Category: 2006 / 10

Právě má začít údajně dosud největší boj o mrtvého kozla v historii tohoto svérázného klání jezdců. Účastní se ho týmy z osmi západoasijských a středoasijských zemí, od Íránu po Kazachstán a Čínu. Turnaj probíhá už dva týdny a ve finále se střetne Kyrgyzstán s Kazachstánem.

A velkolepá show začíná. Nejprve se představí všechny zúčastněné týmy, ačkoli většina z nich už patří mezi poražené. Jezdci ve slavnostních pestrobarevných oděvech charakteristických pro jednotlivé národy jsou nastoupeni na jedné straně stadionu. Mladík na strakatém koni předvádí jezdecké umění, prohání se tryskem po prostranství, provádí prudké obraty, vzletně mává rukama a při tom všem pronáší v kyrgyzštině chvalozpěvy na jednotlivé týmy.

„Jsou to verše popisující udatnost a hrdinství jezdců,“ vysvětluje fotograf stojící vedle mě.

Každý tým se pak předvede v prudkém cvalu. Vše doplní skupina tanečníků a tanečnic z dané země. Úvodní program je pak završen jízdou všech koní. Jezdci přijíždějí z obou stran, barevné řady se prolínají a prostranství je plné kopyt a prachu.

Kozel v hlavní roli

Hřiště je veliké přibližně jako fotbalové, jen místo trávy tvoří jeho povrch měkká hlína. Na ní jsou pilinami vysypané linky, prostřední kruh o průměru šest metrů a takzvané vhazovací body. Na vzdálenějších stranách hřiště jsou jakési imitace studní z betonu o průměru asi tři metry – jakési branky.

Uprostřed kruhu leží torzo černého kozla – má uříznutou hlavu a nohy nad koleny, místo vnitřností má nasypaný mokrý písek. Vážit má mezi dvaceti pěti až třiceti pěti kilogramy.

Každé mužstvo tvoří čtyři jezdci. Na povel rozhodčího se jeden z každého týmu pouští do kruhu, chvíli se přetlačují a nakonec rychlejší chytí kozla za nohu. Další boj už nemá žádná pevná pravidla. Jezdci do sebe narážejí a snaží se protivníkovi vyrvat kozla z rukou. Když se to podaří, zaklíní ho mezi nohu a sedlo a pádí směrem k brance, podporováni spoluhráči a pronásledováni rozvášněnými soupeři. Klíčové situace se odehrávají před brankou. Tam musí jezdec kozla opět uchopit do ruky a vhodit dovnitř. Není to zrovna lehký úkon. Zkuste si představit manipulaci s třicetikilovým vláčným předmětem, ve kterém se přesypává písek a který musíte zvednout a hodit několik metrů daleko, zatímco sedíte na pohybujícím se koni a sápe se po vás několik párů rukou. Často právě tady se soupeřům podaří kozla ukrást.

Je to tvrdé pro koně i jezdce. Koně se potí a není nouze o krvavé šrámy. Jsou ovšem speciálně chovaní a cvičení pro tvrdé střety.

Také jezdci musejí být otrlí, protože po zápase jsou jejich těla plná modřin. O zranění není nouze. Jeden kyrgyzský jezdec padá a noha mu zůstává ve třmeni. Postaví se, ale levá noha je v kotníku nepřirozeně ohnutá. Bolestí křiví obličej, zakusuje se do bičíku a nechává se odvést k tribuně. Odmítá odvoz sanitkou, usedá na zem a i když trpí, nenechává si ujít zbytek zápasu.

O chvíli později je sražen z koně naopak kazašský jezdec. Leží dvě minuty v bezvědomí, pak přijíždí sanitka, ale on se vzpamatovává z otřesu, nasedá na koně, zvedá ruce a za mohutného aplausu fanoušků obou týmů pokračuje ve hře. Tvrdost a odvaha jezdců jsou náležitě ceněny.

Souboj se dělí na třetiny. Teď běží ta poslední. Obecenstvo je ve varu, mezi fanoušky dochází i k menším potyčkám. Zápas končí nečekaným vítězstvím Kazachů o jednu branku. Pro Kyrgyzy je to svým způsobem národní tragédie. Považují totiž svoji zemi za kolébku kok-boru a tento sport za svůj národní. A prohra přišla na největším turnaji, navíc o státním svátku.

V novinách se pak také objevují kritiky mužstva i tréninku a plány slibující nápravu. Úspěch Kazachů se vysvětluje i tak, že si bohatší sousedé nakoupili nejlepší kyrgyzské koně a jezdce.

Sen o olympiádě

Po zápase usedáme v hospůdce poblíž stadionu a doplňujeme tekutiny místním pivem.

„Byli jste na turnaji?“ ptá se mladík u vedlejšího stolu. Je to jeden z nadšených fanoušků. „Já jsem Kazach, ale vzal jsem si Kyrgyzku a už osm let žiji tady,“ vypráví.

Pochází z hor nad Almaty, kde je kok-boru také populární. Tam ovšem nesoupeří dva týmy, ale tradičně všichni proti všem, když jezdci mají za úkol dopravit torzo kozla z jednoho místa k cíli. Hry se účastní i několik desítek jezdců. Zápas se na venkově koná většinou při slavnostních příležitostech, státních i náboženských svátcích a rodinných událostech. Vítězům připadne nejen sláva a vážnost, ale také hodnotné věcné nebo peněžité dary.

„Například můj otec, který byl vesnickým starostou a váženým mužem, u příležitosti svatby mé sestry vyhlásil soutěž v kok-boru a vítěz dostal moskviče,“ dodává mladík.

Nadšený fanoušek doufá, že boj o kozla bude stále populárnější a pronikne i do dalších zemí. Dokonce vykládá o tom, že mezinárodní asociace kok-boru hodlá navrhnout tento sport k zařazení na olympiádu. Necháváme ho v krásné iluzi a raději ani nevyslovujeme nahlas obavy, že by tento sport těžko obstál před ochránci zvířat i lidí.

O rok později

Přesně o rok později, tedy vloni, na stejném místě… Opět se slaví den nezávislosti. Na jaře proběhla v Kyrgyzstánu „tulipánová“ revoluce, záštitu nad turnajem má nový prezident Bakijev. Stále ještě trochu napjatá situace se projevuje zvýšenou ostrahou a stovkami policistů a vojáků pod tribunou i v okolí stadionu.

Turnaj tentokrát není mezinárodní a soutěží mezi sebou jednotlivé kyrgyzské provincie. Ve finále pak hlavní město Biškek a západokyrgyzská provincie Talas. Na atmosféře zápasu to nic nemění. Opět se oba týmy pouštějí do tvrdých střetů o torzo tentokrát bílého kozla. Ale i když bylo na tribunách slyšet fandění a hádky mezi oběma tábory, po zápase se všichni společně baví a hru si pochvalují. Vítězem je kok-boru.

Letos se opět poslední srpnový den, v Den nezávislosti, střetly týmy kyrgyzských provincií v turnaji o pohár prezidenta. Odhodlání a celoroční trénink se tentokrát vyplatily jezdcům z Biškeku.

Hra šedého vlka

l Místo a doba vzniku zápasu o kozla jsou zahaleny tajemstvím. Existuje několik verzí. Kyrgyzové samozřejmě tvrdí, že hra vznikla u nich, ale mohlo to být i na území sousedního Tádžikistánu a Afghánistánu. Další verze říká, že ji do hor střední Asie přivezli Mongolové při svých výpadech.

l Nejznámější příběh o vzniku hry vychází z názvu, který v překladu znamená šedý vlk. V době, kdy ještě neexistovaly střelné zbraně, chránili pastevci svá stáda před dotěrnými vlky, jak mohli. Často téměř s holýma rukama, ozbrojeni jen klacky a kameny. Pronásledovali vlka a postupně ho ubili. Pak jezdci rozjaření úspěšným lovem vytáhli vlčí tělo na koně a při jízdě si ho předávali, přehazovali a navzájem kradli.

l Podle další varianty viděl jezdec v horách několik mladých vlků, jak se přetahují o mrtvé kůzle, vyprávěl o tom doma a mladíky z vesnice to potom inspirovalo ke hře na koních. Podle toho by tedy prvními hráči byli sami vlci.

l Postupně se stal z kok-boru oblíbený sport obyvatel středoasijských hor. Měl i svůj praktický účel. Hra byla tréninkem jezdeckých dovedností, prověřením odvahy jezdců a oslavou koňské krásy.

l Hra je rozšířená v celé západní a střední Asii, od východního Turecka přes Írán a Afghánistán a celou horskou střední Asii po Kazachstán, Čínu a Mongolsko. Je známá v různých variantách a pod různými názvy. Kromě kok-boru se používá označení ulak nebo oglak-tartyš, rusky kozlodranie a v Afghánistánu buzkaši, doslova kozí míč. Právě v Afghánistánu je hra o kozla spíše dostihem. Až stovky jezdců pádí v oblacích prachu horské pouště na vzdálenost mnoha kilometrů a vítěz je vždy zahrnut dary a dlouho oslavován. Afghánské buzkaši se stalo ústředním motivem filmu Jezdci s Omarem Sharifem v hlavní roli. l Během sovětské vlády se dostávalo tradiční kultuře a sportům malé podpory, renesance přišla v devadesátých letech 20. století, kdy už mělo kok-boru stanovená pravidla – svým rozvržením a vhazovacími body připomínalo pravidla hokejová, jen bez brankáře. Zápas je rozvržen do třetin o dvaceti minutách a v poslední třetině si týmy vymění strany.

Category: 2006 / 10

„Opravdu je to spíše záležitost psychiky, i když je pravda, že slavonické podzemí nebylo vytvořeno pro návštěvy turistů, ale proto, aby jím dobře protékala voda,“ uvedla Radana Kobylková, po řadu let průvodkyně v podzemí. „Někteří návštěvníci by se asi opravdu neprotáhli, ale sami jsme viděli, že se kritickými místy nakonec prosoukali i ti, u kterých jsme měli vážné pochyby. Naopak se z chodeb vraceli jiní, kteří by žádné potíže mít neměli.“

I proto v místnosti, kde začíná prohlídka prvého ze dvou zpřístupněných okruhů, stojí staré dveře s vyříznutým otvorem odpovídajícím nejužšímu profilu chodeb, aby si váhavci mohli vyzkoušet, zda se chodbami prosoukají. První okruh je dlouhý sto třicet metrů, má průměrnou výšku jeden a půl metru a šířku od čtyřiceti do šedesáti centimetrů. Druhý je čtyřistametrový, výška a průměr se udávají stejné, ale průvodci upozorňují, že je v něm několik zúžených průlezů a je fyzicky velmi náročný. Na rozdíl od prvního okruhu, tento není osvětlen.

lll

Podzemí Slavonic je skutečně zvláštní. „Je to silné místo samo o sobě. Otisk čehosi – lidí a jejich doby. Pocit, který tu člověk má, se dá jen těžko popsat. Neobvyklou atmosféru dotváří voda, která tudy neustále protéká. A voda, to je svérázný živel,“ popsal své pocity inženýr architekt Vladimír Rajšl, jeden z obyvatel městečka.

V podstatě by se dalo mluvit o středověkém odvodňovacím systému vytesaném z větší části do skály – ruly pod středem města. Neodváděl ale splašky, i dnes je skutečná kanalizace položena o několik metrů výše. Jde o systém, který měl především odvádět spodní vodu, která prostupovala skálou a zamokřovala sklepy i stěny domů. Zachovaly se dodnes a jsou českým unikátem, který usiluje o zápis mezi skvosty chráněné UNESCO.

Podzemí je dnes evropskou atrakcí. Objeveno bylo vlastně náhodou. O sklepech pod domy se samozřejmě vědělo, ale chyběly znalosti o tom, že jde o celý systém různě propojených prostorů. Slavonice tím, že leží až na rakousko-českých hranicích, spadaly za minulého režimu do hraničního pásma. Nic se tu nestavělo, ale ani nebouralo. Tato doba, která jako by tu zmrazila čas, jen navázala na třistaletý předchozí útlum.

„V kronikách sice existovaly nějaké zmínky, že ten a ten dům je v podzemí spojen s jiným. Ale když se tu zrušila omezení související s pohraničním pásmem, byla řada vstupů do podzemí uzavřena betonovou deskou. Pro jistotu…“ vypráví Radana Kobylková.

Podzemí už ostatně dávno přestalo sloužit svému účelu. Podle historických dokladů původně odvádělo vodu do městského hradebního příkopu. Když přestal být funkční, podzemí se zanášelo a zřejmě už v 19. století bylo téměř úplně zanesené bahnem. Pak padla železná opona, a kdysi umrtvené pohraniční pásmo začalo ožívat; majitelé unikátních renesančních domů začali s opravami. Samozřejmě je zajímalo, jak se zbavit zamokřených stěn. Posledním impulzem pak byl pilíř u domu Arkáda, který vlhkost tak narušila, že se nahnul a ohrozil statiku celého objektu.

Tehdy se zjistilo, že pod domem vede jakási chodba. V roce 1992 pak město nechalo vypracovat projekt, jak vyčistí a opraví nejkritičtější část podzemí.

„Chodby se samozřejmě musely zbavovat bahna pomocí nejjednodušších pomůcek, jako je kbelík, lopata, provaz a podobně, protože v chodbách se nedá používat technika. Bláto se složitě vytahovalo chodbami, někde pomohly středověké těžební šachty,“ popisuje tehdejší práci Radana Kobylková. Navíc bylo třeba postupovat s největší opatrností, protože zdejší skála je měkká a chodby se mohly narušit.

lll

Dávno zapomenuté se pomalu začalo znovu objevovat: Ukázalo se, že systém je částečně složen z chodeb určených pro protékající vodu, někdy velmi úzkých, částečně ho ale tvoří malé místnůstky, které si majitelé domů hloubili do skály, aby je využívali k provozování svých řemesel. Například řezník tu v létě skladoval a prodával maso. Byla tu ale i koželužná dílnička – jirchářská… Někdy ve třináctém století se zřejmě začaly jako první hloubit právě tyto sklepní prostory. Když se v nich začala držet voda, lidé začali sklepy propojovat chodbami. Systém se budoval zhruba do století šestnáctého. Našly se tu dokonce i jímky na vodu, která pak sloužila jako utajená zásoba pro chvíle nouze třeba při napadení města. Pak vše naráz skončilo.

„Pro obyvatele nebylo budování podzemí nijak levné,“ uvádí Radana Kobylková. Skála se zdolávala kladivem a želízkem. Někdy si stavitelé pomáhali tak, že vytvořili otvor, do něj nacpali dřevo a to zapálili. Když se skála zahřála, nalili na místo studenou vodu. Rula rozpukala a dala se lépe odstraňovat.

Budovat takový systém měšťanům umožňovaly jejich příjmy. Přes Slavonice totiž vedla obchodní stezka z Prahy do Vídně. Bohatství ale postupně předznamenalo i zánik podzemního systému. Původní gotické domy začaly být nahrazovány renesančními, majitelé si přistavovali nové sklepy a níže položené prostory opouštěli nebo je využívali jako místo pro odpadky. Když se obchodní stezka přestala používat, město zchudlo stejně rychle, jako kdysi zbohatlo. Jakékoli stavební práce téměř ustaly.

lll

V současné době je jasné, že pod městem vedly dva samostatné odvodňovací systémy – pod horním a dolním náměstím. Dolní byl budován v rule a vyčistit ho bylo snazší než horní, kde skalní základ někde dokonce i chybí a chodby jsou méně přehledné. Další komplikací je nedostatek peněz. Na odkrývání a čištění této části systému se tedy postupně pracuje dál.

I v dolní části podzemí se ale stalo, že práce zkomplikovaly některé dřívější stavební zásahy. Například základy městské kašny postavili dělníci nešikovně do páteřní chodby. Když jeden z domů vyhořel, byly při rekonstrukci porušeny i chodby pod ním. Dnes se neví, jak se s těmito zásahy jednoduše vypořádat, aby celý odvodňovací systém fungoval jako kdysi. V současné době spodní systém odvádí vodu do Slavonického potoka.

Chodby pod horním a dolním náměstím jsou i trochu jiné. Zatímco dolní systém v podstatě neobsahuje žádné slepé, v horním je jich hned několik. Proč, to se přesně neví, zřejmě ale dělníci kutali chodbu proti sobě ze dvou stran a někdy se docela obyčejně netrefili. Různé místnůstky v gotických sklepích jsou zase především pod horním náměstím.

Úzký profil chodeb je dán hned dvěma okolnostmi. První je samozřejmá – podzemí bylo určeno vodě, ne procházkám, a každý vydolovaný centimetr byl zaplacen tvrdou dřinou. Navíc podzemí nemělo žádné mříže nebo ochranu před zloději. Majitelé domů tak raději nechali hloubit k sousedům jen malé „myší“ průlezy – hubený a malý člověk se jimi sám ještě protáhl, ale odnést si lup už by bylo velmi složité. Navíc tu jakýkoli pohyb brzdí i všudypřítomná voda. Místy běžně dosahuje hloubky téměř dvaceti centimetrů.

lll

Slavonické podzemí přitahuje mnoho turistů z Česka i zahraničí. Je raritou tím, že je tak úzké a nízké. Někteří lidé sem tak chodí za historií, jiní ale i kvůli adrenalinu. „Pro mě je zvláštní pozorovat, jak se lidé v podzemí chovají. Jako by si samo vybíralo, jak má na koho působit,“ míní Radana Kobylková.

Slavonice

l Jsou považovány se za jednu z nejmalebnějších obcí v České republice.

l První písemná zmínka o nich je z roku 1260.

l Historické renesanční jádro bylo vyhlášeno památkovou rezervací v roce 1961.

l Na domech se zachovala nádherná ornamentální i figurální sgrafita.

l V pěti domech se nachází vzácná takzvaná diamantová klenba.

l V jednom domě je sgrafity vyzdoben i takzvaný cechovní sál, kde se scházeli představitelé cechů. l Za umělecký unikát se považuje také třináct výjevů z apokalypsy v modlitebně na horním náměstí.

