Category: 2006 / 11

Krajina kolem bezejmenné vesnice pod vrcholem Kawah Ijen byla kouzelná: plantáže a vzdušné lesy s mýtinami zlaté trávy. Kopce a návrší musela kdysi na úsvitu věků modelovat gigantická ruka samotného stvořitele. Mohutné vulkány a erozí vyhlodané svahy vytvářely neuvěřitelně nádherný chaos, jímž protékaly hluboké a čisté potoky.

V polovině cesty se však začalo zatahovat, netrvalo dlouho a spustil se liják. Blesky doprovázené ozvěnou hromu co chvíli nasvětlily scénu. Blíží se večer a tak jsem rád, že jsem se dostal alespoň do téhle čajovny vysoko v horách. Chtělo by to nějaký žvanec. Během let muž získává jednu téměř mysteriózní schopnost – dokáže ukojit svůj sexuální hlad obyčejným jídlem.

Jak už bývá pro tenhle kout světa typické, déšť ustal stejně náhle, jako začal. Mezi roztrhanými bouřkovými mračny, která odnášel čerstvý vítr, vysvitly první hvězdy. Zachumlal jsem se do spacáku v místnosti sloužící jako kuchyně, restaurace i ubytovna. První nosiči síry prý vyrážejí na vrchol vulkánu Kawah Ijen už ve čtyři ráno, to mi zbývá ještě pár hodin spánku.

Probudil mne jakýsi šramot, možná pouhá myš. Měsíc začínal blednout, nepochybná známka blížícího se svítání. Vrchol hory se vytrvale schovával v mračném příkrovu, jehož šedivý studený strop visel pár metrů nad střechou chýše. Je čas vyrazit na vrchol. Nemělo by to odtud trvat déle jak tři hodiny.

Cesta je pohodlná a vede hustým temným lesem, pod mohutnými kmeny pralesních velikánů. Člověku s nenavyklým sluchem se les může zdát pustým a tichým místem. Ale jakmile si zvyknete naslouchat tomu, co je v pozadí zdánlivého ticha, poznáte, že les je stále plný živých zvuků.

Do sedla pod dvojitým vrcholem jsem se vyškrábal s prvními slunečními paprsky. Hustý mrak zakrývající výhled se rozplynul jako mávnutím kouzelného proutku. Rozbřesk pro mne představuje nejúžasnější část dne a na vrcholu činného vulkánu to platí dvojnásob. Svítání přicházelo kradmo. Šálivou rychlostí barvilo mráčky nad mořem do pastelových odstínů růžové a šedé a zvedající se ranní mlha pulzovala nad temnými horami nedalekého ostrova Bali.

Stačilo se však otočit, a pohled na ráj se zcela změnil. Hluboko dole zel rozervaný kráter, z něhož stoupal oblak šedého kouře. Vzduch čpěl pekelným pachem síry a v uších zněl podivný svištivý zvuk doprovázený temným duněním z nitra hory. V ohybu pěšiny se objevil první nosič síry s několika prázdnými košíky, ledabyle zavěšenými na krátké tyči přes rameno.

Byl evidentně překvapen, že mě vidí. V čokoládově tmavé tváři zasvítila čerstvá jizva. Muž měl menší, ale statnou postavu se širokými rameny a svalnatými pažemi, které halila roztrhaná khaki košile. Zjevně dlouho pochodoval, protože měl košili propocenou a z kalhot ztvrdlých vrstvou špíny vyčuhovaly uprášené boty. Rychle jsem ucukl, když jsem ucítil pach starého potu, čpavý kozí odér nemytého těla.

Nosič postřehl mé gesto a úsměv se mu změnil v nefalšovaný škleb. „Máš cigaretu?“ zeptal se lámanou angličtinou. Nabídl jsem mu. Zapálil si a než dokouřil, došlo jej dalších asi dvacet nosičů. Po plné krabičce se jen zaprášilo.

„Pojď s námi dolů, na dno, je to jen půl hodiny. To teprve něco uvidíš.“ Kývnu, stejně bych tam asi lezl i přes několikajazyčnou ceduli „zákaz vstupu“.

Chlapi v sandálech hbitě jako gazely sbíhají kamenitou stezkou do dunícího nitra vulkánu. Netrvá to snad ani patnáct minut a jsme dole. Kráter je zaplněn zelenkavým sirným jezírkem, na jehož strašidelné hladině plave vysrážená bíložlutá pěna. Z několika puklin na břehu stoupá mohutný dým, země dokola temně hučí. Ze skalního ostrohu kouká několik ocelových trubek, ze kterých pod vysokým tlakem syčí jedovatý plyn.

Země je jasně žlutá, místy je vysrážená síra pokryta sklovitou železitou glazurou a tvoří malé krápníky. Nedá se moc dýchat. Vážu si navlhčený šátek přes tvář alespoň jako malou náhražku plynové masky. Chlapi si u jezírka zapalují ještě jedno cigárko a pak se pouštějí do práce. Zašpičatělou ocelovou tyčí odlamují ze svahu kusy čisté síry. Musí být jasně žlutá, bez příměsí. Občas jsou nuceni uhnout proudu horkého jedovatého plynu, který náhle změní směr.

Muži naplní své čtyři košíky upletené z palmových listů, každý označený specifickým znakem nosiče. Zapálí si u jezírka další cigaretu, pak naloží dva košíky na tyč, prudkým pohybem zvednou náklad na rameno s podložkou z kusu hadru, načtyřikrát přeloženého, a vydají se na namáhavý výstup. S nákladem to na vrchol trvá nějakých čtyřicet minut, z vrcholu do výkupny pak dvě hodiny lesem. Denně se takhle otočí dvakrát. Cestou se dvacetkrát zastaví, složí na zem svůj náklad a vykouří další cigaretu.

Napadlo mne, že bych jim pomohl. Popadl jsem tyč a chtěl košíky zvednout na rameno. Ježíši Kriste, ono je to snad přišroubované k zemi! „Kolik to proboha váží?“ ptám se toho zjizveného, co zná pár anglických slovíček. „Sedmdesát kilo, ale někdy i ke stovce.“ Zdání klame, čistá síra vypadá na pohled jako jakýsi žlutý porézní polystyrén. Dojem lehkosti podbarvuje i vrzání košíků při chůzi a elegance, s jakou nosiči stoupají vzhůru. A co za to? Pět až deset dolarů za den otrocké dřiny v oblacích plynů rozežírajících vnitřnosti. Podle kvality a množství odevzdaného vzácného prvku. Občas si některého z nich vezme matka země při nečekané erupci plynu, ostatní po několika letech umírají na následky pomalé otravy. Jiná práce široko daleko není a početná rodina potřebuje peníze. A tak znovu a znovu vstávají v hluboké noci, aby na svých šlachovitých bedrech den co den nesli ve vrzajících koších svůj žlutý osud urvaný snad přímo z pekla.

Category: 2006 / 11

Uskočil jsem na krajnici vposlední vteřině. Jen jsem při tom zahlédl, jak si pětičlenná posádka vozidla mezi sebou podává láhev Bihorky a zapáleně o čemsi diskutuje. Teprve pak si uvědomili, že jsem na cestě i já, a zamávali mi a zmizeli v rozvířeném prachu. Omladina z nedalekého Branu vyráží na sobotní tah.

lll

O Rumunsku jsem valné mínění neměl. „Do Rumunska? Tam nejezdi! Tam tě jenom okradou!“ slýchal jsem od některých známých. Na svoji jedinou kratičkou cestu po Rumunsku kdysi dávno jsem si pamatoval jen mlhavě. Bylo mi šest nebo sedm a cestoval jsem vlakem s babičkou do Bulharska k Černému moři. Už před rumunskou hranicí nás spolucestující varovali před žebráky a zloději, kteří neváhali na jediném rumunském nádraží, kde vlak stavěl, vlézt až do kupé, aby na lépe situovaných zahraničních turistech vyžebrali alespoň nějakou tu cigaretu, konzervu či alkohol.

lll

Dnešní Rumunsko se sice pomalu, ale přece jen začíná podobat státu Evropské unie. I na venkov dorazily stožáry s elektrickým vedením a dopravu již neobstarává jen žebřiňák tažený koněm. I když v horských oblastech, kde se civilizace šíří daleko pomaleji, žijí lidé stále ještě postaru. V horských salaších obstarává jedinou elektřinu na kilometry daleko naftový agregát.

Alespoň v pohoří Piatra Craiului je to docela běžné. Vesnice tam připomínají české a moravské skanzeny: Dřevěné, většinou patrové chalupy z hrubě tesaných klád se škvírami utěsněnými blátem a se střechou z dřevěných šindelů. Kolem menší pozemek obehnaný prkennou ohradou, na němž místní pěstují slunečnice, fazole, hrách, sóju, řepu, melouny a brambory a kdo ví co ještě, hlavně když to hospodářům zajišťuje alespoň skromné živobytí. Samozřejmostí je tu proto chlév s kravkou, koněm, ovcemi, drůbeží a nepostradatelným psem.

Zato pravoslavné kostely jsou překrásné. S malebnou, ale hlavně účelovou architekturou vesnic vytvářejí svérázný kontrast. Kde je nuzota, je zřejmě i silnější víra v zázraky Boží. Nebude moc vesnic, v kterých by chrám Páně chyběl. Ostatně právě podle stavu kostela se dá odhadnout jejich bohatství.

lll

Vesnice Runc v soutěsce Cheile Runcului je toho typickým příkladem. Domy se krčí po obou březích dravého horského potoka, který je jako snad všude po Rumunsku zaneřáděn samými PET láhvemi. Zdejších zhruba dvě stě obyvatel se živí převážně zemědělstvím a chovem domácího zvířectva nebo pracuje na místní pile. V obci stojí i jeden dosti zchátralý kulturní dům, který působí spíše jako pomník minulého režimu. Kostel je zato nově omítnutý. I on je symbolem – návratu starých pravidel.

Zastávka kvůli doplnění zásob vmalém obchůdku zřízeném na dvoře jednoho ze stavení se proměnila v příjemné posezení u piva Bucegi a ochutnávku vyhlášené asi šedesátiprocentní ovocné domácí pálenky Bihorka. Po několika marných pokusech domluvit se s místními obyvateli rukama nohama jsem to vzdal a na rumunštinu odpovídal česky. Slovu čeko, při němž jsem ukazoval na sebe, se nejdříve smáli. „Da, da,“ nejspíš mi nakonec přiznali moji národnost u skleničky pálenky rumunským ano, které zní stejně jako v ruštině. I tak jsme si dobře popovídali, i když každý asi o něčem jiném.

Po celkem krátké, ale o to intenzivnější družbě s místními přišla velmi vhod koupel v horském potoku kus od vesnice proti proudu, která byla v té chvíli skutečným luxusem. Silný proud spláchl prach a špínu posledních dvou dní a studená voda zas trochu zostřila vědomí otupělé pálenkou. Ze břehu jsem pak líně pozoroval, jak kolem mne proplula konzerva, starý hrnec a opět tady tak oblíbená PET láhev.

Už dříve mne napadalo, že v Rumunsku se zřizují přírodní rezervace spíše, aby se vybralo vstupné, než aby se někdo snažil chránit zatím nepříliš dotčenou přírodu. Většina tábořišť, kterých je všude bezpočet, je zaneřáděna odpadky bez ohledu na to, jestli se nacházejí v pásmu rezervace, či mimo ni.

lll

Na rumunských horách je nejpůvabnější (a zvláště to platí pro nejvyšší a nejrozlehlejší pohoří Fˇagˇaras5), že se tu stále dají najít místa, kam celé dny nevkročí lidská noha. Stezky, po kterých bačové shánějí svá stáda, vedou přes husté smíšené lesy s majestátními stoletými stromy. Střídají se s horskými pastvinami, zekterých se ozývají jen ovčí zvonce a hvizd bačů.

Jsou to místa, kde se ještě dají spatřit volně žijící medvědi nebo vlci. Proto se tu dají potkat i pěkně ostrá ovčácká psiska, kvůli kterým se vyplatí pohybovat se po stezkách spořádnou holí.

lll

Rumunsko ale není jen zemí pro turisty-tuláky. Pro toho, kdo dává přednost hotelovému komfortu před spaním pod hvězdami, je třeba ideální městečko Bus5teni. Velmi připomínalo stejně velká podhorská městečkave Vysokých Tatrách. Stovky stánků s kýčovitými suvenýry, naleštěná auta většinou zahraničních značek, prvotřídní hotely a cikáni se svou vařenou kukuřicí za čtyři lei, kteří odhánějí věčně hladové toulavé psy.

Z Bus5teni vede kabinová lanovka na Babele do výšky dva tisíce sto metrů nad mořem. Kabina pojme dvacítku výletníků a cesta stojí v přepočtu sto devadesát korun. Trvá slabou čtvrthodinku.

Výlet lanovkou je sám o sobě celkem silný zážitek. Zařízení není z nejnovějších, a tak si provozovatelé bezpečnost jistí i malou ikonkou Krista uvnitř kabiny.

Z Babele se pak dá pokračovat nenáročným terénem až na nejvyšší vrchol pohoří Bucegi Omul (2507 m n. m.). Zdatnější si mohou zvolit i trasu přes vrchol Caraiman, kde byl poprvní světové válce vztyčen obrovský památný kříž.

Osobně zatím nemám se speleologií žádné zkušenosti. Po rozhovoru s Anou a Mariem, kteří provázejí jeskyní Pes5tera Ungurului a zároveň provozují menší občerstvení a nabízejí i přespání, bych se, myslím, rád nechal touto činností strhnout. Rumunsko má totiž pro ty, kdo sem zamíří, velké překvapení – mnohé ještě neprobádané jeskyně. Ana mi ukazovala fotografie z podzemních prostor, kde kromě ní a Maria možná ještě nikdo nikdy nebyl. Jeskyně, ve které provázejí turisty, není na rozdíl od jiných míst – až snad na nedávný nález pozůstatků jeskynního medvěda – příliš zajímavá. Je však bez problémů přístupná.

lll

Rumunsko pro mě bylo překvapením. Oslovilo mě průzračností čistoty jak přírody, tak myšlení lidí. Když jsem doma rozbalil kus sýra, který jsem si koupil snad z nostalgie vysoko v horách, trochu jsem zaváhal. Nijak vábně nevoněl už tam nahoře, natož po tak dlouhé cestě. Ale pak jsem si odkrojil. Bylo v něm spousta plnokrevné živočišnosti, která možná nám uprostřed té naší „opravdové“ civilizace chybí.

Kdo žije v Rumunsku

l Původními obyvateli území dnešního Rumunska byly thrácké kmeny, především Dákové. Posledním dáckým králem byl Decebal. Ve válkách s Římany v letech 101–106 ovládl Dacii císař Traianus a do země přišli kolonizátoři z různých koutů impéria. Původní obyvatelstvo se romanizovalo. Společným jazykem budoucího národa se stala lidová latina.

l Od 2. století procházely Dacií barbarské kmeny Gótů, Vandalů, Hunů a Avarů. V Transylvánii se ve 3. století na čas usadili Vizigóti. Od 5. století se tu začaly usídlovat slovanské kmeny, které silně ovlivnily vývoj země a přispěly k vytvoření rumunské národnosti i jazyka.

Jak Rumuni jedí

l Jako všude na Balkáně jsou i v Rumunsku oblíbené speciality připravované na rožni (grˇataru). Například mititei jsou tradiční silně kořeněné šištičky z mletého masa, pečené na rožni. Rožní se také kýty, mozek, pečou se beraní varlata.

l Sarmale je mleté maso zabalené v zelných nebo vinných listech.

l Kdušenému vepřovému i jiným jídlům se podává kukuřičná kaše mamaligˇa doplněná tvarohem, smetanou, ovčím sýrem či vejci.

Informace pro turisty l Od 1. 7. 2005 se v Rumunsku zavádí nová měna. Jeden nový Leu (RON) je ekvivalentem 10 000 starých Lei (ROL). Obě měny souběžně platí do konce letošního roku.

Categories: 2006 / 11, 2006 / 12

divokebubnyJaponská škola bubeníků Kodo leží v horách na ostrově Fadó. Studium je dvouleté, každý den začíná patnáctikilometrovým během do kopce, nahoře běžec padne úplným vyčerpáním. Školní režim je velmi přísný, není povolen alkohol, cigarety ani televize. Studenti nemají prázdniny ani volné víkendy. Sami si pěstují základní potraviny, vyrábějí si paličky i jídelní hůlky. Učí se tradičním tancům, tradičnímu divadlu a čajovým obřadům. Vše má jediný cíl – život v harmonii.

I přes tento režim má škola stále nové zájemce o studium. Každý chce být bubeníkem, ale uspějí jen ti nejlepší. Stát se bubeníkem má totiž v japonské společnosti velký význam. Nejuznávanější japonský bubeník Jošikadzu Fudžimoto patří v Japonsku k velmi populárním osobnostem.

Měl jsem to štěstí a viděl jsem vystoupení nejlepších japonských bubeníků. Že byli skutečně nejlepší, potvrzovala přítomnost prince a princezny Akisihino, která kromě jiného navštívila i Prahu. A vystoupení bubeníků bylo fascinující. Vydali ze sebe skutečně všechno. Napětí v jejich tvářích a respekt k nejstaršímu, byly zcela zřetelné. Chápání cizích kultur je pro nás obtížné, na Asiaty očividně působily bubny ještě intenzivněji.

Podruhé jsem se setkal s bubeníky na Taiwanu. Jejich vystoupení se od prvního přece jen lišilo. Ani ne tak napětím a podanými výkony, jako především atmosférou. Bubeníci vystupovali pod širým nebem a i bubny byly jiné. Nebyly to komorní nástroje, ale skutečná monstra. V očích bubnujících však bylo stejné napětí. Vzduch se chvěl duněním napjaté kůže bubnů a chvění pronikalo do nervů všech přítomných. Uvědomil jsem si význam bubnů při válečných taženích.

Do třetice jsem se s bubny setkal před. Tentokrát šlo o přehlídku škol, a proto i bubny byly mnohem menší. Bylo krásné slunné dopoledne. Děti přistupovaly ke hře se stejným napětím a zodpovědností jako dospělí, snaha stát se tím nejlepším z nich přímo čišela. Vystoupení bylo doplněno tanečními prvky. Přihlížel mu početný zástup a výkony dětí náležitě ocenil, závěrky fotoaparátů cvakaly téměř bez přestávky.

Category: 2006 / 11

V angličtině a němčině dostal roháč jméno jelení brouk: Stag Beetle, Hirschkäfer. Létajícím jelenem – cerf-volant, cervo volante a ciervo volante – se zase nazývá ve francouzštině, španělštině a italštině. Slovanské jazyky se drží rohů – rogač, roháč. A čím se krásní roháči vyznačují? Mimořádnou rozmanitostí tvarů, výrazným teritoriálním chováním a nevraživostí samců.

Rozdíly mezi samci a samicemi jsou u většiny druhů roháčů výrazné a charakteristické, i když to ovšem neplatí vždy. Někdy totiž malí samci připomínají samice. Náš roháč obecný má pohlavní dvojtvárnost dokonale vyvinutou, pohlaví se liší kusadly, barvou krovek, tvarem hlavy a velikostí těla.

Samec roháčka kovového je například zvláštní tím, že má na rozdíl od samičky růžek jako nosorožík.

A rozmanitost tvarů pokračuje: u některých druhů jsou samci hladcí, samice vroubkované (například rod Dorcus), a velmi zajímavý je i takzvaný sexuální dichroismus, kdy jsou samci jednobarevní a samice pestré a pruhované (např. Homoderus mellyi a Odontolabis gazella). U roháčů se také vyskytuje v přírodě vzácný genetický jev – takzvaná ginandromorfie – napůl samec, napůl samice. Tělo takového roháče je doslova napolovic rozděleno na levou (samčí) a pravou (samičí) část. Každé kusadlo má pak jiné (např. u druhu Allotopus moseri).

Když je bratříček obr

Roháči mají zcela mimořádné postavení mezi brouky právě ve variabilitě. Rozdíly velikostí a tvarů jsou nejen u různých druhů (délka 5–110 mm), ale dokonce i mezi jedinci druhu jednoho. Například náš roháč obecný může měřit od čtyřiceti pěti až do osmdesáti pěti milimetrů.

Velcí samci mají většinou i velká a silná kusadla. U rodu Odontolabis dokonce mohou mít různě velcí roháči všechny typy kusadel, která jsou sama o sobě velmi rozmanitá.

Mimořádně různorodým druhem je roháč Dorcus titanus z jihovýchodní Asie. Na filipínském ostrově Palawan měří největší jedinci úctyhodných 10,7 centimetru, zatímco nejmenší jedinec téhož druhu z Japonska má pouhých 23 milimetrů. Další roháč, tentokrát ze Sumatry (Hexarthrius mandibularis), měří od 48 do 112 milimetrů! Velikost roháčů Cyclommatus imperator z Nové Guineje může být 30 milimetrů, ale také třikrát větší.

