyčejných maličkostech a docela obyčejném životě, kdy si člověk může založit rodinu a těšit se na každý nadcházející den, je pro ně poklad. Tito mladí lidé byli o toto ochuzeni a svoje dětství prožili na útěku před nemilosrdnou válkou. Život v nuzných podmínkách utečeneckých táborů a obyčejný hlad udělaly své. Jsou takoví jiní, vážní, jako by se už nedokázali radovat, jako kdyby z nich vymizela poslední špetka jakýchkoliv pocitů, vyjma touhy po pomstě.

Není se čemu divit, mladý James, syn z kmene Ňuer, je jedním z dětí války. Je velice hovorný, chce toho moc vědět, ale říká, že se jednou pomstí. Až tehdy bude smyta vina a bude moci začít nový život. Docela mě zamrazilo, když jsem se zeptal na rodiče. James chvíli mlčel a pak tiše řekl: „Nemám mámu ani tátu. Všechny zabili, do vesnice vtrhli vojáci a začali vraždit a vypalovat domy. Uteklo nás jen pár. Nemám nikoho, jen se chci něco naučit a být lepší, ale bez pomsty to nejde.“

Slovo autora na závěr

V dubnu 2004 byla po dvou a půl letech jednání podepsána mírová smlouva v Keni mezi SPLA (Súdánskou lidově osvobozeneckou armádou) a ústřední vládou v Chartúmu. Skončil jeden z dlouhých konfliktů, který přinesl v druhé fázi, jež trvala od roku 1983, dva miliony mrtvých a několik milionů uprchlíků. Bohužel, cesta k naplnění je poměrně trnitá. V jižním Súdánu chybí jakákoliv infrastruktura, země je zaminována a je v troskách.

Při leteckém neštěstí zahynul i povstalecký vůdce John Garang, který se stal nejen viceprezidentem Súdánu, ale byl především legendární postavou Súdánské lidově osvobozenecké armády, jež vybojovala mír a federální uspořádání. Impulzem k míru nebyly bohužel jen úspěchy na bojišti, ale především ropa, která donutila, díky tlaku USA, znepřátelené strany podepsat mírovou smlouvu.

Na území jižního Súdánu se v provincii nacházejí rozsáhlá ropná pole. Veškerá ropa je dopravována do přístavu Búr Súdán. Díky dohodě tak má jižní Súdán získávat polovinu všech výnosů, které může investovat na svém území. Podle posledních informací mír vítají všichni, ale změny jdou neuvěřitelně pomalu. Jižní Súdán čeká nejen na finance, ale v podstatě na vše. A také na návrat uprchlíků, kteří žijí v utečeneckých táborech na severu. Tím vyvrcholí jedna z nejrozsáhlejších operací, kdy bude muset být přesunuto více jak milion uprchlíků a tři až čtyři miliony vyhnanců. Reportáž byla sice napsána před řadou měsíců, ale kromě politických změn se toho v Džubě příliš nezměnilo. Zdravotnictví, školství, infrastruktura, to všechno funguje stále stejně. Ačkoliv bohaté země přislíbily 4,5 miliardy dolarů pomoci, často v minulosti zůstalo jen u slibů. A tomu, kdo chce pomoci nebo jen dostat informaci o tom, co se na některých místech Súdánu dělo ještě nedávno a dosud tu doznívá, snad mé vzpomínky na návštěvu Džuby postačí. červenec – srpen 2006

Category: 2006 / 07 – 08

Africe podávají ruku i jiné celebrity v čele s Bono Voxem, líderem skupiny U2, který se světovými státníky diskutuje o odpuštění dluhů černému kontinentu.

Nejbohatší muž světa Bill Gates podporuje světovou charitu plnými hrstmi. V důchodu chce rozdat na charitu 95 procent svého pohádkového jmění.

V roce 2005 největší hvězdy světové populární a rockové hudby vystupovaly na megakoncertech nazvaných Live 8. Zorganizoval je veterán charitativních akcí Bob Geldof. Motem akce bylo: Každé tři vteřiny zemře jedno dítě v důsledku absolutní chudoby. Akce měla přinést miliony liber.

Sharon Stoneová se zapojila do Americké nadace pro výzkum AIDS. V roce 2005 při světovém ekonomickém fóru v Davosu také šokovala diplomaty a politiky tím, že při vystoupení prezidenta Tanzanie veřejně nabídla deset tisíc dolarů na moskytiéry a zeptala se přítomných, kdo pomůže při boji proti malárii. „Nepřipadám si pak úplně zbytečná,“ vysvětluje.

Obrovské částky na charitu dává i nejbohatší žena showbyznysu Oprah Winfreyová, černá Američanka. Chce zmenšovat nerovnosti životních podmínek mezi lidmi v různých částech světa.

zdroj: tiskové agentury

Příslušníci bantuských kmenů si příležitostně malují obličeje přírodními barvami. Bantuové se dělí na několik kulturně odlišných skupin, většinou jsou to zemědělci, řemeslníci, pastevci. K jejich rozšíření jim podle některých znalců etnik pomohla i jejich dávná znalost výroby železa. Bantuové žijí především ve střední, východní a jižní Africe. Ženy divošského kmene Mursi se od puberty zdobí keramickými destičkami labreta. Příslušníci kmene žijí v jižní Etiopii, v málo přístupných oblastech. Někteří etnografové je považují za jeden z nejzajímavějších afrických kmenů. Talířky z pálené hlíny si dívky vkládají do spodního rtu a uší, které si předtím nařezávají. Do vlasů si vplétají válečky z kovu nebo hlíny, různé zuby zvířat a podobně.

Category: 2006 / 07 – 08

U koho z těchto celebrit (už se našly i u nás) jde o skutečnou snahu pomoci a u koho spíše o popularizaci vlastní osoby, vědí jen ony samy. Buď jak buď, osvojení si nějakého opuštěného dítěte v jejich okolí by nepřineslo tolik zájmu novinářů a veřejnosti jako v případě dětí z třetího světa, a tudíž ani žádnou popularitu a tedy šanci zvýšit své bohatství.

Afriku ale adopce nespasí. Potíže tu mají miliony obyvatel. A řešením není ani jejich přelévání především do Evropy jako do jejich vysněného ráje. Uprchlíci z Marockého království a subsaharských států, kteří se po tisících rok co rok snaží překonat na neuvěřitelných plavidlech čtrnáct kilometrů Gibraltarského průlivu, jsou často negramotní a nejsou zvyklí pracovat. Odborníci proto varují, že pokud se nevyřeší situace přímo v Africe, sílící chudoba vyvolá ještě silnější „stěhování národů“, které evropská ekonomika nezvládne.

Jediná šance Afričanů je ale v samotné Africe: zvýšit svou výrobu potravin. Kontinent je nesmírně bohatý – má ropu, nerosty, půdu, pracovní sílu… V současné době ale Afriku sužují katastrofální sucha. Pomoc přesto musí přicházet nejen v podobě potravin. Prvním krokem je umožnit této části světa větší vzdělanost, dalším pak realizovat dlouhodobé projekty. S jedním ostatně přišli i čeští vědci – zkusit zde zakládat chovné rybníky, které by se staly významným zdrojem potravy a sloužily i jako zavlažovací nádrže pro pěstování plodin.

Category: 2006 / 07 – 08

Jako velvyslankyně dobré vůle mezinárodní organizace starající se o uprchlíky procestovala Tanzanii, Sierru Leone a další africké země. V současnosti se zrak dotěrných paparazzi obrátil k Namibii, kde Angelina přivedla na svět dítě. Otcem je neméně slavný herec Brad Pitt. Světová média spekulovala, že potomek dostane jméno Africa. Nakonec se holčička jmenuje Shilon Nouvel (Nový spasitel). Namibijská vláda jásá, protože díky hvězdnému páru výrazně vzrostl zájem o tuto zemi. Zajímají se tito i jiní slavní herci o africké problémy čistě pro efekt? Ze svých tučných kont posílají významné částky na nejrůznější projekty. Jedním z nich je kolekce místních řemeslných výrobků, které se pod záštitou slavného páru Jolie – Pitt budou prodávat v Americe i Evropě. Výtěžek poputuje na pomoc Namibii.

Kdo spasí Afriku? Slavní, nebo si musí pomoci sama?

Category: 2006 / 07 – 08

konerytiruKdyž se podíváme na obrazy rytířů na koních na starých sídlech, většinou sedí právě na fríském koni. Snad nejpopulárnější byli právě ve středověku, kdy mnoho rytířů přepravili na dlouhé křížové výpravy. Unesli totiž značnou zátěž – rytíři v plné zbroji, později dokonce i samotní koně, nosívali brnění, jehož váha často dosahovala i jednoho metrického centu. Ale i s takovou zátěží se frís dobře ovládal a byl dostatečně obratný.

V šestnáctém a sedmnáctém století ale přibyla do krve původních fríských koní v Holandsku krev temperamentních španělských koní, kteří sem přišli se svými pány. Španělští koně tu zůstali i po jejich odchodu a přidali frísům na rychlosti, obratnosti a ušlechtilosti. Fríský kůň tak vynikal jak v tahu, tak i pod sedlem. Své vlastnosti pak předával i koním oldenburským, anglickým a norským…

Před první světovou válkou plemeno ale téměř zaniklo, protože ho začali nahrazovat lehčí koně. V roce 1913 přežívalo už jen pár klisen a pouze 3 hřebci! Několik holandských chovatelů si ale už předtím uvědomilo význam svého národního plemene a v roce 1879 založili plemennou knihu Friesch Paarden Stamboek. Kříženci a jiní koně než černí v ní byli vedeni odděleně. V roce 1954 pak udělila královna Juliana chovatelskému spolku titul „královský“.

Dnes se už rodí zhruba pět tisíc hříbat ročně a registrováno je dvacet sedm tisíc koní, polovina v Holandsku, druhá polovina v USA, Německu, Rakousku, Španělsku, Česku, severní Africe a podobně. V Holandsku se frísové chovají i zásluhou královny Beatrix: podle ní je pojmenována Asociace chovu fríských koní a sama královna je využívá pro svou ceremoniální ekvipáž.

Koně budou mít

první pomník: u Borodina

U vesničky Semjonovskoje, blízko dějiště památné bitvy u Borodina, vyroste první velký památník jako dík lidí všem koním. (Památníky koním existují, ale šlo o konkrétní koně patřící většinou panovníkům.) Projekt ochotně schválilo nejen vedení borodinského muzea, ale i ruské ministerstvo kultury. Vytvoření pomníku se ujal uznávaný francouzský sochař Jean-Louis Sauvat, umělec, jehož oblíbeným tématem jsou právě koně. Monument bude ze speciální oceli, která postupně ještě zkrásní, protože se pokryje vrstvou umělé rzi. Ta bude pomník nejen chránit, ale dodá mu i speciální narezlou barvu koňské srsti (ryzáků). Dílo je placeno výhradně ze soukromých darů z Francie a bude dokončeno před oslavou 200. výročí bitvy u Borodina.

Proč právě Borodino?

Bitva se tu odehrála 7. září 1812 (Francouzi ji znají spíše jako bitvu u Moskvy). Jako mnoho podobných byla i ona krvavá a vlastně zbytečná: napoleonská vojska (vítězové, či poražení?) tak jako tak vstoupila o týden později do Moskvy.

V roce 1990 tam po absolvování více než tří tisíc kilometrů v koňském sedle(!) dorazil i francouzský publicista a spisovatel Jean-Louis Gouraud, v jehož bibliografii převládají díla o koních. O 12 let později na mezinárodní konferenci historiků pořádané v místě borodinské bitvy tento milovník a znalec koní za francouzskou stranu navrhl: „Je-li na jedné straně naprosto přirozené, že lidé vždycky a za všech okolností touží zanechat po sobě nějaký otisk a současně s tím učinit nesmrtelnou nějakou událost – byť třeba i tak morálně pochybnou a spornou, jako jsou některé bitvy z dějin lidského válčení, na straně druhé je pozoruhodné, jak často lidé při své samochvále zapomínají na významné průvodce a pomocníky, či spíše na své oběti… Přesně to je případ místa koně v lidské historii…“

Koně byli skutečně oddaní a mlčenliví průvodci nejrozmanitějšího lidského konání, dobrodružství, sporů a střetů. Podle J. L. Gourauda přitom vůbec nejde o odsouzení toho, jak se naši předkové chovali ke koním, tedy že je masivně využívali i ve válkách. Řeč není o pokání, ale o uznání. Nebýt toho, jak lidé koně využívali, možná by tato zvířata už zmizela z povrchu zemského. V projektu J. L. Gourauda jde tedy o jakousi poctu dlouholetému, spolehlivému a věrnému příteli. Borodino si vybral proto, že podle historiků lze počet koní zabitých během vojenského tažení v roce 1812 odhadovat na 200 tisíc – a míní se tím koní tažných i jezdeckých, ruských i francouzských. Jen v samotném Borodinu se heroický souboj obou kavalerií skutečně změnil v gigantická koňská jatka, jak o tom svědčí například část bitevního pole právě u vesničky Semjonovskoje, kde se nehluboko pod povrchem země mísí kosti stovek koní s pozůstatky jejich jezdců.

Category: 2006 / 07 – 08

Pobřeží Kréty – zejména to severní – je v současnosti již hodně turistické. Ale kdo se vypraví do vnitrozemí nebo do hor, případně na jižní pobřeží, mnohde se ocitne doslova ve středověku. Nezřídka sdílejí s lidmi ovce, kozy, prasata a slepice jednu z kamenů a hlíny slepenou místnost bez vody, natož toalety. Kde je voda? Kde je základní hygiena? Kde se ti lidé myjí, perou prádlo? Těžko uvěřitelné – dnes a v Evropě…

Jsou tu klidné vesničky, stejně jako osamocená stavení, kde v okruhu mnoha kilometrů a převýšení stovek metrů není nic dalšího než skály, kamenitá půda a bodláky. Obyvatelé očividně žijí nerušeně svým původním způsobem. Nemají kreditky, neznají PIN a mnohdy ani svůj věk, netrápí je bankovní poplatky. Nemají nic, a přesto všechno. Jsou šťastní. Neskutečně drsné ruce a roky nestříhané nehty ztvrdlé na kost. Ženou pět báječně zamatlaných prasat, a přesto jsou čisťouncí jako z prádelny. Kdo se jim podívá do očí, chce se mu z jejich čistého pohledu brečet. Neučili se ve školách, přesto vědí všechno – alespoň o životě. Je to vidět v očích, v pohledu, cítit z gest. Obklopuje je mír, úcta k životu, k přírodě, k druhému, ke zvířatům, hrdost, čest. Ropa, výkyvy na burze, internet? Nezajímavé, nedůležité – nepotřebné.

Jsou sdílní. V přístavních vesničkách při nabídnuté skleničce rakije nebo silné kávy ochotně vyprávějí. Poznat Kréťany se dá jen tehdy, pokud se člověk nechá unášet beze spěchu a v klidu časem, který tu pozvolna plyne. Hrdost, touha po svobodě a čest jsou pro ně stále ohromně důležité. Možná bych i řekl stále prvořadé.