Category: 2006 / 10

„Pre boha, prečo som sa sem trepala takú diaľku,“ stěžovala si spolubydlící, když jsme se po příletu do Rio de Janeira plné očekávání obě ihned doslova vrhly do víru velkoměsta. Stačilo totiž zabočit do méně honosných ulic poblíž vyhlášených pláží, a svět kolem nás se drasticky změnil.

Přiznávám, byl to můj nápad. „Nemůžeš se zajímat jen o místa, která nabízejí prospekty, když chceš poznat skutečné Rio,“ snažila jsem se jí vysvětlit. V podstatě jsem ale byla překvapená podobně jako ona – budovy působily zchátralým dojmem, který ještě umocňovalo všudypřítomné graffiti. Podpisu pouličních „umělců“ se nevyhnul ani kostel. Obchody ztratily lesk světových značek a poštu byste od bufetu čtvrté cenové skupiny jen těžko rozeznali. Školu jsme od opuštěného skladiště odlišily jen podle toho, že na plácku před ní dováděly děti ve školních uniformách. Tedy pokud se tričku s názvem zařízení dá říkat uniforma.

Rozdíl mezi bohatými čtvrtěmi s přepychovými hotely a místy, kde žijí obyčejní obyvatelé Ria, předčil naše očekávání. A tak jsme původně zamýšlený okruh poněkud zkrátily a zamířily k první restauraci, která budila důvěryhodný dojem. I když jsme tam působily jako bílé vrány, obsluha ani caipirinha nás nezklamaly.

KDY MAJÍ PROSTITUTKY VOLNO?

Tato caipirinha samozřejmě nebyla zdaleka poslední, kterou jsme v Riu pily. Pro vlastní přípravu jsme ještě ten den zakoupily třtinovou pálenku Velho Barreiro, limetky a haldu baleného cukru. Některé ingredience určitě chyběly, ale rozluštit návod v portugalštině bylo poněkud problematické. Chuť toho, co jsme pily v první restauraci, ale byla téměř shodná. Stačily jsme zato pochopit, že limetka se dá nahradit maracují či dokonce melounem.

Základní vybavení na pokoji jsme tedy měly, nyní bylo potřeba vyzkoumat, kde se dá po práci dobře pít a bavit se. Hotelový bar či restaurace s pevným programem není to pravé místo pro turisty hledající kromě jiného i vzrušující tvář Ria. A tak vzhůru do baru Scotland Yard poblíž Copacabany. Prý je to správné doupě.

Pověst nelhala. Vedle zajímavého setkání s dalšími Evropany – Turky a Maďary – tady byly zastoupeny snad všechny místní společenské vrstvy. Od bohatců a umělců až po lehké děvy. Ty ovšem byly v přesile. Možná proto jim nedostatek pánského volného osazenstva velel nabízet své služby i ženám. Trochu šokující zážitek. Vedle piva všech evropských i exotických značek se tu převážně pil tvrdý alkohol. Tequila, caipirinha či key rum.

Postupem času už jsem nestačila registrovat, od koho byl který panák a komu ho vrátit, po půlnoci tak už všichni objednávali všem a vzájemná pijácká solidarita přetrhala hranice i společenské rozdíly. Ani nejostřílenější tvrdí hoši ovšem nepřežili náš přípitek vodkou. Možná proto, že – ač se tu všechno podává chlazené – byla teplá. Že by zdejší barmani nevěděli, že i vodka patří do lednice? Každopádně Jihoameričané jí byli poraženi na hlavu. Poznaly jsme to podle toho, že prostitutky si na následující den braly volno. A to se tu prý nikdy nestává…

HON NA CIZINKY

I přes varování a krádeže, které byly na denním pořádku, jsme my dvě po ranním návratu z takovéhoto poznávání Ria nepostrádaly nic z osobních věcí. Utvrdilo mě to v názoru, že kdo se baví, nezlobí…

Kdo nenavštívil Help, nebyl v Riu, říkají místní. Největší diskotéka ve městě – Help – patří k divům zdejšího zábavního průmyslu. Pro jistotu jsme pro ni zvolily taktiku party, abychom měly alespoň mizivý pocit bezpečí mezi známými. Přece jen jsou zde drogy k dostání jako u nás pivo v hospodě.

Plán dobrý, realita úplně jiná. Stačilo asi dvacet vteřin a každý byl jinde. Diskotéka byla slušným bludištěm se vším, co k tomu patří. Travesti, striptýzy, sex naživo, na jiných scénách něco ze živého popu (Shakira? Jo támhle…), ekvilibristické a cirkusové výkony barmanů a koks místo cukru do caipirinhy. Je-li libo.

U nás rozhodně nebylo. Potkala jsem známé z baru Scotland Yardu, kteří tu hledali kamaráda. Přišel před třemi dny. Trošku mě to vyděsilo a začala jsem hledat spolubydlící, kterou jsem nechala zlomyslně napospas roztančeným Amazonkám na parketu. Právě včas. Vypadala totiž, že každou chvíli vyvolá mezinárodní konflikt. Byla totiž blonďatá a moc se jim líbila. Povedlo se nám nakonec ztratit v davu, ale několik jejích obdivovatelů a obdivovatelek se nechtělo jen tak vzdát a musely jsme prchat dál. Pro mě zábava, pro ni trauma.

TRAPAS JAKO BRNO

Po zkušenostech z předešlého dne jsme na podvečer zvolily poklidný pobyt v hotelu s využitím nabízených služeb a zařízení. Na hudebním kanálu v televizi běžela soutěž o nejlepší píseň a klip homosexuálního zpěváka, a tak jsme mimo jihoamerickou popovou scénu, pro nás neznámou, sledovaly Eltona Johna, Georga Michaela či Boy George. Takže nuda.

Krásné koupání s úchvatným výhledem na Rio zato nabízel bazén na střeše hotelu. Vidina plavání zhruba patnáct šestnáct pater nad úrovní lidského hemžení mě nadchla.

Plavky, tričko, sandály a ručník přes rameno mi nepřišlo nijak neúměrné, obzvláště když má spolubydlící vyrazila bosky a jen v plavkách a s osuškou kolem pasu.

Do nejvyššího patra jsme vyjely štěbetajíc o rychlosti hotelové zdviže, takže jsme z výtahu vpadly rovnou do haly, aniž nás mohla překvapená ochranka ve fracích zadržet. Stačila jsem zaregistrovat jakýsi nóbl banket, kde právě operní pěvkyně prožívala svou árii až do morku kostí a kde to vypadalo jako na módní přehlídce za účasti nejluxusnějších klenotníků.

Blekotaly jsme jakési omluvy a v panice prchly přes halu k bazénu, který měl rozměry o něco větší vany. Co teď? Nezbylo, než se kochat výhledem na Rio zpoza dekorativní palmy, aby na nás bylo co nejméně vidět. Asi po dvou hodinách, když už byla zábava v dostatečně bujarém proudu, jsme se proplížily k výtahu a zachraňovaly čest Čechů slovy: „Danke, Leben Sie wohl…“

Ten večer jsem pro jistotu bivakovala na pokoji, protože jeden kabát z ostudy už mi opravdu stačil. Měla jsem tak možnost sledovat dvojku Deníku princezny v portugalštině s anglickými titulky a francouzským echem do sluchátek. Také zážitek…

l Brazílie je pátou největší demokratickou zemí světa. K prezidentským volbám, které proběhly v roce 2002, přišlo rekordních 115 milionů voličů. Brazilci smějí volit již od 16 let a účast na volbách je od osmnácti let povinná.

l První favela (chudinská čtvrť) se objevila na dohled Ria už v roce 1897, ale do map byly chudinské čtvrti oficiálně zaneseny až v roce 1994. Dnes je jich více než 600.

l Skladbu „Girl from Ipanema“ (jedna z hlavních pláží Ria) nahrálo více než dvě stě interpretů, přičemž mezi nimi byli například i slavní Nat King Cole a Louis Armstrong.

l Při setkání v Riu se dámy zdraví polibkem na obě tváře (začíná se vlevo) a pánové podáním ruky. Totéž se opakuje při loučení.

l O zvláštním postavení žen svědčí fakt, že přibližně v každé páté domácnosti je hlavou rodiny žena.

l Děsivý román Patrície Mellové „Inferno“ vypráví o cestě malého chlapce na vrchol drogové mafie v Riu. Paradoxem je, že autorka nikdy do žádné zdejší chudinské čtvrti nevkročila, takže je mnohými znalci poměrů ostře kritizována.

l Brazilskou verzí lochnesky je mapinguari, což je noční tvor dorůstající délky dvou metrů. Je porostlý červenou srstí a dokáže rozlámat palmu na kousky. Kryptozoologové se domnívají, že by se mohlo jednat o přežívající Megatherium nebo o neznámý druh obřího mravenečníka.

l Semenáčky kaučukovníků propašovali z Brazílie Britové. Nejdříve je pěstovali v Kew Gardens a poté na Srí Lance založili plantáže, které vedly ke zhroucení brazilského kaučukového průmyslu.

l Co do počtu druhů oplývá Brazílie největším množstvím rostlin, sladkovodních ryb a savců na světě.

l Hořký a někdy i jedovatý maniokový kořen je při správném zpracování základem nejrůznějších jídel, od dortů a chleba až po různé guláše a klasickou farofu (manioková mouka osmažená na másle).

l Zastupitelský úřad ČR v Brazílii:

Embaixada da República Tcheca

SES Via L3/Sul, Quadra 805, Lote 21

CEP: 70414-900

Brasília – DF

tel.: +55 61 3242 7785, 3242 7905

fax: +55 61 3242 7833

(Předvolba v Brazílii: 021 61)

e-mail: brasilia@embassy.mzv.cz

l Důležité upozornění pro české občany, kteří se na území Brazílie ocitli v nouzi! Zastupitelský úřad ČR poskytuje 24 hodin denně i v mimopracovní době, ve dnech volna i o svátcích stálou pohotovost pro případ, že se občané ČR ocitnou z jakýchkoli důvodů na území Brazílie v nouzi (ztráta dokladů, okradení, úraz apod.). Telefonní číslo mobilního telefonu stálé služby:92280362,92280425, 92280342 nebo 92280367 (tato telefonní čísla mobilního telefonu platí na území DF Brasília). Pokud bude číslo vytáčeno z jiného státu BFR, je forma pohotovostního telefonního čísla následující: 021 61 92280362.

Category: 2006 / 10

Filmové záběry a fotografie katastrofického výbuchu obletěly celý svět. Vrcholová část Soufri`ere v nadmořské výšce 914 metrů nad mořem za několik vteřin doslova zmizela a dodnes jsou vidět stopy toho, co se tu odehrálo. Z bývalého hlavního města Plymouth zůstaly jen popelem zasypané trosky. Popel zasypal i muzeum v kamenném větrném mlýně na návrší nad městem. Pod vrstvou lávy a popela také zmizela rezidence guvernéra postavená ve viktoriánském slohu, krátce předtím nákladně rekonstruovaná, anglikánský kostel svatého Antonína se starobylými náhrobky, tržnice, botanická zahrada i políčka ostrovanů, pobočka Západoindické univerzity, golfové hřiště i vysílací stanice rádia Antilles…

Obrovské škody utrpěla také zdejší příroda. Pod vrstvou popela se ocitly korály u pobřeží, zmizely rozsáhlé lesy, téměř zmizeli leguáni, ještěrky a lesní žáby. A dosud je ohroženo i posledních pět set párů zdejšího endemického druhu žluvy.

Při jedné z dalších erupcí zmizela koncem roku 1997 pod nánosem lávy a popela i část letiště Blackburne na východní straně ostrova. V údolí pod vesnicí Salem, kde kdysi bývalo golfové hřiště, dnes začíná takzvaná zóna denního vstupu, která zabírá jen malou západní část ostrova. Dál už se nesmí, na silnici jsou závory a zákaz vstupu několikrát denně kontroluje policejní vrtulník.

I Paul McCartney

Domácí zvířata, která byli obyvatelé nuceni při útěku zanechat v ohrožené zóně, zdivočela a nekontrolovaně se množí, přecházejí do obydlené oblasti a ničí políčka ostrovanů a prameniště pitné vody. Policejní síly proto musejí čas od času podnikat do uzavřené zóny trestné výpravy a určitý počet těchto zvířat, zejména hovězího dobytka a prasat, odstřelit.

„Když sopka bouchla poprvé,“ vypráví řidič auta, které mě veze na okraj části ostrova přístupné alespoň ve dne, „vyletěl jsem zpostele, byla noc a nad sopkou křižovaly blesky jeden za druhým. Pršelo a ze sopečného kráteru na vrcholu létaly ohnivé balvany a valila se láva. Na nic jsem nečekal, skočili jsme s rodinou do auta a honem pryč. V severní části ostrova za horským hřbetem již bylo klidněji. Jako mnoho dalších jsme pak odešli do Anglie. Když se to tu po čase trochu uklidnilo, vrátili jsme se.“

Sopku nyní hlídá vulkanologická pozorovatelna a kdyby se tam uvnitř něco chystalo, upozorní obyvatelstvo. Velká Británie zpočátku váhala, zda ostrov nenechat zcela vyklidit. Pak se ale rozhodla postavit nové letiště a postižení dostali nové domky v bezpečné části ostrova. V Londýně byl uspořádán ve prospěch obyvatel Montserratu velký dobročinný koncert, kterého se zúčastnili mimo jiné i Paul McCartney, Elton John a další umělci. Mnozí osobně znali ostrov a jeho nahrávací studio George Martina, své desky zde točili také Stevie Wonder a skupina Boney M.

Z původního počtu deset tisíc obyvatel dnes žije na ostrově pouhá polovina. Ne všichni ostrované, kteří odešli, se vrátili, zato přišli jiní, zejména z Haiti a Guyany, které koloniální správa zaměstnala při čištění domů a silnic.

Irské dědictví?

Karibští indiáni nazývali ostrov Alliouagana – Ostrov pichlavého křoví. Kryštofu Kolumbovi, který ostrov zahlédl 4. listopadu 1493, připomněly zdejší rozeklané hory zubatá skaliska nad klášterem Montserrat nedaleko katalánské Barcelony. Jinak zde Španělé nezanechali nic.

Prvními bílými osadníky se stali až irští katolíci vypuzení Cromwellem. Přicházeli sem od roku 1632 spolu s Angličany z ostrova svatého Kryštofa a ze vzdálené severoamerické Virginie a pod vedením Thomase Warnera a prvního guvernéra Anthonyho Brisketa pěstovali indigovník a tabák. Později přibyly i jiné plodiny, zejména cukrová třtina a bavlna.

Irové byli Angličany považováni za politicky nespolehlivé a poroce 1650 byli zbaveni téměř všech svých občanských, politických i náboženských práv. Angličanům se za útlak mstili tím, že spolupracovali s Francouzi, kteří Montserrat okupovali v letech 1665, 1712 a 1782 až 1783. Angličané i Irové pak používali pro práci na plantážích černé otroky. V roce 1832 byli Irové zrovnoprávněni s Angličany a o dva roky později se zrušením otroctví svých práv dočkali také černí otroci.

Po zrušení otroctví se většina plantážnických rodin z ostrova odstěhovala, potomci otroků však zůstali a věnovali se převážně zemědělství a rybářství. V šedesátých letech minulého století začaly zdejší úřady v rámci hledání nových zdrojů příjmů podporovat turistiku. Jak však turisty přitáhnout, když hornatý terén neumožňuje stavbu většího letiště a zdejší nečetné pláže krásou právě nevynikají? Volba padla na irskou minulost. Od té doby je irské dědictví zdůrazňováno snad ve všech publikacích a 17. březen, den sv. Patrika, patrona Irska, se stal montserratským státním svátkem.

Irského původu jsou i některá místní jména, méně početná pak jsou francouzská. Také ostrované mají často irská jména, vypadají ale stejně jako jejich černí soukmenovci a míšenci kdekoliv na Malých Antilách, a tak návštěvník irskou minulost ostrova sotva zaznamená.

Montserrat je typický karibský ostrov. Domky jsou malé, přízemní, sem tam stojí zřícenina větrného mlýna, kde se kdysi mlela cukrová třtina, platí se zde karibskými dolary, děti nosí školní uniformy a počet nemanželských dětí je vysoký. Britskou vlajku v místním provedení s montserratským znakem ženy s harfou opírající se o kříž vídám na stožáru jen před jedním z domků, další vlají před nově postavenou rezidencí guvernéra a u souboru nových budov nad Carr’s Bay na severozápadě ostrova. Cizinci si na Montserratu i nadále mohou volně kupovat půdu a stavět domy. Dříve tuto možnost využívali hlavně bohatí Američané; nejistota budoucnosti pod pokuřujícím vulkánem, od nějž se při silnějším závanu větru šíří zápach zkažených vajec po celém ostrově, však tento obchod zastavila a zdá se, že situaci nezměnily ani optimistická vyjádření realitních makléřů, ani ujišťování vlády. Pramen Runaway Ghaut v zatáčce před Salemem, o kterém zdejší turistický úřad šíří pověru, že kdo se z něj napije, bude se na Montserrat stále vracet, je vyschlý. Ale třeba z něj jednou opět poteče voda a Montserrat, kdysi přezdívaný „smaragdový ostrov Karibiku“, se opět zazelená.

Category: 2006 / 10

V „černém“ království Kappadockém, Asyřany nazývaném Katpatuka, tedy Země krásných koní, právě propuklo jaro. Prašné cesty lemovala provoněná údolí plná rozkvetlých mandlovníků a meruněk. Všude se zelenala čerstvá tráva. Krása kopců a kopečků rozličných tvarů – od cukrových homolí přes veselé kuželky až po obrovské podivuhodné houby – byla úžasná. Snovou atmosféru krajiny umocňovala magická hra barev. Kappadokie nás přivítala nejkrásnější směsicí barev, vůní a tvarů, jakou si dovedete představit.