A tipnete si, jak velká mohou mít roháči kusadla v poměru k tělu? Největší kusadla vzhledem k tělu mají rody Cyclommatus a Chiasognathus. Osmicentimetrový Cyclommatus metallifer má kusadla dlouhá 4,3 centimetru, což je padesát tři procent z celkové délky děla. Osmicentimetrový chilský Chiasognathus granti má zase čtyřcentimetrová kusadla, tedy je to polovina jeho těla.

U rodu Dorcus je velmi zajímavá různá šíře hlavy, u Dorcus titanus se pohybuje od 8 do 33 milimetrů!

Téměř celý život larva

Roháč, stejně jako všichni brouci, patří mezi hmyz s proměnou dokonalou. Znamená to, že ve svém vývoji má klidové stadium kukly, kde dochází k zásadní proměně. Larvy dospělé brouky přitom příliš nepřipomínají. Mají nápadně velkou hlavu s kusadly. Jsou to klasické ponravy, jejich tělo má tvar písmene C a pohybují se někdy svisle, opřené o zadní část těla, zatímco hlavou a končetinami staví komůrku. Po několika měsících se z kukly vylíhne brouk, ale zůstává v kokonu. Opouští ho až po dalších měsících a zpočátku nepřijímá potravu, po pár týdnech je schopen páření. Délka vývoje trvá od jednoho do dvou let a u některých druhů to jsou tři roky a více.

Celkově vzato, většinu života prožije roháč jako larva. U našeho roháče obecného žije dospělec pouze tři až čtyři týdny, zatímco larvou je 3–6 let.

Souboje na život a na smrt

Roháč je impozantní brouk a tak dokonce patří i k domácím mazlíčkům jako třeba kočka nebo pes. Chovatelství brouků se stalo poměrně populární záležitostí. Především v Japonsku, USA a západní Evropě, ale dnes i v České republice, existuje mnoho nadšenců. Nejde přitom jen o to držet v zajetí krásného brouka, ale i rozmnožit ho a vychovat následující generace.

S Japonci se naši chovatelé zatím nemohou srovnávat, protože tam je chovatelství dotaženo až do takových detailů, jako jsou speciální obchody s potravou pro larvy či dospělce, se substráty, s umělými kokony.

V Česku se chová několik desítek druhů hmyzích gladiátorů, kdo má trochu představu o jednotlivých druzích, ten ví, že úspěchem je třeba to, že byl odchován roháč Odontolabis siva z Taiwanu, Homoderus mellyi ze střední Afriky, Lamprima adolphinae z Papuy, Prosopocoilus occipitalis z Malajsie a několik dalších. Většina roháčů v chovech v České republice pochází z Asie.

Málokdy je možné chovat v jednom teráriu velkou skupinu. Agresivní chování samců a boj o samičku téměř jistě skončí smrtí slabšího jedince s méně vyvinutými kusadly, nebo se oba zápasníci těžce zraní. Velcí, dominantní samci bývají agresivní i k samicím, a jsou dokonce někdy schopni zabít i všechny samice v teráriu.

Chování tropických roháčů v přírodě je zatím neprozkoumané. Dá se předpokládat, že nejsou limitováni malým prostorem jako v zajetí, mohou létat v teritoriu a využívat chemické signály a určitou feromonovou snášenlivost mezi „kompatibilními páry“.

Stejně velcí miliony let

Roháči žijí na naší planetě přibližně sto padesát milionů let. Ve zkamenělinách se našlo hned několik druhů. Česko se může pochlubit zkamenělým třetihorním roháčem Dorcus (Eurytrachelus) primigenius, nalezeným ve vrstvách v Kučlíně u Bíliny v severních Čechách na konci 19. století. První roháči žili již v dobách jurských ještěrů. Ale na rozdíl od plazů byli obdobně velcí jako dnes.

Roháč obecný je téměř symbolem ochrany přírody, je považován za ohrožený druh. V Evropské unii je chráněn v soustavě NATURA 2000, a tak je mu i ČR je povinna zajistit patřičnou ochranu. Nevhodné lesní hospodaření ho ale ohrožuje dál. Potřebuje totiž k vývoji rozsáhlejší listnaté lesy s dostatkem starých stromů, pařezů a trouchnivějících kmenů. Jenže původní doubravy a smíšené lesy byly nahrazeny jehličnatými monokulturami. Na jižní Moravě také likviduje po stovkách larvy a kukly černá zvěř. Samozřejmě roháčům neprospívá ani aplikace různých insekticidů a konečně v některých oslabených lokalitách mohou populaci roháčů ovlivnit i neukáznění sběratelé.

V ČR je ještě chráněný kriticky ohrožený roháček Ceruchus chrysomelinus. Ten žije ve starých padlých kmenech jedlí a smrků v podhorských a horských oblastech.

Známá Washingtonská úmluva CITES chrání pouze jihoafrický rod Colophon, ale roháče chrání samy některé země. Například v Thajsku je chráněn Prosopocoilus giraffa. Bohužel řada roháčů žije v mizejících tropických pralesech, s těžbou mohou zmizet i druhy, které věda ani nezná.

Kde žijí roháči

l Roháči jsou především tropická skupina brouků. Na sever a jih od rovníku pak počet druhů klesá. Zato se najdou i ve výšce až tři tisíce metrů nad mořem – například v Himálaji.

l Z necelých 1500 druhů (ve 110 rodech) se více než polovina vyskytuje v Asii. Nejbohatší je její jihovýchodní část.

l Na ostrovech žije více druhů než na kontinentech. Nejbohatší je Borneo, Sumatra, Celebes, Jáva. Dokonce i Taiwan má více druhů než kontinentální Čína.

l Fauna celkem severně položeného Japonska je asi dvojnásobně bohatší než evropská. Severně položené Rusko má pouze 18 druhů roháčů, zeměpisná délka nemá na druhovou rozmanitost příliš vysoký vliv.

l V Evropě žije 14 druhů, v České republice 7 druhů. Vedle nejznámějšího velikána, roháče obecného (Lucanus cervus), se zde vyskytují malé druhy (5–25 mm): roháček kozlík (Dorcus parallelipipedus), roháček bukový (Sinodendron cylindricum), roháček Ceruchus chrysomelinus, roháček Aesalus scaraboides, roháček kovový (Platycerus caraboides) a Platycerus caprea.

l Další evropské druhy jsou Lucanus tetraodon z Itálie a Francie, kavkazský Lucanus ibericus žije také v Řecku a Albánii, ve Španělsku žije navíc Pseudolucanus barbarossa, Platycerus spinifer, Platycerus pseudocaprea. Na Sardinii je Dorcus musimon.

Roháči ve zkamenělinách

l Nejstarším druhem je asi druhohorní Paralucanus mesozoicus (svrchní jura, Shara-Tag, Mongolsko), jehož stáří lze datovat na 135–180 milionů let.

l Roháči Succiniplatycerus berendti, Paleognathus succini, Dorcasoides bilobus nebo Protognathinus spielbergi se uchovali také v třetihorním baltském jantaru.

l Ze starších třetihor (před 25 až 70 miliony let) byly dále popsány druhy Lucanus fossilis (Florissant, USA), Platycerus sepultus (Porýní, Německo), Platycerus zherichini

(Pozhar, Rusko), Ceruchites hahnei (Rott, Německo), Ceruchus fuchsii (Florissant, USA).

l Z mladších třetihor byl popsán miocenní druh Miocenidorcus andancensis (Andance, Francie).

Jak chovat roháče

l Chovný substrát je tvořen z většiny různě rozloženou dřevní hmotou. Používá se dub, buk, ale i bříza, habr, vrba, líska apod. Dřevo jehličnanů bývá většinou nevhodné. Výjimkou jsou např. roháči rodu Ceruchus, kteří se dají chovat ve smrkovém nebo jedlovém dřevě.

l Vteráriu může být část dřeva shnilého, část rozdrceného a část tvrdého, do kterého si s oblibou některé druhy vykousávají komůrky a kladou vajíčka.

l Vylíhlé larvy se pak živí ztrouchnivělým dřevem.

l V chovech se objevuje u většiny druhů silný kanibalismus. Larvy se proto osvědčilo chovat zvlášť v litrových PET nádobách.

l Stavba kokonu je delší a energeticky náročná záležitost. Klidové stadium je nejzranitelnější částí života brouka.

l Dospělce je vhodné chovat vpárech nebo mít jednoho samce k více samicím. Větší samec je schopen zlikvidovat menšího samečka během chvilky.

l Insektárium by mělo být co nečlenitější, nemají chybět kořeny, větve i kusy kůry. Ke krmení jsou vhodné plátky banánu, popřípadě jiného sladkého ovoce, ale i med, pivo, marmelády apod.

l Brouci jsou aktivní v noci, některé druhy i ve dne.

Category: 2006 / 11

Občanské sdružení Checomacoco vzniklo před dvěma lety. Co se z původních záměrů do dnešní doby zrealizovalo?

Mám radost, že se hlavně podařilo dát smysluplný obsah tomu trochu podivnému názvu Checomacoco. Vymysleli ho sami indiáni Chamacoco. Jsme po dědečkovi taky tak trochu Checo, řekl mi s úsměvem bratranec Rodolfo a jeho ostře řezané fričovské rysy to jenom potvrzují. Našemu českému vkladu říkáme asistenční pomoc. Nechceme do Paraguaye exportovat naše vlastní projekty a nevyžádané rady, chceme stát vedle našich indiánských přátel jako opora a pomáhat jim realizovat jen to, o co oni sami usilují a co sami vymysleli. To je podle mě cesta k dlouhodobému fungování mezinárodních rozvojových projektů.

Považovali jsme třeba za téma číslo jedna absenci pitné vody… Ale oni jmenovali na prvním místě potřebu začít s chovem dobytka a mít tak perspektivu, že se tím i bez dalších dotací uživí. My jsme pak slyšeli v Paraguayi od mnoha lidí: Budou jen stát a natahovat ruce. Kdo to kdy viděl, že by indiáni chovali krávy! Snědí je nebo prodají… Když jsme však přijeli do vesnice, užasli jsme. Za čtyři měsíce, kdy se indiáni dozvěděli, že peníze z Česka na krávy opravdu budou, oplotili kilometry pastvin, vybudovali dokonalé ohrady, včetně palisád, které mají chránit telata před nočními útoky jaguárů. Dřina, perfektní technologie, bytelná práce, jak z nějakého kovbojského katalogu! Darcio, který skončil se strženými zády v nemocnici v hlavním městě, mi přes bolest řekl: To je přeci náš vklad do společného projektu. Nemáme peníze, ale práce se nebojíme. Všechno muselo být hotovo do vašeho příjezdu. Jak bychom se vám jinak mohli podívat do očí?

Takže se vám podařilo na nákup skotu nashromáždit dostatek peněz?

Přivezli jsme do Paraguaye dvě hromádky peněz – jednu věnoval český stát, druhou jsme dali za poslední rok dohromady my, naši přátelé i neznámí lidé, které oslovil náš přímočarý cíl. Koupili jsme za ně sto čtyřicet mladých krav, tři šlechtěné býky z dobrých ras a jednoho koně pro pastevce. Indiáni ho pojmenovali Jana, podle dcery naší doktorky. Měla s sebou totiž její fotku s koněm. Iana znamená v jazyce chamacoco Ta, která se směje… Pořídili jsme třicet pět kilometrů drátu, ale ještě další materiál skoro za osmdesát tisíc korun chybí, je potřeba oplotit vzdálenou pastvinu, kam se krávy zahánějí v případě povodně. Zaplatili jsme očkování stáda, registraci cejchu a spoustu dalšího, co je potřeba v dobytkářské zemi udělat, aby se z vás stal řádný ganadero. Ve westernech to tak nevypadá, ale ta zdánlivě bezcílně se potulující stáda jsou pod kontrolou a zloději dobytka to mají v dnešní satelitové době dost ztížené.

Naším úkolem bylo asistovat u koupě krav a jejich dopravy do vesnice. Také jsem vezla seznam jmen, kterými si přáli „svoje“ krávy pojmenovat sponzoři. Snažila jsem se indiánům vysvětlit, kdo dárci jsou a co ta jména jako Žižka, Anežka Česká, Ludmila, Cyril, Sametová (pořadové číslo 89 – pozn. red.) nebo Brno znamenají. Snad největší problém mi způsobilo sdružení Jóga v denním životě a Gaai, což značí nepálsky kráva. Kde je Ču-mu-lang-ma, proč si lidi z Třebíče dávají nohu za krk, se špatně vysvětlovalo.

Kdo a s jakým úkolem se výpravy do Puerto Esperanza zúčastnil?

V Paraguayi jsme strávili září v pěti lidech. Kromě mě a mého manžela – fotografa Pavla Friče a náčelníka českého občanského sdružení Checomacoco – tu byla také lékařka Pavla Hrdličková, Lenka Zajícová (překladatelka a znalkyně paraguayského národního jazyka guaraní i paraguayských poměrů, učitelka z olomoucké univerzity) a Martin Dvořák, student Institutu tropického a subtropického zemědělství v Praze, který se zajímá o půdu, vodu a klima v extrémních podmínkách Gran Chaka. Jedním ze zájmů indiánů, kteří byli nuceni v průběhu dvacátého století změnit svůj nomádský způsob života a usadit se v pobřežních osadách, je totiž možnost zásobit rodiny vlastnoručně vypěstovanými produkty – maniokem, zeleninou, ovocem, cukrovou třtinou. Mají s tím jen minimální zkušenosti, těžce nabyté během posledních dvaceti let, a nemají se to ani moc od koho naučit. Krajina je řídce osídlená a zemědělství tam nikdy nikdo neprovozoval.

Nekonečná nížina horního toku řeky Paraguay je zátopovou oblastí, kde se pole a zahrádky každoročně ocitají pod vodou. Když voda opadne, je zas úmornou sisyfovskou dřinou vodu na zalévání donášet z řeky… Když přijde velká voda, dobytek se dá zahnat do vnitrozemí, ale sazenice stromů podemele divoký proud. Voda je pro vesnici doslova otázkou života a smrti.

Ve vyprahlém zářijovém Chaku se mi stále vracely dva obrazy z Fričových deníků: Jak při svých toulkách se zdejšími indiány (1903–1912 – pozn. red.) často čekali celou noc, až ráno padne rosa, aby mohli olizovat lístky a krůpěje vody z kalichů bromélií, a na druhou stranu jeho zážitky z povodně, kdy strávil dva týdny na plovácích z rákosí, nedotkl se nohou pevné země a ve vodě mu uhnily nehty a koni kopyta. Letos už šest měsíců ve vnitrozemí nepršelo. O to prý horší přijde povodeň…

Jeden z vašich dalších projektů má pracovní název Voda. Je jasné, čeho se týká…

Hodně jsme o vodě mluvili s lidmi z vesnice, ale i s různými technickými odborníky a znalci místních poměrů. Vesnice je u řeky, na břehu stojí jednoduché čerpadlo na větrný pohon, voda se jímá do vyvýšené nádrže a odtud vede gumová hadice asi tři sta metrů mezi domky k veřejnému kohoutku. Je to pozůstatek jakéhosi mezinárodního projektu. Nějací lidé před dvěma lety přijeli, postavili zařízení, vztyčili ceduli o původu peněz a odjeli. Když foukal vítr, tedy jen v některých obdobích roku, čerpadlo fungovalo, nádrž se pomalu naplnila, ale během chvíle byla prázdná. Lidé vodou plýtvali. Natočili si třikrát víc, než kdyby ji nosili od řeky. Děti pořádně nezavřely kohoutek. Voda byla všech a nikoho,“ řekl nám Saul, který dostal od paraguayských inženýrů školení a úkol o čerpadlo pečovat. Dál vysvětlil, že nakonec se píst zadřel, a už rok čerpadlo nefunguje. Kohoutky někdo ukradl. Indiáni vymontovali pokaženou součástku a když jel někdo do Asunciónu, zkoušel ji sehnat. Už koupil za vlastní peníze něco, o čem tvrdili, že je to ono, ale nebylo.

Vesnice se není s to domluvit, co s čerpadlem dál. Někteří lidé ale nemají zájem – vždyť žena nebo děti skočí s kýblem k řece… Ženy to pochopitelně vidí jinak: Já bych vodu k domu brala všema deseti ještě dnes, řekla mi třeba Febe, která má dětí jako smetí a nejlépe ví, kolik vody se každý den v domácnosti spotřebuje. Ještě navíc čištěnou, tedy pitnou, vodu považuje za zbytečný luxus většina vesnice. Průjmy, kožní plísně, parazity nafouklá břicha a velká kojenecká úmrtnost jako důsledek pití říční vody tady přece byly od nepaměti…

Je to tedy otevřená otázka. Musejí se rozhodnout sami, nechceme být v pozici těch, kdo všechno vědí líp. Osvěty ve vesnici se místo nás ujalo hned několik lidí z místní „fričovské“ rodiny (příbuzenstvo Fričovy dcery, stoleté doni Hermíny, tvoří asi třetinu obyvatelstva Puerto Esperanzy – pozn. red.). Snad to způsobily geny, ale právě tito lidé usilují opravdu intenzivně o zlepšení svých životních podmínek a obdivuhodnou rychlostí vstřebávají všechny novinky a informace.

A co další plánované projekty, týkající se třeba zdravotnictví?

Už podruhé s námi v Puerto Esperanza byla lékařka Pavla. Když svým pacientům v Praze-Řeporyjích koncem léta oznamovala, že ji měsíc bude zastupovat kolega, přáli jí hezkou dovolenou a ať si pěkně odpočine. Nemohl to být větší paradox! V Puerto Esperanza nám dovolili ubytovat se v místním „zdravotním středisku“, podivném domečku na nožkách z drátů do betonu, zcela prázdném, s porcelánovým záchodem, ale bez vody a potrubí, se zářivkami, ale bez kabelů. Ve vesnici totiž jen dva či tři lidé vyrábějí pár hodin denně proud pomocí burácejícího naftového motoru. Je to další z pozůstatků velkolepě zamýšleného dlouhodobého projektu Evropské unie, realizovaného prostřednictvím paraguayských úřadů v letech 1995–2004, který ale vyzněl jaksi do ztracena.

Místní tisk nedávno informoval o skandálním způsobu nakládání s celkem osmnácti miliony vynaložených eur. Indiánské komunity programu od počátku vytýkaly protektorský přístup, podceňování jejich schopností, neochotu ke komunikaci a spolupráci s jejich představiteli a organizacemi. V pusté ordinaci nyní obvykle sedá místní dobrovolný zdravotník, nejstarší syn doni Hermíny Rodolfo, a sepisuje v závětří na moji prosbu svoje paměti a „čamakokské mýty“. Ačkoli má nárok na dodávky léků ze státního rozpočtu, málokdy k němu nějaké dorazí. Profesionální zdravotník se ve vesnici objeví, jen když probíhá povinné očkování dětí.

„Jsi první doktorka, která se na mě neštítila sáhnout,“ pochválila lékařku jedna starší paní. Pavla ordinovala od úsvitu, když se začali trousit první pacienti, až do tmy, kdy je zahnali rojící se komáři. Ale v případě vážnější nemoci nebo úrazu, když nepomůže hlazení, silná vůle, bylinky nebo šamanův zpěv, se rodina složí na lodní lístek a vypraví pacienta v doprovodu manželky a nejoblíbenějších dětí do „civilizace“. V nejlepším případě až do tisíc dvě stě kilometrů vzdáleného hlavního města. Indiáni mají nárok na bezplatnou zdravotní péči, ale v málokteré nemocnici jsou ochotni je akutně přijmout, natož je nechat na pozorování nebo doléčení. Léky si každý musí koupit za své. Lidé v rekonvalescenci častou uvíznou v pasti – nemají prostředky na cestu zpátky domů a rychle se stanou nejobtížnějším sociálním problémem.

Předpokládám, že jste si léky přivezli vlastní…

Vezli jsme opět léky z České republiky, mnoho jsme jich koupili také v Asunciónu, ale uvědomujeme si, že tím spíš než indiány podporujeme liknavost paraguayských úřadů. Podobné je to s učebnicemi a pomůckami pro venkovské školy. Mají na ně nárok, ale…

Jak se na vaše aktivity dívají české úřady a instituce?