Ohromný zážitek je, pokud Kréťané tančí, baví se a smějí – dělají to rádi, ale jen když sami mají chuť. Pobýt v takové společnosti může být stejně silné jako setkání s historií od prvního osídlení někdy před šesti tisíci lety!

Jak to bylo s labyrintem

Nejslavnějším obdobím Kréty je doba minojská. V mnohém unikátní minojská kultura, která se zde vyvinula, bohužel zanikla již kolem roku 1450 před Kristem. Nejhustěji osídlená tehdy byla centrální Kréta kolem dnešního hlavního města, tehdy nevýznamného přístavu Irákleia. Právě tady stály nejvýznamnější paláce jako Knóssos, Malia a Faistos, jejichž rozvaliny se zachovaly do dnešních dnů, stejně jako četné dvorce a vily.

Nejznámější a nejnavštěvovanější je úchvatný minojský palác Knóssos. Zasloužil se o to ostatně i jeho objevitel sir Arthur Evans, který od roku 1900 na vykopávkách pracoval čtyřicet let. Celý komplex byl mezi lety 2000–1450 před Kristem vládním, správním i kulturním centrem Kréty.

Palác měl na tehdejší dobu těžko uvěřitelný počet místností – 1400. Některé budovy měly až čtyři poschodí a podle odhadů v nich před třemi a půl tisíci lety žilo až deset tisíc obyvatel.

Bohužel vše, co o paláci dnes víme, jsou převážně více či méně odborné spekulace, protože se kupodivu nedochovaly žádné písemné prameny z minojské doby a zdrojem poznání jsou pouze nálezy z vykopávek.

Přesto lze identifikovat alabastrový trůn krále Minoa a v jiném místě komplexu i alabastrový trůn královny, centrální nádvoří, které jistě bylo dějištěm kultovních her a procesí, kapli, pokladnici, překvapivě přirozeně působící koupací vany nebo náznaky toalety se splachováním. Obrovské vázovité nádoby ve velikosti dospělého muže (pithoi) sloužily jako zásobárny obilí, oleje či vína a jsou stejně zajímavé jako zbytky hrnčířských nebo kamenických dílen.

Někdy kolem roku 1450 před Kristem minojská říše zanikla. Jako nejčastější příčina se uvádí přírodní katastrofa – výbuch sopky na ostrově Santorin. V ruinách však ještě nějaký čas žili lidé.

Pro Acháje a Dóry musely být zbytky paláců stejně působivé, jako dnes pro nás. Možná právě to stálo u zrodu pověsti o Minotaurovi, za jehož labyrint byl Knóssos a jeho nepřehledné chodby totiž často pokládán.

Today is life,

tomorrow never comes…

Žij dneškem, zítřek nikdy nepřijde… To byla šedesátá léta a neformální hnutí hippies. Dlouhá hára hubených mladíků protestujících téměř proti všem a všemu, korálky, na krku na šňůrce z kůže klimbající se symbol míru, od úst k ústům putující uzounká cíga s marjánkou a holky nahoře bez a dole často jako nahoře. Nikdy nekončící mejdan. Přece dnes je život! Tak to byla Amerika šedesátých let. Jenže také Kréta!

Matala. To byl mezi znalými hippíky pojem! Leží zhruba v polovině jižní části ostrova a mohla by hodně vyprávět. Kvůli jeskyním obývaným již od doby kamenné, ale i jako proslulý ráj příslušníků hnutí hippies. Ti totiž jeskyně obývali také, i když mnohem častěji vyhledávali širokou písčito-oblázkovou pláž rozprostřenou do půlkruhu kolem laguny s křišťálově čistou a krásně vyhřátou vodou.

Na jedné straně pláže skála s jeskyněmi, na druhé straně taverny. V takzvané ulici bazarů kupovali kdysi hippíci trávu, dnes to tu vypadá v sezoně díky davům turistů jako o jarmarku. Každopádně – být na Krétě a nevidět Matalu je jako být v Paříži a nezažít večerní atmosféru na Pigalle nebo v desítkách barů u náměstí Bastily.

Horký dech Afriky

Bonbonkem Kréty pro mě byla Ierápetra a ostrov Chrissi. Kdo přijíždí ze severu, musí přes hory. Dramatické hory. Uzounká silnice, protisměrné zatáčky, strže, rokle, propasti. Dokonce dodnes koluje legenda, že propasti u Arvi stvořil svými hromy a blesky samotný Zeus. Najednou se rozprostře rovina a pak už je tu Ierápetra. Je starobylá. Za antických dob se jmenovala Hierapytna, vládli jí Římané, Benátčané i Turci. Dodnes jsou všechny tyto vlivy patrné na architektuře. V roce 1798 zde údajně strávil jednu noc i císař Napoleon při svém tažení do Egypta.

Velká muzea zde chybějí, stejně jako velké vykopávky, i když nálezů by se tu prý při systematickém průzkumu našla celá řada a svět by se i divil. Jak se říká – nejsou lidi. Chybějí lidé, peníze, chuť, zkušenosti a odhodlání. Vlastně podobně jako na celé Krétě, která musí být se svou nejméně šest tisíc let dlouhou pohřbenou minulostí ukrytými památkami doslova prošpikovaná. I ona asi dosud čeká na svého velkého Schliemanna, který svou Tróju hledal tak dlouho, až ji nakonec (snad) objevil.

I když zde nejsou velká muzea nebo honosné památky, je tu něco těžko uchopitelného, všeobklopujícího. Je to možná i tím, že toto místo je kromě jednoho velkého hotelového komplexu ušetřeno nájezdů turistů.

Taverny jsou přiměřeně zaplněné a s báječnou atmosférou a je jedno, jestli leží na honosné kolonádě nebo někde v křivolakých uličkách města. Z některých je nádherný výhled na mohutnou pevnost u vjezdu do přístavu. Ta dává vzpomenout mimo jiné na strategickou pozici města ve středověku, kdy bylo významným místem pro obchod s Afrikou.

Až sem totiž zasahují žhavé pouštní větry z Afriky, které v létě přeměňují město v žárem sálající kotel. Na druhou stranu se tu dá smočit v moři i v prosinci a v lednu.

Navíc dvakrát denně odjíždí kousek od pevnosti Chrissi Express, stařičká železná nýtovaná loď tak pro stovku lidí, která za hodinu a půl doveze zájemce na nedaleký neosídlený „Zlatý ostrov Chrissi“. Místní mu však říkají méně libozvučně, a to Gaiduronissi – Oslí ostrov. Je to jen veliký kus skal tak jeden krát pět kilometrů. Vichřice na něj ale donesly obrovské množství jemňoučkého písku z pouštní Sahary, ze kterého trčí v neskutečných tvarech pokroucené borovice a cedry.

V hlavní sezoně vám tady poskytnou nejnutnější občerstvení dva žalostně vypadající bufíky. Nedej bože, aby ve vás ostrý kebab vyvolal člověčí potřebu. Museli byste do jedné ze dvou hodně nevábných kadibudek. Není zde ani kapka vody. Jenom písek, písek a pokroucené stromy.

To je ale to horší z Chrissi. To krásné je asi kilometr chůze po břehu liduprázdné mělké laguny s neuvěřitelně křišťálovou vodou. Balzám na tělo i duši. Kdo je dostatečně vyzbrojen na přenocování, může si nechat ujet i poslední spojení se světem a prožít si západ slunce pod vonícími cedry uprostřed pouštních dun. Občasné přenocování na Chrissi ve volné přírodě není zakázáno. A navíc první loď přijíždí už druhý den ráno v deset hodin.

Jaká je Kréta

l Od západu na východ měří 260 km a od severu na jih až 60 km.

l Kréta má kolem 600 000 obyvatel, což je zhruba dvacetina obyvatel Řecka. Přes 150 000 z nich žije v hlavním městě Irákleiu (Herákleionu).

l Kréťané sice přikládají velkou váhu své příslušnosti k Řecku, avšak zcela v protikladu k tomu se považují za zcela zvláštní a mimořádný národ.

l Pobřeží Kréty je velmi mnohotvárné. Zatímco na severním pobřeží ostrova jsou kromě Irákleia ještě další větší města, jako (od západu k východu) Kissamos, Chaniá, Réthymno a půvabná města Agios Nikólaos a Sitía, na jižním pobřeží se nalézá v jeho východní části z větších měst pouze libyjsky africká Ierápetra.

l Ke Krétě patří ještě několik ostrůvků, trvale osídlen je pouze Gávdos. Na ostatních je tak nepoškozená příroda, liduprázdné pláže a nádherné zátoky s křišťálově průzračnou vodou.

Jaká byla Kréta

l Na Krétě byli Achájové, Dórové, Římané i Arabové – pobyli a odešli nebo byli vytlačeni dalšími. Kréťané zůstali.

l 1700–1450 př. Kr. – Kréta byla námořní velmocí v Egejském moři.

l Až do stěhování národů byla Kréta podmaněna Acháji.

l kolem roku 1100 př. Kr. – Acháje vytlačují Dórové.

l 650–332 př. Kr. – Válčí spolu opevněná krétská města.

l 67 př. Kr. – Přicházejí Římané, doba helénská.

l Historicky dlouhé je až na necelých 140 let arabského podmanění (824–961) byzantské období (do roku 1204 po Kristu).

l Nadvláda benátská (1204–1669), jakož i turecká (1669–1898).

l V roce 1913 Kréťané dobojovávají svou touhu po svobodě ve formě sjednocení s Řeckem.

l Přes téměř trvalé podmanění v celé historii Kréty se s ním Kréťané nikdy nesmířili. Dlouhá staletí docházelo k povstáním, která byla stále, znovu a opět krvavě potlačována. Podobný duch vládl na Krétě i za německé okupace, kdy krétští partyzáni způsobili německé armádě těžké ztráty i za cenu následných stejně těžkých ztrát na civilním obyvatelstvu.

Co si nenechat ujít

l Amnimos. Dřívější přístav minojského Knóssu je dnes příjemným letoviskem s řadou báječných taveren. Třeba taverny na Acapulco Beach nabízejí skvěle připravené ryby a mořské plody.

l Faistos. Nelze vynechat. Palác ve Faistu byl v minojské době centrem úrodné roviny Messara. Do dnešní doby se z něho zachovaly pouze zbytky západního a severního křídla, kde člověk uvidí památky staré 4 tisíce let.

l Górtis. Fascinující místo. Leží mezi Irákleiem a Faistem a není ničím jiným než hlavním městem ostrova z římských dob – tedy jeho pozůstatkem. I když ještě dnes se můžeme podívat na rozlehlé zbytky města, které poskytlo útočiště Hannibalovi, nebo na některou z dvanácti tabulí, do kterých je vytesáno 2500 let staré dórské civilní a trestní právo. K tomuto městu se vztahují i úžasná dramata z dob římských – stojí za to si je nechat odvyprávět.

l Náhorní plošina Nida. Je ve výšce 1400 m n. m. a lze si zde mimo jiné prohlédnout jeskyni Ida, ve které byly nalezeny zlaté a stříbrné šperky, hroty oštěpů a pečetidla z období sahajícího od minojské až po římskou éru. l Kde přišel na svět Zeus. Zátoka Mirabello patří k nejkrásnějším na Krétě. Vůbec krajina kolem města Agios Nikólaos, které je oficiálním správním místem východní Kréty, přímo hýří krásou. Pomáhá tomu vydatně i tajuplné, ve skále usazené a záhadami opředené 64 metrů hluboké nevelké jezero Voulismeni kousek od centra města. I nedaleká náhorní plošina Lassithi v pohoří Díkti je díky jeskyni, kde se podle pověsti narodil Zeus, mezi návštěvníky Kréty hodně populární. Ale vlastně i díky stovkám a tisícům větrných kol a úctyhodné výšce pohoří 2148 m n. m.

Category: 2006 / 07 – 08

(Angličtina nemá pro vykání specifický výraz. Tomáš Chýlek se už léta pohybuje v anglicky mluvícím prostředí, takže jsme se poměrně rychle shodli na tykání, byť byl rozhovor veden v češtině.)

Tvé jméno jsem objevil náhodou. V Astronomy Now online jsi uveden pod článkem Nejsilnější infračervená kamera začíná svá pozorování na Havaji. Jsi tam podepsán jako autor fotky a pracovník Joint Astronomy Centre. Co všechno tam děláš?

V podstatě se starám o provoz a další vývoj dvou špičkových světových dalekohledů. Jednak je to čtyřmetrový britský infračervený dalekohled známý v astronomických kruzích jako UKIRT. Je to zatím největší výlučně infračervený dalekohled na světě. Na starosti mám také patnáctimetrovou submilimetrovou anténu James Clerk Maxwell Telescope. Ačkoliv se jí říká dalekohled, je to ve skutečnosti takový hybrid mezi anténou a dalekohledem. Jsem ve funkci vedoucího strojního inženýra, který tedy má na starosti mechanické systémy obou dalekohledů a zvláště integraci nových detektorů. Detektory pro infračervenou a submilimetrovou astronomii jsou mnohem složitější než pro oblast spektra, kterou běžně vidíme, a tak mám o zajímavou práci postaráno. Infračervená kamera, která je na fotce v Astronomy Now online, je téměř stejně dlouhá jako sám dalekohled a váží jeden a půl tuny. Teď se připravujeme na další detektor, který bude vážit čtyři tuny.

Jak dlouho už na havajských observatořích pracuješ?

Havajské dalekohledy mám na starosti teprve pět let, ale astronomickými přístroji se zabývám už od dětství. Nejdříve ve hvězdárně na Petříně, pak při studiu přesné mechaniky a optiky na ČVUT v Praze, další čtyři roky patřily studiu výpočtové mechaniky v USA, následovala praxe ve výzkumu, vývoji, průmyslu…

A jak ses vlastně dostal k havajským dalekohledům?

Bylo to snadné. Dopravila mě letecká linka z Chicaga s přestupem v Honolulu, no a zbytek se musí jet autem. – Ale teď vážně. Havaj je skutečně pro astronomii prestižní místo. Takže se vše odehrálo tak, jak je to v Americe běžné. Vyšel inzerát v časopise pro strojní inženýrství a já jsem na něj odpověděl. Asi se jim moje resumé líbilo, protože si mě pozvali na konkurz přímo na Havaj. Řekl jsem si, že nejhorší, co se může stát, je, že budu mít několik dní pobytu zdarma na Havaji s plnou penzí. Jenže Američané mi trochu udělali čáru přes rozpočet, protože jsem konkurz vyhrál. Největší práci mi pak dalo přemluvit manželku a děti, aby se přestěhovaly na druhý konec světa. Málokdo to ví, ale Havaj je ve skutečnosti nejodlehlejší místo na zeměkouli. My jsme přitom žili spokojeně v kanadském Montrealu a já měl velmi dobrou pracovní pozici v průmyslovém vývoji.