Vzhled kuriózní krajiny neovlivňuje jen jaro, ale také divoká geologická minulost. Je plná bizarních skalních měst a pyramid a různě rozeklaná. Její členitosti navíc využili před příchodem Turků křesťané a vytesali v měkkém tufu, který je svou konzistencí podobný pískovci, celá města. K atraktivním místům patří údolí Göreme, Zelve a Soˇganli s kostely vysekanými do skály, opevněná města Uchisar a Ortahisar a divoké údolí Ihlara, poseté starobylými kostely.

lll

Nad tím vším každý den vyjde Slunce. Staré okolo 4,5 miliardy let, je personifikováno v mnoha mytologiích na celém světě. Ohnivá koule na obloze je hvězdou, bez které by na Zemi nebyl žádný život. Na kolik to bereme vážně, si uvědomíme až ve chvíli, kdy zažijeme úplné zatmění.

Zmizí navždy? Možná i tato obava člověka napadne v momentě úplného zatmění, kdy mezi Zemí a Sluncem přechází Měsíc. Jeho dráha je vůči dráze Země skloněna, proto k zatmění Slunce dochází jen v některých vzácných okamžicích a ne vždy, kdy je Měsíc v novu. Na Zemi je pak pozorovatelné v místech, kam dopadá měsíční stín, v takzvaném pásu totality, což je pouze malý kousek naší planety.

Střední Evropě se tak úplná zatmění téměř vyhýbají. Pražané mohli tento úkaz pozorovat naposledy 12. května 1706 a další je podle astronomů čeká až 7. října 2135. Z Turecka se ale dalo pozorovat i letos.

lll

Už od samého rána byla nad údolím Baˇgil Dere naprosto jasná obloha. Volně bychom jeho jméno přeložili Údolí tenkých špiček. Těšili jsme se, jak si zatmění – široko daleko sami – užijeme. V údolí ale bylo živo jako na Matějské pouti. Na louce byla asi stovka lidí. Nejpočetnější skupinu tvořili američtí astronomové a fotografové s různými přístroji – od podomácku vyrobených dalekohledů až po nejnovější techniku. Pro jejich naprostý komfort zde vyrostlo malé stanové městečko s občerstvením včetně sektu, zlatých ubrusů a umělých květin. Do konce (a to doslova) jim vyhrávala turecká kapela! Naštěstí ji při zatmění umlčeli sami Američané.

Stranou meditovala malá skupinka jogínů. V tureckém sedu nebo v lotosovém květu přijímali kosmickou energii. Opodál – zatmění nezatmění – na políčku pracovala dvojice tureckých zemědělců. Nedaleko stálo několik vozíků s koníky a místními vozky, kteří sledovali turisty i zatmění. Okolo pobíhaly děti.

Nakonec se podařilo najít pěkné a klidné místo s výhledem do krajiny. Asi hodinu před úplným zatměním začne zatmění částečné. Průběžně jsme sledovali přes vhodný filtr, jak se zářivý kotouč stále více noří za tmavý obrys měsíčního disku. Ovzduší při tom dostávalo zvláštní odstín a náladu. Změnu cítila celá příroda. Ptáci se začali chystat ke spánku, kohouti kokrhali a i ostatní rostliny a zvířata začaly uprostřed dne s večerní přípravou. Situace byla zcela jiná, než když se třeba Slunce schová za mrak. Krajina se stává stále temnější a začíná se ochlazovat.

Kdo měl výhled na jihozápad, mohl zahlédnout přilétající úplný stín ještě předtím, než pohltí i jeho. Postupoval velmi rychle. V posledních minutách se kolem tmavého měsíčního disku objevil jasný prstenec sluneční atmosféry – koróny. Ubývající srpek se smrskne do třpytivého drahokamu na okraji stále nápadnější koróny – do takzvaného briliantového prstenu. Už jsou vidět jasné stálice a planety. Najednou je to tady! Dají se odložit speciální „sluneční“ brýle a poprvé v životě se dá dívat přímo do černého Slunce! Až z toho mrazí a podlamují se kolena.

lll

Je zima a tma, ale chlad i modř jsou jiné než v noci. Všechny barvy mají neznámé odstíny. Silně cítím vesmír! Je tak blízko jako nikdy předtím! Cítím pokoru a úctu ke všemu živému na planetě. Někteří lidé okolo výskají, jiní jsou němí, kdosi nechce ani sundat brýle a noří se do tmy. Ti, kteří už viděli více zatmění, popisují, co se odehrává na obloze a v krajině. I zemědělci sedí na bobku a dívají se nahoru. Tři minuty, a opět se objevuje malý zlatý drahokam. I tak nepatrné množství slunečního záření zalije krajinu ohromným světlem a teplem…

Lidé se radují. Ptáci zpívají. Zemědělci se znovu pustí do práce. Slunce naštěstí zase vyšlo! Příští úplné zatmění Slunce bude viditelné na území Kanady, Grónska, Ruska, Mongolska a Číny 1. srpna 2008. Do roku 2050 se v evropské části světa vyskytne pouze jediné úplné zatmění 20. března 2015. Kontinentu se ale vyhne, pozorovatelné bude pouze na Faerských ostrovech a na Špicberkách.

Geologické změny v Kappadokii

l Na eurasijskou desku se už od třetihor tlačí od jihu Afrika, a od jihovýchodu se pod oblast dnešního Turecka dva centimetry ročně podsouvá Arabský poloostrov. Anatolská plošina se tak od třetihor zvedla z úrovně hladiny moře do výšky více než tisíc metrů.

l Sopky, a to hlavně Erciyes Daˇgi (3916 m n. m.) jižně od Kayseri a sopka Hasan Daˇgi (3253 m n. m.) jižně od Aksaray spolu s vulkánem Göllü Daˇgi (2143 m n. m.), zasypaly při obrovských explozích před mnoha miliony let okolní krajinu množstvím popela a prachu, které se usadily do výše stovek metrů a místy je překryly lávové proudy.

l Povrchové toky, dešťová voda a mráz se pak staly sochařem, který pozvolna působil na usazeniny.

l Bizarní sklaní útvary se širokou paletou barev se utvářely po statisíce let: od pronikavě bílé barvy tufu přes růžové až fialové zbarvení andesitu po tmavě hnědý až černý čedič; zvlášť působivé je to při západu slunce. Vznikla skalní města plná pyramid, věží, sloupů, varhan. Na některých z nich dodnes sedí kamenné čepice, které jsou pozůstatkem nejsvrchnějších lávových příkrovů.

l Okolní skály tvoří také onyx – zejména jeho žlutá a zelená odrůda se využívá k výrobě ozdobných předmětů.

l Oblastí protéká nejdelší turecká řeka Kizilirmak.

Slunce a lidské představy

l Řekové je nazývali Hélios, Římané pak Sol. V hinduistické mytologii je zobrazováno jako Itšatrjja – král válek jedoucí na voze poháněném sedmi oři, symbolizovanými sedmi paprsky.

l Je rodičem slunečního systému, představuje otce – tedy samčí čili mužskou energii.

l Je symbolem ducha, je konstruktivní a kreativní. Nabízí sílu, vitalitu a výdrž.

l Znamená asertivitu, individualismus, odvahu a sebevědomí. Vládne dechu a srdci.

l V astrologii ukazuje člověku, odkud bere svou životní sílu, sílu k tvorbě a prosazení se v boji proti překážkám. Je charakterizováno stabilní a nesobeckou povahou, je obrazem člověka silného, autoritativního, s královským projevem, spolehlivého.

l Podle astrologů a mystiků sluneční zatmění ohlašuje radikální počátek něčeho nového. Na rozdíl od lunárního zatmění, kdy se jedná více o vnitřní prožívání, vnímáme vnější vlivy, vůči nimž se můžeme cítit jako nepatrné zrnko ve vesmírném koloběhu.

l Vládne znamení Lva, má pozitivní vliv na intelekt, dodává lidem mužnost, autoritu, tvrdost, sílu, důvtip.

l Jelikož se zatmění Slunce odehrálo v prostoru ohnivého znamení Berana, okolnosti lidi patrně přirozeně donutí pohnout se z mrtvého bodu, najít cestu ze slepé uličky, vyhrabat se z černé díry, protože na světě je přece bezpočet možností, stačí je jen uchopit!

l Sabiánským symbolem toho dne je člověk upřeně zahleděný do křišťálové koule. Koule jako ucelený tvar; v její průzračnosti získávají obrazy jasný tvar a formu. Cíl cesty dostává přesnou konturu a vědomé pojmenování. Vize se začínají proměňovat ve skutečnost.

l V alchymii mu přináleží číslo jedna.

Slunce

l Leží na okraji Mléčné dráhy a ve středu Sluneční soustavy. Je největším tělesem, které v sobě soustřeďuje zhruba 99 procent hmoty celé soustavy. Současně s ostatními hvězdami obíhá kolem středu galaxie a také rotuje kolem své osy.

l Vnější vrstvy Slunce vykazují rozdílnou rotaci. Tato nerovnoměrná rotace může být projevem silného magnetického pole, pozorovaného na Zemi jako tmavé skvrny.

l Vyzářená energie je produktem termonukleární reakce v jádru. Jak postupuje směrem k povrchu, je energie postupně absorbována a znovu vyzařována za nižších a nižších teplot, takže v okamžiku, kdy dosáhne povrchu, je z ní primárně viditelné světlo a teplo. Právě tato energie dodává Zemi život. l Tento proces bude pokračovat ještě dalších několik miliard let, dokud Slunce všechno své vodíkové palivo nespálí. Nastane destrukce Země a jiných planet a pravděpodobně vznikne planetární mlhovina.

Category: 2006 / 10

Slyšeli jsme dobře? Do hospody? Co tím myslí tady, uprostřed prázdného buše? Právě jsme se sem dopotáceli vyschlou polopouští severní Namibie, kterou jako vojáci hlídají vysoká a početná termitiště rozesetá všude, kam jsme dohlédli, a jeho pozvání zní skutečně absurdně. Snažíme se rozluštit anglické slovíčko, pod kterým se může skrývat možná všelicos, a s příjemným pocitem nedočkavosti vyrážíme vyšlapanou cestičkou do bodlinatého lesa.

Ze tmy začínají prostupovat lidské hlasy a lehce problikávat světélka ohňů. Z dálky vidíme titěrnou, sotva stojící dřevěnou boudu. I do ní se vejde alespoň malá výstavka alkoholu. Okolo posedávají už podnapilí černoši. Přicházíme blíž a kromě alkoholu začínáme cítit i nepříjemný pach potu a zvířecího sádla.

Ano, jsou to oni! Příslušníci národa, který si dodnes dokázal zachovat své tradice.

Do očí nám svítí několik velkých bílých mušlí, od kterých se odrážejí plameny plápolajícího ohně. Skutečně! Konečně rozeznáváme několik nahých ovahimbských dívek. Jejich blýskající se těla se potácejí rádobytanečním krokem kolem ohně a dívky žádají o další alkohol.

Himbky jsou celé potřeny červenou směsí a na sobě mají kromě ozdob pouze bederní kůži, také pomazanou červení. Himbové žijí ve velmi suché a nevlídné krajině bez vody, nedostatek mýdla řeší směsí červené hlíny a másla, která na těle vytvoří rudě se lesknoucí vrstvu. Ta je chrání i proti slunci a dotěrnému hmyzu.

Dívky mají vlasy spletené do copánků také pomazaných silnou vrstvou červené hlíny, takže ty působí dojmem jakýchsi červených hadic s roztřepenými konci. Hlavu jim ještě zdobí dva kožené rohy z kravských uší. Na hrudi má každá zavěšenou bílou homolici, čili jedovatou mušli, někdy ještě dozdobenou dalším páskem kůže. Kde je tady tak najednou vzaly?

lll

Procházíme krajem Himbů s různě osídlenými vesnicemi. V městě Opuwe žije kmenů hned několik. Hlavními správci jsou lidé Herero, ke kterým etnicky Himbové patří. Jde o místní křesťany, kteří jako jediní používají látky na svůj bohatý oděv. Jejich ženy nosí překrásné široké šaty stažené v pase ozdobným pásem, který dělí vrchní díl od velmi široké vrstvené sukně. Všemu dominuje stejně barevný látkový klobouček ve tvaru zvířecích rohů. Je to zvláštní kontrast, když si s takto oděnou černoškou třeba ve slunečně zářivých šatech povídá na tržišti nahá himbská dívka: původní, nahá a věřící Afrika.

Společně s Herero a Ovahimbo tu žijí i Muhakaonové, na první pohled ne příliš odlišní od červeného kmene, a další kmeny. Všichni v poklidu, přátelství. Celý den se věnují převážně pastevectví nebo odpočinku.

Krajina je na rozdíl od té na jihu mírně kopcovitá, ale stále velice suchá. Většina lidí z kmenů rozesetých po okolí přichází do města jen jednou týdně na trh. Vyměňují nebo prodávají kůži, zvířata, vypěstované plodiny či nepříliš voňavé domácí pivo, kterého je vždy všude dostatek.

I nás hlad přivedl na velký písečný plácek, kde všichni polehávají a veškerý obchod, stejně jako všude v Africe, probíhá na zemi. Náš příchod jako obvykle na chvíli vzbudil překvapení, ale pak už nám pozornost věnovaly jen děti. Vesele kolem nás poskakovaly a chtěly něco dobrého. „Čoko, bombo!“ Netuší, že sladkost jsme ani my neviděli měsíce.

lll

Slunce pálí. Už několik měsíců jsme neviděli ani mráček a z nebe nespadla jediná kapička. Přemýšlíme, jaké to asi je, vést celoživotní boj o vodu, která je tu tak vzácná. Nikde ani živáčka. Když někoho zahlédneme, rychle zmizí.

„Bude těžké najít tady příjemnou vesnici, kde bychom mohli pár dní zůstat.“ Abychom zahnali nepříjemné myšlenky, vytahujeme svůj velký dřevěný buben. Stromky se začínají rozestupovat a za nepatrného šustotu větví přicházejí první zvědavci.

Zanedlouho vyšli ze svých skrýší snad všichni lidé z buše a za šíleného smíchu a řevu začínají tančit a předhánět se, kdo umí na neznámou muziku lépe dovádět. Nakonec vtáhnou do všeho i nás. Nikdo se nepřestává nesmírně bavit a místem prostupuje velmi příjemná a vtipná zábava. V jejich přítomnosti se cítíme velice dobře a přijímáme i pozvání do vesnice.

Vcházíme do vesnice tvořené několika malými hliněnými domečky rozestavěnými do všemocného kruhu. Málem bychom přehlédli náčelníka: vychrtlý, velmi starý muž sedí nenápadně na zápraží skromného hliněného domku a tiše pokuřuje cosi voňavého. Dívky se ho jdou zeptat, jestli nás mohou pozvat dál do vesnice. Stařec dlouho nepřemýšlí a hned s úsměvem kývá hlavou. Jásot a radostný křik dívek potěšil i nás.

lll

Maláé rodinná osada se může pyšnit deseti kruhovými domečky, několika ohništi s dřevěnými nádobami a malým hubeným stromkem uprostřed. Velkým bohatstvím rodiny je velmi početné stádo koz, které je od chýší odděleno bambusovým plotem a ponecháno pastvě suché písečné krajiny.

Vcházíme do malého kruhového obydlí s prostorem sotva na přespání jednoho člověka a čekáme, co se bude dít. Mladá dívka si sedá na kozí kůži, která pokrývá písečnou podlahu, a vytahuje malou dřevěnou krabičku. Pomalu ji otevře a prstem promíchá obsah. Poté se napřímí a začíná se pomazávat nepříjemně vonící směsí červené hlinky a másla. Pozorně sledujeme, s jakou ladností si rovnoměrně potírá vlasy umotané do copánků a pomalu přechází na krk, prsa a přes břicho na stehna a celé nohy. Celý rituál trvá jen pár minut. Stejně jako ona zřejmě obnovily svou ozdobu i další dívky. Shlukují se za neustálého chichotání venku před hlavním ohništěm. Bereme to jako čest, že se takhle ozdobily jen kvůli nám.

Nastává večer, který zahaluje suchou krajinu. Dívky rozdělávají oheň a neustále poskakují, tančí a zpívají rytmické písně. Jsme vyzváni, abychom si přisedli blíže k náčelníkovi, který drží v ruce zvláštní kulaté předměty, jimiž nás začíná očišťovat a představovat svým zesnulým předkům. Dívky zpívají, šílí, ječí a stařešina sebou podivně škube s rukama napřaženýma k nám. Teprve pak můžeme skutečně přisednout k posvátnému ohni. Nikdy se na něm nevaří. Je rozděláván pouze pro slavnostní účely, má přilákat pozornost duchů předků. Himbové ho většinou přenášejí z tábořiště do tábořiště. My pak vytahujeme náš buben a dáváme se do hry a do tance společně s dívkami. Popíjíme oblíbené himbské pivo a všichni si užíváme krásný, dlouhý, do červena zabarvený večer.

lll

Himbské tance mají svou zvláštnost. Ženy stojí v řadě nebo v kruhu a zpívají za neustálého rytmického tleskání. Jedna se potom vrhne do středu a rozhazujíc rukama sebou metá do všech stran. Hlavou při tom škube zepředu dozadu a vydává až hrůzné zvuky. Tančí se stále rychleji a rychleji. Snažíme se s nimi držet krok.

V pozdních nočních hodinách, kdy už děti i většina žen spí, pak začne náčelník se svým magickým zaříkáváním. Posilněni silným domácím pivem ho vnímáme o to víc. Kromě něj je slyšet jen praskání ohně. Ze slabik mi běhá mráz po zádech a propadáme se do monotónního hlasu náčelníka vedeni jako ovečky. Máme pocit, že nás ovládl, hraje si s celým okolím, přetváří energii ve svůj prospěch, ovládá tok času, jak ví, jak může, jak umí… Také ale cítíme, že nás bere na výlet, a nechytá nás do sítě, i když by lehce mohl. Je to výlet do světa neznáma, do jiné dimenze, do dimenze pochopení Afriky takové, jaká skutečně je.