Na rozdíl od paraguayských úřadů nám poskytli rychlou a efektivní pomoc. Naši Checomacokové se totiž trochu liší od ostatních Chamacoků – už na první pohled, fyziognomií. Důvodem, proč naši činnost v takzvané „neprioritní zemi“, jakou je Paraguay pro Českou republiku, podporuje ministerstvo zahraničních věcí, konkrétně odbor krajanských vztahů, je český předek. Mnoho Čechů odjelo v 19. a 20. století začít v Novém světě nový život, oženili se s místními kráskami… Jejich příběh možná nebyl tak romantický jako setkání mladičkého Friče s oddanou náčelnickou dcerou Černou kachnou, ale jejich potomci, všichni ti Maškové, Trachtové a Kubíkové, i když třeba nikdy nebyli v původní vlasti prarodičů, k ní mají vztah, zajímají se o ni. A český stát se zajímá o ně. V Latinské Americe žije podle oficiálního odhadu na pět tisíc českých usedlíků. Dnes je do tohoto počtu nutno zahrnout také sto šedesát českých indiánů v Gran Chaku…

Neuvažovala jste o tom pozvat některého z obyvatel Puerto Esperanza do Prahy? Možná by to pomohlo zviditelnit celý projekt…

Vydala jsem před několika lety půvabný autentický Fričův příběh s názvem „Čerwuiš aneb indiánský lovec objevuje Evropu“. Je to příběh indiána Chamacoco, kterého vzal Frič v roce 1908 do Prahy, aby našli lék na podivnou nemoc, decimující jeho kmen. Povedlo se a po roce se oba do Paraguaye vrátili. Naivní, ale konvencemi nezkreslený pohled přírodního člověka, nazývání věcí a dějů pravými jmény a vynikající pozorovací talent lovce způsobily Fričovi nejednu horkou chvilku, ale také bezpočet komických situací. Vyprávění se odvíjí v lehkém tónu, s vtipnými pointami. Čerwuiš nadchl pražskou bohému v čele s Jaroslavem Haškem, o českých „děvuškách“ nemluvě, novináři měli sólokapra. Pravou pointou je ale Čerwuišova existenciální katastrofa, kulturní šok, nemožnost žít jako dřív, nespokojenost, nepochopení jeho soukmenovců a jeho vyobcování z komunity. Dnes už by to asi nebylo tak vyostřené, ale jsme si vědomi například toho, že málokterý student z takzvané rozvojové země, který u nás dostane stipendium, se pak do své země, natož do své vesnice, vrátí. Nemáme zájem vesnici připravit o nejšikovnější a podnikavé lidi. Ale třeba rozhodne jejich asociace, že je potřeba vyslat do Česka zvěda – jak to děláme, že se nám tak dobře vede…

Nic, o čem se bavíme, by nebylo, nebýt A. V. Friče. Vaše rodina vlastní archiv dokumentů a fotografií. Je už o tomto významném cestovateli všechno známé a zveřejněné? Může nás ještě něco překvapit?

Alberto Vojtěch Frič byl výjimečná osobnost. V jeho pozůstalosti je spousta dosud nepublikovaných věcí a jeho knížky týkající se indiánů nebyly bohužel nikdy přeloženy do španělštiny nebo angličtiny. Svět o něm neví a u nás se na něj zapomnělo. Byl také na svou dobu docela dobrý fotograf. Snad jen pro kaktusáře zůstává jakýmsi guru, ale mají mu za zlé neochotu podřídit se oficiálním vědeckým pravidlům. Uskutečnil osm cest do Jižní Ameriky, přivezl fantastické etnografické i botanické sbírky, strávil cestováním čtvrtinu života. To, co ale mě osobně na něm nejvíc zajímá, je všechno ostatní než výčet jeho dobrodružství a vydaných článků. Jeho snílkovství a odvaha sny realizovat. Jeho černobílé vidění světa, které mu dělalo nepřátele i oddané obdivovatele. Jeho mužská ješitnost i schopnost nejněžnějších citů k jeho milovaným. Jeho nadhled a velkorysost, a zároveň neuvěřitelná systematičnost a fanatická pracovitost. Jeho humor i přísnost, se kterou není radno žertovat. Dva úhly, ze kterých je možno pohlížet na jeho život, monáda, která se snadno překlopí z kladné do záporné hodnoty a zas naopak…

Po jeho třináctých komnatách ale nepátrám. Hlavně doufám, že se k nám nezačnou hlásit příslušníci z celkem šestatřiceti indiánských kmenů, které na počátku dvacátého století kontaktoval!

Více informací na www.checomacoco.cz

Indiánský „Přístav naděje“

l Puerto Esperanza (Přístav Naděje) je osada indiánů kmene Chamacoco na horním toku řeky Paraguay.

l Třetinu obyvatelstva tvoří rod dnes stoleté paní Hermíny Ferreirové. Ke jménu si ovšem podle španělského zvyku přidává i jméno po otci: Frič. Také v Praze žijí potomci cestovatele Friče (1882–1944). Rodiny se o sobě dozvěděly shodou náhod teprve v roce 2000.

l V roce 2004 vzniklo v ČR občanské sdružení Checomacoco a v roce 2005 stejnojmenná asociace v Paraguayi. Mají za cíl spolupracovat a propagovat navzájem svou kulturu, tradice a historii, ale zejména získávat prostředky pro ekonomický a sociální rozvoj komunity v Puerto Esperanza.

Gran Chaco

l Jsou to tisíce čtverečních kilometrů monotónní roviny na západ od řek Paraguay a Paraná až k Andám (o průměrné šířce 700 km).

l V jazyce indiánů Kečua znamená chacu loviště. Běloši používají název Zelené peklo.

l Extrémní sucha s teplotami nad 40 °C a divoké větrné bouře střídají období prudkých lijáků, vytrvalých dešťů a povodní.

l Hustota obyvatelstva je asi 0,2 na kilometr čtvereční. Po staletí zde žili pouze indiáni – lovci a sběrači. Během dvacátého století běloši vytěžili lesy; zůstaly jen neprostupné křovinaté porosty a savany zvané campo.

l Půdu tvoří sprašové vrstvy, až 100 metrů silné, odkrývají ji umělé požáry a těžká technika, která se používá k odlesňování.

l Pro zemědělství se využívá 3,6 procenta území.

Legenda o kmeni Chamacoco

Počátkem 20. století vyvedl náčelník jednoho z klanů kmene Chamacoco svůj lid z lesů Gran Chaka na břeh řeky Paraguay. Místo nazvali Dihypytyk ele – Ejhle, cizinec. Nikdy předtím se tam neodvážili ze strachu z nepřátelských brazilských indiánů Kaduvejovů. Ti se však začali před pronikající bílou civilizací stahovat do vnitrozemí na opačném břehu. Mohutný vodní tok, dlouhý 2200 km, je jedinou dopravní komunikací v oblasti Alto Paraguay, jediným možným zdrojem užitkové i pitné vody. Skýtá čím dál tím menší množství ryb, přičemž zdravotní rizika se stále zvyšují. Zůstaly pravidelné záplavy, ale vlivem globálních klimatických změn mění své staleté zvyky i řeka a počasí. Málokterý indián z pobřeží umí plavat. Řeka je plná krokodýlů a piraň. Přináší lidem obživu i zkázu (smrtelná průjmová onemocnění, povodně)… Spojení se světem obstarává jednou týdně nákladní parník, do hlavního města Asunciónu je to 1200 km.

„V roce 1985 paraguayský stát propůjčil kmeni Chamacoco 180 km2 vlastní půdy. Zasloužil se o to můj nejmladší bratr Lorenzo, ale nedočkal se toho, zemřel. Zůstala po něm žena a osm sirotků. Byli jsme zdrceni žalem.

Když se naše matka dostala z nejhoršího, rozhodla, že se usadíme v Puerto Esperanza, aby jednou mohla spočinout vedle svého milovaného syna v půdě, kterou pro nás vydobyl. Vymýtili jsme les a z palmových klád jsme postavili domy pro sedmdesát rodin. Začali jsme chovat slepice a včely. Misionáři nám zařídili školu a koloniál. Vysvětlili nám, že musíme opustit své pohanské tradice, abychom se měli jako vy, bílí. Během let se způsob našeho života docela změnil a máme se dobře. Přeju si, aby také vás Bůh na nebesích zahrnul hojností, požehnáním a nejvyšší moudrostí.“ Rodolfo Ferreira Frič

Category: 2006 / 11

Téměř každá vesnice i město v Bulharsku má svoji legendu o plenění a útlaku nájezdníků v době nadvlády Osmanské říše. Obyvatelé dnešního Bulharska tehdy sice měli od muslimských vládců zaručenou svobodu vyznání, ale skutečnost byla často jiná a pravoslavní věřící byli pronásledováni. Přesto i v této době zakládali mniši překrásné kláštery, které stojí dodnes. Většinou jsou ukryté vhorách nebo vhustých lesích. Jedinou výjimkou je Gloženský monastýr – stojí na strmé skále a je vidět na desítky kilometrů daleko.

Za vším svatý Jiří

Většina z tisíců poutníků přijíždí každý rok do kláštera přes městečko Teteven. Kdysi tudy dokonce vedla důležitá římská cesta. Místo je opředené mnoha legendami. Vúdolí říčky Cherni vit obyvatelé vesničky Gložene na začátku třináctého století našli vzácnou stříbrnou ikonu sv. Jiří. Vchrámovém kostelíku ji mniši dodnes opatrují.

„Vroce 1219 sem přijel zKyjevské Rusi kníže Glož. Jeho nemocné děti se modlily ke svatému Jiřímu a uzdravily se. Kníže proto chtěl na místě, kde se stříbrná ikona objevila, vystavět klášter. Na stavbě se ale všechno kazilo, a jednou se dokonce ztratila i posvátná ikona. Ráno si ale mniši všimli, že se na osmisetmetrové skále, kam dopadaly paprsky vycházejícího slunce, něco leskne. Vylezli tam a našli ztracenou ikonu. To se ještě opakovalo dvakrát, než pochopili, že si svatý Jiří přeje postavit svůj klášter na skále,“ vyprávěl otec Pankratij.

Sv. Jiří tady ovlivňuje podle mnichů naprosto všechno. I když klášter svou polohou po staletí provokoval osmanské nájezdníky, nikdy se jim ho nepodařilo dobýt a zničit. Podle legendy vždy místní patron vkrizových situacích pomohl. I na otázku, jak se před pěti lety dostal na místo opata kláštera, otec Pankratij, súsměvem říká, že si ho prostě povolal svatý Jiří.

Tady psali dějiny

Stavba horního kláštera trvala dvanáct let. Veškerý materiál museli mniši do hor vynášet. Vté době také vykopali únikový tunel zkláštera na skále do monastýru vGloženém, který fungoval současně. Tunel mnohokrát použil v 19. století i bulharský národní buditel Vasil Levski. Právě vmístnosti, kam tajný tunel ústil, získal pro svůj plán obrození země opata kláštera a další učence. Tunel byl ale při zemětřesení v roce 1928 zavalen a nikdo ho už neobnovil.

Vletech 1862 až 1868 se Vasil Levski, původně pravoslavný mnich, účastnil všech ozbrojených útoků proti osmanské nadvládě. Uchvatitelé se snažili revolucionáře zničit a především chtěli dopadnout Levského. To se jim podařilo až vroce 1872, když se zkláštera vydal na nebezpečnou cestu za spolubojovníky. Na jaře roku 1873 ho v Sofii oběsili. Až po čtyřech letech začala Rusko-turecká válka, která odstartovala cestu k jeho snu – bulharské nezávislosti. Té se ale země dočkala až v roce 1908.

Samotný Gloženský monastýr, který Osmané nedobyli – zničilo zemětřesení na začátku dvacátého století. Díky darům věřících se podařilo krášter částečně opravit, ale pak přišla druhá světová válka a spolupráce Bulharska sHitlerovou Třetí říší. Němečtí vojáci si na náhorní plošině nad klášterem dokonce udělali letiště. Zhory, která se tyčí do nadmořské výšky přes tisíc metrů, dohlédli až na Dunaj, vzdálený asi sto kilometrů. Ke konci války Bulhaři Němce vyhnali a přidali se na stranu spojenců.

Po nacistech ale přišli komunisté. Todor Živkov byl jedním znejdéle vládnoucích vůdců socialistického bloku. Do nejvyšších funkcí se dostal už vpadesátých letech a skončil až spádem celého Východního bloku. Jak vůbec otec Pankratij vzpomíná na desetiletí socialismu? Až překvapivě vlídně.

„Za komunismu dostávali mniši plat a kláštery se opravovaly ze státních peněz. Vpadesátých letech tady dokonce komunisté obnovili klášterní kostel zničený zemětřesením. Dnes máme odluku církve od státu, tedy nedostáváme vůbec nic. Sice teď přijali nový zákon, podle kterého nám má vláda přispívat na klášter jako kulturní památku, ale stejně se nic nezměnilo. Přežíváme jen díky poutníkům a darům od podnikatelů.“

Čeština v klášteře

Otec Pankratij zná i Českou republiku, žil sedm let vPraze. Jeho přátelé z Česka za ním jezdí i do kláštera, musejí se ale předem objednat. Opat má totiž neobvykle nabitý diář. Ve všední dny slouží pravoslavné mše a dohlíží na chod a opravy monastýru, každou sobotu a neděli pak oddává a křtí desítky lidí. Se vším mu pomáhá jen jeden mladší mnich, který do kláštera přišel už před deseti lety. Od jara do podzimu tady uvítají tisíce poutníků. Oba by rádi k sobě přijali i další mnichy, ale zatím tu jsou sami. Ani vsilně věřícím pravoslavném Bulharsku se mladým mužům do kláštera nechce.

„Dnes mají mladí prostě jiné zájmy,“ říká Pankratij. Každý rok sice ukončí seminář vSofii asi sto padesát lidí, ale většina si pak najde civilní zaměstnání. Jen z třiceti procent studentů se stanou faráři. Ti se ale ožení a klášter je nepřitahuje. Ze všech sto padesáti mužů si vybere mnišskou cestu obvykle jen jediný. „To je na desítky monastýrů vBulharsku velmi málo,“ dodává.

Zimě navzdory

Za Gloženským klášterem se tyčí do nadmořské výšky přes tisíc metrů hory a často se o ně zastaví bouřkové mraky. Všude pak létají blesky, a výpadky proudu nejsou v klášteře nic neobvyklého. Oba mniši ale hned, jak zhasnou žárovky, vytahují velké svítilny na baterie. Běžně totiž musejí bez elektrické energie vydržet i několik dní.

Oba se ale shodují v tom, že největším problémem je pro ně zima. Jediná příjezdová cesta už na přelomu října a listopadu zapadne třemi metry sněhu a mniši musejí až do března vydržet o skromných zásobách. Žijí téměř jako poustevníci. Za lékařem nebo na nákupy do města se kvůli závějím pět měsíců vroce nelze dostat. Navíc vlistopadu pravidelně zamrzne jediný přívod vody zúdolí. Klášter nemá vlastní studnu, protože stojí na pevné skále, a otec Pankratij tak musí se svým pomocníkem rozmrazovat sníh.

„Když vbřeznu vidím, jak po měsících znovu vykoukne slunce zpoza mraků, vím, že jsme zimu zase vpořádku přežili. Vždy mě to naplní velkou radostí, protože si představím ty krásné měsíce plné tepla, které nás čekají,“ zasní se otec Pankratij.

Epilog Před odjezdem zkláštera jsem byl trochu nervózní. Cesta dolů je úzká, tak pro jedno auto, jen místy vyasfaltovaná, seshora padá kamení, navíc je plná zatáček nad propastí. Oba mniši se ale jen usmívali. „Zatím jsme tady měli jen jednu malou nehodu, při které se nikomu nic nestalo. Klidně jeďte. Tady jste přece pod ochranou svatého Jiří.“

Category: 2006 / 11

  zpracoval Aleš Horáček    Vědci hledají cestu z patové situace, do které se dostal výzkum s využitím embryonálních kmenových buněk pro lékařské účely. Díky nim by neměl být problém obnovit prakticky jakýkoliv poškozený orgán lidského těla. Jenže získání embryonálních kmenových buněk znamená zničení zárodku, a to naráží zejména na odpor křesťanů.   Když například v USA v létě konečně prošel zákon, který měl tento výzkum podpořit, prezident Bush jej vetoval. Spojené státy na něj nejen neuvolní jediný dolar, ale vědci tu navíc smějí využívat jen kmenové buňky vypěstované ze zárodků vytvořených před rokem 2001. To na první pohled nevypadá jako problém, protože buňky lze stále množit, jenže například tým z univerzity v Baltimore zjistil, že již během tohoto prvotního množení dochází k mutacím typickým pro buňky nádorové. Vědci proto potřebují nové linie co nejméně zatížené předchozím dělením. V některých zemích je pak výzkum embryonálních kmenových buněk přímo zakázaný. Vědci se proto snaží najít cesty, jak se k výjimečnému materiálu dostat, aniž by přitom někoho pobouřili.  

Tým Roberta Lanzy ze společnosti Advanced Cell Technology využil toho, že se v některých případech odebírá při umělém oplodnění z třídenních zárodků jedna buňka, blastomera, k provedení genetických testů. Vývoj embrya tím není nijak ohrožen. Lanzův tým z takto odebrané blastomery vypěstoval kmenové buňky, zatímco embryo se nerušeně vyvíjelo dál. Očekávaný průlom v postoji odpůrců se však nekonal. Mimo jiné i proto, že mnoho z nich zároveň protestuje také proti původní lékařské metodě, kdy pár s dědičnou chorobou počne potomka „ve zkumavce“, aby si mohl nechat jeho genetický test udělat. Další možnou cestu naznačil vědecký tým Miodraga Stojkoviče z univerzity v Newcastlu. Použil embrya, která se již prokazatelně nevyvíjela. Ze 132 mrtvých embryí to sice nakonec bylo jen jediné, z něhož se podařilo vypěstovat kmenové buňky, i to ale potvrdilo, že v odumřelých zárodcích mohou přežívat buňky, které vědci ještě dokáží využít.  

  Jiné řešení problému nabídli vědci z milánské univerzity. Vytvořili zárodky pomocí partenogeneze, tedy bez oplození vajíčka. Takto vzniklé embryo se vyvíjí jen několik dní, protože mu chybí některé geny aktivované spermií. K přípravě embryonálních kmenových buněk to ale stačí.   Existuje však také naděje, že se podaří získat buňky se stejnými vlastnostmi odjinud. To naznačují některé výzkumy na laboratorních myších. Vědci z univerzity v Kjótu například dokázali proměnit tělní buňky myší tak, že se začaly embryonálním kmenovým buňkám velmi podobat. Když je vstříkli pod kůži myším s poškozeným imunitním systémem, začaly se tyto buňky proměňovat na různé buněčné typy. Tým biologů z univerzity v Göttingenu zase objevil takové buňky ve varlatech myšáků. Z tisíce kultivovaných buněk se tři dokázaly při vytvoření vhodných podmínek měnit na nejrůznější buňky dospělého těla.  

I když výčet těchto úspěchů zveřejněných jen v průběhu roku 2006 vypadá nadějně, není jisté, jestli nakonec některá z naznačených cest skutečně dokáže výzkum embryonálních kmenových buněk z etického bludiště vyvést. To ukáže teprve další bádání a především postoj kritiků.Pod mikroskopem   Kmenových buněk existuje několik druhů a obnovovat poničené nebo opotřebované části našeho těla umějí všechny. Velká skupina označovaná za dospělé kmenové buňky se z pohledu etiky jeví jako bezproblémová. Dospělé kmenové buňky se získávají především z kostní dřeně, možné to je ale také z dřeně zubů, tukové tkáně, kůže a dokonce i z menstruační krve. Problém je ale v tom, že jsou již zatížené svou vývojovou historií a jsou naprogramované pouze pro tvorbu určitého typu buněk. Vědci proto vkládají naděje hlavně do výzkumu kmenových buněk získaných z týdenních embryí. Ty jsou naopak nepoznamenané předchozím vývojem a dokáží se proměnit na kterýkoli ze dvou set třiceti typů buněk lidského těla.   Tady ale vědecká rovina problému naráží na rovinu filozofickou, etickou a náboženskou. V mnoha zemích je zakázáno klonování, a to i takzvané terapeutické klonování, kdy se vložením buňky pacienta do ženského vajíčka zbaveného jádra vytvoří embryo pacientova klonu a to se pak přetvoří na kmenové buňky. V praxi se proto při vytváření embryonálních kmenových buněk zpravidla využívají nadbytečná embrya, která zbudou při umělém oplodnění.   Jenže ani to není bez problémů. Vše se točí kolem otázky, kdy začíná život. Z vědeckého pohledu je týden staré embryo jen shlukem několika desítek buněk, který nemá vyvinuty ani základy nervového systému. Pro mnoho lidí, zejména pro křesťany, však život vzniká již okamžikem početí, a přeměnu embrya na kmenové buňky proto vnímají jako vraždu.