Já myslel, že Havaj je ráj na zemi a každý po ní touží.

Pro hodně lidí je Havaj skutečně ráj na zemi, ale asi záleží na tom, co kdo konkrétně hledá. Velkou výhodou je, že Havaj je součástí USA, a proto na rozdíl od jiných tropických ostrovů jsou tu k dispozici všechny vymoženosti civilizace, jako kvalitní lékařská péče, letecké spojení, dobré školy, nákupní střediska a další. Pro astronomické observatoře, kterých je tady dvanáct, je pak mnohem snadnější přitáhnout špičkové odborníky ze zámoří a umožnit jim odpovídající život. Třeba v Antarktidě, kde je také několik astronomických dalekohledů, je pobyt pro vědce daleko těžší.

Geograficky jsou ale Havajské ostrovy skutečně nejizolovanější místo na zeměkouli. Jsou nejdále od jakéhokoliv kontinentu. Nejblíže je to do amerického státu Kalifornie – téměř čtyři tisíce kilometrů, tedy přes pět hodin letadlem. Původní havajská fauna a flóra je tak oproti jiným tropickým ostrovům, které jsou položeny blíže k pevnině, poměrně omezená. Má to ale i své klady. Například tady nežijí žádné nebezpečné šelmy, hadi ani hmyz, což oceňuje především manželka a naše dvě děti. No a vůbec nejdůležitější je, že kvůli odlehlé poloze mají Havajské ostrovy ideální podmínky pro astronomii.

Daleko od vlasti se tedy touláš už dost dlouho…

Vždycky mě lákala astronomie a dalekohledy obzvláště. Bohužel v tomto ohledu není Česko ani Evropa ideálním místem. Všechny velké dalekohledy jsou umístěny v jižnějších zeměpisných šířkách, aby pokryly co nejvíce hvězdné oblohy. Jde o oblasti, kde je slunečno celý rok. Evropa má například dalekohledy na Kanárských ostrovech. Jiné jsou v Chile. Tak jsem po škole stál před rozhodnutím – skončit s astronomií, nebo se vydat do světa. V roce 1991 jsme se s manželkou rozhodli pro druhou možnost a odjeli jsme do USA na studentské vízum a už jsme zůstali.

Zůstaňme u „nebeských očí“. Jak vypadá práce na havajské hvězdárně? Zkus třeba popsat běžný pracovní den.

Podle potřeby některé dny jezdím k dalekohledům, které jsou umístěny nahoře na Mauna Kea, jindy zůstávám dole na pobřeží v hlavní budově, která je součástí velkého astronomického komplexu havajské univerzity (University of Hawaii) ve městě Hilo. V hlavní budově mám kancelář.

Ve dnech, kdy jedu na Mauna Kea k dalekohledům, odjíždím před osmou hodinou ráno. Cesta trvá dvě hodiny a překonává převýšení čtyři tisíce dvě stě metrů. To je myslím další zajímavý rekord. Nevím o jiné lokalitě na světě, kde byste za tak krátkou dobu byli schopni překonat po cestě tak velký výškový rozdíl. Ve výšce dva tisíce osm set metrů na půl hodiny zastavím kvůli aklimatizaci a pak už pokračuji terénním vozem až nahoru. V té době už astronomové dávno po noční směně spí, a tak mám dalekohledy zcela pro sebe. Především se zabývám změnami konstrukce dalekohledu a jeho infrastruktury pro připojení nových přístrojů. Pokud je potřeba, občas řídím opravy a údržbu mechanických systémů dalekohledu. Pokud je ovšem naplánovaná větší práce, kvůli které je potřeba některý dalekohled odstavit z provozu, pak trávím u dalekohledu až čtrnáct hodin denně a spím v táboře, který leží ve výšce dva tisíce osm set metrů, i několik nocí za sebou.

Jak se ti pracuje v takové nadmořské výšce?

Není to snadné. Na vrcholu Mauna Kea je v porovnání s Hilem jenom šedesát procent kyslíku. Jsou i lidé, většinou turisté, kterým se udělá už po cestě tak špatně, že otočí auto zpět a na vrchol vůbec nevyjedou. Těm s dýchacími nebo oběhovými potížemi se pobyt na vrcholu vůbec nedoporučuje. Obecně ale platí, že čím častěji jezdíte nahoru a čím déle zůstáváte, tím lépe se vaše tělo přizpůsobí.

Pro horolezce není nadmořská výška čtyři tisíce dvě stě metrů nijak extrémní, ale při horolezecké výpravě postupujete pomalu, každý den kousek, zatímco my překonáme celý výškový rozdíl za méně než dvě hodiny. Existují i životu nebezpečná onemocnění spojená s velkou nadmořskou výškou, jakými jsou mozkový a plicní edém a selhání srdce. Musím bohužel říci, že Mauna Kea tak má na svém kontě řadu lidských životů. K nejčastějším, ale nikoliv nebezpečným potížím patří, že se velice rychle unavíte a zadýcháte i při minimální aktivitě, bolesti a točení hlavy, nechutenství a omezená intelektuální kapacita. Velká nadmořská výška má ovšem také zábavnou stránku: například když zjistíte, že nejste schopni spočítat jednoduché početní příklady, které byste za normálních podmínek považovali za triviální, nebo si zapamatovat běžné věci, případně si vzpomenout na to či ono slovo. Nebo když v noci vyjedete nahoru v očekávání zářivého hvězdného nebe, a jste zklamaní, jak málo hvězd je ve skutečnosti vidět. To vás ovšem jenom šálí zrak, protože z nedostatku kyslíku oči ztratí svoji obvyklou citlivost. Nejkrásnější pohled na hvězdné nebe je proto z návštěvnického centra Hale Pohaku ve výšce dva tisíce osm set metrů, kde je několik menších dalekohledů.

Je těžké být Čechem v jižní výspě USA?

Podle statistik žije na Havaji čtyřicet dva procent obyvatel asijského původu, dvacet čtyři procent bělochů a méně než sedm procent původních Havajců. Pro turistický ruch je samozřejmě důležitá tradiční pohostinnost, která sem láká miliony turistů ročně. Pokud se tu ale někdo rozhodne žít, je realita jiná. V tak kulturně rozmanitém prostředí se musí člověk pohybovat obzvláště opatrně a neočekávat, že věci půjdou vždy podle jeho zažitých představ. Také záleží na tom, jestli žiješ v Honolulu, které má skoro milion obyvatel a podobá se kterémukoliv jinému americkému velkoměstu, anebo v zapadlé vesničce v pralese. Znám Čechy a Slováky a každému z nich vyhovuje to jeho. Já jsem na Havaj přišel za astronomií a pracuji s lidmi z celého světa (dalekohledy patří Velké Británii, Holandsku a Kanadě). Je to v pravém smyslu multinárodní prostředí. Dobře sem zapadám, protože já sám jsem „kanadský občan českého původu pracující v USA pro britskou vládu“. Uznávám, že je to někdy zcela matoucí i pro mě.

Nejsou na Havaji nějaké separatistické tendence? Havaj byla k USA v podstatě připojena po zásahu sto šedesáti amerických vojenských námořníků v roce 1893.

Separatistické hnutí existuje, ale jde o naprosto okrajovou záležitost, protože každý ví, co se stalo s jinými ostrovy v Tichém oceánu, které se osamostatnily. Spíše se jedná o uznání původního havajského obyvatelstva jako samostatného národa a uznání pozemkových nároků, to ale všechno v rámci USA, protože jenom tak lze udržet finanční hodnotu půdy. Já se na separatismus dívám velmi skepticky už proto, že jsme zažili slovenský separatismus, když jsme bydleli v Česku, a quebecký separatismus, když jsme žili v Kanadě. Pokud jde o obsazení Havaje Spojenými státy, pak je třeba upřesnit, že v roce 1893 došlo ke svržení monarchie a vytvoření nezávislé Havajské republiky s prozatímní vládou, zatímco k obsazení došlo až o pět let později, v roce 1898, na základě rozhodnutí svobodně zvoleného parlamentu. Monarchie byla svržena jako reakce na královnin pokus zrušit ústavu, což by v podstatě znamenalo návrat k absolutní monarchii. Převrat byl proveden 162 americkými námořníky, ale také 1500 příslušníky havajských Honolulu Rifles. Otázka proto je, do jaké míry měli Američané vůbec vliv na převrat, zvláště poté, co se druhý den vrátili na loď a do dění už nezasahovali. Podle historických zdrojů byla královna zajata, královské milice odzbrojeny, úřady obsazeny a revoluce vykonána výhradně příslušníky místních havajských jednotek. K zajímavým faktům patří to, ze po svržení monarchie byla do několika dnů nově založena Havajská republika a uznána prakticky všemi světovými mocnostmi včetně Francie, USA, Anglie, Ruska a Rakouska-Uherska, což dodává převratu velmi legitimní pozadí.

Tomáš Chýlek Strojní inženýr, který se narodil 28. 3. 1963, studoval na katedře přesné mechaniky a optiky ČVUT v Praze a výpočtovou mechaniku pak na Old Dominion University v Norfolku ve státě Virginie v USA. Pracoval jako konstruktér ve Vývojové a provozní základně výzkumných ústavů v Běchovicích, jako odborný asistent na Strojní fakultě ČVUT v Praze a v Langley Research Centre NASA v Hamptonu v USA a jako vedoucí vývoje klapek ve firmě Velan, Inc. v Montrealu v Kanadě. V současné době působí jako vedoucí strojní inženýr v Joint Astronomy Centre na Havaji a má na starosti United Kingdom Infra Red Telescope a James Clerk Maxwell Telescope. Pět let žije na „velkém“ havajském ostrově ve městě Hilo s manželkou Tatianou a dětmi Terezou a Albertem.

Category: 2006 / 07 – 08

V květnu letošního roku také byla zveřejněna agenturní zpráva, podle které je v současné době v ohrožení přes 16 tisíc druhů zvířat. V ohrožení už je každý třetí obojživelník, každý čtvrtý savec a každý osmý pták. Mezi nově uváděnými druhy je i hroch.

Afrika, mohla být ještě nedávno považovaná za ráj zvířat. Především v 18. a 19. století sem ale začali mířit osídlenci a lovci a pak misionáři, kteří přinášeli mezi obyvatele nový způsob života a tím i nové potřeby, jako je rozšiřování pastvin na úkor deštného pralesa, výstavba nových sídel a další.

V současné době je řada území vyhlašována za národní parky. Na některá místa se znovu vypouštějí zvířata, která tu člověk vyhubil, jako třeba lvi do národního parku Addo Elephant, vyhlášeného na poslední chvíli na záchranu slonů (Koktejl 12/2005).

Ochrana zvířat znamená vytvořit jim podmínky k přežití, a tedy chránit jejich přírodní prostředí. Paradoxně si tím lidstvo tvoří jakousi obrovskou laboratoř, kde může hledat odpovědi na otázky, které ho trápí – především léčivé látky na své nemoci (Koktejl 12/2005).

Na zachování původního prostředí plynou do Afriky obrovské peníze. Na druhé straně ovšem stojí pytláci. V posledních třech letech bijí ochránci zvířat na poplach zejména proti zabíjení slonů v západní a střední Africe kvůli rostoucí poptávce asijských zemí po slonovině. Souvisí to s ekonomickým rozvojem v Asii, díky němuž si předměty ze slonoviny může dovolit stále více obyvatel.

Druhým vážným problémem je pašování vymírajících druhů, v poslední době opět zejména do Asie – pro výrobu tradičních léčiv. Jde o tygry kvůli jejich kostem, nosorožce kvůli rohům, z medvědů se používají žlučníky… Odbytištěm pro pašovaná zvířata se stala po roce 1989 i Česká republika, kam se z Afriky dovážejí především menší exotická zvířata, zejména ptáci. Na trhu v ČR se navíc dají nakoupit nelegálně dovezené výrobky ze živočichů chráněných mezinárodní úmluvou CITES.

Category: 2006 / 07 – 08

Vysoké vrcholky Simenských hor v Etiopii – vlastně hrana obrovského zlomu – se střídají se strmými útesy, pod nimiž mají své jeskynní příbytky jedny z nejzajímavějších opic světa – dželady hnědé.

Dželady žijí jedině tady a pak v menším množství v několika dalších etiopských lokalitách kolem Debre Lebanos, Debre Sina, Mulu a Bole Valley. Tlupy mohou mít i čtyři sta jedinců, přičemž každá se skládá z pevně strukturovaných rodin. Odhaduje se, že jich je na světě padesát až dvě stě tisíc. Dožívají se až devatenácti let.

Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, v tlupě nevládne samec, ale samice. Každá rodina se přitom skládá z jednoho dominantního samce a tří až osmi samic, o které se musí všemožně starat a odhánět od nich jiné samce. Matriarchát se vyznačuje pevnou solidaritou mezi jednotlivými samicemi, která se mimo jiné projevuje i synchronizovanou říjí. V okamžiku, kdy samec ve svých povinnostech poleví, samice ho bez milosti vyštěkají z rodiny a najdou si nového, schopnějšího. Zpravidla se jedná o náhradníka, který již delší čas žije v jejich blízkosti a jen čeká na svou příležitost.

Mláďata mají v tlupě jednoznačně přednost před vším, mohou si dovolit cokoliv zejména k samcům a ti to trpně snášejí. Jinak by byl totiž samec okamžitě napaden samicemi. Dospívající samečkové se pak sdružují do jakýchsi „mládeneckých kroužků“, které se pohybují v blízkosti rodin a snaží se odlákat nedospělé samičky, aby s nimi posléze mohli založit vlastní harém.

lll

Nádherná hedvábná hříva, která vypadá, jako by si opice nasadila paruku, a za niž by se nemusel stydět žádný heavymetalový zpěvák, a dlouhý ocas se střapcem na konci těmto zvířatům vysloužily přezdívku „lion monkeys“ – lví opice. Je pravda, že na první pohled a z větší vzdálenosti je záměna se lvem poměrně pochopitelná. Na rozdíl od krále zvířat jsou ale dželady mírumilovní vegetariáni, kteří se živí především travinami a kořínky, ale i různými plody a bobulemi – a s obzvláštním nadšením pustoší skromnou úrodu zdejších horalů.

Krmí se vsedě, trsy trávy vytrhávají velkou rychlostí oběma předníma nohama. Převážnou část dne tráví pastvou na náhorních plošinách a vzájemným vískáním svých hřív, což je výrazem pozornosti, navázání a utužování přátelských či milostných vztahů. V minulosti ostatně bývala taková hříva oblíbenou čelenkou horských bojovníků. V dnešní době však dželada nemá v podstatě žádného skutečného nepřítele a svůj život tráví velmi harmonicky. V chladných nocích je ukryta před eventuálními útočníky (především hyenami) v doupatech pod převisy, kam se žádný nepřítel neodváží.

lll

Nejtypičtějším znakem dželad jsou dva zrcadlově umístěné bezsrsté trojúhelníky na hrudi a třetí, ve tvaru motýlka, pod bradou. Tyto oblasti jsou červené a v době říje zrudnou ještě ostřeji – jako barvotiskové zářící srdce. Tato znamení vysloužila dželadám další jímavou přezdívku – opice s krvácejícím srdcem.