Himbové

l Kmen Ovahimbů, což je vlastně množné číslo od označení Himba, patří do skupiny národů Bantů. Do jižní Angoly a severní Namibie, kde našli své nynější působiště, přišli původně ze střední Afriky.

l Ovahimbové patří etnicky k národu Herero, který je v severní Namibii nejrozšířenější.

l Rudý kmen je proslulý svým zvláštním zdobením. Ženy se potírají směsí másla, bylinek a okrového prachu z rozdrceného červeného kamene a nikdy nezapomenou na svou oblíbenou homolici. Muži se zdobí také rohy z býků a kůzlat nebo ušima z jalovice.

l Copánky, které si pletou z vlasů, se během dospívání mění.

l Velkou zvláštností jsou kožené popruhy na zádech na nošení dětí, samozřejmě také natřené na červeno.

l Některé Himbky, zvláště ty mladší, chodí zcela nahé, jinak si na kožený pásek zavěšují kratičké pruhy kůže před choulostivá místa. Děti běhají po vesničkách nahé s výjimkou ochranných náramků a přívěsků voodoo.

l Himbové jsou animisté a součástí jejich života je silné voodoo. Misionáři se je snaží obléknout a naučit chodit do kostela, Himbům se zatím daří těmto snahám odolávat.

l Himbové žili dlouho poměrně izolovaně, díky tomu se jim podařilo udržet si své tradice. Jsou ovšem ve stále větším tlaku misionářů, ale také turistů.

l V minulosti žili nomádským způsobem a kočují dodnes. Zabývají se hlavně chovem dobytka. Živí se mlékem, tvarohem, kukuřicí a někdy také kozím nebo hovězím masem.

O autorech V letech 2004–2005 uskutečnili dva mladí lidé, Michaela Lorencová (24) a Ondřej Havelka (25), velice zajímavou cestu po africkém kontinentě. Jejich leckdy velice nebezpečná a náročná cesta, kterou absolvovali stopem a pěšky, trvala plné dva roky a vedla přes 27 států Afriky. Pohybovali se po územích zmítaných válkou, stejně jako po dech beroucích plážích. Noci trávili ve stanu či pod širým nebem, v poušti nebo džungli, která jim připravovala nečekaná překvapení. Prožili nádherná setkání s domorodými kmeny, stejně tak napadení vedoucí téměř ke smrti, několik okradení, množství potyček a zajímavá setkání nejen s divokými zvířaty. Hodiny a dny strávené stopováním v oblastech, kde téměř neexistuje doprava a cesty, nahradila chůze, kterou vystřídaly okamžiky setkání s toužebně očekávanými kmeny černé Afriky. Nevyhnuli se ani voodoo, které prožili na vlastní kůži, a protrpěli tropické nemoci. Jako profesionální potápěči poznali i hluboká místa korálového světa. Potápěli se na řadě míst okolo celého kontinentu, z čehož se jim nejvíce líbil Mosambik a Zanzibar. Afriku prošli a prostopovali křížem krážem ze severu na jih a znovu na sever. Při svém dlouhém putování se zúčastnili i podvodního archeologického výzkumu v Rudém moři.

Category: 2006 / 10

Islandu jsem tak úplně propadl. Řadím ho na první místo mezi fotogenickými oblastmi celé planety. Až dosud jsem za nejatraktivnější pro fotografa považoval Nový Zéland.

Dojímá mě to úžasné, dramatické a přitom romantické sepětí ohně, vody a ledu. Nejpůsobivější pro mě byla místa s termálními prameny, vulkány a ledovci a vodou z ledovců, která tvoří velké množství nádherných řek a tisíce vodopádů. Protože má ostrov tolik vody, má zejména kolem řek a vodopádů spoustu travnatých a mechových ploch. Přenádherné namodralé ledovce na jihu odplouvají romantickými lagunami do Atlantiku.

Život místních lidí je zvláštní tím, jak je ovlivněn slunečním svitem a ročními obdobími. Pro fotografa je třeba ideální jet sem ve vrcholném létě, kdy je polární den a světlo až do půlnoci. Obrázky v této fotoreportáži byly pořízeny mezi 21. a 24. hodinou v noci.

Mystičnost Islandu podporují všechny staré historické ságy plné elfů, trollů, obrů a dalších nadpřirozených bytostí. Dodnes ovlivňují život Islanďanů a cizincům nabízejí novou dimenzi prožitku v silné přírodě.

Island je země, která českého návštěvníka svou malebností uchvátí. Patří sice k nejdražším na světě, ale má za to hodně co nabídnout. více najdete na www.skandinavie.cz a www.theworld.cz

Category: 2006 / 10

Nové spojení z provincie Čching-chaj z městečka Golmud do hlavního města Tibetu – Lhasy je dlouhé 1142 kilometrů a začalo se budovat 29. června 2001. Dokončeno bylo s velkou slávou v předstihu. Zprávy o unikátní stavbě proběhly celým světem. Pokusil jsem se dostat do vlaku třetí týden po zprovoznění trati.

lll

Shánění jízdenek na vlak v Číně, natož v Tibetu, je na rozdíl od našich končin dost náročné. Vlaků jezdí málo, zájemců je ale hodně, a to přeje překupníkům. Takže je prakticky nemožné přijít na nádraží a koupit si lístek na vlak jedoucí ten den. Za normální cenu se dají na nádraží sehnat lístky na týden a více dopředu, na dřívější cestu jedině přes překupníky či cestovní kanceláře, což pak může stát až dvojnásobek. Měl jsem tedy velké štěstí, když jsem v hostelu objevil inzerát, že někdo prodá lístek jen s příplatkem v přepočtu za 60 korun. Původní cena lístku je 537 renmimbi (jüanů), tedy asi 1600 korun za místenku do vagonu nižší lehátkové třídy do střední výšky.

S třídami a výškou lehátka je to tu totiž takto: Nejluxusnější třída má jen dvě lůžka v kupé a vedle polštáře pak LCD televizi. Nejnižší třída je naopak pouze na sezení bez lehátek. V nižší lehátkové třídě jsou v kupé naproti sobě dvě trojice lehátek a je zajímavé, že s výškou lehátka klesá jeho cena. Nejnižší je nejdražší, přitom na něm většinou sedí lidé z vyšších míst, takže ležet v klidu se na něm nedá.

lll

V reklamě na vlak a prospektech se uvádí, že vagony jsou vzduchově utěsněny proti změnám tlaku. Ve skutečnosti to znamená, že kromě záchodů se nedají nikde otevřít okna. Ta na záchodech byla většinou naštěstí otevřená, protože kouřící čínská většina by dlouhou cestu bez cigarety nezvládla. Při problémech s výškovou nemocí je u každého lůžka i na chodbách řada míst s hadičkami, z nichž při stlačení tlačítka údajně fouká kyslík. Dobře se osvědčily na rozfoukání kouře a jako větrák proti horku.

Na chodbách v každém vagoně jsou sedačky, kam se dá příjemně posadit ke stolečkům. Tato místa jsou ale určena pro lidi s místenkou na lehátko, což mě v čínských poměrech přecpaných vlaků mile překvapilo. Chodby jsou vybaveny zásuvkami na 220 voltů s čínsko-americkým konektorem. Na zásuvky se ale stála velká fronta, neboť většina cestujících Číňanů neustále telefonuje a pak musí dobíjet mobilní telefony. Trať je pokryta GSM signálem (fungoval Eurotel roaming), jako ostatně většina hlavních silnic v Tibetu, přestože jsou vesnice od sebe vzdáleny stovky kilometrů a na většině míst nikdo nežije. Displeje na chodbách průběžně ukazují aktuální nadmořskou výšku, rychlost, čas a další zastávku v čínštině, tibetštině a angličtině.

S angličtinou nebo jiným světovým jazykem se ale člověk téměř nesetká. Kromě pěti hodin v noci se z reproduktorů ozývá hudba asi ze dvou kazet, které se neustále opakují. Upozornění na zajímavá místa (tunel, dlouhý most, průjezd kolem jezera a podobně) se ozývá také jen v čínštině. Pouze čínsky je prospekt o železnici s mapou, který je ve vlaku k dispozici.

Podél železnice je postaveno třiatřicet průchodů pro divoká zvířata. Dokonce zde byly uměle vysazeny některé druhy jelenů. Velmi často se během cesty stávalo, že některý z Číňanů zakřičel na celý vagon „jelen“ a většina lidí pak vyskákala z postelí a vrhla se k oknům s videokamerami a fotoaparáty. Působilo to opravdu komicky.

lll

Kdo by čekal trať podobnou zubačkám ve švýcarských Alpách, bude zklamán. Výhledy na okolní zasněžené vrcholky ovšem rozhodně stojí za to. Vlak má celkem dvacet vagonů a táhnou ho čtyři spojené lokomotivy. V jídelním voze nabízejí asi patnáct čínských jídel po 20 renmimbi, nápoje či čínské nudle za běžné městské ceny. Občas procházela mezi kupé s jídlem i obsluha. Problém ale byl, že i jídelníčky byly psány pouze čínsky a obsluhující nazdobené Číňanky se evidentně vyhýbaly komunikaci s cizinci.

Každý vagon ve vlaku měl jednu průvodčí a jednu uklízečku, která navíc dolévala lidem horkou vodu na čaj. Celkově bych řekl, že komfort ve vlaku rozhodně převyšuje naše IC soupravy.

lll

Samotné vlakové nádraží ve Lhase je postaveno ze záhadných důvodů až za městem na druhé straně řeky. Přes řeku vede krásný nový železniční most, na mnoha prospektech označovaný superlativy, ale ten slouží pouze pro vlaky. Lidé do města musejí jiným mostem, a cesty taxíkem po silnici pak měří necelých patnáct kilometrů, za což se účtuje 30 renmimbi. V obrovské nádražní hale pak nenajdete kromě záchodů a laviček zatím vůbec nic, nekoupíte si tam nic k jídlu, zato vám zrentgenují zavazadla.

Železnice do Tibetu

l Vlaky jezdí rychlostí do 100 km/h v úsecích na permafrostu, tedy na půdě, která je téměř neustále promrzlá.

l Celá cesta do Lan-čou trvala 29 hodin.

l Železnice je pouze jednokolejná. I když zatím jezdí do Lhasy jen 4 vlaky denně, musel vlak občas ve stanici počkat na vedlejší koleji, než projela souprava v protějším směru.

l Prakticky celá trasa do Golmudu vede vysoko nad terénem na pilířích, po mostech a náspech a skrz tunely. Nejvyšší místo trati je sice v údolí, ovšem dno údolí má nadmořskou výšku 5072 m (nedaleko stanice Tchang-ku-la). l Nejdelší most má 11,7 km, vede přes řeku Qingshui. Na trase je i tunel Kunlun, který je na světě nejdelším tunelem v trvale zamrzlé půdě, měří 1686 metrů. Tunel Feng-chuo-šan s nadmořskou výškou 4905 metrů je dosud nejvýše položeným tunelem v permafrostu. více informací na http://mafi.ucw.cz

Category: 2006 / 10

Přitom Portoriko dělá svému jménu čest – v překladu to znamená bohatý přístav.

Dominantou hlavního města jsou více než pět set let staré pevnosti El Morro a San Christóbal, jejichž až šest metrů silné zdi odrazovaly útočníky přicházející jak od moře, tak z pevniny.

S temnými zdmi obou pevností kontrastují bělostné náhrobky hřbitova ležícího mezi oběma stavbami. To, že se nachází právě tady, působí poněkud bizarně.

„Tam rozhodně nechoďte, a už vůbec ne s kamerou!“ slyším od mladého Portoričana – spontánní varování se týká nedaleké nechvalně proslulé chudinské čtvrti La Perla, která je centrem drog a prostituce.

Kam ovšem stojí za to jít s kamerou, je srdce starého San Juanu okolo ulice Fortaleza. Místní klasická španělská koloniální architektura je právem zapsána v seznamu světového dědictví UNESCO. Především ve staré části hlavního města, která si dosud zachovala výrazný latinskoamerický charakter, stojí za to ochutnat noční život: nespočet pulzujících barů a hospůdek, krásně vyzývavé pohledy Portoričanek a vše kontrolující usměvaví barmani, vždy ochotní dolít další rum nebo Piňa Coladu. Každý Evropan se tu dokonale uvolní a zbaví obvyklé hektičnosti.

Sanjuanský přístav je zase zajímavý tím, že právě odtud vyplouvají lodě plně naložené Bacardi rumem a farmaceutickými výrobky, kterých se na malém ostrově vyrábí čtvrtina světové produkce.

Směrem na jih od hlavního města se kolem hřebene pohoří Cordillera Central jako had klikatí La Ruta Panorámatica – unikátní dvě stě šedesát šest kilometrů dlouhá sít silniček, které strmě vedou až k přírodním krásám parku Toro Negro.

Město Ponce je oproti San Juanu poněkud ospalejší. Největší zájem vzbuzuje červenočerná budova Parque de Bombas, ve které je sídlo místních hasičů a také výstava starých hasičských vozidel. Překvapení skrývá postranní Ulice 25. ledna 1899. Město tu nechalo hasičům-dobrovolníkům postavit zhruba šedesát domů jako dík, že srdnatě bojovali se zničujícím požárem v roce 1899. Domy, stejně jako hasičská budova, jsou červenočerné, což je barva místních hasičů a oživují poněkud šedou tvář celého města.

lll

Při křižování ostrova rozhodně nevynechejte Arecibo – gigantický radioteleskop pro zachytávání signálů od mimozemských civilizací vzdálených až 1500 světelných let. Průměr talíře je 305 metrů a při pohledu z vyhlídkové plošiny si jistě vzpomenete na Jamese Bonda ve filmu Zlaté oko.

lll

Kdo na Portoriko zavítá, ten se bezpochyby neubrání rozpakům, co si myslet o zvláštním kontrastu mezi malými, přízemními domy Portoričanů a gigantickými nákupními centry Saers a Wall-Mart. I to ale patří k tak trochu jiné Americe a jenom to dokresluje určitou nerozhodnost ostrova, jestli si zachovat přidružení ke Spojeným státům americkým, nebo dát přednost vlastní nezávislosti.

lll

El Yunque je místo, kde Oliver Stone natáčel scény z dnes už téměř kultovního filmu Četa. Ročně zde spadne tři sta miliard litrů srážek. Tento park leží na východě ostrova a je to jediný deštný prales na území USA. Je protkán dvaceti sedmi kilometry cest. Nabízí se tu několikahodinový trek mezi 225 druhy stromů, horských palem a kapradin, který je tak doslova pastvou pro oči.

Tím ale přírodní poklady zdejšího ostrova nekončí. Je tady přes tři sta osmdesát bělostných pláží, pravý ráj pro každého, kdo miluje moře. Surfařský eden okolo města Rincón je celosvětově proslulý již od 60. let minulého století. Fascinující podmořský svět se dá donekonečna prozkoumávat kolem ostrůvků Culebra, Diablo a Icacos, kam se dá dojet katamarány. Pokud se budete chtít při této vyjížďce občerstvit, ochutnejte vynikající Bacardi&Coke, které je v ceně.

S jedním se tak dá bezvýhradně souhlasit – s nápisem na značkách aut: Isla del Encanto – kouzelná země.

Katedrála rumu

Skutečná Katedrála rumu se nachází v San Juanu, ve čtvrti Cataňo, kde společnost Bacardi vyrábí tolik ceněný rum. Areál destilérky s perfektně střiženými zelenými trávníky ani nebudí dojem, že zdejší denní produkce čítá úctyhodných 380 000 litrů.

Před zahájením prohlídky si dopřejte několik kalíšků Carta Blanca nebo Bacardi 8. Příběh rodiny Bacardi pak dostává zvláštní příchuť.

Firmu založil v roce 1862 don Facundo Bacardi v Santiago de Cuba. Díky experimentům při výrobě začal brzy pálit rum nezvykle jemné chuti a prvotřídní kvality. O logo s kaloněm se zasloužila jeho manželka doňa Amália. Když poprvé vkročila do palírny, uviděla v trámoví kolonie netopýrů, kteří jsou podle domorodců symbolem štěstí, zdraví a prosperity.

Přesnou recepturu si rodina dodnes pečlivě střeží. Na počátku se stvoly cukrové třtiny nasekají, podrtí a vylisuje se z nich sladká šťáva (jen pro zajímavost – na výrobu poloviny láhve čistého alkoholu je třeba 10 tun třtiny). Rafinací se z ní získá cukr a zbude melasa. Do ní se přidají speciální kvasinky, vyšlechtěné již donem Facundem.

Takto vzniklá kaše je po fermentaci rozdělena na dvě poloviny. První se destiluje v klasických destilačních přístrojích a získáme 65% Aquardiente s velkým množstvím aromatických látek. Druhá polovina – 95% Redestilado – vytéká z destilačních kolon. Obě složky se podle vynálezu zakladatele filtrují přes dřevěné uhlí. Odděleně pak zrají v dubových sudech, ve kterých získávají chuťové, aromatické a barevné tóny. Pak už jen mistři blendeři míchají jednotlivé druhy před plněním do láhví. Bacardi také dalo vzniknout třem legendárním koktejlům – Cuba Libre, Daiquiri a Mojito. To si také barmani na Portoriku uvědomují a když si objednáte originální Mojito nebo Cuba Libre, okamžitě sáhnou  po Bacardi.

Category: 2006 / 10

O životní prostředí je připravuje vysoušení bažin. Naštěstí se objevují i opačné příklady, například Asuánská přehrada dala nový domov tisícům krokodýlů nilských, stejně tak ohromná umělá nádrž Kariba v Zimbabwe.

Některé setkání člověka s krokodýlem může skončit tragicky, ale jen málo krokodýlů se odváží člověka napadnout – vzácně krokodýl nilský, krokodýl americký a nejčastěji ten největší, krokodýl mořský. U některých afrických národů se praktikovaly i krokodýlí soudy. Odsouzenec musel prokázat svoji nevinu tím, že přeplaval Krokodýlí jezero. Celý rituál byl doprovázen vířením bubnů, které u krokodýlů vyvolává podmíněný reflex – krmení. Přesto se některým výjimečně podařilo dosáhnout druhého břehu.