Category: 2006 / 11

Na Kubě se bouráky, jejichž vrstevníci jinde skončili v konzervách na olejovky, stále divoce prohánějí. Stáří vozového parku se tam pohybuje od osmdesáti do patnácti let… Moderních aut se dovážejí asi tři tisíce ročně, slouží však výhradně pro turistiku. Do rukou ostrovanů se nedostanou. Z jedenácti milionů obyvatel Kuby vlastní automobil pouhé procento lidí a téměř všechno to jsou ameriky vyrobené před rokem 1960. Na sedm značek z produkce General Motors připadají tři chryslery a dva fordy.

Nejčastěji se setkáte s chevrolety, byly nejdostupnějšími auty a výrobce je prodával i na velice výhodný úrok. Někteří z „mechanických dinosaurů“ dokonce patří na seznam dávno vyhynulých druhů – říká vám snad něco studebaker, nash rambler, kaiser, hudson, packard, henry J, willy overland, edsel či de soto? Do absurdit jurského parku největšího karibského ostrova však dokonale zapadají.

Nezlomní důchodci

Přežívají díky izolovanosti místa, které se dnes více než kdy jindy potácí vstříc nejisté budoucnosti. Spíš než náhradními díly drží pohromadě vůlí a nadějí v lepší zítřky. V Havaně říkají takovým autům almendrones, všude jinde chacharros, což v překladu znamená něco mezi starou kraksnou a otlučenou popelnicí. Přesto působí neuvěřitelně energicky – v rytmu pérových tlumičů se vlní, jako by tancovala salsu. Při bližším pohledu pak zjistíte, jak moc připomínají staré lidi. Lak mají posetý tmavými pigmentovými skvrnami a popraskanými pupínky, kožená sedadla zvrásněná nezhojenými jizvami. Motory stěží udrží své tekutiny…, z osmi válců dýchavičně pulzuje šest. Zvláště po ránu se tahle „perpeta mobile“ s rodným listem ze státu Michigan třesou jako v křeči a vypouštějí oblaka dýmu černějšího než z doutníků. Rozjezd doprovázejí záchvaty škytání a kašle, přesto se nakonec přemohou a vyplují vpřed s hrdostí a elegancí, které jim moderní auta mohou závidět. Chromované mřížky chladičů se blýskají do dáli a protáhlá křidélka, o kterých se tvrdilo, že napomáhají stabilitě vozu, jako by na člověka mávala. Jsou to klenoty. Není divu, že se za nimi turisté fascinovaně otáčejí: Byla to skutečnost, nebo šlo o záběr z nějakého filmu? Že by tak rychle účinkoval třtinový rum ukrytý v ledové tříšti koktejlů?

Mnohá z aut mají za sebou bolavou transplantaci orgánů vybrakovaných často z daleko menších vozidel bývalého socialistického bloku – volh, lad a moskvičů. S amerikami se bratřily, jako by studená válka neexistovala. Žádný div. Vždyť poslední zásilka originálních náhradních dílů doputovala na ostrov někdy v říjnu roku 1960! Spojené státy pak uvalily na Kubu obchodní a politické embargo a to platí dodnes. Podle záznamů se tehdy na ostrově nacházelo 482 550 aut, 343 300 ledniček, 549 700 radiopřijímačů, 303 500 televizorů, 359 900 žehliček, 3 510 000 náramkových hodinek, 63 lokomotiv a 12 nákladních lodí. Až na část hodinek byla většina z nich „made in USA.“

Medaile se připínají jiným…

Tyhle bouráky, symboly svobody a nespoutané volnosti, které se paradoxně dostaly na místo, kde obojí chybí, jsou svým způsobem hrdinové. Podobně jako lidé, kteří je opečovávají. V rodinách se předávají z otce na syna s podobnou láskou, s jakou Francouzi opečovávají své vinice. Udržet je při životě je v tomto případě mnohem těžší, jde o téměř nadlidský výkon. Na ostrově neexistují vrakoviště a dva pravidelně vycházející deníky – Granma a Juventud Rebelde – nemají inzerci. Kde tedy uveřejnit oznámení typu: sháním automatickou převodovku na Studebaker Champion 1951. Vyměním ji za dva pytle pomerančů a značka: doplatím?

Takové nabídky putují mezi lidmi pomocí „rádia bemba“. Tichou poštou, šeptandou typu jedna paní povídala, co jeden pán říkal. A když se originální převodovka nesežene, namontuje se do auta za nezměrné míry šikovnosti jakákoli jiná. Třeba z traktoru…

Improvizaci povýšili Kubánci na umění, za kterým nemusíte do žádné galerie. Stačí jít po ulici a všímat si vraků odpočívajících na špalcích, které čekají na oživení jako na smilování boží. Byly by skvělým vývozním artiklem, přesto se z ostrova svobody nedostanou. Není rozdílu mezi nimi a jejich majiteli. Ti je nepokládají ze veterány, se kterými by vyjeli z garáže, jen pokud neprší. Právě naopak. Slouží jim ke každodennímu výdělku, fungují například jako ruteros čili taxíky rozvážející Kubánce po Havaně a dalších městech. Vozit turisty tahle auta nesmějí, nemají k tomu licenci a devizy musí plynout do státní pokladny, o což se starají moderní taxíky.

Ameriky zatím odpočívají u havanského Kapitolu, z jehož schodiště vypadají jako vojáci na seřadišti. Každá má jinou uniformu a podle barvy poznávací značky patří k jinému útvaru. Červení jsou jak jinak než „oficial“, modří „turismo“, a nejpočetnější žlutí „particular“. Tedy majetkem řidičů. Ti s nimi poskakují po děravých ulicích a potí se pod tropickým sluncem stejně jako pasažéři. Benzin je drahý, dovnitř se jich musí vejít co nejvíce… Vpředu sedí minimálně tři, vzadu čtyři až pět, nejsou-li do zavazadlového prostoru přivařena další sedadla. Je to připomínka jednoho z nejčastěji proklamovaných kubánských hesel: Luchar – inventir – resolver. Bojovat – vynalézat – řešit. Triumvirát povinností, jehož cílem je přivydělat si k přídělu státu a průměrné mzdě 8 eur dalších 150 eur potřebných k přežití.

Staré buicky, chevrolety, fordy, oldsmobily a cadillacy se staly symbolem Kuby podobně, jako jím je tvář Che Guevary se šikmo nasazeným baretem či profil velkého El Comandanteho s ostře špičatou bradkou. Navzdory imperialistickému původu sloužily od počátku kubánské revoluci, vozily její historickou tíhu a lidi, které zrodila. Zasloužily by si pomníky a mramorové desky jako Camillo Cienfuegos, Abel Santamaría, Frank País či Antonio Echevaría. „Mučedníci“, kteří padli za mladistvé ideály a jejichž jména vyjmenuje každý Kubánec, jako když bičem mrská.

Nezapomenutelně v městě

Přesto byla stará americká auta nedávno označena za „hanbu“ ostrova a měla by se prý stáhnout do ústraní. Jako by mohla za to, že pocházejí z doby, kdy byla budoucnost růžová jako pohled na zvednutou sukni Marilyn Monroe. Doby, která neznala pojem „nedostatek pohonných hmot“. Většinu dopravy mají zastat auta převážně korejské produkce a čínské autobusy, jejichž elektronika se dusí místním vodnatě špinavým benzinem. K opravě potřebujete namísto šroubováku počítač….

Ta představa může vytvořit na tváři znalce ostrovních poměrů nanejvýš ironický úsměv. Stejný, jako když roku 1960 obdržel státní vyznamenání konstruktér jediného kubánského auta modelu Maya Cuba poháněného jedním válcem. V jeho stopách se vydal před deseti lety muž, který navrhl turistické „cocotaxi“. Žlutý bakelitový nesmysl připomínající šnečí ulitu, obdobu asijských tuk-tuků. Téměř každý návštěvník ostrova svobody však touží po autenticitě a opravdovém, možná i surovějším, ale o to reálnějším zážitku, a tak končí na roztrhané sedačce mnohem levnějšího tricyklu, kola s jednoduchou sedačkou pro dva lidi umístěnou vzadu. Za pár eur ho jeho majitel sveze postranními uličkami, kam potřebuje, přestože to policie zakazuje. Tahle téměř revoluční revolta je zážitkem o dost příjemnějším než jízda v přeplněném městském autobuse zvaném guagua nebo camello. Tedy ve velbloudu.

Osobitý dopravní prostředek, zavedený v dubnu roku 1993, tvoří tři autobusové karoserie přivařené na jediném podvozku, který táhne tirák. Do takové nestvůry z plechu se vejde až tři sta lidí a existuje nekonečně vtipů o tom, že jízda je jednou z možností, jak nechtěně přijít do jiného stavu. Stojí pár haléřů, ale musíte si na ni počkat. Na zastávce zvoláte nahlas: Quien es último? a pak se zařadíte na konec fronty. Kubánský režim ostrovany vycepoval – když k ničemu jinému, tak k organizované poslušnosti.

Nezapomenutelně na venkově

Největší svobodu poskytuje na ostrově svobody auto z půjčovny. S ním se dostanete téměř všude. Kuba je protkána sítí komunikací o délce dvaceti tisíc kilometrů a většina má zpevněný povrch. Přesto není o překvapení nouze. Můžete se dostat do dopravní zácpy, když silnici zablokují tisíce krabů putujících za milostnými avantýrami, nebo se setkat s kubánskými kovboji „vaqueros“ ženoucími proti vám stádo býků.

Hlavní dálniční tah, nesoucí pečeť porevolučního stavitelství, kříží neoznačený železniční přejezd a šance, že v noci narazíte na neosvětlenou koňskou drožku, je téměř stoprocentní. Před předním sklem se vám budou míhat rozmazané siluety lidí, kteří postávají podél silničních tahů a… stopují. Připomíná to čekání na Godota. Hlavy obalené košilí jako prevence úžehu, v ruce několik pesos. Snaží se jimi obměkčit ty šťastnější za volantem. Jenže aut je pramálo a konkurence obrovská. Veřejná doprava pro nedostatek pohonných hmot téměř neexistuje a každé státem vlastněné vozidlo musí brát stopaře. Korby náklaďáků tak nahradily autobusy. Je to zvláštní kolorit. Vezmete-li si stopaře do auta, asi nedojedete tam, kam jste měli naplánováno, ale přibude vám osobitá vzpomínka. Pořád to je lepší než se ptát na směr ze staženého okénka.

Kubánci jsou sice velmi ochotní, ale jejich odpovědi zní téměř vždy stejně. Todo recto. Pořád rovně. Nepřipadne jim divné, že se silnice na dohled rozdvojuje. Jedna část vede doleva podél pobřeží Pacifiku a druhá objíždí horský masiv Sierra Maestra. Spojí se znovu až po dvou stech kilometrech a pak táhnou na Havanu, jako to kdysi udělali Castrovi „barbudos“.Tahle historie je stále živá! – nabádá plechový billboard s tváří kubánského vůdce. Socialismo o muerte, stojí na něm. Socialismus, nebo smrt! Jenže málokdo je Che Guevara, který měl „štěstí“, že zemřel natolik mladý, aby nepřišel o ideály. Kuba je možná na kolenou, ale na pohřeb se nechystá.

Category: 2006 / 11

Tým vědců z Gibraltaru, Španělska, Velké Británie a Japonska letos v září oznámil ve vědeckém časopisu Nature, že na severním pobřeží Středozemního moře objevil nejmladší dosud známé pozůstatky neandrtálců na světě. V Gorhamově jeskyni našli pozůstatky ohnišť a zvířecích kostí se stopami po porcování, a také hrubé kamenné nástroje takzvané mousteriénské industrie, kterou vyráběli právě neandrtálci. Protože je jeskyně dostatečně hluboká a nálezy tak nebyly vystaveny venkovním vlivům, podařilo se radioizotopovou metodou poměrně spolehlivě určit stáří nalezených uhlíků. Podle Clivea Finlaysona z Gibraltarského muzea obývali neandrtálci jeskyni naposledy před 28 tisíci lety, mohlo to ale být i ještě o čtyři tisíce let později. Přežít tu mohli proto, že Gibraltar nabízel snesitelné klima, bohatou vegetaci a dostatek zvířat.

Pokud by se podařilo potvrdit tuto hypotézu, znamenalo by to, že neandrtálci žili na evropském kontinentu déle, než vědci doposud předpokládali. Tím by se také zvyšovala pravděpodobnost, že ke zformování moderního člověka mohli přispět svými geny. Jinými slovy, že mohli mít společné potomky s kromaňonci, našimi předky, kteří vedle nich žili několik tisíc let. Této hypotéze by nahrával například nález kostry čtyřletého chlapce u portugalského Lagar Velho v roce 1998. Fosílie stará 24 500 let obsahovala kosterní znaky jak neandrtálců, tak moderního člověka. Pokud však skutečně k takovému křížení docházelo, zůstává otázkou, v jak velké to bylo míře a jestli potomci vzešlí z těchto spojení byli plodní.

Švýcarští biologové Mathias Currat a Laurent Excoffier loni vytvořili počítačovou studii, podle které by se vzhledem k tehdejšímu malému počtu kromaňonců projevilo v naší DNA i nepatrné míšení s neandrtálci velmi výrazně. Tým paleogenetika Svanteho Pääba, který porovnával mitochondriální DNA neandrtálce s genetickou informací lidí z Evropy, Asie, Austrálie i Ameriky, však vyloučil, že by náš genom nějaký zřejmý příspěvek neandrtálců obsahoval. To potvrdil i následný výzkum s jadernou DNA. Ukázal, že mužský pohlavní chromozom Y neandrtálců se od chromozomu člověka rozumného výrazně liší, takže pokud k vzájemnému křížení vůbec docházelo, tak jen velmi vzácně.

Další informace o neandrtálcích chtějí vědci získat do dvou let přečtením celého jejich genomu. zpracoval Aleš Horáček

Co o nich víme

l Měřili 150–160 centimetrů a vážili až devadesát kilogramů. Měli mohutnou kostru i svaly a také o něco větší mozek než lidé dnešního typu.

l Měli výrazné nadočnicové oblouky a zploštělé čelo. Nové počítačové studie jim však přiznaly bradu, kterou podle dosud panujících představ mít neměli.

l Plně dospělí zřejmě byli již v patnácti letech, málokdy se však dožili více než třiceti let.

l Vyráběli hrubé nástroje, lovili zvěř.

l Své mrtvé pohřbívali do mělkých hrobů, možná ale jen zahrabávali z hygienických důvodů.

l Vývojové větve neandrtálců a dnešních lidí se podle analýz DNA rozešly před 315 000 lety.

l Evropu neandrtálci osídlili před 300 000 lety.

l Nejvíce nálezů pochází z doby ledové před 74 000 lety.

l Zhruba před 40 000 lety do Evropy osídlené neandrtálci začínají pronikat lidé dnešního typu.

l Dosud poslední důkazy o přítomnosti neandrtálců v Evropě pocházely z doby před 29 000 lety. l Vyhynutí neandrtálců podle všeho s příchodem moderních lidí souvisí. Není ale jasné, jestli se jednalo o jejich násilné vyhubení, nebo o prosté početní převýšení díky schopnosti lépe využít místní zdroje.

Category: 2006 / 11

Hučák (dříve Hučavý) nejen dodnes dodává elektrickou energii, ale je i jedním z nejkrásnějších architektonických skvostů Hradce Králové. Tedy žádný div, že je zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky, a dokonce je považován za nejkrásnější elektrárnu v republice. Název dostal po pevném jezu, který v době, kdy se elektrárna stavěla, tedy roce 1909, reguloval Labe nějakých dvě stě padesát metrů výše proti proudu řeky.

Proud v Hučáku dodnes vyrábějí tři Francisovy turbíny. Jejich původní podoba se poněkud změnila po deseti letech provozu, kdy se zjistilo, že nedosahují zamýšlených výkonů. Pro současníky je unikátní, že i dnes mohou turbíny vidět v té podobě, kterou dostaly po rekonstrukci ve dvacátých letech.

Ani samotná rekonstrukce ostatně neprobíhala běžným způsobem. Městští zastupitelé ji tehdy zadali firmě Kolben a spol. – Praha. Její inženýři nejdříve vyrobili malý dřevěný modýlek, odvezli ho do hydrologického ústavu a tam na něj lili vodu a upravovali tvar lopatek tak dlouho, dokud nebyli sami se svým návrhem spokojeni. Podle modýlku později nechali odlít skutečnou turbínu, kterou ještě vylepšili něčím na tu dobu zcela novým; patentovaným segmentovým ložiskem.

Při zkouškách prototypu turbíny pak výsledky dokonce předčily obecné očekávání. Z původních sedmdesáti procent se účinnost turbíny vyšplhala někam až k 86 procentům, což byl na tehdejší dobu skutečně vynikající výkon. Dnešní nejmodernější vodní turbíny jsou jen o něco málo lepší.

Je s podivem, jak kvalitní a výkonné dílo byli naši dědové schopni postavit, přestože neměli k dispozici dnešní technologie. Jak říká J. Antoš: „To zařízení je opravdu malý technický zázrak.“

Hučák

l Pod projektem je podepsán tehdejší ředitel Elektrických podniků pražských profesor inženýr Karel Novák.

l Vnější architektonickou podobu budově elektrárny v secesním slohu navrhl architekt František Sander, profesor pražské státní průmyslové školy. Je podepsán i pod návrhy mnoha jiných staveb na Vltavě a Labi.

l Kvůli proměnnému toku Labe byla vodní elektrárna vyprojektována spolu s elektrárnou parní, která sloužila jen jako rezerva při nepříznivém stavu vody. Jez s elektrárnou měly zároveň částečně chránit město před jarními záplavami.

l Výstavbě elektrárny předcházela v letech 1904 až 1907 úprava obou vodních toků (Labe a blízké Orlice, která se o něco dál do Labe vlévá). Spočívala ve vybagrování říčního dna a zvýšení břehů. V rámci usnadnění stavby byla řeka svedena do pomocného řečiště.

l Parní část elektrárny byla uvedena do provozu 14. února roku 1911. Obsahovala dvě parní turbíny o výkonu 400 koňských sil.

l Roku 1911 byla dokončena stavba jezu a segmentového mostu.

l V lednu roku 1912 začala dodávat elektrickou energii i samotná vodní elektrárna. l Vnější podobu budovy Hučáku si může prohlédnout kterýkoliv návštěvník Hradce.

Category: 2006 / 11

Vzpomínáte si na československou jednokorunovou minci, na které mladá dívka sázela lipku? Nebyla to náhoda. Lípa patří mezi uznávané národní symboly, a proto se lipové ratolesti objevovaly třeba na velkém znaku bývalé republiky Československé. V nově vzniklé České republice byste je už na velkém znaku hledali marně. Tato změna jako by symbolizovala i osud skutečných lip, se kterými se dnes nikdo nemazlí. Tento slovanský symbol padl i na Slovanském náměstí v Brně či u hřiště Slovanka v Děčíně.

U bývalého děčínského hřiště Slovanka leží kmeny topolů a lip. Čerstvě narašené větvičky podtrhovaly v době kácení jarní sílu mohutných stromů, jejichž kmeny sice už ležely pokácené, ale život ještě nějakou dobu dozníval.

„Městský úřad Děčín, odbor životního prostředí, povoluje pokácení dvaceti sedmi topolů černých. Stromy jsou v dožívajícím věku, téměř z poloviny suché.“

Spolu s topoly tu však již bez povolení padlo i sedm lip, jedna smuteční vrba, jeden modřín a několik bříz, které rostly v těsné blízkosti. Situace je jasná, porušení zákona evidentní a viník známý. Žádná pokuta ale nevrátí zpět vzrostlé stromy, které odstiňovaly pozemek od betonárky v sousedství, zachycovaly prach a tlumily hluk. Zatímco škoda vyčíslitelná cenou pokácené dřevní hmoty není nijak zásadní, ekologická újma je obrovská.

Povolení, nepovolení

Pokud někdo chce kácet, potřebuje povolení. To platí dnes stejně jako před dvaceti lety. Pořád je nutné v žádosti zdůvodnit, koho strom ohrožuje a čím škodí. V žádostech pak lze nalézt nejrůznější argumenty typu „navlhlé listí klouže a ohrožuje chodce“, „stínící koruna ohrožuje úrodu na zahrádce nedostatkem světla“, nebo je strom „semeništěm chorob a škůdců“. Lze se setkat i s kuriozitami typu: „Důvodem mé žádosti o kácení je jasan, který každoročně shazuje listí. To hlasitě šustí pod nohama, když jdu za svou nastávající. Jelikož rodiče našemu vztahu nepřejí a šustění vždycky moji přítomnost prozradí, žádám o povolení pokácet jmenovaný jasan. Na závěr své žádosti uvádím, že se jedná o zachování příznivého demografického vývoje, který je tímto ohrožen.“

S postupujícím věkem informačních technologií jdou argumenty o „nebezpečnosti“ ještě dál. „Asi ho pokácíme. Vadí v přenosu internetového signálu. My tady v obci máme internet vedený vzduchem. A lípa nám bude stínit. Ale napíšeme, že usychá a ohrožuje lidi,“ zaznělo v jedné diskusi okolo obecního kácení nedaleko Přelouče.