Jejich vrásčitý obličej má smutný, skoro makabrózní výraz – jako by zpod kápě hřívy vykukovala sama smrtka. Když dželady rozevřou tlamu a stáhnou pysky dozadu, vynoří se úctyhodné špičáky – tento výraz však překvapivě neznačí hrozbu, ale naopak vstřícnost. Oproti tomu široce rozevřená tlama s ohrnutým horním rtem přetaženým až přes nos, kdy tak obnaží rudou vnitřní stranu rtu a dásně, už výstrahou je. Dželady mají výraznou mimiku. Také disponují asi sedmadvaceti druhy zvuků, což je znakem vysokého stupně inteligence.

lll

Dželada hnědá je jediným žijícím zástupcem svého rodu. Patří mezi vyšší primáty, k čeledi kočkodanovitých, do které spadá i kočkodan, makak, pavián a v druhé podčeledi také hulman a gueréza. Občas bývá ne zcela správně řazena k paviánům, což zřejmě vychází z německého názvu Blutbrust Pavian, popřípadě anglického Gelada Baboon. Před zhruba třemi miliony let obývalo Zemi několik příbuzných druhů, z nichž jeden byl údajně velký jako dnešní horská gorila.

V Červené knize ohrožených druhů zvířat figuruje dželada pouze jako středně ohrožená – panují však obavy ze snižování stavů kvůli poškozování a zmenšování jejich přirozeného prostředí. Z tohoto pohledu se snaha etiopských úřadů o vysídlení několika pastevecko-

-zemědělských vesnic ze Simenského národního parku jeví pro dželadu, ale i kozorožce habešského a vlčka etiopského jako velmi dobrá zpráva.

Dželada hnědá (Theropithecus gelada)

l Jde o poměrně plachá zvířata, velmi společenská, žijící v tlupách.

l V dnešní podobě je popsal až v roce 1835 německý cestovatel a zoolog Eduard Rüppel. Zpočátku je doprovázela pověst agresivních zvířat kvůli jejich zvyku ohrnovat často horní ret a obnažovat zuby, což vypadá hrozivě. Dnes už se ví, že jde o gesto, které má uklidňovat.

l Dospělý samec měří kolem 69–74 cm, ocas má dlouhý 45–50 cm a váží až 21 kg. Samice vypadají poloviční, jsou velké asi 50–65 cm, ocas mají dlouhý 30–41cm a váží kolem 14 kilogramů. Zvířata mají zvláštní, impozantní hřívu, samice ji má menší.

l Pohlavní dospělosti dosahují samice ve třech až čtyřech letech, samci až v osmi. Než dospějí, drží se matky. Samec si pak založí vlastní skupinu.

l Mláďata se rodí po sto padesáti až sto osmdesáti dnech březosti, obvykle jen jedno, dvojčata jsou vzácností. l Živí se výhradně trávou, což není u paviánů obvyklé. Výjimečně požírají různé plody nebo hmyz a drobné živočichy.

Category: 2006 / 07 – 08

Orlík teď vypadá skutečně jinak než třeba vloni touto dobou. Může za to zatím největší úklid v jeho historii, který se tu konal druhou květnovou neděli. Na jeho břehy se vydalo přes tisíc dobrovolníků, aby je osvobodili od plastových lahví, papírů, ale i zdechlin a všeho dalšího odpadu. Odvezlo se 2300 pytlů, které zaplnily dvacet pět nákladních aut. Našla se i uhynulá zvířata a dokonce nebezpečný odpad. Tato místa dobrovolníci nahlásili pracovníkům veterinární správy a České inspekce životního prostředí.

Dobrovolníci se mohli zaregistrovat na webových stránkách už dopředu, vítán byl ale každý, kdo ten den přišel. Pracovalo se ve skupinkách na úsecích, které jim organizátoři přidělili podle toho, na co si sběrači troufli. Terén byl totiž místy velmi nepřístupný. Nakonec bylo vyčištěno vše, kam se sběrači dostali.

Odpad se sbíral do igelitových pytlů, které pak sběrači dávali na břehu na jasně vyznačená místa, odkud se odvážel na skládku. Kuriozity se ukládaly zvlášť, aby si je mohli účastníci akce vydražit při slavnostním večeru. Organizátoři tak za ně získali 45 tisíc korun, které už předali Dětskému domovu ve Zvíkovském Podhradí. text redakce

vyfotografovali Alena Dvořáková a Viktor Fischer

Category: 2006 / 07 – 08

Zdálky to vypadalo jako hnědé pohoří postavené z obrovských rybích šupin. Jak jsme přijížděli blíž, začal jsem horečně přemýšlel, jestli se mi to náhodou nezdá. Nezdálo. Opravdu to byly kopce hoven! Omlouvám se, ale přiléhavější termín prostě čeština nemá.

Indie má v sobě něco, co nenajdete v žádné jiné zemi na světě. Na každém kroku tu na vás číhá překvapení, které navíc neustále graduje. Když na své první cestě subkontinentem spatříte na zdech vesnických domů nalepené kravince, šokuje vás to. Na svérázné topivo, sušící se na slunci, si ale rychle zvyknete.

Dalším krokem může být třeba poznání, že křupavé placky čapátí, které jste právě posnídali, se pekly přímo na do ruda rozpálených kravských „biobriketách“. Nejdřív vás to lehce znechutí, pak pobaví, ale později tomu už ani nevěnujete pozornost.

Třetím stupněm vhledu do indické reality pro mě na předměstí rádžasthánského Bikánéru bylo setkání s lidmi, kteří si na svůj denní chléb vydělávají plácáním sraček. Jak vzrušující povolání! Každý jen trochu sebekritický novinář navíc ve skrytu duše ví, že ho vlastně živí totéž.

POSVÁTNÉ KRAVINCE

Existuje celá řada teorií, proč jsou vlastně krávy v Indii posvátné. Nejlogičtějším vysvětlením asi je, že původně šlo o zcela racionální rozhodnutí. „Pro dávné polokočovníky byla kráva nezbytnou podmínkou existence, jedinou jistotou, že rod nezahyne hladem,“ píše indolog Vladimír Miltner v knize Indie má jméno Bhárat (Panorama, 1978). Ve starověkých védách má kráva přívlastek aghnjá, což znamená „ta, která nesmí být zabita“. Je to logické, protože živá kráva zkrátka svým mlékem uživí víc lidí než mrtvý kus hovězího.

Náboženské tabu se objevilo až později. Zároveň vznikla v indickém kulturním povědomí představa, že kráva je polobožská bytost, která ve společnosti udržuje mír a lásku a symbolizuje plodnost a mateřství.

Krávy v Indii potkáte úplně všude. Žije jich tu čtyři sta tisíc, což je celá jedna šestina jejich světové populace. Volně se potulují po ulicích, svobodně užírají ze zelinářských stánků, polehávají uprostřed silnic a brzdí dopravu. Nikdo si jim nedovolí ublížit, a to nejenom proto, že jejich zabíjení zakazuje zvláštní zákon (Cow Slaughtering Act, 1960). Mají spoustu zastánců a ochránců, vyznávajících tzv. gausévu (láskyplnou službu kravám). Kráva je pro ně často víc než člověk. V říjnu 2002 byli tři muži z města Dulina ve svazovém státě Harijána nařčeni ze zabití krávy. Během pár hodin se kolem policejní stanice srotil tisícihlavý dav, který je vytáhl ven a zlynčoval.

Bez pochopení zvláštního vztahu hinduistů ke kravám nelze porozumět ani zvláštnímu vztahu Indů ke kravským exkrementům. Než se ale začnete smát nebo znechuceně křivit tvář, zkuste se zamyslet nad základní poučkou kulturní antropologie, podle které by se člověk v cizím světě neměl ničemu divit. Ani zdánlivě sebebizarnější zvyky odlišné kultury totiž nelze hodnotit naší běžnou životní zkušeností jako primitivní, zaostalé či podivné. Indické uctívání krav je stejně málo „podivné“ či „směšné“ jako úcta Čechů ke svatému Václavovi nebo k Dominiku Haškovi.

PĚT DARů ROHATÉ MATKY

Podle hinduismu poskytuje „matka kráva“ pět základních produktů: mléko, máslo, jogurt, moč a kravince. Jejich smíšením vznikne pančgavija – substance se „zázračnými“ účinky, odedávna používaná v ajurvédské léčbě a kosmetice. Společnost Gaušhala z města Kánpur dnes například vyrábí zubní pasty, šampony a mýdla s přídavkem pančgaviji.

Kravská moč (gau mutra) je ajurvédou odedávna uznávána jako účinný lék proti řadě nemocí, od ekzémů přes obezitu, astma, migrénu a jaterní či srdeční potíže až po AIDS. Pravidelné pití kravské moči prý zvyšuje imunitu a snižuje riziko rakoviny. Digvidžaj Singh, premiér svazového státu Madhjapradéš, tuto zdravotní kúru propagoval osobním příkladem. V září 2001 podpořila vláda státu Gudžarát firmu, která uvedla na indický trh lahvičky „léčivé“ kravské moči pod obchodním názvem Dar matky krávy.

Že je to směšné a nechutné? Vůbec ne! Ne že bych snad někdy zkoušel gau mutru pít. Na podobných zprávách mi ale přijde asi nejzajímavější fakt, že se náboženská propaganda často nedá odlišit od vědecky podložených faktů. V dubnu 2002 totiž americký patentní úřad pod číslem 6140059 zaregistroval objev indických vědců, že výtažek z kravské moči zvyšuje účinnost některých antibiotik, cytostatik a léků proti plísním.

Také kravince nacházejí v Indii uplatnění, které na první pohled lehce šokuje. „Podlaha, tedy udusaná zem, byla čistě vymetena a do zelenohněda vytřena čerstvým kravským trusem,“ vzpomíná Vladimír Miltner na oběd v tradiční venkovské restauraci. Zatímco my se spoléháme na Domestos, Cif, Real nebo Jar s jablečnou vůní, indické ženy udržují domácnost v bezpečí směsí kravinců a vody. Zkušeností mnoha generací si totiž ověřily, že to paradoxně zahání mouchy.

Zastánci tradice se i tady odvolávají na údajné vědecké potvrzení platnosti dávných náboženských textů. V kravském trusu prý vědci odhalili látky s insekticidními a antibiotickými účinky. „Pokusy italského profesora G. E. Bea potvrdily, že čerstvé kravince zabíjejí zárodky malárie a tuberkulózy,“ tvrdí jedna z internetových stránek obhájců krav (www.love4cow.com).

Kde je ale hranice mezi fakty a fikcí? A neleží spíš v našich představách, v tom, čemu chceme věřit? Některá tvrzení militantních hinduistických skupin jsou úsměvná. Ve státě Uttarpradéš například funguje takzvaná komise pro ochranu krav, napojená na nacionalistickou Indickou lidovou stranu (BJP). V létě 2002 vrcholilo politické napětí mezi Indií a Pákistánem (viz také Koktejl 5/2006). Komise tehdy lidem radila, aby si v případě jaderné války pomazali tělo kravincem. Prý je to totiž velmi efektivní „štít“ nejen před všespalujícím tepelným zábleskem, ale i před smrtícím zářením. Mluvčí komise Radhéšiam Gupta prohlásil: „I kdyby nás nepřítel začal ohrožovat atomovými bombami, neměli bychom propadat panice. K ochraně našich domů před radioaktivním spadem stačí jen pokrýt střechy kravským hnojem.“

Zhruba ve stejné době začala jedna soukromá firma ve státě Ándhrapradéš nabízet instantní posvátný kravinec. Praktikující hinduisté kravské exkrementy používají při některých domácích bohoslužbách, ale ve velkých městech není tato proprieta vždy k sehnání. Firma kravince vykupuje, suší, mele a míchá s voňavým práškem ze santalového dřeva. Před použitím jen stačí přidat vodu. Produkt se stal velkým hitem, který dnes odebírají indické komunity po celém světě.

KDYŽ JDE O HOVNO

Kravincům je v Indii zasvěcen celý festival – Goburdhan pudža, během kterého jsou oslavovány jako zúrodňující nástroj mystické obnovy plodnosti země. Kromě hlubokého náboženského významu ale mají i rozměr zcela profánní.

Tři čtvrtiny obyvatel indického venkova dodnes nemají přístup k moderním zdrojům energie. Uhlí, benzin, plyn a elektřina jsou mimo jejich ekonomické možnosti. Jediné, co si mohou dovolit, je palivové dřevo a sušené kravince. Indické krávy každý rok vyprodukují asi 700 milionů tun trusu. Celá jedna třetina je usušena a použita jako topivo. Podle některých odhadů jde o energetický ekvivalent 27 milionů tun ropy, 35 milionů tun uhlí nebo 68 milionů tun dřeva. Indie tak prý každý rok ušetří 10,5 miliardy dolarů, které by jinak musela vynaložit na dovoz fosilních paliv. Kdyby venkovské domácnosti náhle přestaly topit kravinci, indické hospodářství by během pár dnů zbankrotovalo.

„Kravincové brikety dávají čistý nízký plamen, což hospodyňkám usnadňuje vaření, neboť není nutno neustále hlídat oheň – a běžná indická jídla vyžadují velmi dlouhou dobu přípravy,“ píše Vladimír Miltner. Navíc hoří za nízké teploty, takže se jídlo nepřipaluje a nedochází k rozkladu vitaminů a výživných látek.

Kravince výrazně omezují tlak lidí na přírodu a snižují míru kácení dřeva. Podle jednoho z výpočtů jejich spalování každý rok zachrání 140 milionů stromů. Na první pohled jsou proto splněným snem západních ekologických aktivistů. Zatímco totiž v globální energetické produkci tvoří biomasa jen asi 0,4 procenta, v Indii je to díky kravincům více než třicet procent.

Americký publicista Paul Driessen ale v knize Eco-imperialismus varuje, že zelení chtějí třetímu světu upřít průmyslový růst, který se neobejde bez masivního nasazení fosilních paliv a jaderné energetiky. „Trvale udržitelný rozvoj znamená především trvale udržitelnou chudobu,“ píše Driessen v kapitole s přiléhavým názvem Kravince navždy.

Možná se ale mýlí. Letos v březnu se totiž japonským vědcům povedlo za použití vysokého tlaku a teploty z kravinců extrahovat směs uhlovodíků podobnou ropě. Univerzita ve Washingtonu zase vyvinula technologii, s jejíž pomocí lze z hnoje získat chemikálie k výrobě plastických hmot. Stanou se kravince energetickým zdrojem budoucnosti? S malou básnickou licencí bychom se pak mohli těšit, že svět zamíří do sraček.