Nejvíce útoků krokodýlů na člověka se zatím odehrálo v Austrálii. Agentury před nějakou dobou informovaly o případu, kdy krokodýl nedaleko Darwinu na severu kontinentu dokonce stáhl pod hladinu cyklistu. Mladíka zardousil a jeho dva kamarády donutil přenocovat v koruně stromu. Vyplašil ho až hluk policejní helikoptéry, která přiletěla dvojici na pomoc.

Vše se seběhlo při nedělním výletu tří mladíků na horských kolech. Po několika kilometrech jízdy se zastavili u řeky Finniss, kde se rozhodli umýt zablácená kola. Dvaadvacetiletý Brett Mann vstoupil do vody jako první. Když se sehnul, aby se opláchl, objevil se před ním asi čtyřmetrový mořský krokodýl a stáhl ho pod hladinu. Kamarádi podle vlastních slov okamžitě skočili za ním, ale řeka byla tou dobou rozvodněná, takže se jim tělo nepodařilo najít. Navíc měli sami problém udržet se nad vodou a když viděli, jak se krokodýl vrací, okamžitě se vyšplhali na strom uprostřed rozvodněné říčky. Tělo mrtvého se nenašlo, stejně jako neskončilo pátrání po zabijákovi.

Pohybovali jsme se v této oblasti také, jednou jsme nocovali u řeky. Přátelé začali stavět moskytiéry přímo na břehu. Hned na pokraji ale ležela velká mrtvá ryba: usoudil jsem, že si pro ni v noci určitě přijde krokodýl, a přesunuli jsme se kousek dál do vnitrozemí. Ryba do rána samozřejmě zmizela a přátelé přísahali, že slyšeli krokodýla.

Na jiných místech jsme si ale slastně lebedili i v teplých tocích, kde cedulky varovaly před krokodýly. Nejsem kaskadér, ale těmito zvířaty se zabývám celý život, byl jsem za krokodýly zodpovědný v evropské Asociaci zoologických zahrad, takže trochu znám jejich zvyky i místa, kde by se opravdu mohli vyskytovat. I moji přátelé mi bezmezně věřili. Přežili jsme všichni.

Aligátoří žně

Nejvíce člověk ohrozil aligátora severoamerického. Než člověk přišel se svou touhou po ovládnutí přírody a ještě větší touhou po zisku, který mu aligátoří kůže přinášely, obýval tento krokodýl rozsáhlá území bažin a močálů podél řek a jezer jihovýchodu USA. Za deset let ale vynesly aligátoří žně přes milion amerických dolarů, nejúspěšnější lovci si přišli na průměrné roční výdělky 4183 dolarů. Za jednu noc ulovili průměrně 18,8 aligátora, při ceně 48 dolarů za zvíře.

Podél východního pobřeží USA se v šířce tří set kilometrů táhne pásmo monzunových lesů. Everglades jsou velké známé bažiny, patřící mezi světové přírodní bohatství. Rozprostírají se na jih od jezera Okeechobee, jsou asi sto padesát kilometrů dlouhé a šedesát kilometrů široké. V centrální části Everglades se nacházejí Hammoccks, malé ostrůvky pevné půdy porostlé mokřadními tropickými stromy, a mezi nimi se táhnou těžko průchodné mokřiny. Okraje území jsou porostlé až třímetrovou mokřadní trávou. V roce 1947 byla značná část prohlášena za národní park, druhý největší v USA.

Hranice je vyznačena bójemi i daleko v moři a v křehkém ekosystému žije 350 druhů ptáků a roste více než tisíc druhů rostlin. V roce 1930 zde hnízdilo 300 000 párů krokodýlů, ale počet se bohužel rychle snížil na pouhých pět tisíc.

Když se posledním útočištěm krokodýlů staly právě neprostupné bažiny Everglades, naštěstí zvítězil zdravý rozum a americká vláda vybíjení zastavila. Na řadu přišla usilovná práce ochranářů a výzkumníků. Krokodýli jsou od roku 1960 přísně chráněni a jejich počty začaly pomalu stoupat. Na Floridě existuje program kontroly hnízd a sběru vajec v celém areálu. Protože tento ještěr nemá přirozeného nepřítele, jsou každoročně stanoveny kvóty odstřelu. Ročně se tak z přírodní populace získá dvacet tisíc až dvacet pět tisíc kusů kůží. V minulosti byla predátorem puma. Dnes je v této oblasti mimořádně vzácná a pod přísnou kontrolou přežívá jen několik desítek zvířat. Aligátor severoamerický mohl být vyňat z červené knihy ohrožených druhů.

Kůže, které přicházejí na trh, jsou ze značné části z farem na Floridě, v Jižní Karolíně a v Louisianě. Je jich tu přibližně sto padesát a chovají asi tři sta padesát tisíc aligátorů. Ročně vyprodukují až čtvrt milionu vajec a prodají přibližně necelých devět tisíc až sto padesát tisíc kůží. Obchodní délka aligátoří kůže byla stanovena na 122 centimetrů.

Dokonalí lovci

Krokodýli jsou velmi starobylí plazi, první doklady o krokodýlech existují z konce triasu, za posledních 65 milionů let se tito ještěři výrazněji nezměnili. Jsou dokonale přizpůsobeni životu ve vodě. Na nohou mají plovací blány, silný ocas slouží jako výkonný motor i kormidlo.

Při plavání mají končetiny přiloženy k tělu. Uzavíratelné nozdry leží na vyvýšené špičce čenichu ve stejné ose s očima; plujícímu krokodýlovi vyčnívají nad vodu, může dýchat a zároveň pozorovat okolí. Zrak mají výborný, oči jsou opatřeny průhlednou mžurkou. Při potopení se zvláštní záklopkou uzavřou i ušní otvory. Protože tlamu nemohou vodotěsně uzavřít, mají v její zadní části uzavíratelnou záklopku, která zabraňuje proniknutí vody do dýchacích cest a trávicí trubice. Jazyk je přirostlý.

Zvláštností je žaludek rozdělený na tři části, trávení napomáhají kameny, které krokodýli občas polykají. Ty jim také pravděpodobně pomáhají udržovat ve vodě stabilitu. Další zvláštností těchto vývojově primitivních ještěrů je srdce rozdělené na čtyři části.

Žijí ve sladké vodě, ale některé druhy i ve slaných vodách, krokodýl mořský byl spatřen tisíc pět set kilometrů od břehu.

Ve vodních tocích působí jako zdravotní policie, zúrodňují vodu, svým pohybem zamezují zarůstání toků vodními rostlinami. Bylo prokázáno, že v místech, kde byli vyhubeni, neúměrně vzrostl počet plevelných ryb.

Loví převážně v noci, dokáží se pod vodou nepozorovaně přiblížit a rychle zaútočit. Kořist většinou nestačí reagovat. Živí se také zdechlinami a vykonávají záslužnou práci zdravotní policie. Kupodivu značnou rychlost dokáží vyvinout na krátkou vzdálenost i na souši. Pohybují se přitom na vztyčených nohách. Pokud chce být člověk v bezpečí, musí se od velkého krokodýla držet nejméně pět metrů daleko.

Největší hrozbou jsou kuželovité zuby uložené v jamkách. Slouží pouze k zachycení kořisti, nikoli ke kousání, a pokud se opotřebují, vymění se – až pětatřicetkrát za život. Uvádí se, že krokodýl umí stisknout až silou třináct tun. Nejprve ale kořist utopí, pak ji odtáhne na klidné místo a tam ji začne požírat. Pokud je úlovek příliš velký, pomůže si krokodýl tak, že tělo zaklíní mezi potopené kořeny stromů, aby mu neuplavalo.

Když je na kořist krokodýlů víc, každý uchopí část kořisti, pomocí ocasu se rychle otáčejí okolo své osy, a z oběti tak vyrvou kusy svaloviny. Polykají je většinou ve vodě tak, že je nadhazují v tlamě, až je srovnají do potřebné polohy.

Tělesnou teplotu udržují sluněním na březích a ochlazováním ve vodě.

Péče až dojemná

Chování krokodýlů je na plazy obdivuhodné. Mají vzájemné sociální vztahy, hierarchii, dorozumívají se hlasem, loví koordinovaně a dojemné je jejich mateřské chování.

Páří se ve vodě, a to velmi bouřlivě. Samci vydávají hlasitý dunivý řev. Samci amerických aligátorů dokonce chvěním břišního pancíře rozvlní vodní hladinu.

Naproti tomu jemně pečují o potomstvo, samice některých krokodýlů staví z rostlinných materiálů až jeden a půl metru vysoké hnízdo, do kterého klade podle druhu deset až devadesát vajec opatřených skořápkou. Teplota ve středu hnízda je až o 4 stupně vyšší než na okrajích, což pak ovlivňuje pohlaví mláďat. Při vyšší teplotě se líhnou samci, při nižší samice.

Samice hnízdo hlídá celých devadesát až sto třicet dní, než se mláďata vylíhnou. Nejprve se ale z vajec ozve kvákání, což je signál, aby samice hnízdo rozhrabala a mláďatům pomohla na svět. Protože na cestě k vodě na ně čeká mnoho nebezpečí, pokud je hnízdo dál od vody, samice mláďata jemně nabere do čelistí a přenese je do bezpečí mělkých lagun, kde je teplejší voda a dostatek vhodné potravy.

Ale ani tam nemají mláďata vyhráno, boj o život pokračuje, dokud nedorostou a sama nejsou nebezpečná svému okolí. Prvního roku se nedožívá ani polovina mláďat, i když je některé matky střeží až tři roky. Malí krokodýli se živí hmyzem, malými rybkami a korýši, jsou poměrně žraví, později loví ryby, želvy, ptáky a savce. Dospívají v pěti až patnácti letech, podle druhu.

Dodnes je ale loveno mnoho dalších druhů krokodýlů. Mezinárodní obchod s kůžemi vynáší víc než 500 milionů amerických dolarů ročně. Drancování společně se ztrátou a znečištěním životního prostředí přivedlo několik druhů na pokraj vyhubení. Naštěstí ve většině států byly zahájeny programy pro zvýšení krokodýlích populací. V roce 1989 jsem si napsal: „Věřím, že zvítězí zdravý rozum a všechny druhy krokodýlů s námi oslaví rok 2000, a to nejen v zoologických zahradách a na farmách, ale i ve volné přírodě, kam nesporně patří.“ Jsem velmi šťastný, že se moje přání alespoň částečně vyplnilo.

Někteří z vládců řek a bažin

l Kajman brýlový a jeho geografické poddruhy jsou nejrozšířenějšími kajmany. V Kostarice je tento druh poměrně častý. Žije také v Brazílii, Kolumbii, Ekvádoru, Salvadoru, Guyaně, Francouzské Guyaně, Guatemale, Hondurasu, Mexiku, Nikaragui, Panamě, Peru, Surinamu a na Tobagu a Trinidadu. Člověk ho vysadil na Kubu, na Portoriko a do USA. Dorůstá až 3 metrů. Starší zvířata jsou schopna ulovit i větší kořist, například divoká prasata. Je dokázáno, že v oblastech, kde byli vyhubeni, poklesly stavy ryb, regulují také populace piraní.

l Krokodýl americký (Crocodylus acutus) je rozšířen od jihu USA po Střední a Jižní Ameriku. Na Kajmanských ostrovech byl vyhuben. Dorůstá až 7,5 metru. Je zapsán v Červené knize IUCN jako ohrožený. Přírodní populace je odhadována na 10 000 až 20 000 kusů. Živí se kraby, rybami, želvami, ptáky, nejčastěji loví v noci. Vzácně loví i domácí zvířata. Zprávy o útocích na lidi jsou velmi vzácné.

l Krokodýl Johnsonův (Crocodylus johnsoni) obývá Západní Austrálii, Severní teritorium a Queensland. Přírodní populace je odhadována na 50 až 100 000 jedinců, ale klesá. Hlavní příčinou je úbytek životního prostředí. Dorůstá 1,5 metru. Obývá sladkovodní jezera, slepá ramena řek a zátoky říčních systémů. Vyskytuje se také blízko pobřeží v brakických vodách, ale tady ho vytlačuje velký krokodýl mořský. Protáhlý tvar čenichu napovídá, že je přizpůsoben k lovu ryb, které uchopí bleskurychlým trhnutím hlavy.

l Krokodýl nilský (Crocodylus niloticus) je rozšířen po celé řadě států Afriky. Je uveden v Červené knize IUCN. Přírodní populace je odhadována na 250 000 až 500 000. Dorůstá 3,5–7 metrů. Žije v jezerech, řekách, močálech i brakické vodě. Dokáže ulovit i velká zvířata jako antilopy, buvoly, mladé hrochy i velké kočkovité šelmy. Největší část jídelníčku však tvoří ryby, při jejich lovu krokodýli dokáží spolupracovat, z těl a ocasů utvoří kruhovou hradbu, ve které ryby soustředí. V noci cestují za potravou až stovky metrů od vody. Plní významnou roli zdravotní policie. Jako krokodýli mořští mají pověst lidožroutů. Spolu s hrochy a lvy mají každoročně na svědomí smrt mnoha set lidí.

l Krokodýl mořský (Crocodylus porosus) má velký areál rozšíření: Austrálie, Papua-Nová Guinea, Šalomounovy ostrovy, Brunei, Indonésie, Malajsie, Singapur, Čína, Indie, Srí Lanka, Bangladéš, Filipíny, Myanmar, Kambodža, Vietnam a Thajsko. Přírodní populace je odhadována na 200 000 až 300 000. Snáší slanou vodu, obývá pobřeží a ústí řek. Velcí krokodýli mohou ulovit jelena nebo buvola, útoky na člověka nejsou vzácností. Je to největší krokodýl, dorůstá 5 až 9 metrů a váží až jednu tunu. Dnes se již tak velká zvířata nevyskytují.

l Krokodýl kubánský (Crocodylus rhombifer) obývá močály provincie Zapata na severozápadě Kuby a ostrov Isla de la Juventud, v minulosti žil i na Bahamách. Populace je odhadována na 3000 až 6000 zvířat. Je veden v Červené knize ohrožených druhů IUCN. Dorůstá 3,8 metru. Loví především ryby a želvy, příležitostně i malé savce. Zadní zuby má přizpůsobeny k drcení želvích krunýřů, jsou širší. Tento krokodýl také dokáže vyskočit do značné výšky a strhnout kořist z větví nad vodou. l Gaviál indický (Gavialis gangeticus) žije v mnohem menším teritoriu, než bylo to původní. V Bangladéši je blízko vyhynutí, v Bhútánu již pravděpodobně nežije, stejně tak v Indii, v Myanmě, v Nepálu; v Pákistánu je blízko vyhynutí. Poslední populace jsou v říčních systémech Brahmaputry v Bhútánu, v řece Indu v Pákistánu a v Ganze v Nepálu. Malá populace je v Kaladanu a řece Iravádí v Myanmě. Patří mezi nejohroženější krokodýly. V roce 1974 žilo okolo 250 jedinců, díky ochranářským projektům se stavy zvýšily na 5000. Dorůstá 4 až 7 metrů. Žije v říčních systémech pomalu tekoucích vod, z vody vylézá zřídka. Je dokonale přizpůsoben lovu ryb. Samci mají harémy několika samic. Páří se od listopadu do ledna. Samice jsou dospělé, když dosáhnou tří metrů, což je obvykle nejdříve v deseti letech. V období sucha od března do května klade samice do písku 30 až 50 vajec. Gaviál má ze všech krokodýlů největší vejce, v průměru váží 160 gramů.

Category: 2006 / 10

Palmy, které v zahradách rostou, působí velmi exoticky a monumentálně. Ve Španělsku se objevily už kolem roku 1500, jedinou původní palmou na Pyrenejském poloostrově je Chamaerops humilis.

I dnes zahrady odhalují leccos z bývalého světa šlechty. Byly totiž ve své době považovány za plnohodnotnou součást světských staveb. Bylo to místo, kam se dalo utéci před vnějším hlukem, horkem, ale sloužily i pro reprezentaci. Díky tomu byly utvářeny jako otevřené bytové prostory plné květin, dřevin a architektonických prvků – vstupních branek, pavilonů a nejrozmanitějších altánů.

Přísně zakázáno ale bylo stavět sem sochy osob. Zase tu byla hojně využívána voda, přesněji různé vodní plochy a fontány, které měly nejen chránit před horkem, ale i zosobňovat běh života. Tento zvláštní svět rostlin, vody a drobných staveb, chráněný od okolního světa stavbami a vysokou zdí, existoval ještě dávno předtím, než začaly být v křesťanské Evropě zakládány jiné – střízlivé raně renesanční zahrady.

Alcázar byl postaven v druhé polovině čtrnáctého století pro Petra Ukrutného na místě někdejšího rozsáhlého opevnění almohadského paláce a později několikrát opravován a rozšiřován. Je představitelem takzvaného mudérjarského slohu, jeho stavitelé byli arabského či berberského původu, ale stavba byla určena křesťanskému vládci. Prolínají se tu tedy jak prvky křesťanské, tak muslimské architektury.

Samotné zahrady také procházely vývojem, ale svůj styl a ráz si zachovávaly. Rozsáhlý labyrint z exotických rostlin třeba nechal vybudovat císař Karel V. v 16. století. Některé změny jsou z doby baroka, větší úpravy ale zahrada prodělala až začátkem dvacátého století.

Dnes mají zahrady rozlohu sedmi hektarů a jsou zapsány na listinu světového kulturního dědictví UNESCO.

Kdo přijede do Sevilly, měl by si sem zajít: pohladit si duši.

napsal a vyfotografoval Svatopluk Koupil Informace o Královském paláci najdete na www. patronato-alcazarsevilla.es.