Když argumenty nepomáhají, neváhají lidé sáhnout k drastickým metodám. „Dnes je v módě projet vodící pletiva stromu motorovou pilou, strom uschne a pak je důvod ke kácení,“ říká Michal Herink z České inspekce životního prostředí. Jindy poslouží chemikálie nalitá ke kořenům, nebo se strom prostě pokácí načerno.

Přehlídka případů pochybného kácení je v podstatě nekonečná. „Dvacetimetrový dub pokáceli dva pracovníci firmy Betonstav, která v místě staví prodejny Lidl a Kaufland. Údajně k tomu došlo omylem 12. února 2006,“ píše Michal Štingl na serveru Econnet. Snad nejčastěji se v souvislosti s nelegálním kácením stromů objevuje právě jméno obchodního řetězce Lidl. Není se co divit. Na jeho pozemcích padlo v letech 2002–2003 celkem 102 stromů. Výhledu na reklamní poutač Lidlu překážela i stoletá lípa v Chomutově, kterou potkal stejný osud. Tentokrát lidem došla trpělivost a proti záhadnému mizení stromů u Lidlu se zvedla silná vlna nevole. Podezření, že za kácením stojí Lidl, se nicméně nikdy nepodařilo ani prokázat, ani vyvrátit. Stromy padly vždy v noci a nikdo se k tomu nehlásil. Můžeme se tedy jen domýšlet. Lípu v Chomutově každopádně připomíná už jen pomník, dílo sochaře Josefa Šporgyho s názvem Kořeny, které bylo odhaleno 28. října 2005.

STÁT JSEM JÁ

Francouzský král Ludvík XIV. to měl s vládou jednoduché. Vydal nařízení, sám si je schválil a sám podepsal. Pokud jde o stromy, platí jeho výrok „stát jsem já“ i o českých radnicích.

Na Slovanském náměstí v Brně-Králově Poli padlo v rámci obnovy parku několik desítek stromů. Od radikálního zásahu ho nezachránilo ani to, že je od roku 1997 kulturní památkou. Proti se postavila občanská sdružení. „Máme strach, že park bude vypadat jako fotbalové hřiště, kde sice bude zelený trávník, ale do stínu se tam nikde neschováte,“ říká Hana Chalupská z nevládní organizace Veronica. Radnice odráží útoky tím, že projekt obnovy parku navazuje na návrh významného zahradního architekta Miggeho z roku 1913 a dokládá, že Česká inspekce životního prostředí nenašla žádné zákonné pochybení. A právě tento moment je na celé věci nejzajímavější.

„Úřadu městské části Královo Pole v Brně se nepodařilo, aby záměr kácení protlačil formou správního řízení. Místo nového řízení, kde by byly odstraněny nedostatky, úředníci oznámili, že kácení stromů pouze ohlásí. V tomto případě však úřad v Králově Poli oznamuje kácení sám sobě a sám oprávněnost svého oznámení také posuzuje,“ popisuje absurditu systému tisková zpráva sdružení Nesehnutí.

Česká legislativa totiž umožňuje, aby městský úřad na svém pozemku oznámil sám sobě, že bude kácet, kácení zaplatil a zbytek nechal na specializované firmě. Nejvyšší správní soud v šestistránkovém rozsudku potvrdil, že běžně nastává situace, kdy účastníkem správního řízení vedeného orgánem obce je obec sama. Rozsudek praví, že úředník, který takovouto věc rozhoduje, je sice zaměstnancem rozhodujícím o žádosti svého zaměstnavatele, ale přesto by měl rozhodovat nestranně. A protože je předpoklad, že to tak dělá, nejde prý o střet zájmů. Zkušenosti zejména z malých obcí ale jasně ukazují, že přísloví „ruka ruku myje“, „dnes ty mě, zítra já tobě“, nebo „kde není žalobce, není ani soudce“ mají své opodstatnění.

PŘÍBĚH JEDNÉ LÍPY

Obec Semtěš na úpatí Železných hor má necelé tři stovky obyvatel a chlubí se stopami po hradištním osídlení z doby železné a čtyřbokou kamennou gotickou tvrzí. Čím se ale již od letošního roku pochlubit nemůže, je zhruba stoletá lípa. Ta byla přirozenou součástí koloritu vesnice a stínila jen obecní pozemek. Prostě klasický strom, který tu ku potěše potomků zhruba před sto lety vysadil některý z pradědů zdejších obyvatel.

Letos v lednu ale dostal Obecní úřad Semtěš oficiální žádost od žadatele, obce Semtěš, o povolení lípu pokácet. O necelý měsíc později Obecní úřad Semtěš vydal rozhodnutí, kterým sám sobě kácení povolil a zároveň se vzdal práva na odvolání. Kácení podmiňuje výsadbou dvou nových stromků na stejném pozemku.

Proč musela lípa padnout? Podle zdůvodnění radnice byla suchá a její stav mohl ohrozit bezpečnost občanů. Na pařezu ale není ani stopa po hnilobě.

„Byl to normální zdravý, životaschopný strom. Loni sice měl trochu méně listů, protože byly trošičku složitější klimatické podmínky, ale to měly i jiné stromy, které letos obrazily naprosto normálně. Nepamatuji, že by ta lípa někoho jakkoli ohrožovala,“ říká jeden z místních, Miroslav Krejčík.

Fotografie z kontroly České inspekce životního prostředí jeho slova jen potvrzují. Strom měl narašené větve a celkově nevypadal nijak poškozeně. Důkazem, že papír snese všechno, je i porovnání obvodu pařezu, který měří 345 centimetrů, zatímco v žádosti obce stojí, že lípa měla ve výšce 130 centimetrů nad zemí obvod jen

180 centimetrů. Že by v Semtěši rostl velmi atypický strom s kmenem ve tvaru kuželu? Nebo se tím jen potvrzuje, že systém schvalování vlastních žádostí umožňuje úředníkům napsat a schválit si prakticky cokoliv?

Článek vznikl s pomocí ZO ČSOP Veronica a Sdružení Arnika.

Rádoby zdravotní ořez

Problémem, který bezprostředně

souvisí se stromy v našich ulicích, je takzvaný zdravotní ořez. Najaté firmy často z košatých stromů legálně nadělají telegrafní sloupy, na to totiž není potřeba povolení. Stromy za několik let uschnout, takže jejich skácení ze zdravotních či bezpečnostních důvodů je jen logické.

„Zadavatel, který si takový ořez objedná, si vůbec neuvědomuje, že strom vyžene sekundární korunu a za pár let je tu stejný problém,“ říká Michal Herink z České inspekce životního prostředí. Často strom kvůli nedostatku listové plochy zajde a je nutné jej skácet. To, že ho pokácí tatáž firma, která strom zmrzačila, je jen „logickým“ vyústěním situace, kde vítězství slaví neodbornost. A ještě za ni dostane daná firma odměnu.

Lípa jako symbol

l Lípa je úzce spjata nejen s českým národem, ale se Slovany vůbec. Ostatně město Česká Lípa, Lipová v Jeseníkách, Horní Lipka na Orlickoústecku či Krásná Lípa ze Šluknovského výběžku v severních Čechách jen podtrhují význam tohoto stromu v českém a moravském povědomí – asi stejně jako lipové čaje našich babiček.

l Lípa patří mezi důležité medonosné stromy, což její popularitu u Slovanů určitě zvyšovalo, protože medovina byla jejich oblíbeným nápojem.

l Pro svou mohutnost a důstojný vzhled byla uctívána Slovany na rozsáhlém území, měla člověka chránit od zla a uřknutí. Bosenská pověra tvrdila, že kdo porazí starý dub nebo lípu, těžce onemocní nebo zemře.

l Petr Tryščuk v článku Jak se lípa stala národním symbolem uvádí: „Oficiálním národním symbolem se lípa stala v roce 1848 při Všeslovanském sjezdu v Praze 2. až 12. června. Byla to reakce na velkoněmecké snahy (na Frankfurtský sněm) a protiváha velkoněmeckého dubu.“

l S lipovými ratolestmi se dodnes setkáváme na prezidentské standartě a generálských insigniích.

Co říká vyhláška o ochraně přírody

l Poškozování a ničení dřevin rostoucích mimo les je nedovolený zásah, který způsobí podstatné a trvalé snížení jejich ekologických a estetických funkcí nebo bezprostředně či následně způsobí jejich odumření.

l Povolení ke kácení dřevin rostoucích mimo les se nevyžaduje pro stromy o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí.

l Ke kácení dřevin není potřeba povolení, je-li jejich stavem zřejmě a bezprostředně ohrožen život či zdraví nebo hrozí-li škoda značného rozsahu. l Pokuta za nepovolené kácení je pro fyzickou osobu až 50 000 Kč, pro právnickou osobu až 500 000 Kč.

Category: 2006 / 11

„Paule, víš, jakou má barvu srdce Ugandy?“

„To nevím,“ přišourá se ke mně zrzavý Brit, který má za sebou dvanáct let průvodcovské práce po centrální Africe.

„Je zelený!“ ukážu rukou do údolí. Obklopený čajovými plantážemi zůstal v údolí malý ostrůvek deštného pralesa ve tvaru srdce. Stejnými ostrovy jsou dnes místa výskytu horských goril. Zbytky kdysi silné populace největších lidoopů světa přežívají ve dvou geograficky oddělených oblastech v celkovém počtu šesti set padesáti jedinců…

Gorily a hory

První písemná zpráva o setkání lidí a goril pochází z roku pět set před naším letopočtem. Admirál Hanno ve spise Periplus Hannonis popisuje expedici z Kartága na západní pobřeží Afriky. Líčí střet s divokými lidmi porostlými srstí, jimž tlumočníci říkali gorillai. Podařilo se jim chytit tři samice, které museli usmrtit, protože škrábaly a kousaly. Jejich kůže, jak se později dozvídáme od Plinia, se zachovaly v Kartágu v chrámu bohyně Juno. V roce 1598 se anglický velitel domorodého vojska Andrew Battell dostal jako portugalský zajatec do vnitrozemí Cabindy, kde se setkal se šimpanzi i gorilami. Ale vědecký svět vzal gorilu jako existujícího tvora na vědomí až o dvěstěpadesát let později, kdy misionář Wilson poslal do Ameriky několik lebek. Roku 1847 reverend Thomas Savage a Jeffries Wyman popsali gorilu jako samostatný živočišný druh. Ve všech těchto případech se jednalo o gorily nížinné. Gorily horské musely na své „objevení“ čekat ještě další polovinu století.

První historický dokument o horských gorilách pochází z roku 1902. Německý kapitán Robert von Beringe společně s lékařem dr. Engelandem, s dvaceti askary, kulometem a nezbytnými nosiči opustili 19. srpna 1902 Usumburu, aby navštívili sultána Msingu ve Rwandě a pokračovali pak dále na sever, dokud nedosáhnou řetězce vulkánů. Pravděpodobným cílem této expedice bylo nejen podpořit vliv německé vlády v tehdejší Německé východní Africe získáním krajových náčelníků, ale také návštěva odlehlých základen. Když se výpravě podařilo dosáhnout vulkanického pohoří, rozhodli se podniknout výstup na Mount Sabinyo. Zpráva kapitána von Beringea zněla takto:

„Odšestnáctého do osmnáctého října doktor Engeland a já společně s několika askary (domorodými vojáky) a absolutně nezbytnými zavazadly jsme se pokusili vylézt na dosud neznámý vrchol vulkánu Kirunga ya Sabinyo, který podle mých odhadů dosahuje výšky okolo 3300 metrů. Na konci prvního dne jsme se utábořili na náhorní plošině ve výšce 2500 metrů. Domorodci nás doprovodili do kempu, aby nás hojně zásobili potravinami. Tábor jsme opustili 17. října s jedním stanem, několika litry vody, pěti askary a nosiči. Po čtyřech a půl hodinách chůze jsme dosáhli výšky 3100 metrů a procházeli bambusovým lesem využívajíce sloní stezku.

Místy byla vegetace tak hustá, že jsme se museli prosekávat. Po dalších dvou hodinách jsme se dostali do kamenité oblasti. S každým dalším krokem vegetace řídla a výstup se stával těžším a těžším. Následující hodinu a čtvrt jsme pouze přelézali skály. Po dosažení vrcholu se nám na extrémně příkrém svahu podařilo vztyčit stan. Askaři a nosiči našli útočiště před ledovým větrem pod skalním převisem.

Z našeho tábořiště jsme mohli pozorovat tlupu velkých černých opic, které se pokoušely překročit hřeben vulkánu. Úspěšně se nám podařilo zastřelit dvě, které se s řevem zřítily do rokle. Po pěti hodinách vyčerpávající práce se nám podařilo pomocí lana vyprostit tělo jednoho ze zvířat. Byl to veliký, člověka připomínající samec opice, asi jeden a půl metru vysoký a vážící okolo jednoho sta kilogramů. Jeho prsa nebyla porostlá srstí a jeho ruce a nohy byly abnormálně veliké. Naneštěstí jsem nemohl tento druh určit, protože na šimpanze byl tento tvor příliš velký a výskyt goril vtéto oblasti není znám.“

Na cestě zpět ukradla kůži a jednu ruku tohoto zvířete hyena. Zbytek se podařilo zachránit a úspěšně dopravit do muzea v Berlíně, kde ho později popsal dr. Matschi jako nový poddruh gorily (gorila horská) a pojmenoval po von Beringeovi – Gorilla gorilla beringei.

Následovaly další expedice. V roce 1921 do pohoří Virunga přijel Carl Akeley, aby zkompletoval sbírku materiálů o horských gorilách pro American Museum of Natural History v New Yorku. V jeho výpravě byla i osmiletá holčička Alice Bradleyová. Společně zaznamenali vše nejen fotoaparátem, ale podařilo se jim natočit i první záběry horských goril. Když Carl zastřelil gorilího samce známého jako Starý muž z Mikena, změnilo to celý jeho život. Při pohledu do tváře mrtvé gorily odmítl tato zvířata dál lovit. Na jeho podnět byl belgickou vládou 21. dubna 1925 založen Albertův národní park, ke kterému je o čtyři roky později připojen i řetěz vulkánů Virunga. Tak začala historie ochrany goril v Africe.

V roce 1959 přijeli do Virungy George a Kay Schallerovi. Jsou první, kteří dávají dohromady ucelenou terénní studii o horských gorilách. George je sám stopuje, tráví dlouhé hodiny v jejich přítomnosti, nosí s sebou matraci, aby mohl spát v jejich blízkosti. Jeho práce se stává „biblí“ pro všechny, kdo přicházejí po něm. Mezi ně patří i Dian Fosseyová, jedna z nejkontroverznějších postav ochrany africké přírody.

proč jsme tady?

…těžké kapky tropického lijáku buší do vlnitého plechu, který pokrývá střechu chatky v Buhoma lodge a národním parku Bwindi. Nemohu spát. Ještě za šera vstávám a znovu kontroluji veškeré vybavení. Chybu si nemohu dovolit. Šedivým svítáním mířím k budově správy parku. Registrace. Kontrola dokladů. Čekání. S hrůzou sleduji ty, kdo mi patrně budou na cestě za horskými gorilami dělat společnost. Bílé kalhoty. Světle modrá košile. Jasně oranžový šátek. Starý muž, který špatně zvládá chůzi po rovině. Dívka v sexy šortkách. „Vezměte si hůl, pane! Půjde se vám lépe,“ ťuká mi na rameno usměvavý černoch a nabízí asi metr a půl dlouhou hůl: „Jmenuji se Chris, jsem váš průvodce.“ „Nechci, děkuju. Nechodím s holí!“

Stoupáme prudkým svahem s hustou vegetací. Terén je těžký. Půda nasáklá vodou. Slunce, které právě vyšlo, mění prales v prádelnu. Jdeme pomalu. Až příliš pomalu. Nesourodý řetěz lidí se plahočí vzhůru. Ozbrojená stráž, průvodce, stopař, nosiči a… my. Proč jste tady? Snažím se číst ve zpocených tvářích ostatních. Američana s nešťastným výrazem jeden nosič táhne za ruku a druhý strká za zadek. Tolik je touží vidět?!

Njiramačabeli – osamělá

Osamělá žena v pralese neboli njiramačabeli – tak ji nazvali domorodci. Dian Fosseyová strávila mezi horskými gorilami devatenáct let. Do východní Afriky přijela v roce 1963 a tehdy se prvně setkala s horskými gorilami ve volné přírodě. O čtyři roky později založila za finanční podpory Národní zeměpisné společnosti výzkumnou stanici Karisoke. Když se její fotografie pořízená Bobem Campbellem objevila na titulní straně slavného geografického magazínu, stala se z Dian mezinárodní celebrita, která přináší masivní publicitu problému ochrany goril. V roce 1974 získala doktorát ze zoologie na Cambridgeské univerzitě. Její láska ke gorilám je v ostrém kontrastu s nenávistí vůči pytlákům. Organizuje protipytlácké hlídky a pytláky neúnavně pronásleduje. Po smrti gorilího chlapce Digita, který patřil k Dianiným miláčkům a kterého považovala spíše za přítele než za divokého tvora, se její boj s pytláky ještě vyhrotil. Stal se její osobní válkou. Sama jim zabavovala zbraně a nářadí. Některé zdroje tvrdí, že je i sama bičovala. Bohužel už velice brzy kromě s pytláky začala Dian bojovat i s rwandskými úřady, které chtěly ote-vřít národní park turistům. Její výroky, že zastřelí každého turistu, který se přiblíží k její stanici, nebo že nedovolí vystavovat gorily jako v nějaké hloupé zoo, s vládními zájmy moc nekorespondovaly. Svým někdy až fanatickým přístupem si získala mnoho nepřátel.

Dian Fosseyová byla brutálně zavražděna v ložnici své chaty v Karisoke 26. prosince 1985. Lebku měla rozseknutou pangou (mačetou se širokou čepelí), kterou před několika lety zabavila pytlákům a měla ji pověšenou v obývací části chaty jako ozdobu. Její smrt byla okamžitě přiřčena právě pytlákům. Bylo to nejpohodlnější. Tomu, že ji zabili pytláci, ale věřil málokdo. Měli dost příležitostí spáchat podobný čin uprostřed pralesa, aniž by riskovali odhalení. Navíc existuje mnoho různých důkazů, které ukazují zcela jiným směrem. Železná zástěna do její ložnice zůstala tu noc otevřená, vedle Dianina těla byla nalezena zbraň nabitá špatným nábojem, tisíce dolarů v hotovosti, cestovní šeky a fotografické vybavení – to vše zůstalo nedotčeno! Těžko si představit chudého pytláka, který odolá takovým lákadlům! Z vraždy byli obviněni americký student Wayne McGuire a stopař Emmanuel Rwelekana. McGuire uprchl z Rwandy na radu amerického velvyslanectví ještě před zatčením a domorodec se ve vězení oběsil. Kdo byl oním neznámým v její chatě, to dodnes zůstalo záhadou.

Jestli byla Dianina práce vědeckým výzkumem, nebo slepým bojem za milovaná zvířata, je dnes jedno. Podařilo se jí zachránit jeden živočišný druh před vyhynutím. Hlavně její zásluhou nejsou horské gorily jen několika obrázky na starých fotografiích.

lll

„Jsme na místě!“ klade si průvodce prst na ústa. „Všechno tady nechte, gorily jsou před námi! Nosiči dají na vaše věci pozor!“

Porost je velice hustý. Není vidět více jak na dva metry. Přesto cítíte, že tu něco je. Zahýbe se obrovský list, i když jinak je vzduch nehybný. Ozve se prasklá větev zlomená vahou těžkého těla, ale nic nevidíte. Jsou tady! A velice blízko! Rozhrnuji větve keře, abych mohl o kousek popojít. Snažím se přitom uchránit skla objektivů před vodou, která zůstala na listech po ranním dešti. „Au!“ zasyčím tiše bolestí, když se při dalším kroku propadnu až nad kolena do díry ukryté tlející vegetací. Snažím se vylézt, když mi Chris zmáčkne loket a ukáže napravo. Mladá samička, spíše ještě mládě, sedí kousek ode mne. Spokojeně okusuje větev, husté černé chlupy nasáklé vodou. Na okamžik zachytím pohled jejích černých očí a pak rychle uhýbám. Oba víme, co to znamená…

Gorily a já

Na setkání s horskou gorilou vás nic nepřipraví. Když mi zjihoafrické společnosti Limar zavolali, jestli nechci jet do Ugandy fotografovat gorily, měl jsem týden na rozmyšlenou. Už v okamžiku, kdy náš rozhovor končil, jsem ale věděl, že pojedu. Než jsem stihl zhlédnout pár dokumentů, byl jsem v Africe. Stoupal jsem deštným pralesem ve společnosti lidí, kteří si tuto „legraci“ mohou dovolit. Jednodenní permit na cestu k horským gorilám stojí 375 amerických dolarů. Připočtěte si ubytování, spropitné pro stopaře a vůdce, plat nosičů a další nutné výdaje, a částka se téměř zdvojnásobí. Podle informací, které jsem získal na místě, je pravděpodobné, že příští rok vzroste vstupné na 700 dolarů.