HNĚDÁ HROZBA?

Loni v dubnu ale britský deník The Independent přinesl zprávu, že spalování kravinců představuje vážnou zdravotní a ekologickou hrozbu. Největším světovým zabijákem prý totiž není mezinárodní terorismus, ale znečištěný vzduch. V Británii každý rok usmrtí skoro dvacetkrát víc lidí než silniční havárie a statisticky zkrátí život každého z nás až o rok.

V Indii je to mnohem horší. Na jaře 2001 jsem se v Iláhábádu zúčastnil náboženského festivalu kumbhméla. Na břeh řeky Gangy sem za očistnou koupelí v jeden jediný den přijelo třicet milionů lidí. Šlo o zatím největší shromáždění lidstva všech dob. Představte si noční vzduch prosycený kouřem milionů malých ohníčků. Ve vzduchu se převaluje štiplavý chemický koktejl a oči vás pálí jako při útoku slzným plynem. V kouři doutnajících kravinců vědci odhalili nejen oxidy uhlíku a síry, ale také aldehydy, dioxiny a další prudce jedovaté a rakovinotvorné látky.

Ajurvédští ochránci krav mimo jiné tvrdí, že kouř z kravinců zabíjí škodlivý hmyz. Má to jen jednu chybu: zabíjí kromě něj i lidi. „Směs jedovatých chemikálií v kouři ze sušeného trusu nebo dřeva připraví ročně o život 2,2 milionu lidí, zejména žen a dětí,“ píše The Independent. „Podle OSN může tento kouř za pět procent všech onemocnění na celém světě – to je více, než způsobuje virus HIV.“

Bohužel to ale není všechno. Miniaturní částečky sazí odnášejí vzdušné proudy tisíce kilometrů daleko na sever, kde dopadají na arktický led. Tmavší povrchová vrstva pak absorbuje více slunečního světla, což dramaticky urychluje její tání. Výzkum indického technologického institutu v Bombaji ukázal, že skoro polovina arktických sazí pochází z ohňů, na kterých si obyvatelé Asie vaří jídlo. Jinými slovy: za tání ledovců nemůže jen globální oteplování, ale i sušené kravince. Ty jsou také podle klimatologů hlavní příčinou tzv. asijského hnědého smogu, který se vznáší nad jihem kontinentu a redukuje sluneční světlo dopadající na zemský povrch až o 15 procent.

POCTIVÉ ŘEMESLO

Dnes se v Indii kravinců pomalu začíná používat k výrobě bioplynu, který lze spalovat bez škodlivých emisí. Než se ale tato nová technologie rozšíří, vyrostou na předměstí Bikánéru ještě stovky hnědých pahorků.

Každé ráno za úsvitu se do ulic města vydává armáda postav vyzbrojených ošatkami. Po pravidelných trasách procházejí dům od domu a pečlivě prohlížejí všechna místa nočního odpočinku přežvykujících rohatých „matek“. Nákupčí na povozech jim za každý hnědozelený koláč vyplatí asi tři rupie. Kravince je pak třeba pečlivě promíchat s otrubami nebo plevami, aby byly jejich plameny výhřevnější.

Plesk! Plesk! Několik žen v barevných sárí tráví celý svůj život vytvářením nekonečných řad úhledných lívanců. Na slunci se musejí několikrát obrátit, aby dobře proschly. Hotové „biobrikety“ pak ženy navrší do úhledných hnědých kopců, na kterých čekají na kupce. Kdyby je býval spatřil Hemingway, možná by po Zelených pahorcích afrických (1935) napsal další román s podobným názvem. Na každém z milionů sušených posvátných kravinců je otisknuta lidská ruka. Je to znak poctivé, fortelné lidské práce.

Category: 2006 / 07 – 08

Tělo pohltily černé síly a vypily veškerou energii pro život. Už víc jak dva týdny nedokážu nic jíst a skoro ani pít. Před očima se stále zjevuje strašlivá postava neznámého kouzelníka voodoo a duše se každou sekundou pere s tajnými silami dosud neznámé energie. Nikdy jsem netušila, že mě, Evropanku, může potkat právě tohle.

Čekali jsme hustý a vlhký tropický les, kde neustále bojujete s dlouhými listy banánovníku, s bodlinatými jazyky košatých rostlin, a když vás zrovna nepolapí některá z tlustých lián plazící se z vysokých starých stromů, šlápnete do mraveniště nebo vám na rameně přistane třeba jedovatý had. Čekali jsme to a těšili se, neboť už ani v Africe takovýchto míst moc nenajdete. Co jsme však spatřili, bylo navíc: všude kolem visely různé dřevěné konstrukce, hrnce omotané hadry se skvrnami zaschlé krve a v některých částech menších stromků jsme objevili ptačí peří. „Co je to za divnou výzdobu?“ Zvědavost nás neopatrně žene vpřed klikatou cestičkou přímo do vesnice.

Kolébka voodoo

Z dálky vypadá jako klasická beninská. Domečky stojí pravidelně do kruhu a pohromadě drží díky hlíně, slámě a zvířecímu trusu. Dovnitř lze nahlédnout malými dřevěnými okénky a o chlad a příjemné šero se starají suché bambusové střechy. Uprostřed vesničky stojí několik starých baobabů, v jejich stínu posedávají ženy prodávající papáju, banány a mnoho dalších dobrot. Okolo všeho poskakují všudypřítomné děti a nám na první pohled připadá, jako bychom přišli do země skřítků a pohádek. Procházíme vesnicí a hlavou nám dál vrtá, kdo a proč asi zavěsil všechny ty předměty do lesa?

Pozorujeme hliněné stavby vesničanů a všímáme si zvláštního náhrdelníku z korálků, kůží a peříček, který visí nad každým vchodem. Na zápražích domů odpočívají velké dřevěné sochy, na různých místech visí tytéž předměty jako v lese. Bohužel není čas na vyptávání, den se pomalu chýlí ke konci a my máme před sebou ještě pěkný kousek cesty. Víme, že Benin je kolébka a centrum nejsilnějšího voodoo v Africe.

Vcházíme do města Abomey-Calavi, ze kterého chceme vyrazit do vesnice Ganvie. Rozsáhlé sladkovodní jezero Lac Nokoué tu nabízí nespočet míst k vybudování celé osady na kůlech. Ve vypůjčené dřevěné kánoi, která za malý poplatek slouží jako autobus a dokáže na jednu cestu přepravit možná až třicet lidí, míjíme plavidla různých tvarů a možností pohybu.

První vodní sídlo je velmi jednoduchý dřevěný domek, který, ačkoli působí velice smutně, plní funkci jakéhosi „restaurantu“, kde se scházejí sousedé a známí, třeba na čaj nebo na rýži s pálivou rajčatovou omáčkou. Vedle schodů vystupujících z vody stojí prázdné kůly, které slouží jako parkoviště pro vodní plavidla. Že by se některá z loděk ztratila, než si majitel vypije čaj? Byli jsme upozorněni, že pořádek ve vesnici spravuje velice starý a všemi obávaný muž, šaman a mocný kouzelník. Lidé se ho bojí natolik, že si nic špatného nedovolí.

Uhranutí

Proplétáme se dál mezi kůly staveb, rozličných domů s terasami a dvorky, až nás zvědavost dovezla hluboko do centra obydleného jezera, na vodní trh. Různá plavidla, čluny, vory, hrnce, zkrátka vše, co plave, je přeplněno rozličnými druhy ovoce, zeleniny, rýže a spoustou afrických plodin. Loďky se hemží jedna přes druhou a lidé smlouvají, překřikují se a přelézají do jiných plavidel. Nikdo nevypadne. Při hodinovém proplouvání „nákupní zónou“ a zdlouhavých smlouváních jsme se naučili i pár beninských slovíček. Budou se nám hodit při shánění místa na spaní. Vůbec netušíme, jestli bude možné zde přespat, a tak nedočkavě obhlížíme všelijaké domy či plácky, kde by se dalo trochu se natáhnout. „Víš, kudy zpátky?“ „Vůbec netuším.“ Navíc jsme ještě zabloudili.

Za několika dřevěnými stavbami vidíme silně doutnající oheň. Jak jsme se blížíli, sílil a v pachu dýmu cítíme něco jako… „Je to krev, je to pach krve!“ Přitáhl nás přímo k vyzáblému, holohlavému, starému a velmi potetovanému muži, který nad ohněm čaroval. V jedné ruce drží tělo kohouta, v druhé jeho hlavu. Krev se rozlévá všude okolo. Jakmile nás uviděl, napřímil se a upřeně se na nás zadíval. Mně přímo do očí. Jako by něco říkal. Srdce se mi sevřelo, tělo ustrnulo a nepříjemné pálení po těle upozornilo, že mi před očima proběhl krátký nečitelný sen. Něco jako budoucnost? Nebo snad minulost? Vše proběhlo během několika vteřin.

Dům, u kterého jsme, je poslední ve vesnici. Nikde žádní lidé, jen uhrančivé oči toho divného muže. V těchto místech klid pro spaní určitě nenalezneme, nakonec nocujeme na břehu jezera.

Souboj o duši

Ještě ten večer se přihnala strašlivá bouře a průtrž mračen. V ten okamžik jako by mi sláblo tělo a nějaké černé síly pily veškerou energii. Před očima mám neustále strašidelnou postavu vyzáblého kouzelníka a moje duše se pere se strašlivými silami dosud neznámé energie. Nedokážu jíst, mluvit, smát se či brečet. Dokážu jen bezvládně ležet a nemám sílu ani se napít. Bojuju s pohledem strašného muže, který se mi stále motá v hlavě, a s nejasnými a příšernými myšlenkami, které se spojují do jednoho děsivého kola. Jako by mé tělo ovládal někdo úplně jiný. V dosud nejasném souboji o mou duši je mi přitom kupodivu jasné, kdo je protivníkem. Stále si říkám: Jak mě mohl takhle vysát? Copak nejsou Evropané imunní? Jak z toho ven? Čím zneškodnit jeho kouzla?

Řešení hledáme dva týdny. Marně. Byla jsem hubená, a teď mám ještě o deset kilo méně. Začínám mít pocit, že nemám šanci vyhrát. Odevzdaně ležím a čekám, co hrozného přijde. Nikdo nám nechce pomoci, každý se bojí.

„Pozor, je uhranutá!“ slýcháme na chodbě ubytovny od našich spolubydlících.

Nikdo si neví rady a všichni se nás raději straní. Už není moc času a nic nezabralo. Napadlo nás zkusit tibetské umění. Svého přítele, který strávil mnoho měsíců společně s tibetskými mnichy, vnímám jen mlhavě. Co se dělo potom, si nepamatuji. Probudila jsem se druhý den odpoledne a cítila velkou úlevu. „Odešlo to, je pryč!“

„Ano, odešel a už se nevrátí!“

Trvalo týden, než jsem se vzpamatovala a mohla vyrazit na další plánovanou cestu po Africe.

O voodoo

Na své dvouleté cestě jsme viděli a zažili na vlastní kůži několik nevysvětlitelných záležitostí. Nejčastěji stačilo k ublížení člověku pouhé podání ruky nebo pohled. Někteří lidé tu pracují s negativní energií, která je jim přirozená. Dokážou díky ní nejen ubližovat, ale také léčit. Za jakou cenu, však zůstává otázkou.

Mluvili jsme se starší Francouzkou, členkou křesťanské misie. Vyprávěla nám o nepovedených snahách jedné sestry obrátit místní obyvatele na křesťanskou víru, která dokonce svůj úkol nepřežila. Také jsme zaslechli příběhy o mstě, jak šamané dokáží do rána vysát duši svému nepříteli a celé jeho rodině, která už se ráno neprobudí.

I přes snahy Afriku pokřesťanštit a islamizovat praktiky černé magie na černém kontinentu zůstávají. Dokonce i v těchto náboženstvích nalezneme mnoho prvků voodoo. Například silně věřící muslimové v Mali nosí na krku tzv. krikri, šamanský kožený náhrdelník, který uprostřed ozdob schovává smotanou kůži s úryvkem koránu. Obsah je vybrán knězem zvlášť pro každého člověka. Nejčastěji se rituál koná hned po narození dítěte. Ozdoba má ochraňovat duši před nepřáteli z jiných kmenů a těžkými nemocemi. Zvyk přetrval z dob silné černé magie, kdy obsah slov v kůži určoval šaman.

Křesťané si naopak stále zavěšují voodoo sošky, na které jsou zvyklí, přestože chodí pravidelně do kostela.

V době velkého přesunu otroků do Ameriky se praktiky voodoo přenesly i na jiné světadíly. Málokdo si však uvědomuje, že s rostoucím počtem přistěhovalců do Evropy se voodoo pomalu dostává i na starý kontinent.

Na celém světě stále přetrvávají místa, jako je Benin a jeho Ganvie, kde silně ucítíte sílu černé magie.

Benin (République du Benin)

l Beninská republika bohužel stále patří mezi velmi chudé země s nízkou životní úrovní a velkou zadlužeností.

l V tomto státě západní Afriky, žije okolo sedmi milionů lidí živících se především zemědělstvím. Míra industrializace je nejnižší v Africe.

l Tato bývalá francouzská kolonie se ale může chlubit nádhernými savanami, tropickými lesy s mnoha zvířaty, překrásnými lagunovými vesnicemi a stále množstvím pulzující mystiky. l Ačkoli je Benin jedním z nejmenších států černého kontinentu, stal se místem narození voodoo, a nejen proto jednou z nejtajuplnějších destinací.