Category: 2006 / 10

Hranice bídy je asi jiná v Evropě a jiná v Číně…

Číňan na hranici bídy opravdu žije ze dne na den, tedy má misku rýže a přežije do druhého dne. Žebráky v oficiálních statistikách nenajdete, ale jsou všude. Nemůže se jich zbavit žádná společnost, ani totalitní, ani demokratická. V Číně je potkáte hlavně ve městech. Zejména v turisticky atraktivních destinacích. Čím víc turistů, tím víc žebráků. Pokud se nějaké místo zpřístupní turistům, velmi brzo tam najdete taky žebráky. Ale to je stejné prakticky kdekoli na světě.

Čína je dnes v západním světě hodně spojována s porušováním lidských práv. Tohle téma ale lze uchopit dost široce. Je určitě rozdíl mezi zatčením za odesílání e-mailů v Číně a tím, když čeští policisté zbijí účastníka Czechteku.

Peking nepovažuje za porušování lidských práv ani jeden z těchto případů. Příkladem může být probíhající proces s novinářem New York Times, s Číňanem, který je stíhán za vlastizradu. Před lety zveřejnil, že tehdejší šéf komunistické strany a prezident Ťiang Ce-min bude vyměněn. Co je ale porušování lidských práv? A co jejich ochrana? Vždyť i tak velké firmy jako Google a Yahoo, pocházející z americké demokracie, jsou ochotny na základě čínských požadavků ustoupit z principu volného vyhledávání informací. Tedy z toho, co je jejich náplní. Ale Čína je zemí, která má po USA nejvíce internetových připojení na světě. Přes sto deset miliónů. Je to byznys.

To je asi důvod, proč se západní svět Číně dost podbízí.

Aby ne. Trh, který Čína představuje, je tak obrovský, že zastíní všechno. Čína se mění, její ekonomika stále roste. Staví se nová města, přehrady, mosty, dálnice, vysokorychlostní železnice. Zahraniční investoři se proto jen hrnou. A neodradí je ani různá omezení. Třeba teprve nedávno bylo povoleno, že si cizinec může ze země vyvézt za rok dvacet tisíc dolarů, které tam vydělá. Ne víc. U společností nebyla konkrétní částka zveřejněna, ale i tak se to vyplatí.

Více než miliardový stát je také obrovským trhem. A příslušníků té nejbohatší i střední vrstvy přibývá. Mobilní telefony, televize, automobily, po tom všem je hlad a tržby jsou rekordní. Čína také sama zvyšuje vlastní produkci a export, především textilního zboží. To samozřejmě má i své stinné stránky. Já říkám, že se Číňané řídí heslem: „Co vy vyrobíte, to my okopírujeme.“ Například v centru Pekingu stojí obchodní dům Silk Market, kde najdete jen padělky. Koupíte tam kopie všech světových značek. Od bot přes kabelky a brýle až po hodinky… A když se nedávno několik firem spojilo a podalo žalobu, získaly odškodnění jen ve výši několika desítek tisíc dolarů, což je v celkovém obratu směšná částka.

Číňané také hlásají svobodu vyznání a mají ji zakotvenou i v ústavě.

To je pravda. V zemi je povoleno pět náboženství. Mimochodem, i v severokorejské ústavě je zakotvena svoboda vyznání, a přitom se jedná o jednu z nejtužších diktatur světa. To, že je svoboda daná ústavou, ve skutečnosti tedy zas tak moc neznamená. Co se jednotlivých náboženství v Číně týče, nejmenší hrozbu podle Pekingu představují buddhisté. Ostatně ústřední vláda dosadila i vlastního pančenlamu. Dalajlama ho ale neuznává, sám určil „vyvoleného“ chlapce, o jeho osudu ale už dlouhé roky není nic známo. Oficiální pančenlama proto mohl nedávno vystoupit na světovém fóru buddhistů v Šanghaji, vůbec prvním v Číně. Komunistické vedení tím jen deklarovalo existenci náboženské svobody. Opraveny jsou stovky buddhistických klášterů.

Problematičtější je to s islámem, především v západních oblastech. Hodně hlídaným etnikem jsou Ujguři, zatýkaní někdy pod rouškou boje s terorismem. Pravdou je, že ujgurští extremisté bojovali na straně Al-Kaidy v Afghánistánu, některé z nich Američané zajali a uvěznili na Guantánamu.

Nejvíce jsou však v Číně stíháni katolíci. Protestanti jsou na rozdíl od nich církví, která nemá jednotné vedení. Katolíci, to je něco jiného. Je tady Vatikán, což znamená, že režim nad nimi nemá plnou kontrolu. Diplomatické vztahy mezi Vatikánem a Čínou tak dosud nebyly navázány, protože Svatý stolec trvá na tom, že bude jmenovat a světit biskupy. Peking to označuje za vměšování do vnitřních záležitostí.

Asi není jednoduché být v Číně v náboženském disentu.

To rozhodně ne. Třeba hnutí Falung Kung, které je označováno za kult ďábla, se čínský režim snaží vymýtit všemi prostředky. Hnutí nyní v Hongkongu, který byl v r. 1997 vrácen Číně, rozjelo obrovskou akci. Na turisticky atraktivních místech ukazuje velké fotografie z údajných čínských koncentračních táborů a imituje násilné odebírání lidských orgánů. Nemáme ale zpětnou vazbu a možnost potvrdit si, jestli to tak opravdu je. V každém případě to jen potvrzuje svobodu slova a víry, která v Hongkongu stále existuje.

Potvrzují to i vzpomínkové vigilie v den výročí masakru na náměstí Nebeského klidu, které se vždy konají u parku Vítězství. Letos se jich zúčastnilo i hnutí Falung Kung, které názorně ukazovalo fiktivní operaci člena hnutí poté, co byl utýrán. Policisté zasáhli a vytlačili je z ulice na základě taktiky „anonym nám zavolal, že rušíte provoz a klid“.

Média teď hodně přetřásala dokončení železnice do Tibetu. Co to znamená?

Tibet je ztracený. Tibeťané chodí v čínských teplákových soupravách, obchody tam vedou Číňané a vláda v Pekingu se snaží jen o další posílení čínského vlivu v oblasti. V Tibetu také neplatí populační politika prosazovaná v ostatních částech Číny, kde smí rodiče mít jen jedno dítě. Je to jen jedna z mnoha pobídek, aby se do této oblasti Číňané stěhovali. Další motivační pobídkou třeba je, že tam mají nižší daně… Proč dělat represe a zabíjet, když je můžeme přebít počtem – to je současná politika Pekingu vůči Tibetu. Dokončení železnice do Tibetu je jen další bod téhle skládanky.

Na první pohled to vypadá, že v Číně panuje tuhá diktatura. Můžete ji srovnat se Severní Koreou, kde jste také byl?

Proti Severní Koreji je Čína ráj. Měl jsem výjimečnou možnost dostat se i do této země. Jen na vízum jsem čekal čtyři roky a nedostal jsem ho. Jedinou možností bylo stát se součástí oficiální delegace. I tehdy nás ale hlídalo pět tajných policistů. Jeden mluvil rusky, další anglicky, další německy a další španělsky a jeden nemluvil vůbec, takže jsme se shodli, že rozuměl česky. A jsou s vámi na každém kroku. Když jsme chtěli vyjít z hotelu ven, tak nás zastavili, že tam nemůžeme. A proč ne? Že nás prý něco přejede. Přitom jsou ulice prázdné, protože je zakázáno vlastnit motorová vozidla včetně motorek. Říkáme – my se chceme projít. Ale to nejde, máte fotoaparáty. A fotit je u nás zakázané. Vy tedy nejste demokratická země? Ano, jsme demokratická země. Absurdní odpovědi i argumenty. A po nějakých sto metrech nás dál nepustili násilím. I tak určitě nakonec dostali od nadřízených vynadáno, že jsme se dostali z hotelu.

Na druhé straně díky tomu, že jsme byli součástí oficiální delegace, jsme mohli fotit v muzeu Kim Ir-sena, jako vůbec první novináři. Podzemní muzeum, které sloužilo jako protiatomový kryt, obsahuje na čtvrt milionu darů, které podle Severokorejců představují umění celého světa. Ve skutečnosti to jsou neuvěřitelné kýče. Snad nejhezčím byl metrový krokodýl sloužící jako podnos. Nechybí ani dárky z někdejšího Československa. A aby toho nebylo málo, současný vládce Kim Čong-il si nechal podobnou budovu postavit jen několik desítek metrů od té první. Obě jsou zapuštěné v kopci, takže zvenku vypadají jako malý buddhistický klášter. Uvnitř se ale ukrývá i šest pater, desítky hal a sálů. Stavba za desítky milionů dolarů stavěná v době největších hladomorů v zemi.

Čína získala pověření uspořádat letní olympijské hry v roce 2008. Ať je čínská politika a zastírání skutečnosti jakékoli, Čína musí počítat s tím, že přijedou miliony turistů.

A Číňané chtějí dokázat, že přípravy zvládnou, že jsou přátelští a pracovití. Přizpůsobují tomu vše. Buduje se nové mezinárodní letiště v Pekingu, v metropoli se staví nové trasy metra a nadzemní dráha i další dálnice, opravují se památky včetně Zakázaného města. Na druhé straně je škoda, že nové výstavbě ustupují tradiční chutongy, typické komplexy přízemních domků za vysokou, často malovanou zdí.

Výstavní skříní země je mrakodrapová megametropole Šanghaj, i když obecně se moc neví, že čtyřicet procent peněz na její výstavbu zaplatili všichni Číňané. Většina disciplín ale bude soustředěna do Pekingu, proto je hlavní důraz kladen právě na hlavní město. Úspěch olympiády, na kterou budou Číňané připraveni už příští rok, tedy daleko v předstihu, má zaručit i sto tisíc dobrovolníků. Ti musí ovládat cizí jazyk a i na to se přípravný výbor zaměřuje. Podle průzkumu z roku 2005 mluví v Pekingu anglicky kolem čtvrtiny lidí – což jsou asi čtyři miliony – a snaha je tento počet ještě zvýšit.

Jazyk je vždy pro cizince určitým handicapem, mou výhodou proto je, že zvládám základy mandarínské čínštiny, takže občas Číňany překvapím a třeba při nakupování usmlouvám nějakou slevu. Běloch je tu totiž automaticky vnímán jako bohatý člověk, tedy jako zdroj peněz. A existují místa, kde zboží nedostanete za míň než dvojnásobek toho, zač ho má místní.

Turista je tedy vítán, s novináři je to složitější. Já vždy potřebuji oficiální pozvání místní vlády, města, závodu… a na základě toho dostanu povolení od příslušného úřadu čínského ministerstva zahraničí.

Čína má jednu výhodu, podobně jako třeba Rusko: obrovské zásoby nerostného bohatství.

V tomhle směru Čína myslí i na budoucnost. Například obrovskými investicemi v zahraničí, hlavně v Africe, kde zakládá vlastní i společné firmy a těží tamní nerostné bohatství. V Číně je sice dostatek uhlí, ale doly jsou v katastrofálním stavu. Ročně v nich v průměru umírá na šest tisíc lidí. Jednotlivé oblasti ale mají za povinnost zajistit dodávku elektrické energie a ta se nejvíce vyrábí právě v tepelných elektrárnách. Proto jsou tolerované i ilegální uhelné doly. Když v nich ovšem dojde k výbuchu, je vedení pohnáno k odpovědnosti, proto dochází k situacím, že společnost katastrofu tutlá nebo snižuje její rozsah. Když vše praskne, hlavní manažer se schovává a je-li chycen, dostane se před soud.

Čína, to je pro nás také mystika. Je třeba známé, že Číňané jsou v zajetí čísel, tedy numerologie.

Na čísla věří tak silně, až je to pro Evropana nepochopitelné. Třeba nešťastným číslem je čtyřka. V čínštině totiž zní podobně jako slovo smrt. V budovách proto nejsou 4., 14., 24. patra, v nemocnici jedete ze třetího rovnou do pátého a stejně tak v nich nenajdete pokoje s číslicí 4. Všichni taxikáři v Pekingu, Tchaj-peji nebo Hongkongu mi také vysvětlovali, že ze zásady nemají čtyřku ani na poznávací značce auta. Vyhledávaným číslem je zase dvojka, která znamená harmonii, dále pohodová šestka, doslova šťastná osmička a dlouhověká devítka. V lásce zase hraje prim jednička. Jedna květina vyjadřuje danou milovanou osobu a číslo devět nekončící vztah. Čísla prostě doprovázejí Číňana od narození do smrti. A samozřejmě souvisejí i s hrou, takže není divu, že jsou Číňané silní hráči a stávají se gamblery.

Na území lidové republiky se hazardní hry provozovat nesmějí, proto všichni, kdo na to mají, dnes míří do kasinového ráje v Macau, které dnes vydělává víc než Las Vegas a Atlantic City. Číňané se do Macaa dostávají buď přímo, nebo přes Hongkong, odkud jezdí jeden trajekt za druhým a v provozu je i vrtulníková linka. Zároveň tu jde o vstupní brány zločinu, a to včetně organizovaného. A mimochodem, kde má severokorejský režim a Kim Čong-il účty? Kde pere peníze získané z ilegální činnosti včetně prodeje drog? V Macau! A právě účty severokorejského režimu zmrazené pod nátlakem USA jsou hlavní překážkou návratu Pchjongjangu k šestistranným rozhovorům o severokorejských jaderných zbraních.

Turista tam nutně musí narazit na střet kultur. Co poradíte, aby se člověk v Číně nedostal do zbytečného trapasu?

Musí být milý, trpělivý, nesmí se rozčilovat. Někdy, hlavně v dopravních prostředcích, je to ale těžké. Číňané totiž nepoužívají slůvko „s dovolením“, takže se přes vás cpou a tlačí. Velkým faux pas může být, když známému nepřivezete žádný dárek. To je bráno jako výraz neúcty. Je také žádoucí chovat se dobře ke starším lidem. Obrovské množství rozdílů, na které narazí každý, pak doprovází stolování. Od známého používání hůlek přes poděkování za čaj klepáním prstem do stolu. Jídlo se většinou servíruje na otáčivou desku. Velkého trapasu se dopustíte, když si chcete nabrat z misky, která je naproti vám přes stůl. Správně máte počkat, až se k vám dostane. Rýže taky skrývá nebezpečí. Nikdy nezapichujte hůlky do rýže. Zapichují se vonné tyčinky v chrámech při modlení za zemřelé, na hůlky máte podložky. Hůlek by se neměla dotknout ústa, nabírá se jen jídlo, ale většinou je Evropan či Američan vůbec rád, že se mu podaří se hůlkami najíst. Dotek rtů a hůlek tak bude u vás tolerován.

Robert Mikoláš

Necelý rok pracuje jako zpravodaj Českého rozhlasu v Číně a ve východní Asii. Sídlo má v Hongkongu. Vystudoval historii a literaturu na Univerzitě J. E. Purkyně. Jako zpravodaj rozhlasu, kde působí od roku 1998, se specializoval na Balkán a pokrývání válečných konfliktů a přírodních katastrof (Kosovo, Makedonie, Moldavsko, Etiopie-Somálsko, Afghánistán, Irák, Filipíny, Indonésie, Taiwan, Zimbabwe, Burundi, Alžírsko, Turecko, Indie, Pákistán, Severní Korea atd.). Vydal knihu Zápisky z válek a katastrof a je spoluautorem Česko-srbského sborníku. Letos v červenci mu bylo čtyřicet let.

Category: 2006 / 10

Kresbu kdosi zhotovil uhlem a vypadá – dá se říci s trochou nadsázky – jako kdyby si někdo dnes čárkami zaznamenával vypitá piva. Je přitom nejstarší v České republice a zřejmě vznikla při některém rituálu (Koktejl 9/2006).

Čtyřicet koster

„Dlouhý slavnostní průvod se pohyboval opuštěným údolím, až pomalu dospěl k jeskyni. Byl to pohřební průvod! Vůz táhli dva oři a za ním šli ozbrojení muži, kteří vedli ve svém středu mnoho žen a dívek. Před jeskyní se průvod zastavil. V její předsíni, sporým denním světlem magicky osvětlené, byla zřízena hranice a vedle ní kamenný oltář. Pak byla mrtvola i s vozem položena na hranici a vše zapáleno. Oheň s praskotem vzplanul a osvětlil hroznou a krutou scénu, která následovala. Ženy a otroci byli odvlečeni dovnitř, oloupeni o šperky, povražděni, některým byly uťaty ruce, jiným rozpolcena hlava a vraždění neustalo, dokud nebyly všechny oběti usmrceny.“ Tak se podle představ Jindřicha Wankela, lékaře a zapáleného archeologa, dostaly do Býčí skály lidské ostatky, které tu nalezl v roce 1872.

Čtyřicet koster leželo, jako by je tam někdo poházel. Některým chyběla hlava, jiným ruce a nohy. Mezi lidskými kostrami byly i kosti dvou koní, hromádky zuhelnatělého obilí a velké množství ozdobných předmětů. Wankel se probíral nalezenými bronzovými náramky, skleněnými i jantarovými perlami a jeho fantazie pracovala na plné obrátky. Později archeologové jeho objev přehodnotili, protože se zjistilo, že kosti žen nepatřily jen mladým dívkám.

Archeologové dodnes nevědí, co se ve skále vlastně odehrálo. Existuje sice několik teorií, ale ty si navzájem i odporují. Spekulovalo se, že tu mohlo být povražděno několik ukrytých rodin, ale také se uvažovalo o velmi nepravděpodobném výbuchu plynu a následném zřícení části skalního stropu. Objevila se rovněž hypotéza o skupině zámožných prospektorů železné rudy či obchodníků, kteří byli v jeskyni pobiti. V současné době se prosazuje další hypotéza, která také vysvětluje, proč se u koster našla obrovská žářiště: Jeskyně Býčí skála mohla dlouhodobě sloužit jako kultovní místo pro obyvatelstvo ze širokého okolí. A s posvátnou funkcí pak souvisela i obří kovárna. Podobné ritualizované výroby kovů při chrámech jsou známy například ze Středomoří.