Cesta příkrými svahy národního parku Bwindi Impenetrable Forest je náročná i pro člověka s dobrou fyzickou kondicí. Ale síla dolaru je všemocná. Nemůžete? Zaplaťte nosičům, a oni vás tam třeba donesou. Že zdržujete ostatní, je vám v podstatě jedno. Jste přece bohatí! Přátelé v luxusním newyorském klubu jistě náležitě ocení dobrodružnou historku, jak jste se z posledních sil prodírali deštným pralesem, abyste našli strašlivou, nebezpečnou horskou gorilu! Že je to pustý blábol, pozná v té společnosti jen málokdo.

Obraz zuřivé příšery patří do historek dobrodruhů z minulého století. Viděl jsem jejich obrovskou sílu, když nám vůdčí samec předváděl svou dominanci. Viděl jsem i matku, která něžně držela v náručí mládě jen pár dní staré. Seděl jsem uprostřed gorilí tlupy, viděl tvory mírné a ve své síle i něžné. Klopil jsem oči, když jsem seděl tři metry od dvěstěkilového samce, abych se vyhnul přímému pohledu, který znamená hrozbu. Dusil jsem v sobě smích, když stejný samec hlasitě vypustil větry a vzápětí se tomu zasmál. Ano, znají smích. Tu výlučnou vlastnost člověka, na kterou jsme tak hrdí!

lll

…dvaatřicetiletý samec Ruhondeza sedí pár metrů ode mne, jeho mohutné paže si postupně přitahují okolní porost, aby utišil svůj hlad. Zdá se, že mu ani nevadím. Na chvíli si podepře hlavu rukou a zamyslí se. Jeho početná rodina je všude kolem. Občas některý z členů tlupy vydá hluboký hrdelní zvuk, aby ujistil ostatní, že je vše v pořádku. Jedna ze samiček si to namíří ke mně. Obloukem se přibližuje. Sedím na bobku, ona stojí přímo u mne. Vím, že se na mne dívá. Cítím to. Dělám, že si čistím fotoaparát, a snažím se pomalu ustupovat. Zcela zaměstnán tou magickou chvílí kontaktu s divokým tvorem, vnímám Chrisův hlas jako z jiného světa. „Je třeba jít! Hodina skončila!“ upozorňuje mě průvodce, že čas mezi gorilami končí. Ještě jsem neodešel, a už se chci vrátit, napadá mě v okamžiku, kdy balím objektivy. Ohlédnu se a vidím je mizet v podrostu. Jen aby tu za pár let ještě byly…

Gorila horská (Gorilla gorilla beringei)

l Jeden ze čtyř poddruhů rodu Gorilla.

l Vyskytuje se ve dvou geograficky oddělených oblastech na území států Zair, Rwanda a Uganda.

l Samec váží kolem 180 kg a měří okolo 170 cm, vdospělosti je na hřbetě zbarven stříbrošedě, samice je výrazně menší a lehčí, rodí nejčastěji jedno mládě, které odstavuje mezi 3 až 6 rokem jeho života.

l Živí se výhradně rostlinnou potravou.

l Spí vhnízdech, postavených zokolní vegetace, na každou noc staví nové.

l Hustá černá srst umožňuje přežít i ve vysoko položených oblastech.

l Dožívá se 30–40 let.

Category: 2006 / 11

Když v 6. století před naším letopočtem vkročilo na scénu dějin první turkické společenství Hunů, jejich jurty měly podlahy vystlané a stěny obložené právě plstí. Na čestném místě vyhrazeném stařešinům a hostům byly obzvlášť bohatě zdobené. Jedny z nejstarších nalezených plstí pocházejí až z třetího století před naším letopočtem a jsou z kurganů Noin-Ula a Pazyryk na Altaji, které patřily hunské elitě. Nalezeny byly plstěné oděvy a boty, různé sošky a figurky zvířat. Potvrzují vysoce rozvinutou výrobní techniku, mají bohaté motivy a zdobení. Turecké kmeny pak výrobu plstí dále rozvíjely.

Téměř jako rituál

Nejkvalitnější plsti jsou z jehněčí vlny z první jarní střiže – yün. Vlna z druhé střiže se používá k výrobě plstí druhé jakosti – yapak. Nejvhodnější je vlna z tříměsíčních až čtyřměsíčních jehňat. Tmavá nebo černá se používá na ozdoby, bílá na spodní a svrchní stranu a vlna „špinavých“ odstínů se dává do vnitřních vrstev, aby se zužitkovala a zároveň zůstala skryta.

Dnes se vlna vykupuje buď od vesničanů, nebo přímo od větších chovatelů ovcí. Nejprve se třídí a ručně i nůžkami se z ní odstraňují nečistoty, pak se od sebe odděluje ručně, nebo za pomoci stroje.

Vlnu potom plsťaři vhazují do česacího stroje, kde projde složitou soustavou válců – kovových kartáčů a vyjde ven jako polotovar, základ pro další zpracování.

Mistři plsťaři (tzv. kec5eci) nejprve na podlaze své dílny rozvinou rohož (hasir), která slouží jako podložka pro vyskládání vzorů a nakladení vlněné masy. Z tenké, vesměs přírodními barvivy obarvené plsti se pak vystřihují různé vzory a kladou se na rohož buď volně, nebo jedná-li se o vzory geometrické – za pomoci přesných šablon vyrobených ze dřeva či z tvrdého papíru.

Když je vzor vyskládán, začne se malými vidlemi z několika ořezaných olivových větviček nanášet vyčesaná vlna. Masa se vidlemi mírně utlačí a košťátkem namáčeným ve vodě se povrch pokropí. Jak vysoká masa se naklade, tak silná je pak plsť. Na konci celého procesu zůstane z původní výšky asi patnáctina.

Na okraj rohože se položí kláda, která slouží k upnutí do zhutňovacího stroje. Kláda se do rohože s vlněnou masou uvnitř zaroluje jako do koberce. Nakonec se vše obalí plachtou a řádně sváže provazy. Role je pak v zhutňovacím stroji asi hodinu otáčena a tlučena břevnem, nebo se, pokud není k dispozici stroj, asi půl hodiny válí na zemi nohama.

Když se role rozbalí, začistí se okraje plsti – buď se zahnou, nebo zastřihnou. Pak se plsť namočí mýdlovou vodou (nejlepší je olivové mýdlo) a jde znovu na hodinu do zhutňovacího stroje. Ale aby se jednotlivá vlákna ještě pevněji semkla, je zapotřebí vzniklou plsť ještě spařit horkou vodou. To se provádí přímo v dílně nebo v místních lázních. Pevně srolovaná a stažená plsť se polévá horkou vodou a pokud není k dispozici stroj, dělníci jí otáčejí rukama a zároveň do ní tlučou nebo se po ní válejí. Proto tuto práci ve většině dílen nahrazují stroje. Ale ve městě Urfa můžeme ještě i dnes vidět klasickou práci plsťařů.

Nakonec se musí plsť vyrovnat v místech, kde je příliš ztenčená nebo naopak moc silná. Do vlny se tluče pěstmi, aby se ještě tvárná hmota posunula z příliš silného místa na slabší, sražená místa se natáhnou a plsť se upraví do požadovaného tvaru. Výrobci se také snaží vyrovnat ji tak, že se po ní kloužou chodidly. Po vyrovnání se dobře vypraná a opět pevně srolovaná plsť nechá do druhého dne vykapat. Následující den se vyvěsí na slunce, aby vyschla. A je připravena k použití.

Proč tolik námahy?

Plsti totiž mají výborné tepelně izolační vlastnosti, a tak se daly využít téměř všude. Při zakrytí stanových příbytků kočovníků jsou například používány plsti turluk: jsou zpravidla vyrobené z vlny černé nebo „špinavé“ barvy a bývají dlouhé kolem dvou metrů.

Na zem se zase pokládá ve stanech a v domech většinou zdobená plsť, která má obdélníkový tvar různých rozměrů a sílu dva centimetry (alakec5e, ev kec5esi). Plstěná podložka se také používá místo modlitebního koberečku namazlik. Koním a velbloudům se vkládá plsť pod sedlo nebo je jí sedlo svrchu pokryto. V domácnostech se v zimě přes jednotlivé polštáře pohovky pokládají plstěné podložky nebo se kvůli teplu vkládá plstěná podložka pod prostěradlo. V zimě se ostatně věší plsti i na stěny a dveře, aby se v místnosti lépe udrželo teplo.

Před deštěm a chladem chrání pastevce plstěná bezešvá pláštěnka kepenek vyrobená z jednoho kusu plsti, která bývá většinou jednoduchá, jen výjimečně zdobená na prsou. Na prsou zdobené bývají i plstěné vesty s kapsami yelek. Plsť se také používá do podrážek bot nebo se z ní šijí papuče.

Dříve se z plsti vyráběly různé pokrývky hlavy, mimo jiné i fezy. Elitní jednotky janičářů v době Osmanské říše nosily bílé plstěné čepice börk a osmanská jízda – sipahijové – zase hartavi. Pro dervišský řád Mevlevi jsou typické dlouhé béžové čepice sikke z velbloudí vlny.

Rituál pro mistry i tovaryše

Za Osmanské říše podléhalo plsťařství, stejně jako jiná tradiční řemesla, určitým zákonům: bylo státem chráněno a neslo známky různých místních tradic a specifik. Mistři se sdružovali v ceších (esnaf), které měly své vlastní obřady, při nichž byli učedníci (c5irak) povyšováni na tovaryše (kalfa) a tovaryšové na mistry (usta).

Obřady se konaly na jaře, zpravidla v květnu. Každý z mistrů navrhl hlavnímu mistrovi (ustabas5i) adepty na postup a on pak vybral vhodný den pro obřad – obvykle pátek.

Například v Afyonu se takovýto obřad konal naposledy v roce 1932. Všichni budoucí tovaryši a mistři a další představitelé cechu se sjeli na určité místo na koních a povozech dvě až tři hodiny před východem slunce a přivezli s sebou plstěné podložky k sezení, které rozmístili po zemi. Začaly modlitby, jídlo a samotný obřad, při kterém stařešina nejprve vyjmenoval všechny kandidáty a pronášejíc modlitbu pohladil nastávající mistry po zádech a oni pak políbili ruku všem mistrům a hostům. Vše zakončilo požehnání.

Po obřadu zapsal hlavní mistr jména nových mistrů a tovaryšů do cechovní knihy. Tovaryši pak už mohli pracovat s tím mistrem, se kterým sami chtěli, a mistři si mohli otevřít svou vlastní dílnu. Kdo by si totiž dovolil otevřít obchod, a nebyl uznaným mistrem, dostal by velmi tvrdou pokutu.

Dílen značně ubylo

Plsť se vyrábí hlavně na západě a na jihovýchodě Turecka, ale dílen ubývá. V hlavních střediscích výroby na západě země už mnoho dílen nezbývá. Ve městě Konya jich z původních 125, které tu byly v padesátých letech minulého století, zbylo do roku 1982 už jen devět. Afyon měl ve stejném roce 24 dílen, Balikesir 30, ale v Sandikli byla už jen jedna stejně jako v Turgutlu nebo v jiných místech. Počet dílen od té doby stále klesá. V Tire jsou v současné době čtyři dílny, v Kule jedna, v Afyonu tři.

Kdo by se chtěl dnes podívat na tradiční výboru plstí na jihovýchodě země, měl by zamířit do S5anli Urfy, Bireciku a Kahraman Maras5e. V Urfě měli plsťaři po staletí na krytém bazaru také svůj plsťařský trh (kec5eci pazari) a v současné době zde jako jediní pracují tradiční ruční metodou dva mistři. Několik dílen se najde také v Bireciku. I tady už zbyly jen tři, kdežto nedávno jich bylo třikrát tolik.

Poptávka po tradičních plstích klesá, protože trhy zahltily výrobky z moderních materiálů. K zachování původní tradice naštěstí příspívá i zájem cizinců. V Tire v Izmirském kraji zákazníkům dokonce nabízejí, aby si sami, dle vlastního vkusu, vyskládali ornament a pak si mohou vyzvednout hotovou plsť. Zdejší mistr Arif C5ön dokonce spolupracuje s vysokou oděvní školou, pro kterou také vyrobil zmenšené verze plsťařských strojů. Kromě produkce tradičních výrobků se snaží zkoušet i nové techniky. Do slabší plsti jsou při výrobě vkládány například různé látky nebo provazy, které vytvářejí osobitou strukturu a efekty.

Vzory plstí

l Vzory, které plsti mají, se liší podle dílen a oblastí, odkud pocházejí. Každý mistr tvoří vlastní osobité vzory a nedovolí si kopírovat práci jiného. Výrobky z každé dílny tak jsou jedinečné; přesto existují určité typy vzorů, které mají své vžité názvy.

l U podložek určených na zem se buď různě kombinují geometrické vzory a ornamenty, například dal (puntík), göbek (pupík), somun (bochník), kantarma (udidlo), sandik (truhla), nebo se u některých, jako je acem (perská) či armut (hruška) vyskytují i různé zvířecí a rostlinné motivy. Okraje bývají ohraničeny bordurou.

l Vzory jsou zpravidla vyskládány na bílém podkladě z velmi pestrých kousků a proužků tenkého filce barveného většinou přírodními barvivy, jsou-li ozdoby jednobarevné, využívá se přirozeného kontrastu barvy vzoru a podkladu, a to buď tmavý na světlém, nebo světlý na tmavém pozadí. l Výrobce plsti se turecky nazývá kececi a plsť kece.

Category: 2006 / 11

Lidé je považují za něco naprosto samozřejmého. Objevují se v pohádkách, točí se v nich filmy. S větrnými mlýny například svedl svůj legendární souboj potulný rytíř Don Quijot. V nesmrtelné scéně z Pyšné princezny se objevuje Dolský mlýn z Českého Švýcarska. Začarovaný mlýn v Troškově pohádce o princezně ze mlejna stál nedaleko Bavorova. Větrný mlýn v Kuželově se zase stal působivou kulisou v československé pohádce O statečném kováři, kde jednu ze svých posledních rolí před emigrací do Kanady zahrál Pavel Kříž.

Žernov a Arabové

Když jsem před lety navštívil pod Brdy letní tábor experimentální archeologie, ukázali mi na kraji remízku obrovský balvan, nahoře úplně hladký. „To je nejstarší český předchůdce mlýnů na obilí,“ řekl mi tehdy vedoucí táboru pan Tintěra. Šlo o pravěký žernov půjčený z Národního muzea, na kterém si děti vlastnoručně drtily z obilí mouku, aby si samy zkusily upéci placku nebo chleba.

První, kdo na území dnešních Čech kamenné žernovy začal hromadně využívat – a dokonce s nimi obchodovat v mezinárodním měřítku – byli Keltové. Pozůstatky výroby můžeme dodnes nalézt nedaleko Labe pod hradem Opárno. Žernovy odtud putovaly nejen do celé keltské říše, ale velmi žádaným artiklem byly také u Germánů. Jako připomínka bójských kameníků se vesnice u Porty Bohemiky ještě dnes jmenují Žernoseky.

Prvními, kdo si uvědomil výhodu nahrazení lidské dřiny energií větru, byli Arabové. Vědci se dodnes nemohou sjednotit v názoru na to, zda Evropané tento fígl odkoukali nejdříve od Maurů (Arabů okupujících od 8. století Pyrenejský poloostrov), nebo zda zvěsti o bezpracném mletí přinesli do Evropy poutníci putující ke svatému hrobu v Jeruzalémě. Popřípadě se spekuluje, zda informace nepocházejí od prvních křižáků. Protože se ale první zmínka o evropském větrném mlýnu objevuje v první polovině 9. století v Anglii, je pravděpodobnější některá z prvních dvou variant. Ve Francii je první větrný mlýn znám až z počátku 12. století. Z území dnešní Itálie pochází první zmínka o větrném mlýně z roku 1322, nacházel se u Benátek.

Zlatá éra

Větrné mlýny se zpočátku začaly budovat jako pevné, zděné budovy. Později se přišlo na to, že se jejich konstrukce dá upravit tak, aby bylo možno podle větru libovolně natáčet celou střechu. Jako první přišel s tímto vylepšením na sklonku 14. století Brit Rex Wailles.

Počet větrných mlýnů, jak potvrzují i zachovalé rytiny, utěšeně stoupal zvláště v poměrně klidném šestnáctém, a dokonce i sedmnáctém století. Za zlatou éru se ale považuje století osmnácté. Němci ho označují jako „windmühlerenessaince“.

Nejstarší zachovalé větrné mlýny v České republice pocházejí právě z této doby. V roce 1860 vymyslel Američan Halladay větrný motor, jehož konstrukce pak byla zdokonalena hranickým vynálezcem Kunzem. S tímto motorem pak fungovaly některé české a moravské „větřáky“ ještě v době druhé světové války, a dokonce ještě v počátcích éry kolektivizace.

A vítr se do výroby energie vrací. Tento trend ovlivňují ceny ropy a klesající zásoby uhlí. Hledají se místa, kam postavit novodobé větrné elektrárny, a k tomu může pomoci znalost lokalit, kde stávaly ty původní. Podle odborných textů je třeba – pokud má být výroba efektivní – aby jejich lopatky poháněl vítr o rychlosti kolem sedmi metrů za sekundu. Přestože ultramoderní potomci romantických větrných mlýnů jsou schopni vyprodukovat poměrně značné množství čisté energie, veřejnost se k nim staví dost rozporuplně. Nedávno například vyhlásila severočeská víska Bulovka referendum k výstavbě několika větrných mlýnů nad vesnicí. Zahraniční firma nezískala podporu ani přes sliby, že krajina kolem obce nebude jejich stavbou zasažena. Faktem totiž je, že postavit větrnou elektrárnu znamená zasáhnout do krajiny, a její vzhled se pak navždy změní. Životnost větrné elektrárny se počítá při dnešní úrovni technologií zhruba na čtvrt století, návratnost investic je už za několik let.

Na druhé straně Krušných hor stojí ale celá řada větrných mlýnů. Důvodem může být argument odpůrců větrných elektráren u nás, že na saské straně fouká intenzivněji než za hřebenem, nebo i daňová podpora výroby této energie v Sasku. Teprve od ledna 2006 totiž platí v České republice státem garantované výkupní ceny elektřiny z alternativních zdrojů, které umožní návratnost vložených investic do 15 let. Díky této novince, iniciované dohodou s Evropskou unií, se má do roku 2008 zvýšit podíl spotřebované energie, vyrobené takto ekologicky čistým způsobem, z pěti procent na osm.

Čechy jako velmoc

Podle dosud dochovaných pramenů bylo na území Čech a Moravy od středověku postaveno přes devět set větrných mlýnů. A to přesto, že v mnoha zemích byly pro využití větrných mlýnů mnohem lepší podmínky. Přírodní, ale i politické. Ve stejném období zde vzniklo podle některých historických pramenů kolem 1600 hradů.

Větrné mlýny budované v Evropě i u nás se dělí na dřevěné a kamenné. Dřevěné byly stavěny hlavně v Německu, zatímco kamenné spíše v Holandsku. Německé větrné mlýny, které mohly otáčet celou svojí stavbou, jsou sloupové, moravské, kozlečí a další. Kamenné větřáky se k nám dostaly z Holandska asi až v 18. století, tedy o několik set let později.

O existenci nejstaršího větrného mlýna na našem území svědčí nález základů jeho stavby z kamenů pospojovaných maltou jen několik metrů od opevnění Padělky u mlýna ve Starém městě u Uherského Hradiště. Mělo se jednat o kamennou podezdívku pod dřevěným základem sloupového otáčivého mlýna. Odhaduje se, že jde o mlýn z poloviny 10. století, tedy mlýn by měl být více než o tři sta let starší než první větrný mlýn v Německu a Nizozemí (1277). O větrných mlýnech se zmiňuje i kronikář Václav Hájek z Libočan, když píše o založení Žatce v roce 718. Jeho tvrzení je ale těžko prokazatelné. Zato prokazatelně první historicky doložitelný větrný mlýn v Čechách stál od roku 1277 na pražském Petříně nedaleko kostela sv. Vavřince.