Category: 2006 / 07 – 08

Potopené město leží u ostrova Kekovy a po dávných obyvatelích kromě něj zbyly ještě kamenné hrobky. Monumentální sarkofágy se nacházejí i u Kekovy, ale tady schránky na mrtvé jako by vyrůstaly přímo z vody. Dějiny tudy kráčely ve vší své slávě, a pak se pod nimi zatřásla zem…

Kdysi se tu rozkládala starodávná Lýkie. O jejích obyvatelích psal i Homér ve své Iliadě. Ovšem kromě toho, že měli svůj vlastní jazyk a žili v určité formě matriarchátu, o nich moc nevíme. Zůstaly po nich právě jen ty sarkofágy a na nich nápisy, díky nimž se podařilo vyluštit lýkijskou abecedu, odvozenou z abecedy řecké. Samotní Lýkijci ovšem podle historiků byli spíše potomky příslušníků anatolského kmene známého jako Luvijci.

lll

V 6. století před naším letopočtem se Lýkijci dostali do područí Persie, dalším dobyvatelem Lýkie byl Alexandr Veliký, za jehož působení se zdejší obyvatelé vzdali svého jazyka a začali používat řečtinu. Po Alexandrovi přišli Ptolemaiovci a Římané. Jako římská provincie pak Lýkie existovala až do 4. století. V té době zde žil dnes asi nejznámější světec Mikuláš. Kolem roku 300 byl v hlavním městě tehdejší Lýkie Myře vysvěcen na biskupa, a když začali i Římané pronásledovat křesťany, byl uvržen do žaláře a mučen. Ve vězení se ale dočkal Ediktu milánského, kterým císař Konstantin povolil svobodné vyznávání křesťanství, a tak se mohl vrátit ke své bohulibé činnosti. Zemřel ve věku asi devadesáti let. Rok jeho smrti není zcela jistý (uvádí se 345 nebo 350), přesný den zná ale každé dítě – 6. prosinec…

Nedlouho – měřeno staletími – po Mikulášově působení Lýkie podlehla arabským a tureckým nájezdům. A právě na území dnešního Turecka, vyznávajícího především islám, se bývalá Lýkie, která je spjata s počátky křesťanství, nachází.

lll

Kapitán naší lodi ovšem o lýkijské civilizaci neví zhola nic, přestože ho živí cestovní ruch. Je ale přesvědčen, že zná přesně potřeby všech turistů, které se mu podaří na plavbu kolem ostrova Kekovy ulovit. Zakotví v malebné zátoce a máchne rukou, že právě tady a teď se budeme my dva pasažéři koupat. Zátoce vévodí zbytky portálu starodávného chrámu a pod vodou se můžeme rukama dotknout kamenů, které kdysi tvořily dům. Zvláštní pocit, tohle město nevzal jenom čas, ale i voda…

„Teď přistaneme v Simeně, to je tamhleta vesnice s hradem,“ ukazuje kapitán na malebnou obec přilepenou na prudké stráni nad přístavem, jíž vévodí zbytky středověkého křižáckého hradu. „Je tam spousta hospůdek a můžete levně nakoupit suvenýry, máte na to hodinu,“ dodává. S naší malou loďkou se musí vměstnat mezi množství gületů, oblíbených dřevěných lodí, které, vrchovatě naložené turisty, brázdí turecké pobřežní vody.

Simena leží už na pobřeží, a na dohled, oddělený několika sty metry mořské vody, se nachází ostrov Kekova s potopeným městem. Kdysi šlo o jedno sídliště, rozdělené na ostrovní a pobřežní část. Ostrovní, nyní potopená, bývala jakousi obytnou zónou. Když ve 2. století přišlo silné zemětřesení a domy i přístav se ocitly navěky pod vodou, život se přesunul na pobřeží. A kypí zde dodnes. Lýkijci vymřeli, přesněji řečeno asimilovali se s nově příchozími etniky tak dokonale, že o svém prapůvodu, stejně jako náš kapitán, nemají ani ponětí. Z bývalých pirátů se stali rybáři a z rybářů majitelé výletních lodí, jejichž ženy vnucují v úzkých uličkách Simeny turistům látky, náramky a korálky.

lll Turecké Středomoří je v obležení turistů už dlouho, přesto jej na mnoha místech tento novodobý průmysl zatím nedokázal převálcovat – stále tu v průzračně čisté vodě stojí lýkijské hrobky jako připomínka pomíjivosti nejen života člověka, ale i celých národů. Stále tu můžeme pod vodou tušit někdejší plány a naděje lidí, kteří mezi dnes potopenými zdmi domů žili. A stále tu voní tymián, po němž je ostrov Kekova pojmenován – pláň tymiánů.

Category: 2006 / 07 – 08

Tom a já odrážíme na loďce – curiary – od přístavu yek’wanské osady Wukuyadinňa. Mladý náčelník Edacumadi sedí na zádi u motoru. Máme za sebou deset dní antropologického výzkumu, dlouhých rozhovorů se stařešinou Sedewanadim, který nám vyprávěl o dějinách svého rodu od války s indiány Yanomamo před šedesáti lety až po založení této osady v roce 1987, ale i o zlém šamanovi piaché nad vodopády, který víc zabíjí než léčí. Dozvěděli jsme se, jak působí halucinogenní narkotikum yopo a jak se pozvolna rozpadá zdejší indiánská komunita, protože řada indiánů podléhá lákadlům „bílé“ civilizace. Mluvili jsme ale také o hvězdách a kosmu. Teď musíme odjet. Za pár dní se máme sejít v Dedemay (Domě netopýra) na Río Tábaro s ostatními členy expedice.

Všichni tu připravujeme studii pro budoucí výzkum biodiverzity (biologické rozmanitosti) deštných pralesů v této části Amazonie. Má přispět k ochraně životního prostředí indiánů a tím k záchraně amazonských pralesů. Proto s ním Yek’wanové souhlasili. Je to jejich území a jen oni rozhodují, co se tu bude dít.

Projíždíme první peřeje na levém přítoku řeky Caury. Na Río Nicharé stojí na jednom z ostrovů naše česko-indiánská základna Washadi, dvě spojené chýše – churuaty, mistrná ukázka zdejší architektury. Je klid. Kolem jen panenský deštný prales s nehorázně skřehotajícími hejny papoušků a opic, podél břehů svítí bílé volavky, občas se objeví čápi nesidi se širokými a placatými zobáky a svá mokrá křídla si ve slunci suší černí kormoráni. Co chvíli prší. Vody jsou jako v Orinoku a Amazonce tmavě hnědé.

První zlé znamení

Asi po čtyřech hodinách přichází soutok s Río Tábaro. Barva vody se náhle změní na tmavě černou, přesto průhlednou. Opět se zatáhne. Je tak nějak ponuro. Objíždíme jednu z mnoha pláží. Na okraji stojí volavka s hrdě vztyčenou hlavou na prohnutém krku, ale o kus dál leží další, mrtvá. Tom na přídi, duchovně založený sociolog, na ni ukazuje a mně je hned jasné, co řekne. Už jsem ho nestihl zastavit:

„Podívej, Atapano, to je zlé znamení!“

„Tome, proč to vyslovuješ! Přivoláš neštěstí.“

Za deset minut přirážíme k obnaženým kořenům vysokých stromů bahnitého přístaviště Dedemay. Naši zřejmě přijeli už včera, všude jsou hamaky s moskytiérami a batohy. Na ohništi vyuzení ptáci paujilové, asi výsledek včerejšího lovu. Konečně budeme mít nějaké maso, v osadě jsme žili spíše jako vegetariáni. Vynášíme z loďky naše vybavení a ještě se vracíme pro pár maličkostí. Tom vstupuje na vratkou curiaru s mačetou v ruce. Uklouzne a spadne na ni celou váhou těla. Okamžitě se objevil proud krve.

Na Tomově pravé ruce se šklebí nepříjemně velká a hluboká rána, jakoby odřezávající palec. Co s takovým zraněním teď a tady, uprostřed pralesa?

„Nech tu krev vytékat, ať se rána pročistí,“ radím v prvním okamžiku dost hloupě ve snaze trochu zlehčit situaci. K nejbližší nemocnici v Ciudad Bolívar je totiž několikadenní cesta. Ta rána se musí zašít, jinak uprostřed vlhkého pralesa hrozí otrava a dál…, raději nedomyslet. Ani uprostřed civilizace není takovéto zranění legrace. Mrazí nás.

Pak jsem si vzpomněl, že zdejší náčelník nemá moc rád šamany, neboť zná jen ty zlé, a věří spíše naší medicíně. Navíc je velmi schopný a my ho vybavili několika chirurgickými nástroji a léky. Také se mi okamžitě vybaví jeho vyprávění, jak loni zachránil tři Yek’wany kousnuté prudce jedovatým hadem mapanaré tím, že jim stáhl nohy obinadlem, rozřízl kousnutí a stříkačkou vysál krev i s jedem. Pak jim vpíchl kalcium a anastetikum.

Edacumadi okamžitě souhlasí s tím, že nám pomůže, a beze slova vytahuje desinfekci a nástroje. Vytvořil si malý sterilní chirurgický stůl, vybral jednu šicí jehlu a navlékl niť.

Tom se drží skvěle a jen všechny přesvědčuje, že vinu na jeho zranění má zlé znamení a jeho pověrčivost. „Ještě zbývá kousek rány, neuděláš ještě jeden steh?“ ptám se indiánského chirurga, který na ráně udělal už šest uzlů. „Ne, ta rána musí také dýchat,“ odpovídá a mně je jasné, že ví, o čem mluví.

Noční lov kajmanů

Zanedlouho přijíždí další část našeho týmu – zoologická skupina vedená Jorgem Rayou. Ani je neprovázelo štěstí. Neustálé deště je vyhnaly vysoko proti proudu Río Nicharé a Río Icutú. Nachytali sice kajmany, ale menší než loni, a ryb nalovili pro výzkum jen asi padesát druhů. Chtěli jich mít sto, jak se to podařilo Američanům před pěti lety. Ale deštivé počasí udělalo své.

Ichtyolog Olda ale společně s Jorgem Rayou v jedné zátoce objevili elektrického úhoře, vlastně paúhoře. Byl zalezlý v dutém stromě. Olda se k němu potopil. „Takový zážitek jsem opravdu nečekal,“ popisoval pak setkání, při kterém se zvláštnímu tvorovi díval přímo do očí.

„Alespoň opravíme mapu říčních toků, kterou Američané udělali,“ říká Juanita. „Zdá se, že naše měření mají poněkud jiné výsledky.“ Náčelník Edacumadi má mapu zachycující celé území Yek’wanů, které jim, jak věří, v pradávnu věnoval mytický Kuyujani.

A pak se Jorge Raya svěří s další potíží: „Bohužel se nám letos podařilo chytit a měřit jen kajmany brýlové, mnohem větší a vzácnější kajmani klínohlaví se letos neukázali. Snad příště.“ Raya získal své jméno od indiánů za profesionální chytání nejen kajmanů, ale i říčních rejnoků raya s jedovatým bodcem.

V noci zkoušíme na rozloučenou ještě poslední společný lov. Je osm, tma jako v ranci. „Chci chytit osmimetrového kajmana,“ křičí Jorge Raya svou proslulou španělštinou a všichni indiáni Yek’wana se chechtají, berou to jako vtip.

Tiše se suneme po proudu dolů. Motor nahodíme jen občas. Čelní svítilny pročesávají zarostlé břehy. Občas zazáří červenavé ohýnky kajmaních očí. Osvítíme jednoho a ten je ve vodě jako paralyzován. Jorge Raya sklouzne z lodi do vody mezi kajmany a nakonec se podaří vyhlédnutého plaza chytit do ocelové smyčky. Za chvíli se houpe ve vzduchu a kvičí. Raya jej chytne za krk, vyndá ze smyčky, začne měřit a zkoumat, zda se jedná o samce či samičku. Vše se děje velmi rychle. Ukazováčkem vjede do malé dírky na břiše a vymáčkne buď malinkatý penis nebo ještě menší klitoris.

„Chceš si ho, Atapano, pochovat?“ ptá se mě. Je to báječný pocit mít pod rukou otevřená kusadla s jehličkami zubů, které jen čekají, až sklapnou.

Náhle Jorgemu kajman vyklouzne z ruky do lodi. Všichni vyhazují nohy do výšky a řvou smíchy, plaz pod námi prosviští všech dvanáct metrů od přídě k zádi a zmizí ve vodě. Mám podezření, že to Jorge udělal schválně.

„Indiáni by si nejdříve měli při lovu kajmanů ověřit, zda se jedná o samičku či samce, samiček je mnohem méně,“ upozorňuje pak Raya. „Samce ať klidně snědí, ale samičky by měli chránit, jinak se stavy těchto plazů neudrží.“ Kajmani přitom znamenají důležitou složku potravy.

Kajmanů jsme tu noc chytili a změřili deset. „Tohle není kajman, ale mata mata,“ vykřikl najednou radostně Raya. „Znám je jen z naší zoo, v přírodě ji vidím poprvé.“ Obludně vypadající želva putuje na dno lodi a noc stráví v pytlíku. Ráno si ji prohlížíme a fotíme. Ukazuje se a předvádí bez bázně, jako by byla na módním molu.

Zvláštní setkání

Převážná část party se balí a odjíždí. Zůstáváme sami s Oldou, Juanitou, Robertem a náčelníkem Edacumadim. Musíme tu přežít do dalšího týdne, na kdy jsem nahlásil, že v osadě Wukuyadinňa slavnostně podepíšeme naši dohodu o spolupráci. Ústní úmluva totiž přestala platit vloni, kdy k indiánům díky naší misi bohužel přijel i jeden vychytralý cestovatel, který chtěl vytěžit ze své cesty maximum. Fotil a točil, nasliboval hory doly, a zmizel. Také tvrdil, že chce hledat lék na AIDS. Svým jednáním rozzlobil všechny náčelníky z padesáti dvou yek’wanských komunit, kteří pak zakázali jakékoliv další výzkumy. Souhlasí totiž jen s tím, co přináší užitek jim. Okolní svět je nezajímá, už kvůli němu ztratili v minulosti dost. Nakonec se nám podařilo alespoň dohodnout, že smlouvu o výzkumu uzavřeme písemně, protože tak se dá lépe kontrolovat.

Poslední den vyjíždíme na mohutné peřeje. Vyhublý Roberto, Yek’wana, seskakuje odvážně do proudu mezi kluzké kameny, vodu až po krk, a tlačí loď správným směrem. Voda je průzračná a indiáni loví ryby. Edacumadi nakonec zajede do zátoky malého přítoku. Chvíli hledáme ve vodě ryby, když náhle z podvodního houští a spleti kořenů pomalu a majestátně vyjede obrovský elektrický úhoř. Jsme jako elektrizovaní jeho velkou hlavou s průzory jakýchsi senzorů, odkud vysílá své elektrické výboje. A další. A další… Doslova se pod námi ukazují, vyjíždějí zpod kořenů a zase zajíždějí, někteří podjedou pod naší lodí, stačí se jen mírně sehnout a pohladit je. Výboj paúhoře ale může mít i sílu 600 voltů. Jaké je tohle znamení? Dobré, či varovné?

„Znám ženu,“ vypráví Edacumadi, „které úhoř nic neudělal, a viděl jsem to na vlastní oči.“ Někteří indiáni mají zajímavé schopnosti, takže proč ne, ale Olda jako vědec protestuje.

Další zlé znamení

K večeru ještě jedeme na soutok naší řeky s Nicharé. Indiáni tu nachytají velké šedivé piraně caribe a morocoto s červeným bříškem pro naši večeři. Nad námi si to tiše plachtí orlovec. Stmívá se a zase začíná pršet. Obloha je temná, přímo zlověstná. Zase projíždíme kolem pláže, kde ležela mrtvá volavka.

„Když je někdo pověrčivý jako Tom či já, tak ho ta pověrčivost dožene, že?“ říkám Edacumadimu.

„My tomu také věříme, jako věříme na vodní a lesní zlé duchy, na zarostlé a divoké pralesní lidi…,“ přiznává mladý náčelník, i když je to člověk již výrazně ovlivněný naším racionálním světem.