Za co může býček

Zatím nejznámější objev je dlouhý 10,1 centimetru a vysoký 11,3 centimetru. Jde o bronzovou sošku býčka, který má v hlavě rourovitý otvor, jímž zřejmě byla prostrčena skleněná tyčinka, aby oči působily co nejpřirozeněji. Našli ji bratranci Felklové spolu s dalšími artefakty. Byl to právě tento býček, který inspiroval Jindřicha Wankela, aby s dělníky začal prokopávat jeskyni, a přivedl ho k nálezu velkého množství kosterních pozůstatků. Kdo chce vidět býčka a další nálezy z té doby, musí za nimi do Přírodovědně historického muzea ve Vídni.

K samotnému Wankelovi se býček dostal až tři roky poté, co jej bratranci Felklové objevili. Wankel se domníval, že tvůrce býčka se inspiroval egyptským božským býkem Apisem. Samotný název Býčí skála je ovšem mnohem starší. Snad souvisí s pověstmi, že se ve skále objevoval ohnivý býk. Jiné pověsti pak mluví o tajemném procesí, které ze skály někdy po nocích vychází, aby se znovu vracelo, nebo samozřejmě i o pokladech.

Ostatně na nálezy byla Býčí skála vždy bohatá. Lákala archeology po celá staletí. Nejstarší doložený výzkum provedl v roce 1669 brněnský lékař Jan Ferdinand Hertod z Todtenfeldu, který se zajímal také o podzemí dalších moravských jeskyní. Když v 18. století nechal z jeskyně majitel panství kníže Alois z Lichtenštejna těžit písek, nacházeli dělníci při prosévání úlomky keramiky a kostí, svědčící o dávném osídlení tohoto místa. Bylo už pak jen shodou náhod, že lékařem v dolech byl právě amatérský archeolog Jindřich Wankel.

Mnoho ztracených pokladů

Druhý největší jeskynní systém v republice je dlouhý třináct kilometrů a je tvořen Rudickým propadáním, Býčí skálou a Barovou jeskyní. Jeskyně jsou od ponoru Rudického propadání až po vývěr Jedovnického potoka v Josefovském údolí propojeny vodními sifony, které velmi zajímají speleopotápěče. Průzkum podzemních prostor vyplněných vodou pokračuje i v současné době.

Těžko si ale představit, že by takovéto jeskyně lidem sloužily pouze jako úkryt nebo místo k náboženským rituálům. Mnoho nálezů nenávratně zmizelo kvůli snaze lidí přijít nějak k penězům. Nalezené kosti pradávných zvířat třeba využívali v 16. století mastičkáři k výrobě údajně léčivých mastí a substancí. V 19. století se kosti dodávaly do továrny na výrobu kostního uhlí (spodia) pro rájecký cukrovar. Ten ho používal k filtraci cukerných roztoků.

Podobně na tom byly třeba hlíny z archeologicky cenné jeskyně Výpustek, které byly bohaté na fosfáty, a proto se intenzivně využívaly pro výrobu fosfátových hnojiv. Zvesela se těžilo i na Býčí skále. Kníže Lichtenštejn tu dobýval písek, i když nalezené střepy a kosti naznačovaly, že jde o oblast vhodnější spíše pro archeologické bádání.

Dvacáté století přineslo mimo jiné dvě světové války; druhá se dotkla i Býčí skály. Nacisté ji ke konci druhé světové války využívali jako tajnou podzemní továrnu. Protože se obávali záplav, vystříleli část chodeb, odstranili některé skalní výběžky a podlahu zarovnali betonem. Smutné je, že jím zalili i místa, kde kdysi prováděl své výzkumy Jindřich Wankel. Není vyloučeno, že pod betonem zůstaly některé cenné archeologické artefakty. Nenávratně také zmizely nálezy, které byly během těchto úprav objeveny.

Uran v podzemí

Takzvané Rudické propadání se vyznačuje ještě jednou zvláštností. „Jeskyně Býčí skála má neobvykle zvýšený obsah uranu,“ konstatují autoři Jindřich Štelcl, Jan Surý a Daniel Sas ve svém pojednání, kde hodnotí přirozenou radioaktivitu této lokality. A Býčí skála není jediná. Císařská jeskyně nedaleko Ostrova u Macochy – využívá zvýšené radioaktivní pozadí ke speleoterapii – jeskynní léčbě. Gamaspektrometrická měření obsahů přirozených prvků (draslíku, uranu a thoria) ukázala, že na výskyt radioaktivity mají zásadní vliv hlíny. Jak ale uvedli pánové Štelcl a Zimák, nejde o hodnoty, které by negativně ovlivňovaly okolí nebo zdravotní stav personálu.

Moravský kras už odhalil spoustu svého tajemství a vydal ze svého podzemí statisíce nálezů. Většina je v Moravském zemském muzeu. „Jenom z jeskyně Kůlny to možná bude přes sto tisíc nálezů lidských artefaktů a zvířecích kostí,“ říká Mgr. Petr Neruda, PhD, kurátor ústavu Anthropos Moravského zemského muzea.

A přesto Býčí skála dál překvapuje novými objevy. Kdo ví, jaké nás ještě čekají.

Unikátní prsten

Při zkoumání železných předmětů z Býčí skály se největší pozornosti těšil malý dutý prstenec o vnějším průměru 43 mm a vnitřním 20 mm. Jindřich Wankel zastával názor, že vznikl odlitím, což by znamenalo naprosto unikátní doklad znalosti této technologie v tak dávné době. V odborné literatuře byla na toto téma vedena vleklá diskuse. Metalografické rozbory, opakované v odstupech mnoha let, ale zatím potvrdily střízlivější předpoklad, že prstenec byl vykován z měkké oceli.

I tak však jde o skvělý důkaz umné kovářské práce, a zároveň je to i doklad toho, že mnohé otázky a otazníky z archeologických výzkumů lze řešit jen za pomoci metod moderních exaktních věd. Ani v případě tohoto prstenu nemusí být současné odpovědi definitivní.

JINDŘICH WANKEL (1821–1897)

l „Byl postavy vysoké, poněkud dopředu nachýlené, vysokého čela,“ popsal ho archeolog Jan Knies, když se s ním 19. srpna 1880 sešel, aby spolu zkoumali podzemí Moravského krasu.

l Narodil se 15. července 1821 v Praze.

l Byl lékařem, archeologem a speleo-

logem. Medicínu studoval na Karlově univerzitě, ale promoval ve Vídni.

l Své lékařské znalosti uplatnil při ošetřo-

vání raněných na pražských barikádách v revolučním roce 1848. O pouhý rok později začal působit v Blansku jako hutní lékař a zároveň se plně věnoval své velké zálibě – archeologii.

l V roce 1850 založil v Blansku 1. kenozoické labora-

torium na světě, v němž sestavil první kostru jeskynního medvěda a vystavil ji v rájeckém zámku.

l V jeskyních Moravského krasu si na své konto připsal mnoho archeologických objevů. Světovou proslulost získal objevem velkého pohřebiště v Býčí skále, které vešlo ve známost jako „halštatský pohřeb“.

l Výsledky svých badatelských aktivit prezentoval na světovém fóru jak formou přednášek, tak tiskem. V roce 1988 jej dánský biolog Japetus Steenstrup označil za „otce prehistorie rakouské“.

l Zemřel 5. dubna 1897 v Olomouci.

KAREL ABSOLON (1877–1960)

l „Profesor Karel Absolon bezpochyby patřil k nejpřednějším a ve světě nejznámějším zástupcům naší předválečné vědy,“ píše se na stránkách Moravského zemského muzea o muži, který se narodil 16. 6. 1877 v Boskovicích.

l Sotva pětiletý přišel o otce a možná to bylo příčinou, proč se mu vzorem stal dědeček Jindřich Wankel. Oba sdíleli zálibu v jeskynní fauně a oba se zásadním způsobem zasloužili o archeologický průzkum jeskyní Moravského krasu.

l Absolon zahájil v roce 1899 studium přírodních věd a geografie na filozofické fakultě pražské univerzity: nejprve se zajímal o jeskynní faunu a znalosti zhodnotil v množství publikací (mimo jiné v The Illustrated London News) a přednáškách pro laickou i odbornou veřejnost.

l Roku 1908 nastoupil jako kustod zoologických sbírek do Moravského muzea v Brně. Prozkoumával paleontologické lokality v Dolních Věstonicích (1925 objev Věstonické Venuše) a sídliště lovců sobů v jeskyni Pekárna (Moravský kras) a zásadním způsobem se zasloužil o otevření podzemní plavby z Macochy do Pustého žlebu.

l V posledních letech života se vrátil k jeskynní fauně, zpracovával své poznámky k balkánské jeskynní zvířeně. Současně připravoval světový atlas chvostoskoků a několik dalších děl.

l Zemřel 6. října v Brně.

Nejen Býčí skála

l Býčí skála je zřejmě nejznámější jeskyní Moravského krasu, ale rozhodně není jediná. Nesčetné nálezy archeologické i paleontologické pocházejí i z dalších jeskyní.

l Například v jeskyni Výpustek ve střední části Moravského krasu bylo objeveno paleolitické magdalenienské osídlení a byly zde nalezeny kosti medvěda jeskynního či hyeny jeskynní. Ostatně o nálezech prehistorických zvířat svědčí i názvy některých částí jeskyně, jako například Lví či Medvědí síň.

l Archeologické nálezy byly učiněny mimo jiné ve dnes zpřístupněných Sloupsko-šošůvských jeskyních a v Balcarce. l Populární jsou i jeskyně Punkevní a Kateřinská.

Category: 2006 / 10

V Konyi, považované za jedno z nejstarších měst na světě, můžete vidět tančit derviše pouze v polovině prosince, teď ale byla mimořádná příležitost. Díky Slunci! Básník, mystik a zakladatel řádu C5el^aleddin Rumi zvaný Mevl^ana tvrdil „že tanec neznamená stoupat bez bolesti vzhůru jako zrnko prachu, zvířené větrem, ale znamená povznést se nad oba světy, roztříštit na kousky své srdce a vzdát se vlastní duše“. Mevl^ana se domníval, že rotační pohyb je současně vnějším projevem koule a vnitřně představuje stav vzrušené duše. Obřad sema je meditační technika, která tancem odstraňuje závislost na egu. Každá část má určitý mystický význam. A mystika je i v zatmění Slunce.

Na pódium nejdříve přichází početná sestava hudebníků, poté šest tanečníků a představený. Posadí se na zem a orchestr začíná hrát písně na oslavu Mohameda a dalších proroků. Hlavně zní flétna. Ani to není náhoda. Její pronikavý tón, stále přerušující ostatní nástroje, představuje hlas, který budí mrtvé v době posledního soudu.

Všichni jsou zahaleni do černých plášťů, které symbolizují dervišovu rakev. Kónický klobouk je symbolem dervišova náhrobku. Černé pláště před tancem odkládají, to je alegorie zrození pravdy. Objevuje se široká bílá sukně symbolizující pohřební roucho. Zvuk bubnu probouzí tanečníky k tanci. Pokloní se představenému, který je jako obláčky vysílá do nebe. Tanec s nebesy pro Slunce začíná.

Dervišové se pozvolna otáčejí kolem vlastní osy. Po chvíli se téměř zastavují, aby se vzápětí roztočili s ještě větším vypětím. Prvním tancem probouzejí pravdu poznáním, druhým se v transu stávají svědky stvoření. Při třetím přecházejí do stavu lásky a spojení s bohem. Nakonec přichází naplnění osudu a návrat do světa stvoření.

Při posledním tanci se k tančícím dervišům připojuje i jejich představený a zaujímá pozici v jejich středu. Představuje tak Slunce, kolem nějž krouží planety. Pro dnešní den je to symbolické hned na dvakrát – vzhledem k zatmění.

Vířivý tanec má také připomínat střídání ročních období. Muži – mnozí statní a v nejlepších letech – se otáčejí velmi lehce a něžně. Jako by je něco nadnášelo. V některých okamžicích opravdu vypadají jako bílé obláčky na obloze nebo letící ptáci. Tempo je stále rychlejší a na nich není vidět ani známka únavy. Cítíme, že se rozhodně nejedná jen o folklorní představení, ale o hluboký prožitek tanečníků, kteří se oddali tanci a bohu. V ohromení sledujeme obřad a ani nám nepřijde, že uběhla hodina. Po skončení se lidem nechce ani odcházet. Pro nás i většinu ze stovky hostů je to představení, na které se jen tak nezapomíná. Díky němu jsme pootevřeli další dveře k vysvětlení, kdo se skrývá za slovem derviš.

Z tanců dervišů se čím dál více stává líbivá atrakce určená pro zraky turistů. Turecké ministerstvo kultury dokonce samo podporuje reprezentativní soubory, které pak objíždějí folklorní festivaly po celém světě. Ale my jsme teď u tanečníků neobdivovali pouze taneční dovednost, cítili jsme z nich posvátno a úctu k bohu. Víru potvrzovala i skutečnost, že se neplatilo vstupné a na představení tak mohl přijít každý.

lll

V Konyi, o které se v průvodcích uvádí, že je klenotem islámské kultury, se nachází klášter Mevl^ana Tekkesi, který kdysi patřil řádu dervišů. Turecký prezident Atatürk v roce 1927 řád zrušil, ale ten dál existoval tajně. Prezident také nechal klášter přeměnit na muzeum.

Před vstupem je třeba se vyzout a ženy dostanou šátek. Nad stříbrnými dveřmi do obřadní místnosti je nápis hlásající: „Ty, jenž přicházíš nehotový, budeš odcházet hotový.“

Místnost je plná rozličných předmětů ze dřeva, zlata i stříbra. Pohled hned přitáhnou krásné dlaždice s kaligrafickými ozdobami. Z výzdoby stropu se točí hlava. Nalevo a napravo věřící na výraz oddanosti tisknou obličeje na náhrobky Mevl^anových nejbližších žáků a na mramorový sarkofág zakladatele Mevl^ana C5el^aleddina Rumiho. Jeho syn přeměnil sektu dervišů na organizovaný řád. Atmosféra v místnosti připomíná smuteční obřad. Všichni se chovají tiše, ať už jsou věřícími, či nevěřícími.

Stranou od obřadní místnosti leží cely dervišů určené k rozjímání. Derviši v nich museli čtyřicet dní meditovat a modlit se v naprosté tmě. Malým okýnkem dostávali pouze vodu a chleba. Nový adept před přijetím do řádu musel rozjímat dokonce tisíc a jeden den. Za tuto dobu poznal, je-li předurčen pro službu bohu. Kuchyň překvapí velikostí hrnců a naběraček připomínajících nádobí pro obry. Asi po víc jak měsíčním půstu dervišům chutnalo.

lll

Překvapením byla informace, že nedaleko Ankary v městečku Hacibektas5 leží dokonce ženský klášter dervišů. Bohužel jsme ho nenašli ani po pečlivém pátrání. Objevili jsme ale zajímavou skálu, která měla úzký otvor asi tak ve výši hlavy. Uvnitř byl malý prostor se zapálenými svíčkami. Ven se dalo vyjít větším otvorem po straně. Chvíli jsme pozorovali, jak se místní ženy postupně soukají dovnitř. Na naši otázku, proč to dělají, odpověděly, že je to skála přání. Kdo proleze otvorem, může si něco přát. Čas ukáže, jestli se přání splní i nám.

Dervišové

l Jsou vyznavači súfismu, mystické stránky islámu, jehož počátky jsou datovány hluboko do minulosti, pravděpodobně až do prvního islámského století.

l Slovo „súfi“ je arabského původu a označuje toho, kdo je oděn do vlny, což je odkaz na tradiční hrubé roucho. l Další možnost se nabízí ve spojení s arabským „safá“, které znamená čistotu, či s hebrejským „en sof“, značícím božství v židovské mystice. V současnosti však většina dervišů žije běžným způsobem. Jsou ženatí a mají rodiny. Dervišové ovšem i tak denně meditují a cvičí.

Category: 2006 / 10

Teror islámských fundamentalistů sužuje druhý největší stát afrického kontinentu již patnáct let. Teroristé si ovšem nebrali na mušku pouze politiky a ideové odpůrce, ale i obyvatele. Uřezávali hlavy, pohřbívali do masových hrobů, masakrovali mladé lidi na plážích Středozemního moře, zabíjeli ženy, starce i děti.

A častým cílem se stávali i cizinci, zejména Evropané. Někteří byli zavražděni, jiní uneseni nebo prostě zmizeli beze stopy. Poslední větší incident tohoto druhu, při kterém bylo postupně uneseno třicet jedna evropských turistů, se odehrál v roce 2003. Každému bylo jasné, že se kdykoliv může něco podobného opakovat.

Varování ze všech stran

Věděl jsem, že mi v Alžírsku hrozí velké nebezpečí. Snažil jsem se proto najít pramen informací, který by mě trochu uklidnil a pomohl mi rozhodnout se, zda jet, nebo ne. Nebylo to jednoduché. Několik zdrojů sice naznačovalo, že se situace pomalounku normalizuje, každý ale varoval. „Alžírsko je pro cestovatele nejnebezpečnějším místem světa. Tlupy fundamentalistů a vyhozených alžírských veteránů z Afghánistánu s oblibou podřezávají krky,“ napsal do svého Průvodce cestovatele po nebezpečných místech světa Robert Young Pelton. I prestižní nakladatelství Lonely Planet vydalo posledního průvodce po Alžírsku naposled v minulém století. Na svých webových stránkách to vysvětluje: „Navzdory náznakům stabilizace bezpečnostní situace je cestování po této zemi značně riskantní. Zcela se vyhněte jihovýchodu, ale také severozápadu…“

Bohužel ani Ministerstvo zahraničních věcí České republiky nenabízelo povzbudivější informace: přímo nedoporučovalo individuální turistiku do této země. Zejména upozorňovalo na nebezpečí při cestách mimo velké městské aglomerace, především ve večerních a nočních hodinách. Zvláště důrazně pak varovalo před cestami do oblasti Kabylie a pouští.