První mlýny na Moravě se pak objevovaly od počátku 14. století a přibývalo jich jak hub po dešti. Vznikaly hlavně tam, kde byl nedostatek vody a zároveň nebyla nouze o pravidelné a silné větry, tedy kromě Nízkého Jeseníku se objevily i v relativně malé nadmořské výšce v prostoru Moravské brány a úvalu táhnoucího se přes celé markrabství od Slezska až k rakouským rovinám. Je zde doloženo 682 větrných mlýnů, kromě jedenašedesáti většinou dřevěných. Konstrukce umožňovala větřák dokonce přemístit koňmi na krátkou vzdálenost.

V Čechách bylo do 18. století postaveno celkem 195 větrných mlýnů, z toho padesát tři zděných. Ojedinělou konstrukcí mezi nimi vyniká větřák v Příčovech na Sedlčansku.

Většina dodnes známých větrných mlýnů slouží jako chalupy, penziony nebo restaurace, z části zbyly ruiny. Několik našlo své uplatnění jako muzea. V Rumburku se z větrného mlýnu složitým vývojem stala dokonce kaple pravoslavné církve. Podle neúplných soupisů se u nás nachází kolem sedmi desítek těchto technických a architektonických památek.

Španělsko vede

Ačkoliv by to řekl málokdo – jedničkou v provozování větrných mlýnů je dnes Španělsko. Už ve středověku jich tu stálo několik tisíc – dnes dodají ročně do elektrické rozvodné sítě energií zhruba pro jeden a půl milionu obyvatel. Nejvíce jich najdeme na jihu země, na pobřeží Galicie, na Kanárských ostrovech a na Baleárech.

Velkou podporu má energie získávaná čistým způsobem také na Novém Zélandu, v Německu, USA, Velké Británii a Dánsku. To drží dokonce primát ve výrobě a exportu větrných mlýnů a je autorem ambiciózního projektu samozásobování ostrova Samsö ekologickými druhy energie, respektive přechodem na tento způsob výroby čisté energie.

V Holandsku se dodnes slaví Národní den mlýnů (Molentag). O zachování a údržbu těchto staveb se v Nizozemí stará několik sdružení (například Naturmonument, Wissinks Molen) a nadací (Nadace Edwina van Heeka a De Overijsseelse Molen). Díky nim například stojí v Usselu 203 let starý Wissinkův větrný mlýn, pojmenovaný po svém zakladateli mlynáři Janu Wissinkovi. Je celý ze dřeva, zakotvený kamennými kvádry, do kterých je vyryta historie mlýna. V roce 1972 byl téměř zničen velkou bouří.

Jiným unikátním holandským větřákem je téměř třicet metrů vysoká kamenná stavba v Lonnekernu z roku 1851. Je „omítnut“ slámou.

S romantickými větrnými mlýny, tyčícími se proti zapadajícímu slunci, se často setká také ten, kdo nelituje času a toulá se kolem řeckých ostrovů na lodi. Větrné mlýny se budují i v takových exotických destinacích, jako je kaňon Aralvoymoshi na Indickém poloostrově, kde bylo dosud vztyčeno na využití monzunových větrů skoro jeden a půl tisíce větrných elektráren.

Jak se mlelo

Základem jsou dva kameny položené na sebe. Do mezery mezi nimi se sypalo obilí a díky otáčení horním žernovem, nazývaném běhoun, se zrno drtilo, přeměňovalo na mouku a ta vypadávala dole ze soukolí. Kameny musely být velmi přesně opracované. Na vnitřní straně měly jemné drážky, kterými se odváděla od středu ke krajům rozdrcená mouka nebo šrot. Když se po čase drážky ucpaly a obrousily, mlynář je musel nechat znovu vysekat.

Mlynářský žargon obsahoval spoustu roztodivných a zvukomalebných slov, za kterými se skrývalo pojmenování různých součástek a dílů větřáku. Například pohyblivému korýtku, kterým padala vyrobená mouka do velkých dřevěných truhel, se říkalo hasačert. V mlýnech dále rotovaly, vrzaly a skřípaly oškrdy, přemelice, kypřiče, vrtely, korčáky…

Mletí mouky ze žita (rež), pšenice (žito), kukuřice (turkyň) a ječmene využívali hlavně drobní zemědělci, malí sedláci a chalupníci, kterým vyhovovala menší cena, než kdyby si mouku nechali mlít v průmyslových parních nebo válcových mlýnech, a nevadila jim tmavší barva mouky. Kromě mzdy dostával mlynář z každého metráku mleté suroviny zhruba 6 kilogramů mouky. Přesto mlynáři nikdy nepatřili k boháčům. Pod Beskydami dokonce vytvořili mlynáři v roce 1939 společenstvo, díky kterému mohli určovat ceny za mletí v celém regionu: za umletí 100 kil žita si například účtovali 14 Kč (dnešních asi 100 Kč) a navíc 4 procenta naturálního deputátu. Ještě v roce 1960 si poslední funkční moravský mlýn ve Skaličce účtoval za šrotování 5 Kč za metrický cent obilí. Je zajímavé, že až do 19. století se obilí v pytlech málokdy vážilo, běžnější byl pouhý mlynářův odhad na vrtle, respektive půlvrtle a čtvrtvrtle, který se nikdo neodvážil zpochybnit. Při dobrém větru pak stačil větrný mlýn umlít metrický cent zrna z ječmene nebo ovsa za dvě hodiny, u žita to trvalo až dvakrát tolik. Šrotování tuny zrna pak zabralo celý den.

Žádná idylka

Život na mlýně měl odjakživa daleko k pohádkové idylce z knížek a televize. Ne nadarmo měli majitelé větrných mlýnů, mlynáři a někdy i jejich chasa vždy významné úlevy na daních nebo alespoň deputátní výhody. Žít nebo pracovat tady bylo i dost nebezpečné, jak potvrzují zprávy dochované v archivech nebo obecních kronikách. Například při požáru větrného mlýna v Dolních Nětčicích za první republiky zahynul v plamenech jeho mlynář, v Boškově na okraji dnešního vojenského prostoru Libavá zase skončil provoz větřáku tehdy, když jedna lopatka urazila mlynáři hlavu.

K úrazům docházelo také při zkouškách odvahy, kterými procházela mlynářská chasa: adept se nechal přivázat na lopatku mlýna a pak otáčet nahoru a dolů… V Cholticích na Opavsku se zase vypráví, že ještě po válce na zdejším větřáku zahynula malá holčička – zamotala se jí do lopatky sukně, mlýn ji vytáhl do výšky a látka pak povolila.

Velmi častými jsou také mlynářské pověsti o koze, kterou mlynář přivázal ke křídlu a zapomněl na ni, když začal mlít. Uškrtila se. Specifickým fenoménem byly i mlynářské pověsti a legendy, které často šířili krajánci putující od mlýna k mlýnu a přivydělávající si různými drobnými pracemi.

V Bzové na okraji křivoklátských lesů například majitelé větřáku, přebudovaného na rodinný dům, dodnes tvrdí, že slyší každý den ráno chodit někoho po schodech do prvního patra, kde kdysi byla hlavní část mlýnského soustrojí. Jindy se zase podle paní Olgy Rauscherové chvějí v pokoji v přízemí listy květin – a to přesto, že všechny okna i dveře v místnosti jsou zavřené. Mimochodem, zdejší větrný mlýn patří mezi nejstarší v Čechách.

Pro mlýny platil soubor pravidel a zásad, který se v průběhu staletí prakticky vůbec neměnil. Nejdůležitější z nich bylo mlynářské „desatero“, které se zachovalo například v Kuželově a ve Velkých Těšanech. Nedodržovat ho bylo téměř stejným hříchem jako porušit boží přikázání.

Velkou slávou pro mlýn a lidi kolem něho bylo první mletí. Vše bylo slavnostně vyzdobeno a spuštění otáčivého mechanismu lopatkového soustrojí se odehrávalo po nezbytných modlitbách a dalších ryze stavovských rituálech.

Zrovna tak do života lidí na mlýně vnášely nový prvek různé svátky a slavnosti. Například se věřilo, že Mikuláš 5. prosince sjíždí i s dárky z oblohy na lopatku mlýna, a proto mlynář musel ten večer křídla mlýna řádně zabrzdit.

Dřevěný větrný mlýn

l Většinou dvoupatrová stavba prakticky vždy čtvercového půdorysu a průměrné velikosti kolem 13 metrů.

l Základem byl mohutný dubový sloup zvaný „otec“, jemuž pomáhaly nést tzv. sedlo na jeho horním konci další čtyři silné vzpěry – říkalo se jim apoštolové. Jen tato část mlýna byla stabilní, vše ostatní se otáčelo. Na horním konci byl nosný trám zvaný „dědek“ nebo také „štrajchholce“, na kterém spočívala mechanická část mlýna „babka“.

l Aby se „babka“ na „dědkovi“ volně otáčela, musel mlynář několikrát ročně stykové plochy natírat neprosoleným sádlem.

l V přízemí byl prostor pro hospodářské nářadí, k mlýnskému zařízení vedlo kryté schodiště. V některých větřácích existovala ještě šalanda, též „jizbečka“, která sloužila mlynáři pro krátký odpočinek mezi mletím. Kostra mlýna byla pobíjena prkny z měkkého dřeva napuštěnými karbolínem, která kvůli otáčení a případnému stěhování mlýna končila asi 20 cm nad zemí.

l Otáčení mlýna kvůli nejlepšímu využití větru zajišťoval vůzek nebo také „kozlík“, který se skládal ze svislé tyče a vodorovné páky.

l Mezi mlýnskými trámy byla vklíněna 6,5 metru dlouhá voj (nazývaná také vocas), k jejímuž dolnímu konci byl přivázán provaz. Při otáčení mlýna pákou se lano navíjelo na svislou tyč kozlíku, který se po nasměrování mlýna do správného směru zajistil k jednomu z kolíků, které vyčnívaly z obvodu mlýna – to aby mlýn zase někam neujel.

Zděný větrný mlýn

l Ať už holandského, nebo německého typu, mívá zvláště na Moravě zásadně kruhový půdorys a kónický, nahoru se zužující tvar. Dolní obvod má mnohdy přes 20 metrů a kamenné mlýny jsou často vysoké i 15 metrů.

l Do mlýna se vstupovalo obdélníkovými dveřmi v přízemí, které se vždy zabezpečovaly proti vniknutí nežádoucích osob.

l Vnitřní stěny byly v přízemí omítnuty a pokud chybělo podsklepení, byla podlaha hliněná. Zde většinou bydlela mlynářova rodina. Do prvního patra, které bylo prosvětleno několika okny, vedlo dřevěné schodiště. Mlýnská konstrukce byla prakticky totožná se zařízením dřevěných mlýnů.

l Do dalšího patra vedl už jen klasický žebřík. Patro bylo zakončeno kuželovitou nebo jehlancovitou střechou, která nepatrně přesahuje obvod zdí mlýna. Stála na kolečkách pohybujících se po kolejnici, aby se mohla podle potřeby otáčet i s ojí větrných lopatek. Má někdy výšku i přes 3 metry.

l Dříve byly střechy pokryté šindelem (dnes spíše lepenkou nebo taškami) a byly zakončeny korouhvičkami, na kterých bylo vročení mlýna. Na rozdíl od dřevěných větřáků se do kamenných mlýnů někdy vešlo kromě zařízení na mletí obilí i další, buď na šrot, nebo na drcení kostí.

l Délka lopatek u holandských větrných mlýnů se pohybuje mezi 7 a 9 metry. Až na jedinou výjimku – bývalý větřák u Horního Podluží – neměly české a moravské mlýny více než čtyři lopatky. Větší počet lopatek byl typický spíše pro Středomoří.

Mlýny a špionáž

l Doba, od kdy byl větrný mlýn v provozu, se většinou dá snadno zjistit, protože letopočet takzvaného „vročení“ je u dřevěných mlýnů vysekán do jednoho ze základních trámů, u zděných větřáků je pak vytesán do kamene u vchodu. Číslice je někdy doplněna i iniciálami majitele nebo řemeslníka.

l Pokud mlýn v době bezvětří stál, bylo možno podle nastavení jeho lopatek rozšifrovat, zda se v mlýně neodehrává něco mimořádného. Například postavení lopatek na kříž znamenalo, že v rodině mlynáře někdo zemřel. Údajné předávání špionážních informací Prusům pomocí tajných signálů stálo život i majitele mlýnu Eduarda Köhlera z Horního Vítkova.

l Ještě v dobách německé okupace 1939–1945 nacisté kontrolovali polohu větrných lopatek na větřácích v obavách, že by jimi mlynáři pracující v československém odboji mohli předávat zprávy spojeneckým letcům.

Mlynářské desatero:

l U jednoho mlynáře mlíti budeš.

l Nebudeš haněti jméno mlynáře ani jeho mlýny.

l Obilí přivezeš v den mletí.

l Cti mlynáře a chasu jeho, abys dobře ve mlýně semlel.

l Nikdy nevztáhneš ruku na mlynáře a jeho chasu.

l K panu mlynáři i jeho chase chovej se slušně.

l Co tvé ve mlýně není, sobě bráti nebudeš.

l Nebudeš mluviti proti mlynáři a jeho mlýnu.

l K manželce pana otce buď slušný,

zvlášť je-li pěkná mlynářka, může být pěkná výražka. l Nežádej si mlíti to, co patří mlynáři.

Category: 2006 / 11

Konflikt, který přetrvává už několik století, získal v posledních letech obrovské rozměry. Všechno začalo potom, co před několika lety prezident Gorbačov povolil krymským Tatarům návrat do vlasti – téměř po padesáti letech od jejich deportace. V roce 1944 byl totiž celý národ obviněn z kolaborace s fašistickým Německem a hromadně přesídlen do Uzbekistánu.

Na padesát let krymští Tataři přestali existovat, aby se v době perestrojky vynořili z hlubin historie a přihlásili se ke své existenci. Gorbačovova vláda podpořila návrat krymských Tatarů do domovského území, dostali půdu a různé dotace. Tataři se na Krym, který v posledních letech rozkvetl jakožto ruská černomořská riviéra, vrátili velmi opatrně. Dokonce byli vřele vítáni domácím obyvatelstvem, které tvořili převážně Rusové a Ukrajinci. Jenže v posledních letech se situace změnila. Tataři začali obsazovat stále více území a žádat větší privilegia za údajné křivdy, a to velmi agresivními metodami. Ruské většinové obyvatelstvo Krymu je nespokojené. Rusové jsou jako medvědi – dlouho vydrží spát, ale když se vzbudí, už je nic nezastaví. Zatím si Tataři zahrávají s ohněm; většinou podnikají malé akce, protože znají zákon síly a na sílu i reagují.

lll

…Stojím před malým trhem, který se skrývá v zeleni vysokých stromů. Pár metrů dál se nachází djurbe – mauzoleum neboli místo odpočinku tatarských chánů. To je jablko sváru a příčina dnes připraveného střetu. Bazar – živé hektické srdce každého jižního rusko-

-ukrajinského města – a hrobka tatarského chána Mechmeta Gireje II. Tataři tvrdí, že je to jejich kulturní památka a je nedůstojné, aby se vedle nacházel trh. Problém je v tom, že podobných djurbe je v oblasti Bachčysaraje velké množství, protože tu před několika stoletími sídlili krymští chánové. Hrobky jsou po celém městě – opuštěné a zanedbané, zatímco lidé z trhu hrobku ohradili, a dokonce se o ni starají. Jenže jde o lukrativní místo v centru města. Dalo by se sice uvažovat o šlechetných pohnutkách krymských Tatarů, že se snaží o zachování své historie – kdyby ovšem nebylo takovéhoto pozadí. Když tatarská, téměř vojenská organizace Mežlis vyhlásila své požadavky – zrušit trh u hrobky – setkala se s bouřlivým odporem lidí, většinou Rusů a Ukrajinců, kupujících i trhovců, pro které je bazar jediným živobytím. Jenže Tataři znají zákon silnějšího: jednoho dne vtrhla na trh velká skupina lidí, vytrhala ohradu okolo hrobky, zbila správce trhu a novináře, v noci spálila všechny dřevěné stoličky a prodejní místa polila olejem, aby se tam ráno nedalo pracovat. Šokovaní prodejci ráno svůj trh nepoznali a když tatarský Mežlis ohlásil mítink v okolí trhu, zahájili svůj protimítink. Na jihu, kde jsou hlavy horké, to znamená jediné – po vyčerpání všech argumentů přijde rvačka.

lll

Na místo jsme se dostali se štábem místního zpravodajství. Na trhu se už shromáždili trhovci – většinou ženy. Jsou rozzlobené na všechny. Jako houf barevných ptáků naletěly na nás, jedna přes druhou vykládají o křivdě, o Tatarech, rodinách, chtějí, aby novináři napsali pravdu, jejich pravdu, jinak ať si jich nepřejeme. Jsou bojovně naladěné, nemají strach z Tatarů ani z jejich případné msty.

Postupně se na trh scházejí mladí muži. Za rohem si nalévají vodku. „Chlapi, kašlete na to! Vždyť vás někdo nafotí a budou o tom zase titulky v novinách: Opilí chlapi zaútočili na bezbranné tatarské děti a ženy,“ ozývá se můj kolega Alexej.

Krymská a tatarská média píší zcela opačné informace a vykreslují události vždy ve prospěch jedné nebo druhé strany. I když je v místních novinách snaha o jakous takous objektivitu, tatarská média fotky a informace nekompromisně upravují. Používají tvrdé titulky jako „napadení skupinou ozbrojených banditů“, a na druhé straně o samotných Tatarech píší velmi zjemněle „…když se to nepodařilo správnou cestou, museli jsme použít vlastní síly“. A na konci – „…budeme bojovat za národ, víru, historii až do konce, ať nás to stojí cokoliv!“

lll

Do začátku ohlášeného mítinku ještě zbývá několik hodin, před chvílí před trhem zastavilo několik vojenských aut, všude postávají ozbrojení policisté – milice – a zoufalé prodavačky z trhu. Nevědí, zda dnes mají pracovat, nebo čekat, jak se věci vyvinou.

Ředitel trhu nám ochotně poskytuje rozhovor. Stará písnička – Tataři si dělají, co chtějí, trh přitom funguje a podílí se na rozvoji města! Tataři ho zase obviňují z agresivního chování, protože najal strážce trhu – bývalé modré barety, výsadkáře.

„Víš, Tataři jsou muslimové, a mají úplně jiné myšlení než my. My se snažíme jednat s nimi podle našich zvyků, něco ve stylu ty po mně kamenem, já po tobě chlebem, ale u nich je to jinak. Platí spíše ty po mně kamenem, já po tobě dvěma… Velmi těžko se řeší konflikty, když jsou tu lidé jako z různých planet,“ vysvětluje mi Alex situaci. „Tataři všechno berou násilím, i půdu: jen přijdou a začnou na ní stavět. Vláda nad tím zatím přivírá oči, ale domácí obyvatelstvo, které si půdu musí koupit, už reptá. Dnes sem mají přijít ozbrojené jednotky rychlého nasazení a před takovou demonstrací síly Tataři pravděpodobně ustoupí. Ale v každém případě se drž stranou, kdyby se něco semlelo, tak se tluče hlava nehlava,“ varuje.

Před chvílí se skutečně dostavila jednotka rychlého nasazení Berkut; i když je horko skoro třicet stupňů Celsia, chlapi mají plnou výstroj, včetně přileb a štítů. Postavili se do dvou ozbrojených řad, zády k sobě, aby přehradili celou ulici. Na jedné straně zůstal trh, prodavači a stále rostoucí skupinka bývalých výsadkářů a námořníků. Mezi nimi se objevili i zvláštně oblečení muži. Vypadají jako carská garda z časů ruského cara Nikolaje.

„To jsou ruští kozáci – samostatná jednotka. Všichni, kteří tu jsou – milice, Berkut – musí dodržovat rozkazy ukrajinské vlády, ale kozáci od řeky Don jsou svobodní. Tataři se bojí jen jich. Dokonce žádali vládu, aby kozáky zakázala,“ komentuje situaci Alex.

V carských uniformách, se zakroucenými vousy a ve velkých čepicích vypadají kozáci skutečně impozantně.

Na druhé straně se začalo shromažďovat tatarské obyvatelstvo. Ženy, děti, starci. V té chvíli to vypadalo velmi nevyváženě, opravdu ve prospěch Tatarů. Ale ne nadarmo se říká „chytrý jako Tatar“ – nic nebylo ponecháno náhodě, všechny akce jsou promyšlené a Tatarům ke cti lze dodat, že i dotažené do konce.