„Jaké lidi?“

„Nu, jsou to orosa.“

„To jsou mysteria, či co?“

„Ne, divocí zlí lidé žijící hluboko v lese. Občas je někdo z nás potká. Například Simon, syn Cypriána, který s otcem založil naši osadu, potkal orosu právě zde. Šel chvíli za ním, ale pak se mu proměnil v mravenečníka. Můj otec zase orosu viděl před mnoha lety na horním toku Icutú. Jeden muž z jeho skupiny našel hluboko v lese nádherný pomerančový háj. Chtěl tam ostatní přivést, když tu se náhle objevila zarostlá, divoce vyhlížející postava. Měli tenkrát už pušky, tak začali střílet, ale stvoření proti nim běželo dál. Strachy utekli na loď a rychle odpluli.“

Poslouchám ho a vybavují se mi indiánské mýty o podobných postavách, některé se mění i na mravenečníky. Především ti jsou v mýtech krvelační a člověku nebezpeční. Mýty a realita se u indiánů prolínají, mýty jsou pro ně skutečnost, a kdo s nimi žije pár let v džungli, začne také věřit.

Ležíme v hamakách pod děravou střechou. Náhle se ozve strašná rána. Náčelník instinktivně odskočil a na jeho místo dopadá těžký trám ze střechy. „Termiti překousali liány připevňující trám,“ suše konstatuje Roberto, ale stařešina Sedewanadi to po našem návratu vidí jinak: „To je zlé znamení!“ Stařešinovo slovo je vážené, a tak se indiáni rozhodnou, že dům už nebudou opravovat a nevrátí se tam. Postaví pro jistotu nový na opačném břehu. Zlá znamení tu mají svou důležitost. Kdo ví, co všechna, která nás provázela, znamenají…

Bylo jich opravdu moc na jednu cestu. I když se ruka Tomovi nakonec zahojila, divný pocit z výpravy zůstal. Stařešina jako by to tušil, a tak nás ještě před naším odjezdem pozval, abychom příště raději přijeli do jeho rodného Cacurí na Río Alto Ventuari pod bájnou Sarisariňamou. Žije zde snad poslední dobrý šaman Yek’wanů – huuway Francisquito, strýc jeho manželky. „Svoji sílu získal od prvního šamana Yek’wanů Medaatya, který se tajným znalostem naučil od Wanadiho, našeho Stvořitele. Také on musel při své iniciaci symbolicky umřít pitím posvátné červené ayuuky a modré kaachi, rostlin dávajících porozumět budoucnosti. Tehdy jeho duše umírá a letí se setkat s Wanadim, ale o tom ať ti vypráví raději on sám…“

Category: 2006 / 07 – 08

Na pětidenní akci na hladině amsterdamského přístavu IJhaven, jejímž patronem byl holandský princ Willem Alexander, se přišly podívat statisíce lidí (při minulém Sailu v roce 2000 jich bylo na dva a půl milionu). Stejně důležité byly i desetitisíce lodí, které nepřetržitě brázdily hladinu: obyčejné plechové pramice, staré záchranné čluny, ale také přepychové čluny vykládané mahagonem, kolesové parníky, dvojstěžníky, trojstěžníky, brigantiny, vojenské vyloďovací transportéry, policejní čluny, jachty… a kdo ví jaká plavidla ještě. Dokonce i legrační, podomácku vyzdobené lodě na speciální jízdu po amsterdamských kanálech. Důležití ovšem byli i loďaři, jejichž koníčkem se stala stará, nikomu nepotřebná nákladní a rybářská plavidla. Přes pět stovek pečlivě zrestaurovaných plachetnic a parníků se na sebe mačkalo po celou dobu akce u mol v amsterdamských přístavech IJhaven a Oosterdok. Desítku z nich dokonce jejich hrdí majitelé vyzdobili květinami.

A specialitou byly velké zaoceánské plachetnice zvané tall ship, vojenská ponorka a tři křižníky, z nichž jeden patřil tureckému námořnictvu (ten denně navštívilo okolo třiceti tisíc lidí). Třešničkou celé akce byla pak samozřejmě královna Beatrix, která v jedné ze svých pověstných kloboukových kreací, tentokrát zelené barvy, přijela pokřtít katamaran Beatrix, speciálně zkonstruovaný a upravený pro plavbu pohybově postižených osob.

Jen těžko se dá popsat zmatek, který se denně odehrával na hladině IJhavenu až do tmy. Ptala jsem se majitele jednoho zrestaurovaného parníčku (pracoval na něm dvanáct let), proč sem přijel. „Protože jsme sailors (námořníci) a Sail je spojení mezi námi, mořem a ostatními lidmi,“ odpověděl a trochu udivený výraz jasně napovídal nevyřčené: Jak bych tady mohl nebýt?

Sail není jen PLACHTA

Sail, to je také mezinárodní sraz plachetnic a dalších lodí, který se poprvé konal v roce 1975 u příležitosti oslav sedmi set let existence Amsterdamu. Měl tak obrovský úspěch, že v roce 1977 vznikla SSA (Stichting Sail Amsterdam), nadace, která se ujala organizace dalšího Sailu. Od té doby se koná každých pět let. Podle průzkumů o něm ví na devadesát tři procent Holanďanů a v televizi nebo rozhlase má každodenní zpravodajství Sail Journal pětapadesátiprocentní sledovanost. O popularitě svědčí i to, že organizátoři již měsíc před zahájením akce uváděli na svých webových stránkách, že nepotřebují žádné další dobrovolníky.

Sail, to je událost, na kterou se snaží dostat každý, kdo má v Holandsku loď. A to je každý Holanďan, který má jen trochu peněz, aby si ji mohl dovolit. Jakoukoliv loď. Stále se dají koupit staří vysloužilci. „Když si takovou loď koupíte, až do smrti budete vědět, co dělat s penězi a s volným časem,“ vysvětlil kapitán jedné takové zrestaurované plachetnice. Jeho Oosterschelde byla postavena na počátku 20. století, je dlouhá padesát metrů a je posledním představitelem velkých nákladních trojstěžníků svého druhu. Původně se plavila podél břehů Atlantiku od Norska po Maroko. V padesátých letech už neměla ani jeden stěžeň a jezdila pouze na motorový pohon. V roce 1987 začala její přestavba na rekreační charterové plavidlo a vše na palubě i nad ní je vytvořeno podle původního vzhledu. Pod palubou jsou pak přepychové prostory vyložené kvalitním dřevem a mosazí či bronzem, které starým plachetnicím dodávají ono správné kouzlo.

Oosterschelde spravuje nezisková organizace, která ji pronajímá. Podle slov kapitána komukoliv: „Pluje kamkoliv. Pluli jsme kolem Hoornského mysu i kolem ledovců u Špicberk.“

Nedávno se osm stálých členů posádky a dvacet čtyři turistů vrátilo z Maroka. Podlahu jídelny v podpalubí proto teď zabíraly polštáře, na ráhnech visely tepané africké lampičky, na obrazovce běžel film natočený po cestě. I k tomu slouží Sail. K propagaci lodí, které nadšenci zachránili a nyní je pronajímají. Zájem je značný, protože Holanďané jsou dost pracovití a mnoho z nich má peníze, ale ne čas. Právě takoví si pronajímají zrestaurované staré lodě, které pak slouží pro firemní party, školení, pro strávení příjemného víkendu či dovolené. Na lodích se jezdí i na školní výlety, pořádají se na nich svatby… Větší lodě se obvykle najímají i s posádkou, které turisté během plavby většinou pomáhají.

To se týká i další z charterových lodí, norského Sorlandetu, šedesát čtyři metrů dlouhého trojstěžníku, který až do roku 1947 používalo norské obchodní loďstvo pro školní plavby. Dnes také patří neziskové organizaci. Má patnáct stálých členů posádky a pobere sedmdesát cestujících. Po skončení Sailu vyjížděl Sorlandet na čtyřdenní plavbu, cestující zaplatili 375 eur za osobu a nápis před lodí je žádal, aby nezapomněli spacáky, teplé oblečení a oblečení do deště (to aby bylo zaručeně sluníčko) a vše zabalili do měkkých lodních pytlů.

Největší na světě

Jak Sorlandet, tak i Oosterschelde patří k lodím, které jsou na podobných akcích největším lákadlem – tall ship (doslova vysoká či dlouhá loď). Řeknete-li tall ship mezi jachtaři a námořníky, každý bude vědět, o co se jedná, ale pokud je požádáte o vysvětlení, dostanete jen dlouhý opis, ne přesnou definici. V každém případě to jsou nejromantičtější lodě, které dnes brázdí hladiny moří. Jedná se o velké tradiční dvoj-, troj- i čtyřstěžníky, často sloužící jako cvičné lodě pro námořní kadety nebo přímo patřící armádě. Najdete mezi nimi ale i supermoderní plachetnice a na Sailu byly do této kategorie zařazeny také dvě lodě kratší než deset metrů.

Mezi koráby, které do této kategorie patří na sto či více procent, je především ruský Sedov, největší tradiční plachetnice na světě. Svou délkou 117,5 metru a 4000 m2 plachet si opravdu zaslouží pozornost.

Patří mezi velké lodě, které za to, že mohou při Sailu kotvit v IJhavenu, dostanou dokonce zaplaceno (i když z hlediska nákladů na plavbu to prý není částka nijak velká). Čtyřstěžník Sedov je koráb, který si každý na své akci přeje mít.

Byl postaven v roce 1921 a v roce 1991 námořníci definitivně sundali ze stěžně rudou vlajku se srpem a kladivem (dnes je v lodním muzeu). Provozuje ho Murmanská námořní akademie, má padesát pět stálých členů posádky, sto dvacet kadetů a může vzít čtyřicet osm turistů. Ti za takovou plavbu rozhodně neplatí málo. Na jiné tall ship z postkomunistického bloku, polské lodi Dar Mlodziezy, zaplatí za osobu a den podle typu kajuty od 80 do 180 eur (a mohou se zapojit do života lodi jako plavčíci). Takovou částku může dát jen málokdo z její mateřské země, proto všechny tall ships z bývalých socialistických států spolupracují s německými cestovními kancelářemi, které získávají cestující a z jejich peněz se pak hradí provoz lodi. Ovšem na Sedovu byl nedostatek peněz vidět až příliš.

Lenin v ťapkách a kraťasech

Nádherný ruský námořní kolos by především potřeboval metráky barev. Plavčíci měli své oblečky poněkud seprané a otevřeným poklopem bylo vidět do lodní kuchyně. K večeři se připravovaly vařené brambory, ohřáté vuřty a zelí. Jeho vůně se táhla i podpalubím, snad byla v rámci šetření vypnuta klimatizace. Salony v podpalubí, kam návštěvníci na Sedovu jako na jediné lodi mohli, byly obrovské, ale jejich vybavení opravdu historické. Na přídi jsme vlezli pod jakousi plachtu – na sudech stojí hrnek s nedopitou kávou, ve svěráku nedávno někdo něco svařoval. Druhým poklopem nakoukneme do strojovny, sem tam trčí dráty a odlupuje se lak. Na přídi je plechová krabice od ruských bonbonů a na ní kus papíru s anglickým nápisem „Pro kadety – děkujeme“. Pod hlavním stěžněm leží o něco větší krabice s prosbou o příspěvek na údržbu této největší lodi svého druhu.

Využíváme naši ruštinu. Jsou rádi, že si s nimi někdo povídá, a běží shánět důstojníka. Že je přitom doprovází ozón vodky, není nic nečekaného. Trochu táhne i z důstojníka. Má ťapky, kraťasy, typické pruhované tričko ruských námořníků a vousy a čepici jako Lenin. Umí skvěle anglicky a měkkouš rozhodně není. Stejně jako jeho loď. Na konečné úpravě nezáleží, důležité je to, co je uvnitř.

A uvnitř Sedova je toho hodně. Ptáme se ho, jestli se může Sedov převrátit. „Nikogda! Nikdy se nepřevrátil a nepřevrátí! Never!“ Už jenom proto, že veze 2000 tun zátěže, v ní mimo jiné i 800 tun vody. Plout může v náklonu 45° a s plachtami dokáže jet třicet kilometrů za hodinu. Plachty využívají za větru všechny tall ships a těm, které zápasí s nedostatkem peněz, pomáhá vítr šetřit.

Oprašte si ruštinu

Pod vlajkami nástupnických států bývalého SSSR dnes pluje osm velkých tradičních plachetnic, čtyři z nich byly na Sailu. Kruzenstern z roku 1926 je dlouhý sto čtrnáct metrů, patří baltskému námořnictvu, byl postaven v Německu, má tři tisíce metrů čtverečních plachet, je na něm sto dvacet kadetů a šedesát šest členů stálé posádky. Výborně jsme si na něm pogovorili. Jako na každé ruské, polské či jiné lodi nám tu zdůrazňovali, že nejsou vojenská loď. „Říkají, že nejsou vojenská loď, tak proč mají tolik kadetů?“ upozorňovali ale Norové ze Sorlandetu. Podle námořníka, se kterým jsme hovořili, se tady učí budoucí rybáři.

Také trojstěžník Mir je ruský, postavený v roce 1988 v Gdaňsku. Jeho mateřským přístavem je Petrohrad. Provozuje ho Státní námořní akademie a byl navržen speciálně pro výcvik kadetů. Dnes kromě toho vozí po celé Evropě i čtyřicet čtyři turistů. (viz ruské webové stránky www.tallshipmir.ru)

V Gdaňsku byl v roce 1989 postaven také Chersones, dnes pluje pod ukrajinskou vlajkou. Turisty mu zajišťuje stejná cestovní kancelář jako Sedovu. Má zajímavé jméno Inmaris Perestroika Sailing GmbH. Jak velká je ruská zem, tak velké jsou i ruské lodě, všechny mají přes sto metrů. Ostatní tall ships byly ve srovnání s nimi dorostenci. Ovšem dorostenci zajímaví a krásní a jeden z nich, italský, měl i „ruské“ rozměry – sto čtyři metrů délky a stěžeň vyšší než Petřínská rozhledna – 62,1 metru.

Posádka jako z operety

Italská vojenská loď Amerigo Vespucci, postavená v letech 1928 až 1931, zářila – naleštěná, natřená, vymydlená. Loď i uniformy posádky. Všichni jako ze škatulky, všichni neuvěřitelně štíhlí. „Hodně jíme, ale taky máme hodně pohybu,“ vysvětlili. Než ručně vydrhnou všechny podlahy a vše naleští jako zrcadlo, určitě se dost zapotí. Podlahy se na všech lodích drhnou ručně jako za starých časů. Je vidět důstojníka, který po dešti přejede zábradlí bílou rukavičkou a ušklíbne se, když si ji mírně ušpiní.

Amerigo má i největší posádku, může vést až 409 lidí. Turisté na něm nejezdí, v posádce jsou ale i dívky. Fotili jsme si je tady i později, když jsme je potkali ve čtvrti červených luceren před jedním coffeshopem, obchodem s lehkými drogami.