Pak jsem však objevil stránky kluků, kteří strávili v Alžírsku několik bezproblémových týdnů. Místo teroristů potkávali příjemné a pohostinné lidi a místo válkou zmítané země objevovali půvabné scenerie. Rozhodl jsem se. Pojedu.

Dlaň, která odvrací zlo

Rozhodl jsem se pro pozemní přechod z Tuniska. Míjíme posledních pár domečků pohraničního městečka Hazoua. Uprostřed malého zaprášeného parčíku před celnicí se hrdě tyčí neobvyklé monstrum. Je to obří památník, obložený po obvodu cihlami a zepředu ozdobený barevnými dlaždicemi. Tvar dlaně s pěti vztyčenými prsty je mi povědomý. Fatmina ruka! dochází mi vzápětí. Symbol odvracející zlo. Magická ikona, pojmenovaná po nejmilejší dceři proroka Mohameda. S nejrůznějšími variacemi tohoto znamení jsem se v muslimských zemích setkal již několikrát. Viděl jsem je nosit na krku ve formě malého přívěsku nebo namalované na kachlíky u vstupních bran, ale tak obrovské nebylo žádné.

„Symbolu také říkáme chamsa, což je arabský překlad čísla pět,“ vysvětlil mi kolemjdoucí domorodec, který si všiml mého úžasu. „Pět symetrických prstů nesymbolizuje pouze pět pilířů, na kterých stojí islám, ale také pětici zemí tvořících Maghreb.“

Je to skupina zemí se společnými historickými a kulturními kořeny, která se pokouší o koordinaci svých ekonomických a politických zájmů, ale je natolik zmítána nejrůznějšími vnitřními rozpory, že se jí to moc nedaří – Mauritánie, Maroko, Alžírsko, Tunisko a Libye. Vzpomenout si na ně nebylo těžké. Každý z prstů kuriózního památníku totiž představoval státní vlajku jedné z nich.

Tajemství dlouhouché lišky

„Maghrebský bulvár životního prostředí“ – stálo na vykachlíkované dlani v arabštině i ve francouzštině. Pro negramotné byl připojen velký obrázek fenčí hlavy. Tato pouštní lištička s dlouhatánskýma ušima, která jako by vypadla z dětského obrázkového komiksu, je již léta nepřehlédnutelným symbolem státního snažení o zachování čistého životního prostředí. Její nejrůznější podoby lze spatřit po celé zemi. Význam je ale pokaždé stejný: apelovat na environmentální uvědomělost občanů a připomínat jim nenásilnou formou některá základní pravidla péče o okolí. Třeba to, že odpadky nepatří na zem, ale do odpadkových košů. Smůla, žádné tu ale nejsou! A tak se všudypřítomné hromady papírů, plechovek, PET lahví a igelitových pytlíků povalují téměř po celém Bulváru životního prostředí.

S doprovodem policie

Procedury, které jsme museli podstoupit jak na tuniské, tak na alžírské straně, nebyly jednoduché a trvaly čtyři hodiny. Abychom dostali víza, museli jsme nejdříve najít zástupce alžírské cestovní kanceláře. Už s dostatečným předstihem jsme ho obeznámili s našimi cestovatelskými plány a on nad námi převzal jakousi záštitu. Ačkoliv byl z města vzdáleného přes tisíc kilometrů, musel pro nás přijet na hranice. Dva motorkáři ze Švýcarska, kteří byli odbavováni před námi, podobný požadavek podcenili a do země nebyli vpuštěni.

Na závěr procedury nám policie přidělila ozbrojený doprovod.

„Budou vás provázet po celou dobu pobytu v Alžírsku,“ vysvětlil nám chlápek v uniformě. Po několika utěšujících frázích dodal: „Ke střídání hlídek bude docházet na hranicích provincií. Jedna patrola vás tam doprovodí, druhá si vás převezme. Žádám vás, abyste respektovali jejich pokyny. Je to pro vaši bezpečnost!“

Obří trychtýře

Projíždíme Saharou. Pouští, která pokrývá přes osmdesát procet alžírského území. První desítky kilometrů mají podobu nudné, jednotvárné planiny z kamení a hlíny s několika trsy zakrslé vegetace. Čím více se ale vzdalujeme od tuniských hranic, tím více přibývá písečných přesypů a datlových palem. Zdá se nám, že koruny stromů jsou mnohem větší a kmeny nižší, než bývá zvykem, ale při bližším ohledání zjišťujeme, že za to může optický klam. Palmové háje se zde totiž před okolním dotěrným pískem Velkého východního Ergu ukrývají ve dvacet až čtyřicet metrů hlubokých, uměle vytvořených kráterech (erg = rozsáhlá písečná plocha s přesypy). Tyto krátery na pohled připomínají obří trychtýře. Kořeny takto zasazených datlovníků pak dosáhnou až do vrstev, kde se skrývá podzemní voda.

„Tento systém zavedli před pěti staletími přistěhovalci z Jemenu,“ vysvětlil nám průvodce. „Zavlažovat se sice nemusí, ale je nutné neustále odstraňovat přepadávající písek. Je to docela sisyfovská práce, ale hlavní je, že se vůbec nějaké datle urodí. Pro mnoho lidí je to téměř jediná obživa.“

Tisíce ňader pouště

Prvním městem na cestě je El Oued. Jeho neobvyklá architektura kdysi přitahovala mnoho cestovatelů, ale za posledních patnáct let sem přišel málokterý. Jakmile se ocitáme v centru města, začnou se proto místní obyvatelé shlukovat do skupinek a s neskrývaným úžasem nás pozorovat. Vytahuji fotoaparát a posunky naznačuji, zda by jim nevadilo, kdybych si je zvěčnil. Oni zase vytahují mobilní telefony s vestavěnými fotoaparáty. Míříme na sebe a mačkáme spouště. Chlapíci v uniformách se samopaly nás přitom v pohotovostní poloze střeží jako oko v hlavě.

Po několika desítkách minut objevuji další výhodu plynoucí z přítomnosti ozbrojeného doprovodu. Zatímco v sousedním Maroku je pro nemuslimy přístupná pouze jediná mešita v zemi a o výstupu na minaret si mohou nechat cizinci jen zdát, zde stačilo, aby se šéf ochranky zmínil správci mešity a dveře byly otevřené. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych vyslovil svůj požadavek přímo, a ani jsem po tom nepátral. Z výšky mešity jsem pak měl skutečnou možnost vychutnat naplno svéráz místní architektury, proslavené obřími kopulemi. Budují se prý kvůli dobrému rozptylu světla a jako ochrana obydlí před velkým vedrem. Oblé křivky kopulí z výšky připomínaly obří ženská ňadra. Mnoho bylo bílých nebo stříbrných, ale s obzorem nejvíce ladily ty v barvě písku. Tam, kde město končilo, totiž začínala poušť.

Útok v koránové škole

Před alžírským islámským fundamentalismem a radikálními náboženskými fanatiky, kteří nesnesou, aby se jim po zemi potloukali nevěřící psi, jsem byl před cestou varován tolikrát, že jsem podvědomě očekával útok. Říkal jsem si, že k němu může dojít nejspíše v nějakém pro muslimy posvátném místě. Zvláště na pozoru jsem se proto měl ve městě Tolga, kde od roku 1780 sídlí chlapecká koránová škola. V okolí svatyně jsem původně nechtěl ani fotit, abych na sebe příliš neupozorňoval, ale její architektura byla příliš neobvyklá.

V ten moment se ve dveřích objevil muslim v dlouhé bílé róbě, s čepičkou na hlavě. Měl dlouhý plnovous a uhrančivý zrak. Chvíli si mě prohlížel a pak mi pokynul. Ochranka nebyla právě v dohledu, a tak jsem přemýšlel, zda raději nevzít nohy na ramena. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem vešel za ním dovnitř. Z vousáče se vyklubal příjemný společník, který mě provedl celým seminářem, včetně islámské knihovny. Byly v ní stovky posvátných svazků, včetně ručně malované verze koránu z 12. století.

Nejenže jsem si mohl vzácnou publikaci prohlédnout a osahat, bylo mi dokonce umožněno vyfotit si jak knihu, tak sympatickou knihovnici. Tělo i vlasy mladé muslimky byly zahaleny, ale proti focení nic nenamítala. Byl jsem příjemně překvapen. Korunu všemu nasadilo pozvání na čaj a pamlsek.

Strašáci na hřbitově

Dalším posvátným místem, na které nešlo zapomenout, byl hřbitov ve městě Touggourt. Muslimové nemají rádi turisty, kteří okoukávají místa posledního odpočinku jejich předků, ale policie mě ubezpečila, že zde žádné zvláštní nebezpečí nehrozí. Touggourtský hřbitov je proslavený hrobkami králů z dynastie Ben Djellab, která vládla v 15. až 19. století. Jsou pochováni v jednoduchých hliněných stavbách svítících vápennou bělobou. Na střechách mají podobné kopule jako domy v El Ouedu.

Z dálky se přibližovala dvojice žen. Byly zahalené od hlavy až k patě, a vlastně jsem si ani nebyl jistý, zda jde opravdu o ženy. Měly dlouhé bílé hábity a vypadaly trochu jako pohádková strašidla. Podobně oblečená dvojice se navíc začala přibližovat i z druhé strany. Připadal jsem si jako ve snu. Dvě dvojice bílých přízraků vznášejících se nad vyprahlou zemí, která více než hřbitov připomínala poušť. A na protější straně ulice, oddělující krchov od okolí, se nedal přehlédnout vývěsní štít s kolečkovým křeslem, umělou rukou a nohou. Patřil firmě, která zhotovuje protézy. V zemi, kde dochází k častým teroristickým útokům, je po jejich výrobcích zaručeně velká poptávka.

Useklé nohy do polévky

Zatímco končetiny na poutači u hřbitova byly umělé, o den později jsem se setkal se skutečnýma uťatýma nohama. Zakrvavenýma, chlupatýma, useklýma těsně pod kolenem. Naštěstí nebyly lidské, ale velbloudí. Stály jen tak opřené o zídku v jedné z nenápadných uliček vedoucích k tržnici. Jeden z kolemjdoucích mi s úsměvem vysvětlil, oč jde, pomocí mezinárodně srozumitelného „súp“ – polévka. Zbytek zvířete jsem našel v masně za rohem. Nejrůznější vnitřnosti byly naskládané na pestrobarevných bedýnkách vystavených na sluníčku. Pach krve přilákal stovky much, které by maso zcela pokryly, nebýt snědých prodavačů, kteří nad celou tou scenerií nepřetržitě mávali kousky kartonu. „Moc kvalitní maso, pane, nechcete zkusit?“ volali na mě. Při hledání východu jsem pak narazil na řadu přepravek s čerstvě uťatými ovčími a kozími hlavami. Jejich oči byly pohaslé a smutné.

Umírající naděje

Podobně vypadaly i oči postarších mužů z pohoří Aurés. Žili, ale plamínek naděje na lepší život příliš neplápolal. Nejvíce mi v paměti utkvěli dva bratři, majitelé malého obchůdku, do kterého jsem zašel, abych doplnil zásoby. Vylíčili trpkou zkušenost lidí žijících v krásné, ale nepříliš šťastné zemi: „Nejdříve nás utiskovali Francouzi a trvalo nám věčnost, než jsme se jich zbavili. Stálo nás to statisíce zmařených životů, ale moc jsme si po jejich odchodu nepolepšili. Kolonialismus vystřídal socialismus. Ten byl později nahrazen fundamentalismem a víra v lepší zítřky občanskou válkou. Islámští radikálové nám tu pozabíjeli desítky lidí. Nevinných lidí, včetně našeho nejstaršího bratra. To násilí už trvá dlouho. Příliš dlouho. Naučili jsme se s tím žít, ale odnaučili jsme se věřit, že bude lépe.“

Ve vyprávění Khaleda, jak se postarší majitel krámku jmenoval, byla cítit hořkost. Jeho syn měl v sobě ale trochu víc naděje: „Tati, podívej na toho Čecha! Kdys tady naposled viděl turistu? Přijel by sem před pěti lety? Nepřijel! Teď je tady! A přijedou další. Bude líp!“

„Cestovní ruch přináší i spoustu negativ a vytváří tlak na tradiční hodnoty, které vyznáváme,“ pokyvoval hlavou Khaled, „ale zároveň je mi jasné, že v sousedním Tunisku nebo Maroku jsou příjmy z turistiky jedním z pilířů ekonomiky. Hrdost nám nedovoluje to otevřeně přiznat, ale ve skutečnosti těmto zemím závidíme.“

Alžírský Velký kaňon

Alžírsko má turistům co nabídnout. Přesvědčila mě o tom dvě úžasná místa jen pár hodin jízdy od sebe. První mě uchvátilo svou scenerií, druhé historií.

Známý balkon Rhoufi, což je vyhlídka na oázu, ležící na dně hlubokého a kolmo zařízlého kaňonu El Abiod, se tyčil u impozantní silnice spojující Biskru a Arris. Soutěska zde tvoří zákrut a z vyhlídky je vidět na oba konce i na protilehlý ostroh posetý ruinami staveb. Zbytky fascinujících příbytků z kamení a hlíny připomínají dávná puebla amerických indiánů. Před vypuknutím bojů za nezávislost byly obývané, ale Francouzi jejich obyvatele vystěhovali do míst, kde byli snadněji kontrolovatelní.

Dnem koryta protéká v létě potok, který se v období dešťů mění v dravou řeku. Životodárná voda umožňuje růst desetitisícům palem, jejichž svěží zeleň nádherně kontrastuje s bledou barvou skal i se sytou modří nebe.

Jen o několik desítek kilometrů dál se nacházejí rozsáhlé zbytky původně opevněného města Timgad, založeného Římany okolo roku 100 za vlády císaře Trajána. Oblast písku tehdy byla zeleným rájem s hustými lesy a velmi úrodnou půdou. Timgad byl dlouho střediskem křesťanské víry a na významu začal ztrácet až v 7. století, kdy padl do rukou Arabům. Přes tisíc let byl zapomenut a zpod nánosů písku ho začali archeologové vysvobozovat až koncem 19. století. Zpřístupněné ruiny prastarého města jsou mimořádně zachovalé a o jejich výjimečnosti svědčí i zápis na prestižní seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Mopedy místo velbloudů

Silnice, po kterých jsme v Alžírsku jezdili, byly poměrně kvalitní a provoz na nich slabší. I ve městech docházelo k dopravním zácpám jen výjimečně. Při čekání v centru městečka Arris jsem si uvědomil, že téměř všechny vozy, které nás míjely, byly vyrobeny ve Francii: peugeoty, renaulty, citro¨eny. Jejich stav byl žalostný, stáří tak dvacet až třicet let.

„Většina jsou stejně taxíky nebo vozidla k podnikání,“ vysvětlil mi jeden z místních. „Vlastnictví osobního automobilu pouze pro vlastní potřebu je luxus, který si může dovolit jen málokdo. V dobách mého mládí byl nejdostupnějším přepravovadlem velbloud, dnes je to moped. Dá se na něj našetřit a na silnice je dobrý, jen po poušti si s ním nezajezdíte. Naší generaci se po dromedárech stýská…“

Na slova staršího muže jsem si vzpomněl v hrnčířské dílně, kterou jsem navštívil ve vísce M’Chouneche o den později. Vnější zdi budovy byly pomalovány nejrůznějšími krajinkami a výjevy ze života. Na jedné z nich byla skupina jezdců na velbloudech a přímo před touto obří malbou stály zaparkované mopedy zaměstnanců.

Symbol v květináči

Čtyři místnosti s hrnčířskými kruhy a spoustou regálů a na nich stovky hliněných nádob nejrůznějších velikostí a tvarů. Slabé žárovky nad nimi asi po pěti minutách zablikaly a zhasly.

„Výpadek proudu! To tu máme každou chvíli,“ oznámil lakonicky jeden z hrnčířů a pokračoval v práci. Jediným zdrojem světla bylo to denní, které vytvářelo zvláštní nahnědlou atmosféru. Barvu hlíny měly nejen mísy položené na hnědém stole, zeď v pozadí a bláto na hrnčířově oděvu, ale i voda, v níž si každou chvíli máčel své snědé ruce.

V sousední místnosti se sušily hotové výrobky. Byly hezké. Bral jsem je postupně do ruky a prohlížel ze všech stran. Prodavač mě možná považoval za vybíravého a omluvně prohodil: „Pane, nehledejte v tom žádné umění. Jsou to jenom prosté nádoby, které chtějí být užitečné. Jsou trochu jako my…“

Hliněný květináč mi najednou přišel jako ideální suvenýr. Nebyl nejmenší, ale to není ani Alžírsko. Dlaň, kterou jsem ho přidržoval, mi připomněla Fatminu ruku – talisman odhánějící zlo, hladké křivky nádoby mi připomněly ňadrovité kopule ve městě El Oued a její barva jeden z odstínů pouště. Na omak byla tvrdá jako skály pohoří Aurés, ale zároveň křehká jako mír v téhle zemi.

Po návratu domů jsem do něj zasadil kytku. Masožravou kytku. Za pár dní bylo po ní. Možná to byl symbol, napadlo mne. Už dost násilí. Zasadil jsem do něj pelargonii a krásně kvete.

Vznik terorismu v Alžíru

l Koncem roku 1991 se zde konaly parlamentní volby, jejichž první kolo vyhrála radikální strana Islámská fronta spásy (FIS). Jejím cílem bylo vyhlásit islámskou republiku podobnou Íránu.

l Ti, kdo byli do té doby u moci, se zalekli. Druhé kolo voleb se už neuskutečnilo a nově ustavená nejvyšší státní rada anulovala výsledky, vyhlásila výjimečný stav a rozpustila FIS.

l Nejmilitantnější členové uskupení byli popraveni.

l Fronta spásy ale nezanikla, přešla do ilegality a začala se mstít. Následoval nespočet pumových útoků a atentátů, které se stupňovaly. Vláda byla bezmocná a nesmyslné vraždění probíhalo téměř po celé zemi, ve městech i na venkově.

l Dodnes si vraždění vyžádalo přes sto tisíc obětí.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This