Do mítinku zbývá hodina. Vyrážíme prozkoumat okolí trhu a s úžasem zjišťujeme, že o sto metrů dál se nachází nově postavená a úplně prázdná tržnice. Před poloprázdným pultem v obrovské prosklené moderní hale posedává jediná prodavačka. Nevycházíme z údivu!

„To je nová tržnice, ale nájemné je tu podstatně vyšší než na staré, proto sem obchodníci nechtějí,“ opatrně vysvětluje.

„A kdo je majitelem nové tržnice? Rus, nebo Tatar?“

„No… Židi,“ dostáváme se nakonec k jádru věci. Tak taková je pravda života: masy poblouzněné ve jménu víry, cti a slávy… a v podstatě jde nakonec jen o peníze a moc. Teď už mi celá věc připadá jako směšné divadlo.

Vracíme se ale na jeviště. K mírumilovné skupince Tatarů přichází velká skupina urostlých chlapů s muslimskými vlajkami. Jejich příchod vyvolal na druhé straně pohyb. Jako předák výsadkářů vystupuje statný chlap, na jeho povel se tlupa přiblíží k těžkooděncům.

Napětí ve vzduchu se dá krájet, stojíme těsně před linií Berkutu.

Najednou slyším rozkaz: „Krok vpřed!“ Celá linie se uzavře štíty, změní se v jednu neprůstřelnou stěnu a udělá krok vpřed. Odtlačí skupinu dopředu a rozšíří prostor mezi oběma stranami.

„Krok vpřed!“ ozve se znovu a štíty tlačí dopředu už i nás. Adrenalin mi vyletí až nad hlavu, v okamžiku si uvědomuji, že vlastně stojím v první linii.

Nikde nablízku není jediná žena, ani novináři…

„Pusťte mě, jsem od novin,“ křičím, ale stěna mě válcuje dopředu. Probíjím se na okraj řady, kde stojí už jen policisté. Jeden mě chytí za ruku a surově hodí zpátky do rozzuřeného chumlu.

V jedné chvíli cítím, jak mě někdo tahá za ruku ven. Otočím se – Alexej. „Musíš se držet stranou,“ vysvětluje.

Všichni novináři a televizní štáby jsou v prostoru mezi ozbrojenými řadami těžkooděnců. Mezi nimi i tatarská televize. Zpráva o nové tržnici se mezi nimi šíří jako blesk. Dokonce už vydolovali informaci, že když se zruší trh, plánuje se na jeho místě stavba hotelu. Jedna novinářka působí velmi agresivním dojmem a rozhlašuje, že údaje o nové tržnici jsou lež a ceny jsou tam vyšší jen nepatrně. Byla jako zápalka… Později jsem zjistila, že šlo o ženu, která obhajuje práva krymských Tatarů.

lll

Na tatarské straně začal mítink. Tatarské ženy položily k nohám těžkooděnců květiny na znamení, že nechtějí bojovat. Monotónní arabština z megafonu začala všechny pomalu uspávat. Muži Berkutu dostali vodu a vnitřní obranná linie pohov.

Po půlhodině zpěvavé arabštiny, které nikdo nerozuměl, začaly z prvních řad mizet ženy a děti. Dopředu se prodrali muži a tón řeči přitvrdil, ozvala se ruština. Na opačné straně se okamžitě vystupňovalo napětí. Ženy začaly skandovat: „Zákon pro všechny!“ „Vrahové!“

Na tatarské straně řečník znovu přešel do arabštiny. Všichni muži poklekli a začali se modlit. Berkut uzavřel štíty a Alex mě tahal pryč, protože podle muslimského zvyku šlo o modlitbu před bojem. Všude zavládlo hrobové ticho.

Mítink ale i po skončení modlitby pokračoval dál v míru.

lll

„Naším úkolem je,“ vysvětlil velitel akce, „zabránit konfliktu. Máme tu tisíc ozbrojených vojáků a jsme rozhodnuti nepustit skupiny k sobě, a tím zabránit jakýmkoliv provokacím.“

Vypadá to, že taktika se vydařila. Po osmi hodinách odcházíme. Mítink pokračuje.

Konflikt, který by v zemi, kde jsou jasné a respektované zákony, ani být nemusel. Ohniska nenávisti uměle rozfoukávaná malými mocichtivými skupinami mají dopad na obyčejné lidi, kterým je úplně jedno, kdo je Rus a kdo Tatar. Na trhu pracovali všichni spolu. Tady se říká: „Hlavně aby byl člověk hodný!“

A tak skrytá válka pokračuje. Za celým nacionalistickým nesmyslem stojí ekonomické zájmy. Krym je překrásný hornatý poloostrov v Černém moři. Turisté z celé Euroasie sem rádi jezdí za odpočinkem a na léčení. A bylo by jen ke škodě všem na Krymu – Tatarům i Slovanům, aby se na ostrově rozpoutala krvavá řež za „svatou pravdu“.

Category: 2006 / 11

Doby, kdy turisty do Dublinu lákali pohádkový leprechaun, zelený skřítek s hrncem zlata, a irské legendy, jsou nenávratně minulostí. Dnešní Dublin proslavilo spíše tmavé pivo, whiskey a tradiční irský pub, jehož popularita roste úměrně přílivu návštěvníků. Pak je tu ještě druhá, méně nápadná tvář irské metropole, kterou představuje bohatá literární tradice. Nejde o protiklad, vždyť všudypřítomné puby tvoří po staletí centrum irské kultury.

S literaturou a alkoholem je to v Dublinu stejné jako s dalšími zdánlivými protiklady. Trinity College, nejslavnější univerzita v katolickém Irsku, byla donedávna striktně protestantská, vedle nablýskaného Mezinárodního centra finančních služeb zase Dubliňané postavili památník obětem zdrcujícího hladomoru. Jako by vás tím při procházce dublinskými ulicemi neustále nutili přemýšlet o složité irské historii. V době, kdy Dublin bojuje s nálepkou města alkoholové neřesti, jsou ale slavní spisovatelé spojeni s národní vášní více, než by si mnozí Irové přáli.

„Lidé teď mají hodně peněz a mladí lidé mohou více pít. Vymklo se to kontrole. To je jedna z negativních stránek Dublinu,“ přiznává Tom McKinnarney, který odpočívá na nábřeží řeky Liffey, jen kousek od vyhlášené čtvrti Temple Bar. Stačí přejít po Ha’Penny Bridge a ocitnete se v bizarním světě úzkých uliček plných rozmanitých hospůdek a barů, který každý večer po setmění nabízí odpověď na otázku, proč jsou Irové třetí na světě ve spotřebě alkoholu.

Do míst dnešního Temple Baru se ještě v 18. století stahovala dublinská spodina. Pak ale charakter čtvrti změnili drobní podnikatelé a obchodníci, kteří přinesli dnešní bohémskou atmosféru. Spisovatel Donleavy jednou prohlásil, že v Dublinu nejste nikdy více než dvacet kroků od pinty piva. V Temple Baru je sice ukryta jen část z téměř osmi set dublinských pubů, nikde jinde ale nezní jeho výrok tak trefně jako tady. Pro turisty, kterých do Dublinu každý rok zavítá přes tři miliony, je prohlídka Temple Baru stejnou povinností jako návštěva Trinity College, St Patrick’s Cathedral a procházka kolem luxusních výloh na Grafton Street. Jako by výlet do Dublinu nebyl bez pinty piva v irském pubu úplný.

Nejen pivo

Zatímco se Dublin otevírá světu, začíná zmínka o večeru stráveném v hospodě vyvolávat rozpaky. Dubliňané si uvědomují, že reputace města, kam se turisté z celé Evropy jezdí pouze opít, není pro historický Dublin vhodná. Raději a s patřičnou pýchou proto vyprávějí o irské literatuře. Dublin stejně jako pivo Guinness po celém světě proslavili spisovatelé James Joyce, Oscar Wilde, George Bernard Shaw či Samuel Beckett. Dublinští rodáci, kterým byl věčně zelený ostrov příliš těsný. Jejich vztah k Irsku byl často problematický, přesto v myslích Irů zůstávají národními hrdiny, kteří v době britské nadvlády pomáhali budovat identitu těžce zkoušeného národa.

Abych pochopil jejich význam pro Dublin, mířím po rušné O’Connell Street k Writers Museum, muzeu spisovatelů, kde se v honosných útrobách georgiánského domu z 19. století zhmotnila dva tisíce let dlouhá historie irské literatury. Je až neuvěřitelné, že tak malý národ dal světu tolik uznávaných spisovatelů a básníků, z nichž čtyři jsou nositeli Nobelovy ceny.

„V Irsku vždy byla silná tradice vyprávěčů, kteří během velmi dlouhé doby rozvíjeli svůj osobitý styl vyprávění. Svou roli také sehrála jistá izolovanost Irska,“ vysvětluje původ výjimečnosti irské literatury Robert Nicholson. V muzeu nenajdete na historii irské literatury povolanější osobu. I vzhledem tento drobný usměvavý muž s kulatými brýlemi přesně zapadá do doby, kdy Irům ještě vládl britský panovník.

„Hodně našich návštěvníků je překvapeno, když zjistí, že Wilde, Shaw nebo Bram Stoker byli Irové. Nedivím se, hodně z nich odešlo do zahraničí, kde jsou nyní známější než v Irsku,“ dodává s úsměvem Nicholson, který je zřejmě největším odborníkem na dílo Jamese Joyce.

Odysseus a pornografie

Životní příběh Jamese Joyce, nejslavnějšího dublinského rodáka, je také plný zvratů a příkoří, která jsou pro irskou literaturu typická. Joyce se narodil v roce 1882 a jeho dětství poznamenalo neustálé stěhování napříč Dublinem. Definitivně opustil Irsko ve svých dvaadvaceti letech, aby unikl sporům s katolickou církví. Přestože se do Dublinu vrátil už jen třikrát na krátkou návštěvu a nikdy jej neviděl po roce 1912, na milované město nezanevřel. Vzdal mu hold tím, že do jeho prostředí zasadil děj téměř všech svých románů. Ve svém nejslavnějším díle Odysseus pak popsal Dublin ze začátku 20. století tak věrně, že by se podle něj s nadsázkou dalo v případě požáru celé město znovu vybudovat.

„Joyce definitivně umístil Dublin na mapu světové literatury a prezentoval jej světu. V jeho díle je jako Jeruzalém v bibli. Místo, kde ožívá plno mýtů, místo, které tak, jak vyšlo z Joyceho pera, vypadá neuvěřitelně, a přece existuje,“ říká Nicholson.

Když v té době už silně krátkozraký Joyce putoval se svým hrdinou Leopoldem Bloomem dublinskými ulicemi, musel si při tom v zahraničním exilu vystačit jen se vzpomínkami a neaktuální mapou z roku 1900. „Byl skvělý pozorovatel a dokázal dobře odhadnout, jak se věci vyvinou. Nevyhnul se sice několika chybám, ale vzhledem k tomu, že v jeho románech je milion míst z Dublinu, není to tak špatné skóre,“ připomíná.

Joyce se však během svého života uznání nedočkal. Pohřben je v Londýně, kam si také až do 60. let minulého století museli Irové jezdit pro Odyssea. V puritánském Irsku byl považován za pornografickou literaturu a dlouho nemohl vyjít. Ani dnes, kdy na výtisk Joyceova románu narazíte téměř na každém rohu, si mnoho Irů cestu ke slavnému krajanovi stále nenašlo. Jeho nejznámější román je dost náročný a mnozí jej nechápou. S úšklebkem o Joyceovi tvrdí, že buď byl dyslektik, nebo psal albánsky.

Pro turisty ale Joyce zůstává geniálním umělcem. Už od roku 1954 se vždy 16. června slaví Bloomsday, den, kdy se po stopách jeho hrdiny Leopolda Blooma vydávají desetitisíce lidí. Jejich tradiční zastávkou je hospoda Davy Byrnes Pub na Duke Street, kde Bloom poobědval sendvič s gorgonzolou a burgundské víno. Bloomovu pouť Dublinem připomíná také čtrnáct bronzových plaket na místech, kde se Joyceův hrdina zastavil.

Žádný vrávorající seveřan

Dublin sice těží z popularity nežijících spisovatelů, ale zároveň investuje do své budoucnosti tím, že se snaží přilákat současné umělce. Jednou z výhod, které na spisovatele, malíře a sochaře v celém Irsku čekají, je osvobození od daně z příjmu. Podle statistických údajů tento systém využívá zhruba čtyři sta tisíc umělců, z nichž více než polovina jsou cizinci.

Jedním z nich je Dán Christian Jungersen, který žije na jihu Dublinu, v klidné čtvrti Rathmines. Do Irska přijel před půl rokem, když mu v Dánsku vyšel druhý román a z tichého čtyřicátníka definitivně učinil uznávaného spisovatele.

„Život v Dublinu mi umožnil vidět Dánsko a dánskou kulturu z jiné perspektivy, odlišnýma očima,“ vypráví Christian Jungersen. Zálibu v husté pěně irského piva však nenašel. „Irové mají k alkoholu skutečně zvláštní vztah. Jsou dokonce hrdí, že pití piva je základ jejich kultury,“ kroutí hlavou. Na první pohled se vymyká stereotypní představě věčně vrávorajícího seveřana.

Význam pubů pro Iry

Posezení u sklenice piva je přitom pro Iry zcela běžnou záležitostí, v minulosti do hospody chodily dokonce celé rodiny i s dětmi. „Pub je pro Iry společenským centrem a místem, kde si vyměňují názory. Pomáhal rozvíjet vyprávěčský styl. Proto je pro irskou literaturu tak důležitý,“ vysvětluje Robert Nicholson pozitivní dopady irského stylu života. Těmi negativními jsou pak řady alkoholiků, ke kterým ostatně patřil i James Joyce.

Pub má jednoduše v životě každého Ira vyhrazeno zvláštní místo. Je něčím více než obyčejnou hospodou a nálevnou. Svou nezaměnitelnou atmosféru a pohostinnost si irské puby udržují už od 18. století, kdy se pivo v Dublinu vařilo v každém třetím domě. Přestože Irové v pubech stále zpívají, vyprávějí hrdinské příběhy a občas vyběhnou ven, aby si zakouřili, mnohé se změnilo.

„Puby byly dřív menší a měly spoustu místních hostů. Hodně z nich bylo také vyhrazeno jen mužům. Dnes jsou velké a fungují spíše jako restaurace,“ stěžuje si McKinnarney, podle kterého lze původní atmosféru pubů okusit dnes už jen mimo Dublin.

Změny se ale nedotkly jen hospod. Když James Joyce opouštěl v létě roku 1904 Irsko, byl Dublin malým a bezvýznamným městem. Za sto let z ušmudlaného města vyrostlo pod koly všudypřítomných bagrů dynamické a pulzující velkoměsto. Nevzhledná a odpuzující zákoutí nahradily moderní budovy a zásadní rekonstrukce se po čtyřiceti letech dočkala také tepna Dublinu O’Connell Street. Dublin je už teď sedmým nejdražším městem Evropy a ceny nemovitostí nadále stoupají – jako by měly brzy dostihnout i vrchol sto dvacet metrů vysokého monumentu Spire, který symbolizuje rozmach Irska v posledních letech.

Zůstane jen iluze?

Daň za ekonomický boom bývá často příliš vysoká. Dublin postupně ztrácí atraktivní literární atmosféru, z původní každodennosti se stává pouhá iluze.

„Ano, starý Dublin je pryč. I dnes ale můžete cítit zdejší zvláštní atmosféru, jen to chce větší představivost,“ připouští Robert Nicholson. Jedním z málo poznamenaných míst je náměstí Merrion Square s původní zástavbou georgiánských domů, krásným parkem a sochou líně se válejícího Oscara Wildea v jeho rohu. Jinak z mapy Dublinu zmizelo v průběhu minulého století už hodně míst spojených s irskou literaturou. Pryč jsou některé puby, které Joyce zmiňuje ve svém Odysseovi, a místo domu na Eccles Street, kde žil románový Leopold Bloom, vyrostla v roce 1982 nemocnice. Zachránit půvabný charakter Dublinu, který se často v alkoholovém odéru vytrácí, je pro jeho obyvatele ten nejdůležitější úkol. „Snad se pak najde někdo další, kdo bude psát také o současném Dublinu,“ doufá Nicholson.

Category: 2006 / 11

Ta patří soukromníkovi, který se rozhodl ukázat plody sedmadvacetiletého koníčka i jiným lidem. Jeho sen mu pomohl zrealizovat Klub přátel historických hodin. „Miroslav Svoboda se svému koníčku věnoval spoustu let, a když se sbírka příliš rozrostla, přemýšlel, co dál,“ říká Jana Langerová z Klubu přátel historických hodin. „Rozhodl se, že ji ukáže veřejnosti.“

Toto soukromé muzeum v Čechách je vlastně jediná stálá expozice svého druhu. Nabízí ojedinělou procházku časem – osm set unikátních historických hodin a časoměrných strojů z doby od renesance po secesi. Jsou zde i světové unikáty, které najdete jen tady anebo například v muzeu ve Vídni či Mnichově.

Hodiny tu jsou ze všech koutů světa. Nejvíce jsou zastoupeny evropské hodinářské velmoci – Anglie, Francie, Švýcarsko, Německo a Rakousko-Uhersko. Nejsou opomenuty Itálie a Holandsko a jsou tu i hodiny z Číny, Japonska a Ameriky. Výstava představuje časoměrné stroje všech typů a velikostí, od kapesních či náramkových chronometrů přes budíky a stolní a nástěnné hodiny až po takzvané podlahové hodiny a věžní stroje. A jsou tady dokonce i hodiny sluneční.

V muzeu visí na stěně obrazy dalo by se říci s hodinářskou tematikou. „Namaloval je a muzeu věnoval malíř pan Kessner, jehož obraz si oblíbil i Bill Gates a má ho u sebe v pracovně,“ říká Jana Langerová.

Následuje další kuriozita. Věžní hodiny, které nejsou žádnou starožitností, ani krásou neoplývají a navíc pocházejí z padesátých letminulého století. Zajímavé na nich ale je, že „ připluly“ do muzea po Berounce v době povodní v roce 2001. „Vycídili jsme je, a tak tu mají čestné místo,“ upozorňuje J. Langerová.

I když jde omuzeum převážně pokojových hodin, to, co tu návštěvníka na první pohled upoutá, jsou také různé hodiny kapesní. Najdou se zde i první náramkové hodinky od významného carského hodináře Pavla Bureho, jehož vnukové, sportovním fandům dobře známí, dnes hrají hokej v NHL. „Ale myslím si, že firmu udržují,“ říká Jana Langerová.

V muzeu se návštěvník dozví, jak se do výroby hodin promítá národní mentalita. Například Francouzi se prý vyznačovali tím, že dělali nádherné schránky, potrpěli si na dekor, ale strojům zpravidla nepřikládali takovou důležitost. Na přesnost strojů si tradičně potrpěli Němci, Rakušané a samozřejmě Švýcaři. V Rakousku-Uhersku patřili čeští hodináři vždy ktěm nejlepším.

Na počátku všeho byla nevinná návštěva u hodináře-sběratele, kde si zakladatel muzea historických hodin Miroslav Svoboda chtěl koupit jenom doplněk do interiéru – dekorativní pendlovky. Když ale uviděl všechnu tu tikající „krásu“, probudila se v něm nečekaná láska k tomuto úctyhodnému řemeslu. Sběratelská vášeň nezná mezí, a tak od té doby věnoval většinu svého volného času studiu tématu a shánění „časoměrných strojů“. Přesvědčit jsem se o tom mohl sám, když mi na chvíli dělal průvodce. Zná tisíc podrobností snad o každém stroji a mohl by o nich vyprávět hodiny a hodiny. Kolik večerů, sobot a nedělí asi strávil se svým koníčkem?

Pestrost světa hodin je obdivuhodná a umožňuje udělat si ucelenou představu o tom, co všechno to znamená, když se řekne hodiny. Protože mimo jiné – hodiny v minulosti zdaleka nedělali jenom hodináři. Na výrobě se podíleli i příslušníci dalších cechů a uměleckých řemesel – například truhlář, intarsista, pasíř a ciselér, cínař anebo kovolijec.

Miroslav Svoboda nechal v Domě hodin většinu časoměrů stát. A to nejen proto, že natáhnout je všechny by vyžadovalo denně spoustu hodin. Hodinky a hodiny nám totiž připomínají, že umění žít je i umění zastavit se. napsal Libor Michalec, vyfotografoval Jan Borecký

Pin It on Pinterest

Shares
Share This