Posádka jako z operety ovšem byla i na indonéské lodi Dewaruci (postavena 1953 v Hamburku, jediná svého druhu v Indonésii, patří vojenskému námořnictvu). Místo mořské panny má na přídi sochu démona Dewaruciho a kapitánský můstek i spodek stěžňů je obložen domorodým vyřezáváním. Jeho lodní orchestr je známý po celém námořnickém světě.

Je zajímavé, jak každá posádka odráží charakter své země. Před Dewarucim stačilo promluvit indonésky a už nás táhli na loď bez ohledu na to, že byla pro veřejnost zavřená. Ke každé lodi se také stahují emigranti z dané země. U indické vojenské Tarangini vlála barevná sárí. Jejího důstojníka jsem asi nevědomky urazila, protože jsem se ho zeptala, proč mají na přídi místo mořské panny kachnu. Chvilku překvapeně zíral a pak s hrdostí vlastní indickým důstojníkům pravil: „To je labuť a stejně jako ona učí své děti plout a létat, i my učíme své kadety.“

Loď královského ománského vojenského námořnictva Shabab Oman byla loď pirátů, Sindibádů a Alibabů, všichni plavčíci měli totiž místo čepic uvázaný modrobílý arabský šátek. Usměvaví, obchodníci. Návštěvníkům hned nabízeli prospekty své země.

Ve hře je celý národ

Na dvě tall ships jsme se nedostali. Holandský Stad Amsterdam je unikátní tím, že byl postaven v roce 2000 pro reprezentaci města Amsterdamu. Proto také byl pro veřejnost otevřen jen dvě a půl hodiny denně, po zbytek doby se na jeho palubě konaly různé recepce. Měl na Sailu čestnou roli zahájit ho vjezdem do přístavu. Nepodařilo se. Prý měl po cestě malou poruchu na motoru a předjela ho norská Statsraad Lehmkuhl, z roku 1914. Ale ani na její palubu se nám nepodařilo proniknout. Byla totiž na týden pronajatá holandskou loterií Postcode.

Loterie funguje už patnáct let a běžné losy neprodává. Každý se stává členem jakéhosi loterijního klubu a měsíčně platí příspěvek 5 nebo 7,5 eura. Soutěžní číslo dostává podle poštovního směrovacího čísla své ulice a k tomu identifikační trojčíslí (odtud název Postcode). Losuje se měsíčně a cen jsou tisíce, věcné i peněžní až po legendárních 21 milionů. Mezi cenami byla i plavba na norské lodi, o její návštěvu si mohl každý člen písemně zažádat. V klubu je více jak čtvrtina obyvatel země, přitom hraje obvykle jen jeden člen rodiny! Většina peněz jde na dobročinné účely a sponzoring, jako např. na Sail nebo záchranu holandské populace ledňáčků, které má teď lotynka ve svém znaku. Na Sailu dokonce uvažovali, že si pronajmou Sedova.

lll Až do návštěvy Sailu jsem obdivovala Holanďany coby cyklisty. Teď vím, že je pro ně stejně přirozené řídit loď. Přesvědčila jsem se, že si poddaní Jeho Výsosti prince Willema Alexandra a jeho matky královny Beatrix svůj zatím poslední Sail rozhodně dokonale užívali a prožívali. Jedno odpoledne pršelo, ale to jim ani nevadilo. Ostatně na zahájení, příjezd Sedova i na příjezd jejich královny slunce svítilo. Co víc si mohli přát? Snad jen, aby se jim příští Sail, který bude v roce 2010, zase tak krásně vydařil.

Category: 2006 / 07 – 08

Ženy nás začínají k pití pobízet poněkud agresivněji, až mi nakonec jedna drží ruce za zády, druhá hlavu a třetí mi lije z čajové konvice do krku čirou kořalku. Několik stařenek začíná bušit do rytmu dřevěnými stoličkami a ostatní divoce tancují. Muži vše rozpačitě sledují.

Miaové, zástupci nejpočetnějšího a nejbarevnějšího národa v čínské provincii Kuej-čou, kam cizinci nesměli až do roku 1987, pijí rádi a hodně. Vesnická kořalka je zásadně domácí výroby, pálená z rýže, kukuřice nebo brambor. Každá vesnice má své pijácké rituály a liší se kraj od kraje, stejně jako sami Miaové. V některých vesnicích například hosty ocejchují červeným barvivem na tvář po vypití každých dvou sklenek, aby byla vidět štědrost hostitele. V kraji kolem města Langde se zase první přípitky pijí z buvolích rohů. Jinde hostům na rozloučenou začerňují tváře sazemi.

Takové rozverné pitky jsou ale spíše výjimkou na konci sezony, zbytek roku lidé pracují každý den od východu slunce do jeho západu, především na rýžových polích.

Miaové si i přes kulturní revoluci, která v Číně smetla kdeco včetně různých tradic a obyčejů, své zvyky dokázali udržet. Ostatně proti útlaku se bouřili vždy.

Dodnes není jasné, odkud původně přišli. Do hor byli vyhnáni agresivnějšími Číňany z úrodných údolí. Je možné, že byli prvními osadníky kolem Žluté řeky, kde začali budovat dnes tak rozšířená terasovitá pole, aby se dala v kopcovitém terénu pěstovat rýže.

Pověst vypráví, že se zrodili z vajíček motýla. Ten vyletěl z javoru, proto je tento strom dodnes posvátný a nesmí se tu kácet. Zplodil dvanáct vajíček, o která se staral mytický pták Čiju. Z nich se za několik let narodil buvol, muž jménem Čiang Jang, drak, had, slon, tygr, bůh hromu a další postavy zastupující katastrofy, přírodní neštěstí a duchy. Ti všichni přežívají dodnes hlavně na vyšívaných vzorech šatů Miaů.

Trochu jiný drak

Drak Miaů je jiný než čínský a leccos tak o zdejších obyvatelích vypovídá. Vypadá přátelsky a laskavě, protože Miaové věří, že drak je hodný bůh, který lidem pomáhá. Jing Long Song, jeden z mýtů Miaů, říká, že bez pomoci vodního draka třeba nelze chovat slepice a prasata, nedorostou do potřebné velikosti. Díky drakovi mají Miaové dostatek jídla a oblečení, rodiny prosperují a deště vyživují jejich pole.

První zobrazení se objevilo už v dávných dobách, kdy lidé lovili, uctívali přírodu a vysvětlovali si její podivné úkazy. Z hromů, blesků a hadů na cestách po prudkých deštích měli Miaové hrůzu a vše přisuzovali nadpřirozené dračí síle. Zpodobnění draka je tak různé. Může být s hlavou krávy, tělem hada, hmyzíma nohama, rybím ocasem… V mýtu Jing Long Song se objevuje dvanáct různých druhů vodních draků a dvanáct podob draků pozemních. Zvláštní je drak s lidskou hlavou. Podle pověsti kdysi jednomu starému muži kdosi předpověděl, že se po smrti v hrobě převtělí v draka. Rodina byla po pohřbu příliš nedočkavá a otevřela hrobku dřív, než se proměna dokončila. V hrobě leželo dračí tělo s hlavou starého muže. Miaové stále věří, že se lidské bytosti mohou po smrti přeměnit v draky. Znamená to usmíření s bohy a taková událost pak přinese potomkům nebožtíka štěstí a přízeň nebes.

Dobří a zlí duchové

Miaové dodnes věří v mýty a dobré a zlé duchy. Jejich život tak z velké části ovládají šamani a rituály, jimiž se duchům brání. U vstupu do mnoha vesnic proto stojí svatyně z falických kamenů, bylinky nebo pruhy bílého papíru visí na dveřích i na okrajích polí. Vodní prameny se pak často zdobí papírovými květinami na uvítanou vodním duchům.

I když byl šamanismus za kulturní revoluce Mao Ce-tunga zakázán, stejně jako náboženské rituály, téměř každá vesnice Miaů šamana má. Pomáhá nemocným, dohlíží na pohřby. Vykonává oběti na usmíření duchů při vážnějších potížích. Ochranné bylinky s krví obětovaných zvířat a smíchané s alkoholem se nanesou na schody před domem, což má zaplašit špatné duchy. Po obřadu pak rodina šamana pozve, aby zabité zvíře – kuře, prase nebo psa – snědl, čímž mu částečně zaplatí. Práce šamana tu není příliš výnosná. Ale dnes už alespoň nemusí své řemeslo tajit.

Nevěrné manželky

Miaové jsou v Kuej-čou rozděleni do dvanácti větších klanů, každý má své jméno, což je pak jakési příjmení jeho příslušníků. K němu dostává křestní jméno. Sňatky mezi členy klanu jsou zakázány.

Většina mladých už se bere podobně jako v ostatní Číně podle svého uvážení, ale v odlehlých vesnicích a konzervativních rodinách dodnes panuje tradice domluvených sňatků. Až do roku 1949, tedy do vzniku Čínské lidové republiky, bylo domlouvání sňatků běžné a nevěsty se dokonce kupovaly. Rodiče své dcery prodávali mužům, které dívky často ani neznaly a nechtěly. Výsledek byl často katastrofální. Nevěsta nezřídka od svého manžela utíkala a stýkala se s milencem, kterého si nemohla vzít. Frustrovaný manžel pak zpravidla svolal vesnickou radu starších a ženiny rodiče a začalo dlouhé vyjednávání o odškodném. Manžel sice předstíral, že chce ženu zpět, ale ve skutečnosti se jí rád zbavil. Otec nevěsty se zase vztekal, že se ženou bylo špatně nakládáno, proto utekla, aby nemusel vrátit peníze, které rodina stejně už utratila. Spor se potom často protáhl na několik dní. Vesnická rada pak někdy rozhodla, aby ženin milenec manželovi peníze splatil a vzal si ženu sám. Před čínské úřady se tyto konflikty dostaly málokdy, pouze v případě, že spor skončil násilnými boji nebo někdy i vraždou.

Stříbro a rohy

O svátcích se dívky Miaů zdobí stříbrnými ozdobami – těžkými náhrdelníky, prsteny, pásy, náušnicemi a zejména čelenkami se dvěma dlouhými rohy. Symbolizují rohy buvola, který je posvátným zvířetem Miaů. Někdy jsou rohy ještě vyzdobeny motivy dvou draků hrajících si s perlou, což je ale čínský prvek. Stříbro je pro toto etnikum symbolem krásy, bohatství a ušlechtilosti. Stříbrné šperky se začaly vyrábět za vlády čínské dynastie Ming (1368–1644). Předtím se zřejmě používala měď.

Většina rodin sbírá šperky pro své dcery, a to od jejich narození. Mají totiž jednou v budoucnu ukazovat bohatství a krásu potenciálních nevěst. Celá tradiční souprava nejbohatších pak váží asi patnáct kilogramů. Čím více stříbra žena nosí, tím větší je prestiž rodiny. Cena náhrdelníku často představuje měsíční příjem bohatšího farmáře. Chudší rodiny dávají svým dcerám část sbírky, šperky se pak dědí z generace na další. Miaové stříbro kupují od obchodníků, zpravidla v podobně stříbrných mincí, které potom roztaví.

Své šperky si nevěsta obléká hlavně v první svatební den. Představují bohatství, které jí zůstane po celý život. Od rodiny pak dostane ještě další dárky, jako pár kuřat, aby si zachovala částečnou nezávislost na manželovi prodejem vajec a masa. Miaové si udržují značnou sexuální svobodu a po svatbě, než se nastěhuje nastálo k manželovi, se žena dokonce může stýkat i s jinými muži. Prvorozené dítě tak nemá právo dědit rodinný majetek.

Bouřlivé pohřby

Stejně jako se liší Miaové podle kraje, kde žijí, liší se i jejich pohřební zvyky. Na jihovýchodě Kuej-čou kolem města Kaili se smrt ohlašuje prskavkami a dělobuchy. Ženy si dodnes na vesnicích šijí posmrtné šaty, na kterých se knoflíky zapínají opačně, než je běžné za jejich života. Stejně tak se mužům váže turban na druhou stranu. Rakev se vystaví v předsíni nebo před domem vždy v pravém úhlu k domu, stejně jako se později ukládá do hrobu.

Pohřeb je jako všude jinde na světě i tady nákladnou záležitostí. U zesnulého pak nejméně dva dny pobývá šaman, aby ho v pořádku zavedl k předkům. Do rakve mrtvý dostane boty, aby mu na dlouhé cestě pomohly. Miaové věří, že mají tři duše a každá putuje po smrti na jiné místo. První do hrobu, druhá, pokud člověk zemře stářím, se vrátí do vesnice a pomáhá pozůstalým. Třetí odejde k předkům.

Tělo musí být pohřbeno v příznivý den, zpravidla třetí, pátý nebo sedmý den po smrti. Tečou hektolitry alkoholu. Ženám, které zemřely při porodu, dětem a těm, kteří zemřeli při nehodách, je určena kremace, šaman pak jejich třetí duši neukazuje cestu do vzdálené domoviny, protože věří, že se z ní stane zlý duch, který bloudí vesnicí.

Zakázané opium

Zvyk, který se Miaům na rozdíl od jiných nepodařilo udržet, bylo pěstování opia. Kdysi ho měl na polích každý farmář, kouřili je téměř všichni obyvatelé horských vesnic. Makovice se zpravidla pěstovaly po sklizni rýže. Na droze byly závislé celé generace vesničanů a lidé často ani neměli co jíst. Matky vyfukovaly opiový kouř na svá novorozeňata, protože věřily, že je to posílí. Někdy se opium užívalo i jako univerzální platidlo nebo jako součást svatebního věna. V padesátých letech bylo zakázáno a makovice vystřídaly na polích řepka a tabák.

Miaové

l Jsou největší etnickou skupinou v jihozápadní Číně. V sedmi zdejších provinciích jich žije přes sedm milionů.

l Antropologové je pojmenovali podle jejich vzhledu (různé šaty a účesy) jako Květinové, Černé, Červené, Bílé, Hřebenové (podle hřebenů ve vlasech žen) a tak podobně.

l Do dnešní provincie Kuej-čou se zřejmě dostali za dynastií Čchin a Chan, vládnoucích mezi lety 221 př. n. l. do 220 n. l.

l Žijí především v dřevěných domech. Stavba se neobejde bez náboženských rituálů a dodržování určitých pravidel, aby budova nebyla postavena na nešťastném místě a nerozhněvala zlé duchy.

l Každá vesnice má náčelníka, ale v každé vesnici je také zástupce komunistické strany, který musí být přizván k závažnějším případům života vesnice.

l Téměř každá vesnice má základní školu, v chudších oblastech ale málokdy chodí do školy dívky. l Na rozdíl od represí vůči Tibeťanům a ujgurským muslimům se měli Miaové paradoxně lépe za komunistů než předtím. Komunisté rozdělili půdu mezi rolníky. Politika vůči etnikům byla vedena tak, aby pekingská vláda získala jejich podporu, což přinášelo určité výhody (více než jedno povolené dítě, lepší kritéria při přijetí na vysokou školu apod.). Dnes se tak příslušníci různých etnik nebojí hlásit ke svému původu.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This